než aby vyplněny byly mnou!
VIOLA: Jdu, slečno, vaše vlídné smýšlení
mu naklonit.
OLIVIE: Ó, prosím odpusťte;
já žádala vás, byste nikdy víc
mi o něm nemluvil; leč máte-li
snad jiné přání, poslouchala bych
je raději než hudbu nebeskou.
VIOLA: Ach, drahá slečno –
OLIVIE: Prosím dovolte.
Když onehdy jste učaroval zde,
já za vámi hned prsten poslala,
tak sebe, svého sluhu klamajíc,
a bojím se, i vás. Jak příkrý soud
mne asi u vás pro to postihnul,
že vnutila jsem vám tak smělou lstí,
co věděl jste, že nenáleží vám.
Co jste si pomyslil? Zda na pranýř
jste nepostavil moji čest a k ní
jste neštval bez uzdy vše domněnky,
jež krutě srdce může vymyslit?
Ten, kdo tak bystře chápe jako vy,
již teď ví dost: jen rouška, a ne hruď
mé srdce kryje. Nuže, promluvte.
VIOLA: Mně jest vás žel.
OLIVIE: Toť stupeň k lásce jest.
VIOLA: Ne, ani na píď; vždyť je známo přec,
že často litujeme nepřátel.
OLIVIE: Aj, tedy opět čas je k úsměvu.
Ó světe, jak tak snadno chudí zhrdnou!
Když máme už se státi kořistí,
jak lépe lvu než vlku připadnout.
(Hodiny bijí.)
Ten zvon mne kárá, že tu mařím čas.
Ne, nebojte se, milý jinochu,
mně nejste nic; – a přec, až k plnosti
váš um a vaše mládí dospějí,
žeň vaší choti bude švarný muž.
Tam vaše cesta, přímo k západu!
VIOLA: Nuž tedy v západ! Zdar a dobrá mysl
ať, vzácná slečno, provázejí vás!
A mému pánu nevzkážete nic?
OLIVIE: Stůj! – Pověz, prosím tě, co o mně soudíš?
VIOLA: Že myslíte, že nejste to, co jste.
OLIVIE: Když soudím tak, mám o vás tentýž soud.
VIOLA: A máte pravdu; nejsem to, co jsem.
OLIVIE: Kéž byste byl, co chtěla bych vás mít!
VIOLA: Zda byl bych lepší, slečno, nežli jsem?