36

a mně to milejší než litovánu

být od tebe. K mé mrtvé ženě teď

mne prosím doprovod a k mému synu;

ať oba pojme jeden hrob a na něm

buď příčina jich smrti vypsána

k mé věčné hanbě. Jednou denně chci

tu kapli navštívit, kde spočinou,

a slzy, jež tam vyroním, ať jsou

mi útěchou. A po všechen ten čas,

jejž příroda mi povolí, bych konal

tu tryznu, slibuji, že každý den

ji oslavím. Již pojď a doveď mne

tam k tomu hoři. (Odejdou.)

Scéna třetí

Čechy. – Pustá krajina u moře.

(Vystoupí ANTIGONUS s dítětem a PLAVEC.)

ANTIGONUS: Tys tedy jist, že přistal koráb náš

u české pouště?

PLAVEC: Ano, pane můj;

a bojím se, že v dobu velmi zlou

jsme přirazili; hle, jak obloha

se pomráká a hrozí blízkou bouří.

Mně praví svědomí, že nebesa

se hněvají na naše počínání

a na nás chmouří se.

ANTIGONUS: Jich svatá vůle

se děj! Jdi na palubu, hleď své lodě;

co nevidět tam budu za tebou.

PLAVEC: Jen pospěšte si, co jen můžete,

a příliš daleko se nepouštějte.

Jak zdá se, bude nepohoda zlá;

a mimo to ten kraj jest pověstný,

že dravé šelmy se tu zdržují.

ANTIGONUS: Jdi, přijdu hned.

PLAVEC: Jsem tomu v srdci rád,

že mám tu celou práci odbytu. (Odejde.)

ANTIGONUS: Pojď, ubohé ty robě! – Slýchal jsem,

však nevěřil, že duše zemřelých

zas mohou obcházet. Když tomu tak,

tvá máť dnes v noci se mi zjevila;

tak nikdy sen se nepodobal bdění.

Kdos ke mně přišel, hlavu skláněje

teď k jedné straně a zas na druhou;

já nikdy nespatřil jsem nádoby

tak plné velebného zármutku.

V bělostném rouchu, jako světice

se objevila mi v mé kajutě,

a po třikráte se mi poklonivši,

cos povzlykla jen, chtějíc promluvit;

dva vodotrysky byly její oči.