Prvního chlapa, kerýho jsem zabil, to si eště dobře vzpomínám. To byl nějakej Náthan, žid, a já jsem ho znal jménem. Vo tom židovi se povídalo, že má peníze, ale neměl dočista nic. Byl to takovej podvodník. Po Náthanovi jsem vzal do zad jednoho chlapce a to se mi moc nocí zdálo, jak ten mladej člověk dodělává a jak ještě škube nohama a jak rozhodil ruce. Ty dva vidím jako živé, ale co bylo potom, to už nevím, protože jsme moc zkusili a protože se v tom neštěstí člověk ani nemůže zastavit, aby se zeptal, co a jak. Ta naše parta se teda setkala zrovna u Kolhy s tím vojskem našeho knížete. Já a jeden seržán, kterej se taky nedal nachytat na všelijaký řeči vo bílejch nebo rudejch, jsme čekali v jedný rozstřílený chýši. Dívali jsme se na ty bílý, co je kníže vedl, a jak se tak díváme, hned jsme poznali, co a jak. Kdybysme byli jen tak práskli do větru, tak se to rozeběhlo jako zajíci. Náš seržán potřeboval kabát. Pane, zrovna jako by nám ho nějakej svatej patron podával. Můj pán, kterej, jak jsem už povídal, byl tehdá raněnej, měl kožich jako vovci a sotva plet nohama. Ukazovali jsme si na něj a bylo nám to k smíchu. Tak co, povídám tomu svýmu kamarádovi, střelíme si nebo ne? Ale von mi ukazuje v dálce nějaký saně a říká: Počkej, člověče, někdo k nám jede na návštěvu. Ty saně, který jsme viděli, byly selský saně. Za chvilku jsme je měli zrovna před sebou. Moc daleko nedojely. Ti bílí začali vybíhat ze řad a chtěli pobít mužiky, kteří seděli v tý korbě. Já jsem si myslil, ať se děje vůle boží, co, vo jednoho víc nebo míň, to je už jedno. A seržán si to asi taky pomyslil. Ukazuje na ty saně a povídá: ‚To jsou sedláci, kteří v těch nestálých časech jsou všude nejistí svým životem a utíkají s místa na místo. Ti bílí měli asi hlad a větřili, že mužici mají v saních ždibec mouky. Docela na vršku saní seděla nějaká stará žena. Prosila ty vojáky a spínala ruce, ale jim to bylo jedno. Odpřáhli koně a srazili tu ženskou na zem. Viděl jsem, že leží ve sněhu tváří dolů. Jeli s ní ještě dva, ale z té dálky nebylo rozeznat, kdo to je. Kdyby to bylo za jinejch časů, byl bych se na ty chlapy rozběhl, ale když je válka, tak si každej chrání jen svou kůži a do ničeho neleze, když zrovna nemusí. Jo, takoví chlapíci jako já anebo seržán, ti koukají jen, kde se můžou ulejt, ale ten důstojník, co byl s bílýma, ten běžel k vozu a popad bič a zastavil ty vojáky. Jenže těch bylo víc a nedělali dlouhý okolky. Najednou to začalo práskat a za chvíli se všechno válelo po zemi. Bílí si vzali, co chtěli, a pobili ty lidi ze saní a toho svýho důstojníka taky. My jsme se na to dívali, tak jako se teď dívám na vás.
Když to už bylo dokonáno, šli dál svou cestou. Seržán mě strčil do lokte a povídá, že je čas, že si dojde pro kožich.
Když byl všude čistej vzduch, šli jsme k těm převrženejm saním. Já jsem měl kabát jak se patří, ale kamarád mi povídá: ‚Pojď se mnou.‘ Myslil jsem, že mi to nic neudělá, a tak jsem šel. Přijdeme k saním, koně jsou pryč a kolem dokola udupanej sníh. Ti zabití leželi všelijak. Dívám se, co mužici asi vezli, a vidím, že je tam rozsypaná kukuřice. Beru ty zrníčka do ruky a najednou mi houkne za hlavou rána. To bylo tak: Když jsem si prohlížel saně, chtěl seržán slíknout důstojníka z kabátu. Jenže ten člověk se ještě trochu hejbal. To víte, jak to ve válce chodí.
