nešťasten. Nešťastní lidé ho tedy litovali a snad pro vlastní útěchu činili jeho hoře větším, než bylo podle pravdy.
Bída spojuje ubožáky a vnuká jim divné básnění a divnou ochotu k víře, vnuká jim naději, a protože s novým knížetem přicházívá změna, a protože jména knížat je jako znaménko rozličného času, stalo se, že mezi prostým lidem vzrůstala řeč o dobrém kněžici, který strádá, a který se jednou místo svého bratra ujme dědictví, a který je označen k vládě, a který promění útisk v laskavější panování.
Podobné zvěsti a podobnou víru šířil i Ojíř. A protože Soběslava miloval, činil to s dvojnásobnou ochotou.
Postavení Ojířovo bylo pak velmi žalostné. Sotva totiž nastoupil Vladislav II. vládu, rozptýlil staré knížecí sluhy a učinil komorníka svým pacholkem. Kníže znal Ojířovu příchylnost k rodině Soběslavově a aby ji ztrestal, ukládal mu často klusati po boku svého koně. Ojíř se nesměl ani opozdit, ani vyraziti před pánovu ostruhu.
Jednou prodléval Vladislav v pražském podhradí a tu k němu přiběhl posel a pravil:
„Kníže, v ssutinách svatojiřského kláštera přechází světlo a to světlo je neuhasitelné a uniká a skáče před lidmi.“
Vladislav, vyslechnuv zvěst, rozkázal, aby mu přivedli koně a vyhoupl se do sedla a dal se v cval. Projel branou, vstoupil na dřevěný most a sledován Ojířem, blížil se ke středu řeky. Most se otřásal, břevna duněla a cesta šla bystře vpřed. Již byli nad hlubinou, již byli v místě, kde je největší hloubka. Tu padla tíseň na všechny, kdo spěchali v tom průvodu. Knížecí hřebec se vzepjal a ržál. Potom dopadl předními kopyty na mostní břevno a dolehl na ně takovou silou, že se pohnulo ve svém uložení. Kníže sevřel svými stehny hřebce, až mu vyrazil dech, bodal ho do slabin, trhal uzdou, ale zvíře zůstalo nepohnuto. Bylo slyšeti, jak sténá lidským hlasem, bylo slyšeti, že pláče, a nemohlo učiniti ani krok.
Kdo mu v tom bránil?
Ojíř vypravoval po mnohých letech sedlákům, že to byl Soběslavův anděl strážce. „Hodil jsem pod kopyta hřebce andělův pás,“ říkával. Ale jiní lidé byli nakloněni věřiti, že koně zastavily duše zemřelých.
Tak vznikla pověst, že mrtví mučedníci volají, aby se Soběslav vrátil a pomáhal selskému lidu proti svévoli. Tak vznikla pověst, že zázračná světla, která té noci chodila po ssutinách kláštera, učinila jedno z břeven mostu nepřekročitelným a propůjčila hlas němému tvoru.
Knížeti Vladislavu líbila se opět jiná bajka: věřil, že nad hrobem svaté Ludmily vyšlehly plameny na znamení slávy.
Domníval se, že hřebec zešílel jen proto, aby byla obrácena pozornost k chatrnému mostu, a slíbil a zavázal se, že místo práchniviny, jež puká a jež se drobí, dá vystavět most z kamene, po kterém by mohly přejíždět houfy jezdců.
Výprava
Když se po mnohých letech stala ta myšlenka skutkem a když se s břehu na břeh klenul kamenný most, byl Vladislav jist, že všechny příčiny díla spočívají v rozhodnutí, které mu bylo vnuknuto. Ale podobná víra příliš připomíná marnivost a pýchu, neboť Vladislav neučinil ve věci mostu nic víc, než že propůjčil hlas a jazyk potřebám, které ležely v důvodech všedních a přece slavnějších, než je vládcův rozmar: Podhradí rostla, život se rozmnožoval a bylo dosti těch, kdo měli odvahu a kdo si osvojili dovednost kráčeti přes překážky. Z těch příčin a z té dovednosti vzniklo nad řekou všech dvacet oblouků. Most Vladislavův či most Juditin je pouhé jméno pro věc kupečka, který klopýtá pod svým rancem, a pro umění kameníků, kteří dokončivše dílo zevlují do proudu a jako neviňátka plivají přes zábradlí.
A to, co platí o cestě přes jedinou řeku, platí i o cestách dalekých: Přibývající obchod, nesčetné vztahy k východu, potřeba výboje, moc saracénská a nezměrná moc papežů (která vnutila panovníkům jedinou vůli) a vše, co bylo shodné, a vše, co se mělo srazit s cizím světem, dalo se v křesťanském spolku na pochod. Víra v Ježíše Krista, vroucnost a svaté toužení propůjčilo pak zástupům jméno křížových výprav. I táhli rytířové, aby vytrhli zemi Ježíšovu z područí saracénského. Chtěli označit křížem místo narození Páně, chtěli růžemi a bílým kvítím ověnčiti svatý hrob.
Vladislav uchvácen duchem té vznícené doby a touhou měřiti se s ostatními knížaty, připjal si rovněž kříž. Potom shromáždil veliké vojsko a vytrhl z české země.
Sotva překročil hranici, vypravili se věrní Soběslavovi za svým knížetem a nalezli jej v jakémsi německém městě na březích řeky Mohanu. Byl zabrán v nicotné dílo a zdálo se, že netouží ani po dostiučinění, ani po pomstě.
Ale říká se, že žádné lidské srdce není dost silné k vábení moci, říká se, že vlny se valí podle větru, říká se, že není silnějšího dutí než proud myšlenek a vzpomínání na to, co se nám přihodilo neprávem a vinou lidské zloby.