13

mém plášti; bylo to nudné a bez smyslu. Bál jsem se, že se podobáme bláznivým maskám. Jeti s nákladem jídel do takové výše! Oč rozumnější bylo poobědvat v rovině, v prostorné síni za veselého praskání ohně.

Vyměnil jsem několik vět s kočím, ale je to hrubián, a tak jsem rozpředl hovor s Marcelem.

Chtěli jsme dorazit k zámečku na vrchu Větrníku kolem druhé a společnost mého pána nás měla stihnout před soumrakem. Zbývalo nám tedy času dost a dost. Ale čert nikdy nespí. Pár kroků před cílem jsme zlámali kolo.

Kočár se div nepřevrhl, jen tak tak, že jsem vyvázl bez úrazu. Dali jsme se do klení a zatím obruč skákala cestou necestou dolů. Špice zlámaného kola se zabořily do země, oj mířila k nebi, náruční kůň se rozkročil a klisna k nám obracela pěkným obloukem hlavu.

Za takových okolností se říkává: „To jsem si myslil hned, když jsme vyjížděli.“ – „Pamatujete se, že jsem vám to říkal? Jenom hlupák mohl čekat něco jiného!“ – „Kdepak, takový starý kočár v tomhle bezcestí!“ – „Pošlou starou rachotinu a ještě s nákladem! Hrome, copak tam někde nebyla lehká bryčka?“

Nemohl jsem to poslouchat a poodešel jsem. Cestou vzhůru mi Marcel velmi dobře odpovídal, chtěl jsem tedy pokračovati s ním v rozmluvě, ale vozka mu přidělil práci. Měl složiti náklad na trávník. Nezbývalo, než abych kráčel k vrcholu sám.

Na štěstí přestalo pršet. Stoupal jsem ještě okamžik lesem. Kopec, který jsme zlézali, má na temeni mýtinku, kterou rozděluje modřínové stromořadí na dvě části. Na severní straně sahá však smrčí do výše lidských hlav a alej se ztrácí v dorůstajícím lesíku. Ještě o něco dále lomí se cesta běžící podle modřínů ve dvou úhlech. Lovčí zámeček stojí na pokraji lesa a tak ten, kdo přichází od severní strany a nezná Větrník, ještě několik kroků před zámkem nemá o něm ani potuchy.

Říkám to proto, že se v těchto místech udála důležitá příhoda mého vypravování.

Přišel jsem k tomu stavení s opačné strany, to jest z jihu. Klíč jsem měl v kapse. Hned na prahu jsem se popadl za nos. Páchlo tu ztuchlinou a v krbu bylo tma. Prošel jsem kuchyní, pak síní s parohy a vposled pokojíčky. Zotvíral jsem okna a huboval na hajné, kteří jsou nemehla. Na stole stála sklenice s páchnoucí vodou. Zkazilo mi to rozmar a šel jsem bloumat lesem.

Stoupal jsem zátočinou míře na sever. Z dálky sem zazníval hlas lesního rohu. Zdálo se mi, že je to příliš mnoho povyku. Poslouchal jsem jen na jedno ucho, ale znenadání se k řečenému zvuku přidal nový zvuk. Rozeznal jsem práskání bičem a rány, jež mi živě připomínaly mého starého pána. Kryt smrčím přibližoval jsem se k lesní cestě.

Hrome, nadál bych se spíše čerta než dvojice, kterou jsem spatřil!

Zády ke mně stál chlap v mysliveckém kabátci. Byl rozkročen a švihal nahajkou. Ihned jsem poznal, že je to velké zvíře. Byl vychrtlý a dlouhý jako štětka na dvou násadách. Měl za kloboukem péro, v ruce bič, po boku torbu, na rukách jelenice a ovšem spodky, jako se nosí na vyjížďky koňmo. Šla z něho hrůza, jak byl vznešený. Před tímto chlapíkem klečel druhý chlap. Ať se propadnu, jestliže jsem byl chvilku na pochybách, že je to Rus! Měl hubu zarostlou a vlasy na ramena. Viděl jsem, že se bouří, a na první pohled jsem poznal nespokojeného sluhu.

Svlékl si plášť, udeřil rancem, tloukl pěstí o zem a kopal nohama. Mluvil opravdu rusky, rozumím té řeči málo a teď mi ještě do toho řval lesní roh. Co dělat, myslím si, pán má právo napomenout lokaje, když nechce jít a když si staví hlavu. Rozhodl jsem se, že se těm lidem podívám do tváře, a kdybych se snad mýlil, kdyby to nebyl sluha se svým pánem, kdyby šlo o násilí anebo kdyby se ti dva křížkovali, že zakašlu a písknu silně na prsty. Postoupil jsem o něco blíže a nastražil jsem uši.

Teď bych měl říci, jakou měl tvář ten, který byl předtím obrácen ke mně zády. Viděl jsem křídla mohutného vousu, huňaté obočí a tenký dlouhý nos. Tak trochu jako hák, tak trochu jako nůž, tak trochu jak ztělesněná svévole. Ať tak – či tak, bylo mi jasno, že se ten chlap neřídí podle pravidla: Kráčejme střední cestou. Dokud jsem se na něho díval zezadu, připadalo mi, že se hněvá a že sází na sluhovu zadnici jednu za druhou, ale chyba lávky!

Ten člověk se ze srdce smál! Když se vychechtal, chytil toho, který byl dosud na zemi, za límec a postavil ho pěkně zpříma. Můj bože, nelhu, že onen Rus byl zvící medvědího samce, když stojí na zadních nohách. Viděl jsem, že pán i sluha mají notnou sílu a že jdou proti mně. Nevyznal jsem se v nich, stále jsem nebyl doma a tak se mi zdálo předčasným dvojici oslovit. Ten prvý, útlý, s vousy pod nosem, vzal nyní zavazadla. Druhý, ten, který se podobal sluhovi, nesl teď poloprázdnou brašnu a prohýbal se a tak si hořce stýskal, že věru zasluhoval jednu za ucho. „Vaše prevoschoditělstvo,“ pravil onen huňatý chlapík ruským jazykem, „nezazlívejte mi, já se odsud nehnu, já už neudělám ani krok! Zač ta služba u vás stojí? K čemu jsou ty věčné pouti? Proč se, Jasnosti, neusadíte? Proč se, pane plukovníku, tlučeme po těch lesích?“