42

krvavou záři lásky. Mluvíte-li o děvčatech, mějte na mysli, že u nich všechno počíná láskou a končí láskou. Mějte na mysli, že neznají jiného obsahu věcí. Že se pro lásku ponižují a že se stávají královnami skrze ni. Obě krajnosti bývají na dosah ruky, neboť od nádherných snů k rudým svítilnám nevěstince je širá cesta.

Vy jste si možná navykli děliti lidi na dobré a špatné, na lidi pracovité a lenochy, avšak já pravím, že znám jen lidi ušlechtilé, jimž proudí v žilách vroucí krev, již jsou plni vášní a nepokojů, lidi, kteří se vrhají na svět jako na medvěda a již, chybujíce a okrvavujíce se, řadí čin k činu s hrdostí, s pokorou, s pláčem či za radostného souzvuku světa.

A kdo stojí naproti těmto lidem? Kdo je proklíná? Kdo láme nad nimi hůl a mluví o jejich zatracení? Filistři, chlapi v kapotech, neplodné ženy, netýkavky, jež zraňuje pohled na nádherný svět, který je pln omylů a pln krás! Ti, kdo se ničeho neodváží, ti, kdo se brání přibývajícímu času, ti kostlivci života, vykupující svou páchnoucí ctnost cenou strachu a přikázání, jehož se děsí a jež překročují v nevěstčích myšlenkách.

Slečna Susanne byla, jak jsem se domníval, z těch, kdo kráčejí vpřed se vztyčenou hlavou. Zdálo se mi, že je plna smyslnosti a růjné krve. Shledával jsem, že se její podoba shoduje s tváří mých malých přítelkyň a že je jejich sestřičkou právě tak jako Michaela. Díval jsem se na obě slečny se zalíbením a myslil jsem si, že já, jemuž bylo dopřáno, aby porozuměl těmto maličkým holátkům, mohu přijít ke cti a že mi vhodný okamžik vnukne úhlednost.

Myslil jsem si, že se ještě jednou smísí můj zvířecí dech se jménem, jež slečna tichounce zavolá, a že přiloživ skráň k jejím nádherným tepnám, uslyším tichounký rytmus světa.

Skončiv pozorování Michaely, pohlédl jsem do tváře Susanne. Usmívala se stále stejným způsobem, ale její pozornost byla obrácena k Michaele. Zdálo se mi, že obě dívky uzavřely přátelství a že je spojuje láska, kterou pocítily v touž chvíli. Michaela byla o poznání roztržitější. Odpovídala Susanne, zvedajíc rukávník k své tváři, jako by chtěla zastřít ruměnec.

Jan vzdoroval. Snad mu doposud strašil v hlavě kuplířský záměr pana Jakuba a pana Stoklasy, snad hledal vinu i na Michaele, či snad chtěl dostat slečnu z naší společnosti? – Krátce, umínil si, že vystoupí ze saní a že se vydá na cestu pěšky.

„Pojďte, slečno,“ zval Michaelu, „projdeme lesem a zastihneme saně na druhé straně obory.“

„Ne, chtěla bych zde zůstat,“ odpověděla Michaela. „Požádejte pana Speru.“

„Jakže,“ povídám, „vkročiti těmito střevíci do sněhu? Za nic! Za nic! Za nic!“ Opakuje toto slovo, vyprostil jsem svou pěst z medvědice, a rozevřev dlaň, foukl jsem do chomáčku srsti, jež mi zůstala v ruce. Zatím se naše saně zastavovaly a pan Jan seskočil dolů. Stál teď na kraji cesty a jeho štíhlá postava rýsovala se nádherou ramen a útlostí boků. Viděl jsem, že Michaela jeho záměru doposud nevěří, usmívala se. Hledal jsem touž záři v obličeji mladého pána. Žel, kabonil se a jeho tvář přecházely vlny uvažování, zůstavujíce kolem úst stopy úsilí a nevolnosti.

„Nuže,“ pravila Michaela, „kde na nás chcete počkat?“

„Nevím, třeba u topolů,“ odpověděl, zdůrazňuje, jak pramálo mu záleží na setkání.

Tato hra mě rozesmála. „No,“ řekl jsem si, „mladý pán je z těch hrdopýšků, kteří se věčně ohlížejí po tom, jak kdo o nich soudí. To jsou ti praví! Jakživ neřeknou, že jsou zamilováni, a je jim úzko, mají-li se nachýlit k ústům své dámy.“ Poznával jsem Jana s této stránky a nemohl jsem se zdržeti úsměvu, jakkoli mi ho bylo líto. Tyto rozpaky jsou tak něžné, tak milostné, tak svěží. Ten zarputilý pohled, jejž podobný milenec vrhá po své milé, to obočí, ta vráska kolem úst, ten hlas! Vždyť to známe, pod tímhle zježeným peřím se skrývá něco dočista jiného! Pod těmi slovy tryská horoucí hlas, jenž dlouho opakuje: Jsem hlupák! Jsem hlupák!

Pan Jan se třásl úzkostí, že bude přinucen zříci se Michaeliny společnosti, ale čert mu nedal dobře dělat a on, chudinka, jemuž jde z lásky jazyk napříč, nemohl nemluvit ve vlastní neprospěch. Nemohl nejíti. Kynul nám na rozloučenou a jeho rozpačitý úsměv se měnil ve výraz zklamání.

Saně se dávaly opět do pohybu. Viděli jsme, jak si Jan zapíná límec kožichu a jak se dává na cestu směrem vlevo, tak aby nás zastihl, než projedeme obloukem silnice.

Brali jsme se vpřed mírným klusem a naše spřežení zachovávala týž krok. Táhlo pomalu k páté, a jak se často stává na rozhraní dne a večera, počalo sněžit. Má společnice ukryla tvář do kožišin, stěží jsem mohl zahlédnouti její nosík. Začal jsem jakousi rozmluvu, ale Susanne odpovídala jediným slůvkem: „Ano.“

„Ne.“