56

bolesti mu dává znamení, aby vedle víry ostříhal i to, co mu bylo svěřeno, a rozpomenul se zavčas a vkročil na cestu pravosti.“

„Mužové,“ pravil král, „nikdo nemáte tvář přívětivou a jasnou, ale proč mluví stařec nejvíce podmračený? Proč mluví ten, proti němuž mám velkou nenávist?“

Potom ustoupil Ctibor do pozadí hloučku. Neprořekl vzkaz nespokojené strany, mlčel a člověk malé vážnosti a ledabylého rozumu králi oznámil, že jeho syn, kralevic a vévoda a markrabí umírá.

Po kterém břehu zoufalství se potom vracel král? Jakými zátočinami ho vedla bludná cesta, jakým stínem klusal jeho kůň? Jaké dunění, jaké bubny, jaké trubky zněly v jeho bolestné mysli?

Ach, kdo to vypoví!

Po smrti českého kralevice a rakouského vévody Vladislava vzduly se vysoko vlny zápolení a císař a papež usilovali v osiřelé zemi rakouské o moc. Na rozcestích před Pražským městem se setkávala poselstva se všech stran, zprávy se křižovaly, ale král Václav toho nedbal. Byl sklíčen. A taková byla míra jeho hoře, že se mu zdálo lepší zemříti. Chtěl spát. Prosil o chviličku zapomnění, ale sen se vzdaloval od jeho lůžka.

Je noc, vichřice ječíc vzlétá nad hradem. Blesk oslepuje krále a vzápětí zas vzdouvá temnotu trojnásob na sebe navrstvenou. Král Václav bdí, válí se v palčivém loži. Zdá se mu, že jej obviňuje nějaký hlas a že ten hlas stená v ohni svěc a opět, že s úpěním prochází tmou. Zdá se mu, že lavice vstavená k jeho hlavám praská pod tíhou nějakého břemene a je mu jako v onen čas, kdy nemohl po pět dnů spáti. I vzpomíná na starou tíseň, vzpomíná na její příčinu, vzpomíná na hrudu zlata, kterou mu dal jakýsi jílovský horník, vzpomíná, jak tehdy ještě za noci sluhové vynesli ten nesmírný poklad, vzpomíná, jak jej rozdal a jak se mu vrátil spánek. – V těch vzpomínkách král tedy vstane, tápe vztaženou rukou, hledá své šperky: prsteny, náhrdelníky, přeskvostné spony, řetězy a vposled náramky. Hází je na zem, rozšlapává je, drtí je na prach a bez dechu se vrhá na lože.

Když minul prvý příval bolesti, žil král opět v ústraní všelijakých hrádků a oddával se honbě. Žil s veselými šlechtici, žil s básníky, žil s myslivci, žil s kratochvilnými lidmi a komorníci a písaři přijížděli za Václavem do venkovských sídel. Bylo jim mnohdy čekati dva a tři dny, než král měl kapánek volného času, aby s nimi mohl promluvit a dát přivěsit pečeť na jejich listy. Ale stávalo se, že se mu pojednou znechutily radovánky a že – mně nic tobě nic – skočil na kůň a že se s celou slávou hnal do pražského hradu. Potom se třeba po celé dny neukazoval a volal k sobě ty, kdo dobře smýšleli o velikých věcech. Rozmlouvaje s nimi snadno přicházel na kloub spletitým příběhům a dobře spravoval říši. Pro rychlá obrácení budil pak král mezi rádci údiv. Bylo jim k nevíře, že dlouho do noci bdí a že se stará a opět na vše zapomíná a že je laskavý a mírný a ve všem povolný a na obrátku že každou radu odmítá a že se s velkou umíněností drží své myšlenky. Někteří lidé mu tu dvojakou povahu zazlívali, někteří se báli jeho prchlivosti a jiní ho velmi chválili, neboť rozdával plnýma rukama.

Králova nestálost, jeho vyvyšování některých šlechticů, křivdy, nepořádky a snad i spor mezi císařem a papežskou kurií znovu a znovu jítřily nespokojené velmože. Sešli se v shromáždění a Ctibor řekl:

„Hle, král! Oddává se lovu a pranic nedbá, že se moc vzdaluje od českých hranic! Oddává se prázdni a naše země pustne a země rakouská byla ztracena! Vstaňme tedy, oddělme se od chabého vládce a učiňme svým pánem Přemysla!

Pravíte, že je mlád? Bůh vložil lék do našich prsou: jsme věku pokročilého a budeme nad ním bdíti.“

V odpověď šlechticové udeřili na své meče. Přijali volbu. Vstali proti králi.

Je ovšem pravda, že věc rakouská se jich málo dotýkala, je pravda, že jim byl cizí spor mezi císařem a papežem a že nedbali ani o Guelfy ami o Ghibelliny, ale události a jména se jim hodila, neboť to jest, co často zakrývá vlastní pohnutky. Snad tedy jeden nespokojený šlechtic toužil po rozkoši pomsty, druhý snad doufal, že změní běh věcí a že jim skytne pečeť svého jména, třetí chtěl dobýt vojenské slávy, pátý byl poctivec, desátý jakž takž Ghibellin a opět desátý měl před oslněným zrakem rytíře, kteří mu půjdou v patách, a zachvíval se rozkošemi vzpoury. – Tak věci veřejné i věci osobní, nenávist, pomsta, ušlechtilý cit, zmar, sláva, lidské chybičky i velikost i lakota i snahy nezištné a vposled pletichy i spory na život a na smrt se spletly v jedinou touhu, aby král Václav byl zbaven vladaření.

Potom nadešel čas, aby nespokojená strana mluvila s kralevicem.

Přemysl, mladý markrabí moravský, byl právě v chrámu svatého Víta. Naslouchal se svými bývalými pěstouny nešporám. Obřad se končil, byl soumrak, pršelo. Na západní obloze stála červenavá mračna a zsinalé svity sotva prokmitávaly.