110

klapot dřeváků. Ozývaly se slavněji než zvon. I přitiskl vězeň skráň ke zdivu, a když zpěv slábl, a když znamenal, že se venku zástup opožďuje, zmocnil se jeho duše mír. Uhadoval, že mužové ukazují loktem na jeho žalář, cítil, že obracejí tvář k oknu, které se mu vznáší nad hlavou, byl jist, že se jejich myšlenky setkávají, a věřil v jakousi sílu, která se nepodobá síle známé a která nespočívá ani ve vojště, ani v zákonu psaném, ani v právech, ani v držení moci, ale která je pokorná a čekající, a která je nesličná a bez slávy, a která jednoho dne přece změní tvář země.

Když se Vladislav II. navrátil z křižácké výpravy, a když se dozvěděl, co se přihodilo za jeho nepřítomnosti, pochválil Děpolda za dobrou službu a řekl:

„Jsem ti zavázán, bratře, vděčností. Nikdo si nemohl počínati lépe než ty a nikdo hůře než Soběslav. Ovšem: ty jsi kníže, chodíš v nádherném šatě, tvůj mrav je vybraný, obcuješ s ušlechtilými přáteli, máš zvláštní jemnost, pokud jde o řeč, a dovedeš sáhnout k meči, když přijde čas. Jsi pevný v myšlenkách, hrdý v činech a věru si zasloužíš podílu na vládě. Měl bych rád zemi, kterou bych ti mohl odevzdat. Rád bych pro tebe vyprosil velikou slávu, pokud budeš živ, a dále takovou smrt, která se hodí k tvým ctnostem. Ať tedy v pozdním stáří sejdeš ranou meče, který má rukověť ze zlata, a ať se to stane ve vítězné bitvě! – Pokud jde o Soběslava, mám za to, že se zrodil nějakým výsměchem v knížecím loži a že je více sedlák než vládce. Jeho plášť má krysí barvu, ať v něm tedy zcepení! Ať zajde v kobce, ať se nasytí chleby, které kdy rozdal! Řekl bych, že má teď dobré místo, ale navraceje se ke hradu, spatřil jsem selské procesí, kterak postává před žalářem a kterak se dívá k oknu věže. Byli to sedláci ve škorních z hrubé kůže, byli to chuďasové a pouhá lidská smeť, a přece mi neuhnuli dost rychle z cesty!

Okouněli a každý z nich stál jako sloup. To věru dostačí, abych se rozhněval. To skládá dobrý důvod, abych vyvlekl Soběslava z díry a abych jej poslal na hrad, který stojí sám uprostřed pláně a lesů.“

Když nastala noc, ozvalo se tedy v kobce rachocení klíčů a krok stráží. Potom vešlo do vězení devět velmožů.

„Pane,“ řekl nejstarší z nich, „knížecí milost nám určila a rozkázala, abychom tě odvedli do klece ještě pevnější, než je ta, kde se ti tak líbí. Jsme všichni šlechtici. Jsme všichni velmožové a nepřísluší nám konati podobné práce.

Měj se tedy k dílu a počínej si tak, abys příliš nepřipomínal vězně. Bude lépe, když aspoň na jediný den si osvojíš mrav, který vyznáváme, a když vsedneš na koně s troškou hrdé pýchy. Protiví se nám hleděti na tvou schýlenou hlavu a máme v opovržení to, v co doufáš, a s čím se přátelíš. Hleď tedy, aby cesta nebyla příliš nesnadná pro tebe i pro nás.“

Řkouce to, uchopili Soběslava za předloktí a chtěli jej vyvléci. Avšak kníže je odstrčil a řekl:

„Pusťte mi ruku a nikdo ať se nedotkne mého rukávce. Půjdu před vámi, vy pak čiňte, jak vám bylo rozkázáno, neboť jste sluhové a biřici. Neoslovujte mě, neříkejte, abych zvedl hlavu, neboť stud mi brání podívati se do tváře těch, kteří si zvolili přebídné řemeslo holomků.“

Potom již Soběslav nepromluvil. Mlčel po celou cestu a sledoval jen let krkavců. Sledoval jen křik hejna a dobře poznával, že k ptačím zvukům se připojuje napodobování těch zvuků. Poznával, kdo to volá. Krákání ozývalo se ještě za soumraku a bylo zvláštní a bylo jiné než hlas, který volá na pokraji lesa.

„Slyším,“ řekl šlechtic jatému knížeti, „že někde nablízku hřaduje krkavec. Ale proč se ozývá tak znenadání a tak pozdě? Což, nemáš snad toho ptáka ve znaku? Nevolá tě? Nechce tě přivábit?“

Kníže neodpovídal, ale usmál se a jal se kresliti v popeli koncem ohořelého prutu. Myslil přitom na člověka, který býval jeho komorníkem a který uprchl při nočním přepadu ve Zdicích. Myslil na Ojíře. Poznával jeho znamení.

Poznával, že je na svobodě a že bdí nad svým pánem. Doufal, že s ním jsou selská vojska.

Uniknutí

Ale Ojíř byl sám. Neměl nikoho ku pomoci a musil se skrývat. Když zvěděl, že velmožové uvěznili Soběslava na Přimdě, sebral houf lidí a rozestavil je v houštinách před hradem.

Nazítří se vloudil jeden z nich do Přimdy. Byl oděn jako žebravý mnich. Modlil se s hradní čeledí, ulehl ve vrátnici, a když nastala úplná tma a když stráže zdřímly, vstal, aby otevřel vrátka a vpustil Ojířův houfec. Již prošel nádvoří, již zvedá závoru, ale stráž procitla a dostihla ho dříve, než mohl uprchnouti. Hrot oštěpu pronikl mu mezi lopatkami a tak ten člověk nadarmo zemřel.

Potom se vypravil do hradu svobodný sedlák, který držel značný majetek a měl ozbrojenou čeleď. Podobal se šlechtici a jakkoli byl z nízkého rodu, v ničem si nezadal s velmoži, za nimiž nosí páže štít pokrytý znaky. Ten muž zabušil do brány koncem kopí a jal se volati:

„Otevřete, abych si odpočinul! Je nepohoda a mráz, vpusťte tedy i sluhy, kteří mne provázejí a kteří jsou