Urážka, kterou císař a Leopold Rakouský vmetli v Přemyslovu tvář, nebyla zahlazena ani válkou, ani smlouvami, ale pálila krále po celý čas života. Miloval Václava, miloval Markétu, miloval Anežku: zdálo se mu, že ta dítka jsou jako údové a paprsky slávy. Chtěl se dotýkat jejich purpuru, chtěl, aby jejich poklady zněly vším zvukem zlata, chtěl, aby bohatství, které nashromáždil, jim padalo z klínů. Když se však Anežka odvracela od světských věcí a když ji tu a tam slýchával mluvit o chudobě, domníval se, že pokoření jí obloudilo mysl, a nikterak toho nemohl snésti. Chřadl, jal se sípat, ubývalo mu sil.
Anežka k němu poslala kněze a kněz řekl:
„Lidský duch je jako ptáci. Všechno pronikne, každou bouři překoná, do všech výšek se vznese. Letí nad nesmírnými chrámy i nad horami. Letí až k oblakům, ale když zaslechne hlas výšek božích, schlípne křídla, ustane ve svém mávání a padne dolů. Potom skáče mezi střepy a rozbitými džbány po smetišti. Potom skáče, potom sebou jen škube. Vposled se utiší a čeká na smrt.“
„Otče,“ řekl Přemysl a svraštil čelo, „mluvíš jako zpovědník nějakého bídného sedláčka. Věř, že přirozenost králů je křehká a chybující, ale že jejich mysl je božím zásahem uhnětena z jiné látky, než můžeš uhodnouti!“
Potom král propustil kněze a zpovídal se biskupovi a vyjevil mu, že si žádá, aby Václav byl za jeho živobytí korunován za českého krále.
O masopustní neděli dne 6. února roku 1228, když mohučský arcibiskup dorazil do Prahy a když nastala ta chvíle, osvětlilo tři sta jasných světel svatovítskou basiliku.
Veliké zvony vyzvánějí z celého srdce. Kralevice ten zvuk zraňuje, ale zvony znějí, zvonečky cinkají, zástup vzdychá a u chrámových vchodů je slyšet trubače a rachotící bubny.
Všude jde o život, všude je tlačenice rovnou k zalknutí.
Ženské – čepec na uchu – zvedají nemluvňátka, pážata ječí, rytíři ztrácejí ostruhy, mnichové se strkají s pod jáhny a s jáhny, cizinci se sedláky, luza s klisnami a hřebci.
Zatím v prostorné střední lodi kostela přistoupil Přemysl ke králi Václavovi. Zvedá jej se země. V závrati mu padne do objetí a ze vší síly jej tiskne k srdci, které se zmítá v ubohých prsou.
Když se slavnost schylovala ke konci, otázal se kovářův syn Jakoubek, kdy bude nové kníže posazeno na kamenný stolec a kdy mu budou ukázány Oráčovy střevíce a brašna.
„Milé brachu,“ odpověděl mu soused zjednav si trochu místa, „už není, co bývalo, už vládne jiný obyčej.“
Snad chtěl ještě něco dodat, ale proud valících se lidí ho uchvátil a nesl směrem ke kanovnickým domům. Mával rukou, křičel, ale v té vřavě nebylo nic slyšet.
Zloděj
Asi ve třetím roce Václavovy samostatné vlády žil Petr v Mlíkojedech. Trápila lio dlouhá chvíle, jaký tedy div, že zatoužil po starých místech u týnského chrámu. Chtěl upláchnout. Když se již prosmýkl komorou a když zlehounka přirazil veřej, promluvil k němu jeho syn Jakub a žádal, aby ho neodháněl a aby mu dovolil kráčeti za ním. Kovář přikývl. I šli a dorazili v končinu, kde vznikalo město. Celý ten okrsek se podobal ležení a táboru, jejž opevňují rozličná vojska. Dělil je od volného kraje příkop, náspy, nově založená zeď, kůly, kamení, vozy a vposled mělká brázda. Petrovi s Jakubem bylo projíti hloučky chuďasů a proklouznouti stráží. Šli hloub a hlouběji. Šli zástupem, který se povaloval a který opět vlekl břemena, šli s tahouny, jimž nabíhají žíly a praská v kostech, šli mimo nosiče vrávorající pod tíhou balvanů, šli mimo čeleď, která se vrhla k vozům a – dlaně na špicích – ramena na lišni hýbala koly, šli lesem stěnířů a koz, šli podle procesí, jež klečelo na místě budoucího chrámu, a vposled došli tam, kde před nedávnem stála Petrova chýše.
Tu složil kovář ruce na záda a díval se po prostranství a počítal domy. Bylo jich sedm. Ten, který stál na místě kovárny, obkličovala zeď. Petr uhadoval, že uvnitř jsou mnohé podsíňky a stáje, že dům bude jako rozlehlá komora kupců, a chtěl zhlédnouti, co v té věci zbývá vykonat.
Zeď byla vysoká a Petr na ni nemohl žádným způsobem vystoupit; pokynul tedy Jakubovi a nastavil mu vlastní rameno.
Když Kubíček zeď obkročil a když se chystal k povídání, přiběhl k Petrovi nakvašený sluha a řekl:
„Co hledáš v cizím domě?“