121

kampsor podívati se hodně zblízka na francouzské obchodování.

Pokud běží o mrav, měl Bíšek dobrou školu. Byl úslužný. Otevřel dveře do temné světnice, vedl Fusciena ke stolu a vykřikl zhurta na krčmáře, aby si hleděl své živnosti.

„Francouz zavítal do tvé díry,“ řekl. „To se ti, brachu, nestane každý den! Měj se tedy k dílu! Pojď nás přivítat! –

Jářku, dostanu tě z toho kouta? Copak tam, prosím tě, robíš?“

Krčmář pustil chasníka, kterého držel do té chvíle za krk, otřel si dlaně o zástěru a pravil:

„Kmotře, přihodila se mi věc dočista k neuvěření. Já, člověk protřelý světem, jsem se dal nachytat na bídnou vějičku!“

„Sem s jídlem a pitím!“ řekl opět kampsor a přisunul pro Fusciena těžkou lavici tak, aby měl kupec vyhlídku na průčelí krámů, i na trh, kde přecházel proud lidí.

Zatím se krčmář zastavil v uctivé vzdálenosti od Francouze, kterého co živ neviděl, a poblíž Bíškovi, s nímž byl od let ty a ty. Klonil se, tvář mu planula nadějí na slušný výdělek, ale jeho zrak se stáčel kamsi do temného kouta k chuďasovi, kterého musil pustit z drápů. Když vyjmenoval několik jídel, která mohl ukuchtit, a když nalil hostům vína (bylo to dobré uherské), jal se mluviti o tom, co se mu přihodilo, a řekl:

„Já starý důvěřivec jsem nakrmil tohohle žáka, který asi dávno neví, co je písmo, a dal jsem mu také píti. Běda, proč jsem mu nezaklepal dříve na kapsář a proč jsem nechtěl, aby mi ukázal nějaký ten plecháček!

Vy přece, kmotře, víte, že krčmáři jsou na tom náramně bledě, jak tedy mám oželet takovou ztrátu?“

Francouz, který neuměl česky a který se vyznal v řeči německé, uhadoval, oč jde, jen podle žákova zamlklého výrazu. Věc ho bavila, požádal tedy, aby krčmář opakoval svou příhodu v srozumitelnějším jazyku. Hospodář měl ženu ze Saska a mluvil její mateřštinou nadmíru rád. Nedal se tedy prosit a vypověděl mu slovy hodně pepřenými všechno od počátku. Francouzovi se to líbilo. Byl veselý chlapík, ale, pokud jde o ryzí počestnost, tu mu dobré vychování nemohlo vnuknouti. Měl srdce otevřené šibalům, pobertům, hbitým taškářům, šarlatánům a kejklířům, kteří si dovedou ve všem poradit, a s velikou snadností přimhouřil oko nad kouzly, která člověka rozesmějí. Snad proto byl dobrák Fuscien tak šťasten. Snad proto – vzdor velkým ziskům – míval jednu prázdnou a druhou vysypanou.

Když tedy Fuscien vyslechl krčmářovo žalostění, kývl na žáka, aby se přiblížil, a ukusuje ze studené kýty notná sousta ptal se ho, jak mu chutnaly klobásky, kterých prý spořádal málem půl tuctu. Žák stál zkroušen. Zdálo se, že neumí pět počítat, ale zkušené oko pana Francouze dobře uhadovalo, že je to lišák nad lišáky. Pod záchvěvy jeho víčka jiskřil totiž pohled, jemuž šibalové dobře rozumějí.

„Cizince, a ty, kterého krčmář nazývá kampsorem, uvažte, jaký bídný život vedeme my, kteří se pachtíme po nějakém malém důchodku. Je jisto a stojí psáno v knihách, že zasluhujeme důstojenství, ale nepřízeň a špatná správa nám všechno odpírá. Stalo se již, že jsem nejedl tři dny!“

„Eh,“ řekl francouzský kupec, „to je plačtivá píseň! Za tu nic nedám. Příteli, nemáš v brašně své paměti něco méně slzavého? Člověk totiž musí být náramně vynalézavý, aby vymámil na svém bližním klobásu. – A jsi-li hlupáček, má krčmář pravdu!“

„Mohl bych vám stejně snadno vypravovati nějaké šprýmy,“ řekl žák, „a učiním to, neboť cítím, že zaplatíte můj řád.“

Řka to usedl podle kupce a jal se sypat z rukávu všelijaké kratochvilné příběhy. Vypravoval je tak, jako by se mu byly přihodily.

Fuscien tedy jedl, žák mluvil, kampsor hledal příležitost, aby mohl kupci lichotiti, a ten cítě své prvenství, neboť mu oba mířili na kapsu, se smál a neříkal ano ani ne.

Zatím před krčmou spředl jakýsi výsměšný strůjce jinou událost. Dříve než splyne s tím, co se zamotává kolem Francouze a žáka, je dlužno krčmu opustit a vyjíti na čerstvý vzduch.

Tam u kramářského stánku (právě před řečenou hospodou) kupoval sedláček sekeru. Ohmatával ji, zkoušel ostří špičkou jazyka, drbal se za uchem, slyše o její ceně, stokrát ji odložil a stokrát ji vzal do ruky, stokrát chtěl odejít s prázdnou, stokrát se vrátil. Když se konečně s kramářem domluvil a když mu vymizel s obličeje napjatý výraz (neboť bral věc tak vážně, jako by mu šlo o duši) a když si i kupec mohl oddychnouti a když dopadlo na kamenný stůl těch pár plecháčů, jel mimo na vysoké a neklidné klisně urozený pán Mykuš. Díval se s výše sedla jako hrdopýšek a pramálo se staral o svět kupečků a chuďasů, kteří smlouvají drobné obchůdky. V uctivé vzdálenosti