sic rozvahy mne pozbaví to tak,
že vyčtu vám svou každou laskavost vám učiněnou.
VIOLA: Nevím o žádné;
a neznám ani vaši tvář, ni hlas.
Víc nenávidím nevděk v člověku
než lhavou chloubu, žvavou opilost
neb jakoukoliv hříšnou poskvrnu,
jež otravuje silnou nákazou
nám slabou krev.
ANTONIO: Ó slyšte, nebesa!
DRUHÝ ZŘÍZENEC: Již dosti, pane; pojďte, prosím vás.
ANTONIO: Jen ještě slovo. – Toho mladíka,
jejž tady vidíte, jsem napolo
již mrtva vyrval smrti z čelistí
a láskou přispěl mu tak posvátnou;
a jeho obraz, který sliboval
mi cenu ctihodnou, jsem zbožňoval.
PRVNÍ ZŘÍZENEC: Co po tom nám? Čas kvapí; pojďte již.
ANTONIO: Leč ach, jak bídnou modlou jest ten bůžek!
Ty zhanbils dobrou tvář, Sebastiane.
Krom v mysli není v tvorstvu skvrny žádné
a ohyzdnými jsou jen duše zrádné.
Ctnost krásou jest; leč krásnotvárný klam
jen prázdná skříň, již natřel dábel sám.
PRVNÍ ZŘÍZENEC: Ten člověk zšílel; pryč s ním! Pojďte, pane.
ANTONIO: Nuž dál.
(Odejde se soudními zřízenci.)
VIOLA: Ta slova z duše jdou tak zvášněné,
že sám si věří; – já však ještě ne.
Ó, ukaž se být pravdou, sne ty blahý,
že má mne za tebe, můj bratře drahý!
PAN TOBIÁŠ: Pojď sem, rytíři; pojď sem, Fabiane;
pošeptáme si pár moudrých průpovídek.
VIOLA: Děl „Sebastiane“! – Můj bratr žije
v mé duše zrcadle; tak podobný je
mně ve tváři; a tak se nosil vším,
i krojem, barvou, šatem ozdobným,
jímž napodobím jej. Ó, tak-li tomu,
jest vlídnost v bouřích, láska ve vln lomu!
(Odejde.)
PAN TOBIÁŠ: Zgruntu nepočestný, daremný holobrádek a větší zbabělec než zajíc. Jeho nepočestnost jeví se v tom, že tu opouští přítele v nouzi a zapírá jej; a co se týče jeho zbabělosti, zeptej se Fabiana.
FABIAN: Sketa, svatoušský sketa a vymodlený v tom.
PAN ONDŘEJ: Ať mne čert – pustím se za ním a natluku mu.
PAN TOBIÁŠ: To udělej; namel mu řádně, ale kord netas.
PAN ONDŘEJ: Neudělám-li to –