25

ARRAG.: A tak jsem já se rozhod‘. Štěstí teď

kéž přálo mého srdce naději!

Hle, zlato, stříbro, sprosté olovo.

„Kdo zvolí mne, vše musí dát, co má,

a vše jen v sázku.“ – Krásněj‘ vypadat

bys muselo, než dal bych cos‘, neb vsadil.

Co praví zlatá skříň? – „Kdo zvolí mne,

mít bude to, co mnozí sobě přejí.“

Co mnozí přejí si! – To „mnozí“ můž‘

dav hlupcův znamenat, jenž volí jen

dle zdání, více nenaučiv se,

než co jej pošetilý učí zrak,

jenž nitro nezkoumá, leč jako rorýs

si hnízdo lepí na zevnější zeď,

kde v povětří se v cestě nalézá

a nárazu kde které nehody.

Já nechci volit, co si mnozí přejí;

neb nechci státi s duchy všedními

a řaditi se v davy surové.

Nuž k tobě, klenotnice stříbrná;

svůj nápis ještě jednou opakuj:

„Kdo zvolí mne, si tolik vyzíská,

co zasluhuje.“ – Dobře řečeno;

neb kdož má vycházeti za štěstím

a ctěn být bez pečeti zásluhy?

Ať nikdo hodnost nezaslouženou

si neosobuje. – Ó kéž by statků

a důstojenství, čestných úřadů

se cestou křivou nenabývalo,

a skvělé pocty zakupovaly

se pouze toho zásluhou, čí jsou!

Jak mnozí pak by dali na hlavu,

kdož stojí nyní s hlavou odkrytou!

jak mnohý sloužil by, kdo poroučí!

co nízké chátry by se vyplelo

z té pravé setby cti! – a zas co cti

by vybralo se z plev a trosek věků,

by znov se zaskvělo! – Leč k volbě mé!

„Kdo zvolí mne, si tolik vyzíská,

co zasluhuje.“ – Beru zásluhu.

Klíč od této mi dejte; a mé štěstí

ať okamžitě zde se otevře.

(Otevírá skřínku stříbrnou.)

PORT. (stranou): Až příliš dlouho váhal o svůj nález.

ARRAG.: Co to? – Toť obraz blikavého blázna,

jenž podává mi list. – Hned přečtu to.

Ó jak jsi nepodoben Portii,

mým nadějím a mojí zásluze!

„Kdo zvolí mne, si tolik vyzíská,

co zasluhuje.“ – Nezasluhuji

nic víc, než tuto hlavu bláznovu?

Toť cena má? – Mé zásluhy nic lepší?

PORT.: Být vinníkem a soudcem rozdílné

jsou výkony a vždycky v odporu.