21

Řečenou cestou šli vedle mezkařů a pacholků i nosičové a s nimi divný nárůdek kupců, který je smíšen jako rozličné zrní v kapsáři nějakého ptáčníka. Byli mezi nimi lidé temné pleti a lidé bezvousí a lidé bradatí a lidé v lehkém oděvu a lidé v pláštích až na zem. Kuchař je míjel jako nějaký velmož. Opřev levici v bok stíral si pravou rukou krůpěje potu, neboť byl příliš tlustý a již v měsíci březnu mu bývalo horko.

Když pak Hans nalezl kovářovu chatu, oslovil Petra (jsa jist si, že ho ten prosťáček nepoznává) a pravil:

„Doneslo se mi, že máš syna. Narodil se prý v týž den jako kralevic. Dost možná, že se tedy mléko tvé manželky hodí pro vznešené robátko. Hledám mu kojnou. Přiveď svou ženu a já, který jsem králův dobrý služebník, rozhodnu o jejím štěstí a buď ji pošlu na hrad anebo ji zanechám v nicotě toho živobytí, které jí poskytuješ.“

„Ach,“ řekl kovář, „dávám jí šat a slušně ji živím. Nestýská si. Bůh nám dopřává věci nezbytné a trochu vyražení si již dovedeme opatřit.“

Ta odpověď kuchaře nakvasila. I pozvedl hlas a jal se křičeti a poručil zbrojencům, aby se obořili na všechny zevlouny, kteří se seběhli v končinu kovárny. Potom nezbývalo, než aby kovář uposlechl.

„Nětko, má milá ženo, slušně jsem tě živil a tys mi oplácela, jak jen mohou činiti tvorové tvého pohlaví: povilas mi dítko, které se má k světu. – Žil jsem vedle tebe v prostotě a musím se přiznat, že mi nikdy nenapadla žádná vznešená touha. Člověk napíná luk, jen pokud mu stačí paže; i neprosil jsem Boha, aby tě uvedl do hradu. Byl jsem spokojen a i teď mi víra našeptává, že bys učinila lépe, kdybys zůstala v mé kovárně. K čemu se hodíš? Tvé mléko je dobré pro Jakoubka, ale kralevic, který je vznešený, bude s ním ssáti leda nízkost. – Vidím, že je veliký rozdíl mezi lidmi urozenými a lidmi v područí. Nechte nás tedy na pokoji, vznešený pane, mne i ženu, která je pouhá hlupačka, a třeba bychom si trochu pokazili štěstí, nelitujte nás, neboť si toho dočista zasloužíme.“

„Neptám se tě,“ odpověděl kuchař, „co si zasluhuješ, ale o své vůli a z vlastní moci odvedu tvou ženu. Učiním ji šťastnější, než se vám kdy snilo.“

Zatím co kuchař takto hovořil, přistupovali opět ke kovárně zvědavci. Někteří měli totiž za to, že se kovář nějakým způsobem provinil proti zvykům či dobrému obyčeji. Za podobný poklesek se platilo tresty, které bylo snadno uhodnouti. I těšili se ti dobří lidé, že kovář přijde o hlavu a že jeho majetek bude za babku rozprodán.

Komorníci a jejich biřicové neměli rádi dlouhé tahanice. Kupovali za pět prstů, prodávali za pakatel a krátce byli ve všem všudy samci.

Kuchař, který se právě podobal nějakému pomocníku pana královského komorníka, připomínal shromážděným lidem zároveň hlupáka. Odhadli tedy, že si zasluhuje o dva peníze méně, a hotovi smlouvati, prosili jej:

„Urozený pane, postup mi Petrovu chýši a nechť se již kovář dopustil věrolomnosti či věci sebehorší, já se jí vystříhám.“

Takové výkřiky bylo slyšeti se všech stran a kuchař tedy pochopil, že místo, kde stojí kovárna, je znamenitější než všechna ostatní. Kroutil nad tím hlavou. Když se vzpamatoval, rozkázal zbrojencům, aby kupce rozehnali.

Potom přivedl Petrovu ženu na hrad.

Poručivši se do ochrany boží schoulila se Nětka někde v koutku hradní ženské světnice. Cítila nesmírný žal.

Nemohly ji utěšit ani laskavé otázky ani přívětivost ani napomínání. Srdce jí usedalo a nemyslila leč na bídnou kovárnu a na svého synka.

„Není ti více než dvacet let, Nětko, a tvoje ruce již dávno uvykly hrubé práci. Vážila jsi vodu, přivlékala jsi veliké kmeny, aby se mohla živit kovářská výheň, držela jsi v klíně koňská kopyta a čmoud, který vychází z páleného rohu, štípal tě do chřípí. To bylo ještě nedávno, Nětko. Dnes si chodíš z komory do komory, jídáš a piješ, co srdce ráčí, a flanderský kuchař se tě ptá: chceš kozlátko, či kuře v moučné omáčce? Ach, to je rozdíl být kovářova žena a vzápětí se státi služebnicí paní královny.“

A druhá služka řekla:

„Je kralevic zdráv? Jeho kůže již nepromodrává? Jeho dech se již nezastavuje? To je štěstí, to je veliké štěstí a ta, která to skrze vůli boží přivodila, ať je chválena, třeba by to byla jen prosťačka!“

Třetí služka pak mluvila k Nětce takto:

„Nenadýmej se příliš! Nedívej se do zdi jak nějaké zvíře! Nepopouzej nás, kteréž jsme tě přijaly do svého středu!

Netvař se jako velká paní! Když budeš stále naříkat, pokazí se tvé mléko. Zhořkne, stane se trpkým a kralevic, od něhož poodstoupil neduh, znovu zeslábne. Přivoláš na něho zlé duchy a potom mu budou strašidla tisknouti hrdlo.“