přímo, buď nepřímo jste dával najevo, že vynikáte v šermu kordem, a já vás chci se svými přáteli usvědčit, že tomu tak není. Uzavíral jste s oblibou sázky, nuže, to je právě vaše zbraň. Jde o pouhý žert, avšak zvítězíte-li, budeme přinuceni uvěřit všemu, co jste nám říkal. Slibuji za přítomné dámy i za ostatní, že každé vaše slovo bude potom platit u nás za bernou minci. – Jestliže ale sázku ztratíte, přijmete, co jsme vám přisoudili.“
Slečna Michaela po celou rozmluvu neřekla ani slovíčko, ale viděl jsem, jak ji věc vzrušuje. Z výrazu její tváře jsem mohl soudit, že je na tom asi tak jako já. Přála si skončiti své pochyby a knížete odhalit, ale stokrát víc a stokrát upřímněji toužila po tom, aby Alexej dal za vyučenou nám.
Když Jan domluvil, bylo chviličku ticho. Cítil jsem, že se na mě plukovník dívá, ale bylo mi příliš zatěžko zvednout hlavu. Počítal jsem knoflíky na kabátě, říkaje si v rozpacích: Odmítne, neodmítne – odmítne, neodmítne.
Konečně se Alexandr Nikolajevič ozval:
„Nemám potřebí se zakládat.“ Řka to, stál kníže vztyčen nad panem Janem jako nějaká socha vznešenosti.
Zlehka se usmíval a jeho vousy se zachvívaly sotva znatelným poškubáváním. Ale tento malý neklid sdostatek vyjadřoval, že starý lhář opět nemluví pravdu. Záleželo mu na tom, aby odešel jako ten, kdo nestrpí urážky.
A co tak stáli proti sobě, kníže se založenýma rukama a pan Jan s cigaretou mezi sevřenými rty, vložila se do věci Susanne. Do té chvíle jsem si jí nevšímal, ale sotva jsem zahlédl její odhodlanou tvář, bylo mi jasno, že je jí všechno lhostejné a že chce mluvit naplno. Vrhla se ke knížeti jako tygřice a pranic jí nesešlo na tom, že ti ostatní o ní budou všelijak mluvit. Přistoupila k Alexeji a jedním dechem, s tváří plnou oddanosti, s tváří věrnou a plnou lásky jej prosila, aby přijal. „Proč,“ pravila, „odmítáte ten malý žert, proč zahanbujete své přátele?“
Zatím slečna Michaela vstávala pomalu z místa. Poznával jsem podle postavení jejích úst, že chce rovněž něco říci. To slovo mělo platit Susanne, ale, žel, nebylo proneseno.
Výjev mezi knížetem, Janem a slečnami hrozil čím dál tím větší směšností. Měl jsem strach, že se vymkne z rámce mých příhod.
Na mou duchu, je co říci, když dvě dámy poznají, že jim není lhostejný jeden a týž chlapík! Je co říci, když se za našich časů vyzývají dva dospělí lidé na souboj! Styděl jsem se za toto pošetilé jednání a bylo mi z našich hrdinů nanic. Jen si považte: Susanne dává najevo svou lásku, Stoklasa ukazuje Alexejovi dveře, Jan tasí pomyslnou zbraň, kníže má plno strachu a Michaela lapá dech.
Cítíte, jak se ty věci navzájem kříží a potírají? – Bože, bože, což u nás nikdy nebude smysl pro pozadí, masku a tematickou jednotu?
Když se na ten výstup dívám se zdravým rozumem, připadá mi, že se v něm zapletl MAJITEL HUTÍ do vlastního plnovousu. Jářku, kdepak je pořádný sled? Kdo má poslední slovo? A kdo převrhne židli?
Kéž nám dobří příkladové propůjčí svůj vznět a ryčný hlas! Kéž se ty dvojice pěkně jedna za druhou spolu srazí, kéž řeknou, čím překypují jejich srdéčka! Nechť si vjedou do vlasů, nechť nic nespolknou a nechť všechno dobře skončí jednak vítězstvím, jednak natrženými kalhotami!
Kdybych mohl, posunoval bych knížete proti Janovi a v pravý čas bych se opřel dlaní o zadnici slečny Susanne, ale promiňte, stydím se zasáhnouti takovým způsobem. Stydím se jako fráter v krátké košili. Můj vnitřní hlas mi našeptává, abych nedráždil lidi k nepředloženým činům. Uvykl jsem – právě tak jako Michaela – potlačovat hnutí ve své mysli a kašlu na Ohneta.
Je-li vám libo, myslete si, že na zdi naší spořádané světnice je namalována madame Carlénová, anebo, jak jsem již řekl, Ohnět, či jiný slovutný auktor – ale moji pánové a dámy si povedou tak, jak tomu bývá ve skutečnosti: Bude jim to chrčet v hrdle, budou mžikat očima, budou potichu hudlařit na jediné strunce svých nástrojů, ale jejich břinkání nesmí být příliš hlučné. Zato vám spustí všichni najednou.
Já se tím spokojím, a abych řekl pravdu, je mi to milejší.
Když si Susanne s Michaelou odklinkaly svůj dívčí a hluboký úžas a když Jan upekl jakž takž s knížetem souboj, hrnuli jsme se, za veliké úlevy, zpečetit věc činem.
Mému pánu se zdálo, že by zadal své vážnosti, kdyby přihlížel k podobným nesmyslům. Šel si tedy po své práci, my však jsme všichni zamířili rovnou na místo, kde se mělo odehrávat utkání.
Šel jsem podle knížete a chtěl jsem mu naznačit, jaký úklad se chystá, ale Alexej neposlouchal. Mluvil s advokátem o jeho řemesle a tropil si z toho stavu žerty.