66

V té chvíli vypadl Kitty kord a maličká slečna se začervenala, jako kdyby zároveň s kuklou a jílcem přijímala i šermířský mrav.

Zbraň zvedla její sestřička a tu jsem viděl, že jsem si přivedl špatné spojence: Michaela se postavila na místo šermířů a prosila knížete, aby ji rovněž přijal do učení.

Chudinka Marcel, který si dělal zuby, že nastoupí po své přítelkyni, zůstal na suchu a tlačil se ke stěně. Přál si ztratit se a současně na sebe upozornit. Maje v hrsti zbývající kordy, na tváři ruměnec a žádostivost v očích, podobal se pážeti, jež se zamilovalo do své královny.

Pošeptal jsem mu, aby se nedal pobláznit knížetem, který si vždy bude hledět víc ostatních než jeho, ale když jsem viděl tu zaujatou tvář a to chlapecké zápěstí, jež leze z rukávů příliš krátkých, když jsem viděl jeho trápení, přišlo mi ho trošinku líto a pomyslil jsem si: „Mám ho odhánět a bránit mu? Kluk prosadí svou jako Susanne.“

Zařídil jsem tedy věc tak, aby Kitty a Marcel tvořili druhou dvojici. Tím činem jsem se ovšem prohřešil proti svému lepšímu přesvědčení, ale člověk nebývá vždy právě důsledný a mnohdy dosáhne cíle tím, že se odchýlí od svého původního záměru.

Marcel a Kitty svedli vskutku vodu na můj mlýn. Jejich šerm by odradil od šermu i nejzarytějšího šermíře. Smáli jsme se z plna hrdla; já, Susanne a vposled i Michaela s Janem. Jedině kníže zůstal vážný. Pochválil Kitty i Marcela a řekl jim, že si vedou velmi dobře.

„Pane,“ pravil nato Jan, „slyšel jsem vás kdysi naznačit, že jste se tu a tam octl v blízkosti šermíren.“

„Ano,“ odvětil kníže, „to souhlasí, myslím, že jsem o tom nevypravoval, ale je tomu tak.“

„Nuže, já, který se v tom umění pramálo vyznám, bych si troufal vyraziti vám zbraň z ruky a zasaditi vám ránu na místě, které mi označíte.“

„Tak,“ odpověděl kníže se smíchem, „jaké štěstí, že jsem vás neurazil a že nemáte příčinu útočit.“

„To se málem podobá vytáčce,“ pravil Jan. „Nemohu se zdržet, abych váš šerm neprohlásil za hanebné mávání rukama bez ladu a skladu. Jak se drží kord?“

„Tak, aby seděla rána.“

Pan Jan se během tohoto hovoru dostával do ohně. Viděli jsme, že rudne a že špatně zadržuje snahu dostat se s knížetem do křížku. Jeho stav se podobal stavu zpěvačky, jež se bojí svého vystoupení, a přece si ze srdce přeje, aby ji někdo požádal o zpěv.

Zatím co kníže mluvil současně s Marcelem a s panem Janem, vyměnily si slečny několik pohledů. Svítalo jim? Já s panem Janem jsme byli jisti, že se plukovník octl v úzkých, že opravdu nic neumí. Byl to lhář a podvodník. Co u nás chce? Kde se tu vzal? Jaké má doklady pro své šlechtictví? Snad to, že sám sebe nazývá knížetem a že jej tím jménem oslovuje jeho sluha?

Když jsem slyšel rozhodné tvrzení Janovo, že je kníže v šermu břidil, nebylo mi nic pochopitelnějšího, než že se ten chlubílek vynášel, pokládaje nás šmahem za hlupáky. „Počkej,“ řekl jsem si, „ještě jsme neskončili, ještě budeme účtovat!“ Mnul jsem si ruce, že jsem přivedl plukovníka do bryndy, a abych mu ještě víc zasolil, vpletl jsem se do řeči, řka, že znám sám pět šermířských škol: „Školu flanderskou, školu francouzskou (přitom jsem se uklonil slečně Susanne), školu italskou, školu dolnoněmeckou, tak zvanou moje teta, tvoje teta – a vposled školu východní, jež se vyznačuje skrytou zákonitostí a těžko postižitelnými pravidly. „Je tak prolhaná, záludná a rabijátská, že se jí zřídka užívá, leč u hrdlořezů.“

„My,“ řekl jsem dále (totiž já a pan Jan), „klademe váhu na lehkost, grácii a eleganci pohybů, zatím co Vaše Milost do toho pere, jak pánbůh dá, a chce každého poslat nejkratší cestou na onen svět.“

„Výborně,“ odpověděl plukovník a rozesmál se ještě upřímněji, „výborně, příteli! Umíš to ještě dál? Jářku, no, pokračuj!“

Slečna Susanne a Michaela byly poněkud překvapeny touto odpovědí, která nepřesvědčovala. Kníže toho nedbal.

Mluvil beze studu se svými žáky a ti přijímali jeho poučky s nadšením.

„Škoda,“ pravila Susanne, „domnívala jsem se, že uvidíme víc, než jste nám ukázal.“ Kníže pokrčil rameny a odpověděl, že není zajisté třeba, aby dokládal to, co řekl.

Viděl jsem, že slečnám nastává nová zkouška a že odcházejí s podivnými myšlenkami.

Jan však zůstal. Byl mlčenlivý a zlověstný, čekaje, že přece jen dojde k tomu, aby se chopil kordu, a že ještě včas