později vyplnily, jsem poznával svou temnou budoucnost a zachvíval jsem se chladem doteku skotské ruky a skotského střevíce.
Slečna Susanne nedbala než knížete, ale přece jen jsem zahlédl, jak po mně šlehla okem. Zdálo se mi přitom, že chce říci: Vidíš, tak svět odplácí!
Přípravy na cestu
Po utkání Jana s knížetem běžela Kitty se svými přáteli rovnou do kuchyně.
Hrnou se po schodech, piští, výskají a Cornelie je napomíná, naznačujíc, že jde i o ni. Chce se dostat do středu příběhu a dělá, seč je. Ještě jeden pohled na Susanne, ještě jeden vítězný pohled a potom sukně do hrsti! – Žel, cesta nás vede k starému oprašováku, ale snad je to dnes naposled.
Konečně dámy a pánové málem bez dechu dobíhají, Veronika hledá židli a ostatní se vracejí po stopách své práce k dřezům, k rendlíkům a k mísám. Je však příliš nesnadné smočiti si teď ruce, je příliš nesnadné chopit se pometla a přejiti mlčením tak znamenité události. A pak, je tu Cornelie, jež neudrží jazyk za zuby.
„Můj bože, měla jsem strach, že se mu něco stane!“
„Komu?“
„Alexejovi!“
Tu se počal rozhovor, jejž Cornelie poslouchá s pobouřenými ňadry. Vzpínají se jako zvířata poznávající hlas svého pána.
Kéž bych ji v té chvíli viděl!
Vstoupila do kruhu, kde má hlavní slovo Marcel s Kitty a kde jeden přes druhého vypravuje o průběhu utkání.
„Ah, to já znám, to si dovedu představit!“
„Kdežpak,“ namítá mladší slečna Stoklasová, „kdo to neviděl a kdo se s knížetem nestýká aspoň tak jako já nebo Marcel, ten neví dočista nic!“
„To ne,“ brání se Cornelie, „já jsem s ním měla taky co dělat, a nejednou, panečku! Já moc dobře vím, co je to za člověka. Já bych teprve mohla povídat!“
„Prosím vás, dejte pokoj s vaším vyprávěním!“
„Můj ty světe, ta ženská je drzá! Ještě že neřekne něco horšího!“
„Počkáme, počkáme, však vono vyjde nakonec všechno najevo.“
„Tak ať vyjde, já se stydět nemusím…“
Kitty přichází za této přestřelky do ohně, ale právě teď přinesl čert Angličanku a slečna volky nevolky ji musí následovat.
Veronika počká, až zapadnou dveře, a již pokračuje: „Vždyť my víme, co je to zač, vždyť my víme, jak za tím pánem leze.“
„Kdo? Já?“
„To se ví, že ty!“
„Ale nehádejte se s takovou…“
„Snad ještě řekne, že s ní spal. Na mou duši, to mi věřte, že si to může vymyslit. Nastrčí knížete místo Spery.“
„Pánbůh mi hříchy vodpusť, taková koza!“
„Jaká koza?“
„No, no, no; snad není tak zle, povídám, že ses mohla už kolikrát vdávat.“
„Což vo to!“
„Takovejch by se nasbíralo, jenže, jenže…“
„Co jenže?“