41

z her nejkratší, co kdy jsem uviděl;

však, příliš dlouhá o těch deset slov

a proto zdlouhavá; neb v celé hře

ni jediného slova moudrého,

ni herce není, jenž to schopen hrát.

A smutný, kníže můj, ten kus jest proto,

že Pyramus tam sám se zavraždí.

Když zkoušku viděl jsem, já přiznám se,

že se mi při tom oči zalily;

však veselejších slzí jaktěživ

smích nezkroceně hlučný neprolil.

THES.: Kdo hraje?

PHILOST.: Lidé rukou mozolných,

již lopotí se tady v Athénách

a nikdy duší nepracovali,

a teď své necvičené paměti

si trýznili hrou k sňatku vašemu.

THES.: Nuž chcem to poslechnout.

PHILOST.: Ne, kníže můj,

to není pro vás; já to slyšel celé

a nic to není, pranicoucí nic,

až na to snad, že by vás bavila

ta dobrá vůle, s níž to rozvlekli

tak přes míru a v paměť vštípili

si krutou námahou vám k úsluze.

THES.: Chci slyšeti ten kus, neb nikdy nemůž’

to býti nevčasno, v čem prostodušnost

a oddanost se k službám nabízí.

Již přived je; – a, paní, sedněte.

(Odejde Philostrates.)

HIPP.: Já ráda nevídám tu ubohost,

jež přetížena, aniž oddanost,

když v službě hyne.

THES.: Ne, má milená,

nic takového tady nespatříš.

HIPP.: Vždyť povídá, že nesvedou s tím nic.

THES.: Tím svůdnější to, za nic vděčným být.

A naše potěšení bude v tom,

že pochopíme jejich neschopnost.

Nač síly nemá úcta ubohá,

to ušlechtilý ohled ocení

dle možnosti a ne dle zásluhy.

Kam jsem kdy přišel, velcí učenci

mně promyšlený pozdrav chystali;

však vídal jsem, jak třesou se a blednou,

uprostřed věty zajíkají se

a strachem dusí vycvičený hlas,

až, koncem všeho, němí uvázli

mne nevítajíce. – Přec, milá, věř,

jsem vybral pozdrav z toho mlčení

a ve skromnosti úcty bázlivé

čtu tolik, jako v řeči hlomozné,