Když jsem přijel do Ameriky, jmenoval jsem se Jan, ale z praktických důvodů se ze mě stal John. Jan je totiž jméno pro ženu. V Americe je velmi neobvyklé, aby se muž jmenoval Jan. Přišel jsem na to tak, že mi začaly chodit různé dopisy s oslovením Ms. Jan Vanhara. Když jsem volal do banky nebo na úřad, tak se jim zdálo podezřelé, že mužský hlas tvrdí, že se jmenuje Jan. Stálo mě to spoustu vysvětlování navíc, musel jsem ukazovat řidičák pro identifikaci častěji, než bych chtěl, a mně se tím nechtělo procházet. Bylo jednodušší se přejmenovat na Johna. Od té doby, co jsem John, se již nikdo ničemu nediví.
Když jsem studoval vysokou školu v Čechách, tak mně spolužáci stejně říkali Johnny, takže poamerikanizovat své jméno pro mě nebyl žádný problém. V Americe se přistupuje k tomu, jaké kdo používá jméno, velmi volně. Řada lidí používá jiná jména, aniž by si je legálně změnili. Zaměstnal jsem novou zaměstnankyni, která se jmenovala Mary. A hned mi řekla, že chce, abychom ji oslovovali Sheilah. Od té doby jsme jí říkali Sheilah a také to tak všude psali. Dokonce lze dát jiné jméno i na některé oficiální dokumenty. Moje brokerská realitní licence je pod jménem John Vanhara. Stačilo na formulář připsat, že chci změnit na licenci jméno. Zaznamenali si to, a tím to bylo vyřešené.
Jedna z věcí, na kterou jsem si v Americe nějakou dobu zvykal, byly kulturní rozdíly, význam určitých slov nebo způsob jednání.
Třeba v Americe slovo „OK“ neznamená nějaký velký souhlas. Když někomu něco navrhnete nebo nabídnete obchod či spolupráci, tak dotyčný vám slovy OK pouze potvrdí, že bere na vědomí, co říkáte. Neznamená to „ANO“. Může to klidně znamenat „NE“.
Když se někoho zeptáte, jak se má, a on odpoví OK, tak to neznamená, že se má dobře. Je to skoro, jako by řekl „nic moc“. Po americku je potřeba na otázku „How are you?“ odpovědět „GREAT!“ (skvěle), nebo „GOOD!“.
Američani také neradi říkají „NE“. Je to negativní, takže hodně často raději najdou způsob, jak vám říci NE nějakým pozitivním způsobem.
Je to na vás, aby vám došlo, co odpověď znamená. Je třeba považované za slušnější něco ignorovat, nebo najít nějakou výmluvu než rovnou říci NE. Např. chci, aby nějaký zaměstnanec přišel v sobotu do práce (já tohle nikdy nechci, ale je to příklad). Zeptám se ho, jestli může přijít, a on mi určitě neodpoví NE.
Kdyby totiž řekl NE, bylo by to považováno za hodně velkou drzost. Jde o to, že to pak vypadá, že zaměstnanec do práce přijít nechce. Ale on přijít chce (aspoň to tak musí vypadat), pouze se vyskytla situace, která mu to znemožnila. Musí prostě ukázat, že hodlá přijít, a později si najde nějakou výmluvu. A zaměstnavatel se na něho nebude zlobit. Obzvlášť, když je ta výmluva hodně dobrá. Prostě se takové situace stávají, tak proč se na někoho zlobit, když se přijít snažil, jen mu to nevyšlo.
Stejně to funguje v businessu. Jestliže za mnou někdo přijde s nějakým návrhem, který se mi vůbec nelíbí, neřeknu naplno, že to je blbost. V Americe řeknete, že to je „INTERESTING“. Znamená to ale, že to je zajímavé? Spíše očekávejte, že se žádný obchod neuzavře.
Odpovědí je také žádná odpověď. Divíte se, proč vám nějaký partner přestal odpovídat na e-maily? Je to způsob, jak vám říci, že se mu nabídka nelíbí. Nebude se s vámi hádat nebo argumentovat. To je neslušnost. Prostě vás ignoruje. Je to považováno za slušnější. Zkuste mu poslat lepší nabídku a uvidíte, že se najednou ozve a nadšeně se s vámi bude bavit, jako by se nic nestalo.
Také je neslušné nechávat více vzkazů na záznamníku nebo posílat opakovaně e-maily. Tím, že někoho budete bombardovat zprávami, si příliš nepomůžete, když s vámi nechce spolupracovat (nebo od vás něco koupit). Spíše si uškodíte a kompletně si zavřete dveře. Když neuděláme business dneska, tak ho třeba uděláme zítra. Čím méně konfliktů, tím lépe; slušné jednání je velmi důležité.
