23

že dobře pochodím.

EMILIE: Bůh žehnej vám. –

Jdu ke královně. – Račte trochu dál.

ŽALÁŘNÍK: Když, vzácná paní, bude královna

chtít děcko poslat, nevím, co mne stihne,

když propustím je; nemámť rozkazů.

PAULINA: Nic nebojte se; děcko vězněm bylo

jen v lůně matčině, a zákonem

a pochodem veliké přírody

jsouc odtud vyproštěno, volné jest

a neúčastno hněvu králova

ni vinno královnina přestupku,

když vůbec vinna jest.

ŽALÁŘNÍK: Rád věřím vám.

PAULINA: Jen strachu nemějte; já, na svou čest,

chci mezi vámi stát a nebezpečím. (Odejdou.)

Scéna třetí

Komnata v Leontově paláci.

(Vystoupí LEONTES, ANTIGONUS, PANSTVO a SLUŽEBNICTVO.) LEONTES: Ni dnem, ni nocí nemít poklidu! –

Toť slabost jen, ty věci takto nést;

jen čirá slabost. – Kdyby příčina

být přestala – jen půl té příčiny,

ta cizoložnice! – Ten podlý král

je zcela mimo dosah paže mé

a mimo terč a dostřel mého mozku,

tak plně bezpečen všech úkladů;

však jí se mohu zmocnit; řekněme,

že po ní bylo by… tak na hranici –

půl mého klidu by snad vrátilo se.

Kdo zde?

PRVNÍ SLOUŽÍCÍ: Můj králi?

LEONTES: Jak se daří chlapci?

PRVNÍ SLOUŽÍCÍ: Dnes v noci dobře spal a doufá se,

že nemoc překonána.

LEONTES: Viděti

tu jeho ušlechtilost! – Pochopiv

své matky hanbu, hned se začal tratit

a slábnul, bral si to tak hluboce,

a přibíjeje sama na sebe

tu potupu, své veselosti pozbyl

a nejed, nespal, vůčihledně chřad. –

Chci býti sám. – Jdi, podívej se mi,

jak je mu teď. (Odejde sloužící.)

Fi, fi! – Ni nemyslet

na toho svůdce! – Sama myšlénka

na pomstu mou se staví proti mně:

jeť příliš mocný sám; též spojenci

a příbuzenstvím. – Nuž, ať je si tak,