28

duchovenstva.

„Odpusťte mi, vznešený králi, nenáviďte mě, čiňte co vám libo, já však žádám, aby při rozdělování beneficií byla šetřena práva biskupova, aby kněží svým soudem byli souzeni a dále, aby nebyl činěn útisk poddaným duchovenstva!“

„Dobře vím, biskupe, že nikdo není vzdálen chybování, a dovedu si představit, že soudy či správcové si někdy vedou nesprávně. Ale chceš slyšet, jaký poklesek vidím u svých poddaných s největší ošklivostí? Pravím, že pýchu!“

Tak vznikl mezi králem a biskupem spor a v tom sporu byl rozhodčím papež Honorius, nástupce Innocencův. I stalo se, že rozhněvaný papež a biskup vydali nařízení, aby v Čechách bylo zastaveno sloužení mše svaté, a že přemnohé velmože uvrhli do církevní klatby.

Stalo se, že král, stejně popuzený, zabavil všechny biskupské statky a důchody, stalo se, že bylo špatně nakládáno s kněžským zbožím a že i listiny a zápisy staré jsou dány na pospas větru.

Někteří kněží, aby se zachovali králi, protivili se církevním nařízením a papež je stíhal přísnými tresty.

V ten čas a právě v neděli, když táhlo poledne, se dobelhal do pražského podhradí Bernard.

Co je to? Nepoznává tržiště u týnského dvora. Před vchodem do kostela stojí kněz se staženou kápí, vrata jsou na zámek, zvon mlčí.

Co je to?

Bohatí kupci, řemeslníci, kramáři, prostý lid, všechno to naříká:

„Otče, ať přicházíš odkudkoli, jsi-li posvěcen a je-li tvá duše ve stavu milosti, zastav se tady s námi a neodpírej nám požehnání: vždyť ti to rozkázal Bůh!“ Bernard byl trochu v rozpacích, ale nedovedl nikdy nic odepřít. Pustil tedy oslíka a jal se modliti. Když odříkal dvě věty z Creda, zhoustl kolem něho zástup, že by jablko nepropadlo.

Ale běda! Již se sem ženou biskupovi lidé, sedí na koních, cválají a jeden z nich seskočí za plného trysku.

„Takhle ctíš biskupská nařízení!“

Tu člověk, který Bernarda uchopil za předloktí, spatřil, že nemá ani kněžskou tonsuru.

„Spasiteli, to je mi pěkný ptáček! Modlí se, žehná, káže, ale jeho hlava připomíná spíše krkavce než kněze!“

Biskupovi lidé se nadmíru rozlítili a nelze uhodnouti, co se Bernardovi mohlo přihodit, kdyby byl náhodou nejel mimo velmož, který odjakživa pásl po srážkách. Vida jen kněžské biřice, vznešený pán se nezdržoval vyptáváním.

Popadl Bernarda, zvedl ho jako pírko a mnich seděl naráz na oslu.

Potom Bernard odklusal s velmožem na hrad. Když je obklopily stráže, řekl k nim velmož takto:

„Přivedl jsem jakéhosi mnicha, který jedná proti biskupovu nařízení. Nevyhánějte ho, dopřejte mu místa někde ve stáji a jeho oslík ať se popásá, kde se mu líbí!“

Exhorta

Přemysl měl dceru – jmenovala se Anežka – a ta vynikala nad všechny své sestřičky líbezností. Král již v útlém věku ji zaslíbil jakémusi polskému vévodovi. Když ten vévoda zemřel a když vzrostla Přemyslova moc a když bylo zříti neobyčejnou spanilost té dívčiny, naléhali na Přemysla ujcové a příbuzní, aby jí vyhledal nějakého královského ženicha.

Zatím princezna trávila čas v doksanském klášteře. Učila se písmu a pravdám svatého náboženství. Když jí bylo osm let, stala se krásnější, než může býti lidské stvoření. Vlasy měla hnědé, drobounce kadeřavé, nos jemný, hrdý, dobře utvářený, pleť hebkou a zářivou. – To je všechno málo! To nic nepraví, neboť za krásou, kterou lze viděti a kterou lze vyjeviti slovy, se skrývala moc a krása utajená, tak jako v meči se skrývá síla ran a sláva vítězství. – Krátce: věci těžko postižitelné, jakési štěstí, jakási střída šťastného žalu a opět radosti, jakési dýchání, jímž lidské srdce vzlétá, jakýsi pád a zdvih, jakási hlubina a výše, jakási šírost jedinoty, jež v bouřném vlnění proniká lidský cit, ty věci nevýslovné činily Anežku krásnější než dokonalost těla. Bylo jasno, že i královnin úděl je pro toto stvoření těsný. Šlechticové a paní jali se tedy spřádati příběhy sny a často při tom pronášeli jméno Jindřicha, který se měl státi císařem.

A dříve, než se v Přemyslově mysli hnula jasná myšlenka, dříve než pocítil na jazyku ostrou chuť slov, která znějí jako přání a vůle, již toužil, aby ta přesličná dívka uzavřela právě tento sňatek.