viděti paní Kateřinu, jež štká majíc na očích šátek.
Shon podobný shonu u mrtvoly
Hřímalo, na nebi se křižovaly blesky a přece, kde kdo byl, vybíhal z domů a lidé spěchali na náměstí k provazu Arnoštkovu. Někteří zvědavci se ptali, co se to přihodilo, a jiní odpovídali:
„Kouzelník je zabit.“
„Kouzelník je zchromen.“
„Ale jděte, ale jděte! cožpak to nevíte? Má utržené ucho právě jako kanovník Roch!“
„Stržil si bouli. Nu, proč byl hlupák, neboť kdo jej posílal na provaz? Proč tam lezl?“
„Víte co, vybéřeme mezi sebou několik krejcárků a koupíme mu slepici, aby si uvařil polévku. Tato krmě, jež se podává šestinedělkám, skrývá a tají v sobě velikou schopnost léčivou.“
„Nu ovšem, nu ovšem, pane soused, jenže my nedržíme na pitomé sbírky. Toť se ví, to byste nakupoval! To byste se poměl!“
„A na mou těl a na mou duši, je to pravda! Už je to tak! Ten si dal, ten si natřel záda.“
Takto a jinak zděšeně hovoříce lidé se strkali lokty a koleny. Byla tam taková tlačenice, že ženské začaly ječeti a výskaly jako na voze o obžínkách. Byla tam taková tlačenice, že zástup vymáčkl nad svoje hlavy vzrušenou tvář starostovu, šlápl na lékaře a tísnil strážníka, jenž zdvíhal poboční zbraň v obnažené pravici, neboť byl bez kabátu.
Hlas rozumu
„Mluvím-li teď s vámi, majore,“ děl Antonín, „je to hlavně proto, abych opět slyšel lahodné zvuky rozumu. Bojím se, že tento útrpný zástup se zbláznil a že žvástá. Kdysi jsem znal několik veršů, jež se hodí říkati za okolností pohnutých a hrůzných, pohříchu neuchoval jsem u své paměti více než slovíčka, jež znějí takto: S Vaňkem se raď – nevíte, jak je to dál?“
„Ne,“ odtušil Hugo, „ale abbé to asi ví.“
„Snad,“ děl opět mistr, „abbé není přítomen a neužije své znalosti. Avšak všiml jste si, majore, jak trest kráčí vzápětí hříchu? Kanovník má ucho ve dví, protože se dopustil zrady, a Arnoštek si zhmoždil krajinu pánevní.
Mohutné lopatovité kosti tvoří v tomto tělesném okrsku věnec; kdykoliv pak se pádem nebo rázem proti sobě pošinou, vzniká bolest, jejíž jsme svědci! To jest odplata křivd, to jest dotek horoucího nebe.“
„Zdá se mi,“ odpověděl major, „že nehody tohoto náměstí vás naplňují uspokojením a že je schvalujete.“
„Nikoliv. Odpustil jsem knězi, a nepřeji mu jeho úrazu,“ řekl Antonín, „ale podivuji se spojitosti věcí, jež obráží moudrost opravdu kakraholtskou. Měl byste si z toho vzíti, majore, příklad a výstrahu.“
Prostá srdce
Anna neviděla kouzelníkův pád. Před počátkem představení, když vybrala peníze a když je spočítala, vzala nádobu na mléko, a majíc ucho v pěsti a palec vzhůru, šla pro mléko do statku bohdalského.
Tento statek je vzdálen dvacet minut od městského náměstí a stihnete jej dříve, jestliže běžíte a máte-li dobré nohy a dobrý dech. Brala se vpřed nezakoušejíc povědomé tísně, jež předchází před pohromami. Šla městem, silnicí, lesíkem, loukou, dvorem a stanula konečně na prahu stáje, co sedlák si kroutil knír a selka s hněvivou tváří tiskla koleny dojačku. Mléko crčelo a dížka zněla.
Anna pozdravila a cinkajíc penězi, žádala o žejdlík mléka.
„Co vás to napadá,“ pravila hospodyně, „mléko se neprodává! Neměli bychom co jíst, ani kdyby toto vemeno bylo dvakrát tak veliké jako je letos, kdy se neurodila píce a kdy jetely stojí sotva za facku. My jsme bídně živi, ale jděte si, slečinko, po chalupách, tam je všeho hojnost.“
Řkouc to, selka vstala ze stoličky a odnášela mléko do sklepa.
Hospodář přisvědčoval, avšak sotva jeho žena odešla, uchopil Annin hrnec, a vběhnuv do kuchyně, nabral z krajáče smetany. Škraloup, jenž byl dozajista tlustší než prst a jenž připomínal svým obrysem měsíc, visel přes zevní stěnu hrnce a z něho odkapávala smetana.
„Tu máte mléko, dceruško,“ řekl sedlák podávaje Anně hrnek.“ Přijďte zítra až po deváté, neboť v tu dobu