Sem blíž, – zde přebývá můj otec žid.
Kdo jest to v domě tam?
Vystoupí Jessika nahoře u okna v oděvu pacholíka.
JES.: A kdo jste vy?
Pro větší jistotu to povězte,
ač, přísahati chci, že znám váš hlas.
LOR.: Lorenzo a tvá láska.
JES.: Lorenzo jistě a má láska věru;
neb koho miluji tak přes míru?
A kdož, Lorenzo, ví to, kromě vás,
zda vaše jsem?
LOR.: Jsou svědkem nebesa
a tvoje vlastní srdce, že jsi má.
JES.: Tu skřínku chyťte; stojí za chycení.
Jsem ráda noci, že mne nevidíte,
neb stydím se za svoji proměnu;
však láska slepá jest a milenci
zřít nemohou těch hezkých bláhovostí,
jež tropí sami; kdyby mohli to,
sám Cupid by se zarděl, vida mne
tak v hocha změněnu.
LOR.: Jen sejděte,
neb musíte mým pochodníkem být.
JES.: Jak? – na svou vlastní hanbu svítit mám?
tať věru sama sebou světlá dost.
Ta služba, miláčku, mne prozradí
a musím skryta být.
LOR.: To, milá, jsi
i v rozmilém tom chlapčím oděvu.
Však sejdi hned, neb čirá noc si hrá
již na uprchlíka a čekají
nás při hostině u Bassania.
JES.: Jen dvéře uzamknu a pozlatím
se ještě malou hrstkou dukátů
a budu u vás hned.
(Odejde nahoře.)
GRAT.: Při kápi mé,
toť anděl pohanský, ne židovka!
LOR.: Bůh svědkem, ze srdce ji miluji;
jeť moudrá, dobře o ní soudím-li,
a krásná, neklamou-li oči mé,
a věrná, jakož osvědčila to,
a protož moudrá, krásná, věrna jsouc
v mém stálém srdci místa nalezne.
Vystoupí Jessika dole.
Ty zde? – Nuž, páni, neváhejme déle,
neb masky čekají tam u přítele.
(Odejde s Jessikou a Salarinem.)