V svém lesku náměstek jest jako král,
než král se blíží; potom jeho sláva
se vlévá jako vnitrozemní tok
do velkých vodních proudů. – Hudba! slyš!
NER.: Toť, paní, vaše hudba domácí.
PORT.: Vše dobré měříme jen okolnostmi:
mně zdá se teď, že sladčej‘ zní než za dne.
NER.: Ta tichost, paní, dává jí tu moc.
PORT.: Tak pěkně jako skřivan zpívá vrána,
když neposloucháni; a zdá se mi,
že, kdyby slavík za dne klokotal,
když každá husa kejhá, nebyl by
jmín lepším zpěvákem, než střízlík jest.
Jak mnoho věcí pouze obdobou
se k svojí správné chvále povznáší
a k pravé dokonalosti! – Však tiše, hle!
tam luna dříme s Endimionem
a nechce, aby ji kdo probudil.
(Hudba umlkne.)
LOR.: Toť, nemýlím-li se, hlas Portiin.
PORT.: Jak slepec kukačku po špatném hlase
mne poznává.
LOR.: Ctná paní, vítejte!
PORT.: My modlily se o blaho svých mužů,
jimž, bohdá, naše zbožnost prospěje.
Jsou doma již?
LOR.: Ne, paní, dosud nejsou;
však před nimi již posel ohlásil,
že přicházejí.
PORT.: Vejdi, Nerisso,
a přikaž sloužícím, by ničeho
o našem bytí z domu neřekli;
vy též, Lorenzo; Jessiko, vy též.
(Zatroubí roh.)
LOR.: Váš muž se blíží; slyším jeho roh;
my nežvatláme, paní, nebojte se.
PORT.: Ta noc, jak se mi zdá, jen churavé
jest světlo denní, o něco jen bledší;
toť den, jak slunce když je zastřeno.
Vystoupí Bassanio, Antonio, Gratiano a jejich družina.
BASS.: Den měli bychom jako protinožci,
když slunce zašlo, vy pak vyšla jste.
PORT.: Ať světlem svým vám ulehčuji den,
však nejsouc lehká; neboť lehká žena
vždy muže činí těžkomyslným;
a nikdy nebuď tak, Bassanio,
mou vinou. Ale Bůh to všechno sprav!
Jste doma vítán, choti.