Když se schylovalo k Filipově korunovaci, zavázal se Přemysl, že s velkým průvodem dorazí do Mohuče. Věc byla přislíbena a rozhodnuta, ale kníže se nechystal na cestu. Otálel, myslil na Filipovu vděčnost, vážil cenu pomoci a jeho srdce se šířilo starou touhou po královské koruně. – To toužení a vůle naplnila všechnu jeho mysl. Svolal tedy velmože a švábské posly a chtěl jim nějakým zastřeným způsobem vypověděti, po čem prahne a čeho žádá.
Když vešli do komnaty se zčernalým stropem, ukázal kníže k lavicím, které se táhly po celé délce stěny, a sám povstav chodil s místa na místo. Kráčel mimo posly, bral se mimo svou družinu a s jakousi veselostí se snažil uhodnout, kdo z těch vzácných přátel je největší lišák a kdo by mohl začíti řeč o královské koruně.
Zatím si šlechticové vyměňovali tichá slovíčka. Někdo se usmíval, někdo se škaredil a vyšehradský probošt pozvednuv cíp pláště se zalíbením si prohlížel dykytu, kterou byl plášť podšit. Jeho duch se přitom toulal bůhvíkde. Zkolébán šumotem hlasů či lesknoucí se barvou a v soustředění, které se rozplývá a které se opět vrací k jedinému smítku, zdál se podřimovati. Přemysl si povšiml proboštova smění. Položil mu ruku na rameno a pravil:
„Příteli, lze snadno pochopiti, že ten, kdo mlčívá, je moudřejší než člověk, který chodí se svými myšlenkami na trh. Promluv tedy a zodpověz mi tuto otázku: Pročpak lidé hledají raději odpuštění hříchu u opata než u nějakého kaplánka? Proč se s ochotností zpovídají biskupovi, kdykoli je jim dána volba mezi biskupem a mezi jinými kněžími?“
„Pane,“ řekl opět probošt a upustil cíp pláště, „Bůh, který ti udělil velikou vládu, rozděluje i moc duchovní. Část menší propůjčil jáhnům, část větší kanovníkům a část velikou těm, kteří jsou biskupy a arcibiskupy. I platí tedy slovo biskupské jako pravda vyrytá v kámen a slova drobných kněží jako pravda psaná do písku.“
„Ach,“ odpověděl vládce, „každý kněz je prostředníkem božím a každý vladař je jeho nástroj. – Ale ty jsi dobře pravil o rozdílech a stupních!“
Potom se Přemysl obrátil k poslům a naznačil jim, jak řečené myšlence rozumí. Když skončil, oslovil opět probošta a řekl:
„Jdi, zavolej písaře a sestav s nimi list Filipu Švábskému. Sestav jej obratně a ve vybraných slovech dej průchod řeči, kterou jsem uvedl. Chci, aby byl Filip později nazýván i císařem. Chci to ze vší síly, a protože vůle králova více platí než vůle knížecí, žádám, aby Filip učinil mé Čechy královstvím.“
Řka to, dal se Přemysl do hovoru na všechny strany. S jakýmsi cizincem mluvil o tkaní látek, s posly o slibech, s velmoži o válkách. Vedl si bez zdrženlivosti a div div, že nespočítal meče svých vojsk a všechny české oštěpy a štíty. Byl rozjařen. Jeho mysl překypovala a hostiny, které rozkázal strojiti, trvaly pět dní.
Potom celý palác páchl kouřem a kořením. Šlo do tuhého u mís i u ohniště. V těsných chodbách vráželi do sebe sluhové a bylo slyšeti křik a cinkání pohárů a syčení opékaného masa a kvikot psice, která se vetřela až ke krbu a které kuchtík uštědřil kopanec. Oheň praskal, kýty se houpaly v udírnách a od sklípků až po krov střechy zněl veselý hovor.
Zatím co velmožové seděli při stolech, neměl vladař nikde stání. Chodil po nádvoří, mluvil s kněžími a vposled dal zavolat jakéhosi arménského poutníka, který si rozbil stan za hradbami, a dovolil mu, ba vyzval jej, aby před ním mísil ve svých kbelcích hlinky a připravoval z nich barvu. Jeden z Filipových vyslanců šel vládce vyhledat a zastihl ho ve chvíli, kdy se skláněl nad Arménovým džberem. Jeho prsty nebyly právě čisté a zdálo se, že se panovník dotýkal látky, jež byla před chvílí bělostná a jež se stala rudou.
„Prosím Boha,“ řekl vyslanec, „aby se vám všechno dařilo podle vůle, a jsem jist, že jste z panovníků nejmoudřejších; proč se však zabýváte touhle nicotnou věcí? – Armén je nějaký nuzák! Cítím z jeho pláštíku kozí výpar a skoro bych řekl, že čpí peklem.“
„Je v něm skryto jakési šibalství,“ odpověděl Přemysl, „ale dovednost nesměřuje vždy proti spáse duše. Vidím, že je chlapík; vidím, že nebarví červcem, ale hlinkami. Vidím, že jeho nach dobře lpí na ostříhané vlně, vidím, že se roucho takové podobné barvy bude dobře vyjímat před božím oltářem a z té příčiny dám chuďasovi hrst denárků.
– Míníte, že je pohan? Můj Bože, způsobím, aby se stal křesťanem!“
Řka to, zavolal vladař sluhy a rozkázal jim, aby se nevzdalovali od toho člověka a byli mu ku pomoci. Dále naznačil, že si žádá, aby Armén změnil svůj příbytek za pevný dům a určil mu místo k bydlení a dal mu kus země poblíže kupecké osady v podhradí.
„Bůh,“ řekl švábskému vyslanci, „se raduje a andělé se usmívají, když se podaří uvésti nějakou bídnou duši v pravost víry.“