5

křik a rány pobláznily vposled stádečka tak, že se nezastaví až někde v končinách kosjuvského brodu, tam, kde přebývá Rmitasův rod.

Právě zasvítává a stádo se blíží k tomu místu.

Milý Kmitas si hodil na ramena divošský plášť, vzal oštěp, vzal luk, vzal šípy a pranic se neohlížeje na mrazivé povětří vyrazil do lesa. Bloudí sem a tam, sleduje stopy a stopy se zmnožují. Hle, zde se srazilo stádo dobytka.

Vpředu jde těžký kus, za ním kráčejí kravky a jalovina; volci otálejí.

Kmitas se pustil cestou stáda. Již slyší bučení, již rozeznává plavý hřbet dojnic, již spatřuje své vzácné zboží!

Tu nechtěl Kmitas věřit vlastním očím. Bil se do boků, skákal, dupal, výskal radostí. – A dříve než by obratný kněz mohl odříkat Otčenáš, již strhává svůj plášť z kožišin, již jej rozkrajuje, již poutá býkovy nohy, již přehání stádo kamsi do dubin k chatrči svého strýce.

I byl ten Kmitas velmi rozveselen. Vraceje se k pokraji lidských sídel, zpíval si z plných plic a velebil řízení boží, které mu přišlo tak vhod.

Latina

Byl den a král se probudil.

Sotva se rozneslo, že Přemysl bdí, přišli k němu čeští pánové a dále jáhen Razek a dále důvěrník olomouckého biskupa, kněz rodem ze Saska. Biskup právě postonával, byl utrmácen, seděl u ohně a nemohl jíti vstříc poutníkům, kteří toho rána dorazili ke královu vojsku. Důvěrník přivítal tedy pocestné za biskupa a (jako se sluší) šel oznámit nejdříve králi, kteří kněží přibyli v jeho stan.

Když bylo dáno důvěrníku dovolení k řeči, pravil takto:

„Králi, je zde několik kněžských průvodů. Jeden nese korouhev, druhý přináší krásné dary, ale třetí je prostý. Jsou v něm mnichové řádu Německých rytířů, jsou v něm mnichové zedraných rouch a mají prázdné ruce. Nejedli, nepili, tři dny se trmáceli hlubokými lesy a jen proto, aby před tebou sklonili kolena, a aby mohli s našimi bratry –

to jest s kněžstvem, které jsi přivedl – prosit Boha za přímluvu pro tvoji duši. Křižácká modlitba, králi, proniká nebem a je proti modlitbám mazovských řeholníků tak velmi vážena jako řeč starého šlechtice proti řeči nováčka, který se nevyzná v rytířských mravech a teprve včera byl pasován. Svatost těch křižáků, kteří přicházejí, nevzešla dne posledního, ale je stará a vysmolená jako Bečka vinárníkova, v níž se udržuje víno neporušené a příjemné.“

Král odpověděl biskupovu důvěrníku a vykázal mu místo po své levici. Potom poručil jáhnovi, který byl Razek, aby uvedl křižáky do kněžského shromáždění.

„Biskup stůně,“ řekl. „Jeho důvěrník setrvá po mém boku. Chci tedy, aby křižáci rozmlouvali s ostatními kněžími.

A nechť jim řeknou vše, co je tíží, a vše, co lze světskou mocí změniti v jejich prospěch.“

Sotva král domluvil, rozběhl se jáhen Razek ke křižákům a jal se je prositi, aby neodkládali svých ušmouraných kuten a vešli v kytlicích, v opáncích, s rozpleteným cingulem a s potrhanou kápí, to jest tak, jak je zřídila cesta.

Nejstarší křižácký mnich odpověděl jáhnovi latinou, kterou pozměnila dlouhá odloučenost od škol a od klášterů.

Razek mu nerozuměl ani slova a nachýliv ucho ptal se třikrát, co si svatý muž přeje a jakou řečí to mluví.

„Eh,“ řekl na to křižák, „mluvím jazykem svatého Augustina a ta moje řeč zní jako zvony! Jestliže jsi nic nepochytil, pak věru nevím, s jakým užitkem nasloucháš svaté mši. Krátce: nedám za tvou latinu ani zbla!“

Jáhen Razek skrčil ramena, uklonil se starci (který byl lantmistrem) a vysílaje tu a tam trochu posměšné pohledy vedl milého latináře s jeho čtyřmi soudruhy k domu, kde dleli kněží z královské družiny. Tam přivítal křižáky jakýsi kanovník. Ale hovory opět vázly. Nikdo ani z polských ani z českých kněží se nemohl s hosty dorozumět. –

Těžká rada!

„Co si, bratři, počneme? Jak máme vyslovit své myšlenky? Biskup stůně, jeho důvěrník dlí po králově boku a bez nich? Marná řeč!“

„Biskup není tak sláb, aby nemohl mluviti. Neleží na lůžku, sedí u ohně. Zaveďte křižáky do jeho světnic!“

Olomoucký biskup Bruno (právě tak jako jeho důvěrník) byl Němec. Když hosté vešli, pronesl pár slov a křižáci byli doma. Spustili svou mateřštinou, zapomněli na latinský jazyk, přenesli se do německých hradů, které se navzájem podobají jak vejce vejci. Biskup mluvil o Magdeburku a lantmistr znal Magdeburk lépe než svou dlaň.