kdo vesel, den mu krátký.
(Odejde.)
Scéna Čtvrtá
Pastevna.
(Vystoupí FLORIZEL a PERDITA.)
FLORIZEL: Tím neobvyklým šatem oživnul
tvůj každý vděk: ne pastýřka, toť Flóra,
jež na počátku května vypučí.
Ta stříž jest jako dostaveníčkem
všech menších bohů; tys tu královna.
PERDITA: Mně, milostivý pane, nesluší
vás kárati pro vaše podivnůstky.
Ó, odpusťte, že tak je nazývám! –
Svou Výsost, země této jasný vzor,
jste zatemnil tím selským oděvem;
a hle, mne, prostou dívku, ubohou,
jak samu bohyni jste vyzdobil.
A kdyby se při našich slavnostech
vždy nestrojila jakás bláhovost,
již hosté stráví, protože je zvykem,
rdít bych se musela, když vidím vás
tak oblečena, jako byste chtěl
mi tuším ukázati v zrcadle,
jak já se strojit mám.
FLORIZEL: Buď žehnán den,
kdy dobrý sokol můj mi zaletěl
přes tvého otce půdu!
PERDITA: Jupiter
dej k tomu žehnání vám příčinu!
Mne leká rozdíl stavu našeho;
vy bázně neznáte v své velkosti.
I teď se chvěji, když jen pomyslím,
že otec váš nějakou náhodou
by zašel sem jak vy. Ó sudice!
Jak hleděl by, svou ušlechtilou knihu
tak chatrně zde vida svázánu?
Co říkal by? – Neb jak bych mohla já,
v ty vydlužené cetky oděna,
snést přísný pohled jeho veleby?
FLORIZEL: Teď nedbej ničeho než veselosti.
Vždyť sami bozi, pokořujíce
svá božství lásce, brali na sebe
tvar zvířat: Jupiter se býkem stal
a bučel; Neptun zelený byl beran
a blekotal; a ohněrouchý bůh,
zlatý Apollo, prostý ovčák byl,
jak já se nyní zdám. Jich proměny
se neděly pro krásu vzácnější
a jejich záměr nebyl cudný tak;
neb touhy mé dál nejdou než má čest
a moje chtění není vroucnější