„Klášter,“ řekl Bernard, „je, jak se praví, chůd, ale kdopak spočítá nezměrné bohatství špitálu? Patří mu bohaté popluřní dvory a lesů a polí nezměrných; je tedy tak chůd jako chřtán nějakého boháče, kterému bezpočet rukou podává jídlo a pití. Spatřuji v tom velikou moudrost, neboť tak – nesmírně bohatí a přece v chudobě – můžeme sloužit ubožákům.“
Potom almužník kázal Jakuba uložiti a sám mu strojil podušky. Zatím od kovářova syna ve snách a v přelíbezných viděních odstupovala duše. Umíral, ale ještě jednou na malou chviličku se mu vrátilo vědomí. Tu se rozhlédl a byl smuten pro způsobu svého lůžka a snažně žádal, aby ho vynesli do stáje na dosah zvířat, která mají hebkou srst a jiskřící kožíšek.
Jakub se zdál sám sobě osiřelý a bohatství a veliká nádhera v hodince smrti jej stísňovala tak, že znovu a znovu prosil, aby sňali s jeho ramen pokrývky a aby mu dopřáli ticha u osličích jeslí.
I rozhněvali se mnichové a Bernard, který Jakuba pro proměněnou tvář nikterak nemohl poznati, mu div div nespílal.
V té chvíli uslyšela Anežka křik a vydala se za tím křikem a vyslechla Jakubovo žalostivé úpění. Připadlo jí, že hlas, který se ozývá, jest hlas jejího nitra. Blesklo jí srdcem, že ten umírající člověk je kníže pravé chudoby, a spatřila nádheru a lesk svého života. Tu se jí zastavilo dýchání. Tu zalkala, jako pláčí panny nad svým toužením a jako skřehotá ptáče pod oblohou, která se zdvíhá výš a výš, a kterou žádný let a nižádné křídlo nemůže dosáhnouti. I bylo jí jako v dobách mladosti, když před ní jakýsi jinoch nestejného kroku objímal oslíka. Bylo jí teskno, jako je teskno člověku, který marně vztahuje ruku po věci vytoužené. Potom se stalo, že Jakoubek byl přenesen tam, kam toužil, a že zemřel za hodiny, kdy zasvítávalo, a že jakýsi pacholek jej zastihl (již chladnoucího), jak drží dlaň mezi ušima oslíka.
MRAČNO
V hloubi Asie, která je step a poušť a pohoří, žili mongolští kmenové. Jejich tvář byla jako tvář strachu, jejich obyčej byl rychlý jako svist biče, jejich krása byla jako krása hadů a štírů. Měli vmáčklý, sedlovitý nos, kulatou hlavu, hrubé vlasy, čelisti vystouplé, šikmé oči a srdce bez bázně. Jejich pleť byla žlutohnědá a jejich šat byl z koží vlků, sobů a sobolů.
Když roztál sníh, popojížděli ti kmenové k půlnoci a k horám; za podzimních dešťů se obraceli s nesmírnými stády k jihu neb do rovin. Jedli maso svých koní, sytili se mlékem, spravovali se jako pastevci.
A jest pamět, že národ, který se nazývá Kinové, uvedl všechny Mongoly v područí a že jim skrze rány vštípil užívání zbraně. Potom (napodobujíce strašnou dovednost svých pánů) se zvedli Mongolové k válkám. Jako se voda shromažďuje v mořských padlinách, tak se ty kmeny shromáždily v jediné vojsko a nížinami i po horách, tam, kde se zelenají stromy, tam, kde jsou bílá města, tam, kde nic neroste a kde velbloud pokleká v písečných bouřích, tam všude po zemi asijské se rozlehl jejich bitevní křik.
Po smrti Jesukaje, pána čtyřiceti tisíc stanů, po mnohých válkách, provolali mongolští náčelníci za nejvyššího vládce jeho syna Temudžina. Ten pak Temudžin jest nazýván Džingischán, to jest pán pánů. I podrobil Džingischán své moci Kirgizy a Ujghury a učiniv útok na říši kinskou zmocnil se Pekinu. Dobyl země, která se nazývá Turkestan. Rozvalil její města a z tisíceré krásy velké Buchary zbyl jen prašný sloup, kterým povívá vítr a v němž se hrabe šakal. Skončiv to dílo smrti, dal Džingischán pokynouti hordě prvé, aby táhla k moři Kaspickému.
Hordu druhou vedl pak do Indie k Lahore. I zpřevracen byl písek pouští a po ruské stepi letěli Džingischánovi koně.
Tehdy na severním pobřeží černomořském se srazila na řece Kalce s hordou chánovou spojená vojska ruských knížat. Byla poražena. Ohně v ruských příbytcích jsou zhašeny a lid i zvěř a všechno, co je živé a co má v chřípích dýchání, prchalo za Dněpr a dál až k cařihradským hradbám. Tehdy zachvátil východní země evropské děs. Ale stalo se, že rána již již dopadající byla odvrácena jakousi nicotnou náhodou. Stalo se, že Džingischán zemřel. Jeho země sahala od Tichého okeánu až k Dněpru a jeho hrob byl těsný jako škvíra.
Po Džingischánově smrti shromáždili se chánové mongolských kmenů v městě Karakorum a zvolili si Džingischánova syna Okataje za nejvyššího pána. Potom vládl Okataj ve všech končinách nesmírné říše mongolské. Poslouchali ho chánové na dalekém východě i chán Batu, vnuk Džingischánův, který byl pánem jihovýchodní Rusi. Jeho země se nazývala Kipčak a to jest Zlatá horda. Byl pak Kipčak nejbohatší z mongolských říší a jeho lid nad jiné vynikal v bojích. Miloval válku a bez přestání činil nájezdy na území ruské i v končinu, kde sídlili kmenové kumánští. Když pak Kumánové byli znovu a znovu pobíjeni a když nemohli obstáti v bitvách,