30

slib, a objala ji. Zatím Marcel se odlepil od zdi, kde stál (s rukama dopola rozpaženýma tak, že se jeho dlaně dotýkaly dřevěného pažení schodiště), a učiniv dva nebo tři váhavé kroky, přitřel se ke knížeti. Potom ho ujal za ruku právě tak, jako to učinil při prvém setkání s tímto pánem svého toužení,

„Marceli,“ řekl plukovník, dotýkaje se jeho skrání, „nemyslíš, že je čas?“

„Kam?“ odpověděl chlapec.

„Na cestu domů,“ odvětil kníže, znamenaje jako zpovědník, že nemůže odpověděti rozjítřené dušičce jinak.

Advokát a můj pán

Zdař bůh! Zdař bůh! Zdař bůh!

Hospodářské soustavy osevné jsou dvojího druhu: nepravidelná či svobodná a pravidelná. Prvou provádí hospodář, neřidí-li se určitým postupem osevným… atd.

Buď práci čest! Buď práci čest!

V málo pokročilých zemích zachovává se doposud dvojhonný postup… atd.

Aby nás pánbůh při rozumu zachovati ráčil! Vidím dlouhou světnici a v ní je plno listin. Můj pán, Josef Stoklasa, sedí v lenošce a jeho tvář vyjadřuje úsilí. Studuje. Před ním leží svazek Hospodářského slovníku, tužka a papír.

Opírá si skráň a jeho duch sleduje text, jejž jsem uvedl. Je pln péče, pln žádostivosti zvěděti něco nového a s ušlechtilou snahou se pídí po vzdělání. Zdar jeho studiu! Zdar! Zdar! Zdar!

Na 39. stránce ustává. Je neklidný, jeho pozornost přitahuje dopis, který dnes došel poštou. Bere jej do ruky, a pohlédnuv na kostrbaté písmo, opět jej odhazuje. Jakýsi hákovač abecedy mu dává na vědomost, aby se měl na pozoru, neboť ještě není konec účtování.

„Vy chlape nenajedená,“ stojí černé na bílém hned v první řádce, „to eště nemáte dost na těch svejch pohaněčích a bachařích? To musíte shánět tajný? Taková souš nemá žádnou cenu, my jsme jich za starýho vévody vodnesli! Nikdo se jakživ nevopovážil říct ani slovo a za republiky mi ten váš slouha zláme trakař a vodnese sekeru! No, já vám to jednou spočítám na schůzi…“ Pan Stoklasa si opakuje pisatelovo jméno.

„Charousek, Charousek, Charousek,“ dí několikrát za sebou a vstává. Chce se podívat, co se děje na dvoře, ale sotva udělá první krok, ozve se zaklepání.

Náš regent se vrací. Uchopil pero a čmárá po papíře. „Vstupte,“ praví, nezvedaje hlavy. Lokaj (jménem Lojzík) stiskne kliku a zastavuje se u dveří. Čeká na otázku.

„Co chcete?“ zeptá se po chvíli ticha můj pán. Cítí přitom, jak Lojzík slídí očima po stole, a stěží zadržuje ošklivost.

„Slečna prosí, abyste sešel do jídelny.“

Pan Stoklasa odpovídá, a zatím letí jeho pero po papíře a samo od sebe drápe: Charousek, Charousek.

Potom si regent utře pot s čela. Je mu stydno, že předstíral práci před ničemou, který právě zmizel. Tone v rozpacích – namáčí – a všem navzdory napíše po třetí jméno, jež mu zní v hlavě.

Je hotov, mohl by vstát a jít, ale nechvátá. Sáhne po dýmce, a zatím co jsou jeho ruce zaměstnány, vyvstává před jeho duševním zrakem protivný lokaj. Vidí ho, jak dřepí v předsíni s nohou přehozenou přes nohu, a zastavuje se u jeho rozplesklého stehna. Představuje si, jak vyletí, až půjde mimo něj, a jak se na něho podívá svým nepohnutým pohledem připomínajícím vodní havěť. – Za střídy těchto obrazů pocítí Stoklasa příval nudy a trápení.

Co chce? Po čem touží? Čeho se mu nedostává?

Všeho! Ničeho! – Krindapána, někdy by si přál žíti po vévodsku, ale vzápětí mu lezou podobné opičárny z krku.

Kdyby bylo v ten okamžik po jeho, vstrčil by loket do talíře a opřel by si hubu o pěst. Má zdravý selský kořen a dvojí vůli, s níž se setkáváme u současných filosofů. Jeho duch je jako plynové světlo, jež za času SLAMĚNÉHO

KLOBOUKU hořívalo v průjezdech. Má dvě ramena, dvě křídla, dvojí vznět. Na počátku svého vypravování jsem řekl, že je šetrný – a jak dlouho jsem s tím vystačil? Hned vzápětí mi vypálil rybník: Plýtval zabijačkami jako blázen, a toho vína!

Na dně jeho zásuvky je svazek účtů, které zaplatil, nemrknuv okem, ale nejmenší z nich mu nedá spát. Vím, jak se vztekal, když jej otevřel. Svazeček chřestu za 160 korun! Kdo to jakživ slyšel! Chtěl bych se vsadit, že požene věc k soudu… Chuďas, myslím, že se mu daří špatně, sklání se nad slovník a hledí do prázdna. Ještě okamžik, pak