49

dopis, který mne vyzýval, abych se tvářil, jak jsem to činil, a nemám pochybnosti, že jím sebe ospravedlním a vás zahanbím. Suďte o mně, jak vám libo. Zapomínám poněkud na šetrnou úctu a mluvím z hloubi křivdy mně učiněné. Ztřeštěně týraný Malvolio.

OLIVIE: A to psal on?

ŠAŠEK: On, slečno.

VÉVODA: V tom nejeví se právě zmatenost.

OLIVIE: Vy, Fabiane, vyprostěte ho

a přiveďte ho sem.

(Odejde Fabian.)

Až, pane můj,

vše uvážíte, ráčíte-li pak,

bych sestrou byla vám, jak přál jste si,

bych ženou byla, tedy jeden den

ať korunuje tento svazek náš

zde v domě mém, a račte být můj host.

VÉVODA: Co nejochotněj beru pozvání.

(K Viole.) Váš pán vás propouští; a za služby

mu prokázané s takým zapřením

své ženskosti a pro váš jemnocit

a útlý zvyk tak málo příhodné,

když dlouho tak jste pánem zvala mne,

zde ruka má a nadál budete

mou paní vy.

OLIVIE: Mně sestrou; vždyť jí jste.

(Vystoupí FABIAN s MALVOLIEM.)

VÉVODA: To je ten šílenec?

OLIVIE: Tak, pane můj.

Jak jest, Malvolio?

MALVOLIO: Vy, slečno, jste

mi ublížila, krůtě ublížila.

OLIVIE: Že já, Malvolio? – Ne!

MALVOLIO: Ano, slečno.

Jen prosím přečtěte si tento list.

To nezapřete, že to vaše ruka.

Napište jednu řádku, možno-li,

jež písmem nebo slohem různí se,

neb rcete, že to vaše pečeť není,

váš výmysl; nic upříti vám nelze.

Nuž tedy, jen se k tomu přiznejte

a na slušnost mi řekněte a čest,

proč také zřejmé známky přízně své

jste dávala mi, vyzývala mne,

bych před vás chodil jenom s úsměvem

a s nakříž vázanými podvazky,

bral žluté punčochy a mračil se

na pana Tobiáše a váš lid?

A když, svou nadějí vás poslušen,

jsem jednal tak, proč dovolila jste

mne věznit, držet v tmavé komoře,

mne od kněze dát navštěvovati