toho!
PAN ONDŘEJ: Dej Bůh, aby slovu dostál!
(Tasí.)
VIOLA: Ujišťuji vás, že to proti vůli mé.
(Tasí.)
(Vystoupí ANTONIO.)
ANTONIO: Meč dolů! – Čímkoli vám ublížil ten mladík, beru vinu na sebe; když jemu vy, chci s vámi bít se já.
(Tasí.)
PAN TOBIÁŠ: Vy, pane, – kdopak jste?
ANTONIO: Jsem, pane, kdos, jenž z lásky schopen víc, než vy jste slyšel jej se vychloubat.
PAN TOBIÁŠ: A kdybyste byl obstaravač pohřbů, zde jsem!
(Tasí.)
(Vystoupí dva SOUDNÍ ZŘÍZENCI.)
FABIAN: Ó chrabrý pane Tobiáši, zadržte, zde přicházejí od soudu.
PAN TOBIÁŠ (k Antoniovi): Však se brzo uvidíme!
VIOLA: Prosím, pane, schovejte meč, jestli vám libo.
PAN ONDŘEJ: I jakžpak ne, pane, milerád. – A co se týče toho, co jsem vám slíbil, slovo dělá muže; ponese vás lehce a dobře uzdy poslouchá.
PRVNÍ ZŘÍZENEC: To je ten muž; konej svou povinnost.
DRUHÝ ZŘÍZENEC: Antonio, zatýkám tě jménem vévody Orsina.
ANTONIO: Vy zajisté se ve mně mýlíte.
PRVNÍ ZŘÍZENEC: Ni za mák, pane; znám váš obličej, ač nemáte již čapku plaveckou. Ty odveď ho; ví, že ho dobře znám.
ANTONIO: Již musím poslechnout.
(K Viole.) To z toho jest,
že hledám vás; však není pomoci
a odpykám si to. Co počnete,
když teď mi nutnost káže prosit vás
o měšec můj? Ba víc mi toho žel,
co nemohu již pro vás učinit,
než toho, co mne sama potkává.
Vy žasnete? – Však buďte dobré mysli.
DRUHÝ ZŘÍZENEC: Již pojďte, pane.
ANTONIO: Jsem nucen prosit vás o část těch peněz.
VIOLA: Jakých to peněz, pane? Za čestnou
tu vlídnost, již jste mi zde prokázal,
a také dojat vaší nesnází
rád ze své chudé, skrovné možnosti
vám něco půjčím. Mnoho nemám sám;
leč to, co mám, chci s vámi rozdělit:
zde polovice mého pokladu.
ANTONIO: Vy mi to upíráte? – Možno-li,
že moje služby prokázané vám
by dosti výmluvnosti neměly?
Tak nepokoušejte mou ubohost,