24

jenž Pyrama v tom jejich kuse hraje,

šel s jeviště a uschoval se v křoví:

tam já jsem přitočil se k hlupákovi

a nasadil mu oslí palici.

tom zavolala Thisbe nyjící

a herec vychází. – A páni bratři –

jak husy divoké když lovce spatří,

neb hnědohlavé kavky ulekaně

se zvednou s kvákáním po střelné ráně,

a rozstřiknou se, šíleně se vznáší –

tak prchají, když spatří jej ti braši.

Já dusám za nimi, ten padá. kvičí.

ten »vražda!«, volá, jiný »pomoc! «, křičí.

Jich děs, jak rozumu je zbavil zcela,

z věcí bezduchých jim hrůzu dělá;

neb křoví, trní za šaty je chvátí,

ten rukáv, klobouk, jiný všecko ztratí.

Já dál je děsil, za nimi jsem spěchal

jen změněného Pyrama tam nechal.

V tom kněžna ze snu oči otevírá

a jedním rázem láskou k oslu zmírá.

OBER.: Ta hra jest lépe než jsem čekal hrána.

Však nakapal jsi v oči Athéňana

též lásky šťávu, jak jsem rozkázal?

PUCK: Má také dost. – Já dopaď ho jak spal

a vedle něho dívku jako květ;

jak procitne, ji musí uvidět.

Vystoupí Demetrius a Hermie.

OBER.: Teď pozor dej, náš Atheňan je tady.

PUCK: Ta dívka je to, ne však muž ten mladý.

DEM.: Proč káráte mne, rád vás mám tak vřele;

tak zle jen zlého tupte nepřítele.

HERM.: Teď kárám jen, však bojím se, že spíš

cos horšího: mé kletby zasloužíš!

Když zabil jsi Lysandra, jak on spal,

jsa po kotníky v krvi, vkroč tam dál

a zavraždi též mne. –

Dnu věrno není slunce zlatolící

on jako mně. – A od Hermie spící,

že by se odkraď? – Spíš chci víru dát,

že středem země ke se prokopat,

až měsíc dolů k Protinožcům kmitne

a o polednách k bratru slunci svitne.

Ty zavraždil jsi ho, jak ležel v snách,

tak zlý a smrtelný má hleď jen vrah.

DEM.: Tak zavražděný vypadá; já též,

jejž ukrutně tak v srdce zraňuješ.

A ty, můj vrahu, oči máš tak něžné,

jak tam ta dennice v své záři sněžné.

HERM.: Co má Lysander nyní z očí těch?

jej ke mně, Demetre, se vrátit nech!