(Na následujících stranách je otištěn neopravený rukopis Vladislava Vančury.) Klepy
Vypravuje se, že třetího dne dorazil Kmitas k místu na řece Vltavě, které se nazývá Výr. Došel tam po bludné pouti. Třikrát vstoupil do proudu Mže, třikrát se vrátil k vltavskému údolí, třikrát zkřížil své stopy. Ohař nemohl vyslídit cestu, kterou se bral, člověk ji nemohl rozeznati.
Ostatně končina na Výru byla ztracená, ležela mimo cestu a nikdo nechodil stezkou, která vedla leda do lesa ke klášteru na místě řečeném Ostrov. Tak zpola zapomenuta, a přece v dosahu moci, měla ta končina dvě výhody.
Nikdo nemohl uhodnouti, že by měl Kmitas odvahu zůstat tak blízko, a nikdo by byl nevešel do chýše, která tu stála od nepaměti a od nepaměti byla zapomenuta.
Tam tedy Kmitas vešel a tam přebýval s rybářem, jemuž bylo již mysliti na smrt. Kdož ví, jak byl stár. Měl sedm dítek, sedm dcer, a ty pak opět měly děťátka, líbezné chlapce, krásné dívenky. A vládla v té rybářské chýši pohoda a ustavičný mír. Stařec, jako tomu často bývá mezi kmety, měl jakýsi dar dobře slyšeti hlasy, které se ozývají v povětří, když táhne tuhá zima, či když se blíží palčivé dny. I rozuměl hlasům zvěře a šploumání vody a zřel v parách a ohni červánků příběhy zimy a léta, a protože byl člověk s myslí ospalou a podřimující a protože mu nic nebylo dražšího než mluviti ve svých myšlenkách, oslovoval i věci neživé, stromoví, byliny a divné podoby skal. Jindy, jak se vypravuje dále, mluvíval o řečích hejna a zvěře, která přicházela, a z tažení lososů a z postavení jejich klínu uhadoval věci budoucí. Je to tedy prosťáček, v jehož povědomí se smísily věci staré s tím, co právě se dálo, a jehož důvěřování v Boha bylo porušeno důvěřováním ještě starším. Ach, bude ztracen, jestliže soudce na něho přísně pohledí, ale pro svou veselost a pro svou mysl něžnou a čtveračící, pokud mu bude sloužit jazyk, nechť má i naději, že laskavý rozsuzovatel skutků se naň pousměje. Jak jinak, vždyť si ten rybář brumlá při své práci a vždyť hází ramenem, vždyť hmouří oko, vždyť mu veselost a dobrá pohoda plyne se rtů a věčný hovor.
K tomu tedy starci laskavému a k jeho sedmi dcerám dorazil Kmitas. Byl uštván a hladov. Stařec mu dal tedy jísti a skytl mu i jakýsi oděv a ostříhal mu vous a dal mu suknici, tu kterou měl nejkrásnější. A stalo se, že Kmitas dobře odpovídal na jeho vypravování, stalo se, že k bajkám dovedl přisouditi konec tak výrazný, jak se jen odedávna mluvívalo v té chatrči. Stalo se, že Kmitasova obratnost podle nějakého pravidla, o němž se nesní lidem z hrazených měst, se složila s obratností toho rybáře a že současně vztáhli ruku tu k čeřenu, tu k pramici, tu luku, tak jako by jim kázal nějaký hlas. I stalo se třeba, že někde na proudu tloukla ryba, a stalo se, že v jedné chvíli uhadovali, která ryba by to byla a kterou cestou se dá. Tu jeden s jistotou vstoupil do mělkého proudu, a zdálo se mu, že ta ryba dravá nemůže než se dáti do toho mělkého proudu, kde jeho prudký spád zčeří chabé ploutvičky okounka před ní utíkajícího a že se bude vracet k výmolu, tam, kde je vysoký břeh a kde kořeny olše se ztápějí v nehybné tůni. I rozdělovali se a podle potřeby, jež se nevříská a nevzkazuje, prvý činil to a druhý se oddal práci, která odpovídala konání prvého rybáře. Tak vládla mezi starcem a mezi Kmitasem shoda i důvěřivost.
Zřeli na sebe přes okraj misek, snášeli se navzájem, milovali se, Přich Kmitase, Kmitas Přicha a s ním všechny jeho ženské. Není na tom tedy nic divného, že vešel k jedné ze starcových dcer a že mu i druhá děvečka měla poroditi děťátko. Tak míjel tedy v chýši čas. Odešlo léto, udeřily mrazy, vydra, dobrá lovkyně, se stěhovala k místu, kde proud zůstane volný po celou zimu. Jen na to myslil Kmitas, nedbal o mrtvého, nedbal o měšťany,
[kteří] mu spřádají trpký osud.
I stalo se však dále, že kdesi daleko či blízko v městě Praze plynuly dny dočista jiné. Kupci tam hovořili o starém skutku, který byl dávno zapomenut v končinách řeky. Scházejí se v domě kampsorově. Je jich tu hromada.
Pokyvují hlavami, jedna ruka probírá vous na bradách, druhá poklepává na krásný stůl. Jsou tu kupci od Kamene, otec a syn, je tu kampsor, vlídný hostitel, je tu i Reichert, bědný otec syna, který slul Filipus a který byl zabit. I cítí ten Reichert nesmírný žal a stená a naříká:
„Ach, k čemu mi jest bohatství, když jsem pozbyl svého syna, k čemu je mi zdar při sháňce po penězích, k čemu povolnost krále, když nemám koho bych uvedl v držení svých statků, ani se nemohu dočkati pomsty. Ba věru, šlechticové zahubí náš rod. Vždyť beztrestně najímají vrahy, vždyť jejich chasa se vrhá na naše něžné synáčky a král ji netrestá.“
„To neříkej, hospodáři. Král je spravedlivý a vydá to bídné stvoření, které ukrátilo život toho, který byl Filipus, katu. To neříkej, neboť král se o nás stará a dobře o nás pečuje.“
„Jak to nemám říkati, když šlechtic Petr sotva pokynul svým pacholkům, aby vyjeli ze vrat? Jak nemám naříkati, když se vrátili třetího dne s prázdnou, jak nemám naříkati, když bez horlivosti stíhali toho ďábla, který ukrátil život mého synáčka?“
Když Reichert domluvil, rozhostilo se ticho v tom shromáždění kupců a žádný z těch mužů, kteří si mohou koupiti