snad hercem také, uvidím-li proč.
KDOUL.: Mluvte, Pyrame. – Thisbe, předstupte.
KLUB.: Ó Thisbe, Jako svítek voní sladce. –
KDOUL.: Kvítek; kvítek!
KLUB.: – kvítek voní sladce,
tak, Thisbe nejdražší, tvůj voní dech. –
Však slyš! – to hlas! Ty počkej tady krátce
a já zas přijdu, co by bičem Šleh‘.
(Odejde.)
PUCK: Tak zvláštní Pyram nebyl dosud hrán.
(Odejde.)
PÍSK.: Musím já teď mluvit?
KDOUL.: Arciže musíte. – Abyste totiž rozuměl: on jenom odchází, aby se podíval na ten hluk, co uslyšel, a hnedle se vrátí.
PÍSK.: Ó zářný Pyrame, jak lilie tak bílý,
jak růže červený, když šípek léto slaví,
ty křepký junáku, klejnote roztomilý,
a věrný jako kůň, jejž věrnost neunaví!
Já přijdu, Pyrame, tam k hrobu Ňůmovu –
KDOUL.: Nynovu hrobu! člověče. – To mluvit ještě nesmíte; to odpovídáte Pyramovi. – Vy melete celou svou úlohu napořád, hesla a všecko dohromady. – Pyrame, vystupte, vaše heslo už tu bylo; to jest, – »jejž věrnost neunaví«.
PÍSK.: Ó! – A věrný jako kůň, jejž věrnost neunaví.
Vrátí se Puck a Klubko s oslí hlavou.
KLUB.: Ó Thisbe, krásným být, já byl bych jenom tvůj! –
KDOUL.: Ó hrůza hrůzoucí! – Ono tu straší! –
Prosím vás, sousedé! Utíkejte, sousedé! Pomoc!
(Utekou Kdoulička, Švihlík, Pískálek, Čenich a Hladomor.) PUCK: Teď za vámi! – Já proženu vás dnes
přes bahna, křovím, přes trní a kámen:
zde koni podoben, tam jako pes.
jak medvěd bezhlavý, jak vepř, jak plamen;
chci rzát a štěkat, chrochtat, řvát a plát:
kůň, pes, vepř, medvěd, plamen, napořád!
(Odejde.)
KLUB.: Proč pak utíkají? – To je od nich nějaká čertovina, aby mi strachu nahnali.
Vrátí se Čenich.
ČEN.: Ó Klubko! tys proměněn! Co pak to na tobě vidím?
KLUB.: Co vidíš? – svou vlastní oslovskou hlavu vidíš; nevidíš?
(Odejde Čenich.)
Vrátí se Kdoulička.
KDOUL.: Pomoz ti pán bůh, Klubko, pomoz ti pán bůh! – Ty jsi zaklet!
(Odejde.)