AUTOLYKUS: Pane, jsem oloupen a zbit; mé peníze i oděv mi vzal a tyto ohyzdné věci na mne navlékl.
PASÁK: Kdo to byl –jezdec či pěší?
AUTOLYKUS: Pěší, rozmilý pane, pěší.
PASÁK: Ba právě, pěší to asi byl, podle šatu, který ti zanechal; neboť jestli tohle je kabát jízdecký, přestál asi velmi krušnou službu. Dej mi ruku, pomohu ti; nu, dej mi ruku.
(Pomáhá mu vstát.)
AUTOLYKUS: Ó milý pane, pomalu! Ouvé!
PASÁK: Ach, duše nešťastná!
AUTOLYKUS: Ó dobrý pane, zvolna, dobrý pane! Bojím se, pane, že mám lopatku vymknutou.
PASÁK: Nu jak, můžeš stát na nohou?
AUTOLYKUS: Zvolna, drahý pane (vytáhne mu měšec z kapsy), dobrý pane, zvolna. Prokázal jste mi službu milosrdnou.
PASÁK: Potřebuješ peníze! Něco ti mohu dát.
AUTOLYKUS: Ne, můj dobrý, milý pane; ne, prosím vás, pane. – Mám příbuzného asi tři čtvrti míle odsud a k němu jsem šel; tam dostanu peníze a cokoli potřebuji. Jen peníze mi nenabízejte, prosím vás; to je mi rána do srdce.
PASÁK: Jak vypadal ten chlap, co vás oloupil?
AUTOLYKUS: Chlapík, pane, kterého jsem vídal chodit světem s jarmarečním kulečníkem. Vím, že býval sluhou princovým, ale nemohu říci, dobrý pane, pro kterou ctnost byl ode dvora vymrskán; ale vymrskán byl, toť jisto.
PASÁK: Pro kterou neřest, chtěl jste říci; neboť není ctnosti, kterou by ode dvora vymrskávali; rádi by, aby tam byla, ale přesto žádné se nechce tam zůstati.
AUTOLYKUS: Neřest, chtěl jsem říci, pane. Znám dobře toho člověka; od té doby ukazoval opici, potom byl soudní biřic a dráb; potom chodil s loutkami a provozoval Marnotratného syna; vzal si ženu kotláře asi míli odtamtud, kde mám své pozemky a živnost; a proběhnuv mnohými darebnými řemesly, usadil se konečně v povolání taškářském. Někteří mu říkají Autolykus.
PASÁK: Fuj na něho! Dlouhoprsťák, na mou duchu, dlouhoprsťák! Toulá se po jarmarcích, posvíceních a štvanicích medvědů.
AUTOLYKUS: Živoucí pravda, pane, to je on; to je ten lotr, co mne oblékl do toho oděvu.
PASÁK: Po celých Čechách není zbabělejšího dareby; kdybyste se mu byl jen postavil a plivl naň, byl by vzal do zaječích.
AUTOLYKUS: Musím se vám přiznat, pane, že nemám bojovného ducha; v tom ohledu mi srdce selhává; a to on věděl, za to vám ručím.
PASÁK: Jak je vám teď?
AUTOLYKUS: Mnohem lépe, rozmilý pane, než bylo; mohu teď stát a chodit. Ba chci vám už i sbohem dát a ubírati se zvolna k svému příbuznému.
PASÁK: Mám tě kousek vyprovodit?
AUTOLYKUS: Ne, líbezný můj pane; ne, dobrý pane.
PASÁK: Měj se tedy dobře. Já musím nakoupit koření k naší stříži.
AUTOLYKUS: Mnoho štěstí, rozmilý pane! (Odejde Pasák.) Nemáš kapsu dost napěchovanou, abys mohl koupit koření. Já vás také navštívím o vaší stříži; a nenastrojím-li z tohoto taškářství jiné a neudělám ze střihačů ovce, ať mne vyškrtnou z tulácké armády a zapíšou jméno mé do knihy ctnosti!
(Zpívá.) Jen klusem, klusem pěšinou
a plotovými vrátky;
kdo smuten, znaven hodinou,