3

bylo to místo strachu a vyváznutí, bylo to místo různých jmen: jména smrti a naděje, jména hněvu a milosti.

Rod, který se nazýval zapomenutým jménem, táhl kdysi z kraje vysokého lesa se svými skopci a s bravem na bařinu, neboť bylo parné období a pastviska zasychala. Hlad je měl k spěchu. Šli ženouce svá bečící stáda a vlekouce smyky plné koží a proutěných stěn, z nichž stavěli domy. Na kožich a na trámech propletených proutím ležely oštěpy, rybářské sítě, kladiva, mlaty, šípy a luk. Slunce pálilo a smyk těžce klouzal po suchých travinách.

Byly to jakési saně. Mužové i ženy opírali dlaň o jejich čela a kráčeli po jejich bocích vlekouce tu velikou tíhu dál a dál. Za smyky a stádem kráčeli pak ti, kdo nesli na hlavách a na ramenou a v kožich opásaných kolem beder věci nejpotřebnější a nemluvňátka. Tak šli, tak táhli krajem řečeným Stremba k bažině, kde na vyvýšeném místě rostl starý dub, neboť je vedla naděje, že v těch vlhkých končinách bude něco trávy pro hladové stádo.

V poledne, když úpal vzrostl ještě víc, stanula v čele zástupu Stařena a shodivši náklad s beder měla svůj lid k odpočinutí. Tu mužové a ženy učinili podle jejího příkladu. S křikem kladli svá břemena na zem, s křikem pili z pramenů a s křikem se rozptýlili po stinných místech, zatím co skot chodil se skloněnou hlavou hledaje trsy trávy, jež byla ostrá a kyselá jako bývá píce z bažin. I zdálo se, že Stařena zvolila špatný směr. Zdálo se, že dobytek nenalezne pastvy, že jeho žebra ještě víc vystoupí pod volnou kůží a jeho vemeno že zprahne jako troud.

I zdálo se, že přibližující se slunce spálí všechen život a mezi ženami a muži vznikal strach.

Když bázeň trvala den druhý a den třetí, stalo se, že ženy kvílely a že mnohá pacholátka zemdlela pláčem.

Slunce pálilo. Krátké stíny ležely u pat stromů a táhlo na poledne. V ten čas přepadly jednu ženu porodní bolesti.

Bylo slyšet, jak křičí. Bylo slyšeti silný hlas a Stařena obrátila hlavu za tím hlasem a muž, který spával po boku rodící ženy, ustal na chvíli v lovu ryb a odloživ čeřen hleděl za Stařenou. Viděl, jak zvolna vstává, viděl, jak zvolna jde k místu, odkud zazníval hlas, a jeho hruď se sevřela temným citem.

Když Stařena docházela k rodící ženě, nastalo ticho a chvíle čekání. Muž naslouchal. Skloněn nad proud zřel stříbrné mihotání potěru. Mysl rybáře se zaměstnávala lovem, ale kdesi v hloubi jeho prsou zněl temný cit.

Zatím žena porodila. Zatím Stařena došla k rodičce.

Když se to stalo, a když se čeřen rybářův poznovu ponořil do mělké vody, bylo poznovu slyšeti úpění a křik. Bylo slyšeti pláč, naříkáni a chrapot zápasu. Tu se vylila krev nemluvňátka mezi obě ženy. Mezi matku, která porodila dítě, a mezi Stařenu, která je utratila.

Za neúrody přichází na svět příliš mnoho dětí a jen Stařena rozhoduje, které z nich zůstanou na živu. Kdyby se ptala matek, nebylo by konce svárům, neboť matky své děti nepočítají. Nevidí, že jejich synáček má oko, které by mohlo přinésti kmeni záhubu, nevidí ani jeho křivé ruky, ani slabých nohou. Je jim lhostejný počet krků a nemyslí na hlad kmene. Jen Stařena má péči o jídlo. Jen Stařena rozhoduje o věcech života i smrti. Až udeří mráz, až zvěř a lidi postihne zima, až hlad a strádání vypudí kmeny, aby hledaly poznovu sídla, která před časem opustily, až se kmen srazí s jiným kmenem ustupujícím před týmž strádáním, touž nepohodou a týmž nepřítelem, pak bude právě narozený krk dvojnásob přespočetný. Kdyby tomu bylo jinak, kdyby se snesl vlahý déšť a pastviny byly zelené, kdyby v nádobách byla nasypána zrnéčka, která lze drtit a přeměňovat v jídlo, v nápoje a v opojení, pak by přicházela Stařena k rodičkám se smíchem a se smíchem by jim naměřila mléka. Ale úpal a letní žáry spálily všechen život. Vemena krav jsou prázdná, hubené kozy popásají se na křoviskách, ryby se ponořily do hlubin a zvěř je opatrná. Z té hladové příčiny bylo Stařeně a kmeni jíti v končinu Stremby, v končinu naděje a strachu, o celá dvě období dříve, než uzrál čas. Z té příčiny je dlužno se přikloniti na stranu smrti. Z té příčiny jsou utracována nemluvňátka, která se zrodí před návratem jara. Mužové i ženy budou vposled blahořečit rukám, které rozdílely smrt. Budou chválit Stařenu. Budou ji chválit, neboť dobře vede kmen. Budou ji chválit, neboť v čas sucha kráčí k vodám, vyhýbajíc se místům, kde vystupují z bahna páry obsypávající tělo vyrážkou, budou ji chválit, neboť v čas beznaděje kráčí ke stromu, jemuž vládne strach, aby přinesla medové plástve a v hukotu moudrých včel slyšela radu.

Vytrvalá je rodička ve svém kvílení, vytrvalý je muž ve svém rybaření, ale Stařena jich nedbá. Jde za svým cílem.

Jde k mohutnému dubu. Blíží se k místu, jež lidé obcházejí. Jde ke stromu, který se nazývá jménem naděje i zkázy.

Jde sama.

Hlas matky, která ztratila své dítě, již ochabl, zanikl v korunách keřů, či v listoví nízkých bříz. Zavřela se nad ním voda i stébla pšenice, i stébla prosa, i měkkého lnu a zní jen v uších rybáře. I pohazuje ten rybář čeřen. Vstupuje na Stařeninu cestu a sleduje ji krok za krokem.

Jdou mlázím. Větve ustupují Stařeně s cesty. Větve šlehají muže po tvářích, jde však dál a dál. Drží v ruce luk, svírá v pěsti šípy, ale Stařena nemá ani oštěpu, ani kyje. Nicméně kráčí vpřed. Jde zpříma. Muž se skrývá.

Hluboko ve vodním korytu a opět mezi listovím míhá se jeho stehno, jehličí praská pod jeho chodidlem, ale