že touží svého syna spatřiti,
to mnoho značí; ale dříve ať
to tedy řekne; pak ho nechte jít;
ať na to přísahá a nesmí zůstat;
my odtud kužely jej vyženem.
Leč od královské vaší přítomnosti
jsem smělá tak se týden vydlužit.
Až v Čechách budete mít mého chotě,
já plnou moc mu dám, by zdržel se
o měsíc přes lhůtu, jež k odjezdu
dřív určena; a přece, to mi věř,
můj Leonte, tě nemiluji méně
o jedno zatikání hodinek
než kterákoliv žena svého muže.
Vy zůstanete?
POLIXENES: Ne, má vzácná paní.
HERMIONA: Ó přece, ano?
POLIXENES: Nelze, opravdu.
HERMIONA: Aj, opravdu!
Toť vrátkým slovem odbýváte mne;
leč kdybyste i přísahami chtěl
vymknouti hvězdy z jejich okruhů,
přec řeknu jen: „Nic o odchodu, pane.“
Vy opravdu nám neodjedete;
a ženské „opravdu“ má takou moc
jak mužovo. Vy ještě odjet chcete?
Tož donuťte mne, abych jako vězně
vás tady držela, ne jako hosta;
tak zaplatíte při svém odjezdu,
co dlužen jste, a ušetříte díků.
Co říkáte – můj vězeň, nebo host?
Buď svědkem vaše strašné „opravdu“,
že tím neb oním zůstanete mi.
POLIXENES: Nuž tedy, vzácná kněžno, vaším hostem;
být vězněm předpokládá urážku,
jíž dopustit se tíž by bylo mně
než vám ji trestat.
HERMIONA: Vaše žalářnice
již tedy ne, leč vlídná hostitelka.
A teď mi dovolte vás vyslechnout,
co tropili jste vy a manžel můj
ve věku chlapeckém; vy tenkrát jste
as byli veselí dva panici.
POLIXENES: My, sličná královno, dva byli hoši,
již myslili, že nečeká nás nic
než zítra taký den, jak dnešek byl,
a že tak věčně dětmi zůstanem.
HERMIONA: Můj manžel byl z vás dvou ten větší šibal?
POLIXENES: My byli jak dva rodní beránci,
když poskakují na slunci a mečí
druh na druha; co vyměňovali jsme,
jen za nevinnost byla nevinnost;