28

Byl bych to rád, neb teď jsem šašek váš.

OLIVIE: Co výsměšku tak mile prohlédá

z té pohrdy a hněvu jeho rtů!

Čin vražedný tak lehko nezrazen

jak skrytá láska; lásky noc je den.

Cesario, při jarních růží květu,

cti, panenství a pravdě, širém světu,

tak tebe miluji, že navzdor pýše

důvtip ni rozum neskytá mi skrýše.

Tak nerozumuj: já když lásku ždám,

že nemáš proč mi vyznati ji sám;

leč raděj suď, že láska vyžádaná

je sladká, ale sladší darovaná.

VIOLA: Svým mládím přísahám, svou nevinou,

že hruď mám, srdce, věrnost jedinou

a nevzdal jsem je ženě; a že v ně

nevstoupí vládou žádná mimo mě.

Teď sbohem, slečno! Žal, jejž pán můj cítí,

k vám nepřijdu již nikdy vysloviti.

OLIVIE: Jen opět přijď; to srdce pohneš snad,

jež vzdoruje mu, přec jej milovat.

(Odejdou.)

Scéna druhá

V domě Oliviině.

(Vystoupí PAN TOBIÁŠ, PAN ONDŘEJ a FABIAN.)

PAN ONDŘEJ: Jak povídám, ani o mžik déle nezůstanu.

PAN TOBIÁŠ: Proč, ty můj milý sršni, jenom proč?

FABIAN: Na každý způsob musíte udati své příčiny, pane Ondřeji.

PAN ONDŘEJ: Dobrá; viděl jsem vaši neteř chovati se k hraběcímu sluhovi laskavěji než kdykoliv ke mně; já to viděl v zahradě.

PAN TOBIÁŠ: Viděla mezitím také tebe, starý hochu? Řekni mi to.

PAN ONDŘEJ: Tak dobře jako já vás teď.

FABIAN: To byl velký důkaz její lásky k vám.

PAN ONDŘEJ: U všech rohatých, chcete ze mne udělat osla?

FABIAN: Dokážu vám, pane, pravoplatnost toho na základě přísah, rozvahy i rozumu.

PAN TOBIÁŠ: A ty seděly v porotě ještě dříve, než byl Noe plavcem.

FABIAN: Chovala se k tomu mladíku laskavě před vašima očima, aby vás pozlobila, aby probudila vaši svišťovskou chrabrost, roznítila oheň ve vašem srdci a síru ve vašich játrech. Měl jste okamžitě přejít k útoku a nějakým výborným, zbrusu novým vtipem toho mladíka omráčit. To se od vás očekávalo, to jste zahodil do větru!

Tu dvakrát zlacenou příležitost jste si dal v tu dobu spláchnout, a teď jste zahnán v chladný sever slečnina dobrého mínění, kde zůstanete viset jako rampouch na vousu Holanďana, nespasíte-li se nějakým chvalitebným činem buď v udatnosti, neb v politice.

PAN ONDŘEJ: Musí-li už se něco stát, ať je to udatností; politiku nenávidím. To bych byl raději pobožnůstkářem než politikem.

PAN TOBIÁŠ: Nuže, tedy zbuduj své štěstí na základech udatenství. Vyzvi toho mladíka od hraběte na souboj; zraň jej na jedenácti místech; mé neteři to neujde a buď jist, že není tlampače lásky na světě, jenž by chválou muže zmohl u ženy víc než pověst chrabrosti.