své ženě k žalu krutou příčinu.
Mně tak se státi, přijdu o rozum.
BASS. (stranou): Ba nejlíp teď si utít levici
a přísahati, že jsem ztratil ji,
ten prsten háje.
GRAT.: Don Bassanio
svůj prsten soudci dal, jenž o něj žádal
a do opravdy si ho zasloužil;
a pak ten skrček, soudcův písařík,
jenž při psaní též trochu práce měl,
můj sobě vyprosil. – A pán i sluha
nic nechtěli, než ty dva prsteny.
PORT.: A jaký prsten, choti, jste mu dal?
ten, doufám, ne, jejž ode mne jste dostal. –
BASS.: Lež kdybych uměl k vině připojit,
já zapřel bych to; ale vidíte,
můj prst že nemá prstenu; jest pryč.
PORT.: Tak věry prázdno vaše klamné srdce.
Ať nebe svědkem, že mne vaše lože
dřív nespatří, než prsten uvidím.
NER.: Též vaše dříve neuvidí mne,
než spatřím svůj.
BASS.: Ó dobrá Portie,
jen vědouc, komu jsem ten prsten dal,
a vědouc, za koho jsem prsten dal
a chápajíc, zač jsem ten prsten dal
a jak jsem přetěžce se loučil s ním,
když nic vzít nechtělo se, než ten prsten,
vy zmírnila byste svůj velký hněv.
PORT.: Vy kdybyste byl moc znal prstenu,
neb z pola cenu té, jež prsten dala,
neb vlastní čest, jež tkvěla v prstenu,
vy nebyl byste zřek‘ se prstenu.
Neb kdybyste se byl chtěl brániti
jen trochu horlivě, kde v světě muž
tak nerozumný a tak neskromný,
by žádal věc, jež svatou památkou?
Však Nerissa již naučila mne,
co věřit mám: chci na to umříti,
že kterás žena prsten dostala.
BASS.: Ne, choti, na mou čest a duši mou
jej nemá žena, ale doktor ctný,
jenž odmít‘ tři tisíce dukátů,
a žádal prsten; já to odepřel
a odejít jej nechal v nelibosti.
A byl to ten, jenž život zachránil
zde mému nejdražšímu příteli.
Co, drahá paní, mám vám říci dál?
Já nutně musel prsten poslat za ním,
neb nutkal k tomu stud i zdvořilost
a čest má nechtěla se poskvrnit
tím nevděkem. – Již tedy odpusťte,