Scéna první
Na břehu mořském.
(Vystoupí ANTONIO a SEBASTIAN.)
ANTONIO: Vy nechcete již déle zůstati? A také nechcete, abych šel s vámi?
SEBASTIAN: Odpusťte, nechci. Mé hvězdy svítí temně nade mnou; mé sudby nepřízeň by zkalila snad vaši. A prosím tedy, jen mi dovolte, bych snášel svoje protivenství sám. Zlou by to bylo odměnou za vaši lásku, kdybych některé chtěl na vás vložiti.
ANTONIO: Přec jen mi povězte, kam hodláte?
SEBASTIAN: To nelze, pane, věřte mi; cesta, kterou zamýšlím, jest pouhé toulání se bez cíle. Ale vidím z vaší jemné šetrnosti, že nechcete mi vynutit, co rád bych podržel u sebe; a tím více tedy ukládá mi zdvořilost, abych vám svoje srdce otevřel. Víte zajisté, Antonio, že jméno mé jest Sebastian a že jsem je změnil na Roderigo. Můj otec byl onen Sebastian z Messaliny, o němž vím, že jste doslechl. Zanechal mne a sestru, oba narozené v tutéž hodinu. Že nezalíbilo se nebesům, abychom byli též tak skonali! – Ale to jste, pane, zamezil vy; neboť asi hodinu předtím, než jste mne zachránil z mořských peřejí, má sestra utonula.
ANTONIO: Žel toho dne!
SEBASTIAN: Dívka ta, ač prý velmi podobná mně, od mnohých byla zvána krásnou; ale třeba bych ani zdaleka nemohl téže víry být jako obdiv ji tak oceňující, to přece tvrdím směle o ní: měla srdce, jež by i závist nemohla zváti jinak než krásným. Utonula, pane, válem slaných vod, a přece se mi zdá, že já ještě větším utápím její památku.
ANTONIO: Odpusťte, pane, že jsem vás jen tak nuzně hostil.
SEBASTIAN: Ach, dobrý Antonio, odpusťte vy, že jsem vám činil nesnáze.
ANTONIO: Nechcete-li mne usmrtit za lásku mou, dovolte, abych byl vaším sluhou.
SEBASTIAN: Nechcete-li odčiniti, co jste učinil, to jest zabíti toho, jejž jste zachránil, nepřejte si toho. Již tedy buďte zdráv! Mé srdce pohnutím jest vršito a jsem tak blízek povahy své matky, že při nejmenším popudu začnou mé oči o mně povídat. Jdu ke dvoru Orsinovu. Mějte se dobře!
(Odejde.)
ANTONIO: Všech bohů laskavost tě provázej! U Orsinova dvora přemnoho mám nepřátel; sic věru chtěl bych se co nejdříve tam s tebou shledati. Však buď jak buď, má láska strachu větší: jdu přec, a hračkou mi vše nebezpečí.
(Odejde.)
Scéna druhá
Ulice.
(Vystoupí VIOLA. – MALVOLIO za ní.)
MALVOLIO: Nebyl jste právě teď u hraběnky Olivie?
VIOLA: Právě, pane; volným krokem došel jsem jen sem.
MALVOLIO: Vracím vám tento prsten, pane; mohl jste mi uspořit práci a odnést si jej sám. Kromě toho dodává, abyste dal svému pánu beznadějné ujištění, že ho nechce. A ještě něco: abyste se už nikdy neopovážil přijíti zas v jeho věci, ledaže byste chtěl vyřídit, jak vašemu pánu při tom bylo. Tak tomu rozumějte.
VIOLA: Ten prsten přijala, já nechci jej.
MALVOLIO: Cože, pane! Vy jste jí ho nezpůsobně hodil a její vůle jest, aby se vám vrátil. Stojí-li za sehnutí, tam leží před vašima očima, nestojí-li za to, ať jest toho, kdo jej najde.
(Odejde.)
VIOLA: Já žádný prsten u ní nenechala;
co myslí tím ta dívka? – Osude,
kéž neokouzlil ji můj zevnějšek!
Tak si mne prohlížela, vskutku tak,