26

(Odejde.)

VIOLA: Ten brach je moudrý dost, by blázna hrál;

a k tomu, by se dobře hrálo to,

je třeba trochu vtipu; musí těch

dbát nálady, z nichž tropí sobě žert,

znát osob povahu a vhodný čas

a jako poštolka se vrhati

na každé pírko, jež jí kmitne v zrak.

Toť úkol pracný tak jak mudrctví;

neb moudré bláznovství mu sluší líp

než pošetilým mudrcům jich vtip.

(Vystoupí PAN TOBIÁŠ a PAN ONDŘEJ.)

PAN TOBIÁŠ: Pozdrav Bůh, pane.

VIOLA: Vás, pane, též.

PAN ONDŘEJ: Dieu vous garde, monsieur.

VIOLA: Et vous aussi, votre serviteur.

PAN ONDŘEJ: Doufám, že jste; a já jsem váš.

PAN TOBIÁŠ: Jest libo poctíti dům? Moje neť si přeje, abyste vešel, máte-li u ní řízení.

VIOLA: Jsem vděčen vaší neteři; chci říci, že ona jest cílem mé cesty.

PAN TOBIÁŠ: Vezměte, pane, své nohy na potaz; pobídněte je.

VIOLA: Moje nohy, pane, mi lépe rozumějí než já vám, co tím myslíte, abych vzal své nohy na potaz.

PAN TOBIÁŠ: Myslím, pane, abyste šel a vstoupil.

VIOLA: Tedy vám odpovím tím, že půjdu a vstoupím. – Avšak hle, jsme předstihnuti.

(Vystoupí OLIVIE a MARIE.)

Nejvýbornější, nespanilejší slečno, ať na vás nebe deští vůně své!

PAN ONDŘEJ: Ten mladík je dokonalý dvořan! – „Deští vůně.“ – To je dobré.

VIOLA: Mé poslání, slečno, nemá hlasu krom k vašemu jímavému a blahovolnému sluchu.

PAN ONDŘEJ: „Vůně“, – „jímavému“ a „blahovolnému“, – všechny ty tři věci budu si jak náleží pamatovat.

OLIVIE: Ať zavrou vchod do zahrady; a nechte mne samotnu, abych jej vyslechla.

(Odejdou pan Tobiáš, pan Ondřej a Marie.)

Podejte mi ruku, pane.

VIOLA: Mou úctu, vzácná slečno, přijměte

a moje služby nejpokornější.

OLIVIE: Jak nazýváte se?

VIOLA: Cesario, má sličná princezno,

jest jméno služebníka vašeho.

OLIVIE: Že mého? – Nikdy vesel nebyl svět

již od těch dob, co mělká přetvářka

se zvala dvorností. – Vy, mladíku,

jste služebníkem hraběte Orsina.

VIOLA: A vaším on; kdo jemu slouží, slouží vám;

tak sluha sluhy vašeho jest váš.

OLIVIE: Naň nemyslím; a jeho myšlenky

by měly spíše býti prázdný list,