Též přímo není největší tvůj hřích,
že smrtí sešel mladý králevic,
jenž ve svém čestném smýšlení, ba příliš
až velkodušném na tak něžný věk,
se srdcem pukajícím pochopil,
jak surový a pošetilý otec
mu ušlechtilou matku hanobí.
Ne to, ne to ti kladu za zločin:
však poslední. – Ó, slyšte, pánové,
až vyslovím to, běda! vzkřiknete,
neb královna, ó, naše královna,
ten nejspanilejší tvor na světě
a nejmilovanější, mrtva jest!
A pomsta za to nezhroutila jej.
PRVNÍ ŠLECHTIC: Ó, toho nedopusťte, nebesa!
PAULINA: Já dím, že mrtva jest, a přísahám.
A nestačí-li slovo, přísaha,
jen jděte sami, podívejte se;
a můžete-li barvu navrátit
na její rty a jejím očím lesk,
chci jako bohům svým vám sloužiti.
Však ty, ó tyrane, těch věcí nežel;
jsouť příliš těžké, než aby tvůj bol,
ať jakýkoliv, odvalit je moh.
A kdyby tisíc kolen klečelo
nahých a v postu deset tisíc let
na holé skalině a v stálé zimě
a věčné bouři, bohy nepohnou,
by shlédli na tebe.
LEONTES: Jen dál, jen dál;
ať řekneš cokoli, vše málo jest;
já zasloužil, by všechny jazyky
se vymluvily ke mně hořkostí.
PRVNÍ ŠLECHTIC: Nic dál; ať tak či jinak tomu jest,
vy chybila jste smělostí své řeči.
PAULINA: Mně toho líto; každé chyby mé,
když poznám ji, mi upřímně je žel.
Ach, příliš mnoho ženské prchlosti
jsem projevila; hle, on dojat jest
až v hloubi svého srdce. V tom, co pryč,
když nelze pomoci, žal marný jest.
Má řeč vás nermuť, spíše, prosím vás,
mne dejte potrestat, že vzpomněla jsem
vám na to, nač jste zapomenout měl.
Můj dobrý králi, pane, mocnáři,
již unáhlené ženě promiňte.
Má láska ku královně… – Blázním zas;
ne, nebudu již o ní mluviti
ni o těch vašich dětech; nevzpomenu
též na vlastního svého manžela,
jenž také ztracen; mějte strpení
a já už ani slovem nehlesnu.
LEONTES: Tys dobře mluvila, kdyžs pravdu řekla;