dnes krkem, prosím, abych byl omluven, mluvím-li ne dost hlasitě.“
Teď přistoupl k nám Provazník. Usmívá se na mne, ale jeho úsměv je nějak ironický. Podává mi ruku.
„Servus, pane doktore Kratochvíle.“
„Jmenuju se Krumlovský.“
„To je divné – já myslel, že každý doktor se jmenuje Kratochvíl – hehehe!“ A jeho smích je sípavě ostrý.
Vytřešťuju na něho zrak.
„O čempak se pánové bavili? – Jakpak se máte, pane Augusto?“
„I nějak omrkaně! Skoro nic co dělat.“
„Tak tak – a kdykoli vás na schodech potkám, máte alespoň jeden mokrý obraz pod páždím. Vám musí být hračkou udělat denně dva!“
Malíř se samolibě usmívá. „To je pravda – ať to zkusí někdo, někdo z těch ‚profesorů’ –“
„Tedy byste mohl malovat podobizny do zásoby, hehehe! Ostatně je portretista tak něco jako nejzbytečnější člověk na světě. Kdyby neexistoval ani jediný portretista, obličejů by bylo na světě přece dost, a to prapodivných!
– Pročpak nemalujete něco jiného?“
Rád bych se smál, kousavá satira Provazníkova je neodolatelná, ale vidím, že malíř jev rozpacích – nač chudáka trápit!
„Já byl původně historik,“ koktá malíř, „nic to neneslo, lidé nerozumějí historii. Jednou si objednal u mne jistý farář kapucínské kázání z Valdštýnova tábora, a udělal jsem mu obraz výtečný, to musím sám říci; ale když jsem byl hotov, nechtěl jej farář vzít a nevzal – chtěl mít kapucínské kázání bez kapucína – nu ano, farář! – A pak jsem měl pro radnici v Kuckově namalovat obraz Žižky. Ukrutný kříž! Poslal jsem jim nákres. Nelíbily se jim boty, abych prý se zeptal pana Palackého, jsou-li historické. Pan Palacký dal mi arci vysvědčení dobré. Ale v Kuckově měli znalce, jmenoval se Malina, a znalec Malina rozhodnul, že prý můj Žižka nevyhovuje požadavkům vojenským.
Tahal jsem se s nimi dlouho a nakonec mně psali, že prý mému Blahorodí vynadají veřejně v novinách. Je nebezpečno být historikem.“
„Malujte tedy žánry. Na příklad, jak dráteník spravuje opilému flautistovi flautu. Nebo „myš v dívčí škole“. Myš nemusí být vidět, ale děvčata i s učitelkou jsou všechny nahoře po škamnách – ta různost zděšených tváří!“
„Hehe – i já žánry maloval taky. Já měl jeden i ve výstavě, pěkný. Tenkrát bylo ještě všecko německé a můj žánr se jmenoval Häusliche Arzenei. Muž leží v posteli, žena mu nese horkou pokličku –“
„Efuj!“
„No pročpak? Pokličku nebylo ani vidět, byla obalena ubrusem, aby nevychladla.“
Rád bych pomohl malíři z nesnází, ale nevím hned jak. „Jakýpak máme dnes den?“ pravím k Provazníkovi dosti neobratně.
„Moh jste se podívat našemu domácímu na límec u košile, pane doktore Kratochvíle,“ ušklíb se Provazník:
„převléká se týdně jen jednou – dnes je dle límce už čtvrtek.“
Impertinentní chlap! „Chudák – to je zcela zvláštní neštěstí, odpůldne ztrácí prý vždy paměť?“
„Ano, nejspíš že kdysi prodával slaměné klobouky. Kteří prodávají slaměné klobouky, jsou konečně celí pitomí tou sírou – zvlášť Tyroláci – nedovedou pak už ani adici.“
„Ale zdá se, že je dobrý člověk, ctihodný člověk.“
„Ctihodný, ale hloupý, má tak as pět korců horizontu. Znám ho už přes dvacet let.“
„Jeho dcera chudáka as ošetřuje dobře. Je to příjemná ženština, arci ne už zcela mladá.“
„Pouhá zvědavost od ní. Ze ženské zvědavosti přišla o dvacet let dříve na svět, a teď ji to mrzí. Upřímná holka, vynadala mně už často.“
Není mně volno při impertinencích Provazníkových. „Pojďme se trochu pobavit s panem domácím,“ pravím. –
„Pojďme,“ praví ochotně malíř a klepe Provazníkovi na záda. Provazník se při každém klepnutí lekavě zachvěje a rychle se sbírá.