MARIE: Čert nebo dábel, puritán nebo cokoliv jiného, jen kdyby to byl stále. Ale on je ramenář, pitvorný osel, který se učí důstojným posunkům nazpaměť a sype je pak z rukávu; svrchovaný domýšlivec, tak prosycený, jak myslí, dokonalostmi, že každý – a to jest článkem víry u něho –, kdo se naň podívá, se do něho zamiluje. A v této jeho slabosti nalezne má pomsta znamenitou půdu k práci.
MARIE: Nadhodím mu do cesty několik mlhavých milostných psaníček, ve kterých podle barvy svého vousu, tvaru nohy, způsobu chůze, výrazu oka, čelem i pletí bude se vidět co nejhmatavěji vypodobněna. Píšu skoro navlas tak jako slečna, vaše neť, a u věci, která nám sešla z paměti, své rukopisy téměř ani nerozeznáme.
PAN TOBIÁŠ: Výborně! Začínám cítit čertovinu.
PAN ONDŘEJ: Také mně čpí to již do nosu. Pan Tobiáš. On se o těch psaních, která mu podhodíš, bude domnívat, že pocházejí od mé neteře a že je ona do něho zamilována.
MARIE: Chci skutečně osedlat koníčka podobné barvy.
PAN ONDŘEJ: A ten váš koníček má z něho udělat osla.
MARIE: Osla, o tom není pochyby.
PAN ONDŘEJ: Ó, to bude báječné!
MARIE: Žert královský, za to vám ručím. Vím, že můj lektvar bude u něho působit. Vás dva – a šašek ať je třetí – postavím tam, kde psaníčko najde: dejte pozor, co si z něho vybere. Pro dnešní noc již do postele a hezky se vám o tom zdej. – Sbohem.
(Odejde.)
PAN TOBIÁŠ: Dobrou noc, Penthesileo!
PAN ONDŘEJ: Na mou duši, kapitální holka.
PAN TOBIÁŠ: Čistokrevný ohař; a mne zbožňuje. Ale co s tím.
PAN ONDŘEJ: Mne také jednou zbožňovaly.
PAN TOBIÁŠ: Pojďme spat, rytíři. – Měl bys poslat domů pro víc peněz.
PAN ONDŘEJ: Nedostanu-li vaši neteř, jsem nadobro hotov.
PAN TOBIÁŠ: Pošli si pro peníze, rytíři; nebude-li konečně přece jen tvou, nazvi mne hejlem.
PAN ONDŘEJ: Nedostanu-li ji, ať nejsem poctivý chlap; beřte si to, jak chcete.
PAN TOBIÁŠ: Pojď, pojď, udělám trochu horkého sektu; teď už je příliš pozdě na spaní. Pojď, rytíři, pojď, rytíři.
(Odejdou.)
Scéna čtvrtá
V paláci vévodském.
(Vystoupí VÉVODA, VIOLA, CURIO a JINÍ.)
VÉVODA: Chci hudbu. Dobré jitro, přátelé! –
A teď, můj rozmilý Cesario,
ten popěvek, tu starodávnou píseň,
již včera večer jsme si poslechli.
Mně zdálo se, že mírní víc můj žal
než mělké nápěvy a hledaná
ta slova našich plytkých, vrátkých dob.
Nuž, pouze jednu sloku.
CURIO: Vaše Milost rač odpustit, ten, kdo by ji zpívat měl, není zde.
VÉVODA: Kdo je to?
CURIO: Šašek Feste, milostivý pane; šprýmař, jejž otec hraběnky Olivie míval tak rád. Jest někde v domě.
VÉVODA: Hned vyhledejte jej, a prozatím
ten nápěv hrajte. – Hochu, slyš, pojď sem: