něha byla totiž taková, že nemohl ve svém srdci mysliti na krále Valdemara.
Přál si vlastní porážky.
Ale ztratit Markétu? Ztratit bytost tak krásnou? Nikoliv! Chtěl napnout všechny síly. Ta snaha byla však marná, neboť nějaký anděl mátl ruce hráčů a sám byl rozhodčím a sám prý způsobil, že vítězství se sklonilo na Dánovu stranu.
To jest vypravování, které žije ve slovích vypravěčů. Pokud jde jen o věci na pevno postavené a jisté, dochovalo se, že Valdemar, král dánský, pojal za choť Markétu, dceru Přemyslovu. Ten sňatek zrcadlí směřování českého krále a vzrůst jeho vlivu. – Odpovídá-li pak skutečnosti, že paní Markétě byla vdmychnuta do srdce něha a krásné smýšlení, je to dar po matce. Zvláštní milost, půvab údů, znějící hlas a volnost, s níž kráčela a s níž kynula na pozdrav, to, jak se praví, jsou vlastnosti zděděné se strany Přemyslovy.
Když byl Markétiným sňatkem vytvořen svazek mezi zemí českou a zemí dánskou, stalo se, že někde na výsostech se setkaly i bájivé touhy obou národů a že národ jeden vešel v přísloví národa druhého a že mezi nimi vznikla pouta lásky. Na znamení, že tomu tak jest, obnovuje se dodnes jméno Markétino a dívky v Čechách se po dánském způsobu nazývají Dagmar.
Stáří má snad přemnohé muže, aby složili ruce do klína a posedávali u krbu. Stáří bývá tiché, stáří bývá smířlivé, stáří bývá jako plytká řeč. Ale naproti tomu jsou léta pokročilá, jež oživují příčinami smrti. Jejich planutí žhne, a čím jsou blíže hrobu, tím mocněji se vzpínají touhou.
A takový byl i věk Přemyslův. Král neměl stání, bažil po nových příbězích, chtěl zveličit svou vládu, unikal, vracel se a v jednom objetí snad prahl po druhém. Když tedy žil s Adlétou Saskou, vznikla v něm touha po Konstancii a miloval ji vroucněji než předtím. Tehdy se přihodilo, že Ondřej, král uherský, který o Přemyslovi soudil příkře, změnil nějakým způsobem své mínění. Snad uslyšel králův hlas a znamenaje jeho jímající způsoby snad si ho zamiloval. I otevřela se Přemyslovi cesta k novému vyjednávání a král viděl, že jeho vliv v končinách řeky Dunaje se může za uherské pomoci zvětšiti. Uzavřel tedy s Ondřejem přátelství a vzápětí povolal jeho sestru Konstancii z komnat vedlejších na místo královnino. Byl k tomu stokrát ochotnější, neboť k důvodům lásky přistoupila něžná naděje, že mu pravá manželka porodí syna.
Čas Konstanciin se pak naplnil v prosinci léta 1205.
Dvě děťátka
Narození králů bývá zaznamenáno, pokud jde o místo i čas, do nejmenší podrobnosti a přece není nic nesnadnějšího než vyhledati v učených svazcích, kdy spatřil světlo světa kralevic Václav. Mějme tedy za to, že se ta slavná událost stala za soumraku dne 15. prosince. V ten čas pršelo, jako když z konve lije. Na pražském hradě pod okrajem střech – zpola v suchu a zpola v přívalu hrnoucím se vyhloubenými žlábky – stálo několik stařen.
Záda na zdi, ruce na mošnách, s pohledem obráceným k loužím, které protkával dešť, moulaly jakousi modlitbičku k oslavě svaté Anny, ochránkyně rodiček. I bylo slyšeti jejich hlasy a dále skřípání veřeje, neboť služky a ženštiny, kterých při podobné příležitosti bývá plný dům, se vrzaly z deště do světnic. Čerstvé, potrhlé, kvapící, s nosem zdviženým a se sukněmi ve špetce přeskakovaly stružku za stružkou. Bylo snadno uhádnouti, že mnohá z nich dobře ví, kde postávají královi pacholci, a že dobře odhadla, jak se asi vyjímá lýtko vězící v nohavici červené či modré.
Skok sem, skok tam. Ale věru neměly pražádné příčiny k spěchu. Královna byla zdráva. Opírajíc se loktem o podušku, vesele rozkazovala chůvám a její oživená tvář se leskla radostí. Jedněm nařídila, aby otřely synáčka vlhkým klůckem, druhé měly utáhnout povijany, třetím bylo pak jíti na práh královy světnice a k biskupovu domu.
Když panovník vyslechl šťastnou zvěst, velmi se zaradoval a dobrořečil Bohu. Modlil se, jásal a s ním plesali kněží a velmožové a služebníci a všechen jeho hrad.
Potom král přikázal naplniti tři koše drobnými penízky (tak, aby v nejmenším ležely tři kopy a v největším devět kop denárů) a dal tu velkou částku rozhoditi mezi lid. – I bylo viděti královy služebníky, kterak před okny nasedají na hřbet soumarů a dále zbrojence a dále stařeny a dále houf, který se hnal do nádvoří, neboť v tu chvíli se otevřela brána.
Ten, kdo byl již uvnitř, i ti, kteří kvapili ke královským služebníkům zvenčí, měli náramně napilno. Touha uchvátit nějaký penízek hnala je prostředkem louží, jež stříkaly pod jejich skokem. Hnala je jako vítr, hnala je, jako hlad žene vlčí smečky. Strkali se, jeden bil druhého a leckterý plášť vzal tehdy za své a leckterý škrpál uvízl tehdy v blátě.