OLIVIE: Co ráčí kníže uznat za slušno.
VÉVODA: Proč, kdybych srdce měl to učinit,
bych jako onen lupič egyptský,
když umíral, – co rád mám, nezabil
v tom divém žárlení, jež někdy má
i příchuť šlechetnosti? – Slyšte však:
že za nic máte moji oddanost
a poněvadž i zčásti nástroj znám,
jenž z místa páčí mne ve vaší přízni,
v své mramorové žijte krutosti;
leč tady toho milce vašeho,
jejž zbožňujete, vím, a který mi –
buď nebe svědkem! – také drahý jest,
jej vytrhnu z těch očí ukrutných,
kde trůní svému pánu na úkor.
Pojď, chlapče, se mnou; mysl má je zlá;
chci jehně milené dát v obětnici,
bych ztrýznil srdce vraní v holubici.
VIOLA: A já co nejradostněj, volně, rád,
bych dovršil to, umru tisíckrát.
OLIVIE: Kam jde Cesario?
VIOLA: Jdu za tím, jejž
víc miluji než zrak a žití cenu,
víc, než kdy budu milovati ženu.
Ó, ztrestej mne, ty mocné nebe tam,
když klamem lásce své se urouhám!
OLIVIE: Ó, jak jsem pohrzena, zklamána!
VIOLA: Kdo klame vás? Kdo ubližuje vám?
OLIVIE: Sám sebe zapomněls? Je to tak dávno?
Ať zbožný mnich sem přijde.
(Odejde jeden z družiny.)
VÉVODA: Ty již pojď.
OLIVIE: Kam? Stůj, Cesario, můj choti!
VÉVODA: Choť!
OLIVIE: Choť! – Můž-li zapřít, co jej ke mně víže?
VÉVODA: Ty její manžel, brachu? –
VIOLA: Ne, můj kníže.
OLIVIE: Ach žel, jen zotročilost bázně tvé
tě pudí rdousiti tvé vlastnictví.
Nic neobávej se, Cesario;
své štěstí vezmi; buď, co víš, že jsi,
a budeš velký jako postrach tvůj.
(Vystoupí KNĚZ.)
Ó vítej, otče! – Zapřísahám tě
tvou ctihodností, rci, ač v úmyslu
jsme měli dříve chovat v tajnosti,
co věcí běh teď zjevil předčasně,
rci, otče, co se stalo mezi mnou