napolovic.“
„No,“ odpověděl pasák, „má tam krásný pelíšek z rozžhavených kamenů. Myslím, že před vámi neuteče, a dále myslím, že ho poznáte podle zubů a podle drápů a podle ran, které vám uštědří.“
Řka to, poškrábal se v týle a odstoupiv na tři kroky, udělal za poutníky kříž.
„Ho, ho,“ pravil mnich, „se mi zdá, že jsem mu nahnal strach.“
V tom dobrém mínění došli ke břehu. Potom se jali hledati brod a překročili řeku v místě, které sluje Sekanka.
Pravý břeh spadal tam příkře do proudu, a kdyby voda nestála onoho léta nízko, byl by se mnich i starý zbrojenec dost a dost nalezli po skalách. V té věci bylo jim vedro výhodou. Tak (trochu sice zmláceni) přece jen se dostali pod vrch a vzájemně se povzbuzujíce vylezli na jeho temeno. Tam rostl háj. Tam stály modříny a řada lip a dále břízy a hojně jalovčího mlází. Vůkol bylo ticho. Ostroh, kde za časů nejdávnějších stávalo hradiště, byl dávno opuštěn. Nezaslechli volámí člověka, ani táhlý hlas stáda, neboť země na těch místech je chudá a sotva přikrývá skálu a kamení.
„Eh,“ řekl mnich, „tady to smrdí ďáblem!“ Zbrojenec ho napomenul, aby se neoháněl zlolajnými jmény a raději se pomodlil. I učinili to a odříkali všechny modlitby, které jim uvízly v paměti. Potom s myslí vzrušenou a s odhodlaností, nikoli však bez bázně, dali se do díla. Prosmejčili každý kout, prolezli každou skupinku stromů a nenalezli nic, než na jakémsi podivném místě hromadu kameme. Tři balvany byly zapuštěny do země, ostatní tvořily kupu a na té spočívala kamenná deska.
„Myslím a mám za to,“ řekl mnich, „že chrám, který nemá oken ani dveří, nemá ami oltáře a že tohle kamení jest na jeho místě.“
„A co dále?“ otázal se zbrojnoš.
„Nic méně a nic více, než že ti přikazuji, abys svalil kameny dolů do řeky a kopal a hrabal a hloubil pod nimi!“
I dali se po delším zdráhání oba do práce a setrvali v nezměrné dílně až do večera. Když nastal soumrak, svezli se po zadcích co nejrychleji dolů, neboť je popoháněl strach.
Ale nazítří (již za svítání) byli na svém místě a tak pracovali po tři dny. Chuďas zbrojenec s opuštěným otrokem čekali u chrámu svatého Petra a Pavla nadarmo. Jejich přátelé se neobjevovali.
Konečně, když uplynul den sedmý a devátý, sešli se všichni na židově poli. Hledači pokladů byli zmoženi. Zpod otřískaných nehtů vytékala jim krev a nikomu z nich nebylo do řeči. Na štěstí zvedl se tehdy lehký vánek a vzcházela naděje, že se trochu ochladí. To je občerstvovalo, ale nemohlo je to nasytiti. Když se snesl déšť a když jim zchladil rány i čelo rozpálené vztekem, ozval se mnich a řekl druhému zbrojenci: „Příteli, buď rád, že jsi člověk krátkého dechu, buď rád, žes zůstal sedět před kostelem! Zbrousili jsme božiště křížem krážem, kopali jsme jako zbavení rozumu a nenalezli jsme nic, leč jakousi hroznou a příšernou sochu. Mám strach pohlédnout do její dřevěné tváře a vím jenom, že drží v ruce zaklesnutý šíp a že je plná červotočiny a že asi pochází rovnou z pekel.“
„Oh,“ vykřikl chorý stařec, „vrhněte ji do řeky! Povídám, pryč s tím ďábelským znamením!“
„Hlupáku,“ odpověděl mnich, „Kosmas, který sbírá stará písma a který za ně platí po penízku, může, dopustí-li to ovšem Bůh, být tak pošetilý, že nám dá něco i za sochu.“
V té víře a v té naději odebral se nazítří uprchlý otrok k příbytku Kosmovu. Měl pod paží uzlík zrobaný z děravého pláště a v něm hlavu a trup té podivné postavy, která připomínala muže i ženu.
„Otče,“ řekl předstoupiv před kanovníka, „nechceme nic, než způsobiti ti potěšení, a tak nedbajíce na nepohodu a na nesmírný žár, který uhodil, šli jsme hledat stará písma a dále to, co se vypravuje. Na té cestě jsme se doslechli, že jest jakási socha, která mluví a která lidem spravedlivým a těm, kdož se líbí Bohu, odpovídá na otázky. I hledali jsme ji, nešetříce pražádné námahy. Hrabali jsme v hlíně, odvalovali jsme veliké kameny, házeli jsme za sebe písek, a tak celí zedření a přece s velikou radostí nalezli jsme toto!“ Když otrok dospěl k poslednímu slovu, odhalil plášť a rozvázal uzlík.
„Přisámbohu,“ vykřikl Kosmas, „to je modla! To je nejohavnější, nejnestvůrnější a nejďábelštější socha, jaká kdy byla urobena lidskou rukou! Kliď se mi z domu! Kliď se s tou ohavností, a nezmizíš-li v tu chvíli, rozetnu tě holí od temene až po zadnici!“
Řka to, jal se pobíhati a hledal obušek nebo nějakou jinou věc, která by se mu hodila do ruky. Otrok ovšem nečekal, až ji nalezne, a zmizel o mmoho rychleji, než lze říci. Ještě za dveřmi slyšel harašivý hlas kanovníkův a