břeh moře nad vše nebezpečného,
jsou krásný závoj, zahalující
jen sličnost indiánky; slovem jsou
jen pravda zdánlivá, jíž lestný čas
se přioděl, by nejmoudřejší zmát‘.
A protož, lesklé zlato, tvrdá kdys
ty stravo Midasova, nechci tě;
ni tebe, bledý, sprostý parobe,
jenž sloužíš od člověka k člověku;
však tebe chci, ty chudé olovo,
jež více hrozíš, nežli slibuješ;
tvůj prostý zjev mi nad výmluvnost jesti;
a volím zde; – kéž vzejde z toho štěstí!
PORT. (stranou): Jak všechny jiné city přešly v dým!
vše pochybnosti s náhlým zoufalstvím,
zlá žárlivost a bázeň mrazivá! –
Ó ztiš svůj plápol, lásko zářivá,
stav hojnost svou, slast mírně deštit nech;
jsem šťastna přespříliš v tvých darech všech;
své blaho umenši, sic zalknu se. –
BASS. (otvírá olověnou skřínku): Co vidím?– Obraz krásné Portie!
Kdo z polobohů přiblížil se kdy
tak přírodě? Zda hýbou se ty oči,
neb, jak se před mým zrakem vznášejí,
se zdají býti v pohybu? – Zde rty
jsou pootevřené, jež oddělil
dech nektarový; taká sladká hráz
ať loučí soudruhy tak líbezné!
Zde v jejím vlasu malíř na pavouka
si pozahrál a utkal zlatou síť,
by lapal mušku, srdce, hbitěji,
než mušky v pavučinách. – Však ty oči!
jak mohl vidět, by je utvořil?
Když jedno vymaloval, zdá se mi,
že mohlo oslepit jej na obě
a samo bez blížence zůstati.
Leč jako mojí chvály podstata
zde ubližuje tomu obrazu,
jej nedoceňujíc, tak nedostih‘
sám obraz svého vzoru podstaty.
Zde list: v něm obsah, souhrn mého blaha:
(Čte.)
An tě neoklamal vzhled,
šťastný los tě k volbě ved‘;
pravá jest, má štěstí v sled;
neždej víc a chop je hned.
Máš-li to za požehnání,
jak se štěstí k tobě sklání,
obrať se a bez váhání
polibkem svou pozdrav paní.
Toť hezký přípis. – Slečno, svolíte-li,
dám hned i beru, jak ten lístek velí.
(Políbí ji.)