„Královno, čest, láska, vroucí oddanost a přání, aby ti milý Bůh dal vše, co se uráčilo tvému srdci, tak příliš nás naplňuje, že přemáhá i tíseň, kterou v tvé přítomnosti pociťují prostí lidé (i kdyby byli mistři ve svém umění).
Když tedy je naše ostýchavost poražena, nemůžeme tě neosloviti a nevyjevit to, čím srdce přetéká: Buď zdráva, královno! Ať dlouho zkvétá milost, která se snáší na tvou hlavu a kterou ti Bůh propůjčil a která ukazuje, že jsi nástrojem jeho záměrů! A přijmi to pozdravení a vlídně nám pokyň, abychom ve své prostotě a oddanosti mohli vysloviti jedinou otázku.“
„Věc mistrů,“ odpověděla královna, „jest mluviti. Věc královny jest naslouchati hovorům a prosbám. Mluvte tedy podle libosti.“
„Královno, král a vévoda a vítěz v přemnohých bitvách, Přemysl, svedl jednou pozornost mistra korutanského k povídce o králi makedonském. Když mistr z Korutan s velikým uměním dokončil to, co si král zalíbil, a když píseň zazpíval, stalo se, že nedošel chvály. Ach, královno, ty, která znáš každé hnutí Přemyslovy mysli, vyjev nám, kam se teď odnáší jeho zalíbení a jakou cestou se ubírá jeho přízeň, neboť na křižovatkách králů našinec není doma a může uklouznout a místo chvály si snadno utrží trest. Hle, složil jsem krásné zpívání, neboť vím, že král u vod, které slují Rábnice, dosáhl nesmírného vítězství. Vím dále, že ten kraj byl králi nejdražší ze všech končin, kterých kdy dobýval. I sestavil jsem tedy skvoucí píseň, – ale došla mi zvěst, že král nechce o Rábnici slyšet a že vydal území a že si nepodržel nic než naději na trvalý mír. Ta píseň má cenu pěkného dvora a teď mi nezbývá, než uvrhnout ji do ohně!“
„Srdce králů,“ pravila Kunhuta, „planou takovým žárem, že vy a já nemůžeme patřiti do jejich plamenů.
Nedobádáme se. Vždy nám zůstane utajena nějaká věc, která krále rozechvívá. Vždy budeme chybovati, neboť jak vzlétá pták? Jinak kur, jinak orel a jinak skřivánek!
Ale ve snách a v myšlenkách, které se vracejí do mé duše, se mi zdává, že spatřuji zalíbení královo v pokojné práci. Vidím jeho úsměv, když mincmistr mluví o nákladnících, když vzkvétá nově založené město, když purkrabí a hejtman zemský a písař zemských desk mu přednášejí zprávy. Král bývá šťasten, když určuje, co dlužno vykonati, a když se daří dílo tak, jak znějí jeho touhy.“
Řkouc to, kynula královna svým paním a vzdálila se. Šla zástupem vyslanců a rytířů a knížat a na všech ústech a ve všech myslích vzbuzovala radost a usmívání. Zasmušilý křižák se před ní uklonil, srdce přísného kněze se rozveselilo, lakomec vydychl, jako by potkal samu štědrost, hýřil ucítil, že nemá, co by si mohl opatřiti za tíhu svých peněz.
Když přešla, když její modrý plášť splynul ve žluti a zeleni dvořanů, stáli pěvci ještě bez pohnutí. Jeden s dlaní na čele, druhý se sepjatýma rukama. Třetí luskal prsty. Zžíral jej trapný stud, že neřekl svou věc dokonaleji a že mluvil před královnou zastřeným hlasem a hůře než žáček. A jako se stává, když člověk marně honí bycha, jal se ubohý mistr teď rozmlouvati po způsobu lidí rozhodných a řekl:
„Královna je vznešená a krásná, ale přisámbúh, pranic nedbá pravidel našeho řemesla! Cožpak jste, mistři zpěvákové, slyšeli někdy skládání o pečení chlebů? Což písař, soud a kupci, kteří si nacpávají váček, mohou vejíti v líbeznou řeč? Ach, naše písně platí rytíři, který pro čest jména a pro velikost lásky vítězí a jehož srdce plane vášněmi a jemuž se přiházejí věci neuvěřitelné. Je zamilován do své rytířky, dýchá jen pro ni – ona pro něho!
Jářku, to je jiná, to se jinak vymýšlí!“
„Ech,“ řekl druhý pěvec, „co chceš vymýšlet, když královna předstihuje všechno snění a když král učiní skutkem vše, po čem nějaký smrtelný člověk může zatoužit.“
Vskutku, kdekdo se domníval, že Přemysl dosáhne každého cíle.
Když zemřel Richard Cornwallský, rozneslo se, že nikdo jiný než český král nemůže býti zvolen za císaře.
I ozývaly se zvony tou zvěstí a po hradech a po městech šla řeč, že se stane česká země středem říše a že Přemysl uchvátí to, co mu lidé přisuzují a v co každý důvěřuje. Král pak pečetil listy a rozesílal posly a neumdléval ve snaze, aby víra byla učiněna skutkem.
Dva Italové
Znamenitý osinovatel dopisů, který se svého času bral s králem na sever do Litvy, neobyčejně zpychl a s velkou smělostí se obořoval na písaře. Vyhledával spory. Jeho mysl (jakkoliv v dopisech a skládankách mluvil dosti krásně) nabývala ryšavé barvy šílenství. I vrhal se proti zákonu, pronášel řeč, jako by byl nějakým velmožným pánem, a udílel důstojenství nalevo napravo. Třásl se uprostřed léta, chodil nah, když sněžilo; jeho mysl nestála krátce za nic. Šlechticové jej pronásledovali a byli odhodláni raději ho zabít, než připustit, aby ten posedlý člověk