60

AUTOLYKUS: Ó, o tu přijde jen ten pastýřův syn; ať visí, bude jiným za příklad.

PASÁK: To je útěcha, pěkná útěcha! – Musíme ke králi, ukázat mu ty své podivné věci; je nutno, aby věděl, že to není ani vaše dcera, ani moje sestra; jinak je s námi konec. Pane, dám vám také tolik, co ten stařec, až ta věc bude vyřízena, a zůstanu, jak povídá, vaším rukojmím, dokud vám to nepřinese.

AUTOLYKUS: Chci vám věřit. Jděte napřed, ku břehu; držte se napravo; já se jen podívám tam za plot a přijdu za vámi.

PASÁK: Ten člověk nám štěstí přinesl, ano, z nebe štěstí.

PASTÝŘ: Pojďme napřed, jak nám poručil; byl seslán k našemu dobru. (Odejdou Pastýř a Pasák.) AUTOLYKUS: I kdyby se mi chtělo býti poctivým, už vidím, že osud tomu nechce; cpe mi kořist do huby. Dvojí výhoda se teď o mou přízeň uchází: zlato a příležitost prokázati králevici, mému pánu, dobrou službu. Kdož ví, jak se to jednou může obrátit k mému prospěchu. Dovedu ty dva krtky, oba slepé, k němu na palubu. Uzná-li za dobré vyklopiti je opět na břeh, protože mu do žaloby, kterou mají u krále, nic není, ať mne nazvou lotrem za mou úslužnost; jsemť proti tomu názvu obrněn a proti každé hanbě, která k němu přísluší. Tedy mu je představím; něco z toho kouká.

(Odejde.)

JEDNÁNÍ PÁTÉ

Scéna první

Sicilie. – Komnata v paláci Leontově.

(Vystoupí LEONTES, KLEOMENES, DION, PAULINA a SLUŽEBNICTVO.) KLEOMENES: Již, pane můj, jste dosti učinil

a vytrpěl jak světec; není chyby,

jíž býval byste se moh dopustit

a jíž jste neodpykal; opravdu

jest větší vaše pokání než vina.

A tedy konečné již učiňte,

co učinilo nebe: zapomeňte

své proviny a jako nebe vám

sám sobě odpusťte.

LEONTES: Tak dlouho, dokud

jsem jí a jejích ctností pamětliv,

má poskvrna mi z mysli nesejde

a stále musím křivdy vzpomínat,

jíž jsem se dopustil. – Tak velká byla,

že zbavila mou říši dědice

a nejmilejší družku zhubila,

z níž muž kdy budoval své naděje.

PAULINA: Ba pravda, příliš pravda, pane můj;

i kdybyste po celém širém světě

bral za manželku jednu po druhé,

a z každé vyjav něco dobrého,

si ženu dokonalou utvořil,

té, již jste zabil, rovna nebude.

LEONTES: ó, nebude. – Žeť zabil, já ji zabil!

Já učinil to, ty však zraňuješ

mne bolestně, když pravíš mi, že já.

Tak hořko mi to na tvém jazyku

jak v mysli mé; a, milá, prosím tě,

jen málokdy to řekni.