39

mé dříve učiniti. V druhém okamžiku vstal, houkl na své pomocníky a ti hned konve a džbery! Než se někdo nadál, byl oheň v peci ulit a převržená polévka vytékala z hrnce. Syčela v popeli a mastný pramének stékal ke kovářovým nohám.

„Milý příteli, proč jsi ulil v peci oheň a proč jsi převrhl hrnec s polévkou?“

„Já jsem bídně živ. Neseženu než polévku a ta je z dutých kostí, číšek si nechal dareba řezník. Ty, urozený pane, bys ji nevzal ani do úst. Když jsem tedy viděl, jak se u sedla tvého sluhy klátí zajíček, řekl jsem si, že mi dáš nohu nebo kus hřbetu k obrání, a převrhl jsem polévku.“

„Pah,“ odpověděl bývalý kuchař, „ty starý lháři, cožpak jsme dnešní! Za kolik pecí platíš desátek panu královskému výběrčímu?“

„Odvádím třicet penízků a povinnou částku vytavené rudy. Činím všechno, co mi bylo uloženo, a jsem bídně živ.“

„Můj Bože,“ řekl Flanderčan, „jsi bídně živ! Pročpak ses tedy nevrátil k Nětce, která má z milosti pana krále a paní královny pěknou dědinu? Neživíš ji, bídně se o ni staráš, ale tvůj pán, který ji učinil tak bohatou, ti nyní přikazuje, aby ses vydal na cestu a spěchal do Mlíkojed!“ –

Na ta slova se jal Petr naříkati a počítal svou bídu a pravil:

„Urozený pane, směnil jsem všechno, co jsem si nashromáždil, za kopu vajec a teď, když se mají klubat kuřátka, chcete, abych odešel?“

„Ba věru,“ řekl Hans, „je čas! Nětka na tebe čeká sedmé léto, zestárla v soužení. – Před nějakým časem jsem vypravoval králi a vznesené Anežce Nětčin příběh a prosil jsem o dovolení, abych za ní mohl jíti až do Mlíkojed.

Tehdy tvůj syn, Jakub, s jakýmsi nepravým mnichem tak jako žebrák chodil po trhu a hledal v pomyjích, které se předhazují vepřům, něco k jídlu. Byl zbídačen, měl nohy samou ránu a král a převznešená Anežka se nad ním ustrnuli. Dali mu malý dárek a protože je chabého rozumu a protože schází s cesty, pokynuli mi, abych jej přivedl až na práh domova. – Dále jsem měl nalézti i tebe. To jsem vykonal: chystej se tedy na cestu.“

Kovář čichal v té řeči čertovinu. Nemohl uvěřit, že by se král rozpomenul na ubohou služku, a protože byl od přírody povahy spíše zlostné než důvěřivé a protože měl na Flanderčana odedávna pifku, jal se pobroukávati nějaké nadávky a ohlížel se po holi, kterou by mohl doložiti svou odpověď.

„Ech,“ myslil si, „co přichází od tohoto ďábla, páchne peklem a mně ani ve snu nenapadne, abych opustil své krásné pece. Ztratil jsem dost stříbrňáků a teď, když mám naději, že se mi vrátí, měl bych popustiti své místo?

Jakže, komu? Snad Hansovi? Lotrasu, který mi sebral dům a políčko! Nenene, ani zdání!“

Zatím Flanderčan rozvázal řemen u sedlového oblouku a vyňal z brašny notný kus provazu. Byl spleten ze šesti praménků a byl tak silný, že se na něm mohl bez starosti vésti býk.

„Co s tím?“ otázal se kovář a uchopil pro jistotu kopáč, kterým rozhrabával oheň. Potom nespoléhaje jen na vlastní sílu, obrátil se k jednomu ze svých pomocníků a oslovil jej německým jménem, řekl mu, aby se poohlédl po biřicích.

„To je tak,“ děl opět k Flanderčanu, „ti chlapíci se uvázali, že budou bdíti nad jihlavskou končinou. Řídí se podle rozumu pana správce hor, kterému bylo dáno králem dovolení, aby soudil přestupky a zločiny. – Vidíš ty šibenice?

Co bys řekl, jak je to asi dávno, co se na ní houpali dva ptáčkové, kteří si chtěli přisvojit mé zboží?“

Flanderčanu nabíhaly za té řeči na čele žíly. Byl trochu pyšný a když se rozhněval, nahrnula se mu krev do hlavy tak příliš, že nemohl ani zpříma státi.

„Jednou,“ mluvil dále Petr, „jsem poručil Jakubovi, aby obkročil mou zeď, to jest zeď, která obhání dům před týnským dvorem, a tys mě chytil jako biřic chytá zloděje a neoslovil jsi mě jménem a tvářil ses, že mě nepoznáváš.“

„Eh,“ řekl Hans, „nechme toho! Chystej se na cestu!“

„Potom,“ řekl Petr, „jsem byl zbit a přiveden k soudci, který soudí podle saského práva. To právo je právo přísné, ale což víš jaké právo jest to, které v Jihlavě vchází v obyčej a které písař vkládá do svých blan?“

„Skopec,“ řekl Hans, „náleží řezníkovi, chystej se na cestu, neboť jsi již dosti mluvil a dosti utrhal!“

Řka to, dal Hans znamení svým sluhům a ti uchopili kováře a srazili ho k zemi. Potom mu svázali ruce za záda a přiměli chudáka k chůzi. Hans vyskočil na klisnu a všecek se třesa zlostí jel s Petrem přímo k správci hor, o němž byla již řeč. Ten správce bydlil v kamenném domě blízko vesnice, jež od nepaměti ležela na březích říčky. Mezi