V té chvíli jako s uděláním jsem zahlédl (a není pochyby, že pan Lhota viděl totéž), jak Michaela rozmlouvá s Janem. Byl bych se raději propadl a litoval jsem své prostořekosti.
„Domníváte se,“ řekl pan Jakub, zatím co jsem shledával slovíčka, abych věc omluvil, „domníváte se, že se advokáti rozmnožují jinak než sňatkem? Takový je běh světa. Ostatně – nestojí ty mladé dámy za to, abychom se kolem nich otáčeli?“
Řka to, vyňal odřené pouzdro s doutníky a sám mi podal oheň.
Viděl jsem, že mám vyhráno. Viděl jsem, že mi pan Jakub dává svou úsluhou a svým úsměvem najevo, jak mu přišla poznámka o advokátovi vhod.
Potom do mne vjela veselost. Vyprázdnil jsem dvě nebo tři číšky a v dobrém rozmaru jsem vyhledal Susanne. Ta slečna se mi velmi líbila, ale mnoho jsem u ní nepořídil. Nezbývalo, než abych se za obecného veselí oddal svým myšlenkám. Přišel mi do hlavy hrabě Koda. (Nemohl jsem pochopit, proč můj pán na něho ještě čeká.) Po hraběti došlo na doktora Pustinu. Srovnával jsem jej s panem Janem a při srovnávání mi hned bylo jasno, kdo z obou u Michaely prohraje. Mladý Lhota se mi stokrát víc líbil než ten druhý. Bylo mu asi tak kolem třiceti. Měl rovný nos a na nose brýle. Pěkně se smál, nemluvil právě hloupě, měl znamenité zuby, silný hlas a knírek, jak se sluší na ženicha dvacetileté dámy. Zdálo se mi, že není k zahození. Mnul jsem si tedy ruce a byl jsem rád, že doktor Pustina odtáhne s nepořízenou a Kratochvíle že zůstane celá. Jak jinak? To je přece na bíle dni, pan Jakub to již zařídí!
Za této úvahy jsem se po očku díval na slečnu Michaelu. Neměla jistě ani tušení o záměrech svého otce. Kdežpak by dvacetiletá slečna za našich časů myslila na vdavky. Chtěl bych se vsadit, že by s ní nikdo nepořídil, kdyby začal o podobných věcech. Smála se nějakému Janovu nesmyslu a ani zdaleka ji nenapadlo, proč sem přišel.
Z volnosti, z nenuceného chování a ze zájmu, který si ti dva osvědčovali, dalo se soudit na krásný konec. Teď, když jsem se dobral smyslu naší slavnosti, bylo mi daleko lehčeji. Libuji si v záměrných skutcích. Tím lépe, jedná-li se o svatbu, neboť již při zmínce o podobných slavnostech slyším cinkání sklenic a šťastný smích.
Větřil jsem slečnin souhlas a ani mě nenapadlo, že by můj pán Michaelu do svatby strkal. Ne, takové zvyky jsou dávno ty tam. Dnes mají mladé dámy svou hlavu a Michaela byla statečné děvče, dovedla by se bránit.
Nicméně, vzpomínaje si na všechno její počínání, viděl jsem, že se blíží k lásce. Znamenal jsem příznaky období, za něhož bývají mladé dámy hotovy uzavřít milostná přátelství. Věc spočívala v tom, aby se co nejdříve objevil člověk s knírkem, který má slečna právě na mysli. Člověk správného držení těla, s ústy vykrouženými podle určitého vkusu, s lokty, s vyřídilkou a s chrupem jak se sluší.
Přiznávám, že bych si byl ze srdce přál, aby volba Michaelina padla na mě, ale to nepravím pro nic jiného, než abych ukázal, že mám vkus a že dovedu ocenit Michaelu právě tak jako Susanne nebo Cornelii.
Pan Jan a Michaela se měli k světu a milý advokát s nich nespustil očí. Uhadoval jsem jeho znepokojení. Měl velmi napilno. Jako poctivec starého střihu si hleděl otce svého děvčete a mluvil do něho jako do dubu. Ale můj pán měl uši pro něco jiného. Čekal hraběte. Byl už jako na jehlách. Chvilku se díval napravo, chvilku nalevo, a jak někdo vrzl dveřmi, už tam letěl.
Ti licousovití lokajští kluci tropili na chodbě úmyslně hluk, jako kdyby bůhví kdo přicházel. Slyšíce je, všichni jsme se utišili. – A tu se přihrnul starý Kotera s lahví. Myslím, že to Stoklasovi spískal Luis řečený Fairbanks. (Ten člověk stále vzdychá po starém vévodovi a na našeho pána se nemůže ani podívat.) Bylo deset a Stoklasa měl žertů právě dost, začal potrhávat ramenem a zavolal lesmistra. „Je čas, abychom vyjeli,“ řekl, rozhlížeje se po svých hostech. Na ta slova se většina pánů hrnula ke dveřím.
Větrník
Zatím se dalo venku do deště. Spustil se liják a pršelo jako z konve. Loviti v tomto nečase? Zdálo se mi to zbrklé a prohodil jsem v tom smyslu dvě či tři slova. Měli jste slyšet ty naše statkáře! Dovolávali se jeden druhého a dosvědčovali si takové kousky, jež provedli v bouřích a nepohodách, že jsem byl záhy usazen. Vypadal jsem jako hlupák, který se bojí májové vláhy. Přisámbohu, mám pro strach uděláno a ti, kdo se na mě s takovou obraceli, si přáli právě tak živě zůstat za pecí jako já. Prosím vás, byli to lidé kolem padesátky: obtloustlí majitelé dvorů, radové s cheiragrou (takže se stěží dostávali do kabátu), sem tam nějaký advokát a chlapík z pozemkového úřadu, kteří honívají o dvou svátcích kachny a uženou si housera.
Když můj pán dal pokyn, aby předjely povozy, bylo z toho venku klení, ale nic naplat, vozkové pobídli koně.
Zároveň se měli k dílu i štolbové, honci a všechna ta havěť, která čekala v čelednících či pod okapy obytného