vojům Samovým úspěchu a nedovedl zastavit jejich krok.
Když bylo s Franky nejhůře, vyvstal proti Samovi Radulf, vévoda durynský, a tomu vévodovi propůjčeno bylo štěstí válečné. Dobyl jakéhosi vítězství a vypudil Slovany z íránské země. Dříve však než ze skutku mohl vzejíti větší prospěch, znesvářil se Radulf s rádci Sigibertovými a prohlásiv se ve svém vévodství svrchovaným pánem, hledal Samovu přízeň. Tak se kníže slovanský stal oporou vévody durynského.
Odtud říše Samova trvala bez válek až po samu smrt knížete. Když se naplnil třicátý pátý rok jeho vlády, bylo mu zemříti. Skonal na vrcholku štěstí a lid jej oplakával. Lid jej náviděl, neboť Samo byl člověk milovný života a po všechen čas obracel svou hojnou moc jen ve světlou stránku.
Ke konci příběhu se připomíná a dobrými důvody dokládá, že tak jako byl Samo milován, tak lásku oplácel.
Zalíbilo se mu žíti s lidem slovanským. Stal se svým srdcem Slovanem a nová domovina byla mu nejdražší.
Když zemřel, bylo jeho dítek 37. Z toho počtu připadá 22 na syny a 15 na dcery. Všichni pak zplozeni jsou s dvanácti ženami.
ŘÍŠE VELKOMORAVSKÁ
Pribyna
Když panství avarské bylo zlomeno a když ten národ avarský po bitvách s vojskem franským byl zbit, osvobodili se i Slované, kteří žili ve velké nížině podle toku dunajského. V těch dobách byli Slované rozděleni v kmeny. Jejich síla zůstávala rozptýlená, nic je nepoutalo v svazky vzájemné a svoboda, která jim byla dána, záhy se proměnila v nesvobodu. Pak se stalo, že ti, jejichž domovem byla krajina mezi Dunajem a Tisou, přiklonili se k državě bulharské a kmenové slovanští, kteří bydlili na západě a v Panonii, byli přinuceni vésti si přátelsky k lidu íránskému a k jejich králi. Žili tedy v odvislosti a do jejich země přicházeli cizí mužové. Přicházeli tam kupci s nákladem soli na hřbetech soumarů: s nákladem koření, nástrojů a věcí nejpodivnějších. Přicházeli tam otrokáři a lidé nepodobni pastevcům, rolníkům a lovcům. Ty nevídané družiny kupecké braly se pak po stezkách, které vedou k Nitře. Tam byl střed krajiny. Tam v pevném hradisku sídlil kníže Pribyna, který si vedl k příchozím laskavě a byl jim do té míry milostiv, že postavil chrám, aby v něm mohli slaviti křesťanského Boha. Tak bylo srdce nitranského knížete otevřeno Frankům.
Ale při toku moravských řek seděli odedávna jiní kmenové slovanští a těch se sotva dotkla poroba avarská.
V dobách Pribynových uvykli již volnosti. Nesloužili nikomu cizímu, poslouchali jen svá knížata, byli silní pokud běží o počet a jenom rozličné chtění jim bránilo, aby se semkli v nesmírnou moc. Žel, nebylo mezi nimi jednoty.
Někteří se přidržovali starých mravů a jiní bažili po novotách, neboť i jejich zemí vedly obchodní cesty a podle těch cest se šířilo povědomí o nebývalých věcech. Někteří kupci vypravovali na svých zastávkách o Ježíši Kristu, který zemřel a živ jest. Někteří pak vypravovali o slávě říší, kde nejvyšší kníže rozkazuje nižším knížatům a vede je a v rovných řadách útočí proti nepříteli. Podobná řeč nesla se od úst k ústům a vzrůstala v shromážděních a v hromadách.
Když na cestě z Carnunta k Baltiku uléhal kupec na svou rohož, mluvil o těch zvláštních věcech. Oráč opakoval je oráči a slepci a dědové setrvávali potom u vypravování a rozmnožovali je. Vposled ve hradištích i žďárech i podle milířů šla řeč o novém pořádku.
A ve shodě s tím vypravováním rostla pak touha některých knížat po prvém místě mezi knížaty a rostla chtivost boje.
Tu knížata stála před svým lidem; volala k němu a v houfech jej vedla od místa k místu, aby mezi sebou zápolil.
V těch bojích propůjčeno bylo vítězství a zdar knížeti Mojmírovi. Stal se pánem všech kmenů moravských. Síla otřásala jeho zástupy a síla vedla jej na jih, do žírné krajiny nitranské, kde poslouchaje íránských příkazů vládl právě kníže Pribyna.
Žádná věštba nedala Pribynovi znamení, nic ho nevarovalo a Mojmír, nezahlednutelný v hloubi nepaměti, Mojmír, nezahlednutelný v širokosti svých zástupů, hnal se k Nitře.
Temnou nocí přiblížila se jeho vojska k pohraničnímu hradišti Pribynovu. Obklíčí je a s křikem a s houkáním udeří na závory zkřížených břeven a na špice vztyčených kůlů a do prsou Pribynova lidu. Roj jisker a čpavý dým stoupají k nebi. Trámy se s praskotem kácejí, srub hoří a plameny ozařují kraj daleko za hvozdem.