35

zvonoviny hlasu zazníval z hrdla.

Jakub byl škaredý a chromý, scházel mu přední zub; byl umouněn a k tomu samá blecha – byl krátce ubožák, ale když spustil, zdálo se princezně, že hlasy zavřené ve vnitru jejích prsou se probouzejí a že v souzvuku s tím Jakubovým jásáním tak jako ptáci letí dál a dál. Mrazilo ji v zádech, žár přebíhal v jejích žilách.

I nemohla se neusmáti a oslovila mnicha a pravila mu:

„Copak teď děláš, milý člověče?“

„Rád bych vám odpověděl, ale nevyznám se ve vlastním počínání. Chodím po světě s bratrem, který se nazývá Jakub. Lidé nám dávají chléb a bývá jim opravdu k smíchu, když řadíme svůj hlas k hýkání oslíka. Činím to nazdařbůh, nedovedu mluvit podle plnomocného předpisu svatého náboženství. Nám oběma je cizí moudrost koncilů a rad. Je nám cizí i tichost kláštera. Těkáme jako těká toulavé dítě. Boží moudrost nás vpeřila v prach cesty a tu a tam nám dává kráčeti podle tichých řek a opět podle krámků, které libě páchnou cizokrajným zbožím.

I jdeme na hubených nohou. Já vrávorám, můj bratr Kubíček se kolébá s boku na bok, oslice klape svými kopýtky.

Za toho cestování a za těch libých zvuků vkládá Bůh v naši mysl rozradostnění a z ubohosti pozvedá náš hlas. I chválíme krásné věci pozemské a naše kosti zaznívají jako píšťaly a naše tělo se zachvívá jako nástroj nějakého hudebníka a naše nemoudré a neučené hlavy se potom povznesou a kývají se tak prudce nebo tak zvolna, jak kráčí hlas. – To jest podle prostnosti a nestatečné víry vše. Tím způsobem Kubíček a já chválíme Pánaboha. Tak v mírném obcování jdeme křížem krážem českým královstvím a skrze ten krásný svět poznáváme lásku i Stvořitele.“

Řka to, položil nepravý mnich dlaň na lysinku svého zvířete a oslík zahýkal.

„Ach,“ řekla Anežka, „ušák ti odpovídá.“

Chtěla se smát a při tom úsměvu ji zalila jistota, že mnich i Jakub jsou Františkovi bratři a že Bůh po vší zemi rozsévá bouři vroucnosti a krásy. Přemýšlejíc o tom zaslechla jakýsi šťastný pláč a poohlédla se na chuďasova přítele. Viděla, že přechází krokem chromců a že přistoupiv k zvířeti opřel si bradu o pěsti a lokty o oslíkův hřbet.

Stál u velikém vytržení hltaje očima krásný zjev princeznin a slzy mu stékaly po líci.

Když minul okamžik, vytrhla se králova dcera z blaženého citu a lámajíc prsty vznesla krásné ruce k ústům. Tu se sesmykl jeden z jejích prstenů a zůstal ležet u sandálu nepravého mnicha.

„Vezmi si jej! Bůh, který miluje chudobu, učinil, aby se svezl na zem na dosah tvé ruky.“

Mnich vzal prsten, vtiskl naň políbení a chtěl jej navléci na provaz, kterým byl přepásán. Ale prsten upadl a oslice jej zatlačila svým kopýtkem do trávy. Ani Bernard, ani Jakub toho nepozorovali, avšak Anežka si věci dobře povšimla.

„Bůh,“ řekla v myšlenkách, „mi dává na srozuměnou, abych neporušovala chudobu a abych si jí vážila více než zlata a drahého kamene.“

Potom promluvila Anežka hlasem a pravila, aby mnich a Jakub přišli nazítří pod hradní okno, které zdobí trojnásobný oblouk.

Když nadešel ustanovený čas, usedla Anežka s králem Václavem a s kněžími a s umbrijským šlechticem v komnatě a Jakub podle znamení, jež mu bylo dáno, jal se prozpěvovati ku chvále božího tvorstva, a jak dá rozum, velebil přitom i Anežku i Václava.

Na znamení druhé mluvil Bernard a všem, kdo naslouchali, pěkně přednesl Jakoubkův příběh. Stalo se, že vyslovil i jméno Nětčino. Stalo se, že se kterýsi služebník rozpomenul na věrnou kojnou. Stalo se, že umbrijský šlechtic mohl přičiniti několik slov o svém shledání s nepravým mnichem, stalo se, že všichni byli rozveseleni rozmarnými příhodami a že chtěli prokázati milost poutníkům, z nichž jeden má nestejný krok a druhý je tak stár.

„Nechť,“ pravila Anežka, „mají mysl marnou a nechť se podobají nějakým žebrákům, přece se mi zdá, že Bůh a boží láska jde s nimi.“

Umbrijský šlechtic řekl, že se mnich ze vší své ubohé síly chce připodobnit Františkovi, který zasvětil svůj život lásce a který spatřuje Boha nejen v ctnosti, ale v poklescích a v strašném stínu chudoby a chorob.

„Nikoli,“ odpověděla Anežka, „František je srdce a jazyk širého toužení, které se ozývá v každém nitru.“ Potom se jala vypravovati o assiském světci a mluvila o sestře Kláře.

Mnich a Jakub stáli zatím pod hradními okny. Bylo jim dopřáno dýchati povětří, které se dotýká krále, ale sluhové