21

snad hercem také, uvidím-li proč.

KDOUL.: Mluvte, Pyrame. – Thisbe, předstupte.

KLUB.: Ó Thisbe, Jako svítek voní sladce. –

KDOUL.: Kvítek; kvítek!

KLUB.: – kvítek voní sladce,

tak, Thisbe nejdražší, tvůj voní dech. –

Však slyš! – to hlas! Ty počkej tady krátce

a já zas přijdu, co by bičem Šleh‘.

(Odejde.)

PUCK: Tak zvláštní Pyram nebyl dosud hrán.

(Odejde.)

PÍSK.: Musím já teď mluvit?

KDOUL.: Arciže musíte. – Abyste totiž rozuměl: on jenom odchází, aby se podíval na ten hluk, co uslyšel, a hnedle se vrátí.

PÍSK.: Ó zářný Pyrame, jak lilie tak bílý,

jak růže červený, když šípek léto slaví,

ty křepký junáku, klejnote roztomilý,

a věrný jako kůň, jejž věrnost neunaví!

Já přijdu, Pyrame, tam k hrobu Ňůmovu –

KDOUL.: Nynovu hrobu! člověče. – To mluvit ještě nesmíte; to odpovídáte Pyramovi. – Vy melete celou svou úlohu napořád, hesla a všecko dohromady. – Pyrame, vystupte, vaše heslo už tu bylo; to jest, – »jejž věrnost neunaví«.

PÍSK.: Ó! – A věrný jako kůň, jejž věrnost neunaví.

Vrátí se Puck a Klubko s oslí hlavou.

KLUB.: Ó Thisbe, krásným být, já byl bych jenom tvůj! –

KDOUL.: Ó hrůza hrůzoucí! – Ono tu straší! –

Prosím vás, sousedé! Utíkejte, sousedé! Pomoc!

(Utekou Kdoulička, Švihlík, Pískálek, Čenich a Hladomor.) PUCK: Teď za vámi! – Já proženu vás dnes

přes bahna, křovím, přes trní a kámen:

zde koni podoben, tam jako pes.

jak medvěd bezhlavý, jak vepř, jak plamen;

chci rzát a štěkat, chrochtat, řvát a plát:

kůň, pes, vepř, medvěd, plamen, napořád!

(Odejde.)

KLUB.: Proč pak utíkají? – To je od nich nějaká čertovina, aby mi strachu nahnali.

Vrátí se Čenich.

ČEN.: Ó Klubko! tys proměněn! Co pak to na tobě vidím?

KLUB.: Co vidíš? – svou vlastní oslovskou hlavu vidíš; nevidíš?

(Odejde Čenich.)

Vrátí se Kdoulička.

KDOUL.: Pomoz ti pán bůh, Klubko, pomoz ti pán bůh! – Ty jsi zaklet!

(Odejde.)