BASS.: Děkuji.
Zde uvítejte mého přítele.
To jest ten muž, to jest Antonio,
jenž si mne zavázal tak bezměrně.
PORT.: Vy byste měl být v každém ohledu
mu velmi zavázán, neb vím,
on těžce zavázán byl k vůli vám.
ANT.: Nic více, než mi dobře splaceno.
PORT.: Jste, pane, vítán u nás; musí se
to jinak nežli slovy dokázat;
tož dost těch zdvořilostí mluvených.
GRAT. (k Nerisse): Tam při tom měsíci vám přisahám, že křivdíte mi, ano, opravdu,
já dal jej toho soudce písaři;
když, drahá, vám to činí taký žal,
kéž eunuch byl, jemuž jsem ho dal!
PORT.: Jak, hádka! A tak brzo již? Co jest?
GRAT.: O zlatý kroužek, bídný prstýnek,
jejž dala mi a na němž vyryto,
co platí všemu světu jako verš,
jejž na nožíky brousí nožíři:
„Ó miluj mne a neopouštěj mne.“
NER.: Jak, o nápisu mluvíte a ceně?
Vy přísahat jste, když jsem vám jej dala,
že budete jej nosit do smrti,
ba že i v hrobě s vámi ležet má.
Byť pro mne ne, pro velké přísahy
jste prsten šetrně měl zachovat.
Že soudcovu jste písaři jej dal!
Bůh soudcem mým, že nikdy písař ten
ni chloupku nebude mít na bradě.
GRAT.: On bude, až jen mužem stane se.
NER.: Aj, – stane-li se někdy z ženy muž.
GRAT.: Při této ruce! mladík dostal jej;
jen také klouče, malý, scvrklý kluk,
ne větší tebe, soudcův písařík,
kluk štěbeta, jenž za mzdu žádal jej;
a srdce nedalo mi odepřít.
PORT.: Chci mluvit přímo: ano, pokárání
jste zasluhoval, že jste lehko tak
se loučil s prvním darem ženy své,
to věcí, která byla s přísahou
vám na prst kladena a kterouž byl
slib věrnosti vám k tělu přikoval.
Já prsten dala svému milenci
a přísahat jej nechala, že nikdy
se nerozloučí s ním. Hle, stojí zde
a přísahati chci, že nechtěl by
se vzdáti ho a s prstu stáhnout jej
za veškerého světa bohatství.
Ba, Gratiano, věru dáváte