11

Však těm, kdož zvou tě Šotek, milý Puck,

dáš zdar a sám jim práci bereš z ruk:

zdaž ty to nejsi?

PUCK: Pravda, příteli,

já jsem ten noční tulák veselý.

Můj Oberona rozesmává šprým,

když krmeného hřebce ošálím

a v podobě mu mladé klisny říhám.

A někdy kmotře klepně v hrnku číhám,

jablíčkem pečeným se zdaje být,

a do pysku jí drknu, když chce pít,

že zvadlá ňadra pobryndá si pivem.

Též moudrá tetka v povídání tklivém

za trojnohou mne mívá stoličku:

chce sednout, – uklouznu; – a »božíčku!«

jen vzkřiknouc, dřepne si a zakašlá se;

a za boky vše kolem popadá se

a hlučí, kýchá, dušuje se, chválí,

že jaktěživy se tak nezasmály –

Však vari, elfe, zde jest Oberou!

ELF: A zde má paní. – Kéž tu nebyl on!

Vystoupí s jedné strany Oberon se svou družinou a s druhé strany Titanie s průvodem svým.

OBER.: V zlou chvíli, troufalá Titanie,

se potkáváme v záři měsíčné!

TITAN.: Aj, žárlivý je tady Oberon?

Pryč, elfi, pryč! – já jeho lůžka již

se odřekla a všeho spolku s ním.

OBER.: Stůj, nerozvážná! Nejsem-li tvůj choť?

TITAN.: Já tedy tvojí chotí jsem: však vím,

jak z říše elfů jsi se odkradl

a v Corinově seděl podobě

po celý den a na šalmaje hrál

a písně lásky skládal Phillidě,

té zamilované! – Proč‘s přišel sem

od nejkrajnějších svahů Indie?

Jen proto, že ta chlubná Amazonka,

ta mužatka, tvá mílka bojovná

se za Thesea vdá, – a přicházíš

dát jejich lůžku blaženost a zdar!

OBER.: Ó hanba! – jak jen tak, Titanie,

mou přízeň zlehčuješ k Hippolytě,

když tvoji lásku k Theseovi znám?

Či nevedla’s jej nocí prosvitnou

od Perigenie, již zneuctil?

A nebyla-li ty jsi příčinou,

že krásné Aeglé porušil svůj slib

i Ariadně i Antiopě?

TITAN.: To výmysly jsou žárlivosti tvé;

a co jen plné léto nastalo,

my na horách se nikdy nesešli,

ni v údolí a lese, na lukách

u křemelitých studánek a vod