ale žádný Marcela nepředstihl. Utíkal ze všech sil podle modřínů a jeho volání se ozývalo z dálky větší a větší.
Rozhlédl jsem se po přítomných pánech a po slečnách a tehdy bych byl dal za pěkné pousmání málem tolik, co plukovník rozdával bez důvodu. Ale zdá se, že jsme zašli příliš daleko. Dámy mlčely a pánové Stáli, jako by je zařezal. Stará selská veselost prchla. Vsadím sto proti jedné, že se mému pánu zželelo utrácet takhle pánubohu čas. Vždycky mu starého čerta sešlo po hostinách. Měl rád pokoj a jasné účtování, ale v tom, co se dnes vypilo a snědlo, se nevyzná ani sklepmistr, ani kuchař. (Myslím, že si sluhové přihýbali na plukovníkův účet a že se naprali jako o křtinách.)
Znáte ten zatrachtilý pach hostin, kdy lidé vstávají od stolu? Ještě vám bzučí v uchu nějaké přeřeknutí pana souseda, ještě máte zálusk na sklenici vína, ještě si připomínáte jednu pěknou písničku, ale ti ostatní by se už nejraději viděli nad umyvadlem s kartáčkem na zuby v ruce. Vy byste si chtěl zasadit ránu do stehna a spustil byste z plných plic: TŘI PŘEZKY, anebo KDO NEPIJE, TEN PROHLOUPÍ, ale ostatní lidé kolem vás mají obličeje delší o dvě brady a rozpačitý úsměv, který vám zkazí notu.
V podobných chvílích si opakuji, že jsem ztratil den. S takovými kumpány se nedostanete s místa. Hrome, ať si zůstanou doma u svých svršků a nepletou se do hry, která je vyhrazena lidem krve ušlechtilé a bouřné. Co má shořeti, shoří! Proto nebudu ani o láhev smutnější. Ale stýskal bych si, kdybych neviděl letěti poslední jiskřičku do výše. Chci jiti domů veselejší, než jsem přišel, a k tomu konci směřuje všechno kuchařství a všechny bečky ze sklepů. Kdo jí a pije ve společnosti z jiných důvodů, je obžerný hřbet anebo tichošlápek a to je dvakrát horší. Můj starý pán, VÉVODA PRŮKAZSKÝ byl lakomec, ale řičel radostí, když se podařila večeře tak, jak tomu rozumím já.
Jen žádné polovičatosti! Jestliže něco dělám, kéž bych to vždycky dělal tak do dna, tak beze zbytku a s takovou odvahou a prudkostí jako ten starý. Bůh ví, že pochyboval o všem na světě, jen ne sám o sobě, a že nikdy nelitoval svých skutků. Naučil jsem se vážiti si těchto stránek jeho povahy. Zračilo se v nich něco vévodství.
Mám rovněž v živé paměti přítelkyně své matky, která je nasbírala na letenském tržišti. To byly paní z téhož těsta jako vévoda: Plnokrevné, rozkřičené, durdivé, ale na každé jejich slovo jste mohli vzít jed.
Mluvily tak, jak smýšlely. Nepřerušovaly se, nebyly na rozpacích, nestávaly na jedné noze, ale pěkně zpříma. Od těch dob jsem si zamiloval tento druh lidí. Pan Stoklasa se jim ovšem nepodobal. Hodnou chvíli ještě nevěděl, co má dělat. Jít domů? Cekat na knížete? Nebo zasednout ke stolu? Bylo mi z toho nanic.
Zatím se Marcel vrátil s nepořízenou. „Byl jsem až dole,“ řekl s vyčítavým pohledem, „ale plukovník snad šel druhou stranou. Už se nevrátí.“
Měli jste vidět ty zklamané tváře, když domluvil. Dobrý rozmar byl ten tam. Ať to přiznávali či nic, každého to pálilo a hnětlo, jako by převrhl sůl anebo roztrhl palcem peřinu.
„Můj milý příteli,“ řekl jsem sám k sobě, mysle na knížete, „kdybyste viděl, jak jste nás svým odchodem všechny zarmoutil, kdybyste viděl, jak jsou dámy proto smutné!“
Sotva jsem si to pomyslil, zjeví se znenadání ve dveřích plukovníkův sluha. Měl přes rameno anglický plaid a zdálo se, že je rozespalý. Pohled na nás ho zřejmě překvapil a my jsme rovněž stáli jako u vyjevení. Váňa se rozhlédl a potom se dal směrem k Rychterovi. Chtěl ho asi o něco poprosit. Sotva však učinil krok, začaly se na něho sypat otázky: „Kde je tvůj pán?“ – „Kde je?“ – „Kde je plukovník?“
Chuďas byl na roztrhání. A tu jsem si všiml, že ruští lidé mají před ostatními výhodu klidu a rozvahy. Plukovníkův Váňa vztyčil hlavu a odpověděl s prostotou, ba s lehkým podivem: „Kde by byl? V pokojíčku s modrými čalouny!“
To, co se událo potom, věru nestojí už za vypravování. Či trváte slyšeti, jak našli plukovníka a co mu řekli a co opět plukovník odpovídal? Jak měl napilno, aby nevešly slečny dříve, než dopne poslední knoflík u kabátu?
Chcete slyšeti, jak se už chystal spát v cizím domě?
Někteří přítomní, a mezi nimi slečna Michaela, se domnívali, že kníže a já jsme napřed vymyslili zápletku s doktorem Pustinou a potom že jsme přidali konec s plukovníkovým odchodem. Já ovšem o tom nevím nic, ale protože to stavělo plukovníka do lepšího světla, nevyvracel jsem podobné domněnky. Nakonec snad věřil sám můj pán, že je hercem té povedené komedie, a omlouval se knížeti deseti kovanými frázemi a devaterou větou holou a jedním slovíčkem, které se stále opakuje. A to slovíčko je slovíčko PARDON!
Velebil jsem boha, že si můj přítel nezul dřív škorně, než jsme jej objevili. Za těchto úvah jsme scházeli dolů s vrchu VĚTRNÍKU.
Michaela se vedla s Janem. Plukovník sledován Marcelem šel po boku pana Jakuba a já s mizerou advokátem jsem se belhal za svým pánem. I při té strázni jsem si však všiml, že některé slečny mluvily cestou domů rusky a