34

své choti přízně znovu dobudu

a dobrého Camilla povolám

zpět do vlasti a prohlašuji o něm,

že věrný jest a milosrdný muž;

neb když jsem uchvácen byl žárlením

k myšlénkám krvavým a ku pomstě,

chtěl jsem Camilla míti za nástroj,

by mého přítele Polixena

mi otrávil; což bylo by se stalo

bez ušlechtilosti Camillovy,

jenž váhal provést náhlý rozkaz můj,

ač trestem smrti jsem mu pohrozil,

když neučiní to, a odměnou

jej povzbuzoval, když to vykoná.

On, poctivosti pln a lidskosti,

můj úklad zjevil královskému hostu,

a všechny statky tady opustiv,

jež velké byly, sudbě nejisté

se vydal, ničím bohat než svou ctí.

Jak leskne se mou rzí a jeho zbožnost

jak dělá černějšími skutky mé!

(Vrátí se PAULINA.)

PAULINA: Ach, nastojte! Ó, zde tu tkanici

mi přeřízněte, aby srdce mé

ji nezpřetrhalo a nepuklo!

PRVNÍ ŠLECHTIC: Co, dobrá paní, jste tak vzrušena?

PAULINA: Kde, jaká muka krůtě smyšlená

máš pro mne, tyrane? Kde kola, skřipce

a oheň, dření z kůže, vaření

ve žhoucím olově a oleji?

Čím po stáru i novu ztrýzníš mne,

když každé moje slovo popudit

tě chce, bych okusila nejhorší?

Tvé tyranství a tvoje žárlivost,

ty smyšlénky i pro chlapce až chabé

a příliš zelené a zpozdilé

pro děvče devítileté, ó pomysli,

co pracujíce spolu provedly,

a potom rozum ztrať a zešíli!

Neb všechna dřívější tvá bláznovství

jen pachuť byla toho, co zvíš teď.

Ze zradil jsi Polixena, je nic;

to svědčilo jen, že jsi z blouda stal

se nevděčníkem, vrátkým, prokletým.

Též málo váží to, že počestnost

Camillovu bys byl chtěl otrávit

svým návodem, by krále zavraždil.

Toť nuzácké jsou jenom zločiny,

když netvornější stojí podle nich.

A také to, žes vydal krkavcům

svou malou dcerku, za nic počítám

neb za málo, ač byl by ďábel sám

spis ručeje byl plakal z výhně své,

než něco takového učinil.