VIOLA: Vzácná slečno, ukažte mi tvář.
OLIVIE: Máte poručení od svého pána vyjednávati s mou tváří? Teď jste vyšel z kontextu; ale vyhrnu oponu a ukážu vám obraz. Hle, pane, takhle nyní vypadám. Není-li to dobře malováno?
VIOLA: Výborně, maloval-li všechno Bůh.
OLIVIE: Má to zrno, pane, a vydrží vítr i nepohodu.
VIOLA: Toť pravá krása, jejíž červenost
a úběl mísí sama příroda
svou rukou líbeznou a dovednou.
Jste, slečno, nejkrutější z živoucích,
když provodíte do hrobu ten vděk
a nenecháte světu opisu.
OLIVIE: Ach, pane, nechci býti tak tvrdého srdce; vydám několik seznamů své krásy. Dá se to všechno do inventáře a každá část a kus se přivtělí k mé závěti; jakož: item dva rty, dost pěkně červené; item dvě modré oči s víčky; item jedno hrdlo, jedna brada a tak dále. Byl jste poslán, abyste mne ocenil?
VIOLA: Tak vidím vás, jak jste; jste příliš hrda,
leč buďte hrdostí sám anděl zlý,
jste spanilá. Můj pán vás miluje:
ó, lásku tu jen láska vyváží,
byť svrchované krásy veškeré
jste měla korunu.
OLIVIE: Jak miluje mne?
VIOLA: Ó, zbožňováním, proudem slz a vzdechy,
jež láskou hřmějí, štkáním horoucím.
OLIVIE: Váš pán zná mysl mou; já milovat
jej nemohu; však za ctnostná jej mám,
vím, že je vznešen, bohat, svěžího
a netknutého mládí, pověsti
vše chvalné, čacký, učen, statečný
a tvůrčí úměrností přírody
vším vděkem obdařen; leč milovat
jej přece nemohu; tu odpověď
si mohl sám již dávno vybrati.
VIOLA: Já kdybych svého pána vroucností
vás miloval, s tou trýzní, s životem
tak plným umírání, nenašel
bych smyslu ve vašem se zdráhání
a nikdy bych mu neporozuměl.
OLIVIE: Co byste dělal?
VIOLA: Chýšku vrbovou
bych u vaší si brány postavil
a volal po své duši v domě tom;
psal věrné písně lásky zhrzené
a hlučně si je zpíval v mrtvou noc;
k ozvěnným vrchům volal vaše jméno
a vzdušnou hlaholilku žvatlavou
bych nechal halasit: „Olivie!“
Ó, dříve byste mezi oblohou
a zemí nenalezla pokoje,
než by vás ke mně lítost pojala.
OLIVIE: To věru dosti! – Jaký jest váš rod?