68

příkopu. Byl sám, nějaké divné snění mu hourá kolem úst a žíly na jeho čele se plní mocí vůle a mocí toho snění!

Čert ví, čím lépe vládne! Čert ví, co nahání víc strachu!

Paní, které vítaly krále s dlaní na srdci, chtěly vykouzlit mateřský úsměv, chtěly se uklonit tak trochu na levý bok, chtěly dát na srozuměnou, že král mladistvého věku je přijímán s odstínem shovívavosti, chtěly se tvářit jako pávice, a náhle zasaženy leskem Přemyslova čela se koří do prachu. Vzdychají, z hloubi šněrování se dere ston, pážatům rudnou uši, a pokud jde o služky, jsou obráceny v sloup: vějíř v jejich ruce se přestal kývati anebo tluče do vysokých čepců. Chudinky! Oči navrch hlavy nemohou poznat, jakou tropí škodu, a jejich paní se marně ošívají a marně budou trhat rameny.

„Vévodkyně,“ praví Přemysl, „zůstaňte ve Vídeňském městě. Volá mě do Čech neštěstí. Spěchám. Nechci, aby vás vítala neblahá zvěst. Zůstaňte u svých přátel.“

Potom se panovník jal mluviti o nemoci krále Václava. Skončil. Vyptává se prelátů, co zamýšlí Svatý otec, klade rozličné otázky i o končině, kterou protéká řeka Váh, a vzápětí chválí Markétino srdce. Je trochu roztržit, dívá se vévodkyni do očí, jeho myšlenky však zalétají k mnohým zemím a každý to může poznat.

Slib

Když se Přemysl blížil k hradu, vybíhali mužové, ženy i dítky, velcí i malí ze svých příbytků. Vítali jej podle cesty, klaněli se mu, volali vstříc jeho průvodu a král odpovídal kynutím hlavy. Nedal rozezvučeti zvon, nedal udeřit v bubny. Před branou sesedl, prošel nádvořím, bez průvodu poklekl před rakví.

„Císaři nebes, a ty, nejsladší Panno, jejíž barva je modř, rajský císaři a svatý Duchu a moudrosti, která jsi králům vtiskla do pravice meč a do druhé ruky říšské jablko, poznávám úradek ztajený v tom znamení a slibuji, že uchopím jilec válek a že budu držeti zemi, jako sevřená dlaň drží jablko. Poznávám, že není věci jedné bez věci druhé, vím již, že je válka sluhou míru, poznávám, že vzdálené a budoucí bitvy se teď počínají.“

Složiv slib u nohou mrtvého krále jal se Přemysl naříkati nad lidskými bědami, neboť otcův skon naplnil jeho duši nezměrným smutkem.

Když byl skončen smuteční obřad, shromáždili se šlechticové strany Přemyslovy a vyslali ze svého středu rytíře Jaroše, aby oslovil panovníka jejich jménem. I žádal ten rytíř za slyšení a vkročil ke králi jsa si jist, že jej Přemysl obejme a že mu vloží do rukou část moci a že mu udělí ty osady a kraje, které předtím drželi milcové Václavovi. I jal se mluviti o příběhu, který zosnoval se svými druhy v Počáplech, a jeho tvář se pokryla šťastným ruměncem.

„Běda vám,“ řekl král v odpověď Jarošovi, „běda vám, proradní šlechticové, kteří tak lehce mluvíte o věcech nepěkných! Nelíbí se mi vaše příhoda! Špatně jste nastražili svou věc a nadarmo čekáte na odměnu.

Tři věci podpírají vladaře; prvá je meč válek, druhá je svorník pevného držení a pevné správy, třetí pak je země a velikost statků. A pravím ti, že jako osadník a dobrý hospodář nedává svým sluhům zemi, ale hledí, aby se držela v celku a aby v jednotě byla spravována, tak také král. I jest mé království statek, který budu držeti ve vlastních rukou a který rozmnožím a opru mečem, neboť to mi ukládá Bůh.“

Skončiv napomínání dal král svolati soud a na tom soudu vrátil v královské držení všechny statky, které Václav rozdal svým milcům.

Když pak šlechticové vydali zcizený majetek, bez potupy a pronásledování jsou propuštěni.

Rozmluva

Král seděl při praskajícím ohni se sestrou svého otce Anežkou a řekl jí:

„Králova sestro, všichni velebí tvou moudrost, odpověz mi tedy a vyjev mi, co znamená tenhle sen: V povětří krouží orel. Křídla jej mocně unášejí, jeho zoban je pevný a dobře zahnutý a jeho drápy jsou mocné. Pod letícím orlem je širá a volná krajina, ale přece jsou tam dva černé lesíky. I krouží ten orel a jeho hlava bdí nad jeho srdcem. – Unáší jej touha vzlétnouti k nejvyššímu místu, ale rozum mu našeptává, že v těch dvou lesících je ukryt nepřítel.“

„Ach,“ odpovídá Anežka, „není výsosti mimo svatost! Zanech podobných myšlenek, buď pokorný!“

Řkouc to položila Anežka dlaň na předloktí svého synovce. Jasný den, veselé pokřikování přívozníků a zvuky vzdáleného města dolehly do klášterní kobky. Paní, která se v mladosti zaslíbila Bohu a jejímž hradem byla modlitba a jejíž slávou byla svatost, pocítila v té chvíli dotyk jiného života. Zdálo se jí, že Bůh, který stvořil Přemyslovo srdce a jiskřící mysl, má jiné záměry s králem než s mnichy. I obejme jeho hlavu a praví: