řeč a chuďasa nepokřtěného, který svou přítomností poskvrňoval svatost osob duchovních, čekal při nejlepším výprask. Stařec tedy váhal vyhledati kanovníka. Ale hlad, ten veliký podněcovatel a rádce, našeptával mu stále naléhavěji, aby na nic nedal a kráčel tam, kde je ruka otevřená. Ostatní tři chlapíci, kteří si myslili, že by mohla při hostině na ně vybýt nějaká tučná kost, nepřestávali k tomu raditi a říkali mu sto a tisíckrát denně:
„Jdi tam! Pusť se do toho! Dodej si odvahy! Vykroč s veselou!“
Opakujíce podobné pobídky strkali ho na návrší a dále podle chrámu až k velkému domu kanovnickému. Tam u těch přesilných břeven (dva trámy ležící na sobě skládaly výšku celého lokte) je přešla trochu odvaha, ale zbrojenec, který oddychoval jako soumar na temeni vrchu, jal se jim spílati a ukazuje hned na své nohy, hned na krk s naběhlými žilami, hrnul se k bráně. Chtěl tam proniknout stůj co stůj.
Co si s ním měli počíti? Co měli činit?
Bylo ovšem snadné chytit zoufalce za rukávec (protože kráčel na svých toporných nohách pomalu jako kačer), ale co když se dá do křiku? Mimo dům běhali sloužící, kuchaři, štolbové, pacholci a vposled jakýsi řezník z poplužního dvora. Tvářili se přísně a tropit neplechu v blízkosti společnosti tak urozené se nevyplácelo.
Zatím co takto uvažovali, dorazil prvý zbrojenec k bráně a bez dechu a hlasu zamumlal kanovníkovo jméno. Třásl se nadějí i beznadějí a tři přátelé stanuli za ním s hlavou pochýlenou. Bylo jim tak úzko jako bude hříšníkům, až zatroubí archanděl.
Vrátný změřil je pohledem, který nebyl ani přísný ani příliš všetečný. Spatřil zedrance, kteří se podobali poutníkům, viděl pahýl vojínovy ruky, viděl kostnatý obličej pohanského starce a myslil si ve své prostnosti, že ti lidé kráčejí z nějakého zázračného místa a div ne ze Svaté země. I vpustil je a nadzvedaje si maličko sutanu doprovodil chuďasy pět či šest kroků do podsíně. Tak připadal na každého poutníka více než krůček a měli se tedy z čeho radovat. Ovšem, to je také pravda, že je nepočítali a že pelášili jako zajíci. Ten, kdo byl prvý, byl teď poslední. V takovém pořádku dorazili ke Kosmovi.
Kanovník je přijal máramně s veselou. Nepostavil jim snad lavici ke stěně, nedal jim do levé hrsti kus kýty a do druhé džbán, ale nějaký hlt se přece jen sehnal a nebyla nouze ani o špatně ohlodanou kůstku. Házel jim zbytky svého oběda a ti chuďasové je chytali s velikou obratností. A aby při tom nestála řeč, jal se Kosmas jednoho po druhém vyslýchat a ptal se jich na běh života a dále na to, co zaslechli od svých příbuzných a od ujců a od žen.
Tak jim v bázni boží utíkal čas.
Tak v bázni boží přišli ti hladovci po druhé a po třetí.
Ale je nutno dodat, že věc nebyla tak docela bez závady a že ti lidé měli v kapitulním domě dva mocné nepřátele.
Prvý z nich byl magister jménem Bruno a druhý Kosmova choť, paní Božetěcha.
I jest nám pro lepší srozumitelnost a pro pořádek vypravovati příběh Brunův.
Kdysi před lety, když pražská kapitula osiřela, bylo lidem, kteří o tom rozhodovali, poohlédnouti se po novém proboštu. Měl býti učený, zbožný, přívětivý, rozšafný a měl se líbiti na všechny strany. Ty strany byly po výtce jen dvě: strana knížete a strana pana biskupa. Kníže si nechtěl nasadit do pražského kostela ani neposluchu ani zpupníka a tutéž myšlenku pojal i jeho pan bratr. Tak, shodujíce se opravdu jako bratři v zásadách, nemohli se shodnout pokud jde o osobu, neboť (aby pravda byla řečena naplno) byli oba nadmíru chtiví vlády. Jako se přiházívá, když se sejdou dva lidé stejně panovační, stejně pevní, stejně prudcí a stejně neústupní, stalo se, že kdykoli jeden řekl ano, odpovídal mu druhý ne. Nemohli krátce spolu nižádným způsobem vyjít. Biskup se opíral ve své umíněnosti o moc císařovu a cítil se říšským knížetem a dával nepokrytě najevo, že nemá pražádných závazků k českému panovníkovi. Kníže mu to počínání nemohl ovšem prominout a hlídal ho a díval se mu na prsty a měl k němu takovou důvěru, jako mívá havran ke krkavci.
Kněží a velmožové sledujíce při o probošta rozdělili se tak, aby část stála za knížetem a část za biskupem. Tehdy kníže a s ním jeho strana si vybrali za představeného kapituly pražské kněze jménem Šebíř. Byl to člověk bez ctižádosti a ani nitra biskupská nebyla by mu způsobila větší radost než nějaký ušlechtilý spis. Ležel jen v knihách a mimo básně, víno a světlo u krbu se o nic nestaral. Říkalo se, že prudká a silná láska k písemnostem ohlušila i jeho církevní horlivost, a že pro tu lásku ani příliš nerozeznával věci kanonické od věcí pochybených.
Tak třeba čítal s největší horlivostí (vedle spisů latinských a řeckých) potají i písma staroslovanská a vážil si jich, jako si váží lakomec zlata. Bylo mu jedno jaký má úřad, a byl by nosil proboštskou čepici s nedbalostí učencovou.
Pro takovéto pohrdání mocí a důstojenstvím hodil se tedy Šebíř (podle knížecího mínění) velmi dobře za představeného pražské kapituly. I staral se kníže, aby ho uvedl v to důstojenství.