43

ŠAŠEK: Inu, pane, ti mne chválí a dělají ze mne osla, kdežto moji nepřátelé mi řeknou do očí, že jsem osel; a tak, pane, svými nepřáteli prospívám v poznání sama sebe a od svých přátel jsem klamán; takže má-li se to s rozumným závěrkem tak jako s hubičkami, kde čtyři záporky tvoří dva doklady, tedy se mám hůře se svými přáteli a lépe se svými nepřáteli.

VÉVODA: Aj, to je výborné.

ŠAŠEK: Na mou věru, pane, nikoliv; třeba byste ráčil vy býti jedním z mých přátel.

VÉVODA: Pro mne ti hůře nebude; zde dukát.

ŠASEK: Kdyby v tom nebyla dvojakost, pane, mohl byste z něho udělat dva.

VÉVODA: Ó, dáváte mi zlou radu.

ŠAŠEK: Strčte, pane, pro tentokrát svou dobrotivost do kapsy a dovolte svému tělu a krvi, aby jí byly poslušný.

VÉVODA: Dobře, tedy se dvojakostí prohřeším; tu máš druhý.

ŠAŠEK: Primo, secundo, tertio jest pěkná hra; a praví staré přísloví: „Do třetice všeho dobrého“; tříčtvrteční takt, pane, je dobrá skočná časomíra; a také zvony u svatého Beneše by vám mohly připomenout: jeden, dva, tři.

VÉVODA: Pro ten mžik už ze mne více peněz nevyšaškujete. Dáte-li své paní vědět, že jsem tu a přál bych si mluviti s ní, a přivedete ji sem, snad že to probudí mou štědrost k dalšímu.

ŠAŠEK: Nuže, pane, uhýčkejte svou štědrost, než se vrátím. Již jdu, pane; však nerad bych, abyste mou touhu něco dostat měl za hřích lakoty; ale jak pravíte, pane, nechte svou štědrost podřímnout a já ji vzbudím co nevidět.

VIOLA: Zde, pane, muž, který mne zachránil.

(Vystoupí ANTONIO a SOUDNÍ ZŘÍZENCI.)

VÉVODA: Tu jeho tvář mám v dobré paměti;

leč tenkrát, když jsem posléz viděl ji,

jak Vulkán byla černá války dýmem.

Byl kapitánem pouhé skořápky,

i mělkým ponorem i velkostí

vše bezcenné, leč s ní v tak zhoubný boj

se utkal s naší lodí nejtěžší,

že samou závistí i hlasem těch,

jimž ztráty činil, slávy pokřikem

byl čestně pozdravován. – Co je s ním?

PRVNÍ ZŘÍZENEC: Orsino, to jest ten Antonio,

jenž zajal Fénixe, když s nákladem

plul z Candie, a týž, jenž palubu

ztek lodi Tygra, když váš bratranec,

mladistvý Titus, přišel o nohu.

Zde v městě, studu, řádu vzdoruje,

ve rvačce soukromé byl postižen.

VIOLA: On, pane, prokázal mi laskavost

a pro mne tasil; ale nakonec

mne prapodivnou řečí pokáral;

vím, že to byla jenom zmatenost.

VÉVODA: Zlověstný piráte, ty lupiči

na vodách mořských, jaká šílenost

tě vedla na milost a nemilost

k těm, jež tak citelně a krvavě

jsi svými nepřáteli učinil?

ANTONIO: Orsino, jasný pane, dovolte,

bych setřás jména, jež mi dáváte.

Antonio co živ ni pirát nebyl,

ni lupič, ačkoliv se přiznávám,