si horší a s ní lépe nakládal,
duch její posvátný by vstoupil zas
do těla jejího a utrýzněn
by objevil se na tom dějišti,
kde nalézáme se my hříšníci,
a zvolal: „Proč mně to?“
PAULINA: To kdyby mohla,
by měla spravedlivou příčinu.
LEONTES: Ba měla by; a zjitřila by mne,
že tu, již pojal jsem, bych zavraždil.
PAULINA: Já bych to udělala! – Kdybych byla
tím bludným duchem, vyzvala bych vás
do jejích očí zadívati se
a říci mi, kde v nich ten kalný bod,
jenž přiměl vás ji za svou vyvolit;
a pak bych vzkřikla, až by uši vám
to protrhlo; a potom řekla jen:
„Mých pamatuj!“
LEONTES: To byly hvězdy, hvězdy;
vše jiné oči mrtvé uhle jsou!
Ó, ženy neboj se; ne, ne, Paulino,
já nechci žádné ženy.
PAULINA: Chcete-li
mi přísahat, že nikdy bez mé vůle
se neoženíte?
LEONTES: Paulino, nikdy,
jak doufám ve spasení duše své.
PAULINA: Vy vzácní pánové mi buďte svědky
té jeho přísahy.
KLEOMENES: Až přílišně
jej zkoušíte.
PAULINA: Leč kdyby kterás jiná,
jež tak jest podobna Hermioně
jak její obraz, do oka mu padla.
KLEOMENES: Má dobrá paní –
PAULINA: Já jsem hotova.
Leč, chcete-li se, pane, oženit
– dím chcete-li, ne jinak, jen když chcete –,
svěřte mi úkol volit vaši choť.
Tak mladá nebude jak dřívější,
však taková, že kdyby obcházel
duch vaší první kněžny, s radostí
by viděl ji ve vaší náruči.
LEONTES: Věrná Paulino, tedy nebudem
se ženiti, než k tomu vyzveš nás.
PAULINA: To stane se, až vaše první choť
zas dýchat bude, dříve nikoli.
(Vystoupí ŠLECHTIC.)
ŠLECHTIC: Kdos, jenž se princem Florizelem zove,
Polixenovým synem, s princeznou,