dubu roj včel. Dutina je plná medových pláství. Poděkoval jsem Panně Marii a syt jsem se vrátil do města. – Tam jsem se doslechl, že dům zbrojíře, u něhož jsem kdysi nalezl útulek, je v ssutinách. Vezmu tedy džbán, vrátím se k medovému špalku a potom rovnou k obydlí toho starého dobráka. „Matěji, hej! Kde jste kdo? Přináším džbánek medu!“ Zbrojíř seděl na hromadě kamení a obrátil se ke mně jen tak přes rameno.
„Nic dále, rytíři! Nepřekračujte práh mého domu! Táhněte do pekel, neboť vy a zbojníci, kteří se vám podobají, jste způsobili všechna neštěstí!“
„Kdepak je peklo,“ řekl jsem, „a kde je práh, který nemám překročit? Nevidím než hromadu kamení.“
Ale zbrojíř mě neposlouchal a rozkřikl se hůře než předtím: „Pídíte se po mých zbraních? Chcete vychvátit majetek poctivého občana?“
„Příteli,“ povídám, „sedíš na smetišti jako nějaký Job a ještě klneš? Kdybys byl vydal své mrtvé meče, mohli jsme dobýt paní králové volnou cestu a sobě dobré živobytí. – Možná, že bys při tom padl, ale podobná smrt by ti získala slávu. Teď hyneš hůře než pes a člověk stižený klatbou.“
Zbrojíř zastenal a odpověděl mi úderem kamene. Zasáhl džbánek. Byl ve dví. Med se vylil na zem.
Co dále?
Spojovala mne s Matějem oddanost i láska, znal jsem jeho srdce i vážný rozum, byl jsem si jist, že jeho mravy jsou spořádané, ale běsnící bláznivina mne udeřila svou vyzáblou pěstí do spánku a chtěl jsem zbrojíře zabít. Již jsem ho držel za hrdlo. – Vzpomínám si, že mu vztek křivil vyhublou tvář a že mu chrčelo v hrdle.
Běda, na které straně jsem tehdy stál? Na straně svého pravého pána? Proti zradě?
Nikoliv! Na straně zoufalosti!
Nešťastný zbrojíř rovněž proti mně nehájil ani pořádek, ani věci svého majetku. Byl posedlý hořem.
Když opadly vylité vody a když minulo léto, udeřil strašný mráz. Lid bez domova, lid bydlící po lesích padal v závěje a dávil vlky a tiskl ozáblé tváře do jejich kouřících útrob. I byl vyhlazen z duší obraz Hospodinův a ďábelský rypák se šklebil z temnot a smích a veselí a mírnost a všechno, co je lidské, bylo zapomenuto.
Ještě o Zvěstování Panny Marie štípal mráz lidi do prsou a lámal jim prsty a pálil jejich kůži a rval ji a obnažoval kost jejich hnátů. Bylo nejhůře a tu (aby snad padla hranice mezi bolestí a hrůzou) bláznivá zima náhlým převrácením přešla v jih. Nastalo rychlé tání a nová povodeň a nové bědy.
Bouřné nebe, z něhož se vzdálil Bůh a z něhož vzlétli andělé, se potom rozstoupilo a škvírou bylo zříti cípek Mariina pláště. Navrátila se v opuštěnou boží síň, navrátila se k nízkým oblakům, shlédla na českou zemi a svatý Václav jí klečel po levici. – I stalo se v ten čas, že lid a rytíři a duchovenstvo skrze trápení a muka a skrze milost, jež – suďte tak či onak – přece jen dřímá v lidských srdcích, pocítili jakýsi úvazek. Stalo se, že rány lidu začaly pálit rytíře, stalo se, že hrůza zpustošených polí se dotkla žnoucím prstem sytých pánů, stalo se, že šlechticové zhlédli smrt, která je všechny srazí do propasti, dají-li zemříti těm, kteří táhnou pluh a pozvedají zbraně a staví města.
Potom se sešel řízením biskupa Tobiáše sněm a v tom shromáždění se všichni velmožové zavázali dbáti práv a navrátili koruně rozchvácené statky a nepodporovati škůdců.
Tak vzešla lidem nová naděje. Všichni plesali, všichni se hnali za tou nadějí, ale nalezl se rod a český pán, který ji srazil. Byl to rod Vítkovců, byl to Záviše.
Když vzplanula znovu válka, když vítkovské roty přitrhly až k Menšímu pražskému Městu a když bylo jisto, že se všechna země obrátí v poustky, rozkázal kralevicův poručník, aby cizí žoldnéři opustili do tří dnů Čechy, a svěřil vládu domácím lidem a jako záruku pokoje odvezl kralevice.
Nastalo příměří, válka dohasínala, ale lid, který v strašném přebíhání opustil své kraje a který zchudl a který neměl ani nástrojů ani osiva ani dobytka, nemohl obdělávati zpustošená pole. Loňské osení zašlo. Nastal převeliký hlad, nemoci udeřily silou a lidé umírali po stech a po tisících.
Má ústa umdlévají, můj jazyk je příliš sláb, aby mohl vysloviti hrůzy a strašný nával děsu, který přicházel.
Vy, poutníkové, mnichové, odpustkáři, prodavači modliteb, kteří jste dorazili do Pražského města z jiných končin, jste mě slyšeli říkati slova naděje při vypravování o domácí válce a o pohromách zimy, ale když nastalo to strašné strádání, již jsem je nevyslovil. Zděsil jsem se, všechno živé ve straších padlo na tvář, neboť hlad – vlčice, která má útrobu z bronzu a zuby z bronzu – šel po Čechách. Jeho vytí bylo vloženo do lidských úst a srdce, které