Asi za pět dnů po tom příběhu blížil se ke vsi Mlíkojedům malý průvod. Hans rozložen na hřbetě mohutné klisny broukal si modlitbu a díval se na toulavé psisko, jež čenichajíc zvěřinu táhlo se schýlenou hlavou podle boku jeho koně. Kdesi pod okrajem mračna křičel krkavec a ten pták a ten psík a to mračno vzbuzovaly těžké myšlenky. Jak jinak, vždyť v smutném průvodu jel na herce i Petr: ruce svázány stěží se držel v sedle. Klátil se jako pytel hrachu a dva sluhové Hansovi ho něžně podpírali.
Když tlupa dojížděla ke vsi, zahlédl ji jakýsi chasník a pokřižoval se.
Potom je potkala stařena a ta se skryla za strom. Při záhybu cesty zhlédlo pak Manderčanův průvod malé děťátko, které nějaká selka posadila na zelenou mez, aby nažala něco trávy, to děcko vztahovalo k Petrovi ruce a dalo se do usedavého nářku. Průvod dospěl až k mlíkojedským humnům a tu spadl bývalý kovář se hřbetu koně a omdlel.
„Rozvažte mu ruce,“ řekl Hans, „a vstříkněte mu do tváře něco vody!“
Sluhové tedy zůstavili svého pána nad kovářem a šli pro vodu a hledali studánku a pozdrželi se tak dlouho, že chasník, který je spatřil, a že stařena i matka, která položila dítě do trávy, mohli je snadninko předejíti. Učinili to velikým obloukem a s hlavou odvrácenou, neboť šel na ně strach.
Když pak vpadli do Nětčiných dveří, řekl mládenec: „Viděl jsem krkavce na obzoru a nějakého člověka, který má nad lidmi strašnou moc. Ten člověk byl podoben muži, který spal v tvém stavení a který přivedl tvého syna.
Pokud se týká toho, kdo byl svázán, mám za to, že jsem poznal Petra.“
Když chasník ještě mluvil, vešla stařena a pravila: „Po obloze se honí těžký mrak a je zlé povětří. I viděla jsem člověka, který spadl s koně a ten člověk měl tvář poctivou. Člověk, který jej rval, měl tvář nějakého supa.“
Potom přišla matka s dítětem na ruce a pravila: „Dejte mi trochu mléka, neboť u cesty leží člověk. Jistě hladoví, jistě upadl slabostí.“
Když domluvila ta paní, otevřela se vrátka statku a jimi vešel Flanderčan a za ním Petr a za ním dva sluhové.
Potom se postavil Hans doprostřed světnice a ukázal na kováře a řekl:
„To je Petr! To je hříšník, který odešel a který nemá nikde stání! Nalezl jsem ho, jak se přehrabuje v rudě. Zastihl jsem jej, jak porušuje nařízení a jak se sápe na majetek panovníkův a nedává králi tu částku, která je ustanovena.
Zastihl jsem jej pokryta hanbou. Lidé si ukazovali na jeho záda a ženštiny, které propírají sukně rudníků a neznají mrav ani křesťanský obyčej, skákaly před ním a bijíce se do hýždí sypaly mu na hlavu to, co se říká prašivcům.
Byl bych jej soudil a vydal katům, ale protože je mé srdce plné smilování a protože v mých prsou nesídlí hněv a protože jsi králova služka, zachoval jsem Petra při životě. Nechci jej vésti dále. Dávám mu milost. Sňal jsem s jeho rukou provazy a nezlámal jsem jeho hnáty, jako se podle práva děje tulákům.
Činím tedy, co jsem ti přislíbil, a přivádím toho nehodného člověka, aby se kál a na sklonku života učinil podle nařízení králových a podle přikázání božího.“
Nětka naslouchala Flanderčanovým slovům mlčky. Cítila velikou tíhu, nohy jí klesaly a do jejího srdce padal divný cit.
Cit úpějící lásky, cit, který má na rubu svého pláště krvavý znak!
Úzkost a žal, jež ji zžíraly, když spala v koutku ženských komnat, ty steré bolesti, ten uplynulý čas, ten čas ztracený, jara, po nichž je veta, a zmařené příběhy vzplanuly v jedinou výheň. I rozplakala se Nětka tak bouřlivě, jak naříkává maličké děcko. Potom si utřela slzy, přemohla se, chystala pro Flanderčana stůl. Vstavila jej doprostřed světnice a svému choti a Jakoubkovi, který se zatím vrátil, chtěla dát jísti u krbu. Byla tichá. Pracovala podle starého zvyku a jenom na malou chvíli pohlédla na Petra.
Měl krátký dech. Schýlená hlava visela mu dolů. Choval v dlaních lokty a na těch loktech byly zářezy provazů.
Barva jejich kůže se jen jen černala.
Nětka byla pokorná. Bůh a svatá Panna a mučedníci a dobré světice jí nikdy nepokynuli, aby se bránila. Byla věrna králi, sloužila královým služebníkům, ale v okamžiku, o němž je řeč, vybuchl cit její úpějící lásky. Nětčina duše učiněna jest ohněm. Změnila se v žár. Hořela jako ďáblův kožich.
Tu v prudkém hnutí udeřila Nětka dřevěnou mísou a ta mísa dopadla na udusanou zem a rozrazila se. Tu v prudkém hnutí vstal i Petr a Flanderčan se poobrátil. Ukázal rychle svou tlustou tvář a přestal jísti.