„Ale to bylo jen F – snad?“ podotýkala slečna.
„I ne, C to bylo a předtím bylo také jednou C; když to je tak vysoké, je to vždycky C.“
Obličej slečny Marie zdélil se a zkameněl. „Ráčíte být tedy také muzikální?“ tázala se, snad aby vůbec něco řekla.
„Já? Ne, neměl jsem prý talentu k tomu, říkali. Ale můj bratr hrál i z not a každý kousek hrál dopodrobna jednou jako po druhé.“
„Měla jsem také takového bratra,“ vzdychla slečna, „chudák je už mrtev. Krásný tenor! Od vysokého C, jak jste ráčil prve povídat, až dolů do A, povídám vám, až dolů do A!“
„To musila být krása!“
„Jste velkým milovníkem hudby?“
„O to se rozumí!“
„A chodíte nejspíš často do opery?“
„Já? – To ne! Stojí to mnoho peněz a člověk má jen dvě uši. Jednou jsem slyšel operu, ta se mně líbila – jakpak se jen jmenovala – to je prožluklé – ale líbila se mně. Jindy mne opera netěší, jsem příliš vojákem a zlobím se, když vidím takového silného chlapa, který by moh turecký buben tlouct, housličky hrát. Pak mne také netěší, když dělá zpěvačka svoje cirkumflexy nebo jak se to jmenuje.“
Slečna Marie odvrátila se náhle k matce své.
„Nu jak se s ním bavíš?“ zašeptala tato.
„Dobře – myslím, že nepozná sirky, když jsou hlavičkami dolů!“
„To neškodí.“
„To se rozumí, že ne,“ došeptala slečna Marie a obrátila se zas k sousedu svému. „Ale hezké je to jenom přec, že dávají své dítě tak cvičit. Zvlášť když se uváží, že vlastně sami ničeho nemají. Jsou zadluženi až strach, my máme také kapitály na tomto domě a já říkám vždycky matce, aby byla opatrná, ale matka je tak dobra!“
Panem Kořínkem patrně to trhlo, chtěl něco říci, po něčem se poptat, ale v tomtéž okamžiku zvěstoval šramot, že se společnost chce odebrat. Také slečna Marie a paní Baurová vstaly.
„Máme tak daleko domů a jdem samy,“ stěžovala si slečna Marie panu nadporučíku. „Já neměla nikdy žádných známostí a opravdu galantních pánuje tak málo!“
„Kdybych směl snad –“ usmál se pan nadporučík dvorně a ochotně.
„Ah, to by bylo hezké – maminko, pan Kořínek nás doprovodí!“
„Takový kus cesty! Ale pan Kořínek může už pak u nás zůstat na večeři, je pravda, a to se budem dobře bavit!“
Domácí paní Ebrová byla se s hostmi po řadě již loučila, slečna Matylda, která byla musila na okamžik pana Kořínka opustit, aby zdvořile se s hostmi pobavila, rozdávala právě hubičky, ana jí tu paní Ebrová něco pošeptala.
Slečna Matylda přikročila k panu nadporučíkovi a šeptala mu:
„Vy tady zůstanete, viďte, maminka vás dává na kousek šunky zvát –“
„Já – já jsem –“
„Ach Matyldo moje,“ přikročila slečna Marie a začala přítelkyni vřele objímat, „to jste nám připravili zábavu!
Škoda, že to netrvalo dýl, neboť když nejdem samy domů, nebojím se, a pan Kořínek nám právě slíbil, že nás doprovodí, když tak daleko odtud bydlíme! Nu pa, andílku, dej mně ještě jednu hubičku, tak! Služebnice, jemnostpaní!“
Slečna Matylda zbledla ztrnutím.
„No vyprovoď přec slečnu Marii,“ nutila paní domácí, „copak je ti? – Ach –“ vzdychla mimovolně, vidouc pana nadporučíka chystajícího se k odchodu s Baurovými.
„Pa, andílku,“ kývla slečna Marie a vznášela se ke dveřím.
Slečna Matylda zůstala jakoby přimražena stát.