65

Potom jsem napsal psaní panu Huylidennovi, aby mě nazítří navštívil, a ukryl jsem svou kořist.

Měl jsem na čase, neboť v tu chvíli se rozlétly dveře a do síně vpadl Marcel s Kitty. Nesli pod paží po dvou rapírech. Zeptal jsem se (ukrývaje své vzrušení), co zamýšlí dělat v knihovně se šermířským náčiním.

„Co?“ odpověděli, „co jiného, než že nás kníže bude učit svému umění.“ Neporozuměl jsem, jaké umění mají na mysli, a trvalo to opravdu dlouho, než jsem pochopil, že ta dvě holátka místo gramatik, čtení a psaní se chtí učiti šermu.

Za chvilku potom přišel kníže. Vida ho, vzpomněl jsem si opět na Susanne. „Na tvou hlavu,“ řekl jsem si, ohlížeje se po plukovníkovi, „padne její neštěstí i vina, které jsem se právě dopustil.“

Cítil jsem, jak mě něco proti plukovníkovi popichuje, chtěl jsem ho zesměšnit a spráskl jsem nad ním rukama. Byl vskutku jako hastroš. Jeho nohy vězely v úzkých spodcích, hruď mu obepínala kazajka zapjatá až ke krku a všude, kam se člověk podíval, se leskl knoflíček. Připomínal havrana okovaného niklem. Měl dlouhé nohy, útlá bedra a tak široká ramena a tak zužující se hrudník, že jsem si pomyslil: Ty, chlapíku, nosíš šněrovačku. Během řeči jsem potom knížeti položil ruku kolem pasu, abych se přesvědčil, co je na tom pravdy, ale musím doznat, že jsem se zmýlil. „Milosti,“ povídám, abych zakryl své počínání, „pojďte se ukázat Michaele a nechte toho neblahého vyučování. Kitty nebude nikdy zacházet se zbraní, a pokud jde o Marcela, snad by mu mohla přijít vaše nauka vhod, až bude zahánět vrány s oraniště, ale věřte mi, kámen je lepší.“

„Bernarde,“ odtušil kníže, opíraje se hrotem kordiska o podlahu a zkoušeje jeho pružnost, „Bernarde, není ušlechtilejší věci než zbraň. Pamatuj si, že nikdy nebylo lidskou rukou uděláno dílo dokonalejší, ani krásnější, ani více potřebné.“

„Pah,“ řekl jsem nato, „třesky plesky! mám neodkladnou práci a prosím vás, abyste šli o kus dál, ven do chodby, na dvůr, do polí!“

„Volba padla na knihovnu, protože její podlaha je krásně rovná, protože je to síň prostorná, vzdušná a vysoká.

Vposled pak proto, že k ní přiléhá několik pokojíčků, které nám budou sloužit za šermířské šatny.“ Řka to, zaujal kníže bláznovský postoj jakéhosi podřepu a s levicí mezi lopatkami se jal vykládati o pružnosti kolen, o poskocích a podupávání šermířů. Marcel a Kitty měli rozšířené zornice a lapali každé jeho slovo.

„Fi,“ řekl jsem, vida, že kníže pranic nedbá mého napomínání a že pokračuje ve svých hloupostech, „kliďte se, Milosti, nechte Marcela, aby konal práci, za kterou je placen, zanechte toho poskakování s jednou nohou vpředu, nebo vzbouřím celou Kratochvíli, aby se šla na vás podívat. Ví bůh, že jste v té chvíli směšnější než paňáca a že vám to pranic nesluší.“ Ale kníže nedal na to, co říkám, a odpovídal mi přes rameno.

Pln zlosti běžel jsem pro Michaelu a pro Jana. Potom jsem zavolal slečnu Susanne.

Když jsem na ni promluvil, odvrátil jsem oči, neboť jsem se bál, že spatřím na její tváři stopy pláče. – Ale kdežpak!

Slečna byla krásnější než jindy.

Který ďas propůjčuje lásce tolik půvabu a prostoty? Slečna hořela touhou spatřili plukovníka při šermu a smála se jako malé děvčátko.

Prosil jsem cestou obě dámy, aby děti pokáraly. „Víte,“ řekl jsem, „že Kitty nejeví valného zájmu o nic, co je užitečné, a že neumí zpaměti ani dva souvislé verše; jestliže ji kníže poblázní kordem, jako ji zbláznil svými povídačkami, nic z ní nebude.“

„Na rozdíl od vás,“ přerušila mě Michaela, „se mi nezdá šerm tak nevhodný. A pokud jde o Marcela, nemějte starost.“

Za těchto řečí jsme došli do knihovny. Kníže zatím dokončil svůj výklad o držení zbraně a ukazoval, jak se krýti a jak vésti ránu. Nemohl jsem ani změřit hloubku takového bláznovství, neboť mimo věcnou a jadrnou hádku je mi z duše protivné každé zápolení. Slečna Michaela a slečna Susanne nesdílely však můj názor. Naopak! Smály se a sledovaly se zájmem šermířskou hru. Jan však kroutil nad knížetem hlavou. Nikoliv ovšem proto, že stál na mém stanovisku. Divil se způsobu, jakým si kníže počínal.

„Pokud vím,“ řekl Michaele, „pokud se vyznám v tomto umění, není ani jeden obrat, který plukovník ukazuje, správný.“

„Co je to za šermířskou školu?“ otázal se plukovníka. „Pravíte, že to je škola italská? Ani zdání! Ani zdání!“

„Vy,“ pravila Michaela, „jste vždy nespokojen. Co proti tomu máte? Shledávám tyto obraty rozkošnými.“