a ty, Lysandre, podřiď chatrný
svůj nárok mému právu jistému.
LYS.: Demetrie, máš lásku otcovu;
mně Hermiinu nech: – s ním ožeň se.
EGE.: Aj, posměvači! – žeť má lásku mou
a co jest mé, má láska jemu dá.
Jest ona mou a všechna práva svá
já přenáším zde na Demetria.
LYS.: Jsem, kníže, z rodu dobrého jak on,
jak on též bohat, láskou bohatší;
můj osud skvělý v každém ohledu
tak jako jeho, ne-li skvělejší;
a což je víc nad všechny tyto chlouby,
já milován jsem krásnou Hermií.
Proč tedy na svém právu netrvat?
Demetrius, – na jeho hlavu zde
to přísahám, – se dříve ucházel
o Nedarovu dceru, Helenu
a zaujal její duši veškerou;
a ona, něžná dívka, nyje teď
a zbožně nyje, nyje v modlářství
po tomto muži hříšně vrtkavém.
THES.: Já přiznám se, že též to doslechnuv
s Demetriem jsem o tom mluvit chtěl,
však příliš zaujat věcmi vlastními
jsem s mysle pustil to. – Demetrie,
vy též, Egee, se mnou půjdete,
chci oběma vám stranou domluvit.
Co vás se týče, krásná Hermie,
již ozbrojte se, aby rozmar váš
se přizpůsobil vůli otcově; –
neb jinak vydá zákon athénský,
jejž zmírniti nám nelze nikterak, –
vás na smrt, nebo slibu samoty.
Již pojď, Hippolyto; – jak, drahá, jest?
Vy též, Demetre, pojďte s Egeem:
chci úkol, vám při našem sňatku dát
a porokovat s vámi o něčem,
co dotýká se blízko obou vás.
EGE.: Jdem k službám ochotni a s radostí.
(Odejdou všichni až na Lysandra a Hermii.)
LYS.: Aj, miláčku, proč líce tvé tak zbledly,
proč tam ty růže vadnou rychle tak?
HERM.: Snad deště nemají, jímž věru mohla
bych zrosit je svých očí mrákavou.
LYS.: Ó žel, dle všeho co jsem kde jen čeť,
neb doslech’ z povídek a dějeprav,
běh věrné lásky nikdy nespěl hladce:
buď krví byla rozdílná –
HERM.: Ó muka
když příliš vznesena na prostý rod.