toho plukovníka poslal k ďasu. Potom mi snad nebude za těžko našeho místopředsedu uklidnit.“
Pan Stoklasa rudne, cítí se zaskočen, vzpomíná si, že chalupník, jehož jméno se stále vrací, je učiněné dobrotisko, a vidí na pozadí jeho dopisu stín advokátův. Jakže? Měl by se vzdáti pana Jakuba a přidržeti se pletichářského Pustiny, který mu vyhrožuje schůzemi? Ani zdání! „Mám, chvála bohu, bystré oči,“ praví regent sám k sobě, „a uhaduji, že se v této tahanici nejedná o knížete. Je to snad halama, ale jakživ jsem neměl lepšího spojence.
Chrání můj majetek, a dá-li pánbůh, rozkmotří mě s Pustinou, aniž bych přitom otevřel zobák.“
Nemá smyslu dohadovati se, co řekl můj pán nahlas a co na to advokát odpovídal. Za půl hodiny je vidíte sestupovati bok po boku do jídelny. Advokát vypravuje příběh o paní, která nestála svému manželu v slově a zapletla se s prodavačem automobilů. Rád by skončil dříve, než vejdou do dveří, a klade ruku na Stoklasův rukáv, aby příliš nepospíchal.
Teď je krásná příležitost změřit, oč je Pustina menší než můj pán. Věc vězí v jeho stehnech, jež jsou od přírody krátká, sražená a křivá, právě tak, jak se vyskytují u jezdeckých národů. Když se na ty dva kumpány dívám, nemohu popřít, že tvoří krásnou skupinku. Dovolávám se pánů malířů a jednoho kameníka z Hořic, kteří měli svého času příležitost vytvořit jejich podobizny. Byť nepodobni, byť rozličných povah, patří k sobě jako Laokoon a had. – Kýváte hlavami, dávajíce mi na srozuměnou, že v jejich přátelství se tají zárodek pádu? Zcela správně!
Uvažte však, že je tato předtucha sjednocuje, že jim vkládá do úst přátelská slova a že je nutí k střehu. Uvažte, že malá vlastnictví budou trvati uvnitř jediného politického útvaru, jen pokud na sebe otvírají hubu, říkajíce střídavě ano a ne, tak aby se nikdy neshodli. Neboť kdyby nebylo tohoto hezkého cvičení, vězte, že by jeden pozřel druhého. Pokud se však kýve toto kyvadlo, stroj běží a hodiny, třebas v nich hrčelo, odbíjejí.
Je půl osmé. Bože, bože, to bude planých výtek! Cožpak zaměstnaný člověk může myslit jen na jídlo a pití?
Příhoda o proradné paní je u konce, pánové vejdou. Kníže Alexej podává nedbale ruku právnímu zástupci, ale ten nemá oči než pro slečnu Michaelu, osvojil si něco charmu v politických salonech a spěchá udat zbrusu nové poklony. Slečna však poslouchá jen na půl ucha, je zřejmo, že necekala ani na Pustinu, ani na regenta příliš netrpělivě. Pan Stoklasa je lehce zklamán. Představoval si, že se Michaela jeho zpožděním znepokojí. Je dotčen, vrhá na svou dceru pohled zpod brv. Na štěstí ji příliš miluje! Znamená, jak slečna zvedne ruku ke zvonku visícímu nad stolem, sleduje hru prstů, jež v příštím okamžiku stisknou knoflík, cítí blaho a štěstí mu stoupá do hrdla.
Potom se obrátí k maličké Kitty a napomíná ji: „Viděl jsem tvůj sešit, děláš stále tytéž pravopisné chyby, dítě. A ta úprava! Ukaž mi ruce. Věru, kolikrát ti mám opakovat, že se takhle nechodí ke stolu!“ Chtěl by dát svým otcovským citům ještě jiný průchod, ale všechny něžnosti mimo napomínání jsou příliš okázalé. Můj pán mluví, nepostřehnuv Kittin ruměnec. Tu vyjme kníže Alexej z kapsy hanebně rozviklaný nožík a kaštanové plody.
„Slečna a já jsme se zabývali prací, při níž se člověk neuhledí, aby si neobarvil prsty.“ Řka to, vstává a běží se smíchem za malou Kitty.
Noční příhody
Jednou jsem zastihl knížete v knihovně. Stál na poslední příčce žebříku a snímal se zdi obrazy. Ruce roztaženy, div mu nepraskala kamizola, vlekl Guarda Dou v rámci, který sám váží aspoň půl centu. Otázal jsem se ho, co to dělá. „Chci,“ odpověděl, „vnuknouti panu Stoklasovi a tobě něco zájmu o nádherná díla. Uspořádám je podle škol a podle letopočtu.“ Řka to, zakymácel se a byl nucen seskočiti. Ukázal přitom znamenitou obratnost, ale těžký rám přece jen silně dopadl a část řezby byla ve dví. „Nemýlím-li se,“ prohodil kníže, odsunuje střevícem rozbitou růžici, „je to podvržený rám.“
„Jak?“ povídám vskutku dopálen, „visí zde tři sta let!“
„Nu, nu, nu!“ odpověděl plukovník, „domníváš se, ty hlupáku, že před třemi sty lety nebyli lháři? A jací!“
Potom vystoupil kníže znovu na žebřík a podal mi obraz Elsheimerův. Dále mi vstrčil do ruky Platzera a Cranacha a Mistra Třeboňského a Belliniho a sedm Nizozemců a vposled Chardina. Bylo to krásné zátiší s lahvicí vína a s koláči. Dával jsem najevo svou nelibost a řekl jsem, že se mi příčí ten hanebný nepořádek. „Jdiž, jdiž,“ odvětil kníže, „nebyls to právě ty, kdo natahoval ruce?“
„Kníže,“ odsekl jsem již zhurta, „jestliže nesestoupíte, podrazím žebřík a octnete se na zemi!“ Na ta slova plukovník seskočil dolů a objal mě, řka, že se stávám hubatým.
Potom jsme chodili od obrazu k obrazu, prohlížejíce si je. Výraz některých tváří nás unášel a okouzloval.
„Podobný odstín hnědi,“ děl kníže, ukazuje na Cranacha, „mi zježí srst, a když se dívám na kobalt, mám husí