115

„Slyším a poslouchám,“ odpověděl Soběslav, „slyším a raduji se z tvých slov, neboť nic si nepřeji toužněji, než žíti v Čechách a dýchat povětří té země.“

Řka to, vyšel kníže před hradby a objal Vladislava a sklonil se k jeho ruce. A věru, podobal se nějakému ptáčeti špatně vybarvenému vedle nádherného páva anebo vedle bažantího kohouta, který má v letkách zlato a třpyt slunce. Jeho obličej byl dlouhý a úzký a měl popelavou barvu. Tvář králova zářila však hrdostí a pýchou.

Při návratu rozmlouval Vladislav se svým bratrancem vlídně. Smál se jeho odpovědem, smál se jeho vypravování o sedlácích, a když přijeli ku Praze, řekl: „Vidím, že tvé způsoby jsou prostičké a že jakkoliv se nazýváš jménem Soběslavovým, přece nemáš duši knížecí. Co si s tebou tedy mohu počíti jiného, než požádati tě, abys odešel poznovu na Přimdu, a abys tam přebýval, jako se přebývá v klášteře. Dám ti lepšího strážce, než byl Bernard.

Nazývá se Konrád Šturm a nadmíru rád poslouchá veselá vypravování.“

Když to král řekl, pokynul zbrojencům, aby uchvátili Soběslava, a pobodnuv koně rychle se vzdálil. Vévoda Děpold, Daniel a Vladislavův syn, Bedřich, dosáhli za druhé české jízdy do Itálie slávy, ale po šesti letech, při výpravě třetí, byl čas úspěchu již ztracen. Rozplynul se a knížatům i zbrojnému lidu se věšelo na paty neštěstí a zlé nemoci. Vposled zalehl jejich tábory mor. Vojínové v strašných bolestech se svíjeli na podlaze stanů a horký vítr cloumal cípkem plátna a pootáčel korouhví nad vchodem, kterým již nikdo nevykročí. Mužové umírali po stech. Někteří tiše a bez hlesnutí, někteří s prohnutým hřbetem a s týlem zabořeným do písku, v úchvatu hrůzy a nevyslovitelného nepokoje. Jedni se plazili po loktech, aby si mohli o stvol trávy zchladit žhnoucí tvář, a opět jiní opírajíce se o kopí jako hmyz, který vleče smítku, po dlouhé hodiny se táhli k páchnoucímu džberu, jenž stál na dosah ruky.

A přes to zmírající vojsko, přes to vojsko sražené k zemi, skákal a přeháněl se zástup těch, kdo hledali na morovém poli kořist a kdo se veselili. S výskotem hopsali v zázračném zpřevracení smyslů. Strašní, bídní, rozjařeni jakýmsi běsněním, jež bylo sám strach a smrt, oddávali se vřeštící slávě zmaru.

Když se přehnali se strany prvé a druhé, a když na té straně srazdi poslední stan, vstal biskup Daniel a uchopiv meč, vyšel proti nim. Mor hnízdil v jeho krvi. Smrt škubala za jeho plášť, ale kráčel. Nepadl. Šel zpříma a zdálo se, že se chce utkat s tím zešílevším zástupem. Zdálo se, že na něj udeří, ale odhodil meč a zvednuv ruce, jal se k nim mluviti a volal svatého Václava.

Bylo viděti, jak se potácí, ale jeho sípající hlas (tak nepodobný hlasu stkvoucího biskupa) zadržel ten zástup.

Vnukl mu vědomí, rozptýlil jej. Dal pocítit jednomu každému muži, který stál v tom hloučku smrti, úder jména, jež kdysi slýchával. A tak utišil zoufající a vdmychl jim to, co je silnější než smrt. Potom, když zástup umlkl a když se utišil, rozkázal biskup, aby všichni, kdo onemocněli morem, byli odvlečeni k vozům. Lidem bez zjevných příznaků nemoci dovolil poodejít k táboru císařovu a sám zůstal s nemocnými. Dokonal druhého dne. Zemřel již na počátku strašné nákazy, která smetla bezpočet bojovníků, a mimo jiné Hermama Verdenského, a Reinalda z Dasselu, a Welfa VII. a Friedricha Rothenburského a Přemyslovce Děpolda.

Skon Děpoldův a smrt biskupa Daniela těžce zkrušily krále, neboř Děpold slynul udatenstvím a Daniel dovedl opravovat chybování Vladislavovo a rovnal spory mezi ním a mezi císařem.

Návrh

Myšlenky císaře Bedřicha Barbarossy se odnášely k velkým cílům: chtěl obnovit nesmírnou říši Římskou, chtěl vládnouti všemu západnímu světu a chtěl v těch zemích odstranit všechny krále a všechna knížata jen trochu mocnější. Vladislav, jehož moc vzrůstala a který byl pyšný a vrtkavý a nestálý a násilný, zdál se mu býti v té věci špatným spojencem. Ba, zdálo se, že v mnohých ohledech je císaři spíše na překážku. Bedřich se tedy odvrátil od českého krále a skytl celou svou přízeň Oldřichovi. Vyjížděl s ním na lov, popřál mu místa u svého stolu, rád slyšel jeho hlas při sezeních, a když táhl na válečnou výpravu, dovoloval, aby kůň Oldřichův kráčel po boku jeho klisny.

Jednou, když Oldřich ve shromáždění vznešených vasalů seděl u císařových nohou, dotkl se Bedřich Barbarossa jeho ramene a řekl:

„Hle, sedm let uplynulo, Oldřichu, sedm let se dívám do tvé věrné tváře, sedm let mi sloužíš, a jen maličko jsem mohl pro tebe učiniti. Jsem snad nevděčník? Nikoliv! Tvůj bratranec, český král Vladislav, stárne a zpupnost a pošetilost je druhem jeho staroby. Čeká tě, kníže, dobrá odměna a dobré dědictví.“

„Pane, můj císaři,“ odpověděl Oldřich, „není dost, že sedím u tvých nohou?“

Císaři se ta odpověď velmi zalíbila a všichni vasalové chválili Oldřichovu skromnost.