36

Hluk uvnitř se ještě zvyšoval. Pan Eber oblekl se honem do kabátu, vzal klobouk do ruky, a zase se zarazil. Patrně nevěděl, má-li šatník sám zase odevřít.

Slečna Matylda pozorovala jeho rozpaky a pravila rychle: „I jen ji tam nech! Proč nemlčí!“

„Máš pravdu,“ přisvědčoval otec, „odevři jí, až budu někde na ulici. Já jdu!“

A šel. V tomtéž okamžiku však projela slečnu Matyldu myšlénka. Přiskočila k šatníku, odevřela a pravila k matce rychle vystupující a zlostí na smrt ubledlé: „On utíká – honem!“ Nebylo třeba teprv pobídnutí k spěchu, paní domácí ku dveřím jenjen letěla, za ní v patách slečna dcera, aby jí nic neušlo.

V kuchyni chytla paní domácí koště a vyřítila se na pavlač. Pan Eber ubíral se právě již po schodech kolem posluhovačky, zaměstnané mytím schodů. „Skopněte ten škopek na něho, polejte ho!“ křičela paní domácí.

Pan manžel zrychlil kroky až k nebezpečnému spěchu. Již vynikl na dvůr, vtom mu zafičelo koště kolem uší, minulo se ho však šťastně. Vidouc to strhla si paní domácí čepec s hlavy a mrštila také jím po ubíhajícím manželi.

Rozkřikla se, až se domem rozlehalo. „Vražedníku, lupiči! Vypadáš, viď, jak bys ale vypadal, kdybys neměl šest loket flanelu na sobě – mizero! To mám muže, má tři sta zlatých ročně a je prý pán. Fi na takového muže!

Nechoď mně týden domů, to ti povídám!“

Pan Eber ale neslyšel již dobrou tu radu, bylť zmizel průjezdem.

Celý výjev byl tak rychle se ukončil, že nájemníci k oknům spěchající neviděli nic více z něho, než že slečna Matylda, která se dveřmi byla dívala, vracející se matku radostí objímá.

XV.

KONEC TÉHO DNE

Ač byla svatba Josefinčina v neděli časně zrána, byl přece dvůr a průjezd plný zvědavých sousedek, ještě před domem jich stál četný houf. Pozorovaly vše co nejbystřeji a úsudek jejich byl, že to byla „bledá svatba“.

Nemínily tím výrazem jednoduchost, neboť ženich Josefinčin nedal se zahanbit, nevěsta měla od něho pěkné hedvábné šaty a kočárů bylo také dost, avšak sousedky měly přece pravdu. Známé sousedkám tváře všech oučastníků byly skutečně dnes nápadně bledy, jako by se bylo zrovna před výjezdem bůhvíco stalo. Že byla nevěsta na smrt bledá, tomu se nedivily, neboť „bledá nevěsta – veselá žena“, ale za ní šel bledý pohnutím ženich s bezbarvou vždy slečnou Klárkou, družičkou, a náhoda tomu chtěla, že i ostatní obličeje vyznačovaly se toutéž barvitostí. Ba i kulaté tváře páně doktorovy, svatebního svědka, jež přece vždy jasně svítily, byly dnes nápadny. Jen Václav, družba, smál se a laškoval jako obyčejně; o něm ale bylo každému známo, že mu není nic svato.

Odpůldne stál pan doktor před domem, oblékal si rukavičky a ohlížel se chvilkami do průjezdu, jako by na někoho čekal. Tu vyjde Václav, úplně oblečen, z krámu a přistoupí k němu.

„Na procházku, pane doktore?“

„Ano – do Stromovky.“

„Sám?“

„Ano – totiž paní Lakmusová tam také jde!“

„Aha, a slečna Klárka! Dnes jí to slušelo.“ Pan doktor pohlídl rychle ulicí dolů. „A kam vy, pane Václave?“

„Do Šárky.“

„Ještě s někým, to se rozumí, – snad s Márinkou?“

„Inu, to vlastně ne,“ usmál se Václav, „ale s domácími.“

Průjezdem ozvaly se ženské hlasy; na konci jeho byly se sešly Lakmusovy s domácími.

„S domácími?“ divil se doktor. „Snad se nechcete zaplést doopravdy, – člověče, člověče!“

„Ale ale, pane doktore, vždyť vím, co činím – já jen mstím teď naše pohlaví. Vy snad mstíte také, pane doktore?“

Panu doktorovi zakmitly oči v rozpacích. Odevřel ústa jakoby k odpovědi a nehlesnuv zase je zavřel. Odkašlal si lehce a pravil pak: „Tiše, už přicházejí!“ ––

37