všemu rozumu a všemu umění a všemu životu.
JINOŠSKÁ VZPOURA
Král Václav měl dva syny. Jeden se jmenoval Vladislav a druhý Přemysl. Oba byli krásní, oba měli jasného ducha, ale král a s ním všichni šlechticové a služebníci dávali přednost prvorozenému Vladislavu. Měl býti králem.
Panovník v něho skládal přemnohé naděje a věřil, že bude dále žíti v jeho vladaření a v jeho skutcích. Lid, šlechtici a dvořané učili se pak kralevice poslouchati jako svého příštího pána. Byl tedy Vladislav již od malinkosti všemi uctíván. Nejlepší učitelé, nejznamenitější rytíři, nejušlechtilejší kněží pečovali o jeho mrav a o jeho vědění.
Učili ho, trávili v jeho společnosti dlouhé dny a Vladislav jim dobře odpovídal, neboť přirozený rozum a vloha a ušlechtilost srdce mu našeptávaly to, co je moudré a krásné. Tak mohutněl Vladislavův duch a lidé říkali:
„Ach kralevic! Není jinocha, který by se mu vyrovnal! Jeho mysl je jasná a usebraná, jeho rozum všechno pronikne, jeho mravy jsou jemné a vůle ze železa.“ Někdy se přihodilo, že kralevic provedl nepředložený kousek.
Tu jej pěstounové napomínali. Činili to s velkou mírností, ale když se snad v obcování přidržel mravu, který se dochoval z knížecích dob, udíleli mu důraznější výtky.
„Král,“ pravili, „a ten, kdo bude králem, má se spravovati podle obyčeje svého času. Vznešený Václav s rozhodností sahá po tom obyčeji: vymycuje věci staré, zavádí líbeznější a jako korunu či helmici vyvýšil rytířský pořádek.
Tážeš se proč? Z nejlepšího důvodu, vznešený kralevici: chce ukázat, že mrav, který vládne u dvora německých králů a na dvorech císařských, spojuje panovníky a činí znamení, že ty panovnické rody mají k sobě blízko, i když jsou na tisíc mil.“
Tak mluvíce stavěli pěstounové před kralevicův zrak i příklady. Povzbuzovali ho, snažili se mu vylíčit velikost, jež ho očekává, a Vladislav slyšel se všech stran:
Král! Král! Král!
Někdy mu ta přemíra slávy způsobila hořkou chviličku.
Druhý králův syn byl od dětství určen k duchovnímu stavu a trávil čas na modlitbách. Obklopovali jej mnichové a ti ho vzdělávali v církevních naukách a snažili se mu vštípiti křesťanské ctnosti tak, aby každou myšlenkou a všemi svými smysly byl pokorný. Přemysl plnil vůli královu i vůli svých učitelů. Naslouchal zbožným naukám, vroucně se modlil, vyrůstal v překrásné pachole. S odříkáním klíčila pak v jeho srdci síla, která se nedá ani uzditi ani spoutat a která roste utlačováním a mohutní každým zákazem. I stalo se, že Přemyslova duše nalezla zalíbení v zápasu. Jeho myšlenky běžely vstříc každé nesnadnosti, a čím níže skláněl hlavu, tím více mohutněla jeho šíje.
Někdy, když mu zněly do uší rozkazy, se stávalo, že kralevic upadl v pobouření a v dětské vzpomínky a vposled v pocit urážky neb hněvu.
Tu zřel své pěstouny, veliké, tučné, se znameními nepřízně a odvěkého sváru; zřel škubající se víčko, vrásčitou tvář, vystouplý zub či chvostek chloupků na uchu některého mnicha. Zdálo se mu při tom, že mezi hrubé hlavy a jeho ubohou hlavičku jest položeno nepřátelství a jako ze sna slyšel hlas: Nesmíš! Nesmíš! Nesmíš!
Někde v hlubinách Přemyslova zmatku vyvstával pak proti tomu hlasu hlas nový a ten pravil: Učiním to! Musím to vykonati! Chci tomu!
Na štěstí se mladičký kralevic dovedl vytrhnouti z tohoto tísnivého citu. Přemáhal jej, dovedl jej střásti a tak – jak bylo řečeno – dobře prospíval a vyrostl v krásné pachole. Pýcha nebo závist se ho nedotkly. Zůstal čist a klíčila v něm síla.
Pokud jde o vzájemné vztahy mezi bratřími, podobá se, že se milovali s přízvukem lítosti. Vladislav nemohl nevidět, že je ustanoveno, aby Přemysl byl ve všem pomíjen, a to vědomí ho naplňovalo šetrností, která vháněla Přemyslovi do tváře krev. Oplácel lásku láskou, ale Vladislavovy protivné ohledy způsobily, že v hloubi duše toužil, aby mu bylo dopřáno vykonati činy, jež vynesou na světlo, že synové druhorození nejsou horší svých bratří. Byl jist vítězstvím! Litoval bratra, jemuž se bude vezdy brániti. Poznával, že vidí to, co Bůh ostatním skrývá, že vzejde čas, kdy věci utajené se ozvou hlasem a budou křičeti.
Třetí v tom společenství, totiž král Václav, hleděl na Vladislava i na Přemysla s velikou radostí. Byl oddán své