i bojím se, že ani pohled na vás
by ještě nesnesl; a proto než
hněv Jeho Výsosti se utiší,
se před ním neobjevujte.
FLORIZEL: To nehodlám.
Vy jste Camillo – myslím?
CAMILLO: Ano, pane.
PERDITA: Jak často jsem vám říkala, že tak
to skončí! – Kolikrát jsem řekla to,
má důstojnost že jenom potrvá,
než známa bude.
FLORIZEL: Musí potrvat
tak dlouho, dokud věrnost nezruším;
a stane-li se to, ať příroda
i samé boky země rozdrtí
a každý zárodek v nich zahubí!
Již oči pozvedni; – z mé posloupnosti
mne vymaž, otče, já jsem dědicem
své lásky!
CAMILLO: Radit dejte si.
FLORIZEL: To dávám;
od svého srdce; chce-li rozum být
v tom poslušen, mám rozum; nechce-li,
mé smysly mají raděj šílenost
a jest jim vítána.
CAMILLO: Toť zoufalství.
FLORIZEL: Tak nazvi to; však plní to můj slib,
a tak to musím za poctivost mít.
Camillo, za Čechy ni za slávu,
jež v nich mi kyne, ani za vše to,
co slunce vidí, země ukrývá
v svém tmavém lůně, moře hluboké
co tají v neznámých svých propastech,
slib neporuším, jejž jsem přísahal
své dívce spanilé. I prosím tě,
jak byls vždy otcův přítel ctihodný,
až pohřeší mne – a já opravdu
již nemám v úmyslu jej spatřit i –,
bys dobrou radou krotil jeho hněv;
já nadále se budu potýkat
se štěstím sám. To můžeš zvěděti;
a tak to vyřiď, že jsem na moři
s tou, jíž mi nedopřáno na břehu.
A na štěstí v té tísni mám tu loď,
jež kotví nablízku, ač k tomu cíli
jest nepřipravena. Kam hodlám plout,
jest netřeba ti vědět, aniž já
chci mluvit o tom dále.
CAMILLO: Ó můj princi,
kéž duch vás radě přístupnější byl
neb otužilejší k těm svízelům!
FLORIZEL: Slyš, Perdito! (Odstupuje s ní stranou.)