a po dvou, po třech z města vyvedu
je porůznými brankami. Já sám
do vašich služeb kladu štěstí své,
jež tímto odkrytím zde zmařeno.
Nic nepochybujte; neb dokládám
se ctí svých rodičů, že pravdu dím;
a budete-li pátrat po důkazech,
já netroufám si déle meškati;
vy sám pak nejste tady bezpečnější
než ten, jenž ústy krále samého
byl odsouzen a jemuž poprava
již přísahána.
POLIXENES: Ano, věřím ti:
já viděl jeho srdce v jeho tváři.
Podej mi ruku, buď mi lodivodem
a místo tvé vždy bude podle mne.
Mé koráby jsou hotovy, můj lid
před dvěma dny již odjezd očekával.
Toť žárlení pro drahou bytost jest,
a jak je vzácnou ona, musí být
i ono velikým; a mohutno
jak jeho osoba být musí prudké;
a když se domnívá tak zneuctěn
být mužem, jenž mu vždy tak blízkým byl,
i jeho pomsta musí hořčí být.
Strach padá na mne stínem; šťastný zdar
buď přítel můj a těchou milostné
té královny, jež účast má v té věci,
však žádné viny v podezření zlém.
Camillo, pojď; jak svého otce budu
tě ctít, když za živa mne odvedeš
z těch míst. Již prchněme.
CAMILLO: V mé moci jest
být pánem klíčů od bran postranních;
jen, Milosti, již račte užíti
té kvapné hodiny. Již, pane, pryč!
(Odejdou.)
JEDNÁNÍ DRUHÉ
Scéna první
Sicilie. – Komnata v paláci Leontově.
(Vystoupí HERMIONA, MAMILLIUS a DVORNÍ DÁMY.)
HERMIONA: Již toho chlapce k sobě vezměte;
on souží mne, že je to k nesnesení.
PRVNÍ DÁMA: Můj vzácný princi, pojďte; budeme
si hráti spolu?
MAMILLIUS: Ne, vás nechci, ne.
PRVNÍ DÁMA: Proč, milý princi?
MAMILLIUS: Vy mne líbáte
tak moc a se mnou hovoříte tak,