58

„Je to ničema?“

„Ovšem! Ovšem! Ovšem!“ odpovídal Jan, kývaje hlavou jako falešný svědek, „zjistil jsem to nad všechnu pochybnost!“ Řka to, usedl se smíchem vedle mého pána a jal se mu vypravovati klepy ze včerejška.

Teď to šlo s knížetem s kopce. Jan a Pustina opakovali, že je podvodník, ale můj pán ještě váhal. “To, co od vás slyším,“ pravil, „je neslušné a hanebné, ale kdož ví, co je na tom pravdy?“

„Chcete nevývratný důkaz?“ otázal se advokát; „dobrá, dívejte se mu na prsty, když hraje v karty.“

„Včera,“ pokračoval doktor, „jsem odjel z Kratochvíle s prázdnou kapsou. Váš kníže mě obehrál o poslední haléř!

– Sledoval jste hru? Všiml jste si, jak lítala esa a kolik měl figur? Vyhraje po každé! I tehdy, když je předem všechno ztraceno. Je to falešný hráč, je to podvodník, je to zaprodanec starého vévody, a k tomu nás ještě okrádá. Já sám jsem pozbyl včera devíti stovek…“

Jan, který prohrál tři sta, doložil, že si ten chlap cpe kapsy jejich penězi. „Promiňte, pánové,“ pravil nato Stoklasa,

„to je dohromady dvanáct stováků! To není maličkost!“

„Všimněte si, že plukovník zvyšuje den ze dne sázku a vždy právě o peníz, který předtím vyhrál. Začal s deseti korunami a teď hraje o sta.“

„Slyšel jsem o něm tolik pěkného, že se již ničemu nedivím,“ pravil Jan.

Za podobného hovoru opustili pánové pisárnu a vešli do světnice, kde prodlévala Michaela se Susanne. Regent usedl blíže okna a přejížděl si dlaní čelo. Byl rozrušen. Zněla mu v uších Alexejova srážka s Charouskem a obvinění vznesená na knížete. „Ano – ne – ano,“ opakoval si v duchu a již se klonil k mínění doktora Pustiny.

„Budou se mi vysmívat,“ řekl si, „že jsem měl v domě kopnického setníka! Můj bože, říkám hned od začátku, že to s tím chlapem není, jak má být. Což jsem ho nevyhnal z lesního zámečku? Jen kdybych se byl držel vlastní hlavy!“

Pustina se pletl chvilku kolem Michaely a pak se vrhl rovnou ke kartám. „Zavolejte plukovníka,“ řekl regent,

„dám si dnes na něho pozor!“

Advokát zvedl obočí, a pokývav hlavou, doložil: „Uvidíte, jak snadno vyhrává.“

„Chcete tím říci,“ ozvala se slečna Michaela, opírajíc si půvabně skráň o konečky prstů, „že plukovník nehraje podle pravidel?“ Doktor se dal do smíchu, ale tvářil se jako kavalír, který raději mlčí, než by řekl špatné slovíčko o nepřítomném člověku. Jeho smích však zněl takovým donašečstvím, že to bylo věru horší, než kdyby ho byl nazval falešným hráčem.

Můj pán zatím rozvinoval karty do vějíře a opět je shrnul. Opakoval tyto pohyby asi pětkrát a Michaela, která ho nejlépe znala, nemohla nepostřehnouti, že se hotoví něco říci.

„Sledoval jste včera poslední hru?“ otázal se Jana. „Ano,“ odpověděl mladý pán, „byla to pěkná podívaná.“

„A víte, kolik bylo v sázce?“

„Pane,“ pronesla Michaela, vstávajíc, „vy a doktor Pustina rozumíte pramálo žertu!“

„Žertu,“ opakoval Pustina, „ta věc má ještě jiné jméno.“

„Jaké?“

„Nanicovaté!“

„Mluvte jasně!“

„Tvrdím a prohlašuji,“ odpověděl Pustina, „že nejde o podvod, ale o krásný druh kouzelnictví, kterému se říká PODPLAMENICE S POMAZÁNKOU.“

„Kníže,“ vpadl mu do řeči Jan, „hraje na výdělek. Včera shrábl dvanáct set. Uvidíte, že nebude sázet ani o krejcar víc. Nemá! Kde by to vzal? Žije z karet.“

Slečna Michaela byla rozhodně na straně plukovníkově a tato pomluva (jakkoliv se obávám, že to vše, co o knížeti říkali, byla čistá pravda) ji velmi popíchla.

„Nevěřím! Nevěřím! Nevěřím!“ odpovídala advokátovi, a hledajíc spojence, přetlumočila pomluvu do francouzského jazyka.

Ví bůh, že Paříž není město záští a že Susanne měla nejméně chuti, aby se přidala k hanobitelům svého knížete.