Nic nepřiplulo domů z Tripole,
ni z Mexika a z moří anglických,
z Lisbony, Berberska a Indie?
a jediný že koráb neušel,
ni jeden, strašlivému nárazu
těch skalin lodě v trosky tříštících?
SALERIO: Ni jeden, pane můj. A mimo to
jak zdá se, kdyby peníze i měl,
by židu zaplatil, žid nevzal by jich.
Ba nikdy tvora v lidské podobě
jsem nepoznal, jenž byl by dychtiv tak
a zrovna hltav zmařit člověka.
Dnem, nocí na vévodu dotírá
a pro rušení státní svobody
chce žalovat, když odeprou mu právo.
Již dvacet kupců, sám též vévoda
a nejpřednější z našich velmožů,
mu domlouvali, ale nikdo z nich
jej nemůž‘ odvrátit od zlobné pře
stran propadlosti, práva, zápisu.
JES.: Když doma byla jsem, já slyšela,
jak Tubalovi zapřísahal se
a Chusovi, svým rodákům, že spíš
Antoniova chce masa dostati,
než dvacaterou hodnotu té sumy,
již jest mu dlužen; a já, pane, vím,
když zákon, moc a řád se neoprou,
že zle se bude dít s Antoniem.
PORT.: A jest to tedy drahý přítel váš,
jenž nalézá se v této nesnázi?
BASS.: Můj přítel nejdražší, muž nejvlídnější,
duch nejlepší a ve své ochotě
vždy neunavný; muž, jenž vyniká
ctí starořímskou víc, než kdokoliv
zde v Itálii.
PORT.: Co jest židu dlužen?
BASS.: Dluh za mne, tři tisíce dukátů.
PORT.: Nic více? Dvakrát tolik dejte mu
a zničte zápis; ano zdvojnásobte
tu sumu, potom ztrojnásobte ji,
než aby přítel rázu takého
měl ztratit vlasu pro Bassania. –
Dřív pojďte do chrámu mne chotí zvát,
pak do Benátek za přítelem hned;
neb spočinouti podle Portie
vy nesmíte mi s duší neklidnou.
Dost zlata bude, byste dvacetkrát
tam zaplatil ten malicherný dluh;
pak sem se vraťte s věrným přítelem.
My s Nerissou zde zatím budem žít,
jak panny a jak vdovy. – Nuž, teď v chrám,
v den svatební hned odjedete sám.
Zde vítáni ať přátelé jsou vaši!