za něho, v tom ohledu má opět čistý účet či aspoň z poloviny jej už vyrovnal. A padá ještě něco v úvahu? Jak?
Klobouk BARONA PRÁŠILA? Ale za ten žert se pan Stoklasa, advokát a Michaela s Janem knížeti před tebou omlouvali. Alexej může být věru rád, že to tak dopadlo, poskytli jsme mu skvělou příležitost, aby se jednou ukázal. Chce ještě víc? Je mu to všechno málo? Je ještě uražen? Bojíš se, že se bude mstít a že ti to nakreslí s vrtákem Holanďanem? Nebo že uteče s dětmi, že bere doslova ty řeči o odchodu? Kdežpak, ani zdání! Ani ho nenapadne, vždyť se přece známe! Vydržel u nás málem tři měsíce, pěkně se vykrmil, nacpal si kapsy z karbanu, spal s holkami, má se zde dobře a je rozhodnut spolknout každou narážku, aby se klidil. Vždyť je to dobrodruh a starý podvodník. – Pravda, možná, že je v něm ještě něco lepšího, ale když vezmeme vše kolem dokola, vždyť nemá důvodu, aby se urážel.“
Tato úvaha mě poněkud uklidnila. Zastavil jsem se u okna, sleduje let vran, jež táhly do polí. Náš kraj se v tu dobu zbavoval sněhu. Tálo a vál vlahý vítr. Před mým oknem se zvolna pohybovaly haluze buku a tento pohyb, či krásný den, mi vnukal pokoj a naději, že všechno dobře skončí. – Zmínil jsem se již, že můj duch si nelibuje v nářcích a v pitvorném křiku, za něhož vykdákáme celý slovník romanopisců, a musím opakovat, že mi to leze z krku. Naproti tomu mám rád lidi mluvící pěkně zpříma o holkách, o radosti, o svých podnicích, o tom, jaká je na světě bída a co by mělo být lepší, o právu a křivdách, o člověku, který jí, pije či hladoví. To se dá poslouchat, ale nic mi není tak proti srsti jako párati se v zubech všelijakých citečků a smrděti propastí nebo nebem. Je to otřelé, je to sprosté, je to křiklavé právě tak jako dýka na jevišti. Nenuťte mne, abych vykládal, že jsem přitom dobrák od kosti! Nechte mě na pokoji. A jestliže přece poznáte, jak jsem za bubnování na okno, nechtě a bráně se, myslil na Kitty, přejděte to rovněž mlčením.
Ze svého zadumání jsem vzhlédl k cestě a tu všecek vyděšen vidím přicházeti svého Holanďana. Jak jsem na něho mohl zapomenout!
Byla ve mně malá dušička. Ještě chvíli jsem postál, nevěda, co mám dělat, ale potom jsem se obrátil na podpatku a běžím dolů. Hnal jsem se jako vítr a z rozpaků jsem si hryzl ret. Podařilo se mi proplésti se chodbami a již jsem byl málem na vnitřním nádvoří, tu však jsem za sebou zaslechl kroky stejně spěšné, jako byly mé vlastní. Kníže jen tak bez kabátu, ale s nahajkou (a zajisté s pistolemi) se hnal za mnou. „Spero,“ děl, uchopiv mě za rukáv, „je zde! Vrátil se!“
„Kdo?“ řekl jsem, předstíraje lhostejnost, „co zase máte, co vás zas drží a co vám přeletělo přes nos?“
„Ta stvůra, Angličan!“ odvětil, míjeje mě.
„Pane,“ vykřikl jsem a skokem jsem se octl po jeho boku, „je-li tomu tak, půjdu s vámi!“ Běželi jsme jako dva ohaři, ale můj drobný klopýtavý klus nemohl knížeti nikterak postačit. Vzdálenost mezi námi se zvětšovala. Tu jsem se zastavil, a přiloživ ruce k ústům, vykřikl jsem na knížete, že je ztracen.
„Hej vy tam!“ zahoukl jsem potom na Holanďana, užívaje anglické řeči, jako kdybych ho (ve shodě s knížetem) považoval rovněž za příslušníka toho národa, „hej! vy pane, uhněte se z cesty!“
Na ta slova se plukovník obrátil a čekal, až jsem k němu doběhl.
Viděl jsem, že má v úmyslu opakovat svůj násilný čin. Uchopil jsem ho tedy za ruce a jal jsem se k němu mluviti:
„Milosti, dejme tomu, že člověk, kterého pronásledujete, vskutku ukládá o vaši svobodu, či že vám chce vyrvat nějaké tajemství. Dobrá, je to pravděpodobné, ale uvážil jste, že se za ním ženete jako za kočkou, která ukradla slaninu? Jděte mi k šípku, takhle se vyřizují státnické záležitosti? Kam byste se poděl se svou nahajkou, kdyby to byl opravdu anglický vyslanec?“
Tu se kníže zastavil. Rovná si rukáv a pohlíží na mě, jako kdyby chtěl říci: Copak si, blázne, myslíš, že nevím, co jsi za ptáčka? Ty zrádče! Ty Jidáši!
Jestliže mi to kníže neřekl, bylo to především proto, že měl nakvap.
Pan Huylidenn se zatím na nás díval s úžasem. Domnívám se, že se zprvu polekal, vida knížete mávati za běhu svými důtkami, ale zhlédnuv, jak se v zatáčce vynořuje i má postava, sňal klobouk s hlavy a ukláněl se, dovolávaje se obyčejů vzdělaného světa. Bylo mi úzko, když jsem viděl, že jeho levice je opět přitisknuta k hrudníku a že mi tedy přináší desky KRONIKY. Jeho neohrabaný a přenápadný pohyb mi připomínal zlodějíčka, jenž posmejčil bochník. „Fi,“ řekl jsem si, „v jakých nemotorných rukách jsem se to octl!“ Věru nechybí, než aby mu Stoklasova vazba vypadla zpod paží (jako se to přihází ve třetím aktu příslovečných veseloher).
Vidím, že jsem se doposud jen nedokonale kál za svůj hanebný čin, vidím, že moje lítost byla velmi povrchní a že jsem až dosud více litoval nezdaru než vlastního skutku, neboť přistupuje k Huylidennovi, neměl jsem co říci.