22

jen prosím jdi. (Odejde žalářník.)

Ó, je to klopoty,

kde není skvrny, skvrnu udělat!

Toť přesahuje práci barvířskou.

(Vrátí se ŽALÁŘNÍK s EMILIÍ.)

Má milá paní, jak se daří kněžně?

EMILIE: Tak, jak jen někdo, jenž tak vznesen jest

a opuštěn, můž pohromadě být:

při uděšení svém a zármutku,

jež nikdy nestihly tak útlou ženu

tak těžce, slehla trochu před časem.

PAULINA: Hoch?

EMILIE: Dcerka; děcko jako křepelka,

a hezounké a plné živobytí.

Co může jen, se královna s ním těší

a říká: „Ubohý můj zajatečku,

jsem bez viny jak ty.“

PAULINA: To přísahám.

Ať vezme ďas ty pološílené

a nebezpečné kousky královy!

To musí se mu říct a také řekne;

ten úkol nejlíp ženě přísluší,

a já to zkusím. Ukáže-li se,

že medových jsem úst, ať jazyk v nich

mi oprýská a nikdy není již

mi řežavého hněvu polnicí.

Emilie, jdi prosím vyřídit

mou nejvěrnější úctu královně;

a chce-li mi své malé děcko svěřit,

s ním půjdu před krále a budu jí

tam obhájcem, co hlas mi dostačí.

My nevíme, jak může obměkčit

jej pohled na to dítě. Často tam

jest přesvědčivá čistá nevinnost

svým mlčením, kde řeč je bezmocná.

EMILIE: Má vzácná paní, vaše dobrota

a čestná vůle jsou tak patrny,

že odvážné to vaše podniknutí

se nemůž minout s dobrým výsledkem.

Na širém světě paní nežije

tak schopné této velké úlohy.

Jen račte vstoupit vedle do pokoje

a šlechetnou tu vaši nabídku

hned sdělím královně, jež právě dnes

též přemýšlela o tom záměru,

však některého z velkých dvořanů

si netroufala o to požádat,

by její prosbu neodepřel jí.

PAULINA: Rci jí, Emilie, že jazyka

tak užiju, jak mi jej Pánbůh dal;

a půjde-li jen z něho mrštně vtip

jak z prsou smělost, není pochyby,