86

„Kosmas,“ řekl, „je mezi kněžími pravý velmož. Má důchody, o nichž se vám, hňupům a hřbetům, ani nezdá! To je jistá pravda a nevím, jak bych vám to řekl určitěji. – Nyní, když to víte, vraťme se k tomu, co jsem již nadhodil.“

„K čemu?“ otázal se uprchlý otrok.

„K radě,“ odpověděl mnich a pokračoval:

„Má-li jeden muž příliš mnoho statků, a druhý jen prázdnou hubu, musí si ten člověk hladový počínat tak, aby (neurážeje Boha a bez nějakého těžšího hříchu) přišel k soustu. Jak to chcete zařídit? Kosmas vám prý dal najísti, když jste mu vypravovali staré básně. Přisámbohu, mám dost rozumu, abych si dovedl představit, jaké nesmysly jste mu předkládali! Vidím totiž a nabývám přesvědčení, že navzdory stáří, jež vás zkrušilo, jste lidé prostní a velice přihlouplí. Neuštědřil bych vám ani hrst pšenice za žvást, kterým jste toho urozeného pána častovali. To je moje mínění. A pokud jsem mohl viděti, shoduje se s míněním kanovníkovým, neboť Kosmas vás nechce již poslouchat. Vyhnal jednoho po druhém, dal vám naložit na hřbet výprask a měl pravdu!

Jářku, pozor! Teď jsme u toho, co chci říci: znám, přátelé, tři anebo pětkrát dvacet krásných příběhů, které vám budu vypravovat. Udělám to nezištně. Nechci od vás nic, než abyste si je zapamatovali a abyste je pěkně opakovali před panem kanovníkem. Slyšíte? Jářku, za každý mi budete dlužni kuře nebo penízek, za který bych si to kuře opatřil.“

„Ani zdání,“ odpověděli mnichovi soudruzi, „ani zdání, co tě nemá, nešťastná hlavo! Kosmas neplatí tak, jak si myslíš! Dáme ti čtvrtou část toho, co dostaneme.“ A na tom zůstalo.

„Až mi příběhy dojdou,“ řekl k závěru mnich, „obrátím se na jakéhosi žida, který dovede vypravovat o prorocké kněžně Sibyle a o východních panovnících a o tisíci věcech, které jsou v našich končinách zcela neznámé.“

Když skončili rozhovor, obrátili se starci i mnich k muži, který ležel v posledním tažení. Jeho dlouhá a zvířecí hlava spočívala na mnichově pláštíku. Ležel bez hnutí, ale oční víčko se mu zachvívalo dotykem nějakého neviditelného prstu.

„To jest,“ řekl mnich, ukazuje na starcovu tvář, „zachvívání, které způsobuje světlo u nebeského trůnu. Běda duši, která hřešila! Běda té začernalé holubici! Vidím, že má peroutku urousánu, vidím, že má zobáček pošpiněný nějakým hanebným kalem, vidím, že má jediné bílé místo a to jest to místo, kam skanula voda svatého křtu. Ach, kéž by se ta duše pokřtěná postavila tak, aby, až slétne na rajský strom, padalo světlo na bílou skvrnku! Kéž by nebeský jas způsobil, aby Kristus mohl přehlédnouti peří černější!“

Když mnich dospěl v řeči až k těmto slovům, zdálo se, že stařec chce něco říci. I nastražil mnich ucho a přiklonil se až k jeho ústům. Snažil se zachytit aspoň slovíčko. Ale stařec mluvil hlasem umírajícího a zvuk jeho řeči zanikal v chrapotu a pomlkách.

O čem však chtěl mluvit?

To je nesprávná otázka. Nechtěl již pranic, ale duch, který se svářil s tělem a který si hledal cestu, kudy by vyrazil a kudy by se vznesl, dal ve svém tažení poslední popud jazyku a pohnul jím, aby se poznovu prohřešil pohanskou řečí. I mluvil stařec nevolky a jen po staré paměti opakoval to, co mu utkvělo v mysli. Mluvil o háječku s modlami. Mluvil o líbezném místě, kde je cítiti dým a kde se zelenají vysoké kužele modřínů. Mluvil o hoře, jež sluje Třeštibok a jež se zvedá nad ramenem Vltavy pouhý den cesty proti proudu a jen několik málo kroků od soutoku té řeky s řekou Sázavou.

Tam někde v končině Ostrova a v končině Hradiska byl starcův domov.

I zdálo se mu, že stoupá opět k hoře Třeštiboku. Zdálo se mu, že slyší zpívání a táhlý hlas pohanského kněze, zdálo se mu, že zahledá poskoky kozičky, která má býti udávena, a mluvil o tom božišti. Sláva Ježíšova zůstávala mu zastřena ještě v hodince smrti.

„Ach,“ vzdychl mnich, „vedle jeho úst leží udička. Stačilo by, aby ji uchopil a aby silně stiskl a aby silně uvěřil. Co však ten starý hlupák činí? Pohrdá vnadidlem a jeho hříšná huba chňape po ohni. Vidím, jak se za to bude křivit v mukách, vidím, jak kapička vody, kterou jsem vylil na jeho čelo, po věky (aniž by se ovšem vypařila) bude syčeti. Jen ona svlaží pekelný žár, který jej bude páliti po celou věčnost.“

Řka to, napínal mnich uši, aby mu neuniklo, o které krajině pokřtěný pohan mluví. Věděl totiž, že na starých božištích bývá ukryto bezpočet předmětů, které jsou někdy z vzácného kovu. Byl tedy dychtiv zvěděti, kde leží řečený Ostrov a kde je skála pojmenovaná Třeštibok. To se mu vposled podařilo. Pochopil, že jde o ostroh, který je sevřen proudem Vltavy a řekou, která se nazývá Sázava.