3

bych mělčin, jesepů a neviděl,

jak nádherný můj koráb vězí v písku

své pyšné témě kloně pod žebra,

by zulíbal svůj hrob. Jda do chrámu

a vida svatou stavbu kamennou,

hned vzpomenul bych nebezpečných skal,

jež pouhým tknutím v bok mé dobré lodi

by rozmetly vše její koření

přes širou sláň a vody ječící

by zabalily v moje hedváby.

A jedním slovem, teď mít to a to

a v mžiku nic?– Dost maje myšlenek,

bych na to myslil, jak bych neměl těch,

že taký případ by mne zasmušil?

Mně nemluvte; já vím, Antonio

jest smuten tím, že myslí na své zboží.

ANT.: Ba, věřte, nejsem; díky mému štěstí,

můj statek jedné lodi nesvěřen,

ni místu jednomu; též nevisí

mé celé jmění na letošním zdaru; –

tož zboží mé mne teskným nečiní.

SALAR.: Jste tedy zamilován.

ANT.: Jděte, jděte!

SALAR.: Ni zamilován? – Tedy řekněme,

že proto smuten jste, že nejste vesel,

a bylo by vám zrovna snadno tak

se smát a skákat, říkat: „Vesel jsem,

že nejsem smuten.“– Při dvouhlavém Janu,

žeť podivné to brouky příroda

si tvoří chvílí svou: ti mhourají

si stále veselýma očima

a smějí se jak papouš dudáku,

a jiní mají vzhled tak zakyslý,

že neukážou zubů v úsměvu,

byť Nestor přísahal, že vtip jest k smíchu.

Vystoupí Bassanio, Lorenzo a Gratiano.

SALANIO: Hle, zdeť Bassanio, váš čacký strýc,

Lorenzo, Gratiano. S bohem již;

my necháme vás v lepší společnosti.

SALAR.: Já zůstat chtěl, až rozveselím vás;

teď dražší přátelé mne předešli.

ANT.: Já vždycky si vás vážím velice.

Mám za to, že vás volá vlastní věc

a vhod vám příležitost k odchodu.

SALAR.: Všem dobré jitro, milí pánové!

BASS.: Kdy, milí páni, zasmějem se zas?

Nu rcete, kdy? Vy ku podivu teď

se odcizujete; zdaž nutno tak?

SALAR.: Náš čas jest k službám vaší libosti.

(Odejdou Salarino a Salanio.)