25

„Vypravoval,“ řekla opět Háva, „že v končinách říčky Jihlavky žil hrnčíř, kterému se špatně dařilo. Neměl co do huby dát. Pánbůh ho asi zkoušel. Vložil do jeho hliniště poklad, ale učinil, že se hrnčíři kazilo dílo a že mu při pálení praskaly v ohni hrnce. – Flanderčan řekl, že ten hrnčíř byl hlupák, ale já pravím, že to byl hříšný člověk a že pro své hříchy nepoznal boží znamení a že pro své hříchy nepoznal, kam mu Bůh ukazuje.

Jednou spal u hrnčíře cizí kupec a viděl jeho velikou chudobu a tázal se, proč je tak chudý. Hrnčíř mu odpověděl: Praskají mi při každém pálení v ohni hrnce.

Potom zkoušel kupec to hrnčířovo zboží a nalezl v jeho stěnách stříbrné hrudky. I šel k hliništi a nalezl poklad.“

Asi za týden po vypravování příhody kovář vstal a nalezl na prahu brašnu plnou sýra i chlebů. Vedle brašny ležel nosák, kladivo a klíny. Petr si přehodil brašnu přes rameno, vzal nástroje a již již sahal po petlici. Tu se mu zdálo, že slyší úděsné chroptění. Ohlédl se, šel za tím zvukem a přišel k loži Nětčiny matky Hávy. Byla raněna smrtí. Její dech se zkrátil a v hrozném úsilí jí vzdouval hruď.

Petr znamenal, že Háva umírá. Odhodil brašnu a otázal se, co má učiniti, aby ji potěšil.

Tu mu odpověděla přerývaným hlasem: „Milý chlapče, co bys chtěl učiniti? O jakém potěšení mluvíš? – To všechno bývalo. Teď mi odpusť, že jsem tě měla k nepravosti a k cestám za bohatstvím. Kdo jiný než já ti chystával chleby a kladivo a nosák?

Náramně jsem se starala o věci časné a malý penízek mě rozradoval. Víš, jak jsem ti přinesla tři mince ze slavnosti křtin našeho kralevice? Ach, Bůh mě netrestej za zpozdilost! Bůh mě netrestej za to, že jsem pro vás bažila po věcech nicotných. Bůh mě netrestej, že jsem nežádala, aby vám dal pokoj na nebesích a věčnou slávu.

A pokud jde o místo dočasné, jest pravda, že není příbytku líbeznějšího než tento dům. Poznávám, že je stejně krásný teď, kdy tak zchátral, jako tehdy, když se leskl novotou. – Slyším, že podle jeho předprsně opěť chodí hejno slepic. Slyším, jak kdákají, slyším pomekávati skot a slyším bučení volků. – V ty zvuky se mísí nějaké prozpěvování a cinkot hvězdy, který naplňuje mé srdce radostí. I nemohu po ničem toužit, než abys se svým synáčkem pobýval v té končině a aby to, co naléhá na moji duši, bylo s vámi, a abyste pili z nádoby potěšení.“

Petr se bál slyše tu vytrženou řeč. Strach zastíral mu chápání a jeho mysl byla rozdvojena. Zdálo se mu, že bohatství je nablízku, a stará touha mu našeptávala: „Jdi, zmocni se pokladu. V horách leží kov, z něhož se razí mince a z něhož lze tepati nejkrásnější nádoby.“ Ale cítění druhé, to cítění, o něž se člověk zraňuje a které mu překážívá a které nemá jmen leč jména omrzelá, to cítění věšelo se mu na paty a jeho krok v něm vázl jako krok rybáře, který se vrací rašeliništěm a mokřinou. I obrátil se Petr po prvé a viděl, že táhne k poledni a že jeho syn přechází podle zídky a že se přidržuje, aby nepadl.

Když se opět obrátil, byl pokročilý den. Tu kovář spatřil Hávu, kterak si tiskne ruku k srdci a lapá po dechu. Její žíly byly naplněny krví a škubaly sebou a hlava jí padala vzad.

I obrátil se Petr po třetí. Tehdy byl již večer. Tehdy stál před kovárnou Flanderčan Hans, řečený Kaan, se svým strýcem, panem Keslenkem. Nohy od sebe, palce za opaskem a ústa otevřená ohlížel se napravo nalevo za hůlkou stavitele hrází. Kovář podle posunků vyrozuměl, co si povídají. Keslenkova řeč byla pak taková: „To místo je křižovatka sedmi cest, je to místo pěkně otevřené na všechny strany. A most a pět brodů leží v jeho blízkosti.

Zde bude střed města. Sem se potáhnou lidé jako voda, která padá v nížinu.“

Když potom přišel Flanderčan se svým strýcem ke kováři, pravil prvý z nich:

„Slyšel jsem, že se chystáš na cestu a že chceš zkusit štěstí v Jihlavě.“

Tu Flanderčan kováře povzbuzoval a dodával mu odvahy a chválil ho. Ale Petr měl tvrdou hlavu a odpovídal stále stejně: „Ne! Zůstanu, kde jsem! Zůstanu doma!“ Tak se střídali v řeči. Vposled bývalý kuchař pravil takto:

„Kováři, tvá žena co nevidět odejde z královské služby. Vznešená paní ji nepropustí s prázdnou a snad již přemýšlí o nějaké odměně. – Copak bys tomu řekl, kdybych ztratil slovíčko a kdybych se přimluvil, aby jí naše milá královna dala dědinu v kraji, kde se dobře daří pšenice a kde je žito tak vysoké, že se v něm snadno ztratí jalůvka? Potom budeš i ty jako urozený pán!“

„Nechť mi Bůh neodpustí hříchy, obtížím-li se zbůhdarma nevděkem, ale nežádejte na mně nic takového! Jsem kovář, počestně živím svou ženu, co bych žádal více? Budu věru rád, když mi královna dá na znamení přízně dvakrát deset kop, neboť je pravda, že je potřebuji, abych nakoupil rudy a mohl tepati misky a naběráky.“

„Dostaneš třicet kop a za vděk a jako na znamení přízně mi popustíš to bídné stavení.“

„Ach,“ řekl Petr, „bušení kladiv je mi příjemné a pluh a srp mi nejsou po chuti. Co bych si počal vně krásné