61

„Škoda, že rozumím tak málo česky,“ pravila Francouzka, obracejíc se zamilovaně na knížete.

V jeho řeči padala známá jména velkoknížat a členů carské rodiny. Mluvil o jakémsi plese za časů, kdy on a já jsme měli chodit do latinských škol. Upozornil jsem ho na tuto skutečnost, řka, zdali se nebojí, že nás dámy a pánové budou považovati za starší, než je příjemno.

„Ach,“ odvětil kníže, „nemám valné naděje, že by se vyhladily vrásky na mé tváři, kdybych si ubral deset let.

Ostatně se mi zdálo, že léta, která právě prožívám, jsou vždy nejkrásnější. V třiceti to byla třicítka, ve čtyřiceti čtyřicítka a tak dál až do dneška.“

„Tak,“ řekl jsem, „to je znamenitý způsob zůstati mlád a spokojen. Ale nechtěl byste nám, Milosti, říci (když už o tom mluvíme), jak jste doslova stár?“

„Je mi 45 let,“ odpověděl kníže.

Slyše, že mě plukovník věkem o něco převyšuje, pocítil jsem radost, neboť může-li on kolem padesáti plašit děvčata, mám i já jakousi naději, že dojdu stejně sluchu. A kdybych i o měsíc kulhal za tímto starým lvem, několik dní mám jistých a to je víc než hrob, zapomnění a nicota.

Sotva jsem vyslovil pomyslným jazykem myšlenek tato strašná jména lidského konce, sám jsem se polekal a hned jsem se chopil láhve. Susanne s Michaelou zářily nejvíce životem a jejich vlasy se leskly jako zbroj nádherných ještěrek. Cítil jsem dvojí štěstí stoupati z těchto hlav. Jedno odhodlané a pyšné a druhé prostinké s nádechem zvědavosti a všudybylství. „Eh,“ řekl jsem si, „neohřeješ-li si své hnáty u těchto ohňů, nestojíš už za nic. Běda, kdo sází na budoucnost a propase vhodnou chvíli veseliti se s přáteli.“

Potom jsem vstal, a po převorsku si odkašlav, pronesl jsem přípitek. A za ním druhý! A třetí! Aby přišli všichni na svůj účet a aby se nikdo nekabonil.

Můj pán na mě shovívavě pošilhával a tu, znamenaje tento pohled, jsem si pomyslil: „Spero, jestliže tě neocení jako dobrého stolovníka, jsi ztracen, neboť v knihovně nestojíš za nic; čteš si tam staré povídačky.“

Za těchto úvah jsem nabýval královského rozmaru, a zatím co teklo crčkem víno do sklenic, hledal jsem příležitost, jak bych se přitřel k Susanne. Seděla na konci stolu. Avšak po jejím boku se zvedala Ellen.

Pravím zvedala, neboť tato dáma je velmi dlouhá. Vedle toho lze o ní říci, že má (v měřítku stejně obrovském) pihy a že sedává s přitaženými lokty a nehybnou tváří, jež ustavičně vypravuje o pravosti své vychovatelské rasy jako obraz nějakého smolařského malíře z patnáctého století, na němž nic není mimo letopočet; jako protivný obraz, který se uchoval na dně smetiště a po letech (slušně zaplacen) visí ve světnici špatného sběratele.

Vtlačil jsem se mezi tyto Popelky vyučování a za vzrůstajícího opojení jsem jim říkal střídavě lichotky. Provedl jsem to tak, abych k Ellen mluvil jako gentleman a k Susanne jako pošetilý mladík.

Kníže zatím rozpřádal řeč s Michaelou, přitom se však obracel na Stoklasu a opět na mě. Současně odpovídal panu Janovi a ještě mohl usazovat advokáta jako šermíř, jenž sleduje svůj cíl, a přece má dost pokdy, aby se ohnal levičkou po mouchách. Mluvil jsem do Susanne jako do dubu, ale jedním uchem jsem poslouchal, jak kníže říká: „Car, prapory, baronka“ a jak mele páté přes deváté.

Chtěl jsem s ním závodit (neboť jsem najednou zpozoroval, že mě Susanne neposlouchá).

Byla právě řeč o sibiřských nájezdech. Vstal jsem, a pochytiv tak smysl vypravování, povídám: „Což o to, mohli jste mít klisen a hřebců dvě stáda a tolikéž vojáků, ale jen mi na své svědomí odpovězte na otázku, kde se tito koně popásali a kde váš pluk spával a co bylo v té krajině k jídlu? Slyšeli jsme, že tam napořád vládl hladomor a že v tom kraji leželo na tři lokte sněhu.“

Sotva jsem to řekl, začal se doktor Pustina smát a vzápětí padaly na knížete všelijaké posměšky jako: „Víte, že ruské koně jedí sníh a že pohrdají ovsem?“

„A víte, že klisny mají v těch končinách krásná růžová vemena a že každé z těch ušlechtilých zvířat je s to vyživiti muže na svém hřbetě?“

„Nesmysl, to je nepřirozená poloha.“

„Vaše průpovídky mě připraví o rozum.“

„Vždyť by zašli hlady, právě jako zahynuly při tažení indickém voje Alexandrovy.“

„Dobrá,“ odtušil kníže, ale zapomínáte na Habakuka, který byl živen havranem.“