Zdar, štěstí, pane náš i velitelko!
GRAT.: Done Bassanio a vzácná slečno,
vše blaho přeji vám, jež sami jen
si přáti můžete, neb vím, též vy
že žádného mne zbavit nechcete.
I až pak budou vaše Vzácnosti
své věrné lásky vyměňovat slib,
tož, prosím, dovolte, bych zároveň
směl s vámi svatbu mít.
BASS.: Ze srdce rád,
jen jestli sobě ženu opatříš.
GRAT.: Dík, pane! vy jste mi ji opatřil.
Můj zrak tak bystře hledí jako váš;
vy paní viděl jste, já společnici.
Vy miloval jste, já pak mezi tím;
a švarnější jsem nebyl v tom, než vy.
Zdar váš na těchto skřínkách spočíval
a také můj, jak teď věc dopadá.
A námluvami až se upotiv
a přísahaje přísahami lásky,
až patro vyschlo mi, jsem na konec
– slib konce nemá-li, – od této krásky
slib dostal, mou že lásku oplatí,
když vaše u paní mít bude zdar.
PORT.: To pravda, Nerisso?
NER.: Má slečno, jest,
když ráčíte jen k tomu svoliti.
BASS.: A myslíte to vážně, Gratiano?
GRAT.: To vskutku, pane.
BASS.: Tedy velice
náš sňatek bude vaší svatbou poctěn.
GRAT.: Za první klouče tisíc dukátů!
NER.: Jak, – sázka?
GRAT.: Ne, tu bychom nevyhráli,
než zřídíme si vlastní posadu.
Však hle, Lorenzo se svou pohankou!
a s ním Salerio, můj starý druh.
Vystoupí Lorenzo, Jessiko, Salerio a Posel z Benátek.
BASS.: Lorenzo, buďte vítán; a vy též,
Salerio, zde vůbec vítat-li
mi novost mého stavu připouští.
Vy dovolíte, drahá Portie,
bych vítal přátely a krajany.
PORT.: Já s vámi; jsou tu mile vítáni.
LOR.: Dík vašim Vzácnostem. – Já, pane, sám
jsem nehodlal vás navštíviti zde,
však cestou potkal jsem Saleria,
jenž naléhal, že odříci jsem nemoh‘,
bych k vám jej doprovodil.