77

zapomněl v minulém století.“

Řka to, jal se pobíhati, hledaje svou brašnu na klobouky.

Za tohoto shonu si nikdo z nás nevšiml malé Kitty a Marcela. Nevím, jak se dostali ze dveří. Obrátil jsem se po nich teprve tehdy, když se za nimi rozběhl kníže…

V té chvíli se ten starý pletichář tvářil jako děvka, jež rozpláče za chvíli celou hospodu. Teď, když mu měli nasadit masku, již si vysloužil, ukázal svou pravou tvář.

Pravil jsem, že se podobal dorotě, která natahuje moldánky, ale snad mu křivdím, snad to byla jen obyčejná lidská tvář. Kdo za to může, že se mně (který jsem vídal plakávat jen určité lidi) vtírá podobné přirovnání. Není to pravda! Vedl si jako člověk, který nic neskrývá, jako chlap, jenž pociťuje lítost a uvolňuje všechny svaly.

Viděl jsem, jak se vrhl za dětmi ze dveří. Malá Kitty si držela na očích dlaně a z plna srdce naříkala. Marcel štkal, maje pochýlenou hlavu a tvář v lokti.

Kníže, jak byl bez kazajky směšný, dlouhý, poražený, ubohý, a bez slova omluvy, běžel za nimi a chytil je do náruče. Něco jim šeptá, ale ony pláčí.

„Kitty! Marcele! Kitty!“ volal kníže a ustupoval zpět ke dveřím knihovny obrácen tváří k dětem. Zatím advokát přiběhl, skrývaje za zády vlásenku a klobouk BARONA PRÁŠILA.

Překypoval dobrým rozmarem a nasadil knížeti napřed vlásenku a potom klobouk tak prudce, až praskaly švy.

Kníže si ho ani nevšiml. Ani si nevšiml Michaely a Susanne a na mě rovněž nepohleděl. Volal své děti a neměl oči pro jiného.

Mně bývá za takových citlivých příhod ještě tak nejpřijatelnější obrátit věc na jejich směšnou stránku a tak trochu zmaten vším, co se dálo, jsem se začal smát a ukazoval jsem prstem na baronský klobouk. „Nic naplat,“ povídám,

„je ušit na vaši míru a sedí jako ulitý. Ať žije BARON PRÁŠIL!“

Advokát a pan Jan se ke mně připojili. My tři jsme natropili tolik hluku, že se sbíhala ke knihovně celá Kratochvíle.

Stoklasa přišel mezi ostatními. Zavřeli jsme nepovolaným divákům dveře před nosem, ale nikdo z nich se neměl k odchodu. Poslouchali za dveřmi.

„Výborně,“ pravil můj pán ke knížeti, „tuto hodnost, které se vám dostává za souhlasu všech, vám nikdo už neodpáře. Mohu však říci, že vám ten klobouček znamenitě padne.“

Advokát (jak už byl na vše připraven) přinesl knížeti zrcadlo a vybízel jej, aby ocenil svůj kostym.

Kníže právě držel ruku na Marcelově rameni. Zahlédnuv svůj obraz, učinil mimovolný pohyb, aby klobouk strhl.

Ale ovládl se a aspoň na okamžik se stal tím starým paňácou, jak ho znáte, a jak ho znám i já.

„Díky,“ řekl, „podržím, co jsem si vysloužil. Odtud chci mluvit jenom lež. Abych užil výhody, kterou mi klobouk a jméno skýtá, budu lhát.“

„Pane BARONE,“ ozval se nato Jan, „vidím, že držíte v hrsti svůj kord, chce se vám snad ještě jednou kolem?

Chcete si snad vysloužiti ještě spodky k svému kloboučku?“

„Proč ne,“ odpověděl kníže. – „Co je v sázce?“

„Všechno! Dobrá,“ odvětil Jan, „kdyby se vám náhodou podařilo, co jsem vykonal já, můžete mě vsadit třeba do posady.“

„Nesmysl,“ odvětil nato regent, „pojďte, pánové, je čas k obědu. Pojďte, kníže, konec hry, konec šprýmům.“

„Snad máte pravdu, buďme chviličku vážní. Jsme však hotovi ve třech minutách.“

Řka to, vyzval kníže Jana, aby zaujal postoj a odrazil jeho ránu s takovou silou, že jsem překvapením otvíral oči.

A hrome, neotvíral jsem je sám! Zmlkli jsme jako kuřata, když se žene pořádná bouřka. Zatajil se nám dech. Teď jsem teprve viděl, co je to podupáváníšermíře. Teď jsem viděl, co je to vésti útok!

Kníže v tom bláznivém klobouku kratičkými pohyby přehazoval kord z pravé do levé a z levé do pravé ruky s výrazem dravce, jehož zoban se již již zatne.

Zasazoval panu Janovi tolik ran, kolik se mu jich zachtělo. Ani jeden jeho útok nebyl odražen, ani jedno bodnutí nebylo odvráceno!