PUCK: Králi elfů, vůdce náš,
Helenu zde v mžiku máš
s mladíkem, jejž jsem si zmáť,
a jenž má ji k smrti rád.
Počkáme, z té hry co vyjde?
Jací blázni jsou ti lidé!
OBER.: Ustup; jejich krok a hlas
Demetra nám zbudí v čas.
PUCK: Dva teď budou chodit za ní
a to bude k popukání.
To se hodí na můj lub,
když se zmatou líc a rub.
Vystoupí Lysander a Helena.
LYS.: Proč máte v lásce mne za posmívače?
vždyť výsměch nemá slzy na líci: –
hle, moje láska přísahá a pláče;
jest pravdou slib se takto rodící.
Jak může se vám zdáti pohrdavým,
co označeno pravdy znakem pravým?
HEL.: Ty prohnaněj si vedeš napořád!
Bít pravdou pravdu? – tak to peklo dělá!
Slib dal jsi Hermii; chceš se jí vzdát?
Važ slib a slib a nic nevážíš zcela:
slib mně a jí do misek vložen dvou
se vyrovná a obě prázdny jsou.
LYS.: Já z nerozumu dal jí lásky slib.
HEL.: Ji zrazuje, teď nezmoudřel váš vtip.
LYS.: Ji Demetr má rád, vás nemiluje.
DEM. (zbudí se): Ó Heleno má nymfo dokonalá,
má bohyně! s čím rovnat by se dala
zář očí tvých? – jest kalným křišťál stkvoucí!
Tvé rty, to třešně k zulíbání zvoucí;
běl sněžitého Tauru, ovívána
od větrů východních jest jako vrána,
když zvedneš ruku: – nech ji zlíbat, drahá
tu kněžnu bělostnou, tu pečeť blaha!
HEL.: Ó hanba! peklo! Proti sobě náhle
vás vidím všechny v šprýmu zapřísáhlé.
Mít jemnosti a slušnosti jen kus,
tak týrati mne bylo by vám hnus.
Což není dost, že záští ke mně máte?
proč ještě spolu se mi posmíváte?
Být v pravdě muži, zlovůlí tak chabou
vy nejednali byste s dívkou slabou;
neb lichotíte, přísaháte oba
a vím, že v srdcích vašich jest jen zloba.
Jste soky v lásce k Hermii, to víte,
jste soky, Helenu když potupíte.
To čistá práce, mužné podniknutí,
když dívku ubohou až k slzám nutí
ten výsměch váš! – Muž ušlechtilý, pravý,
tak pannu neurazí, nepřipraví