své choti přízně znovu dobudu
a dobrého Camilla povolám
zpět do vlasti a prohlašuji o něm,
že věrný jest a milosrdný muž;
neb když jsem uchvácen byl žárlením
k myšlénkám krvavým a ku pomstě,
chtěl jsem Camilla míti za nástroj,
by mého přítele Polixena
mi otrávil; což bylo by se stalo
bez ušlechtilosti Camillovy,
jenž váhal provést náhlý rozkaz můj,
ač trestem smrti jsem mu pohrozil,
když neučiní to, a odměnou
jej povzbuzoval, když to vykoná.
On, poctivosti pln a lidskosti,
můj úklad zjevil královskému hostu,
a všechny statky tady opustiv,
jež velké byly, sudbě nejisté
se vydal, ničím bohat než svou ctí.
Jak leskne se mou rzí a jeho zbožnost
jak dělá černějšími skutky mé!
(Vrátí se PAULINA.)
PAULINA: Ach, nastojte! Ó, zde tu tkanici
mi přeřízněte, aby srdce mé
ji nezpřetrhalo a nepuklo!
PRVNÍ ŠLECHTIC: Co, dobrá paní, jste tak vzrušena?
PAULINA: Kde, jaká muka krůtě smyšlená
máš pro mne, tyrane? Kde kola, skřipce
a oheň, dření z kůže, vaření
ve žhoucím olově a oleji?
Čím po stáru i novu ztrýzníš mne,
když každé moje slovo popudit
tě chce, bych okusila nejhorší?
Tvé tyranství a tvoje žárlivost,
ty smyšlénky i pro chlapce až chabé
a příliš zelené a zpozdilé
pro děvče devítileté, ó pomysli,
co pracujíce spolu provedly,
a potom rozum ztrať a zešíli!
Neb všechna dřívější tvá bláznovství
jen pachuť byla toho, co zvíš teď.
Ze zradil jsi Polixena, je nic;
to svědčilo jen, že jsi z blouda stal
se nevděčníkem, vrátkým, prokletým.
Též málo váží to, že počestnost
Camillovu bys byl chtěl otrávit
svým návodem, by krále zavraždil.
Toť nuzácké jsou jenom zločiny,
když netvornější stojí podle nich.
A také to, žes vydal krkavcům
svou malou dcerku, za nic počítám
neb za málo, ač byl by ďábel sám
spis ručeje byl plakal z výhně své,
než něco takového učinil.