až někam k Belmontu.
JES.: V noc takovou
mladý Lorenzo přísahal jí lásku,
jí ukrádaje duši mnohým slibem,
a žádným pravdivým.
LOR.: V noc takovou
ta hezká Jessika, jak malý diblík,
teď pomlouvala svého milence
a on jí odpustil.
JES.: Já chtěla bych
tu přenocovat, kdyby nikdo nešel;
však pozor, – mužské kroky doslýchám.
Vystoupí Stefano.
LOR.: Kdo přichází tak rychle nočním tichem?
STEF.: Váš přítel.
LOR.: Přítel! Jaký jest to přítel?
A vaše jméno, prosím, příteli?
STEF.: Stefano jest mé jméno, zprávu nesu,
že moje paní před svítáním již
zde bude v Belmontu. – Po Božích mukách
teď obchází a klečíc modlí se
o šťastné manželství.
LOR.: Kdo provází ji?
STEF.: Jen zbožný poustevník a její družka.
Však povězte mi, vrátil se můj pán?
LOR.: Ne, aniž jsme co o něm slyšeli.
Však, Jessiko, teď pojďme do domu,
by, jak se sluší, čestné uvítání
se uchystalo zdejší velitelce.
Vystoupí Launcelot.
LAUN.: Hola! Hola! He, ha, ho! Hola! Hola!
LOR.: Kdo to?
LAUN.: Hola! Neviděli jste pana Lorenza? – Pane Lorenzo, hola, hola!
LOR.: Nech toho holikání, člověče.
Zde!
LAUN.: Hola! kde? kde?
LOR.: Zde!
LAUN.: Řekněte mu, že přišel posel od mého pána s plnou kabelou dobrých novin. Můj pán zde bude ještě přede dnem.
(Odejde.)
LOR.: Pojď, milená, chcem v domě na ně čekat.
A přec, nač tam? – proč nyní domů jít?
Stefano, prosím, v domě oznamte,
že vaše velitelka přichází;
a vaše hudebníky pošlete
pod širé nebe ven. –