zbabělý. „Je to starý neřád,“ děl jsem nakonec, „mějme se, lidé dobří, k činu a podle zásluhy mu odplaťme!“
„Tak jest!“ odtušil nato Jan. „V tom, co jste řekl, pane Bernarde, není křivého slůvka – ale jak se stalo, že jste se na obrátku změnil v plukovníkova odpůrce? Proč jste se nás zastával a jak to bylo s tím políčkem? Pravíte, že se kníže nebránil a že schlípl uši? Mnohem snáze bych uvěřil něčemu dočista jinému!“
Odtušil jsem, že odpovím otázkou, a hned jsem spustil: „Pane Jane, můj vzácný příteli, nevzpomínáte si, že jsem pro vás před několika dny učinil málem totéž co dnes? Zapomněl jste, jak jsem vám nabídl pomoc? – Vystoupili jsme ze saní a brali jsme se vzhůru schodištěm. – Jakže, vám se to vykouřilo z hlavy? Nevíte již, že jsem se k vám zjevně družil, ani že jsem se netajil knížeti svou pohrdou? Připomínám marně, jak jsem si vposled povzdechl, řka: Tím hůře pro ramlice mezi kořeny habrů?“
Když jsem Janovi vysypal své otázky, mluvil jsem stejně dlouho s advokátem. Ale ten chlap se mi příčí. Do mé řeči se vloudilo plno kleteb, přesto však postrádala citu.
„Nemáte s knížetem něco osobního?“ zeptal se advokát, když jsem skončil. „To by mi překáželo, neboť spor, který vedeme (já a pan Jan), směřuje jen k tomu, aby jméno pana Stoklasy nedošlo úhony. Vy sám jste byl donedávna příliš zaujat plukovníkem a snad jste si ani nevšiml, že si vede výstředně. Mám strach, aby pánové, kteří byli svědky jeho rozmarného příchodu, a ti, kdo mají příležitost sledovat, jak střílí vrány, neřekli, že se stýkáme s bláznem. To vše jsou pohoršlivě věci, ale mohu ukázat na něco daleko horšího: Kníže si osvojil takovou pravomoc a vede si tak, jako by byli na Kratochvíli dva regenti. Dává rozkazy a vymáhá násilným způsobem, aby to, co řekl, se splnilo. Pan Stoklasa překročil míru ve svém pohostinství a teď, když věci došly příliš daleko, nemůže naráz změnit své způsoby.“
„Tím lépe,“ odpověděl jsem, „tím lépe, jde-li o věc ušlechtilou. Kdybych pojal nepřátelství k člověku, jenž se těší důvěře vaší a důvěře mého pána, nemohl bych než dáti najevo stav své mysli mlčením. Zasluhuje-li však kníže po vašem soudu odmítnutí, nic mi nebude na překážku svézti se mu po kobylce. Provedu mu nějaký kousek.“
„Jaký kousek?“ řekl pan Jan.
„Takový,“ odpověděl jsem, „při němž se chytne za nos a odtáhne.“
„Zapomínáte,“ děl nato advokát, „že věc musí býti nezávadná po dvou stránkách: Po stránce právní a po stránce společenské. Odmítám políčky a rvačku všeho druhu.“
„Cožpak vypadám jako lancknecht?“ – Chtěl jsem pokračovat, ale tu jsem se rozpomněl na to, co jsem nalhal o políčku. Nezbývalo než zkroutit řeč asi v tento smysl:
„Jak chcete odpověděti násilníkovi než násilím? Viděl jste knížete někdy bez pistolí a bez nahajky? Nuže, trvám a opakuji, že ho můžete usadit jen jeho zbraněmi.“
„Rád bych věděl,“ otázal se po chviličce přemýšlení pan Jan, „kam míříte. Chcete ho vyzvat na souboj?“
Odpověděl jsem po pravdě, že jsem co živ neměl v ruce kord, ani střelnou zbraň. „Ale kdybych aspoň rozeznal, co je jílec a co je čepel, nerozpakoval bych se prošpikovat mu kůži. Je to tak snadné, jako vyprášit Marcela – a co dím – je to snadnější, neboť jsem viděl, že mu kníže neodolá.“
U této věci jsme se zastavili a advokát si žádal bližšího výkladu. „Jene,“ řekl jsem, klada ruku na paži svého přítele, „vzpomeňte si, jak jsme zastihli knížete s Kitty a s Marcelem v knihovně při hodině šermu a jak se náš hrdina špatně kryl. Byl zasahován hrotem kordiska a bod po bodu ztrácel pole. Byl bit jako žito!
Vím,“ řekl jsem na konci své řeči, „že je kníže pouhý prášil a že se nevyzná o nic více v šermu než v literatuře.
Dělá strašné chyby a neumí přeložit HORKION SYNCHYSIS.“
„To je pravda,“ ozval se nato Jan, „s kordem toho pan plukovník mnoho nesvedl. Díval jsem se na něho jako blázen a měl jsem sto chutí ukázat mu, zač je toho loket.“ Řka to, odsunul moji pravici, jako kdyby naše přátelství nebylo dosud zpečetěno.
„Vy se vyznáte v šermu?“ otázal se advokát.
„Trochu,“ odvětil Jan, „chodil jsem po pět let do jakéhosi klubu – ale – nejsem si jist.“
„Eh, podobné věci jsou pro mě hračkou, ale necítíte směšnost vyzvání?“
„Ano,“ odtušil jsem dříve, než se Jan mohl ozvat, „kdyby byla celá věc provedena s vážností, byla by možná směšná, ale jestliže ji sehrajeme s trochou uštěpačnosti, nezlehčí než knížete. Blázen zůstane bláznem a člověk vážný neztratí svou důstojnost. Podívejte se na sebe, pane, i na knížete a potom rozhodujte, na koho se sveze ta