102

Když jsem dorazil k Opavě, slyšel jsem zmatené zprávy o přátelství mezi paní královou a zrádcem Závišem.

Nemohl jsem tomu uvěřit.

„Ne, ne, ne!“ říkával jsem těm, kdo mě o tom ujišťovali. „Jaké ďábelství vás posedlo? Jaké utrhání vám vkládá peklo na jazyk! Vzpamatujte se! Zanechte planých řečí, aby vás nepotrestali Bůh a Panna Maria!“

Toho času nebylo lidem příliš do hovoru. Rozhodili rukama, zvedli obočí, sklonili hlavu k rameni a táhli po svých: na pole, do luk, do stájí, které se jakž takž počínaly plniti.

Jakýsi zemánek se však přece jen pozdržel nad mou nedůvěřivostí a pravil mi:

„Poslechni, rytíři, co vyzvánějí zvony!“

„Co?“ otázal jsem se.

Tu se jal cloumati rukou jako zvoník, který rozhoupává zvon, a opakoval:

„Zá – više – s krá – lovnou – měl – svatbu – tajemnou –“

Obrátil jsem se k vtipálkovi zády, ale jasně jsem cítil, že se mi navrací rytířská mysl: byl bych jej s chutí rozťal.

Ach, vy chromci, ubožáci, kteří dlouho ležíte v tomhle špitále, a vy, odpustkáři a dobří prodavači modliteb, kteří jako ptáci táhnete z kraje do kraje, učiňte kříž a politujte mou chybující duši!

Jednoho dne jsem stál s lukem a šípy na vyhlédnuté cestě, v zátočině, kde rostla houština. Již z dálky jsem slyšel cválání koní a cinkot řetízků a volání. Poznal jsem Závišův hlas. – Vstoupím na cestu, napnu luk, chci vzkřiknout válečné heslo, to heslo z bitvy na Moravském poli.

Chci vykřiknout a moje ruka padá a dech mi vázne v hrdle. – Po boku Závišovy klisny v nádherných nosítkách jsem poznal královnu!

Záviše, paní a zbrojenci přejeli na dosah ruky mimo houštinu a písek odletující zpod koňských kopyt lehounce zasáhl můj hnát.

Když jsem se po veliké strázni dostal až sem a když mi bylo dopřáno ulehnout na špitálské lože a když mi otrávené šťávy začaly prýštit z ran a když má kůže zvředovatěla, pozbyl jsem myšlenek a děsily mě sny a mátohy. V den, na který připadá památka narození Páně, přišel jsem k vědomí. I přemýšlel jsem, užívaje sladkého rozumu. V den třetí, na prostřední svátek, který je zasvěcen prvému mučedníku, svatému Štěpánu, rozklenula se nad Prahou nádherná duha. Od svatojiřské brány se vzepjala třpytným obloukem, přes biskupský palác, přes Menší Město, přes ostrovy a Moráň se nesla výš a výš a klesla k vyšehradské skále. Lidé plesali vidouce to znamení míru. Ten padl na kolena, ten líbal zemi. Hýřilové skládali prý sliby, zbojníci se káli, zloději vraceli měšce. Já pak, nemaje grošíček a nitku, kterou bych mohl obrátit na zbožný úmysl, jsem se modlil a rozjímal jsem. Bůh mi dal při tom rozjímání poznati starou pravdu, že život vítězívá nad smrtí a láska nad záštím a věrnost nad zradou. I řekl jsem si:

„Záviše zradil krále! Kéž by věrně stál při panu králevici! Kéž by uchoval tu naši krásnou zem! Kéž by jí vrátil slávu! Je statečný, je silný, má hlavu královskou, Bůh mu pomáhá, královna mu důvěřuje – proč tedy já – rytíř bez meče – mám váhat? Jsem přemožen. Živa jest naděje. Chci sloužit Závišovi a ušlechtilé paní královně, jež trpěla a která přece věří.“

RYTÍŘ

Chcete slyšeti povídku o milkování a zradě? Chcete slyšet, co se stále omílá? Je libo naslouchati truchlivým příběhům, jimiž se proplétají podezřelé city a slzičky a podvodná touha uchvátit korunu? Jste k tomu ochotni?

Věříte, že se vskutku přihodily ony herecké kousky po lazebnicku podkasané a v strakatých barvách vymáčené? –

Nikoli! Visí jen na háku ve zbrojnici starých povídaček jako visívají skopci v řeznických krámcích. To je všechno.

Nechme je na pokoji mluvíce o rytíři.

O kterém rytíři?

O Závišovi z rodu Vítkovců a z hradu Falknštejna, který měl ve znaku růži, milostný květ.

Co vykonal?

Zmocnil se vlády. Bránil se ze všech sil Rudolfovi Habsburskému. Vrátil české zemi pořádek a pokoj. Vštípil králi Václavu velikost, uvedl jej v dobré dílo. Zasloužil se o království.