120

viděl jsem ve své mladosti kněze, který byl neobyčejně proslulý svou ctností a jemuž se přihodilo toto: Šel končinou, kde je teď důl řečený ‚U všech svatých‘, a tam z ničeho nic (jakkoliv byl moudrý) se jal hopsati sem a tam a kroužil nohama jako nešlechetník. Eh, chceš-li pochybovat, tedy ti opakuji, že jsem ho viděl na vlastní oči a že jsem také slyšel lahodnou hudbu, která jej tak rozveselovala a která vystoupila pekelnou puklinou. Díval jsem se dobře, oči mi lezly z důlků a mohu na dobré svědomí říci, že když se ten mnich poobrátil, spatřil jsem ďáblovu chlupatou ruku, jak povystrčila z prohlubně stříbrný proutek. Pane na nebi, chlapík měl štěstí, že ho ten proutek nezasáhl, neboť v tom případě by byl dozajista ztratil svou nesmrtelnou duši!“

„Se mi zdá,“ řekl horník, když prodavač zelí umlkl, „že ti není už do řeči, držíš zobák, neboť u stěny stojí mnich, který by ti mohl dát ponaučení, jak se má mluvit o bratrech cisterciácích, dobrých hospodářích.“

„Bať,“ pronesl kupec zelí, „neřekl jsem o nich nic špatného a je to všechno pravda. Onen mnich byl potom dlouho očišťován v jakémsi klášteře a dosáhl prý plného odpuštění a byl ve zralém věku učiněn opatem.

Věz, hlupáku, že překonaným pokušením sílí srdce a že ten, kdo jednou unikne ďáblu, je blíže Bohu, než můžeš pochopit.“

Zatím mnich a horník usedli na dlouhou lavičku. „Ten tlustý člověk je Bareš. Prodává zelené boby a kdysi býval ovčákem,“ pravil Jan, řečený Kuře.

Michael pokýval hlavou. Neměl, nač by se otázal. Zdálo se mu, že lidská pamět je dobrá jen k tomu, aby věci zaplétala.

„Slyším samé tlachanice,“ řekl si. „Kuře vykládá, že na stříbrné rudy ukázal světec, ten zbohatlý pastýř si myslí, že to byl ďábel, a já bezpečně znám pravdu a vím, že jsem touto svou rukou první zvedl stříbrnou větévku.

Kdežpak by Kutné Hory byly beze mne!“ Starý letopis, v němž je o podobné příhodě zmínka, pak uzavírá, že mnichova kutna dala jméno Kutným Horám. Jiné dávné zkazky však nemluví o kutně, nýbrž o kápi či kukle, podle níž prý byl pojmenován blízký vrch Kuklík. Tomu zase odporují zvěsti, že kutnohorské stříbro neobjevil šedý řeholník Michael, lelkující v houštinách, nýbrž jakýsi konvrš jménem Antoň, jenž v potu tváře překopával klášterní vinici. Na rozdíl od těch, kteří hovoří o jedné kovové větévce, tvrdí jiní, že mníškovi, zdřímnuvšímu na skalce pokryté mechem, vyrostly znenadání u hlavy tři stříbrné pruty.

Tak se vypravování rozcházejí a v žádném z nich není možno se dopátrati jistoty. Pokud běží o učené muže dnešní doby, ti připouštějí, že mnich Michael anebo konvrš Antoň mohli řečené drátky nalézti, ale o tom, že by mnišská kutna měla něco společného s Horou, v níž se kutalo, nechtějí slyšet.

PENÍZ LEHČÍ NEŽLI LUPÉNEK

Za vlády krále Václava a právě v ten čas, kdy se rozhlásilo, že české země jsou učiněný ráj všech zištníků a kramářů a kdy se v jihlavských a v kutnohorských dolech těžily koše stříbra, přišel do Prahy francouzský kupec, jménem Fuscien. Byl bohat, ubytoval se v dobré hospodě „U dvou žab“, ale neměl tam stání.

Jakési pořekadlo hlásá, že duše kuchařů prodlévají nejraději v kuchyni; Fuscien, který byl kupcem až do morku kostí, dosvědčoval (s malou obměnou) pravdu podobných průpovídek: tržiště jej přitahovalo, jako plamen přitahuje můru. Složil tedy svá gentská sukna, a dříve než je vystavil a dříve než započal jednání, zašel na Svatohavelský trh. Loudal se podle dřevěných domků, které svého času s takovou rychlostí přivedl na svět pan Eberhart, mnul ve špetce látky vystavené v krámcích a na kamenných deskách, které byly zapuštěny po celé šíři krámských oken, postál pod stříškami a pod výstupky, poptal se na mince, poptal se na ceny a všude prohodil pár slovíček. Tu se zasmál, tu se divil, tu pleskl nějakého všetečku, který mu chtěl vnutit své zboží. – Tak s uchem zalehlým křikem a chválami a tisícerou přísahou, že tahle vlna je na světě nejkrásnější a že je rovnou zadarmo, urazil hezký kus cesty. Bylo mu blaze. Hýkání oslíka, hlasy, cinkot, rachání vozů, plačtivé volání, jekot, váda, bušení kladiv, zvuk trhajícího se plátna, a ovšem tlačenice působila Fuscienovu osrdí rozkoš. Díval se s velikým zalíbením na kramáře, jak (hlavu na stramu a bdělost v zornici) pohybem, který za pět set let bude unášeti herce staré dobré Evropy, zvali každého, kdo zvonil denárkem, do nitra svých doupat. Když se Fuscien nasytil hemžení a když měl plnou hlavu hlomozu, vstoupil do krčmy.

Drží dlaň na petlici, jeho plášť se třepe v povětří, které táhne průjezdem, – a již má postaráno i o zábavu. Kde se vzal, tu se vzal, před Fuscienem se uklání člověk, který se nazývá Bíšek a který je kampsorem, to je dohazovačem, slídilem a prostředníkem družstva mincmistrů. – Není v tom pražádná náhoda, neboť milý Bíšek sledoval Francouze již hezky dlouho. Hezky dlouho hledal příležitost, jak by se k němu přitočil. – Proč? Větřil cizince, bylo mu jasno, že Fuscien bude měniti minci, a chtěl ho dovésti k stánku svého pána. Vedle toho toužil