51

nebezpečí, marně mu připomínal, co sluší osobám duchovním.

„Ano, jsem mnich,“ odpověděl ten člověk, „vážou mě tři sliby a mezi nimi je poslušnost, ale ta se nevztahuje na věci vnější!“

„Ti lidé,“ namítl biskup, „mohou tě velmi snadno zabít.“

„Pokud jde o ukrácení života nebo o ránu,“ odpověděl opět mnich, „nemusím se věru strachovat, mám-li na sobě oděv, který mě chrání.“

Po těch slovech odhodil oštěp, aby snad nebyl z dálky považován za člověka válčícího, a dal se do klusu. Dětmar, volky či nevolky, jej následoval.

Když dojeli k místu, kde cesta přecházela v úvoz a kde bujelo mlází, vystoupili z křovin ozbrojení lidé a strhli mnicha s koně a smějíce se, kladli mu v jazyku českém žertovné otázky.

„Ustaňte!“ vzkřikl Dětmar hlasem co nejsilnějším a oni slyšíce, že mluví jejich mateřštinou, velmi se podivili. I odvedli Dětmara a všechny jeho druhy k člověku, který stál v čele oddílu, k němuž patřili.

Jejich vůdce přebíral právě jakési zlatnické zboží (byly to náhrdelníky a drahé kamení) a pouštěl je mezi prsty zpátky do truhlice.

Když jej biskup oslovil a když ten přebirač obrátil hlavu, spatřil Dětmar tvář člověka s rusou hřívou, který po něm ve Smrčinách mrštil kopím. Zdálo se, že je v dobré míře, ale biskupa pohled tak zděsil, že nenalezl slov a že mu sklesly ruce.

V té chvíli ticha prvý se pohnul mnich. Přikročil k muži pohrávajícímu si se skvosty a naklonil se nad jeho truhlicí.

Neučinil nic více. Byl veden hněvem? Chtěl zadržet tu hrabivou ruku, která se zmocnila pokladu? Či puzen zvědavostí nežádal si, než aby mu bylo dovoleno nasytiti se vzácného lesku? – Kdož ví! Nikdo to neuhádne, neboť sotva položil dlaň na víko truhlice, vzkřikl ten loupežník laskající se s prsteny a vytrhnuv dýku, udeřil jej přímo do prsou. Rána pronikla třetím mezižebřím a mnich zemřel, nemaje ani času litovati svých hříchů.

To byla hrozná podívaná a Dětmar jí nesnesl. Lítost sevřela mu srdce tak, že pozbyl vědomí.

Když procitl, uviděl skulinkou mezi pootevřenými víčky Boleslava. Vladař byl rozjařen. Na jeho mladistvém čele osychal ještě pot bitvy. Kněz spatřiv lesknoucí se tvář knížete a uslyšev zároveň divoký křik, který unikal z jeho hrudi, upadl poznovu v bezvědomí. Ale dříve než jej obestřela temnota, ve vteřince kratší, než je mžiknutí, zdálo se mu, že spatřuje muže s rusou hřívou. Zdálo se mu, že kníže na znamení veliké spokojenosti bije ukrutníka po plecích a že se oba hlasem smějí. V jejich smíchu bylo pak slyšeti hluboké uspokojení a nevinnost, která je vskutku strašná, povážíme-li, že šlo o vraha!

Od té příhody minulo několik měsíců. Boleslav se již dávno a s velikou kořistí navrátil z výpravy. Pokrývala ho nová vítězství, neboť když Ota II. (baže po odplatě) vtrhl do Čech, bylo knížeti dopřáno porazit jeho vojska. Tehdy, tísněn povstáním, které vypuklo v říši, byl Ota přinucen jednat o rychlý mír a kníže získal tím mírem mnohou výhodu.

Pokud jde o Dětmara, uzdravil se záhy z hrozného rozrušení. Zotavil se, dosáhl investitury a byl nastolen v chrámu svatého Víta za slavnostní mše. I zpívali tehdy kněží latinští Te Deum a kníže s velmoži Christus keinado a opět jiní Kyrie eleison a krleš, jak uvykli odpovídati na slovanský žaltář. Když obřad a mše byly skončeny, přistoupil k biskupovi kníže a žádal jej, aby mezi prvými poskytl křest muži s rusou hřívou. Dětmar se zachvěl slyše tu žádost, ale protože byl srdce přelaskavého, učinil, oč byl požádán. Odvážil se toho, ale jeho duše poplakávala a povždy již zůstala stísněná. Potom nastal biskupu přetěžký život. Církevní velmož (to jest arcibiskup mohučský), který jediný jej mohl chránit, byl příliš vzdálen a tak Dětmara nesílilo nic než hluboká víra a učenost a příklady svatých. Trávil celé dny na modlitbách a přečasto se obracel k chrámovému klenutí. Tu se mu zdávalo, že miska klenby, jako propast obrácená, zrcadlí neporušené myšlenky svatého Václava: myšlenky souladu a lásky.

Když pak uběhla léta a když biskup dlel na smrtelném loži, s bědou a lítostí si vzpomínal na své sliby. Viděl, že byly plané. Viděl, že vždycky stával ve stínu knížete, a s hořem si uvědomoval, že se mu nepodařilo vmetnouti do duše panovníkovy záblesk poznání.

Katedrální klérus, pomocníci biskupovi a dále synové snažili se jej utěšiti. Modlili se a ukazujíce k milosrdenství božímu, mluvili slova plná naděje. Mysl biskupova hnána neblahou výčitkou bez přestání se však vracela k své domnělé vině. Rmoutil se, viděl seztracena, viděl, že sám sebe navždy potupil. Tu ožíval před jeho duševním zrakem výjev z popleněné Žiče. Zřel zedraného mnicha, jak chroptí a popadá dech, zřel vražedníka, který