a nejpověstnějšího hlupáka
a blázna ze mne dělat, s jakým kdy
si zahrál špatný vtip. Nu rcete, proč?
OLIVIE: Malvolio, to není písmo mé,
ač věru mému velmi podobno;
toť očividně ruka Mariina.
A teď si vzpomínám, jak ponejprv
jsem od ní zvěděla, žes šíleným,
a nato přišels usmívaje se
a všechen tak, jak uloženo ti
v tom listu. Upokoj se, prosím tě;
zlý kousek s tebou tady ztropen byl,
i až se dopídíme příčiny
a původců, ty budeš žalobcem
a také soudcem ve své vlastní při.
FABIAN: Má vzácná slečno, račte poslechnout;
ať žádný spor a žádný příští svár
mír nekalí té krásné hodiny,
jejížto svědkem byl jsem žasnoucím.
V to doufaje, se zřejmě přiznávám,
že s panem Tobiášem nastrojil
jsem tento úklad na Malvolia
za jeho urputný a příkrý mrav,
jenž nás tak proti němu popudil.
List psala Marie, pan Tobiáš,
co mohl jen, ji k tomu nabádal;
a za odměnu se s ní oženil. –
Jak zlobou žertovnou to provedeno,
spíš budí smích než volá o pomstu,
když urážky se spravedlivě zváží,
jež na té straně činěny i tam.
OLIVIE: Jak týrali tě, bloudku ubohý!
ŠAŠEK: Inu „někteří se velcí narodí, jiní si velkosti dobudou a jiným se velkost musí vnutit“. Také já, pane, hrál v té komedii; jistého pana Topase, pane; ale na tom nesejde. – „Přisámbůh, šašku, nejsem šílený!“ – Pamatujete se?
„Slečno, co se smějete
tak prázdnému lotru? Nesmějete-li se, je jako zařezán“ – Hle, hle, jak ten kolotoč času přináší odplatu.
MALVOLIO: Však pomstím se na celé vaší smečce!
(Odejde.)
OLIVIE: Ba věru, krůtě nakládáno s ním.
VÉVODA: Kdos jděte za ním, usmířete jej.
Nic o tom kapitánu neřekl
nám ještě; až se o něm dozvíme
a zlatá chvíle bude příznivá,
ve slavný sňatek vstoupí pospolu
vše sobě drahé duše. Do těch čas
chcem, vzácná sestro, vaším hostem být.
Již pojď, Cesario, tím budeš mi,
jsa ještě jinoch; leč až v jiném šatě
zas uvidím tu postavu tvou něžnou,
mou budeš paní, mého srdce kněžnou.
(Odejdou všichni kromě šaška.)