AUTOLYKUS: Ó, o tu přijde jen ten pastýřův syn; ať visí, bude jiným za příklad.
PASÁK: To je útěcha, pěkná útěcha! – Musíme ke králi, ukázat mu ty své podivné věci; je nutno, aby věděl, že to není ani vaše dcera, ani moje sestra; jinak je s námi konec. Pane, dám vám také tolik, co ten stařec, až ta věc bude vyřízena, a zůstanu, jak povídá, vaším rukojmím, dokud vám to nepřinese.
AUTOLYKUS: Chci vám věřit. Jděte napřed, ku břehu; držte se napravo; já se jen podívám tam za plot a přijdu za vámi.
PASÁK: Ten člověk nám štěstí přinesl, ano, z nebe štěstí.
PASTÝŘ: Pojďme napřed, jak nám poručil; byl seslán k našemu dobru. (Odejdou Pastýř a Pasák.) AUTOLYKUS: I kdyby se mi chtělo býti poctivým, už vidím, že osud tomu nechce; cpe mi kořist do huby. Dvojí výhoda se teď o mou přízeň uchází: zlato a příležitost prokázati králevici, mému pánu, dobrou službu. Kdož ví, jak se to jednou může obrátit k mému prospěchu. Dovedu ty dva krtky, oba slepé, k němu na palubu. Uzná-li za dobré vyklopiti je opět na břeh, protože mu do žaloby, kterou mají u krále, nic není, ať mne nazvou lotrem za mou úslužnost; jsemť proti tomu názvu obrněn a proti každé hanbě, která k němu přísluší. Tedy mu je představím; něco z toho kouká.
(Odejde.)
JEDNÁNÍ PÁTÉ
Scéna první
Sicilie. – Komnata v paláci Leontově.
(Vystoupí LEONTES, KLEOMENES, DION, PAULINA a SLUŽEBNICTVO.) KLEOMENES: Již, pane můj, jste dosti učinil
a vytrpěl jak světec; není chyby,
jíž býval byste se moh dopustit
a jíž jste neodpykal; opravdu
jest větší vaše pokání než vina.
A tedy konečné již učiňte,
co učinilo nebe: zapomeňte
své proviny a jako nebe vám
sám sobě odpusťte.
LEONTES: Tak dlouho, dokud
jsem jí a jejích ctností pamětliv,
má poskvrna mi z mysli nesejde
a stále musím křivdy vzpomínat,
jíž jsem se dopustil. – Tak velká byla,
že zbavila mou říši dědice
a nejmilejší družku zhubila,
z níž muž kdy budoval své naděje.
PAULINA: Ba pravda, příliš pravda, pane můj;
i kdybyste po celém širém světě
bral za manželku jednu po druhé,
a z každé vyjav něco dobrého,
si ženu dokonalou utvořil,
té, již jste zabil, rovna nebude.
LEONTES: ó, nebude. – Žeť zabil, já ji zabil!
Já učinil to, ty však zraňuješ
mne bolestně, když pravíš mi, že já.
Tak hořko mi to na tvém jazyku
jak v mysli mé; a, milá, prosím tě,
jen málokdy to řekni.