odejde.
PAN TOBIÁŠ: Jdi, pane Ondřeji; počíhej si na něho v rohu zahrady jako biřic; jak jej zočíš, tas; a jak vytasíš, zaklej strašlivě; neboť se často přihodí, že hrozné zaklení rváčským přízvukem ostře vychrlené dodává někomu většího zdání mužnosti, než jakého by si byl samým skutkem vydobyl. – Už jdi!
PAN ONDŘEJ: No, co do klení se na mne spolehněte.
(Odejde.)
PAN TOBIÁŠ: A teď to psaní neodevzdám; neboť chování se toho mladého muže svědčí o výborných schopnostech a vybroušeném mravu; služba, již koná mezi pánem svým a mou neteří, neméně to dokazuje. – A proto by to psaní, tak svrchovaně pitomé, mladíka nepostrašilo; pozná hned, že to vyšlo od nějakého hlupáka.
Ale, brachu, já mu vyřídím to vyzvání ústně; vyhlásím Zmrzlíka za pověstný příklad udatnosti a doženu jinocha – neboť vím, že při své mladosti snadno tomu uvěří – k nejhroznějšímu mínění o jeho zuřivosti, obratnosti, ohni a prudkosti. To je oba podusí tak, že se navzájem usmrtí pohledy jako baziliškové.
FABIAN: Tam přichází vaše neť; ustupme, než jí dá sbohem, a potom hned za ním.
PAN TOBIÁŠ: Já zatím budu vymýšlet nějaký hrůzostrašný způsob vyzvání.
(Odejdou pan Tobiáš, Fabian a Marie.)
(Vystoupí OLIVIE s VIOLOU.)
OLIVIE: Až tuze mnoho kamennému srdci
jsem řekla již a neopatrně
svou ohrozila čest. Jest něco ve mně,
co kárá chybu mou; leč taková
to chyba úporná, že kárání
se vysmívá.
VIOLA: A téhož způsobu
jak plamen váš jest mého pana žal.
OLIVIE: Zde tento klenot noste kvůli mně;
můj obraz je to; neodmítejte;
vždyť nemá řeči, aby trýznil vás;
a prosím, přijďte opět, nazítří.
Co mohl byste chtít, já odepřít,
co možno se ctí žadateli dát?
VIOLA: Ó, nic než věrnou lásku k mému pánu.
OLIVIE: Jak se ctí dát bych mohla jemu to,
co vám jsem dala?
VIOLA: Já vám odpustím.
OLIVIE: Buď tedy zdráv; a přijď mi zítra hned;
zlý duch jak ty by do pekla mne sved.
(Odejde Olivie.)
(Vrátí se PAN TOBIÁŠ a FABIAN.)
PAN TOBIÁŠ: Pozdrav Bůh, panoši.
VIOLA: Vás také, pane.
PAN TOBIÁŠ: Kterou jen zbraň máš u sebe, chop se jí! Jakého druhu jest urážka, kterous mu učinil, nevím; ale tvůj stihatel, pln záští a krvelačný jako lovec, čeká na tebe na kraji zahrady. Tas kord! A ruče se připrav, neboť tvůj sok jest mrštný, obratný a vražedný.
VIOLA: Mýlíte se, pane. Jsem jist, že nikdo nemá sporu se mnou. Moje paměť jest úplně prosta a čista každého ponětí urážky, již bych byl komukoliv učinil.
PAN TOBIÁŠ: Shledáte, že tomu jinak, ubezpečuji vás. Protož má-li pro vás život jen trochu ceny, mějte se na