117

„Jsem z hnízda,“ řekl opět ubožák, „kde od svatého Marka do svatého Bartoloměje nebylo ani vindry, a nemám kvílet a naříkat, když jsem nalezl takové bohatství a když mám přece ostrouhat?“

Za podobných řečí ušli kus cesty, mnich se otáčel po skupině horníků, odkud se nesl hlasitý křik, podpřevor se pokyvoval v sedle. Tu padli na ovčáka, který se jim pěkně poklonil. Chtěl prosit o požehnání. Podpřevor ho neodmítal. Když stáli proti sobě, povšiml si Michael, že je pastýř opásán jakousi látkou, sešitou z útržků.

„Bože milý, mámí mě zrak? To chlapisko má pás z mé kutny!“

Podpřevor, slyše o Michaelově řeholním oděvu asi po sté, se zamračil a mnich (jakkoli byl tak zkrušen) s velikou živostí skočil k pastýři. Uchopil jej za pas.

„Dosti!“ vykřikl podpřevor a hotovil se stihnouti mnicha závažným prokletím.

„Mnichu,“ řekl pastýř, „vím, že jsem se dopustil chyby. Spatřil jsem tě, když jsi zvedl větvičku stříbra, a hned mi napadlo, že si útržky šatu znamenáš místo, kde leží rudy. Ale látka, kterou jsi plýtval, je tak nádherná, že jsem nemohl odolati a sebral jsem ty rozhozené útržky a sešil jsem je. Co se týká stříbra a míst, kde leží pod zemským povrchem, znám je dobrých dvacet let. Řekl mi o nich můj tatík, který to věděl od svého tatíka.“

„Pane,“ řekl podpřevor, „stvořil jsi lidské duše k svému obrazu, co však ty duše odrážejí! Jak velice jsou si nepodobny! Hle, tento pasák ovcí nedbá o to, co druhého poblázňuje, a ví o jakýchsi ložiskách a pase nad nimi stádo, jako by on sám byl ovce a nějaká němá tvář!“

Mnich Michael si odpykal trest a pozapomněl na zármutek, který mu způsobilo stříbro, a zestárl a stal se nikoli posledním údem svého řádu. Když měl již hodně šedivé vlasy a když jeho změněná čelist se dotýkala málem nosu a když byl shrben věkem, vrátil se do sedleckého kláštera. Tehdy vládl v české zemi král Václav a psala se léta devadesátá toho slavného století třináctého a Hory Kutné vzrostly v nesmírný tábor.

Mnich se díval na kouře a dýmy, které stoupaly z jejich rumiště, a zachtělo se mu popatřiti zblízka na divný lid a na divné práce. Když se udál čas prázdně a když jej nic v klášteře nezdržovalo, vykročil tedy a bral se touže cestou, po které kdysi jako bláhový jinoch tak pospíchal. I přicházely mu v tom kraji na mysl věci staré.

Vzpomínal, jak tomu bylo, když nalezl stříbrnou větévku, vzpomínal na své staré hoře a na své zklamání a na svou chtivost. Cítil, že lakota, vyzáblá paní lidských srdcí, mu snad dodnes vládne, cítil, že se nemohl po celý život zhostiti jakéhosi našeptávání, že stříbrné hory jsou jeho. Teď po prvé se tomu mohl usmívati a chválil Boha, který mu dává sílu, aby přemáhal chamtivý cit.

Bylo právě ráno, byl červen, nejlíbeznější měsíc, a slunce krásně svítilo. Kouře černé jako peklo, zsinalé, s nádechem požáru, kouře modravé a bílé stoupaly k jasnému nebi a hluk se rozléhal z tábora horníků. Hluk, rachocení, křik, rány, hluk, který připomíná dlouhé a neustálé hučení splavu, nesl se v šíř a dál. Při cestě, která se před Kutnými Horami rozbíhala v nesčetné stezky jako roztřepený provaz, stáli a leželi lidé z Míšně, z Pomořan, z Plíseňska, ze slovenských hor, z dálek, které člověk neumí ani pojmenovat. Dorazili tam – jak se říká –

s vyplazeným jazykem, o hladu, v bídě, v nouzi a v strašných nadějích, že se všechno změní a že se hora zatřese jako nějaký beránek a že jim vydá své stříbro. Někteří tábořili ve stanech, někteří leželi s přikrčenýma nohama na svých rancích, jiní se přeli, jiní žvýkali chléb, opět jiní chřestili prázdným kotlíkem sbírajíce úlomky dřev a suchou trávu a pýr. Byli vyzáblí, byli unaveni cestou a čekáním, a když se objevil nějaký jezdec, vrhali se na jeho uzdu.

„Pane! Pane urozený, pane ctný, pane, který vládneš svému dílečku! Zkus to se mnou! Budu pracovat za dva v tvé propůjčce. Učiním tě bohatším nad každé pomyšlení. Mám silné pěsti, mám klín z dobrého železa a špici dobře ostřenou. Velmoži, křesťane, Bůh a Panna Maria tě vedla sem ke mně: mám strašný hlad, vpusť mě do své hory!“

Cesta stoupala, ale mnich přidal do kroku, zaléhaly mu uši z těchto stále opakovaných proseb. – Je to bída poslouchat! Jeden skučí, druhý naříká, třetí spílá, čtvrtý stojí jako očarován s jazykem mezi zuby a s bradou pokleslou se dívá do kotoučů dýmu.

„Tak je to na světě,“ myslil si mnich, „lidé se derou za bohatstvím a nakonec jsou rádi, když jim dá milý Pán Bůh kus suchého chleba! Na mou duši, skoro se zdá, že jsou mi ti ubožáci trochu podobni: cožpak jsem nebažil po stříbře? – Ach, běda nám, běda hříšníkům! Chci věřiti, že by se každý dozajista potázal s dobrou, kdyby ho napadlo počíti u Pána Boha a kdyby se pěkně pomodlil. (Zbožnost je lék i proti hladu.) Ti však, které vidím, nemyslí na Stvořitele a v jejich prosbách zní dočista jakési vyhrožování.“

Za podobných úvah došel mnich k haldám, které se vršily po obou stranách stezky. Dále bylo mu kráčeti jakoby po dně vyschlých řek. Vlevo, vpravo, podoben závěji (která bude ležeti po naší ubohé zemi, až nastane soudný