Když poklekli a když se utišil jejich nářek, promluvil stařec tak, jak káže zvyk.
„Cítím,“ řekl, „že můj čas se naklání a vyprošuji si od Boha, aby moje hříchy nebyly váženy přísně a abych aspoň koutkem svého oka zhlédl ráj. Budou mi na překážku moji hříchové a bude mi ku pomoci maličko skutků dobrých.
I rozpomeňte se, až moje duše bude stoupat k trůnu Soudcovu, že jsem vás uvedl v známost pravého Boha. A dále, že jsem učinil, aby vaší rukou prořídl les plný ohavných bůžků, a že jsem vymycoval z vašich srdcí zlé zvyky a že jsem vás sytil a trestal ve jménu Pána. I žijte v bázni před Bohem a v poníženosti před tím, kterého ustanovuji, aby vám vladařil.
Tobě pravím, synu, aby ses ujal zboží otcovského a abys dobře a správně podle pravdy platil desátek z každé nové kolébky otrocké, i ze stád přibývajících o jehňátko, i z dobytka. A dále, abys věrně odváděl zličskému pánu to, co máš odváděti; to jest dvanáct slepic a deset hrnců medu rok co rok.“
Řka to, obrátil se stařec k zástupu a hledal mezi muži dospělého věku toho, který kdysi přišel do bídné chýše jako pacholík. Když jej spatřil, pokynul mu, aby přistoupil blíže, a položiv mu ruku ma rameno řekl:
„Tobě, kterému jsem vštípil nevídanou dovednost vládnouti dlátem, tobě udílím svobodu a zprošťuji tě otroctví a činím, abys mohl žíti na půdě svého pána anebo kráčeti, kam se ti zachce. A to jest věc závazná a platná pro tebe i pro tvé dítky. Zbavuji tě dědičného otroctví a konám to v důvěřování, že vyplníš počet všech dnů svých prací, která se líbí Bohu, a že dokončíš podobu kříže, kterou jsem sám nemohl dokončiti pro věci časné a pro péči, s níž jsem se staral, abych rozmnožil statek a rozhojnil zboží.“
To vše bylo řečeno před mnoha lidmi a tak silně, že to kdekdo mohl slyšeti. Odtud však hlas starcův slábl.
I přiložili mu jeho symové a ženy těch synů na ránu pavučiny a listí, na něž prý skanula krev prvého mučedníka, svatého Štěpána. Ale buď že listí nebylo trháno v pravou chvíli, nebo že úradek boží byl jiný, stalo se, že krev neustávala vytékati z rámy. I zaschl ten ručej teprve v okamžiku, kdy se starcova duše oddělila od těla.
Nějaký čas po smrti svého pána vstal člověk, který po dlouhá léta žil ve dvorci řečeném Poustka, a vyšel s dítkami i se ženou, aby si hledal jiné sídlisko a aby vzdělával pustou zemi. Šel do vnitra lesa a utábořil se na jakýchsi lukách poblíže vod. Ale protože se mu všeho nedostávalo a protože nemaje ani krav, ani býků, ani koní, mohl jen mělce orati, byl nuzně živ a mořil jej hlad. I naučil se odstřelovati kachní hejna a hejna divokých hus, ulovil smečka a jindy černou zvěř, když však nastaly špatné dny zimní, nemohl se již nasytiti a mráz zkrušil jeho údy. Potom strádáním a divnou nemocí zemřela mu žena a dále dvě dcery a syn. Když poslední z jeho dospělých dítek se nevrátilo do chýše, a když osaměl s pacholetem, přepadlo jej toužení po jídle v osadě, která slove Poustka. Prahl po tom, aby směl jísti s otroky, a kudy chodil, tudy přemýšlel, za jakou záminkou by se mohl navrátiti. V ten čas udeřil mráz. Starcova chýše zapadala sněhem a přicházeli k ní vlci. I vzal ten hladovějící člověk oštěp a křesadlo a luk a vydal se se svým synkem na cestu. Když prošli les a když se octli na pokraji lesa, a když se kůže na jejich bedrech pokryla krupkami ledu a když jim z nohou tekla krev a když jejich krpce byly zůstaveny někde v smrčinách, padl stařec do sněhové závěje a pravil:
„Synu, pachole, nalámej něco chrastí a vykřesej oheň, neboť nemohu jíti dále. Jsem na konci svých cest a zemru.
Zde, v téhle končině, stál dvorec, ale vidím, že je tu prázdné místo a že ten dvorec lehl popelem.“
Jinoch rozdělal tedy oheň a přivalil sníh na starcovy údy. Zdálo se, že propuštěný otrok zemře. Spánek tížil mu víčka a sem stavěl mu před přivírající se oči les zalitý sluncem. Zřel malé dítky, které se válejí před prahem chýše, zřel srnu, jíž uchází krev z dobré rány, a cítil teplo jejího dechu, cítil teplo, které stoupá jeho žilovím, cítil něžný a hřejivý dotyk její útroby a zdála se mu, že zanořuje loket do jejího břicha.
Zatím pachole naneslo kupu chrastí. Zanítilo oheň a oheň plál a byl daleko viditelný.
Tehdy spatřili jej otroci z dvorců a šli k svému pánu a řekli:
„Pane, na pokraji lesa plane hranice.“
„Jděte k tomu ohni!“ odpověděl muž, který byl synem samotářovým a který vládl ve dvorci a spravoval otcovský statek.
Otroci tedy šli a přivedli pachole i starce, jehož nohy zbělely mrazem.
„Já,“ řekl ten člověk, když se mu navrátila řeč, „jsem muž, který byl zproštěn otroctví. Odešel jsem po smrti tvého otce se syny a dcerami, abych lovil v lesích, ale moji synové jsou mrtvi a já jsem pozbyl síly a nemohu loviti a moje políčka rozryla černá zvěř. Zemru co nevidět, a abych zemřel pokojmě, jest mi dokončiti dílo, které mi uložil svatý muž. Přináším si dláto i sekeru. A protože ruce starcovy jsou dovednější než ruce jinocha, bude