52

meč, než je meč tvůj. Ustup před slovem, které tě volá! Dej se na pochod a leť, jako letí ptáci. Batu chce uzřít chánova synáčka.“

Tu uspořádal Pajdar hordu a obrátil ji čelem k Opavě, neboť tam byla země nechráněná a volná. Potom pleně a pále a zbíjeje hnal se dolů Moravou. Mrak prachu skrýval jeho houfce sevřené a rozptylující se, mrak prachu se táhl za Pajdarovým vojskem, výpar koziny a koží špatně vydělaných se vlekl za ním a nesmírný dusot se rozléhal krajinou, která je volná a kterou lehounce ohraničují nízké kopečky.

A všude, kam vkročilo to vojsko a všudy, kam se ohnal jeho kůň, plály požáry a těla spálená a zvěšená, těla, v jejichž krcích, v jejichž hrudi vězely šipky, těla probitá kopím, těla, jež v přiblížení smrti zkřivila údy, těla odpočívající v údivu naděje pokrývala nešťastnou zemi. Pajdar řečený Petu byl šťasten. Volal k činění pomsty.

Chtěl vzíti odplatu za kladský nezdar. Chtěl dobře vésti syna pánova a v usmívání hleděl, jak bodá koně, a protože nepřátelé byli daleko, dal mu volnost. Synáček chánův se tedy rozjel vpřed a jeho pěstounové, to jest tři pacholátka, jež se mu blížila věkem, a dále devět mužů a dále tři starci jen stěží mohli držeti krok s jeho hřebečkem.

V ten čas nastávalo jaro. Vlahý vzduch vanul moravskou kotlinou a lidem bez domova, ubohým tulákům, kteří se cikánili v cizí zemi, se opět dařilo jakž takž. Přešli kopce, vkročili v utěšenou rovinku – a kdo by to řekl? Jedna vesnice je opuštěná, druhá prázdná a ve třetí není živé dušičky. Cikáni, lidé bez slávy a cti, neměli v krvi pražádný pořádek. Zdálo se jim, že nic není přirozenějšího než vrhnouti se na vepříka s plandavýma ušima, který se zaběhl. Byli by to s velikou chutí učinili, ale bránil jim strach. Čichali všude úskoky, nemohli uvěřiti, že by v záloze nestál chlapík s dlouhou holí a jako v očarování hleděli za vepříkem, pokud to tučné sousto nezmizelo v podrostu. Když věc dlouho trvala a když lidé nepřicházeli a když se neozval ani psí štěkot, dodali si kartasové ducha a přiblížili se ke čtvrté vesnici. Dveře chat byly tam dokořán. Nahlédli do jedné z nich a spatřili kočku, která se velikým skokem snesla s peci. Ucouvli, stáli bez hnutí a ticho se jim kolébalo v hlavě. Potom prohrábli popel, hledajíce placky. Když se tak trochu nasytili se srdcem plesajícím, šli dál a když vposled dorazili k místu, které se nazývá Olomouc, měli již odvahy až nazbyt. Rozběhli se po dvorech a chytali slepice. Jedno hejno hřadovalo na jabloni. S nohou pokrčenou, s hlavou mezi křídly, chystaly se slepice pomalu k spánku. Ach, hladovým kartasům bylo při tom pohledu blaze. Nač čekat? Vrhli se s hbitostí nějakého spanilého boha na hejno.

Kéž by byli opatrnější! Kéž by lépe dbali o své živobytí! Vždyť se z olšiny ozývá tatarská píšťalka!

Ale cikáni neměli zdání, že je smrt blízko. Vlastní křik a poděšený hlas slepic, které přeletovaly s větve na větev a jež přebíhaly dvorem jako zbavené rozumu, dočista je ohlušil. Pečínka! hrome, to pro hladového znamená celý svět! Můj tvůj! Tataři netataři – cikánům je všechno jedno! I bylo viděti, jak vyskakují a jak se krčí, letíce na oslňujících nohou nízko při zemi, a jak se vztaženou rukou se otáčejí, chňapajíce po křídle, které se třepetá.

Zatím prví tatarští jezdci, a to jest ti, kteří jeli asi o pět koňských délek před kralevicem a kteří měli dbáti o jeho bezpečí, stihli selský dvůr. Zvolňují běh, vypouštějí šípy. I zasvištěly ty šípy a pět žen padá. Pět žen je zasaženo, jedna chrčí a zpěněná krev jí zalévá ústa, druhá, ruce na ňadrech, kvílí, třetí v jakémsi úchvatu objímá svá kolena a hlava jí padá k rameni. Pokud jde o muže, leží jeden již bez hnutí a druhý dokonává. Smrt klape tedy čelistmi i za kartasem, který pronásleduje kohouta, ale kartas o tom nemá tušení. Je odvrácen a pranic nevidí, otřásá větví jabloně, kde křičí kohout, a jeho ucho je plno veselého tleskotu křídel a kokrhání. Usmívá se, stojí se zvrácenou hlavou a špetka závrati mu běhá po zádech. Když chánův syn dorazil na prostranství, slétl i kohout. Cikán po něm bije ulomenou větví, padne k zemi, chce kohouta přikrýt cípkem slaměného pláště, ale kohout uniká, letí a kartas se za ním vznese na spanilých nohou do veliké výšky.

Probůh! Před kartasem stojí kůň! Vzepjal se, skáče, uskakuje, zarývá kopyta do země a přes jeho hlavu se řítí jezdec. Mladistvý chánův syn udeřil čelem o kámen a zůstal mrtev.

Když uslyšel chán tu smutnou zvěst, dal stanouti všemu vojsku. Před jeho tváří zmučil kartase a soudil pěstouny.

Rozkázal, aby je katové svázali k sobě provazy a zůstavili je před Olomoucem, důvěřuje, že nepřátelé na nich vykonají své pomsty. Sám u velikém spěchu táhl do Uher.

Kartas (je-li dovolena zmínka o ubožáku příliš nicotném) byl asi třetího dne zároveň s pěstouny chánova synka ubit od templářů. Smrt mu přinesla zajisté vysvobození, neboť nesmírně strádal od ran, jež utrpěl na mučidlech.

A co dále? Stalo se, že Batu a Pajdar svedli nesmírnou bitvu na řece Slané u Mohi a že mongolský lid zaplavil celé uherské království. Za tuhé zimy, která nadešla příštího roku, překročili Tataři Dunaj a pronikli až k dalmatským břehům. Tehdy zemřel Otakaj. Tehdy se dal chán Batu, vnuk Džingischánův, na pochod do své země, aby zápasil o jméno pána pánů, tehdy odtáhl ze západních zemí a tak smrt a nehoda smrti skytla v těch končinách úlevu