29

chlapeckého až po samu smrt mučednickou k bráně svatosti bez uchýlení. Zlatá záplava pověsti jde pak s ním.

Prahnutí a touha po míru Páně vznáší se nad jeho kročeji a žádné slovo nemůže obsáhnouti záři, která mu byla propůjčena.

Když byl tedy Václav útlé pachole a když Drahomíra spravovala knížetství české, stalo se, že v Němcích dosedl na trůn Jindřich, toho jména prvý. Ten král slynul pevností vůle i sebevědomím. Slynul odvahou, vyznával sílu a chtěl rozšířiti své panství za pravý břeh řeky Labe.

Tehdy však najížděli na zemi německou Maďaři a král musil se svými vojsky státi na hranici, která jest mezi východem a jihem, aby ji bránil. I překážely mu vpády maďarské v konání díla, v něž se uvázal, a porušovaly slávu Jindřichovu. Ale protože jeho vůle k výboji východnímu byla větší než pýcha, vykoupil král ročním poplatkem příměří a všemi svými silami se obrátil v krajiny polabské.

V těch končinách od moře k Labi a dál k Sále a k pohraničním horám pozdějších Čech přebývali mnozí kmenové slovanští. Nejbojovnější z nich a srdce nejvíce statečného byli Lutici a z nich opět větev nejvýbornější, to jest taková, která nikdy z boje neustupovala a svůj mrav opatrně střehla, byli Stodorané.

A stalo se, že žena toho kmene sňatkem spojena jest s Vratislavem, knížetem českým, a že se z ní narodil Václav svaté paměti. Ta žena jest pak Drahomíra. Je kněžna války, je paní bojů. Je ženou obrany a dýchá pomstychtivostí.

Již v prvém létě její vlády Jindřich ukončil pilné přípravy zřídiv velikým nákladem a velikou péčí vojsko, jemuž nebylo podobného, pokud jde o pořádek bitevní. Záhy potom, zváživ a přehlédnuv svou sílu, udeřil na západní hranici labskou.

Vojsko překročilo řeku v končinách, kde se proud rozlévá, a v šiku, jemuž čas a opakování propůjčily řád, vpadlo do země slovanské. I bylo záhy zříti dílo nepřátel. Bylo zříti hořící osady, bylo zříti robátka na prsou mrtvých matek, bylo zříti bezduchá těla pastýřů a lovců a těch, kdo vzdělávali zem a jež zastihla smrt ve chvíli, kdy odhodili proutek pastýřský či radlici. Vedle bezbranných leželi v hromadách mrtví bojovníci, kterým hněv navždy propůjčil posuněk hrůzy či rozmáchnutí k ráně.

Tak byli všichni pobiti, neboť v té válce jen smrt jímala v otroctví.

Když Drahomíra doslechla o vraždění svého lidu, dala bíti mečem o meč a přikázala zbrojencům, aby chodili po sídlištích a křičeli k bojovným mužům:

Kněžna vás volá, kněžna rozkazuje zanechati stád i lovu i práce na polích a shromážditi se s kopími i s meči.

Vezměte ty, kteříž vám slouží v otročení a v poddanství, vezměte je a všichni nechť se srazí a všichni nechť kráčejí v plucích, neboť kněžna káže válku. Zvěst a rozkazování Drahomířino doneslo se k rádcům a starším, kteří obklopovali paní, jež dílem Metodovým došla svatého křtu. Ta slula pak Ludmila. A jako byla v srdce Drahomířino vštípena odvaha k válce, tak v duši Ludmilině vzrostlo prý sémě útrpnosti a pevná důvěra v mír. I vypravuje se, že ve věku stáří často dlela na kolenou a že se modlila, aby král v křesťanské milosti shlížel k jejímu rodu.

Tak mluví o Ludmile pověst, ale ti, kdo přihlížejí k přirozenosti tehdejších lidí, spatřují kněžnu jinak: spatřují ji, jak plane vášněmi, a zdá se jim, že pokud jde o prudkost a záští, byla sestrou Drahomířinou.

Z toho dvojího podání jediná věc je jistá a ta věc jest hněv mezi oběma ženami: Drahomíř nenáviděla Ludmilu a Ludmila jí oplácela stejnou měrou. Kazila všechny její záměry, stála proti válce s Němci a bylo jí snazší přijmouti vůli Jindřichovu než vítězství Drahomířino.

Rádcové, kteří dleli v českých hradištích a kteří pocházeli z Německa, přiklonili se v tom sporu k Ludmile. Bylo jim vhod, že kněžna nesouhlasí s kněžnou, a rozdmýchávali jejich svár. Když se rozneslo, co Drahomíra zamýšlí, mluvili všude proti tažení válečnému a stavěli se na odpor rozkazům panující kněžny.

Jednou shromáždila Ludmila ty nespokojené cizince a šla s nimi do rady Drahomířiny, aby vespolek přetřásali vojenské přípravy a snažili se je překaziti. Před vládkyní řekl pak prvý kněz:

„Drahomíř se zaplétá do středu válek a osnuje úklad proti králi a kazí dílo, které mu vnukl Pán: neboť jeho křesťanské vojsko se musí srazit s pohany a musí vésti kříž v háječky, kde má Svantovít doposud oltář. Když je tomu tak, co učiníme? K čemu jinému můžeme raditi, než aby umenšila své pošetilé chtění pomoci, a trestu božímu popřála místa.“

Po rádci prvém mluvil druhý a třetí a každý z nich pravil:

„Nechť Drahomíř ustame volat k válce! Nechť ztichne! Nechť se neozývá hlas pomoci, neboť se nesluší přispěti