Český, druhý toho jména, Přemyslovec. Má černý pláštík podšitý hranostajem a čapku s peřím na rozkošných vláscích.
Za nimi kráčí vznešená Guta v zástupu panen. Všechny se usmívají. Rozhazují kvítí. Sedm lístků uvízlo Gutě na závoji.
Nad pomyšlení krásná v šatě temně zelenavém jde Kunhuta a za ní vévoda Mikoláš, přítel jednoho krále, bratr krále druhého, syn Přemyslův z levého boku. Je oděn do zlata, nohy mu vězí ve stříbrných trepkách. Bude se záhy ženit.
A kdo uzavírá průvod?
Markrabata braniborská, vévodové bavorští, knížata, hrabata, páni, šlechticové. – Těch posledních se nikdo nedopočítá.
Průvod se seřadil. Je čas veselosti. Dvě tlupy hudebníků se záhy utrhnou. Než spustí, je dovoleno šaškům kokrhat a bláznům hýkati. Ať chodí po rukou, ať provádějí své kousky! Je na ně pěkná podívaná. Lidé jásají, opentlené čapky letí do výše až k vikýřům, z nichž visí věncoví.
Měšťané, zemani i chudáci, kteří se vetřeli na pokraj náměstí, si skáčou na ramena.
Štěstí a zdar!
Štěstí a zdar mladičkým manželům!
Průvod se hnul. Guta klopí zrak, jmošský král jí šeptá nějakou průpovídku.
Na druhý den po posvěcení chrámu (při minoritském klášteře) a před novými radovánkami se král Václav schází se svým starším bratrem Mikolášem. Líbají se na ústa. Král přislíbí vévodovi Opavsko. Umlouvají na tři léta věrné přátelství a biskup Tobiáš nevěří vlastnímu sluchu. Bledne, zatíná rty, hledá krále Rudolfa.
„Králi, vznešený rozmnožiteli moci, který právě trávíš čas na slavnostech, mám neblahou zprávu: Přemyslův levoboček se usmířil se svým bratrem! Spikli se! Král dává Mikolášovi opavské vévodství!“
„Kdyby se Přemyslův pravý syn usmířil se svým bratrem z levého boku z příčiny lásky, došli by oba pochválení. Já, král, bych dal jednomu plášť a druhému číši, biskupové by jim žehnali, Panna Maria by se radovala. Bylo by s nimi dobře.“
„Nikoli, králi,“ pravil biskup. „Pře se zaplétá. Špatně pro věc spravedlivou, dobře pro Záviše, neboť usmíření se stalo na jeho radu.“
„Neslyším v té vaší krásné zemi než zrádný chrapot,“ řekl král. „Ty, biskupe, jsi věrný?“
„Navždy!“ řekl Tobiáš.
Záhy potom – čelo ve dlani a rydlo v ruce – skládá biskup dopis. Píše zástupci svatého Petra. Píše nepravdy. Sočí na Záviše. Vymýšlí si jakési pohoršení, mluví o hanbě a je tak utrhačný, že nezaváhá vysloviti královnino jméno.
List letí do Říma a nově zvolený papež Honorius IV., zpraven Závišem, jej mlčky odkládá. Zdrtí žalobníka Tobiáše svým mlčením. Neosloví biskupa. V papežském listu (který byl v odpověď odeslán do Prahy) není o něm zmínka.
Není tam ani zbla o Tobiášovi, ale jsou tam krásná napomenutí českým pánům. Každý si je může přečíst.
Potom dá Záviše u velikých slavností vyhlásiti svůj sňatek s královnou a vymůže u mladého panovníka královským městům mnohé výhody.
Když biskup Tobiáš se svou stížností tak málo pořídil, vzrostlo v Čechách Závišovo jméno a jeho vláda se upevnila a jeho myšlenky nabyly vrchu namnoze i mezi šlechtici. Král Václav byl Závišovi oddán již předtím, důvěřoval mu, miloval ho. Řídil se jeho radou, vstoupil na jeho cesty a znovu a znovu se dožadoval ztracených říšských práv i Přemyslova dědictví. Z těch příčin došlo mezi Rudolfem Habsburským a Václavem k nepřátelství. Již padla příkrá slova, již se schylovalo k válce. Tu propukl v rakouských zemích neklid a pozornost Habsburků se obrátila k domácím věcem. V týž čas vyvolal obmyslný biskup i v Čechách nepokoje a králi a Závišovi jest místo výprav stíhati zemské škůdce. Nejen to: některé hrady (ba i klášter) se staly hnízdy loupeživých rot. Vypleti býlí byla těžká práce. Záviše ji rychle vykonal. – V zemi je klid. Falknštejn se vrací po králově boku do Prahy.
Když sesedl s koně, když odložil zbroj, přicházejí k němu mistři lékařského umění a kněz, starý důvěrník.
„Vladaři, věky se vlekou, dny kvapí, hodina padá jako šíp! Bůh nám nevložil do srdce známost té chvíle poslední, ale kdopak neví, že je vezdy blízká? – Věř mi: je blízká! Opovídá se, tluče na dveře, ustrašila mé srdce a věru