89

obratností.

„Tu dovednost,“ řekl, „jsem podědil po svém otci, který byl synem vinaře. Ten měl někdy v pátém koleni od potopy děda, o němž se vypravuje, že ve válkách žen nesl za pokutu tři dny a tři noci měch na holi a k tomu naplněnou číšku a že číška byla od počátku cesty až do jejího konce stejně plná. Kdyby to byl býval nedokázal a kdyby byl něco málo vyšplíchl, byl by ztratil krk.“

„Třesky plesky!“ houkl Kosmas, „to slyším již po druhé o dívčí válce!“

Řka to připojil vypravování, které mu vyjevil pohanský stařec, a skončil podobnou úvahou:

„Z kterého kouta vytáhli ti ničemové svou lež? Odkud se nabralo tolik povídaček? Nikdo mi přece nenamluví, že to není příběh o Penthesilei, královně Amazonek, o níž vypravují řečtí básníci! Shledávám,“ pokračoval, „v jejich spisech velikou přesnost a nesmírnou krásu a jsem nešťasten, když je slyším zkomoleny. Jak se dostaly do úst tvého sluhy? Věru, zdá se mi, že přepisovači a lidé hrubých duší semelou páté přes deváté a že to vykládají někde po krčmách.“

„Bratře,“ odpověděl Šebíř, „jsou dva zdroje našich vědomostí. A prvý, lepší a zajímavější, vyvěrá z lidské paměti.

Pravím to jako člověk, který div neoslepl při čtení všelijakých svitků a který si prodřel na zadnici devět plášťů.“

„Ho, ho,“ namítl kanovník pražského kostela, „chceš říci, že se něco vyrovná krásné mluvě Juvenalově? Chceš říci, že se lze obejít bez krásného členění slov, chceš říci, že dostačí, když někdo vyklopí popletený příběh tak jako neslané těsto? Bůh chraň a uchovej! Vždycky se při podobných příležitostech táži: Kdopak to tak čertovsky vyje?

Kdopak to uráží svým hrubým jazykem všechny něžné výhonky a zákruty příběhu, kdopak to směšuje oheň jazyka latinského a řečtiny s tou břečkou jazyků surových, kdopak to hněte svůj kobylinec?“

„Dost! Dost!“ křičel Šebíř a tluka se pěstí do prsou a směje se z plna hrdla dodal:

„U verše Juvenalova, o němž jsi se zmínil, jak to mluvíš? Ne, tohle není přece latina! Slyšel jsi někdy, že v podobných zvucích byl napsán jediný verš z Aeneidy? To bych řekl, že ne! Je to řeč pastuchů a sedláků a všelijaké chasy a dále těch pyšných knížátek a těch špatných mnichů, kteří mají ducha z hrachoviny a kteří se do smrti nenaučí odříkati obstojně Credo! Je to jazyk země, po níž chodíme, a lidí, kteří mají doposud napilno. Vidím je, jak otvírají ohrady plné krav a volků, vidím je, jak tisknou klečky, vidím, jak pletichán, jak se ženou na trh a z trhu, vidím, jak se mají přátelsky ke svým ženuškám, jak hřeší, jak se kají, a jak s hubou dokořán a zpívajíce si podupávají. – Vidím je všechny pohromadě a mohu říci, že se mi ten pohled líbí!

A teď, když jsem ti je ukázal, tak pěkně zpocené a růjné a lesknoucí se, teď je čas, abychom je srovnali s těmi druhými, to jest s cháskou dávno mrtvou, která žere hlínu a jejíž lebkou prolézá had.“

„Otče,“ pravil Šebířův sluha, „přikázal jsi mi, abych zvedl prst, kdykoli tě unese, jak říkáš, proud výmluvnosti a kdykoli se zmíníš o věci, která není dost vhodná pro ucho knězovo.“

„Pah,“ odsekl Šebíř, „spletl jsi mé skládání a zapomněl jsem, co jsme povídali. Ale to nevadí, až se mi vrátí myšlenky, napíši o tom Kosmovi dopis o sedmi stránkách. A nemohu nic ubrat a nic přidat.“

„Není to příliš?“ otázal se Kosmas.

„Ještě ne! Ještě ne! Musím ti vyjevit, že ty sám jsi člověk uhnětený z všelijakých zálib a že to, co jsi jednou řekl, dlouho neplatí. Jakže, chceš mě přelstívat? Domníváš se, že jsem nedoslechl o tvých podivných zálibách? Ha, kdo jsou ti starci, kteří k tobě chodívají a kterým platíváš po penízku?“

„Nemluvme o tom,“ řekl Kosmas a dal se do smíchu a plácal se dlaní do kolene.

Potom si přitáhli stolek, aby se mohli opřít loktem, a jali se v nejlepší shodě vypravovat jak o spisech latinských, tak o řeči, která jde od úst k ústům.

„Kdyby tak svatý Lukáš a ostatní svatí evangelisté popřáli někomu jen drobet svého umění,“ řekl vposled Kosmas,

„mohl by ty věci vytroušené ze spisů přivésti jednou zpět do hnízda. Mohl by je snadninko pochytat, jako se chytají křepelky.“

„Někdy cítím, že je to na dosah ruky,“ řekl Šebíř a odmlčel se tona v rozpacích.

V podobných hovorech a v podobné družnosti setrval Kosmas se svým přítelem tři dny. Odevzdal mu ve vhodný čas listy sázavského mnicha, vyslechl rozpravy škaredého sluhy, zapamatoval si dobře jeho vypravování (zvláště to, jež se vztahovalo k vyvraždění rodu Vršovců) a řekl mu místo díků:

„Teď, když jsem zevrubně zvěděl, že jsi přišel k ráně nikoliv v nějaké krčmě, ale v službách katovských, ošklivíš