20

že Anna Boleynová se chtěla přiblížit ke knížeti. Můj přítel toho nedbal. Řekl jsem si tedy, že je to zkušený holkář.

Vskutku, měl jsem pravdu.

Kníže Alexej

Zatím co plynul čas a úterky přicházely po pondělcích a každá sobota připadala na šestý den v týdnu, zařizoval se Alexej Nikolajevič na Kratochvíli po domácku. Ráno chodíval v županu, pak snídal. Když byl syt, oblékal krásné jezdecké spodky, natáhl škorně, do nichž bylo vetknuto pár ostruh, a chodil po domě. Tu prohodil slovíčko k Susanne, tu k Ellen, tu k Michaele. Držíval v ruce bičík a tímto bičíkem mával živěji než kordem, anebo jej přikládal k líci jako ručnici, říkaje přitom vždy něco vhodného ze života v táboře či ze života v poli.

O deváté vycházel na dvůr nalokati se čerstvého vzduchu a potom zamířil do koníren, aby se oddal cvičení či jezdeckým zábavám. Naše slečny jej často provázely. Plukovník ovšem nevěděl, kdy má přestat. Tu bylo viděti Ellen s Francouzkou Susanne, jak (v kožíšcích anebo jen tak v plášti, s rukou chránící krk) kývaly na žákyně, že udeřila desátá a že je čas začít s vyučováním jazyků. Slýchal jsem, jak táhle volaly a jak jim plukovník odpovídal v řeči toho národa, k němuž dívky patřily: „Vždyť nehoří.“

Řka to, vedl koně dvakrát po obvodu jízdní dráhy a dvakrát napříč.

Slečna Michaela se často s plukovníkem vracela celá uzardělá. Tu šli po boku slečny Susanne, žertujíce a řinčíce ostruhami, až ke dveřím Michaeliny světnice a dále přes práh ke krbu.

Místo knížete je u ohně. Slečna odběhne, aby se převlékla, a Alexej mluví se Susanne lahodnou francouzštinou, řka: „Mademoiselle, nezbývá mi mnoho času, dejte se přesvědčit.“

„O čem?“ odpovídá Susanne a plukovník spustí, co mu přijde na jazyk: Jednou o jízdě koňmo, jednou o barvě šatů, jednou o Puškinovi.

Vnikl jsem v jeho způsob tvoření vět a je mi jasno, proč počíná: jen proto, že má krásný hlas. Starého čerta mu sejde po smyslu souvětí. Pokračuje a skončí podle azurné logiky beček či po způsobu, který se vžil za času kadeřavého krále, kdy sedláci snídali kuřata.

Z toho neplyne, že vedl kníže hovory hloupé a nicotné. Naopak, kdekdo v nich nacházel půvab a krásu, neboť se plukovník nikdy nezmínil, že slečna Susanne má obnošené střevíce a že slouží – právě tak jako já – za mzdu.

Nikdy neřekl, že můj pán platí mezi lidmi za vyšinulce, že je vláčen po novinách a že vede spor o uznání koupě Kratochvíle. Jakživ od něho nikdo neslyšel slovíčka k věci, která nás trápí v zámlkách mezi hovory a za bezesné noci. Před tímto záhadným otrapou s knížecími mravy jsme byli všichni dámami a pány. Tvářil se, jako by nikomu z nás nesešlo na krejcaru, ani na věcech tvrdého živobytí. Povýšil každého na šlechtice.

Měli jsme se tedy s knížetem jak náleží dobře. Michaela ho vyznamenávala, Marcel za ním lezl, Kitty se do něho zbláznila, Cornelie, nejhezčí klíčnice, si navlékla nový svetr jen proto, aby si jí všímal, a Susanne mě usazovala v jeho přítomnosti ještě víc, než když jsme byli sami. Smála se, když se smál kníže, a když se odmlčel, složila ruce do klína.

Ve chvíli ticha se Alexej podobal moudrým filosofům. – Pamatujete se, že prvý den mluvil trochu příliš mnoho o sobě? To záhy přestalo. Naznačiv, kdo je a odkud přichází, stal se zdrženlivým. Když jste čekali, že začne o své rodině, spustil něco dočista jiného. Vyjadřoval svůj vznešený původ jen mravem a zálibami.

Na Kratochvíli je věž a zvony, ale bůhví jak dávno nebyly ty zvony rozhoupány. Teď přišly zase staré časy a kluci našeho vrátného se den co den zavěšovali do jejich provazů. O poledni a za klekání zněla naše věž opět široko daleko. Kníže rád poslouchal její hlahol; byl mu znamením, že je čas zamířiti do jídelny.

Tu přicházel, pohrávaje si rukavicemi, a dotýkal se dvěma prsty pravice kníru. Sotva vstoupil, sotva odložil klobouk, již měl na jazyku nějaký směšný vtip a již žertoval buď se mnou, nebo s mým pánem či se slečnami. Ale dříve jim políbil ruku a uklonil se zlehýnka pánům, kteří s námi náhodou byli pozváni na oběd. Potom usedal na vyhrazené místo, jal se jísti a mluvil asi toto: „Vaše Kratochvíle, pane, je velkolepý statek a nic jí nechybí než krytá jízdárna a řádný psinec.“

„Má Kratochvíle?“ odpovídal můj pán, „což jsem vám, kníže, neřekl, že ten statek není můj?“

„Dobrá,“ ozval se opět plukovník, „ale míti je za těchto časů méně než držeti. Nemohu vás pozvat na statky, které mám, ale jsem vaším hostem. – Vraťme se však k předmětu svého hovoru; prosím, abyste se ho přidržel: Postavte na rovince mezi severním stromořadím a hřištěm prostornou jízdárnu podle plánů, které vám nazítří předám. Dole se bude opírat o stáje a její okna povedou k severu tak, že bude prosta much a jiné havěti, která