nimi Pajdara čili Petua.
„Jste zde,“ pravil, „před tváří ohána, který spočívá na místě chána nejvyššího. Uslyšte mě pozorně!“
Tu udeřili náčelníci čelem o zem a obrátili tvář stranou od tváře chána, který jest na místě chána nejvyššího.
Potom rozžali sluhové pochodně. Obstoupili Batua a venku se ozval hlas maličkých bubínků, na něž zprudka a drobounce – jako když se sype hrách – dopadají paličky. Dále bylo slyšeti nástroje zhotovené z dlouhých třtin a dále struny natažené přes oblouk osličí čelisti.
Když hlasy umlkly, řekl Batu:
„Podejte mi čtyři zakřivené šavle!“
I rozdělil ty šavle mezi čtyři kováře a rozkázal, aby na jedné čepeli vyhloubili zářez a do druhé zářezy dva a do třetí opět o jeden více a do čtvrté opět tak. Potom rozdal každému z náčelníků zbraň. Pajdarovi se dostalo šavle se čtyřmi zářezy a chán Batu řekl:
„Tobě, Pajdare, který se rovněž nazýváš Petou, dávám zbraň čtyřikrát poznamenanou. I bude se ti tíže rubati a budeš v nevýhodě proti psům, kteří se přichystali skákat po tvém třemení. Budeš v nevýhodě, neboť co jest boj proti zženštilým stínům, kteří nemají těla a kteří se odívají železem a pancíři na holou kost. Budeš v nevýhodě, aby se zmenšila vzdálenost tvé statečnosti od jejich bázně.
Máš velikého ducha a tvoje paže je velmi silná. Rubej a stínej šavlí se čtyřmi zářezy! Vytrhni s jezdci na severní stranu a rozhrab všechny cesty a zaval je zdechlinami a spal všechny lesy a pohub všechna vojska, co jich je v těch končinách, aby nikdo nemohl táhnouti na poledne! Učiň to! Dávám ti napomenutí, abys byl rychlý jako šelma z rákosí a bdělý jako sova!
To jest, co jsem chtěl říci, mimo věc, která je něžná a v níž se důvěřuji tvé opatrnosti. – Ta věc je tato: vezmi chánova synáčka a veď ho ve středu vojska a v bezpečí a přece tak, aby jeho šavle zasáhla okrsek bitev a aby se na svém konci pootupila vítěznou ranou!“
Pajdar čili Petu padl před Batuem třikráte na tvář a odpověděl:
„Cháne, vládce, jemuž svítí měsíc a hvězdy a slunce, slyšel jsem a dobře rozumím.“
Potom vstal, dal znamení, aby horda nasedla na kůň, a ve středu té hordy pod tkaným kobercem vedl chánova synáčka. Vyrazili za zvuků cymbálů a malých bubínků, které visí podle sedla tatarským jezdcům. Táhli velký počet dnů a přešli mnoho řek a překročili mnohá pohoří.
To se stalo roku 1241 na sklonku zimy. V březnu stál již Batu před bořící Sandoměří a plenil Malé Polsko.
Zatím král Václav vyjížděl ve středu křesťanského vojska z Prahy. Vzpřímený, hrdý, sličný, usmívající se, s tváří bojovníka, neboť na jeho oku je černý obvazek, opouští hrad na nádherné klisně s nesčíslným počtem pěšáků a se šesti tisíci jezdců. Vojsko je pancéř a kopí. Chochol vlaje na jeho přílbě, korouhve se pootáčejí, řemení vrže.
Bojovníci jdou středem zástupu, který pokleká. Jdou mimo kněze, kteří jim žehnají, jdou mimo babice a ženštiny a děvčátka, která lomí rukama a lkají:
Králi, králi Václave!
Něžný pláč vzdouvá jejich hrdla, doufání je sílí, víra skýtá jim naději, řinčení mečů a krok vojska je rozplameňuje.
Je slyšeti hlas, který volá Václava jakýmsi pyšným jménem, ale král vraští čelo. V té chvíli mu není vhod chvastounství. Je křižák. Dostalo se mu bídné pomoci od pánů sousedů, důvěřuje jen v moc svého meče a v sílu Ježíšova jména. Je křižák, jeho korouhev vlaje jako zástava pokojného žití a vědění a všeho křesťanského způsobu.
Padne-li české království, je veta po západních, zemích! Spanilé kostely, pod jejichž klenbami se tetelívá duše, nádherná města, tiché kláštery, vše lehne popelem. Modlitby budou zapomenuty a písně tak dobře znějící se nikdy neozvou.
V den odchodu vojska vyšňořilo se nebe bláznivou i nádherou. Hrot kopí žhne, šlechtici zpívají „Veni Salvator“ a lid v hlubokém nesouzvuku jim odpovídá:
„Vévodo české země, nedej zahynouti nám ni budoucím!“
Nic naplat! Ze všech tajemstev a nepamětí zní tato píseň a pozvedá se dál a dál a mocněji a mocněji.
13. března padla Sandoměř. Vévoda Boleslav Stydlivý ustoupil ke Krakovu, ale je již pozdě. Vojsko zachvátila hrůza. Po nocích svítí požáry, strach dýše všemi průduchy pekel, lidé utíkají a sám vévoda je přinucen uchýliti se z Krakova. Odtáhl a vzápětí se již hrne tatarské vojsko přes Krakov do Slezska. Vratislav byla vyvrácena, ale ještě