Sotva snědli večeři a sotva si utřeli ústa, zaslechl kovář náramný křik.
„Ach, schovejte co se dá!“ zvolala Háva, tisknouc dlaň na opasek, kde měla zašity stříbrňáky. „To jsou pacholci pana krále!“
„Vojáci? Kterýpak čert je sem nese?“ řekl na to Petr. „Nemám tu chasu rád. Začnou smejčit někde u Židů, ale ani jim nenapadne, že by měli přestat, když přijdou mezi dobré křesťany.“
Paní Nětka vyhlédla na ta slova oknem a odpověděla manželi takto:
„Na mou duchu, nejsou to vojáci, ale dobře jsi řekl, že je nese čert. Vidím ho, je chlupatý, drží si v zubech oháňku, rejdí, vyskakuje a jazyk mu visí až na prsa. Za čertem se vleče smrt a nějaké potvory, které jsem co živa nezhlédla.“
„To,“ děl opět kovář, „budou asi opice! Slyšel jsem o nich od španělských Židů.“
Řka to vzal Petr ženu za rameno a strkal ji něžně ze dveří.
V tu chvíli začalo novorozeňátko křičet.
„Což,“ pravila kovářka, „neukážeme mu maškary? Vždyť je k nám posílá malý kralevic!“
„Dobrá,“ odpověděl manžel.
Tu vzala žena děcko na ruku a vyšli.
Průvod, o němž byla řeč, došel zatím ke kovánu. Víno, veselost a šat, jenž rozběsňuje, a dále diváci, kteří svým smíchem přilévají olej do ohně, způsobili, že flanderský kuchař obkročil jakéhosi pacholka z královské stáje a že chtěl jeti na jeho hřbetě jako na mezku. Tvář mu rudla, nadýmal se, bil chlapa pěstí, vrážel mu palec do žeber a chudák pacholek jen tak tak že neupadl. Trýzněný sluha byl prosťáček a snad by se byl nikdy neodvážil učiniti to, co vykonal, kdyby byla kovářka nestála před plůtkem. Její sličnost a ovšem i všechno to, co předtím vypil, vstoupilo však pacholkovi do hlavy tak mocně, že milého Flanderčana stáhl za opasek a že mu uštědřil hroznou ránu. Flanderčan se tedy octl na zemi. Žuchlo v něm. Ucítil v ústech chuť večeře a zároveň prudkou palčivost zlosti.
Zatím pacholek – ruce nad hlavou a hubu dokořán – potřásal obuškem a skákal před krásnou kovářkou. Když se dá člověk do žertování, často neví kdy přestat: i napadlo pacholka, aby na Flanderčana ukázal a aby vykřikl nějaké hanlivé slovo.
Je to hrubé?
Snad, ale paní o tom nepřemýšlela a připojila svůj rozjařený smích k jeho chechtání.
V té chvíli si královský kuchař držel dlaně na zobáku. Když však zahlédl výsměšný prst, vyrazil jako ďábel a rozmáchnuv se mlátil kolem sebe tak zuřivě, že zasáhl i náruč kovářovy ženy.
Potom se přihodila věc trapná a truchlivá. Potom došlo k nešťastné příhodě, která navždy poznamenala kovářova syna Jakoubka, narozeného v tak šťastné hodině: Upadl z matčiných rukou, svezl se dolů a dosedl tak zprudka, že si vykloubil z kyčelní jamky pravý běhák. Spojení mezi věncem pánevním a dlouhou kostí té řečené pravé nohy povolilo!
Ach, zatím co se průvod vzdaloval, sháněl kovář a Nětčina matka Háva nějakého zařikavače, který by dovedl učiniti, aby obě ty růžové a měkké a něžné nožičky byly zdravými údy a aby měly stejnou délka a polohu vhodnou k chůzi, neboť přijde čas, kdy se to robátko bude chtít rozběhnouti. – Běda, jeho krok zůstane navždy nestejný a nejistý a vratký!
Úzkost
Jednou za svítání přišla kralevicova chůva k světnici ostatních služek a silně zabušila na dveře. Bylo velmi záhy, sotva se však ozval úder, odhodila nejmladší z nich pokrývku, druhá si mnula víčka, třetí spustila křik a čtvrtá rychle a pátá pomalu se oblékaly.
Když povolil zámek, vběhla ta chůva a překročivši lože přítelkyň s rukama na tváři a s pošinutým čepcem usedla vedle ohniště. Tu se jala naříkati, řkouc:
„Ach, kralevic, to milostné děťátko a pýcha své matky, jest nemocen! Nějací zlí duchové mu tisknou hrdlo. Jeho dech se zastavuje, jeho tvář promodrává, jeho úsměv je zkřiven a jeho kůže se zachvívá a škube sebou. Je více mrtev než živ.“