nejmenším bych se octl někde uvnitř támhle té věže.“
Řka to ukázal šoltys na hrad, který se na ostroze krásně vyjímal. Byl bílý, hrdý, vznešený, nepřístupný a s poslušnou chasou mohl věru nahánět strachu.
„Šoltysi,“ řekl dozorce, „proč se vytáčíš? Král chce, aby se zvětšovala pole, král rozkázal, aby cesty byly dobré.
Král to poroučí a já, jeho sluha, to opakuji. Není s výhodou radit se o věci, do které se vkládá král! Jdi tedy se svými lidmi do lesa a porážej stromy a sprav cestu!“
„Ach, pane, ty odejdeš a kterak se já, ubožák, budu moci ukázat před velmožem, který je z rodu urozeného a který má mnoho vznešených příbuzných? Víš, že mi říkává „rabe“ a že uráží i měšťany a s pohrdáním mluví o jejich zbraních? Mají – řekl – meč, aby krájeli těsto, a od hrotu k jablku jilce měří na tom meči délku sukna. – A to není vše: jednou vypráskal posla, který odevzdává soudní půhony, a po druhé na místech hanby natřel barvou plášť rychtářům.“
„Jdi!“ odpověděl dozorce, který, jak se zdá, měl na velmožné hrdopýšky svrchu, „jdi, já, královský sluha, ti to rozkazuji!“
Ono se snadno poroučí, snadno se řekne: učiň to a to! Ale jak si má člověk počínat? Za jaký konec má věc chytit?
Šoltys porazil několik stromů kolem čihadla a už je šlechtic tady! Kůň ve skoku, pravice zdvižena, v očích blesky.
„Urozený pane, co si mám počíti: jsem pouhý sluha. Královský dozorce mi nařizuje, abych porážel les, a jestliže to neučiním, přijdu snad o hlavu. Urozený pane, jsem pouhý rab!“
„Ať tě v noci užírá můra, ať se nikdy nenapiješ vody, ať chlemtáš bláto, ať ti malomocenství provrtá zadek!“
Co slovo, to pěkná rána. Když se šlechtic vypořádá se šoltysem, popadne obušek a vrhne jej vší silou na poctivého osadníka, který podtínal souš. – Obušek je ve dví, lebka se zlámala a ten nešťastný ubožák neměl ani čas zavolati Ježíš a Maria.
Potom se šlechtic obrátí a pádí do hradu. Oblékne nejnádhernější odění a chystá se na cestu. Chce padnout ke královým nohám, chce vznésti žalobu na svévolného šoltyse.
Stížnost
Urozený pan Oldřich sklání před králem kolena a praví:
„Mám dobré sídlo, široko daletko se mu nic nevyrovná, mám mnoho poddaného lidu a víš, králi, že moje panství přiléhá k tvému lesu. V tom lese nelovím, neštvu tam zvěř, ale na pomezí obracívám koně. Ani bych nevkročil v ty končiny, kdybych neměl na palouku čihadlo. Je tam háj, rostou tam bobule plné zrneček a vůkol pobývají sýkorky a všelijaká zpěvná havěť. To ptactvo, králi, lapám pro potěšení a rád mu naslouchávám. Tu však přišel jakýsi chám a porazil mou rohatinu a zpupně mi odpovídal. A je to člověk neurozený a bídný, rytíř nemůže na něho pozvednouti meč a nemůže mu zasaditi ránu leda obuškem. Králi, protiví se mi ta jeho řeč a zpupnost, a když mluví, je mi, jako by nějaký nečistý tvor se přede mnou pozvedal a jako by had syčel svůj nízký zvuk. Králi, vyžeň jej z jeho rychty, dej průchod věci spravedlivé, přikloň své ucho k prosbě člověka urozeného, nebo jej podupám svým koněm a zlomím mu lebku ranou obušku, jako se děje nevolníkům, kteří se postavili proti svým pánům!“
„Kdopak to mluví,“ odpověděl Přemysl, „kdopak to mluví před králem o člověku urozeném a o člověku neurozeném? Kdopak se to vynáší? Nevíš, Oldřichu, že králové mohou na obrátku změnit pýchu u velikou strázeň, nevíš, že – když se jim zlíbí – mohou povznésti člověka z nevalného rodu? Jdi, vyzpovídej se bratřím minoritům za svoji zpupnost, a až ulehnou tvé myšlenky a až se naučíš vládnouti lépe svému jazyku, jdi k soudu biskupa Brunona, kterému dám moc, aby rozhodl o té nicotné věci. Pravím, že biskup přihlédne k rychtáři, a když pozná, že jeho konání je spravedlivé, dá mu hřebici a sedlo!“
Potom trubači zaduli do svých nástrojů a sličná pážata v zelených a rudých nohavicích přešla se strany levé na stranu druhou, nesouce svitky pergamenů a nádherné pečetě a klíštky na pečetě a vosk a plamen. Tu se ozval nějaký mistr latinář a pan de Feau spustil řeč francouzskou a rádcové královi mu odpovídali jazykem německým.
Popuzeného velmože Oldřicha si nikdo nevšímal, leda snad dvě hloupá pážata, která mu se sladkým úsměvem zvedla cípek pláště, naznačujíce, že je čas, aby se pěkně vytratil.
Oldřich jim vytrhne svůj plášť a přeměří je zrakem, který dopadá tak jako rána.
Dva soupeři