řekl král? Rozkázal, abychom jej poskvrněného pustili mezi křesťanské sluhy, či abychom jej očistili skrze svatý křest? – Věru není mým obyčejem odpírati vůli vladařů a přidržovati se vůle pošetilcovy.“
Když tlumočník umlkl, mávl křižák nad jáhnem rukou a nestaraje se o jeho nářky vykonal co mu bylo uloženo.
Jáhen Razek stál jako opařen. Byl příliš mlád, uvykl poslušnosti, uvykl ctíti všechny řádové bratry a jen jedenkrát zapochyboval, že jejich konání je v líbezné shodě s božím příkazem. – Co si měl tedy počíti? Jeho cit se rozdvojoval, pokora a hněv mu ukládaly o jazyk. Jal se koktat, nemohl říci určitého slova, nemohl pronésti souvislou řeč.
Rozpomeňte se, v jakých zkouškách se člověk ocitává! Přihlédněte k lidské slabosti a k touze vyhrávat a k touze utkati se v boji. – Nestalo se již tisíckráte, že uchvácený jinoch naráz odhodil všechnu nesmělost a že se postavil svým pěstounům? – I kdyby měl být rozdrcen, a kdyby se jeho duše měla na věčné časy škvířit, – mluví a mluví.
Vyznává svou pravdu. Chce za ni umřít! A až se ta mladá hlava bude válet pod špalkem, můžete z postavení jejích rtů číst věrný hlas.
Podobná příhoda se udála i mazovskému jáhnovi, který se jmenoval Razek.
Když ho křižák odbyl mávnutím ruky, zvedla se jeho mysl a krev mu vstoupila do tváře. Chviličku váhal. – Koktá, hledá slovíčka, cítí bezmocnost a hanbu, ale ta hanba se obrací v divoký hněv. Již zvedl brunátnou hlavu, již vyráží, již si vyjel na své protivníky.
Plynou mu ze rtů rozlícená slova. Cítí nenávist, nenávist ke křižákům, nenávist ke králi. Div div, že neproklíná olomouckého biskupa, který se při hovoru o německých hradech tak dobře obešel bez latiny. – Ach, jáhen se dopouští hříchu: Bídák Kmitas je mu milejší než vznešený biskup, kterého strká do jednoho pytle s křižáky.
„Zacházíš daleko, jáhne! Jsi příliš malý pán, nemůžeš mluvit od plic! Vždyť nemáš přítelíčka!“
„Jakže? Já, kanovník pražské kapituly, a všichni čeští kněží pravíme, že je Razek dobrý jáhen! – Dále pravíme, že modlitba jednoho řeholníka nemá více platiti než modlitba řeholníka druhého. Není mezi nimi rozdílu, leč pokud běží o vroucnost. – Pravíme, že řeč biskupova písaře, kterou vítal křižáky, byla planá. Pravíme, že kněží jednoho jazyka nemají ukládat kněžím jazyka druhého. – Pravíme, že křesťan na knězovu potupu byl po druhé pokřtěn!“
I rozestoupili se mnichové a kněží na dvě strany. Na jedné straně stanul lantmistr a biskup olomoucký se svým důvěrníkem a ovšem všichni křižáci.
Na straně druhé byl prior bialostockého kláštera a s ním všichni kněží polští a všichni kněží čeští a vposled mladý mnich Jakub, řečený Svinka, který se jednou proslaví.
Cesta do Čech
Král pokynul a vojsko se hnulo. Tu přichvátali sluhové, rozvázali Kmitasova pouta, hodili mu smyčku na krk a Kmitas vyrazil. Cestou ho jakýsi dobrák učil zdvořilosti. Jiný pohůnek mu předříkával na pochodech Otčenáš, ale když byl čas k jídlu, všichni na něho zapomínali. Ta věc milého Kmitase velmi tísnila. Neměl ani kůrčičku ani kůstku a tak z dlouhé chvíle – a také z chtivosti – napínal provaz, za který byl uvázán k mezčímu sedlu. Člověk i ušák zakusili zlých časů: Jeden mířil k hrncům, druhý chtěl zůstat u svých jeslí.
A na pochodu se Kmitas neměl o nic lépe. Některým zbrojencům visely od pasu slepice, některým bubnovala do zad koroptev se zajíčkem a to je na prázdný žaludek špatná podívaná. Kmitas klopil raději zrak k zemi. Pásl také po nákladu a nic mu nebylo milejšího, než když některý z vaků praskl, a když se na sníh sypala mouka nebo oškvarky. – Vem to ďas! Nebýt neopatrnosti sluhů, věčného drbání a svědivého hřbetu královských klisen, možná, že by Kmitas pochod nepřečkal.
Vojsko spěchalo. Žírné dvorce, bohaté kláštery, hrádky špatně hájené, to vše král zůstavoval na pokraji cest a Kmitas nemohl postihnout smysl výpravy. Vdechoval pach sytosti, který se táhl nad jízdou, jakýmsi nesprávným pocitem uhadoval, že je tažení šťastné, znamenal vznět bojovníků, rozuměl hourání srážek, viděl záře požárů, slyšel kněžské zpěvy, ale nedovedl si z toho složit pražádný obraz.
Asi třicátého dne poznal Kmitas, že se král s vojskem obrátil a že odchází z jeho končiny. Tu přepadla Kmitase tíseň. Srdce mu usedalo a v jeho útrobě se zvedl jakýsi nový hlad. Lesy mizely, kraj se měnil, jízda vázla v blátě a Kmitasova hlava byla lehká jako ve snách, zdálo se mu, že vzlétne.
Mnoho dní kráčel Kmitas připoután k mezku, mnoho nocí probděl u stanového kůlu. Když pak nastal konec pouti, když v polospánku mu splýval den s nocí, když si rozedral svá ubohá chodidla, octla se královská vojska před Prahou.