nerozeznává ani zločinu a hlasem se směje.
Při té vzpomínce obestřela Dětmara hrůza a bezměrné ponížení. Cítil, že on, biskup a velmož církevní, propadl peklu, neboť ten nelítostný voják s rusou hřívou, ten člověk vlčí duše, ten bídník z lidí poslední, byl pokřtěn jeho rukou. I obviňoval se biskup a v trápení sám sobě vyčítal bezmocnou slabost.
„Ach,“ řekl, „čeho jsem se dopustil! Co jsem konal! Jaké pekelné dílo zůstavuji před dveřmi, jež se zavírají!
Podobám se člověku, který špatně ostříhal to, co mu bylo svěřeno, podobám se důvěřivému starci, který proti rozumu přitakává, a který přece dobře ví, že je klamán. Podobám se převozníku nedbalému, který napořád přepravuje muže i ženy na břeh spravedlnosti, ale pranic se nestará, jak si povedou dále. Běda, neměl jsem zřetel na život nesmrtelný a vraha a lháře a smilníka a lidi ničemné a lidi duší zvířecích jsem přiváděl do stádce Ježíšova. Pro samé křtění nezbyl mi čas na správu duší, které mně byly svěřeny. Křtil jsem lidi nehodné, křtil jsem ukrutníky! Želím toho, naříkám nad tím, ale což je to hoře před hanbou, kterou pociťuji při vzpomínce na muže, který pro nic a za nic a se smíchem zabil člověka! Toho ďábla zlořečeného křtil jsem na přání knížete, ale jakkoli jsem uposlechl, přece vím a vždycky jsem věděl, že ten vražedlník se nekál a pranic nedbal o pravdu boží. Vím, že se posmával při modlitbách a že se jeho duše plouhala po bojištích, když dlel tělem v chrámu.
Jest můj největší hřích, že jsem jej pokřtil!
Jiné moje provinění spočívá pak v tom, že jsem napomínal knížete bez důrazu a že jsem před ním skrýval tvář přísnou a že jsem se strašil, aby mé důstojenství biskupské nedošlo úhony, neboť kníže býval někdy prost uměřenosti.“ Řka to, pokynul Dětmar mladistvému knězi, který slul Vojtěch, a řekl mu: „Tobě, příteli můj a bratře nejzbožnější, kterýž, jak se proslýchá, jsi označován za mého nástupce, tobě, druhý biskupe, kladu na pamět, abys nikdy nepřestával ukazovati knížeti, že sláva boží jest více než sláva pozemská. Ty pak se řiď příkladem hodnějším, než já mohl jsem ti poskytnouti, a střež se úhony, která mne pokryla.
A to vše, co jsem řekl, je až příliš pravda. Nyní přichází ďábel, aby v odplatu polapil mou duši.“
Takto rozmlouvaje zahlédl snad biskup dráp a netopýří křídlo a k jeho uším dolehlo podupávání kopyt. Zemřel v strachu a děs a smrtelná hrůza vytřeštila jeho oči.
Ale praví se, že láska otvírá bránu nebes, a lidé zbožní věří, že Dětmar došel spásy.
Jak bylo naznačováno, stal se po smrti Dětmarově biskupem Vojtěch, kterýž pocházel z knížat, řečených Slavníkovci. Stal se biskupem podle vůle Boleslavovy podle vůle císaře i podle chtění velmožů ostatních, neboť slynul rodem i učeností i zbožnou myslí. Byl spanilý, byl vzrůstu ušlechtilého a jeho moudrost byla tak veliká, že vládcové se ho tázávali o radu a prosili ho, aby jim byl ku pomoci. Jeho učenost, jeho ctnosti a rod knížecí učinily jej tedy biskupem a každý uznával, že se k tomu důstojenství nad jiné dobře hodí.
Ale lidská srdce nejsou pohříchu ani při hnutí spravedlivém prosta přání vedlejších a nejsou utvořena tak, aby s činem dobrým nevázala vlastní prospěch. A stalo se, že každý z velmožů, který chválil Vojtěcha, spojoval s jeho biskupstvím nějakou myšlenku zvláštní. Tak císař věřil, že slavné kníže z rodu Slavníkova se pozvedne na úkor vládce pražského a že umenší jeho moc. Věřil dále, že Boleslav II. v blízkosti učeného biskupa ukáže se býti mužem bez moudrosti a že v tom zápolení duchů stěží obstojí.
To byla myšlenka císařova.
Kníže Boleslav byl pak přesvědčen, že biskupství naplní všechnu Vojtěchovu mysl a že mu skytne tolik slávy, aby nebažil po jiné a pustil z hlavy starý zápas. Rod Boleslavův, to jest rod Přemyslovců, po léta totiž vedl tu skrytý, tu zjevný boj s rodem knížat zlických, která držela převalnou část východních krajin pozdějších Čech. Knížata zlická soupeřila tedy s Přemyslovci a jejich moc se blížila moci knížete pražského. Měli pevné hrady a jejich bohatství se nedalo ani spočítat. A nejen to! Přemnohý svazek příbuzenský a přátelství velmožů činilo je známými po celém tehdejším světě. A podobá se, že mezi oběma rody docházelo k srážkám a že mnohá jejich rozepře byla rozhodnuta boji. V řečených zápasech vítězili Přemyslovci. Rod přemáhaný uveden byl v závislost na knížeti pražském a ta závislost se podobala někdy přátelství a jindy strachu. I vypravuje se, že knížata a kněžny, soupeřící v období míru, vcházela někdy v sňatky. Tak prý Střezislava, matka Vojtěchova, byla sestrou svatého Václava.
Když se tedy Vojtěch stal biskupem, musil (podle staré povinnosti) vyhledat císaře, aby dosáhl investitury. Císař bojoval v té době se Saracény a biskupu bylo konati dalekou cestu. I vypravil se a ve skvoucím průvodu kráčel do Itálie. Přihodilo se pak, že přišel do kláštera ve městě Pavii. V tom klášteře zastihl Vojtěch opata z Cluny.
Nikdy nebylo setkání vroucnějšího, nikdy se dva mužové neobjali radostněji! Nikdy se záměrnost nepodobala více