FABIAN: Jiného nezbývá, pane Ondřeji.
PAN ONDŘEJ: Donese mi někdo z vás k němu vyzvání?
PAN TOBIÁŠ: Jdi, napiš to vojenskou rukou; řízně a krátce; o důvtip tu nejde, jen když to bude hřmotné a plné smyšlenek; bodej ho výsměškem, co jen inkoust stačí; když mu asi třikrát zatykáš, nebude na škodu; a napiš tolik lží, co jich jen papír snese, byť byl tak velký jako prostěradlo na rodinné posteli. Jdi a dej se do toho. A měj hodně žluči v inkoustu, třeba jsi psal husím brkem. Do toho!
PAN ONDŘEJ: Kde vás najdu?
PAN TOBIÁŠ: Přijdeme za tebou do tvého pokoje; jdi.
(Odejde pan Ondřej.)
FABIAN: To je drahocenný chlapík, pane Tobiáši.
PAN TOBIÁŠ: Drahocenný jsem mu já, brachu; stál jsem ho již okolo dvou tisíc nebo tak něco.
FABIAN: Dostaneme z něho vzácné psaníčko; ale vy je neodevzdáte?
PAN TOBIÁŠ: Pak už mi nikdy nevěř. Každým způsobem třeba popichovati toho mladíka k odpovědi. Myslím, že ani potahem volů s postraňky je k sobě nedostanem. Co se týče Ondřeje, kdyby jej rozpárali a v jeho játrech se našlo jen tolik krve, co by zůstalo vězet na pazourku blechy, sním celý zbytek té kostlivčiny.
FABIAN: A z tváře jeho soka, toho mladíka, také mnoho zuřivosti nekouká.
(Vystoupí MARIE.)
PAN TOBIÁŠ: Hle, zde přichází náš střízlík, z devíti nejmladší.
MARIE: Chcete-li dostati hryzení a smíchy se potrhat, pojďte za mnou. Z toho hejla Malvolia je vám pohan, učiněný renegát; neboť žádný pravověrný křesťan, doufající ve spásu duše své, nemůže věřiti tak nemožnému, makavému nesmyslu. Má žluté punčochy.
PAN TOBIÁŠ: A podvazky křížem?
MARIE: Co nejohyzdněji; jako kantor, když má školu v kostele. Slídila jsem za ním jako vrah. Poslouchá do poslední písmeny toho listu, jejž jsem mu nalíčila jako past. Usmívá se, stahuje obličej do více vrásek, než je čar na té nové mapě s oběma Indiemi. Něco takového co živi jste dosud neviděli. Sotva se zdržet mohu, abych mu něco nehodila na hlavu. Jsem jista, že mu slečna jednu dá; a učiní-li tak, že se bude usmívat a míti to za velkou laskavost.
PAN TOBIÁŠ: Pojď; za ním, za ním!
(Odejdou.)
Scéna třetí
Ulice.
(Vystoupí SEBASTIAN a ANTONIO.)
SEBASTIAN: Sám býval bych vás neobtěžoval,
však těší-li vás vaše námaha,
již nechci déle odporovati.
ANTONIO: Já nemohl jsem nejít za vámi;
neb moje touha, mnohem ostřejší
než břitká ocel, pobádala mne;
ne tak jen z lásky, bych vás uviděl
– ač cestu delší byl bych vážil pro to –,
leč spíše starostlivá obava,
co mohlo by se stát vám na cestě,
kde neznalý jste této krajiny,
jež k cizinci, když nemá přítele
a vůdce, často bývá nevlídnou
a nehostinnou. Láska ochotná
a ještě více tyto obavy