87

Ještě teď cítím, jak bylo toto shledání směšné. Stáli jsme proti sobě a já jsem v té chvíli nevěděl, mám-li mu potřásti rukou či osopiti se na něho tak, aby kníže nepojal podezření. – Díval jsem se s knížete na Holanďana, s Holanďana na knížete a otvíral jsem naprázdno hubu.

Můj bože, jak dočista jinak by si za podobných okolností vedla účinná lítost. Alexejovi se asi zdálo moje prodlévání trochu dlouhé a pustil se do věci po svém způsobu: „Hola, vy strašáku do zelí, co zde okouníte? Kdo vás posílá k mým vratům? Dejte si pozor, ať vám nevypráskám za celé příbuzenstvo!“

„Pane,“ odtušil můj Holanďan, „je-li vám to lhostejné, mluvte raději německy. Vidím, že jste Rus, z míry rád bych vám nabídl vaši mateřštinu, ale naučil jsem se jí tak málo jako vy mé. Jsem Holanďan z Haagu, pane.“

„Táhněte o dům dál!“ houkl na něho kníže po německu, „jděte se škrabat zas o jiné zdi!“

Pan Huylidenn chtěl namítnouti, že knížeti pranic nerozumí, ale Alexej ho nepustil k slovu. „Za chvilku,“ děl, „ti to bude jasné jako sklo, znáš Lustiga? Ne! Bylo by mi milejší, kdyby ses nedělal takovou vránou, ale rozhoduj se podle libosti.“

„Pane knihovníku,“ řekl poté Holanďan, „žádám vás, abyste řekl, co o mně víte.“

Slyšel jsem, že do Holanďanova hlasu vstupuje úpěnlivost a že se bude co nejdříve vyznávat jako čarodějnice na útrpném právu. Bylo mi z toho dvojnásob horko a ze všech sil jsem hledal záminku zmizet.

„Milosti,“ řekl jsem knížeti, „pán, s nímž mluvíte, se jmenuje Huylidenn a není to ničema, ale učenec. Vyskytuje se v našem kraji již hezkých pár měsíců. Studuje fresky ve Zlaté Koruně a pranic nedbá na to, co se vás týká.

Mohu vás ujistit, že jste prohloupil, mluvě s ním tak nakvašeně.“

„Ty spratku,“ vykřikl kníže, „myslíš, že nevím o psaní, které jsi mu poslal?“

Pan Huylidenn si poopravil pod kabátem balík, který již již hrozil vypadnouti, a volal pánaboha za svědka pro svou poctivost. Kníže ho zatím přeměřil od hlavy k patě – viděl jsem, že se jeho pohled zastavuje tam, kde nešťastné břemeno vzdouvalo Holanďanův plášť, viděl jsem, že jeho ruka poklepává na osudné desky…

Oba moji přátelé začali teď jako na povel mluviti něco neslaného nemastného, to, co se obrací v ústech, co je nucené a co nemá špetky smyslu ve styku lidí čistého svědomí. Kdož ví, co měl kníže v Anglii za účty, kdož ví, co to bylo vlastně za ptáčka. – Chuďas Holanďan! možná, že byl proti Alexandru Nikolajevičovi učiněné neviňátko –

ale nic naplat, vazba, kterou skrýval pod kabátem, a strach, jejž dovedl tak špatně tajiti, činily jej podezřelejším, než drápy činí satana. Litoval jsem ze srdce, že nemohu pro něho nic udělat. Kníže jej ujal za ruku a odváděl ho, řka, že si spolu ještě promluví o společných známých. „Já,“ pravil, ušklebuje se ohavným smíchem, „znám ledacos, co oživí tvou paměť!“

Nezbývalo, než abych se vrátil. Učinil jsem to rád.

Pánové se vzdalovali, měříce se kosými pohledy, a já s hlavou obrácenou dozadu jsem klopýtal domů.

Ve vratech Kratochvíle jsem se setkal se svým pánem. Neměl jsem v úmyslu dát se s ním do řeči, ale regent mě zavolal. Šli jsme podle sebe a Stoklasův pohled se vyhýbal mému, byl nejistý a těkavý. Zdálo se mi, že můj pán rovněž jinak mluví než jindy, že se přemáhá, že má něco za lubem… Zdálo se mi krátce, že mě chytí za rukáv, a slyšel jsem již slovo, které má zaznít. Srdce mi tlouklo a jakási slina zlodějů lpěla na kořeni mého jazyka. Nemohl jsem opět pohnout rukou, všechny mé údy byly obtíženy a v koutku oka mi blýskal obraz, jejž jsem zahlédl, aniž jsem jej viděl.

Byl to četník?

Prahl jsem zvědět, co mi to skáče před očima, a přece jsem se nemohl ohlédnout…

„Každý máme slabé chvilky, pane,“ řekl regent a já jsem přisvědčil. „Mohl bych mluviti určitěji,“ děl opět Stoklasa,

„ale říkává se, moudrému napověz.“ Řka to, odvedl mě do knihovny a za ustavičného přecházení podél polic s knihami, míjeje a opět se přibližuje k místu, kde stávala ona mizerná vazba, jal se mi vykládati, jak smýšlí o knížeti. Mluvil velmi zvolna a jeho myšlenky podobny stádci šly úzkou lávkou jeho jazyka. Nechápu, jak se stalo, že jsem aspoň za této řeči nenabyl staré nenucenosti. Bylo mi stále nevolno a čekal jsem, že se každou chvíli objeví ve dveřích Holanďan či přílbice četníkova.

„Kníže Alexej u nás strávil málem tři měsíce,“ pokračoval můj pán, „a mohu říci, že jsem ho rád viděl.“

„Bezstarostnost a stálé těkání po světě,“ děl jsem v odpověď, „je nejvýznačnějším rysem jeho povahy.“

„Ano,“ ozval se nato opět regent, „ale záleží mi na tom, aby odešel tak, jak bývá zvykem, a neodváděl slečnu