76

„Vy,“ pravil, „již slynete v umění obhajovat bezpráví, jste nabyli mínění, že stejným způsobem má býti obhajována i pravda a dobré jméno. V této odvaze vidím věc slušnou, ale sám předpoklad je nicotný, neboť…“

„Mlčte, pane, teď bude mluvit vaše dovednost!“

„Chcete se chopit kordu v zastoupení svého klienta anebo sám za sebe?“

„Já,“ děl advokát, „se ho chopím oběma rukama, jednou za sebe a jednou za ostatní, neboť jsem vedl málo sporů tak obecně prospěšných, jako je tento.“

Za tohoto tlachu jsme došli do knihovny.

V mé hlavě se zatím střídaly všelijaké myšlenky, protože jsem znal cenu, které se knížeti dostane, bude-li zasažen. Chvilku jsem si myslil: „Eh! Dobře na tebe, nemusil ses tak vynášet a nemusíš pohrdat přátelskou radou!“ – Ale po chvíli mi přišlo do hlavy něco jiného a byl bych za to dal nevím co, kdyby kníže nasolil aspoň advokátovi. Susanne a Jan hledali již hezkou chvíli zbraně, ale plukovníkovy kordy jako by se propadly do země.

Už se zdálo, že je kníže někam zašantročil.

Dívali jsme se jeden na druhého a vtom – jako na zavolanou – se objeví Marcel a drží ty zbraně pod paží.

Dozvěděl jsem se, že ho zavolala Kitty. Chudinka se vplížila do knihovny za Marcelem, byla bledá rozechvěním a šťastná výsledkem tohoto zápasu, neboť ona a Marcel (právě tak jako Susanne) ani na chviličku nepochybovali, jak věc skončí. Myslím, že se ti bláhovci domnívali, že jde o skutečný souboj.

Rozestavili jsme se u stěn a kníže rozvázal kordy.

„Dříve,“ ozval se nato advokát, „dříve než přistoupíme k vlastnímu zápasu, vyslechněte, kníže, naše podmínky: Ztratíte-li deset bodů, nasadíme vám masku podle své chuti.“

„Souhlasím!“

„Začněme!“

Po těch slovech se naši přátelé postavili k boji a jali do sebe bušiti a mlátili se hlava nehlava. Kníže jen tak maličko hýbal rukou a celou dobu mluvil s Marcelem a s Kitty, poučuje je, jak se má státi, abychom se odkláněli ze směru rány. Zatím však co to říkal, ani jedenkrát sám neútočil a jen se uhýbal a uhýbal.

Byla na to krásná podívaná. Pan Jan se činil, seč byl. Slyšel jsem jeho mohutný dech a viděl jsem napínati se jeho svaly. Tu vedl ránu, tu vyrazil, tu se stáhl, tu se vrhl jako zběsilý přímo na prsa knížete, tu útočil z boku. – Krátce, viděl jsem, že se ten chytrák jen tak na oko vydává za neznalého šermířského sportu, a bylo mi jasno, že strávil drahně chvil v šermírnách…

Milý kníže zatím stále mluvil, ale čím dál tím hůř to s ním dopadalo. Tu byl vytlačen až do druhé poloviny naší knihovny, tu div neupadl a tu se mu prožluklé kordisko zachvělo v ruce jako kosinka.

Nechtěl jsem se už na to ani dívat. Slečna Michaela bubnovala prsty na okno a měla rovněž odvrácenou hlavu.

Susanne pootvírala ústa a Kitty s Marcelem si okusovali nehty.

„Hrome,“ povídám sám k sobě, „aspoň kdyby ten chlap držel zobák!“ Ale kdežpak! Kníže mlel svou: „Ten obrat, pane, ten se nehodí a není k ničemu. Měl jste se pro něj rozhodnout jen o chviličku dřív, teď je už pozdě! – Za starých časů, ještě na Rusi, jsem slýchával, že jeden kapitán se takhle oháněl, když poslal svědky svému příteli, a víte, jak to dopadlo? Ten dobrák přišel o ruku! Ne ovšem proto, že mu ji ten druhý zasáhl; – ne, ale zemdlela tak příliš prudkým máváním, že celá zčernala, jako když chytne sněť.“

Poslouchal jsem to s nechutí a najednou břink! Rapír vyletěl knížeti z ruky a válel se pod mými globy.

Bylo po zápase; advokát se dal do křiku, a zdvíhaje kord za koneček, smál se z plna hrdla: „Tohle je porážka! To si dám líbit! Jářku, slečno Michaelo, jsme pomstěni! Slečno Michaelo!“

Opakuje stále to jméno a kuckaje se smíchy, rozběhl se, aby přetáhl milého knížete přes zadnici.

Kníže stál, maje ruce spuštěny podle těla, a mlčel. Co měl také chuďas říci? Co si měl počít? Teď konečně ztratil nit hovoru.

„Tak,“ pronesla Michaela, „to je vše!“

„Ani zdání, ani zdání!“ vpadl jí do řeči advokát, jenž oživl a počínal si jako blázen, „ani zdání! Teď přijde vlastní pomsta.“

„Přichystal jsem pro vás znamenitý odznak. Přichystali jsme vám nádhernou čepici, kterou, jak se zdá, jste