42

kdo vesel, den mu krátký.

(Odejde.)

Scéna Čtvrtá

Pastevna.

(Vystoupí FLORIZEL a PERDITA.)

FLORIZEL: Tím neobvyklým šatem oživnul

tvůj každý vděk: ne pastýřka, toť Flóra,

jež na počátku května vypučí.

Ta stříž jest jako dostaveníčkem

všech menších bohů; tys tu královna.

PERDITA: Mně, milostivý pane, nesluší

vás kárati pro vaše podivnůstky.

Ó, odpusťte, že tak je nazývám! –

Svou Výsost, země této jasný vzor,

jste zatemnil tím selským oděvem;

a hle, mne, prostou dívku, ubohou,

jak samu bohyni jste vyzdobil.

A kdyby se při našich slavnostech

vždy nestrojila jakás bláhovost,

již hosté stráví, protože je zvykem,

rdít bych se musela, když vidím vás

tak oblečena, jako byste chtěl

mi tuším ukázati v zrcadle,

jak já se strojit mám.

FLORIZEL: Buď žehnán den,

kdy dobrý sokol můj mi zaletěl

přes tvého otce půdu!

PERDITA: Jupiter

dej k tomu žehnání vám příčinu!

Mne leká rozdíl stavu našeho;

vy bázně neznáte v své velkosti.

I teď se chvěji, když jen pomyslím,

že otec váš nějakou náhodou

by zašel sem jak vy. Ó sudice!

Jak hleděl by, svou ušlechtilou knihu

tak chatrně zde vida svázánu?

Co říkal by? – Neb jak bych mohla já,

v ty vydlužené cetky oděna,

snést přísný pohled jeho veleby?

FLORIZEL: Teď nedbej ničeho než veselosti.

Vždyť sami bozi, pokořujíce

svá božství lásce, brali na sebe

tvar zvířat: Jupiter se býkem stal

a bučel; Neptun zelený byl beran

a blekotal; a ohněrouchý bůh,

zlatý Apollo, prostý ovčák byl,

jak já se nyní zdám. Jich proměny

se neděly pro krásu vzácnější

a jejich záměr nebyl cudný tak;

neb touhy mé dál nejdou než má čest

a moje chtění není vroucnější