116

právě odbyl trest a pokání.

„Ho, ho,“ řekl, „copak tady robíte? Chtivost vám nedá dobře dělat, co? Zaslepila vás, co? Způsobila, že jste přehlédli kusy látky, které jsem tady rozvěsil na daleko viditelných místech. – Eh, vy prachaso, spíše vás lakota naučila dobře se dívat! Tak to bude! Bať, jsem doma a neobelstíte mne, ani kdybyste přišli znovu na svět: drželi jste se mých znamení!“

Horníci se dovídali o smyslu Michaelových slov prostřednictvím jakéhosi člověka, který znal Michaelovu mateřštinu. Odpovídali však jeden přes druhého.

„Mnichu, o jakých znameních mluvíš? Jsme horníci, dobří podělkáři, vesele zní naše špice. Co na nás dorážíš?

Jářku, hormistr nás bude chváliti a tvůj opat nás dozajista odmění, neboť jsme na řádovém pozemku nalezli stříbrnou žílu. – Z toho, jak je obyčej, kouká pěkný výdělek i pro klášter.“

„Kozla jste našli,“ pravil mnich, „kozla v chlévě, jako onen kartas, když kradl u sedláka!“

Potom přiskočil Michael k stromkům a jal se hledati kousky své ubohé kutny. Nesebral jich víc než právě jeden.

Všechny ostatní vzal buď vítr nebo nějaký nezbeda. Tím, co zbylo z kutny, jal se mnich mávati rudníkům před nosem a spílal jim. Tak daleko to nešťastník přivedl, že se sápal i po hrdlech a že jeho ruka, která přece měla mít útrpnost s chybujícími lidmi, dopadla dosti prudce na Janova záda. Ví Bůh, horníci se jen bránili, ale když se několik chasníků brání, může se snadno přihodit neštěstí. Milý Michael doběhl do Sedlce s kutnou roztrženou odshora až dolů.

Kráčel rovnou k opatovi. Představený kláštera se díval na mnicha s nelibostí a s velkou nedůvěrou. Znamenal, že jeho roucho je ve dví, že má nad levým okem modřinu a že podle všech známek podstoupil nějakou rvačku. Tu pocítil nechuť k povaze tak málo vlažné. Rozhněval se, a jakkoli byl hotov chrániti člena svého řádu, přece nechtěl dovoliti, aby mnich zřejmě provinilý unikl trestu. I vypravil tedy do královského města Kolína bratra převora se žalobou a hříšníku Michaelovi uložil pokání. Sotva si ubožák odpykal trest, poslal jej opat v průvodu řádového podpřevora do kláštera v Pomuku.

V měsíci listopadu vyrazili tedy dva mnichové z brány. Podpřevor si hověl v osličím sedle, Michael kráčí pěšky.

„Důstojný otče podpřevore, můžeme prý jíti dvojí cestou: jedna vede podle říčky Vrchlice, druhá za vrchem. Obě jsou stejně dobré a žádná není delší, měř jak měř. – Pane podpřevore, o to tě chci poprositi, já, mnich nehodný a těžce potrestaný, dejme se podle říčky, abych mohl spatřiti nové kutiště. Způsobíš mi tím veliké potěšení!“

Mnich podpřevor, dobrý břicháč, neměl důvodu, aby chuďasovi nevyhověl. I šli podle Vrchlice a přišli k místu, kde Michael roztrhal svou kutnu. Nebylo tam po houštině a stromcích nikde památky – a lidí jako much. Uprostřed prostranství stál rumpál, horníci hloubili těžní jámu, jacísi písaři a lezci vyměřovali lán králi a lán klášteru. – Bůh sám suď lidská srdce, ale kdož ví, jaké hnutí přivedlo na ta místa i sedleckého opata? Michael ho viděl na vlastní oči! Na vlastní oči se mohl přesvědčiti, že naleziště přitahuje opata právě tak jako novice.

„Důstojný otče,“ řekl Michael, „nevím, neklame-li mě zrak, buď té lásky a přihlédni směrem mé ruky. Zdá se mi, že mezi bezbožníky, kteří se vloudili na kutiště (jež jsem řízením božím odkryl), je i náš milostivý opat.“

„To je tak,“ odpověděl podpřevor, „odvedl jsem již hezkou řádku nehodných a provinilých mnichů, aby činili pokání v některém malém a nebohatém klášteře. Byli mezi nimi lidé těžce chybující a zatvrzelého srdce. Těm neodpovídám, ale s pobloudilci, kterým se podobáš, jsem leckdy ztratil slovíčko. Nebudu se tedy déle zpěčovati a řeknu ti všechno dopodrobna.

Náš milostivý opat ví, co se sluší a patří. Poslal rudu, na kterou jsi padl, hormistrovi a hormistr ji zkoušel a nalezl ji těžkou a hojnou. – Eh, nevyskakuj, nemávej rukama, netvař se jako sedm drahých let, nebo umlknu. – To všechno se děje podle práva. – Když tedy hormistr nalezl tu rudu hojnou, poručil založiti těžní jámy a začala práce. Klášteru se dostane dílečku a daně. Králi poplyne z hor užitek mnohem větší, ba – kromě částky, která bude zadržena pro horní obec – všechen. Takový je běh a řád. Ty pak, brachu, který se domníváš, že jsi přivedl stříbro na svět, nemáš na ně pražádné právo, neboť to, co se ukrývá v zemi, patří králi!“

Při té řeči se bil nešťastný Michael do prsou a kvílel a opakoval bez přestání:

„Běda mi! Běda mi!“

Slzy veliké jako hrách mu stékaly po líci. Podpřevor se na něho obrátil s ošklivostí a řekl:

„Do smrti z tebe nebude slušný mnich. Vidím, že tě stříbro dočista očarovalo. Nebažíš po spáse duše, ale po mamonu a zisku.“