96

vítězného krále?

Táhl do bitvy a po jeho straně pravé letěla orlice a po jeho straně levé kráčel lev. Táhl do bitvy a vojska padala před jeho tváří a země mu jásaly vstříc a na výsostech měst zněl zvon a se střech chrámů a s bran a s lomenic padaly květy.

Dotýkám se očí, které to viděly, a uší, které to zaslechly, dotýkám se čela, pod jehož klenbou jsou ukryty ty krásné příběhy, ale pamět klouže pod pahýly mých prstů: spatřuji krále padati na Moravském poli!

Ve jménu Boha všemohoucího! Je čas říci, že jsem žádného člověka nemiloval nikdy silněji než krále a že v mém nedokonalém duchu nemůže vzejíti myšlenka nějaké větší lásky. Jako denní hvězda je pánem dne a jako hvězda noční je pánem noci, tak byl on pánem mého cítění. Má duše navždy k němu zaletěla. Pohnutí jeho brv mi bývalo jako bouře. Miloval jsem ho víc než vlastní spásu. V oddanosti, v něžné lásce jsem za ním chodíval. – V té lásce jej spatřuji padati s koně a slyším hukot hrůzy a jek jásotu a vojenské pokřikování.

Když král (přemožený až v hodince smrti) byl zabit a když padl, unášeli mě prchající jezdci dál a dál. Můj kůň se vklínil v proud, nemohl jsem mu vnuknout jiného směru a nemohl jsem ho ani zastavit, ani strhnouti s cesty.

Vojska pořvávala. Byli jsme již dvakrát dvacet mil a ten táhlý křik stále a stále dosahá do našeho srdce.

Poražen a ztracen – na hrozném útěku – co jsem měl počíti? Obrátil jsem se v končinu své mladosti, tam, kde zazníval šťastnější hlas, tam, kde se čtveračí v lesích, tam v otcovskou končinu hrádku, tam, kde žila má matka a bratři a sestry.

Cestou mi padl kůň a zachránil jsem jen nahý život a meč.

Tak asi za pět dnů klečím před svým otcem. Líbám mu ruku, ženy naříkají a dobrý soused buší zatím na bránu.

„Strpení, příteli, dám spustit most.“

„Dej spustit most a hned jej vyzdvihni. Dej udeřit na zvon, dej nanosit vody! Táhne sem nepřítel.“

„Panno Maria, přispěj nám ku pomoci! Kdo je ten nepřítel?“

„Záviše!“

Bránili jsme se vítkovskému vojsku po tři dny. Můj otec byl zabit, můj bratr padl, má matka zemřela žalem.

Když byl hrad vzat, prchl jsem za deštivé noci z tábora. Bos, v hrubé suknici, bez meče jsem chodil po lesích, žaluje Bohu, že mi dal vyváznouti z bitvy. Strádám a pláču. Tu mi dojde šťastná zvěst, že někde v Čechách, poblíže místa, které jest Kolín, stojí páni proti Rudolfu Habsburskému.

I zajásalo mé srdce, zaplesalo a u veselém štkání mi poskočilo v hrudi. Vydal jsem se hned na cestu, ale běda!

Sotva přijdu tam dolů do rovin, zastihne mne zpráva, že se protivné strany smířily a že jsou Rudolfovi dány země moravské na pět let v spravování a že v Čechách nepovládne paní královna, ale poručník něžného králevice pana Václava.

Tu jsem zaplakal, tu jsem obrátil kroky na Moravu k biskupu, který býval rádcem slavného krále.

„Mnohá,“ řekl jsem si, „jsou přestoupení světských velmožů. Nemají stálosti, pýcha je zaslepuje, zisk je zavádí.

Ďas jim hodil ohlávky. Pan Boreš z Rýznburka odpykal již svou bídnou proradu – a pokud jde o Záviše, já sám jej zahladím! Všechny příběhy budu skláněti tak, abych jednoho dne vstoupil na jeho cestu a abych jej zabil. Až půjde sám, či až se bude bráti s malou družinou, až zvesela pokluše k hradu, až se bude pohazovat hříva na krku vítkovských koníků, vzkřiknu na něho, aby se bránil, a sotva pozvedne ruku, vypustím šíp a dám dopadnouti meči a oddělím mu hlavu od těla! Ježíš a Nejsvětější Panna mi budou pomáhati, neboť jest ustavičná bitva mezi věrnými a proradnými a v té bitvě stojí síly nebes na straně věrné.“

Potom jsem obrátil kroky na Moravu, k biskupu, který bývával Přemyslovým rádcem. Slavný král velmi jej miloval a já jsem se právem mohl domnívati, že budu dobře přijat. Když jsem dorazil do Olomouce, zastihl jsem jakéhosi mnicha státi u lesní cesty. Opíral se o rýč a viděl jsem, že právě vykopal hrob. Pozdravil jsem ho a řekl jsem:

„Otče, jdu k svatému biskupovi a hledám mnicha, který se vyzná na biskupském dvoře, aby opověděl mé jméno.

Nejste snad vy ten dobrý mnich, který mi pro křesťanskou lásku přispěje ku pomoci?“

„Z duše rád,“ odpověděl mnich, „jen co pochovám tohoto šlechtice.“

Přitom ukázal do koruny stromu a já dívaje se za jeho prstem jsem spatřil oběšencovo strašné kývání.

Otázal jsem se, čím se ten člověk provinil, a mnich mi řekl v odpověď: