26

jež osten ostřejší má nežli meč;

a nechce – jak už mu to kletbou jest,

že nemůže být k tomu donucen –

té domněnce své sáhnout na kořen,

jež prohnilá je tak, jak jen kdy dub

a skála byly zdrávy.

LEONTES: Zlolajná

to ženština, jež zbila svého muže

a teď štve mne! To pouchle není mé;

jest plod Polixenův. Pryč odtud s ním

a s matkou uvrzte je do ohně!

PAULINA: Ne, vaše jest; a tak vám podobna,

že kdybychom starého přísloví

tu užili, až zle se potatila!

Jen hleďte, pánové, ač tisk je drobný,

ten celý obsah složen po otci:

rty, oči, nos, ten přimračený tah,

to jeho čelo, ano i ten důlek,

ty hezké jamky na bradě i tváři,

ten jeho úsměv, pravý odlitek

a tvar i rukou, prstů, nehtů jeho. –

Ó přírodo, ty dobrá bohyně,

jež učinilas vše tak podobno

zde jemu, který tomu život dal,

v tvé moci jest-li také mysl tvořit,

všech užij barev, jenom žlutě ne,

by matka podezření neměla

jak on, že její dítky nepatří

též muži jejímu.

LEONTES: Toť lítice!

A ty, slabochu, měl bys viseti,

že neumíš jí jazyk ukrotit.

ANTIGONUS: Jen dejte všechny muže pověsit,

co na tak pernou práci nestačí,

a sotva jeden poddaný vám zbude.

LEONTES: Dím ještě jednou – pryč s ní!

PAULINA: Nejhorší

a nejzvrhlejší manžel nemůže

víc učiniti.

LEONTES: Dám tě upálit.

PAULINA: To je mi lhostejno; jeť kacíř ten,

kdo oheň rozdělá, ne kdo v něm hoří.

Já nechci nazvati vás tyranem;

však nelidské to k vaší královně

se chování, jež nemá svědectví

krom vašich vlastních vrátkých smyšlének,

mi trochu po tyranství zapáchá

a znectí vás a zhanbí před světem.

LEONTES: Při vaší přísahané věrnosti

již odveďte ji! – Kdybych tyran byl,

kde byl by její život? Vědouc to,

že jsem, tak odvážná by nebyla,