21

PRVNÍ ŠLECHTIC: Dobře, pane.

LEONTES: Ač já mám jistotu a netřeba

mi více, než co vím, přec orakul

dá poklid mysli jiných – takových,

kdož v nerozumné lehkověrnosti

jak ten zde, pravdu poznat nechtějí.

Tak uznali jsme za dobré, by ona

od naší osoby, k níž přístup volný,

se oddálila, aby úklady

těch dvou, co prchli, nevykonala.

Teď pojďte se mnou; na veřejnosti

chci o tom promluvit; neb tato věc

nás všechny vzruší.

ANTIGONUS (stranou): K smíchu; – zdá se mi,

až jen se čirá pravda objeví. (Odejdou.)

Scéna druhá

Přední pokoj v žaláři.

(Vystoupí PAULINA a SLUŽEBNICTVO.)

PAULINA: Kdos žálářníka zavolejte mi

a rcete mu, kdo jsem.

(Odejde sloužící.)

Ó dobrá kněžno,

nižádný dvůr po celé Evropě

tě není hoden dost; co tedy děláš

zde v žaláři?

(Vrátí se SLOUŽÍCÍ se ŽALÁŘNÍKEM.)

Aj, dobrý příteli,

vy znáte mne či ne?

ŽALÁŘNÍK: Jak vzácnou dámu

a paní, které velmi vážím si.

PAULINA: Nuž tedy doveďte mne ke královně.

ŽALÁŘNÍK: To nesmím, vzácná paní; výslovný

mám rozkaz proti tomu.

PAULINA: To je hluku! –

Tak uzamykat čest a poctivost

před návštěvami přátel soucitných!

– A, prosím vás, je také zakázáno

i její dámy vidět? – Jednu z nich?

Emilii?

ŽALÁŘNÍK: Když, paní, ráčíte

své služebnictvo odeslati pryč,

Emilii sem přivedu.

PAULINA: Nuž prosím

hned zavolejte ji. – Vy vzdalte se.

(Odejde služebnictvo.)

ŽALÁŘNÍK: Však vaší rozmluvě, má vzácná paní,

být musím přítomen.

PAULINA: Aj, buď si tak;