90

nevděčník, ach, zrádce vlastních slov!“

Král uhaduje, že se teď nepřítel obrátí k východu. Dá bíti v bubny, prochází táborem, nařizuje vstát na cestu.

„Jděte dnem i nocí a co vám stačí dech!“ praví pěšákům.

Sám s vybranou jízdou se žene k Dunaji. Vyrazil s větrem o závod a hnal se jako vítr. Hnal se ponurou cestou dešťů, přes dýmající louky, přes křižovatky vod, přes bažinu, do níž se snáší potápka a slípky, přes pole, hvozdem, pohořím. Hnal se vpřed a vpřed. Kůň ržál pod stiskem jeho kolen, vzpínal se a padal.

Kdo z toho vojska donese svou hlavu na bojiště?

Po mělkých vodách, pod srázy přechodů a v bahništích leží uštvaná zvířata. Bezpočet opěšalých bojovníků – meč v pěsti, helmici na prsou – se vleče po cestách.

Když se král přiblížil k Dunaji, když dorazil do Cáhlova, došla ho zpráva, že Rudolf pouhý den předtím obsadil Linec.

Tu se zdáJo, že si rytíři, kteří doposud zůstali králi věrni, roztříští někde o hradební zeď hlavu, či že padnou do Dunaje.

V co mohli ještě doufat? Jejich mysl stržená závratí a vírem strašných zvěstí, jejich popleněná srdce, jejich ozubený meč a jejich rozdrásané údy, jejich duch, jejich těla, jejich běhouni se zkrvavenými slabinami, jak mohli vytáhnouti k bitvě?

Ale jsou čela z bronzu, jsou srdce mohutnějící ranami neštěstí! – Přišed pozdě v honu tak strašném, zrazován zlobou a stejně nedostatečností přátel, zrazován všemi náhodami a věren duchu, vyslal král Brunona, aby obsadil město, jež hájí přístup k Vídni a v němž je nahromaděno nesmírné množství zásob. Bruno věc vykonal a potom znenadání (obluzen nějakým nočním strašením či zradou) je vydal nepříteli.

A dále?

Vídeň se bránila; ale není píce, není chlebů, posily nepřicházejí, vozy uvázly a divný nesoulad a divné strašení jítří lid.

Jakýsi otrhánek pobíhá před zástupem, padá do prachu, pozvedne ruce, zlořečí a zástup mu odpovídá: „Král Přemysl je proklet! Papež jej zatratil! Spaste se, nešťastníci, nastává konec světa!“

A zatím co hloučky z východu města táhnou před dům pana Peltrama věrného, ztéká černý proud jiného lidu hradební zeď. Vlasy v povětří, ústa rozeklána křikem, údy rozhozeny v strašných poskocích a v strašném posunku, volají pozdravení těm, kdo budou rozdávati chleba. Zvonková hra, cinkání zvonečků, mizí v hladové bouři, jasný hlas Peltramův v ní zaniká a pokřik hlídek, které kvapí k branám, jest jako zapráskání biče, když dlouze hřímá.

Noc

V zádech Přemyslova vojska se vzbouřili čeští páni. Pan Boreš z Rýznburka, pan Záviše, pan Oldřich z Hradce, Ojíř z Lomnice, pan Jindřich z Rožmberka. Obrátili se, nechali bez pomoci krále a plení jeho statky. Zvěst o zradě dolehne do Přemyslova tábora uprostřed noci.

„Pane, kterýž jsi rozmnožitel slávy a který jsi povznesl svou zemi a zjednal vládu spravedlnosti a který jsi uvedl do měst bohatství a který dáváš lidu dobrou obživu, králi laskavý, králi mírně trestající, králi, který jsi odpouštěl Boršovi z Rýznburka a který jsi držel na uzdě z věncoví pýchu rodu Vítkovců, zavolej teď o přispění Boha a Pannu Marii a ochránce země, svatého Václava! Nečekej pražádné jiné pomoci! Ustup, stáhni své vojsko, neboť proradní pánové, kteří podle závazků a přísah by měli bojovati po tvém boku, obrátili koně. Dali se na útěk, plení tvé statky. Pálí příbytky tvých věrných.“

Král udeřil na meč. Odhodí čapku, dává rozezvučeti polnice, chápe se zbroje a osloví Brunona, starého rádce:

„Biskupe, starý rádče, zpovídám se ti z rytířských hříchů: Byl jsem pyšný dobyvatel, neboť Bůh ve své nezbadatelné moudrosti vkládá do panovnických srdcí rozkazy k pýše a k dobývání.

Byl jsem zachovatel pořádku a práva, neboť pořádek jest jilec vlády. Byl jsem rozmnožovatel měst, neboť to jsou kameny královských korun. – Pečoval jsem ve svých zemích o dobré živobytí lidu, pečoval jsem o církev, tiskl jsem hrdopýšky, zpupné šlechtice a želím a naříkám, že jsem je nepobil.

Bůh ustanovil krále a poslušnost! Bůh mi dal meč a zbrojný lid a naději a dobrého soudruha. – Biskupe, rádče, ty dobrý soudruhu, vstaň, dej mi požehnání a vsedni na kůň. Zemřeme hájíce se proti přesile.“