52

a ke dvoru mne následuj. – Ty robe,

ač hněvem naším stižen, tentokrát

jsi ušel jeho ráně smrtelné.

A ty, mé okouzlení, která jsi

dost hodna pastuchy – ba také snad

i toho zde, jenž kdyby nešlo tu

naši čest, ni tebe hoden není –,

kdys ještě odemkneš-li petlici

té chýše, aby vešel za tebou,

neb sevřeš jeho tělo v náručí,

smrt pro tě vymyslím tak ukrutnou,

žes na ni útlá. (Odejde.)

PERDITA: Teď již po mně veta!

Já příliš polekána nebyla;

neb jednou dvakrát promluvit jsem chtěla

a otevřeně mu to povědít,

že totéž slunce, které svítí mu

na jeho dvůr, též tváře neskrývá

před naší chatrčí, však dívá se

i na ni stejně. – Nepůjdete, princi?

Já říkávala vám, co z toho pojde;

prosím, dbejte na svůj vlastní stav.

A ten můj sen? – Teď, když jsem procitla,

ni o píď dál být nechci královnou,

však budu svoje ovce dojiti

a plakat.

CAMILLO: Otče, jen se vzpamatuj!

Mluv, nežli zemřeš.

PASTÝŘ: Mluvit nemohu

ni myslet; aniž vědět troufám si,

co vím. (K Florizelovi.) Ó pane, muže zničil jste,

jenž čítá třiaosmdesát let

a myslíval, že klidně vyplní

svůj hrob, že zemře na též posteli

co otec můj a klidně spočine

u jeho kostí poctivých; vsak teď

nějaký kat mne v rubáš obleče

a položí mne tam, kde žádný kněz

mi hrstku hlíny na rov nehodí,

ó kletá nešťastnice! Vědělas,

že je to králevic, a odvážně

jsi dala mu svůj slib. Jsem zničen, zničen!

Ó, kdybych umřít moh v tu hodinu,

dost byl bych žil, bych umřel, kdy si přeju. (Odejde.) FLORIZEL: Co tak se na mne díváte? – Jsem truchliv,

leč nepolekán; zdržen od cíle,

však neproměněn; co jsem byl, to jsem;

čím více trhán zpět, tím úsilněj

se vzpírám kupředu a na smečce

se dobrovolně nedám vést.

CAMILLO: Můj princi,

vy znáte svého otce povahu;

v té době k slovu nepřipustí vás,

jež tuším ani nezamýšlíte,