zvedá. Pomsta dává mu dopadnouti na hlavu markraběte Viléma. I padá Vilém zasažen ranou a po Vilémovi padá Englšalk. Bývali kdysi markrabími a teď tu leží a krev jim vytéká z ran a jejich vojsko a tábor je vydán v plen Svatoplukovi.
Bezpočet Bavorů odvádí kníže do zajetí, bezpočet jich pobil a jenom hrstka chuďasů se zachraňuje útěkem. Jen hrstka chromců se dobelhá do Bavor, jen dva z nich stanou před markrabětem.
Karlman je vyslechl s dlaněmi na tváři.
„Žel,“ pravil, když umlklo to úděsné poselství, „žel, všechny výboje jsou obráceny v niveč a síla německá je ztenčena v maličký útek. Žel, proč jsem Svatopluka nezabil! Nemohl pozvednouti džbánek a misku s vodou k ústům, když ležel v mé věži, byl zpola mrtev, byl sláb a nyní vládne.“
Úděsná sláva
Po smrti markrabí Viléma a Englšalka, po ztrátě vojsk Karlmanových a po vítězství u hradu Děvína, upevnila se moc Svatoplukova a jeho panství vzrostlo. Stal se přemocným. Zástupy otroků mýtily lesy v jeho pomezí, zástupy otroků chodily před jeho vojsky a pracovaly na polích a nosily břemena při stavbách srubů. Bezpočet stád popásalo se v háječcích a nesčetné ovce okusovaly traviny žírných luk a v hradištích se kupilo vzácné zboží. I rostlo bohatství země Svatoplukovy a jeho jméno tak se vyvýšilo, že čeští kmenové, kteří sídlili na severu, hledali přízeň Svatoplukovu a vypravili k němu poselství lásky.
Kníže přijal posly s vlídností a záhy potom se vypravil do Čech, aby pojal za choť Svatožiznu, dceru jednoho z knížat té země.
Když se navracel na Moravu, když se bral uprostřed své družiny s nevěstou, bylo jim jíti úžlabinami a vposled těsnou roklí. I míhal se stín a třpytilo se světlo na zbroji oděnců, i vlály hebké a průsvitné tkaniny za běhu koní a zvonily přezky postroje. Tak lehce ubíhala cesta.
Ale znenadání v horské soutěsce, jež byla tak úzká, že jenom dva koníci mohli kráčeti po jejím dně, vyrazilo proti průvodu německé vojsko. Chtivost kořisti vedla je na české pomezí, chtivost kořisti obrátila jejich meč proti družině, která nesla dary tak skvostné, že nikdo nezřel podobných. I vrhli se na knížete. Jejich počet byl pak dvacetkrát větší než počet lidu Svatoplukova. Útočili přímo i s boků i ve směru cesty. Tu Svatopluk uchvátil Svatožiznu a strhnuv ji na svého hřebce, mečem proklestil si cestu. Unikl, zachránil se, ale zanechal tam nádherný lup.
Ztráta a pohanění, jehož zakusil Svatopluk, nemohly zůstati bez odvety. Vypravil tedy kníže bezpočet podjezdů, které kořistily za pomezím íránským a král odpověděl válečnou výpravou. Voje německé střetly se s Moravany v květnu roku 872. Tehdy rozpoutala se veliká bitva, tehdy udeřily pluky moravské na vojsko královo a porazily je tak potupně, že mnozí z prchajících knížat íránských byli od žen moravských ze sedel vyhazováni a kyji ubiti.
Zvítěziv uzavřel však Svatopluk přece mír bez slávy. Stalo se to v místě Forchheimě za přítomnosti královy.
Tehdy Svatopluk přisáhl věrnost, a aby získal ústupky na poli církevním, zavázal se k ročnímu poplatku.
V ten čas vešla již v známost bula Jana VIII. a zbraně slovanské a vítězství těch zbraní propůjčily slovům papežovým moc i sílu: Tak otevřel se žalář pasovský. Tak vyšel na svobodu Metoděj, tak svatým skutkem papežovým a skutky válečnými uveden jest v úřad arcibiskupa panonského a ustanoven legátem papežským u národů mluvících jazyky slovanskými. A to jest počátek velikého díla, jež na škodu vzdělanosti a zdárného vývoje bylo porušeno se strany kurie římské, neboť papež odvolal povolení sloužiti mši svatou jazykem slovanským.
Když byl zákaz čten, zaradovali se preláti íránští i biskupové, ale Metoděj nemohl mu uvěřit. Nemohl se vzdáti konání, k němuž mu pokynulo dobré vnuknutí, nemohl vypleti setbu, kteráž se vlnila milostí a požehnáním, nemohl přehlušiti hlas, který zněje otřásal jeho nitrem. Nemohl neposlechnouti nabádání, jež mu kázalo: jdi a následuj šlépěje rybářů Kristových! Jdi a promlouvej k jednomu každému jazykem, kterýž jest jeho, a řečí, která jest vštípena v hlubinu jeho duše a v hlubinu jeho bytosti.
V ten čas byla kurie římská mocnější než králové a Svatopluk zřel s dychtivostí k papeži. Bažil po jeho přízni a všechno své konání spravoval tak, aby s pomocí papežovou vymanil říši z vlivu íránského. I opustil kníže biskupa Metoděje a přiklonil se ke kněžím latinským.
Mezi těmi kněžími latinskými byl pak švábský Němec jménem Wiching, který byv v Římě vysvěcen na biskupa nitranského v průvodu Metodově přišel na Moravu. I vemluvil se Wiching v lásku Svatoplukovu a lichotil mu a stále pobýval v jeho blízkosti stroje mu vyražení a kratochvíli. Nikdy nekáral jeho divoké vášně, nikdy mu nečinil