by tvoje matka, – může-li to být? –
Ó vášni, chtíč tvůj bodá do srdce;
ty možným činíš to, co nemožno
se býti zdálo; se sny obcuješ; –
– jak můž to býti? – Součinna jsi s tím,
co nemá podstaty, a sdružuješ
se s pouhým nic: tož uvěřitelno,
že můžeš také spolčovati se
s tím, co je něco; a ty činíš tak
i nad dovolenost; – to shledávám,
až otravuje mi to mozek můj
a čelo zatvrzuje.
POLIXENES: Co je králi?
HERMIONA: Zdá se být nějak nekliden.
POLIXENES: Můj pane,
co je vám? – Co vám schází, milý bratře?
HERMIONA: Tak vypadáte, jak by tížily
vám čelo zachmuřené myšlénky;
jste rozčilen, můj choti?
LEONTES: Nejsem, věru. –
Jak někdy prozrazuje příroda
svou bláhovost a něžnost, tvrdším duším
pro kratochvíli! – Když jsem hleděl tak
do tváře svého hocha, bylo mi,
jak couval bych o třiadvacet let
a viděl sama sebe, v punčoškách,
v té brčálové aksamitové
své suknici a dýku přimknutou,
by svého pána nebodla a tak
se příliš nebezpečnou nestala
jak často přemnohá ta ozdoba!
A já si pomyslil, jak tenkráte
jsem podoben byl tomu výlupku,
té klíštce, tomu kavalírku zde.
Slyš, bodrý brachu, chtěl bys místo peněz
brát kopu vajec?
MAMILLIUS: Ne, to bych se bil.
LEONTES: Že ano? – Šťasten ten, kdo vyhraje! –
Můj vzácný bratře, zdalipak i vám
tak milý jest váš mladý králevic,
jak vidíte, že náš je milý nám?
POLIXENES: Když doma jsem, on jest mi veškerou
mou péčí, veselím a starostí;
teď na krev přítel můj, teď nepřítel;
můj pochlebník, můj voják, státník, vše; –
on ukrátí mi červencový den
na prosincový; a tou rozmarnou
svou dětinností z takých myšlének
mne vyléčí, jež zhustily by krev.
LEONTES: Týž úřad tento panošík má u mne. –
My dva se projdem teď a ponecháme
vás, pane, vašim krokům vážnějším.