20

by nevydaly zdárné potomstvo.

LEONTES: Již dost; nic dál! – Vy čicháte tu věc

tak chladně jako chřípě mrtvoly;

však já to vidím, cítím, jako vy (chopí se ruky Antigonovy) teď cítíte zde to; a vidíte

i nástroje, jež vzbuzují ten cit.

ANTIGONUS: Když tomu tak, nám hrobu netřeba,

kde pochovali bychom počestnost;

neb zrnka není jí, by zlahodila

ten širý povrch země blátivé.

LEONTES: Jak! Nemám víry?

PRVNÍ ŠLECHTIC: Chtěl bych, pane, spíš,

abyste vy jí neměl nežli já

v té příčině; a víc bych těšil se

mít osvědčenu její počestnost

než vaše podezření, ať již pak

jste pro ně hanou stíhán jakkoliv.

LEONTES: Nač třeba nám se smlouvat o tom s vámi

a raděj mocí hnutí vlastního

se neříditi? Naše důstojnost

se vaší rady nedovolává;

jen přirozená naše dobrota

vám sdílí to; a jste-li tupí tak

neb obratně se jimi děláte,

buď nemohouce, nebo nechtíce

jak my okoušet pravdy, – vězte to,

že rady vaší nepotřebujem:

věc, ztráta, zisk a pořízení o tom,

vše plným právem náleží jen nám.

ANTIGONUS: Tož přál bych si, můj králi, byste byl

jen v tiché mysli své to uvážil

a nepovídal o tom nikomu.

LEONTES: Jak bylo by to možno? Ty jsi buď

již věkem otupěl, aneb jsi bláznem

byl od narození. – Camillův útěk,

a k tomu jejich spolná důvěrnost,

tak hmatná, jak jen mohla domněnka

kdy dotknout se jí – neboť zřejmost jen

jí scházela a k dosvědčení nic

než pohled na ni, any ostatní

vše okolnosti hlásaly ten čin –,

mne nutí k těmto krokům. – Přece však

pro větší jistotu – neb u věci

tak převážné by bylo žalostno

být unáhleným – kvapem poselství

jsme vypravili do posvátných Delf

k Apollinovu chrámu: Dionta

s Kleomenem, jichž plná spolehlivost

je známa vám. Ti od orakula

vše přinesou; a jeho božská rada

mne zadrží neb ostruhou mi bude.

Zda učinil jsem dobře?