26

PUCK: Králi elfů, vůdce náš,

Helenu zde v mžiku máš

s mladíkem, jejž jsem si zmáť,

a jenž má ji k smrti rád.

Počkáme, z té hry co vyjde?

Jací blázni jsou ti lidé!

OBER.: Ustup; jejich krok a hlas

Demetra nám zbudí v čas.

PUCK: Dva teď budou chodit za ní

a to bude k popukání.

To se hodí na můj lub,

když se zmatou líc a rub.

Vystoupí Lysander a Helena.

LYS.: Proč máte v lásce mne za posmívače?

vždyť výsměch nemá slzy na líci: –

hle, moje láska přísahá a pláče;

jest pravdou slib se takto rodící.

Jak může se vám zdáti pohrdavým,

co označeno pravdy znakem pravým?

HEL.: Ty prohnaněj si vedeš napořád!

Bít pravdou pravdu? – tak to peklo dělá!

Slib dal jsi Hermii; chceš se jí vzdát?

Važ slib a slib a nic nevážíš zcela:

slib mně a jí do misek vložen dvou

se vyrovná a obě prázdny jsou.

LYS.: Já z nerozumu dal jí lásky slib.

HEL.: Ji zrazuje, teď nezmoudřel váš vtip.

LYS.: Ji Demetr má rád, vás nemiluje.

DEM. (zbudí se): Ó Heleno má nymfo dokonalá,

má bohyně! s čím rovnat by se dala

zář očí tvých? – jest kalným křišťál stkvoucí!

Tvé rty, to třešně k zulíbání zvoucí;

běl sněžitého Tauru, ovívána

od větrů východních jest jako vrána,

když zvedneš ruku: – nech ji zlíbat, drahá

tu kněžnu bělostnou, tu pečeť blaha!

HEL.: Ó hanba! peklo! Proti sobě náhle

vás vidím všechny v šprýmu zapřísáhlé.

Mít jemnosti a slušnosti jen kus,

tak týrati mne bylo by vám hnus.

Což není dost, že záští ke mně máte?

proč ještě spolu se mi posmíváte?

Být v pravdě muži, zlovůlí tak chabou

vy nejednali byste s dívkou slabou;

neb lichotíte, přísaháte oba

a vím, že v srdcích vašich jest jen zloba.

Jste soky v lásce k Hermii, to víte,

jste soky, Helenu když potupíte.

To čistá práce, mužné podniknutí,

když dívku ubohou až k slzám nutí

ten výsměch váš! – Muž ušlechtilý, pravý,

tak pannu neurazí, nepřipraví