107

stokrát hanba Vám. Jeden ve jménu mnohých stejně smýšlejících.“ No počkej, tobě dám! Na tobě se pomstím místo na nadporučíkovi. Beztoho vjela do mne řvavost, že bych se s celým světem pral.

Nemohu říci, že bych se bál o život. Ani poranění se nebojím; myslím nějak zcela chladně na to. Ale to vím, že strach přijde, a toho strachu se bojím. Nenavykl jsem soubojům –jakživ jsem na žádný ani nepomyslil – strach musí přijít. A budu nervosně rozechvěn – každá čiva se bude chvít – každý sval třást – nebude okamžiku bez zimnice – a strachy budu zívat.

To bude děsné!

Bavíme se v zahrádce, ale jak! Vyznání dnes neučiním, nač také! Vezmi svůj šáteček, Otylie, a připrav šarpii!

Budu-li mrtev, je konec; budu-li raněn, Otylka mne bude ošetřovat – myslím si aspoň – a tu se vypřede vyznání samo od sebe. Jako v románech.

Ale nutká mne to, abych začal přec nějakou pořádnou rozpravu. Nevím o čem. Konečně se ptám, půjde-li zítra do českého divadla. Co prý se dává? Dává se Tylův Jan Hus; je 6. červenec, pamětní den upálení Husa. „Ráda bych šla – ale nepůjdu na ‚Husa.“ – „Proč? Snad ne proto, že byl kacířem?“ – „No – ale zítra je pátek – půst – a to přec nejde!“ – Hanebný Provazník by v tom viděl „horizont“. Já vidím naivnost – a naivnost má vždy své půvaby –

zajisté!

Teď přichází Provazník! Jdu mu rychle vstříc a táhnu si ho stranou do besídky. „Vy, hanebný člověče, opovážil jste se mně dnes poslat jeden ze svých anonymních listů, jimiž celé sousedstvo znepokojujete! Zodpovězte se mně!“

„Kdopak vám řekl o mých anonymních listech?“ ptá se Provazník, zblednuv jako křída.

„Vy sám ondy, hanebníku!“

„Já vám to řekl?“ a v obličeji jeho je tak blbé udivení, že se musím obrátit stranou, abych se mimovolně nesmál.

„To vám povídám, stane-li se cos podobného ještě jednou, spráskám vás jako štěně!“ a jdu. Naučil jsem se od nadporučíka alespoň něčemu. –

Později chtějí hrát šístku. Malíř vyndal ze šuplete karty a skoro zároveň chytl Pepíka za krk. Ukrutné bití. Kde které srdce v kartách bylo, všechna jsou vystřižena.

Vyšlo najevo, že Pepík je nalepil na bílý papír a dal co dar lásky Semprově Márince.

Nemůžem hrát a já jsem s tím náramně spokojen.

Mluvíme, mluvíme, ale nic kalého. Chodím pak s Otylií mezi záhony. Náhle se ona obrátí ke mně, hledí mně do očí a ptá se, zdali mně něco je? Jsem zaražen, ale pravím, že nic, a nutím se do smíchu. Ona vrtí hlavičkou a opakuje vícekrát, že prý mně přec musí něco být.

Má – má sympatii ke mně – je to zcela patrné!

Sedím doma a přemýšlím. Jsem ku podivu klidný, strach ještě nepřišel – však on přijde!

Nevěřím snad posud, že souboj bude? Ale zítra!

Vida, dnes jsem vstal! Probudil jsem se už před třetí a neválel jsem se a vstal jsem hned. Je mně ukrutně opravdově.

S časem ale nevím, co začít. Už jsem byl dnes dvakrát dole v zahrádce a hned zas se vracím do pokoje. Beru vše možné do ruky, ale jen proto, abych to mrzut hned zase položil.

Nemohu se poručíka ani dočkat.

Mám, nemám už strach? Rozechvěn jsem, zívám, ale připadá mně, jako bych zíval zimničnou nedočkavostí.

Byl zde. Zítra tedy v šest hodin ráno v kasárnách na Hradčanech, v jakéms prý zahradním saloně. Myslím si:

„Tedy tě odnesou ze salonu!“ a musím se tomu v duchu smát, jakoby nějakému neslýchanému, nevídanému