léta úrodná a nastal hlad. Tehdy ženy a po nich mužové počali toužiti po míru a s důvěřivostí hleděli k Václavu, který překročiv věk jinošský zvolna se blížil k vládě. I byla mu odevzdána v pravé období, jak určoval zvyk a stará úmluva.
Svaté kníže
Václavův duch mohutněl den ke dni; když se pak mladé kníže ujalo vlády, byla jeho mysl tak veliká, že se jí kdekdo podivoval. Vedle moudrosti slynul Václav i krásou tváře i silou a v míře přehojné propůjčena mu byla milost, která jímá lidská srdce. Kníže býval často vesel a tu se s ním každý radoval. Když ho však přepadlo truchlení, stávalo se, že lidé v jeho blízkosti zmlkli a že se jich dotkl týž cit. Tak vzbuzoval Václav účastenství a tak vzbuzoval lásku. Byl všemi milován a láska měla stan v jeho srdci. Nelze však uvěřit. že ta láska připomínala něžné pacholátko nebo ženu bez přestání plačící, nikterak! Byla plna vášnivosti a její prudkost podobala se síle Václavova bratra, který se jmenoval Boleslav. Byli to synové téže matky. A jako lze z jednoho kmene zrobiti šíp i ramena kříže, tak z podstaty společné učiněna jest rozdílná mysl obou bratří. Prvý z celého srdce důvěřoval v pokoj a druhý se stejnou dychtivostí spoléhal na meč. Neshodovali se, ale zůstávali spojeni, zůstávali blizounko sebe i tehdy, když je dělil rozličný záměr.
Podle knížecí vůle nastala hned na počátku Václavova panování v českých krajinách doba míru. I otupena byla kopí a otupeny byly meče, neboť v pokoji a důvěřování měl plynouti čas. Kníže si přál, aby lidé bez strašení vykonávali polní práci i práci při stavbách obydlí i chrámu. Rozkázal jim dbáti jen o chléb a spásu duše. Aby pak napravil křivdy a krutá nařízení své matky Drahomíry, aby umenšil vinu její a břímě jejích hříchů, povolal nazpět kněze bavorské rádce Ludmiliny, kteříž kdysi prodlévali na hradě tetínském. Vrátil jim všechny statky a všechna beneficia a žádal je za prominutí. V každý vhodný čas modlil se pak s nimi za zdar své země a slovy nejvroucnějšími prosil Pána, aby odvrátil srdce Drahomířino od válek a dal mu přikloniti se k lásce.
Tehdy se navrátil kněz, který kdysi rozmlouval s Ludmilou. Tehdy se navrátili i kněží ostatní. Málokdo z nich vyznal se v písmu, ale na znamení lásky přinášeli Václavu knihy lesknoucí se zlatem i barvami. Kníže je přijímal, ale nedával jim přednost před čtením staroslovanským.
Když uplynul nějaký čas, rozkázal vladař (na radu kněžskou) vyzvednouti tělo umučené kněžny Ludmily. Přál si, aby ve slávě a cti bylo pohřbeno na pražském hradě.
Ale do lidských srdcí je vdmychnuta touha opláceti ránu ranou. Z té příčiny se stalo, že všichni, kdo s hrůzou hleděli na počínání vojsk Jindřichových, a všichni, kdo věřili v právo obrany a meče, se shlukli před pražským hradem a čekali na pohřební průvod. Když kráčel mimo ně, stáli ti vyznavači bojování mlčky a stáli, když průvod poklekal, a mlčeli, když zazněl zpěv.
I bylo slyšeti z řad kněží blahoslavící hlas a bylo slyšeti, jak zástup zbožných odpovídá kněžím. Bylo slyšeti hukot jména umučené kněžny, ale ti, kdo vzývali spravedlnost lidskou, a ti, kteří nad odpuštění vyvýšili pomstu, křičeli jméno Drahomířino. Byli rozhněváni a měli za to, že průvod a sláva Ludmilina klne těm, kdo stojí s Drahomírou.
Měli za to, že kněží němečtí s blahoslavenstvím směšují svou při, a bili na meč a tím silněji volali jméno bojovné kněžny.
Václav slyšel bouři s lítostí. Kráčel v průvodu s rukama sepjatýma, bez meče a prostovlasý. Tak šel, tak s pozdviženou myslí se bral v průvodu, a když volání pomsty udeřilo jej v sluch, zatemnila se jeho tvář hořem. I zželelo se mu výskajícího zástupu, i zželelo se mu marné práce kněží i marnosti své lásky. Byl smuten a v jeho zastíněném srdci s bolestí se rodila myšlenka, aby potrestal ty bloudící hlavy a ranami vštípil jim pokoru.
Když průvod došel, když uloženo bylo tělo kněžny Ludmily do hrobu a když volající zástupy byly rozptýleny, shromáždili se rádcové kolem knížete a prvý z nich řekl:
„Pane, viděli jsme zármutek a hněv v jiskření tvého oka. Poznáváme, že uplynuly lhůty, které jsi vyměřil shovívavosti, a jasno je nám, že (třeba jsi byl proto sklíčen) potrestáš vinníky. Bouří se proti svatosti, bouří se proti obřadům a znesvěcují památku mučednice. Jejich divokost otřásá tvým dílem, jejich záští zvrtne mír tvůj i mír Jindřichův a (kdybys otálel s trestem) nic jiného nemůžeme očekávati, než že meč bude bíti tvůj lid. Potom sídliště pokoje a hrádky míru budou ztroskotány. Potom nastane čas zkázy. – Nuže, braň se, kníže! Jest zajisté psáno, že láska je shovívavá a že je samo milosrdenství a samo odpuštění, ale aby ta láska vládla, sluší se učiniti její pravici těžkou. Nechť tedy trestá, nechť srovnává cesty lidské, nechť soudí skutek, který se stal!“
Václavovo srdce bylo naplněno hněvem, ale kníže neodpovídal. Po chviličce ticha vzal s podstavce knihu a hledal v ní místo poznamenané a dal je čísti. Bylo pak to místo nejvhodnější pro okamžik, který právě míjel, neboť jeho slova mluvila o nepřátelích a slitování.