zvedala skála. Tu roklinu bylo snadno uzavříti a Břetislav rozkázal zrubati kmeny a svaliti je k okraji propasti.
Když pak v den po oktávu marianského svátku přitáhlo Otovo vojsko, dal mu Břetislav projíti těsnou soutěskou.
Brali se jí jako stádo, jež kráčí na smrt. Prosmýkli se podle kolmé stěny, ale dříve než poslední voják vkročil v její stín, rozkázal kníže zavaliti cestu. I snesly se balvany a nachystané hranice špalků a kmeny s větvovím padaly dolů. Potom vybuchl rachot a ozvěna rachocení a všechno vojsko vzkřiklo a hrůza hnala je vpřed. Němečtí zbrojenci netušili pranic o včerejší porážce, ale viděli, že nepřítel je jim v týle a uchvátilo je běsnění. Letěli nestarajíce se o své mrtvé, letěli nestarajíce se o vévodu a strhli jej v divoký útěk.
„Pane,“ pravil Otovi ten, kdo byl průvodcem vojska, „co nevidět se údolí rozšíří. Co nevidět dorazíme k vrchu, který se nazývá Kobyla. Tam jest místo tvého setkání s císařem.“
„Rychle! Rychleji!“ odpovídal Oto znamenaje, že v lese nad cestou je slyšeti hlasy a praskání větví.
Ale dříve než mohl vykřiknouti po třetí, narazili lidé běžící v popředí voje na hromady mrtvol. Došli k včerejšímu bojišti. Tu se vydral z úst vojska nový výkřik zoufalosti. Tu vysvitlo všem, že vběhli do léčky. Tu jim vysvitlo, že propadnou hrdlem.
Po přehrozné porážce obou svých sborů povolal k sobě císař Vintíře a řekl mu:
„Býval jsi nápomocen českému knižeti a přistupoval jsi přede mne s prosbami. Nyní já, který jsem ti odpovídal a který vlídně jednal, žádám, abys odešel k vojsku severnímu. Vede je saský král Ekkehard a Bardo. Spěchej tedy za nimi, nalezni je, řekni jim, co mě potkalo, a ponoukej je, aby ustoupili do země saské.“
I vsedl tedy Vintíř na kůň. Naplnil si sedlový vak jídlem a aby se zalíbil svému císaři, vydal se nejrychleji na cestu.
Za několik dnů dorazil k vojsku Ekkehardovu. Zastihl je v kraji, který slove Bílina. Tu končinu Ekkehard poplenil a chtěl právě táhnouti hlouběji do Čech. Když se hnul k Hněvinu mostu, setkal se však s Vintířem. Vyslechnuv, co se událo, byl zachvácen velikou lítostí. Nedbal již rad. Chtěl zkoušeti mysl Břetislavovu a poslal k němu (toho mluvčího knížat) Vintíře.
Zatím Břetislav se blížil k Ekkehardovi se strany hradu Domažlic. V čele jeho vojska šel sbor pištců a jezdec nesoucí knížecí znamení. Potom kráčeli nosiči kořisti. Kníže sedě na hřebci bral se před družinou druhou. Za ním byli vedeni spoutaní velmožové a zajatci vlekoucí vozy. Vposled šlo vojsko a lidé podávali tomu vojsku jídlo a džbány mléka.
Když pak Vintíř stanul před knížetem a když vypověděl, co mu bylo uloženo, rozpojil Břetislav své rty a řekl:
„Zdá se mi, že zpola prosíš a zpola vyhrožuješ. Věru, kdybys nebyl člověk svatý, neměl bych odpovídat. Tobě však pravím a to vyřiď svému Ekkehardovi: Knížeti není o rady zle. Ví, co má dělat. Neobává se hrozeb. Pohrdá vychloubači, ty však, Ekkeharde, máš štěstí, že je tak velkomyslný a že ti dává lhůtu tří dnů. Do té doby vyjdi ze země a nepopouzej jeho hněv. Jinak ti utne hlavu a položí ji obličejem k tvému zadku.“
I odtáhl Ekkehard s velikou hanbou.
Po ztracených bitvách myslil císař jen na pomstu a nic si nepřál vroucněji, než potrestati smrt vznešených knížat, kteří byli v Čechách pobiti. Chystal válku. Připravoval se celý rok. Potom vtrhl třemi mohutnými proudy do Čech a zaplavil celou zemi. I hořely hrady a pustla pole a lidé padali do otroctví. Bylo se báti hladu. Šířil se strach, že v té pohubené zemi po leta nevzejde obilí a že oráči, kteří uniknou pomstě meče císařova, budou zasaženi nedostatkem a že tak všichni pomrou. Té smrti bál se i Břetislav. Viděl, že jeho země má podobu strašné rány, viděl, že lidu uchází krev, a žal a strašení, jež jediné jest dovoleno knížatům, mělo jej k tomu, aby ukončil válku.
Cítil, že volání smrti a hladu musí odpověděti hlasem života. Cítil, že jeho vůle jest vůle těch, kdo vedou válku s vojsky. Děsil se umírání dítek. Bylo mu snadné padnouti, bylo mu nesnadné vzdáti boj a zvolil věc nesnadnou.
Poddal se. Přijal strašné podmínky vítěze. Oděl se v roucho kajícníka a bos kráčel v ústrety císaři.
I bylo mu dovoleno, aby si ponechal z výbojů polských jen dvě země. Bylo mu rozkázáno, aby zaplatil zadržený poplatek a dále náhradu, která byla osm tisíc peněz německých. Bylo mu rozkázáno, aby uznal právo císařovo.
Břetislav souhlasil. Líbal zem před nohama císaře a myslil s pevností na své vojsko.
Potom, když se zvedl z té rány, táhl Břetislav do války uherské. Táhl na Slovensko a připojil tu starou zemi k zemím českým.
Tehdy se mu snad zdálo, že poznovu naplnil podivnou vůli, která se ozývala v jeho snech. Tehdy se mu zdálo, že přes burácející čas přejímá z rukou Boleslavových dědictví Svatoplukovo.
Daleká vlna paměti vmetla k němu jakési vypravování známé i unikající a v tom vypravování snad se mluvilo o