všechna podobná chasa zmizela z blízkosti mladého krále. Zemské úřady přešly do rukou Závišových přátel.
Neurčitost byla tatam a přemnohý pán a přemnohý kněz se chtěl připodobniti rytíři, který se smával zplna hrdla a který řekl vždy to, co chtěl říci, a ani o slovíčko méně a ani o slovíčko více.
Se Závišem bylo blaze pobývat. Při práci si vedl jako přísný panovník, ale za her a při kratochvilném vypravování byl nadmíru přívětivý. Věru, kdo by ho nemiloval? Kdo by se mohl zdržeti lásky? Kdo není zajedno s mladistvým králem Václavem? Kdo necítí Závišovu odvahu a sílu? Kdo necítí veselost a štěstí, které naplňuje jeho ducha?
Král Václav uzavřel s Falknštejnem věrné přátelství a tráví s ním mnohé chvíle.
Jednou se přihodilo, že Závišův dobrý lovec polapil jelena. Neuštval ho, neubodal jej kopím, ani jej nesklál dobře mířeným šípem. Nic takového! Vypozoroval, kdy ten krásný paroháč chodí k lesnímu prameni, položil mu do cesty tenata a lapil samce tak jak byl živ a zdráv: s parohy krásně rozvětvenými, s nohami neporušenými, s hrdým krkem.
„Ohraď kousek pěkné pastviny, lovče, ohraď pěkný koutek, kde roste tráva hodně zelená a svěží a kde vyvěrá pramen. Ponech tam jelena šesteráka, aby se zotavil a narovnal si běhy! Pečuj o něho, lovče, neboť jelena čeká dlouhý běh!“
Potom, když byl jelen okřál a když byl opět čilý, rozkázal Záviše svým lidem, aby zaduli v trubky. – Ozývají se tedy nástroje, zaznívá volání k lovu a Záviše vešel do komnaty, kde mladý král prodlévá se svým kaplanem.
„Příteli, pospěšte si! Kaplan ať ukončí povídku o počátku světa a o vylití vod, kteréž sluje potopa, sluhové ať vám snesou dobré škorně a nůž, tesák, lověčák, dobrý zabiják si zatkněte za pas! Hbitě, zvesela, příteli! Vyrazíme přes pole a louky nízkým podrostem, vzrostlou dubinou. Vyrazíme za jelenem, statným šesterákem! Vzhůru!
Zanechte nauk, dejte oddychnouti svým pěstounům, neboť ani měsíc ani slunce se netváří vždy stejně, ale ukazuje tvář tu veselou, tu vážnou.“
Řka to pozdvihl Záviše pergamenové svitky pana kaplana a zadul do nich a smál se zplna srdce.
Venku stála nádherná klisnička. Závišův kůň hrabal nohou a jeho útlé kopýtko znělo na kočičích hlavách, to jest na kamenech, jež byly složeny v obrazec kříže a jež se táhly od brány k bráně a od zdi ke zdi. Mladý král slyšel s radostí ten zvuk. Objal Záviše kolem útlého pasu, zvedl tvář k jeho sličné hlavě a královna spatřila, jak se jejich vlasy dotýkají: bohaté kadeře a hebká ručej jinošských vlásků se proplétaly tak jako myšlenky a smích.
Když Václav nasedl, když se Záviše vyšvihl na svého koně a když je obklopili křepčí a junáčtí lovci, kynula jim Kunhuta na šťastný lov. Ach, byli krásní, byli hodni lásky a královně věru neušlo, že hejno lovců se tísní a strká, aby každý z nich byl nejblíže rytíři a pacholeti.
Zatím někde vpovzdálečí prvý z lovců vplétal stuhu dvou barev (totiž barvy bílé a červené) do jeleních parohů.
„Náš paroháč,“ řekl Záviše, „bude označen červenou a bílou stuhou. Jsou to barvy velikého krále. Jsou to barvy vladařského rodu. Uštvi jelena a zmocni se stužky a ozdob se jí a tak ozdoben vejdi do chrámu!“
Bylo dáno znamení. Král zatleskal, vznesl se do sedla jako pírko, lovci vyrazili a za veselého křiku se hnali na louku. Jeli, pádili. Již je zříti čenichající smečku, která navětřila zvěř, již zahlédli svého šesteráka.
„Ach, příteli,“ pravil Záviše a uchopil Václavova koně a naráz jej zastavil, „vidím, že to zvíře běží nestejnoměrně, vidím, že je s ním běda. Vrať se, neboť ty, který budeš jednou štváti knížata, nemůžeš volit tak snadný cíl!“
Zatím se na šesteráka věšeli již psi. Záviše s velikou uctivostí zvedl stuhu a pokynul lovcům, aby zvěři zatkli do šíje tesák a aby ji rozrušili podle pravidel. Sám však obrátil koně a vyrazil na pláň a s pláně do strání. Jel cestou necestou, úžlabinami, po skaliskách, po drolící se ssuti a mladý král a chasa v jednom honu pádili za ním. I bylo zříti jejich větrem rozpálenou tvář a vlající krzna, která si lovci přehazují přes rameno.
Nic není tak krásného a nic nerozjařuje více mysl, než divoká jízda! Střemhlav, jako vítr, jako nějaký bouřný mrak se hnali s návrší těsným žlabem. V zátočině, která leží u strahovského kláštera, spatřil Záviše znenadání skupinu jakýchsi jezdců. Brali se zvolna a jejich ušlí koně klopili hlavu a přisedali na zadek. Měli nejistý a vratký krok.
Záviše vzkřikl mocným hlasem, aby jezdcové uhnuli s cesty:
„Vari! Vari! Strhněte koně! Do náspu!“
S podobnými hlasy se rozléhalo i volání Ježíš a Maria! Lovci zahoukali, co jim strach přinesl na jazyk. Neměli čas na rozmyšlenou. Vždyť bylo jisto, že koně nelze již zadržeti a že ti tam dole budou rozdrceni údery kopyt a že jim královští lovci přejedou po hřbetech. Na neštěstí lidé, kteří se brali úvozem, byli kmotři váhavci a zůstali v ochromení stát. – Přijmi je Bůh na věčnou slávu! A pokud jde o jezdce druhé, dej jim, Pane Bože, dopadnouti tak,