88

sluchu českému zástupci, ale vykázán jest! Knížata volila sama, jako by český král odedávna podle práv psaných a zjevných a dobře uchovaných nebyl údem sboru, který má zřizovati panovníka nad Římskou říší!

I dokládám se známými snahami a vůlí Bohu příjemnou, jež se projevila v tom, že jsem prospíval církvi a právu.

Církev a práva i nadále chci obhajovati, neboť jedna věc v druhé jest skryta a nelze jich odděliti.

K tobě se tedy utíkám, pane a pane, otče nejsvětější, který máš klíče církve a tedy i klíče práva a kterýž samému Kristu Ježíši budeš skládati účet, tobě se důvěřuji, v tebe doufám, tebou žije má naděje. Splň ji! Učiň věc spravedlivou! Zruš volbu! Přidrž se opět zákonů papežských a císařských! Dej průchod pořádku, který byl za starodávna ustanoven králi. Zruš volbu: zastaň se věci dobré, odmítni zlo! Zruš volbu!

Ty, správce práv, náměstku svatosti, hrade pravý a skálo pravá: zruš volbu! Mučedníci ti připomínají, abys konal skutky spravedlnosti, Panna Maria to žádá. prvorozený syn v náruči věčného Otce to rozkazuje: zruš volbu!

Zruš volbu, nikoliv proto, že padla na Rudolfa Habsburského, ale proto, že byla vykonána proti pořádku a právu!

Nedej svého svatého souhlasu k proradám! Jinak vznikne nepokoj. Jinak zavládnou války a rozvrat a zděšení.

Jinak mor a tresty potáhnou ze země do země!“

Úmluva

Zatím čeští pánové rozmlouvají někde na bezpečném místě. Je tam Boreš z Rýznburka, pan Čéč, pan Oldřich z Hradce a přemnozí jiní. Táhne již večer, traviny lehají v lehkém větříku, obzor se šeří, slunce zapadá.

„Uchovávám tajemství rodu,“ řekl Oldřich. „Střehl jsem je, dával jsem bedlivý pozor, aby navenek neproniklo ani slovíčko, ale teď je čas mluviti.“

„O čem?“ řekl Boreš z Rýznburka.

„O králi! O králi, rušiteli práva, o králi, který tiskne velmože, o králi, který rozsévá po našich statcích hnízda odporu a vzpoury, o králi, který dává rabům hradby a správu uvnitř hradeb, o králi skrblíkovi, který na šlechticích vymáhá peníz daně, o marnotratném králi, který cizincům plnýma rukama rozdává, o králi, který vítězil našimi meči, o králi, který býval slavný, o králi, jemuž odzvonili!“

„Ach, co to povídáš? – Rač mluviti tiše!“

„Na straně pravé a levé stojí stráž, v týle jsou přátelé a tam, kde vidíš přebíhat nesedlané koně, je patnáct vítkovských zbrojenců. Jen žádný strach, Borši z Rýznburka! Mluv, jak ti káže srdce! Král tě pohanil. Div div, že jsi po dvakrát vyvázl hlavou, – nač ještě čekáš?“ Boreš pozvedl křižáckou zbraň, kterou dobyl u moře, kde hourá vítr.

„Král, který uchvacuje kořist a který ji nerozdílí mezi své šlechtice a který jim nedává v plen dobyté země a který jich neustanovuje za hejtmany a který místo poct a úřadů je častuje urážkami, ať nevládne!“

„Král je jako džbán a šlechticové jsou víno. Nechť tedy žije obsah džbánu! – Pokud jde o schránku, tu roztříštěte!“

„Příteli, bratře, pane Čéči, mluvíš jako dobrý žák a jako špatný rytíř! – Pryč s těmi mlhavými slovy! Povzbuzuj jen vlastní duši! Konej dílo, slož slavný slib, anebo, přisámbůh, snad budu nucen s velkou dvorností tě zabít!“

„Můj rod nedrží tolik zboží jako rod Vítkovců, mé slovo má však stejnou váhu! – Ano či ne? – Kdopak to popírá?“

Oldřich z Hradce vyměnil pohled s panem Boršem a snad si pomyslil:

„Ten žebrák na koni se nám chce vyrovnat?“

„Nic o tom!“ řekl Oldřich, „mám úctyplné mínění o panu Čéčovi a žádám, aby složil sliby! – Po řadu let (a snad od potopy) pro neshodu a sváry nenalezl šlechtic šlechtice. Teď vane jiný vítr. Štěstí a zdar leží pod naším pomáháním!“

„V Němcích,“ řekl pan Oldřich, „jsou menší vévodství než kraj, který jsme zdědili po svých otcích.“

„Ach,“ pravil jakýsi moravský šlechtic, „kdepak to jsem? V nějaké lotrovské peleši či mezi rytíři, kteří slibovali na meč i Písmo?“

„Ty nesouhlasíš?“ otázal se Oldřich. „Nechceš se postaviti proti králi, který vede pány do záhuby a rozdílí cizincům půdu a volá je a vyvyšuje?“

„Ne!“ odpověděl věrný šlechtic.

Tu nastalo ticho a ten, který mluvil naposledy, chtěl odejíti. Položil dlaň na jilec meče, podíval se v dáli, kde se