38

i v praskání ohně, doléhalo k němu ve snách a tak nechť bděl, nechť odpočíval, žila v něm touha vystavěti hrad a připodobniti jej skále děvínské.

Ale země, která byla Boleslavovi dána, střela se pouhou rovinou. Byla plochá. Pokrývaly ji lesy a těmi lesy rozlévajíc se plynulo Labe. Tůně vroubily jeho koryto, úpady rozšiřovaly jeho tok a jenom hlubina a proud skýtal bezpečnost některým místům. I připadlo Boleslavovi, aby zbudoval hrad blatný.

V končině proti ústí potoka, který byl nazván Chobot, v končině líbezných a utěšených ostrůvků, stálo kmenové hradiště a dále, na nízkých pahrbcích, dva hrádky střehoucí brod a starou cestu. Bylo to tedy místo známé, bylo to místo odedávna nejvhodnější ke stavbě blatných pevnůstek a Boleslavu se poznovu zalíbilo. I rozkázal, aby tam, kde jest hradiště kmenové, byl hrad nový. Voda měla jej chránit a kameny a dovednost stavitelská měly jej učiniti tak pevným, jako je skála. Pohříchu v okolí nebyl kámen, který by se hodil k otesávání, a otroci Boleslavovi se nevyznali v stavbě. Ta věc každému povědomá knížete rozhněvala. I svolal své sluhy a řekl jim:

„Jeďte do hradu pražského a nalezněte řemeslníky i mnicha, který stavěl kamenný chrám. Obdarujte jednoho každého z nich a po dobré vůli či mocí je přiveďte ke mně.“

Když to bylo vykonáno, když mnich byl polapen a když cizincové stanuli před knížetem, rozkázal Boleslav, aby započali s dílem a poručil pilně je stříci.

I nalezli řemeslníci pískovcovou skálu a v práci minulo jim léto.

Uprostřed zimního času vydal pak vladař nařízení, aby ti, kdo mají prvenství v rodinách vznešených, jediného dne se shromáždili na stanoveném místě. Den, který kníže označil, byl den, kdy se za dnešních časů slavívá památka mučedníka Štěpána. Pokud jde o místo, zvolil k velikému shromáždění kmenový hrad.

Potom rozjeli se poslové po sídlištích pšovanských a každému, kdo měl první místo v rodech zámožných, v skrytosti oznámili vůli Boleslavovu. Nemluvili naplno, neboť vladař si přál utajit vlastní záměr a toužil obelstíti muže, kterým vzájemné záští bránilo vkročit v jedinou jizbu.

Věc byla dobře vykonána a tak se stalo, že v řečený den táhly k hradišti hojné družiny. Byla metelice a mráz.

Sníh vázl jezdcům na čapkách, sníh pokrýval jejich rukávy a podoben bílým čabrakám lpěl na hřbetech koní a padal jako záclona, která zastírá světlo. Tak nastala o polednách tma. Šero a sníh bez přestání padající přikrýval stopy jezdců, a protože koně zapadali a protože šli zvolna a žádný z nich se nemohl rozjeti rychleji, nevěděli jezdcové poslední, že mnoho lidu prošlo jejich cestou. Vposled přivedly lesní paseky přátele i nepřátele k hradní bráně. Tu s překvapením zřel druh na druha, tu všechny rozpálil hněv. I popojížděli proti sobě s pěstí na jílci a hřebec vrážel do hřebce a muž bil muže.

Když rozhodnuta byla šrůtka prvá a když dva jezdcové mrtvi spadli s koní, seskupily se rody spřátelené v hloučky (aby tím silněji mohly udeřiti na stranu protivnou) a ten, kdo zůstal sám, rychle se hleděl obklopit čeledí a otroky.

Potom všichni stáli v pořádku bitevním. A když tak stáli a když se měli utkati, rozlehl se veliký křik a lidé Boleslavovi vyrazili se strany lesa a se strany hradu. Jako houština, která pádí, jako letící mrak hnali se blíž a blíž a sevřeli bojovníky a trhali je s koní a po dvou a po třech viseli na uzdách jejich hřebců. I nastal zmatek, couvání a ústup. Rody znesvářené se ztišily. Hněv jimi otřásal, ale bylo jim mlčeti, neboť pán údělu a kraje zvolna se blížil.

Válečná klisna řičela pod údery jeho kolen, ale nesvíral v pěsti meč a neměl zbroj. Byl bez odění, byl prostovlasý a sníh sypal se mu na skráně. Když dojel, když rozrazil hloučky na stranu pravou a levou, vstal ve třmenech a řekl:

„Vaše hlavy, vaši synové a vaše zboží náleží knížeti údělnému a ve svazku jeho jsou, jako jsou prsty ve svazku ruky. Moje chtění je hrad. Vaše hněvy jsou prášek. Již tedy poznejte mou vůli. Již vejděte, abychom všichni pospolu rozprávěli a jedli.“

Řka to, položil Boleslav ruku na pas nejvznešenějšího muže. Vedl jej do hradiště a všichni, kdo se chtěli vládci zalíbiti, a každý, koho jal strach, následoval tu dvojici. I zůstávala branka dokořán a veliký proud lidí vcházel do světnice a dále ke stolům a k ohništi. Když se rozsadili, dotýkal se nepřítel loktem nepřítele.

I vládla mezi nimi nedobrá vůle. Přeli se a jedli za hádky. Nádoba s kvasivým pivem se prázdnila rychle a čím se stávala lehčí, tím více rostla nespokojenost. Bylo slyšeti vyhrůžky a hřmot. Jako se přiházívá, když lidé prudce vstanou, padaly za zády hodovníků stolice a bily do podlahy. Jako se přiházívá, když pěst uhodí na desku, povyskakovaly mísy s jídlem a stůl se kymácel jako na lodi, když věje silný vítr. V tom hřmotu a v tom pokřikování zněl pak i hlas Boleslavův. Zněl velikou silou a způsobil, že všichni umlkli. Tehdy jal se kníže mluviti slova uvážená a řekl: