románského díla patří končinám starého vlivu.
Když se pak velikolepé údobí schylovalo ke konci a když práce, které přísluší jméno tvorba, ustávala když duch a toužení, jež se vzpíná po tvarech nových a nových, bylo ohraničeno pravidly a když jako spoutaná a hrozící síla naplnilo svůj kadlub, zdálo se, že se i v Čechách zastavil proud slavných příběhů. Tehdy vládla v Čechách knížata bez ušlechtilosti a císař jim rozkazoval, poroučel jim a nouze a tísně skličovaly lid. I stál český národ nad svým obrazem. Podobal se zakotvené lodi, která se vzhlíží ve vodách, a byl více obraz než tělo a více nezřetelná myšlenka než čin a život. V tom čase se proměňovaly způsoby románského díla v obecný obyčej. Věci zvláštní staly se běžnými a věc kdysi vytoužená žila jen v stínech opakování.
A stalo se opět, že za té mrákoty zasáhla touha po volném živobytí hlubinu lidské bytosti. Stalo se, že v Čechách vzešel nový cit a nové chtění a vůle. Stalo se, že se český národ rozestoupil v přerůzné vrstvy a že se schystal k volnému činění. – Potom poznovu započal dílo.
NĚKOLIK PŘÍBĚHŮ Z DOBY, KDY SE V ČECHÁCH ZAKLÁDALA MĚSTA
Nepravý mnich
Na počátku panování knížete Přemysla Otakara chodil po české zemi jakýsi Burgunďan. Vedl si jako mnich, tvářil se jako světec, ale svěcení neměl pražádné. Jeho hlava nebyla vyholena, naopak od čela k šíji ji pokrývaly husté, štětinaté vlasy. Byl špinav, byl bos a vězel v kutně či v plášti, který se jí podobal jak vejce vejci. Stahoval si bedra provazem a na ramena mu visela špičatá kápě. Byl sušší, než jsou čerti, měl drobnou hlavu, hrbatý nos a usměvavá ústa. Jeho otec žil v městě zvaném Beaune. Byl kupcem. Prodával měchy vína, nakupoval sukno. Jezdil do Flander a každý z jeho těžkých vozů – cestou tam i zpátky – musily táhnout tři páry. – Když byl kupec tak bohat, jaký div, že zatoužil, aby se jeho synáček vyrovnal šlechticům? Přál si toho z plna srdce. Sotva chlapec poodrostl, vyhledal mu v jakémsi italském městě vzácnou společnost a potom se radoval, že při hrách a radovánkách platí Bernard za prvého.
Jednou si milý kupecký synek chtěl zahrát na šlechtice trochu vážněji a vydal se s milánskými vojsky dobývat Pavie. Bylo to kolem roku 1180, a tedy v dobách, kdy italská města vedla mezi sebou bez přestání války. Bylo to v době, kdy se vinice a zahrady a něžná políčka obracela v poušť a kdy i lidská mysl (jež v jižní končině má buď temnou barvu anebo barvu jasně jiskřící) se zastřela strašným stínem: bylo to v dobách, kdy veselost a smrt se střídaly ve vládě.
Bernard (stejně dost chytlavý) vzplanul pro válku jako vích. Chvastal se, řinčel až strach novým mečem, nadával, hrnul se do řeže a dozajista chtěl buď zvítězit anebo padnouti. Na neštěstí jakýsi bídný lučištník, který si hověl na pavijských hradbách, vypustil v osudném okamžiku ze své kuše šíp a ten šíp divným řízením protknul všechny vrstvy Bernardovy tváře. Vyrazil mu dvě stoličky a uvázl v klenbě měkkého patra.
Ach, nelze vypověděti, jak ta příhoda Bernarda zmátla! Udeřil mečem, pohodil štít, dal se do křiku pramálo válečného a utržil si krátce vedle bolesti i ostudu. Od těch dob se Bernard stranil vznešených lidí. Měl porušenou řeč, mluvil šeplavě a soudruzi na něho ukazovali. Co si měl tedy počít? Odešel. Žil kdesi v klášteře, ale odloučení od krásného světa se mu nelíbilo. Vyznával život, měl vnímavého ducha a nevýrazný rozum, byl trochu prosťáček a také slovíčkář, který si rád pro sebe mumlá tiché průpovídky. Neuměl držet jazyk za zuby, stýskalo se mu a z těch všech důvodů upláchl do polí.
Je to snad bezbožnost?
Ne. Bernard pociťoval, že mnichové umrtvující tělo nemají pod svým pláštěm všechno štěstí. Snil o pozemském ráji. Spřádal si příběhy a v těch příbězích splývala podobenství se skutečným světem. Ježíš Kristus se v nich družil k lidem vytržené mysli a tvář přesvaté Panny se v nich zdála býti světlem, jež ozařuje dívčiny i pěnice i kvítí.
Zachvácen prudkým toužením patřiti v tu propast milosti a povzbuzen i sny i věcmi, kterých se dotýkal, šel Bernard cestou k severu a jara, jimž se nic nevyrovná, a stíny doubravy, severní mráz i léto jej tak okouzlily, že navždy setrval v těch končinách. Byl velmi šťasten, byl chůd a nic mu nechybělo. Byl šťastnější než král a jenom zřídka hřešil – ovšem, není-li hříchem tlachání, neboť od rána do noci nezavřel ústa.
Naučil se německy i česky, svého ducha oslovoval starou francouzštinou, na křižovatkách, které obcházejí strašidla, se modlil latinsky, a když pil u nějakého velmožného pána víno, vzpomněl si na vlaštinu. – Vposled pletl všechny jazyky. Z jeho mysli se vytratila správnost. Stal se dočista prosťáčkem. Svědivý svrab mu provrtával kůži a na jeho ubohých šlapkách usychala krev.