by na mé dítky přešlo ode mne;
a pouze proto tady hájím ji.
Ať, pane, vaše vlastní svědomí
mně dosvědčí, než dlel Polixenes
u dvora vašeho, jak byla jsem
ve vaší milosti a býti tak
si zasluhovala; co však tu byl,
čím nedovoleně jsem šla mu vstříc,
bych vydala se zdání tomuto?
Když o písmenu meze počestnosti
jsem překročila, skutkem nebo vůlí
se kloníc tímto směrem, srdce všech,
kdož poslouchají mne, ať zkamení
a nejbližší má krev ať vzkřikne „hanba!“
nad hrobem mým.
LEONTES: Já nikdy neslyšel,
že smělá hříšnost s menší drzostí
by byla zapírala činy své,
než s jakou páchala je.
HERMIONA: Pravda dost;
však na mne výrok ten se nehodí.
LEONTES: Vy nechcete se k tomu přiznati.
HERMIONA: Víc, nežli moje z toho všeho jest,
co jménem viny ke mně přichází,
svým uznat nemohu. – Polixena,
s nímž nařknuta jsem byla, přiznám se,
že milovala jsem, jak v poctivosti
byl toho zasloužil, tím druhem lásky,
jenž sluší také ženě jako já;
ba láskou právě tou, a jinou ne,
než sám jste velel; čehož nedbajíc,
bych byla tuším nevděk jevila
a neposlušnost k vám i k příteli,
v němž od těch dob, co byla schopna řeči,
od dětských let, se láska hlásila,
že celá vaše jest. – A spiknutí?
Mně neznámo, jak chutná, třeba teď
se k okoušení podávalo mi;
mně známo jenom to, že byl Camillo
muž poctivý; a proč dvůr opustil,
ni bozi nevědí, když známo jim
ne více nežli mně.
LEONTES: Vy věděla jste
jeho útěku, jak víte to,
co když tu nebyl, spáchati jste chtěla.
HERMIONA: Té vaší řeči, pane, nerozumím;
můj život vydán za terč vašim snům,
skládám jej.
LEONTES: Tvé skutky jsou mé sny;
tys měla hříšný plod s Polixenem
a mně se o tom ve snách nezdálo.
Jak bylas prázdna studu – jak už jsou
ty všechny družky tvého řemesla –,