když vůbec možno; a když nelze tak,
jak nejlépe ji nésti.
CAMILLO: Nuže, pane,
chci vám to říci, vyzván jménem cti
jsa vámi, jehož za čestného mám.
A tedy moji radu poslyšte,
jež musí býti následována
tak rychle, jak ji hodlám vyřknouti,
sic vy a já zvoláme „ztraceno!“
a potom dobrou noc!
POLIXENES: Jen dál, Camillo.
CAMILLO: Jsem zjednán k tomu, bych vás zavraždil.
POLIXENES: Kdo zjednal tě, Camillo?
CAMILLO: Král.
POLIXENES: A proč?
CAMILLO: On myslí, ne, on na to přísahá
s vší důvěrou, jak byl by viděl to
či býval nástrojem, jenž přikoval
vás k tomu, že jste hříšně dotknul se
mu jeho královny.
POLIXENES: Když tomu tak,
ať v nakažený rosol srazí se
krev moje nejlepší a jméno mé
se spřehne s jménem toho, který zradil
kdys Nejsvětějšího; má čistá pověst
ať v zápach změní se, jenž udeří
i v chřípě nejtupější, kam jen vstoupím,
a přítomnosti mé ať svět se štítí,
ba víc ji nenávidí nežli mor
ten největší, o němž kdy slýcháno
neb četlo se!
CAMILLO: Kdybyste přísahal
mu šmahem proti jeho smyšlénkám
při každé hvězdě na nebi a všem
jich působení, spíše moh byste
přikázat moři, aby měsíce
poslušno nebylo, než odstranit
svou přísahou neb otřást soudným slovem
tu stavbu jeho pošetilosti,
jež, založena jsouc na jeho víře,
tak dlouho potrvá jak jeho tělo.
POLIXENES: Jak jen to mohlo vzniknouti?
CAMILLO: To nevím;
však tím jsem jist, že bezpečnější jest
se toho uchránit, co vzniklo již,
než tázati se, jak to povstalo.
Když tedy troufáte si uvěřit
mé poctivosti, uložené zde
v tom těle, které s sebou vezmete
jak zástavu, – pryč, ještě v tuto noc!
Všem vašim šeptem oznámím tu věc