s radostí učeného člověka. Svou lásku pak biskup rozdílel mezi kraj, který jej poutal, a kraj, který kdysi opustil.
Nechtěl dávat žádnému z nich přednost, ale to místo, kde stálo jeho psací náčiní a kde nalézal muže stejně učené, bylo jeho srdci přec jen nejmilejší.
V den, kdy se biskup vracel do české země, byl právě úplněk. Zářil, rozněcoval se a sám nepohnut, plynul v letu mračna, které se pozměňovalo, majíc chviličku tvář úděsné obludy a vzápětí podobu něžného stádce, které se popásá. Biskup okouzlen hrou a nenadálými svity zíral k luně a dech se mu šířil vanutím klidu. Nadcházela noc, ale Dětmar (proti svému zvyku) nesesedl s koně a bral se dál a dál. Cesta klesala, kraj ležel zahalen vzcházejícím přítmím a sloha páry dotýkala se vrcholku lesa. Byl mír, ale pojednou (právě tak jako v zemi bavorské) vynořila se v zátočině skupina postupujících jezdců i pěšáků, kteří nesli oštěpy a kteří byli ozbrojeni až po zuby.
Biskup myslil chviličku, že potkává lovce, ale zhlédnuv jejich počet a zhlédnuv otroky a dále vozy plné podivného nákladu, poznal, že je to lid válečný. I zastavil se a s úzkostí oslovil člověka v čele zbrojenců. Mluvil latinsky, mluvil česky a v obou jazycích vyzval tu tlupu, aby si vedla skromně, neboť ten, kdo k nim mluví, je biskup. Řekl to hlasem příliš tichým a německý sluha biskupův v bázni, že lidé na druhé straně houštiny přeslechli, jak veliká je důstojnost jeho pána, přiloživ si dlaně k ústům poznovu zahoukal:
„Biskup! Průvod, který jste potkali, je průvod biskupův!“
Ale zbrojenci odpověděli smíchem a duli v rohy a smáli se tím nezdvořileji, čím více sluha křičel. Vposled ten, kdo stál v jejich čele (a byl to muž s rusou hřívou), povelel k útoku a vrhl proti biskupovi oštěp. Zbraň zasvištěla podle sluhova ucha a zaryla se do stromu těsně vedle hlavy biskupovy. V té chvíli vyrazili jezdcové vpřed a Dětmar sotva mohl zahlédnouti napřažená kopí a lesknoucí se meče. Prchal, pádící družina jej obklopovala a letěli ze všech sil. Pohříchu za zběsilé jízdy narazili ještě na jiné hloučky a vposled byli zahnátni bůh ví kam.
Ta neblahá příhoda zmátla dočista krok průvodu a přivedla biskupa daleko na sever. Po mnohém bloudění teprve třetího dne sjel na cestu. Tu uviděl Dětmar zedraného mnicha. Měl hůl a brašnu. Kráčel nevšímaje si ničeho. I otázal se ho biskup:
„Kam jdeš? Jaký je cíl tvé cesty?“
„Jdu,“ odpověděl, „do místa, které slove Žič a kde sídlí biskup.“
Na tu odpověď váhal Dětmar s novou otázkou. Váhal rovněž pronésti své jméno, neboť se dobře rozpomínal, že biskup žičský žije v neshodě s knížetem Boleslavem.
„Co učiníš?“ ptala se biskupova opatrnost.
„Svěřím se mnichu!“ odvětila důvěra.
I řekl Dětmar, kdo jest, odkud přichází a koho hledá. Jeho družina byla zchvácena, tři lidé utržili si těžká zranění pádem a věru nemohli pokračovat v cestě bez odpočinku.
„Nuže,“ řekl rozedraný mnich, když to všechno vyslechl, „nevracejte se do Čech. Pojďte se mnou a já vás dovedu do kláštera, kde se vám dostane takového přijetí, jaké přísluší družině biskupské. Tam se vyhojíte z ran a já, který hladovím, dojdu s vámi nasycení.“
Uplynul nějaký čas. Česká vojska se již spojila s oddílem, který do války bavorské poslal svak Boleslavův Měšek, ale stalo se, že spojencům nepřálo štěstí. Stalo se, že byl Jindřich poražen a že se utvrdila moc císaře Otyli.
Tehdy se zmocnilo císařských vojsk veliké veselí a ovládla je nesmírná zpupnost. Jejich duch vlál, jako vlaje hříva koní, kteří se dali do běhu a nemohou se zastaviti. I táhli ti zbrojenci, pleníce a zaněcujíce požáry a křičeli, jako by bitva neustávala. Tak v zběsilosti málem pekelné došli až k staré Plzni. Došli hluboko do vnitra země. Žádné vojsko nepostavilo se jim na odpor, nikdo nezadržel jejich krok. I byli zpiti svou silou a nedbajíce pořádku ani opatrnosti, která bývá potřebná i vítězům, sešli k řece Mži a rozbili na březích stany. Přihnali tam stáda, poráželi skot, čtvrtili vepře. Toho dne byl nesmírný úpal. A protože vojsko sebralo velikou kořist, a protože mělo masa víc než dost, zvětšil se ten sluneční žár nesčetnými ohni. Kdekdo si totiž opékal buď skopce, buď koňskou kýtu.
Když pak vojínové leželi dlouho u ohňů a když se najedli, majíce v hlavě veselost jako piják mívá víno, vrhali se do vody a nořili se do chladícího proudu.
I vystřikovala voda a podél nízkého břehu lehly zpěněné vlny a proud zbělel a různé barvy poznamenávaly rozstříknuté kapky.
A zatím co se vojsko císařské oddávalo té zábavě, a zatím co leželo jednak v řece, jednak u hojného jídla, přiblížil se voj Boleslavův. Byl nablízku. Dlouho se zdržoval utkání, dlouho ustupoval, dlouho, podoben houštině, kterou