112

neznám modlitby, která by ji mohla oddálit, a neznám slovíčka, které by tebe, vladaři, a mladého krále potěšilo. –

Vznešená paní, královna, králova matka a tvoje choť, vznešená paní Kunhuta postonává. V navečerní čas ji rozpaluje horko, krev jí stoupá na rty, má ruce průsvitné a žhne v tváři.“

Záviše neodpovídá, mlčí, je bled. Zanechá kněze, starého důvěrníka, zanechá mistry lékařského umění a kvapí ke královně. Uchvátí její ruku, strhne ji na prsa, je hotov podstoupiti bitvy se smrtí. Nevěří ve zmar, vpeřil se v naději.

„Došly mne zvěsti, dolehl ke mně hlas, který otvírá zemi jako dveře. Můj příteli, zdálo se mi, že život přestává.

Když jsem patřila od hvězdy k hvězdě, přicházely mi na mysl smutné myšlenky, ale ty je zadržuješ, příteli, a nedáváš mi dovolení k odchodu a pravíš, že je jasný den. – Ve jménu Boha Otce i Marie i světců, kéž by se tvým dechnutím dočista rozptýlilo osamění, které mě děsí, kéž by zmizela temnota, která se stře od hvězdy k hvězdě!“

Nedlouho potom, když se naplnil královnin čas, a to bylo v září, dne čtrnáctého a roku tisícího dvoustého osmdesátého pátého, královna zemřela. Záviše a Václav ji spatřili v záplavě krve a hrozné pohledění a žal a smutek, který zkrušoval jejich srdce, učinil je ještě většími přáteli.

Jak se to snáší s tím, co záhy přijde? Jak se to snáší s hněvem a se záštím, které se již již opovídá?

Někteří šlechticové odpadli od Záviše. Zdá se jim, že se vladař příliš podobá králi Přemyslovi. Zdá se jim, že umenšuje moc velmožů, zdá se jim, že do výšek jeho myšlenky se vkrádá královská síla, a osočují Záviše. Žalují Václavovi, spojují se s biskupem, ale král jejich utrhání odmítá. Potvrdil Závišovi kraje s bohatými městy a s hrady, jež bývaly kdysi královniny, chce, aby Kunhutin a Falknštejnův syn Jan byl bohat, vzkazuje mu lásku a Záviše (jako kdy předtím) se stará o utvrzení královy moci. Vítězí nad úklady pana biskupa, navazuje přátelská jednání s uherským dvorem a uchází se o ruku Ladislavovy sestry Alžběty. Snuje veliké plány. Zármutek nemá místa v jeho srdci, modlí se za mrtvé a spřádá nové příběhy.

Záviše dlel právě v Budíně, když mladičká královna Guta překročila českou hranici. Má ve svém průvodu deset panen, kaplana, který je dobrý přítel pana Tobiáše, pět dvořanů, komorníka, veliký počet služek a Švýcarů, kteří mají bdíti nad jejím pohodlím.

Král Václav očekával choť v Kadani se třemi sty rytíři. Když se průvody měly setkati, rozžehli sluhové svíce a rozvinuly na způsob nebes nádherný karmazín upevněný na čtyřech tyčích. Potom zazněla píšťala a dudáček stiskl svůj nástroj a rytířské družiny se rozjely vstříc: jedna ke královně, druhá ke králi.

Když Václav přivítal svou choť, pokynul jednomu z českých pánů a řekl:

„Paní, pohlédněte laskavě na tohoto rytíře. Dobře se vyzná v boji, dobře vládne mečem. Je statečný, je ctnostný.

Závoj halí jeho helmici a snadno tedy uhodnete, že zatajuje jméno té, k jejíž službě se zavázal.“

Rytíř poklekl. Král pronáší jeho jméno, vypočítává vítězství, kterých dobyl při rytířských hrách, stanoví jeho místo v královnině průvodu a jeho úřad. Potom představí Gutě ještě pět jiných velmožů. Prvý z nich má býti královniným číšníkem, druhý komorníkem, pátý stolníkem. Je to veliká pocta, rytíři jsou rozradováni, ale královna se rmoutí, klopí zrak.

„Budu samotinká uprostřed cizí země, budu vzdálena od svého domova, ale vy, králi, sám mne ochráníte. Jste dobrý král a dobrý choť a dobrý rytíř. Poděkujte, prosím vás, šlechticům a požádejte je, aby se drželi někde vpovzdálečí a aby přijali do svého středu ty, kdo se mnou přešli hranice. – Ve jménu Spasitelově a pro lásku, kterou káže počestnost, buďte mi, králi, ku pomoci: Zákeřníci této země očerňují před vámi věrné dvořany a nevěrné vychvalují a kladou nepřátelství mezi vás a mezi moje příbuzné a mezi vás a pana biskupa Tobiáše. Králi, uposlechněte rady mého otce a vzdalte od sebe ty zákeřníky! Přidržte se věrných! Mně pak dovolte, abych patřila ve známé tváře a nebyla samotinká, až vás slavnosti či vladaření odvolá z města!“

Král souhlasí a říká si v duchu:

„Záviše, Záviše! dal jsi mi špatné rady! nedobře jsi ke mně mluvil, nicotnou myšlenku jsi mi vnukl! Podle tvého naléhání jsem chtěl odeslat královnin průvod, a co jsem dokázal? Nic pěkného, neboť královna je smutná, bojí se zákeřníků této země a já cítím veliký stud, že jsem ji poděsil a že musím měnit své rozhodnutí.“

Je věk, jsou léta a údobí, kdy se člověk s velikým hněvem obrací proti svým pěstounům a kdy chce státi sám a kdy ho otcovská péče uráží. Je věk, kdy jinochové – hlavu v ohni a srdce rozechvěno (nechť již milostí, nechť již toužením po lásce či díle) – udeří na své meče a kdy se ze vší síly vzeprou a kdy mluvívají proti otci a proti starším bratřím.

Jest věk nejistý, jsou srdce trýzněná pochybnostmi. Kdo ležel v žalářích, kdo zná strašení temnot a úděsný hlas