„Sedlejte koně!“ pravil pan Sezima z Krašova. „Vypravte posla k Habsburkovi, z rozkazu biskupa, který sedá k jídlu a který ulevil své duši!“
Tu Tobiáš povstal a s velkou prudkostí odpověděl: „Nikoliv! Neřekl jsem v té věci nic! Nerozkázal jsem! Prosím o radu!“
„Pah,“ řekl Sezima, „čas již pokročil: sedlejte koně, biskup to rozkázal!“
Potom odjeli dva poslové do země porýnské ke králi Habsburkovi a biskup s ustrašenou duší bez chuti a dobrého rozmaru pojedl na zlost sušených ryb.
V té době měl Rudolf Habsburský v zemi značné nesnáze. Chtěl svému rodu zajistili v Porýní a v Rakousích vladaření a velmi mu záleželo na tom, aby Čechy byly slabě a nicotně spravovány. Když doslechl, že Falknštejn, jehož znal jako velmože nadmíru odhodlaného, vešel v popředí, vyvstala mu na mysli nesnáz, kterou by mu tento šlechtic (všeho se odvažující) mohl způsobit. I viděl, že se mu české věci vymkly z rukou, a svolal své rádce a své zpovědníky, aby se s nimi poradil.
„Králi,“ řekl jeden z nich, „nevzejde nic nedobrého z této zápletky. Jsem jist, že jsi šťastný král, neboť Záviše, rytíř, který nezaváhá ani před úskokem, je ti úplně oddán. – Což pro tebe nezradil krále a pána?“
„Ach,“ řekl Rudolf Habsburský, „když jsme již u toho: nemohu zatajiti, že mě jeho zrada tíží a svírá.“ Tu se Rudolf otřásl. Byl zbožný. Zpronevěra, nízké pletichy a vzpoury urážely jeho křesťanskou víru. I složil ruce jako k modlitbě a uvažoval o své účasti na Falknštejnově poklesku. Přemýšlel o vzdálených Čechách. Zřel slavného krále, zřel Záviše dychtícího srazit svého panovníka, zřel strašná léta bezvládí a pomoc, již skýtal Vítkovcům, zřel svou dceru, která bude českou královnou, a úzkost sevřela jeho duši. Zdálo se mu, že Čechy jsou bojiště vášní a zloby. Zdálo se mu, že je to země Antikrista, který odtud vzejde, a rozhodoval se tím spíše proti Závišovi.
Rozhodoval se pro kněze biskupa, rozhodoval se, že mu přispěje svou pomocí a že vnukne Václavovi nějakou smírnou myšlenku.
Když dokončil modlitbu a když vzhlédl k šeřícímu se oknu, požádal ho jeho zpovědník o dovolení a pravil: „Králi, ta krásná země opět rozkvétá. Byl jsem v českých klášteřích a v městech. Viděl jsem, že se jim navrací bohatství.
Sýpky jsou opět plny, země se krásně zelená, města slynou slávou, stříbro v koších stoupá na povrch a libě tam zní zvon. Je to země, v níž se zalíbilo světcům a andělům. Slyšel jsem český lid zbožně mluviti a hledat pravdu.
Mám za jisté, že se Čechy pozvedají. Věřím, že tvá dcera bude královnou přešťastné země, věřím, že Záviše, ten rytíř bez bázně, jí bude ku prospěchu. – Pražský biskup se Falknštejnovi nijak nevyrovná. – Kdo je ten Tobiáš? –
Vládl a jeho vláda byla vládou stínů a vládou hladu a nepokojů.“
Slyše ta slova myslil král na svou duši. Myslil na těžké zkoušky, jež je podstupovati panovníkům, neboť Bůh jim ukládá přerůzné zákony. Ukládá jim, aby dbali příkazů světa, a dále, aby se spravovali podle nařízení božích, ale jedna věc s druhou se nesrovnává.
„Ach, Bože milý, pokud v sousedních zemích je nouze a hlad, pokud tam je chabá vláda, je dobře s Habsburky.
Ničeho se jim nebude nedostávati, budou udílet rozkazy za hranice a budou tam do libosti vládnouti. Když však v některé jiné zemi vzejde mocný král, vzejdou i války. – Tak tomu bylo odedávna, tak tomu chce Bůh a Panna Maria!“
Podobné myšlenky zavedly vposled krále Rudolfa k prvorozenému synu Přemyslovu, který byl Mikoláš.
Stalo se, že ten Přemyslův syn z levého boku spojil svou nenávist proti Závišovi s nenávistí Rudolfa Habsburského a že jest (spolu s biskupem Tobiášem) učiněn v Čechách hlavou habsburské strany. – Tak za časů, kdy každý bažil jen po moci, král i biskup i krásný Přemyslův syn s jednoho na druhého přenášeli svou důvěru.
Včera jim byl nějaký člověk milý, dnes ho stíhají jménem zrádců a po vůli a podle hodiny prospěchu mění svá srdce.
Když se tedy král Rudolf ujal biskupa Tobiáše a když se zasadil o smír a když v té věci žádal krále Václava o přispění, vypravil se Záviše k pánům habsburské strany a mluvě královým jménem (vskutku jako král) bez msty a s velikou vznešeností smluvil dohodu. Statky, kterých se biskup a pánové zmocnili za svého krátkého panování, byly ovšem vráceny koruně. Tak i Záviše (jakkoliv jeho duch byl stále týž), když se vše kolem něho změnilo, s touž odvahou a s touž vůlí konal to, co kdysi nenáviděl u krále Přemysla. – A takový jest rozum v souhře příběhů, neboť za obecných změn se ztrácí souvislost a věci staré v bězích novějších jinak zaznívají.
Po smíru, který utvrdil Závišovu moc, nastaly v Čechách nebývalé časy. Tichošlápkové, lidé polovičatí, ti, kdo nevědí, jak se postavit a jak do věci kousnout, truchlivci, plesnivci, lidé krátkého dechu, modláři, svatouškové a