z her nejkratší, co kdy jsem uviděl;
však, příliš dlouhá o těch deset slov
a proto zdlouhavá; neb v celé hře
ni jediného slova moudrého,
ni herce není, jenž to schopen hrát.
A smutný, kníže můj, ten kus jest proto,
že Pyramus tam sám se zavraždí.
Když zkoušku viděl jsem, já přiznám se,
že se mi při tom oči zalily;
však veselejších slzí jaktěživ
smích nezkroceně hlučný neprolil.
THES.: Kdo hraje?
PHILOST.: Lidé rukou mozolných,
již lopotí se tady v Athénách
a nikdy duší nepracovali,
a teď své necvičené paměti
si trýznili hrou k sňatku vašemu.
THES.: Nuž chcem to poslechnout.
PHILOST.: Ne, kníže můj,
to není pro vás; já to slyšel celé
a nic to není, pranicoucí nic,
až na to snad, že by vás bavila
ta dobrá vůle, s níž to rozvlekli
tak přes míru a v paměť vštípili
si krutou námahou vám k úsluze.
THES.: Chci slyšeti ten kus, neb nikdy nemůž’
to býti nevčasno, v čem prostodušnost
a oddanost se k službám nabízí.
Již přived je; – a, paní, sedněte.
(Odejde Philostrates.)
HIPP.: Já ráda nevídám tu ubohost,
jež přetížena, aniž oddanost,
když v službě hyne.
THES.: Ne, má milená,
nic takového tady nespatříš.
HIPP.: Vždyť povídá, že nesvedou s tím nic.
THES.: Tím svůdnější to, za nic vděčným být.
A naše potěšení bude v tom,
že pochopíme jejich neschopnost.
Nač síly nemá úcta ubohá,
to ušlechtilý ohled ocení
dle možnosti a ne dle zásluhy.
Kam jsem kdy přišel, velcí učenci
mně promyšlený pozdrav chystali;
však vídal jsem, jak třesou se a blednou,
uprostřed věty zajíkají se
a strachem dusí vycvičený hlas,
až, koncem všeho, němí uvázli
mne nevítajíce. – Přec, milá, věř,
jsem vybral pozdrav z toho mlčení
a ve skromnosti úcty bázlivé
čtu tolik, jako v řeči hlomozné,