14

„Dobrá, dobrá,“ odpověděl ten, kterého sluha nazýval tak vznešenými tituly, „víš, že je dnes středa?“ Jakmile to řekl, udeřil vousáč poznovu brašnou na zem, ale vtom se již plukovník otočil a zasáhl svými zavazadly sluhu do zadnice.

Přejel jsem si čelo dlaní. Chvíli jsem si myslil, že jde o potulné herce, ale pustil jsem to z hlavy, slyše je rozmlouvati dál. „Váňo,“ řekla Jeho Jasnost s úsměvem, který vyvolává pousmání u všech, kdo ho vidí, „Váňo, zde někde nablízku bydlí můj starý známý, chtěl bych se vsadit, že nás čeká.“

„Co to povídáte, vaše prevoschoditělstvo. Čeho se vám to zase zachtělo?“

Za takovýchto hovorů se brali k lesnímu zámečku. Spatřili jej však, teprve když stáli dvacet kroků před ním.

Očekával jsem, že vyrazí výkřik podivu a že poděkují Prozřetelnosti, která jim znenadání skýtá střechu. Ale nestalo se tak. Pán ukázal sluhovi na dveře, jako by byl tento dům jeho.

Vešli a já jsem běžel k oknu, abych se podíval, co bude dál.

Zatím co jsem nahlížel dovnitř, přišel Kotera se svými chasníky a s Marcelem. Ukázal jsem jim svého poutníka.

Starý lokaj přiložil čelo k okenní tabulce a byl hned doma. „Vy starý blázne,“ povídal mi, mávaje prudce rukou,

„to je hrabě, kterého jsem vídal aspoň tisíckrát. To je hrabě Koda! Jak můžete říci, že je to vetřelec! Copak se nestydíte? Proč jste ho nepozdravil?“

Ta řeč mě zmátla, což vím, co je kdo zač? „Kdepak Koda,“ povídám, ale starý lokaj se nedal. Chtěli jsme přijíti té záhadě na kloub a tak nezbývalo než poslouchat, co si ti dva uvnitř vypravovali.

„Tlučem se po světě už kolikátý rok,“ povídal vousáč, „byli jsme v Sibiři, v Tiflisu, na Balkáně, a copak z toho je?

Pár šrámů na hubě! Všude se rvete, Jasnosti, a když je po všem, tak nám vyndaj boty. Bůh ví, že jsem se nenajed, jak tehdá v Cařihradě.“

„A nemluv,“ odvětil nato pán, „kdybys chtěl, můžeš zde poobědvat. Měj trochu představivosti a všechno se to změní. Zatleskám do dlaní a hned zde bude jídla, co si tvé srdce ráčí, klobásy na víně a kusy slaniny.“ Jak tohle uslyšel starý Kotera, strkal hned našeho chlapce k mísám a sám se chopil láhve. Popadl ubrousek, natáhl rukavice a už se, blázen, hrnul do dveří. Díval jsem se za ním. Teď mi už bylo jedno, spatří-li mě ti dva nebo ne.

Náš samozvaný host stál pěkně rozkročen, dlaně měl pod pažemi a pískal na hubu. Jeho sluha si utahoval pás a mumlal nějaké kletby.

Kotera vešel s nehybnou tváří. Myslil jsem, že se ti dva vrhnou na mísu, že budou Koterovi děkovat a třásti rukama, ale co jsem viděl! Zůstal jsem stát, jako by v tu chvíli vedle mne uhodilo. Náš příchozí nedbale po vojensku pozdravil a z ničeho nic si začal rozkazovat. Za chvíli byli všichni kluci v kole. Ten dovedl prohánět lokaje! A ukázat na láhev! A vybrat paštiku! Sluha, jehož jsem slyšel, jak drze odmlouval, byl nyní samá pokora.

Jasnosti sem, Jasnosti tam, Jasnosti pane plukovníku, vaše prevoschoditělstvo. – Šla mi až hlava kolem.

Netrvalo to dlouho a pan plukovník si mě dal zavolat. Seděl obkročmo na židli a díval se mi mlčky do očí. Neříkal nic a já jsem držel hubu, abych si nezadal. Po chvilce mlčení mě švihl nahajkou a zeptal se mě skrze zuby:

„Pročpak tak okouníš? Proč jsi stál pod okny?“ Potom mi řekl, že jsem hezký hoch, že jsem mu povědomý, že oprašuji knížky v poličkách, že trpím na ledviny a smrdím krejcarem. Dále mě nazval starým partykou, jenž stojí jako house a jenž včas rozváže. Ten chlap měl vyřídilku! Mluvil půl hodiny a skončil, řka: „Poslechni, Bernarde, ty starý obejdo, kde jsme se my dva vlastně setkali? Nebyl tys písařem u pana de Monfri?“

Ví bůh, že jsem se tomu všemu divil jako nevědomé zvíře. Před malou chvílí jsem chtěl přísahat, že toho mluvku vidím po prvé, a teď jsem byl zase jist, že ho už léta znám. Buď ten chlap hádal lépe nežli cikán, anebo mu to někdo našeptal. Ať tak – či tak, musil jsem doznat, že mluví skoro pravdu, až na ty ledviny, a to jsem mu hned vytkl.

„Milostí,“ řekl jsem, „pokud jde o mé vnitřní ústrojí, nevím, nač bych si mohl stěžovat.“

„Eh,“ odvětil mi nato zvysoka, „to se ukáže, až budeš pít.“ Řka to, poručil, aby mi nalili do dvou sklenic.

Nato jsme se dali do pití. Pan plukovník se pleskal po stehnech, mluvil hned česky, hned krásnou francouzštinou, ale klel po rusku, řka, že zná jen jeden jazyk, jenž v tomhle směru nezadá ruštině. „Nic snazšího,“ povídám, „to bude turečtina.“ A na tom jsme se shodli.

Chechtali jsme se. Já jsem už měl svou míru a Jeho Milost byla rozjařena. Za veselých tlachů a za cinkání sklenic mě sem tam napadlo, že s tímhle plukovníkem není vše v pořádku, vzápětí však jsem na to zapomněl. Nakonec jsem si řekl: Bude-li se mě vyptávat, je to jen chuďas, a když ne, pročpak si o něm myslit, že je to podvodník?