KLUB.: Prohlížím to jejich lotrovství: chtějí ze mne udělat osla, chtějí mne postrašit, – kdyby jen mohli. Ale já se odtud nehnu, ať si dělají co dělají. Budu si chodit nahoru a dolů a zazpívám si, aby to slyšeli, že nemám strachu.
(Zpívá.)
Ten kos, ó to je černý pták,
jen zobáček má zlatý,
a drozd, jenž zpívá k srdci tak,
a střízlík malinkatý, –
TITAN. (procitnouc): Co za anděla mne tu probouzí na lůžku květnatém? –
KLUB. (zpívá): –
a skřivánek a pěnkava
a vrabčák s kukavicí,
již mnohý manžel slýchává
a »lžeš« jí nesmí říci; –
– neboť, na mou věru, kdož pak by si lámal hlavu pro takového pitomého ptáka a říkal kukavici, že lže, třeba si kukala až do skonání? –
TITAN.: Ó zapěj znovu, sličný smrtelníku!
můj sluch je tvojí písní okouzlen;
též zrak můj podmaněn tvou postavou
a mocnost krásy tvé mne přes moc nutí
na první pohled, abych řekla ti,
ba přísahala, že tě miluji.
KLUB.: Zdá se mi, paničko, že máte k tomu pramálo rozumné příčiny. Inu arciť, abych pravdu řekl, rozum a láska bývají dnešního dne zřídka pohromadě. Tím větší škoda, že jistí počestní sousedé nechtějí je spolu spřátelit. – Ó, já také umím býti vtipným, když se to hodí.
TITAN.: Ó, ty jsi moudrý jako spanilý.
KLUB.: To, to; ani jedno ani druhé; ale kdybych měl jen tolik vtipu, abych se dostal z toho lesa ven, to by mi zrovna tak stačilo.
TITAN.: Ty z toho lesa odejíti chceš?
chtěj, nebo nechtěj, tady zůstaneš.
Věz, že jsem duch, to nevšedního stavu
a věčné léto září na mou slávu
a miluji tě, se mnou pojď, můj milý,
dám tobě elfy, by tě obsloužili,
a poklady ti snesou z mořské hloubi
a zapějou, až usneš v květném loubí
a zbavím smrtelných tě pout a tuch,
že budeš chodit jako. vzdušný duch.
Sem Pavučinko, Květe hrachový,
Hořčičné semínko a Molíku!
Vystoupí Pavučinka, Hrachový květ, Hořčičné semínko a Molík.
1. ELF: Hotov.
2. ELF: Já též.
3. ELF: A já.
4. ELF: Kam jíti máme?
TITAN.: Zde k tomu pánu úslužně se mějte,
kam půjde, před ním tančete a hřejte
a meruňky a maliny mu přejte,
též rudé hrozny, fíky nasbírejte,
pro váčky s medem ku čmelákům spějte,