My z něho nástroj učiníme si
a neopomeneme ničeho,
co může nám být vhod.
AUTOLYKUS: Jestliže mne přeslechli, pak visím.
CAMILLO: Slyš, milý brachu! – Co se tak třeseš? Neboj se, muži, zde ti nikdo neublíží.
AUTOLYKUS: Jsem chudý člověk, pane.
CAMILLO: I buď si tak; to ti zde nikdo neukradne; ale zevnějšek své chudoby musíš nám dáti výměnou. Svlékni se, hned – věz, že je to nutné – a vyměň si šaty s tímto pánem. Ačkoliv co do ceny on při tom hůře pochodí, tu máš ještě něco nádavkem.
AUTOLYKUS: Jsem chudý člověk, pane. (Stranou.) Však vás dobře znám.
CAMILLO: Nu, dělej, prosím tě; hle, ten pán jest již napolo svlečen.
AUTOLYKUS: Myslíte to doopravdy, pane? (Stranou.) Větřím tu čertovinu.
FLORIZEL: Rychle, prosím tě.
AUTOLYKUS: Je pravda, závdavek mám; ale s dobrým svědomím nemohu ho vzít.
CAMILLO: Rozpínej se, rozpínej!
(Florizel a Autolykus vymění si šaty.)
Má šťastná paní, – kéž to slovo mé
se vyplní! – vy jíti musíte
kams do úkrytu; svého milence
tam klobouk vzít a do čela ho stáhnout,
tvář zahalit a přestrojiti se
a jak jen možno pozjinačiti
svou podobu, abyste nepoznána
– neb obávám se očí slídivých –
se na palubu lodi dostala.
PERDITA: Hra, jak to vidím již, je taková,
že úkol svůj v ní musím převzíti.
CAMILLO: Již není pomoci.
(K Florizelovi a Autolykovi.)
Jste hotovi?
FLORIZEL: Teď kdybych otce potkal, synem svým
by nezval mne.
CAMILLO: Ne, klobouk nevezmete.
(Dá klobouk Perditě.)
Již pojďte, slečno. – Sbohem, brachu!
AUTOLYKUS: Sbohem!
FLORIZEL: Ó Perdito, nač zapomněli jsme!
Jen slůvko, prosím tě.
(Rozmlouvají spolu.)
CAMILLO (stranou): Teď především
jdu králi povědít, že uprchli
a kam se obrátili. Doufám tak,
že přemluvím ho, aby stíhal je;
a s ním zas uvidím Sicilii,
již opět spatřit jako žena toužím.
FLORIZEL: O kéž nám štěstí bylo příznivo!
A teď, Camillo, jdeme ku břehu.