74

směšná stránka. Vypadáte vy nebo pan Jan jako soubojníci? Ne? Dobrá! A nepodobá se kníže šaškovi, jenž hraje Oněgina?“

„V proudu hovoru,“ ujal se opět slova advokát, „padlo jméno, k němuž bych se chtěl vrátit. Neřekl jste totéž, co jsem sám již jednou prohodil? Neřekl jste o knížeti, že je prášil, a nenazval jste ho PRÁŠILEM? Vyvstává mi před očima kopýtko, na které bychom věc mohli narazit.“

Potom jsme si v družné shodě smluvili plán a ustanovili se na něčem, co vyjde později najevo.

Měl jsem ze svých spojenců radost. Avšak sotva jsme se rozešli, myslím, že se oba pánové začali radit nanovo a že brali v pochybnost má slova. Zkoumali asi, do jaké míry jsem se odklonil od starého přítele, a přitom měli dost malou důvěru sami k sobě.

Já jsem však jasně viděl, že je s knížetem konec. Byl ztracen. Byl sám. Všichni od něho odpadli mimo Marcela, Kitty a Susanne, avšak ti, neznajíce naše záměry, mu nemohli ani přispět, ani ho varovat.

Byl jsem šťasten, že je naše vítězství úplné, ale současně jsem cítil, jak se mýlím. Člověk je nevděčník a nic mu není po chuti. Má radost byla zkalena jakýmsi smutkem. Zdálo se mi, že zároveň s knížetem byla poražena ta stránka lidské povahy, která se neváže na časné věci a která je odhodlána jiti vlastní cestou. Ta stránka, z níž každému něco zbylo v srdci a jež připomíná, jak jednou, když vám bylo kolem čtrnácti, jste bloumal za humny, vyslechnuv dlouhou úvahu svých pěstounů. Posílali vás do učení, ale vy jste nedal za jinou, než že budete námořníkem…

K ďasu, tohle je opravdu známá písnička, a jestliže se nemýlím, zaslechl jsem tu a tam některý její tón, když si kníže pískával na hubu. Býval jsem nadšen tou notou, a teď ji mám zradit! Fuj! Zdálo se mi, že jsem poznovu ztratil svou plachetnici a kapitána, jenž s rukou na zábradlí přechází teď lodní můstek, aby si odseděl výpravu za poklady. Zdálo se mi, že jsem poznovu pověsil své lodní mapy na hřebík.

Přičiňoval jsem se, aby se kníže octl v úzkých, ale tato má snaha ve své nejvlastnější podstatě si přála býti poražena jako panenství mladých dívek. Strojil jsem knížeti léčky, ale jejich smysl byla jen zkouška, jen vzdor, jen zápolení o to, čí způsob je schopnější života. Přál jsem si, aby kníže nakonec zvítězil, přál jsem si, aby vytrval, a mé vlastní hněvy byly pramalé. Řeknu vám pravdu: Nadělal jsem s políčkem víc hluku, než bylo potřeba.

Ale zatím se sítě stahovaly a místo kolem knížete se prázdnilo. Alexej Nikolajevič dobře poznával, co se děje, a jsa ještě vyšší, ještě hrdější, poděkoval za příjemný pobyt na Kratochvíli, řka, že musí odcestovat. Na otázku, proč tak pospíchá, odpověděl, přezíraje výsměch:

„V Paříži zasedá rada bílých. Lituji, ale povinnost mi ukládá, abych přijel.“

„Tak,“ odpověděl můj pán, nezakrývaje úsměšku, „jde-li o tak důležitou státnickou věc, nemůžeme vás ani chviličku zdržovat. Kdy odjedete?“

„Zítra,“ děl kníže s ledovou tváří.

Toto slovo padlo dvě hodiny po tom, co jsem uzavřel spolek s nápadníky slečny Michaely. „Tím lépe,“ řekl jsem si, slyše Alexeje, „aspoň těm hňupům uklouzne, aspoň jim vypálí rybník.“ Ale má radost neměla dlouhého trvání. Jan a advokát se vmísili do rozmluvy, a lačni vítězství na nepříteli již již poraženém, žertovali o tom, že kníže odchází dříve, než mohl skončiti svá vypravování.

„Vidíte,“ řekl právní zástupce, „chtěl jste nás zasvětit do způsobu obnovy Ruska, a právě v nejlepším táhnete do Paříže. – To mi připomíná příhodu s potulnými herci. Ti lidé jsou rovněž živi divným způsobem: vyvěsí do ulice návěští, zbídačené kostymy, cedule, hadry, cetky, bubny, paruky, křídla andělíčků, zbraně a všechno, nač se může obecenstvo nachytat. Když ale má dojít k představení – prásknou herci pěkně zadem do bot a už je nikdo neuvidí.“

„Tak,“ odpověděl kníže, „připomínám vám herce?“

„Ani zdání,“ odtušil nato pan Jan, „náš přítel vám chce říci, že odcházíte, nesplniv své závazky.“

„Přirovnání, k němuž se vracím,“ děl opět kníže, „je poněkud plytké. Uvykli jste mluviti tak, aby vás nikdo nemohl chytit za slovo. Ale nechrne vytáček. – Jsem vám něco dlužen, pánové?“

„Ptáte se mě?“ ozval se regent a na jeho skráni nabíhaly žíly.

„Odpovídám tou otázkou smyslu narážek a způsobu vaší řeči. – Jsem vám něco dlužen, pánově?“

„Správně,“ řekl pan Jan, „vidím, že se dohodneme. – Připomínám vám malou hru, do níž jste se zapletl. Buď