35

Nic nepřiplulo domů z Tripole,

ni z Mexika a z moří anglických,

z Lisbony, Berberska a Indie?

a jediný že koráb neušel,

ni jeden, strašlivému nárazu

těch skalin lodě v trosky tříštících?

SALERIO: Ni jeden, pane můj. A mimo to

jak zdá se, kdyby peníze i měl,

by židu zaplatil, žid nevzal by jich.

Ba nikdy tvora v lidské podobě

jsem nepoznal, jenž byl by dychtiv tak

a zrovna hltav zmařit člověka.

Dnem, nocí na vévodu dotírá

a pro rušení státní svobody

chce žalovat, když odeprou mu právo.

Již dvacet kupců, sám též vévoda

a nejpřednější z našich velmožů,

mu domlouvali, ale nikdo z nich

jej nemůž‘ odvrátit od zlobné pře

stran propadlosti, práva, zápisu.

JES.: Když doma byla jsem, já slyšela,

jak Tubalovi zapřísahal se

a Chusovi, svým rodákům, že spíš

Antoniova chce masa dostati,

než dvacaterou hodnotu té sumy,

již jest mu dlužen; a já, pane, vím,

když zákon, moc a řád se neoprou,

že zle se bude dít s Antoniem.

PORT.: A jest to tedy drahý přítel váš,

jenž nalézá se v této nesnázi?

BASS.: Můj přítel nejdražší, muž nejvlídnější,

duch nejlepší a ve své ochotě

vždy neunavný; muž, jenž vyniká

ctí starořímskou víc, než kdokoliv

zde v Itálii.

PORT.: Co jest židu dlužen?

BASS.: Dluh za mne, tři tisíce dukátů.

PORT.: Nic více? Dvakrát tolik dejte mu

a zničte zápis; ano zdvojnásobte

tu sumu, potom ztrojnásobte ji,

než aby přítel rázu takého

měl ztratit vlasu pro Bassania. –

Dřív pojďte do chrámu mne chotí zvát,

pak do Benátek za přítelem hned;

neb spočinouti podle Portie

vy nesmíte mi s duší neklidnou.

Dost zlata bude, byste dvacetkrát

tam zaplatil ten malicherný dluh;

pak sem se vraťte s věrným přítelem.

My s Nerissou zde zatím budem žít,

jak panny a jak vdovy. – Nuž, teď v chrám,

v den svatební hned odjedete sám.

Zde vítáni ať přátelé jsou vaši!