(Odejde Stefano.)
Jak unyle
spí záře měsíčná na tomto svahu!
Zde posadíme se a necháme
se zvuky hudby vkrádati v náš sluch.
Ta konejšivá tišina a noc
jsou klávesami sladké harmonie. –
Seď, Jessiko. – Hle, jak ta nebes báň
jest hustě vykládána paténami
ze zlata stkvoucího. Z těch kruhů tam,
jež vidíš, toho nejmenšího není,
jenž v kolotu jak anděl nezpívá
sbor cherubinů zraků mladistvých
vždy provázeje. Taká harmonie
jest v nesmrtelných duších; dokud však
ten pomíjející šat blátivý
ji hmotou tlumí, nemůžem ji slyšet.
Vystoupí Hudebníci.
Jen sem! a hymnou zbuďte Dianu!
Ať zvuky nejlibější vnikají
v sluch vaší paní. Domů volejte
ji hudbou.
(Hudba.)
JES.: Nikdy nejsem veselá,
když slyším hudbu ladně znějící.
LOR.: To tím, že s celou duší posloucháš. –
Viz divoké a skotačivé stádo,
neb mladých, nezkrocených hříbat dav,
jak skáčou, bučí, řehcí hlasitě,
jak již to mají v horké krvi své:
když slechnou zatroubení polnice,
neb hudby zvuk se jejich uší tkne,
tu spatříš, jak se rázem zastaví
a divý zrak se v mírný pohled změní
tou sladkou mocí hudby. Protož básník
si zobrazil, že pohnul Orfeus
strom, kámen, vody; neboť není nic
tak tupé, tvrdé, ani zuřivé,
by neměnilo hudbou na chvíli
svou povahu. – Kdo nemá hudby v sobě
a není dojat libým souzvukem,
jest schopen zrady, lsti a loupeže;
vzruch jeho duše těžký jest jak noc
a city temny jako Erebus.
Ať nikdo takým lidem nevěří.
Slyš hudbu.
Vystoupí Portie a Nerissa.
PORT.: To světlo tam v mém sále plápolá.
Jak daleko ta malá svíce září!
Tak svítí v hříšném světě dobrý čin.
NER.: Když měsíc byl, my svíce neviděli.
PORT.: Tak větší záře menší zastíní.