18

jenž tou dívkou pohrdal! –

A zde dívka, – spí tak zdravě

na blátivé, vlhké trávě.

Krásná duško! – blíže asi

k bezcitovi nesměla jsi!

Však tvé oči, ničemníku,

očaruji v okamžiku.

(Kape mu šťávu na oči.)

Až se zbudíš, lásky bol

již ti usnout nedovol. –

Zbuď se v čas! – Já musím honem

pospíšit za Oberonem.

(Odejde Puck.)

Vystoupí Demetrius a Helena – Oba běží.

HEL.: Stůj, Demetre, a zavraždi mne spíš!

DEM.: Já poroučím ti, netrýzni mne již!

HEL.: Mne ve tmách opouštíš? – co počít mám?

DEM.: Stůj, tvá to věc; – já dál chci jíti sám.

(Odejde Demetrius.)

HEL.: Mne dechu zbavil blouznivý ten hon!

čím prosím víc, tím krutější je on.

Jak šťastna Hermie kdes v lese tady!

má oči milostné a plné vnady.

Čím to, že oči září jí tak čistě?

Ne, od slaných to slzí není jistě;

vždyť oči mé se myjou častěji

než oči její v slzí ručeji.

Ne, ne, jsem šeredná jak medvěd z lesů,

zvěř když mne potká, pryč utíká v děsu

a není div, že Demeter tím borem

přede mnou prchá jako před netvorem.

V jak zlém a klamném zrcadle to smím

té Hermie zrak hvězdný rovnat s mým? –

Leč, kdo to zde? – Lysander! – v trávě

chladné!

Spí? – nebo mrtev? – nezřím rány žádné.

Lysandre, vstaňte, jest-li ve vás žití!

LYS. (procitne): – A pro tebe chci do plamenů jíti!

Ó Heleno, tak průzračná a stkvoucí,

že ve tvých prsou vidím srdce tlouci!

Kde jest Demetrius? – Ó, podlé jméno,

jež tímto mečem být má vyhlazeno!

HEL.: Lysandre, – ne, tak nesmíte mu lát,

on sice vaši Hermii má rád,

však co je na tom, co? – když ona jen

vás miluje? tož buďte spokojen.

LYS.: Já s Hermií? – No, nikdy, mně jest žel

té každé chvíle, co jsem u ní dlel.

Ne k Hermii, já k Heleně jen planu:

kdo za holubici by nedal vránu?