a ke dvoru mne následuj. – Ty robe,
ač hněvem naším stižen, tentokrát
jsi ušel jeho ráně smrtelné.
A ty, mé okouzlení, která jsi
dost hodna pastuchy – ba také snad
i toho zde, jenž kdyby nešlo tu
naši čest, ni tebe hoden není –,
kdys ještě odemkneš-li petlici
té chýše, aby vešel za tebou,
neb sevřeš jeho tělo v náručí,
smrt pro tě vymyslím tak ukrutnou,
žes na ni útlá. (Odejde.)
PERDITA: Teď již po mně veta!
Já příliš polekána nebyla;
neb jednou dvakrát promluvit jsem chtěla
a otevřeně mu to povědít,
že totéž slunce, které svítí mu
na jeho dvůr, též tváře neskrývá
před naší chatrčí, však dívá se
i na ni stejně. – Nepůjdete, princi?
Já říkávala vám, co z toho pojde;
prosím, dbejte na svůj vlastní stav.
A ten můj sen? – Teď, když jsem procitla,
ni o píď dál být nechci královnou,
však budu svoje ovce dojiti
a plakat.
CAMILLO: Otče, jen se vzpamatuj!
Mluv, nežli zemřeš.
PASTÝŘ: Mluvit nemohu
ni myslet; aniž vědět troufám si,
co vím. (K Florizelovi.) Ó pane, muže zničil jste,
jenž čítá třiaosmdesát let
a myslíval, že klidně vyplní
svůj hrob, že zemře na též posteli
co otec můj a klidně spočine
u jeho kostí poctivých; vsak teď
nějaký kat mne v rubáš obleče
a položí mne tam, kde žádný kněz
mi hrstku hlíny na rov nehodí,
ó kletá nešťastnice! Vědělas,
že je to králevic, a odvážně
jsi dala mu svůj slib. Jsem zničen, zničen!
Ó, kdybych umřít moh v tu hodinu,
dost byl bych žil, bych umřel, kdy si přeju. (Odejde.) FLORIZEL: Co tak se na mne díváte? – Jsem truchliv,
leč nepolekán; zdržen od cíle,
však neproměněn; co jsem byl, to jsem;
čím více trhán zpět, tím úsilněj
se vzpírám kupředu a na smečce
se dobrovolně nedám vést.
CAMILLO: Můj princi,
vy znáte svého otce povahu;
v té době k slovu nepřipustí vás,
jež tuším ani nezamýšlíte,