jak z cesty dálném – Jsouc však smrtelná,
po hošíkovi matka zemřela:
a pro ni chlapce vychovávám teď
a k vůli ní se nerozloučím s ním.
OBER.: Jak dlouho v lese tom chceš zůstati?
TITAN.: Až přes den Theseovy svatby, – snad.
Ty chceš-li klidně s námi tančit rej
a dívat se na naše zábavy
při světle měsíčném, – nuž s námi pojď;
když nechceš, vzdal se ode mne a já
se také vyhnu místům, kde jste vy.
OBER.: To dítko dej mi, s tebou půjdu pak.
TITAN.: Je nedám za tvou celou elfů říš.
Pryč, elfi, pryč! – sic neujdem vády,
když ještě déle pómeškáme tady.
(Odejde Titanie se svým průvodem.)
OBER.: Nuž jdi; však z háje toho nevyjdeš,
než vytrestám tě za tu urážku.
Sem, dobrý Pucku! – Pamatuješ se,
jak jednou na předhoří seděl jsem
a slyšel Mořskou pannu, sedící
na hřbetu delfína, tak lahodným
a sladkým dechem zpívat, surové
že moře její písní okrotlo
a mnohé hvězdy jako šíleny
v dol vrhaly se se svých okruhů,
by poslechly tu hudbu Sirény?
PUCK: Já pamatuji se.
OBER.: V ten samý čas
já viděl, (ty’s to vidět nemohl,)
jak letěl mezi chladným měsícem
a zemí Cupid, celý ve zbroji:
šíp jistě namířil na spanilou
si Vestalku na trůnu západním
a lásky hrot tak prudce odstřelil,
stotisíc srdcí jak by proklát měl;
však hle! – ten Cupidův hrot ohnivý
shas‘ vlhké lůny v cudných paprscích
a kněžka královská se brala dál
v svém dívčím zamyšlení, prosta muk.
Leč viděl jsem, kam dopad‘ Mílkův šíp;
on zasáh‘ drobný kvítek západní,
dřív mléčně bílý, nyní nachový
od rány lásky; dívky říkají
mu srdečník; – nuž přines mi ten květ;
již jedenkrát jsem ti jej ukázal.
Když jeho šťáva spícím na víčka
se nakape, – ať žena to, neb muž,
hned musí vzplanout láskou šílenou
ke tvoru prvnímu, jejž shledne pak.
Ten přines květ a tady opět buď,
než leviathan míli uplave.