Přimda
Zdálo se, že přátelství mezi českým králem a mezi Bedřichem Barbarossou potrvá a že je nic neporuší. Vladislav byl si tím jist a staral se především o věci vnitřní: upevňoval panství svého rodu v Čechách, popřával mnohou výhodu knížeti znojemskému a rozdílel štědře statky klášterům i chrámům. Ze synů Soběslavových se tehdy nikdo neozýval. Tak vládl v Čechách mír. Když se pak král za papežského rozkolu přiklonil na stranu císařskou, bylo již málem jisto, že Barbarossa a Vladislav zůstanou spojenci a že ten mír bude zachován.
Ale dříve než uplynul druhý rok od výpravy milánské, vzešly v Itálii císaři nové obtíže. A tehdy se přihnal do Prahy posel a předstoupiv před Vladislava, řekl:
„Králi, zůstavil jsi mne, abych měl dobrý pozor na věci, které jsou v blízkosti Bedřichově, a já jsem nezahálel. Mé oči neumdlely, a moje ucho bylo nastraženo. Viděl jsem a naslouchal. Viděl jsem Oldřicha, syna Soběslavova, který přišel k Bedřichu Barbarossovi. Viděl jsem, že sedává podle císaře, a že s ním může rozmlouvat podle libosti a že císař odpovídá jeho tiché řeči úsměvem. Je vždy častější to jejich rozmlouvání a mezi knížetem a Bedřichem se utvrzuje den po dni svazek přízně. – Ještě pobolívají rány tvého vojska, ještě strašení klepe na okna Milánských, ještě jim doléhá v sluch víření tvého bubnu, ale císař již zapomněl na tvé věrné činy a přiklonil sluch povídačkám, které tě dozajista očerňují a které tě staví do nepříznivého světla.“
Králi zněla ta nepřívětivá zpráva stále v uších. Dal tedy zavolati svého bratra a dále svého syna, který se nazýval Bedřich, a řekl jim:
„Sbírejte oděnce! Chystejte výpravu, a ta výprava ať je tak skvělá, aby zastínila samo vojsko císařovo! – Uvidíme, váží-li více lichotivé slovo Oldřichovo anebo zjevná a vydatná pomoc. Uvidíme, kdo z nás obou více platí, neboť: kdo je ten Oldřich? Malé knížátko a chuďas a bratr chuďasa, který nemá přítelíčka leda mezi ubožáky a nízkým lidem. A dále: kdo mu slouží? A jaké vojsko bylo se Soběslavem? Hrst trhanů a žebrácký houfec. Nemá ani jízdu lehkou, ani jízdu těžkou, nemá sudličníky, ani ty, kdo dovedou zrobit ze dřeva obléhací stroj, ani ty, kdo rozhoupávají beranidlo. Co tedy vydá slovo těch dvou bratří? Co mohou platit Oldřichovy lichotky? Císař, který je muž bdělý a jehož hlava je plna moudrosti, až zhlédne moji oddanost, která namísto slibů posílá vojska, dozajista Oldřicha i Soběslava zapudí.“
„Králi,“ odpověděl Děpold, „kdy bude konec tvým tažením, kdy dáš lidu odpočinouti? Zem chudne, králi, neboť obracíš přespříliš veliký peníz na věci vojenské a nikdo nemůže platiti berně. Tvoji kastelánové a purkrabí velmožů těžce doléhají na ty, kdo pracují.“
Král, slyše odpověď, velice se rozhněval a řekl, že lid není než stádo, na němž vyrůstá vlna k stříži, a že bude nucen upustiti od své shovívavosti a že tím mocněji udeří na lenochy.
Potom Děpold i Bedřich podle příkazu sbírali vojsko a vyšli s ním k jižnímu pomezí.
Když pak byli vzdáleni jen několik honů od hranice, stalo se, že se Soběslav znenadání vrátil z vyhnanství a že s hrstkou, která nepřevyšovala počet šedesáti vojáků, dobyl Olomouce. Věru, byl to nepatrný počet vojska! Ale vypravuje se, že kdyby Soběslavova družina byla ještě menší, přece by byla zvítězila, neboť knížecí protivníci nedrželi příliš horlivě meč. Měli po krk daní a králových útisků. Vítali Soběslava a bránili se jen tak na oko. Sám biskup olomoucký stál při knížeti. A podobá se, že přepadení i vydání města bylo smluveno po všech stránkách.
Král, doslechnuv, že je Olomouc v držení knížete Soběslava, sebral nová vojska a město oblehl. Tísnil je po pět dnů, ale dne sedmého poslal trubače, aby předjel k hradbám a svolal svým nástrojem obránce. I seběhli se se všech stran. Opírali si bradu o zídky a byli vyloženi s hradeb jako kanovníci z oken svých domů.
Král se blížil s roviny. A tu bylo viděti, že se mu nikdo nevyrovná, pokud jde o oděnce a svěžest barev na štítech a vznešenost a nádheru. Jeho roucho bylo zelené a zlaté. Jeho štít držela dvě pážata a jeho koně vedli dva štolbové na dlouhých opratích spletených z hedvábí. Král nebyl ozbrojen. Svěřil meč šlechtickým synkům, kteří poklekli, když se jeho kůň zastavil. Sotva se to stalo, pokynul Vladislav trubači, aby umlkl a pravil:
„Je hodina milosrdenství, je chvíle, kdy smýšlím se shovívavostí o lidech nepokojných i o knížeti, který zvedá nepokoj. Ale otevřete brány! Spěchejte a nechť purkrabí neotálí, nebo se váš hrad stane podnoží mého vojska. Co je tohle hnízdo proti milánským válům? Co je tahle hrstka sluhů, jimž chybí řemení a již dovedou spíše mávati cepem než meči? Jak chcete státi proti útoku? Bezpečte se raději na mé slovo! – Král slibuje odpuštění biskupu Janovi a nechce vzpomínat jeho vin. Král skytne nějaké dobré panství knížeti, který je syn Soběslavův a sám se nazývá tím jménem. Dává mu je! Nechť jídá vlastní chléb a nechť netře nouzi s chuďasy, aby jméno knížat a velikost rodu Přemyslova nevzala úhony.“