18

Filipus udeřil dlaní na mečík a přejel prstem po tětivě.

„Vyjevím ti svůj záměr, nechci se vytáčet. Na mé oči se nesnese spánek, nebudu jíst, nebudu se modlit k Bohu, nebudu odpovídat na otázky, neoddám se počestným myšlenkám, nenajdu klidu pokud bude živ pes, který se vrhl k nohám mého otce a který ho uvedl v posměch. – Prosím tě, šlechtici, dej znamení svým pacholkům, aby sehnali to hanebné stvoření s větví na volný dvůr! Zasáhnu cháma hrotem svého šípu, dobiji jej svým krátkým mečíkem.“

Šlechtic potřásá hlavou, vraští obočí, obrátil se bokem ke kupcovu synu.

„Tvůj šíp má špatný cíl. Nedobře si vybíráš protivníka, špatně ses narodil! Kdybys měl v těle trochu cti, nikdy bys nechtěl pobíjet služebníky: Pacholka ať pere pacholek!“

„To není pacholek, to není sluha, to je ďábel, který ti stojí k službám! Poznávám jej po pachu síry, vdechuji na tvém hradě příškvarek pekla.“

„To je králův hrádek!“ odpověděl pan Petr a sahá po sekyře. Kdepak je veselí? Kdepak je dobrý rozmar?

Již se dost nasmáli a teď přichází neutěšený odstavec písničky.

Filipus nedbá výstrah, jde vstříc své zkáze, kráčí s napřaženým lukem, dívá se po korunách stromů a křičí nadávky. Jde dál a dál. Znenadání spatří Kmitase. Člověk z mazovského polesí spočívá na nejnižší větvi, v pravé ruce drží obušek a klátí nohama. Je tich, je sama bystrost, hledí na vztaženou pravici kupcova syna, dívá se na luk a všechna jeho mysl a všechna pamět pralesa se vrací do jeho lbi. Dívá se, uhaduje každý pohyb, vidí směr šípu, vidí myšlenku i cíl té myšlenky. Poznal, že mu kupecký syn ukládá o život.

Tu zasvištěl šíp.

Kmitas se pouští s větve na větev, jeho tlapy obemknou rozsochu a oprou se o kmen. Kmitas se kýve vpřed a vzad, mává obuškem, a zatím co ubohý Filipus po druhé zamíří, rozpřáhl se Kmitas k ráně.

Obušek zlomil lebku kupeckého synka.

Ubohý Filipus se zvrátí do trávy, upustí luk, šípy mu vypadnou z toulce, jeho duch se kalí a zmírá. – Filipus dokonal.

V tu chvíli kupec omdlel, v tu chvíli se pacholci i šlechtic rozeběhli k nešťastníkovi a Kmitas se vyhoupl na hradební zeď. Zmizel v hájku, který se táhne od branky až k vidlici říček a vzhůru do stráně. Kdež by mohl Kmitase někdo dopadnout! Klusá lehounce a pacholkům ani nepřišlo, aby vsedli na kůň.

Taková byla smrt kupcova syna, který se jmenova! Filipus. Taková jest pamět a vypsání jeho skonu.

Rybářská chyše

Vypravuje se, že třetího dne Kmitas dorazil k místu na pravém břehu řeky Vltavy, které se nazývá Výr. Došel tam po bludné pouti. Třikrát vstoupil do proudu Mže, třikrát se vrátil k vltavskému údolí, třikrát zkřížil své stopy. Ohař nemohl vyslídit cestu, kterou se bral, člověk ji nemohl rozeznati.

Ať Bůh a všichni svatí a třeba všichni ďáblové stojí ku pomoci tomu, kdo se skrývá! Ať stojí ku pomoci chuďasovi, ne vrahům, ne ničemné chásce, ale poctivému chlapíku, který chránil svou kůži, a nyní je štván z kouta do kouta!

Ať každý z těch ubožáků nalezne poklidnou samotu a ať se jeho hospoda podobá chýši, která přijala Kmitase!

Pokud běží o pohodlí, může být ta hospoda drobátko lépe vybavena a trochu prostornější, neboť, abychom řekli pravdu, Kmitasův příbytek nemá čím by se zalíbil. Stojí na malém návrší těsně nad kamenitým břehem, který je rok co rok zaplavován řekou. Před dvěma stoletími sroubil kdosi tu chatrč z kmenů, jež přinesla voda a sedm pokolení ji opřelo přístavky, komůrkami, krytým mlátkem, chlévci, sýpkou a ovšem i kůly, neboť je na spadnutí.

Střechu má děravou, čpí dýmem, ale ohniště vesele praská a kotel, slavné kyvadlo domu, kotel dobře zavěšený je pln mastné kaše. A když jsme již u toho nářadí: Kotel se zvolna kolébá na třech řetězích, terč jeho stínu přechází po stropě. – Sem a tam se houpe stín, sem a tam se hýbe obraz rybářských sítí a v tom pohybu je tolik mírnosti, že na člověka jde malátný spánek.

To je pravda, rybář by spal. Dřepí u ohně, klímá, ale ženské a robátka, kterých je tu víc než dost, určitě nezdřímnou. Jedny mají plné ruce práce, druhé se hašteří, vrní a lezou s místa na místo. – Jakýsi andílek bubnuje beraními hnáty a jeho sestřička si popálila dlaň, teď naříká, má ústa dokořán a v hloubi jejího chřtánu je vidět maličký, třesoucí se tipec.

Ale teď přišel čas, abychom řekli slovo o rybáři. Učiňme zmínku, že se jmenoval Přich a spusťme o tom kolik měl