22

Však báti se o vlastní zásluhu,

by bylo sama sebe zlehčení. –

Co zasluhuji! – Ano, toť ta paní.

Ji zasluhuji rodem, bohatstvím

i vděkem vrozeným i vychováním

a nade vše ji zasluhuji láskou.

Což, dále nebloudit a volit zde?

Však ještě prohledněm si průpověď,

jež vryta do zlata: „Kdo zvolí mne,

mít bude to, co mnozí sobě přejí.“

Toť ona; přejeť si ji celý svět;

z čtyř úhlů světa přicházejí sem,

by zlíbali tu schránku posvátnou,

tu lidsky dýchající světici.

Poušť Hyrkanská a kraje divoké,

jež v nedohled se táhnou Arabskem,

jsou nyní jako cesty ujeté

těm knížatům, již semo putují

na krásnou Portii se podívat.

A vodní říše, jejíž zbůjná hlava

svou pěnu chrlí v samu nebes tvář,

hráz není dobrodružným cizincům;

však přecházejí jako přes potok,

by uviděli krásnou Portii.

Nuž, v jedné z těchto skřínek nebeský

jest její obraz. Můž‘ být v olově?

Toť kletba, mít tak podlou myšlenku;

vždyť příliš sprostým byl by tento krov,

by v tmavém hrobě její rubáš kryl.

Neb má snad v stříbře být, jež desetkrát

má menší cenu zlata ryzího?

Ó hříšné pomyšlení! – Drahokam

tak vzácné ceny v něco horšího

než zlato nikdy nebyl zasazen. –

Jest peníz v Anglicku, jenž na sobě

má v zlatě raženého anděla;

však obraz ten byl vryt jen na povrch:

zde anděl v zlatém lůžku leží cele.

Sem klíč, já volím zde; již buď, jak buď. –

PORT.: Zde, princi, jest; a můj-li obraz tam,

vám náležím.

(Princ Marokkánský otevře zlatou skřínku.)

MAROK.: Ó peklo! Co to jest?

Toť kostlivec, a v očním důlku zde

má lístek popsaný: Hned přečtu to.

(Čte.)

,Vše ne zlatem, co se třpytí‘

Často slýchal‘s hovořiti;

mnohý člověk prodal žití

na pouhý můj zjev chtě zříti;

zlaté hroby červy sytí.

Jak jsi smělý, moudrý býti,

jak jsi mlád, soud stáří míti,

nemusel bys odvět vzíti: