„Ano nebo ne?“ opakoval jsem, znamenaje, že Marcel nemá chuť mluviti.
„Ne,“ děl chlapec s polekaným pohledem, „neřekl mi nic takového.“ Oddychl jsem si, ale současně jsem shledával, že moje přání je rozdvojeno, že nemám, co bych více řekl, a že mě Marcel zklamal. „Možná, že nemluví pravdu,“ napadlo mě, avšak Marcelův výraz byl tak prostomyslný a zračila se v něm taková lítost, že jsem byl nucen uvěřit. „Eh,“ řekl jsem si, „na konci cest, jak se praví, bývají často zatrachtilá překvapení, avšak ti, kdo se dnes vydávají do světa, nacházejí svá zklamání dříve, než vyšli. Jsou mdlí a unaveni v 16 letech právě tak jako ty v padesátce. Není, proč by ses znepokojoval, Bernarde. Marcel neodejde. Je pln odhodlání ve svých myšlenkách, ale skutek utek.“
Tu jsem byl jat lítostí a zdálo se mi, že svět je stár. Venku začínalo pršet. Obloha rozvláčných strastí plná par vcházela v hanebné účtování a otevřeným oknem proudila do knihovny mlha. Ospalý, mírný, pitomý klid Kratochvíle, jak jej po léta znám a jak se mi do hloubi duše protiví, se přeléval jako příboj všednosti, která nepomine. Otřásl jsem se a jal jsem se mluvit o svých střevících, které jsou zralé pro pár příštipků. Prosil jsem, aby je Marcel odnesl zítra k ševci.
„To,“ odvětil Marcel, „vám nemohu slíbit.“
„Jakže,“ řekl jsem, pociťuje snahu urazit Marcela, „ty, klacku, mi odpíráš službu, kterou jsi mi povinen? Nestydíš se?“
„Pane Bernarde,“ odtušil Marcel, „kdo ví, kde mně zítra bude konec. – Nemohu to již vydržet, nemohu tady zůstat, mně se to protiví! – Je mi hanba, že vám to musím říci: Já uteču.“
Zůstal jsem stát s otevřenými ústy a Marcel, zajíkaje se jako zpěvák, jal se mi mluviti o tom, že půjde, kam ho oči povedou. „Proč, můj příteli,“ otázal jsem se, dívaje se na tohoto chlapíka jako na šťastnou náhodu, jež nás svede k dostaveníčku.
„Proto,“ odvětil, „že jsou tak krásné dny, proto, že se snáší večer, proto, že jsou na všech stranách cesty a že si musím něco počít. – Chtěl bych se podobat knížeti.“
„Tak,“ řekl jsem, „ty odcházíš a tvůj plukovník o tom neví? Tys mu to zamlčel?“
„Ne,“ odpověděl Marcel po chviličce ticha, „prosil jsem knížete, abych s ním směl jít, ale nikdy mi neodpověděl.“
Vyslechnuv to, spustil jsem na Marcela hrubě a užíval jsem výrazů, jež jsou hodny bandity. Jak jinak jsem měl utajit svou radost? Doznávám, že jsem tak pošetilý, abych se tu a tam pro toho nezdárníka rozehřál, a chtěl jsem tomu předejít.
V důvěrnosti této černé hodinky mě zaplavovalo veselí.
Venku zadupaly dřeváky jednoho ze sluhů, jenž uháněl pod našimi okny. Když přešel a když utichl ten zvuk a nastalo ticho, cítil jsem já i Marcel, že naše sladké přátelství se utužuje. „Ano,“ řekl jsem za tohoto přívalu lásky,
„jdi si, kam máš namířeno, ty ničemo, ale dej si pozor, ať tě za pár dní nepřivedou zpátky četníci. Máš nějaké peníze?“
„Padesát korun.“
Po chvíli jsme se dopočítali šedesáti. „To je vše,“ řekl jsem, „mimo poznámku, jež se mi nezdá nezávažnou: Řekni pěkně nahlas, že odcházíš, a vezmi si s sebou papíry, které budeš potřebovat, neboť, můj zlatý, se mi ani za mák nelíbí, abys odešel zahradní brankou jako zloděj. To mi páchne hanebným dobrodružstvím. To není to pravé.
Nikdo nemá práva, aby tě zdržoval, ale jestliže utečeš, dá tě náš pán vybubnovat na krumlovském náměstí.“
„Já vím,“ odpověděl Marcel, „ale stydím se mluvit o tom, že jdu pryč a že mám jiné myšlenky než ti ostatní. –
Prosím vás, řekněte knížeti, aby mě vzal s sebou!“
„Já,“ odtušil jsem, „mám býti zapleten do tvých hloupých kousků? Co si myslíš, ty kluku ušatá. Učiním něco dočista opačného a řeknu, kde tě mají hledat!“
„To neuděláte,“ dí Marcel a dodává, že musí vyhledat knížete. Nezbývá mi, než abych ho následoval.
– – Scházíme se všichni v kuchyni. Pan plukovník je krásně vystrojen a děkuje právě Františce za čaj, který slečna připravuje s takovou dovedností. – „A vy,“ dí obraceje se opět k Veronice, „jste se mi starala o zavazadla. – Věru lituji, způsobil-li jsem vám nějaké nepohodlí.“
„Nikoliv,“ odpověděla Veronika s úsměvem, který již nikdy nezahlédnu na její škaredé tváři.
Ach, jediný úsměv je šlakovitě málo. Naše kuchyně se dnes podobá komoře po vyhoření: ohniště je černé a v