Přemysl, mnohonásobný vítěz, obnovil pořádek a nyní se vrací do Čech. Myslí na svou ženu, usmívá se a jeho srdce je naplněno něžností a jeho uši jsou naplněny zvukem Kunhutiných slov. Spatřuje hradní komnatu, paní, děcko – něžnou dcerušku, města, osady. Spatřuje vrchol povětrných hor. Je blažen, po levici mu kluše pýcha, po pravici štěstí. Je rozradován, je netrpěliv, bodá koně a jeho hřebec vyráží vpřed a vpřed. Družina velmožů mu sotva postačuje.
„K čemupak spěchy? Je bídná cesta a tažení a výsledek a návrat jak by smetl! Dobyli jsme pěkný kousek země –
a co z toho? Nic, pranic! Král nás neustanovil za hejtmany. Přehlíží nás. Tiskne nás. Drží nás v područí. Umenšuje naše práva. Nedbá našich rad a mnohem ochotněji naslouchá Brunonovi.
Ach, bídný světa běh: Biskup spravuje dobytou zemi, měšťan si hraje na urozeného a rytíř přicházející z války aby s podkomořím počítal na lichvářských počitadlech, jakou částku dluhuje královské komoře.“
Tak velmožové rozvažovali. Tak rozvažovali mlčky, beze slov a hlasu.
Jakýsi šlechtic položil ruku na sedlový oblouk svého druha. Již otvírá ústa, již má na jazyku vyzvání ke vzpouře, ale stiskne zuby a umlkne dříve, než vysloví palčivé jméno.
Což se může vydat těm hrdopýškům? Což může věřit, že ho nezradí šlechtic, který stůj co stůj chce uchvátit nějakou výhodu a baží po prvenství? – Eh, místo důvěrné řeči pronese několik neslaných nemastných slov a udeří koně a vyrazí za králem.
Když se blížili k průsmyku, který se nazývá Semering, spatřili státi opodál cesty jakéhosi člověka. Podobal se pasáku koní. Měl dlouhé vlasy, měl úzkou hruď a dlouhý bičík, který se ohýbá a sviští. Král jej zahlédl koutkem oka a poslal za ním jednoho ze svých sluhů.
„Dobrý člověče, řekni mi, jak se nazývá ten průsmyk, a řekni mi, jsou-li cesty schůdné a jak dlouho budeme stoupati k vrcholu?“
Člověk, jemuž platila otázka, pokrčil rameny a na tváři se mu zjevil výraz zděšení a strachu.
Sluha se vrátil ke králi.
„Králi, oslovil jsem člověka, kterého jsi mi ukázal, a ten člověk nezná německé řeči a neodpovídá a velmi se postrašil.“
Král pobodl koně. Jeho oko bdělo a upíralo se do stráně. Tu si povšiml jezdce, uhánějícího v dáli, tu viděl vlniti se houštinu a rozeznal hopsání podobné jízdě na neosedlaném koni. I svolal král velmože, a když se shromáždili v kruhu, řekl jim:
„Přátelé, navracíme se z boje a jdeme končinou, kde vládne mír. Jdeme přátelskou zemí, ale nikde se tu neozývá známá řeč, nepotkali jsme pasáky dobytka ani pocestného, ale člověka, který neodpovídá, a jezdce, kteří se skrývají a unikají a jezdí jako kumánští jezdci. To páchne zradou! Obraťme se a jděme postranními cestami, neboť úžlabina je zastoupena nepřítelem a na vrších, které ji svírají, leží v zálohách uherské vojsko!“
Potom obrátil koně a jen o vlásek ušel jisté smrti.
Šlechticové, kteří byli svědky toho uniknutí, věřili možná, že krále zachránil nějaký dobrý poustevník anebo světec. Snad dostali i strach, že král čte v cizích myšlenkách a že uhaduje zradu. Snad z té příčiny změnili své myšlenky?
Nikoliv. Žádný povídkář přidržující se pravdy o tom nic neřekl!
Velmožové čekají jen na vhodnou příležitost, a až bude král v tísni, určitě se proti němu spiknou. Když potom vpadla kumánská jízda do Rakous a když král svedl v Uhrách řadu vítězných bitev a když byl po nových výpravách sjednán mír a když se jakž takž skončilo i nepřátelství s bavorským vévodou Jindřichem, navrátil se král ke své choti. A to období mezi dvěma válkami je jako chvíle milenců mezi dvěma polibky. To jest čas prodchnutý královninými slovy a něžností a láskou a pokojným dílem. Král znamenal, že věci míru vydávají svůj plod, a cítil, že jeho práce se blíží k závěru. Naplňovala jej i naděje, že mu Bůh dopřeje syna, jemuž by mohl vydati to, co vykonal.
I přemýšleli pěvci na jeho dvoře, jakým jménem by Přemysla oslovili a jakou chválu svých písní by na něho mohli shrnouti. Když tak uvažovali, dopřála jim dobrá náhoda příležitost, aby s velmoži a s panstvem vešli do královských síní. Tam uviděli královnu. Usmívala se a pěvci se tedy domnívali, že jim nebude zazlívat, jestliže ji osloví. Jeden z nich řekl: