18

MARIE: Čert nebo dábel, puritán nebo cokoliv jiného, jen kdyby to byl stále. Ale on je ramenář, pitvorný osel, který se učí důstojným posunkům nazpaměť a sype je pak z rukávu; svrchovaný domýšlivec, tak prosycený, jak myslí, dokonalostmi, že každý – a to jest článkem víry u něho –, kdo se naň podívá, se do něho zamiluje. A v této jeho slabosti nalezne má pomsta znamenitou půdu k práci.

MARIE: Nadhodím mu do cesty několik mlhavých milostných psaníček, ve kterých podle barvy svého vousu, tvaru nohy, způsobu chůze, výrazu oka, čelem i pletí bude se vidět co nejhmatavěji vypodobněna. Píšu skoro navlas tak jako slečna, vaše neť, a u věci, která nám sešla z paměti, své rukopisy téměř ani nerozeznáme.

PAN TOBIÁŠ: Výborně! Začínám cítit čertovinu.

PAN ONDŘEJ: Také mně čpí to již do nosu. Pan Tobiáš. On se o těch psaních, která mu podhodíš, bude domnívat, že pocházejí od mé neteře a že je ona do něho zamilována.

MARIE: Chci skutečně osedlat koníčka podobné barvy.

PAN ONDŘEJ: A ten váš koníček má z něho udělat osla.

MARIE: Osla, o tom není pochyby.

PAN ONDŘEJ: Ó, to bude báječné!

MARIE: Žert královský, za to vám ručím. Vím, že můj lektvar bude u něho působit. Vás dva – a šašek ať je třetí – postavím tam, kde psaníčko najde: dejte pozor, co si z něho vybere. Pro dnešní noc již do postele a hezky se vám o tom zdej. – Sbohem.

(Odejde.)

PAN TOBIÁŠ: Dobrou noc, Penthesileo!

PAN ONDŘEJ: Na mou duši, kapitální holka.

PAN TOBIÁŠ: Čistokrevný ohař; a mne zbožňuje. Ale co s tím.

PAN ONDŘEJ: Mne také jednou zbožňovaly.

PAN TOBIÁŠ: Pojďme spat, rytíři. – Měl bys poslat domů pro víc peněz.

PAN ONDŘEJ: Nedostanu-li vaši neteř, jsem nadobro hotov.

PAN TOBIÁŠ: Pošli si pro peníze, rytíři; nebude-li konečně přece jen tvou, nazvi mne hejlem.

PAN ONDŘEJ: Nedostanu-li ji, ať nejsem poctivý chlap; beřte si to, jak chcete.

PAN TOBIÁŠ: Pojď, pojď, udělám trochu horkého sektu; teď už je příliš pozdě na spaní. Pojď, rytíři, pojď, rytíři.

(Odejdou.)

Scéna čtvrtá

V paláci vévodském.

(Vystoupí VÉVODA, VIOLA, CURIO a JINÍ.)

VÉVODA: Chci hudbu. Dobré jitro, přátelé! –

A teď, můj rozmilý Cesario,

ten popěvek, tu starodávnou píseň,

již včera večer jsme si poslechli.

Mně zdálo se, že mírní víc můj žal

než mělké nápěvy a hledaná

ta slova našich plytkých, vrátkých dob.

Nuž, pouze jednu sloku.

CURIO: Vaše Milost rač odpustit, ten, kdo by ji zpívat měl, není zde.

VÉVODA: Kdo je to?

CURIO: Šašek Feste, milostivý pane; šprýmař, jejž otec hraběnky Olivie míval tak rád. Jest někde v domě.

VÉVODA: Hned vyhledejte jej, a prozatím

ten nápěv hrajte. – Hochu, slyš, pojď sem: