33

však okem soucitu, ne pomsty své!

(Vrátí se ÚŘEDNÍCI s KLEOMENEM a DIONTEM.)

UŘEDNÍK: Zde na meč práva odpřísahejte,

že vy, Kleomene a Dionte,

jste oba byli v Delfách a že odtud

jste zapečetěné orakulum

přinesli sem, jak odevzdáno vám

jest rukou kněze velkého Apolla,

a že jste neodvážili se porušit

tu pečeť posvátnou a přečisti

taj, který skrývá.

KLEOMENES: }

DION: } I přísaháme.

LEONTES: Rozlomte pečeť, čtěte.

ÚŘEDNÍK (čte): Hermiona jest čista; Polixenes bez úhony; Camillo věrný poddaný; Leontes žárlivý ukrutník; jeho nevinné děcko řádně zplozeno; a král bude zíti bez dědiců, nenajde-li se, co ztraceno!

ŠLECHTICI: Buď blahoslaven veliký Apollo!

HERMIONA: Buď veleben!

LEONTES: Zda pravdu četl jsi?

UŘEDNÍK: Čet, pane můj, jak doslova tu psáno.

LEONTES: V tom celém orakulu pravdy není.

Soud pokračuj; to vše jest čirý klam.

(Vystoupí SLOUŽÍCÍ.)

Sloužící, ó králi, králi můj!

LEONTES: Co děje se?

SLOUŽÍCÍ: Ó pane, nenávisti propadnu,

když vyslovím to! – Králevic, váš syn,

jat úzkostí a pouhým pomyšlením

na osud královnin, je pryč.

LEONTES: Jak – pryč?

SLOUŽÍCÍ: Je mrtev.

LEONTES: Apollo rozhněván; a samo nebe

mou křivdu ranou stíhá.

(Hermiona omdlí.)

Co je tam?

PAULINA: Ta zvěst je smrtonosnou královně;

hle, podívejte se, co dělá smrt!

LEONTES: Pryč odveďte ji; její srdce jen

jest přetíženo; bude dobře zas.

Já příliš podezření víru dal.

Co můžete, jí něžně přispějte,

by zotavila se.

(Odejdou Paulina a dámy s Hermionou.)

Apollo, odpusť,

já zhřešil proti tvému výroku!

S Polixenem se opět usmířím,