A pánové? Vešli kašlajíce, chopili se sklenic, opřeli si dlaně o stehna a lhali, jak když tiskne. Panečku, to byli jiní chlapíci! Kampak na ně s vaším: Chtěl bych poznamenat… Nebo: Dovolte, abych se zmínil… Ti by nestáli s rukama na nákrčnících, s dlaní před ústy a s loktem přitaženým k tělu.
Pan Stoklasa mě představil asi deseti pánům, ten byl statkář, ten odborový rada, onen přednosta úřadu, třetí advokát, čtvrtý továrník, a tak to šlo vesele až po tajemníky. Pánové mi tiskli prsty a dámy dovolily, abych jim políbil hřbet ruky. Mohl jsem na nich nechat oči. Některé z nich byly velmi krásné, ale nad ostatní se mi líbila jakási plavovláska jménem Eleonora. Sotva jsem se k ní dostal, snažil jsem se ji rozesmát nějakou povídačkou, a abych jí dodal chuti, chechtal jsem se vydávaje zvuky, jako když se trhá plátno.
Někteří pánové se po mně ohlíželi, dávajíce najevo svůj údiv. To mě zarazilo, ale jeden z hostí mého pána, jakýsi znamenitý člověk, jménem Jakub Lhota, ke mně přistoupil a řekl mi, že se mu líbím. „K čemu se, u čerta, chcete upejpat?“ pravil, pokládaje mi ruku na rameno, „jen se smějte, co hrdlo ráčí. Jen vesele, jen do toho! A víte-li nějakou rozmarnou příhodu, sem s ní!“ Chtěl jsem se tomu dobrému pánovi zavděčit, a aby to nikdo neslyšel, vypravoval jsem mu příhodu s lékařem Duvalem, při níž ztratila slečna de Perien panenství.
Když jsem dokončil svůj příběh, zavolal pan Jakub Lhota svého syna, který se jmenoval Jan, a řekl mu, že mám ducha. „Drž se,“ pravil, „vzdělaných lidí.“ Podal jsem Janovi ruku hotov uzavřití s ním přátelství, neboť, abych mluvil pravdu, jeho otec byl z nejmocnějších lidí v republice.
Člověk, s nímž jsem právě domluvil, totiž pan Jakub, chodil zeširoka, měl vévodskou tvář a držení jeho těla bylo maršálské. Ten chlapík se nestal ministrem a nepřijal žádného úřadu proto, že může toho všeho (a ještě snad větších poct) dosáhnout, kdykoliv se mu zachce. Slýchal jsem jeho jméno již dávno předtím a věděl jsem, jak má dlouhé ruce. „Bernarde,“ pomyslil jsem si, „ten vlídný pán změní možná tvůj osud. Hleď, aby ses mu zalíbil. Je to hlava velkostatkářského křídla největší politické strany. Je to novodobé kníže a podobní sekáči něco zmohou. Drž se, Bernarde, drž se ho ze všech sil!“
Když jsem potom uvážil, co může Jakub Lhota vykonat pro mého pána, začalo mi svítat. „Tudy na to!“ řekl jsem si, „proto pan Stoklasa pořádá tak veliký hon, proto jsme pozvali hraběte Kodu. Pravda, pravda! Vždyť ti dva (to jest pan Jakub a Koda) se sváří na jakýchsi cizozemských soudech a mohli by se krásně dohodnout u našich mís a u našich lahví. To pozvání hraběte je věru krásná úsluha panu Jakubovi! Jářku, to jsme zas jednou něco správně sehráli a advokát praskne zlostí.
Náš advokát se jmenoval doktor Pustina. Věděl jsem o něm, že se po válce postavil v čelo domkářům téže politické strany, v níž vládl pan Jakub Lhota. Řečený advokát se tvářil jako chuďas (ale měl peníze). Bylo o něm známo, že si myslí na slečnu Michaelu. Já jsem u něho upadl v nemilost. Měl mě v žaludku a byl by mě utopil třeba na lžíci vody. Proč? Pánové, máte jinou příčinu, pro niž odmítáte hrách s uzeným, než že vám ta krmě nechutná? Myslím, že jsem doktorovi nikdy nepřišlápl přazku. Nemohl mě cítit prostě proto, že jsem mu nešel pod vousy. Já mu ovšem oplácel stejnými pocity.
Domnívám se, že poznáte arcilišáka od poctivých lidí právě tak jako já. Představte si tedy chlapa s oválnou tváří a chuchvalcem licousů a ruměncem, který je v ustavičném pohybu jako mořský příliv a odliv. Pokud jde o výšku, měří náš advokát 170 centimetrů, nos má římský a chrup netopýří. Platil za šviháka, ale mně z něho bylo nanic a slečně Michaele jak by smet. Jmenoval se Josef. Byl právním zástupcem mého pána při prodeji statku Kratochvíle a jsem přesvědčen, že tahal Stoklasu za nos. Chtěl se především oženit s Michaelou. To ostatní ho zajímalo až v druhé řadě, až potom, až snad po svatbě, kdy už by šlo o jeho vlastní kabát. Domkářské křídlo advokátovo mělo jakýsi vliv, ale před panem Jakubem se museli všichni schovat! Hrome, když jsem tak ty dva porovnával, byl advokát věru k politování. Kampak na pana Jakuba s právnickými kličkami! Kampak na něho s domkářskou politikou!
Přítomnost velmožů mi dodává odvahy. Pil jsem o sto šest a chtěl jsem advokátovi zahrát nějaký zatrolený kousek. Podobní lidé se ale vyznají v tlačenici a já (pouhý knihovníček a bezelstný chlap) jsem na zámku platil o něco víc než lokaj a o něco méně než kuchař. Bylo těžké dostat se Pustinovi na kobylku. Viděl jsem, že je obklopen odborovými přednosty a že s nimi dokonce mluví trochu spatra.
Zatím pan Jakub dopil číšku čaje, staví ji na stolek, odkašlává a blíží se k advokátově skupině. Úřednické šarže mu ustupují s cesty a oba političtí kohouti stojí tváří v tvář.
„Co je u vás nového, doktore?“ praví pan Jakub.
„Pracujeme ze všech sil a naše myšlenka získává půdu.“