17

PRVNÍ ŠLECHTIC: Já potkal je za hájem borovým;

tak neviděl jsem nikdy lidi chvátat;

až k jejich lodím stíhal je můj zrak.

LEONTES: Mám štěstí, že můj soud tak spravedliv,

mé domnění tak správné. Ach, kéž méně

bych věděl! Jaká kletba, šťasten být

tím způsobem! – V poháru potopen

můž pavouk být, a člověk může píti

a odejít a jedu necítit;

neb ve svém vědomí byl neotráven:

když ale někdo mu jen ukáže

ten hnusný příměsek a jak jen zví,

co vypil to, tu div, že hrdlo, boky

se neztrhají prudkým zvracením.

Já pil a pavouka jsem uviděl;

Camillo byl mu pomocníkem v tom,

byl kuplíř. Proti mému životu

a koruně se strojí úklady;

vše pravdou jest, co bylo tušením.

Ten licoměrný padouch, jehož jsem

si najal já, byl dříve najat jím:

on prozradil můj úmysl; a teď

mne mají za blázna; jak loutka jsem,

s níž hrají si, jak libo. Jak to přišlo,

že brány jim tak snadno otevřeny?

PRVNÍ ŠLECHTIC: Měl k tomu plnou moc a často již

jí takto použil na rozkaz váš.

LEONTES: To vím až příliš dobře. – Toho chlapce

mi dejte sem. (K Hermioně.)

Žes ty ho nekojila,

jsem z duše rád; ač známky některé

má po mně, přec až tuze mnoho krve

máš v jeho žilách ty.

HERMIONA: Co je to? Žert?

LEONTES: Odveďte chlapce; nesmí u ní zůstat;

pryč s ním! – Ať ona s tím si pohraje,

co chová pod srdcem. Polixenes

ti takto požehnal.

HERMIONA: Já pravím, ne;

a přísahati chci, že věříte,

co dím, ač k odporu se kloníte.

LEONTES: Vy, pánové, se na ni podívejte

a dobře si jí všimněte; ba že

se bude chtít vám říci „sličná paní“;

leč spravedlivost vašich srdcí hned

pak dodá k tomu: „Ale bohužel,

že není poctivá a počestná.“

Jen velebte ji pro ten vnější vzhled,

jenž věru hoden řeči honosné,

a hned vám přijde ramen krčení

a „hm“ a „ha“, ta drobná znaménka,

jež utrhačství rádo vpaluje,

– ó, mýlím se, – jichž vlídnost užívá;