15

a po dvou, po třech z města vyvedu

je porůznými brankami. Já sám

do vašich služeb kladu štěstí své,

jež tímto odkrytím zde zmařeno.

Nic nepochybujte; neb dokládám

se ctí svých rodičů, že pravdu dím;

a budete-li pátrat po důkazech,

já netroufám si déle meškati;

vy sám pak nejste tady bezpečnější

než ten, jenž ústy krále samého

byl odsouzen a jemuž poprava

již přísahána.

POLIXENES: Ano, věřím ti:

já viděl jeho srdce v jeho tváři.

Podej mi ruku, buď mi lodivodem

a místo tvé vždy bude podle mne.

Mé koráby jsou hotovy, můj lid

před dvěma dny již odjezd očekával.

Toť žárlení pro drahou bytost jest,

a jak je vzácnou ona, musí být

i ono velikým; a mohutno

jak jeho osoba být musí prudké;

a když se domnívá tak zneuctěn

být mužem, jenž mu vždy tak blízkým byl,

i jeho pomsta musí hořčí být.

Strach padá na mne stínem; šťastný zdar

buď přítel můj a těchou milostné

té královny, jež účast má v té věci,

však žádné viny v podezření zlém.

Camillo, pojď; jak svého otce budu

tě ctít, když za živa mne odvedeš

z těch míst. Již prchněme.

CAMILLO: V mé moci jest

být pánem klíčů od bran postranních;

jen, Milosti, již račte užíti

té kvapné hodiny. Již, pane, pryč!

(Odejdou.)

JEDNÁNÍ DRUHÉ

Scéna první

Sicilie. – Komnata v paláci Leontově.

(Vystoupí HERMIONA, MAMILLIUS a DVORNÍ DÁMY.)

HERMIONA: Již toho chlapce k sobě vezměte;

on souží mne, že je to k nesnesení.

PRVNÍ DÁMA: Můj vzácný princi, pojďte; budeme

si hráti spolu?

MAMILLIUS: Ne, vás nechci, ne.

PRVNÍ DÁMA: Proč, milý princi?

MAMILLIUS: Vy mne líbáte

tak moc a se mnou hovoříte tak,