54

(Odejde Stefano.)

Jak unyle

spí záře měsíčná na tomto svahu!

Zde posadíme se a necháme

se zvuky hudby vkrádati v náš sluch.

Ta konejšivá tišina a noc

jsou klávesami sladké harmonie. –

Seď, Jessiko. – Hle, jak ta nebes báň

jest hustě vykládána paténami

ze zlata stkvoucího. Z těch kruhů tam,

jež vidíš, toho nejmenšího není,

jenž v kolotu jak anděl nezpívá

sbor cherubinů zraků mladistvých

vždy provázeje. Taká harmonie

jest v nesmrtelných duších; dokud však

ten pomíjející šat blátivý

ji hmotou tlumí, nemůžem ji slyšet.

Vystoupí Hudebníci.

Jen sem! a hymnou zbuďte Dianu!

Ať zvuky nejlibější vnikají

v sluch vaší paní. Domů volejte

ji hudbou.

(Hudba.)

JES.: Nikdy nejsem veselá,

když slyším hudbu ladně znějící.

LOR.: To tím, že s celou duší posloucháš. –

Viz divoké a skotačivé stádo,

neb mladých, nezkrocených hříbat dav,

jak skáčou, bučí, řehcí hlasitě,

jak již to mají v horké krvi své:

když slechnou zatroubení polnice,

neb hudby zvuk se jejich uší tkne,

tu spatříš, jak se rázem zastaví

a divý zrak se v mírný pohled změní

tou sladkou mocí hudby. Protož básník

si zobrazil, že pohnul Orfeus

strom, kámen, vody; neboť není nic

tak tupé, tvrdé, ani zuřivé,

by neměnilo hudbou na chvíli

svou povahu. – Kdo nemá hudby v sobě

a není dojat libým souzvukem,

jest schopen zrady, lsti a loupeže;

vzruch jeho duše těžký jest jak noc

a city temny jako Erebus.

Ať nikdo takým lidem nevěří.

Slyš hudbu.

Vystoupí Portie a Nerissa.

PORT.: To světlo tam v mém sále plápolá.

Jak daleko ta malá svíce září!

Tak svítí v hříšném světě dobrý čin.

NER.: Když měsíc byl, my svíce neviděli.

PORT.: Tak větší záře menší zastíní.