sebe. Jen je nech, Máry, však oni se rozhodnou! Rechner se zdá být tuze praktický, ale Cibulka – to je vidět, miluje tě horoucně. Cibulka jistě přijde!“
Zrak slečny Máry nabyl pojednou snivé tváře. Věřila přítelkyni a přítelkyně věřila svatě vlastním slovům svým.
Byly obě poctivé, dobré duše, nenapadla jim nejmenší pochybnost. Byly by ztrnuly myšlenkou, že se jedná snad o nechutný, nehodný žert.
„Jen čekej – však on přijde – však on se rozhodne!“ ubezpečovala paní Nocarová ještě při rozchodu.
Ale slečna Máry čekala a dřívější myšlénky rozpřádaly se v ní znovu. Neměly zcela téhož oblažujícího dojmu jako dřív, pravda, ale byly ovanuty jakýms elegickým dechem a slečně se zdálo, že sice bývají smutný, že jsou jí ale právě proto pořád dražšími.
Slečna Máry čekala a měsíc uplýval za měsícem. Někdy, když šla svou obyčejnou procházkou po Mariánských hradbách, potkala oba přátele, byliť také nadál vždy pospolu. Možno, dokud jí byli oba lhostejni, že sobě takového setkání hrubě nevšímala, nyní ale se jí zdálo, že je potkává až nápadně často. „Nadcházejí ti – no vždyť uvidíš!“ poučovala paní Nocarová. Z počátku sklopila slečna Máry vždy oči, když je potkala. Pak se přece osmělila a pohlédla na ně. Šli v oblouku kolem ní, každý pozdravil co nejuctivěji a díval se pak jako smutně k zemi.
Zpozorovali někdy tu naivní otázku, která hleděla z velkých očí slečniných? Ona nepozorovala, jak oba hryzou opatrně rty, to vím.
Uplynul rok. Paní Nocarová přinášela mezitím divné zprávy a sdělovala je slečně jen ostýchavě. Že prý jsou zpustlí. Že prý se jim jinak neříká než „flamendři“. A špatně že skončí, tak prý říkají všickni.
Slečnou Máry každá taková zpráva zalomcovala. Byla také ona tím vinna? Přítelkyně nevěděla rady; slečnu zdržoval ženský ostych, aby neučinila sama krok rozhodný. Přec jí bylo, jako by se dopouštěla zločinu.
A uplynul trapný rok druhý a pochovali Rechnera. Umřel souchotinami. Slečna Máry byla zdrcena. Ten praktický Rechner, jak paní Nocarová vždy tvrdila, a utrápen –?
Paní Nocarová si vzdychla a pravila pak: „Tedy máš rozhodnuto! – Teď bude Cibulka ještě nějaký čas odkládat, pak přijde,“ a políbila chvějící se slečnu Máry na celo.
Cibulka dlouho neodkládal. Čtyři měsíce nato byl také on na košířském hřbitově. Zchvátil ho zánět plicní. Teď je tomu už přes šestnácte let, co tam oba leží.
Za žádnou cenu na světě by slečna Máry o Dušičkách nerozhodla sama, ku kterému z obou hrobů má přikročit dřív. Pětileté nevinné děvčátko musí rozhodnout, a kam to dítě se zabatolí, klade slečna věnec první.
Mimo hroby Cibulkův a Rechnerův zakoupila slečna Máry ještě hrob třetí na věčné časy. Lidé myslejí, že má slečna mánii zakupovat hroby lidí, do kterých jí nic není. Paní Majdalena Töpferová leží v tom třetím hrobě – nu ano, byla to moudrá žena, mnoho se o ní vypravuje. Když kupec Velš měl pohřeb a pani Töpferová spatřila, že voskářka paní Hirtová překročila sousední hrob, řekla ihned, že voskářka porodí mrtvé dítě. Stalo se. Když jednou přišla paní Töpferová k sousedce své, rukavičkářce, a spatřila, že tato oškrabuje mrkev, řekla jí také ihned, že bude mít pihované dítě. A rukavičkářovic Marina má vlasy jako cihla a pihami zrovna straší. Moudrá žena, ale –
Ale jak praveno, slečně Máry nebylo do té paní pranic. Hrob paní Töpferové leží však tak as uprostřed mezi hroby Cibulkovým a Rechnerovým. Urazil bych ostrovtip čtenářův, kdybych pronesl své zdání, proč jej zakoupila a kdeže as bude jednou odpočívat slečna Máry.