Kutyo kutyo kutyo kutyo –
Tyranové lidé, že takové ptáče zbavují svobody! Jen když je úplně volné, plyne volně také jeho píseň. Velebím zákony –
Gy cy cy cy cy cy cy cy cy ci
Kvorror tyu ckva pipikvi – jako med! – velebím zákony, které jsou na ochranu opeřených pěvců.
Ckvo ckvo ckvo ckvo –
Tohletoje trochu pronikavé – jinač, démante!
Cak cak cak cak cak cak –
Eh kuš! Vždyť to jde mozkem jako rozžhavený drát!
Cak cak cak cak… cak cak cak cak cak cak… cak cak –
Už jsem na podlaze. To bych se zbláznil – jsem beztoho ještě rozechvěn! Aha, když zavru dvéře druhého pokoje, nebude ho slyšet… Cak cak cak… Nic plátno! Ten proklatý cvočkář musí být někde směrem dvora… Cak cak…
Ručnici, ručnici! Kdybych měl ručnici, vystřelím oknem, a kdyby mělo celé sousedstvo z toho dostat psotník! Že se takový hmyz nevystřílí!
Cak cak cak cak cak cak… Ježíš Maria Josef! Můj mozek je jako podebraný! Ne, tohleto nevydržím. Kdybych věděl, kde sedí, nelenil bych, oblík bych se – cak cak… Už to mám!
Vytrh jsem ze šatníku starý svrchník, roztrh podšívku, vyndal vatu a nacpal do uší, co se vešlo. Teď si štěkej!
Cak cak – zas nic platno! – Všechnu vatu ven! Na uši, na hlavu, a tlustý šátek kolem.
Pramálo platno, ten chlap metá své ohnivé cvočky skrz pevnostní zeď! –
To bude děsná noc! –
Deset hodin a já teprv vstávám! Hlava jako škopek. Nevím, kdy jsem usnul, myslím, že asi ku třetí. Mezi druhou a třetí jsem zimničně dřímal, slavík štěkal pořád. Na Starém Městě slavíci neštěkají. A nejspíš že mám rýmu. Mezi očima mne to lupe a v nose Šimrá. Nebe je černé, vzduch zimavý. Bývá léto, kdy je i červenec jako listopad.
Studené pršky, listy opadávají a člověka mrazí.
Konduktorka mne žene do druhého pokoje, že prý bude poklízet. Nechá zas okna otevřena a rýma by se zvětšila
– to ne! Půjdu zatím naproti k malířům. Jsem tím povinen malířce, aby se už nestyděla, člověk musí mít outlocit. A když malíř navštívil mne, musím zas navštívit jeho; vím, co se sluší.
„Dnes to jde, navštívit Augustovic,“ míní konduktorka, „dnes Augustka šišlá.“ Mluví divné věci, ta moje konduktorka, co je to: dnes šišlá? Když někdo šišlá, šišlá přec pořád. –
Zaklepal jsem. Naslouchám. Nic. Klepu zas. Opět nic. Vzal jsem opatrně za kliku, dvéře se pootevřely. Hned v předním pokoji je celá rodina pohromadě. „Račte odpustit –“ Nikdo si mne nevšímá. On sedí u malířského rámu a má podepřenou hlavu, ona stojí s hlavou sklopenou u nízkého prádelníka a drží hadr v ruce. Jen Pepík se po mně ohlíd, vypláznul jazyk a zas se odvrátil; dívá se s otce na matku. Musím se tvářit, jako bych nezbednost Pepíkovu ani nezpozoroval; on pak přestane sám. Malý, černý psík mne očuchává; ani neštěká, je patrně příliš mlád.
„Račte odpustit –“ silnějším hlasem.
„Ah, pan soused – odpusťte, já myslil, že to služka. Ženo, pan doktor odnaproti! Máme dnes bramborovou polívku
– já bych jedl bramborovou polívku třikrát za den – a přemýšlíme tady, máme-li dát do ní také krupky. Račte sednout.“
Musím začít co možná feš. „Prosím, vždyť nejsem cizí, pána už znám a tady synka už taky znám a jemnostpaní už jsem taky spatřil. Představuju se, jemnostpaní, doktor Krumlovský.“ Fádní, suchá blondýnka se nemotorně ukloní.
Vypadá to, jako když se dřevěná, kloubová loutka náhle z polovice nahne. Chce něco říci. „Prosím, prosím, pan Augusta mně řekl, že ráčíte se na mne trochu hněvat – hehe! mezi sousedy to přec nic nedělá!“ Zas tak, jako by se někde v půli přelomila.
Abych si sedl a jak prý se mně v novém bytu líbí. Že výborně, ale dnes v noci – a vypravuju o slavíku.