Anděl
V českých zemích byl obyčej, který nařizoval, aby se po smrti pražského knížete ujal vlády vždy nejstarší člen z rodu Přemyslova. Ten zvyk měl zabrániti sváru, ale zhusta se stávalo, že sám dával počátek neshodám.
Některá knížata se totiž starala, jak by ustanovení stařešinské mohlo býti porušeno, a přála si, aby po nich nevládl nikdo jiný než právě ten, kdo jim stál nejblíže. Podobná touha uchvátila i knížete, který se jmenoval Soběslav I. Když pak Soběslav stárl a když pociťoval tíhu choroby, vracela se mu s velikou silou na mysl péče o věci budoucí a kníže naléhal, aby velmožové přijali za panovníka jeho nejstaršího syna Vladislava. Pokud jde o věk, neměl Vladislav mezi Přemyslovci prvenství, ale vladař na to nedbal a tu prosbami, tu rozkazováním nutil své přívržence k závazkům a k slibům věrnosti.
Uprostřed léta 1138 svolal tedy Soběslav velmože a bojovníky prvého i druhého řádu do knížecího dvora, který se nazýval Sadská. Chtěl, aby utvrdili své sliby přísahou, chtěl, aby věc Vladislavovy vlády byla rozhodnuta, dříve než bude učiněna právem ve shromáždění Čechů, chtěl krátce míti jistotu, že sněm, který bude po jeho smrti voliti panovníka, provolá za knížete Vladislava.
Potom velmožové, kteří stáli na straně Soběslavově, a dále ti, kdo se dali zastrašit hrozbami, a vposled obmyslníci, jež vedla naděje, že za úsluhu mohou něco získat, sjeli se do Sadské. Na den Petra a Pavla, když se schylovalo k poledni a když nastal čas schůzky, bral se jejich průvod k volnému místu před kolegiátní chrám svatého Apolináře. Tam sesedli s koní, hodili uzdu sluhům a čekali na svá knížata. Soběslav, provázen dvěma syny, to jest Vladislavem a synem druhorozeným, který se jmenoval po svém otci Soběslav, blížil se k velmožům za zvuků bubnů. Šel jen co noha nohu mine a lid volal mu vstříc.
Toho dne tísnilo se na prostranství před sadskou kapitulou. mnoho sedláků a mnoho chudých lidí. Někteří snad přišli ze zvědavosti, ale žebráci, které vodívá hlad, větřili spíše něco na zub. Kníže-nekníže, pán-nepán, sláva-nesláva, neměli oči než pro sluhy, kteří podle starého obyčeje budou rozdílet almužnu.
Mezi diváky nejposlednějšími stál pak jakýsi jinoch. Byl mlád, byl oděn hadry, hlava mu padala únavou a nohy jej sotva nesly.
Za časů, o nichž je řeč, byl statek nerovnoměrně rozdělen a od hradu k hradu, a od osady k osadě chodilo bezpočet bědných lidí. Velmožové hýřili nadbytkem a slávou, ale lid byl utiskován a neměl nikde zastání. Žil často jako pták, za nímž každý může vypustiti šíp, neboť šlechtici si osobovali i podobné právo. To se vztahuje k lidem nejchudším, ale sedláci na tom nebyli o mnoho lépe. Sdíleli s ubožáky skoro stejné opovržení a jenom víra, že po pozemské pouti nastane jakási spravedlnost, je sílila v bídném živobytí. Ta víra byla však přemocná a jako se čte, udávaly se skrze ni zázraky a věci neuvěřitelné.
Aby byla těm vzníceným dobám zaplacena daň, má vypravování za to, že pacholík, který se tísnil v zástupu a o němž se stala již zmínka, byl k nerozeznání podoben mladému kněžici Soběslavu. Oba měli tytéž oči, totéž čelo, tatáž ústa. Protože však byl jeden oslavován a druhý skláněl hlavu a protože byl tak nesmírně bídný, nikdo je nesrovnával. Nikdo se nepodíval chuďasovi do tváře. Lidé jej odstrkovali s místa na místo, a když se octl v prvých řadách, bili jej oděnci plochým mečem do ramene a kázali mu, aby poodstoupil. Pod jednou takovou ranou upadlo pachole na kolena. V té chvíli kráčel mimo probošt se svící v sevřené pěsti a za proboštem Soběslav s oběma syny. Byl právě čas, kdy průvod docházel ke shromáždění velmožů. Byl čas, kdy se měl rozdvojit v uličku a poodstoupit stranou tak, aby velmožové a vládce stanuli čelem proti čelu.
Probošt ukazoval již vztaženou pravicí na mladého knížete Vladislava a jeden z velmožů vystoupil z kruhu, ahy jej pozdravil. Tu umlkly bubny. Tu pohlédl mladší kněžic Soběslav na pachole a pozvednuv mu hlavu, zřel v jeho tvář.
Velmožové, a bojovníci řádu prvého, a bojovníci řádu druhého čekali. Probošt se vztaženou pravicí a s nakročenou nohou se zastavil, vládnoucí kníže svraštil své strašné čelo, ale mladičký Soběslav toho nedbal.
Zíral do tváře pacholete, litoval ho a s hnutím lásky sledoval otisky pout na jeho zápěstí.
Tak v tichu a čekání minula chvíle prvá a chvíle druhá i třetí.
Potom zazněly poznovu bubny a vladař uchopiv silně svého mladšího syna za loket měl jej k pospěchu a k chůzi.
Soběslav div div neupadl a ta věc tak málo významná přišla staršímu bratrovi k smíchu. Nemohl potlačiti veselost, zajíkal se, a když se průvod pohnul, a když zbrojenci oddělili pachole od vznešených knížat, a když je zatlačili hluboko do zástupu, byl ještě rudý jako krocan. Po chvíli se knížata zastavila před čelem velmožů a tu vystoupil první z nich a jal se mluviti:
„Kníže, buď zdráv, a nechť moudrost a rozvaha provází tvého syna!“