31

by na mé dítky přešlo ode mne;

a pouze proto tady hájím ji.

Ať, pane, vaše vlastní svědomí

mně dosvědčí, než dlel Polixenes

u dvora vašeho, jak byla jsem

ve vaší milosti a býti tak

si zasluhovala; co však tu byl,

čím nedovoleně jsem šla mu vstříc,

bych vydala se zdání tomuto?

Když o písmenu meze počestnosti

jsem překročila, skutkem nebo vůlí

se kloníc tímto směrem, srdce všech,

kdož poslouchají mne, ať zkamení

a nejbližší má krev ať vzkřikne „hanba!“

nad hrobem mým.

LEONTES: Já nikdy neslyšel,

že smělá hříšnost s menší drzostí

by byla zapírala činy své,

než s jakou páchala je.

HERMIONA: Pravda dost;

však na mne výrok ten se nehodí.

LEONTES: Vy nechcete se k tomu přiznati.

HERMIONA: Víc, nežli moje z toho všeho jest,

co jménem viny ke mně přichází,

svým uznat nemohu. – Polixena,

s nímž nařknuta jsem byla, přiznám se,

že milovala jsem, jak v poctivosti

byl toho zasloužil, tím druhem lásky,

jenž sluší také ženě jako já;

ba láskou právě tou, a jinou ne,

než sám jste velel; čehož nedbajíc,

bych byla tuším nevděk jevila

a neposlušnost k vám i k příteli,

v němž od těch dob, co byla schopna řeči,

od dětských let, se láska hlásila,

že celá vaše jest. – A spiknutí?

Mně neznámo, jak chutná, třeba teď

se k okoušení podávalo mi;

mně známo jenom to, že byl Camillo

muž poctivý; a proč dvůr opustil,

ni bozi nevědí, když známo jim

ne více nežli mně.

LEONTES: Vy věděla jste

jeho útěku, jak víte to,

co když tu nebyl, spáchati jste chtěla.

HERMIONA: Té vaší řeči, pane, nerozumím;

můj život vydán za terč vašim snům,

skládám jej.

LEONTES: Tvé skutky jsou mé sny;

tys měla hříšný plod s Polixenem

a mně se o tom ve snách nezdálo.

Jak bylas prázdna studu – jak už jsou

ty všechny družky tvého řemesla –,