Bylo jim příjemno vzpomínati.
I zněla jejich řeč a za té řeči oživoval háj na německé stráni a znělo volání a hlasy: Hlas zpívaný i něžná loutna. V
té řeči se ozval řinkot zbraní, v té řeči se kmitla ženština s váčkem u pasu; lantmistr, biskup, všichni křižáci viděli její šibalský úsměv.
Zatím Razek, dobrý jáhen z mazovského kláštera a dobrý křtitel pohanů, stál opuštěn u dveří. – Co dělat? Má do božího poledne točit palci?
Věc trvala příliš dlouho. Razek se rozhněval. Vychází. Přirazil zprudka dveře a s kým se to setkává?
V síni, kde čertovsky táhlo, stál český mnich. Rozrážela ho zima, byl rovněž nakvašen.
„Jáhne, čekám zde na vznešeného lantmistra. Čekám již dlouho. Prsty mi ozábly v opáncích a věru, kdybych neměl vyříditi křesťanské pozdravení od svého převora, dávno bych byl odešel. – Pobyl jsi s křižáky déle než hodinu. Zdržel jsi lantmistra – ale proč mi aspoň teď nepokyne, abych vešel?“
„Já,“ odpověděl Razek, „jsem lantmistra pranic nezdržoval! Stál jsem mlčky u dveří, nikdo mě neoslovil a tebe také nikdo nepřivítal Vrať se tedy, dobrý mnichu! Křižák ti nepřitáhne lavici ani se k tobě neobrátí.
A kdyby – nakrásně, vždyť čeští a polští kněži nemohou porozumět jejich latině! – Křižácká řeč,“ dodal znamenaje na tváři druhého mnicha pousmání, „se tak málo podobá mluvě svatých textů jako zbědovaný soumar dobrému koni.“
Čekající kněz křižáky také nechválil. I rozvázaly se kněžím jazyky. Čech přdsvědčoval Razkovi a Razek svému druhu. Potom odešli jako přátelé, které poutá společná křivda. Jeden se dotýkal ramene druhého, oba měli na čele kolmé vrásky, oběma škubal hněv ústním koutkem.
Kmitas
A přihodilo se druhého dne, že Přemysl Český splnil – pokud běželo o majetek – vůli mazovského velmože, a že po rozmluvě, která ho pranic nepoutala, vyjevil přání jeti do lesů na lov. – Šetřil koní, chtěl dopřáti oddechu i lidem; rozkázal, aby čeští pánové setrvali ve svých příbytcích, a pustil se do lesů se Zemomyslem.
Přemyslova družina tedy odpočívala. Rytíři sňali brnění, zavěsili přílbice na dřevěný kolík, opřeli si čelist o hruď a obracejíce chodidla k ohni rozmlouvali o lepších časech.
Ah, býti rytířem je snadné živobytí, ale král, král nemá nikde stání!
Uprostřed léta, kdy se nebe odívá azurem a leskem perleti, sní o třeskutých zimách tam někde na severu, kde kráká havran, a kde vlk s čenichem u země ubíhá po jezdcových stopách.
Králův duch táhne z končiny do končiny, jde dál a dál, vyráží do samot, jde pláněmi, uniká k půlnoci, k mořím a ke zpěněným vlnám. Jde dál a dál, jde jako táhnou vlci a chochol na jeho přílbě se stále čepýří, stále jím zmítá nějaký severák.
Ach král je týrán hladem tak jako žebráci. Král prahne po okrajku světa, kde boží prst vepsal do závěje: Hic sunt Leones! Když potom vzejde zima a všichni dobří chasníci se tisknou k ohništi, a když je zříte, kterak taškaří při hře v kostky, když kdekdo odpočívá, a když je šťasten ve svém závětří, co myslíte, že robí král?
Vystavil záda plískanici, brodí se ve sněhu. Jeho nepokojný duch se rozletěl až někam k poledni, kde roste strom podobný vějíři, kde tluče slavík a kde se na hebounkém písku kolébají želvy.
Ach, býti vladařem je špatné živobytí!
Sluhové, kteří si u krbu opekli levý bok, se líně obracejí a zahánějí stráž:
„Ticho, u čerta! Jestli nepřestaneš se svým bubnováním, zlomím ti paličky! Ať jsi mi venku! Ať tě dnes nevidím!“
V neděli si chce každý prosťáček narovnat hřbet, ale král, který je vznešený a který je pln slávy, velí, aby mu osedlali koně. Chystá se na divokou jízdu. Je vystrojen, oblékl těsný kabátec. Nádherná postava vězí v ještě nádhernějších tkaninách, dva zelené pruhy aksamitu splývají s jeho ramen, sobolina mu obtáčí hlavu, zlato se třpytí na ostruhách.
Po králově boku jede pak mazovský velmož Zemomysl. Pohání svého koníka, je upachtěn, chomáč peří se tetelí za jeho hlavou a hlas mu zaniká, hlas mu bere vítr.
„Králi, v mých lesích je na tisíce stád a ta stáda jsou zcela nepodobna stádům v západních zemích. Chceš uloviti daňka třikráte většího, než bývá daněk ve tvých háječcích? Chceš ozdobit stan jeho parohy? Chceš vyšívat