97

„Hola, hola, chlapíku!“ volal jsem za ním, „myslíš, že jsem tě pustil jen tak zadarmo? Vrať se! Vrať se!“ Křičel jsem, dovolávaje se všeho na světě, ale ničema utíkal, seč mu stačily síly.

Pustil jsem se za ním a tu v místech, kde se lomí chodba, padám, letím, řítím se do jakési hlubiny. – Do hlubiny?

Svalil jsem se s výše pěti schůdků hlavou do džberu. Nicméně se mi zdálo, že umírám. Zatím se štoudev za pekelného hlomozu válela s řečených stupňů, jež oddělovaly jednu část chodby od druhé. –

Ďas ví, jak si Váňa vyložil hluk, který jsem způsobil svým pádem. Myslil, že užívám střelné zbraně? Snad. Pádil vzhůru k vstupní síni jako blázen. Řval, klel, hulákal.

Můj bože! Kratochvíle se budí, slyším práskání dveří, výskot, rychlé kroky a hrozný hlas knížete Alexandra Nikolajeviče Megalrogova, jenž odpovídá hlasu svého sluhy.

Belhám se s okem zalitým krví do zvýšeného přízemku. Co se to děje? Ještě mi zbývají tři schody, ještě dva, ještě jediný a jsem před vstupní síní Kratochvíle.

Kdo to přebíhá, kdo to zápolí, jaké stíny se přede mnou míhají?

Za svitu jediné lampy rozeznávám, jak kníže oděn v plášť zápolí s Váňou a odhazuje zavazadla svých milenek.

Rozeznávám Marcela a Kitty, rozeznávám přibíhající Cornelii a její výkřik mi rve sluch. – Co to znamená? Cornelie se zastavila před dámou oděnou v cestovní plášť a poznala v ní slečnu Susanne.

Zatím si kníže přehodí přes rameno svou jedinou brašnu, vyšvihne se na okno obrácené k lesům a vzápětí zmizí v noční tmě.

A jeho přátelé? Nikdo ho nezavolá zpátky? Nikdo se nehne s místa?

Nikdo?

A přece! Marcel!

Dere se k oknu, stěží ho dosáhne, ale již se drží pažení, již se smyká dolů. Již dopadl, zajisté nikoli bez oděrek.

Vrhám se ke dveřím, otvírám, křičím, nic naplat, pod oknem je prázdno. Tu mě odstrčí seržant Váňa a s klením kvapí za svým pánem.

Doslov

Za několik dnů po Alexejově odchodu mi řekl lesmistr, že se kníže zdržuje v lesích NA VĚTRNÍKU. „Není snad v lovčím zámečku?“ otázal jsem se. „Ne,“ odtušil Rychtera, „kníže si zřídil stan a polní kuchyni v místech, kde se říká NA STRUHÁCH.“

„Jaká změna, jaké ponížení!“ vykřikl jsem, vzpomínaje na chlupatý jazýček a vznešené způsoby pana plukovníka,

„ze srdce rád bych ti postoupil vyhřáté lože a vše, co hrdlo ráčí.“

„Všímám si,“ děl Rychtera, „že knížeti tykáte.“

„Ano,“ odpověděl jsem, „vím, že se mýlím, ale zdá se mi, že jsem mu nikdy neříkal jinak.“

„Bojím se,“ řekl opět po chvíli Rychtera, „že budu nucen poprositi pana plukovníka, aby se klidil z naší končiny…“

Slyše to, vpadl jsem lesmistrovi s výkřikem do řeči a ubezpečoval jsem jej, že se zaplete do prožluklých příhod.

„Což nevíte,“ pokračoval jsem, „že má kníže zvláštní poslání a že chce před odjezdem do Paříže zahladit stopu?“

„Zase začínáte?“ odbyl mě lesmistr, „naposlouchal jsem se podobných nesmyslů dost a dost!“

„Nezačínám, končím,“ odpověděl jsem, „napíši knížeti dopis na rozloučenou a některý z vašich hajných mu jej odevzdá.“ Lesmistr přisvědčil a šel po svém, já pak jsem usedl, a svíraje v dlani svou hlavu, jal jsem se skládati list pro barona prášila.

Tvá slečna Cornela a tvoje zbrklé holky

jsou celé pryč a pláčí jako divé,

jak zvednou stavidla ty dívky přičinlivé,

pak s nimi není nic. Jak lehnou na stolky

a v ruce kapesník, a v kapesníku nos,

se dají do breku, pak sbohem, škoda řečí,

je všechno ztraceno a zbývá nebezpečí,