69

„Příteli, vím co se tají v tvém snu Vím, že pod tvými slovy jsou jiná slova. Vím, na co myslíš. – Ty dva lesíky znamenají dvě nepřátelské země. Prvá je Bavorsko, druhá Uhry. A pokud se týká toho místa nejvyššího, míním, že je to trůn svaté říše Římské. Když jsem byla malé děvčátko, nebylo mi podobné toužení cizí. Teď vidím, že je plané, ale co je lidský rozum proti božímu úradku? Ten, který vkládá nutkání do tvých prsou, tě snad učiní mečem křesťanstva. Kráčej tedy vpřed pevnou nohou, jdi bez třesení a víra ať je tvůj štít! Ať se zpívají písně o tvém křesťanském duchu a dobrá skládání ať tě oslavují na všech hradech!“

Král políbil Anežce hřbet ruky. Když se pak udál čas, shromáždil kolem sebe zpěváky a dobré vypravěče, kteří od dob Václavových hledali útulek na pražském hradě, a řekl jim:

„Mistři zpěváci, vypravěči příhod, slynete uměním skládati zdobné verše a máte ve zvyku vychvalovati panovníky.

S velkou odvahou a s velkou dovedností mluvíte hned o jednom, hned o druhém, jako by byl nějaký Alexandros.

Vaše písně jsou kratochvilné a dobře se poslouchají, ale slyšel jsem mluviti sestru krále Václava a paní svatého života, ta pak dobře pravila, že není pořádku mimo pořádek křesťanský a že není statečnosti mimo tu, s kterou rozdáváme rány na ochranu svaté církve a svatého náboženství. – A pohleďte, co se stalo: Končiny, po kterých chodívala Panna Maria, padly v plen Saracénům. Pohanští Kumánové sedí ve vidlici uherských řek, v půlnoční zemi jsou národové divokého mravu a od východu všemi průduchy pekel se hrnou Tataři. Květ křesťanstva naříká a kvílí pod ranou neznabohů. – Bude snad zdupán. Potká jej neštěstí.“

„Králové,“ pravil jeden z pěvců, „mají ve svém malíku více rozumu, než prostý člověk může pochopiti. – Kam, pane, míříš? Co máme zpívati?“

Král odpověděl:

„Je řeč mnichů a kněží na místech svatých a v shromáždění, dále je řeč a zpívání a povídačky zpěváků, kteří vedou svou při loutnách. A pravím, že řeč prvá je plna počestnosti a že řeč druhá je spanilá, ale která z nich více platí před Bohem? Která člověku víc prospívá?“

„Králi,“ pravil Ulrich z Eschenbachu, „raději bych slyšel, že jsem odsouzen ke ztrátě levé ruky, než to, co pravíš!

Raději bych pozbyl paměti a raději bych mluvil jako vytržený ze sna, neboť poznávám, že se ti nelíbí má píseň!“

Řka to nabral dechu a jal se přednášeti:

Najíti nelze nižádného,

leda ctného jediného,

jejž s Alexandrem bych srovnat směl,

tenť od mládí takou myslí spěl,

že nepřátel mnohých málo dbaje,

v poli stál, slávy dobývaje.

Sílu svých nepřátel ponížil,

z toho mnohý kníže truchlý byl,

že sláva jeho všechny předčí

a oni marně na ni léčí,

nestačíce na jeho ctnost.

Nedbáť jich jeho udatnost.

Onť Alexander v poli jest,

od Šalamouna má věhlas, čest,

všelikou moudrost, mysl čistou…

Přemysl dal Ulrichovi dvacet stříbrňáků a prsten.

„Kdybys mě nenazýval Alexandrem, ale křižákem,“ řekl, „byl bych ti více zavázán.“

Bajka

Jednou, když vyšlo najevo, že Boreš z Rýznburka, a to jest týž, který stával věrně s králem Václavem a který připravil vojenskou porážku Přemyslovi u Hněvina Mostu, kul jakési pikle s Jindřichem, markrabětem míšeňským, shromáždili se šlechticové krále Přemysla u veliké radě a král k nim řekl takto:

„Popřejte mi, přátelé, sluchu, abych mohl vypravovati bajku, která se čte ve východních knihách.

Jakýsi pastýř měl veliká stáda a hojnost země. Nemohl ji ani přehlédnouti ani přejíti, a když se hnal na rychlém koni, trvala mu cesta z pomezí na pomezí po mnoho dnů. I řekl si ten pastýř: Jak mohu spravovati svou zemi? Jak