18

neb utrhačství sžehne samu ctnost.

To ramen krčení, ta „hm“ a „ha“,

když řeknete „je sličná“, vpadne vám,

než říci můžete „je počestná“;

však budiž vědomo, tož od něho,

jenž nejvíc proč má toho želeti:

Jest cizoložnice!

HERMIONA: To kdyby padouch

řek nějaký, a padouch nejzvrhlejší

na širém světě, tím by padouchem

byl ještě víc; však vy, můj manželi,

se pouze mýlíte.

LEONTES: Vy, milostpaní,

jste zmýlila se, majíc Polixena

za Leonta. Ó tvore, jehož nechci

zvát jménem těch, jež činí jako ty,

by divošství, si berouc příklad ze mne,

o stavech všech té řeči neužilo

a nezanedbávalo rozdílů

slušného mravu mezi knížetem

a žebrákem; – co řekl, řekl jsem:

jest cizoložnice; já řekl s kým;

ba víc: je zrádkyně. Camillo s ní

je ve spolku a ví, zač ona sama

by styděti se měla, vědouc to

jen se svým nejpodlejším soudruhem:

že pelešnice jest a mrzká tak

jak ty, jimž chátra nejhůř přezdívá.

Tak jest; a jejich útěk byl jí znám.

HERMIONA: Ne, při svém žití, z toho všeho nic

jsem nevěděla! – Jak vám bude žel,

až přijde vám zas chvíle jasnější,

že před světem jste tak mne potupil!

Můj dobrý pane, sotva bude možno

vám potom napravit, čím křivdil jste mi,

když řeknete, že byl jste na omylu.

LEONTES: Ne, mýlím-li se v oněch základech,

z nichž buduji, zem není velká dost,

by na ní školák vlčka roztočil.

Již pryč s ní, do vězení! Ten, kdo chce

se za ni přimlouvat, je zdaleka

s ní vinen též, již tím, že promluvil.

HERMIONA: Zlá jakás vládne planeta a musím

být trpělivá, až zas na nebi

se příznivější hvězda objeví.

Mně, dobří páni, není do pláče

tak hned, jak bývá mému pohlaví;

a nedostatkem této marné rosy

snad vaše soustrast vyprahne; však zde

mi kotví čestný žal a hoří tak,

že slzy uhasit jej nemohou.

Vás všechny, páni, prosím, suďte mne

s tou vlídnou myslí, jak jen poučí

vás vaše dobrota. – A tak se děj,