kde třtina roste, aniž u moře
na strmém břehu, bychom tančili
si kola svá ku větru svištění:
bys ty svou vádou hru nám nekazil.
A protož vítr, huda na prázdno,
jak z pomsty z moře vyssál mlhy zlé,
jež na zem padnouce tak zbujnily
i každý nepatrný potůček,
že vydmul se ze svého koryta:
vůl zbytečně své jarmo napínal,
pot oráč mařil, žito zelené
dřív uhnilo, než mladý vzrosť mu vous;
jsou lisy prázdny v poli ulitém
a vrány tuční padlým dobytkem;
kde hráván mlýnek, bahno ulehlo
a zdobných cestek v bujném pažitu,
teď nešlapaných, nelze rozeznat.
Teď zima schází lidem smrtelným
a není noci, která žehnána
by byla písní, nebo koledou.
A protož měsíc vodstvu vládnoucí,
bled ve svém hněvu, prosycuje vzduch,
že plno hostečných je nemocí.
Tím sporem ročních dob se změnil řád:
mráz šedohlavý růži nachové
teď padá v svěží klín a stará zima
na skráni prořídlé a ledové
– má vonně vínky sladkých, letních poupat, –
jak na posměch. – Svá roucha obvyklá
teď vesna, léto, růdný podzimek
a hněvná zima mění; v žasu svět
z jich plodův nepoznává, co jest čím.
A vzniká celé toto plémě zla
jen z našich sporů, naší neshody:
my rodičové jsme a původci.
OBER.: To naprav tedy; v moci tvé to jest.
Proč svému Oberonovi Titanie
se staví na odpor? – Já prosím jen
o toho chlapce zaměněného
a chci jej mít za svého panoše.
TITAN.: V tom jenom srdce svoje upokoj:
za elfů říši nedám ti to děcko.
Mou kněžkou jeho matka bývala
a v libovonném vzduchu indickém
tak mnohou se mnou prožvatlala noc;
na Neptunových žlutých písčinách
tam u mne sedala se dívajíc,
jak mořem plují lodě kupecké.
Když smály jsme se, plachty vidouce
jak dmou se, hravým větrem těhotný,
tu ona hezkou, plavnou chůzí svou
je napodobíc, (byloť její lůno
v ten čas tím panošíkem žehnáno,)
v dál za hračkami pro mne plula zemí,
a vracela se zbožím bohata