15

vzdělám, skytne bezpečí tvé říši. Potom způsobím, aby lid slovinský uvěřil v čaromoc kříže a byl živ podle mravů, které se ti líbí.“

Řka to zachvíval se Pribyna blaženstvím, neboť viděl u svých škorní cestu odbočující z kraje stísněnosti do krajin štěstí. Pociťoval přitom radost, která pálí silněji než rána mečem. Blaženství dotýkalo se jeho srdce i jeho čela, divoké chtění a dychtivost škubala jeho žilami. Tu pohlédl k Ratbodovi a zřel, že má hlavu sklopenu. Potom obrátil zrak tam, kde stáli Ludvíkovi rádcové, a viděl, že všichni činí jako Ratbod. Jedině král hleděl mu do tváře.

Tu postoupil Pribyna k tlumočníkovi a uchopiv jej za zápěstí a stisknuv silně jeho ruku, pravil:

„Vzkazuji králi lásku! Vzkazuji markrabímu, aby poslouchal zvěst, která přijde z mé země! Až se to stane, až uslyší o hradu Mosaburku, ať rozkáže kupcům, aby se vydali v tu stranu. Jejich mrav bude tam vážen, jejich obyčej bude uctíván a vše, co uzří, bude se podobati Nitře a hradům bavorským.“

Když Pribyna skončil svou řeč a když se rozžehnal s králem i s jeho many, vsedl na kůň a s družinou se bral do země slovinské. Jeli opět lesem, po horách a rovinou, která se sklání k jezeru Blatenskému. Jeli mnoho dní a po celou tu dobu zžírala Pribynu touha po práci a díle vladařském. I zřel se ve kvetoucí Nitře. Zřel se, jak pokořen prchá z té země, zřel širé zástupy Mojmírovy, a tu se v jeho srdci splétala touha po nových věcech se záštím a hněvem. Ty dvě věci, to jest smýšlení žádostivé moci a smýšlení naplněné hněvem, setrvaly při něm do konce života.

Mocný hrad, který byl podle slibu nazván Mosaburk, tyčil se již na vysokém návrší. Po bezpečných cestách kráčeli kupci, les vůkol sídlišť zřídl a obrátil se v úrodná pole, nový a bohatý život vnikal do země panonských Slovinců, ale srdce knížete se netišilo. Táž touha hnala jej vpřed, táž nenávist obracela jeho hlavu k hranici říše Mojmírovy.

I stalo se léta 846, že král Ludvík Němec vtrhl se svými vojsky na Moravu a zvítěziv nad Mojmírem odvedl ho v poutech. Potom Ludvík ze své vůle královské dosadil na knížecí stolec synovce Mojmírova Rastislava. Když Pribyna uslyšel tu zvěst, zaradoval se a tím horlivěji sloužil králi. Odtud nebránila již žádná překážka, aby Ludvíkova vůle platila po všech knížetstvích slovanských: v Chorvatsku, v zemi slovinské, v Nitře a po krajích moravských. Odtud již nikdo nestál v cestě německému králi. Všechna knížata slovanská měla mu sloužiti a sláva jeho jména a výbornost mravů německých slynula v šíř i dál.

To vše platilo za zjevnou pravdu. Tomu přisvědčoval král i biskup i říšská markrabata, ale úradek národů směřoval proti podobným myšlenkám. Uzrával. Když pak uzrál, ozval se jakýsi hlas a mluvil k porobenému lidu a ukázal jim vůdce, který se měl státi nástrojem toho úradku.

Bylo souzeno, aby se zastavil krok králův.

Bylo souzeno, aby řeč, která ustupovala ze sidlišť dvořanů a kupců, opět zazněla starou silou.

Bylo ustanoveno v tajemství příběhů, jež se řídí silami povědomými i silou skrytou, aby řeč, která je dechem národů, byla zachována slovanskému lidu.

I rostla vypravování o Rastislavovi. Zmáhal se hovor o knížeti, který se odvrátil od Ludvíka a upevňuje staré obyčeje. S řečí a vypravováním mohutněla pak sláva toho knížete.

To byla věc šťastná, ale se štěstím přicházejí i věci neblahé. Se štěstím přichází nenávist i záští. Ty byly vloženy do srdce Pribynova.

Když slovinský kníže býval sám, zdávalo se mu, že slyší táhlý křik Mojmírova vojska, zřel své planoucí stavby, zřel hradiště, jež se obrací v popel a troud, zřel oštěpy, které velikou délkou přesahují hlavy divokých koní, zřel, jak se vlní ta smečka bojovníků, zřel natažené krky, zřel zkrvavené nozdry, zřel zničení, jež skáče za ocasem války. A dále viděl vznešené kupce i jemný stůl královský i zkázu i pořádek. Tu se chápal meče, tu vztyčil hlavu a sliboval, že se pomstí.

Když se naplnil čas, a když ty dvě věci, totiž sláva Rastislavova a hněv Pribynův, vzrostly tak, že jedna musila pozříti druhou, vytrhla vojska obou knížat proti sobě.

Širý lán pokryl se válečným lidem. Pluk stál před plukem. Les proti lesu. Houština směřovala proti houštině. Šly blíž a blíž, pádily, hnaly se skokem. Meč zněl o meč, dřevce se lámala v útrobách a krev kouřila z ran.

Tu, uprostřed vířícího boje a za svitu oštěpů a za ohlušujícího třesku zbraní, zdálo se Pribynovi, že zahlédá pochýlenou hlavu a vztažené ruce věštce, který mluvil jeho zkázu. Zdálo se mu, že vidí nadcházející konec, zdálo se mu, že smrt sahá k jeho meči.

Vojsko Pribynovo již kolísalo, oděnci obraceli se k útěku a Rastislav se zdviženým mečem se blížil k Pribynovi.