44

že dost mám důvodů a příčiny

Orsinovým se nepřítelem zvát.

Moc kouzelná mne táhla sem; ten hoch,

ten nevděčník, jenž u vás stojí tam,

z krutého moře tlamy zpěněné

a rozvzteklené mnou byl zachráněn.

Byl beznadějný vrak, já navrátil

mu život zas a k tomu přidal jsem

svou lásku nezištnou a bezměrnou,

vše jemu patřící. Jen pro něho

a z čiré lásky do nebezpečí

jsem vydal se v to nepřátelské město

a tasil jsem na jeho obranu,

když ohrožen. A když mne dopadli,

tu jeho licoměrnost, nechtějíc

mou tíseň sdílet, naučila jej

mne tváří ze známosti vycizit,

a věcí dvacet roků vzdálenou

se stal mi v jednom oka mžiknutí

a upřel mi i vlastní měšec můj,

jejž svěřil jsem mu k jeho potřebě

as před půl hodinou.

VIOLA: Jak možno to?

VÉVODA: Kdy přišel do města?

ANTONIO: Dnes, pane můj;

a předtím po celé tři měsíce,

ni jedné chvilky nevyjímaje,

jsme dnem i nocí byli pospolu.

(Vystoupí OLIVIE a DRUŽINA.)

VÉVODA: Zde hraběnka; – ó nebe na zemi!

Leč k tobě, brachu: ty jsi pomaten;

tři měsíce ten hoch byl v službách mých;

však o tom pozděj. Teď s ním odstupte.

OLIVIE: Co chce můj pán, by nestalo se hned,

čím zavděčit se můž Olivie? –

Cesario, vy rušíte svůj slib.

VIOLA: Slečno!

VÉVODA: Spanilá Olivie –

OLIVIE: Co říkáte, Cesario? – Můj kníže –

VIOLA: Můj pán chce mluvit; a já mlčet musím.

OLIVIE: Cos-li to, pane, na tu starou notu,

jest mému sluchu nestravné to tak

a odporné jak vytí po hudbě.

VÉVODA: Tak stále ukrutná?

OLIVIE: Tak stálá, pane.

VÉVODA: Jak, ve mraznosti? Slečno nevlídná,

k níž na nevděčném, chladném oltáři

má duše oběť vydechovala

tu nejsvětější, jakou pobožnost

kdy přinášela! – Co mi zbývá teď!