97

„Hledal půtky se zbrojenci Rudolfa Habsburského a vstal proti nim s mečem. Svatý biskup, který jest králův správce, dal jej tedy usmrtiti.“

Poděkoval jsem knězi a proklínaje biskupa i pány, táhl jsem do Pražských měst. – Mezi zemánky a po malých hrádcích se totiž vypravovalo, že Pražská města byla vydána smlouvami královně. I vážil jsem dlouhou cestu, abych v její družině nalezl živobytí a zbroj a dobrý meč.

Bylo mi jíti podrosty a hájky, bylo se mi skrývat, neboť krajem křižovaly tlupy a zbíjely lid a činily loupeže. I viděl jsem veliké trápení a nesmírné tresty, které Bůh seslal na naši krásnou zem. Lví srdce zajisté by osláblo při tom pohledu a železná vojska by ronila slzy a vojsko kamenné by zakvílelo hlasem. Viděl jsem prázdné statky, viděl jsem kouře, kterak se valí z osad, viděl jsem oběšence a hlavy bez těl a zutínané údy. Ach, kdo to vypoví!

Myšlenka na královnu sílila mne v strastech. Bral jsem se dál a dál a jednou jsem padl v lesích na jakýsi hlouček chudobných, ale počestných šlechticů.

„Rytíři,“ řekli mi ti lidé, „co chceš poříditi v Praze? Královna a kralevic, pan Václav, jsou jati. V samotě a v žalu tráví čas na pevném hradě Bezdězi. Střeží je přísný strážce.“

Nemaje, co lepšího bych mohl vykonati, zůstal jsem se šlechtici. Uchránili jsme tu a tam nějakého ubožáka před svévolí, ale vposled jsme byli rozprášeni. Tu mi nezbylo, než putovati dále. Šel jsem, kam mě nohy nesly, a tak odevzdán náhodě jsem vposled dorazil tam, kam jsem měl zprvu namířeno, do Pražského města, do města, které i teď mě hostí a které nám všem poskytlo útulek v tomhle křižovnickém špitále.

Když jsem zhlédl pevné hradby, vstoupila mi do srdce naděje. Zdálo se, že právem, neboť jsem nalezl dobrého měšťana Matěje, který mě přijal ve svůj příbytek. Byl to zbrojíř, koval ušlechtilé zbraně, dosáhl majetku i úcty a v dobrých časech dobře jídával. Měl dům, měl stáj, měl mouky nad hlavu – a co mu z toho zbylo? Za nějaký čas byl učiněný žebrák.

Křesťané, zkusili jste to na své kůži. Leckdo z vás pekařil pod vlastní střechou, leckdo z vás prodával v stánku krásné kraječky a měl dvě truhly šatů: jedny nosil do kostela, druhé na všední práci, a dnes má sotva kousek krzna. Vždyť víte, jak to chodí!

V zbrojířově domě bylo na počátku mého pobytu co jíst. Hostitel kladl přede mne tučná sousta a já mu říkával:

„Matěji, dám ti švarného koníka a vyplatím pro tebe plášť se zlatým krumplováním, který jsem zastavil v Uhrách u jakéhosi lichváře. Budeš se pyšnit mými dárky a nikdo nepozná, že nejsi šlechtic.“

Pah, když mě rozpálí jídlo a pití, dívám se vesele do světa. – Myslil jsem, že se časy obracejí, myslil jsem, že je vyhráno, ale kdepak! Na cestách, jimiž jsem proklouzl, vzrůstaly loupežné roty víc a více. Proradní pánové se vrhli na korunní zboží, které jim kdysi odňal slavný král Přemysl, po vší zemi vzešla krutá válka a do pražských bran se nedostal jediný vozík. Toť se ví: když ani sedlák s pytlem na zádech a husou pod paží nepáchne do města, když řezník nemůže zavadit o prasátko, nastává drahota a pro každého bída s nouzí. Za chvilku nemá ani krejčí do čeho píchnout a je na holičkách i zbrojíř. – Když jsem viděl, že dům mého hostitele chudne a že se mu všeho nedostává, hořklo mi sousto v ústech.

„Jakže,“ říkal jsem si, „já, urozený člověk, jím u měšťanského stolu? U stolu chuďasa, který se tak tak drží nad vodou? Ne, toho nelze snésti! Chci se postarat o nějaké nové živobytí a dej Bůh, aby to bylo živobytí vojenské, které přináší čest, vítězství a pokoj!“

V tu dobu obcházely jakési zvěsti, že se paní králové podařilo prchnouti z vězení a že našla útulek na Moravě. I pravil jsem svému hostiteli:

„Matěji, máš dobré meče, ale po dlouhý čas jsem už neviděl vejíti do tvé zbrojnice rytíře, který by se opásal některým z těch dobrých kusů. Je tomu hezky dávno, co u tebe zazvonily stříbrňáky a tvé řemeslo neprospívá.

Nemůžeš vystavit na odiv ani štít, ani kopí a meče (natřeny omastkem) leží ti ve slámě. Skrýváš je před lidskými zraky, skrýváš je před poberty. – Co je však meč bez paže, co je luk bez šípu, co je pták bez křídel? – Nuže, příteli, skytni těm svým v ohni kaleným synáčkům svobodu, dej je do rukou, které jim Bůh určuje, vydej je šlechticům!

V Pražských městech je nemálo rytířů, kteří sloužili Přemyslovi, a těm se nedostává toho, co tobě přebývá. –

Otevři nám tedy svou zbrojnici a my se zmocníme nějakých koní a svoláme lid a uchvátíme město. Potom postačí vyslat posly k milostivé královně a ona přijde a ujme se svého dědictví a v pokoji a v míru bude vládnouti. – Učiň, oč tě žádám, a navrátí se ti dobré živobytí a dojdeš cti!“

„Rytíři,“ odpověděl mi zbrojíř, „rytíři, dnes v bídě postavený a včera slynoucí slávou, je to můj statek a všechno moje jmění! Mám ho pozbýti? Mám se zaplést do nějaké nejisté věci?“