28

náš hlas a ruce, boky, srdce naše.

Tak rostly jsme jak třešně dvojčata,

jež odděleny jsouce zdánlivě,

přec v oddělenosti jsou spojeny;

dvé družných jahod na jediném stonku;

dvě těla zdánlivě, však jedno srdce,

dva rodné znaky na jediném štítu,

jež korunuje chochol jediný.

A chceš teď roztrhnout tu dávnou lásku

a s těmi muži tady spolčit se

na potupení družky ubohé.

To není přátelské, to dívčí není:

vše naše pohlaví, jak sama já,

tě za to kárat musí, ačkoliv

tu krutou křivdu cítím pouze já.

HERM.: Já žasnu nad tou řečí vášnivou;

ne tebe já, – ty, zdá se, tupíš mne!

HEL.: Zdaž jsi Lysandra nenavedla ty,

by jako na potupu za mnou šel

a velebil mou tvář a oči mé?

a též Demetria, svou druhou lásku,

– jenž od sebe mne právě od–kopnul–

by nazýval mne nymfou, bohyní ‚

a vzácnou, skvostnou, svatou, nebeskou?

Proč k té tak mluví, kterou nenávidí?

Proč zříká se Lysander lásky k tobě?

jež duši plní mu tak bohatě,

a mně, – ó mně! – své srdce nabízí, –

než po tvém návodu a souhlasu?

Já v milosti tak nejsem jako ty,

tak láskou hýčkána, tak přešťastna;

já miluji, jsouc nemilována;

tak nejvýš nešťastné bys měla ty

spíš litovat, a ne mnou pohrdat.

HERM.: Já nerozumím, co tím říci chceš.

HEL.: Aj, tak jen dále! – jen se smutnou tvař, pak za, mými zády se pitvořte; –

jen mžikejte si jeden na druhého

a udržujte líbezný svůj žert;

ta hezká hra se stane příslovnou;

však mít jen špetku vděku, mravu, citu,

mne za předmět k ní byste nebrali,

Nuž, buďte zdrávi; – je to má též vina,

již smrt neb odchod záhy napraví.

LYS.: Stůj, dobrá Heleno! a vyslechni

mou omluvu! – Má lásko, živote,

má duše, spanilá ty Heleno!

HEL.: Ó výborně!

HERM.: Tak netup ji, můj milý.

DEM.: Co ona nevyprosí, vynutím!

LYS.: Tak vynutíš, jak ona vyprosí!

Tak málomocny jsou mi hrozby tvé,