13

VIOLA: Jest nad můj los, ač dobře jest mi v něm.

Jsem šlechtic.

OLIVIE: K svému pánu vraťte se:

že milovat jej nemohu; a dál

ať ke mně neposílá; leda snad,

že byste vy mi přišel povědít,

jak si to béře. Buďte zdráv – a dík

za vaši námahu. – To vezměte

na moje zdraví.

VIOLA: Nejsem placen, slečno;

svůj měšec podržte. Ne já, můj pán

má zapotřebí od vás odplaty.

Ať láska srdce v křemel promění

kdys tomu, k němuž zahoříte vy;

a jak za mého pána horoucnost

ať za váš cit se pohrzení dává. –

Tak, sličná ukrutnice, buďte zdráva!

(Odejde.)

OLIVIE:… A jaký jest váš rod? –

„Jest nad můj los, ač dobře jest mi v něm.

Jsem šlechtic.“ – Ano, přísahám, že jsi.

Tvá řeč a tvář, zjev, pohyby a duch

jsou tobě erbem pětinásobným. –

Jen ne tak zprudka! – Zvolna, zvolna, leč

by tento pánův posel pán byl sám.

Aj, možno-li tak rychle pochytit

tu nemoc? Jest mi, jak bych cítila

vše výbornosti toho jinocha

se neviditelně a podloudně

mi vkrádat do očí. – Nuž, buď si tak. –

Malvolio!

(Vrátí se MALVOLIO.)

MALVOLIO: Zde, k vašim službám, slečno.

OLIVIE: Hned běžte za tím poslem svéhlavým,

jejž vyslal hrabě: proti vůli mé

zde nechal tento prsten. Řekněte,

že nechci jej. A požádejte ho,

by svému pánu nelichotil nic

a netěšil jej žádnou nadějí;

já nejsem pro něj. Chce-li mladík ten

sem přijít zítra, svoje důvody

mu vyložím. Teď spěš, Malvolio.

MALVOLIO: Již chvátám, slečno.

(Odejde.)

OLIVIE: Nevím, co činím, a mé srdce tuší,

že zrak mi příliš obluzuje duši.

My nejsme svoji; sudbo, ty nás veď;

co určeno, být musí, a buď teď!

(Odejde.)

JEDNANÍ DRUHÉ