půvabem a já přirozeněji. Dne dvanáctého prosince…
MARIE: Pro lásku boží, ticho!
(Vystoupí MALVOLIO.)
MALVOLIO: Jste, páni, šílení, nebo co jste? Nemáte rozumu, způsobů ani ostychu, že povykujete tak pozdě do noci jako kramáři? Děláte krčmu z domu naší slečny, že skřehotáte své příštipkářské odrhovačky tak beze vší míry a milosrdenství? Cožpak nemáte ani za mák šetrnosti k místu, osobám a času?
PAN TOBIÁŠ: Drželi jsme čas v našich písničkách, pane. Vari, po svých!
MALVOLIO: Pane Tobiáši, musím s vámi promluviti bez okolků. Milostivá slečna mi poručila, abych vám řekl, že ačkoli vás hostí jako příbuzného, s vašimi výstřednostmi nemá co dělat. Můžete-li nechat svých nezpůsobů, jste v domě vítán; nemůžete-li a libo-li vám odejít, že vám velmi ochotně dá sbohem.
PAN TOBIÁŠ (zpívá): Buď sbohem, srdce rozmilé,
když musím jíti dále…
MARIE: Ale, milý pane Tobiáši.
ŠAŠEK (zpívá): To je mu vidět na očích,
že dává světu vale…
MALVOLIO: Tak si tedy vedete!
PAN TOBIÁŠ (zpívá): Však já neumru nikdy, braši –
ŠAŠEK: To lžete, pane Tobiáši.
MALVOLIO: To vám dělá pěknou čest!
PAN TOBIÁŠ (zpívá): Mám-li říci: tudy ven?
ŠAŠEK (zpívá): Co by z toho pošlo jen?
PAN TOBIÁŠ (zpívá): Mám-li říct: zde dveře máte?
ŠAŠEK (zpívá): Ó ne, ne, ne, to vy si netroufáte.
PAN TOBIÁŠ: Vypadl jsi z taktu, brachu; lžeš! A jsi ty něco víc než správčík? Co myslíš, protože jsi ctnostný ty, že se mají koláče a pivo poroučeti ze světa?
ŠAŠEK: Tak jest, při svaté Anně! A také zázvor ať pálí až do hrdla.
PAN TOBIÁŠ: Máš pravdu. – A teď, brachu, si jděte vycídit svůj sluhovský řetěz chlebovou střídkou. – Konvici vína, Marie!
MALVOLIO: Vy, panno Máří, kdybyste si vážila přízně milostivé slečny jen co by za nehet vlezlo, nepodporovala byste ty nevázanosti. Však to slečna zví, jako že tato ruka jest moje!
(Odejde.)
MARIE: Jdi, stříhej ušima!
PAN ONDŘEJ: Byl by to tak dobrý skutek jako napít se, když má člověk hlad, tak vyzvati jej na souboj, nedostavit se mu a udělat si z něho blázna.
PAN TOBIÁŠ: Udělej to, rytíři; já ti napíšu vyzvání; aneb mu vyřídím tvé opovržení ústně.
MARIE: Rozmilý pane Tobiáši, jen dnešní noci buďte už tiše. Co ten mladík od hraběte byl dnes u slečny, je celá rozrušena. Co týče se pana Malvolia, nechte ho mně samotné: nenaberu-li ho tak, že bude příslovným a směšným celému světu, nevěřte, že mám dost rozumu, abych ležela rovně v posteli.
PAN TOBIÁŠ: Mluv, mluv; pověz nám něco o něm.
MARIE: Inu, pane, někdy bývá v něm tak něco jako kus puritána.
PAN ONDŘEJ: Ó, kdybych to věděl, natlouk bych mu jako psu.
PAN TOBIÁŠ: Jakže? – Protože je puritán? Tvůj výborný důvod, milý rytíři?
PAN ONDŘEJ: Nemám žádných výborných důvodů, ale dobrých důvodů mám dost.