a aby nestlačoval měch svého nástroje s takovou silou, ale to bylo marné.
Pravil jsem, že můj pán měl dvě dcery: starší Michaelu a mladší Kitty. Tomuto děvčátku táhlo právě na čtrnáctý rok, ale byla drobná a útlá, takže byste jí hádali o dvě léta méně. Měl jsem Kitty ze všech nejraději, ale působila mi často zármutek. Neodrostla ještě dětským hrám a pranic nedbala na učení. Bylo jí nejmilejší seděti v kuchyni a vylizovat rendlíky. Starého čerta se starala, co jí radí slečna Susanne a slečna Ellen. Držela se Marcela a od těch dob, kdy se u nás zahnízdil kníže se svým sluhou, přijala na milost ještě ty dva.
Proč?
Protože byli odlišní od ostatních lidí. Protože jejich odřené pláště vlály, protože na nich lpěl prach a sněhy pohádek, protože je miloval Marcel, protože se okolo nich všechno točilo, protože se nebáli koní, protože měl kníže na prsou kříž a na čele jizvu, protože lezl po žebřících a protože obkročil zábradlí nad velkým schodištěm a za veselého křiku sjel jednou po zadnici dolů. – Mohl bych vypočítávat ještě dobrou hodinku podobné důvody, ale přestanu na tom, co jsem řekl. Neboť Kitty není Michaela a na jejích zálibách tak mnoho nesejde. Krátce, milovala ze srdce knížete a málokdo jí přišel tak do noty jako Váňa.
Sotva odložila po večeři lžíci, již hledala nějakou záminku, aby se vytratila z dohledu. A hajdy do kuchyně. Pokud jde o mé vlastní záliby, sdílel jsem s Kitty vkus. Dopil jsem kávu a omluvil jsem se Michaele, řka, že se poohlédnu, co Kitty tropí. Tak jsem se dostal ven. Již na první podestě jsem slyšel dunění a pohřímávající hlas, který zpíval: až urodí se hojnost jehňátek –
Škoda, že nemám tak dlouhé paže, abych se mohl rozpřáhnout do šíře té písničky. Za tohoto prozpěvování jsem došel do kuchyně a shledal jsem se se svými miláčky.
Seděli pěkně pospolu, ohryzujíce kosti. Poslouchali a pobroukávali si do taktu. Byla na ně milá podívaná. Nejblíže u Váni seděla Kitty a vedle ní Marcel. Jenže se ten ušák posadil tak, aby viděl zpěvákovi do úst, a obracel po něm hlavu, jako by to byl nějaký svátý. „Nu,“ povídám svou povedenou ruštinou, „Ivane Iljiči, nechtěl bys spustit nějakou kratší, veselejší a méně hlasitou? A nechtěl bys raději pít rosolku?“ – „Děkuji,“ odpověděl Váňa, ukazuje zuby, „ale kníže mi zakázal pít před desátou.“ Slečna Františka chtěla něco poznamenat na účet toho zákazu, ale Váňa odložil harmoniku, a rozpřáhnuv ruce, přitáhl ji k sobě. Potom se jal zpívat O PLUKU POD PEVNOSTÍ. Připojili jsme se, a když jsme se dosyta nazpívali, začali jsme se všelijakými povídačkami: O BÁBĚ, KTERÁ CHYTALA LELKY, O ŘEMESLNÍCÍCH NA KŘTINÁCH, O BÍLÝCH NOCÍCH, O GARDISTOVI BEZ EPAULET a mnohé jiné.
Váňa mlel jednu povídku za druhou, ale protože
(při vší dobrotě) byl přece jen šibal a protože si hleděl víc ženských než vypravování, pletl část příběhu O BÁBĚ s částí O GARDISTOVI a mluvil nakonec samé nesmysly.
Slečna Františka ho pleskla přes ruku a povídá, aby ji neštípal a dával raději pozor na jazyk. „Cožpak nevíte něco ze života? Něco, co se skutečně přihodilo? Pro pána Jána, co nám vypravujete JAK TI CHUDÍ O TO JMĚNÍ PŘIŠLI.
Spusťte nějakou od dvora.“ – „Já vím,“ povídá nato Váňa, „budu vypravovat o takových věcech a někdo to vyzvoní! Kdepak, Fedoro Nikolajevno, myslíte, že se mi chce na Sibiř?“
„I vy klacku,“ pravila slečna Františka, „vy si z nás budete dělat žerty? Kdybyste někde byl, vy byste rozhýbal svůj jazýček, jenže jste sloužil u kobyl, to je to!“
Zatím co se ti dva hádali, šilo to s Marcelem tak, že nemohl posedět. Naše Kitty si při té vádě kousala nehty a div si nezranila své malé prstíky. Byla nadmíru zvědava, jak věc dopadne. Váňa se bránil a vypočítával, kde všude byl. Přitom se řeč stočila na knížete.
Sypaly se všelijaké otázky, žerty a zlehčování. Polovina lidí byla pro knížete, polovina proti, ale nikdo se nechtěl spokojit nějakým slovem proneseným do větru. Slečna Kitty byla oddána svým přátelům takovou měrou, že nemohla ani slyšet, jak jim upírají každičkou zásluhu. Rvalo jí to uši.
Když řekl Váňa CAR, daly se holky do smíchu, když řekl SVATÁ RUS, vždycky se našel někdo, kdo se mu postavil a odsekl: „Dej pokoj, člověče, ta už je dávno rudá!“
Krátce, ať milý Váňa povídá, co chce, nikdy to neplatí pro všechny. Jsou zde dva tábory. Jeden říká: válka, armáda, krev, prapory! a druhý říká: loupeže, vraždy, kořist, krveprolití a časy šibenic! – Nakonec ještě Váňovi vyčtou, že tady leží jako vepř a že by měl chodit v Rusku za pluhem.
Kitty cítila jen polovinu těch věcí, ale přece jen jí bylo jasno, že se vypravování potkává s řadou námitek a že ji za