Stařenin krok je tichý. Mech stře se pod její patou, houština ji propouští: může se přiblížiti až k dubu, s nímž rozmlouvá bouře a v kterém bydlí včely. Ten starý strom se podobá nesmírnému úlu. Zní v něm tajemství.
V bzukotu včel ozývají se jména krajin, řek a předků. Zachvívá jím tajemství řeči a to tajemství a ta řeč tichounce zvoní u Stařenina ucha. Plyne v jednotvárném vypravování o věcech zapomenutých, o věcech bez paměti, o věcech utkaných ze snů, jež sotva zaslechnuty se ztrácejí jako dech okvětí rozeklaných slunečním žárem a ústy hmyzu.
Zatím rybář, který sledoval Stařenu až na rozhraní houštiny a volného prostranství, zůstal v úkrytu a hleděl na její počínání. Zří roj obletující prst Stařenin, zří její pochýlenou hlavu, zří, jak naslouchá slovům vyletujícím z dutiny úlu. Poznal, že Stařena je samo tajemství, a tu chce odhoditi luk i šíp. Tu vstává, aby prchl z těch míst plných strachu, ale pod jeho nohou se vyšvihne větev a skákajíc jako plaz zadrží jej v chůzi. Muž ustrnul a zůstal bez hnutí. I slyšel pak zapraskání a přihlédnuv spatřil, jak z protější strany se prodírá křovisky medvěd. Slídil po plném úlu. Stál již za Stařenou, ale ta (jako by na čas opustila své vlastní tělo) naslouchala jen slovům, jež s včelím bzukotem vzlétala z dutiny dubu. Roj sledoval její zdvižený prst a její nachýlené ucho zůstalo v poloze naslouchání. Zatím zvíře přisedlo na zadek a zvolna se vzpřimovalo.
Tehdy rybář zahoukal. Napjal luk, vypustil šíp a ten šíp zasvištěl povětřím a s chvěním se zaryl do dubového kmene. Pronikl kůrou a na tři prsty hluboko se zaklesl do dřeva.
Podivný je to lov, při němž lovec obětoval šíp stromu, a při němž zvíře ulovilo člověka.
Rybář, muž, v jehož prsou se hnul temný cit, čeká v úkrytu. Bdí nad tajemstvím, které pohltilo Stařenu, a žádá a prosí je, aby nevydalo nic ze svých úst. Nechť tajemství svírá své zuby! Nechť svírá svou pěst! Nechť se pozorně sklání nad tím, koho pohltilo!
Když minul čas, čekali mužové, ženy, dítky a celý kmen na Stařenin návrat. Přešla dlouhá chvíle, přešlo bezpočet chvil, byla noc a nastalo ráno.
Jak hrozné věci Stařena poslouchá, že se nevrací?
Mužové polekáni volají, aby déle neprodlévala, ženy bědují. Zapomněly na Stařeninu krutost a tábor se rozléhá jejich nářkem.
Nechť se vrátí! Nechť nalezne svou cestu! Nechť určí kozičku, která má být toho hladového dne udávena!
I stalo se pak, že před shromážděný kmen vyběhl rybář, který věděl o Stařenině smrti. Pobíhal před muži a jeho skok se podobal skoku jelenímu a skoku liščímu. Pobíhal před muži a ženami a vedl kmen cestou děsu až na pahrbek, kde rostl starý strom. Tu mužové šli za rybářem s třesením a mnoho žen se opožďovalo.
Když přišli k dubu, s nímž rozmlouvá bouře a věštící včely, spatřili Stařenu, jak leží s rukama rozhozenýma a bez ducha. Dále spatřili šíp rybářův tkvící v dubovém kmeni a vposled medvěda, který zvolna couval v březové mlází.
Když se slunce na své dráze vyhouplo až k nejvyššímu místu, když kratičký stín ležel u pat keřů a když strach a tíseň vzrostly, hnul se kmen. Ženy i mužové zvedli svá břemena a kruh křiku obklopil tábor. Ječící zmatek otřásal pak ležením. Srážel dobytek i lid, vrhal je na kolena a proplétal jim ruce i nohy. Drůzy těl visely na smycích, hromada trupů a hlav se válela na suché trávě. I zdálo se, že kmen nezvolí žádný směr.
Tu předstoupila Stařenina sestra a houká do dlaní a uchopí prvé saně a vykročuje směrem k východu.
Za starou ženou předstupuje pak před kmen muž. Předstupuje rybář, který zná tajemství, předstupuje před kmen a smýká svými saněmi na stranu opačnou. Jde, pobíhá, volá velikým hlasem a smyk skáče mu snadničce v patách.
Rybář je nejsilnější. Šíp jeho luku tkví ve stromě, s nímž rozmlouvají blesky. Zřel tajemství a ví snad o pastviskách, která se zelenají.
Někteří mužové a některé ženy dali se směrem, jímž kráčela Stařenina sestra, ale jiní obracejí své saně a řadí se za rybářem. Rod se rozdvojil. Koše, smyky a obtížená ramena zakolísala dvěma směry a změť těl se zvolna přelévá v souvislé a vzdalující se proudy. Stará žena kráčí k východu. Muž jde na západ. Sám táhne nejtěžší saně.
Slyší hluk zástupu, který jej následuje. Popruhy zařezávají se mu do ramen a z jeho úst tryská divoká a řvoucí radost.
V podivných drahách kříží se lidský čas s časem udaným sluncem a dlouhý je věk stromů i lidí. Potká-li muž po letech dceru svého bratra, snadno ji pojmenuje jeho jménem, neboť čas uchovává lidskou tvář. K nerozpoznání jsou si podobni sestry a bratři, ženy, muži i starci, neboť rod pokračuje v jedné podobě s otce na dceru a s matky