58

V té chvíli vpadl do biskupovy jizby probošt Villik. Prodral se zuřícím davem, pronikl mezi rameny rozběsněných mužů a příbuzných zrazeného manžela, prodral se zástupem zbrojenců, kteří mávali meči, a pro únavu a nedostatek dechu sotva mohl říci:

„Ti ďáblové a ďáblice se vracejí! Táhnou k biskupskému dvoru! Spěchají, a než se nadějete, jsou zde.“

I nezbýval již čas, aby biskup mluvil dále, nezbývala již ani chvilička. Řev zástupu se opět přibližoval a biskup tedy přiměl silou strážce chrámových klíčů, aby se hnul s místa.

Po chvíli bylo viděti, jak on i žena ledabyle zahalená utíkají k ženskému klášteru svatého Jiří. Bylo viděti, jak cípek pláště poletuje nad jejím kolenem, bylo viděti, jak se strážce ohlíží.

Když minul nový okamžik, a sotva žena se svým průvodcem přeběhli prostranství, které je dělilo od chrámu, a sotva za nimi zapadl zámek, přihoural se zástup k domu biskupovu. Přicházel v strašném rozhořčení nevěda kudy kam. Zuřivost jím otřásala. Někteří mužové valili špalek, který rachotil a skákal po nerovnosti půdy směřuje chviličku na stranu pravou a opět na stranu levou, jiní zasekávali své meče do břeven dřevěných staveb a opět jiní spílajíce rvali si šat a volali o pomstu. Smrt a opojení smrti přikrývalo je jako čabraka.

I stalo se ve chvíli nejhroznější, že k rozlícenému davu vyšel chrámový strážce a vida zoufání příbuzných a zmámen hlasem divokého šílenství, zmámen, opojen a zděšen zároveň, ukázal k svatojiřskému chrámu a se vztaženým prstem jal se řváti, kde se ta bídnice skryla. Potom udály se věci nepřirovnatelné. Zástup totiž vpadl do kostela a vyvlekl ženu ze svatého místa. Drásal ji, roznesl zbytek jejího oděvu a s nesmírnou zběsilostí a pekelným výskáním lámal její údy, pranic se neohlížeje na to, že každý, kdo se dotýká oltáře, jest pod ochranou boží a nesmí býti utracen. Ti pekelníci se nebáli ani hříchu největšího. Vyvlekli nevěstku a dosmýkali ji k špalku.

Dále bylo slyšeti jen vytí a skřek. V tom zvuku a v ručeji krve, který vystříkl pod dopadem strašného ostří, zaniklo lkání bídnice, jež byla i sťata i rozsápána.

Opojení, které cloumalo davem, zasáhlo snad i biskupa, neboť vzkřiknuv kráčel proti davu a žádal si smrti.

A taková síla byla v jeho slabých údech a taková touha jej rozplameňovala, že probošt Villik jen s velkým namáháním jej zadržel. Uchvátil jeho kolena, uchvátil jeho nohy, zavěsil se na jeho plášť a vposled nevida již žádné pomoci, svalil se objímaje jeho tělo. Jen tak mohl zabrániti, aby nešel vstříc jisté záhubě.

To opojení bylo opojení smrti. Strašná pištkyně vdmychla otrávený dech v svůj nástroj a píseň a zvuky toho nástroje prý okouzlily zástup. Hýbal se jako ve snu a byl poslušen všech rozkazů nelidské hudby.

Když kouzlo minulo, když lidé opět procitli a když věci života přemohly stín, navraceli se mužové i ženy k své práci. Hledali zapomnění v něžných radostech a v citu přátelském. Snad jim nebylo odepřeno usmíření, ale biskup byl nepřirovnatelnou krutostí navždy raněn a jeho duše se nevznesla z toho stínu. Stále slyšel zaznívati hlas rozvášněného zástupu. Stále zřel, jak dav vniká na místo posvátné, a zdálo se mu, že chrám bez přestání je znesvěcován, zdálo se mu, že sám kříž Ježíšův je stržen a že pošlapán leží v prachu.

Když pak přemýšlel o skutcích, které se staly, vynořoval se mu v paměti škleb, vytřeštěné oko, obnažené ozubí vražedníků a škubající se tvář Vršovce, který se zachvíval pln nenávisti a vybuchoval záštím.

Tu vytanula mu i slova, která ten muž pravil, a ta slova zněla takto:

„Nevydáš-li nám tu nevěstku, vezmeme ženy bratří tvých a bratry tvé a dítky bratří tvých a na jejich životech pomstíme to zlo!“

I poznával biskup, že s nenávistí k ženě proradné zněla i nenávist k rodu Slavníkovců. Uhadoval, že staré záští, ta podnož smrti, vede Vršovce jako býk vodívá stádo. Tu se zhrozil lidské zloby a přehlížeje povahu lásky, měl za to, že nikdy nebude v té zemi naplněna.

I beznaději vedla ho cesta ke knížeti. Šel k němu a zastihl jej, jak obklopen svými syny a Vršovci udílí rady k blížícím se žním. Byl klidný, byl nepohnutý a smál se poklepávaje na rameno těch, kdo k němu přistupovali.

Když pak promluvil biskup a když vypověděl všechno, co se přihodilo před dvorem biskupským, řekl kníže:

„Biskupe, můj bratře, slýchal jsem často vypravovati, že lidé, kterým je propůjčeno jmění a statky, jsou hodni závisti, a že lidé, kterým se všeho nedostává, nejsou jí prosti. A chci, abys tomu rozuměl tak, že jedni ji vzbuzují a druzí že ji cítí. Buď rád, že můžeš o každém člověku smýšlet laskavě. Buď rád, že jsi na sebe uvalil záští a cítění závistivé, neboť v tom je viděti, že tvá moc a tvoje štěstí jsou veliké.“

Řka to, naznačil ještě, že příbuzní se strany podvedeného manžela zcela podle práva utratili proradnou ženu.