66

tak třásti se, jak leží na kolenou,

zem líbají a zaklínají se

při každém slově, které promluví.

Král český jen si uši ucpává

a smrtěmi jim hrozí ve smrti.

PERDITA: Ó, nešťastný můj otec! – Nebesa

nás špehy hlídají a nechtějí

náš sňatek dopustit.

LEONTES: Jste oddáni?

FLORIZEL: To nejsme, pane, a snad nebudem,

spíš hvězdy zulíbají údolí;

tak právě vzdálen jest rod vznešený

od nevznešeného.

LEONTES: Jest královská

to dcera, princi?

FLORIZEL: Tak, až bude kdys

mou manželkou.

LEONTES: To „kdys“, jak povídá

mi chvat vašeho otce dobrého,

as dlouho nebude. – Jsem zarmoucen,

ba, velmi zarmoucen, že jeho lásky

tak jste se oddálil, k níž poutala

vás povinnost; a právě tak mi líto,

že ta, již volil jste, tak bohata

svým stavem není jako sličností,

by mohla právem vaší chotí být.

FLORIZEL: Buď dobré mysli, drahá; ačkoliv

nás Štěstěna jak zjevný nepřítel

teď otcem stíhá, přece moci nemá

ni o vlas naši lásku změniti.

ó prosím, pane, rozpomeňte se

těch dob, kdy ještě času málo tak

jste dluhoval, jak teď mu dlužen já,

a pro ty svoje city tehdejší

mi buďte přímluvčím. Na vaši prosbu

můj otec vzácné věci povolí,

jak byla by to pouhá maličkost.

LEONTES: Když tak, o vaši vzácnou družku bych

jej poprosil, již za maličkost má.

PAULINA: Ó pane, příliš mnoho mladosti

vám hledí z očí: vaše královna

o jeden měsíc dřív, než skonala,

víc hodna byla takých pohledů

než to, nač nyní tak se díváte.

LEONTES: Já myslil na ni i v tom pohledu.

(K Florizelovi.)

Leč abych k vaší prosbě vrátil se:

jdu k otci vašemu, a jestli čest

vám vaše touhy neporušily,

jsem váš i jejich. S tímto posláním

jdu k němu teď; vy následujte mne

a buďte svědkem, čeho docílím.