99

Kosmova okna všecek uřícen.

„Lidé spravedliví, křesťané, otcové nejsvětější,“ křičel v bráně, když mu dva sluhové zastoupili cestu, „pusťte mě ke kanovníkovi! Chci mluvit s Kosmou! Jakže? Cože? Pročpak by ne!“

Takto se zaklínaje a drmole jako mlýn, který běží naprázdno, proklouzl a šťastně vpadl do Kosmova příbytku. Toť se rozumí, že chtěl hned spustit, ale Kosmas (ostatně všecek udiven jeho nenadálým příchodem) jej okřikl, a když si nedal říci, položil mu dlaň na ústa.

„Ten malý ničema,“ pravil, „se vydává za sázavského mnicha. Nevěřím mu pranic, vím, že je to hanebník, ale neposílá nám jej v této chvíli nějaká vyšší vůle? Je dlužno o tom promluvit. Ovšem, pokud jde o mne, zříkám se práva říditi se podle jeho povahy. Ujednání, které jsme smluvili, vzhledem k němu neplatí.“

„Platí!“ houkl Šebíř, „ale napřed mi dovolte, abych mu položil několik otázek.“

Potom, nečekaje na souhlas, vyptával se malého mnicha, kde stála v klášteře sázavském truhla s knihami, co rostlo v zahradě, kudy se chodilo do sklípku, kde byly dílny a ještě mnoho jiných věcí. Mnich odpovídal podle pravdy a podle živé paměti, ale ke každé odpovědi dodal:

„Otče, můj pane, nech mě mluvit podle chuti! Nenuť mě, abych říkal věci nerozumné, neboť pospíchám, abych zachránil žida sice nehodného, ale ne tak příliš, jak se obecně myslí.“

„Však na to dojde,“ odpovídal Šebíř a ptal se dál a dál.

Když skončil, popřál chuďasovi slovo. Ulebedil se vedle Kosmy na lavici a řekl:

„Teď mluv, teď budeme poslouchat, neboť opravdu jsi nějakým nedopatřením patřil ke klášternímu zboží.“ Když tedy bylo dáno mnichovi dovolení, jal se (pospíchaje a zadrhuje v řeči) vykládat, co se přihodilo. Nezatajil, jak vykopal modlu, nezatajil, kde ji uložil, nezatajil svou těžkou vinu a vyznal všechny své poklesky (malé i větší) a všechna svá lišáctví.

„Můj příteli,“ ozval se Šebíř smutným hlasem, když umlkl, „prozřetelnost ukazuje prstem na tvé dvě stránky a žádá si, aby byly vyňaty ze spisu. Dovol, abych je nemusil roztrhat, ale abych si je odnesl a přechovával ve své komůrce.“

Kosmas neodpověděl a mnich se díval na duchovní hodnostáře jako hlupáček. Nerozuměl jedinému slovu. Bylo chvilku ticho. Šebíř, hekaje, jako by zvedal těžké břemeno, vstal a přistoupiv k pultu a rozevřev rukopis vylovil hledané stránky.

„Můj Bože,“ řekl, „na věčnou škodu je odnáším!“ Když to vyřkl, vzkypěl v něm však hněv a ruka se mu vznesla a sama od sebe zasadila mnichu přehrozný políček.

„A teď,“ pravil Kosmas, „pospíchejme, abychom se podívali, co se děje se židem.“ I vyšli a spěchali (pokud jim to dovolovalo stáří) k popravišti.

Šebíř, který měl nejdelší nohy, kráčel o dva kroky před ostatními a vlekl za rukáv mnicha. Tem pak s bědou a třesením myslil na kletbu pohanského starce.

OTROCI

Na počátku vlády knížete Břetislava I. byl kraj ležící na pomezí majetku, který kdysi patříval rodu Slavníkovu, a který se dotýkal hranice panství přemyslovského, zapomenut. Zelenaly se tam hvozdy a louky a ty louky nikdo nekosil. Jednou přišla však řečená pustina knížeti přece na mysl. Bylo to za rozmluvy s jakýmsi Byšem, který pocházel ze vznešeného rodu, ale byl chudý jako vrabec. Zbylo mu všeho všudy deset zbrojenců. Jeho dvorec lehl při polmím tažení na Moravu popelem a jeho lidé byli zčásti pobiti a zčásti se rozprchli. Urozený muž se octl krátce na holičkách.

V té bídě šel ke knížeti a vrhl mu k nohám meč a jal se jej prositi a řekl, že ztratil všechen majetek a že jeho zboží je obráceno v dým a že jeho otroci jsou titam a že je to prabídná odplata za to, že tak věrně sloužil.

Kníže vyslechl řeč s úsměvem a postrčiv prosebníka koncem svého oštěpu, řekl:

„Vstávej, Byši, přemýšlel jsem o tvé chudobě a napadlo mi, abych tě ctí a darem uvedl do končiny hradu, který slove Zliče. Je to končina líbezná a žírná. Jdi tedy v tu stranu a vyznač tolik neosázené půdy, kolik potřebuje člověk urozený, a tolikéž lesa. Potom zapal les a obdělávej půdu!“