63

po vší zemi i v Pražském městě zmohutněla strana Václavova a že měšťané s neochotností naslouchali Přemyslovým rozkazům. Zdálo se jim, že mohou voliti mezi králem mladším a králem starším, zdálo se jim, že Bůh a jeho moudrost provází otce a že synové jsou (jako věk přicházející) plni nejistot. – Ach, mají smích bouří a oko odvahy a nemíru a chtivost života: spát nespát, pozbýt nabýt, vše je jim lhostejné, jen když se sytí šrůtkou a věčným zápolením!

Když tedy vzniklo mínění, že měšťané mohou volit, jakž by se nepoddali tomu, kdo je stár a kdo se brání ve spolku s všemocným papežem?

I stalo se, že Kunčík, týž, který byl přinucen uchopiti do svých rukou provaz a zvonit v kostele svatého Jakuba, vešel v úmluvu se svými strýci, kteříž seděli v konšelské radě, a ti opět se všemi svými ujci a zeti a s pomocníky, kteří pracovali v jejich dílnách. Jednoho dne či noci stáli všichni bez dechu a s ušima žhnoucíma a s rukama jako led u brány svatého Benedikta (právě poblíže jirchářských domů), aby se v příhodný okamžik vrhli na stráže a vydali bránu lidem krále Václava.

Je tedy tma, v podjezdu domu pana Kunčíka se tiskne asi deset ušáků. Jeden si třikrát za jedinou chvíli stahuje čepici, druhý vyjeven jako lišák, jehož vykouřili, se drží za nos, aby potlačil kýchnutí, třetí se třese, pátý si vzdouvá na prsou kazajku, aby se snad neřeklo, že se mu nedostává dechu, a desátý, jemuž dal milý Pán Bůh nebojácné srdce, praví:

„Mládenci, cvakají vám zuby ze strachu, anebo si je brousíte?“

„Královno nebeská, jsem svým řemeslem voskař a uhnětu ti svíci dlouhou dva lokty a tlustou jako stehno pana převora, ale dej, ať už je po všem! Dej, abych se šťastně vrátil na svou palandu! Hrome, odkdypak chodí pomocníci počestných řemesel jako nějací šlechticové nastavovat kůži za pana krále?“

Tři proudy podobných hrdinů se po hodině čekání tedy srazily u brány svatého Benedikta. Vítr jim pomáhal, přiblížily se co nejtišeji, když však padlo znamení k útoku na sedm strážců brány, bylo je nutno sedmkrát pobízet.

Věc jim nešla nikterak od ruky, ale vposled se přece jen dostali strážcům na kobylku a zařezali je jako kuřata. Za bránou čekali Václavovi jezdci a tak se stalo, že se starší král zradou zmocnil města. Na druhý den, a to jest pátého srpna, vstoupil král Václav za jásotu všeho lidu do ulic a byl před chrámem uvítán biskupem Mikolášem a plesajícím duchovenstvem. Lidé vybíhali z domů, mužští házeli do výše čapky, ženské a holčice povykovaly a dítky, kterým se nechtělo do tlačenic, seděly na špičkách střech. Král Václav ve slavném průvodu vkročil potom do kláštera svatého Františka a setkal se se svou sestrou Anežkou.

Přemysl nebyl v těch těžkých dobách schystán k válce, když tedy měšťané od něho odpadli, zdálo se, že se vzdá a že ani nebude myslit na obranu. Mužové vzdychali, vojska se ztenčovala, šlechtici zbíhali, kněží šmahem byli získáni pro stranu papežovu a zdá se, že jen ti, kdo žijí nadějemi a kdo mají duši plnou válek a hrdosti, a především ti, kdo záviděli Václavovým milcům, stáli s Přemyslem. Přemysl uchvacoval jen snílky stejného s ním věku, jen jinochy, jimž bouření bubnů rozplameňuje krev, a dívky, které se v navečerním čase – srdce v ohni a ústa plná slov – pouštějí do hovorů o rytíři kráčejícím za hlomozu trubek. Okouzloval je silou, přemírou ducha a nezdolností naděje v beznaději. Bylo zříti, jak se mladý král po boku Ctibora a Jaroše žene osadami pod pražským hradem, jak vkládá na místech přechodů posádky, jak opevňuje most, jak obsazuje dům zrádného biskupa. Bylo zříti, jak zachvívaje se štěstím letí po boku jezdců, kteří se opožďovali. Jeho kůň byl ušlechtilý ryzák, skákal, řičel a jeho jezdec snadničko se na něm projížděl. Byl všecek v železe: ňadra vzdutá válkou, jist sílami, které podle pravdy a rozumu nemohly zaznít. Tak spěchával z osady do osady a volal zbrojence pod svůj praporec. V ten čas nadcházelo (zároveň s úctou, jež byla prokazována Nejsvětější Panně, a zároveň s citem, který uchvacoval lidskou duši, a zároveň s toužením po věcech krásných a něžných) období kvetoucích dívek a dívky a paní se blížily k zahradám světa. Kdoví, jaký je jejich podíl na záři, která obklopuje mladého krále? Kdoví, jaká křídla unášejí jeho jméno?

Když tedy Přemysl sbíral vojsko v okolí Pražského města, stalo se, že posádka, vložená do domu biskupova, příliš živě ucítila Václavovu moc, a protože mladší král jich nemohl zadržeti a protože necítili nad svou hlavou obušek, vyklidili místo, které měli hájit, a zapálili dům a rozptýlili se někde po krčmách. Přemysl zaslechnuv o pohromě dorazil na pražský hrad a opravoval hradby a svážel píci. Zatím král Václav sebrav jihlavské rudníky a bezpočet vojska, se vší svou čeledí přitrhl k hradbám. I jal se chystati obléhací stroje a kázal rudníkům kopat podkopy a rozložil vojsko kol a kol tak, aby neproklouzlo ani děcko nesoucí džber vody.

Na sklonku léta se jal král Václav útočit. Tři mohutné sbory ležely se tří stran pod hradem, se tří stran byl veden útok. Míšňané, vojáci ze země rakouské, Moravané, čeští šlechtici a zbrojný lid v ohromné síle stál u náspů. Do tábora přijížděl vůz za vozem. V ustavičném zdvihu a dopadu hloubilo vojsko příkop a valilo náklady a stavělo