8

Hermiono, jak miluješ nás, dokaž

teď pohoštěním bratra našeho;

co draho na Sicílii, ti levné buď;

jeť po tobě a tomto všudybylu

on mého srdce dědic nejbližší.

HERMIONA: Jsme v zahradě, když bude libo vám

nás hledat; nepřijdete za námi?

LEONTES: Jen čiňte podle vlastní libosti,

já najdu vás, jen když jste pod nebem.

(Stranou.) Teď lovím, ač mne nepozorujete,

jak házím udici. – Jen dál, jen dál!

Jak zvedá k němu ústa, zobáček!

A nestoudností ženy zbrojí se,

jež zaslepeného má manžela!

(Odejdou Polixenes a Hermiona s družinou.)

Jsou pryč! A na coul ztlouští, po kolena,

až přes hlavu a uši rohat jsem!

Jdi, hochu, hraj si, hraj; tvá matka hraje,

a hraju také já; však úlohu

tak potupnou, že konec usyčí

mne do hrobu a křik a pohrdání

mi budou zvonit hranu. Hochu, jdi

a hraj si, hraj. – Dřív, neklamu-li se,

též byli podváděni mužové;

a mnohý jest, jenž v tento okamžik,

teď, právě co to mluvím, ženu svou

si drží za ruku a nemá zdání,

že co byl pryč, kdos vytáh stavidla

a jeho rybník soused vylovil,

pan soused Smíšek. – V tom je útěcha,

že také jiní muži mají vrátka,

a vrátka ta že proti jejich vůli

jim byla otevřena jako má.

Ba, kdyby všichni zoufati si chtěli,

kdož mají věrolomné manželky,

desátý člověk by se oběsil.

A léku na to není žádného;

toť kuplířská jest planeta, jež řádí,

kde panuje, a mocná od východu

i od západu, severu i jihu,

to věřte mi. Abych to zkrátka řek,

chtíč nemá závor, pamatujte si;

on pustí nepřítele sem i tam,

i voj i zbroj. – Nás na tisíce má

tu chorobu a necítíme ji.

Co, hochu, co?

MAMILLIUS: Jsem prý vám podoben,

jak říkají.

LEONTES: V tom trochu útěchy.

Ty zde, Camillio?

CAMILLO: Ano, dobrý pane.

LEONTES: Hraj si, Mamillie; tys řádný hoch.