53

i bojím se, že ani pohled na vás

by ještě nesnesl; a proto než

hněv Jeho Výsosti se utiší,

se před ním neobjevujte.

FLORIZEL: To nehodlám.

Vy jste Camillo – myslím?

CAMILLO: Ano, pane.

PERDITA: Jak často jsem vám říkala, že tak

to skončí! – Kolikrát jsem řekla to,

má důstojnost že jenom potrvá,

než známa bude.

FLORIZEL: Musí potrvat

tak dlouho, dokud věrnost nezruším;

a stane-li se to, ať příroda

i samé boky země rozdrtí

a každý zárodek v nich zahubí!

Již oči pozvedni; – z mé posloupnosti

mne vymaž, otče, já jsem dědicem

své lásky!

CAMILLO: Radit dejte si.

FLORIZEL: To dávám;

od svého srdce; chce-li rozum být

v tom poslušen, mám rozum; nechce-li,

mé smysly mají raděj šílenost

a jest jim vítána.

CAMILLO: Toť zoufalství.

FLORIZEL: Tak nazvi to; však plní to můj slib,

a tak to musím za poctivost mít.

Camillo, za Čechy ni za slávu,

jež v nich mi kyne, ani za vše to,

co slunce vidí, země ukrývá

v svém tmavém lůně, moře hluboké

co tají v neznámých svých propastech,

slib neporuším, jejž jsem přísahal

své dívce spanilé. I prosím tě,

jak byls vždy otcův přítel ctihodný,

až pohřeší mne – a já opravdu

již nemám v úmyslu jej spatřit i –,

bys dobrou radou krotil jeho hněv;

já nadále se budu potýkat

se štěstím sám. To můžeš zvěděti;

a tak to vyřiď, že jsem na moři

s tou, jíž mi nedopřáno na břehu.

A na štěstí v té tísni mám tu loď,

jež kotví nablízku, ač k tomu cíli

jest nepřipravena. Kam hodlám plout,

jest netřeba ti vědět, aniž já

chci mluvit o tom dále.

CAMILLO: Ó můj princi,

kéž duch vás radě přístupnější byl

neb otužilejší k těm svízelům!

FLORIZEL: Slyš, Perdito! (Odstupuje s ní stranou.)