jíž krásnější jsem nikdy neviděl,
si žádá vstoupit k Vaší Milosti.
LEONTES: Co to? – On nejde, jak by v souhlasu
to bylo s jeho otce velkostí.
Ten příchod, neobřadný, náhlý tak
nám praví, že to není návštěva,
jež rozvážena, ale kázaná
buď nutností, neb náhodou. – A průvod?
ŠLECHTIC: Jen malá družina, a ta jen prostá.
LEONTES: A jeho kněžna, pravíte, je s ním?
ŠLECHTIC: Tak; nejspanilejší to hrstka země,
na niž kdy tuším slunce zářilo.
PAULINA: Ó žel, Hermiono, jak přítomnost
se vždycky chlubně nad to honosí,
co lepšího kdy bylo, tak tvůj hrob
též couvá před tím, co se vidí teď!
Vy, pane, sám jste říkával a psal,
jenže to psaní teď je chladnější
než předmět, kterého se týkalo –:
„JÍ rovno nebylo a nebude.“
Tak její krásou dmul se kdys váš verš.
Teď ku podivu na opadu jest,
když pravíte, že lepší viděl jste.
Šlechtic. Jen, paní, dovolte: té první jsem
již odpusťte mi – skoro zapomněl;
a druhá, až si upoutá váš zrak,
si věru získá také jazyk váš.
Ta bytost kdyby založila sektu,
všech jiných vyznavačů horlivost
by udusila, tvoříc novověrcem,
kde koho jen by k tomu vyzvala.
PAULINA: Jak! – Také ženy?
ŠLECHTIC: Ženy milovat
ji budou, že jest žena vzácnější
než kterýkoliv muž; a muži proto,
že ze všech žen jest nejspanilejší.
LEONTES: Jdi ty, Kleomene; a v průvodu
svých vzácných přátel uveď je sem k nám
do naší náruče. (Odejdou Kleomenes a jiní.)
Přec podivno,
že jako pokradmu sem přichází.
PAULINA: Náš princ, ten klenot dítek, kdyby byl
se dočkal této chvíle, býval by
se krásně družil s tímto kněžicem;
ni celý měsíc nedělil jich věk.
LEONTES: Nic dál, prosím tě; ustaň; vždyť to víš,
jak znov mi umírá, když o něm řeč;
ba opravdu, až spatřím toho prince,
cos řekla, padne na mysl mi tak,
že rozumu snad mne to pozbaví.
Hle, přicházejí.