Však báti se o vlastní zásluhu,
by bylo sama sebe zlehčení. –
Co zasluhuji! – Ano, toť ta paní.
Ji zasluhuji rodem, bohatstvím
i vděkem vrozeným i vychováním
a nade vše ji zasluhuji láskou.
Což, dále nebloudit a volit zde?
Však ještě prohledněm si průpověď,
jež vryta do zlata: „Kdo zvolí mne,
mít bude to, co mnozí sobě přejí.“
Toť ona; přejeť si ji celý svět;
z čtyř úhlů světa přicházejí sem,
by zlíbali tu schránku posvátnou,
tu lidsky dýchající světici.
Poušť Hyrkanská a kraje divoké,
jež v nedohled se táhnou Arabskem,
jsou nyní jako cesty ujeté
těm knížatům, již semo putují
na krásnou Portii se podívat.
A vodní říše, jejíž zbůjná hlava
svou pěnu chrlí v samu nebes tvář,
hráz není dobrodružným cizincům;
však přecházejí jako přes potok,
by uviděli krásnou Portii.
Nuž, v jedné z těchto skřínek nebeský
jest její obraz. Můž‘ být v olově?
Toť kletba, mít tak podlou myšlenku;
vždyť příliš sprostým byl by tento krov,
by v tmavém hrobě její rubáš kryl.
Neb má snad v stříbře být, jež desetkrát
má menší cenu zlata ryzího?
Ó hříšné pomyšlení! – Drahokam
tak vzácné ceny v něco horšího
než zlato nikdy nebyl zasazen. –
Jest peníz v Anglicku, jenž na sobě
má v zlatě raženého anděla;
však obraz ten byl vryt jen na povrch:
zde anděl v zlatém lůžku leží cele.
Sem klíč, já volím zde; již buď, jak buď. –
PORT.: Zde, princi, jest; a můj-li obraz tam,
vám náležím.
(Princ Marokkánský otevře zlatou skřínku.)
MAROK.: Ó peklo! Co to jest?
Toť kostlivec, a v očním důlku zde
má lístek popsaný: Hned přečtu to.
(Čte.)
,Vše ne zlatem, co se třpytí‘
Často slýchal‘s hovořiti;
mnohý člověk prodal žití
na pouhý můj zjev chtě zříti;
zlaté hroby červy sytí.
Jak jsi smělý, moudrý býti,
jak jsi mlád, soud stáří míti,
nemusel bys odvět vzíti: