13

jak z cesty dálném – Jsouc však smrtelná,

po hošíkovi matka zemřela:

a pro ni chlapce vychovávám teď

a k vůli ní se nerozloučím s ním.

OBER.: Jak dlouho v lese tom chceš zůstati?

TITAN.: Až přes den Theseovy svatby, – snad.

Ty chceš-li klidně s námi tančit rej

a dívat se na naše zábavy

při světle měsíčném, – nuž s námi pojď;

když nechceš, vzdal se ode mne a já

se také vyhnu místům, kde jste vy.

OBER.: To dítko dej mi, s tebou půjdu pak.

TITAN.: Je nedám za tvou celou elfů říš.

Pryč, elfi, pryč! – sic neujdem vády,

když ještě déle pómeškáme tady.

(Odejde Titanie se svým průvodem.)

OBER.: Nuž jdi; však z háje toho nevyjdeš,

než vytrestám tě za tu urážku.

Sem, dobrý Pucku! – Pamatuješ se,

jak jednou na předhoří seděl jsem

a slyšel Mořskou pannu, sedící

na hřbetu delfína, tak lahodným

a sladkým dechem zpívat, surové

že moře její písní okrotlo

a mnohé hvězdy jako šíleny

v dol vrhaly se se svých okruhů,

by poslechly tu hudbu Sirény?

PUCK: Já pamatuji se.

OBER.: V ten samý čas

já viděl, (ty’s to vidět nemohl,)

jak letěl mezi chladným měsícem

a zemí Cupid, celý ve zbroji:

šíp jistě namířil na spanilou

si Vestalku na trůnu západním

a lásky hrot tak prudce odstřelil,

stotisíc srdcí jak by proklát měl;

však hle! – ten Cupidův hrot ohnivý

shas‘ vlhké lůny v cudných paprscích

a kněžka královská se brala dál

v svém dívčím zamyšlení, prosta muk.

Leč viděl jsem, kam dopad‘ Mílkův šíp;

on zasáh‘ drobný kvítek západní,

dřív mléčně bílý, nyní nachový

od rány lásky; dívky říkají

mu srdečník; – nuž přines mi ten květ;

již jedenkrát jsem ti jej ukázal.

Když jeho šťáva spícím na víčka

se nakape, – ať žena to, neb muž,

hned musí vzplanout láskou šílenou

ke tvoru prvnímu, jejž shledne pak.

Ten přines květ a tady opět buď,

než leviathan míli uplave.