Nic naplat, Cornelie štkala do dlaní a její šíje zůstala skloněna. Teprve když jsem jí pohladil vlasy a když jsem spustil: „Alealeale, můj broučku, má chudinko,“ otřela si předloktím oči a odvětila jadrným jazykem:
„Ten podvodník si myslí, že je to jenom tak! Napřed člověka zblázní a potom ho nezná. Na to se ještě podíváme!
Já se ho nepustím. Mohla bych dostat, Bernarde, krásný místo u jedný paní v Praze a měla bych ho na vočích…!“
Řkouc to, ovinula Cornelie paže kolem mého krku a smáčela mou tvář novými slzami.
Položil jsem ruku na její pas a přivinul jsem ji k sobě. Byla tak hezká ve svém smutku! Cítil jsem její nádherné prsy a povědomá vůně vlasů mi stoupla do hlavy. Mé staré touhy se znovu probudily. Tiskl jsem Cornelii víc, než si žádá účast s nešťastnými ženuškami, a pokryl jsem její šíji polibky. Má ruka se sunula níž a níže po oválu boku a má pravice nahmátla knoflíčky, které povolily.
Cornelie přestala plakat a její přerušovaný dech ohlušoval mé ucho. Odnesl jsem svou přítelkyni k posteli, jež nás přijala jako za starých časů.
„Ne,“ vydechla kráska, oddalujíc mou hlavu, ale bylo již pozdě. Její klíčnický oděv (připomínající tak příliš šat řeholnic) byl pocuchán a ležel v nepořádku, její vlas se uvolnil, její ruce ochabovaly a nenabývaly nových sil, až když se spojily na mých bedrech a stiskly starého milence.
„Bernarde,“ pravila má přítelkyně, oblékajíc se, „vidíš, že toho člověka nemám vůbec ráda, ale chtěla bych ho trochu vytrestat. Chtěla bych do Prahy na nový místo. Nesehnal bys 1000 korun?“
Odpověděl jsem jí polibkem, Cornelie mě ujala za ruku a přitáhla mě k sobě tak, že jsem cítil blízkost jejích kolen.
Potom si přehodila nohu přes nohu, a upravujíc si v závěji šatů podvazek, opakovala mezi lichotkami svou otázku.
Má rozvaha nestojí v takových chvílích za nic. Neozvala se. Rozechvění a blaženost, které jsem zakoušel, odpověděly místo mého rozumu takovým bouřným souhlasem a s takovou rychlostí, že jsem se nemohl ubránit.
Octl jsem se u zásuvky, kam jsem byl předtím uložil Huylidennovy peníze, a odpočítal jsem 6 stovek. Jaké štěstí, že se mi podařilo přelstít svou dobročinnost o zbývající bankovky.
Když Cornelie odešla, byl jsem smutnější než předtím. „Susanne,“ řekl jsem si, „zůstane v blízkosti Alexeje Nikolajeviče, má drahá sestra se nikdy nedočká příspěvku, na nějž má svaté právo, ale Cornelie si koupí za peníze, které jsem jí dal, klobouk anebo pyjama.“ – Tu mě napadlo, není-li Cornelie lehká holka. Ta věc mě pálila.
Proto jsem však nebyl méně zamilován do Susanne, proto jsem cítil stejně s Andělou a litoval jsem svou neteř z plna srdce.
Po pravdě řečeno, neměl jsem ani před příhodou s Cornelií v úmyslu splniti přání své sestřičky, ale teď jsem si vyčítal, že jsem promrhal peníz, který byl určen jí. Bylo mi hanba. Přemýšlel jsem, jak to navléci, abych si dopomohl k slušné částce, a chtěl jsem zbohatnouti stůj co stůj.
„Budiž,“ řekl jsem si, „dal jsi Comelii něco peněz, ale nikoliv proto, že má ta dáma nevěstčí mravy, a nikoliv proto, že ty jsi hlupák, ale z rozmyslu a z dobroty srdce. Učinil jsi to z těchto důvodů: aby lehkomyslnost Alexeje Nikolajeviče byla potrestána a aby Cornelie nepřišla o místo. – Věc se Susanne a s Eliškou se ještě spraví. Můj bože, času dost, ohlédneš se po nějakém výdělku. Mohl bys třeba pořídit nový index. – A co kdyby ses snažil otisknout některý starý text?“
Uvažuje takto, chtěl jsem jiti do knihovny, a na cestě jsem se znovu sešel s panem Stoklasou…
Na tomto místě popouštím uzdu vypravěčských pravidel a obracím se k vaší velkomyslnosti a k pýše, kterou pociťujete, když se tak podíváte přes své břicho na střevíce. Nepřipadá vám za tohoto pohledu, že jste švarní lidé?
Nuže, aniž bych věc zkoumal, přiznám vám, že máte pravdu.
Já však, vážení pánové, jsem o sobě začasté myslíval totéž co vy. „Jsi škaredý,“ říkal jsem si, „ale je v tobě kus poctivce, máš dobré jádro!“
A teď si představte, jak mi je, když se musím ohánět výrazy: ZLODĚJ, STRACH, VĚZENÍ a tak dále. Vždyť to vše míří na mě! Jaká hanba!
Na jednom místě Písma jsem četl, že jsme všichni hříšní. Kéž bych to mohl obrátit a říci, že jsme všichni bez viny!
Kéž bych se zbyl pekelného slovníku! Přeji si toho tak silně a toužím po tom s takovou naléhavostí, že mi lidé, kteří smýšlejí jinak, připadají jako kváčové s biřickou duší.
Učiňme ve své knize přes podobné mravy čáru, zavřeme dveře komor, z nichž ohavně táhne, a obraťme list. – Já vám svatosvatě slibuji, že se budu varovat opakovati, jak jsem se třásl před člověkem plytkého ducha a kusého vzdělání. Zamlčím již, jak na mně za různých okolností stál pot, jak jsem se zaplétal do lži a jak jsem si kousal