123

„Dobrý člověče! Postoj! Slyš, co ti chci říci!“

Ale kdež! Sedlák, zděšenější, než může být kuře, když se blíží jestřáb, utekl do stodoly. Vyhoupl se na pernu, dosáhl střechy, prolomil pět došků, protáhl se otvorem a již sjíždí dolů. Již je za humny.

Dobrák krčmář se zatím hmoždil s otvíráním vrat. Velmožova chasa se o ně zvenčí opírala tak mocně, že se závora vzepřela za zářez a milý krčmář musil vynaložit všechnu sílu, aby jimi pohnul. Když konečně vrata povolila, vpadli velmožovi pacholci a s nimi asi půl tuctu zvědavců do průjezdu. Potom se někteří rozběhli po krčmě, někteří se vyvalili na dvůr a rovnou do stodoly. Tam zastihli Kubu, kterak se ze vší síly snaží vylézti do patra. Již se mu podařilo zachytit se za trám, již si otíral břicho o navršenou slámu, již visel v povětří. Nohy rozhozeny, pěkným pohybem se soukal vzhůru. Švihá jedenáctkami jako pavouk křižák, ale nic naplat! Nejde to!

Pacholci neměli pochybností, že ten, kdo chce uniknout, je právě člověk, kterého hledají, a bez okolků a s velikým křikem ho stáhli dolů. Sedlák jako žák! Nějakou malou podrobnost ve svém rozletu snadno přehlédli a jali se ho velmi citelně pleskat s obou stran.

Zatím velmož sesedl a zhlédnuv, co se to děje, pochválil své chasníky a poručil, aby neskrblili ranou. Tak byl Kubíček ztrestán podle chuti. Když přišel na dvůr krčmář a když viděl žáka tak zřízeného, dal se do smíchu a pravil:

„Přátelé, vaše rány jsou dobře mířeny a věřte mi, že ten, komu je zasazujete, si jich zaslouží. Ovšem nikoli za to, z čeho jej viníte, neboť podle pravdy seděl ten chlapík od božího rána v mé krčmě a nevytáhl ani na krok paty.“

Na ta slova otevřeli pacholci svá něžná ústa a zůstali stát v němém úžasu. Kubíček odkopl lýčený střevíc, hledal svou čapku a náhle jat strašnou hrůzou, volal:

„Ztratil jsem dvacet penízků! Jsou ve slámě!“

Bože můj, hledejte plíšky ve stohu! Hledejte jehlu v otepi! – Plecháčky byly zkrátka tytam a Kubíček naříkal a spílal pacholkům a pravil, že poprosí jejich pána, aby je potrestal a jemu, nevinnému, aby vrátil peníz, o nějž byl tak potupným způsobem připraven. Potom, utíraje si tvář jednou dlaní, po druhé hřbetem ruky, a uražen až po samou krev kráčel s velikou důstojností do krčmy. Velmož stál uprostřed světnice.

„Urozený pane, strávil jsem dnes v téhle krčmě drahně času. Žertoval jsem s hostinským a tvářil jsem se, že nechci zaplatit svůj řád. Dvacet plecháčů jsem ovšem držel v hrsti, ale tvoje ničemná chasa mě o ně připravila! –

Věz, pane, že nejsem ledajaký člověk, ale že mnoho znám. Chodil jsem do školy, která jest u kapituly svatého Víta. Pobýval jsem tam uče se věcem, které se líbí Panně Marii. – Když tvoji nevymáchaní a hloupí sluhové ztropili hluk, uznamenal jsem, že pronásledují jakéhosi člověka a vydal jsem se za ním a běžel jsem, abych jej přivedl k tobě. Jsem věru čilejší než ti tři a již jsem mu byl v patách. Ničema, který snad odcizil tvůj váček a který tě snad nějakým zlým způsobem urazil, vběhl do stodoly. Když jsem držel jeho nohu ve svých dlaních a když jsem jej téměř chytil (aby právu a cti bylo učiněno zadost), přišla tvá chasa a stáhla mne na zem a zbila mi hřbet a dala tomu pravému vimníku uniknouti. Přitom jsem ztratil svých dvacet penízků. – Je tomu tak a na dotvrzení pošli tvého čtvrtého pacholka, aby zvedl lýčený střevíc, který se válí tam někde pod pernou a který patří tomu, kdo utekl.“

Když žák ještě mluvil, jal se Francouz náramně smáti a chechtal se, až mu tekly po tváři slzy. Ta věc velmože rozvzteklovala. Změřil si kupce od hlavy k patě a sjel ho, že by se byl jiný chlapík třásl jako osika. Francouz (od své přirozenosti lehkomyslný) pranic na to nedbal a smál se dál a dál. Krčmář, který nerad viděl, že se jeho hospoda může stát nějakým kolbištěm, byl sama něha, sama mírnost, sama láska.

„Milosti sem, milosti tam, milosti račte, milosti rozkazujte, milosti, jsem vám k službám.“

Opakuje dvacet a jedno zdvořilé rčení běhal od stolu k bečce a bylo jasně zříti, že strach, který některé poctivce ochromuje, může druhým vnuknouti vznět. Zatím hledal kampsor příležitost, aby se mohl vložiti do rozmluvy.

Chtěl ukázat, že je povážlivý člověk a že je s to prokázati službu i těm, kdo jsou urození, i těm, kdo mají nazbyt peněz. A potom: bohatí lidé, a svářiti se! Zdálo se mu to býti proti zdravému rozumu. Již asi třikrát se Bíšek hotovil zasáhnouti. Trhl rukou, vztyčil prst a jeho rty se pohnuly k začátku slova. Na neštěstí si ho nikdo nevšímal a tak mu bylo umlknout. Ale kdo čeká, dočká se. – Milý kampsor nalezl v proudu řečí rovněž skulinu a spustil:

„Ale, ale, ale, urozený velmož a ty, který máš v brašně plno tourských grošů, se přece neznesnadníte kvůli ohavníku, který je zřejmě neplechář a který podvádí krčmáře. Je jisto, že neměl ani vindry a že nic neztratil.

Nedávejte mu peníze! Nechte toho, milosti, a vy, pane kupče, se přestaňte smát, neboť když vrána sezobne sýr, nikdo rozumný se nad tím nepozastaví!“