25

ač troufám si se méně zdáti tak,

chtíc pomoci ve vašich trampotách,

než ti, kdo zdánlivě jsou nejvíc vaši.

A tedy povídám, že tady jsem

od vaší dobré kněžny.

LEONTES: Dobré kněžny!

PAULINA: Tak, dobré kněžny, pane, dobré kněžny;

od vaší dobré kněžny, povídám;

a chtěla bych tu její dobrotu

v tu chvíli osvědčiti soubojem,

jen kdybych byla muž, ten nejslabší

z těch, co tu vůkol.

LEONTES: Odveďte ji pryč.

PAULINA: Jen kdo si lehko váží očí svých,

ať na mne první sáhne; půjdu sama

a dobrovolně, ale nejprve

svou práci pořídím. – Nuž, dobrá kněžna

– a dobrá jest! – vám dcerku povila;

zde je; a chce, byste jí požehnal.

(Položí dítě před krále.)

LEONTES: Pryč, zmužatělá čarodějnice!

Ven s našeptávavou tou svodnicí!

PAULINA: Ne tak; to znám tak málo jak vy mne,

když mi ten titul udělujete;

a o nic méně nejsem poctivou,

než vy jste šíleným; a ručím vám,

to dostačí, jak chodí už ten svět,

by v něm se člověk za poctivce měl.

LEONTES: Zrádci! – Což nikdo nevystrčí ji?

To cizoložně kdos jí podejte.

Ty starý bloude, ženská korouhvičko,

jenž dá se vyklovati se hřadu

svou paní Kvoknou, – zvedni sebranče,

dím, zvedni je a kmotře své je dej.

PAULINA: Ať tvoje ruce navždy nectny jsou,

když zvedneš princeznu v té potupě,

již on uvalil na ni.

LEONTES: Bojí se

své ženy.

PAULINA: Chtěla bych, abyste vy

tak se jí bál; pak není pochyby,

že svoje děti svými zval byste.

LEONTES: Toť pelech zrádců!

ANTIGONUS: Slunce svědkem buď,

já nejsem jím.

PAULINA: Ni já, ni kdokoliv

z těch tady kolem kromě jednoho;

a toť on sám, jenž posvátnou čest svou

i královny a synka čackého

a toho děcka vydal pomluvě,