Když se jejich rada skončila, pravil prvý z nich Konrádovi:
„Kvardiáne, král volá všedhny ty, kteří mu stávali po boku a kteří s ním přátelsky a věrně smýšlejí. –
Jest nám tedy napsati listy a zpečetiti je královskou pečetí. Jest na tobě, abys uvítal ty věrné druhy krále Václava.“
Potom nečekajíce na odpověď učinili podle obmyslného záměru. Napsali listy, hledali pečeť, rozeslali poselstva k dvořenínům, kteří drželi královské hrady, a k námezdníkům, kterýmž Václav zastavil nějaký statek.
Kvardián nemohl pranic namítat, neboť šlechticové jej sevřeli v střed svého hloučku a při všech setkáních a ve všech osadádh stáli s koňmi před jeho klisnou.
A jest psáno, že milcové, poslušni domnělých rozkazů, přišli na pražský hrad. Je psáno, že byli po jednom zjímáni.
Markéta Rakouská
V čas smrti krále Václava byl Přemysl nejen markrabětem moravským a mladším králem českým, ale náležela mu i koruna vévodská a vladaření v zemi rakouské. Ta nebývalá moc nevzešla z náhody ani z pouhého výboje ani jen z úradku a smluv; její počátek leží i v silách, jimiž prospívalo dílo rudníků a hospodářů a kupců. – Krátce: za těch dob z příčin přibývajícího života zasáhly Čechy v příhody národů.
Čte se v knihách, že Evropa středního věku stála čtverem práv: právy církevními, královským důstojenstvím, dědičností, vlastnictvím. Přemysl snad vyznával podobnou nauku. Blížil se papeži, a aby v Rakousích (v jichž svazku bylo i Štýrsko) utvrdil svou moc, (pojal za manželku vdovu Markétu Rakouskou. Potom mečem hájil dědictví proti vévodům bavorským a proti uherskému králi, který se nazývá Bela.
Když se prvá válka schylovala k míru, došla Přemyslovi zvěst o otcově smrti. I vyslal poselstvo k Markétě, aby jej očekávala, a rychle, jak jen mohl, spěchal do Čech. Zatím vévodkyně, připravena již na cestu, dlela ve Vídeňském městě.
Nastaly právě krásné dny a Markétin dvůr se rozložil na prostranství, jež se podobalo zahradě. Byly tu tři stromy, nízké keříky, turecké růže v kořenáčích. Z košíčků se sypalo vévodkyni do klína nejrůznější kvítí. Růžová pážata, služky s vypjatými ňadry, paní v náramných čepcích, se závoji, s brašnami na zelených tkalounech, s vlasy jako smůla, s vlasy jako len, v sametu, v dykytě, v šedé králičině, v bílé sobolině, paní bělounké jako křída a růžové jako úsvit, něžné i hašteřilky, seděly ve vysokých lenoškádh a kolem nich přecházelo hejno šlechticů. Meč zvonil jim o ostruhu, řeč zněla jako příboj.
Do toho ropotání, v ten něžný šepot a smích udeřil pojednou zvuk polnice.
Markéta vstává, přidržuje špičkami prstů přiléhavé roucho, paní dávají znamení svým pážatům, rytířové tisknou dlaň k meči, chlapci zevlují, služky si stoupají na špičky: tu vchází Přemyslův průvod.
Bože milý, jsou, jako by unikli psům! Pokrývá je prach, mají vlasy slepeny potem a paže samý chlup.
Za zbrojenci se bere rytířská jízda: postroje zvoní, zbroj chřestí, chochol na jejich přílbicích vlaje, praporce letí vzhůru.
Když se skupina rozestoupí, je zříti jezdce, který sesedá. Odepjal meč, sňal přílbici, podává rytířům svůj štít a jinošským krokem přistoupí k Markétě.
„Při holi svatého Krištofa,“ – řekl jakýsi český šlechtic svému sousedu panu Bočkovi z Bernekka, ale vtom se vzpamatoval, pleskl se přes ústa a co nejtišeji dokončil poznámku. Byla, jak lze uhodnouti, kousavá, neboť šlechtic zvedl obočí a vtáhl tváře, jako by chtěl zapísknouti.
Co mají ti dva na mysli?
Bude to asi nějaká škodolibost. Vidí, že je Markéta pokročilého věku, znamenají, že se podobá středě, která předchází Zelenému čtvrtku, a hřejivý smích jim vzdouvá huby. – Bůh však uchovej, aby se přiznali k svým myšlenkám. Bůh chraň, aby jim některý šlechtic dal volný průchod! Jsou lišáčtí, nemají daleko k uštěpačnosti, ale něco je drží na uzdě! Něco jim brání, něco je zdržuje, něco jim klade dlaň na ústa, něco jim našeptává: příteli, ticho! Ticho, povídám, ten mladý rytíř, který se blíží k paním, je dvojnásobný král! Je králem podle skutků a dále způsobou, která je upředena z jakési divné moci. – Jářku, jen si vzpomeň: tvůj kůň se třel o postroj jeho koně, tvé koleno se dotýkalo jeho kolena, tvůj dech se mísil s jeho výdechem, a přece (u všech všudy!) se jeho upachtěná herka zdála vyšší o půl délky kopí. Nesl se jako v oblacích a jeho slova padala s výše. To je to: urozenost platívá v kostele i v krčmě, což potom ve válkách! Byl sám uprostřed potící se smečky tak jako planý bez nad srázem