38

tím určitěji cítila, že miluje svůj zármutek i manžela i synka.

„Nech toho, Nětko, nenaříkej si! Já, který mohu rozkazovat, vyhledám tvého muže a způsobím, aby se vrátil a aby tě počestně živil tak jako dříve. – Praví se býti boháčem? Ech, dojista pozbyl rozumu, ale já mu jej vrátím!

Zaklepu na jeho brašnu a uvidíme, posypou-li se mu z ní stříbrňáky, či štíři a červi.“

„Můj pane, nečiňte to. Bůh nám odepřel, abychom žili pospolu. Já jsem tu, on tam. Pykáme za své hříchy. Mám půdu, která nerodí, a Petr, jak se povídá, je právě takový chuďas: hrabe v horách, dotýká se stříbra, ale to stříbro před ním stéká do hlubiny a mizí mu pod rukama.“

Když Flanderčan znovu a znovu slyšel o Petrově bohatství, uzrál v něm úmysl, že stůj co stůj kováře vyhledá.

Chtěl tak učiniti pro křesťanskou lásku, neboť se mu zželelo nešťastné Nětky, a také aby naplnil vůli vznešené Anežky. To je pravda, ale vedle milosrdné účasti a vedle Anežčina rozkazu měl Flanderčan k cestě ještě jiný důvod. Byla to chtivost! Sotva si tedy koníci odpočinuli, dopadl Hans těžce do sedla a vydal se s dvěma služebníky k jihlavským vrchům. Jakoubek, který pomáhal Hansovi na hřbet klisny, díval se za ním jako očarován, ale Nětka přirazila zhurta dveře a s hnutím náhlého hněvu ukázala Jakubovi, aby si hleděl krav.

V ten čas byla Jihlava dočista jiná než ostatní sídliště. – K čemu ji přirovnat? Není tu městských domů, nejsou tu nové dvorce, není tu hrad, a přece kolem prastaré osady vře život a vznikají stavby. Mnohá pole jsou neoraná, mnohé louky jsou zdupány a vrch a údolí a celý kraj se spíše podobá nesmírné křižovatce než osídlenému místu.

Je tu jen síť stezek a ohrady a kupy kamení a opět dolíky. Tu a tam stojí mizerná chýše, tu a tam pouhé zdi. –

Pokud jde o zábavu a o práci, je tu však živo. Lidé se hemží podle potahů a vozy, korby, smyky sjíždějí cestou necestou. Je vidět koně přisedající na zadek, je vidět volky se jhem nad hlavou, je vidět muže, kterému leží na zádech těžký vůz. Vampule skřípe, rudné kusy se sypou shůry dolů a za padajícím vozem se zvedne prach.

A zatím co proud dělníků s obnaženou hrudí vleče svá břemena, zatím co baníci skáčou před letícími koly, táhne někde opodál podivná cháska kramářů, tuláků, kejklířů a hudebníků. Někteří – hlavu na prsou – kráčejí v zadumání, jiní jdou bystře a opět jiní postávají v hloučcích. Je na ně pěkné podívání, jak se houpají v bocích, neboť zní píšťala a buben.

Tou vřavou mimo kopečky a dolíky, z nichž se vynořovala lidská záda s naskakujícími svaly, projížděl tedy Flanderčan Hans, řečený Kaan. Byl oděn jako šlechtic, ale jen málo lidí mu uhnulo s cesty a ženštiny dřepící u svých ohňů obracely k němu tvář s pokrčeným nosem. Hans musil křičet na netečné chlapíky a švihal bičíkem po jejich hlavách. Utrmácen a pohněván uchopil vposled s výše své klisny za rameno jakéhosi dudáka a poručil, aby jej vedl k člověku, který se nazývá Petr a který býval kovářem a který přišel z Mlíkojed. Chuďas poslechl. I šli ohradami, přes vyznačená políčka a podle šibenic, neboť v podobných končinách kat nikdy nezahálí. Naopak!

Zdálo se, že právě on je v Jihlavě pánem. Jeho pomocníci, to jest pochopové a stráže, okouněli na Flanderčana s malou vlídností. Měli čepice skoro stejného střihu, na rameně jim ležel oštěp, meč na stehnech, luk na dosah ruky a to se bývalému kuchaři víc líbilo, než pěkné přivítání.

Když Hans a jeho sluhové ušli asi půl míle, ukázal dudák, který je vedl, k jakési planince a řekl:

„To jest místo, kde Petr překopává horu. Znám ho, protože je bohat a protože neskrblí penízkem.“

Na ta slova přitáhl Flanderčan klisně uzdu a div div že se udržel v sedle.

„Je bohat,“ řekl, „sype se mu z vlasů hmyz?“

„Urozený pane,“ odpověděl dudák, „měl byste tomu věřit. Je bohat právě tak, jako já jsem chud. – A když se mocí chcete dozvědět, jak nashromáždil svoje bohatství, tedy vám pravím, že se vyzná v umění taviti rudu. Je tady věru dost bláhovců, kteří mu potají přinášejí v krosnách stříbro v kameni. Petr je rozděluje žárem od mrtvé hlíny a vyzná se v tom tak dobře, že se mu dostává pěkné odměny.“

Na ta slova se Flanderčanův kůň zastavil. Hans pustil uzdu, složil loket do dlaně, pravicí se popadl za ústa a přemýšlel. Namáhal svůj mozek. Když v něm vposled uzrála jakási myšlenka, popojel k Petrovi a postaviv se ve třmenech zahoukal z plných plic:

„Kováři, kováři! Hola! slyšíš mě? Tvůj přítel a králův služebník pospíchá za tebou!“

V tu chvíli si Petr vařil polévku a sbíral právě lžicí pěnu. Bylo poledne. Slunce pralo do jeho kotlíku a vzduch se jen tetelil.

Zaslechnuv známý hlas zvedl kovář hlavu a zahleděl se přes oheň tam, kde stál Hans.

Pane na nebi, poznal ho mžiknutím oka a srdce se mu sevřelo hněvem. Nevěděl, co má popadnout. Nevěděl, co