život byl prostný, jako je život chudáka. Byl chůd, jeho statek sotva mu skýtal obživy. Lidé poddaní a ženy, mužští a starci zle žili pod jeho lehkou rukou a všeho se jim nedostávalo. I rozběhli se po vůkolních končinách k těm, kdo lépe spravovali svůj majetek. Šli k hrazeným městům, stali se láníky, táhli se k bohatcům. I prázdnila se půda milého šlechtice a kovárny zůstávaly prázdné, kováři neměli díla, ševci marně čekali na své usně, oráči neměli koní, ale protože pán i čeleď chtěli jísti, nezbývalo, než aby kladli tenata a tu a tam si něco přisvojili. Tak statek hynul.
Tam, kde muž podřimuje, kde si špatně počíná, kde zahálí, kde nedbá o věci časné, tam často paní nastupuje na jeho místo. I jest jako hospodář. Chodí za čeledí, přikazuje jí práci, časně vstává, dohlíží, poroučí a vše, co zanedbal pan manžel, uvádí do pořádku. V tom tedy statku, v domě šlechtice podřimujícího, na místě muže vládla paní Kateřina. Byla mysli živé, hbitých rukou a výmluvného jazyka. Ale nic naplat, její práce a pečlivost se nesetkávala se zdarem, neboť jak tomu bývá u ženských, neměla mysl usebranou, od jedné věci přeskakovala k věci druhé a na čas vzdálenější vůbec nemyslila. Bylo jí nejmilejší jen to, co lze přehlédnouti a co lze zavříti do truhlice, zboží, jídlo, zrní a dobytek. V ten čas měšťané a kupci se starali o trh, ale paní dbala jen o zboží a vlnu.
Ubohé plecháčky navléknuté na nějakou tkanici připadaly jí velmi nicotné. Zato nad díží dobrého mléka a nad hrudkami omastku jí plesalo srdce. Ta tedy paní přísná a rychle odpovídající, ta paní moudrá a přece nedohlédající, kam ukazoval nový mrav, vládla tomu statku.
„Dej kuřatům! Ty jeď na pole orat a ty třetí chasníčku rozvaž své rukávce. Vidím, že se nějak podivně vzdouvají a skoro bych tak řekla, že v nich máš plno zrní.“
„Ach, ouvej, dobrá paní, váš muž, dobrý kmotr mi dal dovolení, abych si přilepšil a napekl podplamenic.
Nezazlívejte mi, že jsem přiklekl k hromadě a že jsem si naplnil ty své rukávce. Jsou podvázány lýčím a věru ta tíha, kterou nesou, není příliš veliká.“
Paní Kateřina nedala ovšem za jinou a nešťastník musil svou kořist vysypat na starou hromadu.
„Ach paní, hromadíte příliš ty pšenice. Z hromady se kouří a když sáhnu do nitra toho bohatství, cítím, že je horká jako peklo. Paní, má dobrá paní, cítím, že Bůh se hněvá na vaši přísnost a že vám nebude napříště žehnati.“
„Jdi,“ řekla opět paní Kateřina v odpověď tomu člověku, „jdi k svému pánu a klekni před ním a snažně jej žádej, aby ti vyměřil menší trest než zasluhuješ, neboť kdybych já tě trestala, stěží bys odnesl hlavu na svých ramenech.“
Nevolník tedy šel a poklekl před hospodářem toho statku a jal se ho prositi a objímal jeho kolena.
„Hospodáři, když se urodí pánům, urodí se i jejich služebníkům. I máme dostatek, když tvoje sýpky jsou plny, a když se rozmnožuje tvé stádce, máme i my dobré živobytí. Po práci volá tvůj kuchař k jídlu a vesele bije do pánve a křičí: ,Chasníci, pojďte k večeři, váš milostivý pán vám dává jídlo, a chvalte Boha, že pšenice dobře zraje.‘ Tu jdeme ke stolu a jeden jí s calty a druhý z okřínu co hrdlo ráčí. To platí, pane, pro čas hojnosti. Když však nastanou zlé časy, když uhodí přílišné sucho, aneb když dlouho do jara leží sníh a když se potom svítí ve stodolách, bývají večeře hubené, pane. A víš, hospodáři, že tvůj kuchař dobře hlídá, aby ke stolu se nepřiplichtil nějaký obejda, který není z tvé čeledi, a že to, čím tluče do pánve, je obušek a že je krátce hotov, když si povšimne nějakého chudinky, který snad se toulá a zběhl z tvých polí a rád nastavuje dlaň tam, kde se rozdává.
A stalo se, že jsem nalezl jakési chlapisko ležeti v kopici trávy. Byl, pane, bídný, vyhublý až na kost, a jeho tváře byly vpadlé a podobaly se srpu. Ten člověk bídný nemohl již státi a jeho řeč byla trhaná, jako je řeč nějakých poutníků a honáků koní z daleké končiny, má divné mravy a jakkoliv jsem nesrozuměl všem jeho slovíčkům, přece mě rozveselil. I nemohl jsem mu odepříti sousta, a šel jsem do tvé sýpky a vzal jsem dvě malé hrstičky zrna, abych mu upekl nějaké jídlo. Teď v pokornosti a veliké bázni spatřuji, že jsem provedl věc špatnou a že uboze spravuji tvůj dům. Jsem bídný hříšník, ale ty pane, kterýž jsi darem božím a dobrým řízením získal mnoho ušlechtilosti, věř mi, že bys neodmítl toho člověka v bídě postaveného a že by ses nad ním slitoval a že by ses rozveselil jeho šprýmy. I řekl jsem si: dám člověku, aby se občerstvil, a uvedu jej před našeho pána. Učinil jsem jen malou část toho, co jsem si usmyslil, vešel jsem jen do sýpky, a tu přišla paní Kateřina, kteráž jest tvoje choť, a ta mě přistihla, jak jsem nasypával toho zrní do svých rukávců a jak jsem přenášel to zrní ve svých rukávcích.“
Šlechtic stál nad svým služebníkem s palci za opaskem a smál se jeho řeči. Větřil nějaké vyražení.
„Kdo je ten,“ otázal se, když sluha skončil svou řeč, „kterého jsi nalezl v kupce sena?“
„Ach,“ odpověděl opět služebník, „je to člověk z východnější země a zdá se, že ušel nějakým psům. Jeho šat se skládá ze samých děr a věru nevím, jaká tkáň drží ty díry pohromadě.“