„Učiním, aby biskup Vojtěch na tebe vložil klatbu, neboť zbůhdarma ohrožuješ velmože a nejsi tedy muž, ale pes psího života!“
Na ta slova, roznícen jednak urážkou, jednak jménem Vojtěchovým, udeřil člověk prvý svého hanobitele a vbodl mu dýku k srdci.
To se stalo na druhém konci hodovní jizby, ale kníže si povšiml hluku a slyšel výkřik. Svraštil obočí a velmožové (obávajíce se hněvu svého pána) jej obklopili dříve, než se mohl otázat, co se přihodilo. Když se pak tvář knížete opět rozjasnila a když byl vesel, zdálo se velmožům, že je čas, aby se zmínili o nehodě. I přikročil ke knížeti jakýsi výmluvný stařec a jal se mu vypravovati příběh o muži uchváceném zlostí, který často jedná nepředloženě.
Skončiv, připojil, že lidé biskupovi jsou škůdci knížete a vposled řekl, kdo z nich byl zabit a jak byla vedena rána.
„Ten hanebník,“ pravil, „zemřel ku prospěchu nás všech i ku prospěchu toho, kdo mu svěřil roh a dovolil, aby do něho dul. Byl to zrádce a vlk a jako vlk se odvolával nikoliv k soudu knížete, ale k soudu biskupovu.
A když jsme již u toho jména a když pro to jméno vznikla váda, nemohu zamlčet,“ pokračoval, „že se biskup příliš vypíná. Proč to snášíš? Proč nezkrotíš jeho pýchu? Ty jsi kníže, vladař a vévoda. Učinil jsi svou říši bezpečnou, dal jsi raziti peníz, který je dobře zaokrouhlen a který má obraz, jako jest viděti na penízcích byzantských. Tvoje truhlice jsou plny věcí nejvzácnějších, tvé země jsou veliké, máš choť, která je sličná a mravů vybraných, slouží ti kněží slovanští i mnozí kněží latinští a není velmože, který by se ti mohl přirovnat, pokud jde o sílu vojska, či o zdar v uvažování. Proč však otálíš, proč váháš? A proč se nevzepřeš, aby po tvém boku v hrádcích a obklopen zbrojenci žil druhý rod jako rod vladařský? Proč tomu neučiníš přítrž?
Proč váháš zkrušiti je desateronásobnou berní?
Proč jsi shovívavý k biskupu, který má mysl porušenu a nerozezná věci pravé od stínů a který vypravování a snění směšuje s tím, co lze hmatati a co má hrany? Ten biskup zakaleného zraku příliš překáží těm, kteří tě milují, a ty v odvetu mu dáváš část moci, která přináleží jen knížeti vládnoucímu!“
Tak zlehčoval ten výmluvný člověk biskupa. Tupil ho, jako by byl mnichem s děravou kápí, a činil z něho cizince.
Když domluvil, ujal se slova jakýsi kněz a ten stál na straně Vojtěchově. Chválil ho a řekl, že dobře ustanovil na Moravě pomocného biskupa a že k slávě jména svého i Boleslavova pokřtil Štěpána, syna knížete Geyzy.
Kníže naslouchal, usmívaje se. Pohlížel přitom s jednoho na druhého a pěst ležela mu vedle misky. Když se pak dosyta naposlouchal, řekl:
„Nemám zalíbení v řečech vybroušených. Je mi milejší mluvit zpříma, ale aby se neřeklo: toto je bajka o stínu.
Stín, jehož kroky neznějí, ale který se sune, nemá pěsti, nemá těla, neudeří, neozubí meč, ale plíží se podle stěny.
Uniká. Otáčí se. Co jest tedy stín? Nic! A co zbude z jeho temnosti, když nad něj zvednu oheň? Nic! Nic! Nic!
Již jsem dořekl bajku. Nyní rozkazuji a pravím, aby ten, který zabil člověka z rodu Vojtěchova, šel k biskupovi a před ním si vrazil dýku do prsou.“
Potom nechtěje již pranic slyšeti o špatných mravech, oddal se Boleslav veselosti.
Když se rozneslo vypravování o té příhodě, srazili se (někde na pomezí panství přemyslovského a panství Slavníkova) mužové biskupovi s muži rodu Vršovců. Jedni byli ozbrojeni sekyrami a palicemi a kuchyňskými háky a lecjakým podobným nářadím, druzí pak měli zbroj, vhodnou do bitev. Tak se stalo, že na straně Vršovců nebylo mrtvých. Se strany lidu biskupova padlo však několik sluhů a tři otroci.
Zatím Vršovec, příčina nastávajících svízelů, kráčel k hradu Libici. Tehdy umírala biskupova matka Střezislava a Vojtěch dlel u jejího lože. Bylo tedy odsouzenci jít v zlický kraj. Loudal se, postával na křižovatkách a všude vyprávěl o svém krutém osudu. I přidávali se k němu lidé nepokojní a straníci jeho rodu. Vzbuzoval lítost a tak se stalo, že vposled dorazil před Libici s hloučkem zběsilců. K tomu dlužno ještě připojiti, že provinilý Vršovec byl oděn v šat, v němž lovil a v němž seděl při hostině. Byl oděn v kožišiny a jeho vzezření se nepodobalo rouchu poslů.
Když tedy stanul před libickou branou, pravil strážce té brány:
„Buď Bůh pochválen ve všech věcech! Všechna lidská stvoření nechť blahoslaví Pána, ty však, příteli, se nepodobáš člověku, ale spíše kozlu a já tě nevpustím.“
Řka to, chtěl odejíti, ale Vršovec jal se mu spílati a pronesl slova, která byla tak nepěkná jako plná lží a zkroucenin. Mluvil o vraždě, o dýce, o vlastní smrti a vše, co řekl, bylo bláznivé.