a konec hledání, konec tajemství, za nímž následuje statistika zločinnosti.
Jsme na tom stejně. – Kdybych si ale mohl vybrat, sáhnu přece jen raději po vlastním údělu, neboť já ve své zbabělosti se vzmohu aspoň na jedno: Přiznám se, že jsem sprostý zloděj! Mohu si odsedět trest a potom někde za humny vypláznout na svého pána jazyk.
A co zbývá tobě? Nic, nesmysly, nová Kratochvíle, jiný pan Stoklasa a jiný Marcel. – Až se k tobě přimkne, až bude chtít žit po tvém boku, až pocítíš zuby své milenky mimo lože a světnici lásky, vezmeš zas do zaječích, ty špatný básníku…
Nemohl jsem se zdržet, abych něco ze svých úvah neřekl nahlas. „Dobrá,“ odpověděl mi kníže, „chceš se vzpírat tomu, v co věříš, chceš mě oklamat jistotami, které nemáš a jichž nenalezneš. Tím hůře pro tebe, lháři. Mluvíš nepravdu a rád by ses vrátil tam, kde jsem.“ Řka to, uvazoval plukovník řemeny na svých vacích.
„Nechme toho,“ odpověděl jsem, znamenaje, že tyto rozmluvy nemají konce, „nechme toho, kníže, a raději mi řekněte, kde vězí Váňa, proč vám nepomáhá?“
„Váňa je zavřen,“ děl nato plukovník, „odpykává si trest, který jsem mu naměřil.“
„Aha, nechce se mu opustit plné hrnce.“
„Právě tak jako tobě,“ řekl kníže, „shledávám, že mezi vámi dvěma je více podobností, než se na prvý pohled zdá.“
– – Pod okny vybuchuje motor. To odjíždí advokát. Má naražený klobouk a dopíná si plášť. Tiskne páku, vrhá pohled k oknu slečny Michaely a opakuje si: „Klid, klid, klid!“ Je ovládán touhou ustoupiti v pořádku jako harmonické povahy, a přece vybočuje. – Je unaven a touží po posteli. Ach, těšte se, vy lidé z okolí, že odchází z Kratochvíle vrácen spravedlivé věci malorolníků…
Jeho vůz se rozjíždí, houká a vítr, jenž letí za komolou zádí jeho šestiválce, zvedne list papíru. Sbohem! Nemáme si co říci, pane. – V ohbí cesty bude se mu ohlédnouti na Kratochvíli, jejíž okna už svítí. V hloubce temnoty uzří svůj obraz na pozadí zámku. Věnujeme tomuto zrcadlení špetku pozornosti: Světla našich oken prolomila v některých místnostech jeho podobiznu tak, že se zdá, jako by stavba byla uvnitř jeho hlavy. Není to znamenitá hříčka? – Ale spěchejme dále!
Je osm. Doktor Pustina si hladí licousy a přišlápne rychlostní páku.
Doznívá poslední úder osmé – Kitty, svazujíc si raneček, pohlédne na hodiny a zaváhá. Je čas promluviti s Marcelem, je svrchovaný čas, proč tedy skládá slečna ruce do klína? Rozhodla se jiti za knížetem, avšak věc se snáze řekne, než provede…
Bylo jí za těžko hleděti na předměty, s nimiž se měla rozloučit. Vyhlédla oknem na pohybující se vrcholky topolů a noc jí zvlažovala oči. Nač si myslila? Obtížnost cesty, taj, noc, kočár, který je již polovytažen z kolny, strach a to, co dospělým brání, aby vykročili, ona rozumnost, jež praví, že na konci všech vzpour je pokání – ji povzbuzovala.
„Ano! Ano! Ano!“ praví svým pochybám, „půjdu.“ – Michaela? Otec? Přátelé, kteří se na ni dívali jako na děvčátko?
Vždycky špatně snášela jejich starostlivost. Cítí nutkání a závazek prásknouti za sebou dveřmi. „Zítra,“ opakuje sama k sobě, „najdou mou postel nedotčenu a na okně bude ležeti psaní Michaele. Zmíním se jen maličko o tom, co bylo, než jsem dospěla. – Rozdám své věci a v té spojitosti oslovím tatínka, protože se mnou mluvíval právě jen o tom, co mi koupí a co potřebuji. Potom mu budu přát štěstí a zdraví, aby si nemyslil, že jsem nevděčná. –
Na konci tohoto dopisu napíšu pár řádek slečně Susanne. – Já vím, že je zamilována do Alexeje Nikolajeviče a že jí to bude líto…“
Řkouc to, jala se Kitty přemýšlet, jak ji osloví a co řekne, aby jí nezpůsobila hoře. „Napíši jí,“ pravila vposled,
„milá přítelkyně a řeknu, že kníže chtěl odejít tajně, aby ji nezarmoutil…
Kitty se ještě chvíli rozmýšlí a potom se dá do psaní: „Milá přítelkyně, nehněvejte se na mě, dnes v noci odejdu…
„Marceli, Marceli!“ zvolal jsem, zahlédna přítele maličké Kitty utíkati do kuchyně, „proč se schováváš?“
Neodpověděl mi a tu syt již tajnůstkářství vzal jsem chlapce za rameno a odvedl jsem ho do knihovny. „Posaď se,“ řekl jsem, nabízeje mu lenošku, v níž tak rád sedával kníže, „posaď se a odpovídej mi podle pravdy.
Plukovník chce, abys šel s ním? – Ano nebo ne?“