maje čepici pod hlavou, pokojně na slámě spí. „Pohoráku, vstávat!“ a zatáhl jej za nohu.
Vtom pes vyskočil a škubnul vozíkem stranou tak, že kolo šlo Pohorákovi přes ruku. Pohorák spí dál. Policajt se usmál.
„Poslouchejte, polejte ho trochu,“ volá na jednoho z metařů, kteří začali již svou činnost. Chlamst! a půl konve vody vychrlilo se na nebohou hlavu Pohorákovu.
Pohorák sebou škubnul, usedl a protírá si oči.
„Vstaňte!“
Pohorák pomalu vstává. „Jsem nějak celý zmalátnělý – už jsem stár na to dření –“
„No tak půjdete, staroušku, se mnou. Tam se vyspíte.“
„No, jak poroučejí.“ A Pohorák se chytil za voj a šel, kam ho vedl policajt, s hlubokým žalem v srdci.
Na půdě u Rumpálů rozechvělá schůze. Vzájemné se zapřísáhnutí, že k zradě nedojde nikdy a nikdy. Referát Jana Žižky z Trocnova: „Viděl jsem ho, jak tady stojím – škubalo to mnou, ale nemoh jsem mu pomoci!“ – Jen Mikuláš z Husi scházel pří schůzi, byl už na cestě k rakovnickým lesům.
Konec smrtelných úzkostí o šesté hodině k večeru. Namáhavě vlíkl Pohorák svůj vozík do vrchu a zastavil u krámu Rumpálovic. Prokop Holý naslouchal s bušícím srdcem za skleněnými, z krámu do bytu vedoucími dveřmi.
„Přišlo mně zle – musili mne zavést a tam jsem se trochu vyspal. – Musím zůstat přes noc v širokém dvoře – byl dnes bídný trh – snad bude zítra lepší –“
O několik dní později nalezena v koutě vedle kašny nová bambitka. Nikdo nevěděl, jak tam přišla, a mluvily se divné věci.
A teprv as za čtyry neděle přitočil se Prokop Holý k Pohorákovi, táhnoucímu prázdný vozík z trhu, a ptal se ho:
„Pohoráku, kam jste dal těch šest zlatých?“
Pohorák zastavil. „Jakých šest zlatých?“
„No víte, co jsem vám dal, abyste nám – abyste mně koupil trochu prachu.“
„Mně šest zlatých? –Josífku, Josífku – mně se zdá, že zkoušíte staré lidi – staré lidi zkoušet, to je hřích!“ a vyzdvihl kárně prst pravé ruky.