nes přátelsky, a tak jsme připluli
zde rozkaz mého otce vyplnit
tou návštěvou u Vaší Milosti.
Své komonstvo, část jeho nejlepší,
jsem propustil od břehů sicilských,
by do Čech zprávu neslo, nejenom
jak zdárně se mi vedlo v Libyi,
však také o mém šťastném příchodu
a ženy mé v ta místa, kde jsme teď.
LEONTES: Ať velcí bozi vzduch náš očistí
všech nákaz, co tu meškat budete!
Váš otec je tak spravedlivý muž
a kníže bezvadný; já zhřešil jsem
na jeho osobě, tak posvátné;
a za to rozhněvaná nebesa
mne zůstavila bez všech potomků.
Váš otec ale, jak si od nebe
to zasloužil, jest vámi požehnán,
jenž ve všem hoden jeho dobroty.
Co mohl já jsem být, kdybych teď moh
se na syna a dceru dívati,
tak milé jak vy oba!
(Vystoupí DVOŘAN.)
DVOŘAN: Milosti,
co budu hlásat, víry nenajde,
však záhy potvrdí se. Velký pane,
král český mnou vás pozdravuje sám,
chce, byste jeho syna zatknout dal,
jenž stavu zapomněv a povinností,
prch od otce a jeho nadějí,
a s dcerou pastýřovou.
LEONTES: Mluv, kde jest
král český?
DVOŘAN: Zde, ve vašem městě, pane;
já právě teď jsem přišel od něho
a mluvím vytrženě, jakož mne
můj úžas nutí a mé poselství.
Sem pospíchaje k dvoru vašemu,
a jak se zdá, ten krásný párek honě,
on cestou potká otce zdánlivé
té kněžny a též bratra jejího,
již oba s mladým princem z domova
se vzdálili.
FLORIZEL: Camillo zradil mne,
jenž ctí a rozšafností dodnes čelil
všem nečasům.
DVOŘAN: Jej sama obviňte;
jeť s králem, vaším otcem.
LEONTES: Kdo? Camillo?
DVOŘAN: Camillo, pane; já s ním rozmlouval;
teď ubohé ty lidi vyslýchá.
Co živ jsem ubožáky neviděl