kamnech ani jiskřičky. „Je osm,“ povídám k Františce, „to jsem zvědav, co bude dnes k večeři.“
„Buďte bez starosti, buďte bez starosti!“ odsekla mi se starou řízností. Pokrčil jsem nad tím rameny.
„Dnes se dojídá!“ pravila Veronika, chrastíc klíči. „Každý svou polívčičku, pane Bernarde.“
Poznal jsem, že naráží na starou příhodu, kdy jsem byl přinucen utíkati z Corneliina pokoje, a odpověděl jsem jí, jak zasluhovala. „Ale,“ řekl jsem, „když jsme již u slečny Cornelie, copak se stalo, že ji nikde není vidět?“
„Dala mi výpověď,“ pravila Františka, „vy o tom nevíte?“
„Já,“ řekl jsem, „o tom slyším po prvé.“ Můj údiv byl věru nepředstíraný, ale podivení plukovníkovo bylo přirozenější. Když se kníže utišil, otevřel svou brašnu a rozdával prsteny, sponky a bůhví jaké zboží, s nímž chodí v Rusku Arméni. Vyprázdnil svůj vak a na všech stranách zněly díky, jako kdyby rozdával ryzí zlato: „Děkuji pěkně!“ – „To si schovám, to budu nosit k těm modrejm šatům, co jsem si dala šít.“ – „Ne, takový nádherný věci, že si, Milosti, děláte škodu! Na mou duši, vždyť to nebudu umět ani na sebe navlíknout.“
Slyšel jsem ozývati se v těchto výkřicích upřímnou radost, jakkoliv cena všech dárků nedosahovala ani ceny sklenice vína.
„A vy již opravdu musíte odjet? Kdy? Zítra? No, kdo ví, jak to bude, snad vás náš pán ještě zdrží.“
„Jemine, v takovým nečase by se mi nechtělo. Než se jen dostanete na dráhu! To je kus cesty!“
„Jdi, ty hloupá,“ praví nato Františka a nemůže odtrhnout oči od svého náhrdelníku, „kníže pojede vlakem, ne?“
„A jak by jel? Snad ne po svejch? Ženská, víte, jak je to daleko?“
„Ale můj bože,“ praví nato Veronika, aby zastřela rozpaky, neboť se do té chvíle domnívala, že kníže jde s jakýmsi plukem a koňmo, „ale můj bože, to se už ani nedozvíme, jak to bylo s tím myslivcem. Von nám toho Váňa tolik nalhal, a když jsme ho chytily za slovo, tak nám říkával: Zeptejte se pana plukovníka. Teď je už pozdě…“
„Co, chudák Váňa, asi dělá! Neměla bych mu donést do tý komory kousek studenýho masa?“
„A nemohl byste mu to, Milosti, už vodpustit?“
Kníže se dal do smíchu, ale protože slečny naléhaly víc a víc a protože musil v něčem povolit a nemohl všem vyhovět, jal se vypravovati příběh o myslivci. Marcel mu na počátku přizvukoval a smál se přitom do taktu, že se to podobalo výjevu z nějaké poťouchlé opery.
„Příhoda, jež se počíná,“ spustil plukovník, „je víc než stoletá. Jakýsi blázínek, jenž při křtu svatém dostal jméno Petr…“
„To není vono,“ povídal nato Marcel, „Váňa říkal Eugen.“
„Řečený Petr, Eugen nebo Pavel,“ pokračuje kníže, „když dospěl v muže, stal se myslivcem a sloužil u sultána.
Jednou zvečera si obul střevíce…“
Do toho vpadne Marcelův smích: „Lalala“ a kníže mluví dál.
„Střevíce si obul z kozinky a přes ně natáhl pak boty z juchtoviny. To myslil na honbu. Měl zálusk na kačeny a tak, jak byl, se sypal k rybníku. Chvilku se rozmýšlel, pak vstoupil do vody a brokovnici držel nad hlavou. V ten čas se setmělo a čeřila se voda…“
„Můj bože,“ povídám si, „já starý hlupák tady poslouchám také tlachy, jako kdyby mi bylo deset a neměl nic lepšího na práci. Vždyť je to nějaká zatraceně povědomá pohádka z Tisíce a jedné noci.“ Mávl jsem nad vypravováním rukou a za pomoci malé Julie jsem se jal rozdělávat oheň.
Myslil jsem usilovně na slečnu Susanne a jen tu a tam jsem zavadil pohledem o plukovníka. Padá na něho záře ohniště, je opět ve svém živlu a jeho posluchači se smějí. Mně ovšem táhne hlavou něco jiného, jsem roztržit a rozumím PRÁŠILOVI méně a méně. Jeho hlas splývá s hukotem kuchyně.
„Hle,“ myslím si, „člověk, kterého vidíš, je šašek. Jaká lživá hra mu vzdouvá srdce? Co zamýšlí, co předstírá, jaká čestná jména hledá pro svá tuláctví? Vím bezpečně, že upláchne před svítáním. Je již na skoku a klid, který hraje, nemá než nasypat sůl do očí služek.“
Snažil jsem se postřehnouti na jeho obličeji známky rozpaků a byl jsem žádostiv, kdy se ruka Alexeje Nikolajeviče