Byl bych to rád, neb teď jsem šašek váš.
OLIVIE: Co výsměšku tak mile prohlédá
z té pohrdy a hněvu jeho rtů!
Čin vražedný tak lehko nezrazen
jak skrytá láska; lásky noc je den.
Cesario, při jarních růží květu,
cti, panenství a pravdě, širém světu,
tak tebe miluji, že navzdor pýše
důvtip ni rozum neskytá mi skrýše.
Tak nerozumuj: já když lásku ždám,
že nemáš proč mi vyznati ji sám;
leč raděj suď, že láska vyžádaná
je sladká, ale sladší darovaná.
VIOLA: Svým mládím přísahám, svou nevinou,
že hruď mám, srdce, věrnost jedinou
a nevzdal jsem je ženě; a že v ně
nevstoupí vládou žádná mimo mě.
Teď sbohem, slečno! Žal, jejž pán můj cítí,
k vám nepřijdu již nikdy vysloviti.
OLIVIE: Jen opět přijď; to srdce pohneš snad,
jež vzdoruje mu, přec jej milovat.
(Odejdou.)
Scéna druhá
V domě Oliviině.
(Vystoupí PAN TOBIÁŠ, PAN ONDŘEJ a FABIAN.)
PAN ONDŘEJ: Jak povídám, ani o mžik déle nezůstanu.
PAN TOBIÁŠ: Proč, ty můj milý sršni, jenom proč?
FABIAN: Na každý způsob musíte udati své příčiny, pane Ondřeji.
PAN ONDŘEJ: Dobrá; viděl jsem vaši neteř chovati se k hraběcímu sluhovi laskavěji než kdykoliv ke mně; já to viděl v zahradě.
PAN TOBIÁŠ: Viděla mezitím také tebe, starý hochu? Řekni mi to.
PAN ONDŘEJ: Tak dobře jako já vás teď.
FABIAN: To byl velký důkaz její lásky k vám.
PAN ONDŘEJ: U všech rohatých, chcete ze mne udělat osla?
FABIAN: Dokážu vám, pane, pravoplatnost toho na základě přísah, rozvahy i rozumu.
PAN TOBIÁŠ: A ty seděly v porotě ještě dříve, než byl Noe plavcem.
FABIAN: Chovala se k tomu mladíku laskavě před vašima očima, aby vás pozlobila, aby probudila vaši svišťovskou chrabrost, roznítila oheň ve vašem srdci a síru ve vašich játrech. Měl jste okamžitě přejít k útoku a nějakým výborným, zbrusu novým vtipem toho mladíka omráčit. To se od vás očekávalo, to jste zahodil do větru!
Tu dvakrát zlacenou příležitost jste si dal v tu dobu spláchnout, a teď jste zahnán v chladný sever slečnina dobrého mínění, kde zůstanete viset jako rampouch na vousu Holanďana, nespasíte-li se nějakým chvalitebným činem buď v udatnosti, neb v politice.
PAN ONDŘEJ: Musí-li už se něco stát, ať je to udatností; politiku nenávidím. To bych byl raději pobožnůstkářem než politikem.
PAN TOBIÁŠ: Nuže, tedy zbuduj své štěstí na základech udatenství. Vyzvi toho mladíka od hraběte na souboj; zraň jej na jedenácti místech; mé neteři to neujde a buď jist, že není tlampače lásky na světě, jenž by chválou muže zmohl u ženy víc než pověst chrabrosti.