65

mohl mluviti s důvěrníky císařovými.

Mnich souhlasil. Vintíř svěřil mu tedy úkol posla a naučil jej dlouhé řeči, která začínala takto: Člověk obývající v samotách, poslední vyznavač Ježíše Krista, stařec prostý pýchy, omlouvaje se za nenadálé oslovení a za zvuk, který vydá při otevření úst, muž režného pasu a režných holení, jež se mu zařezávají do těla, člověk z poustky, prosí císaře, který přemoudře vládne a který je obklopen muži nejučenějšími a bohumilými, aby vyslechl zprávu o nutkání, jež mu táhne srdcem.

Dále se vzkázání Vintířovo přimlouvalo za svobodu vězněného knížete. Poustevník v něm uváděl, že čeští velmožové touží, aby jim opět vládl pán, který byl zavržen, a podporoval prosby své i prosby řečených velmožů slibem, který Oldřich složil ve vězení a který (jak Vintíř zvěděl prostřednictvím ctných poslů) jest slib věrnosti.

Seč končila vypočítáváním stád a zboží a částek, jež by mohl Oldřich zaplatiti jako výkupné.

A stalo se, že císař vyslechl Vintířův vzkaz. Stalo se, že se rozhodl v podobném smyslu, stalo se, že se usmířil a že skytl Oldřichovi za dobré výkupné svobodu.

Snad si tak vedl v přívalu mírnosti, snad věřil, že upevní svou moc, když rozdělí českou zemi ve tři dílce, snad ho k tomu měl nějaký jiný důvod; ale nechť již Oldřichovi otevřela brány žaláře věc jakákoliv, kníže na ni nemyslil.

Byl zbaven rozumu. Cítil jen divoké štěstí. Hnal koně, opájel se jízdou a větrem. Déšť, nepohoda ani planoucí vedro nemohly jej zadržet. Kvapil do své země a s ním letěli Vršovci.

Když dorazili k pražskému hradu, žhnula v hlavě knížete Oldřicha jediná myšlenka, jediné toužení jej ovládalo. A ta myšlenka a to toužení měl v jméno odvety. Jakže? Nepomstít se? Přisámbohu, kníže neměl nikdy mysl smířlivou a v této chvíli byl rozběsněn, jako by stíhal zvěř. Nerozvažoval, kdo byl jeho žalářníkem, neobíral se pražádnou pochybností a vpadl do hradu jako bouře. Zbil ty, kteří se mu chtěli postavit do cesty, vyvrátil dveře světnice, kde se ukrýval Jaromír, a vrhnuv se vpřed, volal:

„Ty jsi, který vládneš na mém místě! Ty potkane!“ Potom opakuje prokletí a křiče prokletí vždy děsněji kázal Jaromíra oslepiti a uvrhl jej do vězení.

Vykonav to dílo pomsty obrátil se kníže na Moravu. Táhl k sídlu svého syna. Chtěl se ho zmocnit a nic není více podobno pravdě a nic není přiměřenějšího k uvěření, než že prahl po jeho smrti.

Když vojsko Oldřichovo překročilo moravské hranice, konala se na hradě knížete Břetislava slavnost křtu, neboť se mu narodil synáček. I sjely se v to sídlo paní a dále lidé duchovní a dále světští velmožové. Dvůr byl pln čeledi, zděšené ovce se tísnily v koutech ohrad a kuchař s pacholkem, který si otíral nůž o stehno, vyhlížel nejtučnější kusy.

Zatím ve světnici jednoho hradního křídla – hlava na hlavě – stáli mužové. Smáli se a hřmot jejich hlasů sotva utichal, když procházel tím rozveseleným zástupem biskup. Zvedal lokty, nesl kříž. Za biskupem, skrývaje šťastný úsměv a skrývaje pýchu, kráčel Břetislav. Šli k světnici, která toho dne byla vyhrazena paním. Když došli, když si proklestili cestu, rozhlaholil se v maličké hradní kapli zvon a hlas toho zvonu se mísil s něžnými slovy. I nakláněl se kníže nad kolébkou a mluvil a smál se hlasem. Potom pozvedl klečící Juditu. Objali se a záchvěv lásky odpovídal záchvěvu ještě vroucnějšímu.

V té chvíli ozval se zvenčí křik. Připomínal volání, jež se zvedá při požáru. Tu rozpojila knížata svou náruč.

Břetislav uchvátil meč a Judita si přitiskla ruce ke skráním. Naslouchali a bylo slyšet koňský dusot a nářek a kvil a přerývaný hlas, který opakuje:

Kníže Oldřich se vyprostil ze žaláře! Oldřich oslepil knížete Jaromíra! Oldřich chvátá, aby vás zahubil!

Téhož dne dorazilo na hrad ještě několik služebníků Jaromírových, jimž se podařilo uprchnouti, a vposled posel Vršovců. Ti věrolomní druhové (aby se zrada nezastavila na polovině cesty) pomáhali totiž nejen Oldřichovi, ale i Břetislavu.

„Bůh je zatrať!“ pravil kníže.

Ale dal Vršovci šperk plný závěsků a rozmlouval s ním, dobře rozeznávaje, že se ve své tísni nemůže zříci ani hanebných spojenců.

Když byly vykonány přípravy na cestu, rozhodl se Břetislav, že pošle choť a synáčka do Bavor. Sám chtěl ustupovati s vojskem narychlo sebraným tak, aby družině prvé kryl záda a věděl i o pohybech vojska, které se blížilo. Zprávy, po nichž se pídil a které vposled dostal, jej však zděsily. Doslechl, že kníže táhne, jako se chodívá do velikých válek. I bylo Břetislavu prchnouti. Učinil to se srdcem zlomeným. Byl sklíčen. Zdálo se mu, že