před tímto starcem, který, jak se zdá,
též někdy miloval! – (K Perditě.) Tvou ruku beru,
tu ruku jako pírko holubí,
tak jemnou a tak bělostnou jak ono
neb Ethiopův zub či drobný sníh,
jenž dvakrát severákem přesypán.
POLIXENES: Co dále? – Hle, jak pěkně umývá
ten mladý pastýř ruku, která dřív
již byla krásná! – Do rozpaků jsem
vás přivedl; – leč pokračujte jen
v svém vyznání; – co slibujete dál?
FLORIZEL: Jen poslyšte a za svědka mi buďte.
POLIXENES: A zde můj soused též?
FLORIZEL: I on, a víc
než on a lidé, země, nebe, vše:
že kdybych korunovaným byl mocnářem,
tím největším, a hoden též jím být,
že kdybych nejkrásnějším junem byl,
jenž oči okouzlil, měl vědomostí
a síly víc, než kdy jich člověk měl,
nic bych jich nevážil bez její lásky;
vše jí bych věnoval, vše posvětil
jen službě její aneb všechny zatratil
k jich zmaru vlastnímu.
POLIXENES: Toť velká oběť.
CAMILLO: O velké lásce svědčí to.
PASTÝŘ: Má dcero,
ty rovněž o něm totéž povídáš?
PERDITA: Tak dobře mluvit neumím; ba nic
tak dobře; ano ani lépe nechci.
Dle vzoru svojich vlastních myšlének
si vystřihuji ryzost citů jeho.
PASTÝŘ: Nuž, podejte si ruce, smlouva platí!
A vy, neznámí přátelé, jste svědky:
svou dceř mu dávám, s ní pak za věno,
co jeho podílu se vyrovná.
FLORIZEL: Ó, to můž být jen vaší dcery ctnost.
Až někdo zemře, více budu mít,
než ve snách se vám zdálo; teprv potom
se podivte; však nyní spojte nás
před těmi svědky.
PASTÝŘ: Podejte mi ruku;
ty, dcero, také.
POLIXENES: Zvolna prosím, hochu;
zdaž máte otce?
FLORIZEL: Mám; nač tady on?
POLIXENES: A ví on o tom?
FLORIZEL: Neví, ani nezví.
POLIXENES: Při sňatku synově, jak zdá se mi,