jen jméno nějakého Vítkovce, vykřikovali měšťané za pevnými hradbami: Ať žije náš milostivý klál!
To věru nedodalo hrdopýškům chuť k věrnosti. Ale co si měli počít? Povstati proti pánu, který byl tak silný, že se ho obávali králové? Zprotiviti se vladaři, který sahal po císařské koruně? – Na to nebylo ani pomyšlení. A dále: vždyť šlechticové byli znesvářeni mezi sebou! Jeden pracoval za zády druhého a každý strojil pikle proti svým příbuzným a přál si, aby jim Přemysl srazil hřebínek.
Když Záviše přibyl do své končiny a když viděl, že nikdo nemá odvahu pronésti slova, a když poznal, že zrádcové zrazují i svou zradu, ujal se pekelného díla. Velikost nebezpečenství a velikost královského nepřítele jítřily jeho pýchu. Přitahovaly jej, skýtaly mu naději, že buď mnoho získá, anebo všechno ztratí. Hrozná hra na život a na smrt jej okouzlovala. Pohrdal štěstím bez moci. Pohrdal dobrem bez slávy, věřil ve vítězství, věřil, že sprosté jméno zrádce patří jen tomu, kdo byl poražen. Ví Bůh, počínal si, jako by sám byl králem, a pýcha jej tak unášela, že snad ani nevzpomněl na své přísahy.
Rozum žádá věřiti, že Záviše nechtěl zpustošit české království. – Chtěl; nechtěl! Přičinil se o to! Zradil krále.
Vstal proti své zemi. Zradil svůj lid a bude mu pykati!
Jednou se prý shromáždili v místě, které sluje Jindřichův Hradec, mužové vítkovského rodu. Starci s dlouhými šedinami, bezvousí mužové osmahlé tváře, lovci s kolmou vráskou na čelech, šlechtici, kteří uvykli více chřestotu počitadla než cinkání mečů, páni usměvaví, páni podmračení, páni v sobolinách, v barevných kabátcích, ve zbroji i v kněžském šatě usedli na lavicích v bílé síni. Prvý se jal mluviti jakýsi stařec. Jeho hlas byl třaslavý a jeho slova byla licoměrná. Chválil mocné ujce, dorážel na ty, kteří se nemohli bránit, vynášel sebe, stěžoval si do ústrků, naříkal nad zlými časy, chtěl naznačit, že bědný osud velmožů je dílem pana krále.
Ten stařeček nosil nadarmo meč. Nadarmo se kdysi přepásal křižáckou zbraní, nadarmo zestárl ve cti a v držení hradů.
Po velmoži prvém mluvil druhý a třetí a všichni jako nějací ohaři, kteří ztratili stopu, kličkovali kolem králova křivdění. Již měli na jazyku pravé slovo, již již přecházely jejich rty v postavení králova slavného jména, ale strach a planost jim zhltly dech. Tak – ctnostní jako prostopášnice, jež se v myšlenkách oddává neřesti a jež se z bázně před holí svého manžela přidržuje navenek čistoty – vrhali uděšený pohled na bratrance, kteří se s nimi nepohodli a kteří by si mohli zapamatovat, že urážejí krále Přemysla. Jejich zrak se smekal s jednoho na druhého a byl pln nedůvěry. Jiskřil, pohasínal, rozněcoval se, svítil jako palčivý stud. Když se dosyta vymluvili, vstal Záviše a řekl hlasem, který bývá v obyčeji při rozkazech podkonímu:
„Dva roky slyším, že vás král ochuzuje, dva roky naslouchám vašim nářkům. Slibovali jste Přemyslovi pomstu.
Chcete, aby byl sražen. Každý z vás mi proti králi přisahal: ovšem tajně, v skrytosti, za stěnou komnat, při nenadálých schůzkách, při schůzkách smluvených, vycházeje z chrámových dveří a při křtinách. Teď je čas učiniti ty věci utajované skutkem. Rudolf Habsburský táhne proti Přemyslovi. Nastává válka. Chcete svému králi přispěti?
– Nikoliv! Zůstaňme v záloze a v rozhodné chvíli napadneme jeho hrady a města!“
Když to Záviše řekl, nastalo ticho. Jeden velmož s ústy pootevřenými se přikrčil ke stěně, druhý stojí jako solný sloup, třetí – dlaň u ušního boltce – naslouchá u vyjevení a snad si myslí, že po těch slovech udeří boží posel.
Smrt, ďábel a zrada mívají někdy tvář jako sličné ženštiny. Jejich podoba je přelíbezná, jejich hlas zní jako krásné zvuky píšťal, když se však poodhrne nad lýtkem ďáblice šat z dykyty, je vidět nahou kost a strašné hnisání vředů.
– Nějak podobně tomu bylo i se Závišovou zradou. Když se schylovalo k srážce mezi Přemyslem a králem Rudolfem Habsburským, když vojska stála proti sobě, učinil Záviše, co si byl usmyslil, a donutil Přemysla k potupnému míru a připravil tak jeho druhou porážku v bitvě na Moravském poli. Po pádu velikého krále zavládl v české zemi strašný nepokoj a hlad a mory. Lid umíral. Jedno vojsko bojovalo proti druhému a nikdo, ani kupec ani kněz ani žebrák, svírající v své dlani drobný penízek, si nebyl jist životem. Běda, přemnozí lidé ukazovali teď na Záviše prstem, přemnohá kletba stihla jeho hlavu. – Nejstrašněji proklela snad Falknštejna královna.
Ale stalo se, že v té nouzi a tísni poklekl Záviše jednoho dne před královnou a že jí řekl:
„Paní, vzbouřil jsem vojsko za šikem krále Přemysla, napadl jsem jeho hrady, poplenil jsem je, způsobil jsem mu mnoho škod. A neříká se nadarmo, že pro nepokoj a nejistotu v týle a pro ztracení svých záloh byl král Přemysl donucen k potupnému míru. – Bůh, který mne bude souditi, shledá snad strašným tento čin, ale andělé připomenou laskavému Ježíši, že jsem činil to, co mi bylo vloženo do srdce.
Což Bůh a Panna Maria nepřikazuje, aby rytíři bránili svůj rod? Což jim nerozkázal, aby smyli každou urážku krví?
Což jim nedal meč, aby rozhojňovali své zboží, což jim nevložil v mysl touhu k růstu a k zdaru?