46

„Kolik stád má biskup? A kolik je v tom stádě jehňátek, která jsem mu dal? A kolik jsem mu dal zrní? A kolik jsem mu dal košů ryb? Ani jeden! Kněží odváděli mu desátek, ale což je moje, zůstalo v celku. To je věc jistá. Vycházej z ní, mnichu, a rozvažuj: Chci zřídit biskupství a novému biskupu dám otroky a les a zoranou půdu. Dám mu stáda a dobytek. Dám mu, co srdce ráčí, jen proto, aby má štědrost byla zjevná, aby se o ní vypravovalo a nikdo již neprořekl, že kníže ochuzuje biskupy a že jim ukracuje důchod.“

Když kníže mluvil tu řeč, vyvstaly mu na čele hněvné žíly. To bylo špatné znamení. Jeden ze stolovníků, aby ukrotil hnutí jeho mysli, jal se tedy nakvap rozprávěti o věcech kratochvilných a druhý vpustil do jizby člověka přestrojeného za ďábla. I oddělil proud rozveselených velmožů mnicha od knížete.

Na druhý den poklonil se mnich v hluboké pokoře před knížetem a byv obdarován nesmírnými poklady opustil Prahu. Šel k císaři. Hledal jej. Prošel městy italskými, prošel valnou částí hradů německých a jeho cesta trvala již čtyři měsíce. Vposled doslechl, že císař dlí v Mohuči. Tam vskutku zastihl jeho průvod.

Když bylo Wolfgangovi dovoleno stanouti před císařem, poklonil se a řekl:

„Císaři, odpusť, že nemluvím, jak bych měl mluviti, odpusť milostivě, že mluvím bez ozdob: Biskup řezenský, Michal, tvůj sluha a můj pán, tě prosí a snažně žádá, abys neztenčoval jeho moc a zabránil knížeti českému zříditi nové biskupství. To jest, co jsem měl říci. S tvým přivolením pak dodávám, že je to prosba planá.“ I rozveselil se císař a pravil:

„Proč, mnichu, proč říkáš ty dvě rozdílné věci? Proč přednášíš prosbu a odmítnutí té prosby?“

„Tvá Římská říše,“ odpověděl mnich, „je nesmírná. Skládá se ze zemí nejrůznějších a jako jsou rozdílné tvé země, jsou i rozliční biskupové. Jsou Sasové, Bavoři, Italové, Burgunďané. Proč tedy nemá býti biskup český? Proč nemá býti biskup, kterýž ze statku Boleslavova převelice obohatí církev a umenší jeho moc?“

Císař byl toho dne vesel. Smál se, udeřil dlaní o dlaň a rozkázal vyplatiti Wolfgangovi pět hřiven stříbra. Potom mu dal nádherný oděv a propustil ho, řka:

„Dobře jsi mluvil! A věz, že se mi hodí zřizovati nová biskupství.“

Odtud velmožové často chválívali mnicha Wolfganga. A stalo se, že byl po smrti Michalově, který zemřel svým trápením, povýšen na biskupa řezenského.

Boleslav byl již stár. Jeho mocné žíloví zchřadlo, jeho údy byly jen kost a kůže a čelo měl samou vrásku. Vášeň, radosti i války jej unavily a tak jednoho dne stanula za ním smrt. Když zvedla pravici, když stín jejího strašného prstu se dotkl Boleslavovy skráně, bylo zříti jak vladař vstává. Bylo zříti jak se rozhlíží, bylo zříti jak se usmívá.

Snad zhlédl v záblesku té chvíle všechny dny šťastné, snad zhlédl všechen zmar. Či táhla mu hlavou jiná myšlenka? Chtěl snad říci nějaké slovíčko? Chtěl snad pohnout rukou? Chtěl zakývat na svého syna?

Smrt, ta přemožitelka knížat, nepopřála mu již času. Ztratil vládu nad svými údy. Ztratil vědomí.

Tehdy otevřela se uvnitř lbi Boleslavovy tepna a vládce padl na tvář.

Když vydechl svou duši, když dozněl jeho smrtelný chropot, rozběhli se služebníci po hradních jizbách a z dálky bylo slyšeti ohlas jejich kročejů a jejich nářku.

Světnice úmrtní byla však tichá. Synové, kněží a velmožové shromažďovali se mlčky kolem zemřelého. Spínali ruce, schylovali hlavu a tak plynula chvilička čekání. Když uplynula, vstal prvorozený syn mrtvého knížete a pozvednuv bezduché tělo, pravil:

„Já, Boleslav, kníže toho jména druhý, objímám a držím tělesnou schránu svého pána. Držím tu hlavu, držím ty jeho údy. A jako spočívá kníže v mých loktech a jako v nich spočívá jeho dychtění a síla, tak v nich leží i jeho říše.“

Řka to, rozkázal Boleslav II. vstaviti zemřelého na knížecí stolec tak, aby se zdálo, že sedí. Tu vzruch a spěchání zvlnily nepohnutou řadu. Velmožové vztyčili hlavy, kněží jali se modliti, otroci konali, co jim kníže rozkázal, jiní otroci bili kladivy do štítů a do kovových desek a opět jiní křičeli po nádvořích:

„Kníže upadl na tvář! Kníže Boleslav, syn knížete mrtvého, je mým pánem!“

Potom, v čas stanovený, přicházeli přední mužové z rodin vznešených a stařešinové kmenů a všichni velmožové a kněží a s nimi lidé chleba Boleslavova a čelní otroci i zbrojný lid. Když se shromáždili, otevřeny jsou pokladnice a truhly s věcmi drahocennými, aby každý mohl zhlédnouti nesmírný statek a nesmírnou slávu zemřelého. I nastaly pohřební slavnosti a dále hostiny a radovánky.