že dost mám důvodů a příčiny
Orsinovým se nepřítelem zvát.
Moc kouzelná mne táhla sem; ten hoch,
ten nevděčník, jenž u vás stojí tam,
z krutého moře tlamy zpěněné
a rozvzteklené mnou byl zachráněn.
Byl beznadějný vrak, já navrátil
mu život zas a k tomu přidal jsem
svou lásku nezištnou a bezměrnou,
vše jemu patřící. Jen pro něho
a z čiré lásky do nebezpečí
jsem vydal se v to nepřátelské město
a tasil jsem na jeho obranu,
když ohrožen. A když mne dopadli,
tu jeho licoměrnost, nechtějíc
mou tíseň sdílet, naučila jej
mne tváří ze známosti vycizit,
a věcí dvacet roků vzdálenou
se stal mi v jednom oka mžiknutí
a upřel mi i vlastní měšec můj,
jejž svěřil jsem mu k jeho potřebě
as před půl hodinou.
VIOLA: Jak možno to?
VÉVODA: Kdy přišel do města?
ANTONIO: Dnes, pane můj;
a předtím po celé tři měsíce,
ni jedné chvilky nevyjímaje,
jsme dnem i nocí byli pospolu.
(Vystoupí OLIVIE a DRUŽINA.)
VÉVODA: Zde hraběnka; – ó nebe na zemi!
Leč k tobě, brachu: ty jsi pomaten;
tři měsíce ten hoch byl v službách mých;
však o tom pozděj. Teď s ním odstupte.
OLIVIE: Co chce můj pán, by nestalo se hned,
čím zavděčit se můž Olivie? –
Cesario, vy rušíte svůj slib.
VIOLA: Slečno!
VÉVODA: Spanilá Olivie –
OLIVIE: Co říkáte, Cesario? – Můj kníže –
VIOLA: Můj pán chce mluvit; a já mlčet musím.
OLIVIE: Cos-li to, pane, na tu starou notu,
jest mému sluchu nestravné to tak
a odporné jak vytí po hudbě.
VÉVODA: Tak stále ukrutná?
OLIVIE: Tak stálá, pane.
VÉVODA: Jak, ve mraznosti? Slečno nevlídná,
k níž na nevděčném, chladném oltáři
má duše oběť vydechovala
tu nejsvětější, jakou pobožnost
kdy přinášela! – Co mi zbývá teď!