87

Vzato úhrnem, byla slova o starém božišti poslední, jež pohan pronesl. Potom se přestal jeho obličej chvěti a ruka mu spočinula klidně na hrudi. Když se schylovalo k půlnoci, chuďas zemřel. Natáhl se a jeho tvář přijala výraz mudrců.

V té chvíli oba zbrojenci a otrok, jemuž se kdysi podařilo uprchnouti, spali.

„Vstávejte,“ řekl mnich a dotkl se ramene prvého soudruha, „vstávejte, povím vám truchlivou novinku.“ Místo bezrukého procitl však voják se špatným dechem, neboť měl lehké spaní a tloukl v sedě špačky. „Co je,“ řekl,

„budeme snídat?“

„Nic takového,“ odvětil mnich a přitom si vzpomněl na své tři penízky, „nic takového, ale ten, který byl mezi námi nejstarší, pokud jde o věk, a který byl učiněné nemluvně, přihlížíme-li k věcem křesťanským, zemřel.“

Zbrojenec se pokřižoval a řekl:

„Od té chvíle nebude na židově poli bezpečno.“

„Dost možná,“ prohodil mnich, „ale teď se mi nechce o tom uvažovat. Jářku, nevzbudíme ty ostatní?“

Zbrojenec přikývl a jal se jimi otřásat a neustal, dokud spáči neotevřeli oči a dokud nebyli přivedeni k životu.

Táhlo na sedmou hodinu od západu slunce, bylo vlhko, rosa stála na stvolech trávy a obláčky něžné mlhy ležely v pruzích při zemi jako kouř. Uprchlý otrok si urousal ruku a otřepávaje se jako psík, který spadl znenadání do studně, pravil:

„Pročpak nenecháte člověka spát?“

Když byli konečně všichni na nohou a když pochopili, co se přihodilo, ujal se slova opět malý mnich a řekl:

„Lidé dobří, co si teď počneme? Kdyby byl stařec zemřel jako pohan, mohli bychom jej zanechati tam, kde leží.

Měl by pěkně za podušku židovo pole a bylo by mu to zajisté vhod, neboť židé a pohané nejsou od sebe příliš daleko. Na neštěstí pro nás a k věčné výhodě pro něho, byl však stařec pokřtěn!“

„Nic naplat,“ řekl vposled bývalý otrok, „pohřbíme ho. Vykopáme hrob a uložíme bracha do země.“

Ta myšlenka se všem líbila. I ulomili větev a jali se hrabati mělký důlek. Zbrojenec, který nemohl pracovat, zachvíval se přitom zimou a mnich se modlil.

Když byli s prací hotovi, a když se slunce vyhouplo na obzor, napadlo žida, aby se šel podívat, co se přihodilo s pohanem, který jej proklel. Sotva žid překročil mez, spatřil na místo dvou čtyři stojící chlapíky, a jak si lze snadmo domyslit, náramně se polekal. Byl jist, že to jsou knížecí stráže, a unikl mu výkřik.

„Ticho, ty vražedníku, ticho, Herodesi!“ odpověděl mnich a mávaje větví běžel mu vstříc. A pane na nebi, žid vida jeho odhodlaný rozmach a znamenaje, že za mnichem běží ještě dvě postavy a že jsou sledovány rozvážnou chůzí člověka čtvrtého, polekal se ještě víc a chtěl utéci. Když ho bezruký voják dohnal, padl na kolena a řekl:

„Pane můj nejmilostivější, to pole koupil křesťan podle práva a podle dovolení, které mu bylo dáno. Odvádí z něho daň a berni a desátek. Cena byla poctivá a tak mu pole patří a jest jeho, pokud církevní velmožové anebo kníže anebo někdo jiný nevznese proti tomu námitek. Já sám nemám s věcí nic společného a opravdu nevím, že bych učinil nějaký nedovolený skutek.“

„Ho, ho, nosíš kaftan! To není nic?“ řekl bývalý otrok.

„A co bys říkal,“ otázal se jednoruký zbrojenec, „kdybychom ti ukázali, že na tvém poli není všechno v pořádku, he? Co bys říkal, kdybychom ti ukázali mrtvého člověka?“

Na ta slova poznamenal se mnich křížem, a jakkoliv byl dobrý křesťan, uvěřil, že podobnou myšlenku vnukl zbrojenci ďas, a že pohanova kletba začíná působit.

Zatím se dal žid do nářku a vrhl se na zem a líbal trávu mezi svýma rukama a zaklínal se, až vstávaly vlasy, že je-li na strništi někdo zahrabán, musí o tom vědět pan mnich. Nic naplat! Otrok poodhrnul hlínu nad nohou mrtvého starce a přitáhl žida, aby se dobře podíval. Ach! Tu vyrazil výkřik podobný křiku havranímu a pádil jako zběsilec.

„Ne tak zprudka,“ volal za ním mnich a dal se do běhu a neustal dříve, dokud ho nedohonil.

„Nikdo neunikne tomu, co ho čeká, a ty, chlape, budeš viset,“ řekl přidržuje žida za plášť, „čiň se, aby ses spasil dobrými skutky. My hladovíme a ty máš doma plno jídla. Pojďme tedy na snídani!“

Co měl žid dělat? Poslechl. Bral se vedle svých hostí a pokukoval po nich, snaže se uhádnouti, jsou-li to uprchlí