se mi více než předtím. Hu, klopýtnout o katovský špalek!“
„Nech na hlavě, nech na hlavě, ujče!“ vykřikl Šebíř, neboť věci, které se udály za předešlého knížete, přátele rozváděly a jitřily jim staré rány.
„Ne, ne,“ řekl Kosmas, „tahačky, hádanice, půtky a věci toho druhu mi čistí krev, nemohu vystát člověka, který se vzteky tahá za vousy a neřekne slovíčko do živého.“
„Tu to máme,“ odpověděl Sebíř, „snad jsi se nepřišel poškorpit?“
„Tak trochu,“ přisvědčil Kosmas a s tím se rozloučili.
Ale to není všechno, neboť věc nejdůležitější byla zamlčena.
Kým? Sebířem? Nebo Kosmou?
Oběma! Nezmínili se o ní přímo, protože je to skryté a něžné tajemství, jež špatně snáší denní světlo a o němž se nemluvívá. Slova jsou vhodná pro příběhy, ale to, co táhlo myslí těch dvou přátel, bylo jakési dychtění, jakýsi proud citu a proud vůle, který zvedá věc jednu a klade ji na místo věci jiné a činí ji velikou a druhou věc umenšuje tak, aby přišel ke cti souvislý záměr a zároveň tak, aby ten záměr zněl dobře v řadě slov. Podobalo se to trochu hře, trochu moudrosti, trochu bláznivinám a dále žertům i trápení. Ani Kosmas ani Šebíř nemohli krátce vypověděti nic jedinou větou, ale zdálo se jim, že kdesi uvnitř jejich bytostí leží vřeténko slov či nekonečné řeči, jež může obsáhnouti vše, co je hodno lásky a co rudne vášněmi a co se rdí citem a co zní skutky. Zdálo se jim, že svět vypravuje a že oni jsou ústy toho světa. Zdálo se jim, že časy staré se přelévají do doby novější, zdálo se jim, že skutky knížat lze navlékat na tkanici vypravování, zdálo se jim, že slovo způsobuje, aby strom rozkvétal a stál ve své nádheře.
To vše a mnohem více táhlo jim tedy myslí.
I pohlíželi na sebe ve chviličkách zámlky a odpovídali si stiskem rukou a vzápětí výbuchem veselosti. Bylo jim sedmdesát let. Podobali se milencům a touha a ustavičná bdělost činila je mladými.
Když Šebířův sluha držel třmen Kosmovy kobyly, a když kanovník svatovítské kapituly se mu již opíral o rameno, aby se mohl snadněji vyšvihnout do sedla, přitočil se k němu Šebíř a řekl:
„Je pro mě snadnější vsunouti nohu do ucha jehly, je mi snadnější přeskočiti dvakrát koně sem a tam než napsat jedinou stránku!“
„Ach, příteli,“ odpověděl Kosmas, „nedovedu věc prvou ani druhou. Poslední mi rovněž uniká, ale musím ji zkoušet vždy znovu a znovu.“
Řka to odstrčil šklebícího se sluhu a objal naposledy probošta mělnického kostela.
Potom odjel se stísněným srdcem, neboť jeho duch a jeho mysl se proměňovaly podle vanutí větru.
Šebíř se pak vrátil k svým spisům a obraceje stránky myslil na Kosmu. Zdálo se mu o starých místech. Myslil na lutyšskou školu magistra Franka a na dva žáky, kteří těkajíce rozkvetlými loukami rozmlouvali o kronice, kterou buď jak buď jednou napíší.
V létě, které podle přirozeného běhu nastalo po deštivých jarních časech roku 1116, udeřila náramná sucha.
Stromy zšedly, traviny byly žluté, kdejaká studánka vyschla a řeky v bílých korytech se jen tak ploužily mezi kaménky a mezi bahnisky, které popraskaly.
Tehdy s vedrem a žáry přišla na žebravé starce veliká tíseň. Neměli nic k jídlu, dolehl na ně hlad a Kosmas jim v té prašpatné době uzavřel dveře svého příbytku, neboť paní Božetěcha postonávala.
Již nezněl její smích, již se nechechtala, již nepopouzela manžela, ale byla tichá a mírná.
„Nadrobila jsem,“ říkávala, „dost nepříjemností a zavdala jsem ti často příčinu k hněvu. Bůh, který mě bude záhy soudit, ví, že jsem to nečinila ze zlého úmyslu, ale proto, že mám neposedný jazyk a že se mi líbívalo, aby se kola točila a aby naše řehtačky zněly naplno.“
„Ale může někdo mimo Stvořitele zřít, že jsem nikdy necítila hněv?“
„Nešťastnice,“ odpovídal Kosmas, „máš stále stejně nabroušený jazyk a chceš se přít! Ho, ho, ho! S takovou si na mě nepřijdeš, vím totiž, že jsi dobrotisko, ale hubaté a svárlivé a píchající jako hnízdo ježků! Přisámbohu, bylo to s tebou krásné živobytí, a dá-li Pánbůh, urazíme pohromadě ještě řádný kus cesty, neboť vidím, že tvoje nemoc je jen podle jména a že tvá přirozenost se nijak neproměnila. Pokud osel pije a pokud moulá hubou, není se co