34

Přemýšleje o svatosti veliké a zvláštní duše Václavovy setrvával král v zadumání. Procitnuv z myšlenek žádal si poznovu jeho přátelství a na znamení, že sám k nikomu nechová citu vroucnějšího, rozkázal, aby jeho kněží vydali knížeti ostatky svatého Víta. Byl pak svatý Vít největším světcem kmene saského a největším jeho ochráncem. Václav přijal ten převeliký dar s úctou a poděkoval králi, řka, že ochránce Sasů bude nadále stříci i přátelství mezi Čechy a Němci.

Když tedy upevněn byl svazek s Jindřichem, zdálo se, že v Čechách potrvá mír po dlouhá léta. Zdálo se, že knížetství české zůstane v poddanosti, ale lidé, kteří přišli z krajů polabských, vyznavači pomsty a ti, kdo byli na straně Drahomířině, neustávali ve své práci a chodíce po hradištích říkali, že lépe jest v mukách zahynouti než žíti bez odvety. Podobnou víru sdílel Boleslav. I ukazovala nespokojená knížata na tohoto druhorozeného syna a učinila jej hlavou strany válečné. Stal se vladařem pomsty a volání jeho jména opět se ozývalo ze všech končin země.

Tehdy nadcházel rok 929, tehdy pokoření Slované polabští se vzchopili k novému odporu, tehdy Rataři z kmene lutického vtrhli na hlavní hrad německý a dobyvše ho, rozvalili jeho hradby a stínali na jeho nádvořích.

Tehdy Drahomíra, ta paní chtivá odvety, stanula před českým knížetem a pravila mu:

„Byl ti dán meč, Václave. Co tedy učiníš s tímto mečem? Co učiníš v té rozhodné chvíli, kdy bratrská knížata bijí krále, který jest uchvatitel a zhoubce a otrokář? Co učiníš? Chceš otálet? Vsedni již na hřebečka a ten hřebec ať letí, jako létá hněv a bouře!“

Řkouc to zalomila Drahomíra rukama, a když kníže mlčel, velikým hlasem odpovídala jeho mlčení.

Podobalo se pak, že jakýsi anděl drží v ruce váhy. Na jedmé misce vah byla víra Václavova v mír a na druhé misce touha po pomstě. I klesala miska druhá a anděl odvrátiv tvář nezastavil té klesající misky.

Tak rozhodnuto bylo o věcech, které se měly státi. Česká knížata se rozestoupila. Jedni přiklonili se ke straně míru, druzí ke straně válečné a meč a nepřátelství položeno jest mezi ně.

Když potom Jindřich v bojích s polabskými Slovany dobyl hradu, který slul Lončina, a když skončiv stíuání zajatců chystal se odejíti do Čech (aby utvrdil panství Václavovo a potrestal ty, kteří chtěli válku s Němci), přiblížil se čas Boleslavův. Druhorozený kníže měl jednati. Měl zachrániti všechny ty, kdo rozdmýchávali hněv proti Jindřichovi. I zavolal muže oddané válce a řekl jim:

„Zabte Václava! Udeřte co nejsilněji a čepelí nejpoctivější do jeho prsou, aby přítel králův zemřel a nežil!“

Vypravuje se, že kníže Václav zvěděl o úkladu a že byl varován. Nicméně s veselou myslí přijal pozvání Boleslavovo. Šel na jeho hrad a jedl na jeho hostině. Když v radovánkách minula noc, přistoupil k Václavu jakýsi stařec a opět mu řekl:

„Vrahové čekají, kníže, aby tě zabili.“

„Důvěřuji se v pokoj a mír,“ odpověděl prý Václav a pohroužen v zář víry a usmívání kráčel na jitřní mši.

V zápisech pak se uchovala zmínka, která praví, že rána vražedníkova zastihla knížete na stupních kostelních. A dále se v té zmínce dodává, že se Václav padaje přidržel dveřního kruhu. Zemřel dotknuv se země jen koleny.

Tak klečící, sražen a přece pozvednut, žije doposud v písních a slavných pověstech.

Kostel

Věci, které vešly v obecnou známost, nevzbuzují touhu. Lidé chodí mimo ně bez povšimnutí a nikdo se nestará ani o jejich velikost, ani o jejich krásu. Nikdo o ně nedbá, ale ve chvíli, kdy nějaký novotář počne ty věci všední rušit, rozděluje se obec a jedna její část stojí proti části druhé. Prvá poznovu poznává dobré výhody mravů starších, druhá je zatracuje a tak vzniká vláda či zápas.

Když tedy přicházelo do Čech křesťanství a když se kníže Václav s takovou rozhodností k němu přiklonil, obnovila se i láska k obyčejům zděděným. Potom ožil mrav a vzkvetlo vše, co odlišuje lid slovanský od lidu západního.

Svatý kníže věřil, že jeho země může prospívati jen tehdy, učiní-li se podobnou zemím Jindřichovým, a z té příčiny vešel s ním v úvazek a smlouvu, ale konaje dílo proměny, jitřil i smýšlení staré a dal mu vzplanouti nebývalou silou. To, co pohltila minulost, a to, co leželo na cestě času, střetlo se tedy za panování Václavova a stejnou měrou poznamenává jeho praporec. Ty dva proudy se srazily. Prostoupily se a nelze již rozeznati jeden od druhého, neboť příčina se splétá s následkem a následek s novými příčinami tak, že součet skládá záměr převyšující chtění člověka jediného.