ŠAŠEK: Chcete píseň milostnou nebo píseň o zachovalém životě?
PAN TOBIÁŠ: Milostnou, milostnou.
PAN ONDŘEJ: Tak tak; ďas vezmi zachovalost.
ŠAŠEK (zpívá): Kam, dívko má, tvá chůze splývá?
Ó, stůj a slyš! Zde zvučně zpívá
a tiše zas tvůj milenec.
Ó, zdrž ty svoje krůčky laní;
že cíl všech cest je milování,
ví každý moudrý mládenec.
PAN ONDŘEJ: Znamenitě, na mou věru!
PAN TOBIÁŠ: Dobře, dobře!
Šašek (zpívá): Čas příští lásce málo přeje;
kdo raduje se, hned se směje;
co zítřek nese, netušíš.
A odkládáš-li, co je za to?
Pojď zhubičkuj mne, moje zlato,
neb mladost prchne, sotva zvíš.
PAN ONDŘEJ: Medově sladký hlas, jako že jsem opravdový rytíř!
PAN TOBIÁŠ: A dojemný.
PAN ONDŘEJ: Líbezně tklivý; člověk pohnutím až načichne.
PAN TOBIÁŠ: Obzvláště poslouchá-li nosem. Ale nemáme roztancovat oblohu? Nemáme vzbudit noční sovu kostelní písničkou, která vysouká tři duše z jednoho zbožného tkalce? – Nemáme to udělat?
PAN ONDŘEJ: Spusťme, máte-li mne rád; jsem čertův chlapík v zpěvu kostelním.
ŠAŠEK: U všech rohatých, pane, pozor na čerta: ať vám při tom jednou hrdlo nestiskne.
PAN ONDŘEJ: Pravda, pravda. – Nu, začněme třeba písní „Mlč, ty lotře“.
ŠAŠEK: „Mlč, ty lotře“, rytíři? To bych tě musel v té písni nazývat lotrem, rytíři.
PAN ONDŘEJ: Není to ponejprv, co mne někdo musel nazvat lotrem. Spusť, šašku; začíná to: „Mlč…“
ŠAŠEK: Toť nikdy nespustím, budu-li mlčet.
PAN ONDŘEJ: Dobře, opravdu. Nu, začni.
(Zpívají jeden přes druhého, ukazujíce vzájemně na sebe.) Mlč, ty lotře, prosím tě…
(Vystoupí MARIE.)
MARIE: Jakou kočičinu to zde tropíte! Jestliže nedala slečna zavolat správce Malvolia a neporučila mu, aby vás vyhodil ze dveří, už mi nikdy více nevěřte.
PAN TOBIÁŠ: Slečna je Číňanka, my jsme politikové, Malvolio je fiflena a (zpívá) My tři jsme hoši veselí…
Což nejsem její příbuzný? Nejsem z její krve? Láry fáry. Slečna!
(Zpívá.)
Byl jednou v Babyloně muž,
slečno, slečno…
ŠAŠEK: Ať mne ďas! Rytíř je výborný šprýmař.
PAN ONDŘEJ: Zeť jest; dosti dobře to umí, když je k tomu naložen. Já rovněž tak; jenže on to dělá s větším