34

SALERIO: Ano, pane;

já prosil jej a mám své příčiny.

Signior Antonio jej doporoučí.

(Podává Bassaniovi list.)

BASS.: Dřív, nežli jeho dopis otevru,

mi, prosím, povězte, jak že se má

můj dobrý přítel?

SALERIO: Není nemocen,

můj pane, leda že snad na mysli;

ni zdráv, krom, zdráv-li není na duchu.

Ten dopis objeví vám jeho stav.

GRAT.: Tu cizinku přec pozdrav, Nerisso,

a uvítej ji. Vy, Salerio,

mi ruku podejte. Co nového

jest v Benátkách? Jak má se tam

náš kupec královský, Antonio?

Vím, že se naším zdarem potěší;

jsme Jasonové zde a dobyli

jsme rouna zlatého.

SALERIO: Já bych si přál,

jen byste byli rouna dobyli,

jež ztratil on.

PORT.: V tom jeho dopisu

jest obsah neblahý, neb všechnu barvu

s Bassaniovy tváře ukrádá.

Toť zemřel drahý přítel nějaký;

nic jiného tak změnit nemohlo

by statečného muže vzezření.

Jak? – hůř a hůře! – Aj, Bassanio,

jsemť vaše polovice, náleží

mi také půle všeho, co ten list

vám přináší.

BASS.: Ó, drahá Portie,

toť několik jest nejsmutnějších slov,

jež třísnila kdy papír. – Dobrá slečno,

když nejprv jsem vám vyznal lásku svou,

tu řek‘ jsem upřímně, vše bohatství,

co mám, že jen v mých žilách koluje:

že šlechtic jsem. – A pravdu jsem vám děl;

však přece, drahá slečno, sebe váže

tak rovna ničemu, jak shledáte,

jsem přes míru byl chlubným. Když jsem řek‘,

že statkem nejsem nic, já říci měl,

že chudší jsem, než nic; neb v zástavu

jsem sebe drahému dal příteli

a svého přítele jsem v zástavu

dal nepříteli nejkrutějšímu,

by zmnožil statek můj.– Zde, slečno, list;

toť samo tělo mého přítele

a každé slovo rána zející,

z níž prýští se krev jeho života.

Však, pravda-li to jest, Salerio? –

Že všechny jeho statky ztraceny?