však vévoda mu nikdy nesvolí.
ANT.: Běh práva nemůž‘ zdržet vévoda;
neb kdyby stenčily se výhody,
jež cizinci zde mají v Benátkách,
tím spravedlnost jeho úřadu
by utrpěla ujmu velikou;
neb zisk a obchod města našeho
jest odvislým od všechněch národů.
Již tedy pojďme; žal a ztráty mé
tak utýraly mne, že libra masa
mi stěží zbude zítra na těle
pro mého krvavého věřitele.
Pojď, žalářníku. – Dejž jen Bůh, by přišel
Bassanio se na mne podívat,
jak platím zaň; pak děj se již, co děj!
(Odejdou.)
Scena 4.
Belmont. – Komnata v domě Portiině.
Vystoupí Portie, Nerissa, Lorenzo, Jessika a Baltazar.
LOR.: Ač mluvím tak u vaší přítomnosti,
přec dovolte mi říci, paní má,
jak šlechetným a opravdovým citem
jste nadána pro božské přátelství;
což nejvíc zjevno v tom, že snášíte
tak nepřítomnost svého manžela.
Leč vědouc, komu vzdáváte tu čest,
jak ryzímu jste muži přispěla,
jak věrný druh to chotě vašeho,
vy jistě byla byste hrdější
na dílo to, než štědrost obvyklá
by kdy vás k tomu mohla pohnouti.
PORT.: Já nikdy nelitovala, cos dobrého
když učinila jsem; – tak ani teď
mi není toho žel; neb mezi druhy
již spolu obcují a tráví čas,
jichž duše nosí stejné lásky jho,
být jistě musí jakás podobnost
i v rysech, způsobech i na duchu.
I myslím tak, že ten Antonio,
jsa mého chotě přítel nejdražší,
být jistě musí jako manžel můj.
Když tomu tak, jak malá cena jest,
již dala jsem, bych vykoupila tím
své duše podobu z muk pekelných.
Leč, toť se blíží vlastní pochvale;
nic o tom dál. Teď slyšte jinou věc:
Lorenzo, vašim rukám svěřuji
zde hospodářství, správu svého domu,
než vrátí se můj choť. Ja samotna
jsem nebi dala tajný slib, že chci,
jsouc provázena pouze Nerissou,
žít v modlitbách a zbožném rozjímání,
než její muž se vrátí a můj choť.