medvěda či se chceš pustit za vlčí smečkou?“
Král pádí dál. Až v hloubi pralesa přitáhl koni uzdu. Je tam malý mlátek, je tam maličké rozšíření cesty. – Král se zastavil, již k němu dobíhá mazovský velmož a za ním bezdechá družina: devět šlechticů, lantmistr, dobrý kněz; dobří pánové. Král dává spočinouti hrdým myšlenkám, tváří se vlídně, naslouchá, ale velmož a jeho devět přátel, páni a lantmistr nedovedou říci pranic příjemného. I zdá se, že v blízkosti krále jeden zhloupl a že druhý má skřípající hlas a třetímu že vyschl pramen výřečnosti.
Král popatřil na své průvodce. Znamenal, jak se pachtí, aby řekli něco veselého, a viděl, že se věc nepodaří. –
Marnost! Jízda byla bláznivá. Lidé upadli do rozpaků a každý se skryl v krunýři z vlastní kůže. Nastalo ticho. Bylo slyšeti jen cinkání postrojů, dech zvířat, pokašlávání a křik havrana. V té chvíli veverka probuzená slunečním svitem poskočila s větve na větev. Král se pousmál, vztáhl k zvířátku ruku – a na to znamení se (řízením náhod) stalo, že na mlátek – a rovnou před královskou družinu – vyběhl z houštiny Kmitas. Nepodobal se ostatním lidem.
Měl šat slátaný z koží, měl rozpletené vlasy, mohutné paže a stehna jako nějaký medvěd. Ten pak člověk Kmitas co živ nezaslechl o českém králi. Nedbal o něho, byl rozveselen! Poskočil si a vyrážeje smích jal se velmi rychle otáčeti na bok levý a vzápětí na bok pravý. Dříve pak, než král může hnouti brvami, vznesl se do větví a jako ona veverka, maličko pohybuje údy, hopsal se stromu na strom a křičel z plna hrdla.
Král vida podivný zjev pokynul služebníku, který držel ohaře, aby jednoho z nich smekl. Pes dychtě uchopit skákající stvoření vyrazil s velkým vztekem, když však dobíhal, vyskočil mu Kmitas v ústrety a zabil ho ranou pěsti.
„Ach,“ řekl panovník, „nikdy předtím jsem nespatřil podobného tvora. Je to ďábel? Není! V koutku jeho úst se skrývá veselost a ďáblové se nemohou veseliti.“
Mazovský velmož, který nevěděl, že lidé v jeho lesích mají tak podivný mrav, se zatím poptal lovčích, kdo by byl ten skákající člověk. Zvěděv, že se nazývá Kmitas, rozpomenul se na setkání před klášterem a s volností oslovil krále a s volností mu vypravoval Kmitasův příběh. – Potom odstoupila od družiny sklíčenost a padly skořepiny rozpaků.
Kmitas zatím stál s očima navrch hlavy. Když se příliš osmělil, odvlékl jej jakýsi sluha do ústraní a řekl mu:
„Cháme, ničemo, špatný synu špatného otce, je řeč o tvém svinském plemeni a o tvých kouscích. Ten, kdo se vyptává, je král! Král! Král! – Jářku, slyšíš po prvé to velebné jméno a tvá skopčí hlava sebou neškubne? Jakže, tvé pařáty se nepustí stromu? Slez dolů! A dej si pozor, nebo uhlídáš!“
Kmitas se zasmál v odpověď, a jestliže předtím konal veselé kousky, dal se nyní v ještě bujnější tanec. Milostivý vladař mu hodil z měšce svého služebníka jakýsi peníz a řekl mazovskému velmoži:
„V tvých lesích přebývá hbitost a tomu člověku se nevyrovná ani rys ani divoká kočka.“
„Ach,“ odpověděl velmož, „člověk, kterému se podivuješ, je jen bídník. Patřil mi, snad mi odváděl i něco na daních, teď však, když jsi na něm spočinul svým pohledem, dovol milostivě, aby se připojil k tvým pohůnkům a aby s nimi chodil v řadě vždy nejposlednější, neboť – jakkoli je ubohý a ničemný – přece jen si obratně počíná při lovu. Snad se někdy přihodí, že by tě mohl rozveselit svým poskakováním.“
Řeč pana velmože byla příliš dlouhá a král ji nevyslechl až do konce. Jeho myšlenky se vznesly k nějakému vyššímu cíli, potřásl hlavou, oslovil jednoho z pánů, mluvil s ním o papeži a zapomněl, že sluhové zatím poutají k svému sedlu člověka.
Kněžský spor
Druhého dne král zahlédl sedět Kmitase na nádvoří. Byl spoutám. Opíral se o kůl. Král nechtěl míti na očích chlapisko tak málo křesťanské a pokynul křižákům, aby je pokřtili. Jakýsi kněz z řádu Německých rytířů uchopil tedy ubožáka a říkaje svatá slova chtěl mu před jáhnem Razkem vylíti na hlavu něco vody.
„Bratře, upusť od svého záměru! Neodříkávej svatá slova, vrať do posvěcené nádoby vodu, kterou jsi se chystal křtíti! Nezlehčuj svaté obřady, neboť, jako že jsem živ a lačen spásy, ten chuďas již došel podobné milosti! Byl pokřtěn! Já, který jsem mu udělil tu svátost, a který jsem ho napomínal, znám jeho příběh.“
„‚Můj zbožný bratře, přetlumočím ti, co mluví křižák. Jeho řeč zněla takto: Slyším, že mluvíš o milosti, ale kdo rozdává milost mimo tvůrce a spasitele? A kde se jeví stav milosti v strašné postavě toho nešťastníka? Vidím, že má psí hlavu a že má tělo jako lesní tvor. Sedí na mraze a mráz se ho nedotýká, hýbe údy jako zvěř, vyráží chechtot, ale pokud jde o modlitbu či prosbu, neslyším pranic. – A medle, co