30

a volají ho k sňatku. – Nyní jde,

ne s menším vděkem, s větší láskou však

než mladý Alcides, když osvobodil

tu žertvu panenskou, již plačící

kdys Trója vedla k mořské obludě,

já žertvou stojím zde; ti ostatní

jsou v dáli jako ženy Dardanské,

jež s uplakanou tváří vyšly ven,

by uviděly konec zápasu.

Jdi, Herakle! – tvým žitím žiju já;

a větší obava mi srdce mrazí,

jak dívám se, než tomu, kdo v boj vchází.

(Hudba mezi tím, co Bassanio hledí zamyšlen na skřínky.) Zpěv.

Pověz, kde se láska skrývá,

v hlavě-li, či v srdci bývá?

jak se rodí, čím jest živa?

Odpověz mi, odpověz.

Zrak ji rodí, pohled pase;

láska žije, zmírá zase

v kolébce, kde houpala se –

Hlaste hranou lásky skon;

bim, bam, bim; – já houpám zvon.

SBOR: Bim, bam, bim.

BASS.: – Tak zdání zevnější můž‘ nejméně

se shodovati s pravou podstatou.

Svět okrasami stále mámen jest.

Kde v právu pře tak porušené, křivé,

jež, zamlouvavým hlasem líčena,

by nezastřela podlou tvářnost svou?

Kde v náboženství prokletého bludu,

jejž neposvětí čelo střízlivé

a nedoloží z písma, skrývajíc

i kletost samu krásnou ozdobou?

Ba není neřesti tak pošetilé,

by jakýs odznak ctnosti nebrala

si za pokrývku. – Kolik zbabělců,

jichž srdce klamna jsou, jak schody z písku,

přec na bradách vous nosí Herakla

neb Marta mračného a v útrobách,

když prozkoumáš je, mají mléčná játra:

ti, aby strašnými se činili,

se šatí statečnosti výstřelky.

Viz krásu, – jak i ona kupuje

se na váhu; – a v přírodě to div,

že ti, kdož tak se zdobí nejvíce,

jsou nejlehčí. Ty zlaté kadeře,

jež na domnělé kráse v ozdobných

se krouží prsténcích, a laškují

tak hravě s větrem, často bývají

dar jiné hlavy; lebka, na které

kdys vyrostly, jest dávno pohřbena.

Tak ozdoby jsou jenom ošidný,