14

když vůbec možno; a když nelze tak,

jak nejlépe ji nésti.

CAMILLO: Nuže, pane,

chci vám to říci, vyzván jménem cti

jsa vámi, jehož za čestného mám.

A tedy moji radu poslyšte,

jež musí býti následována

tak rychle, jak ji hodlám vyřknouti,

sic vy a já zvoláme „ztraceno!“

a potom dobrou noc!

POLIXENES: Jen dál, Camillo.

CAMILLO: Jsem zjednán k tomu, bych vás zavraždil.

POLIXENES: Kdo zjednal tě, Camillo?

CAMILLO: Král.

POLIXENES: A proč?

CAMILLO: On myslí, ne, on na to přísahá

s vší důvěrou, jak byl by viděl to

či býval nástrojem, jenž přikoval

vás k tomu, že jste hříšně dotknul se

mu jeho královny.

POLIXENES: Když tomu tak,

ať v nakažený rosol srazí se

krev moje nejlepší a jméno mé

se spřehne s jménem toho, který zradil

kdys Nejsvětějšího; má čistá pověst

ať v zápach změní se, jenž udeří

i v chřípě nejtupější, kam jen vstoupím,

a přítomnosti mé ať svět se štítí,

ba víc ji nenávidí nežli mor

ten největší, o němž kdy slýcháno

neb četlo se!

CAMILLO: Kdybyste přísahal

mu šmahem proti jeho smyšlénkám

při každé hvězdě na nebi a všem

jich působení, spíše moh byste

přikázat moři, aby měsíce

poslušno nebylo, než odstranit

svou přísahou neb otřást soudným slovem

tu stavbu jeho pošetilosti,

jež, založena jsouc na jeho víře,

tak dlouho potrvá jak jeho tělo.

POLIXENES: Jak jen to mohlo vzniknouti?

CAMILLO: To nevím;

však tím jsem jist, že bezpečnější jest

se toho uchránit, co vzniklo již,

než tázati se, jak to povstalo.

Když tedy troufáte si uvěřit

mé poctivosti, uložené zde

v tom těle, které s sebou vezmete

jak zástavu, – pryč, ještě v tuto noc!

Všem vašim šeptem oznámím tu věc