THES.: Podivil bych se, kdyby také lev mluvil.
DEM.: Nebylo by divu, pane; může také promluviti jeden lev, když tolik oslů mluví.
ZEĎ: V tom samém kuse přihodí se teď,
Že já, zván Čenich, představuju zeď,
a chtěl bych u vás probudili víru,
že zeď ta měla trhlinu či díru,
skrz kterou Pyramus a Thisbe hbitě
si šeptávali, ale ostražitě.
Ten kámen značí, omítka a hlína,
že já jsem tato zeď a žádná jiná;
a v právo, v levo zde je štěrba ona,
skrz kterou šepot milencův se koná.
THES.: Zdaliž pak hlína a chlupy mohou mluvit lépe?
DEM.: To je ta nejvtipnější slepenina, jakou jsem kdy slyšel přednášet.
THES.: Pyramus přistupuje ke zdi, ticho!
Vrátí se Pyramus.
PYR.: Ó černá noci! Noci škarohledá,
ty, která vždycky jsi, když není den!
Ó noci, noci! běda, běda, běda!
mám strach, že Thisbin slib jest zapomněn!
A ty, ó zdi, ó milostná ty zdi,
jež mezi našich otců domy stojí,
ty zdi, ó zdi, ó milostná ty zdi,
jen prokouknout! dej mi štěrbou svojí!
(Zeď nastaví prsty.)
Dík, dvorná zdi! Sám Joviš chraň tě za to!
Co vidím? – Thisbu nevidí můj zrak.
Ó zlobná zdi, já nevidím své zlato!
Buď klet tvůj kámen, že mne šidí tak!
THES.: Má-li ta zeď jen špetku citu, měla by, tuším, také proklínat.
PYR.: To ne, milostpane, to nesmí. »Mne šidí tak« jest heslo Thisbino; ona musí teď vystoupit a já ji musím zblesknout skrz tu zeď. Uvidíte, že to klapne, jak vám povídám. – Už jde.
Vrátí se Thisbe.
THIS.: Ó zdi, jak často pláč můj tebou hýbal,
že loučíš mne a Pyrama tak líně!
jak často ret můj třešňový ti líbal
tvé kamení a vápno v něm a žíně!
PYR.: Já vidím hlas. – Teď štěrbou podívám se, zda uslyším své Thisby tváře přec.
Ó Thisbe!
THIS.: Tys má láska, domnívám se.
PYR.: Co chceš, se domni, jsem tvůj krasavec,
jak Lymander tak věren v milování.
THIS.: A já jak Helena až do skonání.
PYR.: Tak věrný nebyl Šafal Prokře svojí.
THIS.: Jak Prokřin Šafal, budu na vždy tvojí.
PYR.: Ó zlíbej mne tou štěrbou kleté stěny!