54

ruku.

Chtěl jsem slyšet nějaké rozumné slovo, nějakou radu, ale ten nešťastník odpovídal, jako kdyby se celá věc netýkala než mě. Zvedl koleno, a zkříživ na něm ruce, kýval se pln smíchu a veselosti.

Pocítil jsem k plukovníkovi živý odpor a vybídl jsem ho, aby mluvil chvíli vážně.

„Vám,“ řekl jsem, stavěje mu před oči rozdíl mezi postavením jeho a postavením mým, „vám pramálo sejde na tom, co si o vás lidé myslí. Dobrá, vidím, že je vám rovněž jedno, vyhodí-li vaše rance oknem a vybídnou-li vás, abyste se klidil. Bůh vám dal nezranitelného ducha, který vlaje jako chochol peří a který se třepetá tím víc, čím je větší nepohoda. Bude vám dobře na silnici v ranním mrazíku, bude vám dobře ve vnitru lesa vně kruhu klepařek a řady nepřátel. Bude vás zábsti; hlad vám bude bubnovat na břicho a vy se utěšíte, že vám aspoň nefičí kolem hlavy kule, že vás neohrožuje vybuchující granát, kartáče, palba, ani bodák.

Pravíte, že váš čas přijde, až se vrátí car, a že s ním dojdete slávy a bohatství. Nemohu se ani dopočítat, kolik jeseterů, kolik telat a kolik šťavnaté hověziny vám přinese nejmladší princezna až k posteli. Vidím vás pokryta hodnostmi, z nichž každá váží vrchovatou tunu zlata. To je váš osud, můžete věru kašlat na mého pána a na jeho mínění. Avšak přihlédněte, jak se to má se mnou.

Vítr mi způsobuje bodání v uších a nutí mě prolévati slzy. Mám závrať na vrcholcích strání a v údolí mě jímá tíseň takovou měrou, že nestojím za nic. Jsem zvyklý obědvat a spáti v posteli.

Vám se snad přihodí, že zastihnete v lese slečinku, jež bude ochotna vyměnit s vámi někde prstýnek. Já potkám žandarma a při nejlepší vůli, abych s ním dobře vyšel, dostanu se s ním přece do hádky a skončím v šatlavě.

A kdyby toho všeho nebylo, přece jen, Milosti, je velký rozdíl mezi šlechticem a mezi chlapem mého původu. Vám dostačuje věrnost k carovi. Ať třeba bez groše, jste přece pán. Máte svůj erb a svou pistoli. Co mám však já?

Jsem zcela odkázán jen na své knížky. Co si bez nich počnu? Jsem jist jen jejich duchem. Jen ony skýtají křídla mým myšlenkám. Jsem pouhý oslíček a potřebuji jezdce na svém hřbetě. Do těchto slabin patří ostruhy vznešených básníků. Jen to mě vrací světu. Prach knihoven, který se zvedá ve světelných sloupech, když mezi desátou a polednem zasvitne do oken na chvíli slunéčko, ten prach, který vás rozkašle, ten vítr maličkých tělísek, jež jako motýli mi usedají na stránku, to jsou má souhvězdí. Čerň řádek znamená pak hvozdy a malá bílá místa, jimž tiskaři a cháska ze sazáren říká řeky, jsou pro mě právě tím. Beru věc doslova. Kam bych se poděl bez svých krásných svazků. Já, na mou čest, se nikde nevyznám, leč v krajině, kterou mi ukazuje básník. Jdu k rybníkům anebo na VĚTRNÍK, a přece kráčím krajem Horáce. Vám kvetou stromy, vám se pasou koně a tryskem pádí dolů se strání, vám řinčí zbraň a pro vás stojí u potoků holky. – (Nejhezčí z nich má ruku za pasem a druhou u obočí.

Dívá se za vámi a zasměje se, až ji zavoláte.) Já, přisámbohu, jsem nikdy nerozehřál podobnou ženušku, která je přece k světu a není od řemesla. Vy, starý dobrodruh, se někde na hrázi sejdete s příštipkářkou svého umění a za chvíli se krásně shodnete. Já, Milosti, se držím kurviček. Snad jsem se někdy rovněž připlichtil k jinému druhu slečen, však utržil jsem si jen ostudu. Jsem pouhý břidil toho života, jenž vám jde k duhu. Však to, co má svůj vymezený řád, co vězí v korsetu, co klape jako mlýn, co s řádnou deformací uskutečňuje prožitek, jejž jsem měl, když prostičký můj duch zřel vznikat onu věc, ta ostrá vůně dílny, ta krůpěj člověčiny mi skýtá účast v tomto světě víl.“

„Dost, dost, můj příteli,“ vpadl mi do řeči plukovník, „nehanob se, nečiň se mrzákem! Starého kozla mi sejde po tom, co mi chceš říci. Buď zdráv a nechť se ti vyplní všechna přání – ale nemáš náhodou při sobě tři sta?“

Tato otázka byla položena znenadání a s takovou naléhavostí, že jsem se neubránil. Odpověděl jsem podle pravdy a podal jsem mu své poslední peníze.

V tu chvíli zaklepal na dveře Alexejovy světnice pan Stoklasa. Nevzpamatoval jsem se ještě z prvního překvapení, a již jsem upadl do nového: nemohl jsem údivem ani zavříti ústa.

Co u nás regent chce? Čeho si žádá?

Bál jsem se, že se dozvěděl o klepech s Cornelií, a bylo mi nadmíru úzko.

Můj pán si zatím zasunul dva prsty za límec košile a upravoval si kabát jako člověk, jenž neví, jak začít. Jeho rozpaky mi vracely klid. „Pah,“ řekl jsem si, „i kdyby něco věděl, není si jist.“ Skončiv pozorování pana Stoklasy, podíval jsem se na knížete. Jeho tvář vyjadřovala stále stejné sebevědomí a stejnou vznešenost. Tu mě napadlo, kde jsou peníze, jež plukovník před okamžikem držel v hrsti, ale současně s touto otázkou jsem pochopil, že pro knížete není nesnadné dáti jim zmizet v rukávě.

„Pane,“ řekl Stoklasa, vrhaje krátký pohled do mého kouta, „před několika dny jste se setkal v lese se sedlákem,