„Baže máme, a nebudou lepší, dokud si zámecký lev nesedne na vyšehradskou houpačku.“
Mínil lva na svatovítské věži. Přiznám se, že mně to tvrzení páně Vojtíškovo vrtávalo mozkem. O tom jsem slušným způsobem a co rozumný mladý muž – byl jsem tenkráte již osm let stár – ovšem nemohl pochybovat ani na okamžik, že zmíněný lev může právě tak jako já o pouti jít přes Kamenný most až na Vyšehrad a zde si také sednout na známou krouživou houpačku. Ale jak že z toho mají vzejít lepší časy, to jsem nechápal. –
Byl překrásný den červnový. Pan Vojtíšek vyšel z kostela sy. Mikuláše, posadil si čepici na hlavu, co ochranu proti sálajícímu slunci, a šel pomalu přes nynější štěpánské náměstí. U sochy sv. Trojice se zastavil a usedl na schod.
Kašna za ním zvučně šplounala, slunce hřálo, bylo tak příjemno! Patrně obědval dnes někde, kde stolovali až po dvanácté.
Sotva si byl usedl, zvedla se jedna ze žebraček od dveří mikulášského kostela a šla tímtéž směrem. Té říkali
„baba miliónová“. Jiné žebrácky slibovaly, že pánbůh darovanou jim almužnu zaplatí sto tisíckrát, ona šla hned do „miliónů a miliónů“; proto také paní oficiálka Hermannova, která chodila ke všem licitacím po Praze, dávala almužnu jí jediné. Miliónová šla rovně kdy chtěla a kulhala kdy chtěla. Teď šla rovně a přímo k panu Vojtíškovi u sochy. Plátěné suknice se jí kolem suchých hnátů plandaly skoro bez zašustění, do čela silně stažená modrá plachetka kývala se nahoru dolů. Její obličej byl mně vždy děsně protivný. Samá drobná vráska jako tenounké nudličky, sbíhající se ke špičatému nosu a ústům. Oči její byly žlutozelené jako u kočky.
Přistoupla až poblíž pana Vojtíška. „Pochválen buď pán Ježíš Kristus,“ zašpoulila ústa.
Pan Vojtíšek kývnul na znamení, že souhlasí.
Miliónová usedla na druhý konec schodu a kejchla. „Br!“ podotkla, „já nemám slunce ráda, když na mne svítí, musím kejchat.“
Pan Vojtíšek nic.
Miliónová stáhla plachetku nazad a bylo vidět celý její obličej. Očima mhourala jako kočka v slunci, teď byly zavřeny, teď zasvítily pod čelem jako dva zelené body. Ústa její stále sebou škubala; když se odevřela, bylo vidět napřed nahoře jediný zub, celý černý.
„Pane Vojtíšku,“ začala zas, „pane Vojtíšku, já vždycky říkám, kdybyste chtěl!“
Pan Vojtíšek mlčel. Obrátil jen obličej k ní a díval se jí na ústa.
„Vždycky říkám: ano, kdyby pan Vojtíšek chtěl, ten by nám moh povědít, kde jsou dobří lidé.“ Pan Vojtíšek nic.
„Copak se tak upřeně na mne díváte?“ ptala se Miliónová po chvilce. „Copak je na mně?“
„Ten zub! – Divím se, proč máte ten jeden zub!“
„Ach ten zub!“ vzdychla a pak dodala: „To víte, že ztráta zubu znamená vždy ztrátu jednoho dobrého přítele. Už jsou všichni v hrobě, kdož mně přáli a se mnou to upřímně mínili – všichni. Jen jeden ještě zbyl – ale nevím o něm
– nevím, kde je ten dobrý přítel můj, kterého mně milostivý bůh postavil ještě na cestu života. Ach bože, já jsem tuze opuštěná!“
Pan Vojtíšek hleděl před sebe a mlčel.
Něco jako úsměv, jako radost přelítlo obličejem žebraččiným, ale bylo to ošklivé. Sešpičatila ústa, celý obličej jaksi se jí stáhnul do rtů jako do šťopky.
„Pane Vojtíšku!“
„Pane Vojtíšku, my dva bychom mohli být ještě šťastni. – Tadyhle se mně pořád o vás zdálo, já myslím, že pánbůh tomu tak chce. – Vy jste tak samoten, pane Vojtíšku, nikdo vám neposlouží. – Vy máte všude přízeň, máte tuze moc dobrých lidí. – Vidíte, já bych se k vám přistěhovala. Kus peřin mám –“
Pan Vojtíšek mezitím pomalu vstával. Už tu stál rovně a pravicí si narovnával kožené stínidlo své čepice. „Radš utrejch!“ vyhrknul konečně a obrátil se bez pozdravu.
Kráčel pomalu k Ostruhové ulici. Dvě zelené koule svítily za ním, až zmizel za rohem.
Pak si Miliónová stáhla plachetku až po bradu a seděla dlouho nepohnutě. Snad usnula.