Tím vzrostla zvědavost šlechticova.
„Přiveď jej,“ rozkázal svému správci a těšil se již, že znenadání zhlédne šprýmy, teď, když se toho nejmíň nadál.
A byl tak žádostiv nějakého vyražení, že ani nepostál a zpovzdálečí kráčel za svým služebníkem. Prošli úzkými vrátky a vyšli za humna. Byl tu stoh, jehož čepičku tvořil sníh. Dole v jakémsi střehu, ani nesedě, ani nestoje, ba nespočívaje na zemi, ale zavěšen a klouzaje po jakési tyči, se hýbal Kmitas. Nu ovšem, byl to on, a těm, kdo sledovali jeho příběh počínající, nezbývá, jakkoli je pouhý blázen, se pozastavit i nad jeho tlachy. Vedle vzpěry, po které milý Kmitas sjížděl, leželi dva psi. Jeden žlutý s kratičkou srstí, jež se zvedala na puchýřcích, které mu způsobily blechy, druhý huňatý chlapík s dlouhou tlamou. Huňatý pes spal a jeho běháky se zachvívaly nějakou křečí, jež těm něžným stvořením způsobuje spánek. Šlechtic přihlédl a viděl, že jsou to stvoření, která kdekdo odháněl od korýtka.
„Eh, čertovský chlapíku, copak tu děláš v mém stohu a kdo ti poradil, aby ses tovaryšil s těmi dvěma šelmami?
Podívejme, jedna z nich se již probudila, vrčí, vstává, vztek jí cloumá chřtánem a tobě to nedává pražádnou výstrahu?“
„Ten člověk,“ řekl služebník, „je, pane, dočista z jiného těsta než našinec. Přichází k zlostným koním a promlouvá k nim a vběhne do smečky psů, když bývají v největší ráži, promlouvá ke kousavým klisnám, krotí slovíčkem hřebce a měl bys vidět býka, kterému položí svou pěst na čelo.“
„Pah,“ odpověděl šlechtic, „je z téhož těsta jako ty.“
Řka to, pomyslil na to, kde se narodil a že se nesluší srovnávati pána vznešeného rodu se sluhou. Zatím Kmitas zanechal hloupého sjíždění po svahu tyče a poklekl před pánem. Po jedné jeho straně stál pak pes, který hleděl nevraživým okem.
„Se mi zdá,“ řekl Jan, „že jsi nějaký ptáček, který upláchl z pole pana souseda, což? Možná, že se ti přejedly sušené ryby tvého pána, a možná, že hledáš nějakou slaninu a bečky omastku? Pah, známe tvou chuť, která se podobá chuti našich chasníků. A musím ti říci, příteli, že z toho majetku, který vidíš, uteklo dobrých dvakrát deset lenochů, jako jsi ty, a to jen proto, že naše ryby jsou suché jako čerti a že mají kosti rovnou na udávení.“
Šlechticův správce se loudal za svým pánem a jako dobrý hospodář sbíral pohozené klásky. S jedním ramenem zdviženým, tu skloněn, tu vztyčen podobal se Kmitasovi, který nedovede chviličku postát. Možná, že nevědomky chtěl zastřít své rozpaky, neboť cítil jakousi zodpovědnost za chlapíka, o němž říkal, že dovede ztropit šprýmy a který teď s hubou otevřenou stál před šlechticem. Duch a žerty v něm zcepeněly. Neřekl pranic, drbal se na lokti a jeho oči mhouraly proti slunéčku.
A právě v okamžiku, kdy se stával již obtížným a kdy šlechtic již otvíral ústa, aby nebožáka poslal do pekel, vstoupila na volné prostranství v končině stohu paní Kateřina, přísná šlechticova choť. Byla netrpělivá, chtěla vyslechnout, jakého trestu se dostalo zloději, který byl chycen rovnou při činu, a vypravila se za svým manželem.
Šlechtic, spatřiv svou choť, vytáhl rychle ruce zpod opasku a rozhodil plášť. Nic více. Probůh, vždyť jeho leknutí ani vina nebyly příliš veliké. Vždyť mohl snadninko namluvit své ženě nějakou vytáčku, proč mluví vlídně s chlapíkem, který mu pustoší sýpky, vždyť paní Kateřina byla lepší než její pověst, vždyť šlechtic ve špatné chvíli, když ho mořila nějaká můra, vyváděl tisíc nepředložeností, z nichž každá byla tak pěkně vymyšlena, že paní Kateřina mohla vyletět z kůže. Teď však se šlechtic sotva
(Zde je rukopis přerušen.)
Kdysi dávno před časem, o němž je řeč, prodléval šlechtic Jan se svým pánem v severních zemích. I přihodilo se jednou v těch končinách, že k stanům šlechticů zavítal jakýsi člověk velmi bohatý a velmi neduživý. Ten člověk měl pak sen uprostřed tábora. Zdálo se mu, že svatý apoštol sestoupil k němu s nebeské výše a že mu řekl:
„Příteli, proč naříkáš?“
Nemocnému byla pak v těch snách propůjčena křepká postava a jasný hlas. Stál zpříma, vlasy mu vlály, jeho oko se jiskřilo jako v čase rané mladosti, pokud měl přímou páteř a v hrudi odvahu. I odpověděl ten člověk nemocný a vyložil všechno své trápení a ukázal své rány, které se rděly na junáckém těle jako růžové kvítky. Svatý apoštol pokynul hlavou v odpověď, a ukázav na hrozné vředy, odpověděl takto:
„Ránu, která sedí na tvém pravém rameni, seslal na tebe Bůh pro tvoji nestatečnost, druhou ranou, která ti otvírá bok, tě zkrušil pro tvé cizoložství, tvá dlaň se otevřela nesmírnou dírou, abys pomněl, žes přijal svěřený peníz a že jsi jej vydal nikoliv do rukou těch, jimž byl určen.“
Když zjevení promluvilo tak ve snách změnila se postava člověka osloveného v starou bídu a světec apoštol