To vše jsou zapletené věci, já však, aniž nadělám více hluku, než si žádá přirozená zdráhavost, která nás nutí, abychom mluvili o vlastních chybách šetrně, řeknu, že jsem se dopustil jakéhosi opominutí. Stejným právem mohl bych mluvit o krádeži.
Ve vévodské knihovně našeho zámku bylo několik svazků zvlášť znamenitých. Čert mi nedal spát. Dlouho jsem je překládal s místa na místo a z ruky do ruky. Bylo mi líto nádherných textů, krásných myšlenek a skvělých výrazů.
Bylo mi ze srdce líto té krásné latiny, ale neměl jsem ani haléře a můj nový pán po mně ohrnoval nos. Cítil jsem, že mě jednoho dne vykáže, a tak nebylo vyhnutí, než rychle jednat. Rozhodl jsem se pro knihu DE CAPITIBUS
SERVORUM. Je to slátanina plná nesmyslů, ale její spisovatel užívá nevyrovnatelného slovosledu a nadto! v prvé kapitole jsou slovní obraty, při nichž vás jímá závrať a při nichž zapomínáte prst mezi zuby jako snílek. Krátce, nemohl jsem se rozloučit ani s touto neřádnou knihou. Krev, kterou auktor prolévá na svých stránkách, prolhanost, ba i hrubá a nevědomá mysl byla mi příliš drahá. Zdálo se, že zůstanu chud a bez hříchu.
Zatím nastával podzim a blížilo se období honů.
V ten čas za okolností, které vylíčím, přišel na náš statek kníže Alexandr Nikolajevič Megalrogov, plukovník cara Mikoláše II. Ten člověk obrátil Kratochvíli naruby. Pobláznil Susanne, malého Marcela, Kitty, Michaelu, ba i mého pána Josefa Stoklasu. Přičiněním tohoto divného člověka jsem přišel o přátelství Corneliino, a když jsem se potom chtěl přiblížiti k slečně Susanne, ukázala mi jen kvůli němu dveře. Myslím, že nám byl toho člověka čert dlužen.
Trýznil lidi posměchem, vyvolal plno křiku, měl pletky milostné, pletky s pravdou a lží, pletky pro peníze a konečně pletky svého druhu, v nichž jsem rozeznával jakýsi básnivý přízvuk. Řečený plukovník byl u nás přezván BARON PRÁŠIL. Je to dobrodruh, snůška podvodů, krás a dobrých forem, které mě zhusta uchvacovaly a jimž kinu, nemaje co jíst a pít. Za pobytu tohoto BARONA jsem byl dohnán do úzkých a tak mi nic nezbývalo, než abych oživil svou starou myšlenku. Rozhodl jsem se, že se obohatím na účet knihovny, avšak prodávati básníka mi připadalo jako sprostá krádež.
Možná, že předbíháním kazím svůj příběh, ale nemohu připustit, abyste si utvořili nesprávný názor o mé poctivosti. Věc se přihodila asi takto: Jednoho dne jsem dostal dopis od své sestry Anděly, žádala, abych jí poslal 1000 korun. Tento nicotný peníz měl zachránit její dceru a mou neteř od zřejmé potupy. – Nuže, chcete říci, že jsem si počínal mrzce, chtěje sehnati potřebnou částku? Nikoli! Nemohl jsem oslyšet sestřinu vroucí prosbu a vrátil jsem se k záměru prodati jednu z knih. Hledal jsem tu nejhorší, ale (jak jsem již naznačil) v každém slově je krapet pánaboha. Třásly se mi ruce a nevěděl jsem si rady. Tu mě osvítila skvělá myšlenka: Strhl jsem vazbu s JIHOČESKÉ KRONIKY a dostal jsem za ni od jakéhosi Holanďana (který se tehdy potloukal kolem ZLATÉ KORUNY) právě tolik, kolik má sestra požadovala. Mohl jsem býti spokojen, ale má dobrota mi působila nové a nové nesnáze. Peníze, které jsem v duchu určil své nešťastné neteři, octly se v kapsáři jiné dívky. Chudinka! byla ještě uraženější než Eliška.
Šlo o dobrý skutek a neměl jsem tedy čeho želet, ale člověk není pánem svého nitra. Dolehly na mě výčitky.
Chodil jsem jako stín, byl jsem shovívavý ke všem lidem a velmi jsem se měl k svému pánu. Cinkaje v kapse zbytkem drobných, oslovoval jsem jej, řka: „Milosti, jak jste spal?“ A opět: „Milosti, jak se máte?“ Činil jsem se, seč jsem byl, ale zvrácená Prozřetelnost mě hnala dál a dál trním špatného svědomí a houštinami nových příhod až k okamžiku, kdy jsem spatřil, že můj pán otáčí mezi prsty vazbou, za niž jsem právě stržil své mrzké zlaťáky.
Bylo mi z toho nanic. „Vidím,“ řekl jsem, přemáhaje vnitřní pohnutí, „že se vám podařilo získat úhledný padělek.
Jakým účinkům byla asi tato kůže vydána, aby za jediný měsíc zestárla o osm set let? Kolika rázů drobných kladívek bylo třeba, aby se sprostá vepřovice pokryla větévkami tamaryškovými?“ Můj pán zůstavil poznámku bez odpovědi a požádal o zápalku. Měl ustálený zvyk kouřiti z krátké dýmky. Díval jsem se za ním, jak přechází od globů k soše Artemidině, a zatím co ke mně střídavě obracel svůj zášijek a chlupatou tvář, vyvstával před mým duševním zrakem starý vévoda.
Moje obraznost je dosti živá, neboť jsem rostl v sochařské dílně, kde se nicotná hlína a balvany seskupují v nádherná těla. Má matka sloužila sochaři, který byl knížetem mezi mistry svého umění. Má drahá matka a já jsme přicházeli každého jitra se škopkem a košťaty a vesele jsme poklízeli smetiště mezi kopyty světcova hřebce a prstíky světáckých VENUŠÍ. A kdykoliv bylo matce pokleknouti nad některou loužičkou, dotýkal jsem se úkradkem soch, jejich paží, beder a prsů, jež byly tak nádherné, že mi podnes zbyla smyslnost v konečcích palce a ukazováku. V této dílně jsem býval velmi často uchvácen a má mysl nabývala tvaru LVA, ODDANOSTI, VÍRY a především toho, po čem prahne naše srdéčko v období rané mladosti.
Duchu takto vytříbenému není zajisté nesnadno představiti si vévodu, jehož jsem ve svůj čas vídal až do omrzení často zívati a klíti. Přivřel jsem oči, abych dal poznovu vzniknouti vévodským střevícům, holeni, dříku a hlavě,