POLIXENES: Toť práce mistrovská; ba život sám
se teplým býti zdá na jejích rtech.
LEONTES: To oko upřené má hnutí v sobě;
tak umění nás klame.
PAULINA: Stáhnu již
tu oponu; můj pán tak vytržen,
až skoro myslil by, že živa jest.
LEONTES: Ó předobrá Paulino, dvacet let
mne nech tak myslit! – Rozum střízlivý
celého světa nemá rozkoše
té šílenosti. – Nech jen být.
PAULINA: Mně líto,
že jsem vás, pane, rozčilila tak;
víc ještě mohla bych vás zarmoutit.
LEONTES: Jen učiň tak, Paulino; jeť to strast
tak lahodná jak nápoj sílící.
Znov se mi zdá, že vane od ní vzduch;
kde, které jemné dláto vytesat
kdy mohlo dech? Ó, nikdo nesměj se,
že chci ji políbit.
PAULINA: Ne, dobrý pane!
Ta červeň na rtech dosud vlhká jest,
vy zmaříte ji políbením svým
neb olejovou barvou střísníte
své vlastní rty. Mám stáhnout oponu?
LEONTES: Ne, nečiň tak, po celých dvacet let.
PERDITA: Tak dlouho bych tu stála také já
a dívala se.
PAULINA: Oba odpusťte;
buď z této kaple odejděte hned,
neb na větší se úžas připravte.
Když myslíte, že pohled snesete,
já učiním, že socha pohne se
a sestoupí a za ruku vás vezme;
však potom budete se domnívat
a tomu bráním se –, že moci zlé
mi pomáhají.
LEONTES: Co ti možno jest
ji nechat činit, vše chci vidět rád,
co mluvit necháš ji, rád poslechnu;
neb může-li jí někdo hnutí dát,
i řeč jí snadno dá.
PAULINA: Jest nutno jen,
abyste probudili víru svou.
Nuž tedy všichni stůjte potichu
a ti, kdo myslí, že cos nepravého
zde učiním, ať odejdou.
LEONTES: Jen dál;
ni noha nehne se.
PAULINA: Ať tedy hudba