42

Co dále?

Bylo by třeba míti zrak orlice či orla, aby ten, kdo prvý vyprávěl Nětčin příběh, mohl postřehnouti, kdo se dříve pohnul a kdo dříve uchopil zbraň. Byl to Petr, či Flanderčan?

Zdá se, že oba udeřilo k srdci pominutí a že vedeni nějakým zmámením v týž čas se vrhli na sebe. Flanderčan měl meč a ten meč byl o tři stopy delší než zbraň kovářova. Napřáhl jej a jakkoliv se praví, že se chtěl jen bránit, zasáhl kováře a otevřel mu jednu z žil. Potom se Petr zapotácel a Nětka učinila prudký skok a vzkřikla strašným nářkem. Flanderčana obešla hrůza. Škubl sebou. Bodl či sklonil hrot svého končíře tak nešťastně a s takovou prudkostí, že Nětku zabil.

Snad tedy Flanderčan vedl ránu. Snad Nětka prudkostí skoku naběhla na meč, snad zachytila bodnutí, které platilo Petrovi – ať tak či onak, leží na udupané půdě blízko u krbu a její tvář probělává a její svírající se dlaň hledá manželovu ruku. Dostihnouc ji, patřila Nětka v pousmání na Jakuba, který se k ní přivlekl v té strašné chvilce po kolenou.

A to jest den Nětčiny smrti. To jest i den vraždy, která byla vykonána na Flanderčanu, neboť Petr jej upral jeho vlastním mečem. Zasadil mu ránu do břicha. Potom jej zůstavil ležet na podlaze a vyšel a obkročil Flanderčanova koně a spěchaje, aby jej nestihli biřicové, bral se dál a dál.

Jakub vyrazil za ním, ale protože Jakubův krok byl vrátký a protože měl Petr bystrého koně, nikdy se nesetkali.

Pokud jde o Flanderčana, je dlužno říci, že ho sluhové vložili do provazů mezi dva koně a že se s ním brali k dvorskému sudímu. Flanderčan stenal, obsedali jej zlí duchové, děsil ho stín smrti. Nešťastník volal Boha i ďábla a křičel přísahy tak strašné, že si sluhové zacpávali uši.

Když nastala noc a v bažinách skákala světla, když cesta byla prázdná vpřed i vzad a když sova sově houkala ozvěnu, jal ty ubožáky děs tak nesmírný, že srazili to těžké Flanderčanovo tělo na dno bažiny a prchli kamsi do svého domova za hranice překrásných Čech.

Keslenk – ten dobrý strýc a stavitel – čekal na Hanse až do své smrti, ale král a sličná Anežka na něho zapomněli.

Zpěvák

Roku 1235 bral se cestou, která vede od osady nazvané Furth im Walde (a ta se jazykem českým řekne Brod nad lesy) potulný pěvec. Jeho jméno bylo Reinmar. Jel na oslíku a jeho žáci a průvodcové seděli na strakatých koních.

Reinmar byl slepý, neměl tedy osla uzděného podle běžného zvyku; nikoliv, jeho zvíře vedli dva chlapíci na dlouhých opratích. Byli pozorní, a kdykoliv cesta směřovala lesem, volali na svého pána: „Hej, mistře, schylte hlavu, jdeme mezi stromovím.“ Slyše varování vztahoval Reinmar ruku nad čelo. Usmíval se, přikyvoval v odpověď a pravil vždy stejně: „Veďte dobře mého oslíka! A kdyby se snad zastavil, nebijte jej příliš krutě.“

Táhli již třetí den. Reinmarův váček byl prázdný, pili ze studánek, a pokud jde o jídlo, podařilo se jim jen tu a tam ulovit divokého holuba či zastihnout v pelechu zajíce.

Chudoba se nesrovnává s nádhernými plášti, ale Reinmar i jeho druhové měli v nádheře zalíbení. Strojili se s okázalostí a každý, kdo je potkal, si mohl myslit, že jsou to knížata. – Žebráci, jak dá rozum, je tedy často prosili o almužnu.

Když mistr ušel se svými žáky kus cesty a když byli blízko českého pomezí, zastavil se Reinmarův oslík pod olšinkou a jal se okusovati mladé listoví. Mistr mu poklepával na krk, sluhové okouněli a žáci si v špatném rozmaru stírali loktem chmýří, které jim uvízlo na čapkách. – Tu se ozval nablízku zpěv či odříkávání jakési litanie.

„Už jsme u toho,“ řekl jakýsi mladý šlechtic, „Reinmar von Zweter bude klopit poslední penízek za zpívání.“

Mistr slyšel poznámku, zachmuřil se a řekl jakoby navzdory:

„To je slušný hlas. Kdopak to zpívá?“

„Vidím,“ odpověděl již mírně šlechtic, „sešlého člověka a ten člověk se podobá pasáčkům krav. Snad to není žebrák, ale je rozcuchán, má plášť z pytle a vzadu mu visí kousek provazu.“

„Zavolej ho!“

Ten, kdo byl takto vybídnut, přiložil tedy dlaně k ústům a houkal omrzelým hlasem. Houkal po prvé, houkal po druhé, a když chtěl věc znovu a naposledy opakovati, dal se pasáček do namáhavého běhu a utíkal k Reinmarovi.

„Pane,“ řekl druhý šlechtic, „ten pasáček se pěkně kolébá, na mou duchu, řekl bych, že běží jako kachna.