68

Asi šest hodin cesty za oddílem největším brala se skupinka střežící týl.

Pokud jde o vojenskou práci, byla většinou zůstavena lehkým jezdcům, kteří dobývali hradiště a vrhali se na nepřítele. Kníže, provázen biskupem Sebířem, pobýval s jezdci bojujícími a vtáhl s nimi do Krakova. Tehdy seděl na silném hřebci a s jeho výše odpovídal na volání lidu. Rozkázal rozhazovat drobné peníze a potom rozveselen ukázal biskupovi k vyvráceným branám a k válům maličko pobořeným. Chtěl říci, že boj o to pevné místo nebyl příliš krutý, chtěl rozmlouvat, ale jeho hlas zanikal ve výkřicích. Sebíř mu nerozuměl. Bylo viděti, jak se dotýká konečky prstů ucha a jak se směje.

V té chvíli skýtali oba jezdcové krásnou podívanou: jeden byl mlád a ztepilý, druhého již poznamenalo blížící se stáří, ale byl jarého ducha a přidržoval se vojenských zvyků. Věru, Šebíř připomínal více velmože, který tráví čas ve válkách, než biskupa.

Odsunuv ruku od své skráně, opřel si ji o bok a prsty pravice jen zlehka držel otěže. Jeho plášť neměl barvu.

Odění Břetislavovo odráželo se od jeho šedi a rozlišovalo se od ní jako den sedmý se rozlišuje ode dne všedního. I skvěl se kníže a byl velice krásný. Zbrojenci ukazovali si prstem na jeho planoucí přílbu a ti, kdo se kupili vzadu, vstávali ve třmenech, aby ji zahlédli.

Když minula chvilička, pohnul se průvod a kníže a biskup jeli hovoříce. Oběma tanula na mysli věc jediná, ale ta věc se proměňovala podle jejich přirozenosti: biskup mluvil o svatém mučedníkovi, kníže opět i o nájezdech a díle Boleslava Polského, který se nazýval Chrabrý. Zdálo se mu, že se navrací věk toho knížete. Zdálo se mu, že on sám kráčí po stopě Boleslavově a že se uvazuje v jeho dílo.

Biskup, přecházeje úvahy knížete, řekl pak toto:

„Já, Šebíř, jakkoliv ani zdaleka se nemohu přirovnat k svatosti biskupa druhého, přece vidím, že ten biskup stál před časem na mém místě. Jsem jeho následníkem. Přísluší mi tedy, abych se zmocnil hrobu, skrze nějž pochází sláva polských kněží.

Hnězdno jest arcibiskupstvím, neboť veliká moc září z těla Vojtěchova a tam, kde to tělo bude spočívati, tam spočine i přímluva Mariina i všechen dar Ježíšův.“

Když za podobného hovoru prošli branou a když kráčeli po prostranství, prodral se k nim hlouček ubožáků. Ti lidé bývali kdysi v českém vojště, ale po srážkách ztratili svobodu. Nyní vyrostla v nich naděje, že jim bude všechno navráceno, i vrhali suknice pod kopyta hřebce Břetislavova a křičeli, běžíce před ním. Bylo nutno na ně udeřiti, aby se rozptýlili a dali průvodu volný průchod. Vršovec, který rozmlouval kdysi s Vintířem a který dal zabít knížete Jaromíra, rozjel se tedy proti nim. Již vstal ve třmenech, již pozvedl meč, již se hotovil bíti, ale Břetislav vzkřikl, až se mu zatřásla přílba, a udeřil ho jilcem do prsou.

Potom rozkázal, aby sluhové vydali otrokům roucho, a řekl:

„Má cesta přináší těm bědným lidem štěstí!“

Potom bylo dvěma otrokům, kteří pocházeli ze zámožného rodu, vsednouti na kůň. Když se to stalo, pokynul kníže průvodu a pištci uchopili své nástroje a všichni se hnuli vpřed za klapání kopyt a cinkotu postrojů a za křiku a prozpěvování písně. I kráčel kníže a bok jeho koně se otíral o bok klisny biskupovy. Kráčel podoben jinochu a jeho tvář se rozněcovala usmíváním. Biskup se chvílemi modlil a chvílemi připojoval svůj hlas k hlasu vojska.

Tak v pokoře brali se vpřed a zapomínajíce na nesčetná svá ukrutenství, věřili, že konají dílo, které se líbí Bohu.

Zanedlouho potom přišel Břetislav se svým průvodem do sídla vytouženého. Přišel do Hnězdna. Bylo to hradiště ze všech nejpevnější. Hliněný val zvedal se nad močálem, kde postávala hnijící voda. Ta voda byla mělká a jen bahnisko rozdělovalo tůňku od tůňky. Pata náspu se pak drolila. Byla rozervána dešti a malé kaménky bez přestání se sypaly shůry dolů.

Pokud jde o bránu, zdála se zbrojencům býti příliš prostorná. A nadto: střel se za ní volný prostor a tak bylo obtížné ji hájiti. Snad z uvedené příčiny vkročil Břetislav se svým vojskem v tu bránu téměř bez boje. Byla mu otevřena. Prošel jí, pozvedaje meč nikoliv jako bojovník, ale jako ten, kdo přináší kříž a kdo koná pouť. Jeho duše se při tom zachvívala štěstím. A vše, co se směšuje v jediném znění, city zaniklé, minulost zastřená soumrakem času, stará vypravování i zpěvy, kterým kdysi naslouchal, cizí myšlenky, hněv i touhy, jež do sebe vstřebal procházeje vojskem, a dále trápení otroků a svízele lidu, a dále vše, co snil, a vše, co člověka rozechvívá, nalehlo mu poznovu na mysl. I cítil, že je knížetem. Cítil, že je meč boží, a přivlastňoval si poznovu skutky Boleslava Polského, Úradek prozřetelnosti (jak se mu zdálo) opřel se do jeho ramen. Kráčel, zmáhaje jeho tíži a současně byl jím unášen. Byl jím postrkován. Lid v bázni a v mlčení se rozestupoval před jeho čelem a ženy s prstem na