5

na syna.

Co jest doba deseti, dvaceti, padesáti a sta let? Matce, pozorující své novorozeně, zdá se zbytečně dlouhou budoucností a člověku, mluvícímu o období, v němž nežil, zbytečně dlouhou minulostí; v čase bez konce je však ta doba kratičká.

Muž, který viděl, jak Stařenu pohltilo tajemství, muž, který na sebe strhl vedení kmene, muž zapřažený do těžkých saní, muž, jemuž se zařezávaly do těla popruhy a divoká radost, ten ještě žije Žije ve své dceři, ve svém vnuku a v jejich dětech. Jsou mu podobni. Přecházejí z krajiny do krajiny, kříží často vlastní stopy, odchylují se od nich a zase se vracejí. Stařec pak, který vede kmen, připomíná doposud rybáře a právě jako on má silnou, nepříliš vysokou postavu a vlasy nikoliv temné a nikoliv světlé.

Zatím dub maličko zestárl. Nese v sobě spočtena všechna minulá jara. Jeho čas plyne zvolna a od věků v něm sídlí dech života. Žije, ale nerozeznává, že pod ním stanul jiný muž než před sto lety. Muži pak, ačkoliv sem dorazil po prvé, se zdá, že toto místo a ten strom již jednou viděl. Je si tím jist, neboť vědomí cest a krajin přechází s člověka na člověka. Jak jinak by poznal mohutný dub, s nímž rozmlouvá bouře?

V hloubkách cizí paměti se uchovalo, že strom chráněný medvědicí stával tu odedávna. Medvědice vybírala z dutiny jeho kmene včelí med a nikdo se neodvážil brániti jí, když pojídala plástve. Nikdo nepřišel v blízkost té medvědice samotářky, která nevodila již ani mláďata. Nikdo nesměl zkřížiti jí cestu, ale Stařena, jejíž lůno nerodilo, měla s ní spolek a rozmlouvala s ní.

V dobách, kdy dobytek a lidé padali hlady, vzešel pak úradek mezi zvířetem a ženou. Tu skrze ten úradek, skrze Stařeninu smrt a skrze muže, který znal věci ukryté, nalezl kmen zelená pastviska. I vypravuje se, že medvědice nebyla medvědicí, ale že to byl medvědí pes. A dále se vypravuje o medvědím býku a o medvědím muži, který dal počátek nové cestě a ukázal lidem nový kraj.

Tak se rozchází vypravování o medvědici a medvědu. Tak se řeč shoduje. A to místo, kde se udály věci neobvyklé, a ten zvláštní strom je uchováván v lidské paměti.

Uplynulo deset, dvacet, padesát, sto, dvě stě let a koruna dubu byla spálena blesky. V té koruně se zelená jen jediná větev a všechny ostatní jsou suché dříví. Dub je již stár. Je mrtev. Z rozsochy jeho větví zdělal kterýsi příliš odvážný muž radlici a oral jí zem. Potom rozšířilo se to umění a vůkol starého stromu, na pahorcích, kde není lesní stín a odkud stéká voda, vlní se již čtverce malých žitnišť.

Uplynulo deset, dvacet a padesát let. Strom je lysý a jenom jedna jedinká jeho haluz se zazelenala. U paty mu leží orvané větve, avšak nikdo z mužů či žen nezdělá z nich hranici. Nikdo se nedotkne posvátného stromu, všichni porážejí kmeny na vzdálených místech a po dlouhé cestě vlekou polena až k úbočí pahorku, až tam, kde stanul kdysi rybář.

V těch zvláštních končinách, v těch místech, po nichž přechází vrcholek stínu, který vrhá posvátný dub, má být upálen mrtvý stařec. Míza jeho krve a moudrosti se zastavila, když došel vysokého věku. Byl bojovníkem. Za letní pohody dobře unikal před nepřítelem a v zimě, když udeřil třeskutý mráz, dobře se vrhal na jeho tábor. Vodíval kmen po známém kraji od místa k místu, aby se v odpočaté zemi lépe urodilo obilí. Dobře předvídal vedra i déšť a byl moudrý. Když zemřel, zanesli mužové jeho tělo v posvátné místo a vstavili je na hranici, jež byla vyšší než hranice ostatních starců. Vykonavše to pili zkvašený nápoj. I leskly se oči mužů, i leskla se pleť dívek, i poskakovali všichni v bujném veselí, ale jedna z žen se opožďovala. Ustupovala v stín a třásla se, neboť na ni patřil posel smrti. Jímal ji děs, neboť měla být obětována.

Nechť provázejí mrtvého starce všechny radosti života!

Mužové jsou opojeni nápoji a ženami. Ženy jsou opojeny nápoji a muži, ale jedna z nich se již blíží k hranici. Jednu z nich uchvátila již stařena, které bylo dáno jméno: posel smrti. Podkuřuje ji omamnými bylinami, nalévá jí omamné nápoje, a dříve než vloží prsty na její chřtán, aby ji zardousila, odevzdá ji všem mužským příbuzným.

Nechť radosti života provázejí mrtvého starce!

Když byl čas, vzchopili se bojovníci a křičeli a mávali zbraněmi. Děs a radost kypěly v jediném opojení. Křik se setkával s křikem, oštěp s oštěpem, štít se štítem, ruka s rukou, noha s nohou.

Takové byly bitvy, do nichž je mrtvý vodil, tak vypadaly půtky, do nichž se vrhal, vztyčuje se v křoví jako medvěd a dávaje tak znamení k útoku. Ať ho doprovází do hrobu křik, jímž řičelo jeho hrdlo, ať ho doprovází na místa, odkud nedoléhá zpět! A nechť si celý kmen připomene, jak ten, který je opustil, mával oštěpem! Nechť si připomene sílu jeho paží i obratnost v zacházení se štítem! Nechť mrtvého provází svist zbraní, které leží klidně