Ó, připravte mi rubáš bílý
a tis jej zdob;
tak věren nebyl žádný milý
až v tmavý hrob.
Ni kvítek se neházej
na černou rakev mou, ni jeden květ,
a přítel nedocházej
ni jediný mé kosti oželet;
chci ukryt stesků před tisíci
kdes neznám spát,
by nechodili milující
tam zaplakat!
VÉVODA: Zde, za tvé namáhání.
ŠAŠEK: Žádné namáhání, pane; zpívám rád.
VÉVODA: Tvou radost chci ti tedy zaplatit.
ŠAŠEK: Máte dobře, každá radost se musí zaplatit, dříve nebo později.
VÉVODA: Teď dovol již, abych tě propustil.
ŠAŠEK: Bůh těžkomyslných tě opatruj; a krejčí ať ušije ti kazajku z duhové dykyty, neboť mysl tvá jest pravý opál.
Lidé tak vytrvalí měli by se posílati na moře, aby se do všeho pouštěli a byli hotovi plout kamkoliv; neboť nejlepší cesta na světě jest – za ničím. Mějte se dobře.
(Odejde.)
VÉVODA: Vy všichni odstupte.
(Odejdou Curio a družina.)
Cesario,
jdi zas k té svrchované krutosti;
rci, že má láska, nad svět vznešená,
si lánů zemské prsti neváží;
že statky, které štěstí dalo jí,
tak lehko cením jako štěstí samo,
jen zázračný a královský ten šperk,
jímž příroda ji zdobí, upoutal
mou duši.
VIOLA: Jestli ale nemůže
vás milovat?
VÉVODA: Té odpovědi neznám.
VIOLA: Leč vpravdě musíte ji uznati.
Nuž řekněme, že dívka některá
– a taková snad jest – pro lásku k vám
tak velkou mukou srdce trápí se
jak vy k Olivii, a milovat
ji nelze vám: když jí to řeknete,
zda vzíti nemusí tu odpověď?
VÉVODA: Hruď ženská nemůž snésti tlukotu
tak mocné vášně, jakou láska má
mi v srdci buší; žádné srdce ženské
tak velké není, by ji pojalo;
jim schází schopnost tolik obsáhnout.
Žel, jejich lásku možno choutkou zvát –
ne hnutím srdce, ale patra jen –,
jež budí přesycení, odpor, hnus;