usmívá. Stáhne prsten se svého ukazováku a kyne té, která je nejkrásnější, aby usedla po jejím boku. Prosí, aby se ozdobila jejím prstenem.
Když se pak naplnil čas, narodil se z toho objetí a lože syn, který se nazýval Mikoláš a byl povždy nejušlechtilejším synem a také nejkrásnějším, pokud jde o tvář a ztepilost.
Bitva
Král měl bratrance, který se nazýval Filip. Ten byl pak povahy lehkovážné a konání spíše prudkého než rozmyslného. Byl krásný, v jeho způsobu se tajila jakási milost a Přemysl mu byl nakloněn. Staral se o jeho blaho a v naději, že se stane oporou české věci, přičinil se, aby se stal salopurským arcibiskupem. Ale Filip nepřijal ani svěcení a málo dbal dobrých rad a vedl si tak příliš vesele, že vzbudil nelibost své kapituly.
I zvolili si kanovníci nového pastýře. Ale Filip nechtěl z úřadu odstoupit a stalo se, že bavorští vévodové se postavili na stranu nově zvoleného biskupa a král Přemysl na stranu Filipovu. Záhy potom se strhl boj. Staré spory, staré příčiny, starý zápas o prvenství a ovšem ztráta Štýrska (které se poddalo Přemyslovi) vedly do války i uherského krále Belu.
Na jaře roku 1260 vytáhla proti sobě dvě nesmírná vojska a ulehla na pomezí panství uherského a Moravy, tam, kde řeka téhož jména padá do Dunaje. Jedno vojsko rozbilo stany na straně levé, druhé na moravském břehu.
Nepřátel Přemyslových jest pak sto čtyřicet tisíců: Boleslav, veliké kníže krakovské, Daniel, král haličský, Srbové, Bulhaři, Valachové, sbor Řeků a vposled nějaký krvežíznivý zástup Tatarů. (Chán Berekaj chtěl osvědčit tou pomocí svůj dobrý spolek s Belou, neboť ti dva národové vešli v úmluvu proti křesťanským králům.) V českém táboře jsou bratři korutanští, knížata slezská, markrabě braniborský a markrabě míšeňský. Všeho Přemyslova lidu se uvádí sto tisíc a z toho sedm tisíc jezdců od paty k hlavě oděných v železe. Je na ně krásná podívaná, jak se prohánějí před ležením. Postroj zní, kůň poržává, meče blýskají. I popojíždějí jezdcové až k nízkému břehu a ozývá se jejich hlas a volají na nepřítele za řekou:
„Kumáne, Plavče, proč se skrýváš? Pročpak se ti chce ležeti v nečinnosti? Nebuď tak zbabělý! Pojď sem k nám anebo nám dopřej čas, abychom tě vyhledali v pelíšku. Jen se nevytáčej, utneme ti dvorně hlavu. Jen k nám, jen blíž, jen žádný strach, že se na všechny nedostane; je nás tu několik dobrých jonáků, hbitých střelců, silných kopiníků, obratných zajímačů, krvavých rozsekávačů, švarných vítězů! Přijďte se na nás podívat zblízka!“
Král slyší řeč a usmívá se. Je mu dnes příjemné vychloubání. Poznává, že lehká jízda kumánská a Tataři a Uhři budou snadněji postupovati na písečné půdě než železná jízda. Chtěl by je dostat na svůj břeh. Hledal udupané místo, jež se hodí ke krátkému rozjezdu rytířů, přejížděl křížem krážem budoucí bojiště, zastavil se u vsi, která se nazývá Kressenbrun, obzíral kraj, vážil jeho výhody, počítal s tím, co slouží nepřátelům, a je již rozhodnut.
Shromažďuje vojevůdce a praví k nim takto:
„Přátelé, nechci čekati, až vojsko zemdlí hladem, nechci čekati, až zmizí poslední otýpka píce a až budou naše klisny svítiti žebry. Jděte vy, kteří tak dobře vládnete jazykem, a křičte a rozplameňte všechny ty nepřátele.
Urážejte je po libosti, rozdmychejte plamen jejich hněvu! Ať šlehá, ať se vznese jako kavky a vrány! Chci, aby uherský král přešel bez překážky řeku, chci mu ustoupit, chci, aby mu nestál v cestě jediný lučištník. Chci, aby v bezpečí se přehnal brodem, chci, abyste svými urážkami přiměli uherské vojsko k tomu skutku. Slyším vzteklý hvizd píšťal, poznávám, že prahnou po seči, vidím jezdce letět s místa na místo, vidím kopiníky, jak v bezmoci bijí dřevcem, vidím, jak stříká voda pod jejich ranami, nuže, rozplameňte je ještě více! Až jim bude v hrdle skákat hlas a až se jejich barva změní, řekněte jim – že Přemysl volá krále Belu.“
I rozjíždějí se rytířové a kdekdo uráží uherské vojsko. Když hněv plane nejmocněji, přiblíží se řada trubačů a bubeníků. V jejich středu je král. Trubačové a sliční bubeníci volají Belu, pána nesmírného vojska. Král neváhá, žene klisnu až k proudu. Je bled, vous se mu ježí vztekem.
„Naslouchám!“
„Králi,“ praví Přemysl, „nemluvím k tvým rabům, přecházím sluhu chána Berekaje. který je pohan a lhář a pes, oslovuji jen tebe, rytířský králi.
Bůh propůjčí jednomu z nás vítězství a druhého zažene do veliké dálky, tam, kde je zmar a nicota a smrt. Máš převeliké vojsko, máš také odvahu? Dej i nám v míru přejíti řeku. Ustup se svým lidem na dvacetkrát dvacet dostřelů a na třetí den o hodině šesté svedeme bitvu.
A kdyby ses snad bál, že stanu na tvé půdě, pojď sem a moje vojsko ustoupí na dvacetkrát dvacet dostřelů.“