SALERIO: Ano, pane;
já prosil jej a mám své příčiny.
Signior Antonio jej doporoučí.
(Podává Bassaniovi list.)
BASS.: Dřív, nežli jeho dopis otevru,
mi, prosím, povězte, jak že se má
můj dobrý přítel?
SALERIO: Není nemocen,
můj pane, leda že snad na mysli;
ni zdráv, krom, zdráv-li není na duchu.
Ten dopis objeví vám jeho stav.
GRAT.: Tu cizinku přec pozdrav, Nerisso,
a uvítej ji. Vy, Salerio,
mi ruku podejte. Co nového
jest v Benátkách? Jak má se tam
náš kupec královský, Antonio?
Vím, že se naším zdarem potěší;
jsme Jasonové zde a dobyli
jsme rouna zlatého.
SALERIO: Já bych si přál,
jen byste byli rouna dobyli,
jež ztratil on.
PORT.: V tom jeho dopisu
jest obsah neblahý, neb všechnu barvu
s Bassaniovy tváře ukrádá.
Toť zemřel drahý přítel nějaký;
nic jiného tak změnit nemohlo
by statečného muže vzezření.
Jak? – hůř a hůře! – Aj, Bassanio,
jsemť vaše polovice, náleží
mi také půle všeho, co ten list
vám přináší.
BASS.: Ó, drahá Portie,
toť několik jest nejsmutnějších slov,
jež třísnila kdy papír. – Dobrá slečno,
když nejprv jsem vám vyznal lásku svou,
tu řek‘ jsem upřímně, vše bohatství,
co mám, že jen v mých žilách koluje:
že šlechtic jsem. – A pravdu jsem vám děl;
však přece, drahá slečno, sebe váže
tak rovna ničemu, jak shledáte,
jsem přes míru byl chlubným. Když jsem řek‘,
že statkem nejsem nic, já říci měl,
že chudší jsem, než nic; neb v zástavu
jsem sebe drahému dal příteli
a svého přítele jsem v zástavu
dal nepříteli nejkrutějšímu,
by zmnožil statek můj.– Zde, slečno, list;
toť samo tělo mého přítele
a každé slovo rána zející,
z níž prýští se krev jeho života.
Však, pravda-li to jest, Salerio? –
Že všechny jeho statky ztraceny?