kůň zmizel v doubravě.
Lesy jsou jako v starý čas! Když se všechno mění a když věc neblahá postihuje věc strašnou a když zlé noviny se šíří, kde nalezne člověk útočiště?
Tam, kam jej vodívalo jinošské zalíbení. V těch mýtinách uprostřed zeleného lesa, na paloucích, kde jako v dobách mladosti se honí jelen, kde přebíhá srnec, kde krouží ptáci, kde v šíř a v dál se rozléhají hlasy a kde přebývá zdar!
Zpod klenby stromů se zdá svět spanilý. Zde libě znějí verše, zde mohou zpívat pěvci bez přerušení. Zde nepostává za dveřmi komorník, ani soudcové, ani písař s prsty potřísněnými černidlem a s lahvičkou barvy na krku. Zde mohou spustit kejklíři a loutnař je zde vítán.
Král byl již vzdálen po řadu měsíců. Ani soudy ani jiná jednání jej nemohly připoutati a mnohým šlechticům to nebylo vhod. Nesli věc s nelibostí. Někteří ukazovali, že chátrá veřejná správa a že se na cestách vzmáhají roty, druzí pak záviděli těm šťastlivcům, kterým bylo dovoleno dlíti s králem. Hrstka Václavových milců bývala totiž obdarována den co den a její vliv rostl a jejich moc se zveličovala na úkor starých a vznešených rodů.
Mezi nespokojenci byl i Ctibor, který zastihl kralevice ve mdlobách. Ten šlechtic slynul velikou chytrostí a dovedl si ve všem poradit. I nazývali jej přátelé Moudrou hlavou a prokazovali mu více úcty, než snad zasluhoval podle rodu a důstojnosti. Pokud jde o věk, byl Ctibor již stár a mužný syn chodil s ním v radu. Když tedy Ctibor viděl, že se král valně nestará o královskou správu, a když viděl, že prospěch země je tentam, jal se mluviti proti Václavovi Snad jej pálila i urážka, kterou zakusil, snad ji chtěl pomstít, snad se důvěřoval v kralevice, snad si ho chtěl naklonit, snad se mu zželelo jen ubývající české moci – nechť tak či onak, mluvil proti králi a biskup Mikoláš a mnoho šlechticů mu se zalíbením naslouchalo.
Zatím panovník mezi dvěma honbami a za radovánek myslil na zvelebení přemyslovské vlády. Chtěl ji upevnit, bažil po tom, aby jeho syn Vladislav spojil jednou ve svých rukou panství nad vévodstvím rakouským a nad zeměmi koruny české a požádal Vladislavovým jménem o ruku Gertrudy Rakouské. I došlo k slavné svatbě. Záhy potom se Vladislav opět roznemohl a král dnem i nocí očekával zprávy o jeho chorobě. Trápil se. V některých chvílích jej přepadal smutek a jindy mu naděje našeptávala, že Vladislav střásl se svých ramen slabost a že nic nepřekáží, aby došel dlouhého věku.
Když uplynulo od svatby osm měsíců, roznesla se zvěst, že kralevic a markrabě a vévoda Vladislav zápasí se smrtí. Tehdy přišli ke Ctiborovi šlechtici strany nespokojené a řekli mu:
„Ctibore, ty jsi zemský sudí, slyneš rozumem a kdekdo tě nazývá Moudrou hlavou: král, který nás stíhal protivenstvím a který tě dvakráte urazil, je zkrušen a jeho syn snad umírá, poraď nám tedy, co máme činiti!“
„Ach,“ odpověděl Ctibor, „jaké rady si žádáte? Chcete v těch zmatcích vypověděti králi poslušnost? Chcete svěřiti vládu nad jeho zemí někomu jinému? – Sám jsem vás k tomu kdysi měl a vím, že Václav dobré šlechtice zanedbává a že se obklopil milci. Vím, že přechází spravování země a že nepečuje o bezpečnost, ale což nenavštívil krále Bůh? Což mu nekyne, aby se obrátil?“
„Moudrá hlavo!“ odpovídali šlechticové, „biskup mu nedůvěřuje po stránce zbožnosti.“
„Šlechtické srdce se bouří,“ řekl Ctibor, „nikoli snad z nějaké divokosti, ale proto, aby byla naplněna pravá vláda.
Vidím a rozeznávám, že vaše rozhořčení není pýcha ani věrolomnost, teď však, rytířové, v těch dnech nešťastných, kdy se ke králi přibližuje temnota a zkouška, Bůh nebude souhlasiti s vaším počínáním. – Což nevidíte, že sám zpytuje Václavovo srdce? Což nevidíte, že mu odnímá syna, kterého nejvíce miloval?
Nezvětšujte tedy trest Ježíšův, ale nabádejte krále, aby, jako bylo na počátku jeho vlády, naklonil ucho k dobrým rádcům a zapudil milce.“
Šlechticové slovům Ctiborovým přisvědčili a požádali jej, aby králi připomněl věrnost strany nespokojené a nicotné vlastnosti milců.
„Jdi,“ pravili, „s družinou a se svým synem na Starý hrádek do lesů křivoklátských, kde král tráví čas honbou!“
Ctibor uposlechl. I osedlali sluhové devět koní a Ctibor a šlechtici se vyhoupli na hřbet těch zvířat a dali se k osadě, zvané Rakovník, a přitrhli na Starý hrádek, když táhl večer.
Mrak se kupil na mrak a král stoje u okna stíhal na obzoru jakousi chmuru.
„Králi Václave,“ řekl Ctibor nazvaný Moudrá hlava, „Bůh navštěvuje někdy i panovníka protivenstvím a zpytuje pevnost jeho víry a hlubinu jeho zbožnosti. Bůh uvádí raba i pána i krále v hořkost a zkušuje jeho srdce a skrze