„Mám to vzít doslova?“
„Nejde o hříčky!“ odsekne právní zástupce, ale pan Jakub mu nedá domluvit.
„To bych řekl,“ vpadne a jeho smích doznívá v písklavém pozadí tajemníků. Potom se starý břicháč ohlédne po sklenici a protahuje si údy.
„Já,“ dí opět advokát, „jsem postavil všechno do služby –“
„Ouha, ouha, teď není na to čas,“ namítá pan Jakub. „Ale slyším, že jste se zaběhl, všichni prý tancují podle vaší noty. Kolik máte organisaci? Jak? Tolik! Příteli, přerostou nám přes hlavu!“
„Selský stav je oporou státu!“
„A z toho činíte závěr, že velcí statkáři jsou jeho nepřátelé?“
Náš právní zástupce učiní posuněk napodobující starého poctiváka z obrázků a rozvíjí dál svou nebeskou ekonomii. Opovrhuje statky, jež překročily dovolenou míru, a velké celky mu smrdí sírou. „Státní hospodářství?“
praví. „Co? Jakže? Státní dozor? Není to totéž? Nejsou podobné snahy přitakáním záporným myšlenkám socialismu? Nekladou statkáři starého zrna zároveň s cizáky a s křiklouny palec na tepnu národního života? Dejte lidem něco země, ne příliš, ne právě málo! Dejte lidem tolik půdy, kolik potřebují, a uvidíte, jak zmohutní pokojná práce, uvidíte, jak bude smetena humanitářská měkkost a učení, jež nám není vrozeno!“
„Namoutě! tomu věřím,“ odpovídá pan Jakub. „Ale, příteli, jak se pak zhostíte svého úkolu vzhledem k Stoklasovi?
Hrome, vždyť mu – při svých zásadách – odevzdáte místo Kratochvíle jen nějaký ždibec ovsa! A nebude vás bolet srdce, až se rozdělí pole, která skládají tak nádherný celek a jež roztrhána nebudou znamenat nic než 300 hlasů?
Příteli, příteli! Vidím, že jste zastáncem překonaného hospodaření!“
Pan Lhota se směje a klade ruku na advokátovo rameno. Dochází na lichotky. Pánové se v nejzásadnějších věcech ovšem shodují a zamířili ke stolu vyprázdnit skleničku vína.
Zábava se dostala již do proudu.
Červeň bufetu přechází po hlavách pánů a jejich jazýčky se rozvázaly. Tu padla zmínka o potížích s měnou a tu si pánové smlsli na zákonech, jež přistřihují křídla statkářům. Zdálo se mi, že jejich rozpravy mají jednoznačný smysl a že je to s malou úchylkou totéž, co říkávali staří baroni, když na týchž místech pili z týchž sklenic. Jestliže dovolíte, shrnu ty řeči v jediný hlas a řeknu je v nepravidelném verši: Má vlast, má stáda starých lesů
a v úžlabinách dvorce s košáry,
má pohoří a řeky plné ryb
mi dávno nestačí. Mám příliš velký hlad
a stokrát víc bych si chtěl vydělat.
Zdá se vám to hloupé nebo chamtivé? Budete-li přihlížet jen k duchu a měřiti ducha, shledáte, že se události příliš nehrnou. Svět je stále stejný. Vévoda Marcel zpíval právě takovou jako pan Stoklasa a ten byl prodchnut touž snahou a touž žádostí jako jeho hosté.
Táhlo na desátou a všichni se krásně rozehřívali. Tu blýskl zášijek pana odborového rady, tu se zatřpytila zřítelnice některé dámy, tu padlo slovo o prodeji koní, tu o bažinách, jež letos odvodníme, a vposled něco chvály na naše zákusky.
„Pokud jde o mouku a dovoz pšenice, tím krátce zatočíme,“ pravil můj soused. Byl jsem udiven živostí a vzruchem, jež se vzmáhaly víc a víc. Blýskavice zájmů se křižovaly, narážely na sebe a odpovídaly si podle pravidel, která připomínají hru v karty. Pán po levici mého souseda měl přádelnu a soudil o clech zcela rozdílně než ten, kdo domluvil a křičel přitom jako nezavřený. Vem to ďas, pánové rozvázali. Třásli si rukama a vzápětí se chytali za knoflíky, pekli své obchody a mluvili tak od plic, že jsem až litoval starého vévody. Byl pouhý břidil proti těmto chlapům a beru zpátky každé slovíčko, jímž jsem ho pochválil.
Za tohoto shonu jsem si hleděl především pana Jakuba. Čekal jsem na chvíli ticha, abych udal nějaký žert o mazaných advokátech, a byl jsem tak hloupý, že jsem ve svých povídačkách zabrousil až na Pustinovu ženitbu. Já starý osel! Do té chvíle mi nevstoupila do hlavy myšlenka, že Lhota má syna. Teď mě teprve trklo, proč pan Jakub přišel: Jde na námluvy! Zasáhl jsem nevědomky hřebík na hlavičku a zůstal jsem, jako když mě polije.