plž na můj zisk, a za dne větší spáč
než kočka divoká. – Úl pro trubce
můj není dům; a proto pustím ho,
a pustím k někomu, kde bych si přál,
by pomoh‘ prázdnit vydlužený měch.
Teď, Jessiko, jdi domů; v okamžik
snad budu tady zas; a učiň vše,
jak jsem ti kázal; zamkni za sebou.
„Co na oprati, to se neutratí;“ –
to přísloví vždy u šetrných platí.
(Odejde.)
JES.: Již s bohem; osud přát-li bude dále,
já otce ztratím a vy dceru v mále.
(Odejde.)
Scena 6.
Tamtéž.
Vystoupí Gratiano a Salarino maskováni.
GRAT.: Zde pod tím přístřeškem, Lorenzo chtěl,
bych počkal na něho a také vy.
SALAR.: On skoro zameškal svou hodinu.
GRAT.: A jest to div, že váhá přes svůj čas,
neb milenci vždy orloj předcházejí.
SALAR.: Ó letem desetkráte bystřejším
se nesou Venušiny hrdličky,
by spečetily nový svazek lásky,
než aby zachovaly daný slib!
GRAT.: Tak bývá vždy. Kdož vstává od hostiny
s touž bystrou chutí, s jakou k stolu sed‘?
Kde oř, jenž cválá drahou únavnou
zas nazpátek s týmž nezkroceným ohněm,
jak poprvé ji změřil? Vše, co jest,
se stíhá ohnivěj‘, než užívá.
Jak, mladistvému rovna panici,
neb marnotratníku, loď v zdobě vlajek
břeh rodný opouští, jsouc hýčkána
a celována větrem záletným!
Jak, rovna marnotratníku, se zpět
zas vrací, s žebry ovětralými
a zdraným plachtovím, tak vychrtlá
a rozbitá a ožebračená
týmž větrem záletným!
SALAR.: Hle, toť Lorenzo;
víc o tom jindy.
Vystoupí Lorenzo.
LOR.: Milí přátelé,
již odpusťte mi moje prodlení;
ne já, však moje záležitosti
vás čekat nechaly. – Až bude vám
se chtít si zahrát na únosce žen,
já na vás počkám zrovna dlouho tak.