až někdy budeš také milovat,
v těch sladkých mukách na mne vzpomeň si;
neb jako já jsou všichni milenci,
tak neustálení a vrtkaví
v svém každém hnutí, vyjma trvalý
jen obraz milované bytosti.
Jak, hochu, se ti líbí nápěv ten?
VIOLA: Jest pravou ozvěnou té svatyně,
kde láska trůní.
VÉVODA: Mluvíš mistrně;
svůj život na to dám, že ačs tak mlád,
tvé oči spočinuly na tváři,
již milují. Či tak to není, hochu?
VIOLA: Tak trochu, ráčíte-li dovolit.
VÉVODA: Jaká to dívka?
VIOLA: Vaší podoby.
VÉVODA: Tož není hodna tebe. – Její věk?
VIOLA: As vašich let, můj pane.
VÉVODA: Bůh svědkem, příliš stará! Žena vždy
si vezme staršího, než sama jest,
tak ve všem přilne k němu, panuje
vždy rovnou váhou v srdci manžela.
Neb, hochu, ačkoliv se chválíme,
cit náš jest vrátký víc a nepevný,
víc baživý a kolísavější,
dřív ztracen, obnošen než u ženy.
VIOLA: To myslím, pane.
VÉVODA: Tedy dívka tvá
buď mladší tebe, sic jak slabý luk
tvá láska nevydrží napětí.
Jsouť ženy růže, jejichž krásný květ
jak rozvije se, opadává hned.
VIOLA: Ba věru jsou; ach žel, ten osud mají;
a mrou, když nejkrásněji rozkvítají!
(Vystoupí CURIO a ŠAŠEK.)
VÉVODA: Pojď, brachu, pojď; tu píseň včerejší!
Pozor, Cesario, je stará, prostá;
ji přadleny a šičky na slunci
si notí, bezstarostné dívčiny,
když paličkují krajky; milá tak
a tklivá ve své opravdovosti;
a v nevinnosti lásky těší se,
jak bývalo to za starodávna.
ŠAŠEK: Mám začít, pane?
VÉVODA: Ano, prosím, zpívej.
ŠAŠEK (zpívá): Pojď smrti, pojď již ke mně,
pod smutnou cypřiš ať jsem uložen;
let, duše, let z té země;
mne usmrtila nejkrásnější z žen.