30

Z mých trpělivých úst chceš vyrvati

si hněvnou odpověď? Ó fi, ó fi!

ty liceměrná, dětská loutko, ty!

HERM.: Já loutka? – Aj, – nuž tak se tedy hrá?

Teď chápu: porovnávat nechala

náš vzrůst a svoji výšku vedla v boj,

tu urostlou a štíhlou postavu,

svou vytáhlost, a tak jej získala. –

Tím dorostla jsi v jeho vážnosti,

že já tak malá jsem a zakrslá?

Mluv, malovaná tyčko májová,

jak malá jsem? – že malá? – přec ne tak,

bych do očí ti nehty nedosáhla.

HEL.: Já prosím vás, ač na posměch jsem vám,

přec nedejte mi od ní ublížit!

Já nebyla jsem nikdy jízlivá,

já nemám daru býti ženskou zlou,

jsem pravá dívka v bojácnosti své;

a nedejte mne bít. – Snad myslíte,

když o něco jest menší než jsem já,

že postavím se jí.

HERM.: Zas menší! Slyšte!

HEL.: Má Hermie, tak nebuď na mne zlá!

Já vždy tě ráda měla, Hermie,

já ve všem stála věrně při tobě

a nikdy jsem ti neublížila,

jen tím, že milujíc Demetria

jsem řekla mu, žes uprchla v ten les.

Šel za tebou a já šla z lásky za ním;

však on mne vyplísnil a hrozil mi,

že udeří mne, ano zabije:

a teď, když necháš jít mne v pokoji,

zpět do Athén chci nést své poblouzení

a za vámi víc chodit nebudu.

Již nech mne jít. – Vždyť sama vidíš to,

jak dětinská a pošetilá jsem.

HERM.: Nuž, jdi si tedy; kdo ti brání v tom?

HEL.: To bludné srdce, jež tu nechávám.

HERM.: Jak, u Lysandra?

HEL.: U Demetria.

LYS.: Strach neměj, ona tobě neublíží.

DEM.: Žeť neublíží, ač jsi při ní ty.

HEL.: Ó, když se rozhněvá, jest jako meč;

již ve škole s ní šily diblice

i ač tak maličká, je divoká.

HERM.: Zas maličká? – Jen malá, maličká?

Vy strpíte to, že tak tupí mne?

K ní přec mne pusťte!

LYS.: Vari, tiplice!

ty krsku po rdesnovém kořínku,