Jak v závodech z dvou jeden zápasník,
an slyší potlesk, hlučný lidu křik
a mysle sám, že dobře obstál v boji,
přec hledí v pochybnostech, zmaten stojí,
zdaž tato bouře chvály jemu platí:
tak, třikrát krásná paní, tady státi
mne v pochybách, zda pravdu vidím, zříte,
než sama souhlasem vše potvrdíte.
PORT.: Done Bassanio, zde vidíte
mne státi tak, jak jsem. Ač pro sebe
tak nejsem ctižádostiva, bych přála si
být mnohem lepší, přece k vůli vám,
bych dvacetkrát se ztrojnásobnit chtěla,
být krásnější bych chtěla tisíckrát
a desettisíckráte bohatší
jen proto, abych u vás cenu měla,
tož ctnostmi, krásou, statky, přátely
nad každou cenu – Avšak souhrn všeho,
co u mne, jest jen souhrn něčeho,
co prostým slovem zveme: necvičená
a nezkušená dívka, šťastná v tom,
že dosud ještě není stará tak,
by nemohla se učit; šťastnější,
že není tupá tak, by neuměla
se učiti, a nejšťastnější v tom,
duch její povolný že svěřuje
se duchu vašemu, jí byste vlád‘
co její choť a vůdce, její král.
Má osoba a vše co mého jest
teď vaším stává se. – V ten ještě mžik
jsem byla paní těchto krásných síní
svých sluhů vládkyní, svou královnou;
a nyní, právě teď, ten dům, ti sluzi
a sama já jsme vaši, pane můj.
Vše odevzdávám tímto prstenem;
však jestli kdy se rozloučíte s ním,
jej ztratíte, neb dáte někomu,
to bude značit vaší lásky zmar
a mně dá podnět k trpké žalobě.
BASS.: Všech slov jste zbavila mne, paní má,
a jen mých tepen krev k vám hovoří.
Vše síly mé jsou v zmatku takovém,
jak uchvacuje zradostněný dav,
jenž vyslech‘ mileného knížete
řeč krásnou proslovit a stlumeně
teď hlučí; každé něco splývá v šum,
v směs ničeho, krom radosti, jež hlesá,
neb němá jest. Však tento prsten váš
až od mého se prstu odloučí,
i život půjde s ním. Ó směle pak
jen řekněte: Bassanio jest mrtev!
NER.: Teď, pane můj a paní, na nás jest,
kdož stranou stáli jsme a viděli
svá přání zkvétat, bychom zvolali: