80

nazývati Kunhuta) má zlaté střevíce a plášť z hranostajů. Jde se svou matkou, po levici ji podpírá král Bela. Je již stár, ale žertuje a chválí její krásu a se smíchem jí podává talíř, jehož dno je řádně učerněno. Po stranách průvodu metají pážata kozelce a blázen pro obveselení chytá do klobouku sluníčko a básníci kráčejí za sborem kanovníků a zpívají z plných plic.

Po svatbě následují dlouhé slavnosti, nemoc, vladařská dřina, vjezd do Pražského města a opět sláva za slávou.

Při korunovaci je arcibiskup z Mohuče a pět biskupů a knížat a panovníků, že je člověk nemůže ani spočítat.

Když všechno skončilo, odhazuje královna svůj závoj a s výkřikem lásky objímá šťastného krále.

Přivítání

Působením Přemysla se strany jedné a působením papežovým se strany druhé se skončila rozepře o salcpurské arcibiskupství a Filip a Oldřich se vzdali svých hodností. Tehdy byl ustanoven novým arcibiskupem vyšehradský probošt a Přemyslův bratranec Vladislav. Fojtské právo v řečeném okrsku přešlo pak s bavorských vévodů na českého krále. I měl tedy Přemysl v jižních končinách nesmírnou moc, neboť ve válce, která předtím byla skončila, se mu dostalo i Štýrska.

Když jeden panovník nabývá slávy, má k tomu druhý přihlížet jen tak se založenýma rukama?

Ne. Kdo to připustí, kdo raději nepadne v boji, je špatný rytíř.

Nechť tedy Bůh přijme mrtvé, nechť ochrání živých! Je opět čas chystati se do války.

Bavorsku vzplanul proti Přemyslovi strašný hněv. Svár, neshody vršené jedna na druhou, křivdy, urážky, staré příčiny i nová touha ssaditi Richarda Cornwallského a odevzdati císařský trůn dědici štaufské moci, Conradinovi, to vše zaznělo jedinou ranou a rozpoutala se válka. Vévoda bavorský vtrhl do Pasovska. Učinil nájezd do Salcpurku. Pustoší Přemyslovy hrady, jeho pole, jeho města a Přemysl vpadá do Bavor. Dobyl mnohých vítězství, jako předtím dobyl chebského kraje. Když přišli nejkrásnější rytíři o hlavu a když uplynul rok, uzavřeli vládcové příměří. Nedlouho potom zahynul Conradin na popravišti. I utišilo se i brojení proti Richardovi (na jehož straně stály Čechy).

Tehdy Přemysl spěchal k své líbezné ženě Kunhutě. Kůň jej nesl dnem i nocí a rytířové se daleko za ním opožďovali.

Když královna zvěděla, že se Přemysl blíží, vyšla mu vstříc se všemi paními. Než se přiblížily, seskočil král s koně a dvorně jí políbil ruku. Potom ji posadil do sedla a vjel s ní za velikého plesání na hrad.

Když se octli v prostorné síni, kde vesele hořel v krbu oheň, a když osaměli, pravila královna Kunhuta:

„Mocný, vznešený a moudrý králi, který stále přemýšlíš o výboji, co učiníš, na kterou stranu se teď dají tvoji rytířové, kam je povedeš?“

„Ach,“ řekl král, „myšlenky mají dvě křídla. Obě tepají povětří, obě se pozvedají a tak není jediného toužení.

Staral jsem se v týž čas o věci německé a o věci uherské a v dobu druhou o věci štýrské a rakouské a o věci v končinách půlnočních. Myslil jsem na mír chodě ve zbroji, a když mě nesly klisny pokoje, vzrůstala příčina válek.

Tak tomu bylo, ale nyní navždy pohltí válku mír. Přišel čas dlouhého trvání a nerušenosti.“

Královna sedí u Přemyslových nohou. Naslouchá s velkou láskou, ale nemůže uvěřit, že je boj skončen. Myslí na zápolení všeho křesťanstva a promlouvá slovy básníka, mistra pěvce Sigehera: Zasluhujem rány tvoje,

Bože! Viz, jak křesťan řada

ustupuje před pohany!

Pane, s námi bdi, nás chraň!

Pro tvou víru křesťan voje

trpí, jejich vojsko strádá,

jako kdysi pro tvé rány

přes moře jsme nesli zbraň.

Raděj nebýt zrozeni,

vítězství když naše není!

Bože, pro své umučení