56

Když strážce slyšel, jak ten podivný člověk mluví a jak se rouhá, poručil svým zbrojencům, aby jeho houf zahnali, a pro postrach dal vypustiti z luků nějakou šipku. Strhla se tedy přestřelka a při ní byl zabit odsouzencův syn z levého boku. Tu Vršovec (beztak již zoufalý) vrhl se v líté zuřivosti k bráně a bil do ní a útočil jako vojsko. Zatím střelci z jeho houfu zasypávali šípy každého, kdo přišel na dostřel, a každou hlavu, která se objevila nad špicemi palisád. Tak zabili tři muže.

Biskup, když se mu donesla zpráva o útoku, stál nad mrtvolou své matky. Byl smuten, ale zvěst o nových vraždách jej rozlítostnila až k beznaději. Plakal. Rozhlédl se s hořkostí po svém ovčinci. Rozhlédl se po lidech, kteří byli svěřeni jeho péči, a viděl, že se nepodobají lidu věřícímu, ale že připomínají více vlky než pes a šakal. I zželelo se mu díla marného. Viděl vrahy, lidi zištné, lidi bažící po cizích manželkách a synech člověka druhého, viděl průvody křesťanských otroků, které pohané a východní obchodníci přehánějí s místa na místo, viděl ustavičné války a zlobu a kypící nenávist, která leží jako tráva na polích a která dusí slovo lásky jako písčina dusí vzcházející zrno. I vážil práci vykonanou a dále její výsledek. Shledal ji marnou. Shledal jej lehkým. Tu padl na kolena a v hloubi jeho duše povstával strach, že místo biskupské není mu místem pravým.

Skončiv úděsné rozjímání, mluvil Vojtěch k bratřím. Rozloučil se s nimi a podle svatosti svého srdce je prosil, aby nemyslili na pronásledování vrahů. Potom dal pohřbíti mrtvé.

Když pak uložena jest do hrobu i jeho matka Střezislava, napsal list knížeti Boleslavovi. Oznámil mu, že opouští Čechy, a připojil přání, aby Bůh, který jest soudce nejmilostivější, prominul vrahům i tomu, kterýž je poslal.

Dokončiv psaní, se srdcem zlomeným odešel biskup, aby putoval do Svaté země.

Roku 988 opustil tedy Vojtěch okrsek své správy. Bral se s několika sluhy a se svým bratrem Radimem a s proboštem pražským do Itálie. Bylo ustanoveno, že odplují z některého přístavu jaderského do Svaté země, ale když přišli do města Říma, byl Vojtěch poznán. Tu jej obklopili velmožové a u veliké slávě ho vedli před císařovnu Theofanu, neboť vznešený rod biskupův stál s rodem císařským v příbuzenství. I obklopili velmožové svatého poutníka a volajíce jeho jméno po ulicích a zastiňujíce jeho hlavu před úžehem slunce, brali se k paláci. A stalo se, že ten muž, toužící po odříkání a chudobě, vkročil do Věčného města jako kníže. Marně se zdráhal, marně napomínal své průvodce, marně skláněl hlavu, marně se halil v mnišský plášť: jeho jméno bylo silnější než jeho pokora.

Když průvod stanul před schodištěm paláce císařovnina, pokryl se dvůr a zahrada množstvím lidí. Byli tu mnichové němečtí i mnichové ostatních národů, byli tu dvořané a dále lid a dítky chtivé podívání a vposled zbrojenci dbalí o pořádek, kteří napomínali dav hlučnými výkřiky a ranami. Potom, sotva se utišil hluk, vyšla císařovna a sestoupivši po třech stupních, objala biskupovu hlavu.

Ale již na druhý den řekl Vojtěch k Theofaně:

„Paní, sláva tvého dvora mě zavádí. Nezvykl jsem slavnostem a hluku, toužím po pokoře a moje mysl je uhnětena z chtění modliteb. Jsem bídný hříšník, a nevykoupím-li se mnišským životem či smrtí mučednickou, dozajista mi bude pykati za činy, kterých jsem se dopustil, i za ty, které mi budou přičteny proto, že jsem jim nezabránil. Vidíš tedy, paní, že nemohu setrvat v záři, která není stvořena pro můj zrak. Vidíš, že jiné toužení uchopilo mou hruď a že se dotýká mé ruky a že ji uchvacuje a vede do kobky kláštera. Nechť je tak přísný jako temnoty! Nechť mi povždy připomíná smrt!“

Na ta slova pohlédla císařovna do biskupovy tváře; zářilo z ní pokání a hoře ji drásalo tak, že Theofaně bylo v té chvíli zatěžko nésti na svých bedrech plášť prošívaný zlatými nitěmi. I přisvědčila. Odpověděla biskupu hlasem stísněným lítostí a žalem. Potom odešel Vojtěch do kláštera, shledav však, že jeho řehole je mírná, zvolil si klášter jiný a přísnější. Tam složil mnišský slib a umrtvuje tělo, oddal se rozjímání.

Zatím v Čechách plynuly příběhy a život zvolna se ustavoval v řečišti řádu. Staly se skutky přehrozné a byly trestány, staly se skutky ušlechtilé a byly chváleny. Tak hranice mezi věcí dobrou a bezprávím ostře se odlišovaly a vznikala pravidla soudu. To vše směřovalo však jen k lidskému soužití a duše nedocházela pozornosti.

Křesťanství, staré v Čechách již málem sto let, mělo pak jen nepatrné místo a nepřítomnost biskupova sotva byla pociťována. Ale zásahy kněží, jejich zpupnost a vměšování se do správy veřejné způsobily, že se Boleslav II. dal pohnouti a vypravil do Říma poselství, které by přemluvilo biskupa k návratu. Chtěje pak dodati svým slovům váhy, rozkázal český kníže, aby v čele toho poselství kráčel jeho bratr Strachkvas.

Ten tedy Strachkvas byl obdařen darem výmluvnosti a nebylo mu nesnadné plýtvati sliby. Mluvil před biskupem o něžné lítosti, kterou je Praha sklíčena, a ze široka promlouval o přeměně, která se stala v srdcích velmožů. Vedl si obratně a zapřísahal se s takovou silou, že Vojtěch nemohl nevěřiti. Dal se přemluvit. Navrátil se. Vkročil opět