41

Přehodil jsem si jen tak halabala přes rameno kožich a pospíchal jsem dolů. Ve vrátkách před vstupní síní potkal jsem doktora Pustinu s mým pánem. Byli zabráni do hovoru, jenž se zřejmě odnášel ke koupi Kratochvíle. Z toho, co jsem zaslechl, bylo patrno, že jde o špatné zprávy. „Pane,“ pravil náš vladař, „jestliže spor potrvá ještě dále, ztratím zájem o jeho výsledek.“

„Proč?“ otázal se advokát.

„Proto,“ odpověděl opět můj pán, „že zatím pozbudu veškerého majetku.“ Nemohl jsem se zastavit, abych vyslechl věc až do konce, ale přece mi bylo zřejmo, že Pustina u nás ztrácí půdu.

Saně, jimiž jsme měli jeti, byly malé. Slečna Michaela a Susanne seděly pohodlně, ale pan Jan a já jsme zůstali na holičkách. „Víte co,“ řekl jsem slečně Susanne, „přenechte své místo panu Lhotovi (neboť se nesluší, aby dvě dámy jezdily po lesích bez dvou průvodců), a jestliže souhlasíte, dám pro vás zapřáhnouti do saní vévody Marcela, kde sedí vozka vzadu.“ Susanne přikývla.

A tak jsme, zahaleni do medvědice, za malou chvíli bok po boku nasedali. Koně se nadmíru hbitě prosmýkli branou a již jsme ujížděli vesnicí Jestřabí k oboře.

Zvolna se soumračilo, vítr nám hvízdal do uší. Do uší nám hvízdal vítr a jeho svist, jak víte, připomíná všechny možné písničky a všechny balady, co se jich kdy urodilo.

Obrátil jsem se k slečně Susanne s nějakou otázkou a shledal jsem, že je tak krásná, až to zbavuje člověka rozumu. Její oči byly rozšířené a její vlásky poletovaly. Během koní se vítr zdvojnásobil a rozžhavoval slečninu tvářinku jako zlatník tepající růži. Zdálo se mi, že je v této příhodě více sladkosti a milostné muky, než by mohl člověk snésti. Pociťoval jsem prudké pohnutí, znamenaje proud vlahého dechu mezi pootevřenými rty své nádherné společnice. Usmívala se, a tu jsem si dodal odvahy, abych ji objal kolem pasu. Tak zhola namátkou mi přišel na mysl jakýsi verš toho starého pošetilce Rimbauda:

Vždy podle kreseb lotosu

jsou na rytinách malováni

andělé plní pathosu

dívkám pro první přijímání.

Slečna se usmála. Položila svou dlaň na mou ruku a odpověděla mi následujícím veršem. Hrome! mohu říci, že jsem se zachvěl od hlavy do paty. Mohu říci, že dotek jejích prstů mé vrhal rovnou do pekel. Radost, která mě zaplavila, byla tak palčivá, tak prudká, tak sžírající, že se spíše podobala leknutí. Zůstal jsem bez dechu ohromen hlubokým blahem, jež vás oblévá jako otáčející se stěny víru. Nevěděl jsem nic lepšího než sevříti slečnin pas.

Kdyby byl v té chvíli nestál za mými zády vozka! Kdybych byl necítil jeho páchnoucí kožich a zároveň s ním koňský výpar! Ach, ještě teď po letech bych znal místo na své staré hlavě, jež se dotklo tvářičky oné tmavovlásky.

Ještě teď by mi po tom doteku žhnula skráň! Avšak nemohl jsem učinit nic jiného než to, co jsem učinil. Nemohl jsem slečnu políbit. V té bídě a za toho štěstí jsem svíral v pěsti medvědici. Slečna umlkla a já jsem dýchal plnými ústy.

Teprve po chvíli jsem si všiml, že projíždíme oborou. První saně se opožďovaly a nescházelo mnoho, abychom jeli po boku Michaelina spřežení. Slečna nám kynula a vozka, jenž tak špatně rozuměl mým záměrům, zdržoval koně.

Než jsem se nadál, jeli jsme mírným cvalem těsně vedle druhých saní. Podíval jsem se na Michaelu a zdálo se mi, že poznávám znovu Susanne. Zdálo se mi, že vidím touž zřítelnici v hloubce zrcadla, týž úsměv a vposled totéž bláhové a skvoucí odhodlání k lásce.

Slečna Michaela svolila k vyjížďce jen proto, že chtěla dokončiti nedorozumění s Janem. Nemohla uvěřit, že jí nemá co říci. Doufala, měla živou naději, že se ozve slovíčko, po němž toužila.

Jan však doposud mlčel, doposud mluvil o všedních věcech. „Snad nemá odvahu,“ pomyslila si Michaela, „snad se ostýchá, snad se vzmuží. Zbývá pět minut, než přijedeme k ohbí cesty, a než se vrátíme domů, uplyne půl hodiny.“ – Půl hodiny. Věčnost. Mžiknutí oka.

Domnívám se, že jsem tehdy správně uhadoval, jak ráda by sama začala, ale je příliš těžké mluviti o lásce.

Viděl jsem za svůj život mnoho děvčátek, která vydělávala všelijak svůj chléb, a neměl jsem před nimi ošklivost.

Sedávaly na mých kolenou a já, ruku v kapse děravého pláště, jsem přepočítával drobné. Ví bůh, že mě dojímaly ty malé kurvičky v černých punčochách. Ví bůh, že se mi nepříčily jejich hlásky. To, co podobné dívky vypravují, je věčně totéž. Splétají lži s hanebným nadsazováním, ale pod těmito barvami z tržiště najdete horoucí dech a