Zatím velmožové a ostatní vyslanci neztrácejíce času rozmlouvali nad mísami. Jeden vplétal do svého hovoru výroky ze svatých Písem, druhý se pyšnil latinou a řeckými bajkami a třetí chtěl vypravovat o králi Alexandrovi, který si podmanil všechen zemský okrsek. V tom živém povídání přehlédli knížete, který se vrátil do jejich středu.
Neztišili hlas a nevzdali mu poctu. Vyslanec, jemuž bylo jméno Heřman (a to jest právě ten, který zastihl ve vládcově přítomnosti Arména), chtěl je vybídnout, aby napravili opomenutí, ale když se rozhlédl po komnatě, shledal, že panovníkův těžký stolec je opět prázdný.
K večeru vyšla rozveselená společnost se podívati na zápas mezi vlkem a smečkou ohařů. Tu se Heřmanovi zdálo, že spatřuje knížete uprostřed nedbale oděných lidí. Byl soumrak. Jacísi sluhové zvedali praskající pochodně a v té záři Heřman rozeznával, že postava podobná knížeti počítá na prstech a že ukazuje po osadách, které ležely pod hradem. Její tvář byla odvrácena i za stenání dobíjeného zvířete.
Když se švábští poslové vraceli, vedla je cesta krajem, jímž prošel hlad. Stavení byla tam pustá, vesnice poloprázdné a ve stodolách ani zrnéčka.
„Dvě léta,“ řekl Heřman, který nesl Přemyslův list, „dvě léta potrvá, než se ta poustka připodobní zemi, z níž přicházíme. Tam je všeho hojnost. Před Prahou jsme potkávali kupce s naplněnými brašnami a pasáky se stádem podsvinčat a dále mnichy rudé od jídla, teď však sami o hladu jdeme neutěšenou končinou.“
Podobná slova přišla opět Heřmanovi na mysl, když stanul před svým pánem. I jal se vychvalovati Přemysla a pravil, že je bohat zbožím a že jeho pražské trhy budou vždy větší a větší.
„Snad,“ řekl dále, „snad se ten kníže stará víc o bezpečnost kupců než o spásu duše, snad přechází svou urozenost, snad trvá v prostném obcování s kramáři, snad si potřísňuje prsty jako nějaký barvíř či valchář, snad si hledí více prospěchu než slávy – ale možná, že právě z té příčiny se přibližuje k jeho zemi zdar. – Je to panovník obmyslný a lstivý, dovede sváděti řeč k nenadálému konci a vkládá lidem do úst to, co mu přináší zisk.“
Filip naslouchal Heřmanovým řečem s nelibostí. Byl podrážděn a jeho pravice, která předtím spočívala na hřbetě druhé ruky, se pozvedla. Potom změnil i držení těla a řekl:
„Jaký je smysl tvých slov, Hermanne? Žádný pravý vladař se nepodobá kramáři! Dbej a rozvažuj, co mluvíš, neboť z plané řeči může i tvému králi vzejíti škoda.“
Heřman chtěl rychle dodati něco mírnějšího, ale Filip si položil dlaň na unavené čelo a povstav ukončil rozmluvu.
Byl znechucen. Věřil, že moc spočívá v boží milosti a že nízkost a dychtění po zisku jsou od vladařů daleko vzdáleny. Věřil, že jméno král a kníže jsou jako nějaké osidlo slávy, věřil, že ten, kdo uvízne v tom osidle, nemůže býti ducha nepatrného a že jest vyvolen, aby vládl a vodil rytířská vojska a ochraňoval ctnost.
Ta pevná víra snad přiměla Filipa, že zachoval českému vládci přízeň a že po své korunovaci povýšil Čechy na dědičné království. – Ale dost možná, že Filipa k Přemyslovi přiváděl jen běh veřejných věcí. Dost možná, že ten proud, to kolotání, které má příčinu ve všedních skutcích a v směřování mysli a dále v síle a dále v únavě a v hladu a v cenách, jež se platí za černý krajíc, dost možná, že ty neslavné věci působily na Filipa mocněji než víra, o které byla řeč.
Nechť je tomu však jakkoliv: V určitý den bylo v Mohuči viděti oba panovníky, jak kráčejí chrámovou lodí. Filip šel zpříma. Jeho tvář byla bez pohnutí, jeho těžká víčka se zvolna pozvedala k smolnicím a jeho zrak sotva zahlédl děťátka zpívající na výšinách žebříků, které stály podle chrámových zdí. Ta dítka se podobala andělům. Zdobil je zlatý vlas a peruti z modravé látky a dále haluze a kvítí. Pokud jde o zpěv, dal jim Bůh dovednost a tak krásné hlasy, že pěly jako slavíček; ale pokud jde o chléb, kdekdo na ně zapomínal a tak od malinkosti vedly bídný život kostelních zpěváků.
O tom však nemohl Filip přemýšlet. Kráčel dál a dál a vposled zasedl blízko svatostánku na nízkém lešení, které bylo pokryto listovím. Nad králem se zdvihala nebesa ze zlatohlavu a vůkol nebes – držíce na poduškách odznaky svrchovanosti – stáli velmožové a říšská knížata.
Když všichni zaujali určená místa, dal jakýsi jáhen znamení, aby umlkl zpěv a aby se ozvaly nástroje, to jest trubky rovné a trubky zakřivené.
Za těchto zvuků vešli do chrámu tři pražští kanovníci a každý z nich nesl na památku krále nejvyššího a na znamení pokory králů světských nějakou věc, připomínající utrpení Páně. Jeden hřeby, druhý bičík a třetí trnový proutek. Za tou trojicí kráčeli biskupové a opatové a za nimi opět velmoži a za nimi ve vzdálenosti, která se rovná desateronásobné délce paže, šel Přemysl. Jeho nachový plášť byl ozdoben sotva několika drahými kameny a na jeho zkřížených rukou se leskl jediný prsten. Řetěz, který měl kolem krku, byl snad z nejslabších. I podobalo