6

PAN TOBIÁŠ: Pustíš-li ji tak, pane Ondřeji, ať nikdy více meče netasíš.

PAN ONDŘEJ: Pustím-li vás tak, panenko, ať nikdy více meče netasím. Myslíte-li, krasotinko, že máte co dělat s blázny?

MARIE: S vámi, pane, nemám co dělat.

PAN ONDŘEJ: Ale budete míti, to vám povídám. Zde má ruka na to.

MARIE: Inu, pane, myšlenky jsou volné. Prosím vás, doneste si ruku do čeledníku, ať vám ji tam nakropí.

PAN ONDŘEJ: Proč, zlatoušku? Co tím myslíte?

MARIE: Je vyschlá, pane.

PAN ONDŘEJ: Aj, to si myslím; přece nebudu takový osel, abych si ruce nedržel v suchu. Ale ten váš žert?

MARIE: Je suchý, pane.

PAN ONDŘEJ: Sedláte si mnoho takových?

MARIE: Ano, pod všemi nehty rukou mi sedí. Tak, teď pustím ruku vaši a poroučím se vám – neosedlána.

(Odejde.)

PAN TOBIÁŠ: Ó rytíři, potřebuješ sklenku sektu! Zda jsem tě kdy viděl tak poražena na hlavu?

PAN ONDŘEJ: Tuším, že nikdy, pane Tobiáši, co jste živ, leda když mne porazil sekt. Mně to někdy připadá, jako bych neměl více filipa než kterákoliv duše křesťanská nebo nějaký pravšední chlap, ale jsem velký jedlík hověziny a to myslím jest mému vtipu na škodu.

PAN TOBIÁŠ: Zajisté!

PAN ONDŘEJ: Kdybych to věděl, odřek bych si toho. Zítra jedu domů, pane Tobiáši.

PAN TOBIÁŠ: Pourquoi, můj drahý rytíři?

PAN ONDŘEJ: Co je to pourquoi? – Mám jet, či nemám? Přál bych si, abych byl tolik času vynaložil na cizí jazyky jako na šermování, tančení a štvaní medvědů. Ó kéž bych se byl vrhnul na učenost!

PAN TOBIÁŠ: To by ti byli pěkně přičechrali paruku.

PAN ONDŘEJ: Jak, bylo by mi to přikrášlilo vlas?

PAN TOBIÁŠ: Není pochyby, neboť jak vidíš, nechce se ti kadeřiti sám od sebe.

PAN ONDŘEJ: Ale sluší mi dost obstojně, není-li pravda?

PAN TOBIÁŠ: Znamenitě; visí na tobě jako na kuželi a ještě se dočkám, že si tě vezme selka mezi kolena a bude ti je odpřádat.

PAN ONDŘEJ: Jak povídám, zejtra jedu domů, pane Tobiáši. Vaše neť se ani neukáže; a ukáže-li se, vsadím jednu proti čtyřem, že mne nechce. Ten jistý hrabě tady v sousedství si ji nadchází.

PAN TOBIÁŠ: Ani slyšet nechce o hraběti, nechce se provdati nad svůj stav, ani rodem, ani lety, ani duchem; slyšel jsem ji na to přísahat. Netřeba ti ještě zoufat, brachu.

PAN ONDŘEJ: Zůstanu ještě o měsíc déle. Jsemť chlapík, nad něhož není ve světě co do podivných rozmarů. K

mumrajím a šaškovinám jsem jako stvořen.

PAN TOBIÁŠ: Jsi kovaný v takových šprýmech, rytíři?

PAN ONDŘEJ: Jako kterýkoliv muž v Ilýrii, jenž není nad můj stav. S nějakým v tom sestárlým plesnivcem se arciť měřit nemohu.

PAN TOBIÁŠ: Jaks daleko to přived v tančení galliardy, rytíři?

PAN ONDŘEJ: Na mou věru, vyseknu kapriolu jak jen což.

PAN TOBIÁŠ: Jídáš také mnoho skopového.

PAN ONDŘEJ: A v skoku nazpátek jsem bez řeči tak silný jak jen kdokoli v Ilýrii.

PAN TOBIÁŠ: Pročpak ty věci ukrývat? Pročpak ty dary zastírat oponou? Cožpak se bojíš, aby se jich nechytil