82

„Přišel jsem,“ vymlouval se mnich, „protože jsem se doslechl o tvé učenosti a o tvém dobrém smýšlení a i o laskavosti tvého srdce a dále o tvé mocné zálibě v říkánkách a v naukách, které jsou psány písmem. Veden pokorností a city pokání přišel jsem za tebou.“

„Nešťastníku,“ vykřikl Bruno, „chceš mě spojovati s nějakým mrzkým záměrem? Zahlédl jsem tě všeho všudy jen jedenkrát, a kdybys nebyl tváře tak výrazně ošklivé a psí, nikdy bych si tě byl nezapamatoval. Jak se tedy můžeš vymlouvat, že přicházíš ke mně a že znáš moje jméno?“

Zatím co magister s mnichem takto rozmlouval, otevřel Kosmas závoru a zhlédnuv dvojici, dal se do smíchu, který byl Brunovi nesmírně protivný.

„Jakže,“ řekl, „magister Bruno s nějakým svým ujcem přichází, aby si porozprávěl?“

„To,“ odpověděl člověk tázaný, „jsem měl nejméně na mysli! A tím spíše bych se byl býval vyvaroval blízkosti těchto dveří, kdybych byl jen tušil, že do nich, vedle lidí zbídačených a vedle špinavců, vcházejí i lidé pochybného mnišství. – To pravím o sobě. – Tenhle sázavský fráter, který zároveň s ostatními byl vyhnán ze svého doupěte, spěchá za tebou.“

„Ho, ho,“ řekl Kosmas, „jakživ jsem ho neviděl! Jakživ jsem s ním nevyměnil slova! Není v tom nějaká mýlka?

Nehledá snad tebe, magistře? Vidím, že je oděn sice jako chuďas, ale nepoznal bych v tom oděvu mnicha. Jestliže tys jej poznal, nemůže být jinak, než že je to nějaký tvůj příbuzný, a že přišel za tebou.“ „Já,“ vmísil se do řeči sázavský mnich, „hledám magistra Bruna, otce nejvíce milovného učených rozprav a záštitu ctností, abych mu ukázal knihy zlořečené a vydal je do jeho ruky.“

„Tu to máme!“ vykřikl Kosmas, a zapomenuv na své zedrané hosty, vykročil k sázavskému mnichovi.

„Kde? Jak? Co? Proč?“ vykřikoval a obraceje se zády k magistrovi hnal se ohmatat kapsář malého mníška.

Zatím oba zbrojenci, pohanský stařec a uprchlý otrok, stáli ve dveřích jako masky o slavnostech slunovratu.

Nevěděli, kde a odkud se bere v kanovníkovi tak nenadálý zájem a proč se magister odtahuje. Měli strach, že je ten přísný pán vykáže ze dveří, ale současně se nemohli odtrhnout od pěkného pohledu, neboť Kosmas si počínal jako zbavený rozumu. Slovo o spisech jej rozplameňovalo.

„Otče stejně svatý,“ řekl mnich, „vidím a poznávám, že tvé důstojenství se snad vyrovná důstojenství svatého magistra, ale prosím tě, není-li má žádost snad přílišná, zůstav spis svému bratru v svatosti a učenosti, neboť on je magister.“

„Jest,“ pravil Kosmas, „co jest, a já činím, co uznávám za dobré. Dej mi své písmo!“

„Já,“ řekl Bruno, „nemohu připustit a nepřipustím, aby věc církví stažená a poznamenaná vešla poznovu v užívání.“

„Ha, ha, Ježíši Kriste a svatí patronové zemští a vy, blahoslavení mučedníci, kteříž jste čítali tím jazykem! Vy všichni svatí svědkové, kteří někde na nebesích sčítáte zásluhy a přeslavné skutky, které byly učiněny skrze poznání, jež vzešlo z toho jazyka, vy všichni přesladcí a vroucí synové církve, která se s usmíváním a s něžnou shovívavostí jen lehounce poodvrátila od písem staroslovanských, ten bědný magister vás chce poučovat! Co to kráká? Na čem to trvá? Co mu to vlezlo do hlavy?“

„Teď“, řekl malý mnich, „si nevím rady, ale skoro se mi zdá, že ta řeč, a že to písmo byly ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha Svatého zavrženy.“

„Jakpak ta veselá příhoda dopadne?“ myslili si starci, a zatím co stoupala hádka a zatím co se řeč stávala vždy prudší a prudší, přibližovali se k oběma rozvaděným kněžím.

Bruno znamenaje, že mu chybí několik důvodů a slyše vposled jméno Šebířovo, jímž se Kosmas podle chuti oháněl, vyklidil pole. Sotva zmizel, vystrnadil kanovník i starce a osaměv s maličkým mnichem, řekl: „Když jsem se rozehnal po tvém kapsáři a když jsem ohmatával tvůj krátký pláštík, cítil jsem, že máš pod loktem více než jediný svitek. Ven s ním, chlapíku! Ven s ním, ty přelstivý lišáku, ven s ním, ty obmyslný mnichu kulhavých čertů, kteří se tam u vás zapřahají do pluhů jako volci!“

Na vyzvání tak důtklivé vyňal mnich zpod svého šatu hrst pergamenových listů a podal je děkanovi, řka: „Pane, příznivce lidí opuštěných, pane, kterýž jsi velikým vyznavačem vybraného vypravování, donesla se mi zpráva o tvých zálibách a neměl jsem pokoj, dokud jsem tě nevyhledal a dokud jsem to, co leží v tvé ruce, nedonesl. Jsem pouhý chuďas a všeho se mi nedostává; proč bych tedy nevyměnil věc, která se nedá jísti, za nějaké sousto? O

tobě se mluví (a já jsem to slyšel od jakéhosi žida), že hledáš vše, co je dovedně napsáno, a že i za příběhy lidí