109

Když tedy Soběslav slyšel prosby, aby se vrátil, a když mu poslové vypravovali, jak selský lid v dobrém a s milostí vzpomíná na své kníže, vzcházelo v duši Soběslavově vždy silnější a silnější přání zhlédnouti Čechy. Vposled pokynul družině a řekl;

„Já, Soběslav, kníže a dědic práv bratra prvorozeného, mám vás, své sluhy, a všechny, kteří sloužíte v mé družině, abyste se chystali na cestu, neboť je vůle obecná, která (jak chci věřiti) neodporuje vůli boží, abych se vrátil a ujal se věcí českých. Kdyby mi cestou vzešlo nějaké znamení jiné a kdybych mohl uhodnouti, že podle úradku božího i nadále mám trávit čas ve vyhnanství, chci neprodleně odejít z Čech a žíti v cizích končinách. –

Teď však sedlejte koně, utáhněte podpěnky a přehoďte přes čela hřebců ohlávky.“

Co kníže řekl, bylo rychle vykonáno a Soběslav se vydal se svou družinou na cestu. Jeli podle vod, brali se po širokých cestách, překročili pohraniční hvozdy a vítáni selským lidem stanuli vposled ve staré vlasti. Tu se sbíhali ti, kdo od jitra do setmění pracují na polích, i ti, kdo byli vyhnáni ze svých usedlostí zpupnými purkrabími, i ti, kdo nemohli platit daň z míru či berně jiné a kteří musili opustit své statky. Ti všichni se shromáždili kolem Soběslava a jejich počet vzrůstal víc a víc.

Zdice

Dříve než Vladislav odešel na křižáckou výpravu, ustanovil zemským správcem svého bratra Děpolda. Děpold se o svěřenou zemi staral dobře, hubil loupežníky a trestal je. Tak se stalo, že cesty byly všude bezpečné. Kupec opět mohl bez starosti hnát své soumary hvozdem, žena bez bázně mohla kráčeti po stezkách, žid mohl chřestit v sáčku stříbrňáky a přece živ a zdráv donesl svůj poklad z pomezí až na pražský trh. Děpoldovi oděnci křižovali mezi osadami i po lesích a jejich bdělosti nezůstal utajen ani skutek Soběslavův. Sledovali kněžice, kráčeli mu v patách, a když přezvěděli, jaká je jeho síla a kolik lidí spává v jeho táborech, vypravili na pražský hrad posla, aby vyjevil všechno, co byl zhlédl. Posel stanul před Děpoldem a poklonil se mu a pravil:

„Nedomnívej se, kníže, že proradnost pozbyla síly, a nedomnívej se, že spí. Kníže, jehož rod byl zavržen velmoži a bojovníky, kníže, který přiklonil své srdce k sedlákům, a který byl pro svou lichost vyhnán, se vrací. Vrací se, táhne s prosťáčky a jeho voj se blíží a vzrůstá.“

Když posel domluvil, kázal Děpold udeřiti do bubnů a kázal zvoniti na veliký zvon, aby se shromáždila čeleď i bojovníci.

Nedlouho potom vyjíždějí všichni z hradu. Jsou dobře ozbrojeni, mají roucha jedné barvy a proklínají selské kníže.

Děpold, který je nejvíce rozhněván, jako by rozmlouval se Soběslavem, mluví pak sám k sobě: „Tu radu ti dal zlý duch. Zlý ďábel ti našeptává, aby ses vracel v knížetství a v blízkost pražského hradu, ale andělé a matka boží stojí na straně práva.“

Tak mluví Děpold s vysokého sedla, tak hovoří a umlknuv, naslouchá mínění svých společníků.

Děpold a jeho zbrojenci směřují ke Zdicím. V těch končinách je dvorec věrného Ojíře, který byl na knížecím dvoře komorníkem a který později běhával podle ostruh Vladislavových. Vyplatil se z potupné služby, stal se sedlákem a nyní hostí ve svých zdech Soběslava.

Nastává noc. Vojsko Soběslavovo spí, ale kníže doposud prodlévá se sedlákem u stolu. Chce mu poděkovat za oddanost, chce mu položit dlaň na rameno a chystá se mu říci: Pomsta je v rukou božích, ale právo spočívá v meči. Pojď, starý sedláku, tvůj pán se ujímá vlády a skytne ti místo po svém boku. Budeš pospávat v síních jeho hradu, budeš jísti jeho chléb a v bitvách budeš v jeho blízkosti.

To, či cosi podobného, chtěl Soběslav právě vyslovit. Již vstal, již pohodil lžíci, již ta lžíce zazvonila o okraj misky, již otvíral ústa. Ale v té žalostné chvíli se ozvalo houkání a tři sta oděnců na koních a dvojnásobný počet chasy pěší prolomilo vrátka selského dvora. Přehoupli se přes nízkou ohradu, svalili zídky, vnikli do světnic.

Ach, běda! Štít před hlavami, mohutný meč v ruce, stínají a bijí a hrstka sedláků s knížetem marně se bude bránit.

Tak byl Soběslav jat a uvězněn. Děpold vsadil knížete do jedné z věží pražského hradu. Byla nejpevnější.

Podobala se jámě a všechen její prostor byl naplněn úzkostí. Tma houstla pod jejím krovem, tma stoupala vzhůru od země až k okénku, které se zužovalo navenek a bylo malé jako netopýří škvíra. Vězeň lehal a vstával v temnotě. Úder zdi odpovídal jeho zoufalosti a jenom vlhkost kamene mohla svlažiti jeho čelo. V té samotě, v tom přívalu nezměrného času, zaslechl Soběslav někdy zvon a tu se k němu snášela naděje. Zdálo se mu, že skrze silné zdivo zří lid oděný v režný šat sedláků. Poznával ty šlechtice bídy, jak v dlouhém průvodu krok za krokem se sunou k chrámu, aby se poklonili ostatkům. Napínal ucho, chtěje zachytiti jejich zpěv a rachání a