3

(Vystoupí LEONTES, HERMIONA, MAMILLIUS, POLIXENES, CAMILLO a DRUŽINA.) POLIXENES: Již devět proměn hvězdy vlhotné

se objevilo pastýřovu zraku,

co, prosti břemen, opustili jsme

svůj trůn. – Čas právě dlouhý tak, můj bratře,

by vyplněn byl díky našimi;

a přece bychom, dlužni na věky,

se loučili; a proto jako nicka,

však stojící na místě hodnotném,

svým jedním „děkujeme“ rozmnožuji

o mnoho tisíc díky předešlé.

LEONTES: Své díky zatím ještě odložte

a splaťte je až při svém odchodu.

POLIXENES: To bude, pane, zítra. – Obavy

mne jímají, co mohlo by se stát

neb zrodit za mé nepřítomnosti;

by žádný ostrý vítr nezadul

nám doma a my nemuseli říci:

„To splnilo se příliš pravdivě.“

A kromě toho jsem již meškal zde

až k unavení Vaší Milosti.

LEONTES: Jsme tužší, bratře můj, a ničeho

tak s námi věru nepořídíte.

POLIXENES: Již nelze déle.

LEONTES: Jenom týden ještě.

POLIXENES: Ne, doopravdy, zítra.

LEONTES: Tedy si

tu lhůtu rozdělíme; ale v tom

již nechci, abyste mi odmlouval.

POLIXENES: Tak prosím na mne nedolehejte.

Na širém světě není jazyka

ni jediného, by mne přemluvil

tak snadno jako váš; a tak i teď,

když zval byste mne z naléhavých příčin

a já byl nucen odpírati vám.

Mé starosti mne táhnou rovnou domů;

a kdybyste mi bránil, vaše láska

by metlou byla mi, mé prodlévání

vám na obtíž a nesnáz. Abych pak

vás toho uchránil, již sbohem, bratře!

LEONTES: Či naše královna je něma? Mluv!

HERMIONA: Já chtěla mlčet, pane, dokud vy

jej ku přísaze nepřimějete,

že nezůstane. Příliš chladně, pane,

naň útočíte. Rcete, jak jste jist,

že v Čechách vše je dobře; zpráva ta

že došla včera; řekněte mu to

a v střehu nejlepším jest poražen.

LEONTES: Aj tak, Hermiono.

HERMIONA: Když řekne vám,