jichž užíváte jako oslů, psů
a mezků k sprostým službám robotným;
to proto, že jste si je koupili.
Což, kdybych vám tak řekl: „Pusťte je
a dejte za muže svým dědičkám?
Nač potí se pod svými břemeny?
Ať jejich lůžka měkce ustelou
se jako vaše, jejich jazykům
ať zalahodí vaše potrava.“ –
Vy řeknete: „Ti otroci jsou naši.“
A rovněž tak vám odpovídám já:
Ta libra masa, již chci od něho,
je draze koupena; jest má a chci ji.
Když odepřete, fi, na zákon váš!
pak není moci v právech benátských.
Chci rozsudek; nuž, dostanu-li ho?
VÉV.: Po právu svém soud mohu odročit,
než dostaví se dnes Bellario,
tož doktor učený, jejž obeslal jsem,
by rozhod‘ v této při.
SALERIO: Můj pane, venku
jest posel s listy doktorovými;
teď přišel z Paduy.
VÉV.: Ty dopisy
nám přineste a zavolejte posla.
BASS.: Jen ještě odvahu, Antonio!
a hlavu vzhůru, muži! – dostaneť
ten žid mé maso, krev a kosti, vše,
než za mne krůpěj krve vycedíš.
ANT.: Jsem zchuravělý beran ve stádě
a k smrti nejzralejší. Nejslabší
druh plodu k zemi padá nejdříve;
tak já; – Bassanio, vám nelze činit
nic lepšího, než na živu být dál
a napsati mi nápis náhrobní.
Vystoupí Nerissa, přestrojena za právního písaře.
VÉV.: Jste z Paduy a od Bellaria?
NER.: Tak jest, můj vévodo. – Bellario
Milosti Vaší pozdrav vzkazuje.
(Odevzdá list.)
BASS.: Nač brousíš ten svůj nůž tak dychtivě?
SHYL.: Bych propadlou si vyříz‘ pokutu
tam z toho bankrotáře.
GRAT.: O svůj podšev
si, žide urputný, nůž nenabrousíš,
jak o svou duši; ale žádný kov,
ba ani popravčího sekyra
ni z polovice nezostří se tak,
jak břitká jest ta tvoje nenávist.
Či žádná prosba tebe neprotkne?