je otec host, jenž nejlíp krášlí stůl.
Nuž, prosím ještě jednou, rcete mi,
jest otec váš tak zcela neschopen
všech věcí rozumných? Zda otupěl
již věkem, pakostnicí střídavou?
Zda mluví, slyší, lidi rozezná?
Své statky spravuje? Či na lože
je připoután a nedělá již nic
než to, co dělával, když dítě byl?
FLORIZEL: Ne, dobrý pane, on je zdráv a věru
víc při síle než mnozí v jeho stáří.
POLIXENES: Při bílém vousu mém, když tomu tak,
vy křivdíte mu, trochu nesynovsky.
Syn právo má, by ženu volil si,
však otec, jehož radost jediná
jest ta, by zdárných vnuků dočkal se,
má rovněž dobré právo, aby byl
v té věci trochu tázán o radu.
FLORIZEL: To uznávám; leč z jiné příčiny,
můj vážný pane, kterou sdělit vám
teď není vhod, nic otci neříkám.
POLIXENES: Přec, povězte mu to.
FLORIZEL: To neučiním.
POLIXENES: Já prosím o to.
FLORIZEL: Ne, to nesmí být.
PASTÝŘ: Můj synu, sděl mu to; ať nermoutí se,
až o tvé volbě zví.
FLORIZEL: Ne, ne, to nelze.
Teď k sňatku našemu.
POLIXENES (dává se poznat): Teď k rozvodu,
ty chlapče, jehož synem nechci zvát;
jsi příliš nízký, než bych zaň tě uznal,
ty, žezla dědici, jenž zakoukal se
do hole pastýřské! – Ty starý zrádče,
mně líto, že když dám tě oběsit,
tvůj život ukrátím jenom o týden.
A ty, ó svěží kousku vybraných
všech čarodějstev, která musela
přec znáti toho královského blázna,
s nímž pohrávala si, –
PASTÝŘ: ó srdce mé!
POLIXENES: – tvou krásu bodláčím dám rozdrásat,
až bude všednější, než je tvůj rod.
A o tobě, ty chlapče zbloudilý,
když dozvím se, žes jenom povzdechnul,
bys opět spatřil tuto hračku zde
jakž nehodlám, bys kdy ji spatřil víc –,
my následnictví tebe zbavujem
a nebudem tě míti za svou krev
ni za příbuzná, byť se čítalo
od Deukaliona. Hleď dbát mých slov