37

však vévoda mu nikdy nesvolí.

ANT.: Běh práva nemůž‘ zdržet vévoda;

neb kdyby stenčily se výhody,

jež cizinci zde mají v Benátkách,

tím spravedlnost jeho úřadu

by utrpěla ujmu velikou;

neb zisk a obchod města našeho

jest odvislým od všechněch národů.

Již tedy pojďme; žal a ztráty mé

tak utýraly mne, že libra masa

mi stěží zbude zítra na těle

pro mého krvavého věřitele.

Pojď, žalářníku. – Dejž jen Bůh, by přišel

Bassanio se na mne podívat,

jak platím zaň; pak děj se již, co děj!

(Odejdou.)

Scena 4.

Belmont. – Komnata v domě Portiině.

Vystoupí Portie, Nerissa, Lorenzo, Jessika a Baltazar.

LOR.: Ač mluvím tak u vaší přítomnosti,

přec dovolte mi říci, paní má,

jak šlechetným a opravdovým citem

jste nadána pro božské přátelství;

což nejvíc zjevno v tom, že snášíte

tak nepřítomnost svého manžela.

Leč vědouc, komu vzdáváte tu čest,

jak ryzímu jste muži přispěla,

jak věrný druh to chotě vašeho,

vy jistě byla byste hrdější

na dílo to, než štědrost obvyklá

by kdy vás k tomu mohla pohnouti.

PORT.: Já nikdy nelitovala, cos dobrého

když učinila jsem; – tak ani teď

mi není toho žel; neb mezi druhy

již spolu obcují a tráví čas,

jichž duše nosí stejné lásky jho,

být jistě musí jakás podobnost

i v rysech, způsobech i na duchu.

I myslím tak, že ten Antonio,

jsa mého chotě přítel nejdražší,

být jistě musí jako manžel můj.

Když tomu tak, jak malá cena jest,

již dala jsem, bych vykoupila tím

své duše podobu z muk pekelných.

Leč, toť se blíží vlastní pochvale;

nic o tom dál. Teď slyšte jinou věc:

Lorenzo, vašim rukám svěřuji

zde hospodářství, správu svého domu,

než vrátí se můj choť. Ja samotna

jsem nebi dala tajný slib, že chci,

jsouc provázena pouze Nerissou,

žít v modlitbách a zbožném rozjímání,

než její muž se vrátí a můj choť.