osidlo. Ba, je to bída, je to kříž, neboť tam, kde se končí Václavova moc, počíná vladaření krále Přemysla.“
„To jsou pravdy omšelé jako kostelnická lavice!“
„Přisámbůh, nechci je rozvádět a raději vám řeknu, že když vychází slunce, prchá do děr tma a že je čas změniti způsob našeho konání: Pokloňme se až na zem novému panovníku! Učiňme to dříve, než nepřátelé dostihnou rakouských hranic, a dříve, než proti nám v míře ještě větší podpálí jeho hněv. – Jakže, nedovedete uhádnouti, jaká výhoda je skryta v rychlosti? Pravím vám již po druhé, že tak můžete omluvit polovinu svých tlachů a že, ukážete-li horlivost a dobrou snahu, získáte aspoň špetičku přízně vznešeného Přemysla. – A kde je rytířská věrnost? Král, který miloval svého otce, vedl s ním války, nuže, my po tom příkladu cítíme, že láska a boj jsou jako sestřička a bratr a že se mohou snášet vedle sebe.“
„Bůh,“ řekl Markvart, „mi dal stálou mysl. Miluji krále teď, když je poražen slabostí, právě tak jako kdy předtím.
Zůstanu, chci mu sloužit, chci čekat, až promluví, a jestliže se vzdálím, bude to jen proto, abych přivedl nějakého učeného mistra, který se vyzná v léčení.“
Když Markvart domluvil, ujal se slova Konrád a po něm Jaroš. Všichni se vystřídali, každý řekl své mínění a jedno bylo věrné, druhé ubožácké, třetí jen tak tak. Rytířové se krátce nemohli shodnout: Markvart vyrazil za mistry, kteříž slynuli v lékařských naukách, Jaroš spěchal k biskupovi a ostatní se dali do Rakous ke dvoru vévody a krále českého. Když pak urazili kousek cesty, spatřil je člověk strany Přemyslovy a oznámil to svým pánům. Dlaň před ústy, pravou paži vztaženu a prst obrácený k cestě, kterou se braly hloučky milců, vyjmenoval je od prvního do posledního.
„Nuže,“ řekl kterýsi ze šlechticů, „proč bychom se hnali dále? Král – jak se zdá – je opuštěn; snad se nám tedy podaří sehráti kousek, za který bychom mohli získat Přemyslovu chválu.“
Potom všichni obrátili koně a do Rakous vyslali jediného posla. Seděl na nejrychlejší klisně, jakou svět kdy viděl.
Bral se cestou necestou a snadno předstihl hlouček dvořanů, kteří neměli tak nakvap.
Po návratu do Počápel zastihli šlechticové Přemyslovy strany jen dva či tři milce a ty snadno přelstili. Podařilo se jim vzdáliti je od lůžka umírajícího a sami tam stáli stráž.
Král hleděl k nim nepřítomným okem.
Smrt utěšitelka, smrt bajkařka, smrt uchovatelka příběhů seděla u jeho hlav a odvíjela s kužele snění vlákno po vláknu.
Láska, touhy, věci zmařené, věci, které vzrůstají jen v myšlenkách, a dále letmý pohled a nepatrné skutky a nicůtka, jež může uvíznouti v lidské paměti, ta krása údů, smíchu, blaženství, ta něha, která drtí malého chlapečka, ta něha dětinská, ta něha otcovského srdce a vše, co bídnou člověčinu pozvedá a co ji opět sráží, ten dvojí proud, to dvojí zobrazení: hlína a ráj, štíři i andělé, ten dvojí proud se vtělil v jednotu.
Umíraje slyšel král zníti tichý příběh a ten příběh měl jeho tvář a současně tvář obou kraleviců a tvář snění, honby i země, kterou miloval.
Říká se, že život od věků se bouří proti utišení smrti; říká se, že věčně bude útočit svým pachtěním, svými pohybujícími se prsty, svým směšným a jiskřícím mozkem na brány mlčení.
Král umírá? Jeho postava se protahuje? Jeho tvář kamení? Jeho duch se vznesl? Jeho obraz se sjednocuje v smrti?
Nechť tedy žije nový král!
Nechť se nám hrnou do klína věci nebývalé, nechť kypí, nechť se vzdouvá příboj dějů!
Když král vydechl a když zemřel, pohřbili šlechticové potají jeho útrobu v osamělém hrobě a vložili tělo do vnitra vozu zastíněného těžkými látkami. Potom jeden z nich odešel ke kvardiánovi Konrádovi a řekl:
„Zatím co jsi se zdržoval v lese, aby ses trochu občerstvil, procitl král ze sna a naznačil pokynem ruky a slovy (žel málo zřetelnými), abychom se s ním dali na cestu a spěchali k pražskému hradu. Chce spatřit i biskupa a svou sestru, vznešenou Anežku. I vstavili jsme tedy královo lože na vůz a spěcháme vyplniti jeho vůli. Pojď, připoj se k průvodu, neboť se nesluší rozvažovati o tom, co král přikázal.“
Potom obklopili vůz a dali se na pochod a nedovolili, aby se někdo přiblížil k mrtvému králi, a mluvili, jako by Václav doposud žil. I zdálo se, že ten mrtvý král jest unášen proudem života a že rakev plyne na jeho vlnách.
V osadě, která se nazývá Dobřichovice, obstoupili šlechticové královo lůžko a smluvili mezi sebou nový příběh.