96

Oba se zdvihli. Odchod mužův náhle vytrhnul malířku z hlubokého přemýšlení, kterému se byla oddala, stojíc opřena o veřej altánu. „Víš co, muži, já udělám k večeři míchané vejce!“ – „Dobře,“ dí malíř a jde dál. Příležitosti té používá Augustka, aby mne šišlajíc ubezpečila, že měla jinaké ženichy, a že se všichni mužští po ní bláznili.

Chci jí nějak zalichotit a pravím, že je to teďještě vidět. – Co že je ještě vidět? –Já teď nevím, jak to mám říci, konečně vypravím ze sebe, že je vidět, že bývala krásna. Augustka vyhrnuje nos –– no, že prý ještě není tak stará.

A když se oblíkne – najednou spustila rychle jako kávový mlýnek – „teprv ondy řekl někdo, který šel za mnou: ‚Ta je jako k nakousnutí.‘ Nu a zpředu nepotřebuje se nikdo na mne dívat.“ Koktal jsem něco, ale už byla pryč.

Vystoupil jsem do zahrádky k ostatním. Domácí se na mne usmívá, jako že mne zná, a podává mně ještě jednou svou cedulku s tímtéž zas nápisem. Mluvilo se něco o cukrovarech. Chci se rehabilitovat stran vtipnosti své. Ptám se: „Rozumí slečinka snad cukrovarům?“ – „Ó ne!“ – „Ale cukrlatům jistě ano?“ Směju se hodně, neboť je známo, že když jeden srdečně začne se smát, strhne ostatní s sebou. Nestrh jsem ale nikoho. Zdá se, že vtipu neporozuměli.

Domácí se mne ptá, jsem-li muzikální, a šlápnul mně přitom na nohu. „Ne,“ pravím omrzele, ale hned nato je mně ho líto a dodám: „Ráčíte nejspíš často chodit do opery?“

„Nechodím, není to pro mne. Já slyším na pravé ucho o půl tónu výš a to nejde.“ Podivný člověk, odpůldne ztrácí paměť a slyší na pravé ucho o půl tónu výš! „Já sedím raděj při pianě doma a pracuju.“ – „Komponujete?“ – „Teď ne, teď už několika let opravuju pořád Mozarta. Až budu hotov, uvidíte, jak bude Mozart vypadat!“ A plivnul Provazníkovi na botu. Provazník otírá botu o trávník a míní: „Já nechodím taky už od let do opery. Kdybych šel, šel bych jen do Marty.“

Domácí mne vzal za ruku a odvedl od ostatních. Chce mně něco sdělit, ale nemůže s tím nějak ven; pořád slyším jen „sss“, jako když se vypouští pára z kotle. Třikrát koktal „s“ kolem zahrady, pak z něho vyšlo, že „v kapustě není fosfor“. On tedy také někdy koktá, a sice na „s“. Dal mně pak zase cedulku.

Nato mne chytil a odvedl malíř stranou do kouta. Zdali prý jsem pozoroval, jak klepal Provazníkovi na záda?

Kdyby mne také někdy Provazník zlobil, abych ho poklepal po zádech, zcela lehýnce jen, on že hnedle zkrotne.

Zlý člověk prý, ten Provazník.

A hned po něm mne odvedl zas Provazník stranou. Co prý říkám myšlénce, aby se založila společnost na dělání ostrovů po Vltavě. Pohlédl na mne vítězoslavně. Povídám, to že je myšlénka přímo brilantní. „Nu tak vidíte, a takových já mám víc! Ale není teď lidstvo pro myšlénky. Tamhle s těmi hlupáky bych o tom ani nepromluvil.“

„Teď bychom si mohli tady zahrát šístku,“ nutí malíř. Dobrá, zahrajem, hodinku. Karty jsou v šupleti v malířově altánu. Usedli jsme k malému stolku a rozhodili se, já hraju s domácím, malíř a Provazník proti nám. –

Pěkná hra! Domácí se ptá po každé ještě při posledním štychu, jaké jsou trumfy. Nikdy neví, jakou barvu jsem nadhodil, a nepřinese mně jí. Vsázím se, že má figury, ale nehlásí ani jedné. Když se na něco ptám, podá mně cedulku přes stůl. Provazník a Augusta, to se rozumí, vyhrávají a řehtají radostí jako koňové. Vidím, že nezbývá než prostě odhazovat karty a platit krejcary. Otylie platí za otce, sic bychom nebyli hotovi ani s jedinou hrou, on pořád tvrdí, že už platil, a přitom mně šlape pod stolem na nohy. Stáhnul jsem nohy zpět a bavím se pozorováním, jak zimničně pracuje pod stolem jeho noha, hledajíc, na co by šlápla.

Náhle se do mne domácí pouští, že hraju špatně, na špádské eso že prý jsem mu nepřidal krále. Zatím ale se špády ani ještě nehrály a eso mám já sám. Domácí křičí dál, hlas jeho zní jako pozoun – a já mám v kapse patnáct cedulek! Otylie na mne hledí prosebně a bolestně – nu, rozumím a mlčím.

Hráli jsme malou hodinku a prohrál jsem přes šedesát krejcarů.

Domácí šel s Otylií domů, večerní chlad prý „neslouží jeho krku“. Provazník jde také. Služka malířova přináší rodině večeři. Žádám ji, aby mně přinesla z předu také něco k večeři a pivo.

Pojedl jsem a malíř mne baví. Vypravuje, že prý nikdy nebyl náležitě uznán. Přinutili prý ho už v akademii, aby vystoup před koncem studií; umělť víc než profesoři.

Sedím zas doma a hlava mně jde kolem.

Nenechám nikdy okno víc v noci otevřené, ani při největším parnu! Po druhé hodině v noci byl u malířů rámus.

Hlas paní Augustky měl sólo – hlas, že by jím pařez rozříz. Vyrozuměl jsem, o co se jedná. Malíř přišel v nepříčetném stavu právě domů. Cítil to sám, bál se, že něco v pokoji porazí; když tedy vešel do pokoje, položil se