13

Zdálo se, že nepoznává ani kupce ani jeho ženu. – Chyba lávky, jediný pohled mu dostačil.

Kdopak má měkké dlaně a uzlovité klouby, kdo obšívá svůj rukáv sněžným zajícem? Kdopak se krčí, když po jeho boku stane šlechtic, dobrý rváč? Petr vedle sebe cítil nějaká nanicovatá stvoření, zvětřil Reicherta, domyslil si, kdo prodlévá v blízkosti jeho dcery, a urážka mu zaplavila hlavu. Již vstává, již se obrátil zády k sousedům, již je slyšeti jeho hrubý šepot:

„Pojď odtud, dceruško! Pojď ke své kmotře!“

Šlechtic ujme dívčinu za loket a udeří mečem do kamenné dlažby.

Byla to hrozná rána! Kupec Reichert odskočil a zavrávoral. Tu se muži, starci, dítka, ženy i kneží obrátili. Celý chrám se obrátil a všichni viděli kupcovo pohanění. Všichni si všimli, že má Reichert hubu dokořán.

Ach, být tak pohaněn! Být vydán na pospas lidské škodolibosti! Na veřejném místě snésti urážku! –

Kupec touží, aby se rovnou propadl, a paní Angele se zdá, že hrozná chvíle neskončí co svět světem bude.

V onen smutný den mluvil kněz k Reichertovi a k jeho ženě nadarmo. Nemohli se utišit ani při mši, a když zaznělo Ite missa est, stáli jako dva zatracenci.

Zato šlechtic se neohlížel ani napravo ani nalevo. Vyšel z chrámu s hlavou vztyčenou, s rameny rozloženými, s pravicí na hrudi. Jeho ostruha zněla, jeho plášť se vlnil jako dým, jeho obočí se spojilo v rozmarnou vlnu. Šel zvesela a lidé s lokty vzad a s nohou nakročenou se před ním tísnili v řadách. Měl místa dost, procházel uličkou.

Sotva šlechtic opustil chrám, obklopili jej jiní šlechticové a z jejich skupiny bylo slyšet hlahol pošklebků. Pro kupecké ucho zněl smích nepěkně. Hospodář z domu U medvěda a deset jiných kramářů, kteří si – právě tak jako Reichert – mohli koupit celá města, naslouchali mu se zasmušilou tváří. Zasmušile si nasazovali své čapky. Vždyť Reichert je jejich újec a dobrý strýc! Vždyť je to velmož mezi bohatci. Vždyť jeho hanba padá na hlavy všech měšťanů!

Tak roztáhli kramáři příběh jako čert osličí kůži. Každý z nich zapomněl na závist, jeden vychvaloval druhého, stejnou měrou cítili křivdu, vespolek spílali hrdopýškům, kteří smrdí grošem a kteří se nemohou ani bohatstvím ani dobrými mravy rovnat lidem ze západu.

Schůzka

Mezi nespokojenými měšťany byl kupec jménem Fridinger a ten nesl pohanění tíže než ostatní. Když uplynuly dva dny, vzrostl v jeho nitru pocit urážky tak příliš, že toho nemohl snésti. I svolal ten kupec všechny své druhy do kampsorova domu u Svatohavelské brány. Když se shromáždili a zaujali místa podél stěn, řekl jim takto:

„Jsou práce pilné, jimž se nedostává cti, a jsou křiky šlechticů, kteréž jsou slaveny jako ušlechtilé a krásné činy.

Šrůtka bývá vynášena a platí v očích lidu; zato pilné konání, které opatřuje nádheru a skýtá tkanivo, kožišiny, dobrá koření i vína i vonná dřeva, za nic není považováno.

Tak lidé jedni – a to jsme my, kramáři, – žijí u velikém útlaku a druzí – to jsou pánové hrádků – se těší výhodám a slávě.

Byli jsme stále tupeni a snášeli jsme křivdy. Teď však, když byl uražen kupec z nejbohatších, nemůžeme toho déle snésti!

I pravím vám, že je třeba jíti před krále a žádati, aby ten svévolný šlechtic Petr byl přinucen osvědčiti našemu druhu tolik cti, kolik se vyjadřuje příbuzným, újcům a strýčkům. – Radím tedy kramáři z domu U žáby, radím mu a vybízím ho, aby vyhledal pomoc cisterciáka jménem Heidenreich a těch králových rádců, kteří nám jsou nakloněni. Až získá jejich pomoc, nechť padne Reichert před králem a nechť žádá, aby král dal jeho synovi za choť dceru šlechtice, který Reicherta potupil; bez příbuzenských svazků nebude totiž mezi námi a mezi šlechtici pokoje, jeden druhému zůstane nepřítelem.“

Řka to rozhlédl se kupec po svých druzích, ale ti hleděli jen na konečky prstů a překládali nohy a hladili si nos.

Nikdo nevěděl, kterak odpověděti. Věc jim naháněla strachu, – ale zříci se jí? Couvnouti tam, kde rozhodný člověk dává rozhodnou radu? Platiti za chudáka, krčiti se uprostřed shromáždění? – Nikoliv!

Když minula chvilička úleku, připojili se všichni kramáři k hlasu prvního kramáře a jali se pobádati Reicherta, aby učinil, co se mu radí.

„Nikdy,“ říkali, „nebylo nabádání vážnějšího, nikdy jsme neslyšeli jasnější hlas rozumu.“