11

šel orloj, z hodin byly minuty

a půlnoc z poledne – a oči všech

by slepý byly zákalem a bělmem

krom jejich, aby mohly neviděny

být prostopášnými – to není nic?

Pak svět a vše, co na něm, není nic,

to širé nebe nic a Čechy nic,

má žena nic a všechno nic je ničím,

když to nic není.

CAMILLO: Dobrý pane můj,

z té choré domněnky se vylečte

a včas, neb nejvýš nebezpečna jest.

LEONTES: Ať tak; jest pravdou.

CAMILLO: Není, není, pane.

LEONTES: Jest! Lžeš, ty lžeš, já povídám, ty lžeš,

a nenávidím tě, Camillo! Rci,

žes tupý hlupák, otrok bez myšlénky

neb obojetný ramenář, jenž zlo

i dobro v něčem vidí zároveň

a k oběma se kloní. Kdyby byla

mé ženy játra otrávena tak

jak její žití, nedočkala by se

ni hodiny.

CAMILLO: Kdo otravuje ji?

LEONTES: Aj, ten, jenž jako její obraz nosí

ji na hrdle, ten Čech, jenž… Kdybych jen

měl věrné sluhy, kteří mají oči,

by viděli mou čest i prospěch svůj

a zvláštní zdar, ti učinili by,

co odčinilo by to činění.

Tak jest; – a ty, jenžs jeho číšníkem

a jehož z nižší židle nastolil

jsem na křeslo a povznes k hodnostem,

jenž mohl bys tak jasně viděti

– jak nebe vidí zem a země nebe –

mou potupu, ty pohár mohl bys

tak okořenit, že můj nepřítel

již na věky by víčka zamhouřil; –

a nápoj ten by pro mne lékem byl.

CAMILLO: Můj králi, to bych mohl učinit,

ne prudkým nápojem, však vleklou dávkou,

jež nepůsobí ostře tak co jed;

však myslit nemohu, že taký kaz

by byl na královské mé velitelce

tak svrchovaně ctné. Já miloval tě –

LEONTES: Jen ještě pochybuj a jdi a zhyň!

Zda myslíš si, že duch můj zakalen

a zmaten tak, bych strojil sobě sám

tu trýzeň, třísnil svého lůžka bělost

a čistotu, jež zachovány-li,

mi spánek dávají, však poskvrněny,

jsou jako bodce, trny, kopřivy