„Ano, ano, ano,“ odpověděl správce vězení, „krále nesmíme pohněvat, ale tobě, hlídači, dám dobrou radu: po druhé mluv trochu slušněji! Vězeň totiž patří před městské právo!“
Strážný voják pokrčil rameny, uchopil do špetky své dva kožichy, poklonil se a kráčí zvolna k vrátkům žaláře.
„Tady máte, přátelé, svého kartase. – Pozor! Pozor! Je trochu ztlučen, musíte polehounku. – Tak, vezměte si ho, táhněte do horoucích pekel! Abych nezapomněl dobrou radu: po druhé mluvte trochu slušněji!“
Král byl právě v klášteře svatého Františka. Když vojáci přivlekli kartase, vyšel se svou sestrou Anežkou k vnějšímu schodišti a spatřil ubožáka ležeti na stupních.
„Králi,“ pravila Anežka, „nikdo nevstoupil do kláštera s řetězem na rukou, nikdo zde nebyl přísně souzen a nikdo nebyl odehnán, kdo se dotkl klášterních schůdků.“
„Ten pekelník,“ pravil král, „je tatarský vyzvědač. Praví se, že se poptává, která města jsou otevřená a kde leží křesťanská vojska a jaký je jejich počet. Potom se vrací k hordě a ukazuje jí cesty a vede ji tak bezpečně, že chám může kráčeti jakoby známou krajinou. – Tataři mají pětkrát sto tisíc koní a pětkrát sto tisíc střelců na hřbetech těch koní. To věru dostačilo před Kyjevem, ale v Čechách a v rovinách krále uherského a na území císařově budou poraženi!“
„Není císařů v hodině zkoušky!“ pravila Anežka. Potom jala se mluviti o síle modlitby a papežských přímluv.
„Všichni vládcové,“ pravila, „jsou nepatrní před Kristovým náměstkem. Důvěřujte se jemu v pokoře.“
Král, jakkoliv si Anežčiny rady velice vážil, nemohl přisvědčiti. Zdálo se mu, že právě nyní nadchází jeho čas. Byl jist, že Tatary odrazí. Cítil, že mu Bůh bude pomáhat a že mu kyne a že ukazuje k vojskům a k hradbám měst.
Věřil, že boží moudrost vyvolila českou zemi, aby jako mějaké stavidlo učinila přítrž tatarskému přívalu. I vypjal hruď a jeho krásná ústa s rudými rty se pousmála při doteku podobné myšlenky a jeho ramena, jež věru mohla nésti tíhu nesmírného království, se vznesla mohutným dechem.
Tu v té samé chvíli se ozval i cikán a volal do myšlenek krále: „Kartas boh! Kartas boh!“
Měl sprosté vzezření strachu a král se poobrátil, aby nemusil patřiti na chuďasa, kterého roztřásá mráz a zděšení.
Když ale cikán opakoval své zvolání znovu a znovu a když vztahoval i dlaň, porozuměla Anežka ve svém svatém srdci, že si žádá jídla a pokynula mnichům, aby mu podali krapet posilujícího nápoje.
Na okraji misky jsou ledové kroupy a terček tříště plave v bělostném mléčku. Kartas pije. Krůpěj stéká po jeho třesoucím se chřtánu, jeho hlava se zvrací, jeho zrak se něžně usmívá. Miska se naklání. Je prázdná. Kartas chce políbit Anežčin střevíc a zasáhne svou tlapou sobolinu. – Anežka mírně odtáhne nádherný plášť.
„Nešťastný člověče, který žiješ v temnotách a který ses dotknul řeholního roucha, snad ti král bude milostiv.
Snad ti Bůh odpustí tvá těžká provinění a snad tě přijme do svazku víry.“
Tehdy se začal sypat sníh. Král vztáhl ruku a na dlaň se mu zachytilo několik hvězdic. Dechl na ně a ty hvězdy spadly na kartasovu temnou hlavu.
„Hle,“ pravila Anežka, „dal jsi mu milost, králi!“ Václav se usmál a přitáhnuv kožich přes stehna ostře se rýsující učinil podle sestřiny vůle?
Chán Batu žíznil po pomstě nad Kumány a přísahal, že je vyhladí s povrchu země. I sebral veliké vojsko a dal se na pochod do uherských zemí, neboť tam Kumáni nalezli útulek. Když roztály sněhy, rozdělil Batu hordu na čtyři proudy, to jest na čtyři vojska neboli na čtyři tumany. Tuman čtvrtý, to jest čtvrtý díl toho nesmírného množství, vedl pak synovec Batuův, který se nazýval Pajdar čili Petu. Pajdar byl nejobezřelejší ze všech mongolských náčelníků a chán mu tedy uložil těžkou práci. Měl táhnout vzhůru k půlnoci do krajiny polské, měl staviti všechna vojska a všechnu pomoc, kterou by snad křesťanská království na severu evropské země mohla poskytnouti Uhrům.
Když Pajdar čili Petu rozvažoval o rozloze Polska a když soudil o položení všechněch sousedních království, došla ho zvěst, že Kumánové, kteří se tak příliš protivili jeho mysli, bijí Uhry a že mezi nimi a králem uherským Belou jest boj a nepřátelství. Tu někteří mongolští náčelníci myslili, že chán ztratil příčinu k válce. Zdálo se jim, že pomsta již dopadá na hlavu Kumánů a že se Batu s tím spokojí a že nepopustí svého koně a že vojsko nevplete do hřívy svých hřebců bavlněné útky.
Chán vskutku váhal, ale divokost mysli nedopřála mu klidu. Převracel se ve stanu na kožich a jeho nozdry zachytily vanutí války, které ho míjelo. Tu vstal uprostřed noci a dal zavolati náčelníky všech čtyř vojsk a mezi