měřiti s protivníky. Nicméně kníže vtrhl s Václavem do Znojemska. Leopold Rakouský dobyl však jejich tábora a obrátil je na útěk. Hnali se močálem, prchali a když všechno bylo ztraceno, odhodlal se Soběslav rozděliti svá vojska. Václav se uchýlil do Olomouce a kníže spěchal se zbytkem bojovníků do Čech.
Vposled rozbil Soběslav tábor na hoře, která se zvedá nad dnešním Miličínem a které jest jméno Kalvárie. Tu k němu přišly stráže předních řad a řekly mu:
„V údolí mezi lesy jde vojsko, a pokud můžeme rozeznati, nejsou to bojovníci, jak lze vídati, ale lid divně ozbrojený. Jde v spořádaném zástupu.“
Kníže zřídil šik a s mečem v hrsti čekal. Byl opatrný, rozestavil lučištníky, ukázal místo jízdě a opřel jeden sbor sborem druhým. Ta práce byla však marná a zbytečná, neboť vojsko, které přicházelo, bylo vojsko přátelské. Byli to sedláci, byl to Ojíř.
„Pane,“ řekl ten starý služebník, „dopustil jsem se těžkého provinění, když jsem dopomohl k útěku Konrádovi a tys mne zapudil. Přijmi mě nyní! Přijmi vojsko, které přivádím. Přijmi svůj lid a svého služebníka!“
Kníže poručil Ojíře Bohu a odpověděl, že mu již odpustil a že nemyslí na neblahou příhodu a že na ni zapomněl a že se nechce nikdy zmíniti o tom, co se přihodilo.
Potom se Soběslav poptával po novinách a zvěděl, že císař udělil zemi českou v léno Bedřichovi a že Bedřich sbírá vojsko a obchází knížata znepřátelená, aby mu dopomohla k přístupu na trůn.
Tu neblahou zvěst oznámil knížeti Ojíř, a sotva jt vyslovil, umlkl. Ustal v řeči prvé a započal řeč druhou a vyložil v ní, že hlas věrnosti volá lid, aby se srazil kolem svého pána a aby ochraňoval dílo započaté knížetem Soběslavem.
Když to řekl, mužové vstávali na špičky a ozvalo se volání a hlas po hlase opakoval ta dvě poslední slova. I bili do štítů, tiskli si skráně a jejich uchvácená řeč se vracela k drahému jménu selského knížete.
Konec
Zanedlouho potom zmohutnělo vojsko Soběslavovo pateronásob a stalo se tak velikým, že kvůli špížování nemohlo setrvati na jediném mísíte. Šlo z končiny jedné v končinu druhou, šlo zvolna a s opatrností mezi lány, neboť nadcházel čas žně. Vojsko bylo tiché, jak jen je možno takovému množství. Šlo po cestách, vyhýbalo se osení a lehalo po lesích a někde na pastviskách. Tak míjel čas a čekání bez konce. Ale protože nelze dlouho přecházet věci časné a protože na každého muže dotírala starost o chléb a protože klasy praskaly zráním a protože vojsko Soběslavovo bylo vojsko selské, jal každého, kdo ležel v táboře, nepokoj a všichni myslili na svá hospodářství.
Tehdy, tížen starostmi, svolal kníže radu a tázal se na mínění svých přátel. Dal mluviti svému bratru Václavovi, knížeti olomouckému, a kněžím a ujcům a šlechticům, kteří se postavili na jeho stramu, a vposled Ojířovi.
„Kníže,“ řekl dobrý sluha, „veď nás za hranice země! Veď nás k útoku. Vyhledej nepřítele, který otálí a který nás chce utrápiti čekáním.“
„Vím, kam míříš,“ odpověděl Soběslav, „vím, že úroda dávno dozrála, vím, že se zrní již sype z klasů, vím, že bez hospodáře se nic nesklidí, a uhaduji, že se blížíme k hladu.“
Potom se odmlčel a opíraje si loket o jilec křižáckého meče, dlouho rozvažoval ve svých myšlenkách. Stín oblaku přecházel jeho nepohrnutou tvář a mezi úhlem lokte a ramenem a dále za Soběslavovou hlavou bylo viděti přezrálá žitná políčka.
Když uplynul okamžik čekání a ticha, vstal Soběslav a rozkázal, aby se vojska rozešla. Propustil je, dal jim k tomu své dovolení.
A sotva se selský zástup hnul a sotva se rozptýlil, rozjeli se jezdci, kteří v povzdálečí čekali na ten okamžik a nesli radostnou zvěst svým pánům. Bedřich stál připraven k boji v Rakousích a vyslechnuv své zvědy, dal se na pochod. Šli s ním bojovníci císařovi a dále voje rakouské a mnoho českých šlechticů. Soběslav postavil se jim na odpor jen s hrstkou bojovníků. Byl poražen a stěží vyváznuv z bitvy nalezl útočiště ve zdech hradu Skály.
Zatím šlechticové a kněží a všichni ti, kdo nenáviděli selského knížete, strhli korouhve označené jetho znameními a posmívajíce se mu vykřikovali jméno Bedřichovo. Selský kníže neměl již vojska. Nevzbuzoval strach a lidé vznešení a šlechticové nalezli v té chvíli odvahu, tak dlouho potlačovanou. Jsou opojeni snadným vítězstvím, jásají, jdou vstříc novému vládci. Vítají ho na pražském hradě. Oděni v nádherná roucha tlačí se k jeho koni, klestí si cestu lokty, rozrážejí strahovský průvod a mnichové – břicha na zádech svýcih druhů, zpoceni a udýchaní v