bylo viděti sluhy, jak se svraštěným čelem čekají, bude-li udělena milost těm zbloudilým kněžím, bylo viděti šlechtice, jak tísněni vinou přehrabují koncem holí zemi před domem, kde bydlil král Václav. Když po osadách a hradech a městech se obracela mysl ke králi Václavovi, vytáhl ten vladař s vojskem k Sadské. Říkalo se, že jde na Moravu, ale Přemysl povolal k sobě Ctibora a pravil mu:
„Král prý pospíchá na Moravu a do Uher, ale znáš směřování krále! Jde za dílem moci a cesta jej vede rovnou k Pražskému městu! Bude bít do jeho bran a bude bít do brány mého hradu. Uhaduji to a všechny hlasy mých myšlenek mi to našeptávají, neboť toužení, které vede staršího krále, jest i moje touha. Jsme spjati poutem podobnosti: jeho dýchání jest zápas a dýchání mé jest boj.“
„Králi,“ odpověděl Ctibor, „stojím po boku svého syna Jaroše a on vším hnutím mysli odpovídá mým myšlenkám a já jej oslovuji v okamžiku, kdy otvírá ústa, aby mě zavolal jménem. Jest svazek mezi otci a syny a ten svazek poutá šlechtice a lidi drobnějšího rodu, ale rozděluje lidi rodu velikého, neboť jest více šlechticů, ale není krále, než krále jediného!“
Takto hovoříce přibližovali se jezdci, to jest král Přemysl a Ctibor a Jaroš a všichni, kdo je provázeli, k městům a všude stavili na hradby posádky a napomínali je k bdělosti. Potom šli od hradu ke hradu a od tvrze k tvrzi, všude konali správu a dobrá opatření válečná. Ale šlechticové jim přisvědčovali již bez důrazu a zlekáni čekali, až bojovný král a Ctibor odejdou, aby daleko odhodili své kuše. Jímal je strach z papežských trestů a z Václavovy nemilosti.
Zatím král a Ctibor dorazili do Pražského města. Vešli východní branou, a když se brali podle chrámu svatého Jakuba, bylo právě poledne. Král zastavil svou klisnu a řekl:
„Příteli, neslyším zvon, a co jest čas křesťanův bez vyzvánění? Nezní znamení k hodinkám a svět je bez radosti a srdce i zbožnost umdlévají tichem. Jdi tedy, příteli, a dej přivléci k věži zvoníka a poruč mu, aby se zavěsil v lanoví zvonice a aby rozhoupal zvon ze vší síly. – Což to nenařizuje svaté náboženství?“
Ctibor učinil podle královy vůle a přivedl zvoníka. Zvoník se pokřižoval a s velikou hrůzou (neboť věděl, že přestupuje zákaz biskupův) se zavěsil do provazů.
Když tedy znělo líbezné zvěstování, jež rozveseluje duši, pustil král uzdu a s rukama sepjatýma jel zvolna středem klikaté ulice k domu jakéhosi Kunčíka, který byl pražským měšťanem a prodával voskařské zboží. Kunčík sedal právě ke stolu. Zaslechnuv však zvon ztrnul, jako by se obloha otevřela nějakým nenadálým ohněm a přitiskl si dlaně na uši. Tak vyběhl před dům a jal se křičeti:
„Nešťastníci! Pozbyl snad zvoník rozumu, chce zahubit město? Či rve snad za provazy zvonů nějaký ďábel? Při mukách světců, při strázni Spasitelově, což nevíte, že ten hlas jásající je nyní hříchem? Což nevíte, že klatba tíží město? Což nevíte, že plesání přivolá zhoubu na městské domy? Utněte zvoníkovi pěsti! Otočte provaz kolem jeho krku!“
Když tak křičel a pobíhal a zbarven rozumu neviděl a neslyšel, zastavil král svou klisnu zrovna před ním a řekl mu:
„Snad jsi zapomněl články křesťanského pořádku, snad jsi Saracén, snad jsi nikdy neslyšel, že v hlasech zvonů jsou ztajeny blahozvěsti, jež andělé pravili pastýřům?“
Při těch slovech, jež byla pronesena hlasem nadmíru jasným, vzpamatoval se Kunčík aspoň drobátko a poznav podle zářícího šatu a vznešeného držení a podle cti, kterou mu šlechticové jeho průvodu prokazovali, krále, odpověděl takto:
„Králi, jsem křesťan, jsem vychován ve svaté víře, ale přišlo mi na mysl, že biskup a papež učinili v té věci zvonů nějaké rozhodnutí.“
„Eh,“ řekl král, „co stojí v svaté písni?. Modlete se a hlasem chvalte Boha Stvořitele a nástroji jej vzývejte a zvonem jej oslavujte!‘ Starší král a můj otec jest raněn nějakou slabostí a jasný zvon, ten krásný zvon Páně, ve smyslu zlém mu doléhá v mysl, i žádal papeže, aby umlkly zvony, kamkoli by přišel, ale co jest toto rozhodnutí v Pražském městě, kde vládne mladší král? Co jest toto nepravé navykání v městě, které smlouvami a mírem je mi dáno?“
Potom Přemysl rozkázal, aby měšťan vstal a spěchal k jakubskému chrámu a zvonil vlastní rukou až do hodiny sedmé. I vydal se Kunčík k chrámu a modle se, vzývaje Boha za prominutí přestupku, zvonil po ustanovený čas.
Když uplynula hodina, padl na zem čekaje, že boží posel jej smete s prahu zvonice. I zdálo se mu, že uposlechnuv krále zradil svého Boha, a strašným hněvem vzplanul proti těm, kdo jej donutili k hříchu.
Tím nepravým skutkem a ovšem v míře mnohem větší působením mnichů a dále sliby krále Václava se stalo, že