jí tolik muk, – jen proto, že to baví!
LYS.: Demetrie, již nebuď nevlídným;
víš, – rád máš Hermii, též já to vím.
Zde, celým srdcem, rád a z dobré vůle
se lásky k Hermii své zříkám půle,
a ty svou půlku Heleny mi nech;
již rád chci míti, dokud v prsou dech.
HEL.: Tak drzých výsměšků svět nezaslech’.
DEM.: Lysandre, podrž svou si Hermii,
kdys měl-li jsem ji rád, víc nechci ji.
Mé srdce u ní bylo jenom hostem,
teď k Heleně šlo domů, za svým skvostem,
kde zůstane.
LYS.:. To nevěř, Heleno.
DEM.: Mou věrnost nezlehčuj, sic souzeno
ti bude ještě draze pykat za to.
Hleď, kdo to jde; – aj, láskou tvou je tato.
Vystoupí Hermie.
HERM.: Noc tmavá, která úkol oka stíní,
tím chápavější naše ucho činí;
co vidu ubírá, zas navrací
a dvojnásobně sluchu oplácí. –
Můj zrak, Lysandre, tímto nočním časem
tě nenašel; mne sluch veď za tvým hlasem.
Proč nelaskavě tak jsi odešel?
LYS.: Kdo láskou puzen dál, proč zůstat měl?
HERM.: Čí láska ode mne tě mohla vésti?
LYS.: Lysandrova to láska k jeho štěstí, –
tam k Heleně, jež noc mu zlatí víc
všech žárných sfér, těch nebe zřítelnic.
Proč hledáš mne? – Cos ještě nepoznala,
že nenávist jen od tebe mne hnala?
HERM.: To nemůž být! to nemyslíte vskutku.
HEL.: Hle, ona s nimi spikla se v tu půtku!
Teď všechny tři tu pohromadě zřím,
by stropili si ze mne bídný šprým.
Zlá Hermie, ty družko nevděčná,
tys dohodla se, spikla s těmi tady
mne utrýznit tím podlým výsměchem?
Ta všecka tajemství, jež sdílely jsme
ty sliby sesterské, ty hodiny,
jež trávily jsme spolu kárajíce
čas rychlonohý, že nás loučíval, –
jest zapomněno vše? – To přátelství
ze školních dnů, ta dětství nevinnost?
My dvě jak dovední dva bohové
jsme jehlou utvářely jeden květ
dle vzorku jednoho a sedíce
na jednom polštáři a šveholíce
si jednu píseň, jednou tichou notou;
jak byly by se v jedno vtělily