30

služebnících ani nitky poctivé.

„Vari, povídám, táhni odtud, hlupáku, nikdo nerozumí tvým psím hádanicím, ale že mluvíš nepočestně a že se sápeš na čest, to lze poznati z postavení tvých šeredných úst.“

„Taste meč,“ odpovídá a na každou otázku a na každé slovíčko se ozve jen to vybídnutí.

Když věc trvá již příliš dlouho, praví šlechtic takto: „Což ty vlku víš o mé síle a mém pohrdání? Jedno by mohlo vzbuditi vítr, který by tě zanesl až k branám ráje, a pokud jde o druhé, neřeknu to, abych tě nezabil již silou toho slova.“

A to jest tedy pravda a jistota neomylná. Pan šlechtic nadouval tváře a pro jistotu se opřel o mohutný dub, aby snad nějaký úkladník nemohl obejít jeho záda. Tak čelem proti nepříteli a dočista bez závanu nějakého strachu vedl svou při. Bylo mu stále veseleji a veseleji.

Zatím uvnitř domu uchopili oba synové meče a derou se ke dveřím. Jeden má meč křižácký, druhý meč, jímž nějaký strašný mečník mával v bitvách, kdy čert byl malé pachole.

„Příteli, jsi můj bratr, jsi syn jednoho otce, tvoje jest prvorozenství, tvoje je obratnost i láska otcova, tobě platí jeho milování. Proč však se pídíš po boji? Proč mi chceš všechno urvat? Zůstaň jako ten, kdo myslí na věci věčné, vpovzdálečí a nehledej srážky.“

„Ach,“ odpovídá ten prvorozený syn, „nikdy toho nebylo, aby starší bratr před mladším ustupoval, žádná kniha o tom nekáže, žádní příkladové nás tomu neučí, ale co svět světem bude stát, synové nejstarší stanou po bok otců a budou chňapat rány, které jsou na ně mířeny.“

Řka to, pohnul se s takovou jistotou a s takovou odhodlaností, že nebylo možno nevěřit, jak věc dopadne. Jak, což jest na širém světě síla, která by mohla zastavit vůli, příval nějakého snění? Pah, chcete lapat do sítí ty věčně krásné a věčně pošetilé myšlenky, které táhnou hlavou lidem andělského věku? Chcete zrychliti let jejich srdce, chcete je zpražit nějakým výkladem rozumu? Pah, jest díky bohu řada blázínků, kteří by se raději dali na prášek potříti, než by ustoupili od svých marných snění.

Ozbrojen, neozbrojen, s dřevcem či s holýma rukama, prvorozený syn byl stokrát hotov se vrhnouti na pana Alonzza. Hněv zvedl mu bujný vlas, jako nějakému kohoutkovi vstává hřebínek, potřásl hlavou, v níž se sny o bojích smísily s hněvem urážek.

S uchem zalehlým, takže věru nevěděl, co jeho bratříček a jeho dobrý otec odpovídá, s uchem zalehlým, s očima podlitýma krví a v pěsti těžký meč vyšel prvorozený syn vstříc Alonzzovi a vedl jej na udupané místo. Tu vzkřikl, aby se bránil, vrhl se na starého sekáče a byl by jej dozajista zabil, kdyby věc spočívala jen v síle a zarputilosti.

Alonzzo byl však člověk, který dávno přešel vrcholem svých dní a vrcholem svých sil. Nebylo s ním pranic, pokud jde o nějakou svěžest, ale vyznal se v boji! Ovšem! Žilka se v něm nezatřásla, když na ostří dopadly zběsilé buchy meče křižáka. Mohl prvorozeného syna třikráte roztít, třikráte jej mohl bodnouti. A jednou v osmé mezižebří se strany šípové, jednou zpříma rovnou do končiny krkavic, po třetí v bok či v proláklinu pánve. Bůh s námi, na starém šlechtici vyvstával smrtelný pot a matka, která nepovila toho synáčka, byla blízká mdlobě.

Když však nadešla chvíle, příznivý nějaký anděl, který slétává ku pomoci snílkům, postavil se po bok prvorozeného a vedl jeho ránu a opřel se o meč tak, že ten meč zasáhl svým hrotem lebku Alonzzovu a že ji pootevřel po všech měkkých částech až ke kosti.

I svalil se Alonzzo k zemi a lidé jeho a lidé kupcovi, kterých byl plný dvorec, odnesli jej v pláštích do sídla kupcova.

I hrozili zdviženou pěstí a potřásali kopími. Ještě v dálce, když až k pasu je kryl násep, bylo zříti tu blýštící se zbraň. Ještě z veliké dálky mohli jste zaslechnouti vyhrůžky a lítostivé lání.

Nespokojenost

I zdálo se, že věc nicotná byla zaplacena příliš velkou cenou. Alonzzo sotva na svém loži popadal dechu a nešťastný strůjce té pohromy dobře si vzpomínal na hrozné chvíle, za nichž se mu meč v rukou zdál marnější než peroutka. Probůh, nemohl zapomenouti, jak mu poklesávala kolena pod mocnou ranou, ach, vždyť nemohl udržeti meče, který se pootáčel jakýmisi záludnými údery, a každá vzpomínka na těch několik okamžiků vháněla mu do hlavy žár a příval nenávisti. Znáte tu myšlenku, jež vás s místa na místo vyprovází, jež vás bodá, jež vás vrhne z hlubiny spánku v střed truchlivého bdění, v střed ošklivosti nějakého skutku, za nějž se hanbíte a za nějž budete vždy zodpovídati s utajenou slzou hanby. Ach, býti poražen, zdeptán, rozsápán, mrtev, nemyslit, nevzpomínat si, ztratit vědomí, ach jaké je to blaho a jaká hanba státi rozechvěn s plaménkem bázně v bledé