netrval, abychom tě vyhledali, kdyby nám za námahu nebyl vyplatil půl kopy denárů, nemohl bych tomu ani věřiti. – A když jsme již u peněz: půl kopy je arci málo, neboť Hans ti posílá několik dárků, které nám způsobily veliké nepohodlí. Jen tak tak jsme je zachránili před zloději a nevím, co by se bylo přihodilo bez ochrany českých poslů. – Král jim rozkázal jíti do Dánska k Dagmařinu dvoru a my jsme se jim pověsili na paty.“
Řka to, dal kupec vysypati ze svého žoku několik cínových mis a dále krásné kožišiny a dále tři předměty zhotovené z ryzího stříbra.
„To jsou,“ řekl, „dary Hanse, řečeného Kaan, který je služebníkem královským a který opustil vaši rodinu a došel důstojenství.“
Hansův příbuzný, slyše řeč a znamenaje, že i kupci přicházející z té daleké země jsou vznešenější než přemnohý šlechtic, byl jat velikou úctou a pohostil je a dal obroku jejich soumarům a zdržel celou družinu až do druhého dne. Když se usadili kolem stolu, nutil nejvýmluvnější, aby vypravovali o divných končinách, kde chytráci docházejí poct a kde se krátký pláštíček šibalův prodlužuje v nádhernou šubu.
Kupci se nedali prosit, a protože jídlo bylo dobré, rozpovídali se, až se jim prášilo od úst. Snad se vychloubali, ale jejich nadsázka přece postihovala pravdu: bylo z ní zřejmo, že se česká země otřásá neklidem a toužením po nových věcech a dále, že skýtá bohatství, a dále, že je příznivá každému podnikání.
Za podobného hovoru seděl Keslenk v přítmí světnice a jeho ústa se pootvírala údivem a jeho duch byl pln žádostivosti odejít do té končiny. Dotkla se ho veliká naděje, neměl stání a toužil vyhledati svého synovce Hanse.
I poptával se, kdy se vydá do české země nějaký flanderský kupec. Zvěděv to, směnil svůj kabát a všechno, co mu zbylo, za misky třikrát krásnější, než byly ty, které Hans poslal do Flander. Potom Keslenk vyhledal kupce chystající se do Čech a poprosil je, aby pro lásku boží odevzdali mísy vznešenému synovci.
V odvetu nežádal od Hanse nic, než přístřeší na velmi krátkou dobu.
„Za nějaký měsíc,“ řekl kupcům, „mě povede naléhavá cesta do Prahy. Jsem stár, nechci se tlouci po krčmách –
co mi tedy zbývá, než zaklepati u synovce?“ Nouze dala totiž Keslenkovi poznati, že chudý příbuzný bývá mnohem méně rád viděn než bohatý strýc, který nemá pokdy, aby se pozdržel déle, než oschnou kopyta jeho klisny.
Když měl Keslenk za to, že poslové vyřídili v Praze vzkaz, obešel všechny své přátele a rozloučil se s nimi, řka:
„Vzácní pánové, byl zde v Bruggách jakýsi kupec a pravil mi, abych se vydal na cestu do českého království. Je to velmi daleko, ale můj synovec Hans, řečený Kaan, si neví v nějaké příčině rady a žádá, abych mu pomáhál. Mám prý u něho tráviti zbytek života. Snad chce Hans užíti mého rozumu, snad chce zakládat rybníky, snad chce hraditi nějaké město. Věřím tomu a je to zajisté pravda, neboť byl ustanoven purkrabím a rozhoduje v Čechách jako náš hrabě rozhoduje v Gentu.“
Když Keslenk skončil řeč, rozdával na rozloučenou nějaké nicůtky a oběma rukama přijímal na oplátku drobné mince. Tak sehnal pár grošů a zakoupiv si dyšnou kobylku klusal vesele na východ.
Výměna
Když se naplnil čas čtyř let a kralevic povyrostl a když již mohl dávno snášeti potravu a krmě, které přicházejí na stůl dospělých lidí, chtěla se Nětka vrátit do svého domova. Nenáležela k čeledi, byla svobodná a nikdo jí to nemohl odepříti. Sotva však královna doslechla, co Nětka zamýšlí, pokynula služkám, aby ji zadržely, a slíbila, že se Nětce odmění, setrvá-li až do té doby, kdy pacholátko bude moci býti odevzdáno kněžím a šlechticům. Kojná, které se svíralo srdce a která usychala láskou pro svého synka, nemohla odmítnout.
I trápila se, chřadla a při vzpomínce na Petra či na robátko polévaly ji slzy.
Zatím kovář vyslídil jakéhosi člověka, který byl posedlý skoro stejnou vášní jako on sám, a s tím člověkem chodil po horách na západním pomezí země. Hledali bělostné olovo, které vytaveno z rudy vrže mezi prsty. Dvakrát či čtyřikrát se jim věc podařila. Nalezli v kamení kovová zrnka nebo šupiny, ale to bylo vše. Štěstí je opustilo a zbídačeni se navrátili do chýší, které div div že nespadly nepořádkem. Nikdo je nepodpíral, nikdo nevezdil vypadlý kámen, nikdo nevyměnil uhnívající kůly. Když kovář zhlédl tu bídu a když uviděl svého synka, jala ho lítost. Chtěl stavení opravit, chtěl opět poctivě živiti Jakoubka i Hávu. Uchopil tedy zednickou lžíci, dal se do práce, ale když byl večer, přišla k němu Háva a pravila:
„Flanderčan, který jest králův služebník, stál před tvým mlátkem a vypravoval příhodu.“
„Jakou příhodu?“ otázal se kovář.