45

PERDITA: Ó žel!

To byste vyhubnul, že lednový

by vítr skrz a skrz vás profouknul!

A teď, můj nejkrásnější příteli,

bych míti chtěla jarní květiny,

jež vaší denní době přísluší;

a tvé, i tvé, jimž na panenských větvích

až dosud pučí dívčí nevinnost.

Ó teď, Proserpino, těch květů mít,

jež ulekána z vozu Plutova

jsi upustila: sněženky, jež přijdou,

než vlaštovka se odvažuje k nám,

a zajmou krásou vichry březnové;

a temné fialky, však líbeznější

než víčka pod obočím Junony

a Cytherein dech; a bledule,

jež nesnoubeny mrou, než v jeho síle

jim spatřit možno Foeba skvoucího;

– tak dívky stonávají přečasto; –

a smělé petrklíče, zlatohlávky,

všech druhů lilie, k nimž kosatec

se přidružuje! Ó, těch postrádám,

bych mohla věnců z nich vám naviti

a svého líbezného přítele

tak zcela, zcela jimi obsypat.

FLORIZEL: Jak – jako zemřelého?

PERDITA: Nikoliv;

jak záhon, na němž láska uléhá

a hraje si; ne jako zemřelého,

a jestli, tedy aby pohřben byl,

však ještě za živa v mé náruči.

Nuž, vezměte ty svoje květiny;

mně zdá se, že tu hraju, jako jsem

to o letnicích někdy vídala

v hrách pastýřských; ten oděv dojista

i moji celou mysl zjinačil.

FLORIZEL: Co činíš, jenom zušlechťuje to,

cos povždy činila. Když mluvíš, drahá,

já chtěl bych, bys tak věčně mluvila;

když zpíváš, chtěl bych, abys kupovala

i prodávala tak, bys almužny

tak udílela, tak se modlila,

a cokoliv ať řídíš v domě svém,

bys též to zpívala. Když tančíš, chtěl bych,

bys vlnou mořskou byla, jiného

co živa nečiníc, a splývala

vždy tak, vždy tak, jen k tomu stvořena.

Tvé všechno počínání, v každém hnutí

tak vzácné, korunuje nynější

tvé kroky tak, že vše jest královské.

PERDITA: Ó Dorikle, až příliš veliká

jest vaše chvála; kdyby vaše mládí

a věrná krev, jež naskrz prosvítá

tak líbezně, mi zřejmě nesvědčily,