Scena 1.
Belmont. – Komnata v domě Portiině.
Tuš. – Vystoupí Princ Marokkánský a jeho Družina – Portie, Nerissa a jiní v průvodu.
MAROK.: Tvou nelibost ať nebudí má pleť;
to stinné roucho zářivého slunce,
s nímž sousedím a jehož pěstila
mne blízkost. – Přiveď nejsvětlejšího
mi tvora severu, kde Phoebovým
se ohněm sotva střechýl rozpouští,
a zraňme se o lásku tvou a zkus,
čí krev jest červenější, má či jeho.
Já, paní, pravím ti, mé vzezření
že reky zděsilo; při lásce své
ti přísahám, že nejvzácnější panny
mé země také milovaly je.
Já nechtěl bych tu barvu zaměnit,
leč bych si osvojil tvé myšlenky,
má sličná královno.
PORT.: Při volbě té
mi není vůdkyní jen něžná rada
mých dívčích očí. Kromě toho los,
jenž o mé sudbě rozhodnouti má,
mi bére právo volně rozhodnout.
Leč, kdyby otec byl mne nevázal
a neomezil vůlí svou, bych ženou
se stala toho, kdo mne dobude
tím způsobem, jak řekla jsem vám již,
vy, slavný princi, u mne byste stál
v též právě přízni, jako každý z těch,
kdož přišli sem se o ni ucházet.
MAROK.: I za to dík. Již tedy uveďte
mne ku skřínkám, bych zkusil štěstí své.
Při meči tom, jímž Sofi skolen byl,
a Perský princ, jenž trojí bojiště
kdys urval Sulejmanu sultánu,
můj pohled skrotí nejvzdornější zrak,
já nejsmělejší srdce překonám,
chci medvědici kojenčata vzít,
a dráždit lva, když po kořisti řve,
bych tebe získal, paní. – Ale žel,
když Herakles a Lichas kostkují,
kdo udatnější z nich, vrh šťastnější
můž‘ z ruky slabší padnout náhodou;
tak Alcides svým hoškem poražen
a tak i já, jsa veden slepým štěstím,
snad s tím se minu, čeho dosíci
můž‘ nehodnější kdos – a zhynu žalem.
PORT.: Brát štěstí musíte, jak padne vám,
buď rozhodnout se vůbec nevolit,
neb přísahat, než k volbě přistoupíte,
že, zvolíte-li skřínku nepravou,
víc nikdy s ženou nepromluvíte
již o sňatku; – vše tedy rozvažte.