POLIXENES: Co nového zde máte u dvora?
CAMILLO: Nic zvláštního, můj pane.
POLIXENES: Král se tváří,
jak byl by ztratil kterous državu
a kraj, jejž miloval jak sebe sám.
Teď právě jsem ho potkal, obvykle
jej pozdraviv; leč on v směr opačný
zrak odvrací a s velkou pohrdou
ret odhrnuje, kvapí ode mne…
a tak mne nechává, bych přemýšlel,
co děje se, že jeho chování
se mění tak.
CAMILLO: To vědět, pane můj,
si netroufám.
POLIXENES: Jak, netroufáte si!
Vy víte to a netroufáte si?
Nuž, svěřte se mi: je to asi to;
vždyť s tím, co víte, sobě samému
se svěřujete a tu nelze říci,
že netroufáte si. – Dobrý Camillo,
tvář vaše změněná mi zrcadlem,
jež změněnu mi ukazuje mou;
jsemť asi účasten té proměny,
když vidím se tak od ní zjinačen.
CAMILLO: Nás neduh nějaký tu přivádí
do zlého rozmaru; však jmenovat
tu nemoc nemohu; a pošla od vás,
ač sám jste zdráv.
POLIXENES: Jak, pošla ode mne?
Přec nemám oči baziliškovy? –
Já díval jsem se na tisíce těch,
jimž pohled můj jen štěstí přinášel
tím víc, však nikoho z nich nezabil.
Camillo, jako že jste šlechticem
a moudrý učením – což neméně
nám ozdobuje naše šlechtictví
než našich předků jména vznešená,
v jichž posloupnosti urozeni jsme –,
cos víte-li, co mému vědění
by sděleno být mělo, prosím vás,
již v jako nevědomé tajnosti
to neskrývejte.
CAMILLO: Nesmím odpovědít.
POLIXENES: Že neduh, který pošel ode mne,
ač já jsem zdráv? – Mít musím odpověď.
Camillo, slyšíš? Zapřísahám tě
při každé mužné vlastnosti, již čest
uznává za svou – a ta prosba má
nejmenším není, k cti co přísluší –,
bys řek, co myslíš, jaká pohroma
se plíží ke mně, jak je daleko
či blízko; jak ji možno předejít,