40

LOR.: Ať se tedy prostírá.

LAUN.: Já se prostírat nebudu; vím, co se na mne sluší.

LOR.: Pořád to šprýmařství za každou cenu! Což pak chceš vykramařit celou zásobu svého vtipu najednou?

Prosím tě, rozuměj prosté řeči prostého muže: dojdi k svým soudruhům, řekni jim, aby prostřeli na stůl, aby nosili jídla a my že přijdeme k obědu.

LAUN.: Stůl, pane, se přinese, jídla budou prostřena a co se vašeho příchodu k obědu týče, staň se dle vaší vůle a libosti.

(Odejde.)

LOR.: Ó rozume, jak strojená to řeč!

Ten pošetilec vštípil do paměti

si celé vojsko hříček obratných;

a mnohé blázny znám na lepších místech,

tak vycpané jak on, jimž planý šprým

jest nad věc samu. – Jessiko, jak jest?

A nyní přec mi pověz, drahoušku,

jak líbí se ti choť Bassaniova?

JES.: Ó, nevýslovně! – Slušno bude teď,

by Don Bassanio žil rozšafně;

neb maje tolik štěstí v choti své

má na zemi již rajskou blaženost;

a neuzná-li to zde na zemi,

pak neměl by se dostat do nebe.

Dva bozi kdyby hráli v nebesích

o pozemské dvě ženy, jednou z nich

pak byla Portie, tu nádavkem

k té druhé muselo by v sázku dát

se ještě něco; neb náš chudý svět

jí nemá rovné.

LOR.: Právě takého

máš na mně muže, jako ženu on.

JES.: V tom na mé mínění se zeptejte.

LOR.: Toť hned; však napřed pojďme k obědu.

JES.: Ne, dej se chválit, dokud chuti mám.

LOR.: To, prosím, buď nám stolní zábavou;

neb ať si pak už mluvíš cokoli,

vše spolknu.

JES.: Nuže, řeknu ti, co jsi.

(Odejdou.)

JEDNÁNÍ ČTVRTÉ

Scena 1.

Benátky. – Soudní síň.

Vystoupí Vévoda, Senatoři, Antonio, Bassanio, Gratiano, Salerio a jiní.

VÉV.: Jest zde Antonio?

ANT.: Zde, k službám Vaší Milosti.

VÉV.: Jest mi tě líto; neb tvůj žalobník

jest jako kámen; bídák nelidský

a všeho slitování neschopen,