51

je otec host, jenž nejlíp krášlí stůl.

Nuž, prosím ještě jednou, rcete mi,

jest otec váš tak zcela neschopen

všech věcí rozumných? Zda otupěl

již věkem, pakostnicí střídavou?

Zda mluví, slyší, lidi rozezná?

Své statky spravuje? Či na lože

je připoután a nedělá již nic

než to, co dělával, když dítě byl?

FLORIZEL: Ne, dobrý pane, on je zdráv a věru

víc při síle než mnozí v jeho stáří.

POLIXENES: Při bílém vousu mém, když tomu tak,

vy křivdíte mu, trochu nesynovsky.

Syn právo má, by ženu volil si,

však otec, jehož radost jediná

jest ta, by zdárných vnuků dočkal se,

má rovněž dobré právo, aby byl

v té věci trochu tázán o radu.

FLORIZEL: To uznávám; leč z jiné příčiny,

můj vážný pane, kterou sdělit vám

teď není vhod, nic otci neříkám.

POLIXENES: Přec, povězte mu to.

FLORIZEL: To neučiním.

POLIXENES: Já prosím o to.

FLORIZEL: Ne, to nesmí být.

PASTÝŘ: Můj synu, sděl mu to; ať nermoutí se,

až o tvé volbě zví.

FLORIZEL: Ne, ne, to nelze.

Teď k sňatku našemu.

POLIXENES (dává se poznat): Teď k rozvodu,

ty chlapče, jehož synem nechci zvát;

jsi příliš nízký, než bych zaň tě uznal,

ty, žezla dědici, jenž zakoukal se

do hole pastýřské! – Ty starý zrádče,

mně líto, že když dám tě oběsit,

tvůj život ukrátím jenom o týden.

A ty, ó svěží kousku vybraných

všech čarodějstev, která musela

přec znáti toho královského blázna,

s nímž pohrávala si, –

PASTÝŘ: ó srdce mé!

POLIXENES: – tvou krásu bodláčím dám rozdrásat,

až bude všednější, než je tvůj rod.

A o tobě, ty chlapče zbloudilý,

když dozvím se, žes jenom povzdechnul,

bys opět spatřil tuto hračku zde

jakž nehodlám, bys kdy ji spatřil víc –,

my následnictví tebe zbavujem

a nebudem tě míti za svou krev

ni za příbuzná, byť se čítalo

od Deukaliona. Hleď dbát mých slov