že dobře pochodím.
EMILIE: Bůh žehnej vám. –
Jdu ke královně. – Račte trochu dál.
ŽALÁŘNÍK: Když, vzácná paní, bude královna
chtít děcko poslat, nevím, co mne stihne,
když propustím je; nemámť rozkazů.
PAULINA: Nic nebojte se; děcko vězněm bylo
jen v lůně matčině, a zákonem
a pochodem veliké přírody
jsouc odtud vyproštěno, volné jest
a neúčastno hněvu králova
ni vinno královnina přestupku,
když vůbec vinna jest.
ŽALÁŘNÍK: Rád věřím vám.
PAULINA: Jen strachu nemějte; já, na svou čest,
chci mezi vámi stát a nebezpečím. (Odejdou.)
Scéna třetí
Komnata v Leontově paláci.
(Vystoupí LEONTES, ANTIGONUS, PANSTVO a SLUŽEBNICTVO.) LEONTES: Ni dnem, ni nocí nemít poklidu! –
Toť slabost jen, ty věci takto nést;
jen čirá slabost. – Kdyby příčina
být přestala – jen půl té příčiny,
ta cizoložnice! – Ten podlý král
je zcela mimo dosah paže mé
a mimo terč a dostřel mého mozku,
tak plně bezpečen všech úkladů;
však jí se mohu zmocnit; řekněme,
že po ní bylo by… tak na hranici –
půl mého klidu by snad vrátilo se.
Kdo zde?
PRVNÍ SLOUŽÍCÍ: Můj králi?
LEONTES: Jak se daří chlapci?
PRVNÍ SLOUŽÍCÍ: Dnes v noci dobře spal a doufá se,
že nemoc překonána.
LEONTES: Viděti
tu jeho ušlechtilost! – Pochopiv
své matky hanbu, hned se začal tratit
a slábnul, bral si to tak hluboce,
a přibíjeje sama na sebe
tu potupu, své veselosti pozbyl
a nejed, nespal, vůčihledně chřad. –
Chci býti sám. – Jdi, podívej se mi,
jak je mu teď. (Odejde sloužící.)
Fi, fi! – Ni nemyslet
na toho svůdce! – Sama myšlénka
na pomstu mou se staví proti mně:
jeť příliš mocný sám; též spojenci
a příbuzenstvím. – Nuž, ať je si tak,