119

šibenici. Krátká dýka byla vbodnuta do jeho prsou a přidržovala na nich klobouk s chocholem.

Třetí noc po jeho smrti měl Soběslav tíživý sen a v tom snu rozmlouval prý s pacholetem, jehož tvář byla zčernalá a plná smutku. Když se probudil, bylo ještě daleko do svítání, ale kníže vstal a probděl zbytek noci v těžkých myšlenkách a v neklidu, který je palčivější než rány.

Tehdy byl právě čas předvánoční. Byl advent, byla doba, kdy se před východem slunce konají v chrámech, pobožnosti. Kníže tedy čekal na věřící, kteří co nevidět měli spěchati do chrámu. Zvon zněl, ale lidé nepřicházeli.

Nádvoří bylo prázdné a všude ležel neporušený sníh. Již zasvitávalo, když hlouček jáhnů tiše a se sklopeným zrakem se protáhl podle zdi kostela. Minuli chrámový vchod, mířili ke svatému Jiří.

I zdálo se Soběslavovi, že nad hradem leží nějaká kletba. Viděl, že lid a kanovníci a mnichové se vyhýbají místu, kam by mohl přijíti, a zmocnila se ho veliká tíseň. Nepřioděl se žádným ze svých rouch, nenatáhl si škorně, ale bos a v plášti kajícníků vešel do světnice Ojířovy.

„Příteli,“ pravil, „nastoupil jsem vládu a neměl jsem nic než špetku naděje, že milost Páně je se mnou. Neměl jsem nic, než toto doufání a dále víru, že je nám nakloněn prostý lid. Co však se stalo? – Bůh mi hrozí. Počet mých nepřátel vzrůstá a ti nejvěrnější jsou přestrašeni a obcházejí můj příbytek. Považ, Ojíři, že se nemohu zříci ani pomoci boží, ani pomoci lidu. Považ, že nikdy nebylo hůře, uveď si na mysl, jak hluboko poklesla česká moc, rozvažuj o tom, čím jsme povinováni císaři, vzpomeň si na pokoření, kterým jsme prošli, a které trvá a které nás snižuje. Rozvažuj o tom, vstaň, setřes svou pýchu a vezmi si podobný rubáš, který mě přiodívá. Následuj mě!

Pojďme bosi a s nepokrytou hlavou, padněme před oltářem a bijme čely do dlaždic! Snad nám Bůh odpustí. Snad nám skytne sílu k slavnějším skutkům, snad způsobí, aby se k nám poznovu obrátila přízeň a laskavé smýšlení.“

Když po sedmi dlouhých hodinách vyšel kníže se svým služebníkem Ojířem z chrámu, přivítaly jej na nádvoří veliké zástupy lidu, a dále kněží a opatové a biskup. Soběslav poklekl před zástupcem svatého apoštola do sněhu a přijal svaté požehnání. V té chvíli propukl lid v jásot, ale šlechticové stěží mohli skrýti pohrdu nad knížetem, který se podobá více mnichům než těm, kdo sedají na koně a vedou války.

Závazek

Císař se vypravil poznovu do Itálie. Měl velmi nakvap, pospíchal a nezbyl mu čas, aby mohl zaříditi věci, které směřují k špížování. Když chtěl již vytrhnouti, poslal několik svých šlechticů do Čech. Poslové dorazili v čase nadmíru krátkém na pražský hrad a sotva seskočili s koně, šli ke knížeti. Bylo ustanoveno, aby se před Soběslavem ujal slova člověk nejvznešenější a ten pak mluvil bez okolků.

„Císař Bedřich,“ pravil, „rozkazuje, abys – podle závazků, které ti, kníže, byly uloženy, a s vděčností, jež ti přísluší

– vypravil proti italským městům vojenský sbor. Se zbrojenci půjde český biskup a ty sám se postavíš v čelo sboru! Spěchej, neboť císař co nejdříve vyrazí! Spěchej, abys ho zastihl před Alpami! Spěchej, neboť tažení bude krátké a skončí do tří měsíců.“

„Pamatuji se dobře,“ pravil Soběslav, „že jsem císaři přislíbil vojenskou pomoc. Splním, co jsem řekl, ale nepovedu svůj sbor. Neučiním to a nemohu to učinit pro množství jiného díla. – Pokud jde o biskupa, ustanovuji, aby zůstal v Praze!“

To vše se stalo. Soběslav trval na svém a s českým vojskem vytrhl Oldřich, kterému kníže již předtím (za službu bratrskou a mírnou povolnost) propůjčil úděl olomoucký.

A Oldřich táhl rychlými pochody. Hnal koně, jeho zastávky byly kratší a kratší, ale s císařem se přece nesetkal.

Jednoho dne, když se již zmocňovala vojska únava a když zásoby byly snědeny a když vítr povíval poslední špetičkou píce, přišli k Oldřichovi dva šlechtici. Prvý z nich se jmenoval Spěra a druhý Ješutbor. Vyhledali knížete při hubené snídani a Spěra řekl:

„Císařova vojska jsou před námi dobrých dvanáct dní pochodu. Možná, že se již blíží k rovinám horních řek italských. Jsou syta, jejich koně mají zasypáno v poledne i navečer, a u nás není do čeho kousnout. – Jakpak chceš, kníže, jíti dál?“

„Přisámbohu, císař na nás zapomíná! Nevidím nikde stodůlku, u které by stála stráž a rozdílela chleby. Nevidím nikde purkrabího, který by otevřel hrad a dal nám jísti mastné jídlo. Kde tedy je ta slibovaná spíže?“

„Císař se zmínil,“ odpověděl Oldřich, „že nás bude sytit, a protože není nikde nic zchystáno, nemohu myslit jinak, než že si přeje, abychom si vzali, co nám náleží, ve dvorcích a v osadách a v městech. Učiňte to bez krutosti a mírně jako přátelé.“