než přízniv bude čas; a pomsta má
pro tuto chvíli zachvať pouze ji.
Polixenes, Camillo nyní se
mi vysmívají; z mého zármutku
si tropí žert; však by se nesmáli,
jen kdybych moh k nim sáhnout; aniž ta
se smáti bude, kterou v moci mám.
(Vystoupí PAULINA s dítětem.)
PRVNÍ ŠLECHTIC: Sem nesmíte.
PAULINA: Aj, raděj, dobří páni,
mi buďte pomocni! – Či bojíte se
víc jeho kruté vášně nežli, ach,
o život královny – té milostné
a čisté duše, více nevinné,
než on je žárliv?
ANTIGONUS: To je věru dost.
DRUHÝ ŠLECHTIC: On, milostivá paní, nespal dnes
a zapověděl přístup každému.
PAULINA: Jen ne tak zprudka, milý příteli;
já jdu, abych mu spánek vrátila.
Jen tací jako vy, kdož plíží se
jak stíny u něho a vzdychají,
když jenom zbytečně si povzlykne,
jen ti to jsou, kdo živí příčinu
té jeho nespavosti; ale já
mu slovo přináším tak léčivé
jak věrné, v obém naskrz poctivé,
bych zbavila jej oné horečky,
jež spát mu nedá.
LEONTES: Jaký je to hluk?
PAULINA: Hluk žádný, jenom nutná porada
stran kmotrů nějakých pro Vaši Výsost.
LEONTES: Jak – pryč s tou smělkyní! Antigone,
já poručil, bys nepouštěl ji ke mně;
že přijde, věděl jsem.
ANTIGONUS: Já řek jí, pane, by pod pokutou hněvu vašeho i mého před vás nevstupovala.
LEONTES: Což nemůžeš ji zkrotit?
PAULINA: Může, ve všem,
co nebylo by poctivé; leč v tom
– ač nechce-li se vaší cestou dát
a proto věznit mne, že vězím na cti –
mne, věřte, nezkrotí.
ANTIGONUS: Tu slyšíte!
Když vymkne se mi z uzdy, nechám ji
se rozběhnout; však neklopýtne mi.
PAULINA: Můj dobrý panovníče, tady jsem;
a prosím, abyste mne vyslechl,
mne, jež jsem vaše věrná služebnice,
váš lékař, rádce nejposlušnější,