jen jako podoba, již do vosku
byl vtisknul on, a v jeho moci jest
tvar ponechati, neb jej zahladit. –
Demetrius jest čacký, vzácný muž.
HERM.: Tak jest Lysander.
THES.: Ano, v sobě jest;
leč v této věci, otce vašeho
že nemá souhlasu, ten druhý vám
být musí vzácnější.
HERM.: Kéž otec můj
se jenom díval mýma očima!
THES.: Spíš oči vaše jeho soudem hleďte.
HERM.: Již prosím vaši Milost, odpusťte. –
Já nevím, co mne osměluje tak,
též ne, jak slušno na můj dívčí mrav
zde, v také přítomnosti, pronášet
své myšlenky; – leč prosím vaší Milost,
bych směla zvěděti to nejhorší,
co potkati mne může tenkráte,
když odmítnu ten sňatek s Demetrem?
THES.: Buď smrtí zemříti, neb na věky
se společnosti muže odříci.
Tož, krásná Hermie, se optejte
svých tužeb, svoji mladost uvažte
a dobře prozpytujte vlastní krev:
zdaž, nepovolíc volbě otcově,
snést dovedete roucho jeptišky;
být na vždy v stinný klášter zavřena,
žít, sestra bezdětná, svůj celý věk,
mdlé hymny prozpěvujíc bezplodné
a chladné luně. – Třikrát blaženi,
kdož opanují krev a podniknou
tu panenskosti pouť; – však pozemsky
víc šťastna růže překapaná v tresť,
než ta, jež vadnouc na panenském trnu,
tam roste, živa jest a umírá
v svém osamělém blahoslavenství.
HERM.: Tak růst chci, žít a umřít, pane můj,
než abych vzdala úpis panenství;
v moc toho, jehož neždanému jhu
má duše svrchovanost odpírá.
THES.: Čas vezměte si na rozmyšlenou,
a o nejbližším novém měsíci,
– v ten den, jenž mezi mnou a láskou mou
též věčný družný svazek spečetí, –
v ten den buď na smrt připravíte se
pro neposlušnost vůle otcovy,
neb, jak si přeje on, Demetria
za chotě vezmete; – či složíte
u stupňův Dianina oltáře
slib věčné přísnosti a samoty.
DEM.: Již povolte, ó sličná Hermie,