HERMIONA, choť Leontova.
PERDITA, dcera Leonta a Hermiony.
PAULINA, manželka Antigonova.
EMILIE, Hermionina komorná.
MOPSA, }
DORKA, } pastýřky.
Jiní PÁNOVÉ a ŠLECHTICI, DVORNÍ DÁMY, KOMONSTVO a SLUŽEBNICTVO, PASTÝŘI a PASTÝŘKY.
ČAS jako Chorus.
Dějiště: Sicilie a Čechy.
JEDNÁNÍ PRVNÍ
Scéna první
Sicilie. – Předpokoj v paláci Leontově.
(Vystoupí CAMILLIO a ARCHIDAMUS.)
ARCHIDAMUS: Camillo, navštívíte-li náhodou Čechy za podobné příležitosti jako ta, která nyní mých služeb vyžaduje zde, uvidíte, jak jsem řekl, veliký rozdíl mezi našimi Čechami a vaší Sicilií.
CAMILLO: Myslím, že král sicilský hodlá příštího léta oplatit králi českému návštěvu, kterou mu slušností jest povinen.
ARCHIDAMUS: V čem nás potom naše pohostinnost zahanbí, to naše láska omluví; neboť věru –
CAMILLO: Prosím vás –
ARCHIDAMUS: Opravdu, mluvím tak jen právem svého vědomí: nemůžemeť s takou nádherou – s tak vzácným – ani nevím, co bych řek – Dáme vám nápoj pro spaní, aby vaše smysly, nevidouce naši nedostatečnost, třeba by nás chválit nemohly,aspoň nemohly nás kárati.
CAMILLO: Až příliš mnoho za to platíte, co dává se tak rádo.
ARCHIDAMUS: Věřte, že mluvím jen, jak mne učí můj cit a jak tomu dává výraz moje počestnost.
CAMILLO: Sicilie nemůž nikdy býti dost laskava k Čechu. Byli spolu vychováni v dětském věku a taká přízeň zapustila mezi nimi kořeny, že musí nyní hnáti do větví. Od té doby, co dospělé jich hodnosti a povinnosti královské je od sebe odloučily, bylo jich setkávání se, třeba ne osobní, královsky zastupováno výměnou darů, listů, láskyplných poselství; tak, že zdáli se býti u sebe, třeba vzdáleni, podávali si ruce přes nedohledné prostory a objímali se, abych tak řekl, od úhlů protichodných větrů. Kéž nebe jejich lásku zachová!
ARCHIDAMUS: Myslím, že není na světě ani zloby, ani věci, která by ji změnila. Vy máte nevýslovnou útěchu v mladistvém svém králevici Mamilliovi; ten ušlechtilý hoch více slibuje než kterýkoliv, jehož jsem kdy poznal.
CAMILLO: Velmi ochotně s vámi souhlasím v nadějích do něho kladených. Jest to švarné dítě; vskutku, lék poddaných a občerstvení starých srdcí. Ti, kdož chodili o berlách, když se narodil, přejí si ještě živu být, než uvidí jej mužem.
ARCHIDAMUS: Jinak by byli ochotni zemřít?
CAMILLO: Ano; kdyby nebylo jiné záminky, pro kterou by chtěli žít.
ARCHIDAMUS: Kdyby král neměl syna, přáli by si žíti o berlách tak dlouho, až by ho dostal. (Odejdou.) Scéna druhá
Tamtéž. – Trůnní komnata v paláci.