(Odejde Malvolio.)
Teď vidíš, brachu, jak tvoje žerty stárnou a lidem se nelíbí.
ŠAŠEK: Tys mluvila pro nás, madono, jako by tvůj nejstarší syn kdys měl býti šaškem. Kéž Jupiter mu lebku mozkem nacpe! Neb tady přichází jeden z tvých příbuzných, který má velmi prázdnou makovici.
(Vystoupí PAN TOBIÁŠ.)
OLIVIE: Na mou čest, zpola opilý. Kdo je to u vrat, strýče?
PAN TOBIÁŠ: Nějaký pán.
OLIVIE: Nějaký pán! Jaký pán?
PAN TOBIÁŠ: Takový nějaký panáček – – (Zaříhá.) Mor na ty nakládané slanečky! – Nu, co ty, pitomče –
ŠAŠEK: Milý pane Tobiáši!
OLIVIE: Strýčku, strýčku, jak jste se to spustil již po ránu.
PAN TOBIÁŠ: Spustil! Nenávidím spuštění. – Někdo je u vrat.
OLIVIE: Ano, to víme, ale kdo?
PAN TOBIÁŠ: Ať je to čert, když chce, co je mi do toho; na mou duši, povídám. A co, mně je to všechno jedno.
(Odejde.)
OLIVIE: Čemupak se opilý člověk podobá, šašku?
ŠAŠEK: Utopenci, bláznu a ztřeštěnci; jeden doušek přes míru jej zblázní, druhý ztřeští a třetí utopí.
OLIVIE: Dojdi k prohlížeči nebožtíků, ať se podívá na mého strýce, neboť se nalézá v třetím stupni opilství; jest utopen. – Dejte pozor na něho.
ŠAŠEK: Je teprv ztřeštěn, madono, a blázen dá pozor na ztřeštěnce.
(Odejde.)
(Vrátí se MALVOLIO.)
MALVOLIO: Slečno, ten mladík na to přísahá, že musí mluvit s vámi. Řekl jsem mu, že jste churava; on dělá, jako by to již věděl, a právě proto že přišel a rád by mluvil s vámi. Já na to, že spíte; zdá se, že tušil také to, a proto přišel a rád by mluvil s vámi. Co mu říci, slečno? Jest obrněn proti každému odbytí.
OLIVIE: Řekněte mu, že se mnou mluvit nebude.
MALVOLIO: To se mu již řeklo; ale povídá, že zůstane u vrat jako návěštní sloup neb noha u lavice, ale že chce mluvit s vámi.
OLIVIE: Jakého druhu je to člověk?
MALVOLIO: Inu, mužského.
OLIVIE: Jakého způsobu, se ptám?
MALVOLIO: Velmi nezpůsobný; chce s vámi mluvit, ať chcete či nechcete.
OLIVIE: Jak vypadá a jak je stár?
MALVOLIO: Ještě nedosti stár na muže a již ne tak mlád, aby chlapcem byl; tak jako hrachová klíštka dříve, než je luskem, neb jako jablíčko, když je skoro již jablkem. Jest tak napolo mezi chlapcem a mužem. Ale tvář má jak náleží hezkou a jazyk jako meč, ač by člověk myslil, že ještě mateřské mléko nestrávil.
OLIVIE: Ať vejde; zavolejte komornou.
MALVOLIO: Komorná, slečna vás volá.
(Odejde.)
(Vrátí se MARIE.)
OLIVIE: Podej mi závoj; tvář mi zahal, tak.