by nevydaly zdárné potomstvo.
LEONTES: Již dost; nic dál! – Vy čicháte tu věc
tak chladně jako chřípě mrtvoly;
však já to vidím, cítím, jako vy (chopí se ruky Antigonovy) teď cítíte zde to; a vidíte
i nástroje, jež vzbuzují ten cit.
ANTIGONUS: Když tomu tak, nám hrobu netřeba,
kde pochovali bychom počestnost;
neb zrnka není jí, by zlahodila
ten širý povrch země blátivé.
LEONTES: Jak! Nemám víry?
PRVNÍ ŠLECHTIC: Chtěl bych, pane, spíš,
abyste vy jí neměl nežli já
v té příčině; a víc bych těšil se
mít osvědčenu její počestnost
než vaše podezření, ať již pak
jste pro ně hanou stíhán jakkoliv.
LEONTES: Nač třeba nám se smlouvat o tom s vámi
a raděj mocí hnutí vlastního
se neříditi? Naše důstojnost
se vaší rady nedovolává;
jen přirozená naše dobrota
vám sdílí to; a jste-li tupí tak
neb obratně se jimi děláte,
buď nemohouce, nebo nechtíce
jak my okoušet pravdy, – vězte to,
že rady vaší nepotřebujem:
věc, ztráta, zisk a pořízení o tom,
vše plným právem náleží jen nám.
ANTIGONUS: Tož přál bych si, můj králi, byste byl
jen v tiché mysli své to uvážil
a nepovídal o tom nikomu.
LEONTES: Jak bylo by to možno? Ty jsi buď
již věkem otupěl, aneb jsi bláznem
byl od narození. – Camillův útěk,
a k tomu jejich spolná důvěrnost,
tak hmatná, jak jen mohla domněnka
kdy dotknout se jí – neboť zřejmost jen
jí scházela a k dosvědčení nic
než pohled na ni, any ostatní
vše okolnosti hlásaly ten čin –,
mne nutí k těmto krokům. – Přece však
pro větší jistotu – neb u věci
tak převážné by bylo žalostno
být unáhleným – kvapem poselství
jsme vypravili do posvátných Delf
k Apollinovu chrámu: Dionta
s Kleomenem, jichž plná spolehlivost
je známa vám. Ti od orakula
vše přinesou; a jeho božská rada
mne zadrží neb ostruhou mi bude.
Zda učinil jsem dobře?