34

odejde.

PAN TOBIÁŠ: Jdi, pane Ondřeji; počíhej si na něho v rohu zahrady jako biřic; jak jej zočíš, tas; a jak vytasíš, zaklej strašlivě; neboť se často přihodí, že hrozné zaklení rváčským přízvukem ostře vychrlené dodává někomu většího zdání mužnosti, než jakého by si byl samým skutkem vydobyl. – Už jdi!

PAN ONDŘEJ: No, co do klení se na mne spolehněte.

(Odejde.)

PAN TOBIÁŠ: A teď to psaní neodevzdám; neboť chování se toho mladého muže svědčí o výborných schopnostech a vybroušeném mravu; služba, již koná mezi pánem svým a mou neteří, neméně to dokazuje. – A proto by to psaní, tak svrchovaně pitomé, mladíka nepostrašilo; pozná hned, že to vyšlo od nějakého hlupáka.

Ale, brachu, já mu vyřídím to vyzvání ústně; vyhlásím Zmrzlíka za pověstný příklad udatnosti a doženu jinocha – neboť vím, že při své mladosti snadno tomu uvěří – k nejhroznějšímu mínění o jeho zuřivosti, obratnosti, ohni a prudkosti. To je oba podusí tak, že se navzájem usmrtí pohledy jako baziliškové.

FABIAN: Tam přichází vaše neť; ustupme, než jí dá sbohem, a potom hned za ním.

PAN TOBIÁŠ: Já zatím budu vymýšlet nějaký hrůzostrašný způsob vyzvání.

(Odejdou pan Tobiáš, Fabian a Marie.)

(Vystoupí OLIVIE s VIOLOU.)

OLIVIE: Až tuze mnoho kamennému srdci

jsem řekla již a neopatrně

svou ohrozila čest. Jest něco ve mně,

co kárá chybu mou; leč taková

to chyba úporná, že kárání

se vysmívá.

VIOLA: A téhož způsobu

jak plamen váš jest mého pana žal.

OLIVIE: Zde tento klenot noste kvůli mně;

můj obraz je to; neodmítejte;

vždyť nemá řeči, aby trýznil vás;

a prosím, přijďte opět, nazítří.

Co mohl byste chtít, já odepřít,

co možno se ctí žadateli dát?

VIOLA: Ó, nic než věrnou lásku k mému pánu.

OLIVIE: Jak se ctí dát bych mohla jemu to,

co vám jsem dala?

VIOLA: Já vám odpustím.

OLIVIE: Buď tedy zdráv; a přijď mi zítra hned;

zlý duch jak ty by do pekla mne sved.

(Odejde Olivie.)

(Vrátí se PAN TOBIÁŠ a FABIAN.)

PAN TOBIÁŠ: Pozdrav Bůh, panoši.

VIOLA: Vás také, pane.

PAN TOBIÁŠ: Kterou jen zbraň máš u sebe, chop se jí! Jakého druhu jest urážka, kterous mu učinil, nevím; ale tvůj stihatel, pln záští a krvelačný jako lovec, čeká na tebe na kraji zahrady. Tas kord! A ruče se připrav, neboť tvůj sok jest mrštný, obratný a vražedný.

VIOLA: Mýlíte se, pane. Jsem jist, že nikdo nemá sporu se mnou. Moje paměť jest úplně prosta a čista každého ponětí urážky, již bych byl komukoliv učinil.

PAN TOBIÁŠ: Shledáte, že tomu jinak, ubezpečuji vás. Protož má-li pro vás život jen trochu ceny, mějte se na