30

mne nutkaly se pustit za vámi.

SEBASTIAN: Antonio, jste dobrý; nemohu

nic jiného vám říci nežli dík

a zase dík! – Tak často dobré služby

se platí touto mincí nebernou;

leč kdybych ryzím kovem bohat byl

jak ve svém srdci, dostalo by se

vám lepší odměny. – Co dělat teď?

Zda nechcete, bychom si prohledli,

co v městě památného?

ANTONIO: Zítra, pane;

dnes po bytu se raděj ohlednem.

SEBASTIAN: Já nejsem unaven a do noci

jest ještě dlouho; tedy prosím vás,

dřív památkami oči nasytím

a věcmi slavnými, jež proslulým

– to město činí.

ANTONIO: V tom mi poshovte;

v těch ulicích dost nejsem bezpečen.

Kdys proti vévodovým galejím

jsem zúčastnil se mořské výpravy;

to tak, že kdybych zde byl dopaden,

bych sotva z toho zodpovídal se.

SEBASTIAN: Snad pobil jste mu velké množství lidu?

ANTONIO: Tak zrovna krvavé to nebylo;

ač onen čas a sporu povaha

nás mohly dohnat k činům krvavým.

Sic mohlo se to pozděj urovnat

tím, že by se jim bylo vrátilo,

co se jim vzalo – a to přemnozí

z našeho města kvůli obchodu

též učinili –, já však otálel,

a kdybych někde zde byl dopaden,

jsem jist, že draho bych to zaplatil.

SEBASTIAN: Tak zjevně tedy městem nechoďte.

ANTONIO: Ba není radno. – Zde můj měšec, pane.

Na jižním předměstí jest u Slona

byt nejlepší; tam jídlo zamluvím,

co zatím vy si ukrátíte čas

a vědomosti obohatíte

prohlídkou města. – Tam se najdeme.

SEBASTIAN: A proč ten měšec svěřujete mně?

ANTONIO: Snad o maličkost někde zavadí

vám oči, kterou byste koupil rád;

a poklad váš, jak myslím, na marné

as koupě nestačí.

SEBASTIAN: Chci tedy být

váš pokladník a na hodinku tak

se loučím s vámi.

ANTONIO: Tedy k Slonu!