pracoval na truhle.“
„Famosně to jde!“ radoval se Jäkl. „A teď Novomlýnský!“
Novomlýnský byl zakaboněn a mlčel. Konečně odevřel ale přece ústa.
„Já – já nemám pražádnou nejstarší vzpomínku. – Vlastně – já mám dvě – ale nevím, která je starší. Pamatuju se, jak jsme se stěhovali s Novozámeckých schodů níž, k Elefantům, a já nechtěl z domu, dokud nenesli za mnou kolébku. A pak – pak jsem jednou řekl své sestře ošklivé slovo – víte, tuze ošklivé. Matka mně nasolila hubu a musel jsem stát u zadní nohy piana. – Je pravda – dítě je zajímavé stvoření – takový prakomický obrázek dorostlého člověka! – Tak hloupoučké, tak lhostejné k následkům, člověk vskutku věří v anděla strážce. – První moje modlitební kniha vám byla německá. Já ale neuměl tenkrát ještě ani slova německy – po celý rok jsem se z ní modlil, Gebet für schwangere Frauen‘a nestalo se mně pranic.“
Jäkl teď zase pracoval nohama do žlabu. Novomlýnský spokojeně se na něho podíval. „Vidíte, to se mně na Jäklovi líbí. Člověk udělá dobrý vtip a na Jäklovi je hned vidět účinek.“
„Ani mně nenapadlo smát se vašemu vtipu,“ bránil se Jäkl. „Mně napadlo teď něco obrovsky hloupého! – Staří Římané měli snad také děti, ne?“
„Podobá se.“
„A ty snad neuměly také hned mluvit jako Cicero, snad žvatlaly jako naše děti. Pomyslete si žvatlanou starou latinu – Hanibaj ante pojtas! – Hanibaj ante pojtas! – Ježíš – Marja –Josef!“
Kopání Jáklovo přecházelo teď až v zuření. Všichni se smáli, besedníci, střecha i ten měsíc nahoře s hvězdičkami jako by chechtal: „Hanibaj ante pojtas.“
„Dnes je Jäkl v dobré míře,“ mínil Hovora.
„Je,“ potvrzoval Kupka vedle, „proč asi!“
Jäkl se byl již utišil. Seděl tu vzpřímen a upřímné jeho oko hledělo na Kupku. „Hm – proč! – Ale proč bych vám to neřekl – beztoho mne to tlačí – ano, řeknu! – Jsem zamilován – totiž vlastně už nejsem – ale mám se ženit – totiž také ne – já vlastně nevím, jak bych to honem řek.“
„Hezká?“ tázal se Kupka rychle.
„Nu snad by svým nejlepším přátelům nevyvedl tu infamii, že by si vzal ošklivou ženu?“ bránil Hovora přítele.
„Zenit – hm! No což, já bych byl také pro rodinný život, ale páni manželé jsou mně v tom všude na překážku,“
mínil, to se rozumí, Novomlýnský. „Peníze?“
„Eh co peníze! Já se neptám po penězích, po žádném věnu. Uhodí několik suchých let a člověk to propije.“
„Tak mladý a už tak šlechetný!“ – „Ale které je to děvče?“ ptali se dva najednou.
„Lizinka.“
„Jaká Lizinka?“
„Perálkovic – krejčího – ze Senovážné ulice – znáte?“
„Bodejť!“ přisvědčoval Hovora. „Jsou tři dcery. Nejstarší Marie – tu nemohu vystát. Jak se na ni podívám, začne zívat. Pak Lizinka. A pak Karla, ta suchá.“
„Tak suchá, že si musí vždycky zuby naslinit, aby mohla stáhnout ústa. A vidíte, ta se vdala nejdřív,“ divil se Kupka.
Zkušený Novomlýnský vyzdvihl prst: „Ze tří sester vdá se nejošklivější vždycky napřed – to si pamatujte!“
„Žvaňte si, žvaňte!“ bručel Jäkl. „Nemohu to vystát, když někdo mnoho mluví, nedostanu se pak nikdy k slovu!“
„Ano, Lizinka je hezká.“
„To si myslím!“
„A jak dlouho se milujete?“
„Počkej – teď tomu bude už osmnáct let.“ A na tváři Jäklové zahrála si jemná ironie. „Já chodil do druhé normálky, ona vedle do první. Bylo to v zimě, když jsem ji poznal a hned se do ní zamiloval – provždy! – Rozkošné děvčátko!