13

Vypravuje se, že spočívá v porážce vojsk Přemysla Otakara.

Když se Přemysl přiklonil k Otovi Brunšvickému, vypověděl mu Filip válku a porazil ho v bitvě při zemském pomezí. Potom Filip rozhněván a popuzen uložil králi, aby zaplatil velikou pokutu, a naznačil, že si žádá, aby Přemysl přijal do svého lože Adlétu a zapudil Konstancii. Wettinové, to jest rod Adlétin, žili s Filipem Švábským v družném svazku a tak bylo podobné přání nasnadě. Přemysl mu rychle porozuměl, ale nic není bláhovějšího než víra, že se jím řídil. Nikoliv! Králova vůle kráčela po vlastních cestách, ale ty cesty byly přemnohé a klikatily se a neměly přímý směr. – Jest tedy lépe přikloniti se k mínění, že tři řečené příčiny složily v králově duši nespokojenost a napětí a neurčitou touhu. Potom měl snad Přemysl za to, že nastává čas, aby povolal své děti a choť. Slyšel, jako by Filipovými ústy k němu mluvila vůle boží i vůle vlastní, a protože hledával vždy jasnější stránku života, učinil, co bylo nutno vykonati, a byl opět šťasten. Příběhy vracely mu starého přítele Filipa i choť i dcery. Miloval je a chtěl všechny přivítat.

Zatím Filip vyslal do Čech posly a žádal, aby jim Přemysl vyplatil sedm tisíc hřiven stříbra. Urození pánové dorazili do Prahy co nejrychleji, ale vzkaz mohli vyříditi až třetí den po svém příchodu. Když se to stalo, vedl je král do komor.

Velmožové následovali Přemysla jen neochotně. Mračili se a dávali si navzájem na srozuměnou, že se jim nelíbí ani cesta, ani panovník, ani rozmluva. Ale Přemyslovo vyzvání znělo určitě a německým šlechticům nezbývala volba.

Šli tedy komnatami o nízkých stropech, které páchly ztuchlinou jako špýchary, šli podle beček a tápajíce v divném soumraku, zlostní a popuzení otvírali pobité dveře. Nebylo jim do řeči, ale král mluvil. Byl zdvořilý, vyslancům se však zdálo, že se v jeho zdvořilosti tají smích.

Když byli prošli podivnými komorami, stanul král v síni, kde na dvou zaklíněných břevnech ležely truhlice stříbra.

Bylo jich devět nebo třináct. Bděl nad nimi komorník se třemi služebníky.

„Černíne,“ pravil král, „ukládám ti, abys se svými pomocníky odměřil z těch stříbrných truhlic sedm tisíc hřiven. A dříve, než to vykonáš, nadzvedni všechna víka, aby vznešení poslové spatřili rudné kusy, tak jak byly vytaženy na zemský povrch, a dále kusy zkuté a dále nádoby i mince. Dovol poslům voliti, a až si vyvolí stříbro, které se jim bude nejlépe líbit, dbej, aby sluhové dobře vážili a dobře počítali!“

Řka to, král odešel a velmožové stáli, nevědouce, co by měli činiti. Příčilo se jim nakláněti se nad poklady a nikdo z nich se nechtěl podobat nějakému kupci nebo lichváři. Když minula chvilička ticha a když se dorozuměli kynutím hlavy, řekl nejstarší z nich:

„Šlechtici, německý král, který je veliký, uložil tvému králi pokutu sedmi tisíc hřiven stříbra. Slyšeli jsme, že ty jsi strážcem pokladu; čiň tedy, co ti bylo rozkázáno, a netaž se nás a otevři dveře, abychom se dostali z kobky pod jasnou oblohu!“

Potom vyšli, uvažujíce o tom, že přední příčina toho podivného uvedení do králových komor je Přemyslova pýcha.

„Král,“ řekl nejvznešenější vyslanec, „je hrdý panovník. Chtěl nám zalepit oči svým bohatstvím a chtěl nás přimět, abychom jako nějací mrzcí chtivci otvírali víka. Věru, pokud jde o mě, nevzal bych do rukou nic z těch nakupčených skvostů! Vyznávám obyčej, že věcí kramářů jest počítati mince a že věc šlechticů je zbraň.“ Při těch slovech udeřil vyslanec na kříž meče tak zprudka, až jeho konec zazněl na dlaždicích.

Šli právě chodbou k nádvoří, a když měli překročit práh té chodby, vstal z výklenku jakýsi mnich a oslovil je s velikou zdvořilostí a řekl jim dobrou latinou, aby vešli do přilehlé komnaty a pro lásku boží a na znamení přízně, aby se opásali zbrojí, kterou jim král dává. I šli a učinili podle toho vyzvání a divili se, že král, jako by odpovídal na jejich skrytý hovor, posílá kněze v pravý čas. – A tak na všech místech a v každou chvíli se setkávali s jakousi podivnou moudrostí, která nebyla vzdálena bláznivinám. Z toho důvodu se vposled rozdělilo mínění německých šlechticů: Jeden z nich vychvaloval krále až do nebe, druhý mu utrhal a třetí o něm mluvil jako o člověku, který mnohé předvídá a který se vyrovná páleným Řekům a který je pyšný jako ďas a který se navzdory té pýše neostýchá obcovati s kupci a který klade sluhům ruku na rameno a který tlachá s divnými kněžími. – I zdálo se poslům, že žádní smyslové nemohou obklíčiti ani postihnouti Přemyslův záměr. Byli udiveni a jejich údiv vzrůstal den ode dne, neboť vznešený král měl zvyky komorníků i zvyky císařské.

Byl lakomec? Či byl snad marnotratník?

S velikou rozkoší hromadil zlato a s velkou rozkoší je opět rozdával.

Byl to i ono a především byl.