KDOUL.: Jako na zavolání. – A tady je ku podivu příhodné místečko pro naši zkoušku. Ten zelený trávník bude naše jeviště; to hlohové křoví naše oblékárna; a provedeme to v aktýrování zrovna tak, jako před vévodou.
KLUB.: Petře Kdouličko. –
KDOUL.: Co si přeješ, ty mé lamželezo, Klubko?
KLUB.: Jsou věci v té komedii Pyramus a Thisbe, které se jaktěživy líbit nebudou. Předně musí Pyramus vytáhnout meč, aby se zavraždil; a to paničky nesnesou. Co tomu říkáte?
ČEN.: Ty má rodičko! – to je povážlivá obava.
HLAD.: Myslím, že bude třeba to zavraždění nechat, až bude po všem.
KLUB.: Ani co by za nehet vlezlo. – Mám nápad. kterým se to všecko spraví. Napište mi proslov; a v tom proslovu ať se jako napoví, že svými meči nikomu nechceme ublížit a že Pyramus do opravdy zavražděn není. A pro ještě větší jistotu jim řekněte, že já, Pyramus, nejsem Pyramus, ale Klubko, tkadlec: to je zbaví všeho strachu.
KDOUL.: Dobrá, takový proslov si opatříme; a musí to být jako taková písnička, – osm not nahoru a šest dolů.
KLUB.: Ne, dvě noty přidejte: osm nahoru a osm dolů.
ČEN.: Nebudou paničky mít strach z toho lva?
HLAD.: Jářku, toho se bojím.
KLUB.: Sousedé, to si všichni dobře rozvažte. Přivésti – buď nám pánbůh milostiv! – lva mezi paničky, to je ukrutně strašná věc; neboť není strašlivější drůbeže než takový živý lev; a to bychom se měli míti na pozoru.
ČEN.: Tedy ať jim ještě jeden proslov poví, že to není lev.
KLUB.: Tak, tak! – A ohlásit se musí, jak mu říkají; a půl jeho tváře musí být vidět krkem toho lva; a on sám ať mluví tím krkem a řekne takto, nebo jinak s tímtéž defektem: – »Paničky« –aneb »krásné paničky,« – »já bych vás žádal« – anebo »já bych vás prosil« – anebo »já bych vás zapřísahal, abyste neměly strach a netřásly se. – Můj život za váš! – Myslíte-li, že sem přicházím jako lev, musel bych splakat nad svým vlastním životem. – Ne, já nejsem žádný takový tvor; já jsem člověk jako každý jiný člověk.« – A teď ať jim řekne svoje jméno a poví jim bez obalu, že je Švihlík, truhlař.
KDOUL.: Dobrá, tak to půjde. – Ale jsou tu ještě dva tvrdé oříšky; a první jest, jak dostaneme to měsíční světlo do pokoje; neboť, jak víte, Pyramus a Thisbe sejdou se při měsíčku.
ŠVIH.: Svítí měsíc v tu noc, co budeme hrát svůj kus?
KLUB.: Kalendář sem! kalendář! Podívejte se do kalendáře. Hledejte měsíc, hledejte měsíček!
KDOUL.: Ano, svítí v tu noc.
KLUB.: Tak tedy můžete nechat otevřenu jednu okenici velkého okna v pokoji, kde budeme hrát, a měsíc může tou okenicí svítit.
KDOUL.: Pravda. – Anebo ať jeden přijde s roštím a lucernou a řekne, že přichází disfigurovat čili představovat osobu měsíčka. – Potom jest ještě jedna věc: v tom velkém pokoji potřebujeme zeď; neboť Pyramus a Thisbe, jak ta historie vypravuje, hovoří spolu skulinou zdi.
ČEN.: Takovou zeď mi tam jaktěživí nevpravíte. Co říkáte, Klubko, vy?
KLUB.: Ať už ten, neb onen, jeden musí představovat zeď; i ať se ohodí troškou vápna nebo lepenice, nebo vůbec nějakou omítkou na znamení, že je to zeď; a prsty ať drží takhle; – a tou skulinou ať si pak Pyramus a Thisbe šeptají.
KDOUL.: Když to může být, tedy je všecko v pořádku. A teď pojďte, sedněte, každý matky syn, a opakujte své úlohy. – Pyrame, vy začínáte. Až odříkáte svou řeč, odstupte tam do křoví; a tak tedy ať každý spustí podle svého hesla.
Vystoupí Puck v pozadí.
PUCK: Co za člověčí pytlovinu zde
se potlouká u lůžka kněžny elfů?
Jak? – Divadlo! – Chci posluchačem být;