starou osadou a kutištěm bylo několik kotců a krčem, v nichž pospávali a v nichž se veselili ti, kterým se podařilo urvati lot stříbra. Když je míjel Flanderčanův průvod, míchal jeden v kotli nějakou krmi, druhý se otíral hřbetem o kůl a třetí se chechtal ukazuje prstem na Petra. Byl nesmírně rozveselen, že vposled došlo i na něho.
„He,“ pravil, „už je s ním konec! Už se dočkal své odplaty! Včera koval jako nějaký kotlář kbelec na olej, aby v něm biřic mohl škvařiti zloděje, a dnes si kráčí rovnou na popraviště. Pan kat ho vezme do planoucích loktů.“
Když se to rozkřiklo, šly za Petrem dítky a mířily mu vztaženým prstem do zad a ženské, které sloužily v krčmách
– kolena ve výši a dlaně na hýždích – se chechtaly jako by je ďas bral na vidlice. Za podobného křiku prošli Hans a Petr ležením a hromadou horníků. Zastavili se až před pobitými dveřmi a tu k nim vyšel správce jihlavských hor.
Flanderčan mu řekl:
„Člověk, který je svázán a kterého přivádím, má povolení páliti rudu v jedné peci a pálí ve dvou. Přišel jsem k němu a on hned popadl konve a džbány a ulil v druhé peci oheň.“
Správce (lámal za řeči třtinu) jal se přebírati ve své paměti a přikývnuv pravil:
„Má dovoleno páliti v jedné peci a platí za jednu pec!“
„Dále,“ řekl opět Flanderčan, „je to člověk nenechavý a byl potrestán podle našeho městského práva, protože se chystal prováděti v mém domě věci nepěkné a proti příkazu.“
„To je věc druhá,“ řekl správce hor.
Potom Flanderčan pokračoval a pravil takto:
„Věc, která je třetí, nemohu zamlčeti, neboť směřuje proti vůli dobrého krále.“
Sotva padlo královo jméno, poškrábal se správce na hlavě; protáhl nos o třetinu délky a pootevřel ústa. K ďasu, slyšel nerad, když se někdo oháněl tím slůvkem. – Proč? – Zdálo se mu, že jihlavské hory jsou malým královstvím.
Cítil tisíc chutí držeti je sám. Měl bezedné brašny, do kterých se vešlo pěkných pár kousků stříbra, měl jazyk dobře proříznutý, měl ostré katy, měl sílu za padesát zbrojenců oděných v dobré pancíře (neboť mu sloužilo tolikéž chlapů sehnaných ze všech koutů světa) – a když má člověk přátelské styky s katem a když má uděláno pro strach, proč by se držel královského pláště?
Zatím co panu hornímu správci táhly hlavou podobné myšlenky, mluvil Flanderčan o Petrových prohřešcích a označil jej málem za zloděje.
„Petr by za svá provinění snadno mohl ztratiti hlavu, ale přeje-li si král, aby byl laskavě souzen a aby byl jen vykázán z horní obce, jest se mi tím říditi, neboť král je vznešený a jeho vůle platí po všech okrscích české země.“
To řekl správce a myslil, že některý jeho příbuzný by mohl pěkně shrábnouti Petrovy pece.
Tu – z příběhu, který se dále probírá – je vidět, že duch správců a půlpánů bývá dobře utvářen a že se shoduje v směřování. Krátce: Flanderčan chtěl totéž jako správce. Při tahanici, která z toho vzešla, neužívali ovšem otevřených slov a Petr mezi nimi stál jako hňup. Na chodbě bylo slyšeti kroky nějakého čahouna, dole před vchodem si brousil jiný randabas špici svého kopí a ze dvora sem zaléhal křik a rány. Takové zvuky člověku nedodají ducha!
Jste statečný? Nenávidíte bezpráví a všechna krev se vám bouří při pohledu na slabého člověka, který je bit? Ach, dejte si zajít, jste-li chycen! Spolkněte své rozhořčení, nebo se vám zkrátí vaše švihácká postava a nebudete mít, nač byste narazil svou čepici!
Podobnou moudrost měl Petr v krvi, ostatně byl tak zpražen, že vztek a touha po pomstě padla až někam ke dnu jeho pobouřené duše.
„Nuže?“ řekl Flanderčan a položil nohu v těsné škorni na lavici, která se nazývá lavice spravedlnosti.
„Je tvůj! Vznešený král, jehož nepřestávám chváliti, si to přeje a já, sluha, jej poslouchám.“
„A pece?“ otázal se opět Hans.
„Ta, v níž tavil ten zloduch proti právu, propadne králi!“
Hans řečený Kaan přimhouřil chytrácky oko, a protože byl odjakživa snášenlivý a protože byl učiněné dobrotisko, spokojil se s tím, co zbylo.