vám snad říkat, že se mi to příčí.“
„Za našich časů,“ řekl opět mistr Jakub, „je dlužno dbáti tří věcí: chodit v ošlapaných střevících, jíst uzenky a klapat zobákem.“
Můj pán souhlasí jen naoko. Je roztržit a mimoděk se obrací k nádraží. Cítí se utlačen a zdá se mu, že pan Jakub projevuje příliš sebedůvěry. Myslí si, že jeho průpovídky jsou směšné, a vrhá letmý pohled na nárožní hodiny.
Chválabohu, má ještě času víc než dost. Jeho sebevědomí se vrací a rád by mluvil zpříma.
„Pokud jde o Jana,“ praví po chviličce uvažování, „můžete být jist, že ho u nás rádi uvidíme.“
„Byl bych šťasten,“ odpovídá pan Jakub, „kdyby slečna Michaela sdílela váš názor, ale nechme věci volný průchod…“
Je půl jedenácté. Regent přijal slib pana Jakuba, že požene prodej zatroleného statku vesele vpřed, a maje srdce zjihlé otcovskou láskou, určuje dobu pěti měsíců, aby mladí lidé měli čas po libosti se seznámit. Zvolil tuto pětici ve jménu pěti smyslů, pronášeje přitom krásná a vzletná slova, jež mu kladla do úst otcovská ctnost. Řízením osudu ho tehdy tísnil opasek právě tak, jako když za podobných okolností mluvil s doktorem Pustinou. V této souvislosti si můj dobrý pán vzpomněl na směšnou příhodu, kterou mu advokát vypravoval, a jal se ji soukat ze své paměti.
Hu, hu, hu, cítím Pustinova ducha a rozeznávám teprve na pozadí jeho stínu vlákna nové svatební úmluvy.
Chuďas je proklet jako básnická škola, jíž se odzvání, a přece je zatažen do nového plánu.
„Pustina – Pustina –“ opakoval pan Jakub, „domnívám se, že se neukvapíte –“
„Může nám prospět při tvoření družstva?“
„Myslím, že není k ničemu,“ odpověděl mistr Jakub, „ale uvidíme, podám vám zprávu, vzkážu po Janovi, co je nového.“
Zanechme oba pány jejich úvaze a sledujme rozkvět něžnosti milenců. Michaela zapomíná francouzská slovíčka, chodí s knihou, zardívá se, je plachá, někdy zbytečně dlouho objímá svou sestřičku a jindy před ní uteče, je krátce jako vyměněná.
A Jan? Je neurvalý, neboť láska snáší špatně uzdu a nerada se dá řídit. Jan baží po tom, co je zakázáno, a kašle na vše, do čeho člověka strkají. Postřehl v setkáních s Michaelou otcův záměr, a jakkoliv je do naší slečny zamilován, přece se vzbouřil. Zdálo se mu, že stýkaje se s Michaelou, vyplňuje kupecký rozpočet, a byl chudák velmi pohoršen.
„K čertu,“ opakoval sám sobě, „jaká hanebná fraška! Sotva mi ukázali nevěstu, už je ruka v rukávě. Věru, můj otec se ani nenadál, jak snadno mi může vdmychnout svou vůli.“ Řka to, pocítil ošklivost k sobě i k ženitbě, která přichází jako na zavolanou. Každé pomyšlení na poslušnost mu bylo protivné.
Nicméně chtěl se svým otcem vyměnit o Michaele aspoň slovíčko. Chtěl se bránit, chtěl ji před panem Jakubem pohanit a hledal příležitost, aby ukázal, jak je prozíravý. Připravoval se na rozmluvu s otcem a naučil se větám, jež šly do živého. „Dám mu najevo,“ řekl si, „že jsem prohlédl léčku chlapíka, který je v tísni a který nastrkuje svou dceru, aby získal souhlas pro obcházení zákona. Jestliže je můj otec zapleten do týchž úmyslů a nemá-li čisté svědomí, pokud jde o setkání s Michaelou, nic mě nepřiměje, abych se někdy vrátil na Kratochvíli.“
Zatím ale byl již připraven na cestu, a třeba si to zapíral, přece se třásl, aby se nezhatila.
Věci se nedařívají, jak si přejeme a jak se nám líbí. Sotva Jan otevřel ústa, starý Lhota prý ho změřil pohledem od hlavy k patě. „Bojím se, že se chystáš za slečnou Michaelou,“ řekl starý s netajeným úsměškem, „ano či ne?“
Ze zajíkavé odpovědi Janovy nebylo nesnadno poznat, že si opravdu nežádá nic jiného.
„Čerti tě berou,“ děl opět pan Jakub, „a nemyslíš, než abys navlékl věc právě tak, jak ji shledáváš hanebnou!“
Řka to, vstal a jal se choditi po světnici, mluvě o jiných věcech.
Náš hrdina byl prý přinucen vrátiti se velkou oklikou tam, kam ho vedl zájem, a začal opět o Stoklasovi. „Dost řečí,“ odpověděl nato pan Lhota, „omrzíš regenta o něco později než Michaelu, ale nakonec ti ukáží oba dveře.“
Potom konče již úvahu, dal prý svému synovi jakousi částku a poslal jej na Slovensko.
Z této rozmluvy byl Jan dokonale zmaten, vy však snadno uhádnete, že se vytratil z hlavního města a zamířil rovnou cestou k nám.