Říkal jsem to proto, že jsem sám jednou utekl za loutkářem, který se vyznal trochu v umění plašiti malé chlapce, říkal jsem to proto, že jsem pozoroval v očích Marcelových odlesk podobného odhodlání, a v poslední řadě jsem vedl ten hovor, abych rozvinul znalost lidských duší, abych dostal knížete z dostřelu a abych Marcelovi usnadnil návrat.
Je to vždy zajímavější pro pána (jako je můj pán), seznámí-li se s činem svého podomka z řeči, která mu staví před oči toužení takového pomatence, než kdyby o ní slyšel, až hlupáček práskne do bot a až zároveň s ním zmizí sto korun.
Když jsem domluvil, vyňal regent svou věčnou dýmku z úst a poděkoval mi. „Bojím se,“ řekl, „že je tomu vskutku tak, jak pravíte. Na štěstí je to jen Marcel, kdo ztratil rozum. Ti ostatní, jak se domnívám, nemohou knížeti přijíti na jméno a chovají se k němu málem neslušně.“
„Dovolte,“ namítl jsem, „abych odporoval. O plukovníkovi smýšlí špatně snad jenom doktor Pustina.“ Chtěl jsem, aby se Stoklasa trochu zamyslil nad tím, jak se chovají ke knížeti naše slečny. Ale regent byl samolibý člověk, který si myslí, že jeho děti neklopýtnou; Marcel z prahu konírny mu nestál za řeč.
„Nuže,“ pravil jsem vposled, „slečna Kitty na tom není o nic lépe než Marcel!“
Na ta slova mi regent hrubě odsekl, ale má pomluvačná setba padla přece jen na dobrou půdu. Stoklasa mi uvěřil!
Ještě týž den promluvil se svou mladší dcerou a tato rozmluva jej zděsila. Odpřisáhl se knížete navždy.
Já jsem však tehdy nepoznal, jak Stoklasa smýšlí, a skončiv rozmluvu, odcházel jsem přesvědčen, že mě považuje za blázna a knížete za poctivce. Tato domněnka mě popudila proti Alexeji ještě víc.
Vstupuje do domu, počítal jsem ty, koho plukovník obloudil. Byla jich pěkná řádka: Marcel, Kitty, Michaela a Susanne, starý Kotera, lesmistr, Cornelie a naposled (když jsem se tak sezdal s pravdou a nemohu nic zatajit), naposled já.
Za to jsem ho nenáviděl dvojnásob – ale teď nebyl čas na hněvy, vždyť jsem pospíchal, abych si knížete udobřil!
Nezbývalo, než abych v svém nitru vzbudil přiměřené city. Jal jsem se knížete tedy litovat a řekl jsem si, že je život příživníkův bídný, i když je nejlepší. – Protloukal jsem se, vyučuje maličké žáčky latině, a velmi dobře vím, jaký je to hořký chléb. Často mi uvízlo v hrdle sousto z milosti a ještě teď sem tam syknu vztekem, ovšem za zády svého pána. Abych se odškodnil, seberu mu pak ze špižírny nějakou láhev… V tomto mém počínání je skryta moudrost lidí bez hrdosti, neboť já jsem se opravdu nenarodil jako kníže a nic mi tak není vzdáleno jako ctnosti toho druhu.
Plukovník, který měl jemný nos, musil snášeti ústrky stokrát hůře, a jestliže se tvářil jakoby nic, jestliže je přehlížel a nikdy nedal najevo, že o nich ví, musil se nadmíru přemáhat. Cítil jsem s ním opravdu trochu soucitu.
Ale nechť byl kníže mizera nebo chuďas, musil jsem mu říci několik laskavých slovíček, neboť jeho zájem o Holanďana mi lezl za nehty. Vedle toho jsem ho chtěl poprosit, aby nechal Kitty a Marcela na pokoji.
Zastihl jsem knížete nad plukovním deníkem. „Jdu si s vámi vyrovnat účty,“ povídám. „Je to asi pět nebo šest věcí. – Především: Co to tropíte s dětmi?“
„Dobrá,“ pravil kníže, „vyjmenuj, Bernarde, všechno po pořádku, odpovím ti potom souhrnně.“ Na ta slova jsem pokračoval.
„Slyšel jsem, jak vybízíte Marcela na nějakou cestu. Víte, jak rozumí podobnému tlachu? Zvedne opravdu kotvy a budete ho mít na krku!“ – Tato poslední poznámka, jak se zdá, knížete popudila.
„Na krku,“ odpověděl, „co tím chceš říci, Spero? Míníš, že budu živit o jeden krk víc? Fi, styď se!“ Řka to, vypjal kníže hlavu, jako kdyby bylo v těchto těžkých dobách hračka živit celý pluk, a zahrnoval mě pohrdou. Pomyslil jsem si, že je přece jen větší blázen než pletichář.
„Kdybych měl vesnici, nebyl bych víc, než jsem,“ dodával. „Chud či bohat, opěšalý anebo na koni, s vojskem či bez něho, jsem carský plukovník!“
„Dobrá, dobrá,“ povídám, „máte pravdu, Milosti, ale jednou musí být řečeno, že s velkou chutí jíte z cizího talířku a chodíte za děvčaty, která dospívají pro jiné lidi, než jste vy. Hrome, nevytáčejte se do nekonečna a neukazujte mi na cara, když mluvím o vás. Mohu vám prospět jen tehdy, když budu znát vaše úmysly.“
„Tak,“ odvětil kníže, „nuže věz, že se mi nic tak nepříčí jako pomoc, kterou mi nabízíš. Nejsem Stoklasovi za nic zavázán, ledaže je krčmář a jako krčmář vede účty o svých jídlech, lahvích a postelích. To, co jsi řekl, ale dostačí,