78

„Pane,“ odpověděli jediným hlasem za všechny, „je nám už hezká řádka let a co živi jsme neviděli peníz. Ukaž jej zblízka, přisámbohu, vždyť vidíš, že se neosmělujeme o něj poprosit, jakkoliv jsme lačni a zbídačeni.“

„Možná,“ řekl opět Kosmas, „že se s ním přece jen rozloučím a že jej vhodím mezi vás. Učiním to ovšem jen tehdy, jste-li dobří křesťané, a není-li mezi vámi člověk, který má duši obtíženu smrtelným hříchem. – Druhá podmínka jest, aby ten, kdo vypravoval příběh o děvečce a ovčákovi, mluvil pravdu a přiznal se, že je to lež.“

„Pane,“ odpověděl bývalý otrok, „jsme lidé sehnaní z nejrůznějších koutů země, spíme jen tak namátkou a nemáme ani vlastního příbytku. Co se tkne jídla, dostává se nám někdy špetky zrní, abychom si upekli caltu, jindy jíme ryby, které páchnou bahnisky, a tak se ustavičně postíme. Jak tedy můžeme hřešiti?“

„Ach,“ řekl Kosmas, „ty máš ostrý jazyk! Nedivil bych se, kdybys byl nějaký otrok, který utekl od biskupa. Kdepak ses naučil takové výmluvnosti?“

V otroku hrklo, zaříkával se, že již nepromluví, ale Kosmas o něho nedbal. Veden svým záměrem vmetl penízek mezi řečené starce a smál se vida, jak se po něm ženou a jak se odstrkují a jak se každý na svou pěst snaží dosíci té vzácné věci.

Kdo z nich je nejobratnější? Kdo má největší sílu? Byl to pohanský stařec. Co živ se neotáčel s takovou mrštností, co živ nevložil takovou prudkost v rozmach své pravice. I vyrazil jako beran a zavalil penízek svým špičatým zadkem a zůstal na něm seděti s tváří hloupého čerta, jenž uchvátil duši.

„To je hezké! To si dám líbit!“ vykřikl Kosmas směje se z plna hrdla. „A nyní,“ pokračoval, otřev si hřbetem Tuky ústa, „odpovídej na otázku, kterou jsem ti dal!“

Přirozenost starcova byla však chabá a Kosmas musil čtyřikrát či pětkrát opakovat otázku a musil na něho naléhat jako se naléhá na osla.

Konečně se mu vrátila výmluvnost a stařec řekl: „Pane, ovčák, o kterém jsem mluvil, šel k děvečce do dvora, který sluje Prasetín. Byla to pouhá děvečka, ale lesní ženky ji vyučily kouzlům a potom dovedla zaklínat mužské na podobu zvířat. Můj děd ji znal a viděl na vlastní oči, jak šlehala ty mužské proutkem.“

„To,“ řekl Kosmas, „jsi slyšel od nějakého učeného kněze a tvůj děd, který utíral kravám ocasy a který byl dozajista hlupák, o tom pranic nevěděl.“

„Pane,“ pravil opět stařec, „stalo se to deset pětiletí před velikým morem a devět pětiletí po válce mužů se ženami.“

„Přisámbohu,“ vykřikl Kosmas, „co ty můžeš povídat o pětiletí a co víš o válce mužů a žen?“

„Vím,“ odpověděl stařec, „že za časů starých se ženy vzbouřily proti vládě mužů a že ony chtěly rozkazovati a že chtěly voditi muže v boj.“

Řka to úvodem, jal se vypravovati o dívčích válkách a Kosmas pohupuje se v bocích a s rukama složenýma za zády mu naslouchal.

„Ďas ví,“ řekl, když stařec skončil, „nejsi-li nějaký divous, nebo nějaký pekelník, ale přijď den před svatým pátkem, to jest čtvrtý den v témdni, do domu kanovnického a ptej se na toho, kdo se jmenuje Kosmas a je kanovníkem kostela. Sluha ti ukáže na moje dveře a já ti dám něco k jídlu a budu se tě vyptávat na věci podobné těm, které jsi vypravoval.“

Slyše jméno kanovníkovo a znamenaje, že jeho hodnost je asi převeliká a převzácná, dal se stařec do strašení.

Přepadla jej tíseň a bál se, že mu bude odňat peníz, který dostal, neboť jakkoliv byl hlupák, přece jen dobře tušil, že se nehodí, aby kněz rozmlouval s tím, kdo nedošel křtu, a aby mu dával penízek. Kosmas chtěl prohodit ještě nějaké slovíčko na rozloučenou, ale neřekl je. Zahlédl totiž v dálce kněžskou sutanu a rychle se vzdálil, aby nevzešlo pohoršení proto, že rozmlouvá s lidmi bez důstojenství a úřadu a ovšem bez svěcení.

Buď dobrý Bůh pochválen všemi lidmi a ve všech končinách světa! Stalo se však někdy, aby chuďas byl obdarován, když chytá lelky u vody a když ani neprosí?

Po počátku tak zdárném se zdálo, že bude následovat náramné ticho a zámlka, a že krátce (jako tomu bývá s tvrdohlavými osly) pan vypravěč udělav několik poskoků vpřed, rychle se vrátí po své stopě a navždy zmizí ve stáji. Stařec totiž dostal z návštěvy vítr a nechtěl strkat prsty tam, kde se svírá, neboť kněží (jakkoliv to myslili dobře) přece jen byli na pohany jako katové. Rozumí se, že starý ubožák nevytruboval do světa nic o svém náboženství a že o něm nemluvil na trhu. Dovedl jakž takž udělati kříž, a když se vlekl v blízkost kostela, nebo když se namanul k nějakým církevním průvodům, oháněl se pěkně čepicí; ale což naplat! O křtinách nemohla být