táhla za příkopem od osady břevnovské až k písčině židova pole. Tam si naráželi plné čepice pláňat a dobrou polovinu jich snědli. Zbytek si chtěli zahrabat. Člověk totiž nikdy neví, co se může zítra přihodit. Šli tedy k poli, kde byl pochován pohan a dále modla, neboť – ta věc byla doposud zamlčena – otrok a zbrojenec, nevědouce si jiné rady, zahrabali ji poblíže toho, kdo ji za svého života uctíval.
Když tedy doklusali až k místu těch dvou hrobů, přisedli na bobek a jali se hloubiti jamku, aby do ní mohli vysypat hrušky. Otrok si zatím připravoval věchet slámy, kterým chtěl zásobárnu vystlat a přikrýt. Tak byli všichni pohrouženi do pilné práce.
A co čert nechtěl! Když byli v nejlepším, štrachal se mimo jakýsi biskupský biřic. Hlídal hrušky? Či byl jen tak na obchůzce?
Kdož ví! Naproti tomu je jisto, že sotva zhlédl čtyři chuďasy pohromadě, již se běžel podívat, co kutí.
Když byl asi na dva dostřely luku, poznal jej bezruký zbrojenec a nechtěje se příliš šířiti ani zdržovati výkladem, řekl dost zhurta:
„Utíkejme!“
Na ta slova vzali všichni nohy na ramena, ovšem mimo starce, který nemohl utíkat a který se svalil hned při prvních skocích.
Zatím biřic doběhl k nešťastné hromádce hrušek a rozmetal ji na všechny strany.
„Já vím,“ řekl zbrojenci, který jakž takž vstával, „že chasa, které se podobáte, nezachovává boží přikázání a krade, až se zelená les. Copak tady máte ještě zakopáno?“
„Jakživi jsme sem nepáchli ani nohou,“ odpověděl zbrojenec. „Jsme zde totiž po prvé a nic jsme neposmejčili a nic jsme nezahrabávali.“
„O tom,“ řekl biřic, „si budeme vypravovat ještě před biskupským komorníkem. Myslím totiž, že mi neutečeš,“
dodal, „máš nohy jako dvě báně.“
Řka to a nevšímaje si již valně chudáka, jal se slídit po nějaké vyvýšenince, která by označovala druhou skrýš.
V té snaze zryl holí devět krtin a pětkrát píchl naprázdno. Věčný Bože! Nakonec byl přece jen tak chtivý, že rozmetal něco hlíny, která kryla kosti pohanského starce.
Co se přihodilo potom, je nasnadě. Přišlo vyslýchání, nastal soud. Pole bylo překopáno a (k hanbě a k potupě křesťanského světa) byla nalezena modla.
„Á,“ řekl biskupský komorník na soudě, „podívejme se! Kdopak je skutečný pán pole, které se nazývá židovo?
Kdopak to je, když dobře víme, že od potopy světa nevlastní židé žádných polností?“
I vyšlo najevo, že žid platil jidášský peníz člověku křesťanskému, a že ten člověk kryl žida a vlastnil a spravoval všechno jeho zboží jako majetek podle jména svůj.
A tak – chtěj nechtěj – měl žid propadnout hrdlem. Za prvé: protože držel zemi. Za druhé: protože pohřbil člověka na nedovoleném místě. Za třetí: protože jej asi zabil. Za čtvrté: protože sloužil ďáblu a protože uctíval jeho obraz a protože jej přechovával a skrýval.
Žid tedy byl odsouzen zaplatit za své hříchy hlavou, a to je věc hrozná a vzbuzující lítost. Než došlo k vykonání rozsudku, uvědomil si mnich, který unikl vazbě jen o vlásek, že některé skutky, jež jsou přičítány židovi, natropil on sám. Přemýšlel o tom s úžasem, a protože přece jen měl ždibec svědomí, běžel ke Kosmovi prosit o pomoc.
Kanovník rozmlouval právě se Šebířem a s magistrem Brunem. Přeli se o věci sázavského kláštera. Šebíř tvrdil, že je nutno rozšířit v Kosmově Kronice stať, která se k němu odnášela. Chtěl čísti o opatech slovanského obřadu a dále o dílech slovesných a o všem, co bylo vyrobeno mezi zdmi řečeného kláštera.
„Vidím,“ pokračoval, „že tvá zaujatost je doposud živá a že nezdřímla. Kronika nebude úplná, dokud se nezhostíš hněvu a dokud nevložíš do knihy pět nových stránek, které by podle pravdy chválily sázavské zřízení.“
„To neudělám,“ odpověděl Kosmas, „to nemohu udělat, neboť biskup, který je můj pán, a církev, která je moje paní, smýšlejí o slovanských řeholní cích nedobře a já jsem nedoslechl s žádné strany o nich nic pěkného.“
„A já jsem vosk?“ vykřikl Šebíř. „Přisámbohu, přečetl jsem pětkrát pět knih, z nichž se line světlo jasnější, než světlo svíce. Jsou bohulibé i počestné! Ha, chceš je sprovodit se světa? Chceš přejít mé dobré rady? Chceš říci, že jsem hlupák?“