jež osten ostřejší má nežli meč;
a nechce – jak už mu to kletbou jest,
že nemůže být k tomu donucen –
té domněnce své sáhnout na kořen,
jež prohnilá je tak, jak jen kdy dub
a skála byly zdrávy.
LEONTES: Zlolajná
to ženština, jež zbila svého muže
a teď štve mne! To pouchle není mé;
jest plod Polixenův. Pryč odtud s ním
a s matkou uvrzte je do ohně!
PAULINA: Ne, vaše jest; a tak vám podobna,
že kdybychom starého přísloví
tu užili, až zle se potatila!
Jen hleďte, pánové, ač tisk je drobný,
ten celý obsah složen po otci:
rty, oči, nos, ten přimračený tah,
to jeho čelo, ano i ten důlek,
ty hezké jamky na bradě i tváři,
ten jeho úsměv, pravý odlitek
a tvar i rukou, prstů, nehtů jeho. –
Ó přírodo, ty dobrá bohyně,
jež učinilas vše tak podobno
zde jemu, který tomu život dal,
v tvé moci jest-li také mysl tvořit,
všech užij barev, jenom žlutě ne,
by matka podezření neměla
jak on, že její dítky nepatří
též muži jejímu.
LEONTES: Toť lítice!
A ty, slabochu, měl bys viseti,
že neumíš jí jazyk ukrotit.
ANTIGONUS: Jen dejte všechny muže pověsit,
co na tak pernou práci nestačí,
a sotva jeden poddaný vám zbude.
LEONTES: Dím ještě jednou – pryč s ní!
PAULINA: Nejhorší
a nejzvrhlejší manžel nemůže
víc učiniti.
LEONTES: Dám tě upálit.
PAULINA: To je mi lhostejno; jeť kacíř ten,
kdo oheň rozdělá, ne kdo v něm hoří.
Já nechci nazvati vás tyranem;
však nelidské to k vaší královně
se chování, jež nemá svědectví
krom vašich vlastních vrátkých smyšlének,
mi trochu po tyranství zapáchá
a znectí vás a zhanbí před světem.
LEONTES: Při vaší přísahané věrnosti
již odveďte ji! – Kdybych tyran byl,
kde byl by její život? Vědouc to,
že jsem, tak odvážná by nebyla,