(Odejde Mamillius.)
Camillo, onen velkomocný pán
chce tady ještě zůstat.
CAMILLO: Práce dost
vám dalo to, než jeho kotva chytla;
když vy jste vrhal ji, vždy naprázdno
se vracela.
LEONTES: Tys pozoroval to?
CAMILLO: Na vaše prosby nechtěl zůstati,
svou práci doma čině pilnější.
LEONTES: Tys všim si toho? (Stranou.) Ano, již mne mají a šeptají a šuškají si: „Hle,
král sicilský je taký – a tak dále.“
Ba že to došlo se mnou daleko,
když poslední jsem, jenž to postřehl.
Jak přišlo to, Camillo, že tu zůstal?
CAMILLO: Na prosbu naší dobré královny.
LEONTES: Na prosbu královny, to buďsi; „dobré“
by mělo patřit k tomu; v tom to jest,
že nepatří! – Zdaž bylo chápáno
to jinou bystrou hlavou kromě tvé?
Tvůj vtip jest jímavý a vsákne víc
než všední hlupci; pozorovaly to
jen mysle jemnější? – Jen někteří
z hlav kromobyčejných? – A prostší lid
je snad v té věci slep? – To pověz mi.
CAMILLO: V té věci, pane, většina přec ví,
že český král tu ještě pobude.
LEONTES: Ha!
CAMILLO: Že tu ještě pobude.
LEONTES: Však proč?
CAMILLO: By Vaší Výsosti byl po vůli
a prosbám naší milostivé kněžny.
LEONTES: Byl po vůli! – A prosbám vaší kněžny!
Byl po vůli! – Buď na tom dost. – Camillo,
já svěřoval ti vše, co mému srdci
kdy bylo nejbližší, i osobní
svá tajemství; a tys vždy jako kněz
mou duši očistil; já od tebe
jsem chodil polepšen, tvůj kajícník; –
však my se klamali v tvé poctivosti,
v tom klamali, co jenom zdánlivo.
CAMILLO: Můj králi, toho nedopouštěj Bůh!
LEONTES: Bych trval na svém: nejsi poctivým;
neb jestliže tím směrem chýlíš se,
jsi zbabělec, jenž přijde odzadu
a poctivosti šlachu přetíná,
by nemohla se řádně dáti v běh;
neb za sluhu být musíš pokládán,
jenž, zasvěcen v mou plnou důvěru,