tak rychle rozmnožit. Leč, pozor, pane –
ANT.: Jen slyš, Bassanio, jak ďábel sám
k svým pletkám umí písmo citovat.
Zlá duše, svatost berouc za svědka,
jest jako lotr s tváří úsměvnou,
jak pěkné jabko k jádru prohnilé.
Ó, jak má faleš pěkný zevnějšek!
SHYL.: Hm, – tři tisíce dukátů; toť hezká
a plná suma; na tři měsíce,
tři z dvanácti; nu hleďme; – úroky…
ANT.: Chceš v závazek nás vzíti, Shylocku?
SHYL.: Signior Antonio, vy kolikrát
a často jste mne tupil na Rialtu
pro moje peníze a úroky;
já plecí pokrčiv, vždy nes‘ to tich,
neb trpěti jest úděl mého kmene.
Mne zvete nevěrcem, psem katanským
a plváte na židovský můj plášť,
vše proto jen, že toho užívám,
co mého jest. Nu dobrá; teď to tak,
že, potřebujete mé pomoci.
Tak, tak; vy přijdete a řeknete:
„My chtěli bychom peněz, Shylocku;“
tak říkáte to, vy, jenž vychrlil
jste slinu na můj vous a kopal mne
jak odkopnete neznámého psa
od svého prahu. – Peněz žádáte.
Co mám vám říci? Nemám říci snad:
„Což pes má peníze? – pes může-li
vám půjčit tři tisíce dukátů?“
Neb snad se hluboce mám uklonit
a jako otrok s dechem tajeným
a s šeptající pokorou dít tak:
„Můj vzácný pane, středu minulou
jste na mne plvnul, ondy odkop‘ mne
a jindy zas mi přezděl hafanů
a za ty zdvořilosti takové
a takové vám půjčím peníze?“
ANT.: A hotov jsem tak tobě přezdít zas
a poplvat tě, také odkopnout.
Ty peníze-li zapůjčiti chceš,
nám nepůjčuj jich co svým přátelům;
neb kdy že vybíralo přátelství
zisk od přítele za neplodný kov?
Spíš jako nepříteli zapůjč je,
bys, padne-li, moh‘ s tváří smělejší
brát pokutu.
SHYL.: Aj, kterak bouříte!
Chci být váš přítel, vaši lásku mít,
těch potup zapomenout, kterými
jste střísnil mne; v té chvíli potřeby
vám pomoci a nevzít úrokem
ni haléře za svoje peníze; –