LYS.: Neb na věk špatně roubena –
HERM.: Ó hanba!
když příliš stará k sňatku s mladostí.
LYS.: Neb vyhlédli ji příbuzní –
HERM.: Ó peklo!
si volit lásku zrakem jiného.
LYS.: Aneb když byla volby vzájemnost,
smrt, válka, nemoc obléhaly ji
a mžikovou ji činily jak zvuk,
jak stín, tak spěšnou, prchavou jak sen
a krátkou jako v čiré noci blesk,
jenž rázem nebe odhalí a zem
a dřív, než člověk říci může: Viz!
jej temnot jícen opět pohltí:
tak rychle věci světlé přejdou v nic.
HERM.: Když tedy vždy stih’ věrnou lásku žal,
jest výrokem to psáno osudu:
v své zkoušce tedy buďme trpělivi,
neb utrpení jest to obvyklé
a k lásce přísluší jak myšlení
a sny a vzdechy, slzy, toužení
– ti průvodcové strázně ubohé.
LYS.: Toť dobrá útěcha. – Slyš, Hermie:
mám ovdovělou tetu, žijící
o velkých důchodech a bezdětnou;
dům její sedm mil jest od Athén
a jsem jí milým jediný jak syn.
Tam, Hermie, tě mohu za choť vzít;
v ta místa krutý zákon athénský
nás nemůž stíhat. – Miluješ-li mne,
dům otcův opusť na zítřejší noc
a v doubravě, na míli od města,
kde jednou potkal jsem tě s Helenou
jak slavily jste jitro májové,
tam, drahá, budu čekat na tebe.
HERM.: Lysandre můj, já tobě přísahám
při Cupidově nejsilnějším luku
a zlatohroté střele nejlepší,
při Venušiných hrdlic nevinnosti,
při všem, co duše pojí, lásku hostí,
při ohni, Karthagskou jenž kněžnu trávil,
když klamný Troján v dál se od ní plavil,
při slibech všech, jež mužem porušeny
a jichž jest víc, než hlesly jich kdy ženy,
na témže místě, jež jsi určil sám,
já zítra jistě tebe vyhledám.
LYS.: Splň, drahá, slib. – Hle, zde Jest Helena.
Vystoupí Helena.
HERM.: Bůh s vámi, krásná Heleno! – kam jdete?
HEL.: Že krásná? – Ne; – to »krásná« odřeknete.
Rád, šťastná krásko, Demeter má vás!