35

všechny tři v předpokoji s fikusem. Sotva jsem se ukázal, vzpomněly si slečny, že se chtěly převléknout, a byly v prachu. Slova mně hořkla na jazyku, ale vím, že nelze čelem proraziti zeď. Spolkl jsem to, a chtěje odvrátiti nebezpečí, jež mi hrozilo se strany knížete se zřetelem na Cornelii, dal jsem se do řeči o Susanne a chválil jsem ji, až se zelenaly hory. Chtěl jsem mu namluvit, že o něho stojí a že by jí nebylo proti mysli, kdyby zaklepal na její dveře. „Cornelie,“ řekl jsem, „je hezké děvče, ale není to Pařížanka.“

„Nikoli,“ odvětil kníže Alexej, „všechny dívky mají půvab Manon Lescaut, vedeme-li si jako abbé Prévost.“ Potom jsem mluvil opět já a kníže mi naslouchal jen na půl ucha, dávaje na srozuměnou, že rozumí pozornosti, kterou mu chce slečna Susanne snad věnovat jen jako ze zájmu o hrdiny občanských válek ruských. Nicméně se domnívám, že jsem mu nasadil pořádnou bláznivinu. Teď mi šlo ještě o to, abych se před knížetem ukázal jako poctivec, který se ničím netají a mluví zpříma. Žel, člověk se octne snadninko na scestí. Dopis, který mně předtím vnukl city tak počestné, měl nyní sloužiti k nekalému záměru. Otevřel jsem jej na místě, kde má sestra mluvila o Eliščině milenci, a prosil jsem knížete o radu. „To není nesnadné,“ odpověděl plukovník, „povzbuďte písaře laskavou domluvou, a jestliže to nedostačí a bude-li se zdráhat učinit to, k čemu jej zavazují sliby, potupte ho, aby byl nucen sáhnouti po zbrani.“

„Potom,“ děl kníže s významným pohledem, „ho máte v hrsti.“

„Ten nápad,“ odpověděl jsem, „nestojí za mnoho, ale přece jen vidím, že se stavíte na stranu Eliščinu a že byste byl hotov písaře a všechny svůdníky prohánět právě tak jako já.“

„Každý z nás,“ řekl nato opět Alexej, „těžce snáší, nestojí-li mu někdo v slově.“ Řka to, zvedl Alexej vysoko hlavu a odešel. Tento dodatek se mi zdál šaškovský.

Večeře a všechno ostatní minulo jakž takž. Kníže plácal. Můj pán a slečny se smály jeho nejapným žertům, Kitty nechtěla jít ani spát, jak ji to bavilo, a Marcel neměl stání. Chvilku byl v kuchyni, kde vedl slovo Váňa, a chvilku jsem ho slyšel přešlapovali za dveřmi jídelny. Nechtěl nic ztratit z Váňových kecanin a bál se, aby nepropásl knížete, až vstane od večeře. Zbláznil se do sluhy a byl celý šťastný, když se mohl přitříti k svému knížeti.

Nemohl jsem se dočkat jedenácté. Když jsme se rozloučili, když zhasli světla a když všechno utichlo, chtěl jsem navštíviti Cornelii. Vzal jsem si na cestu několik objemných svazků. To mělo ten smysl, abych se mohl vymluviti, že jdu do knihovny, kdybych snad potkal nějakého všetečku. Ale chodby a schodiště byly prázdné. Blížil jsem se již ke dveřím Veroničiným a tu jsem podle zvyku zbystřil smysly. Zdálo se mi, že po schodišti vystupuje dlouhý stín. Mě vedla cesta dolů a tento pozdní chodec stoupal. Pochopil jsem, že máme stejný cíl, jenž leží uprostřed.

Ani jsem nedýchal. Skryt ve výstupku, mohl jsem bezpečně viděti, že onen noční návštěvník je kníže Alexej. Tu mi vysvitlo, že jsem klamaný poctivec. Tu jsem uhádl, že Eliščin písař zasluhuje trestu a nikoliv pokárání. Jal mě hněv. Našlapuje na celé chodidlo, bral jsem se hlučně do knihovny, abych té dvojici nahnal strach. Potom jsem usedl mezi svými knihami, a opřev hlavu, jal jsem se přemýšlet.

Vypravování o ruských vánocích v poli

Význam a obliba knížete rostla na Kratochvíli den ode dne. Můj pán ho rád poslouchal, služky ho vychvalovaly do nebe, Kitty pro něho ztratila hlavu a Marcel se zbláznil. Susanne a slečna Michaela se nemohly ztotožniti s míněním čeledníku, které plukovníka tak vynášelo, ale přece jen podléhaly kouzlu tohoto kejklíře. Možná, že kdyby byla Ellen rozuměla česky, možná, že by se dala rovněž uchvátit, ale tato dáma mimo svou mateřštinu nezná jiného jazyka a kníže zřídka mluvil anglicky.

Zdůrazňuji tyto jazykové stránky proto, že půvab plukovníkova vypravování spočíval především v řeči. V oněch maličkých pokrouceninách, které nechci napodobiti, nejsa Rusem a maje péči o vlastní vyjadřování, ale v nichž přece jen rozeznávám barvy ruských lesíků, běl sněhových plání, cinkot koňských postrojů, poštěkávání smeček a řehtání strojní pušky.

V období, kdy jsem poslouchal plukovníkovy příběhy, měl jsem na něho svrchu, ale teď, když je zaznamenávám, jsem prost zloby k tomuto člověku. Zapomněl jsem již na slečnu Cornelii a pro jiné a závažnější věci jsem odpustil i knížeti.

Jak docházelo k vypravování ruských příhod? Znenadání! Kníže je sypal z rukávu. Zmíním se o tom obšírněji.

Druhý den po schůzce s Cornelií měl pan Stoklasa poradu se svým advokátem. Viděl jsem, že kníže za nimi vešel do pisárny. Po chvíli bylo slyšeti doktora Pustinu, jak mluví povýšeným hlasem. Vzápětí potom vyběhl ze dveří.

Byl celý rudý a dával mi najevo zlost. To mě bavilo. Ptal jsem se tedy po příčině advokátova hněvu, ale plukovník pokrčil jen rameny. Soudil jsem najisto, že se ti dva před panem Stoklasou srazili, ale kníže byl klidný. Zamířil rovnou ke své lenošce. Susanne, Kitty a Michaela si tehdy vykládaly v pokoji karty. Pan Stoklasa a já jsme zatím