Vystoupí Antonio.
ANT.: Kdo zde?
GRAT.: Signior Antonio!
ANT.: Aj, Gratiano, kde jsou ostatní?
Jest devět hodin, všichni přátelé
již na vás čekají; dnes není maškar;
teď vítr příznivě se otočil;
Bassanio hned vstoupí na koráb;
já dvacet lidí rozeslal vás hledat.
GRAT.: Jsem tomu rád; toť nejlíp se mi hodí,
na širém moři ještě dnes být s lodí.
(Odejdou.)
Scena 7.
Belmont. – Komnata v domě Portiině. – Tuš.
Vystoupí Portie, Princ Marokkánský a jejich družiny.
PORT.: Ty opony tam odhrňte a skřínky
zde vznešenému princi ukažte.
Již tedy volte.
MAROK.: První zlatá jest
a na ní napsáno: „Kdo zvolí mne,
mít bude to, co mnozí sobě přejí.“
A druhá, stříbrná, slib nese ten:
„Kdo zvolí mne, tím tolik vyzíská,
co zasluhuje.“ – Třetí, šedivé
jest olovo a dí též tupě tak:
„Kdo zvolí mne, vše musí dát, co má,
a vše jen v sázku.“ – Jak že poznám to,
že zvolil jsem tu pravou?
PORT.: V jedné z nich
jest obraz můj; když dobře zvolíte,
jsem vaše, princi.
MAROK.: Kéž nějaký bůh
mou řídil soudnost! Podívejme se;
chci znovu prohlédnouti nápisy.
Co povídá ta olověná skříň?
„Kdo zvolí mne, vše musí dát, co má,
a vše jen v sázku.“ – Musí dát; – a zač?
jen za olovo? – v sázku za olovo?
Ta skřínka hrozí. Lidé dávající
vše v sázku, činí tak jen v naději
na velkou výhru. Ale zlatý duch
se ani k zdání škvaru neschýlí;
a protož nechci za olovo dát,
ni vsadit ničeho. – Co říká zde
to stříbro ve své barvě panenské?
„Kdo zvolí mne, tím tolik vyzíská,
co zasluhuje!“ Pozor, Marokkánský,
važ svoji cenu rukou nestrannou.
Když vážen budeš, jak se vážíš sám,
žeť zasluhuješ dost: a přec to „dost“
až k této dámě sáhat nemusí.