a věku stop jak zde.
POLIXENES: Ó, nikterak.
PAULINA: Tím větší sochařovo umění,
jež nechá přejít asi šestnáct let
a tak ji tvoří, jak by žila teď.
LEONTES: Jak mohla nyní žít, k mé útěše
tak veliké, jak velká bolest jest,
jež proniká mi duši. Ó, tak stála
v též vznešenosti, teplu života,
jak chladna stojí teď –, když ponejprv
o její lásku jsem se ucházel!
Mne jímá stud; – zdaž neviní mne kámen,
že kamenem jsem více, než je on?
Ó zjeve královský, v tvé velebě
jest kouzlo, které všechny hříchy mé
jak zaklínáním volá v paměť mou
a žasnoucí tvé dcery ducha poutá,
že stojí zkamenělá jako ty!
PERDITA: Ó, dovolte, a neříkejte mi,
že je to pověra, když poklekám,
bych prosila ji o požehnání.
Ó kněžno, moje drahá královno,
jež přestala jsi žít, když začla já,
svou ruku dej mi, ať ji zulíbám!
PAULINA: Jen pomalu: – ta socha nedávno
jest teprv hotova a barva na ní
až dosud neoschla.
CAMILLO: Váš zármutek,
můj králi, příliš těžce nanesen,
když nemohlo jej odvát šestnáct zim
a šestnácterým létem nevyschnul.
Tak dlouho sotva radost žila kdy
a každý žal sám sebe ubil dřív.
POLIXENES: Můj drahý bratře, dopusťte, by ten,
jenž zavdal k tomu podnět, právo měl
vám odejmouti tolik žalosti,
co může snésti sám.
PAULINA: Ba opravdu,
můj pane, kdybych byla věděla,
že pohled na můj obraz ubohý
tak dojme vás – vždyť kámen to a můj –,
já nebyla bych vám jej ukázala.
LEONTES: Neshrnuj oponu.
PAULINA: Dél nesmíte
se na ni dívat, sic v tom vytržení
by mohlo se vám zdát, že hýbe se.
(Chce shrnout oponu.)
LEONTES: Nech, nech – ať umru, jestli se mi již
to nezdá… Kdo ji tesal? Hleďte, pane,
či nemyslil byste, že oddychá
a že v těch žilách opravdu je krev?