80

Zatím volba biskupova padla na mnicha, který se nazýval Bruno. To byl suchý chlapík s prsty věčně umazanými od inkoustu. Měl postavu drobnou, tvář vrásčitou, očka malá a cenná a vlasy ještě černější. Stáří nepoznamenávalo mu hlavu svou barvou, ale vousy měl přece jen dost šedivé. A právě jako Šebíř tak i Bruno byl knihomol. Trávil všechen svůj čas opisováním latinských legend a modliteb a Písma. Věcem světským a čtení staroslovanskému se však vyhýbal jako čert kříži.

Ti dva lidé, to jest Šebíř a Bruno, určeni zajisté k nejvěrnějšímu přátelství, stali se záměrem knížete a záměrem biskupa protivníky. Maličcí donašeči, ta lstivá chasa přiseráčků, vedrala se mezi ně a našeptávala jim tisíce zlomyslností. Tyto jsou z nich nejmírnější:

„Víš, Šebíři, jak o tobě mluví Bruno? Ne? Pospíchám, abych ti vyjevil, že tě považuje za opilce!“

„A je ti známo, Bruno, co o tobě prohodil Šebíř? Podám ti to jako na talíři, řekl, že jsi čertovský padouch a že zadrhuješ při čtení a že, když píšeš, máš ruku neohebnou jako psí dráp.“

Je tedy div, že se ti dva poškorpili a že se nakonec nenáviděli jako dva kohouti na jediném smetišti?

A je snad div, že kněží, kteří stáli na straně jednoho z nich, nemohli přijít na jméno těch, kdo podporovali stranu druhou?

Ne-li, zůstává na bíle dni, že mezi nimi vzplanulo nepřátelství a že jedni vjížděli druhým do vlasů.

Ve sporu takto vzniklém se postavil kanovník Kosmas po bok biskupův a ze vší své síly vychvaloval Bruna. Proč?

Protože se zapletl, protože byl prudký muž, protože měl se Šebířem nějaký malý spor, protože mu tak trochu záviděl, protože mu Šebíř tu a tam opravoval latinské věty a konečně proto, že Šebíře miloval, a proto, že se láska někdy zvrtne v nepřízeň.

Bruno srovnáván se Šebířem zdál se Kosmovi býti člověkem bez zvláštních rysů. Neviděl ho. Byl přesvědčen, že je tichošlápek. Měl totiž hlas jako střízlík, jakživ se nesmál, chodil se sepjatýma rukama, nakláněl hlavu k rameni, a když šel podle statného Kosmy, vypadal jako chuďas vedle velmože.

Dost možná, že příchylnost Kosmy k biskupovi byla větší, než lze uhádnout, možná, že v jeho (rozhodnutí se tajil ještě jiný důvod, ale nechť tomu bylo jakkoliv, věc jedna je jistá a ta dosvědčuje, že Kosmova mysl nevynikala pevností a že byl tak trochu nestálý.

Když se totiž stal proboštem kapituly pražské někdo třetí, a když naděje Šebířova i Brunova byly ztraceny, a když se Bruno musil spokojit v pražské kapitule úřadem magistra, zanevřel Kosmas na ubožáka a nemohl mu přijíti na jméno. Byl mu protivný, měl zlost, když zahlédl jeho pochýlenou hlavu a zkazil si nejednu večeři naslouchaje jeho písklavému hlásku. Na štěstí mluvil Bruno jen zřídka a jen tehdy, když byla řeč o nábožných knihách, jinak prodléval ve své světničce a dnem i nocí opisoval svaté texty. Vzhledem k píli a k učenosti byl mu pak novým proboštem svěřen zápis důležitých událostí do kapitulních annálů. Činil to jazykem chudobným. Činil to jazykem bez síly, bez zaujetí, suše, přesně, latinou osvědčenou, větami otřelými a slovy, která kulhají jako křápavé babizny a ďáblové s jednou tlapou a jedním paznehtem.

„Přisámbohu,“ říkával Kosmas paní Božetěše, „když tak slyším, že ten krňous píše a že skládá nějakou stať o našem milém panu knížeti, jak mohu nemyslet na Šebíře? Co na tom, že je Šebíř křikloun a pijan? Co na tom, že nemá v pořádku ani přezku u střevíce?

I tak: nepořádný, ztracený, zahloubaný do spisů se stejnou chutí jako do pití, je proti Brunovi jako slunce proti nějaké škvíře, kterou tak tak uniká prabídný přísvit. – A to pravím jen proto, že mě nutíš, abych srovnával dva muže nepřirovnatelné.“

Při náruživé povaze Kosmově nedala se ovšem jeho zlost utajit a Bruno, ten starý dobrák, se k svému podivení jednoho dne dověděl, že přítel, který jej kdysi vychvaloval, nyní ho nenávidí.

„Ne, ne, ne!“ říkával donašečům prvá léta, „to jsi špatně slyšel, to nejde! Nedovedu si představit, že by mě můj svatý bratr nějakým nepěkným způsobem osočoval. Ne, ne, ne!“

„Ale ano!“ odpověděl Kosmas, když mu už byla důvěřivost magistrova nesnesitelná. „Osočuji tě z hnidopišství, pravím, že okusuješ pero jako uzdu. Pravím, že znám kněze, který se jmenuje Šebíř, a že chlup s jeho prstu platí za víc než tvá umazaná hrstička!“ Bylo řečeno, že Bruno byl člověk mírné povahy a ryzího srdce. To platí a bude navždy platiti; ale každý má své chybičky a Bruno (navzdory svým vlastnostem mírným) nemohl slyšeti o Šebíři nic pěkného. Smál se, když někdo zlehčoval jeho vlastní zásluhy, neměl námitek, když mu vyčítali jeho drobnou postavu, ale zmíniti se s uznáním o tom břicháči? Vynášeti Šebíře? Dávati mu přednost? Ne, to mu šlo tak proti