62

„Jakže, chcete nám namluvit, že jste nepostrádali ptačího mléka? Vy prášíte!“

Když jsme se namluvili dosyta podobných nesmyslů, byla řada na knížeti:

„Vy,“ řekl, „advokáti, knihovníci a mladí statkáři, kteří držíte v ruce vidličku a na vidličce chutné sousto, vy, kdo zvoníte lahví o láhev, vy věční kuchaři, nemůžete mysliti na nic jiného než na to, co se jí. Dobrá, rozumím vašemu vkusu a setkal jsem se s ním. Ti, kdo tak mluvili, opustili nás při tom tažení po desítkách a kradli potom na svou pěst.

Byl hlad, nu dobrá, byl! Vy říkáte, že bez spíže se války nevedou, že jedno patří k druhému jak ženich k nevěstě?

A já vám na to pravím, že to je jenom maličká část pravdy. Šli jsme o hladu, jenž rozněcuje ducha, o hladu, který rozžhavuje tvář a vdmychne horečku, o hladu, který vichří a který cvaká zuby. Ten hlad nás vedl jako poutnice, jež bubnuje na prázdné pánvičky a tříská do kotlíku. Za této hry pak stále víc a více zvětšuje svůj spěch, má sukni za pasem a zkrvavené dásně. Se sněhem ve vlasech, víc mrtvá nežli živá, avšak s hlavou vztyčenou a hubou plnou válečného křiku jde dál a dál. Strhuje vojáky a břinká na pistole a střílí za běhu. Padá a opět vstane, již krvácí, a přece zvedá hůl a křičí z plných plic, a ženouc útokem, houká si písničku. Naposled uchvátí, když líbá svatý kříž a s návrší se vrhá do zákopů, jež kouří výstřely. Snad někdy po bitvě urve kus koniny, snad bude jíst, snad umře, kdož to ví.“

„Tak,“ vskočil jsem knížeti do řeči, „to je krásný jídelní lístek, to si dám líbit. Ale neřekl jste nám, Milosti, ani slova o tom, co rozplameňuje koně a co jim skýtá sílu, aby strádali o hladu a zimě.“

„A dejte pokoj,“ odtušil můj pán, jenž nabyl k plukovníkovi opět důvěry, „kníže má pravdu. Podle pravidel řádného vojenství je dávno prokázáno, že hlad, který bývá zhoubcem armád, může se stát i jejich pomocníkem.

Vězte, že není strašnějšího nepřítele než ten, který žene útokem proto, aby se najedl a vyspal.“

„Ach,“ odvětil nato Alexej Nikolajevič, „dal bych zastřeliti člověka, který nemá nic jiného na mysli! Jestliže jsem mluvil tak špatně, jestliže jsem tak zatemnil smysl našich tažení, že si je vykládáte v ten rozum, jako bychom vedli válku pro jídlo a pití, zasluhuji, aby mě car zbavil hodnosti.“

Viděl jsem, že pohled knížete se stává urputným a že se příliš vmyslil do starodávných příhod. Jeho vousy se pohybovaly, oko jiskřilo, jeho tesáky se leskly a tvář vyjadřovala takové zaujetí pro svou bláznivou myšlenku, že se mi zdálo vhodnější obrátit stránku hovoru a nedrážditi ho. Můj pán asi věděl tak dobře jako já, že v této věci nejsou s knížetem žerty, a vzpomněv si, jak dopadl s Charouskem, vybídl společnost, aby šla spat.

To mě zamrzelo. Hleděl jsem tedy knížete tím rychleji uchlácholit a řekl jsem mu: „Co na tom, že jste se postili, jen když jste vyvázl z těch svízelů se zdravou kůží, jen když jste si zachoval zdraví a svěžest. Za tohoto stavu věcí můžete dohonit, co jste zameškal.“ Chtěl jsem naplnit jeho skleničku a sklonil jsem se, abych jí dosáhl, ale Michaela a slečna Susanne jako na povel se chopily láhve, která stála přede mnou. Jedna ji táhla tam a druhá sem. V tom počínání bylo něco nadmíru dětinského a prostoduchého, něco, co na prvý pohled prozrazovalo, že je se slečnami zle: kníže je oslnil.

Probůh, nedal bych za smysl Alexejovy řeči ani troníček a jeho rozum nestojí za čtyrák. Nicméně Michaela a Susanne byly okouzleny, neboť plukovníkovo bláznovství, jakkoliv bylo střiženo poněkud starosvětsky, mělo krev, mělo jiskru.

Díval jsem se s jedné dámy na druhou, ale Ellen si žádala pokračovat v řeči, kterou jsem k ní mluvil na počátku večera. Neměl jsem se k tomu a tu se jala vyprávět o půvabu skotských lučin, jež se zelenají za cinkání zvonců na hrdlech skotu. Po trapně dlouhé době dospěla k líčení soboty. „A to je čas, kdy všechna obec se chystá do chrámu,“ pravila, dokládajíc se, že tato potřeba se jí stala průběhem let nepostradatelnou…

Tehdy jsem měl oči jen pro Susanne a tak jsem se starého čerta staral, co vykládají anglikánští kněží. Ellen mi byla na obtíž, a zatím co mluvila, lovil jsem slovíčka s druhého konce stolu. V ten čas jsem neznal dobrotu Ellenina srdce, ani oddanost, která i u ošklivých ženských je k pohledání a která mnohdy platí víc než hezká tvářinka. (Podobná moudrost mi byla dopřána teprve později.) Tehdy jsem si hleděl Susanne: Poznával jsem, že se mi vzdaluje. Nicméně byly okamžiky, kdy se mi zdálo, že slečnina oživenost neplatí slátaninám knížete a že si Susanne přece jen potrpí na vážný hovor o literatuře. To jsem usoudil vždy, kdykoliv se na mě obrátila, abych citoval to nebo ono. Vyhověl jsem jí ze srdce rád (omluviv se napřed Ellen). A kdykoliv jsem pronášel nějaký znamenitý text, činil jsem to tak, aby jej slyšel také můj pán a naučil se vážit si knihovníků. Takovým lidem, jako je Stoklasa, se musí vpravovat do hlavy úcta ke vzdělání málem násilím. A tak jsem pozvedal hlas a mluvil s takovým citem, až kníže prohodil, že bych se mohl stát od hodiny ďáčkem, kdybych nebyl tak výtečným knihovníkem.