103

Jak si počínal?

Po způsobu své doby: bez ohledů, se zřetelem k vlastním výhodám a vždy s odvahou a vždy s rozumem.

Byl obmyslný?

Nikoliv, jeho řeč zněla ano ano, ne ne.

Jakou měl povahu?

Pyšnou.

Co miloval?

Velikost, slávu a život.

Byl milován?

Vzbuzoval lásku i nenávist. Někteří jazykové soudí o Závišovi s velikou úctou a vychvalují jej a přičítají mu tolik ctností a tolik půvabu, že člověku připadá, jako by slyšel zpívání o Tristanovi, který se nikdy nenarodil a který nežije leč v bajkách a v roznícených myslích. – Druzí vypravěči Závišovi utrhají a ženou věc na druhou stranu a očerňují ho a praví o něm, že byl bídník.

Čím se provinil?

Zradou.

Čím zašel?

Zradou.

Jakou měl postavu a tvář?

Byl krásný, ducha vzdělaného, podoby sličné, údů spanilých. Daleko široko mu nebylo rovna. Měl hluboké a temné oči, jeho pohled byl jímavý a tak někteří povídálkové pustili do světa zvěst o Závišově čarodějství.

Když rytíř mluvil, nesl se jeho hlas tiše, krásně, půvabně a s takovou naléhavostí, že mu bylo těžko odporovati.

Jeho myšlenky byly jasné a řadily se v souvislost, která plyne a uchvacuje.

Jak zní (přibližně a krátce) jeho příběh?

Na jihu české země, která je bohatá a žírná, bývalo panství znamenitého rodu Vítkovců. Táhlo se přes hory, říčky, řeky, přes nesmírný les, přes osady, města, pole, širošírým krajem, až za hranice, až kamsi k Dunaji.

Leží v lidské přirozenosti a u nás byl obyčej, že mladší členové rodu se sklánějí před mužem starším a rozšafnějším a chudší před bohatším a ti, kterým se nedostává proslulosti, před tím, kdo již mnoho vykonal a kdo je pokryt slávou. – Podle toho pravidla stával tedy od pradávna v čele vítkovského rodu pán nejmocnější, to jest pán největšího statku. Podobný zvyk platil napořád. Ale ztratí sázku, kdo věří, že běh světa padá jako nějaký kámen cestou vždy nejkratší a stejnou. Záviše zvrátil pravidla!

Již v mladosti se Falknštejn různil a lišil od svých vrstevníků. Vynikal nad ně, pokud jde o tělesnou krásu i o krásu ducha, a tak se k němu obracela pozornost bratranců. Ujcové maní ho poslouchali. Byl prvý v naukách, byl prvý při honbě, byl prvý při rytířském klání.

Proč však sledovati krok za krokem, jak rostlo Závišovo jméno? Dostačí říci, že jakkoli byl mlád a jakkoli jeho majetek byl u srovnání s nesmírnými statky jiných Vítkovců jen maličký, přece se stal tam na vítkovských statcích, které ležely v rakouské zemi, mezi šlechtici nejváženějším.

Dospěv v muže pojal Záviše za choť vznešenou paní. Byla krásná, útlá a tak něžná, že se zdálo, jako by její postava a tvář byly upředeny z oblaků a světel. Milovala prý Záviše nesmírnou láskou a zemřela v jeho náruči.

Všichni, kdo tu vznešenou paní znali, prolévali nad ní hořké slzy, Záviše však řekl:

„Bůh, který na nebesích skýtá zemřelým slávu a blaženství a který nás navštěvuje hořem, učinil trápení pobídkou k skutkům. Nebe jest spočinutí a věčná sláva a klid a mír. Zemi však ustanovila boží moudrost k ustavičným zápasům, k boji a rytířskému činění.“

Potom se zlomeným srdcem opustil Záviše hrad Falknštejn (podle něhož se nazýval) a dorazil do Čech, na panství svého rodu. V ten čas se přiostřily neshody mezi Přemyslem a mezi šlechtici. Král, který byl mocný a veliký a který proslul po všech zemských končinách, nemohl nikterak strpěti, aby si pyšní velmožové vedli jako svrchovaná knížata, a vkládal v jejich území hrady a města. Spoutal jejich sílu, a tam, kde se donedávna ozývalo