pozoru, neboť váš protivník má vše, čím jen mladost, síla, obratnost a hněv mohou člověka vyzbrojit.
VIOLA: Prosím, pane, kdo to jest?
PAN TOBIÁŠ: Rytíř, pasovaný nevyzubeným kordem pro zásluhy v míru. Ale je to dábel ve rvačkách osobních; tři duše a těla již od sebe rozvedl a jeho rozhorčení v této chvíli jest tak nesmiřitelné, že není dostiučinění žádného leč mukami smrti a hrobem. „Buď já, neb ty“ jest jeho heslo; „dej ty, neb tu máš!“
VIOLA: Vrátím se do domu a požádám slečnu o bezpečný průvod. Nejsem šermíř. Slýchal jsem o některých lidech, že zúmyslně vyhledávají sváry s jinými, aby zkusili jich statečnost. Snad že on má podobné rozmary.
PAN TOBIÁŠ: Ne, pane; jeho rozhorčení vzniklo z velmi vážné urážky; protož kupředu a stůjte mu k vyzvání!
Zpátky do domu nepůjdete, leč byste si chtěl vyřídit se mnou, co beztoho ani s menší, ani s větší bezpečností musíte si vyřídit s ním. Protož kupředu, neb kord, jak je dlouhý, z pochvy ven! Neboť bít se musíte, toť jisto, neb navždy se odříci nošení ocele po boku.
VIOLA: To jest právě tak nehezké jako podivné. Prosím vás, prokažte mi tu dvornou službu a vyzvěďte od toho rytíře, čím jsem jej urazil; stalo se to jistě nedopatřením a nikoliv zúmyslně.
PAN TOBIÁŠ: Učiním to. Signore Fabiane, postůjte mi u toho pána, než se vrátím.
(Odejde.)
VIOLA: Prosím vás, pane, víte něco o té věci?
FABIAN: Vím, že ten rytíř jest na vás rozlícen na život a na smrt; však bližšího nevím nic.
VIOLA: Prosím vás, jaký je to člověk?
FABIAN: Podle zevnějška ani zdání na něm těch zázračných kusů, které asi při něm shledáte, až podá důkaz své chrabrosti. Jedním slovem, pane, jest to nejobratnější, nejkrvavější, nejstrašlivější sok, s jakým jste se kdy mohl potkati v celé Ilýrii. Nechtěl byste jít k němu sám? Jsem ochoten sjednat mezi vámi smír, jestli to vůbec možno.
VIOLA: Budu vám velmi vděčen; jsem z těch, kteří by raději měli řízení s panem páterem než s panem rytířem; mně je to lhostejno, co kdo soudí o mé zmužilosti.
(Odejdou.)
(Vrátí se pan TOBIÁŠ s PANEM ONDŘEJEM.)
PAN TOBIÁŠ: Jak povídám, brachu, je to sám dábel; co živ jsem neviděl takového Amazona. Jednu srážku jsem s ním podnikl na končíř, meč a vše; a on ti udeří s tak vražednou hbitostí, že se mu neuhneš; a při odražení zasadí ti jednu tak jistě, jako ty dupneš nohou při výpadu. Býval prý mistrem šermířským u perského šacha.
PAN ONDŘEJ: Ďas to vezmi; – nechci s ním nic mít.
PAN TOBIÁŠ: Toť se ví; ale on se nedá ukrotit. Fabian ho tamhle sotva může udržet.
PAN ONDŘEJ: Mor na to! Kdybych měl jen zdání, že je tak statečný a tak dovedný v šermu, raděj bych jej viděl v horoucím pekle, než bych jej byl vyzval. Ať nechá té věci být, a já mu dám svého siváka Capileta.
PAN TOBIÁŠ: Já mu ten návrh udělám. Stůj zde a dělej jakoby nic; skončí to bez zatracení duší. (Stranou.) A věru na tvém koni budu jezdit já sám tak dobře, jako jezdím na tobě.
(Vrátí se FABIAN s VIOLOU.)
(K Fabianovi.) Dostal jsem od něho koně, abych ten spor urovnal. Namluvil jsem mu, že je ten mladík učiněný ďábel.
FABIAN: A ten zas má o něm právě tak strašné mínění a oddychuje a zbled, jako by mu byl medvěd v patách.
PAN TOBIÁŠ (k Viole): Není pomoci, pane; ale chce se s vámi bít, jen aby splnil svou přísahu. Rozmyslil si tu věc lépe a vidí, že sotva za řeč stojí. Protož taste, jen abyste dosti učinil jeho přísaze. Ujistil mne, že vám neublíží.
VIOLA (stranou): Sám Bůh mne chraň! Jen málo schází, abych jim řekla, jak daleka jsem toho býti mužem.
FABIAN: Couvejte, když uvidíte, že je zuřivý.
PAN TOBIÁŠ: Pojďte, pane Ondřeji; není zbytí; ten pán chce kvůli cti jen jeden výpad s vámi; podle zákonů soubojových nemůže jinak jednat, ale slíbil mi na slovo šlechtické a vojenské, že vám vlasu nezkřiví. Kupředu, do