po celou zimu vůni svou a vzhled:
buď vzpomínka i vděk vám za úděl
a vítejte nám k stříži.
POLIXENES: Pastýřko,
a krásná, dodávám –, jak sluší se,
náš věk nám zdobíš květy zimními.
PERDITA: Když stárne rok – však ještě léta smrt
to není, aniž zima třeskutá
se rodí –, nejkrásnější květiny
té doby jsou nám naše slzičky
a pruhované karafiáty,
jež zovou pomíšenci přírody.
Těch druhů naše veské zahrádky
jsou prázdny; já pak ani nedbám o to,
bych sázela si od nich odnože.
POLIXENES: Proč, dívko spanilá, je zanedbáváš?
PERDITA: Já doslechla, že na jich pestrotě
má podíl s velkou tvůrčí přírodou
též jakés umění.
POLIXENES: Ať tomu tak;
přec nelze zdokonalit přírodu
krom prostředky, jež sama vytvoří;
tak nad uměním, o němž řekla jsi,
že lepší přírodu, jest umění,
jež tvoří příroda. Hleď, milé dítě,
na nejplanější větev štěpujem
roub ušlechtilejší a způsobujem,
že kůra druhu nevzhlednějšího
se obrozuje pukem vzácnějším;
tím uměním se šlechtí příroda
spíš mění se –, však samo umění
jest přírodou.
PERDITA: Tak jest.
POLIXENES: Svou zahrádku
si tedy vyzdob karafiáty,
a že jsou míšenci, jim neříkej.
PERDITA: Ni jamky ryčkou v zemi neudělám,
bych zasadila jednu odnož z nich;
tak zrovna, jako kdybych líčila se,
bych nechtěla, by tento jinoch řek,
že je to dobře a že proto jen
si přeje, abych jeho stala se.
Zde kvítí pro vás, vonná lavandule
a máta, satorie, majorán
a slunečnice, která se slunkem
jde spat a plačíc probouzí se s ním;
toť květy v středu léta rostoucí
a dávají se mužům středních let,
jak myslím. Opravdu jste vítáni.
CAMILLO: Já kdybych k tvému stádu náležel,
bych nechal pasení a byl bych živ
jen díváním se na tebe.