83

prostých platíváš chlebem. Mám tedy naději, že se mně dostane nějaké odměny za to, co přináším.“

„Podívejme se,“ pravil opět Kosmas, „neřekl jsi, že přinášíš ty psané věci Brunovi? Nejsi nějaký satyr, který má v jediných ústech dvojí dech, a nemluvíš snad dvojím hlasem?“

„Pane můj, otče přesvatý,“ odvětil malý mnich, „vždyť dobře víš, že člověk, když je v tísni, povídá obyčejně jen přibližnou pravdu. Do té chvíle neslyšel jsem o svatém otci Brunovi ani slovíčko. A jestliže jsem jej pojmenoval, stalo se to jen proto, že jsi mi řekl, v hovoru mimoděk jeho jméno. Nehorší se pro ten úskok, neboť, jak jsem rozeznal, nebyl ti proti mysli. A, u hole biskupské, skoro bych řekl, že jsi se usmál, když jsem jej oslovil podle hodnosti. – Dovol tedy, abych z toho soudil a abych věřil, že jsi mi podal – jak se říká – pomocnou ruku.“

„Eh,“ vykřikl Kosmas, „kdepak jsi to sebral?“

„Co?“ zeptal se mnich.

„Podati pomocnou ruku,“ děl opět Kosmas a opakoval to rčení ještě třikrát. Malému mnichu trvalo dost dlouho, než se dovtípil, že Kosmas se nevyptává na věc samu, ale že má zájem o slovní obrat. Kosmas byl tedy nucen nazvati jej oslem.

„Nevím,“ končil svá napomínání, „jak se ti povede! Tvůj plášť připomíná ještě trochu mnicha, ale sázavské mnišství není mnišství věrné a pravé a bohulibé. Dále chci uvésti, že ani tvoje řeč není bez úhony, a že mluvíš pomíjeje pěkná pravidla. Věc třetí, která skládá úhrn z věci prvé a druhé, jest pak, že jsi nenáležitý úd křesťanské církve a že jsi blízek mravům spíše pohanským než těm, které se líbí Ježíši Kristu a Panně a svatým. Běda, příteli ďábla, dám ti sice tři penízky, ale nepoložím je do tvé dlaně. Vysázím jeden po druhém na stůl a ty je smeť rukávem. To činím, protože z tebe čpí peklo, a protože se nechci dotknout tvé ruky.“

Řka to rozvázal Kosmas měšec a s tváří, v které se nikdo nevyzná, vysolil mince, o nichž byla řeč.

„Přál bych si,“ děl mnich shrabuje peníze, „aby moje hříchy nedošly horší odplaty.“

Bylo mu přitom lehko, cítil, že kanovník nachází zálibu v jeho slovech, cítil, že se pod kůží směje, cítil, že nesoudí příliš přísně o odchylkách jeho řehole a cítil krátce, že je k tomu silnému knězi přitahován a že by s ním mohl rozmlouvat bez tísně až do rána.

Ještě se nevykouřil ze světnice pach mnichovy kutny, ještě Kosmas neprohlédl ani prvou stránku rukopisu, a již za ním přiběhla paní Božetěcha. Nebyla v nejlepším rozmaru a nemohla držet jazyk za zuby, neboť ji velmi tísnila příhoda s Brunem a se starci. Vcházejíc, odhodila si střevícem cípek vlající sukně, ale v okamžiku, kdy se chtěla dát do řeči, spatřila na hliněné podlaze pět či padesát hrozných šlápot. Vrstva pěkně udusaná byla v těch místech zryta hrubými opánky a škorněmi a koncem hole. I dala se paní do vády a pravila:

„Kdybys byl krčmářem, mohl bys po libosti rozmlouvat s otroky, s nimiž rozmlouváš, ale protože jsi kanovníkem, dopouštíš se hříchu a hanobíš svůj duchovní stav. Nadto: podívej se, jak nám ti chromci zřídili podlahu.“

„Jsem kanovník,“ odpověděl Kosmas, „jen podle jména, ale nemysli si, že je to snad o něco méně, neboť, abych ti řekl pravdu, velmi mi záleží právě na slovech a jménech.“

Potom poklepávaje s veselým smíchem na stránku rukopisu dodal:

„Nenalezl jsem nikdy vášnivé zalíbení v tom našem jazyce a přidržuje se mínění lutyšského soudím, že pokud jde o krásu a přesnost, nic se ani zdaleka nemůže přirovnat k latině; ale kdyby měl tyhle rukopisy Šebíř! Při holi biskupské, ten by se z nich zaradoval! Jářku, co myslíš, neměl bych mu podat pomocnou ruku? Se mi zdá, že by se chtěl konečně usmířit.“

Zatím co Kosmas a Božetěcha takto rozmlouvali, udála se příhoda nikoliv bezvýznamná. Bruno, maje totiž po krk ustavičného docházení starců do kapituly, poslal na ně kuchaře a zahradníky. Měli je zahnat, měli jim přišít na záda nějakou ránu, měli je krátce naučit dobrým mravům. Ale stalo se něco horšího. Když se sluhové ozbrojeni holemi vyřítili z kláštera, kryl naše starce již stín chrámu. Chuďasové se totiž dobelhali až k hradbě, která objímá kostel, a tam, trouce si svědivé boky, čekali na mnicha, který jim překazil slyšení u kanovníka Kosmy a který způsobil, že byli zůstaveni bez odměny. Zdálo se jim, že je správné, aby ten, kdo byl příčinou jejich nezdaru a kdo (jak se podobalo) sám lépe pochodil, dal ostatním nějaké odškodné. Dále se ti ubožáci domnívali, že chrám jim skýtá bezpečnou záštitu a že, je-li nevhodné potloukati se kolem kapituly, nemůže nikdo nic namítat, usadí-li se podle chrámové zdi. V té dobré naději si tedy drbali záda a pohlíželi k vrátnici.

„Bratři, křesťané,“ řekl uprchlý otrok, „se mi zdá, že se sem žene nějaká ničemná tlupa! Se mi zdá, že míří na nás!

Vidím v jejich rukách obušky a vidím, že je zle!“