má dobrá choti, neboť, při svatých
těch světlech noci, myslím, že vy sama
tam jsouc, mne byla byste prosila,
bych dal ten prsten ctnému doktoru.
PORT.: Ten doktor ať mi nikdy nepřijde
blíž k mému domu; neb, an dostal skvost,
jejž milovala jsem a který vy
jste přísahal mně k vůli zachovat,
já chci být zrovna štědrá tak jak vy;
nic neodepru mu, co mého jest,
ni tělo své, ni lože svého muže.
A poznám jej, tím zcela jista jsem;
ať ani noc mi z domu nespíte!
jak Argus střežte mne; když nebudete
a necháte mne samu, na mou čest,
jež dosud jest ctí mou, já dopustím,
by tento doktor sdílel lože mé.
NER.: A moje písař; tedy dobrý pozor,
ať sama jen se nikdy nestřežím!
GRAT.: Jak libo vám; však ať se lapit nedá,
sic, chytnu-li ho, jeho péru běda!
ANT.: Já nešťastný jsem původ sporů těch.
PORT.: To nermuť vás; jste přece vítán zde.
BASS.: Tu nutnou vinu odpusť, Portie;
a před mnohými těmi přáteli
ti přísahám při krásných očích tvých,
v nichž vidím sebe sám –
PORT.: Jen slyšte to!
v mých obou očích dvakrát vidí se,
to v každém oku jednou; přísaháte
na dvojpodobnou vaši osobu;
a toť mi přece věrná přísaha!
BASS.: Ne, jenom slyš! – Tu vinu odpusť mi
a při mé duši tobě přísahám,
že nikdy více slibu nezruším.
ANT.: Za jeho bohatství své tělo kdys
jsem podal v zástavu, jež bez toho,
kdo má teď prsten chotě vašeho,
by bylo ztraceno; chci poznovu
se duší zaručit, že choť váš nikdy
slib daný vědomě již nezruší.
PORT.: Vy tedy ručíte mi za něho.
Zde ten mu podejte a rcete mu,
by lépe jej než první zachoval.
ANT.: Nuž, zde, Bassanio, a přísahejte,
že prsten zachováte.
BASS.: Nebesa!
toť tentýž, který dal jsem doktoru.
PORT.: On dal mi jej; a již mi odpusťte,
za tento prsten doktor se mnou spal.