PRVNÍ ŠLECHTIC: Já potkal je za hájem borovým;
tak neviděl jsem nikdy lidi chvátat;
až k jejich lodím stíhal je můj zrak.
LEONTES: Mám štěstí, že můj soud tak spravedliv,
mé domnění tak správné. Ach, kéž méně
bych věděl! Jaká kletba, šťasten být
tím způsobem! – V poháru potopen
můž pavouk být, a člověk může píti
a odejít a jedu necítit;
neb ve svém vědomí byl neotráven:
když ale někdo mu jen ukáže
ten hnusný příměsek a jak jen zví,
co vypil to, tu div, že hrdlo, boky
se neztrhají prudkým zvracením.
Já pil a pavouka jsem uviděl;
Camillo byl mu pomocníkem v tom,
byl kuplíř. Proti mému životu
a koruně se strojí úklady;
vše pravdou jest, co bylo tušením.
Ten licoměrný padouch, jehož jsem
si najal já, byl dříve najat jím:
on prozradil můj úmysl; a teď
mne mají za blázna; jak loutka jsem,
s níž hrají si, jak libo. Jak to přišlo,
že brány jim tak snadno otevřeny?
PRVNÍ ŠLECHTIC: Měl k tomu plnou moc a často již
jí takto použil na rozkaz váš.
LEONTES: To vím až příliš dobře. – Toho chlapce
mi dejte sem. (K Hermioně.)
Žes ty ho nekojila,
jsem z duše rád; ač známky některé
má po mně, přec až tuze mnoho krve
máš v jeho žilách ty.
HERMIONA: Co je to? Žert?
LEONTES: Odveďte chlapce; nesmí u ní zůstat;
pryč s ním! – Ať ona s tím si pohraje,
co chová pod srdcem. Polixenes
ti takto požehnal.
HERMIONA: Já pravím, ne;
a přísahati chci, že věříte,
co dím, ač k odporu se kloníte.
LEONTES: Vy, pánové, se na ni podívejte
a dobře si jí všimněte; ba že
se bude chtít vám říci „sličná paní“;
leč spravedlivost vašich srdcí hned
pak dodá k tomu: „Ale bohužel,
že není poctivá a počestná.“
Jen velebte ji pro ten vnější vzhled,
jenž věru hoden řeči honosné,
a hned vám přijde ramen krčení
a „hm“ a „ha“, ta drobná znaménka,
jež utrhačství rádo vpaluje,
– ó, mýlím se, – jichž vlídnost užívá;