25

DEM.: Svým psům spíš hodím jeho mrtvolu.

HERM.: Pse sám, ó pryč! – ty dráždíš k plápolu můj dívčí hněv. – Tys vraždil dozajista?

Tož mezi muži nikdy neměj místa!

Ó pravdu mluv, mně k vůli, chci to vědět; –

když bděl, tys netroufal si na něj hledět

a ve snách zabil‘s jej? – Ó červ a had

tak hrdinsky to též moh‘ vykonat!

To zmije čin; a dvojjazyčná zmije

jak jazyk tvůj, ty hade, nezabije!

DEM.: Jen smyšlenka váš rozněcuje hněv,

mou ruku netřísní Lysandra krev;

a mrtev není, pokud vím.

HERM.: Je zdráv?

Mluv, prosím tě, mne pochybností zbav!

DEM.: A kdybych moh‘, co za odměnu mám?

HERM.: Mne víckrát nespatřit ti právo dám. –

Že nenávidím tě, buď pamětliv;

mně nechoď blíž, ať mrtev jest, neb živ.

(Odejde.)

DEM.: V tom rozhořčení mamo jíti za ní,

zde tedy zůstanu až do svítání.

Strast svojí tíhou ještě hůře svírá,

když spánek bankrotář jí dluh odpírá;

teď aspoň částku zaplatit se nutí:

nuž počkám zde na jeho nabídnutí.

(Ulehne a usne.)

OBER.: Tys omýlil se!– Což pak jsi to stropil?

Tys lásky šťávou věrné oči skropil.

Tou chybou věrná láska lásku tratí

a klamná k věrnosti se neobrátí.

PUCK: Toť osud již: – za jednu věrnou duši

jich miliony přísahy své ruší.

OBER.: Teď rychleji než vítr hvozdem leť

a z Athén Helenu tam najít hleď:

jest láskou chorá, umořená, zbledlá:

s tou mladou krví zle si láska vedla.

Sem hleď ji přilákati tak, neb tak,

já zatím jemu očaruji zrak.

PUCK: Už jdu, už jdu! – Hle, letím líp

než s Tatarova luku šíp (Odejde.)

OBER. (kapaje šťávu na oči Demetriovy): Květe nachem hořící, střelou Mílka nyjící,

vpij se v jeho zornici.

Jeho zrak se budící

spatř svou dívku, zářící,

na nebi jak dennici. –

Probuď se jí před lící,

pros ji o lék zdravící.

Vrátí se Puck.