LOR.: Ať se tedy prostírá.
LAUN.: Já se prostírat nebudu; vím, co se na mne sluší.
LOR.: Pořád to šprýmařství za každou cenu! Což pak chceš vykramařit celou zásobu svého vtipu najednou?
Prosím tě, rozuměj prosté řeči prostého muže: dojdi k svým soudruhům, řekni jim, aby prostřeli na stůl, aby nosili jídla a my že přijdeme k obědu.
LAUN.: Stůl, pane, se přinese, jídla budou prostřena a co se vašeho příchodu k obědu týče, staň se dle vaší vůle a libosti.
(Odejde.)
LOR.: Ó rozume, jak strojená to řeč!
Ten pošetilec vštípil do paměti
si celé vojsko hříček obratných;
a mnohé blázny znám na lepších místech,
tak vycpané jak on, jimž planý šprým
jest nad věc samu. – Jessiko, jak jest?
A nyní přec mi pověz, drahoušku,
jak líbí se ti choť Bassaniova?
JES.: Ó, nevýslovně! – Slušno bude teď,
by Don Bassanio žil rozšafně;
neb maje tolik štěstí v choti své
má na zemi již rajskou blaženost;
a neuzná-li to zde na zemi,
pak neměl by se dostat do nebe.
Dva bozi kdyby hráli v nebesích
o pozemské dvě ženy, jednou z nich
pak byla Portie, tu nádavkem
k té druhé muselo by v sázku dát
se ještě něco; neb náš chudý svět
jí nemá rovné.
LOR.: Právě takého
máš na mně muže, jako ženu on.
JES.: V tom na mé mínění se zeptejte.
LOR.: Toť hned; však napřed pojďme k obědu.
JES.: Ne, dej se chválit, dokud chuti mám.
LOR.: To, prosím, buď nám stolní zábavou;
neb ať si pak už mluvíš cokoli,
vše spolknu.
JES.: Nuže, řeknu ti, co jsi.
(Odejdou.)
JEDNÁNÍ ČTVRTÉ
Scena 1.
Benátky. – Soudní síň.
Vystoupí Vévoda, Senatoři, Antonio, Bassanio, Gratiano, Salerio a jiní.
VÉV.: Jest zde Antonio?
ANT.: Zde, k službám Vaší Milosti.
VÉV.: Jest mi tě líto; neb tvůj žalobník
jest jako kámen; bídák nelidský
a všeho slitování neschopen,