23

„Chladen’s v lásce; můžeš jíti.“

Schlazen věru; – konec snaze;

s bohem, žáre, vítej, mraze!

Již dobře se tu mějte, Portie!

Bych dlouze loučil se, až příliš bolí

mne u srdce; – tak jde, kdo špatně volí.

(Odejde se svou družinou. – Tuš.)

PORT.: Toť šťastné zbytí. Dolů s oponou. –

Tak všichni jemu podobní ať jdou!

(Odejdou.)

Scena 8.

Benátky. – Ulice.

Vystoupí Salarino a Salanio.

SALAR.: Bassanio, jak pravím, odplul již;

s ním Gratiano dal se na cestu,

Lorenzo však tam na korábu není.

SALANIO: Ten padouch žid svým křikem vybouřil

i vévodu, jenž šel s ním prohledat

Bassaniovu loď.

SALAR.: A přišel pozdě,

neb koráb odplul již; však vévodě

tam řečeno, že viděn v gondole

Lorenzo s milenou svou Jessikou;

a též Antonio mu dosvědčil,

že nejsou na lodi s Bassaniem.

SALANIO: Co živ jsem neslyšel tak pustý ryk,

tak nezvyklý a vzteklý, zmatený,

jak ved‘ si městem židovský ten pes:

„Má dcera! Ó mé dukáty! Má dcera!

Ta tam je s křesťanem! Ó křesťanské

mé dukáty! – Soud! Právo! Dukáty!

Má dcera! – Měšec zapečetěný,

dva zapečetěné a s dukáty

a s dublony mi dcera ukradla!

A klénoty, dva kameny, dva velké

a vzácné drahokamy ukradla

mi moje dcera. Soude! Najdi děvče!

má skvosty na sobě, a dukáty!“

SALAR.: A za ním všichni kluci benátští

se hrnou křičíce: „Mé kameny!

Má dcera! Moje dukáty!“

SALANIO: Ať jen

Antonio teď lhůtu dodrží,

sic zle to zaplatí.

SALAR.: To’s dobře vzpomněl.

Já včera mluvil s jakýms Francouzem

a ten mi řek‘, že v mořské úžině,

jež od Anglicka dělí Francii,

loď z našich krajů s vzácným nákladem

se stroskotala. – Vzpomněl jsem si hned