16

v sedle.

„Jste, chaso, na koních? Ukažte se! – Aha, aha! Tenhle kabát není bez poskvrny. – Ty, Eustachu, si utáhni opasek!

– A nechybí vám, služebníci, nějaká přezka? – Co? Hlavy vzhůru! Pamatujte, že nestrpím, abyste se klátili sem a tam! Držte se po vojensku!“

Řka to pokynul kupec družině, aby se dmula, a ohlédl se po synáčkovi. Filipus seděl na urostlé klisně a jakkoliv byl trochu útlý, přece se podobal rytířům. Tvář měl spanilou, jeho ruce byly jemné, jeho nos byl dobře vyklenut, jeho vlas byl hebký a sám od sebe se kadeřil.

„Ach,“ myslil si kupec, „až promluví, až začne říkat slova, která si osvojil, až vytřepe z rukávu svou zdvořilost, až svolností, které se podivuji, přejde prázdnou haluznou pana chudáka, musí i ten Pučmigroš Petr pochopit, že můj syn je šlechtičtější než šlechtic a že se mu nikdo nevyrovná.“

Potom milý kupec vyrazil k bráně a odtud do polí a v háj. Když byli v polovině cesty, přišlo mu na mysl, že se nepoohlédl po fretce, kterou chtěl přivézti na zbraslavský hrádek. Sáhne si tedy k srdci, vyrazí vzdech.

„Při truhlici a zámku, chaso, že jste zapomněli na to zvířátko! Že jste nechali fretku doma!“

„Marně se hněváš,“ odpověděl Filipus, „tvá fretka se zmítá v pytli. Nese ji támhleto chlapisko.“

Kupec sáhl na pytel, ale fretka se bránila.

„Ouvej, běda mi, fretka je učiněný štír! Kdyby bylo po mém, šlápl bych jí na krk. – Je ovšem pravda, že jsme ji nesvěřili do dobrých rukou. Eustach fretku pobláznil a uřknul.“

Podobné řeči se špatně poslouchají. Filipus také neměl rád, když jeho otec dával najevo prostotu a když třepaje rukou vyrážel své „houvej“ a „ach“. Zmocnila se ho nechuť, chtěl mluvku napomenouti a neučinil to jen proto, že dobrý mrav a také náboženství přikazovalo, aby svého otce ctil.

Kupec tedy tlachaje a upocen, synáček však mlčky a s čelem neposkvrněným dojeli k zbraslavskému hrádku. –

Co dále? Sluhové se oprašují, Eustach vyňal z pytle fretku, váže ji na provaz a kupec si zatím rovná myšlenky:

„Synu milý, zbývá nám vykonati maličkost, já však, který jsem uvykl pracem závažným, nemám chuť mluviti do větru. Pozdrav šlechtice svou ozdobnou řečí a měj se vůbec sám k slovu. – Pro tvého otce, když nepronese jediné věty, to bude pramizerná zábava!“

Takto hovoříce a v nevalné tedy shodě vyhledali brod a vjeli na nádvoří lovčího hrádku, kde rostly vysoké stromy.

Pau Petr zahlédl oknem podomka či písaře z domu U žáby a snadno si domyslil, kdo to přichází. Domníváte se, že se rozhněvá? Nikoli! Poznával v tom královy prsty, a protože byl spíše ochoten odpadnouti od tělesného života než od věrnosti, ustrojil svou tvář vlídně.

Když se přivítali, řekl kupec panu Petrovi, že je cestou všecek roztřesen a že tedy žádá, aby syn zastal tatíčka, a aby mluvil, co je přivádí; on sám, Reichert, že si zatím oddychne a srovná hřbet.

Spustil tedy Filipus. Oslovuje urozeného pána po prvé, po druhé, po třetí, po desáté a jeho řeč jako žírné louky zkvétá tisícerým zvonečkem. Když dospěl ve svém povídání až k fretce, která sobě nemá rovné, a kterou kupec dostal z Porýnska, pokynul Filipus sluhovi, aby zvířátko přivedl. Eustach, hlupák nad hlupáky, mu porozuměl.

Skočil sem, skočil tam, škubal provázkem a v horlivosti fretku pustil.

Fretka a psi! Každému dá rozum, že od té chvíle, kdy kupcův průvod prošel branou, spustily všechny zbraslavské feny a všichni zbraslavští ohaři naplno. Psinec se třásl jako když troubí sto silných trub – a to nedodalo fretce klidu. Svíjela se na konci oprati hůře než červ, a když byla volná, pak ovšem prskla, zježila hřbet, vtáhla oháňku a již letí rovnou na nepřítele. Zatím jeden z hafanů podhrabal bednění psince a druhý vyrazil z jeho ohrady dva kůly.

Co teď?

„Ať se psář vrhne ke dvířkům! Ať psy rozežene, ať jim zamezí cestu!“

Dobrá, psář chce poslechnout, odsunul závoru, pootvírá, ale ohaři letí podle jeho nohou, podrazí mu kolena. Toť se ví, že fretka poznala kolik uhodilo: dává se na útěk a psi skáčou přes milého psáře. Teď nastane divoká honba.

Kmitasovi, který byl noclehářem těch ohařů, se ovšem jevil příběh jinak. Zdálo se mu, že ho páni propouštějí z vězení. Fretka sem, fretka tam, podobné zvíře nestálo Kmitasovi za povšimnutí, ale otevřená vrátka a smějící se šlechtic, to je jiná.

Kdyby se prosťáčkovy myšlenky řadily v spořádaný sled, co by asi řekl? – Řekl by toto: