7

NER.: Potom je tu ten hrabě, palatin.

PORT.: Ten neumí nic jiného, než se mračit, zrovna jako by říkal: „Nechcete-li mne, dělejte, jak vám libo.“

Poslouchá veselé historky a neusměje se. Bojím se, že bude z něho plačící filosof, až sestárne, an jest tak pln nezpůsobné zasmušilosti již za mlada. Vzala bych si raději umrlčí hlavu s kostí v hubě, než jednoho z těch dvou.

Bůh mne obou uchovej!

NER.: Jak se vám líbí ten francouzský šlechtic Monsieur Le Bon?

PORT.: Bůh jej stvořil a proto dejme tomu, že jest člověk. Opravdu, já vím, že je to hřích býti posměvačem; – ale oni – Ano, má lepšího koně, než ten Neapolitán, lepší zlozvyk mračiti se, než ten hrabě palatin; je to každý a není to nikdo, zazpívá-li drozd, dá se do křepčení a vyzve na souboj svůj vlastní stín. Kdybych si vzala jeho, vzala bych si dvacet mužů. Kdyby mnou pohrdal, odpustila bych mu, neboť kdyby mne miloval až k zbláznění, nikdy bych mu toho neodpustila.

NER.: Co tedy říkáte Falconbridgeovi, tomu mladému anglickému baronu?

PORT.: Ty víš, že mu neříkám nic; neboť on nerozumí mně a já nerozumím jemu. Neumí ani latinsky, ani francouzsky, ani vlašsky a ty můžeš na to u soudu přísahat, že já neumím anglicky ani co by za nehet vlezlo. Je to tak obraz slušného člověka, ale bohužel, kdož pak může rozprávěti s němým panákem? A jak podivínsky jest vystrojen! Myslím, že si kabátec koupil v Itálii, nabírané kalhoty ve Francii, klobouk v Německu a své způsoby všude.

NER.: Co soudíte o Skotském velmoži, jeho sousedu?

PORT.: Že má v sobě kus sousedského dobráctví; neboť si vydlužit pohlavek od Angličana a přísahal, že mu ho oplatí, až bude moci. Myslím, že se mu ten Francouz postavil za rukojmí a pod pečetí mu zajistil jiný.

NER.: Jak se vám líbí ten mladý Němec, synovec saského vévody?

PORT.: Velmi ohyzdně ráno, když je střízliv, a přeohyzdně odpoledne, když je opilý. V nejlepší míře jest o něco horší než člověk a v nejhorší míře o málo lepší než zvíře. Ať stane se nejhorší, co se kdy stalo, doufám, že se ho nějak zbavím.

NER.: Odhodlá-li se k volbě a zvolí skřínku pravou, zdráhala byste se splniti vůli svého otce, kdy byste se zdráhala přijmouti ho za manžela.

PORT.: Protož, z bázně před nejhorším prosím tě, postav hodný pohár rýnského na skřínku nepravou; a kdyby sám ďábel byl v ní a to pokušení na ní, vím, že ji zvolí. Učiním vše na světě, Nerriso, než bych si vzala takovou houbu.

NER.: Netřeba se vám báti, slečno, že dostanete některého z těchto pánů. Oznámiliť mi své rozhodnutí, kteréž vskutku jest, že se navrátí domů a nebudou vás již obtěžovati svými námluvami, leda by vás mohli dobyti jiným způsobem, než ustanovením vašeho otce, závislým na těch skřínkách.

PORT.: A kdybych byla živa, až sestárnu jako Sibylla, zemru cudna jako Diana, nedostane-li mne kdo po vůli otcově. Těší mne, že tento náklad ženichů jest tak rozumný; neboť není mezi nimi jednoho, do jehož nepřítomnosti nebyla bych zamilována; i prosím Boha, aby jim dopřál šťastného odchodu.

NER.: Pamatujete se, slečno, ještě z dob otcových na jistého Benátčana, učence i vojína, který sem přišel ve společnosti markýze z Montferratu?

PORT.: Ano, ano, byl to Bassanio, myslím aspoň, že se tak jmenoval.

NER.: Pravda, slečno; ze všech mužů, které kdy moje bláhové oči spatřily, on nejvíce byl hoden krásné ženy.

PORT.: Dobře se na něho pamatuji; a pamatuji se, že tvé chvály zasluhuje.

Vystoupí Sloužící.

Nu což? co nového?

SLOUŽ.: Ti čtyři cizinci, slečno, ptají se po vás, chtějíce se rozloučit; a přišel posel od pátého, knížete Marokkánského, se vzkazem, že kníže, jeho pán, přijede sem dnes večer.

PORT.: Kdybych mohla uvítati pátého s tak veselým srdcem, jako se loučím s těmi čtyřmi, těšila bych ze z jeho příchodu. Má-li povahu svatého a pleť ďáblovu, raději bych, aby mne vyzpovídal a dal mi rozhřešení, než aby si mne vzal. Pojď, Nerisso. – Jdi napřed, hochu.