(Vrátí se KLEOMENES a JINÍ s FLORIZELEM a PERDITOU.)
Vaše matka, princi,
v manželství byla vzorem věrnosti,
neb královského otce vašeho
otiskla ve vás, když vás počala.
Teď kdybych stár byl jednadvacet let,
tak obraz otcův na vás vystižen
bych viděl, ano, celý jeho zjev,
že bratrem bych vás musil nazývat
jak jeho kdys a mluvit o něčem,
co bujného jsme spolu provedli.
Co nejsrdečněji mi vítejte –
i vy, spanilá kněžno – bohyně!
Ach žel, – já ztratil jsem dvé bytostí,
jež mohly mezi nebesy a zemí
tak státi tu a úžas buditi
jak lepotvárná vaše dvojice;
a potom vlastní pošetilostí
jsem přišel o společnost, přátelství
i ctihodného otce vašeho,
jejž, sklíčen utrpením, za živa
tak rád bych spatřil ještě jedenkrát.
FLORIZEL: Na jeho rozkaz u Sicilie
jsem zakotvil a nesu od něho
vše pozdravy, jež spřátelený král
můž poslat bratru. Kdyby churavost,
jež stíhá léta pokročilejší,
mu ždané síly trochu nebrala,
sám země býval by i vody změřil,
jež od vašeho dělí jeho trůn,
by spatřil vás, kterého miluje
– tak říci kázal mi – nad všechna žezla
i ty, kdo živi nosí je.
LEONTES: Ó bratře!
Můj vzácný druhu, Čím jsem křivdil ti,
se nyní znovu jitří v nitru mém
a to tvé poslání, tak milovzácné,
mne kárá z chabé váhavosti mé!
Ó, vítám vás, jak vesnu vítá zem. –
A také ji, ten spanilosti div,
že vydal strašné síle Neptuna
neb aspoň nevlídné –, by pozdravila
zde muže, jenž těch klopot nehoden
a nehodnější nebezpečenství,
v něž vydávala svoji osobu?
FLORIZEL: Můj dobrý pane, ona z Libye
sem přichází.
LEONTES: Kde Smalus bojovný,
ten čacký rek, i strach i lásku budí?
FLORIZEL: Můj králi, ano, právě od něho,
jenž, jak jí sbohem dával, slzami
to osvědčil, že jeho dcerou jest.
Nás odtud šťastný vítr polední