Když na svém předsevzetí trváte
a tento útěk chcete podniknout,
tož obraťte se na Sicilii
a tam se představte Leontovi
i vy i vaše krásná princezna
– neb že jí musí býti, vidím již –
a jistě bude tak tam přijata,
jak sluší družce lože vašeho.
Leonta vidím již, jak otvírá
svou náruč přátelskou a vyplakává
své uvítání; za odpuštění
jak žádá syna – vás –, jak před sebou
by osobu měl otce vašeho;
jak líbá ruce krásné princezny
a znov a znovu půlí duše své
se obrací k své nevlídnosti kdys
a půlí k nynější své radosti;
tu první odkazuje do pekla
a druhé káže růsti rychleji
než myšlénky neb čas.
FLORIZEL: A, ctný Camillo,
pod jakou záminkou mu říci mám,
že děje se ta moje návštěva?
CAMILLO: Že král, váš otec, k němu poslal vás
jej pozdravit a potěšiti jej.
Jak dál se máte k němu chovati,
co povědíti jako otcův vzkaz,
vše věci, o nichž víme jen my tři,
vám napíšu: v tom návod najdete,
co říci mu při každém setkání;
a on se bude muset domnívat,
že otcovou jste dařen důvěrou
a z celého mu srdce mluvíte.
FLORIZEL: Jak jsem vám povděčen! To raší zdarem.
CAMILLO: Ba víc vám slibuje než unáhlené
se odevzdání vodám bezcestným
a břehům nesněným a zajisté
i velkým bědám, kde vám k pomoci
ni jedna naděj nekyne krom té,
že odbyv jeden svízel, k druhému
se šinete; kde nic tak bezpečno
jak vaše kotvy, které nejlépe
vám poslouží, když podrží vás tam,
kde proti vůli meškat budete. –
A kromě toho také známo vám,
jak štěstí bývá samým poutem lásky
a její čerstvý ruměnec i srdce
se mění strádáním.
PERDITA: Jen jedno pravda:
tvář může tuším schvátit zármutek,
však srdce nikoliv.
CAMILLO: Vy myslíte? –
Vám podobné se v domě otcovském