51

Vystupoval jsem poněkud zklamán do druhého poschodí a kníže scházel do přízemku. Bylo mu tedy jiti mimo Corneliiny dveře, a tu se setkal se svou přítelkyní. Představuji si, jaké nádherné slzy stály v jejích očích, jak se vrhla knížeti na krk a jak jej vtáhla do své světnice.

Přišed domů, odložil jsem šat a hotovil jsem se ulehnout. Myslil jsem na Cornelii. Opíral jsem se o loket a hlavou mi táhly vzpomínky na naše stará setkání. Byl jsem rozrušen a nějaký zlý duch mi našeptával, abych se poohlédl, co má přítelkyně dělá a co je s knížetem.

Usnuli?

Rozloučili se?

Tato myšlenka mě vrhala ke dveřím. Oblékl jsem starý plášť a sešel jsem potmě do mezipatra klíčnic.

U Cornelie bylo ticho. Věděl jsem však velmi dobře, že se do její světnice vchází dvojími dveřmi, jež nepropustí ani hlásku. Zkoušel jsem, je-li zavřeno. Nebylo. Pootevřel jsem a vklouzl do tmy mezi veřejemi.

Jsem tak stár, znám bezpečně běh světa, a přece se mi rozbušilo srdce. Slyšel jsem hlas Alexejův, jenž s odstínem nudy vytýkal své milence špatné vychování. „Odcházím,“ řekl nakonec.

Cornelie mu odpovídala pláčem. Představoval jsem si, jak se vrhá tváří na podušku a mezi dvojím vzlykotem jsem zaslechl její prosbu: „Vezmi mě s sebou!“

„Na to jsem nikdy nepomyslil,“ pravil opět kníže. „Ale je už pozdě. Jděte spát. Sbohem, slečno!“

Poznával jsem, že je čas zmizet, a vyběhl jsem na chodbu.

Můj bože! Co jsem to udělal! Všechny prostory Kratochvíle tonuly ve světle a všude bylo plno ženských! Chtěl jsem se vrátit, chtěl jsem přirazit dveře, chtěl jsem se propadnout – ale nezbývalo, než chytit plášť do špetky a dát se do běhu.

Přirazil jsem dveře, starého čerta se staraje, co řekne Cornelie s knížetem.

V chodbě bylo jako ve dne, běžel jsem uličkou děvčat z kuchyně, jež zde stály stráž! Proklínám je za to do horoucích skal, proklínám je i jejich nejapné špehounství. Ať najdou každého rána myš ve svých pantoflích. Smály se z plna hrdla, ukazujíce za mnou, jenž jsem za tlumeného vřískání utíkal jako klouče, a ohýbaly se smíchem, opakujíce: „Bernard! Bernardek!“

„Vždyť jsem to říkala, kdepak kníže a Cornela. Kdepak, kdepak, kdepak!“

Ten nenadálý hluk knížete zadržel. Zachránil ho! Necuda, zůstal u milenky, a já jsem byl trestán za jeho hanebné kousky.

„Na mou duši,“ pravila Františka, „viděla jsem knížete na vlastní oči. Když jsem vás volala, byl u ní von a ne Bernard!“

„Tak jsme snad blázni?“ odpovídaly přítelkyně.

Ale to jsem již toho dne neslyšel. Přetáhl jsem si přes hlavu přikrývku, přemýšleje se studem o tom, jak je nesnadné obhájiti pravdu. Počítal jsem najisto, že budu jmín záletníkem a že kníže dojde staré cti. Měl jsem však pravdu jen z poloviny.

Hra v karty

Víte, jak je lidská přízeň vrtkavá! Víte, jak se lidé dají snadno zbaňkovat a jak se z ničeho nic přikloní k nepřátelům člověka, jejž předtím vynášeli!

Ještě včera mluvili v kuchyni o knížeti s úctou, ještě včera, když jsem šel po dvoře, sáhl sem tam někdo na čepici

– a dnes? Kuchařka stojí před dveřmi do spíže, a cídíc zámek, chrání vchod, dokud se nevytratím. Fi! Veronika se ušklíbá a holky od dřezu se na mě dívají zvysoka.

Jdu mimo Marcela – je chudák zaražen a neví, co by řekl.

Pak potkám Františku – dá se mi do smíchu a uteče.

Jsem krátce v nemilosti… Ba, už i starý Kotera mi naznačil, že má mých pitek s knížetem až po krk a že by se rád dopočítal burgundských košíčků.

Co mám na to říci? Jak se mám bránit? Mlčel jsem dost dlouho – jsem dobrák od kosti, ale když člověk slyší zpívat stále stejnou! Když každý moula o vás klevetí a otevře si hubu, řka, že jste dobrodruh anebo kurevník, jenž noc