však láska má jak moře lačna jest
a také tolik může stráviti.
Tu lásku, kterou žena mohla by
mít ke mně, s láskou neporovnávej,
již mám k Olivii.
VIOLA: A přece vím –
VÉVODA: Co víš?
VIOLA: – až příliš dobře,
jak mohou ženy muže rády mít:
jsouť vpravdě srdcem věrny jako my.
Můj otec dceru měl, jež muže kdys
tak milovala, jako bych snad já,
jsa ženou, Vaši Výsost miloval.
VÉVODA: Nuž, povídej mi, co se dálo s ní?
VIOLA: Jen prázdný list jsou její dějiny.
Svou lásku nikdy neprojevila,
však mlčením jak červem v poupěti
si dala hlodat lící nach a sníh.
Tak chřadla myšlením a v ubledlém
a churavícím smutku seděla
jak Trpělivost na náhrobku kdes
a na zármutek usmívala se.
Zda opravdu to láska nebyla?
My muži více řečnit umíme
a přísahat, leč ve skutečnosti
se lehká vůle v okázalost halí:
neb v slibech velcí jsme a v lásce malí.
VÉVODA: Tvá sestra, hochu, láskou zemřela?
VIOLA: Dcer otcovského domu, bratří všech
co bylo, tady ve mně vidíte;
a přece nevím. – Pane, mám-li jít
k té slečně?
VÉVODA: Ano, o to jde. Spěš tam,
dej jí ten klenot; rci, že odřeknutí
mou lásku k ustoupení nepřinutí.
(Odejdou.)
Scéna pátá
Zahrada Oliviina.
(Vystoupí PAN TOBIÁŠ, PAN ONDŘEJ a FABIAN.)
PAN TOBIÁŠ: Tudy, signore Fabiane!
FABIAN: Už jdu, už jdu; promeškám-li jen zbla té mely, ať se těžkou myslí k smrti uvařím!
PAN TOBIÁŠ: Neměl bys radost, kdyby si ten skrblický, darebácký bručál utržil notnou ostudu?
FABIAN: Zavýskal bych, pane; vždyť víte, že mne připravil o dobrou vůli slečninu, když jsme tu jednou štvali medvěda.
PAN TOBIÁŠ: Jemu na zlost budeme štvát zas; a uděláme si z něho blázna, až zčerná a zmodrá; není-li pravda, pane Ondřeji?
PAN ONDŘEJ: Když ne, je škoda, že jsme na světě.