37

sic rozvahy mne pozbaví to tak,

že vyčtu vám svou každou laskavost vám učiněnou.

VIOLA: Nevím o žádné;

a neznám ani vaši tvář, ni hlas.

Víc nenávidím nevděk v člověku

než lhavou chloubu, žvavou opilost

neb jakoukoliv hříšnou poskvrnu,

jež otravuje silnou nákazou

nám slabou krev.

ANTONIO: Ó slyšte, nebesa!

DRUHÝ ZŘÍZENEC: Již dosti, pane; pojďte, prosím vás.

ANTONIO: Jen ještě slovo. – Toho mladíka,

jejž tady vidíte, jsem napolo

již mrtva vyrval smrti z čelistí

a láskou přispěl mu tak posvátnou;

a jeho obraz, který sliboval

mi cenu ctihodnou, jsem zbožňoval.

PRVNÍ ZŘÍZENEC: Co po tom nám? Čas kvapí; pojďte již.

ANTONIO: Leč ach, jak bídnou modlou jest ten bůžek!

Ty zhanbils dobrou tvář, Sebastiane.

Krom v mysli není v tvorstvu skvrny žádné

a ohyzdnými jsou jen duše zrádné.

Ctnost krásou jest; leč krásnotvárný klam

jen prázdná skříň, již natřel dábel sám.

PRVNÍ ZŘÍZENEC: Ten člověk zšílel; pryč s ním! Pojďte, pane.

ANTONIO: Nuž dál.

(Odejde se soudními zřízenci.)

VIOLA: Ta slova z duše jdou tak zvášněné,

že sám si věří; – já však ještě ne.

Ó, ukaž se být pravdou, sne ty blahý,

že má mne za tebe, můj bratře drahý!

PAN TOBIÁŠ: Pojď sem, rytíři; pojď sem, Fabiane;

pošeptáme si pár moudrých průpovídek.

VIOLA: Děl „Sebastiane“! – Můj bratr žije

v mé duše zrcadle; tak podobný je

mně ve tváři; a tak se nosil vším,

i krojem, barvou, šatem ozdobným,

jímž napodobím jej. Ó, tak-li tomu,

jest vlídnost v bouřích, láska ve vln lomu!

(Odejde.)

PAN TOBIÁŠ: Zgruntu nepočestný, daremný holobrádek a větší zbabělec než zajíc. Jeho nepočestnost jeví se v tom, že tu opouští přítele v nouzi a zapírá jej; a co se týče jeho zbabělosti, zeptej se Fabiana.

FABIAN: Sketa, svatoušský sketa a vymodlený v tom.

PAN ONDŘEJ: Ať mne čert – pustím se za ním a natluku mu.

PAN TOBIÁŠ: To udělej; namel mu řádně, ale kord netas.

PAN ONDŘEJ: Neudělám-li to –