9

Neklid

I Přemysl viděl v Němcích, že zápolením králů upadá říšská moc a poznával či uhadoval vítězení papežovo.

Snad se nesrovnává s obyčejem Přemyslova času, abychom krále spatřovali, jak, čelo ve dlani, zpytuje běh příčin a osudů. Snad se ani nepodobá, že jej němečtí příběhové rozechvívali, ale zajisté pociťoval vlastní štěstí, které se od těch příběhů tak výhodně odráželo a které mu mezi Přemyslovci skytlo zřejmé prvenství.

A je-li tomu tak, mohl se král domnívati, že náhoda jest jeho služebníkem, neboť právě náhoda a nahodilá smrt urovnala sváry knížecího rodu a učinila Přemysla svrchovaným králem. Protože pak nastávala doba roznícení a vroucí víry a protože zázrakové a světci často zjevovali zásahy boží a protože duch a dílo toho ducha tvarem i posláním směřovalo k nebi a protože všechna současná vzdělanost dosvědčovala pravdy nadpřirozeného zjevení, mohl se král ve své pýše domýšleti, že jeho šťastné osudy spřádá strůjce náhod. Podobná víra, podobné vědomí zbavovalo snad krále mnohých pochybností i rozpaků. Měl za to, že upevňuje své vladaření z úradku božího, a chtěl panovati nejen podle jména, ale i podle skutků. Chtěl proniknouti všemi tkáněmi moci, chtěl míti podíl na všem bohatství země, chtěl umenšiti moc županů, chtěl se obohatit, chtěl těžit ze své půdy, chtěl, aby pohraniční prales, který byl největším korunním majetkem, vydal nějaký užitek.

A stalo se, že toto směřování nutností a náhod a proud, který v těch dobách zachvátil národy, jsou učiněny silou a že ta síla proměnila v Čechách způsob života. I ustupovalo před ní uzavřené hospodářství a velkostatek se rozpadával a věci, které v něm měly počátek – to jest řemeslná výroba a obchod – vešly do popředí.

Král pak ve shodě s rodícím se pořádkem a přece bez záměru hledal nové zdroje a skýtal jistotu a bezpečí smlouvy a práva. Zprostředkovával styk i výměnu. Stavěl cesty. Dal raziti oběživý peníz a ten peníz se stal znakem nového hospodaření a nezměrné moci.

To vše se dálo zvolna a nikoliv bez nesnází, neboť bylo dosti těch, kdo vyznávali dávné mravy a kdo s nelibostí nesli, že je král ruší a znevažuje. Nicméně Přemysl nedbal na námitky a pronajímal po klášterním způsobu panenskou zemi cizím osadníkům. Volal je do pralesa, skýtal jim výsady. Staral se o trh, staral se o kupce a kramářský shon a změna a putování byly mu nadmíru příjemné. Viděl rád cizí obličeje. Viděl rád výchoďany, jak táhnou za zvuků píšťal, a často se pousmál, když v pitvorné modlitbě padali na tvář.

Domníváte se, ‚že se pro konání velikého krále nehodilo, aby obracel pozornost k podobným věcem?

Přemysl důvěřoval své vznešenosti tak zcela a tak beze zbytku, že ji mohl každého dne vystavovat zkouškám!

Což snad orlice či orlové přestávají býti králi a královnami, když si čechrají peří? Což jim nebylo vštípeno do srdce, že kdykoliv vzlétnou, pokryje stín jejich perutí kraj? Což nejsou pány povětří?

Podobným bajkám a podobným příměrům věřil Přemysl s takovou pevností a považoval je za tak jasný obraz vládců, že jich ani nevyslovil a že o nich ani nepřemýšlel. Ležely v jeho citu.

Tak bez úvah a bez starosti, že vezme úhonu, vesele pečoval o zdar prostého díla.

Pokud jde o spásu duše, měl ji král na paměti spíše po stránce zevního konání než po stránce pravé. Domníval se, že Stvořitel, který propůjčil jakési zrnko své moci zhrzeným andělům, nemůže míti v přílišné nenávisti lidské kolísání, a zdálo se mu, jako by v moudrosti, která dovoluje žíti satanům, byla obsažena i příčina zápasu mezi věcmi dobrými a zlými. – Měl, krátce, za to, že co svět světem trvá, střídají se v tom boji porážky s vítězstvími. A chodě po zemi a dotýkaje se pekla, kráčel pod nebeskou bání, kde vládne Bůh, který bude souditi stejně lidská toužení jako činy.

„K těm oběma,“ říkával, „je přimíšena špetka ďábelství, neboť i ve snách jsme přemáháni protivenstvím ďáblovým a dopouštíme se hříchů.“

Tak (tiskna na duši tu víru) žil vesele. Byl věrný bez stálosti. Byl oddán Filipovi, myslíval na něho, ale když papež Innocenc III. vypravil k Přemyslovi poselství a když se jal naléhati, aby král odstoupil od Filipa a aby se přiklonil k Otovi Brunšvickému, zdálo se Přemyslovi, že nastává počátek nových věcí.

Papežští vyslancové žádali rychlou odpověď a Přemysl řekl:

„Kristův náměstek je ustanoven ve věcech svatého náboženství. Rozhoduje o tom, co jest pravé, i o tom, co je nepravé. Jeho hlas bývá slyšán a král i knížata ho následují. – Chci tedy s křesťanskou prostností činiti podle papežovy vůle ve všech církevních sporech.

Pokud běží o moc světskou, to jest o vykonávání práv a naplňování jména královského, slýchávám, že ta moc pochází od Boha. Jest tedy odleskem síly boží a má s ní podobný kořen a jediný původ. To je pravda. A chci věřiti,