13

POLIXENES: Co nového zde máte u dvora?

CAMILLO: Nic zvláštního, můj pane.

POLIXENES: Král se tváří,

jak byl by ztratil kterous državu

a kraj, jejž miloval jak sebe sám.

Teď právě jsem ho potkal, obvykle

jej pozdraviv; leč on v směr opačný

zrak odvrací a s velkou pohrdou

ret odhrnuje, kvapí ode mne…

a tak mne nechává, bych přemýšlel,

co děje se, že jeho chování

se mění tak.

CAMILLO: To vědět, pane můj,

si netroufám.

POLIXENES: Jak, netroufáte si!

Vy víte to a netroufáte si?

Nuž, svěřte se mi: je to asi to;

vždyť s tím, co víte, sobě samému

se svěřujete a tu nelze říci,

že netroufáte si. – Dobrý Camillo,

tvář vaše změněná mi zrcadlem,

jež změněnu mi ukazuje mou;

jsemť asi účasten té proměny,

když vidím se tak od ní zjinačen.

CAMILLO: Nás neduh nějaký tu přivádí

do zlého rozmaru; však jmenovat

tu nemoc nemohu; a pošla od vás,

ač sám jste zdráv.

POLIXENES: Jak, pošla ode mne?

Přec nemám oči baziliškovy? –

Já díval jsem se na tisíce těch,

jimž pohled můj jen štěstí přinášel

tím víc, však nikoho z nich nezabil.

Camillo, jako že jste šlechticem

a moudrý učením – což neméně

nám ozdobuje naše šlechtictví

než našich předků jména vznešená,

v jichž posloupnosti urozeni jsme –,

cos víte-li, co mému vědění

by sděleno být mělo, prosím vás,

již v jako nevědomé tajnosti

to neskrývejte.

CAMILLO: Nesmím odpovědít.

POLIXENES: Že neduh, který pošel ode mne,

ač já jsem zdráv? – Mít musím odpověď.

Camillo, slyšíš? Zapřísahám tě

při každé mužné vlastnosti, již čest

uznává za svou – a ta prosba má

nejmenším není, k cti co přísluší –,

bys řek, co myslíš, jaká pohroma

se plíží ke mně, jak je daleko

či blízko; jak ji možno předejít,