rukou postávají před prahem. Tu říkali vkládajíce v svá slova všechnu naději žebráků:
„Kartas boh! Kartas boh!“ A to jest: hladovíme!
Lidé je měli v nenávisti. Věřili, že to jsou tatarští vyzvědači. Odháněli je od svých dveří, štvali je jako zvěř a přičítali jim nejhorší zločiny.
Tlupa těch kartasů se tedy vloudila do Pražského města a jeden z nich přilepen ke zdi domu okouněl s ústy plnými údivu na oba průvody. Byl bos, nahou hruď halil mu jen hrubý šátek. V ruce měl hůl dlouhou dobré tři lokty a o tu hůl se opíral levicí.
Mrzlo jen praštělo. Celá zem se pokryla ledy a ten člověk byl rozedraný. Svatému Martinu by usedalo srdce, ale stařena, která si kartase první povšimla, bídná jako on, stejně postrašená, stejně snad hladová, zvedla v nesmírném hněvu ruce a jala se křičeti:
„Vyzvědač! Kar tas! Zrádce!“
Zpěv litanie a nadávky, které platily nevěstě, mísily se s jejím voláním, ale hněv mu propůjčil tolik prudkosti, že asi pět či deset zpěváků umlklo.
„Copak se děje?“
„Zrádce! Zrádce! Zrádce!“ opakovala žebračka a nepřestala to křičeti po dlouhou chvíli.
Vzadu, na samém konci průvodu se lidé začali v tu chvíli rozhlížet. Jeden vraštil čelo, druhý, cítě, že mu leze zima pod kožich, si dýchal na ozáblou pěst a leckdo si snad vzpomněl na svůj teplý domov. Zdálo se, že průvod se v pokoji rozejde, ale tu vyletělo pár obušků a nešťastný otrhánek (místo, aby zůstal pěkně stát) se snesl skokem s nárožního kamene u domu pana Eberharta. Dopadl jako lasička a uchvátiv za předloktí ženu, polonahou, jako byl sám, zpříma, po čtyřech a jak se dalo pádil uličkou ran k průvodu svatebčanů. Tu celý zástup vykřikl a srazil se. Ti, kdo byli vzadu, opírali se ramenem do zad šťastnějšího souseda a rozdávali rány. Chlapíci v předních řadách s nohama roztaženýma se vzpírali ze všech sil a přece v souladu s tím strašným hnutím tloukli kartase po schýleném hřbetě.
Když cikán doběhl až k nevěstě, která stála všechna zmatena, poklekl před ní a jal se prositi svou nesrozumitelnou řečí, aby mu udělila milost. Ležel na zemi, chňapal jí po střevících, tloukl se do prsou a jeho žena a jeho tři děti skoro stejného stáří, které se podobaly černým andělům, činily tak, jako činil on. Nevěsta slyšíc bouři v bláhovém opojení ji chtěla zahrnouti v svatební slavnost. Myslila, že chuďas přichází, aby jí jako v nějakém podobenství padl k nohám, zdálo se jí, že mnich svatbě žehná, zdálo se jí, že hlasy přeskakující z polohy do polohy přicházejí s dobrou zvěstí.
Stud, který ji rozpaloval, ustoupil pýše. Schýlila se a v jediné vteřině trvání toho citu složila dlaň na nešťastníkovu hlavu. Připadalo jí, že se stala nějakou velikou paní.
V té chvíli zasáhl týl klečícího člověka obušek a chuďas se zvrátil. V té chvíli strhl nějaký babský dráp nevěstino roucho a smykl nešťastnicí doprostřed davu, který se mísil a kypěl a vyvěral nesčíslnými hlasy a houráním a kletbami. Někteří lidé tloukli cikána, někteří, spatřujíce v nádheře hřích, bili vyšňořenou ženštinu. Trhali její oděv, rozptýlili svatebčany do všech úhlů města, v strašném nevědomí bušili do prsou ubožačky a naslouchali, jak se sype na zem čelenka a zvoní stříbro.
Když královští biřicové rozptýlili průvod, ležela na zemi nevěsta již bez ducha a kartas snad dodělával. Vojáci odvalili mrtvé tělo koncem svých kopí. Zjímali cikány a zároveň se ztlučeným kartasem je odvedli k rychtáři, který spravoval město.
Asi sedm hodin potom, když nadcházel již soumrak, dorazili k městskému vězení královi oděnci a jeden z nich řekl:
„Kde jsou vyzvědači? Kde je kartas, který byl zbit?“
„Jest, kde jest,“ odpověděl strážce vězení, „proč to chceš vědět?“
„Se mi zdá, že tvůj učitel byl nějaký nedbala! Se mi zdá, že jsi pochytil prašpatný mrav! Netaž se! Odpovídej! Král ti to poroučí!“
Strážce si přehodil přes ramena druhý kožich a loudal se k domu městského soudce:
„Urození pánové, máte vydati kartase, který byl polapen městskou stráží. Král vám to poroučí!“