tak jistě, jako šediv je váš vous –,
co troufáte si k jeho záchraně
mi učinit?
ANTIGONUS: Vše, pane můj, co může
má schopnost vykonat a uložit
mi vaše důstojnost; jen aspoň tolik.
Ten krapet krve, kterou ještě mám,
chci nasaditi, abych zachránil
to neviňátko; – vše, co možno jest.
LEONTES: Tu možnost dám ti. Zde, na tento meč
mi přísahej, že splníš rozkaz můj.
ANTIGONUS: Já splním, pane.
LEONTES: Pozor dej a splň;
a pamatuj, že jestli v nejmenším
se zpronevěříš, smrti propadneš
ty i tvoje žena zlolajná,
jíž pro tentokrát chceme odpustit.
Nuž, poroučíme ti co svému manu,
bys odtud vzal to ženské pohozenče
a donesl je někam na pusté
a dálné místo, zcela odlehlé
od našich zemí, a tam bez milosti
je ponechal jen vlastní ochraně
a přízni živlů. Cizí náhodou
sem přišla k nám, a tak ti poroučím
vším právem, pod spasením duše tvé
a mukou těla, bys ji dopravil
na cizí půdu; tam ať náhoda
ji zachová či zhubí. Zvedni ji.
ANTIGONUS: Vše přísahám, ač okamžitá smrt
by byla milosrdnější. – Pojď, ubohé
ty robátko; nějaký mocný duch
ať krkavce a káně naučí
tě opatrovat! Vlci, medvědi,
svou odloživše lítou divokost,
tak milosrdně prý se chovali.
Vy, pane, buďte v mnohém šťastnější,
než zasluhuje tento skutek váš!
A na tvé straně bojuj požehnání
s tou ukrutností, tvore ubohý,
jenžs odsouzen byl k zmaru. (Odejde s dítětem.)
LEONTES: Nebudu
plod cizí vychovávat.
(Vystoupí sloužící.)
SLOUŽÍCÍ: Výsosti,
as před hodinou došla zpráva od těch,
jež k orakulu jste byl vypravil;
Kleomenes a Dion šťastně z Delf
se vrátili, a z lodě vystoupivše,
sem kvapí ke dvoru.
PRVNÍ ŠLECHTIC: Ta cesta, pane,
svým rychlým vykonáním předčila