na onen svět půl tuctu těch vašich baculáčů. Měšťané totiž pány neradi vidí, a biskup, který je náš vladař, pokud jde o šlechetného Záviše, měšťanský vkus den po dni zveleboval. – Jářku, jsme najati k bitvám, a komu je život milý, ať poodstoupí od brány! – Již to začíná!“
To se krásně řekne, ale kuše, která je beztak dost těžká, není k unesení, když ji nepozvedá naděje. V seči, to je něco jiného! Člověk se dostane do ráže a potom se ohání jako zběsilý, ale dříve než začne téci červená, nebývají lidé do bitev příliš dychtiví. Totiž aspoň ti ne, kdo podle dobrého rozumu uhadují, že je výsledek jistý, že – čiň co čiň – budou vyplaceni a že je jejich pán z poloviny hnidopich a z poloviny skrblík. – Krátce, na hradě bylo dost Závišových odpůrců, ale posádka pana purkrabího nejevila k obraně valnou horlivost. Když pak byli získáni pro Falknštejna i někteří šlechticové a když vznikl zmatek, stalo se, že milý Záviše vstoupil o hodině třetí do Prahy.
Z oken vlála sukna, cesta se černala snítkami smrčků a jedlí a vonných borovic. Obklopen šlechtici, z nichž každý byl nadmíru vyšňořen a jimž vlály na helmicích chocholy, prošel Záviše prostranstvím mezi hradbou a prvými měšťanskými domy. Tu sesedl s koně. Pohodil štít, svlékl železné rukavice, sňal helmici a dal ji do rukou panoše.
Prostovlasý, s obnaženým mečem čekal na královnu. Když se přiblížila, poklekl do sněhu a políbil jí ruku.
Panoši, holčiny, paní, pážata a všichni, jimž jiskří zrak a kteří nezestárli až na dřeň kosti, mužové, veselí zpěváci a dobří chlapíci, kteří milují ten krásný svět, houkali potom z plných plic a řvali na pozdrav královně tisíc výkřiků.
Měli pravdu, neboť byla dobrá a ušlechtilá a vznešená. Již pohled na ni a na jejího přítele jímal srdce a rozněžňoval duši. Po bídných pohromách hladu a po vyzáblé vládě pana biskupa, který překládal jedinou myšlenku jako řežavý oharek z ruky do ruky a který bez přestání krabatil čelo a nevěděl, kterou nohou vykročit, spatřili konečně rytíře a paní bez bázně.
A dlouho potom, když se už zástupy měšťanů rozešly ke svým ohništím a když na pražském hradě planuly již louče, dlouho potom bylo viděti ženské, jak přebíhají k sousedkám, které byly tak šťastny, že zahlédly královnu.
Dlouho potom pážata s prstem mezi zuby a s oslněným zrakem stála na nárožích. Mrazík je neštípal, špetka sněhu jim nevadila. Byli ponořeni v snění.
Hlad, věci hrozné a biskup, jehož šíje je zbrázděna vráskami, byl po Závišově příchodu záhy zapomenut. Asi za deset dnů vstoupil do Prahy i mladý král Václav, a když objal svou matku, vzkřiklo město novou radostí.
Biskup Tobiáš a družina jeho krátké vlády se scházejí na půli cesty z Moravy do Čech v klášteře bratří minoritů. Je zima, usedají na těžké lavice. Po stole se válejí sušené ryby. Biskup je takovou večeří pohoršen a převor v bázni před ním pokleká. Líbá mu ruku, prosí o svaté požehnání a jeho mysl kráčí zatím po spíži a běduje:
„Ach, jaká strast! Myslím, že náš lenoch hospodář nemá pranic lepšího. Bože milý, sytím se sušenými kapry a svatí bratří odjakživa se spokojili lososem. Čím tedy pana biskupa uhostíme?“
Nedlouho potom bylo viděti klášterního sluhu, jak šplhá na výšiny a jak jeho loket mizí v holubníku. S hlavou na stranu a s jedním okem přivřeným vytáhl dva páry pípajících holoubat. Zatím druhý sluha někde v koutku konírny zařízl kohoutka a černou slepici. Je to bídné uhostění, ale ví Bůh, mnichům se o něčem podobném ani nesnívá.
Jedí od neděle do neděle calty a svinské boby.
Když byl čas večeře, nesl nejstarší bratr kuchtík nastůl kuřátka pěkně rožněná, pěkně rozkrájená, pěkně páchnoucí. Biskup právě mluvil, vyjadřoval své obavy a stesky, skuhral, naříkal, žehral, nevěděl ani rady ani pomoci.
„Jak, převore, chystáš nám jídlo? V jedné ruce džbán s vínem, v druhé vaječník, věru se podobáš spíše nějakému krčmáři než dobrému převoru! Neslyšel jsem večerní zvon! Nikdo nezpíval hodinky, ale z komína tvé kuchyně se kouří jen což což!“
I odstrčí okřín s pečení doprostřed stolu a osloví své šlechtice:
„Přátelé, Bůh mi vnuká cit pokory. Vidím, že nezvítězíme. Vidím, že Záviše má mnoho zbrojného lidu a že se mu natrvalo podařilo zmocniti se osoby mladého krále. Nezbývá nám tedy, než abychom požádali o prominutí a schýlili hlavu a uznali, že naše vladaření je u konce. – Tím ovšem neradím, abychom složili zbraň.
Proč? Znám dobrého ochránce, který by hravě rozprášil vítkovská vojska, ale nebudu jej jmenovat, neboť jestliže se obávám Falknštejna, chci se vyvarovati i toho, kdo by vám rád přispěchal na pomoc.“
„Biskupe Tobiáši, kdo je ochránce, kterého se chceš vyvarovati?“
„To jméno tane všem na mysli, ale jestliže chcete, abych je vyslovil právě já, slyšte: Co kdyby se nějaký šlechtic otázal na radu krále Rudolfa Habsburského? – Ano? Ne? Ano?“