72

se chystá.

Když její posel dorazil do pražského hradu a kdy mu bylo dáno dovolení mluviti před kněžnou, odevzdal svitek s důvěrným oslovením a řekl:

„Má paní jest paní věrnosti a lásky. Nemůže tedy před tebou zamlčet, že císař připravuje nesmírnou výpravu a že vtrhne s mocí, jíž se nic nevyrovná, do české země. Je ustanoveno, aby potrestal knížete, který po tom, co se přihodilo, jest tvým manželem.“

Kněžna obdarovala posla a sotva odešel a sotva zavřel dveře, šla k manželi a uchvátila jeho paže a zavěsila se na jeho šíji. Potom jej políbila a pravila vzdychajíc:

„Pane, kterýž jsi dech mého nitra, popřej mi sluchu a odvrať války, jež se chystají!“

Řkouc to, jala se vypravovati, co řekl posel, a skončila vroucím přáním, aby se kníže nevydával v nebezpečí a skytl císaři všechno, co si žádá z polské kořisti i na poplatcích.

Oldřichův syn osušil Juditě slzy, ale neodpovídal, obávaje se, že se nesluší mluviti se ženou o věcech války.

Když však nastala noc, opakovala Judita svou prosbu. A to se stalo i noci druhé i noci třetí. Její řeč byla vždy naléhavější a vždy plnější nářku. Vposled pozvedl se tedy kníže na loži a opřev si dlaň o skráň a loket o drahocenmou podušku, řekl, zatajuje úsměv: „Knížata vedou války a rozkazují a vládnou. Každý se řídí podle jejich vůle, každý se řídí jejich chtěním, každý je poslouchá; ona však nemají pánů. To je nevývratná pravda, ale jsou nějaké věci bez mezí a hráze? Nikoliv! Vládne tedy i knížatům nějaká mocnější síla. Kdož ví, odkud přichází?

Podobá se mlčícím hlasům a je jako znění a svist, který spočívá v luku.

Ale jak o tom mám mluvit před ženou, jež špatně rozeznává a nedobře soudí? Věz raději, že kníže jest sekyra, která padá, a šíp, který byl vypuštěn.“

Řka to, popustil Břetislav svému smíchu a bil se do kolen.

Nazítří poslal však k poustevníku Vintířovi dva kněze a žádal jejich prostřednictvím, aby Vintíř, jako člověk známý a svatý, odešel k císaři a aby mu přednesl poselství a poptal se na zdraví knížecího synáčka, který byl předtím poslán do Němec a měl býti zůstaven u císařova dvora tak dlouho, dokud by Břetislav nezaplatil zadržené poplatky.

„Dále,“ pravil Břetislav, naslouchaje svému srdci, „nemohu učinit pranic, oč mě Jindřich žádá. Kdybych se poddal více, svět stal by se temnotou a líbeznost a zdar proměnila by se mi v osten a jehlu stále bodající.“ Vintíř vyslechl řeč a přijav znamení knížete, chystal se s ochotností na cestu. (Neboť měl zálibu v posláních a hovorech, které vede vladař s vladařem.)

Když tedy matka i kníže odevzdali poselstvu dary pro synáčka, šel Vintíř a dorazil sedmnáctého dne ke dvoru císařskému. Potom dal odpočinouti svému průvodu a předstoupiv před římského vládce (jak se dochovalo), jal se mluviti toto:

„Pipin, syn krále Karla Velikého, uložil knížatům českým, aby platili ročně sto dvacet volů a pět set hřiven –

hřivnu naší mince počítáme po dvou stech penězích – to dosvědčuje pokolení našich lidí za pokolením, to ti kníže každého roku platí bez odporu a chce platiti i tvým nástupcům. Ale jestliže bys ho chtěl obtěžovati mimo obyčej práva nějakým jařmem, je hotov raději umříti, než snášeti nezvyklé břímě.“

K tomu císař odpověděl:

„Králové mají zvyk vždy něco nového přidávati k předešlému právu, neníť všechno právo ustanoveno v jednom čase, nýbrž každý nástupce na trůně královském rozmnožil řadu práv. Neboť, kdo spravují práva, nespravují se právy, protože právo, jak se obecně říká, má nos z vosku a král má ruku železnou a dlouhou, aby ji mohl natahovati, kam mu libo.

Král Pipin učinil, co chtěl, ale neučiníte-li vy, co já chci, ukáži vám, kolik mám malovaných štítů a co zmohu ve válce.“

Odpověděv takto, chystal císař tím usilovněji polní tažení. Rozeslal do všech končin posly a na jejich zavolání se sjelo nesmírné množství lidu. Záhy potom, když byly zřízeny šiky, hnulo se vojsko k hranici.

A totéž dělo se i v místech severních, to jest tam, kudy přechází pomezí saská cesta směřující k hradu, leterý se nazývá Chlum.