71

POLIXENES: Toť práce mistrovská; ba život sám

se teplým býti zdá na jejích rtech.

LEONTES: To oko upřené má hnutí v sobě;

tak umění nás klame.

PAULINA: Stáhnu již

tu oponu; můj pán tak vytržen,

až skoro myslil by, že živa jest.

LEONTES: Ó předobrá Paulino, dvacet let

mne nech tak myslit! – Rozum střízlivý

celého světa nemá rozkoše

té šílenosti. – Nech jen být.

PAULINA: Mně líto,

že jsem vás, pane, rozčilila tak;

víc ještě mohla bych vás zarmoutit.

LEONTES: Jen učiň tak, Paulino; jeť to strast

tak lahodná jak nápoj sílící.

Znov se mi zdá, že vane od ní vzduch;

kde, které jemné dláto vytesat

kdy mohlo dech? Ó, nikdo nesměj se,

že chci ji políbit.

PAULINA: Ne, dobrý pane!

Ta červeň na rtech dosud vlhká jest,

vy zmaříte ji políbením svým

neb olejovou barvou střísníte

své vlastní rty. Mám stáhnout oponu?

LEONTES: Ne, nečiň tak, po celých dvacet let.

PERDITA: Tak dlouho bych tu stála také já

a dívala se.

PAULINA: Oba odpusťte;

buď z této kaple odejděte hned,

neb na větší se úžas připravte.

Když myslíte, že pohled snesete,

já učiním, že socha pohne se

a sestoupí a za ruku vás vezme;

však potom budete se domnívat

a tomu bráním se –, že moci zlé

mi pomáhají.

LEONTES: Co ti možno jest

ji nechat činit, vše chci vidět rád,

co mluvit necháš ji, rád poslechnu;

neb může-li jí někdo hnutí dát,

i řeč jí snadno dá.

PAULINA: Jest nutno jen,

abyste probudili víru svou.

Nuž tedy všichni stůjte potichu

a ti, kdo myslí, že cos nepravého

zde učiním, ať odejdou.

LEONTES: Jen dál;

ni noha nehne se.

PAULINA: Ať tedy hudba