95

kostelík svatého Jana Na Brodě a ještě dále kostely sv. Michala a sv. Petra Na Zderaze a v pozadí skupinu staveb vyšehradských. Připadalo mu, že jsou krásné. Uhadoval myšlenky či toužení či cit, které zklenuly jejich stropy, uhadoval tíseň i radost těch, kdo klečeli před jejich oltáři, poznával, že ti lidé i myšlenky i díla jsou jako dítka jediného ducha, a zdálo se mu, že pražský hrad se svými kamennými vály, a dále svatý Vít a biskupství i klášter ženský i kapitula stojí tu od nepaměti v líbezném souzvuku času, který se ozývá jako píseň.

Dole, v údolí při břehu řeky, hemžil se zástup dělníků, kteří pracovali na opravě strženého mostu, a z té vzdálenosti se lidé podobali prstům nějaké neviditelné dlaně. Vlekli těžká břevna, valili kmeny jako v dětských hrách a Kosmas cítil rozmar a tíhu i smysl a marnost počínání, které je nádhernější než samo dílo. Zdálo se mu, že most již poznovu lehl s břehu na břeh, zdálo se mu, že básník Juvenal kráčí po hladině řeky, zdálo se mu, že dvě dítka rozmlouvají přes proud a že se jejich hlas zpevňuje a že se spojil jako přímá cesta. Zdálo se mu, že kníže cválá se svou družinou z pražského paláce a že lidé: otroci, kněží i svobodný lid ve velikém pospěchu házejí břevna pod kopyta jeho koně a že se ta břevna spojují v cestu, aby přešel suchou nohou.

„Snad,“ řekl si Kosmas vposled, „se nenavracím do dětinského věku?“

A tu, maje jedno ucho ohlušeno cvalem knížecí jízdy, připadl na verš, který zněl takto: Když jste si pohráli dost, když dosti jste jedli a pili,

vzhůru, již Venuše zlatá vás zvučnou polnicí budí.

Kanovník totiž vedle toho, co bylo řečeno, myslil na příběhy dívčí války a snul si vypravování o Šárce.

Když přišel domů, nalezl ve své světnici seděti vzácného hosta. Byl to Šebíř. Rozložen na lavici otíral si upocené čelo a hekal přitom jako hrobník na tvrdých půdách.

„Příteli!“ vykřikl Kosmas a prásknuv za sebou těžkými dveřmi, letěl mu do náruče. I natřásal jeden druhého a líbali se až do růžova.

„Přišel jsem,“ řekl potom Šebíř, „abych tě politoval a abych k tobě promluvil svým zcepenělým jazykem špetku útěchy: To je tak, můj Kosmo, lidé se rodí a umírají! Ale řekni mi, není ustanoveno za trest, abychom my, chlapíci, jimž dávmo mělo být odzvoněno, šlapali trávu na hrobech lidí mladších a zdárnějších? – Tvá dobrá žena odešla, když se naplnila svěží míra jejího života. – Vidím v tom, že Bůh o ni pečoval a že ji měl stále na očích a že hledal pro ni chviličku příhodnou k odcházení. Byl jsi zůstaven, abys jí mohl posloužit až k smrti. To je v pořádku vzhledem k ní. Tobě se možná stala křivda a máš právo naříkat.

Nečiň to však! Je v ráji. Nic ji nebolí, nic ji netrápí. Žal se od ní vzdálil a naplňuje ji nesmírná radost. A jestliže jí něco zakalí to neustálé štěstí, je to leda pohled na tvé živoření a na tvou třesoucí se bradu a tvůj plesnivějící inkoust.“

„Možná, že se prochází někde po těch zlatistých loutkách a že ji právě napadá vzpomínka a že se táže, vedena tou vzpomínkou: Copak robí starý Kosmas? Co dělá? Čím se zabývá? Jestlipak nezapomněl, že mě na tom slzavém světě těšívaly jeho povídačky, jestlipak na mě trochu myslí? Jestlipak ví, že vidím skrze stropy a skrze zdiva a že mohu čísti lidem přes rameno?

Ha, příteli, teď jsme u toho! Teď se mluví o tvé lenosti a ty nemůžeš odpověděti nic, než plácnouti se dlaní do boku a dvakrát rozhodit paže.

Pěkně se procházíš, kradeš Pánubohu čas, chytáš lelky a zarmucuješ každého, kdo má oko k vidění a ucho k slyšení.“

„Bratře,“ odpověděl Kosmas a objal mělnického probošta, „víš, jak je to těžké!“

Potom, rozpojiv své objetí a trochu se stydě, obrátil Kosmas řeč na jiné věci. Vypravoval o posledních chviličkách své choti, o osudech společných přátel a vposled o Brunovi.

Tak v družném hovoru uběhl jim den a valná část noci.

Když táhlo na hodinu pátou od západu slunce, vyňal Kosmas z truhlice popsané pergameny a s velikým zdráháním a se studem, který jej připodobňoval k nějakému žáčku, řekl:

„Příteli, jsme příliš staří a patříme k sobě jako dva sýčkové na jedné zvonici. Když nás rozdělovala neshoda, stávalo se, že ty ses poptával kanovníků, čím se zanáším, a já, abych se dozvěděl, jak se ti daří, jsem opět vyslýchal všechny posly, kteří přicházeli z mělnického kraje. – To mi dosvědčuje, že třeba rozvaděni a popuzeni, necítili jsme proti sobě nikdy pravé hořkosti. – Pokud jde o mne, chci to odpřisáhnout a myslím, že se nemýlím,