VIOLA
MARIE, Oliviina komorná.
PÁNOVÉ, KNĚŽÍ, PLAVCI, SOUDNÍ ZŘÍZENCI, HUDEBNÍCI a jiná DRUŽINA.
Dějiště: město v Ilýrii a blízké pomoří.
JEDNÁNÍ PRVNÍ
Scéna první
Pokoj v paláci vévodském.
(Vystoupí VÉVODA, CURIO a jiní PÁNOVÉ. HUDEBNÍCI v pozadí.) VÉVODA: Když hudba stravou lásky, hrajte dál; –
mně dejte přes míru, by touha po ní
se přesytivši ochuravěla
a skonala. – Tu větu poznovu!
Má mroucí spád. – Ó, přešlo to můj sluch
jak sladký jižní van, když zadýchá
přes záhon fialek a ukrádá
i dává vůni! – Dosti již, nic dál;
již není to tak líbezné jak dřív.
Ó duchu lásky, jaks pln života
a svěží tak, že ač tvá bezměrnost
vše pojímá jak moře, přece nic
tam nevpadá, ať sebevalnější
a dokonalejší, by v zlevnění
a láci nekleslo v ten okamžik!
Tak plna láska mátoh přeludných,
že sama nejvyšším jest přeludem.
CURIO: Můj kníže, nechcete jít na honbu?
VÉVODA: Co, Curio, mám honit?
CURIO: Jelena.
VÉVODA: Aj, honím ze všech nejvzácnějšího.
Ó, když mé oči nejprv spatřily
Olivii, mně bylo, jako vzduch
by od morové rány čistila!
V ten mžik jsem já byl změněn v jelena
a touhy mé jak lítí, krutí psi
mne od té chvíle pronásledují.
(Vystoupí VALENTIN.)
Nuž jak! Co od ní neseš nového?
VALENTIN: Můj kníže, odpusťte, já nebyl jsem
k ní připuštěn; leč její komorná
mi dala za ni tuto odpověď:
Sám blankyt, dokud létem sedmerým
se neprohřál, jí nepohledne v tvář;
leč jako mniška rouškou zastřena
chce choditi a kropiti co den
svůj pokoj slání oči hubící:
to vše jen z lásky k bratru mrtvému,
již zachovat by chtěla trvalou