98

že budeš ukřičen, spílej jim nebo pros.

Proč jsi jim utekl? Proč jsi vzal do zaječích,

ty starý chlipníku se srdcem na hadry?

Víš, že ty chudinky teď střemhlav upadly

do zármutků, nad něž už neznám větších?

Měl jsem v zásobě ještě asi tucet nadmíru štěpných rýmů, ale řízením osudu mi nebylo dopřáno dopis dokončit, při slově „hadry“ vpadla do mé světnice Kitty, a na nic se neohlížejíc, žadonila, abych s ní šel do obory.

„Proč?“ otázal jsem se, „proč do obory?“ Tu odvracejíc tvář a klopíc oči, vypravovala mi mladší slečna Stoklasova o Susanne, která věří, že plukovník neodešel a že je někde nablízku. „Chtěla bych se s ním ještě jednou setkat,“

dodávala Kitty, „chtěla bych se ho otázat na tisíc věcí, chtěla bych mluvit s Marcelem…“

„Pojďme,“ řekl jsem, „pojďme dokončiti své léčení. Požádám Susanne, aby šla s námi.“

„Mluvívám s ní každý den,“ odpověděla Kitty, „a vím všechno, co si myslí. Vím, že nepůjde… Nemluvte před ní o knížeti…“

„A Cornelie?“ otázal jsem se, maje v úmyslu mluvit bez obalu.

„Vysmívá se mu,“ pravila Kitty. Vzpomněl jsem si na svůj nedokončený dopis a pojal mě smutek. „Hle,“ řekl jsem si, „snad jsi protřelý, snad jsi práskaný, ale především ti patří koruna hlouposti. Vršíš omyl na omyl a poznání lidských povah i smysl věcí ti uniká.“

Byli jsme již přichystáni na cestu, ale nemohl jsem překročit práh, abych se nezeptal na Michaelu.

Kitty mi zůstala dlužna odpověď a já jsem pokračoval ve svých úvahách: „Tentokrát se nezmýlím ani o vlásek –

Michaela je hezká holka, jichž se počítá třináct do tuctu. Co teď cítí? Smutek smíšený se samolibostí, trochu uražené pýchy, trochu studu a nic víc! Je utkána ze stínu, nemá krev a to, co se mi na ní líbilo, byla jen kouzelná léta kolem dvaceti – kéž by se Kitty nepodobala své starší sestře…“

Asi za tři hodiny rázné chůze jsme se přiblížili k táboru BARONA PRÁŠILA Spatřiv z dálky svého druha, chtěl jsem se mu vrhnout do náruče, ale Kitty mě zadržela, prosíc, abychom posečkali. Souhlasil jsem, domnívaje se, že dříve než vystoupíme ze zálohy, budeme svědky nějakého veselého kousku. Ukryli jsme se tedy v houštině keřů, jež rostly na pokraji srázu. PRÁŠILŮV tábor ležel pod námi. Díval jsem se se zalíbením k stanu, k polní kuchyni, k hrnéčkům (kterým se u nás říká PRAMEŇÁČKY) a ke sběrači kouře, jenž byl ukut a zohybán z jakéhosi pohozeného plechu. Zdálo se mi, že na těch předmětech lpí něco kouzla dětské hry.

Blízko tábořiště se vinul potok. Znamenal jsem s rozkoší tři schůdky, jež PRÁŠIL zřídil pro svou armádu, aby se mohla umývat a aby bez nesnází pila. Byl jsem nadšen, shledávaje vedle potoka pohozenu valchu a tři či čtyry kusy prádla, které se sušily na trávníku sotva zbaveném sněhu. Šklebě se, hroze svým druhům a tře si stehno, mohl jsem stěží utajit šťastný smích, tu jsem však zaslechl, jak Kitty polohlasem vzdychá: „Chudáci!“

Ach, to, co mě rozehřívalo, naplňovalo slečnu zklamáním a ošklivostí… Ukazovala na knížete, jenž běžel k potoku přemáchat košili, a potom se její prst obrátil k Váňovi, který se válel blízko ohniště na zádech.

„To nic neznamená,“ řekl jsem na seržantovu omluvu, „není doposud ve své kůži, stýská se mu po Kratochvíli, ale zítra se vrátí k poslušnosti.“

Kitty, hltajíc pohledem Marcela, neodpovídala. Čím se náš přítel zabývá? Dlouho jsem to nemohl rozeznat, ale teď, když zavál vítr, poznal jsem, že kupa, jež se rozlétla od jeho nohou, je slepičí peří. Marcel škubal kohouta a po chvíli jej zvedl za jakousi nit, jež visela z jeho zobáku. Pochopil jsem, oč jde. Marcel, mé neviňátko Marcel, chytil tohoto starého, zbídačeného kura na udici. Představoval jsem si, jak to vykonal. Jak stojí někde za humny, jak vrhá vnadidlo, jak je onen kohoutí major sezobává a jak zděšený Marcel táhne za svůj provázek. Viděl jsem, jak kvapí, jak pospíchá a jak se na jeho čele perlí pot. Rychle, rychleji! musíš ho skrýt za ňadry a zakroutit mu krk dříve, než zakokrhá, dříve než vyrazí skřek a začne tlouci křídly.

Zatím Kitty poodstoupila a já, vida, že se chce vrátit, aniž našim druhům stiskla ruku, byl jsem proti ní velmi popuzen.

„Čiňte si, co vám libo,“ řekl jsem, „já sestoupím do tábora a zapřu, že jste přišla se mnou. Nenalezl bych omluvu vaší zdrženlivosti a jsem nucen lhát.“

Opakuji, že jsem byl při tomto výjevu jat proti slečně Stoklasové hněvem, a jestliže se věc nesrovnávala s tím, co jsem řekl, mluvě o úlevách a radosti, kterou jsem pocítil, když Kitty prošla bez úrazu příběhy knížete Alexeje