24

než přízniv bude čas; a pomsta má

pro tuto chvíli zachvať pouze ji.

Polixenes, Camillo nyní se

mi vysmívají; z mého zármutku

si tropí žert; však by se nesmáli,

jen kdybych moh k nim sáhnout; aniž ta

se smáti bude, kterou v moci mám.

(Vystoupí PAULINA s dítětem.)

PRVNÍ ŠLECHTIC: Sem nesmíte.

PAULINA: Aj, raděj, dobří páni,

mi buďte pomocni! – Či bojíte se

víc jeho kruté vášně nežli, ach,

o život královny – té milostné

a čisté duše, více nevinné,

než on je žárliv?

ANTIGONUS: To je věru dost.

DRUHÝ ŠLECHTIC: On, milostivá paní, nespal dnes

a zapověděl přístup každému.

PAULINA: Jen ne tak zprudka, milý příteli;

já jdu, abych mu spánek vrátila.

Jen tací jako vy, kdož plíží se

jak stíny u něho a vzdychají,

když jenom zbytečně si povzlykne,

jen ti to jsou, kdo živí příčinu

té jeho nespavosti; ale já

mu slovo přináším tak léčivé

jak věrné, v obém naskrz poctivé,

bych zbavila jej oné horečky,

jež spát mu nedá.

LEONTES: Jaký je to hluk?

PAULINA: Hluk žádný, jenom nutná porada

stran kmotrů nějakých pro Vaši Výsost.

LEONTES: Jak – pryč s tou smělkyní! Antigone,

já poručil, bys nepouštěl ji ke mně;

že přijde, věděl jsem.

ANTIGONUS: Já řek jí, pane, by pod pokutou hněvu vašeho i mého před vás nevstupovala.

LEONTES: Což nemůžeš ji zkrotit?

PAULINA: Může, ve všem,

co nebylo by poctivé; leč v tom

– ač nechce-li se vaší cestou dát

a proto věznit mne, že vězím na cti –

mne, věřte, nezkrotí.

ANTIGONUS: Tu slyšíte!

Když vymkne se mi z uzdy, nechám ji

se rozběhnout; však neklopýtne mi.

PAULINA: Můj dobrý panovníče, tady jsem;

a prosím, abyste mne vyslechl,

mne, jež jsem vaše věrná služebnice,

váš lékař, rádce nejposlušnější,