77

„Nikdo mě nenazve králem úzkostlivým. Ať se nevrátím do své země, ať zemřu v potupě, ať si nikdy neposadím na hlavu korunu, jestliže teď v tu chvíli tě nevyhledám v teplém hnízdečku! Chceš bitvu? Ach, nešťastný králi!

Vidím jen hlouček jakéhosi lidu a se mnou stojí nezměrné vojsko! Jdi, ustup na těch svých dvacetkrát dvacet dostřelů a pozítří o hodině šesté buď připraven na vlastní záhubu!“

Potom se rozkývají praporce, potom se rozhlaholí trubky a české vojsko ustupuje. Král rozkázal, aby zbrojenci v klidu a míru trávili čas. Dovolil jim se rozptýliti, sám však s rytíři se stáhl až k místu, které si vyvolil a které se nazývá Kressenbrun.

Zatím jízda kumánská a jízda tatarská a jízda uherská přecházejí přes řeku Moravu. Koně zvedají krk, jezdci vztyčují paže. Do vody! Hloub a hlouběji! Dá! a dál! Tvář se škube dychtivostí, hněv hlaholí, pěst se svírá a nedočkavci bodají hřebce a bijí mečem do rozpěněné řeky.

Když jezdci přešli a když jediný šíp nad tím vojskem nezasvištěl, když přešli a když se seřadili, rozbíhá se pluk prvý k útoku a za ním se žene vojsko kumánské a Tataři a voje bojovného krále.

Ach, jaká prorada! Vojsko Přemyslovo se oddává prázdni (neboť jest ještě daleko stanovená chvíle k útoku).

České vojsko polehává někde po kraji a již se ozývají trouby, již je slyšet bouři bubnů a křik srážky.

Byl chmurný den, při úsvitu se válela mlha nizounko při zemi, ale teď nad běsnícími vojsky září slunce a zaněcuje barvy korouhví. Pod jasným nebem tedy hřímá útok. Je zříti, jak v nesmírném oblouku se valí Kumáni a Tataři a Uhři, je viděti jejich škleb a žlutá ozubí, je vidět vrásky u přivřených oči a rýhy vzteku, které vroubí horké výdechy.

Král Bela znevážil své slovo! Mladší král Štěpán jako nějaký kartas a pohan a rab a lhář znevážil své slovo!

Natahuje ruku a káže novým a novým sborům útočit. Ještě všichni jeho pěšáci nedostihli břehu, ještě jich něco zbývá na druhé straně, král však vidí jisté vítězství a káže udeřit na rozptýlené vojsko.

Ach, králi Přemysle!

Vypravuje se, že v hodinu bitvy měl jakýsi Jan, syn Svojanův, vidění. Ležel prý na smrtelném loži. Ležel ve svém domově mnoho a mnoho mil od Kressenbrunu. Nebyl sám, dleli s ním příbuzní: otec, matka, dva ujcové a kněz, svatý zpovědník. Síla nemocného již opustila, měl duši na jazyku. Jeho ruce ležely bez vlády a nemohl hnouti ani hlavou ani páteří. Když táhla hodina srážky, posadil se a pozvedl ruce. Jeho vyzáblá tvář se zjasnila. I pohlédl oknem k záři letního dne a přímo do slunečka, které se zdálo hlaholiti ohněm a světelnými proudy. Potom vstal, učinil sedm kroků a počal odříkávat modlitbu.

Je psáno, že příbuzné, kteří to viděli, obešla hrůza a že se báli a že jen kněz je mohl utišiti.

Je psáno, že poznávali věc nadpřirozenou, neboť ten nemocný jinoch byl vskutku blízek smrti a dlouho předtím už ležel jak tělo bez duše. Byl slabší než nemluvňátko a nyní kráčí v těžké šubě z vlčích kožišin.

Je dále psáno, že když ten jinoch skončil modlitbu, ozval se z jeho hrdla hlas ne obyčejný, ale jasný, a že ten hlas mluvil takto:

Vidím nesmírné prostranství a dvě vojska. Jedno vojsko je české, druhé vojsko jsou nepřátelé krále Přemysla.

Vidím, jak to druhé vojsko přiléhá na krk hřebců, slyším jek útoku.

Země se ozývá a stená a duní pod úderem kopyt, ale to vojsko prvé se oddává prázdni. Důvěřuje v příměří a chytá motýly.

Vidím krále Přemysla, vztyčuje kopí, rovná svou řadu. Rozjíždí se.

Vidím, jak se sráží barva povětří.

Vidím, jak houstne vítr.

Obloha padá.

Vidím v oblacích svatého Václava.

Vévodo české země!

Štíte náš!

Orodovníče náš!

Duchu těch českých vlastí!