63

jíž krásnější jsem nikdy neviděl,

si žádá vstoupit k Vaší Milosti.

LEONTES: Co to? – On nejde, jak by v souhlasu

to bylo s jeho otce velkostí.

Ten příchod, neobřadný, náhlý tak

nám praví, že to není návštěva,

jež rozvážena, ale kázaná

buď nutností, neb náhodou. – A průvod?

ŠLECHTIC: Jen malá družina, a ta jen prostá.

LEONTES: A jeho kněžna, pravíte, je s ním?

ŠLECHTIC: Tak; nejspanilejší to hrstka země,

na niž kdy tuším slunce zářilo.

PAULINA: Ó žel, Hermiono, jak přítomnost

se vždycky chlubně nad to honosí,

co lepšího kdy bylo, tak tvůj hrob

též couvá před tím, co se vidí teď!

Vy, pane, sám jste říkával a psal,

jenže to psaní teď je chladnější

než předmět, kterého se týkalo –:

„JÍ rovno nebylo a nebude.“

Tak její krásou dmul se kdys váš verš.

Teď ku podivu na opadu jest,

když pravíte, že lepší viděl jste.

Šlechtic. Jen, paní, dovolte: té první jsem

již odpusťte mi – skoro zapomněl;

a druhá, až si upoutá váš zrak,

si věru získá také jazyk váš.

Ta bytost kdyby založila sektu,

všech jiných vyznavačů horlivost

by udusila, tvoříc novověrcem,

kde koho jen by k tomu vyzvala.

PAULINA: Jak! – Také ženy?

ŠLECHTIC: Ženy milovat

ji budou, že jest žena vzácnější

než kterýkoliv muž; a muži proto,

že ze všech žen jest nejspanilejší.

LEONTES: Jdi ty, Kleomene; a v průvodu

svých vzácných přátel uveď je sem k nám

do naší náruče. (Odejdou Kleomenes a jiní.)

Přec podivno,

že jako pokradmu sem přichází.

PAULINA: Náš princ, ten klenot dítek, kdyby byl

se dočkal této chvíle, býval by

se krásně družil s tímto kněžicem;

ni celý měsíc nedělil jich věk.

LEONTES: Nic dál, prosím tě; ustaň; vždyť to víš,

jak znov mi umírá, když o něm řeč;

ba opravdu, až spatřím toho prince,

cos řekla, padne na mysl mi tak,

že rozumu snad mne to pozbaví.

Hle, přicházejí.