Přemysl rozpřádal dále řeč, ale král Václav krčil v pohrdání rameny a jeho srdce se sevřelo hněvem.
Taková je lidská mysl: Násilí ba i zrada méně se jí dotýká než slovo pronesené nevčas a z úst, která jste slýchali mluvit pokorně.
Nedlouho potom vyhlásil papež v německé říši kříž proti císaři. Rytířové, manové a celé zástupy šlechticů kvapili tedy do táborů. Jedni se přidávali k praporům kříže, druzí se řadili k vojům císařovým. A bylo těžko uhádnouti, které vojsko je krásnější a které si více žádá boje. V obou byli mužové bažící po slávě a po slastném živobytí.
Sotva král Václav (který od nedávna stál na straně papežově) doslechl, že dochází k tažení, kvapil na Moravu a sebral tam veliké vojsko. Rozmnoživ je voji uherskými a voji, které přišly z Rakous, táhl s ním do Čech a rovnou k Vyšehradu. Byla obleva, těžcí koně se bořili v tající sníh a havrani se slétali na stopu vojska a bili zobany do země a do pohozených zdechlin. Král táhl v širokém šiku, neboť v koňských šlápotách se držela voda a koním nebylo možná kráčeti starou stopou. Jízda šla či vlekla se sněhem. Ocasy mokré, koňská břicha urousána, škorně plné vody, v hlavě klam, mámení a závrať – tak se to vojsko plouhalo přes Jihlavu, Brod, Čáslav a vposled podle potoka k hradu.
Ti, kdo měli zatrachtilou výhodu a mohli zahlédnouti krále, ptali se mhouříce jedno oko (aby naznačili, o kom je řeč):
„Což udeří? Popadnou se s mladším panem králem do křížku? Anebo by snad bylo něco pravdy na tom, že potáhneme do německé říše? – Pah, kdož by tomu věřil!“
Král ovšem neodpovídal. Jeho vysoká a hrdinská ramena se zvedala nad ramenem Borše z Ryzenburka. Jel mlčky, jel zadumán, neřídil koně a opíraje si hřbet pravice o sedlový oblouk a tiskna dlaní dlaň přemýšlel o mladším králi: jeho prostota, jeho pevnost, jeho samozřejmé chuť vítězit a svádět bitvy se Václavovi málem líbila – byl jí však urážen! Cítil, že mu vztek svírá hrdlo.
Když Václav dorazil na Vyšehrad (který byl podle úmluvy jeho), rozkázal poslům, aby šli k mladšímu králi a vyzvali jej k tažení svatého kříže. Přemysl vyslechl posly a požádal je o lhůtu a uvedl je do krásných komnat.
Potom pravil ke svým šlechticům:
„Jste mi povinováni radou. I prosím vás tedy, to jest tebe, biskupe Mikoláši, a tebe, moudrý Ctibore, a tebe, Jaroši, a vás všechny vznešené rytíře a velmože, abyste mluvili.“
„Bída klepe na dveře,“ řekl biskup, „a rada je těžká, neboť jakpak se máme protiviti vůli císařově? Ve věcech vlády a práva nemůže býti císař zkrácen. Jdi tedy se svým vojskem k císaři!“
Po biskupovi mluvili tři a čtyři a pět šlechticů. Vposled se ujal slova Přemysl. Vstal a hlasem ani příliš vysokým ani příliš silným, krátce, jadrně, bez ozdob a po způsobu mladosti, která má pro strach uděláno a která se nemusí krášlit nějakými ozdobnými slovíčky, řekl, že se mu ani nesní, aby odtáhl s vojskem, když jiné vojsko právě přitáhlo.
„Kdyby se chtěl král Václav spojit s císařskými, mohl to učinit již dole na Dunaji. Což nejde z moravské země?“
„Pah,“ řekl dále, „díky za radu: zůstanu v zemi. Nařizuji a důtklivě vás, šlechticové, žádám, aby byly zavřeny brány! Vytáhněte na hradby těžké kusy. Čekejte útok!“
Řka to dal Přemysl oznámiti poslům svou odpověď a odešel za údivu starců! Nechť byli jízliví, nechť byli věrní, věru měli o čem přemýšlet!
Král Václav naleznuv nazítří městské brány zataraseny a kamenný most obsazen, přetáhl osmého dne se svými vojsky přes bubenský brod a rozložil se v okolí Břevnova. Když však doslechl, že Přemysl nashromáždil i množství píce a chlebů, a když přehlédl a zvážil sílu svého vojska, odtáhl k Žatci a zmocnil se ho a poplenil statky vyznavačů mladšího krále Přemysla. Potom vzplanuly po vší zemi bouře. Přemnohé domy lehly popelem a zpustošena jest škola při svatovítském chrámu. Boj vzplanul na všech stranách a Přemysl v tom boji zvítězil.
Tehdy zemřela Kunhuta, matka Přemyslova.
Král Přemysl se zmocnil země. Vládl, vykonával královskou moc a jeho otec dlel v Míšni, aby si opatřil vojenské přispění. Sbíral tam bez valné naděje vojsko.
Ale pod krušnohorským pohořím byl hrad, který se nazýval Most. Ležel při míšeňské cestě. Skýtal jí bezpečí a vládl celé té končině. Boreš, šlechtic strany Václavovy a jeho oddaný vasal, obsadil řečený hrad a uzavřel se v jeho pevných zdech. I byl ten hrad Most jako nějaká lodice schystaná ku přijetí Václavova vojska.