českou a odedávna patřilo k českému svazku. Ojířův syn vystoupil tedy proti cizincům a chtěl je zahnati. Vetřelci se bránili. I vznikl z té srážky boj a Ojířův syn v tom boji padl. Byla mu roztříštěna lebka.
Když se donesla o tom zpráva na pražský hrad, plakal Ojíř před knížetem a prosil jej a naléhal na něho, aby potrestal vražedníky a vyhnal jejich dítky a ženy hluboko za zemskou hranici. Soběslav vypravil napřed k Jindřichu Rakouskému poselství a žádal v té věci panovníka o přispění a dal mu na srozuměnou, že netrpělivě očekává nápravu. Rakouský vladař odpověděl zpupně a rozkázal svým lidem, aby setrvali tam, kde jsou, a aby se bránili násilí násilím.
Tak se schylovalo k válce. Soběslav vypravil posly k vládcům sousedních zemí a získal proti Jindřichovi pomoc maďarskou, a polskou, a saskou, a míšeňskou, a štýrskou. Když se Soběslav chystal již do pole, přišla znenadání zpráva, že proti němu povstal Konrád Ota, kníže znojemské, a že mu vypovídá poslušnost. Tehdy vyslal Soběslav na všechny strany a ke všem příbuzným posly a napsal do Znojma list. V tom listě s mírností a s pevnou důvěrou, že nelze jednat proti válce spravedlivé, vylíčil svou při s Jindřichem. Potom pergamen zapečetil a zavolal jednoho ze svých velmožů, aby jej donesl do města Znojma. Posel si připínal již ostruhy, když před knížetem padl na zem Ojíř a v pláči a naříkání jej prosil, řka:
„Pane, svěř mi ten list, dovol, abych šel místo velmože, který bude otálet a který maličko dbá, jak skončí jeho poslání. Svěř mi ten list a dovol mi mluviti před knížetem Otou, neboť budu výmluvnější než odpustkáři. Můj žal a moje trápení vnukne mi slova daleko slyšitelná a dobře zasahující lidská srdce. Jsem člověk bez jména, můj štít je bez znaku a mohu ležeti u škorní knížecích. Kdybych si pobodal ruce o hroty ostruh, nic mi to nebude překážet.
Tebe pak se nemůže dotknouti hanba prosťáčka, který naříká a žadoní, aby nebyla kažena pomsta nad těmi, kdo utratili jeho syna.“
„Ojíři, můj starý příteli,“ odpověděl kníže, „mám více důvěry v biskupa olomouckého, a v paní Marii, a v pana Otu z Wittelsbachu, ale jdi a jednej na svůj vrub. Jdi, jednej v důvěře, že ti Bůh pomáhá.“
Ojíř dorazil do Znojma ve chvíli, kdy vznešení příbuzní sjednali smír. Konrád ho poslouchal jen na jedno ucho, ale chuďas byl přesvědčen, že získal jeho srdce. Záhy potom vytrhl údělný vladař a s vojenskou pomocí se postavil po bok Soběslavův. V noci sdílel s ním stan, ve dne se držel poblíž jeho klisny a s uctivostí odpovídal na veselé otázky Soběslavovy. Tak zabrána v hovor spěchala knížata do zemí Jindřichových a spojila se s pomocí polskou a maďarskou a saskou i s vojsky ostatními, neboť všichni vévodové dostáli v slovu. Jejich pluky byly pak přenesmírné. Vlnila se jimi pláň a pole mizela pod jejich nohou a lesy je nemohly ukrýti. Jindřich ustoupil přesile dříve než se rozvinula k boji a všechen svůj kraj na levém břehu dunajském zůstavil nepřátelům na pospas.
Tehdy ožil strašný a násilný duch, který bývá vklet v zástupy a který se zaněcuje uprostřed množství: zbrojenci popustili uzdu běsnění a rozjeli se v širou končinu. Zažehli vesnice, pobořili kostely a zmocnili se nesmírné kořisti.
Jen sloup dýmu se zvedal z míst, kde stávala osada a kříže ležely na ssutinách chrámu. Vilém z Kounic, který patřil k družině Oty Znojemského, vrátil se do tábora všecek černý a s pláštěm prohořelým na desíti místech.
Jeho obočí bylo sežehnuto, vlasy upáleny a únavou se stěží držel v sedle.
„Viléme,“ řekl kníže zvětšuje prstem otvor v jeho rukávě, „což jsi spal v požářišti?“
„Ach,“ odpověděl záře úsměvem a bělostnými zuby, „každá díra znamená jeden kostel, který jsem spálil, a můj plášť je jako počitadlo.“
Kníže se poznamenal křížem, ale jeho duše byla tak zcela pohroužena v to společenství zmaru, že nezadržel smích.
Když Soběslav a Konrád odtáhli, zdvihl se voj Jindřichův a vtrhl na moravské území a pleně a pále stejně ukrutně došel až ke Znojmu. Česká vojska stála již u Dúdleb; když se jim však donesla zvěst o díle Jindřichově, vrátila se. I vpadli Čechové poznovu do zemí rakouských. A věru žádná bouře není lítější, a nikdy hněv netrestal krutěji a nedolehl s takovou silou. Za deset krátkých dnů byl všecek žírný kraj dunajský proměněn v poustku. Světelský klášter s dalekým okolím byl popleněn a shořel na troud a smrt a zoufalství s vykasanou sukní a s obnaženým zadkem skákala po spáleništích. Vypravuje se, že bezpočet lidí bylo pobito a bezpočet odvedeno v poutech do otroctví. Vypravuje se, že vojínové upadli v takovou zuřivost a v takové roznícení zkázy, že pověst o tom zděsila Mohuč a Řím a města nejvzdálenější. Papež Alexandr doslechnuv, co se přihodilo v Rakousku, dal knížete Soběslava do klatby a rozkázal Vilému z Kounic, aby ve své vsi vystavěl za pokutu klášter.
Osidlo
Ten, kdo je proklet, se podobá člověku malomocnému. Jde a cesta se před ním prázdní, zvon mlkne, kněz se mu vyhýbá a žádný člověk mu nemusí státi ve slově. To platí o lidech prostých, ale kníže, který je pánem lidu a který