44

po celou zimu vůni svou a vzhled:

buď vzpomínka i vděk vám za úděl

a vítejte nám k stříži.

POLIXENES: Pastýřko,

a krásná, dodávám –, jak sluší se,

náš věk nám zdobíš květy zimními.

PERDITA: Když stárne rok – však ještě léta smrt

to není, aniž zima třeskutá

se rodí –, nejkrásnější květiny

té doby jsou nám naše slzičky

a pruhované karafiáty,

jež zovou pomíšenci přírody.

Těch druhů naše veské zahrádky

jsou prázdny; já pak ani nedbám o to,

bych sázela si od nich odnože.

POLIXENES: Proč, dívko spanilá, je zanedbáváš?

PERDITA: Já doslechla, že na jich pestrotě

má podíl s velkou tvůrčí přírodou

též jakés umění.

POLIXENES: Ať tomu tak;

přec nelze zdokonalit přírodu

krom prostředky, jež sama vytvoří;

tak nad uměním, o němž řekla jsi,

že lepší přírodu, jest umění,

jež tvoří příroda. Hleď, milé dítě,

na nejplanější větev štěpujem

roub ušlechtilejší a způsobujem,

že kůra druhu nevzhlednějšího

se obrozuje pukem vzácnějším;

tím uměním se šlechtí příroda

spíš mění se –, však samo umění

jest přírodou.

PERDITA: Tak jest.

POLIXENES: Svou zahrádku

si tedy vyzdob karafiáty,

a že jsou míšenci, jim neříkej.

PERDITA: Ni jamky ryčkou v zemi neudělám,

bych zasadila jednu odnož z nich;

tak zrovna, jako kdybych líčila se,

bych nechtěla, by tento jinoch řek,

že je to dobře a že proto jen

si přeje, abych jeho stala se.

Zde kvítí pro vás, vonná lavandule

a máta, satorie, majorán

a slunečnice, která se slunkem

jde spat a plačíc probouzí se s ním;

toť květy v středu léta rostoucí

a dávají se mužům středních let,

jak myslím. Opravdu jste vítáni.

CAMILLO: Já kdybych k tvému stádu náležel,

bych nechal pasení a byl bych živ

jen díváním se na tebe.