91

osm stováků a jsou už v pekle!“

Ale můj přítel se směje a praví mi na uklidněnou: „Dobrá, řekni svému Angličanu, že jedu ráno o desáté do Budějovic a odtud do Vídně. To je vše, co pro tebe mohu udělat, snad ti ještě něco doplatí.“ Potom umlká, rád by zavřel, ale moje noha mu brání. „Ty zrádče,“ praví kníže, „hlídej, nehni se od mého prahu, čiň všechno, co chceš

– nakonec ti přece uniknu. Uniknu vám! Uniknu vám!“

Nejsem již sebe mocen. Strhnu křik, buším na dveře a prosím knížete, aby se vzpamatoval…

Pozor! Začíná život mladé třídy, jež je obdařena šviháctvím, penězi a hodinkami na zápěstí. Uvidíte, jak se má k světu. O koho jde? To dá rozum, že o regenta s advokátem – ale k věci! k věci! Hle, 785 jisker, které vrhá jehlice pana Stoklasy, a hle, jak on sám se stkví. Naproti němu stojí advokát a mluví zalykajícím se hlasem.

Chuďas předvídal správně, že mu ta prožluklá tíseň v krku zkazí oslovení a že bude méně výmluvný, než by si přál.

Odkašlává si a vine kolem ukazováku kapesník. –

Mějte pozor na tu zakaboněnou tvář s odleskem čestnosti a pozor na podobu, jež mě s ním spojuje. –

„Dejte mi svatý pokoj,“ praví regent, „nemohu za Michaelu, nemíchejte dvě věci dohromady. Proč jste mě štval proti panu Jakubovi? Proč jste nás rozkmotřil s Charouskem? He? Jaké jste to měl plány? Co vás pálilo na velkostatkářích? Měl jsem neštěstí, že jste se právě vy ujal mé věci.“

„To jsem zvědav, jak z toho vyváznete!“

„Jak? Seskupili jsme družstvo! Je schváleno!“

„To je obcházení zákona!“

„Ne, to je naplňování zákona. – Vidím, že nemohu od vás očekávat nic než urážky. To je vše, co jste mi chtěl říci?“

„Ještě slovíčko. Vzdávám svou při. Jsem u vás naposled.“

Za chvilku padne prvá nadávka, ale můj pán již zvedá kapesník a troubí k ústupu.

Tento náhlý a truchlivý zvuk mě (zvráceného člověka) budí k životu. Visel jsem doposud na klice Alexejových dveří, ale vstávám a můj přítel mě zve dovnitř.

„Kratochvíle,“ pravil, když jsme si odpustili svá provinění, „není vesmír, pojď se mnou. – Na cestu! Na cestu!“

opakuje, když se byl vrhl do lenošky. „Na cestu!“ dí do třetice a chválí život uprostřed hvozdů: „Stát na pokraji lesa, když vane silný vítr, tlouci se v dubinách, osychat, mrznout, bloudit, hladovět, mít dobrou naději a důvěřovat světu! – To není k zahození! Co tě však čeká tady? Tahačky se soudem!“

„Co tím myslíte?“

„Co?“ odpověděl kníže, „vždyť jsi mi sám řekl, že máš na svědomí nějaký nekalý kousek.“

„To nebyla pravda!“

Alexej Nikolajevič ode mne ustoupil na tři kroky. – Považuje mě ještě za zrádce? Přiznává, že nejsem o nic špatnější než ostatní, věří, že jsem odcizil knihu, či je stále nakloněn přidržeti se nesmyslu s vyzvědači? Zříká se mne? Bude opakovat vyzvání, abych jej následoval? Či mnou pohrdá? Je snad něco lepšího? Proč se na něho dívám do takové výše? – Pravda – vnukl mi jakési opojení, ale nyní je v koncích. Ani on, ani já nemůžeme již prodlužovati staré kouzlo. Chtěl bych slyšeti z jeho úst, že prohrál. Chtěl bych slyšeti, že se obává, jako se bojím já, že prchá poražen, že zašel příliš daleko ve své hře, že ukradl Marcela a Susanne a že je chce vrátit, neboť na konci jeho bludů nejsou leč nové lži a nové podvody. – Chtěl bych zvěděti, co je to za člověka, kam půjde, čeho se odváží, jaké výčitky ho přemohou a co ho bude strašit, neboť vládna opět jasným rozumem, nemohu uvěřit, že prchá před vyzvědači nebo před Stoklasou. Poznávám, že se bojí. Má strach. Můj bože, jak si oddychne, maje za sebou naše pahorky a živou lásku dětí.

Vidím toho tatrmana, jak prchá opuštěn se schlíplýma ušima, vidím jej zrazena odvahou a zatajujícího zbytek své dovednosti, aby se ztratil někde na předměstí… Musí být sám, neboť ti příliš živí hlupáčkové, jimž strojil úklady, berou doslova jeho vznět a štvali by ho tam, kam nikdy nevkročí. – Ne, konec starých časů, příteli. Konec cestám