19

dítek, jakého pánaboha vyznával, v jakém pořádku žil, jak se spravoval, jak smýšlel.

Tak tedy, Přich byl dobrý stařeček. Narodil se šedesát let před příhodami, o nichž se mluví, z křesťanské matky, ale jeho otec byl tak trochu pohan. To souvisí s lenošivým způsobem života a s bajkářstvím, které uvázlo všem rybářům v síti. Nic naplat, černé vody tekoucí z věku do věku jsou plny povídaček. Člověk jimi snadno nasákne.

Jak se měl tomu hříchu ubránit Přich, když jeho otec a všichni jeho dědové rybařili? Byl z mokrého pytle, podědil blouznivou duši, nedbal o výdělek, nedbal o pány, nedbal o kněze a tloukl špačky nad čeřenem. – Porážet les, hlomozit se na poli, česat šlechticova koně, nosit za velmožem zbroj, tahat kameny ku stavbě kláštera? Kdež by!

Přich a jeho předkové dávali přednost sladké zahálce, platili mizerně desátek, čekali nad svou sítí, čekali nad poplavkem. Bylo jim milejší hádat se s ozvěnou než s mnichy. Chtěli mít poslední slovo, pokoj, trošíček jídla a na konci svého putování vlídný trest či raději dobrou odplatu na nebesích. Chválili Boha, děsili se čertů, ale také ovšem rusálek a víl a škodolibých skřetů a létající ryby a sumce s kovovými šupinami na prsou, s rohem na hlavě a s chlupy podél hřbetní ploutve. Nikdo z toho rybářského rodu se nevyznal v umění žíti své časy tak, aby jej mohl pochválit probudilý kupec, či láník či cisterciák, který to dotáhne na biskupa. Všichni byli zaostalci a Přich se jim podobá. Rozumí sice hlasům zvěře a šploumání vody, zří v parách staré příběhy, z červánků uhaduje déšť, z ptačího letu věští budoucnost, když táhnou hejna lososů, zpytuje jejich klínové sestavy.

Opřen o sochor, veliký, shrbený, vlasy po ramena, nos jako ředkev, oči v hloubce, připomíná dost živě proroka. –

Není divné, že to nikdo nepoznal? – Nikoli! Kdo kolem sebe nemá zástup dychtivých lidiček, kdo žije sám a sám, kdo oslovuje stromoví, byliny a skály, ten nemůže počítat se žádným uznáním. Možná, že by si Přich na tržišti vydělal pěkných pár plecháčků, možná, že by ho tam hadačství přivedlo k slávě nebo na šibenici, ale pokud žije u řeky, kde každý brouček cvrliká pohanskou věštbu, má jisté, že zůstane nepovšimnut jako svišť v metlici. Bude platit za pošetilce, do smrti o něho nikdo nezavadí. Vždyť je to nevolník, chuďas a k tomu špatný křesťan! Jeho důvěřování ve zjevenou pravdu se smísilo s důvěřováním ve věci staré, jeho pamět se zkřížila s pamětí dávno zapomenutou. Je to – s odpuštěním a krom toho křtu svatého – pohan!

Bylo řečeno, že Pánbůh vštípil rybáři dobrotu; to je pravda nevývratná, ale se zlou se potáže, kdo se domnívá, že byl Přich zdvořilý a že pospíchal prokázat tulákům nějakou něžnost. Dobrák nedobrák, každý se musí starat o své bezpečí.

Když tedy Kmitas dorazil na útěku k samotě, která se nazývá Výr, bylo mu usednouti hezký kousek od rybáře.

Přich právě tesařil. Ohlédne se, spatří zedraného ubožáka, chce ho zahnat a mrští po něm houžví.

Teď by se slušelo, aby Kmitas pro lásku Mariinu prosil o kousek jídla, ale ten člověk v lesích narozený vyznává spíše mrav zvířat než mrav křesťanského lidu. Vstal, poodchází, vrátí se u velikém oblouku, civí na rybáře, dřepí, neřekne slovíčka.

Druhý den se Kmitas držel opodál chýše, čtvrtého dne přisedl k ohništi a Přich mu podstrčil dobrou, dutou, rourovitou kost plnou číšku. – A co měl udělati jiného, když se cizinec zapletl s jeho dcerami?

Za nějaký čas se stalo, že se Kmitasova obratnost složila s obratností starého rybáře v dílo, jemuž se nic nevyrovná. Vztahovali současně ruku tu k pramici, tu k čeřenům, tu k oštěpu. Vládla mezi nimi shoda, o níž se nesní lidem z hrazeného města. Když mluvil rybář do větru, dovedl Kmitas dobře odpovídat a přisoudil k bajkám konec tak výrazný, že Přich i jeho ženské poznávali vkus, který je od času vyhnání z ráje na Výru doma. – Když tloukl někde nablízku vodní dravec, uhadoval Přich i Kmitas, která ryba by to mohla býti a kterou se dá cestou.

Tu vstoupil muž do mělkého proudu a stařec číhal s čeřenem nad tůní, kde je vysoký břeh a kde se kořeny olše stápějí v nehybných vodách. Rozdělovali se podle potřeby, Přich činil svá pořízení a Kmitasova práce odpovídala jeho záměrům tak, jako odpovídá přední pár běháků běhákům zadním. Mezi Přichem a Kmitasem vládla tedy shoda i důvěřivost. Zřeli na sebe přes okraj misek, snášeli se navzájem. Přich miloval Kmitase, Kmitas Přicha a s ním všechny jeho ženské. Jaký tedy div, že vešel k jedné ze starcových dcer a že mu druhá děvečka měla porodit děťátko? – U veliké radosti míjel tedy Kmitasovi čas. Odešlo léto, udeřily mrazy. Vydra, dobrá lovkyně, se stěhovala k místu, kde proud zůstane po celou zimu volný. Člověk z lesů myslil jen na vydry. Nedbal o hradního pána, zapomněl na mrtvého, ani si nevzdechl za měšťany.

Spojitost věcí

Kdesi daleko či blízko od samoty Výru, v městě Praze, se však scházejí kupci. Scházejí se v prostorné síni kampsorova domu U kamene. Spřádají Kmitasův osud. Je jich tu hromada. Jedni si hladí bradu, druzí poklepávají na krásný stůl. Jsou vznešení, vedou si jako knížata a když se některý ten kramář zapomene, když zvedne prsty k ústům, když se nahrbí a když mu ujede huba, nikdy neřekne víc než deset slov. Potom se odmlčí, narovná si hřbet, založí lokty a hledí dokončit svou myšlenku tak, jako slýchal mluvit velmože. Věru, lidská přirozenost je