jen prosím jdi. (Odejde žalářník.)
Ó, je to klopoty,
kde není skvrny, skvrnu udělat!
Toť přesahuje práci barvířskou.
(Vrátí se ŽALÁŘNÍK s EMILIÍ.)
Má milá paní, jak se daří kněžně?
EMILIE: Tak, jak jen někdo, jenž tak vznesen jest
a opuštěn, můž pohromadě být:
při uděšení svém a zármutku,
jež nikdy nestihly tak útlou ženu
tak těžce, slehla trochu před časem.
PAULINA: Hoch?
EMILIE: Dcerka; děcko jako křepelka,
a hezounké a plné živobytí.
Co může jen, se královna s ním těší
a říká: „Ubohý můj zajatečku,
jsem bez viny jak ty.“
PAULINA: To přísahám.
Ať vezme ďas ty pološílené
a nebezpečné kousky královy!
To musí se mu říct a také řekne;
ten úkol nejlíp ženě přísluší,
a já to zkusím. Ukáže-li se,
že medových jsem úst, ať jazyk v nich
mi oprýská a nikdy není již
mi řežavého hněvu polnicí.
Emilie, jdi prosím vyřídit
mou nejvěrnější úctu královně;
a chce-li mi své malé děcko svěřit,
s ním půjdu před krále a budu jí
tam obhájcem, co hlas mi dostačí.
My nevíme, jak může obměkčit
jej pohled na to dítě. Často tam
jest přesvědčivá čistá nevinnost
svým mlčením, kde řeč je bezmocná.
EMILIE: Má vzácná paní, vaše dobrota
a čestná vůle jsou tak patrny,
že odvážné to vaše podniknutí
se nemůž minout s dobrým výsledkem.
Na širém světě paní nežije
tak schopné této velké úlohy.
Jen račte vstoupit vedle do pokoje
a šlechetnou tu vaši nabídku
hned sdělím královně, jež právě dnes
též přemýšlela o tom záměru,
však některého z velkých dvořanů
si netroufala o to požádat,
by její prosbu neodepřel jí.
PAULINA: Rci jí, Emilie, že jazyka
tak užiju, jak mi jej Pánbůh dal;
a půjde-li jen z něho mrštně vtip
jak z prsou smělost, není pochyby,