snadninko Michaelin zármutek. Nevaroval je, nic jim nezakazoval, nic jim neslíbil a děti si vykládaly jeho mlčení jako souhlas.
Já, který se poněkud vyznám ve spádech poblázněných myslí, jsem tehdy uhadoval, že s Marcelem ani s Kitty není vše v pořádku, a co chvíli jsem přecházel tu podle dveří Alexejových, tu mimo světnice našich slečen,
„Ano,“ řekl jsem si, znamenaje, že děti vcházejí k plukovníkovi, „myslí na útěk. Poznávám jejich blažený strach a poznávám štěstí, které se mísí s hořem.“ – Chvílemi mě přepadly pochyby, je-li tomu vskutku tak, jak se obávám.
Ale ani tehdy jsem nedovedl odpovědět na otázku, proč se mi vyhýbali a proč se dívala Kitty na druhou stranu, když jsem je volal…
Moji přátelé nesetrvali u Alexeje Nikolajeviče dlouho. Za okamžik zřel jsem je vycházeti zaraženy a mlčící. Marcel se loudal, počítaje okenní tabulky, a Kitty šla se sklopenou hlavou. – Ticho, jež se v tom okamžiku střelo po domě, zdálo se jí snad podezřelé, a tu, míjejíc mě, jala se broukat nějakou písničku jakoby nic. Měla však, právě jako Marcel, napsáno na čele, že provede zlý kousek.
Vyptávati se jich? Zdálo se mi to neobratné – a tak jsem je, s nosem zabořeným do své knížky, přešel bez otázky.
Po několika krocích jsem se však zastavil tak, aby pootevřené okno zrcadlilo ty dva odcházející blázínky. – Tu jsem viděl, jak přidávají do kroku, jak se za mnou ohlížejí a jak si ukazují.
To vše mě utvrdilo v domnění, že se na něčem smluvili. Ale na čem? Lámal jsem si tím hlavu – a co tak přemýšlím, zastře mi někdo zezadu oči. Byla to Ellen, pocítil jsem úzkost, slyše ji mluviti polohlasem, a vskutku Ellen, nevzdalujíc prsty s mých víček, pravila, že z hloubi srdce opětuje mou lásku a že mě bude čekat dnes o dvanácté v knihovně.
Řkouc to, odběhla, nežádajíc si odpovědi.
Viděl jsem s podivením, že se stydí, a bylo mi to tak divné, jako bych potkal létajícího lva či (aby přirovnání lépe sedělo) létající skot.
Aspoň kdybych byl mohl rozřešit případ s dětmi! Ale co jsem měl dělat? Svěřiti se Michaele či panu Stoklasovi? –
Co jsem jim měl říci? Že se mi dnes Kitty nelíbí, jako se nelíbila v jedné hře princezna Salome mladému Sýřanu?
To je trochu málo.
Susanne jsem považoval za příliš zamilovanou, a pokud jde o Ellen, řekl jsem již, že s ní nebyla moudrá řeč.
Působila mi sama těžké starosti, neboť je vždy nebezpečné, když city začínají zdráhavostí a potom člověka zvolna rozpalují. Osedlá-li taková promyšlená láska ošklivou ženskou, můžete býti jisti, že bude trhati jejími copy, až ji připraví o rozum. Nadál jsem se od Ellen těch šílených výjevů, jimiž se vyznačuje literatura devadesátých let.
Vem to ďas, nemohu ani cítit romány z těch časů a mám před okázalými city přirozenou ošklivost. Pravda, býti milován je krásné, jenže tato pihovitá vášeň, přicházejíc s takovým zpožděním, počítá tím určitěji na sňatek.
Než jsem se vzpamatoval, byla již Ellen v prachu a Kitty zatím doběhla k slečně Michaele.
Je půl čtvrté a sestřičky spolu rozmlouvají: „Tatínek,“ pravila Kitty, „mě považuje za malé dítě a mluví se mnou, jako bych neměla rozum.“
„Tatínek,“ odpověděla Michaela, „tatínek a já, právě tak jako Susanne a Ellen, nechce nic, než abys dělala to, co dělají děti tvého věku.“
„A co dělají? Myslíš, že chodí ve dne v noci s francouzštinou? Myslíš, že se dočista nic nezmění mezi 10. a 14.
rokem? – Chtěla bych dělat, co se mi líbí,“ dodala po chvíli, „chtěla bych viděti něco z toho, co jsem slyšela.“
„Co?“
„Slyšela jsem,“ odpověděla mladší sestra, „vypravovat knížete…
„Ach,“ odvětila opět Michaela, užívajíc po prvé názviska, které ji samu zraňovalo, „BARON PRÁŠIL!“
„To jsi neměla říkat,“ odpověděla Kitty. „Od těch dob, co ti hlupáci ztropili s knížetem onen hanebný žert, mám ho mnohem raději. Všimla sis, že se nebránil?“
„Ano, ty a já si myslíme, že je to vznešený člověk, ale víš, co o něm vypravují ostatní? Že je to podvodník!“
„To není pravda!“
„Ano,“ odpověděla opět Michaela a po chvilce dodala, postrádajíc vhodného výrazu, „kdybys byla starší, porozuměla bys mi lépe, ale přece jen ti musím říci, že má kníže všelijaké pletky. Teď mi říkala Susanne o