den a až budou padat s nebes kameny), vršil se nad mnichovou hlavou vysoký násep. Cesta se klikatila. Tu stála chýše, tu chatrč, tu celá skupina, ba celé vesnice.
Bylo řečeno, že Michael kráčel po dně jakéhosi řečiště – věru, to přirovnání není nevhodné, neboť mezi kameny a po nerovné cestě stékaly stružky vody. Veliká kola čerpala ji z hlubin země. Vedle kol rýsovaly se v průrvách stavby a lešení a rumpály a vampule a na sta divných zařízení, o nichž mnich pranic nevěděl. Měl oči navrch hlavy, byl zmaten spěchem, připadalo mu, že jej obludný proud unáší doprostřed pekla. Koně, vozy, zástup kvapící sem i tam, horníci, lezci, kováři, přebírači, tesaři, hutníci, kejklíři, hudebníci, rozchechtané ženštiny, žebráci, páni, kupci, nákladníci, uhlíři, kteří pálili v okolních lesích milíře, písaři, zloději, krčmáři, hráči, venkovský lid s hlávkou kapusty pod paží, lazebníci a lazebnice, poctivci, šelmy, staří, mladí, tlustí, tencí, jak krátce stádo běží, se hrnuli k nějakému cíli. Kam? – Bůh milý to rozsoudí. Pokud člověk může uhodnouti, řekl by, že za ziskem a za rozkošemi. Na náboženství, jak se zdá, nikdo příliš nemyslil, neboť jakkoli bylo v té nešťastné Hoře krčem až nad hlavu, o chrám člověk nemohl zavadit. Stály tam všeho všudy dvě či tři kaple, narychlo sbité ze dřeva.
Když mnich přešel až k zemanskému hrádku, který se krčil mezi těmi obludnými stavbami, a když s pokorným srdcem děkoval Pánu za to, že ho vytrhl ze Sodomy, přišlo mu na mysl, aby se srovnával s těmi, kdo setrvali na starých místech. Tu mu znenadání vytanulo jméno, jež snad co živ nevyslovil. Vzpomněl si na pastýře, jehož potkal, když před mnoha a mnoha lety opouštěl sedlecký klášter.
„Zdalipak ten ubohý a tupý člověk ještě žije? Má dítky? Honívá ještě stádo či se stal horníkem a v potu tváře někde v podzemí mává krumpáčem? Věřím, že Bůh utvářil jeho mysl pevněji než mou, neboť pastýř pohrdal stříbrem a hleděl si svých stád a zatajoval, kde leží poklad.“
Mnich tedy stál u hrádku a zdálo se mu, že to je v těch končinách jediný lidský příbytek. Všechno ostatní mu připadalo jako jiskření obludného snu. Nastávala doba směny v dolech, minulo šest pracovních hodin a lezci, to jest ti, kdo dohlížejí na horníky a kdo bez přestání procházejí horami a sstupují až do jejich nejzazších konců, vyvolávali směnu hlučným voláním. V té chvíli vzrostl spěch. Když se trochu utišil, rozhlížel se Michael po mužích, kteří by s ním byli stejného věku. Dlouho nemohl nikoho podobného zahlédnouti. Když konečně spatřil starce, kývl na něho a dal mu na srozuměnou, aby se s ním zastavil. Horník se nedal prosit.
„Otče, zveš mne, abych přistoupil, ale já nejsem žádný hříšník. Nemám co činiti s rohatými vzteklivci ani se smilníky ani s hráči. Propusť mne tedy v pokoji, neboť opozdím-li se, budu zbit.“
„Komu sloužíš?“ otázal se mnich.
„Chase, krčmáři a každému, kdo mi dá kousek chleba či půl denárku.“
„Ach,“ řekl mnich, „dám ti celý denár a požehnání.“
„Učiň to, svatý otče!“ odpověděl stařec a usedl k jeho nohám.
„Bůh ať ti dá věčnou slávu na nebesích a zde na té hrůzné zemi ať najdeš pokoj a mír a sousto v čas jídla a příbytek v čas odpočinku! Ať tě nic nesouží u vysokém stáří, ať tě mine trest nezasloužený, ať s pokorností snášíš to, co podle práva jest ti vytrpěti, neboť věz, starý člověče, že si tím odpykáváš hroznější tresty, než se ti kdy snilo. – Teď tedy jdi a pospíchej, aby ti omeškání nevyneslo nějaké svízelné napomenutí.“
„Otče, snáším je rád a s ochotností. Když jsem ti pravil, že budu zbit, neřekl jsem čistou pravdu, neboť ruka chasníků je lehká a něžná. Hněvají se, křičí, ale věř mi, mají laskavá srdce. Bojím se, že se s nimi v ráji neshledám, ale kdyby je soudila má hlava, nebylo by jim zahynouti.“
Mnich viděl, že se stařec usmívá. Složil si ruce v klín a mhoural proti slunci a zdálo se, že prodlévá rád v končině, kde sirné výpary se mísí s povětřím. Opodál stála tesařská koza a byl zde i jakýsi dlouhý trám. Stařec vida, že se mnich poohlíží po nějaké lavici, přitáhl ty věci tesařského řemesla a uctivě nabídl mnichovi stoličku. I usedli opírajíce se zády o zeď řečeného hrádku a dívali se v širý kraj: k Malinu, k Církvici, dál a dál, blíž a blíž, až k nebeskému obzoru, až na rumiště, které se jim střelo u nohou.
„Jmenuji se,“ řekl stařec, „Jan a to jest jméno, které se za časů starších dostávalo jen lidem vznešeným a těm, kdo byli ustanoveni ke kněžskému stavu. Jest tedy na mně nějaký odlesk milosti a já – ač nehoden a hříšný –
často jsem cítil, že mě Bůh nezatracuje. Mohl jsem vždy doufat v ráj a tak, podle přirozenosti, která mi byla vdmychnuta, jsem žil vesele. Rád jsem pracovával, rád jsem se svými druhy rubal pevnou skálu a měl jsem dost síly. Věz, svatý otče, který mi nasloucháš, že, jakkoli se jmenuji tak, jak jsem řekl, nikdo mě nevolá tím jménem.
Všichni, staří i mladí, mne nazývají Kuře. Proč? Protože jsem sláb? Chyba lávky! Protože jsem se s nikým nevadíval. – Můj život, ať přihlédnete tam či onam, byl velmi krásný. Když v Hořanech nebyla již práce, udeřil