MALVOLIO: „A jiným se velkost musí vnutit –“
OLIVIE: Ať pozdraví tě nebesa!
MALVOLIO: „Rozpomeň se, kdo chválil tvé žluté punčochy –“
OLIVIE: Tvé žluté punčochy!
MALVOLIO: „A přál si, abys vždycky nosil podvazky křížem –“
OLIVIE: Podvazky křížem!
MALVOLIO: „Jen dál! – Štěstí máš na dlani, přeješ-li si toho.“
OLIVIE: Já štěstí na dlani?
MALVOLIO: „Když ne, zůstaň si navždy duší služebnou.“
OLIVIE: Ne, to už je věru pominutí se z letního úpalu!
(Vystoupí SLOUŽÍCÍ.)
SLOUŽÍCÍ: Slečno, ten mladý šlechtic od hraběte Orsina je zde; jen stěží jsem ho přemluvil, aby se vrátil. Čeká, co Vaše Vzácnost ráčí poroučet.
OLIVIE: Že přijdu.
(Odejde sloužící.)
Milá Marie, ať se mi dá pozor na toho bracha. Kde je strýc Tobiáš? – Ať několik mých lidí má zvláštní péči o něho.
Půl svého věna bych za to nevzala, kdyby se mu něco zlého přihodilo.
(Odejdou Olivie a Marie.)
MALVOLIO: Ó, ho! – tak ty ke mně rejduješ! – Nikdo menší než pan Tobiáš má dávat pozor na mne! To se přímo s listem srovnává. Naschvál ho sem posílá, abych byl naň nepřívětivý, neboť mne v tom psaní k tomu vybízí:
„Buď vzpurným na příbuzného a nevrlým na služebné. Jazyk nech řinčet mluvou státnickou, vžij se do zvláštnůstek podivínství –“ potom naznačuje, jak a čím; – vážnou tváří, důstojným se nesením, odměřenou mluvou, zvyky nějakého velmože a tak dále. Sedla na vějičku; ale je to dílo Jupiterovo a Jupiter mne nadej vděčností! – A když teď odcházela: „Ať se mi dá pozor na toho bracha –“ Bracha – nikoliv Malvolia neb tak, co jsem, ale bracha! Inu, navlas to všechno hraje tak, že není zbla, ani špetky ze špetky, žádné překážky, ani okolnosti pochybné a víře nepodobné, která by – – Co se dá proti tomu říci? Ničehož, co může vstoupit mezi mne a širý obzor mých nadějí. Nuže, Jupiterto učinil, ne já; – a jemu dík.
(Vrátí se MARIE s PANEM TOBIÁŠEM a FABIANEM.)
PAN TOBIÁŠ: Pro všechny svaté, kde je? A kdyby se všichni dábli pekel byli shlukli a sám Luciper jej posedl, musím s ním mluvit!
FABIAN: Zde je, zde. – Jak je vám, příteli? – Co se s vámi děje, člověče?
MALVOLIO: Jděte! – Propouštím vás. Nechte mne užívat mé samoty. Jděte!
MARIE: Slyšte, jak dutě mluví dábel z něho. Neřekla jsem vám to? Pane Tobiáši, milostivá slečna vás prosí, abyste si ho vzal na starost.
MALVOLIO: Aha! – Prosí?
PAN TOBIÁŠ: Pomalu, pomalu; tiše; musíme s ním zacházeti mírně; ponechte to mně. Jak se vám daří, Malvolio?
Jak je vám? Aj, člověče, odřekněte se dábla! Považte, on jest vrah lidského pokolení.
MALVOLIO: Víte-li, co tlacháte?
MARIE: Hle, hle, jak si to bere k srdci, že o dáblu mluvíte nechvalně. Nedej Bůh, aby byl očarován!
FABIAN: Třeba donést lahvičku od něho k moudré bábě.
MARIE: Ano, hned zítra ráno se to udělá, budu-li živa. Pro nic na světě by jej milostivá slečna ztratit nechtěla.
MALVOLIO: Tak, panenko, tak?
MARIE: Ty můj Spasiteli!