120

Spěra přisvědčil, Ješutbor neměl námitek, pánové Soběslav, Držata a Zbraslav souhlasili; když se však vojsko rozjelo do kraje a když se tu a tam dal nějaký sedláček do křiku a když si bránil svůj kurník, strhly se mezi vojskem a pokojnými lidmi notné šarvátky. Leckterý bezbranný chlapík dostal přitom na pamětnou a drůbeži a vepříkům se vedlo tuze zle.

„S jídlem roste chuť,“ říkali sluhové urozených pánů a vrhli se do loupeživého díla s takovou chutí, že měli záhy více kořisti, než mohli sníst. Když přišli k městu Ulmu, jali se tedy prodávati to, co jim přebývalo. I povstala tam někde na tržišti váda o cenu slepic; na druhém konci města přišel ke škodě jakýsi ubožák s podvázanou bradou a potom došlo na těch dvou místech k řeži. Je to smutné, ale než se kdo nadál, obrátilo se celé město v učiněnou hrůzu. Ach, Dunaj byl pln utopenců a na mostě se válely sťaté hlavy ulmských drůbežníků.

Když se schylovalo k nejhoršímu, dal Oldřich udeřiti do bubnů a volal své zbrojence k ústupu a rozrážel loupežící hloučky a bil do nich mečem obráceným naplocho tak silně a s takovou zarputilostí, že jim vštípil něco rozvahy.

Všichni lidé dbalí kázně stanuli mu ku pomoci a tak se jim podařilo odvésti vojsko a Ulm zachránit.

S císařem se Čechové setkali u města Susy. Vojenská práce byla tam právě dokonána. Město leželo v rozvalinách a německé voje byly již na odchodu. Šly k Alessandrii a Oldřich je zpovzdálečí následoval.

Když se vojáci utábořili před hradbami a když sevřeli město, nadcházel již podzim. Byl velmi nevlídný, byl pln dešťů, které v těch končinách jen zřídkakdy jsou tak prudké a tak dlouhé. Toho roku se však počasí obrátilo: za přívalem přišly povodně a za velkými vodami znenadání mráz. Kdo jakživ slyšel, aby jižní země v měsíci listopadu se pokryla sněhem? A kdo mohl uhádnouti, že se obhájcové města budou bránit a takovou zuřivostí a že se nevzdají císařské moci? Kdo mohl mysliti na zimní tábor? Nikdo! Všichni věřili v brzký konec války a tak mráz zastihl vojska v lehkých stanech a zkrušil je a vzal jim všechnu odvahu. Když se pak dostavil hlad a když se jezdecké sbory vracely s prázdnou a když v nejzazším okolí nebyla ani hrst píce, ani zrnko obilí, ani zaběhlá křepelka, přišli někteří šlechticové k Oldřichovi a naléhali na něho, aby žádal od císaře povolení k návratu a zadržený peníz.

„Dávno uplynuly tři měsíce, o nichž mluvil Barbarossův posel, dávno uplynul čas služby, k níž jsme se zavázali,“

pravil Spěra, „a totam je všechno slibování. Vraťme se domů! Můžeme to učiniti se ctí a jako lidé, kteří vykonali vše, co měli učinit, a kterým se se strany druhé všechno odpírá.“

Nad podobným míněním krčil Oldřich rameny. Bylo mu zatěžko mluviti s císařem o odchodu i o penězích.

„Ne,“ odpovídal po druhé a po třetí a po deváté, „neučiním to! Nezmíním se, že chcete odejíti, neboť není věci proradnější, než dotírati na někoho ve chvíli nouze. Ostatně jsem jist, že císař dostojí slovu. Chtěl bych, aby mi přislíbil jablko z ráje, a kdybych byl na sklonku života a císař někde v poli, ještě bych doufal, že jeho slib bude splněn.“

„Učiň ze své víry bečku a ze slibů víno,“ pravil Spěra; ale to řekl na odchodu a ve chvíli, když se vzdálili dobrých třicet kroků od stanu.

Tehdy byl právě předvečer dne Adama a Evy, kdy se světí památka narození Páně, a tábor se blížil k tomu velkému svátku jako poutník k odpočinutí. Válka ustávala, útoky tichly, válečný stroj zapadával sněhem a mlčenlivé stráže s napřaženýma rukama stály u ohně a zahřívaly si dlaň a hřbet ruky.

V ten čas malé bdělosti (asi pět hodin po západu slunce) opustila řada šlechticů se svými sluhy tábor. Byl to opět Zbraslav a Ješutbor a Držata a Soběslav, a ovšem i Spěra. Vyšli s lehkou myslí a ani si nevzpomněli na hanbu, kterou knížeti způsobí jejich odchod. Zdálo se jim, že není nic přirozenějšího než odejíti od díla, které se vleče, a věřili, že zběhnouti z tábora znamená státi již jednou nohou na hranicích Čech. Ale sotva měli za zády Alessandru, narazili na hlídky milánské. Přemnoho Čechů tam padlo a přemnozí byli jati. Ti pak, kteří se zachránili, museli prchat přes jezero Komské a zasněženými cestami alpskými. Byla to strašná pouť, a když hrdí šlechticové dorazili vposled do Čech, podobali se jen stínům. Císař si přál, aby je stráže odehnaly od hranic. Soběslav je vpustil, ale byli živi v hanbě a po samotách.

Zatím Oldřich, který na proradném jednání svých šlechticů neměl pražádné účasti a který je těžce nesl, byl pokládán málem za potměšilce. Jen tu a tam mohl zhlédnout tvář císařovu a jen zřídka jej mohl pozdraviti.

Když po několika měsících Bedřich uzavřel s obránci Alessandrie příměří, a když byly zastaveny boje, obrátil se kníže se zbytkem svých lidí do Čech. I jeho cesta byla svízelná, šel o hladu a přinucen nouzí vyměňoval po městečkách koně a zbroj za chléb. Vrátil se bos, s ušima ohryzanýma mrazem a chřestil kostmi.

Urážka