29

zatěžko vrhnouti se na sto jezdců a jistá smrt by jej nedovedla zadržet od ztřeštěných podniků. Tohoto Alonzza povolal kupec Markvart svého času z města, kde stála jeho kolébka. I znali se od mladosti a to přátelství, nikoliv bez škodolibosti snášené a uzavřené, stálo pana kupce pár pěkných kop.

V tom nářku a v tom rozjímání byl celkem Alonzzo jediným mužem, který mohl dobře odpověděti, a kdyby nějaké ucho dovedlo slyšeti hnutí myšlenek, ozývalo by se kupcovo toužení aspoň tak hlučně jako tisíc bubnů, že chce a že si přeje a že dozajista počítá s jeho pomocí. Bože milý, jak jinak? Nenaslouižil jsem se vaší urozenosti, až mě svědí hřbet, nebolí mě ruka od vyplácení částek a záruk, nedal jsem vám u příležitosti zbytečně slavných křtin, neboť váš nejmladší synek je páté dítko vaší manželky? Nuže, k tomu křtu jsem vás podělil takovými dary, že se jich nedostává ani knížatům. Když to všechno zvážíte, budete mít dojem, že je čas, abyste udeřil pěstí na svůj meč a abyste se horempádem vypravil vymlátit toho šlechtice z jeho zboží.

Alonzzo, dobrák Alonzzo, neměl o tom, co kupec od něho očekává, ani ponětí. Jakže? Býti takovému kupci něčím zavázán? Nikoliv! Svatá Panna a svatí patronové rytířů nikdy neustanovili nic podobného. Byl svoboden, cítil, že v jelho paži je síla, kterou nic nevládne než rytířské smýšlení. Ale to je ovšem také pravda, že cítil drobet znechucení, dívaje se na zplihlou postavu a smutné kosti pana kupce. Když vposled z této nechuti a opět ze starého závazku pomáhati lidem uraženým složil svou vůli, shledal, že není ani příliš rozhodná ani nevraživá.

„Zmlkni,“ řekl upíraje svůj trochu výsměšný pohled na poškubanou kupcovu bradu. „Zastav proudy těch slz, neboť mi obměkčily srdce. Shlédni tedy na tenhle můj meč, kladu jej mezi tebe a křivdy, které jsi zakusil, a věz, že není očišťovače tak důkladného a bělidla tak mocného, jako je rána. Jsi uražen a posmýkán a poplván? Budeš se skvíti jako neviňátko a nikdy tvoje šaty nebyly tak bílé, jako budou, až tenhle můj meč dopadne na hlavu toho, kdo tě potupil.“

Řka to, rytíř potřepal svou kloubnatou pěstí kupce za uchem a měl se k odchodu. Kdyby kramář nebyl již uražen, možná, že by se byl urazil, takto však mu nezbývalo, než aby předstíral spokojenost. Vyjasnil tvář, kýchal jako pes, když leze z vody, ale zůstala v něm dobrá naděje, že hospodář z boleslavského dvora neodnese ze šrůtky, která jej

(Zde je rukopis přerušen.)

Utkání

V boleslavském dvoře mezi chýšemi na spadnutí, mezi rozvalenou zídkou a stavením, kde přebývá urozený pán se svými syny a s dcerami a s chotí Kateřinou, se žene smečka psů. I vpadne mezi slepičí hejno a rozežene je na všechny strany. Kohoutek volá v boj s větví jabloně, slípky se krčí kdesi v hraničkách dřeva a rozčilenou slepičí nohou vyhrabují nejhlubší důlek. Za hlasitého kvokání a kokrhání vjede potom na dvůr nějaký oděnec a práská bičem. A dále? Na rybniční hrázi, ne příliš vysoké, ne příliš nízké, neboť ani důvod toho sporu nebyl příliš význačný, se jednou sešel starý služebník rodu pana Boleslava s neznámým zbrojencem. Zbrojenec byl tučný, sluha měl opasek jen z hladu a chrastil kostmi. Co měl tedy sluha udělat? Ba, na mou duchu, Pán Bůh jej osvítil a chlap se uhnul s cesty. V hubě křesťanské pozdravení a v ruce pěkně ukryté za hřbetem pěkný obušek div se netřel třpytnou, jak se říká, hladinu zrcadla vodního.

„To se mi líbí,“ řekl zbrojenec, „ale nechtěl bys mi vedle pozdravení říci kolik má kohout noh a proč se pekou jen po jedné straně?“

Pah, sluha, staré dobrotisko, zůstal s hubou dokořán. Stojí, škrábe se za ušima, a netuše nic zlého, vyjme ruku, v níž drží krásný, tuhý, pokrvácený, v ranách vyválený, bolestí třískaný obušek. A tudy na to chlape zdvořilá, kdybych ti byl nedal hádanku, byl bys mi ty dal sochorem! Ach sláva loňskému sněhu, šňupko, mám tě, už se nevzpamatuješ. Při podobných říkánkách jal se milý zbrojenec bušiti do chasníčka a ztloukl jej jako žito.

Asi za pět dnů byl pak ten zlořečený zbrojenec právě na tom místě a na hrázi v dubinách pod modrým nebem zpráskán jako pes a div nevypustil svou rozchechtanou duši.

To vše se, jak dá rozum, doneslo k uším pana urozeného Boleslava a jak by smet i k Alonzzovi. Hospodář obchází právě svůj dům, je rozveselen, chechtá se do vousů, mne si ruce, je rozveselen, že chasa navzdory hladu se dovede bít; je totiž pravda, že všichni dohromady, pán i služebníci, mají svůj všechen tuk na límci kabátce.

Hospodář se dívá na oblaka, zívne, opíše rukou kruh a dá své paži spočinouti volně podle těla, naslouchá nějakému pískotu malých psíčků, myslí na věci utěšené a je mu do smíchu a nejspíše by spal.

Když tak v snění urazí dobrou míli, hle, znenadání je slyšeti klus koně těžkého bijce a před koněm přejíždí Alonzzo. Křičí, bije na svůj meč, tříská do štítu, tupí pana Boleslava, jeho choť, jeho syny a nenechá ani na