co vůle králova.
LEONTES (k stráži): Či poslechne se?
HERMIONA: Kdo půjde se mnou? Prosím Vaši Výsost,
ať moje družky u mne zůstanou;
neb vidíte, že stav můj toho žádá.
Vy dobří blázínkové, neplačte,
vždyť není příčiny. Až seznáte,
že vaše paní zasluhovala
jít do žaláře, potom rozplyňte
se v slzách, až jej bude opouštět:
do této pře jdu pro svou větší spásu.
Můj choti, sbohem; já si nepřála
vás nikdy vidět zarmouceného;
teď pevně věřím, že se toho dočkám.
Mé dámy, pojďte, máte dovolení.
LEONTES: Náš rozkaz plňte; – pryč!
(Odejde Hermiona, stráž a dámy.)
PRVNÍ ŠLECHTIC: Ó prosím, pane,
zpět zavolejte kněžnu.
ANTIGONUS: Uvažte,
co činíte, by vaše spravedlivost
se křivdou nestala, v níž trpět budou
tři velicí: vy, kněžna a váš syn.
PRVNÍ ŠLECHTIC: Chci, pane, za to život položit,
a učiním to, ráčíte-li jen
tu oběť přijmouti, že královna
jest bez poskvrny v očích nebeských
i vašich; myslím v tom, co za vinu
jí kladete.
ANTIGONUS: A dokáže-li se
co jiného, chci z komnat ženy své
si zřídit konírny a ve smečce
s ní choditi a dál jí nevěřit,
než co ji ucítím a uvidím;
neb každý ženy coul pak ve světě,
ba každý kventlík masa ženského
jest falešný, když klame ona.
LEONTES: Mlčte!
PRVNÍ ŠLECHTIC: Můj dobrý králi –
ANTIGONUS: Jenom kvůli vám
tak mluvíme, ne kvůli sobě samým.
Jste klamán podštěvačem nějakým,
jenž proto zatracení neujde;
a kdybych znal jen toho ničemu,
zem jedl by. – Když ona na cti chybná,…
Tři dcerky mám; nejstarší jedenáct,
druhé je devět, třetí as pět roků:
když pravda to, ty mi to zaplatí;
dám, při své cti, je všechny zohavit,
by nerodily plémě proradné;
jsou moje dědičky, však raději
bych sám se vyklestil, než dopustil,