19

až někdy budeš také milovat,

v těch sladkých mukách na mne vzpomeň si;

neb jako já jsou všichni milenci,

tak neustálení a vrtkaví

v svém každém hnutí, vyjma trvalý

jen obraz milované bytosti.

Jak, hochu, se ti líbí nápěv ten?

VIOLA: Jest pravou ozvěnou té svatyně,

kde láska trůní.

VÉVODA: Mluvíš mistrně;

svůj život na to dám, že ačs tak mlád,

tvé oči spočinuly na tváři,

již milují. Či tak to není, hochu?

VIOLA: Tak trochu, ráčíte-li dovolit.

VÉVODA: Jaká to dívka?

VIOLA: Vaší podoby.

VÉVODA: Tož není hodna tebe. – Její věk?

VIOLA: As vašich let, můj pane.

VÉVODA: Bůh svědkem, příliš stará! Žena vždy

si vezme staršího, než sama jest,

tak ve všem přilne k němu, panuje

vždy rovnou váhou v srdci manžela.

Neb, hochu, ačkoliv se chválíme,

cit náš jest vrátký víc a nepevný,

víc baživý a kolísavější,

dřív ztracen, obnošen než u ženy.

VIOLA: To myslím, pane.

VÉVODA: Tedy dívka tvá

buď mladší tebe, sic jak slabý luk

tvá láska nevydrží napětí.

Jsouť ženy růže, jejichž krásný květ

jak rozvije se, opadává hned.

VIOLA: Ba věru jsou; ach žel, ten osud mají;

a mrou, když nejkrásněji rozkvítají!

(Vystoupí CURIO a ŠAŠEK.)

VÉVODA: Pojď, brachu, pojď; tu píseň včerejší!

Pozor, Cesario, je stará, prostá;

ji přadleny a šičky na slunci

si notí, bezstarostné dívčiny,

když paličkují krajky; milá tak

a tklivá ve své opravdovosti;

a v nevinnosti lásky těší se,

jak bývalo to za starodávna.

ŠAŠEK: Mám začít, pane?

VÉVODA: Ano, prosím, zpívej.

ŠAŠEK (zpívá): Pojď smrti, pojď již ke mně,

pod smutnou cypřiš ať jsem uložen;

let, duše, let z té země;

mne usmrtila nejkrásnější z žen.