23

Žena neodpovídala, ale nic naplat, Petr jí ukázal jakousi pec, vystavěnou z kamene a z hlíny, kde mohl řečenou rudu páliti, a dále nístěj, kterou vytéká roztavený kov.

Když tak stál se vztaženou rukou a když se skláněl k ohništi, rozplakal se jeho malý synáček. Naříkal slabým hlasem, lkal, hořekoval, ale věřil by to někdo? Kovář se sotva poobrátil a sotva k němu pronesl nějaké slovíčko.

„Petře, měl bys toho nechat. Strop je očazen, trámy jsou ohořelé, nad hlavou ti schází kus krytiny a náš synáček pláče nějakou slabostí. Měl bys toho nechat, Petře. Měl bys rozvalit tu ohavnou pec a obílit stěny, měl bys přihodit sena do jeslí, měl bys dát píci dobytku, měl bys vylít pomyje do korýtka, a ty zde sedíš a ukazuješ na nějaké bídné rudky.

Kdepak je chléb?

Kdepak je mouka a vaření?

Vždycky jsi mě, Petře, poctivě živil, a teď nedbáš a zahálíš!“

„Nešťastná ženo, čemupak se v královských komorách říká práce a čemu se říká zahálka? Nevidíš, že vylévám z rudy kov? Nevidíš, jak je čistý a kujný? Nevidíš to ryzí a bělostné olovo, které má desateronásobnou cenu než olovo černé? Zhotovím z něho mísy, sběračky i číše a jedinou z těch číší vyměním za čtyři lokty flanderského sukna. Jen měj strpení! Živil jsem tě vždycky poctivě a zanedlouho budeš mít opět všeho dost. Dám ti nejkrásnější čepec, jaký lze koupiti u týnských kramářů a náš Kubíček bude jíst z misky, které se nic nevyrovná.“

Řka to, uchopil kovář svou choť a smál se a políbil ji na rameno a mluvil tak vesele a měl tolik nadějí, že mu ubožačka nemohla nevěřiti. Setřela slzy a jala se poklízet: rozdělala oheň, nakrmila malého Jakoubka, ale když byla hotova s prací a když měla odejíti, uchvátila ji veliká tíseň. Cítila strach. Uhadovala, že se zachvívají samy základy jejího domova. Chtěla kováře varovati jako přítelkyně varuje přítele, ale zakazovaly jí to mravy a dále poddanství, kterým se ustanovuje, aby žena žila podle vůle svého manžela a nemísila se v jeho konání a přijímala všechno s pokorou.

Tak bylo jí odejíti.

Plakala, políbila v slzách své dítě a kovář jí odpovídal s rozpačitým úsměvem. Jeho hlava byla zpola obrácena k ženě a zpola k nístěji. Sledoval tenký pramének roztaveného kovu.

Cizinec

Flanderčan Hans, řečený Kaan, který býval kdysi kuchařem a který se později stal pomocníkem komorníkovým, měl ve své otčině jakéhosi příbuzného. Jmenoval se Keslenk. Za dob mladosti zavedla toho Keslenka náhoda na sever, na holandské pobřeží, kde je země nízká jako travička a kde se vlny a příboj rozlévají hluboko za břeh.

V těch krajích naváželi lidé proti přívalu náspy a milý Keslenk se stal stavitelem. Budoval hráze, obeznámil se se zedničinou, a protože měl bystrou mysl, dovedl i rozměřovati zemi a rozpoznával, kam poteče voda. Když mu bylo asi padesát let, byl již dosti bohat, aby zanechal řemesla. I vrátil se do Flander. Najal si prostorný dům a chtěl v pokoji trávit stáří. Potom, sedě u praskajícího ohně, rozmlouvával příbuznými a s přáteli a zahříval si údy, které zpuchly od slaného vzduchu a od vlhkosti. Vedle toho, aby měl nějaké vyražení, půjčoval na vysoký úrok peníze. Jednou, když se toho nejméně nadál, přiběhli do jeho příbytku jacísi kupci a jeden přes druhého mu zvěstoval, že neblahým řízením osudu přišel o všechen majetek.

Jak? – Člověk, kterému svěřil Keslenk velikou částku, aby za ni koupil pšenici a aby ji odvezl na anglické ostrovy, ztroskotal. Bylo jisto, že se Keslenk nikdy neshledá s tím, co vložil do jeho podnikání, bylo jisto, že moře všechno pohltilo a že jsou peníze krátce tytam.

Potom nastaly pro Keslenka špatné časy. Míval ve stáji ušlechtilé klisny, v síni na dřevěném kolíku mu viselo sedlo, ale zvířata i sedlo se záhy stěhovaly k lichváři. Keslenk prodal truhlice, propustil sluhy a nakonec mu nezbývalo, než aby si vyprosil přístřešek u synovce, který byl zároveň synovcem Hanse, řečeného Kaan. Tam spával v komoře a vedlo se mu jen tak tak. Ale po několika měsících přišli do Flander kupci z Čech a ti kupci se Hansovým jménem poptávali po příbuzném královského služebníka v Praze. Když nalezli jeho příbytek, mluvili před pánem domu a před jeho dítkami i před Keslenkem takto:

„Tvůj dům je dosti prostranný. Viděli jsme také vepře v tvých ohradách a je to pěkné stádo. Snad tedy nežiješ v nedostatku, ale tvé nádobí je dřevěné a hrubé a neušlechtilé a látka tvého pláště je samý uzlík. Plášť se tedy nedá nikterak přirovnati k nádhernému šatu tvého bratrovce. Tys pouhý prosťáček, ale tvůj příbuzný Hans je na tom dočista jinak: hoví si v královských komorách, smí tu a tam mluviti se vznešenými šlechtici, pije ze zlata a jídá se stříbra. – Je pravda, že jsi jeho příbuzný? Nic nám tady nepřipomíná jeho vznešenost, a kdyby byl na tom