36

prazvláštní zpěv a slova, kterým nemohl porozumět. A přece byl jimi uchvácen! Povstal a kráčeje po hlase přiblížil se k místu, odkud ten zpěv zazníval. Tu otevřenými dveřmi bylo zříti knížete Václava i knížete druhorozeného i oba jáhny, kteří jim přisluhovali. Král stanul. Naslouchal s podivením a s podivením hleděl na svátá roucha i šperky i knihu.

Zatím co míjela chvilka za chvilkou a zatím co král trval bez hrnutí, pohyboval se hlouček zaražených kněží latinských k východu. Brali se kradí a krůček po krůčku. Vyšli, zmizeli a teprve, když je ovál venkovský vítr, zdálo se jim, že mohou vydechnout a promluvit. Byli to možná lidé urození (a některému z nich dostalo se snad i přízně knížecí i přízně královy), byli to lidé z dílu převážného patřící k stavu mnišskému, jimž rod či stáří skytlo přerůzná důstojenství, ale což naplat: mysl měli prostičkou. Lesk je okouzloval a sláva knížat a údiv králův naháněly jim bázeň. I vzrostl Václav před jejich zraky a místo knížete Boleslava se vyvýšilo až po sám strach. Když se jim opět rozvázaly jazyky, rozmlouvali překotně a hlasem přidušeným.

Jeden z nich měl hlavu vlasatou, druhý byl lysý. Jeden utekl do bezpečí, když loupeživí Normané spálili jeho klášter na řece rýnské, druhý překročil Alpy, aby se zachránil před vpádem Saracénů, třetí byl z Provence, čtvrtý ze Švýcar, desátý z Francie a nic je nepoutalo navzájem, leč děs před vpády Maďarů, či Normanů, či Dánů. Nic je nepoutaio, leč děs, dále víra v jediného Boha a vposled vroucí přání zachovat život a skrýti se za hradbou lesnatých pohoří v té pohostinné zemi, kde cizinec je s láskou přijímán. V knížetství Václavově žili v pokoji. Vladař jim naslouchal a podle jeho vůle křesťanský mrav, který přinášeli, měl platit za mrav jediný. Zřeli, jak vzrůstá, zřeli, jak se šíří, zřeli pád Drahomířin a ústup pohanských bohů, zřeli úsvit západu nad zastíněnou zemí a s pýchou naslouchali latinskému zvonu. To vše skýtalo jim pevnost a jistotu. I zdál se jim býti Václav knížetem přesladkým a domnívali se, že uhadují každé hnutí jeho duše. Domnívali se jako člověk vedoucí pachole, že Václav navždy bude kráčeti po jejich cestách. Podobná víra tkvěla jim v myslích, podobná jistota je obklopovala a znenadání to vše, to vše i dobrá naděje se od nich vzdálila. Hlas zvonu poodlétal, stíny se kladly na vzcházející světlo a v těch stínech nezměrně daleko stál kníže Václav. Byl nesrozumitelný. Byl cizí cizincům. Byl odmítající.

Král mohl před ním sotva zatajit výkřik obdivu a sama mše proměňovala se v jeho zpěvech. I pobouřilo kněze to náhlé obrácení Václavovo, stisklo jim hruď a ubralo síly jejich hlasům. Mluvili tichounce. Zmatek trhal jejich rameny a bázeň jim kázala, aby odvrátili hlavu od knížecí jizby.

Zatím Václav dokončil obřad a svléknuv bohoslužebná roucha a odloživ šperky byzantské, rozmlouval s králem.

Uprostřed hovoru vyšli pak k shromážděným kněžím a tehdy řekl kníže:

„Země západní a země východní se setkává v místě a to místo je vůkol mého zraku. Je v končině, kterou spatřuji.

Je, kam se obrátím. Vidím anděla poletovati směrem ruky pravé a směrem ruky levé. Vidím anděly procházeti povětřím toho místa. Vidím chrám pod jejich nohou, vidím chrám a klenbu setkání. Vidím stavbu dovednosti nové, vidím chrám, o němž mluvíval mnich ze západu, a ten chrám jest naplněn šperkem, který jsem přijal a který přechovávám po otci svého otce.“

Řka to, jal se Václav s velikou vroucností mluviti o mnichu, který zřel kostely rýnské a který mu vnukl, aby se ujal podobného díla. Ta myšlenka jej uchvacovala. Před zraky vzrůstaly mu práce stavitelské a způsob dovednosti východní i západní se obracel v jediný skutek.

Mluvil pak Václav slovy vytrženými a král mu naslouchal bez porozumění. Král mu naslouchal a kněží mu naslouchali, ale králi i kněžím se zdála řeč Václavova býti nepřiměřená. Nemohli ji sledovati.

Král byl roztržit. Pohlížel na vůkolní lesy, na holou stráň letenskou a opět k hliněným válům a k shluku dřevěných staveb pražského hradiště; rozeznával špice palisád a břevna hrubě tesaná, znamenal pusté skalisko břidlicové, znamenal nesličnost díla a hlavou mu táhlo vzpomínání. Byl roztržit a sklíčen citem lítosti.

Stará dovednost z dob Karla Velikého upadala za časů Jindřichových v zapomenutí. Německo nezdobilo se již chrámy, města pustla a mezi kameny rozpojených zdí rostla tráva. Ta vzpomínka, to vědomí, ten cit a ta lítost táhly králi hlavou. Neoděly se v slova, ale zněly v divné směsici a pálily jako hněv, který přepadá člověka bez důvodu. I obrátil se král ke kněžím a jal se je kárat. Ti pak kněží a mnichové myslili, že rozhořčení královo se odnáší k přílišné řeči, kterou vedli před Václavem, žádajíce si smrti jeho bratra. Odpovídali tedy řkouce:

„Boleslav bije tvůj lid a ani veliké hloučky nejsou před ním bezpečny. Mečem dotírá na každého, kdo se opozdí před branou, a když deset zbrojenců vyjde, jediný se vrátí.“

Po těch slovech přivlekli kněží starce, který minulého dne unikl na zcizené klisničce z lesa, a nutili jej, aby dosvědčil, co se přihodilo.

Tehdy však stanul Boleslav mezi vladaři a kněžími řka: „Kdo pokrádá koně volného, zaslouží trestu a bude mu