bylo se snad obávati z příčiny hladu a únavy a pomstychtivosti.
Tak bez veliké bitvy ukončena byla válka německá a sjednán mír. Byl výhodný? Byl potupný? O tom se pověsti rozcházejí a nic není jistého z jeho ujednání, leč, že kníže Boleslav přijal úvazek služby vojenské po boku králově a že mu přislíbil dvorské činění.
I vrátil se král do zemí západních a země Boleslavova prosta byla nepřátel a v sjednocení slyšela vůli knížete.
Pacholík, který provázel posla spěchajícího do země stodoránské, ten jistý pacholík, který byl poznán knížetem a kterýž po všechny časy jej potom následoval, ten právě líbezný a spanilý pacholík byl z končiny nitranské. Jednou, když nepřítel udeřil na majetek jeho otce, a když mu bylo zmrháno dědické zboží, a když všichni mužové jeho rodu byli zabiti, utekl se svou matkou a s jinými ženami do lesů. Šli cestou necestou. Strázeň ubrala jim sil a hlad je ztýral tak, že ženy zemřely. I zůstalo pachole bez lidí příbuzných a podle řízení náhod a podle libosti rukou, které splétají ty náhody v záměr, zpola z vůle vlastní a zpola unášeno strachem, či žalostněním, či toužením, šlo na západ. Potkávali je lidé přívětiví a opět ti, kteříž mu sotva dali jísti a kteříž sotva poskytli obroku jeho koni. Tak žil pacholík z lidské lásky, tak chodil po zemi, tak se bral s lidmi pocestnými a s kupci a vposled s poselstvím. A stalo se, že jakýsi muž toho poselstva přivedl pachole do hradu Boleslavova.
Dále (jak bylo řečeno) přihodily se věci dvě:
Prvá: že se pacholík roznemohl od rány mečem.
Druhá: že byl totiž poznán v družině cizích poslů.
Odtud bylo tomu člověku dvakrát nalezenému dovoleno, aby zůstával v blízkosti knížete. Mohl spát v jeho jizbě, při hostinách mohl mu podávat jídla, mohl klusat za jeho hřebcem, mohl jej následovati, když táhl do pole, mohl po libosti rozmlouvati se syny knížecími i s dcerami, krátce: jakkoliv byl rodu nepatrného a bez příbuzných, přece směl mluviti před knížaty a dopřáno mu jest na vlastní oči hleděti k mnohému konání Boleslavovu.
Ale to vše neučinilo pacholíka mužem. Žil prý nadarmo a žádný skutek jej neozdobil. Tak nelze o něm vypravovati pranic jiného, než že byl ubožák, že i ve věku dospělejším nepozbyl podoby jinošské a že měl krásný hlas. Když byla hodina, jež předchází spánek, a jindy v čas jídla, přiházelo se, že ten pacholík mluvíval o končině, v níž se narodil: o Nitře, o nájezdech maďarských, o Moravě a o statečné obraně lidu východního. Kníže slyše pacholíkův přívětivý hlas tu a tam se zastavoval ve svém konání a naslouchal mu, jindy byl však netrpěliv a posmíval se slovům a řekl: „Dovedeš vykonat jen část toho, o čem byla řeč? Nikoliv! Jsi člověk chatrný.“
V podobných chvílích pociťoval Boleslav, že má v nenávisti i jinocha i vypravování a sám mluvil co nejdrsněji.
Takový byl pak rozdíl mezi šťastným knížetem a ubožákem, jako je mezi silou a slabostí. Prvý byl mužem války.
Kráčel nedbaje překážek ani zásad přímo k svému cíli, měnil rozhodnutí, pořádal skutky podle průběhu bitev a nic mu nebylo vzdálenějšího než snění a dlouhá únava. Vrhal se v zápas, aby zvítězil, a když se v německých zemích jako hradby zvedla moc královská, kráčel s králem. Na Lešském poli bojoval po jeho boku s Maďary a táhl s ním i proti polabským Slovanům. Tak málo poutala jej věrnost, tak příliš poutaly jej věci života. Chtěl vítězit. Byl jako letící bouře, byl jako blesk, který se klikatí a uniká, aby vposled zasáhl metu. Byl jako blesk a jeho sluha se podobal tichému hlasu, který zní a zní jediným vypravováním.
Podle rozumu nemůže tedy být žádná řeč o tom, že by ten něžný jinoch měl nějaké účastenství na slavných skutcích Boleslavových. Když však pacholík umíral a když mu nastávala poslední hodinka, rozhlédl se po svém životě a pravil:
„Bylo mi dopřáno způsobit nesmírné dílo, neboť jsem obrátil hřebce Boleslavova na východní cestu.“
K tomu se víže krátké vypravování.
Nejmilejší dcera Boleslavova, Dúbravka, provdána byla za knížete polského, Měška. Oba manžely spojovala láska i dobrá vůle a přátelství, které vládlo mezi Čechami a Polskem. Spojovala je láska a dále smýšlení jedno, a dále příbuzný jazyk, a dále víra, neboť Měšek přijal náboženství své choti. Tehdy, v té šťastné době, podobaly se obě říše (to jest říše česká a říše polská) sestrám. Stály si blízko a moc a zřízení jedné nezůstalo bez vlivu na vzrůst říše druhé. Tu shodu vzájemnou utvrdil sňatek a věrnost knížat ji dovršila.
Jednou, když se Boleslavu zachtělo opět spatřiti Měška a Dúbravku, rozhodl se, že za nimi půjde až do své nejvýchodnější državy. Měl na mysli Krakov. Vypravil tedy posla a vzkázal knížeti a kněžně, aby překročili pomezí a v stanovený den dorazili na hrad, který byl jmenován.
Ta cesta byla cestou lásky, Boleslav tedy přikázal, aby jeho průvod usedl na koně zvlášť ušlechtilé, a aby se oděl