59

„Dá-li se mluvit o krutosti,“ pravil, „dopustili se jí jen proto, že smilnici dříve milovali a že k ní měli důvěru.“

To vše řekl Boleslav v pousmívání a odevzdán v moudrost přibližujícího se stáří.

I poznal biskup, že mysl knížete lpí na věcech, které jsou mu vzdáleny, a pohlížeje na silné a srstnaté ruce Boleslavovy myslil na dalekou cestu.

Pátého dne od té rozmluvy opustil biskup po druhé Prahu.

Když pak poznovu pokročil čas, stalo se, že byl Boleslav zachvácen na půl těla nesmírnou slabostí a že nemohl ani hýbat rukou a že vlekl nohu, jako by odumřela. Odtud dlel v hradech, odtud prodléval v jizbách a tam k němu přicházely staré skutky a vypravování. Když mohl ještě loviti, nenacházel zalíbení v rozpravách, teď však s myslí ztišenou naslouchal čtení legendy o svatém Václavovi a chválil svou choť, která dala ten příběh plný krásy a počestnosti zapsat. Tak v rozjímání a pilných radách plynuly dny Boleslavovy.

Ale stalo se, že Bodrci, nemohouce zapomenout starých způsobů života a nemohouce snášeti porobu, povstali proti uchvatitelům. Císař Ota zvedl tedy proti nim válku, a protože byl Boleslav podle úmluvy zavázán přispěchati mu na pomoc, rozkázal, aby jeho syn Boleslav III. sebral vojsko a s tím vojskem se postavil po bok císařův a po bok knížete polského, kterýž slul Boleslav Chrabrý. Chystaje se vytrhnout do pole, poslal Boleslav III. posly ke knížeti zlickému, aby mu připomněli, že podle závislosti na vládci pražském jest mu rovněž vypraviti vojsko.

Tehdy stál v čele rodu Slavníkova Soběbor a ten si vedl málem jako kníže neodvislé. Sebral vojsko, neohlížel se na vladaře českého, spojil se s císařem a ještě si mu stýskal na útisk se strany Boleslavovy.

Zvěst o stížnostech a nepřívětivosti Soběborově se donesla záhy do Prahy a stárnoucí kníže, který se již nazýval vévodou, dlouho o ní přemýšlel. I procházel v myšlenkách své panství, zřel nesmírnou říši, zřel pořádek, zřel naplněné pokladnice i vzmáhající se blahobyt a kladl si otázku, je-li rozumné, aby věc šťastná a dobrá se zastavovala na pomezí kmenového knížete, který jediný odpírá vládě rozumu a úspěchu.

V ten čas shromáždili se kolem vévody Vršovci, mluvili k němu a stavili mu před zrak příklady nepřátelství a špatného smýšlení. Byli plni zášti a nenávist úžila jim srdce tak, že ten, kdo mluvil hlasem plným, ukončil svou řeč sípaje jako člověk zbavený dechu. Ti tedy naléhali na vévodu, aby za nepřítomnosti Soběborovy udeřil na hrad Libici a aby jej rozvalil. Avšak vévoda neodpovídal. Váhal, rozvažoval a po dlouhé chvíli mlčení pravil:

„Vy jste zhoubcové a muži nešetřící krve. Kde se zastaví váš krok, dám-li pokynutí, abyste potrestali zlická knížata?“

„Pane, vévodo,“ odpověděl jeden z Vršovců, „nemáme vlastní vůle a konali jsme jen to, co jsi rozkazoval! Ty vládneš, ty jsi náš rozhodčí. Teď však již vbodni ostruhu svému hněvu! Nechť se vzpíná, nechť letí, nechť nás vede! Učinil jsi se slavným, ale tvé jméno utichne v blízkosti stáří, tvé jméno nezazní ani silou ani moudrostí, když přivolíš, aby vedle toho jména žilo jméno rodu zlického!“

Na ta slova vévoda neodpověděl. Byl tich, trval v mlčení. Levá ruka spočívala mu bezmocně na koleni a ruka pravá zastřela jeho vousaté rty. Zdálo se, že skrývá úsměv. Neměl v opovržení lest, vraždy ho neděsily, byl nelítostný, ale přece jen ho rozechvíval jakýsi dotek jiného cítění. Smrt, hrozná rozněcovatelka zmaru, stála za ním a chlad a stín, který čiší z jejího pláště, vzbuzoval v jeho znaveném srdci nesmírnou touhu po tom, co je živé.

Cítil rozkoš vzpomínaje si na růjnou stáj, na útlá pacholátka, na křik, na vraštění jejich tváří, na pach i bezděčné pohyby jejich údů. Tu někde v hlubině divoké duše Boleslavovy se pohnula lítost nad životy, které mají býti utraceny. S tím citem prvým současně však vyvstával cit druhý, to jest touha spatřiti své dílo dokončeno. A to, co bylo v jeho duši nelítostné a strašné, uchvátilo cit milostivý a otřásalo jím a rdousilo jej samo umdlévajíc.

Skončiv zápas a nabrav dechu, řekl pak vévoda toto: „Mé tělo zchřadlo, moje levice visí bez vlády podle závěsu meče, ale můj duch je živý a moje jméno vládne. I rozkazuji vám, abyste opověděli zlickou válku! Válka jest soudce, který rozdílí vítězství tomu, kdo je silen, a smrt tomu, kdo je slab a kdo je vetchý. Ta jest rozhodčí mezi knížaty a věci jiné jsou stín a mrákota.“

Když tedy bylo dáno povolení k boji, shromáždili Vršovci lid zbrojný a přitáhli k hradu Libici. Ale dříve než se přiblížili, vyslali Zličané posla k vévodovi a snažně jej žádali, aby jim povolil lhůtu a aby válka nepočínala dříve, dokud se nenavrátí Soběbor. Vévoda, slyše ty naléhavé prosby, svolil. Nezdálo sé mu býti dobré, aby lid byl napadán a vůdce a nejstarší z knížat zatím někde v cizí zemi ušel smrti. Chtěl zahubit především Soběbora.

Taková byla jeho vůle. Ale Vršovci nemohli se již zdržet. Přitrhli v předvečer svátku svatého Václava k bráně libického hradu a bez opovědění a bez výstrahy jali se útočit.

Až do té chvíle důvěřoval lid Slavníkův danému slovu. Pracoval, hleděl si svých polí, byl zabrán do díla.