59

Měli jste vidět ty dvě dívky, měli jste je vidět, jak stály, jak se bránily, jak vedly útok!

Zatím co se tak vesele hádali a zatím co můj pán na to otvíral dokořán oči (neboť, po pravdě řečeno, teprve teď si uvědomil, že má slečna Michaela vlastní mínění), zatím co se toto vše dálo, vešel kníže. Ihned na prahu poznal, že ho čeká něco neobyčejného. Slečna Susanne se zarazila v řeči a můj pán se jal zabývati konvicí s kávou, jakkoliv pro to počínání neměl důvodu. Chviličku bylo ticho. Pan Jan stál vedle Susanne a byl o poznání bledší než jindy.

Chtěl jsem vzít do zaječích, ale (jak se tak lidem stává ve chvílích rozpaků) nevzpomněl jsem si na kloudnou záminku.

„Víte, o čem jsme právě mluvili?“ ozval se po chvíli pan Jan, a nečekaje na plukovníkovu odpověď, pokračoval: „O

výši včerejší sázky.“

„Kterou hru máte na mysli?“ pronesl kníže, usedaje do nízké lenošky.

„Tu poslední. Tu, kterou jste tak zručně vyhrál!“ odpověděl Jan.

Viděl jsem, že slečně Michaele stoupá ruměnec až na čelo. Necítila se snad dost bezpečná tváří v tvář tomuto knížeti? Jeho bourbonský nos prozrazoval snad opravdu urozeného člověka. Jeho klid zářil hrdostí, jeho ruce byly vladařské, ale přece jen, jak tu seděl dlouhý, vážný a výsměšný, jak tu seděl beze všeho studu málem obviněn z šejdířství, jak se mu zlehounka pohyboval vějířek vrásek kolem očí, jak hleděl do plamene a jak se zvolna díval s jednoho na druhého, vzbuzoval dojem trochu podivný. Měl příchuť po latině.

„Poslední sázka,“ děl, posunuje koncem pohrabáče polena, „poslední sázka leží, jak si vzpomínám, ve hracím stolku.“

Na ta slova jsem učinil mimovolný pohyb směrem, který kníže označil. Mohu říci, že se mi pohnulo živěji srdce.

Pocítil jsem strach a zdálo se mi, že je kníže blázen, odvažuje-li se takových kousků.

„Jakže,“ řekl jsem si, „máš jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou (právě ses k tomu přiznal) a teď nám chceš nalhat, že jsi zapomněl peníze. Copak, hlupáku, nevíš, že to praskne? Copak si myslíš, že neotevrou zásuvku? A budeš potom dělat hloupého? Anebo chceš snad zkoupat některého z těch chudáků, kteří posluhují u stolu?“

„Spero,“ pronesl kníže s úsečností plukovníka, jenž mluví s rotmistrem, „Spero, spočítej ty bankovky!“

Napadlo mě, že si kníže žádá, abych vysolil své peníze, a hrklo ve mně, že jsem bez krejcaru. Ten člověk mnou vládl! Ach, chuďasům může poroučet každý, a já jsem se tehdy opět hotovil toho bláznivého chlapíka uposlechnouti.

Vstával jsem velmi zdlouha, a abych získal času, jal jsem se mluvit a řekl jsem asi toto:

„Milosti, jste-li již tak roztržitý, že jste zapomněl peníze, může se velmi lehce stát, že se mýlíte i v místě a že se povalují někde bůhví kde.“ Při té řeči jsem se významně podíval po knížeti, ale zdálo se, že si mě nevšímá. Byl, jak se říká, bez starosti. Pokud jsem měl čas rozhlédnouti se po ostatních, viděl jsem, že Michaela i Susanne sdílí jeho jistotu. Zato doktor a pan Jan se usmívali, jako kdyby chtěli říci: Vida, na každého dojde! Náš ptáček je chycen.

Zatím jsem došel k řečenému stolku, a kryje si vlastními zády ruce, jal jsem se jej otvírat. Ale sotva jsem povytáhl zásuvku, zatmělo se mi před očima. U všech rohatých! Válelo se tam peněz jako smetí! Stříbro, stovky, haléře a všechno v jedné hromadě. Některé bankovky byly pomačkány, některé rovné, některé sešlé jako veteš a jiné zářící novostí. Odskočil jsem, jako bych šlápl na hada, a byl jsem tak překvapen, že mi uklouzlo: „Probůh, Milosti, což kdyby vám to byl někdo ukradl?“

Slečna Michaela se dala na ta slova do smíchu, ale kdož ví, nesmála-li se spíše panu Janovi než mně.

Susanne

Dokonalý člověk, na němž nenajdete chybičky a který si zaslouží úcty a lásky, bývá obyčejně pranezábavný.

Počestnost, spravedlivá mysl a čistota vyhladí na svých soustruzích kdejaký vrub, kdejakou vyvýšeninu ducha a jejich dílo je nakonec hladké, pravidelné a souměrné, takže nad ním krčíte rameny.

Můžete je milovat?

Ne. Váš duch je v klidu. Za obecného souhlasu přisvědčujete těmto premiantům a nehne se ve vás ani žilka (leda