123

je pánem jeho lásky, nachází přívržence i v té nezměrné bídě. Ojíř je jeho utěšitelem a vymlouvá mu jeho vinu a hledí ji umenšiti.

„Můj pane,“ praví, „rozpálil tě hměv, ale nečinil jsi nic hroznějšího, než činí panovníci uchvácení pomstou. Vše, co bylo vykonáno podle Dunaje, děje se i v končinách italských a po všem zemském okrsku. Kdyby za ždibec ohně a pro pár utýraných nepřátel byli vládcové vrháni v prokletí, byly by v chrámech královské lavice prázdné a ani jeden panovník by neslyšel mši svatou. – Nemysli na papeže, kníže, neboť klatba není trest za hřích, ale nástroj a zbraň tvých nepřátel. Nepřeháněj tedy pokání a obrať svou mysl k Bedřichovi Českému a dále k Oldřichovi, který se notně změnil a který s tebou špatně mluvívá.“

Při těch slovech se starost Soběslavova zdvojnásobuje. Zná smýšlení Oldřichovo, ví, že ztratil jeho přízeň. Chce ho přemluvit a posílá pro něho vybrané posly.

Kníže přijal pozvání a vydává se do Prahy. Přijíždí na hrad, ale nepřišel jen se sluhy: provází jej ozbrojený sbor.

Vojáků není mnoho, ale neodkládají zbraň, spí snad ve zbrani a nikdo z nich nepromluví ani slovíčko se Soběslavovými lidmi. Tváří se nepřátelsky.

Zatím knížata zasedla k radě a Soběslav oslovil svého bratra a řekl:

„Sedím na stolci, který jsi mi přisunul a dlouho u věrném cítění jsem byl spojen s tvou duší. Kéž by nás Bůh a Panna Maria nikdy nerozloučili, kéž bych věděl, jak se ti opět zavděčím!“

„Ještě včera,“ odpověděl Oldřich, „jsem ti podal ruku, dnes ti ji nepodám. Zavazuje mě k tomu přízeň císařova a věrnost, kterou k němu chovám, a vposled tvoje skutky. Mám špatné zprávy, kníže. Nechtěj, abych vypočítával věci starší; je dost na tom, co se právě přihodilo a co ještě doznívá jako zvon, v nějž někdo udeřil.“

„Jsi rozhněván bez dobrého důvodu,“ řekl Soběslav, „a mluvíš jako žena, které nějaký udavač našeptal lež. Copak máš na mysli? Snad to, že jsem dal zjímat tvé zbrojence? – Pah, bylo jim zima ve stanech na nádvoří a meč je studil do stehen. Až budeš odcházet, pustím jednoho po druhém, aby tě dohonili těsně před branou.“

Slyše, že věc, která se mu donesla, je pravdivá, škubl Oldřich svým opaskem a potom si stiskl vlastní ruku tak silně, že mu zapraskalo v kloubech. Byl rozvzteklen a jeho mysl (jindy tak mírná) se vzedmula, až se přeříkával.

„Císař,“ vykřikl, „který tě volá a jemuž marně uhýbáš, císař, který přijímá Bedřicha Českého a který slyší žalování Jindřichovo, učiní konec tvé zpupnosti! Nevládneš! Rozum ti jde mimo! Nejsi již kníže a já se blížím k vládě!“

Potom udeřil Soběslav třikrát do dlaní, a když se za dveřmi ozvaly kroky, odpověděl takto:

„Bůh a svatí andělé určují lidem, aby bránili to, co jim bylo svěřeno, a já budu držeti moc, která mi byla dána.

Pravíš, že mě volá císař na soud, ale já jsem odpověděl poslům císařským: nevyjdu ze své země! Ba věru, jsem bezpečen jen mezi prostým lidem, který mě obklopuje. Nemohu důvěřovati ani císaři, ani bratřím, ani strýcům, ani bratrancům, ani ujcům – ba ani tobě!“

Řka to, pokynul Soběslav vojákům, kteří vcházeli do klenuté jizby, a ti jali Oldřicha a vsadili ho do vězení. Ze stínu toho žaláře kníže již nevyšel živ.

Vyděračství

Když Konrád Ota doslechl, že je Soběslav v tísni, svolal šlechtice a urozené pány na svůj hrad a řekl jim: „Znáte přezdívku, která se tak dobře hodí na Soběslava? Víte, že se mu říká selské kníže? A najde se mezi vámi někdo, kdo by se mohl domnívati, že Soběslav nezaslouží notný výsměch?“

Na ta slova ozval se výbuch veselosti a šlechticové se tloukli do kolen a prohýbali se a jeden vrážel loktem do druhého.

„Ach,“ řekl potom Konrád, „to odbočení věru nevadilo, neboť teď víme, na čem jsme, a můžeme mluvit od plic: Je to veliká hanba, že šlechticům a lidem urozeným vládne muž, který se bratříčkuje se sedláky, a my všichni musíme tomu udělat přítrž. Ovšem nikoli tehdy, bude-li náš selský panovník pěkně povolný, a skytne-li nám, oč jej požádáme. – Rozviňme tedy klubko sudidiček a spřeďme novou nit!“

Když to a ještě mnoho jiných hovorů, které nešly věci na kloub, bylo vysloveno, vydali se šlechticové na cestu do Čech. Táhli na Hrádek, neboť se rozneslo, že kníže bude v okolí toho místa lovit zvěř.

Asi den jízdy od řečeného Hrádku spatřil je jakýsi zeman, který oral pole, a protože se mu množství jezdců zdálo přílišné a protože viděl na jejich štítech znaky a protože poznal šlechtice, poradil se s ostatními zemánky a obkročil koníka a tak jak byl (bez sedla a bez ostruh) dojel dříve na Hrádek než velmožové. Ti se teprve radili, jak