110

aby si nezlomili vazy, ale jen hnáty!

Záviše již viděl pootevřená ústa těch strašpytlů. Viděl sluhu, kterak se otáčí za svými brašnami, kterak bledne a kterak se mu šíří zornice.

Šlo do tuhého. Tu vyrazil Záviše o půl délky před Václavova koně a uchvátil chřípí královy klisničky a strhl ji do vysokého svahu. Vyběhla skokem vzhůru a zaryla se předními kopyty v ssutinu a zůstala v ní vězet jako oštěp či šíp.

Lovci se přece jen drželi vpovzdálečí a mohli jakž takž své herky ještě ovládnouti: někteří z nich ztekli rovněž násep a tři, kterým se to již nepodařilo, vjeli plným tryskem na záda vyjevených sluhů. Srazili je nejinak než obušek, který dopadl do hejna vrabců.

Zatím co se, kašlajíce a vzdychajíce, zdvíhali se země, oslovil pán té loudavé skupiny Záviše a řekl mu dobrým jazykem německým, kdo je a odkud přichází. Vedl si velmi uctivě, neboť výjev mu vnukl mínění, že se setkal s rytířem nadmíru vznešeným a statečným.

Záviše seznav, že mluví s vyslancem krále Rudolfa Habsburského, odpověděl se stejnou zdvořilostí a požádal Václava, aby posla přivítal. Potom se obrátil k mladému panovníkovi a řekl:

„Králi, slyš mé slovo. Devět jezdců z deseti by při podobném trysku srazilo vaz. – A to nic neříkám o nenadálém skoku! Tvá klisnička se vyhoupla vzhůru a naráz se zastavila. Ještě se třese, ještě řičí úzkostí, a ty se usmíváš. –

Jsi dobrý jezdec, králi! Uvaž si červenou a bílou stužku na prsa! Ozdob se královskými barvami.“

Mladý panovník dobře odpověděl.

Když vešli do komnat, pronesl Záviše k hosti několik přívětivých slov, ale vida, že je vyslanec zaražen a že mu není do řečí, vzdálil se z hradu. Tu se rozvázal rychle vyslancův jazyk. Uklonil se před Václavem, uklonil se před královnou, složil ruce na prsa a jal se mluviti:

„Můj pán, vždy rozmnožitel moci a veliký vítěz, tobě, králi, a tobě, královno, vzkazuje svou lásku! – S něžnou starostí myslí můj pán na nesnáze, které vznikají mladistvému králi, s lítostí vidí, že rody spřátelené trvají v odloučenosti, se zármutkem sleduje příběh za příběhem, který jako nějaké hradní zdivo se vkládá mezi vznešeného Václava a vznešenou Gutu, jejichž osud je svázán a spojen svatou církví.“

Když se vyslanec odmlčel, vpadl Václav (po jinošském způsobu: hbitě, s lehkostí a užívaje slov příliš výrazných) v jeho rozvážnou řeč. Tvář mu planula, zarděl se až po čelo a jedním dechem mluvil o svém dědictví v Korutanech a o panu Závišovi z Falknštejna a o Habsburcích.

Královna v milostném zmatku objala svého syna, posel zdvíhá obočí, rozhosťuje se krátké ticho a v tom tichu jest slyšeti praskot truhlice a jakýsi hlas zvenčí, který se dovolává pana vladaře.

„Král určuje jedno ze svých měst k schůzce a k dovršení sňatku,“ praví posel a mluví dál, jak káže starobylý mrav.

Mluví obšírně, zvolna, bez důrazu, jako biskup, který se modlí.

Uprostřed řeči padne jeho pohled na stuhu. Je červená a bílá, zdobí Václavova prsa, připomíná Záviše i Přemysla a posel ztrácí klid.

„K šípku se Závišem!“ myslí si. „Byl to kdysi chuďas a později zrádce, s nímž můj vznešený pán tak tak mluvíval přes rameno, a teď se staví mezi panovnické rody! – Vezmi Záviše ďas! Vštípil tomuhle lvíčeti, které mi sotva naslouchá, svůj vzdor. Mluví mu o jakémsi dědictví a o církevních lénech až tam dole v Korutansku!“

Když se český dvůr dost naotálel, došlo poblíž hranic k schůzce.

Zvony vyzvánějí. Očarovaný lid stojí na náměstí, v oknech je hlava na hlavě, v ulicích strkanice.

Zvon tichne. Mladá děvčata posílají rytířům polibky a piští smíchem, lakomci si drží kapsu, rozkročení kupci krouží palcem kolem palce, výrostkové se škrábou špičkou střevíce na lýtku, starouškové a děťátka se zabývají nosem.

Kdypak to začne?

Z kostela již vychází průvod.

Je tu biskup – druhý – třetí – šestý! Potom závěj kanovníků, závěj bílých rouch a šedin. – Dále? – Čekání, tak jako na růženci „zdrávas“ mezi „Otčenášky“.

Ale teď zadujte do trub! Udeřte do bubnů! – Jde král! Jde král! Král Rudolf Habsburský v zlatohlavu. Král Václav