12

a vosí žihadla? Bych potupil

krev svého syna kněžice, jenž myslím

jest můj a jejž jak svého miluji,

bez vážných příčin? Učinil bych to?

Moh člověk by tak zbloudit?

CAMILLO: Musím, pane,

vám uvěřit a věřím; odstraním

vám proto krále českého; však jen,

až bude odklizen, když Vaše Milost

zas pojme za svou královnu jak dřív,

již kvůli synu vašemu, a tím

když spoutá utrhačné jazyky

u různých dvorů těch a království,

kde znají vás a jichž jste spojencem.

LEONTES: Tak radíš mi, jak sám jsem vytknul již

si dráhu svou; čest její neposkvrním,

ne, ne.

CAMILLO: Můj pane, tedy jděte jen

a s tváří jasnou, jak jen přátelství

ji mívá o slavnostech, přistupte

ku králi českému i královně.

Jsem jeho číšník; jestli zdravého

se doušku dostane mu ode mne,

již za svého mne sluhu nemějte.

LEONTES:Toť vše; ty učiň to a polovici

máš mého srdce; neučiníš-li,

své vlastní půlíš.

CAMILLO: Učiním to, pane.

LEONTES: Chci přátelským se zdát, jak radils mi. (Odejde.) CAMILLO: Ó přenešťastná kněžno! – Co však já

si počít mám? Dobrého Polixena

být musím travičem; a proto jen,

že svého pána mám být poslušen,

jenž, v odboji sám proti sobě, chce,

by všichni byli tak, kdož jeho jsou.

Když učiním to, budu povýšen.

I kdybych věděl o tisících těch,

kdož zavraždili pomazané krále

a potom kvetli, nespáchal bych to;

leč kov ni kámen ani pergamen

ni jediného z takých neznají,

a protož sama podlost vzepři se.

Dvůr musím opustit; ať spáchám to

či ne, toť jisto: zlomí mi to vaz.

Ó šťastná hvězdo, teď mi zavládni!

Hle, český král.

(Vystoupí POLIXENES.)

POLIXENES: Toť podivné; mně zdá se,

že přízeň mi zde chřadnout počíná.

Nic nemluvit! – Camillo, dobrý den.

CAMILLO: Bůh zachovej vás, pane královský!