konec práce lepší, než byl její začátek.“
„Staří otroci,“ řekl pán dvorce, „nezmohou pranic; neorají pevně, nemohou již rubati stromy, nevyznají se v práci s vřetenem a nadarmo ujídají chleba.“
„Dej mi tedy jen maličko jísti,“ odpověděl stařec, „a dále mi dej špalíček, abych ti z něho vyrobil číši plnou ozdob.“
Pán dvorce přikývl a stařec potom urobil dvě číše. Jednu okružoval had a druhou kvítí. Pán dvorce poslal je do kláštera v Opatovicích. Když otcové posla obdarovali a když se posel vrátil, bylo starci dovoleno, aby jedl ze společné mísy a aby dokončil podobu Ježíše Krista. I pracoval stařec ještě devět let a nehnul se z jizby, která mu byla dána, neboť zchroml a pozbyl prstů u nohou.
Když zemřel, ujal se díla jeho syn Borš a ten pracoval levou rukou, ale tak dovedně a s takovou obratností, že se mu lidé podivovali. Jednou dokončil jakousi lidskou podobu a tu k němu přišel jeho pán a pravil: „Jdi, vezmi to dílo a spěchej s ním k urozenému muži, který se po svém dědu nazývá Byš. Odevzdej mu je, pokloň se mu, a jako bych já sám mluvil, řekni, že ovčáci popásají stádo na mém osení a že se dopouštějí pychu, a že zpupně odpovídají. Můj pán, řekni, si žádá s tebou žiti v pokoji a ve shodě nejlepší. Dává ti dar a prosí, abys rozkázal svým lidem odhánět stádo od jeho osení a dále, abys dal za pokutu vysázeli ovčáku nejhlavnějšímu a ovčáku druhému po deseti ranách.“
Syn propuštěného otroka rád poslechl. Velmož, k jehož hradu se ubíral, byl člověk nesmírně zámožný. Ve své mladosti strávil drahně let v Břevnovském klášteře, aby se naučil čísti a aby si osvojil nauku zbožnosti nauku dobré správy. A protože byl otevřená hlava a protože dobře poznával věci vnější i skrytou myšlenku, která jim skýtala řád a pravidlo, vrátil se nadmíru poučen a podle zřízení klášterního učinil svůj statek takovým, aby všechny polní plodiny a vše, co se urodí ve stájích a chlévech, bylo zužitkováno a proměněno ve zboží ještě cennější. Zřídil tedy Byš dvorec hlavní a ustanovil nad ním vladaře, který by měl péči o otroky i o otrocké práce.
V okolí dvorce vystavěl pak usedlosti menší a dále otrocké vesnice a osady. Tam pracovali oráči a zahradníci a mezi nimi štěpaři a dále vinohradníci, kteří zakládali vinice a pěstovali révu. Při řekách i při vodách stojatých byli rybáři a z těch u pana Byše nejoblíbenější pstružníci. Na místech oplývajících lukami a žírnou pastvinou konali své dílo pastevci koní a pastevci krav a vposled ovčáci.
Tím krajem, znějícím nejrůznějšími hlasy, tím krajem, který se ozýval voláním a bučením stád a údery podivných prací, šel tedy člověk, který vyrostl v lese a který na statečku svého pána nikdy nezřel díla tak dokonalého. I postával před spřežením koní a opět před stádem, které vyrazilo z ohrad, a luskal prsty nad bahnicemi, jež vlekly své břicho málem po zemi.
Když Borš dorazil do nejhlavmějšího dvorce a když prošel nádherným sadem, padla mu do oka jakási holčice.
Měla podkasanou sukni a nahá lýtka a lokty, které ho připravovaly o rozum. Zůstal jako přimražen a nevěděl, co má učinit. Chtělo se mu běžet blíž, chtělo se mu skrýti se za strom, chtělo se mu hryzati vlastní palec a točiti se, jako se točí blázen kolem tyče, kterou objal loktem.
Ze všech těch přání nezmohl se Borš na nic a zůstal stát jako dřevěný svatý. Měl hubu dokořán a jediné, co mohl učiniti, bylo, že se otíral o strom, div si neprodřel na zádech kazajku. Děvče, které kropilo lněné tkaniny, obrátilo se k němu vposled zády. Propuklo ve smích, udeřilo kropáčem a běželo po trávníku k jakýmsi stavbám.
Říkává se, že ohař podřimuje, jen pokud se nedá zajíc, do běhu. A to platí ve všech stoletích.
Když tedy dívka (byla pokřtěna jménem Anežka) se dala do běhu, vyrazil Borš a dohnal ji několika skoky (neboť podle pravdy neměla tak příliš naspěch). Potom ji uchvátil a jakkoliv se mu nedostávalo výmluvnosti, přece dovedl dobře naznačit a dobře dáti na srozuměnou, jaké má úmysly a co mu leží na srdci.
Rozumí se, že se příhoda neobešla beze srážky a bez různic. Rozumí se, že člověk z Poustky byl ztlučen a zvalchován, a rozumí se, že se to nestalo se strany děvčete. Do věci se vložili lidé letití a mužská chasa řemeslnická, která, pokud jde o vkus, navlas se podobala Boršovi. Chasníci byli v té chvíli roztroušeni po dílnách.
Měli napilno; když se však ozval křik, udeřili uzenáři háky, na něž se věšívá kýta, pekaři popadli píst, koželuhové odstrčili valchu, ševci chňapli sídla, pivovarníci si setřeli s loktů mláto, kuchař mrštil mrkví, lahůdkář bacil do masného těsta, kožišníci bílí se smíchali s kožišníky černými, a všichni dohromady s těmi, kdo obráběli tchořovinu. Do té tlupy se vrhli tkalci s motovidlem a soukeníci s loktem, a dále hrnčíři, kteří mívají bosé nohy, a dále soustružníci a hotovitelé číší a soustružník číší zvláštních, a dále kotláři, bečváři, štítaři, tesaři a kameníci a železníci a kováři a zbrojíři a zlatníci a vápenici a cihláři. Ti všichni a ještě mnoho jiných poznali naráz, kolik uhodilo, a nešetříce kroku hnali se na vetřelce. I bylo viděti, jak každý oděn a poznamenán barvou či nástrojem