tak třásti se, jak leží na kolenou,
zem líbají a zaklínají se
při každém slově, které promluví.
Král český jen si uši ucpává
a smrtěmi jim hrozí ve smrti.
PERDITA: Ó, nešťastný můj otec! – Nebesa
nás špehy hlídají a nechtějí
náš sňatek dopustit.
LEONTES: Jste oddáni?
FLORIZEL: To nejsme, pane, a snad nebudem,
spíš hvězdy zulíbají údolí;
tak právě vzdálen jest rod vznešený
od nevznešeného.
LEONTES: Jest královská
to dcera, princi?
FLORIZEL: Tak, až bude kdys
mou manželkou.
LEONTES: To „kdys“, jak povídá
mi chvat vašeho otce dobrého,
as dlouho nebude. – Jsem zarmoucen,
ba, velmi zarmoucen, že jeho lásky
tak jste se oddálil, k níž poutala
vás povinnost; a právě tak mi líto,
že ta, již volil jste, tak bohata
svým stavem není jako sličností,
by mohla právem vaší chotí být.
FLORIZEL: Buď dobré mysli, drahá; ačkoliv
nás Štěstěna jak zjevný nepřítel
teď otcem stíhá, přece moci nemá
ni o vlas naši lásku změniti.
ó prosím, pane, rozpomeňte se
těch dob, kdy ještě času málo tak
jste dluhoval, jak teď mu dlužen já,
a pro ty svoje city tehdejší
mi buďte přímluvčím. Na vaši prosbu
můj otec vzácné věci povolí,
jak byla by to pouhá maličkost.
LEONTES: Když tak, o vaši vzácnou družku bych
jej poprosil, již za maličkost má.
PAULINA: Ó pane, příliš mnoho mladosti
vám hledí z očí: vaše královna
o jeden měsíc dřív, než skonala,
víc hodna byla takých pohledů
než to, nač nyní tak se díváte.
LEONTES: Já myslil na ni i v tom pohledu.
(K Florizelovi.)
Leč abych k vaší prosbě vrátil se:
jdu k otci vašemu, a jestli čest
vám vaše touhy neporušily,
jsem váš i jejich. S tímto posláním
jdu k němu teď; vy následujte mne
a buďte svědkem, čeho docílím.