91

„Pane, jsem stár, kterak postačím poskokům tvého hněvu? Kterak ti postačí to vojsko? Na tisíc koní uhynulo během od Ohře k Dunaji, na tisíc nemocemi, na tisíc hladem. Je nás jen hrstka a naše cesta dochází konce!

Ach, králi, dopřej mi, abych se posledním zbytkem síly uchopil oltáře, popřej svému vojsku uniknouti, neboť i v srdcích protivníků je slitování. – Věřím v to a vyznávám Rudolfovu lásku.“

Král ustoupil o tři kroky. Pohlédl na biskupovu žalostící tvář, na jeho chvějící se ruce, na jeho skákající chřtán, na jeho záda hodně ohnutá a na prsten, který se smekal s jeho prstu.

„Když jsem měl mocné vojsko, byla tvé slova, biskupe, mocná. Teď, když se umenšilo, chátrá i tvoje řeč.“

Řka to vyšel král k svým zbrojencům a křížem krážem změřil tábor. Zří kolem ohňů rytíře a lid, zří nepokoj a opět divné utišení. Staří sekáči si hryžou vousy, jeden z nich dřepí na patách, druhý se hrabe v popelu a třetí jen tak tak vstává. Má krhavé oči, vyhublou tvář a stažená ústa. Všichni jsou unaveni na smrt.

„Do zbraně! Ke svým koním!“

Tu vstane křik a spěch a lání. Klisna táhle řičí, pod vzteklou ranou se rozletuje ohniště a oděnci, tak jak spali, zvláště Čechové, zvlášť lidé z markrabství a ze Štýrska a z Rakous, se vlekou do skupin, které se měří zlými pohledy.

Ach, Rudolfova vojska jsou svěží a je jich šestkrát více!

Když bylo ráno, povolal král biskupa Brunona a uložil mu jíti k Rudolfovi. Uzavřel potupný mír.

Láska

„Vypravuje se,“ řekl král své spanilé ženě, „že chodil světem jakýsi poutník. U všech dveří bylo mu klepati, u každého prahu se zastavil. Neměl klidu, neměl pokoje, stále něco hledal, stále po něčem toužil. Chtěl dosáhnouti jednoty, chtěl spojit sever s jihem, západ s východem. Jeho srdce rodilo nesoulad.“

„Kážeš-li mi, abych naslouchala dále, naplní se mé oči slzami a má duše bude lkáti,“ pravila Kunhuta.

Potom objala králova kolena, a když jí choť položil ruku do vlasů a když nastalo ticho, jala se opět mluviti a pravila takto:

„Soud leží v klíně božím. Jeho všemocná ruka rozdílí velikost a nicotu. Jedno srdce učinila srdcem královským, druhé srdcem nějakého nedochůdčete. I jest to srdce královské veliké i toužením i smělostí i láskou i nenávistí i pokorou i omýlením i vítězstvím i škodou.

A tak se děje, že všechny věci, které k tobě přicházejí, jsou oděny v slávu.

Pokud jde o tvou povídku, králi, dovol mi, abych ji dokončila, neboť znám její závěr a vím, jak byla skládána dobrým povídkářem. Tato jest její řeč:

Když poutník viděl dmouti se půlnoční moře a když dosáhl pobřeží světa a když zhlédl polední kraj a když jeho dychtění nemělo konce, vyvstal mrak a rozptýlil se a zastřel mu zemi. Tu se poutník vrátil do svého hradu a nalezl věrnou končinu a nalezl to, co hledával, a jeho dychtění vyrazilo a kroužilo nad tím věrným krajem.

To jest šťastný konec příběhu!

Ať ti milý Pán Bůh požehná a nechť se dovrší tvoje navrácení, neboť není země líbeznější ani kraje utěšenějšího než české království, a není ženy, která by více milovala svého chotě, než ta, která mluví.“

Král objal Kunhutinu hlavu a políbil ji na skráně a čelo.

„Ach, z tvé duše mizí nesouzvuk. Tvůj meč – hromoklín – je broušen na dvě strany. Až zvedneš válku, bude na život a na smrt. Ne na výboj, ne pro věc slávy: na život a na smrt. Na život a na smrt bije meč hromoklín. Je slavný a nikdy nedopadl ze zálohy a nikdy se neotupil zákeřnou ranou. Bůh jej provází.“

Potom mluvil král a královna mu odpovídala ozdobnou řečí.

Když uhasí v krbu oheň a když bylo ráno a když nadešel čas mysliti na nové věci, usedl král v radu a otázal se na mínění svých přátel a na mínění biskupa a věrných pánů a na mínění Mikoláše, kterýž byl královým synem z levého boku. Položil jim tyto otázky:

„Potupné úmluvy porušují práva království a umenšují svobody země. Nemluvím o výboji, který je ztracen, nemluvím o pokutách, nemluvím o sňatku mezi kralevicem Václavem a dcerou královou, nemluvím o jiném, než o cti, která je dýcháním země. Stále docházejí zprávy o nových urážkách a tak se mi doneslo, že král Rudolf klade