by mi to řekla. Pryč s ní!
PAULINA: Prosím vás,
tak se mnou necloumejte; jdu, již jdu.
Vy, pane, dbejte děcka; vaše jest;
a nebesa lepšího strážného
mu dejte anděla! – Nač těchto rukou?
Vy, kteří se tak něžně staráte
o jeho pošetilost, k dobru nic
mu neposloužíte – ni jeden z vás.
Tak, tak; již sbohem; jdu. (Odejde.)
LEONTES: Ty zrádče, ženu svou jsi k tomu měl.
Mé dítě? – Pryč s ním. Ano, zrovna ty,
jenž měl jsi k němu také měkké srdce,
je odtud odneseš a postaráš se,
by bez odkladu oheň strávil je;
ty, ano, nikdo jiný nežli ty.
Hned zvedni je; a do hodiny zprávu
mi přineseš – pod platným svědectvím –,
že vykonáno to, sic propadáš
mi životem i se vším, co je tvé.
A odepřeš-li to a na můj hněv
se vydat chceš, jen řekni to, a já
zde tomu plodu cizoložnému
svou vlastní rukou lebku rozrazím.
Jdi, hod je do ohně; neb tys to byl,
jenž navedl svou ženu.
ANTIGONUS: Nikoliv;
ti páni, moji vzácní soudruzi,
když jest jim libo, očistí mne v tom.
Šlechtici. To můžeme, náš pane královský,
on není vinen, že sem vstoupila.
LEONTES: Jste všichni lháři.
PRVNÍ ŠLECHTIC: Prosím, Výsosti,
víc důvěry nám přejte; povždy jsme
vám věrně sloužili a račte nás
tak vážiti; a za odměnu všech
těch vzácných služeb, minulých i příštích,
vás na kolenou tady žádáme,
abyste změnil ten svůj úmysl,
jenž, jsa tak ukrutný a krvavý,
vést musí k jakés věci šeredné;
my všichni klekáme.
LEONTES: Jsem pápěrka všem větrům vydaná, jež zadují...
Mám žít a dívat se, jak přede mnou
ten bastard pokleká a zve mne otcem?
Ať raděj shoří teď, než abych potom
jej proklínal… Však buď si, zůstaň živ;
a přec jen nebude. (K Antigonovi.)
Sem, pane, blíž;
vy, jenž jste se svou paní Markétou,
tou bábou porodní, se namáhal
tak něžně, byste život zachoval
zde tomu bastardu – a bastard jest