se jejího úpatí. I váhal král s útokem. Čekal. Čekal na vojska Borisova.
Když Boris nepřicházel a když minul čas dosti dlouhý, dal oznámiti knížeti velkomoravskému, že v pokoji a míru opustí zemi, přisáhne-li mu Rastislav věrnost. I odpověděl kníže s výšin děvínského hradu a učinil podle královy vůle.
Metod a Konstantin
Kníže Rastislav vyznával víru křesťanskou a z celého srdce si přál, aby se ta víra křesťanská rozšířila po vší jeho zemi. I obrátil se léta Páně 861 k papeži Mikuláši I. do Říma a prosil jej, aby slovanskému lidu poslal učitele, kteří by zvěstovali evangelium. Papež však neměl pražádnou lásku k divokým zemím Rastislavovým a odpověděl knížeti chladně. Když se to stalo, když byla vroucí prosba Rastislavova odmítnuta, přihodilo se, že král Ludvík Němec požádal cara bulharského za přispění proti Rastislavovi. Potom kníže velkomoravské vypravilo posly k císaři východnímu, Michalovi, a ten císař slíbil zadržeti vojska bulharská. Skrze ty skutky a skrze tu přislíbenou pomoc prohloubilo se mezi Michalem a Rastislavem smýšlení přátelské. I ožila cesta, která vedla ze sídlišť moravských na východ, a když nadešel čas, bralo se tou cestou nové poselstvo. Brali se po ní starci slynoucí vážností a mužové, kteří vynikali, pokud jde o rod i o počet stád. Šli nížinou a vposled údolím vysokých pohoří, až přišli k Cařihradu, až přišli k městu nesmírných hradeb, paláců a chrámů. Na výšinách věže kýval se zvon a jeho slavný hlas zněl v délce kročejů. I padlo poselstvo tváří k zemi. I zíralo s úžasem k obrazům, jež zářily zlatem a planuly více než ohně a více než vody a více než obloha.
Když pak předstoupili poslové před císaře, který byl obklopen kněžími, poklonili se mu všichni a nejvýmluvnější z nich pravil:
„Pane, lidé naši od pohanství jsou odstoupili a křesťanský zákon zachovávají. Nemáme však učitele takového, který by naším jazykem pravou víru křesťanskou hlásal. I pošli nám, pane, biskupa, aby činil, oč žádáme. Neboť od nás na všechny strany dobrý zákon jest vycházel.“
Císař odpověděl za velikého ticha a když skončil slyšení, vyvolil dva muže z nejpovolanějších. Prvý z nich nazýval se Metod a druhý Konstantin. Byli pak to bratři a synové otce, který v Soluni zastával úřad svěřený mu císařem.
K těm dvěma bratřím řekl Michal:
„Jděte do zemí Rastislavových a jako dobří rozsévači způsobte, aby sémě víry Pána Ježíše Krista vzešlo v srdcích toho národa, a aby obcování křesťanské i mrav náš našel u nich místa.“
Metod a Konstantin přijali pokorně vůli císařovu a rozloučivše se s domovem vydali se na cestu.
Ale dříve než odešli na Moravu, sestavil učený Konstantin písmo vyhovující jazykům slovanským a přeložil nejdůležitější svaté texty, aby srozumitelnou řečí mluvily k lidu, který bažil po pravdě a poznání. Konstantin učinil to s velikou pílí a s velikou dovedností, neboť jeho vědění bylo obsáhlé a jeho duch pln horlivosti.
I praví se, že Bůh mu skytl ducha převelikého a vlohu nesmírnou. Psáno pak jest, že moudrost boží vyvolila v srdci jeho obydlí sobě a na jazyku jeho jako na cherubínu že spočíval povždy Duch Svatý.
Ale jako mysl a srdce Konstantinovo bylo silné, tak zůstal ten kněz chabý, pokud jde o tělo. Byl sláb, byl zdraví chatrného a jen touha po svatém díle jej oživovala.
Když tedy Konstantin dokončil překlad Písma a když se on i jeho bratr Metod rozloučili s domovem, vydali se na dalekou cestu. Šli krajinou, kterou procházela poselství Rastislavova, a překonavše bezpočet svízelů, stanuli léta Páně 863 na půdě velkomoravské. Tehdy vyšel jim v ústrety Rastislav a s Rastislavem kníže nitranské Svatopluk.
I mluvila obě knížata k bratrům soluňským a Metod i Konstantin odpovídali jim:
„Sláva Bohu na výsostech a pokoj lidem dobré vůle!“
Za zpěvu a vykřikování brali se pak k chrámu a posvětili jej a sloužili mši svátou zpívajíce a mluvíce jazykem srozumitelným všemu lidu.
Zástup slyše ty prozpěvující hlasy a vida počínání Konstantinovo padl na kolena a jeho pravice, jež uvykly svírati jílec či uzdu divokých koní, napodobovaly znamení kříže.
Odtud zvolna se šířilo učení křesťanské, odtud tu a tam obracel se lid na cestu víry, odtud zrnečko rozsévačovo klíčilo v hlubinách duší. Odtud bratři soluňští neumdlévajíce kázali pravdu křesťanskou. I byli učiteli i rádci, byli kněžími a rozdíleli milost a pokoru a útěchu nejkrásnější. Při té práci starali se pak, aby shromáždili i učenníky a