Když skončily a když se běh věcí vrátil na staré cesty a když se Boleslav již po delší dobu odíval v plášť svého otce a když spal v jeho loži, přicházeli k němu skutkové mrtvého knížete. Jeden čpěl po krvi, druhý zářil, třetí byl nedokonalý, pátý bez zdaru a desátý byl opět pokažen. I zřel kníže, že ty skutky nedokončené je dlužno znovu počíti a vykonat. Prahl po tom. Prahl po velikosti, která by měla tvář zemřelého, a aby ji uchvátil, aby se jí připodobnil, aby ji překonal co nejviditelněji, s velikou silou se obrátil k činům, které Boleslav I. nemohl naplniti dopodrobna.
Z těch pak věcí věc prvá bylo zřízení biskupství.
I vyvolil si Boleslav II. mnicha jménem Dětmara. Byl učený i zbožný a měl mírnou povahu. Toho mnicha uvedl kníže v shromáždění Čechů, to jest ve sbor lidí urozených, kteří měli prvenství v určitých okrscích země a mluvili za svůj kmen.
Na pokyn vladařův shromáždili se tedy ti velmožové a stojí na hradním nádvoří. Stojí bok po boku. Jedna jejich ruka je pozdvižena do výše a drží v pěsti kopí a opírá se o to kopí. Druhá jejich ruka spočívá na opasku či na meči.
Jsou oděni v nádherná roucha, mají nabírané rukávy a čapky z kožišin. Jsou dobrého rozmaru, ale je horko a čekání nemá konce.
Teprve když nastala hodina stanovená, zvedl se křik a pištci duli do svých nástrojů. Tu vychází kníže. Je provázen dvěma posly: poslem císařovým a poslem biskupa Wolfganga. Je mlád, jeho pohyby jsou prudké. Zvedá ruku a ukazuje na mnicha. Je mlád a jeho tvář je snad krásná, ale není ji viděti jasně, neboť slunce stojí mu za hlavou a pere do čela velmožů. I přivírají ti mužové zrak, mhourají a jejich obočí se zvedá. Jsou netrpěliví, ale kníže má času nazbyt. Po malé chvilce ozve se však jasným hlasem.
„On jest,“ praví, „kteréhož jsem vyvolil, zváživ jeho ctnosti. To znamená zbožnost a vědění. Ustanovil jsem jej za biskupa. Vy pak, velmožové, buďte mi svědky a buďte svědky tomu mnichu mnou vyvolenému, že slibuji dáti biskupovi tolik statků, kolik mu jich přislíbil můj otec, a nadto že mu přidávám důchod a území větší než jsou důchody biskupa žičského, který (jak se mi doneslo) v radě císařské prý mluvil proti mým záměrům, a který chce kaziti dobré jednání s biskupem z Řezna.“
Řka to, obrátil se kníže k muži, který přinášel svolení císařovo, a pravil mu: „Promluv! Je řada na tobě.“ Posel císařův to učinil s ochotou. Řekl, že jeho pán poznává nesčetné výhody, jež vzejdou věci křesťanské, bude-li biskup stříci českou církev.
Když posel umlkl, bylo dáno slovo mnichu biskupa Wolfganga a vposled Dětmarovi. Dobrý kněz mluvil pohnutým hlasem.
I vládla shoda mezi všemi přítomnými: mezi knížetem a posly císařskými, mezi velmoži i poslem obratného Wolfganga. Tak v lásce vzájemné setrvali po tři dny.
Ale dne čtvrtého přišla znenadání zpráva, že zemřel římský císař. Doslechnuv o tom zrušil Boleslav shromáždění.
Rozloučil se s posly, ale muže z předních rodů českých zadržel a řekl jim:
„Teď přichází čas neklidný. Teď je doba, kdy moc koruny císařské bude kolísat. Odejděte tedy k svému lidu a shromážděte jej! Prohlédněte zbroj a kování koňské i ostří mečů! Vyměňte kůly, které trouchnivějí, a dejte k palisádám navozit kameny! To učiňte a buďte připraveni!“
Potom vsedl Boleslav na kůň a rozjel se k říšskému pomezí.
Cizí posly, to jest posla císařova a posla biskupa Wolfganga, stíhala zatím nehoda za nehodou. Strhaly se jim prý postroje, onemocněl jim kůň a krátce hnětlo je takové neštěstí, že se nemohli hnout s místa. Když však uspořádali svůj průvod (bylo to čtvrtého dne), brali se vpřed rychlými pochody. Kůň, který ještě včera div prý nepadl, klusal dnes jako ďábel. Tak dorazili záhy na císařův hrad. Když jim bylo dáno dovolení předstoupiti před vládce Římské říše, pravil prvý z poslů:
„Pane můj! Moudrý, slavný a nejkřesťanštější! Cit, který lká, bojuje s citem, který se dal do plesání, neboť jeden císař zemřel a druhý se ujímá vlády. A bude tvá sláva ještě větší, než je sláva císařů předchozích. Nám všem vzejde z té slávy prospěch a věci šťastné. To je má pevná víra a to jsem chtěl říci. Dále pak (s tvým dovolením), se musím zmínit o zemi, z níž přicházím, neboť kníže české chystá výpravu: Mluví k svým velmožům, aby drželi lid pohromadě, a sám vyjel na pomezí. Nám, poslům, kteříž jsme viděli jeho přípravy, se pak zdá, že se kníže Boleslav bojí, aby ses nepostavil proti zřízení pražského biskupství. Budeš uražen, císaři, když mu odepřeš, oč tě v té věci požádá, a kdybys chtěl mstít urážku, zapleteš se v boj.“
Mladistvý císař prý vyslechl radu pozorně, a když nadešel čas, přisvědčil české žádosti. Byl hotov uvésti biskupa