57

práskl dveřmi.

Po Charouskově odchodu nabyl pan doktor Pustina opět řeči a jal se omlouvat hrubosti svého přítele. Ale sotva řekl pár slov, otevrou se poznovu dveře a sedlák, vsunuv do světnice svou makovici, vypočítává, kolik pan Stoklasa skoupil v patnáctém roce zlatých mincí a jak se účastnil na dodávkách pražců…

„Ven!“ vykřikl kníže a postoupil se svou nahajkou ke dveřím. Na to slovo Charousek zmizel, my pak jsme zůstali bez hnutí, naslouchajíce jeho těžkému kroku a hulákání, jež sláblo víc a víc.

„Pane,“ děl potom Alexandr Nikolajevič k regentovi, „zavolám seržanta, aby ho vyprovodil.“

„Děkuji,“ odpověděl Stoklasa s netajenou trpkostí, „děkuji vám! Jsem si jist, že mi prospějete, nebudete-li se vměšovat do mých věcí.“

„Ach,“ pravil nato kníže, „neuhodl jsem váš záměr? Neřekl jsem onomu sedláku právě to, co jste měl na mysli? –

Zdálo se mi, že rozeznávám za vašimi shovívavými slovy hrdost, jež se bouří.“

„Domnívám se,“ děl opět můj pán, „že jsem se vyjádřil jasně: Prosil jsem vás, abyste se Charouskovi omluvil!“

Za této rozmluvy mi tlouklo silně srdce. Věřil jsem, že kníže nesleduje žádnou postranní myšlenku, ale přece jen jsem se nemohl ubrániti pocitu, že jde o jakousi záměrnost.

Můj pán odešel s advokátem, zůstavuje poznámky Alexeje Nikolajeviče již bez odpovědi.

„Ach,“ pravil kníže, ukazuje bičíkem ke dveřím, „pan Stoklasa nerozumí leč věcem, jež nesou vzápětí malý užitek.

Obávám se, že se zřekne Kratochvíle, aby získal lán polí.“

Po těchto slovech se plukovník obrátil tak, že jsem se setkal s jeho pohledem. Usmíval se. Nevěděl jsem, co si mám o něm myslit, a zdálo se mi, že se zanořuji v bláznovo tajemství. – Míjela chvilička ticha, za něhož jsem si vzpomínal na prožluklé příhody, jež mě s Alexejem spojují, a neblahá předtucha mi sevřela hrdlo.

Zatím regent a advokát seděli již v pisárně.

„Domnívám se,“ řekl doktor, „že kníže vaší věci škodí vědomě. Domnívám se, že byl podplacen vévodou Marcelem a že mu podává zprávy.“

„Nesmysl!“ odpověděl můj pán, „kníže je potrhlý šlechtic a neumí mluvit se sedláky.“

Právní zástupce zůstal po nějaký čas zamlklý. Mnul si tvář a čeřil své licousy, přemýšleje o slabosti, jež spočívala především v tom, že sám potřeboval víc Stoklasu než Stoklasa jeho. Svět se spikl proti tomuto dobráku právě tak jako proti mně a proti knížeti, byl v bryndě a nemohl nalézti jediného důkazu, jenž by knížete usvědčil.

Dříve než advokát skončil své uvažování, ujal se opět slova Stoklasa a zeptal se ho, vzpomíná-li si, o čem mluvil sedlák Charousek.

„Jak by ne!“ odpověděl právní zástupce.

„Nuže,“ děl opět můj pán, „kdo mimo vás a mě ví právě to, čím se Charousek oháněl? Kdo to vynesl na světlo?“

„Pane!“ vykřikl advokát, „vidím, že mě podezříváte, vidím, že jste spíše ochoten věřit ničemům a dobrodruhům než člověku, který s vámi po pět let pracuje. Což jsem vás nepřesvědčil, do jaké míry se ztotožňuji s vašimi zájmy i mimo úřad právního zástupce? Neprosil jsem vás o ruku slečny Michaely? Věru, jsem již unaven vaším jednáním.“

„Promiňte…“ ozval se regent.

„Dobrá, dobrá,“ vpadl mu do řeči opět advokát, „otažte se, co myslí o knížeti Jan Lhota, a snad vám potom vysvitne, proč jsem vás varoval.“

Měl se můj pán s doktorem smířit nebo se s ním rozejít? Na obou stranách byly důvody, jež mu kalily rozmar.

Neučinil nic z obojího, myslil si, že mu ten chlapík zůstal dlužen odpověď, a nebránil se, když advokát volal do pisárny pana Jana. „Vida, vida,“ řekl si můj pán, „proč mně starý Jakub po Janovi nevzkázal, mám-li se Pustiny ještě držet.“

Když pan Jan vešel, položil mu advokát několik otázek týkajících se knížete Megalrogova:

„Je to lhář?“

„Je to podvodník?“