78

A kdyby byl pan Jan desetkrát a stokrát lepším šermířem, nemohl by ničeho dosáhnouti za této blýskavice, proti této bouři. Čepel plukovníkova zasáhla srdce, jež mají šermíři našité na pravé straně prsou, tak často a s takovou silou, že je rvala a pronikala jím.

Pan Jan by byl stokrát mrtev, kdyby šlo do tuhého. My všichni jsme stáli jako hlupáci, nemajíce ani čas vykřiknout.

Cítil jsem, že se mi má chlupatá hlava orosila potem, a nebyl jsem mocen ani slovíčka. Teprve po chvíli jsem se vzpamatoval a tu do mne vjela bláznivá radost, že jsem již nemohl držet jazyk za zuby, a jal jsem se křičeti:

„Vsol mu ji. Napíchni ho! Mezi žebra! Z knihy do srdéčka! Do pátého mezižebří a jednu nádavkem třeba do zadnice!“

Můj přítel mě okouzloval. Byl bych mu s chutí padl do náruče, a již jsem mu zcela a beze zbytku odpouštěl ten políček.

Jakže, mám se svářit s takovým šermířem? S takovým chlapíkem, který jako velcí duchové, zatajující svou moudrost před prosťáčky, skrýval a tajil své umění? Což, přišil mi pouhý políček, ale mohl mě roztíti od ramen až po pánev.

Cítil jsem, že naše nepřízeň byla pouhé nedorozumění. Miloval jsem ho, byl jsem mu oddán: Byl jsem šťasten, že se tak drží, že advokát ztrácí překvapením brýle a že dělá dlouhý obličej, jako soumar exekutorův, když mu naložili na záda to, co se nejí.

Marcel, Kitty, Susanne a Michaela cítili totéž. Dám za to krk, vezmu na to jed! Přistupovali po maličkých krůčcích blíž a blíž, pootvírali ústa, vyráželi vzdech za vzdechem a výkřik po výkřiku.

Marcelovi drkotaly zuby, Kitty zářila, Susanne byla rozechvělá a Michaela? Nechť si ukrývá své vzrušení sebelépe, vidím jí do srdce!

Můj pán se při souboji bál, aby pan Jan nepřišel o život. Myslím, že takový tanec jakživ neviděl, a zdálo se mu, že není nic snadnějšího, než že se zuřivý kníže ještě více poddá této zuřivosti a že unesen hrou, vlastním uměním a hněvem, který jím lomcuje, místo srdce, které je zhotoveno z kůže (a které se již rozpadává pod jeho ranami), protne to druhé, umdlévající, krvavé srdce Janovo na levé straně. Ta myšlenka jej asi velmi skličovala. Jal se tedy mluviti, jako by o nic nešlo, a pobízel své hosty k obědu, řka: „Nic naplat, Jene, jste poražen, ale na štěstí pro vás jste poražen mistrem a nemusíte se hanbit za takovou porážku. Plukovník je z těch, kdo by naprášili i těm nejobratnějším.“

Řekl to všechno velmi klidně, ale kníže se ani neohlédl a pral pana Jana, až z něho lítaly cáry.

Tu přišla regentovi na pomoc Michaela a za ní jsem se dal do křiku i já a za chvilku znělo knihovnou ze tří či ze čtyř úst:

„Plukovníku, Milosti, pane kníže, dopustili jsme se nesmyslu…“

„Můj bože, pane a drahý příteli, ukázal jste nám to jak se patří, ale nechte už chudáka na pokoji. Pojďte k obědu!“

„Hurá, ať žije kníže Alexej!“

„Ale povídám, polévka je na stole!“

Sotva jsem se zmínil o polévce, kníže se pozastavil, a jsa stále ve střehu (zatím co se jílec kmital v jeho pravici málem nepohnuté), řekl jasným hlasem: „Pozor, držte svůj fleuret, pane!“

Řka to, učinil jakýsi sotva znatelný pohyb rukou a nešťastný Janův kord vyletěl z jeho pěsti. Dopadl s řinčením k oknu, otočil se kolem svislé osy a zazněl, zazvonil jako jehla, již upustí švadlena na dlaždici.

Pan Jan málem bez dechu, bledý a pokryt potem od hlavy až k patě, rozervaný, ubohý s onou truchlivou dojemností lidí, již byli připraveni o hlas, se chtěl omluvit a podával knížeti ruku, koktaje: „Dal jste mi za vyučenou…“

Ale kníže v tu chvíli byl již obrácen, a jak se sluší na velkého pána, nechtěl (aby ho příliš nezahanboval) ani vidět hadry svého odpůrce.

Mluvil s Marcelem, jenž k němu obracel svou chlapeckou hlavu s takovou láskou a s takovou radostí, s takovým zamilovaným křikem, že se div nezbláznil.

Kníže se zlehka usmíval, a když se mu zdálo, že je čas, obrátil se k panu Janovi a řekl mu asi toto:

„Pokud jde o fleuret, jste, pane, dobrý žák té školy, které Spera říká flanderská. Jste pevný v kolenou a máte