„To je možné,“ ozve se opět Marcel, „ale vím, že s tím počítá.“
„S čím?“
„Že půjde s knížetem. Díval jsem se na něho, když potěžkával Corneliina zavazadla, a teď zapírá, že ví o její výpovědi. Je s ní smluven!“
„Ale já půjdu,“ praví Kitty, „půjdu, chci odtud vyváznout.“
„Jak,“ pronáší Marcel skrze zuby, „ty půjdeš s Cornelií?“
Slečně Kitty se nedostává opět slov. Je bezradná, vzpomíná sí na Michaelu a chtěla by vykřiknout její jméno, chtěla by se rozběhnout za svou sestřičkou, ale váhá, naslouchajíc dešťovým kapkám, jež padají na okenní sklo.
„Kitty! Kitty! Kitty!“ volá Marcel, ale malá slečna nezvedne hlavu. Je zdrcena. Její ruka umdlévá, zadrhla si příliš silně smyčku kolem zápěstí a nyní zakouší bolest jako něhu. Rve řemínek a namísto o Michaele jme se mluviti o slečně Susanne.
„Pařížanka, Pařížanka!“ dí štiplavým jazýčkem komorných a utrhá nebohé učitelce, jako by byla sama zlá.
„Miluje knížete, miluje ho,“ praví vposled, „miluje ho právě tak jako Cornelie a jako Michaela.“
A Marcel? Má ruku v kapse a přepočítává svých šedesát Kč.
„Což naplat,“ říká, pouštěje mezi prsty poslední minci, „půjdeme sami. Zaplať pánbůh, nemusíme se doprošovat.“
U večeře oznámila Francouzka panu Stoklasovi, že v její rodině kdosi onemocněl a že je nucena vrátiti se do Paříže. Její záměr byl velmi průhledný, a jakkoli jsme si všichni přáli neuváděti slečnu do úzkých a jakkoliv jsme se nechtěli zdržeti u tohoto předmětu déle, než vyžaduje slušnost, přece jsme nemohli spolknout všechny své otázky. Ale tato účast byla škrobená. Susanne odpovídala jen krátce. Nechtěla předstírat znepokojení, jež by se zítra ukázalo planým, a její zdrženlivost se zdála vyjadřovati, že vše, co udělá, podnikne na vlastní vrub a odpovědnost.
„Jsem šťasten,“ pravil Stoklasa, „že příliš nespěcháte. Kdož ví, neurovná-li se vaše pařížská věc za čtyry týdny tak, že snad nebude třeba, abyste odjížděla.“
„Za čtyry týdny?“ opakovala Susanne.
„Byl bych vám velmi zavázán,“ děl opět můj pán, „kdybyste se, slečno, nerozhodovala jinak než při svém příchodu.“
Susanne klopí hlavu a kníže vypravuje panu Janovi příhody z války. Mluví a mluví, jako by nerozuměl slova francouzsky. Mluví a náhle se přerušuje krátkou poznámkou: „Těšil jsem se, slečno, že budeme mít společnou cestu až do Krumlova. Jaká škoda, že se zdržíte!“
Slyše jeho nedbalý tón, nemohu nezávidět Stoklasovi. Má ten chlap štěstí, že nevysolil peníze, které měl již připraveny! Vždyť Alexej ujede tak jako tak! Ani ho nenapadne, aby na Susanne čekal.
„Paříž,“ prohodí po chvíli slečna Michaela, „není tak veliká, aby se v ní lidé nepotkali…“ V jejím hlase je právě tolik ironie jako smutku. Vstává, omlouvá se a chce odejít, ale Alexej ji zdržuje.
„Odjedu časně ráno,“ praví. Potom jme se loučiti a děkuje Michaele, pronášeje některá slova, jež mají dvojí smysl.
Asi dvacet minut před půlnocí jsem zaslechl, jak někdo vyvádí koně a zapřahá.
„Pozor,“ řekl jsem si, „nechám proklouznout knížete, ale nikdo jiný mi neunikne!“
Chtěl jsem zkusiti ještě jednou zámky u východu a při obhlídce jsem se dostal až do sklepa. Bral jsem se chodbou, kam nikdo nepřichází, a tu jsem si vzpomněl na Váňu. – „Což, kdybych ho osvobodil z vazby? Nemohl by mi pomoci?“
Tato myšlenka se mi zdála dobrá, jal jsem se tedy volati seržantovo jméno. – Odpověděl mi ranami na dveře. Jda směrem, odkud zazníval hluk, nalezl jsem po několika krocích komoru, jež sloužila za plukovní vězení. Otevřel jsem a Váňa jako zběsilý vyrazil ze dveří.