36

to neradi viděli.

Jakže, copak se patří, aby tulák a nepravý mnich vytřásali u nohou nejvznešenějšího panstva hmyz?

Jeden z podomků vzal tedy hůl a postupuje při zdi (aby ho milostivý král nemohl zahlédnout) luskal na mnicha prsty a Jakubovi hrozil obuškem. V tu chvíli se Anežka vyklonila a zhlédla rozhorleného sluhu a pravila s přívětivostí:

„Přived Flanderčana, který slove Kaan!“

Ach, Bože milý, jaké jsou cesty lidských příhod! Hans, řečený Kaan, chtě nechtě se musil chystat na cestu. Měl jíti s Jakubem do dvora, který před dvaceti lety byl dán Nětce.

Taková byla Anežčina vůle. To pravila. To bylo nutno splnit!

Hans a všichni ostatní zůstali s hubami dokořán. Bylo jim k nevíře, že princezna z nejslavnějších, co se jich v světě rodí, a k tomu až běda krásná na místě hrdosti je příliš shovívavá a neostýchá se chuďasova pláště a neškube se před kápí potulného mnicha, z níž se šklebí snad mor.

Jihlava

Vyšehrad z městského vězení, pracoval Petr nějaký čas na polích své ženy Nětky. Oral, sil, žal, ale selská práce mu nebyla po chuti. Jeho záliba, jeho duch a všechno chtění směřovalo k dočista jinému živobytí. Nemohl zapomenout na rušné trhy, na křik kupců a na cinkání peněz. Mezi kramáři bylo snadné získat nějaký stříbrňák –

a potom: řeči, chválení a hádky a kdo ví co. Kladiva zvonila, oheň praskal, přistěhovalci od východu i od západu, domácí lid, pálení chytráci i hlupák stáli před Petrem v pěkném půlkruhu. Kovář byl mezi nimi jako nějaký čaroděj, který dovede to, čemu se ostatní musí divit.

A chceme-li již vypočítávati Petrovy záliby – kdepak zůstala zmínka o honbě za bělostným olovem? Miloval ji ze všeho nejvíce. Stačila malá připomínka a již toužil státi se shrbeným hřbetem nad nějakou žilou a již toužil přehrabovati se v rudách a zkoušet jejich vryp a pálit je a tavit. V každé jiskřičce a v každém plaménku žhlo pro Petra celé peklo radostí, o nichž se nezdá sedlákům. Život na venkovském statku kováře jenom tížil.

„Co s polem,“ říkával, „nepatří-li člověk k nějaké nové osadě a není-li právě pán, co je mu plátno, že má kus půdy?

Otroci (ta líná chasa) zmizeli jako dým, nevolný lid zbíhá za větší skývou a my jsme v rukou králova župana a nestačíme platit. Jsme vydáni v plen.

Může se tedy někdo divit, že lidé chtějí raději býti úročníky na pevnou smlouvu a že se táhnou do nových obcí a k mocným sídlům, aby jim lidé vznešeného rodu a ještě vznešenějšího majetku propůjčili bezpečnost a jistotu a mír?“

Za podobných úvah padala na Petra dvojnásobná touha po lepším životě. Jeho myšlenky se čím dál tím častěji vracely k tomu, co minulo a co opustil. Vposled zanevřel kovář na Mlíkojedy dočista. Žena mu byla na obtíž a všechen majetek by byl s radostí vyměnil za malou dílnu s výhní. To toužení vedlo jej z domu.

I odešel. Pobýval na silnicích a na trzích, měl spolky s kramáři a nakonec se usadil v místě, které se nazývá Jihlava. Žil tam s chtivou cháskou, lámal rudu v hoře jakéhosi štýrského nákladníka a dobýval stříbro. Když měl pěknou hromádku vzácného kovu, zaplatil peníz, který bylo nutno zaplatiti, a ohradil si místo a těžil na svou pěst v jámě dost hluboké, aby mu zastřela sluneční svit, a dost mělké, aby mu mohla skytnouti ochranu před mrazem a zimní nepohodou.

Zatím Nětka pracovala po starém způsobu na polích. Bylo to těžké živobytí. Měla deset krav a čtyři volky, měla země nazbyt, ale co je to všechno platné: nebylo rukou, které by ten dobytek poklidily a které by tu zem vzdělaly.

Všechen Nětčin majetek se tedy podobal zboží zavřenému v truhlici. Klíč k té truhlici byl pak ztracen.

Když se Hans, řečený Kaan, blížil podle příkazu dobré princezny s Jakoubkem k Mlíkojedům, vázala Nětka právě povřísla. Byla v nejlepší práci a tu slyší klus a šupot soumara. Ohlédne se a dech se jí zastavuje radostí.

„Jakoubku, můj synu, poznám tě na první pohled a již při tom prvém pohledu vidím, že tvá chůze není dočista bez vady. Ach, mé dítě, můj malý drobečku, cožpak se nemůžeš držet zpříma? Kdybys trochu dbal a kdybys našlapoval jenom zlehounka, zůstala by tvá noha rovná. Vím, že je jako proutek, hyzdí tě jen špatné zvyky!“

Skončivši výtku prvou, jala se Nětka vyčítat svému synáčkovi věci jiné. Domlouvala mu, kárala ho, a to jen proto, že její srdce přetékalo něžností. Věru, některým lidem jest těžko říkati krásná slova a mluvit o svém pohnutí. Je jim těžko, stydí se otevřít ústa a otevřít náruč. Práce je naučila držet jazyk za zuby. Lopatu opřenu o břicho, čekají před plotem rájů, a když se jim rozezvučí srdce a když nadejde chvilička, aby se vrhli k svým láskám,