jak její vetché prosby. – Heleno,
já miluji tě, jako že jsem živ!
to při tom žití tobě přísahám,
jež za tebe dám rád, bych dokázal,
že lže, kdo dí, že nemiluji té.
DEM.: Víc já tě miluji, může on.
LYS.: Aj, tedy pojď a také dokaž to.
DEM.: Jen pojď!
HERM.: Lysandre, kam to všechno vede?
LYS.: Pryč, mouřenínko!
DEM.: Jen se neboj nic:
on dělá, jak by utrhnout se chtěl,
jak chtěl by za mnou jít – však nepůjde:
Ó jdi mi, jdi, ty krotký mužíku!
LYS.: Pryč, lopuchu! ty škvore, kočko, pusť,
sic jako hada tebe setřesu.
HERM.: Proč náhle stal jsi se tak nevlídným,
jaká to změna s. tebou, miláčku?
LYS.: Tvůj miláček? Pryč, snědá Tatarko!
Pryč, hnusný léku, bídný letkvare.
HERM.: To není žert?
HEL.: Ba jeho žert i tvůj.
LYS.: Demetrie, já v slovu stojím ti.
DEM.: Já chtěl bych na to míti úpis tvůj,
neb hle, jak slabý, úpis drží tě!
Ne, tvému slovu nevěřím já nie.
LYS.: Jak? Mám ji zranit, bít a zabit snad?
Ač nenávidím ji, – jí neublížím.
HERM.: Čím víc mi ublížíš, než nenávistí?
Mne nenávidět! – proč? můj drahý, – mne? –
Co stalo se tak nenadálého?
či nejsem Hermie? Lysander ty? –
Jsem krásná tak, jak bývala jsem kdy;
noc nepřešla a tys mne miloval,
noc nepřešla a tys mne opustil;
mne opustil, – ó suďtež bohové! –
že do opravdy?
LYS.: Ano, jak jsem živ,
a nepřeju si tebe spatřit víc.
Nech ptaní, pochybnosti, naděje;
buď jista, nic že pravdou není víc;
to není žert, já nenávidím tě
a pouze miluji zde Helenu.
HERM.: Ó želí Ty kejklířko, ty kazikvěte,
ty krádce lásky, – v noci přišla jsi,
bys ukradla mi srdce lásky mé?
HEL.: Ó výborně! – Což nemáš ostychu,
ni mravu dívčího a stopy studu?