rozeznává v tom hněvivém díle záměr císařův, a chtěl platiti zlým za zlé. Jeho zlost se pak obrátila i proti Jindřichu, který byl král a vládl v Bavořích.
Nedlouho potom, při hostině, když Oldřich pil a jedl a když s rozmarnou myslí chválil jídlo a když se smál poklepávaje prstem na obrubu číše, přihodilo se uprostřed žertování, že kníže zbledl a byl zachvácen nevolností.
Potom vstal a opět usedl. Zdálo se mu, že jakési vanutí uchvátilo jeho dech, zdálo se mu, že nastává jakási zběsilá jízda, zdálo se mu, že okamžik a dlouhé trvání se spojuje jako luk a let šípu. Tu se objevil na jeho tváři úžas a okouzlení. I pozbyl smyslů a dokonal.
Ta smrt skytla Jaromírovi svobodu. Vyšel z kobky, ale byl již stár. Byl nemocen. Byl slepý. Obestírala jej temnota a propasti střely se po jeho bocích. Bral se nepevným krokem. Tápal.
Venku ležel sníh a ze zjasněného nebe poletovaly doposud vločky. Byl krásný den a bezpočet lidí se shromáždilo na nádvoří hradu. Pozdravovali knížete, ale kníže neodpovídal. Šel vpřed a kynul velmožům, aby oddálili ruce od jeho loktů. Šel sám, konal kratičké krůčky, hmataje špičkou své škorně. Tu otroci a lidé, kteří mu kdysi sloužívali, a dále někteří velmožové jali se poznovu křičeti, ale kníže jim dal znamení, aby umlkli.
Kráčel za jiným hlasem. Zkoušel sílu svých smyslů. Tázal se své duše, může-li slouti člověkem ten, kdo není muž ani bytost vidoucí. Při těch otázkách obestírala jej nesmírná lítost. I vztáhl ruku a obracel ji dlaní vzhůru a opět tak, aby poletující sněhové vločky se zachycovaly na hřbetě té ruky. Pohrával si s padajícími hvězdičkami ledu a za úděsné hry uzrála v něm myšlenka, že mu není dáno býti vladařem a že mu slabost brání v konání knížecího díla.
I rozkázal, aby se shromáždili velmožové a aby v to shromáždění přišel i Břetislav.
Když uplynula doba stanovená a nadešel určený den, seskupili se všichni před jeho tváří. V popředí, na místě, které bylo vyšší, a které přece nedosahovalo stolce knížecího, stál Břetislav. Tehdy se Jaromír otázal, na které straně jest rod Vršovců. I odpověděli mu, ale kníže žádal, aby ten, kdo odpovídá, vzal jeho ruku a vztáhl ji tím směrem. Když se to stalo, ujal se slova a podle svědectví dobře zachovaného řekl:
„Poněvadž mi můj osud nedopouští, abych byl vaším pánem, ustanovuji vám za knížete Břetislava a přeji si, abyste ho byli poslušní a povinnou věrnost mu zachovávali. Tebe pak, synu, napomínám a opakuji to opět a opět té budu napomínati, abys starší z velmožů ctil jako otce a ve všech potřebách se jich tázal na radu. Poruč jim k správě lid a hrady, neboť jimi stojí česká země.
To čiň s věrnými, avšak těch, kdož jsou Vršovci (nešlechetných otců ničemní synové a našeho rodu domácí nepřátelé), střež se jako zabláceného kola a spolku s nimi se vyhýbej. Hle, mne, svého knížete, svázali a rozličné šašky si ze mne tropili, potom lstivými radami způsobili to, že bratr mne, bratra, zbavil těchto očí.“
Vršovci slyšíce to, skřípěli zuby a rvali se v srdcích. Odtud usilovali o pomstu a Kochan najal vraha, který knížete vposled zabil. I zemřel Jaromír jako ubožák a jeho smrt je z nejstrašnějších umučení: vše, co je potupné, vše, co připomíná lidskou bídu, učiněno jest zjevným v té poslední jeho hodince. Byl zraněn, když si vyprazdňoval břich.
Oštěp pronikl jeho zadnicí, rval mu střeva a zlámal se mezi kostmi pánve. Bylo mu dlouho umírati. Nemohl stát, nemohl spočinouti na loži a mučila jej strašná žízeň. Teprve devátého dne dokonáno jest trápení Jaromírovo.
Břetislav potrestal jeho smrt bez krutosti. Přál si, aby bezpráví a skutky hrozné se proměnily v pokoj, přál si, aby v jeho zemi nevládla pomsta, chtěl spoutat vášně, chtěl se vytrhnouti z údolí stínu a chtěl rozptýlit mračno poroby.
To vše bylo mu vposled dáno.
Kdo mu však propůjčil takový zdar?
Ušlechtilost? Statečná mysl a rozum?
Možná, že by ty velké věci pranic nezmohly, kdyby jim neodpovídala síla srdcí a vůle obecné.
Neboť co jest kníže?
Pán lidí, kteří poslouchají. Pán lidí ochotných a pranic více. Může vytáhnouti do pole, může rozhodovati i o věcech práva, vládne, rozkazuje, žene se jako proud nějakým řečištěm, ale to řečiště je závora i příčina jeho běhu.
A jako je vztah mezi řečištěm a proudem, tak jsou podobné vztahy mezi konáním člověka jediného a činy lidí ostatních, neboť žádnou bytost a žádnou sílu nelze odděliti od společných věcí života.
Aby pak přirovnání k vodě a břehům nebylo zcela nedostatečné a nekulhalo tak příliš, je dlužno vypravovati