a nával štěstí přesahuje tak
vše příklady a zdravé ponětí,
že skoro vlastním očím nevěřím
a válčím s rozumem, jenž říká mi,
bych věřil vše, jen ne, že šílen jsem
aneb ta dáma že jest šílená.
Vždyť kdyby byla, nemohla by tak
svůj řídit dům, svým lidem poroučet,
brát, dávat zprávy, obstarávat vše
tak přirozeně, pevně, rozvážně,
jak vidím, že to činí. Nějaký
v tom omyl jistě. – Tady slečna jde.
(Vystoupí OLIVIE a KNĚZ.)
OLIVIE: Ten chvat můj nekárejte. Dobře-li
to myslíte, s tím svatým mužem hned
a se mnou pojďte vedle do kaple;
kde před ním, pod tím krovem posvátným,
svou věrnost cele přislíbíte mi,
by duše má, až příliš bázlivá
a pochybující, žít mohla v míru.
On utají to, dokud neuzdá
se vám, by všem to bylo vědomo;
a potom oslavíme oddavky,
jak slušno na můj rod. Co říkáte?
SEBASTIAN: S tím dobrým mužem jdu a s vámi hned,
a věrnost slíbiv, slib chci dodržet.
OLIVIE: Již veď nás, dobrý otče. Nebe záři
na ten můj skutek vlídně při oltáři.
(Odejdou )
JEDNÁNÍ PÁTÉ
Scéna první
Před domem Oliviiným.
(Vystoupí ŠAŠEK a FABIAN.)
FABIAN: Máš-li mne jen trochu rád, ukaž mi to psaní.
ŠAŠEK: Milý pane Fabiane, splňte mi také prosbičku.
FABIAN: Vše na světě.
ŠAŠEK: Nechtějte to psaní vidět.
FABIAN: To je, jako dá-li mi někdo psa a náhradou chce mého psa zpátky.
(Vystoupí VÉVODA, VIOLA, CURIO a DVOŘANÉ.)
VÉVODA: Jste z domu hraběnky Olivie, přátelé?
ŠAŠEK: Ano, pane, patříme k jejímu ozdobnému třepení.
VÉVODA: Znám tě dobře; jak se máš, milý brachu?
ŠAŠEK: Abych pravdu řek, pane, lépe se svými nepřáteli a hůře se svými přáteli.
VÉVODA: Právě naopak, lépe s tvými přáteli.
ŠAŠEK: Nikoliv, pane; hůře.
VÉVODA: Jak to může být?