65

nes přátelsky, a tak jsme připluli

zde rozkaz mého otce vyplnit

tou návštěvou u Vaší Milosti.

Své komonstvo, část jeho nejlepší,

jsem propustil od břehů sicilských,

by do Čech zprávu neslo, nejenom

jak zdárně se mi vedlo v Libyi,

však také o mém šťastném příchodu

a ženy mé v ta místa, kde jsme teď.

LEONTES: Ať velcí bozi vzduch náš očistí

všech nákaz, co tu meškat budete!

Váš otec je tak spravedlivý muž

a kníže bezvadný; já zhřešil jsem

na jeho osobě, tak posvátné;

a za to rozhněvaná nebesa

mne zůstavila bez všech potomků.

Váš otec ale, jak si od nebe

to zasloužil, jest vámi požehnán,

jenž ve všem hoden jeho dobroty.

Co mohl já jsem být, kdybych teď moh

se na syna a dceru dívati,

tak milé jak vy oba!

(Vystoupí DVOŘAN.)

DVOŘAN: Milosti,

co budu hlásat, víry nenajde,

však záhy potvrdí se. Velký pane,

král český mnou vás pozdravuje sám,

chce, byste jeho syna zatknout dal,

jenž stavu zapomněv a povinností,

prch od otce a jeho nadějí,

a s dcerou pastýřovou.

LEONTES: Mluv, kde jest

král český?

DVOŘAN: Zde, ve vašem městě, pane;

já právě teď jsem přišel od něho

a mluvím vytrženě, jakož mne

můj úžas nutí a mé poselství.

Sem pospíchaje k dvoru vašemu,

a jak se zdá, ten krásný párek honě,

on cestou potká otce zdánlivé

té kněžny a též bratra jejího,

již oba s mladým princem z domova

se vzdálili.

FLORIZEL: Camillo zradil mne,

jenž ctí a rozšafností dodnes čelil

všem nečasům.

DVOŘAN: Jej sama obviňte;

jeť s králem, vaším otcem.

LEONTES: Kdo? Camillo?

DVOŘAN: Camillo, pane; já s ním rozmlouval;

teď ubohé ty lidi vyslýchá.

Co živ jsem ubožáky neviděl