55

který se jmenuje Charousek. Pamatujete se na něho? Nuže, ten člověk je zde a omlouvá se vám…

„Nemám s ním co mluvit,“ odpověděl kníže.

Vy, kteří jste se nikdy nesetkali s Alexandrem Nikolajevičem, stěží uvěříte, jak je nesnadné přemlouvati ho, aby učinil něco, do čeho se mu nechce. Tu s ním nebývá řeč. Usmívá se, přikyvuje vám a nakonec udělá, co si sám vzal do hlavy. Nemůžete mu věc vyložit a neusadíte ho žádným důvodem; vymyká se vám a zarytost, s níž to činí, zbavuje vás odvahy otevřít poznovu hubu.

Pan Stoklasa stál před knížetem bez pomoci a opakoval, že žádá, aby Alexandr Nikolajevič vyměnil s Charouskem pár slov.

„Vy žertujete,“ odpovídal plukovník, „vy žertujete, pane. – Jestliže jsem dobře rozuměl, říkal jste mi, abych vyslechl Charouskovu omluvu, a teď si přejete, abych se omlouval sám…“

„Ano,“ přisvědčil regent, „Charousek je starý známý pana Jakuba. – Jsem na něho odkázán – nerad bych měl v kraji různice.“

„Lituji,“ odvětil opět kníže, „že jsem nucen mluvit takovým způsobem o člověku, s nímž chcete dobře vyjít, ale věřte mi: je to drzý chlap!“

„Jen chviličku, pane!“

„Promiňte!“

„Velmi mně na tom záleží,“ spustil opět regent, „prosím vás, přeji si toho…“

„Dost!“ houkl pojednou kníže. „Již ani slova!“ Viděl jsem, že je zle a že se musím vložit do řeči. Kdo ví, co by bylo se stalo, kdybych to byl býval neudělal.

„To je,“ povídám, „správně řečeno, Alexeji Nikolajeviči!“

„Co je správně řečeno?“ zeptal se kníže.

„Všechno, všechno, všecičko! Na mou věru, takového obratu jsem nezažil od dob, kdy se třemi láty řezalo do hospod napravo jako nalevo…“

Kníže se pozastavil nad nesmysly, které jsem sypal z rukávu, sáhl si na čelo, luskl prsty a byl opět jako beránek.

Lichotím si, že jsem ho přivedl k rozumu svými průpovídkami.

Jakmile se však věc obrátila, zakabonil se opět můj pán. Stál před námi, s bouřným čelem dávaje najevo, že kníže překročil míru. „Jakže,“ řekl si, „takhle se se mnou mluví? Takhle se naplňují má přání? Takhle si počíná člověk, kterého živím? Cožpak už nemám ždibec vážnosti?“ Klada sám sobě podobné otázky, chtěl regent vyjíti ze světnice, ale bylo mu souzeno podstoupiti novou zkoušku: setkal se před námi s Charouskem.

Sedlák, o němž je řeč, byl učiněné dobrotisko, sotva se mu Pustina zmínil, že náš pán chce napravit křivdy, kterých se na něm dopustil, udeřil hned robotou a vypravil se na Kratochvíli. Potřásli si s regentem rukama, a nechá vše stranou rozjímání o obapolných nesprávnostech a úhonách, měli se vesele k dílu, krájejíce anglickou snídani. Povídali si přitom všelijaké zdvořilosti, jak to bývá zvykem mezi sousedy, a klepali si navzájem na stehna, oslovujíce se po farářsku pane bratře. Zatím co si náš advokát hrál s ubrouskem, snědli pár solených rohlíků a nepočítaných kousků slaniny. Když byla jejich shoda úplná, spustil můj pán asi takto:

„Vy a já, můj příteli, jsme na tom, na mou kuši, stejně. Pah, abych neklel, sedlák je vždycky bit.“ Řka to, položil vidličku, a nutě se do bodrých způsobů, utřel si hubu hřbetem ruky.

„Pokud mluvíte o mně,“ pravil Charousek, „máte asi pravdu. Mohl bych vám ukázat na svých zádech krásné modřiny.“

„Nu, nu, nu,“ řekl opět můj pán, „to se spraví! Zavolám Alexandra Nikolajeviče, aby vás požádal za prominutí.

„To si dám líbit!“ odpověděl sedlák. „Chytněte ho za uši a já mu to vrátím i s úrokem.“

„To jest,“ odtušil opět pan Stoklasa, „vy mu to – jak očekávám – odpustíte. Alealeale, můj bože, to je starý zvyk –

jak jinak – toť se ví! Snad byste se s ním nešpinil – vždyť se vám omlouvá!“

„U všech rohatých! Máte pravdu, ať se omluví, splatím mu jeho výprask až potom.“

Můj pán. viděl, že je na plukovníka ještě příliš záhy, a jal se volati, aby přinesli láhvici vína. Když se to stalo, nepřestal (za pomoci advokátovy) nalévat, až ji Charousek v bázni boží vyprázdnil.