vám příbuzného; kdyby však to byl
můj vlastní bratr, bezpečnost i rozum
by přiměly mne jednat zrovna tak.
Vy na mne hledíte tak podivně,
a tedy vím, že jsem vás urazil.
Ó drahá, odpusťte již pro ten slib,
jejž před nedávnem vyměnili jsme.
VÉVODA: Táž tvář, týž hlas i šat – v dvou osobách;
toť vzdušná vidina, jež jest a není!
SEBASTIAN: Antonio, ó můj Antonio!
Jak hnětly, trýznily mne hodiny,
co jsem tě ztratil.
ANTONIO: Ty – Sebastian?
SEBASTIAN: Zda toho bojíš se, Antonio?
ANTONIO: Jak jste se oddělili? Jablko
v dvé rozkrojené v polovičkách svých
si není bližší nežli tito dva.
Kdo jest Sebastian?
OLIVIE: Ó divů div!
SEBASTIAN: Či stojím tam? Já nikdy neměl bratra;
a není ve mně bohů vlastnosti
být zde i všude. – Sestru měl jsem jen,
již pohltily slepé peřeje.
(K Viole.) Jak, probůh, jste mi příbuzen? Kde vlast
jest vaše? Jaké jméno? Rod?
VIOLA: Jsem z Messaliny; zvalť Sebastian
se otec můj a Sebastiana
jsem bratra měl, jenž v takém obleku
v svůj vlhký sešel hrob. A může-li
duch na sebe vzít podobu i šat,
vy strašit přišel jste.
SEBASTIAN: Jsem vskutku duch,
leč oděn hmotnou těla podobou,
již vzal jsem na se v lůně matky své.
Tak vše se srovnává, že kdybyste
byl dívkou, slzy své bych na tváře
vám nechal téct a zvolal: Třikráte
mi vítej, utonulá Violo!
VIOLA: Můj otec na čele měl znamení.
SEBASTIAN: A tak měl můj.
VIOLA: A zemřel právě v den,
kdy třináct roků bylo Viole.
SEBASTIAN: Tu vzpomínku mám živě v duši své!
On vskutku skončil smrtelnou svou pouť
v ten den, když sestře bylo třináct let.
VIOLA: Když nebrání nám nic být šťastnými
než mužský ten mnou osvojený šat,
dřív neobejmete mne, dokud vše,
čas, místo, osudy se neshodnou,
že já jsem Viola. To dosvědčím