31

SEBASTIAN: Vím.

(Odejdou.)

Scéna čtvrtá

Zahrada Oliviina.

(Vystoupí OLIVIE a MARIE.)

OLIVIE: Já za ním poslala; a že prý přijde. –

Jak mám jej uctít? Čím jej obdařit?

Neb mládí možno častěj zakoupit

než uprosit a získat na úvěr.

Však dosti; – mluvím příliš hlasitě. –

Kde jest Malvolio? – On vážný, dvorný,

v mém osudu se hodí za sluhu.

Kde jest Malvolio?

MARIE: Jde, slečno, sem; ale přepodivně si vede. Je, slečno, jistě ďáblem posedlý.

OLIVIE: Jak? Co se děje? Zuří?

MARIE: Ne, slečno, on se pořád jen usmívá. Nejlépe, abyste se ráčila opatřit nějakou stráží, kdyby sem přisel, neboť ten člověk se opravdu minul rozumu.

OLIVIE: Jdi pro něj.

(Odejde Marie.)

Šílím jako on; ba vskutku,

když smíchem tak se šílí jako v smutku.

(Vrátí se MARIE s MALVOLIEM.)

Jak jest, Malvolio?

MALVOLIO: Spanilá slečno, he he.

OLIVIE: Ty usmíváš se. Pro vážnou věc jsem tě dala zavolat.

MALVOLIO: Vážnou, slečno? Zvážnět bych mohl já; zaráží mi to trochu krev, ty podvazky křížem. Ale co na tom?

Líbí-li se to očím jediné, jest to u mne jako v té tuze pravdivé znělce: „Jedné se líbit jest se líbit všem.“

OLIVIE: Jak to mluvíš, člověče? Co se ti stalo?

MALVOLIO: Má mysl není tak černá, jakkoliv jsou žlutá má lýtka. – Dostalo se to do rukou a rozkazů bude uposlechnuto. Myslím, že známe tu líbeznou římskou ručku.

OLIVIE: Nechceš na lože, Malvolio?

MALVOLIO: Na lože! Ano, zlatoušku, a přijdu k tobě.

OLIVIE: Pomoz ti Bůh! Proč se tak usmíváš a pořád rukou posíláš hubičky?

MARIE: Jak je ti, Malvolio?

MALVOLIO: Rádi se optali; tak; slavíci odpovídají kavkám.

MARIE: Co chodíte s tak směšnou troufalostí před milostivou slečnu?

MALVOLIO: „Nelekej se velikosti.“ – To bylo dobře napsáno.

OLIVIE: Co tím myslíš, Malvolio?

MALVOLIO: „Někteří se velcí narodí –“

OLIVIE: Jak? –

MALVOLIO: „Jiní si velkosti dobudou –“

OLIVIE: Co to mluvíš?