(Odejde.)
VIOLA: Ten brach je moudrý dost, by blázna hrál;
a k tomu, by se dobře hrálo to,
je třeba trochu vtipu; musí těch
dbát nálady, z nichž tropí sobě žert,
znát osob povahu a vhodný čas
a jako poštolka se vrhati
na každé pírko, jež jí kmitne v zrak.
Toť úkol pracný tak jak mudrctví;
neb moudré bláznovství mu sluší líp
než pošetilým mudrcům jich vtip.
(Vystoupí PAN TOBIÁŠ a PAN ONDŘEJ.)
PAN TOBIÁŠ: Pozdrav Bůh, pane.
VIOLA: Vás, pane, též.
PAN ONDŘEJ: Dieu vous garde, monsieur.
VIOLA: Et vous aussi, votre serviteur.
PAN ONDŘEJ: Doufám, že jste; a já jsem váš.
PAN TOBIÁŠ: Jest libo poctíti dům? Moje neť si přeje, abyste vešel, máte-li u ní řízení.
VIOLA: Jsem vděčen vaší neteři; chci říci, že ona jest cílem mé cesty.
PAN TOBIÁŠ: Vezměte, pane, své nohy na potaz; pobídněte je.
VIOLA: Moje nohy, pane, mi lépe rozumějí než já vám, co tím myslíte, abych vzal své nohy na potaz.
PAN TOBIÁŠ: Myslím, pane, abyste šel a vstoupil.
VIOLA: Tedy vám odpovím tím, že půjdu a vstoupím. – Avšak hle, jsme předstihnuti.
(Vystoupí OLIVIE a MARIE.)
Nejvýbornější, nespanilejší slečno, ať na vás nebe deští vůně své!
PAN ONDŘEJ: Ten mladík je dokonalý dvořan! – „Deští vůně.“ – To je dobré.
VIOLA: Mé poslání, slečno, nemá hlasu krom k vašemu jímavému a blahovolnému sluchu.
PAN ONDŘEJ: „Vůně“, – „jímavému“ a „blahovolnému“, – všechny ty tři věci budu si jak náleží pamatovat.
OLIVIE: Ať zavrou vchod do zahrady; a nechte mne samotnu, abych jej vyslechla.
(Odejdou pan Tobiáš, pan Ondřej a Marie.)
Podejte mi ruku, pane.
VIOLA: Mou úctu, vzácná slečno, přijměte
a moje služby nejpokornější.
OLIVIE: Jak nazýváte se?
VIOLA: Cesario, má sličná princezno,
jest jméno služebníka vašeho.
OLIVIE: Že mého? – Nikdy vesel nebyl svět
již od těch dob, co mělká přetvářka
se zvala dvorností. – Vy, mladíku,
jste služebníkem hraběte Orsina.
VIOLA: A vaším on; kdo jemu slouží, slouží vám;
tak sluha sluhy vašeho jest váš.
OLIVIE: Naň nemyslím; a jeho myšlenky
by měly spíše býti prázdný list,