74

Řka to, rozhněval se Jindřich na rádce opatrné a hněv škubal jeho vousem. Potom se na chvíli odmlčel a přehlédnuv skvělé vojsko povelel, aby se dalo v pochod. I hnuli se zbrojenci odění v nádherné barvy a lesk zbraně a lesk jejich přílbic přecházel po listoví. Vrhal světlo i v oči císaře a ty záblesky a ta nádhera jej snad oslepily. Smál se jsa jist, že jeho je vítězství.

Tak tedy v pořádku a s nevídanou rychlostí vystoupilo vojsko na horu, které jest jméno Kobyla. Ale když ztekli témě hory, nenalezli nic než opuštěný tábor. Zřeli doutnající ohniště, pohozenou zbraň a strhané listy. I zdálo se jim, že stráž mluvila pravdu a že nepřítel prchá. Výskli si a pokřikujíce potupná slova, brali se dál a dál. Sešli v údolí, pronikli houštinou, klopýtali přes kameny a potom znaveni (neboť cesta strmě směřovala vzhůru a strmě spadala do roklin) dorazili až na místo sevřené. Tam u paty hor nerostl ani keříček, ale ve výši byla houština. A stalo se, že vojsko císařovo, slézající hory, po nedlouhé cestě sotva již popadalo dech. Ti však, kdo postupovali v řadách zadnějších, tlačili se vpřed a postrkovali muže unavené a povzbuzovali je křikem. (V lidské přirozenosti totiž leží, že ten, kdo je uprostřed davu, vždy si vede statečněji než ten, kdo kráčí napřed.) Tak, valíce se zpola z přinucení a již v nepořádku, šli dál a dál. Jedni se opírali o svá kopí, druzí si přehazovali štít na bedra a opět jiní si rozpínali řemení.

Ale nebude jim dopřána ani chvilička odpočinku, neboť čas, který nadchází, je čas Břetislavův a to údolí je údolí zkázy. To je roklina určená k srážce.

To je místo, které si vyvolil Břetislav. To je zastavení smrti. To je hora vítězná.

Když bylo slyšeti výkřik, snesl se znenadání na císařské zbrojence déšť balvanů. Tu padli ti mužové na zem, tu se zděsili, tu jimi zacloumala závrať. Přemnozí byli mrtvi naráz. Někteří prchali. Někteří se snad chtěli uspořádat podle vojenských zvyků, ale místo bylo příliš těsné. Voje zadnější nevěděly, co se přihodilo, a protože šly vpřed, nastala veliká tíseň a všichni strženi jsou v tlum. Zástup se zmítal na jediném místě. Nebylo možné tasit meč v té tlačenici, nebylo možno strhnouti luk s plecí a nebylo možno uniknouti.

Tehdy vypustil Břetislav z lučiště šíp a za ním letělo mračno střel a mračno kamení a dále břevna a okované špice a kopí. S přívalem ran a bolesti zvedal se pak křik. Křik lidí umírajících, křik vítězný, křik úzkosti a hourání hrůzy.

Říkává se, že vojínové v bojích umírají bez bolesti a že vidouce padati nepřítele a vidouce praporec a lesknoucí se hřívu války ještě v poslední chviličce kráčejí vpřed. Je to snad pravda, ale když voják místo týlu napínajícího se k ráně zří jen ústa rozeklaná děsem a když vidí mrtvoly zaklíněné mezi rameny mužů a když ty mrtvoly nemohou ani padnouti na zem a když jimi cloumá zástup a když nohy toho zástupu stoupají po lidských bedrech a když se boří v kouřící útrobu, posedá vojsko děs a není pražádné síly, která by zastavila jeho krok.

V podobnou chvíli udeřil Břetislav se svými střelci po druhé, v podobnou chvíli vyřítili se čeští zbrojenci ze svých pevností a dobili bědný zbytek vojska.

Ale stalo se, že hrstka mužů přece unikla. Letěli v kličkování před jízdou nepřátel a žhoucí dech koní pálil je do týla. Hnáni posledním zbytkem sil a padajíce napořád, přiblížili se k výšině, kde uprostřed malé družiny stál císař.

Měl hlavu nachýlenu, naslouchal zvuku bitvy a jeho prsty si pohrávaly s řetízkem uzdění. Tu vpadli na cestu pronásledovaní lidé. Bylo slyšeti jak volají a jak jim selhává hlas.

„Synu,“ řekl císař a ukázal k bědným postavám, „rozeznáváš, kdo to přichází?“

Dříve než markrabí mohl odpověděti, vpadl jakýsi jezdec na mýtinku a jeho hlas zněl jako houkání sovy. Zněl jako poplašený zvon a jakkoliv nebylo rozumět, co říká, jeden z dvořenínů uchopil uzdu císařova koně a škubnuv ji, přiměl hřebce ke klusu.

V zápětí dopadl k nohám císařovým šíp. V zápětí ozvalo se z lesa české volání.

I dal se Jindřich na rychlý ústup a jezdcové přidržujíce si přílby cválali s ním v divokém letu.

Vypravuje se, že tehdy byl zůstaven českým zbrojencům i císařův praporec.

Po pátku tak krvavém nastal den ještě krvavější. Když se totiž skončila bitva v úžlabinách, vyptával se Břetislav zajatců, jaké byly úmysly císařovy.

„Pane,“ odpověděl jakýsi mučený člověk, „se strany tvého týlu přichází vévoda Oto. V osmý den po Nanebevzetí Panny Marie měl se setkat s vojskem císařovým.“

To bylo vše, co kníže potřeboval zvěděti. Dal zajatci milost, obrátil šik a vyhledal místo, kde se nad cestou