sáhne po krabičce sirek a jme se uvažovat. Provedl zkoušky naší půdy, sestavil jakž takž plány osevu za posledních pět let a nyní sleduje střídavou osnovu. Zkoumá, badá, počítá.
Ozim, okopaniny, jař, jetel, ozim, pícnina…
Hrome, někdo jde!
Pan Stoklasa odkládá tužku, chápe se starých novin, opře se o lenoch a předstírá, že čte. Ceká advokáta. Vskutku, je to on. Můj pán urovnává na stole papíry a sleduje svého hosta. Hovor se tak tak tluče. Není to zajímavé a advokát stáčí řeč na svého soupeře. „Zahráváte si s ohněm,“ praví, „pan Jakub Lhota se zde sotva ukázal, a již je plno řečí…
„Co na tom?“
„Nic?“ opakuje právní zástupce. „Snad máte pravdu – ale Lhota je starý hráč. Starý vypočítavý chlapík a jde vždycky za vlastním prospěchem.“
„Eh,“ odpovídá můj pán, „slyšel jsem cosi podobného o všech lidech, kteří se zabývají politikou.“
Advokát pokrčí rameny a usedá. Chtěl by dodat, že je někdy třeba přijímat obecné mínění, ale rozhodne se přisvědčit. Vzpomíná si, co pan Jakub krásného udělal, dokud byl ještě v delegacích, a je šťasten, že ho může od plic pochválit. Teď vypravuje příhodu, která se zběhla v Pešti. Jeho rozhodný hlas se sklání, stává se mírnější a končí uznalým smíchem: Pan Jakub je přece jen kopa! – „Ale, můj bože,“ dí uprostřed veselého kdákání, „udělal by mi věru radost, kdyby se zdržel svých neomalených poznámek. Víte přece, že si nepotrpím na kořeněné výrazy a že se nerad blýskám. Nicméně musil jsem mu odpovědět. Víte, příteli, kdyby ho někdo vzal za slovo…!
Sapristi, sapristi! Měl by být opatrnější! Mám za to, že se leckterá z jeho výpovědí roznesla…
„To byste neřekl,“ odtuší nato můj pán, „jaké má ten chlap štěstí v koních a se ženskými. – Ale, abych nezapomněl, doktore, přečtěte si toto.“
„Tu to máme!“ praví advokát a čte: Vy chlape nenajedená… Jeho tvář vážní. Hledá podpis, dočítá. „Ták,“ míní advokát naříkavým hlasem, „to je pěkné nadělení! Víte, kdo je ten Charousek?“
„Velmi dobře to vím,“ odpovídá regent, „je to váš přítel.“ Praví to bez útočnosti a s jakýmsi smutkem. Láme za těch slov zápalku a cítí se opuštěn. Tato nová křivda se mísí s bezprávím, jehož zakouší po dvě léta. Vnukla mu jakousi něhu a můj pán poznává, že byl stvořen pro družnost a lásku.
„Domnívám se,“ praví hlasem, jenž mu poskakuje v hrdle, „že máte dokonalý vliv na toho člověka a že byste mohl zabránit…“
„Já,“ odpovídá právní zástupce, „jsem udiven těmi výrazy právě tak jako vy…“ Dovolává se tisícerých svědectví a jeho tvář je zaplavena ruměncem. Ztrácí klid, opravuje výraz, vrací se v řeči, činí narážky, brání se a náhle vzplane. Což je mu třeba, aby se obhajoval? Odpovídá za místopředsedu své organisace? Nikoliv! „Kolikrát,“
praví, „jsem vám dal na srozuměnou, abyste nezacházel příliš daleko. Chránil jsem naše zájmy, ale mohu jim podřídit svou veřejnou činnost? Radil jsem vám, abyste se smířil s věcmi, které jsou dány, a nebyl příliš neústupný. Prosil jsem vás o to. Ovšem nemohl jste mě uposlechnouti, když jste se řídil podle pana Jakuba.
Dáváte mu tak makavě najevo přednost, že všichni ostatní jsou popuzeni. Ano, ale jeho časy jsou dávno ty tam!
Myšlenka…“
Nové zaklepání přerušuje advokáta právě v nejlepším. Vchází opět Lojzík. Pan Stoklasa otáčí prudce hlavu k lokaji a řekne: „Dobrá, dobrá. Vyřiďte, že přijdu s doktorem. – Vy se zdržíte, není-li pravda?“ dodává směrem k Pustinovi.
Je čas, aby Lojzík zmizel, ale nechce se mu a regent si myslí, že je zasvěcen do všeho, co se mluví. Všimne si jeho střevíce bez podpatku a je mu nanic. „Jsem obklopen stvůrami,“ vydechne.
Nyní se téma zužuje. Doktor Pustina se opřel o svazek spisů a snaží se vymezit Charouskův případ. „Věc se má tak,“ praví, pohrávaje si klíči a nacházeje opět klid, „postupujete proti bezvýznamným pychům vskutku přísně. –
Ovšem, nemám na mysli vás! Chtěl bych ukázat na revírníky a zčásti na onoho hastroše, jemuž se říká kníže Alexej. Kdo mu dal právo, aby se míchal do vašich věcí?“
„Jakže?“ vpadne pan Stoklasa, „vy tedy víte, že se právě plukovník setkal s oním Charouskem? Zmínil jste se o tom? Věřte mi, že jsem to přeslechl!“
„Záleží mi na vás, příteli, do té míry, že jsem se vyptával,“ odpověděl advokát. „Vím všechno a dopodrobna –
jinak bych nemohl věc posoudit. Byl to kníže, kdo rozbil Charouskovi nářadí. – Příteli, radím vám poznovu, abyste