41

očekávajíce smrt, řekl:

„Člověk, kterého jste zabili, byl můj posel. Měl štít označený mou barvou. Nesl znamení poslů a vy, vidouce znaménko i barvu, jste ho zabili. Co tedy očekáváte a jaký trest si v odvetu přisuzujete?“

I obhajovali se poslové němečtí řkouce, že ten podivný poutník neodpovídal na otázky leč řečí nesrozumitelnou a že se plížil podle cesty a vposled že pospíchaje příliš jel sám s jediným pacholetem. „A to,“ pravili, „nebývá obyčej posla knížecího.“ Omlouvajíce se takto, vedli si pak poslové jako lidé postrašení, ale kněz, který byl mezi nimi nejstarší, mlčel a neřekl leč: „Král!“ a opět: „Pomsta!“ I viděl kníže, že je to muž statečný, a tak se mu v knězi zalíbilo, že jej propustil.

Když se to stalo, šel Otův posel do Němec. Vracel se s nepořízenou a s nepořízenou odešli i poslové, kterým král nařídil, aby pozvali velmože ostatní. Marně mluvili, marně naléhali: knížata údělná a nikdo z těch, kdo odviseli od panství pražského, neslyšel jejich vybídnutí.

Ale jako nebývá zákona bez výminky, stalo se, že jeden jediný kníže, který sídlil na východ od nejhlavnější državy české, přece poslechl hlasu králova a uspořádav průvod, bral se k pohraničním horám. Rozhodl se v ten smysl, aby vmetl urážku v tvář Boleslavovu a získal královskou přízeň. Jeho počínání podobalo se zradě a měl tedy dobrý důvod chvěti se, že Boleslav vtrhne na jeho území a že spálí jeho sídlo a že rozptýlí jeho průvod. V té bázni prosil Otu Německého o pomoc a král dávno popuzený proti českému knížeti poslal mu více než to, čeho požádal.

Poslal mu dvě vojska. Prvé slynulo velikou bojechtivostí a po všech tehdejších krajích šířilo strach. Jméno toho vojska jest pluk Merseburský. Sloužili v něm lidé, kteří kráčeli vždy před ostatním vojskem a byli držáni v povzdálečí, aby nevnesli do tábora neshodu či srážky. I věřilo se, že ve válce jsou nade všechno pomyšlení strašnější a že jejich dílo je dílo lítice.

Když tedy Boleslav zvěděl, s kým mu bude bojovati, přehlédl svůj zbrojný lid a rozdělil jej na několik částí: Na dva proudy a oddíl, v němž bylo jádro a střed vojska. Potom a oddílem malým kráčel vstříc vojsku merseburskému a sváděl s ním rychlé potyčky a ustupoval a rval jeho hlídky a přepadal jeho spící tábor a couval, když Merseburští útočili tak, aby je zavedl dále od vojska, které slulo vojsko durynské.

Zatím to vojsko durynské napadeno bylo druhým oddílem Boleslavovým a vlastní proud českých zbrojenců rozdělil oba německé pluky. Tehdy dal kníže odpočinouti svým lidem a čekal na temnou noc.

Když se obloha zatáhla mračny, a když nebylo ani na obloze ani v kraji jediného světélka, a když znavený pluk Merseburský spal, pokynul Boleslav svým lidem k pochodu. I blížili se známou krajinou, vědouce o každém výmolu a znajíce předobře místa bažinatá i srázy. Šli zvolna, sesedli v lesích, brali se houštinou, jako se bere vlk, a znenadání padli na stráže Merseburských a udávili je. Potom čekali na zahoukání sovy. Čekali v temnotách a meč je pálil do dlaně a chtivost bitvy jimi zachvívala.

Sotva nastala půlnoc a mezi mračny vzešel lehký svit, ozvalo se to houkání. Ozval se hlas podobný hlasu sýčka, ozval se hlas, který byl znamením, že oddíl největší přešel úžlabinu a stojí v týle Merseburských. Tehdy prošel oddíl Boleslavův zbytek lesa a obkročiv na pokraji mýtiny koně, dal se v cval a v trysk a vpadl do tábora nepřátelského.

Nic není tak hbitého a nic se nepodobá bouři tak příliš jako vojsko Boleslavovo. I smeten je tábor Merseburských.

Rozbit jest jeho týl i čelo i boky. Rozbit a rozvrácen jest. Kouř stoupá z rozmetaných ohnišť a lidé padají v houfcích a zmatek je vrhá na stranu jednu a na stranu druhou. Pobíhají nevědouce, odkud přichází útok a kde jsou síly nepřátel. Tak Merseburčan bije Merseburčana a hledá spásu tam, kde stojí největší dílec vojska Boleslavova.

Když se schylovalo k ránu a když bylo světlo, spojil se Boleslavův prvý voj s vojem druhým a všechno ležení nepřátelské dáno jim bylo v plen.

Sotva pak pospali a sotva skrze jídlo a odpočinutí vrácena jim byla síla, rozkázal Boleslav udeřiti na vojsko durynské. I šli neskrývajíce se a po dni cesty lehli táborem v končině hory, která sluje Kozákov. Durynští spatřili jen část českého vojska a vystoupili na horu a zapálili les, aby dali znamení merseburskému vojsku, že se schyluje k bitvě. Když však les hořel, doběhl do jejich tábora jakýsi zedraný člověk a řekl: „Přátelé, oddíl, který jste viděli, není než malá část vojska Boleslavova. Síly nejhlavnější leží za návrším.“ Řka to, jal se mluviti o porážce Merseburských a s pláčem jim oznamoval, že z toho hrdého pluku nezbývá než on sám a zubožený houf, který bloudí po lesích.

I odstoupila naděje od vojska durynského a nedbalo, leč jak by mohlo uniknouti z léčky. Hořící les tvořil jim hradbu z boku, obě údolí (ve straně čela a týlu) byla plna vojska. Co tedy mohli učiniti? Co mohli učinit jiného,