98

Namítl jsem, že kdo se neodváží, nikdy nevyhraje. Když však zbrojíř mluvil stále zpupněji a zpupněji, přinesl mi hněv na jazýk vyhrůžky.

„Ty skrblíku,“ odpověděl jsem, „ty hřbete, narozený pod zelnou hlávkou, mohl bych zatočit s tvou zbrojnicí a nezbyla by ti ani kosinka. – Chtěl jsem ti vpravit špetičku rytířského smýšlení, ale vidím, že jsi chám, rab a pes!“

Potom jsme stáli proti sobě jako dva kohouti. Ježíši! Panno Maria! Štěstí, že jsem neměl tehdy v ruce nůž!

Rozešli jsme se u velikém nepřátelství.

„Zhltni své meče! Lež na nich! Možná, že ti je vytáhnu zpod zadnice,“ řekl jsem odcházeje z jeho domu.

Dveře zaduněly, až se to rozlehlo v druhé ulici. Byl jsem sám. Křesťané, co si počít? – Bídně jsem živořil, nemohl jsem vždy zaplatit svůj rád, ale Bůh mě sílil. Naplňoval mi duši nadějí. Někdy přišla zpráva, že královna získává na Moravě půdu, a tu jsem plesával a skákal radostí. Rytíři, kteří (pokud jde o rod, čest i bídu) se mi jakž takž mohli vyrovnat, chodili potom se mnou po městě. Kráčeli jsme se vztyčenou hlavou pěkně zeširoka a všude, kde stál nějaký hlouček a kde spolu rozmlouvali dva měšťané a kde jsme spatřili okounět nějakého schlíplého šlechtice, jsme spustili: „Hej, přátelé, pročpak věšíte hlavu? Došla nás bezpečná zvěst od desíti opatů a od dvaceti kanovníků, že těch bídných časů již namále! Morava vstává k boji. Páni si připínají zbraň. Dobudou královně práva!

Co nevidět se ozve jasný zvon u svatého Víta! Co nevidět se vrátí mír, pořádek a křesťanské mravy: Důvěřujte se paní králové a pomáhejte věrným rytířům!“

A stalo se, že na všech stranách rostla touha po dobré vládě. Stalo se, že když bylo v Praze sněmování, vstoupilo mnoho měšťanů ve spolek s pány. – Ví Bůh, málo scházelo k šťastnému obrácení!

Tu přitrhl na Moravu král Rudolf. Prošel tou zemí, táhl do Čech a všude veřejnými listy hlásal, že přichází jako kralevicův ochránce, a vyzýval, aby se města i šlechticové vrátili k věrnosti k pravému pánu.

Šlechtic jménem Půta, který se mnou sdílel bídu, zaslechnuv vzkazování chtěl jíti ke králi Rudolfovi.

„Pusť z uší ten hlas!“ řekl jsem pobloudilému rytíři, „pusť jej z uší, nebo budeš pít hanbu, jako se pije voda!

Zastav se! Uvažuj, že s Rudolfem Habsburským je Vítkovec, který zradil svého pána!“

„Po Přemyslovi není nikdo více hoden české koruny než ti, kteří nad ním dovedli zvítězit,“ odpověděl Půta.

Tu jsem padl na kolena a modlil jsem se a pravil jsem:

„Bůh nám zmátl duši. Jestliže rytířové smýšlejí jako Půta, nezbývá, než zahoditi meče a prosit o smilování. Kéž nás Panna Maria vyvede z údolí stínů a kéž nás vysvobodí!“

Měl jsem (a se mnou všichni věrní) za jisté, že se král Rudolf Habsburský zmocní země. Ale nestalo se to. Čeští velmožové – mimo Vítkovce – se k němu nepřidali a kralevicův poručník se postavil Rudolfovi do cesty. Potom došlo k smírnému ujednání.

Můj Bože, jaký to byl smír! Jaké to bylo ujednání! Král Rudolf sice odtáhl s nepořízenou, ale když odešel ze země i kralevicův poručník a když ustanovil jiného vladaře, vzplanula domácí válka na všech místech. Krev tekla potůčkem, bylo založeno víc ohňů než jich hoří v pekle, a lidské vzdechy mohly hnáti mlýny. Páni se rvali s pražskou vládou, města si najímala posádky a strany protivné volaly rovněž žoldnéře. Můj, tvůj, kněz nekněz –

to bylo všechno jedno! Leckterý klášter byl tehdy vybit, leckterý vypálen. Mnichové těkali tak jako rozptýlené stádo a skrývali se v lesích. V ten čas byl v Praze vydrancován biskupský dvůr i kapitulní zboží a jen v opevněném kostele potvorovském se lidé jakž takž bránili. – Čím? Snad obušky a podávkami, snad pěstí a zuby.

Ach, je to hořké vzpomínání! – Právo? Svoboda duchovenstva? Výsady měst? – Kdopak se o to staral! Mít ostrou tlupu, mít v hrsti zabiják, to bylo tenkrát vše! Po krajích, na každém rozcestí a na všech návrších bylo zřít šibenici.

Krkavec krákal. Vydával skřek mize v klenbě žeber, tam, kde člověk mívá srdce, a pod ranou jeho zobanu se pootáčela strašná závaží.

Bůh, který byl tak dlouho urážen zradou a bezbožností, rozpoutal potom ve svém hněvu vichřice a zvedl stavidla vod. Nárazem povětrné smršti padla za svatým Jiřím hradební zeď a v Pražských městech, na břehu levém i pravém se zřítilo množství stavení a budov.

Byl jsem tehdy v otevřeném kraji. Bouře mě uchvátila jako krahujec uchvacuje myš a udeřila mnou a smýkala mým tělem sem a tam. Když jsem procitl z bezvědomí, skřípal mi mezi zuby písek. Měl jsem chřtán plný hlíny a chtělo se mi silně pít. Vstanu tedy, hledám nějaký pramének – a Bože milý, přede mnou vzlétá z rozlomeného