19

Jen rozumem se vůle muže řídí

a rozum ve vás vyšší cenu vidí.

Co roste, teprv doba zralým činí:

mé mládí v rozum dospívá až nyní

a rozum jsa teď plném na rozvoji

jen k vašim očim vede vůli moji,

kde nyní všechny milování zkázky

čtu psané v nejvzácnější knize lásky.

HEL.: Proč k výsměchu jsem zrozena? se ptám.

Mne tupíte, – čím, křivdila jsem vám?

Či, mladý muži, na tom není dosti,

že nezasloužím teď, ni v budoucnosti,

by Demetrův se na mne usmál zrak?

A ještě výsměch, že jsem bědná tak?

Ó křivdíte mi věru bolestně,

když dvoříte se mi tak nečestně.

Však, buďte zdráv! já myslela si vždycky,

že šlechetnější jste a více lidský.

Ó proč jen mužem odstrčená žena

též od druhého jest tak urážena!

(Odejde.)

LYS.: Zde neviděla Hermii. – Hle spíš; –

jen spi, Lysandru více nechoď blíž!

neb jako přesycení věcí sladkou

v nás budí ošklivost a nechuť vratkou,

anebo kacířství ten ze všech lidí,

jenž opustil je, nejvíc nenávidí:

tak ty, – mé kacířství, má špatná chuť, –

všech nenávist a nejvíc moji zbuď!

A vše, s co jsem, co ve mně žije, touží,

ať Helenu jen ctí a jí jen slouží.

(Odejde.)

HERM. (procitne): Lysandre, pomoc! pomoc!

rychle! hleď!

tu zmiji stočenou mi s prsou smeť!

Ah, – běda mi! – to sen byl plný děsu!

Lysandre, pohleď, jak se strachem třesu.

Mně zdálo se, že had mi srdce hlodal,

tys usmíval se jen, jak hryz a bodal –

Lysandre! – Jak? – Lysandre! – prosím již!

Pryč? – ani hles, ni slova? – Neslyšíš? –

Ach, – kde to jsi? – Mluv, pro tu lásku naši!

Mluv! – skoro omdlévám, jak vše tu straší.

Ne? – tedy blízko po tobě ni sled. –

Nuž tebe, nebo smrť si najdu hned.

(Odejde.)

JEDNÁNÍ TŘETÍ

Scéna 1.

Týž les. – Titanie spí.

Vystoupí Kdoulička, Švihlík, Klubko, Pískálek, Čenich a Hladomor.

KLUB.: Jsme všichni pohromadě?