2

OLIVIE

VIOLA

MARIE, Oliviina komorná.

PÁNOVÉ, KNĚŽÍ, PLAVCI, SOUDNÍ ZŘÍZENCI, HUDEBNÍCI a jiná DRUŽINA.

Dějiště: město v Ilýrii a blízké pomoří.

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Scéna první

Pokoj v paláci vévodském.

(Vystoupí VÉVODA, CURIO a jiní PÁNOVÉ. HUDEBNÍCI v pozadí.) VÉVODA: Když hudba stravou lásky, hrajte dál; –

mně dejte přes míru, by touha po ní

se přesytivši ochuravěla

a skonala. – Tu větu poznovu!

Má mroucí spád. – Ó, přešlo to můj sluch

jak sladký jižní van, když zadýchá

přes záhon fialek a ukrádá

i dává vůni! – Dosti již, nic dál;

již není to tak líbezné jak dřív.

Ó duchu lásky, jaks pln života

a svěží tak, že ač tvá bezměrnost

vše pojímá jak moře, přece nic

tam nevpadá, ať sebevalnější

a dokonalejší, by v zlevnění

a láci nekleslo v ten okamžik!

Tak plna láska mátoh přeludných,

že sama nejvyšším jest přeludem.

CURIO: Můj kníže, nechcete jít na honbu?

VÉVODA: Co, Curio, mám honit?

CURIO: Jelena.

VÉVODA: Aj, honím ze všech nejvzácnějšího.

Ó, když mé oči nejprv spatřily

Olivii, mně bylo, jako vzduch

by od morové rány čistila!

V ten mžik jsem já byl změněn v jelena

a touhy mé jak lítí, krutí psi

mne od té chvíle pronásledují.

(Vystoupí VALENTIN.)

Nuž jak! Co od ní neseš nového?

VALENTIN: Můj kníže, odpusťte, já nebyl jsem

k ní připuštěn; leč její komorná

mi dala za ni tuto odpověď:

Sám blankyt, dokud létem sedmerým

se neprohřál, jí nepohledne v tvář;

leč jako mniška rouškou zastřena

chce choditi a kropiti co den

svůj pokoj slání oči hubící:

to vše jen z lásky k bratru mrtvému,

již zachovat by chtěla trvalou