27

každým slovem ohrožuje lež. Poznávala, že celá kuchyně a každý zvlášť smýšlí o Váňovi jako o dobráckém hlupákovi, že ho podezřívají ze zrady a z bláznivosti.

Chudáček Váňa to nemohl vyvrátit. Byl opravdu velký prosťáček. Stál bezradný, hloupý, oklamaný a s vírou zvířete. Teď v tom okamžiku se všechny jeho kousky, které ztropil s děvčaty, podobaly hanebným žertům nějakého hampejzníka. Byl k smíchu a nevzbuzoval právě důvěru, když tak stál s husím stehnem v ruce, nevěda, má-li hryzat dál svou kost anebo se rozzuřit.

A protože se jeho duševní hnutí zračila na jeho tváři jako čas na terči hodin, viděli jsme všichni pot jeho úzkosti a jeho bezmocnost a strach. Otáčel se po dveřích, hledaje pomoci, jež nepřicházela. Zdá se, že by byl dal své dobré bydlo za to, kdyby byl znenadání vešel jeho pán.

Co mohl Váňa říci? Čím měl doložit svá slova? Nevěděl nic, než že nad všemi Rusy vládne car a že mu tento pán přikázal věrnost. Teď leží v strašném hrobě. Jeho rozpadávající se tvář, jeho malátné hnáty a strašná zbroj kostlivce vrhá ubohého Váňu na kolena, Chóry katedrál a hlas svátých zvonů, hlas tisícerých bání, hlas všech blažených, všech světců mu káže, aby z hloubi své duše křičel: Můj car žije! Věřím! Věřím! Věřím! Můj car vládne!

A toto slovo v ústech hlupáka, toto slovo v ústech žrouta, to slabé a zemdlené slovo v srdci tělesné sochy, jež si zamilovala tak příliš velikonoce, to slovo oslíka, jenž miluje tak mír, učinilo z něho gardistu, který střílí a žene útokem a s pěnou mezi zuby kráčí po bojišti a rudne od krve.

A když tak stál, vyrážeje své výkřiky, roznícen až po bláznovství, a když se dovolával bohorodičky, bylo v té jeho víře tolik něžné blbosti, že se některé staré panny (vedle nezletilých dětí) přidávaly na jeho stranu.

„No, dobrá,“ pravila Veronika, „vždyť my se nehádáme, věř si, co chceš, ale tak se mi zdá, že s tím, co se tobě a tvému pánu přihodilo, je to přece jen trochu zamotané.“ – „Já,“ pravila Kitty, „si myslím, že se to všechno stalo doslova tak, jak to Váňa povídá.“ – „Co povídá,“ řekla nato Františka, „já jsem nic neslyšela, než že říká: kníže ten a ten, kněžna, velkokněžna a že hází jmény jako strýc Outrata. Slyšeli jste nějakou pořádnou příhodu? Ne! To je pořád řečí a pořád kolem nějakých pánů a kolem toho vašeho plukovníka a člověk z toho není moudrý. Tak, k ďasu, co je zač ten váš pán? Kde jste se vy dva sešli?“

Ti ostatní se přidali k Františce, a když se utišili a snědli svou večeři, nedali jinak, než aby Váňa vypravoval.

„No, dobrá,“ odpověděl Váňa, „řeknu vám, jak jsem nalezl knížete a jak jsem přišel k bílým.“

Váňa si rovnal v hlavě svůj příběh a Marcel s Kitty si vyměnili pohled plný úlevy. Teprve teď rozpojili ruce. Ti dva chudáčkové celou tu dobu (co trvala hádka a co byl Váňa v nebezpečí) si je tiskli, hledajíce jeden u druhého pomoci pro svého přítele.

„Můj pán,“ pravil Váňa, zaujímaje staré místo u krbu, „můj pán sloužil u gardovýho pluku, který přišel do ohně u Jekatěrinoslavi. Tvořil s hrabětem Bolotovem divisi, ale po pravdě řečeno, měli vojáky divoký z hladu a vládl tam u nich zatrachtilý nepořádek, protože Bolotov pil a vyhazoval spoustu peněz na ženský. Můj pán se pohyboval na jih a Bolotov se měl dát na cestu podle řeky tak, aby vehnali oddíl, který se v tý krajině potloukal, na ostroh mezi Dněprem a jedním přítokem. Můj pán vyjel včas, ale ten druhý se zapomněl, protože to byl takovej ztracenej člověk, a zůstal o celý týden pozadu. Tak ten rudej oddíl neměl proč ustupovat a vrhl se na pluk mýho pána.

Musím vám ale říci, že to nebylo jako za časů světový války. Ta divise vlastně nebyla divise. Neměli ani trén, ani zákopníky, nic než chlapy, a ti šli jak stádo běží. Jeden plakal a druhý si zpíval, jako hromada bláznů. Pánbůh tehdy dopustil na Rus takové časy, že nikdo ani nevěděl, kterou rukou se dělá kříž a kterou se drží lžíce. Synové šli s rudými (a jak už byli posedlí ďáblem), stříleli třeba po těch, kdo je vychovali, a páchali hřích na hřích. Když se ten rudý oddíl srazil s plukem mého pána a když ho rozprášil, zůstalo kolem něho tak na padesát chlapů. Ti ostatní se rozběhli a každej se bránil na vlastní pěst. A to víte, co přitom padlo lidí a kolik se jich houpalo po lesích na oprátce. Člověku se chce přece jen jíst, a když mu začne hučet v hlavě a když se tak vleče – víc mrtvěj než živej, tak je mu všechno jedno. Můj pán měl tehdá namále. V tej šarvátce dostal jednu do plic a kašlal živou krev. Měli všeho všudy pár koní a to se to špatně utíká. Já jsem se tehdá vrátil od kozáckýho pluku do svýho domova a povídám: Sláva Ježíši Kristu, teď je mír. Ale lidi mi nato odpovídali, že je v kraji plno vojáků, a že mi zabili sestřičku. Byla ještě moc malá a měla takový bílý vlasy. Hledal jsem svýho strejčka a druhýho bratra, kterej přišel při mlácení vo ruku a nebyl pro tu věc vojákem. Ale nikdo z těch mejch příbuznejch nebyl k nalezení. Lidi říkali, že teď jeden vo druhým neví. A sotva to řekli, hned stočili řeč na vojnu a každej se mě ptal, s kým budu a takový věci. Já povídám: Když mi zabili sestřičku a když nikoho nemám, tak s nikým taky nepůjdu. Zmocnil se mne takovej zármutek – a pořád jsem cejtil, jak mi tečou do prsou slzy. A tak jsem se už nikomu ani vo ničem nezmínil, ale sám jsem si řek, že budu střílet každýho, kdo má ručnici, a proklel jsem ten hroznej svět. Potom jsem přišel v jednom skladišti k manlicherovce a čekal jsem ještě s jinejma, co bude dál. A dlouho jsme nečekali.