kníže dostal na záda. Nebohá klíčnice si tak počínala z popudu lásky a strachu, který jí našeptával, že tomu je tak, jak se obává. A tu sklíčena starostí, že je kníže pomlácen, a vroucně si přejíc odvrátiti od něho pohromu, vkládala celou duši do svého křiku, opakujíc: „Ne! Ne! Ne! Já ho znám. Já vím, jaký je to člověk. Ten by si to nikdá nedal líbit!“
Kolísala mezi svými družkami, jako když hrdinova choť slyší neblahé zprávy, a vztahovala ruku k svým ňadrům, nedbajíc ani uvolněného účesu, ani záhybů, jež jí tvořila punčocha na levém lýtku.
„To bych se podívala, jestli se někdo vodváží šáhnout na knížete!“ řkouc to, dala poklesnouti svému hlasu, naznačujíc, že si žádá sklenice vody.
Nešťastnice, svou neprozřetelnou láskou, v níž ještě po letech rozeznávám nezřízenou a vypínavou žádost, aby spojila svůj osud i před lidmi s osudem knížete, uvrhla nás všechny do lidských řečí a vposled do bídy.
Z křiku, vyhrůžek a lání mohly její družky snadno uhodnout vztah mezi ní a knížetem. Neváhám říci, že to vskutku učinily a že poznaly, kolik uhodilo. Obrátily se na podpatku, opřely si ruce v bok či založily lokty, ale šmahem namísto účasti s Alexejem projevovaly mu posměch.
Snad si některá z kuchařek do té chvíle myslila, že kníže Alexej zůstává na Kratochvíli jen kvůli ní. Možná, že si ta či ona přála, aby se jí přihodilo právě to, co naznačovala Cornelie. Kdož ví? Snad v pletkách s klíčnicí viděly, že kníže míří příliš nízko. – Snad byly žárlivé, snad naráz zmoudřely jako sekta vyznávající letnice – buď tomu jakkoli
– kníže zůstal bez spojenců.
Byl zbaven kouzla. Byl vysmíván.
Slečna Cornelie způsobila svou prostořekostí a svým hanebným sobectvím a neovládáním se, že se Alexej Nikolajevič octl v ústech všech ženských a všech lokajů, co jich bylo na Kratochvíli.
A co Cornelie získala svým vynašečstvím? Nic, mimo pohrdu. Zůstala sama a bez útěchy, zatím co v kuchyni přetřásaly, kolik už měla milovníků.
Cornelie ovšem poznala, že zašla příliš daleko, ale v lidském počínání se druží chyba k chybě. Nešla spát, nesedla si k papíru, aby psala dopisy svým příbuzným, ani nepořádala svých věcí, jako to činí ve chvílích tísně rozvážní duchové, ale přehodila si šátek přes rameno a od 9 hodin čekala v pootevřených dveřích své světničky na knížete. Chudinka, měla tušení, že je sledována? Vyzývala svým počínáním přítelkyně, aby se šly přesvědčit, že ji kníže opravdu navštěvuje, nebo byla tak prostého ducha, aby se domnívala, že se žádná z těch všudybylek neodváží je špehovat?
Já, kníže, Jan, Susanne, Ellen, Stoklasovi a advokát jsme zatím seděli u večeře. Náš rozmar za mnoho nestál.
Plukovník se měl k Michaele a pan Stoklasa se snažil vtáhnout do hovoru Jana. Ale mladý pán se díval jako sedm drahých let. Mlčel a Michaela mu odpovídala, obracejíc se s dvojnásobnou živostí ke knížeti.
Táhlo již na desátou, slečna Ellen potlačovala zívnutí a já sám jsem si rovněž zakrýval ústa. – Ach, do té chvíle jsem nevěděl, že i nuda může znamenat štěstí. Do té chvíle jsem netušil, co se děje v kuchyni, a ani zdaleka mi nepřišlo na mysl, jaké blázniviny se Cornelie dopouští. Neštěstí, které se na nás valilo, neopovědělo se žádným znamením. Příhoda se švýcarem? Pah, byl jsem v té věci bez viny. Ostatně kníže o ní bude mlčet a lidé z chléva se neodváží žalovat. – Tato myšlenka mě napadla jen tak mimochodem mezi dvojím vypravováním Skotky Ellen, zatím co jsem se díval na kouř svého doutníku. Žel, dával jsem prašpatný pozor, co se kolem mne děje, a Lojzík nalezl velmi pozdě příležitost, aby mi několika slovy sdělil novinky z kuchyně. Smál jsem se pod kůží, slyše, jaký poprask se strhl kolem plukovníka, a byl jsem zvědav, co tomu říká Františka s Veronikou.
„Měl byste je slyšet!“ odpověděl Lojzík. „A Cornelie, můj bože, ta vyvádí!“
„Jaké štěstí,“ odvětil jsem, vkládaje do Lojzíkových rukou hrst Stoklasových trabuk, „že o tom kníže neví!“
Zatajil jsem Alexandru Nikolajeviči, co jsem slyšel, neboť považuji za chybu vměšovati se do soudů, které stíhají naše skutky. Nikdy nic nevyvracím a neomlouvám se, jsa jist, že činím lépe, než kdybych věc rozmazával.
Kníže tedy nic netušil. Rozmlouval. Klaněl se slečně Susanne, smál se s Michaelou, choval koleno a hladil si lýtko.
Asi v deset hodin jsme vstali od stolu a šli na lože. Měl jsem s knížetem část cesty společnou, tu jsem již nemohl udržet jazyk za zuby a řekl jsem mu, co se přihodilo.
Zdál se tím velmi pobaven a srdečně se se mnou rozloučil: „Pozor! Pozor!“ volal jsem, když jsme se rozcházeli, ale Alexej mávl rukou.