Když Přemysl doslechl, co se přihodilo, vytáhl proti Borešovi se svými Čechy a Moravany.
Šel v krásném pořádku. Na nejvyšší žerdi v čele vojska vlála boží korouhev. V prvých řadách šli těžcí koně: krk ohnut, ohon v pohybu, nozdry krvavé. Krunýře jezdců se leskly v listopadovém slunci. Byl krásný den, blesk sjížděl po mečích, mladistvé tváře zářily, hlas zněl důvěrou.
Přemysl se bral ve středu bojovníků. Měl šíji junáka, Vzezření naděje, prostotu mladosti, sílu a vznět.
Za rytířem šli zbrojenci obtížení štíty, kopími, meči, brašnami, nákladem. Dech se jim kouří z úst, pach potu a dobrého jídla je provází.
Opodál se táhne čeleď a vozy plné obléhacích strojů a žebříků a praků. Nejtěžší kus je třeba vzpírat Sochory. Dvě přípřeže tvoří pak před ním krásný vějířek.
Když došli k hradu, dal Přemysl vojákům sotva vydechnouti. Nač čekal? Boj se započal!
Sám král podtíná křoviska, sám král vyplňuje vlastníma rukama příkop. Meč v pravici, pohled na cimbuří, útočí čelem proti zdi, bez umění, beze lsti.
Vojsko vleče žebříky, vrhá se k branám. Je vidět rozježené kmitání žerdí a oblouky ran. Sekery, kladiva, mlaty odskakují od pobitých vrat. Příkop je zavalen, beranidlo hřmí, kameny bubnují do štítů.
Když je bitva v nejlepším a když brána již již povoluje, zatemní se obzor dvěma vojsky. Rozjíždějí se, ženou útokem, padnou Přemyslovi v týl a připraví mu strašlivou porážku.
„Králi Přemysle,“ praví Boreš, „je to marné! Dobře jsi vedl útok, ale brána vydržela. Jsme pány Mostu i bojiště v poli a tvoji zbrojenci se rozprchli do všech úhlů světa. Dobře jsi se bil, porubal jsi dost hlav, ale nyní je konec. Jsi poražen! Co ti zbývá, než v hanbě žádat o milost?“
„Borši,“ řekl Přemysl, „je pravidlo, že z boje vychází jeden protivník jako vítěz, druhý jako přemožený. Ztratil jsem poctivou bitvu – o jaké hanbě mluvíš? Můj pancíř je zprohýbán, ale nepovolil, pásy mého brnění jsou zpřetrhány, ale stojím před tebou ve zbroji. Nezahodil jsem ani štít, ani meč. Jdi tedy k svému pánu a staršímu králi, abys mu oznámil, že odpovím na jeho otázky jako ten, kdo bez potupy ztratil pole!“
V měsíci lednu došlo mezi Václavem a Přemyslem k úmluvám. Větší část území i moci připadla Václavovi a Přemysl se spokojil s nepatrnějším dílcem. Sváry utichly a podobalo se, že se vrátí i shoda, neboť oba panovníky k sobě tiskl vroucí cit. Milovali se, ale vladařské toužení jako nějaký plášť, který chřestí, a jako zbroj vstoupilo mezi ně. Nemohli přivinouti hruď k hrudi. Milovali se, ale válka svým hřmotem a svými záblesky je rozdělovala. I zřel král Václav, že Přemyslova žádost sahá od konce ke konci české země, zřel, že se jeho toužení nemůže zříci jediného města a jediné dědiny, zřel, že se k němu potají stahuje nová síla. Chtěl se jí opřít, byl ducha neoblomného a sbíral tedy vojsko. Žádal o přispění v Rakousích, prosil papeže, aby potrestal Přemysla a biskupa Mikoláše, neboť se zprotivili vůli arcipastýře a pomáhali Ghibellinům.
Počátkem února roku 1249 přitrhl Václav k Pražskému městu, ale nechal čas marně míjet, neudeřil. Když docházelo uvnitř hradeb k srážkám, vydal král nařízení, aby vojsko odtáhlo k Žatci, a sám se odebral na hrad Zvíkov.
Přemysl, vida Václavovo veliké zbrojení, vyslal do řečeného hradu biskupa Mikoláše a dále kustoda Heřmana a probošta Tobiáše a arcijáhna Radoslava, aby se otázali krále, co zamýšlí a jaká je míra jeho milosti.
I mluvil před králem biskup Mikoláš a řekl:
„Králi, zvítězil jsi v bitvě a jest v tvé moci rozdíleti tresty i zadržovati je, prořekni tedy, k jaké straně se kloníš: k dobrotě, či k pomstám? Chceš svého syna dále trestati?“
„Ty jsi to,“ odpověděl král, „který Přemyslovi našeptáváš vzteklé prorady! Ty jsi, kterýž prvý vstal proti králi! Ty jsi biskup, který nedbá papežských nařízení!“
Potom s tváří škubající se hněvem rozrazil dveře do temné síně a vydal biskupa zbrojencům. Rozkázal, aby ho vsadili do věže i s kustodem Heřmanem i s proboštem Tobiášem i s arcijáhnem Radoslavem.
Když mráz a větry pronikaly zdivem a když se zdálo v noční tichosti, že věž kolísá, a když hromadící se čas ulehl na biskupův chřtán a když se svraštila kůže na jeho tváři, uvedly stráže biskupa do světnice, kde planul oheň a kde sluhové cinkali stříbrnými nádobami a kde seděl v koutě hudebník hrající na loutnu. Král pokynul, aby přestal hráti, a požádal ho, aby přestal přednášet verše. Potom oslovil biskupa a pravil: „Biskupe, dvojí moc se dělí o vládu nad světem. Prvá je jasná a ve shodě s líbeznými právy se spravuje, druhá ruší pořádek a sahá na uznaná