jak kráčí k muži a ukazuje na svůj život. Sedlák ji vzal kolem pasu, a zatím co přestřelka trvala, odcházeli k druhému stavení a k třetímu a k čtvrtému a všude prosili, aby jim lidé poskytli přístřeší. Anisim ležel v krytu vedle mne. Podíval jsem se na něho, jako kdyby mi někdo v tu chvíli obrátil hlavu. Dívám se a vidím, že míří na toho sedláka. Chtěl jsem mu říci, aby ho nechal s pokojem, ale Anisim najednou udeří ručnicí a dá se do křiku:
‚Kuzmo Kuzmiči, Axiňo!‘ Myslil jsem, že poznal svou dceru. Ale ta žena byla cizí a ten muž byl rovněž cizí. Anisim je předtím nikdy neviděl. Zmocnilo se ho šílenství. Křičel na ty selské lidi a dával jim jména své dcery a jejího muže, jako se v ruských vesnicích říká známým strýčku. A když tak silně křičel, a když tak utíkal přestřelkou, přestalo se na obou stranách pálit. Vystupovali jsme z úkrytů a darebové v chýších otvírali dveře. Všichni, jak jsme již byli bídní a unavení, jsme šli za touto dvojicí. Zastihli jsme je pod ovčím přístřeškem uprostřed dvora.
Anisim vzal svou brašnu a podával ji sedlákovi: ‚Vezmi si ji, povídá, ‚snad se ti hodí.“ Jak to řekl, někdo se dal do smíchu a někdo si svlékl šátek a někdo hodil na sníh beraní kůži. Sedlákova žena se dala do křiku, protože ji právě přepadly bolesti, ale usmívala se a po skráni jí stékaly slzy. Když jsme viděli, že se raduje, pocítili jsme veselost, a mluvili jsme hlasitě, a smáli jsme se a říkali jsme, že se narodí chlapec. Potom jsme založili pořádný oheň. Ručnice jsme postavili do pyramid. A najednou vám zvoní kotlík o kotlík a voda vře v hrncích a ty strašné tváře jsou jedna vedle druhé. Bylo již pozdě myslit na světnici a tak se uprostřed noci, na mraze a pod ovčím přístřeškem narodilo děvčátko. Vojáci stáli opodál a jeden si třel namrzlý nos, druhý mával rukama a třetí tleskal dlaní o dlaň. Všude bylo plno řečí. Kuchaři rachali svým nádobím a to rachání se podobalo rachání bubnu. Sem tam padla nějaká nadávka, sem tam nějaký raněný chlapík zakvílel a sykl bolestí. Sem tam nějaký chudinka s ranou v břiše chroptěl a mezi těmi hlasy a tím kvílením se ozýval dětský hlásek a dětský pláč. Ten hlásek byl stále jasnější. Anisim přicházel pomalu k rozumu. Přehodili jsme mu přes ramena plášť, ale sotva jsme se ho dotkli, přišlo na něho znovu staré bláznění. Jal se vykřikovat divná a nesrozumitelná slova. Bylo polotma, oheň za jeho zády vrhal dlouhý stín až k přístřešku, a v tom stínu, v tom potemnělém světle se Anisim bral blíž a blíž a před ložem té ženy padl na sníh. Sedlák, muž té rodičky, ho zvedl, ale nemluvil s ním laskavě. Třásl chudákem, div z něho nevyrazil duši. ‚Já,‘ řekl, ‚jsem rudý a ty jsi bílý, kdoví jak to bude, až se potkáme podruhý.‘ Jak to řekl, padlo pár pohubků a leckdo popad pistoli. Ale nechali jsme toho právě včas. Rozlezli jsme se po chalupách, jak se to dalo. Pelechy byly plné hmyzu, ale spali jsme až do svítání. Na druhý den jsme se sháněli po gardistovi. Ale bůh ví, kde mu byl konec. Někde se schoval nebo utekl a s ním zmizel i Anisim. Jak se to rozneslo, hned jsme se chystali na cestu. Vánice v noci ustala, ale byl takový mráz, až nás přecházely smysly. Jen tak tak, že jsme rozeznali východ od západu. Jen tak tak, že nám nepřimrzla ruka k hlavni ručnice, a přisámbohu, mnoho k tomu nechybělo! Sotva jsme přiložili prst na nějakou kovovou součástku, ozvalo se zasyčení a mráz vám spálil kůži.
Tak jsme tam stáli v tom strašném mrazu ruce před ústy, pláště až na zem, čepice na uších, vousy samý led a na nosech pěkného hýla. Byl bych dal s chutí hrst rublů za to, kdyby se mužik se ženou a Anisim byli někde objevili.
Ale vojáci se vraceli s nepořízenou. Prohledali kdejaký kout, kdejakou díru, ale náš sedlák s dítětem a s matkou nebyl k nalezení. Z chlévů se ozývalo volání po děťátku, z chlévů, ze stodol, z rozvalených chalup jsme slyšeli ten hlas. Lidé vybíhali na náves. Ti, kdo byli na útěku, ti, kdo se skrývali, darebové, vojáci, ženské a kdekdo se hrnul ven. Toť se ví, že se vedly bláznivé řeči. V tom zmatku padlo slovo vražda. A jak to slovo padlo, hned se je jali opakovati a křičeli na nás a spílali nám: ‚Vy jste zabili děťátko a to děťátko se narodilo za týchž úkazů a v téže noci jako Spasitel!‘ A zatím co jedni na nás volali psy, ukazovali na nás druzí prstem a proklínali nás opakujíce: Žoldnéři Herodesovi! Ale někteří lidé říkali, že jsme to novorozeňátko ukradli a že s ním chceme utéci za hranice.
Ta pověst se roznesla a hnala se za námi, kam jsme se obrátili…“
Pošetilost milenců
Zatím co jsme utráceli čas, poslouchajíce třesky plesky pana plukovníka, míjely zvolna týdny a v našich myslích zrály příčiny skutků.
Pan Jan se za tu dobu sešel ještě dvakrát se slečnou Michaelou. Nebylo nic snadnějšího, neboť jeho otec, pan Jakub, a náš regent mu v tom vydatně pomáhali. Ti staří lišáci jsou znamenitými strůjci náhod. Hle, jak se těší ze štěstí svých dítek a jak si mnou ruce, že bude Kratochvíle na věčné časy jejich! Dal bych za to dukát, kdybych slyšel, jak se dohadují.
„Ale, ale, ale,“ praví můj vnitřní hlas, „pane Bernarde, pane knihovníku, pane doktore sorbonnský, jen se neukvapujte, jen neplýtvejte zlatou mincí! Rozlousknu podobný oříšek jako nic a vymaluji vám je do posledního chloupku.“ Kolik je hodin? – Deset? – Nuže, kráčejí Hybernskou ulicí, pan Jakub vleče hůl po dlažbě a náš regent mění již po páté krok. Poznávám, že dnes vstával s postele zadkem, a vidím, že se na jeho tváři zračí netrpělivost, kterou zastírá tázavým výrazem.
1-5-6-8-9… Hrome! hodiny podle starého zvyku opět odbíjejí a pan Jakub zmeškal schůzku v parlamentním klubu.