PAN TOBIÁŠ: Bažeť, sic mu napráskám, až sám začne křičet ó!
MALVOLIO: A posléz přijde I.
FABIAN: I, kdybys ty měl oči vzadu, viděl bys více ostudy v patách nežli štěstí před sebou.
MALVOLIO: M, O, A, I; ta narážka není tak jasná jako předcházející. A přece, nakroutíme-li to trochu, přivine se to ke mně, neboť všechny ty písmeny má také moje jméno v sobě. Pozor! Tady dál je to neveršováno.
(Čte.) Padne-li ti toto do rukou, hloubej. Svou hvězdou stojím nad tebou, ale nelekej se velikosti. Někteří se velcí narodí, jiní si velikost dobudou a jiným se velkost musí vnutit. Tvé sudičky otvírají dlaně; chop se jich tělem i duší.
Abys pak si tomu uvykal, co asi budeš, odhoď svůj skromný obal a ukaž se znovuzrozeným. Buď vzpurný na příbuzného a nevlídný na služebné. Jazyk nech řinčet mluvou státnickou a vžij se do zvláštnůstek podivínství. Tak radí tobě ta, jež vzdychá po tobě. Rozpomeň se, kdo chválil tvoje žluté punčochy a přál si, abys vždycky nosil podvazky křížem. Jářku, pamatuj! Jen dál! Štěstí máš na dlani, přeješ-li si toho; když ne, zůstaň si navždy domácím správcem, soudruhem posluhů a nehodným dotknouti se prstů Štěstěny. Buď zdráv!– Ta, která by chtěla službu vyměnit s tebou,
Šťastná nešťastnice.
Bílý den a širý kraj neukážou víc; je to zřejmé. Budu hrdým, začtu se do spisů politických, s panem Tobiášem zatočím, sprostých známostí se pozbavím a budu chlapík jako vysoustruhovaný. Takový blázen nejsem, abych se dal za nos vodit obrazotvorností; neboť všechny známky živě svědčí tomu, že mne slečna miluje. Ondy se jí zalíbily mé žluté punčochy; pochválila mou nohu, vidouc na ní podvazky křížem; a zde ukazuje mi zřejmě, jak milovat ji mám já, a jako rozkazem vede mne ku zvykům, jež se jí líbí. Díky mým hvězdám, jsem šťasten! – Budu zdrženlivý, hrdý; vezmu si žluté punčochy a podvazky křížem tak rychle, jak se to jen obléci dá. Jupiter a mé hvězdy buďtež velebeni! – Zde je douška.
(Čte.) Ani nemůžeš nevědět, kdo jsem. Přijímáš-li mou lásku, ukaž to svým úsměvem; tvé úsměvy tak ti sluší; protož se v mé přítomnosti stále usmívej, můj líbezný miláčku, prosím tě – Děkuji ti, Joviši! – Budu se usmívat; učiním vše, co si přeješ ode mne.
(Odejde.)
FABIAN: Nedal bych svůj díl té zábavy za tisícový důchod z pokladu sultánova.
PAN TOBIÁŠ: Byl bych s to vzíti si tu holku za ženu za tu nástrahu.
PAN ONDŘEJ: Já také.
PAN TOBIÁŠ: A nežádal bych jiného věna s ní než ještě jeden takový žert.
PAN ONDŘEJ: Já rovněž tak.
FABIAN: Hle, tady přichází naše vzácná chytačka hejlů.
(Vrátí se MARIE.)
PAN TOBIÁŠ: Chceš vložiti nohu na mou šíji?
PAN ONDŘEJ: Neb na moji?
PAN TOBIÁŠ: Mám vsadit svůj život na jednu kostku a státi se tvým nevolníkem?
PAN ONDŘEJ: Na mou duši, já též.
PAN TOBIÁŠ: Tys jej uspala v takový sen, že musí přijít o rozum, až se mu ty přeludy rozplynou.
MARIE: Nuže doopravdy, působí to na něho?
PAN TOBIÁŠ: Jako pálenka na porodní bábu.
MARIE: Chcete-li tedy vidět ovoce šprýmu, pozorujte jeho první objevení se před slečnou. Přijde v žlutých punčochách, a to je barva, kterou ona vystát nemůže; s podvazky křížem, což se jí z duše protiví; a bude se na ni usmívat, což se tak naprosto nesrovnává s nynější její náladou, neboť upadla v tesklivost, a on si utrží jen notnou dávku opovržení. Chcete-li to vidět, pojďte za mnou.
PAN TOBIÁŠ: Až k branám Tartaru, ty z pekla vtipný čertíku!
PAN ONDŘEJ: Já také chci být při tom.