17

Podle pravidla, že štěstí neměří všem stejně a že ten, kdo má lokty, více popadne než bezbranný chuďas, vyšly stařeny z těch šrůtek málem naprázdno. Jedna si odnesla škrábanec, druhá ránu, třetí potrhaný šat, ale byla mezi nimi jakási velmi lakomá babice, která se jmenovala Háva, a té se dostalo tolik obratnosti, že ulovila tři denárky.

Shrábla je i s hlínou, a protože šlo do tuhého, ukryla poklad v kapsáři svých úst. Hávina dcera, jménem Nětka, měla za manžela kováře, o němž už byla řeč. Pamětihodného dne, kdy kralevic spatřil svět, měl kovář Petr rovněž svátek a byl tak rozjařen, že porazil skopce. Visel na trámu jeho dílny a kovář podpálil již hraničku a chystal si hák, aby se dal do pečení. Chtěl jísti na zdraví své ženy a svého syna, neboť Bůh, který udílí životy spravedlivěji než zlato, mu popřál dědice. Narodil se za úsvitu v týž den jako kralevic.

Když se Háva navrátila z hradu, a když odevzdala kováři tři denárky, vstal Petr od ohniště a prorazil do nich malinkou dírku. Potom provlékla bába otvorem nitku a navzdory svému lakomství zavěsila novorozeňátku mince na krk.

Kovářův syn byl pokřtěn hned, ale kralevic až čtyřicátého dne. Když se to stalo a když panovník a vznešení hosté zasedli za stůl a když byl královně poslán džbánek dobrého vína, nadešel po všech pražských osadách čas slavnosti. Tu se sluhové a pacholci chopili bubnů a všelijakých směšných píšťal. Chtěli vyrazit z brány, ale dříve než se to stalo, udeřil urozený kněz Jan Flanderčana na rameno a řekl:

„Jdi, ty obratný člověče, a veď průvod!“

Potom opět oslovil flanderský kuchař jednoho ze sluhů a řekl:

„Brachu, je čas! Král pije na zdraví svého syna, nač tedy ještě čekáš? Hni se! Popadni kravské rohy, popadni medvědí kůži a ať jsme již venku!“

Řka to vsunul si do úst ohnutý ukazováček a písknuv ze všech sil vyběhl na nádvoří. Hnal se do přístěnku, vrazil do dveří stáje, nahlédl do stodůlky a všude houkal a troubil do dlaní. Tak sehnal dvacet nebo pětadvacet výrostků. Když se shromáždili v krásném kruhu. řekl jim toto:

„Vím, že byste beze mne vyvedli nějakou skopičinu. Jak jinak, vždyť nikdo z vás neviděl pořádný průvod a dovedete leda chrastit řetězem. Ba, na mou víru, já jsem – na rozdíl od všech ťulpasů – prošel hezký kus země: Gent, Utrecht, Bruggy a ještě dvě kupy měst, o nichž se vám, chaso nešvarná, ani nesní. Znám mravy, znám kdejakou kratochvíli a ukáži vám, co máte dělat.

Stavte nohy, jak vám poručím, a poskakujte, jak budu pískat.“

Potom odvedl chasníky do přístěnku a jal se jim házeti tu pestré roucho, tu koňský ohon, tu vidle nebo černidlo.

Při práci křičel a pleskal se přes pozdvižené stehno. Byl rozveselen a chvěl se žádostivostí ukázat, zač stojí flanderská švanda.

Chlapíci z domácí čeledi natřásali pláště a barevná sukna trochu v rozpacích. Nebylo jim vhod, že se flanderský kuchař plete do jejich zábav, ale když křičel a když je tak pobízel, učinili mu po vůli.

Suď jak suď, chlap měl silný hlas, byl dobře zapsán a sluhové se mu nemohli protivit.

Tehdy vcházelo již v obyčej, že Flanderčan je něco lepšího než domácí člověk. Mohl si podle chuti otvírat hubu, a třebas byl pouhý chvastoun a třebas neměl ani o kvintík více váhy, přece mu příslušela čest. Hans se tedy tvářil jako malý král a jako malý král naháněl lidem hrůzu.

Když tedy pacholci viděli, že kuchař nedá jinak, navlékli si barevné nohavice, vstrčili hlavy do škrabošek, začernili si huby, popadli vidle a měli se k odchodu.

A jako se lidé rozveselují již při cinkání korbelů, tak tu chasu posedla veselost ještě dříve, než vyrazili: někteří, stojíce na jedné noze, pro samý smích nemohli najít otvor v stažené nohavici a lezli do čertovské kůže s křikem, který připomínal skutečné ďábly.

Flanderský kuchař chtěl představovat smrt. Ozdobil se náramným nosem a navlékl si na huňatou tlamu věnec rozčesané koudele. Potom oblékl bílou roušku (jeden její cíp – dlouhý na dva lokty – se táhl po zemi) a narazil si na temeno kornout vysoký dobré tři stopy. Chtěl tak trochu nahánět strach, a když mu chasníci odpovídali smíchem, bylo viděti, že mu v tomto odění není volno a že by je nejraději strhal a že by s mnohem větší chutí kráčel za maškarami ve své kamizole. K ďasu, byl pod koudelí jako pod kbelcem a důstojnost mu našeptávala: tady není nic pro tebe, Hansi! Nic pro nás, kteří jsme z cizozemska! Co? Jak? Kterak? Máme sloužit za blázny nanicovatým hřbetům, kteří trhají svými tesáky špatně vařené maso? Což, nerozehřál bys je raději kopancem?

Podobný cit vjel flanderskému šviháku do všech údů.