42

než namířit na stranu čtvrtou a hnáti se shůry dolů. Ale dříve než došlo k velkému pohybu, rozestaveni jsou lučištníci tak, aby bránili volnou stranu před vojsky, která budou objíždět úbočí. Dále byli vysláni jezdcové na nejrychlejších koních, aby udeřili v čelo nepřátel a proudu ustupujícímu skytli chviličku času. Věc byla vykonána, ale to vše, ani hrdost, ani odvaha nebyly již s to zabrániti zkáze Durynských. Pluk sestupoval kvapně se svahů, avšak kameny a podrost příliš bujný, a dále stromoví, a dále skaliska způsobila, že mnozí lidé padali a že krok ostatních se zvolňoval a vázl. Tak dosáhnuvše roviny, byli zaskočeni Boleslavem a stísněni se všech stran. I padali pod meč a nastával poslední okamžik toho vojska. Když byli všichni pobiti, bránil se ještě na skalisku muž, který vedl durynské vojsko do bitvy. Padl poslední. Oštěp mu prorazil skráň.

Takový byl tehdy konec výpravy Merseburských a výpravy Durynských. Takový pak byl počátek nepřátelství a války čtrnáctileté, která zhubila bezpočet lidí z tábora králova i z tábora knížecího.

Když se naplnil čas a když míjelo čtrnácté léto, vypravil se do české země král Ota s velikým vojskem, chtěje stůj co stůj přivoditi rozhodnutí a konec války. A byla v té době moc Otova převeliká, neboť pokořiv vzpoury vévodů stal se skutečným pánem říše, které jeho předchůdci vládli jen podle jména.

Když tedy král shromáždil z nejrůznějších končin vojenské sbory a když vtrhl do války, podobalo se, že neodejde z Čech, dokud nezlomí moc Boleslavovu. Podobalo se, že jeho hněv je nevýslovný.

Zvěsti o síle královského vojska rychle se rozšířily. Tu mnichové a kněží a kupci a lid i knížata drobnější přicházela na hrad, který podle jména Boleslavova slul Boleslav, a dále na hrad pražský a k hrádkům ostatním.

Hledali svého pána. Hledali knížete, kterýž by je ochránil. Důvěřovali mu. Chválili pevnost hradů a chválili pořádek vojenský v dobré naději, že jako bylo po čtrnácte let, bude i nadále. Věřili, že hrady skytnou jim bezpečí a že vyjdou z války německé bez úhony.

Když však přišli ti lidé na místa určená a když chtěli mluviti před knížetem, vyšli k nim strážcové hradu a pravili:

„Kníže vytrhl s vojskem a prodlévá v lesích. Kníže se vyhýbá místům pevným a přechází z kraje do kraje. Nechodí po cestách, ale jde třasovisky a jeho koně se brodí po močálech.“

Řka to, obrátil se ten člověk ke kněžím a kupcům, aby jim ukázal, co mají činiti. Potom oslovil knížata: „Vám pak, knížata, kteráž jste ve svazku jeho moci, vám káže Boleslav odejíti až na místo, kde rovina přechází v pohoří.

Tam máte prodlévati podle řeky, která jest Chrudimka; tam máte popásati své koníky. I přijde k vám Boleslav v den, který si určí, aby vám ustanovil práci vojenskou. Do té doby v hloučcích menších zůstávejte tak, abyste povědomí měli o druhém a navzájem přece se nedotýkali.“

Slyšíce podobnou řeč knížata se zarmoutila. Jal je strach, že dílo dobré jest opuštěno, báli se, že bez pevnosti hradů jako neodění před zbrojencem státi budou, ale taková byla síla jména Boleslavova a takové se k němu družilo strašení, že uposlechli.

Když pak přišli v končinu stanovenou a když se Boleslav setkal s jejich vojáky, řekl jim:

„Nestrašte se, nenaříkejte nad opuštěnými hrady, neboť ty hvozdy, ta horstva a ta šírá země jsou zajisté přepevný hrad.“

Když to Boleslav řekl, vryla se v jeho čelo vráska. A byla to vráska smíchu, která křižuje vrásku hněvnou. Bylo to jako dobré znamení a pacholík, jehož kníže kdysi poznal v německém průvodu, viděl, že jarost a doufání se dotýká knížecí přílbice a že zdar skáče před jeho klisnou.

Tehdy poklonila se knížata drobnější a opakovala úsměv Boleslavův. Tehdy pacholík, který chodíval za knížetem, přitiskl pěsti k své tváři a hnutí nevýslovné lásky zvrátilo jeho hlavu.

I stalo se, že všechna knížata a všechen zbrojný lid dlel s Boleslavem. Skrývali se a v hradech zůstaly jen malé posádky. Když pak Ota se svými nesmírnými vojsky šel po zemských cestách, rozdělil Boleslav svůj lid a po celé délce té cesty pálil a kazil věci potřebné a ničil píci koňskou a odháněl dobytek ze sídel venkovských tak, že vojsko německé nic nenacházelo k jídlu. Skrýval se a zároveň nepřítele přepadal na místech nejrůznějších; tu v týle, tu v bocích, tu se strany čela. Nedal spáti těm unaveným lidem a za nocí zvedal křik, jako by se schylovala bitva. I spali v sedlech a meč jim padal únavou z ruky. Jejich trápení bylo nesmírné a hlad je soužil tak, že všichni prahli po bitvě. Toužili rozdrtit to neviditelné vojsko, ale Boleslav unikal a nepostavil se k boji.

Když již nikdo nemohl snášet únavu, poslal Ota k Boleslavovi nádherné poselství a nabídl mu mír.

Ten pak člověk, který zaznamenal slavné skutky Otovy a který jej chválí a vynáší, napsal, že král za českého tažení měl na mysli, aby jeho vojsko po vítězné bitvě se neoddalo loupežení a rozptýleno nedošlo zkázy. Té věci