18

dech než ti ostatní. „Pah, vaše lesíky,“ děl zpěvným hlasem, „pah, vaše lesíky, v nichž počítáte stromy. Jste lačni zisku stokrát víc než příhod, vy lovci peněz, šmahem pod pensí. Střílíte po kozách, kdy srnčí dobře platí, a štvete zajíčky, po nichž se neohlédnu. Penízek k penízku vám skládá majoráty a důstojnosti, které se mi příčí. Ty břidile, ty mezku s čabrakou, ty hlupče z rozumu, předstírající vášeň myslivosti, což je to pro tebe? V tom je kus starých časů! Proč chodíš po lesích, ty, chlapík od péra, ty, chuďas advokát, který se všeho bojí? Čemupak věříš, na co ses vzmohl, člověče bez příhod a bez představivosti? Co chceš? Co povídáš? Ze všecičko je lež, co neobsáhne váček na peníze? Všechno je nesmysl, co nelze rožniti a zhltnout s cibulí? Ba, ty máš pravdu! Jaký bílý jelen, když chutná právě tak, jak kýta zvěřinářova. Copak je do barvy! Vyletí komínem. Ty jíš rád uzené.“

Sotva však padla zmínka o uzeném, nastal znovu zmatek. Teď se do věci vložil Sloklasa. „Vidím,“ řekl, „že jste velmi dobrý vypravěč, a váš rozmar věru přispěl k ukrácení chvíle, ale doktor, s nímž jste si tak prudce vyměňoval názory, je můj přítel. Zdá se, že snáší váš způsob vyjadřování s jistou netrpělivostí, a možná, že i vám bude vhod věc ukončit.“

Plukovníkův sluha, který asi znal, kolik uhodilo, přinášel právě vaky svého pána. Byl stále stejně zamračen a silně žvýkal.

Kníže, zůstavuje řeč Stoklasovu bez poznámky, se uklonil, sluha mu přehodil plášť přes rameno a pootevřel dveře.

Nemohl jsem se udržet a zavolal jsem za svým přítelem. Můj pozdrav ho přiměl, aby se na okamžik zastavil. V

pootevřených dveřích bylo viděti hvězdnou oblohu. Stín knížete ji rozděloval ve dví. Zdálo se mi, že věc má poněkud omšelé kouzlo, ale že se jeho platnost obnovuje. Marcel myslil na něco podobného jako já; počínal si, jako by nikdy předtím neviděl svítit hvězdy a odcházet poutníka. Byl málo ostřílen.

Kníže mi kynul na shledanou a tu ten maličký, jako by to platilo jemu, se dal do běhu a zachytil jeho plášť. Byl okouzlen tím starým lišákem. Jakž by ne! Kníže měl krásný vlnící se vous, který vynesl z tolikerých bitev. Mluvil o věrnosti k starým časům, měl vlajku světoběžníků tesknících po domově a hubu na pravém místě. Viděl jsem a se mnou všichni hosté mého pána, že se dotkl chlapcovy hlavy, jako by mu chtěl něco říci. Již se skláněl, ale vposled to slovo spolkl.

Michaela stála na Marcelově straně. Sotva plukovník odešel, činila otci výčitky, že knížete vyhnal. Jan sdílel její názor. Musím dodat, že Michaela a Jan neprosili za knížete Alexandra sami, zastánců přibývalo od chvíle k chvíli.

Napřed se přidávaly slečny: První Eleonora, potom řečená Anna Boleynová a po nich všechny ostatní.

Věc rozhodl pan Jakub. „Je to,“ řekl, „nějaký Wrangelův důstojník, který si potřebuje trochu odpočinout a protáhnout údy. – Že je to mluvka? Eh, ta vlastnost byla odedávna vysloužilcům vyhrazena.“ Podivil jsem se shovívavosti pana Lhoty, ale po chviličce uvažování mě napadlo, že mluví pro knížete, aby popudil advokáta.

Chtěl je na sebe poštvat. Chtěl plukovníka nasadit advokátovi do taláru.

Zatím se někteří probrali z leknutí a jiným se usadila zpěněná krev. Když pan Jakub domluvil, smýšleli o knížeti jinak než předtím. Slečna Michaela nepřestávala prosit Stoklasu, aby za plukovníkem poslal některého z revírníků.

Byla sama ochotna rozběhnouti se za ním a nechybělo mnoho, aby to učinila. Kdopak může takovému půvabnému děvčeti něco odepřít? Připojil jsem se hned k jejím prosbám a slečinky škemraly, dosvědčujíce, že kníže neřekl nic neslušného. Byl prý to jen povedený žert.

Co měl doktor Pustina dělat? Když se věci tak změnily, nechtěl jako zarytec trvati na svém – nemohl však obrátit na čtyráku. „Dal jsem mu za vyučenou,“ řekl Michaele, „ale kdožpak by se dále staral o podobné mluvky. –

Ostatně – právě uprostřed jsem se musil smát. – Ne, ne, ten chlapík měl ohebný jazýček! A možná, že vskutku zažil lepší časy.“

„Pokud jde o to,“ pravil Rychtera, „jsem si jist, že je to kníže. To se pozná! To by nikdo jiný nedokázal!“

„Co?“ otázal se pan Jakub. „Spílat a dávat desateronásobné spropitné,“ odpověděl lesmistr. Řka to, zavolal jednoho ušatého lokaje, který měl v dlani dukát s dírkou. „Od koho jsi dostal ten dukát?“ zeptal se Rychtera, a když sluha odpověděl, že jej dostal od knížete Megalrogova, tvářil se jako advokát, který vyhrál při.

V tom se už nikdo nevyznal. Někteří pánové mluvili pro knížete, někteří proti němu, ale těch bylo míň a míň. Ve společnosti mého pána byl jakýsi hluchý patron a ten křičel jako na lesy. Myslím si, že nevěděl, oč běží, ale zaslechnuv jméno plukovníkovo, jal se je opakovati a vykřikoval, aby ho přivedli zpátky. Pan Jakub mu poklepal na rameno a připojil svůj bas k jeho. Můj pán tedy řekl: „Platí!“ A sotva kývl hlavou, vyběhl Marcel před stavení a volal z plných plic: „Kníže! Pane plukovníku!“

Slyšeli jsme, jak se jeho hlas vzdaluje. Lokajové, kteří podle sluhovských obyčejů sledují, co se před nimi mluví, byli rovněž ihned pohotově běžeti za knížetem (neboť se každý z nich domníval, že se mu dostane po dukátu),