PAN TOBIÁŠ: Hle, tady je ta malá ještěrka.
(Vystoupí MARIE.)
Nu, jak, můj zlatohlávku indický?
MARIE: Schovejte se do křoví, Malvolio přichází tou cestou dolů; již půl hodiny cvičil se tam na slunci v dvorných posuncích se svým vlastním stínem. Pozorujte ho pro lásku k všemu, co je k smíchu, neboť vím, že toto psaníčko udělá z něho přemýšlivého blbce. Tiše, byl-li vám kdy milý šprým. – Tady lež (pohodí psaní), neb tam se blíží pstruh, který se lapí polechtáním.
(Odejde.)
(Vystoupí MALVOLIO.)
MALVOLIO: Záleží jenom na štěstí; všechno na štěstí. Marie mi jednou řekla, že mne ona má ráda, a já slyšel sám, jak, narážejíc na to, pravila, že kdyby se do někoho zamilovala, byl by to někdo jako já. Mimo to mne vyznamenává nad kohokoliv jiného v jejích službách. Jak si to mám vyložit?
PAN TOBIÁŠ: Domýšlivý lotr!
FABIAN: Tiše! To rozumování dělá z něho nevšedního krocana. Jak se naparuje v tom zčepýřeném peří!
PAN ONDŘEJ: Hrome, jak bych tomu lotru natloukl!
PAN TOBIÁŠ: Tiše, povídám.
MALVOLIO: Tak býti hrabětem Malvoliem!
PAN TOBIÁŠ: Ach, ničemo!
PAN ONDŘEJ: Střelte ho, střelte ho!
PAN TOBIÁŠ: Tiše, tiše!
MALVOLIO: Máme toho příklady; šlechtična Strachy si vzala svého komorníka.
PAN ONDŘEJ: Fuj, ty mužská Jezabelo!
FABIAN: Ó mlčte, teď je v tom až po uši. Hle, jak ho jeho obrazotvornost nadýmá!
MALVOLIO: Tři měsíce po svatbě tak sedět ve svém křesle –
PAN TOBIÁŠ: Ó, jen mít prak! A trefit ho zrovna do oka!
MALVOLIO: – vše služebnictvo kolem sebe, v květovaném, sametovém županu, právě přišed s pohovky, kde zanechal jsem Olivii spící –
PAN TOBIÁŠ: Oheň a síra!
FABIAN: Jen tiše, tiše!
MALVOLIO: – a pak mít panské rozmary. A když jsem je vážně změřil pohledem, jmu se říci, že znám své místo, jako si přeji, aby oni znali své; a potom se zeptat po svém strýci Tobiáši.
PAN TOBIÁŠ: Hrom a peklo!
FABIAN: Jen tiše, tiše, tiše! – Teď, teď.
MALVOLIO: Sedm z mých lidí v poslušném chvatu rozběhne se pro něj. Mezitím se zakaboním a třeba si natahuji hodinky nebo si pohrávám s nádherným šperkem. Tobiáš přichází; pokloní se mi –
PAN TOBIÁŠ: Mám toho chlapa nechat na živu?
FABIAN: Párem koní kdyby nás tahali z mlčení, přec mlčme, mlčme!
MALVOLIO: Vztáhnu k němu ruku, takhle, přitlumuje svůj důvěrný úsměv přísným pohledem výčitky –
PAN TOBIÁŠ: A nedá ti pak Tobiáš ránu přes hubu?
MALVOLIO – řka: „Strýče Tobiáši, osud, jenž mne spojil s vaší neteří, dává mi právo mluvit –“
PAN TOBIÁŠ: Co, co?