pak ten mír řezenský, že Frankové a kníže v přátelské shodě budou státi proti nájezdům divokých kmenů maďarských.
Za krátkého období míru, které vystřídalo války, rozpomenul se kníže na učení Kristovo a vypravil poselství do Říma a žádal papeže, aby v říši Velkomoravské obnovil samostatné zřízení církevní. Papež učinil podle jeho vůle, ale arcibiskup solnohradský a biskupové zvedli se proti moudrosti Jana IX. a reptali. Zášť, kterou nic nepřekoná, kázala jim psáti přemnohé žaloby. Jedna z nich končila pak hrozbou, jež praví: Morava volky nevolky našemu panování podrobena bude.
Když tedy obnoven byl svár v oblasti duší, poznovu se přibližovala i válka i hřímání bitev. Nastával soumrak paměti a smrt. Nastával rok 902, kdy naposledy bylo dáno zbraním Mojmírovým rozhodné vítězství. Odtud pronikali Maďaři vždy hlouběji do říše Velkomoravské. Odtud ztrácí se cesta Mojmírova a pouhý záblesk jeho vítězného meče připomíná rok 904. Dále jen andělé sčítali porážky a trápení a léta říše Velkomoravské.
VZNIK ČESKÉHO STÁTU
Úsvit
Za časů Svatoplukových bydlili v zemi ohraničené Šumavou a lesy krušnohorskými a pásmem sudetským kmenové slovanští. V Poohří dolním a středním bylo sídlo Lučanů, na západ od nich měli příbytek Sedličané, v pozdějším Chebsku seděl kmen hbanský, dále – v končinách severních – žili Děčané, Lemuzi i Litoměřiči a opět dále v kraji boleslavském Pšované. Prostory severovýchodní byly domovem kmene chorvatského, jih patřil Důdlebům a mezi dvěma vposled řečenými kraji ležela sídliště lidu, který se nazýval Zličané. Ale jádro a sám střed té země byl dán Čechům, kteří vposled vlasti bratrské uvedli v závislost a sjednotili je.
V dobách nejstarších jen zřídkakdy vcházeli kmenové v dobrovolné svazky. Vládla jim knížata a ta knížata bojem i úskoky hleděla rozšířit svou moc a dorážela na sebe a zápolila mezi sebou. Svár je rozděloval a jenom vítězství klestilo cestu z kraje do kraje. Tehdy, bažíce po srážkách, táhli pyšní kmenové hvozdem a opět podle proudu, který se nemohl vtěsnat v své lože, táhli k pomezí sidlišť, táhli z pahorkatiny k rovinám, a z nížin k vrškům, z pokraje do středu lesa a z hvozdů nejtemnějších k lukám, kde jezero oblévá širokou vodní cestu. I táhl každý z končiny své v končinu kmene druhého, aby okusil závrati vítězství a panování svého rodu aby vyvýšil.
V ten čas válečný ozývaly se hvozdy třeskem srážek.
V ten čas nelítostný navždy byla vydána vítězům svoboda těch, kdo padli do zajetí, a jezdcové s místa na místo přeháněli stáda otroků. I bylo zříti muže, ženy a bědné starce poklesávati pod tíhou úrody a zboží, které jim kdysi patřilo, i bylo zříti, jak padajíce jdou k hradištím svých pánů. Tam byl jim údělem žal i strádání i bolest a žádné potěšení nepřišlo v počet jejich dnů. Spali v úzkosti, sotva pak započal úsvit, bylo jim hloubiti studně a vzdělávati pustá místa a káceti lesy. Jindy, když kmen opět vstal proti kmeni, přinuceni jsou ti nesvobodní lidé táhnouti do pole a bojovat za své pány. Tak prací otrockou a loupežením vzrostla na jedné straně moc knížat českých a tak na straně druhé zmohutnělo panství rodu Slavníkovců, který vládl Zličanům. Oba řečené rody spravovaly se podle starého zvyku. Vášeň naplňovala jejich srdce, ale učení lásky, které Bořivoj přijal od arcibiskupa Metoděje, nebylo jim neznámé. Někteří přední mužové čeští přijali tehdy již křest a rovněž po urozených rodinách kmenů ostatních aspoň podle jména se šířilo náboženství Ježíšovo. I vyznávali Boha, ale zůstávali pohany, pokud jde o smýšlení i skutek. Tak bez prospěchu slyšána byla slova evangelia a lidé žili, dále se řídíce podle zákona divokosti: kmen zápolil s kmenem, rod s rodem a knížata a synové jednoho otce přeli se spolu o prvenství. Síla byla jejich soudce a meč byl jejich právo.
Odlesk podobných vášní ozařoval pak i čelo knížete Vratislava, který byl synem Bořivojovým a vládl ve středu země, v okrscích, kde přebýval kmen Čechů. Vratislav zvětšil skrze válku zemi a rozmnožil svou moc i lstí, i jednáním přátelským, i svazky příbuzenskými. Když zemřel, zmocnila se knížetství jeho choť Drahomíra. Vládla na místo svého synáčka, který se nazýval Václav.
Václav byl pachole nad jiné silné a sličné. I dochovalo se a psáno jest v náboženských legendách latinských, že jeho duch v jakési předzvěsti věcí budoucích poháněn byl od raného mládí k mírnosti, k lásce a odpouštění. A opět je psáno v knihách jiných, že žil v prostnosti, že se podobal svým bratřím a že – jsa člověkem – živě se radoval z lidských radostí a že nebyl prost poklesků. Jako se přiházívá, stavěl snad i jemu ďábel do cesty přerůzná pokušení, jako se přiházívá, byl snad i on zraňován hříchy, jako se přiházívá, byl snad i on přinucen státi pod znamením své doby a země, ale vypravování, v jehož věrnost přemnozí uvěřili, spatřuje jej kráčet od věku