14

Dole na dvoře zavyl Azor. Po chvíli bylo slyšet, jak škrabe na Žanýnčiny dvéře. Jako by žalu přemoci nemohl, přec ale se bál někoho probudit, vyl a vyl pes přidušeně po celou noc.

V.

Starý mládenec – všeho štěstí vejlupek (Pořekadlo)

Hospodářský úředník, u něhož pan doktor bydlel, jmenoval se Lakmus. Žil teprv as tři leta v Praze a svého podnájemníka byl převzal od svého předchůdce v bytu tom.

Brzy po jeho přistěhování se do našeho tichého domu věděli všichni ostatní nájemníci, že mají Lakmusovic nahospodařené kapitály, že dostávají pěkné výslužné, deputát, a měli k nim úctu. Takto nebylo mnoho styku s nimi. Paní Lakmusová, hlava rodiny, nebyla tuze přístupna. Dožádána učinila sice, seč byla, dávala domácím ochotně napřed činži, kdykoliv toho požadovali, půjčovala ostatním mouky, másla ze zásob svých, kdykoliv jejich kuchyň toho náhle potřebovala, pozdravována děkovala, ba pozdravovala i sama napřed, do dlouhých řečí se ale nepouštěla. Proto ale nebyla právě mlčeliva, důkazy řečnické letory její rozléhaly se někdy otevřenými okny po celém domě.

Paní Lakmusová, ač také již přes čtyřicátku, byla ještě plna života. Buclatá postava její byla posud svěží, tvář její leskla se bez vrásek, oko její svítilo vesele, zkrátka vypadala jako bojechtivá vdovička, ač dcerka její byla také již dávno na vdavky. Slečna Klára, dvacet a několik málo přes to stará, nebyla jí podobna. Vytáhlá jako proutek neměla oblých, příjemných forem; oko její jasně modré hodilo se ostatně dobře k plným plavým vlasům a na podlouhlých tvářích červenalo se ještě kus zdravého venkova. Slečna Klára byla ještě nepřístupnější než matka; domácích dcerka, slečna Matylda, proto také již dávno nevyhledávala žádného přátelství s ní.

Pana Lakmusa sousedé málokdy spatřili jinde než v okně. Měl zlou nemocnou nohu, kteráž žádala pilného domácího ošetřování. Sotvy že za několik měsíců jednou vybelhal se z domu; čas celý trávil doma, vyhlížeje bud z okna na ulici, buď se ošetřuje na pohovce, obalen ve flanely a mokré šaty. Pravili o něm, že popíjí mnoho vína; trudovitá tvář jeho tomu neodpírala.

Čas byl se již pošinul druhého dne našeho vypravování daleko k poledni, když pan Lakmus pracně se vyzdvihnul z křesla při oknu jizby, jež do ulice šla; byl v něm dopolední hodiny trávil a pomalu se ubíral nyní k pohovce. Zde usedl zase, natáhnul nohu na pohovku a s netrpělivým jaksi povzdechem podíval se na velké, hlasně cvakající zásklenní hodiny, které byly jako vše ostatní nářadí sice nenovy, avšak taktéž o jistém nákladu svědčící. Rafije ukazovala několik minut před dvanáctou.

S hodin sklouzl zrak jeho na Klárku, která u druhého okna pilně šitím se zanášela. „Dnes mně ani nedáváte polívku!“ prál s mrzutým úsměvem, jako by jen připomenouti chtěl, nikoli pohněvati.

Slečna Klára pozdvihla hlavu, vtom však otevřely se dvéře a do pokoje vstoupla paní Lakmusová, nesouc kouřící se koflík na talíři. Obličej pana Lakmusa se vyjasnil.

„Jdi, Klárinko, do kuchyně zadělat na nákyp!“ velela matka. „A dej si naň dobrý pozor, aby se ti doktor nevysmál!“

Klárinka vyšla. „Udělala jsem ti dnes vinní, ty věčné hovězí se musí znechutit, ne, mužíčku?“ pravila paní Lakmusová přívětivě a postavila talíř před muže. Pan Lakmus zdvihl hlavu a podíval se jaksi nedůvěřivě na svou choť, jako by mu ta šetrnost byla podezřelá. Patrno ale, že byl vždy k poddajnosti připraven, neboť místo další nedůvěry začal se ihned zanášet s poskytnutou mu lahůdkou.

Paní Lakmusová vzala sedadlo a postavila si je k stolu u manželovy pohovky. Usedla si na ně, položila ruce na stůl a zadívala se na manžela.

„Prosím tě, muži, co budem dělat s Klárkou?“

„S Klárkou? – A co bychom s ní dělali?“ odpovídal pan Lakmus, srkaje polívku.

„Ta holka je už celý blázen a nač by to bylo. Je celá blázen do Loukoty, víš –“

„Mně neřekla nic!“

„Copak by tobě říkala, ale mně řekne všecko, je upřímna. Dnes v noci jsem musila ji vytáhnout z kuchyně.

Slyšela prý tam doktora v pokoji něco tak pěkného říkat, že se nemohla hnout z místa. Jak ti povídám, ta holka je už celý blázen a nač by to bylo. Ať si ho raději vezme, že ne?“