121

Nezdar je špatným pojítkem přátelství, neboť lidská povaha bývá taková, že při něm jeden člověk obviňuje člověka druhého a pro sebe hledá omluvu. Z té příčiny snad šlechticové, kteří zakusili hlad a kteří se vrátili bez slávy a s nepořízenou, měli spadeno na každého, kdo se měl starat o jídlo a kdo jim zadržel slíbený žold. Císař opět nemohl nemysli ti na hanebné zběhnutí. Přičítal mu veliký význam, neboť ve vojště je nepořádek nakažlivý a špatný příklad rychle se rozplemeňuje. Když tedy odešla část českého vojska, řekli si ostatní (kteří stejně milovali pohodlí a své životy a sytá jídla), že návrat je nasnadě, a začali se příliš často poohlížet k severu. Tábor se jim zdál těsný a německé země širé a krásnější a příliš hodné lásky. – Lze tedy říci, že český podíl na neúspěších před Alessandrií nebyl nejmenší.

Čas, který nejčastěji hněv zahlazuje, rozšířil proti pravidlům maličkou trhlinku v přízni císařově a hovory a omlouvání a tisíc drobných věcí učinily ji ještě hlubší. Tak vposled všechno smýšlení shovívavé a přátelské bylo roztrháno a zrušeno. Císař se rozhněval a v mysli Soběslavově se uhnízdily vzdory. Kníže chtěl zpřetrhat všechna pouta, která ho vázala k Římské říši, toužil po úplné neodvislosti a ta vůle a to toužení mělo ho k prudkým odpovědem.

Tehdy žil v Čechách jakýsi nenávistný velmož. Měl povahu prudkou a násilnou, nedovedl odpouštěti a každá maličká urážka po léta mu ležela na mysli. Ten člověk pyšný a neoblomný těžce nesl, že se kníže Soběslav obklopil lidmi málo urozenými a mluvil o něm bez úcty. Stával v knížecí síni s hlavou zdviženou, držel dlaně zasunuty v rukávech, jako by pobýval mezi malomocnými, a zdálo se, že je hotov knížete zradit.

Jednou, když byl opět přítomen, navštívil Soběslava mělnický probošt, mistr Jeroným, který se honosil příbuzenstvím s císařem a který zhusta užíval císařova pohostinství. Přinesl list a kníže rozlomil jeho pečeť ve shromáždění velmožů. – Byl totiž obyčej, aby se císařské listy překládaly před šlechtici z jazyka latinského do češtiny, a aby se před nimi čtly pozdviženým hlasem.

Kníže odevzdal tedy pergamen do rukou jednoho ze svých důvěrníků a naslouchal. Řeč císařova byla však přísná.

Byla plná výčitek a rozkazování. Byla nevlídná, vháněla do tváře knížete Soběslava krev a zpěnila ji.

Když muž, který četl, dospěl k místu, kde císař vytýkal knížeti, že jeho oddanost není úplná, vstal Soběslav a odsunul svůj stolec. Postrčen vydal ten stolec dunivý zvuk a zakymácel se. V tu chvíli čtenář umlkl a šlechticové a lidé strany Soběslavovy nemohli ani vydechnouti. Stáli bez hnutí, čekali, co se stane dál, čekali, jak kníže promluví. Soběslav však mlčel. Jeho obočí byla stažena a dvě kolmé vrásky se rýsovaly na jeho čele.

„Vždycky jsem slýchával,“ řekl Jeroným, „že list císařův má býti čten od začátku až do konce bez přerušení. Vy, vznešení bojovníci, měli byste jej slyšeti s pochýlenou hlavou; vy pak, mužové bez jména a slávy, při zvuku té řeči poklekněte!“

Řka to, obrátil se Jeroným střídavě k šlechticům a k lidem strany Soběslavovy.

Když uplynula chvilička ticha, ozval se Soběslav a řekl:

„Kdo to mluví? Mistr Jeroným! Jakže, nikdo znamenitější než právě probošt mělnického kostela neotevřel úst?

Právě on si dodal odvahy a přerušil čtení listu a napomíná nás a činí výtky těm, kdo poslouchají! Ach, Jeronýme, já, který vládnu v této zemi, nechci tě potrestat, ba nechci tě ani soudit, ale ukazuji na tebe těm, kdo se mnou zřídkakdy souhlasili, a pravím: Velmožové, snese z vás někdo, aby knížeti byly činěny výtky?“

V té chvíli, v té vzrušené chviličce, obrátili se všichni šlechticové k nenávistnému velmoži. Ten stál bez hnutí.

Lokty ve dlaních, bledý, mlčenlivý, upíral pohled v zrak Soběslavův. Potom učinil krůček prvý a druhý a třetí, potom se zvolna bral k mistru Jeronýmovi. Položil mu ruku kolem pasu a odvedl jej ze síně. Vyšel s ním a procházeje mimo stolec Soběslavův schýlil hlavu jako člověk, který zvolil a který se rozhodl a který přisvědčuje knížeti.

Odtud vzplanul mezi Jeronýmem a mezi knížetem hněv větší nad každé pomyšlení. Na straně mistrově stál císař, ale Soběslav zbavil vposled Jeronýma proboštství a dal je vypuzenému arcibiskupu salzburskému, který byl císaři solí v očích.

Běs

Mezi lidmi, kteří podle vůle knížete odešli na zemské pomezí, aby mýtili lesy a vzdělávali pustinu, byl Ojířův syn.

Usadil se v končině vitorazské a pracoval tam se svými dětmi a se služebníky. Přálo mu štěstí. Jeho majetek se množil, jeho stáda se rozhojňovala a jeho pole dobře rodila.

Ale jednoho dne se stalo, že služebníci Ojířova syna zaslechli z druhého konce hvozdu rány seker. I zavolali svého pána a šli po zvuku a narazili na muže, kteří vnikli v ta místa s rakouské strany. Ale Vitorazsko bylo starou zemí