14

PUCK: Za čtyřicet bydh minut obepjal

pás kolem země

(Odejde Puck.)

OBER.: Květ když budu mít,

Titanie až usne, dočekám

a šťávu nakapu jí na oči.

Co prvně spatří, až se probudí,

ať lev to, medvěd, vlk anebo býk,

op všetečný, neb čilá opice,

nechť stíhá lásky duší veškerou.

A než to kouzlo s očí sejmu jí,

– jak zas to mohu jinou bylinou, –

ji pohnu, by mi dala panoše.

Leč kdo to přichází? – Sám neviděn

chci vyslechnouti jejich rozmluvu.

Vystoupí Demetrius a za ním Helena.

DEM.: Já nemiluji tě, již nechoď za mnou.

Kde jest Lysander s krásnou Hermií?

Jej zavraždím, jak ona vraždí mne.

Tys řekla, že se utekli v ten les;

a tady jsem a v lesní poušti té

mne rozum opouští, neb nemohu

se potkati se svojí Hermií.

Pryč, jdi mi s očí, nesleduj mne víc.

HEL.: Ty za sebou mne táhneš, magnete,

svým tvrdým srdcem; – ale železo,

věz, nepřitahuješ, neb srdce mé

jest pravá ocel: pozbuď síly své

mne přitahóvat a já nebudu

mít síly žádné tíhnout za tebou.

DEM.: Což vábím vás? a krasořečím vám?

či vám to neříkám co nejzřejměji,

že rád vás nemám, rád mít nemohu?

HEL.: I proto ještě víc vás miluji.

Jsem vaším ohařem, Demetrie;

čím víc mne bijete, tím více chci

se tulit k vám: nuž se mnou čiňte jen,

jak se svým ohařem to činíte;

mne šlapte, bijte, zanedbávejte,

mne ztrácejte, jen to mi dovolte,

ač nehodné, bych dál šla za vámi.

Zdaž horšího si místa mohu ždát

ve vaší lásce, – ač i místo to

jest u mne místem ceny vysoké, –

než abych byla vám co váš je pes?

DEM.: Tak příliš nedráždi mé duše zášť;

mně zle jest, když se na tě podívám.

HEL.: A já jsem churava, když spatřím vás.

DEM.: Až příliš lehčíte svůj dívčí mrav,

že, opouštějíc město, dáváte

se v ruce muže, jenž vás nemiluje,

a svěřujete nočním nástrahám