(Vystoupí LEONTES, HERMIONA, MAMILLIUS, POLIXENES, CAMILLO a DRUŽINA.) POLIXENES: Již devět proměn hvězdy vlhotné
se objevilo pastýřovu zraku,
co, prosti břemen, opustili jsme
svůj trůn. – Čas právě dlouhý tak, můj bratře,
by vyplněn byl díky našimi;
a přece bychom, dlužni na věky,
se loučili; a proto jako nicka,
však stojící na místě hodnotném,
svým jedním „děkujeme“ rozmnožuji
o mnoho tisíc díky předešlé.
LEONTES: Své díky zatím ještě odložte
a splaťte je až při svém odchodu.
POLIXENES: To bude, pane, zítra. – Obavy
mne jímají, co mohlo by se stát
neb zrodit za mé nepřítomnosti;
by žádný ostrý vítr nezadul
nám doma a my nemuseli říci:
„To splnilo se příliš pravdivě.“
A kromě toho jsem již meškal zde
až k unavení Vaší Milosti.
LEONTES: Jsme tužší, bratře můj, a ničeho
tak s námi věru nepořídíte.
POLIXENES: Již nelze déle.
LEONTES: Jenom týden ještě.
POLIXENES: Ne, doopravdy, zítra.
LEONTES: Tedy si
tu lhůtu rozdělíme; ale v tom
již nechci, abyste mi odmlouval.
POLIXENES: Tak prosím na mne nedolehejte.
Na širém světě není jazyka
ni jediného, by mne přemluvil
tak snadno jako váš; a tak i teď,
když zval byste mne z naléhavých příčin
a já byl nucen odpírati vám.
Mé starosti mne táhnou rovnou domů;
a kdybyste mi bránil, vaše láska
by metlou byla mi, mé prodlévání
vám na obtíž a nesnáz. Abych pak
vás toho uchránil, již sbohem, bratře!
LEONTES: Či naše královna je něma? Mluv!
HERMIONA: Já chtěla mlčet, pane, dokud vy
jej ku přísaze nepřimějete,
že nezůstane. Příliš chladně, pane,
naň útočíte. Rcete, jak jste jist,
že v Čechách vše je dobře; zpráva ta
že došla včera; řekněte mu to
a v střehu nejlepším jest poražen.
LEONTES: Aj tak, Hermiono.
HERMIONA: Když řekne vám,