16

Staré nepřátelství hnalo je proti sobě. Stará zášť, jež na posměch lidskému srdci obrací přátelství a lásku bratrskou v hada, zvedala jejich pravice.

Když se srazili, když zazněla jejich zbroj, když Rastislav dal poznovu dopadnouti svému meči, zřítil se kníže Pribyna s koně a padl na tvář. Byl zabit. Padl na oslněnou tvář a obě vojska křičela jediným hlasem.

Bitva ustávala, jezdci sesedli s koní, a zatím co jiní vojínové pronásledovali prchající šik, prodléval Rastislav nad mrtvolou Pribynovon.

Děvín

Léta Páně 846 vtrhl Ludvík Němec se svými vojsky na Moravu a zvítěziv nad Mojmírem dosadil na stolec knížecí jeho synovce Rastislava. Odtud věřili rádcové královští i sám král Ludvík, že se říše Velkomoravská již nepozvedne. I radovali se z toho a v naději, že nový kníže zůstane králi zavázán, nestřežili jeho kroků.

Zatím Rastislav sjednotil říši a opevnil se na strmém vrchu, jemuž bylo jméno Děvín. Vystavěl tam hrad a ten hrad byl sama skála a sama výšina nezasahnutelná.

Když pak Rastislav zvítězil nad Pribynou, a když minulo pět pokojných let, obnovila se sláva říše Velkomoravské.

Tu přicházely k hradišti veliké zástupy lidí a bezpočet bojovníků bylo poslušno rozkazování nového knížete.

Nastala jim doba šťastná: les obracel se v pole, nová sídliska vznikala na mýtinách, skládky byly plny obilí, lov se dařil a v řekách se hemžila za těch úrodných časů hojnost ryb.

Když se roznesla zvěst o Rastislavově moci a o bohatství jeho země, a ikdyž podobná zpráva došla k uším Ludvíka Němce, jal krále hněv. Vzplanul nenávistí a zášť mu našeptávala, že Rastislav špatně činí zadost úmluvám. Od těch dob myslil král na válečnou výpravu a v příhodný čas vytrhl s velikým vojskem do pole. Táhl na Moravu. Bral se žírnými lány a zanechával za sebou zprahlou poušť. Stínal a krev stékala po mečích jeho vojska. Takto si počínaje došel Ludvík až k Děvínu. Když ale spatřil strmé skalisko a hrdý obrys Rastislavova hradu, stanul bez hnutí a úžas položil mu dlaň na ústa. Potom jen zvolna bral se vpřed, potom opatrně obhlížel skalní stěnu. Ale nenaleznuv místa příhodného k útoku, kázal vojsku udeřiti na hrad se všech stran.

Zatím Rastislav a lid Rastislavův čekal za hradbou. Střelci napínali luky, vrhači kmenů a ti, kdo valili nesmírné balvany, zvedli svá břemena a zchystali je na okraj hradeb.

Tak přešla chvíle čekání, tak minula chvíle druhá. Ale než se Němci zachytili výstupků skály, zřítila se smršť kamení a strašných trámů na hlavy cizího vojska.

Balvany padají, kmeny drtí lidské údy, lámou hnáty, otvírají leb, otvírají hrdinská prsa a srážejí vojsko královo.

Marně Ludvík zaklínal své many, marně vytrhl meč, marně volal. Jeho lidé naslouchali jen smrti. Padali v řadách, padali v sloupech shůry dolů a krev třísnila skálu a mrtvá těla kryla patu té skály.

I bylo králi Ludvíku Němci ustoupiti. Ležel v povzdálečí na břehu dunajském, ale otrávený výpar, který se šíří z nepohřbených těl, a nemoci a hlad sužovaly jeho vojsko. Tak řady německé zcházely a řídly. Vítězství vzdalovalo se od nich. Sloužilo Rastislavovi. Šlo za ním, zkřížilo ruce za jeho hlavou a vposled vyrazilo jasný křik ze svých úst.

I opustili Němci zemi Velkomoravskou.

Tu bylo slyšeti jásot s temene skály a z podhradí a z lesů, kde se skrýval lid, i ze spálenišť, kam se navracel. Bylo slyšeti jásot a plesání. Mužové poznovu stavěli chýše a sháněli do ohrad stáda a na zdupaných polích, jimiž prošlo královské vojsko, poznovu rostla pšenice, sladunka a len. V ten čas rozšířilo se jméno Rastislavovo daleko po okrscích země a drobnější knížata a ti, kdo podlehli v zápasech s Ludvíkem Němcem, utíkali se k němu o pomoc. Byli mezi nimi i Frankové. Byl mezi nimi i sám správce Východní marky říše německé, vévoda Karlman, syn Ludvíkův.

Když se král dozvěděl o počínání svého syna a o jeho spolku s Rastislavem, rozhodl se v hněvu a v lítosti, že poznovu udeří na hradby děvínské. Svolal radu. Manové mlčky stáli kolem něho a král v zadumání zřel na svůj meč. Tu si vzpomínal, tu přemýšlel o strmém hradišti (jež je sama skála a výšina nedostupná) a při tom vzpomínání zdál se mu meč, který svíral v pěsti, lehounký jako proutek. Při tom vzpomínání byla Ludvíkova mysl sklíčena a král zřel sebe sama, jak bez moci stojí pod nesmírnou skálou. Zřel rovinu, pruh řeky a hrad hrozící na západ i východ.

Když minula chvíle, když Ludvík Němec setřásl chmurné myšlenky, a když se zvedl ze svého zadumání, oslovil