15

Podobný chlap by dozajista tahal z lidí rozum. Ptal by se, co je zač můj pán, či jak se daří milostivé paní, a byl by chycen, neboť pan Stoklasa už dávno ovdověl.

Pili jsme vesele dál. Ale ať jsem se po očku díval na plukovníka, nebo ať jsem se oddával bezstarostnému veselí, můj společník byl stále stejně družný, stále stejně bujarý a stejně se smál. Neptal se na nic a byl zřejmě spokojen s vínem.

Zatím se náš Marcel seznamoval v kuchyni s plukovníkovým sluhou. Klečeli nad vakem Jeho Milosti a Váňa ukazoval hned krásný pás, hned koberec, hned starou pistoli, řka: „To je z Kavkazu, to opět ze Sibiře.“ Na těch krámech byly stopy cest a stáří. Nedal bych za vše dohromady ani groš, ale tak jak ležely v tom starém odřeném vaku, podobaly se pokladu. Každý kus byl z jiného konce světa. Na jednom se zachycovala záře maličké lampy, neboť ti staří příjiční zajíci (to pravím o hajných) nám nedali slušná světla a už se soumračilo, na jiném předmětě zas utkvívaly stopy válek a jiný mohl uchvátiti mladistvou mysl svým starobylým vzhledem. Maličký Marcel ani nedýchal. „Tvůj pán,“ řekl Váňovi, „je jistě znamenitý člověk a prošel kraj světa.“

„To bych řek,“ odpovídal sluha. „Znamenitý, laskavý, statečný, jenže trochu nedůtklivý. Pro slovíčko vyvolá hádku a hned je z toho souboj.“ Náš Marcel klečel a Váňa stál nad ním, měl v ruce bambitku a chřestil jejím zámkem (držel na jediném nýtku). „Jen kdyby nebyl takový divous, mohli jsme dobýt Kyjeva! Můj pán stál na Dněpru a po všech dědinách vyzváněli velikými zvony, jako by nastávaly velikonoce. Všichni čekali, že se už vrátí car –“

Tu Váňa ustal, křižuje se pravoslavným křížem, a maličký Marcel napodoboval toto znamení.

Ale je čas, abych se zmínil o tomto kuřátku o něco obšírněji. – Kde přišel chlapec k svému jménu? – V kostele, za hlaholu zvonů, v neděli před šestnácti lety. VÉVODA PRŮKAZSKÝ ho držel při křtu na rukách. Náš dobrý farář, kterého později vyštípali, je oba trochu pokropil, a tu prý vévoda s úsměvem pravil, že se mu dostává po druhé svátosti křtu. „A to si, ty kluku ušatá, pamatuj,“ říkají v čeledníku dodnes našemu Marcelovi, „že to povídal vévoda tak a nejinak.“ To je celkem vše. Od těch dob rostl náš malý nezbeda na vévodském dvoře, a dospěv v jinocha, zachoval si mysl prostinkou a čistou. Jeho otec už dávno nežije. Jeho matka zemřela před mnoha lety.

Jeho příbuzní mlčí.

Tak jako já a jako ostatní řádní lidé na zámku Kratochvíli jedl Marcel chléb z ruky vévodské a později z ruky Stoklasovy. Ví bůh, že to není žádný med. Čistí stříbro, stará se o úly, v čas dozrávání ovoce hlídá aleje, chodí pro poštu a celkem to s ním ujde. Nevšímal jsem si ho valně, ale sem tam jsem mu sáhl přece na zoubek, jak je to s jeho pravopisem a s násobilkou. Hoch se vždy dobře držel a za to si ho chválím.

Milý Marcel, prohlížeje si střepy plukovníkovy, byl zcela získán pro tu postavu. Viděl jsem, jak nakukuje do naší síně a jak naslouchá s očima navrch hlavy. Pokynul jsem mu, aby přistoupil. Učinil tak s velkou chutí. Plukovník ho nazval kozáčkem a dal mu něco vína.

To se ovšem poslouchá, jako bych řekl, že venku padá sníh. Měli jste slyšet, jak to povídal! Jak vzal Marcela za bradu a jakým pohybem si pohladil knír, když si ho prohlížel! Chlapci se leskly oči, obracel hlavu za svým plukovníkem a bylo vidět, že je přešťastný. Sám jsem se usmíval, jak mu to slušelo. Plukovník odstrčil chlapce na délku paže, pak ho obešel a řinčel přitom ostruhami.

Jak, ten histrion měl také ostruhy? Před chvilkou jsem se mu díval na střevíce, viděl jsem samý příštipek a díru, ale ne ostruhy! Zdálo se, že mi přecházejí smysly. Teď jsem se klonil k tomu, že je to podvodník.

Společnost v loveckém zámku

Ale dříve než jsem se mohl ozvat, otevřely se dveře a vešel lesmistr. Dal se kratší cestou, aby se podíval, zda je vše připraveno. Byl chvíli v rozpacích, vida knížete seděti u poloprázdných lahví, ale co naplat, pán je pán a sluha je jen sluha. Starý Rychtera se nevzmohl ani na slovíčko a čekal pěkně v koutku, až na něho plukovník kývl.

Zatím co mluvili, bylo slyšeti v předsíni kroky a za chvíli se síň zatměla novými příchozími. Stoklasa vešel téměř poslední. Jak to už bývá, když vejdou lidé zvenčí do světnice, nikdo nic neviděl. Jedni si mnuli oči a jiní odkládali kabáty, starého čerta se starajíce, kdo sedí u stolu. Ostatně plukovník už vstal a já se chystal učiniti totéž. Chtěl jsem pozdravit Jakuba Lhotu, ale ten dobrý pán mi šel vstříc, a spatřiv mého přítele plukovníka, podával mu ruku.

Odtud šlo všechno jako na drátku. Kníže přál pánům dobrý večer a poklonil se slečně Michaele.

Ve světnici byl zmatek, ale plukovník přece vzbuzoval pozornost. Sem tam jsem zaslechl, jak někdo potají šeptá sousedovi do ucha: „Není to hejtman z Kopniku?“ – „Není to Eperney?“ – „Není to hrabě Koda?“ – „Není to Aulenburg, strážce božího hrobu a komandér bordeauxského kříže?“