Kralevic si stáhl úže pláštík a chtěl již vykročiti. Tu k němu přistoupil biskup, jménem Mikoláš, a požádav jej o dovolení přidružil se k jeho pěstounům. Kladl jim jakési otázky a vyptával se na věci církve. Zatím Přemysl postával trochu v rozpacích, má-li odejíti či sečkati, až ustane dešť.
Kralevicovi bylo patnáct let. Byl krásný, jeho něžná tvář odrážela všechen lesk a všechno snění a všechny úchvaty mladosti. Měl vlasy červenavého odstínu, měl veliké temné duhovky a hlas, který připomínal krásně znějící hudební nástroj.
Když minul okamžik čekání a když příval deště šplíchl až k chrámovým dveřím, poodstoupil Přemysl do vnitra chodby a sluhové a pážata v útlém věku jinošském, jež byla kralevicovi povždy nablízku, se srazila ke stěnám chodby. Kralevic s pousmáním vešel tedy do chrámového přítmí a opřev se v zadumání loktem o vysoké opěradlo, snil, jako se snívá v jeho věku. Myslil na svého otce, vyvstával mu v paměti příběh plný úděsu a hrůzy.
– Ale byl to příběh? Nešlo o nějaké noční strašení?
Kdysi dávno, když byl Přemysl útlé pacholátko, se stalo, že si král při divoké honbě v lesích vyrazil oko.
I navrátil se, dostihl Prahy a hradem zněly zvuky spěšných kročejů. Kunhuta vykřikla, když vstoupil do síně, a král, jemuž stékala po tváři krev, král olbřímí, silný, s rameny krásně rozloženými, s hlavou zvrácenou a s dlaní na temné očnici jí pravil v odpověď:
„Proč pláčeš? Což nemají lidé dvě oči? A což není dost na oku jediném?“
Bázeň, úzkostná snění a hrdost druhorozeného kralevice proměnila slova i smysl odpovědi. Zněla pak takto: Mám dva syny. Miluji Vladislava a nedbám o toho, který jest Přemysl!
Kralevic byl tedy zabrán v chmurné vzpomínání. Tu k němu přistoupil Ctibor, řečený Moudrá hlava, a řekl: „Králi, čekám na tebe v ten podvečerní čas a biskup z úradku šlechticů zadržel tvé pěstouny.
Králi, kdežpak by mrtvý vydechl, kdežpak by zazněly bitvy minulé, kdežpak by člověk zaslepený prohlédl a vrátil se na pravou cestu!“
„Ach,“ řekl Přemysl, „proč se mnou mluvíš jako kněz a proč mě nazýváš králem?“
„Pravím, co vešlo do mého srdce. Tím jménem tě nazývají i šlechticové, kteří jsou dobré vůle mezi sebou a dobrého smýšlení a kteří s hněvem patří ke králi Václavu.“
Řka to jal se Ctibor vypočítávati poklesky Václavovy. Jeho hlas byl zastřený, zněl přízvukem nenávisti.
A čím dále šlechtic mluvil a čím více houstla tma a čím byl jeho hlas naléhavější, tím více se zdálo, že splývá u vědomí mladého kralevice s jakousi neurčitou touhou.
I rozněcovala se Přemyslova duše tím hlasem a kráčela krajinami starých příběhů. Přemyslovi se zdálo, že opět spatřuje krále, který si klade dlaň na slepé oko. Slyšel jeho hlas mluvící k Vladislavovi, zahlédl, jak králova levice tápe přes hlavu pacholátka, které před ním klečí, a rozpoznával, kdy minula jeho temeno. Cítil žal, zalévající duši pekelným žárem, viděl všechny pohledy, které jej minuly, viděl vznešenou Anežku, jak jde nepostižitelnou chůzí k prvorozenci a jak ho objímá, spatřil sám sebe čekati na sladký dotyk otcovy dlaně a ta chvíle dávno zapomenutá jako déšť sutek, jako čas obrácený a jako voda, která stoupá v nějakém strašném rozkyvu vzhůru, opět se navracel.
Kralevice polil ruměnec a v jeho pohledu byla tma a čekání.
Tu se poznovu ozval Ctibor. Vážil skutky dobré i zlé. Mluvil polohlasem a zvolna.
Když dozněla jeho řeč, probral se kralevic ze snění a spatřil jasně šlechtice, kteří stáli vůkol Ctibora a kteří u velikém kruhu obstupovali lavici, o niž se opíral. Nazývali ho králem. Jejich pláště měly barvu slávy a tajemství. I odpověděl jim Přemysl. Přisvědčil jim. Z plna srdce šlechticům přikývl a dal jim na srozuměnou, že touží po královských skutcích.
V té chvíli jakýsi jáhen rozžal svíci uhnětenou z vosku a tuku. Světlo svíce padlo na hlavy šlechticů a kralevic uzřel kosmatá obočí a jizvy a lesík na pancíři a ruce složené na jilcích. Ovanula jej válka a žádal přísahu věrnosti.
Král Václav konal právě hostinu a seděl se svými milci v důvěrném hovoru. Tu se ozývá řehtání koní, dusot i cval.
Se strany lesa vyrazí na volné prostranství hlouček jezdců. Seskakují s koní, kvapí k brance, zanechávají svá zvířata před hradem: tak mají nakvap! „Kde je král?“
„V hodovní síni rozmlouvá se svými milci.“