46

„Milosti,“ řekl jsem, míse se do hovoru, „Milosti, kdybyste byl mým kmotřencem a já měl na motouzku křestní peníz z vaší ruky, věřte mi, že bych přece jen souhlasil s panem Janem. Jakpak nemá narážet na slečnu, když mu jde právě o ni? Proč by se rozpakoval o ní mluvit? Povídám, že není zle, pokud jde o slovíčka, a s ostatním si dejte zajít chuť.“

„Promiňte,“ vpadl mi do řeči Jan, „promiňte! Vaše pomoc mi není právě vhod.“

„Tím hůře,“ řekl jsem, „tím hůře pro letošní setbu, tím hůře pro ramlice mezi kořeny habrů.“

Řka to, vzal jsem knížete pod paží a odcházeli jsme, podporujíce druh druha. Pan Jan stál na starém místě, a jestliže dobře hádám, měnil barvu jako roční časové.

Na konci chodby jsem se ohlédl a tu jsem spatřil, jak se k němu přibližuje doktor Pustina.

Záměna

Ach advokát! Spustili jsme toho chlapíka s očí, když jsme nasedali k vyjížďce. Jak se vyrážel, zatím co my jsme křižovali les?

Můj pán, Josef Stoklasa, s ním chtěl účtovat a odvedl ho do své kanceláře. Schylovalo se mezi nimi k bouři. Byli zasmušilí a po dlouhé době spolu mluvili tak, jak měli spustit již na začátku.

Regent činil svému právnímu zástupci výčitky, řka, že mu nejdou pod vousy zápletky a kličky, v nichž si advokát libuje. „Naše věc,“ řekl, „pokračuje od deseti k pěti. Před půl rokem jsem byl málem u cíle. A co teď? – Odhad za odhadem, komise za komisí! – Ministerstvo. Pozemkový úřad, průtahy! – Ďas ví, komu ten statek padne nakonec do klína.“

„Před šesti měsíci,“ odpověděl advokát, „jsem měl volnou ruku. Tehdy ještě nezasáhl Lhota!“ Řka to, podíval se na mého pána zpod brýlí.

„Bylo to nutné,“ pravil mu v odpověď regent, „musil jsem požádat Jakuba o přispění, vždyť jsme byli již v koncích.“

Oba pánové chvíli mlčeli, Stoklasa se trochu styděl za nepravdu, kterou říká, a v rozpacích lámal mezi prsty sirku.

„Domnívám se, že jste si nesprávně vybral přímluvčího,“ pokračoval advokát. „Lhotovy zájmy jsou jiné než vaše.

A i kdyby chtěl, co zmůže? Má na zádech smlouvu s cukrovarníky a řepaři po něm pasou jako čert po hříšné duši.

Musí se před nimi zapírat a jezdí po zdravotních dovolených.“

„Mýlíte se,“ namítal opět regent, „Lhota má vliv a je to můj starý přítel. Co ale mohu čekat od domkářů?

Zapomněl jste, jaké mám potíže s Charouskem? – Vidíte, a to je člověk, s nímž jsem chtěl pracovat, když jsem myslil na družstvo…“

„Jakže?“ vpadne advokát, „vy byste přistoupil na to, aby se Kratochvíle stala družstevním statkem?“

„O Charouskovi již nemůže být řeči.“

„Naopak! Naopak!“ křičí advokát a na jeho čele vyvstává pot. „Charousek udělá, oč ho požádám. Jsem si jím jist.“

„Pozdě!“ odpovídá můj pán a vkládá do toho slova všechnu umíněnost lidí bez vůle.

Doktor vstane a jazyk mu vypovídá službu. Cítí, že je všechno v sázce, cítí, že miluje Michaelu a že jeho místo je po boku Stoklasově. Chce mluvit, ale v hlavě se mu honí myšlenky na moc v politické straně, na Kratochvíli, na svatbu a na jedinou chybičku, které se dopustil s Charouskem. Můj bože! Proto se všechno rozplyne? Proto má věčně klábosit v nicotných sporech u krumlovského soudu? – Ne, ujímá se řeči a vyloží, proč Charousek psal onen zlořečený dopis a proč mluví na schůzích proti Stoklasovi. „Tomu je dlužno rozumět,“ praví, „jen jako výstraze, abyste se nevzdaloval svých starých spojenců. My všichni jsme byli znepokojeni pro Jakuba Lhotu…“

To jméno přivádí advokáta k rozumu, poznává, že právě v něm je ohnisko sporů, poznává, proč se Jan vrátil na Kratochvíli, a v duchu se již loučí s Michaelou i se statkem. „Zkřížili ti cestu. Okradli tě!“ myslí si, ale ještě se nevzdá. Mluví, mluví čím dál tím lépe. Vymáchal Lhotu, jako by měl zítra při jiti na buben, a naznačuje, že je to darebák. Rozhodl se vésti útok přímo na Jakubovu hlavu a změří se s Janem; ve vhodné chvíli požádá pak o Michaelu.

Uhaduji a jasně si dovedu představit, jak se náš advokát za této řeči uklidnil, jak si opět sedá, jak drží ruku v dlani a jak si čistí brýle. Vypadá jako neviňátko.

Můj pán odpovídal na hanu a zlehčování pana Jakuba Lhoty zdráhavé. Krčil rameny, a když šlo do tuhého, vzmohl