nesmírném vedru – jsou se svými zpěvy na holičkách.
Záhy po slavném vjezdu do Prahy bylo Bedřichovi odejíti na sněm ve Wúrzburku. Tehdy udeřil Soběslav na brány svého hradu. Byl odražen.
Byl odražen a nic ho nezachrání, neboť šlechticové drží lid v osadách a nikdo ze sedláků mu nemůže přispěti na pomoc. Svědí je dlaň, ale nemohou nic učiniti. Volají anděla strážce.
I bylo knížeti svésti ještě dvě bitvy. V prvé zvítězil, v druhé byl poražen. Prchá tedy, letí o závod se smrtí a s hanbou. Provází ho jen Ojíř a hrstka, hrstička přátel. Nikdo z nich není urozený, nikdo z nich nemá malovaný štít, jsou to prosťáčkové, jsou slabí a sehnutí stářím. Jsou bídní, mohli by věru vzbudit útrpnost, ale hrady se před nimi zavírají a kníže neprosí. Je pyšný jako sedlák, chce se bránit do posledního dechu. Vposled dorazil Soběslav na hrad, který se nazývá Skála. Byl tam přivítán a bránil se ještě řadu měsíců. Když se blížila zkáza a když se hrad již již vzdával, vyšel kníže za noci z obleženého místa. Vedl jej Ojíř, který byl na té cestě zabit.
Nicméně se vypravuje, že koně Soběslavova provázel do vyhnanství jezdec na okřídleném koni a že tam jezdec měl podobu Ojířovu. Jiná vypravování uvádějí, že to byl anděl strážce.
ZÁVĚR
Když byl kníže Soběslav vypuzen a když záhy potom zemřel ve vyhnanství, nastaly v Čechách časy zmatků a slabosti. Lid strádal. Nicotná a obmyslná knížata vedla mezi sebou války a za těch válek a za té bídy ztracena byla i jednota českého státu: Morava učiněna jest markrabstvím cizí moci a pražský biskup říšským knížetem.
I zdálo se, že není vyváznutí ze strašné nouze. Zdálo se, že lid, který byl hnán záštím knížat a který se pobíjel v nejkrvavějších bitvách a který byl ponižován a zraňován a jitřen, sám k sobě pocítí nenávist a rozdělí se podle svých vládců. Zdálo se, že lid právě se seskupující bude roztříštěn. – Ale duch, který tkví ve věcech života a který sám je život, skytl mu mocnější sílu, než skýtá troubení k bitvám; a vztahy a společenství práce a společenství jazyka a to, co neumírá, a to, co věčně bude opravovati zrady a omyly vládců, učinily jej pevným. Učinily jej národem. Zklamán, zbit, o hladu, bez štěstí, bez pokoje a bez panovníka, který právem mohl nositi svůj plášť, český lid žil po třicet let. Po třicet let čekal, po třicet let se blížil k šfastné změně.
Tehdy se naplňovaly podmínky nového uspořádání moci. Tehdy přicházela doba zakládání měst a nových způsobů díla. Tehdy bila gotika na dveře a rytíři zvedali korouhev a kupec svým měšcem odzváněl starým časům.
Tehdy lid dvojnásob mohl želeti selského knížete, který, vpeřeu v proud nového věku jako nějaká vlna, sám stal by se proudem a silou tohoto proudu.
V porobě plyne čas jen zvolna. V područí přeletuje myšlenka skutky málo slavné a každé vzpomínání se vrací devětkrát. I vypravovaly se o selském knížeti přerůzné bajky. První připodobnila jeho tvář rysům svatého Václava, druhá mu dala andělského průvodce, a když se křižácké výpravy ozvaly opět jménem starého Cařihradu, vložila bajka třetí do úst selského knížete řeč připomínající řeči východní.
Ale je v tom ztajen nějaký smysl? Proč se mluví o andělech? Proč se mluví o Cařihradu?
Proč? Zbůhdarma. Namátkou. Z potřeby básně. Z rozkazu bloudící ozvěny a proto, že i věci nejstarší leží v síti přítomného času a protože touha je jako člunek v rukou tkalcových a jako meč, který i ve snách dobývá ztracenou zemi.