6

nich nedosáhl slávy Koketáka Posledního, jenž, připjav si kříž, srazil jedinou ranou tři saracénske hlavy. Byl proto přezván JEHŇÁTKO. Onen pán neměl dítek a padl u Milána. Odtud se počíná na Kratochvíli vláda Tchoříků. Po Tchořících přišli Burbuláni, po Burbulánech Markvartici, po Markvarticích Vejřinové, po Vejřinech Kouřideři a tak dále až po znamenitý rod VÉVODŮ PRŮKAZSKÝCH, který na Kratochvíli vládl po celé století až do roku 1918.

Poslední vévoda se jmenoval Marcel. Byl to můj starý pán, týž, u něhož já, Bernard Spera, jsem sloužil v knihovně.

Když byla obnovena česká samostatnost, prchl můj pán (jakkoli se neměl čeho obávat) do Tyrolska. Kratochvíle osiřela. Tehdy byly pohnuté doby a se všech stran se proslýchalo, že se dělníci svezou pánům po kobylce.

Neuvykl jsem plavat proti proudu, odstěhoval jsem se tedy do vévodského kabinetu a místo Seneky jsem četl Marxe. U nás v kuchyni šily tehdy holky kokardy a křičely přitom po způsobu Pařížanek z rybího trhu. Krátce zámek nezámek, všichni jsme v Čechách toužili, aby člověk vydychl a lidsky žil.

Ptáte se, jak jsem si to představoval? Hned vám odpovím. Teď, když můj pán vzal do zaječích, ze srdce jsem si přál zaujmouti jeho místo a býti vévodou. To není nic divného. Kdybyste se otázali žáčka, čím chce být, odpoví vám bez rozmýšlení, že učitelem. To je běh světa. Kostelník chce býti farářem, farář biskupem, biskup kardinálem. Každý baží o stupínek výš a každý si žádá zůstat v řadě, s níž se obeznámil. Vsadím se, že kdyby mohl mluviti mezek, odtušil by vám na podobnou otázku: Chci býti mezkařem!

Podle tohoto pravidla kdekdo se na Kratochvíli hotovil uchopiti vládu do vlastních rukou. Z toho vznikly všelijaké třenice a škoda na majetku. Byl tedy čas, aby Národní shromáždění jmenovalo u nás regenta. Stal se jím pan Josef Stoklasa.

Řečený Josef Stoklasa byl bohat. Mohl Kratochvíli za slušnou cenu koupit, ale nové zákony toho nedovolovaly.

Odtud vznikly dlouhé tahačky. Jedni advokáti psali dopis za dopisem do Tyrolska a druzí, vévodští, živě odpovídali do Čech. Pan Stoklasa sedal do úmoru ve své pisárně a hledal nějaké východisko. Ale věc se zamotávala čím dál tím více. Úřady mu naznačovaly, že některé okrajové lesy budou od našeho majetku odděleny a některé vmezeřené statky že budou přiřknuty sedlákům. Nebylo vyhnutí, pan Stoklasa věc oželel, ale brousil si dál zuby na jádro Kratochvíle, které zůstávalo nedotčeno. Opakoval svou žádost s takovou naléhavostí a tak urputně, že jsme se svého regenta začali trochu bát. Do státního převratu o něm u nás nikdo nevěděl, avšak od dob obnovené samostatnosti vyskytovalo se Stoklasovo jméno vždy častěji a častěji. Seznamovali jsme se s jeho zásluhami a přijali jsme ho za svého pána. Učinili jsme to dost neochotně, ale co dělat? Všichni jsme poznávali, že dříve nebo později dosáhne toho, po čem jeho srdce baží.

Tím jsou zhruba vyčerpány skutečnosti spojené se směnou držitelů zámku Kratochvíle. Je čas vypravovati vlastní příběh.

Přípravy k zimnímu honu

Na počátku měsíce prosince roku 1920 vzal si náš nový pán do hlavy uspořádati hon tak znamenitý a tak vznešený, že se mu nic nevyrovná. Dozvěděl jsem se o tomto plánu z třetí ruky a řekl jsem si, že lidé panu Stoklasovi opět neporozuměli. Nádhera! Fi, nic se mu tak nepříčí jako podobná vydání. Chtěl jsem uvésti věc na pravou míru, a protože jsem se domníval, že Stoklasa pospíchá, stloukl jsem narychlo několik honců a několik ručnic.

Lesy našeho zámku byly velmi rozsáhlé. Proháněli se v nich jeleni a daňci, v oborách bylo hojnost srnčích kozlů a na polích nepočítaných zajíců. Často jsem se zálibou postál v brambořišti, dívaje se, jak si to ušáci hrnou do svahů a jak se jim přitom bělá zadeček. Věru, není nic krásnějšího než procházeti polem, není nic krásnějšího než potkati laň na pokraji lesa, a nevím, co se vyrovná obědu v loveckém domku.

Když jsem tedy zaslechl o honbě, vzkázal jsem lesmistrovi, aby byl nazítří ráno se svými mládenci přichystán a čekal na nás na kratochvílském nádvoří.

Ráno před osmou hodinou jsem pak vyhledal pana Stoklasu a pravil jsem mu: „Milosti, jestliže jste již připraven, řeknu myslivcům, aby zatroubili.“ Můj pán se ke mně obrátil, řka, abych, k ďasu, přestal s tím oslovováním, a naznačil mi, že neví, o čem mluvím. Tu jsem mu ukázal hůl a kožený kabát na svých ramenou, prose, aby hon neodkládal. Regent se však dopálil a odpověděl mi, že sice má na mysli honbu, ale nikoli teď a nikoli toho druhu jako já. „Bylo by mi milejší,“ děl vposled, „kdybyste nebláznil a zůstal u svých knih.“ Řka to, vyhlédl oknem a spatřil hlouček honců, lesmistra a revírníky, které jsem shromáždil. Bylo mi trapné, když na ně volal, aby šli po svém a nedali se pro nic za nic zbubnovat.

Měl jsem mezi těmi lidmi několik věřitelů a nebylo mi lhostejné, že můj pán se mnou před nimi mluví jako s obejdou.