27

jí tolik muk, – jen proto, že to baví!

LYS.: Demetrie, již nebuď nevlídným;

víš, – rád máš Hermii, též já to vím.

Zde, celým srdcem, rád a z dobré vůle

se lásky k Hermii své zříkám půle,

a ty svou půlku Heleny mi nech;

již rád chci míti, dokud v prsou dech.

HEL.: Tak drzých výsměšků svět nezaslech’.

DEM.: Lysandre, podrž svou si Hermii,

kdys měl-li jsem ji rád, víc nechci ji.

Mé srdce u ní bylo jenom hostem,

teď k Heleně šlo domů, za svým skvostem,

kde zůstane.

LYS.:. To nevěř, Heleno.

DEM.: Mou věrnost nezlehčuj, sic souzeno

ti bude ještě draze pykat za to.

Hleď, kdo to jde; – aj, láskou tvou je tato.

Vystoupí Hermie.

HERM.: Noc tmavá, která úkol oka stíní,

tím chápavější naše ucho činí;

co vidu ubírá, zas navrací

a dvojnásobně sluchu oplácí. –

Můj zrak, Lysandre, tímto nočním časem

tě nenašel; mne sluch veď za tvým hlasem.

Proč nelaskavě tak jsi odešel?

LYS.: Kdo láskou puzen dál, proč zůstat měl?

HERM.: Čí láska ode mne tě mohla vésti?

LYS.: Lysandrova to láska k jeho štěstí, –

tam k Heleně, jež noc mu zlatí víc

všech žárných sfér, těch nebe zřítelnic.

Proč hledáš mne? – Cos ještě nepoznala,

že nenávist jen od tebe mne hnala?

HERM.: To nemůž být! to nemyslíte vskutku.

HEL.: Hle, ona s nimi spikla se v tu půtku!

Teď všechny tři tu pohromadě zřím,

by stropili si ze mne bídný šprým.

Zlá Hermie, ty družko nevděčná,

tys dohodla se, spikla s těmi tady

mne utrýznit tím podlým výsměchem?

Ta všecka tajemství, jež sdílely jsme

ty sliby sesterské, ty hodiny,

jež trávily jsme spolu kárajíce

čas rychlonohý, že nás loučíval, –

jest zapomněno vše? – To přátelství

ze školních dnů, ta dětství nevinnost?

My dvě jak dovední dva bohové

jsme jehlou utvářely jeden květ

dle vzorku jednoho a sedíce

na jednom polštáři a šveholíce

si jednu píseň, jednou tichou notou;

jak byly by se v jedno vtělily