DEM.: Svým psům spíš hodím jeho mrtvolu.
HERM.: Pse sám, ó pryč! – ty dráždíš k plápolu můj dívčí hněv. – Tys vraždil dozajista?
Tož mezi muži nikdy neměj místa!
Ó pravdu mluv, mně k vůli, chci to vědět; –
když bděl, tys netroufal si na něj hledět
a ve snách zabil‘s jej? – Ó červ a had
tak hrdinsky to též moh‘ vykonat!
To zmije čin; a dvojjazyčná zmije
jak jazyk tvůj, ty hade, nezabije!
DEM.: Jen smyšlenka váš rozněcuje hněv,
mou ruku netřísní Lysandra krev;
a mrtev není, pokud vím.
HERM.: Je zdráv?
Mluv, prosím tě, mne pochybností zbav!
DEM.: A kdybych moh‘, co za odměnu mám?
HERM.: Mne víckrát nespatřit ti právo dám. –
Že nenávidím tě, buď pamětliv;
mně nechoď blíž, ať mrtev jest, neb živ.
(Odejde.)
DEM.: V tom rozhořčení mamo jíti za ní,
zde tedy zůstanu až do svítání.
Strast svojí tíhou ještě hůře svírá,
když spánek bankrotář jí dluh odpírá;
teď aspoň částku zaplatit se nutí:
nuž počkám zde na jeho nabídnutí.
(Ulehne a usne.)
OBER.: Tys omýlil se!– Což pak jsi to stropil?
Tys lásky šťávou věrné oči skropil.
Tou chybou věrná láska lásku tratí
a klamná k věrnosti se neobrátí.
PUCK: Toť osud již: – za jednu věrnou duši
jich miliony přísahy své ruší.
OBER.: Teď rychleji než vítr hvozdem leť
a z Athén Helenu tam najít hleď:
jest láskou chorá, umořená, zbledlá:
s tou mladou krví zle si láska vedla.
Sem hleď ji přilákati tak, neb tak,
já zatím jemu očaruji zrak.
PUCK: Už jdu, už jdu! – Hle, letím líp
než s Tatarova luku šíp (Odejde.)
OBER. (kapaje šťávu na oči Demetriovy): Květe nachem hořící, střelou Mílka nyjící,
vpij se v jeho zornici.
Jeho zrak se budící
spatř svou dívku, zářící,
na nebi jak dennici. –
Probuď se jí před lící,
pros ji o lék zdravící.
Vrátí se Puck.