se neozývá, úděsné srdce hladu, bylo vloženo do lidských prsou.
Vy, poutníkové, dobří mnichové, odpustkáři, prodavači modliteb, kteří s námi pobýváte jednu nebo dvě noci v tomhle špitále, rozhlédněte se po nás jak se patří! Jářku, vidíte, kterak nám hlad dodnes civí ze zornic? A vidíte tu hrůzu? Tamhle ten staroch se před ním skrývá pod ovčí kůži, ten druhý dělá kříž, třetí pláče a pátý jektá zuby.
Nechci o tom sám mluvit.
Jest však paměť, kterou zachoval svatý kanovník.
V jeho písmu (ještě osychajícím) jsou uzavřena vypravování chromců a ubožáků, kteří leží v tomhle špitále.
Vypravování nuzáka, který býval kupcem, a úvahy svatého kanovníka
Jedna žena pohřbila za hladu nejen muže, ale i celou svou rodinu. Zbyla jí jediná dcera. Vedly spolu bídný život.
Polomrtvé prosily o almužnu a tak sháněly živobytí. – Ale protože toho času chodilo ode dveří ke dveřím mnoho chuďasů, nemohly si vyprositi ani drobtu, ani kůrčičky. O soustu nebo o skývě chleba nemůže být řeč.
Kéž by se jim bylo dostalo aspoň pomyjí, které se házejí vepřům!
Jednou po marné sháňce a marném plahočení přišla zemdlená a hladová matka domů.
Zanedlouho potom zaklepala na dveře i její dcera. Chtěla vejíti, ale matka ji nevpustila a pravila jí:
„Proč jsi přišla? Vždyť už vězíš jednou nohou v hrobě! Máš tvář samou vrásku a jsi bledá jako smrt. Dozajista zemřeš v chýši a kdo tě potom vynese na hřbitov!“
Neotevřela jí a sama té noci zemřela. Když nazítří vešla dcera do světnice, nalezla matku již mrtvou. Pohřbila ji do společného hrobu a sama zůstala životu zachována.
V ten čas pro přílišnou bídu a hlad nemohl otec pomáhati synovi a syn otci. Matka neznala dceru, dcera matku a bratr bratru byl cizí. Tak z příčiny nedostatku se jim zakalilo vědomí vzájemné a přirozené lásky.
I naplnila se slova prorocká: Cizím stal jsem se bratřím svým a přespolním synem matky své.
Když nastala zima, zarývali se večer chuďasové na náměstích a na ulicích do hnoje, který někdo vykydal z koníren. Zima byla toho času tuhá, povětří studené a nestálé, oni ubožáci pak neměli šatů a byli nazí. Tehdy se neštěstí zdvojnásobilo a ti, kdo již v létě umírali hlady, byli teď postiženi ještě mrazem. Smrt vešla dveřmi otevřenými dokořán a hlad, mráz a nouze o kus šatu ji provázely. Dílo smrti bylo pak hrozné. Neměla smilování nad lidským pokolením, pronikla všechny končiny české země, zabila větší část smrtelníků a ti, kdo zbyli na živu, je nestačili ani pochovat.
Konšelé a starší města uzavřeli jsou tedy najmouti dělníky k vykopávání velikých hrobů, do kterých by se mohlo vložiti mnoho lidských těl. Hloubka těch hrobů byla tří láteř, šířka po každé straně deseti loket. Do každého z nich se vešlo tisíc mrtvol neb něco více neb méně. Podobných hrobů (strašlivých pro svou velikost) bylo počtem osm: jeden u svatého Petra v ulici Německé, do kterého uvrženo jest dva tisíce těl, u kostela svatého Lazara u malomocných dvě jámy, u kostela svatého Jana na Rybníčku dva hroby, v Psářích dva hroby, u kostela svatého Jana v Oboře jeden. Tyto hroby naplněny byly lidskými těly během šesti měsíců.
V čas jarní však, když se již země roztála a když odstoupilo zimní povětří, pohřbívalo se na písčitých ostrovech a v polích před městskými zdmi. Bylo pak ku povinnosti pohřbívání ustanoveno několik mužů, kteří pilně pracujíce celý den sotva stačili donášeti všechna těla do hrobů. Takové tedy množství lidu den co den zmíralo! Ve Starém Městě, jež jest lidnatější, vozila se těla ku pohřbení na vozích. A když se píše, že v jednom městě kolik tisíc lidí v krátkém čase zemřelo, jaký je asi úhrnný počet těch zemřelých v celém českém království? Město Pražské se nepokládá ani za třicátý díl celého království českého, a tudy bez pochybnosti praví se, že po celém království zahynula větší část lidí.
Někteří nejbídnější a nešťastní lidé, jsouce sklíčeni velikou nouzí, nemohli uchovati přirozenost svého těla obyčejnými potravinami a jedli jsou mrtvoly koní, dobytka a jakýchkoli zvířat, i scíplých psů. Ano také, což hrozné jest slyšeti a ohavné (však poněvadž to k sluchu mnohých přišlo, nelze nám věc pominouti mlčením), někteří na způsob psů štěkajících zabíjejíce lidi v tomto vlnobití bídy k zachování těla je požírali. Někteří pak oběšence se šibenic v noci pokradmu odnášeli, v čas postní toho nenechávajíce a nedbajíce bázně boží, jísti jich se nestrachovali, stud lidský se sebe svrhše.
Mimoto stalo jest se toho roku ve vsi řečené Hořany, náležející ku kostelu sadskému a pražskému, že jedna dcera, odloživši všelikou bohabojnost a nepamatujíc na lásku mateřskou, svou matku rozsekala na kusy a uvařivši