70

a věku stop jak zde.

POLIXENES: Ó, nikterak.

PAULINA: Tím větší sochařovo umění,

jež nechá přejít asi šestnáct let

a tak ji tvoří, jak by žila teď.

LEONTES: Jak mohla nyní žít, k mé útěše

tak veliké, jak velká bolest jest,

jež proniká mi duši. Ó, tak stála

v též vznešenosti, teplu života,

jak chladna stojí teď –, když ponejprv

o její lásku jsem se ucházel!

Mne jímá stud; – zdaž neviní mne kámen,

že kamenem jsem více, než je on?

Ó zjeve královský, v tvé velebě

jest kouzlo, které všechny hříchy mé

jak zaklínáním volá v paměť mou

a žasnoucí tvé dcery ducha poutá,

že stojí zkamenělá jako ty!

PERDITA: Ó, dovolte, a neříkejte mi,

že je to pověra, když poklekám,

bych prosila ji o požehnání.

Ó kněžno, moje drahá královno,

jež přestala jsi žít, když začla já,

svou ruku dej mi, ať ji zulíbám!

PAULINA: Jen pomalu: – ta socha nedávno

jest teprv hotova a barva na ní

až dosud neoschla.

CAMILLO: Váš zármutek,

můj králi, příliš těžce nanesen,

když nemohlo jej odvát šestnáct zim

a šestnácterým létem nevyschnul.

Tak dlouho sotva radost žila kdy

a každý žal sám sebe ubil dřív.

POLIXENES: Můj drahý bratře, dopusťte, by ten,

jenž zavdal k tomu podnět, právo měl

vám odejmouti tolik žalosti,

co může snésti sám.

PAULINA: Ba opravdu,

můj pane, kdybych byla věděla,

že pohled na můj obraz ubohý

tak dojme vás – vždyť kámen to a můj –,

já nebyla bych vám jej ukázala.

LEONTES: Neshrnuj oponu.

PAULINA: Dél nesmíte

se na ni dívat, sic v tom vytržení

by mohlo se vám zdát, že hýbe se.

(Chce shrnout oponu.)

LEONTES: Nech, nech – ať umru, jestli se mi již

to nezdá… Kdo ji tesal? Hleďte, pane,

či nemyslil byste, že oddychá

a že v těch žilách opravdu je krev?