Když byl čas, aby se nesla na stůl jídla, popadnu měděnec (ve kterém se obmývají ruce), otočím se s ním sem a tam a – než se pan purkrabí nadál – jsem v panské síni.
Křesťané, nikdy předtím jsem krále neviděl, ale narodil se na světě hlupák, který by se mohl zmýlit a který by se v Přemyslově přítomnosti uklonil nějakému pánu z Růže? – Padl jsem před tím pravým na kolena s takovou prudkostí, že voda v měděnci silně zašplíchala. Král si smočil konečky prstů a pohlédl na mne jediným mžiknutím oka.
Přisámbůh! Ztratil jsem rozvahu, nepřišlo mi, že králův stolec je na vyvýšeném místě, a jak jsem kráčel s měděncem k rožmberskému pánu, trochu jsem zakolísal.
A to je všechno. – Neupadl jsem! Nikoliv! Škubám jen rukama, škubám hlavou, chci věc napravit, ale již za mnou stojí jakýsi krásný jinoch a bere mi měděnec z ruky. Zůstal jsem jako opařený, ale milý jinoch si toho nevšímal.
Kráčí od jednoho velmože k druhému, každému řekne nějaké vhodné slůvko, nějakou lichotku, něco veselého. Je krásný jako pekelník, když svádí lidské duše, údy mu dobře slouží, a jazyk? Hanba povídat!
Pocítil jsem k němu prudkou nenávist a byl bych ho s chutí zabil. Uši mi rudnou, pěst se mi svírá, jen jen mu zasadit ránu. – Když jsem tak stál oslněn hanbou a vztekem, ozval se za mnou tichý hlas a ten hlas mi rozkazoval a pravil mi urážku za urážkou.
Kriste, králi! Navždy jsem uzavřel v paměti ta slova! Po všechny časy budu patřiti v tu usmívající se tvář! Navždy, po všechny časy budu nenávidět pana Záviše!
A věřil by to někdo? Když Záviše domluvil, schlípl jsem jako kohout v dešti. Možná, že to byla pokora před vznešeným králem, možná, že jsem se lekl starého pána z Rožmberka – ať tak či onak, nebyl to Záviše, který mi nahnal strachu.
Sotva jsem se vzpamatoval, spěchám do kuchyně a pan purkrabí mě plísní, má v ruce tesák, oči mu lezou z důlků.
Když byl v nejlepším, zavolalo jej páže k pánovi.
„Ach, to si přej,“ myslím si, „teď to začíná! Pán se chce poradit s purkrabím o měděnci!“
A také ano! Dříve než jsem mohl říci: Ježíš Kristus a Panna Maria, již jsem byl polapen. Již kráčím po chodbách. Již kráčím k naší krásné věži. – Jaká hanba! Vedou mě čtyři kuchtíci!
„Ruce pryč!“ povídám, „jsem z dobrého rodu, nedám se vléci jako rab!“
Když jsem je rozhodil a spořádal, potkám velmože z královy družiny.
„Pro svaté náboženství a pro urozenost šlechticů, pokyňte, rytíři, nějakému dobrému zbrojenci, aby mi srazil hlavu, ale nedovolte, aby mnou cloumali ti paštikáři!“
Rytíř se zasmál a ptal se, jaké je moje provinění. I vypravoval jsem mu všechno dopodrobna a šlechtic se udeřil v bok a poslal k ďasu kuchtíky s rozbitými nosy a předal mne stráži pana hradního hejtmana.
Spát ve věži není věc ani krásná ani příjemná, ale nazítří (skoro za svítání) stojím již uprostřed krásné družiny a šlechtic, který mě vysvobodil od kuchtíků, mi bije na rameno.
„Tvůj pán Jindřich tě pokáral za věc špatnou, neboť jsi se vetřel až před krále. Já, kterému se líbí tvoje oddanost, ti vracím svobodu. Můžeš jít, kam se ti zachce.“
Poděkoval jsem velmoži s bradou u země a skončil jsem takto:
„Jak bych mohl jíti, kam se mi zachce a kam toužím, když všechny moje myšlenky letí za králem a když v jeho družině nemohu býti ani posledním sluhou, který přináší měděnec.“
Šlechtic, který byl veselá kopa, mi hodil svůj bičík a řekl:
„Panoše, jsi můj podkoní.“
Tu jsem se mu vrhl k nohám.
Příběhy, které jsem potom zažil, jsou příliš krásné pro uši ubožáků a pramálo se hodí k těm mým bídným ranám.
Blížím se rychle k smrti a skýva chleba, ba i drobeček, který si nese pták do svého hnízda, by mi přišel vhod, umírám zmučen a s proděravěnou kůží. Nezasáhl mě meč hrdého nepřítele, nezasáhl mě šíp kumánských lučištníků, ale anděl, kterému Bůh pokynul, aby slétl na zem pomstíti zradu, se snad příliš rozmáchl svou metlou a dotkl se mého čela a udeřil hlavy věrných a ušetřil hlav vinníků. I byl jsem sražen tou trestající metlou a nějaký mor poskvrnil mou kůži. Bolest mi zkrušuje duši, trápí mě ponížení, – jak mohu zahlédnout praporec nad hlavou