vás potkávám. – Nuž, záhy o tom víc. –
Již, Egee, mi vůli ponechte,
neb ve chrámu a s námi zároveň
ty párky budou na vždy spojeny.
A protože už jitro pokročilo,
lov zamýšlený budiž odložen.
Nuž, tři a tři již zpátky do Athén
a slavně zasvěcen buď sňatku den.
Již pojď Hippolyto!
(Odejdou Theseus, Hippolyta, Egeus a Družina.) DEM.: Ty věci zdají se tak malé být
a k nerozeznání, jak dálné hory,
jež s podoblačnem v jedno splývají.
HERM.: Mně jest, že vidím to jak očima,
jimž zdá se všecko býti dvojité.
HEL.: Tak mně; a nášla jsem Demetria
jak drahokam, jenž mým jest a zas není.
DEM.: Jste bezpečni, že bdíme? – Zdá se mi,
že ještě spíme a že vše je sen.
Či vévoda byl zde a poručil,
by šli jsme za ním?
HERM.: Ano, on tu byl;
můj otec také.
HEL.: Též Hippolyta.
LYS.: A kázal nám jít za ním do chrámu.
DEM.: Tož tedy bdíme. Za ním pojďme již
a cestou každý vypravuj svůj sen.
(Odejdou.)
KLUB. (se probudí): Až přijde moje heslo, zavolejte a já odpovím. Nejdříve dojde na mne po slovech: »Překrásný Pyrame«. – Hej, ho! Petře Kdouličko! Pískálku, měchaři! Čenichu, kotláři! Hladomore! – Při sám bůh, upláchli a nechali mne spát. – Měl jsem přepodivné vidění. Já měl sen; – člověku jde rozum kolem, má-li říci, jaký to byl sen; člověk je učiněný osel, když se dá do vykládání takového snu. – Mně se zdálo, že jsem byl, – a mně se zdálo, že jsem měl, – ale člověk je hotový blázen, troufá-li si říci, co se mu zdálo, že jsem měl. Oko lidské neslyšelo, ucho lidské nevidělo, ruka lidská není schopna okusit jazyk pochopit, aniž srdce povědít, jaký to byl sen. Dám si od Petra Kdouličky napsati písničku o tom snu a ta se bude jmenovat: »Klubkův sen«, neboť je to jako zadrchané klubko; a zazpívám si ji na konci té hry před vévodou. Snad, aby to bylo krásnější a dojemnější, zazpívám to, až bude Thisbe umírat.
(Odejde.)
Scéna 2.
Athény. – Světnice v domě Kdouličkově.
Vystoupí Kdoulička, Pískálek, Čenich a Hladomor.
KDOUL.: Poslali jste ke Klubkovi? Nepřišel ještě domů?
HLAD: Ani slechu o něm. Není pochybnosti, je transportýrován.
PÍSK.: Nepřijde-li, je po našem kuse veta. Takhle se přece hráti nebude; není-li pravda?
KDOUL.: Je to zhola nemožné. V celých Athénách nemáte člověka, jenž by dovedl sehráti Pyrama. Jen on to zmůže.
PÍSK.: Ba žeť; – zkrátka, on má tu nejschopnější hlavu ze všech řemeslníků athénských.