lesklou zbrojí a barevnými plášti.
Když se to stalo, když se zbrojenci shromáždili na pražském nádvoří a brána byla dokořán, přišel ke knížeti člověk, kterému bylo jméno Pacholík nitranský, a snažně prosil, aby mu Boleslav popřál kráčeti v průvodu a aby ho nezapuzoval. Kníže přihlédnuv viděl, že si pacholík drží ruku před ústy, že je sláb a že je nenáležitě obléknut, ale v té chvíli mu bylo zatěžko odpírati prosbám a svolil. Tak se vydali všichni na cestu.
Nastávalo právě jaro. Vlahé páry vystupovaly ze země a déšť a opět sluneční svit se střídal. Věru, chochol pištců a plášť Boleslavův nastokrát promokl a oschl, než dojeli. Cesta knížecího průvodu trvala málem tak dlouho jako cesta otrokáře arabského, kterýž projel panství Boleslavovo a s úžasem vypsal jeho rozlohu. Počet dní té cesty byl dvacet a jeden. Když jeli den devatenáctý a když se blížili k řece, která slove Odra, rozpomenul se Boleslav na pacholíka a zachtělo se mu slyšeti jeho hlas. Dal jej tedy zavolati a s netrpělivostí se ptal:
„Kde je můj pacholík a proč nepřichází?“
Tu přistoupil ke knížeti člověk útrpný a pokloniv se řekl:
„Kníže, jsou lidé, kterýmž namáhání prospívá, a jimž prudký vítr činí potěšení, a kteréž rozraduje mráz i úpal. Jsou lidé, kníže, kteříž jezdí na divokých koních, a ty koně je poslouchají a skáčí pod nimi ukroceným krokem a zticha řičí. To se týká tebe, kníže. Ty trhnutím ruky vedeš svého hřebce do nebezpečenství a nikdy tě nezasáhne stín bázně a nikdy tě nepřikryje ani cípek toho stínu. Jdeš, rozdáváš rány a opět udílíš milosrdenství a jednáš jako meč v ruce člověka opatrného a bez bázně. Takové jsou tvoje obyčeje. Ale pacholík, o němž se ti zlíbilo slyšeti, je člověk, kterého zraňuje ostrý vítr, a který usíná cvakaje zuby. Strach sedí na jeho koni. Strach jej objímá, strach se tiskne k jeho hřbetu a dýchá mu v týl a ohnutou levicí svírá mu hrdlo. Ty jsi stár a síla tě neopouští. Smrt před tebou uhýbá, ale jeho rve za plášť. Sahá po něm. Její skřek ohlušil mu ucho a pacholík jde jako ve snách.“
I podivil se Boleslav těm slovům a obrátiv koně jel proti směru své cesty. Daleko před jakýmsi brodem zastihl dva loudající se jezdce, kteříž opírali člověka třetího. I přistoupil blíže a poznal, že člověk zemdlený je pacholík a že není ani živ, ani mrtev, ale že má mysl obluzenu a mluví jako žena nepřítomného ducha. Tu rozkázal spřahnouti dva koně a dále rozkázal, aby sluhové rozestřeli mezi spřežení plášť a upevnili jej na řemenech. Potom dal umírajícímu člověku spočinouti v tom plášti a zvolnil krok celého průvodu. Když se to stalo, navrátilo se ubožáku vědomí. I zavolal kněze, a když se kněz schýlil k jeho ústům, řekl mu ten umírající člověk:
„Modli se modlitbu díkučinění a chval Boha, že mi bylo popřáno vykonati vše, po čem jsem toužil, a že jsa těla slabého a paží slabých i chabého srdce přece jsem ke konci dovedl dílo svých myšlenek a chtění.“
Potom ti, kdo slyšeli pacholíkovu řeč, pohlédli na sebe a tázali se, co ten člověk vykonal a jaký je jeho majetek.
Zdálo se jim, že se chvástá, neboť známo bylo, že neměl ani statku, ani ženy, ani dítek, ale že z milosti knížete jedl a ve věku dospělém živ byl jako pachole.
Když pak uplynula chvíle ticha, ozval se poznovu člověk umírající a řekl:
„Díky Ježíši Kristu, kterýž svolil, abych směl obrátiti tvář knížete k zemi východní, a který kyne, aby kníže měl péči o tu zemi. Již se neděsí člověk v rovinách, ani člověk v zemi horní, ani v končině řek moravských; již se neděsí, ale bezpečen jest se svými stády. Již se neděsí, již nepřebíhá, již nepřenáší nemluvňata, ale trvá na svých místech. Trvá v bezpečí. Střehou ho hrádky, střeží ho cesta upravená, střeží ho kníže, hrad nejbezpečnější. On jest jako přemocné vojsko a já a všichni, kteříž se mně podobají, jsme jako pouhý stín. Ale stalo se, že kníže kráčí tím stínem.“
I nevěděl kněz, co by chtěl pacholík říci, a připomenul mu, že mluví naplano. Ten pak řečený pacholík cítě mrákotu, která padá v hodince smrti, chtěl spatřiti naposledy svého pána. Pozvedl se a tu uviděl knížete, jak vrhá do veliké výše obušek a jak jej opět chytá. Zřel divokého hřebce a vlající hřívu i vlasy Boleslavovy poletující ve větru. Zřel, jak kůň skáče se svým jezdcem, a slyšel jeho pořehtávání. Zřel poskok koně a nepohnutou postavu, na niž se sype zdar jako záře.
Potom klesl ten pacholík a vydechnuv jméno Boleslavovo zemřel. I jest pohřben na místě své smrti.
Když pak kníže překročil řeku a když se blízko pomezí své říše setkal s knížetem polským a se svou nejmilejší dcerou, radoval se s nimi a smích a veselí uvedly v zapomenutí smrt pacholíkovu.
Biskupství
Příčiny proměn dlouho uzrávají a doba převratná, jakkoliv bývá poznamenána tím, co nadchází, přece poskytuje věcem starým i čas i sílu, aby se před svým koncem naplnily nejmocněji. Když se tedy k zemím českým blížilo křesťanství, a když známost jediného Boha a zákonů se opovídala, zvedlo se divoké dychtění po životě časném.