37

A když ten záchvat kruté bolesti

se utišil, dí hlasem zlomeným:

„Antigone, když osud tomu chtěl,

bys proti lepší vůli své byl tím,

jenž ubohé mé dítě zanáší,

svou plně přísahu, dost v Čechách míst

je odlehlých; tam plač a nech je plakat.

A protože má dítě ztraceno

být na vše časy, prosím, Perditou

bys nazval je. Za kruté dílo to,

jež bylo ti mým chotěm uloženo,

Paulinu, ženu svou, již nespatříš.“

Tak, usedavě lkajíc, do vzduchu

se rozplynula. Celý vyděšen

po drahné chvíli jsem zas přišel k sobě

a myslel, že to vpravdě skutečnost

a žádný sen. Jsouť snové hříčky jen;

leč tímto, třeba jenom z pověry,

chci řídit se. Já pevnou víru mám,

Hermiona že podstoupila smrt

a že Apollo chtěl, ano to děcko

jest doopravdy Polixenovo,

by ať již k životu, neb ke smrti

se do otcovy říše doneslo.

Nuž, kvítku, měj se dobře; tady lež,

a zde tvé znamení; a k němu to,

co bude-li přát štěstí, poslouží

ti k vychování, miloušku, a zbude

ti nadál věnem. Bouře začíná. –

Ty ubožátko, pro hřích matky své

tak zmaru vydané a všemu zlu!

Mně nelze plakat, ale srdce mé.

mi krvácí a já jsem zlořečen,

že přísahav to musím učinit.

Buď sbohem! Den se kalí víc a víc;

ty budeš drsnou kolébavku mít.

Tak tmavých nebes neviděl jsem za dne.

Slyš! Divý řev! – Kéž byl bych na palubě!

Toť štvaná šelma; a já ztracen jsem.

(Prchá pronásledován medvědem.)

(Vystoupí STARÝ PASTÝŘ.)

PASTÝŘ: Přál bych si, aby nebylo věku mezi desíti a třiadvaceti neb aby mládež ten čas prospala; nevede to k ničemu než kažení holek, zlobení starých, krádežím a rvačkám. Slyšme! – Zdalipak by někdo jiný než takový pudivítr mezi devatenácti a dvaadvaceti vyšel na honbu v té nepohodě? Zahnali mi dvě z mých nejlepších ovcí, které, jak se obávám, spíše najde vlk než hospodář; jsou-li vůbec někde, pasou se u moře na břečťanu. – Ach, dobré štěstí, buď mi příznivo! – Co je to tady? Pomoz Pánbůh, děcko; velmi hezké děcko! Chlapec neb děvče? – Hm. Hezounký capartek, velmi hezounký; jsem jist, nějaké pokoutňátko! Ač nejsem učený, dočítám se v tom pokoutném kousku nějaké komorné. To byla jakás práce na schodech, na truhle, za vraty; těm bylo tepleji, kdož je na svět přivedli, než tomu ubožátku zde. Ujmu se ho, z útrpnosti; ale počkám přec, až přijde můj syn.

Právě jsem ho slyšel volat. Hola, hej!

(Vystoupí PASÁK.)

PASÁK: Hola, ho!

PASTÝŘ: Jak, jsi tak blízko? Chceš-li něco vidět, o čem se bude ještě povídat, až budeš mrtev a hnít, pojď