ticho nabývalo hlasu, který praví: Ty máš na krajíčku pláč? Vzmuž se. Opři se o mě. Jsem kníže života.
Za tohoto výmluvného mlčení jeli podle stromů vrhajících stíny a pod měsícem milenců a mimo propast, již vnuká závrať.
Zatím já a Susanne jsme pospíchali za panem Janem. Díval jsem se na Francouzku jinýma očima a sanice mě pranic nepoutala. Řekl jsem vozkovi, aby pobídl koně, a za chvíli jsme již zahlédli Jana. Chuďas, myslil si, kdoví co chytrého nevyvedl. Myslil si, že k němu přijíždí Michaela, že se vrací, že se bude podivovat jeho zálibám v nočních potulkách, a zatím jsem vylezl ze saní já. Ptal se mě aspoň třikrát, kde je Michaela, ale nebylo mi do řečí.
Odpovídal jsem mu na všechny jeho otázky: „Nasedat! Nasedat, nebo zmrzneme.“ Teprve během jízdy jsem prohodil, že slečna odjela s knížetem. Chtěl jsem Jana trochu potrápit (abych se povyrazil ze své špatné nálady) a dodal jsem k řečené poznámce, že ten chlapík slečnu málem unesl.
Od topolů jsme zamířili k Rychterovi.
Přijal jsem od lesmistra slib, že mi nazítří pošle dvé ušáků.
Potom jsme se vraceli domů. Pan Jan a slečna Susanne si neměli co říci a já jsem mlčel. Každý z obou se stáhl do koutka, jako by pozbyl dobrou polovinu tělesné váhy. Měl jsem teď místa jako malý král a věru nechápu, jak jsem se mohl do týchž saní nevměstnat, když jsme vyjížděli.
Koně šli krokem. Trochu jsem dřímal, mysle na své stáří, a po prvé mě skličovala léta. Potom mi přišla na mysl má neteř Eliška.
Za těchto úvah jsme dojeli k brance. Pan Jan se vrhl ze saní a jal se shánět plukovníka. Řekli nám, že se doposud nevrátil. Slečna Susanne zmizela ve dveřích, a když Jan poodstoupil, zase se vrátila.
„Pane Spero,“ řekla, zvedajíc ke mně oči, „nebudete žertovat na můj účet?“ Odpověděl jsem jí, že bych si ze srdce rád zasloužil důvěru. Slečna Susanne mi porozuměla a podala mi ruku.
Nechtělo se mi odejít bez Jana a čekal jsem s ním, až se kníže vrátí. Stáli jsme v podjezdu. Pan Jan si kroutil vousy a já jsem okouněl.
„Váš přítel,“ řekl potom Jan, „váš přítel plukovník je mluvka, histrion a podvodník. Dnes, když hrál v karty s panem Stoklasou, vynesl krále, a ten král byl předtím odložen!“
„Tak?“ povídám, „jste si tím jist a nepřipouštíte, že jste se přehlédl? Kníže Alexej hraje, jen se práší.“
„Jen práší,“ odpověděl Jan se zlostí.
Ještě chviličku jsme si vyměňovali názory, ještě chviličku jsme si brousili vtip a věc (jak už to mezi chlapy bývá) nabývala povahy hádky. Vtom se ozvalo cinkání zvonku a Alexej vjížděl.
Zarazil koně, div si nesedli na zadek, hodil Marcelovi otěže a pomáhal slečně vystoupit. Všiml jsem si, že měla růžové tváře. Pokynula Janovi i mně jediným posunkem a pravila, že kníže je nejznamenitější vozka, který kdy vedl koně. „Víte,“ pokračovala, rozšiřujíc svůj úsměv, „že jsme projeli oborou a vrátili jsme se kolem rybníků?“
Podivoval jsem se, za jak krátký čas urazili tu dlouhou cestu, ale pan Jan neříkal nic.
Slečna Michaela přeběhla schodištěm a my jsme ji zvolna následovali. Chtěl jsem začít nějakou veselou rozprávku, abych Jana rozptýlil, ale nepovedlo se mi to. Hledal příležitost k hádce s knížetem, ale plukovník mu dlouho odpovídal mírně.
„Doktor Pustina,“ pravil Jan, zastavuje se na posledních stupních schodiště, „o vás dnes mluvil takovým způsobem, že jsme se všichni smáli.“
„Tak,“ odtušil kníže, „advokát je šprýmař, co tedy zbývá, než smáti se, když mluví?“
„Dobrá,“ řekl opět Jan, „opakujte mu to, ale pokud jde o váš způsob přepadávání saní, myslím, že přeháníte.
Slyšel jsem, že jste to byl vy, kdo obrátil koně k rybníkům.“
„Pane,“ děl kníže, sotva znatelně se usmívaje, „jestliže vyhledáváte spor, začal jste z nepravého konce. Co chcete? Svářiti se pro směr jízdy, která je ukončena? Věřte, že mi nikdo nepokynul, abych zamířil tam, kde jste čekal. Chcete-li přijmouti toto vysvětlení, přijměte je, a jestliže váháte, najděte si jinou příčinu k hádce. Méně ješitnou, méně průhlednou! A přisámbohu, netvařte se jako milenec, který chce trestat dámu, jež se starého čerta stará o vaši žlučovitou povahu. Nezaplétejte ji do hádek, které mezi sebou máme jen proto, že vaše čepice je příliš vysoká a že mi váš výraz připomíná dřevěné hračky!“