12

VIOLA: Vzácná slečno, ukažte mi tvář.

OLIVIE: Máte poručení od svého pána vyjednávati s mou tváří? Teď jste vyšel z kontextu; ale vyhrnu oponu a ukážu vám obraz. Hle, pane, takhle nyní vypadám. Není-li to dobře malováno?

VIOLA: Výborně, maloval-li všechno Bůh.

OLIVIE: Má to zrno, pane, a vydrží vítr i nepohodu.

VIOLA: Toť pravá krása, jejíž červenost

a úběl mísí sama příroda

svou rukou líbeznou a dovednou.

Jste, slečno, nejkrutější z živoucích,

když provodíte do hrobu ten vděk

a nenecháte světu opisu.

OLIVIE: Ach, pane, nechci býti tak tvrdého srdce; vydám několik seznamů své krásy. Dá se to všechno do inventáře a každá část a kus se přivtělí k mé závěti; jakož: item dva rty, dost pěkně červené; item dvě modré oči s víčky; item jedno hrdlo, jedna brada a tak dále. Byl jste poslán, abyste mne ocenil?

VIOLA: Tak vidím vás, jak jste; jste příliš hrda,

leč buďte hrdostí sám anděl zlý,

jste spanilá. Můj pán vás miluje:

ó, lásku tu jen láska vyváží,

byť svrchované krásy veškeré

jste měla korunu.

OLIVIE: Jak miluje mne?

VIOLA: Ó, zbožňováním, proudem slz a vzdechy,

jež láskou hřmějí, štkáním horoucím.

OLIVIE: Váš pán zná mysl mou; já milovat

jej nemohu; však za ctnostná jej mám,

vím, že je vznešen, bohat, svěžího

a netknutého mládí, pověsti

vše chvalné, čacký, učen, statečný

a tvůrčí úměrností přírody

vším vděkem obdařen; leč milovat

jej přece nemohu; tu odpověď

si mohl sám již dávno vybrati.

VIOLA: Já kdybych svého pána vroucností

vás miloval, s tou trýzní, s životem

tak plným umírání, nenašel

bych smyslu ve vašem se zdráhání

a nikdy bych mu neporozuměl.

OLIVIE: Co byste dělal?

VIOLA: Chýšku vrbovou

bych u vaší si brány postavil

a volal po své duši v domě tom;

psal věrné písně lásky zhrzené

a hlučně si je zpíval v mrtvou noc;

k ozvěnným vrchům volal vaše jméno

a vzdušnou hlaholilku žvatlavou

bych nechal halasit: „Olivie!“

Ó, dříve byste mezi oblohou

a zemí nenalezla pokoje,

než by vás ke mně lítost pojala.

OLIVIE: To věru dosti! – Jaký jest váš rod?