98

Řka to nadul Šebíř tváře a udeřil se prudce do čela. „Sbohem, úvaho! Sbohem, libé dohadování!“ vykřikl Kosmas,

„pan probošt se vzteká!“

Potom už bylo slyšet jen hulákání. Šebíř a Kosmas stáli proti sobě jako kohouti. Křičeli jeden přes druhého. Prvý byl červený a druhý byl ještě červenější. Jeden udeřil číškou, druhý bouchl do stolu. Jeden se popadl za nos, druhý za bradu a magister mezi nimi skákal jako veverka mezi sosnami, které se zachvívají v bouři.

„Já,“ řekl vposled svým písklavým hlasem, „bych něco věděl.“

„Ha! Ticho!“ vykřikl Kosmas a postavil se před něho jako býk před červenou karkulu. „Náš hnidous mluví! Chce nás rozsoudit! Osobuje si právo rozhodčího! Vyseděl nějakou bzdinku a pospíchá s ní na trh! Ho, ho, ho! Chceš pošeptat své tajemství jednomu po druhém anebo do toho skočíš rovnýma nohama?“

Bruno se sklopeným zrakem a zardívaje se, odpověděl takto:

„Dobře rozeznávám, Kosmo, že se mi posmíváš, a ze srdce rád ti to odpouštím. Nikoli ovšem proto, že jsem sláb a že ty a Šebíř jste lidé silní, a nikoli proto, že vládnete hlasem, který je jako devět hromů, ale proto, že k vám cítím oddané přátelství, a že znám vaše srdce.

Tobě, Šebíři, se podivuji pro velikou učenost a pro jarou mysl a pro lásku, kterou chováš ke knihám a pro pohrdání důstojenstvím a pro skromnost a dále pro veliké štěstí, kterého se ti dostalo od Boha. Máš čelo jako hrad. Máš srdce bez bázně, vždycky jsi říkal, co se ti zachtělo, a mohl jsi bez tísně mluviti o svých zálibách. Mně, Šebíři, to bylo odepřeno, ale velice bych si přál, abych ti byl podoben. Můžeš se hádat, můžeš Kosmovi vylát a nakonec, když tě přejde hněv, padneš mu do náruče a bez studu a s neomaleností, která se mi líbí, budeš vykřikovat něžná slovíčka, za něž já (hlupák) se stydím. Musím vždy rozvažovat, než otevru ústa, a jazyk mi špatně slouží. I prosím tě tedy a žádám: neobracej se ke mně zády! Nepokračuj přede mnou v hádce! Nevyháněj mě, neboť jak to může dopadnout? Vy dva se ještě dnes usmíříte, a já, který jsem jen svědkem rozepře, zůstanu před dveřmi nového usmíření.

To jest, co jsem chtěl říci tobě.

Kosmovi pak pravím (a musím sebrat všechnu odvahu, abych věc dokončil), že jsem ho vždycky miloval a že s pýchou a s nesmírným štěstím jsem naslouchal slovům jeho knihy. Když totiž psal, a když si svým hřmotným hlasem přeříkával větu za větou, stával jsem s nastraženým uchem a tiskna si pěst na srdce naslouchal jsem celé hodiny jeho slovům. Říkám to proto, aby mi byl poskytnut podíl na šťastném díle. Chci je slyšet. Chci, aby vzrůstalo, chci, aby bylo dovedeno k zdárnému konci. Vaše hádky mě oddalují. Vaše přátelství mi dovolí, abych setrval.“

„Příteli, bratře, můj chlapíku,“ řekl nato Kosmas hlasem ne příliš silným, „na mou duchu, jsem zahanben!

Odmítám chválu a přijímám tvé výtky. Jakže, zasluhuji devět ran místo oběda! A to by se mělo díti po všechny časy!“

„Pokud jde o mě,“ řekl Šebíř, „nerozpínám dost ze široka náruč? Vrhni se do ní, můj střízlíčku! Skoč mi na krk! Má veveruško, náš krňousku, naše zlatíčko, musíš nám to již odpustit a ještě něco přidat ze své shovívavosti, neboť jsme hrubci a zvláště Kosmas má nevycválanou hubu.“

„Dost!“ houkl kanovník svatovítský a rozesmál se.

Potom, objímaje střídavě své bratry, klepal jim dlaní na záda.

Když se usmířili a když byli opět jedna ruka, řekl Bruno:

„Co bude se zápisem, který se týká sázavského kláštera? Myslím, že učiníte nejlépe, když vyslechnete v té věci nějakého svědka.“

„Dobrá,“ přisvědčil Šebíř, „navrhuji, aby náš nejmilejší bratr vynechal každou zmínku o Sázavě, když se podaří nalézti člověka, který v tom klášteře žil a který je hlupák a který je povahy nízké a který hudlaří ve věcech jazyka.

Dále navrhuji, bude-li svědek, jehož nalezneme, ušlechtilý a krásný a znalý těch věcí, kterým v našem sporu se přičítá důležitost, aby Kosmas rozšířil stať a pojal do svého spisu obšírná vypravování.“

A na tom se shodli. Na tom zůstalo.

Ale když se uradili, přihnal se ke kapitulnímu domu chuďas, který měl špatné svědomí a který hledal u Kosmy útěchu a pomoc ve věci nešťastného žida. Věděl, že ten ubožák bude co nevidět vyveden na popraviště, a strach a záblesky lítosti (jeho nitro nebylo probuzeno docela) pudily jej k běhu vždy rychlejšímu. Tak dorazil pod