však okem soucitu, ne pomsty své!
(Vrátí se ÚŘEDNÍCI s KLEOMENEM a DIONTEM.)
UŘEDNÍK: Zde na meč práva odpřísahejte,
že vy, Kleomene a Dionte,
jste oba byli v Delfách a že odtud
jste zapečetěné orakulum
přinesli sem, jak odevzdáno vám
jest rukou kněze velkého Apolla,
a že jste neodvážili se porušit
tu pečeť posvátnou a přečisti
taj, který skrývá.
KLEOMENES: }
DION: } I přísaháme.
LEONTES: Rozlomte pečeť, čtěte.
ÚŘEDNÍK (čte): Hermiona jest čista; Polixenes bez úhony; Camillo věrný poddaný; Leontes žárlivý ukrutník; jeho nevinné děcko řádně zplozeno; a král bude zíti bez dědiců, nenajde-li se, co ztraceno!
ŠLECHTICI: Buď blahoslaven veliký Apollo!
HERMIONA: Buď veleben!
LEONTES: Zda pravdu četl jsi?
UŘEDNÍK: Čet, pane můj, jak doslova tu psáno.
LEONTES: V tom celém orakulu pravdy není.
Soud pokračuj; to vše jest čirý klam.
(Vystoupí SLOUŽÍCÍ.)
Sloužící, ó králi, králi můj!
LEONTES: Co děje se?
SLOUŽÍCÍ: Ó pane, nenávisti propadnu,
když vyslovím to! – Králevic, váš syn,
jat úzkostí a pouhým pomyšlením
na osud královnin, je pryč.
LEONTES: Jak – pryč?
SLOUŽÍCÍ: Je mrtev.
LEONTES: Apollo rozhněván; a samo nebe
mou křivdu ranou stíhá.
(Hermiona omdlí.)
Co je tam?
PAULINA: Ta zvěst je smrtonosnou královně;
hle, podívejte se, co dělá smrt!
LEONTES: Pryč odveďte ji; její srdce jen
jest přetíženo; bude dobře zas.
Já příliš podezření víru dal.
Co můžete, jí něžně přispějte,
by zotavila se.
(Odejdou Paulina a dámy s Hermionou.)
Apollo, odpusť,
já zhřešil proti tvému výroku!
S Polixenem se opět usmířím,