znaveni!“
Když strážce viděl člověka ve třpytící se zbroji, a když viděl, že se nepodobá zbojníku, který by snad chtěl vězně osvobodit, a když si spočítal, že (pokud jde o množství lidu) hradní posádka se mu v každém případě snadno ubrání, dal si říci a otevřel. Sotva se to stalo, vpadl přítel Soběslavův na nádvoří a svedl tam bitvu, v níž byl zabit.
Jeho lidé potom nic nepořídili. Někteří padli, jiní se rozutíkali a mnoho jich bylo zvěšeno po lesích.
Vposled, aby věc šťastná přicházela po nezdarech, sebral Ojíř takové množství lidu, jež se mohlo měřiti s posádkou. Skryl je v lesích a sám, obklopen svými syny, čekal v záloze na hradního kastelána, který se nazýval Bernard. Když se pak kastelán vracel a když byl již blízko hradu, dal troubiti v trouby. Lidé střehoucí bránu ho poznali a spustili můstek. V tu chvíli vystoupil Ojíř a mrštil po kastelánovi kopím a zasáhl ho do pravého boku mezi kost kyčelní a žebra. I spadl Bernard s koně a jeho stráž vzkřikla a vojínové v bráně odpověděli tomu výkřiku a hrnuli se k raněnému muži. Vrata byla dokořán, most ležel a poděšení zbrojenci pobíhali s místa na místo. I dal Ojíř znamení svému houfu, udeřil na bránu, vnikl za hradby a s pomocí přátel a sluhů zbil posádku.
Potom vyvedl Soběslava z vězení.
Pod širým nebem padl kníže na kolena a řekl:
„Bůh, který mi dopřává volnosti, zároveň mě napomíná a povzbuzuje, abych dobře přihlédl, čí rukou byl vykonán ten skutek. I chci a toužím navždy spojiti své konání s konáním svého lidu. Chci se přiodíti vznešeností, která není podle jména, ale podle skutků a podle prací. Velmožové jsou jako stíny v mých myšlenkách a jako smeť letí po větru; lid chci však milovati.“
Pikle
Soběslav, nemoha se měřiti s vojsky krále Vladislava a nemoha ani důvěřovati v jeho milosrdenství, odešel do Německa. V cizí zemi setkal se pak se svým bratrem Oldřichem. Když se objali a když mu Soběslav vypověděl své trápení, pravil mladší kníže toto:
„Náš pan bratranec pozbyl zřejmě rozumu. Je posedlý pýchou a nerozeznává práva od bezpráví. Ještě nikdy nedodržel slovo a jeho slibování pranic neplatí.
Když to však dobře víš, můj bratře, proč váháš a proč čekáš, až bude potrestán někým třetím?“
„Ach,“ odpověděl Soběslav, „kdybych měl jedinou osadu, dal bych za její cenu zkouti meče a ozbrojil bych svůj lid. Ale co jest mé? Co mi zbývá, čím a jakou mincí mohu zaplatiti?“
„Rytířové,“ řekl potom Oldřich, „bojují kopími a meči, vojska mohou se srážet s vojsky, ale vypuzené kníže nechť se spolehne jen na chytrost, která mu byla dána. Proč naříkáš, že nemáš vojska? Německý král bude jich míti více než dost. Pojďme za ním! Nadchází právě doba sněmování a Barbarossa po prvé předstoupí před své velmože a říšská knížata. Jsem jist, že nás dobře přijme, neboť Vladislav ho odmítá. Zůstal doma. Dává se zastoupiti biskupem a nechce o Barbarossovi ani slyšet. Proč tedy otálíš? Vstaň, svolej svou družinu a jeďme ke králi: jestliže mu Vladislav upírá slávu, my ji musíme vyznávati.“
„Ne,“ odpověděl Soběslav, „nevěřím v přispění knížat.“
Potom se bratří rozloučili. Oldřich vsedl na kůň a cestou do sněmu přemýšlel, jak by očernil českého panovníka.
Daniel
Sněm byl veliké shromáždění. Knížata zasmušilého vzezření a velmožové se staženými rty a s přivřeným očním víčkem stáli bez hnutí v jeho středu. Obklopovala je bláznivá družina přisluhovačů a lichotníků, a dále němí a přihlouplí sluhové, kteří se chtějí podobat pánům, a dále opět veselí ztřeštěnci, jimž slouží všechno jen k vyražení.
Ti se kuckali smíchy ukazujíce si, jak jeden kurfirst šlape druhému kurfirstu na přezky.
Někde v povzdálečí přecházel vyslanec českého knížete, biskup Daniel. Byl oděn v nádherný šat, zdravil přívětivě sousedy, zvesela se usmíval, a když k němu přistoupil jakýsi Vlach, jal se s ním mluviti v jeho mateřštině o křižáckých koních a připlétal do řeči poznámky, které každý rád slyší. Zdálo se, že Daniel nemá pranic na práci a že se baví. Když domluvil, kráčel s volností vznešeného pána sem a tam a jen tak namátkou prohodil slovíčko.
Na druhé straně síně rozmlouval zatím Oldřich s rádci Bedřicha Barbarossy a řekl:
„Můj pan bratranec, vévoda český, si v ničem nezadá před králi a jako nějaký císař nazývá Barbarossu novotným stvořením. Proč by ne? Dovede dobře točit se závazky a věří, že jeho místo je někde na vrcholku světa. Co je mu věrnost? Co je mu moc vyššího panovníka? Voda v nádrži, již může rozrazit, kdy se mu zlíbí. Má dobrá vojska, ale