TŘETÍ ŠLECHTIC: Z výjevů nejdojemnějších, jenž také po mých očích vrhal udici, však jenom vodu ulovil, ne rybu, bylo, jak při vyprávění o smrti královny – jejíž příčinu král mužně uznal a také ji řekl – upjaté naslouchání zraňovalo jeho dceru, až jevíc jednu bolest po druhé, s povzdechem „nastojte!“, abych tak řekl, krvácela slzami, jako srdce mé, jsem jist, plakalo krví. Tu ten, kdo byl mramor sám, změnil barvu; jedni omdlévali, všichni tesknili; a kdyby celý svět to býval viděl, bolest bývala by jala vše.
PRVNÍ ŠLECHTIC: Vrátili se ke dvoru?
TŘETÍ ŠLECHTIC: Nikoliv; princezna doslechla o soše matky své, kterou má Paulina u sebe. Jest to výtvor mnoholeté práce, jejž teprv nedávno dohotovil výtečný italský mistr Giulio Romano, který kdyby sám věčný byl a mnohé své dílo dechem oživil, odloudil by přírodě všechny její odběratele: tak dokonale po ní tváří. On pak vytvořil Hermionu Hermioně tak podobnou, že prý by člověk na ni promluvil a čekal, že mu odpoví. Tam se vší dychtivostí lásky odešli a chtějí tam i povečeřet.
DRUHÝ ŠLECHTIC: Tušil jsem, že tam podniká něco vážného; neboť od smrti Hermiony dvakrát i třikrát za den navštěvovala potají onen odlehlý dům. Nepůjdem tam, abychom svou společností radost doplnili?
PRVNÍ ŠLECHTIC: Kdož by nešel, jemuž tam volno vstoupit? Každým oka mžiknutím zrodí se nová radost a svou nepřítomností sami se připravujeme o účast na ní. Pojďme. (Odejdou Šlechtici.) AUTOLYKUS: Teď, kdybych nebyl znamenán svým dřívějším životem, by povýšení sprchlo na mou hlavu. Já to byl, jenž přivedl starce a jeho syna k princovi na loď; já mu řek, že jsem je slyšel mluvit o uzlíku a kdož ví ještě co; ale v tu chvíli byl příliš starostliv o pastýřovu dceru – za tu ji ještě měl –, které začalo býti velmi zle mořskou nemocí, a jemu též v té trvalé bouřné nepohodě – a tak zůstala ta záhada neobjevena. Ale to je mi vše jedno; neboť i kdybych byl tajemství vynesl na bílý den, nebylo by sládlo mezi mými ostatními nepěknými kousky.
(Vystoupí PASTÝŘ a PASÁK.)
Tady jsou ti, kterým jsem dobře posloužil proti své vůli, i jeví se již v rozkvětu svého štěstí.
PASTÝŘ: Tak, hochu; já už dítek míti nebudu, ale tvoji synové a dcery budou všichni rození šlechtici.
PASÁK (k Autolykovi): Dobře, že vás vidím, pane. – Vy jste se tuhle nechtěl se mnou bít, protože nejsem rozený šlechtic! Vidíte ten oblek? Řekněte, že ho nevidíte a že mne přece ještě nemáte za rozeného šlechtice! Nejlíp uděláte, když řeknete, že to roucho není rozený šlechtic; – řekněte, že lhu, řekněte to a zkuste, zdali já teď nejsem rozený šlechtic!
AUTOLYKUS: Vím, pane, že jste rozený šlechtic.
PASÁK: Ano, a byl jsem jím každou minutu již po celé čtyři hodiny.
PASTÝŘ: A také já, chlapče.
PASÁK: Pravda, také vy; ale já byl šlechtic rozený před svým otcem; neboť králův syn mne vzal za ruku a nazval mne bratrem; a potom oba králové zvali mého otce bratrem; a potom princ, můj bratr, a princezna, má sestra, zvali mého otce otcem; a tak jsme se dali do pláče a byly to první šlechtické slzy, které jsme kdy vyronili.
PASTÝŘ: Kéž dlouho žijem, synu, abychom jich vyronili mnohem víc.
PASÁK: Ano; sic by to bylo kruté štěstí, že se nám teď tak zpropadeně dobře vede.
AUTOLYKUS: Pokorně vás prosím, pane, odpusťte mi všechny viny, které jsem spáchal na Vaší Vzácnosti, a zmiňte se o mně dobře u prince, mého pána.
PASTÝŘ: Udělej to, synu, prosím tě; musíme být šlechetní teď, když jsme šlechtici.
PASÁK: Napravíš svůj život?
AUTOLYKUS: Ano, s dovolením Vaší Vzácnosti.
PASÁK: Dej mi ruku na to; budu princovi přísahat, žes poctivý a věrný člověk jako jen který v Čechách.
PASTÝŘ: Říci to můžeš, ale ne přísahat.
PASÁK: Ne přísahat nyní, když jsem šlechtic? Sedlák a svobodník ať si to řekne, já budu přísahat.
PASTÝŘ: A bude-li to křivě, synu?
PASÁK: Ať je to sebekřivější, pravý šlechtic může přísahat na prospěch svého přítele. A já princi odpřisáhnu, žes dobrý, spolehlivý chlap a nebudeš se opíjet; ale vím, že nejsi spolehlivý chlap a že se budeš opíjet; ale budu