80

se nesnažil ze všech sil po prvé jako potom? Což mohu za to, že je pan Jan tak znamenitý šermíř? Jakže, domníváte se, že bych si sám připravil podobnou pohanu a popustil jílec tak, aby mi jej nějaký budižkničemu, nějaký syn svého otce a k tomu nemotora vyrazil z ruky? Nikoliv! Na štěstí je pan Jan někdo dočista jiný a vyučil se s pílí svému umění.“

„Výborně,“ odtušil můj pán, „vidím, že k němu nechováte záští, a jsem tomu opravdu rád. Neboť nic by mě tak nemrzelo jako to, kdyby jeden z vás se cítil dotčen chováním druhého.“

Během této řeči jsem se díval na knížete a viděl jsem, že si z nás tropí šašky. Slečna Michaela to postřehla rovněž a podívala se na knížete dlouhým pohledem.

Zatím co jsme takto hovořili, přišel pan Jan, dýchal ještě o něco rychleji, ale chtěl mluvit, jako by se nechumelilo.

„Já,“ řekl, „jsem se učil u svých učitelů několika obratům a stěží jsem pochytil začátky této složité a úmorné dovednosti. Vyznám se poněkud v pravidlech a v utkáních, jež se přesně a doslova řídí těmito pravidly (neboť, jak víte, při šermu fleuretem je všechno určeno a pojmenováno), ale ani zdaleka jsem se nenadál, že to, co jsem pochytil, je tak zcela a naprosto nedostatečné, setkám-li se s mistrem ve volném stylu.“

„Ouha, ouha,“ děl na to kníže, „jen ne na nás s takovou. Kam to míříte? Chcete přítomným pánům namluvit, že jsem si nechal vyrazit kord nějakým jelimánkem? Pěkně děkuji za takovou poctu! Jednejte se mnou, jak zasluhuji, neboť jsem byl jednou poražen a jednou jsem vám to oplatil. Jednejte se mnou jako s člověkem sobě rovným, nebo, můj drahý, budu uražen!“

Pan Jan to poslouchal, jako by spadl s měsíce.

Ale zatím se rozproudil jak se sluší a patří hovor:

„Vezměte si kýtu.“

„Ta vepřová je výtečná!“

„No – tak, jak dlouho budu, kníže, držet mísu v náručí?“

Podobné řeči jsme říkali tak dlouho, až se nám podařilo otupiti hrot plukovníkova bláznivého výsměchu.

Oběd se dařil.

Vedle mne seděla Skotka. – Zmínil jsem se už, že mi to nesličné stvoření popřálo několikrát sluchu, když jsem chválil její pleť? Žel, Ellen brala doslova, co jsem jí povídal jen tak, aby se neřeklo, že jedno děvče vyznamenávám a druhé pomíjím. Myslil jsem si, že je to dost stará dívčina, aby si dovedla zvážit podobná slovíčka, a očekával jsem, že ji nevyvedou z rovnováhy. (Můj bože, vždyť jí minulo 37!) Ale to jsem se po čertech spálil! Její touhy dnes dozrávaly.

Stiskla mi pod stolem ruku a vrhala na mě takové pohledy, že jsem nemohl být již v pochybnostech: To nešťastné stvoření si myslilo na manželství! Na manželství se mnou!

Zatím co jsme mluvili o šermu a o knížeti, snila, jak si někde na předměstí jakéhosi skotského městečka vystavíme nádherný a docela čisťounký domek s učebnou, kde já a ona za krásné střídy hodin budeme učit žáky živým jazykům, latině a jejich literaturám.

Řekl jsem jí svou jadrnou angličtinou, o čem se teď ve společnosti mluví, a slečna Michaela ji rovněž chtěla seznámit s předmětem našich hovorů, aby jich mohla býti účastna a brala podíl na všeobecné zábavě, ale milá Ellen jen přikývla a vedla polohlasem svou. Řekla mi, co obzvláště miluje a která barva a která tkanina je jí nejmilejší. Byla to žluť a juta.

To jsem slyšel věru rád.

Věřil jsem, že se z toho nějak vymotám, ale když jsem se na ni tak kradí podíval a viděl její rozhodnou tvář a její zanícené, suché, a přece mohutné nadšení pro rodinné domky na pokraji skotských jezer, obešla mě tíseň a řekl jsem si: „Spero, vzápětí mladosti, již jsi promarnil, přichází trest. Proti záměrům této dámy jsou plány ubohé slečny Cornelie pouhou a nedokonalou stavbou na písku. Kdežpak niťařství v Krumlově! Zdá se, že tato slaďounká holubička na tebe šije kabát, z něhož se jen tak nevysvlékneš.“

Tu jsem viděl její kostnatá ústa a i pihy, které se jí perlí na tváři a hlubokou cestičkou sahají až mezi obě plochá ňadérka, nemohouce býti sezobány žádným kohoutem, co jich rodí úrodné Skotsko.

Můj starý přítel si připíjel, dával si nohy na trnož a přitahoval mísy, já však, chuďas, jemuž se tyto předpovědi