33

lidské víře se bránili ti kmenové slovanští, že král po celý čas léta musil bojovat. Když vojska došla do končin země stodoránské, udeřil již mráz. Tu spěchal král k Braniboři, spěchal ku hradu, aby se kryl a dal odpočinouti lidem, kteří zemdleli a stěží drželi meč v ozáblých rukách.

Konečně došli k hradišti, konečně zhlédli jeho val. Nebyl ani příliš veliký ani příliš pevný, a tu se jim zdálo, že téhož dne budou jeho pámy. I rozveselili se a naděje vracela jim sílu. Potom udeřili celou svou mocí na hrad. Ale štěstí jim nepřálo. Ti, kteří již již vystupovali na výšinu hradeb, svaleni jsou a s údy zlámanými leželi v závěji. Sníh černal jejich krví a ledová pláň proměnila se v pole smrti. Ještě po dlouhé týdny klonilo se vítězství na stranu obránců, ale mráz. ta psice líhající s chuďasy, mráz a strašné vanutí větrů, zima, mráz a sníh postavily se vposled proti Stodoranům. Mrzli, nemohli udržeti ani meč, ani palici, ani kopí. I bylo zříti bělostnou barvu na konečcích jejich prstů, i bylo zříti, jak strážím padá z ruky luk, i bylo zříti, jak strašná únava níží jejich hlavy. Mrzli. Ztuhnutí vedlo je k spánku a spánek k smrti.

Za té třeskuté zimy zahynulo bezpočet slovanského lidu, ale velmi prořídly i řady královy. Vypravuje se, že jeho vojsko bažilo tehdy po smrti a že se bálo živu býti, neboť přenesmírná útrapa zdála se jim horší než smrt. Z té věci pošla prý divokost obléhání. Snad mráz rozběsňoval vojsko k útoku, neboť vlna za vlnou šla k hradišti a tak bila do brány a tak bila do valů, že proti jeho vztekům sama lítice je holým kuřátkem.

Od počátku obléhání poráželo vojsko královo stromy; sváželo je, stavělo hranice a mohlo se aspoň tu a tam zhřívati při plamenech. Ale v Braniboři, v hradu stodoránském, neměli zásob a záhy pálili věci nejpotřebnější.

Zima je zmáhala. Plynuly jim strašné dny a blížilo se období hladu, s nímž lidé marně vedou války. Tak se nakláněl čas Bramboře k svému konci.

Když pohubil obránce mráz a úděsné hladovění, došlo k útoku poslednímu. I ztekli vojáci němečtí hrad Braniboř.

Rozbili bránu, slezli val, ale vítězíce padali na všech stranách. Ten, kdo rozrazil bránu, nepřekročil její práh, ten, kdo se prvý zachytil hradeb, byl vržen dolů a teprve vlně deváté a vlně desáté bylo popřáno projíti mezi mrtvolami. Nikdo ze Stodoranů neušel živ, nikdo nebyl souzen a všichni padli. Všichni leželi s boky probodenými a nikdo neunikl, leč hrstka jezdců a s nimi Drahomíra.

Když se královo vojsko opět zotavilo, když ustaly mrazy a když se obnovil vojenský pořádek, táhl král územím dnešního Saska, kde bydlil kmen Glomačů, a veda válku stejně nelítostnou a pleně, došel k hradu, který slul Jahna. I oblehl jej a ležel před ním, až čas poskytl mu vítězství. Potom popustil král uzdu svým pomocníkům a dal jim v plen tu zemi.

Když minul čas a když se vojska opět stáhla na českém pomezí, zůstala země Glomačů tichá a pustá. Nadarmo vzcházel tam den. Marně vracelo se jaro.

Lid, knížata a všichni, kdo měli dosti sil, aby se zachránili před mečem Jindřichovým, utíkali se v té době zkázy do Čech. Přicházeli v stavu nejbídnějším. Někteří měli uťatou pravici a jiní zohavenou tvář. Opět jiní byli oslepeni a šli tápajíce. Prvého vedly děti, druhý zkoušel nerovnost půdy koncem hole a třetí byl zůstaven bez pomoci. I zželelo se lidu českému těch zbitých bratří a klnul Jindřichovi a reptal proti svatosti svého knížete. Žádal pomstu.

Žádal odvetu. Žádal, aby druhorozené kníže vedlo jej do bitvy. Tak poznovu vzešlo v obyčej volati jméno Boleslavovo.

Zatím Václav dnem i nocí ležel na modlitbách a třísně prachem své čelo prosil Pána Ježíše Krista, aby mu ukázal cestu a skytl mu poučení o tom, co je třeba konati. Kníže se modlil a vpeřen ve vášnivou svatost čekal nějaké vnuknutí. Když nepřicházelo, rozhlédl se v myšlenkách po válečných polích a tu spatřil, že dílo smrti je málem dokonáno. Zřel sílu Jindřichovu, zřel svatý kříž nad jeho vojskem a věřil, že za cenu prolité krve vzejde mír a poznání Boha. Věřil, že s poznáním vzejde štěstí a věčná blaženost. I nekladl si již pražádnou otázku. Pochybnosti jím nezachvívaly. Svatost vdechla mu jistotu, že lépe učiní, když nesáhne k meči a přejde krutost přílišnou a oslaví vítězství pravého náboženství.

Prodchnut tou vírou a prodchnut důvěřivostí šel Václav v ústrety králi. Když se pak německé vojsko blížilo k pražskému hradu a když se kníže setkal s Jindřichem, poklonil se mu, uznávaje jeho moc. Král odpověděl úklonou stejně hlubokou. Tak se přivítali a tak rozmlouvali jako přátelé a jako spojenci.

Jindřich naslouchaje řeči českého knížete nemohl se zhostiti okouzlení. Zdálo se mu, že poznává jakýsi nebývalý a zvláštní rys v té tváři, spanilejší než sama sličnost. Zdálo se mu, že jakási nepostižitelná moc hýbe pažemi Václavovými, a uhadoval, že jsou silnější než paže bojovníkovy. A dále znamenal král, že Václavovi propůjčena je schopnost lehounce poznávati věci skryté a že s bezpečím mluví o tom, co neviděl a neznal. I zdálo se králi, že Václav nahlíží do lidských srdcí a že zná rub i líc skutků.