mají věc navléknout. A bylo stanoveno v té jejich radě, že ukryjí šik v lesích a že přepadnou Hrádek teprve na smluvené znamení.
I stalo se na druhý den, že Konrád Ota vešel do Hrádku s maličkou hrstkou průvodců. Když překročil práh brány, zvedly stráže můstek, a když vešel do hradní síně, obsadily hradby.
Konrád, který si byl jist svými zálohami, mluvil pak s knížetem jako se mluvívá s tím, kdo nemá na vybranou, a řekl:
„Doneslo se mi, že vězníš Oldřicha a že máš v úmyslu udělit knížetství olomoucké svému nejmladšímu bratru Václavovi. To je věc neuvážená a nikterak ti nebude ku prospěchu. Byl bys takový nevděčník? Chtěl bys mne přejít? Chtěl bys obrátit naše přátelství ve hněv? Dej mi ten úděl raději po dobrém! Obklop se šlechtici, zřekni se venkovských mravů! Učiň to rychle, neboť ti zbývá maličko času a co nevidět bude ti odepřeno všechno rozhodování.“
Mluvě takto zvedal Konrád vysoko svou planoucí a smělou hlavu a kníže mu hněvivě odpovídal.
Zatím šlechticové, jimž bylo v jiné světnici předloženo jídlo, dost se poveselili a jeden z nich vyšel na hradby, aby se poohlédl, co se děje venku. Byl znepokojen jakýmsi houráním a přisámbohu! slyšel dobře: v dálce zněla bitva.
I padlo zkušenému bojovníku do oka, že stráže stojí na svých místech a že jsou zchystány a že mají luky opřeny o zeď a že most je zdvižen a že brány jsou zataraseny. Dále jediným pohledem přehlédl, jak z lesa vyjíždějí hloučky šlechtické a hloučky lidu Soběslavova, a jak se srážejí. Rozeznal rozmachy zbraní a pád jezdců, postřehl, jak sedlák dotírá na šlechtice a jak koně pobíhají sem a tam.
Hluk, výkřiky a táhlé volání vrhlo ty, kteří hodovali, ke dveřím. Vpadli na nádvoří a vidouce, že se strhla bitva a že šlechtický oddíl byl zaskočen sedláky, myslili na vlastní záchranu a srazili se ke zdi a krok za krokem se posouvali k bráně.
Zatím Konrád hrozil knížeti Soběslavovi. Byl jist svým vítězstvím, a když se venku ozvaly výkřiky, měl za to, že šlechticové udeřili na Hrádek.
„Teď,“ řekl knížeti a ukázal k oknu, „budeš povolnější, neboť hlas mé žádosti vzrůstá o tenhle křik. Slyšíš?
Poznáváš, kdo to přichází? To jsou moji přátelé! Každý z nich je šlechtic a každý z nich vydá za deset tvých sedláčků.“
Ale dříve než Soběslav mohl odpověděti, vrazili do světnice dva velmožové, kteří se rozpomenuli, v jakém je Konrád nebezpečí, a houkli na něho a vedli si tak prudce, že jen podle jejich zmatku poznal, kolik uhodilo. I dal se na útěk. Dostihl šťastně dveří, proklouzl chodbou, vběhl na nádvoří a tu se mu zjevil strašný pohled: V lesních průsecích a všude tam, kde se otvírala pláň, bylo zříti pádící šlechtické houfy. Vzdalovaly se od hradu, prchaly a selská „chamraď“ byla jim v patách.
Co měl teď Konrád činiti? Na vnějším nádvoří Hrádku zuřila druhá bitva a kníže se dal v tu stranu. Po několika skocích střetl se však s Ojířem a vyraziv mu meč uchvátil ho za zápěstí a hlasem zchváceným řekl:
„Starče, na tvé naléhání jsem se postavil na stranu knížete. Šel jsem do země Jindřichovy a věru, jsem dobrý přítel toho, kdo mě chce zabít. Pomoz mi! Zachraň svého pána od hříchu! Vyveď mě z toho nebezpečí!“
Řka to, cloumal Ojířem a jedním dechnutím vyrazil ze sebe tolik přísah a tolik vyhrožování, že Ojíř podlehl. Měl za to, že Konrád mluví pravdu. Lichotila mu obmyslná a lživá zmínka o zásluhách při usmíření knížat. Smiloval se.
Ukázal Konrádovi místo, kde hradby byly prolomeny děrou (aby mohla odtékati voda) a v nesmírném zmatení mu pomohl nadzvednouti mříž nad jejím ústím. Tak Konrád Ota unikl z hradu.
Sedláci
Nedlouho potom padl Bedřich Český k císařovým nohám a řekl mu:
„Čechy jsou rozchváceny, šlechticové žijí tam v područí, právo tam nemá místa a tvoje moc ve skutcích Soběslavových je tupena. Učiň, císaři, aby ten vládce nehodný, Soběslav, byl zbaven moci a vlož ji do mých rukou. To jest dědictví, které očekávám s věrností a s důvěřováním!“
Císař odpověděl Bedřichu Českému milostivě. Přijal od něho poklad a pranic se neohlížeje na právo šlechticů voliti si svého panovníka, propůjčil Bedřichovi Čechy v léno.
Zatím Konrád Ota, který unikl z Hrádku, hledal přispění u Leopolda Rakouského, syna nedávno zemřelého vévody Jindřicha, a ve spolku s tím starým nepřítelem táhl proti Soběslavovi. Kníže se octl ve veliké tísni, neboť pomoc, kterou mu přiváděl jeho nejmladší bratr Václav, byla nepatrná, a české vojsko, pokud jde o počet, nemohlo se