zvuk, a rovněž zvonky. Blížila se totiž tma a jakkoliv přemnohý kramář zůstal bdíti uprostřed svého pokladu (který nemohl ani odnést ani ukliditi do těsných chýší), přece jen nedůvěřoval vlastní bdělosti.
Pokud drnkala u brány loutna a pokud trval shon před pytli obchodníků, nemohl se Jakub cítiti v bezpečí. Ale což myslil na pronásledování? Nikoliv! Jeho okouzlená mysl se dotýkala krásných předmětů a byla mimo tělo. Stál s otevřenou hubou před vchody skladišť a leda kopanec ho přimetl, aby se odtrhl a táhl o dva kroky dál. Bradatí kupci, kteří mluvili hrdelním hlasem, ženštiny v kápích, paní zahalené v plášť u bosonohé služky s vědrem na rameni připadali mu jako králové a jako rusálky.
A co dále? Když nastala hodina, která je znamením, aby se lid odebral na lože, a když od brány táhla hlídka, zalezl milý Jakub někam do stínu. Dva či tři hromotlukové přešli mimo něj bez povšimnutí. Nesli planoucí louč a oslněni světlem ho snad přehlédli. Potom Jakoubek, syn Petrův, táhl k městské obvodové zdi, která se tehdy sotva počínala stavět. Bylo tam více kamení než hotového díla, byly tam sotva kůly a hliněný val a hromada trní.
V té mohl Jakub přespat.
Když se ráno probudil, spatřil oslici, kterak se popásá na zbytcích trávy a na trsech bodláčí. Jakoubkovi se zdálo, že je to zvíře nějakého kramáře. Chtěl je polapit, chtěl je odvésti do stáje a potom požádati za vlídnou odměnu.
Již se přiblížil, již natahoval po oslí ohlávce ruku a tu před ním povstal mnich a oslovil Jakuba nesrozumitelnou řečí. Jakub poznal, že se nehněvá a že mu nechce ublížiti. Odpověděl tedy úsměvem a vycenil na mnicha zuby.
Ten mnich byl Bernard, o němž bylo vypravováno, že měl něžnou duši, a o němž jsme musili připustit, že pokud jde o církevní pořádek a dobrá pravidla, byl tak trochu popleten.
Pomoc boží je jistá
S nepravým mnichem zůstal Jakub velmi dlouho. Vodíval jeho oslici, prokazoval mu drobné služby a pokora a putování s oslíkem a hovor a modlitby zpívané za klapání něžných kopýtek složily v srdci toho prosťáčka štěstí.
Zapomněl na ves Mlíkojedy, zapomněl na Nětku, zapomněl na Petra. Když byl čas k jídlu, dělil se mnich s Jakubem o chléb neb o misku kaše, kterou jim dávali dobří lidé. Někdy se jim vedlo zle a tu mnich, to staré dobrotisko, vyměňoval něco bílého vosku za chléb. Vosk měl sice sloužiti k větší slávě boží někde na oltáři. Ale co si měl Bernard počít?
Věřil, že Bůh miluje nuzáky a že jim skýtá s ochotností sousto a že ho za malou zpronevěru nepotrestá věčným ohněm. To vědomí vštípil v Jakoubkovo srdce a naučil ho vyjadřovati se v tom smyslu.
Jednou, když půst trval příliš dlouho, zatoužil mnich po vlídném pohostinství ve stájích královského hradu. Vydali se tedy ku Praze, a když přišli do města, zlákal je trh. Chodili mezi kramářskými boudami, chodili podle hrdých stavení a hledali, komu by mohli prokázati nějakou službičku a kde by se dal zhltnout ždibec uzeného. Tu je spatřil Hans, řečený Kaan. Kráčel, jako se sluší na bohatce, středem cesty a po jeho bocích šli dva sluhové.
Jakoubek spatřiv Hanse velmi se polekal. Chtěl dát svému příteli výstražné znamení, ale jeho strach byl tak mocný, že nemohl hnouti ani jazykem ani rukou. Hrklo v něm, pocítil ve všech údech trnutí a tak tak že uskočil do stínu.
„Copak tě hryže? Z jakého důvodu se chceš schovat?“ otázal se nepravý mnich a rozkročiv se před úkrytem ubohého Jakoubka jal se vykládati svým šeptavým a pokojným způsobem několik pravd, za něž si nic nekoupíte.
Jako s uděláním dala se do hýkání i Bernardova oslice. Hans tedy nemohl věc ani přeslechnouti ani neviděti.
Zastavil se, pokynul svým lidem a ti se rozběhli mávajíce holemi a křičíce ze všech sil. Když dorazili k nešťastným poutníkům, snesl se jejich obušek na Jakoubkova záda. Mnich poodstoupil, zvedl ruku a jal se je varovati a stavěl jim před oči mnohé příklady ze života svatých i ze života Ježíšova.
Nic naplat! Chasníci se nezastavili a Jakub cítě, že hůl dobře přiléhá, vyrazil a hnal se podle plůtku.
„Se mi zdá,“ řekl Hans ukazuje za Jakoubkem, „že toho kulhavého tuláka již znám, není to zloděj, který upláchl z mé komory?“
Než byste napočítali pět, byl Jakub chycen. Potom ho biřicové svázali do kozelce a pohodili jej jako nějaké málo cenné zboží, rovnou na smetiště. Pokud jde o mnicha, položil mu Hans několik otázek a shledav, že nemá ani hodnosti ani spořádané řehole, dal jej odvésti k biskupskému soudu. Třetího dne se mnich octl bez oslice a s prázdnou brašnou v jakémsi háji, kterým vedla cesta do saské země. Byl zbaven svého zvířete, jeho vosk byl tentam a brašna vyprázdněna. Věru, chuďas měl dobrý důvod býti smuten. Ale věřil by tomu někdo? Bernard necítil tíseň. Jeho duch zářil a jeho srdce se šířilo jistotou, že k němu přichází nějaký posel s lahvicí vína a s chleby. V té pevné víře se natáhl v trávě, hleděl do oblak a měl dlaně pod hlavou.
Když uplynul nějaký čas, bylo zpovzdálečí slyšet dusot koní. Mnich zvedl hlavu a znamenaje, že se blíží šlechtický