92

od obrazu ukřižovaného Pána Ježíše. Potom, když byl konec práce, a když zahlaholil zvon, a když jsme odzpívali své hodinky, šlo se k jídlu. – Ale o tom vám nebudu povídat, neboť večeře byly hojné a vydatné a tučné a dobře připravené a podle nejlepší chuti okořeněné. Jste příliš hloupí a příliš hladoví, abyste to mohli bez závisti slyšeti, a já, pokračuje v řeči nakousnuté, zavedl bych vás do hříchu.“

Zbrojenec, jemuž nesloužil dech, nemohl kráčeti tak rychle jako ostatní a stávalo se, že mu většina podobných hovorů unikala. Když je dohonil v den, který sledujeme, zastihl mnicha již mlčícího. Spustil tedy bez souvislosti s tím, co bylo právě řečeno:

„Tak, a teď mi povězte, co bude dále? Co chcete jíst? Co si počneme se svým hladem?“

„To nevím,“ odpovídal mnich a krčil úzkými rameny. „Což, abychom vyhledali žida?“

„Ne, ne! Jeho křesťanský služebník mě zbil,“ namítl zbrojenec se špatným dechem.

„V tom případě,“ odvětil mnich, „nechme židovskou ohradu ohradou a postavme se k rotundě Svatého Kříže Menšího. Od podhradí za řeku není příliš daleko ani pro tvoje chromé nohy.“

„Je pravda,“ odpovídal zbrojenec, „že mám lepší zuby než běháky, ale šel bych třeba až na Vyšehrad, kdyby mě tam čekala nějaká mísa.“

Po poradě zamířili tam či onam a potázali se se stejnou, neboť dlaň milosrdných lidí se všude sevřela v pěst.

Jednou za podobné bídy rozpomenul se bývalý mnich na řeč člověka, jehož narychlo pokřtil. Přemýšlel o každém slově, které se mu podařilo tehdy zachytiti; a při tom přemýšlení vyvstávala mu v srdci nějaká neurčitá naděje.

Opakoval si, že pohané zakopávají na starých božištích náramenníky a prsteny. Věřil, že mu padne do ruky poklad, a zdálo se mu, že Bůh ve svém milosrdenství zkřížil jeho cestu s cestou bědného pohana a že otevřel jeho ústa a že mu nyní kyne, aby si vzal odměnu.

„Kdož ví,“ myslil si, „zda mě náš milostivý Pán nezkoušel? Kdož ví, nenalezl-li zalíbení v mém rozhodném činu, kdož ví, zda nespojuje s mou odplatou nějaký ještě vznešenější záměr? Je dost možná, že k potupě živého Boha se válí pod ohavným oltářem kus zlata. Možná, že si náš přemocný otec přeje, abych rozdělil zlatou hroudu na deset dílů a z dílce jednoho dal vytepati pěknou růži na jeho oltář.“

Když tedy mnich takto přemýšlel, uzrával v něm poznenáhlu záměr, že se nazítří vydá na cestu a že se poohlédne, je-li hnízdečko plné či vybrané. Měl přitom strachu dost a dost, neboť choditi na stará božiště a hrabati se pod oltáři (kde je dozajista plno nečistých duchů) se snáze řekne, než vykoná. Aby si tedy dodal posily, obrátil se mnich na bývalého zbrojence, neboť otrok se mu zdál příliš prohnaný, a řekl:

„Jsi kost a kůže, sotva dýcháš, nemáš už ani čepici, tvůj kabátec je samá díra a všemi těmi děrami se z tebe kouří hlad. Co bys tedy udělal, kdybych ti řekl, že nějaký dobrý hlas mi našeptává jméno místa, kde leží zlato ve velikých balvanech a kde je plno drahého kamení?“

„Ho!“ odpověděl zbrojenec, „běžel bych tam jako divý a tímhle pahýlem bych je vydobyl, i kdyby leželo devět sáhů pod povrchem zemským.“

„To se mi líbí,“ děl mnich, „ale což kdyby to zlato leželo na hřbitově?“

„S tím nechci pranic mít!“ odtušil zbrojenec a úsměv, který se mu předtím rozlil po tváři, zmizel beze zbytku.

„Zkoušel jsem tě,“ řekl opět mnich, „a vidím, že nejsi člověk svatokrádežný, ale že dobře posloucháš kněze. Ti otcové však dále praví, že božiště pohanských čubek a psů mají býti rušena a vyhrabována. Zaručují každému, kdo se toho odváží, že se mu nic nestane, a mají pravdu. – Já pak dodávám, a můžeš mi věřit, že Bůh a svati naši přímluvcové udělí ti k tomu odpuštění poloviny hříchů, neboť kdo kazí oltář pohanský, slouží tím pravému Bohu.“

„Bez dlouhých řečí,“ pravil zbrojenec, „mám za jisté, že nevíš nic určitého, ale protože svátá církev nic podobného nezakázala, je to snad dovoleno a já jsem hotov jíti.“

„Pojďme tedy,“ řekl opět mnich. A tak se chystali na cestu.

Rozloučili se, nařídili otroku a druhému zbrojenci, aby je očekávali třetího dne před kolegiátním kostelem svatého Petra a Pavla na Vyšehradě, a vyrazili. Brali se krásným údolím proti proudu řeky. Šli po rovince, překročili Mži, vnikli v úžlabinu skal a zvesela se nesli až k sázavskému ústí. Tam nebylo již nesnadné doptati se na horu, kterou hledali. Jakýsi pasák (víc nahý než oděný) ukázal jim loktem nad Ostrov, který oblévá zpola vyschlá ramena řeky.

„Dík, vřelý dík!“ řekl mu v odpověď malý mnich. „A najdeme-li tam nějakého ďábla, chceme se s tebou rozdělit