Myšlenky
Král prodlévá se svým rádcem, biskupem Brunonem, v Olomouci. Sní, přemýšlí. Skráně ve dlaních, pohled v dálce jakéhosi času. Táhnou mu hlavou staré příběhy a jeho srdce se chvěje toužením.
Jest zpěv o Alexandrovi, který si podmanil všechny končiny světa. Povídkáři chválí jeho statečnost a jeho jméno žije tisícáté léto ve zpěvích.
Dále jest pamět uložená v srdci a v blanách knih o knížeti Břetislavu, který se zove český Achilles a který dobyl Hnězdna. Ještě dále sahá vzpomínka: žil kníže Boleslav a vládl Krakovsku, žil kníže Svatopluk a byl pánem převeliké říše.
Ta všechna jména se vposled směšují v jedinou touhu a znějí jako přísaha a jako vybídnutí. Král přemýšlí. Před zrakem jeho duše se náhle zjeví širá Morava, ta země, jež mu byla dána, ta země nejstarší, ta země umenšená, ta země rozletu, ta země arcibiskupství; spatřuje její roviny a lesknoucí se řeky, spatřuje kraj, který se táhne až kamsi po uherskou pláň.
Král sní a barvy snění se seskupily v postavu. Král uzřel vládce Svatopluka.
Je utkán z oblaku, je utkán z trysků světel a jeho tvář je lesk a zář a pouhé oslnění a sláva nesrozumitelná. Tu se zúžilo Přemyslovo srdce. Procitl, střásl své uchvácení a jal se přemýšlet o nejbližších věcech a o tom, co je dlužno vykonat.
Počítá panovníky, kteří jsou mu nakloněni, počítá nepřátele, váží cenu svých měst a nalezišť a cenu peněz a cenu příbuzenských svazků a cenu železného vojska. Ba věru, se zdviženými prsty se podobá nějakému Tomáši, který přejíždí koncem ukazováku po hranách úvah. Je přesný, rozlišuje, srovnává a do těch myšlenek – chtěj nechtěj, suď jak suď – padají blesky toužení a snů. – Ach, král je uhněten i z železa i z dechu. Je zbožný, utvrzuje papežovu moc – ale to je i způsoh, jakým lze uchvátiti německou korunu. A dále: kdesi v hloubi duše mu znějí vypravování o strašném výbojci, který slul Svatopluk. Proč? Chystá se do uherské války.
Když tedy Přemysl takto uvažoval a když se mu v žilách dmula touha vykonat válečné skutky a když si opakoval jména bavorská a jména východu, ozvaly se v sínci kroky.
„Králi, přichází biskup varmijský z území řádu Německých rytířů. Jeho jméno je Anselm.“
„Buď zdráv!“ praví Přemysl. „Svatí patronové nechť tě chrání v té naší zemi plné kostelů a ostatků a vroucí zbožnosti! Zde kvete řád, zde úcta k Marii má dobrý příbytek, zde jako nit na vřeténko pradlen se seskupuje síla rytířů, aby stála k podpoře křesťanské pravdě i moci, neboť není jedné bez druhé!“
„Ach, ty jsi řekl!“ odpověděl biskup. „Ta tvoje zem je krásná a tvůj meč nad ní krouží a pravice tvé správy ji úzce objímá. I spěchám složiti k tvým nohám pozdravení a přízeň velmistrovu, který za tebou bude vážit cestu. Jsi, králi, blažen, papež se zajisté usmívá, kdykoli vzpomene na tvé ctnosti a na zdar tvého díla. Dává ti požehnání, je s tebou v myšlenkách a uhaduje každé tvoje přání a dobře – myslím – ví, že moc je to, co toužíš rozhojniti. Pravil jsi mu prý ve svých listech, že malé prostory jako malá pole rodí maličko moci a prostora veliká že přivozuje moc širou. Pravil jsi, že běžíš za křesťanskou vládou; papež má na zřeteli i právo i šíření svaté víry a věřím, že podepře prosbu, kterou vyslovuji: Vezmi svůj meč a s věrným vojskem se vydej na východ, tam v tu končinu, kde bourá příboj moře a kde se Bobu zlíbilo zůstavit stopu pohanství, aby v pravý čas byla vyhlazena!“
Král viděl v příchodu biskupově a v jeho řeči odpověď na své snění. Byl snad v nitru rozhodnut, ale váhal složit veřejné sliby; neboť papežský legát a zvolený biskup neapolský, který právě dorazil do Prahy, přinášel na Přemyslovu otázku o rozvodech pouhé vytáčky. Teprve po rozmluvách s biskupem Brunonem a s velmistrem řádu Německých rytířů vyhlásil král křížovou výpravu.
Tažení
Přemysl tedy táhne do pohanských Prus. V družině jsou jeho svatové: markrabí braniborský a markrabí míšeňský a dále řada říšských knížat. Má několik set zbrojenců. Po jeho boku jdou rytířové dobře odění.
I vlají praporce a třepetá se hříva bujných koní. Je mráz, třeskutý mráz je štípe do chřípí. Řeky jsou zamrzlé a ztvrdlá půda zvoní pod kopytem vojska. Jdou dál a dál, jsou již na pomezí té země zapomenuté, kde v háječcích a kolem popraviště falešní kněží zpívají falešným bohům. Již přešli přes led řeky, již vtrhli do posvátných borků, již plení háj, již sekají ty staré duby, již porážejí modly, již klečí na místě, kde svatý Vojtěch vydechl svou duši.
Král sestoupí s koně, vzdálí své rytíře, odloží meč, vrhne se na kolena. Jeho vroucí duch tone v modlitbách a skrze sítinu slov a odříkávání je zříti běhy starých věcí. Je zříti něžnou tvář patrona české země, je zříti olbřímí