V korutanském vévodství vládl bratr salcpurského arcibiskupa a blízký příbuzný Přemyslův. Jmenoval se Oldřich.
Měl nadmíru laskavé srdce, nemohl nikomu nic odepřít a o jeho štědrosti se vypravovaly bajky. Jaký tedy div, že se tu a tam octl na dně svých truhlic? Přemysl, který měl zlata, stříbra, peněz a statků nepočítaných, velmi rád mu pomáhal a činil to s takovou ušlechtilostí a způsobem tak šetrným a tak prostě, že si věru nemohl nezískat jeho lásky. To nejsou ovšem všechny důvody Oldřichovy oddanosti, a kdo si myslí, že přízeň vstupuje jen dveřmi prospěchu, může se škaredě mýlit. Oldřich miloval krále Přemysla i pro velikost srdce, pro statečnost, pro umění vítěziti, pro pevnou správu, moudré vladaření, a krátce pro ctnosti, které ho učinily jedním z nejslavnějších králů.
Když pak ten Oldřich scházel na zdraví a když cítil, že se uvnitř jeho prsou vzmáhá nemoc a že se mu již tak nechodívá jako předtím, připadlo mu na mysl, aby vedle správy s Bohem hleděl uspořádati i věci časné a aby zajistil svému vévodství mír a prospěch.
I řekl k Přemyslovi takto:
„Králi, tvá moc se zvětšuje den ode dne a tvoje panství sahá hluboko k poledni a daleko sem k jihu.
Tvé jméno zaznívá po všech hradech a není panovníka, který by svým zemím vnukl takový prospěch a který by je lépe ochraňoval než právě ty. Uvažoval jsem o tom nikoliv bez radostí. Jsem věru šťasten, že se tvé země dotýkají mých vévodství a rád tě nazývám svým bratrancem a ujcem a bratrem. Je mi to útěchou, neboť moje země (jakkoliv nejsou chudé) přece neoplývají bohatstvím a mír a pokoj není v nich zajištěn. Pravím to vše v stavu bdělém, po zralé úvaze, pravím to, nikoliv abych tě požádal o nějakou pomoc, ale abych tě ustanovil svým dědicem.“
„Kéž je tvých dní,“ řekl Přemysl, „jako je malých i velkých, nízkých i vysokých vrcholků v alpských horách! Kéž pobýváš na světě tolik let, kolik slov je v lidské řeči, a kéž tě nikdy netrápí truchlivé myšlenky. Proč mysliti na smrt?“
„Nečinil jsem to, pokud jsem byl zdráv, ale nylní mi vadne dech. Nemoc vyhloubila na mé tváři vrásky a žlutá barva pokryla mé čelo.“
„Bůh,“ řekl Přemysl, „uložil panovníkům, aby zvětšovali své země. Nesmějí se zastaviti ani před výbojnou válkou ani před trápením, které je očekává na bojišti; což tedy mohu odmítnouti dědictví, které mi v míru podáváš?“
„S láskou a ctí,“ řekl Oldřich, „s láskou a ctí tě žádám: Ujmi se po mé smrti korutanské země!“
„S láskou a ctí,“ řekl Přemysl, „přijímám, ale budu prosit Pannu, aby se ti navrátilo zdraví a abys dlouho užíval radostí života a abys u vysokém stáří smířen s Bohem i s lidmi odešel do věčného ráje.“
Potom Oldřich zavolal korutanské velmože a před svědky dal vyhotoviti zápis a listinu o svém rozhodnutí. – Písař si otírá pero, Přemysl v zadumání se dívá do plamene svěc a vévodkyně hlasitě naříká.
„Ach, neplač,“ praví Oldřich a zlehka se dotkne jejího ramene. „Vidím do hluboké dálky, rozeznávám, že ti bude dobře na zboží krále Přemysla, vidím, že žádná pře a žádná roztržka nemůže zkrušiti tvé vdovství. Neboť, neučinil-li jsem své pořízení s vědomím panujícího císaře, mám souhlas toho, pro kterého říšská knížata již již chystají plášť: Všichni vládcové, všechno rytířstvo, všechen křesťanský lid věří a doufá, že se nestane císařem nikdo jiný než právě ten, kdo pojme za choť dceru českého krále.“
Když pak se udál čas, vévoda Oldřich ulehl a smrt jej odnesla dříve, než snad mohl uhádnouti.
Semering
Král nekrál, mocný, chudý – všichni otročíme smrti. Sotva ta paní pokyne, padá palnovníkům s hlavy koruna a nazi a oděni leda bídou svých hříchů stanou před soudem. I zemřel vévoda Oldřich a již je opět zle s králem Belou uherským. Kostlivý žnec – srp za pasem a v rukou sutky – stojí u jeho lože. Ach, není truchlivější chvíle než je tato, neboť přátelé a příbuzní krále opustili a jeho dvé synů je bůhvíkde. Učinil je vladaři, rozdělil jim svou říši, ale chtivost a vášně přemohly jejich synovská srdce. Rozhoduje mezi nimi válka, sváří se, zapomínají na povinnou úctu, dlí mimo palác a dobrý král Bela samoten v těžké hodince vzpomíná na rytířského protivníka. Vzpomíná na Přemysla, s nímž vedl války a z kterého sňatek a smlouva učinily přítele. Obrací se k němu a hlasem umírajících jej žádá, aby bděl nad jeho rodem jako příbuzný a věrný ochránce.
S podobnou myšlenkou král zemřel. Stalo se to za půl léta po tom, kdy se Přemysl ujal korutanského dědictví. I byl tedy králem českým a markrabím moravským a vévodou rakouským a pánem Korutanska a Krajiny. Když vstoupil do korutanské země a když pevnou rukou pořádal správu, rozpomněl se Oldřichův bratr Filip, který mocí a přímluvami českého krále se stal akvilejským patriarchou, na své právo a vešel v tajiné spolky s korutanskou šlechtou a s uherským králem Štěpánem. Došlo k válce. Filip byl snadno poražen a zbaven i patriarchátu. Král