77

Na jaře léta Páně 1114 začali ke Kosmovi docházeti čtyři lidé:

Prvý byl pohan zvířecího výrazu, který zestárl v polním hospodářství na neúrodné půdě a který za moru přišel o celé příbuzenstvo.

Druhý z řečené čtveřice byl chromý zbrojenec. V polské válce mu byla uťata ruka a odtud se již nehodil k žádnému dílu.

Třetí chasník se hlásil rovněž ke zbrani. Kdysi proslul jako nevyrovnatelný lučištník, ale kde jsou ty časy! Na stará kolena chodil jen co noha nohu mine. Byl trochu dyšný, sotva po desíti krocích mu promodrávaly rty a lapal po dechu jako ryba, která se znenadání octne na vzduchu. Vedle toho měl chuďas těžké nohy. Ráno si mohl ještě jakž takž navléci škorně, ale když jej mezi dnem napadlo, že by si na okamžik mohl udělat pohodlí, a když se vyzul, nebylo široko daleko siláka, který by vpravil jeho ubohé tlapy do škorní. Tak čertovsky byly zpuchlé.

K lidem vyjmenovaným družil se chlapík čtvrtý, a to byl otrok, jemuž se podařilo uniknouti. Jeho starý pán, zřejmě lakomý, mu přikázal, aby při špatné stravě zpracovával len. Soukal jej tedy s kužele, ale nicotná práce se mu nikterak nelíbila. Bál se, že si vyvrátí palec a že si od stálého otírání prodře kůži na ukazováku. Byl mezi svými soudruhy nešťasten, a protože jej příliš neposedná mysl ponoukala, aby zaměnil osud chuďasa za osud lepší, utekl jednoho krásného dne do Prahy. Zdálo se mu totiž (a podobnou myšlenku sdíleli i jeho noví společníci), že na pražském hradě, kde je plno velmožů a kde se čas od času konají shromáždění a kam přicházejí kupci, bude snáze živořiti než jinde.

Vedeni tou nadějí stáhli se tedy všichni čtyři v místo hradu. Nalezli tam jako krysy lezou do komína, kde se udí maso. Ale nic naplat, bylo jim stále zle! Hladověli a mohlo to s nimi špatně dopadnout, kdyby jim Kosmas nebyl vytrhl trn z nohy.

A ta věc se stala takto:

Jednou seděli ti chlapíci u řeky. Stařec, který pozbyl rodiny, klátil nohama nad proudem, člověk s uťatou rukou si odháněl čepicí mouchy, druhý zbrojenec klímal a otrok prohledával křoviny a slídil po nějakém pohozeném soustu. Měli všichni náramnou chuť na skopové, a nemohouce jísti, pro ukrácení dlouhé chvíle hovořili.

„Ty,“ řekl bezruký zbrojenec starci, „se budeš klátit dozajista v pekle na nějaké osice.“

„Proč?“ zeptal se stařec.

„Proto,“ odpověděl voják, „že nejsi pokřtěn, a proto, že žiješ v temnosti jako žijí hovada a ďáblové. – Co se tkne osiky, uvedl jsem její jméno, neboť je to strom Jidášův.“

To byl začátek dlouhé hádky. Stařec totiž nemlčel a jal se odporovati, uváděje, že člověk se má držeti víry, která mu byla dána v mladosti. Dále vypravoval, že má uděláno pro strach z ďábla, kterého co živ neviděl, ale že si náramně nerad vzpomíná na setkání s hanebnými duchy mrtvých a se skřety a s rusálkami.

„A to nevím, brachu, co je horší!“ dodal. „Uhaduji, že budeš potenku pískat, až se jim jednou uráčí prohnat tě někde po bažinách.“

Za řeči přišla pohanovi na mysl stará povídačka a tak – nečekaje na vybídnutí – spustil, jak šel jakýsi ovčák za děvečkou, která bydlila v poplužním dvoře.

Když byl stařec v nejlepším a když vypravoval, jak ta děvečka měla ku pomoci lesní ženky a jak švihajíc proutkem proměnila ovčáka ve vepře, zapraskala za chlapy nějaká větvička. Tu se ohlédli a spatřili kanovníka Kosmu. I pozdravili jej a přáli mu zdar v práci a po smrti slávu nebeskou a za života takovou pevnost, aby se po všechny časy mohl vyvarovat hříchu. Říkali to nakvap a chtěli vyklidit pole. Chtěli odtáhnout, neboť jejich svědomí nebylo tak zcela bez úhony, a co se tkne práv, měli tu a tam nějaký vroubek.

Když se tedy hotovili poraditi se s Vaňkem, a když bezruký zbrojenec byl již na cestě, jal se loviti Kosmas ve svém váčku a nalezl krásný, lesklý penízek. I položil si jej na dlaň a trhnuv rukou, dal mu několikrát povyskočit do výše. To byla nádherná podívaná a zbrojnošové ji ještě nikdy neviděli. O otroku a starci není to třeba ani připomínat, protože žili od narození leda v chlévech a v dobytčích ohradách.

Když peníz třikrát povyskočil a třikrát dopadl na kanovníkovu dlaň, tvářil se ten starý hračka, že jej chce schovat zase do váčku. Starci se na tu rozmarnou hru dívali s pootevřenými ústy. A je lehko uhodnout, co si myslili.

„To jsou,“ řekl Kosmas, „lístky osiky nejjidáštější a Bůh uchovej, abych vám dal jediný z nich bez práce a bez zasloužení.“