50

před tímto starcem, který, jak se zdá,

též někdy miloval! – (K Perditě.) Tvou ruku beru,

tu ruku jako pírko holubí,

tak jemnou a tak bělostnou jak ono

neb Ethiopův zub či drobný sníh,

jenž dvakrát severákem přesypán.

POLIXENES: Co dále? – Hle, jak pěkně umývá

ten mladý pastýř ruku, která dřív

již byla krásná! – Do rozpaků jsem

vás přivedl; – leč pokračujte jen

v svém vyznání; – co slibujete dál?

FLORIZEL: Jen poslyšte a za svědka mi buďte.

POLIXENES: A zde můj soused též?

FLORIZEL: I on, a víc

než on a lidé, země, nebe, vše:

že kdybych korunovaným byl mocnářem,

tím největším, a hoden též jím být,

že kdybych nejkrásnějším junem byl,

jenž oči okouzlil, měl vědomostí

a síly víc, než kdy jich člověk měl,

nic bych jich nevážil bez její lásky;

vše jí bych věnoval, vše posvětil

jen službě její aneb všechny zatratil

k jich zmaru vlastnímu.

POLIXENES: Toť velká oběť.

CAMILLO: O velké lásce svědčí to.

PASTÝŘ: Má dcero,

ty rovněž o něm totéž povídáš?

PERDITA: Tak dobře mluvit neumím; ba nic

tak dobře; ano ani lépe nechci.

Dle vzoru svojich vlastních myšlének

si vystřihuji ryzost citů jeho.

PASTÝŘ: Nuž, podejte si ruce, smlouva platí!

A vy, neznámí přátelé, jste svědky:

svou dceř mu dávám, s ní pak za věno,

co jeho podílu se vyrovná.

FLORIZEL: Ó, to můž být jen vaší dcery ctnost.

Až někdo zemře, více budu mít,

než ve snách se vám zdálo; teprv potom

se podivte; však nyní spojte nás

před těmi svědky.

PASTÝŘ: Podejte mi ruku;

ty, dcero, také.

POLIXENES: Zvolna prosím, hochu;

zdaž máte otce?

FLORIZEL: Mám; nač tady on?

POLIXENES: A ví on o tom?

FLORIZEL: Neví, ani nezví.

POLIXENES: Při sňatku synově, jak zdá se mi,