Duchu národa svého, vytrhni meč! Nedej nám zahynouti!
Hle, pět svatých bratří a svatý Vojtěch a svatý Prokop!
Hle, nád praporec svatého vévody vzlétá bílá a zlatá orlice!
Hle, pochýlení toho praporu: již hrozí, již se sklání, již se vztahuje proti nepříteli!
Zatím u Kressenbruna byl smeten prvý Přemyslův sbor a Kumáni a Uhři a tatarská jízda se žene tam, kde stojí rytířové odění v železo.
Česká vojska zpívají a král sama hbitost, sám zrak, sama vůle, sama myšlenka, určuje místo pražskému purkrabímu panu Jarošovi a panu Voku z Rožmberka, který je zemský maršálek, a panu Boršovi. Potom vede své vojsko. I sráží se řada prvá a druhá a třetí s tou kumánskou jízdou. Dřevce se zlomí, štíty zplošťují uzounká prsa kumánská; drtí koně, rozhodí šik, vnikají strašným klínem doprostřed jezdců, kteří se zastavili, kteří se potácejí, kteří padají. A jako bouře, jež se strhla někde v předpeklí, jako bouře v strašném dusání smrti blýskají meče. Zem je zaplavena krví. Traviny rudnou. Mračno zahaluje vojska a v tom mračnu protkaném hnáty a padáním zbraní a stříkanci letícími křížem krážem, v tom mračnu s očima bílýma a s tváří škubající se dokonává bezpočet nájezdníků.
Když dorazily ke Kressenbrunu ostatní české sbory, obrátilo se všechmo uherské vojsko na zmatený útěk. A vypravuje se, že v té jediné bitvě zahynulo osmnáct tisíc nepřátel. Vypravuje se, že krev zbarvila vodu řeky Moravy a že mrtvoly jako nějaká hradba stavily říční proud. Vypravuje se, že dílem pana Borše z Rýznburka padla do českých rukou nesmírná kořist.
Mír
Dva uherští králové, totiž Bela a Štěpán, posílají k Přemyslovi posly, alby žádali o mír a smluvili podmínky. Jsou to nejvznešenější velmožové. Jde s nimi biskup a řada kněží a dále služebníci. Všichni jsou oděni jako o velkých svátcích. Mají cípaté kabátce, úzkké nohavice s punčochami, šuby vrch karmazínové, spod liščí, svazované zlatým pasomanem. Jdou vážně, klopí hlavu a lid se na ně dívá a rytířové si je prohlížejí. Nikdo neřekne tak ani tak, ale když přejdou a když zmizejí v zátočině, propukne v zástupech veselí. Jeden čtverák se bije do zadku, druhý huláká, třetí dělá směšné posunky a snad i rytířové se mají co držet, aby si neposkočili.
Ach, vítěziti je věc veselá a plná štěstí.
A co se vypravuje?
Rytíři přetřásají příhody z bitvy: Kdo koho zabil, kdo byl nejstatečnější, komu se tak trochu třásla kolena, kdo si spletl rozpočet a kdo se nemýlil o výsledku války. Toť se ví, že se se všech stran ozývá: Já jsem to říkal hned na počátku! Já jsem to věděl a odhadl jsem všechno na vlásek!
Dále si rytířové brousí zuby na pěknou kořist. Mají pevnou víru, že vtrhnou do Uher a že si rozdělí bohatá panství.
To se to vykládá! To se to pěkně sní o stádech hřebečků, o žírných statcích, o vinohradech, o celých stozích vlny, které člověku padnou do klína. Pokud jde o prosťáčky, ti jsou spokojeni, že je příměří; ale hodovat po uherských městech, vytlouci pro ženu kus sukna a chytit někde pěknou jalůvku jim není proti mysli. Dlaně na hladovém břiše a plnou hubu slin čekají jenom na znamení k pochodu, které jim bude dáno dozajista ještě dnes a nanejdéle zítra.
Zatím král Přemysl mluví s velikou mírností k vyslancům. Řekl toto:
„Mnohem raději bych válčil s pohany než s křesťanským králem. Nemám proti němu zášť, ctím ho, podávám mu ruku a nabízím mu věčné přátelství. – Co nás rozděluje? Co rozděluje panovníky jediné víry, když pohané obcházejí jejich země a když náboženství dochází na všech stranách škody? Neučiním nic, co krále uráží, nepoplením jejich města, nezloupím jejich truhlice, nevezmu jejich zemi. Chci obrátit vojska a král starší, Bela, a král mladší, Štěpán, nechť zanechají piklů a nechť se sjednotí s mou vládou proti pohanstvu!“
Slyšíce podobnou řeč nevěří čeští šlechticové svým uším a stoupá jim na mysl tisíc otázek:
„Jakže, král ustoupí? Z krásného výboje vítězství nic nebude? Unikne nám většina kořisti? Neustanoví nás v dobytých krajích za hejtmany? Bylo marné prolévati krev? Kdo mu radí k takové povolnosti? Jaká slabost, jaká opatrnost mu vyráží z rukou jistý prospěch? Což si chce jen krýt záda? Vězí mu v hlavě císařské důstojenství?
Chce jako nějaký rab sloužiti?“
Králova shovívavost je šlechticům nepochopitelná. Naplňuje je zklamáním, jítří jejich hněv. Čelo samá vráska jsou plni vzteku, ale olomoucký biskup Bruno, týž, který byl kdysi ustanoven, aby bděl nad vládou Přemyslovou a