dopis, který mne vyzýval, abych se tvářil, jak jsem to činil, a nemám pochybnosti, že jím sebe ospravedlním a vás zahanbím. Suďte o mně, jak vám libo. Zapomínám poněkud na šetrnou úctu a mluvím z hloubi křivdy mně učiněné. Ztřeštěně týraný Malvolio.
OLIVIE: A to psal on?
ŠAŠEK: On, slečno.
VÉVODA: V tom nejeví se právě zmatenost.
OLIVIE: Vy, Fabiane, vyprostěte ho
a přiveďte ho sem.
(Odejde Fabian.)
Až, pane můj,
vše uvážíte, ráčíte-li pak,
bych sestrou byla vám, jak přál jste si,
bych ženou byla, tedy jeden den
ať korunuje tento svazek náš
zde v domě mém, a račte být můj host.
VÉVODA: Co nejochotněj beru pozvání.
(K Viole.) Váš pán vás propouští; a za služby
mu prokázané s takým zapřením
své ženskosti a pro váš jemnocit
a útlý zvyk tak málo příhodné,
když dlouho tak jste pánem zvala mne,
zde ruka má a nadál budete
mou paní vy.
OLIVIE: Mně sestrou; vždyť jí jste.
(Vystoupí FABIAN s MALVOLIEM.)
VÉVODA: To je ten šílenec?
OLIVIE: Tak, pane můj.
Jak jest, Malvolio?
MALVOLIO: Vy, slečno, jste
mi ublížila, krůtě ublížila.
OLIVIE: Že já, Malvolio? – Ne!
MALVOLIO: Ano, slečno.
Jen prosím přečtěte si tento list.
To nezapřete, že to vaše ruka.
Napište jednu řádku, možno-li,
jež písmem nebo slohem různí se,
neb rcete, že to vaše pečeť není,
váš výmysl; nic upříti vám nelze.
Nuž tedy, jen se k tomu přiznejte
a na slušnost mi řekněte a čest,
proč také zřejmé známky přízně své
jste dávala mi, vyzývala mne,
bych před vás chodil jenom s úsměvem
a s nakříž vázanými podvazky,
bral žluté punčochy a mračil se
na pana Tobiáše a váš lid?
A když, svou nadějí vás poslušen,
jsem jednal tak, proč dovolila jste
mne věznit, držet v tmavé komoře,
mne od kněze dát navštěvovati