5

že to Marcel daleko dotáhl. Zatím co plukovník tropil své kousky, učili se rozeznává ti pravdu od lži a poznávali skutečnost, jež bývá mnohdy tak smutná a vždy nejkrásnější.

Proč bych měl tedy otálet? Proč se mám zbavovat výdělku? Proč má zůstati Ellen v chudobě? Zvážil jsem všechny důvody proti vydávání pamětí a nalezl jsem je plané. Budu psát!

Možná, že v mé knize najdete lecjaký nesmysl, ale těmito nesmysly Marcel a Kitty právě zmoudřeli! Přeji si, abyste aspoň z tohoto důvodu nesoudili mé povídačky příkře.

Jářku, nic není důležitého po tomto vítězství mých přátel. Důchod? Vazba, kterou vzal čert? Jděte mi s takovými hloupostmi! To vše se stalo před 15 lety. Jestliže mi tehdy bylo 43, je mi dnes málem 60. Jestliže byly toho času mé střevíce pevné, padají mi teď s nohy. A co mám odpověděti Ellen? Nemá chuděra ani rukavičky.

Krátce, chci si něco vydělat, a protože nic jiného neumím, napíši paměti o úzkostech dětí a o dobrodružství BARONA PRÁŠILA.

Možná, že má kniha bude přece k něčemu dobrá. Budu sice psát, jak se říká, s pěnou u huby a dotknu se sem a tam Stoklasy či současných mravů, ale kdo má uši k slyšení, pozná, že je slečna Michaela krásná, že můj podvodný plukovník byl v jistém smyslu chlapík a že každému spratkovi uvázlo za nehty něco člověčiny.

Ellen ovšem nesdílí mého stanoviska. Domnívá se, že každý příběh má být v knize zušlechtěn. Ellen však má nestatečnou povahu. Pamatuji se, jak si slabošsky vedla po příhodě s rozbitým koflíkem. Když nás tehdy přistihli, plakala hlavně proto, že vyšlo najevo, odkud přináším láhve k našim družným schůzkám. „Já,“ pravila s veškerou hrdostí svého kmene, „jsem nikdy neokusila z jediné lahvice a vykládala jsem Bernardovi ve zlé, že to činí.“ To nebyla pravda. Přihýbali jsme si společně. Nicméně ani tato lež Ellen nezachránila. Táhli jsme oba a dveře do špižírny byly opatřeny petlicí s visacím zámkem.

Pravíte, že tento nicotný příklad nic neznamená? Souhlasím, ale chcete přisvědčit lhaní? Opakuji, že je snazší mluviti pravdu. Ostatně milovníci výmyslů a skreslenin přijdou na své, poslouchajíce PRÁŠILA. Poskytl jsem mu v tomto vypravování místa v naději, že s tímto mluvkou, který je tak dokonalý strůjce úspěchu, dojde uznání i tato kniha.

Stránka dějepisu

Maje liči ti život na zámku Kratochvíli, mohu začíti po způsobu dějepisců a sledovati vše od Adama, anebo mohu vypravovat, co mě napadne třeba na přeskáčku. Vybral jsem si způsob prvý.

Zámek Kratochvíle byl založen ve století XII. jakýmsi košikářem, který se ubíral v den svátého Matěje na výroční trh do města Krumlova. Řečený košíkář se jmenoval Koketák. Nesl v každé ruce 10 košíků a nemohl ani smeknouti lidem, s nimiž se potkával. Ta věc mu vynesla štěstí. Právě na místě, kde stojí nyní náš zámek, potkal opata ze ZLATÉ KORUNY. Pan opat jel v kočáře. Koketák se mu uklonil a již měl na jazyku křesťanské pozdravení, ale jak se klaněl, spadly mu dva košíky do bláta. Tu se košíkář nezdržel neslušného zaklení. Opatovi věc neušla, zakabonil se, vystoupil z kočáru, a aby dal chlapovi na pamětnou, jal se skákati po jeho zboží a rozdupal mu všechny košíky. Přitom se opat oháněl a mával rukama, až mu spadl s prstu nádherný prsten. Měl k zbláznění velkou cenu. Opat (jak byl v ráži) nic nepozoroval, ale všemi mastmi mazaný Koketák si dobře zapamatoval místo, kam prsten padl.

Když pak byl opat hotov se svým ponaučením, řekl košikáři, aby se klidil k ďasu. „Jestliže tě potkám po druhé,“

děl, „a nedáš-li mi křesťanské pozdravení, nebudu už skákat po tvém zboží, ale potrestám tě, stokrát citelněji.“

Toho se Koketák ulekl, ale přece jen měl odvahu zeptati se opata, skákal-li vskutku jen po jeho zboží. Opat přisvědčil. „Milosti,“ děl opět Koketák, „nemáte v obyčeji brát své slovo zpátky?“

„Nikterak,“ odvětil opat a hotovil se vstoupit! do vozu. „Nuže,“ odtušil opět Koketák, „rozumím-li dobře, Milosti, daroval jste mi právě krásné místo, neboť mimo košíky jste zasáhl svým střevícem dvacet pět stop půdy vpravo a vlevo.“

Když to opat uslyšel, dal se do zvučného smíchu a doopravdy daroval onomu Koketákovi něco země. Učinil to, maje ruku v týle a pronášeje tato slova: „Tu máš, ty chlapíku, za kratochvíli, kterou jsi mi způsobil.“

Odtud (jak snadno poznáváte) pochodí jméno našeho zámku. Koketák jej postavil v přísném slohu MISTRA TŘEBOŇSK0HO. (Tu je na místě zmíniti se. že nejde o renesanční Kratochvíli poblíže Nechánic.) Peníze na tuto stavbu stržil za opatův prsten. Potom si košíkář opatřil nádherný meč, a maje vše, co skýtá dobré právo, odvděčil se opatovi ranou do plecí. Vykonav to, přivlastnil si jmění klášterní a držel je až do své smrti. Tento člověk založil vznešený rod Koketáků. Paní toho rodu slynuly nádhernými lýtky a jeho mužové vynikali v poli. Avšak žádný z