40

Slyše to, rozkázal Boleslav, aby zbrojenci zavřeli cestu, kterou ten hlouček již prošel. Potom poslal sluhy v ústretu příchozím a čekal domnívaje se, že přichází nějaký kupec či otrokář. Když se však průvod přiblížil, bylo zříti, že lidé v čele toho průvodu jsou vznešení a že jim bylo propůjčeno veliké důstojenství. Seděli na skvostných koních, měli rukávce nabírané a nachový plášť a lesknoucí se přílbici. Potom člověk, který měl zrak nejbystřejší, spěchal poznovu k Boleslavovi a řekl mu:

„Kníže, jezdcové nejsou ani kupci, ani otrokáři, ale je to poselstvo nějakého mocného vladaře, neboť jsem viděl zvláštní barvu na jejich pláštích a zvláštní znamení na jejich štítech.“ I zaradoval se Boleslav. Rozkázal otevříti bránu prostornější a oděv se v náprsník a přepásav svá bedra řekl:

„Ten, který přichází, není zajisté cizinec, ale člověk ze země stodorámské.“

Řka to pokynul kníže, aby pištec uchopil píšťalu a sluhové aby chystali nápoj i jídlo.

Zatím se jezdci přiblížili k hradu a sesednuvše, brali se k prostornější bráně. Šli zvolna, když pak měli překročiti břevno, které opírá veřej sbitou z těžkého trámoví, zastavili se. Tu jakýsi kněz jal se volati pozdravení Boleslavovi a řekl:

„Přinášíme ti lásku důvěřivou a milost krále, kterýž jest vladařem zemí německých.“

Když se ozvalo jméno královo, i pohnul se Boleslav a vkročiv před poselstvo, uchvátil oběma rukama meč a trhl jím, až řemení, kterým byl upoután, se strany levé co nejvíce se napjalo k jeho pravici. Potom rozkročen a s mrakem na čele pravil:

„Jméno královské platívá jako mnoho jmen biskupských či jako dvě jména knížecí. Jest tedy převeliké. Převeliká je i jeho moc, ale síla meče přesahuje sílu toho jména i moc toho jména.“

Sotva vyslancové porozuměli slovům Boleslavovým a sotva postihli vyhrůžku, která se v nich tají, jali se mluviti mezi sebou a hledali odpověď, která by byla úsečná a drsná. Když ji nalezli, vystoupil z hloučku člověk s hněvivou tváří a chtěl říci to, na čem se uradili. Již zvedl ruku, již otvíral ústa, ale kněz, který do té chvíle stál opodál a který nejlépe znal záměry královy, ho zadržel a sám se ujal slova.

„Proč,“ řekl, „máme mluviti o meči, když všude vládne mír? Král v pokoji chystá převelikou slavnost. Chce upevnit smýšlení přátelské, a ty, kníže, vzdálen jsa věcí války, nacházíš zalíbení v lovectví. Ta příčina zajisté tě přivedla do pohraničních hvozdů. Příčina prvá vede opět mne, neboť mám mluviti o věcech pokojných a šťastných, mám mluviti o slavnostech a hostinách.“

Řka to, tlumočil posel, co mu král vložil do úst. Opakoval pozdravení a řekl, že král žádá, aby kníže české a knížata ostatní se sjela v německém městě a přijala z rukou králových svá léna.

Posel mluvil dál a dál, ale Boleslav nenaslouchal již jeho řeči. Nenaslouchal mu, ale s podivením zíral na pachole, které stálo za jedním z německých velmožů. Jeho tvář byla mu povědomá. I rozpomínal se kníže, kde toho pacholíka spatřil, a znenadání přišla mu na mysl drobná příhoda. Jednou se totiž stalo, že Boleslav procházel shromážděním čeledi. Když tak chodil a když se tak díval na své chlapíky, zmocnila se ho veselost. Někteří pracovali s hřebly, někteří kovali koně a majíce v klínech koňská kopyta, či majíce dlaň opřenu o hřbety hřebců, pootáčeli se za hlasem svého knížete. A byli všichni služebníci Boleslavovi mocného vzrůstu a neohroženého ducha. Všichni byli poznamenáni nějakou ranou, všichni odpovídali smíchu šťastným usmíváním. Všichni si byli podobni, ale mezi nimi stál pacholík z jiného hnízda. Byl slabý, byl těla útlého a třásl se buď strachem, buď nějakým prudkým hnutím mysli. Když se kníže k němu přiblížil, vrhl se ubožák na kolena a nemohl vzhlédnouti a zůstal schýlen. Tu se Boleslav zasmál a udeřil jej zlehounka do zad. Udeřil jej plochým mečem, zasadil mu ranku tak malou, tak nepatrnou, tak nicotnou, jako bývá přátelské udeření, ale pacholík padl na tvář a zpěněná krev zalila mu ústa. I odvrátil se kníže od ubožáka a věřil, že zemře.

Odtud minulo několik měsíců a pacholík byl zapomenut. Byl zapomenut, neboť lidé mocní a překypující štěstím snadninko přecházejí trápení člověka nepatrného. Taková jsou pravidla, takový jest řád. Když však kníže poznal, že pacholík, jehož kdysi udeřil, velmi se podobá tomu, který stoji za německým velmožem, zavolal ho a řekl:

„Nejsi z mé čeledi?“

„Kníže,“ odpovědělo to pachole, „jsem sluha tvých sluhů a bylo mi rozkázáno, abych následoval posla, kterýž šel do země stodoránské. Sami dva brali jsme se podle cesty a spěchajíce ukracovali jsme si zátočinu, když nás jali tito němečtí mužové. Můj pán byl utracen a já z přinucení postávám za tím, který ho zabil.“

Slyše to, byl Boleslav uchvácen hněvem a dal nařízení, aby poslové byli obnaženi do půli těla; dále rozkázal pobrati jim zbraň i koně i soumary i náklad. Když pak stáli zmučeni urážkou a špatným zacházením, když stáli,