Však těm, kdož zvou tě Šotek, milý Puck,
dáš zdar a sám jim práci bereš z ruk:
zdaž ty to nejsi?
PUCK: Pravda, příteli,
já jsem ten noční tulák veselý.
Můj Oberona rozesmává šprým,
když krmeného hřebce ošálím
a v podobě mu mladé klisny říhám.
A někdy kmotře klepně v hrnku číhám,
jablíčkem pečeným se zdaje být,
a do pysku jí drknu, když chce pít,
že zvadlá ňadra pobryndá si pivem.
Též moudrá tetka v povídání tklivém
za trojnohou mne mívá stoličku:
chce sednout, – uklouznu; – a »božíčku!«
jen vzkřiknouc, dřepne si a zakašlá se;
a za boky vše kolem popadá se
a hlučí, kýchá, dušuje se, chválí,
že jaktěživy se tak nezasmály –
Však vari, elfe, zde jest Oberou!
ELF: A zde má paní. – Kéž tu nebyl on!
Vystoupí s jedné strany Oberon se svou družinou a s druhé strany Titanie s průvodem svým.
OBER.: V zlou chvíli, troufalá Titanie,
se potkáváme v záři měsíčné!
TITAN.: Aj, žárlivý je tady Oberon?
Pryč, elfi, pryč! – já jeho lůžka již
se odřekla a všeho spolku s ním.
OBER.: Stůj, nerozvážná! Nejsem-li tvůj choť?
TITAN.: Já tedy tvojí chotí jsem: však vím,
jak z říše elfů jsi se odkradl
a v Corinově seděl podobě
po celý den a na šalmaje hrál
a písně lásky skládal Phillidě,
té zamilované! – Proč‘s přišel sem
od nejkrajnějších svahů Indie?
Jen proto, že ta chlubná Amazonka,
ta mužatka, tvá mílka bojovná
se za Thesea vdá, – a přicházíš
dát jejich lůžku blaženost a zdar!
OBER.: Ó hanba! – jak jen tak, Titanie,
mou přízeň zlehčuješ k Hippolytě,
když tvoji lásku k Theseovi znám?
Či nevedla’s jej nocí prosvitnou
od Perigenie, již zneuctil?
A nebyla-li ty jsi příčinou,
že krásné Aeglé porušil svůj slib
i Ariadně i Antiopě?
TITAN.: To výmysly jsou žárlivosti tvé;
a co jen plné léto nastalo,
my na horách se nikdy nesešli,
ni v údolí a lese, na lukách
u křemelitých studánek a vod