43

než věrnost má.

PERDITA: Však, pane, vaše vůle

být nemůž trvalá, když opře se jí

– jak věru musí – mocnost králova;

z dvou nutností pak jedna promluví:

buď obětován bude záměr váš,

neb život můj.

FLORIZEL: Má drahá Perdito,

tak tísnivými domněnkami prosím

si nekal slavnostní to veselí.

Má duše spanilá, buď budu tvým,

neb otcův nebudu; vždyť nemohu

sám sobě náležet a komukoliv

být něčím, jestli tvým se nestanu.

V tom nad vše pevným jsem, i kdyby osud

řek „ne“. – Buď veselá, můj miloušku,

a zapuď všechny také myšlénky

tím, co tu kolem sebe uvidíš.

Hned hosté přijdou; líčka pozvedni,

jak byl by dnes den sňatku našeho,

jejž jsme si přísahali v budoucnu.

PERDITA: Ó, Štěstěna vám budiž příznivá!

FLORIZEL: Hle, hosté přicházejí; bujaře

je uvítej; a budme veselí,

až ruměncem nám tváře zahoří.

(Vystoupí PASTÝŘ, PASÁK, MOPSA, DORKA a JINÍ. S nimi POLIXENES a CAMILLO přestrojeni.) PASTÝŘ: Fi, dcerko, když má stará nebožka

tu ještě byla, dbala kuchyně

v ten den, i sklepa, spíže; byla paní

i služkou; všechny hosty vítala,

všem posloužila; svoji písničku

si zanotila; zatančila si

svůj taneček; teď zde, teď nahoře,

zas byla u štola, teď uprostřed;

a přes ramena klonila se tomu

i onomu; tvář jako ve výhni

i od práce i toho, čím žár hasí; –

neb s každým krapítek si připila.

Tys ostýchavá, jak bys byla host,

ne hospodyně při té slavnosti.

Přec prosím neznámé ty přátely

k nám uvítej, neb tak se učiní

z nich lepší přátelé a známější.

Pojď, uhas to své pýření a buď,

co tady jsi, těch radovánek paní.

Pojď, k stříži vítej nás, by stáda tvá

dál prospívala.

PERDITA (k Polixetiovi): Pane, vítejte;

jest vůle mého otce, abych byla

dnes hostitelkou. (Ke Camillovi.) Buďte vítán, pane.

Sem, Dorko, podej mi ty květiny. –

Ctní pánové, zde pro vás rozmarýna

a routa; ony uchovají si