Nikoli! Synové z ženy narození konají dílo a to dílo jim zasazuje rány a proměňuje se podle obecného běhu a cloumá člověkem, kam chce čas.
Přemysl byl tedy mocný panovník, ale co je to platné, musil se ohánět, jak lítaly mouchy. Potíral různice a tu a tam je vyvolával, byl králem pořádku a tu a tam jej kazil.
V ten čas dosedl na stolec svatého Petra Alexander. Pokud jde o českého krále, byl mu nový papež oddán, ale opatrnost, která je často svítáním nezdaru, mu našeptávala, aby snižoval každého vládce, jehož moc je rozhodná, a aby vyvyšoval ty, kteří se k ničemu nehodili a od nichž se nedalo nic čekat. Když tedy zemřel Vilém Holandský, stalo se, že papež, knížata svaté říše Římské a vposled i Přemysl byli zaneprázdněni úklady a péčí, aby nikomu z nich nevzešel nějaký větší prospěch a aby v žádné zemi nerostly stromy výš, než se hodí obecné malosti.
Když tedy měl Přemysl v říši napilno, zvedli někteří čeští šlechticové hlavu. Byli nespokojeni, neboť novoty, které král zaváděl, zkracovaly jejich moc i majetek i důchody.
Mezi šlechtici byl z nejznamenitějších rod Vítkovců. Jeho panství na jihu Čech sahalo přes pohraniční hvozdy až kamsi k Dunaji a pan Jindřich s panem Oldřichem si počínali, jako by i ty zemské pohraniční lesy byly jejich. Nové osady a královská města uprostřed vítkovských držav nemohla se jim tedy líbiti; a myslí snad někdo, že byli králi vděčni za rušení krajů a drnžinného zřízení? Nikoliv, to vše rozdmýchávalo panskou nespokojenost.
Král Václav oddálil Vítkovce od svého dvora, král Přemysl jim vrátil mnohá důstojenství, ale nic naplat; od nějaké doby na ně zapomíná, umenšuje jejich moc, umenšuje jejich zboží a mezi panem podkomořím Oldřichem, synem pana Vítka, a mezi králem nevládne dobrá vůle. Tu jde o tíživý závazek, tu o spletku v účtování, tu o chybičky v řadě čísel. Pan Oldřich je mrzut a požádá o dovolení, aby se směl na nějaký čas vrátit do svého hradu. Je to pokojné a pevné sídlo na ostroze uprostřed blat. Vede tam cesta přes padací mosty, vede tam cesta branami, vede tam cesta otevřená k té ruce nepřátel, jež bývá bez štítu. Uvnitř hradeb stojí dvě pevné věže, pánův příbytek, čeledník, sklepy povrchní i spodní, kovárna, ruční mlýnek a studnice.
Chcete ještě něco?
Na nejvyšším ochozu bdí hlásný nad krajinou, hejtman s purkrabím se stará o časné věci, kaplan pečuje o duchovní správu; je tam krásný život. Špetka zimy nikomu nevadí, a že je tma? V soumraku se pěkně naslouchá všelijakým povídačkám. Není nač si stýskat: pod komínem je krb, pod okny stoličky, v komorách plno peřin, na stole zvěřina.
Čeleď jí suché ryby a ne prý dosyta.
To je mi řeč! Nespokojená cháska najde ve všem chloupek.
Pan Oldřich miloval po dvorském shonu dvojnásob ústraní. Byl ptáčník, působilo mu velikou radost prodlévati na čihadlech. Měl jich nepočítaných. Ale když král oddělil zemské lesy od jeho panství, zůstal nejmilejší humenec vně Oldřichova majetku. Ten spád byl samým pánembohem stvořen k šťastné čižbě. Na mírném návrší uprostřed hájů, kde poletují pěnkavy i datlíci i nepatrní ptáčci přelíbezného hlasu, rostlo nejrůznější stromoví a stál tam i suchý dub křemenáč, který se dobře hodil za rohatinu. Člověk by marně v širém světě hledal něco podobného.
Pan Oldřich se tedy vrátil na svůj hrad a tu zaslechl, že královští osadníci mýtí poblíže čihadla. I zavolal si šoltyse té nové osady a řekl mu:
„Ty, rabe, poslouchej bedlivě, co ti budu povídat! Na pozemku, který vám král na nějaký čas a čirou náhodou propůjčil, leží palouk, kde mám čihadlo. Je tam dub křemenáč, suchý jako trn a slouží mi za rohatinu, opodál je krytá jamka. Tam trávím čas své prázdně a lapám ptáky. Jářku, ať mi v tu končinu nikdy nepáchneš svou koňskou nohou! Cítím ošklivost, když s tebou rozmlouvám, ale kdybych doslechl, že ty, nebo že některý tvůj klacek se procházíte v těch mých zalíbených místech, myslím, že by to s tebou dopadlo hůře, než si přeji. Dal bych tě roztrhat psy!“
Nedlouho potom přišel k šoltysovi královský dozorce jen tak tak urozený a pravil:
„Šoltysi, copak nerubáš dříví? Támhle je mokřina, cesty jsou nanicovaté, člověk s koněm zapadá do bahniště!
Pročpak nenarubáš dříví a nezpevníš ty cesty? Proč nemýtíš v lese, proč vůkol osady se netáhnou pěkná políčka?“
„Vznešený pane,“ odpověděl šoltys, který byl chytrý jako tisíc čertů, „na všech stranách jsem mýtil, chci spravovat i cesty, ale – pro sladké tajemství Pannino – neposílej mě v tu stranu, kam ukazuješ. To je kraj, který patřil urozenému panu Oldřichovi, a Bůh mě ochraňuj, abych tam někdy páchl. Pozbyl bych dozajista života a při