101

snědla.

To vypisuje svatý kanovník a dobrý kronikář.

Pokud jde o mne, oslábl jsem nad každé pomyšlení. Když za mnou stála smrt, vstal jsem a otloukaje si bradu o prsa a bok o stěny domů bral jsem se k jedné z jam. Pomyšlení, že po smrti budu vlečen bez roucha, nahánělo mi strach. Chtěl jsem zemříti poblíže nesmírného hrobu. – Jdu tedy ulicí, jdu, padám, vleku se po kolenou a necítím již nic, než tíhu vlastní hlavy a únavu a blížící se spánek. Tu – zpola ve bdění a zpola ve snách – mi vzešla myšlenka na Matěje, který býval zbrojířem. Toužil jsem silně po jeho drahé tváři a zdálo se mi, že ho volám.

Má ústa se otvírala a pamět mladosti a věci staré vcházely v má slova. Připadalo mi, že zbrojíř, kterého hledám, jest jeden z mých bratří, a že se blížím k hrádku. Viděl jsem otce seděti v zástolí na čestném místě a dále modlící se ženu. Byla to moje matka. Rozeznával jsem vrásky v jejích očních koutcích a bílé nitky v jejích hnědých vlasech. Viděl jsem, jak skrývá pousmání, a sladká něžnost zalila mou hruď. Potom ke mně dolehl koňský cval. –

Byl jsem v Hradci, na dvoře pánů z Růže. Falknštejn – měděnec v rukách – mluvil s velkým králem. Přemysl se dotýkal jeho ramene a naslouchal mu a u veselém souhlasu kýval hlavou. – Tu jsem pocítil strašné záští.

Kdož ví, jak dlouho jsem šel, kdož ví, jak dlouho jsem odpočíval. – Když jsem se probral z mrákot, spatřil jsem Matěje. Seděl v troskách svého domu a připadalo mi, že se od příhody se džbánem nehnul se svého místa. Vztáhl ke mně ruku a já jej přivinul k své hrudi.

„Bůh,“ řekl jsem, „a Panna Maria navrací život.“

„Bůh, Panna Maria a svatý Václav,“ řekl Matěj. Potom vstal a vedl mě do klenuté jizby, která přečkala zřícení domu. Tu jsem spatřil, že přítelova žena je mrtvá a že jeho dceruška umírá. Pochovali jsme paní do mělkého hrobu, ale děťátko nám vzal jeden z biřiců, kteří s rouškou na tváři chodili městem.

Třetího dne mi dal jakýsi velmož pět výražkových placek. Snědl jsem jednu jedinkou, můj přítel zhltl zbytek. Snad byly otráveny, neboť Matěj u veliké bolesti brzy potom zemřel.

Dříve než dokonal, dotkl se mé ruky a řekl:

„Skryl jsem nejkrásnější meče ve sluji.“

Potom mi označil místo a rozkázal mi, abych dal meče rytířům, kteří se budou bránit proti svévoli a proti nepořádkům.

Když jsem posypal Matějovo tělo kamením a zemí, vydal jsem se k označené sluji. Před vchodem skrýše stál uvázaný kůň a ržál. Nemaje pohromadě smysly přeťal jsem jeho uzdu. Ryzák naštěstí jen poodběhl. Potom jsem vstoupil do jeskyně. Po mečích nebylo ani památky, ale hned u vchodu jsem narazil na strašného spáče.

Odpočíval s tváří zarytou do země. Byl mrtev. Zemřel na mor. Vedle jeho pravé ruky se válel sedlový vak plný jídla. Pojedl jsem něco sýrce a ležel jsem na tom vaku pět dnů u veliké bázni, abych neonemocněl a aby mě nenapadl nějaký hladový zbojník. Kůň se zatím popásal v dubině. Když minulo pět dnů a když jsem cítil, že se udržím v sedle, obkročil jsem toho koníka a prchal jsem z morové končiny. Jel jsem dál a dál, míjel jsem spáleniště, z nichž vyrůstalo křoví, míjel jsem lid malátný, vychrtlý, zbědovaný, s děrami ve tváři a s břichem jako obrácená mísa, míjel jsem velmože krásně uchované na koních v ceně mnoha kop stříbra. Třmeny, kroužky, přezky, pobití řeménků, udidla a řetízky se jen třpytily. Byla to krásná podívaná, ale spatřil jsem ještě krásnější: obilí, které se zelenalo! A protože jsem tu a tam přece jen přišel k soustu, rozhostila se mi v srdci opět naděje a radost.

Poličce, kde řádil hlad krutěji než jinde, byl jsem přinucen prodati koně. Rozloučil jsem se s ním a obtížen stříbrňáky táhl jsem k Opavě. Táhl jsem za Závišem, neboť se proslýchalo, že se zdržuje v těch končinách. Luk velmože, který zemřel morem, houpal se mi na rameni, a v toulci vězelo pět dobrých šípů. Byl jsem hotov každým z nich prokláti Závišovo srdce. – Vedla mě k tomu krutost? – Snad.

Člověk nezná své srdce! Odříkával jsem den co den dvanáct modliteb: prvou za krále Přemysla, druhou za svého otce, třetí za matku, devět za bratry a sestry. Žil jsem jako řeholník, ale v mé mysli se uhnízdila touha po pomstách: chtěl jsem Záviše zabít a to, čím jsem se předtím obíral jen tu a tam, neopouštělo již mé srdce. Prahl jsem po Závišově krvi a říkal jsem si staré říkání:

Až půjde sám, či až se bude bráti s malou družinou, až zvesela pokluše k hradu, až se bude pohazovat hříva na krcích vítkovských koníků, vzkřiknu na Záviše, aby se bránil. A sotva zazní můj hlas a sotva Záviše pozvedne ruku, vypustím šíp a dám dopadnouti meči a oddělím mu hlavu od těla! – Ježíš a Nejsvětější Panna mi budou pomáhati, neboť jest ustavičná bitva mezi věrnými a proradnými a v té bitvě stojí síly nebes na straně věrné.