náš hlas a ruce, boky, srdce naše.
Tak rostly jsme jak třešně dvojčata,
jež odděleny jsouce zdánlivě,
přec v oddělenosti jsou spojeny;
dvé družných jahod na jediném stonku;
dvě těla zdánlivě, však jedno srdce,
dva rodné znaky na jediném štítu,
jež korunuje chochol jediný.
A chceš teď roztrhnout tu dávnou lásku
a s těmi muži tady spolčit se
na potupení družky ubohé.
To není přátelské, to dívčí není:
vše naše pohlaví, jak sama já,
tě za to kárat musí, ačkoliv
tu krutou křivdu cítím pouze já.
HERM.: Já žasnu nad tou řečí vášnivou;
ne tebe já, – ty, zdá se, tupíš mne!
HEL.: Zdaž jsi Lysandra nenavedla ty,
by jako na potupu za mnou šel
a velebil mou tvář a oči mé?
a též Demetria, svou druhou lásku,
– jenž od sebe mne právě od–kopnul–
by nazýval mne nymfou, bohyní ‚
a vzácnou, skvostnou, svatou, nebeskou?
Proč k té tak mluví, kterou nenávidí?
Proč zříká se Lysander lásky k tobě?
jež duši plní mu tak bohatě,
a mně, – ó mně! – své srdce nabízí, –
než po tvém návodu a souhlasu?
Já v milosti tak nejsem jako ty,
tak láskou hýčkána, tak přešťastna;
já miluji, jsouc nemilována;
tak nejvýš nešťastné bys měla ty
spíš litovat, a ne mnou pohrdat.
HERM.: Já nerozumím, co tím říci chceš.
HEL.: Aj, tak jen dále! – jen se smutnou tvař, pak za, mými zády se pitvořte; –
jen mžikejte si jeden na druhého
a udržujte líbezný svůj žert;
ta hezká hra se stane příslovnou;
však mít jen špetku vděku, mravu, citu,
mne za předmět k ní byste nebrali,
Nuž, buďte zdrávi; – je to má též vina,
již smrt neb odchod záhy napraví.
LYS.: Stůj, dobrá Heleno! a vyslechni
mou omluvu! – Má lásko, živote,
má duše, spanilá ty Heleno!
HEL.: Ó výborně!
HERM.: Tak netup ji, můj milý.
DEM.: Co ona nevyprosí, vynutím!
LYS.: Tak vynutíš, jak ona vyprosí!
Tak málomocny jsou mi hrozby tvé,