Milej seržán ho chtěl voddělat a vytáhl nůž. Ale v tý chvíli měl důstojník ještě sílu zvednout revolver a střelil seržána do prsou. My jsme šli k těm raněnejm lidem jen tak na lehko. Flinty jsme si vopřeli vo takovou rozbitou truhlu, co spadla se saní. To bylo seržánovo neštěstí. Jak za mnou praskla ta rána, zůstal jsem celej dřevěnej.
Pomalu se vobrátím a vidím, že se seržán válí ve sněhu a že ten důstojník má namířeno na mou hlavu. Ležel vode mne tak na tři kroky a kapala z něho krev. Co jsem měl dělat. Zvedl jsem vobě ruce. Co jsme tak chvíli stáli, spadla tomu důstojníkovi ruka. Vomdlel jako špalek. Byl jsem rád, že mi pánbůh pomoh z nouze. Vezmu tu svou pušku a chci mu pomoct. Vopřu teda hlaveň vo jeho prsa. V takový chvíli si člověk na nic nemyslí. Chtěl jsem to mít už s krku. Nekoukal jsem nikam. – Já nevím – možná, že jsem neviděl nic, možná, že se mi to jen zdálo, možná, že mě pánbůh k tomu vedl a že mi třeba sám ukázal ten hadr. Najednou – jak tak mám prst na spoušti a jak jsem připravenej utratit člověka – vidím takovej kus divný látky. Takovej povědomej kus. Já nevím, jak jsem si to mohl pamatovat, pořád to mám na očích a nemůžu to říct. Koukám se na tu látku a pořád si nic nemyslím a pořád držím prst na spoušti. A najednou mi přijdou do očí slzy, ale ne z lítosti, ne z pláče, jen tak, jako když se mi něco zdá, jako by plakal někdo jiný, jako kdyby plakal ten důstojník. V tu chvíli někde začaly praskat pušky a já jsem se začal třást, ale ne ze strachu. Viděl jsem, že ten důstojník otvírá oči a že má třeba sílu, aby na mě ještě vystřelil, ale já jsem se nemohl bát. Jen jsem se díval. A co mně tak tekly slzy z očí, počítám: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, jako kdybych neměl dobrý rozum. A přece vím, že jsem to já, co tak počítám, a vidím svý ruce – takový vopuchlý a černý – a cejtím svý vnitřnosti a pořád slyším, jak někdo střílí. Teď jsem se začal třást na celým těle a nemohl jsem se ubránit ani tomu pláči, ani tomu třesení. Byl bych málem upadl na toho důstojníka. Zdálo se mi, jako by mě někdo trestal, ale ne přísně. Zdálo se mi, jako by mne někdo strašně litoval. Když jsem se probral z tý blažený mrákoty, naházel jsem sníh na všechny mrtvý. Toho důstojníka jsem odvlékl a dal jsem mu trošku kořalky. A ten důstojník je můj pán. Sláva Ježíši Kristu! stal jsem se zase vojákem. Pánbůh mě zbavil těžkých myšlenek a už jsem měl zase takovej mírnej cit jako jindavá; už to šlo všechno po starým, protože tu tíhu vzal za mě car a protože se vo mě a mou duši starali svatí a blahoslavení, kteří jsou po boku božím. Protože se o mě staral můj pán a vedl mě k službě se ctí. S praporem pravoslaví. S obrazem matky boží a tý země, kde se má vorat jako za starých časů, když se lidi milovali a ctili pánaboha a cara nejmilostivějšího, který za nás odpovídá před trůnem božím.“