102

do Čech, neboť pražské otročí tržiště bylo z nejznámějších. Kráčeje českou zemí doslechl však otrokář, že ochota platiti za mladice čtyřikrát tolik než za stejný počet mužů je dávno tatam.

„Budeš rád,“ říkali mu zevlouni, kteří při zastávkách obklopovali jeho průvod, „když dostaneš polovinu té nestydaté částky. Co tě nemá! Cena té nejsličnější otrokymě může se tak vyrovnat ceně dvou otroků!“

Otrokář, který byl ze staré školy, nemohl ani uvěřit svému neštěstí.

„Jakže,“ odpovídal zvědavcům, „platil jsem za každou dvojspřežím ušlechtilých koní! Vážil jsem dalekou cestu!

Krmím je řadu týdnů a snědly již více masa, než můžete uvěřit. Jejich boky jsou silné, jejich oko jiskří, a já, chudý a ubohý stařec, bych je měl prodat tak hluboko pod cenu, která je v celém světě běžná? Ne, nemohu se s tím smířit a půjdu se svým hejnem k Dunaji, kde trvá starý čas a kde se platí za otrokyně podle slušného mravu!“

Když otrokář seznal, že v Čechách všichni hudou stejnou a že se nedopočítá zisku, který si sliboval, obrátil se bokem ku Praze a učinil to, čím dříve hrozil. Dal se k Dunaji. Sešel s hlavní cesty a tloukl se po lesích, neboť kníže, který neměl námitek, aby otroci přicházeli do jeho země, od nějaké doby nerad viděl ty, kdo je hnali přes zemskou hranici. Otrokář se tedy vyhýbal hrádkům a sídlům velmožů. Skrýval se, byl opatrný a cítil v zádech, že nemůže důvěřovati ani všetečkům, kteří s velikou chtivostí a přece bez ochoty klopit peníze si prohlíželi dobře vykroužené prsy polských mladic.

Ty tři důvody (to jest špatná česna, knížecí přísnost a strach, aby jeho zboží nebylo rozchváceno) svedly tedy otrokáře na bezcestí. Šel velmi dlouho. A stalo se, že on a jeho sluhové a několik žen někde v hlubině lesa se napili ze šlápoty, která, jak se ukázalo podle účinku, byla šlápotou ďáblovou. Nešťastníci totiž onemocněli hroznými horečkami, a když se průvod doplížil v blízkost Poustky, měli již duši na jazyku.

Tehdy těkali právě otroci samotářovi lesem, hledajíce rozsochu pod vůz a dále strom, který má dřevo měkké a vhodné k řezání. Samotář chtěl z něho urobit kříž. Jednou bylo mu totiž v Sázavském klášteře dopřáno podivovati se dovednosti jakéhosi mnicha a složil slib, že si osvojí stejné umění a že zpodobí ukřižovaného Ježíše Krista.

Otroci, hledajíce tedy rozsochu, šli hloub a hlouběji do hvozdu, ale žádný strom nezdál se jim dost vhodný, aby jej podťali.

Zatím nemocní, kteří se vlekli končinou téhož lesa, nemohli se již udržeti na mohou. Bylo dusné parno, koně klopýtali a otrokář se zmítal v sedle se strany na stranu. Měl hlavu v ohni, ale mohl ještě uvažovat o svém osudu.

Když si uspořádal myšlenky, zavolal jednu z žen a řekl jí:

„Vidíš, že za našimi zády sedí zlý duch a že nám dýchá na šíji a že nám působí velikou horečku. Je to zajisté proto, že svítí hvězda, která se nazývá Psí hvězda. Je to proto, že dny, které trvají, jsou pod znamením té hvězdy.

Kdybys opustila můj houfec, zmateš se na rozumu a zahyneš v bahniskách! To jest, co jsem ti chtěl říci, a to jest, co si přeji, abys opakovala ostatním ženám. Nyní vezmi uzdu mého koně a veď nás k nějakému prameni, abychom si mohli zchladit čelo.“

Ženy však přičítaly chorobu kouzlům, které je osvobodí, a čekaly, až otrokář ještě víc zeslábne. Potom jej chtěly ubíti. Když pak ten člověk ležel u tekoucí vody a když si v ní smáčel konečky prstů a když se ženy již již chystaly k ráně, přišli otroci na stopu průvodu a lehli na zem a dlouho se dívali, jaký je otisk podkovy a jaké jsou otisky nohou, které provázejí stopy koňské.

I viděli, že šlápoty jsou mělké a že důlky, které vyhloubily prsty, jsou malé a něžné, a poznali krátce, že průvod, který tudy prošel, je průvod otrokářův a že jsou v něm ženy. Šli tedy po stopách a zastihli otrokáře, jak leží a jak mu ruka padá s nízkého břehu. Zastihli jeho sluhy odpočívati se zdviženou bradou a vidouce, že jsou bezmocní, nemařili čas ani řečí ani rozjímáním, ale vrhli se na tábor a zmocnili se žen a zabili člověka, který jediný se jim mohl postavit na odpor. Ostatní zanechali osudu a vesele odtáhli se svou kořistí. Z těchto žen narodil se pak velmi značný počet dítek.

A stalo se, že i muž, který se kdysi nazýval samotářem, pojal za ženu jednu z otrokyň a že s ní zplodil šest synů.

Když uplynul čas a když ten člověk zestárl, navrátila se v jeho mysl zároveň se strachem před smrtí touha dokončit staré dílo. Myslil na kříž, který započal tesati v mužném věku. I shledal dláta a sekeru a nože ostřejší než meč a přistoupil ke kmeni jen zhruba opracovanému, a bil do dřeva, aby dal vystoupiti tvarům hlavy i údům Ježíšovým. Bušil mocně do dláta, ale při ráně druhé jeho ruka umdlévala a při ráně deváté rozmach příliš prudký vyrazil mu z hrudi dech. Svalil se na zem a dláto mu rozťalo zápěstí. I přiběhli k němu synové a otroci domácí a ti, kteří obdělávali půdu, a dále ti, kdo mýtili les a včelařili a popásali stáda. Ti všichni se shromáždili kolem něho a čekali, že zemře a že před svou smrtí požehná nejstaršímu synovi a že jej ustanoví pánem nad svým zbožím.