je spása! Ještě je živa naděje, neboť král Václav se rychlými pochody blíží k polským hranicím. Prošel Sadskou, překročil Labe, spěchá, nedopřává odpočinku ani lidem ani koním, jde rychleji a rychleji a jeho poslové se ženou k Jindřichu Pobožnému, který nepožádal Václava o pomoc a který snad ani neví, že český král je nablízku. Mají jej zapřisáhnouti, aby ustoupil, aby couval, aby počkal a nesváděl bitvy, dokud se nespojí s českým vojskem.
Je osmého dubna. Vévoda Jindřich Pobožný čeká u Lehnice. Je sklíčen a jeho zjítřené vojsko překládá meč z ruky do ruky. Minulé noci byly neklidné a obzor opět hoří. Kruh požárů se přibližuje. Je slyšet tatarské vytí, je slyšet drobné dopadání paliček a vysoký hlas píšťal. Znějí z boku, zleva, zprava, z týlu. Ježíši Kriste, vojsko nemohlo zdřímnout po tři noci! Po tři noci bdí o hladu. Čeká na utkání, opírá se o oštěp, vstává k bitvě, letí do prázdna a vytí, jež proniká až do morku kostí, se v tu chvíli ozve někde za lesem.
Tu přicházejí zprávy o pomoci.
Kdo však viděl české vojsko?
Jakýsi šlechtic dorazil do tábora na uštvaném koni. Je více mrtev nežli živ. Byl zraněn tatarskou hlídkou. Jeho sluhové jsou porubáni a on sám vyvázl jen o vlásek. Má ránu v hlavě, mluví v horečkách, zaklíná se Panenkou Marií a praví, že král Václav je vzdálen dva dny cesty. – Ale což, když ten šlechtic sní?
Pro smilování boží, dejte Jindřichu Pobožnému bezpečnou zprávu. Dejte mu zprávu, aby mohl volit mezi strašným čekáním a strašnou bitvou, neboť příštího dne jeho vojsko zemdlí. Oštěp vypadne mu z ruky a nepozdvihne meč.
Pro smilování boží, kdo viděl české vojsko?
Jacísi sedláci. Jsou jako strašidla, zoby jim jektají a nevypraví z huby souvislého slova. Český král má prý pětkrát sto tisíc lidu. Jeho jízda hřmí a sladce se kmitá jeho korouhev. Král spěchá. Rytíři zpívají a ze rtů přestrašného vojska je slyšet nápěv, který padá do bratrských srdcí tak líbezně a silně jako zlatý prach, když září sluníčko.
Ach, sedláci! Což, těm se lehce mluví! Pětkrát sto tisíc zbrojenců! Kuchyně, stáda jalovic, kde by se vzalo! Kdož ví, co vskutku viděli.
Pro nejsvětější srdce Ježíšovo, podejte Jindřichovi zřejmou zprávu.
Kdo viděl české vojsko?
Jakýsi kartas, cikán, oděný jako strašidlo. Mluví hanebnou řečí, je lhář, ale s určitostí tvrdí, že kráčel za českým vojskem. Proč je však předběhl? Má rány na hřbetě, ach, to je mi pěkný ptáček! Lže jako pes, a praví-li, že král tu bude co nevidět, pak mu to nakukali Tataři.
Bylo 9. dubna. Jindřich probděl noc zpola na modlitbách a zpola na stráži. Zrána zvednuv vysoko svůj kříž dal znamení k útoku a s velikou statečností se bránil. Padl, zasažen vířící šipkou do skráně. Padl a s ním byl zabit kněžic Boleslav, poslední z českých Děpolticů, a dále mnoho templářských rytířů a deset tisíc křesťanů. –
Doslechnuv o té strašné porážce zastřel si král Václav dlaněmi obličej a zdálo se, že pláče.
Když bylo vojsko Jindřicha Pobožného poraženo, rozptýlili se Tataři po celém kraji. Podobalo se, že zaplaví Slezsko a že vtrhnou i do Čech. Tehdy král Václav zastavil běh svého koně a svolal radu a řekl:
„Jsme hluboko v polské zemi. Nepřítel prchá, ale naše koně jsou těžké a jeho jízda je jako vítr. Dále: příliš jsme se vzdálili od své pěchoty; vojsko je rozděleno. Uhaduji, že chán se usmívá a že si tiskne ruku a že připravuje útok na oddělené části vojska. – Ach, zdá se mu asi snadné přelstít rytíře, kteří mívají v ošklivosti lež a úskok!“
„Pohrdám chánem, protiví se mi způsob jeho válčení,“ řekl jakýsi rytíř, „ale u meče svatého Michaela, – ženeme nepřítele! Proč bychom se tedy vraceli?“
„U meče králova, kterému jest hájiti svěřenou zemi,“ odpověděl Václav, „nařizuji zanechati věcí snadných!
Obraťte se se vším vojskem a cestou nejkratší a pochody nejrychlejšími pospíchejme do Kladska. Tam je úžlabina vhodná pro přecházení koní, tam jest místo, kterým chán po pádu země slezské a polské může vniknouti do Čech.“
Když král dorazil se svými pluky do Kladska, dal zřídit na přechodech dobrá opevnění, to jest záseky i násep.
Potom lehl s lidem za navršené valy a čekal. Míjely krátké dny, míjely dlouhé noci. Déšť tiskl vojsko velikou silou, smáčel je, vnikal do jejich skrýší. Trápil vojáky a neklid a čekání jim šumělo v hlavách. Byli zjítřeni, byli plni nedůvěry. Pocit léčky stahoval jim hrdlo a z nejmenší příčiny propukala hádka.
Ještě nejsou náspy dost vysoké? Ještě je potřeba porážeti stromy? Pěšáci s udřeným hřbetem se hrabali v blátě a dole v táborech se sráželi koně.