jenž Pyrama v tom jejich kuse hraje,
šel s jeviště a uschoval se v křoví:
tam já jsem přitočil se k hlupákovi
a nasadil mu oslí palici.
tom zavolala Thisbe nyjící
a herec vychází. – A páni bratři –
jak husy divoké když lovce spatří,
neb hnědohlavé kavky ulekaně
se zvednou s kvákáním po střelné ráně,
a rozstřiknou se, šíleně se vznáší –
tak prchají, když spatří jej ti braši.
Já dusám za nimi, ten padá. kvičí.
ten »vražda!«, volá, jiný »pomoc! «, křičí.
Jich děs, jak rozumu je zbavil zcela,
z věcí bezduchých jim hrůzu dělá;
neb křoví, trní za šaty je chvátí,
ten rukáv, klobouk, jiný všecko ztratí.
Já dál je děsil, za nimi jsem spěchal
jen změněného Pyrama tam nechal.
V tom kněžna ze snu oči otevírá
a jedním rázem láskou k oslu zmírá.
OBER.: Ta hra jest lépe než jsem čekal hrána.
Však nakapal jsi v oči Athéňana
též lásky šťávu, jak jsem rozkázal?
PUCK: Má také dost. – Já dopaď ho jak spal
a vedle něho dívku jako květ;
jak procitne, ji musí uvidět.
Vystoupí Demetrius a Hermie.
OBER.: Teď pozor dej, náš Atheňan je tady.
PUCK: Ta dívka je to, ne však muž ten mladý.
DEM.: Proč káráte mne, rád vás mám tak vřele;
tak zle jen zlého tupte nepřítele.
HERM.: Teď kárám jen, však bojím se, že spíš
cos horšího: mé kletby zasloužíš!
Když zabil jsi Lysandra, jak on spal,
jsa po kotníky v krvi, vkroč tam dál
a zavraždi též mne. –
Dnu věrno není slunce zlatolící
on jako mně. – A od Hermie spící,
že by se odkraď? – Spíš chci víru dát,
že středem země ke se prokopat,
až měsíc dolů k Protinožcům kmitne
a o polednách k bratru slunci svitne.
Ty zavraždil jsi ho, jak ležel v snách,
tak zlý a smrtelný má hleď jen vrah.
DEM.: Tak zavražděný vypadá; já též,
jejž ukrutně tak v srdce zraňuješ.
A ty, můj vrahu, oči máš tak něžné,
jak tam ta dennice v své záři sněžné.
HERM.: Co má Lysander nyní z očí těch?
jej ke mně, Demetre, se vrátit nech!