hovořili o všem možném a se strany mého pána padla zmínka o vánocích, které jsou již za dveřmi. Teď jsou ovšem dávno ty tam časy, kdy se svátky lišily od všedních dnů, ale plukovník odpovídal na tu otázku, jako kdybychom se vskutku blížili nazaretským nivám. „Zažil jsem jednou podivné vánoce,“ začal z ničeho nic své vypravování.
Slečna Michaela si vážila plukovníkova žvástu nad skutečnost, ale přece jen jsem zachytil během vypravování několik pohledů, které ji zrazovaly. Myslím, že byla někdy na pochybách, jde-li o básníka či o šejdíře, anebo o hňupa.
„Chvála Ježíši Kristu,“ počínal kníže svůj příběh, křižuje se velkým křížem. Potom sklonil hlavu, a drže ruce bez hnutí, vypravoval rouhavou či nadmíru zbožnou smyšlenku ze Sibiře.
„Za občanské války,“ děl, „v úvodí sibiřské řeky, která se ztrácí na sever, šlo vojsko. Vánice trvala již devět dnů.
V té končině shořely chrámy na prach a nikde nebylo člověka, který by veřejně vyznával Ježíše Krista. Hlad a mráz učinil z mých jezdců pěšáky. Cípy našich kabátů byly vykasány a ztuhly; v jejich záhybech se zachycoval sníh. Sníh v záhybech plášťů, sníh na nábojnicích a na brašnách, sníh na strašných obvazcích. Vlekli jsme se vpřed, prst na spoušti a hlavu v nečistých plenách. Vichřice cloumala jejich konci. Vichřice nás vrhala na kolena.
Vedle stopy našich střevíců byla úzká a dlouhá stopa, kterou zůstavovaly prsty těch, již se v mdlobách přidržovali koňské hřívy a jimž levice sklesla dolů. Naši nepřátelé byli již blízko. Slyšel jsem, jak se vojáci modlí, ale nerozeznával jsem slov, jež letěla ve větrném proudu. V mém pluku sloužil Anisim Grijič, sedlák z tulské gubernie, a ten člověk pozbyl rozumu. Domníval jsem se, že poznávám jeho hlas. Šel jsem před svými lidmi, ale k večeru jsem byl unaven a opožďoval jsem se. A co jsem tak pomalu kráčel, blížil se ke mně Anisim víc a víc a nakonec byl na tři lokty za mými zády. Teď jsem slyšel dobře. ‚Vezmi si čistý papír, Ivane Ivaniči, a piš,‘ pravil Anisim, ‚piš mé provdané dceři Axině Anisimovně: Chvála bohu všemohoucímu. Taková je cesta pokání, dceruško, že já jsem dočista slepý a hluchý a že od bolesti jsem pozbyl lidského citu. Nechci už majetek, který jsem si přivlastnil, a posílám ti napomenutí!“ – Potom se ten člověk vyznával ze svých hříchů a prosil za odpuštění. ‚Piš, Ivane Ivaniči,‘
pravil po chviličce mlčení, ‚že jsem porazil znamenané stromy u dovželského lesa a že jsem si přisvojil půdu 10
stop za hranicí. Piš jí, aby zakopala mezník na staré místo a aby vrátila dva rubly a sedm kopějek Marji Kirjakovně.‘ Šli jsme dál a dál. Anisim domluvil. Šli jsme dál a slyšeli jsme jen zvonící mráz a vánici, která hučela jako peřeje. Obrátil jsem se na Anisima a vykřikl jsem: ‚Anisime Grijiči, drž se v mé stopě,‘ ale on, protože byl už sláb a protože cítil smrt na jazyku, mi odpověděl: ‚Jděte spánembohem!‘ Potom jsem slyšel, že volá pozdravení za trubačem Vasjou. Ale kdež byl Vasja! My dva jsme kráčeli poslední. Jíti týmž směrem vpřed, to ještě ujde, ale obrátit se, to je jiná. Dalo to pěknou práci, než jsem ho našel. Ležel tváří ve sněhu. ‚Vstávej, vstávej!‘ křičel jsem na Anisima, ale jeho dech byl už slabý jako nitka. Potom se mi přece jen podařilo Anisima zvednout. Táhl jsem jeho levici silně k zemi svou levou rukou, takže zpola visel na mých zádech. A tak jsme šli. Po chvíli mi bylo jasno, že nedojdeme. Přepadla mě tíseň, rozechvění a mdloba, která se podobá štěstí. Sníh nás zasypával. Byli jsme málem mrtvi. Tu jsem znenadání začal doufat, že vyváznem, a zmítal jsem se v hrozné naději a v hrozné zběsilosti. Jal jsem se střílet, a vystřílel jsem všechny náboje a rozžhavil jsem pistoli. Tiskl jsem spoušť všemi prsty a mým ramenem trhaly rány. Ale brzy mě opustily síly. Byl jsem blízek blaženému spánku. Potom jsem slyšel, jak mě někdo napomíná. ‚Jdiž, jdiž, to nemáš nic jiného na práci?“ A zatím co ten hlas mluvil, zastavil se nad námi jakýsi veliký člověk oděný po selsku. Měl válenky a kožich převázaný provazem. Vedl si samodruhou ženu. Stála tu s rukama složenýma na požehnaném životě a přela se s Anisimem. Nechtěl vstávat a selka mu bez přestání opakovala: ‚Jsi hlupák! Jsi hlupák!‘ Potom nás zvedli na nohy a žena nám dala několik hrudek cukru, který se za žírných časů nosíval v Rusku po kapsách. Když jsme je snědli, sedlák se rozkročil a přiměl Anisima a mě, abychom se postavili po jeho bocích. Uchopil nás za pas a již jsme se dali na cestu. Žena podporovala ubohého Anisima ještě s druhé strany. Tak jsme šli hezkou chvíli. Sedlák mlčel. Zatím se moji vojáci zastavili a volali na nás. Sníh padal dál, ale shledání se sedlákem a s vojáky nám dodalo ducha. Došli jsme šťastně do vesnice. Teď ale nastaly nové starosti. Tehdy v osmnáctém roce byly zlé časy. Vesnicemi procházely armády.’Lidé se rozběhli. Některé chalupy byly vybity, některé shořely a za vojsky šly houfy hladových lidí. Rudí, bílí a rudí, jak stádo běží. Nejvíc ale bylo těch, kdo se zmocnili ručnic a ukrývali se v opuštěných staveních. To byli učinění ďáblové. Nestarali se o nic než o své hladové zuby a stříleli na nás právě tak jako na rudé. S těmito lidmi jsme nyní měli co činit. Poschovávali jsme se do všelijakých skrytů a namířili jsme pušky na okna. V takové chvíli si člověk nevybírá a my jsme byli hotovi utratit ty dareby jen proto, abychom mohli spát. Již padly první rány. Tu znenadání se zvedl sedlák, který nás přivedl do té vesnice. Šel přímo k dvorci a jal se bušiti na dveře a žádal, aby mu poskytli nocleh. Rozkázal jsem svým lidem střílet dál, protože byla občanská vojna. Protože to, co ten člověk dělal, bylo bláznovství. Rány houkaly jen což, sem tam se obrátil někdo břichem vzhůru, ale milý sedlák stál a prosil: ‚Pusťte mou ženu! Má žena má porodní bolesti. Pusťte ji do světnice! Odpovídali mu hrubě.
Házeli po něm vším, co měli po ruce, a zranili ho ve tváři. Zatím se přiblížila selčina hodinka. Všichni jsme viděli,