105

Zmařil jsem Přemyslovo vítězství ve válce, ale on nebyl mým přítelem! Nikdy jsem nesliboval, že budu státi po jeho boku! Nikdy jsem s ním nevyměnil přísah a na škodu jsem odpovídal škodou!

Královno, je slavné býti nepřítelem krále! Je krásné vítěziti, ale kdyby mi byl Bůh ve svém úradku přiřkl zkázu, byl bych ji přijal bez hanby.

A co se vypravuje, paní, v rytířských naukách? – Praví se v nich, že bitvy jsou věc božího soudu a že skrze rány a meč se zjevuje vůle Spasitelova. – Nikdy nezvítězil statečný člověk nad bláznem, na jehož straně stála nebeská přízeň. – Snad jsem tedy byl ten pošetilý muž, který poskakuje ve své nemoudrosti, snad Bůh teprve teď dává vysvitnouti zmatkům mého srdce a snad dopustil porážku na Moravském poli, aby mohl Přemysla, který byl hrdý král, uvésti do věčné slávy. Snad z těch příčin mu dal podlehnouti a mně na krátkou dobu propůjčil radost. – Byl jsem přešťasten, slyše, že je veta po velkém králi. Má unesená duše se z toho radovala. Teď však přichází žalostící bída a zřím a poznávám, že strašné bědy skličují zemi a že vojska přecházejí z končiny jedné v končinu druhou, a toužím, aby přestaly doby morové a aby zavládl mír a aby se vrátila sláva tam, kde se předtím leskla.

Kéž, královno, zazáří vaše koruna! Kéž bych vám jí mohl dobýti!“

Když říká Záviše ta slova, drtí si dlaň, sklání hlavu, hněv mu zastře čelo a jeho ramena daleko od sebe položená se zachvívají.

Lituje snad svých skutků? Nikoli! Uráží ho jen poroba a zbídačení země. Prahne po pomstách. Pán nestvořil rytířská srdce k lítosti, neučinil Falknštejna vzdychálkem, nevložil mu do prsou ani bázeň ani mírnost ani pokoj, ale vnukl mu touhu po vládě a hněv a sílu. Zdá se, že nějaký bůh ohně vytrhl jeho duši z hlubin, kde všechno kypí.

Zdá se, že Závišovi rozkázal, aby šel jako vlk za kořistí, aby se mstil, aby se nezachvíval leč hněvem. I miluje Záviše a nenávidí. Někdy září, někdy se hněvá. V každý čas mu vládne jediný cit a nemůže se vykoupiti ze své lásky a ze své nenávisti leč skutkem a naplněním touhy.

Královna naslouchala Závišovi u velikém žalu. – Přítelkyně a králova laskavá choť rozmlouvá s tím, kdo zradil Přemysla! Odmítá ho, prahne však po pomoci, prahne po lásce! Obklopena krňousy, hňupy, fňukálky, lichváři a zákeřníky, třikráte za jedinou chvíli uražena, v neštěstí, v bědách, bez synáčka, který ji snad volá, v beznaději, uprostřed hrůz a lkání, uprostřed tmy nemůže nerozeznati, že Záviše je rytíř.

Někteří povídkáři vidí jej blížiti se ke královně za hříšného šera. Rádi by ukázali, jak krůpěj vazkého potu stéká s jeho skráně, jak se mu lepí vlas, jak přivírá oči. – Ale což byl Falknštejn milovníček? Snad je stejně bláhové věřiti, že královna byla Závišem uchvácena jako nějaká neopatrná panna a že v bezradnosti a zmatku nevěděla, co si počít.

Nikoliv! Byla nešťastná, byla zklamaná, byla v tísni. Prahla po oddaném srdci.

Co praví váš rozum? Chce se vzepřít? Chce tvrdit, že láska jednoho dne zemřela a že se nenavrátí? Chcete tvrditi, že dutí větrů míjí les, chcete si namluvit, že srdce přestává být srdcem?

Nic není bláhovějšího. Věci lásky jsou věci života. Po čase zimním přicházívá jaro, po beznaději vzniká naděje, po hrůzách noci zasvítává den – královna miluje Záviše. Záviš jí odpovídá s vážností. Je odhodlán. Jeho cesta křižuje cestu Kunhutinu a spojuje se s ní. Pryč s divadelním šerem! Záviš počestně miluje královnu.

Jak se to stalo? A proč jej královna nevykáže?

Rytíři a královny nezrazují život! Neprásknou dveřmi před přívalem světla, nesloží ruce v klín, nepatří celé noci do popelu na ohništi. Jest jim podstupovati zápas, vtrhli do země, aby svýma rukama uchvacovali dědictví, a chtějí z celého srdce míti podíl na skutcích, jež se stanou.

V květnu, když se zelenají louky, vešel Václav, pán a dědic českého království, do pražského hradu. Za jásotu lidu, za vyzvánění zvonů, za plesání a bouřných zvuků naděje se vrátil ze zajetí. Bylo mu dvanáct let, byl sláb, nevalně se mu dařilo se zdravím a dlouhá samota a dlouhé odloučení od věcí šťastnějších učinilo jej snivým a zjítřeným.

Toužil po své matce a královna odpovídala jeho myšlenkám.

„Záviše,“ řekla svému choti a svému příteli, „nebudu míti v srdci pokoj, nepřestanu se sužovat, dokud nespatřím svého syna. Pojď, vsedněme na kůň, chci jej obejmouti, prahnu po svém synáčkovi!“

„Paní, královno, králova vdovo a choti rytíře, jak můžeš vejíti tam, kde nevládneš? Jak můžeš vejíti v blízkost nicotného biskupa, který uchvátil panování? Bude státi mezi tebou a synem, bude křiviti každý tvůj skutek, bude tě obcházeti nejistým krokem. Zpola přítel, zpola nepřítel, bude k tobě mluviti slova, která znějí jako lichotky a jako hrozby. – Vidím dobře toho biskupa: po způsobu všech slabochů se usmívá, je obmyslný, věší se na panovníky, věší se na příběhy a praví: Já jsem je vykonal!“