73

Tak se dvou stran valila se zkáza.

Zatím Břetislav rozvažoval a procházel ve své mysli pohraniční hvozdy, hledaje, které místo by člověk znalý umění válečného zvolil k přechodu. V těch myšlenkách, v tom stálém rozvažování, se podobal zahálčivému muži.

Měl ruce za pasem a chodil po hradišti.

Když byla tma, vídával jako ve snách obrysy hor i vinoucí se v nich stezku. Bloudil v duchu po ní a přemítal. Noc stála jako koruny hvozdu; i hledal hvězdné nebe nad tou korunou a rozmlouvaje s neskutečnými hlasy, dospěl k úradku. Tu vyšel k plukům a rozdělil je na dvě části. Na část, jíž bylo státi při hranici severní, a na část druhou, která měla střežiti Český les.

To rozhodnutí přijal kníže jako boží vzkaz a nepřemýšlel již o něm; pustil mimo sebe všechnu starost. Byl bezpečen a s pevnou vírou ve zdar své zbraně se vydal k pomezí.

Dorazil tam o několik dnů dříve než vojska císařská a ukryl zbrojence v opevněních, která byla lidskému oku nepostřehnutelná. Cit jistoty a blaženství zaplavoval mu nitro. Bylo jej vídati, jak přechází po výšinách, jak mává sekerou a jak poznamenává kmeny, které měly být svrženy dolů. Bylo jej viděti, jak hledá vhodné místo, odkud by mohli být zasaženi nepřátelé procházející údolím, bylo jej viděti, jak zkouší dostřel luku a jak vrhá kámen v úžlabinu.

Když Břetislav dokončil opevnění skutečná, obsadil na oko staré hradiště, které slulo Kobyla. Zůstavil v něm jen hrstku lidí a přikázal jim, aby pálili ohně.

Od pohraničního hradu Kobyly směřovala cesta hlubokým údolím do vnitra země. Tísnily ji hory a na těch horách leželo vojsko Břetislavovo. Leželo tam již pět dní. Dne šestého navrátila se jedna z knížecích hlídek a pravila kmetům:

„Císař se blíží!“

I rozhlédl se Břetislav naposledy po svých lidech a šel podle míst, kde leželi, a dotýkal se jejich ramene a mluvil k nim. Oni pak odpovídali, hledíce na jeho pevnou tvář a na meč, o nějž se opíral.

Záhy potom přiblížil se jakýsi oddíl a kníže dal znamení lidem, kteří byli na hoře zvané Kobyla, aby opustili své místo. I vyšli ti lidé a prchli hluboko do hvozdu a zanechali v tábořišti oheň i pohozenou zbraň. Na cestě, kterou prošla ta hrstka lidí, ležely pak haluze a zpřelámané větévky a krátce všechny věci, jež zkušeným mužům naznačují, kudy se bralo vojsko.

Vidouce pošlapanou stezku a domnívajíce se, že celé vojsko je již totam, zastavily se stráže císařské a prohýbaly se nad tou zbabělostí smíchem. Někteří z nich padali dočista na záda a jiní u veliké veselosti se bili do stehen.

Když pak přišly stráže císařské do tábora, mluvily i o tom, co zahlédly, a jejich řeč byla:

„Ach, což otálet, což připravovat boj, když věru dostačí, aby se vojsko zjevilo v průseku a již ta chasa prchá! Jak je dohoníme? Kde? Zastaví se aspoň u Plzně? Jestliže potom nezemrou děsem, schytáme je, jako síť lapá ptáčky!“

Podobné posměšky se donesly až k císaři. Vyslechl je, a když přezvěděl, že pohraniční hrad Kobyla je opravdu zůstavem vítězům na pospas, dal zatroubit do rohů. I seskupili se trubačové a způsobili hluk, jaký bude slyšán v předvečer posledního soudu. Když utichl, ujal se slova císař a řekl:

„Je den dvacátého druhého srpna, je den, který je sedmý po svátku Nanebevzetí Panny Marie. Je den, který jen krátký čas odděluje od lhůty smluvené. Dal jsem týden na čas svému služebníku a příteli Otovi, aby obešel jinou cestou hory a z týlu udeřil na ta česká hejna, která připomínají více holuby než bojovníky. Dal jsem mu týden času, ale nyní, vida hory a vida dobré stezky, mohu soudit, že Ota pronikl dávno v tu stranu a že je někde blízko u hory Kobyly.“

„Císaři,“ pravil jakýsi markrabí, „kdyby otálel a kdyby kráčel jen co noha nohu mine, dávno již musil dorazit tam, kam jsi mu určil. A kdyby se snad přece opozdil a kdyby jej zadržela nepřívětivá náhoda, anebo kdyby sešel z cesty, což není naše vojsko dost silné? Což by zaváhalo před touto hrstkou poděšených myší? Dej udeřit útokem!“

„Císaři,“ odpověděl člověk jiný, „ti syslové nejsou neopatrní! Byl jsem se stráží a na vzdálenost jsem rozeznal vysoké záseky.“

„Pah,“ řekl císař a mávl rukou, „kdyby si postavili hradby vyšší než lesy a kdyby zdvihli své věže až do oblak, co svede bídný a ztracený lid proti meči císařovu?“