výtky pro bezuzdný život a jeho pousmívání odpovídalo bouřnému smíchu knížete.
Duše Svatoplukova neděsila se pražádné krutosti. Pohřímávaly v ní války a velikost, která jí byla dána, zbavila navždy to přeslavné kníže lítosti a smilování.
Wiching živil divoké smýšlení Svatoplukovo, jež křivdu činilo právem.
Na divých honbách, pod trámovím hodovních síní i tehdy, když vládce pokryt krví vracel se s bojiště, opakoval mu svá licoměrná slova.
Zatím Metoděj řečí, jež bila jako zvon, stavěl před tvář knížete příklady svatých a horlil proti jeho pokleskům.
I stalo se, že Svatopluk znelíbil si arcibiskupa a že naslouchal jen Wichingovi a jeho latinské mši. I stalo se, že kněží franští posílali stížnosti a žaloby k papeži a že Wiching vypověděl poslušnost svému arcibiskupu.
Potom předstoupil Metoděj před knížete a tázal se ho, co učiní a jakou mocí přiměje biskupa, aby jednal podle pravdy a závazků. Svatopluk škubaje pak opaskem odpověděl:
„Učiním podle vůle papežovy, učiním, aby ke konci přiveden byl spor a vládla jednota.“
Potom zavolal velikým hlasem Wichinga a kázal mu čísti list papežův. I poklonil se biskup a požehnav se znamením kříže četl: „Ve jménu Boha svatého a s místa Petrova pravím, že prohřešek a blud se skrývá v činění arcibiskupově a pravdu zjevnou že zastávají ti, kdo s kněžími latinskými zajedno jsou.“
Když biskup dočetl, zůstal schýlen a list chřestil mu v pěsti. Tak minula chvíle ticha. Vposled Svatopluk udeřil na meč a v hněvivém chvatu soudil. Přikývl Wichingovi. Položil mu dlaň na rameno a zůstavil bez povšimnutí Metoděje.
I zachvíval se franský kněz štěstím a list v jeho pravici vydával zvuk jako praskající větévky. Biskup svíral jej v pěsti, bál se jej odložit, neboť ten list nebyl dílem papežovým. Psal jej franský jáhen ve Wichingově jizbě.
V těch časech obsáhla pak říše Velkomoravská nesmírné území. Svatopluk vládl Moravě sahající hluboko do Dolních Rakous k Dunaji a vládl Slovensku a Čechům a Srbům k Sále a k Odře. Na východ sahala pak jeho moc až k Povislí a z končin saských byl mu odváděn poplatek.
Ale ty širé bránice zdály se býti těsnými pro touhu, která vedla Svatopluka vždy k novým výbojům. I vzpínalo se dychtění knížete (jako se vzpínají klisny pod divokým jezdcem) a neslo jej od bitvy k bitvě. Léta Páně 883 a opět roku 884 vpadl do Panonie jako vlk a nesvobodné obyvatelstvo většinou vyvraždil a přední muže té země zohavil, dav jim zutínati ruce a vyrvati jazyky. V té době byl knížetem panonským Arnulf. Když se císař Karel III. doslechl o pohromě, litoval Arnulfa a chtěje mu přispěti vešel v jednání se Svatoplukem. I sjednal mír v lese Vídeňském, nedaleko Tulnu. Tam obklopen jasnými družinami naslouchal Svatopluk slovům císařovým. Pýcha sloužila za stupeň jeho nohou a anděl té pýchy se vznášel nad ním a vítr pocházející z letu andělského hýbal jeho dlouhými vlasy.
Smrt
Přízní Svatoplukovou vzrůstala moc Wichingova a jeho neláskou umenšoval se vliv arcibiskupův. I zůstával Metoděj uprostřed svých žáků a trávil s nimi čas, uče je a přepisuje Písmo. Tehdy obklopovalo arcibiskupa dvě stě podjáhnů a jáhnů. Z jáhnů pak nejproslulejší byl Gorazd, který si vedl po příkladu mistra a měl ducha neohroženého. Toho Gorazda miloval arcibiskup ze všech nejvroucněji a ustanovil jej svým nástupcem. Bylo je pak zhusta vídati, jak se naklánějí nad knihami, jak rozmlouvají a jak zpívajíce jdou pospolu v čele shromáždění, neboť bylo jim konati daleké cesty, aby zvěstovali lásku boží a jméno Ježíšovo. Kolem roku 880 brali se tak severním krajem moravským a tu vyšel jim v ústrety český kníže Bořivoj a žádal si křtu. Byl mu udělen a milost a požehnání skanulo na jeho hlavu i na hlavu jeho ženy, která slula Ludmila.
Když to vše bylo vykonáno, když byl ustanoven nástupce arcibiskupův, když se naplnilo poslání apoštolské a když staroba a smrt se již opovídaly, svolal arcibiskup své věrné učenníky a takto k nim promluvil:
„Znáte, jak mocní jsou kacíři v zlém konání a jak se snaží, aby kalíce slovo a písma napojili bližního svého smrtelnou záhubou. I užívají k tomu dvou věcí: výmluvnosti a přísnosti. Oné na lid příliš prostý, této na muže příliš bázlivé. Doufám však, že duše vaše dobře opatřeny jsou a že řeč výmluvná vás nesvede s cesty. Vidím a uhaduji, že prázdný klam nevezme vás v plen a že nedáte věžím srdcí svých třásti se hrůzou. Neboť slyšeli jste, že není se nám báti těch, kteří vraždí tělo, ale duši nemohou zahubiti.“