PERDITA: Ó žel!
To byste vyhubnul, že lednový
by vítr skrz a skrz vás profouknul!
A teď, můj nejkrásnější příteli,
bych míti chtěla jarní květiny,
jež vaší denní době přísluší;
a tvé, i tvé, jimž na panenských větvích
až dosud pučí dívčí nevinnost.
Ó teď, Proserpino, těch květů mít,
jež ulekána z vozu Plutova
jsi upustila: sněženky, jež přijdou,
než vlaštovka se odvažuje k nám,
a zajmou krásou vichry březnové;
a temné fialky, však líbeznější
než víčka pod obočím Junony
a Cytherein dech; a bledule,
jež nesnoubeny mrou, než v jeho síle
jim spatřit možno Foeba skvoucího;
– tak dívky stonávají přečasto; –
a smělé petrklíče, zlatohlávky,
všech druhů lilie, k nimž kosatec
se přidružuje! Ó, těch postrádám,
bych mohla věnců z nich vám naviti
a svého líbezného přítele
tak zcela, zcela jimi obsypat.
FLORIZEL: Jak – jako zemřelého?
PERDITA: Nikoliv;
jak záhon, na němž láska uléhá
a hraje si; ne jako zemřelého,
a jestli, tedy aby pohřben byl,
však ještě za živa v mé náruči.
Nuž, vezměte ty svoje květiny;
mně zdá se, že tu hraju, jako jsem
to o letnicích někdy vídala
v hrách pastýřských; ten oděv dojista
i moji celou mysl zjinačil.
FLORIZEL: Co činíš, jenom zušlechťuje to,
cos povždy činila. Když mluvíš, drahá,
já chtěl bych, bys tak věčně mluvila;
když zpíváš, chtěl bych, abys kupovala
i prodávala tak, bys almužny
tak udílela, tak se modlila,
a cokoliv ať řídíš v domě svém,
bys též to zpívala. Když tančíš, chtěl bych,
bys vlnou mořskou byla, jiného
co živa nečiníc, a splývala
vždy tak, vždy tak, jen k tomu stvořena.
Tvé všechno počínání, v každém hnutí
tak vzácné, korunuje nynější
tvé kroky tak, že vše jest královské.
PERDITA: Ó Dorikle, až příliš veliká
jest vaše chvála; kdyby vaše mládí
a věrná krev, jež naskrz prosvítá
tak líbezně, mi zřejmě nesvědčily,