15

v těch dobách?

Vypravování ji předchází a vracejíc se k Přemyslovi opakuje, že byl milován a že dobře vládl. V ten čas se obnovila shoda mezi Filipem a Přemyslem tak tuze, že přátelé Filipovi se stali i přáteli Přemyslovými. Pro nové svazky neodklonil se však Přemysl od velmožů a vládců, kteří stáli na straně Otově. Žil s nimi v dobrém, posílal jim dary a nikdy neodmítl jejich zdvořilost. Tak rostla Přemyslova pověst a mnoho králů toužilo vejíti s ním v přízeň.

Když Přemyslova a Adlétina dcera Markéta dorostla v sličnou pannu, poslal dánský král Valdemar do Prahy urozené posly a uložil jim, aby pro něho požádali českou princeznu.

K té zprávě se víže příběh a ten příběh zní takto:

V dánském poselstvu byl šlechtic, který se vyznal ve hře v šachy. Ač mlád, platil za mistra, a pokud se týká zmíněné hry, nikdo se mu nevyrovnal. Přemysl, doslechnuv o jeho umění, chtěl je vyzkoušeti, ale Markétina sličnost Dána tak opojila a zmátla mu mysl do té míry, že nemohl přehlédnouti šachová pole a že nedbal ani o opatrnost ani o pravidla hry. Král, vida šlechticovo rozechvění (aby se povyrazil a aby se mohl pásti na jeho rozpacích), pokynul Markétě a pravil:

„Naši přátelé přicházejí z daleké půlnoci a já věru nevím, jaká jest jejich země a kolik hradů leží v rozloze Dánska a jaké řeky tou zemí protékají. Neznám obyčej, který vládne v severních osadách, ale slyším a mám pevnou víru, že je to obyčej křesťanský.

To jest vše, co se mi doneslo, – ovšem mimo zprávu, že král Ota je s dánskou zemí v přátelském svazku. –

I nevidí se mi nic jinak, než požádati, aby náhoda, která je jako proutek v rukách božích a která se ohýbá podle jeho vůle, rozhodla, co mám učiniti. Hrajte tedy jedinou hru, Markéto, s dánským velmožem, a když ve hře podlehnete a když Dán zvítězí, budu v tom spatřovati boží znamení a pokynu vám, abyste následovala poselstvo a opustila svou matku a šla s urozenými posly v ten pomořský kraj.“

A vypravuje se, že urozený kněz Jan přinesl potom novou a přenádhernou šachovou hru. Figurky krále a královny strany černé byly jako ze zlata a strany bílé jako ze stříbra. K té hře usedla Markéta s dánským velmožem. Byli prý rozechvěni a ovládl je takový zmatek, že se jejich soudy zkalily a že jejich umění a moudrost ustoupila tísni nikoliv nešťastné. I obklíčil je strach, jako voda obkličuje rybičky. Planoucí louč nad jejich hlavami připomínala jim snad slunce, jež zapadá nad vzdáleným světem, a lidské Masy k nim nedoléhaly a žádný tvar a žádná připomínka jim nedala procitnouti z divného okouzlení.

Královna, paní Adléta Saská, spatřivši zmatek své dcery, učinila k ní dva krůčky. Chtěla se dotknout jejích vlasů, chtěla stisknout její paži, chtěla se otřít o její rameno, ale Bůh, který vkládá na dobrácky svou dlaň, tiskl ji oběma dlaněmi: nemohla se pohnout s místa a slzy se jí draly do hrdla. – Slzy štěstí, slzy zármutku, slzy zhrzení, slzy naděje.

Ach, přála si z celého srdce, aby Markéta vyšla z domu pokořování, z domu, kde její matka je přinucena se dotýkat poskvrněného lože, z domu, kde mezi přeházenými plášti plášť nejkrásnější jest plášť cizoložnice, z domu, jehož stěnami otřásá loutna jako nesmírné rány, které bijí do hradeb města již již ztraceného.

V té chvíli zachvátil královnu veliký žal: bylo nesnadné Markétu zadržeti, bylo nesnadnější se s ní rozloučit. – V té tísni pohlédla paní ke králi. Jeho úsměv ji zraňoval a působil jí tolik štěstí, kolik může skytnouti mdloba člověku trápenému. Zřela oblouk rtu krásně vykrouženého, zřela bezděčné vítězství muže, v jehož čelo je vkleta milost vzbuzující lásku. Zřela svůj osud a zdálo se jí, že k ní doléhá hlas pravící takto: Proč pláčeš? Proč si naříkáš? Hle, vedu tě těsnou branou, vedu tě po cestách, kde leží ostré kameny, ale na té cestě je všechno, po čem toužíš, a zajisté každá příčina tvého potěšení tam spočívá. Když se královnina mysl vrátila k věcem skutečným a když se ta paní mohla rozhlédnouti po síni, spatřila velmože české a velmože dánské, jak krok po kroku přistupují k Markétě i k Dánu. Vposled jim hleděli přes ramena. V světnici bylo ticho a jen čas od času tam zazněl hlas Přemyslův.

Co pravil?

Ani Adléta ani nikdo jiný nemohl naslouchati. I odpovídali mu rozpačitými úsměvy a tiskli si dlaň k srdci a lámali v prstech přezky opasků.

Po nějaké chvíli se zdálo, že Markéta má více ze hry a že zvítězí.

Při tom pomyšlení Dán ztrnul a jako všichni, kdo stáli vůkol, nevěděl, má-li se radovat či býti smuten. Markétina