70

mohu říditi stáda z končiny plané na pastvisko, jež se zelená?

Tu mu připadlo, aby zem i stádo rozdělil na menší díly. Učinil to. Sám podržel střed země a lučiny, které ležely při pomezí, dal svým služebníkům. Ustanovil je jakoby pány tak, že každý z nich se mohl spravovati podle vlastní vůle.

A vypravuje se dále a jest psáno, že po nějakém čase loupeživý lid vytkonal nájezd v tu končinu a že pastýř volal své služebníky, aby šípy a mlaty a obušky hájili pomezí. – Pojďte – pravil – srazme se v jedno vojsko a udeříme na ty katany, kteří přicházejí, aby zplenili naši zem.

A v týž čas a v touž chvíli dorazil k služebníkům i posel toho nájezdného lidu a řekl jim: Proč posloucháte svého pastýře, což nejste, jako jest on sám? Což nevládnete zemi, což není váš meč dost dlouhý, což není dost břitký, což špatně seká? Máte snad v prsou nějakou úzkost, či se bojíte?

I odpověděli mu ti sluhové, jako odpovídají sluhové špatní, spojili se s ním a vytáhli proti pastýři. Ten pak, maje jen málo věrných, ustupoval před nájezdníky a vlákal je na těsné místo. Tam na ně udeřil a přálo mu štěstí. Pobil jich dost a dost; ostatní pak zajal a uvedl do svých stanů a soudil je a řekl: Je přirozenost vlků, aby se vrhali na ovce, ale ovčák brání a ochraňuje stádo. To jest řád, který byl potvrzen! Složte tedy sliby, zaplaťte výkupné a já vás propustím. Potom se obrátil k svým špatným služebníkům a řekl: Mužové a služebníci mého domu, propůjčili jste rameno k boji a k povstání proti pánu, kterého ustanovil Bůh: propadnete tedy hrdlem!

To jest bajka, řeč planá a slova z blan, já však pravím, že tady před námi stojí nevěrný rytíř Boreš z Rýznburka, který, jak se mi doneslo, strojil s Jindřichem úklady proti svému pánu!“

Řka to král povstal a jeho sličná tvář vzplanula hněvem a jeho obočí se svraštilo. Boreš pak pravil: „Králi, vyslechl jsem s pozorností bajku a vidím rudost zlosti v tvém obličeji a vím, že mě čeká neblahý konec. Žel, lidští příběhové zhusta se měnívají! Jak je tomu dávno, co jsem stál po boku krále, když kralevic a lidé kralevicovi táhli k Hněvinu Mostu?“

„Nešťastníče,“ řekl král, „připomínáš můj poklesek? Připomínáš to, co bych chtěl vytrhnouti z příběhů? Kdyby z mé pravice zbýval jen krvácející pahýl, ještě bych se bránil, ještě bych trestal, ještě bych srážel hlavy těm, kdo jednají, jako jsem já jednal v jinošském věku. Tehdy jsi stál proti mně a já, když jsem se ujal vlády, ponechal jsem ti statky a komornický úřad. Nepomstil jsem se, neboť v tvém počínání byla špetka věrnosti. Jen pro tu starou ctnost vyvázneš dneska hrdlem! Jen pro tu ctnost ti možná někdy odpustím!“

Dominikán

Daleko na severu a daleko na východ, tam v končinách moře a hourajících vln, sídlil doposud národ, který sloužil modlám. Němečtí rytíři vedli proti tomu národu válku po třicet let. Podrobili krajinu pogusanskou a varmijskou a galindskou, ale země Sambie stále odolává a klade těžký odpor.

Ach, což nikdy nebude konec tomu boji? Což se ta země nikdy nepoddá?

Je veta po Slovanech polabských, je veta po Vendech; kdekdo v těch končinách vyznává pravého Boha, kdekdo v těch končinách se přimkl k moci německého řádu, nuže, co bude se Sambií?

Od roku 1233 přicházejí do českých osad žebraví mnichové. Na bedrech brašnu, v ruce zuráženou hůl, stojí na nárožních kamenech, stojí na schůdcích chrámů, stojí na obrubních studní; vlaje jim široký rukáv, jejich vous se vlní a jejich řeč takto zaznívá:

„Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého! Jak je líbezný život v obcování křesťanském! Svatá Panna vám žehná, anděl strážce vás ostříhá, svatí orodovníci kolem Ježíše Krista vztahují své ruce, aby vám vyprosili odpuštění hříchů a kněžské modlitby jako nějaké žebře se zdvíhají k nebeským oblakům. – Jaké je to u vás krásné živobytí! Ale běda! Tam, v těch končinách severních, v Prusích, v zemi, kde si bouře pohrávají s kocábkami, žije pronárod ničemníků, tam žijí pohané, kteří se rouhají živému Bohu a v háječcích kolem šibenic a katovských špalků prozpěvují, chválíce duchy nečisté a urážejíce Krista Ježíše.

Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého! Jsou rytířové Němečtí, jest vojsko Ježíšovo, jsou synáčkové kříže, kteříž s tou lůzou pohanskou vedou válku a lstí a mocí a bitvami a nočním přepadáním hubí jejich temnotu a pýchu. – Pro slávu Beránkovu, pro království, které přijde, až všechna země bude vyznávat jeho jméno, pro blaženost ráje, jenž se navrátí, až východ se západem se setká v obcování svaté církve, pro úsměv nejčistší Panny, pro něhu světice, která je patronkou vašeho miláčka, pro mír a pokoj a věčné radosti, dejte se, dítky, pod korouhve těch Německých rytířů! Přispějte jim desátkem ze své úrody a od peněz jim dejte něco stříbra.“