SEBASTIAN: Vím.
(Odejdou.)
Scéna čtvrtá
Zahrada Oliviina.
(Vystoupí OLIVIE a MARIE.)
OLIVIE: Já za ním poslala; a že prý přijde. –
Jak mám jej uctít? Čím jej obdařit?
Neb mládí možno častěj zakoupit
než uprosit a získat na úvěr.
Však dosti; – mluvím příliš hlasitě. –
Kde jest Malvolio? – On vážný, dvorný,
v mém osudu se hodí za sluhu.
Kde jest Malvolio?
MARIE: Jde, slečno, sem; ale přepodivně si vede. Je, slečno, jistě ďáblem posedlý.
OLIVIE: Jak? Co se děje? Zuří?
MARIE: Ne, slečno, on se pořád jen usmívá. Nejlépe, abyste se ráčila opatřit nějakou stráží, kdyby sem přisel, neboť ten člověk se opravdu minul rozumu.
OLIVIE: Jdi pro něj.
(Odejde Marie.)
Šílím jako on; ba vskutku,
když smíchem tak se šílí jako v smutku.
(Vrátí se MARIE s MALVOLIEM.)
Jak jest, Malvolio?
MALVOLIO: Spanilá slečno, he he.
OLIVIE: Ty usmíváš se. Pro vážnou věc jsem tě dala zavolat.
MALVOLIO: Vážnou, slečno? Zvážnět bych mohl já; zaráží mi to trochu krev, ty podvazky křížem. Ale co na tom?
Líbí-li se to očím jediné, jest to u mne jako v té tuze pravdivé znělce: „Jedné se líbit jest se líbit všem.“
OLIVIE: Jak to mluvíš, člověče? Co se ti stalo?
MALVOLIO: Má mysl není tak černá, jakkoliv jsou žlutá má lýtka. – Dostalo se to do rukou a rozkazů bude uposlechnuto. Myslím, že známe tu líbeznou římskou ručku.
OLIVIE: Nechceš na lože, Malvolio?
MALVOLIO: Na lože! Ano, zlatoušku, a přijdu k tobě.
OLIVIE: Pomoz ti Bůh! Proč se tak usmíváš a pořád rukou posíláš hubičky?
MARIE: Jak je ti, Malvolio?
MALVOLIO: Rádi se optali; tak; slavíci odpovídají kavkám.
MARIE: Co chodíte s tak směšnou troufalostí před milostivou slečnu?
MALVOLIO: „Nelekej se velikosti.“ – To bylo dobře napsáno.
OLIVIE: Co tím myslíš, Malvolio?
MALVOLIO: „Někteří se velcí narodí –“
OLIVIE: Jak? –
MALVOLIO: „Jiní si velkosti dobudou –“
OLIVIE: Co to mluvíš?