co noc spí s naší Cornelií – kdepak mám potom nabrat trpělivosti?
Hrom do toho! Já všechno odnesu!
Maje plnou hlavu podobných starostí, bral jsem se mimo Veroničiny dveře.
Řekl jsem již, že jsem měl vztek? Ano? Nuže, musím k tomu ještě něco přidat: byl jsem rozzuřen a odplivl jsem si.
Avšak sotva jsem se té neslušnosti dopustil, vyletěla Veronika ven a jala se mi spílati, že jsem zmetek a že ve mně není dobrá žilka. Potom velebila knížete a za křiku, jejž nemohu napodobit, mi řekla asi toto: „Rererere! Aby ses neplet, ty staré, prašivé, zkažené spodničkáři, já jsem tě viděla na vlastní oči, jak jsi k tý nestoudnici lez! Co?
Von to teď bude strkat na knížete! To se ví! To se rozumí, ty nic, ty muzikant, ty jsi svaté!“
Vyslechnuv to a mnoho jiných věcí, poslal jsem babu k šípku a hnal jsem se za knížetem. Chtěl jsem se ho zeptat, co a jak, chtěl jsem mu vyčinit, chtěl jsem ho mít k tomu, aby se přiznal.
V ohbí chodby jsem potkal Marcela a vyhrkl jsem na něho, aby mi řekl, kde vězí Alexandr Nikolajevič. Ukázal mi na knihovnu, dodávaje, že tam kníže před chvílí vešel se Susanne.
„Se Susanne?“ opakoval jsem, unášen hněvem. „Se Susanne!“ Potom zvedaje pěst proti řečené síni, oslovil jsem nepřítomného svůdce:
„Ty licoměrníku, nemáš dost na tom, že jsi zkazil mou pověst? Nemáš dost na Cornelii, chceš Susanne, Michaelu a snad i Ellen? Což se nestydíš, ty chlapíku, jemuž sedí padesátka v týle? Jakže? Chceš nás přinutit, abychom byli spoluvinníky tvého prostopášnictví? Což jsi neusoudil, že já a můj pán ti naměříme odplatu, jakou zasluhuješ?“
Dnes, když si slovo za slovem vzpomínám na vyhrůžky, které jsem tehdy vrhal za knížetem Megalrogovem, dnes, když mohu s klidem přehlédnouti vše, co se událo, vidím jasně, že toto obviňování bylo obráceno stejnou měrou proti mému vlastnímu nitru jako ke knížeti. Řečená slova vybízela k pokání i mě – ale nedbal jsem jich, byl jsem tehdy příliš zatvrzelý a nacházel jsem ctnost v tom, že mi bylo odepřeno uskutečniti záměry, které jsou nízké a nečestné. Byl jsem přesvědčen, že bažiti po něčem je věc jedna, a dopouštěti se téhož věc druhá.
Dokončiv své kletby, stál jsem před knihovnou, nevěda, co si dále počnu. Cítil jsem, že hněv, který mě té chvíle pudí proti knížeti, zasluhuje nového jména: jména žárlivosti! Ztrativ, či lépe nezískav Susanne, chtěl jsem ji aspoň před knížetem chránit. Žel, snad bylo již pozdě.
Při této myšlence se mi hrnula krev k srdci, vpadl jsem do knihovny jako litice a zbaven rozumu křičel jsem na knížete.
„Jsem obviňován z jakýchsi návštěv u Cornelie. Doufám, že řeknete pravdu!“
Mluvil jsem na plnou hubu, abych plukovníka ukázal v pravém světle, ale Susanne rozumí pranepatrně českému jazyku a pochytila z mé řeči sotva pár slov.
Když jsem vstoupil, listovala v jakési knize a sotva obrátila hlavu. Měl jsem strach, že se bude s knížetem líbat, a pocítil jsem úlevu, že tomu tak nebylo – avšak právě o stupínek hněvu, jenž mi scházel, jsem mluvil hůře.
Kníže si mě ani nevšiml. Nezarazil se, a jakkoli dobře rozuměl, kam mířím, zachoval klid.
Přišel jsem ze tmy a teď, dívaje se přímo proti oknu a napínaje zrak, aby mi nic neušlo, počal jsem silně mžikat očima.
„Táhni,“ řekl mi Alexej, usmívaje se, jako kdyby nabízel křeslo u kamen. Podobalo se, že mi nic jiného nezbude, ale Francouzka (která do té chvíle držela prst mezi stránkami) se na mě obrátila s otázkou, kde je Michaela.
Odpověděl jsem.
Slečna rychle dokončila hovor a měla se k odchodu. Chtěl jsem ji následovat, ale kníže (jak už byl rozmarný) mě zadržel. Potom, stavě na odiv svou vážnost (jako kdyby byl prastrýcem maličké Pařížanky), políbil slečně ruku.
Sotva se však zavřely za ní dveře, jal se vztekle přecházet po světnici.
Mlčel.
Zdálo se mi, že poslouchá ozvěnu svých kroků.
„To je špatné znamení,“ řekl jsem si, poznávaje, že jsem do jisté míry přehnal léčení.
Jářku, vpadnouti znenadání do světnice, kde mluvíte s dámou, je přece jen trochu drzé. – Měl jsem strach, že mi kníže natluče, a odhodlán nepřijmout! (dojde-li k půtce) jiných zbraní mimo zbraně ducha, bezpečil jsem se jen