53

náhodě.

Příběh setkání Vojtěchova s opatem z Cluny jest pak zaznamenán asi takto: K řečenému klášteru v městě Pavii náleželo hojně statků a tak nebyl pražádný div, že jeho mnichové se stali změkčilými a že nedbali valně ani o modlitbu, ani práci. Krátce: jejich život nebyl bezúhonný. Když pak důchod plynoucí z opatství byl postoupen jakémusi světskému velmoži a když klášterní statky byly rozchvacovány, zavládla mezi řeholníky tíseň. S tou uhnízdil se v klášteře mrav ještě nevázanější, ale když bylo nejhůře, ozvaly se i hlasy volající po nápravě. Tak byl do toho kláštera povolán opat z Cluny, muž, který po všem křesťanstvu slynul jako velký oprávce mravů a obnovitel práv i obnovitel řádů. Každý věřil, že se mu podaří vrátit mnichům klášter i přivésti je zpět k Bohu, neboť opat z Cluny byl výmluvnější než svody hříchu. Jeho hlas zněl jako rachocení a jako jasný zvon. Když mluvil o božích trestech, zdálo se, že slova strašná zastírají světlo a že padají jako stín.

V tom stínu žhnula opět slova jiná a ta osvětlovala zmučené tváře hříšníků, kteříž se zmítají u věčném ohni. I byla jeho řeč tak mocná a současně tak líbezná, že ti, kdo jí naslouchali, bývali jati třesením a bázeň jim prý tiskla hrdlo.

Když dorazil Vojtěch do kláštera, kde právě prodléval opat z Cluny, byl navečerní čas. Byl čas určený k řeči, a mnichové shromáždění v prostorné síni naslouchali jeho slovům. Dozvěděv se, k jaké hostině přichází, a zaslechnuv jméno toho, který mluvil, chvátal Vojtěch do shromáždění. Pohodil uzdu, strhl se svých beder zaprášený plášť, zůstavil sluhy i průvod bez jediného slova a vkročil do síně plné lidí. Chtěl zůstat nepoznán a skryl se za zády tělnatého mnicha.

V tu chvíli mluvil opat o člověku vyvoleném, kterému Bůh pokynul, aby byl prostředníkem mezi nebesy a světem.

Potom opět vypočítal povinnosti lidu věřícího a jal se rozpřádati řeč o jeho poklescích.

I pravil, jak hřích vystupuje z propasti v podobě starce, který svírá váček, a jindy v podobě paní oděné v nádherný plášť ulpívající na jejích stehnech a břichu.

Umění opatovy řeči převyšovalo pak pověst, která se o něm šířila. Činilo každého z posluchačů člověkem, který je v tísni vypravovaného příběhu. Nahánělo strach, žádalo rozhodnutí, skýtalo útěchu.

Když opat skončil, když zavládlo ticho, mnichové uchvácení vzlykali a lidé svědomí neprobuzeného škubli sebou, jako člověk vyrušený ze spánku. V tu chvíli ozval se hlas Vojtěchův. Bylo slyšeti, jak chválí Boha a jak mu děkuje za dobrodiní, v něž jej uvedl.

„Jsem,“ pravil Vojtěch, „nehodný biskup a jdu k císaři, aby mě uvedl v úřad. Jdu k císaři, ale což je mi platna ta cesta, když císař vládne jen mocí, která přestává u hranice země a povětří i u hranice hodiny. Směr k nebi ohraničuje jeho moc a chvilička, jež se snáší, ji snad ukončí. Jest totiž pravda o lidech smrtelných, že každý z nich může zemříti dříve, než dořekne myšlenku, která mu hýbe jazykem. Potom bez důstojenství stane před oslepujícími světly a před ohněm, který pálí víc než ohně hořící po všech zemských místech. Tak nicotná je tedy sláva světa a tak málo platí, že i největší králové jsou pouhý stín. I nedbám o jiné a jen toužím a prahnu, abys mne, opate, uvedl v svou moudrost jako mne císař uvede v úřad biskupský. Dříve než se natrvalo ozdobím prstenem a berlou, chci se přiodít věrností tomu, co uslyším od tebe. Činím ten slib s ochotností, neboť pokud se může přihodit člověku nedostatečnému, i já dávno před naším setkáním jsem cítil, jak mi stoupá k ústům řeč připomínající to, co ty pravíš. I já jsem cítil vroucnost přivolávající slova podobná tvým slovům.“

Když Vojtěch domluvil, vznesl opat clunyjský pravici a vztyčiv palec, ukazovák a prst prostřední, řekl: „Tři jsou věci nejhlavnější, které hlásám!“

„Tři jsou věci nejhlavnější, které jsem nalezl,“ pravil Vojtěch.

Připojil svůj hlas k hlasu opata z Clony a ty dva hlasy pokračovaly jakoby jediným dechem a jako by pocházely z jediných úst. Tak biskup a opat vypočítávali kněžské ctnosti (z nichž prvá byla poslušnost) a drahnou chvíli mluvili v úplném souladu. I zdálo se, že jeden uhaduje myšlenky druhého, zdálo se, že jediné chtění vládne jejich myslím a že jazyk činí podle vůle společné. Vidouce tu shodu zachvěli se všichni mnichové, ba i ti, kteří se hroužili v světské myšlenky a kterým tanuly před očima nějaké rohaté čepce mladistvých hříšnic, byli jati strachem.

Tak se počalo přátelství mezi Vojtěchem a opatem z Cluny.

Opat, o němž byla řeč, miloval zajisté Boha i pozemský život. Ten však, kdo se napil ze studnice osamění, ten, kdo zahlédá všude nicotu, ten, kdo zří jen lebky pod spanilými tvářemi, ten, kdo poznává nezměrnou slávu zmaru,