ač troufám si se méně zdáti tak,
chtíc pomoci ve vašich trampotách,
než ti, kdo zdánlivě jsou nejvíc vaši.
A tedy povídám, že tady jsem
od vaší dobré kněžny.
LEONTES: Dobré kněžny!
PAULINA: Tak, dobré kněžny, pane, dobré kněžny;
od vaší dobré kněžny, povídám;
a chtěla bych tu její dobrotu
v tu chvíli osvědčiti soubojem,
jen kdybych byla muž, ten nejslabší
z těch, co tu vůkol.
LEONTES: Odveďte ji pryč.
PAULINA: Jen kdo si lehko váží očí svých,
ať na mne první sáhne; půjdu sama
a dobrovolně, ale nejprve
svou práci pořídím. – Nuž, dobrá kněžna
– a dobrá jest! – vám dcerku povila;
zde je; a chce, byste jí požehnal.
(Položí dítě před krále.)
LEONTES: Pryč, zmužatělá čarodějnice!
Ven s našeptávavou tou svodnicí!
PAULINA: Ne tak; to znám tak málo jak vy mne,
když mi ten titul udělujete;
a o nic méně nejsem poctivou,
než vy jste šíleným; a ručím vám,
to dostačí, jak chodí už ten svět,
by v něm se člověk za poctivce měl.
LEONTES: Zrádci! – Což nikdo nevystrčí ji?
To cizoložně kdos jí podejte.
Ty starý bloude, ženská korouhvičko,
jenž dá se vyklovati se hřadu
svou paní Kvoknou, – zvedni sebranče,
dím, zvedni je a kmotře své je dej.
PAULINA: Ať tvoje ruce navždy nectny jsou,
když zvedneš princeznu v té potupě,
již on uvalil na ni.
LEONTES: Bojí se
své ženy.
PAULINA: Chtěla bych, abyste vy
tak se jí bál; pak není pochyby,
že svoje děti svými zval byste.
LEONTES: Toť pelech zrádců!
ANTIGONUS: Slunce svědkem buď,
já nejsem jím.
PAULINA: Ni já, ni kdokoliv
z těch tady kolem kromě jednoho;
a toť on sám, jenž posvátnou čest svou
i královny a synka čackého
a toho děcka vydal pomluvě,