35

Tak něžně libovonný kozí list

je svlačcem ovinut a dívčí brečtan

obtáčí jilmu prsty kornaté.

jak tě miluji, jak mám tě ráda!

(Usnou.)

Vystoupí Puck – Oberon (postoupí ku předu).

OBER.: Buď vítán, Pučku! – Hle, ten něžný zjev!

Mně věru začíná jí líto být

v tom blouznění, neb v lese potkav ji,

jak mlsky hledá protivnému hlupci.

já plísnil ji a s ní se rozešel;

neb ovíjela květy čerstvými

a vonnými ty skráně kosmaté,

a rosa, která jindy na poupatech

jak perly bleskotné se koulela,

teď stála v očích květů spanilých

jak slzíc nad jich vlastní potupou.

Když do libosti jsem ji vyplísnil

a ona vlídně prosila, bych strpěl,

já od ní chtěl to vyměněné děcko;

vydala je hned a poslala

s ním jednu ze svých elf, by donesla

je k mému loubí v říši čarovné.

Teď chlapce mám a zas chci odejmout

jí s očí tuto vadu ohyzdnou.

Ty, Pucku, sejmi kuklu netvornou

zde tomu athénskému jonáku,

by, zbudiv se, až druzí procitnou,

se s nimi všemi vrátil do Athén

a vzpomínal všech příhod noci té

jen jako navštívení zlého snu.

Leč napřed zbavím kouzla královnu.

(Dotkne se květem jejích očí.)

Buď, jak’s jindy bývala,

viz, jak’s jindy vídala:

Dianino poupě ladné

nad Mílkovým květem vládne.

Má královno, již procitni mi ze sna. –

TITAN.: Ó, jaká vidění to byla děsná!

Že osla miluji, se teď mi zdálo.

OBER.: Zde spí tvůj miláček.

TITAN.: Jak se to dálo?

Ó jak mým očím hnusí se ta tvář!

OBER.: Již ticho teď. – Tu hlavu sejmi, Pucku. –

Titanie, při hudby čarozvuku

ztiš smysly těchto pěti víc než spánkem.

TITAN.: Aj hudbu, hudbu, čarující sen!

PUCK. (ke Klubkovi): Svým hloupým okem hleď,

až probuzen.

OBER.: Zvuč hudba! – Kněžno, teď mi ruku dej

a zem pod těmi spáči kolíbej.