21

však láska má jak moře lačna jest

a také tolik může stráviti.

Tu lásku, kterou žena mohla by

mít ke mně, s láskou neporovnávej,

již mám k Olivii.

VIOLA: A přece vím –

VÉVODA: Co víš?

VIOLA: – až příliš dobře,

jak mohou ženy muže rády mít:

jsouť vpravdě srdcem věrny jako my.

Můj otec dceru měl, jež muže kdys

tak milovala, jako bych snad já,

jsa ženou, Vaši Výsost miloval.

VÉVODA: Nuž, povídej mi, co se dálo s ní?

VIOLA: Jen prázdný list jsou její dějiny.

Svou lásku nikdy neprojevila,

však mlčením jak červem v poupěti

si dala hlodat lící nach a sníh.

Tak chřadla myšlením a v ubledlém

a churavícím smutku seděla

jak Trpělivost na náhrobku kdes

a na zármutek usmívala se.

Zda opravdu to láska nebyla?

My muži více řečnit umíme

a přísahat, leč ve skutečnosti

se lehká vůle v okázalost halí:

neb v slibech velcí jsme a v lásce malí.

VÉVODA: Tvá sestra, hochu, láskou zemřela?

VIOLA: Dcer otcovského domu, bratří všech

co bylo, tady ve mně vidíte;

a přece nevím. – Pane, mám-li jít

k té slečně?

VÉVODA: Ano, o to jde. Spěš tam,

dej jí ten klenot; rci, že odřeknutí

mou lásku k ustoupení nepřinutí.

(Odejdou.)

Scéna pátá

Zahrada Oliviina.

(Vystoupí PAN TOBIÁŠ, PAN ONDŘEJ a FABIAN.)

PAN TOBIÁŠ: Tudy, signore Fabiane!

FABIAN: Už jdu, už jdu; promeškám-li jen zbla té mely, ať se těžkou myslí k smrti uvařím!

PAN TOBIÁŠ: Neměl bys radost, kdyby si ten skrblický, darebácký bručál utržil notnou ostudu?

FABIAN: Zavýskal bych, pane; vždyť víte, že mne připravil o dobrou vůli slečninu, když jsme tu jednou štvali medvěda.

PAN TOBIÁŠ: Jemu na zlost budeme štvát zas; a uděláme si z něho blázna, až zčerná a zmodrá; není-li pravda, pane Ondřeji?

PAN ONDŘEJ: Když ne, je škoda, že jsme na světě.