a čerstvou ve své truchlé paměti.
VÉVODA: Ó ta, jež srdcem ušlechtilým tak
dluh lásky platí pouze bratrovi,
jak bude milovat, až nádherná
ta zlatá střela roje usmrtí
všech jiných citů, které žijí v ní!
Až játra, mozek, srdce, mocnářské
ty trůny, budou cele zaujaty
a její sladké dokonalosti
vše ovládány králem jediným!
Ó, spěšte přede mnou do květných loubí;
tam lásky sny se nejnádherněj snoubí.
(Odejdou.)
Scéna druhá
Pomoří.
(Vystoupí VIOLA, KAPITÁN a PLAVCI.)
VIOLA: Jaká to tady země, přátelé?
KAPITÁN: Ilýrie, má slečno.
VIOLA: Co já si počít mám v Ilýrii?
Vždyť bratr můj už dlí v Elysiu.
Však možno, že se neutopil přec. –
Co, plavci, myslíte?
KAPITÁN: Jen stěží bylo možno zachránit
vás samu.
VIOLA: Ó, můj bratr nešťastný!
Leč snad že tak byl zachráněn i on. –
KAPITÁN: Ba pravda, slečno; bych pak tímto, „snad“
vás potěšil, to mějte za jisté,
že když se rozštěpila naše loď
a vy a tato hrstka ubohá,
jež s vámi zachráněna, po vlnách
se hnala v člunu, bratra vašeho
jsem postřehl, jak v nebezpečenství
jsa povážliv a učen odvahou
a nadějí, k mocnému stožáru
se přivázal, jenž mořem kolotal;
a tak jsem viděl ho jak Ariona
na hřbetu delfínově s vlnami
se přáteliti, až mne přešel zrak.
VIOLA: Zde zlato za tvou zvěst. Má záchrana
i v jeho spásu budí naději,
a to, cos řekl, jest jí oporou.
Znáš tuto zem?
KAPITÁN: Ó, velmi dobře, slečno,
neb ani necelé tři hodiny
jest odtud místo, kde jsem zrozen byl
a vychován.
VIOLA: Kdo tady panuje?
KAPITÁN: Šlechetný kníže, povahou i rodem.