„Mlčte, já umím rychle spát a proto jsem časně vzhůru. Ostatně,“ a Novomlýnský oklepával pomalu doutník o prejzu a mluvil teď s patrnou zálibou, „bývalo, bývalo! – Já býval nesmírný elegán, osm párů rukaviček jsem zruinoval za rok. – No, je pravda, já mám posud ten malér, že mám u holek štěstí. Můžu za to, že jsem tak hezký?
Přál bych vám, vy nedozrálá štěňata, abyste mne viděli! Když já dělám vyznání lásky, je zrovna hrůza na mne se podívat. —Ale,“ pokračoval zas rychleji, „bavte mne přece něčím! Na kompak je dnes řada, aby určil předmět pro zábavu?“
„Na Jäklovi.“
„To tedy nepřijde,“ mínil Novomlýnský zcela určitě. „Měli jsme jednou spolek na večeře, každý den měl večeři platit někdo jiný. Ten, na kterém byla řada, nepřišel nikdy.“ Pozdvihl přitom náhodou hlavu k hřebenu protější střechy. „Utopenec!“ zvolal jakoby zděšen. Kupka a Hovora se rychle ohlédli.
Tam nad hřebenem strměl třetí fez a pod ním se smál Jäklův široký, červený obličej na celé kolo.
„Honem sem, honem!“ volali vzdušní besedníci.
Jäkl se pomalu vyvyšoval nad hřeben. Teď bylo vidět ramena, teď už prsa, teď život.
„Není ho konce,“ bručel Novomlýnský, „ten chlap by moh vycházet v pokračováních.“
Teď se přešinula pravá dlouhánská noha, teď levá, vtom obě sklouzly a se strašným rachotem se svalil Jäkl po střeše do žlabu, k nohoum svých přátel.
Přátelé se vřískavě rozesmáli. Zdálo se, že se směje celá střecha, ba i ten měsíc tam nahoře na nebi.
Nejvíce ze všech se ale smál Jäkl sám. Ležel tu na břichu a kopal špičkama bot do žlabu.
Bylo potřeba několika řádných štulců a leckterého přátelského kopnutí, než se Jäkl odhodlal zase se sebrat.
Narovnal se pomalu v celé sáhové velebnosti své a ohmatával svůj letní šat, šat to jakési neurčité, žlutavé barvy.
„Ani steh nepustil,“ liboval si pak a usedl vedle Novomlýnského.
„No, vymyslils něco pro dnešní zábavu?“
Jäkl natáhl ruce mezi kolena a kolíbal chvilku svrchní tělo volně kupředu a nazad. Pak pohodlně začal: „Já – já jsem si vymyslil, aby jako každý z nás říkal nejstarší vzpomínku, kterou ze života svého má. Víte, jako tu nejstarší, kterou –“
„Vždyť jsem si myslil, že přijde něco hloupého,“ zabručel mu Novomlýnský do toho. „To je hrůza, absolvovaný jurista, člověk, který má už několik rigoros –“
„Vždyť vy jste se také tak tuze chytrý nenarodil,“ durdil se Jäkl.
„Já? Prosím! Mne nosila matka pod srdcem šestnáct měsíců, a když jsem se narodil, už jsem mluvil. Pak jsem studoval čtyryadvacet latinských škol a každé slovo, které mluvím, přišlo otci na dvacetník.“
„No, snad to není tak hloupé,“ mínil Hovora a vyklepával dýmku, „zkusme to! Ty máš přece nejstarší svou vzpomínku už nalezenu, Jäkle?“
„Já? To se rozumí,“ přisvědčil Jäkl houpaje se klidně dál. „Já se pamatuju na něco, když nebyla mně snad ještě ani dvě leta. Otec nebyl doma, matka musila pak také někam přes ulici odskočit, kam mne s sebou vzít nemohla, a já zůstal sám, služky jsme neměli. Aby se mně nezastesklo, vzala matka z kuchyně živou husu, kterou chovala na dokrmení, a dala ji ke mně do světnice. Mně bylo v samotě té ouzko, obejmul jsem husu křečovitě kolem krku, já strachy bečel, husa strachy kejhala – pěkný žánr, ne?“
„Tuze pěkný,“ hučel Novomlýnský.
Ve žlabe se na chvilku rozhostilo přemýšlivé ticho. Hovora byl už asi třikráte přiložil vždy novou rozžhatou sirku k nacpané zas dýmce, ale po každé zapomněl zatáhnout. Teď zatáh najednou a spustil: „Už se mně vzpomínka vyklubala! Byl jsem s otcem v klášteře voršilek a jeptišky mne braly na klín a líbaly mne.“
„Ještě pěknější než ta husa,“ hučel zas Novomlýnský. „Máte vy něco také tak pěkného, Kupko?“
Kupka se usmál.
„Můj děd byl zvoníkem v Rakovníku. Byl tuze stár a tu ho jednoho dne napadlo, že si sám pozvonil umíráčkem, šel domů, lehl a umřel. Vedli mne k jeho mrtvole – byla už oblečena a na nohou měla bílé punčochy –, abych políbil mu palce u nohou, už ani nevím, jaká je to pověra. Pak jsem si hrál kolem truhláře, který bydlel v domě a