36

toho!

PAN ONDŘEJ: Dej Bůh, aby slovu dostál!

(Tasí.)

VIOLA: Ujišťuji vás, že to proti vůli mé.

(Tasí.)

(Vystoupí ANTONIO.)

ANTONIO: Meč dolů! – Čímkoli vám ublížil ten mladík, beru vinu na sebe; když jemu vy, chci s vámi bít se já.

(Tasí.)

PAN TOBIÁŠ: Vy, pane, – kdopak jste?

ANTONIO: Jsem, pane, kdos, jenž z lásky schopen víc, než vy jste slyšel jej se vychloubat.

PAN TOBIÁŠ: A kdybyste byl obstaravač pohřbů, zde jsem!

(Tasí.)

(Vystoupí dva SOUDNÍ ZŘÍZENCI.)

FABIAN: Ó chrabrý pane Tobiáši, zadržte, zde přicházejí od soudu.

PAN TOBIÁŠ (k Antoniovi): Však se brzo uvidíme!

VIOLA: Prosím, pane, schovejte meč, jestli vám libo.

PAN ONDŘEJ: I jakžpak ne, pane, milerád. – A co se týče toho, co jsem vám slíbil, slovo dělá muže; ponese vás lehce a dobře uzdy poslouchá.

PRVNÍ ZŘÍZENEC: To je ten muž; konej svou povinnost.

DRUHÝ ZŘÍZENEC: Antonio, zatýkám tě jménem vévody Orsina.

ANTONIO: Vy zajisté se ve mně mýlíte.

PRVNÍ ZŘÍZENEC: Ni za mák, pane; znám váš obličej, ač nemáte již čapku plaveckou. Ty odveď ho; ví, že ho dobře znám.

ANTONIO: Již musím poslechnout.

(K Viole.) To z toho jest,

že hledám vás; však není pomoci

a odpykám si to. Co počnete,

když teď mi nutnost káže prosit vás

o měšec můj? Ba víc mi toho žel,

co nemohu již pro vás učinit,

než toho, co mne sama potkává.

Vy žasnete? – Však buďte dobré mysli.

DRUHÝ ZŘÍZENEC: Již pojďte, pane.

ANTONIO: Jsem nucen prosit vás o část těch peněz.

VIOLA: Jakých to peněz, pane? Za čestnou

tu vlídnost, již jste mi zde prokázal,

a také dojat vaší nesnází

rád ze své chudé, skrovné možnosti

vám něco půjčím. Mnoho nemám sám;

leč to, co mám, chci s vámi rozdělit:

zde polovice mého pokladu.

ANTONIO: Vy mi to upíráte? – Možno-li,

že moje služby prokázané vám

by dosti výmluvnosti neměly?

Tak nepokoušejte mou ubohost,