„Vpusť nás, příteli, přinášíme podivnou novinu.“ Když vešli, poručil jim král, aby mluvili bez oklik a zpříma.
„Pane,“ pravil Boreš, který krále Václava nejvíce miloval, „zákeřníci této země se spojili a strhli do svých hanebných skutků i tvého syna, markraběte Přemysla. Provolali ho mladším králem!“
Na ta slova král vstal a za jeho postavou se začernaly pláště prchajících básníků. Chviličku bylo ticho, král váhal s otázkou a hodovníci a ti, kdo přinesli zprávu, ulpívali na jeho rtech. Když uplynula druhá chvilička mlčení, ozval se Boreš a řekl:
„Snad se dotýká, králi, tvého srdce útrpnost, snad přemýšlíš o výměře trestu; nemohu toho uhodnouti, ale z plna srdce si přeji, aby ses varoval shovívavosti.“ Králi se znenadání protiví pohled na prostřené stoly. Zatleská, volá obřadníka a pokyne mu, aby poručil trpaslíkům a pitvorám, které se krčí za hodovníky, odnésti zbytky hostiny. I jest viděti, jak ti skrčkové mizejí pod stolními deskami. Stůl se zvedá, hýbe se, utíká a naráz je tentam. Potom lidé urostlí přinášejí světla a král se zjasněnou tváří praví takto:
„Markrabě Přemysl jest pokorné povahy. Byl vychován k duchovnímu stavu. Jeho duch je mírný a jinošský.
Zavolám jej jménem a můj syn se vrátí a poklekne přede mnou. – Ztajte tedy hněv, odpusťte mu pro přílišnou mladost, neboť vidím a rozeznávám, že si vede jako v nějakém poblouznění. – Ale jestliže vás přece pálí urážka, kterou má snášeti král, obraťte se se mnou proti těm, kdo zosnovali spiknutí.“
Ale poslové, kteří přinesli neblaliou zvěst, se mračí.
Dlaně na jablku mečů, tváře zakaboněny, obočí staženo, níží hlavu a jest snadno k rozeznání, že nemohou souhlasiti.
„Králi, markrabě Přemysl si vede jinak než můžeš uhodnouti. Rozkazuje, plynou mu od úst slova úsečná, je všecek změněn, jeho pohled jiskří a ti našeptavači vzpoury a ti podlí zákeřníci, kteří snad pro svou věc a pro svou svévoli rozpoutali povstání, jsou ho poslušní. Je s ním přemnoho tvých vasalů. Je s ním biskup Mikoláš a Ctibor, řečený Moudrá hlava, a jeho syn.“ Když vyjmenoval asi deset nebo dvacet pánů a velmožů a šlechticů, kteří se přidali na stranu kralevicovu, poznal Václav, že mu nastává brániti svou zemi mečem.
Král, který jest prvý mezi rytíři, má tři věci: Duši, která se odívá v roucho zbožnosti a patří Bohu, meč, který se zbarvuje do ruda a patří slávě, a vposled zemi, kteráž se zelená a nepatří nikomu jinému než právě králi. – Jak tedy mohl Václav zaváhat? Dal vyhlásiti, aby se shromáždili všichni jeho věrní, svolal velmože, chtěl sebrat vojsko. Ale od pevných hradů přichvátala k němu poselstva a pravila mu:
„Králi, je příliš pozdě! Vzpoura se vzmáhá, šlechticové jsou s Přemyslem a jejich vojenské síle se nevyrovná síla tvých vojsk.“
Tu se král zachvěl. Dal vyštvati posly a naráz dal za nimi spustiti bránu.
Když osaměl, když se snášela noc a když usínal, vyrazil ze svých prsou výkřik a třikrát opakoval jméno Přemyslovo. V bědách, v mučení, v tísni (neboť správně se říkává, že zhrzená láska palčivěji bodá než nenávist) strávil noc. Za rozbřesku dal pak znamení, aby hlídky na hradbách duly do svých trub a vydávaly hlasy nízké a vysoké. Tu rytíři srozuměli, že se král chystá na cestu. Když dorazil se skvoucí družinou před Pražské město, dal král rozhlásiti, že přijímá Přemyslovu volbu a že se míní s ním rozdělit o vládu a zemi. I sešli se vyjednavači Václavovi a vyjednavači Přemyslovi a sjednali dohodu a mír. Potom došlo na setkání králů.
Král mladší s velikou uctivostí pozdravil krále staršího. Jeho mladistvá tvář byla vážná a ani jediný paprsek pýchy a ani vzdálený odlesk nějaké nadutosti ji neosvěcoval. Mluvil zvolna a málo, mluvil s jistotou stvoření, kterému Bůh pokynul vykonati skutek dávno ustanovený. Václav, proti jehož otcovskému srdci se ten král obracel, nemohl nepostihnouti dotyk údivu a jakéhosi štěstí, neboť ten, kdo si tak vedl, byl jeho syn.
Když bylo skončeno řízení obřadné a když země byla rozdělena a určeny pravomoci obou králů, odešli velmožové i biskup. Tu sňal Přemysl plášť se svých ramen a řekl:
„Králi, odpusťte mi, či mě zavrhněte, chovejte se milostivě, či přejte mi trestu, naložte se mnou i s mými bědnými myšlenkami, jak je vám libo, ale pro víru v jediného Boha, neodpírejte mi svého přátelství! Věřte, že vám jsem z plna srdce oddán. – Pokud pak jde o vzpouru, je ustanoveno, abych vše, po čem toužím a co leží v možnostech mé síly, vykonal skrze boj. Jsou snad synové prvorození, jimž je všechno dáno a kteříž přicházejí k moci bez konání skutků, ale co jest jejich prvenství? Úmluvy a slova! Dechnutí, které bloudí a které se rozplývá. Naproti lidem šťastným jsou synové druhorození a těm Bůh ukládá, aby se skrze meč a boj a zápas zmocnili nějakého podílu. A jest ten boj soudem božím a svatý anděl Michael rozdílí v něm slávu. Nechť tedy poražen, nechť vítěz, chci tebe, králi, vždy uctívat.“