11

Znelíbila se mi má choť, ale neznal jsem příčiny té nepřízně. Marně jsem se po ní tázal, neboť Adléta byla hodna lásky na počátku i teď při konci našeho společného života. Chválíval jsem ji, ale při té chvále jsem cítil, že nějaká vůle odvrací mou hlavu a smazává úsměv s mých rtů.

Odkud se brala ta neláska? – Zajisté z hříchu, který mi Bůh konečně vyjevil!“

Nedlouho potom učinil král to, k čemu se chystal, a vypudil svou choť i s dítkami. Rozloučil se s něžnou Adlétou bez lítosti a věřil, že ten skutek je ve shodě s vůlí boží a že mu jej vnukl legát. Ani nářky, ani pláč zaznívající z královniných světnic jej nezkrušily. Neslyšel. Přehlédl strašnou bledost Adlétinu, mluvil s chotí jako s cizím člověkem, ale jeho hlas zněl přívětivě.

A taková byla králova tvrdost, že když plakali služebníci, kteří sedlají soumary, a když se všem zželelo krutého rozloučení, on jediný mohl nedbati. Jeho duch jiskřil a byl jasný jako svit zbroje.

„Krutost,“ pravili někteří lidé, „bijící bez hněvu, je jako mrazivé peklo! – Ach, pohanění, kterého se dopouštíme s dobrým rozumem, více zraňuje a více pálí než nenávist!“

To pravili jedni, ale lidé urozenější odpovídali nářku jen pokrčením ramen a tu a tam někdo dodal:

„Vy prosťáčkové! Čeho se král dotýká, je vždycky právo a vždy věc vznešená a šťastná. – Což neporozumíte uspořádání světa? Což neporozumíte, že jedni se stísněným srdcem činívají podle zákona, ale druzí že mohou konati, co se jim zlíbí? Těm je totiž nakloněn Bůh a způsobuje, aby jich vůle platila jako ustanovení i zákon. Věřte tedy, že skutky královské se nerovnají skutkům chuďasů.“

Zatím co lid a velmožové přetřásali podobnou řeč, povolal král k svému dvoru Konstancii Uherskou, která slynula spanilostí. Její zrak žhnul, její pleť byla hladká a snědá, její vlas se černal jako havraní křídla, její zoubky se třpytily a větvoví drobounkých žilek na jejích skráních zdálo se připomínati mihotání nějaké hlubiny.

Tu Konstancii král miloval a učinil ji svou chotí a královnou. Povila mu tři dcery a synáčka. Král ho dal pokřtíti jménem svého prvorozeného dítěte z předešlého lože, a to zajisté proto, aby naznačil, že Konstancie je jeho ženou skutečnou a že nemá syna podle pravosti jiného a že ten, který byl kdysi nazván Vratislav, je z levého boku a že se nemůže rovnat synu královny Konstancie.

Ale stalo se, že kralevic tak šťastně narozený zemřel v dětinském věku, stalo se, že prozřetelnost neskýtala královně druhého syna a Přemysl marně čekal na dědice. Šest let trvala jeho naděje. Šest let žil šťastně. Šest let spravoval se zdarem zemi. V truhlicích se mu hromadilo zlato a zároveň s bohatstvím rostla a upevňovala se jeho moc. Ota, na jehož stranu český panovník přešel ve sporu o královskou korunu, potvrdil mu všechny výsady a papež jej zahrnoval přízní. Pokud však jde o svazek s Konstancií a pokud jde o rozvázání sňatku staršího, neučinil Innocenc po králově vůli, ale vyjednával s ním a rozněcoval v Přemyslových prsou marné naděje. Z té příčiny měl papež vrch nad Přemyslovou vůlí.

Špatný sluha

Flanderčan, který kdysi nasytil krále beraní kýtou, získal si zatím v hradním čeledníku drobet obliby a hodně posměchu. Štěbetal česky, němčinu sypal z rukávu a bylo jej slyšeti ze všech koutů kuchyně. Měl krásný zvyk podpírati si dlaní tvář a držet loket v hrsti. Tak v postavení mudrce prášíval o sto šest. Mluvil o rybách, které se prohánějí v moři, a dával najevo, že se těch oblud nalovil až až! Některé prý byly strašně zubaté a měly tlamu zvíci hradních vrat.

Když přestal o rybách, pustil se na obrátku třeba do Svaté země. Dovedl vykládat, kterak tam pálí hvězda betlemská, dovedl mluvit o křižáckých kouscích a hlava nehlava bil hubou Saracény.

Mužským se zdálo, že milý Hans má ty své povídačky ze třetí ruky, ale služtičky a ženské, které se dají snáze nachytat, je braly doslova. Tak kuchař mohutněl, pokud jde o jméno i míru opasku.

Jednou se Hans, řečený Kaan, vypravil do podhradí. Prošel Újezdem, stočil se na kamenný most a dostal se až na trh. Tam bylo živo. Z kupeckých vozů vlály pestré látky a kožišiny a řemení a všechno, co lze rozvinout a zavěsit.

Kusy těžké: zbraně, pánve, kotle, kladiva, žernov, žoky s obilím a žoky plné chmele ležely na zemi. Hans se jen stěží protlačil uzounkou ulicí. Nějaký všetečka ho chytil za plášť, druhý mu houkal do uší, třetí ho táhl k stánku svého pána, čtvrtý mu bránil udělati krok a křičel francouzský, aby se ráčil pozdržet u zboží z Mauretanie, jež jeho velitel vyměnil za celý lodní náklad pšenice.

Kuchař měl v míšku jediný denárek, ale proč by se nezastavil? Pokýval hlavou, našel chybičku, udělil tucet rad a táhl po svých. Chtěl vyhledati kupce z Nizozemí a vyslechnouti, co je nového tam dole ve Flandřích. Když se konečně prodral k místu, kde tábořívali jeho krajané – a to bylo právě u Petrovy kovárny – zastihl nikoliv přítele,