znepokojuje zvířata.“
Podobných nápadů měl kníže sto a jeden a ještě to není dost. Nemohu (při vší své snaze) vyjmenovat ani dva další, protože by si každý zacpal uši. Dost na tom, co jsem řekl. Zkrátka kníže přišel každou chvíli s něčím novým.
Leckdy jsme s plukovníkem zažili učiněný masopustní úterek a smáli jsme se, až se hory zelenaly. Často mi za toho smíchu zaskočil drobeček a často jsem – pije víno – musel odběhnout s dlaní před ústy. Já a můj pán jsme ovšem viděli, že hovory s knížetem jsou mlácení prázdné slámy a že z těch skvělých myšlenek nic nebude, ale pokud se člověku nenedostává jídla, rád vyčastuje třeba mluvku, jen když je zábavný. A zvláště jde-li o vznešeného pána. Každému dá přece rozum, že hosti ti knížete něco znamená! To byla pěkná náplast na to, že hrabě Koda nepřišel na náš hon!
Ostatní statkáři z okolí nám Alexeje Nikolajeviče rovněž záviděli. Hrnula se mu pozvání se všech stran. Kníže si mohl vybrati tři nebo čtyři statky, kde by se mu snad nedařilo o nic hůře než u nás. Ovšem ti chudinkové, kteří k nám tehdy vzkazovali, neměli leč pár světnic. O nějakém zámku (ať již svým barabiznám říkali jakkoli) není ani řeč. A knihovna, kde si kníže může hřát při otevřeném krbu svá kolena? Darmo mluvit! Kníže měl dobrý vkus a odpovídal na všechna pozvání zdráhavé. To pana Stoklasu ovšem v očích těch kobylkářů povyšovalo.
Vedle toho se můj pán záhy naučil míti z knížete prospěch. Chtěl jeho pomocí vytlačit advokáta Pustinu a přidržoval se rad, které mu kníže dával ve věci správy statků a lesa. Advokát ovšem cítil v plukovníkovi nepřítele a při každé příležitosti ho zlehčoval, opakuje, že je to podvodník. „Mohu vám říci,“ odpovídal můj pán, „že mi není nevhod slyšeti vypravování o vzdálených končinách.“ Advokát se bránil, řka: „Každé druhé slovo je lež! Dejte si sloužit, pane, ten chlapík je zběhlý poddůstojník, který někde posmejčil knížecí listiny. Fuj, když tak vidím, jak smáčí své ohavné vousy ve vaší sklenici, když se tak naparuje, anebo když spustí francouzsky!“ – „Co? mluví nesprávně?“
Při této otázce se zračilo na tváři mého pána vážné znepokojení. Uslyšev, že se advokát v této řeči valně nevyzná, zavolal mě, abych spočítal, kolik chyb jsem postřehl v Alexejových hovorech. Odpověděl jsem mu, po pravdě, že kníže mluví lépe než já, ale že nestudoval nikdy starofrancouzštinu a že mu dělá Villon obtíže. „Michaela,“ řekl nato regent, „mluví plynně francouzský a nenalezla v jeho frázích ani chybičky.“
„Dobrá,“ odpověděl potom advokát, „čiňte, co vám libo. Jestliže nás to chlapisko zesměšní a jestliže budeme před zraky soudných lidí platit za nějaké stvůry bělogvardějců, přičtěte si sám následky této záliby v ničem, v nikom, v šaškovinách!“
Tohle šlo do tuhého, ale můj pán odolal. Jakže, měl se pro nějakou malou a nevinnou lež zříci pomocníka? Nepřál si nic toužebněji, než aby advokát táhl k ďasu, a poslouchal, co se doktorovi nelíbí, jen proto, aby to činil dvojnásob horlivě.
Pan Stoklasa se v té době chystal přesedlat na velkostatkářskou stranu pana Jakuba a měl domkáře i jejich advokáta v žaludku. Přál jim to nejhorší, přál si pomstít se jim za průtahy a za obtíže, které působili při prodeji Kratochvíle. K tomu se kníže hodil jako chrt na jeleny.
A nejenom to, plukovník uměl proháněti sluhy a zasedl si na lesníky. Vypravoval jsem, jak býval můj pán zakřiknutý a jak se mu valně nedařilo rozkazovati vlastním revírníkům. (Ti chlapi mají nos a ihned poznají, kdo jim podává ruku, protože se necítí dobře, a kdo s nimi umí točit.) Týrali mého pána asi tak, jak to činívají městské krejčové, když se setkají s venkovankou. Měli věčně na jazyku: „Promiňte, pane, to se tak nedělá. To nejde.“
Za přítomnosti knížete Alexeje to přestalo. Proč? Myslíte, že se změnil starý Rychtera, či že se změnil můj pán, nebo se snad domníváte, že kníže stál za Stoklasou a že svým bičem propůjčoval důrazu jeho rozkazům? Nic takového! Kníže bloumal po lesích, a kdykoliv přišel na ježka (což v lesnické hantýrce znamená dříví, které někdo ulil), křičíval na plné kolo. Vyspílal všem od plic darebů a krátkou cestou zjednal nápravu. Potom jim to odpustil.
Když se to skončilo, říkával panu Stoklasovi na usmířenou: „Dokud se můžete, pane, vykřičet pro nějakého toho zajíčka, pokud vám budou pěnit krev pytláci a zloději dřeva, potud bude svět krásný, neboť to vše se přihází jen uprostřed hvozdů. Ty dvě věci spolu souvisí a není jedné bez druhé.“
Podobné hovory slyšel můj pán dosti často a tak pozvolna uvykl plukovníkovým mravům, osvojoval si je a nakonec přivřel víc oko a otevřel víc hubu. A to je právě ten krásný způsob obcování s lidmi. To jest vévodský obyčej, po němž se Rychterovi tak stýskalo. Jednou jsem slyšel na vlastní uši, jak kníže činil Rychterovi prudké výčitky, že vozí dříví rovnou od cesty. „Aby vás káně,“ pravil plukovník, „proč nekácíte někde na svahu, proč nedopravujete v zimě, když je plno sněhu, dříví po sanici? Dohodl jste se se správcem pily či se sedláky?“
Nikdy jsem si nemyslil, že si lesmistr dá tak foukat do kaše. Neřekl ani slovo a za chvíli byli s knížetem zase dobří.