56

ni v sedmi letech opět nezrodí.

FLORIZEL: Milý Camillo, ušlechtilostí

jest věru povznesena o tolik,

co podle rodu stojí za naším.

CAMILLO: Že po knížečku není učena,

mi nelze říci, že bych litoval;

neb jak se zdá, být může mistryní

tak mnohých, kteří učí.

PERDITA: Odpusťte;

jen zarděním vám za to děkuji.

FLORIZEL: Ó nejspanilejší má Perdito!

Leč ach, těch trnů, na nichž stojíme!

Camillo, druhdy otcův ochránče,

teď můj, ty léku domu našeho,

co počnem? – Nejsme vypraveni tak,

jak sluší na českého králevice,

a jako taký na Sicilii

nám nelze vystupovat.

CAMILLO: Pane můj,

v tom nic se nebojte. Vám tuším známo,

že všechny moje statky leží tam;

a bude péčí mou, bych královsky

vás opatřil, jako by úloha,

již hráti budete, mou vlastní byla.

I abych jeden příklad uvedl,

abyste věděl, že vám ničeho

tam scházet nebude, jen poslyšte.

(Rozmlouvají stranou.)

(Vystoupí AUTOLYKUS.)

AUTOLYKUS: Ha, ha! Jaký blázen je poctivost! A důvěra, její posestryně, jaká to prahloupá panička! Prodal jsem všechno své haraburdí; jednoho falešného kamene, jediné pentle, zrcátka, voňavky, šperku, tobolky, písničky, nože, tkanice, rukavičky, šněrovadla, náramku, rohového prstenu mi nezbylo v mém vykuchaném ranci. Drali se o to, kdo první koupí, jako by ty moje šarapatky byly dotýkané a přinášely kupujícímu požehnání. A tak jsem vypozoroval, čí měšec měl nejlepší vzhled, a co jsem vypozoroval, zachoval jsem v dobré paměti pro pana Příhodu. Můj šohaj, kterému jen tak něco málo schází na rozumného člověka, tak se zfantil do mých frejířských odrhovaček, že neklap trepkami ode mne, dokud neuměl nápěv i slova; a to sehnalo ostatní to stádo ke mně tak, že jim všechny druhé smysly uvázly jen v uších. Mohls štípat do spodničky, byla bezcitná; a měšec uříznout bylo jako nic; klíčky od řetízků byl bych moh jim upilovat – ani sluchu, ani ruchu, všechno jen zaposloucháno do panáčkovy písničky a udiveno její nicotou. A tak jsem v té chvíli omráčení obral a uřezal většinu jejich svátečních měšců; a kdyby ten plesnivec byl nepřišel s tím hulákáním o své dceři a synu královském a nezahnal mi moje kavky od zobu, nebyl bych nechal jeden měšec na živu v celé té armádě.

(CAMILLO, FLORIZEL a PERDITA postoupí kupředu.)

CAMILLO: Ne; moje listy tímto způsobem

tam budou již, jak přibudete vy,

a ony pochybnosti rozptýlí.

FLORIZEL: A ty, jež opatříte od Leonta –

CAMILLO: Zas upokojí otce vašeho.

FLORIZEL: Ó, buďte šťasten! – Vše, co mluvíte,

tak čestným jeví se.

CAMILLO (spatří Autolyka): Kdo je to zde?