4

VIOLA: Jak jmenuje se kníže ten?

KAPITÁN: Orsino.

VIOLA: Orsino! Svého otce mluviti

jsem o něm slýchala: on tenkráte

byl svoboden.

KAPITÁN: A tak jest dosavad,

neb aspoň do nedávna ještě byl.

Však před měsícem šel jsem z domova

a tenkrát začalo se šeptati

– neb, jak už víte, to, co velcí činí,

lid přežvatlává –, že se uchází

o lásku spanilé Olivie.

VIOLA: A kdo jest ona?

KAPITÁN: Ctnostná dívka jest

a dcera hraběte, jenž před rokem

když umřel, pod ochranou zanechal

jí svého syna, bratra jejího,

jenž krátce potom také odešel.

A z vroucí lásky k němu, praví se,

že společnosti mužů zřekla se,

ba každého i na ně pohledu.

VIOLA: Ó kéž bych mohla sloužiti té dámě

a utajiti světu to, co jsem,

než k tomu příležitost dozraje!

KAPITÁN: Toho as bude těžko docílit;

neb žádné prosby-nechce vyslyšet,

ba ani od samého vévody.

VIOLA: Máš, kapitáne, pěkné způsoby;

i ačkoliv tak často příroda

zdí krásnou obkličuje nákazu,

přec o tobě chci věřiti, že máš

i mysl, která zcela ve shodě

s tvou krásnou zevnější jest povahou.

I prosím tě – a štědrou odměnu

máš za to míti –, abys utajil,

co jsem, a tak mi nápomocen byl

u přestrojení, jež snad poslouží

mým záměrům. Chci sloužit vévodě;

ty představíš mne jako kleštěnce.

A nebudeš snad toho litovat,

neb umím zpívat, hudbou všelikou

se zamlouvati mu, což učiní

mne v jeho službách velmi prospěšnu.

Vše ostatní sám čas již docení;

jen ty s mým vtipem spoj své mlčení.

KAPITÁN: Vy budte půlmuž, já váš němý zatím;

a zablabolím-li, ať oči ztratím.

VIOLA: Dík za vše; veď mne dál.

(Odejdou.)

Scéna třetí