schodiště. Někdy, když zhasla na zámku Kratochvíli světla, zatoužil jsem promluviti s ní několik slovíček, a tu jsem se bral dlouhými chodbami, až (tápaje po zdech) jsem došel ke schodišti. Odtud vedlo 16 stupňů do mezipatra klíčnic. Přesně řečeno, nešlo o mezipatro, ale jen o výstupek vybíhající do nádvoří. Vlevo bydlela Cornelie a na druhé straně schodiště babizna jménem Veronika. V těch místech jsem zatajoval dech, neboť to proklaté stvoření mělo zlý jazyk. Vklouzl jsem ke Cornelii tak tiše, jak jsem jen dovedl, ale jsa uvnitř, mohl jsem popustiti uzdu své radosti, neboť zdi našeho zámku jsou nad vše pomyšlení silné. Tu jsem brával ruku Corneliinu do svých dlaní a mluvíval jsem k ní hlasem tu tichnoucím, tu povýšeným. Cornelie pak zabořila své prstíky do mých štětinatých vlasů a říkala mi v odpověď: „Ty hlupáčku, ty oslíku, ty šejdíři, ty budižkničemu, ty mouchyvemtesimě – mouchynechtemě.“
Uzavíral jsem její ústa polibkem, neboť těchto sladkých výčitek nebylo konce.
Proč si tak vedla? Proč na mě dorážela těmi slovíčky? Vzala si do hlavy, že jsem takový ubohý příživníček a že nemám nic jistého.
Tento výraz se vžil v ústech žen z lidu. Vzpomínám si, že kolem škol výtvarného umění často padalo podobné volání. Má matka říkávala totéž vlasatým sochařům a stavěla jim před oči život plný strázně, který je čeká. Já sám jsem se však naučil od řečených jinochů pohrdati tímto míněním.
Slečna Cornelie nemyslila sice na vdavky, nicméně by se jí bylo líbilo, kdybych se stal řidičem nájemného vozu, anebo kdybych byl zakotvil v Krumlově při niťařství. Nepopřál jsem jí v tomto ohledu sluchu, ale teď, když jsem stár, chápu, že se v jejích radách tajilo jádro rozumné.
Tehdy ovšem (jsa mladicky nerozvážlivý) jsem se všemu smál. Rozhovory skončily vzdechem. Tu jsem vtlačil svou tvář do jejího podpaží a celoval jsem její vlásky, anebo opřen o dlaně a maje mezi svými zuby stužku, která se zavazuje na rameni, oddaloval jsem hlavu, až jsem spatřil Corneliina ňadra. To bývalo znamení k poplachu.
Tyto něžné vzpomínky mi znechutily dočista práci. Byl bych se rád viděl v Corneliině posteli a představoval jsem si na tisíc pošetilostí. Při těch myšlenkách jsem se zastavoval nad svazky rozházených knih se sklopenou hlavou.
A tu mě znenadání napadlo, jak se kníže Alexej choval ke Cornelii a jak ta slečna jiskřila očima, když ji vzal za bradu. Bál jsem se, abych znovu přítelkyni neztratil.
Kolem páté hodiny se znenadání objevil v knihovně Marcel. Nesl mi večerní poštu. Přijal jsem dopis a poděkoval jsem mu. „Nevíte, kde je kníže?“ pravilo nato pachole. Odsekl jsem, aby mi dal s tím dobrodruhem pokoj. Marcel zůstal stát s pootevřenými ústy a díval se na mě, jako bych se byl právě dopustil těžkého hříchu. „Dejte si pozor!“ řekl, zvedaje prst k ústům, „kdyby se kníže dozvěděl, jak o něm mluvíte –“ Vpadl jsem mu do řeči a ukázal jsem vévodským posuňkem na dveře, řka, že totéž učiním každému, kdo mě vyruší z vědecké práce.
Potom jsem s velkou silou roztrhl obálku. Čekaly mě špatné zprávy. Má sestra Anděla mi psala o rodinných věcech.
Má sestra se vyučila krejčovství a kolem dvacátého léta svého věku se provdala za sklepníka (z kavárny Albatros), který ji záhy opustil pro nesnášenlivost. Z tohoto manželství se narodila dcera jménem Eliška. Živí se řemeslem své matky a je jí dnes hodně přes 30. V době tohoto vypravování byla však mladá a půvabná, žila ve velikém městě a tu (jak se stává k světu podobným děvčatům) seznámila se s písařem. Mladí lidé se měli rádi, ale nikdy mě nenapadlo, že jejich milkování způsobí někomu zármutek.
Špatné zvěsti přicházejí znenadání a se stran, odkud se jich nejméně nadějeme. V den, o kterém mluvím, jsem dostal dopis, v němž mi Eliška a má sestra Anděla ukládaly, abych přiměl písaře k sňatku. Nevěděl jsem, jak na to. Pocítil jsem živý odpor k sestře i k milencům a nazval jsem je ve svých myšlenkách nestoudníky. „Je to hanebná holka bez vychování,“ řekl jsem si, „a její milenec by zasluhoval, abych ho popadl za uši.“
Rodinný cit mě zaslepil. Žel, nepoznával jsem, že já a písař se dopouštíme stejných poklesků. Za radostných chvil, které jsem trávil se svou Cornelií, mi nikdy nepřišlo na mysl, že se o mou přítelkyni stará rovněž nějaký strýc, který by mi mohl napsat, abych své hry zpečetil sňatkem. Nemyslíval jsem na nic a neviděl jsem nic jiného než kruh kadeřavých vlasů, které se rozprostřely po podušce, Corneliin nosík s chvějícím se chřípím a brvy skližujících se víček. Rád věřím, že jsem si měl věc rozložit a přidržeti se jednoho z napomenutí, kterými jsem chtěl vyčastovati písaře. Ale je to tak obtížné osočovati sebe sama. Je tak obtížné odtrhnouti vlastní ústa od krásných rtů a ztotožnit se se stádem, které poslouchá cizí rozumy. Hrome, to přece platí pro ostatní, ale nikoli pro mne, který mluvím!
Slečně Cornelii bylo ostatně dobrých 35 let, a tu již nebývá třeba klásti takovou váhu na hodinku strávenou v posteli. Zatím co jsem tak přemítal, bavil se kníže s Michaelou a Susanne. Když byl čas k večeři, zastihl jsem je