28

chvěje zlostí. Jeho pěst je zaťata, bílé zuby se lesknou v houšti plesnivého vousu. Mluví, kletba za kletbou, urážka za urážkou se hrne z jeho úst.

Ale šlechtic si již zchladil zlost. Je klidný, směje se, opírá se o luk a směje se z plna hrdla. Směje se kramáři, který se ve svém chalátě podobá nějaké vráně, směje se jeho poskoku, směje se jeho křivé tváři, jeho krátkým posuňkům, jeho písklavému hlasu, jeho bezmocným slovům, jeho pošetilosti i pýše. Kat sper chudáka, čím se chce opřít tomuto příboji veselosti a zdraví. Dobrý hospodář, vznešený jako kníže, se synáčky, z nichž jeden může být velmi dobře biskup a druhý purkrabí či zemský hejtman v nějaké dobyté zemi, se nemá smát? Jakže, myslíte, že proto, že se mu tu a tam nedostává nějaká špetička na majetku, že bude zakřiknut, že bude sedat v koutku a nadýmat ústa naprázdno a mluvit polohlasem před chasníky, jejichž hřbet se doposud prohýbá pod tíhou ran, které nasbíral jejich ničemný rod od těch, kdo vládnou bičem? Eh, eh, eh, dejte si zajít chuť! Pan Boleslav jako urození pánové má hlavu trochu zvrácenu, ústa dokořán a nohy rozkročeny, bije se do stehen a běda těm, kdo poslouchají, běda pošetilým naslouchačům. Dozví se, co si myslí o všech kramářích.

Když se pak dost nasmál, pokynul Kmitasovi a svým synům, aby uchopili kupce za ramena. Nešťastníku, neškubej sebou, zůstaň v pokoji, v klidu a mírně přijmi pohanění, neboť po pravdě řečeno, kdopak by tě mohl vytrhnout z těch rukou, které tě svírají. Na dvě hodiny cesty není človíčka, živáčka, jsi ztracen, Pánbůh tě vydal na milost těm urozeným katanům. Ach ouvej, teď je pozdě naříkat, ale neměl jsi, můj milý, tak a posupností mluvit o urozených lidech. Věz totiž, že to je dar nebes.

Když se šlechtic vynadíval na kupcovo ustrnutí, navinul mu jeho dlouhou plesnivou bradu na lovecký nůž a druhým nožem ji dal uříznout. Chlamst! Nešťastný kupec se tak zapomněl, že se chtěl vrhnout po té zločinné ruce jako nějaký ohař. Ale Kmitas, neboť on to byl, komu bylo dovoleno zhanobit nesmírně bohatého kupce, odtáhl ruku s takovou rychlostí, že se mihla jako křídlo nějaké kletby. Potom dal šlechtic pohodit ostříhané vousy po cestě a koncem Kmitasovy hole vrazil několik ran svému nevolníkovi i jeho pohaněnému pánu.

Prosba o přispění

Kupec Markvart sedí za stolem ve své chýši. Jeho pravá ruka spočívá na stole a levice mu visí podle těla. Je schýlen, skrývá svou popleněnou bradu a zármutek a hněv mu škube rtem. Kruh jeho přátel obklopuje stůl, přitahují si pláště, pokašlávají. Jeden si přejede dlaní kolmé vrásky, druhý si stáhne čapku až na obočí. Když uplyne chvíle ticha, zdvihne kupec pěst se stolu, zvrátí se na opěradlo své stoličky a promluví, nedívaje se na své návštěvníky:

„Buď proklet ten, kdo uráží člověka bezbranného a ať se mu nedostane žádného zdaru. Ať ho papež zbaví křesťanství, ať mu král odepře vody, ať nesmění chléb za své bohatství a ať se to jeho zlato rozptýlí do všedi konců světa. Ať se mu posmívají jeho nepřátelé, ať plamen zžírá jeho zboží, a nechť má devět truhlic pěkných úpisů, ať je všechny zvedne nějaká vichřice. Ať se rozletí. To nechť platí o tom, kdo uráží, ale ten člověk, který byl potupen a který vzal špatnou odplatu a který by strpěl tu pohanu a nevstal k odvetě, ten nechť platí mezi přáteli za kapouna, špatného samce a mezi nepřáteli nechť je nazýván jmény, kteráž jsou pro slámu a vymlácené obilí.

Choť jeho nabývá práva vzpouzeti se jeho úradkům, dítky se mohou vysmívat, syn nepovstane před ním, když vkročí do domu z daleké cesty, místo za stolem mu zaujme nějaký dlužník, na misku vah nechť mu nasadí zespodu přílepek, a až bude měřit sukno, nechť je jeho loket kratší o dva palce. Nechť je tupen, nechť nesedá na kostelní lavici, nechť neslyší mše svaté, nechť zpovědník jej mine v hodince smrti.“

„Dosti, nespílej, nesvolávej pohromu na svůj dům! Nevkládej na svou hlavu tolik prokletí, vždyť mluvíš o sobě, kupče. Právě tvá brada byla potupena.“

„Kdybych byl mlád, kdyby po mém boku stál nějaký syn, kdyby moji přátelé nedleli v cizích zemích, stanul bych před hnízdem pana zbojníka. V mé pravici by ležel meč a ruce mých přátel by svíraly dobré zbraně. Bůh chce jinak, oslabil mou paži stářím a únavou, nedal mi syna, rozptýlil můj rod po šírém světě. Ach, nevyženu drzého nepřítele z jeho hrádku, nerozvalím jeho zídky, pod mou ranou nepukne jeho zhyzděný štít. Nikoli, slyšte dobře můj pláč, nebudu pomstěn, můj nepřítel ztuční mou křivdou, přisvojí si všechny majetky, které mají přejíti v mé držení, upevní svou moc v končině, která je plna dobré sklizně, zatím co v jeho stodolách se honí vítr. To vše se stane, jestliže se někdo z vás nenajde, kdo by se ozval.“

Když kupec dospěl až k tomu místu své řeči a když ostatní kramáři neměli co říci a když je opouštěla statečnost a slova útěchy jim špatně přicházela na jazyk, ozvalo se nějaké zapraskání před dveřmi té světnice. Tu přistoupil ke kupci dobrý pán Alonzzo z Pavie a položil dlaň na jeho loket a jal se jej těšiti.

I byla mezi Alonzzem a kramářským bohatcem jakási tichá úmluva a nevraživé přátelství. Alonzzo neměl peněz nazbyt, ale kramář si jej nad jiné vážil pro jeho otevřenou řeč a volné mravy a statečnost. Pranic mu nebylo