4

která se věčně kývala sem a tam.

Vévoda průkazský byl špatně oblečený venkovan s nuzáckou tváří plnou vrásek. Nos měl tenký a zahnutý po způsobu turecké šavle, uši náramné, přiléhající a bez záhybů, oči jako hrot kordu, zuby vlčí, vlasy divouské, bradu jako pěst. Býval oholen, ale jeho strnisko připomínalo hračky kuchařek naplněné prstí, z nichž po celý rok vyráží pažitka. Jeho obličej byl zbrázděn vráskami odshora dolů a opět napříč. Zdálo se, že se tvůrci znelíbilo jeho vlastní dílo a že poznamenal vždy křížkem do očí bijící úchylky od pravidel krásy, jako se poznamenávají chyby v písemných pracích na latinských školách.

Můj drahý vévoda! Pocítil jsem zřetelné hnutí lásky, vida jej státi na starém místě, bok po boku s novým pánem našeho zámku, našich luk, doubrav a žitnišť. Stoklasa srovnán s vévodou byl v mnohém ve výhodě. Tučný, růjný, s knírkem, s břichem, s lalokem, se zášijkem – bůh ví, že převyšoval vévodu o dvě hlavy.

Není zajímavější hra než ta, kterou nám skýtá naše představivost. Jestliže jsem si vyvolal tak jasný obraz starého vévody, činil jsem to proto, abych – maje na očích oba své pány – srovnal jejich způsoby. Kdybych byl zcizil desky JIHOČESKÉ KRONIKY vévodovi, nevyvázl bych se zdravou kůží. Můj starý pán vyřizoval podobné věci zkrátka.

Sotva pojal podezření, že někdo něco posmejčil, již ho držel za hlavu a již lítaly políčky. Domníval jsem se, že rázné jednání patří k věci, a čekal jsem něco podobného i od pana Stoklasy. Ale chyba lávky. Můj nový pán si hleděl dýmky a ani nehnul rukou. Když se konečně ozval, neřekl v podstatě nic, než že by si přál viděti zevrubný seznam svých kněh.

Mluvil s nedůvěrou a bez odvahy. Cítil jsem, že mě podezřívá a že se mu nedostává důkazu, který by mu skytl práva chytiti mě za křídlo.

Ano, ano! Ne, ne! Proboha, jednejme rozhodně a věcně! Řekl jsem, že můj jasný vévoda měl dobrý zvyk tlouci nás po hlavě. Nasbírali jsme jich nepočítaných, polovinu s té a polovinu s oné strany, nicméně vládla mezi námi shoda a důvěřivost. Ten starý mluvka nesmlčel ani slovíčko a ještě si něco přimyslil, aby mi mohl vyspílat oslů a oslích hlav.

Za těchto láskyplných vzpomínek nemohl jsem zcela zatajit pohrdu k věcem současným a k samozvancům, kteří zalidnili Kratochvíli.

Tehdy, snad aby se ukázalo, že lidská vůle proti úradku Prozřetelnosti pranic neznamená, začal jsem se sbližovati (proti vlastní vůli) se Skotkou Ellen. To byla má odplata. Kníže Alexandr, jehož mně osud stavěl stále do cesty, měl při událostech, které se u nás zběhly na sklonku jeho pobytu, přece jen jakýsi úspěch, ale já jsem šel od deseti k pěti. Cornelie byla ta tam, Susanne milovala jiného a mne se chytla ta, na niž jsem nikdy nepomyslil.

Teď, po letech, nacházím však v tomto svazku jakési perné štěstí, a kdyby měly skotské dívky jiný způsob odívání a méně ostrý jazyk, kdyby byly méně pepřené a kdyby jejich noha byla vyklenutá a nikoli ploská, kdyby jejich nos nepřesahoval míru a kdyby se naplnila aspoň polovina toho, po čem toužím, došel bych klidu. Žel, poznávám, že je mi souzen věčný vzruch.

A přece! Nebýt knížete, mohl jsem doposud sedět za kratochvílskou pecí!

Nevtírá se vám mínění, že to byl dareba? Pletichařil a potom slyšel růst trávu. Byl to falešný hráč, podvodník, dobrodruh a možná, že vyzvídal vojenské věci. Snad jen proto kolem sebe viděl plno úkladníků a špehů. Způsobil mi tím řadu nesnází.

Ke všem zlým zkouškám a strázním vzbudil plukovník Alexandr Nikolajevič velkou příchylnost v malém Marcelovi, v Susanne, v Kitty a snad i v Michaele. Bál jsem se, že jim zahraje nějaký čertovský kousek. Sám za mnoho nestojím, ale srovnán s PRÁŠILEM jsem pouhé neviňátko.

Susanne a řečená dvojice mladých lidí byli zapleteni do příhod knížete Alexeje a tak ho milovali a tak mu byli oddáni, že za ním šli jako slepí a hluší.

Možná, že si na něho ještě vzpomínají a že jim po tolika letech nedá ten skvělý podvodník spát. Nechť, dnes je Susanne velká dáma a Kitty odrostla už dětským střevícům. Nechť si dnes dělají, co se jim zlíbí. Já už necítím tu tíseň a nebezpečenství, tu záři jejich ruměnců a smutek jejich zklamání. Dej jim pánbůh zdraví, jim oběma a rovněž Marcelovi! Jsem jejich přítel. Já, starý chlipník, jsem jim držel palec a doposud jsem na jejich straně. Můj bože, kdož ví, kde teď jsou, kdož ví, nevězí-li v mé kůži.

Ale to sem nepatří! – Pokud vím, dopadlo všechno dobře. Kdyby tomu bylo jinak, snad bych se ani neodhodlal psáti tyto paměti. Ale Susanne a obě sestřičky překonaly všechno zlé, co se přiházívá dívkám v období panenství.

Prošly bez úhony branou, o níž se říká, že je těsnější než brána nebeská. Věřím, že jsou z nich znamenité paní a