60

že pociťujete živé přání napsat na kůži podobného mramoru nějaké zatrachtilé slovo).

A co vás naproti tomu rozehřeje?

Napětí, spor a blízkost pádu. Jediný znak krásy, jenž vyniká z hromady omylů a chyb. Ta chvíle, kdy můžete současně říkati ano i ne, kdy můžete věřit a popírat. Ta chvíle, kdy se až do základu své bytosti chvějete strachem, že budete přemoženi, říkajíce: A PŘECE! A přece vidím ušlechtilého člověka. A přece vidím, že je Alexej hoden lásky.

Slečna Susanne a Michaela měly věru příležitost octnouti se v přestřelce soudů a hlasů. Valná většina rozhodla, že kníže je podvodník, ale ty dvě mladé dámy nacházely právě za onoho tvrzení důvody k lásce. Michaela nebyla ještě rozhodnuta. Její myslí přecházely stíny. Stín plukovníkův a stín pana Jana. Neměly ani pravého jména, ani těl, ani drásavého hlasu. Byly to pouhé přeludy bez krve, bez objetí, které by je sevřelo, bez úst, jež by opakovala: Pojď! Pojď za mnou a v této chvíli a bez prodlení se vydej své lásce.

Naproti tomu viděla Susanne určitěji. Na rozdíl od Michaeliny zásadní ochoty k lásce milovala. Byla rozhodnuta, či lépe, neměla volby. Její srdce ji unášelo.

Po příhodě s plukovníkovými penězi, které zůstaly nepovšimnuty v zásuvce, změnil pan Stoklasa O Alexejovi opět mínění. „Podvodník,“ řekl si, „by shrábl svou výhru, hlupák, který pohodil peníze, aby nás nachytal na svou geniální roztržitost, by věc vysvětloval, zištník by toho tahu užil k vlastnímu prospěchu – jak si však počíná náš kníže? Přešel vše bez poznámky a jeho tvář vyjadřuje nezájem. Vidím, že drží v ruce nové tři stovky, vede si poctivě, prohrává a je mu všechno jedno. Jakže, toto chlapisko neznající cenu peněz že není pravý kníže? Jak by ne! Uhaduji, že mluvil s Charouskem spatra jen proto, že mu čpěl sedlačinou. Pokud jde o zálety, to je ovšem jiná.

V té věci bych připustil, že má advokát pravdu a že plukovník vskutku chodí za holkami…

U této myšlenky se pan Stoklasa zastavil se zálibou. Možná, že si představil uvolňující se pas Corneliin, možná, že viděl ještě dál. – Podobné záliby se mu nezdály hodny odsouzení, usmíval se a současně byl zmaten, že tak živě pociťuje rozmarnost oněch výjevů. Již již se chtěl knížete zeptat, co je pravdy na řečech, které se trousí o včerejší noci, ale pohlédnuv na Michaelu, udržel jazyk za zuby. Jeho příliš úzkostlivá duše ztrácela snadno směr. Ještě před chvílí byl hotov rozesmátí se nad šprýmovnými příhodami s klíčnicí, a teď se zardívá. „Můj bože,“ myslí si,

„Michaela je příliš blízko tomuto nemravovi. Vystrnadím ho! Ať táhne ke všem čertům!“

Kdyby byla Stoklasova rozhodnost v přímém poměru k tomu, co pociťuje, letěl by již kníže (a možná, že i já) stokrát ze dveří a stokrát by byl zavolán zpátky. Stokrát by se vrátil, neboť regent vzápětí lituje svých špatných myšlenek.

„Michaela není lecjaká holka!“ odpovídá Stoklasa své tísni. Ale zatím co uvažuje, vzrůstá jeho strach: Slyší, jak se slečna zastávala knížete, vzpomíná si, co učinila, když jsem našel Alexejovy peníze, jak vstala, jak vznesla ruku, jak vydechla, nemohouc zatajit pohnutí…

Zatím co byl můj pán pohřížen v myšlenky, zbývala mně chvilička, abych se vyptal advokáta, co je nového.

Musím dodávat, že jsem byl přitom rozechvěn? Musím se přiznat ke každé slabosti? Přejděme toto místo co nejrychleji.

Dozvěděl jsem se, že v souvislosti s Cornelií nikdo nevyslovil mé jméno a že Jan s advokátem chtějí zkoupat především knížete.

Jaké štěstí! Zdálo se mi, že nadchází nádherný večer. Seděl jsem s přáteli a po boku dívek, seděl jsem se znamenitými lidmi a poslouchal jsem ušlechtilý hovor. Ve chvílích, kdy vypravěč ztišil hlas, bylo slyšet za dveřmi zvonění talířů, neboť nastával čas večeře… Jářku, není to poklidný a dokonalý obraz domova?

Zakrátko potom jsme šli do jídelny. Za jiných okolností by byl advokát již dávno odjel, ale dnes se mu nechtělo.

Hledal příležitost, aby řekl něco znamenitého, nějakou pronikavou pravdu, která by mu získala Michaelinu pozornost. Ach, jak byl náš právoznalec nevědomý ve věcech, pro něž bijí dívčí srdéčka! S jakým úsilím hledal poučku, která by slečnu oslnila. Vidím jeho rozpaky, když mu nic takového nepřicházelo na jazyk, a zdá se mi, že se podobal lišákovi z bajky, který skáče po hroznech. Poslouchal na půl ucha Alexejovy řeči a tvářil se tak, jako by znal jejich tajný smysl. Byl pln ohledů, byl pozorný a tak úslužný, že to padalo všem do oka. Slečna Susanne (již mějte na paměti, i když se o ní nemluví) se ho tázala, co se mu přihodilo příjemného.

„Nevážím si ničeho víc,“ odpověděl, „než místa, kde sedím. Potom přijdou na řadu plukovníkovy pravdivé příhody.“