KDOUL.: Tak jest a také nejhezčí osobu k tomu. A co se týče líbeznosti hlasu, jest on učiněná kokotka.
PÍSK.: Konopka chtěl jste říci, konopka; neboť kokotka, pomoz pán bůh, to je tvor nanicovatý.
Vystoupí Čenich.
ČEN.: Sousedé, vévoda právě vyšel z chrámu a byli tam ještě dva nebo tři vznešení pánové a paničky oddáni zároveň s ním. Kdyby se byl náš kus hrál, byli by z nás ze všech hotoví chlapíci.
PÍSK.: Ó dobrý, zlatý Klubko! Tys přišel o tři desetníky na den až do smrti; tři desetníky za den nemohly ho minout; a že by mu kníže nebyl dal tři desetníky na den za představení toho Pyrama, to chci viset; – a byl by si jich zasloužil; – tři desetníky za Pyrama, nebo radš nic.
Vystoupí Klubko.
KLUB.: Kde jsou ti hoši, kde jsou ta srdéčka?
KDOUL.: Klubko! Ó nejveselejší den! Ó nejšťastnější hodinka!
KLUB.: Sousedé, budu vám povídat zázraky; ale jen se mne neptejte co, neboť, povím-li to, nejsem poctivý Athéňan. Já vypovím všecko na vlas tak, jak se to dálo.
KDOUL.: Povídej, zlatý Klubko.
KLUB.: Ani slova ze mne nedostanete. Vše, co vám řeknu, jest, že je vévoda už po obědě. Seberte své náčiní; dobré provázky na vousy; nové tkanice na boty a hned se sejděte u paláce. Každý si ještě prohledni svou úlohu, neboť zkrátka a zdlouha naše hra byla vybrána. Každým způsobem ať má Thisbe čisté prádlo; a ten, kdo hraje lva, ať si neořeže nehty, neboť ty musí čouhat ven jako drápy lví. A, milí, drazí herci, nejezte cibule ani česneku, neboť náš dech musí být líbezný, a já nepochybuji, že všichni řeknou, že to byla líbezná komedie. Již ani muk. – Pryč! – Honem! – Pryč!
(Odejdou.)
JEDNÁNÍ PÁTÉ
Scéna 1.
Athény. – Palác Theseův.
Vystoupí Theseus, Hippolyta, Philostrates, Panstvo a Družina.
HIPP.: Jest věru podivné, můj Thesee,
co vypravují tito milenci.
THES.: Víc podivné než pravdivé. Já nijak
těm starodávným bájkám nevěřím,
a těmto povídačkám o elfech.
Jsouť u milujících a šílencův
tak vroucí mozky, taká tvořivá
v nich obraznost, že uchopují víc,
než chladným rozumem lze pochopit.
Jsouť šílenec a milenec a básník
jen z obraznosti cele složeni:
Ten ďáblů vidí víc, než peklo širé
jich může pojmouti: to blázen jest;
a milenec, tak právě střeštěn, vidí
vděk Helenin ve tváři cikánské.
Zrak básníkův, jat krásným šílenstvím,
od nebe v zem, od země k nebi bloudí,
a obraznost jak ztělesňuje zjev
neznámých věcí, péro básníka
z nich tvoří podoby a místní byt
a jméno dává větrnému nic.
Tak vznětlivá jest mocná obraznost,
že, chtějíc chopit radost nějakou,
hned chápe posla této radosti.