„Dobré jitro, Josefinko!“ zaznělo zvučným hlasem tenorovým.
„Dobré jitro, pane doktore!“ odpovídala Josefinka a pohledla s přívětivým úsměvem do protějšího okna.
„Kampak s tou snídaní?“
„Dolů k slečně Žanýnce. Je nemocna a nesu jí trochu hovězí polívky. Schovala jsem ji od včerejška.“
„Žanýnka je nemocna? Jakýpak div, vždyť to musí u ní vypadat jako v žaláři! Po celý rok neodevře ani okna a k tomu má tam u sebe ještě toho ošklivého psa; dnes zase celou noc štěkal a vyl. Musíme rasa navést!“
„I toto,“ horšila se Josefinka, „slečna by se zbláznila!“
„A co jí vlastně je?“
„Stáří,“ odpovídala Josefinka smutně a ubírala se k točitým schodům.
„Dobračka, ta Pepička –Josefinka!“ mručel pan doktor a zrak jeho utkvěl na východu schodů v patře prvním, a když děvče i tu zašlo, očekával ji zrak jeho již dole u východu na dvůr.
Josefinka přešla dvorem i přistoupila k přízemním dveřím. Vzala za kliku, dvéře byly zavřeny. Rachotila klikou, klepala na dvéře, uvnitř se nikdo nepohnul. „Zaklepejte na okno!“ radil doktor z okna svého.
„To nebude nic platno, bouchat se musí, ne klepat, a bouchat Pepička neumí. Počkejte, já zabouchám!“ zaznělo se schůdků z průjezdu do dvora vedoucích a dvěma skoky octnul se mladík as dvacítiletý přes schody dole a již stál vedle Josefinky. Byl oděn v lehký, šedý šat letní, neměl ale na hlavě ani klobouku ani čehož jiného. Vlasy jeho byly samý černý prstenec, tvář jeho byla ostrá, oko živé.
„Tedy mně pomozte, pane Bavore!“ prosila Josefinka.
„Dřív se podíváme pod pokryčku,“ škádlil mladík a vztahoval ruku k Josefince.
„No – no – no,“ bručel nahoře pan doktor, zamlčel se ale zas, když viděl, že se děvče mladíkovi obratně vyhnulo.
„Já si zaklepu sama!“
Mladík ale stál již u okna a bubnoval na ně prstem. Uvnitř se ozval pronikavý štěkot psa, pak zas vše utichlo.
Čekali chvilku. Když ale žádná další známka života se nejevila, popošel mladík k druhému oknu a začal do rámce vší silou mlátit. Pes se opět ozval, štěkal zuřivě a dlouho, pak zakončil pronikavým vytím.
„Slečna nás vyhubuje!“
„Eh co!“ mínil mladík a bouchal znovu; pak přiložil ucho k rámci a naslouchal. Slyšel jen kňučivé vytí psa.
Způsobený hřmot vyrušil již celý dům. Vedle doktorova okna vyhlížel již zase vysoký muž s tou rudou trudovitou tváří a s ním dvě hlavy ženské, jedna starší, druhá mladší. Na pavlač v protějším druhém patře vyšla Josefinčina matka, žena to vysoké postavy, a za ní připlížila se nemocná a nahrblá malá postavička starší sestry Josefinčiny.
Na pavlač prvního patra vyšli tři lidé, muž napolo oblečený, s hlavou olysalou, ženská taktéž starší a jen napolo oblečená, konečně as dvacítiletá mladice v pouhé spodničce, s nedbale přehozeným šátkem a hlavou plnou papilotů. Se schůdků od průjezdu sestupovaly pak ještě dvě ženské, zcela oblečené v šat jen prostý. Menší z nich, postava živá a pohyblivá, volala sestupujíc do průjezdu zpět: „Márinko, zůstaň v šenkovně, ať nám tam nikdo nevejde!“ Ve větší, druhé, poznáváme noční vykládačku snů z předešlé své kapitoly. Snad že bílý a čistý čepeček její dobře jí sluší, snad že ve světle slunečním všichni lidé jsou i jeví se co mírnější, její celá tvářnost zkrátka zdá se nám nyní býti příjemná.
„Co je to tu, Václave!“ oslovuje mladíka.
„Mně se zdá, že nám slečna Žanýnka umřela! Zabouchám ještě jednou!“ i bubnoval se vší silou.
„Není nic platno, musíte pro zámečníka, pane Bavore, ale rychle!“ volal shora pan doktor. „Přijdu hned sám dolů!“
Mladý Bavor již zmizel ze dvoru. Se všech stran se křižovaly otázky a odpovědi, vše mluvilo, ale hlasem vždy jaksi ztemnělým.
Pan doktor byl právě, zcela k vycházce oblečen, sešel dolů, a sotva byl ustrnulé Josefince sdělil, že nemusí stále ten hrnek v ruce držet, když mladý Bavor dostavil se tu již se zámečnickým učedníkem.
Zámek byl brzy odtržen a odevřené dvéře nebránily více vstupu. Okamžik nechtělo se jaksi nikomu dovnitř. Tu se