10

k ní nedbalý jest; nebo blázen jsi,

jenž vida, hra že ukončena již

a sázka vzata, vše to za žert má.

CAMILLO: Můj vzácný pane, jsem snad nedbalý

a pošetilý, bázlivý; v tom všem

nižádný člověk není volným tak,

by nedbalost a pošetilost, strach

v té nekonečné světa třenici

se někdy nezjevily. Jestli však

jsem, pane můj, ve vašich očích byl

kdy naschvál nedbanlivý, byla to

má pošetilost; jestli vědomě

jsem hrál si na blouda, má nedbalost

to byla, konce dobře nevážíc;

a jestliže jsem někdy bázliv byl

cos učinit, kde o úspěchu měl

jsem pochybnost a kde pak výsledek

hlas proti zanedbání pozvedal,

to strach byl, který často nakazí

i nejmoudřejšího. To, pane můj,

jsou také dovolené křehkosti,

jichž není prosta ani poctivost.

Leč prosím Vaši Milost, abyste

byl ke mně otevřenější a v tvář

mi pohlédnouti dal mé provině:

když pak ji zapru, moje nebyla.

LEONTES: Či neviděls, Camillo, – ale jest

nade vši pochybnost, že viděls to –

sic oka tvého skla jsou temnější

než klamaného muže parohy –,

či neslyšels – neb vůči pohledu

tak zjevnému zvěst nemůž něma být –,

či nepomyslils – neboť myšlení

jest vůbec neschopen, kdo nemyslí to –,

že nevěrnou mám ženu? Vyznáš-li to

– sic jinak nestydatě zapřel bys,

že oči máš a sluch a myšlení –,

pak nazvi hned mou ženu hastrošem –

a jméno zaslouží tak potupné

jak pazdernice, která vzdává se

již před svatbou. To rci a dosvědč to.

CAMILLO: Tak při tom nestál bych a neslyšel

svou svrchovanou paní pomrákánu,

aniž bych k pomstě nepřikročil hned.

Bůh netrestej mne, nikdy nemluvil jste,

co méně by vám slušelo než to,

co opakovat hříchem bylo by

tak těžkým jak ta věc, byť pravdou byla.

LEONTES: Zda šepot není nic? – Tvář k tváři klonit,

nos k nosu přistrkávat, vnitřním rtem

se líbat, přerušovat povzdechem

proud smíchu – neklamné to znamení,

že věrnost rušena –, klást k noze nohu,

lézt do koutů, chtít, aby rychleji