Stál na pahorku bezpečí. Živil lid medem. Odhodil rozsochy, aby naučil muže orati radlicí, a když se vposled oděl lidskými údy, kyne k odchodu a praví: „Uložte na saních domácí i polní nářadí! Uložte na nich i sochu mého kmene, neboť ani vy ani já nebudeme již bráti výživu z této prsti!“
A ta řeč se šíří. To proroctví vnuká neklid a nebývalé chtění dáti se směrem, kterým přebíhá smeček, los i jejich stáda.
Tu chystají mužové smyky a saně. Tu ženy shánějí brav, a člověk, který dobře vládne sekerou, přitesává věštící sochu. Způsobí, aby její pěst zřetelněji držela šíp vrostlý do kmene, způsobí, aby byla připravena na cestu, a do ruky, která je obrácena k straně západní, vetkne jí roh.
Když se pak poznovu naplní časy, je slyšeti skřípání košů a saní. Je slyšet dupání stád a dupání lidských nohou a křik a pobekávání beránků. Kmen se hýbe. Kmeny kráčejí. Kolik jich postupuje z východu na západ?
Posvátná socha jde v jejich čele. Stromy jí ustupují s cesty, vývraty se jí vyhýbají. Potkává jezera, lučiny, pahorky a úžlabiny, opuštěná ohniště i dávné žďáry.
Došli až k řece, k široké řece, před níž se doposud vždy obraceli zpátky do krajin posvátného stromu. Ale ten strom lidské podoby a tváře jde s nimi, vztahuje ruku nad druhý břeh a kráčí v proud.
V širokých brodech se ozývá křik a vystřikuje voda. Dobytek frká, beránek pobekává, kozlík pak níže hlavu nechce smočit svá něžná kopýtka. Jímá ho bázeň, neboť řeka burácí. Proudy hučí po skaliskách, vlna za vlnou se valí, mělčinou, krajem, v šíř a šíř oblohy, kde ostříž rozepjal svá křídla, v šíř a šíř země, kde za třemi proudy leží nová vlast, v šíř a šíř času, v němž duní války, i pád, i slavná vzkříšení.
ŘÍŠE SAMOVA
Když ustával nesmírný pohyb kmenů slovanských a když se skončila dobu stěhování, byl širý kraj od moře Baltického až k Dunaji a od Alp až po roviny ruské osídlen jediným národem skládajícím se z celků menších.
Všichni členové tohoto národa mluvili jazyky příbuznými, ale povědomí věcí bratrských sotva mezi nimi doutnalo.
Ten čas byl časem příprav. Byla to doba růstu a kmenové slovanští pronikali ze svých sídel dál a hlouběji. Potom oddělovala je horstva či řeky a žili v osamocení. Žili v prostotě, ale jejich síla se vzmáhala a přibližovala je k moci.
Ve století šestém zapomenuta již byla cesta společná. Upadla v nepamět a zapomnění, ale odvěký nepokoj a touha bez přestání směřovaly tím řečištěm kročejů.
Podle Dunaje, údolími, kde se čeřil uzounký proud, a dále rovinami, kde se rozléval v nesčetná ramena a kde postávaly jeho vody, soutěskami, po úbočích strání a vposled měkkou a bořící se zemí nížiny, od nepaměti chodili lidé k východu. Řeka je vedla z kraje do kraje. Řeka je vedla z končiny horské až k moři. I kráčeli směrem, kterým voda padá, i směrem protivným, kráčeli z krajiny franské v oblast, kde vládl byzantský mrav, a z velkých nížin kráčeli k Alpám.
Příčina pak, která je poháněla, aby konali podobné cesty, byla nejrůznější. Byl to hlad, byla to touha po kořisti, byly to výpravy válečné a vposled příčina nikoliv nejmenší, to jest ta, která káže lidem, aby získávali zboží cizí za zboží své a opatřovali si tak plodiny, které jim neskýtá jejich země, a dále předměty a všechno, co je vzácné, a co přináší užitek, a co slouží k obohacení. I vyměňovali jedni obilí za kov, kůže nebo jantar a druzí v oplátku za zbraně dávali stáda či střiž.
Tak prací těch, kdo bažili po věcech nebývalých, vyhledán byl každý příhodný brod přes horské přítoky. Tak prací těch lidí vrhány byly kmeny tam, kde se střelo bahnisko. Tak učiněn byl průchod houštinami. Tak vznikla stezka vedoucí ze země franské do krajů východních a druhá, která křižovala směr prvý a vedla z nížiny pádské na sever k řece Moravě a podle ní branou téhož jména vzhůru až k Baltu. Nazývala se pak ta stezka Stezkou jantarovou, neboť sloužila především lidem, kteří nosili drahocenné pěny mořské od břehu baltického do města Říma. Když jantar byl již méně vzácný, a když jeho cena poklesla, změnil se význam cesty severní. Ale i potom chodilo po ní dosti kupců a přemnozí nosičové a přemnozí honci stád jí užívali.
V místě, kde Stezka jantarová protínala Stezku východní, leží pak rovina dlouhá dva dny cesty a široká, co by člověk ušel od rána do večera. Ta rovina sluje Moravské pole. Na severu a na západě uzavírá ji pahorkatina a vidlice řek ji dělí od roviny východní a od roviny jižní. Je úrodná, je žírná. Křižující se cesty skýtaly jí nadto přemnohou výhodu a učinily ji místem bohatství a moci.