a volají ho k sňatku. – Nyní jde,
ne s menším vděkem, s větší láskou však
než mladý Alcides, když osvobodil
tu žertvu panenskou, již plačící
kdys Trója vedla k mořské obludě,
já žertvou stojím zde; ti ostatní
jsou v dáli jako ženy Dardanské,
jež s uplakanou tváří vyšly ven,
by uviděly konec zápasu.
Jdi, Herakle! – tvým žitím žiju já;
a větší obava mi srdce mrazí,
jak dívám se, než tomu, kdo v boj vchází.
(Hudba mezi tím, co Bassanio hledí zamyšlen na skřínky.) Zpěv.
Pověz, kde se láska skrývá,
v hlavě-li, či v srdci bývá?
jak se rodí, čím jest živa?
Odpověz mi, odpověz.
Zrak ji rodí, pohled pase;
láska žije, zmírá zase
v kolébce, kde houpala se –
Hlaste hranou lásky skon;
bim, bam, bim; – já houpám zvon.
SBOR: Bim, bam, bim.
BASS.: – Tak zdání zevnější můž‘ nejméně
se shodovati s pravou podstatou.
Svět okrasami stále mámen jest.
Kde v právu pře tak porušené, křivé,
jež, zamlouvavým hlasem líčena,
by nezastřela podlou tvářnost svou?
Kde v náboženství prokletého bludu,
jejž neposvětí čelo střízlivé
a nedoloží z písma, skrývajíc
i kletost samu krásnou ozdobou?
Ba není neřesti tak pošetilé,
by jakýs odznak ctnosti nebrala
si za pokrývku. – Kolik zbabělců,
jichž srdce klamna jsou, jak schody z písku,
přec na bradách vous nosí Herakla
neb Marta mračného a v útrobách,
když prozkoumáš je, mají mléčná játra:
ti, aby strašnými se činili,
se šatí statečnosti výstřelky.
Viz krásu, – jak i ona kupuje
se na váhu; – a v přírodě to div,
že ti, kdož tak se zdobí nejvíce,
jsou nejlehčí. Ty zlaté kadeře,
jež na domnělé kráse v ozdobných
se krouží prsténcích, a laškují
tak hravě s větrem, často bývají
dar jiné hlavy; lebka, na které
kdys vyrostly, jest dávno pohřbena.
Tak ozdoby jsou jenom ošidný,