62

země.

Záhy potom se císař zapletl do války se Štěpánem Maďarským. Břetislav poslušen patrně hlasu, který mu zazníval v mysli, následoval císaře a pronikl se svým vojskem až k Ostřihomi.

Na té cestě přišel k hradu děvínskému a pro zvláštnost místa a pro stará vypravování chtěl se tam pozdržet.

I spatřujeme jej, jak chodí po dunajském břehu a jak k němu připlouvá jakýsi rybář. Měl síť obtíženou kaménky, to jest takovou, která zabírá až ke dnu, a lovil. Zdálo se, že marně maří čas, neboť sotva se v síti zatřepetala nějaká rybka, sáhl po ní a vhodil ji zpět do řeky. Počínaje si takto, doplul ten rybář málem až k místu, kde stál Břetislav.

„Jakápak je to práce? Co děláš?“ řekl mu kníže.

Rybář pokynul v odpověď a jal se zvedat sítě. Potom přirazil a trhnuv provazem, vylovil kříž. Byl celý – z bronzu.

Měl dvě ramena a nápis od strany levé ke straně pravé a dále nápis druhý, který byl vyryt od shora dolů. I dal rybář knížeti to, co vylovil. Po chvíli, když lodici odnesl proud a když se vladař zhostil údivu, poznal prý písmo Konstantinovo a četl dvě věty:

Jsem východ i západ. Jsem čas míjející i ten, který přichází.

Odtud měl kníže za to, že se mu dostalo božího pokynutí, a věřil, že rybář sklánějící se nad řekou byl poslán svatým apoštolem.

Podobné myšlenky nemají místa ve vážném vypravování, a jestliže se tu a tam přece vyskytnou, je to jen proto, aby ukazovaly k zadumání Břetislavovu a k jeho touze. Jsou plané, není o nich zmínky v zápisech.

Naproti tomu dochoval se záznam, který praví, že kníže, pokročiv od Děvína něco málo po proudu, stanul na výšince, s níž je krásná podívaná k hřebenu Bílých Karpat a po širé rovině a po Dunaji, který tam stoupá až na obzor. Háječky a stromoví skloněné silou proudu sledují jeho břeh a ptáci letí jeho směrem. V těch místech ukončuje povídkář opuštěného příběhu své vypravování a dokládá, že se tam kníže setkal po druhé s řečeným rybářem. Záznam kronikářský zmiňuje se však pouze o knížeti a praví: Břetislav rozbil ležení na pahorku vedle Dunaje.

Později byla výšina, kde Břetislav prodléval, nazývána Bratislava a Brecisburg a Presburg.

K té zprávě o cestách na východ jest pohříchu dodati, že výboj slovenský byl po ústupu císařova vojska ztracen; ale myšlenka jednou probuzená žila v mysli knížete až do smrti.

Obě polní tažení učinila Břetislava známým široko daleko. Vypravovalo se o něm v sídlištích i hradech. Byl chválen pro svou krásu i pro statečnost a krátce opřílbila jej sláva. Jaký tedy div, že když Břetislav dospěl, byl vybíravý pokud jde o ženu. Nespokojil se s lecjakou dívčinou, ale zvolil tu, která byla ze všech nejkrásnější.

Jmenovala se Judita a byla dcerou mocného hraběte německého, který pocházel podle otcovské posloupnosti z královského rodu. Tu dívku si tedy Břetislav zamiloval. Ale nechtěl se o ni řádně ucházet (aby snad nezaslechl nějakou odpověď zdráhavou anebo snad připomínku, že on, Břetislav, se nenarodil v manželském loži). Přešel tedy obyčej ženichů a rozhodl se, že se Judity zmocní silou. Dívka žila v klášteře, který slove Svinibrod. Střežily ji mocné hradby, ale je to nějaká překážka? Nikoliv! Kněžic se odhodlal, že ji unese. O tom jeho činu vypravuje obšírně Kosmas. V řeči zkrácené zní pak příhoda takto:

Jednoho dne rozkázal Břetislav svým lidem, aby připravili dobré a vytrvalé koně. Předstíral, že nakvap pojede za císařem a že se chce ještě rychleji vrátit.

I uhánějí tedy jezdcové a diví se mezi sebou: Proč tak pospícháme?

Asi po sedmidenní jízdě dorazil Břetislav se svými lidmi do Svinibrodu. Již vcházejí do podsíně kláštera a Břetislav, nikoliv jako kníže, ale jako jeden z družiny, praví: „Jsme na cestě. Dovolte nám, abychom tady mohli rozbíti stan.“

Když jim to bylo dovoleno a když vešli, rozhlížel se Břetislav po závorách a dveřích. Chtěl na ně udeřiti, ale náhoda mu posloužila jinak:

V ten den byl totiž svátek, a hle, panna tisíckrát vytoužená, Judita, vychází z kláštera. Jde podle zvyku se svými družkami zvonit k nešporům.

Jak ji smělý únosce spatří, neví radostí o sobě. Rozjede se, uchvátí ji, zvedne dívčinu do sedla a letí k bráně. Ale cesta k východu je zatarasena: od sloupu k sloupu visí řetěz silnější, než bývají mlýnské provazy.

Když Břetislav spatřil tu mocnou překážku, přeťal ji mečem a dodnes je viděti rozpojený článek řetězu na důkaz