BASS.: Gratiano se namluví nekonečně mnoho ničeho; více, než kdokoliv jiný v celých Benátkách. Jeho rozumné nápady jsou jako dvě zrna pšeničná ukrytá ve dvou měřicích plev; hledáte celý den, než je najdete a když je máte, nestála za hledání.
ANT.: A teď mi povězte, jaká to dáma,
k níž tajně putovat jste přísahal
a o níž jste mi chtěl dnes vyprávět?
BASS.: Vám, není neznámo, Antonio,
jak velice jsem ztenčil jmění své
tím, že jsem trochu nádherněj‘ si ved‘,
než stačily mé skrovné prostředky.
Já nenaříkám, že mi nelze dál
tak skvěle žít; má přední starost jest,
bych čestně z velkých dluhů vyvázl,
v nichž moje léta, trochu marnotratná,
mne zůstavila. Vám, Antonio,
jsem nejvíc dlužen, peněz a též lásky
a vaše láska jest mi zárukou,
že smím vám sdělit všecky plány své
a úmysly, jak chci se dluhů zbýt.
ANT.: Jen mluvte, prosím vás, Bassanio;
a stojí-li to, jako vždy vy sám,
jen ve cti okruhu, tož buďte jist,
můj měšec, osoba a vše, s co jsem,
že otevřeno vašim potřebám.
BASS.: Když za svých školních let jsem ztratil šíp, já druhý téhož letu odstřelil
a tímtéž směrem, avšak pozorněji
bych našel první; a tak odváživ
se obou, často oba našel jsem.
Ten dětský zvyk zde dávám za příklad,
neb co chci říci, též tak prosté jest.
Jsemť mnoho dlužen vám a nerozvážný
a mlád, jak jsem, co dluhuji, jest pryč;
však chcete-li šíp jiný vystřelit
touž cestou jako první, pevně věřím,
že, cíle pozoren, buď oba najdu,
neb s vaší druhou sázkou vrátím se
za první vděčně zůstav dlužníkem.
ANT.: Vždyť, znáte mne a maříte jen čas
k mé lásce přicházeje oklikou;
a věru víc mi ubližujete,
vše, seč jen jsem, tak bera v pochybnost,
než kdybyste byl zmarnil vše, co mé.
Jen tedy řekněte, co činit mám,
co myslíte, že lze mi učinit,
a hotov jsem; tož mluvte.
BASS.: V Belmontu
jest dáma, bohatá to dědička;
a krásná, krásnější nád výraz sám
a ctností převzácných. – Kdys její zrak
mne dařil milým, němým poselstvím.
Má jméno Portie, ne menší cenu,
než Catonova dceř, choť Brutova.