14

Dvě truhlice z těch jeho třinácti měly snad cenu kvetoucího hrabství a přitom vycházelo najevo, že Čechy zchudlé po krutostech času se znovu vzmáhají.

Kterak to? Což Přemysl zemi nevydírá?

V králových osadách prospívá práce; nájemci orají novinu a přece platí poplatky a přece jakž takž živí dělníky.

Zatím na úrodných polích velmožů žije sedláček jen bídně z ruky do úst… stýská si na své pány a závidí cizincům, kteří přicházejí s rancem na zádech a rychle bohatnou.

Podobné protivy se nemohly srovnat v hlavách Filipových vyslanců. I vyptávali se a kladli všetečné otázky každému, kdo jim padl do cesty. – Na pražském hradě bylo dost a dost hostí, chodili tedy od jednoho k druhému a vposled oslovili urozeného pána, který patřil k družině královny Konstancie. Na neštěstí byl Uher hrdopýšek.

Sloužila mu nejlepší smečka a nejlepší koně, měl právo rozmlouvati po libosti s králem, a když ho dobrá napadla, mohl si tropiti z ostatního panstva úšklebky. Byl velmi zběhlý ve věcech, které se týkají válek a štvanic, ale sedlačina? Trhy? Výdělek? Pah! Již prvá zmínka o těch nicůtkách mu vehnala krev do tváře. Pozvedl hlavu, přimhouřil oči a odpověděl německým poslům tak zvysoka a s takovou úsečností, že jim naběhly na skráních žíly.

Toť se ví: slovo dalo slovo, velmož položil ruku na jilec, němečtí šlechticové si založili lokty a již šlo do tuhého.

Řečená příhoda shromáždila kolem sebe více křesťanů, než by dovedl mnich vypravující krásná podobenství z Písma. Seběhli se tam zevlouni, poštěváčkové, rváči a – díky Bohu – i několik důstojných mužů, kteří dovedli rozhněvaného velmože zchladit. Vpravili mu do hlavy, že se dopouští křivdy na vyslancích a že tím skutkem na sebe uvaluje hněv dvou králů.

Nicméně uherský šlechtic se cítil sám uražen a hledal ochranu u toho, kdo mu ji po všechen čas prokazoval: žádal Přemysla o slyšení. Chtěl vznésti před králem stížnost.

Tehdy však dal Přemysl přiraziti dveře své komnaty a řekl:

„Čeho si žádá uherský velmož? Shovívavé lásky, či snad toho, abych byl nespravedliv a zapomněl na dobrý obyčej, s kterým jsou přijímáni poslové? Doneslo se mi, že od té doby, co král blízký mé přízni zemřel, jest v uherské zemi domovem křivda; doneslo se mi, jak se Uhři špatně spravují, ale v mých Čechách navždy povládne právo!“

Řka to, král se odmlčel. Když pak minula chvilička ticha, mluvil dále takto:

„Slyším, že člověk otevřený a málo dbalý cti, šlechtic nenáležitý a pletichář, pohanil urozeného vyslance. Slyším, že sotva dokončil svou nepravost, již se dovolává, abych mu poskytl záštitu. – Docházím v Uhrách veliké škody, več tedy doufá ten, který mi kvílí rovnou do ucha? Má snad naději, že já, kterému se křivdí na hradech Ondřejových, budu v Praze činiti nějaké rozkoše Uhrům? A že jim odpustím ještě tehdy, když se dopouštějí nepravosti? Pah, nechť se dva slouhové postaví k bráně a nechť práskají bičíky tak dlouho, dokud ten nešlechetný velmož a dokud všichni Uhři nevyjdou!“

Brzy potom bylo vidět na nádvoří hlouček hrdých jezdců. Lokty ven, plášť v povětří. – Ach, u ženských komor práskaly dveře, a když se ozvaly po sedmé či po deváté, vyhlédla Konstancie, kterou papež nazýval častěji cizoložnicí než královnou, z oken. Stalo se to právě ve chvíli, kdy prvý jezdec vyjížděl branou a královna mohla zahlédnouti jeho tvář. Poznala ji. Poznala přítele, poznala družinu, která jí při hostinách podávala pokrm!

Konstancie byla paní povahy vznětlivé. Uvykla rozkazovati. Uvykla, aby její každé přání bylo splněno, a nikdy nezažila ani křivdičky ani sebenepatrnější zármutek. Nemohla tedy snésti urážku a rozhněvala se tak příliš, že byla blízka mdlobám. Potom rozeslala své služebnice: polovinu ke králi a polovinu k velmožům. Když se nevracely, uchvátil ji strach a poznala, že se králova mysl mění a že se jeho cit obrátil jinam. Tu ji zalily slzy. Jala se naříkati a v jejím nářku byl hněv i trpkost i láska i něžnost.

Když se utišila, vstoupil do její světnice Přemysl a pravil:

„Má paní, přítelkyně moje a potěšení mé mysli, proč pláčeš? Nech odejíti ty své almužníky a chuďasy. Což naplat, sloužili prvému z tvých bratří, ale ten je mrtev a bez moci a síly, snad poplakává někde v koutku očistce. Nemysli na věci ztracené! Hle, Bůh si žádá, abys poodstoupila z královské síně, neboť dopustil, aby se zběhly nepříznivé příběhy.“

Řka to, zahrnul král Konstancii skvostnými dary a na odlehlém místě jí vykázal líbezný příbytek.

Hra v šachy

Nedlouho potom se vrátila do pražského hradu Přemyslova první choť, Adléta. Byla šťastnější? Či plakávala i