39

KDOUL.: Tak jest a také nejhezčí osobu k tomu. A co se týče líbeznosti hlasu, jest on učiněná kokotka.

PÍSK.: Konopka chtěl jste říci, konopka; neboť kokotka, pomoz pán bůh, to je tvor nanicovatý.

Vystoupí Čenich.

ČEN.: Sousedé, vévoda právě vyšel z chrámu a byli tam ještě dva nebo tři vznešení pánové a paničky oddáni zároveň s ním. Kdyby se byl náš kus hrál, byli by z nás ze všech hotoví chlapíci.

PÍSK.: Ó dobrý, zlatý Klubko! Tys přišel o tři desetníky na den až do smrti; tři desetníky za den nemohly ho minout; a že by mu kníže nebyl dal tři desetníky na den za představení toho Pyrama, to chci viset; – a byl by si jich zasloužil; – tři desetníky za Pyrama, nebo radš nic.

Vystoupí Klubko.

KLUB.: Kde jsou ti hoši, kde jsou ta srdéčka?

KDOUL.: Klubko! Ó nejveselejší den! Ó nejšťastnější hodinka!

KLUB.: Sousedé, budu vám povídat zázraky; ale jen se mne neptejte co, neboť, povím-li to, nejsem poctivý Athéňan. Já vypovím všecko na vlas tak, jak se to dálo.

KDOUL.: Povídej, zlatý Klubko.

KLUB.: Ani slova ze mne nedostanete. Vše, co vám řeknu, jest, že je vévoda už po obědě. Seberte své náčiní; dobré provázky na vousy; nové tkanice na boty a hned se sejděte u paláce. Každý si ještě prohledni svou úlohu, neboť zkrátka a zdlouha naše hra byla vybrána. Každým způsobem ať má Thisbe čisté prádlo; a ten, kdo hraje lva, ať si neořeže nehty, neboť ty musí čouhat ven jako drápy lví. A, milí, drazí herci, nejezte cibule ani česneku, neboť náš dech musí být líbezný, a já nepochybuji, že všichni řeknou, že to byla líbezná komedie. Již ani muk. – Pryč! – Honem! – Pryč!

(Odejdou.)

JEDNÁNÍ PÁTÉ

Scéna 1.

Athény. – Palác Theseův.

Vystoupí Theseus, Hippolyta, Philostrates, Panstvo a Družina.

HIPP.: Jest věru podivné, můj Thesee,

co vypravují tito milenci.

THES.: Víc podivné než pravdivé. Já nijak

těm starodávným bájkám nevěřím,

a těmto povídačkám o elfech.

Jsouť u milujících a šílencův

tak vroucí mozky, taká tvořivá

v nich obraznost, že uchopují víc,

než chladným rozumem lze pochopit.

Jsouť šílenec a milenec a básník

jen z obraznosti cele složeni:

Ten ďáblů vidí víc, než peklo širé

jich může pojmouti: to blázen jest;

a milenec, tak právě střeštěn, vidí

vděk Helenin ve tváři cikánské.

Zrak básníkův, jat krásným šílenstvím,

od nebe v zem, od země k nebi bloudí,

a obraznost jak ztělesňuje zjev

neznámých věcí, péro básníka

z nich tvoří podoby a místní byt

a jméno dává větrnému nic.

Tak vznětlivá jest mocná obraznost,

že, chtějíc chopit radost nějakou,

hned chápe posla této radosti.