9

(Odejde Mamillius.)

Camillo, onen velkomocný pán

chce tady ještě zůstat.

CAMILLO: Práce dost

vám dalo to, než jeho kotva chytla;

když vy jste vrhal ji, vždy naprázdno

se vracela.

LEONTES: Tys pozoroval to?

CAMILLO: Na vaše prosby nechtěl zůstati,

svou práci doma čině pilnější.

LEONTES: Tys všim si toho? (Stranou.) Ano, již mne mají a šeptají a šuškají si: „Hle,

král sicilský je taký – a tak dále.“

Ba že to došlo se mnou daleko,

když poslední jsem, jenž to postřehl.

Jak přišlo to, Camillo, že tu zůstal?

CAMILLO: Na prosbu naší dobré královny.

LEONTES: Na prosbu královny, to buďsi; „dobré“

by mělo patřit k tomu; v tom to jest,

že nepatří! – Zdaž bylo chápáno

to jinou bystrou hlavou kromě tvé?

Tvůj vtip jest jímavý a vsákne víc

než všední hlupci; pozorovaly to

jen mysle jemnější? – Jen někteří

z hlav kromobyčejných? – A prostší lid

je snad v té věci slep? – To pověz mi.

CAMILLO: V té věci, pane, většina přec ví,

že český král tu ještě pobude.

LEONTES: Ha!

CAMILLO: Že tu ještě pobude.

LEONTES: Však proč?

CAMILLO: By Vaší Výsosti byl po vůli

a prosbám naší milostivé kněžny.

LEONTES: Byl po vůli! – A prosbám vaší kněžny!

Byl po vůli! – Buď na tom dost. – Camillo,

já svěřoval ti vše, co mému srdci

kdy bylo nejbližší, i osobní

svá tajemství; a tys vždy jako kněz

mou duši očistil; já od tebe

jsem chodil polepšen, tvůj kajícník; –

však my se klamali v tvé poctivosti,

v tom klamali, co jenom zdánlivo.

CAMILLO: Můj králi, toho nedopouštěj Bůh!

LEONTES: Bych trval na svém: nejsi poctivým;

neb jestliže tím směrem chýlíš se,

jsi zbabělec, jenž přijde odzadu

a poctivosti šlachu přetíná,

by nemohla se řádně dáti v běh;

neb za sluhu být musíš pokládán,

jenž, zasvěcen v mou plnou důvěru,