pohanům proti meči křesťanského krále.“
Ale Drahomíra neslyšela podobné rady. Zžíral ji hněv. Hnutí nenávisti a touha po pomstě přiložily dlaně k jejím skráním a byla ohlušena. Neslyšela pranic z mírných rad ani z vychvalování krále Jindřicha a prvému knězi, který přišel z Němec, odpovídala rozkazováním.
Tu řekl ten kněz:
„Kněžno, buď pamětliva přísahy, kterou jsi vyřkla, buď pamětliva odřeknutí se toho, co je nečisté a co žije a co dýchá potupným mravem pohanským. Buď pamětliva účastenství jednoty, které tobě i králi bylo dáno při svatém křtu, a rozpomeň se na snášenlivou lásku Jindřichovu. Chceš mu odplatiti zlým? Chceš kaziti jeho dílo? Chceš s pohany státi proti křesťanu? Chceš válkou rušit mír, který zachovává v tvých krajích? Chceš jeho mírnost obrátiti v hněv?“
Řka to stál kněz před Drahomírou a slunce svítilo mu do tváře a vrhalo stín, který se lámal na roubené stěně. I bylo zříti jeho vztaženou ruku a dále pruh temnosti, který měl podobu té vztažené ruky a byl jí poslušen a následoval ji.
Když kněz domluvil a když nastalo ticho, pozvedla kněžna svůj hlas a pravila:
„Nechť se nikdy nestane po vůli krále. Nechť všechna hradiště shoří a nechť raději zemru, než bych to připustila.“
A pokračujíc dále žádala si obmýtí křivdu, kterou Jindřich zchystal.
Tu vznikl v síni hluk. Kněží latinští reptali, ale v tom reptání bylo slyšeti i hlasy jiné. Bylo slyšeti hlasy souhlasu a utvrzování, neboť ti, kdo vyznávali válku, křičíce vpadli do síně a stanuli za kněžnou.
Potom odpověděl první kněz, že nemůže býti nazýván křesťanem ten, kdo pomáhá pohanům. Řka to za vzrůstajícího hluku odešel. Bral se ke dveřím následován kněžími latinskými i rádci. Bral se ke dveřím, a jak ustupoval, jak se prázdnila síň, vcházeli na opuštěná místa lidé z válečné strany. I bylo slyšeti kletby i vyhrůžná slova a bylo slyšeti třesk mečů.
Z porady vraceli se kněží i rádcové do hradu Ludmilina. Nespěchali, šli zvolna vpřed, uvažujíce o různosti myslí lidských. Když pak je zastihla noc, spali v chýši jakéhosi starce, který byl dosti bohat, aby jim poskytl lože i otroky k posloužení. Ráno, rozloučivše se se starcem, nasedli na kůň a vykonali zbytek cesty. Byli již pod hradištěm, brali se lesíky, a protože cesta stoupala, šli jejich koně krokem. Když jezdcové dorazili k místu, kde se zatáčela cesta, vykřikl muž, který jel v čele průvodu, a strhnuv koně uskočil s ním do mlází. Tu zřel jeden z kněží, jak ukazuje taseným mečem v houštinu, a slyšel jej volati, aby obrátili svá zvířata a prchli. I chtěli to učiniti, ale na cestě za jejich zády stála řada mužů a se stran se ozýval hluk a hloučky ozbrojené kopími i luky i palicemi i kyji draly se houštinou. Tak kněžím nebylo již možno prchnouti, tak padli do zajetí.
A toho rána, když byl čas k modlitbám, když jáhen čekal a kněžna nepřicházela, vkročil kdosi do síně vdoví, aby se otázal, proč se Ludmila opožďuje a proč váhá rozmlouvati s Bohem. I šel ten člověk a spatřil, že závora nezapadá a že vítr pohybuje dveřmi světnice. Z té malé příčiny jal ho strach a s dlaní na srdci zavolal kněžnino jméno.
Jen ticho znělo mu v odpověď.
Po chvíli člověk vešel a rozhlédnuv se spatřil bezduché tělo ležeti uprostřed světnice. Rouška zakrývala tvář a rozhozené ruce svíraly cípek závoje. Tu bědný posel poznal Ludmilu. Poznal, že byla zardoušena, a jal se křičeti strašné jméno vraždy.
I dochovala se víra, že smrt kněžnina je dílem rádců Drahomířiných, a mnoho jest těch, kdo vyznávají, že sama pokynula vrahům. Mnoho jest těch, kdo obviňují kněžnu, jejíž duše sloužila boji a pomstě, a mnoho jest těch, kdo blahoslaví kněžnu druhou, neboť její smrt byla smrt mučednická.
Když tedy Ludmila zemřela a když byli zapuzeni její rádcové, vzmohla se strana válečná a Drahomíra chystala se v boj.
V těch neklidných dobách povstal však proti Čechům kníže zlický. Byl spřízněn s bavorským vévodou, který slul Arnulf, a jeho síla (pokud jde o velikost země i pokud jde o počet poddaného lidu) nebyla o mnoho menší než síla Drahomířina. Když se tedy kníže zlický chystal k válce, vyslal posly, aby žádali Arnulfa o pomoc. Vévoda pamětliv pak svazku příbuzenského a chtěje přispěti králi Jindřichu i Zličanům, vypravil veliké vojsko a vtrhl s ním do Čech.
Tu se rozpoutala válka. Tu strašní zbrojenci Drahomířini dobyli vítězství.
Ale stalo se, že mnoho lidu padlo při srážkách a že mnoho zboží bylo zmrháno. Dále pak léto neúrodné vystřídalo