90

Tato nejistota mě pudí, abych se otázal Ellen. Jdu za ní.

Hle, píše do Skotska, že jsme se zasnoubili, vstává, obrací se ke mně a na její tváři se stkví prostinký úsměv. Je bezstarostná, tichá, skromná a pod její kropenatou kůží houstne ruměnec, jenž se neprodere k světlu. – Ellen temněla štěstím, nenabyvši jeho barvy. Položil jsem ruku na její dopis, řka, že je mi na tisíc honů vzdáleno to, co sleduje. Měl jsem sto chutí roztrhat papír a převrhnout její kalamář, ale byl jsem tak popletený a tak znechucen, že jsem se pro nic nerozhodl.

Ellen mě ujala za ruku a praví, že nemá před svou matkou tajemství, „nicméně,“ pokračuje, opřevši si příkladně rovná záda o lenoch židle, „odešlu dopis třeba za týden a vyplním datum podle tvé vůle“. Řkouc to, upravuje si šátek ze síťkované tkaniny, jenž se jí svezl s ramene, a obnažujíc zoubky, pokračuje v usmívání.

Vtírá se mi asi pět přirovnání, která mi tehdy prolétla hlavou, a stejný počet odmítavých výrazů, jimž nebylo jak náleží porozuměno, ale to vše tvoří vedlejší řadu vypravování. – Nechci teď nic víc než postaviti před vaše oči pokornou slečnu, která má vůli dovésti dnes či zítra svou věc do konce. – Sebe bych rád ukázal popuzeného, naslouchajícího, kde se co šustne, zblázněného, vyjeveného, krátce takového, jak jsem tehdy byl neschopen sledovati jednu myšlenku, jednu starost, jednu bázeň. Susanne, Kitty a Marcel, kníže, Holanďan a četník se mi honili hlavou. Ach, představte si mě s rukama na skráních a se škubající se kůží nad obočím, jak stojím před skotským úsměvem, představte si, že ze střílen jeho zubů na mě vane dech milenčin a já že odpovídám:

„Hlupačko, nevíš nic o JIHOČESKÉ KRONICE? Nevíš nic o tom holomkovi z Amsterodamu nebo o knížeti? Mluvila jsi se Stoklasou?“

Jestliže jste někdy stáli v tvář člověku, s nímž se určitě nedorozumíte, a jestliže jste někdy pocítili bezradnost svého jazyka, bude vám snadno mě politovat.

Běda nešťastným milencům, běda tomuto národu vynořujícímu se jako Venuše s cudným posunkem, běda jim, nuďasům, nechť jsou již rotmistry nebo advokáty. Běda jim a přeběda nám, kteří posloucháme, jak jeden z nich si odpískává závěr milostné skladby.

Je to advokát! Je to náš právní zástupce s bradou přitaženou k límci. Má před ústy pěst a dívá se do země. Tone v rozpacích, hryže si krátké vlásky na hřbetě své pravice a naslouchá slečně Michaele. Vyjevil jí svůj znamenitý cit a dostal košem. Ach, kdo vypoví palčivost urážky, kterou advokát zakouší?

Michaela je dojata svou ušlechtilostí a má pláč na krajíčku. Co si s nimi počneme? Co když spustí moldánky? Ne!

Advokát si otře orosené čelo a změní postoj. Jsme zachráněni, neboť jak hnul nohou, zapraskalo mu silně v kloubech (kde se záhy usídlí dna). Tato rána nás vrací chlapácké tělesnosti. Advokát se ukloní, jeho licousy se pohnou ubohým polknutím naprázdno a chuďas maže rovnou k Stoklasovi.

Zatím já, ubohý Bernard Spera, se řítím do schodů a pádím po chodbách. Chci mluvit s knížetem a kašlu již na opatrnost. Hledal jsem ho v kanceláři, byl jsem v kuchyni a nyní buším na každé dveře, volaje: Alexeji Nikolajeviči!

Konečně jsem ho dopadl, konečně mohu vysypat své otázky. – Mluvím, mluvím, mluvím a utírám si nos prsty.

Kdyby můj zrak mohl proniknouti stropem, viděl bych nad sebou advokáta ve stejných poměrech: Stojí před Stoklasou, drží v ruce kapesník a praví, že se dožívá nevděku. Jaká shoda, neboť já pro lásku boží jsem právě zapřísáhl knížete, aby mně neoplácel zlým. „Už je mezi námi konec,“ odpoví mi na to kníže, „ty jsi, Bernarde, věděl, že ten chlap chodí okolo Kratochvíle, znal jsi jeho jméno a ani slovíčkem ses o tom nezmínil. Naopak, když jsem s ním měl účtovat, zadržoval jsi mě a činil jsi všechno možné, abych se s ním nesetkal.“

Dříve než domluví, dříve než se vzmohu na odpověď, otvírá si o patro výše hubu pan Stoklasa a řve na plné kolo.

Rád bych ulovil aspoň slovíčko. – Ale vtom mi již křičí do ucha kníže. „Slyšíš?“ povídá, „chci se s tebou rozloučit, kdož ví, budeme-li míti příležitost stisknouti si později ruku. – Sbohem, Spero!“

„Ještě okamžik,“ řekl jsem, vsunuje svůj střevíc mezi práh a veřej. „Proč jste dal onu knihu Stoklasovi? Chtěl jste mě přivést do úzkých?“

„Ach,“ odpověděl Alexej, „začínám té věci rozumět, to byla odměna pro tebe, že jsi opisoval pro Angličana můj plukovní deník!“

Cítím, jak se mi v tomto nedorozumění rozplývá mozek, cítím, jak šplíchá uvnitř mé hlavy jako břečka v poloprázdném soudku. Cítím, že jsem zšílel. Je tma, někde v nádvoří se budí nové hlasy, slyším Marcela a pak se zhroutím, řka: „Kníže, ukradl jsem ty desky v knihovně! Tolik trpkosti pro nic a za nic, jářku, dostal jsem za to