a vosí žihadla? Bych potupil
krev svého syna kněžice, jenž myslím
jest můj a jejž jak svého miluji,
bez vážných příčin? Učinil bych to?
Moh člověk by tak zbloudit?
CAMILLO: Musím, pane,
vám uvěřit a věřím; odstraním
vám proto krále českého; však jen,
až bude odklizen, když Vaše Milost
zas pojme za svou královnu jak dřív,
již kvůli synu vašemu, a tím
když spoutá utrhačné jazyky
u různých dvorů těch a království,
kde znají vás a jichž jste spojencem.
LEONTES: Tak radíš mi, jak sám jsem vytknul již
si dráhu svou; čest její neposkvrním,
ne, ne.
CAMILLO: Můj pane, tedy jděte jen
a s tváří jasnou, jak jen přátelství
ji mívá o slavnostech, přistupte
ku králi českému i královně.
Jsem jeho číšník; jestli zdravého
se doušku dostane mu ode mne,
již za svého mne sluhu nemějte.
LEONTES:Toť vše; ty učiň to a polovici
máš mého srdce; neučiníš-li,
své vlastní půlíš.
CAMILLO: Učiním to, pane.
LEONTES: Chci přátelským se zdát, jak radils mi. (Odejde.) CAMILLO: Ó přenešťastná kněžno! – Co však já
si počít mám? Dobrého Polixena
být musím travičem; a proto jen,
že svého pána mám být poslušen,
jenž, v odboji sám proti sobě, chce,
by všichni byli tak, kdož jeho jsou.
Když učiním to, budu povýšen.
I kdybych věděl o tisících těch,
kdož zavraždili pomazané krále
a potom kvetli, nespáchal bych to;
leč kov ni kámen ani pergamen
ni jediného z takých neznají,
a protož sama podlost vzepři se.
Dvůr musím opustit; ať spáchám to
či ne, toť jisto: zlomí mi to vaz.
Ó šťastná hvězdo, teď mi zavládni!
Hle, český král.
(Vystoupí POLIXENES.)
POLIXENES: Toť podivné; mně zdá se,
že přízeň mi zde chřadnout počíná.
Nic nemluvit! – Camillo, dobrý den.
CAMILLO: Bůh zachovej vás, pane královský!