město, když se jim zlíbí, nevěděl, jakou by měl poskytnout útěchu svému druhu. I stáhli se ve svých domovech a stýskali si všem královým rádcům. Král, který jest spravedlivý, zaslechl o příčinách jejich smutku a pokynul panu Petrovi, aby dal prohledat svůj les poznovu a aby s horlivostí větší, než je horlivost lovce, stíhal toho člověka, který se dopustil zlého činu. Pan Petr tedy poslechl a pravil svým pacholkům:
„Jděte, spěchejte do lesa a prosmejčete každý kout a nevracejte se, dokud nenaleznete stopu toho stvoření.
Doslechl jsem, že se zdržuje někde nablízku a že vede pohodlný život.“
I rozptýlili se tedy pacholci z lovčího hrádku po kraji. Někteří se dali cestou vzhůru a procházeli lesy a nahlíželi do chat uhlířů a sedláků a těch, kdo bídně živoří na úzkém políčku. Jiní dali se proti proudu řeky Vltavy a dva z nich stanuli v končině, která se nazývá Výr. Již stojí před bystrým proudem. Jeden z nich se opírá dlaní o koňský zadek, druhý si mne ozáblé ruce a houká z plných plic.
„Hej, člověče, rybáři, vezmi svůj prám, pusť se na řeku! Uveď nás do chaty! A rozdmychej své ohniště!“ Houkají z plných plic a jejich hlas se nese dál a dál.
Rybář má tenké uši, vstává, odkládá svou síť a praví Kmitasovi:
„Milý člověče, dávám ti jídlo a ty mi oplácíš. Neměli jsme nedostatku po tu dobu. Náš lov byl dobrý. Dobře se vyznáš v lovu ryb, dobře sleduješ vydru, dobře míříš na divoké husy, ale před lidmi neochotně mluvíváš a neochotně jim ukazuješ svou tvář. Vyjdi tedy a skryj se v lesíku, neboť na břehu stojí lidé z králova hrádku.
Nevidím mezi jejich koňmi soumara, nepřicházejí pro desátek, nežádají ani vydřích kožišin, ani ryb, ale přicházejí v nějaké věci jiné a neznámé. Vstaň tedy a učiň, co je opatrné a co se mi líbí.“
Kmitas se ukryl v malé stodůlce. Byl tich a naslouchal.
I vešli ti pacholci z králova hrádku na prám rybářův a plavili se na druhý břeh a uvázali své koně u olšiny a vešli do chaty. Ženské jim podávají jídlo a oni si trou ozáblé ruce a pěstí si uhlazují knír. Ach, rybáři, nevrašti obočí, neskládej čelo v samou vrásku. Vždyť přicházíme jako dobří přátelé. Nežádáme vydřích koží, nechceme tvých ryb.
Víme, že jsi poddaným kláštera a že mu odvádíš dobrý desátek. Ať ti milý Pánbůh a svatá Maria požehnají tvůj majeteček. Nechť jej dlouho užíváš se svými dcerami. Buď spokojen a neměj strachu. Stávej nad svou sítí, jak jsi stával, ale jen o jedno tě chceme požádat. Jsi bajkář, rybáři, a dovedeš mluvit o příhodách, které se staly před mnoha lety, pokud ta řeka neměla svůj směr a pokud se klikatila tam někde nahoře. Znáš mnoho příhod, nezaslechl jsi o vlčím člověku, který je rychlý jako laň a který dáví v běhu zajíčka? Eh, náš milostivý pán jej stíhá, a až ho dopadnem, propadne hrdlem.
„Bůh, který všechno vidí,“ odpověděl ten rybář, „vám ukáže již cestu a jeho úradek je nezměnitelný. Dává život a kyne k smrti. I nestarejte se o toho člověka, neboť Pán podle své vůle jej buď pošle na vaši cestu, aneb mu pokyne, aby vsedl na bystrého koně. A nemyslete si, pacholci, že nedovede ten Pán a ochránce vésti váš hlas až k jeho uším, jestli se mu líbí. Jako losos, jenž táhne do svých vod, táhne on tam, kam kynou ty hlasy. A podle jeho vůle on přichází k vašemu volání. Jde blíž a blíž a padne k nohám vašich koní, když mu Bůh pokyne. A když jeho vůle bude, aby unikl, vznese se jako mlha a unikne vám čiň co čiň.“
Když rybář domluvil, postavily jeho ženské teplá jídla před pacholky a ti jedli. Jejich údy se rozlévalo příjemné teplo a žádná myšlenka na zradu je neznepokojila. I míjel čas a ženské se otíraly o jejich loket. Zatím Kmitas vyšel ze svého přístěnku a vybral si dobrý plášť a rozloučil se se ženskými a vzkázal dobrý vzkaz svému rybáři a vyšel z chatrče.
Starý dům
Kmitas klusal cestou-necestou a pátého dne dorazil v končinu, kde stával hrad, [na] místo, které se nazývá Mladá Boleslav. Tam v té končině byl dvorec šlechtický. A nepodobal se ten dvorec těm novým sídlům, ale byl zvetšelý a vládl v něm duch, který již dávno neměl místa mezi šlechtici. Hospodář nazýval se Jan, jeho choť pak Kateřina. I měli ti lidé jediného syna a dvě dcery. Z levého boku narodil se však hospodáři syn, který se nazýval Jan. A ten levoboček Jan byl krásnější než syn z manželského lože. Měl mysl jasnou, řeč dobře plynula mu se rtů, ale když ten jinoch stával před lidmi, stávalo se, že se zajíkal a že mu jazyk dost hbitě nesloužil. Dobrý tatíček miloval své syny stejnou měrou. Je tomu tak, ale když ve snách či za nějaké okouzlené chvíle je spatřil, spočinula jeho pravice na rameni toho levobočka. I zdá se, že mu v tajnosti a v skryté mysli dával přednost před ostatními a že mu byl nejdražší. A jest třeba uvésti, že Bůh, který nás všechny stvořil, učinil šlechtice podobna rybáři z vltavského kraje. Podobali se sobě jako bratři. Jeden byl povídavý, druhý si potrpěl na řeč a mluvil do větru. Jeden byl stár v šprýmování a druhý se rád zasmál nějaké nicůtce, které si člověk jedoucí na koni pramálo všímá. I prodléval ten člověk zbůhdarma na poli dívaje se Pánubohu do oken a slyšel hourání lesa a všelijaké hlasy a jeho