Četl jsem jednou Burnandovy Dobré myšlénky. Moje „předsevzetí“ jsou ale něco naprosto jiného, já ho neimituju.
Ani bych si byl nepomyslil, že se dnes přec zase tak do studií vpravím, jsem spokojen, ale strašně unaven – půjdu spat.
Slavík neštěká, snad zmrznul. Dej to pánbůh!
To bych přec rád věděl, proč jsem hloupý!
„Tedy napřed už mou gratulaci! Myslím si, že od starého přítele přijmeš přec nějakou radu, an mám za svou bratrskou povinnost, vím-li radu dobrou, sdělit Ti ji. Především ku zkoušce chladnou krev! Vědít budeš dost, o tom jsem přesvědčen, ale chladná krev má, abych tak řekl, dvakrát větší cenu než všechny vědomosti. Páni vrchnozemští radové dávají nejvíce otázky rozumové, a nenapadne-li Ti už pranic jiného a pan rada Ti řekne:
‚Když někdo s takovou věcí k Vám co advokátu přijde, co budete dělat?‘ – „odpověz důvěrně: ‚Budu žádat od něho peněžitou zálohu‘. Věř, rada to za…“
Hlupák! Nemohu to vystát, když chce být někdo pořád duchaplný a pomáhá si starými anekdotami. Neříkali jsme mu už ve škole nadarmo Jindra Plácal. Je plácal! Ale zcela to jen vina má, proč jsem mu psal o přípravách svých a byl tak zdvořilý, že jsem připsal: „Máš-li, příteli, nějakou dobrou radu –.“ Já nepotřebuju od nikoho na světě rad, nejmíň od něho. Ani mu víc neodpovím! –
Ale rýmu mám zcela pořádnou. Lehýnká zimnice běhá po těle, mozek je zabrán, oči stále pláčou. Divím se, že se přitom dobře ještě studuje a také chuti k jídlu že ani neubývá.
Do práce!
Pan domácí byl u mne. Zvláštní člověk, tak šedesátník. Tenká figurka, která se zdá být menší, než je, pro zapadlá prsa a tak silně spadající ramena, jako by v každé ruce nesl konev s vodou. Oholená suchá tvář, pysky zapadlé, protože zuby už vypadaly, bradička jako krejcárek, malý ušňupaný nos, šedivé vlasy. Ale černé oči planou jako v zimnici. Také suché, vráskovité ruce hmatají nepokojně po vzduchu a někdy to škubne celou postavou. A když mluví, skoro šeptá. Člověku není zcela volno při něm, jako by se pořád mělo něco stát.
Že prý přichází se ptát, zdali je už moje změna bytu ohlášena na policii. Já na to zapomněl, to se rozumí. No, abych to tedy učinil. Že prý mu malíř řekl o nastávající šístce a on že se těší. Kloním se. Pozoruje, že mám rýmu, a míní: „Mnohý člověk, když je zdráv, ani neví, co má.“ Není to zvláště duchaplné a odpovídám se zdvořilým úsměvem jen: „Ba!“ Pausa. Nato vyslovuju naději, že on se těší stálému zdraví. Ne prý zvláště, pořád má s krkem tento, musí se šetřit. Zakašlal trochu a plivnul mně zrovna na botu. Jsem rád, že to nezpozoroval, bylo by hloupé omlouvání, a schovávám nohu pod sesli. Zdali prý jsem muzikální? Nejsem sice, co kluk jsem arci hrával piano, ale ničemu jsem se nenaučil; přec pravím s úsměvem, jako by se samo sebou rozumělo: „No, myslím, že není ani žádný Čech, který by nebyl alespoň trochu muzikantem.“ – „To je dobře, to je dobře! Mužem hrávat čtyrručně.
Stavím si vždycky na leto spinet do zahrady, starý, ale dobrý, mužem se tam bavit. To je dobře!“ Cítím, že musím couvat. „Piano? To já ne – já housle.“ – „Máte dobrý nástroj?“ a rozhlíží se po stěnách. Couvám dál. „Teď už jsem dávno nehrál – člověk je zabrán praktickým životem – člověk –“ – „Škoda.“ Vstává, aby prý nezdržoval. Není prý z těch domácích, kteří nešetří všech práv nájemníkových. Ale ještě má něco na srdci. Zdali prý nemyslím, že tam ve Španělsku vězí za tím Bismarck, a postavil se s výrazem chytrosti ve tváři až zrovna přede mne. Pravím, že cesty diplomatů jsou nevyzpytatelný. „Ba,“ přizvukuje domácí, „kládou se nešoupe jako sirkou.“ Teď mně šlápnul řádně na pravou nohu a dodává: „Já vždycky říkám: To je to, že králové nejsou nikdy spokojeni s tím, co mají.“
Nenamítám ničeho, jen zdvořile se usmívám. Poroučí se.
Naivní výklad – ale vlastně pravdivý. Ti lidé mají své mudrosloví v pořekadlech, člověk by neměl nevrle podceňovat pořekadla ta, je do nich složen vždy celý, třebaže nevelký názor jednotlivcův. Byla by zcela zajímavá sbírka: „Pořekadla osobní“.
Vcelku se dnem spokojen. Jdu spat.
Slavík štěká, ale někde vzdáleněji. Tam ať si štěká třeba. – Ale začne-li ho malíř přivolávat, svedu rámus. – Totiž zdvořilý rámus, jen tak aby bylo vidět, že sobě člověk nenechá všechno líbit. – Doufám však, že malíř někde po hospodách spěchá domů – včera aspoň Augustka šišlala.