16

jak byl bych ještě děcko. – Vás mám radši.

DRUHÁ DÁMA: A proč, můj princi?

MAMILLIUS: Proto ani ne,

že vaše obočí jest černější;

vsak černé obočí, jak povídají,

prý mnohým ženám sluší nejlépe,

jen když v něm není příliš mnoho brv; –

jen oblouček neb srpek měsíce,

jak pérem vytažen.

DRUHÁ DÁMA: Kdo vás v tom učil?

MAMILLIUS: Já naučil se tomu z ženských tváří.

Teď řekněte mi prosím, jakou barvu

má vaše obočí?

PRVNÍ DÁMA: Můj princi, modrou.

MAMILLIUS: Ne, to je žert; já viděl jednu dámu,

jež měla modrý nos, ne obočí.

PRVNÍ DÁMA: Jen slyšte; vaše matka, královna,

co den je plnější; co nevidět

své služby věnovati budeme

zas novému a hezounkému princi; –

a potom byste rád si s námi hrál,

jen kdybychom vás chtěly.

DRUHÁ DÁMA: Od nedávna

nám hezky rozkvetla; kéž dočkala

se šťastné hodiny!

HERMIONA: Co mudrujete?

Teď pojď, můj hošíku, jsem tvoje zas;

tak prosím sedni k nám a povídej

nám pohádku.

MAMILLIUS: Smutnou či veselou?

HERMIONA: Tak veselou, jak chceš jen.

MAMILLIUS: Pro zimu

se nejlíp hodí smutná pohádka;

vím jednu o šotku a strašidlech.

HERMIONA: Nuž tedy tu, můj statný hrdino;

pojď, sedni si a hezky povídej;

a dělej vše, co můžeš, aby jen

mne poděsila ta tvá strašidla;

tys velký v tom.

MAMILLIUS: Byl jednou jeden muž…

HERMIONA: Ne, sedni. Dál –

MAMILLIUS: A bydlel na hřbitově.

– Já budu potichu to povídat;

ať tam ti cvrčkové to nedoslechnou.

HERMIONA: Pojď, šeptej mi to tedy do ucha.

(Vystoupí LEONTES, ANTIGONUS, ŠLECHTICI a JINÍ.)

LEONTES: Byl viděn? S družinou? CAMILLO s ním?