v tom okamžiku zjednat nemohu
těch plných tři tisíce dukátů.
Co na tom? Tubal, Hebrej bohatý
a z mého kmene, vypomůže mi.
Leč, stůjme! – Na kolik že měsíců
to žádáte?
(K Antoniovi.) Mír s vámi, dobrý pane,
my právě o Vašnosti mluvili.
ANT.: Ač nedlužím se, aniž půjčuji
a mamon nedávám a neberu,
přec, Shylocku, bych pomoh‘ z nesnází
zde příteli, ten zvyk chci porušit.
(K Bassaniovi.) Zda řek‘ jste mu, co potřebujete?
SHYL.: Ó, ano, tři tisíce dukátů.
ANT.: A na tři měsíce.
SHYL.: Já zapomněl; tak, na tři měsíce;
již řek‘ jste. – Dobrá; – a vy ručíte;
tak, tak; - však slyšte: myslím, řekl jste,
že na zisk ani nepůjčujete,
ni dlužíte se.
ANT.: Nikdy tak.
SHYL.: Když Jakub
pás‘ ovce svého ujce Labana,
ten Jakub byl po svatém Abrahamu,
jak navlekla to jeho moudrá máť,
již třetí dědic; ano, třetí byl – –
ANT.: A co je s ním? Bral také úroky?
SHYL.: Ne, nebral úroků, jak byste řek‘,
ne přímo úroků, však poslyšte, –
co Jakub učinil. Když s Labanem
se smluvili, že všechna jehňátka,
jež budou strakatá a peřestá,
mzdou budou Jakubovou, na podzim
se rujné ovce sešly s berany;
a mezi vlnatými roditeli
když úkol plemenění započal,
tu chytrý pastýř pruty oloupal
a mezi tím, co páření se dálo,
je postavil před plodné bahnice,
jež počavše, pak v době bahnění
mu rodily jen pestrá jehňata, –
jež byla Jakubova; takže on
se dostal k zisku a byl požehnán.
Jeť požehnáním zisk, když nekraden.
ANT.: To byla sázka, za niž Jakub sloužil;
věc, kterouž neměl v moci přivodit,
však řízená a uzpůsobená
jen rukou nebes. – Řečeno to zde,
by úrok za dobrý byl pokládán,
neb snad to vaše zlato se stříbrem
jsou také bahnice a berani?
SHYL.: To říci nemohu; však hledím je