75

Při zpáteční cestě se Oldřich bral místy, kde leží osada Ládví. Když dorazil pod vrch a když přesel zátočinu, uzřeli jeho lidé, že před nimi vystupuje do svahu průvod jiného rytíře.

„Pane,“ řekl jeden z Oldřichových služebníků, „se mi zdá, že tamhle jdou lidé urozeného pana Čéče. Rozeznávám jeho znak, poznávám barvu jeho oděnců.“ Pan Oldřich přitáhl na ta slova koni uzdu. Nechce se setkat s rytířem méně urozeným. Jest mezi nimi jakási rozepře, a Oldřich pohrdá Čéči, kteří se kdysi dožadovali vítkovské ochrany a kterým se z milosti krále Václava dostalo Hluboké – na jak dlouho? Od nastoupení krále Přemysla je hlubocké panství totam.

Oldřich tedy chuďasem pohrdá, nechce se s ním setkat, ale pan Čéč zastavuje koně a obrací je čelem proti koni pana Oldřicha.

„Doslechl jsem se, že tě král pohanil a že na tvou žalobu neodpověděl tak ani tak a že tě jako nějakého prosťáčka předává soudu. Chceš slyšet, co se přihodilo mně? Nuže, na obvodu mých polností je královo město. A není v něm víc staveb, než ty a já máme prstů. Jeden dům patří jakémusi soukeníkovi, který má dosti peněz a dosti pýchy, aby si hrál na pána. Jeho matka byla nevolnice, ale ten chuďas si chodí jako velmož a pro potěšení chová sokoly. I šel jsem po svém majetku a tu znenadání vidím uprostřed nějakých nevycválaných jezdců státi kupcova sokolníka s kruhem a s ptáky. Jen tak tak, že se mi cháska uhnula s cesty. A co bys tomu řekl? Sokolník snímá ptáku kápi a pouští jej na holubí hejno, jež vzlétlo s mé střechy!

Dal jsem jim za vyučenou. Zpřerážel jsem sokolníkův kruh a kupci jsem uštědřil dvakrát po dvou kopách napomenutí, aby se oblékal, jak mu káže jeho sprostý původ, a aby se držel hazuky, kterou zdědil po svém otci.

Potom se stalo, že ten hrdapýšek srazil někde vaz, neboť moji sluhové nařízli podpěnku jeho sedla a nasadili hřebci skřipec mezi kýty.

Ach, Bůh, který mi dal jméno a urozený rod, kéž učiní konec těm kupeckům a kéž změní královo srdce tak, aby nekáralo šlechtice a aby se neujímalo těch ničemných chámů. Jestliže to král bude činiti dál, mechť nevládne, nechť si nedává na hlavu korunu, nechť si nepřipíná šlechtický meč.“

Rytířové vystoupili až na sám vrch a rozjíždějí se utěšenou rovinkou, odkud je krásný pohled do kraje. Jeden chválí koně druhého jezdce a vyměňují přátelská slova.

„Kdybych věděl, že o mně smýšlíš šlechetně, kdyby tvé jméno nedrtilo mou urozenost, kdyby ses nevynášel nad mé příbuzné, kdož ví – snad bychom se spojili u věrném přátelství, neboť král, který mě urazil, je tvým nepřítelem!“

Tak nějak podobně se zamyslil pan Čéč a Oldřichovi táhly rovněž hlavou smírné myšlenky.

Palcéřík

Vítkovci a jiní čeští šlechticové jsou v Rakousích jako doma. Je tedy div, že lnou k Markétě?

Drží se jí, točí se kolem jejích paní, líbají jim ruce, a král, který má zálibu v hladkých rozmluvách, rád poslouchává.

Jest jích třicet či ještě více, těch dívek, a Markéta a její manžel prodlévají náhodou s nimi. Král se usmívá, královna je však zasmušilá. Její mysl dlí jinde: zalétá do kláštera svatého Františka, rozmlouvá se svou přítelkyní Anežkou, odpovídá jí slovy, která nemají hlasu, a div div, že se nedá do pláče. Tak uprostřed svěžích hovorů, které přeletují s předmětu na předmět a které se vinou jako něžné stužky, mluví Markéta s tím, kdo dlí za silnou zdí a kdo v tu chvíli odříkává hodinky. Praví v svém duchu takto:

„Jsem všechna v kraječkách, a když se pohnu, chřestí mé skvostné roucho jako uschlé listí. Můj čas je čas lítosti.

Vidím oblaka, která se přehánějí řečištěm oblohy, vidím prchající léta, vidím své chybování. Zvolila jsem ušlechtilého manžela, a on je sám v mém objetí a já jsem sama a mé lůno zůstává zavřeno. Bůh mě volá, abych činila pokání a ukazuje mi na tvou cestu, blažená Anežko!“

Přes Markétino rámě hledí král na jednu z královniných dívek. Má zastřižený vlas na palcéř tak jako pážata, mé hebkou šíji, je jí šestnáct let. Má něžná chřípí, krásný oblouk brv jí zdobí oko. Král dívku osloví, vede ji ke stolu prostřenému zeleným a bílým suknem. Pole střídá pole, je to šachovnice. Tu Přemysl požádá o hru. Šlechtici stíhají krále pohledy, neboť ta dívka, jež na královském dvoře získala jméno Palčéřík, je ze všech nejkrásnější.

Král ji opět oslovil, líbá jí po druhé ruku, a když nadejde noc, přichází k jejím dveřím a sevře ji v náruči.

Ale nějaká služebnice spatřila Palcéříka vycházeti z královy komnaty. Jde k ženám, mluví se služkami a dříve, než je čas oběda, roznese se zvěst po všem dvoře.

Při jídle sedí šlechticové jako zařezaní, nikdo nevzhlédne ke králi, nikdo nelíbá ruku sousedce, ale královna se