64

ním slova velmožů.

Skončiv, očekával Kochan odpověď.

Ale svatý muž mlčí. Je uražen. Setrvává v myšlenkách.

Teprve, když minula drahná chvíle ticha, odvážil se Kochan promluviti po druhé a řekl:

„Strádání a samota, dále modlitby a zbožné uvažování jsou studnice pravá, a my, lidé hříšní a bídní a nehodní, prahneme po jediném doušku z té studnice.

I vážím tedy dalekou cestu, abych tě požádal o radu ve věci obou knížat.“

Řka to, jal se vypočítávati křivdy, kterých se prý dopustil Jaromír. Mluvil zvolna a tichým hlasem. Mluvil jako muž, který z hloubi váží svá slova, a rozpomenuv se na oddanost poustevníkovu k císaři řekl:

„Moc císařova je nezměrná a lidem přísluší říditi se jeho vůlí. To káže Bůh, který mu propůjčil sílu zvítězit v bitvách a pokořit knížata. Jest tedy císař pánem této země. My, velmožové, se před ním skláníme a Oldřich, který je teď uvězněn, prahne konati než to, co se mu líbí, neboť býval vždy věrným vasalem.“

Dokončiv tu část řeči, zmínil se Vršovec o výkupném, které by Oldřich mohl zaplatiti a hanobil dále Jaromíra.

Pravil, že je mysli nemužné a vůle nedostatečné a že nikterak není s to rozmnožiti slávu císařovu.

„A neslouží mu ke cti,“ pokračoval, „že jeho léno drží člověk bez pohlaví. Ať císař uvězní ubožáka, který není ani muž ani žena! Ať skytne Oldřichovi prvé místo mezi knížaty! To opakují rody velmožů. Tak promlouvá řeč, která obchází hrady.“

Zatím co Kochan mluvil, přiblížili se k chýši samotářově ostatní Vršovci. Jeden si držel v dlaních lokty, druhý se opíral o meč, třetí kreslil nějaké čáry koncem svého obušku a všichni byli zaraženi, neboť Vintíř se doposud neozval.

„Ty mlčíš?“ řekl nejstarší z rodu, „a je dovoleno mlčet, když císař, který ti prokazuje přízeň, dochází urážek?“

„Rozvažuji,“ odpověděl poustevník.

„Přemítej!“ vykřikl opět Kochan. „Stůj nad svou odpovědí jako rybář, který se dívá na poplavek, rozvažuj, učiň se němým, čekej, až strach zaškube tvým jazykem, čekej, až se tě dotkne pomsta císaře a pomsta Oldřichova!“

Řka to, vyhoupl se do sedla a zatočil koněm. Drobné kaménky vyskakovaly pod kopyty hřebce a písek se od nich sypal na všechny strany. Tu se chápali Vršovci sedlových oblouků a obkročivše svá zvířata s křikem a zlořečením odjeli.

Po chvíli bylo je opět viděti v zátočině. Hnali se necestou. Stoupali strání a vítr unášel jejich vyhrůžky.

Když zmizeli, když dozněl křik Vršovců, uvažoval Vintíř o pravdě či nepravdě jejich slov. Zdálo se mu, že v nich zaznívá touha všech urozených lidí, a bál se, aby císař, který ho chrání, nedošel nějaké škody. K těm úvahám se mísil strach, že Oldřich unikne a že se pomstí.

I cítil Vintíř bázeň a jakousi blaženost. Byl šťasten, že může mluviti o věcech knížecích, a děsil se, aby jej to štěstí nezavedlo.

Byla to pýcha, obmyslnost či vposled láska?

Prvá mu radila, aby se vložil do jednání, druhá mu našeptávala svá slova a poslední mu dala vzpomínati.

Tak chystaje si jídlo zřel Vintíř hrad Oldřichův, zřel hrad, v němž kdysi pobýval, a dále knížete i kněze, jemuž je jméno Šebíř. Zřel je v družném hovoru. Zřel je při honbě. Zřel, jak černá zvěř je zasažena Oldřichovým oštěpem, jak se válí vlekouc mohutný zadek a jak Šebíř přikleká, aby učinil, co činívá dobrý lovec. Obraz honby vyvstal v jeho myšlenkách. Rozeznával, jak Šebíř vede smrtící ránu i jak odřezává ocas, aby jej připravil k jídlu.

Při podobné práci kníže chválíval knězovo kuchaření a objímaje si koleno smál se z plna hrdla. Teď paměť obnovovala před zrakem samotářovým pohupování Oldřichovo i jeho tvář rudnoucí smíchem i vrásky v očních koutcích. Zřel jeho hbitost a slyšel hlasité vykřikování a veselou otázku a žerty, z nichž každý platí za pět kop.

Potom mu přišel na mysl žalář a tíseň člověka, který si láme v žalostění prsty a bez naděje a bez vědomí času hledí do temnoty vrstvící se nad jeho hlavou.

Když se pak přihodilo, že jakýsi potulný mnich kráčel mimo chýši poustevníkovu, zavolal jej Vintíř a zvěděv, že mu nezáleží na směru cesty, požádal jej, aby se stočil do Německa a aby tam vyhledal nějakého kněze, který by