stavení. Odlepovali se od zdí jako strašidla. Z našich hostí dopil každý svou sklenici a hledal plášť. O panu hraběti Kodovi nepadlo už ani slovíčko. Považoval jsem to za chybu, neboť tím, že mlčíme o tom, co nás mrzí, dáváme nejvýmluvněji najevo svou nelibost.
Zatím jsme sestoupili dolů a prošli vnitřní kvadraturou. Odtud je jenom krok na otevřený dvůr. Zastavil jsem se na prvém stupni schodiště, abych si v pohodlí zapjal límec, a tu, jak jsem se rozhlížel, padl můj pohled na starý kočár. Bylo kolem něho živo. Tlačily se tam holky z kuchyně a držely nad hlavami mísy pěkně zaobalené v ubrouscích, rendlíky, láhve a bůhví co všechno. Vedle děvčat tam stáli ovšem klackové ve fracích (které nemohu ani cítit). Nitěné rukavice na rukou a čenichy vzhůru, pomáhali starému Koterovi nakládat všelijaká jídla. (Kotera je prvý lokaj a odpovídá za své chasníky. Mám s ním věčné různice.) Zamířil jsem k němu, abych mu připomenul Stoklasovo oblíbené víno, které mi tak dobře chutná. Ale s podobnými lidmi není řeč. Hned byl tu, hned tam, chvílemi mizel ve voze mezi zavazadly, chvílemi mával rukama nad hlavou obrácen ke špižírně. Chápal se pečení a konví a příborů, maje pozornost obrácenu jen k jídlu a pití. Pomyslil jsem si o něm své.
Společnost mého pána zatím nasedala do vozů a na koně, ale já jsem se pozdržel u řečeného kočáru, neboť docházelo na zavařeniny a na košíky s ovocem.
Zboží toho druhu se u nás přechovává v komoře prvého patra. Přistavili jsme si tedy žebřík a utvořili jsme řadu jako přidavači na stavbách. Byla to řada jambická, neboť vedle muže stálo děvče a vedle děvčete opět muž.
Zaujal jsem místo na nízké příčce žebříku a moje hlava se dotýkala kolen naší nejmladší pomocnice. Cítil jsem, že se mi vracejí mladá léta, a jak jsem stál s bradou vzhůru, spustil jsem na plné kolo: Co se váže na tkalouny
a co drží za knoflík?
Nad hlavou nám lítaly mísy a koše. Chvílemi jsem zahlédl Františčin loket, na němž se třpytil déšť, chvílemi tmu jejích sukní, a jak jsem sklonil zrak, viděl jsem svého pána vzdalovati se na ryzáku. Mířil se svou společností k bažantnici.
Když jsme všechno pěkně naložili, vyšvihl jsem se na kozlík, ale napřed jsem si nasadil kápi vozků z voskovaného plátna. Malý Marcel se přidržel vzadu za nápravu a práskli jsme do koní. Na zátočině jsem se ohlédl po Koterovi, hrozil pěstí, ale nezbývalo mu než jiti za námi pěšky.
Byl to pěkný průvod: Kotera s vývrtkou, ryšavý Lojzík s ubrouskem přes rameno a naposledy náš Fricek, kterému říkáme Fairbanks, protože nosívá úzké spodky a má zaječí ret. Ten poslední nesl láhev hořčice, na kterou bych byl málem zapomněl. To vše mi skýtalo milý pohled a zábavu. Cesta byla ovšem mizerná, ale utěšoval jsem se, že můj pán sedí ještě hůře než já.
Pokud jsem mohl rozeznat (štvali své koně o sto šest a byli před námi pěkný kus cesty), držel se Stoklasa v sedle jako při korunovaci a chci se vsadit, že mu nevyšly z hlavy myšlenky, jak se to vše dělá po vévodsku.
Poznával jsem, že se s ním stala změna a že se rozhodl vkročiti na stezku knížat a baronů. Co ho k tomu mělo?
My všichni máme jakousi skrytou potřebu přikloniti se k mravům svých odpůrců, domnívajíce se, že je usadíme, budeme-li zpívat jejich vlastní notou, jenže o tercii výš a hlučněji. Přitom jsem si vzpomněl na vlastní chyby.
Právě před několika dny jsem hrál s lesmistrem Rychterou a s důchodním v karty. Svolil jsem k tomu jen proto, abych ukázal, že se nezanáším podobnou kratochvílí z nedostatku vzdělání, ale proto, že hrou v karty pohrdám.
Je to věc nízká a hodí se pro lidi bez ducha. Byl jsem si jist svou převahou a chtěl jsem jim ukázat, zač je toho loket. – Prohrál jsem padesát korun.
Opět jindy, dopouštěje se stejného poklesku, odpovídal jsem křiklounům křikem, práčům ranou, právoznalcům podle vlastní znalosti práva, ale ví bůh, že nejsem ani advokát, ani hádavec, ani že nevynikám v křížkování.
Obával jsem se, že můj pán – jak se říká – rovněž projede svou při. Ale zatím mu to slušelo. Chviličku se ještě rozmýšlel a pak rozdělil společnost podle přísných pravidel mysliveckých: Vážní pánové zůstali ve středu a mládež zaujala střelecká křídla. Ohlížel jsem se, co učiní s Michaelou a jak naloží s koňmi, s nichž všichni sesedli.
Ale naše cesty se již rozdělovaly. Vůz, na němž jsem seděl, odbočoval průsekem a stromoví nám záhy zastíralo pohled zpátky. Ještě jsem zaslechl Michaelin smích, ještě dolehl k mému uchu hluk a koňské zaržání, ale za chvíli už nad námi křičeli jenom krkavci.
Mám sledovati krok za krokem, co se nám přihodilo? Nic znamenitého. Jeli jsme co noha nohu mine. Cesta byla strmá, vozka se bral podle koní a já jsem klímal. Dešťové kapky bubnovaly na střechu našeho vozu a klouzaly po