Poznávám, že svatý Stanislav byl průvodčím tvých stráží, neboť on mi ve snách přikázal mluviti před tebou o své křivdě.
Přehlédni – pravil dále svatý Stanislav – přehlédni sýpky a schystej chýše a svez dosti mouky a tučného dobytka pro královo vojsko. – I prosím tě tedy a žádám, abys dal lidem znamení k odpočinku, a aby ses sám uchýlil na můj hrádek. Dále tě prosím a žádám, abys mému bratru pokynul, že je spravedlivo odejíti z končiny, která je mi dána.“
Král naslouchal šlechticově řeči s rukama složenýma na oblouku sedla. Byl již unaven a hučelo mu v hlavě. Byl unaven. Vítr roznesl jeho myšlenky a král teď toužil po jídle, po dobrých zprávách a po družném hovoru.
Šlechticova prosba připomínala mu vlastní spor s jeho vznešeným otcem Václavem I. a směšovala se se starou vzpomínkou.
„Kde jsem slyšel podobnou řeč? Nejsou to hlasy, které mluvívaly v dětinských dobách, které mě mámily a které doposud ukládají o moji duši?“
Tu se král naklonil a shlédl na knížete. Zjevila se mu divoká tvář a jinošský pohled. Král zatajil pousmání a odpovídal vlastním myšlenkám.
„Vím, kolik uhodilo, znám vzpoury proti otcům.“ Potom přikývl k prosbám mazovského pána a dal se na pochod do jeho hrádku.
Téhož dne ležel Přemysl v komnatě s nízkým stropem. Nastával soumrak. Vedle královy světnice bděli kněží a šlechticové. Jakýsi kaplan zpíval hodinky, páni s meči na stehnech přemáhali dřímotu a všetečný sluha přebíhal po špičkách s místa na místo. Tu táhl v kbelcích vodu, tu se prohýbal pod otýpkou sena.
„Copak to vlečeš?“
„Králův kuchař, pane, a králův lazebník se třesou zimou. Leží ve stáji a nemají tam ani nitky ani stébla.“
Dříve než se šlechtic chopil holi, zmizel sluha mezi zbrojenci. Bylo jich ve všech koutech jako much. Hemžili se na chodbách, dřepěli na schodišti a každý z nich se rozpomínal na nějaké řemeslo. Jeden látal houni, druhý spravoval pánev, třetí se snažil narovnat ohnutá ramena kříže. To není všechno! Bylo třeba připevnit uvolněné přezky, stáhnout sedlovou podušku, sešít plášť, v němž volský roh provrtal díru; bylo třeba kovat a ohánět se hřeblem a paličkou a šídlem a pery. – Ono se totiž na cestách zkazí víc věcí než při požáru. Kdyby snad soumaři byli pokryti peřím a kdyby byl jejich zadek měkký jako je zadek nějaké labuti, ještě by přicházely vniveč kotlíky a ještě by se jich dobrá polovička rozbila.
Kořist
Zatím co se dovední zbrojenci pachtili s pořádkem, zatím co kněží prozpěvovali completorium, zatím co král snil o vítězství, a zatím co jeho vojsko pospávalo ve slámě, v senech, pod hambalky a v chýších, stáhli se všichni, kdo měli v mazovské končině nějakou chatrč, a kdo ji musili vyklidil, do lesa. Dlaně na spáncích, prsty v ústech, vyráželi buď vzdech, buď kletbu. Bylo jim jasno, že, až se vrátí, nenaleznou v příbytcích ani mouky ani zrní, a že jejich kravka nepřečká divou přeháňku. – Protože pak bída, tíseň a společné neštěstí lidi sbližuje, a protože je má k tomu, aby si stýskali a mluvili o pohromě, volal jeden nešťastník na druhého: „Hej, kmotře, měl jsem jalůvku a dva volky, ouvej, byli to moji živitelé. Každého dne jsem je vyháněl z chléva, každý den jsem jim dával píce do jeslí. Jalůvka dorůstala, už jsem měl přichystánu palici, už jsem pomalu myslil na porážku – a tu máš! Se mi zdá, že jsem ji zahlédl viset mezi dvěma buky. Běháky vzhůru, ocas na hřbetě. Žádná řeč, byla to ona!“
„Bůh potrestej poberty,“ řekl na to soused. „Bůh je potrestej! A když ne, kéž by mi aspoň skytl sílu a dovolení, abych se bránil. To by ses potom podíval, jak bych se dovedl ohnat a jak bych jim dal za vyučenou! Rány Ježíšovy, vždyť jsme v křesťanské zemi!“
Jiní chlapíci (na rozdíl od svých zbožných druhů) neztráceli čas a vyhnali dobytčata zadními vrátky do lesů.
Podobným chytrákům bylo ovšem blaze. Král nekrál, kníže nekníže, zdálo se jim, že se mohou smát.
„Když chce pán rozdávat, ať sáhne do svého. Má kravek nepočítaných, má volků jako smetí.“
„Proč by rozdával ze svého?“ otázal se jiný člověk. „Proč by nevložil ruku na majetek nepřátel? Jen ať na ně vytrhne, ať dá svým lidem ždibec kořisti!“
„Pěkná výprava, při níž se chudák může obohatit, to by ještě ušlo, ale zvát krále, jehož vojsko požírá ovci na dvě kousnutí, to je, lidičky, na nás mor!“
Když si porozprávěli, zvedli venkované obušky a každý z nich hnal své stádce hluboko do hvozdu. – Psí štěkot,