20

prahli žádostí i modlitbou pro Vaše spasení, jak jest pozdvihl Hospodin srdce Vaše, abyste hledali jeho, a ukázal Vám, že netoliko vírou, ale i dobrými skutky sluší sloužiti Bohu. Neboť víra bez skutkův mrtva jest, a bloudí ti, kteří mní, že Boha znají, skutky však zapírají. Neboť nejen od tohoto duchovního stolce žádali jste učitele, ale i od zbožného císaře Michala, aby poslal Vám blaženého filosofa Konstantina i s bratrem, když my jsme nedospěli. Oni pak, dověděvše se, že k apoštolské stolici sluší Vaše země, mimo kánon neučinili ničeho, nýbrž k nám přišli, svatého Klimenta ostatky nesouce. My trojnásobnou radost pojavše, usmyslili jsme poslati Metoda, syna našeho, posvětivše jej i s učenníky, do zemí Vašich, aby Vás naučil, jakož jste žádali, vykládaje Písmo na jazyk Váš. dle všelikého církevního řádu zplna, i se svátou mši, to jest se službou, i křtem, jakož jest filosof Konstantin začal boží milostí. Taktéž když někdo jiný bude moci náležitě a pravověrně učiti, to budiž sváto i požehnáno Bohem i námi i vší apoštolskou církví, abyste snadně přikázáním božím se naučili. Ten pak jediný zachovávejte zvyk, aby o mši prvé čtli epištolu a evangelium římsky, potom slovansky, aby se naplnilo slovo Písma: Chvalte Hospodina všichni národové!… Vy pak, synové milí, poslouchejte učení božího a neodmítejte nařízení církevního, abyste se stali pravými ctiteli Boha, otce našeho nebeského, se všemi svatými. Amen.

Když vešel ten list v známost, a když se o něm doslechla církevní knížata vlašská a německá, vzrostla mezi nimi nespokojenost. Tu přicházel biskup k biskupovi a jeden druhého se tázal:

„Což je dovoleno papeži, aby mluvil tím způsobem? Což nebyly od věků zákony boží vykládány jen jazykem řeckým, nebo jazykem hebrejským, nebo latinou? Což smí někdo beztrestně ponížit a znesvětit slova Písma barbarským jazykem slovanským?“

Vůle papežova byla však pevná. Napomenul přísně reptající biskupy, a aby ukázal lásku bratřím soluňským, obnovil pro Metoda metropoli ve Srěmu. Praví se, že papež chtěl tím svatým úřadem pověřiti Konstantina, který v té době byl již biskupem, ale ustavičné namáhání, daleké cesty, strázeň a útrapa porušily jeho útlé zdraví. I cítil, že jeho sil den za dnem ubývá. Cítil blížící se smrt a rozjímání jej obklopovalo. Poslušen hlasu tichosti, poslušen hlasu pokorného, poslušen vybízení, jež vezdy vládlo jeho duši, poslušen slávy, která se halí v plášť utkaný z prachu a která se sytí odříkáním a jejíž korunou je osamění, odešel tedy Konstantin do kláštera. Zřekl se biskupství. Stal se mnichem a přijal jméno Cyril. To jméno pak je jméno svaté.

Léta Páně 869 naplnily se dny jeho života a Cyril zemřel. I jest psáno o velkém učiteli toto: Blahoslavené rty, jimiž vyplynula na všechny země milost duchovní! Blahoslavené ruce, jimiž seslán jest milosrdný dešt na naše srdce spálená hříchem! Blahoslavené oči, jejichž září slepota naše od nás jest odňata, a jejichž září blahoslavené světlo se zaskvělo!

Zrada Svatoplukova

Mír a přátelství, které roku 864 uzavřel Rastislav s králem Ludvíkem, nemělo dlouhého trvání. Panství velkomoravské stálo totiž králi v cestě a moc Rastislavova bránila mu kráčeti na východ. Kníže (na vzdory Ludvíku) poskytoval pak útulek i ochranu těm Němcům, kteří utíkali před hněvem svého krále, a živil proti němu odboj. I docházelo k bitkám na říšských hranicích.

Někdy se stalo, že překročili pomezí Němci. Tu král slyše, jak podnikli nájezd a jak se zmocnili zboží, se smíchem udeřil po rameni posla, který mu přinesl ty zvěsti. Když se však loupež zdařila mužům Rastislavovým, vraštil král čelo a jeho těžká ruka spočinula na jílci meče.

Tak vzrůstaly příčiny války.

Roku 869 vtrhla vojska německá se tří stran do země Velkomoravské. Syn králův, markrabí Karlman, poplenil krajinu nitranskou a druhorozený Karel pále a stínaje kráčel državami Rastislavovými a pronikl až k Děvínu.

I stalo se, že před tím pevným hradem zlomena byla pýcha franská, a Karel jako kdysi markrabí Karlman a jako Ludvík v údivu a s tísní zřel k nedobytné skále. Jeho vojsko leželo před Děvínem po řadu dní bez válečného skutku. Frank Karel opět čekal. Opět prodléval s útokem a tomu váhání odpovídal s hradu posměšný křik.

Vposled, neodváživ se ani udeřiti na hrad, Karel odtáhl a Děvín, o němž bylo psáno, že jest sama skála a sama výšina nezasahnutelná, Děvín a jeho pán Rastislav učiněni byli vítězem.

Potom, když země byla prosta nepřátel a když se vracel mír, roznesla se sláva Rastislavova a slynul jako kníže nepřemožitelné. Byl pozdravován na všech svých cestách, byl ctěn a milován a menší knížata, jež vládla v krajích po říši Velkomoravské, poslouchala jej a klaněla se mu.

V patách velikosti kráčívá však závist. Dotkla se duše Svatoplukovy, zahalila ji ve svůj plášť a proměnila všechno smýšlení Svatoplukovo. Odtud nenáviděl kníže nitranský Rastislava. Pýcha rozdmýchávala ten palčivý cit, pýcha