nezčeří závan větru, ležel na pokraji lesa, ale teď, kdy německá kopí byla zatknuta a meče ležely pohozeny, dal Boleslav znamení svým lidem, aby vystoupili z úkrytu. Potom je rozdělil na tři proudy a rozkázal udeřiti se tří stran.
Již se tedy rozbíhají, již pádí s úbočí, již letí ke kotlině řeky.
A to jest řada prvá, která vypouští šíp a padne na strany, uvolňujíc cestu řadě druhé.
A to jest řada třetí, která mává oštěpem a jež se rozptýlí stihajíc ty, kdo hledí dosíci kupy zbraní.
Za tou řadou se hrne řada nová a opět nová, ale ta nemůže již bíti, neboť nepřátelé jsou porubáni.
I trvala ta řež jen malou chviličku. Jen málo času bylo potřebí, aby byla zahubena síla vojska. Jen krátký okamžik je vyměřen cestě, která vede z života pozemského k smrti.
Po té nelítostné porážce překročilo vojsko Boleslavovo hranici a přitrhlo až k místu, jež slove Žič. To bylo právě sídlo biskupa, který maříval záměry českého knížete a který v radách mluvil proti němu. I rozkázal kníže udeřiti na Žič a dobyl jí.
Když české vojsko zteklo hradby a když otevřelo bránu, blížil se k Žiči se strany druhé biskup Dětmar. Jel se schýlenou hlavou, nerozhlížel se a mnich vedl jeho klisnu. Mnich mu sloužil, neboť průvodce biskupův zemřel od rány, kterou si utržil ve Smrčinách.
Od té doby, co opustil Prahu, byl biskup vystaven jen strázni a mukám. Několik lidí z jeho průvodu zemřelo, dva byli zabiti a vposled, aby po věcech hrozných nastaly věci trapné, jeho kůň, který měl mírnou povahu a který jediný ze všech se hodil k tomu, aby mohl nésti jezdce tak málo zkušeného, padl únavou.
I musil potom biskup vsedati na divokou a stále se vzpínající klisnu.
Když byli vzdáleni od Žiče asi dva hony, oslovil Dětmar zedraného mnicha a kladl mu otázky, které se týkaly smýšlení druhého biskupa. Bál se totiž, že bude nevlídně přijat. Sám blížil se k důstojenství snad většímu, ale přicházel z Čech a platil za straníka Boleslavova. Podobné věci mohly přivodit jen chladné přivítání.
Mnich vyslechnuv obavy knězovy, odpověděl asi takto: „Vévodové, císař a knížata budívají mnohdy v lidech strach, ale od Boha je jim dána jen taková moc, jaká odpovídá síle jejich vojska. Jsou obáváni, když vítězí. Žijí v pohrdě, byl-li rozmetán jejich hrad a poražena jejich vojska. Takový je osud knížat. Potírají se a jeden druhému nepřispěchá na pomoc. Co však naproti tomu může očekávat mnich? Podobá se chuďasu. Vítr rve jeho kápi, déšť a slunce vyběluje hněď jeho vetchého roucha. Nemá zbraně, nemá služebníky, jde sám a opuštěn, jako jsem kráčel já. To je ovšem zdání a pouhý klam, neboť stráže neviditelné jdou před mnichy a ochráncové znamenití je provázejí! Když pak nastane rozhodný okamžik a když se přibližuje k mnichovi nebezpečí, položí jeden z těch strážců ruku na rameno opuštěného poutníka a vede jej tak, aby se setkal s mnichem druhým nebo s knězem, který vládne mocí i útěchou. Z té příčiny se stalo, že tvůj průvod sešel na mou cestu, z té příčiny se stalo, že já, místo abych se plahočil jako bídný pěšák, sedím teď na dobrém koni a mám kolem pasu řemení a v ruce nesmírně dlouhé kopí. Doufám tedy a pevnou mám v to víru, že i ty se můžeš důvěřovati v ochranu biskupa žičského. Kněz lne ke knězi. Biskup k biskupu. Chci totiž říci, že já (takto chuďas), i ty, biskup označený, on, biskup podle skutečnosti, jsme dítky jednoho pána a že se řídíme jedinou vůlí.“
Za podobného hovoru vystoupil biskup, mnich a malý průvod na výšinku, která byla lysá a odkud byl nádherný pohled do kraje. Les ustoupil v těch místech utěšeným polím a mezi čtverci vlnících se lánů bylo viděti tu a tam vinice a zídky malých sklípků. V dálce stál hrad a dvě či tři roztroušené osady. Mnicha ten pohled velice potěšil. I zastavil koně, aby se rozhlédl podrobněji. Položil si dlaň k čelu a postál chvíli mlčky a v usmívání.
Když se tak díval, když hleděl se zalíbením po kraji, stáhlo se znenadání jeho obočí a kněz prohodil:
„V Žiči je lidí jako much! Skoro bych řekl, že před hradem leží vojsko.“
Potom znepokojen a s tváří zasmušilou nastražil ucho, aby s vánkem zachytil nějaký zvuk. Ale víte (ostatně velmi mírný) vanul jim do zad. Se strany hradu bylo slyšeti sotva jakési hourání, jež se někdy nese z místa, kde je pohromadě hodně lidí.
„Jsi si jist, že na dnešní den nepřipadá svátek nějakého významného světce?“ otázal se biskup.
„Jsem si jist,“ odpověděl mnich, „že ti zlotřilci poplení vinice! Brána je otevřena. Vidím, že zástupy lidí procházejí dovnitř i navenek. Vidím, že je Žič dobyta.“
Řka to, rozjel se mnich kupředu. Dětmar jej marně zdržoval. Marně jej žádal, aby se nevystavoval v nové