té přesilné rány.
Tak se Břetislav zachránil, tak unikl, tak byla unesena Judita. Jeho druhové došli však kruté odplaty. Nepřátelé vyloupali jedněm oči, druhým uřízli nos, třetím zutínali nohy a ruce.
Zatím Břetislav s unesenou pannou a několika málo muži dorazil do Prahy. Ale nezdržel se tam. Nechtěl, aby někdo mohl viniti Čechy z bezpráví, a tak sotva pozdravil knížete, svého otce Oldřicha, spěchal na Moravu, která mu již předtím byla dána v moc.
Na Moravě byl tedy příbytek Břetislavův, tam bylo jeho panství, tam vládl za souhlasu knížete Oldřicha i za souhlasu císaře, který v těch dobách rozšířil svou moc nad českými zeměmi.
Zatím v Polsku vypukly rozmíšky mezi syny Boleslava Chrabrého a sláva polského jména pohasínala. Tehdy se obrátil Měšek II. o pomoc ke knížeti pražskému a ten zapomenuv na staré nepřátelství a uvěřiv, že Polsko a Čechy mají společného nepřítele, chtěl sdružiti svůj meč s mečem Měškovým. Císař viděl v tom počínání proradu.
I jal Oldřicha a uvěznil jej.
Potom dosedl s pomocí císařovou na trůn poznovu Jaromír, Morava zůstala však i nadále v moci Břetislavově.
To jest doba přesmutná a plná potupení, neboť císař rozkazoval v zemích českých a nakládal s nimi jako se svým statkem. Věc byla taková, že ji hrdí lidé nemohli snésti. Snuli myšlenky a kradí chodili v různá shromáždění a rozmlouvali mezi sebou radíce se, co by měli činili. Tak si vedli i Vršovci. Mezi nimi pak byl jakýsi muž jménem Kochan, kterýž spojoval porobu s chudobou; neboť pád Přemyslovců přivedl jej na mizinu. I svolal ten Koohan bratry a ujce a syny bratrů i příbuzné vzdálenější do své jizby. Uzamkl dveře na závoru a jal se k nim mluviti a řekl: „Možná, že jste viděli nějakého jezdce, který se projíždí na mocném koni. Možná, že jste si všimli, jak pěkně a zpříma sedí. Jeho ruka je silná, jeho meč je dobře kalený a jeho pohled je pohled lva. Chuďasové klekají před ním, kupci dávají mu desátek a kdekdo mu ustoupí z cesty. I je bezpečno po jeho stopě. Daleko za ním může jíti otrokář a otroci (třebas měli volný provaz a třebas místo bylo pusté) jej přece nezabijí.
To je jezdec pořádku a síly.
A nyní, bratři, ujcové i vy ostatní, popatřte na jezdce druhého, který pobelhává a jehož kůň klopýtá. Jde s hlavou svěšenou, kymácí se, jeho meč je nalomen a jeho shrbený hřbet se ustavičně otřásá nějakou zimnicí.
To je jezdec zbavený mužství. To je bídák, který měl být otrokem. Nikdy se nerozjede bystřeji, nikdy neuchopí zbraň, nikdy nikoho neobohatí, ale sám se strachuje o svůj život a čím je bídnější, tím více lpí na svém chudáctví.
To jsou tedy dva obrazy knížat.
Prvý jest ten, jehož jste milovali a který vám poskytl mnohou kořist. Co však dává kníže zbavený mužství? Nic!
Pranic! Je chabý, vzdaluje se bojů, otroci a lidé pisklavého hlasu kupí se kolem něho bez bázně a kdekdo může jej osloviti. – A dále? Cožpak nevidíte, že nikdo nedbá starých práv? Což nevidíte, že otroci snadninko ucházejí a že velmožové chudnou jejich útěky? Pravím tedy, abyste se odvrátili od toho, jehož jméno je Jaromír, a přiklonili se na stranu Oldřichovu!“
Hovoře takto ohlížel se Kochan po zavřených dveřích a jeho lysá hlava se pootáčela hned na stranu jednu, hned na stranu druhou. Pásl po nějakém znamení nespokojenosti a kdyby mu byl poslední z jeho ujců dal najevo, že nesouhlasí, chtěl rychle obrátit.
Ale mužové Vršovští byli obmyslní. Všichni stáli proti Jaromírovi. Souhlasili tedy s radou, která jim byla dána, a rozhodli se poslati tajné poselství k vězněnému knížeti. Dále vyslali Kochana, aby přemluvil jakéhosi muže, který (jakkoli byl vzdálen světa) přece rozmlouval s velmoži a udílel jim radu. Ten muž se jmenoval Vintíř. Bydlil v chýši jen ledabyle zrobené. Měl sotva ohniště a lože, měl sotva malé stádce, měl stěží nějaký ten špalek se včelami, ale jeho moc byla větší než je moc knížat, která bydlívala v domech dobře sroubených. Lidé k němu přicházeli a prosili ho, aby přemýšlel o jejich příhodách a odpovídal na ně.
Pokud jde o tvář a zevnější podobu, byl Vintíř člověk veliký. Měl nos jako hák, mohutné obočí, jiskrné oko a poobrácená víčka, která byla rudá.
Jednoho dne, když tedy Vintíř odpočíval a když ticho a pochvívání listí zkonejšilo jeho mysl, ozval se dusot a před chýší stanul Kochanův kůň. To nebyla věc dočista obyčejná, neboť lidé sesedávali v pěkné vzdálenosti od obydlí samotářova. Činili to z úcty. Ten mrav byl však Vršovci neznám.
Když tedy dorazil tak velmi blízko, seskočil s koně a šel k poustevníkovi. Zdálo se, že nevidí jeho přísně svraštěné obočí a spustil bez úvodu. Chválil Oldřicha, klnul Jaromírovi a žádal, aby poustevník šel k císaři a opakoval před