72

ji probudí. – Hraj hudba!

(Hudba.)

Přišel čas;

již sestup; nebuď kámen víc; pojď blíž

a naplň žasem všechny přítomné!

Pojď, zasypu tvou hrobku; pohni se;

aj, sejdi; smrti odkaž strnulost,

od níž tě milý život vykoupil!

Hle, hýbe se.

(Hermiona sestoupí.)

Jen se jí neděste;

co činí, svaté jest, jak slyšíte,

že zaříkání mé jest pobožné;

pryč od ní necouvejte, dokavad

vám znovu neumře; sic podvakrát

ji zabíjíte. – Ruku dejte jí;

když byla mladá, vy jste ženich byl;

má v stáří ona dvořiti se vám?

LEONTES: Ó, teplá jest! – Když kouzelnictví v tom,

pak uměním jest dovoleným tak

jak jídlo.

POLIXENES: Objímá jej.

CAMILLO: Na šíji

mu visí; to když patří k životu,

ať také promluví.

POLIXENES: Ať zvěstuje,

kde žila neb jak z mrtvých povstala.

PAULINA: Jen říci to, že žije, bylo by

vám k smíchu jako stará pohádka;

leč vy to vidíte, že živa jest,

ač dosud nemluví. Mžik sečkejte.

Vy, sličná paní, buďte prostřednicí;

nuž klekněte a proste matku svou

o požehnání. – Dobrá kněžno má,

hle, naše Perdita jest nalezena.

HERMIONA: ó bohové, teď dolů shledněte

a vylejte z posvátných osudí

vše milosti své na hlavu mé dcery!

ó, pověz mi, ty moje nejdražší,

kdes byla zachráněna – kde jsi žila?

A jak jsi našla svého otce dvůr?

Neb uslyšíš, jak, vědouc od Pauliny,

že orakulum dává naději

tě spatřit živu, vytrvala jsem,

bych konce vyčkala.

PAULINA: Dost času na to;

sic také druzí potom budou chtít

vám radost rušit vypravováním.

Již spolu pojďte všichni, kteří jste

tak šťastně vyhráli, a jásot váš

všem ostatním buď také za podíl.

Já, stará hrdlíce, se přitulím