54

ten se nikdy nerozveselí. Nikdy mu nebude vhod, aby zněly veselé písně, nikdy jej neuchvátí starosti o statek vezdejší ani o radovánky. Věci nádhery, věci světského zdaru, věci pozemské slávy jsou mu uzavřeny na zámek, jehož klíček se ztratil.

A to jest život světce volajícího po smrti.

To byl život biskupa Vojtěcha. To byl život velmože z rodu Slavníkova, který se nořil jen v sklíčenost. Tížily jej hříchy bližních. Odmítal všechno, co se sklání k zemi, a všechno, co vychází ze země. Jeho duch planul žádostivostí smrti. Jen touha po skonu mučednickém skýtala mu popud k činům. Hledal smrt a v tom hledání byl statečnější než sama statečnost. Bažil po trnové koruně a podobné toužení zastíralo mu lidskou pravdu. Nevěřil, že hlína a prach, z nichž bylo zhněteno tělo, jsou k obrazu božímu? Nevěřil, že z dotyku tvůrcových rukou ulpělo na té hlíně něco tak vznešeného a líbezného, že to nikdy nemá býti přehlédnuto? Snad bída a štěstí, dílo a bezmocnost, svár, křehkost, vášnivé vzpínání se a dále všechno to, co povždy bude zraňovat a povždy bude uchvacovat lidskou mysl, zdálo se mu býti nehodno pozornosti. Měl snad za to, že duše jest oddělena od těla a že tělesná schrána znečišťuje to veliké podobenství boží. Byla mu snad odepřena moudrost, jež sluje láska živá a jež se schyluje k lidem chybujícím. Byl přísný. Byl samotář, bažil po smrti a věci života jej zraňovaly.

Zatím kníže jako pečlivý hospodář a jako muž uhnětený ranami meče, zradami i horoucím milováním, pečoval o svou zem. Čechy vzkvétaly a blížil se čas, kdy to jméno mělo obsáhnouti všechna panství kmenová. Tak docházeje zdaru a opět stíhán pohromami žil Boleslav v starostech i štěstí. Byl mužem díla, mohutný dech zvedal jeho hruď, nedbal na přízraky, neděsil se Vojtěchových slov a zdálo se mu, že může po právu hleděti na biskupa jako na svého kaplana.

Jednou se vracel Boleslav z lovu. Spěchal, byl hladov, byl rozjařen a jeho družina si rovněž nevedla mírně. Ba naopak. Smích, chechtot a žertování neposkytovaly v tom sboru místa ani úvaze ani dvornosti.

Pokud jde o zevnějšek, je dlužno říci, že všichni lovci byli oděni podle starého zvyku v kožišiny a že měli na ramenech toulce s šípy a v rukou luk nebo oštěp nebo krvavý tesák.

Boleslav rozhlédnuv se po svých průvodcích viděl, že se podobají spíše ďáblům než urozeným lidem. Bylo mu to k smíchu. Když se tedy smál a když se rozhlížel, padl mu do oka muž, který jediný měl přiléhavý kabátec a plášť sepjatý drahocennou sponou. Tvářil se vážně. Byl to člen domu Slavníkova, byl to jakýsi příbuzný knížete zlického a provázel Boleslava jen s nechutí. Měl to napsáno na čele.

V okamžiku, kdy se chtěl kníže k němu obrátit, zadul jakýsi člověk z nejoddanější družiny Boleslavovy v roh. Stál ve třmenech, pustil uzdu a ponechávaje hřebci úplnou volnost, vkládal všechnu sílu ve zvuk nástroje. Troubil, až lidem zaléhaly uši, a kdyby se byl nerozesmál, mohli snad ohluchnout.

Když ta dobrá hudba ustala, ukázal Boleslav na Slavníkovce a poručil mu, aby zadul ještě mocněji. Nakvašený velmož se zdráhal, byl na rozpacích. Tu vypukla družina v rozmarný křik. Bylo slyšeti hlasy hrubé i posměšné.

Bylo slyšeti, jak volá jeden přes druhého:

„Zaduj! Zatrub!“

„Svlékni si kabátec!“

„Uchop roh jako džbán!“

Slavníkovec slyše to posměšné volání a znamenaje, že kníže opakuje svůj rozkaz již po třetí, zmocnil se rohu a vdechl v něj takovou zlost a takové překypění hněvu, že troubení zaburácelo jako hrom.

„Dobře! dobře! dobře!“ vykřikl Boleslav. „Roh je tvůj a ode dneška nechci slyšeti než tvoje houkání.“ Potom poslal Vršovce (neboť muž zahanbený byl z toho rodu) do pekel a za ustavičného smíchu chválil druhého trubače.

Když pak seděli všichni při hodovním stole, došlo mezi mužem, který nosíval roh, a mezi tím, jemuž byl předán, k hádce. Jeden sotva zavadil druhému o loket, ale již z té nepatrné věci vzali si záminku, aby se povadili. Pravá příčina sporu byla ovšem stará. Bylo to záští, byla to nenávist rodu deroucího se k moci na straně jedné a na straně druhé opět pohrdá těch, kdož se zrodili velmoži a hledí s patra na chuďasy držící se pláště vladařova. To platilo o Vršovcích, neboť ti vskutku vděčili za vše knížeti. Jejich majetek byl hubený a jejich jméno ne příliš dávné.

Spor stával se každé chvíle hrozivějším a záhy přešel od pohrůžek k činům. Tu muž z rodu Vršovců si přehodil cíp kožišiny přes levý loket, aby mu nepřekážel v pohybech, a obnaženou pravicí popadl krátký tesák. Muž druhý se zanášel podobnou myšlenkou, ale vida v pěsti svého odpůrce zbraň, aby ho pokořil a aby ukázal, že on sám je člověk lepší než ten, kdo ji uchopil o chviličku dříve, jal se mu zlořečiti a pravil: