a druzí třeští, kočku spatří-li,
a jiní, huhňavé když spustí dudy,
moč neudrží; neboť dráždivost,
jsouc paní pohnutí, je ovládá
dle míry choutky své a nechutě.
Nuž tedy, abych dal vám odpověď:
jak nelze udat jistou příčinu,
proč ten rád nemá sele kvíčící,
ten neškodnou a užitečnou kočku,
ten dudy kosmaté a proti vůli
se vydá neodvratné pohaně,
že drážděn sám i jiné podráždí:
tak mně vám nelze udat příčinu
– a také nechci, – kromě té, že zášť
mně v krvi usedlá a ošklivost,
již ve mně vzbuzuje Antonio,
mne pudí vésti proti němu při,
ve které ztrácím. – Stačí odpověď?
BASS.: To není odpovědí, necito,
jež omlouvala by tvou nelidskost.
SHYL.: Však nejsem povinen svou odpovědí
se tobě zalíbit.
BASS.: Což každý to,
co nemůž‘ milovati, zabíjí?
SHYL.: Zdaž kdo, co v zášti má, by nezabil?
BASS.: Vždyť urážka hned není nenávistí.
SHYL.: Jak? chtěl bys, aby had tě dvakrát uštknul?
ANT.: Již pomněte, že máte spor s tím židem:
tak dobře byste s břehu kázat moh‘,
by příboj s obvyklé své výše kles‘;
tak vlku domlouvat, proč zavinil,
že ovce bečí pro své jehňátko;
tak dobře zakazovat horským sosnám,
by nešuměly, neskláněly vrch,
když větry nebes jimi lomcují;
tak můžete věc hledat nejtvrdší
a obměkčiti ji, než, – co jest tvrdší? –
to srdce židovské; a proto žádám,
již nechte nabídek a dalších snah
a zkrátka, prostě, rozsudek mi dejte
a židu jeho vůli ponechte.
BASS.: Za tři tisíce dukátů zde šest.
SHYL.: A kdybys každý dukát z šesti tisíc
v šest částí rozdělil a každá část
by byla dukát, já bych nevzal jich;
přec jen bych trval na svém zápisu.
VÉV.: Jak můžeš doufat v milosrdenství,
když sám je nekonáš?
SHYL.: A jakého
se bát mám soudu, křivdy nečině?
Vy máte nakoupených otroků,