116

Na pražský hrad přicházely čas od času zprávy o počínání císaře Barbarossy i o nadějích Oldřichových, a král býval znepokojen. Zřel, že přízeň císařova je tatam, zřel nebezpečí, které hrozilo se strany synů Soběslavových, poznával, že po jeho smrti vznikne spor o trůn, a chtěl zajistit vládu pro svého syna Bedřicha. Přemýšlel o tom dnem i nocí, když pak Římský císař žádal, aby byl Soběslav propuštěn z vězení, zavolal král toho, komu chtěl odevzdat svou moc, a řekl:

„Synu, Děpold je mrtev a zemřel i Daniel, který mi tak dobře radíval. Jsem bez pomocníků, mám málo přátel, moje moc se ztenčuje, a čím déle potrvá mé vladaření, tím bude žalostnější. Naproti tomu ty jsi s to učiniti skutkem všechny mé touhy. Můžeš vésti boj, můžeš změnit smýšlení Barbarossovo, – a přisámbohu, jsem jist, že to učiníš!

Aby tedy vše bylo zachráněno a aby můj rod vládl dál, vidí se mi ustoupiti z panování, vidí se mi učiniti tě svým nástupcem ještě za svého života.“

Když to král řekl, zlíbal mu Bedřich s velikou prudkostí ruce a byl uchvácen takovým ohněm, že se Vladislav v žalu a v zármutku odvrátil. Byl sklíčen, přepadaly ho zádumčivé myšlenky a nejistota. Trávil bídně čas. Chodil po paláci, rozmlouval sám se sebou a jeho tvář nabývala barvy tváře mnicha, který dnem i nocí dlí na modlitbách.

Zkrušen nezdary, neklidný a pronásledovaný přízrakem nicoty, pronásledován vidinou neuchvatitelnou, bil do všech koutů a jeho meč zvruboval stoly a otupil se o kamennou stěnu.

Vposled, znaven a blízek šílenství, dal Vladislav udeřiti do bubnu a otevřel svůj palác všem velmožům světským i duchovním. Když se shromáždili, když byla naplněna síň, předstoupil před lavice šlechticů se svým synem Bedřichem a kladl mu postupně ruce na ramena a na temeno hlavy a odevzdal mu svůj meč a plášť a všechna znamení moci. Potom jej prohlásil za českého panovníka podle práva a podle skutečnosti.

Město bylo toho dne pokryto listím a květy. S oken paláců vlály koberce, vojsko a trubači a pištci stáli na prostranství a na všech kostelech od hodiny sedmé do hodiny deváté po východu slunce vyzváněly zvony. Když však Bedřich vyšel z chrámu a když složil slib a když dal rozhodit na tisíc drobných penízků mezi lid, neozvalo se hlučné volání slávy, ale pozdravilo ho jen deset nebo dvacet přidušených hlásků.

Poselství

Na počátku sporu již zjevného trval císař jen na tom, aby Vladislav propustil z vězení knížete Soběslava. Vedl si opatrně, ale když se věc vlekla, poslal do Prahy dva poslíčky. Prvý byl oděn v roucho dost chudé a druhý jen podle jména zastával nějaký nižší úřad. Byl zřejmě nadutý, a aby získal na vážnosti, měl po boku meč a na hrudi pancíř. Ti podivní poslové zůstavili svou družinu na hradním nádvoří a zakázali sluhům jísti vše, co nebylo z jejich zásob a z jejich kotle. Cizinci jali se tedy rozdělávati oheň a postavili na něm třínožku, která má uprostřed hák.

Z toho počínání mohl každý uhodnout, že císařovi lidé nejsou posly lásky a že se Bedřich Barbarossa hněvá.

„Ach, běda!“ vzdychali zevlouni na prostranství mezi basilikou a hradem, „máme se na co těšit! Válka je za dveřmi! Kéž by na místě Bedřicha vládl Soběslav, který zná naše trápení a který sám strádá a hladoví!“ Zatím poslové mluvili s králem a prvý z nich řekl: „Bedřich Barbarossa, veliký císař říše Římské, obviňuje tě, králi, ze zpupnosti a z věcí nepravých. Je rozhněván a chce tě potrestat za tvé činy i za tvé smýšlení. Zbaví tě slávy.

Odejme ti svou přízeň a učiní neplatnými všechna tvá ustanovení.

Jest staré pravidlo a řád, že panovník český, když byl řádně zvolen ve shromáždění Čechů, musí podstoupit obřad před císařem. Musí od něho přijmouti svou zemi v léno. Ale protože ty, králi, jsi odstoupil z vladaření a protože císař nikomu jinému nedal Čechy lénem, není teď v zemi panovníka řádně ustanoveného.“ Potom řekl posel, aby Vladislav propustil uvězněného knížete Soběslava a zároveň s ním a se svým synem a s českými velmoži přišel do Norimberka.

„Slyšel jsem dobře,“ odvětil Vladislav, „to vše je planá vyhrůžka. Mluvil jsi, co ti bylo uloženo, ale já odpovím na sněmu skrze biskupa a skrze šlechtice, který se nazývá Vítek.“

Úplatek

Sotva císařští poslové odjeli, rozkázal král Vladislav svým důvěrníkům, aby uložili poddanému lidu novou daň a aby na nich vymáhali tolik peněz, kolik každý může dáti, když si utáhne opasek až na poslední dírku.

I chodili královi výběrčí od osady k osadě a sbírali kde co: poslední denár, klisny, žok pšenice, plátno, med a krátce zboží všeho druhu.

Když potom vozy naložené až po okraj míjely dvorce, bylo viděti sedláky a lid, jak hrozí za poberty. A mezi tím lidem všude se ozývalo jméno Soběslavovo. Každý je opakoval, každý prosil Boha, aby se vrátil kníže sedláků a