71

Pak matka vstala, rozsvítila a přistoupla ke mně. Měl jsem oči zavřeny. Položila dlaň na mé čelo. „Ten hoch pálí jako oheň. Muži, pojď sem, jemu něco je.“

„Nech ho,“ mínil otec, „někde se včera vztekal. Čerti jimi šijou – ale tyhlety spolky musí přestat, pořád jsou s Franckem, Josefem a s tím rakovnickým pohromadě –“

„Vždyť víš, že se spolu učí, jde jim to líp.“

Píšu upřímně. Bylo mně naprosto nevolno. Bylo mně nevolno vlastně už po více dnů, pořád hůř, čím blíž přicházel 20. srpen. Pozoroval jsem cos podobného také u ostatních vojvůdců. V posledních schůzích mluvilo se někdy až trochu spleteně. Přičítal jsem to ve vnitřku svém tomu, že mají vojvůdcové strach. Přemohl jsem sama sebe a vystoupil předevčírem rázně. Odpírali vesměs co nejhrdinněji, rozohnili jsme se, nikdy nebylo mluveno tak rázně jako předevčírem. Následující noci jsem spal ale přece špatně. Ano, kdybych byl cítil naprostou hrdinnost u ostatních, byl bych sama sebe cítil také zcela jinak.

Že bych já sám měl strach, nemohl jsem připustit za žádnou cenu. Přec jsem si myslil, a znělo to jako těžká žaloba na osud, proč as zrovna mně přidělen ten úkol děsný. Rozboření Rakouska zdálo se mně pojednou býti kalichem plným nevýslovné hořkosti. Byl bych se rád modlil: „Pane, odejmi kalich ten ode mne!“, ale cítil jsem, že není už zbytí, a vrchol slávy byl mně pojednou vrcholem Golgaty. Přísaha však vázala.

V deset hodin jsme měli být na místě, v jedenáct měl přijet Pohorák, o půl jedné měla se provést akce.

Vyšel jsem v devět z domu.

Příjemný letní vánek osvěžoval skráně. Modré nebe se usmívalo jako Márinka, sestřička Prokopa Holého, když vyzývala k nějakému čtveráctví. Mimochodem řečeno, byla Márinka mou láskou. Vzpomněl jsem si na ni, na úctu, jakou jevila vždy k hrdinné povaze mé, a pojednou mně bylo snáz a snáz, prsa se vypínala a duše rostla.

Stal se kouzelný obrat, než jsem dostihl Jeleních příkopů, přistihl jsem se dvakráte, že jsem si byl poskočil na jedné noze.

Rozpomínal jsem se, je-li vše v pořádku. Bylo ve vzorném. Dva praky kryly se v mé kapse. V druhé kapse se kryla černá páska na oko. Pod ramenem nesl jsem školskou knihu, kvůli válečné lsti. Kráčel jsem po Mariánských hradbách kolem cvičících se vojenských oddílů a nezachvěl jsem se ani. Věděl jsem, ty že do té doby budou dávno ve svých kasárnách zpět.

Bylo času dost, obešel jsem tedy celou válečnou posici. Prošel jsem Chotkovy sady, kde – stále poblíž silnice vedoucí již dolů – zaujmouti měl místo Mikuláš z Husi. Pohlédl jsem dolů do Brusky, kde měl stát Prokůpek, vyčkávající Pohoráka, aby pak, nadběhnuv mu strmým úvozem, dal nám rychle zprávu. Vystoupil jsem až k citadelce a přešel odtud valy k Bruské bráně. Když jsem byl u citadely, tlouklo mi srdce, když jsem se od ni vzdálil, zase přestalo. Valy od citadely k Bruské bráně tvoří dvě vybíhající bastiony. První z nich je cele vyvýšena a má nahoře v okruhu svém drobnou planinku; v té byl uprostřed tenkráte malý rybníček se zděnou obrubou, hustým rákosím a křovinami kolem – rejdiště mnohých našich radovánek. Pod jedním tím keřem měli jsme schovánu pěknou hromadu liberních oblázků pro praky. Okruh druhé bastiony tvoří údolí hlubší. Dnes v tom zářezu stojí kavárna Panorama, tenkrát bylo místo pokryto hustým křovím. O několik kroků dál je Bruska brána –

stanoviště moje co vrchního vojevůdce.

Usedl jsem na lávku nad branou a otevřel knihu. Lehýnké chvění probíhalo mi tělem, někdy šournul po zádech mrazík, ale myslím, že to nebyl strach. Bylo mně vcelku dosti dobře. Mnoho k tomu přispělo, že jsem nebyl spatřil ani jediného spolubojovníka. Měl jsem je v příjemném podezření, že dostali strach a nepřijdou. Pořád mne srdce nutkalo, abych se vůči tomu hrdě vypnul, abych se cítil – ale mysl zas pověrčivě zrazovala, že bych je tím snad přivolal, a nevypnul jsem se.

Bubny a trubky zněly střídavě na cvičištích mariánském a belvedérském. Lidé a vozy pode mnou vycházeli a vcházeli do brány. Z počátku jsem si jich nevšímal, pak začala pověra také zde svou hru. Uhne-li se ten zde na konci můstku směrem k Bubenči, bude s námi zle uhne-li se vlevo k Podbabě, bude dobře. –Jeden – tři – čtyři –

pět – všechno jde k Bubenči – trouby teď od Belvedéru znějí jako k útoku – vyskočil jsem.

Vtom se svatovítské věže zazněla desátá. Ohlédnu se a vidím, jak alejemi cape Mikuláš z Husi ku svému stanovišti. Šlechetné, odvážné srdce – udatný bojovník – i prázdniny obětoval velké věci, mohl být u bratra doma už čtrnáct dní ale cítil jsem, že je mi trochu na závadu, že ho vidím. Musil jsem tedy nyní na vojenskou obchůzku, dle povinnosti své. Šel jsem, drže otevřenou knihu před sebou, pomalu baštami. Nikde zde nahoře procházejícího se člověka.