43

„Prosím.“

Uložil jsem si tedy chvilku mlčení a Michaela rovněž nepromluvila. Zdálo se mi, že je čas se vrátit, a v duchu jsem se horšil na to house, pana Jana, který nám zkazil krásnou pohodu. Nezbývalo mi než dívati se směrem jízdy přes hřbety koní, na jejich svalnatý zadek a krásný tvar kopyt, jež obracejí za něžných pohybů vzhůru podkovou. Díval jsem se na stříhající uši a proud vzduchu vycházející z jejich nozder, a co se tak dívám, zmíraje touhou stisknouti po druhé ruku své sousedky, spatřím, jak se v zátočině cesty mihne jakýsi chlapík, jak se smeká podle koní a s chvatem se vrhá k saním. Slečna Michaela se dala do křiku a Susanne vstala, přidržujíc se mého ramene.

Ten člověk měl kuklu a dlouhý plášť. Neviděl jsem mu do obličeje a mohu říci, že ve mně byla malá dušička.

Byl to kníže Alexej! Poznal jsem ho, když si střásl kápi. „Jeď! Jeď!“ křičel na vozku, který se hotovil zadržeti koně.

„Jeď!“

Stál na stupátku saní, přidržuje se zobanů, v něž vybíhala vykroužená příď, a skokem se octl vedle Michaely. Po chvilce jsem viděl, jak vstává a bere otěže do svých rukou. Viděl jsem, jak Michaelino spřežení zvedá hlavy a jak se rozjíždí, sdílíc vášnivost a bouřnou vůli svého vozataje. Za okamžik zmizeli v zátočině, v lesích, kde se věru nesetkají s panem Janem.

Na tomto místě se dělí vypravování o vyjížďce na dvě části.

Já a Susanne jsme sjížděli směrem, kde čekal pan Jan. Domníval jsem se, že se teď se slečnou Susanne snáze dorozumím, a hledaje pod přikrývkou její ruku, dotkl jsem se hladké kůže rukavičky. Susanne se ke mně na okamžik obrátila plnou tváří. Její pohled mě rozpaloval a slova se mi řinula na jazyk s takovou vroucností a s takovou silou, že jsem věru zasluhoval pozornosti. Mluvě chvíli česky a chvíli francouzsky, vyznal jsem jí lásku.

Susanne ponechala ruku tam, kde ležela, ale viděl jsem, že neposlouchá.

„Susanne,“ řekl jsem po chvíli ticha, za něhož k nám doléhal jedině zvuk podkov, frkání koní a svist sanice.

„Susanne, teď, když víte, že vás miluji, teď, když jsem se učinil tak příliš srozumitelný, teď mi zajisté prominete, že jsem vás oslovoval.“

Narážel jsem tou poznámkou na naše dřívější setkání, jež se tak prahanebně končila.

Susanne si teprve teď uvědomovala, že ten, kdo s ní mluví, jsem já, ubohý Spera, a podívala se mi do očí. Nikoli s odporem, ale udiveně, nikoliv se záštím, jež může pokrýt vaši tvář ruměncem, ale které vám praví, že jste středem zájmu. Patřila na mě jako na postavu spadlou s měsíce. Doznal jsem velmi kruté porážky. Susanne zřejmě nezaslechla ani konec mého vyznání. Starého kozla rozuměla, co jsem povídal, a z návodu jakéhosi ironického ďábla mi otevřela srdce. Obracejíc ke mně rozšířené zornice, v nichž se dvakrát odráží noc, pravila hlasem, jehož tichost hlomozí a jehož síla žene bárky po mořích lásky: „Miluji plukovníka.“

Políbil jsem jí ruku, cítě, že bych měl toto děvče stokrát raději než ty, s nimiž jsem se doposud setkal. Nic naplat, kdo zná pořádné chlapíky a ženské, ten ví, jak se vyřizují podobné záležitosti, a kdo ne, bude si stejně myslit, že jsem se popadl za nos a čtvrt roku se vláčel jako neživý. Myslíte, že budu slečně teď spílat? Chyba lávky! Řekl jsem, že je Susanne milostné stvoření. To platí. Mám stejný důvod opakovat to teď jako před chvílí. Susanne je krásná. Její oči se podobají širokým démantům a vrhají lesk krásy. Její postoj je královský, její pochýlení hlavy, její ramena a paže jsou nádherné. To, co ve mně vzbuzovalo lásku, to, co je vkleto do té hlavy, do jejího hlasu a pohybů, za nichž mě jímá závrat – to vše mám tupit? Tomu se mám posmívat a říci, že se tyto půvaby nevyrovnají prstíčku slečny Cornelie?

Jsem dosti stár, míval jsem v ruce všelijaké knihy a díval jsem se na svět, zvedaje zrak od jejich stránek. Snad tu a tam jsem přece zahlédl cíp vlečky královniny. Ba věru, vím, kdo je vládkyní světa.

Maje teď nouzi o slovíčko, odkazuji vás na knihu knih. Přečtěte si to, co je psáno v kapitole ke Korintským!

A při tom Písmu! Čtěte, pohlížejíce na svou ženu a na nepřátelský tábor hnidousů, kteří vám říkají: Ty jsi, brachu, směšný! Máš pochýlený nos a uvozhřenou škaredku namísto krásky, již jsi miloval.

Když pak sklapnete tu knihu, odpovězte: A já jsem přece vyhrál svou při! Což jsem necítil, jak láska tepe křídly?

Cožpak jsem spal, což jsem si nevzal nitku z jejích šatů? Před touhle královnou jste všichni kuchařky a všichni pohůnci. Chcete se naparovat proto, že vaše nosy jsou o něco méně skobaté než můj? Proto, že vaše paničky jsou prosty hloupých pih, kterých se dostalo tak hojně slečně Ellen? Jděte s tím na kolo! Víte vy, co je láska? Ne!

Sotva! Ani zdání! Kdo nezakládá oheň, ten se nespálí, však já jsem miloval sto něžných krasotinek, jež mi bůh ukázal. Často jsem dostal koš, často mi padly do ruky namísto panen jenom kurvičky – co na tom? Nelajte těm