Scéna druhá
Soudní síň.
(Vystoupí LEONTES, PÁNOVÉ a ÚŘEDNÍCI.)
LEONTES: Ten soud, my k veliké své žalosti
to pravíme, nám srdce rozrývá;
jeť obžalovaná dceř královská
a naše manželka, již přílišně
jsme milovali. Ať se ukrutnost
nám nevytýká; neboť otevřeně
zde právo konáme, jež bude mít
běh volný k pokutě či zproštění.
Ať vejde obviněná.
UŘEDNÍK: Jest vůle Jeho Výsosti, by kněžna
se dostavila k soudu osobně.
Ticho!
(Vystoupí HERMIONA se STRÁŽÍ; PAULINA a jiné DÁMY.)
LEONTES: Čtěte obžalobu.
UŘEDNÍK (čte): Hermiono, manželko vzneseného Leonta, krále sicilského, tys tímto obviněna a před soud pohnána pro velezradu, spáchanou tím, žes cizoložně dopustila se s Polixenem, králem českým, a tím, že s Camillem ukládalas o bezživotí našeho svrchovaného mocnáře, královského tvého chotě. Když pak tento úklad okolnostmi částečně byl objeven, tys, Hermiono, proti věrnosti a oddanosti řádného poddaného jim radou přispěla i pomocí, jak by pro lepší svoji bezpečnost v noci uprchli.
HERMIONA: Když vím, že promluvit mi nelze nic
než to, co obvinění vyvrací,
a nemajíc jiného svědectví
k své obraně, než které dávám sama,
jen málo získám, dím-li „nevinna“.
Má bezúhonnost platí za faleš
a za faleš i to, co řeknu o ní,
se bude mít. – Jen tolik: shlíží-li
moc nebeská na naše lidské skutky
a ona shlíží! –, nemám pochyby,
že křivá žaloba se zapýří
kdys před nevinností a ukrutnost
se bude třást před němým trpěním.
Můj manželi, vám známo nejlépe
ač nyní chcete, aby nejméně
se zdálo to –, že minulý můj život
byl zdrženliv a čist a věren tak,
jak teď jsem nešťastna; – a to je víc,
než jakýkoliv děj můž zobrazit,
jenž složen kdy a hrán, by uchvátil
vše diváky. Neb tady vizte mne,
jak stojím, družka královského lože,
jíž polovice trůnu náleží,
dceř knížecí, máť nadějného prince,
a mluvím, žebrám o život a čest,
to před každým, komu se zachtělo
sem přijíti a poslechnouti to.
Můj život jest mi tolik jen co žal,
jehož bych ráda tak již prosta byla;
a čest mi jenom to, co chtěla bych,