31

břeh moře nad vše nebezpečného,

jsou krásný závoj, zahalující

jen sličnost indiánky; slovem jsou

jen pravda zdánlivá, jíž lestný čas

se přioděl, by nejmoudřejší zmát‘.

A protož, lesklé zlato, tvrdá kdys

ty stravo Midasova, nechci tě;

ni tebe, bledý, sprostý parobe,

jenž sloužíš od člověka k člověku;

však tebe chci, ty chudé olovo,

jež více hrozíš, nežli slibuješ;

tvůj prostý zjev mi nad výmluvnost jesti;

a volím zde; – kéž vzejde z toho štěstí!

PORT. (stranou): Jak všechny jiné city přešly v dým!

vše pochybnosti s náhlým zoufalstvím,

zlá žárlivost a bázeň mrazivá! –

Ó ztiš svůj plápol, lásko zářivá,

stav hojnost svou, slast mírně deštit nech;

jsem šťastna přespříliš v tvých darech všech;

své blaho umenši, sic zalknu se. –

BASS. (otvírá olověnou skřínku): Co vidím?– Obraz krásné Portie!

Kdo z polobohů přiblížil se kdy

tak přírodě? Zda hýbou se ty oči,

neb, jak se před mým zrakem vznášejí,

se zdají býti v pohybu? – Zde rty

jsou pootevřené, jež oddělil

dech nektarový; taká sladká hráz

ať loučí soudruhy tak líbezné!

Zde v jejím vlasu malíř na pavouka

si pozahrál a utkal zlatou síť,

by lapal mušku, srdce, hbitěji,

než mušky v pavučinách. – Však ty oči!

jak mohl vidět, by je utvořil?

Když jedno vymaloval, zdá se mi,

že mohlo oslepit jej na obě

a samo bez blížence zůstati.

Leč jako mojí chvály podstata

zde ubližuje tomu obrazu,

jej nedoceňujíc, tak nedostih‘

sám obraz svého vzoru podstaty.

Zde list: v něm obsah, souhrn mého blaha:

(Čte.)

An tě neoklamal vzhled,

šťastný los tě k volbě ved‘;

pravá jest, má štěstí v sled;

neždej víc a chop je hned.

Máš-li to za požehnání,

jak se štěstí k tobě sklání,

obrať se a bez váhání

polibkem svou pozdrav paní.

Toť hezký přípis. – Slečno, svolíte-li,

dám hned i beru, jak ten lístek velí.

(Políbí ji.)