55

V svém lesku náměstek jest jako král,

než král se blíží; potom jeho sláva

se vlévá jako vnitrozemní tok

do velkých vodních proudů. – Hudba! slyš!

NER.: Toť, paní, vaše hudba domácí.

PORT.: Vše dobré měříme jen okolnostmi:

mně zdá se teď, že sladčej‘ zní než za dne.

NER.: Ta tichost, paní, dává jí tu moc.

PORT.: Tak pěkně jako skřivan zpívá vrána,

když neposloucháni; a zdá se mi,

že, kdyby slavík za dne klokotal,

když každá husa kejhá, nebyl by

jmín lepším zpěvákem, než střízlík jest.

Jak mnoho věcí pouze obdobou

se k svojí správné chvále povznáší

a k pravé dokonalosti! – Však tiše, hle!

tam luna dříme s Endimionem

a nechce, aby ji kdo probudil.

(Hudba umlkne.)

LOR.: Toť, nemýlím-li se, hlas Portiin.

PORT.: Jak slepec kukačku po špatném hlase

mne poznává.

LOR.: Ctná paní, vítejte!

PORT.: My modlily se o blaho svých mužů,

jimž, bohdá, naše zbožnost prospěje.

Jsou doma již?

LOR.: Ne, paní, dosud nejsou;

však před nimi již posel ohlásil,

že přicházejí.

PORT.: Vejdi, Nerisso,

a přikaž sloužícím, by ničeho

o našem bytí z domu neřekli;

vy též, Lorenzo; Jessiko, vy též.

(Zatroubí roh.)

LOR.: Váš muž se blíží; slyším jeho roh;

my nežvatláme, paní, nebojte se.

PORT.: Ta noc, jak se mi zdá, jen churavé

jest světlo denní, o něco jen bledší;

toť den, jak slunce když je zastřeno.

Vystoupí Bassanio, Antonio, Gratiano a jejich družina.

BASS.: Den měli bychom jako protinožci,

když slunce zašlo, vy pak vyšla jste.

PORT.: Ať světlem svým vám ulehčuji den,

však nejsouc lehká; neboť lehká žena

vždy muže činí těžkomyslným;

a nikdy nebuď tak, Bassanio,

mou vinou. Ale Bůh to všechno sprav!

Jste doma vítán, choti.