a mně to milejší než litovánu
být od tebe. K mé mrtvé ženě teď
mne prosím doprovod a k mému synu;
ať oba pojme jeden hrob a na něm
buď příčina jich smrti vypsána
k mé věčné hanbě. Jednou denně chci
tu kapli navštívit, kde spočinou,
a slzy, jež tam vyroním, ať jsou
mi útěchou. A po všechen ten čas,
jejž příroda mi povolí, bych konal
tu tryznu, slibuji, že každý den
ji oslavím. Již pojď a doveď mne
tam k tomu hoři. (Odejdou.)
Scéna třetí
Čechy. – Pustá krajina u moře.
(Vystoupí ANTIGONUS s dítětem a PLAVEC.)
ANTIGONUS: Tys tedy jist, že přistal koráb náš
u české pouště?
PLAVEC: Ano, pane můj;
a bojím se, že v dobu velmi zlou
jsme přirazili; hle, jak obloha
se pomráká a hrozí blízkou bouří.
Mně praví svědomí, že nebesa
se hněvají na naše počínání
a na nás chmouří se.
ANTIGONUS: Jich svatá vůle
se děj! Jdi na palubu, hleď své lodě;
co nevidět tam budu za tebou.
PLAVEC: Jen pospěšte si, co jen můžete,
a příliš daleko se nepouštějte.
Jak zdá se, bude nepohoda zlá;
a mimo to ten kraj jest pověstný,
že dravé šelmy se tu zdržují.
ANTIGONUS: Jdi, přijdu hned.
PLAVEC: Jsem tomu v srdci rád,
že mám tu celou práci odbytu. (Odejde.)
ANTIGONUS: Pojď, ubohé ty robě! – Slýchal jsem,
však nevěřil, že duše zemřelých
zas mohou obcházet. Když tomu tak,
tvá máť dnes v noci se mi zjevila;
tak nikdy sen se nepodobal bdění.
Kdos ke mně přišel, hlavu skláněje
teď k jedné straně a zas na druhou;
já nikdy nespatřil jsem nádoby
tak plné velebného zármutku.
V bělostném rouchu, jako světice
se objevila mi v mé kajutě,
a po třikráte se mi poklonivši,
cos povzlykla jen, chtějíc promluvit;
dva vodotrysky byly její oči.