LOREN.: Bassanio, když teď Antonia
jste nalezl, my opustíme vás,
však o polednách, prosím, pamatujte,
kde sejdeme se.
BASS.: Přijdu dojista.
GRAT.: Signior Antonio, vy nedobře
teď vypadáte; příliš dbáte světa:
A ten ztrácí jej, kdo příliš klopotně
jej zakupuje. Ano, věřte mi,
vy ku podivu jste se proměnil.
ANT.: Mně, Gratiano, svět jest pouze svět,
tož jeviště, kde každý člověk má
svou úlohu, a má jest truchlivá.
GRAT.: Mne nechte šaška hrát; ať s veselím
a smíchem vrásky stáří přikvačí;
chci raděj vínem játra rozžehat,
než mrazit srdce trapným vzdycháním.
Aj, proč má člověk s vroucí krví sedět
jak z alabastru vytesaný děd?
bdě spát a žloutenku si ulovit
tím, že je mrzut? Slyš, Antonio, –
já mám tě rád a láska má to mluví: –
jsou jistí lidé, jejichž obličej
jest potažen jak louže stojatá;
ti zúmyslně v mlčení se halí,
jen aby ve zdání se oděli,
že moudří jsou a vážní, hlubocí,
jak říkali by: „Jsemť pan Orakul
a hlesnu-li, ať nezaštěkne pes!“
Ó můj Antonio, já lidi znám,
již proto jenom slovou mudrci,
že mlčí; kdyby mluvili, jsem jist,
že v zatracení uvrhli by ty,
kdož naslouchají, jsouce nuceni,
by bratru svému bláznů přezděli.
Kdys jindy povíme si o tom víc;
jen nelov takým smutným vnadidlem
to hloupé mreně, lidské mínění.
Lorenzo, pojďme. S bohem prozatím;
své kázání vám skončím po obědě.
LOREN.: Nuž, do oběda opustíme vás.
Já sám též musím němý mudrc být,
neb Gratiano nepustí mne k slovu.
GRAT.: Dvě léta ještě buď mým soudruhem
a hlasu nepoznáš svých vlastních úst.
ANT.: Nuž s bohem; ještě mluvkou stanu se
tím vaším přesvědčivým hovorem.
GRAT.: Můj dík; neb mlčet na jazyk se sluší,
jen uzený a cudnou dívčí duši.
(Odejdou Gratiano a Lorenzo.)
ANT.: Co z takých řečí teď?