a svodné radě opuštěných míst
ten vzácný poklad svého panenství.
HEL.: Mně vaše ctnost je listem ochranným;
vždyť není noci, zřím-li vaši tvář,
a proto mním, že nejsem v noci zde;
všech světů též je tady společnost,
neb v očích mých jste celým světem vy;
jak tedy říci lze, že sama jsem,
když celý svět zde na mne pohlíží?
DEM.: Já prchnu ti a v houští skryju se
a dravcům na milost tě zůstavím.
HEL.: I nejdravější nemá srdce vaše.
Když libo, běžte; – báj se promění:
Apollo prchá, Daphne honí jej,
Noh stíhán holubicí, plachá laň
hle, pospíchá, by tygra chytila:
spěch zbytečný, kde honí bázlivost
a statečnost se dává na útěk.
DEM.: Již dost mám řečí tvých a nech mne jít,
neb za mnou půjdeš-li, to vskutku věř,
že v lese tom ti někde ublížím.
HEL.: Aj, v chrámu, ve městě i na poli
mně ubližujete. – Demetrie,
to hanba jest! – ty vaše úkory
jsou na potupu mému pohlaví:
muž o svou lásku v boj se může dát,
my dobyty chcem být, ne dobývat.
(Odejde Demetrius.)
Jdu s tebou, peklo rájem se mi stane,
a smrť mi vítej z ruky milované!
(Odejde Helena.)
OBER.: Jdi, rusalko! – než opustí ten bor,
ty prchej mu, a on buď láskou chor!
Vrátí se Puck.
Máš květinu? buď vítán, toulale!
PUCK: Mám, tady jest.
OBER.: Nuž, prosím, dej mi ji.
Znám svah, kde douškou mateří to voní
a petrklíče k fialkám se kloní,
kde kozí list se klene v bujné loubí,
v němž růže pižmová se s šípkem snoubí:
Titanie tam někdy v noci spává,
když elfů hra ji v květech skolébává,
tam pestrolesklou kůži svléká had,
dost volnou, že by skřítek měl z ní šat. –
Jí oči natru šťávou toho květu
a ohyzdnými sny jí mysl spletu.
Ty také vezmi šťávy, rychle spěj
a celý tento háj mi prohledej:
je spanilá kdes Athéňanka tady,