24

co dělá Kitty. Pásl jsem, jak to dělá, neboť jeho práce byla vskutku hotova a Švýcar, který byl opravdu na své lidi metr, neměl příčiny si stěžovat, Řezanka byla nařezána, hnůj vyvezen, krávy podestlány. „Hrome,“ povídám,

„který ďas v tom vězí?“ A víte, co jsem objevil? Marcelovi pomáhal Váňa! Možná, že mu to rozkázal plukovník, možná, že se ten obr rozhýbal sám, neboť jej velmi často pojímal stesk po zvířatech.

Viděl jsem ty dva, jak jim jde práce od ruky.

Ale pobyt v chlévech má jednu nevýhodu: Marcel čpěl kravínem. V kuchyni po něm zůstávala stopa a Františka si stěžovala, že ti kluci od dobytka lezou do světnice.

Knížeti podobná věc nevadila. Chodil s Marcelem stejně jako s Kitty či s Michaelou nebo se Susanne. Učil je svým nesmyslům a vymýšlel se stejnou chutí příběhy pro skotáčka jako pro mého pána. Lhal, jako když tiskne. Ale nejpodivnější je, že Alexej Nikolajevič věřil tomu, co sám povídá. Byl to zmatený člověk. První se zakousl do vlastních lží a považoval je za čistou pravdu. Cítil se plukovníkem a trnul o svůj jmenovací dekret. Dekret? Je to čmáranice. Pravda, podepsal ji jakýsi generál a vodotisk toho papíru znázorňuje carskou orlici, ale cožpak vím, v čem se tento papír podobá skutečnému jmenovacímu archu a v čem se od něho liší? Možná, že ho knížeti vyhotovil podobný blázen, jako je on sám.

Ptáte se, za jakých okolností mi kníže ukazoval tento papír? To bylo tak: Chtěl jsem se naučit několika obratným hmatům, které jsem zahlédl, když kníže hrál s mým pánem v karty, a vyhledal jsem svého přítele po ránu ve světnici. Pozdravil jsem ho a povídám: „Milosti, mohl byste mi ukázat, jak se hraje ta šelmovská hra s dvěma esy pod palcem?“ Ale plukovník se na mě podíval, jako by spadl právě s nebe, a pokračoval ve své práci. Psal něco do jakési nadmíru špinavé a umouněné knihy. Počínal si tak vážně a s takovou obřadností, že vzbudil mou zvědavost. Přistoupil jsem tedy blíže a podíval jsem se mu přes rameno. Viděl jsem, že pokrývá stránku krásným, velikým a úhledným písmem. Sem tam přičiňoval k počátečním písmenám kaligrafickou vlnku a chvílemi se zamyslil, hledaje vhodný výraz. Záleželo mu na každém slovíčku. „Co to děláte?“ povídám. Kníže mi neodpověděl.

Zatím co dokončoval svou práci, četl jsem azbuku. Psal deník, plukovní deník!

„Plukovník kníže Alexej Nikolajevič Megalrogov a sergeant Ivan Iljič Žoltarenko, vykonavše – jako každého dne –

ranní modlitbu…

„Matičko skákavá,“ povídám, „jestliže mě neklamou oči a neselhala-li má znalost ruštiny, vidím, Milosti, že máte sice v pořádku plukovní knihy, ale nechtěl bych to tvrdit o vaší hlavě. Copak to děláte?“

„Dělám,“ odvětil kníže, „to, co jsem povinen. Domníváš se, že toto kratičké období, jež trávím s jediným vojákem, mě odvrátí od vojenských povinností?“ Dal jsem si dlaň na čelo a smál jsem se, jako když člověk poslouchá špatnou truchlohru.

Když jsem se vzpamatoval, požádal jsem knížete, aby mi půjčil svou knihu. Nezdráhal se. Obracel jsem stránku za stránkou a pln údivu jsem četl vojenská hlášení, zprávy o pohybech zbytku pluku, o záměrech velitelových a kázni mužstva.

Domníval jsem se, že mám před sebou blázna. „Milosti,“ povídám, „vaše mužstvo se vejde do jednoho kabátu, ale zato vám nikdy nezkazí řadu.“ S knížetem však nebyly v té chvíli žerty. Vytrhl mi knihu z ruky a přitom z ní vypadl plukovnický dekret. Mohl jsem si jej přečíst, ale když jsem chtěl říci, co si o věci myslím, vyrazil mě plukovník ze dveří.

Z této příhody jsem usoudil, že kníže Alexej nemá všech pět pohromadě. Chtěl jsem ho vyléčit a byl bych toho dosáhl, kdyby se mé paže vyrovnaly silou jeho pažím a kdybych proti jednomu bláznovství mohl postavit druhé větší a nádhernější. Ale já sám jsem zcela ovládán rozvahou a dopřávám ve své hlavě místa jen lahodnému rozumu. To je příliš mírný a zvolna účinkující protijed, neboť rozum a rozvaha měřena bláznovstvím je v nevýhodě a jeví se jako šeď proti nachu, jako vlahé počasí v našich krajinách proti třeskutým mrazům a žhnoucímu slunci.

Plukovník byl k politování, ale šílenství, které ho rozpalovalo, mělo takové barvy a žhnulo takovou silou, že mohlo pobláznit malé děti a kuchařky, Michaelu, Susanne a každého z lidí, o nichž kníže říkává, že jsou bez příhod.

Každého z těch, kdo čekají, že jednoho rána bude pod jejich okny stát knížecí vůz a osedlané koně z pohádky.

Zvážil jsem všechny jeho chyby i výhody. Lidská přízeň byla na jeho straně. Záviděl jsem mu. Ale když ke mně obrátil tvář s nádherným nosem, připomínajícím damascenku, a když ukázal pod vlnícími se vousy zuby, zapomněl jsem na hněv. Mezi námi byl přece jen velký rozdíl. Pravda, jsem o dvě léta mladší, ale má tvář? Jsem škaredý! Mám štětinaté vlasy a oči jako krtek. Hanba o tom mluvit! Naproti tomu byl kníže sličný, hbitý, vytáhlý, uhlazený, vycepovaný, drzý, úlisný – krátce měl tolik znamenitých vlastností, které se příkře odrážejí od mé