nemohla rozlišiti, co se sluší a co je zakázáno, a tak sotva zahlédla nějakého jezdce, který přijížděl podle dvora, vyběhla za ním a poptávala se po příbězích vznešeného kralevice. Někdo jí odpovídal, někdo ji zahnal, někdo se udeřil do stehen a pln smíchu div div že nepadl na koňský zadek.
Ale v ten čas bylo dost darmošlapů a tuláků a chásky, která je živa jen z ruky Páně a chodí světem. Větříce krajíc, dávali se podobní darmojedi ochotně do řeči. Nětka v nich spatřovala málem proklatce, ale v naději, že nějaká soucitná dušička na konci Čech učiní na oplátku totéž pro Petra, vynášela poutníkům misku kaše a chléb. Když si pak bosý čtverák utíral ústa, kladla mu Nětka otázky a vyptávala se, jak se upevnilo Václavovo zdraví a jaká zvěst jde o sličné královně a jakou válku vede král.
Je ovšem pravda, že žebraví chuďasové měli zřídka potuchu o konání pana krále. Je ovšem pravda, že když odpovídali, mohla Nětka z řeči pochopit jen malou částku, ale navzdory těm, kdo se vysmívají prosťáčkům, přece srozuměla, že mezi Filipem a českým králem je obnoveno přátelství a že jejich dítky – to jest Václav a Kunhuta –
jsou sobě zaslíbeny.
Dále se Nětce doneslo, že byl Filip zavražděn a že Dětřich, bratr zapuzené královny Adléty, přiměl Otu Brunšvického k odvetě a že Ota prohlásil českého panovníka za zpronevěřilého. Zaslechla i o povstání, které Přemysl snadno potřel, a vposled ji došla zvěst, že v Německu vládne nový král a že toho nového krále poutá k Přemyslovi náklonnost a že on i papež v lásce utvrzují jeho panování a práva české země.
Když bylo Václavovi jedenáct let, rozneslo se, že bude vyhlášen za budoucího krále. Tu si Nětka zavěsila na krk tři křestní penízky, přehodila přes koňské sedlo přikrývku a provázena pacholkem vydala se na hrad.
Přemyslových dobách žil ještě obyčej, který dovoloval, aby prostý lid vcházel o slavnostech na vnitřní nádvoří hradu. Bývalo mu tam vynášeno z kuchyně jídlo a džbány se zkvašeným pivem. Potom přicházíval komorník a rozhodil mezi lid pár kop stříbrňáků. Při Václavových křtinách dbal král starého zvyku jen z poloviny – a kde je po jedenácti letech ten zbytek?
Když se Nětka přiblížila k hradu, narazila na živou zeď: bylo tam lidí jako much.
„Hola, rozestupte se drobátko!“
„Kdopak to je? Nějaká markraběnka ze Strniště a Louky! Kde jste se, vznešená paní, tak dlouho zdržovala?
Propánaboha, král na vás čeká!“
Nětka nedbala na posměch a protlačila se až k vrátnému.
„Vpusť mě, hodný člověče!“
Strážce jí pohrozil obuškem a řekl lámanou češtinou:
„Jen táhni po svých, ty ďáblova přítelkyně!“
Na ta slova se dalo několik lidí do smíchu, ale přemnozí měli na starosti něco jiného: trápilo je, že král zavádí nanicovatý mrav, a mluvili mezi sebou o posloupnosti, kterou ustanovil kníže Břetislav.
Nětka všechna vyjevená se ohlížela s jednoho na druhého. Vposled sňala tři penízky a chřestíc jimi se obrátila k domovu.
Dva biskupové
Jakýsi veselý muž jménem Daniel byl z knížecí milosti kdysi zvolen za pražského biskupa. Přijal vysoké důstojenství, stal se arcipastýřem, ale jeho zvyky se jen málo změnily. Byl trochu rozmarný, měl lehkou mysl, a pokud jde o hájení církevního práva, scházela mu i pozornost i vědění i vůle. Byl oddán knížeti, pramálo se staral o papeže. Hleděl si nehorlivě duchovní správy a tak jakýsi kanovník Arnold a probošti a děkanové vznesli proti němu žalobu. Biskup se vytáčel, věc se protahovala a zatím dosedl na vladařský stolec Přemysl Otakar. Když stížnosti a výtky dolehly ke královu dvoru, povolal panovník biskupa ke slyšení.
I přišel Daniel a poklonil se nikoli jako církevní kníže, ale jako člověk, který miluje shodu a mír. Z jeho tváře vyzařovala pak chytrost i veselí. Měl tučné tělo, velkou postavu, sehnutá záda, odulý ret, krhavé oči a ruce ke kolenům. Mluvil rozvláčně a s vtipem. Král, naslouchaje mu, měl věru proč se smát. I zalíbilo se Přemyslu Otakaru v tom chybujícím knězi, mluvil s ním vlídně, přijímal jeho služby ve věcech rozvodu a trochu z vděčnosti a trochu z dobroty prosil Innocence III., aby řečeného biskupa nesoudil příliš příkře. Potom byl Daniel milostí papežovou zcela očištěn a ještě dvanáct let vesele zastával úřad. Po jeho smrti stal se však biskupem probošt Ondřej a to byl muž přísného mravu a bezúhonného života. Sotva byl králem uveden v úřad, již vznesl plno stížností a přes obyčej dosud v zemi platný žádal, aby i král a velmožové i zemští správcové šetřili upsaných svobod