12

Reichertově levici chřestil pergamen na znamení, že kupec čte jak když bičem práská. Pokud běží o pravou ruku, tu si kramář zavěsil. Držel ji palec zaklesnutý za přezku.

Před chrámem, dlaně vzhůru, klobouk mezi koleny, seděli žebráci. Jeden byl slepý, druhý měl zrak zakalen nějakou mázdrou, třetí byl jednooký, čtvrtý chromý. Ten se opíral o strašnou berličku.

Když došla Reichertova rodina k žebrákům, pokynul kupec služce, aby nešťastníky podělila almužnou. I vzala služka čtyři penízky: tři poctivé, jeden přelomený. I vpustila plecháčky, které byly jakž takž zachovány, do nastavených rukou slepců, úlomek dala chromci.

„Dva brakteátky,“ řekl ten chromý muž, „jsi uštědřila za kupce, jeden za kupcovu ženu a mně dáváš za jejich synáčka mizerný půlák? Měj se na pozoru, aby Pánbůh nerozdílel podle toho štěstí, a aby se na mládence nerozhněval! Vidím, že ho očekává zlý osud.“

Služka žebrákovi odsekla, ale bylo jí úzko. Měla po radosti. – A jak se polekal věštby kupec, to nikdo nevypoví!

Potom vstoupili do chrámu. Reichert zůstavil synka mezi mládeží, postupuje se ženou za kostelními sluhy a stane na místě, kam je vidět se všech stran. Ach, kupcova žena tone v blaženosti. Pýcha jí nadouvá srdce, sní jako v nebi. – Kdyby byla opatrnější, mohla by postřehnout, že se sousedka naklání k sousedce a že s ní vyměňuje slovíčka, která padají na vrub kramářek. – Paní Angela se o to nestará, ale kupec! Kupec má uši jako výr, slyší všechno, slyší o něco více než se povídá! – Bůh mu buď milostiv! Vleče se uličkou, krok vpřed, dva kroky dozadu.

Přešlápne, tře si stehna.

„Ouha, srdéčko, nevyskoč mi z hrudi! Chci čekat na pana Petra, nezbývá mi nic jiného. Budu mu vypravovati povídku o bláznivé manželce. Snad se usměje ženské marnivosti, snad bude mít se mnou slitování.

Proč by ne? Pan Petr je sice první po králi, počneme-li počítat právě od něho, ale má prázdné kapsy a já mu poskytl křesťanskou půjčku.“

Zatím co kupec přemýšlel, kramářka – hřbet vzpřímen a bradu vysoko – střílela pohledem se šlechtičny na šlechtičnu. Zdálo se jí, že má vyhráno, ale pyšné paní se odtahovaly a kolem Angeliny se bez přispění kostelních sluhů tvořil ostrůvek prázdnoty.

Když zazněl zpěv, a když se kněží chystali vykročit z kněžiště, dorazil k chrámu pan Petr. Hodil uzdu pacholkům, pomohl dceři z nosítek a s pěstí na jilci a řinče ostruhami hrnul se do kostelních dveří.

Je věru čas připomenout, že Petr byl člověk velmi vznešený a že se co živ ani nepodíval na pěšáka. Jak se tedy bude chovat ke kupci? Zatočí s ním podle starého zvyku, či vezme Reicherta aspoň před lidmi na milost? Vždyť kupec z domu U žáby je boháč! Vždyť Petr zná sílu peněz, vždyť se koří majetku a sám nemá než to, co mu podstrčí král a co vyždíme z chudé půdy.

Znáte vypravování o lišce a hroznech? Je v něm ztajena i moudrost hrdopýšků, kteří odmítají statek, jehož nemohou dosáhnouti.

„Kdybych chtěl,“ říkával pan Petr, „kdyby mně věc stála za sprostou sháňku, dovedl bych získat pytel zlata, ale kašlu na zlato! Je mi protivné! Přisámbohu, držím se jen krále a svého meče! Do smrti mě nikdo neuvidí v kramářských kotcích.“

Smýšlení pana šlechtice bylo dvojnásob pohrdavé, protože byl v tísni a protože mu lidé, pokud jde o peníze, začínali nedůvěřovat. – Dá rozum, že za podobných okolností nevyhledávali pana Petra ani kupci.

Když tedy se staženým obočím a s hlavou pozdviženou kráčel se svou dceruškou kostelní lodí, ani zdaleka mu nepřišlo, že by se mohl setkat s bradatým kramářem nebo s kramářkou. Šel jako kůň, který dobíhá k jeslím, jeho zbraň řinčela, jeho hrdý nos vydechoval sloup páry, jeho pohled se blýštěl v očním koutku. Zdálo se, že nevidí než svou čepel; lidé před ním raději ustupovali.

Jako nějaký král došel šlechtic k manželce nešťastného kupce Reicherta. Tam stanul, pokynul panně, schýlil šíj, ohnul kolena a padl na udusanou zemi tak prudce a tak zvysoka, že se kupcové rozbušily tepny.

„Můj Bože, ten chlap, ten strašný chuďas, něco provede! Jde z něho hrůza. Má hněvivé obočí a katanský pohled.“

Ve zmatku pokorných a pyšných myšlenek napadlo nešťastnici aspoň slovíčko, kterým by mohla odseknouti, kdyby pan Petr promluvil, avšak kramář, desetkrát rozumnější než jeho žena, se teď nezmohl dočista na nic.

Umíraje strachem, s kůží svraštělou a s pupencem u každého chlupu naslouchal jak mu hučí v hlavě.

Šlechtic nepromluvil, nevzhlédl, trval v mlčení. Zdálo se, že je ponořen v nejhlubší propast zbožnosti či pýchy.