72

postavu Boleslavovu, je zříti Břetislava.

Ach, jaký nesoulad! Král prahne uchvátiti jediné znamení těch stínů, a nerozumí jim. Stíny se rozplývají, nic z nich nezbývá a Přemysl je sám. Sám se svým vojskem, sám se svým toužením, sám u cíle, který je zasažen a který uniká. – I zdá se králi, že slavné tažení je jako smyk do krajin, které se svažují a kam je volná cesta. – Ach Bože, jaký nesoulad!

Tu vejde k Přemyslovi Vítek z Hradce. Drží hlavu sťaté modly, potřásá jí a praví:

„Králi, všechny háječky lehly popelem, sníh se roztál kolem jejich hranic, sníh syčí v jejich plamenech a vysoké kouře vystupují až k oblakům. Popatř vůkol, králi. To vše je způsobeno skrze moc tvého vojska! Tvůj meč se blýská k slávě Ježíšově. A to mi věř, kdo byl učiněn ramenem církve a kdo přináší hlavy těch model, které jsi kázal postínati, ten bude prvým v domě všeho křesťanstva a posadí se na nejvyšší stolec!“

„Jen si dej pozor, příteli, co povídáš! Lichotka není vždy lichotkou. Kde stojí nejvyšší stolec? Tam na západě, za řekami pokrytými ledem, tam, v jižních končinách, kde záhy rozkvétají stromy. Zde pak se honí jen smrt a silné víry. Zbloudil jsem na půlnoc, abych v pláních, kde přebývají vlci, zbudoval města a hrady a těmi hrady a těmi hrazenými městy abych zavřel prázdnotu. Chtěl jsem vystavět zeď věrnou, zeď pravé církve a zeď pravé moci.

Dej Bůh, aby to papež nezapomněl, dej Bůh, aby se v úmluvách nezahnízdila šalba s lišáctvím!“

Křest

Přemyslovo vojsko stojí v sambijském území. Poplenilo širý kraj. Děs, hrůza a strašení žene pohanský lid k táboru českého krále: odhazuje zbraň, padá na kolena a jeho knížata se takto ozývají:

„Jsme poraženi, králi. Naše vesnice nejsou již vesnicemi, ale vyhlížejí jako hromady popela a jako písčité duny.

Králi, koříme se ti, dopřej nám svatosti křtu a pokoj a mír!“

Velmistr řádu odpovídal knížatům a král svolil státi těm nejvznešenějším za křestního otce. Když pak bylo posvěceno jedno políčko a když na něm byl narýsován obraz a rozprostření budoucího ohrámu, sešli se kněží v nádherných rouších a vyšňoření šlechticové a velmistr a král a oba královi svakové, to jest purkrabí míšeňský a markrabí braniborský. Potom se rozhlaholil zvonek a pruská knížata směla vkročiti do označeného místa. Brali se s obnaženou hlavou a s rukama sepjatýma, bez meče a pasu. Vrhli se na zem, kněz vylil na jejich temena něco posvěcené vody. Potom jim byly vráceny meče a knížata přísahala věrnost velmistrovi.

Když domluvila a když jim velmistr odpověděl, ozval se kdesi na obvodě toho shromáždění křik. Kdopak to přichází?

Poselstvo z Říma, mnichové!

Jejich vous je pokryt ledovými krupkami, srst jejich koní je samý led a sníh. Sykají zimou. Klaní se – dlaně v rukávcích – před králem, před rytíři a vposled markrabatům. Král vlídně odpovídá na jejich pozdrav a praví:

„Co je nového tam dole v Itálii?“

„Bude zle všemu křesťanstvu, přišly smutné časy, neboť trůn svatého Petra osiřel. – Přeběda nám! Innocenc obklopen kruhy andělů se koří před slávou boží, plesá s anděly a světci, my však v bídě a smutku jsme zůstaveni v tom slzavém údolí a želíme jeho smrti.“

Slyše to, dal král sloužiti mši za duši zemřelého a zastaviv své vojsko velmistrovi, chystal se k návratu.

„Zbuduj,“ řekl, „hrazené místo, aby ti bylo oporou při nepokojích lidu a šlechticů. Vezmi pomoc, kterou ti dávám, a zavři tu končinu rozvratníkům a hanobitelům Boha. Já odcházím, neboť co bylo vykoná ti, již jsem vykonal, a ty sám sis zavázal poslušenstvím lid toho kraje.“

Potom vytrhl s družinou, to jest s biskupem Brunonem a s Vítkem a s Boršem z Rýznburka a se všemi svými rytíři k české zemi.

Čihadlo

Po pruské výpravě se rozšířila Přemyslova sláva. Kdekdo opakoval jeho jméno, kdekdo věřil, že udeří v zmatek jako nějaká bouře a že pod jeho údery věc chabá a plytká bude mocně zníti. Kdekdo se domníval, že vrbice a pýr, které zaplevelily dílo toho času, se změní v jahůdky.

Přemysl byl mocný král, ale cožpak se někdy narodil kovář, který by mohl skouti svět? Což je v pozemských kovárnách kladivo a kovadlina, které by mohly bít a bít? Což se těmi údery nemění věc prvá i druhá?