osvobodili se ze jha avarského i Slované chorvatští a alpští. V Dakii učinil konec panství chakanovu Kuvrat a tak všechny země slovanské byly prosty nepřátel.
Ale na západě, v říši, která se zvala Austrasie, panoval král jménem Dagobert a ten věřil, že země, kterými dlouho přecházela válka, budou zesláblé, a že se jich lehounce zmocní, Zchystal tedy vojsko a hotovil se vpadnouti na území Samovo.
Dagobert skončil přípravy k válce na jaře. Tehdy brala se právě jakási kupecká družina z Frank k Moravskému poli. Šla cestou bezpečnou, nedbala pranic opatrnosti a zamířila hlouběji do země k sídlištím slovanským. I dal kupec složiti břemena se soumarských hřbetů a poručil chřestiti kusy, které byly z kovu, a roztřásti ty, které byly utkány. Činil to před slovanskými muži, ale ti mužové byli bojovníci a vrhli se na kupce a zabili jeho družinu.
Potom pobrali zboží. Kupec vyvázl jen zázrakem. I šel ke králi Dagobertovi a plakal před ním a v pláči jej prosil, aby mu získal právo. Král slíbil, že tak učiní, a poslal posla Sicharia ke knížeti Samovi.
Sicharius byl pak člověk znalý jazyka slovanského a vynikal obratností. Jedna ctnost byla mu však zcela odepřena a ta ctnost se nazývá zdrženlivostí.
Přišed do hradiště Samova, jal se Sicharius mluviti povýšeně a v tu chvíli chtěl jednati s knížetem. Ale Samo prostřednictvím svých sluhů se otázal, odkud Sicharius jde, proč přichází, a jak je oděn.
Tu sluhové odpověděli:
„Přichází od Dagoberta, žádá náhradu za loupež a je oděn jako Frank a mluví jako Frank.“
Tehdy řekl Samo:
„Nechť mluví s Franky Frankové.“
Řka to opíral si bradu o dlaň a smál se zíraje, jak sluhové odhánějí posla a jak mu ukazují cestu.
Sicharius nebyl však obratný nadarmo. Odešel jen, aby si opatřil slovanský oděv. Získal to, čeho si přál, lstí a jinou lstí se mu podařilo stanouti vposled před knížetem. Tu jal se mluviti a osloviv nedbale Sama, řekl:
„Král a pán Dagobert si žádá, abys nahradil škodu, která se stala kupci!“
Samo poslouchal a nořil prsty do své brady. Zdálo se, že je rozveselen.
„Sicharie,“ řekl, když posel umlkl. „Nahradím kupci zboží i rány a nadto mu dám meč zlacený v ohni, ale Dagobert učiní, jako činím já, a nahradí mým kupcům všechno, co jim bylo uloupeno na území íránském.“
Sicharius dal prý na to přímé vybídnutí potměšilou odpověď, a když se mu Samo vysmíval, upadl do hněvu a lál a hrozil a byl tak zpupný, že se dopustil urážek.
Tu Samo pokynul sluhům, a když předstoupili, řekl: „Vezměte posla a zaneste jej až k valu a tam jej pohoďte do trávy!“
Sluhové učinili to s radostí.
Když Dagobert zvěděl, že vyjednáváním pranic nezmůže, vytrhl proti Samovi vojensky. Bral se třemi proudy.
Alamani, které vedl vévoda Chrodobert, tvořili proud prvý. Ve vojsku druhém byli Bavoři. Ve třetím stál Dagobert a s ním stálo přemnoho lidu franského i mnoho žoldnéřů langobardských, které král najal v Itálii.
Na počátku podařilo se žoldnéřům langobardským a Alamanům zvítězit v menších potyčkách, ale hlavní voj králův narazil již blízko pomezí Samovy říše na tvrdé hradisko, jemuž bylo jméno Vogastisburk. To hradisko Dagobert oblehl, ale kníže vyšel s vojskem před valy a svedl bitvu, která trvala tři dny. Tehdy byl král poražen.
Utrpěl přetěžké ztráty a zanechav Slovanům celý tábor se stany i s hojnými zásobami spasil se útěkem.
Zvítěziv tak rozhodně neoddal se Samo nečinnosti, ale najížděl až do Durynska. Jeho síla vzrůstala a vliv králův byl menší a menší. I vytrhl se srbský kníže Drevan z poddanosti íránské a podrobil se moci Samově. Potom sahala říše Samova daleko za hranice Čech.
Zatím pomýšlel Dagobert na odvetu. Sbíral vojsko, chystal se k výpravě, ale ustavičné vpády slovanské bránily mu v soustřeďování sil a nutily jej k potyčkám a připravovaly mu řadu drobných porážek. V té tísni nabídli se králi Sasové: slibovali mu, že za slevení platů budou státi proti nájezdům na říšské hranici. Král to nabídnutí přijal a Sasové uvázali se v službu. Jejich místo bylo v horách na českém pomezí. Zřídili tam záseky a stráže, ale vojsko Samovo nadále procházelo těmi strážemi. Když se pak tíseň ještě zvětšila, zřekl se Dagobert části království.
Postoupil ji Sigibertovi v dobré víře, že se mu podaří to, co se nepodařilo Sasům. Ale ani Sigibert neměl proti