93

Ach, králi Přemysle, je veta po vítězství! Bitva je ztracena!

Je veta po králi.

Jeho krk se napíná, jeho ruka se zdvíhá, jeho ruka, která dobře vládla, jeho ruka štědrá, jeho ruka milostná, jeho ruka statečná, jeho ruka rozdílí rány.

Jeho tvář, jeho sličná tvář, jeho tvář, která se usmívala, je rozťata konečkem meče, jeho tvář krvácí a bledne a černá se ranou a jeho tělo padá.

Je jat, je sražen s koně, je jat. Jeho skráň, jeho přemýšlivá skráň, skráň pod korunou vlasů, v té něžné prohlubince, jež přechází v nádhernou klenbu čela, ta něžná skráň je plna krve. Král omdlévá, pozvedl ruku, ruku bez meče a jeho rty, jeho rty zsinalé, jeho rty bez krve se rozechvěly jménem nejsladším.

Je zasažen a padá, bezbranný je opět zasažen, omdlévající král bez meče a štítu, zraněný král, jenž padl do zajetí, je proklán oštěpem. Zraněný král je proklán oštěpem a mečem, mečem druhým a třetím, oštěpem druhým a třetím. Je proklán sedmnácti ranami. Je ubodán, jeho zbroj je zloupena. Je ubodán, je smýkán v prachu.

Pláč v srdci neusedá:

českého krále, běda,

cti jeho není víc!

Ať všichni smrti klnou:

už jeho ruku plnou

nespatří kynout vstříc.

Oh, naříkejme sobě:

král mrtev leží v hrobě!

Jej nikdo nezřel v zlobě

a křesťanstvu v své době

byl záštita a čest.

On pro Kristovy rány

šel často na pohany

a s Kumány se bil.

Jenž lva měl srdce smělé

a dobrotiv byl cele,

ten duši vypustil!

Smrt nad ním zvítězila.

Kde nyní jeho síla,

by sirot zaštítila,

jimž strast se z očí lila?

Hrdina mrtev jest!

Až budou zníti trouby k poslednímu soudu, až anděl bubeník udeří na svůj nástroj, až pod tou širou nebes bání z širého hrobu vstane krásná jízda, kéž by byl někde nablízku ten starý pěvec, ten starý dobrý čtverák, který psal tento žalozpěv. Kéž by byl někde nablízku a kéž by přijal Přemyslův dík. – Do té doby, básníku, měj naši lásku!

ZLÁ LÉTA

Já, člověk, který vypravuje, jsem se narodil ze šlechetného rodu. Můj otec Mikoláš měl zboží dobře ležící a pěkně scelené v končinách řeky, která jest Dyje, poblíže statků pana krále a poblíž bohatého kláštera.

I bylo nás dítek devět a z toho čtvero synů. Já pak jsem se narodil poslední. Nehodný, mysli marné, často jsem zarmucoval svou paní matku ať už čtveráctvím, ať už skotačením, ať už divokostí, ať už nenáležitou modlitbou.

Jak to už bývá, odpouštěla mi ráda ty dětinské poklesky a trestala mě lehkou rukou a modlila se za nás, za devět dítek, devět modliteb Páně. Po prvé ráno za svítání, po druhé dříve než zasedla k jídlu, po třetí večer před spánkem a mimoto v každý čas, kdykoli k nám větřík zanesl hlásek klášterního zvonu.

To vám povídám, přenešťastní lidé, vy chromci, ubožáci pozbavení zdraví i majetku, vy zbrojenci bez meče a štítu, vy měšťané bez domů, chaso bez hospodáře, to vám povídám, vám všem, kteří se mnou, urozeným, sdílíte útulek v tomhle milosrdném špitále, že bych dal rád sloužil za duši své paní matky devět slavných mší a že bych na její památku s velikou chutí zažehl devět voskovic. – Žel, jsou zlé časy! Hladomor, svízele, strašná vojska