85

Ale žid se nedal mýlit a pokračoval:

„To pole patří dobrému křesťanskému muži a já je hlídám.“

„Až naprší a uschne,“ odsekl mnich. „Víme, že ten křesťanský muž je tvůj sluha, víme, že ti slouží za zástěrku, víme, jak se věci mají! A chraň se, žide, na nás sáhnout!“

Pohanský stařec zaslechnuv pohrůžky a křik, probral se trochu ze své mrákoty a upadl rovnou do strašného hněvu. Rozuměl tomu, co se povídá, jen na polovic, ale strach, že bude opět bit, probudil jeho divokost a s ní touhu po pomstě. I vzepjal se jako kůň, který je v posledním tažení, a proklel žida úděsným prokletím.

„Zdechni,“ sípal, „jestli na mě sáhneš! Kývej se na pekelné osice a všichni zlí bohové ať jdou proti tobě! Vidím už, jak ti utahují smyčku kolem krku, vidím, jak tě chňapli za hnát, vidím, jak se houpají na tvém trupu!“

Žid nevěřil na proroctví a měl pevně za to, že ho ochraňuje bůh Starého Zákona; nicméně – jaksi pro jistotu –

zaklepal pohanskému starci na rameno a pravil:

„Milý, hodný, laskavý, něžný, vzácný příteli, vezmi zpátky to, co jsi řekl. Nemám rád neshody a s každým dobře vycházím. Víš co? Nalíčíme tady oka a jestli se chytí nějaká koroptev, bude tvá!“

Ale stařec již nevěděl o světě a natáhl se jak byl dlouhý na zem.

„Nešťastný žide,“ řekl mnich, „proč ses ho dotýkal, proč jsi mu klepal na rameno? Teď bude kletba platit!“

„Ne, ne, ne! To nejde!“ vykřikl žid a vrhnuv se na umírajícího jal se jím třásti a prosil, aby ještě jednou otevřel ústa.

„Nedostaneš z něho ani pšouk,“ pravil mnich. „A kdyby se ti podařilo chuďasa probudit, co získáš? Proklel tě jako pohan, ale já jej teď musím pokřtít. Až věc vykonám a až se z něho stane křesťan, nebude moci odvolat pohanskou kletbu.“

„Snad,“ namítl postrašený žid, „není se křtem tak naspěch.“

„Ne, ne! Má nejvyšší čas!“ děl opět klášterník.

Potom se ještě chvilku hádali, ale maličký mužíček trval na svém a bránil se řka, že si nemůže vzít na svědomí, aby chlap zašel jako nějaké hovado. S těmi slovy nabral z malého praménku něco vody a ve jménu božím ji vylil na starcovo čelo.

Žid za té práce uskočil, aby jej snad nezasáhla nějaká kapička, a vida, že je věc u konce, kráčel k domovu. Byl trochu stísněn, ale záhy se utišil u víře, že co jeho bůh činí, dobře činí, a že proti němu nikdo nic nezmůže.

Sotva žid zmizel, snesla se na starce jakási úleva. Obrácen k vysokým hvězdám ležel v pokoji i míru a zdálo se, že od něho odstoupila bolest, a že nic necítí ze svého trápení.

Když nadešla úplná tma, dorazil na to židovo pole stařec třetí a nedlouho potom stařec poslední. Nebylo jim zatěžko nalézti své druhy, neboť dovedli uvážiti, že se nepohrnou na výšiny zvonic. Dyšnému zbrojenci působil totiž každý výstup nesmírné obtíže. Miloval roviny, miloval spánek pod širým nebem, kde vane pěkný větřík a kde to nepáchne po netopýrech a po myších. Sledujíce podobnou zálibu, šli tedy oba starci do polí a tam (jak již bylo řečeno) se shledali s družinou, která byla tak těžce obdarována.

„Vidím,“ řekl uprchlý otrok, skláněje se nad pohanem, „že vám jich naložili dost a dost.“

Nemocný chlapík pokýval hlavou a ukázal jen loktem na mnicha.

„To jest,“ řekl zbrojenec, jemuž scházela ruka, „ničema, který nás připravil dnes večer o jídlo!“

„Já,“ odpověděl malý mnich, „bych vás dovedl také nasytit. Věřte, přátelé, že něco zmohu, neboť se mi již podařilo uchránit toho ubohého starce, který žil jako mezek, od pekla. Podařilo se mi, že jsem setřel s jeho duše vinu dědičného hříchu, a jestli ten chlap vykonal někdy něco dobrého, a jestli skane na jeho hlavu boží milost, může se, chudinka stará, za chvíli radovat v ráji a dojde nesmírné blaženosti. Pranic jej tam nebude trápit hlad.

Může pít, co hrdlo ráčí, a budou mu sloužit andělové, neboť je pravidlo, že ten, kdo byl na tomto světě bídný a povržený, dojde slávy na nebesích.“

„To se týká toho, kdo zemře,“ řekl zbrojenec s uťatou rukou, „ale co s námi, kteříž chceme být naživu?“

„Vám,“ řekl mnich, „chamtivým žroutům, dám radu.“ Potom usednuv vedle bývalého otroka a po bok zbrojence, který lapal po dechu, jal se rozpřádat pěkný a jen dost málo podvodný záměr.