88

Susanne. – Chci vás požádat o jakousi službu.“

Oddechl jsem si a poslouchal jsem již s mnohem větší chutí. „To si dám líbit,“ řekl jsem sám sobě, „to je jiná, to je zbrusu onačejší pořízení, vždyť ten halama sahá i do kapsy!“ Vskutku Stoklasa vytahoval svou znamenitou prkenici a jal se před mými zraky rozkládat sladkým pohybem obchodníků obilím své stovky. Teď šla naše rozmluva ráz naráz. – „Slečna Ellen mi řekla cosi o vztazích své francouzské přítelkyně k plukovníkovi.“

„Mnohem lépe by udělala, kdyby o nich nemluvila. Kníže, jak víte, odchází.“

„Teď jsme u toho, pane Bernarde. Skotka není jista, půjde-li kníže sám. Zdá se jí, že Susanne naznačuje cosi o výpovědi…“

Na ta slova se mé ubohé srdce dalo znova do běhu. Porozuměl jsem, že mě Stoklasa zaplétá do kuplířského kousku, a ztrativ na okamžik schopnost ovládati se, spustil jsem chvějícím se hlasem: „Máte pravdu! Slečna Susanne miluje plukovníka a provdá se za něho v Paříži.“

„Spoléhám na vás,“ odvětil regent, přecházeje mlčky mé sdělení, „spoléhám na vaši pomoc. Odevzdejte mu tyto peníze…“ Řka to, podal mi Stoklasa několik bankovek. Avšak já pobouřen až do hloubi své bytosti a maje v tom okamžiku nejméně na mysli úctu, kterou páni požadují od svých sloužících, jal jsem se s ním mluvit, jako by byl bez krejcaru: „Cožpak si, člověče, myslíte, že kníže za vašich pár šestáků udělá něco jiného, než co zamýšlí? Či chcete ty peníze vstrčit slečně Susanne? Dejte mi pokoj s takovým posláním!“ – Ouha, zdá se, že se mi přece jen plete do pera nějaké zbožné přání býti člověkem od rány. Když si věc rozmyslím, připadá mi, že jsem se ozval poněkud jinak, ale smysl byl týž, to mi můžete věřit.

„Jen ne tak zhurta,“ povídá nato regent (a já jsem viděl, že i těch několik slovíček, které jsem řekl, je na něho tuze mnoho). „Jen ne tak zhurta. Chci na vás dvé věcí: Požádejte knížete, aby odjel ještě dnes, a nabídněte mu půjčku.“

„Jsem si jist,“ odpověděl jsem, „že ji nepřijme, jakkoli smrdí krejcarem.“

„Právě z toho důvodu chci, abyste mu nabídl peníze vy. Myslím, že mu od vás přijdou vhod.“

Proč si můj pán tak počínal? Na tu otázku mohu odpověděti jen přibližně: Ten starý opelichaný kohout snad nemohl snésti myšlenku, že kníže bude čekat, až vyprší lhůta, po kterou je slečna Susanne vázána setrvat na Kratochvíli, aby s ní potom odjel do Francie. Domníval se, že kníže počítá se slečninými úsporami a že chce cestovat na její útraty. Byl rozhodnut zdržeti – podle smlouvy – Susanne celý měsíc, a vkládaje do mých rukou peníze, chtěl poskytnouti knížeti možnost cestovat na vlastní vrub. „Jestliže v plukovníkově kapse zazvoní pár zlaťáků,“ řekl si, nebude na Susanne vázán, odjede a někde v kasinu De Paris si připraví bezstarostné chvíle.“ –

Jářku, nestála věc za pár grošů?

Záměry mého pána, ať již vycházely z pohnutek ušlechtilých či hanebných, se mi teď zdály celkem prospěšné.

Projevil jsem tedy ochotu učiniti vše, co si regent žádal.

„Dobrá,“ řekl mi nato Stoklasa, „ale dříve než nabídneme PRÁŠILOVI peníze, prosím vás, abyste laskavě zavolal slečnu Ellen Mardenovu a znovu se jí na všechno vyptal. Nejsem si jist, že jsem správně rozuměl.“

Hledal jsem tedy Skotku, a zastihnuv ji v jejím pokoji, děl jsem k ní toto: „Nešťastnice, jakých neprozřetelností se to dopouštíte? Jaký mrav jste to k nám vnesla? Proč jste neuvážila, co svým donašečstvím způsobíte?“ – Byl bych mluvil dál, ale musil jsem se zastavit u slova donašečství, neboť má znalost anglického jazyka je dosti omezená a tento výraz, nechť jsem se sebevíce namáhal, nevytanul z mé mysli.

Ellen sklopila oči, přijímajíc pokárání jako dívčina. „Udělám všechno, miláčku, abych napravila svou chybu,“ děla, nastavujíc mi ústa k polibku, „neměla jsem Susanne důvěřovat? Domníváš se, že jsem si zadala?“

Nestudoval jsem angličtinu, abych slyšel takové tlachy, a řekl jsem Ellen, aby se netvářila tak nechápavě. „Vy,“

spustil jsem s veškerou důrazností, již propůjčuje našim slovům hněv, „nechápete, co jste vyvedla? Susanne se vám svěří s tajemstvím a vy je vyzvoníte? To je, má zlatá, hanebnost!“

„Ach,“ odvětila mi Ellen, zatím co její tvář přelétl výraz úlevy, „jaké štěstí, jak jsem ráda, že nemáš příčiny býti se mnou nespokojen. Slečna Susanne mě žádala, abych řekla, že se chystá vrátit se domů. Přečetla mi jakýsi dopis a znovu opakovala, abych se o té věci zmínila před panem Stoklasou.“

Políbil jsem Ellen, prose ji za odpuštění, a tu mě přivinula k svým skotským ňadrům, opakujíc, že mě miluje. Její hlas mi připomínal volání hospodyněk, které zvou k obědu, volajíce s utěrkou v ruce: Hola, je čas, polévka je na stole!