VIOLA: Jest nad můj los, ač dobře jest mi v něm.
Jsem šlechtic.
OLIVIE: K svému pánu vraťte se:
že milovat jej nemohu; a dál
ať ke mně neposílá; leda snad,
že byste vy mi přišel povědít,
jak si to béře. Buďte zdráv – a dík
za vaši námahu. – To vezměte
na moje zdraví.
VIOLA: Nejsem placen, slečno;
svůj měšec podržte. Ne já, můj pán
má zapotřebí od vás odplaty.
Ať láska srdce v křemel promění
kdys tomu, k němuž zahoříte vy;
a jak za mého pána horoucnost
ať za váš cit se pohrzení dává. –
Tak, sličná ukrutnice, buďte zdráva!
(Odejde.)
OLIVIE:… A jaký jest váš rod? –
„Jest nad můj los, ač dobře jest mi v něm.
Jsem šlechtic.“ – Ano, přísahám, že jsi.
Tvá řeč a tvář, zjev, pohyby a duch
jsou tobě erbem pětinásobným. –
Jen ne tak zprudka! – Zvolna, zvolna, leč
by tento pánův posel pán byl sám.
Aj, možno-li tak rychle pochytit
tu nemoc? Jest mi, jak bych cítila
vše výbornosti toho jinocha
se neviditelně a podloudně
mi vkrádat do očí. – Nuž, buď si tak. –
Malvolio!
(Vrátí se MALVOLIO.)
MALVOLIO: Zde, k vašim službám, slečno.
OLIVIE: Hned běžte za tím poslem svéhlavým,
jejž vyslal hrabě: proti vůli mé
zde nechal tento prsten. Řekněte,
že nechci jej. A požádejte ho,
by svému pánu nelichotil nic
a netěšil jej žádnou nadějí;
já nejsem pro něj. Chce-li mladík ten
sem přijít zítra, svoje důvody
mu vyložím. Teď spěš, Malvolio.
MALVOLIO: Již chvátám, slečno.
(Odejde.)
OLIVIE: Nevím, co činím, a mé srdce tuší,
že zrak mi příliš obluzuje duši.
My nejsme svoji; sudbo, ty nás veď;
co určeno, být musí, a buď teď!
(Odejde.)
JEDNANÍ DRUHÉ