a za hodinu vrátíme se zas.
GRAT.: Vše není ještě dobře schystáno.
SALAR.: My dosud nezjednali pochodníkův.
SALANIO: Bez hezké výpravy to k ničemu;
a lépe bude toho zanechat.
LOR.: Jsou teprv čtyři; tedy zbývají
dvě hodiny nám ještě k přípravám.
Vystoupí Launcelot s psaním.
Co nového nám neseš, příteli?
LAUN.: Ráčíte-li to zde rozpečetit, zdá se, že se to ukáže.
LOR.: To písmo znám; ba věru, krásné písmo,
a bělejší než papír, na němž psáno,
jest krásná ruka, jež je napsala.
GRAT.: Toť dozajista zprávy milostné.
LAUN.: S vaším dovolením, pane.
LOR.: Kam jdeš?
LAUN.: Inu, pane, pozvat svého starého pána, žida, na dnešek k večeři u mého nového pána, křesťana.
LOR.: Tu vezmi. – Řekni sličné Jessice,
že jistě přijdu; tajně jí to řekni.
(Odejde Launcelot.)
Nuž, páni, chcete-li se připravit
na večerní ten průvod maškarní?
Já pochodníka si již opatřil.
SALAR.: Já okamžitě dám se do toho.
SALANIO: Též já.
LOR.: A v bytu Gratianově
mne asi za hodinku najdete.
SALAR.: Jest dobře, budem tam.
(Odejdou Salarino a Salanio.)
GRAT.: To psaníčko
zdaž nebylo od krásné Jessiky?
LOR.: Chtěj nechtěj, musím vše ti povědít.
Zde píše mi, jak z domu otcova
ji unést mám; jak zlatem, klénoty
jest opatřena, jaký pážecí
má pohotově šat. – A jestli kdy
žid, její otec, přijde do nebe,
jen pro svou sličnou dcerku přijde tam.
A odváží-li se kdy neštěstí
jí cestu skřížit, bude to jen proto,
že dítětem jest žida nevěrce.
Pojď se mnou, přečti si to na cestě.
Mým pochodníkem bude Jessika.
(Odejdou.)
Scena 5.