19

vštípili jim znalost písma i znalost zákona, nezbytnou pro pokračování v díle započatém.

Než to všechno bylo vykonáno, uplynulo více než tři a půl roku.

Tehdy ukončivše své svaté poslání rozžehnali se bratři soluňští s Rastislavem i se synovcem jeho, knížetem nitranským, a vydali se s žáky na cestu do Benátek, aby se z toho přístavního města plavili do Cařihradu. Tam měli býti slovanští učenníci vysvěceni na kněze.

I šli, brali se Panonií a přišli do krajiny knížete Kocela, který se ujal vlády po smrti svého otce Pribyny.

Po příkladu mrtvého knížete vyznával pak Kocel lesk a nádheru, sílu i moc. Trval na zálibách a lásce Pribynově, s věrností následoval jeho kročeje, s věrností hleděl k městu Solnohradu a mezi Franky hledal svůj vzor. I ožily v Kocelovi všechny myšlenky, jež Pribyna snul v Nitře, a obletovaly knížete jako ptáci.

Stalo se však, že bratři soluňští, Metod a Konstantin, sešli se na své pouti zemí slovinskou se synem Pribynovým.

Stalo se, že jejich chudičký průvod vkročil do hradu Kocelova.

Prach pokrýval jejich opánky, prach byl čabrakou jejich soumarů, prach a pokora zdobily čelo bratří i čelo průvodu. Pražádný otrok nekráčel v tom malém zástupu, pražádný sluha mu nesloužil, pražádný nosič nevlekl jeho břemena. Šli jako chodívá hlouček chuďasů. Šli mlčky, šli zpívajíce a ticho a píseň a modlitba střídaly se na jejich rtech.

Když průvod stanul před knížetem slovinským, sňal Konstantin truhlici s ostatky svatého Klimenta, kterou nesl na rameni, a oslovil Kocela. Byl sláb, byl zemdlen, pot stékal mu s čela a vlhké vlasy lpěly na jeho spáncích. I podobal se ubožáku a člověku nejbídnějšímu, ale poprašek nesrozumitelné slávy třpytil se za ním a jakási ozvěna nesmírného štěstí prochvívala jeho hlas. Kocel pak naslouchal slovům pokory a víry a jeho bytost se otřásala podivným citem a jeho uchvácená duše šla vstříc těm slovům lásky.

V té době bylo knížeti i Konstantinovi kolem čtyřiceti let, byli stejného věku, a když mírnost a zákon a zjevená pravda boží spoutaly pýchu Kocelovu, vzniklo mezi oběma muži důvěrné přátelství. Milovali se a v láskyplném obcování prošla jim řada měsíců.

Když se přiblížil čas, aby se bratři soluňští dali se svými učenníky na další cestu, rozkázal kníže Kocel otevříti pokladnici a dával jim zlato na znamení úcty. Ale bratři soluňští odvrátili se od toho pokladu a druhorozený z nich řekl:

„Nic tak netíží poutníka jako zlato, nic není mu více na překážku než bohatství. Dopřej nám, kníže, abychom došli k lodici a v přístav bez nebezpečenství a za svobody, kterou skýtá chudoba. Dopřej nám, kníže, abychom se úžeji zahalili v zedraný plášť a sytili se hladem.“

Potom rozžehnavše se s vládcem i s krajinou slovinskou, brali se do Benátek. Když došli, vyhledal je posel papeže Mikuláše I. Ten posel mluvil řka, že Mikuláš vzkazuje jim milost, požehnání a lásku. Dále pak řekl, aby poslušní vůle kněze nejvyššího odebrali se do Říma.

Tak znělo vzkázání papežovo, tak zněla jeho laskavá slova. Bratři soluňští byli jich poslušní, vydali se na další pouť a vposled za hlaholu zvonů, vítáni kněžími a vítáni komonstvem, předstoupili před papeže.

Předtím, než bratři soluňští dostihli města Říma, uráčilo se však smrti, že pokynula duši Mikuláše I. I zemřel ten papež, který kdysi jen chladně odpověděl prosbám Rastislavovým, zemřel papež, který po nějaký čas nepřiklonil své srdce k divokým národům slovanským, a jehož smýšlení úradkem prozřetelnosti bylo změněno, zemřel a byl mrtev zástupce Petrův, který odloživ nedůvěru, povolal do Říma soluňské věrozvěsty, zemřel, byl pohřben a na jeho stolec dosedl Hadrian II.

A nechť již přivodila tu věc svatost, či zalíbení v apoštolském díle soluňských bratří, a nechť ji způsobil snad chladný rozum a dychtění, aby moc římské kurie vztáhla se přímo a bez prostřednictví arcibiskupa solnohradského k bývalému Illyriku, nechť tedy z lásky či z příčiny světské, stalo se, že papež Hadrian sdílel pozdní smýšlení Mikulášovo a přijal věrozvěsty slovanské jako otec přijímá své dítky. I vložil ruce na hlavy bratří soluňských a potvrdil a schválil liturgii slovanskou a sám vysvětil na kněze učenníky Metodovy a učenníky Konstantinovy.

Potom, když se skončily veliké slavnosti, dal vyhotovit papež Hadrian II. list a v tom listě bylo vepsáno toto poselství:

Hadrian, biskup i sluha boží, k Rastislavu i Svatopluku i Kocelu!

Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle! – Slyšeli jsme o Vás duchovní věci, po nichž jsme