přistoupiv k nešťastníku udeřil jej dlaní do stehna.
„Bože! Copak se mohu mýlit? Ne, ne, ne! Jsi to ty! Jsi! na mou duchu!“
„Jsem to já, můj dobrý příteli Baťucho! Jsem to já s tělem i duší. Jsem to já, Petr, kterému ten tlustý prašivec Hans zahrál nepěkný kousek.“
Když se přátelé takto přivítali a když se popleskali po tvářích a bocích, jal se kovář vypravovati, co se mu přihodilo, a prosil biřice, aby doběhl na královský hrad a řekl nějakému velmoži, že králův služebník byl pro nic za nic chycen a že leží ve věži.
Biřic odpověděl takto:
„Můj pán je ten, kdo založil město a který je podle cizokrajného soudu spravuje. I platí uvnitř bran právo odlišné od českého zvyku. Král dal měšťanům povolení, aby se řídili podle švábského obyčeje, a kdo sem vejde, musí se s tím obyčejem srovnávat. – Což jsi tedy mohl bez potrestání choditi podle stavení? Což jsi se mohl dráti na zeď?
Petře, se mi zdá, že to s tebou špatně dopadne!“
„Copak to povídáš?“ odpověděl kovář a cítil, jak se mu vrací dobrá mysl i tělesné síly. Vzpomněl si na Nětku, vzpomněl si na vznešeného krále a zdálo se mu, že žalářní závory jsou na dosah ruky.
Ale biřic, jménem Baťucha, se mu vysmál a kuckaje se vyšel pozpátku z kobky.
Za sedm měsíců, když se Petrovy naděje rozplynuly jako dým a když byly nejdelší noci, přišel však do vězení sluha, kterého poslal Hans, řečený Kaan, a odsunuv zhurta závoru, vyrazil prudkým kopnutím dveře. Potom hodil Petrovi tři drobné penízky a řekl mu v cizím jazyce, aby se co nejrychleji ztratil z města.
Setkání
Petr byl zavřen déle než půl roku, ale Jakubovi se podařilo vyklouznout z komory pana Hanse již druhý den. Stalo se to večer, v hodině, kdy se zpívá a kdy je čas drnkati na loutnu. Tehdy Hansovi služebníci spěchali s prací.
Jeden z nich postavil džbán jen na povrchu vyleštěný na okraj nízké truhlice, druhý halabala poklízel ve stáji a třetí si již nasazoval čapku, aby vyrazil k bráně, kde se v ten navečerní čas shromažďují výmluvní lidé na trochu řeči. Tam rozbil stánek krčmář a opřen loktem o bečku chřestil chvilku korbelem a chvilku opět držel prsty na kohoutku dřevěné pípy. Byl to Sas. Měl právo vyvaliti den co den soudek před práh své krčmy (sud mohl měřiti devatenáct mírek a nesměl přesahovat mírek dvacet). S krčmářem stál před bránou hadač a zpěvák a dále člověk s loutnou, která měla na předlouhém krku tři struny. Ten loutnař byl syn zámožného kupce z Porýní a vyznal se ve všech písních, které táhly tehdy světem.
Není to dobrý důvod, aby si čeleď pospíšila?
A komu se to nezdá, nechť zví, že za ohradami pištěly služky a že leckterá z těch spanilých diblíků vyrazila v deštění souček, aby mohla zhlédnout šviháky.
Když se tedy ozvala venku loutna, vytratili se všichni sloužící tak jako stíny a v domě zůstal jen Hans a jakýsi stařec víc hluchý než bdělý. Hans se po způsobu vznešených pánů páral v zubech. Snil při tom o světské slávě a o svém vysokém postavení. Nic ho nepálilo, žádné soužení netisklo jeho duši, byl vesel, jeho duch se radoval a jeho tělo cítilo blaženost. Zvenčí doléhal k Hansi zvuk zmíněné loutny a vposled jej ukolébal v blahý polospánek.
V té chvíli otevřel Jakoubek svou komoru, prosmýkl se síňkou a proběhl mimo stařečka, který vstal s takovým spěchem, že za sebou srazil lavici. Potom, sotva dechu popadaje, přiběhl staroch k svému pánovi a vrhl se před ním na kolena a lkal a dokládal se nebem, že je nevinen a že Jakoubek unikl jen nedbalostí ostatních sluhů.
„Je pryč? Je v prachu?“ zeptal se Hans.
Stařec přisvědčil a ten dobrák se dal do smíchu. Proč by ne? Měl slitovnou duši. Nechoval k nikomu záští.
Když se tedy octl Jakoubek před domem, rozhlédl se na všechny strany a znamenaje, že si ho nikdo nevšímá a že za ním nikdo nevyběhl, dal se k bráně. Šel rychlým krokem, ale chytrost, která bývá vrozena tulákům, mu našeptávala, aby příliš nepospíchal.
„Kdo kvapí, nemá čisté svědomí,“ říkal si a šel vpřed jako darmošlap a člověk dlouhého času.
Bral se po nezastavěných místech, bral se podle domů, došel k tržišti. Ach, bylo tam zboží soukenné i hedvábné, bylo tam dílo nejrůznějších řemesel: hliněné hrnce, nádoby z kovů, zbraně, helmice, štíty, koňské postroje, nářadí, cizokrajné plodiny, víno a krátce, nač si jen člověk pomyslí. Kupci svazovali kus ke kusu, obtáčeli je řemením, sdrhovali je konopným provazem a upevňovali na rancích plíšky, které při každém pohybu vydávají chřestivý