20

Sem blíž, – zde přebývá můj otec žid.

Kdo jest to v domě tam?

Vystoupí Jessika nahoře u okna v oděvu pacholíka.

JES.: A kdo jste vy?

Pro větší jistotu to povězte,

ač, přísahati chci, že znám váš hlas.

LOR.: Lorenzo a tvá láska.

JES.: Lorenzo jistě a má láska věru;

neb koho miluji tak přes míru?

A kdož, Lorenzo, ví to, kromě vás,

zda vaše jsem?

LOR.: Jsou svědkem nebesa

a tvoje vlastní srdce, že jsi má.

JES.: Tu skřínku chyťte; stojí za chycení.

Jsem ráda noci, že mne nevidíte,

neb stydím se za svoji proměnu;

však láska slepá jest a milenci

zřít nemohou těch hezkých bláhovostí,

jež tropí sami; kdyby mohli to,

sám Cupid by se zarděl, vida mne

tak v hocha změněnu.

LOR.: Jen sejděte,

neb musíte mým pochodníkem být.

JES.: Jak? – na svou vlastní hanbu svítit mám?

tať věru sama sebou světlá dost.

Ta služba, miláčku, mne prozradí

a musím skryta být.

LOR.: To, milá, jsi

i v rozmilém tom chlapčím oděvu.

Však sejdi hned, neb čirá noc si hrá

již na uprchlíka a čekají

nás při hostině u Bassania.

JES.: Jen dvéře uzamknu a pozlatím

se ještě malou hrstkou dukátů

a budu u vás hned.

(Odejde nahoře.)

GRAT.: Při kápi mé,

toť anděl pohanský, ne židovka!

LOR.: Bůh svědkem, ze srdce ji miluji;

jeť moudrá, dobře o ní soudím-li,

a krásná, neklamou-li oči mé,

a věrná, jakož osvědčila to,

a protož moudrá, krásná, věrna jsouc

v mém stálém srdci místa nalezne.

Vystoupí Jessika dole.

Ty zde? – Nuž, páni, neváhejme déle,

neb masky čekají tam u přítele.

(Odejde s Jessikou a Salarinem.)