I zdálo se mu, že objímá vyzáblý krk postavy, která k němu přicházela s tím strašným jménem.
Zdálo se mu, že zrada vytrhla meč z jeho prsou a že se hrot toho meče vrací a že zasáhne srdce Karlmanovo.
Potom zahrnut poctami táhl Svatopluk v čele německých vojsk na Moravu. Lid, který pranic nevěděl o tom, že Svatopluka vede chtivost pomsty, lekal se jeho poslání, zlořečil mu a utíkal před ním. Mužové shromažďovali se v hradištích, stáda prchala do lesů, zálohy stály při cestách a všichni (zbrojenci i lidé bezbranní) lkali nad Svatoplukovou zradou a naříkali řkouce:
„Běda, náš kníže, syn svého lidu, táhne v čele nepřátelských Němců, aby pobořil Děvín, aby ztrestal věrnost našeho doufání, aby odplatil zlým za věci věrnosti a lásky.“
Zatím německé vojsko a Svatopluk šli k Děvínu. Šli dál a dál, šli spěchajíce, šli dlouhými pochody a hrad byl již blízko. Obklíčen dvěma řekami, samo skalisko, sama nezasahnutelná výšina, sama příkrost, tyčil se nad krajem a jenom ptáci a jenom ptáci mohli se vznésti k jeho hradbám a jenom ryby mohly připlouvat k patě jeho skály.
Když německé vojsko zhlédlo z dálky ten hrad, jeho krok se krátil a zastavoval. Jeho veselý křik tichl a nebylo slyšeti nic než mlčení a výdech údivu.
Tak Němci v beznaději a zármutku stáli vůkol a rádcové byli zamlklí a nikdo nevěděl, jakými dřevci by měl udeřit do boku skal. V té bezmoci, v té bezradnosti hleděli na Svatopluka. Tu předstoupil před bojovníky prvých řad a pravil:
„Ta skála děvínská nepadne lidskou mocí. Ten děvínský hrad je nezasahnutelný a Karlman i Ludvík a Vilém i Englšalk jej budou marně dobývat. Jsou z cizí země, ale já, kníže moravské, vystoupím sám po strmé cestě a oslovím svůj lid a způsobím, aby vám otevřel brány děvínské. Čekejte na mne v podhradí a křičte, zatím co já s výšiny budu ukazovati na bezpočet vašich vojů. Křičte s volného prostranství a z lesíků, přimějte stáda, aby vydala svůj hlas, tlučte oštěpy a rachoťte štíty, aby jal Moravany strach a aby se poddali mé vůli.“
„Jdi!“ odpověděl Englšalk. A do jeho srdce a do srdce celého vojska německého vstupovala nová naděje.
„Až se budou třásti,“ řekl opět Svatopluk, „až budou přisvědčovati mým slovům, odhoďte zbraně na znamení přátelství a míru.“
Nikdo netušil, co Svatopluk spřádá. Nikdo netušil, že postava, s kterou rozmlouval v tichosti svého žaláře, kráčí po jeho boku. Nikdo neslyšel, jak mu našeptává své strašné slovo.
I bral se tedy Svatopluk podle úmluvy sám a bez průvodu vkročil do hradiště. Sám stanul před Slavomírem. Sám stanul před jeho družinou.
Německé vojsko se hemžilo před úpatím skály a křik toho vojska bylo slyšeti až v hradních komorách. Křik toho nesmírného vojska se rozléhal v šíř i dál a vnikal do všech koutů Děvína a nesl se do výše.
Slovanský lid hleděl pak se strachem na Svatopluka. Tísnil se v uličkách mezi kůly a prstem ukazoval na knížete, který přichází v čele cizinců. Někteří smělci vrhali mu kletby do tváře a jiní stěží mohli zadržeti meč. Místo kolem Svatopluka bylo vždy užší a užší. Zástup jej obkličoval a bouřil proti němu. Tu kníže Svatopluk vystoupil před klnoucí lid a rozhlédnuv se oslovil Slavomíra:
„Bratře, rozmlouval jsem s postavou a ta postava mi pravila: Pomstu! Pomstu! Pomstu! Ta postava mě přivádí až sem. Vede mě za ruku a klade můj meč k tvým nohám. Vydávám ti tedy život a chci státi s tebou a s Moravany proti nepřátelům. Karlman uvrhl mě do vězení. Vilém a Englšalk se zmocnili mé země, ale ty jsi povstal proti nim.
Kdo je můj přítel? Kdo je můj bratr? Kdo je meč mé bezbranné ruky?“
Slyše ta slova objal Slavomír ramena knížete a rozepnuv opasek sám zůstal před ním bez zbroje.
Tehdy pozdravilo shromáždění Svatopluka a jásalo a veselilo se.
Tehdy Svatopluk vystoupil na viditelné místo a dal německému vojsku smluvené znamení, aby odhazovalo kopí a každou zbraň.
Tehdy německé voje činily všechno, co bylo smluveno, a s dychtivostí rozptýlily se po lesích a uléhaly k spánku, neboť dlouhé pochody a strázeň zbavovala je síly.
Když se to stalo, když v nepořádku hledali jídlo a když leželi v stínu, vyřítily se voje slovanské z hradních bran.
Snesly se dolů, vpadnou do údolí a nesmírnou mocí udeří na Bavory.
Běda jim, běda těm cizincům z daleké země! Vysoko nad hlavou zástupu leskne se meč Svatoplukův. Vítězství je