96

když ti přisoudím stejnou míru podobné blázniviny.

Je tedy pravda, že jsme se k sobě obraceli tu a tam zadnicí, ale činili jsme to jako přátelé, kterým hněv zostřuje lásku, a kteří se škorpí z bujnosti. Mohu říci, že jsem tě miloval právě pro tvé malé chybičky a pro tvou neomalenost a pro tvé břicháčství. (Hrome, kdypak chceš odložit ten svůj měch!) Přitom jsem ti ovšem nechtěl zůstati nic dlužen a tak jsme se popadli někdy do křížku. Ale nechme toho, neboť cítím, že mě vzpomínky uvádějí do varu. Nechme toho a mluvme o někom třetím!“

„O kom?“ zeptal se Šebíř.

„O Brunovi!“ odpověděl Kosmas. „O našem příteli, který nemá nikoho, s kým by si porozprávěl, a který nespí a který se hřeje blahou nadějí, že ty nebo já mu zaklepeme na dveře. – Víš,“ dodal, „že mi podstrčil do truhlice kapitulní annály? Ví asi, čím se zabývám, a chtěl mi být ku pomoci.“

Na ta slova odstrčil Šebíř břichem stůl a vstal tak rychle, že za ním poskočila lavička.

„Ten hnidopich!“ vykřikl. „Chraňte mě zemští patronové, abych s ním musil někdy vyměniti slovo!“

„To je pěkné,“ řekl Kosmas, „to je náramně pěkné, ale jsem jist, že nemluvíš pravdu!“

„Ho, ho! Má uražená pýcha a pověst starého pobryndaného pijana! Pane na nebi, a to bych se na to podíval! Co!

Nic! Pranic! Do pekla s takovými pisálky!“

Když se do libosti vykřičel a když vyčerpal všechno utrhání a když byl na dně se svými nadávkami (trvalo to ovšem dost dlouho), dal se Šebíř do smíchu a řekl: „To mi zůstalo za nehty z dob mladosti bouřlivé a mnohem šťastnější. Teď může to chlapisko vejít. Sem s ním! Ať je tu, abych jej mohl poplácat po kýtách!“ Potom, když byli všichni tři, to jest Bruno a šebíř a Kosmas vespolek a když se sesedli a po dohovoru přátelském (plném výbuchů se strany Kosmy a Šebíře a plném zámlk i utajované radosti se strany magistrovy) ujal se slova Kosmas a řekl:

„Věc nejlepší má přicházeti na konec, ale já, přátelé, nemohu vám poskytnouti nic, než břečku slov a řítici svého skládání. Chcete to slyšet? Jářku, napsal jsem zatím Dějiny doby nejstarší.“

„Ha,“ přerušil jej Šebíř, „u konve Ganymedovy, věděl jsem to! Byl jsem si tím málem jist, když jsem nepochyboval: neboť jsi stejně líný, jako hbitý, když na to ovšem přijde.“

„Čti, čti!“ opakoval Bruno svým slabým hlasem a posedával nemaje klidu. (Chuďas se zmenšil za ta poslední léta a byl málem k nepoznání: suchý, žlutý, štětinatý, roztřesený a rozhodně nijak k nakousnutí.)

„Se mi zdá,“ řekl Kosmas, „že Šebíř strká břichem do stolu, a že tě tiskne ke stěně.“

„Místo pro magistra!“ vykřikl probošt, a uchopiv dubovou desku a odtáhnuv ji, stiskl mezi svými dlaněmi malou a kostnatou pěst Brunovu.

„A nyní,“ děl magister v šťastném rozechvění, „ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha Svatého a s přáním, aby se dílo zdařilo až do konce a s díkem nesmírným a s pokomostí, která mi přísluší, naslouchám.“

„Dobrá,“ pravil Kosmas a osvěživ se z malého džbánku, jal se čísti Kroniku. Začal s věnováním, které Šebíř poslouchal brumlaje nějaké něžné výčitky a vzdychaje v přívalu lásky. Pokud jde o magistra, lze říci, že se mu kalil zrak a že v jeho očích stály dvě malé krůpěje slané vody.

Zatím co v dovedných slovech ožívalo staré vypravování, potloukali se původcové, či lépe přechovávači těch zkazek na hradbách. Spali. Když je k ránu vzbudil chlad a když se protáhli, ozval se jim v útrobách povědomý hlas a tak nemohli nepostřehnouti, že chuť k jídlu vstala právě tak časně jako oni, a že ji nic nepřiměje, aby zaspala.

„Včera,“ řekl otrok utahuje si provaz kolem beder, „jsme měli hádku o tom, který hrad je pevnější. Tenhle,“

doložil ukazuje k pražským válům, „je sice těžko přístupný a leží na strmém vrchu, ale můžete přirovnat pevnost jeho zdí ke zdem vyšehradským? Ani zdání!“

„Kdybych byl nějakým otrokem a sedával u kužele, mluvil bych o lnu, ale protože jsem byl zbrojencem, a protože jsem dobýval měst a hradů, mohu se přít o hradech. Panečku, vím co povídám: není nad hluboký příkop, který se táhne kolem dokola.“

„A já,“ řekl druhý zbrojenec, „bych jedl!“

„Což,“ prohodil bývalý mnich, „abychom se podívali, jak se letos urodily hrušky?“

To vybídnutí bylo přijato a přátelé vstali ze svých pelíšků a slezli opatrně s hradeb a brali se ke štěpnici, která se