který s králem často rozmlouvává o obnově starého arcibiskupství, ten moudrý Bruno je šťasten.
„Bůh,“ praví král, „mi nedopřál syna, ale mám neteř jménem Kunhutu, která jest dcerou markraběte braniborského. Tu Kunhutu miluji, poutá mě k ní náklonnost. Je mi nejmilejší a vystrojím jí svatbu, o jaké se bude dlouho mluviti. Dám její ruku statečnému synovi uherského krále, neboť mi Bůh radí, abych nějakým vhodným způsobem upevnil přátelský svazek s uherskými králi a abych s nimi žil v družné shodě.“
Svatba
Královna Markéta překročila již věk, kdy ženy mohou povíti děťátko, ale což má ta věc zmařit trvání Přemyslova rodu? Což král pokrytý slávou, jehož jméno zní a jež se oslavuje v písních, což ten král má zemříti bez syna?
Přemysl se proto trápí a sužuje. I obrátil se k papeži s naléhavou prosbou a žádá a naléhá, aby papež propůjčil práva manželského syna pacholátku, které se narodilo z objetí lásky a které tak připomíná podobu své něžné matky, paní, kteréž je jméno Palcéřík. Jde o to, aby ten řečený syn Mikoláš se jednou mohl uvázati v panství svého otce. Papež, když mu byla Přemyslova vůle oznámena, slíbil, že vítěznému králi nic neodepře, ale potom váhal, odkládá věc a vposled zvrátí svůj příslib.
Král je tedy sklíčen, hledá samotu a tu k němu přichází jeho choť Markéta a praví:
„Příteli, učinila jsem ve své mysli slib, že vstoupím do kláštera.“
Král líbá Markétě ruku, zdržuje ji, snáší mnoho důvodů, aby ji potěšil, zapomíná skoro na své hoře. Markéta však odpovídá:
„Chci tomu, jsem rozhodnuta, příteli!“
Lidem velikým i malým je vštípena do srdce žádostivost života a lásky, jedni ji přemáhají, druzí jí hoví a tak se ta touha zjevuje jako dvojí tvář jediné věci. Jako světlo a tma. Někdy je jasná, jindy ji zastírá soumrak, ale není stvoření, které by nebylo zasaženo podobným dychtěním a ani světcové ani král mu nemohou uniknouti.
Když se tedy udá čas, požádá Přemysl papeže, aby rozloučil jeho sňatek a prohlásil jej za neplatný, neboť Markéta složila dávno před svatbou svatý slib. Královna dosvědčuje své zaslíbení, mluví o něm, stvrzuje je a biskup Bruno činí podle Přemyslovy vůle.
Ve Vídni na velikém sjezdu požádal Přemysl o ruku Markéty, dcery uherského krále. To manželství nebylo uzavřeno a král spatřil při uherském dvoře Kuňku, vnučku Bélovu a dceru knížete ruského Rostislava Michajloviče.
Byla tak krásná, že to nelze vypověděti slovy ani zobraziti lidskou rukou. Měla nádhernou postavu, oválné oči, hebké kadeře, něžné ruce a chůzi jako nějaké andělské stvoření. Když se dala do řeči, zněl její hlas jako zpívání, jež zatahuje lidská srdce. Její přiléhavý šat byl z modré nejjemnější vlny, sametový plášť s kožišinou splýval jí s ramen. Na rozpuštěných vlasech třpytila se jí čelenka, ve výstřihu byzantský náhrdelník se třemi penízky. Anděl závrati se dotkl její šíje.
Král se díval do bouřlivých očí té dívky a zdálo se mu, že ptáci zpívají a že se počíná jaro a nové období a šťastnější chvíle, než je vítězství. Neoslovil ji ani dne prvého ani dne druhého ani třetího, ale spatřoval ji koutkem oka i tehdy, když stál poodvrácen a když rozmlouval s kněžnou Mačvy, její mateří, či s nějakým velmožem. Jeho hlas zněl vesele, jeho pohyby byly jako pohyby jinocha a jeho srdce se šířilo. Vdechoval bláhovou něhu, cítil jistotu, že to jest královna, která mu bude dána.
Dne šestého, když se královny a králové vrátili ze mše, oslovil Přemysl Belu uprostřed rozlehlé komnaty a řekl:
„Králi, vedl jsem s tebou války, pobil jsem dost tvých přátel. Neučinil jsem to však zákeřně, ale v boji otevřeném a rytířském. Zápolili jsme jak jest obyčej mužů, teď však nastal čas jiný a žádám tě, abys dobře smýšlel s mou láskou. Žádám tě, abys mi dal dívku, po které prahnu a kterou chci učiniti paní a královnou podle skutku a podle myšlenek a podle toužení.“
Potom řekl jméno dívky vytoužené a požádal znovu o její ruku.
Král Bela políbil Přemysla na ústa a zkřížil za královými zády své staré ruce. Potom rozmlouval s královnou Mačvy Annou a byla smluvena svatba.
V městě, které se nazývá podle knížete Břetislava, tam v končinách Dunaje, tam, kam se odnášelo to divné snění krále Přemysla, byly oddavky. V říjnu, dne dvacátého pátého.
Přemysl se bral uprostřed kněží a rytířů. Meče se mísí s berlami, praporce prorážejí nebesa, ostruhy znějí, kaditelnice cinká a zpěv a kouř a volání a štěstí stoupá až k obloze. Přesličná Kuňka (která se nadále bude