93

rozhlíží se spokojeně kolem. Teď spočinul jeho zrak na cizinci, sedícím poblíž kulečníku. „To musí být švec,“ praví pro sebe s úsměvem. „Hade!“ volá pak hřmotně. Cizincem to škublo, ale nepohlídl sem. „Ševče!“ volá zase Klikeš. Cizinec obrací pomalu sem svou tvář, je pohněván. „Nejspíš nějaká hospodská moucha – pořád ožralá,“

praví pomalu a plivne. – „Co? Po mně plivat?“ rozzuřil se náhle Klikeš doopravdy, „po mně, pražském měšťanu?“

a chce vstávat. Hostinský ho tlačí zas na sedadlo a jde pak k cizímu. Klikeš tluče do stolu. Ze prý ho neviděl jaktěživ nikdo ožralého, a když prý někdy pro nějakou velkou mrzutost trochu přebral, nebylo a nebude nikomu nic do toho. Hospodský vyvedl mezitím ochotně se sebravšího cizího kuchyní ven. Klikeš hubuje dál. Náhle venku v průjezde hádka a šramot. Po chvilce vchází hostinský: „Teprv venku se nějak dopálil,“ povídá, „a chtěl zas sem, ale já ho vypravil na ulici. Hodil jsem jím jako uzlem do zastavárny.“

Brzy je zas dřívější ruch. Pojednou u protějšího stolu potlesk. „Bravo, bravo! Löfler bude dělat mouchu – Löfleře, dělej mouchu!“ Potlesk všude. Klikeš se mne ptá, zdali jsem už viděl dělat mouchu. Já že ne. Informuje mne, to že je nesmírná švanda, že prý puknu smíchy. Já už to viděl tisíckrát; myslím, že v každém pražském hostinci je někdo, kdo „dělá“ mouchu. Nemohu to ani cítit. Löfler, který sedí zády ke mně, brání se. Ze prý není dost ticho.

„Ticho – ticho – pst!“ Je ticho a Löfler začíná bzučet. Nejdřív, jako by moucha letěla jizbou, pak jako by ducala po okně, nakonec ji chytne do sklenice, kde se bzučivě tluče. Potlesk, tleskám s sebou. Zraky jsou na mne obráceny, jak se mi to líbí. Klikeš míní: „Sakyventský chlapík! Tomu se hned tak někdo nevyrovná! My můžem někdy puknout smíchy.“ A vlívá sklenici za sklenicí do sebe, je patrně uvnitř rozehřát svou aférou. Někdy si klepne na žaludek a praví jakoby na omluvu: „Pořád ještě deset coulů pod normálem – hehe!“

„Ale vy hrajete hloupě!“ zní to pojednou od kulečníku a hlavy se tam rázem obrátily. Nešťastný Ignác! Menší hráč, kterého protěžoval, nezachoval se mu nějak a Ignác nemohl svou nelibost spolknout. Všeobecné vzbouření. Hráč praštil tágem na kulečník. Nadporučík křičí: „To je přílišné – ven s ním!“ Hostinský zuří, že vyžene Ignáce hned zítra ráno po účtu. Klikeš se mu směje do očí a ptá se: „Po kolikáté?“

Zas se vlny utišily. Vešel podomní obchodník. Suchá, špinavá, neoholená postava v svítivě umouněném šatu. Nic neříká, jen staví krabici svou na stůl a podává hřeben – portmoné – špičku – každý zavrtne jen záporně hlavou.

Obchodník obejde němě všechny stoly, zavře krabici, zavěsí ji do řemenu a jde. Potlesk – „Pst, pst, ticho!“ a Löfler teď dělá jitrnici, jak se peče a syčí. Potlesk a smích. Jen Ignác zdrcen stojí opodál a mžourá očima bázlivě po místnosti.

Ještě dělá Löfler zpívajícího volatého Tyroláka. Protivné, ale tleskám. A nadporučík se právě u stolu rozpovídal do hlasita a mluví tak, že já být otcem a mít vedle sebe ženu a dcery – vyhodil bych ho! Dá se vysvětlit leda tím, že už je s nimi dávno znám – ale pak ho měli už dávno vyhodit.

Já se teď poroučím a jdu.

Bavil jsem se vcelku dobře. Člověk musí mít zdravý smysl pro ty malé lidi.

Nevstal jsem časně. Jak jdu večer do hostince, spím ráno pak dlouho – já ráno spím vlastně vždycky dlouho, ale jsou prý lidé, kteří s největší chutí vstávají. Neškodí: dobře se prospat, dobře pak studovat!

Překrásný den! Nemohl jsem odolat, sedím při dokořán otevřených oknech. Přitom ovsem zalehne každý zvuk z celého domu ke mně, ale vidím, že mne mnoho neruší – působí to celkem jako vzdálený jez a je alespoň změna naproti únavné monotonii zavřeného pokoje. U krejčího Sempra nade mnou někdo zpívá, nejspíš tovaryš; zpívá prostě a neuměle. Komická píseň! „A to pro tu příčinu – že nemá žádnou manýru-u“ – hehe!

Vploužil se ke mně Pepík. To si nesmí navykat, ale mírně se mu to naznačí. „Pojd sem, Pepíčku, umíš také zpívat?“ – „Baže“ – „Tak mně zazpívej něco, něco hezkého, víš?“ Kluk začal: „Měla jsem holoubka.“ Ale pak si to spletl a místo „doubek“ zpíval na „zelený zoubek“, jemu je to jedno. Copak ví takové pražské dítě o doubku! „Tak a teď jdi. Víš, já musím být pořád sám, nesmíš sem chodit.“ Pepík šel. Líbí se mi.

Studuju teď řád směnečný a míchám to příjemně se zákonem obchodním.

Strašný rámus u malířů. Veliká výplata Pepíka. Chci zavřít okno, malíř to pozoruje a volá přes dvůr: „Prokletý takový kluk! Nedá a nedá pokoje!“ – „Copak udělal Pepíček?“ – „Šibeničník mně sežral psaní od bratra faráře, a já teď nevím, co odpovědít!“ Zavřel jsem okno, beztoho také tovaryš nade mnou pořád ještě „nemá žádnou manýru-u“.