35

A stalo se, že ten veliký a těžko postižitelný záměr vdmychl ve Václavovu duši zároveň s touhou po věcech nových i lásku k těm, kteří jim bránili. Miloval Drahomíru, miloval Boleslava, v hodince smrti důvěřoval svým vrahům, a když mluvíval s kněžími latinskými a když naslouchal jejich stížnostem či nářkům, stávalo se prý nezřídka, že nemohl s nimi souhlasiti, a že dával zapravdu svým nepřátelům.

Jednou, právě za času, kdy Čechy byly uvedeny v poplatnost a kdy král Jindřich dlel na hradě pražském, přihodilo se, že lidé strany Boleslavovy se srazili v lesích (které se střely kolem hradiště) s oddílem královým. Němců bylo jen maličko. Šli jako se chodívá v zemi spojenců. Šli, trhajíce lístky se stromů a žmolili je v prstech, vypravujíce si kratochvilné příběhy. Meče bily je do lýtek, houština ohýbala jim peří na čapkách a dobrý rozmar je vedl hloub a hlouběji do vnitra hvozdu. Konečně stočila se cesta k mýtince a tam na volném prostranství se popásala klisnička.

Byla osedlána. Přehozené třmeny cinkaly na jezdeckém oblouku a uzda visela jí z huby. I připadlo vojákům, že snad klisnička zbloudila, a chtěli jí ukázat cestu do své ohrady. Šli tedy blíže, a jak byli rozběhnuti, jeden z nich uchopil ji za uzdu, druhý za podpěnku a třetí za copánek hřívy.

Mezi vojáky byl pak jakýsi starý člověk, který před mnoha léty ve svazku otrockém pracovával při stavbách. Když udeřili na jeho zemi nájezdníci, vytrhl se ten člověk ze svazku otrockého a spasiv se útěkem žil po vojenských táborech. Byl tam přijímán, byl trpěn pro svou obratnost a kdekdo mu ukládal práci. Podle řečeného zvyku měl tedy klisničku odvésti bývalý otrok. Měl ji odvésti, měl s ní pospíšit do bezpečí, neboť vojáci se přeli, komu bude koník náležet, a příliš trhali jeho uzdou. Hádali se, pleskali hnědku po kýtách, ale přitom jim neušlo, že řemení i sedlo i jeho ozdoby jsou urobeny po způsobu východním. I řekl jeden z vojáků:

„Ta klisna patří nějakému divousovi z lesa a její pán dozajista není pokřtěn; je to snad tedy hřích, když ji posmejčíme?“

To je prvá část příběhu. Druhá pak vypravuje o věcech méně přívětivých.

Když totiž byli vojáci zabráni do své hry a když se smáli, vrážejíce si ramenem do ramene, ozvalo se z lesa houkání. Než se otočili, než našli meč, vyřítil se z houštiny lid Boleslavův a bez pozdravení a také bez lítosti jal se útočit na tu malou hrstku vojáků. Za chvíli byli všichni porubáni. Za chvíli rozloučili se s tím krásným světem. Ale jeden člověk se přece zachránil. Byl to řečený stařeček, vyhoupl se do sedla a ujel na klisničce. Povětří uchvátilo mu čapku. Větve mu zedraly tvář a všechny nitky jeho pláště zůstaly kdesi v trní. Nicméně dojel; štěstí ho provázelo. Když se jeho křik ozval před branou pražského hradu, kráčel Václav v průvodu latinských kněží nádvořím. Slyše nářek tak úpěnlivý, kníže se zastavil a pokynul, aby ten žalostící člověk před něho předstoupil.

Stařec byl tedy vpuštěn. Když sesedl, když se poklonil, jal se mluviti a řekl, co se mu přihodilo, jakou smrtí sešli jeho přátelé a kdo je zabil. Mluvil německy, ale kníže, který mimo mateřštinu znal starý jazyk slovanský a dále latinu i řečtinu, mu nerozuměl. Je tedy snadné uhádnouti, že kněží tlumočili příběh a že jej učinili dvakrát děsnějším, než byl. Lítost je rozplameňovala, hněv je jitřil. Bili se v prsa a rýsujíce veliký kříž před svými ústy žádali knížete, aby rozptýlil lid Boleslavův a sama knížete aby zabil či uvrhl do vězení.

„Zvedá se proti prvorozenému bratru,“ pravili, „rve vojsko královo, slouží pohanským bohům a jenom obyčej východní si pochvaluje.“

Václav odpověděl kněžím mírně a poznav podle uzdění, že kůň vskutku patřil jezdcům Boleslavovým, ustanovil nazítří soud. Potom vypravil posla k druhorozenému bratru a s pozdravením mu vzkázal přání, aby jej navštívil.

Na druhý den zastihli kněží Václava, kterak rozmlouvá s Boleslavem. Kníže zřel knížeti do tváře a láskyplná řeč jim plynula se rtů.

Když jejich rozmluva skončila, pokynuli bratři kněžím a bok po boku a kroky stejně dlouhými prošli hradem, až stanuli v jizbě, která byla posvěcena. Tam naslouchával Václav latinské mši svaté, tam četl písma, tam přicházel, aby se modlil. I viděli kněží, že Václav opět kráčí k místu oddělenému, a hotovili se následovati ho a obléknouti roucha bohoslužebná. Hotovili se sloužiti mši, neboť byl obyčej Václavův prositi před úradkem Boha o dar moudrosti a osvícení.

Již tedy kněží vykročili, již vztahovali paži po odění, ale Václav obrátiv se kázal, aby setrvali na svých místech.

Potom on i Boleslav vkročili do síně přilehlé.

Za chvíli, jež byla právě tak dlouhá, aby měl člověk pokdy odíti se v slavnostní roucho a připravit svou duši k obřadu, vrátil se Václav v průvodu dvou jáhnů východních a druhorozeného knížete. Pokleknuv a znovu povstav vznesl k svým očím knihu staroslovanskou a jal se čísti nebývalou mši. I bylo slyšeti hlas vroucný a znějící. Bylo slyšeti hlasy jáhnů a hlas Boleslavův, které odpovídaly hlasu prvému a proplétaly se s ním.

V té chvíli přemýšlel právě král Jindřich o duši Václavově. Když dlel tak v zadumání, dolehl do jeho jizby