družina vyšňořená zlatem a nádhernými plášti s praporci na kopích a se znamením rodů. I táhli k mostu a uslzené ženy i dívky, jimž bylo dovoleno stanouti u té cesty, s rukama sepjatýma a s pochýlenou hlavou a panicové s bouřným povzdechem hleděli k tváři Přemysla, který zvedal meč.
Před klášterem objala mladšího krále Anežka a vedla ho do středu komnaty. Král povstal mu vstříc, rytířové se vymrštili s lavic, stůl uprostřed síně zakolísal, nádobky, které se dotýkaly okrajem, se daly do cinkání a víno vyšplíchlo. Tu pozdravil Přemysl krále a poklonil se se zdrženlivostí oběma biskupům a poklekl před Anežkou.
Potom pravil pevným hlasem:
„Moji rytířové a s pomocí boží i já si proklestíme cestu středem stráží. Projdu polem vojska, neboť máme čerstvé koně a dobrý meč a dobře krytou výpadní branku. – Válka se počíná!“
Král svraštil čelo.
„Studně na tvém hradě jsou prázdné. Poslední žabka, rosnička, z nich vyskákala na povrch a hledá krůpěj vody.
Tví čerství koně řičí hladem, tvoji rytířové se sotva drží na nohou a zeď obrácená ke straně mostu se zachvívá a padne devátou ranou!“
Když král domluvil, ujala se slova sestra králova a její hlas byl tichý a hluboký a její řeč byla plna zbožnosti. Přešla za řeči svou nepostižitelnou chůzí k Přemyslovi a vložila mu ruku na rámě. Přemysl ji ujal za konečky prstů a políbil ji. Potom kráčela Anežka k místu královu a stanula před ním vypravujíc podobenství Písma.
V tu chvíli uchopil Přemysl za čepel meč a na znamení kříže a pokoje a vůle nejlepší zvedl před tvář jilec. V tu chvíli vstal král a políbil syna políbením míru na spanilá ústa. I rozhlaholily se trouby trubačů a bubny ověnčené malými praporky zněly dlouhým a táhlým vířením.
Zatím Ctibor se svým synem Jarošem ujížděl k zemské hranici. Tak nastal smír, ale vášně, jež byly vklety v srdce Přemyslovců, záhy se znovu rozběsnily. I předložil Václav Přemyslovi a jeho rytířům k hostině ryby bez hlavy a věznil je. Asi po šesti týdnech se král poznovu usmířil a přivinul to lvíče Přemysla ještě úžeji k svým prsoum.
Avšak Ctibor byl popraven na vrchu Petříně. Jeho syn Jaroš byl vpleten v kolo a jeho údy na rozkaz rozhněvaného krále byly zlámány.
ŠLÉPĚJE KRÁLE PŘEMYSLA
Obmyslnost
Dne 22. září roku 1253 lovil Václav se svými milci v počápelském lese. Luk napjat, levici vztaženu hnal se křovinami a tu mu znenadání zastoupila cestu smrt. Na její bezhlasý výkřik zmizel den, na její zahoukání vybuchla před králem hvězdná smršť. I pustil Václav uzdu a zřítil se s koně.
Konrád, kvardián minoritského řádu, Markvart z Dunajovic a Jaroš ze Slivna poklekají ke králi. Jejich čela jsou studená, jejich ruce jsou studené, roztřásá je děs a bezmocnost se táže:
„Králi Václave, co máme učiniti? Co tě bolí?“ Umírající na ně pohleděl divokým a plachým okem, chtěl promluvit, ale jeho ústa nemohla vyřknouti jediné slovo; podobalo se ústům dítěte, které naříká, a ústům spáče, který stená ze sna. Jeden z milců nachýlil k těm vzdechům ucho a ostatní dvořenínové ustali v nářcích. I nebylo slyšeti nic, než praskání sepjatých rukou a zvuky doubravy a vzdálený křik myslivců, kterýmž se o truchlivé příhodě ani nesnilo.
Když pak král ležel pod valeným stropem dvora, bděli milovaní velmožové u jeho hlavy a ten, kdo snad patřil ke straně krále mladšího, a ten, kterému král Václav nebyl příliš nakloněn, nemohl se přiblížit k lůžku. I rozmlouvali odmítaní rytíři mezi sebou a jeden z nich pravil: „Je čas jíti za vévodou Přemyslem. Je čas zpraviti ho o té truchlivé novině, neboť starší panovník, který střídavě přál a střídavě zatracoval krále mladšího, zemře. Ta, která nikoho neušetří, zaklepala již na králův dvůr.
Proč tady máme dále přebývat? Kdyby se Václavova smrt dala zatajit až do chvíle, kdy se vrátí Přemysl, byla by to dobrá věc, ale jak dosáhnouti u milců, aby mlčeli? Je jich příliš mnoho, nemůžeme je ani zjímat ani pobiti.
Dejme se tedy na cestu do Rakous, kde mladšího krále zdržuje válka.“
Šlechticové poslechli dobré rady, když se však rozneslo, kam se chystají, shromáždili se někde v koutku i milcové a Jaroš ze Slivna řekl:
„Náš chléb je bídný chléb: o jednom králi mluvíme s velikou úctou, druhého zlehčujeme, sami sobě chystáme