Z mých trpělivých úst chceš vyrvati
si hněvnou odpověď? Ó fi, ó fi!
ty liceměrná, dětská loutko, ty!
HERM.: Já loutka? – Aj, – nuž tak se tedy hrá?
Teď chápu: porovnávat nechala
náš vzrůst a svoji výšku vedla v boj,
tu urostlou a štíhlou postavu,
svou vytáhlost, a tak jej získala. –
Tím dorostla jsi v jeho vážnosti,
že já tak malá jsem a zakrslá?
Mluv, malovaná tyčko májová,
jak malá jsem? – že malá? – přec ne tak,
bych do očí ti nehty nedosáhla.
HEL.: Já prosím vás, ač na posměch jsem vám,
přec nedejte mi od ní ublížit!
Já nebyla jsem nikdy jízlivá,
já nemám daru býti ženskou zlou,
jsem pravá dívka v bojácnosti své;
a nedejte mne bít. – Snad myslíte,
když o něco jest menší než jsem já,
že postavím se jí.
HERM.: Zas menší! Slyšte!
HEL.: Má Hermie, tak nebuď na mne zlá!
Já vždy tě ráda měla, Hermie,
já ve všem stála věrně při tobě
a nikdy jsem ti neublížila,
jen tím, že milujíc Demetria
jsem řekla mu, žes uprchla v ten les.
Šel za tebou a já šla z lásky za ním;
však on mne vyplísnil a hrozil mi,
že udeří mne, ano zabije:
a teď, když necháš jít mne v pokoji,
zpět do Athén chci nést své poblouzení
a za vámi víc chodit nebudu.
Již nech mne jít. – Vždyť sama vidíš to,
jak dětinská a pošetilá jsem.
HERM.: Nuž, jdi si tedy; kdo ti brání v tom?
HEL.: To bludné srdce, jež tu nechávám.
HERM.: Jak, u Lysandra?
HEL.: U Demetria.
LYS.: Strach neměj, ona tobě neublíží.
DEM.: Žeť neublíží, ač jsi při ní ty.
HEL.: Ó, když se rozhněvá, jest jako meč;
již ve škole s ní šily diblice
i ač tak maličká, je divoká.
HERM.: Zas maličká? – Jen malá, maličká?
Vy strpíte to, že tak tupí mne?
K ní přec mne pusťte!
LYS.: Vari, tiplice!
ty krsku po rdesnovém kořínku,