váš zrak mu vůdčí hvězdou, sladký hlas
zní liběj, ovčáku než skřivan zvučí,
když jař je zelená a hlohy pučí.
Jest neduh nakažliv: kéž vděk moh‘ býti!
já chtěla bych se vaším nakaziti;
můj sluch váš hlas, můj zrak hleď váš by měl,
můj ret by hudbou vašich retů zněl.
Ó kdyby svět byl můj, já ráda dám
vše ostatní až na Demetra vám.
Ó učte mne, jaký to pohled máte,
a čím tluk jeho srdce ovládáte!
HERM.: Naň mračím se, on miluje mne dál.
HEL.: Kéž úsměv můj v tom umění se znal!
HERM.: Já kinu mu, jej k lásce jen to pudí.
HEL.: Mé modlitby kéž takou vroucnost budí!
HERM.: Víc nenáviděn, víc mi chodí vstříc.
HEL.: Víc milován, mne nenávidí víc!
HERM.: Ne mojí vinou tak se zapomíná.
HEL.: Však vaší krásou, – kéž to moje vina!
HERM.: Víc nespatří mne, – utěšte se tím
s Lysandrem naše město opustím.
Lysandra než mé oči uhlídaly,
mně Athény se rájem býti zdály:
ó co má tedy láska moje vnady,
když dřív co rájem, jest mi peklem tady.
LYS.: Vám, Heleno, své tajemství chcem říci:
až zítra Phoebe stříbrnou svou líci
ve vodním bude shlížet zrcadle
a rosou sperlí trávy ovadlé,
to v čas, jenž milujících útěk halí,
my z Athén uprchnout se odhodlali.
HERM.: A v lese, kde my dvě tak mnohou chvíli
v mdlých petrklíčích pospolu jsme snily
svých srdcí bavíce se něžným snem,
já a Lysander setkati se chcem;
a potom Athény nám s očí zmizí
a nových přátel najdem v zemi cizí.
Buď s bohem, družko, zbožně pamatuj,
a štěstí dej, by Demeter byl tvůj!
Splň slib, Lysandre! – do zítřka náš hleď
po lásky stravě musí hladovět.
LYS.: Já v slovu dostojím, má Hermie!
(Odejde Hermie.)
Vám též, Heleno, musím s bohem dát;
jak jeho vy, vás Demeter měj rádi.
(Odejde Lysander.)
HEL.: Jak jedni nad jiné tak šťastni jsou!
mne též jak ji v Athénách krásnou zvou.
Co na tom? – Demeter když jinak hledí?