otroci anebo zpustlá čeleď nějakého mocného pána.
„V tom druhém případě,“ řekl si, „musím držet jazyk za zuby. A potom,“ pokračoval, „bůh, který řídí vše podle své libosti a k prospěchu židů, vnukl jim zajisté, aby mluvili tuhle nepravdu jen proto, že mi z ní kyne prospěch.
Jednoho dne se to všechno obrátí.“
Při podobných myšlenkách vycenil pan Hebrej zuby a kývaje hlavou jako ovce a usmívaje se na žebráky, vedl je všechny vespolek do svého domu. Tam jim naložil jídla až hanba povídat.
Když uplynul nějaký čas, stalo se, že pražská kapitula došla újmy od jednoho z moravských údělných knížat, který tehdy právě pobýval ve východních Čechách. Velmož proti dobrému právu si přivlastnil jakési tržní poplatky.
Patřily kanovníkům, ale kníže se o to nestaral. Chňapl po nich, držel je v hrsti a smál se v naději, že si za ně opatří péra k čapce. Z toho bezpráví vznikla velká nevole mezi kněžími. I poslal tedy probošt kapituly ke knížeti Kosmu a poručil mu, aby jej svou výmluvností přiměl k uznání kněžského stanoviska. Zdálo se mu totiž, že Kosmas dovede ze všech kanovníků nejlépe mluvit a že je nejvíc od rány a že se krátce jen tak nezalekne.
Kosmas souhlasil, vydal se na cestu, promluvil s knížetem, promluvil s vladařem a vykonal své poslání tak dobře, že zatoužil, aby úspěch vešel v širší známost. Chtěl si krátce s někým popovídati o tom, jak sázel pana knížete za stůl a zmocňovala se ho náramně družná touha. Seděl na koni, klátil se se strany na stranu a smál se, přemýšleje o slovních obratech a hříčkách, kterých užil v hádce. Při tom myšlení znělo mu ale v hlavě ještě něco jiného.
Co?
Stesk po Sebíři! Přání stisknouti toho břicháče v náručí! Chtivost slyšeti jeho křiklavý hlas!
Doma, ještě dříve než vyrazil na cestu, si pro všechny případy vyhledal sázavský rukopis. Vzal jej s sebou.
Chrastil mu v sedlovém vaku a podle pravdy je nutno říci, že bylo vlastně dávno rozhodnuto o tom, komu jej odevzdá.
Když tedy přijel na rozcestí, stiskl Kosmas kolenem svou klisnu a vnukl jí úderem uzdy, aby se obrátila k Mělníku.
Tam totiž, požívaje všech radostí života, bydlil Sebíř. Byl před časem ustanoven za probošta kostela mělnického a od těch dob, nestaraje se o svět, žil zavalen rukopisy a krásou života pozemského.
Přemýšleje o svém příteli hnal Kosmas koně víc a víc a na sklonku dne dorazil místo do Prahy k soutoku Labe s Vltavou. Před západem blížil se již k výšině, která se zvedá nad vidlicí řek. Tehdy bylo jaro. Louky se zelenaly a stromy byly bílé a růžové. Rozumí se, že slunce, které stává v tu dobu navečemí právě nad obzorem, zaujímalo své příslovečné místo a že se, jak by smet, třpytilo zlatíc svými doteky luh i háj i postavu jezdce.
To všechno zřel dopodrobna Šebíř. Prodléval totiž v zahradě a měl odtud pěkný výhled na cestu.
Když se tak díval a když rozeznal jezdce, který si opírá klouby pravice o koňský krk, a když zřel jeho pokyvování a vposled jeho obrysy a tvář, vydral se mu z úst výkřik radosti. Ani si nevzpomněl, že Kosmas o něm svého času roztrušoval hanebné povídačky. Ne, nedbal na to, pustil dávno všechno z hlavy a na žvastech, které se spojovaly s jeho ztraceným proboštstvím, mu záleželo méně než na loňském sněhu. Cítil jen radost a ta byla tak divoká, že se trošinku bál, aby svého Kosmu neumačkal.
I objali se tedy a učinili to způsobem velmi bouřlivým. Jednou se strany pravé, po druhé se strany levé a bezpočtukrát zpříma. Přitom nebylo slyšeti nic než smích a praskání kloubů a výkřiky, jejichž obsah lze vyjádřit těmito dvěma slovíčky:
Bratře!
Příteli!
Když se starci přivítali a když se najedli a když byl čas, aby okusili vína, přinesl Šebířův služebník lavici a postavil ji k otevřenému ohni. Potom zavěsil na skobu měch s vínem a chtěl odejít.
„Při prstech svatého Sebestiana,“ pravil Kosmas, „copak je to za stvoření? Kdo ti nasadil do posvěceného domu raracha? Vidím, že je všecek černý, vidím, že se mu vlasy spojují s obočím a že má rozplesklý nos.“
„To,“ odpověděl Sebíř, „si utržil při čestném utkání s Vršovci v knížecí službě.“
„Kdy? Jak? Kterak?“ zeptal se Kosmas a přitáhnuv sluhu za cíp rukávce měl jej k tomu, aby vypravoval.
„Napřed,“ děl Šebíř, „je nutno, aby ses přesvědčil, že ta ďábelská tvář je pláštíkem duše počestné. Soudím to z toho, že mu nikdy neukápne kapička, když přelévá víno z měchu do dřevěné nádobky.“
Sluha, šklebě se opravdu jako nějaké zlé zjevení, porozuměl vybídnutí a zmocnil se měchu a nakláněl jej s velikou