15

a svodné radě opuštěných míst

ten vzácný poklad svého panenství.

HEL.: Mně vaše ctnost je listem ochranným;

vždyť není noci, zřím-li vaši tvář,

a proto mním, že nejsem v noci zde;

všech světů též je tady společnost,

neb v očích mých jste celým světem vy;

jak tedy říci lze, že sama jsem,

když celý svět zde na mne pohlíží?

DEM.: Já prchnu ti a v houští skryju se

a dravcům na milost tě zůstavím.

HEL.: I nejdravější nemá srdce vaše.

Když libo, běžte; – báj se promění:

Apollo prchá, Daphne honí jej,

Noh stíhán holubicí, plachá laň

hle, pospíchá, by tygra chytila:

spěch zbytečný, kde honí bázlivost

a statečnost se dává na útěk.

DEM.: Již dost mám řečí tvých a nech mne jít,

neb za mnou půjdeš-li, to vskutku věř,

že v lese tom ti někde ublížím.

HEL.: Aj, v chrámu, ve městě i na poli

mně ubližujete. – Demetrie,

to hanba jest! – ty vaše úkory

jsou na potupu mému pohlaví:

muž o svou lásku v boj se může dát,

my dobyty chcem být, ne dobývat.

(Odejde Demetrius.)

Jdu s tebou, peklo rájem se mi stane,

a smrť mi vítej z ruky milované!

(Odejde Helena.)

OBER.: Jdi, rusalko! – než opustí ten bor,

ty prchej mu, a on buď láskou chor!

Vrátí se Puck.

Máš květinu? buď vítán, toulale!

PUCK: Mám, tady jest.

OBER.: Nuž, prosím, dej mi ji.

Znám svah, kde douškou mateří to voní

a petrklíče k fialkám se kloní,

kde kozí list se klene v bujné loubí,

v němž růže pižmová se s šípkem snoubí:

Titanie tam někdy v noci spává,

když elfů hra ji v květech skolébává,

tam pestrolesklou kůži svléká had,

dost volnou, že by skřítek měl z ní šat. –

Jí oči natru šťávou toho květu

a ohyzdnými sny jí mysl spletu.

Ty také vezmi šťávy, rychle spěj

a celý tento háj mi prohledej:

je spanilá kdes Athéňanka tady,