19

plž na můj zisk, a za dne větší spáč

než kočka divoká. – Úl pro trubce

můj není dům; a proto pustím ho,

a pustím k někomu, kde bych si přál,

by pomoh‘ prázdnit vydlužený měch.

Teď, Jessiko, jdi domů; v okamžik

snad budu tady zas; a učiň vše,

jak jsem ti kázal; zamkni za sebou.

„Co na oprati, to se neutratí;“ –

to přísloví vždy u šetrných platí.

(Odejde.)

JES.: Již s bohem; osud přát-li bude dále,

já otce ztratím a vy dceru v mále.

(Odejde.)

Scena 6.

Tamtéž.

Vystoupí Gratiano a Salarino maskováni.

GRAT.: Zde pod tím přístřeškem, Lorenzo chtěl,

bych počkal na něho a také vy.

SALAR.: On skoro zameškal svou hodinu.

GRAT.: A jest to div, že váhá přes svůj čas,

neb milenci vždy orloj předcházejí.

SALAR.: Ó letem desetkráte bystřejším

se nesou Venušiny hrdličky,

by spečetily nový svazek lásky,

než aby zachovaly daný slib!

GRAT.: Tak bývá vždy. Kdož vstává od hostiny

s touž bystrou chutí, s jakou k stolu sed‘?

Kde oř, jenž cválá drahou únavnou

zas nazpátek s týmž nezkroceným ohněm,

jak poprvé ji změřil? Vše, co jest,

se stíhá ohnivěj‘, než užívá.

Jak, mladistvému rovna panici,

neb marnotratníku, loď v zdobě vlajek

břeh rodný opouští, jsouc hýčkána

a celována větrem záletným!

Jak, rovna marnotratníku, se zpět

zas vrací, s žebry ovětralými

a zdraným plachtovím, tak vychrtlá

a rozbitá a ožebračená

týmž větrem záletným!

SALAR.: Hle, toť Lorenzo;

víc o tom jindy.

Vystoupí Lorenzo.

LOR.: Milí přátelé,

již odpusťte mi moje prodlení;

ne já, však moje záležitosti

vás čekat nechaly. – Až bude vám

se chtít si zahrát na únosce žen,

já na vás počkám zrovna dlouho tak.