112

odpírá je ku pomoci říše a na svou pěst chce dobýt slávy.“

Když Oldřich ještě mluvil, přešel mimo jeho skupinu Daniel. Lehce se uklonil na pozdrav a prořeknuv nějaký žert, bral se dál, tak jako chodí kněží. Bez spěchu, bez váhání. A na mou čest, je dlužno říci, že mu dobře sloužily ódy a že dobře stavěl svou nohu a že se dobře obracel. Vznášel se, měl křídla snadnosti a uši jako ohař. Dvě či tři slovíčka, která zachytil, mu dostačili. Byl záhy doma, brzy rozeznal, kam Oldřich míří.

„Můj Bože,“ řekl si, „chce vzbudit Barbarossovo záští. Ach, to je dobrý klíč, který by mohl otevřít Soběslavovým synům cestu k moci! To věřím, jak by ne! Vladislav se mýlí, když má své bratrance za hňupy a Barbarossu za slabouška. Vidím, jak Oldřich přemlouvá jednoho kurfirsta za druhým, vidím, jak se mu ježí vous a jak si tře radostí loket. Vidím dále, že s Barbarossou každý souhlasí, vidím, že český panovník nemůže zůstat osamocen, a aby se neřeklo, že jsem špatný vyslanec, pozměním o své újmě jeho vzkazování.“ Když pak byl čas, oslovil Daniel Bedřicha Barbarossu a pravil: „Český vévoda vzdává ti povinnou úctu a klaní se tak hluboko, jak je dovoleno hrdým knížatům. Dlí doma, dlí na svých hradech, ale nikoliv proto, aby odpočíval, ale proto, aby se staral a sbíral vojsko. Doneslo se mu totiž, že by na jeho hrad mohli udeřit lidé neklidní a škůdcové míru.“

Řka to naznačil biskup, že Vladislav má více vojska než potřebuje, a že by byl spojencem právě tak dobrým, jako je strašným nepřítelem.

Odtud pracoval Daniel čtyři léta na usmíření obou panovníků. Sjednal Vladislavův sňatek s Juditou, paní krásy prý nadpozemské, která byla císařova příbuzná, a odstranil všechny překážky a rozptýlil všechen hněv. Římský císař dobře vážil cenu české pomoci a tak došlo při slavnostech wiirzburských mezi Barbarossou a Vladislavem k tajné smlouvě. Český vévoda se zavázal přispěti vojensky při tažení italském a císař přislíbil, že mu vrátí Budyšínsko a že mu na věčné časy propůjčí korunu královskou.

Adda

Bedřich Barbarossa dosáhl po prvé jízdě do Itálie hodnosti císařské a jeho moc nesmírně vzrostla. Potom panovníci zemí sousedních toužili po jeho přízni a kdekdo mu lichotil a kdekdo s pokorou přijímal jeho vůli. Jenom Milánští vedli si proti císaři zpupně. Odboj pak a rozkvétající svoboda italských měst skýtala posilu moci církevní; z těch důvodů zjevných i skrytých se schylovalo k válečnému tažení. Císař sbíral vojska a dílem proto, aby se přispění knížete Vladislava stalo ještě jistějším, a dílem za službu již prokázanou v Polsku, vrátil mu Budyšínsko, vrátil mu nárok na poplatek z polských zemí, uznal zvláštní postavení státu českého a propůjčil vladaři korunu královskou.

Potom Vladislav vyhlásil válečné tažení. Na počátku narazila jeho vůle v Čechách na odpor, ale vposled byla přijata s velikým nadšením. I sešlo se množství zbrojného lidu a množství bojovníků řádu nejpřednějšího. K těm bojovníkům a ke králi se přidal kníže Děpold a biskup Daniel a Gervasius a Vincencius, který kráčel s kaplany biskupovými a později sepsal příběhy cesty.

Král šel před vojskem císařovým. Poplenil krajiny alpské, spálil břehy jezera Gardského, zpustošil háje, vinice, i osady a krásné okolí Brescie obrátil v pustinu. Když to vše bylo vykonáno, setkal se král se sbory Bedřicha Barbarossy a táhl s nimi k řece Addě.

V ten čas se Adda právě rozvodnila a žádný člověk nemohl přejíti s břehu na břeh. Mosty byly strženy, vojska odděloval široký proud a tak císaři nezbylo, než aby posměchu a marné střelbě odpovídal hněvem stejně marným. Jeho jezdcové bili do pěnící se vody, na tisíc krůpějí tryskalo pod koňskými kopyty, na tisíc hlasů neslo se s břehu na břeh, ale nikdo nemohl útočit. Když tak stáli v bezmoci a když se otřásali žádostivostí boje, vrhl se do řeky jakýsi český šlechtic jménem Odolen. Proud rval ho ze sedla, proud rozprostřel hřívu jeho hřebce, proud převracel jeho plášť a již již se zdálo, že jezdec utone. Nebylo mu víc než dvacet roků, a jak se přiházívá, neměl ani zdání o tom, co je to strach. Křik vojska jej ohlušoval, bouření slávy zvedalo mu hlavu a všechna šíře života, všechno toužení, všechna jeho vůle vcházely v jediný rozmach. Zřel břeh. Zřel divným viděním svého krále, zápasil dál a dál a zachránil se. Dosáhl druhého břehu. Stanul na zelené louce. Teprve tehdy se rozhlédl. Teprve tehdy znamenal, že není samojediný. Teprve tehdy spatřil koně, který se vzpíná ke skoku a poznal druhého jezdce.

Když se ozval Odolenův křik a když bylo slyšeti, jak volá jméno královo, vbodl Vladislav ostruhu svému koni a hlavu za hlavou běsnící klisny jal se volati a povzbuzoval vojsko, řka:

„Do proudu! Do řeky! Voda nesahá výše než k hrdlu a po hrot meče. Zdvihněte jej! Přežeňte se nad hlubinou!“

Potom se vrhl prvý do řeky. Voda vystřiklá pod břichem jeho koně a na všechny strany padá bělostná peřej.