74

Pádil jsem ouvozem dolů, až se hlava třásla. Mžikem jsem byl u Valdstýnské ulice, ale jakýs pud mne hnal dál.

Zahnul jsem do ulice Senovážné, řádkové dláždění ubíhalo pod nohama. Již jsem byl u kostela sv. Tomáše a chtěl jsem podloubím kolem náměstí vzhůru – první pilíř minul – vtom běh staven a já se tisknul k pilíři druhému.

Právě policajt zaváděl vedle na strážnici Pohoráka, vozík a psa. Viděl jsem dobře, že Pohorák je mocně dojat. V

jeho tváři byl bol nevýslovný.

Dějepis lidstva měl by nemilou mezeru, kdybychom nevyprávěli, co se stalo s Pohorákem.

Vjížděl téhož dne trochu později než jindy Strahovskou branou do Prahy, ba může se říci, že na hokynářský zvyk a pražský obyčej již velmi pozdě: bylo sedm hodin. Šlo to hopkem vrškovými ulicemi dolů, podsední tahoun, bílý hafan, nemusil táhnout a běžel vesele, náruční tahoun, pan Pohorák, zdržoval vozík a levicí jeho, na voji položenou, škubalo to do výše v pravidelných skoro časových odstavcích.

„Copak dnes tak pozdě, Pohoráku?“ ptal se pecnář v Hluboké cestě, kouřící pohodlně a vysvléknut z kabátu, venku na chodníku.

„I – byly štace,“ pousmál se Pohorák a zarazil s dlouhým „prrr“ vozík. Sáhl do pravé kapsy, vyndal slámou opletenou lahvičku s kmínovkou a podával ji pecnářovi. „Nezavdáme si?“

„Děkuju, já už jsem ráno svou vysrk.“

„Já taky, ale lepších pět otčenášů než jeden.“ A Pohorák si přihnul ke dnu, zastrčil prázdnou láhev, kývnul a drnčil dál.

Na Selském trhu už bylo plno. Policajt vodí Pohoráka s vozíkem sem a tam, Pohorák se s „panem kaprálem“

neúnavně hádá, konečně nalezeno místo. Někdy míval Pohorák na trh také zajíce, máslo, vejce mimo drůbež, dnes měl jen zabité slepice a holuby. Drůbežnictví bylo jeho hlavním obchodem. Pohorák byl tím zvláštním, ne valně příjemným zápachem, jaký domácí drůbež má, celý prosáklý, atmosféra kolem něho měla na několik kroků zcela určitý ráz svůj.

Pohorák byl již silně přes padesát. Učinil-li sobě čtenář dle něčeho dříve proneseného ponětí, že Pohorák vynikal jakous postavou mohutnou, lituju, že musím obrazotvornosti jeho dát zcela určité meze. Pohorák nevypadal tak, jako by se v jízdárně chtěl s herkuly rvát o cenu. Byl postavy málo nadprostřední, k týlu poněkud nahrblé, a víc suše kostnaté než složité. Jeho suché tváře byly neštovicovými důlky tak zďobány, že by dobrosrdečnější Člověk byl snadno mohl připadnouti na myšlénku poradit mu, aby si tváře dal trochu vydláždit. Na těle měl Pohorák drobně kostkovaný, modravý kabát, jenž ale na některých místech, hlavně na zádech pod límcem a na levém rameně vypadal už jako nekostkované vyschlé bláto, pak umouněné hnědé pantalony, dole vždy hezky vyhrnuté, třeba by nebylo pršelo už od osmi neděl. Hlavu kryla v zimě v letě soukenná, temná čepice, z jejíhož lemu vyčuhovala zastrčená akcízová poleta.

Pohorák ustlal slámy pod vozík do stínu a pes se na ni stočil. Pak vyndal a rozložil po vozíku své zboží. A pak se trochu narovnal a rozhlíd.

„Panenko,“ oslovil vedlejší as šedesátiletou prodavačku, „dejte mi tu trochu pozor, jo? Cesta mně vytrávila –jen hrníček bryndy!“

Zašel k blízkému kavárníkovi a vypil hrneček. Pak šel o tři kroky dál ke kořalečníkovi, vysrknul dvě štamprle samožitné a vstrčil lahvičku pro zásobu do kapsy. Pak koupil dvě makové housky, jednu pro sebe, jednu pro psa, a teď je zas u svého vozíku.

„Vpravo nebo vlevo?“ ptala se půjčovačka nízkých stoliček. Pohorák ukázal mlčky prstem, dal ženě dobrák a usednul. Ruka vjela do levé kapsy u kabátu a vyňala dýmku a sáček. Šňůra sáčku se roztočila, dýmka nacpala, z pravé kapsy u vesty objevila se škatulka sirek a Pohorák bafnul. Chutnalo. A teď se rozhlíd po svém zboží.

„Kuřata dám po dvou dvacetnících, holuby po jednom,“ bručí pro sebe a bafá.

Přistoup zavalitý pan starý. Pan starý nebo paní stará, čili sládek nebo sládkova poznají se neomylně dle toho, že za nimi služka nese putnu s měděnými obručemi.

„Zač máte ta kuřata?“

„Zač je mám?“ mínil pohodlně Pohorák a přendal dýmku do druhého koutu. „To bych byl hloupý, abych to řekl.

Ale prodávám je po čtyřiceti dobrých.“