ukáže své skvělé vlastnosti. Kníže si ho však nevšímal.
Slečna Michaela začala odtud o knížeti pochybovat, a nacházejíc v této nedůvěře lék proti vzmáhající se lásce, přeháněla své pochybnosti. „Jakže,“ pravila sama k sobě, „já, která pravím o knížeti, že lže a že špatně drží kord, já, která jsem se mu vysmála do očí, já že jsem zamilována? Nesmysl! Je to dobrodružný chlapík, který jde světem a který si přikládá vlastnosti, jichž se mu zdaleka nedostává.“
Snad Susanne táhly hlavou podobné úvahy, ale jestliže tomu tak bylo, pociťovala Francouzka při těch myšlenkách ještě větší tíseň a smutek než Michaela. Zachvívala se jako chycené zvíře, ale nemohla změniti své srdce a milovala knížete tím víc, čím méně si toho přála.
Dívky, jako je Michaela a Susanne, sedly již častěji na lep podvodníkům, a když se později dozvěděly o jejich proradách a o špinavých kouscích, přece neodvolaly své slovo a zachovaly jim věrnost. Což jste neslyšeli, že strašné jizvy a prokletí básníci, jejichž umění pije ze zřídel noci a zločinu, okouzlují nevinné duše více a mocněji než čirá a průzračná poesie? Což se tomu divíte, že Michaela a Susanne, zamítajíce knížete, jej milovaly stejným způsobem jako předtím? Vedly si jako Marcel a Kitty, neboť i jim se pohnulo něco v srdéčku, i ony pocítily, že jejich milovaný kníže se od nich vzdálil, nevyvrátiv nařčení, které mu Jan vmetl do tváře.
Francouzka a starší sestřička zachovaly se jako dospělí lidé, ale Marcel a Kitty byli příliš dětmi: Odpověděli na nebezpečí ještě větší láskou, tvrdohlavostí, ruměncem, vzkypěním a nenávistí proti panu Janovi.
O této příhodě se odtud vypravovalo po Kratochvíli, právě tak jako o mých návštěvách u Cornelie, a všude, kde o tom byla řeč, se tvořily dvě strany. Strana bílých, to jest strana knížete, a strana Janova. Této skupině kráčela v čele Františka, nepřestávajíc opakovati, kdo je pravým Corneliiným milencem. „Mlč! Mlč, ty utrhačko!“
odpovídaly jí její přítelkyně a s planoucíma očima a s dmoucími prsy obhajovaly plukovníka.
Toť se ví, že se však našli i tací neteční lidé, kteří říkali, že mají dost svých starostí, a již si vyprosili, aby jim ti, kdo se hádají o knížete, vlezli na záda.
Zatím kníže nedával najevo pražádné znepokojení. Na jeho tváři se nejevily stopy špatné míry. Oslovoval Jana tak přátelsky jako dříve a posmíval se mu, jako kdyby měl k podobným věcem právo. Byl k němu shovívavý, a to mě kozel bral.
Políček
Na druhý den jsem se vypravil na schůzku, kterou jsem určil Holanďanu Huylidennovi. Přišel jsem na označené místo o chvíli dříve, a tu jsem se jal s pokojnou myslí měřiti cestu od dubu k dubu. Krátil jsem si přitom čas odříkáváním všelijakých nesmyslů, jež sice neměly pražádnou spojitost, ale zachovávaly délky a spád alexandrinu. Vplétal jsem do svých pošetilých veršů bez ladu a skladu všechno, co mně přišlo na jazyk, a byl jsem šťasten, když mi klapala nota. Bavil jsem se jako břežanský kardinál, jenž prý na svých procházkách činí totéž.
Místo, které jsem zvolil k dostaveníčku, bylo tajné, odlehlé, kryté, nepřístupné… krátce bylo takové, že mi skýtalo jistotu tak říkajíc sirotčí: mluvil jsem tedy hlasitěji a hlasitěji.
Asi při padesátém či sedmdesátém řádku mých tlachanin ozval se za mnou znenadání smích. – Můj bože! Zůstal jsem všecek ohromen, mé srdce se zastavovalo a za jeho zpomalených úderů jsem slyšel, jak jedna hemisféra mého mozku odpovídá druhé: „Je chycen! Je chycen! Hle, konec jeho lehkomyslného počínání!“
Ve vteřině, jež zajisté uplynula dříve, než obrátíte stránku, pocítil jsem bezpočet myšlenek, které zazněly jako strašný akord děsu. Hrom do toho! Od těch dob vím, co je to strach. Od těch dob vím, co je to zlodějská bázeň plazící se s roztřesenými prsty podél zdí. – Když se mi vrátily smysly, spatřil jsem pana Huylidenna s Marcelem.
„Promiňte,“ řekl mi malý nezbeda, „nemohl jsem se udržet, slyše vás odříkávat tak směšné divadlo…“
„Vedl jsem toho pána,“ pokračoval, nedočkav se odpovědi, „říká, že jste mu psal, aby přišel sem do dubiny, a neznal cestu.“
Obdaroval jsem Marcela jako nikdy předtím, neboť jsem vskutku ztratil sám nad sebou vládu. Má mysl a mé tělo mě neposlouchaly. Teprve když jsem viděl, jak se hoch vzdaluje, podařilo se mi uvolniti loket, jenž sám od sebe tiskl pod kabátem desky JIHOČESKÉ KRONIKY.
Potom jsem sebral pár německých slovíček, abych panu Huylidennovi vyčinil za neopatrnost. „Provádíte-li své šmejdy tak neomalsně, nechci s vámi nic mít!“ pravil jsem nakonec. Řka to, chtěl jsem odejít, abych vrátil desky na staré místo.