Tak stanul Mojmír na půdě Pribynově. Tak míjela léta 833 až 836. Tak v bojích přešly tři zimy.
Mojmír pronikl již hluboko do země nitranské, ale Pribyna nebyl dosud poražen. Bránil se. Vzdoroval Moravanům, jejichž říše sahala od řeky Chambe až k Dunaji, ale jeho vojsko se ztenčovalo a kam se obrátil, šla za ním pochyba a úzkost.
I povolává kníže slepého věštce, aby mu vyjevil pravdu, jak ji zří v temnotách své slepoty. Chce se ho zeptat, jaký bude konec těch válek a kdo v nich zvítězí. Když věštec stanul před Pribynou, vztáhl své ruce, jako by vyhmatával obrysy věcí, které se mají naplniti, a řekl:
„Kníže, smrt kráčí ve tvých stopách. Smrt tě hlídá. Smrt skáče po tvém srdci a kletba zasahuje tvou hlavu, neboť jsi otevřel krajinu nitranskou cizincům. Spravoval jsi se podle jejich obyčejů a sám jsi vypustil smrt na svou stopu.“
Pribyna naslouchal té řeči se vzdorem. Vlasy padaly mu do čela a jeho dlaň spočívala na opasku. Mlčí a přerušiv mlčení bije na meč, volá do boje a žene se se svými voji v poslední zoufalý zápas se zdrcující přesilou Mojmírovou.
Když se naplnil osud, když dozněly ty války, a když byl kníže Pribyna poražen, připojil Mojmír Nitru k říši Velkomoravské. Tu velikost a sláva zvedly jeho stan a byly při něm až po sám sklonek jeho života.
Zatím Pribyna opuštěn a bídný unikal pralesy. Hledal útočiště. Hledal útočiště a vposled, po dlouhém bloudění, přišel do země franské k markraběti Ratbodovi. Byla to země, které kdysi sloužil, byla to země, kterou miloval, byla to země přátelského svazku. Markrabě znal Pribynovo smýšlení a kníže kráčel směle k jeho hradu.
Konečně stanul před Ratbodem.
Byl zedrán. Lesní houštiny zůstavily stopy na jeho tváři, na jeho pažích a na jeho stehnech. Byl málem bez průvodu. Nepřinášel pražádné dary a přece zvedal vysoko svou hlavu. Dlaně na jilci meče, stál před markrabím podoben více knížeti než Ratbod markrabímu.
„Můj hrad bude ti útočištěm. Má zbraň bude ti záštitou,“ praví Ratbod.
Pribyna odpovídá na ta hrdá slova slovy pyšnými.
Odpovídá jako mocné kníže. Potřásá mečem a zatím co odpovídá, vkrádá se do jeho srdce hněv a nezkrotná touha po moci.
I srozuměl Ratbod, že poražený kníže bude s ním soupeřit, a odtud se díval na Pribynu s nedůvěrou.
Jednou povolal íránský král Ludvík Němec Ratboda na svůj hrad. Markrabí dal zřídit průvod na cestu a pro svou větší slávu poskytl v tom průvodu místa Pribynovi.
Potom šli, a když se jejich cesta skončila, mluvili před králem.
Prvý mluvil markrabě Ratbod a Ludvík Němec odpověděl mu shovívavými slovy.
Po markraběti mluvil kníže nitranský a tu král (zvěděv prostřednictvím tlumočníků, co byl řekl) odpověděl slovy, v nichž se tajil obdiv.
„Jaký muž!“ pravil, odhaduje vrozeným bystrozrakem vzácné schopnosti Pribynovy, „jaký muž! Jaké kníže! Ale řekni mi, markrabí, proč zůstávaje v zemi křesťanské nevzdal se doposud ohavností pohanských?“
Byv takto otázán potřásl Ratbod hlavou. Skrýval úsměšek a mlčel. Pribyna pak odpověděl králi:
„V Nitře jsem vystavěl chrám křesťanskému Bohu a toho křesťanského Boha chci vyznávat a chci se mu klanět.“
Když to řekl, pokynul Ludvík svému dvoru a dvůr a kněží kráčeli s Pribynou a vedli ho do kaple a ke křtitelnici.
Tam byl Pribyna pokřtěn ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha Svatého.
Klečel drže sepjaté dlaně před ústy, vlasy mu padaly do čela, ale jeho pohled nebyl obrácen k zemi. Jeho pohled klouzal po tvářích kněží a zastavil se na tváři Ratbodově.
Tu srozuměl Ratbod, že poražené kníže s ním vchází v otevřený zápas o přízeň královu. Jeho srdce se proto úžilo a spěchal s návratem.
Když odešli z královského hradu a když se vrátili domů, vzrostlo mezi oběma knížaty nepřátelství. Podezřívali se.
Nedůvěřovali si.
Kteréhosi dne zkoušel Pribyna oštěpy své družiny. Zkouší je, hmatá na ostří mečů a markraběte jímá z toho počínání bázeň. Odtud odstoupila od Ratboda všechna potěšení. Byl bled a dnem i nocí střežil Pribynu. Hlídá ho,