84

Zbrojenec, jemuž byla uťata pravice, s ním souhlasil. Ťukli si tedy navzájem do ramene a (napřed šoupajíce jako z nedbalosti nohama a potom pěkně úprkem) utekli. Zbrojenec se špatným dýcháním byl by býval rád následoval jejich příkladu, ale nesloužily mu nohy. Viděl, že by se nedostal ani za roh a tak vzdávaje se do vůle boží zůstal tam, kde byl. Pokud jde o pohanského starce, ten měl hlavu tak tupou, že seděl jako kvočna na vejcích. Ústa dokořán, poklepával si na opatek svého dřeváku a ani mu nenapadlo, že se co nevidět snese na jeho záda obušek. Nechápal pranic, byl trochu nahluchlý a jeho tvarohový mozek ho nevaroval, neboť věci, které se dály rychle, nemohly z něho vykřesat myšlenku.

Když tedy kuchtíci a sluhové dorazili k chrámové zdi, uchopili zbrojence za krk a jali se řezat druhého chlapíka.

Rány padaly hlava nehlava. Jakýsi holomek zvlášť důkladně rozpřahoval ramena a bil kolem sebe jako kat.

Rozumí se, že se věc neobešla bez křiku těch, kdo útočili, a bez lkáni lidí, kterým se dostávalo takovou hojnou měrou večeře.

„Utěšiteli všech hříšníků, Panno přesladká a vy, ochráncové země a lidu, vy dva svatí mučedníci, přispějte mi v té nouzi!“ křičel, či lépe chtěl křičet zbrojenec s chorobným srdcem. „Dejte znamení těm urozeným pánům, že jsem dobrý křesťan! Je pravda, jeden z nás je víry ničemné, ale to nejsem já! Přisámbohu, nikoliv! Mějte se mnou smilování, a když už hledáte nějakého proklatce, zřežte starocha, který to zasluhuje!“

Z toho nesrozumitelného volání, jemuž chybělo každé druhé slovo, pochopili ochráncové kapituly, že druhý stařec je pohan. A to bylo něco pro ně! Jali se do něho třískat tím usilovněji a zbili jej jako žito.

Když mávajíce svými roztřepanými klacky odešli, ležel chuďas pod kostelní zdí a nemohl si pro bolest a pálení ohmatati ani žebra.

„Ach, ouvej,“ stenal, „umru! Cítím, že je to můj konec!“

„Vidíš to, vidíš,“ odpovídal mu zbrojenec, „nepokřtili tě a teď máš, co zasluhuješ. Přivolal jsi na sebe spravedlivý trest, ale jak přicházím k výprasku já, který jsem se držel kostelní zdi podle práva?“

Nepodobá se, že zbrojenec pronesl řeč celou, ale je jisté, že si něco takového myslil. Proč by si ostatně lámal při svém obtížném dechu jazyk, když stařec byl hluchý a když tak pěkně ztlučen slyšel ještě méně než předtím?

Zbrojenec zanechal tedy plané rozprávky a jakkoli se mu třásla kolena a jakkoli měl žiloví napuchlé až k prasknutí, přece jen pomohl starci, aby se zvedl a po velikém namáhání a s velikou svízelí jej dovedl k místu, které vedle kostelních zvonic a vedle jakési opuštěné zátočiny bylo nejbezpečnější.

Noc předtím přespali žebráci na staveništi poblíž západního kůru kostela svatého Víta. Tam, na to staveniště, které bylo již dávno pod střechou, obával se však stařec vkročiti. Připomínka, že pohané nejsou vítanými hosty v blízkosti chrámu, byla doposud příliš živá; z té příčiny musil chuďas vážit cestu za okruh hradeb až do širého kraje, až tam, kde se střelo pole jakéhosi žida.

Když byli již vně hradu a když odpočívali, ohlédl se zbrojenec, je-li čistý vzduch, a tu zpozoroval jakéhosi maličkého chlapíka. Spěchal za nimi. Mířil k nim.

I klekl zbrojenec a jal se modliti modlitbu umírajících. Bylo mu jasné, že pohana i jeho, který byl pokřtěn, opustilo štěstí, a že druhé setkání bude horší prvého. A když se tak modlil a když se loučil se životem, ozval se za nimi hlas malého mnicha.

„Hola,“ křičel, „křesťané, lidé dobří, co se vám přihodilo?“

„Nevím, jsme-li dobří čili nic, ale tohle je pohan,“ řekl zbrojenec a ukázal přitom na starce, který se tak tak držel na nohou. Potom hlasem přerývaným, kuse a dýchavičně, vypravoval mnichovi, co se přihodilo. Sotva stařec skončil, poznamenal se mnich křížem a kradí utáhnuv svůj váček dvojnásobnou šňůrkou, řekl:

„Vidím a poznávám, že mě k tomu pohanu vedl Bůh. Vidím a poznávám, že mi kyne, abych jej pokřtil, vidím a poznávám, že jest boží vůle, aby nezemřel v temnosti.“

Potom již bez dlouhých řečí uchopil starce za rameno a vedl jej až na pole, jež náleželo židovi.

Ale stalo se, že žid, který koupil pozemek neprávem a který se k němu mohl znáti jen o samotě, přišel se trochu potěšit s půdou. Byl večer a tak žida nenapadlo, že by mohl na poli někoho potkat. Když však uviděl tři blížící se chlapíky a když poznal, že jsou to chuďasové, dodal si odvahy a řekl:

„Copak tady, lidičky, pohledáváte?“

„Chceme,“ odpověděl mnich, „zahrabat tvou nepočestnost.“