kulicha a kdo prošel sklepením hrůzy, kdo ještě ve snách zahlédá kutiště muk (tu zahradu, ten zvrácený ráj, ten odporný uzel času, v němž se proplétá den a noc), kdo zná úděsy žaláře, jehož pavučinami pochvívá smrt, kdo zná ty věci nejhroznější a kdo zhlédl svraštělou duhovku zrady, proč by nevěřil, že někde v roklinách se opět skrývá najatý vrah?
„Králi, jste smuten a trávíte mnoho času na modlitbách. V noci je slyšeti z kaple temné údery. Je to vaše čelo, králi, které bije do kamenných dlaždic? Zač se modlíte? Za svou duši, která je laskavá, či za svého nepřítele?
Přemýšlíte o Závišovi, králi? – Spojil se s Jindřichem Vratislavským, vešel skrze svůj sňatek v příbuzenství s uherským králem, a ti dva panovníci jsou vaši nepřátelé! – Dále? Což nevíte, že byl chycen vrah, který obcházel podle zdi? Což není dosti důkazů, že vám Záviše ukládá o život? Nebaží po trůnu, nezvedá jeho strana bez přestání neklid a války? – Pro věci marné, králi, jste se rozešel s Albrechtem Habsburským, pro slovo zrádce jste se znesnadnil s těmi, kdo jsou nakloněni k lásce. Ach, králi Václave, modlíte se, aby vás Bůh a Panna Maria vytrhli z osidel toho, kdo si přikládá vévodská jména, či za duši svého synáčka, který je v ráji?“
Král mlčí, neodpovídá. Nemůže ani spát ani pohlédnouti k jasnému nebi, je zarmoucen. Zrada ho děsí, nerozeznává pravdu od nízké pomluvy.
A Záviše?
Pokud jde o biskupa – tím pohrdá. Pokud jde o šlechtice, kteří odpadli, chce je rozdrtit. Obklopen oddanou družinou a příliš milován a příliš chtivý života chce se vytrhnouti z těsných míst. Úklady vzbuzují jeho důvěru, ponuré ticho jítří jeho dobrou mysl. Je jist svou silou, je jist svým králem.
Když táhla zima, povila Alžběta Uherská Závišovi syna. Vévoda velebí Pannu, která je ochraňovatelkou rodiček, a píše dva listy. Prvý českému králi Václavu a druhý králi uherskému, bratra své ženy. Osloví Václava takto: „Králi, vznešený, dobrý, laskavý, s nímž jsem dlouhá léta pobýval a který truchlí nad smrtí svého syna.“ – Dokončiv prvou řádku vkládá Falknštejn všechno srdce v útěchy. Prosí dobrotivé nebe, aby nezastavovalo proudu života.
Velebí Přemyslův rod, velebí krále, velebí královnu a prosí a žádá a naléhá, aby Václav ráčil zavítat do Závišova hradu na slavné křtiny.
Potom Záviše podepsal druhý list a přiložil pečetě. Zdá se mu, že se oba panovníci shledají ve šťastném znamení a že opět budou zníti skutky pevné, odhodlané a hrdinské.
Král Václav odpověděl velmi záhy:
„Záviše, prosím Boha, aby ti požehnal. Vzkazuji ti lásku a obdaruji tvého syna. Je mi vhod i pozvání, které posíláš po rychlém poslu, a žádám jen, abys mi přijel v ústrety na pražský hrad a příjemnou řečí mi krátil cestu.“
Když Záviše rozmlouval v síni pražského hradu s Václavem a když Václav řekl několik laskavých slov, ozvalo se kdesi venku zahoukání. Král vstal, hledí přes Závišovo rameno, hledí mimo jeho hlavu, je bled, je zmaten, odchází.
Tu vpadne do síně devět zbrojenců.
„Záviše z Falknštejna, který se nazýváš vévodou, jsi královým zajatcem!“
Záviše se nevzdá. Vzkřikl odpověď. Rozdává rány, strašné, stínající. Král někde za stěnou si tiskne k srdci pěst a naslouchá temnému dunění.
Devět mužů srazilo Záviše. Žádný z nich není nepoznamenán, dva jsou mrtvi, leckterý ještě dokoná, ale Záviše je ztracen. Má pouta na rukou, je vlečen do kobky, je vsazen do věže, řečené Bílé. Leží v těsném sklepení tam u čtvrté brány na třetím dvoře.
Co praví dále zvěsti?
Záviše zůstal nezlomen! Okénkem věže bylo prý slýchat jeho jasný hlas a mužové a paní s loktem v náruči tam často plakávali.
Zatím venku zuřil boj s přívrženci Závišovými a někdy se zdálo, že Falknštejnova věc není ztracena. Když zemřel Jindřich Vratislavský a když byl zavražděn král uherský a když strana habsburská nabyla v Čechách ve všem vrchu, byl Záviše vyvlečen z kobky. Přemyslův levoboček Mikoláš, starý odpůrce, smýkal jím v strašném ponížení od hradu k hradu. Všude tam, kde se nějaký Vítkovec či Závišův přítel bránil, rozbil jednoho dne kat svůj stánek z hrubých koz a z potřísněných prken. Potom zatkne do země delší rameno jakési zvoničky a na rameno krátké upevní umíráček. Když zazní hluchý zvon, pozvedne kat sekeru a nějaká stvůra, zestárlá v potupě, se dává do řeči a houká: „Vítkovci, zrádci, vydejte svůj hrad! Otevřte bránu, jinak padne Závišova hlava!“
V srpnu, dne dvacátého čtvrtého, dorazil kat před Hlubokou. Když dozněl jeho skřek, pravil Záviše jasným hlasem