srsti, že zbledl a že (člověk jindy tak tichý) se jal o překot mluviti a že nevěděl, kdy má přestat.
Z podobných srážek a z podobného škorpení vyvinula se mezi kanovníkem Kosmou a mezi magistrem Brunem vposled nenávist. Nesměli si přijít na oči. Někteří lidé se domnívali, že v jejich nepřátelství měla prsty i paní Božetěcha. O tom (jak se zdá) se nezachoval pražádný důkaz, ale není nepravděpodobné, že mníšské hádanice uzavíral její smích. Stála možná někde v ohbí dlouhé chodby, lapala slovíčka a podle své povinnosti manželské a podle laskavého cítění byla nadšena rachotivým hlasem svého pána. Kosmovy výpady působily jí štěstí, jeho vítězství ji rozradostňovala a tak ji spatřujeme, jak v prudkém zaujetí bije pěstí o dlaň a jak vyjekne, když z kanovníkových úst padá slovíčko zvlášť vybrané.
Se strany magistrovy nedělo se Kosmovi pražádné příkoří a lze říci, že chuďas snášel osud člověka posmívaného s jakousi povýšeností a s pýchou lidí, kteří jsou bez pýchy a bez povýšenosti. – A byl tedy Bruno takový dobrák, že se přiodíval chybami, kterých ani neměl, a že jen podle výrazu odpovídal nenávistně, a že jeho srdce zůstávalo nedotčeno tím, co říkal. Když šlo i o věci neosobní, trvával ovšem Bruno vždy na tom, aby Kosmas, právě tak jako druzí kanovníci, nerušil mnišské práce a zachovával pořádek, který byl v kapitulním domě pevně stanoven. V tom spočívala část jeho úřadu. Neboť probošt určil, aby Bruno bděl nad bezúhonností mravů; – a to jest příčina, která svádí vypravování prvé s vypravováním druhým.
Když totiž Kosmas přijímal ve svých světnicích starce, a když s nimi rozmlouval, a když jim rozdílel jídlo, stávalo se příliš často, že ti hladoví chuďasové způsobili více hluku než se slušelo. I bylo po celém domě slyšeti hřmotný hlas Kosmův a bylo slyšeti pádné údery jeho střevíce a rachání holí a kašel těch plesnivců a vzápětí smích jako z krčmy. Bruna pravděpodobně zvuky pohoršovaly a ustával v práci s rukou pozdviženou nad nedopsanou stránkou.
Jednou – a to byli starci, o nichž se vypravovalo, u kanovníka Kosmy po třetí – když se opět udál podobný výbuch smíchu, odložil milý magister Bruno psací náčiní a trochu se strachem (aby snad nedošel od kanovníka nějaké úhony) a trochu s odvahou (neboť byl právem popuzen) bral se k příbytku, odkud se rozléhal křik. Bylo právě navečer mezi hodinou od východu slunce dvanáctou a třináctou, v září, a sice na počátku měsíce. V ten čas nadchází tma již dosti záhy a tak byl v domě jen chatrný přísvit.
Mrštiv perem byl Bruno rozhodnut, že Kosmovi řádně zatopí. Drala se mu již na jazyk rozhořčená slova a jedno bylo peprnější než druhé, když se však rozběhl a když se blížil k řečeným dveřím, opouštěla jej odhodlanost.
Vposled šel jen váhavě a nemohl si vzpomenout na jediný výraz, kterým chtěl Kosmu vyčastovat. S tímto unikajícím pocitem jistoty zastavoval se magistrův krok víc a víc, a to staré dobrotisko hledalo již jen výmluvu, aby nemusilo dokončit pojatý záměr a aby se mohlo vrátit.
Když se Bruuo doplouhal k ohbí chodby, padl jeho zrak na divnou postavu: nějaký záhadný chlapík stál u Kosmových dveří a chtěl zřejmě proklouznouti; buď do světnice, buď ze vrat, ale v každém případě z dohledu pana magistra. Bruno uchopil vetřelce za rukáv a k své hrůze a k svému zděšení viděl, že je to jeden z rozehnaných mnichů Sázavského kláštera. To bylo příliš, neboť podobní chlapíci nebyli vítáni nikde, kde platí dobrý římský mrav.
Sázavský klášter býval vždy latinským kněžím solí v očích. Kníže Oldřich založil jej kdysi po setkání se svatým poustevníkem Prokopem a nadal jej velmi pěknými statky i výsadami a povolal tam mnichy, aby podle starého způsobu sloužili mši jazykem staroslovanským a aby v té řeči konali obřady. Avšak po nepříliš dlouhé době svého trvání a rozkvětu byl Sázavský klášter zrušen. Mnichové musili zanechat ušlechtilého díla a rozešli se. Byli vypuzeni do Uher a teprve za knížete Vratislava, který přál slovanské liturgii, byli povoláni zpátky. Řečený kníže vrátil jim Sázavský klášter a skytl jim pevnou oporu proti nepřátelům. I zněla v tom klášteře opět řeč svatých bratří Cyrila a Metoděje a líbezná umění, a hudba, písemnictví byly tam domovem. Když však Vratislav zemřel, ztratili mnichové opět knížecí přízeň. Byli rozehnáni a na jejich místo přišli kněží latinští. Odtud bloudily hloučky slovanských mnichů po české zemi, lid jim přál, ale duchovenstvo, poslušné nařízení římského papeže, se jim vyhýbalo jako prašivým ovcím.
Když tedy magister spatřil, koho má před sebou, odskočil jako uštknut jedovatým hadem a nevěděl, má-li křičeti na poplach, či má-li toho hamebníka popadnout za ucho a vyvléci jej vlastní rukou z domu.
„Milosti, svatý otče a ochránce chudých,“ řekl sázavský mnich, „podobám se doposud zavrženému bratru malých slibů, ale nejsem jím od té doby, co jsem poznal svá chybování a co jsem se jich odpřisáhl.“
„Nechme toho,“ odpověděl magister. „Co zde děláš? Jaký hanebný záměr tě přivedl do kapituly pražského kostela?“