48

sliboval si v duchu, že se bude zuby nehty držet Alexandra Nikolajeviče.

Pánové skončili rozmluvu právě v okamžiku, kdy Alexejovy saně vjížděly do dvora. Jak bylo již vypravováno, srazil se potom Jan s knížetem, a jsa u veliké tísni, nadbíhal advokátovi.

Ve skladu lidských příhod je snad vždy utajen jakýsi posměšek. V okamžiku, kdy se Susanne vyznávala ze své lásky k Alexejovi, myslil kníže na Michaelu a já, hoře touhou obejmouti Francouzku, jsem poslouchal vyznání, jež platilo jemu.

Právě ve chvíli, kdy se Michaela blížila k Janovi, postavil si ten nerozumný člověk hlavu a zmátl slečniny kroky.

Kdoví kam dojde?

My všichni jsme truchliví herci směšných zápletek. Chodíme po špičkách, v kruzích, oklikami a polovina našich skutků se obrací proti nám.

Jan nasadil na hlavu tohoto hlupáctví korunu, když se po nešťastné projížďce setkal s advokátem a nabídl mu svou přízeň. Doktor Pustina neměl ovšem důvod družit se s Janem, nicméně přijal spojenectví.

Posuzujme věc podle advokátského rozumu. Náš právní zástupce byl chytrý chlapík a mohl si na prstech vypočítat výhody, které mu z toho vyplynou: Obeznámí se s Lhotovými záměry. Vytáhne na Janovi celý plán, získá si jeho vděčnost a vnukne mu tolik hloupých skutků, kolik je potřebí, aby se zkompromitoval. – Pokud jde o Alexandra Nikolajeviče, shodují se advokátovy zájmy se smýšlením Janovým do té míry, že oba pánové mohou společně jednat. Proč by tedy Pustina váhal?

Již po prvých větách odhadl advokát Janovo rozechvění a řekl si, že mladý pán čpí nešťastnou láskou. Poslouchal ho, potlačuje úsměv. Když náš pletichář mluvil před chvilkou se Stoklasou, zdálo se mu, že je všechno ztraceno, avšak teď nabýval znovu naděje. Jan byl téměř útočný.

„To bych rád věděl,“ řekl, mysle na knížete Alexeje, „co ten dobrodruh tady chce?“

„Co chce?“ odpověděl Pustina. „Někdo mu vstrčil do kapsy úplatek, aby hatil prodej Kratochvíle. Hanba mluvit!

Ten chlap ví o každém hnutí a má ve všem prsty, je u Stoklasy pečený vařený a čte celou poštu. To víte, že to nedělá jen tak z dobrého srdce nebo pro zábavu. Ten podvodník podává zprávy starému vévodovi do Tyrol.“

Pan Jan slyší toto obvinění nerad. Nebyl si jist, nemíří-li advokát tou poznámkou na jeho otce, a málem připouštěl, že pan Jakub má s vévodou Průkazským nějaké pletky. „Kdož ví, není-li kníže stvůrou mého otce,“ pomyslil si Jan,

„kdož ví, kde se stýkají zájmy nových a starých velkostatkářů.“ Tato myšlenka nešla Janovi z hlavy. Byl hodnou chvíli na vahách, nemá-li nechat advokáta advokátem, ale tu si vzpomněl na Michaelu, na její šťastnou tvář a na knížete, který s ním po vyjížďce mluvil tak zvysoka. To rozhodlo. Stín pana Jakuba zmizel a mladý pán stiskl advokátovi loket. „Mluvil jste se Stoklasou o knížeti?“ otázal se. „Stokrát!“ odpověděl doktor, „ale je jako hluchý a slepý.“

Již byl čas k večeři, ale pánové se nemohli rozejít. Advokát poslouchal a Jan mluvil příliš mnoho. Náhle ze vší přetvářky spustil o tom, čím mu přetékalo srdce: „Nevěřím, že kníže někomu slouží,“ děl s upřímností milenců, kteří rozvázali právě v okamžiku, kdy mají držet jazyk za zuby, „nevěřím, že má jiný zájem mimo svůj vlastní.“

„Jaký?“

„Miluje Michaelu!“ odpověděl Jan.

Na tato slova se pánové zastavili. Ať mě kulíšek, jestliže se Janovi netřásl horní ret a nemžikal-li advokát očima.

Stáli pěkně proti sobě s pootevřenými zobáky, s peřím zježeným a s připraveným drápkem.

Avšak naše století nesdílí způsoby starých časů. Současný mrav je již zkažený. Místo aby se ti dva popadli do křížku a místo aby si vyřídili svou věc, jak se sluší na mladé lidi, spolkne každý z obou hněv a smlouvá dál s protivníkem spolek proti třetímu kohoutovi.

Zanechme je, ať se usmíří! Zanechme je, mrav opantoflených hrdinů nám neskytne ani poučení, ani zábavy.

Kdepak je kníže? Kdepak je plukovník, aby nás vedl v šrůtky a hádanice?

Vzpomínám si, že se v tu dobu svlékal právě z kožichu a že si mnul ruce nad kamny. Potom se mu zastesklo po Marcelovi. Chtěl s ním promluvit pár slovíček. Vyšel tedy z domu, hledal svého přítele v řezárně a konečně zabrousil do chléva.

Na našem dvoře jsme měli Švýcara. Rozumí se, že to nebyl doslova nějaký Matěj z hor, ale Čáslavák, který se vyznal v chovu dobytka. Byl to zarputilý člověk, měl své mínění a hlavu na pravém místě. Choval se zálibou