hbitou ruku. Věru, jsem skoro rád, že jsme začali s tím sportem dnes. Za dvě či čtyři lekce bych z vás měl strach.“
„Nu,“ povídám nato, „žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří, ale čekat, až oběd dočista vystydne? Není to příliš, Milosti? Což jste uzavřeli sázku o celý stůl? Jářku, je čas už jít!“
Můj pán vzal knížete pod ramenem a tak jsme vyšli, pronášejíce všelijaké lichotky na knížete. Měli jsme se k němu jen což.
Když jsme otevřeli dveře, zastihli jsme půl Kratochvíle, jak horempádem běží od knihovny.
Před chvilkou stála uprostřed těch lidí Kitty s Marcelem. Slečna v postoji šermíře jim ukazovala, jak si kníže vedl, a chocholem z peří zasáhla starou Veroniku do prsou. „Pozor, držte svůj fleuret, pane!“ vzkřikla, napodobujíc knížete. Za této hry hořely slečně tváře a byla tak nádherná, že se měli všichni dohromady zbláznit. Lokajové a služky lapali každé její slovo, ale jak nás spatřili, dali se na útěk.
Potom se kníže a pan Jan převlékli. My, to jest můj pán, Michaela, Susanne, Ellen a já, jsme zatím rozmlouvali o knížecím podivínství.
„Myslím,“ pravila naše slečna advokátovi, „že jste se dopustili něčeho, co je nevhodné, a prosím vás, abyste se knížeti omluvili.“
„Dobrá,“ odpověděl doktor, „máte-li takové mínění, můžeme to učinit, ale zdá se mi, že kníže správně rozumí hře.
Je oddán tomuto sportu právě tak jako my. Ký div, že se pan Jan – sešed se se šermířem tak znamenitým – chtěl něčemu přiučit a že jej požádal o čtvrt hodinky cvičení?“
„Ano,“ odpověděl nato regent, „ale což ten klobouk? Což ta vlásenka z časů pánů Franců? Co ten váš křik, pane Spero, o BARONU PRÁŠILOVI?“
„Věru,“ odpověděl advokát, „s tím nemám nic společného. Jestliže se nemýlím, je to vaše myšlenka od a až do z, pane Spero.“
„Tudy na to! A kdopak běhal po vlásenkářích? A kdo přivlékl ten klobouk? A čí byla ta krabice? Nebyl jste to vy?
Není ta krabice vaše?“
Susanne se za této rozmluvy smála a jen přítomnost mého pána jí bránila, aby nedávala najevo svou radost skoky přes židli.
Zanedlouho potom vešel kníže. Držel v ruce svůj klobouk BARONA PRÁŠILA.
„K čemu to,“ zeptal jsem se ho.
„K tomu,“ odpověděl, „abych dokončil váš žert. Což se domníváte, že pokazím tak znamenitý vtip?“
„Vtip?“ pravila Michaela, „nevidím v celém nápadu nic než trochu ztřeštěnosti.“
„Tu to máme,“ odvětil jsem polekán, abych si nepopudil knížete. „Proč se, slečno, díváte na mě?“
„Pane,“ ozval se regent, „bojím se, že pan Spera a naši mladí přátelé zašli v svém žertování příliš daleko a že snad v jejich podnikání bylo něco, co by se vás mohlo dotknout. Lituji a omlouvám se za ně.“
K těmto řečem se přidal dost neochotně i advokát a tak se podobalo, že všechno dobře skončí.
„Eh,“ odpověděl nato kníže, „mohu říci, že mi to právě přišlo vhod. Slýchával jsem, že tělocvik je velmi zdravý před jídlem, a pokud jde o klobouk – což, podržím si jej.“
Řka to, nasadil si třírohák na hlavu a pokračoval:
„Pod tím kloboukem je znamenité teplo a přitom stín. Cítím, že je to pěkná líheň pro všelijaké myšlenky. Proč bych se ho měl vzdát? S ním či zpod něho mohu říkati krásné nesmysly a štváti po libosti svého ducha, aniž jsem se někoho dotkl, aniž má slova padla na váhu a mohla způsobiti nevoli. Věřte mi, pane, že se to pod ním skvěle obědvá! Znáte klobouk kardinálský? A víte, co je soudcovský baret? Nuže, shledávám, že se pod touto podšívkou tají podobné výhody, a nedám ji s hlavy ani za láhev vína. Ba ani za sklep, neboť tyhle blázniviny jsou lepší než vaše znamenité burgundské.“
„Já,“ řekla Michaela, „bych ten klobouk hodila do kamen. Proč se, kníže, stavíte věčně do jiného světla? Proč jste, proboha, nevzal svůj fleuret hned jak se patří do ruky?“
„Proč? Nač se ptáte? Na jakou otázku mám odpovědět? Což jste mě neviděla? Což jste nestála přitom? Což jsem