Nikolajeviče, vězte, že teď nelhu. Ušlechtilosti, jichž jsem se na začátku držel, jsou jen vnadidlo, abych získal IMPRIMATUR pánů ředitelů knihoven a škol. Mé srdce je jinde. Mé srdce je na straně Marcelově.
Běda, cítím, že ani v tomto okamžiku, kdy již zavírám své stránky, nemohu mluvit pravdu. Snažil jsem se o to ze všech sil, ale poznávám, že ji nemohu vyjádřiti ani slovíčkem ANO, ani slovíčkem NE. Odmítám Kitty a miluji ji.
Cítím současně úlevu, žal i hněv, úlevu proto, že Kitty zůstává v bezpečí a proto, že moudří, žal proto, že zrazuje své druhy a proto, že zapomněla na kouzlo, jež jsem chtěl rozdmýchávat. Cítím úlevu, neboť PRÁŠIL je, jak vím, ničema, jeho svět je prahanebný, minulý a nepřátelský všemu, co zasluhuje jména mladosti, cítím úlevu, že táhne ke všem čertům – a přece! Odkud ono palčivé znepokojení? Nevyznám se v tom!
Minula hodná chvilička, co jsem – zabrán do svých myšlenek – civěl na PRÁŠILŮV tábor. Kníže zatím zvedal již kotvy. Rozkázal Marcelovi, aby svinul stan a převázal zavazadla. Hrnéčky jsou již složeny a vykuchaný kohout visí na Váňově holi. Kníže přikládá pěst k ústům a troubí na pochod…
Mám věru čas. Ještě okamžik, ještě jeden pohled na Kitty – ještě jedno vyzvání a již se dávám do běhu, již se řítím k PRÁŠILOVI –
„Odpouštím ti toho Angličana,“ dí kníže, „ale věř mi, kdyby ho nebylo, seděl bych v Paříži…
Rád bych zvěděl, kterým směrem se naši poutníci obrátí, ale odpověď zaniká v přívalu Marcelových otázek a čas plyne příliš rychle. „Musíme jít,“ praví plukovník a volá do svých řad: „Na cestu!“
Řka to, pozdraví směrem ke křovisku, kde stojí Kitty, a dá se na pochod.
Díval jsem se za nimi a tu jsem spatřil, jak Kitty sbíhá s návrší. Volala knížete jménem.
„Sbohem!“ opakoval PRÁŠIL, vzdaluje se víc a víc.
Dříve než naši přátelé došli k zátočině, kde se ztrácela cesta, oddělil se Marcel od své skupiny. Dává se do běhu, letí ke Kitty, aby si vyměnili několik slovíček, která neslyším.
Domluvili. Marcel zvedá těžký vak, jejž bude (na místo něžností) sdílet se svým pánem, a vrhá se na cestu. Pádí za PRÁŠILEM.
Kitty a já jsme pak ještě chviličku postáli v pobořeném táboře, naslouchajíce slábnoucímu vytrubování, jež napodobí lesní roh či polnici.
Asi dva roky na to, když jsem už byl dávno vyhoštěn z Kratochvíle, sešel jsem se v kterési pražské kavárně (kam čas od času Ellenen a já chodíváme obědvat bílou kávu) s panem Janem Lhotou.
Viděl jsem velmi rád, že zesílil, že zmužněl a že odložil svou nerozhodnost. Mluvili jsme o starých časech a mladý statkář se v proudu řeči zmínil o BARONU PRÁŠILOVI. “V Paříži dne 14. července,“ pravil, „spatřil jsem knížete Alexeje kráčeti v čele vojenské hudby. Bral se před hloučkem Pařížanů z předměstí mimo kostel svaté Magdaleny, a jakkoliv se slévalo, byl zahalen v plášť s bobřím límcem. Měl rukavice, zdviženou hlavu a orlí pohled. Lidé za ním ukazovali prstem, říkajíce, že je jeho kožíšek podšit bláznovstvím.“