mne nutkaly se pustit za vámi.
SEBASTIAN: Antonio, jste dobrý; nemohu
nic jiného vám říci nežli dík
a zase dík! – Tak často dobré služby
se platí touto mincí nebernou;
leč kdybych ryzím kovem bohat byl
jak ve svém srdci, dostalo by se
vám lepší odměny. – Co dělat teď?
Zda nechcete, bychom si prohledli,
co v městě památného?
ANTONIO: Zítra, pane;
dnes po bytu se raděj ohlednem.
SEBASTIAN: Já nejsem unaven a do noci
jest ještě dlouho; tedy prosím vás,
dřív památkami oči nasytím
a věcmi slavnými, jež proslulým
– to město činí.
ANTONIO: V tom mi poshovte;
v těch ulicích dost nejsem bezpečen.
Kdys proti vévodovým galejím
jsem zúčastnil se mořské výpravy;
to tak, že kdybych zde byl dopaden,
bych sotva z toho zodpovídal se.
SEBASTIAN: Snad pobil jste mu velké množství lidu?
ANTONIO: Tak zrovna krvavé to nebylo;
ač onen čas a sporu povaha
nás mohly dohnat k činům krvavým.
Sic mohlo se to pozděj urovnat
tím, že by se jim bylo vrátilo,
co se jim vzalo – a to přemnozí
z našeho města kvůli obchodu
též učinili –, já však otálel,
a kdybych někde zde byl dopaden,
jsem jist, že draho bych to zaplatil.
SEBASTIAN: Tak zjevně tedy městem nechoďte.
ANTONIO: Ba není radno. – Zde můj měšec, pane.
Na jižním předměstí jest u Slona
byt nejlepší; tam jídlo zamluvím,
co zatím vy si ukrátíte čas
a vědomosti obohatíte
prohlídkou města. – Tam se najdeme.
SEBASTIAN: A proč ten měšec svěřujete mně?
ANTONIO: Snad o maličkost někde zavadí
vám oči, kterou byste koupil rád;
a poklad váš, jak myslím, na marné
as koupě nestačí.
SEBASTIAN: Chci tedy být
váš pokladník a na hodinku tak
se loučím s vámi.
ANTONIO: Tedy k Slonu!