k ní nedbalý jest; nebo blázen jsi,
jenž vida, hra že ukončena již
a sázka vzata, vše to za žert má.
CAMILLO: Můj vzácný pane, jsem snad nedbalý
a pošetilý, bázlivý; v tom všem
nižádný člověk není volným tak,
by nedbalost a pošetilost, strach
v té nekonečné světa třenici
se někdy nezjevily. Jestli však
jsem, pane můj, ve vašich očích byl
kdy naschvál nedbanlivý, byla to
má pošetilost; jestli vědomě
jsem hrál si na blouda, má nedbalost
to byla, konce dobře nevážíc;
a jestliže jsem někdy bázliv byl
cos učinit, kde o úspěchu měl
jsem pochybnost a kde pak výsledek
hlas proti zanedbání pozvedal,
to strach byl, který často nakazí
i nejmoudřejšího. To, pane můj,
jsou také dovolené křehkosti,
jichž není prosta ani poctivost.
Leč prosím Vaši Milost, abyste
byl ke mně otevřenější a v tvář
mi pohlédnouti dal mé provině:
když pak ji zapru, moje nebyla.
LEONTES: Či neviděls, Camillo, – ale jest
nade vši pochybnost, že viděls to –
sic oka tvého skla jsou temnější
než klamaného muže parohy –,
či neslyšels – neb vůči pohledu
tak zjevnému zvěst nemůž něma být –,
či nepomyslils – neboť myšlení
jest vůbec neschopen, kdo nemyslí to –,
že nevěrnou mám ženu? Vyznáš-li to
– sic jinak nestydatě zapřel bys,
že oči máš a sluch a myšlení –,
pak nazvi hned mou ženu hastrošem –
a jméno zaslouží tak potupné
jak pazdernice, která vzdává se
již před svatbou. To rci a dosvědč to.
CAMILLO: Tak při tom nestál bych a neslyšel
svou svrchovanou paní pomrákánu,
aniž bych k pomstě nepřikročil hned.
Bůh netrestej mne, nikdy nemluvil jste,
co méně by vám slušelo než to,
co opakovat hříchem bylo by
tak těžkým jak ta věc, byť pravdou byla.
LEONTES: Zda šepot není nic? – Tvář k tváři klonit,
nos k nosu přistrkávat, vnitřním rtem
se líbat, přerušovat povzdechem
proud smíchu – neklamné to znamení,
že věrnost rušena –, klást k noze nohu,
lézt do koutů, chtít, aby rychleji