Tak něžně libovonný kozí list
je svlačcem ovinut a dívčí brečtan
obtáčí jilmu prsty kornaté.
jak tě miluji, jak mám tě ráda!
(Usnou.)
Vystoupí Puck – Oberon (postoupí ku předu).
OBER.: Buď vítán, Pučku! – Hle, ten něžný zjev!
Mně věru začíná jí líto být
v tom blouznění, neb v lese potkav ji,
jak mlsky hledá protivnému hlupci.
já plísnil ji a s ní se rozešel;
neb ovíjela květy čerstvými
a vonnými ty skráně kosmaté,
a rosa, která jindy na poupatech
jak perly bleskotné se koulela,
teď stála v očích květů spanilých
jak slzíc nad jich vlastní potupou.
Když do libosti jsem ji vyplísnil
a ona vlídně prosila, bych strpěl,
já od ní chtěl to vyměněné děcko;
vydala je hned a poslala
s ním jednu ze svých elf, by donesla
je k mému loubí v říši čarovné.
Teď chlapce mám a zas chci odejmout
jí s očí tuto vadu ohyzdnou.
Ty, Pucku, sejmi kuklu netvornou
zde tomu athénskému jonáku,
by, zbudiv se, až druzí procitnou,
se s nimi všemi vrátil do Athén
a vzpomínal všech příhod noci té
jen jako navštívení zlého snu.
Leč napřed zbavím kouzla královnu.
(Dotkne se květem jejích očí.)
Buď, jak’s jindy bývala,
viz, jak’s jindy vídala:
Dianino poupě ladné
nad Mílkovým květem vládne.
Má královno, již procitni mi ze sna. –
TITAN.: Ó, jaká vidění to byla děsná!
Že osla miluji, se teď mi zdálo.
OBER.: Zde spí tvůj miláček.
TITAN.: Jak se to dálo?
Ó jak mým očím hnusí se ta tvář!
OBER.: Již ticho teď. – Tu hlavu sejmi, Pucku. –
Titanie, při hudby čarozvuku
ztiš smysly těchto pěti víc než spánkem.
TITAN.: Aj hudbu, hudbu, čarující sen!
PUCK. (ke Klubkovi): Svým hloupým okem hleď,
až probuzen.
OBER.: Zvuč hudba! – Kněžno, teď mi ruku dej
a zem pod těmi spáči kolíbej.