Svět v šíř i v dál též její vzácnost zná,
neb čtyři větry od všech pobřeží
k ní nesou nápadníky proslulé.
Jak zlaté rouno splývá od spánků
jí slunný vlas a činí její sídlo
tam v Belmontu jak druhou Colchidou,
a mnohý Jason jde tam hledat ji.
Ó můj Antonio, jen kdybych měl
těch prostředkův, bych mohl s jediným
z nich závodit, mám v duši tušení
tak příznivé, že bez vší pochyby
se šťastným stanu.
ANT.: Všechen statek můj,
jak víš, jest na moři a nemám peněz,
ni zboží, bych tu sumu opatřil.
Tož jdi a zkus, co zmůže úvěr můj
zde po Benátkách; ten pak vyčerpán
buď do krajnosti, abych vypravil
tě do Belmontu k sličné Portii.
Jdi, pátrej hned, já též tak učiním,
kde peněz jest; a nemám pochybnosti,
můj úvěr, osoba, že stačí dosti.
(Odejdou.)
Scena 2.
Belmont. – Komnata u Portie.
Vystoupí Portie a Nerissa.
PORT.: Na mou věru, Nerisso, moje malá osůbka jest již syta toho velikého světa.
NER.: Tak byste byla též, má drahá slečno, kdyby vaše trampoty byly tak hojny, jako vaše štěstí. A přece, pokud vidím to, churaví právě tak ti, kdož se přejedí, jako ti, kdož strádají o ničem. Není to tedy prostředním blahem, nalézati se v středu všeho. Nadbytek dříve sešediví, ale pravý dostatek déle žije.
PORT.: Toť dobré průpovědi a dobře proneseny.
NER.: Dobře následovány, lepší byly by.
PORT.: Kdyby dobře činit bylo tak snadno, jako vědět, co bylo by dobře činiti, z kapliček staly by se chrámy a z chýží chudých lidí paláce knížecí. To dobrý kněz, jenž dělá sám, co káže; snadněji mohu dáti dvaceti lidem naučení, co bylo by dobře činiti, než býti jedním z těch dvaceti a říditi se vlastní naukou. Mozek může vymýšleti zákony krvi, ale prudká letora chladný příkaz přeskočí. Takovým zajícem jest mladická střeštěnost, že se přešvihne přes tenata mrzáka, dobré porady. Ale toto rozumování není takové, aby mi zvolilo manžela. Ó žel, to slovo „voliti“! Nesmím ani voliti toho, koho bych chtěla, ani zamítnouti toho, kdo se mi nelíbí; tak jest vůle živé dcery spoutána vůlí mrtvého otce. Není-li to kruté, Nerisso, že nemohu zvoliti jednoho, aniž odmítnouti nikoho?
NER.: Váš otec byl povždy ctnostný muž a svatí lidé mívají při své smrti dobrá vnuknutí. Protož v tom losování, které ustanovil s těmito třemi skřínkami, zlatou, stříbrnou a olověnou, – tož aby ten, kdo vystihne jeho mínění, vás dostal, – jistě volbu pravou učiní jen ten, kdo vás opravdově miluje. Než, řekněte, jak vřelá jest vaše náklonnost k některému z těch knížecích nápadníků, kteří jsou již zde?
PORT.: Prosím tě, jmenuj mi jednoho po druhém; jak je budeš jmenovat, vylíčím ti je a podle mého líčení suď o mé náklonnosti.
NER.: Předně je zde ten Neapolský princ.
PORT.: Aj, to jest vskutku švihácké hříbě; neboť nemluví o ničem, než o svém koni a pokládá to za veliké osvědčení svých dobrých vlastností, že ho umí sám okovat. Velice se obávám, že měla její Milost, jeho paní matka, nějaké pletky s kovářem.