druhé podobenství:
V nějaké zemi je po dlouhou dobu vedro. Půda prahne a puká. Poslední studánka a poslední ručej již vyschla, vody zapadly ve studnicích, řeky postávají na hlubších místech a jen pramének tenký jako nitka spojuje tůně.
I přicházejí bědy. Obilné semeno zasychá, křoviny šelestí zvadlým listím a z lesa a z mechovišť a z něžných okvětí stoupá poslední krůpěj. Stoupá do povětří. Vznáší se vzhůru, jest učiněna mračnem a letí ve větru. To je čas uzrávání bouře, to je čas, kdy se chystají deště a srážky. Když se naplní, když se snese na zemi lijavec, zazelenají se louky a korytem potoků a říček se valí bystrý proud.
A nejsou myšlenky a lidská dychtění podobna běhu, v němž se vypravuje? Neskrývají se mnohdy jako zapadlé krůpěje a jako neuchopitelné pociťování?
Což o to, i ony mohou býti zrušeny, ale přečasto se navracejí v nových podobách a dávají zazníti činu. Potom nastává soud období jednoho s obdobím druhým, potom nastává obroda zdrojů, potom nastává údobí slávy.
A sláva jest jadérko, k němuž směřují další příběhy. Sláva je obsah časů označených jen podle starého zvyku jménem Břetislavovým.
Když se tedy ten krásný kníže ujal vlády, naplňovalo se neurčité toužení lidu a stalo se společnou vůlí.
I vzrostl pořádek a dále důchody a dále pýcha. Po čase tří let myslil již Břetislav na válečné tažení.
Jednoho dne shromáždili se tedy na jeho rozkaz velmožové a biskup a všichni přední mužové v prostorné síni K těm pak promluvil Břetislav takto:
„Polská knížata konala nám příkoří a rozchvátila země, které odedávna přináležely k svazku české moci. Teď však odstoupila síla od jejich zbraní a ta zbraň se sklání bijíc do ostruhy jezdců, kteří se vzdalují. Již tedy nastává čas, aby ty křivdy byly pomstěny. Již nadchází doba odvety.
A rozpomínám se s lítostí a hanbou, že v městě Hnězdně jest držáno tělo svatého mučedníka. Rozpomínám se a uhaduji, že klatba, kterou svaty biskup stihl naši zem, nebude sňata dříve, dokud jeho tělo nevyjde z vězení hnězdenského. Jest tedy můj úmysl vyzvednouti ostatky Vojtěchovy a u veliké slávě a na usmíření svatého mučedníka je uložiti v chrámu pražském. Dále se mi vidí zříditi nová biskupství a ovšem i arcibiskupství, které by označeno bylo jménem usmířeného světce.“
Když kníže domluvil, bylo dáno slovo biskupovi, jenž se nazýval Sebíř a býval druhem Oldřichovým. Tu Šebíř povstal a řekl:
„Nenastane pokoj ani nikdo z kněží nebude uléhati s myslí klidnou, dokud správa věcí církevních se nepodřídí arcipastýři domácímu, neboť naše církev není dosud církví jednotnou a jsou u nás na škodu věci rozdílové i v jazyce bohoslužebném.“
Po biskupovi mluvil nějaký kmet a dva kněží. Všichni shledali, že válka i záměr biskupův jsou věci rozumné a uvážené. Chválili knížete, chválili biskupa a nad jejich uvažováním vstala veliká vlna souhlasu. Každý byl zajedno se svým pánem a hloučky obracely se k sobě s výrazem usmívání a mladiství velmožové (vidouce knížete a vidouce jeho dychtivost války) sotva se mohli držeti, aby v tu chvíli nevsedli na kůň.
A jako tomu bývá, přihodilo se, že to, co jest skutečného a co pevně tkví v příčinách vezdejšího života, mísilo se s tím, co žije v pověstech a cítění. Velmožům připadalo, že Vojtěch bez přestání umírá pro hnězdenské vyhnanství, a vroucně si přáli odčiniti křivdu a spojovali svá dobyvačná toužení s vyzvednutím jeho těla. Snad z té příčiny došlo rychleji k výpravě. Ale dříve, než se voj vydal na cestu, byli rozesláni jezdcové, aby šli po vší zemi zvát k válce. Kníže jim dal jakýsi provaz spletený z lýka na znamení, že každý, kdo by váhal vytrhnouti do pole, má býti utracen.
Když byly skončeny všechny přípravy, dalo se od pražského hradu na pochod nesmírné vojsko. Bylo v něm na tisíce lidí, ale u křižovatek stáli všude noví zbrojenci a ti se připojovali k tomu kráčejícímu vojsku.
Pořádek v šicích byl pak takový:
Napřed šla lehká jízda, to jest sbory velmožů, kteří drželi jen meč a kopí a luk.
Vozy, mezkové, truhlice, měchy, náklad soumarský, otroci a kováři a řemeslníci a všichni ti, kteří jsou potřební tam, kde je pohromadě mnoho lidí, brali se v oddílu druhém. S ním bylo též jádro vojska a ti, kdo loupí a kdo hledají špíži.