jsi prohlásila, že mne miluješ;
tenkrát jsi řekla: „Na věky jsem tvá.“
HERMIONA: Toť věru Něha. – Tedy podvakrát
jsem šťastně promluvila; ponejprv
jsem královského chotě získala
a po druhé, byť na mžik, přítele.
(Podává Polixenovi ruku.)
LEONTES (stranou): Jest vroucná, příliš vroucná! V přátelství se tuze pojit značí pojit krev.
Mám chvění srdce; v prsou tančí mi,
ne ale radostí, ne radostí.
Sic taká přívětivost může mít
tvář otevřenou, jakous volnost brát
ze srdečnosti, dobrotivosti
a nitra upřímností plodného
a přitom dárci dobře slušeti;
to připouštím, že smí; však na ruce
si potleskávat, prsty tisknout si
jak oni teď; a usmívati se
tak nacvičeně jako do zrcadla
a potom vzdychat, jako by to byl
zvuk rohů loveckých, když klesne laň, –
ó, taká přívětivost nelíbí se
ni mému srdci, ani mému čelu. –
Mamillie, jsi ty můj hoch?
MAMILLIUS: Ó ano, milý otče.
LEONTES: Kýho šlaka!
Ten kluk je můj! – Co – umrněný nos?
Jest prý to mého pravý odlitek.
Slyš, bohatýrku, musíme být čisti,
a když ne čisti, čistotni; vždyť býk
a jalovice, tele, třeba jsou
i čistokrevní, přec jen zvou se brav.
Jak, stále po dlani mu pohrává?
Nu což, mé skotačivé telátko?
Jsi moje telátko?
MAMILLIUS: Jsem, chcete-li,
můj otče.
LEONTES: Nemáš hlavu krabatou
a moje rohy, abys docela
byl jako já; a přece říkají,
že jsme si podobni jak vejce vejci.
To ženské říkají; – ty řeknou vše;
leč kdyby ženské byly falešny
jak přebarvená látka smuteční,
jak vítr, voda, falešný, jak jen,
by kostky byly, přeje sobě hráč,
jenž nezná hranic mezi mým a tvým,
přec by to byla pravda, řeknou-li,
že tento chlapec mně jest podoben.
Pojď, panošíku, podívej se na mne
tím okem blankytným, můj lotroušku,
můj miláčku, mé robě! – Můž to být,