kdes křídlem k jakés větvi zpuchřelé
a svého druha, který nenajde
se nikdy víc, chci želet do smrti.
LEONTES: Ó, ticho buď, Paulino! – Měla bys
tak chotě vzíti po mém souhlasu,
jak po tvém ženu já; toť umluveno
a přislíbeno mezi námi dvěma.
Tys nalezla choť mou; jak, teprve
se musím ptát; neb viděl jsem ji mrtvu,
jak myslil jsem, a mnohou modlitbu
na jejím hrobě marně odříkal.
A daleko tak hledat nebudu
neb jeho mysl částečně již znám –,
bych nalezl ti ctného manžela.
Camillo, pojď a za ruku ji vezmi,
ty, jehož hodnota a poctivost
tak přebohatě osvědčila se
a dvěma králi zde je stvrzena.
Již pojďme. (K Hermioně.)
Jak? – Na mého bratra pohleď
a odpusťte mi oba, že jsem kdy
tak mezi vaše svaté pohledy
zlým vstoupil podezřením. – Zde tvůj zeť
a králův syn, jenž nebes řízením
byl tvojí dceři k sňatku zasnouben.
Dobrá Paulino, již nás odveď pryč,
by každý mohl chvílí příhodnou
se tázati a odpovídati,
kdo jaký úkol měl v té valné době,
co jsme se rozešli. Nuž pojďme, rychle.
(Odejdou.)