72

abych odešel.“ Řka to, zavolal Váňu a rozkázal mu, aby chystal vak a měl se na cestu.

Musím se zmíniti o tom nešťastném chlapíkovi, jak to jím škublo a jak se vyděsil, slyše tato slova. A věru, mám tisíc chutí setrvati u toho předmětu a zevrubně vylíčiti, jak držel ruce sepjaty pod bradou a jak obracel prosebně oči k svému pánu, ale jiná věc mě nutí, abych vše, co se tehdy událo, přešel co nejrychleji a nezdržel se víc, než si žádá srozumitelnost.

Když jsem byl už jednou v ráži, zeptal jsem se knížete, jaké úmysly má s Michaelou, co tropí s Cornelií a se Susanne, a jak se to má s jeho hrou v karty, potom jsem chtěl zabočit na Huylidenna. Kníže však (a tu budiž žalováno na tohoto násilníka) mi vzápětí řekl, že ke mně necítí ani špetky nenávisti, nicméně že je zavázán dáti mi políček. Řka to, poslal Váňu ze světnice a splnil, co byl slíbil.

Zůstal jsem jako opařen. Dodnes nevím, jak k tomu došlo, a ptám se po příčině této zřejmé křivdy.

Vyspílal jsem mu za to od plic, jenže na nejlepší jména a na ta slovíčka, jež jdou do tuhého, jsem přišel teprve, když jsem se probral z překvapení.

Od té chvíle jsem se rozhodl, že si svůj účet vyrovnám jinak. Řekl jsem si asi toto: „Jakže, Spero, za to, co jsi pro plukovníka vykonal, za to, že jsi se ho ujal a že jsi ho vedl div ne za ruku od úspěchu k úspěchu, za to vše se ti dostává takové pohany? Pomsti se! A jestliže se bojíš, aby kníže neprozradil, že znáš Huylidenna, nedbej na to.

Pomsti se a potom ať tě zavrou!“

Není to první políček, jejž jsi slízl. – Jednou tě tvůj starý pán, vévoda Průkazský, přetáhl holí a bezpočtukrát ti vsolil nějakou za ucho, jenže ten člověk to učinil jednak v prudkém hnutí mysli a potom měl k tomu přirozené právo, jež jsem sice popíral, ale on vyznával a držel.

Řekl jsi, že jsem jich nahrabal za svého života dost a dost – ale tento políček tě pálí, a kdybys žil ještě století a kdybys došel hodnosti rektorské, bude tě pálit. Tento políček nepadl v zlosti, ani při karbanu, ani za nezřízeného pití, ale byl ti zasazen bezbranným člověkem, polobláznem, polochudinkou, někým, s kým se můžeš málem měřit, neboť i ty dovedeš mluvit nepravdu a lžeš, jak když tiskne. I ty dovedeš pít a chodit za děvčaty a sklonit se pěkně nad talířem.

„Milosti,“ oslovil jsem potom plukovníka a hned bych si byl jednu lískl za to MILOSTI (ale člověk, je-li určitého věku, velmi těžce odvyká věcem a slovům, která si osvojil za dlouhého užívání), „Milosti, zasloužil jsem si jiného přijetí, než se mi dostalo, ale nechť. Měl jste pramálo příčin domnívati se, že stojím na straně vašich nepřátel.

Tím hůře, jestliže jste mě potupil a urazil. Vidím, že si vážíte jen ran, a chci vám je oplácet takovou měrou, jak vy je rozdáváte. Nemyslím ovšem na jiné zbraně než na ty, které jsou vlastní vzdělaným lidem. Budu vás mořiti úskoky a vymyslím si tolik lstivých léček, že vám bude brzy horko.“

Řka to, vyšel jsem se vztyčenou hlavou, neboť ať jsem plukovníka potíral či ať jsem stál na jeho straně, načichl jsem jeho mravem a volky nevolky jsem napodobil jeho obyčeje.

Monomachia

Z Alexejovy světnice jsem běžel rovnou za panem Janem. Znal jsem jeho spády a snadno jsem si vypočítal, že se drží advokáta. Byla neděle a odbíjela právě desátá. „V tu dobu,“ řekl jsem si, „dlí náš právní zástupce v pisárně, a aby se neřeklo, předstírá nějakou práci.“ Zamířil jsem tam, kam mě vedla tato úvaha, a potázal jsem se s dobrou. Doktor a Jan stáli v koutě u kamen. Tvářili se jako spiklenci, a zahřívajíce si záda, smlouvali asi nějakou past. Dost možná, že byla řeč o mně, neboť sotva jsem otevřel dveře, umlkli. Jan nedokončil větu a pan advokát se nezmohl na slovíčko.

„Promiňte,“ řekl jsem, přistupuje k nim, „vzdálím se, naznačíte-li mi, že vám má přítomnost není vhod, ale dříve vyslechněte, co chci říci.“ Advokát a pan Jan se na mě dívali dost nedůvěřivě, ale přece jen mi poskytli sluchu. Tu

– přihlížeje spíše k morálce než k ploché pravdivosti – jsem jim vypravoval o křivdě, kterou jsem zakusil.

Měl jsem mluviti o tom, jak mě kníže pral? Měl jsem ukazovati otisky prstů a vršiti bolest na bolest? Měl jsem zvětšovati hanebné provinění plukovníkovo tím, že bych je uvedl v obecnou známost?

Viděl jsem hezkou řadu žalobníků, kteří si nevyžalovali nic leč posměch, a znám násilníky zatvrdivší se ve svých skutcích a čerpající posilu z úštipků, jimiž lidé častují chudáčka mého druhu. – Takový je soud světa! Žel, jsme vystaveni věčným svízelům, které nás zkrušují a mnohdy mění pravdu v ničemnost, Vypravovati mezi svorníky vin, jak se věc doslova zběhla, znamená často troupovství.

Jsa toho pamětliv, obrátil jsem příhodu s políčkem na ruby a v souvislém vypravování jal jsem se líčiti knížete jako nehodného člověka. Jako chlapa, jenž uráží, pletichán, utrhá na cti, pomlouvá a k tomu všemu je ještě