sličného syna? Nejsem dost zbožná? Nevyjímal by se na mém domě znak a nevešla by se do našich světnic krásná, urozená nevěsta? – Proč si tedy nemohu vybrat choť pro svého syna? Proč k nám nepřicházejí urozené paní, aby mluvily o svých neteřích a vnučkách?“
„Eh,“ odpovídal na podobné vzdechy její manžel, „Bůh tě učinil ženou kupcovou, a já ti mohu koupit nejkrásnější palankýn, barevné střevíce a tolik loktů hedvábí, kolik naměříš. Proč chceš něco jiného? Proč se ohlížíš po šlechtických dcerách? – Šlechtici! Prosím tě, co se ti na nich líbí? Král je posílá do bitev, kde jde vždycky do tuhého, a kde si člověk může spíš utržit ránu než získat kvintík. – Ach, ach, ach, znám dobře ty vznešené povídálky, rváče a koňaře: mají býčí mrav, každé jídlo si musí vymlátit mečem a kdyby sem tam něco neposmejčili, na mou duchu, dobrá polovina by jich scípla hlady. Vídávám jak se hrnou do královské komory, když se rozdává – ale platit? Na to má každý šlechtic obě ruce levé! – Kdepak u nich brakteát! – Jeden hrdopýšek z Nemanic prý nosí ve váčku křemelky. – Takové je to, paní, pokud běží o peníze, a mám-li na zřeteli zevnějšek?
Pánbůh jim snad požehnal hnáty, ale jejich pěst je uhnětena z mozolů a jejich čelo je zbrázděno. – Co však je ještě horší: Vedou sprostý život. Štípe je mráz, vítr jim rve vousy, meč je tříská do lýtka, pěna z kobylí huby poznamenává jejich plášť, železo je studí do beder. Neřeknu více, než že se pobláznili. – Kdo slyšel, kterak za svého hopsání řvou, kdo slyšel ty hrubé, zlostné, hrůzyplné hlasy, ten že by chtěl vyměnit náš líbezný mrav za jejich běsnění? Ne, ne, ne! Nech je, ženo, s pokojem, jsou to ubožáci!“
„Možná, hospodáři, možná, že mluvíš pravdu, ale nedívají se ti čeští pánové kamsi za tvoji hlavu? Nemusíš, když letí k bráně, uskočit před jejich hřebci?“
„Můj Bože, jaký je to div? Což rozumný člověk poleze do cesty splašeným koním? Takovou opatrnost mi nemusíš vyčítat! Vím přece, co mi káže moje postavení! Mohu se vysmát šlechticům do tváře. Jen ať si sedí pod praporci se zbrojnošem za zády, ať se čepýří v chrámu pro urozené chudáky, ať tam zrývají kostelní dlaždice hrotem ostruh, ty, bohačka, budeš v krásnějším kostele stát na koberci. Měšťanky zblednou závistí, neboť u chrámových vrat na tebe počká služka, aby ti podala na konečcích prstů svěcené vody.“
„Dost, dost, dost! Je to, jak říkáš,“ pravila paní Angela, „ale, na mou čest, dala bych na devět mší, kdyby ses mohl těm hrdopýškům svézt po kobylce. Jsem hotova obětovat malíček, abych viděla aspoň jednoho šlechtice čekat u pultu, kam přicházejí naši dlužníci.‘“
„Což o to,“ odpověděl opět kupec, „mám dva pěkné úpisy pana Petra, který je purkrabím králova loveckého hrádku.“
Řka to jal se kupec hledati ve své truhle a nalezl blánu, v jejímž rubu stálo: Urozený pán, pan Petr, purkrabí královského hrádku na Zbraslavi a králův rádce, o částkách pěti set peněz, které mu byly půjčeny a vyplaceny na zástavu půdy počestným kupcem a dobrým kmotrem Reichertem z domu U
žáby.
Kupec rozložil blánu a jeho tvář se svraštila jako pěst, která sahá po meči.
„Hle,“ řekl klepaje na slovo zvlášť krásné, „hle, nazývá mě kmotrem, ale kdybych ho nazval kmotrem já, svraštil by to své všivácké obočí. – Můžeš mi věřit, kdyby přede mnou neměl strach, udělal by ještě něco horšího!“
„Nemluv hloupě! Nech si ta svá kdyby!“ pravila kupcova žena. „Co živ jsi se nezmohl ani na to, aby ses ujal své choti. Vždyť Petr je právě šlechtic, který mě před tvými zraky urazil. – Nu, měla jsem tušit, že mu strkáš peníze!“
„Ne, ne, ne, o urážce nevím pranic, pranic jsem neviděl“
„Tak, jářku, kdy to bylo? – Druhou nebo třetí neděli po Narození Páně! Stojím před kostelem, kam přicházejí jen urození pánové s urozenými paními a najednou se hrne Petr se svým vyžletem; rovnou ke mně. – Díval ses zpovzdálí a nemohlo ti ujít, že mě odstrčil. Byla jsem jako opařená, a ta jeho holčice, ten spratek, se na mě ani nepodíval. – Když si na to vzpomínám, věru bych neřekla, že má pan Petr z tebe strach a že tě nazývá svým kmotrem!“
Kupec při té poznámce cítil, že mu mrazí v kostech, a že musí říci něco velikého.
„Jaképak povídání!“ odvětil. „Slibuji ti, že se v kostele u Svatého Jakuba setkáš s urozenými paními. Budeš s nimi mluvit a co více: Jestliže se ti líbí, stane se Petrův spratek chotí tvého syna!“
„To je řeč! To je krásná řeč! – Vidím, že Bůh posiluje starostlivé tatíčky, vidím, že neodepře zdaru ani tvým snahám. – A pokud běží o Petrovo děvče, víš, že je to nejlíbeznější, nejněžnější, nejkrásnější malá šlechtična?“
Svatý Jakub