Jen rozumem se vůle muže řídí
a rozum ve vás vyšší cenu vidí.
Co roste, teprv doba zralým činí:
mé mládí v rozum dospívá až nyní
a rozum jsa teď plném na rozvoji
jen k vašim očim vede vůli moji,
kde nyní všechny milování zkázky
čtu psané v nejvzácnější knize lásky.
HEL.: Proč k výsměchu jsem zrozena? se ptám.
Mne tupíte, – čím, křivdila jsem vám?
Či, mladý muži, na tom není dosti,
že nezasloužím teď, ni v budoucnosti,
by Demetrův se na mne usmál zrak?
A ještě výsměch, že jsem bědná tak?
Ó křivdíte mi věru bolestně,
když dvoříte se mi tak nečestně.
Však, buďte zdráv! já myslela si vždycky,
že šlechetnější jste a více lidský.
Ó proč jen mužem odstrčená žena
též od druhého jest tak urážena!
(Odejde.)
LYS.: Zde neviděla Hermii. – Hle spíš; –
jen spi, Lysandru více nechoď blíž!
neb jako přesycení věcí sladkou
v nás budí ošklivost a nechuť vratkou,
anebo kacířství ten ze všech lidí,
jenž opustil je, nejvíc nenávidí:
tak ty, – mé kacířství, má špatná chuť, –
všech nenávist a nejvíc moji zbuď!
A vše, s co jsem, co ve mně žije, touží,
ať Helenu jen ctí a jí jen slouží.
(Odejde.)
HERM. (procitne): Lysandre, pomoc! pomoc!
rychle! hleď!
tu zmiji stočenou mi s prsou smeť!
Ah, – běda mi! – to sen byl plný děsu!
Lysandre, pohleď, jak se strachem třesu.
Mně zdálo se, že had mi srdce hlodal,
tys usmíval se jen, jak hryz a bodal –
Lysandre! – Jak? – Lysandre! – prosím již!
Pryč? – ani hles, ni slova? – Neslyšíš? –
Ach, – kde to jsi? – Mluv, pro tu lásku naši!
Mluv! – skoro omdlévám, jak vše tu straší.
Ne? – tedy blízko po tobě ni sled. –
Nuž tebe, nebo smrť si najdu hned.
(Odejde.)
JEDNÁNÍ TŘETÍ
Scéna 1.
Týž les. – Titanie spí.
Vystoupí Kdoulička, Švihlík, Klubko, Pískálek, Čenich a Hladomor.
KLUB.: Jsme všichni pohromadě?