co nejsvěžejších budu, kale zase
lesk přítomnosti, setřenou jak zdá se
má pohádka. Má moc když tolik činí,
své sutky obrátím; a scéna nyní
se mění tak, jak byli byste snili.
Leontes, poznav blud svůj pošetilý,
se uzavírá v hoři svém a pláči;
mne představte si, milí posluchači,
že v krásných Čechách jsem, kde, dím vám znovu,
král syna měl, jejž Florizelem zovu;
a o Perditě mluvit chvátám dále,
jež krásou dospěla tak dokonale,
až byl to div. Los další této děvy
dřív nechci hlásat; ale Čas to zjeví,
až stane se to. Pastýřovu dceru
a jak se potom vedlo jí, si beru
za úkol Času. Sledujte to chvíli,
když někdy hůře čas jste utratili;
a jestli nikdy, Čas vám přeje sám,
by nikdy marněj neucházel vám. (Odejde.)
Scéna druhá
Čechy. – Palác Polixenův.
(Vystoupí POLIXENES a CAMILLO.)
POLIXENES: Dobrý Camillo, prosím tě, již nenalehej; jest mi chorobou ti něco odepřít a smrtí povoliti to.
CAMILLO: Již patnáct let jsem neviděl svůj domov; ačkoliv jsem tak dlouhou dobu prožil v cizině, rád bych kosti svoje složil tam. Kromě toho kajícný král, můj pán, pro mne vzkázal; a nejsem-li příliš domýšliv, toho se domnívaje, mohl bych mu snad býti útěchou v jeho těžkém zármutku, což mi druhou ostruhou k mému odchodu.
POLIXENES: Máš-li mne rád, Camillo, nevyhlazuj ostatní své služby tím, že mě nyní opustíš. Že tě mám tolik zapotřebí, způsobila vlastní tvoje dobrota; lépe, abych tě byl nikdy neměl, než abych tě takto pohřešil. Započav mi práce, které nikdo kromě tebe řádně zastati nemůže, musíš buď setrvat, abys je dokonal, aneb vzíti s sebou i služby mně již prokázané, za které, jestli jsem jich náležitě neuznal – jakož jich nikdy ani doceniti nemohu –, vynasnažím se, abych ti byl vděčnějším; a bude to prospěch můj, čím více budu hromadit přátelství na přátelství.
O té zemi neblahé, Sicilii, již nemluv, prosím tě; i samo jméno její trýzní mne upomínkami na toho kajícného, jak říkáš, a usmířeného krále, mého bratra, jehož ztráta nejvzácnější královny a dítek i teď budí zas nový zármutek.
Pověz mi, kdys viděl králevice Florizela, mého syna? Králové nebývají méně nešťastni, nemajíce dítky zdárné, než jsou, ztratí-li je, když byly se již zdatně osvědčily.
CAMILLO: Tři dny, pane, jsem králevice již neviděl. Kde příjemněji tráví čas, mi neznámo; ale pohřešuje ho, jsem pozoroval, že se od nedávná často ode dvora vzdaluje a méně pilně dbá kněžického výcviku, než jindy se mu věnoval.
POLIXENES: Též já, Camillo, jsem to pozoroval a s jakýms nepokojem; však mám ve službě oči, které bdí nad jeho vycházkami; a od těch zvěděl jsem, že málokdy bývá jinde než v domě jakéhos velmi prostého pastýře, člověka, jenž prý z ničeho a nad pomyšlení svých sousedů nabyl netušeného bohatství.
CAMILLO: Slyšel jsem, pane, o takovém člověku, jenž má dceru nadmíru vzácných vlastností; pověst o ní rozhlásila se tak, že se ani myslet nedá, jak pošla z takové chatrče.
POLIXENES: To také zvěděl jsem a bojím se, že tato udice mého syna tam táhne. Doprovodíš nás k onomu místu, kde neznámi, kdo jsme, toho pastýře nějak vyzpytujeme. Při jeho prostoduchosti nebude tuším nesnadno zvěděti, proč můj syn tam chodí. Prosím tě, buď mi společníkem v té věci, hned, a zanech myšlének na Sicilii.
CAMILLO: Rád uposlechnu vašich rozkazů.
POLIXENES: Drahý Camillo! – Musíme se přestrojit. (Odejdou.)