4

že touží svého syna spatřiti,

to mnoho značí; ale dříve ať

to tedy řekne; pak ho nechte jít;

ať na to přísahá a nesmí zůstat;

my odtud kužely jej vyženem.

Leč od královské vaší přítomnosti

jsem smělá tak se týden vydlužit.

Až v Čechách budete mít mého chotě,

já plnou moc mu dám, by zdržel se

o měsíc přes lhůtu, jež k odjezdu

dřív určena; a přece, to mi věř,

můj Leonte, tě nemiluji méně

o jedno zatikání hodinek

než kterákoliv žena svého muže.

Vy zůstanete?

POLIXENES: Ne, má vzácná paní.

HERMIONA: Ó přece, ano?

POLIXENES: Nelze, opravdu.

HERMIONA: Aj, opravdu!

Toť vrátkým slovem odbýváte mne;

leč kdybyste i přísahami chtěl

vymknouti hvězdy z jejich okruhů,

přec řeknu jen: „Nic o odchodu, pane.“

Vy opravdu nám neodjedete;

a ženské „opravdu“ má takou moc

jak mužovo. Vy ještě odjet chcete?

Tož donuťte mne, abych jako vězně

vás tady držela, ne jako hosta;

tak zaplatíte při svém odjezdu,

co dlužen jste, a ušetříte díků.

Co říkáte – můj vězeň, nebo host?

Buď svědkem vaše strašné „opravdu“,

že tím neb oním zůstanete mi.

POLIXENES: Nuž tedy, vzácná kněžno, vaším hostem;

být vězněm předpokládá urážku,

jíž dopustit se tíž by bylo mně

než vám ji trestat.

HERMIONA: Vaše žalářnice

již tedy ne, leč vlídná hostitelka.

A teď mi dovolte vás vyslechnout,

co tropili jste vy a manžel můj

ve věku chlapeckém; vy tenkrát jste

as byli veselí dva panici.

POLIXENES: My, sličná královno, dva byli hoši,

již myslili, že nečeká nás nic

než zítra taký den, jak dnešek byl,

a že tak věčně dětmi zůstanem.

HERMIONA: Můj manžel byl z vás dvou ten větší šibal?

POLIXENES: My byli jak dva rodní beránci,

když poskakují na slunci a mečí

druh na druha; co vyměňovali jsme,

jen za nevinnost byla nevinnost;