91

nejde, člověk zpitomí a pokračuje v studiích tím pomaleji. Tolik a tolik denně studovat, dokud trvá tak ta první a nejčilejší chuť, pak se trochu pobavit. Však mne as zábava mezi těmi klidnými lidmi dole moc nevzruší! A do zahrádky také budu denně chodit, alespoň trochu. Už se tam procházejí po dva dny. Jakpak, kdybych si každého rána časně přivstal a šel tam studovat? Studuje se pak rozkošně, pamatuju se dobře z gymnasijních let.

Předsevzetí: vstávat každého rána časně, hodně časně.

Právě jsem vyhodil novou ševcovou, vdovu.

Takový hostinec se mně líbí! Nevzrušuje, a přec se člověk dobře baví, to se hodí zcela pro mou nynější potřebu.

Nemusíš se namáhat, abys mluvil duchaplně, jen pozoruješ a posloucháš. Prostí lidé, ale přec samé individuality, přirozeně rozumní, nehledaně vtipní, spokojení i s vtipem nejmenším. Smějí se srdečně všemu. Ale člověk musí, aby se zároveň i vznešeněji mezi nimi bavil, být psychologem, rozumět individualitám. Mám talent pro to.

Přívětivá, čistá místnost, jen trochu málo osvětlená. Uprostřed pozadí kulečník a tam kolem stěn stolky menší; v popředí několik stolů, z nichž asi čtyry obsazeny. Dle zkušenosti celého večera společnost as věčně stálá, snad už po několik let nezměněná. Poznal jsem to vlastně hned, jak jsem vešel. Všeobecné okamžité odmlčení, zraky všech obráceny na mne.

Pozdravil jsem na všechny strany. Pod mýma nohama skřípal bílý, čerstvě nasypaný písek. Usedl jsem k stolu, u něhož seděl jediný muž. Ten na můj pozdrav jen němě kývnul. Hned tu byl malý, složitý hostinský. „Ah pan doktor! No to nás těší, že nás pan doktor také jednou zde dole navštíví. Jakpak, spokojen s obědy a večeřemi?“

Povídám, že zcela spokojen; měl bych sice leckterou výtku, ale člověk si musí lidi získat, někdy i malou lží. „Nu to mne těší, jen když jsou moji hosté spokojeni, já nic jiného na světě nechci. Ti pánové se zajisté už znají?“ Dívám se na neznámého mně pána, který s nehybně zaškareděnou tváří hledí před sebe. „Že ještě ne? Ale vždyť ti pánové jsou sousedé a bydlejí nad sebou! Pan doktor Krumlovský, pan krejčí Sempr.“ Pravím: „No tak vida,“ a podávám panu Semprovi ruku. Krejčí jen trochu hlavu nadzdvih, posunul oči po stole o kousek dál a podává ruku svou neohrabaně jako slon tlápu. Divný člověk! Ale už je tu sklepník, aby obsloužil. Miluju mužskou obsluhu.

Sklepnice má vždycky alespoň jednoho milého, a s tím pak zasedá v koutcích a šušlají; host aby pořád klepal.

Dokud večeřím, nevidím a neslyším. Ale když jsem hotov a zapálím si cigáro, hledím jasně kolem a jsem velmi vnímavý. Naproti u stolu několik pánů v živém hovoru. O stůl dál dva mladí lidé. Vlevo od nás pán, paní, dvě slečny, vojenský nadporučík, ale ne příliš mladý a trochu tlustý. U všech stolů se hlasitě smějí, zvlášť u stolu vlevo. Mladší slečna se na mne dívá. Má pěkné zoubky, veselé oči, ať se tedy dívá! Pan otec její má hlavu zcela zvláštní, samý pravý úhel a nahoře všechny šedé vlasy sebrány do šťopky. Vypadá to jako čtyrstěnná skleněná láhev, naplněná pivem, a nahoře hrdlo s pěnou. Hlavičky dcerušek jsou také lahvičkami, ale baňatějšími.

Jen u našeho stoluje ticho. „Jakpak se daří obchod, pane Sempře?“ začínám. Trochu sebou pohnul, pak mu skáplo se rtů: „Nu – tak.“ Příliš výmluvným se nezdá. „Máte mnoho tovaryšů?“ – „Jen dva – doma – dávám práci mimo.“

Vida, přece celá řada slov! „Máte rodinu, pane Sempře, to se rozumí.“ – „Ne.“ – „Aj – mládenec?“ – „Ne.“ Nějak to jím pracuje, konečně dodává: „Vdovec – už tři leta.“ – „To je vám teskno bez ženy a dětí.“ – Zase namáhání, konečně: „Mám holku – sedmiletou.“ – „Měl byste se tedy zase oženit.“ – „Měl.“

Hostinský přisedá k našemu stolu. „To je hezké,“ pravím, „že pan hostinský nás ctí svou návštěvou.“ – „Moje povinnost, žádá toho obchod. Hostinský musí od stolu k stolu, hosté to vidí rádi, vykládají si to za ukrutnou čest.“

Chci se smát, jakoby vtipu, ale pohlédnu mu do očí – mžourají líně bez jakéhokoli záblesku myšlenkového – mínil to doopravdy? Zdá se být hlupák. Ale ty oči! Jaktěživ jsem tak světle zelených neviděl. A pleť rudá a vlasy zrovna tak rudé jako pleť, takže se zdají jen jako roztřepené pokračování kůže. Jakmile se na něho dívám jen o kousek dál, rozechvívá se kontura jeho hlavy. „Máme teď pěkné počasí,“ míním, aby řeč neusnula. – „Eh co, když je pěkně, jdou lidé na procházku a hostince jsou prázdny. Já si dnes odpoledne také vyšel do ulic, ale brzy jsem se zas vrátil. Slunce mně hřálo do zad, a když mně hřeje slunce do zad, je vždycky bouřka. Dnes ale nebyla.“ Hryzu si rty. „No ve městě,“ míním zas, „neškodí procházečům bouřka nebo déšť. Deštník pomůže.“ – „Já neměl deštník.“ – „Tedy sejde trochu rychleji domů.“ – „Když jdu rychleji, tak se přec neprocházím!“ – „Tedy se vstoupne pro chvilkový jarní déšť trochu někam do průjezdu.“– „Když stojím v průjezde, tak se přec neprocházím také!“ Vskutku hlupák! Teď si zívnul. „Jste unaven?“ – „I já šel včera časně spat a tu pak druhého dne záhy zas zívám.“ – „Nebylo hostí nejspíš.“ – „I seděli tu dlouho. Ale já měl včera špatné pivo, nechutnalo mně – nač bych se mořil?“ Originální typ!