41

pust, prázden špetky milosrdenství.

ANT.: Já doslechl, že Vaše Milost dala

si velkou práci, aby zmírnila

to jeho nelítostné počínání;

an však tak zatvrzele na svém trvá

a po zákonu nemůž‘ vybavit

mne pranic z jeho záští dosahu,

má trpělivost čelí jeho vzteku;

i ozbrojen jsem s klidnou duší nést

tu zběsilost a krutost duše jeho.

VÉV.: Ať někdo žida před soud zavolá.

SALERIO: On čeká u dveří; zde přichází.

Vystoupí Shylock.

VÉV.: Dál odstupte, ať jest nám tváří v tvář. –

Svět myslí, Shylocku, a tak i já,

že tento způsob svojí zloby hnát

chceš pouze do poslední chvíle skutku;

a potom, myslí se, že osvědčíš

své milosrdenství a slitování

tím více nad podiv, čím podivnější

jest tato zdánlivá tvá ukrutnost;

a jako nyní žádáš pokutou

tu libru masa z ubohého kupce,

že nejen od zástavy upustíš,

však lidskou láskou jat a dobrotou,

i dluhu polovic mu promineš

vzhled lítostivý maje k jeho ztrátám,

jež nedávno se shrnuly mu v týl

a stačí, aby kupec královský

byl jimi shroucen, – soustrast vynutí

nad jeho stavem v prsou kovových

a v zatvrzelých srdcích z křemene,

ba v Turku urputném i Tataru,

již vychováním nenaučili

se službám jemnocitné vlídnosti.

Já čekám, žide, mírnou odpověď.

SHYL.: Již pověděl jsem Vaší Milosti,

co hodlám učinit, a přísahal jsem

při našem svatém Sabathu, že chci,

co propadlo mi právem zápisu.

To nedáte-li, padni v nebezpečí

i ústava i městské svobody.

Vy ptáte se, proč raději chci mít

tu libru mršiny, než dostati

tré tisíc dukátů; – to nezodpovím. –

Však, dejme tomu, že to rozmar můj; –

jak, stačí odpověď? – Což, když můj dům

jest krysou znepokojován a mně

se uzdá deset tisíc dukátů

dát za to, že se krysa otráví?

Nuž, nedostačí tato odpověď?

Jsou lidé, kteří snésti nemohou,

když sele kvičíc tlamu otvírá;