119

nějaký dobrý světec do země a pod jeho ranou vyšla na povrch žíla. Stalo se to právě v támhle těch místech, právě tam dole, právě tam, kde teď stojí ty těžké vozy.“

Sotva se Kuře zmínil o nalezení stříbra, škubl sebou mnich a chtěl říci, že se notně mýlí a že žílu našel právě on, Michael, a že zde sedí jen proto, aby viděl, jak vyrostlo dílo, které přivedl na svět. Již měl na jazyku námitky, již otvíral ústa, ale tu postřehl starcův chvějící se prst a zuby vyceněné v šťastném úsměvu.

Proč se příti s člověkem, který je tak stár, tak chud, tak bláhový a šťastný? Michael spustil o něčem jiném.

„Domníval jsem se, že býti zaryt v zemi a nevědět nic o jasném slunečku je věc truchlivá a temná.“

„Jakže?“ pravil Jan a jal se vychvalovati hornickou práci. Mluvil o lánech na straně visuté a na straně ležaté a o krásné závrati a o mražení, kterého člověk zakouší, když sestupuje v černou hlubinu. Potom pravil mnich:

„Jene Kuřátko, když jsi tak velice stár, nedoneslo se ti jméno jakéhosi nevolného člověka, který býval pastýřem ovcí a který se nazýval Bareš?“

„Jak by ne! Je živ, zdráv a bohat jako tisíc ďáblů!“

„Dám ti tři penízky,“ řekl mnich, „jeden za vypravování, druhý za to, žes přišel o výdělek při krčmářově rožni, a třetí za to, že mě dovedeš k tomu pastýři. Chci se ho otázati na věci staré a na jeho děti.“

„Ano,“ řekl stařec a poděkoval mnichovi a dodal: „Nemluv však o tom, že býval pastýřem a že přeháněl ovce, neboť je to člověk velmi zámožný a nerad slyší o časích, kdy byl chud.“

Mnich odpověděl tak, jak mu velelo svaté náboženství, a šli k Barešovu domu.

Den, který měl následovati po rozmluvě, byl zasvěcený svátek. I ožívala tržiště a lid se ve velikých proudech táhl k trhu kurnému, k trhu rybímu, k trhu na zvěřinu a k masným krámům. Bylo mezi nimi viděti chlapíky s lískou na hlavách a s krosnami na zádech a dále s koši plnými živobytí. – Ale co to? V horách je náramně málo dívek a žen.

To bývá počátek zkázy, neboť stojí v Písmě, že je svět rozdělen na dvě části, na část mužskou a ženskou. Kde se ten dobrý základ porušuje, tam bývá houvej a zle. Tam vzkvétá smilstvo, tam hádky mají svůj domov a znenadání tam zabrousí ďábel.

Když tedy Jan, řečený Kuře, dovedl mnicha k příbytku onoho Bareše, který bývával pastýřem, otázal se Michael jakýchsi služebníků, je-li jejich pán doma. Žena polo měšťanského, polo venkovského odění odpověděla, že nikoliv a že odešel do lázní „U kola“. Mnich se díval na zchátralou chýši dočista nepodobnou příbytku zámožnějšího člověka a velmi se tomu podivil.

„Eh,“ řekl stařec, „ti, kdo prodávají na trhu, mají více peněz než nádhery. Lidé je neposuzují podle zevnějšku, ale podle tíhy jejich měšce. Vidíš tamhle toho hýla? Stojí u své bečky, opírá se o ni loktem, zdá se, jako by neuměl pět počítat, a jeho pípou proběhne největší množství piva! Nikdo neviděl krčmáře, který by dával lepší míru a hleděl tak k potřebičkám těla jako právě on.“

Když stanuli u „Kola“, pomyslil mnich na své důstojenství a zdráhal se vstoupiti dovnitř. Je totiž pravda, že v ten čas mívaly lázně nanicovatou pověst. Vypravovalo se, že skoro v každých hnízdí nějaká láryně. Nebylo radno se o ně příliš otírat, neboť člověk jen z hlíny uhnětený se snadno může prohřešiti proti božím ustanovením.

„Mnichu,“ řekl stařec, „v těchto lázních není jediné pohoršení. Jsou to lázně kláštera a pan opat je dozajista přísný pán.“

Pomysliv na to, vešel mnich do lázeňského domu. Ale neodložil své roucho a zůstal stát hned v prvé světnici, kde vedle beček, z nichž se pářilo, byly lavičky a konve a dále kbelce a rozpůlené sudy. Na těch pak ležela dlouhá prkna, jež nějaký umývač asi posmejčil tesařům, kteří hotovili roubení v štolách. Tak byl zřízen stůl. U toho stolu na soudku krásně vyříznutém (tak, že se podobal trůnu, a opravdu jako trůn měl i opěradlo) seděl jakýsi nesmírně tlustý člověk. Jedl sedmero jídel a chvástal se před horníky jen což.

„Ty,“ řekl mu jakýsi vychytralý muž, „jsi kupec a prodavač zelí a vajec a sýra, copak se hrneš do našeho pořádku!

Nevidíš, že tady jsou jenom horníci, dobří kopáči, kteří se vyznají ve svém řemesle?“

„Pah,“ řekl břicháč, „vyznal bych se v něm neméně, ale nechci sestoupit do štol, neboť nitro země je okrsek ďáblův a blázní lidi a děsí je tak velice, že mezi horníkem a ďasem není podle pravdy pražádný rozdíl.“

„A podívejme se,“ řekl horník, „to je pěkný povídálek!“

Tlusťoch si přejel hřbetem ruky mastná ústa a odvětil: „Víš-li pak, že tam, kde je otevřená země, není jist ani člověk kněžského svěcení a že i mnich je jakoby ovanut zlým řáděním a že se s ním zatočí celý svět? Holečku,