55

Když na svém předsevzetí trváte

a tento útěk chcete podniknout,

tož obraťte se na Sicilii

a tam se představte Leontovi

i vy i vaše krásná princezna

– neb že jí musí býti, vidím již –

a jistě bude tak tam přijata,

jak sluší družce lože vašeho.

Leonta vidím již, jak otvírá

svou náruč přátelskou a vyplakává

své uvítání; za odpuštění

jak žádá syna – vás –, jak před sebou

by osobu měl otce vašeho;

jak líbá ruce krásné princezny

a znov a znovu půlí duše své

se obrací k své nevlídnosti kdys

a půlí k nynější své radosti;

tu první odkazuje do pekla

a druhé káže růsti rychleji

než myšlénky neb čas.

FLORIZEL: A, ctný Camillo,

pod jakou záminkou mu říci mám,

že děje se ta moje návštěva?

CAMILLO: Že král, váš otec, k němu poslal vás

jej pozdravit a potěšiti jej.

Jak dál se máte k němu chovati,

co povědíti jako otcův vzkaz,

vše věci, o nichž víme jen my tři,

vám napíšu: v tom návod najdete,

co říci mu při každém setkání;

a on se bude muset domnívat,

že otcovou jste dařen důvěrou

a z celého mu srdce mluvíte.

FLORIZEL: Jak jsem vám povděčen! To raší zdarem.

CAMILLO: Ba víc vám slibuje než unáhlené

se odevzdání vodám bezcestným

a břehům nesněným a zajisté

i velkým bědám, kde vám k pomoci

ni jedna naděj nekyne krom té,

že odbyv jeden svízel, k druhému

se šinete; kde nic tak bezpečno

jak vaše kotvy, které nejlépe

vám poslouží, když podrží vás tam,

kde proti vůli meškat budete. –

A kromě toho také známo vám,

jak štěstí bývá samým poutem lásky

a její čerstvý ruměnec i srdce

se mění strádáním.

PERDITA: Jen jedno pravda:

tvář může tuším schvátit zármutek,

však srdce nikoliv.

CAMILLO: Vy myslíte? –

Vám podobné se v domě otcovském