54

(Ke Camillovi.) Hned vyslechnu vás, pane.

CAMILLO: Jest neoblomný, hotov uprchnout.

Teď byl bych šťasten, kdybych jeho útěk

moh utvářiti tak, by posloužil

mé věci: abych jeho uchránil

všech nebezpečí, lásku svou a úctu

mu osvědčil a za tu cenu moh

zas uviděti svou Sicilii

a nešťastného krále, mého pána,

jež abych opět spatřil, tolik prahnu.

FLORIZEL: Milý Camillo, věcmi vážnými

tak docela jsem jat, že zapomínám

i na zdvořilost.

CAMILLO: Domnívám se, pane,

že doslechl jste o těch skromných službách,

jež moje láska otci vašemu

kdy prokázala.

FLORIZEL: Velmi šlechetně

jste k němu choval se; a otci mému

jest hudbou o těch činech mluviti

a péčí nemalou, by odměnil je,

jak vzpomíná jich.

CAMILLO: Nuže, pane můj,

když myslíte, že krále miluji

a pro něho, co jest mu nejbližší

a to jest vaše vzácná osoba –,

a jestli vůbec vaše vážnější

a pevné rozhodnutí změnu snese,

mou radu přijměte, a na svou čest

vám ukážu, kde uvítají vás,

jak slušno Vaší Výsosti, a kde

vám kyne štěstí s vaší vyvolenou,

již, jak to vidím, od vás neodloučí

a toho chraň nás Bůh! – jen vaše smrt.

Tam za svou choť ji pojměte a já

za vaší nepřítomnosti se vynasnažím

co nejlíp mohu, abych usmířil

hněv otec vašeho a zjednal vám

zas jeho lásku.

FLORIZEL: Jak to může být,

co téměř zní jak zázrak? – Mluv, Camillo,

bych za více tě měl než člověka

a potom dal ti víru.

CAMILLO: Myslil jste

již na místo, kam chcete odplouti?

FLORIZEL: Až dosud ne; však jako nenadálá

ta příhoda jest toho příčinou,

co podnikáme bez rozmyšlení,

tak přiznáváme se, že otroky

jsme pouhé náhody a jepicemi,

jež za hříčku všem větrům vydány.

CAMILLO: Nuž tedy poslyšte, co pravím vám: