„Ten dům,“ odpověděl Petr, „býval můj, a kdybych o něj dbal, mohl bych jej snadno získat zpátky.“
„Se mi zdá,“ řekl opět sluha, „že máš krbce na dranc a že tedy klušeš pěšky jako pes. Jsi zloděj! Vysazuješ na zeď svého pomocníka a hledáš, co bys posmejčill“
Petr odpověděl na ta slova zpupně a popadl muže za opasek. Zdálo se, že z něho chce vytřásti duši. Spílal mu, jal se jím cloumati a způsobil veliký hluk. Záhy potom se sběhli ze sousedních domů sluhové. Bylo jich dobrých deset. Měli obušky a uzdy a žádný z nich se nepřihnal s prázdnýma rukama. Když se dali do práce a když na milého Jakoubka i na kováře padaly rány, otevřelo se sem tam okno a sličná paní a urozený měšťan volali ve své mateřštině pacholky: Viléme, Feiede, Hanuline, mažte je! Mažte zloděje, až se zalknou!
A chudák Petr a chudák Jakoubek měli již opravdu namále. Začaly se jim dělat mžitky před očima a ztráceli pomalu vědomí.
Než se to stalo a než byla věc dokonána, uviděl kovář šťastným řízením pana Hanse, řečeného Kaan, s panem Keslenkem. Jeden z nich si přidržoval hedvábnou šňůrkou hroty střevíců a druhý tiskl k svému boku váček.
„Ach, pane můj,“ řekl Petr, „přicházíte včas! Nějaký anděl vás přivádí, abyste potrestal holomky, kteří by nás (nevinné) málem byli utloukli. Zkroťte je, vypráskejte jim, ať se naučí ctíti svobodné lidi a poctivce!“
Řka to, jal se Petr dovolávati svého bohatství a své ženy Nětky, která byla v královských službách a div div že se neprohlásil za nějakého vznešeného šlechtice.
Hans, řečený Kaan, ho na neštěstí neposlouchal. Skloněn nad rudé špičky střevíců (nemohl z nich zahlédnouti více, neboť mu v tom bránilo veliké břicho) zabral se v pozorování jejich lesku. V tu chvíli mu bylo dočista lhostejno, je-li chycený člověk zloděj či nikoliv. Měl jiné starosti.
Když tedy ubohý Petr byl teprve na počátku řeči a když se rozbíhal k druhé kapitole, obrátil se Hans k odchodu a jal se svému strýci vypravovati o nějaké odlehlé věci. Keslenk se smál a Petr mohl tedy poznati, že jde o věc veselou a rozmarnou.
Čerpal snad z toho útěchu?
Kdož ví, ale je jisto, že se ztišil a že zůstal s otevřenou hubou a že se jeho údiv rovnal nesmírné zlosti, která mu vzápětí zaplavila útrobu a sevřela srdce. Byl by se s velikou chutí vrhl na Hansovo hrdlo. Chtěl ho zabít. Vysmekl se z rukou služebníků a již již se rozpřahoval k ráně. V ten okamžik srazil Petra jakýsi proklatec na zem.
„Pane strýci,“ řekl Hans a ukázal za Jakoubkem, „všimněte si támhle toho člověka. Nohy mu neslouží a přece čenichá u zavřených vratl – Chromec a leze na zídky.“
„Nevidím ani rub ani líc té příhody,“ řekl na to Keslenk, „ale skoro se mi zdá, že chlapík, kterému naši sluhové valchují záda, není zloděj. Chtěl bych uzavřít sázku, že ho poznávám a že se jmenuje Petr. Živil se kovářským řemeslem a tvůj dům, Hansi, stojí na pozemku, kde bývala jeho chýše.“
„Ani zdání, ani zdání,“ řekl opět Hans a zrychlil trošíčku krok, „kovář, o kterém mluvíte, se stal bohatým mužem a žije se svou manželkou ve vsi Mlíkojedech.“
Slyše ty výmluvy Keslenk se rozkašlal. Přitáhl si plášť, sáhl si k hrdlu a potom odpověděl:
„Měl bys mu nějak ulevit.“
„Dobrá,“ řekl Hans a dal po sluhovi požádat rychtáře, aby vsadil zbojníka do vězení. Jakoubkovi vykázal příbytek v komoře svého domu.
Nazítří se tedy Petr probudil v díře. Byl silný muž, ale jeho údy neuvykly kouskům, které s ním sluhové prováděli: zdálo se mu, že má zpřeráženy všechny kosti a že se nedočká večera.
Tehdy byl právě měsíc květen. Po sychravém večeru a mlžné noci se vyhouplo na oblohu slunce a zářilo s takovou silou a bylo tak krásné, že ubožáku až srdce usedalo. Jal se vzdychati, jal se zlořečit a jeho hlas zněl jako volání sýčka.
Venku zaslechli Petrův křik biřicové a jeden z nich vešel do kobky.
„Nech toho křiku, nech toho proklínání!“
„Tobě se to řekne, ale co mám činiti, když jsem pozbyl domu a když ten, který mi jej uloupil, vrhá mě do vězení a když mě osočuje a praví, že jsem zloděj.“
„Hleďme, hleďme, tak se mi zdá, že tohle mluví Petr, který byl kovářem a koval dobré dílo,“ řekl na to biřic a