32

Když dozněl hlas jáhnův a když uplynula nová chvíle, vznikl venku hluk a dva mladiství kněží přivedli do síně, v níž byla shromážděna rada, člověka zedraného a krvácejícího. Ten muž byl pak Němec, kterému učiněno jest zástupem násilí a křivda. Zaschlá krev pečetila jeho rány, krev vytékala z jeho ran, a sotva promluvil, bylo mu umlknouti pro slabost a smrtelnou mdlobu. Nemohl říci než jméno Drahomířino a vysloviv je zemřel.

Ten zabitý člověk byl muž vznešený a spravedlivý. Přátelství pojilo jej s těmi, kdo stáli v radě knížecí, přátelství pojilo jej s Václavem, a dříve než přišel do Čech, král s ním rozmlouval. Když zemřel, když byl zavražděn, rozmohl se tedy mezi kněžími nářek a lkáni. V tom pláči bylo pak slyšeti hlasy obviňující Drahomíru.

Kníže Václav je znamenal mlčky, kníže zachovával doposud mlčení a modlil se, neboť modlitba byla jeho štít.

Když však klečel, když trval v myšlenkách, pocítil znenadání, že se v jeho hrudi pohnula nesmírná síla a že prudkost, kterou tak dlouho přemáhal, jej pozvedá. I vstal a řekl, aby zbrojencům odpovídali zbrojenci a meči meč. Dále rozkázal, aby všichni z protivné strany byli zjímáni.

Tehdy zaradovali se rádcové Václavovi a chválili Boha, že pokynul knížeti k trestání. Tehdy rozpoutaly se boje mezi těmi, kteří stáli při knížeti, a mezi těmi, kdo byli oddáni Drahomíře. Tehdy padlo přemnoho lidí. Tehdy ukrutenství zastřelo lásku a tím stínem pronikala jen lítost Václavova. Byl zraňován ranami, které rozdílel, ale s prudkostí vedl tu válku.

Když byla skončena, když Václav dosáhl vítězství, byli zjímáni všichni, kdo z nepřátel přežili srážky.

I byla jata i Drahomíra, matka Václavova. Tu kníže odhodiv meč a přioděv se pokorností synovskou odvedl ji na svůj hrad a dlouho s ní rozmlouval. A nic se nepodobá více pravdě, a nic není snazšího věřiti, než že ji prosil a naléhal a že lomil před ní rukama a že pro lásku boží poznovu žádal, aby se zřekla záští a důvěřovala v moudrost, která posílá své sluhy k pohanským národům, aby je buď slovem, buď silou přivedli v obcování lásky.

Ale domluva, ani prosby, ani svaté příklady nezměnily srdce Drahomířino. Zůstala kněžnou války. Zůstala kněžnou, která prahne po pomstách, a klnula Jindřichovi.

I viděl Václav, že nevyzpytatelná moudrost odepřela matce poznání podobné jeho víře, a viděl, že není v moci jazyka, ani v moci srdce, aby odhaleno bylo světlo, které sám Bůh jí zastřel. Proto rozkázal, aby opustila kraje, v nichž vládl, a neprotivil se, když Drahomíra chtěla odejíti do hradu, který se nazýval Braniboř a ležel v zemi stodoránské. To místo bylo místem jejího narození a místem její touhy. Když v končiny polabské poznovu přicházela válka, bylo kněžně dvojnásob po nich prahnouti. Spěchala tedy a Václav pokynul, aby vojska Drahomíře nebránila. Nikdo neměl jí zkřížiti cestu, nechť by šla i ke kmenům pohanským a k nepřátelům. Tak zněla knížecí vůle. Dále pak Václav rozkázal, aby proti obyčeji válečnému nebyli utraceni ti. kdo jednali ve shodě s Drahomírou a kdo se řídili jejími záměry. Měli odejíti, měli následovati svou paní a všichni vyvázli životem a všem byla zachována ta svoboda.

V ten čas uzrával právě úmysl Jindřichův, v ten čas shromažďovala se již jeho vojska u brodů labských a podle mělčin, které může překročiti pěšák opírající se o své kopí, i kůň. Dále v zátočinách, kde voda líně postává, kácelo tehdy královské vojsko les. Jedni valili poražené kmeny k nízkému břehu, druzí je vrhali v proud a opět jiní svazovali kmen ke kmeni a robili prám a dobrá plavidla.

Když byli hotovi s prací, překročilo vojsko řeku a vtrhlo do území Bodrců a Ratarů. I zvedl se v nesmírné řadě prach za tím vojskem. Na lukách, jimiž král táhl, zůstávala prst na místě trávy, a kvítí a lesíky ustupovaly před ním a žitniště mizela pod jeho nohou. Tak Jindřich kráčel, tak bralo se vpřed jeho vojsko, tak letělo v útoku rovinatým krajem, tak letělo loukou a poli na všechny strany otevřenými. Nikdo nemohl zastaviti tu sílu, nikdo se jí nemohl opřít, nikdo se nemohl s nadějí postaviti králi na odpor, ale pastýři bodrčtí a ti, kdo byli živi vzděláváním země, ti všichni tak zhola neznalí umění válek, ti všichni, jejichž zbraní byl kyj a hůl pastýřská, ti všichni se srazili v hloučky a bránili se do posledních sil. Žádný z nich nebyl zabit na útěku, žádný z nich necouval, žádný z nich neotevřel pěst. Byli pobíjeni. Zkáza a zmar kráčely jejich zemí, ale duch obrany se neumenšoval. Mohutněl, letěl v šíř i dál a jeho vanutí zasáhlo opět Čechy.

Drahomíra dlela se svými rádci v Bramboří. Byla vzdálená, nikdo neslyšel její volání k válce, ale hlas podobný hlasu kněžninu sám od sebe se počínal a zněl po celé zemi. Ozývala se jím sídliště i hrady a oráč kráčeje po své práci býval jím zasažen. Stalo se pak, že v Čechách jen málo lidí rozumělo svatosti knížete Václava. Odvraceli se od něho a popřávali sluchu knížeti druhorozenému, neboť ten slynul bojechtivostí a pravil se býti nepřítelem krále Jindřicha.

Když Jindřich skončil vraždění Bodrců a Ratarů a když je zbil, šlo jeho vojsko dále na východ. Kráčelo pláněmi a po nízkých pahorcích, ale bylo mu stále zápasiti a šrůtky a stínání zdržovaly krok vojska. Tak mimo nadání a proti