20

Ó, připravte mi rubáš bílý

a tis jej zdob;

tak věren nebyl žádný milý

až v tmavý hrob.

Ni kvítek se neházej

na černou rakev mou, ni jeden květ,

a přítel nedocházej

ni jediný mé kosti oželet;

chci ukryt stesků před tisíci

kdes neznám spát,

by nechodili milující

tam zaplakat!

VÉVODA: Zde, za tvé namáhání.

ŠAŠEK: Žádné namáhání, pane; zpívám rád.

VÉVODA: Tvou radost chci ti tedy zaplatit.

ŠAŠEK: Máte dobře, každá radost se musí zaplatit, dříve nebo později.

VÉVODA: Teď dovol již, abych tě propustil.

ŠAŠEK: Bůh těžkomyslných tě opatruj; a krejčí ať ušije ti kazajku z duhové dykyty, neboť mysl tvá jest pravý opál.

Lidé tak vytrvalí měli by se posílati na moře, aby se do všeho pouštěli a byli hotovi plout kamkoliv; neboť nejlepší cesta na světě jest – za ničím. Mějte se dobře.

(Odejde.)

VÉVODA: Vy všichni odstupte.

(Odejdou Curio a družina.)

Cesario,

jdi zas k té svrchované krutosti;

rci, že má láska, nad svět vznešená,

si lánů zemské prsti neváží;

že statky, které štěstí dalo jí,

tak lehko cením jako štěstí samo,

jen zázračný a královský ten šperk,

jímž příroda ji zdobí, upoutal

mou duši.

VIOLA: Jestli ale nemůže

vás milovat?

VÉVODA: Té odpovědi neznám.

VIOLA: Leč vpravdě musíte ji uznati.

Nuž řekněme, že dívka některá

– a taková snad jest – pro lásku k vám

tak velkou mukou srdce trápí se

jak vy k Olivii, a milovat

ji nelze vám: když jí to řeknete,

zda vzíti nemusí tu odpověď?

VÉVODA: Hruď ženská nemůž snésti tlukotu

tak mocné vášně, jakou láska má

mi v srdci buší; žádné srdce ženské

tak velké není, by ji pojalo;

jim schází schopnost tolik obsáhnout.

Žel, jejich lásku možno choutkou zvát –

ne hnutím srdce, ale patra jen –,

jež budí přesycení, odpor, hnus;