19

co vůle králova.

LEONTES (k stráži): Či poslechne se?

HERMIONA: Kdo půjde se mnou? Prosím Vaši Výsost,

ať moje družky u mne zůstanou;

neb vidíte, že stav můj toho žádá.

Vy dobří blázínkové, neplačte,

vždyť není příčiny. Až seznáte,

že vaše paní zasluhovala

jít do žaláře, potom rozplyňte

se v slzách, až jej bude opouštět:

do této pře jdu pro svou větší spásu.

Můj choti, sbohem; já si nepřála

vás nikdy vidět zarmouceného;

teď pevně věřím, že se toho dočkám.

Mé dámy, pojďte, máte dovolení.

LEONTES: Náš rozkaz plňte; – pryč!

(Odejde Hermiona, stráž a dámy.)

PRVNÍ ŠLECHTIC: Ó prosím, pane,

zpět zavolejte kněžnu.

ANTIGONUS: Uvažte,

co činíte, by vaše spravedlivost

se křivdou nestala, v níž trpět budou

tři velicí: vy, kněžna a váš syn.

PRVNÍ ŠLECHTIC: Chci, pane, za to život položit,

a učiním to, ráčíte-li jen

tu oběť přijmouti, že královna

jest bez poskvrny v očích nebeských

i vašich; myslím v tom, co za vinu

jí kladete.

ANTIGONUS: A dokáže-li se

co jiného, chci z komnat ženy své

si zřídit konírny a ve smečce

s ní choditi a dál jí nevěřit,

než co ji ucítím a uvidím;

neb každý ženy coul pak ve světě,

ba každý kventlík masa ženského

jest falešný, když klame ona.

LEONTES: Mlčte!

PRVNÍ ŠLECHTIC: Můj dobrý králi –

ANTIGONUS: Jenom kvůli vám

tak mluvíme, ne kvůli sobě samým.

Jste klamán podštěvačem nějakým,

jenž proto zatracení neujde;

a kdybych znal jen toho ničemu,

zem jedl by. – Když ona na cti chybná,…

Tři dcerky mám; nejstarší jedenáct,

druhé je devět, třetí as pět roků:

když pravda to, ty mi to zaplatí;

dám, při své cti, je všechny zohavit,

by nerodily plémě proradné;

jsou moje dědičky, však raději

bych sám se vyklestil, než dopustil,