16

Slečnu Michaelu věc bavila, ale Stoklasa byl na rozdíl od ní zneklidněn. Znamenaje však u svého hosta bezúhonný mrav a dobrý obyčej, záhy se uklidnil.

Můj nový přítel se choval vybraně, mnoho nemluvil, ochotně naslouchal a smál se vtipům, které padaly. Jeho smích byl velmi hezký. Ti ostatní krákali jako krkavci, avšak plukovník měl hlas, abys jej pohledal. Vedle něho obstál smích slečny Michaely; všichni ostatní musili do kouta.

Víno mi pomalu stoupalo do hlavy. Byl jsem málem prostořeký a chtěl jsem jít s pravdou ven. Chtěl jsem označit, kdo stojí za něco a kdo nestojí za nic. Tu dostanu znenadání kopanec a spatřím plukovníka, jak mi dává znamení, abych nezačínal. Jenže plukovníkův pohyb byl příliš patrný a můj nový přítel se tomu musel smát. Ten smích mě smiřoval. Po chvíli vpadla Michaela a vposled jsem rozeznal nový hlas. Zněl stejně nádherně. Obrátil jsem se po onom třetím hlase – a víte, kdo to byl? Víte, kdo se to směje jako hrdlička? Marcel!

Zdá se mi, že společnost valně nedbala mého okouzlení. Vypravovali si o mrzkých obchodech, či o mnišce, anebo o státním rozpočtu. Ďas ví, co všechno semleli.

Čas rychle ubíhal a prázdných lahví byl už vrchovatý koš. Moje opička se počínala ztrácet mezi brunátnými hlavami. Díval jsem se s jednoho na druhého a viděl jsem, že prvý má zardělé uši, druhému že se kouří z makovice, třetímu že se naježil vous a čtvrtému že nabíhají tepny na skráních. Tak to šlo po řadě až k dámám. Ty seděly pěkně zpříma a zvedaly lokty, upravujíce si účes, anebo měly ruce v pase, protože jsou vystaveny všelijakým svízelům s řemeny a se sukněmi, které jsou hned níže, hned výše, než se to nosí. Jejich štěbetání mi bylo příjemné, neboť se vyjadřovaly přiléhavě. Bylo mezi nimi několik sličných tvářiček: jedna rusovláska jménem Eleonora, o níž jsem se už zmínil, jeden typ maurský a jedna zvlášť znamenitá s účesem Anny Boleynové.

Mluvilo se páté přes deváté a ovšem nejvíc o honbě a o příhodách z lesa. A když jsme se už dostali jednou do řeči, toť se ví, že nebylo nouze o nějaký ten výmysl. Pánové začali vstávat s míst a vztahovali ruce, jako by drželi ručnice. Pustili se do toho levicí vpřed, prst na spoušti a hlavu pěkně skloněnou: Pif, paf, puf! A teď začalo to pravé. Zajíci padali a kličkovali a vřeštěli a metali kozelce a pouštěli chlupy a střečkovali a rejdili a zcípali a oživovali a běhali do rány a běhali z rány, krátce, bylo to s nimi jako v knížkách.

Při těch řečech zvedl můj nový přítel hlavu. Začal pohybovat vousy a mnul si koleno. Viděl jsem, že se chystá vložit se do řeči. Napřed utrousil jen slovíčko, pak začal s poznámkami a nakonec přehodil nohu přes nohu, pěkně se opřel, složil ruce v bok a spustil:

„Vidím, že jste znamenití lidé a že jste stříleli, neztrácejíce času, buď v běhu, buď s bobku, buď rozkročeni anebo s ohnutým kolenem. Chraň bůh, abych nevěřil, že se vám to dařilo, až zaléhaly uši. Kdyby tomu bylo jinak, kdybyste byli nějaká neviňátka z předměstí, zapletli byste se do všelijakých pravd a čpěla by z toho sedlačina.

Sláva bohu, že tomu tak není, neboť nic není hanebnějšího než pravdička vyslovená napůl, zajíkavě a s ruměncem řezníků. Jen si nedejte zajít, jen vesele, jen s chutí do toho! Hrome, kdo by se nerozhodl pro jasnou a plnou řeč? Vemte si dámy za svědky. Co? Jak? Palte, mluvte, otevřte si hubu, mějte se přece k činům!“

Zatím co můj přítel pokračoval v řeči, společnost utichla. Chtěl jsem plukovníkovi oplatit službu, kterou mi prokázal, a dával jsem mu znamení, aby držel jazyk za zuby, ale kníže na nic nedbal a vedl svou. Někteří pánové, jak se mi zdálo, nebrali jeho vybídnutí za bernou minci a postrkovali se loktem, naznačujíce, že má plukovník o kolečko víc. Ale jiní se smáli a slečnám ta řeč byla vhod. Možná, že obsahovala trochu posměchu, ale plukovník ji proplétal lichotkami, mluvě o Moskvankách, které se před nimi musí schovat. Zmínil se o znamenitém střihu zdejších kabátců, o pěkných loktech a nádherných brvách, a když to říkal, díval se vždy směrem, kde seděla některá z dívek, na kterou se věc hodila.

Byl jsem zvědav, co tomu říká Stoklasa. Šil sebou, kýval na Rychteru a šeptal něco svým sousedům. Věc mu nešla pod vousy. Ale můj plukovník se tvářil, že nic nevidí. Mluvil dál o zdejší mazanici bláta, o honech na Krymu, o slečnách, které mají důlek ve tváři, a o tažení proti rudým gardám.

A co tak povídá, vzrůstal víc a více hluk. Nikoli od cinkotu sklenic! Pánové vstávali, ale ne proto, aby plukovníkovi připili na zdraví. Měli ho málem po krk. Vysoký hodnostář z pozemkového úřadu vrhl naň krátký pohled, a mávnuv rukou, jal se přecházet po celé délce světnice. Někteří pánové ho chtěli následovat, nastala strkanice u stolu, tam zvrhli stoličku a tam někdo rozlil víno. Padlo krátce heslo: Jde se domů!

Starý Rychtera stál blízko plukovníka. Věděl jsem, co to znamená, neboť můj pán mu svěřil poslání, aby knížeti ukázal, kde nechal tesař díru.

Takové věci se lehce rozkazují a nesnadno se plní. Rychtera nemohl s místa. Chviličku troubil do šátku a pak se tahal v rozpacích za vousy. Konečně ho něco kloudného napadlo. „Pane plukovníku,“ řekl, nakláněje se blízko k