sehnou hřbet, začnou robotit a skryjí okouzlenou tvář. Potom hrot jejich motyk jiskří a jejich duše planou černým a utajeným světlem.
To jest špatný a nedokonalý obraz Nětčin.
Pokud jde o Jakoubka, věřte, že to byl rozkřičený nestyda. Dovedl jen to břinklo padnout na kolena, chytal Nětku za pytlovou sukni, líbal jí loket a mluvil jako kniha.
Co?
Nesmysly, vyznání, litanie lásky, sladká slovíčka, něžnosti a tak dále. Slzy veliké jako hráchy skrápěly mu tvář a byl nadmíru šťasten.
To je hezké, ale pročpak jsi, holečku, vlekl své kulhavé nohy po čertech ďáblech? Proč ses nevrátil dříve? Proč jsi celá léta žil na cestách jako otrapa? Proč ses toulal s nepravým mnichem, když na tebe Nětka dnem a nocí čekala a když se vztyčovala na svém bídném loži při každém vrznutí vrátek?
Pravíš, že tvé srdce přetéká láskou, ale má ta láska cenu Nětčina pláče?
To všechno se špatně poslouchá! – Je věru čas věc přejíti a vrátit se k rozumnějším řečem a k postavám, které jsou jako peníz raženy z kovu. – Je čas mluviti o Flanderčanovi!
Díval se na shledání matky se synem a jeho obezřetný duch si říkal:
„Heleme, ten statek má svou cenu, a přece je tu bída s nouzí! Nětka je lenoch, či snad neumí chodit v hospodářství? Nevidím tady ani kuřátko.“
Při té úvaze si Hans, řečený Kaan, vzpomněl na jídlo. Přistoupil tedy ke stolu a zvoně kordiskem o rozrytou desku křičel:
„Umírám hlady!“
Nětka, šťastná, že se může vrátiti k srozumitelnému konání, jala se sháněti kde co: rozběhla se po dvoře, svolala dvě babizny (které byly tak ubohé, že na Nětčině chudém statku hledaly živobytí) a dále člověka, jenž jí za krajíc pásl dobytek. Ti všichni okouněli potom na vznešeného Flanderčana tak jako slípky, když se před nimi vztyčí had.
Hubu dokořán, údy ztuhlé si prohlíželi jeho široký opasek, škorně ze žluté kůže, nádherný prsten a těsné nohavice.
Vzbuzovat podiv je sladké sousto! Flanderčan seděl na stoličce a přehodiv nohu přes nohu brnkal si na staženou přezku. Byl v nejlepší míře a všechny stránky jeho dobré povahy se obracely k těm hlupáčkům s takovou shovívavostí, že je to k nevíře.
„Co na mě čučíš?“ řekl chlapisku ve lněných lápcích. „Chtěl bys nosit meč tak jako já?“
„A co ty, stará plesnivino, máš zálusk na můj plášť? Hahaha, kdybych se tě zeptal, která strana je líc a která rub, nevěděla bys z místa!“
Druhou babici popleskal Hans po shrbených zádech a řekl jí dokonce žertík, který se říkává ženským v nejlepších letech.
Zatím se Jakoubek pletl u ohniště. Všechno mu padalo z ruky a tak vycházelo najevo, že je právě takový budižkničemu jako kdysi. Nětka si toho povšimla, ale pasák a služky věnovali Jakubovi malou pozornost. Byl bos, měl nohy samou oděrku a vpadlé břicho; panečku, podobných postav je dvacet do tuctu.
Když Hans zhltl kuřátko, vzkypěl jeho dobrý rozmar víc než předtím: utřel si mastnou bradu, obkročil lavici a povídá:
„Nětko, kdybys měla dobrého muže, který jak se patří orá, dařilo by se ti jako nějaké paní. Na mou kuši, máš deset krav a dva páry volků, máš píce dost a dost, a přece je tu bída. Pročpak se Petr nestará, aby tě lépe živil?“
„Pánbůh,“ odpověděla Nětka, „naplnil Petrovu hlavu bláznovským myšlením. Dal ho lidem na posměch a zmátl mu rozum. Dře se jako otrok, hrabe v horách a praví o sobě, že je bohat! To jsou mi řeči, jednou přinesl tři lokty sukna a to je vše!“
Řkouc to, pohlédla Nětka na Jakuba a připadlo jí, že Petr i Jakub jsou jako dvě třísky z jednoho polena.
„Bůh,“ pomyslila si, „mě trestá za netrpělivost, s kterou jsem kojila kralevice, a za hříchy proti pokoře.“
To pomyšlení jí vehnalo do očí slzy. Plakala, práce jí padala z ruky. A věřil by to někdo: čím byly její slzy hojnější,