53

na svůj jazyk. Seděl jsem před plukovníkem jako žáček, a když jsem se tak díval na jeho maršálské držení hlavy a hrdou vrásku rozdělující napříč jeho čelo, připadalo mi, že v té kůži přece jen vězí víc než pouhý lhář.

„Spero!“ děl kníže, zastavuje se přede mnou, „Bernarde Spero!“

„Milosti,“ odpovídám, „dejte si zajít vztek a pijte, máte-li chuť. Doskočím pro dobré víno.“

Když jsem to dopověděl, bylo ještě chviličku ticho. Ozval jsem se tedy znovu a povídám: „Jaképak okolky, máte mi něco říci? Dobrá, poslouchám, ale mluvte, než ztratím trpělivost.“

Na ta slova se kníže schýlil k mému uchu tak hrozivě, že jsem si připadal jako kuřátko. „Ožením se v Paříži,“ děl,

„se slečnou Susanne!“ Řka to, zaťal svůj vlčí chrup do vousů a setrval v mlčení.

Tu máš, čerte, kropáč! Kdyby mi někdo řekl, že jsem auktorem NOCI TŘIKRÁLOVÉ, anebo že jsem zdědil po svém ujci, který zemřel před deseti lety v pastoušce, milion rýnských, nezasmál bych se s větší chutí. Ví bůh, že jsem byl té chvíle opět rád na světě a že mi přišla Alexejova velkodušnost právě vhod. Jakže, vy častovat člověka žertem namísto rány – není v tom knížecí mrav?

„Můj pane,“ řekl jsem, vzhlížeje do tváře znamenitého plukovníka, „myslil jsem si dost často, že brousíte příliš za děvčaty, a považoval jsem vás za záletníka. Chtěl jsem vám překazit miliskování se Susanne, ale když jste si připravil tak počestnou výmluvu, netrvám již na tom…

Dopustil jsem se neslušnosti, vpadnuv mezi vás… Vidím však, že máte v rukou láhev. – Dobrá, velcí duchové řeší tak poklesky svých přátel. Za to vám dávám Susanne! Vemte si ji! Vždyť jsem to byl já, kdo vám ji ukázal. Vím velmi dobře, že ta slečna má nádherná ouška, a všiml jsem si, že jste je protkl náušnicemi, které jsem zahlédl ve vašem vaku. Snad je to pouhý střep; chci o tom pomlčet právě tak, jako mlčíte vy.“

Řka to, vztáhl jsem ruku, abych nalil vína.

„Nesmysl!“ odpověděl kníže, „mluvím pravdu! Susanne sdílí tajemství…“

„Aby vás husa kopla! Vím, jaké tajemství máte na mysli, a uhaduji je: Francouzky jsou obdařeny nádhernou kůží, která se bělá tím více, čím je blíže k pasu. Pokud jde o ňadra, počítám, že jsou dvě, ale velikolepá!“

„Jsi pouhý pastucha,“ odpověděl kníže, „dám tě zastřelit ze zálohy.“

„Chcete mě přinutit, abych odvolal chválu, kterou jsem vám přisoudil?“ otázal jsem se knížete. „Chcete, abych se vzdálil, anebo mě vyslechnete?“

„Cítím,“ řekl nato kníže, „jak mi přechází trpělivost. Dávám ti tři minuty času.“

Na ta slova jsem si začal stýskat do řečí, které se o nás trousí. „Pozoruji,“ řekl jsem, „že vy, a vaším přičiněním i já, jsme považováni za holkaře. Nemohu vám zatajit, že vaše noční návštěva u slečny Cornelie je prozrazena.

Veronika mi ji právě vyčtla. Víte, kdo to je? – Baba, která vás spatřila, když jste stál za Corneliinými dveřmi.“

„To se mě netýká,“ odpověděl kníže.

Tu mi vzkypěla žluč. Založil jsem si ruce do boků a pustil jsem se do milého knížete a spílal jsem mu lhářů, proudníků, podšitých lišek, vrátných z hampejzu a ošlapků. K tomu jsem přidal ještě třicet jiných jmen.

„Proč chcete lhát, když jsem vás málem chytil za ruku. Což jsem vás neslyšel?“

„Bernarde,“ odtušil plukovník, vytáhnuv z kapsy jakousi minci, „vidíš tento peníz?“

„Ano,“ odvětil jsem, „je to louisdor, který byl stažen před padesáti lety. Co z toho?“

„Co z toho, ty chytráku? Louisdor je falešný! Je to měďák. Chtěl bych se vsadit, že Veronika nevidí o nic lépe.

Nebyl jste to vy, s kým se setkala?“

Zatím co jsme si takovým způsobem tříbili názory, rozlehl se v chodbě křik. Pootevřel jsem, abychom lépe slyšeli, a tu se mi zatajil dech: Františka hulákala mé jméno jako na lesy. Vedle sopránu té dryáčnice rozeznal jsem hlas staré Veroniky. Co klábosí? Můj bože, to, co se včera přihodilo, je jí málo, a probírá den po dni můj život.

Znáte ten prožluklý pocit, jejž zakouší štvaný člověk uprostřed soudců a advokátů, kteří mu kladou tisíceré otázky, tázajíce se: Co jsi, holečku, dělal včera a co jsi dělal před dvěma měsíci, když kokrhali kohouti? A co jsi dělal před šesti týdny, kdy se potulovaly v okolí vrány a když vyzváněli AVE? Kolik jsi snědl ryb na prostřední svátek a kde je ona Anička, která ti jednou látala spodky a která dnes chodí s outěžkem?

Představoval jsem si, jak odpovídám, a tu na mě padl strach. Třásl jsem se, že vyletím, a ujal jsem knížete za