57

své ženě k žalu krutou příčinu.

Mně tak se státi, přijdu o rozum.

BASS. (stranou): Ba nejlíp teď si utít levici

a přísahati, že jsem ztratil ji,

ten prsten háje.

GRAT.: Don Bassanio

svůj prsten soudci dal, jenž o něj žádal

a do opravdy si ho zasloužil;

a pak ten skrček, soudcův písařík,

jenž při psaní též trochu práce měl,

můj sobě vyprosil. – A pán i sluha

nic nechtěli, než ty dva prsteny.

PORT.: A jaký prsten, choti, jste mu dal?

ten, doufám, ne, jejž ode mne jste dostal. –

BASS.: Lež kdybych uměl k vině připojit,

já zapřel bych to; ale vidíte,

můj prst že nemá prstenu; jest pryč.

PORT.: Tak věry prázdno vaše klamné srdce.

Ať nebe svědkem, že mne vaše lože

dřív nespatří, než prsten uvidím.

NER.: Též vaše dříve neuvidí mne,

než spatřím svůj.

BASS.: Ó dobrá Portie,

jen vědouc, komu jsem ten prsten dal,

a vědouc, za koho jsem prsten dal

a chápajíc, zač jsem ten prsten dal

a jak jsem přetěžce se loučil s ním,

když nic vzít nechtělo se, než ten prsten,

vy zmírnila byste svůj velký hněv.

PORT.: Vy kdybyste byl moc znal prstenu,

neb z pola cenu té, jež prsten dala,

neb vlastní čest, jež tkvěla v prstenu,

vy nebyl byste zřek‘ se prstenu.

Neb kdybyste se byl chtěl brániti

jen trochu horlivě, kde v světě muž

tak nerozumný a tak neskromný,

by žádal věc, jež svatou památkou?

Však Nerissa již naučila mne,

co věřit mám: chci na to umříti,

že kterás žena prsten dostala.

BASS.: Ne, choti, na mou čest a duši mou

jej nemá žena, ale doktor ctný,

jenž odmít‘ tři tisíce dukátů,

a žádal prsten; já to odepřel

a odejít jej nechal v nelibosti.

A byl to ten, jenž život zachránil

zde mému nejdražšímu příteli.

Co, drahá paní, mám vám říci dál?

Já nutně musel prsten poslat za ním,

neb nutkal k tomu stud i zdvořilost

a čest má nechtěla se poskvrnit

tím nevděkem. – Již tedy odpusťte,