bratrovy vůle, a protože jej vedla i láska dychtění, vydal se na cestu již koncem roku 869. Rozhodnuv se šel rychle vpřed, šel přinášeje knížatům Rastislavovi, Svatoplukovi a Kocelovi bulu papežskou, ve které Hadrian slavně povolil kněžím čísti mši svatou v jazyce slovanském. I střehl biskup bulu a kráčel užívaje soumarů i koní.
Když pak dorazil do Panonie, vyhledal knížete té země, Kocela, aby mu oznámil vzkaz a vůli papežovu.
Kocel vyslechnuv čtení buly Hadrianovy, ptal se biskupa na skon Cyrilův a kladl mu bezpočet otázek a žádal jej, aby se pozdržel v zemi slovinské. Biskup znaje pak uchvácení a lásku, kterou Konstantin vštípil v srdce Kocelovo, nemohl se opříti jeho snažným prosbám a setrval.
Potom plynuly jim dny ve stálém hovoru, potom naslouchaje řeči biskupově, zřel kníže oba bratry soluňské: Konstantina, jemuž víra s pokorou staví na skráň korunu z libého světla, a dále Metoděje, kterému ctnosti křesťanské skýtají světelný meč. I zdálo se knížeti, že miluje bratry stejnou láskou, ale jeho srdce se přiklonilo k biskupu, který byl pokorný i přísný, a jehož učený duch byl pln odhodlání zvítězit v započatém díle.
I vzešel vposled mezi biskupem a knížetem úradek, aby se Metod vrátil do Říma a žádal na papeži obnovení metropole srěmské, neboť Kocel toužil vytrhnouti svou zemi z moci arcibiskupa solnohradského a chtěl se přiklonit ve věcech církevních k oblasti nového arcibiskupa slovanského. Tím arcibiskupem měl se pak státi Metod.
Když Metod, doraziv opět do Říma, stanul před papežem a když mu vyjevil svou žádost, vážil nástupce Petrův v zadumání výhodu, kterou skýtá obnovení arcidiecése srěmské pro šíření ducha křesťanského i pro moc římské kurie. Vážil prospěch i škodu, která vzejde z té věci biskupům íránským, vážil je, přemýšlel nich a vposled, aby snad sporování o majetek a držbu neotřásalo církví, učinil oblast, kterou měl spravovati arcibiskup Metod, svým papežským majetkem. Potom požehnal hlavu klečícího biskupa a propůjčil mu hodnost arcibiskupskou.
Toto rozhodnutí vznítilo však bouři odporu mezi biskupy íránskými. I povstali preláti a biskup pasovský arcibiskup solnohradský a shromáždili se v jediném městě a neuznávajíce vůli papežskou, protivili se jí.
Zatím v říši Velkomoravské skončena byla vláda Vilémova i vláda Englšalkova a Svatopluk uchvátil moc nad celou zemí. I vešli s ním íránští velmožové církevní v obmyslný styk a potom ve shodě s knížetem a s velikou mocí, jež bývá do času božího trestu dopřávána křivdám, vrhli se na arcibiskupa, který se se svým průvodem vracel na Moravu a právě překročil říšskou hranici.
Tehdy byl Metod jat. Tehdy preláti a biskupové zneváživše potupnými slovy bulu Hadrianovu, kterou arcibiskup přinášel, pohnali jej před soud a soudili arcibiskupa a spílali mu a bili jej do tváře. Biskup pasovský prvý zasadil mu ránu a kníže Svatopluk, který s vyvýšeného stolce přihlížel soudu, nezadržel jeho pravice.
Po celý čas toho trápení zůstal pak arcibiskup Metod tich. Mlčky vyslechl urážky a kletby, mlčky vyslechl spílání i úštěpky, ale biskupům, kteří jej obviňovali, že barbarským jazykem porušuje Písma a že svaté obřady kazí, odpovídal a snadninko obhájil pravdu.
Byl pak Metod silný, pokud jde o duši. Jeho víra byla nezlomná a strach či bázeň neměly místa v jeho prsou.
Když byl arcibiskup Metod odsouzen, když knížata církevní pronesla svůj soud, učinil biskup pasovský arcipastýře svým zajatcem a odvlekl jej do země bavorské. Tam byl Metod tři a půl léta držán v žaláři. Stín podzemí měl zděsit jeho duši, mráz a opět voda stékající po stěnách kobky měly zkrušiti jeho údy, ale duše arcibiskupova s anděly vyznávala pravdu boží, tělo pak nižádné nebralo úhony. Byl živ vírou.
A ve shodě s tím věrným smýšlením stalo se, že na trůn papežský dosedl Jan VIII. a ten papež podle pokynu spravedlnosti se rozpomenul na služebníka pravdy Metoda. I vydal Jan VIII. bulu, která je přeslavná, neboť proti moci a násilí vyvyšuje právo a pravdu. Ta bula otevřela žalář Metodův. Slova pak, která způsobila, že zmučený arcibiskup vyšel ze žaláře, jsou tato:
Bratr náš Metod pravověren jest a apoštolské dílo koná a o rukou jeho jsou od Boha i od apoštolské stolice všechny slovanské země, aby, koho proklne, byl proklet, koho však posvětí, aby posvěcen byl.
Obrácení knížete Svatopluka
Říká se, že zrada je meč broušený na dvou stranách, a jiná průpovídka dodává, že se ten meč kýve sem a tam.
Jednou zasahuje toho, kdo byl zrazen, a po druhé zasahuje zrádce. Jednou zasahuje Rastislava a po druhé se vrací k prsům Svatoplukovým. Tu nastává knížeti nesmírné trápení.
Němec Karlman uvedl jej v panství nad celou Moravou a svěřil mu vládu v krajinách, jimž kdysi poroučel Rastislav.
Svěřil mu celou tu zrazenou zemi. Pravé kníže, pravý pán říše Velkomoravské ležel oslepen v žaláři a místo něho vládl úděsný dědic. Lid odváděl mu desátky, vojska opakovala jeho jméno, temné a vášnivé naděje nesly jeho