Řkouc to, rozplakala se chůva ještě hlasitěji, ale když ji ostatní ženské v tom počínání následovaly, utřela si slzy a řekla, že teď není čas oddávati se žalu.
Potom se služky dlouho radily a rozhodly se, že zavolají paní, které byl svěřen dozor nad chůvami a která mohla podle své vyšší urozenosti vcházeti do královniných komnat. Chtěly jí vyjevit své starosti a požádati ji, aby mluvila před kněžími a královnou a před králem.
Když se to stalo, roznesla se zvěst o kralevicově nemoci po všech prostorách hradu. Král rozkázal, aby byly slouženy mše za zdraví jeho syna. Tu klečel biskup před oltářem a mnichové připojovali k svým každodenním modlitbám ještě modlitbu zvláštní a šlechticové se dotazovali, jak se nemocnému daří, a děvečky, sotva si vzpomněly na to trápení, mlkly uprostřed smíchu.
Tak v paláci, který býval pln hlasů a pořádku, usídlila se tichost a zmatky. Zdálo se, jako by se byly ztratily klíče od nějakého sklepení života. Lidé se míjeli se sklopenou hlavou, a když zaslechli hlasitější hovor, kladli si prst na ústa. To činili jedni, ale druzí, lichometníci, a ti, kdo se vyznají v obyčejích úlisných, vystavovali svůj žal na odiv: ženské si rozplétaly vlasy a mužové loket ve dlani a prsty ve vousech stáli jako by jim zármutek zhltl všechna slova.
Tak zachmuřen, bez hnutí a s hlavou na stranu, lelkoval nad svými hrnci i Flanderčan, který o kralevicově křtu vyrazil z Nětčiných rukou kovářova syna, malého Jakuba.
Slzy – ať už pravé, ať už nepravé – se špatně snášejí s kypícím břichem. – Když tedy Flanderčan poplakával uprostřed kuchyně (maje řemen hezky nízko a na poslední dírku), když tak vykrmený, huňatý a lesknoucí se fňukal a když mu nějaké blýskavé světélko přecházelo přes tučný nos, oslovil ho kněz Jan a řekl mu:
„Příteli, co se ti přihodilo? Netáhne komín tvého krbu? Hrne se ti kouř do kuchyně, nebo snad jsi pokazil pečeni?
Je spálená? Či jsi zapomněl přidat soli a kmínu?“
„Ach, pane,“ odpověděl Flanderčan, „nemám na mysli kuchařinu, ale to, co nás všechny skličuje. Cožpak nevíte, že je králův synáček nemocen? Nevíte, že ztrácí chvílemi vědomí a že jeho tvář promodrává?“
„Kuchaři,“ řekl opět kněz Jan, „dovedou tu a tam připravit sousto, které posiluje. Slyšel jsem, že medvědí tlapy prospívají lidem nestatečného dechu a že tuk, který prorůstá ovčí kýty, se náramně dobře hodí pro člověka s divokou myslí. Kdybys byl co k čemu, Hansi, nestál bys se založenýma rukama!“
Kuchař tedy vyškvařil něco ovčího tuku a dal se do vaření polévky z medvědích tlap.
Když byla polévka hotová a když tuk tekl na pánvičce, odnesl ty věci před paní, která dohlížela na chůvy, a řekl jí:
„Paní, někteří kuchaři dovedou připravit dobré sousto. Věřte mi, to, co přináším, dozajista kralevice uzdraví.
Tohle je ovčí tuk a tohle je polévka z medvědích tlap, která posiluje lidi nestatečného dechu.“ Paní kuchaři uvěřila.
Šla tedy s Flanderčanem do ženské světnice a dala zavolat kojnou, jejímž mlékem byl kralevic živ, a rozkázala jí, aby ty krmičky snědla.
„Paní, polévka je dobře připravena, ale lůj kuchař vyřízl z nějakého černého kopce. Nenuťte mě, abych něco takového požila.“
„Věřte mi, paní, tuk není z černého skopce, ale ta žena má zvrácenou mysl. Dívá se neklidně. Jedno její oko směřuje k oknu, druhé ke dveřím – a to je špatné znamení! Na mou duchu, dal bych ji vyštvat psy a povídám, že je očarována.“
Řka to, Flanderčan si oddechl. Potom se dal znovu do vypravování a uvedl, že zná v týnské osadě ženu, jejíž tvář je souměrná a jejíž pohled je přímý.
„Chovala,“ pravil dále, „na rukou děťátko, ale to děťátko – jak se domýšlím – zemřelo.“
Potom naznačil, že žena, kterou má na mysli, je manželkou kováře Petra, a řekl, že její synáček je stejného věku s kralevicem.
Paní, jíž byl svěřen dohled nad služkami, přemýšlela o kuchařově návrhu. Radila se s chůvami, a když vyslechla nejrůznější mínění, poslala pro kovářku.
Druhého dne vyšel tedy Flanderčan s několika zbrojenci k týnské osadě. Bral se přes most, prošel malým hájkem a minul pevnůstku, která hlídala brod, ležící dva či tři dostřely po proudu. Odtud zamířil vpravo.
I potkával chasníky, kteří jdou podle svých soumarů netečně, a opět ty, kteří neodloží prutu a kteří švihají svá zvířata po kýtách, a ovšem i veselé výrostky, kteří – ruce na krcích svých mul – by rádi objímali celý svět.