43

Teď se zastavil a civí na tebe s hubou dokořán.“

„Já,“ řekl Reinmar, „jsem mistr zpěváků. Kdopak jsi ty?“

Jakub, syn kováře Petra, odpověděl zvonivým smíchem a potom se jal prozpěvovati. Přednášel, mluvil do větru a řekl asi toto:

„Leží přede mnou všechny cesty, křižuji po všech lesích, obcházím osady, jako přeletavé ptáče táhnu ze země do země. – A kde je cíl mých cest? Tam, v tomhle stínu, když slunce prudce svítí; tam v pruhu světla, když se trhá mračno a ustal dešť. – Ach, při mé duši, vidím vůkol zkvétající ráj a boží příbytek mě všude obklopuje.“

Když Jakub ještě mluvil, pokynul Reinmar svým žákům, aby se dali na pochod. Měl hlad, strachoval se, kde bude jísti, a zpěv a bídný zpěvák se mu zprotivil, řekl mu to hodně zostra.

„Vám se to mluví, velmožný pane, máte pergamen a můžete zaklepat na kdejaká vrata. Váš rod je vznešený.

Mnichové vám snesou dobré věci k jídlu, když se vám uráčí setrvati přes noc v klášteře. Vám se to řekne, ale co si má počít chuďas z řehole prachu? – Je živ jak vrabeček, má hlad tisíckrát větší, než je vaše chuť, která se vzdouvá mezi dvojím soustem: jedno jste zhltl včera navečer a druhé snad vás čeká, až dorazíte k hrádku, kde bydlí ušlechtilý pán.“

„To je jiná! To je výmluvnost! To se mi líbí!“ řekl Reinmar a rozesmál se a pokynul, aby nezahnali Jakuba příliš daleko.

Tak bylo Petrovu synu dáno dovolení, aby se vlekl za průvodem. Čekával před branou, když Reinmarovi lidé spali v čistých lůžkách a jedl odpadky a chválil přitom Boha, že mu teď skýtá tučné večeře.

Asi za tři týdny dorazil mistr se svými žáky do pražského hradu a byl tam vlídně přijat. Král mu naslouchal, chválil jeho zpěvy, platil mu stříbrem a zlatem. Z těch pokladů dával Reinmar tu a tam Jakubovi almužnu.

Jednou přivedli oddaní žáci mistra do stáje (aby pohladil svého osla) a tu si Reinmar znenadání vzpomněl na Petrova syna.

„Kde je ten poutník? Neslyším jeho ukvapený hlas a tak mi něco schází.“

„Ptáte se na tuláka? Zmocnila se ho nějaká nemoc,“ řekli Reinmarovi žáci, „a skoro se zdá, že zemře. Snad se skryl někde v seníku. Snad tam čeká na svůj konec.“ Ale nebylo tomu tak. Jakoubek se vloudil do bran Pražského města. Šel mezi domy přímo k tržišti, kde byla studnice, a tam usedl na kamenný schod. Měl asi horečku. Snil, zdálo se mu, že je opět mlád a že se batolí kol dřevěného domku a že slyší hlas.

Kdopak to volá?

Jsou to andělé?

Ne, sličná paní si prozpěvuje nějakou písničku a její hlas je hlas, který se kdysi ozývával za rázu kladiv.

Při rozhněvaném přímluvčím u trůnu Ježíšova, Jakoubek poznal přesvatou Pannu a ta královna nebeská připomínala tváří ubohou Nětku, služku kralevicovu. Zřel ji, jak se vznáší, zřel, jak vstupuje v zčernalé zdivo, zřel, jak prosvítává. – V koutech ulice se nítil bělostný den a bylo slyšeti zvuky rajských dud a dopad paliček a jásavé víření bubnů. Město mizelo, val se nížil, vysoké zdi, jež obháněly město, staly se maličkými a oslátko je přeskakovalo. – Jakoubek cítil nesmírnou blaženost z pohybu jeho údů. Zavřel oči. Tma zbělela a věčná noc, jež jiskří jako hvězda, mu tkala zářné roucho.

I spadl s kamenného schůdku.

V ten čas šel právě mimo almužník špitálu vznešené sestry Anežky, jež pohrdajíc světem a pozemskou slávou i bohatstvím dala svůj život službě svatosti. Ten almužník byl stár. Pokud jde o jméno – chcete je slyšeti? Byl to týž Burgunďan, který za vojenského tažení a vzpoury dal králi jísti jehňátko a který se později toulával s Jakoubkem.

Teď přišel k rozumu a pro svůj věčný neklid si zvolil pevné bydlo. Zanechal blouznění a dbal jen práce. Zavřel se ve špitále, a protože věděl, jak trpce chutná hlad, staral se o chléb chudých.

Když Bernard spatřil umírajícího, zastavil se a řekl k mnichům, kteří ho provázeli:

„Má svatá sestra a paní mé lásky, která tak často skýtá útěchu a chléb a lože žebrákům, se jistě ustrne nad tímto chuďasem. Zvedněte ho. Je lehký jako pápěra, je samá kost a kůže. – Vezměte sukno a uložte jej na ně.“

Mnichové vykonali, co jim almužník rozkázal, a zvedli sukno za čtyři cípy a nesli Jakuba do Anežčina špitálu při klášteře minoritek, který stál poblíže řeky na místě, zvaném František.