62

si horší a s ní lépe nakládal,

duch její posvátný by vstoupil zas

do těla jejího a utrýzněn

by objevil se na tom dějišti,

kde nalézáme se my hříšníci,

a zvolal: „Proč mně to?“

PAULINA: To kdyby mohla,

by měla spravedlivou příčinu.

LEONTES: Ba měla by; a zjitřila by mne,

že tu, již pojal jsem, bych zavraždil.

PAULINA: Já bych to udělala! – Kdybych byla

tím bludným duchem, vyzvala bych vás

do jejích očí zadívati se

a říci mi, kde v nich ten kalný bod,

jenž přiměl vás ji za svou vyvolit;

a pak bych vzkřikla, až by uši vám

to protrhlo; a potom řekla jen:

„Mých pamatuj!“

LEONTES: To byly hvězdy, hvězdy;

vše jiné oči mrtvé uhle jsou!

Ó, ženy neboj se; ne, ne, Paulino,

já nechci žádné ženy.

PAULINA: Chcete-li

mi přísahat, že nikdy bez mé vůle

se neoženíte?

LEONTES: Paulino, nikdy,

jak doufám ve spasení duše své.

PAULINA: Vy vzácní pánové mi buďte svědky

té jeho přísahy.

KLEOMENES: Až přílišně

jej zkoušíte.

PAULINA: Leč kdyby kterás jiná,

jež tak jest podobna Hermioně

jak její obraz, do oka mu padla.

KLEOMENES: Má dobrá paní –

PAULINA: Já jsem hotova.

Leč, chcete-li se, pane, oženit

– dím chcete-li, ne jinak, jen když chcete –,

svěřte mi úkol volit vaši choť.

Tak mladá nebude jak dřívější,

však taková, že kdyby obcházel

duch vaší první kněžny, s radostí

by viděl ji ve vaší náruči.

LEONTES: Věrná Paulino, tedy nebudem

se ženiti, než k tomu vyzveš nás.

PAULINA: To stane se, až vaše první choť

zas dýchat bude, dříve nikoli.

(Vystoupí ŠLECHTIC.)

ŠLECHTIC: Kdos, jenž se princem Florizelem zove,

Polixenovým synem, s princeznou,