57

do Čech a vešel do Prahy.

Tehdy přijal jej Boleslav ve shromáždění všech velmožů a na znamení shody věrné a přátelské a důvěřivé skytl mu právo rozlučovati sňatky mezi mužem a ženou, kteříž by byli pokrevně příbuzní. Dále dal kníže biskupu právo stavět kostely a vybírati desátky.

„Vládce,“ odpověděl pak Vojtěch v pokornosti, „propůjčil jsi teď biskupu právo a dříve skytl jsi mu statek tak veliký, že ani biskup prvý a biskup druhý pranic nemusil požadovati od jiných knížat. Na tu věc správnou sluší se odpověděti díkem. Ale jest obyčej kněží, kteří viděli smrt, více než majetek stříci církev a starati se o to, aby byla vyvedena ze světského područí. A to jest slovo opata clunyjského, kterýž je můj nejlepší rádce a s kterýmž mě pojí vůle i dílo. Jakž tedy mohu zatajit před tebou to chtění? Jak mohu přejíti chybu ve věcech nejdůležitějších?

Dej mi dovolení, aby církev a kostely byly vyňaty z rozkazování světského!“

Boleslav II. odpověděl, že se ta věc příčí jeho vůli, a odvrátiv hlavu, pokynul zpěvákům a průvodu, aby předstoupili. I začala slavnost v celé své velikosti. Potom následovala hostina, při níž si biskup vzal (jakkoliv bylo nadmíru mnoho lepších jídel) jen kousek chleba a ždibec nesolené ryby.

Na druhý den a ještě mnohokráte potom napomínal Vojtěch knížete a prosil jej, aby mu stál v slově, pokud jde o církevní právo. Kníže odpovídal pokrčením ramen. Odpovídal odmítáním. To vše skládalo příčinu nových sporů.

Jako se splétá z maličkých oček drátěný osníř a jako týmž způsobem vzniká síťka, tak důvod jeden družil se k důvodu druhému, až velikou silou vzplanul svár. Pramálo ze slibů Strachkvasových bylo obráceno v činy a Vojtěch (jakkoli byla jeho mysl mírná) nemohl toho více snášeti.

Když pak příčiny nahromaděné hrozily vybuchnouti v zřejmou srážku, stalo se, že se jakási žena dopustila cizoložství a že byla dopadena v lůžku svého přítele. Manžel její byl snad z rodu Vršovců či aspoň stál na jejich straně. Když se tedy věc roznesla, seběhli se přemnozí členové té rodiny k příbytku svůdcovu, který stál u biskupského dvora. Pobouřili lid a ve velikém srocení křičeli proti kněžím (neboť svůdce prý byl kněz) a žádali si, aby smilnice byla potrestána podle starého zvyku smrtí.

V tu chvíli biskup právě něco psal. Když byl vyrušen hlomozem a zlořečením, odložil pero, naslouchal a tu k jeho uchu dolehl hlas jakéhosi starce, který řval z plna hrdla:

„Vyvlecte tu nevěstku! Vyvlecte tu ženu bezectnou! Uchopte ji za spletené vlasy a táhněte ji sem, k tomu špalku!“

Houkání zástupu mísilo se pak s hlasem starcovým a znělo jako strašný soud smečky. I vyhlédl biskup a spatřil běžeti podle svého domu úděsné shromáždění. Jedni měli pozdvižené paže a mávali jimi v zlostném oživení, jiní s ústy dokořán a s hlavou zvrácenou křičeli lačníce nikoliv po spravedlnosti, ale po krvi. Biskup postřehnuv jejich dychtění, zastřel si zrak. Jeho pravice se dotýkala prolomené zdi a jeho ruka levá spočívala zpola na čele, zpola na očích. Tak naslouchal, tak stál zděšen a pln slitování.

V té chvíli ozvaly se za jeho dveřmi kroky. Bylo slyšet pleskání bosých nohou a dále pád jakési věci sražené v prudkém běhu a vposled výkřik. Tu vyšel biskup a zhlédl polonahou ženu, kterak zápolí s jeho sluhou. Byla zděšená. Hlas divoké úzkosti dral se s jejích rtů. I porozuměl biskup, že je to žena zhřešivší. Porozuměl, že se jí podařilo nějakým způsobem uniknouti a že hledá útočiště. Potom nerozvažoval ani chvíli a postavil se na stranu lásky. Zželelo se mu lkající hříšnice. Zachytil pěst, která jí zasazovala rány, a pravil:

„Pán trestů se nad ní zajisté slitoval! Snad ráčil vésti její kroky. Snad mi kyne, abych ji uvedl v místo vyváznutí.“

Řka to, dotkl se ramene člověka trestajícího a rozkázal mu, aby zahalil ženu v šat a vedl ji tam, kam poroučí.

Zatím venku ozývalo se houkání rozlíceného zástupu ještě silněji a ještě silněji bylo slyšet slova žádající si hlavu vinnice. Ta žena vrhla se pak na zem v strašné zoufalosti a v strašné naději a objímala nohy biskupovy a smáčela je slinou i slzami.

„Mlč,“ řekl biskup, „umlkni!“

Potom se obrátil k člověku, který ji byl uchopil, a pravil mu:

„Jsi sluha chrámový, jsi člověk, jemuž se milostí boží dostalo úřadu, který pro svou slabost jen ledabyle zastává.

Možná, že se budeš před Soudcem těžko rozpomínat na nějaký čin počestný či ušlechtilý. Vím o tvých poklescích.

Vytýkal jsem ti často přílišnou shovívavost k hříchům – a, hle, co se přihodilo! Nyní ty stojíš jako soudce a já jako prosebník naléhám, abys pro lásku boží přešel provinění té ženy, která v lítosti a v strašení smrtelném se k nám utíká. Žádám tě tedy, abys ji vedl do ženského kláštera. Chci, aby tam našla mezi ženami útěchu a aby požívala ochrany oltáře.“