29

To bylo asi vše, co Váňa řekl. Chuďas byl pokryt krůpějemi potu a na jeho tváři se zračila přemíra víry. Stál, utíraje si čelo, na němž bloudil odlesk staré hrůzy a staré dobroty. Slečna Kitty sdílela s ním rozjítření, které ho uchvátilo, a snad by se byla rozplakala.

Ale ty časy, kdy se pláče, již minuly. To je stará nemoc, z níž jsme se vyléčili.

A pokud jde o vypravování? Stalo se – nestalo se, kdož ví? Ostatně na tom nesejde. Není to žádný zázrak, ale hysterie. Mně se to protiví! Váňa je chlap, že by mohl skály lámat, a takovéhle mouchy! Vidím toho klacka žvýkat kuří stehno a ohlížet se po holkách. Jak to jde k sobě? Otázal jsem se ho a Váňa mi odpověděl: „Rusko je jedna věc a Evropa je věc druhá. Já, kterej jsem se tam narodil, tomu taky nerozumím, ale přece jen v tom umím chodit.

V Rusku je nad celou zemí boží mír. To, co jsem říkal, byla taková zkouška. Vzpamatoval jsem se, protože nad každým člověkem vládne milosrdenství.“

Mávl jsem nad tím rukou. S takovými lidmi se nedá mluvit. Aby se řeč obrátila, začal jsem žertovat s Františkou.

Jenže slečnám se teď nechtělo do řečí a stále se některá z nich vracela k tomu vypravování. – „A co se stalo s knížetem?“ – „Co jste dělali potom?“

„To by trvalo,“ odpovídal Váňa, „až do příštích vánoc, kdybych vám měl všechno povídat. To byste se naposlouchali, až by vás brněly uši. Jak velkokníže Pavel objal mého pána u Sandoměře. Jak v Turkestanu získal málem kalifát, jak založil podkop pod magistrálou a odřízl nadobro Pemzu – a tisíc takových věcí.“

„To,“ dodal ještě na otázku jedné kuchtičky, „není dočista nic proti zatrachtilému štěstí, které měl můj pán se ženskými.“

Řekl jsem tomu žvanilovi, aby se tak příliš nevychloubal. „Já jsem tě přece slyšel tehdy v lesním zámečku, a velmi dobře si pamatuji, co jsi všechno házel knížeti na hlavu.“

„To,“ odpověděl Váňa, „jsem říkal proto, že jsem byl opilý, a proto, že někdy knížeti nestačím. Já jsem pouhý hlupák a moc často nevidím, kam mě vede. Nemůžu to pochopit.“ Víc jsem z toho chlapíka nedostal. Byl přesvědčen, že je jeho kníže nejdokonalejší pán, jaký kdy chodil po světě. Zůstalo tedy na tom. Kuchařka dala Váňovi ještě kus slaniny, aby si vytřel zuby, a tak se do kuchyně vrátila stará veselost.

Podobné hovory, kterým se dospělí lidé snad trochu pousmějí a jimž ani zdaleka nepřikládají víry, jsou přece jen toho druhu, že mohou pobláznit děti kolem 15 let. Marcel a Kitty to zakusili na vlastní kůži. Prosím vás, vždyť se sotva poohlédli po světě. Nejsou ještě ani ryba, ani rak a nevědí, kde jim hlava stojí. Chodí jako očarovaní. Jestliže vane chviličku severák, mluví hned o strašných bouřích, a jestliže si někdo kradí utře slzičku, pláčou s ním jako děti. Ale přitom již také něco zaslechli o nočních schůzkách a nejsou tak zcela nevinní, jak byste soudili. Víte, jak si představují milenku? Jako královnu dlouhých brv, jež vytrubuje svou zamilovanost po všech koutech a jež se vrhá za přívalu lásky na prsa svému příteli se zvrácenou hlavou. Mocný hlas toho čepobití doléhá do dětských ložnic a způsobuje, že ti drobečkové nemohou spát a že se zmítají ve svých postýlkách sem a tam. To všechno je doslova pravda. Mohou si kousat nehty a s prstem v ústech a s tváří pokrytou škrábanci (z poslední rvačky, kterou svedly o nějakou pomazánku) myslí na věci lásky.

Když Váňa dokončil vypravování o hrdinských činech svého pána a když už opravdu Kitty musila jít spát, vytratily se obě děti z kuchyně. Kdo ví, co té chvíle viděly v obou Rusech, kdo ví, jaké nádherné hlavy jim nasadily a kdo ví, jaká srdce zavěsily do jejich prsou. Kitty ze sebe nemohla vypravit ani slovíčko. Zato venku, když se zastavili s Marcelem v ohbí schodiště, si ulevila. Tu mluvili jeden přes druhého, nacházejíce tisíc podnětů k uvažování v těchto průpletech pravdy se lží. Marcel byl ještě větší hlupáček než Kitty, ale jak už bývá vlastností mužů či chlapců, byl o poznání věcnější než jeho přítelkyně. První řekl, že poprosí plukovníka, aby směl jíti s ním. Kam?

Kamkoli se knížeti uzdá, kam ho povede!

Viděl nazlátlý vzduch Ruska, břízy v rovinách, jimiž postupuje vojsko za vyzvánění zvonů, a proudy černých lidí, kteří se klaní plukovníkovi a jimž tekou po skráních slzy radosti, neboť s knížetem se vracejí staré časy. Kitty šumělo v hlavě okouzlení, podobno vánici, jíž prochází hlas zvonku.

Zatím však se slečna Michaela dívala se Susanne na hodiny. Ukazovaly desátou a to byl čas, kdy se pro malé děti končí den. „Říkala jsem Kitty již dvakrát, aby šla do ložnice, ale příliš se jí líbí ruské příběhy,“ děla Ellen. „Už je tak pozdě,“ pravila nato opět slečna Michaela, „pojďme se na ni podívat.“ Řkouc to, vstala a chystala se vyjít.

Susanne a plukovník se k ní připojili a tak zastihli naši dvojici, jež smáčela konečky prstů v okeáně noci a snění.

Podobali se dvěma oslíkům, již se ztišili a hlavu u nohy poslouchají, jak roste tráva.

Michaele nebyly Kittiny myšlenky tak docela cizí; snad pochopila, že její sestřička právě v té chvíli uzavírá jakýsi