125

Mohamede!“

Fuscienovi byl obrat v řeči náramně vhod. Rychle se napil, nadul tváře svým francouzským smíchem a ze vší síly foukl do plecháčků, které se mohutným dechem pozvedly a sesuly a zařinčely.

„Hle,“ vykřikl Fuscien, „peníz lehčí než lupének, hle, ničemná mince bohatců. Jakže, já, který vážím tak dlouhou cestu, mám prodávat dobrá gentská sukna za tyto plíšky? Pah, dostane se mi takovéhle chamradi, která se váží jako ovčí chlupy.“

„Jako ovčí vlna,“ řekl krčmář.

„Snad,“ odvětil Fuscien, „ale nepleťte mne, abych dořekl, co mám na mysli. Vaše mince jsou nanicovaté, mám je svázány drátkem v sloupečcích, a nekoupím-li za ně kus poctivého stříbra, budu učiněný žebrák.“

„Francouzský kupec,“ vpadl kampsor, „řekl, že prodává za stříbro!“

„U pařížských beček a zvonů, řekl jsem něco takového? Ty, mincmistrův chrte, jsi poslední, před kterým bych se neměl na pozoru!“

Řka to ponořil Fuscien dlaň do svého kapsáře a vytáhl krásný stříbrný grošík tourský. Plana v tváři udeřil jím o stůl a dodal s přízvukem něžných školáků:

„To jest krásná mince chudého krále Ludvíka, z dobrého stříbra ražená, oboustranná! Na líci má dvojí perlovitý obvodek ovinující znamení kříže, na rubu obraz krásné brány, v níž každý slepec pozná město Tours! Ach, kdyby byl měl Ludvík kutnohorské stříbro, razil by minci velikou jako koláč!“

Velmož potěžkal Francouzův grošík a vrátil mu jej s velikou uctivostí.

„Vy, kampsoři a směnárníci a mincmistři,“ děl, obrátiv se k Bíškovi, „jste pleticháři a věz, že budu-li moci pokleknouti před krále, dozajista ho poprosím, aby vás vykázal z krámků. Bůh mi to vnuká a Bůh mi ukázal toho rozezleného sedláka, kterého jsem chtěl potrestat a jenž si zasluhoval spíše lítosti.“

Když šlechtic dospěl až k těmto slovům, bylo slyšeti zvenčí hluk a rachání škorní. Vzápětí se otevřely dveře a do krčmy vešli dva velmožovi pacholci se sedláčkem. Chuďas neutekl daleko a byl polapen někde při obvodové zdi.

Sotva stanul před velmožem, vzplanula v šlechticových žilách prudká krev. Vzpomněl si na své leknutí, vzpomněl si na čapku, která mu poskočila do týla, když se pod ním začal sedlákovou vinou plašit kůň, a přetáhl sedlačisko, jak bylo dlouhé, řeménkem své brašny, potom mu odpustil a dal mu hrstičku stažených plecháčků. Peníze sedláka usmířily, jeho tvář se rozšklebila šťastným úsměvem a jal se pošilhávat po krčmářově bečce.

Táhlo již k poledni. Velmož neměl v úmyslu usednouti v krčmě, kam kdekdo přichází, a myslil na odchod. Ale dříve, než se hnul, dal tiché a dost srozumitelné znamení svým pacholkům. Ti vstali se svých míst.

Kampsor se právě obhajoval, že nikoho neokrádá a že ze všech svých slabých sil pomáhá panovníkovi, aby se obohatil. Zaklínal se nebesy, že jediný prospěch ze stahování mincí má královská komora.

„Ovšem,“ pravil dále, „já, kampsor, a mincmistři a směnárníci a všichni, kdo taví stříbro a kdo zrní měď a kdo lijí a kdo stříhají a kdo kvečují, mohli by se jít pást, kdyby byla mince pevná –“

Dál neděl již souvislého slůvka. Vyrazil zděšený výkřik, neboť dva šlechticovi pacholci jej popadli za límec a již letěl ze dveří! Bylo snad slyšeti, jak se nesrozumitelným mumláním dovolával soudů, ale kdo o to dbá!

Francouz, který nerad vyklidil pole bez nějakého závěru, jal se potom rozdíleti peníze. Odměnil Kubíčka za jeho drzou lež, odměnil pacholky a vposled sedláka. Ten, opíraje se s velikou důvěrou o bečku, odpověděl takto:

„Aby tě husa kopla, cizinče! Pročpak mi dáváš v krčmě plecháčky? Kdybych byl shrábl peníze někde mimo dosah této pípy, určitě bych je dosadil k tomu, co mi po směně bude scházet do počtu. Sekera mohla být má!“

ZÁVĚR

Na počátku vlády krále Václava II. dozrávaly příčiny dlouho se vlekoucí a české země a národ těch zemí přistupoval opět k novým způsobům života. A byl ten národ již rozrůzněn. Dělil se zhruba na dva celky. První a menší vládl. Držel ve svých rukou bohatství a meč a práva a nauky církevní a nauky světské a statky, jež jsou tvořeny prací, a statky, jež skýtá zem. Šlechticové pak a kněží, kteří přináleželi k té obci vladařské, nekonali díla obživy.

K celku druhému, který je nesmírný, pokud jde o počet, a který je nesmírný, pokud jde o úkoly a práci, patřili