obléhací stroje a připravovalo svá jídla. Kouře čpěly a pach, který vstává v táborech, se střel v šíř i dál. Vojáci přicházeli až pod hradby, aby se zvrácenou hlavou a s naběhlými žilami vykřikovali hrozby a prokletí. Druh se opíral o druha, tloukli meči, duli do rohů.
Jeden je rozkročen a hrozí zaťatou pěstí, druhý houká urážky, třetí kleká a vypouští svůj šíp směrem k hradbám.
Ale s cimbuří je slyšet leda smích a zvon a zpěv. Šlechticové – prsa nad propastí, nohy ve větru – se naklánějí k vojsku a rozjaření, hbití, plní bláznivé důvěry posílají starým sekáčům polibky a mávají meči. Každému se dozajista zdá, že za ním stojí mladý král a že se usměje jeho šprýmu. Každý ho cítí za zády, neboť Přemysl je všude. Obchází hnízdo za hnízdem, odložil přílbu, jde prostovlasý. Provází jej veselá družina a mluví k němu takto:
„Králi, dej nám dovolení a hned vyrazíme na ty žrouty pečení! Pokyň nám a my z nich naděláme řezanku! Vždyť jsou to pasáci krav a ve všech válkách smejčili leda v chlévech. Bojí se rány, ztloustli, ztučněli, vypásli se, ale Bůh chraň, aby je někdo viděl při válečné práci! Přišli sem od jihu i od severu, protože slyšeli o tvé kuchyni. – Vidíš, jak se táhnou zpátky? Vidíš, jak berou do zaječích? Sotva zvednu kuši, už jim to hraje v těle. Huška, přátelé jaternic! – Co blednou? – To bych řekl! – Dnes ležím, chlapci, ještě na bříšku, ale až se zatroubí, až se dám do útočení, až ti hrdinové spatří můj meč zblízka, budou jim malé boty dost!“
Ale Ctibor, řečený Moudrá hlava, mluvil jinak. „Králi,“ řekl, „dej hloubiti na třech či na deseti místech studny, neboť ta jediná, která nám ještě slouží, vyschne. Proklatě, je vedro, slunce praží a všechny louže jsou tytam!“
„Dal jsem kopat na deseti místech,“ odpověděl král, „a přisámbohu, pod žádným krumpáčem se nezaleskla voda.“
„Králi, dej pobít všechny koně, kteří jsou uvnitř hradeb. K čemu je jízda v obleženém místě?“
„Nedám, příteli, utratit ani jediného, ale budu je živit až do konce toho obléhání a ty a já a moji šlechticové je obikročíme v pravý čas a vyrazíme a probijeme se do volného kraje!“
„Králi, ty dohlédáš takového konce? Ty vidíš porážku, která nás postihne!“
„Při skutcích válek, můj otec Václav má širou zemi a jeho jezdcové se mohou rozjíždět až ke dvorcům a k lukám.“
„Běda, králi, kdo žádá o milosrdenství poražen, bývá na tom hůře než ten, kdo o ně žádá před bitvou!“
Na ta slova zvedl král svou mladistvou hlavu a jeho tvář se zarděla temným ruměncem. Udeřil na jablko meče, rozhodil ramena a odpověděl:
„Jakže? Je snad v tvých slovech utajena rada? Chceš mi říci, abych se vzdal otci před bitvou? Chceš mi ukázat, že je s výhodou, abych zradil válku? – Ach, příteli, mohu být poražen, ale nevzdám se zápasení, nevzdám se rytířského meče, pokud budu živ!“
Asi třetí den po odraženém útoku posunulo se Václavovo vojsko těsněji ke branám. Šlo štíty nad hlavou, šlo pod krytem břeven a kmenů, šlo krok za krokem. Kamení bubnovalo do těch krytů, hořící polena padala s hradeb, stříkance vroucí smůly skrápěly tváře. Nový útok se započal. Pach spáleniny, pach ran, pach krve se střel pod hradem a mužové s otevřenou lebkou a s rozseknutou hrudí padali na stranách vojska. – Tak po deset dnů planul boj. V noci bylo slyšeti údery motyk a zeď se otřásala pod ramenem jihlavských horníků. Král a Ctibor se často scházeli nad tím místem. Šlechtic zahalen v plášť naslouchal ranám se skloněnou hlavou a král se nakláněl nad beranidlo uchvácen dílem strašných škůdců.
Dne 15. srpna na svátek Nanebevzetí Panny Marie bylo stanoveno příměří. Rytíři Přemyslovy strany byli již na dně zásob a hladověli třetí den. Nebylo píce, voda se ztratila ze studnic a vojínové se zprahlým chřtánem polehávali na hradbách. Tu bylo slyšeti s pravého břehu řeky zpěv a volání lidu. Král Václav dal na druhý den vystrojiti velikou slavnost. Na pobřeží byla hlava na hlavě a s městské strany se blížil ke kostelu svatého Františka nádherný průvod. Napřed šla pacholátka v komžích nesoucí zavěšené kaditelnice, za dětmi pak skupina jáhnů a dále kanovníci a oba biskupové s nejsvětějším tělem Ježíšovým. Sbor rytířů vznášel nad nimi nebesa. Za biskupem pozvedajícím svátost se bral král. Obklopen rytíři vešel do chrámu, aby mu biskupové vložili na skráň korunu. Tu zazněly trubky trubačů, tu se vznesly korouhve, tu uchvácení vyrazilo výkřik, který byl slyšán za řekou a za hradbami pražského hradu.
Asi o hodině deváté přišli před hrad poslové a pravili takto:
„Král Václav, pán českého království, sedí při hostině a na pokorné prosby příbuzných, které probudily mírnost v jeho povaze, a na znamení lásky a věrnosti, jež vezdy stojí v slovu, chce spatřiti syna Přemysla.“ Když opakovali vyzvání po třikrát, vyrazil Přemysl malou brankou na vzpínajícím se hřebci. Byli s ním šlechticové a