6

jsi prohlásila, že mne miluješ;

tenkrát jsi řekla: „Na věky jsem tvá.“

HERMIONA: Toť věru Něha. – Tedy podvakrát

jsem šťastně promluvila; ponejprv

jsem královského chotě získala

a po druhé, byť na mžik, přítele.

(Podává Polixenovi ruku.)

LEONTES (stranou): Jest vroucná, příliš vroucná! V přátelství se tuze pojit značí pojit krev.

Mám chvění srdce; v prsou tančí mi,

ne ale radostí, ne radostí.

Sic taká přívětivost může mít

tvář otevřenou, jakous volnost brát

ze srdečnosti, dobrotivosti

a nitra upřímností plodného

a přitom dárci dobře slušeti;

to připouštím, že smí; však na ruce

si potleskávat, prsty tisknout si

jak oni teď; a usmívati se

tak nacvičeně jako do zrcadla

a potom vzdychat, jako by to byl

zvuk rohů loveckých, když klesne laň, –

ó, taká přívětivost nelíbí se

ni mému srdci, ani mému čelu. –

Mamillie, jsi ty můj hoch?

MAMILLIUS: Ó ano, milý otče.

LEONTES: Kýho šlaka!

Ten kluk je můj! – Co – umrněný nos?

Jest prý to mého pravý odlitek.

Slyš, bohatýrku, musíme být čisti,

a když ne čisti, čistotni; vždyť býk

a jalovice, tele, třeba jsou

i čistokrevní, přec jen zvou se brav.

Jak, stále po dlani mu pohrává?

Nu což, mé skotačivé telátko?

Jsi moje telátko?

MAMILLIUS: Jsem, chcete-li,

můj otče.

LEONTES: Nemáš hlavu krabatou

a moje rohy, abys docela

byl jako já; a přece říkají,

že jsme si podobni jak vejce vejci.

To ženské říkají; – ty řeknou vše;

leč kdyby ženské byly falešny

jak přebarvená látka smuteční,

jak vítr, voda, falešný, jak jen,

by kostky byly, přeje sobě hráč,

jenž nezná hranic mezi mým a tvým,

přec by to byla pravda, řeknou-li,

že tento chlapec mně jest podoben.

Pojď, panošíku, podívej se na mne

tím okem blankytným, můj lotroušku,

můj miláčku, mé robě! – Můž to být,