bych mělčin, jesepů a neviděl,
jak nádherný můj koráb vězí v písku
své pyšné témě kloně pod žebra,
by zulíbal svůj hrob. Jda do chrámu
a vida svatou stavbu kamennou,
hned vzpomenul bych nebezpečných skal,
jež pouhým tknutím v bok mé dobré lodi
by rozmetly vše její koření
přes širou sláň a vody ječící
by zabalily v moje hedváby.
A jedním slovem, teď mít to a to
a v mžiku nic?– Dost maje myšlenek,
bych na to myslil, jak bych neměl těch,
že taký případ by mne zasmušil?
Mně nemluvte; já vím, Antonio
jest smuten tím, že myslí na své zboží.
ANT.: Ba, věřte, nejsem; díky mému štěstí,
můj statek jedné lodi nesvěřen,
ni místu jednomu; též nevisí
mé celé jmění na letošním zdaru; –
tož zboží mé mne teskným nečiní.
SALAR.: Jste tedy zamilován.
ANT.: Jděte, jděte!
SALAR.: Ni zamilován? – Tedy řekněme,
že proto smuten jste, že nejste vesel,
a bylo by vám zrovna snadno tak
se smát a skákat, říkat: „Vesel jsem,
že nejsem smuten.“– Při dvouhlavém Janu,
žeť podivné to brouky příroda
si tvoří chvílí svou: ti mhourají
si stále veselýma očima
a smějí se jak papouš dudáku,
a jiní mají vzhled tak zakyslý,
že neukážou zubů v úsměvu,
byť Nestor přísahal, že vtip jest k smíchu.
Vystoupí Bassanio, Lorenzo a Gratiano.
SALANIO: Hle, zdeť Bassanio, váš čacký strýc,
Lorenzo, Gratiano. S bohem již;
my necháme vás v lepší společnosti.
SALAR.: Já zůstat chtěl, až rozveselím vás;
teď dražší přátelé mne předešli.
ANT.: Já vždycky si vás vážím velice.
Mám za to, že vás volá vlastní věc
a vhod vám příležitost k odchodu.
SALAR.: Všem dobré jitro, milí pánové!
BASS.: Kdy, milí páni, zasmějem se zas?
Nu rcete, kdy? Vy ku podivu teď
se odcizujete; zdaž nutno tak?
SALAR.: Náš čas jest k službám vaší libosti.
(Odejdou Salarino a Salanio.)