10

že pro tuto odvozenost přináleží svatému Otci míti pozor na skutky panovníků a napomínati je k zbožnosti a propůjčovati jim jména a výsady. Za podobné konání platívají králové svatému Otci velikým vděkem, avšak co mohu učiniti já, který jsem podle jména, jež mi přísluší, nebyl osloven ani papežem ani Otou, ale Filipem Švábským? Co mohu učiniti, když – zatím co papež trval v mlčení – utvrzeny jsou svazky mezi mým královstvím a zemí Filipovou?“

„Ach,“ odpověděl Innocencův legát, „nic není snadnějšího, než zbaviti tě přísah. Papež udílí odpuštění a rozvazuje sliby. Není hříchu, vraždy ani krvesmilství, které by nemohl při účinné lítosti smazat. Co vykoná, co zruší, co rozváže, jest pak rozvázáno i na nebesích!“

Při těch slovech nemohl král nemysliti na svou choť Adlétu. Chtěl ji zapuditi a pojal bláhovou naději, že papež rozloučí manželství, které s ní uzavřel a které ho tížilo. Ta touha, ta myšlenka vzplanula v mysli krále Přemysla s velikou silou. Zmocnila se jeho srdce, rozpálila mu duši a vnukla jeho obličeji výraz tak vzrušený,’že se legát odmlčel a že se kaplani a lidé králova průvodu neodvážili ani pohnout. Tu si král položil dlaně na oční důlky a řekl:

„Běda, vysvitlo mi, že mám duši obtíženu hříchem; a ten hřích není všední, ale je jako propast a jako záhuba! Nic jej nemůže napraviti a žádné odpuštění jej nezahladí, leda snad moc, kterou mi připomínáš.“ Potom, nepřipojiv k své řeči žádného vysvětlení, král odešel.

Ale lze něco utajit před duchovními?

Druhého dne vyhledal Přemysla zpovědník a domlouval mu a řekl mezi jiným:

„Urozený králi, včera, když jsi se zmínil o soužení, které se týká velikého hříchu, viděl jsem, jak se změnila barva tvé tváře, a postřehl jsem vzdech, který ti vyrazilo z prsou nějaké uchvácení. – Než budu uveden v biskupskou hodnost, sloužím ti, králi, za kaplana. Jsem prostý kněz, mám nepatrnou cenu, ale ty přede mnou otvíráš tajnici duše a na místě božím mi svěřuješ hříchy. Mám tedy i moc a smím se tázati: Proč jsi popustil ve svém přátelství k Filipu Švábskému? Proč vítáš legáta? Proč jsi málem hotov přijmouti papežovu vůli, pokud se týká věcí císařských?

Ach, nikoliv z poslušnosti, nikoliv z důvodu nějaké lásky, nikoliv proto, že se změnil tvůj cit, ale z důvodu jiného!

Nechceš snad přiměti svatého Otce, aby rozpojil tvoje manželství? Nepřemýšlel jsi o tom, jak bys zapudil svou choť? Nepřišlo ti na mysl, abys ji poslal do vyhnanství i s dětmi, které jsi s ní zplodil?

Což nesmýšlíš přátelsky se svou milostnou dcerou, která se nazývá Markéta? Což se ti nezželelo synáčka, jemuž na křtu svatém bylo dáno jméno Vratislav?

Proč se tedy od nich odvracíš? Proč ti jsou protivny něžné mravy tvé choti, proč nepřicházíš do její světnice, proč nespíš po jejím boku a proč ji stíháš chladným pohledem?

Činíš to z úmyslu a s rozvahou, či maní?

Nemohu věc rozeznat, neboť v tvé duši se snad často skládá důvod k důvodu a ty obraceje mysl hned sem, hned tam, nemáš pražádný zřetel k tomu skládání a nerozjímáš o svých činech. Já, který jsem strážce tvých myšlenek, věřím, že tě ďábel zbavuje povědomí a že ti za spánku vkládá doprostřed prsou cit a že mu káže vzrůstati až k příčině nějakého skutku. I zdá se, že za jediné chvíle se v tvém srdci rozhoří ohněm to, co dlouho předtím doutnalo, a to, o čem nevíš, a to, co bylo skryto jako strom uvnitř semene.

Možná, že když jsi mluvil s legátem, zmocnily se tvé duše nějaké nečisté síly, neboť jsi řekl, že prahneš po odpuštění hříchu, a zároveň jsi chystal křivdu královně.

Ach, pane, tvá choť, které se nikdo nevyrovná, jest daleko krásnější, než praví její postava a tvář. Je krásnější, než může být smrtelné tělo, neboť Buh jí vštípil mrav světic a dal jí pokorného ducha a jemnost a prazvláštní půvab. Chová se mírně, bývá povolná a usmívající, i když si jí nevšímáš a když jsou tvé skutky nevěrné a když ji zraňuješ. Její krása a něžný duch jsou čtyřikrát zvětšeny a vzrostly o ten počet, neboť ti, králi, povila tolikéž dětí: prvý jest Vratislav a dále Markéta a dále Božislava a vposled Hedvika.

Ti všichni jsou jako obrazové mateřských ctností a jako světla, která ji ozařují, a jako stupně.“

„Stvořitel,“ řekl král, „v jehož rukou se sbíhají všechny lidské příběhy, vložil papežskému legátu do úst zmínku o sňatcích mezi příbuznými, která mi osvěcuje věci skryté a která mi připomíná, že jsem pojal za choť sestřenici ze čtvrtého kolena.

To jest, k čemu ukazuje Bůh a zákon! To jest hřích, který mám plakati!