22

Pomyslil jsem si, že plukovník přece jen trochu rozumí věcem, do nichž se plete, a zdálo se mi, že přišel Rychterovi na nějaké tajné spády. Odtud asi ta shovívavost, odtud to přátelství! Kníže se vyzná ve zlodějnách, a proto je lépe být s ním zadobře.

S touto úvahou jsem však dlouho nevystačil. Čeledínové a ostatní, jimž poroučel, byli mu stejně oddáni; a ti přece neměli na svědomí žádný křížek, ani nemohli mého pána nějak šatit. Tato skutečnost mě velmi zajímala. Dával jsem na knížete pozor a sledoval jsem ho, kam se hnul. V jeho chování mimo rys jakéhosi bláznovství nebylo nic nápadného. Potloukal se po dvoře a po chodbách, tu s někým žertoval, tu mu vyspílal. A jak tak chodil a jak řinčely jeho ostruhy, jak otvíral zprudka dveře a jak si pošvihával nahajkou, bylo v tom něco opravdu knížecího.

Koterovi kluci se před ním třásli, a kdyby jim to byl poručil, byli by skočili třeba do ohně. Dovedl se na ně podívat a dovedl vztáhnout ruku, když něco chtěl, jen napůl, jen trošíčku, ale s takovou netrpělivostí a tak důstojně jako maršál, který neoddaluje loket od boku a který zůstavil dlaň a prsty v nádherné poloze. Jeho tvář přitom vyjadřovala starý zvyk poroučeti. Když šel kníže k obědu, zdálo se, že se chodba před ním schyluje, a vždycky se našel někdo, kdo mu otevřel. Krátce, co přišel do Kratochvíle, zavládl u nás starý duch a sluhům se zdálo, že se vrátil vévoda Marcel Průkazský.

„Na ty lidi nic nedejte,“ říkával panu Stoklasovi advokát, „jsou šťastni, když mohou dělat to, čemu uvykli. Já pravím, že je to dobrodruh. Proč se s ním zahazujete? Proč ho krmíte? Co vás za to čeká? Jednoho dne se vám vysměje. Lidé jako on nemají nic jiného na práci než obcházeti, kde by se bez peněz najedli a napili. Kníže nekníže, poslal bych ho k čertu.“

Ale bylo to marné. Já, Kitty, Susanne, Michaela a Ellen jsme stáli na straně Alexeje Nikolajeviče. Rychtera s ním byl jedna ruka a v kuchyni (aspoň na počátku) na něho nedaly dopustit. Abych řekl pravdu, všechny knížete milovaly. Jedné se líbily jeho kníry, druhé oči, třetí nádherná, útlá, přímá a hrdá postava, čtvrté jeho způsob řeči, páté smích. Každá slečinka, co jich tam bylo, nacházela nějaký zvláštní rys v jeho tváři a nějaké znamení, podle něhož poznávala, že je to kníže. Zdálo se jim, že skrývá tajemství.

To, co v kuchyni platí za krásu, mívá podobu zhrzeného štěstí. Podobu pohádek. Podobu krále, podobu Popelčinu.

Za této shody názorů se kolem plotny zpívalo. Každá z těch děvčat očekávala nějakou významnou událost, neboť jednou se ten zlý osud musí obrátit. Všechny věřily, že po světě chodí náhoda, která hledá jednu z nich. Věřily na povětrný zámek štěstí. Kdo však má klíče k jeho bráně? Není to Alexej? Je chudý a bohatý, urozený a beze jména.

Dnes je na tom jako ty a já, ale snad již zítra se jeho osud změní.

Ale i v kuchyních vládnou nesnášenliví duchové. Stará klíčnice Veronika pravila o knížeti, že je kurevník a že ho přistihla, jak zkouší, které zámky se otvírají klíčem a které dveře jsou na petlici. „Povídám, že je kurevník, protože to zkoušel u světnic, kde bydlí holky.“ My jsme se Veronice vysmáli, ale slečna Cornelie pohodila hlavou a odešla, kroutíc zadkem.

Věděl kníže, co si o něm myslí advokát, Stoklasa a kuchařky? Měl nějaký plán? Táhlo mu něco hlavou, když ve svém pokoji za sebou zavřel dveře? Domnívám se, že se jen chechtal. Jestliže se nemýlím, poklepal potom svému sluhovi na rameno a řekl mu: „Pij a jez, co srdce ráčí. Dopřej si všeho, vykrm se, měj se k světu, neboť toto období hojnosti bude jednou vystřídáno krušnou dobou. Jen tedy zakroj do bochanů sýra, naper se paštik a popadni hned celý pekáč, když ti podávají buchtu. Čiň se, co můžeš, příteli, a pij, jak jsi se nejlépe naučil.

Předvídám, že tyto blažené chvíle uplynou, a protože nemůžeš (vezme-li se věc po rozumné stránce) počítat před nějakým desetiletím s žoldem, který ti car dluží, budeš zanedlouho pískat kudlu. – Pokud jde o ženské, nelez, Váňo, nikomu do zelí, ale očaruje-li tě nějaký kyprý loket, užij volnosti, kterou ti dávám. Ať se však sblížíš se svou přítelkyní sebeúžeji, nemluv s ní o nicotných a darebných věcech, ale spíše jí stav před oči ušlechtilé a krásné příhody, které jsme zažili.“

Je mi hračkou vmysliti se do sluhových odpovědí: „Já, Milosti, budu dbát vašeho rozkazu, jak jsem dbával, pokud jsme bydleli ve stanech, ale, ať do mne kule perou – nepamatuji se na nic z toho, co říkáte. Jaké znamenité příhody jsme zažili vy a já? Svrab a oznobeniny! Měli jsme hladu jako vlci. To ostatní se mi vytratilo z paměti.“

„Tak,“ řekl zase kníže a opřel si hlavu jako člověk, který si vzpomíná, „tak ty se nepamatuješ, ty oslí hlavo, jak jsme stáli za nádherné noci před Pemzou připraveni k útoku. Ty se nepamatuješ na hvězdnou oblohu, z jejíchž hvězd připadal dobrý milion na jediného vojáka! Ty se nepamatuješ, jak jsme, stojíce v třmenech, dojížděli k železnici! Ty se nepamatuješ na tu nádhernou krev, jež stékala, poznamenávajíc naše vojsko kříži a kokardami, v nichž je vždy část našeho cara!“

„Hrom do toho,“ odpovídal Váňa s rukou za uchem, „to vím! To mám v živé paměti, jenže se mi zdá, že jsme tam