VIOLA: Jak jmenuje se kníže ten?
KAPITÁN: Orsino.
VIOLA: Orsino! Svého otce mluviti
jsem o něm slýchala: on tenkráte
byl svoboden.
KAPITÁN: A tak jest dosavad,
neb aspoň do nedávna ještě byl.
Však před měsícem šel jsem z domova
a tenkrát začalo se šeptati
– neb, jak už víte, to, co velcí činí,
lid přežvatlává –, že se uchází
o lásku spanilé Olivie.
VIOLA: A kdo jest ona?
KAPITÁN: Ctnostná dívka jest
a dcera hraběte, jenž před rokem
když umřel, pod ochranou zanechal
jí svého syna, bratra jejího,
jenž krátce potom také odešel.
A z vroucí lásky k němu, praví se,
že společnosti mužů zřekla se,
ba každého i na ně pohledu.
VIOLA: Ó kéž bych mohla sloužiti té dámě
a utajiti světu to, co jsem,
než k tomu příležitost dozraje!
KAPITÁN: Toho as bude těžko docílit;
neb žádné prosby-nechce vyslyšet,
ba ani od samého vévody.
VIOLA: Máš, kapitáne, pěkné způsoby;
i ačkoliv tak často příroda
zdí krásnou obkličuje nákazu,
přec o tobě chci věřiti, že máš
i mysl, která zcela ve shodě
s tvou krásnou zevnější jest povahou.
I prosím tě – a štědrou odměnu
máš za to míti –, abys utajil,
co jsem, a tak mi nápomocen byl
u přestrojení, jež snad poslouží
mým záměrům. Chci sloužit vévodě;
ty představíš mne jako kleštěnce.
A nebudeš snad toho litovat,
neb umím zpívat, hudbou všelikou
se zamlouvati mu, což učiní
mne v jeho službách velmi prospěšnu.
Vše ostatní sám čas již docení;
jen ty s mým vtipem spoj své mlčení.
KAPITÁN: Vy budte půlmuž, já váš němý zatím;
a zablabolím-li, ať oči ztratím.
VIOLA: Dík za vše; veď mne dál.
(Odejdou.)
Scéna třetí