Hermiono, jak miluješ nás, dokaž
teď pohoštěním bratra našeho;
co draho na Sicílii, ti levné buď;
jeť po tobě a tomto všudybylu
on mého srdce dědic nejbližší.
HERMIONA: Jsme v zahradě, když bude libo vám
nás hledat; nepřijdete za námi?
LEONTES: Jen čiňte podle vlastní libosti,
já najdu vás, jen když jste pod nebem.
(Stranou.) Teď lovím, ač mne nepozorujete,
jak házím udici. – Jen dál, jen dál!
Jak zvedá k němu ústa, zobáček!
A nestoudností ženy zbrojí se,
jež zaslepeného má manžela!
(Odejdou Polixenes a Hermiona s družinou.)
Jsou pryč! A na coul ztlouští, po kolena,
až přes hlavu a uši rohat jsem!
Jdi, hochu, hraj si, hraj; tvá matka hraje,
a hraju také já; však úlohu
tak potupnou, že konec usyčí
mne do hrobu a křik a pohrdání
mi budou zvonit hranu. Hochu, jdi
a hraj si, hraj. – Dřív, neklamu-li se,
též byli podváděni mužové;
a mnohý jest, jenž v tento okamžik,
teď, právě co to mluvím, ženu svou
si drží za ruku a nemá zdání,
že co byl pryč, kdos vytáh stavidla
a jeho rybník soused vylovil,
pan soused Smíšek. – V tom je útěcha,
že také jiní muži mají vrátka,
a vrátka ta že proti jejich vůli
jim byla otevřena jako má.
Ba, kdyby všichni zoufati si chtěli,
kdož mají věrolomné manželky,
desátý člověk by se oběsil.
A léku na to není žádného;
toť kuplířská jest planeta, jež řádí,
kde panuje, a mocná od východu
i od západu, severu i jihu,
to věřte mi. Abych to zkrátka řek,
chtíč nemá závor, pamatujte si;
on pustí nepřítele sem i tam,
i voj i zbroj. – Nás na tisíce má
tu chorobu a necítíme ji.
Co, hochu, co?
MAMILLIUS: Jsem prý vám podoben,
jak říkají.
LEONTES: V tom trochu útěchy.
Ty zde, Camillio?
CAMILLO: Ano, dobrý pane.
LEONTES: Hraj si, Mamillie; tys řádný hoch.