12

Scena 1.

Belmont. – Komnata v domě Portiině.

Tuš. – Vystoupí Princ Marokkánský a jeho Družina – Portie, Nerissa a jiní v průvodu.

MAROK.: Tvou nelibost ať nebudí má pleť;

to stinné roucho zářivého slunce,

s nímž sousedím a jehož pěstila

mne blízkost. – Přiveď nejsvětlejšího

mi tvora severu, kde Phoebovým

se ohněm sotva střechýl rozpouští,

a zraňme se o lásku tvou a zkus,

čí krev jest červenější, má či jeho.

Já, paní, pravím ti, mé vzezření

že reky zděsilo; při lásce své

ti přísahám, že nejvzácnější panny

mé země také milovaly je.

Já nechtěl bych tu barvu zaměnit,

leč bych si osvojil tvé myšlenky,

má sličná královno.

PORT.: Při volbě té

mi není vůdkyní jen něžná rada

mých dívčích očí. Kromě toho los,

jenž o mé sudbě rozhodnouti má,

mi bére právo volně rozhodnout.

Leč, kdyby otec byl mne nevázal

a neomezil vůlí svou, bych ženou

se stala toho, kdo mne dobude

tím způsobem, jak řekla jsem vám již,

vy, slavný princi, u mne byste stál

v též právě přízni, jako každý z těch,

kdož přišli sem se o ni ucházet.

MAROK.: I za to dík. Již tedy uveďte

mne ku skřínkám, bych zkusil štěstí své.

Při meči tom, jímž Sofi skolen byl,

a Perský princ, jenž trojí bojiště

kdys urval Sulejmanu sultánu,

můj pohled skrotí nejvzdornější zrak,

já nejsmělejší srdce překonám,

chci medvědici kojenčata vzít,

a dráždit lva, když po kořisti řve,

bych tebe získal, paní. – Ale žel,

když Herakles a Lichas kostkují,

kdo udatnější z nich, vrh šťastnější

můž‘ z ruky slabší padnout náhodou;

tak Alcides svým hoškem poražen

a tak i já, jsa veden slepým štěstím,

snad s tím se minu, čeho dosíci

můž‘ nehodnější kdos – a zhynu žalem.

PORT.: Brát štěstí musíte, jak padne vám,

buď rozhodnout se vůbec nevolit,

neb přísahat, než k volbě přistoupíte,

že, zvolíte-li skřínku nepravou,

víc nikdy s ženou nepromluvíte

již o sňatku; – vše tedy rozvažte.