47

vám příbuzného; kdyby však to byl

můj vlastní bratr, bezpečnost i rozum

by přiměly mne jednat zrovna tak.

Vy na mne hledíte tak podivně,

a tedy vím, že jsem vás urazil.

Ó drahá, odpusťte již pro ten slib,

jejž před nedávnem vyměnili jsme.

VÉVODA: Táž tvář, týž hlas i šat – v dvou osobách;

toť vzdušná vidina, jež jest a není!

SEBASTIAN: Antonio, ó můj Antonio!

Jak hnětly, trýznily mne hodiny,

co jsem tě ztratil.

ANTONIO: Ty – Sebastian?

SEBASTIAN: Zda toho bojíš se, Antonio?

ANTONIO: Jak jste se oddělili? Jablko

v dvé rozkrojené v polovičkách svých

si není bližší nežli tito dva.

Kdo jest Sebastian?

OLIVIE: Ó divů div!

SEBASTIAN: Či stojím tam? Já nikdy neměl bratra;

a není ve mně bohů vlastnosti

být zde i všude. – Sestru měl jsem jen,

již pohltily slepé peřeje.

(K Viole.) Jak, probůh, jste mi příbuzen? Kde vlast

jest vaše? Jaké jméno? Rod?

VIOLA: Jsem z Messaliny; zvalť Sebastian

se otec můj a Sebastiana

jsem bratra měl, jenž v takém obleku

v svůj vlhký sešel hrob. A může-li

duch na sebe vzít podobu i šat,

vy strašit přišel jste.

SEBASTIAN: Jsem vskutku duch,

leč oděn hmotnou těla podobou,

již vzal jsem na se v lůně matky své.

Tak vše se srovnává, že kdybyste

byl dívkou, slzy své bych na tváře

vám nechal téct a zvolal: Třikráte

mi vítej, utonulá Violo!

VIOLA: Můj otec na čele měl znamení.

SEBASTIAN: A tak měl můj.

VIOLA: A zemřel právě v den,

kdy třináct roků bylo Viole.

SEBASTIAN: Tu vzpomínku mám živě v duši své!

On vskutku skončil smrtelnou svou pouť

v ten den, když sestře bylo třináct let.

VIOLA: Když nebrání nám nic být šťastnými

než mužský ten mnou osvojený šat,

dřív neobejmete mne, dokud vše,

čas, místo, osudy se neshodnou,

že já jsem Viola. To dosvědčím