122

za Mykušem drželo se pět jízdních pacholků. Když šlechtic a jeho sluhové byli právě za sedláčkovými zády, vnikl do těsné uličky se svou károu jakýsi vozíčkář. Lidé se srazili a nikdo nemohl ani o krůček dále. Co dělat? Šlechtic se volky nevolky také zastavil. Rozhlíží se a jeho pohled padá na sedláka a na prodavače seker. – V tu chvíli pozvedl právě kramář penízek, oddaluje jej od krhavého oka a jeho tvář se mění. Před okamžikem vlídná a k ubohému prosťáčkovi shovívavá, stala se přísnou jako tvář slepce, který přechází lávku. Nadul ústa, svraštil obočí a z hrdla tak dlouho mírného vyrazil znenadání hlas temný, výhružný, zle volající:

„Ty čertův synáčku! Ty ničemo, mne chceš obelstít? Co? Jak? Kterak? Tvá mince je neberná! To je plecháček, který král před půl rokem stáhl! Ach, ty ničemo, ty skřečku, ty starý čaroději!“

Sedlák prodal před chvílí dvě jehňata. Slyše strašnou novinu a znamenaje, že dostal za své ovečky bezcenný brak, byl uchvácen lítostí i hněvem. Zrudl, na čele mu vystoupily žíly, popadl kramáře za ramena a třásl jím, jako by kupec byl právě ten, kdo za věc zodpovídá. V levé ruce držel chuďas sekyru, která vypadala nadmíru katovsky.

Svíral ze vší síly její topůrko, naháněl lidem strachu. Zatím mu letěly hlavou myšlenky na bídný návrat s prázdnou a na tisíc věcí, které mohou chudého člověka rozplakat. – Podobné úvahy či lépe cit zklamání, hanby a lítosti neuchvacoval sedlákovu mysl po pořádku, ale vrhl se na ni skokem a poplenil ji v jediný okamžik tak zcela a tak beze zbytku, že mu bylo všechno jedno. Chtěl snad kupce zabít. Nerozvažoval o jeho nevině.

„Bože milý, někdo mi bere mé plecháčky! Mé líbezné, něžné, zpívající, vypravující plecháčky! Sekyra je tatam.

Běda mi, běda! Budu zase vázat do proštipce kus starého plechu! Co? Rány boží, s tím člověk nemůže nic urobit!

Potřebuji rubat les, potřebuji vykonat hromadu věcí! Desetkrát dvacet a jednu! Tak je to, vy vlci, ďábli, pohůnčáci, kteří si vymýšlíte své pitomé stahování mincí! Ať vás všechny zkosí smrt! A nedej Bože, abyste umřeli v posteli, zajděte někde za plotem psinkou, morem, ať vás upere kartas podávkami, ne mečem, ne šípem, ne kopím, ale podávkami a holí s tlustým koncem!“

Podobné povídání slyšel tedy vznešený pán, šlechtic Mykuš, a jeho obrví se stáhla. V tu chvíli se také mezi krámky objevil tržní pacholek, kterému rychtář poručil bdíti nad pořádkem, neboť v svatohavelské končině bývalo po všechny časy dlouhoprsťáků jako kvítí.

Sedláci měli odjakživa lehké spaní. Jejich mysl netrvala nikdy v úplném klidu a tisíce honiček je naučilo bdělosti.

Mějme na paměti tu starou pravdu a uvažujme dále: O chlapíkovi kupujícím sekeru bylo řečeno, že mu bylo vše lhostejné a že na nic nedbal. – Ano, ale při selské povaze to může platit jen o věcech, které přicházely s jeho strany. Hnutí, jež mu mohla dopadnouti na hřbet, střežil sedlák koutkem oka, ale nadmíru bedlivě. – Nechť tedy byl v sebevětší ráži, přece zahlédl (tržního pacholka a tak rychle, jak to jen šlo, shrábl svými tlustými prsty peníze, pohodil sekeru a uskočil jako kocour do cesty. Vrhl se tam střemhlav, s hbitostí chuďasů, jež učí strach utíkat již tisíc Jet. – To mohla být sedlákova spása, jenže čert, který také nespí, mu nastrčil do cesty pana Mykuše či jeho lekavou klisnu. Milý sedláček ji udeřil loktem do slabiny. Klisna vyhodila a skákala děsíc vše, co bylo na její dosah.

Jízdní pacholek, který byl dočista nepřipraven na tak bujný pohyb svého koníka a který sledoval s velikým zaujetím ženušku ve vysokém čepci, spadl se sedla rovnou do kbelců a smetí. Sám šlechtic a vznešený Mykuš se měl co držet!

Toť se ví: když byl vinník takový ubožák a tak nasnadě, obrátili se šlechticovi pacholci za ním. Velmož, přidržuje si jednou rukou čapku, která se mu svezla do týla, křičel za nimi několik povzbuzujících slov a ta přiměla sedláčka ještě k většímu spěchu. Přeběhl napříč trh, vnikl do průjezdu krčmy, přirazil za sebou dveře, zasunul závoru a několika skoky doběhl na dvůr. – Zatím na vrata krčmy dopadaly rány pacholků, a protože lidé na tržišti křičeli a protože dobrá polovina z nich neměla tušení, oč jde, vznikl takový zmatek, že se věru nedá k ničemu přirovnat, leda snad k bláznivým kouskům. Kramáři hodili na hromadu svých zboží šuby, bohatci přitiskli k srdcím své váčky, výrostkové počali házet čepicemi, mužští kleli, hádavci se obviňovali a jeden strkal do druhého.

Pokud jde o ty, kteří byli uvnitř krčmy, těm se nedařilo o nic lépe. Byli zmateni a jediný Francouz si zachoval dobrý rozmar. Zato krčmář běhal jako smyslů zbavený. Měl strach, aby mu žák (jménem Kubíček) nevzal do zaječích, měl strach, aby venku nevyvrátili ti lotři vrata. – Nevěděl, co má popadnout, a vposled se rozhodl, že nechá všechno běžet a že otevře. Klusaje průjezdem tázal se krčmář v duchu, který oškleba dal asi dopadnouti závoře. – To jest úhrnem vše, co se o něm dá říci.

Když hospodský zmizel, vystrčil za ním Jakoubek hlavu a z vrozené zvídavosti pohlédl i na dvůr. Tam spatřil sedláka. Chuďas pobíhal z koutku do koutku a hledal nějaký úkryt.

„Toho chasníka,“ řekl si Kubíček, „poslal dobrý svatý. Ukazuje mi cestu.“

Sotva mu vzešla podobná myšlenka, již se dal Kubíček v klus a již byl sedlákovi za zády.