4

LOREN.: Bassanio, když teď Antonia

jste nalezl, my opustíme vás,

však o polednách, prosím, pamatujte,

kde sejdeme se.

BASS.: Přijdu dojista.

GRAT.: Signior Antonio, vy nedobře

teď vypadáte; příliš dbáte světa:

A ten ztrácí jej, kdo příliš klopotně

jej zakupuje. Ano, věřte mi,

vy ku podivu jste se proměnil.

ANT.: Mně, Gratiano, svět jest pouze svět,

tož jeviště, kde každý člověk má

svou úlohu, a má jest truchlivá.

GRAT.: Mne nechte šaška hrát; ať s veselím

a smíchem vrásky stáří přikvačí;

chci raděj vínem játra rozžehat,

než mrazit srdce trapným vzdycháním.

Aj, proč má člověk s vroucí krví sedět

jak z alabastru vytesaný děd?

bdě spát a žloutenku si ulovit

tím, že je mrzut? Slyš, Antonio, –

já mám tě rád a láska má to mluví: –

jsou jistí lidé, jejichž obličej

jest potažen jak louže stojatá;

ti zúmyslně v mlčení se halí,

jen aby ve zdání se oděli,

že moudří jsou a vážní, hlubocí,

jak říkali by: „Jsemť pan Orakul

a hlesnu-li, ať nezaštěkne pes!“

Ó můj Antonio, já lidi znám,

již proto jenom slovou mudrci,

že mlčí; kdyby mluvili, jsem jist,

že v zatracení uvrhli by ty,

kdož naslouchají, jsouce nuceni,

by bratru svému bláznů přezděli.

Kdys jindy povíme si o tom víc;

jen nelov takým smutným vnadidlem

to hloupé mreně, lidské mínění.

Lorenzo, pojďme. S bohem prozatím;

své kázání vám skončím po obědě.

LOREN.: Nuž, do oběda opustíme vás.

Já sám též musím němý mudrc být,

neb Gratiano nepustí mne k slovu.

GRAT.: Dvě léta ještě buď mým soudruhem

a hlasu nepoznáš svých vlastních úst.

ANT.: Nuž s bohem; ještě mluvkou stanu se

tím vaším přesvědčivým hovorem.

GRAT.: Můj dík; neb mlčet na jazyk se sluší,

jen uzený a cudnou dívčí duši.

(Odejdou Gratiano a Lorenzo.)

ANT.: Co z takých řečí teď?