32

Jak v závodech z dvou jeden zápasník,

an slyší potlesk, hlučný lidu křik

a mysle sám, že dobře obstál v boji,

přec hledí v pochybnostech, zmaten stojí,

zdaž tato bouře chvály jemu platí:

tak, třikrát krásná paní, tady státi

mne v pochybách, zda pravdu vidím, zříte,

než sama souhlasem vše potvrdíte.

PORT.: Done Bassanio, zde vidíte

mne státi tak, jak jsem. Ač pro sebe

tak nejsem ctižádostiva, bych přála si

být mnohem lepší, přece k vůli vám,

bych dvacetkrát se ztrojnásobnit chtěla,

být krásnější bych chtěla tisíckrát

a desettisíckráte bohatší

jen proto, abych u vás cenu měla,

tož ctnostmi, krásou, statky, přátely

nad každou cenu – Avšak souhrn všeho,

co u mne, jest jen souhrn něčeho,

co prostým slovem zveme: necvičená

a nezkušená dívka, šťastná v tom,

že dosud ještě není stará tak,

by nemohla se učit; šťastnější,

že není tupá tak, by neuměla

se učiti, a nejšťastnější v tom,

duch její povolný že svěřuje

se duchu vašemu, jí byste vlád‘

co její choť a vůdce, její král.

Má osoba a vše co mého jest

teď vaším stává se. – V ten ještě mžik

jsem byla paní těchto krásných síní

svých sluhů vládkyní, svou královnou;

a nyní, právě teď, ten dům, ti sluzi

a sama já jsme vaši, pane můj.

Vše odevzdávám tímto prstenem;

však jestli kdy se rozloučíte s ním,

jej ztratíte, neb dáte někomu,

to bude značit vaší lásky zmar

a mně dá podnět k trpké žalobě.

BASS.: Všech slov jste zbavila mne, paní má,

a jen mých tepen krev k vám hovoří.

Vše síly mé jsou v zmatku takovém,

jak uchvacuje zradostněný dav,

jenž vyslech‘ mileného knížete

řeč krásnou proslovit a stlumeně

teď hlučí; každé něco splývá v šum,

v směs ničeho, krom radosti, jež hlesá,

neb němá jest. Však tento prsten váš

až od mého se prstu odloučí,

i život půjde s ním. Ó směle pak

jen řekněte: Bassanio jest mrtev!

NER.: Teď, pane můj a paní, na nás jest,

kdož stranou stáli jsme a viděli

svá přání zkvétat, bychom zvolali: