45

OLIVIE: Co ráčí kníže uznat za slušno.

VÉVODA: Proč, kdybych srdce měl to učinit,

bych jako onen lupič egyptský,

když umíral, – co rád mám, nezabil

v tom divém žárlení, jež někdy má

i příchuť šlechetnosti? – Slyšte však:

že za nic máte moji oddanost

a poněvadž i zčásti nástroj znám,

jenž z místa páčí mne ve vaší přízni,

v své mramorové žijte krutosti;

leč tady toho milce vašeho,

jejž zbožňujete, vím, a který mi –

buď nebe svědkem! – také drahý jest,

jej vytrhnu z těch očí ukrutných,

kde trůní svému pánu na úkor.

Pojď, chlapče, se mnou; mysl má je zlá;

chci jehně milené dát v obětnici,

bych ztrýznil srdce vraní v holubici.

VIOLA: A já co nejradostněj, volně, rád,

bych dovršil to, umru tisíckrát.

OLIVIE: Kam jde Cesario?

VIOLA: Jdu za tím, jejž

víc miluji než zrak a žití cenu,

víc, než kdy budu milovati ženu.

Ó, ztrestej mne, ty mocné nebe tam,

když klamem lásce své se urouhám!

OLIVIE: Ó, jak jsem pohrzena, zklamána!

VIOLA: Kdo klame vás? Kdo ubližuje vám?

OLIVIE: Sám sebe zapomněls? Je to tak dávno?

Ať zbožný mnich sem přijde.

(Odejde jeden z družiny.)

VÉVODA: Ty již pojď.

OLIVIE: Kam? Stůj, Cesario, můj choti!

VÉVODA: Choť!

OLIVIE: Choť! – Můž-li zapřít, co jej ke mně víže?

VÉVODA: Ty její manžel, brachu? –

VIOLA: Ne, můj kníže.

OLIVIE: Ach žel, jen zotročilost bázně tvé

tě pudí rdousiti tvé vlastnictví.

Nic neobávej se, Cesario;

své štěstí vezmi; buď, co víš, že jsi,

a budeš velký jako postrach tvůj.

(Vystoupí KNĚZ.)

Ó vítej, otče! – Zapřísahám tě

tvou ctihodností, rci, ač v úmyslu

jsme měli dříve chovat v tajnosti,

co věcí běh teď zjevil předčasně,

rci, otče, co se stalo mezi mnou