94

zloupila kde co. – Vosk platí víc než drahé kamení a za slepici vysol dvacet penízů!

Kde nic, tu nic, mám pátý rok už prázdný váček. Jedl jsem hlínu, řemení a kůry se stromů a jako nějaký egyptský pes nejednou jsem hltal mršiny. Mám v těle otrávené šťávy, nečistá sousta vzedmula mi břicho, vředy mi pokrývají kůži, nohy jsou jako báň, a moje ručičky? Eh, hanba povídat!

Až zítra stanu na nebeském poli, tam mezi hrádky z bílých obláčků, až v družině nebeského rytířstva zahlédnu svého pána, krále Přemysla, kterak mu budu moci padnout k nohám? Kterak mu zodpovím, že v poslední bitvě jsem zůstal na živu? Kterak mu zodpovím, že po pět let jsem vláčel svoje kosti od místa k místu ne jako člověk, který měl kdysi malovaný štít, ale jako slouba, bídný sviňáček a žebrák!

A kterak zodpovím své paní máteři, že co jsem živ mi nikdy nezbyl grošík, abych dal sloužit mši za její spasení? –

Proběhla mi jich pod palcem hezká řádka.

Sloužil jsem štědrému pánu, míval jsem podíl na hojné kořisti, ale cožpak jste neslyšeli, vy dobří křesťané, že peníze jsou urobeny z ďábelských šupin a že se táhnou k čertu? – Lehounce jsem je vydával, nezbylo mi na mši a to mne pálí a to mě bude hrýzti v poslední hodince. – Dosvědčte mi tam někde na nebesích, že toho lituji! –

Kdybych našel znenadání váček, koupil bych těch devět voskovic a teprve potom bych se napil teplého omastku a teprve potom bych jedl podplamenice, které tak krásně chroupají mezi zuby, a beraní maso a možná svině a možná křepelku.

Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého! Kéž by mě opustilo myšlení na věci časné, kéž bych mohl vytrhnout ze své paměti vůni pečeně a chleba! Kéž by můj duch zamířil k výšinám, kéž by mě kňučící, svírající se, pálící, naříkající, bolestné břicho nesráželo do propasti. Kéž bych bez odboček a marných vzdechů mohl aspoň dokončiti vypravování, které jsem započal a které má vzbudit lítost a křesťanské ctnosti.

Když jsem poodrostl, vzal mě otec z matčiny péče a nastaly mi krásné časy. Měli jsme v psinci dobrou smečku: ohaře na honbu, chrty na štvaní, vyžlata na slídění a zvěře bylo dost a dost. Naučil jsem se klásti tenata a sítě a oka, naučil jsem se zacházeti se samostřílem i s oštěpím i s mečem, naučil jsem se jakž takž číst a psát v klášteře zbožných mnichů, neboť na našem hrádku nebylo kaplana. Když jsem vlastní rukou dovedl opsati modlitbu a když jsem zabil statnou vlčici, vstal jednou můj otec Mikoláš s čestného místa v zástolí a řekl:

„Jakube, můj synáčku, copak je s tebou? Na co čekáš? Jaké štěstí vyhlížíš? Mám devět dítek a z toho čtvero synů, nejstarší si přivedl hodnou ženušku, druhý nalezl vlídné přijetí v biskupské družině, třetí po boku zemského hejtmana táhl do šťastné války, a ty zde čtveračíš po lese a honíš zajíčky. Nic tak, hochu, chystej se na pout! Máš křestního kmotra, který je spřízněn se vznešenými pány z Rožmberka. Chystej se! Nazítří vyrazíš!“

Bylo mi těsno u srdce. Má paní matinka plakala, ale otec pravil:

„Nenene! Narůstají mu oslí uši. Vidím, jak ukrádá Pánubohu čas, vidím, jak se honí psům za oháňkou. Jakže, což není z dobrého rodu? Což nemá jiskrný zrak a špetku obratnosti a špetku síly v rameni? Doufám a věřím, že se nevrátí s hanbou, ale se ctí a že si dobude ostruh.“

A tak jsem dostal koně a těsný kabátec a úzké nohavice. Jedna byla červená, druhá zelená. Dále jsem dostal sukni z domácího sukna, ve které se můj děd pyšnil při svatbách a v nejedné bitvě. Má paní matka otevřela truhlici s pernatým šatstvem a oddělila od jednoho čechle krumplování a olemovala mi tím zdobením otvory rukávců krásněji, než můžete uvěřit, vy lidé z konopného kraje.

Potom jsem přijal svaté požehnání. Políbil jsem otci ruku, matce lokty a sbohem! Byl ze mne na obrátku hbitý, růžolící, ušatý panoš s očima navrch hlavy a s věčně čenichajícím nosem.

Mohu říci, že se mi nová služba pranic nelíbila. Nebyl jsem dost urozený pro hrdopýšky, kteří se hemžili v blízkosti pána z Růže a tak mě jakýsi usmolený písař poslal k písaři ještě usmolenějšímu. Div div, že jsem z té potupy nezemřel: přinutili mě oddělovati na počitadle kuličky. Každá z nich znamenala tu včelí špalek, tu rybník a opět věrtel pšenice anebo věrtel mletí. Ta nicotná a marná práce mi působila velké trampoty. Jen tu a tam jsme vyrazili na lov, jen tu a tam jsem mohl při nějaké šrůtce ukázal špetku obratnosti. – Ale co je to? Co znamená vítězit ve rvačkách, když se člověk chce stát rytířem a když ho přitahuje sláva?

Jednou – a to jsem nebyl již nejmladší – táhl král Přemysl do rakouské země. Uráčilo se mu setrvati noc a den a noc v příbytku mého pána, aby se občerstvili hřebci a aby krásná družina popadla dechu.

Když jsem zvěděl, že král bude spát na hradě a že mu kuchaři chystají vzácná jídla, připlichtil jsem se ke krbu.

Otáčím rožněm, rozkrajuji kýtu, kladu pečeni na plochý okřín a na placky dobře chrupající. Kuchaři se na mne mračili jen což, ale dovedl jsem chámy ukrotit a ukázal jsem jim, jaké má šlechtic zuby.