45

požádal jejich chán Kuthen krále uherského Belu IV. o dovolení, aby se směl se svým lidem usaditi podle řeky Dunaje.

„Králi,“ pravil Kuthen skrze své posly, „ani já ani lid mého kmene nemůže živu býti ve staré zemi. Batu nám strojí bitvu za bitvou a kráčí po hlavách mého lidu. Dej tedy, králi, mně a kumáuským bojovníkům dovolení, abychom vytáhli z nešťastného kraje. Dej, abychom mohli vnésti stany do vidlice tvých řek. Skytni nám bezpečí! V odvetu chceme ti sloužiti. Připojíme své střely k šípům tvého vojska a v bitvách půjdou koně mého lidu před tvými pluky a naše kopí budou jako hradba před tvým vojskem.“

„Božský kříž,“ odpověděl král Bela, „jest naším útočištěm. On je znamení spásy. On sám je spása. I nepřipustím, aby lid křesťanský byl pomíchán s pohany. Nedám dovolení, abyste vnesli své stany do země uherské, dokud nepřijmete křest a dokud se neshromáždíte pod korouhev Ježíšovu, neboť on jest přemožitel násilníků a záštita pokoje.“

Kuthen se zavázal slavným slibem, že přijme křest. Potom Kumáni vtáhli do Uher a mluvíce o mongolském nepříteli, rozšířili nesmírný strach. Lidem se zdálo, že se země vzdouvá živoucími vlnami Mongolů a že smrt padla do hřívy jejich klisen a že se smyká povětřím a že táhne hnáty a plášť nad tou jízdou.

I vypravoval Kumán Uhrovi a člověk východnější člověku na západě, že Mongolové zalehnou všechnu zemi a že srazí koruny říše a že hledají těla svatých tří králů a že přinášejí smrt a že jedou ztrestat římskou pýchu a že vyrazili otevřenými průchody pekla. Opakujíce podobné zvěsti, nazývali křesťané Mongoly tatarským národem. –

Jedni udávají, že to jméno má původ v slově tartaros, které v jazyku řeckém znamená peklo, a druzí je odvozují ze slov mandžuských a třetí ze slov čínských. Ta slova jsou: ta-ta-me, ta-ta-bu, ta-tam, ta-ta, ta-tzi. Označují pak lučištníka, obyvatele stanu, člověka, který je živ na koni, a vposled vzdálený národ.

Když se roznesla novina o tatarském nebezpečí, nařídil papež a biskupové po všem křesťanstvu posty a kajícné průvody. Do poutních míst (nechť to již byl klášter compostellský ve Španělích, nebo Hora Sv. Michala v zátoce mezi Bretaní a Normandií, či krypta Kosmy a Damiana, kterou kníže Břetislav dal zbudovat na místě, kde smrt zastihla svatého Václava) hrnuly se zástupy zbožného lidu.

Byla tuhá zima, ve Florencii padal sníh a na severu, v Praze a v polských končinách, mrzlo jen praštělo.

V ten tedy čas, v neděli po ranních službách božích, vyvalili se pražští křesťané na prostranství před chrámem svatého Jiří a v houfech táhli níže k baště a k věžím, odkud byl krásný pohled na opevňovací práce, jež narychlo se dokončovaly, i na vozy plné obilí, jež směřovaly k branám. V té péčí viděli Pražané záchranu. Šli zvolna, ukazovali k vozům a podupávajíce na ochranu před mrazem, stísněně rozprávěli. Byla to hradní čeleď – Němci i Čechové – a dále kupci a něco řemeslníků. Vyslechli právě kázání, že nepřítel všeho křesťanstva je blízko a že jeho vyzvědači dostihli pražského města. Podobné zprávy rozněcují důvěru v boží milosrdenství – vskutku, Pražané živě pociťovali, že jejich osud je v rukou Páně, a v uších jim zněl kazatelův výkřik:

„Kajte se, neboť den pomsty a den soudu nadchází!“ Vedle zbožnosti uchvacoval měšťany i strach. Nelze ovšem říci, že se chvěli před bitvou. Nikoliv! Důvěřovali rytířům. Zaslechli něco o pravidlech a o způsobách, jak lze hnáti útokem a jak se brániti, znali sílu rozumu a moc svatého požehnání – ale což, když vzdělanost a nauka budou přehlédnuty? Což, když nepřítel bude bíti pravidlo nepravidlo a hlava nehlava?

Byla zvěst, že neobléhá pevná města, byla zvěst, že se dává snadno na útěk a že u veliké rychlosti obrací svůj šik, aby se vrhl na vítěze. Byla zvěst, že obchází vojska a proniká hluboko do země, aby stínal a pálil.

S vůlí Ježíšovou není nesnadné zvítězit v bitvách, ale což, jsou-li Tataři učiněni trestající metlou boží? Což, budou-li míti tak nakvap, že bez dlouhých řečí rozchvátí měšťanský majetek?

„Ach, za jiných časů by se potázali se zlou,“ řekl jakýsi řemeslník s vysokou beranicí, „ale co chcete? Papež s císařem nejsou prý na dobré noze! Jaký potom div, že si vládcové všech zemí leží ve vlasech a že síla křesťanská je rozdrobena?“

Na ta slova zvedl řemeslníkův soused dlaň s ozáblého ucha a odpověděl s velikým rozhořčením:

„Třesky plesky, náš milostivý král uzavřel s vévodou rakouským přátelský svazek!“

Chtěl dodat, že je lepší spoléhati na ten svazek než na žvást nějakého pana řemeslníka a měl na jazyku ještě několik štiplavých slov, ale mráz mu svíral ústa a vháněl do očí slzy. Setřel je konečky prstů, a když tak chvilku stál s rukama na tváři, setkal se (mezi dvojím mžiknutím) s pohledem mnicha ze špitálu při kostele sv. Františka.

Zatím zástup došel před východní bránu a srazil se v jakýsi klín. Napřed se měšťané řadili po dvou a po třech, aby se dalo sestoupit na úzkou cestu, vzadu však bylo místa dost a dost. Vlečky měštěk, vysoké čepce, kožichy,