33

kůži.“ Já pak (vzpomínaje si na časy své mladosti) jsem řekl, že straním sochařství a že mu dávám přednost před ostatními uměními. „Nic naplat,“ pokračoval jsem, „objem je objem. Cožpak některý malíř vykrouží koleno či stehno Venušino tak, jak jest?“ To jsem však neměl prohodit. Kníže se na ta slova obrátil a pustil se do mne, řka, že jsem břidil a že se má sochařství k těm plátnům jako hlávka zelí k stránce z La Fontaina, kde se mluví o zahradnictví.

Můj přítel se rozkřikl a tropil tak veliký hluk, že nás slyšeli až v obývacím křídle. Stoklasa četl právě noviny. Než byste řekli švec, byl ze dveří. Přeběhl chodbu, bral schody po čtyřech a už stál v knihovně.

„Pane,“ pravil mu plukovník, ukazuje na obrazy, které stály po zemi, „jsem věru rád, že jsem nalezl příležitost říci vám, v jakém žalostném stavu je vaše sbírka. Jestliže dovolíte, zavěsím díla nikoliv na přeskáčku, nikoliv nazdařbůh.“

„Ale předtím, Bernarde,“ děl opět ke mně, „bude nám odstraniti letitý prach a špínu. Mám skvělý prostředek, který jsem získal od kteréhosi dělostřelce.“

„Lituji,“ vpadl mu do řeči můj pán, „že se vám sbírka nelíbí, ale bylo by mi milejší, kdybyste netrval na svém zázračném prostředku. Stopy stáří, které vidíte, nejsou snad leč s výhodou.“

„Stopy stáří?“ opakoval kníže a zvedl Chardinovo zátiší. „Což se vám zdá, že toto víno zestárlo? Zdá se vám, že meloun pozbyl svých šťáv a že jeho barva vypelichala? Ne, pane, pociťuji jeho svěží chuť tak živě, jako bych právě odzátkoval láhev.“

Řka to, zahleděl se kníže znovu na Chardinův obraz. A jak se tak díval, přišly mu na mysl asi skutečné láhvice a skutečná jídla. Rozpomněl jsem se, s jakou pohrdou mluvil o sochařských objemech, a bylo mi k smíchu, když tak horempádem sahal po zelné hlávce. Jářku, pročpak se teď nepřidržel La Fontaina?

Milý kníže vzal zatím pana Stoklasu pod paží a odváděl si ho na přesnídávku, jako kdyby právě on (Alexej) vládl všem špižírnám. Když kníže a můj pán odešli do jídelny, nezbývalo mi, než abych zavěsil obrazy sám na stará místa. Věc nebyla tak snadná. Jsem postavy daleko menší než kníže a nemohl jsem dosáhnouti na skoby. Zavolal jsem tedy slečnu Cornelii, a když pak vystoupila na žebřík, přidržoval jsem ji v pase. Na neštěstí se kníže záhy vrátil. Sotva přišel, začala slečna pískat jako mladá holčička a bez přestání se na něho obracela. Kníže si děvčete sotva všiml, ale přece jen se zeptal, jak se jmenuje. Odpověděla mu s planoucími pohledy a kníže jen tak mimochodem jí dal hubičku. Hrome, Cornelie byla má přítelkyně! Jal jsem se tlouci rámem, který jsem držel v ruce, ale kníže si již prohlížel knížky. Cítil na jazyku ještě chuť italského vína a vzpomněl si na Bandella. Řekl jsem mu, že někde v třetí skříni máme pěkný rukopis jeho novel. „Půjč mi jej na chvíli,“ pravil kníže, strkaje mě k polici.

Chtěl jsem mu vyhovět, a tak jsme oba vystoupili vzhůru a přehazovali jsme knihy a skládali je na zem a obraceli a vrhali s výše dolů, až z nich lítaly listy.

O jedné nás zastihla Michaela za přehradami rukopisů a vzácných tisků. „Pánové,“ pravila Michaela a spráskla nad tou spouští ruce. „Pánové, kníže, Bernarde Spero!“

Stál jsem tehdy před ní v rozpacích. Chtěl jsem se pokusiti o úsměv, ale čelní svalíky mi táhly obočí vzhůru a tvořily vrásky.

Na rozdíl ode mne necítil kníže viny. Zvedl vysoko svého Bandella, a oddaluje knihu daleko od očí, jal se předčítati zvučným hlasem povídku, která je nadepsána NAUKA LÁSKY. Musím doznat, že mu italština šla, jako když bičem mrská, a že přednášel s tak ukázněnou vroucností a s takovým smyslem pro výraz a rytmus, jako to v Čechách dovede jen jediný surrealistický básník, s nímž jsem se setkal mnohem později v okolí Vincentina.

Když byl kníže na konci desáté řádky, překročil hromadu svazků a jal se přecházeti po knihovně. Potom uchopil Michaelu pod paží a nutil ji, aby sledovala jeho procházku. Viděl jsem, že je knížeti nesnadno odolat. Četl, přerušoval četbu smíchem či krátkými poznámkami a zase se pustil do Bandella, jenž se zdál oživovati. Konečně se mu podařilo Michaelu rozesmát. Utekli spolu, zanechavše Bandella v mých rukách.

Zatím co jsem rovnal knihovnu a zavěšoval obrazy, učil kníže slečnu jakési hře v karty. Kdykoli jsem si na něho při své práci vzpomněl, dostal jsem zlost. „Jakživ,“ řekl jsem si, „jakživ, Bernarde, ses tak nenadřel jako dnes. A proč? Kvůli komu?

Kvůli pošetilému člověku! Kvůli nemravovi, který při vší nádeničině, již ti nadrobil, líbá Cornelii na ústa. Tvou Cornelii!“ Činil jsem si trpké výčitky, že jsem knížete nepotrestal. Proč jsem jen byl takový osel? Proč jsem mu ještě sháněl Bandella? To vše mě velmi pálilo, neboť slečna Cornelie byla krásné a veselé děvče z rovin.

Mám důvody domnívati se, že mi byla nakloněna. Cornelie bydlila v pokojíku, do něhož se vcházelo rovnou se