34

průvod, chystal se vznešeného pána přivítat. Povstal, složil si ruce na prsa a usmíval se jako krčmář.

„Hle,“ pravil šlechtic s výše svého koně, „je tady nějaký mnich a chce se snad otázati na cestu.“

„Urozený pane,“ řekl mnich, „čekám tu na vás a dobře vím, že mi neodepřete jídlo, ani almužnu, ani to, oč vás –

pro lásku boží – požádám.“

„Pah,“ odpověděl šlechtic, „čekáš tu na každého, kdo kráčí mimo.“

„Vzácný pane, kdybych vás byl oslovil namátkou, proč bych užíval vlašského jazyka? Poznávám Umbrii po dusotu vašich koní.“

„Vskutku,“ řekl opět šlechtic, „jsem z Assisi!“

Potom šlechtic seskočil s koně a dal se s mnichem do rozprávky a byl velmi zvědav vyslechnouti jeho příhody.

Sluhům a celé své družině rozkázal, aby rozbili tábor a rozložili se ve stínu. Zatím co poutníci vyklepávali prach a zatím co rozpínali přezky na vacích, kde bylo uloženo jídlo, naslouchal šlechtic mnichovu vypravování a smál se pohlížeje v jeho zardělou tvář a na jeho uchýlený nos.

Když se najedli a napili, svolal šlechtic své tři soudruhy a řekl jim:

„Přátelé, mnich, kterého vidíte, neprávem prosí u křesťanských dveří. Nemá řádu, ale dokládá se Bohem, že je dobrý mnich a že se řídí svatými příklady. Jakže, znali jste u nás syna Bernardonova a tento malý kutňáček vám nic nepřipomíná?“

Šlechticové se smáli v odpověď.

„Tak, jako jsem čekal na vás,“ řekl mnich, „tak budu čekati ještě na svého druha, který se nazývá Kubíček a který byl polapen a nyní dřepí ve věznici. A chcete-li slyšeti, s kým dále se dnes setkám, pak vám mohu říci, že před večerem dojde v ta místa moje oslice. To se dozajista stane, leda bych se mýlil!“

Zatím co mnich takto mluvil, bylo viděti, že cestou přichází jakýsi kulhavý poutník, který si chová pod paží okrvavenou ruku. Když šlechtic viděl, že se mnichovy předpovědi splňují, pomyslil si, že mu při vší prostotě byl dopřán jasný duch. Protože byl povahy přívětivé a protože i Bernard vzbuzoval lásku, nemohli se ti dva lidé lehce rozloučiti.

„Víš co?“ řekl vposled umbrijský občan. „Dejme se stejnou cestou. Vrať se se mnou a neobávej se žádného příkoří, neboť já přicházím jako církevní posel a budu mluviti se vznešenou Anežkou, která tě ochrání.“ Mnich se poklonil a dal Kubíčkovi znamení, aby učinil stejným způsobem. Potom přidržujíce se koňských postrojů nastoupili zpáteční cestu.

Blažené chvíle

Bernard s Jakubem pobývali již několik nocí v hradní stáji, ve dne však, když svítilo slunce, se toulali po hradbách a po králově louce a v háječku, který se táhl od paláce po hradní příkop. Jednou zrána spatřila je Anežka státi na palouku s oslicí. Poznala Bernarda, neodvrátila pohled, jala se naslouchati.

A co dělali ti dva?

Prvý objímá své zvíře, druhý mu šeptá pošetilá slova. Chvilku mluví česky, chvilku jazykem německým, ale žádná ta řeč se nepodobá k světu. Jedna zasahuje do druhé a mísí se s ní jako hrách s kroupami na selském stole.

Zatím co prosťáčkové mluvili, stál oslík lehce rozkročen a pohyboval ušima a vrtěl oháňkou. Měl krásné oči, měl jemnou tlamičku, ale to je vše, co se na něm dá chválit, neboť jinak to byl svéhlavý blázen a podobal se tuctu jiných zvířat, která oslaři vyplácejí holemi. Nebyl ani mladý ani statný, ale když tak stál v ranním sluníčku a když zachvíval kůží na krku a když tak kolem něho létaly mouchy, zdálo se, že je v tom šedivci špetka něžného čtveráctví a že zjevuje právě tu líbeznost, která pudí dítky, aby k němu vztahovaly ruce.

A nebyl-li osel na pohled protivný, zdál se i mnich býti dobrým chlapíkem. S určitostí se tvrdí, že jeho řeči (vzdor vší marnosti) nebyly hlupácké a že opět zněly tak trochu jako modlitba a trochu jako píseň. Žel, Bernardovi nebyla dopřána výmluvnost. Šeptal, jeho mluva byla plná kazů, jeho rozum nestál za mnoho, ale kdyby bylo možno zhlédnouti Bernardovu duši, kdož ví, snad bychom spatřili, že v boku, na rukou i na nohou má pečeť svatých ran, snad bychom spatřili, jak klečí se vztaženými křídly a s pažemi ve výši a s ústy dokořán.

Pokud jde o Jakuba, vedl si neuměřeně, jako si někdy vedou básníci. Byl uchvácen, byl jako posedlý. Srdce mu bušilo, jazyk mu vyschl a cit a dovednost a proud, který se na výsostech řeči skládá v blahozvěst, mu z celé