Mé rady berte s rezervou. Nemusí platit vždy a za všech okolností. Ale jsou to postřehy získané po letech života v USA.
Když jsem přijel do Ameriky, měl jsem pocit, že Američané strašně utrácejí peníze za blbosti. A myslel jsem si, jak jsou Češi opatrní a šetřiví, že máme mnohem lepší finanční disciplínu a dokážeme lépe hospodařit. Teď po letech strávených v USA se na to dívám trochu jinak.
To, že Američané utrácejí, je pravda, ale na druhou stranu, Američané jsou zvyklí se o sebe postarat do budoucna.
Nespoléhají se na stát, vládu, důchody, podporu v nezaměstnanosti nebo rodinu. Každý se musí postarat sám o sebe. Rodina, která by mohla teoreticky pomoct, je zřídkakdy nablízku. V USA je obvyklé stěhovat se často a daleko za prací. Když se člověk dostane do problémů, nemá v okolí nikoho, na koho by se mohl spolehnout.
To samé platí o důchodu. Produktivní čas života se v Americe věnuje vydělání dostatku peněz na důchod. Každý to ví; dokud může pracovat (je zdravý a má energii), musí myslet i na budoucnost. Nesmí vydělávat jen na okamžitou spotřebu.
Téměř každý člověk v USA se snaží investovat. Ať už do akcií, mutual funds, nemovitostí, připojištění k důchodu 401(k) nebo do čehokoliv jiného.
Samozřejmě se to nedá generalizovat na úplně každého člověka, ale v porovnání s ČR je v přístupu obrovský rozdíl.
I na mě padl po příjezdu do USA pocit odpovědnosti a dal jsem si cíl maximálně se zabezpečit do budoucnosti. Kdyby se cokoliv stalo a nemohl bych pracovat, chci mít stejný životní styl, jako když pracuji. Chci mít jistotu, že i kdybych byl hodně nemocný, nebudu muset přemýšlet, kde sehnat peníze. Chci vědět, že můj život je maximálně zabezpečený, i když cokoliv zkrachuje (trh s akciemi, trh s nemovitostmi apod.).
Nejde o to mít dostatek. Chce to mít více než dostatek. Nejlépe trojnásobné rezervy.
Mám pocit, že mám starosti z věcí, na které lidi v ČR téměř nemyslí. Jako by v ČR existovala větší jistota, že dokud je na jídlo, tak se nic neděje a vše se nějak vyřeší. Možná to lidem připadá až zbytečné se takto strachovat. Ale tady v USA vím, že se můžu spoléhat pouze sám na sebe.
Funguje to tady jinak a přináší to i výhody. Čím více jsem finančně zabezpečen, tím mám větší svobodu. Můžu kdykoliv změnit profesi, úplně přestat pracovat nebo se přestěhovat kamkoliv, kde chci bydlet. Můžu dělat jen to, co chci, namísto toho, co nejvíce vydělá.
Jsou dost velké rozdíly mezi britskou a americkou angličtinou. Stačí, když některá slova řeknete s britskou výslovností, a lidé vám budou mnohem méně rozumět. To platí i pro rodilé Američany, třeba ty trošku méně zcestovalé nebo vzdělané, kteří také často pořádně nerozumí Britům nebo Australanům kvůli jinému přízvuku nebo jiným slovíčkům.
Když jsem přijel do Ameriky, tak jsem si myslel, že umím anglicky docela dobře. Když jsem někomu psal e-mail, tak jsme se vždycky nějak domluvili. Jakmile ale došlo na komunikaci přes telefon, tak to byl obrovský problém. Prostě jsem nerozuměl, co mi říkají.
Jedno z prvních podnikání, při kterém jsem byl nucen jednat se zákazníky přes telefon, bylo focení domů, které jsem dělal v rámci businessu s realitami. Zavolal mi agent a řekl mi, kde se se mnou chce sejít a jaký dům mám fotit. Řekl mi po telefonu adresu, kam jsem měl přijet.
Většinou jsem nerozuměl. Zeptal jsem se jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát – a pak jsem požádal, ať mi to vyhláskuje. Ale i tak jsem měl problém. Pletl jsem si třeba písmena „i“ a „a“ (vyslovují se podobně „aj“ a „ej“). V tom stresu to prostě nešlo. Většinou jsem skončil tím, že jsem hledal všechny možné ulice, které zněly nějak podobně. Pak jsem zjistil, že lépe rozumím číslům než slovům. Takže jsem raději hledal nemovitosti na prodej podle čísla domů (v databázi domů na prodej pro agenty). Vyjelo mi jen pár variant ulic a podle toho, co znělo nejpodobněji, jsem věděl, kam se mám vypravit.
