1876
Chodil vždy s kloboukem v ruce. Ať byl sebevětší úpal mrazový nebo sluneční, nanejvýš že držel svůj nízký, ale baňatý cylindr se širokou střechou nad hlavou jako parasol. Šedivé vlasy byly hladce přičísnuty k lebce a spojovaly se vzadu v cůpek tak pevně stlačený a svázaný, že se ani nekýval –jeden to z nejposlednějších cůpků v Praze, už tenkráte byly tu jen dva nebo tři. Zelený fráček jeho, se zlatými knoflíky, měl živůtek jen krátký, zato byly ale šosy dlouhé a tloukly hubenou, malou postavičku páně Rybářovu do vychrtlých lýtek. Bílá vesta kryla nahnutá prsa, černé spodky šly jen po kolena, kde se svítily dvě stříbrné přazky, pak dál byly sněhobílé punčochy zas až k jiným dvěma stříbrným přazkám a pod těmi šouraly se velké střevíce. Byly-li ty střevíce někdy obnovovány, nevím, ale vždycky vypadaly tak, jako by se k nim byla brala rozpraskaná kůže se střechy nejstaršího fiakra.
Suchý, špičatý obličej páně Rybářův byl ozářen věčným úsměvem. Zvláštní podívání bylo na pana Rybáře, když šel po ulici. Každých dvacet kroků zůstal stát a obrátil se vpravo vlevo. Podobalo se, že jeho myšlénky nejsou v něm, že jdou uctivě asi krok za ním a pořád ho baví nějakými veselými nápady, takže pan Rybář musí se usmívat a občas se po čtverácích ohlídne. Když někoho pozdravoval, vyzdvihl jen ukazovač pravé ruky do výše a lehýnce hvízdnul. Takové lehýnké hvízdnutí zafičelo vždy také, když pan Rybář začal mluvit, a obyčejně začínal s „ďjó!“, což mělo význam potakující.
Pan Rybář bydlel v Hluboké cestě, hned dole vlevo, s výhlídkou na Petřín. Ale kdyby byl býval již až u samého domu, jakmile spatřil nějaké cizince, kteří zahýbali vpravo na Hradčany, vždy šel za nimi. Když zastavili u rozložité výhlídky a obdivovali se kráse naší Prahy, stál vedle nich, pozdvih prst a hvízdnul: „Ďjó, moře! – Proč nebydlíme u moře!“ Pak šel za nimi do hradu, a když se cizinci ve svatováclavské kapli obdivovali zas stěnám vyloženým českými drahokamy, hvízdnul po druhé: „To si myslím! U nás v Čechách hodí pasák kamenem za stádem, a kámen má často větší cenu než celé stádo!“ Víc jim neřekl nikdy.
Pro jeho jméno, pro jeho zelený fráček a pro to „moře!“ říkali jsme mu hastrman. Ale v úctě jsme ho měli staří mladí. Pan Rybář byl justiciárem na výslužbě, někde od Turnova. Zde v Praze žil u své blízké příbuzné mladé, která měla nevysokého úřadníka za muže a s ním už dvě nebo tři dítky. Vypravovalo se, že pan Rybář je až báječně bohat. Ani ne tak na penězích, jako na drahokamech. Ve svém pokojíku měl, říkali, stát vysokou černou skříň, v té skříni byly samé nízké, čtyřhranné škatule černé, hezky velké, a v každé škatuli byl vnitřek sněhobílou lepenkou rozdělen na samé čtverce a v každém čtverci ležel na bavlnce lesknoucí se drahokam. Byli lidé, kteří to viděli. Našel a sebral prý vše sám na hoře Kozákově. My děti jsme sobě vypravovaly, že když u Šajvlů – tak se nazývali ti páně Rybářovi příbuzní – myje se podlaha, posypávají ji místo pískem samým natlučeným cukrem. V
sobotu, v den drhnutí, vždy jsme ukrutně záviděli dětem Šajvlovým. Jednou jsem seděl nad příkopem vlevo za Bruskou branou poblíž pana Rybáře. Tam usedal totiž pan Rybář každého krásného dne na hodinku pohodlně do trávy a kouřil si z krátké dýmky. Tenkrát šli náhodou dva větší studující kolem. Jeden z nich prsknul a pravil: „Ten kouří maminčinu vatýrku!“ Od té doby pokládal jsem kouření maminčiny vatýrky za požitek, jakého sobě mohou dovolit jen lidé velice zámožní.
Takto se procházel „hastrman“ – ale ne, neříkejme mu tak, vždyť už nejsme děti! – vždy jen po bruských hradbách. Potkal-li některého kanovníka, jichž procházky také vždy šly sem, zastavil se a promluvil s ním několik přívětivých slov. Kdysi – poslouchalť jsem rád, co mluvili lidé dorostlí – slyšel jsem ho, jak rozmlouval s dvěma kanovníky, sedícími na lavičce. On stál. Mluvili o „Frankreichu“ a o nějaké „svobodě“, samé divné řeči. Najednou zdvihl pan Rybář prst a hvízdnul: „Ďjó, já se držím Rosenaua! Rosenau praví: Svoboda je jako ty šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují.“ A pak kýv kloboukem a šel.
Větší a tlustý kanovník prál pak: „Co to má vždycky s tím Rosenauem?“
Menší, ale také tlustý odvětil: „Spisovatel, nejspíš spisovatel.“
Já ale pamatoval jsem si větu tu co obsah veškeré vyšší moudrosti. O Rosenauovi a o panu Rybáři měl jsem stejně vznešený pojem. Když jsem pak dorůstaje dostával sám rozmanité knihy do ruky, nalezl jsem, že pan Rybář byl vskutku tenkrát citoval zcela věrně. Jen s tím rozdílem, že zmíněnou větu nenapsal Rosenau, nýbrž jakýs Rousseau. Patrně byla mrzká náhoda pana Rybáře svedla s nějakou lehkomyslnou tiskovou chybou.