83

svá játra a bílé víno šmahem u ledu. Kupujte za všechny čerty půdu a přitom se držte pana Jakuba. Dále, abych nezapomněl: Pohoňte se dvakrát do roka po lesích a ať vám slouží větry!

Ha, cítím živě, že bych se teď měl rozplakat a pronésti věštbu, co bude s advokátem: Vidím, že se ten chlapík neožení. Vidím, že ztloustne a že bude pít pivovarskou břečku. – Jednou provždy, pánové!

Kdopak mu půjčíte od dneška za rok findu? – Vy ne, já ne, a Bernard?“

„Nerozumím vám,“ pravil doktor Pustina,

„Říkám,“ odtušil plukovník, „že ostrouháte, říkám, že vám sklapne, říkám, že se Stoklasovi mění povaha, říkám, že vás tady mají dost.“

„Mlčte!“ vykřikl advokát, napodobuje (právě tak jak jsem to učinil před nedávnem já) mravy knížete Alexeje.

„Naopak,“ odtušil zase kníže, „tlachejme, skotačme, rejděme, zahrajme si na toho zatroleného PRÁŠILA jak se patří!“

Za těchto slov jal se kníže poskakovati a přemetl se na druhou stranu stolice. Potom vztáhnuv ruku, vedl dále svou, přirovnávaje advokáta (mezi jiným) ke kořenáči na licousy a k ženichu, který se místo nevěsty sezdal s Charouskem.

Když byl hotov, obrátil se na pana Jana a – vyspílav i jemu – skončil takto: „Abych tak zdráv byl, jak se mi líbíte.

Ty spodky ze spěže, ten rozčísnutý vlas a nepřítomný duch! Ha, cítím, že váš úděl je taky někde nablízku. Budete zapleten do politiky.“

Při tom slově skočil knížeti do řeči můj pán, a poklepávaje mu na rameno, pravil, že co živ neslyšel nic vtipnějšího a nic, co by více ponoukalo k smíchu. „Jsem si jist,“ pokračoval, „že byste mohl skládati veršem jako prózou – ale hleďme, vždyť jste se nedotkl sklenice. Vypijte to, ať vám mohu nalíti!“

„Děkuji,“ odpověděl kníže, „od nějaké doby se mi znechutilo pití právě tak, jako se mi teď protiví řeč, kterou jste slyšeli. Dost! ani slovíčko již v tom směru.“ Řka to, jal se mluviti velmi vážně a nakonec se nám uklonil s takovou vznešeností jako král ve službě.

„Musím myslit na svá zavazadla,“ děl, odcházeje se vztyčenou hlavou.

Bral se rovnou do své světnice a zamkl za sebou dveře na klíč. Za chvíli potom ležely jeho papíry, mapy a všechen obsah vojenských vaků na zemi. Kníže s vlajícími vlasy klečel u těchto krámů a chvílemi si zpíval, chvílemi pak usedal ke stolku a dal se do psaní…

Záměry, které kníže pojal, osedlaly ho vždy do té míry, že neviděl a neslyšel, co se kolem něho děje. Jestliže se rozhodl odcestovati, můžeme vzít jed na to, že prosadí svou.

Na počátku března onoho roku konal se v Paříži ruský sjezd, jakých je na tucty, ale kníže si vzal do hlavy, že se ho zúčastní. Chtěl tam čisti svůj plukovní deník?

Či se mu podařilo vymyslit nový plán, jak získat vlády cizích národů, aby věnovaly svou pozornost snahám bílých?

Kdož ví! Snad plukovník chtěl jen zmizet z Kratochvíle.

Asi ve tři hodiny (jak jsem se dozvěděl) zaklepal někdo na Alexejovy dveře…

Kníže neodpovídal, ale ta lehká ruka klepe tak dlouho, až je kníže pohnut a zeptá se, kdo to je.

„Já,“ praví Kitty, „já s Marcelem.“

Alexej vpouští děti s něžnou výčitkou, proč se neozvaly dříve, a Marcel, šťasten jako andělé, vrhá se mu do náruče.

„Já a Kitty jsme připraveni jiti s vámi,“ praví. –

„Mám starou pokrývku,“ dodává po chviličce mlčení, „a v té pokrývce je svázáno všechno, co potřebuji.“

„A já,“ dí Kitty, „vám nebudu rovněž překážet.“ Byli si oba tak jisti svou věcí, že se ani jeden z nich nezeptal, vezme-li je kníže s sebou. To jim bylo dočista samozřejmé!

Vy a každý z nás by se takovým poutníkům vysmál, ale plukovník (na rozdíl ode všech rozumných a poctivých lidí) je ani slovíčkem nesrážel a neřekl nic, co by je odvrátilo od jejich záměru. – Nezmínil se jim o panu otci, který bude asi zarmoucen – nepostavil Marcelovi před oči čelední řád, jenž si žádá, aby chlapci (stejně jako mužové) ohlásili řádně svůj odchod – nepředstavil si ani, že Susanne a Ellen ztratí žákyni – a jaký už byl ničema – přešel