uťata ruka. Kdo pokrádá koně uzděného, bude zabit.“ Potom žádal Boleslav, aby se stalo, co byl již řekl.
Když kníže domluvil a když všichni zvěděli jen skutečnou pravdu, podobalo se, že člověk vyváznuvší z lesa nevyvázne z osidel soudu. Podobalo se, že bude utracen, neboť král se ho zřekl. Popuzen odvrátil se od toho ubožáka a pravil Václavovi:
„Čiň podle zvyku, který platívá v tvé zemi. Čiň, co se ti líbí.“
Když pak minula chvíle čekání, pravil Václav: „Dva zbrojenci byli zabiti se strany knížete Boleslava. Sedm zbrojenců padlo se strany vaší a to jest počet převyšující cenu stáda. Vstávej tedy, starý člověče, a neprodlévej již na kolenou. Vstávej a chval Ježíše Krista.“ Těmi slovy daroval Václav ubožáku život.
A ten člověk zachráněný byl pak z Porýnska. Jeho jméno upadlo v zapomenutí, ale tolik je jisto, že se vyznal v otesávání kamene a že v dobách své mladosti pracoval s mnichy při stavbách. V té věci tkvělo dobré řízení, neboť když se král navrátil do své země a když uzrál stavitelský záměr Václavův, vypravil se ten starý člověk z rozkazu knížecího, aby v cizích krajinách hledal řečené mnichy a muže sobě podobné. Hledal kameníky, hledal své soudruhy i řeholníka, který byl povědom umění stavitelského. Bloudil po městech a nikde se nemohl dopátrat, kde by ti lidé prodlévali. Vposled je však přece jen nalezl. Tu jal se k nim mluviti jménem knížete českého a jeho jménem volal všechny k velkému dílu.
Když je získal a když se s nimi vracel, připadlo Václavovi, aby oznámil svůj úmysl biskupu řezenskému, kterýž se nazýval Tuto. I vypravil k němu poselství. Šli tedy přední služebníci Václavovi do města Řezna a stanuvše před biskupem opakovali slova, která jim kníže uložil říci. Ta slova zněla takto:
„Můj otec vystavěl chrám Bohu. Já pak žádám, abych s tvým vědomím založiti mohl chrám Páně ke cti svatého Víta, mučedníka Kristova.“
Biskup dobře věděl, že mistři umění stavitelského jsou rozptýleni a že žijí v zapomenutí. Z té příčiny se bál, že dílo sotva bude se zdarem dokonáno a chválil více úmysl než samu věc.
„Tvou vírou a tvým odhodláním,“ odpověděl, „je kostel, který zamýšlíš zbudovati, již vystavěn.“
Ale navzdory nepřízni přivedl již člověk, který hledal řemeslníky po cizích zemích, do hradiště pražského hojnou družinu. Přivedl však starce a muže na prahu stáří. Byli zemdleni, když však k nim Václav promlouval a když je obklopila víra a toužení a láska toho svatého knížete, dali se do díla. I vzrůstala shoda mezi nimi a Václavem, vzrůstala shoda mezi nimi i vroucnost, která pozvedá chrám nad stavby ostatní, a záměr Václavův učiněn jest tělem. Tak rychlou prací dokončil kníže se svými druhy dílo.
Byl pak chrám Václavův stavení okrouhlé zšíři dvaceti kroků se čtyřmi apsidami, které svou patou vykružovaly tvar podkov. Hlavní prostor chrámový zaklenut byl v mohutnou kopuli a mezi výsostí té kopule a zemí vznášel se ochoz a ochozová tribuna. I platil chrám Václavův za chrám z chrámů nejkrásnějších. Kostelík budečský, kostelík na Levém Hradci, kostelík tetínský, kostelík ve Staré Boleslavi, ani prvý kostelík pražský, ani kostely v Němcích nemohly se mu rovnati, pokud jde o ušlechtilost. A vypravovalo se, že ticho chrámu zaznívá toužením po živém Bohu a že se jeho klenba vyvyšuje a níží jakoby dechem božím.
Když byl chrám dohotoven, četl v něm Václav prvou mši staroslovanskou a prvou mši latinskou. Řemeslníci, to jest mistři díla kamenného i díla kovaného i tkaného, dále ti, kdo zklenuli kopuli, a ti, kdo zpracovali kámen, a krátce všichni stavitelé klečeli tehdy na dlaždicích před oltářem a zbožnost a vroucí štěstí jimi zachvívalo. Václav obrátil se k nim, aby jim požehnal, a oni i člověk zachráněný kdysi z lesa odpovídali povzdechem lásky.
Hrad
Po smrti Václavově ujal se vlády Boleslav a držel ji pevnou rukou. Byl to člověk vůle neústupné a rozhodné. Věci, vztahující se k prospěchu duše, snadno přecházel, a jak jen mohl, snažně se staral, aby upevnil svou moc. Chtěl se učiniti knížetem prvým a konaje to dílo byl podoben meči stínajícímu. Byl nelítostný a výčitky či žal zřídka stávaly u jeho lože. Dále dochovala se paměť, že se stejnou prudkostí oddán byl i lásce, a že velice miloval Václava. Prvorozený bratr byl mu nejmilejší, když však zřel, že jeho povolnost umenšuje moc rodu, když zřel, že jeho svatost napomáhá záměrům, které přicházejí s králem a s cizími kněžími, zabil Václava. Zahubil jej. Dal zahynouti přemnohým jeho rádcům a jenom maličká část z počtu padesáti utekla do Němec.
Vůle zmocniti se vlády nad celým krajem tkvěla v Boleslavově mysli od raného mládí. Zrodil se knížetem a jako bojovné kníže kráčel k svému cíli. Ještě za života Václavova, ještě v době, kdy vládl v údělu pšovanském, pojal Boleslav myšlenku opevniti své sídlo a učiniti je nedostupným. Chtěl, aby se jeho hrad podobal Děvínu. Toužil po slávě knížat velkomoravských. Za divoké jízdy znělo mu často v sluch vypravování o hradu Rastislavově. Slyšel je