pust, prázden špetky milosrdenství.
ANT.: Já doslechl, že Vaše Milost dala
si velkou práci, aby zmírnila
to jeho nelítostné počínání;
an však tak zatvrzele na svém trvá
a po zákonu nemůž‘ vybavit
mne pranic z jeho záští dosahu,
má trpělivost čelí jeho vzteku;
i ozbrojen jsem s klidnou duší nést
tu zběsilost a krutost duše jeho.
VÉV.: Ať někdo žida před soud zavolá.
SALERIO: On čeká u dveří; zde přichází.
Vystoupí Shylock.
VÉV.: Dál odstupte, ať jest nám tváří v tvář. –
Svět myslí, Shylocku, a tak i já,
že tento způsob svojí zloby hnát
chceš pouze do poslední chvíle skutku;
a potom, myslí se, že osvědčíš
své milosrdenství a slitování
tím více nad podiv, čím podivnější
jest tato zdánlivá tvá ukrutnost;
a jako nyní žádáš pokutou
tu libru masa z ubohého kupce,
že nejen od zástavy upustíš,
však lidskou láskou jat a dobrotou,
i dluhu polovic mu promineš
vzhled lítostivý maje k jeho ztrátám,
jež nedávno se shrnuly mu v týl
a stačí, aby kupec královský
byl jimi shroucen, – soustrast vynutí
nad jeho stavem v prsou kovových
a v zatvrzelých srdcích z křemene,
ba v Turku urputném i Tataru,
již vychováním nenaučili
se službám jemnocitné vlídnosti.
Já čekám, žide, mírnou odpověď.
SHYL.: Již pověděl jsem Vaší Milosti,
co hodlám učinit, a přísahal jsem
při našem svatém Sabathu, že chci,
co propadlo mi právem zápisu.
To nedáte-li, padni v nebezpečí
i ústava i městské svobody.
Vy ptáte se, proč raději chci mít
tu libru mršiny, než dostati
tré tisíc dukátů; – to nezodpovím. –
Však, dejme tomu, že to rozmar můj; –
jak, stačí odpověď? – Což, když můj dům
jest krysou znepokojován a mně
se uzdá deset tisíc dukátů
dát za to, že se krysa otráví?
Nuž, nedostačí tato odpověď?
Jsou lidé, kteří snésti nemohou,
když sele kvičíc tlamu otvírá;