PUCK: Za čtyřicet bydh minut obepjal
pás kolem země
(Odejde Puck.)
OBER.: Květ když budu mít,
Titanie až usne, dočekám
a šťávu nakapu jí na oči.
Co prvně spatří, až se probudí,
ať lev to, medvěd, vlk anebo býk,
op všetečný, neb čilá opice,
nechť stíhá lásky duší veškerou.
A než to kouzlo s očí sejmu jí,
– jak zas to mohu jinou bylinou, –
ji pohnu, by mi dala panoše.
Leč kdo to přichází? – Sám neviděn
chci vyslechnouti jejich rozmluvu.
Vystoupí Demetrius a za ním Helena.
DEM.: Já nemiluji tě, již nechoď za mnou.
Kde jest Lysander s krásnou Hermií?
Jej zavraždím, jak ona vraždí mne.
Tys řekla, že se utekli v ten les;
a tady jsem a v lesní poušti té
mne rozum opouští, neb nemohu
se potkati se svojí Hermií.
Pryč, jdi mi s očí, nesleduj mne víc.
HEL.: Ty za sebou mne táhneš, magnete,
svým tvrdým srdcem; – ale železo,
věz, nepřitahuješ, neb srdce mé
jest pravá ocel: pozbuď síly své
mne přitahóvat a já nebudu
mít síly žádné tíhnout za tebou.
DEM.: Což vábím vás? a krasořečím vám?
či vám to neříkám co nejzřejměji,
že rád vás nemám, rád mít nemohu?
HEL.: I proto ještě víc vás miluji.
Jsem vaším ohařem, Demetrie;
čím víc mne bijete, tím více chci
se tulit k vám: nuž se mnou čiňte jen,
jak se svým ohařem to činíte;
mne šlapte, bijte, zanedbávejte,
mne ztrácejte, jen to mi dovolte,
ač nehodné, bych dál šla za vámi.
Zdaž horšího si místa mohu ždát
ve vaší lásce, – ač i místo to
jest u mne místem ceny vysoké, –
než abych byla vám co váš je pes?
DEM.: Tak příliš nedráždi mé duše zášť;
mně zle jest, když se na tě podívám.
HEL.: A já jsem churava, když spatřím vás.
DEM.: Až příliš lehčíte svůj dívčí mrav,
že, opouštějíc město, dáváte
se v ruce muže, jenž vás nemiluje,
a svěřujete nočním nástrahám