27

vyrazí šlechtici z prsou dýchání, škubne ramenem, vraští obočí.

„Synové, ty lože manželského i ty můj synu prvorozený, na cestě před námi je člověk a tomu se nedostává ani cti ani hrdosti. Král prý mu svěřil rozdělení země a já, kterémuž bylo popřáno hleděti do královy tváře, nemohu tomu uvěřit. Ten, kdo vysoko hledí, nemůže popatřit na podobného ubožáka, kterýmž jest kramář a bídník. I pravím vám, abyste nedůvěřovali jeho ctnosti a kdykoliv na vás zahouká, abyste odpověděli hlasem svého obušku a zahráli mu na ten nástroj.“

Zatím co šlechtic takto mluvil, stalo se, že průvod kramářův vyšel na malou mýtinku. Jeho sluhové, nesouce divná zavazadla a dále bečky, krokvice a dlouhou dubovou lavici a dále desku, vkročili do plného světla. I bylo zříti kupce pochmuřeného obličeje a sloužící v barevných kamizolách. To nestojí za řeč, ale támhle, u všech rohatých, je náš Kagan, náš nevolník, náš troup, který nám sloužíval v Boleslavském za poslíčka z chléva.

Hospodář na něho shlédl jako zlý jestřáb na zajíčka. Pustil otěž, zahoukal, vystoupil ze stínu:

„Stůj, ďáble, Bůh tě určil k poslušnosti, káže tobě a všem tobě podobným chuďasům, abys sloužil svému pánu a v místnosti pečoval o jeho majetek. On zodpovídá za tvou duši před pánem a ty mu máš stříci majetek a vše, co znamená jeho prospěch, máš do posledního dechu konati. Co však jsi učinil na místě toho? Jsi tam, kam tě prozřetelnost postavila? Jsi v končině hospodářova dvorce či přecházíš s cizím darmošlapem a chytáš lelky a přenášíš nástroje, jež nějaký ďábel sestrojil na potupu moudrosti a pravdy? Táhni mi z řady toho bradatého chasníka, který je sám sluhou a který by tedy neměl užívati služek.“

Ubohý podruh, jemuž platila ta řeč, dobře rozuměl, ale nezdálo se mu, že by laskavý hospodář se tak rozvztekl pro věc, která byla stará a na kterou všichni již pozapomněli. Pah, svět se nezkříží, hvězda se neuchýlí ze své dráhy, jestliže nějaký chudý lazar odběhne od chudého pána. Jeho miska bývala vždy prázdná, chodíval pustnoucím dvorem s dlaněmi na loktech, jaký tedy div, že se mu zachtělo příjemnější služby, jaký div, že se rozběhl za prvým pánem, jehož měšec je nadit penízky a z něhož tryská zlatý proud.

Chuďas Kagan, nehodný služebník, který se tak moudře poradil s Vaňkem, stál tedy bez pohnutí. Trochu se usmíval, trochu jej brněla záda, neboť konec konců člověk nikdy neví, co vykoná ta sličná paní náhoda či její sestra, která se nazývá spravedlnost. Škrabal se dvěma prsty za uchem a byl by vsadil duši, že se boleslavský hospodář pustí do smíchu, proud zadrženého dechu byl by v tom okamžiku vyrazil z jeho úst a byl by se rozřehtal jako v šťastném snění.

Na neštěstí opakoval hospodář svou otázku způsobem ještě nakvašenějším. Popojel výhružně směrem ke kupcovu průvodu a jeho synové přejeli jen tak mimochodem prsty po tětivě. Kupec, nerozuměje z toho výjevu naprosto ničemu, dovedl si domyslit, oč asi běží, ale protože neměl právě v té jediné věci lehké svědomí, přidal do kroku a chtěl zmizet s místa nevlídného jednání. Ono je totiž pravda, že měšťan stejně dobře jako urozený pán věděl, že zvát nevolníky z domu cizího k svým službám a poskytovati jim útulek a jídlo a pití není právě nic pěkného. Hrome, kdopak má zastávat, aby se nepřetrhla šňůrka korálů, je to věc nevolníků či věc lidí urozených, a má jim kupec, který je v naší končině cizí a který jen svému zlodějství díky nechodí v zedrané kytlici, neboť jeho pan otec a jeho paní máť se narodili někde pod hlávkou zelí a neměli dohromady majetku, než by složil ubohý čtyrák, ti lidé dočista nepodobní šlechticům, bradáči, kostihryzové, jen ti mohli se dopouštět věci tak mrzké, která více než nějaký jiný hřích připomíná krádež a zlodějství.

A dále je pravda, že pan hospodář z boleslavského statku vůbec nedbal o své lidi a že jich měl více než dost. Eh, nebyli mu k ničemu ti darmojedi, neboť jeho políčka zarůstalo trní. Teď však, když se s jedním z těch, kteří od něho zběhli, setkal po kupcově boku, když viděl, že je kupec vypasen a podruh že má mastnou bradu, zmocnilo se milého chlapíka chvění a zlost. Vykřikl na nešťastníka po třetí, a když se ten člověk nehýbal a když ani kupec nevěděl, co má odpověděti, natáhl milý hospodář luk a vyslal k chasníkovi střelu. K ďasu, střela byla dobře mířena, ale jakýsi dobrý duch vybídl nešťastníka ještě včas, aby se odklonil s místa, kde stál. Odskočil, padá na zemi a střela svištíc jako nějaké strašné slůvko přeletěla přes jeho hlavu a zasáhla široký, tučný krk kramářova koně. Rozumí se, že se zvíře dalo do skoku, že se vzepjalo a že krásný svět nechtělo opustit jen tak s pohozením ocasu. Ach, světe příliš krutý, aspoň v hodinkách smrti dejte svým stvořením špetku důstojnosti. Dovolte jim, aby se nesvíjeli na mučidlech, netrvejte, aby hopsali majíce roztrženou velikou cévu, nekažte jim k poskokům a k reji, když vzápětí a po třech strašných skocích bude jim se zvrátiti do malé úžlabiny hrobu.

Kupec, jehož oko uvyklo bdělosti spíše při jednání na trhu než v poli, neměl skoro tušení, co se přihodilo. Div nespadl s koně, jeho přihlouplá tvář bledne, leknutí mu hrká srdéčkem, jeho levá dlaň mokvá krví. Vznese ji k svým zrakům. Můj bože, vidím snad správně? Jsem raněn? Tu již kůň umdlévá, již poklesl, již padá střemhlav na zemi a za dvě chviličky jistě dokoná. Jen tak tak seskočil kupec s koně. Stojí naproti šlechtici a jeho brada se