105

svého řemesla, zvedá ruku a jak ve zlosti potřásá hlavou a jak vraští tvář. Jejich pravice měly náramný cvik a výprask stál za to.

Když byli v nejlepším a když se chlapík ze dvora Poustky loučil pomalu se životem, jel mimo rozvášněný zástup vnuk urozeného pana Byše. Postál chviličku a zvěděv, co se přihodilo, a spatřiv chasníka dosti sličného, jak leží na zemi a jak oběma rukama chrání jakýsi předmět (zdálo se, jako by držel v hrsti ptáčka), zasmál se a vzal mu věc, kterou skrýval. I viděl, že je půvabná a dobře urobená, a otázal se:

„Kdopak vyřezával tu lidskou podobu z lípového dřeva?“

„Já,“ odpověděl Borš, „já, který jsem člověk volný a jemuž – jak dosvědčují všichni, kteří to slyšeli – dal muž samotář svobodu.“

Potom vyřídil Borš vzkaz, který mu vložil do úst jeho pán, a pokud mu to dovolovala bolest, učinil to co nejlépe.

„Vidím,“ řekl Byš, „že tě nějaké dobré vnuknutí přivedlo do mého domu, a protože jsi, jak pravíš, člověk svobodný a protože nejíš nadarmo chléb, můžeš zůstat na mém majetku. Dám ti ohradit kout v soustružnické dílně a již zítra započneš s prací.“

Borš přisvědčil, a jako se přiházívá při skutcích, které jsou vhod i tomu, kdo je koná, i tomu, kdo je přijímá, velmi záhy se dohodli. Pokud se týká chlapíků, kteří řezbáře tak špatně přivítali, sluší se dodat, že po druhé neučinili nic podobného a že si zvykli, neboť příchozí měl mocného ochránce v Byšovi a ochránkyni, která také něco vydá, v Anežce.

Zatím hospodář na dvoře, který slul Poustka, se velmi horšil, že mu byl zadržen otrok, a poslal k urozenému panu Byšovi nové poselství. Byli to tři otrhánkové, kteří nedovedli dohromady promluvit. Když přišli, dal jim vladař nejhlavnějšího dvora (když mu ovšem jeho pán k tomu pokynul) vypíti jakousi břečku a přivázal je na koně tak, aby seděli tváří k zvířecím zadkům. Potom, práskaje bičem, hnal je za velikého smíchu až na cestu.

Odtud vypuklo nepřátelství mezi pánem, který měl nesmírný majetek, a mezi půlpánem, který měl jakž takž dva chatrné dvorce. Věc se táhla a vposled – jak bývá obyčej a jak je zapsáno ve všech knihách, které mluví pravdu –

ztratil člověk chudší spor a se sporem všechen svůj majetek. Tím se chce říci, že vnukové muže samotáře přišli o všechno a že podle práva, které je nejpevnější a které sluje pěst, zabral jejich dva dvorce urozený pan Byš. Za sporu vyšlo pak najevo, že otroky nekrade Byš, ale člověk, který se na oko vydává za svatouška. Lidská pamět sahá totiž dále než věk starce a tak vypravováním bylo prokázáno, že otroci, kteří se kdysi dávno za bouřlivé noci ukryli u samotáře, patřili ke zboží zličskému.

Borš zůstal tedy na statku Byšově. Měl pět synů a všechny naučil zacházeti s dlátem. Sám se oháněl jen levicí, ale práce se dařila; a protože bylo snadničké ji prodati a protože klášter a kněží dílo chválili a protože byli hotovi přijímati je na místě povinných darů, vyhradil vladař v blízkosti nejhlavnějšího dvora Boršovi dvě, a později tři chýše. Měl tam pracovati se svými dětmi a s bratry své ženy a krátce s každým, kdo se mohl naučiti jeho řemeslu.

A tehdy se stalo, že řezbářská družina získala nesmírně na vážnosti, a že pekaři rozvážejíce svůj chléb zajížděli k ní častěji než do osady kolářské či do osady mydlovarnické. Když Borš zestárl, a když byl prvým řemeslníkem řezbářským jeho syn. dal mu pán velikého statku kus půdy a vybídl jej, aby mu odváděl desátek ze svých výrobků a byl živ o vlastním chlebě jako člověk svobodný.

Po letech roztáhlo se zličské panství po daleké končině. Nebylo k přehlédnutí. I křížily se rozkazy vladařů a pořádek a s ním i důchod, který měl plynouti do pokladnice velmožovy, upadal víc a víc. Tehdy již otroci nemohli zmáhati nesmírnou práci a polní úroda nestačila živit takové množství lidu. Z té příčiny ztráceli otroci na ceně, z té příčiny rozdělilo mnoho velmožů svůj statek na části menší a postupovali je za pevný důchod hospodářům.

Z té příčiny poskytli i synové či pravnuci urozeného pana Byše řezbářům, kteří pocházeli z rodu Boršova, dvůr Poustku. Byl jim dán, měli jej držeti a pracovat na jeho polnostech a platit rok co rok zličskému pánu stanovenou částku. I přijali řezbáři to nabídnutí a pracujíce na polích zapomněli na svou dovednost. Z jednoho se stal lakomec, z druhého urozený pán, z třetího držgrešle, z pátého chrapoun, z desátého dobrý hospodář, ale ten, kterému byla po mnoha a mnoha letech dána opět schopnost pracovat levicí, vyrostl na znamenitého mistra ve všem díle řezbářském a usadil se v podhradí, z něhož vyrostlo město. Asi za dvě stě let potom staly se v tom městě jeho děti váženými měšťany a vlastnily dva domy na náměstí. Ale v těch dobách nebylo již dávno otroků.

SELSKÉ KNÍŽE