61

práva a jako nějaká noční sova miluje temnotu. – Biskupe, kde je tvé místo? Na straně prvé či druhé? Na straně krále a nejvyššího kněze, či na straně těch, kdo vstali proti ustanovení?“

Potom dal král znamení, aby pěvec přednášel a hudebník aby rozezvučel svůj nástroj. Biskup mohl naslouchati, ale nedostalo se mu nic k jídlu a po chvíli táhl do mrazivé věže.

Když minul nějaký čas, přivedli služebníci královi biskupa do chrámu.

Byla právě pátá postní neděle Judica a jen dva malé zvonečky zvonily slabounkým hláskem. Šlechtici a velmožové, kteří slyšeli mši, poklekali u nesmírném smutku a vedli si, jako by již nastal velikonoční týden. Biskup se otázal, co to vše znamená, a žalostící kněží uvedli svého pastýře před krále, který řekl:

„Kristův náměstek a pán všech křesťanských duší, který i tebe posvětil, je zarmoucen. S hněvem a bez shovívavosti shlíží na tvé počínání a kyne ti, abys opustil cestu nepravou. Dává ti výstrahu a chce, abys vyhlásil újmu v rouše kostelním i ve zvonění a zachovával postní mrav, pokud nepořádky a zrada budou přecházet po mém království! To jest jeho vyzvání a to jest i moje vůle. Sevře tě vězení jako plášť utkaný z ledu, hlad tě opáše, tma vnikne do hlubiny tvých zornic, peklo tě očekává, neporozumíš-li tomu vyzvámí. Když se však vrátíš k činění pastýřskému a k poslušenství, vzroste tvá moc, tvůj majetek se rozmnoží a získáš přízeň i odpuštění i čest nezměrnou.“

Potom povolal král mnichy a kněze, kteří přišli z města Říma s papežskými vzkazy, a ti se vrhli na kolena a vzpínali k biskupovi ruce a v pláči a v naříkání volali jediným hlasem:

„Odpřisáhni své chybování! Navrať se k papeži! Zanech odboje! Unikni peklu!“

Maje jedno ucho plné nářků a druhé lichocení, přiklonil se biskup na stranu papežskou a na stranu krále Václava.

Tehdy se otevřely dveře jeho žaláře.

Potom král vyrazil do města Litoměřic, aby tam dal vyhlásiti papežskou listinu. I shromáždil se na prostranství zástup mnichů v hrubém odění a biřicové chodíce po ulicích bili holí o hůl a houfce ustrašených chuďasů se vlekly za nimi. Když upoutali pozornost těch ubožáků, přestali biřicové tlouci a jali se takto mluviti: „Bědnému lidu, jemuž byl společný hřích, bude i hrůza a strašení společnél Vyslechněte, co praví papež! Vyslechněte, že vás stíhá klatbou! Otec všeho křesťanstva nalezl hlas lví, aby vás proklel! Nalezl na dně své milosti pohrdání, jež vás zkrušuje! I přepadne vás síla jeho hněvu. Rozlučte se s nadějí, že některá žena a některý muž, kteří setrvají v neposlušnosti, budou spaseni.“

Tak pravíce šli dál a jali se opět tlouci do dřev a opět mluviti.

Když biřici i zástupové dorazili na náměstí, kde na vyvýšeném místě stáli kněží, udeřil jakýsi minorita na puiklý zvon a rozrazil jej tou ranou na dva kusy. Potom se jal bušiti do zastřeného bubnu a do pytle napěchovaného pískem. Tloukl krátce do věcí, které neznějí, a mluvil přitom takto:

„Vy proklatci a lidé spěchající k záhubě, budete sedět na dně propasti pod uzavřeným nebem! Šlehání blesků vás bude děsit v své hrůze a zapomenete slova modlitby a ďábel vám bude skřehotat ze své bažiny!

Dolehnou na vás kletby papežské a jeho dlaň se položí na rajskou bránu. Nikdo nevejde v ten utěšený kraj, kde milost a láska povívá, nikdo se nedotkne sandálu přímluvčího, nikdo nezaškube za milostné roucho Panny Mariel

– Věčně běží rok Ježíšův, věčně se mění, věčně plane, věčně se seskupuje v čas slávy i truchlení. To jest rok spravedlivých, ale pro bezbožníky a odbojnou chasu nastává čas stejnosti: čas dlouhého setrvávání a čas nemilosti.“

Když mnich na chvíli ustal, vydechl zástup opojením hrůzy. Lkající tvář dolehla na rameno lkajícího druha a nářek se spojoval s nářkem. I jali se lidé bědovati, jako by je bodal nějaký otrávený hmyz.

Po knězi prvém mluvil kněz druhý a třetí a všichni rozdírali zástupu srdce. Tak se rozšířilo zděšení a strach. Když nadešel večer a když byl čas večeře, nevzplanul v příbytcích oheň a žádný hlas radosti nezazněl. Tichost a tma se střely po všem městě. Na druhý den se rozneslo, že všechny svátky a neděle toho času nebudou slaveny za hlaholu zvonů a že ani později se srdce zvonu nedotkne hlaholné zvonoviny a že dny nerozděleny vyzváněním se budou ploužit jako ticho úzkosti a beznaděje. Tu se počal nářek ještě strašnější a všechen lid si stýskal a úpěl před svými pány a prosil je řka:

„Ach, odřekněte se vzdoru! Papež jest strážcem klíčů, papež je brána, papež jest náměstek Petrův a jako on otvírá věčnost!“

Potom přicházeli ke králi Václavovi přemnozí preláti a kanovníci. Bylo viděti jejich soumary s vaky plnými darů,