Přemnozí lidé nemohli se vytrhnouti z běhu vášně. Toužili jen po moci, toužili jen po věcech tělesných. Jejich srdce bylo plné krve. Jejich údy byly jako větvoví. Jejich smysly připomínaly oheň. Blízkost zákona skytla jim rozkoš svévolné svobody. Opovídající se láska a rovnost křesťanská vdmychla jim pocit rozdílů i pýchy. Podobá se, že v těch dobách bylo špatně nakládáno s otroky, a že velmožové a lidé urození se oddělovali od lidu prostého více než předtím. V těch dobách neznamenal křest obrácení se k Bohu, v těch dobách žil ještě starodávný mrav a síla byla ctností a majetek a rozkoše cílem jediným. Tehdy se neděsil ani vražedník ani smilníci a přemnozí mužové vcházeli v sňatek s dívkami pokrevně příbuznými. Měli tolik žen, kolik jich uživili, a třeba byli kněží, nedbali ani zákazů ani napomínání.
Zatím církev, která nemohla vládnouti duším, měla péči, aby zmohutněla a nabyla práva a stala se mocnou. Ta věc, to snažení nebylo zajisté nesrozumitelné knížeti Boleslavu. Uhadoval, že v zřízení křesťanském je ztajena síla. Viděl sbory kněží, viděl poslušné mnichy a dále biskupa a dále císaře. Viděl, že všichni jsou spojeni jedinou vůlí, poznával, že síla jedněch je druhým oporou, a zřel, jak v dobytém Braniborsku utvrzuje císař skrze biskupy svou moc. I zdálo se mu, že zřízení křesťanské je pouhý nástroj v rukou vladaře, a chtěl se zmocnit toho nástroje.
Chtěl jej obrátit proti svým nepřátelům jako se obrací meč. Chtěl vytrhnouti české věci církevní z cizího vlivu; chtěl krátce zřídit v Praze biskupství.
Když se o tom zámyslu dozvěděl biskup řezenský, Michal, dal svolati svůj katedrální klérus. Kněží se sešli v neděli po vykonaných obřadech. Bylo jich právě devět a biskup byl desátý. Někteří měli nádherná roucha, ale biskup byl oděn jako mnich pouhým pláštěm s kápí. Byl postavy drobné, měl planoucí zrak a mohutná obočí a čelo zbrázděné vráskami. Byl vzezření zasmušilého.
Když se tedy všichni shromáždili a když stanuli na místech určených pořádkem, pravil biskup:
„Přátelé, žádám nebe o spravedlnost a vás o dobrou radu. Víte, že mi byla svěřena berla pastýřská a s berlou přemnohá péče a starost. Jdu z díla do díla, a zatím co pečuji o věc prvou, druhá hrozí mi uniknouti. Mám s vévodou rozepři o střiž a sklizeň, kterou neprávem zadržel, a znenadání se dovídám, že kníže české chce zřídit v Praze biskupství a že chce umenšit to, co je naše.“
Řko to biskup se rozhlédl a čekal, kdo mu poradí.
Shromážděný klérus zůstal však tich. Jeden kněz si opíral pěstí tvář, druhý pokašlával, třetí si proplétal vous mezi prsty a teprve poslední promluvil.
„Vím,“ řekl, „že Boleslav je mocný protivník. Má silná vojska ve svých horách a jeho hlas převyšuje hlasy lenníků.
Je vzpurný, nejednou se postavil císaři na odpor, nejednou uvedl jej za války v nesnáz. A protože jsou časy opět neklidné, soudím a uhaduji, že mu císař neodepře to, oč jej žádá. Bude souhlasit dvojnásob snadno, neboť ani sláva císařova ani jeho statek se tím neumenší.“
„Zdá se mi,“ řekl rozhněvaný biskup, „že jsi daleko nejchytřejší. Jdi tedy ke knížeti a způsob, aby byl věrný a stálý. Dále jdi za císařem a naléhej, aby nás ušetřil pohromy a neztenčoval biskupský statek.“ Mnich tedy šel.
Bral se do Prahy. Když tam dorazil a když stanul před branou, oslovil strážce té brány a pravil:
„Jdi, opověz kněze Wolfganga, neboť to jest mé jméno. Přicházím z Řezna a mým prostřednictvím bude s knížetem rozmlouvat biskup.“
Strážce odešel a vrátiv se po maličké chvíli, řekl: „Kníže prodlévá s knížaty svého rodu.“ Potom vedl strážce mnicha do jizby a přinesl mu jídlo a vykázal mu lože.
Na druhý den ptal se mnich opět po knížeti a opět vyslechl odpověď, která mu byla dána dne prvého. To se stalo ještě po třikráte.
V den pátý vystrojil Boleslav hostinu a poručil, aby služebníci postavili lavičku Wolfgangovu blízko knížecího stolce. Když pak jedli, obrátil se Boleslav a oslovil mnicha a řekl:
„Co se přihodilo v Řezně?“
„Kníže,“ odpověděl mnich, „Bůh vede tvé kroky a uděluje ti zdar při podnikání tak, že vítězíš a nepřátelé tě nemohou přemoci. Jsi silné kníže. Zbrojenci s taseným mečem a zbrojenci s napřaženými oštěpy hlídají tvůj hrad a vůkol jsou hrady jiné a vojsko. Máš mocné stráže, tvá říše je veliká a spořádaná, jsi nezměrně bohat: proč tedy hledíš ochuditi biskupa a proč chceš vytrhnouti své země z okrsku, který mu byl svěřen a dán, aby v něm konal kněžskou správu?“
Potom odpovídal kníže řka: