Potom jsme se vrátili k panu Stoklasovi. „Pane,“ řekl jsem, zaujímaje místo jako člověk, který se nemá čeho obávat, „pane, měl jste pravdu, Susanne vám ještě dnes řekne, že odchází, a požádá vás o propuštění z úvazku učitelky. Dostala dopis.“
„Rozmyslil jsem si to,“ odpověděl Stoklasa, pohrávaje si jakýmsi předmětem, jenž se podobal brašně. Díval jsem se na svého pána s pocitem shovívavé účasti, neboť jsem si myslil, že je do Susanne trochu zamilován. „Nu, vidíš,“ řekl jsem, sleduje jeho výraz, jenž se mi zdál odrážeti trápení milenců nikdy nevyslyšených, „kdybych znal tvé spády, kdybychom si mohli od plic popovídat, kdož ví, jaké by mezi námi nevzniklo přátelství.“ Usmíval jsem se, cítě účast s tímto boháčem, a měl jsem sto chutí ho povzbudit nějakým tím: Nu, nu, nu, vždyť bude zase dobře! – Ale vtom, v té prokleté chvilince, jsem zahlédl, že si můj pán hraje s deskami strženými s JIHOČESKÉ
KRONIKY! Můj úsměv zmizel. Jazyk se mi přilepil na patro a v mých prsou hřímalo.
Tuto příhodu jsem popsal, vytrhnuv ji ze souvislosti, v předmluvě své knihy. Tam jsem rovněž uvedl, jak jsem se tehdy štípl do stehna a jak jsem koktal něco o padělcích, avšak zapomeňte na to! Zapomeňte na okamžik, který je z nejtěžších a z nejkormutlivějších, jaké kdy postihly člověka mého druhu. – Domníval jsem se, že má krádež vyšla najevo, a se svraštěným čelem a s prsty zkřivenými jsem se zamotával do výkladů o padělcích.
Pan Stoklasa se na mě díval úkosem a skončil rozmluvu, řka, že by si přál projíti jednou knihovnu se seznamem v ruce. Potom pohodil desky a odešel, nesvěřiv mi peníze určené knížeti.
Sotva se zavřely za mým pánem dveře, vrhl jsem se k vazbě, a tu jsem na ní shledal stopy plukovníkova nože, jenž mezi vrstvou kůže a dřeva hledal listinu či tajný rozkaz nepřátel.
Snažil jsem se objasnit si, jakou cestou se dostaly nešťastné desky do regentových rukou. Zradil mě Holanďan? –
Byl bych rád přehlédl, co se stalo, a vrhl jsem se k oknu, tiskna předmět svého trápení na prsa. Po Huylidennovi nebylo ani památky. Byl jsem bezradný, byl jsem hotov chytit se čehokoliv… Tu v síni zazněly přicházející kroky.
Poznal jsem podle cinkání ostruh knížete. Domyslil jsem si, že ho provází Marcel. Vyběhl jsem za nimi, chtěje požádati o vysvětlení, ale kníže mi zasyčel do tváře kletbu. Na štěstí příliš pospíchal a nemohl se zabývat výplatou, viděl jsem, jak s chvatem mizí v záhybu chodby a jak se Marcel ke mně obrací. Zvedal jsem skleslou ruku ke klice, když se chlapec rozběhl k mým dveřím. „Pane Bernarde,“ zašeptal mi do ucha, „nemohl jsem knížeti zabránit, aby tu věc nedal panu Stoklasovi. Nemá ani tušení…“
„O čem mluvíš, hochu?“ otázal jsem se, znamenaje, že se se mnou točí svět, „co to blábolíš?“
„Kníže vzal tomu cizímu člověku vaši knihu.“
„Víš, jaká je to kniha? Víš, odkud je?“ vydechl jsem mezi dvěma zámrazy horka.
„Vím,“ odtušil s maličkými rozpaky lokaje, jenž vás přistihl, když si barvíte vousy.
Útěk
Pánbůh s námi! Vy chcete slyšeti švihácké vypravování, víte, co se sluší, a trváte na tom, abych za ševelení větru maloval příběh, jak se vine podoben potůčku, jak skáče po balvanech, které se mu postavily v cestu, a jak nakonec doplývá k moři. Chcete viděti třpyt jeho toku a čeření skutků, jimž čas dopřává vymluviti se a zmlknouti.
Chcete sledovati vlnu za vlnou a událost po události v pořádku, jenž je stanoven a dán – avšak mé vypravování mění brzy místo, brzy čas a plete páté přes deváté. – Nicméně, popřejte mi ještě chvilinku, abych v sedle své posedlosti křižoval sem a tam, lapaje najednou slovíčka několika lidí. Dopřejte mi, abych se vracel a točil po větru a skládal obraz z drobných výjevů. Za tohoto kývání, jež tak hoví mým myšlenkám, za této střídy scén, za střídy strachu pro zlodějský skutek s láskou, za náhlých změn jednání s podvodníky, jež opustíme pro nezměrnou důvěřivost dětí, za tohoto pořvávání pirátů a za hlaholu prostinké něhy sledujte čtyři útky jediného provázku. –
Že je to spletené? Ovšem!
Dost dlouho jsme zachovávali zdvořilost, říkajíce si: Dobré jitro! Dobrý den! Kníže spal jako dudek a nyní procítá, slyše kuropění.
Dost dlouho jsme sledovali Michaelu, pravíce, co právě drží v levé ruce a po jakém hmyzu se ohání svou pravicí.
Dost dlouho jsme vám nalévali do sklenic, nuže, teď je čas chlemtati z dlaně.
Nastal večer před útěkem barona prášila a má tíseň se zvětšuje. Slyším rychlé cupitání slečny Cornelie, cvakání širokého podpatku staré Veroniky, běh po špičkách a lehký střevíc Marcelův. Lovím mezi těmi zvuky krok slečny Susanne a stokrát jsem se již zmýlil. Francouzka zůstala ve svém pokoji. Zavírá se, ale můj duch dlí po jejím boku.
Myslím na ni, myslím na Marcela… a náhle si uvědomuji, že je má krádež snad vyzrazena. – Snad ano. – Snad ne.