Když se však nachyloval dvacátý sedmý den měsíce září, přihnali se Vršovci a jezdcové Boleslavovi k hradu Libici a udeřili do bran. Tehdy zaznělo výskání a skřek útoku. Tehdy se zvedl zlický lid, aby se bránil.
Bitva trvala po celou noc až do zásvitu dne zasvěceného památce svatého Václava.
Potom starší rodu Slavníkova vystoupil na hradbu a dávaje znamení míru, zapřísahal nepřítele, aby ustal v práci válečné a popřál lidem čas k modlení. Měl k tomu dobrý důvod, neboť jméno Václavovo bylo tehdy jménem nejdražším a všechen lid křesťanský podle vůle biskupovy i podle vůle vévody vzdával mu nesmírnou čest a vzýval je. Svátek Václavův světil se pak s pílí a s pozdviženým srdcem. Světil se i odpočíváním a bylo v ten den dovoleno konati jen ty práce, které směřují k obživě lidí či dobytka.
Připomenuv to vše, sepjal člověk stojící na hradbách ruce a pěl píseň, která tehdy oznívala pod klenbami chrámů k chvále světce mírnosti.
Když zpíval, když stál s rukama sepjatýma, vypustil jakýsi Vršovec vířící šipku a ta šipka se zaryla do jeho hrdla.
Padl naznak, rozpřáhl ruce a zemřel. V tu chvíli zvedl se křik a sbor prvý a druhý a třetí udeřil na hrad. Za toho útoku volali pak lidé před hradbami, že nikoliv Václav, ale Boleslav je pánem země.
Když tedy po udatných bojích byly rozvaleny hradby Libice a když se hrad dostal v držení Vršovců, rozptýlili se dobyvatelé po všech prostorách hradu a s taseným mečem pronikli do všech skrýší a do všech jizeb. Neušetřili nikoho. Jejich meč neosychal a krev stékala s valů. Krev kouřila z otevřených ran a škubání v strašné hodince smrti hýbalo údy jako vítr hýbe stromovím. I byli všichni Slavníkovci povražděni. Všichni nalezli záhubu a smrt nejstrašnější. Všichni padli mimo nepatrný zbytek nebožáků, kteří unikli do kostela a ležíce před oltářem, na svatém místě, hledali spásu.
Stával pak zvyk a neproměnný obyčej, že člověk, byť byl i třeba beze cti a byť byl zbaven všech práv a pokryt hanbou a prostoupen hanbou až po samu dřeň svých kostí, přece nesměl býti utracen, když našel místo v chrámě božím. Prokletí a strach z věčné zkázy a z ohně, který žhne bez přestání až do posledního soudu a dále až po samu nekonečnou věčnost, děsila každého, kdo by chtěl sáhnouti na člověka před oltářem. Věru jen ďábel a vlk mohl se prohřešiti proti tomu strachu.
Co je však strach proti šílenosti? Co jest krůpěj proti požáru, který je rozdmýchávám větrem? Co jest stavidlo proti proudu, který burácí a padá s výšiny?
Co vposled platila ochrana oltářní, když žena zhřešivší byla vyvlečena z kostela a když byla rozsápána i sťata?
Ani biskup ji nezachránil! A kdo teď zadrží smečku, která se škube a svíjí a doráží a ve vzteku si rve vlastní údy?
Co jest zbožný strach proti davu, který je zpit krutostí? Pranic!
A jako se moc asylu ukázala planou na dvoře biskupském, tak opět selhala v nádvoří hradu Libice: Zbrojenci prolomili vrata chrámová. Tu, jak se vypravuje, přihodilo se, že kříž, který stál pevně na svém výklenku, sám od sebe a nedotčen lidskou rukou se pozvedl a ranou dopadl před ty, kteříž v zběsilých poskocích drali se v chrám. I zastavil se krok těch lidí, zděsili se blízkosti Boha. Utišili se. Ale ďábel vnukl přec jednomu z mužů zrádnou myšlenku a ten člověk podle rady ďáblovy pravil:
„Spytimíre, Pobraslave, Poreji, Čáslavě, vy bratři Vojtěchovi, kteříž se skrýváte, a ty, Radlo, příteli domu Slavníkova, proč se bojíš? Je konec vaší zvůle, je konec vaší pýchy, jste přemoženi, ale ušetříme vás, když s pokorou a důvěřivostí vyjdete z chrámu a když se pokloníte moci Boleslavově.“
Sotva dozněl hlas zrádce, bylo slyšeti, jak ti bední lidé mezi sebou šeptají a jak se radí, co by měli učiniti. Bylo slyšeti poplakávání dítek a šum hlasů a smýkání se těl, neboť kostel byl naplněn až po sám okraj.
Když pak vzešel úradek těch ubožáků, promluvil kněz Radla a řekl:
„Důvěřujeme vám. Ve jménu Boha jest vaše řeč. Ve jménu Boha jest naše doufání, a oltář, ten sloup nebes, je sloupem naší úmluvy.“
Potom vyšel Radla provázen knížaty a lidmi staršími a ženami, které nesly nemluvňátka.
Již vyšel člověk poslední. Již jsou všichni pod širým nebem. V té chvíli ozval se šumot, který vzrůstá. V té chvíli ozval se poznovu válečný křik a došlo k řeži. Všichni lidé z rodu Slavníkova byli povražděni. Všechna neviňátka, ženy i lidé nejstarší, všechna knížata a všichni služebníci byli pobiti.
A to je příběh zkázy zlické. To je vypravování o konci panství posledního knížete, který vládl ve svém kraji a jen neochotně uznával vůli Boleslavovu. To jest vyvrácení panství kmenového a počátek jednoty země.
Někteří letopisci, mluvíce o vraždění libickém, shledávají, že příběhy v jiných končinách podobají se mu navlas, a