64

(Vrátí se KLEOMENES a JINÍ s FLORIZELEM a PERDITOU.)

Vaše matka, princi,

v manželství byla vzorem věrnosti,

neb královského otce vašeho

otiskla ve vás, když vás počala.

Teď kdybych stár byl jednadvacet let,

tak obraz otcův na vás vystižen

bych viděl, ano, celý jeho zjev,

že bratrem bych vás musil nazývat

jak jeho kdys a mluvit o něčem,

co bujného jsme spolu provedli.

Co nejsrdečněji mi vítejte –

i vy, spanilá kněžno – bohyně!

Ach žel, – já ztratil jsem dvé bytostí,

jež mohly mezi nebesy a zemí

tak státi tu a úžas buditi

jak lepotvárná vaše dvojice;

a potom vlastní pošetilostí

jsem přišel o společnost, přátelství

i ctihodného otce vašeho,

jejž, sklíčen utrpením, za živa

tak rád bych spatřil ještě jedenkrát.

FLORIZEL: Na jeho rozkaz u Sicilie

jsem zakotvil a nesu od něho

vše pozdravy, jež spřátelený král

můž poslat bratru. Kdyby churavost,

jež stíhá léta pokročilejší,

mu ždané síly trochu nebrala,

sám země býval by i vody změřil,

jež od vašeho dělí jeho trůn,

by spatřil vás, kterého miluje

– tak říci kázal mi – nad všechna žezla

i ty, kdo živi nosí je.

LEONTES: Ó bratře!

Můj vzácný druhu, Čím jsem křivdil ti,

se nyní znovu jitří v nitru mém

a to tvé poslání, tak milovzácné,

mne kárá z chabé váhavosti mé!

Ó, vítám vás, jak vesnu vítá zem. –

A také ji, ten spanilosti div,

že vydal strašné síle Neptuna

neb aspoň nevlídné –, by pozdravila

zde muže, jenž těch klopot nehoden

a nehodnější nebezpečenství,

v něž vydávala svoji osobu?

FLORIZEL: Můj dobrý pane, ona z Libye

sem přichází.

LEONTES: Kde Smalus bojovný,

ten čacký rek, i strach i lásku budí?

FLORIZEL: Můj králi, ano, právě od něho,

jenž, jak jí sbohem dával, slzami

to osvědčil, že jeho dcerou jest.

Nás odtud šťastný vítr polední