Antonín naslouchal, avšak vůkol vládlo ticho, pohoda a mír.
„Je zřejmé,“ řekl si, „že moje žena upustila od svého úmyslu a že nechá Annu na pokoji. Dvě hodiny, jež zatím minuly. otupily snad její hněv a ulomily mu špičku.“ Řka to, Antonín jal se pokukovati k vozu jinak a odvážněji, avšak jeho dveře zůstávaly zavřeny a Anna se neobjevovala. Některé staré zkazky vstoupily mistrovi na mysl a tu, pohrávaje si krupkami, jež nalezl v kapse, byl by málem usnul.
Zelený vůz
„Projděme se,“ děl zapuzuje nevhodnou ospalost. Potom vstal a zamířil k pocestnému domku.
Obešel jej nepozoruje nikde života. Zdvihl dřevěnou palici kouzelníkovu, zavěsil se na hrazdu, dotkl se tyče, pohladil psíka vida, že je hladov a že kulhá.
Když byl hotov s okolím, jal se Antonín prohlížeti věci, které visely zevně na voze: chomout, jakousi pánev a konečně párek slepic. Ptáci byli spolu svázáni za nohy a přehozeni přes kolík. Jejích křídla visela dolů jevíce tři barvy.
„U ďasa,“ děl Důra prohlížeje drůbež zblízka a pozorně, „tato kuřata se velmi podobají kuřatům, která pobíhají po našem dvoře. Jsem zvědav, má-li slepice zastřižené letky a má-li kohoutek měděný prsten na pravém běháku.
Oho!“ vykřikl nalézaje oba znaky velmi zřetelné, neboť do mědi byl vyryt křížek a zastřižení bylo nepravidelné.
Potom zvedl hůl, a zaklepav na zastřené okno, odcházel chechtaje se z plných plic. Zdálo se mu, že paní Kateřina Důrová, jež má tak tlustý břich, jež se leskne potem a jež se hádává tak ostře, pozbyla poslední špetky rozvahy.
„To jsou ty veliké a žaluplné zmatky zralého věku,“ řekl si. „To je láska přicházející za děsivé střídy dvou období.
Vidím svoji tučnou, ale ctihodnou manželku, jak pronásleduje po dvoře kuřata, jak je s nevolí zařezává, jak je klade na střechu kurníku hlavou dolů a jak je uzardělá nese pod zástěrou k Arnoštkovi. To vše jí odpouštím, aniž mrknu okem, avšak chtěl bych míti záruku, že její cit je pevný a stálý.
Jděte, milenci,“ dodal, „jděte loket v paži, prchejte nohy na ramenou a probůh, ať se nevracíte!“
Střezte se strážníků!
Na druhý den, když byl čas večeře, městský strážník skrojil bochníček chleba, pojedl sýra, na nějž byl zvyklý, a napil se. Potom vstal, popadl břitkou poboční zbraň a vyšel na ulici.
„Mějte na paměti,“ děl dětem, které si pohrávaly na pokraji chodníku, „že máme choditi vždy po pravé straně.
Mějte to na paměti, vy klackové, nebo vám vytnu políček, ani se nenadějete.“
Když je pokáral, rozpomenuv se na svá dětinská léta, mávl rukou a chtěl jíti v pořádku na kouzelníkovo představení. A tu major, jenž přicházel s knězem a s Antonínem, se dotkl jeho řemení.
„Pane,“ pravil zhurta nevzdávaje mu více než náležitou poctu, „pane, co jste popíjel u Zelené panny, co jste mrhal úředním časem, byl zloupen občanský majetek! Dobře počítáno, chybějí v městě dvě kuřata.“
„Tak,“ děl strážník, „tak vida! Máte kurník se zámkem nebo bez zámku? Byl otevřen nebo zavřen?“
„Byl otevřen,“ pravil Antonín, „neboť se to stalo ve dne.“
Zpěv
„Tím hůře,“ odpověděl opět strážník, „kdo krade ve dne, je dvojnásobný lump. Avšak víte co, pánové? Znal jsem zvrhlíka, jenž si počínal při těchto věcech ještě hůře. Vycházel na svůj lup o polednách a prozpěvoval si přitom veselé písně. Tento člověk byl ovšem nenapravitelný.“
„Takové počínání,“ řekl abbé, „jest pokládati za pusté a zvrácené, ale cožpak nevíte, že je na pokání vždycky dost času a že těm, kdo vzpomínají s lítostí svých zločinů, kdo jich želí a kdo se z nich vyznávají ve zpovědnici, bývá odpuštěno? Mám živou naději, že váš chasník nebude zatracen, ovšem s tou podmínkou, nezpíval-li písně nemravné, a jen tehdy, když se polepší.“
„Obsah těchto písní neznám,“ děl strážník, „neboť chlapík byl vykutálený a nechytili jsme ho.“
„Mistrův případ není tak složitý,“ pravil major, „zdá se, že jeho slepice zmizely mlčky.“
„To jste tedy vy,“ pronesl strážník obraceje se k Antonínovi, „to vy jste zapleten do té krádeže.“
Řka to odcházel pokyvuje hlavou.