Řekl jsem o Stoklasovi příliš málo, z těch několika slov nikdo nepozná, co je takový pán zač. Vezmu to alespoň z první vody a narychlo shrnu význačné rysy jeho povahy: Nebyl šlechtic, měl peněz, až mu padaly z kapsy, vykal lokajům, svým dcerám říkal ty, zřídka se zlobil, mluvil vybraně, měl tupý nos a knírek střižený po anglicku, zanedbával stáj, na nic si nepotrpěl, byl řasík na účty, měl býčí šíji a stejný vkus se mnou, pokud jde o víno, víc hospodařil, než vévodil, měl věčně starosti a věčně byl v rozpacích. Revírníci, břicháči z důchodu a správcové dvorů se dívali na Stoklasu skrz prsty a já jsem ho měl dost hned od počátku.
Příhod podobných výstupu, za něhož pan Stoklasa křičel z okna a za něhož užíval tak málo vybraných výrazů, bylo na Kratochvíli málo. Tato nezvyklost zvětšovala však účin mého pokárání. Bál jsem se, že jsem mnoho ztratil v očích revírníků, a sotva můj pán poodešel, horempádem jsem za nimi pospíchal. Chtěl jsem jim věc vysvětlit v lepší smysl. Usadili jsme se u starého Rychtery, to jest u lesmistra, který se tak jmenoval, a já, maje, jak se říká, rozum v hrsti, vymýšlel jsem výmluvy, jak bych z té bryndy vyvázl se zdravou kůží. Domníval jsem se, že těch několik mysliveckých mládenců je na Stoklasu ještě příliš mnoho, a spustil jsem asi takto:
„Pánové, víte, že náš regent není vévoda a že ho popuzuje každá zmínka o vévodství. Co jste to ztropili za nesmysl? Jak špatně jste nám porozuměli! On a já jsme chtěli vyplašit někde v lesních loukách zajíčka, nic více.
Chtěli jsme jiti v družném hovoru a stříleti jen tak mimochodem. Jde nám o sport a o myšlenku, kterou sledujeme, kráčejíce polem. Váš průvod by nám překážel. Odložte mravy, jež kvetly na zámku Kratochvíli za průkazských časů, a přijměte prosté smýšlení občanské. Nic odtud na lesklý vnějšek!“
Neřekl jsem ještě ani polovinu toho, co jsem měl připraveno, když se ozval telefonní zvonek. Můj pán volal lesmistra. Starý Rychtera vzal sluchátko a zakryl si dlaní levé ucho. Odmlčel jsem se a pozoroval jeho tvář.
Nebylo nesnadno uhodnouti, že hlas z telefonu mu ukládá jakýsi úkol. Obličej lesmistrův se prodlužoval a jeho pohled spočinul na mně s výrazem, jejž náležitý posuněk učinil srozumitelným. Říkal mi: No počkej, chlapíku! –
Bál jsem se, že jde o nové ústrky, a vskutku! Náš nový pán nařizoval, aby lesmistr dal připravit střelecké vozíky, aby dal natřít sedla, vyčistit třmeny, udidla, ručnice, brašny, řemení na koroptve, tesáky na jeleny a všechno ostatní, jež vyjmenoval páté přes deváté a tak, jak to k sobě nepatří. Lovčí zámeček měl býti vymeten, zbaven pavučin a umyt, do kamen mělo být naloženo dříví, do nádob voda. „Krátce,“ řekl, „připravte všechno pro vznešené hosty.“
Vytratil jsem se z kanceláře lesníků, nemaje dále zájem na jejich hádanicích, a šel jsem do kuchyně. Na mém starém místě seděl řezník a proti němu stála nejstarší kuchařka. Sotva si mě povšimli, jak byli zabráni do hovoru o Stoklasových chlévcích. „Potom zabijeme vepříka a skopce,“ děl řezník, zvedaje poslední dva prsty levé ruky.
To mi dostačilo; vrhl jsem krátký pohled k myčkám nádobí a do přípravny jídel (je to část kuchyně oddělená od ostatních prostor zasouvacími dveřmi), a tu jsem spatřil, že se to všude hemží služkami. Holky stály nad mísníky, jedna měla v rukách pánev, druhá špikovačku, třetí metlici na smetanu a všechny se škaredily jako pěchota před útokem.
Nenasedám nikdy do vozu, pokud nezapřáhli. Moje místo bylo teď jinde. Odcházel jsem z kuchyně, přemýšleje o změnách, kterých náš zámek doznává, a činil jsem si výčitky pro svou nevšímavost. Kdybych se byl včera a předevčírem díval, nemohly mi přece ujít tak velikolepé přípravy.
Byl jsem zabrán do úvah a tu jsem se srazil s výrostkem jménem Marcel. Dal jsem se s ním do řeči a vyptával jsem se, co a jak. Marcel nesl plnou náruč nábojnic a měl oči navrch hlavy. Nedostal jsem z něho kloudného slova.
Teprve později, jednak ve stájích, jednak v rozmluvách s lokaji, jsem měl příležitost zevrubně se obeznámiti se záměry našeho pána. Chystal se opravdu obnoviti prastaré obyčeje. Chystal hostinu tak zatrachtilou, tak velikou, tak skvoucí, že se nikdo na nic podobného nepamatoval.
Nešlo mi to do hlavy. Dlouho jsem hledal, co za tou okázalostí asi vězí, a nemohl jsem si věc vyložit jinak, než že honička po lesích je záminka k hostině, hostina k nádheře a nádhera že má zalepit hubu posměváčkům, kteří jako já ukazují hned na starého vévodu, zatajujíce, že byl držgrešle, hned na Stoklasu, shrnujíce na jeho hlavu nesnáze nového běhu věcí. (Tak se stává, že ten, který se včas ztratil, je chválen, a ten, který zůstal, vychází ze srovnání pocuchán až běda.)
Domníval jsem se, že Stoklasa chce vytřít utrhačům zrak. Proti tomu jsem neměl podstatných námitek, ale bál jsem se, že přežene léčení. Kdykoli se totiž nějaký chrapoun navlékne do vévodských spodků, vždycky je prodře.
Neříkám to proto, že bych litoval starého PÁNA Z PRŮKAZŮ (vezmi ho ďas! a vezmi ďas jeho svršky!), ale je to vždy poněkud truchlivá podívaná pro našince, který ví, co a jak, když jedni napodobují škleb druhých a tak se pitvoří a činí si takové násilí, až si vymknou sanice. Věc začne nevinnými hostinami a končí úpadkem. Mám