51

Tak trápena neklidem čekala vojska, ale král – oko na obzoru – si byl jist. Čtvrté noci pak se stalo, co byl Václav řekl: před nejvzdálenějšími záseky vybuchla záře. Oheň živený střelným prachem (neboť Mongolové se vyznali v umění strojiti podobné látky) zvedl se až k nebi a mračna byla rudá a vzduch zhoustl. Tu se ozvalo bubnování, tu se ozvala veliká píseň a české vojsko vstalo. Napíná tětivy, jeho srdce se povznáší. Bije mocně, bije vstříc svému králi. Potom započal útok. Tataři se hnali, v očích noc, v uších příboj bubínků a píšťal. Hnali se blíž a blíž, hlavy na krku hřebců, nozdry krvavé, v hrsti luk, šavli na řeménku, kopí na stehnu.

Když udeřili po druhé a po třetí a když vystřídali směry útoků a když byli čtyřikrát odraženi, dal chán hordě znamení hněvu a rozkázal, aby se stáhla zpátky. I zvedly se korouhve na straně levé a pravé i ve středu. Pluk hordy ustoupil. Couvl, odtáhl, zmizel, vzal do zaječích a česká země byla volná. – Po odražení tatarského útoku odeslal král některým panovníkům listy. Žádal v nich o pomoc a s velkou jistotou a s velkou jasností pravil, že padnou-li Čechy, budou i jejich země vydány v plen a v činění záhuby. Stavěl vladařům před oči, jak je snadné nad chánem zvítězit, a ukazoval na srážku v kladském lese.

Snad bylo k jeho slovům přimíšeno něco pýchy, ale zajisté se v nich tajil i hluboký rozum. Na neštěstí je však mysl lidu i mysl králů uzpůsobena tak, že si hledívá věcí nejbližších a pro malý prospěch toho kterého dne dojde po věčné časy strašných škod.

Když tedy král Václav rozeslal posly k panovnickým dvorům a když široko daleko nebylo jediného Tatara v dohledu, pomýšlel král na návrat, ale tu zaslechl, že horda dorazila do míšeňského kraje. Král nechtěl té zvěsti uvěřit, ale prosebníci a lkající měšťané padali den co den k jeho třmenům a ukazovali na své rány a zapřísahali se láskou Ježíšovou, že mluví pravdu. Král, aby chránil české pomezí ze strany půlnoční, hnul se tedy na západ.

Prošel Žitavou, přiblížil se k Míšni. Viděl vypálený kraj, ale mimo malé oddíly nenalezl nepřítele. Co měl učiniti?

Odejít? Zůstat? Protože kdekdo mluvil o nesmírném vojsku, které se blíží, král setrval. Chystal se k obraně. A tehdy došla strašná zvěst, že Tataři vtrhli na Moravu.

Tlupě cikánů, která byla zjímána v Pražském městě, se dostalo podle králova pokynutí milosti. Stráže jim tedy otevřely vrátka žaláře a mávajíce holemi za křiku a smíchu hnaly cikány k městské bráně. Leckterý z těch bídníků a leckterá z těch bídnic běželi lehce. Měli nárt dobře vyklenutý a jejich prsty nebyly znetvořeny; krátce: nějaká posměšná příčina jim skytla půvab, správnost, pružné údy, pevné vazy, kůži bez poskvrnky. Byla na ně pěkná podívaná, ale měšťanky ve vysokých čepcích a rozezlení měšťané o ni nestáli. Cikáni vzbuzovali jen hněv.

Mužové tedy hrozili za kartasy pěstí; ženské pištěly a dotýkajíce se loktem svých manželů a pohazujíce hlavou ptaly se již po desáté:

„Proč, pro milého Spasitele, nedal náš vznešený král tu slotu upálit? Jakže, máme je pustit z města? Cožpak to není jisté, že poběhnou rovinou k hordě a že budou vykládat, jak se zavírají naše komory?“

Když se nešťastná tlupa dostala do božího pole, nezbývalo jí, než aby se dala na pochod. Na východě hrozilo nebezpečí, cikáni tedy táhli bez koní, o hladu v strašné zimě k západu. Druhý den se tlupa přiblížila k jakési osadě. Před vesnicí stál stoh slámy a ubožáci hnali se k tomu stohu. Chtěli spát, chtěli se zahrabat do slámy, neboť jejich dítky poplakávaly a mráz štípal příliš ukrutně. Ale sotva sešli s cesty a sotva zamířili k poli, zhlédl je jakýsi stařec a dal se do křiku a volal pomoc. Bylo potom viděti, jak se ze všech koutů sbíhají mužové. Jeden nesl podávky, druhý houžev, třetí palici, všichni se hnali k stohům a na kartasy! Cikáni lomili rukama, padali na zem, ukazovali na svá dítka, ale nic naplat! I vyrazili z nehostinné končiny jako štvaná zvěř a plahočili se až po sám večer. Tehdy přišli k druhé osadě. Zastavili se již na humnech a v naději, že se jim podaří obměkčiti srdce sytých sousedů, postrkovali k nim své drobné dítky a jali se prositi hlasem, až srdce usedalo:

„Kartas boh! Kartas boh!“

Ach, pane na nebi, je pravidlo, že pověst více zmůže než pravda. Je jistota, že lidé se těžko dorozumívají a že jen s velkou sílou může býti překonána nějaká hlupácká smyšlenka, kterou přivedl na svět blázen objímající se se strašením. Cikáni byli hnáni před koňmi Tatarů na západ a ze západu bylo jim opět utíkati před křesťanskými obušky, neboť šla víra, že jsou tatarští pomocníci. Slovo hlad zní strašně ve všech jazycích a po všechny časy co svět světem stojí bylo nesrozumitelné pro sytého člověka. Jaký tedy div, že kartas boh platilo za nadávku a kletbu.

Když tedy cikáni viděli, že s nimi nemá nikdo slitování a že se jim každá cesta na západ zavírá, dali se tam, odkud přišli. Táhli na Moravu a po dlouhém putování se dostali až k Olomouci. Dorazili v tu končinu právě ve chvíli, kdy jí projížděli Tataři. Chán Batu poslal totiž Petuovi znamení, které mu dávalo na srozuměnou, že zašel příliš daleko na sever. Posel se přidružil k Pajdarovu koni řka:

„Batu, náměstek pánův tě volá. Zanech loupení v zemi chudé a obrať se do země bohaté, kde rozhoduje silnější