„Vláda,“ odpověděla Kunhuta, „je věc jedna, toužení je věc druhá. Chci spatřiti Václava. Chci, aby jeho ruce sevřely mou šíji, chci, aby jeho dech se dotkl mé tváře.“
Řkouc to poodstoupila královna od Záviše a stín jakéhosi sloupoví se položil k hrotům jejích střevíců. – Je ticho.
Závišový kroky znějí na dlaždicích síně. Rytíř líbá královninu ruku.
„Řeč královen nemůže být marná. Vstoupíš, paní, do Pražského města!“
Potom rozesílá Záviše posly a přijímá vzkazy. Šedesát koní se popásá na pastvinách okolo hradu, který se jmenuje Hradec a leží u Opavy. Dvacet panošů, deset rytířů spí pod Závišovou střechou a každý je z jiné končiny; jeden z panství Růže, druhý z Moravy. Třetího posílá pan Jaroslav, čtvrtého pan Puta, desátý přinesl vzkazy Hynka z Dubé.
Když vypršela stanovená lhůta pěti let, po kterou měl král Rudolf držeti Moravu, a když Václav vytáhl se svým dvorem, aby přijal přísahy moravských pánů, stahoval Záviše se všech stran své zbrojence. Jeden sbor se blížil z jihu od řeky Vltavy, druhý překročil brod a přitáhl od západu, třetí přišel plání nad Vyšehradem.
Byl lehký mrazík, v noci sněžilo, závěj se leskne v šíř a dál a na bílém poli se černají vojska. Dva dostřely za prvou skupinou jde oddíl pana Hynka z Dubé, za ním ve stejné vzdálenosti krásní jezdcové pana Půty a ještě dále Jaroslav se svými lučištníky.
Závišův posel stojí již před branou a v městě je veliký zmatek.
„Probůh, purkrabí, vladař, biskup, pan Tobiáš, ti svěřil klíče. Co teď učiníš? Budeme se bránit? Kriste, králi, jsem arcijáhen, ubohý latinář, nevyznám se ve vojenských věcech! Proč mě milostivý pan biskup poctil důvěrou?
Pravda – byl jsem proto nadmíru šťasten, ale kterak jsem se mohl nadíti, že ten ďáblův sluha, Záviše, přitrhne z takové dálky?“
„Jářku, skládám na tebe rozhodování. Čekám, že si poradíš, a jdu, abych ti vyprosil přízeň toho, kdo skýtá dobré myšlenky.“
„Eh,“ řekl purkrabí, který byl královnou získán pro Záviše, „je-li ten, který přichází, ďáblův sluha, stačí zvednout kříž a zapudíš ho, milosti, tak rychle, že mu nestačí široká cesta.“
„Kanovníci jsou samá odvaha,“ řekl arcijáhen. „Jeden obrací v ruce meč, druhý přejíždí palcem tětivu.“
„Potom,“ řekl purkrabí, „se budeme bránit, neboť slýchávám, že jeden kanovník vydá za deset kaplanů a jeden kaplan za deset tisíc dobráků, kteří jsou v zimě v létě hotovi zemřít za dobrou vládu.“
„Co více?“
„Nic, pranic. Máme odvahy, až nám padá z rukávů, ale kdybychom měli ještě tři nebo čtyři sta oděnců, dařilo by se nám lépe. Ovšem: tím jsem nic neřekl o jídle, neboť to je dlouhé povídání.“
Řka to a nechávaje arcijáhna na holičkách hnal se purkrabí k bráně, nikoliv však proto, aby kladl Závišovi nějaké překážky.
Když zastavil svého koníka před zaraženými měšťany a před zbrojenci, kterých bylo přeci jen po čertech málo, ozvaly se tři hlučné údery a veřej tak tak že se nerozskočila ve dví.
„Vy, tam na druhé straně, slyšíte mě dobře? Královna vejde o třetí hodině touto branou a pan Záviše vám nařizuje, abyste svou paní přivítali! – Což, máte dost silné hlasy? Umíte provolávat slávu? Vykřikněte si na zkoušku pěkně plným dechem a z hloubi plic! – Ne tak tiše! Ne tak ustrašeně! Hrome, neslyším, že by se byl někdo ozval. A obávám se, že biskup, který patří k těm, kdo bývají šmahem tichošlápkové, vás naučil špatným mravům!“
Když řeč dozněla, vyšplhal se jakýsi šprýmař na vrcholek zdi a zakýval na Závišova rytíře svou čepicí.
„Hle,“ řekl, „pták radosti a holubice míru! – U všech všudy! Není mou vinou, že má jediné péro a že to péro není holubí, ale že vyrostlo v ocase bojovného kohouta!
Milosti, který tam stojíte – nohy ve sněhu a hlavu v ohni – tím nechci říci, že jsme my, biskupovi lidé, bojovní, a nechci ani tvrdit, že se kohout hodí do biskupského znaku!“
„Jen vesele! Vesele!“ odpověděl rytíř a rozkročil se a dal udeřiti beranem, kterého přivléklo čtyřicet či šedesát dobrých junáků, právě do středu brány.
„Nikdo se nepře, nikdo nic nenamítá, ale dovolte, pane rytíři, abychom vypustili (jen tak) nějakou střelu a poslali