30

Scéna druhá

Soudní síň.

(Vystoupí LEONTES, PÁNOVÉ a ÚŘEDNÍCI.)

LEONTES: Ten soud, my k veliké své žalosti

to pravíme, nám srdce rozrývá;

jeť obžalovaná dceř královská

a naše manželka, již přílišně

jsme milovali. Ať se ukrutnost

nám nevytýká; neboť otevřeně

zde právo konáme, jež bude mít

běh volný k pokutě či zproštění.

Ať vejde obviněná.

UŘEDNÍK: Jest vůle Jeho Výsosti, by kněžna

se dostavila k soudu osobně.

Ticho!

(Vystoupí HERMIONA se STRÁŽÍ; PAULINA a jiné DÁMY.)

LEONTES: Čtěte obžalobu.

UŘEDNÍK (čte): Hermiono, manželko vzneseného Leonta, krále sicilského, tys tímto obviněna a před soud pohnána pro velezradu, spáchanou tím, žes cizoložně dopustila se s Polixenem, králem českým, a tím, že s Camillem ukládalas o bezživotí našeho svrchovaného mocnáře, královského tvého chotě. Když pak tento úklad okolnostmi částečně byl objeven, tys, Hermiono, proti věrnosti a oddanosti řádného poddaného jim radou přispěla i pomocí, jak by pro lepší svoji bezpečnost v noci uprchli.

HERMIONA: Když vím, že promluvit mi nelze nic

než to, co obvinění vyvrací,

a nemajíc jiného svědectví

k své obraně, než které dávám sama,

jen málo získám, dím-li „nevinna“.

Má bezúhonnost platí za faleš

a za faleš i to, co řeknu o ní,

se bude mít. – Jen tolik: shlíží-li

moc nebeská na naše lidské skutky

a ona shlíží! –, nemám pochyby,

že křivá žaloba se zapýří

kdys před nevinností a ukrutnost

se bude třást před němým trpěním.

Můj manželi, vám známo nejlépe

ač nyní chcete, aby nejméně

se zdálo to –, že minulý můj život

byl zdrženliv a čist a věren tak,

jak teď jsem nešťastna; – a to je víc,

než jakýkoliv děj můž zobrazit,

jenž složen kdy a hrán, by uchvátil

vše diváky. Neb tady vizte mne,

jak stojím, družka královského lože,

jíž polovice trůnu náleží,

dceř knížecí, máť nadějného prince,

a mluvím, žebrám o život a čest,

to před každým, komu se zachtělo

sem přijíti a poslechnouti to.

Můj život jest mi tolik jen co žal,

jehož bych ráda tak již prosta byla;

a čest mi jenom to, co chtěla bych,