K čertu,“ dodal vida, že část ran se snáší na Annina záda, „miřte lépe nebo zraníte moji dámu.“
„Vaši dámu“ vykřikl Arnoštek, popadnuv Annu za vlasy, „vaši dámu! Což jste pozbyl rozumu.“
„Ne,“ odpověděl Hugo, „neboť Anna zůstane se mnou a vy odejdete.“
Kouzelník řekl, že udělá, co bude chtíti, a Anna, patříc z jednoho muže na druhého a srovnávajíc krásné skutky Arnoštkovy s nečinností majorovou, rozhodla se pro prvého.
„Je nezbytné, abychom byli shovívaví k slabosti svých přátel,“ pravila dotýkajíc se ruky kouzelníkovy, „nechte majora naživu, nezabíjejte ho.“
Nakonec jsouc postrašena a plna obdivu odešla s Arnoštkem jako panna, jež podpírá hrdinu slavkovského. Neboť vznešenost, která se nerve s chudáky, není dostupná ženskému rozumu.
Pravá přátelství
Nazítří ráno abbé si upravil obvazek a šel na Důrovu plovárnu.
„Horlivost přátelství,“ pravil pozdravuje mistra a majora, „měla mě k tomu, pánové, abych vás vyhledal. Jste zdrávi? Daří se vám dobře?“
„Ach,“ odvětil Antonín, „nemůže býti spravedlivější příčiny k stížnosti, než je moje, neboť vězte, že se Kateřina vrátila.“
„U všech rohatých,“ vykřikl kněz, „kde je lidská stálost? Co si ta ženská myslí? Proč jste jí nevyhnal.“
Antonín pokrčil rameny a neodpověděl.
Epizoda o smířlivých a přísných lidech
Některé skutky příliš přísné a opět některá shovívavá rozhodnutí jsou mimo hranici rozumu a mimo obecnou chápavost, která, žel, je méně než oslí.
Víte, proč to je? Někdo se vyučil kominíkem, vyřezává lupenkou sirníky nebo klece na ptáky, zahradničí, miluje lidnaté pivnice a slunné dny. Je to bezúhonný muž, a vylosují-li jej za porotce na hrdelní soud, bude vždy mluviti pro odpuštění viny snaže se v tomto krásném světě po svém o spravedlnost.
Jiný muž, je-li vyučen právu, u pláči chystá vražedníkovi provaz a omdlévaje, od večera do svítání myslí na hrůzyplný nůž a na sekeru nešťastníkovu. Tento člověk se posedl pravdou zákona a blázní stejně jako dobráček, jenž všem odpustil.
Ukrutný soudce a spravedlivý kominík se nepoznají, ani kdyby se sešli na kuželkách. Ale lid na ně ukazuje stejným prstem řka: hleďte dva potrhlé.
Epizoda se konči
Mistr, abbé a major sloužíce bez výhrady svým názorům a disciplínám mohli se navzájem shodnouti. Ale ti, kdož vyznávají poměrné týdenní pravdy a milují hned tu, hned onu práci jen případ od případu, nemohou jich pochopiti.
Mistr, abbé a major jsou sami.
Další rozprava
Ticho, jež nastalo po kanovníkově otázce, plynulo jako Orše. Major si svlékl rukavice, a ujav se skřínky, vyňal láhev.
„Anna odchází,“ řekl, „ale Kateřina se vrátila. Anna byla krásná, Kateřina je ošklivá, a přece se sobě podobají.
Slyšel jsem Annu, že se sdílí o své mínění s paní Důrovou. Nazývala Antonína hrubcem, Rocha plytkým knihomolem a o mně soudila snad ještě hůře, neboť odešla s Arnoštkem domnívajíc se, že mě přemohl.“
„Vy jste spolu zápasili“ zeptal se Antonín.
„Dnes ráno,“ odpověděl major, „v stromořadí doubků mě kouzelník sešvihal španělkou.“
Věci nevídané
„Slyšte“ vykřikl kanovník a postavil sklenici, „vy jste to strpěl! Vy jste se nebránil“ Řka to, abbé zaťal pěst, a přistoupiv co nejblíže k oběma přátelům, jal se vypravovati o svém odhodlání při nočním dobrodružství s Annou.
„Když jsem viděl,“ řekl, „že opilci od Zelené pannyvnikají oknem do vozu, pojala mě tak veliká zuřivost, že bych