(Odejde Měsíc.)
Já skládám kosti, kosti! (Umře.)
DEM.: Ten člověk hází kostmi jako kostkami; a padlo mu jen jedno oko.
LYS.: A dvě mu zapadly, neboť jest mrtev; – není nic.
THES.: Pomocí ranhojiče snad se ještě sebere a uvidí pak na obě oči, že je osel.
HIPP.: Jak to, že měsíc odešel než se Thisbe vrátí a najde svého milence?
THES.: Najde si ho při hvězdičkách. – Zde přichází a její bědování skončí hru.
Vystoupí Thisbe.
HIPP.: Myslím, že pro takového Pyrama nemusela by dlouho naříkat: doufám, že to odbude zkrátka.
DEM.: Muší křídlo rozhodne na váze, kdo je lepší, Pyramus, nebo Thisbe; on mezi muži, – bůh nás chraň; – ona mezi ženami, – bůh nás potěš.
LYS.: Už ho sbleskla těma milostnýma očima.
DEM.: A již kvílí, jak následuje. –
THES.: Holoubku, spíš?
Jak, – mrtev již?
Ó vstaň, Pyrame, radši!
Mluv, mluv. – Tak něm?
Tož mrtev? – Zem
tvé sladké oči stlačí. –
Ret lilijový,
nos třešňový,
tvář žlutší nad žluťáky,
jsou pryč, jsou pryč,
kdo kocháš, křič;
měl brčálové zraky.
Tré Fáta děv
sem spěš a v krev
smoč ruce svoje mléčné,
když v jeden kmit
v hedvábnou nit
jich nůžky střihly sečné.
Už mlč, rte, teď,
meč věrný vjeď
v má prsa věrná stále.
(Probodne se.)
A s bohem všem;
tak mrtva jsem:
Ó vále, vále, vále! (Umře.)
THES.: Měsíc a lev zbyli, aby mrtvé pochovali.
DEM.: Ano, a zeď také.
KLUB.: To to; – jak vám povídám, ta zeď je dole, co dělila jejich rodiče. Ráčíte se ještě podívat na doslov, nebo poslechnouti tanec Bergomasků, jejž provedou dva z naší družiny?
THES.: Jen žádný doslov, prosím vás; neb vaší hře není třeba omluvy. Jen se neomlouvat, neboť kde jsou všichni herci mrtvi, není třeba nikoho pohanět. Věru, kdyby ten, kdo to napsal, byl hrál Pyrama a oběsil se na Thisbině podvazku, bývala by to pěkná truchlohra a to vskutku také jest a velmi znamenitě byla sehrána. Nuže tedy, jenom ten váš tanec Bergomasků; doslovu nechte být.
(Tanec.)
THES.: Již kovový nám jazyk půlnoci
ohlásil dvanáctou. – Nuž, milenci,