Zatím slečna Michaela myslila na podobné věci jako Jan, uvažovala však ještě neurčitěji. Její mysl se rozptylovala, obcházejíc podstatu a smysl svého neklidu.
Věci lásky se vyhraňují a tříbí náramně rychle. Ani se nenadějete, ani nevzdychnete, ani jedna myšlenka na polibky neproletí vaší hlavou, a přece jste chyceni. Jedné hodiny, jedné chvíle, kdy se snad díváte na konečky svých prstů, či kdy pro ukrácení času skládáte ubrousek, pocítíte vlnu zmateného štěstí.
Znáte tu touhu, jež se rozžhavuje víc a víc a jež si žádá určitého jména? Znáte to příslovečné váhání rozpalující uši? To je počátek lásky! Možná, že jste v té chvíli byli sami a že jste bubnovali na okno obráceni do zahrady.
Snad přešel mezi stromy zahradník, snad zvedl právě zelenou ještěrku a vy jste se zachvěli o její osud, snad se právě přihodilo něco jiného, ale v určitém skutku, v určitém obrácení hlavy ležel hluboký smysl. V takové chvíli vám píše osud na čelo: JAN, MICHAELA, SUSANNE nebo ALEXEJ.
Mladý Lhota přijel k nám právě včas. Slečna Michaela si nekladla zbytečné otázky: Miluji? Nemiluji? To se mělo ukázat. Čekala na Jana s radostí. Čekala hotova k lásce a její náruč, jak se říká, byla otevřena.
Když se Lhotovi koně zastavili pod okny, hrál jsem se slečnou Susanne v šachy. Michaela radila mně a za Francouzkou stál kníže Alexej. Má krásná Susanne držela právě mezi prsty věž. Poznával jsem, že ztratím hru, neboť ta věž mi měla zakroutiti krk. Abych se z toho dostal, vstal jsem tak prudce a tak šťastně, že všechna šachová pole zůstala prázdná.
„Vy ničemo, vy falešný hráči!“ křičel kníže Alexej, vyčítaje mi obmyslnost. Bránil jsem se velmi hlasitě, ale když jsme byli v nejlepším, zaslechla Susanne hrčení bryčky a jala se volat, že přijel pan Lhota. Byl jsem zachráněn.
Alexej se vrhl s dámami k oknu a odtud na balkon. Jan právě vystupoval z kočáru.
Venku tehdy (bylo v polovině ledna) poletoval sníh a na zábradlí se zachytila sněhová stříška. Michaela ji srazila dlaní a uhnětla kouli. Byla na ni nádherná podívaná, jak stála, napřahujíc ruku. Vítr jí pohyboval vlasy a zvedal na jejích ramenou límec. Pan Lhota zůstal dole stát s očima navrch hlavy.
Přivítali jsme mladého pána co nejsrdečněji. „Čekala jsem na vás!“ pravila Michaela a div mu nepadla kolem krku.
B
Představte si ty dvě tváře. Jednu plnou lásky, štěstí a toužení a druhou zdrženlivou, ohlížející se po ostatních: druhou polekanou a plnou strachu z osidel.
Jan potlačoval slova, která se mu hrnula na jazyk, a neřekl nic mimo pozdravy a vzkaz, po němž se nikdo ne tázal a jenž byl ještě k tomu vymyšlen. Doposud vidím, jak se za jeho řeči stávaly Michaeliny pohyby volnějšími a volnějšími. Doposud mi tane na mysli úsměv ztrácející se s její tváře a slyším odpovědi od chvíle k chvíli tišší a více zpožděné.
Bylo mi Michaely ze srdce líto. Kníže chtěl pana Jana omluvit a prohodil, že dnes není ve své kůži. „Dejte mu napít čaje,“ pravil, „je unaven.“ Ale milý Jan poděkoval. Tvářil se jako sedm drahých let a ptal se po panu Stoklasovi.
„Já ho zavolám,“ pravila Michaela, nacházejíc konečně záminku, aby se mohla vzdálit. Dala se na útěk a její ramena se otřásala jako v pláči.
Sdílel jsem slečninu náladu a po celý den mi bylo na Kratochvíli těsno. Skličovala mě milostná něha. Přijal jsem rád tento úděl, neboť jsem se za něho mohl tvářit jako mladistvý člověk, jemuž hřmí v prsou láska. Byl jsem tak Michaele na dosah ruky a slečna Susanne nemohla přitom přehlédnout můj smutek a vážnost. Domníval jsem se, že Francouzka neodmítne tyto vlastnosti tak snadno jako lehkomyslné poklony.
Můj pán, který neměl ani tušení, co se s Michaelou a s Janem děje, přiměl mladé lidi k navečerní vyjížďce.
Když zapřahali, byl jsem právě v knihovně. Otevřev vyhlídkové okno, zahoukal jsem, kam mají namířeno. Pan Jan mi odpověděl, že projedou oboru a že se vrátí stromořadím. Vyslechl jsem to s radostí a prosil jsem, aby na mě posečkali. Nemohl jsem si to odepřít, neboť blízko saní přešlapovala Susanne.
„Teď, Bernarde,“ řekl jsem si, „přišel tvůj čas.“
Vedle myšlenky, která se později ukáže a která mi našeptávala, abych se vtlačil do Susanniny blízkosti, měl jsem ještě v úmyslu zastaví ti se u lesmistra Rychtery a požádati ho o nějakého zaječího zmetka, abych mohl v odpověď na dopis o písaři a Elišce poslat své drahé sestře výslužku. Lesmistr bydlil právě u obory, a tak jsem se těšil, že zabiji dvě mouchy jednou ranou.