26

opičím kouskům.

„Táhni,“ řekl, udeřiv ho přes plece, „táhni! Můj otec a všichni sluhové ti řekli, že tě nestrpí v těch našich končinách.“

Kmitas viděl rozhněvanou tvář pánovu a jakýmsi vnitřním poznáváním uznamenal, že ho pán odmítá. Chtěl tedy uklouznout, zašklebil se, škubne svým ramenem a ta věc se příliš podobá výsměchu. Jakže? Chám, pouhý ničema a šašek se tváří jako nějaký prior kláštera? Ach, to je poslední, co se mi líbí.

I odpověď na chuďasovu drzost se Jan rozpřáhl a vyťal Kmitasovi políček. Když to nebylo nezdvořáku vhod, přitáhl si jej o tři pěsti blíže. Kmitas ovšem nečekal. Nebyl dost pokorný, mrav a poddanství mu nevniklo do kůže hlouběji, než co měří maličká síla vlásku. Škube se tedy, vyklouzne, podskočí a Janovi, tomu uraženému pánu, který truchlí pro své ponížení i krásnou kožišinou, zůstane v ruce kožišina stejně nádherná. U všech všudy, svatá bohorodičko a vy zpívající andělé, vždyť ta srst vstává a lehá při dotyku ruky, vždyť srší jiskrami a praská pod palcem, vždyť se podobá té skvoucí kožišině, kterou dnes otec přehodil přes úzká ramena synáčkova. I pohlédne Jan na tu kožišinu blíže, roztřese ji, švihne jí o kolena a složí ji vposled pod svou paži. Dám ti, cháme, koně a obrok pro toho koně a jídla na sedm dní. Dám ti i uzdu i plášť.

Potom zavolá Jan služebníky a káže jim, aby vyvedli jeho klisnu a přinesli dost jídla na cestu. Kůň stojí připraven.

Je to rousňák, má pronesený hřbet a jeho nohy se těžce stavějí na zem. Pytel na jeho hřbetě je poloprázdný, popruhy z vepřovice, plášť z ledabylých rukou. Kmitas položí ruku na hřbet té klisny, váhá, usmívá se, pranic se mu nelíbí ten dar. Vposled se vrhne k nohám prvorozeného syna a prosí a žádá a naříká. Můj věrný pane, neodháněj mne z místa, kde prodléváš. Půjdu s tebou, budu tě následovat zpovzdálečí, budu klusat po boku tvé klisny. Prvorozený syn neví však co by odpověděl. Připadají mu myšlenky na otce a na přísnou paní máť, která se nerada dívá na to divoké stvoření, tu se však dotkne kožišiny a souhlasí. Usměje se, kývne hlavou a Kmitas objímá jeho kolena.

Srážky

Hospodář, syn druhorozený a syn z nemanželského lože jedou na lov. Naprovází je služebnictvo, žádný pes neběží v jejich stopách. Jedou sami, jedou na bystrých konících a jen Kmitas jde po jejich boku. Kráčí s rukou na klisnině uzdě, klusá, co chvíli se vymrští do sedla, co chvíli se sveze dolů. Je vesel, jeho hlas jasně zní, jasně vykřikuje k modrému nebi. Tu houká jako houkají sýci, tu napodobuje skřek orla, tu pořvává jako nějaký dravec.

„Ustaň, chlapíku,“ praví hospodář a směje se chámu, který se dovede tak šklebit. Ví Bůh, je na něj pěkná podívaná: boží slunce rozhodilo na tisíc skvrnek po jeho hladké tváři, houští jej stíní mihotáním lístků, pot se mu perlí na čele a jeho oddaný zrak zjevuje něco boží milosti, neboť odkud ne-li od Boha by se mohla nadít té míry něhy, kterou pociťujeme při pohledu na nějakou šelmu. Ach, přisám Bohu, sám hospodář by rád popleskal toho chlapíka po pružných zádech. Připadá mu, že by Kmitas jako nějaký věrný pes se měl přitulit k jeho nohám a že by v sladké hře měl chňapat po jeho lýtku a kroutit se rozkoší, že pánova ruka spočinula na jeho srsti. Ach, zdá se mu, že ta rozkoš by stoupala od dotyku srsti vzhůru po paži, až by zalila hruď hospodářovu. I vztáhne ten urozený pán ruku, chce se dotknout toho člověka, ale nemůže dokonat, co si usmyslil. Nemůže snésti myšlenku, že v tom marném těle je duše pohanská a nečistá.

Po hospodářově boku jde pak bystrý kůň Janův a váhavá herka syna z nemanželského lože. Bystrý kůň má hbitého jezdce, i hýbe se volností, tu skáče, tu se vzpíná a něžný syn odpovídá jeho rozmarům s velikou hravostí.

Je to veselá hra. Zatím po boku levém se vleče špatná, dýchavičná klisna. Ďas ví, kterak se do toho bídného těla vejde tolik zlozvyků. Má hubu napříč, kouše si vlastní jazýček, vypadá jako umučení s tou červenou oháňkou, jež je tak dlouhá jako jazyk nějakého čerta. A mladý pán? Pan Jan z nemanželského lože? Ach, je to bystrý chlapík, ale jeho myšlenky se táhnou jako čápi, již dole sledují hejna ptáků. I zní mu něco u ucha a nějaký proud mu bere srdce a nějaká žalost mu vnuká špetku opatrnosti, aby se nesmál příliš hlasitě. Ach, mluví krásně, ale uprostřed řeči pohlédne na špičky svých škorní či někam do kouta, kde sedí na své přástvi křižák a znenadání je mu vlastní hlas k smíchu a udivuje jej, jako by slyšel po prvé vypravovat nějakého člověka.

Tak tedy ti tři, rozveselený hospodář a bystrý syn a syn zádumčivější se derou starými lesy. Jedou dál a dál. Tu na pokraji hvozdu je slyšet lidský hlas. Volá to kupec, pouhý kramář z nějakého města. Rozbil zde stánek. Měří, ohání se s jakýmsi učeným sluhou hloupou třínožkou a pro obveselení ptáků se naparuje někde na loukách.

Hospodář a všichni šlechtici pohrdají tím neurozeným člověkem a vyhýbají se mu. Sám klečí v kostele, sám jídá ve svém stanu, sám a sám spává na volské kůži, sám snáší půst, leda že by nějaký vyzáblý písař mníšek s ním chtěl sdílet stan. Vypravuje se, že mu král postoupil část svého zboží a že mu rozkázal, aby se svými slouhy zřídil nové dvorce v pustinách a rozdělil lány. Ten člověk jest pak právě na cestě, po níž kráčí hospodář. Ten pohled