43

THES.: Podivil bych se, kdyby také lev mluvil.

DEM.: Nebylo by divu, pane; může také promluviti jeden lev, když tolik oslů mluví.

ZEĎ: V tom samém kuse přihodí se teď,

Že já, zván Čenich, představuju zeď,

a chtěl bych u vás probudili víru,

že zeď ta měla trhlinu či díru,

skrz kterou Pyramus a Thisbe hbitě

si šeptávali, ale ostražitě.

Ten kámen značí, omítka a hlína,

že já jsem tato zeď a žádná jiná;

a v právo, v levo zde je štěrba ona,

skrz kterou šepot milencův se koná.

THES.: Zdaliž pak hlína a chlupy mohou mluvit lépe?

DEM.: To je ta nejvtipnější slepenina, jakou jsem kdy slyšel přednášet.

THES.: Pyramus přistupuje ke zdi, ticho!

Vrátí se Pyramus.

PYR.: Ó černá noci! Noci škarohledá,

ty, která vždycky jsi, když není den!

Ó noci, noci! běda, běda, běda!

mám strach, že Thisbin slib jest zapomněn!

A ty, ó zdi, ó milostná ty zdi,

jež mezi našich otců domy stojí,

ty zdi, ó zdi, ó milostná ty zdi,

jen prokouknout! dej mi štěrbou svojí!

(Zeď nastaví prsty.)

Dík, dvorná zdi! Sám Joviš chraň tě za to!

Co vidím? – Thisbu nevidí můj zrak.

Ó zlobná zdi, já nevidím své zlato!

Buď klet tvůj kámen, že mne šidí tak!

THES.: Má-li ta zeď jen špetku citu, měla by, tuším, také proklínat.

PYR.: To ne, milostpane, to nesmí. »Mne šidí tak« jest heslo Thisbino; ona musí teď vystoupit a já ji musím zblesknout skrz tu zeď. Uvidíte, že to klapne, jak vám povídám. – Už jde.

Vrátí se Thisbe.

THIS.: Ó zdi, jak často pláč můj tebou hýbal,

že loučíš mne a Pyrama tak líně!

jak často ret můj třešňový ti líbal

tvé kamení a vápno v něm a žíně!

PYR.: Já vidím hlas. – Teď štěrbou podívám se, zda uslyším své Thisby tváře přec.

Ó Thisbe!

THIS.: Tys má láska, domnívám se.

PYR.: Co chceš, se domni, jsem tvůj krasavec,

jak Lymander tak věren v milování.

THIS.: A já jak Helena až do skonání.

PYR.: Tak věrný nebyl Šafal Prokře svojí.

THIS.: Jak Prokřin Šafal, budu na vždy tvojí.

PYR.: Ó zlíbej mne tou štěrbou kleté stěny!