„Tak co,“ zeptal se kuchaře jakýsi chasník (neboť v průvodech maškar bylo vše dovoleno), „začpak je u vás slepice?“
Potom, nečekaje na odpověď, přetáhl Flanderčana násadou.
Na to znamení se hnuli všichni ze vrat.
Šli podhradím, stočili se k osadě na levém břehu, která slula Újezd, a děsili tam malá nemluvňátka a rozchechtali tam stráže a způsobili, že ženské byly ze smíchu zachváceny ujímáním a že pištěly, jako by je opravdový ďas bral na vidlici.
Z Újezda se průvod obrátil k druhé osadě. A je pravda, že v ten den bylo polámáno mnoho stromů pod tíhou zvědavých dítek a že leckterý kluk ztratil čepici a že leckterá paní nemohla pro výskot státi na nohou a že se převalila do náruče svého manžela.
Flanderský sluha s nosem na stranu a s bláznovskou čepicí v týle motal se již notně pocuchán a mrzut. Vzbuzoval smích a veselí jej rozvzteklovalo. Byl samá modřina, hřbet jej pálil, dlaně ho svědily, a je-li smrt utkána z bolesti a svírá-li se její útroba záštím a nenávistí ke všemu, co je živé, pak – na mou duchu – dobře představoval její stín a dobře se mu připodobnil.
Když chasa vymetla na levém břehu všechny sklípky a když se do sytosti napila piva, přeplavily se maškary na Vyšehrad a pitvoříce se jako hejno opic sbíraly pod hradbami maličké dárky, jako jest: pánev se zbytkem pečeně, telecí kost, uzenka, džbán zpola naplněný, jablíčko, ořech a dobře mířená rána. Sneslo se jich – a to je rovněž pravda – nepočítaných a Flanderčan jich nebyl opět ušetřen. Z toho dobrého důvodu měl chuďas veselosti plné zuby. Šel popuzen a s rozplameněnou hlavou (neboť vypité pivo mu trochu popletlo myšlenky) protáhl plaveckou osadou a pěti vesnicemi a utěšenými háji až k starému dvorci, až k stěsnaným stavbám, kde se ponenáhlu již zapomínalo na pluh a kde v stodolách hnízdili spíše mezkaři a pocestní než myši. Nebyla to ani osada ani vesnice, ale pouhé pole pokryté kramářskými stánky a boudami a sruby. Chýše vězela na chýši a v uličkách se hemžilo plno cizinců. Arménský barvíř přeháněl s křikem osla, jiný výchoďan stál nad otýpkou kukuřice, kotlář s otrockým kruhem bušil do kotlíku, kupec z horní Itálie mávaje rukama běžel maškarám v ústrety a porýnský pláteník zvedal naditou prostičkou podívanou nos. Tak tak, že se mu uráčilo vstáti od mísy.
To ovšem není vše, neboť na týnském poli (jakkoliv trh se končil k poledni) bylo i mnoho krasavců, pobertů, otrapů, darmojedů, šviháků, bídných otroků, chuďasů, rozpustů, neviňátek a krátce lidí každého druhu. Zavítali tam v ten den i zbožní kněží, jimž se prášila od úst latina, a dále kněží, kteří nedovedli ani ceknout, leda tak, jak jim narostl v kolébce zobák, zavítali tam břicháči, pokrytci, svatouškové i chasa ryzího srdce s hubou dobře proříznutou a ovšem ženské. Z těch byla kupa šeredných, ale jiné se měly k světu a podobaly se podle mínění svých milenců andílkům.
Mezi tou nesčetnou chasou měl kovář, jemuž Bůh v den kralevicova narození popřál rovněž syna, příbytek a políčko, které neobdělával.
Proč? Z jaké příčiny?
Pole leželo v úhlu cest. Leželo v blízkosti kramářských stánků a tak je kdekdo podupal. Bylo křížem krážem poznamenáno otisky bosých nohou a bot i stopami střevíců a opánků a kopyt. Člověk méně trpělivý byl by se toho místa dávno zřekl, ale kovář smýšlel jinak. Zlobil se jenom na oko a více než osení si hleděl kovářského díla.
Ohýbal podkovy, robil svěráky na louče, kul skobky, hřebíky i články řetězů, ale sotva zahlédl jemnější práci, neměl pokoje, dokud ji nezkusil. Když se mu nějaké kusy podařily, navlékal je na plot a byl věru šťasten, že na ně kupci poklepávají koncem svých hůlek. Vposled – a to již nebylo Petrovo políčko k rozeznání od cesty – zarazil kovář před stavením kůl a pro pohodlí jezdců (či jejich ušáků) k němu připevnil dva kruhy a vazák. Tak se stalo, že před kovářovým doupětem okounělo vždy několik zvědavců. Ti lidé se dívali Petrovi přes rameno a dost často mu připomínali neštěstí, které se přihodilo, když pozlacoval šachové figurky.
V den, kdy týnským tržištěm procházely maškary, byl kovář nadmíru vesel. Proč ne? Jeho synáček se měl k životu tak, jako by se byl zrodil v zastíněné kolébce, a jeho křik se pranic nelišil od křiku malého krále. Přemýšleje o té podobnosti a dále o shodě, pokud běží o čas, v němž oba spatřili světlo světa, věřil Petr, že kralevice spojuje s jeho synáčkem jakési pouto.
„Jejich sudba,“ řekl si, „bude stejně šťastná.“ V té dobré naději zařízl ještě slepici, rozválel notný kus těsta, nakrájel je, uvařil nudle, zadělal, a když bylo jídlo hotovo, přinesl je ženě. Nětka se měla jako na křtinách a mohla si i s Hávou hrát na velkou paní.