113

Změní svou barvu? Dozní, ulehne a jenom malinké vlnky doběhnou nad hlubinu?

Nikoli! Vzrůstá, šíří se, celý břeh vzkypěl její barvou. Celý břeh se podobá pádu. Celé vojsko se vrhá do vody a zalehne proud.

Když Čechové stanuli na druhé straně Addy, vykřikli silným hlasem a rozjeli se směrem k nepříteli, řetěz císařských vojsk střel se do veliké dálky a Milánští stáli v té chvíli před strženým mostem. Blížící se českou jízdu nemohli přehlédnouti, ale byli příliš jisti, že řeka je nepřekročitelná. Zdálo se jim, že z města přichází pomoc a div div, že Čechy nevítali. Teprve když zaznělo strašné bubnování, poznali nepřítele. I chápali se mečů, zřídili šik, ale jízda prolomila již řadu. Běda, vojsko milánské kolísá, jeho oštěpy se lámou, těžký meč tluče po přílbách a ostří vniká mezi pásy zbroje. Běda, štít hrubý naráží na štíty něžně ozdobené a Milánští padají ze sedel a volní koně ubíhají k městu. Běda, mnich, tlusťák, chudinka, který při každém poskoku vydává žuchnutí, zpocený, vzteklý, s třemi bradami a s nosem jako ďubka a s prakem v ručičkách se žene do bitvy. Chce útočit! Chce pěkně po pořádku sraziti všem hlavu a všechno rozsekat. Je věru lítější než sama lítice, padá a vstává, skáče, šklebí se, a přisámbohu, dost možná že kleje.

Když udeřil na strážce zajatců a když chtěl prvnímu z nich vytnout políček, mohli se ti hrozní vítězové potrhat smíchy. Jeden mu vlepil ťafku za ucho, druhý připíchl hrotnaťým kopím jeho opánek, třetí mu vykasal kutnu a ještě desátý nevěděl, kdy má přestat s jeho trápením. Na štěstí zahlédl výjev biskup a zjednal chuďasovi vážnost, která přísluší mnišskému stavu, a dal mu odejíti.

To byla věc směšná, ale věci hrozné ještě neskončily. Ještě nedozněl nářek raněných, ještě neutichlo vzdychání těch, kdo umírali.

Král přecházel zvolna po bojišti a počítal své mrtvé. Kráčel se vztyčenou hlavou, netruchlil, a těm, kdo v pláči a v naříkání stáli nad mrtvými bojovníky, řekl:

„Proč žalostíte? Vaši přátelé nepadli jako psi v nějaké rvačce o kost, ale smrt je zasáhla, když hnali útokem jen pro čest zbraně.“

Na druhý den svedl Vladislav novou a ještě slavnější bitvu. Německá vojska, zaštítěna Čechy, zrobila pak most a překročila Addu. Když byl širý kraj milánský popleněn a když bylo zmařeno vyjednávání, rozdělil císař své vojsko na sedm sborů (neboť takový byl i počet milánských bran) a chtěl sevříti město. Před branou svatého Dionysia měli ležeti táborem dva příbuzní Bedřicha Barbarossy a těm (jak se v mladosti často přiházívá) dočista scházela opatrnost. Obléhací čára nebyla doposud uzavřena a ti lidé, málo zkušení, se vzdálili od ostatního vojska. Milánští doslechli o chybě, podnikli výpad a daleko od tábora ostatních se srazili s německými oddíly. Přitrhli znenadání a s takovou silou, že německé vojsko bylo záhy uvedeno v nepořádek. Couvalo, dalo se ve zmatku na ústup a leckterý bojovník cítil již, jak mu ubývá sil a jak se meč v jeho pravici stává těžším a těžším. Bylo navečer, planoucí slunce stálo nízko a zástupy útočníků, majíce v zádech ohnivé slunce, zvedaly se před německým vojskem jako stínové.

Když bylo nejhůře, zaslechl český král třesk bitvy a vrhl se se svým lidem v tu stranu. Nehledal cesty, hnal se vinicemi, hnal se přes zídky zahrad a přes úpady porostlé janovcem; hnal se přes překážky a již zvuky jeho bubnů propůjčily ochabujícím řadám německým novou sílu. Vpadnuv na bojiště král jedinou ranou srazil šik nepřátel. A tehdy zemřel – proboden kopím královým – milánský vůdce, Tazzo de Mamdello, a dále padl Girardo Visconti, a dále bezpočet nejstatečnějších bojovníků. Miláňané se dali na útěk. Král je pronásledoval až po samu bránu svatého Dionysia a div div neskočil za nimi do města. Pobitá veřej zapadla dříve, než poslední hloučky Milánských se mohly zachrániti. I bylo obleženým vystoupiti na hradby a hájiti bránu jako při velikém útoku.

Kameny a déšť dlaždic snášel se shůry dolů a drtil kosti těm, kdo dobíhali, a žebříky přistavené na vnitřní stranu zdí praskaly pod tíhou lidu. Bylo zřítí zkrvavené prsty, jež se přidržují vrcholku hradeb, bylo zřítí lýtko přehozené přes okraj balvanu, jak se zachvívá strašným napětím, bylo zříti pád a skoky bojovníků, kteří byli zasaženi šípy Vladislavova vojska.

A dlouho potom ze dvorů milánských a ze světnic, kde leželi vojínové poznamenaní ranami českého vojska, v bolesti a v dlouhém smrákání strachu vzrůstala pověst, že vojsko českého krále je nepřemožitelné a že vydá za počet pateronásobný a že je složeno z lidožroutů.

Císař nechtěl Milán vzíti útokem a měl v úmyslu jej vyhladověti. Obležení se tedy protahovalo a uvnitř města i před hradbami opovídala se únava. Ještě mnoho hrdinských skutků bylo vykonáno se strany české i se strany německé i se strany Vlachů, ale když nadcházel podzim, pevnost se vzdala. Milánští požádali Vladislava, aby byl jejich prostředníkem. Věřili, že mysl krále tak neohroženého nemůže nebýti veliká.