22

Kovářova žena na podobné řeči neodpovídala. Mlčela a pláč jí stékal do hrdla. Mlčela a všechna její mysl a celé její srdce a všechen její duch a síla a krátce celá bytost, prahnouc po synáčkovi, se vzpírala krutému rozloučení.

Bylo jí nevýslovně smutno, zakoušela veliký zármutek.

V noci, když se na spáče snáší mír, usedl nějaký děsný pták na její rameno a udeřil ji svým zobanem doprostřed rány stále jítřené a štípal Nětčinu duši a tak ji tížil, jak by jeho drápy byly z kovu a letky z kamene. I zdálo se kovářce, že její dítě padá, a viděla ten pád pomalý, hrozný, zrychlující se. Viděla let hrůzy. Viděla, jak se něžné tělíčko smýká vždy níž n níž. Chtěla vykřiknout, chtěla se vzchopit a zasažena padla na zem tak jako bídný krkavec, jemuž pekelný spár urval křídlo a který marně vzlétá.

V tom strašném toužení a v strašné úzkosti hrabala rukama. V tom strašném toužení snila s vlasy přilepenými až po sám úsvit.

Ale kralevic zatím prospíval. Zdálo se, že již nic neporušuje jeho zdraví. Byl vesel, hrál si a jeho křik byl plný života.

Přemysl, doslechnuv se, že smrt poodstoupila od Václavovy kolébky, dal zavolati Flanderčana a řekl mu: „Jsi dobrý sluha a Bůh, který tě učinil tak hřmotným, pokud jde o postavu, nadal dost velkou silou tvého ducha, řekni mi tedy, kdes nasbíral vědění o medvědích tlapách a o způsobu, kterak je připravovati, a dále o tuku z bílých beranů?“

Kuchař padl na zem a jal se odpovídati a řekl vše, co kdy slyšel. Potom král, jemuž pohled na nesmírného tlusťocha působil vyražení, odpověděl takto:

„Tvůj duch je ve stínu těla. To, co jsem řekl předtím, nesouhlasí. Jsi hlupák, ale pro radu, která se povedla, nechť se ti vyplní, co žádáš. Zhurta tedy, copak to je?“ Flanderčan se na ta slova sklonil ještě níže a byl by s chutí mluvil aspoň hodinu. Když byl v nejlepším, mávl nad ním král rukou a učinil ho služebníkem v komorách pokladu.

I mohl si chlapík opatřit veliké péro za svou čapku a rozloučil se navždy s kuchyní.

Za nějaký čas, když se již kralevic stal silným pacholetem, vyprosila si Nětka dovolení od těch, které vládly v dětské světnici, aby se mohla na chvíli vzdálit, a šla, kam směřovaly její touhy. Šla v divnou končinu týnského kostela a rovnou ke kovárně. Když se dostala před svůj plůtek, zaslechla bučení kravky, která byla zřejmě hladová.

„Ach,“ pomyslila si kovářka, „má matka je velmi stará a Petr má práce nad hlavu.“

Potom, usmívajíc se, zacloumala petlicí. Vrátka povolila. Před stavením na jakési otýpce spal pes a byl tak zbědovaný, že mu člověk mohl všechna žebra spočítat. Vstal, protáhl se, zakňučel radostí, ale myslíte, že běžel své paní vstříc? Nikoliv, převalil se na bok a zůstal ležet jako zabitý. Nětka si toho nemohla nevšimnouti a její srdce se zúžilo divným tušením. Šla opatrně vpřed, proběhla tmavou síňkou, otevřela po paměti, a jak padlo do světnice světlo, spatřila svého manžela seděti u hromady jakéhosi kovu. Přebíral se v něm. Po levici leželo mu dmychadlo a kotlík a tři nebo čtyři lžíce.

Přitom, jak zaskřípaly dveře, kovář vstal. Chtěl se snad usmát, ale jeho obličej byl zamazán a byl tak temný, že se úsměv podobal nějakému šklebu. Zuby mu svítily z černé tváře jako satanu.

„Petře, copak to děláš? A kde je náš synáček? A kde je má matka?“

Kovář ženu pěkně přivítal. Řekl, že Háva pracuje někde na poli, a ukázal Nětce na chlapečka, který spal s pootevřenými ústy v koutku světnice. Ach, měl krásné drobounce kučeravé vlasy, a když prozřel, bylo jeho oko temné a veliké jako oči lesních zvířat. Jinak ale měl plochou hruď. Jeho údy byly nepěkně utvářeny a jeho klouby byly oteklé. Nětka si nemohla při tom pohledu nevzpomenouci na kralevice, který byl silný a jemuž se dobře vedlo.

„Na mou víru,“ pravila, „nic se mi tady nelíbí. Kravka je hladová a bučí, aby přivolala hospodáře, pes, nedám-li mu jísti, málem pojde, a pokud jde o vás dva, jste pouhá kost a kůže!“

Petr poslouchal ženu jen na půl ucha a s jeho roztržité tváře nemizel úsměv. Zdálo se, že ho zahřívá nějaké nesrozumitelné štěstí. Když paní umlkla a když si vzala na klín svého miláčka, jal se jí vypravovati, že koupil od jakýchsi Židů půl hřivny rudy a že v té rudě je bílé olovo. Řka to, přehraboval hromádku cínovce a nořil do ní ruku až po loket.

„Nětko,“ pravil potom za chřestotu hrudek, „ten kov se taví v malém žáru a lze z něho vytepávati tenounké plíšky.“