„Kdopak je ten chlapík?“ otázal se velmož a ukázal rovnou na Bíška.
„To je,“ řekl krčmář, „kampsor, nadháněč mincmistrů či jejich družstva.“
„Vari,“ vykřikl opět Fuscien, „nechci ho ani vidět a nadmíru by mě těšilo, kdyby si ohrnul až po loket rukávy a kdyby sebou třikrát zaklepal, než odejde z dostřelu. Víte, milosti,“ dodal obraceje se k Mykušovi, „že v té vaší krásné zemi spatřuji právě lid toho hanebného řemesla s velikou nechutí. Víte, že mi připomíná dlouhoprsťáky?
Váš krásný král by jim měl pověsit věchet na krk a měl by je dát polehtat holí. – Věřte mi, že vyvádějí s jeho mincí zlé kousky.“
„Myslil jsem, že jsi zdvořilý člověk,“ řekl kampsor.
Velmož se obrátil k němu zády a pohlédl přívětivě na Francouze. Povšiml si jeho kníru, jeho oček, jeho růžové pleti, jeho hbitých pohybů a skoro se mu zdálo, že je to chlapík jak se sluší. – Ale člověk nemůže obrátit naráz.
Velmož neoslovil tedy Fusciena, ale kývl na ubohého pojídače klobás, které neměl nikdo chuť zaplatit.
„Eh,“ řekl, „moji pacholci ti zvalchovali záda? Ztratil jsi deset plecháčků? Jsi bez viny a já mám být uveden skrze trest, kterého se dostalo spořádanému člověku, do hříchu? Ne, příteli, nebylo by to spravedlivé ani počestné.“
Žák slyše podobnou řeč zajásal ve své duši a poznával, že šlechtic vysolí pěknou řádku peněz. A také ano, Mykuš se rozkročil opravdu jako velkomožný pán a vylovil zpod pláště váček tak těžký, jako bývá zajíc březňák v pravý čas skolený. Když jej potěžkával v dlani, vrhl kradmý pohled na Fusciena, který se uctivě uklonil. Možná, že si chtěl tropit šašky, možná, že se mu opravdu váček dlouho skrývaný zdál býti ušlechtilejším než meč, který měl stále před očima. Ale kdopak se vyzná v mínění smíšků s dlouhými kníry!
Pokud jde o krčmáře a o kampsora, vydali při pohledu na velmožův poklad vzdech, jeden byl vysoký jako u muže, jehož hlasivky jsou krátké a dobře vymaštěné, druhý temný, zlověstný, jako u lidu šlachovitého, vyzáblého a suchého. – Když tedy bylo všechno krásně připraveno, když nikdo ani nedutal a když usebraná mysl diváků jako při dobrém představení visela právě na velmožových prstech, hrábl Mykuš do své pokladnice a potřásaje jí jako kostelní sluha dal penízkům dvakrát či třikrát zazníti naplano. Potom pozvedl obočí, vytáhl plnou hrst plecháčků a rozhodil je na stůl, řka krásným, plným, šlechetným hlasem:
„Dám ti, chuďase, něco na přilepšenou, zaplatíš svůj řád a myslím, že ti ještě zbude na nějaký ten džbánek a možná i na sukni, – jsi náramně umouněný.“
„Vznešený a milostivý pane,“ řekl krčmář, „dovolte, abych si položil na ty plecháčky dlaň a držel ji, dokud nezaplatí.“
Žák poklekl, políbil velmožovi ruku, přál mu slávu, dobré pořízení u dvora, nevěstu, o jaké se nesní chlapíkům z Ještětické Hory, a potom bez počítání (tak je nakažlivý způsob velkých pánů!) odstrčil od celé částky dobrou polovinu ke krčmáři. Ten šibal ji ovšem shrábl, a protože to bylo opravdu chlapisko všemi mastmi mazané, jal se plecháčky ihned prohlížeti. Točil jimi, klopil je, převracel, a jakkoli neuměl číst a jakkoli mu byl každý psaný znak dočista záhadný, přece podle čichu všech krkounů poznal, že milé mince jsou loňské a že platí sotva polovinu.
Rozumí se, že se jal kašlat:
„Ehm, ehm, urozený pane, vaše milosti, jaksi, jářku, pokud jde o to, abych tak děl, najisto a rovnou, a pokud smím poznamenat a uvésti na pravou míru, to jest nikoliv, že bych chtěl být neuctivý, ale s dovolením, s velikou úctou, vaše peníze jsou, to znamená, že vám někdo asi podstrčil nebernou minci.“
Údiv a leknutí velkých pánů se podobá selskému hněvu. Šlechtic popadl krčmáře za krk. Když ho pustil, dopadla jeho pěst na rameno nešťastného kampsora. Za chvíli jím třásl jako liščí koží.
„Lichváři, špatný služebníku, člověče beze cti, poslal jsem k tobě či k tobě podobnému chlapíku svého komorníka, dobrého správce důchodů, abys mu vyměnil o hromnicích minci. Tys mi vrátil, pokud jde o váhu, div ne polovinu, a hle hle! Přitom jsi nevyměnil ani minci za minci správnou. To je jisté: tam dole v očistci tebe a celé tvé kampsorské a směnárnické plemeno čekají těžké tresty, ale dříve než jich okusíš, dám ti nalupat svými sluhy pětkrát pět ran, ty z tebe vypráší lichvařinu – při meči svatého Pavla, podobní vydřiduchové by přivedli i krále na žebráckou hůl!“
„Milosti,“ odpověděl kampsor stísněným a třesoucím se hlasem, „co živ jsem neviděl vašeho komorníka, dobrého správce, co živ jsem mu nevyměnil peníz. Nesedám v směnných stáncích, ale jsem ubohý kampsor, náhončí a slídil družstva počestných mincmistrů. Chodím po trhu jako ohař, dobře se starám, mám velikou péči o zdar svého pána a bdím, aby se neprodávalo za stříbro z hor, ale za plecháčky.“
„To jest, co ti vytýkám,“ odsekl velmož a mávaje mu těžkou pěstí před očima opakoval: „Mohamede, Mohamede,