7

by tvoje matka, – může-li to být? –

Ó vášni, chtíč tvůj bodá do srdce;

ty možným činíš to, co nemožno

se býti zdálo; se sny obcuješ; –

– jak můž to býti? – Součinna jsi s tím,

co nemá podstaty, a sdružuješ

se s pouhým nic: tož uvěřitelno,

že můžeš také spolčovati se

s tím, co je něco; a ty činíš tak

i nad dovolenost; – to shledávám,

až otravuje mi to mozek můj

a čelo zatvrzuje.

POLIXENES: Co je králi?

HERMIONA: Zdá se být nějak nekliden.

POLIXENES: Můj pane,

co je vám? – Co vám schází, milý bratře?

HERMIONA: Tak vypadáte, jak by tížily

vám čelo zachmuřené myšlénky;

jste rozčilen, můj choti?

LEONTES: Nejsem, věru. –

Jak někdy prozrazuje příroda

svou bláhovost a něžnost, tvrdším duším

pro kratochvíli! – Když jsem hleděl tak

do tváře svého hocha, bylo mi,

jak couval bych o třiadvacet let

a viděl sama sebe, v punčoškách,

v té brčálové aksamitové

své suknici a dýku přimknutou,

by svého pána nebodla a tak

se příliš nebezpečnou nestala

jak často přemnohá ta ozdoba!

A já si pomyslil, jak tenkráte

jsem podoben byl tomu výlupku,

té klíštce, tomu kavalírku zde.

Slyš, bodrý brachu, chtěl bys místo peněz

brát kopu vajec?

MAMILLIUS: Ne, to bych se bil.

LEONTES: Že ano? – Šťasten ten, kdo vyhraje! –

Můj vzácný bratře, zdalipak i vám

tak milý jest váš mladý králevic,

jak vidíte, že náš je milý nám?

POLIXENES: Když doma jsem, on jest mi veškerou

mou péčí, veselím a starostí;

teď na krev přítel můj, teď nepřítel;

můj pochlebník, můj voják, státník, vše; –

on ukrátí mi červencový den

na prosincový; a tou rozmarnou

svou dětinností z takých myšlének

mne vyléčí, jež zhustily by krev.

LEONTES: Týž úřad tento panošík má u mne. –

My dva se projdem teď a ponecháme

vás, pane, vašim krokům vážnějším.