61

že krutost tehdejší doby nikde se nezastavovala před kolébkou. Stejným způsobem byly prý vyvražděny přemnohé rody velmožů německých i italských. Ale nechť je libická věc běžná, či zřídka se přiházející, je jisto, že znamená dovršení díla jednoty i jadérko sváru a pohrom, neboť Soběbor a dále Vojtěch (až do své smrti mučednické) byli nepřáteli zdaru české země, a pokud sahal jejich vliv, obraceli meč císařův i meč Boleslava Polského, aby ztrestal rod Přemyslovců.

I vznikl svár a války. I vzrostla vzdálenost mezi lidem polským a lidem českým. Nastával zmatek a poklesnutí moci a vzrůst vlivů cizích.

Ta doba neutěšená trvala tři desítky let.

OBNOVITEL

Boleslav II. měl mimo Václava, který zemřel v mladém věku, tři syny a nejstarší z nich, Boleslav III., se po jeho smrti stal knížetem. Byl to člověk zlý a nelítostný. Měl spanilou tvář, krásnou postavu, vlasy nádherně barvy a planoucí zrak, ale jeho duše byla škaredá a bázlivá a slabá. Kdož ví, kde se v něm vzal strach? Kdož ví, jak se dostala bázeň k okraji jeho kolébky?

Říká se, že na některých lidech spočívá již od mladosti tíha a že je tlačí k zemi. Snad. Ale nám jest věřiti, že konání každého muže (nechť je již obludné nebo zdárné) bývá unášeno mohutným proudem skutků lidí ostatních a že na ty skutky naráží a že je proměňuje samo doznávajíc změn. Tak či podobně dochází k společenství činů.

Tak v slavné střídě opravuje člověk člověka. A dokud je duch v prsou národa a dokud život hýbe jeho údy, bude jeden každý kráčet v tom společenství dál a dál. Bude kráčeti vpřed. Bude se navraceti k věcem starým, aby jim propůjčil nebývalý a vyšší smysl. Bude je ztrácet, bude je zrazovat, bude je tvořit vždy znovu a lépe, neboť to jest poslání.

Když tedy zúženo jest řečiště života, a když bída a prahy bídy zavalily jeho proud, stalo se, že síla rozptýlená padala směrem jediným a převracela balvan, který jí stál v cestě. Byla to doba úpadku, ale v něm snad právě spočívají počátkové společného povědomí. Vypravuje se, že se tehdy zdálo, jako by český stát i rod jeho knížat měl zaniknouti. Cizí vládcové rozhodovali o částech české říše. Lid se hrozil jejich správy a velmožové se jí děsili.

Tíseň vnukla všem Čechům cit, že jejich země bude dána v lup a v plen a v zajetí a v posměch všelikému tělu po ní chodícímu. Vladař, jakož bylo již řečeno, neměl ani odvahy ani věrnosti. Bázeň činila z něho ukrutníka, a tak po způsobu všech slabochů zabíjel lidi a nenáviděl je. Nebyl bojovníkem, který zápasí a přemáhá, ale jako vlk se vrhal ze zálohy na každého, kdo mu naháněl strach.

Již v prvých letech své vlády dal tedy Boleslav III. vykleštit svého bratra Jaromíra a toho, který byl nejmladší a který slul Oldřich, chystal se zavražditi. Kněžic unikl jenom o vlásek. Unikl se svou matkou, neboť ani ona nebyla jista životem před zběsilostí Boleslava Ukrutného.

Potom syn i matka pobývali v Bavořích. Pobývali ve vyhnanství, a jakož se často přihází, stalo se, že tíseň a pronásledování daly v jeho srdci vyrůsti všemu, co v něm bylo špatné, a potlačily to, co jest veliké a ryzí. Tak dorostl i Oldřich v muže úskočného a lstivého a věrolomného.

Po zkáze Boleslavově a potom, když ze země ustoupila moc polská, ujal se vlády třetí syn Boleslava II., Jaromír.

Mladšímu Oldřichovi bylo se spokojit údělem na Žatecku. Co tam měl činit? Čím se měl zabývat? Jak mohl vyplniti svou prázdeň? Chodil po lesích a lovil zvěř.

Jednou, jak se vypravuje, setkal se na podobné toulce se ženou jakéhosi Křesiny, jejíž krása jej uchvátila tak příliš, že se na nic neohlížel a odvedl ji do svého domu. Je ovšem dlužno věřiti, že se věc nestala proti vůli té paní a že jí nebyla protivná. Z toho spojení narodil se knížeti syn, který byl nazván jménem Břetislav. Vyrostl v krásného jinocha. Jeho mysl byla jasná a plná odvahy a plná toužení. Nejen to. Duch, který neumírá, vanutí nezřetelné myšlenky, jež snad rozechvívala Boleslava Prvého, tucha a síla, které daly vzrůsti říši Mojmírově, a vposled poroba polská a německá oznívaly v jeho toužení. Vedly Břetislava k odvetě. Vedly ho na východ i sever. Skytly mu cíl. Ukazovaly cestu jeho práci.

Prvý čin Břetislavův udál se sedmnáct let potom, když jeho otec Oldřich zapudil Jaromíra a sám se zmocnil vlády.

Roku 1029 podnikl totiž císař Konrád válečné tažení proti knížeti polskému Měškovi II. Břetislav připojiv se k němu (snad podle své povinnosti vasalské) počínal si tak, že Morava byla navrácena ve starý svazek s panstvím českým. I dobyl hradišť moravských, zmocnil se nesmírného počtu zajatců a sám se uvázal v držení té