skutcích starých tak, jako by se právě dály. A jsou věru některé věci zapomenuté, jez nabývají barev v přeletu chvíle a vracejí se jako věčný van a jako křídlo, jež se stává větrem, a jako vítr, který nabývá tvaru peruti.
Ty věci nepostižitelné spojovaly se snad v mysli knížete. Byl šťasten svým dílem, byl poděšen svými porážkami.
Z jeho výbojů zbylo maličko, ale lid kráčející s nim po cestách zdaru i po cestách ztracených, vzepjal se na jeho výpravách k toužení a k vůli. Odpovídal. Mohutněl. Žil.
A to jest slovo díla Břetislavova:
Rostl vítězstvím i porážkami.
Bylo mu (právě tak jako Boleslavu Chrabrému) odepřeno vytvořit ze zemí vlastních a ze země sousední společný stát, ale za vzmachu té nevyslovené myšlenky zmohutnělo a zpevnilo se a nabylo tvaru cítění, jež s věcmi jinými dalo vposled vzniknouti dvěma národům; to jest národu polskému a národu českému.
KOSMAS
V kapitulním domě, blízko pražského kostela, zůstávalo dvacet pět kanovníků. Jeden z nich se nazýval Kosmas.
Nebyl ani velký ani malý a když seděl, dosahovaly mu lokty právě na stůl. Nemusil se tedy příliš natahovat, aby uchopil misku nebo psací náčiní.
Tím se chce říci, že Kosmas byl obdařen znamenitou chutí k jídlu a že se stejnou ochotou zasedal k všelijakým spisům latinským. Jedl, co mu dali, ale pokud jde o čtení, byl vybíravý a měl zálibu jen v tom, co bylo naplněno nějakým zvláštním kouzlem. Spisy koktavé a otáčející se na jediném místě nemiloval.
„To mi připomíná,“ pravil jednou nad podobným rukopisem, „psa, který si chňape po ocase. Na mou duchu, nemám pražádnou chuť dívati se, jak se vrtí a jak jeho zuby klapou naprázdno. Známe to! Počíná si vždy stejně a mně je nanic, když vidím to marné úsilí.“
„Máš pravdu,“ odpovídala mu choť, která se jmenovala Božetěcha, „máš docela pravdu, neboť pročpak se člověk zabývá čtením příběhů? Není dost na tom, že se udály? Jakže, mohu se domnívat, že Bůh, který jest císařem všech příhod, strpí, aby je nějaký vychrtlý magister Bruno převracel a aby je omílal? Je to věc nepravá a ty, příteli, který jsi přišel dost záhy na svět a který jsi se stal dost pozdě kanovníkem a ještě později knězem, nemůžeš magistra v tom ohledu následovat. Do smrti nepochopím, co tě pudí, aby ses podobal hlupáckému opisovači a ležel celé dny v bláznivinách, které se buď jednou již přihodily, a potom jsou tytam, anebo které se nikdy nestaly.
V případě druhém jde dozajista o ničemnou lež.“
„Ježíš Kristus,“ odpovídal Kosmas, „nás naučil krásným podobenstvím a vypravoval svým učedníkům bezpočet příběhů, které se staly jen ve slovech a v mysli. Jest tedy dvojí pravda: jedna, na kterou můžeš položit ruku jako na krb, a druhá, jež se nedá uchopit za peroutku. Ta poslední mi připomíná stín létajícího ptáčka.“
„Stín, stín, stín,“ řekla paní, „ráda bych věděla, na jakých lukách se popásá a kolik zrní spotřebuje.“
Podobná hádka manžely nerozváděla. Ani zdání! Milovali se ještě v pozdním věku, ale něžnost, která mívá na tisíce tváří, přicházejíc k jejich dveřím, nasadila si škrabošku ustavičného škorpení a úštěpků a jízlivosti. Proč?
Proto, že se jim krev hrnula s velikou silou k srdci a od srdce k údům a do tváře; proto, že jejich dech byl lepší než dech nějaké mladice či jinocha; proto, že měli dobré bydlo, proto, že se nemusili starat, kolik se urodí žita či lnu.
Kanovnické sýpky byly totiž nadmíru prostorné a nic v nich nechybělo. To platí o obilí; pokud se týká masa, visely ve sklepě kýtami vzhůru krásné jalovice. Týden co týden stěhoval se na hák nový kus a s ním šest podsvinčat a dvanáct kuřat, a medu a piva co hrdlo ráčí. Při vypočítávání by se nemělo zapomenout na víno (neboť to jest koruna hostin), ani na ostatní dary boží, ale nedostačí říci, že jídla i pití bylo v kapitule dost a dost, a že kanovník kapituly svatovítské si nemohl stýskat?
Kosmas žil tedy bez starosti, ale dobré bydlo mu nedalo dobře dělat: místo, aby svými sytými ústy od rozbřesku do smrákání velebil Boha, staral se o věci pošetilé. Byl přitom až běda umíněný, a kdyby mu byl Bůh nedal veselou a rozmarnou povahu, nebyla by jej mohla paní Božetěcha věru milovat.
A když už je řeč o jeho chybách, sluší se dodati, že Kosmas dychtil slyšeti kdejaký příběh a nejrůznější povídačky.
Zvával do svého domu chasníky, kteří měli dobrou vyřídilku, a dále ty, kdo se dožili dlouhého věku a dovedli vypravovat o starých časech.