než věrnost má.
PERDITA: Však, pane, vaše vůle
být nemůž trvalá, když opře se jí
– jak věru musí – mocnost králova;
z dvou nutností pak jedna promluví:
buď obětován bude záměr váš,
neb život můj.
FLORIZEL: Má drahá Perdito,
tak tísnivými domněnkami prosím
si nekal slavnostní to veselí.
Má duše spanilá, buď budu tvým,
neb otcův nebudu; vždyť nemohu
sám sobě náležet a komukoliv
být něčím, jestli tvým se nestanu.
V tom nad vše pevným jsem, i kdyby osud
řek „ne“. – Buď veselá, můj miloušku,
a zapuď všechny také myšlénky
tím, co tu kolem sebe uvidíš.
Hned hosté přijdou; líčka pozvedni,
jak byl by dnes den sňatku našeho,
jejž jsme si přísahali v budoucnu.
PERDITA: Ó, Štěstěna vám budiž příznivá!
FLORIZEL: Hle, hosté přicházejí; bujaře
je uvítej; a budme veselí,
až ruměncem nám tváře zahoří.
(Vystoupí PASTÝŘ, PASÁK, MOPSA, DORKA a JINÍ. S nimi POLIXENES a CAMILLO přestrojeni.) PASTÝŘ: Fi, dcerko, když má stará nebožka
tu ještě byla, dbala kuchyně
v ten den, i sklepa, spíže; byla paní
i služkou; všechny hosty vítala,
všem posloužila; svoji písničku
si zanotila; zatančila si
svůj taneček; teď zde, teď nahoře,
zas byla u štola, teď uprostřed;
a přes ramena klonila se tomu
i onomu; tvář jako ve výhni
i od práce i toho, čím žár hasí; –
neb s každým krapítek si připila.
Tys ostýchavá, jak bys byla host,
ne hospodyně při té slavnosti.
Přec prosím neznámé ty přátely
k nám uvítej, neb tak se učiní
z nich lepší přátelé a známější.
Pojď, uhas to své pýření a buď,
co tady jsi, těch radovánek paní.
Pojď, k stříži vítej nás, by stáda tvá
dál prospívala.
PERDITA (k Polixetiovi): Pane, vítejte;
jest vůle mého otce, abych byla
dnes hostitelkou. (Ke Camillovi.) Buďte vítán, pane.
Sem, Dorko, podej mi ty květiny. –
Ctní pánové, zde pro vás rozmarýna
a routa; ony uchovají si