12

ale starého mrzouta, který před dvěma lety dal milého Hanse vypráskat od svých vozů.

Proč? – Snad se domníval, že má kuchař dlouhé prsty.

Když Flanderčan kupce uviděl, schlípl uši a přitočil se ke kovářovu plůtku. Díval se do prázdna, ale přirozená všetečnost a také touha, aby zakryl rozpaky, vedla jej ke skupině zevlounů, jež stála u kováře a civěla na jeho dílo.

„Copak to dělá?“ myslil si kuchař a postavil se mu těsně za záda.

Petr roztepával tenounký plíšek. Byl právě s prací hotov a chystal se ji vložit do ohně. – Chtěl plíšek roztavit? – Ne.

Když se stal vláčný a když již nechřestil, popadl kovář jakousi pramaličkou řezku a přitiskl svou popálenou rukou kovový lístek k jejím oblinám a k jejím závitům. Potom žíhal sošku nad otevřeným ohněm a přejížděl její povrch rozpálenými hřeby.

„Hrome,“ myslil si Flanderčan, „soška se nyní leskne jako ze zlata!“

Při tom pomyšlení se chuďasovi tajil dech. Byl všecek zmaten, měl tisíc chutí ohmatat a zvážit sošku v ruce, ale před Petrem seděl jakýsi Armén a díval se mu na prsty. – Ten Armén byl pak barvíř, kterému král vykázal stánek u starého dvorce.

Když Petr figurku pozlatil a když ji stavěl na nízkou stolici, ozval se za ním výkřik obdivu. Zvědavci neskrblili chválou. Jeden z nich výskal, druhý si zasunul prst do úst a z hloubi chřtánu vydal mocný vzdech, třetí pak, nevěda co říci, udeřil souseda po hřbetě a samým nadšením se pustil do dupání a rozkašlal se jako všichni čerti.

Potom si Petr založil ruce v bok a obrátiv se na své obecenstvo, na znamení díků za tolik uznání se zašklebil a vyplazoval jazyk.

Když kovář a jeho diváci byli v nejlepším, odvázal se někde nablízku osel. Vrazil mezi klisny, způsobil nepořádek.

Co bylo dál?

Arménský barvíř poznal, že je to zvíře jeho, a chtěl je chytit. Nastala strkanice a zmatek nad zmatek. Hřebec řval, klisničky vyhazovaly, z hrnčířského stánku bylo slyšet třesk rozbitých nádob a také ovšem lání.

Když se bouřka přehnala, hledal Armén i Petr figurky. Marná práce, byly ty tam!

Za nějaký čas si flanderský kuchař opatřil šachovnici a vstavil na její políčka zlatého krále se zlatou královnou a krále stříbrného s královnou ze stříbra. Rozkládal svou hru v kuchyni na obrácených dřezech a na pažení oken a krátce kde se dalo. Bradu ve dlani a čelo samou vrásku tvářil se jako hráč, táhl však figurkami, jak se mu utrhla ruka. Toť se ví, že za ním lezlo plno všetečků. Kuchař je odháněl, ale když do čeledníku zabrousil náhodou šlechtic, stříhal Hans ušima a chvěl se toužením, aby ho oslovil.

A to se jednou stalo. Kněz ze vznešeného rodu, jménem Jan, si všiml jeho hry a pravil:

„Brachu, člověk, který se obléká do nádhernějšího pláště, než mu zůstavil jeho otec, se dopouští hříchu. – Víš o tom?“

„Ano, milostivý pane,“ odpověděl Flanderčan. „Co platí o plášti,“ řekl opět kněz, „platí o všem, čeho se dotýkáš.

Nesluší se, abys jedl se stříbra a zlata, nesluší se, aby tvá hra byla ušlechtilejší, než je tvůj hřbet.“

Potom milostivý pán vzal ty řečené čtyři figurky a hodil kuchaři svůj poloprázdný měšec. Hans byl velmi nešťasten, ale neměl příčinu si naříkat, neboť urozený kněz často potom říkával mezi vznešenými pány:

„V králově kuchyni jest jakýsi Flanderčan a ten chlapík má za ušima!“

Pokuta

Když se naplnil čas, vzrostly Přemyslovy starosti a král se cítil opuštěn. Toužil po mužských potomcích a tu se přiházelo, že někdy zabloudil ve vzpomínkách k Adlétě.

Tehdy zemřel právě Emmerich, bratr Konstanciin, a to byl uherský král a Přemyslův přítel. Ze vzájemného svazku plynula uherské zemi i zemím českým mnohá výhoda, když se však ujal vlády Ondřej, který neměl pražádnou lásku k těm, kdo byli nakloněni Emmerichovi, roztrhán jest ten přátelský svazek a zrušen a proměněn v nenávist.

To je prý druhá příčina, která otřásla místem pravé královny.

A třetí?