8

pražádné důstojenství a jeho služba byla nízká.

Poslouchal každého, kdo uměl rozkazovat, a byl tak chtivý chvály a uznání, že by byl bubeníku běžel pro komáří sádlo.

Úslužný dobrák Hans se tedy dozví, že král neměl od rána v ústech, a ta věc jej nesmíme skličuje. Sám byl v těle a mohl trávit ze staré zásoby tuku – ale král? Pouhé pomyšlení, že si snad utahuje opasek, vhání Flanderčanu slzy do očí. Hans vezme tedy luk i šípy a vytratí se z tábora. Proběhne lesem a jde k pusté vesnici.

Osada ležela pod úbočím vrchu a zdálo se, že pamatuje lepší časy. Byl tam dvorec. Flanderčana napadlo, že se třeba po smetišti toho dvorce prochází nějaká slípka. Zamířil tam, a když vstoupil vyvrácenými vrátky na dvůr, prosmejčil každý kout. Nos vzhůru, hubu nakřivo, okouněl po střechách, kde by snad mohl seděti holub, potom vlezl do chléva a prohlédl špíž. – Nikde nebylo ani chloupku, ani peříčka. Vazáky visely smutně od žlabů a vítr pohyboval v oknech cáry proděravěných měchuřin.

Na Flanderčana padl z té velké tichosti málem strach. Práskl holí, zaklel a krátce počínal si jako bázlivec, který si hraje na hrdinu. – Když tak klel, pootevřely se dveře jedné komory a bylo viděti mnicha, jemuž se v tomto vypravování dostalo již zmínky. Byl to Bernard a držel v náručí beránka, který lízal s jeho dlaně černou sůl.

„Hrome,“ vykřikl Hans, řečený Kaan, „to se mi dobře hodí! Dej ji sem! Dej sem tu ovci! Jářku, abys věděl, nablízku je deset lidí a s dobrými meči a za zády máme veliké vojsko!“

„Pah,“ řekl opět mnich, „je to beránek a byl mi poslán nějakou vyšší vůlí. Chtěl jsem jej utratit již více než třikrát, ale co bys tomu řekl? Nemohu! – Z toho soudím, že milosrdenství, které beránka poslalo do mé náruče, nedovolí ani tobě, ani deseti podobným chlapíkům, abyste ho zabili.“

„Třesky plesky!“ odvětil Hans a rozhlédnuv se a znamenaje, že je mnich sám a že mu nikdo nepřikvačí na pomoc, dal chuďasovi lehkou ťafku a odhodil ho do kouta. Pokud jde o berana, zařízl jej, jako se právě zařezávají ovce, a provlékl jedno z jeho něžných kopýtek mezi šlachou a kostí zadní nohy. Takto beránka svázav, přehodil si jej přes rameno. Byl vesel, těšil se, že mu král poděkuje a že se mu co nejzdvořileji odmění. – Ach, viděl již v duchu, že se stane vznešeným markrabím.

Poháněn tou nadějí běžel ze všech sil a domníval se, že mnich je daleko za ním. Ale chyba lávky! Flanderčan neměl zdaleka tak lehký klus jako Bernard. Vyrazil příliš zprudka a již ve vzdálenosti několika dostřelů byl všecek udýchán. Mezera mezi sluhou a nepravým mnichem se velmi zmenšovala.

Co měl tedy Flanderčan dělat?

Jak? Měl strpět, aby se ten bídák za ním hnal až ke královu stanu?

Hrome, měl si zkazit všechnu naději, že bude pochválen?

Měl postoupit své místo fňukálkovi, který může náhodou tvrditi, že byla ovce jeho?

Ne!

Flanderčan nebyl od přírody břídil a dovedl podle vlastní chuti opravovat nepříznivý osud. Vzal tedy kůl, na kterém byl beránek navlečen, a sotva se k němu mnich přiblížil, udeřil jej do hlavy tak silně, že Bernard padl na zem a zůstal ležet málem bez ducha.

Potom pospíchal Flanderčan do tábora! Stáhl svou kořist, skryt před všetečky ji upekl na modřínových větvích, tak dobře, jak jen mohl. Sůl vzal mnichovi; mít ještě stroužek česneku, bylo by to jídlo k pohledání!

Když se král nasytil, zaslechl hluk a náhodou se otázal, kdo se to tam u kotlů zas rve. Jakýsi šlechtic mu odpověděl, že sluha, který přinesl pečeni, chce prosit za nějaké dobrodiní a že jej stráže zahánějí z králova okrsku.

„Ach,“ odpověděl panovník, „nikdy jsem nejedl tak chutné krmě. Zdá se mi tedy, že je spravedlivo chlapíka odměniti: ustanovuji, aby sloužil v mé kuchyni a aby pekl skopový zadek týmž způsobem a tak dobře, jako dnes, po všechny časy!“

Nu, býti kuchařem není nic slavného, ale kdož ví! Cesta na vysoká místa stoupá v prudkém srázu a člověk, který chce vystoupit až po sám vrchol, nechť klade opatrně nohy a nechť neskáče!

Flanderčan načerpal útěchu z podobné moudrosti a opásal se zástěrou a jal se mluviti o kuchařství tak, jako by se byl narodil s vařečkou v ruce. Byl šťasten, jedl za dva a v krátkém čase potom nestydatě ztloustl.

Pokud jde o mnicha, je jisto, že procitl ze svého omráčení a že zamířil opět na východ.