2

se mu dostalo, a toto uznání opět cenou Kratochvíle.

Koupě řečeného majetku se táhla dvě léta. Obě sněmovny jí věnovaly svou pozornost a můj pán byl toho času vláčen po novinách. Zakusil lecjakých příkoří i urážek. Pamatuji se, jak ho sázeli za stůl a jaká mu dávali jména.

Začínali vyšinulcem a končili zlodějem. Na štěstí můj pán přišel na myšlenku zříditi z členů své rodiny družstvo.

Odtud se karta obrátila. Úřadům se dostalo, což jest jejich, a věci šly vesele vpřed. Nakonec byla Kratochvíle koupena a prodána za babku. Byl bych špatný sluha, kdybych o svém pánu smýšlel vlídně a bez zaujetí. Střežím se toho a chci se vyvarovati i ostatních chyb. Přečetl jsem pěknou řadu svazků a ledacos jsem pochytil od spisovatelů starých i novějších, ale psáti budu přece jen, jak mi narostl zobák. Nač mám předstírat nestrannost, k čemu mi mají sloužiti ctnosti, kterých si nikdo neváží a jež každý vyžaduje? Aby se dvě stránky této čmáranice dostaly do čítanek? Přisámbohu, to je znamenitý úděl, ale nám, kteří jsme zestárli a jako opičky s talířkem obcházíme Svatého Bartoloměje, neběží o podobné věci. Jděte mi k šípku! Venku je leden, metelice se střídá s bláznivým povětřím a můj kabát je samá díra. Myslíte, že nepohoda a bídné střevíce vnukají trpělivost čekat 10

let na pochvalu akademiků? Zříkám se jí! Chtěl bych daleko spíše si koupit k večeři kuře než platit za podobného dobráka.

Ostatně nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má býti tak vypravován, abyste poznali jeho kuchaře, jako piják vína pozná vinici, kde se urodila jeho láhev.

Měl jsem na svého pána Josefa Stoklasu spadeno hned od té chvíle, kdy se ujal držení našeho nádherného statku.

Bylo to v zimě roku osmnáctého. Pamatuji se velmi dobře na první setkání. Tehdy jsem stál s lesníky, lokaji, kuchaři a služkami na vnějším nádvoří Kratochvíle. Malý Marcel (to je poslíček z důchodu) nám dal znamení, když Stoklasův vůz vjížděl východní brankou. Měli jsme tak tak čas vyrovnat řadu. Srazili jsme paty, zatáhli břicha, prsa ven a hlavy pěkně vzhůru. Po mém boku stála slečna Cornelie, klíčnice s hrotitými prsy. To mě připravilo o rozvahu. Corneliina ňadra pozorována zpříma rozjařují, ale neznám nic směšnějšího, díváte-li se na ně se strany.

Věřte mi na slovo, nemohl jsem se udržet a otřásal jsem se smíchy jako býk, jemuž utahují podpěnku.

Za těchto nenáležitých úkazů vešel náš nový pán. Hodil po mně okem a bylo zle. Proč? Jen proto, že mi skákal ohryzek nahoru a dolů. Jen proto, že jsem byl červený jako šašek.

Nemohu schvalovati své tehdejší počínání, bylo snad chlapecké, ale co byste tomu řekli? Ten netykavka, ten chlapík s jménem jen tak halabala sehnaným za kus papíru se opravdu dopálil a začal trhat rameny! Chtěl bych se vsadit, že si myslil něco o posměváčcích a že mi zazlíval dobrý rozmar. Je to vztahovačný chlap.

Byl bych ze srdce rád oplatil panu Stoklasovi špatné přivítání, ale člověk, jako jsem já, nesmí popustit hněvu.

Praštit za sebou dveřmi? Eh, rozmyslil jsem si to. Chtěl jsem se udržet a tak, neznaje jiné cesty (abych se regentovi zalíbil) než práci, podjal jsem se vyučování jeho dcer.

Slečny Stoklasovy se jmenovaly Kitty a Michaela. Prvé bylo 13 a druhé 20 let. Vypočetl jsem si na prstech, do jaké míry se asi vyznají v cizích jazycích, a nabídl jsem se za jejich učitele. Mluvím francouzsky, jako když bičem mrská, a čtu obstojně Keatse. „Nuže, dáme se s chutí do díla,“ povídám svému pánu. „Začneme Villonem, posvítíme si na Shakespeara a podíváme se na zuby české slovesnosti.“

Stoklasa si dal říci a všechno šlo jako na drátku. Cítil jsem, že sedím opět pevně. Ale co čert nechtěl! Sotva jsem zavřel knihu po první lekci angličtiny, naznačila mi slečna Michaela, že jsem nedouk.

Táhl jsem do knihovny se starou mzdou (je to pár bídných korun).

Nechci tvrdit, že můj přízvuk zní pařížsky, a jakživ jsem nebyl v Dublině, ale že bych nevěděl, co je to gramatika?

Fi, doposud se zardívám, vzpomenu-li si, jak Michaela opravovala mé tvary.

Pan Stoklasa je nevědomec a postrádá vlastního úsudku. Požádal mě, abych se věnoval raději literaturám a zasvětil Kitty do jejich škol. Pokud jde o francouzštinu, povolal k nám od břehů Sekvany slečnu Susanne.

Vyučování jazyku anglickému svěřil pak skotské učitelce jménem Ellen.

Odtud bylo jasno, že mi nepokvete na Kratochvíli pšenice. Jal jsem se tedy ohlížet, kde bych získal nějaký peníz na cestu za novým živobytím.

Jak jsem již naznačil, nebyla věc s prodejem Kratochvíle tak hladce skoncována. Pan Stoklasa přišel do zámku jako regent. My jsme ovšem věděli, že je ruka v rukávě a že pan Stoklasa Kratochvíli dříve nebo později koupí, ale ve smyslu právním přece jen trvalo jakési mezivládí. Opakoval jsem si to častěji, než bylo třeba, a kladl jsem si otázky, komu náleží talířek, s něhož jídám, a kniha, kterou držím na svých kolenou.