byli biti jako žito.“
Dal bych za to krk, že si Váňa se svým pánem za chvíli notoval. Kníže byl čaroděj a dovedl takové duchy (jako byl jeho sluha) vodit na nitce. – A totéž tropil s dětmi. Totiž s Kitty a s Marcelem. Ti ztratili rovnou hlavu. Bylo je viděti, jak se točí kolem stájí a jak za každým rohem čekají na knížete. A plukovník jim vykládal o Rusku, o jeho vesnicích, o Moskvě, o Kavkazu, o řekách plných ryb a o lidech, kteří čekají (tak jako čeká on) na návrat svého cara. V těch chvílích se stával vážným a bral obě děti za ruku, řka, že v den návratu budou zníti zvony uvnitř zlatých bání a že po vší Moskvě půjde hlas zajíkající se štěstím. „Věrnost, věrnost starým časům,“ opakoval a jeho tvář vyjadřovala pravost toho, co měl na jazyku.
Jestliže je na tom něco směšného, je to snad to, že podobné věci říkal dětem, a potom, že to mluvil takový vykutálený chlap, který se dobře vyzná v karbanu a v prášení. Ďas ví, jak se takové odlehlé věci (jako je víra a podvodnost) vejdou do jedné hlavy.
Já a slečna Ellen, kteří máme proti jalovému okouzlení uděláno, jsme neradi viděli Kittinu závislost na plukovníkovi.
Naše malá slečinka, jak víte, neměla matku a můj pán vězel až po krk v starostech o Kratochvíli. Uradili jsme se tedy se Skotkou, že upozorníme slečnu Michaelu, jakou měrou zanedbává Kitty své úkoly. Měl jsem učit Kitty české literatuře, ale byli jsme stále na prvých stránkách slovesnosti. Za čas, co k nám kníže přišel, jsme se nedostali s místa. Kitty měla vždy nějakou výmluvu a věčně měla v ústech knížete. Připadalo mi to, jako bych byl považován za hlupáka. Takové věci každý nerad vidí. Ellen smýšlela podobně, a tak jsme vyhledali Kittinu starší sestřičku. Řekli jsme jí, co máme na srdci. Slečna nás poprosila, abychom poodešli, a zavolala Kitty. Slyšel jsem, jak se její hlas rozléhal chodbou a jak ten diblík běží nahoru, skákaje po třech schodech. Co si asi řekly? Bojím se, že toho nebylo příliš mnoho, neboť když jsem se vrátil, nesa pod paží dějiny literatury, objímaly se jako blíženci, nad nimiž stojí jediná hvězda. Vešel jsem, kašlaje a vyrážeje učitelské: ehm, ehm. Dělal jsem to, abych zatajil úsměv, k němuž se má tvář stahovala. Cítil jsem, že víc než úspěchu v naukách si přece jen cením krásy, která se zračila na tvářičkách sester. Cenil jsem si mladosti, jež obě pudila ke knížeti, zůstavujíc mé svazky neotevřeny.
A tehdy jsem si řekl: „Spero, učinili kozla zahradníkem. Ty jsi rovněž zaslechl, že mimo svět knih je cosi lepšího, ale tvůj stvořitel ti nevdmychl do srdce takovou žádostivost života, abys utkal vlastní příběh. Věčně budeš omílat životy básníků a s husí kůží budeš sledovat nádherná jara Rimbaudova a spalující lásky Manon Lescaut. Jaká škoda! A jaká zlomyslnost, že, ač všechno dobře víš, přece jen trváš na tom, aby se Kitty oddala zálibám tvého zvráceného ducha a aby čtla o tom, jak přišel na svět romantism, když venku svítí slunce. Hle, kníže přikrčen k hlavě svého koně projíždí stromořadí a za ním letí Marcel. Slyšíš, jak se smějí? Vidíš, jak se ten maličký chlapec přidržuje vlající hřívy, vidíš pruh jeho kůže nad ubohými střevíci? Vidíš knížete, jak se nestydí smáti se z plna hrdla, a vidíš zvíře pod ním, jež sdílí jeho radost? Jakže, protože Kitty nedává přednost tvým plkanicím, proto jsi připravil oběma těmto slečnám tak pernou hodinku? Jdi, ty zlomyslníku, jdi se schovat se svými jery! Kníže je stokrát lepší učitel než ty. Slečny, které jsi znepokojil, ti dají snad naoko za pravdu, ale kdybys položil ruku na jejich srdce, kdybys tak mohl slyšet vlnobití krve, jež praví, že jsi osel a tvé učebnice že jsou oslovina.“
Nicméně (jak to žádá běh světa) já a moje žákyně jsme usedli ke knížce. Nestálo to za nic.
Podle pravidla, že si lidé váží důležitosti, kterou jim propůjčují jejich úřady, stěžoval si podkoní na Marcela jako já na Kitty. Řekl Stoklasovi, že je Marcel od nějaké doby nedbalý. „Věčně se plete v kuchyni,“ pravil, „věčně se drží toho cizího pána, a kde jen může, už je v prachu. Je samý nesmysl, samá povídačka, a když má něco udělat, kluk netečná, dívá se jako havran.“
„Co,“ odpověděl můj pán, „když se k ničemu nehodí, pošlete ho, ať pomáhá krmičům ve stáji.“
A tak se přiblížila na milého Marcela pohroma. Z poslíčka, který si tu a tam přece jen mohl pohovět a přišel k tučnějšímu kousku, se stal na obrátku skotáček. Co měl dělat? Když mu šafář řekl, co ho čeká, nemrkl ani okem a svázal si své věci (měl beztoho pár švestek) a šel, jako by se nechumelilo. Díval jsem se za ním a nemohl jsem uvěřit, že se tak snadno loučí.
Druhý den jsem se šel zeptat, jak se mu vede. Nezastihl jsem ho ve stáji, ale našel jsem jeho uzlíček. Byl zabalen do voskovaného plátna. To bylo něco nového, neboť včera měl své věci v ranečku; to jest ve starém šátku.
Potěžkal jsem jeho zbrusu nový vak a zdálo se mi, že v této nepatrné a celkem obyčejné věci se tají jakási záměrnost.
Od toho dne, kdy odešel Marcel do dvora, ztrácela se Kitty častěji než dříve. Každou chvíli jsme ji zastihli v končinách kravína. Marcel byl teď zavalen prací až nad hlavu (dospělý člověk měl s krmením co dělat celý den), ale přece jen mu zbýval čas. Byl jako předtím stále ve větru. Již o desáté přiběhl, hledaje knížete, a vyptával se,