jenž tou dívkou pohrdal! –
A zde dívka, – spí tak zdravě
na blátivé, vlhké trávě.
Krásná duško! – blíže asi
k bezcitovi nesměla jsi!
Však tvé oči, ničemníku,
očaruji v okamžiku.
(Kape mu šťávu na oči.)
Až se zbudíš, lásky bol
již ti usnout nedovol. –
Zbuď se v čas! – Já musím honem
pospíšit za Oberonem.
(Odejde Puck.)
Vystoupí Demetrius a Helena – Oba běží.
HEL.: Stůj, Demetre, a zavraždi mne spíš!
DEM.: Já poroučím ti, netrýzni mne již!
HEL.: Mne ve tmách opouštíš? – co počít mám?
DEM.: Stůj, tvá to věc; – já dál chci jíti sám.
(Odejde Demetrius.)
HEL.: Mne dechu zbavil blouznivý ten hon!
čím prosím víc, tím krutější je on.
Jak šťastna Hermie kdes v lese tady!
má oči milostné a plné vnady.
Čím to, že oči září jí tak čistě?
Ne, od slaných to slzí není jistě;
vždyť oči mé se myjou častěji
než oči její v slzí ručeji.
Ne, ne, jsem šeredná jak medvěd z lesů,
zvěř když mne potká, pryč utíká v děsu
a není div, že Demeter tím borem
přede mnou prchá jako před netvorem.
V jak zlém a klamném zrcadle to smím
té Hermie zrak hvězdný rovnat s mým? –
Leč, kdo to zde? – Lysander! – v trávě
chladné!
Spí? – nebo mrtev? – nezřím rány žádné.
Lysandre, vstaňte, jest-li ve vás žití!
LYS. (procitne): – A pro tebe chci do plamenů jíti!
Ó Heleno, tak průzračná a stkvoucí,
že ve tvých prsou vidím srdce tlouci!
Kde jest Demetrius? – Ó, podlé jméno,
jež tímto mečem být má vyhlazeno!
HEL.: Lysandre, – ne, tak nesmíte mu lát,
on sice vaši Hermii má rád,
však co je na tom, co? – když ona jen
vás miluje? tož buďte spokojen.
LYS.: Já s Hermií? – No, nikdy, mně jest žel
té každé chvíle, co jsem u ní dlel.
Ne k Hermii, já k Heleně jen planu:
kdo za holubici by nedal vránu?