jak byl bych ještě děcko. – Vás mám radši.
DRUHÁ DÁMA: A proč, můj princi?
MAMILLIUS: Proto ani ne,
že vaše obočí jest černější;
vsak černé obočí, jak povídají,
prý mnohým ženám sluší nejlépe,
jen když v něm není příliš mnoho brv; –
jen oblouček neb srpek měsíce,
jak pérem vytažen.
DRUHÁ DÁMA: Kdo vás v tom učil?
MAMILLIUS: Já naučil se tomu z ženských tváří.
Teď řekněte mi prosím, jakou barvu
má vaše obočí?
PRVNÍ DÁMA: Můj princi, modrou.
MAMILLIUS: Ne, to je žert; já viděl jednu dámu,
jež měla modrý nos, ne obočí.
PRVNÍ DÁMA: Jen slyšte; vaše matka, královna,
co den je plnější; co nevidět
své služby věnovati budeme
zas novému a hezounkému princi; –
a potom byste rád si s námi hrál,
jen kdybychom vás chtěly.
DRUHÁ DÁMA: Od nedávna
nám hezky rozkvetla; kéž dočkala
se šťastné hodiny!
HERMIONA: Co mudrujete?
Teď pojď, můj hošíku, jsem tvoje zas;
tak prosím sedni k nám a povídej
nám pohádku.
MAMILLIUS: Smutnou či veselou?
HERMIONA: Tak veselou, jak chceš jen.
MAMILLIUS: Pro zimu
se nejlíp hodí smutná pohádka;
vím jednu o šotku a strašidlech.
HERMIONA: Nuž tedy tu, můj statný hrdino;
pojď, sedni si a hezky povídej;
a dělej vše, co můžeš, aby jen
mne poděsila ta tvá strašidla;
tys velký v tom.
MAMILLIUS: Byl jednou jeden muž…
HERMIONA: Ne, sedni. Dál –
MAMILLIUS: A bydlel na hřbitově.
– Já budu potichu to povídat;
ať tam ti cvrčkové to nedoslechnou.
HERMIONA: Pojď, šeptej mi to tedy do ucha.
(Vystoupí LEONTES, ANTIGONUS, ŠLECHTICI a JINÍ.)
LEONTES: Byl viděn? S družinou? CAMILLO s ním?