Jindřich se měl státi pánem Římské říše. Kde tedy mohl hledat nevěstu vznešenější a sličnější a více oplývající ctnostmi? Který otec a který král se mohl vyrovnali Přemyslu Otakaru a která dívka mohla stanouti vedle Anežky?
Věci, jež padají vlastní vahou, vedly neurčitá přání až k slovům a mezi lidmi a mezi vladaři vešlo v známost, že Anežka a Jindřich jsou sobě blízko a že náleží, aby spojili svůj osud a spali později v jediném loži. Anežka uvykla tedy myšlence, že bude císařovnou. Odešla z kláštera, žila na dvoře rakouského vévody Leopolda a dcera toho vévody, Markéta, se stala její přítelkyní. Vzdělávaly se spolu v naukách, sdílely stůl, sdílely vposled stejnou naději.
A přihodilo se, že se let záměrů Jindřichových a záměrů Anežčiných rozpojil. Přihodilo se, že v povětrné krajině, již utkává touha, vystoupily stíny. Přihodilo se, že císař vyvolil za svou dceru a za choť pro svého syna Markétu Rakouskou.
Proč? Z jaké příčiny?
Přílišná snadnost se některým lidem zdá jako násilí a to, co lze lehounce vykonati, jako protivný úkol.
I vzbouří se ti lidé a zamítají věci již již přicházející a roztrhnou svazek, kterým je kdekdo jist. – Činí to navzdory srdci? Opájí je nějaká výhoda, či snad jen křik, který se zvedne za jejich skutky? – Kdožpak to uhodne !
Když mezi rodem Přemyslovým a rodem rakouských vévod vzplanula nenávist, navrátila se Anežka domů. Stesk, lítost a ponížení tížilo jí srdce. Byla zarmoucená, byla pokorná, ale uvnitř její bytosti jako nějaká zapomenutá píseň zněly nesmírné touhy a síla a vzmach.
Cítila hořké osamocení. Patřila v hlubinu nebe. Zahlédla sirost, jež je slavnější než sláva.
Jednou, když se Anežce zachtělo vyjíti z komnat, vedla ji náhoda v odlehlou část hradu, kde rostly stromy a trávník a keř. Anežka se brala lehkými kroky, a jak tak šla (kryta listovím a stínem), spatřila znenadání mnicha Bernarda. Bylo mu dovoleno, aby popásal svého osla, kde se mu zlíbí; chodil tedy s ušákem pod korunami stromů a jako očarován hleděl na své zvíře a na nebeské ptactvo. Slunce mu padalo do vlasů, jeho tvář zářila a jeho mysl stoupala k božím výšinám. Neviděl, neslyšel, nedbal, že by ho někdo mohl spatřiti, a padnuv na kolena jal se odříkávat tato slova:
„Bojte se a uctívejte Boha, chvalte ho a žehnejte mu.
Vzdávejte mu díky. Klaňte se Pánu, Bohu všemohoucímu, v trojjedinosti, Otci, Synu, Duchu svatému.
Kajte se, konejte skutky hodné pokání, neboť víte, že záhy zemřeme.
Dávejte a bude vám dáno.
Odpouštějte a bude vám odpuštěno, neboť neodpustíte-li, Bůh vám neodpustí.
Šťastni ti, kteří umírají v pokání, neboť oni budou v království nebeském. Zdržte se tedy pečlivě všeho zla a setrvejte až do skonání v dobru.“
To modlení, ta řeč, ta píseň se dotkla Anežčiny duše. Zrak sklopen, ruce na prsou, setrvala princezna dlouho v myšlenkách.
Zatím mnich vstal a prozpěvuje to, co byl již zpíval, bral se s oslicí krajem háječku. Tu potkal zvláštního posla od Svaté stolice.
„Copak to zpíváš?“
„Zpívám, otče, modlitbu, kterou jsem se naučil od Františkových bratří.“
„Ale vždyť to není modlitba ani píseň. Je to kázání!“
„Nevím, svatý a vznešený otče,“ řekl Bernard.
„Proud, který je uzavřen v lidském srdci, mě má, abych otvíral ústa, a dává tryskati mému hlasu. Zpívám tedy kázání.“
„Ach,“ vzdychl papežský posel a pokýval shovívavě hlavou, „kéž by byl tvůj hlas tak dobrý, jako je tvá prostota veliká!“
Potom se posel přiblížil k Anežce a žádal, aby prominula těm, kdo ruší její myšlenky.
Královská dcera odpověděla s velikou pokorou a prosila papežského posla, aby jí vyjevil příběhy Františkovy, aby ji naučil znáti jeho zbožnost.