71

dvanáct klíčů a řekl:

„Těch dvanáct klíčů jest od dvanácti truhlic. A bývá věc slušná a obvyklá, aby ten, kdo má klíče, měl i zámek, který se hodí k těm klíčům. Rozdej tedy věc prvou mezi dvanáct kardinálů a já učiním totéž s věcí druhou.“

Kdy? mnich uposlechl a když se kardinálové poradili mezi sebou a když se poradili s papežem, řekl nejsvětější kněz toto:

„Chyby, kterých litujeme, neškodí.“

Potom poslové propuštěni byvše z rady, odebrali se do svého přístřeší. Když však nastala noc, uchopili jejich sluhové truhly, o kterých bylo vypravováno, a vnesli je do kardinálských komnat.

Nazítří (jak je zapsáno v kronice děkana kostela pražského) postavili se poslové opět před kapitulu a pán apoštolský otevřev svá ústa, pravil:

„Jako jest ukázati přísnější trest vůči zatvrzelcům v bezbožné vině, tak zase těm, kdož uznávají svou vinu a jí litují, ochotně popřáváme souhlasu a na rány od nepřítele zasazené užíváme léků milosrdenství. Neboť velikým hříchem jest cizí majetek bráti, ale větším hříchem křesťany nejen olupovati, ale i zajímati a zajaté jako hovada prodávati. Co jste spáchali v Polsku, jak nám bylo oznámeno hodnověrnými zprávami, jest zvláště ošklivé. A že nikdo nesmí bez našeho dovolení s místa na místo přenášeti tělo svatého, o tom svědčí církevní zákony, to zakazují podání Svatých otců. Božské výroky káží, aby ti, kdož se něčeho takového opováží, byli udeřeni mečem klatby. Ale protože vy jste to učinili buď z nevědomosti nebo pro dobrý úmysl, ustanovujeme, aby za tuto tak nerozvážnou opovážlivost kníže váš a biskup vystavěli na příhodném místě klášter, všemi kostelními potřebami a výsadami hojme nadaný. Nechť v tom klášteře ustanoví osvědčené osoby a nechť v něm zařídí obvyklé úřady, tak aby se tam mohly stále konati služby boží za živé věřící i za mrtvé až na věky! Možná, že aspoň trochu bude tím smyta před tváří boží vina vašeho přestupku.“

Z té příčiny vystavěl potom Břetislav ke cti svatého Václava velmi krásný kostel ve Staré Boleslavi.

Toho času vládl v římském císařství Jindřich III. a to byl pán nadmíru hrdý. Měl nesmírnou moc, měl markrabí, poroučel králům a kam se hnul, následovalo jej skvělé komonstvo. Velmožové jej milovali právě tak jako lid a jako zbrojenci, kteří byli hotovi vytrhnouti na každé jeho znamení do pole.

V témž císařství žil tehdy arcibiskup jménem Bardo. Sídlil v Mohuči. Když se mu doneslo k sluchu, že český kníže a český biskup se zanášejí myšlenkou zříditi v Praze arcibiskupství, a když viděl, že jenom maličko chybí, aby to arcibiskupství bylo učiněno skutkem, velice se rozhněval. I dal se na cestu a přišed k císaři, řekl:

„Pane, ty, jemuž je propůjčena vláda a konání spravedlnosti, chceš mlčky přihlížet k počínání tak ohavnému?

Nedoneslo se ti, že moc arcibiskupství, které po všechny časy bývalo nejslavnější, má býti ztenčena? Nedoneslo se ti, že i tvé císařské právo jest zlehčováno konáním knížátka, jež ve své zpupnosti poplenilo zemi polskou?

Nedoslechl jsi, že tam Břetislav vydrancoval všechny poklady? Přemítám o tom dnem i nocí a nemohu připustit, že věda to, nesbíral bys vojsko.“

„Arcibiskupe,“ odpověděl císař, „věz, že jsem již všechno uvážil, věz, že mě pálí to, co učinil český kníže, a že se mi svírá srdce při pomyšlení na jeho pýchu a na jeho kořist. Pozbyl jsem barvy, hněv zavál můj spánek a celou dnešní noc jsem rozvažoval o válce. Byl jsem na pochybách, teď ale je již sepsán osud toho knížete a co nevidět se naplní!“

Potom řekl císař, že chystá polní tažení a že česká země bude napadena se dvou stran: ze severu od hranice saské a z jihu, z končin bavorských.

Když to arcibiskup uslyšel, řekl císaři:

„Pane, nebývá v obyčeji arcipastýře, aby kráčel v boj a vedl vojsko, ale neprojednává se věc mého úřadu? Nenutí mě důstojenství, abych ztrestal smělost biskupa, který se chce stavěti na roveň arcibiskupu mohučskému? Svěř mi tedy to vojsko severní!“

Císař souhlasil a tak Bardo a markrabí míšeňský (který mu byl dán k ruce jako člověk dobře znalý věcí vojenských) chystali výpravu.

Druhý a silnější sbor, to jest ten, který měl napadnouti Čechy se strany bavorské, soustřeďoval císař. Rozhodl se, že se mu postaví sám v čelo a vybral si k svému konání pomocníka, který se jmenoval Oto Norgavský. Byl bratrem české kněžny Judity.

A stalo se, že Judita měla při dvoře císařském něžnou přítelkyni a že ta přítelkyně poslala Juditě zvěst o tom, co