3

a čerstvou ve své truchlé paměti.

VÉVODA: Ó ta, jež srdcem ušlechtilým tak

dluh lásky platí pouze bratrovi,

jak bude milovat, až nádherná

ta zlatá střela roje usmrtí

všech jiných citů, které žijí v ní!

Až játra, mozek, srdce, mocnářské

ty trůny, budou cele zaujaty

a její sladké dokonalosti

vše ovládány králem jediným!

Ó, spěšte přede mnou do květných loubí;

tam lásky sny se nejnádherněj snoubí.

(Odejdou.)

Scéna druhá

Pomoří.

(Vystoupí VIOLA, KAPITÁN a PLAVCI.)

VIOLA: Jaká to tady země, přátelé?

KAPITÁN: Ilýrie, má slečno.

VIOLA: Co já si počít mám v Ilýrii?

Vždyť bratr můj už dlí v Elysiu.

Však možno, že se neutopil přec. –

Co, plavci, myslíte?

KAPITÁN: Jen stěží bylo možno zachránit

vás samu.

VIOLA: Ó, můj bratr nešťastný!

Leč snad že tak byl zachráněn i on. –

KAPITÁN: Ba pravda, slečno; bych pak tímto, „snad“

vás potěšil, to mějte za jisté,

že když se rozštěpila naše loď

a vy a tato hrstka ubohá,

jež s vámi zachráněna, po vlnách

se hnala v člunu, bratra vašeho

jsem postřehl, jak v nebezpečenství

jsa povážliv a učen odvahou

a nadějí, k mocnému stožáru

se přivázal, jenž mořem kolotal;

a tak jsem viděl ho jak Ariona

na hřbetu delfínově s vlnami

se přáteliti, až mne přešel zrak.

VIOLA: Zde zlato za tvou zvěst. Má záchrana

i v jeho spásu budí naději,

a to, cos řekl, jest jí oporou.

Znáš tuto zem?

KAPITÁN: Ó, velmi dobře, slečno,

neb ani necelé tři hodiny

jest odtud místo, kde jsem zrozen byl

a vychován.

VIOLA: Kdo tady panuje?

KAPITÁN: Šlechetný kníže, povahou i rodem.