bludy a dokud nepřijmete křest.“
Bylo to možná dobře míněno, ale mluvit těm štvancům o Ježíši? Napomínali je? Stavěl jim před oči krásné příklady svatých? Kdež by, marná práce! Marné snažení! Otroci neposlouchali, ale dívali se s otevřenými ústy na kypící pěnu mléka. Trvalo dost dlouho, než je udeřil do čela nápad, že samotář váhá se s nimi rozdělit o večeři.
Sotva však vyšplíchla první kapička, vrhli se na krajáč a vyprázdnili jej s takovou divokou neostýchavostí, že se chuďas poustevník polekal a že si koncem pohrabáče přitáhl obušek tak, aby ležel na dosah jeho ruky.
„Bůh,“ řekl, chtěje jim nahnat strach, „dopustí, abyste byli prodáni do cizí země.“
Na ta slova bylo slyšeti temné hourání bouřky a mužové se odtáhli se světla do tmy. Jali se opět naříkat a jeden z nich řekl:
„Otče, budeme povždy vzývá ti boha, který odpovídá tvým slovům.“
Samotář nerozuměl, kterého boha míní, a mávl rukou. Jeho mysl byla rozdvojena a protože nedovedl otroky ani vyhnati, ani je podržeti u sebe, vymetl z chýše něco stlaní a zrobil jim pod stromy jakési lože. Déšť zvolna ustával a tak ani mužům, ani pacholeti nebylo příliš nesnadné usnouti. Zahrabáni po špičku nosu do hrachoviny, spali lehkým a neklidným spánkem. Zatím samotář, opíraje si loket o kozlí kůzi, přemýšlel. Byl tak trochu na stráži.
Neměl pražádnou jistotu. Nevěřil jim. Nedůvěřoval jejich smýšlení a co chvíli se mu zdálo, že hrachovina haraší, že z ní povylézá opuchlá tvář a rozdrásaná ramena těch bídníků. Chvěl se, že nedožije rána, měl strach, aby ho snad ti divousové nezardousili, ale slyše jejich klidný dech, nemohl současně nemysliti, že ta chlapiska jsou snad (navzdory svému zevnějšku a navzdory temnotám svých duší) přece jen dobří lidé.
„Člověk,“ řekl si, „upadá do otroctví jen z vůle boží. Náš Pán tedy pokynul, aby ti dva i pachole žili v porobení.
Učinil to buď proto, že jsou obtíženi dědičným hříchem – anebo z důvodu milosti. Snad chce, aby se stali křesťany.
Snad je jim vykonat nějaký čin, který pootvírá nebeskou bránu. Možná, že Bůh právě jejich rukou oslaví svůj trůn, možná, že si žádá, aby pečovali o živobytí muže opuštěného, možná, že je vytrhl z moci Byšovy, aby střehli moje stádo a aby mýtili les. Vidím prst prozřetelnosti v tom, že nalezli cestu do mé pustiny, a že celý den se brali bezcestím, aby dorazili k mé chýši. Mohu se protiviti úradku božímu? Mohu je zapudit? Mohu je snad propustit, aby žili jako zvěř? Mohu jim odepříti poučení, pro něž snad přicházejí? Pravil jsem (a tu myšlenku mi zajisté vnukl nějaký dobrý světec), že budou prodáni do ciziny, ale sám, jakkoliv vidím, že věc byla moudře vyslovena, nemohu ji sdílet. Ne! Kdežpak jsou časy, kdy se podobná chlapiska prodávala ze země. Dnes musí pracovat na statcích šťastného knížete (který jest pánem veškeré půdy neosídlené) a na statcích opatských a na majetku zbrojenců. To jest řád a neochvějné pravidlo, a tím ustanovením roste zboží knížecí i klášterní.“
Když poustevník skončil své úvahy a když podřimoval a když dech otroků zkonejšil jeho bázeň, jala jej útrpnost.
Zdálo se mu, že nahlíží do příbytku, kde visí na stěnách bůžkové, zdálo se mu, že slyší hlas vypravujícího starce a vzápětí spatřil ve snách celou osadu.
Byla pohroužena v spánek. Spáči oddechovali a samotář znamenal zdvih a klesání jejich hrudi. Cítil teplo stoupající z lože, cítil doteky míru a znenadání byl jeho snící duch uchvácen tísní: zjevilo se mu vojsko. Kráčelo nocí, šlo hvozdem. Vojáci mávali meči a bujné veselí otvíralo jim ústa. Šli po kraji lesa, šli blíž a blíž k vesnici. – Již dopadli na vrata chýší, již stínají, již vlekou nešťastníky, již je vrhají do pout.
Když zmizel obraz prvý, zřel poustevník v přísvitu snu škubající se těla. Potom se mu zjevil houfec žen a mužů, kteří jsou hnáni jako stádo a padají pod ranami a lomí rukama a v pláči a zoufání vykřikují strašná prokletí.
I procitl zděšen a lítost sevřela mu srdce. Cítil, že v jeho nitru vzrůstá jakási vůle činiti věci dobré a prospěšné.
Cítil, že se milosrdenství boží dotýká jeho ramene, a zdálo se mu, že v chvění listí a v šumění korun je slyšeti hlas, který jej ponouká a který praví: Poskytni těm dvěma mužům a pacholeti útulek a dej jim jísti.
Poslušen toho hlasu samotář vstal a rozdělil svůj sýr na čtyři díly. Potom rozlil do stejného počtu nádob mléko a lámaje veliké žitné placky přemýšlel, jak si opatří nové sekyry a jak s pomocí otroků zrobí chlév a novou chýši.
A stalo se, že počínání samotářovu bylo požehnáno. Stalo se, že Pán všehomíra rozhojnil jeho úly a že zvětšil jeho stádo a že dopustil, aby jeho otroci nalezli ženy. Zmocnili se jich kdysi u vod, které vytékají z rašeliniště den cesty na východ od dvorce, jemuž bylo dáno jméno Poustka.
Příběh přepadení a úchvatu jest pak tento:
Když Břetislav vládl již desátý rok, prodléval v Polsku jakýsi starý otrokář. Měl jenom čtyři sluhy, a protože tak malému počtu je snazší vésti dvacet žen než osmdesát mužů a protože se na trzích platilo mnohem více za otrokyně než za otroky, rozhodl se koupiti ženské. Když se mu to podařilo, vydal se na cestu. Šel Moravou a mířil