zbroj a bojechtivost mávala jeho mečem. Lid pak uvěřil v slavnou cestu Svatoplukovu a miloval ho.
Ale Karlman hleděl na rostoucí moc nového knížete se strachem a s nenávistí. I svolal jednoho dne rádce a řekl jim:
„Poznávám a vidím, že Svatopluk není naším přítelem. Vidím, že vám i mně upírá čest, poznávám, že jeho jméno mohutní a jméno německé že se umenšuje. To všechno se mi doneslo, to všechno leží před mým zrakem. Nuže, odpovězte, rádcové, a vyjevte mi svá mínění: máme k tomu přihlížet netečně, či lépe se sluší zvednouti válku?“
Rádcové pak – čelo na dlani a loket na meči – přemýšlejí. Přemýšlejí, radí se, mluví mezi sebou. Vposled jeden z nich vstává a prosí Karlmana, aby uvěřil v Svatoplukovu zradu a aby ji ztrestal.
„Vám po vůli a ku prospěchu pokoje,“ odpověděl Karlman, „rozkazuji a dávám nařízení: Nechť je jat! Nechť je uvězněn!“
Když se to stalo, když Svatopluk podoben svému ujci ležel v hlubinách žaláře, a když byl trápen bezmocí a zlými myšlenkami, když ležel na holých kamenech a stenal záštím, přicházela k němu postava utkaná zpola ze sna a zpola z přemýšlení. Ta povětrná postava měla sílu zpodobiti člověka, který byl nepřítomen. Učinila to a před Svatoplukem stanul zrazený Rastislav. Byl bled. Okovy tížily jeho hnáty. Černá krev vytékala z jeho očnice, a když mu byl propůjčen hlas, mluvil bez přestání: Pomstu! Pomstu! Pomstu!
Jindy Svatopluk spatřil ve snách podobu Karlmanovu. Vous markraběte se vlnil smíchem a jeho tváře se nadýmaly. Stál vzpřímen, dlaně spočívaly na loktech a smích chřestil jeho náramky. Tu rozpojily se zuby Svatoplukovy a kníže volal k té vidině: Pomstu! Pomstu! Pomstu!
Zatím vláda nad říší Velkomoravskou byla přikázána Vilému a Englšalkovi, dvěma věrným markrabatům německým. I spravovali cizí pánové zemi Velkomoravskou, ale slovanský lid se nesklonil pod jejich moc a mluvil o Svatoplukovi. Jeho jméno vzrůstalo víc a víc. Jeho jméno šlo od úst k ústům. Vypravovalo se, že je držán ve věži, a jiná pověst pravila, že byl bídně zavražděn.
Lid slyše ty zvěsti vstával a srocoval se. Lid bral se v houfech k hradištím, a jako by postava, která mluvila se Svatoplukem ve vězení, šla širou krajinou, bylo slyšeti volání: Pomstu! Pomstu! Pomstu!
Tehdy zvolili Moravané za svého vůdce Slavomíra z rodu svých knížat.
„Veď nás do bitvy! Buď naším vojvodou!“ pravili k němu.
Když Slavomír váhal, ozval se v zástupu křik pohrůžek a naléhání. I bylo mu vsednouti na kůň. Obklopen oštěpy a s hrotem meče téměř na hrdle kráčel pak Slavomír s moravským lidem od bitvy k bitvě, od srážky k srážce a k vítězství. Moc německých markrabat se hroutila a jejich poslové, umírajíce již únavou, stěží mohli vyřídit Karlmanovi vroucí prosbu, aby nedopustil úplnou zkázu svých bratří a přispěl jim na pomoc.
„Pane,“ řekli poslové zvedajíce k markraběti lokty, „Vilém a Englšalk se skrývají po lesích, ale sluha tvého vězně vládne krajem. Sluha tvého vězně Svatopluka opevnil se v nedobytném hradě Děvíně a vládne zemi. Rozmetej ten hrad! Připrav porážku Moravanům! Rozmetej hrad, který je nejtvrdší, neboť dokud nebudou svaleny kameny jeho hradeb, dokud neshoří trámy jeho závor, nebude v tom kraji moravském ani pokoje, ani míru.“
Poslové již dávno umlkli, dávno se jim dostalo jídla, ale Karlman doposud přemýšlel o tom, co řekli. Přemýšlel, uvažoval o pevnosti Děvína a beznaděj skličovala jeho srdce. Co mohl učiniti? Jakým způsobem měl dobýti hradu, který je sama skála, sama příkrost, sama výšina nezasahnutelná. Kladl si sedm otázek, kladl si tři otázky, kladl si otázku jedinou a tu mu odpověděla obmyslnost řkouc: Jdi a vyveď z vězení Svatopluka!
Dal tedy Karlman otevřití kobku a vkročiv do ní pozdravil vězně. Potom jej objal a řekl:
„Znám zevrubně tvé srdce. Byls křivě obviněn. Závistníci tě osočili, ale pravý soud tě shledává bez úhony. Tvůj špatný sluha Slavomír se zmocnil Moravy, která ti patří podle práva i rodu. Vstaň tedy a postav se v čelo vojska, které tě očekává. Až zvítězíš, až se útokem či lstí zmocníš Děvína, bude tvé panství potvrzeno všemi Němci.“
Když Karlman skončil, rozevřel po druhé náruč a jeho ramena obtížená kovovými ozdobami sevřela Svatoplukova bedra.
Bylo poledne, sluneční svit vnikal do kobky a se světlem přicházel svěží vánek.
„Věrnost!“ pravil markrabí.
„Pomstu!“ odpovídal vězeň ve svém srdci.