115

Michael si vypůjčil pláštík, přehodil roztrhanou kutnu přes předloktí a drže v ruce kovovou větvičku zaklepal na opatův příbytek.

„Je málem tma, svatý opate, je už pozdní hodina, ale věř mi, že jsem se nepozdržel z nějaké plané příčiny.

Nelelkoval jsem, netropil jsem žádné neplechy, ale po celou tu dobu hledám veliký poklad, který mi přinese který našemu řádu přinese bohatství a který způsobí, že sedlecký klášter bude v celé zemi první: hle, nalezl jsem na tvém pozemku stříbrnou rudu a poznamenal jsem to místo útržky kutny, neboť můj kapsář byl prázdný a nikde jsem neviděl nic vhodnějšího.“

Opat pokýval hlavou a odpověděl takto:

„Zmatený a hříšný synu, kterého obluzuje ďábel, držíš dojista v ruce nějaké kočičí stříbro, ale i kdyby to stříbro bylo ryzí, cožpak je pro kousek kovu dovoleno porušiti řád a nemodliti se společnou večerní modlitbu a opustit stanovené místo v refektáři? Se špatnou jsi se potázal!“

Potom opat vyzvěděl, kde leželo stříbro, a bez dlouhých řečí určil Michaelovi trest.

Nešťastný novic sedí o chlebu ve své cele a opat zkouší stříbrnou větévku. Zkouší její váhu, její vryp, její lesk, pokývá hlavou, stojí v zadumání. Potom si vzpomene na práva svého krále Přemysla a pošle k urburéři, to jest ke starostovi královských hor, dva mnichy. Skvostný proutek (aby snad nevzbudil laskominy nějakých pobertů) leží pečlivě zabalen do hadrů hluboko v mnišském pytli, podobnému těm, do nichž žebrák sbírá almužnu.

V týž čas pracovali rudníci ve stříbrných kutištích, které ležely kdesi mezi sedleckým klášterem a královským městem Kolínem. Nebylo těch chlapíků mnoho. Ložiska málem vyčerpaná je tak tak živila. Několik nákladníků, kteří prováděli dílo ve vlastní správě, odešlo již z hubeného kutiště o žebrácké holi a nenašel se dobrák, který by od nich pronajal jediný dílec. Krátce: zdar a prospěch těchto hor se chýlil ke konci. Mezi rudníky byl pak jakýsi Jan, řečený Kuře. Nepatřil k obci, ale k horní čeledi. Nedostávalo se mu pražádného podílu na zisku, ale pracoval úkolem. Dvakrát denně chodil na šichtu, která se počítá délkou šesti hodin. Je to věru dost, ale kdyby lezec, jemuž hormistr přikázal bdíti nad stanoveným pořádkem, chtěl přimhouřit oko, možná, že by si Jan, řečený Kuře, přidal ještě půl šichtičky. – Byl to totiž dříč k neuvěření. Nic ho netěšilo, v ničem neměl zalíbení, o nic se nestaral než právě o dílo. A nechť se nikdo nedomýšlí, že ho snad pobláznily peníze! Nikoliv. Byl nuzácky placen, tak tak že se mohl nasytiti a nezbylo mu ze mzdy než pár denárků, špatných plecháčů.

Vypravuje se a je skoro jisto, že mužská chasa mnohdy žije po jinošském způsobu. Chlapíci, kterým se přehnala přes hlavu již hezká řádka let a kteří mají doma ženu a dítka a kteří jsou ve svých chýších učiněná vážnost, přicházejí veselým krokem mezi soudruhy a vyvádějí jim různá čtveráctví. Někdy se prou, někdy se hašteří, ale to nepadá na váhu. Podle pravidla vládne mezi nimi krásný duch družnosti a her, na něž se nezapomíná.

Jan, řečený Kuře, čichal člověčinu hornických obcí s velikou rozkoší. Byla mu nadmíru drahá, ale valně o tom ani nevěděl. Byl kde byl, pracoval ze vší síly a v koutku nezřetelné duše si přál, aby práce v horách vydržela co nejdéle a aby hromada těch dobrých chlapíků zůstala až do skonání kolem ohně, kde se člověk může smát rozpustilým kouskům.

A stalo se, že horník, o němž je řeč, padl se svými druhy na stříbrnou žílu, která se stáčela k jihu. Co jiného, než že ji sledoval? Žíla, či chcete-li couk, směřovala poněkud z hloubky k povrchu.

„Hrome,“ řekl si rudník, „otevřme ji! Jako že jsem živ, udeříme jí na kobylku právě tak sedm honů v tomhle směru!“

Řka to, ukázal k místu, kde nalezl stříbro náš milý mnich Michael.

Druhého dne (ozbrojeni svými nástroji) se dali rudníci označeným směrem. Kopali tam, kopali onde, pronikali do značných hloubek, měli více dřiny, než se jim chtělo, ale výpočet byl správný a tak po dlouhé robotě padli na krásné, bohaté, širé, mohutné a kakraholtské ložisko. Jan, řečený Kuře, se zasmál, udeřil bracha, který stál vedle něho, do zad a řekl:

„Chvalato, chlapče, učiním tě tady hormistrem. Na nic nečekej, postav si pěkný kamenný dům! Štěstí tě nemine, máš to jisté.“

„Eh,“ řekl Chvalata, „až budou zajíci snášet vejce, vyplní se to do poslední tečky. Nedbám o dům v povětří, ale ze srdce bych si přál, aby nám ten, kdo skrze ložisko náramně snadno přijde k penězům, dal deset džbánků zkvašeného piva.“

Zatím co přátelé rozmlouvali a zatím co si vypravovali o svých tužbách, přišel k místu mnich Michael, který si