Cornelii. Slyšela prý, že plukovník odjede, a vyhrkly jí slzy.“
„Co slyšela? Kdy odjede?“ vyrazila ze sebe Kitty a její tvář bledla víc a víc.
„Myslím,“ odpověděla Michaela, sledujíc svou myšlenku a nechávajíc v této rozhodné chvíli sestřičku bez povšimnutí, „myslím, že odjede zítra. – Ale Susanne se bude po knížeti rovněž stýskat. – Když mi vypravovala o Cornelii, měla dočista jiný hlas a dívala se přitom z okna…“
„Já,“ pravila opět Kitty, „jsem si dávno myslila, že ho má ráda.“
Za této rozmluvy byla mladší sestra přijata do cechu panen a do družiny dívek, kde se mluví o láskách, kde sněží nádherná slova a lesknou se milostné hvězdy.
Obě sestřičky se přibližovaly k sobě tak blízko jako milenci. Obě měly týž hlas. Jejich láska se podobala lampě postavené mezi dvěma zrcadly. Odlesk odpovídal odlesku a ubíhající obraz se ztrácel v nezměrnosti prostor.
Kitty se stala dívkou.
Snad se ty dvě políbily, snad si neřekly nic víc než: Sestřičko, snad i jim něco bránilo, aby otevřely ústa. Lidé jsou za svých vznětů příliš obráceni sami k sobě a tak žádná z obou neporozuměla druhé. A přece byly tak blízko.
Cítily vroucí účast a příbuzenství. Cítily vlnění, které plyne k jednomu břehu, k jediné hlavě, k jedinému slovu.
Potom se rozešly s pocitem míru a uspokojení, jež mladší sestřičce našeptává: Jestliže dnes v noci odejdu, Michaela mi porozumí. – Až bude dvanáct, vsednu na vůz a ráno se strhne shon, budou vykřikovat mé jméno, ale Michaela jim řekne, aby nebláznili a nechali mě s pokojem. Jsem už dospělé děvče a mám sestru, která mě zná…
Podoba slečen Stoklasových se rozplývá v navečerním světle a vidím opět plukovníka. – Dopsal a otvírá Váňovi, který se zastavuje na tři kroky před ním a v postoji, jejž předpisuje vojenský mrav, čeká na vyzvání, aby vysypal své otázky. Kníže si ho po svém způsobu nevšímá a utahuje přezky na vaku. Konečně pokyne. „Mluv!“ povídá jeho posunek. „Co ti schází? Co chceš a proč jsi sem přišel?“
„Já, vaše prevoschoditělstvo, jsem zaslechl, že dnes vo půlnoci chcete vodjet.“
„Ano.“
„Pane plukovníku,“ praví opět Váňa, „potkal jsem Marcela, nesl uzlíček slečny Kitty. To je malé děvče! – Vaše prevoschoditělstvo! možná, že někde v Rusku nebo v Paříži, anebo jinde na světě, máte takovou dceru!“
„O tom teď nebudeme mluvit.“
Sotva to kníže dořekl, začala se třást Váňovi čelist. Dostával zimnici. Jeho duch, který byl tak snadno okouzlen a jejž kníže hnětl jako hrnčíř, teď překypoval. Váňova hlava se zvedla, chlap viděl dál než jindy a hněv mu vdmychl odvahu sedláků, kteří se vrhají svým pánům na hruď. – Utírá si pot a mluví dál: „Pane, kdybyste mi zakazoval a kdybyste mi za neposlušnost uložil trest delší, než budu živ, neposlechnu a budu mluvit, řeknu to každýmu! Já vím, že jste unášel slečny z domova. Já o tom vím! Já vím, že potom plakávaly a psaly pořád psaníčka. Moc dobře si pamatuju na jednu, která se jmenovala Olga. Vopustil jste ji a vona vám ještě píše. – A vo tý druhý taky vím.
Celej tejden ani nepromluvila. Její rodiče za námi přijeli do Černovic. Otec tý slečny stál na chodbě (vy jste byli zavřený v pokoji) a já jsem mu musel říct, že tam nemá co hledat. Potom jsem toho člověka ještě dvakrát od těch dob viděl. Nikdá jsem mu nic neřek a von se mě vyptával a pořád mě prosil jako malý dítě.“
Když popadla Váňu zlá, Alexej Nikolajevič nebýval na něho příliš přísný. Vzpomínám si, jak tehdy na Větrníku zvedl ranec, kterým Váňa udeřil, a jak mával nahajkou, chráně se, aby dopadla na sluhův hřbet jediná rána.
Podle tohoto pravidla chtěl plukovník svého seržanta zkrotit i dnes. Ale věc selhala! Váňa nepřestával, prosil, vyhrožoval a vedl si jako smyslů zbavený. Kníže se tedy rozkřikl a vyrazil se sluhou dveře.
Potkal jsem ho, když se vracel od knížete do své komory. Měl hlavu svěšenu a mumlal si do vousů nějakou kletbu.
Táhlo k páté. V ten čas bývá v Kratochvíli pokoj a mír. Lokajové si zalezou někam do koutka, náš pán usíná při četbě novin, slečna Michaela píše dopisy anebo listuje v nějaké knize. Kitty a Marcel bývají ve větru, mně pak padne na čenich svazeček lyrických básní, a zatím co se mi něco líbezného zdá, kladou dole v kuchyni umyvačky nádobí talíře dnem vzhůru a po jejich okrajích stékají kapičky vody… Dnes je vše to tam. Přecházím na své stráži a slyším, jak někde za rohem utíká po špičkách Marcel, slyším bručícího Váňu, šeptání, neklid, vření, nepokoj a náhle vyletím, jako by mě někdo píchl šídlem. Přisámbohu, není to k vydržení! Mám živý pocit, že se něco chystá.
Mám tisíc podezření, není mi volno, rozráží mě strach. Chviličku poslouchám, chvíli se dívám z okna a potom se dám na pochod po celé délce chodby, „Nesmysl,“ říkám si již aspoň po desáté, „co blázníš, Bernarde, kníže je starý lišák, ani ho nenapadne, aby se odsud hnul! Proč? Pro pomluvy se slečnou Cornelií, eh, příteli, to sis odnesl