ji probudí. – Hraj hudba!
(Hudba.)
Přišel čas;
již sestup; nebuď kámen víc; pojď blíž
a naplň žasem všechny přítomné!
Pojď, zasypu tvou hrobku; pohni se;
aj, sejdi; smrti odkaž strnulost,
od níž tě milý život vykoupil!
Hle, hýbe se.
(Hermiona sestoupí.)
Jen se jí neděste;
co činí, svaté jest, jak slyšíte,
že zaříkání mé jest pobožné;
pryč od ní necouvejte, dokavad
vám znovu neumře; sic podvakrát
ji zabíjíte. – Ruku dejte jí;
když byla mladá, vy jste ženich byl;
má v stáří ona dvořiti se vám?
LEONTES: Ó, teplá jest! – Když kouzelnictví v tom,
pak uměním jest dovoleným tak
jak jídlo.
POLIXENES: Objímá jej.
CAMILLO: Na šíji
mu visí; to když patří k životu,
ať také promluví.
POLIXENES: Ať zvěstuje,
kde žila neb jak z mrtvých povstala.
PAULINA: Jen říci to, že žije, bylo by
vám k smíchu jako stará pohádka;
leč vy to vidíte, že živa jest,
ač dosud nemluví. Mžik sečkejte.
Vy, sličná paní, buďte prostřednicí;
nuž klekněte a proste matku svou
o požehnání. – Dobrá kněžno má,
hle, naše Perdita jest nalezena.
HERMIONA: ó bohové, teď dolů shledněte
a vylejte z posvátných osudí
vše milosti své na hlavu mé dcery!
ó, pověz mi, ty moje nejdražší,
kdes byla zachráněna – kde jsi žila?
A jak jsi našla svého otce dvůr?
Neb uslyšíš, jak, vědouc od Pauliny,
že orakulum dává naději
tě spatřit živu, vytrvala jsem,
bych konce vyčkala.
PAULINA: Dost času na to;
sic také druzí potom budou chtít
vám radost rušit vypravováním.
Již spolu pojďte všichni, kteří jste
tak šťastně vyhráli, a jásot váš
všem ostatním buď také za podíl.
Já, stará hrdlíce, se přitulím