bdí nad ním, ale žádná péče není tak opatrná, aby zkřížila Pribynův záměr. Vešel již v úradek se svými oděnci. Má přichystány koně a pěší mužové čekají v lesích.
Když nastala noc, vešel Pribyna se svým synem Kocelem do šeré tmy. Slezl hradní val, přehoupl se přes zašpičatělé kůly a skokem se zřítil do hlubiny podhradí. Po chvíli bylo pak viděti knížete, jak zvolna vstává, jak se opírá rukama o bahnitou zem a jak vztyčuje hlavu. Zíral k světélkujícímu nebi, hleděl na temný stín, jenž padal shůry dolů, hleděl na strašný skok svého syna.
Když Kocel dopadl, když se zaryl do té bahnité půdy, setřel mu Pribyna krev s úst a měl ho k rychlé chůzi. Šli spěchajíce. Šli dubinami, vzrostlým lesem, mýtinou, mlázím a bezcestím, až přišli k jezdcům a až stihli pěší oděnce. Potom se brali dál a vposled dorazili do země bulharské.
Tehdy se stalo, že car toho bulharského lidu vyšel Pribynovi v ústrety a že ho vítal a že mu vzdal poctu, která přísluší knížeti. Poklonil se mu po třikrát a Pribyna po třikrát odpověděl stejnou úklonou.
I zdálo se, že kníže nitranské a car budou žíti v pokoji a míru. Zdálo se, že Pribynovi pranic nebrání, aby byl v bulharské zemi šťasten. Ale Pribyna neměl pokoje a jeho láska k moci převyšovala lásku ke klidnému žití. Byl smuten a teskliv. Rmoutil se a hleděl s nelibostí na divokou nížinu bulharskou i na divoký lid, který sotva znal umění staveb, který porušoval kupecké zvyky a který nedbal o věci pořádku. Divokost byla Pribynovi protivná a toužil jen po zemi německé. Toužil po jemnějším mravu, který vplétá barevné nitky v copany sličných jinochů, a v tom toužení slyšel hlas, který mu našeptával, aby uprchl. Slyšel podobné rozkazy a uposlechl jich. Dal se na cestu a kráčeje do země německé přišel k Ratimarovi, knížeti chorvatskému.
Když dorazil do jeho krajů a když s ním po nějaký čas žil, přihodilo se, že bojovné voje bavorské vtrhly na území Ratimarovo a drtivou přesilou je opanovaly. Tehdy byl chorvatský kníže přinucen utéci z vlastního sídla i držav.
Zachránil holý život. Uprchl, ale Pribyna vytrval. Čekal. Myslil na staré dny a všechnu naději skládal v nepřítele svých přátel. Doufal v něho. Miloval bavorské mravy a věřil, že Němci jsou dlaň jeho ruky a jilec jeho meče.
Doslechnuv, že bavorská vojska jsou již blízko, vsedl Pribyna na kůň a spěchal jim v ústrety. Když se s nimi setkal, když zastavil svého hřebce před hřebcem Ratbodovým a když on i markrabě si vyměnili vlídná pozdravení, otázal se Ratbod knížete:
„Jsi přítel králův, Pribyno?“
Kníže nitranský pak odpověděl:
„Přijal jsem prostřednictvím královým svaté náboženství. Sdílím je, sdílím ve svém srdci náklonnost k vzácným mravům křesťanským a raduji se, když hledím na dovednost otroků, kteří stavějí chrámy ze dřeva dobře otesaného. Mám zalíbení v těch mravech, které šíří král. Chci žíti ve shodě s králem, a až mi bude navrácena moc, budu stát tou mocí ve všem konání při něm.“
Když Ratbod uslyšel podobnou řeč, zatajil svou nepřízeň a objav Pribynu vedl ho ke králi Ludvíkovi. Šli dlouho, šli podél řek a po lesních cestách, až konečně dorazili k hradu řečeného krále a za zvuků píšťal a za zvuků bubnů vkročili na nádvoří.
Potom předstoupil Pribyna před Ludvíka Němce a král pokynul paním a trpaslíkům, kteří je obveselovali, aby odešli. Když zůstal sám s mužskou družinou, dal druhé znamení tlumočníkům, aby poslouchali, co řekne Pribyna.
Tu se kníže nitranské ujalo slova a pravilo:
„Nic nezíská, kdo vítězí jen meči! Nic nezíská, kdo nemá příznivce mezi knížaty přemoženého lidu! Ustanov mě vládcem v dobyté zemi chorvatské a učiním, aby tam zkvétal tvůj obyčej. Prospěch a zdar bude kráčet v mých šlépějích. Kupci půjdou v mých stopách a tam, kde les kryje pahorky, budou státi hradiště a pevná sídla.“
Král slyšel oznívati pod trámy síně Pribynův hlas, ale nerozuměl mu. Když pak prostřednictvím svých sluhů a rádců zvěděl, že kníže nitranské mu vzkazuje poslušnost a žádá, aby mu byla propůjčena moc knížecí, dal vystrojiti hostinu. Jedl s Pribynou uprostřed svých pánů a radil se s nimi. Třetí den pak uzrál úradek a král Ludvík odpověděl Pribynovi:
„V dobrém vnuknutí měl jsem tě k tomu, abys přiklonil své srdce k víře křesťanské a přijal svatý křest.
V dobrém vnuknutí jsi se vrátil na můj hrad. V dobrém vnuknutí tě přivádí tvá pevná oddanost. Přijímám tě přátelsky a v odvetu za věrné smýšlení ti svěřím vládu nad zemí slovinskou.“
„Králi,“ řekl Pribyna. „Králi Ludvíku, žádal jsem tě o jinou zemi, ale půjdu tam, kam mi radíš. Obrátím prales na úrodná pole a způsobím, že uprostřed těch polí vzniknou chýše. Lidé budou bydliti v osadách a tvrz, kterou