95

zastaví, nevědouc kudy kam. „Teď,“ řekl jsem si, znamenaje pohyb plukovníkův, „teď si přejede dlaní čelo, teď se podívá slepým pohledem zmateného člověka, teď se odvrátí od Františčiny tváře, teď ho orosí pot trapností.“ Ne, kníže se ještě přemáhá, ještě se ovládne a podobná věc potká spíše Františku. Vskutku není na tom dobře. Její nos se potí, stojí příliš blízko před knížetem, otírá si dlaně o břicho zástěry a hloupě se směje; hloupě, křivě, nuceně jako člověk, jenž poslouchá trapný žert. Neví, co by odpověděla, hledá slovíčko a její ruce opakují stále týž pohyb, hledajíce správný směr.

Díval jsem se po skupině ostatních slečen, znamenaje již každé hnutí jejich prstů a každé slovo vyprávění. Tu mi padlo do očí něco nového: Děvčata hleděla na plukovníka s útrpností! Na mou čest, jaký rozdíl! Spatřoval jsem na nich stísněnost!

A kníže? Viděl jsem jeho starobu, jeho ztrnulý výraz a dočista jinou kůži, než ve které vězel, když jsme mu viseli na rtech.

Je s ním konec. Je překonán, je zaražen, je bez tajemství. Uhaduji, co udělá, uhaduji, co řekne, a jestliže mě něco překvapuje, je to nestydatost a vůle dozpívat partes. Žel, vidím, že je to podvodník, vidím, že je to jeden z těch lumpů, již nedovedou včas přestat. Je mi ho líto. Můj bože, cítím k němu náklonnost smíšenou se soucitem právě tak jako všichni ostatní. Cítím náklonnost, jež se ani za mák nepodobá obdivu. Chtěl bych mu položit ruku na ústa a naplnit jeho brašnu uzenkami…

Nyní ke mně přistupuje Marcel. Dotýká se mého rukávu a usedá. Má ústa pootevřena, jako by se divil, chce něco říci, ale nedostane ze sebe slova. Mlčí. Mne si čelo pohybem, jejž ukradl Prášilovi. Cítí se uvězněn ve své oddanosti, ve svém odhodlání a ve své víře. Odmítá poznávat. Nechce nic slyšet. Sklání hlavu.

Co cítí? Zdá se mi, že tomu rozumím, a rád bych něco řekl, ale jeho mlčení je silnější. Chci mu stisknouti ruku, avšak Marcel již vstal. Dívá se na PRÁŠILA, hryže se do rtů a nyní zcela bez ostychu praví: „Vezmete si s sebou jídlo? Kuchařka vám připravila na cestu vejce a pět krabic nakládaného masa…“

– A teď sledujte malého chlapce, jak utíká vzhůru po schodech a jak otvírá dveře Kittina pokojíčku.

„Co zde chceš, co tě to napadá, vždyť sem může každou chvíli vejít Michaela…“

„Ach,“ odpovídá Marcel, „musím ti to říci. Kníže se o nás nestará!“

„Proč? Proč myslíš?“

„Žertuje se služkami. – Zdá se mi, že si je předchází, zdá se mi, že nemluví pravdu.“

„To není možné,“ vydechne Kitty.

„Povídám, že ano. Znáš příběh o myslivci? Vypravuje jej znovu, ale tak, jako kdyby to byl sultánůvmyslivec a jako by se oženil s Filomenou.“

„Kdo je to Filomena?“

„Nikdo. Kníže si ji vymyslil – anebo –“

„Co jsi chtěl říci?“ ptá se Kitty. Ale Marcel začne z jiného konce.

„Vypravuje po druhé všechno dočista jinak.“

„Myslíš, že to byla lež?“

„Ano!“

Tu se obě děti k sobě přiblíží, jako kdyby se posunovala náruč jediného zklamání. Kitty si vkládá do úst konec řemínku, jejž má ovinut kolem zápěstí. Drtí jej mezi zuby a škube rukou.

„Půjdeš?“ praví Marcel.

„Jak bych nešla? Jak bych to mohla udělat?“

„Myslím si, že nás nevezme. Myslím si, že jde dočista jinam, než říká. Uteče k hraběti Kodovi!“

„To není pravda!“

„Je,“ dí Marcel ztišeným hlasem. „Vím to. Cornelie má své věci ve stáji, ujede s ním!“

Kitty chviličku váhá s odpovědí, zardívá se a trhá řemenem. Konečně její zoufalá hra ustává a Kitty otevře ústa:

„Je tedy po všem? – Ne!“ odpovídá sobě po chviličce ticha, „Cornelie je hlupačka.“