(K Bassaniovi.) A z lásky k vám
chci vzíti tento prsten. Ruky své
jen neoddalujte; já nechci víc
a to mi z lásky neodepřete.
BASS.: Ten prsten, dobrý pane, tretka jest!
a vskutku ostýchám se vám ji dát.
PORT.: Já nechci ničeho, než právě to;
a teď bych vskutku měl ten prsten rád.
BASS.: Víc na něm záleží, než na ceně;
dám nejdražší vám prsten v Benátkách
a provoláním dám ho vyhledat;
jen tento, prosím vás, mi darujte.
PORT.: Jste pane, vidím, štědrý v nabídkách;
neb napřed učil jste mne žebrati
a nyní, jak se zdá, mne učíte,
jak má se odpovídat žebráku.
BASS.: Ten prsten, pane, od své ženy mám
a když mi na prst navlékala jej,
já slíbit musel, že ho neprodám
a nedám nikomu a neztratím.
PORT.: Tou výmluvou si mnohý člověk již
svých darův ušetřil. Nuž, není-li
choť vaše šílená a zví-li, jak
jsem zasloužil si toho prstenu
přec navždy hněvati se nebude,
že jste mi prsten dal. – Nuž, pokoj s vámi!
(Odejde Portie a Nerissa.)
ANT.: Bassanio, ten prsten dejte mu;
ať jeho zásluha a láska má
jsou protiváhou vůle vaší choti.
BASS.: Jdi, Gratiano, běž a dohoň jej;
ten prsten dej mu; a pak, možno-li,
k Antoniovi domů přiveď jej. –
Jen rychle spěš!
(Odejde Gratiano.)
Hned pojďme domů k vám
a zítra časně ráno k Belmontu
jak letem jedem spolu. – Pojďme již.
(Odejdou.)
Scena 2.
Tamtéž. – Ulice.
Vystoupí Portie a Nerissa.
PORT.: Jdi, doptej se, kde bydlí žid, a dej
ten list mu k podpisu; hned na večer
zas odjedem a budem doma dřív
o celý den, než naši manželé.
Ten list Lorenzo vděčně uvítá.
Vystoupí Gratiano.