86

mohl rozmlouvati s králem nebo snad dočista s královnou.

Když přišel do Prahy mistr Jindřich z Isernie, který byl šlechtic a velmož vybraného chování a uhlazených způsobů, dostalo se milému písaři listů rady, aby si hledal živobytí jinde. I uchýlil se tem člověk do města, které vzniklo pod hradem z roztroušených vesnic na levém vltavském břehu, a tam z milosti sluhů a podkoních spával v nějakém páchnoucím doupěti.

Jednou se bral tou končinou Jindřich z Isemie a dva šlechticové. Tu zahlédli hlouček měšťanského lidu, kterak v ustrnutí naslouchá jakési vznícelné řeči. I pozastavili se a slyšeli strašná slova, jež krákala jako hejno vran a kavek. Rozumu zbavený písař stál mezi měšťany a mluvil takto:

„Andělé naříkají, krev kane jim z očí, tlukou křídly, drásají svá roucha, neboť trestající Bůh je posílá k splnění těch věcí zvěstovaných. Jeden má srp, druhý blesky, třetí proutek, kterým se otvírá země. Běda, ta trojice přivodí zkázu! Nic nesvezete do svých stodol, nic neuchráníte, všechno vám bude vzato za trest a pokutu, že císař a syn císařův byl zžírán a trhán a mrskán. Za hříchy vévod nastává konec světa! Všichni ohňové, kteří jsou zavřeni v pekelných pecích, vyrazí na sklonku času, neboť Bůh se rozhněval, že císař jako zdechlina je ukován v hrobě a že byl jat a že je týrán.“

Za té řeči, jež postrádala rozumu, zadul větřík. Odnesl suchou smítku před tvář rozběsněného vypravěče a ten chuďas vzkřikl mocným hlasem a jal se oslovovati bouři a viděl jakési lodice zmítati se tam, kde v měšťanském pořádku stály domy.

Jindřich z Isernie pronesl soucitnou poznámku. Tu jej ten strašný rozpravěč spatřil a spílal mu a mluvil s takovou prudkostí a tak nenávistně, že Jindřich chtěl tasiti meč. Chtěl nešťastníka probodnouti.

„Pane,“ pravil jeiho průvodce, „vím, že každý křesťan má ukrátiti život člověka posedlého ďáblem, ale nečiňte toho bez soudu! Král by vás odevzdal katům. Nelíbí se mu spravedlnost náhlá a příliš rychlá. Nechte toho a pojďme raději svou cestou!“ a odtáhl jej až k nároží. Než ušli tu malou vzdálenost, strhal nešťastný Francesco se sebe oděv. Kde se vzal, tu se vzal: v jeho ruce se octne bičík a chuďas si jím zasazuje strašné rány. Jeho záda jsou samý pruh, po stehnech mu stékají krůpěje krve, ale Francesco necítí bolest. Křičí, rouhá se, utrhá Jindřichu z Isernie a mluví i proti králi. Když se naplnila míra posedlosti a když mužové, kteří stáli vůkol toho rozjitřeného člověka, byli zasaženi jakýmsi nerozumem, vyrazil nešťastný Francesco z hloučku a skákaje jako pekelný dudák hnal se do uličky a rovnou na most. Chroptěl, řičel, krákal, rozhazoval údy. – Taková jest síla bláznovství.

Ale nesluší se sledovati činy člověka posedlého a zaznamenávati jeho slova. Dosti na malé zmínce: Přešed v poskocích most (jako by jej kamení pálilo do nohou), byl nešťastník ubit v ulicích Staršího města. Jeden zástup vyrazil proti němu, druhý jej pronásledoval a oba přeběhly přes jeho tělo.

Povídkáři, kteří uvedli ten smutný příběh, zajisté nebažili čenichat v koutech zmaru. Leckterý z nich chtěl jen ukázati, že za panování krále Přemysla a právě v těch dobách, kdy jej opouštělo štěstí, byla zachvácena města i kraje divnou úzkostí. Strach jako velké vody se rozlil v šíř i v dál. Lidé slyšeli trubky posledního soudu a nechť byli moudří, nechť byli plni lásky a nechť milovali Boha, manželky či statek, počínali si jako pozbaveni smyslů. Ve shromážděních a v zástupech do nich vstupoval duch strašné jednoty a vedl je, jako beran vodí stádo. – I přihodilo se, že ve chviličce smrti ubožáka Vlacha Francesca vykřikla pražská města na břehu levém i pravém a že ulicemi šel třas a hrůza. Jedni zajíkajíce se mluvili o mrskačích, kteří se vrátili a táhnou středem města, druzí hlásali, že nastává konec všemu životu, třetí volali mor, čtvrtí válku. Tak bláznovství a smrt ubohého povídálka poskytlo průchod svíjejícímu se času. Sám Jindřich z Isemie byl zasažen nějakou třískou blázniviny.

Modlitba

Já, Řehoř, jemuž jsi, Bože, vložil do rukou klíč svatého Petra, jsem již stařec. Moje srdce zemdlelo v starostech, má hlava se sklání, můj duch se zachvívá a nevidím ani vstup času ani jeho východ. – Jsou pravdy věčné, jsou snažení ustavičná, jest dílo, které nemá počátků a konce.

Nechci, aby mě ovíval příliš svěží dech novot a nemám, co bych hledal v neznámýdh zemích.

Jest svatá říše Římská, jest opora a útočiště tvých náměstků. Jen o tu mám péči, jen k té se obracím. – Ty pak, Otče, který vládneš na nebesích, dej poslednímu svému služebníku sílu a vdmychni mu slovo zrušující všechny závazky! Skytni mu jistotu, že dobře činí, opouštěje pro věc velikou věc menší. Zbav Řehoře, který v modlitbách a v ustrnutí spatřuje tvůj trůn, zbav jej tíže hříchu! Dej mu vydechnouti s volností, dej, aby cit se srovnal s jeho rozumem, neboť bez odmítnutí není volby, neboť nelze sloužiti dvěma záměrům.

Hle, nutnost se sváří s mým srdcem: Tam někde na severu jest král Přemysl, který v neblahém čase a