Slyše to, políbil Byš jilec Břetislavova meče a horem pádem letěl do rozcházejícího se tábora sehnat nějaký zbytek vojáků. Přemluvil tam pět lidí, kterým se zalíbilo ve vojenských sedlech a kteří nespěchali do svých osad.
Potom, slíbiv zbrojencům hojnou kořist, napadl Byš všechny rozptýlené dvorce a všechny malé samoty v okolí Zliče.
Přičteme-li k deseti starým těch pět, které získal, měl Byš všeho všudy patnáct mečů. Dá tedy rozum, že se s nimi nemohl rozběhnout podle chuti. Byl skromný. Věděl, že nikdo nemá pokoušeti Pána Boha a nechtěl přepínat ani své choutky ani své síly. Zmocnil se tedy jen padesáti ženských a asi dvaceti mužů. Ostatní obyvatelé vzali při nočních přepadech do zaječích a zachránili se útěkem.
Tak věc, pro urozeného Byše šťastná, přinesla ostatním bídu a trápení. Chuďasové, kteří zůstávali po samotách, měli se totiž rozloučiti se svými ženami; měli opustit majetek a syny a dcery. Bylo jim s okrvavenou hlavou a se zbitými zády táhnouti k Byšovu hradišti. – Jaký div, že se bránili? Jaký div, že chtěli raději zemříti, jaký div, že utíkali do lesů?
A přihodilo se při těch událostech, že dva mužové s jakýmsi pacholetem unikli za nočního přepadení a že zamířili do hvozdu, který se tu a tam nazýval Poustka, neboť v něm bydlel člověk samotář. Žil jako mnich, včelařil, mýtil stromy, pracoval o jakési divné soše a zbytek času trávil na modlitbách.
Když se utíkající lidé blížili k poustevně, ležel samotář před křížem. Snesla se již tma, z mračen se lil dešť a poustevník, odříkávaje modlitbu, mu naslouchal. Pojednou zaslechl někde nablízku chýše zapraskání. Zdálo se mu, že slyší kroky a vzápětí hlas podobný pláči a kvílení. I vrhl se poustevník k ohni, rozmetal jej a uchopiv obušek vyběhl z chýše. Potom dosáhl houštiny a stanul bez hnutí; stál připraven k ráně, a teprve když rozeznal dětské stenání, jal se hledati bytost, která tak žalostně naříká. Vzrušení otřásalo jeho zády. Tápal, šel mezi zmítajícími se keři, vstoupil na volnější místo a tu, v přísvitu blesku, spatřil dva muže s vlajícími vlasy. Spatřil dva muže a maličké pacholátko.
Má jim přispěti? Má je zahnat? Či učiní nejlépe, když se ztratí a když probdí noc v nějakém jiném doupěti?
Poustevník rozvažoval jen chviličku. Potom promluvil a řekl s velikou vlídností:
„Pojďte, dám vám jídlo. Rozdělám oheň a budete po libosti spát na mechovém loži.“
Řka to chtěl se k nim přiblížit, ale mužové i děcko před ním uskakovali a teprve po dlouhém přemlouvání vešli do chýše.
„Jsme na útěku,“ řekl starší z obou mužů, a opakuje jméno Byšovo, chtěl vypravovati příběh. Chtěl mluvit, hledal útěchu v řeči, ale jeho slova byla překotná a zmatená. Podobala se výkřikům. Nicméně strach, který se v nich zračil, byl tak výmluvný, že poustevník porozuměl všemu, co mužové chtěli vypověděti. Znal domov cizinců, znal tichou osadu na pokraji lesa, znal lid, který hlídá stáda a loví po lesích. Byl pokojný a jeho spory nekončívaly ranami, po nichž se umírá.
Když samotář přemýšlel o zvycích, které jen ztěžka se mění, byl znenadání zachvácen strachem, že příchozí jsou pohané.
„Snad jim dosud nebylo zvěstováno slovo Ježíše Krista,“ řekl si, „snad žijí v temnosti, snad žijí jako jalůvky, a Bůh možná pokynul uchvatiteli, aby je nějakým způsobem vehnal do stavu milosti. Projdou trápením jako se procházívá těsnou branou a Stvořitel jim chystá skrze ně spásu.“
Dospěv k tomuto závěru, chtěl samotář ukázat mužům i pacholeti dveře, ale tu mu napadlo, aby je raději přinutil pracovat na pozemcích před poustevnou. Nebyl si jist, je-li podobný záměr správný, bál se, že proti sobě popudí Byše, měl strach, aby mu kořist sama se nabízející neunikla, a za střídy těch pocitů upadl do hněvu. Byl nevlídný a polena zpod jeho ruky ráz naráz dopadala do ohně.
Když naložil na hranici dříví a když z dýmu vyšlehl plamem, jal se samotář otroky prohlížet. Mračil se přitom, ale mužové, kterým již otrnulo, nedbali na jeho hněv. Bylo jim dobře u ohniště, z něhož sálá žár, a chvění, které před nedávnem otřásalo jejich kůží, nyní ustalo. Uvolnily se jim svaly a oblévala je libost blížícího se spánku. Samotář, vida, že opravdu nejsou než tělo bez duše, a znamenaje, jak se jim vrací spokojenost a jak mhourají proti ohni, uhádl, že je drží při bdělém stavu jedině naděje na krapet teplého mléka, a začal s napomínáním. Rozkřikl se, uchvátil krajáč a byl málem hotov vyliti mléko do ohně. Tu procitli, tu se vymrštili z loží, a pachole se dalo do vřískotu.
„Bůh,“ řekl samotář, „vám dal ústa, abyste vzývali jeho jméno, ale vy jste žráči a neužíváte úst, leč když jíte a pijete. Měl jsem tady trochu sýra a trochu mléka, ale, povídám, nebude z toho nic, dokud neodpřisáhnete své