5

my nauk o zlobě jsme neznali

i ani ve snách nezdálo se nám,

že kdo jich zná. Tak dále kdyby byl

ten život spěl a výš náš slabý duch

se nebyl prudší krví povznesl,

kdys mohli bychom směle nebi říci:

„Jsme bez viny,“ až na tu, která všem

jest dědična.

HERMIONA: A z toho soudíme,

že od těch dob jste asi klopýtli.

POLIXENES: Ó nejsvětější paní, – pokušení

nám vzešla od těch dob; neb v nevyspělých

těch dnech má žena byla dítětem

a vaše vzácná krása nepadla

v zrak mého mladistvého soudruha.

HERMIONA: Ó, pomoz Bůh, – jen žádných závěrků

dál z toho nečiňte, sic řeknete,

že vaše choť a já jsme ďáblice.

Však dále; – viny, kterých příčinou

jsme byly u vás my, si zodpovíme,

když s námi ponejprv jste zhřešili,

jen s námi v hříchu pokračovali

a s jinými, krom s námi, neklesli.

LEONTES: Jest přemluven?

HERMIONA: On, pane, zůstane.

LEONTES: K mým prosbám nechtěl. Žeť, Hermiono,

má nejdražší, jsi nikdy nemluvila

tak účinně jak teď.

HERMIONA: Že nikdy?

LEONTES: Nikdy,

krom ještě jedenkrát.

HERMIONA: Jak – dvakráte

jsem tedy dobře mluvila? Kdy dřív?

To prosím řekni mi a krm nás chválou

do tučna jak zkrotlá zvířátka.

Čin dobrý, umírá-li nezvěsten,

jich tisíc ubíjí, jež za ním jdou.

Jeť chvála naší mzdou a mnohem dřív

nás pobídnete něžným polibkem

o tisíc honů dál než ostruhou

přes jeden lán. Však nyní k naší metě:

Můj dobrý skutek poslední byl ten,

že jsem jej prosila, by neodcházel;

co byl můj první? Jestli dobře jsem

vám rozuměla, starší sestru měl

ten čin. Kéž jméno její bylo Něha!

Jen jednou ještě mluvila jsem vhod?

Kdy? Povězte mi to; jsem dychtiva.

LEONTES: To bylo tenkráte, když nevlídné

tři měsíce se utrpčily k smrti,

než přiměl jsem tě, abys otevřela

svou bílou dlaň, a tisknouc ruku mou,