matce, miloval nade všechno svou sestru Anežku i všechen rod a příbuzní mu připadali jako údové jediného těla.
Zdálo se mu, že je oživuje táž vůle a týž úradek, zdálo se mu, že onen úradek shrnuje touhy Přemyslovců v jediné srdce, zdálo se mu, že čas je služebníkem toho úradku a že zvolna přesouvá moc s krále na krále. Zdálo se mu, že všemu rodu jest uznati prvenství kralevice Vladislava a že to, co zůstalo mimo dosah jednoho vladaře a co se mu vymklo z dráhy zdaru, bude skrze Vladislava učiněno šťastným skutkem.
Když zemřela králova matka Konstancie, shromáždili se Přemyslovci v tišnovském klášteře u její rakve.
Keř pochodní, keř světel, hořící keř osvětloval chodbu. Ujcové, bratranci a ženy ve vzdutých čepcích se tiskli ke stěnám a na prostranství v blízkosti rakve stál Václav s Anežkou a s kralevicem Vladislavem. Světla ozařovala jim polovinu hlav, černý stín hnízdil v prázdné očnici krále Václava, černé stíny jako hadové se smykaly po jeho plášti.
Králova ramena se chvěla bolestí, Anežka ztrnula v svém žalu a na kralevicově tváři bylo zříti nesmírnou bledost.
„Věčné odpočinutí a mír dejž jí, ó Pane!“ pravil vzdálený hlas.
Tu se král zapotácel a padl na hruď svého syna.
„Příteli, zůstaň se mnou! Stiskni mě pažema, zahal mě svým mladistvým dechem, podepři mě, dej mi svou sílu, učiň, abych v tvém objetí zastenal tělesnými bolestmi!
Příteli, o koho se králové opírají? Kdo jim skytne útěchu? Kdo je naplní novou radostí? – Ach, prvorozený syn!“
Když Václav ještě mluvil a když ještě zněla řeč, zachvátily kralevice mdloby. Zhroutil se. Padl na zem. Jeho srdce tlouklo zlehýnka, jeho dýchání se zastavovalo.
Tu král strašným pohnutím zvedl paže a přitiskl dlaň k prázdné očnici a vzkřikl hlasem, který oznívá a který letí jako okov do prázdné studně.
Klášternice Anežka Přemyslovna se sklání ke kralevicovi. Stírá mu s čela smrtelný pot a druhorozený syn se po kolenou vleče k svému otci. Jeho zrak má přímý pohled, jeho tvář má vážnost, již bolesti sloučené s toužením vtiskují králům, a všechno jeho dychtění lásky letí vstříc Václavu.
Můj Bože, král nepohlédne na druhorozeného! Odstrčí jej, shýbá se, vezme do náruče zemdlené tělo Vladislavovo, tiskne je k srdci, odnáší to sladké břímě. Za jeho pláštěm se zvedne vanutí a to vanutí ohne světlo svěc a zčeří vlasy klečícího Přemysla.
Dveře se otevírají, král projde kobkou a v klášterní chodbě se setká s jakýmsi šlechticem. Je to Ctibor řečený Moudrá hlava.
„Slídile! Co zde hledáš?“
Šlechtic chce odpověděti, ale král ho dvakrát urazí a mluví k němu hlasem plným vzteku. Hněvá se, že služebník spatřil královo zemdlení, hněvá se, stojí rozkročen s prvorozeným synem v náručí a Vladislavova hlava padá níž a níž.
Po smrti královny Konstancie Václav dlouho truchlil a ani zpráva o Vladislavově pozdravení nerozptýlila dočista chmury, které ho skličovaly. Zněl mu v uších umíráček. Zněly mu jakýmsi divným spojením v uších zvony svatovítské basiliky, jež se z plna hrdla zvonoviny ozývaly v den jeho korunovace. Slavná chvíle, kdy spočíval v náruči Přemysla Otakara I., mu připomínala smrt a bezmocnost králů. Tehdy uprostřed vznešeného obřadu cítil bouřný úder otcova srdce. Cítil jeho žádostivost života, cítil dýchání zkázy, cítil, že věci největší zacinkáním zvonečku smrti bývají učiněny nepatrnými. – Zvuk zvonů tedy krále zraňoval, družil se v paměti dávno ztracené k úděsu utkanému ze sna, připomínal mu nikoli slávu, ale nicotu, zmar, slabost, bolesti a vzdech, který se ozývá nad lůžkem zděšeného spáče, a urážku, která se leskne jako čepel dýky. Z té příčiny Václav rozkázal, aby se na místech, kde prodlévá, nezvonilo. Zákaz dolehl těžce na lid, na kněze i na šlechtice, neboť co je křesťanův den bez hlaholení zvonů?
Když zvony znějí od rána do noci, když bijí v souzvuku a když jenom jeden, jedinký z nich, vzlétá k nebeské výšině, jest křesťanům, jako by sama pastýřka beránkova se halila v hvězdný pás, a jejich duše letí s hlasem zvonku a z pláště oblohy se sypou hvězdičky.
Život bez volání chrámů je jako márnice a tichost hřbitova. Na trzích, v dílnách kdekdo naříká, že není slyšet zvony.
Sám král byl zarmoucen pro zarmoucení křesťanského města, a aby je zbavil újmy, po dlouhý čas dlel mimo pražský hrad. Odjížděl. Smetl loktem pergameny písařů, přehodil si přes ramena lovecký kožich a nasednuv na