„Učiním, aby rozvaděné rody spojoval mír. Vytrhnu ze sváru ty, kdo s druhými se přou a budu stříci váš meč a vaši pravici. Budu dohlížeti na všechno vaše konání, a abych vás dobře střehl a k bázni a poslušenství přidržoval, vystavím hrad, který bude mocnější nade všechny hrady. I káži vám a s naléháním pravím, abyste nařídili svým otrokům a své čeledi svážet kamení k tomu hradu. Nechť prací svou a podle rozumu jatého mnicha dají vyrůsti zdi, která je tak pevná jako dvojnásobný val nasypaný a dvojnásobná hradba trámová!“
To Boleslav řekl, když chtěl však mluviti dále, srazili se ti neveselí hosté s křikem a s houkáním v tlum a stáli proti knížeti. I vychvátil Boleslav meč z ruky člověka, který mu byl nejblíže, a řekl:
„Jako se rozlišuje otrok od lidí svobodných, jako jsou rozdílové mezi těmi, kdo vedou válku, a těmi, kteříž přidržováni bývají k práci, jako je jinak ctěn člověk urozený než člověk rodu nepatrného, tak já jsem kníže vyvýšené a rozkazuji vám, lidem drobnějším. Rozkazuji vám a mečem zahubím každého, kdo mluví proti mně.“
Když kníže umlkl, bylo slyšeti praskání hořících polen a ropot a přidušené hlasy. Tu obracel se přítel k příteli a radil se s ním. Jeden svíral pěst, druhý trhal opaskem, třetí zíral do země a všichni vážili počet svých sil a počet lidu Boleslavova. Všichni toužili po bitvě a všichni váhali pozvednouti meč. Všichni váhali, ale jakýsi starý muž, který nashromáždil hojně majetku a byl velice bohat, bez bázně přistoupil k Boleslavovi a stanuv před ním, proklel jej. Řekl strašná slova, odepřel mu poslušnost, ale dále chtěl mluviti smířlivě. Chtěl mluviti o svých synech, kteří milují Boleslava a přináležejí k straně válečné. Chtěl ukázat na jejich doufání i lásku nepřetržitou, ale Boleslav nepopřál mu času. Udeřil ho a tak namísto šťastné řeči vydral se z jeho chřtánu jen chropot a zasípání.
I padl na tvář. Byl zasažen čepelí Boleslavovou. Byl zabit.
Potom utišili se mužové rozhněvaní. Potom Boleslav odhodiv meč pozvedl z ohniště planoucí poleno a vmetl je pod trámoví krovu. Potom kázal zapáliti to staré hradiště. Hořelo po dva dny. Shořelo na prach a učiněno jest místo pro stavbu hradu kamenného.
Když pak nastalo jaro, sešli se přemnozí otroci, aby pracovali o díle Boleslavově. Byl to lid knížete údělného i lid z okolních sídlišť. Byli to i otroci mužů kdysi nespokojených, kteří teď v pokoře plnili vůli Boleslavovu.
A dále? Jaké jsou ostatní skutky Boleslavovy? Jak si ten kníže vedl, když se stal svrchovaným pánem?
Na podobné otázky odpovídá jen mlčení, neboť nižádný letopisec nezaznamenal příběh Boleslavův od počátku a vše, co ten kníže konal do smrti Jindřichovy, zůstalo skryto. Snad vedl Boleslav s Němci válku. Snad sjednal s králem mír. Snad obrátil všechnu svou mysl a celé své chtění jen k tomu cíli, aby sjednotil zemi a muže vládnoucí kmenům přivedl k poslušenství. Věc je nejistá. Každý o ní jinak smýšlí a každý jen podle vlastní vůle obnovuje obraz vévodův. Ten obraz se pak podobá zurážené soše. Podobá se postavě, jež byla vytesána mohutnými údery kladiv. Její rameno pravé směřuje vpřed a její rameno levé se pozvedá vzhůru, avšak nikdo nezří ani paže, ani lokty, ani zápěstí. Nikdo nepoznává znamení toho pohybu, nikdo nepoznává leč vzmach a prudkost, které jsou vklety v ten pouhý pahýl údů.
Když minul čas, který je zapomenut, a když smrt odvedla krále Jindřicha, uvázal se v panování nad říší německou Ota. I stalo se (jakož často bývá při změnách na vladařském stolci), že mladému králi vzešla přerůzná nesnáz. A tehdy se opět vzbouřili Slované polabští. Tehdy udeřili Rataři na vojsko německé a s nimi stáli bojovníci stodoránští a všichni, kdo žili v naději, že vychvátí meč z ruky nepřátel.
Boleslav zvěděv o králově tísni dal znamení, aby se vojska shromáždila před hradišti, a poslal rychlého posla v končinu své matky. Přál si, aby posel nebudil přílišnou pozornost a aby jeho průvod nebyl veliký. I vyrazili na cestu jen dva jezdcové; urozený muž a pacholík, k němuž se víže zvláštní vypravování.
Když posel a jinoch odjeli, hnul se i kníže k zemským hranicím. Kráčel od hrádku k hrádku, hleděl na vojska, která se shromažďovala, a rozkázal, aby jejich menší část vešla do míst opevněných a část větší se skryla po lesích.
Vykonav svou opatrnou práci a skončiv přípravy k tažení válečnému, čekal kníže na návrat posla. Čekal po deset dlouhých dnů, byl netrpěliv a často nemoha ani spáti, ani prodlévat na jediném místě, uprostřed noci přikázal sedati na koně a uprostřed noci vyjížděl zhlédnouti zbrojný lid. Hnal se loukami, projížděl lesíky, stoupal k horám a s houkáním vrážel v ležení svých lidí. I rozveselil se, když nalezl bdělou hlídku, a hlasem se smával, když lučištníci napínali tětivu a když vzlétl oštěp, aby ho zabil. Taková byla jeho kratochvíle. A jenom koně popásající se na pastviskách podle táborů a jenom lov a zápolení napodobující válku skýtalo mu stejné potěšení a libost stejně příjemnou. Tak v dobrém rozmaru uplynula, knížeti doba čekání. Sotva pak nastal den jedenáctý a sotva se rozbřesklo, letěl k hrádku Boleslavovu jezdec. Byl vpuštěn těsnou branou a vkročiv do jizby knížecí řekl:
„Pane můj, Boleslave, z půlnoci jde houfec lidí, kteříž jsou jinak oděni, než bývá náš lid.“