4

Když se řečený Bernard po prvé zatoulal ke špitálskému kostelu Panny Marie před Týnem a když se blížil k starému dvorci, stalo se, že ze zátočiny vyrazilo deset či patnáct zbrojenců, kteří táhli k židovské ohradě. (Toho dne přišlo knížeti na mysl, že mu židovská chasa odvádí prabídně poplatky, a chtěl jí vyhnat z hlavy zapomnětlivost.) Bernard nebažil po shledání s vojáky. Chtěl se skrýti, ale kam uskočit? – Nablízku stála chalupa jakéhosi kováře Petra; nepravý mnich k ní rychle zamířil, sotva se však rozběhl, sotva učinil první skok, přiběhl k němu beránek a vrazil mu prudce do nohou. Ten beránek byl předtím ukryt v křoví, ale rázné kroky a bušení na štít mu nahnaly strachu. I běžel k mnichovi a jal se pobekávat a měl se k němu jako k pastýři.

Královi pacholci neměli právě pověst andílků. Kovář zhlédnuv je málem před stavením pospíchal přiraziti dveře (aby si některý zbrojenec nespletl snad cestu a nezavítal do jeho špižírny). Petr měl nakvap. Již chytal za hák, již se pověsil na rozkývanou veřej – tu znenadání spatřil Bernarda s bělostným beránkem. Bylo mu jich líto. Vtáhl je tedy dovnitř a odvedl mnicha do kovárny. Petrova žena, které bylo jméno Nětka, dala mnichovi krapítek kyšky a dvě veliké podplamenice. Bernard je požehnal. Potom se dal do řeči. Vypravoval špatným jazykem o krásném světě a rozesmál Petra i Nětku jako hrdličky. – Ach, bývá blaze v chýších, kde nehnízdívá hlad a kde se muž a žena věrně návidí.

Když nadešel čas rozloučení, vyvedl kovář mnicha na dvorek. Tam spatřili jehňátko vklíněné mezi košík píce a plot.

„To,“ řekl Petr, „je tvůj beránek!“

Potom jej uchopil a položil jej do mnichovy náruče s takovým odhodláním a s takovou prostotou, že se Bernard nevzmohl na odpověď. Ostatně, proč by odporoval? Je-li člověk chůd a je-li pokorného srdce, nemůže váhat přijímati dárky!

Ale což, když se Petr mýlil, což, když měl za to, že beránek je mnichův?

„Spatřil nás u vrat pospolu a (jak lze uhádnouti) mohl se to dost dobře domnívat.“

„Ne, na mou duchu,“ odpovídal Bernard svým pochybnostem, „jsem pouhý hlupák a věru nevím, zda by to byl hřích, kdyby mi kovář dal dárek z cizího. Až budu někdy spáti v klášteře, otáži se přemoudrých otců, pokud však soudím sám, chci věřit, že boží moudrost přivírá oko nad soustem chuďasů a že mi poslala do cesty pečeni.“

Příhoda s kovářem a s mnichem se zběhla v místě, kde později vyrostly domy Starého města. Je to slavný kus země, ale tehdy byl nesličný a měl pověst leda mezi kramáři a kupci.

Jeviště povídky je tedy nevalné, děj nicotný, postavy bez významu. Z těch příčin přerušme vypravování a obraťme pozornost ke knížeti a ke králi!

Kovář nechť zatím poctivě živí svou ženu a Bernard nechť putuje za českou hranici!

Koruna

Přemysl, který se nazývá druhým jménem Otakar, byl šťasten ve všem podnikání a jeho jméno záhy učiněno jest známým v nesčetných krajích. Byl veliký nikoliv skrze války, ale spíše skrze obratnost a shodou příčin. I praví se, že se běh jeho vlády podobá běhu nějaké lodice, která táhne po větru. Dále se vypravuje, že jeho chytrost platila daň obmyslnosti a že jeho barva je třpyt zlata a třpytění zdaru. Toužil prý po bohatství a v té touze činil přímější cestu kupcům, kramářům, rudníkům, lokátorům, osadníkům a všem těm divným bratřím, kteří nedlouho potom zaplavili českou zemi a celý evropský východ.

Pokud jde o věk, byl Přemysl I. již na počátku svého panování nemladý. Pokud jde o tvář, je psáno, že byl podoby spanilé a uhlazených způsobů. Jeho údy a jeho jazyk poutala jen líbeznost a něha. Měl živý pohled, prudké pohyby, a když přecházel s místa na místo, vlnil se plášť nad jeho ostruhou a jeho rukávce vlály. I zdálo se, že to nekráčí panovník, ale člověk stále kvapící. Byl jako vítr. Snadno se rozhodoval. Snadno se obracel a jeho ústa snadno o jediné věci říkávala ano i ne. Stálost nebyla jeho obyčejem. Měl vrtkavou mysl. Zapomínal na staré svazky, obnovoval je, opět je rušil a mohl snad s láskou přivítati choť, kterou byl zapudil, a mohl snad věrně státi při vladaři, proti němuž zvedl předtím válku. Přemyslovy skutky bývaly odděleny zapomenutím. Nespojovaly se, neskládaly jednotu, ale jeden stál proti druhému.

Za druhého léta Přemyslova panování, v březnu roku 1198, byl v německé zemi zvolen za krále vévoda Filip Švábský. Ale některá říšská knížata nestála za Filipem. Tak došlo k rozkolu a Filip i jeho odpůrce Ota Brunšvický volky nevolky musili hledat přispění u říšských knížat. Český panovník, který se již z počátku přiklonil na Filipovu stranu, rozmlouval potom často se švábskými posly a v radách i o samotě přemýšlel, kterak by upevnil moc vlastní i moc krále Filipa.