91

bát, že by zcepeněl. A to platí i o ženských!“

„Příteli,“ pravila paní, „nenuť se do veselosti. Mluvme jednou vážně. Já vím, že ti narostl zobák k samému žertu, ale vzpomeň si, s kolika lidmi jsem tě znesvářila! Vzpomeň si na magistra Bruna, který je člověk mírný a hodný lásky! – Dále si uveď na mysl, jak jsem si vedla zle a ukrutně k tvým starcům. Jen si spočítej, kolikrát jsem jim ukázala dveře! A proč? Jen proto, že jsem husa! Zdálo se mi, že ty jejich žvasty k ničemu nejsou. Čpěli, kašlali, zrývali mi svými škrpály podlahu a pochytala jsem od nich po každé nejméně dvanáct blech. Ach, bylo to veliké trápení a to trápení mi zastíralo každou božštější stránku jejich povahy.

Teď se tedy přiznávám, že jsem na ně měla spadeno neprávem, a prosím tě za prominutí.“

„A proč?“ otázal se Kosmas a v úžasu spráskl ruce. „Vzal jsem na ně včera hůl a vyhnal jsem je svinským krokem.

– Jakže – povídám – paní Božetěcha není ve své kůži a vy mi tady budete tropit neplechu!“ Po těch slovech nastala pomlka a knězova žena se ztěžka obracela ke stěně.

„Takhle se nedorozumíme,“ pravila po chviličce ticha. „Kápnu tedy božskou a řeknu ti, jak se věci mají: Asi před dvěma dny jsem vzala jednu z tvých čmáranic a odnesla jsem ji (neříkám, že to bylo pro mne snadné) k magistru Brunovi. – Magistře, – povídám, – otče milosrdný, neudělala jsem ti nikdy nic dobrého, ale chceš mě odmítnout, když k tobě přicházím s prosbou?

Toť se ví, že změnil dvakrát barvu a že byl samá ochota. Když jsem tedy viděla tu dobrou vůli, požádala jsem ho, aby přečetl tvé písmo. A byla to stránka, která pojednává o příchodu Čechů do této země a dále o Krokovi a Libuši. Zapamatovala jsem si z toho jen pár slov, ale magister říkal, že je to věc krásná a velice ušlechtilá a políbil dvakrát místo, kde vypravuješ, jak Libuše věští slávu pražského hradu.“

„Přisámbohu,“ vykřikl Kosmas, „chytím dvakrát magistra za ucho a vyrazím dveře s těmi starými hlupáky!“

„Nečiň to,“ řekla knězova žena usmívajíc se, „sám Bůh ti je prý postavil do cesty a sám Bůh prý ti kyne, abys řečí nejlepší a s nejvzácnějším uměním zaznamenával pamět, kterou přejali od svých otců.“

Ale Kosmas byl příliš popuzen, aby mohl odpovídati. Měl zlost, luskal prsty, styděl se za své práce a v tom okamžiku se mu zdálo, že jsou bídné a velice k smíchu. Znal jejich chyby, chtěl je opravit a byl pokořen před Brunem, jemuž bylo dovoleno, aby do nich nahlédl. Popadl jej tedy nesmírný vztek a byl by se zlobil až do večera, kdyby jeho pohled nepadl na rozpačitou a zhubenělou tvář jeho ženy. Sotva ji však zahlédl, obrátila se mu mysl (jako korouhvička na špičce věže, když zavane znenadání vítr s druhé strany). Spatřil totiž, že se jeho žena trápí, poznal, že neví, jak je na tom, uhádl, že lituje skutku, který byl dobře míněn.

I přiklekl k jejímu lůžku a popleskávaje ji zlehka po loktech opakoval asi desetkrát, že je sice hlupačka, ale že on sám by byl hlupák ještě větší, kdyby mimo to na ní neviděl mnoho krásných ctností.

Pokud však jde o starce, zůstával Kosmas neoblomný. Vyháněl je opět a opět. I nezbývalo tedy chuďasům, než aby se tloukli podle jiných dveří. Postávali před klášterem benediktinek, okouněli u kostela svatého Jiří a pásli po poutnících, kteří se šli do toho kostela poklonit ostatkům svaté Ludmily, a když se jim nepodařilo uchvátit nějaké sousto, vlekli se dál k svatému Vítu, kde se podle zdi hemžilo bezpočet řemeslníků. Tu a tam napíchl některý dobrosrdečný chlapík kus pečeně na hák a podal jim žvaneček nahýbaje se s lešení. Odpovídali mu naučenou odpovědí a odvolávali se na památku svatého Víta, k jehož chvále se zvedala kostelní věž. Ale stávalo se, že přicházeli častěji, než snesla dobrotivost zedníků, a tu je ti dobří lidé hnali pryč a házeli po nich úlomky kamenů a spílali jim. Co měli potom dělat lepšího, než vzíti nohy na ramena? Když se vzdálili z dostřelu a když měli před sebou vlastní hrad, to jest palác panovníkův, zvolnili ze slušnosti běh a poklonili se před vchodem, jako by sám vladař stál na prahu. Při takových příležitostech řekl buď bezruký zbrojenec, buď mnich, kterému již dávno to jméno neslušelo, že knížecí palác je krásný a že je vysoký a že je vystavěn z dobrého kamene. To si nedali ujít a byli hrdi na hrad jako jezdec na svého hřebce. Sídlo biskupovo, nízké, rozlehlé a široké, nevzbuzovalo v nich citu tak příjemného. Malému mnichu nahánělo dokonce strach, neboť nedovedl zapomenouti na pána s vysokou čepicí, který tam přebýval a jehož předchůdce po čertech zprudka zatočil s jeho klášterem.

„Ach,“ říkával ukazuje palcem přes rameno do uzounkých okének, jež byly spojeny obloučky a rozdělena sloupkem, „ach, ach, ach! Biskupové jsou zástupci apoštolskými, a mnichové a kněží a prostý lid je musí poslouchat. Činím to rád, ale proč přitom již nemohu sedět za zdí našeho kláštera? Podle pravdy nedostalo se mi žádného svěcení a i mezi bratřími, kteří skládají jen polovinu slibů, platil jsem za lajdáka. Byl jsem klášteru tak trochu na obtíž a opat mě nerad viděl. Honili mě sem i tam a k ničemu mě nepustili. Ale jednou, když k nám přišel řezbář z Cařihradu, bylo mi dovoleno brousit dláta a podávat mu malé dřevěné kladívko či paličku. Činil jsem to dobře. Mhouřil jsem oko právě tak jako on a nakláněje hlavu odstupoval jsem zároveň s ním na tři kroky