dále smích paní Božetěchy, jež nacházela špetku úlevy, když se (aspoň podle zdání) přidržovala starých zvyků.
„Vidím,“ pravila, „že mě ti rozmarní starci udržují při životě a že se mi notně ulevilo. Mám po té špetce smíchu hlad. – Ale když jsme již u jídla, pročpak jsi mu nedal odřezek slaniny?“
„Člověk může ztratiti nějaké slovo s hříšníky,“ odpověděl Kosmas, „ale tihle darebové mají čachry s pobanskými bohy, a to je právě tolik, jako by se stýkali s ďáblem. Jsou to služehníci raracha a já jsem přebral míru shovívavosti, když jsem s nimi rozmlouvával. Běda, je mi horko, když si vzpomenu na toho kostlivého starce!“
„A proč?“ otázala se paní Božetěcha.
Kosmas, klepaje si prstem na prst a kývaje se jako kačer, který se blíží k ohništi, odpověděl velmi zdráhavé:
„Věděl jsem tak trochu, že je pohan. Jednou, když jsem se potloukal podle řeky, vyslechl jsem jeho přiznání.
Mluvil sice jen na půl huby, ale já jsem mu porozuměl. Zapíral jsem si to dost dlouho, ale teď to již nemohu udržet v skrytosti své mysli.“
„Bůh,“ řekla paní Božetěcha, „který může, co se mu uráčí, dovedl by hravě obrátit všechny pohany na pravou víru. Jestliže to nečiní, je v tom skryta nějaká nedostižitelná moudrost. Můžeš na tom něco změnit? Můžeš opravovat Boha, který ve své milosti dopřává pohanům zuby, aby jedli, a údy, aby mohli kráčet a konati své dílo?“
Řeč paní Božetěchu unavovala a bylo jí velmi zatěžko promášeti dlouhá souvětí. Kosmas tedy (snad proto, aby si odpočinula a snad z jiného důvodu) jí přikývl a zakončil rozprávku takto:
„Bojím se, že jsem nakloněn věřiti tomu, co povídáš, a zdává se mi, že podobná víra je ve shodě s naukou lásky.
– Ale proč mě ten starý ďas nenechá na pokoji? Proč mi staví před oči své modly? Panebože, chtěl bych vsadit kutnu, a ještě týdenní důchod, že pohanský hlupák s otevřenými ústy, která tak krásně vypravovala, se nějakým způsobem ještě po smrti přimíchal k příběhu s modlou! To je jisté, má v tom prsty! Možná, že je to ohlášení trestu božího, možná, že je to výstraha, možná, že je to ďábelský pošklebek.“
Lidské tuchy mají (jak se obecně věří) něco do sebe.
Někdy se vyplní, někdy klamou a tak, protože Člověk bývá zmítán mezi nadějí a beznadějí a protože se někdy poddává oběma, může se nakonec na jednu z nich vždy odvolat. Ubožák Kosmas, ten dobrý starý kanovník svatovítský, ten lovec příběhů a člověk bez přestání se chystající napsat kroniku své země, si nevedl jinak.
Když se tedy nemoc paní Božetěchy horšila, a když smrt – krůček po krůčku – přicházela k jejímu loži, zdálo se mu, že se naplňuje, co předvídal. Byl proto nesmírně smuten. Věřil, že mezi chorobou a jeho hříchy je spojitost.
Věřil, že ho Pán Bůh trestá, a hleděl s nezměrným smutkem na ubývající tvář své ženy. Zmar a děs a strašení tisklo mu hrdlo.
Sotva se však nemocná probrala z mrákoty, nutil se do žertů a pronášel svým hrubým hlasem nevhodné útěchy a mluvíval hned o jídle a hned zase o nezbednostech jejich syna Jindřicha, který v dětských letech býval králem všech darebů. Šíře se o věcech tak nicotných cítil Kosmas, že by se měl stydět. Jindřich byl totiž dávno mužem.
Jak se k té vousaté tváři hodily dětinské příběhy?
Kosmas nevěděl. Krčil nad sebou rameny a mluvil dál a dál, nalézaje v příbězích všechnu lásku a všechno lidské štěstí. Paní Božetěcha mu odpovídala zářivým pohledem. I viděl, že je stále krásná. Viděl, že čas je jako mošna almužníkova, která se otvírá, když na ni zaklepe prst milosti. Viděl, že je jako povětří, kterým sytíme svou hruď a které vydechujeme a které se čistí, aby znovu bylo vdechnuto.
A stalo se, že když Kosmas jednou vypravoval příhodu z nejkrásnějších, stiskla mu paní Božetěcha dlaň (neboť ji držel za ruku) a vydechla duši.
Nějaký měsíc po pohřbu paní Božetěchy chodil Kosmas Prahou. Měl za šňůrou kutny zasunuty palce, broukal si dvě či tři slovíčka a nemyslil snad na nic určitého. Vířilo mu v hlavě tisíc věcí, ale ty neskládaly ani obraz ani řadu.
Míjely a obnovovaly se jak stádo běží: po dvou a po desíti. Úhrnem, když to všechno sečteme, zněly ty myšlenky-nemyšlenky jako nějaký hlas zasmušilý a přece líbezný. Smrt podobala se v nich postavě utkané ze světla. Byla strašná, to je dlužno říci (z černé huby vyskakoval jí hadí jazyk), ale ráj se střel po její stopě a její pas měl barvu toho ráje. I viděl Kosmas zahradu a mezi keříky smějící se paní s děťátkem. To byl Jindřich. To byla Božetěcha.
Potom, když se jeho mysl ustálila a když se mohl obrátit k věcem tohoto světa, rozhlédl se Kosmas kolkolem a zřel líbezné návrší petřínské a dole, mezi řekou a návrším, kostelík svatého Jana Křtitele a na druhé straně