69

ústech a mužové s rukama zkříženýma se mu klaněli.

Když průvod došel do chrámu, který byl hrobem Vojtěchovým, zachvátilo podobné nadšení všechno vojsko. I vstali velmožové a v úchvatu, který se podobá severáku, vrhli se k oltáři, za nímž bylo pochováno světcovo tělo.

Vrhli se tam, padli k tomu zdivu a jejich mysl trnula žádostivostí a chvěla se, jako se chvěly jejich údy roztřesené strachem a touhou.

Vida tu chtivost, vida to nesmírné zapálení, jež bylo stejnou měrou svaté jako hříšné, prodral se biskup Šebíř k oltáři a smýkaje smělci nejodvážnějšími a odsunuje ruce již již rozchvacující zdivo, jal se jim domlouvati a napomínal je a křičel jim do uší:

„Kajte se! Kajte se ze svých hříchů! Odřekněte se ošklivostí, které se ošklivily tomu muži přesvatému! Prodlete tři dny na modlitbách! Teprve potom bude vám dovoleno otevříti svatý hrob!“

A vypravuje se, že velmožové ve svém rozplamenění pranic neslyšeli. Vypravuje se, že si zacpávali uši, aby k nim nedolehlo jediné slovíčko a že jako zběsilci drásali zdivo a že pohnuli úhelným kamenem hrobu.

V té chvíli byli prý zbaveni zraku. Nemohli promluvit, síla opustila jejich údy a potáceli se sraženi strašným děsem.

Ochromení trvalo tři hodiny.

Když pominulo, promluvil opět biskup a přiměl nešťastníky, aby poklekli a setrvali na modlitbách. Po vykonaném pokání slibovali a hlas knížete Břetislava ve svatém přísahání se střídal s hlasem biskupovým.

I pronesl kníže rozkazy, pokud jde o manželství a o jeho pořádek a o zachovávání věrnosti. Dále mluvil o vrazích a o soudech a dále o pohřbívání mrtvých i o krčmách i o všech nepravostech, které se zahnízdily v českých zvycích. Sotva pak řekl věc jednu a sotva vysloviv ji umlkl, ozýval se biskup, řka:

„A ta věc a ten slib budiž stvrzen! Staň se ve jménu božím a klatba mechť postihne ty, kdo by nedbali toho ustanovení!“

Když pak vykonali slib nejslavnější a když jejich duše byla očištěna, biskup zvolna a lehounce pobořil hrob. Tu bylo zříti tvář svatého Vojtěcha a zástup v nesmírném nadšení padl na kolena. Cit zbožnosti nížil hlavy klečících velmožů a tak připomínali žitniště, po němž přechází vítr.

A jest psáno, že vykonav dílo, které si usmyslil (to jest navrátiv moci české stará území a získav území nová), vešel Břetislav do Prahy.

Když se přiblížil, vytáhlo mu prý v ústrety přemnoho duchovenstva a všechen lid. I pozdravili knížete a rozestoupivše se, takto se uspořádali:

Kníže s biskupem kráčeli v čele průvodu a nesli na ramenou milostné tělo Vojtěchovo. Za nimi se brali opatové s ostatky umučených bratří. Potom Šli arcikněží s tělesnou schránkou arcibiskupa Gaudentia a dále dvanáct vybraných kněží, kteří jen s velikou nesnází pozvedali Měškův zlatý kříž. Na pátém místě byly vlečeny desky, které Břetislav zdvihl se země před hnězdenským oltářem. Deska největší, hojně ozdobená drahými kameny, křišťálem a jantarem, byla pak pět loket zdéli a deset pídí zšíři.

Ke konci dlouhého průvodu jelo přes sto vozů. Přivážely ohromné zvony. Přivážely všechny poklady Polska.

Ale stalo se, že vyzáblá pravice udavačova uchopila plášť Břetislavův, který byl utkán ze štěstí, a že jej strhla.

Stalo se, že stížné poselstvo polské dorazilo do Říma a směšujíc pravdu se lží, naříkalo před papežem i před sbory, kteréž prodlévají v blízkosti náměstka Ježíše Krista.

Stalo se, že všichni ti, již vládnou právy církevními a spravují řád křesťanský, se zděsili za řeči, která stavěla na odiv hříchy Břetislavovy i opovážlivost a běsnění jeho zbrojenců.

V té stížnosti ani biskup ani český kníže pranic nevěděli. Žili u velikém důvěřování. Radovali se ze zdaru díla, chtěli je dovršiti a v té snaze vypravili k papeži poselstvo se žádostí, aby povýšil pražské biskupství na úřad arcipastýřský. Věc byla podle jejich rozumu nasnadě, neboť očekávali, že výsada, kterou ostatky Vojtěchovy propůjčovaly Hnězdnu, přejde také s tím tělem v nové sídlo. Věřili, že se stane po právu, když pravý hrob mučedníka bude oslaven touž mocí, kterou přivodil hrobu dočasnému.

I svolal tedy kníže několik mužů a předříkav jim, co by měli mluviti, odeslal je k papeži.

Dříve však, než opustili Prahu, on i spanilá kněžna ve shodě a v radě důvěrné vybrali množství pokladů nesmírné ceny a rozdělili je do truhlic. Byly to kříže a náhrdelníky a prsteny východního díla a řetězy a zlato v kusech. I dotýkaly se prsty kněžniny těch kusů a uspořádaly je v takový souzvuk, jaký si žádalo důstojenství kardinálské a