82

I bral se Přemysl vpřed s velikou tíží.

V králově vojště byl pak jakýsi Vlach, nadmíru pohotové ruky, který dovedl slovy i písmem promlouvati všem, co mu kdo přikázal. Dovedl psáti listy plné milosti i hněvu. Dokládal se při své řeči Bohem a někdy se zdálo, že je stejně hotov přidržeti se ďábla. Dobré i zlé měl v jedné brašně. Modlí se a na obrátku chňape čerta za obojek: jen když mu pomůže, jen když mu vnukne nějaké znamenité rčení. Byl na slovíčka jako kat a člověk ho neviděl, než se svitkem a brkem, jak klade písmenko k písmenku a jak přemýšlí, co by napsal. Ten Vlach nebyl žádný velmož, ale spíše kupec či zemánek, který všelijakými poklesky a lehkou myslí přišel o statek a který hledal na Přemyslově dvoře živobytí. Král jej odměňoval stříbrem a kdož ví, snad mu slíbil i něco většího. Neznal jeho duši, a pokud jde o zevnějšek, nemusil se za něho stydět, neboť Vlach se odíval tak vybraně, jako by měl dvacet truhlic a klíče k dvěma městům. Jeho způsoby byly však změkčilé. Neuvykl sedati v sedle, neuvykl spáti ve stanu.

Vichřice, letící bouře, mráz, obleva a dešť působily mu veliké trampoty. Před Toruní byl Vlach všecek rozlámán.

Bolel ho hřbet, měl nohy jako ze dřeva, pálila ho tvář, hučelo mu v uších a tak tak, že se držel v sedle. Cítil, že se mu dělá z těch nekonečných plání nanic a rozjímal a snil o krásných končinách tam dole v Itálii.

Když se mu právě zdálo o půvabné Veroně, zatřásl jím jakýsi vznešený jezdec a řekl:

„Pane Francesco, pane písaři! Hola, pane Rydlo z Pergamenu, král se rozpomenul, že kráčíte s jeho vojskem, a chce s vámi vyměniti několik laskavých slov. Povídám, probuďte se, příteli! Podobné štěstí člověka nepotká každý den!“

Francesco si tedy složil plášť v pěkné řasy, přehodil si střapec na prsa, utáhl řemení na krunýři a již kluše po králově boku. Přemysl s ním vlídně hovoří. Žádá, aby se dal do psaní a vyhotovil list, který by se mohl čísti mezi knížaty a po hradech, a říká oslovení i střed i závěr toho dopisu.

Francesco byl za necelé tři hodinky hotov. Umí své dílo pěkně zpaměti, odříkává je a král se diví vroucnosti jeho citu. Pochválil Francesca, dává mu odměnu a dlouho přemýšlí o jeho dovednosti.

A přihodilo se navečer, že Francesco padl do jakési chýše, kde nocoval litevský šlechtic. Byl unaven, chtělo se mu spát, že sotva viděl na oči, a tak milého šlechtice dal svými sluhy stáhnout s lože. Mínil, že se tam zahnízdí sám.

Šlechtici to nebylo ovšem nikterak vhod. Vznikla šrůtka a hlasy se rozlehly po ležení tak silně, že je zaslechl i král.

Ach, ten je dost svěží! Ten snad ani nespává, snad necítí únavu, snad se u nějakého čaroděje napil vody, která skýtá sílu.

Vladař tedy zaslechl volání, dal se v tu stranu a spatřil milého Francesca a pana šlechtice, jak spolu zápolí dvěma podhlavníky a ovšem slovy, která se pranic nehodila pro královské uši. Francesco Litevci a všemu jeho národu spílal z plných plic. A protože byl sláb a protože jeho ramínka nemohla ublížit ani kuřeti a protože byl Litvín jako randabas, zdálo se králi, že zápas je nadmíru kratochvilný. I zasmál se a řekl:

„Francesco, ty statečný rytíři, nevěděl jsem, že máš dvojí dech. Copak to je? Tvé prsty jsou ještě zbarveny od inkoustu, kterým jsi psal chválu a lásku litevským šlechticům, a již tě vidím, že s nimi křížkuješ a že jim neurvale spíláš!“

„Ach, pane,“ odpověděl Francesco, který poznal, že se král usmívá. „Můj jazyk, moje myšlenky a moje ruka miluje to, co ji právě zaměstnává. I přinutil jsem srdce, aby se vylilo v litevský dopis, a učinil jsem vše, aby má dovednost a můj cit dobře sloužily vašim záměrům, ale když jsem věc vykonal, dal jsem ruce i myšlenkám svobodu a zřekl jsem se toho, oč mi bylo dříve pečovati. – Tak si tam dole v Itálii vedou všichni žoldnéři, tak si vedou zpěvákové na královských dvorech, to činí i psice, když jejich mláďata dospěla. A dovolte mi, vznešený králi, abych rychle dodal, že když slyším z úst vypravěče nějaké své vlastní skládání, sotva je poznávám a pranic se mi na něm nelíbí. Necítím žádné potěšení, ale hanbu a zármutek, je-li v něm více chyb, než je dlužno omluviti pro nedokonalost lidské duše.“

Král svraštil obočí, ale Francescovi vykázal krásné lože a odměnil šlechtice, aby se snad na toho čtveráka nezatvrdil.

Záhy potom dorazilo vojsko do Toruně. Tu však nemohli s místa ani lehcí koníci. I čekal král krátce v těch končinách. Později dorazil do Chelmu a sjednal tu mír mezi pomořským knížetem Mestvínem a řádem Německých rytířů.

Když však došla zvěst, že nový papež zřídí v Litvě své panství a že arcibiskupství moravské nebude založeno, obrátil král koně.

Korutany