„Běžel jsem, já běžím vždycky – já už tak, drahá moje paničko –“ koktal pan doktor.
„Snad nějaký obkladek?“
„I ne ne, mně není nic, pranic! Račte si přec u mne usednout, drahá moje paničko, abyste mně spaní tento –“
pobízel pan doktor a vedl paní Lakmusovou ku křeslu. Paní Lakmusová usedla, pan doktor sedl na sedadlo naproti ní.
„Pořád mně jen říkáte ‚drahá moje‘, jako bych byla skutečně vaše drahá,“ usmála se panička tak koketně, že by se jí byl pan doktor jindy podivil. „Nu kdyby nebylo muže – můj muž je skutečně dobrák – kdo ví! Tak ale vás už musím přenechat jiným a mladším,“ žertovala dále.
Pan doktor se trochu usmál, nevěděl ale, co by řekl, a mlčel.
„Nemyslíte, pane doktore, že je to hezké, když má člověk někoho, komu může říci ‚můj drahý‘?“
„Inu ano – jakpak by ne – když se tak dvě srdce spletou – zvláště z jara –“ namáhal se pan doktor.
„Ale – ale, jak to dnes mluvíte – vy jste čtverák! Kdopak by se vám mohl divit, kdybyste pomýšlel! Jste v nejlepších letech, kvetete zdravím, byl jste hospodářský –“
Doktor vězel v trní. Myslil, že ví paní Lakmusová již všechno o tajné lásce, o Josefince, o básni. Rozhodnutím takovým se náhle vzmužil. „To alespoň sobě mohu říci, že jsem hospodařil i zdravím i penězi,“ prál hrdě.
„To se rozumí,“ chválila paní Lakmusová. „Vy můžete pomýšlet na zcela mladou!“
„Nu, starou bych sobě nevzal, je již příliš hotova, nelze ji učinit jinak, než jak ji již jiní učinili –“ mínil pan doktor již opatrně. „Myslil bych ale jen na takovou mladou, která je hodna, poslušna, měkka, která by se člověku zcela ještě přizpůsobila –“
„To se rozumí,“ souhlasila paní Lakmusová, „jen na takovou! Nu a řekněte – ale upřímně, rozumíte, zcela upřímně – tak upřímně, jako byste třeba mluvil s matkou, jejíž dceru chcete –“ a vzala pana doktora za ruku i zadívala se mu hluboko do očí – „řekněte, nepomýšlíte už na to?“
„Prozrazeno je prozrazeno, nač se stydět!“ zpovídal se pan doktor upřímně. „Ano!“
„Ale vždyť jsem to muži povídala!“ spráskla paní Lakmusová radostně ruce.
„Jak – pan Lakmus –“
„Inu toť! ‚Kdo ví, bude-li ji chtít,‘ povídal, považte si!“
„A proč bych ji nechtěl!?“
„Ale já všechno věděla! Vy čtveráku, za matčinými zády, aby matka nevěděla!“
„Matka? Nač, když jsem myslil, že vůbec nikdo nic neví, ani dcera ne!“
„Dcera nevěděla, ale matky vidí všechno! Byla ta holka nešťastna! Celá spletena; ve dne mluví jen o vás, v noci mluví ze snů, já vám povídám, byla jsem také mlada, ale jakživa jsem to neviděla!“
Doktorovi se udivením odevřela ústa. Z oka mu hleděla nevědomost a rozpačitý, trochu samolibý úsměv.
„Ale je to dobře tak,“ mínila zas paní Lakmusová. „Z počátku jsem nechtěla nikoho v podnájem, teď jsem ráda, Klárka bude šťastna.“
„Slečna Klárka –?“ zadivil se náhle pan doktor a povznesl se ze sedadla.
„Jak vám povídám, celá zblázněná! Ale, to vám povídám, svatba musí být brzy; bydlíte u nás, lidé by si povídali, a nač taky čekat! Známe vás, vy znáte nás – víte, že máme boží požehnání, bude všem dobře.“
„Ale dovolte,“ koktal pan doktor zas nanovo, a přecházel dlouhými kroky, „vždyť já vím, že měla slečna Klárka nějakého pana adjunkta venku –“
„Měla, ale už docela nemá. Oženil se, vzal si vdovu, mlynářku. Myslíte, že ho litovala? Pánbůh zachraň, už vás měla ráda, jako by ji předělal! Já jí sice říkala: ale nepomýšlej na to, pan doktor nebude chtít ohubičkovanou, ona však ne a ne! Nu to se rozumí, jeden milenec žádný milenec!“
Pan doktor nevěděl, co má dělat, paní Lakmusová ale pokračovala hned zase sama dále.
„Viďte, že nebudem odkládat? Máte všechny papíry beztoho pohromadě; viďte, doktore? Tak pořádný pán!“