17

a za hodinu vrátíme se zas.

GRAT.: Vše není ještě dobře schystáno.

SALAR.: My dosud nezjednali pochodníkův.

SALANIO: Bez hezké výpravy to k ničemu;

a lépe bude toho zanechat.

LOR.: Jsou teprv čtyři; tedy zbývají

dvě hodiny nám ještě k přípravám.

Vystoupí Launcelot s psaním.

Co nového nám neseš, příteli?

LAUN.: Ráčíte-li to zde rozpečetit, zdá se, že se to ukáže.

LOR.: To písmo znám; ba věru, krásné písmo,

a bělejší než papír, na němž psáno,

jest krásná ruka, jež je napsala.

GRAT.: Toť dozajista zprávy milostné.

LAUN.: S vaším dovolením, pane.

LOR.: Kam jdeš?

LAUN.: Inu, pane, pozvat svého starého pána, žida, na dnešek k večeři u mého nového pána, křesťana.

LOR.: Tu vezmi. – Řekni sličné Jessice,

že jistě přijdu; tajně jí to řekni.

(Odejde Launcelot.)

Nuž, páni, chcete-li se připravit

na večerní ten průvod maškarní?

Já pochodníka si již opatřil.

SALAR.: Já okamžitě dám se do toho.

SALANIO: Též já.

LOR.: A v bytu Gratianově

mne asi za hodinku najdete.

SALAR.: Jest dobře, budem tam.

(Odejdou Salarino a Salanio.)

GRAT.: To psaníčko

zdaž nebylo od krásné Jessiky?

LOR.: Chtěj nechtěj, musím vše ti povědít.

Zde píše mi, jak z domu otcova

ji unést mám; jak zlatem, klénoty

jest opatřena, jaký pážecí

má pohotově šat. – A jestli kdy

žid, její otec, přijde do nebe,

jen pro svou sličnou dcerku přijde tam.

A odváží-li se kdy neštěstí

jí cestu skřížit, bude to jen proto,

že dítětem jest žida nevěrce.

Pojď se mnou, přečti si to na cestě.

Mým pochodníkem bude Jessika.

(Odejdou.)

Scena 5.