v protivenství podpíral papežskou vládu. Byl dobrý křižák. Táhl ke břehům, kde se hvozd sklání k moři pokrytému ledem. Byl dobrý křižák, byl dobrý rytíř, každému stál v slově a důvěřuje slibům tak jako ryzí minci. Je mi líto, že mám oddáliti slavnou korunu od jeho skrání.
Kriste Ježíši a Panno Maria a vy všichni svatí Otcové: jest říše Římská, která trvá a bude trvati z věku do věku, jest podnož papežů, jest pravice jejich vlády. Nechci mysliti na proradu a boje, nechci připomínat svár a prahnu jen a toužím, aby se do hradeb té říše navrátila síla a poslušnost a úcta k náměstkům. Prahnu a toužím po císaři nevelikého jména, prahnu a toužím po císaři síly nezměrné, který by byl mečem mého toužení a který by obrátil korouhve k svatým místům, tam, kde chodívával Ježíš Kristus, tam, kde zpívala Panna Maria, tam, kde plakávali svatí apoštolově. – Toužím a prahnu po císaři, který by potřel hlavy Saracénů, toužím po císaři, který by uvedl do lůna pravé církve odpadlíky a řeckého biskupa, toužím po císaři, který by sjednotil všechen křesťanský okrsek světa. Toužím, Bože, abys dal své svaté svolení a dovolil služebníkovi nachýliti korunu k hlavě pokorné.
Bože, Otče, Pane, kterýž jsi stvořil pravdu i uchýlení od té pravdy, popatři, že se rýhy v mé tváři naplňují potem a že se má duše kormoutí a že se chvěji hrůzou; popatři, že v pláči ruším svůj slib! Sešli mi do duše pokoj, skytni mi sílu, abych v niveč mohl roztrhat závazek a střásti vinu a vyprostiti se, neboť chudý hrabě lépe bude sloužiti církvi, než hrdý král.
Bože, jsem tvým náměstkem, svírám tvé klíče, pronáším slova, která mně vkládá do úst zplnomocněné náboženství, poslední z posledních se kořím v prach víry, všechny moje myšlenky letí k slávě církve, a přece se mi zdá, že za má ňadra sklouzají hadové a že se obracím k nepravosti. – Jaký žal, jaké trápení!
Karel z Anjou, ten přemožitel a dědic štaufské moci, mě nutí k proradě a dále bázeň před věcmi novými a dále důvěra, že maje vrch nad světskou vládou dokončím dílo, jež byl započal ten prvý křižák, svatý Pavel.
Věřím v to, a ty, Bože, stvořiteli duší, pohlédni do mých prsou a sraz mě v hrob, je-li mezi těmi příčinami prorady příčina zlá a bídná. Bože, Otče, Pane, svatá Maria, vyvarujte mne tak hříchu a způsobte, abych raději zahynul smrtí časnou a v ráji mohl sloužiti andělům!
Volba
V ten čas vypukl v uherské zemi spor. Bratr královny Kunhuty byl zavražděn a Přemysl měl pomstíti jeho smrt. I vytáhl do horní země uherské, dobyl Bratislavy a překročil Dunaj. Táhl až k Váhu, dobyl města, které sluje Šoproň.
Tu dochází zvěst o proradné volbě.
„Králi, všichni příbuzní, všichni stoupenci, všichni přátelé vás zradili!“
Posel mluví, rozpřádá dlouhou řeč, vypočítává lichotky, kterých se dostalo českému zástupci před volbou.
Je právě krásný den. Slunce zapadlo do kupy oblaků, zář hasne a Přemysl se dívá v širý kraj. Zří otevřené pláně s blankytným třpytem vod, zří mírné kopečky a pasoucí se koně. Nemyslí na nic. Srdce se mu zmítá, jeho duch ustrnul, v skráních mu šumí krev. Nemyslí na nic a z hloubi trnutí jakýmsi divným hlasem promlouvá k němu stesk, že musí odejíti z líbezné krajiny, o níž tak často sníval, a že ji opět ztratí.
Když král střese malátnost, uchvátí jej hněv. Chce promluvit, pohodí hlavou, jedno z očních víček se mu lehce chvěje. Je bled, zatíná zuby, mlčí, ukrotil svůj cit.
Za králem v mohutném kruhu stojí rytířové. Pan Čéč, pan Oldřich z Hradce, pan Boreš z Rýznburka, pan Bavor, páni z Moravy, páni z východu, z jihu, ze všech koutů Čech. Král se k nim obrací, chce je oslovit, jeho pohled padne na Oldřicha, na pana Borše. Vidí je všechny, ty pány z Moravy a z Čech! Jeden si drží ruku před ústy, druhý se otřásá škodolibostí, třetí mění barvu, je rudý, bledne, a opět zbrunátněl.
„Ach,“ praví Přemysl, „český král může být zrazen jen svými vojsky!“
Dříve než spatřil tvář svých pánů, měl však Přemysl na jazyku něco jiného.
Kdo ztrácí hlavu, kdo skládá ruce v klín, kdo hořekuje, žalostí, kdo se vzdává, nechť odejde od krále na deset dostřelů! A kdo má snad radost, kdo si mne kolena, kdo plesá nad porážkou krále, kdo přeje nepřátelům, ať se má na pozoru!
Přemysl sjednává mír s Uhry. Je hotov zříci se poloviny dobytého území, vypravuje do Budína kvapné poselstvo.
Potom píše list papeži. Osloví svatého Otce menším oslovením a hovoří k němu v tomto smyslu: „Vám, nejvyššímu knězi a pravici Páně, vám, prvému biskupu, velebnému, spravedlivému, který podporuje šlechetnost a vymycuje křivdu, si chci stěžovati do nenáležité volby německého krále. – Jak bych ji mohl uznat? Jak by se člověk, který baží po pořádcích, mohl podříditi věci nepravé? Nebylo v tom shromáždění římských knížat popřáno