Zatím mi stoupalo víno do hlavy. Cítil jsem, že ztratím-li Susanne, nepozbudu aspoň dobrého bydla, i když prasknou prožluklé návštěvy u slečny Cornelie. Můj bože, co je mizerná noc proti živému člověku a jeho nesmrtelné duši? – Měl jsem sto chutí říci tuto myšlenku nahlas a jen tak tak, že jsem ji zadržel.
Zatím se advokát opět o něco tahal s Alexejem.
Mám jako většina přirozený sklon družiti se s lidmi, jimž přeje štěstí a kteří kráčejí k úspěchu. A protože jsem jasně rozeznával, do jaké míry kníže ovládl pole, měl jsem se k němu. Řekl jsem na jeho účet několik lichotek: Když se mluvilo o zbrani, prohodil jsem, že kníže sedmkrát za sebou zasáhl červenou sedmu, a sice vždy na místě, kde bylo na kartě namalované srdce. – Při hovoru o koních jsem se zase zmínil o tom, jaký je švarný jezdec – a tak jsem se zkrátka držel, jak se dalo.
Pan Jan a advokát si zachovali jasnou hlavu, avšak já s knížetem jsme byli trochu podroušení. A přece jen ti dva kulhali hodně za nimi. Slyšel jsem s libostí, jak se advokát snaží o pošklebek. Chtěl uplatnit vtip o obžerství, ale takovým šlehům se odzvánělo za výbuchu lahví.
Pan Jan (který je přece jen dobrosrdečný člověk) cítil spíše lítost než vztek a to mě s ním poněkud smiřovalo. Jdi, bloude, myslil jsem si, slečna Michaela se teď nedívá než na knížete, ale to nic není, neboť jednoho dne náš milý plukovník práskne do bot. Nalhal nám už toho až hrůza a nakonec se zaplete tak, že nebude moci z místa. Měl by ses radovat, že kníže vyhodil ze sedla advokáta, který drží v šachu regenta. O knížete v té při nejde. Ten zmizí, ten se rozplyne, ten uletí, anebo ho odvede (až uzraje čas) nějaký žandár s břízou a s dvěma opasky. To by v tom byl čert, abych se mýlil a aby ten chlap neměl na svědomí nějaký podvůdek.
Mé srdce při nějaké té sklenici bývá nadmíru něžné, a tak jsem dával výmluvnými pohledy panu Janovi najevo, že stačí, aby srovnal svou svěží pleť s vráskami a ošlehanou tváří knížete, svá vykroužená ústa a drobné zoubky s hubou plukovníkovou, jež byla snad krásná, ale plná zarputilosti, posměšku a vlčí povahy. Žel, pan Jan se díval mimo a neporozuměl, ani když jsem mu stiskl loket. Zato můj pán byl vesel a mluvil opět velmi laskavě s knížetem, ba i se mnou. Když jsme se rozcházeli, podal mi ruku, řka, že jsem povedený chlapík.
Již jsem byl na cestě a tu (jak má mysl překypovala) jsem se vrátil, chtěje vyměnit slovíčko s plukovníkem. Což kdyby mu teď přišla vhod studená ryba a sklenička rosolky? Zastavil jsem se tedy a čekal: viděl jsem Lojzíka (tak řečeného Fairbanks), jak dopíjí sklenici po slečnách a jak odstrkuje mou, jakkoliv v ní bylo více vína. Za tohoto pohledu (jenž by se vám zdál poněkud nechutný) jsem cítil nádhernou dvojakost, jež směřuje k jednotě, ono vytrvalé hledání druhé poloviny ořechu, z něhož prvou vtiskl milý pánbůh do ruky každého chlapa.
A co se tak dívám pootevřenými dveřmi, zahlédnu kráčeti slečnu Michaelu a Susanne po bocích knížete. Zvedaly k němu hlavy, hlavu plavou a hlavu s černými vlasy jako eben. Zůstal jsem bez hnutí. Dámy se loučily. Plukovník se uklonil a Michaela odešla do ložnice, kde spávala s Kitty.
Kníže se rovněž vzdaloval a slečně Susanne zbývalo udělat několik kroků ke dveřím své světnice.
Zastavila se s rukou na klíči.
A tu jsem spatřil knížete, jenž běžel vlčími skoky k Susanne. Objal ji, aniž vydala hlásku.
Cítil jsem, jak mi bije srdce.
Kníže zvolna otevřel a vchází současně se Susanne do světnice.
Potom za nimi zapadl zámek.
Hodina šermu
Té noci jsem nemohl spát. Rozpalovala mě představa, že se Susanne válí s knížetem v posteli. Bylo mi chvilku zima a chvíli horko. Bezpočtukrát jsem vyběhl na chodbu, ale co jsem měl dělat? Tropiti hluk? Zabušit Susanne na dveře?
Vracel jsem se na svou pelest bezradný, rozechvělý a se srdcem obráceným. Myslil jsem na všechny panny, které hynou v náručích obejdů, a vzpomněl jsem si na svou neteř Elišku, jež (jak jsem se zmínil) zakusila něco podobného s písařem.
Cítil jsem odpor a nenávist k svůdcům a připadal jsem si jako beránek. Chvílemi jsem tiskl tvář do dlaní a chvílemi jsem svíral pěst.
A těch představ, jež mi proletěly hlavou! Slyšel jsem milence dýchati týmž dechem a uhadoval jsem, jak Susanne s loktem na očích se tváří, že usíná. Před mými zraky vyvstával nádherný kotník bosé nohy, šat sunoucí se