Slyšíc to, shromáždění odpovědělo slibem věrnosti a písní. Tu promluvil opět apoštol a řekl:
„Srdcí svých, bratři, ve vší bedlivosti střežte, neboť uprostřed osidel budete kráčeti a po mé smrti vejde mezi vás vlk. I protivte se mu a pevni buďte u víře.“
Řka to a rozloučiv se odešel arcibiskup, jehož památka je i blahoslavená i svátá, s hrstkou těch, které nepoutal úřad a kdo jej pro lásku nemohli opustiti, z vlasti moravské.
Zemřel smrtí přirozenou, ale jeho následovníci byli stíháni katy Wichingovými a jiní umírali v žalářích a opět jiní jako psanci vyhnáni jsou z rodné země.
V těch časech přihodilo se, že oslabena byla moc kurie papežské a že legátové její bez cti a poslušenství slyšáni byli ve shromáždění knížat světských i knížat církevních. I zřel Svatopluk úpadek Říma a hledal nová přátelství a sjednal úmluvu s vévodou Arnulfem, který byl Němec. Tak spory mezi říší Velkomoravskou a Franky obrátily se v přízeň. Tak se strany Svatoplukovy skoncovány jsou staré boje. Tak nastal mír.
Nikdo pak nebyl šťastnější a nikdo se z té proměny více neradoval než biskup Wiching. Zdálo se mu, že mírnost vévodova pozře bdělost Svatoplukovu, zdálo se mu, že staroba sevřela bojovné srdce knížecí, zdálo se mu, že příslib míru dal mu podřímnouti. Vypravil tedy Wiching posla k vévodovi a ten posel radil k válce.
Tehdy vpadli do krajin dunajských Maďaři, kteří, pokud jde o způsob života i způsob bojování, se podobali Hunům a Avarům. Byli kočovníky, byli divokými jezdci a válka byla jejich nástroj. Vypravuje se, že děs a strašení letělo před útokem jejich jízdy. Pastýřové a ti, kdo vzdělávají zemi, nemohli se jim postavit a vojska spíše než srážku hledala s Maďary mír a vévodové toužili obrátit jejich krok do cizích zemí.
Podobným myšlenkám oddal se i Amulf. Chtěl učiniti maďarský meč svým mečem a chystaje se (na radu Wichingovu) proti Svatoplukovi vešel ve spolek s těmi divokými jezdci. Potom léta 892 podnikl vévoda zároveň s Maďary útok na Moravu.
Tu bílá pole byla zdupána, tu prst vyletovala pod kopyty koní a obracela se vzhůru, tu shořely osady a divé kmeny asijské i vojsko vévodovo po širých krajích rozsévaly smrt.
Zatím Svatopluk sebral vojsko a blížil se k nepříteli. Vítězství vedlo jeho klisnu. Bylo zříti, jak kluše po jejím boku a ze všech lidí jediný Wiching snad věřil, že nastává konec slávy velkého knížete. Jediný Wiching zřel ve svých myšlenkách, jak Svatopluk padá s válečného koně: zřel, jak pootvírá pěst, slyšel zazvonění jeho meče o kámen a nesmírné štěstí zaplavilo mu hruď.
Tak čekal, tak plynuly jeho dny.
Když bylo po bitvě, když se vraceli svědkové srážky a když se sám vítěz se svým vojskem blížil k děvínskému hradu, poznával Wiching s třesením a strachem Svatopluka. Jeho kůň kráčel před družinou a ržál. Veliká postava knížete rýsovala se pak proti planoucímu západu a bylo viděti, jak Svatopluk vstává ve třmenech. Potom zvednuv meč vyrazil kníže vítězný výkřik a všechno vojsko křičelo s ním.
A taková byla moc knížete Svatopluka a taková byla i ve stáří síla jeho mysli, že dobyl záhy nového vítězství nad Arnulfem i nad Bulhary, kteří bojovali po boku vévodově. Rozprášil jejich šik, zdrtil jejich vojska a v slávě nesmírné vracel se domů.
Když stanul v podhradí, vyšel mu vstříc průvod. Vyšli mu vstříc všichni jáhnové a kněží, ale biskup Wiching nebyl v jejich středu. Utekl. Nevyčkal návratu Svatoplukova. Prchl k Amulfovi a kníže zůstavil jeho útěk bez povšimnutí: Pohrdal zradou, která neměla síly, pohrdal mužem, který se skrývá, neboť srdce knížete bylo spojeno s válkami a s bojovnými skutky.
I zůstal Svatopluk sám. Zůstal sám uprostřed svých synů i rádců. Zůstával osamělý a síla držela jej v náručí ještě za hodinky smrti. Tak zemřel bez strachu. Zemřel na loži ovíván křídlem anděla, křídlem posla, který rozsévá nezměrné toužení, chtivost boje a vůli zvítězit. Zemřel obtížen vinami. Zemřel obtížen slávou.
Sotva se rozneslo, že strůjce moci velkomoravské zemřel, povstali proti Svatoplukovu nástupci Mojmírovi II.
Čechové a podrobili se Amulfovi. Tehdy porušena byla jednota a nastaly zmatky. Tehdy se říše Velkomoravská zachvívala, neboť našeptavači a sluhové zkázy přiměli jednoho ze synů Svatoplukových, aby rozmnožil ještě více tíseň a pozvedl vzpouru.
Když se to stalo, udeřila na území Mojmírovo i vojska bavorská a knížeti bylo brániti se na pomezí českém i na pomezí země moravské. Tak ztratil Mojmír Čechy a s Čechami i krajiny srbské.
V týž čas podnikli Maďaři vpád do Němec a král poděšen jejich silou uzavřel s Mojmírem II. mír v Režně. Stanovil