králíky a měl jich požehnaně v kotcích i pod žlaby kravína. Toť se ví, že je krmil z panského, jenže se tou věcí netajil (nevídáno, hrábl-li někdy do pytlíku s ovsem).
Onoho osudného dne se kníže potloukal po chlévě. Přecházel z kouta do kouta a tu si všiml, jak jedna z ramlic skáče podle krav. Vzal ji pěkně za uši a se zalíbením ji prohlížel.
„To je tvé zvíře?“ otázal se kravaře, podkládaje – aby ramlici nestrhl – její zadek.
„Mé,“ odpověděl Švýcar a hleděl si svého. „Dobře,“ děl nato Alexej, „to je belgičan, vidím, že tomu rozumíš.“
„Nechte na hlavě,“ odsekl kravař. „Já tomu, jak pravíte, rozumím, ale vy vidíte tenhle druh dnes po prvé. Víte, co je to? Srsťák! Tu to máme! Tudy na to! – A pro podruhé: až mi budeš něco chtít, tak mi, drahej příteli, netykej!“
Kníže se usmíval jakoby nic. V jeho tváři se nehnula ani žilka. Byl jsem nadmíru překvapen a již jsem se mu začal pošklebovat, jak to pěkně od kravaře slízl. Ale kníže ani muk. Vytáhl z kapsy bankovku a podává ji tomu kravaři.
Jářku, teď jsi provedl chytrý kousek! Ještě mu něco dávej!
Ale kníže se tak přimhouřenýma očima dívá na švýcara a podává mu peníze, jako by šlo všecko na světě koupit.
To se však pěkně spálil! Milý kravař nic nechtěl vzít a povídá: „Dej se s tím vycpat a víckrát mi sem nelez, nebo tě přetáhnu vidlema.“
Kníže upustil bankovku a zas nic. – To víte, kdopak zná lidi, soudil jsem, že je kravař v právu, ale neměl jít tak daleko.
Když bankovka upadla na zem a kníže ještě neřekl ani slovíčko, myslil si ten druhý, právě tak jako já, že milý pan plukovník dostal strach. Vzal vidle a jen žertem a z veselosti, že se mu věc dobře povedla, je napřáhl na Alexeje.
Jak to udělal, vypadl proti němu kníže pěstí a Švýcar letěl až k dřevěnému pažení (to jsou dobré tři metry).
Ještě teď slyším, jak mu udeřila hlava o trám.
Kolem dobytka a ve stájích bývá dost lidí, kteří při své dřině kašlou na knížata a na vévody a kteří mají podobných hašteřin plné zuby. Naučil jsem se rozeznávat od dělníků chasu, která se točí kolem pánů a napodobí jejich kousky, přijímajíc spropitné místo mzdy. Prví se odlišují od druhých jako oheň od vody. Býti sluhou a pracovati za mzdu je rozdíl. Jestliže Váňa a Koterovi pomocníci oslovují Alexeje Nikolajeviče: vaše prevoschoditělstvo a Milosti, říkají mu švýcarovi přátelé: darmojed. – Osobní kouzlo? Vznešenost? Věrnost starým časům? To na ně neplatí!
Podobných lidí se sběhlo pět nebo šest a vznikla váda, až mi zaléhaly uši. Vložil jsem se do toho, dovolávaje se přátelství k Švýcarovi i ke knížeti, ale řekli mi, abych držel zobák.
Kníže neodpovídal. Odešel vzpřímen a já jsem ho následoval s hlavou mezi rameny. Ohlížel jsem se na každém kroku, co dělají lidé za mými zády, a čekal jsem, že mi přiletí nějaká na hlavu. Zavřel jsem dveře a ještě bylo slyšet hluboký hlas a ropot hněvu. Ten hlas vyrůstal jako dračí setba. Nesl se dál a dál, trojí ozvěnou se válel po nádvoří a padl do světnic. Tu hvízdal, tu se poškleboval, houkal a smál se.
Za chvilku si povídala o knížecí rvačce celá Kratochvíle. Kuchařky, klíčnice, děvčata s pometly šeptaly jedna druhé do ucha, jak kníže dostal co proto.
– Náš švýcar popad toho chlapa a moh z něho vytřást duši.
– Prosím tě, kdes to slyšela? Náhodou je to zrovna naopak.
– No, ale pistoli nemusel vytáhnout, to se moc nevytáh, takhle se vytahovat.
– Kdybysi nemluvila, přetáh ho nahajkou!
– Kdo?
– Koho?
– Kníže Švýcara!
– Ne, já jsem slyšela, že ztloukli knížete. Leží teď nahoře a je prej samá krev!
– Kníže?
– Ne, Bernard Spera!
Za těchto řečí slečna Cornelie div nepozbyla vědomí, křičela, hašteřila se a za nic na světě nechtěla připustit, že