(Ke Camillovi.) Hned vyslechnu vás, pane.
CAMILLO: Jest neoblomný, hotov uprchnout.
Teď byl bych šťasten, kdybych jeho útěk
moh utvářiti tak, by posloužil
mé věci: abych jeho uchránil
všech nebezpečí, lásku svou a úctu
mu osvědčil a za tu cenu moh
zas uviděti svou Sicilii
a nešťastného krále, mého pána,
jež abych opět spatřil, tolik prahnu.
FLORIZEL: Milý Camillo, věcmi vážnými
tak docela jsem jat, že zapomínám
i na zdvořilost.
CAMILLO: Domnívám se, pane,
že doslechl jste o těch skromných službách,
jež moje láska otci vašemu
kdy prokázala.
FLORIZEL: Velmi šlechetně
jste k němu choval se; a otci mému
jest hudbou o těch činech mluviti
a péčí nemalou, by odměnil je,
jak vzpomíná jich.
CAMILLO: Nuže, pane můj,
když myslíte, že krále miluji
a pro něho, co jest mu nejbližší
a to jest vaše vzácná osoba –,
a jestli vůbec vaše vážnější
a pevné rozhodnutí změnu snese,
mou radu přijměte, a na svou čest
vám ukážu, kde uvítají vás,
jak slušno Vaší Výsosti, a kde
vám kyne štěstí s vaší vyvolenou,
již, jak to vidím, od vás neodloučí
a toho chraň nás Bůh! – jen vaše smrt.
Tam za svou choť ji pojměte a já
za vaší nepřítomnosti se vynasnažím
co nejlíp mohu, abych usmířil
hněv otec vašeho a zjednal vám
zas jeho lásku.
FLORIZEL: Jak to může být,
co téměř zní jak zázrak? – Mluv, Camillo,
bych za více tě měl než člověka
a potom dal ti víru.
CAMILLO: Myslil jste
již na místo, kam chcete odplouti?
FLORIZEL: Až dosud ne; však jako nenadálá
ta příhoda jest toho příčinou,
co podnikáme bez rozmyšlení,
tak přiznáváme se, že otroky
jsme pouhé náhody a jepicemi,
jež za hříčku všem větrům vydány.
CAMILLO: Nuž tedy poslyšte, co pravím vám: