9

„Eh, co učiníme s tím člověkem? Co s ním jen učiníme? Král na něho dočista zapomněl a my si nevíme rady.

Nesluší se zavádět o Kmitasovi řeč, bídníkovi, o podobném člověku není před králem dovolena žádná otázka. –

Co s ním tedy učiníme?“

„Můj pane, je to vlk a zhoubce psů, dejte ho do nějakého lovčího dvora. Ať běhá po lesích, ať číhá na srnečky, ať slídí po zvěři. Snad bude k užitku. Snad se o něho lovčí postará.“

„Ta rada se mi líbí, příteli. To věru udělám.“

I stalo se, že šlechtic zahoukal na sluhu a že mu poručil, aby si přivázal k sedlu provaz a člověka, který je na konci toho provazu, aby hnal proti řece až k místu, kde se do Vltavy vlévá Mže; až k hrádku, který se nazývá Zbraslav.

„Na Zbraslavi,“ řekl šlechtic, jemuž bylo dáno rozhodnouti o Kmitasově živobytí, „je lovčím chuďas, který se příliš domýšlí na svou urozenost. My dva, on a já, máme tvrdé účty. Jen ať se tedy pan Petr rozpomene na své hříchy, jen ať pečuje o to něžné stvoření!

Bude z něho mít radost, vždyť se podobá ďáblu, který ochroml a dostal do oháňky snět! – Přisámbůh, ten –

jakpaksejmenuje – mu přijde dozajista vhod!“

Když šlechtic domluvil, políbil mu služebník ruku, popadl provaz a již kluše cestou necestou.

„Hýbej se, ďáble z čertova lesa! Huška! Pospíchej, čeká nás kus cesty a já chci ještě dnes sedět u praskajícího ohně. Chci se dívat na hezčí tvář než je tvůj zadek!“

Sluha tedy spěchá a Kmitas peláší podle jeho kobyly. – Za hodinku stáli již na zbraslavském nádvoří.

„Zbrojenče, koho nám přivádíš? Není to ďábel? Nemá tvář jako chvostiště? Nesvítí žebry?“

„Naložte s ním, milí přátelé, jak je zvykem v lovčích hrádcích. Dejte mu jídlo, – vždyť prý máte náramného kuchaře. Dejte mu, co srdce ráčí, a chlap se za vás bude v pekle přimlouvat.“

„Kmotříčku, s tebou to špatně dopadne, támhle jde králův lovčí, náš pán!“

„Urozený pane, přivedl jsem na hrádek člověka, který jednou rozveselil krále – a možná, že si král na toho člověka ještě někdy vzpomene.“

„Dejte poslu krajáč,“ řekl purkrabí lovčího hrádku, „neboť chasa pije za své pány. – Pokud pak běží o nového člověka, ať táhne do psince.“

Kupecký dům

V domě U žáby žil kupec Reichert. Bůh ho obdařil nějakým denárkem a protože byl Reichert šetrný a protože se vyznal ve zboží i v bězích cen a protože mu přála řada strýčků tam dole na Rýně a opět při Labi, obracel milý kupec Reichert rychle peníze a nesmírně zbohatl. Nebylo nic, co se za penízek získává, aby si to nedovedl opatřit.

Koně, zbroj, sluhové, nádherná sedla, drahé kamení a na tisíce věcí, po nichž bohatci marně práhnou, to vše plnilo jeho truhlice a komory. Kupcova žena se strojila nejinak než vznešené šlechtičny, a mnoho jejích služek a mnoho chasníků, kteří přicházeli prosit ke dveřím kupcova skladiště, skutečně věřili, že tou šlechtičnou je.

Proč?

Protože byla ušlechtilá, krásná, bohatá a protože se příliš nehněvala, když její správce utrousil dvě či tři lopaty zrní pro věčně hladovějící chuďasy.

Ta dobrá paní byla všemi lidmi milována a nic ji nemusilo trápit.

Kdo je však spokojen?

Na podobnou otázku odpovídají mudrcové, že nikdo, a že člověk bohatý stejně jako člověk chudý práhne vždy po tom, čeho se mu nedostává. Chromec touží po zdravých nohou, chuďas po dukátech, kramář po slávě, rytíř po praporci, kníže po královské koruně a král po zemích ještě královštějších. – Nic nechybí, kdo vezme v pochybnost i mysl papežovu a jsou jazykové, kteří vypravují, že svatý otec ve svých slabých chvilkách hřeší svým toužením a že není o nic spokojenější než žebrák u chrámu.

Když tedy kupcová, jíž bylo jméno Angela, srovnávala své štěstí s nesmírným štěstím nějaké vznešené paní, byla nakloněna věřit, že dům U žáby je obklopen neúctou. V podobných chvílích mluvívala kramářka k své duši takto:

„Žádná šlechtična nemá o nic větší chuť k slávě než já. Proč mám seděti v koutku a proč mě mají vykrmené služky nazýval všelijakým jménem? Neuštědřil mi Bůh vznešenou a pyšnou postavu? Nedal mi bohatství a