29

jak její vetché prosby. – Heleno,

já miluji tě, jako že jsem živ!

to při tom žití tobě přísahám,

jež za tebe dám rád, bych dokázal,

že lže, kdo dí, že nemiluji té.

DEM.: Víc já tě miluji, může on.

LYS.: Aj, tedy pojď a také dokaž to.

DEM.: Jen pojď!

HERM.: Lysandre, kam to všechno vede?

LYS.: Pryč, mouřenínko!

DEM.: Jen se neboj nic:

on dělá, jak by utrhnout se chtěl,

jak chtěl by za mnou jít – však nepůjde:

Ó jdi mi, jdi, ty krotký mužíku!

LYS.: Pryč, lopuchu! ty škvore, kočko, pusť,

sic jako hada tebe setřesu.

HERM.: Proč náhle stal jsi se tak nevlídným,

jaká to změna s. tebou, miláčku?

LYS.: Tvůj miláček? Pryč, snědá Tatarko!

Pryč, hnusný léku, bídný letkvare.

HERM.: To není žert?

HEL.: Ba jeho žert i tvůj.

LYS.: Demetrie, já v slovu stojím ti.

DEM.: Já chtěl bych na to míti úpis tvůj,

neb hle, jak slabý, úpis drží tě!

Ne, tvému slovu nevěřím já nie.

LYS.: Jak? Mám ji zranit, bít a zabit snad?

Ač nenávidím ji, – jí neublížím.

HERM.: Čím víc mi ublížíš, než nenávistí?

Mne nenávidět! – proč? můj drahý, – mne? –

Co stalo se tak nenadálého?

či nejsem Hermie? Lysander ty? –

Jsem krásná tak, jak bývala jsem kdy;

noc nepřešla a tys mne miloval,

noc nepřešla a tys mne opustil;

mne opustil, – ó suďtež bohové! –

že do opravdy?

LYS.: Ano, jak jsem živ,

a nepřeju si tebe spatřit víc.

Nech ptaní, pochybnosti, naděje;

buď jista, nic že pravdou není víc;

to není žert, já nenávidím tě

a pouze miluji zde Helenu.

HERM.: Ó želí Ty kejklířko, ty kazikvěte,

ty krádce lásky, – v noci přišla jsi,

bys ukradla mi srdce lásky mé?

HEL.: Ó výborně! – Což nemáš ostychu,

ni mravu dívčího a stopy studu?