27

než aby vyplněny byly mnou!

VIOLA: Jdu, slečno, vaše vlídné smýšlení

mu naklonit.

OLIVIE: Ó, prosím odpusťte;

já žádala vás, byste nikdy víc

mi o něm nemluvil; leč máte-li

snad jiné přání, poslouchala bych

je raději než hudbu nebeskou.

VIOLA: Ach, drahá slečno –

OLIVIE: Prosím dovolte.

Když onehdy jste učaroval zde,

já za vámi hned prsten poslala,

tak sebe, svého sluhu klamajíc,

a bojím se, i vás. Jak příkrý soud

mne asi u vás pro to postihnul,

že vnutila jsem vám tak smělou lstí,

co věděl jste, že nenáleží vám.

Co jste si pomyslil? Zda na pranýř

jste nepostavil moji čest a k ní

jste neštval bez uzdy vše domněnky,

jež krutě srdce může vymyslit?

Ten, kdo tak bystře chápe jako vy,

již teď ví dost: jen rouška, a ne hruď

mé srdce kryje. Nuže, promluvte.

VIOLA: Mně jest vás žel.

OLIVIE: Toť stupeň k lásce jest.

VIOLA: Ne, ani na píď; vždyť je známo přec,

že často litujeme nepřátel.

OLIVIE: Aj, tedy opět čas je k úsměvu.

Ó světe, jak tak snadno chudí zhrdnou!

Když máme už se státi kořistí,

jak lépe lvu než vlku připadnout.

(Hodiny bijí.)

Ten zvon mne kárá, že tu mařím čas.

Ne, nebojte se, milý jinochu,

mně nejste nic; – a přec, až k plnosti

váš um a vaše mládí dospějí,

žeň vaší choti bude švarný muž.

Tam vaše cesta, přímo k západu!

VIOLA: Nuž tedy v západ! Zdar a dobrá mysl

ať, vzácná slečno, provázejí vás!

A mému pánu nevzkážete nic?

OLIVIE: Stůj! – Pověz, prosím tě, co o mně soudíš?

VIOLA: Že myslíte, že nejste to, co jste.

OLIVIE: Když soudím tak, mám o vás tentýž soud.

VIOLA: A máte pravdu; nejsem to, co jsem.

OLIVIE: Kéž byste byl, co chtěla bych vás mít!

VIOLA: Zda byl bych lepší, slečno, nežli jsem?