44

něžným stvořením. Ví bůh, že někdy vykřešou jiskřičku lásky ze svých pánviček. A to mi dostačí.

Já sám nechci nic podobného slyšet a dobře vím, jak se věci mají. Susanne je z nejkrásnějších slečen a Michaela, jak jsem již řekl, jí pranic nezadá. Ta první miluje knížete Alexeje a druhá jak by smet, má v hlavě jiného než mě.

Nu, to je vše. A pro tohle se mám jít utopit? Co Cornelie, co Ellen?

Nesmysl! Jsem příliš dobrý švec, abych odhodil svá stará kopýtka. To ostatní se poddá. A jestliže mě přece něco mrzí, pak je to jenom to, že jsem, hlupák, dělal knížeti tlampače.

Však teď je čas, abych už pokračoval v milostných příhodách knížete Alexeje a slečny Michaely.

Člověku dá rozum, že plukovník nepotkal naše saně náhodou. Zaslechl asi, když jsem křičel z okna, aby mě vzala Michaela s sebou, a vsedl do auta, aby nás předhonil; v ten den mu sloužila nádherná náhoda.

Ten, kdo posuzuje počínání Alexejovo, zajisté se neubrání myšlence, že to byl blázen. Vskutku, počínal si jako šašek. To byla asi podívaná, když se cestou necestou hnal v motorovém voze. Jak mu to asi slušelo v dlouhých rukavicích a v plášti s kapucí!

Domnívám se (zároveň s ostatními), že náš milý kníže měl o kolečko víc. Ale jsem nucen přiznat, že se mu jeho zbrklé kousky dařily. Odmyslíte-li si ždibek směšnosti, shledáte, že je to celkem pěkná věc, počíná-li si stárnoucí chlapík tak jako on. Zdá se však, že o tom Michaela nepřemýšlela.

Sotva se kníže vyhoupl do saní, jal se vypravovat, co mu krajina kolem obory Čermné připomíná, jaká ruská řeka se stáčí podél podobných lesíků a který oddíl gardy kdy stál před úkolem ztéci výšinku navlas podobnou návrší před Rychterovým domem. Michaela jej sem tam povzbudila otázkou a smála se, když se pustil do prášení a když vykládal neuvěřitelné věci o svém psisku, které mělo nos tak ostrý, že rozeznávalo milostné dopisy od účtů, a kachnu, která hnízdí, od kachny samotářky. „To,“ pravil kníže, „není nic proti fence jakéhosi kapitána, která měla tak mohutný rozum, že sloužila svému pánu způsobem téměř lidským.

Řečený kapitán se pramálo vyznal v umění vystačiti svými penězi a stávalo se, že vydal dvojnásobnou částku, než mohl zaplatit. Jsa ve velké tísni a nemaje ani zdaleka prostředků, jak by si pomohl, jal se hráti v karty. Nikoliv pro zábavu, jak se sluší, ale s pilnou snahou vyhráti stůj co stůj. Když mu padala karta a když měl před sebou pořádnou hromádku, vsadil všechno na jednu hru. Sotva to učinil, vstala fena zpod stolu a nespustila očí s jeho rukou až do té chvíle, kdy si oddychl a shrábl peníze. Toť se ví, že se po podobné výhře neodchází. Kapitán byl zavázán ctí setrvati u karet tak dlouho, dokud zase všeho nepozbyl, ale fena, která se jmenovala Stella, vrhla se na jeho kapsu a jala se tak pronikavě štěkat a dorážela tak prudce, že se jí musil bránit holí a později kordem.

Všichni vstali a honili zvíře sem a tam a mířili na ni pistolemi a nemohli si zjednat klid, leč že by ji utratili. Ale to kapitán nechtěl připustit. – Tak nezbývalo, než aby uposlechl vyzvání této psice a odešel.

Odtud pak fena odváděla kapitána po každé výhře na konci svého provazu domů a nashromáždila mu značný majetek.“

Michaela poslouchala jen roztržitě, ale byla knížeti vděčna, že k ní přisedl, že se nezmiňuje o panu Lhotovi, že obrátil koně na jinou cestu a že se dnes již nesetká o samotě s Janem, kterého v tu chvíli málem nenáviděla.

Kníže byl na koni. Myslil jsem na něho od té chvíle, kdy Susanne vyslovila jeho jméno, a snažil jsem se uhádnouti, co teď dělá. Uvykl kouti železo, dokud je žhavé, a má se asi k činu. O ničem nepřemýšlí, a přece si vede jako znatel lidských srdcí. – Věděl jsem, že je to ďábelský utěšitel.

Představte si smutnou Michaelu a po jejím boku chlapíka čpícího juchtou, s kačírkem vlasů na skráních a se stříkanci krve, jež sotva vybledly. Představte si velmože, zapírajícího chudobu (která by vámi otřásala jako žebrácké rány) ve chvíli, kdy si vymýšlí nesmysly pro růžové ouško Michaelino.

Je ten obraz přebarven? To nevadí, chtěl bych však říci, že se slečna cítila po boku tohoto znamenitého znalce lidí malou dámou a že přijímá hru, za níž se stane ještě menší a líbeznější a uraženější a potřebnější ochrany proti neomalenosti pánů Janů. Snad se jí stýskalo, ale současně cítila radost, podobnou blaženosti školaček. Tento pair života, tento samoděržavný býk, na jehož rukách lpí krev neuvěřitelného válečnictví a neuvěřitelné věrnosti, přivolal čas pohádek. Ta kukla! Ty ruce vězící v rukavicích s manžetou málem až k lokti! Teď odložily otěže.

Nadcházející tma kryla jejich hubenost a činila je podobnými rukám umělce, který hněte vítr ve vypravování. Jeho mlčení poutá hlasy přibývající noci v jakýsi jinotaj, jemuž není třeba rozumět. Jeho tvář, věčně neklidná a vážná, se na obrátku směje srdečnou radostí jen proto, že se usmála Michaela.

Nebylo ani potuchy po onom posměváčku, který dopaloval doktora Pustinu a jenž si na Kratochvíli střílel z lidí.

Kníže hrál teď dočista jinou hru. Byl upřímný. Nepolíbil Michaelu, nepřivinul ji k sobě, ale mlčel ve chvílích, kdy