Řka to, pozdravil shromážděné bojovníky a oslovil poznovu vladaře a mluvil k němu, dovolávaje se ctností křesťanských, i statečnosti, i práv, která jsou vyhrazena velmožům. Když skončil, zvedl meč a přísahal ve jménu božím, že bojovníci, dbalí Soběslavovy vůle, přijmou za svého knížete Vladislava. Sotva domluvil, propukl veliký jásot. Lid křičel a urození velmožové uchopili svou zbraň za čepel a vztahujíce pravici na místo připomínající kříž, slibovali věrnost Vladislavovi. Přisahali mu stálou oddanost, ale Vladislav neposlouchal. Smál se. Nebyl duchem přítomen. Smál se a jeho stěží zadržovaný smích pobouřil všechny bojovníky.
Zatím myšlenky Soběslavovy dlely u pacholete, které byl zahlédl.
„Kam se podělo? Kde je opět naleznu?“ přemýšlel a zdálo se mu, že ta známá podoba jej volá a že pláče.
V tom okamžiku se upamatoval na každičký rys pacholete: na jeho oči, na jeho čelo, na jeho ústa, zkrátka na každou vrásku na jeho tváři, a s úděsem poznával, že pachole má jeho vlastní podobu. Když mu ta divná věc vstoupila v mysl, byl Soběslav jat strachem. Byl jat úzkostí, neodpovídal Vladislavovi, neodpovídal svému otci a hleděl do zástupu a pátral jenom po svém blíženci.
Sotva slavnost skončila, vyhledal druhorozený kněžic svého komorníka a řekl mu:
„Ojíři, vrať se před chrám a hledej pachole, které má zedraný plášť a zedranou čapku. Vezmi s sebou tolik jídla, co ty a tvoji pomocníci unesete, a rozdávejte je ubožákům a poptávejte se po tom jinochu a nevracejte se bez něho.“
Komorník Ojíř tedy šel, ale toho, koho hledal, nenalezl. Ptal se služebníků, ptal se i jiných lidí, ale nikdo mu nemohl říci, kam se pachole podělo. I předstoupil samým večerem s nepořízenou před Soběslava a řekl:
„Rozdal jsem mnoho chlebů a mnoho jídla chuďasům, vyptával jsem se tu i tam, tázal jsem se po pacholeti na nádvoří, i u kapitulních bran, ale nikdo mi nedovedl říci, kam odešlo, a kdo by to mohl být. Nikdo je nespatřil odcházet, nikdo nezná jeho jméno a tak nepřináším nic, než čapku a opasek, který ležel na místě, kde jsi jinocha spatřil.“
Soběslav přijal tedy čapku a přepásal se pasem.
Zatím bojovníci prvého i druhého řádu mluvili o podivném chování obou kněžiců a hněvali se. Hněv stahoval jim černá obočí, hněv škubal jejich vousy, hněv činil jejich krok váhavým a těžkým. Mluvili s nechutí o dvanáctiletém Soběslavovi, který před zraky velmožů objal chuďasa, a rozcházeli se nespokojeni.
Když pak bylo navečer, vyhledal mladistvý kníže Soběslav učeného kněze a řekl mu, co se přihodilo. Vypravoval o podobě jinochově, o jeho zedraném plášti, o otiscích pout a vposled i o tom, jak ho hledal a jak ten lidský tvor znenadání zmizel. Tu se kněz zamyslil a řekl:
„To chudobné pachole, které se ti tak podobá, nebyl nikdo jiný než anděl strážce. Je to duch, který tě provází a jemuž Stvořitel pokynul, aby přijal tvou zřejmou podobu. Stalo se to při přísaze, která platila Vladislavovi, a vidím z toho, že tě Bůh více miluje než tvého bratra prvorozeného, vidím, že tě navštíví trápením, a že tě bude zkoušeti tvrdou zkouškou, a že ti svěří veliké úkoly. Dále vidím, jak ti dává na srozuměnou, abys v ubožácích a v lidech, kteří žalostí, spatřoval své bližní, a abys je miloval.“
Řka to, objal kněz hlavu Soběslavovu a modlil se s ním.
Znamení
Velmožové a bojovníci měli syny Soběslava I. v nelásce. Snad právě vynucený slib, snad víra, že jde o lidi mdlého rozumu, snad nestálost, či snad nějaký jiný důvod popuzoval je proti Vladislavovi a způsobil, že zcela zapomněli na Soběslava. Druhorozený kněžic odpovídal nezájmu stejným způsobem. Nedbal příliš o lidi vznešené, byla mu milejší společnost prostých kněží a věřil svému komorníku Ojířovi víc než urozeným rádcům.
Když zemřel kníže Soběslav, zpronevěřili se tedy ti, kdo přislíbili svůj hlas Vladislavovi, snadninko přísahám a zvolili ve shromáždění Čechů za panovníka místo Vladislava, označeného v Sadské, Vladislava jiného, to jest syna knížete, který se nazýval Vladislav I. Odmítnutý kněžic uchýlil se do Uher. Sbíral tam vojsko, a když se mu nedostalo pomoci, připojil se k nespokojeným Přemyslovcům moravským. Stál s nimi proti Vladislavovi II. Jejich odboj byl zdolán teprve, když pražský kníže získal podporu německého krále. Tehdy sjednali Přemyslovci mír, a tím mírem se Vladislav, syn Soběslavův, vzdal práv na český trůn.
Zatím druhorozený syn Soběslava I. žil v německém vyhnanství. Dospíval vzdálen své země. Knížata nedbala o jeho osud, velmožové se nestarali, čím se zabývá, ale několik přátel ze staré družiny nepřestávalo mluvit ani o něm, ani o tajemném poslu, který za sadského shromáždění ukázal právě na Soběslava. – Mladý kněžic byl