48

Dětmara v moc, byl hotov uděliti mu investituru, neboť to jest jméno toho uvedení. Dříve však než úmysl stal se skutkem, vypuklo v Bavořích povstání.

V boji, který se tehdy rozpoutal, stál Boleslav proti císaři. Pomáhal Jindřichu Bavorskému.

Byla tedy válka, ale Dětmar se o ni pranic nestaral. Měl na mysli jen svůj úřad. Bral se za císařem, který mu přislíbil investituru, bral se k zemi bavorské, neboť císař prý toho času prodléval ve Falci, a biskup, aby se s ním setkal, musil překročit neklidné území vévody Jindřicha.

Když však měl Dětmar Čechy za zády, a když pospíchal již krajem bavorským, viděl, že jde do tuhého. Potkával zbrojence, otroky, nosiče, vozy, stáda, ženy a tlupy rozveselených lidí. V hradech, podle nichž bylo mu jíti, znamenal pak nebývalý shon. I zastavil svůj průvod před jakýmsi místem opevněným a díval se na zběsilý zástup, který se tísnil, chtěje naráz projíti branou tak těsnou, že se tam nemohli protáhnout ani dva mezkové.

Dětmar byl člověk pokojný a jeho učená i zbožná mysl oddávala se ustavičnému přemýšlení. Trávil (až do té osudné cesty) čas opisováním nebo úvahami o tajemství božím. Jeho pravice, nechť stál u pultu, nechť přecházel jizbou, byla sevřena v špetku, jako by prsty stále svíraly pero, a jeho hlava zůstávala schýlena tíhou nauky a tíhou pokornosti. Měl tedy takové držení těla, jako mívá písař. Nepodobal se vojínům. Jeho zbožný duch se děsil války a bylo mu protivné viděti chuďasy, kteří jsou tak rozběsněni, že skončí v bráně umačkáním. Odvrátil tedy hlavu od nepěkné podívané a modlil se, aby Bůh ráčil přijmouti duši těch, kdo zahynou.

Potom, skončiv modlitbu, spěchal od těsného místa na širokou cestu. Klusal po lukách a opět lesíkem tak dlouho, dokud nenarazil na nový hlouček zbrojenců. Ten se vynořil znenadání, ale slyšet jej bylo dávno předtím.

Znamenav hlomoz biskup pokynul svým lidem, aby se uklidili s cesty, ale sám (jako z přinucení) díval se na ty, kteří se blížili. Rozeznával oštěpy vynořující se z prašného oblaku a dále rohy stáda a tu a tam koš s nákladem píce a dále měchy podvázané povřísly a vposled tváře či údy mizející pod štítem a zbožím, které se hodí právě tak do kuchyně jako do války.

Při tom pohledu zmocnila se biskupa Dětmara nechuť k cestování. I proklel překážky, které jest mu překonávati, a řekl:

„Ten lid je posedlý ďábelstvím! Kampak – u všech všudy – pospíchá? Zdá se mi, že se neřídí úvahou, ale nějakým zákonem vášnivým a hodným zatracení!“ Biskupův sluha obávaje se, že jeho pánovi uniká pravá příčina shonu, pak odpověděl:

„Lidé, které vidíš spěchati, a ti, které jsme zastihli, jak se strkají v bráně, jsou lidé vévody Jindřicha. Pán a vévoda bavorský jim nařídil válku proti císaři. Nepohodl se s ním a polní tažení nyní rozhodne, na čí straně je právo.“

Zatím co sluha takto rozmlouval, přiblížili se z houfu někteří mužové a ptali se lidí biskupových, odkud přicházejí a jaké jsou jejich osudy. Slyšíce pak o zemi české, velmi se podivili, že přemnozí rozmlouvají jazykem srozumitelným Bavorům a nabídli jim něco ze svých zásob. Vedli si přátelsky, ale biskupův hněv proti nim se neumenšil.

Nepojedl jediného sousta, ukončil zhurta rozprávku a obrátiv koně, vracel se k českému pomezí. I bylo zříti, jak se jeho stále přemýšlející hlava pokyvuje nad kruhem límce, a bylo zříti, jak biskup pouští otěž a jak přikládá dlaň na svou bradu.

Zabrán v myšlenku o nepokoji, který zžíral lidská srdce, dojel biskup k zemskému rozmezí.

Když procházel pohraničním hvozdem, zvedl pak zraky ke klenbě stromů a řekl:

„V pokoji a míru přetrváme v té utěšené zemi srážky. Až císař potrestá zpupné Bavory, půjdeme dvakrát rychleji, než jsme mohli kráčeti teď, kdy se po cestách hemží plno nepořádných houfců.“

Vítr přicházející z šíra hnal temné mraky. Chýlilo se k večeru a les a horstvo odělo se přísvitem, jenž není světlo ani temnota a jenž má libost obou. I zdála se biskupovi česká země býti zemí míru a cítil, že ji miluje z celé síly své duše: tak jako Sasko, tak jako Řím a dítky, které zplodil v manželském loži. Byla mu dvojnásob drahá teď, kdy se vracel a kdy za jeho zády duněla válka. V tu chvíli více než kdy předtím byl také popuzen proti Bavorům. Cítil, že k nim nemá pražádné náklonnosti; za prvé: jako Sas; za druhé: jako člověk, který chce dobře vycházeti s císařem. Byl věru šťasten, že se navrací do Čech. Nazýval je svou domovinou. Mínil tím totiž své sídlo, svou prostornou jizbu se začernalými trámy a s pultem sbitým po způsobu vysokého stolu, u něhož člověk může psát, aniž by usedl. Skutečnost, že se narodil v zemi jiného jazyka, neměnila mnoho na této příchylnosti, neboť mužové těch starých dob neměli citu, který by věci podobné přesněji rozlišoval. Pokud jde o národnost, věřil biskup, že je jeho povinností býti především římským knězem. Mluvil latinsky, osvojil si jazyk český a užíval ho