neb utrhačství sžehne samu ctnost.
To ramen krčení, ta „hm“ a „ha“,
když řeknete „je sličná“, vpadne vám,
než říci můžete „je počestná“;
však budiž vědomo, tož od něho,
jenž nejvíc proč má toho želeti:
Jest cizoložnice!
HERMIONA: To kdyby padouch
řek nějaký, a padouch nejzvrhlejší
na širém světě, tím by padouchem
byl ještě víc; však vy, můj manželi,
se pouze mýlíte.
LEONTES: Vy, milostpaní,
jste zmýlila se, majíc Polixena
za Leonta. Ó tvore, jehož nechci
zvát jménem těch, jež činí jako ty,
by divošství, si berouc příklad ze mne,
o stavech všech té řeči neužilo
a nezanedbávalo rozdílů
slušného mravu mezi knížetem
a žebrákem; – co řekl, řekl jsem:
jest cizoložnice; já řekl s kým;
ba víc: je zrádkyně. Camillo s ní
je ve spolku a ví, zač ona sama
by styděti se měla, vědouc to
jen se svým nejpodlejším soudruhem:
že pelešnice jest a mrzká tak
jak ty, jimž chátra nejhůř přezdívá.
Tak jest; a jejich útěk byl jí znám.
HERMIONA: Ne, při svém žití, z toho všeho nic
jsem nevěděla! – Jak vám bude žel,
až přijde vám zas chvíle jasnější,
že před světem jste tak mne potupil!
Můj dobrý pane, sotva bude možno
vám potom napravit, čím křivdil jste mi,
když řeknete, že byl jste na omylu.
LEONTES: Ne, mýlím-li se v oněch základech,
z nichž buduji, zem není velká dost,
by na ní školák vlčka roztočil.
Již pryč s ní, do vězení! Ten, kdo chce
se za ni přimlouvat, je zdaleka
s ní vinen též, již tím, že promluvil.
HERMIONA: Zlá jakás vládne planeta a musím
být trpělivá, až zas na nebi
se příznivější hvězda objeví.
Mně, dobří páni, není do pláče
tak hned, jak bývá mému pohlaví;
a nedostatkem této marné rosy
snad vaše soustrast vyprahne; však zde
mi kotví čestný žal a hoří tak,
že slzy uhasit jej nemohou.
Vás všechny, páni, prosím, suďte mne
s tou vlídnou myslí, jak jen poučí
vás vaše dobrota. – A tak se děj,