„Jenže kde vzít ženicha.“
„A jakýho, to bys koukala!“
Jak se naše krásky začnou vadit, neví žádná, kdy přestat. Nakonec nás musil vytrhnout Váňa. Začal slečny šmahem objímat, říkal jim lichotky a nepřestal žertovat, až se daly do smíchu. Chvála bohu, že měl ten dobrý nápad.
Když se trochu usadily, spustil Váňa znovu o knížeti a chválil ho, až přecházel sluch.
Během té rozmluvy se však k němu přitočil Marcel a pošeptal mu do ucha, že je kníže již připraven a že odjede.
Jak to Váňa uslyšel, opustil ho naráz dobrý rozmar.
„Jakže,“ řekl si, „což ho to nepřešlo? Trval by na svém i po takovém úspěchu?“ – Uváživ, že je rozloučení málo pravděpodobné, rozjasnil Váňa tvář, ale zmínka o odchodu mu přece jen nedala dobře dělat. „Což o to,“ děl po chvíli Marcelovi, odpovídaje spíše svým vlastním myšlenkám než na sdělení, které slyšel, „což o to, zbrklý a bláznivý je na to můj pán dost a dost! Když se to vezme, je vlastně hlupák, kterýho pálí dobrý bydlo. Ten chlap nikde nevydrží…“
„A kam zas chce?“
„Do Paříže.“
„Do Paříže!“ opakoval Váňa. – „Tam jsme už byli! Spal jsem v předsíni hotelu D’Orient. – Krmili jsme se tam zeleninou a rybami. Ty ryby páchly…“
Marcel si kladl prst na ústa, prose, aby seržant mluvil aspoň potichu… Byl všecek zmaten. Myslil si, že Váňa uvítá tu zprávu s radostí, a nenadál se nějakých námitek.
„Cože?“ pravila Cornelie, „Alexej nepojede do Prahy?“
Za této otázky všichni zmlkli a bylo slyšeti odkapávající vodu.
„Ne, do Paříže.“
„To je nápad, teď v zimě do Paříže! Co tam?“ pokračovala po chvíli klíčnice.
„Ty tomu rozumíš,“ odpověděla nato Veronika, a obracejíc se k Váňovi, dodala: „Ale má ten kníže sluhu, co? To jsou vejmluvy, když má něco udělat! Člověče, já bych vás prohnala, být vaším pánem…“
– Ach, to je řečí! To se to vleče! Jsem již netrpěliv jako španělský sudí a raději obrátím kormidlo tam, kde vane čileji vítr a kde je větší vlnění.
Jdu za knížetem!
V ten čas, v tu chvíli a v ten okamžik vstal Alexandr Nikolajevič Megalrogov v jídelně se svého místa, a maje na hlavě prášilovský klobouk, jal se děkovat Stoklasovi a všem přítomným pánům (slečny se zatím odklidily) za přátelství, jemuž se po tři měsíce těšil.
Naslouchali jsme jeho řeči s úžasem.
„Hrom do těch květů staré zdvořilosti,“ pravil, „hrom do nich! Pletou se do mých úvah právě teď, když mám lhát.“
Řka to, kousl se kníže do jazyku a oslovil mého pána: „Pro pět ran do čepice, sbohem! Sbohem, regente, sbohem, můj moudivláčku, můj strakoši, má pokladničko! Buďte zdráv a vzal čert ohledy!“
„Co to říkáte?“ otázal se pan Stoklasa.
„Co? Nic! Všechno, jak by smet,“ křičel kníže. „Šlechtic nešlechtic, každého svědí někdy dlaň, vsolte Charouskovi jednu za ucho a potom si zazvoňte v kapse zlaťáky. Vezměte doslova, co praví váš vnitřní hlas a básník: Když zásluha je ve psí dána,
pak utrhači sedí rána.
Jen na ně! Jen do toho! Kopanec pro advokáta, herdu Rychterovi a ještě jednu do brslenek jen tak pro chuť! Příteli, příteli, přeji vám dobré pořízení, klid, pevnost, mír a pádnou ruku. Půjčujte jen na vysoký úrok, chovejte v teple