šel orloj, z hodin byly minuty
a půlnoc z poledne – a oči všech
by slepý byly zákalem a bělmem
krom jejich, aby mohly neviděny
být prostopášnými – to není nic?
Pak svět a vše, co na něm, není nic,
to širé nebe nic a Čechy nic,
má žena nic a všechno nic je ničím,
když to nic není.
CAMILLO: Dobrý pane můj,
z té choré domněnky se vylečte
a včas, neb nejvýš nebezpečna jest.
LEONTES: Ať tak; jest pravdou.
CAMILLO: Není, není, pane.
LEONTES: Jest! Lžeš, ty lžeš, já povídám, ty lžeš,
a nenávidím tě, Camillo! Rci,
žes tupý hlupák, otrok bez myšlénky
neb obojetný ramenář, jenž zlo
i dobro v něčem vidí zároveň
a k oběma se kloní. Kdyby byla
mé ženy játra otrávena tak
jak její žití, nedočkala by se
ni hodiny.
CAMILLO: Kdo otravuje ji?
LEONTES: Aj, ten, jenž jako její obraz nosí
ji na hrdle, ten Čech, jenž… Kdybych jen
měl věrné sluhy, kteří mají oči,
by viděli mou čest i prospěch svůj
a zvláštní zdar, ti učinili by,
co odčinilo by to činění.
Tak jest; – a ty, jenžs jeho číšníkem
a jehož z nižší židle nastolil
jsem na křeslo a povznes k hodnostem,
jenž mohl bys tak jasně viděti
– jak nebe vidí zem a země nebe –
mou potupu, ty pohár mohl bys
tak okořenit, že můj nepřítel
již na věky by víčka zamhouřil; –
a nápoj ten by pro mne lékem byl.
CAMILLO: Můj králi, to bych mohl učinit,
ne prudkým nápojem, však vleklou dávkou,
jež nepůsobí ostře tak co jed;
však myslit nemohu, že taký kaz
by byl na královské mé velitelce
tak svrchovaně ctné. Já miloval tě –
LEONTES: Jen ještě pochybuj a jdi a zhyň!
Zda myslíš si, že duch můj zakalen
a zmaten tak, bych strojil sobě sám
tu trýzeň, třísnil svého lůžka bělost
a čistotu, jež zachovány-li,
mi spánek dávají, však poskvrněny,
jsou jako bodce, trny, kopřivy