šuby, soboliny mohly vesele vlát, ale kdo by na to pomyslil, kdo by se staral o světskou marnost, když jde do tuhého a když Tataři bijí na zemskou bránu!
Tlum lidí chystajících se sestoupiti s hradního návrší se tedy zastavoval. Váhal, kolébal se s nohy na nohu a v tom kolébání byla jakási žádostivost, jakási touha setrvati, jakési přání vyrazit na cestu. Krátce: každý cílil, že se sluší něco vykonati. Jedna z žen poklekla a mnich, kterého rozjitřily zahlédnuté slzy, byl tak zmaten, že se chtěl vyšplhat k zářezům, jimiž jsou zvrubovány hradby. Již položil ruku na zeď, již vsunul špičku opánku mezi kameny, již se odrazil od země. Tu se jala jakási stařena naříkati a úder jejího hlasu a slovo pohnulo shromážděním. Ti, kdo chtěli sestoupiti, obrátili krok a ti, kdo měli nazbyt volného místa, se srazili v tak těsné klubíčko, že člověk nemohl ani dýchat. Zástup se rozjitřil a mnich v uchvácení dvakrát mohutnějším, než bylo uchvácení měšťanů, vystoupil na zeď. Maje za sebou hlubinu a v hlavě závrať a rozkoš závrati, jal se prosit, aby se ženy a mužové obrátili k činění dobra.
„Plačte,“ pravil, „plačte nad svými hříchy. Plačte krvavé slzy, plačte v doufání, že se Spasitel smiluje nad vaší lítostí!“
V tu chvíli přestal štípat měšťany mráz, zkřehlé údy nabyly hbitosti, hlas se jim vrátil do hrdel. Kožišník, soused člověka ve vysoké beranici, znamenal, že mu padá do srdce jakýsi nesmírný cit, oddálil prsty od očních koutků a dal tomu citu překypěti vroucím zaštkáním. Na to znamení se ozval v zástupu zpěv a lidé staří i mladí se dali za mnichem, který se svezl se zídky a volal:
„Vzhůru! K bráně naděje!“
„Vzhůru! K svatému Františkovi! Modleme se k němu! Poklekněme před jeho oltářem! Žádejme přímluvu u světce, který nedovedl nic odepříti! Naše hříchy jsou převeliké, ale kdo změří a zbadá milost Františkovu?“
Za hlaholu podobných slov a za hlaholu písní dal se zástup do pohybu. Ženy skryly šperky, stařeny úpěly, mužové si obnažili hlavu a necítíce mráz, s ušima rozpálenýma a s planoucí tváří, sestupovali dolů. Šli mimo biskupův palác a tu se k nim přidružilo několik žebraček. Mnich jim učinil pokorně místo v čele a ubíral se v jejich hloučku zpívaje ke klapání holí.
Když přešli most, zdálo se mnichovi, že neučinil dosti a že mráz, který mu jezdí po zádech, nezpražil jeho ubohé tělo až do morku. I poklekl, posypal svou hlavu sněhem, vyzul se z opánků. Potom, neohlížeje se na tlupu otrhaných lidí, kteří se vmísili v průvod, zamířil do města.
Tak vzrůstal mnichův zástup dál a dál. Valil se jako mohutný proud středem cesty, stoupal, padal, zpíval a konečně, aby si mohl oddechnouti, stanul před domem jakéhosi pláteníka.
V ten čas vycházeli ze dveří toho domu rozjaření svatebčané. Byli to kupci. Julie, dcera pláteníka, který prodával v kotcích a který průběhem let notně zbohatl, složila právě slib manželské věrnosti pomocníku svého otce, Němci, který se jmenoval Jindřich. Vypravuje se, že řečený Jindřich osvědčil velikou schopnost ve svém řemesle a že zkoušeje plátno, dovedl se zamhouřenýma očima rozeznat, kolik má nitek pod palcem. Ten znamenitý chlapík se tedy stal Juliiným chotěm. Cítil veliké štěstí a zvěst o Tatarech se ho sotva dotkla. Měl v hlavě jen svou nevěstu.
Rozjaření příbuzní, vyvalivše se právě od stolu, rozdělili na chvíli ženicha od nevěsty. Jindřich tedy stál na špičkách a vytahoval se, aby Julii mohl aspoň zahlédnouti. Šla po boku dvou ženských. Byla krásná! Na hlavě se jí třpytil nádherný šperk a její závoj byl poset stříbrnými hvězdami. Pláteník postřehl, že se usmívá. To bylo nevhodné, neboť se svatební průvod vzápětí setkal s kajícníky. Jedni byli blažení, druzí si rvali vlasy, jedni hlaholili veselím, druzí kvíleli v strašné bázni, že se Bůh rozhněval a že je zatracuje. Co jiného se tedy mohlo přihodit, než pohroma? Jedna babice spatřila šťastnou nevěstu a zvedla hůl, druhá babice zahoukala, třetí se dala do ječení. Na neštěstí to není všechno, neboť čtvrtá či desátá stařenka, která nevěděla, oč jejím družkám jde, si povšimla, že na vysokém kameni, který byl vklíněn u podjezdu domu pana Eberharta, stojí jakýsi chlap. Byl z těch otrhánků, kteří se ke kajícníkům připojili za mostem. Měl krásné černé vlasy, zářící oko, nádherné zuby, přímý nos a silné rty; byl krásný, nicméně jeho tvář nevzbuzovala zalíbení. Ba naopak, hyzdil ji výraz zděšení a divokosti.
Je čas říci, že tehdy utíkal před mongolským vojskem v tlupách lid, kterému bylo dáno jméno kartasi a to jest cikáni. Mongolská hrubost naháněla cikánům nesmírný strach. Byli vzdáleni umění válek, byli bez ochrany a tak mohli důvěřovati jen hbitosti svých koníků a zemi a dálkám, které je skryjí. I utíkali, hnali se jako laní stádo, které prchá před ohněm, a snášeli strašný hlad. Někteří cikáni se tu a tam dopouštěli drobných hříchů, snad jedli co se dalo ze zemské úrody, snad špatně hospodařili ve špižírnách, které zůstaly náhodou otevřeny, ale to bylo vše.
Mnohem častěji než na krádežích bylo je vídati, jak se nesměle blíží k dvorcům a osadám a jak se vztaženou