Teď poslechneme si Orsinův vzkaz.
(Vystoupí VIOLA s DRUŽINOU.)
VIOLA: Ctná paní toho domu kdeže jest?
OLIVIE: Jen mluvte ke mně; za ni odpovím.
Co libo?
VIOLA: Nejzářivější, nejskvostnější a nevyrovnatelná krásko… Prosím vás, řekněte mi, zdali tato jest velitelkou domu, neboť jsem ji nikdy neviděl. Nerad bych svou řeč zahodil; neboť kromě toho, že jest nadmíru znamenitě složena, dal jsem si velkou práci: naučiti se jí nazpaměť. Vzácné krasavice, nesmějte se mi; jsem velmi citliv i k sebemenší nepřívětivosti.
OLIVIE: Odkud přicházíte, pane?
VIOLA: Neumím říci ani slůvka více, než jsem se naučil, a ta otázka není v mé úloze. Milá, vlídná duše, dejte mi jen sebemenší ujištění, že jste paní tohoto domu, abych mohl ve své řeči pokračovati.
OLIVIE: Jste herec?
VIOLA: Ne, moje moudré srdce, a přec u samých klů zloby přísahám, že nejsem to, co hraji. Jste vy paní domu?
OLIVIE: Nedomýšlím-li se práva na sebe, jsem.
VIOLA: Toť nad vše jisto, že jste-li jí, až příliš mnoho práva na sebe se domýšlíte, neboť co jest vaše na rozdání, není vaše, abyste to zadržela. Však to k mé úloze nenáleží. Chci pokračovati v řečnění k vaší chvále a potom odhaliti srdce svého poselství.
OLIVIE: Přistupte k tomu, co v něm důležito; chválu vám odpustím.
VIOLA: Ach žel, já si dal tolik práce se tomu naučit, a je to tak vzletné!
OLIVIE: Tím spíše tedy asi vybásněno. Prosím vás, nechte si to. Doslechla jsem, že jste tam u brány byl nezpůsobný, a dovolila jsem, abyste vešel, spíše abych se vám podivila než vás vyslechla. Nejste-li nemoudrý, jděte; máte-li rozum, mluvte zkrátka. Nejsem v takové míře, abych se účastnila tak šermovného hovoru.
MARIE: Není libo zvednout plachty, pane? Tudy cesta!
VIOLA: Ne, můj milý palubníčku; budu zde pojíždět ještě chvilku. Zkroťte toho svého obra trošinku, spanilá slečno!
OLIVIE: Mluvte; co chcete?
VIOLA: Jsem posel.
OLIVIE: Jistěže máte vyřídit něco hrozného, když s tím děláte tak strašné okolky. Váš úkol?
VIOLA: Patří jenom sluchu vašemu. Nenesu opověď války, nežádám poddanství; mám v ruce olivu a vše slova má se nesou k míru.
OLIVIE: Ale začal jste drsně. Kdo jste? Co si přejete?
VIOLA: Drsnosti, již jsem projevil, naučilo mne mé uvítání. Kdo jsem a co si přeji, jest tak utajeno jako panenství: vašemu sluchu božské zjevení, každému jinému znesvěcení.
OLIVIE: Nechte nás samotný; vyslechneme si to božské zjevení.
(Odejdou Marie a družina.)
Nuže, pane, váš text?
VIOLA: Nejspanilejší slečno –
OLIVIE: Potěšitelný úvod nauky a dá se mnoho mluvit o něm. Kde psán váš text?
VIOLA: V Orsinových prsou.
OLIVIE: V jeho prsou! V které kapitole jeho prsou?
VIOLA: Abych odpověděl podle pravidel, v první kapitole jeho srdce.
OLIVIE: Ó, já to čtla; je to kacířství. Nemáte dále co říci?