zornici.
Prvorozený syn by stokrát raději byl ležel mrtev než připustil, že jeho tváří přešel závan strachu. Bouřil se proti tomu pomyšlení, trnul, že mu je někdo vyčte, domníval se poznávat na všech tvářích podobné obvinění, neboť, aby pravda aspoň v těch věcech nezaručených byla řečena, jest pravda, že v onen krátký okamžik propadl strachu a že se chvěl. Jako zvěř, která cítí smrt chňapající po jejích nohou, se se zuřivým okem vrhá na smečku lovců, tak se ten prvorozený syn postavil šlechtici Alonzzovi. Všechna urputnost hněvu právě probuzená, všechna zášť děcka, jež je překonáno, vše nepřátelství člověka, který je shledán méně platným, vešlo v sílu jeho ramene, i zasadil Alonzzovi ránu tak mocnou, že ji žádná obratnost nemohla odvrátiti. Ach, ta rána padá vteřinu po vteřině, vrací se, zasahuje duši toho člověka. A jest pravda, že po zápase měl Alonzzo ránu na hlavě, ale jeho duch a jeho spokojenost nebyla tou ránou rozjítřena. Naproti tomu nešťastný šlechtic, jakkoliv zvítězil, viděl se po (Zde končí neopravený rukopis Vladislava Vančury.)