krále aby vzal ďas.
Podobnými loupežemi shromáždil Vladislav nesmírné bohatství. Prodal je, a zlatem, které utržil, dal naplniti dvakrát devět truhlic. Ty odeslal císaři s prosbou, aby Barbarossa potlačil hněv proti Bedřichu Českému a aby se odvrátil od Oldřicha a od jeho bratří.
Čtyři týdny jely vozy do Mohuče a pět týdnů čekal Vladislav na odpověď. Zněla takto:
„Posíláš mi, králi, dar jistojistě proto, abys oblomil mou vůli. Jsi špatný vasal, jsi bláhový král, když věříš v něco podobného, neboť slovo jednou vyslovené nemůže býti vzato zpátky. Přikazuji ti tedy, a s velkým důrazem na tom trvám, abys otevřel vězení knížete Soběslava, který jest bratrem mého přítele nejvěrnějšího, Oldřicha, a synem Soběslava I.“
Svoboda
Roku 1173, po třinácti strašných letech, vyšel Soběslav ze žaláře. Třináct let neseděl v sedle. Třináct let se nedotkl uzdy. Třináct let dýchal vzduch bídných komor. Držení jeho těla nebylo již jezdecké, kůň pod ním skákal a pootáčel se jako kůň špatně uzděný, a tvář knížete planula pod doteky větru. Nicméně byl Soběslav šťasten.
Všude, kudy se bral, a všude, kde se rozneslo, kdo to přijíždí, stál lid u cesty a volal jeho jméno. Žádný král a žádný vítěz nebyl pozdraven s větší radostí.
Když kníže dorazil k pražskému podhradí, hemžilo se po cestách tolik lidu, že musil stanouti. Tu uchopil Ojíř uzdu jeho klisny a volal hlasem, který se zajíká: „Náš pán se navrací! Jeho čas nadešel!“
A vypravuje se (a přemnoho soudných mužů prý tomu uvěřilo), že volání nevycházelo z úst Ojířových, ale z oblaku. Dále se vypravuje, že nevedl knížecího koně Ojíř, ale jakýsi pacholík, který byl navlas podoben Soběslavovi z těch dávných dob, kdy jeho bratr Vladislav stál v Sadské před shromážděním šlechticů.
Po slavném uvítání uchýlil se Soběslav bos do kostela a dlouho se modlil. Odtud v největší pokornosti odešel ke králi a k svému synovci Bedřichovi. Král a kníže vykázali mu příbytek a Soběslav ulehl. Již spal, ale probudilo jej zapraskání. Tu se vztyčil na loži a spatřil, že před ním stojí jakýsi jinoch. „Kdo je to?“ zeptal se kníže.
„Jsem sluha,“ odpověděla postava. „Pomáhám v kuchyni kuchařům a posílají mne tvoji přátelé, abych tě varoval.
Král s tebou špatně smýšlí a chce tě oslepit.“
„Ach,“ řekl opět kníže, „kdybych jen věděl, kde je Ojíř.“
„Kastelán, který zradil krále,“ pravil jinoch, „jej přivedl. Čeká na tebe v podhradí a je s ním deset jezdců.“
Potom otevřeli polehounku dveře a tápajíce ve tmách prošli chodbou a podle stráží, které nechtěly nic vidět.
Na druhý den překročil Soběslav říšskou hranici a nalezl útočiště v Němcích.
Sněm
Císař Bedřich Barbarossa svolal sněm do Hermsdorfu. Král Vladislav a Bedřich Český měli se tam zodpovídati ze svých činů. I pozdravili všechny přítomné vyjímaje své nepřátele; a to byl Soběslav a Oldřich. Když usedli, promluvil císař a řekl toto:
„Já, Bedřich Římský, jsem ochránce práva. Stýskám si a trestám panovníky, když jejich vinou bere právo úhonu, a veselím se, když právo dochází cti a když je plněno až do poslední písmenky. V tom spravedlivém citu žaluji na krále Vladislava, že proti zákonu a zvyku jen o své vůli propůjčil panství svému synovi a pranic se neohlížel, že k tomu nemá ani udělení císařského, ani souhlasu Čechů. Žaluji dále, že Bedřich Český, jako samozvaný vládce, držel zemi.“
Potom dal císař průchod jednání sněmovnímu a vynesl rozhodnutí: Odňal Bedřichu Českému vládu a řekl, že v časech budoucích se nikdy český panovník nenazve jménem královským.
Když Bedřich Barbarossa umlkl, přineseno jest pět korouhví a císař podáním těch pěti korouhví udělil Čechy v léno Oldřichovi.
I zavířily bubny, zaznělo troubení, zvedl se křik a hlasy nepřátelské slávy ohlušily Vladislavovo ucho. Padl na něho stín nezměrného pokoření. Zahalila jej hanba jako vdoví závoj. Cítil, že umírá.
Zatím Oldřich prosil císaře, aby sňal s jeho ramen tíhu vlády a svěřil ji Soběslavovi.
Měla jej k tomu mírnost či láska? Bál se zneuctěného dědictví? Nechtěl snad přehlédnout, že císař přechází šlechtickou volbu? Táhlo mu myslí, že práva syna nejstaršího přecházejí na syna druhorozeného? Či naslouchal