8

Slované, kteří bydlili v končinách Moravského pole, byli ve století šestém pastevci a tu a tam i rolníky. I přiházelo se, že někteří z nich pasouce stáda anebo orajíce snad podle některé Stezky zahlédli přicházející kupce. I běželi k nim a podivovali se nákladu kupeckému a chválili užitečné kusy zboží a s pohrdáním patřili na kusy jiné. Tak seznamovali se s kupci a dávali jim svou zásobu, aby získali kovové hroty k šípům a mohli z jejich měchů píti víno.

Ten vlídný mrav neplatil však mezi Slovany bez výhrady a vždy bylo dosti těch, kdo se vrhali na cizí hloučky, aby je pobili. Užívání meče bylo pak častější a častější, neboť ke končině slovanské se přibližovala válka. Kráčela z východu, šla s kmeny turkotatarskými a Dunaj značil jí cestu.

V první polovině století šestého vytrhli ze svých asijských vlastí Avaři a dali se na pochod v kraje slovanské. Táhli v houfcích, táhli rozptýleni, aby žádná kořist jim neunikla, ale v místech, kde sídliště byla četnější a kde lid vstával k odporu, sráželi se ti jezdcové avarští ve veliký zástup a vítězili i množstvím i divokostí. Byli pak Avaři postavy veliké, vynikali silou a pokud jde o rychlost, nikdo se jim nevyrovnal. Hnali se na koních s tváří schýlenou ke krkům svých zvířat, hnali se podobni mračnu a kožišiny vlály s jejich ramen a oštěp ležel v jejich rukou a křivá šavle i sekera. Když pak nalehli na sídliště slovanská, rozvalili je a zakládajíce oheň pálili všechno, co hoří: chýše, úrodu i les.

A jako byl strašný pochod Avarů, tak bylo strašné i jejich táboření. Sotva udeřil mráz, zastavovala se jízda avarská a na příhodném místě rozbila stany. Potom mužové, ženy i dívky, kterých se Avaři zmocnili, v bídě největší a v otročení musili jim sloužit a býti jim po vůli. Jedni vršili podle tábora val, druzí hrabali pod sněhem píci a hlad a běda a rány byly jim odplatou. Tehdy stékala krev po stehnech žen. Strašná objetí je zraňovala a zuby avarské zůstavovaly stopy na jejich tvářích. I šířil se mezi lidem děs. I povstávali někteří kmenové slovanští a hledajíce smrt bez naděje na vítězství se bouřili.

Tak poroba a strázeň učila muže toužení po životě volném a dále učila je nenávisti. Tak vposled všichni planuli záštím proti Avarům: i ti, kteří byli poraženi, i ti, kdo bez bitev vcházeli v poddanství a o své vůli přijímali jho.

Když se dovršovala míra trápení, žil v Dakii, to jest v zemi, která ležela tam, kde jest dnešní država rumunská, panovník jménem Dobrenta. Ten řečený Dobrenta odepřel platiti desátky ze stád a zvedl proti Avarům válku. I vytáhl chakan avarský, aby poplenil Dakii a zabil Dobrentu. Šel s velikým vojskem, šel z krajiny lysé do krajiny lesnaté, a když vkročil v houštinu, bylo jeho jezdcům bráti se vpřed tak, aby kůň sledoval koně. Tehdy, když stísněna byla jízda avarská a když se nikterak nemohla rozvinout k útoku, vrhl se Dobrentův lid na Avary a strhával je s koní a zabíjel je.

Tak skončila výprava nezdarem a chakan avarský, který se nazýval Bajan, byl přinucen k ústupu. I vrátili se Avaři do opevněného tábora a Bajan vypravil k Dobrentovi posly. Poslové byli pak dva, ale šlo s nimi několik mužů méně výborných a méně zběhlých v umění řeči.

Když stanulo poselstvo avarské před Dobrentou, nesesedlo s koní a nepřijalo pohostinství, které kázal obyčej mezi těmi, kdo rozmlouvali za svůj kmen se staršími kmene druhého. Avaři nesesedli tedy s koní, ale setrvali v sedle a s výše hřebců rozmlouvali s Dobrentou. A bylo v té jejich řeči vybídnutí, aby Dobrenta vydal zadržená stáda a poslal do otroctví tolik mužů slovanských, kolik má stádo kopýtek.

Když poslové domluvili, rozlehl se před chýší Dobrentovou nářek, mužové žehrali na chakanovu zpupnost, a hlas toho žehrání i nářku byl tak mohutný a tak pronikavý, že hřebci avarští se postrašili a jali se pobíhati. Jezdcové nemohli pak zadržeti ani jejich skoků ani jejich vzpínání. I chřestily přezky na postrojích koní a zvonily volné puklice, na nichž zobrazen je úponek, či tvář s rozpjatými křídly, či jelen, který prchá, či pták, jemuž je jméno Noh.

I chřestily ozdoby a křivá šavle zvonila o sekeru za těch poskoků.

Tu se přihodilo, že jeden z hřebců zasáhl kopytem člověka Dobrentova a že jej zabil. Potom Dobrenta kázal uchopiti koně za uzdy a přiskočiv, sám vykonal, co řekl: škubal udidlem a způsobil, že z huby hřebcovy stékala krev. Tehdy padl kůň Avarův na bok a posel stěží se vyprostiv jal se u velikém hněvu křičeti a pravil:

„Všechna země je stan chakanův. Všichni jsme jeho otroky, ale ty se staneš otrokem mého otroka posledního, který nemá ani zubů, ani pohlaví.“

Řka to mluvil ještě zpupněji. Dobrenta zasadil mu tedy ránu a strhnuv jej znovu se sedla utratil ho. Dále rozkázal Dobrenta zahubiti i druhého posla i všechen jejich průvod.

Když se věc donesla Bajanovi, když vládce avarský vyslechl zprávu o smrti dvou bojovníků z nejpřednějších, poručil chystati novou výpravu proti Slovanům dáckým. I napásli jezdcové své hřebce a klisničky, i přibroušeny byly hroty oštěpů a ostří seker. I zvedl se chakan s lože vystlaného vzácnými kožišinami a vyšel ze stanu, který