takového nezdálo. To je ale zima, a v červnu!“ Čtla dál a vrtěla hlavou. Chvilku bylo ticho.
„Kolikpak je to hodin?“ zaznělo pak zase za stěnou.
„Dvě pryč.“
Dýchání třetího spáče stávalo se nepravidelné, hlasitý hovor spáče budil.
„Tak tedy dělej, ať se vyspíme! Ty nemyslíš než na lutrii!“
„To je pravda, tady člověk nemá ani chvilku pokoje. Spi si a nech mne.“
Dýchání za stěnou zakončilo se mocným oddechnutím; také na třetím loži spáč se již probudil. Stařec bručel dál:
„Fláma syn mně přijde domů teprv k půlnoci a po půlnoci zas mne budí lutrie, achich to je život!“
„Ty nemůžeš dát pokoje, viď že ne? Ano, dři se, ženo, dostaneš za to. Když i vlastní muž pořád bručí – kdybys dovedl synovi poroučet, to by bylo dobré. Co já udřená žena dělám, je už věru poslední!“
„Poruč mu, máš ho tu taky, poruč flámovi!“
„Copak mně už zase chcete, tatínku?“ tázal se mladý hlas mužský.
„Mlč, ani mi nemukej, tys ten pravý!“
„Ale já přec nemohu pochopit –“
„On nemohe,“ posmíval se stařec, „to je darebák!“
„Ale – “
„Mlčíš?!“
„On ti bude ještě odmlouvat, máme to hodného syna, to jsme si vychovali potěšení!“ mínila zas žena a zívla znovu.
„Syna? To není syn, to je zloděj našeho zdraví!“
„Když ale spím, jakpak kradu?“
„I ty lumpe, ty!“
„To je kvítko!“
„Darebák je!“
„Darebák!“
Syn začal na loži zlehka hvízdat „O Matyldo!“
„Koukej se na něho, on se nám naposled ještě posmívá!“
„Však on ho nemine trest boží,“ pravila žena, píšíc křídou na dřevěnou stěnu čísla 16, 23 a 8. „My se toho ještě dočkáme, ale přála bych si, abych pak už nebyla živa.“ Složila škatuli, sfoukla světlo a hrabala se zas k svému loži. „Ten bude pykat, ale bude už pozdě. Budeš-li pak mlčet?“
Syn umlknul.
„Špendlíčkem bys nás pak kopal, ale nevykopeš, špendlíčkem ti povídám, špendlíčkem!“
„Prosím tě, ženo, nech ty špendlíky být a usni, já bych spal!“
„Nu já to musím odnést, to se rozumí. Bože, bože, ty mne navštěvuješ!“
„Já se ještě zblázním s vámi!“
„To jsou lidé, to jsou lidé!“
„V noci jsou všichni lidé zlí,“ podotýkal mladík.
„Co to tam povídá?“
„Kdopak to ví, on má vždycky něco, ten bohaprázdný!“
„Sval tam na něho tu armaru, nebo ho vyžeňme, hned ho vyžeňme!“
„Prosím tě, dej ty už taky pokoj! Mám já peklo!“