své rádce a řekl:
„Manové, uvedl jsem v panování Rastislava, ale Rastislav splácí mi věrolomností. A dále: Můj vlastní syn, Karlman, kterého jsem učinil markrabím, pozvedl se proti mně a vešel ve spolek s knížetem moravským a hledá u něho pomoci. Zrada přisedá k zradě, druh opřel se o druha, a já pak nevím, kterého z obou mám dříve potrestat. Držím v své ruce jediný meč: Vyvolte tedy, manové, vy moji vzácní pomocníci, posly, aby spěchali do země bulharské a mluvili před vládcem bulharským, že já, král Ludvík, skytnu mu tolik kořisti, kolik unesou soumaři jeho vojska, když mi propůjčí ten meč druhý. Vyvolte posly, nechť mluví před vládcem bulharským, že jsem upadl do hněvu, jako se upadá do těžké nemoci, a že si žádám jeho přispění. Bezpečnost a přízeň královská a polovina kořisti bude mu dána, když uposlechne toho poselství.“
Domluviv vyšel král na nádvoří a bral se tak rychle, že se plášť vlnil na jeho bedrech. Nečekal na radu, spěchal a vlastní rukou ukázal na devět velmožů. Potom vkročil do koníren a stejným způsobem označil dvojnásobný počet hřebců, kteří byli nejlepší krve a mohli běžeti bez únavy. Zatím královští manové nalezli otroka, který hovořil jazykem bulharským. Velmožové i otrok vsedli potom na koně a vydali se na dalekou cestu.
Když dorazili do země bulharské, přijal je car a rozmlouval s nimi prostřednictvím svých tlumočníků. Otroku nebylo dovoleno, aby přestoupil jeho práh, a tak nadarmo vážil dalekou cestu a byl utracen.
Car Boris vyslechnuv vzkazy královské a uváživ je odpověděl vlídně poselstvu a na znamení ochotnosti i přátelství poslal králi pruh měnivé tkaniny prošité zlatou nití, dále pak nádobu tepanou ze silného plechu a ještě pět kusů z kořisti byzantské. Potom pronesl slova, jež poslové měli opakovat před Ludvíkem, a propustil je.
Ještě nedozněl cval těch německých jezdců a již se rozneslo po dvoře Borisově, že car uzavřel svazek přátelský s králem německým a že s ním vytrhne proti Rastislavovi.
Ještě nesesedlo poselstvo na nádvoří Ludvíkova hradu a zemí bulharskou i po Východní marce i Velkou Moravou se šířila pověst, že car i král chystají výpravu. Mluvilo se pak i o darech, které Boris posílá králi, a které pocházejí z kořisti byzantské. Mluvilo se o dykytě, suknici i zlatých kusech a ta řeč, to vypravování, se doneslo k sluchu knížete velkomoravského.
Rastislav je slyšel bedlivě a neušlo mu ani slovíčko. Naslouchal, byl skloněn nad ohništěm a loket spočíval mu na koleni.
Když člověk vypravující ty zvěsti domluvil, kázal mu Rastislav, aby od počátku opakoval, co byl již řekl. Potom, sotva dospěl ke konci, bylo mu poznovu se probírati v těch příbězích. Neboť Rastislav se vyptával na kusy z kořisti byzantské a kladl otázky tak podivné, že člověka, který donesl ty zprávy na knížecí hrad, jala bázeň.
Rozuměl totiž jen maličko otázkám a byl jen prosťáček.
Když odešel a když se shromáždili ti, kdo podle rodu a majetku stáli před ostatními, když se shromáždili starci a knížata, docházel právě markrabí Karlman k hradišti Rastislavovu. Hotovil se vstoupiti a oděnci, kteří kráčeli v čele jeho průvodu, zvedali pěsti, aby zabušili tupým koncem oštěpu na hradní kůly. I učinili to, volali a bušili svými dřevci, ale Rastislav nedal otevříti závory. S výšin hradu neozvalo se vlídné oslovení a jen křik oděnců odpovídal křiku.
I srozuměl Karlman, že kníže neskytne mu pražádné pomoci proti králi. Odešel tedy od hradu a odtud hledal odpuštění Ludvíkovo.
V den, kdy se to stalo, mluvili před Rastislavem všichni, kdo rodem nebo podle majetku k sobě přináleželi. I mluvil muž nejstarší a po něm muž druhý a třetí, ale Rastislav nenaslouchal. Myslil na dary cara Borise. Myslil na kořist, kterou car uchvátil z pokladu byzantského, a to slovo, to jméno Byzanc, zůstávalo uvnitř jeho hlavy a lpělo mu na jazyku.
Když z přemýšlení vzešel úradek, vypravil Rastislav posly do země byzantské a poslové řekli pak císaři východnímu:
„Boris rozdílí dary, které odňal tvým pokladnicím. Boris ukládá o tvé panství. Boris a divocí jezdci bulharští vešli ve svazek s králem Ludvíkem, aby jejich moc byla posílena a aby s větší vahou dolehli na země byzantské. Tomu spojení nestojí nic v cestě, leč vojska Rastislavova. I zastaví kníže velkomoravské krok králův, ale ty, císaři, udeř na jezdce Borisovy!“ Císař vyslechl posly a uváživ radu, rozkázal oděncům vtrhnouti do země bulharské.
To se pak stalo roku 864, v době jarní rovnodennosti. Tehdy došlo k bitvě a tehdy byl car Boris poražen.
Zatím Ludvík Němec přitáhl k Děvínu. Strmý hrad zvedal se před ním a král se zvrácenou hlavou zíral k temeni skály. Chtěl hrad rozvalit, chtěl ztéci skálu, ale nemohl se k ní přiblížit a ani dlouhý, navečerní stín vojska nedotkl