25

zmizel. Bylo ráno. Zpocen, s vlasy slepenými zlou horečkou, chtěl ten bohatý člověk zavolati své služebníky. Když se jich dovolal a když se shromáždili kolem jeho lože, žádal, aby přivolali nějakého svědka a nějakého kněze. I přišel k němu šlechtic Jan v průvodu jakéhosi mnicha kartuziána.

Stanuli v jeho hlavách a nemocný boháč řekl: „Příteli, který jsi rytířem, a ty, služebníku boží, byl jsem bohat a žil jsem v nešlechetnosti. V jakémsi poblouzení jsem nevychvátil meč, když jsem měl bránit stánek boží, zcizil jsem svěřenou hřivnu a užíval jsem tělesných rozkoší; hle, tak mi odplatil po zásluze Bůh.“

Řka to, ukázal nemocný na své rány. Potom promluvil ke knězi řka, že chce činiti pokání, a když se vyzpovídal, rozdal všechen svůj majetek klášterům a božím sluhům a částku, která třikrát převyšovala to, co bylo kdysi od něho zadrženo, poslal sirotkům. Tu složil do rukou Janových a snažně jej prosil, aby službu neodpíral a splnil, oč jej žádá. Pan Jan přikývl. Tu nemocný div div povstal na svém loži a prál: „Příteli, vše jsem již rozdal a nic mi nezbývá mimo vak kožišin. Vezmi si jej!“

Jan odtáhl dlaň od toho daru a zděsil se. Jeho povaha vyhledávala spíše stránky veselé než smutné. Hrůza mu nepůjčila svůj pas, nezbíjel, odvracel se od těch ubožáků, kteří dokonávali na bojišti, a věci hrozné jej odrazovaly, šprým jej vábil. Býval lehké mysli a pranic mu nesešlo na majetku. Proč se tedy měl znesnadnit pro vak koží, k nimž se táhnou špatné vzpomínky? Dal to břemeno sluhům a nedbal o ně a nepoptával se, co by bylo uvnitř toho vaku.

Kteréhosi dne, dlouho potom co se byl navrátil do svého domova, přišlo mu na mysl, co asi ten dar jest, a dal jej otevříti. Tu uzřel kožišiny tak vzácné, že ani on, ani kupec, dobrý kožišník, jich nedovedl pojmenovati. Jejich barvy se třpytily nesmírně, jejich chlup ležel a vstával pod dlaní a jiskřil a praskal.

I sepjal Jan tu kožišinu vzácnou sponou a nosil ji přehozenu přes rameno. A kamkoli vešel, lidé znalí světa a zběhlí v těch věcech, kupci, lovci, východní kramáři a kdejaký prodavač mohli oči nechat na tom zboží a divili se říkajíce:

„Probůh v jaké zemi žilo to zvíře? Je to kolčava z ráje, či je to kožich nějakého lva, který sloužil svatému Marku?“

O velikých svátcích odíval se Jan tou koží. Ležela na jeho plecích, od prsní puklice až k nýtům pod levou lopatkou se stkvěla na zbroji a nic nebylo nad ni krásnějšího.

V den, na nějž připadá památka zmrtvýchvstání, položil tu krásnou kožišinu na rameno svého syna a řekl:

„Synu z levého boku, tvá postava je přímá, tvůj zrak je jiskrný a tvůj duch je nádhernější než chamradina, v kterou se odíváš. Máš vetchý kabátec, a to se věru nesluší na prvorozeného syna. Přehoď si tedy přes rameno plášť z té kožišiny.“

Jan políbil otci ruce a šel toho dne do chrámu tak vyšňořen, že se lidé po něm ohlíželi.

Ale stalo se, že syn z manželského lože stál toho dne jen u chrámových dveří a že věšel hlavu a že byl roztržit. Ví Bůh, jak málo poslouchal poselství oběti, ví Bůh, že hněv a zloba a chtivost pomsty se zahnízdila v jeho mysli.

Když postavili před něho jídlo, hleděl k okraji stolu, když byl čas k spánku, nezamhouřil oka, sešel, byl kost a kůže.

I viděla matka, že ho trápí věc s oděním, a rozhněvala se na synáčka z levého boku.

„Můj choti,“ pravila, „máš dva syny, jednoho z manželského lože a druhého, který se narodil z levého boku.

Miluješ je stejně a dej Bůh, aby vzrůstaly příčiny té lásky. Dej Bůh, aby jeden vstával k bitvám a slavně vítězil v králově válce a aby padl před jeho tváří, až naplní počet svých let. Dej Bůh, aby to byla bitva vítězná. To platí o druhorozeném. Pokud však běží o toho, kterýž je Jan, neuvykej ho světské nádheře, nedovoluj, aby bral meč, a nechť také nesedá na kůň ve zbrani, neboť jeho jméno již praví, že dojde spokojenosti jen v boží službě. Je chud, naučil se číst a psát, má zbožné vychování, proč mu odíváš zbroj a proč přehazuješ přes jeho rameno kožišinu, která sluší jen velmoži?“

Starý šlechtic luskl v odpověď prsty a jeho tvář se složila v šibalský úsměv. I zdálo se, že jasně před sebou vidí rtu ztepilou postavu s dobře rozloženými rameny a s kadeřemi, které se mísí se srstí kožišiny.

I odpověděl žertem a mhouřil své oko a potrhával ramenem, sleduje myšlenky, které ho unášely až na pokraj nějakého šťastného ráje, o němž sní otcové dítek. Druhého dne však poručil Janovi prvorozenému, aby se oděl tou kožišinou. Syn poslechl s velikou ochotností. Vztyčil hlavu, vykročil, a bylo zříti pýchu na jeho tváři.

Zatím druhý syn Jan přechází po dvoře. Šel k stájím, které byly prázdné, zastavil se u rozpadlých dílen, kde kdysi pracovali řemeslníci a kde teď hnízdily vrány. Chodil s místa na místo a v jedné končině odlehlé narazil na Kmitase. Ten starý hlupák si vedl vždy stejně. Hlavu na stranu, v mysli dvě či tři skotačiny, z nichž jedna překážela druhé, ruce v pohybu, nohy rozkročeny, chtěl prováděti nějakou nezbednost, kterou považoval za chytrý kousek. Jan si ho změřil od hlavy k patě. Nebyl právě v míře poslouchat jeho hlupoty a podivovati se