38

Co asi udělá? Vrhne se k drožkám? Nechá pana Stoklasu na holičkách?

Kdepak! Jde zvolna dál a dál. Stíny klobouků bubnují na jeho záda, houkačky (ty šelmovské sovy hlavního města) mu vřískají do uší, ale to ho nepřivede z míry, bere se vpřed co noha nohu mine. Je vesel, usmívá se a jazyk mu dobře slouží. Slyším, jak se v jeho řeči opakuje jméno KRATOCHVÍLE, a chtěl bych je vytisknouti červeně.

Jsme právě v nejlepším a pan Jakub umlká, aby se zabýval kapesníkem.

Cože? cože?

Ale nic, starý politik zná cenu svých řečí. Zavěsil si hůl na předloktí a roztřepává šátek. Ještě chvíli a vyrazí z nozder mohutný proud vzduchu, ještě chvíli a šumot, jenž vzniká uvnitř hlavy, zastře mu pouliční hluk.

Teď se s mistrem Jakubem trošíčku točí svět. Jestliže se nemýlím, vzpomene si na zvuky rodného mlýna či na zvonek, jenž bez přestání řinčí: Pan Jakub? Pan Jakub? Pan Jakub?

Uhádnete, jaký význam a jakou vznešenost propůjčuje člověku záměrné zpoždění? Chápete, jak řečený státník naplňuje svou nepřítomností celou sněmovnu? Je vám jasno, do jakých rozměrů vzrostou slovíčka, která pronese cestou z nádraží ke kavárně obchodních jednatelů? Na mou věru, je to velmi krásně promyšleno! Ale víte, čeho si přitom nejvíce vážím? Že je Jakubova vznešenost tak prostinká! Hle, jak si vede, jak skládá kapesník!

Skončiv péči o své zdraví, otáže se pan Jakub regenta, kolik ze sta platí v záložnách a jaké má závazky k domkářům.

„Žádné! Prokazoval jsem jim po dva roky úsluhy; po dva roky dělám, co jim vidím na očích, a víte, jak se mi odvděčili? – Nevolí, závistí, sprosťáctvím! Kradou dříví, a když je někdo z mých lidí napomene, posílají mi hrozné dopisy. Nedávno otiskli v novinách, že jsem hladovec.“

„Eh, to dělá ten váš znamenitý advokát.“

„Již jsem s ním domluvil,“ pravil regent, „a jestliže mi vkročí ještě jednou do domu…“

„Jen ne tak zhurta, příteli. Nechte ho na pokoji. Ostatně, vždyť je to váš zástupce.“

„Bohužel.“

„No,“ prohodí opět pan Jakub, „z toho se už časem dostaneme, ale na okrese si to příliš nerozházejte. Nemohl byste získat Charouska? To je dobrý chlap…“ Regent polkl naprázdno a neochotně přisvědčuje. Je uražen – nač je mu třeba poslouchat takové rady?

„Fi,“ myslí si, „Pustina nebo Lhota – je to jedna spřež! Proč jsem se jen s nimi zaplétal, proč se nebezpečím sám na sebe?“

Vzpomíná na Charouska a je mu hořko. „Já hlupák, já hlupák,“ opakuje, tiskna v kapse klíč, „jak se zbavím advokáta? Jak mu řeknu, že je mezi námi konec? Vždyť si to ten člověk ani nezaslouží…“

Zatím se pan Jakub vrátil k první otázce a vzdychá nad drahotou peněz. „Nu,“ řekne po chvilce přemýšlení, „snad bych mohl těm dvěma mladým lidem přispět na počátku nějakou pomocí, ale vždyť vy Kratochvíli stejně nedostanete.“

„Jakže?“ vpadne můj pán a cítí k našemu statku nesmírnou lásku, „jakže? Proč bych ji nedostal? Vždyť nechci nic zadarmo, vždyť ji chci koupit!“

„Jediný možný způsob, jak získati takový majetek, je zříditi družstvo!“

„Jaké družstvo? Co povídáte? Kdo v něm bude?“

„Vy, já, Michaela, Jan, Charousek a pár slušných lidí…“

Můj pán tiskne ještě silněji klíč a jedním dechem vyjmenuje řadu překážek, s nimiž se setkají. Je popuzen, dostává horečku, rád by se hádal, cítí však, že tato cesta je pravá…

„Nabídl jste za Kratochvíli nějaký určitý peníz?“ táže se pan Jakub, a když vyslechne zápornou odpověď, dodává:

„Tím lépe, jen prosím vás, neukazujte, že jste bohat.“

„Bože,“ odpověděl můj pán, „nemám něco podobného ve zvyku, a kdybyste se byl přímo netázal…“

„Chtěl jsem říci, že váš způsob života je příliš okázalý. Nemýlím-li se, máte tři lokaje.“

„Až do rozhodnutí udržím Kratochvíli tak, jak byla,“ odpověděl regent, „to je podmínka mé správy, ale nemusím