uchu mého přítele, „chtěl bych vám ukázat nejlepší ránu brokovnicí, jakou jsem kdy viděl.“ – „Kde?“ odpověděl kníže. – „Venku,“ řekl opět lesmistr. – „Dobrá,“ odvětil nato plukovník, „rozumím, ale poshovte mi maličkou chvíli.
“Řka to, obrátil se k přítomným pánům a pokračoval. „Obávám se, že jste přeslechli mé jméno. Prosím za prominutí, mluvívám někdy do vousů. Jsem kníže Alexandr Megalrogov, plukovník Mikoláše II. Bylo mi příjemné stráviti dnes s vámi několik hodin. Děkuji. Dobrý den.“ Tuto řeč pronesl kníže zvysoka a nosem, jako mluvívají herci při benefici, když jsou plné pokladny. Francouzská slovíčka, jež připletl mezi svou ruskou češtinu, působila dobře. Čekal jsem, že zamíří se vztyčenou hlavou ke dveřím, ale opět jsem neuhádl, rozběhl se líbat dámám ruce.
Nevím, jak pochodil, protože mě v tu chvíli zaujal plukovníkův sluha. Objevil se ve světnici s nožem v ruce. Jeho tvář byla zakaboněná, vlasy mu padaly až k očím, měl pirátský pohled a skrýval levici za záda. Vzbuzoval děs.
Zůstal jsem jako opařen a z ostatních se rovněž nikdo neměl k slovu. Stoklasa stál, nos vzhůru a tváře v ohni.
Advokát, chlapíci z ministerstev, naši sousedé a lidé z pozemkárny pobledli a srazili se do houfu. Jen dva nebo tři stateční lidé šli o krok blíž. Mezi nimi byl doktor Pustina. Řečený advokát si dodal odvahy, a ukazuje na Váňu, děl k plukovníkovi, aby ho vykázal.
Stalo se. Sluha knížete Alexeje odcházel, a jak se točil ve dveřích, bylo jasně vidět, že drží v levici kus kýty. Nůž patřil k pečeni! Slečna Michaela zahlédla věc současně se mnou. Dali jsme se do smíchu a od té chvíle jsme si vyměňovali pohledy, které znamenají: To je pěkná švanda! Anebo: Získali jsme za čtyrák pěkný kvásek do těsta!
Ale to ještě není konec těch směšných příhod. – Vedle sluhy stál maličký Marcel se zastřelenou srnou na rameni.
Chuďas zaslechl Rychteru, když nutil plukovníka, aby se šel podívat na nejlepší ránu. Rozuměl této výzvě svým způsobem, a chtěje ušetřiti knížeti cestu, přinášel zvěřinu do světnice. Pokynul jsem mu, aby ji složil na zem.
Můj pán loupal po plukovníkovi očima, ale kníže si prohlížel úlovek, jako kdyby se nic nestalo. Žel, tato advokátova kořist, tato srna je kamenem úrazu. Odtud se všechno obrátí a místo veselého smíchu uslyšíte hádanici a zlobné výkřiky.
Marcel v ušlechtilé snaze přinésti nejlépe zasaženou zvěř, přinesl kozu. Je to chlapec dočista neznalý myslivosti a nemohl jsem mu to zazlívat. Nicméně věc měla důsledky. Můj přítel plukovník zakroutil nad zvěřinou hlavou a spráskl ruce. „To je nevídáno,“ děl, pozvedna svůj hlas, „to bych chtěl vědět, kdo takhle střílí?“
Bůh ví, jestli se Pustina přihlásil či kde ho kníže popadl. Znenadání jej držel za rameno a činil mu pro kozu tak trpké výčitky, jako by šlo o prohranou bitvu. Pustina namítl, že se střílí podle plánu, neboť se zvěř příliš rozmnožila, a tak dochází i na srny. „Pah, pěkná výmluva!“ odpověděl nato kníže.
„Nechte na hlavě, nechte na hlavě!“ řekl nato můj pán. „Rád bych slyšel od vás něco jiného: Kde jste se tady vzal?“
„Vzal – nevzal,“ odsekl zase plukovník, „mluvím teď o koze. Když jsem byl na Litvě, složil tam jeden chlapík laň, která byla stelná. A víte, co se mu za to stalo? Hrabě Poražský ho pokropil kachními broky. Měl jich v zadnici nepočítaných.“
„Ven, ven, vy pastucho!“ křičel advokát, avšak kníže Alexandr na to nedbal a mluvil dál. „Ty ovšem, místo abys přijal zasloužený trest a litoval hanebného skutku, se budeš vymlouvat, že vysoká zvěř škodí. Prosím tě, čímpak jsi, jaké máš povolání a z jakých prostředků sis koupil ručnici?“
„Pane,“ pravil opět můj pán, „řekl jste, že jste šlechtic, a užíváte výrazů jako obchodník koňmi.“
„Prosím vás, abyste mi prominul, nemohu přestat, jsem-li jednou v ráži. To jest tak řečená taktika kutuzovská, kterou jsem si osvojil u gardového pluku,“ děl kníže Megalrogov, a přerušuje se rčením „nic ve zlé“, „pardon“, „s prominutím, pane“, pokračoval vesele dál. – „Teď budu hádat, co jsi zač, a jestliže se třikráte omýlím, prohrávám sázku. Oč tedy? O ručnici! Platí?“
Naplnil jsem si rychle sklenici a čekal jsem, uhodne-li to kníže či nic. Ale přítomní pánové spustili takový křik, že nebylo slyšet vlastního slova. Rozeznával jsem stěží několik výkřiků: „Dejte nám pokoj s příhodami hraběte Poražského!“ – „Jděte na kolo!“ – „Bodejž vás kozel!“ – „Byl na Litvě a potom u sultána! Jo, leda v arestě!“
Ale tak, jako znějí v orchestru vedle bubnů flétny, ozývaly se také v tomto sboru hlasy líbezné a pochvalné: „A mně se líbí!“ – „Chlapík! – Chlapík! Chlapík!“ Pan Jan byl rozhodně na straně knížete a velmi hlasitě křičel:
„Znamenitě! Znamenitě, pane!“
Do té směsice vpadl zase hlas plukovníkův: „Střílel jsem tygry v turkestanské stepi a v Litevsku jsem uštval jelena, byl bílý jako sníh.“ – Když kníže dospěl k této větě, zvedla se ještě větší bouře nevole než předtím. Bál jsem se, že pánové nazvou knížete lhářem, neboť nikdo nechtěl o bílých jelenech ani slyšet. Ale kníže měl delší