PRVNÍ ŠLECHTIC: Dobře, pane.
LEONTES: Ač já mám jistotu a netřeba
mi více, než co vím, přec orakul
dá poklid mysli jiných – takových,
kdož v nerozumné lehkověrnosti
jak ten zde, pravdu poznat nechtějí.
Tak uznali jsme za dobré, by ona
od naší osoby, k níž přístup volný,
se oddálila, aby úklady
těch dvou, co prchli, nevykonala.
Teď pojďte se mnou; na veřejnosti
chci o tom promluvit; neb tato věc
nás všechny vzruší.
ANTIGONUS (stranou): K smíchu; – zdá se mi,
až jen se čirá pravda objeví. (Odejdou.)
Scéna druhá
Přední pokoj v žaláři.
(Vystoupí PAULINA a SLUŽEBNICTVO.)
PAULINA: Kdos žálářníka zavolejte mi
a rcete mu, kdo jsem.
(Odejde sloužící.)
Ó dobrá kněžno,
nižádný dvůr po celé Evropě
tě není hoden dost; co tedy děláš
zde v žaláři?
(Vrátí se SLOUŽÍCÍ se ŽALÁŘNÍKEM.)
Aj, dobrý příteli,
vy znáte mne či ne?
ŽALÁŘNÍK: Jak vzácnou dámu
a paní, které velmi vážím si.
PAULINA: Nuž tedy doveďte mne ke královně.
ŽALÁŘNÍK: To nesmím, vzácná paní; výslovný
mám rozkaz proti tomu.
PAULINA: To je hluku! –
Tak uzamykat čest a poctivost
před návštěvami přátel soucitných!
– A, prosím vás, je také zakázáno
i její dámy vidět? – Jednu z nich?
Emilii?
ŽALÁŘNÍK: Když, paní, ráčíte
své služebnictvo odeslati pryč,
Emilii sem přivedu.
PAULINA: Nuž prosím
hned zavolejte ji. – Vy vzdalte se.
(Odejde služebnictvo.)
ŽALÁŘNÍK: Však vaší rozmluvě, má vzácná paní,
být musím přítomen.
PAULINA: Aj, buď si tak;