70

nehty. – Pravda – žil jsem ve strachu a při setkáních s panem Stoklasou jsem se často domníval, že můj pán ví o spádech s Huylidennem. – Pravda, byla období, kdy jsem se s úzkostí vyhýbal lidem, a byla období, za nichž jsem jim lezl do cesty, abych zkoušel půdu, ale to vše chci již přejíti. Ať mně má sebetrýzeň strká sebemocněji hlavu do této louže, nebudu jítřit své nitro, nebudu hanobit svou chudobu, nebudu sytit trapností vaši a svou bezúhonnost, a vrátím-li se přece k své chybičce, učiním to sice s lítostí, ale věcně a tak, abych svůj poklesek nerozmazával.

Osm set korun je prabídná cena, prodáme-li počestnost, mír a odvahu dívat se lidem do očí. Stal jsem se z toho nesvůj, jako kdyby na mě někdo hodil nemoc, a nemoha již snésti tento stav, napsal jsem Huylidennovi dopis, aby mi nešťastnou vazbu bez prodlení vrátil. Potom se mi ulevilo, nicméně cítil jsem jakési nové rozpaky – snad pro peníze, které jsem přijal a jež jsem nemohl Holanďanovi vrátit.

Ve tři hodiny odpoledne na druhý den po schůzce v dubinách se měl Huylidenn procházeti pod okny Kratochvíle.

Je právě stanovená hodina, vidím Holanďanův nepromokavý kabát bělati se mezi stromy a již se dávám do běhu, abych se s ním setkal. Tu mi vkročí do cesty Alexandr Nikolajevič a ukazuje prstem na cizince: „Znáte toho člověka?“

„Ach,“ odpovídám, „takových lidí se zde potlouká dost a dost – ale slyšel jsem, že vám psal hrabě Koda!“

Kníže však vedl svou: „Dozvěděl jsem se o tom chlapovi, že je Angličan, a obávám se, že se stará o mé věci.

Nespustím s něho oči, Spero, a jestliže se mi ještě jednou octne nablízku, vím, co si mám myslit…“

Stáli jsme hodnou chvíli mlčky. Plukovník si zvedl límec u kabátu a zdál se vznešený a nepřístupný jako nějaký král.

Pan Huylidenn zatím přecházel sem a tam, a když viděl, že se nehýbám s místa, vrátil se k svému vozu, aby odjel.

Co jsem měl dělat? Poznával jsem, že mě Megalrogov podezřívá ze styků s vyzvědači, neboť náš plukovník byl takový blázen, že je viděl na všech stranách. „Hleďme,“ řekl jsem si, „to způsobil Marcel. Jsem si jist, že knížeti vypleskal všechno, co ví.“

Sotva mě kníže opustil, spěchal jsem za Marcelem, abych ho vyzpovídal. Nalezl jsem ho ve stáji. Procházel po její délce, hledaje, čeho bylo opominuto a čím by se mohl zaměstnat. Přitom si čtverák vyhlížel koně k útěku!

Tato myšlenka nebyla ovšem utkána ze slov. Táhla mu hlavou jen jakási tucha, jen takové vzdálené zvonění, jež se (v jazyku věcí vyslovených) odnáší spíše ke chvále jezdců a neznamená, že Marcel ukázal na určitou klisnu, řka: „To je kůň, kterého obkročím, až pojedu s knížetem.“

Potkal jsem svého zrádce, když zavěšoval petlici na dveře konírny. „Se mi zdá,“ řekl jsem, „že se od nějaké doby velmi podobáš hlupáku!“

„Já,“ odpověděl, „ani zdání, kdybyste, pane Bernarde Spero, slyšel, co se povídá o vás!“

„Teď žerty stranou! Co jsi knížeti nalhal o onom člověku v bělavém plášti?“

Marcel byl ubohé neviňátko a přiznal se mi, že nedovede před knížetem nic zatajit. „Plukovníkovi,“ pravil, „hrozí nebezpečí a tu jsem se cítil zavázán zmíniti se mu o onom cizinci. – Neřekl jsem však nic víc, než že mu píšete psaníčka a že jste se s ním sešel v dubinách.“

„Kníže,“ odtušil jsem mu, „je popletený člověk. Dej si pozor, abys nebral za bernou minci vše, co mluví jen tak do větru, aby nestála řeč.

Není nic oslovštějšího než poslouchat všelijaké prášily a přísahat na jejich povídačky. Víš přece, jak to dopadlo se šermováním!“

Marcel si posunul čepici do týla a jeho tvář jevila takovou vážnost a takové přemýšlení, že mi to bylo k smíchu.

„No, no,“ povídám, „snad nebude tak zle, snad máš rozum.“ Potom jsem chtěl převést hovor na něco jiného a ptal jsem se Marcela, co bude teď dělat.

„Půjdu za plukovníkem,“ odpověděl chlapec. „Hrome,“ povídám, „to slyším dnes už po desáté! Jdi k čertu se svým knížetem!“

Zakrátko potom jsem se setkal se Stoklasou. Pozdravil jsem, a protože mi přetékala žluč, ťal jsem hned do živého.

„Pane,“ povídám, dovolávaje se smyslu po pravdě, „pane, všiml jste si, že se Marcel knížeti dočista poddává? A všiml jste si, že je ten pan Alexej lehkomyslník, který si dělá starého čerta z toho, poblázní-li nějakého kluka?“