57

My z něho nástroj učiníme si

a neopomeneme ničeho,

co může nám být vhod.

AUTOLYKUS: Jestliže mne přeslechli, pak visím.

CAMILLO: Slyš, milý brachu! – Co se tak třeseš? Neboj se, muži, zde ti nikdo neublíží.

AUTOLYKUS: Jsem chudý člověk, pane.

CAMILLO: I buď si tak; to ti zde nikdo neukradne; ale zevnějšek své chudoby musíš nám dáti výměnou. Svlékni se, hned – věz, že je to nutné – a vyměň si šaty s tímto pánem. Ačkoliv co do ceny on při tom hůře pochodí, tu máš ještě něco nádavkem.

AUTOLYKUS: Jsem chudý člověk, pane. (Stranou.) Však vás dobře znám.

CAMILLO: Nu, dělej, prosím tě; hle, ten pán jest již napolo svlečen.

AUTOLYKUS: Myslíte to doopravdy, pane? (Stranou.) Větřím tu čertovinu.

FLORIZEL: Rychle, prosím tě.

AUTOLYKUS: Je pravda, závdavek mám; ale s dobrým svědomím nemohu ho vzít.

CAMILLO: Rozpínej se, rozpínej!

(Florizel a Autolykus vymění si šaty.)

Má šťastná paní, – kéž to slovo mé

se vyplní! – vy jíti musíte

kams do úkrytu; svého milence

tam klobouk vzít a do čela ho stáhnout,

tvář zahalit a přestrojiti se

a jak jen možno pozjinačiti

svou podobu, abyste nepoznána

– neb obávám se očí slídivých –

se na palubu lodi dostala.

PERDITA: Hra, jak to vidím již, je taková,

že úkol svůj v ní musím převzíti.

CAMILLO: Již není pomoci.

(K Florizelovi a Autolykovi.)

Jste hotovi?

FLORIZEL: Teď kdybych otce potkal, synem svým

by nezval mne.

CAMILLO: Ne, klobouk nevezmete.

(Dá klobouk Perditě.)

Již pojďte, slečno. – Sbohem, brachu!

AUTOLYKUS: Sbohem!

FLORIZEL: Ó Perdito, nač zapomněli jsme!

Jen slůvko, prosím tě.

(Rozmlouvají spolu.)

CAMILLO (stranou): Teď především

jdu králi povědít, že uprchli

a kam se obrátili. Doufám tak,

že přemluvím ho, aby stíhal je;

a s ním zas uvidím Sicilii,

již opět spatřit jako žena toužím.

FLORIZEL: O kéž nám štěstí bylo příznivo!

A teď, Camillo, jdeme ku břehu.