47

se jen na chabou poznámku: „Pravíte, že pro mě neudělal ani jedinou maličkost? Vždyť jsem ho nikdy o nic nežádal – ostatně, míti vliv znamená hospodařiti vlivem.“

Toto místo je nejslabší z celé obhajoby. Advokát se dívá na popel svého doutníku a myslí si, že přišel čas, aby obrátil řeč na Michaelu. Připravuje si půdu a urovnává záhyby svých spodků. Pojednou vyhrkne a ze záplavy ruměnců praví utlumeným hlasem: „Miluji Michaelu!“

Ať se propadnu, ať nedosáhnu nikdy akademického gradu (jakkoli mám zadat jen práci a vše je hotovo), ať víckrát nepromluvím, jestliže si Stoklasa někdy pomyslil na to, co advokát právě řekl. Neměl o tom ani zdání, ani zdání, ani zdání!

V tu chvíli byla na Stoklasu žalostná podívaná. Stál jako bez ducha a opakoval si Michaelino jméno. Rád bych znal hloubku jeho studu a uzardění, rád bych znal sled myšlenek, které mu proběhly hlavou. Zastavil se u necudných anekdot, které za chvilek oddechu sdílel se svým advokátem? Myslil na výši jeho palmare? Či na malé nezbednosti, kterých se dopouštějí mužové zralého věku? Proč neukázal Pustinovi dveře, proč mlčel? Vázala mu jazyk společná tajemství?

Jsem si tím jist, neboť, přisámbohu, ten člověk viděl v Pustinovi to nejhorší a považoval jej za pramazaného chlapíka. Kdyby mu v tom okamžiku nebránily vlastní hříchy, zatočil by s milým doktorem dočista jinak. Poprosil by ho, aby mu víckrát nechodil na oči, a zhurta by mu zavřel právě před nosem. Jářku, dovedu si velmi dobře představit, jak by ho vyprovázel, ale jakživ to neuvidím, neboť můj pán vězí až po krk ve všelijakých závazcích a nikdy nebude jednat podle vlastní hlavy…

Se mi zdá, že mi dáváte znamení, abych přestal. Tane vám na mysli nějaká otázka? Dobrá, poslouchám.

– Měl Stoklasa Michaelu rád?

To bych řekl, pánové, měl ji nesmírně rád!

– Chtěl ji provdat za mladšího Lhotu?

Ovšem, snažil se o to ze všech sil.

– A co tedy odpověděl Pustinovi?

Nic určitého. Mohu říci, že mu ji neodepřel.

– Tak, a teď si, vy mluvko, sáhněte na tepnu!

Lidé dobří, slyším nerad podobné poznámky. Sper to das! Nemohu učiniti z černého bílé a z ničeho něco. Pan Stoklasa byl právě takový a ani o chloupek lepší. Honil vždycky dva zajíce najednou. Ať se vám líbí či nic, já zpívám podle not a držím se svého klíče. – Krátce a dobře, Stoklasa zapřel mladého Lhotu a neučinil pro lásku k své dceři ani tolik, co by se za nehet vešlo.

„Já,“ pravil advokátovi, postrádaje pravého výrazu, „nebudu Michaele říkat o vašich záměrech. Zeptejte se jí sám.

Nebudu ji ani přemlouvat, ani jí bránit. Jestliže vám přisvědčí, máte mé slovo.“

„Dobrá,“ odpověděl nato doktor Pustina, „nechtěl jsem slyšet nic víc. – Pokud však jde o vaši poznámku, abych mluvil ve vhodnou chvíli, rozumím tomu tak, jako byste mi naznačoval, že teď není čas k podobným rozmluvám.“

Můj pán, který jako všichni otcové myslí za Michaelu, odpověděl, že se obává, aby slečna nebyla doktorovým návrhem překvapena. „Věru,“ dodal, ukončuje rozmluvu, „nic by mi nebylo nepříjemnější, než kdyby vám odpověděla bez rozmyslu – ale u dívek jejího věku, u dívek tak nakloněných všelijakým veselým kouskům, nemůžeme očekávati, že tato otázka, položena znenadání, vyvolá vážnost, které si zasluhuje.“

„Všimněte si,“ dodal, „jak ta holka ráda rozmlouvá s knížetem. Zajisté to činí jen proto, že se k ní ten člověk chová jako k malému děvčátku a že je tak rozdílného věku.“

Jakmile padlo jméno knížete, vjel do doktora nový duch a vzdor tomu, že můj pán již vstával, nedal si milý Pustina ujít příležitost, aby plukovníka nezlehčil. „Domnívám se,“ řekl s významným pohledem, „že kníže zhusta zneužívá slečnina přátelství. Dík jeho hrám na slepou bábu a vypravováním ztratila slečna zájem na věcech, v nichž si předtím libovala. Jeho přítomnost mi není pranic vhod!“

Jaké štěstí, že byla tato věta řečena tak neomaleně; dříve než dozněla, odpřisáhl si můj pán, že ji advokátovi nedaruje. Neměl odvahu vypověděti Pustinovi otevřené nepřátelství a byl přinucen zdržeti se poznámek, když se advokát málem přiznával, že má jakýsi podíl na Charouskově dopisu, avšak tam, kde nebylo třeba přímého činu, byl regent jako z oceli. Vzpřímil se, šťasten, že nalezl věc, která sdostatek vyjádří jeho odpor k doktorovi, a