5

a ty, Lysandre, podřiď chatrný

svůj nárok mému právu jistému.

LYS.: Demetrie, máš lásku otcovu;

mně Hermiinu nech: – s ním ožeň se.

EGE.: Aj, posměvači! – žeť má lásku mou

a co jest mé, má láska jemu dá.

Jest ona mou a všechna práva svá

já přenáším zde na Demetria.

LYS.: Jsem, kníže, z rodu dobrého jak on,

jak on též bohat, láskou bohatší;

můj osud skvělý v každém ohledu

tak jako jeho, ne-li skvělejší;

a což je víc nad všechny tyto chlouby,

já milován jsem krásnou Hermií.

Proč tedy na svém právu netrvat?

Demetrius, – na jeho hlavu zde

to přísahám, – se dříve ucházel

o Nedarovu dceru, Helenu

a zaujal její duši veškerou;

a ona, něžná dívka, nyje teď

a zbožně nyje, nyje v modlářství

po tomto muži hříšně vrtkavém.

THES.: Já přiznám se, že též to doslechnuv

s Demetriem jsem o tom mluvit chtěl,

však příliš zaujat věcmi vlastními

jsem s mysle pustil to. – Demetrie,

vy též, Egee, se mnou půjdete,

chci oběma vám stranou domluvit.

Co vás se týče, krásná Hermie,

již ozbrojte se, aby rozmar váš

se přizpůsobil vůli otcově; –

neb jinak vydá zákon athénský,

jejž zmírniti nám nelze nikterak, –

vás na smrt, nebo slibu samoty.

Již pojď, Hippolyto; – jak, drahá, jest?

Vy též, Demetre, pojďte s Egeem:

chci úkol, vám při našem sňatku dát

a porokovat s vámi o něčem,

co dotýká se blízko obou vás.

EGE.: Jdem k službám ochotni a s radostí.

(Odejdou všichni až na Lysandra a Hermii.)

LYS.: Aj, miláčku, proč líce tvé tak zbledly,

proč tam ty růže vadnou rychle tak?

HERM.: Snad deště nemají, jímž věru mohla

bych zrosit je svých očí mrákavou.

LYS.: Ó žel, dle všeho co jsem kde jen čeť,

neb doslech’ z povídek a dějeprav,

běh věrné lásky nikdy nespěl hladce:

buď krví byla rozdílná –

HERM.: Ó muka

když příliš vznesena na prostý rod.