Začátky jsou vždycky těžké, ale čím větší šok to pro vás je a čím odhodlaněji se do toho pustíte, tím rychleji se jazyk naučíte. Američané jsou velmi tolerantní. Když máte dobrou službu, nic není překážkou – ani vaše špatná angličtina.
Mám pocit, že v Americe se dá vydělat téměř na všem. Když děláte něco dobře, lidé vás okamžitě ocení. Získáte zakázky nebo nové příležitosti. Nemusíte být úplně nejlepší v nějakém hlavním oboru. Může jít o nějakou okrajovou záležitost (niche). Ale jakmile se dostanete nad šedivý průměr, máte hned docela slušné příjmy. Amerika výrazně ocení lidi, kteří něco umí.
V ČR mi připadá, že je jednodušší získat slávu, ale těžší vydělat peníze. Už jsem jednou zažil, že se mnou dělali rozhovory pro různé časopisy. Dokonce jsem byl i na titulní straně.
Takže jsem si užil svých pár minut slávy, ale do peněz se to nijak nepromítlo. Docela čekám, že mi někteří čtenáři vyčtou, že zase píšu o penězích. Ale fakt mám pocit, že v Americe dostanete za svou práci mnohem větší ohodnocení.
Nemusíte být slavní, nemusíte být úplně nejlepší, stačí být lepší než průměr a už se máte výrazně lépe. A když se vám podaří být trošku „slavný“ nebo výrazně lepší než ostatní, najednou letíte raketovou rychlostí do výšin.
V USA jde nejdříve o business, teprve pak o kamarádství. Tzn. nejdříve začnete dělat business a pak se z vás a zákazníka stanou přátelé. V ČR mi vždy připadalo, že nejdříve s někým musíte chodit na pivo, abyste s ním mohli dělat business. V USA nemusíte vytvářet vztahy, chcete-li něco prodat. Hlavně a především jde o to, co dokážete nabídnout.
Pokud v USA nabídnete nejlepší cenu, nejlepší termín a nejlepší službu, máte téměř 100% jistotu, že nějakou zakázku nebo obchod uděláte. A to i když budete mít nějaký handicap.
Když jsem v USA začínal, uměl jsem anglicky velmi špatně. V podstatě jen to, co jsem se naučil ve škole – a ještě jsem spoustu věcí pozapomínal. Byl jsem schopen přečíst a odpovědět na e-maily (třeba s pomocí slovníku), ale po telefonu jsem se prostě nedomluvil. Ale ani to neodradilo spoustu zákazníků a chtěli se mnou obchod uzavřít. Prostě jsem měl na něco tu nejlepší nabídku, takže mi to pomalu trhali z rukou.
Zkuste si třeba představit web v češtině, který má spoustu pravopisných chyb a překlepů. Koupili byste něco od firmy s takovou prezentací? Kdybyste jim zavolali na telefon a oni by se s vámi ani nebyli schopni pořádně bavit česky? Myslíte, že by taková firma mohla vůbec prorazit?
V USA ano!
16. října je v USA tzv. Boss Day. Samozřejmě je tady i třeba tzv. Administrative Workers Day nebo den, kdy si rodiče vezmou do kanceláře své děti, aby jim ukázali, jak pracují, a nechají je pomáhat. Takové věci pro mě byly nové, někdy mě i docela zaskočily.
Toto je fotka z dne šéfů v mé firmě – také vás to čeká, až budete podnikat v USA.
Někdy mě až šokuje, jak dobře určité věci v USA fungují. Neplatí to pro celou Ameriku, můžete žít v dobré i špatné oblasti, ale já se snažím žít v těch lepších. Nedávno jsem psal stížnost na policii (přes e-mail), že sousedům celou noc zvonil autoalarm. Hlavně mě zajímalo, jak takovouto situaci řešit, protože to bylo dost otravné a nemohl jsem spát. Dostal jsem odpověď přímo od Chief of police.
Jsme tady malé město, ale i tak potěší, když odpověď píše někdo kvalifikovaný a že vůbec nějaká odezva přišla. Dozvěděl jsem se přímo telefonní čísla, na která příště volat, a jaké je přesné znění zákona pro takovéto situace. V USA už téměř na vše existuje nějaký zákon nebo systém, který problémy řeší. Když zavolám policii a ukáže se, že alarm zvonil déle než dvacet minut, tak policie auto odtáhne.