my nauk o zlobě jsme neznali
i ani ve snách nezdálo se nám,
že kdo jich zná. Tak dále kdyby byl
ten život spěl a výš náš slabý duch
se nebyl prudší krví povznesl,
kdys mohli bychom směle nebi říci:
„Jsme bez viny,“ až na tu, která všem
jest dědična.
HERMIONA: A z toho soudíme,
že od těch dob jste asi klopýtli.
POLIXENES: Ó nejsvětější paní, – pokušení
nám vzešla od těch dob; neb v nevyspělých
těch dnech má žena byla dítětem
a vaše vzácná krása nepadla
v zrak mého mladistvého soudruha.
HERMIONA: Ó, pomoz Bůh, – jen žádných závěrků
dál z toho nečiňte, sic řeknete,
že vaše choť a já jsme ďáblice.
Však dále; – viny, kterých příčinou
jsme byly u vás my, si zodpovíme,
když s námi ponejprv jste zhřešili,
jen s námi v hříchu pokračovali
a s jinými, krom s námi, neklesli.
LEONTES: Jest přemluven?
HERMIONA: On, pane, zůstane.
LEONTES: K mým prosbám nechtěl. Žeť, Hermiono,
má nejdražší, jsi nikdy nemluvila
tak účinně jak teď.
HERMIONA: Že nikdy?
LEONTES: Nikdy,
krom ještě jedenkrát.
HERMIONA: Jak – dvakráte
jsem tedy dobře mluvila? Kdy dřív?
To prosím řekni mi a krm nás chválou
do tučna jak zkrotlá zvířátka.
Čin dobrý, umírá-li nezvěsten,
jich tisíc ubíjí, jež za ním jdou.
Jeť chvála naší mzdou a mnohem dřív
nás pobídnete něžným polibkem
o tisíc honů dál než ostruhou
přes jeden lán. Však nyní k naší metě:
Můj dobrý skutek poslední byl ten,
že jsem jej prosila, by neodcházel;
co byl můj první? Jestli dobře jsem
vám rozuměla, starší sestru měl
ten čin. Kéž jméno její bylo Něha!
Jen jednou ještě mluvila jsem vhod?
Kdy? Povězte mi to; jsem dychtiva.
LEONTES: To bylo tenkráte, když nevlídné
tři měsíce se utrpčily k smrti,
než přiměl jsem tě, abys otevřela
svou bílou dlaň, a tisknouc ruku mou,