7

váš zrak mu vůdčí hvězdou, sladký hlas

zní liběj, ovčáku než skřivan zvučí,

když jař je zelená a hlohy pučí.

Jest neduh nakažliv: kéž vděk moh‘ býti!

já chtěla bych se vaším nakaziti;

můj sluch váš hlas, můj zrak hleď váš by měl,

můj ret by hudbou vašich retů zněl.

Ó kdyby svět byl můj, já ráda dám

vše ostatní až na Demetra vám.

Ó učte mne, jaký to pohled máte,

a čím tluk jeho srdce ovládáte!

HERM.: Naň mračím se, on miluje mne dál.

HEL.: Kéž úsměv můj v tom umění se znal!

HERM.: Já kinu mu, jej k lásce jen to pudí.

HEL.: Mé modlitby kéž takou vroucnost budí!

HERM.: Víc nenáviděn, víc mi chodí vstříc.

HEL.: Víc milován, mne nenávidí víc!

HERM.: Ne mojí vinou tak se zapomíná.

HEL.: Však vaší krásou, – kéž to moje vina!

HERM.: Víc nespatří mne, – utěšte se tím

s Lysandrem naše město opustím.

Lysandra než mé oči uhlídaly,

mně Athény se rájem býti zdály:

ó co má tedy láska moje vnady,

když dřív co rájem, jest mi peklem tady.

LYS.: Vám, Heleno, své tajemství chcem říci:

až zítra Phoebe stříbrnou svou líci

ve vodním bude shlížet zrcadle

a rosou sperlí trávy ovadlé,

to v čas, jenž milujících útěk halí,

my z Athén uprchnout se odhodlali.

HERM.: A v lese, kde my dvě tak mnohou chvíli

v mdlých petrklíčích pospolu jsme snily

svých srdcí bavíce se něžným snem,

já a Lysander setkati se chcem;

a potom Athény nám s očí zmizí

a nových přátel najdem v zemi cizí.

Buď s bohem, družko, zbožně pamatuj,

a štěstí dej, by Demeter byl tvůj!

Splň slib, Lysandre! – do zítřka náš hleď

po lásky stravě musí hladovět.

LYS.: Já v slovu dostojím, má Hermie!

(Odejde Hermie.)

Vám též, Heleno, musím s bohem dát;

jak jeho vy, vás Demeter měj rádi.

(Odejde Lysander.)

HEL.: Jak jedni nad jiné tak šťastni jsou!

mne též jak ji v Athénách krásnou zvou.

Co na tom? – Demeter když jinak hledí?