vidím, že mně vlastně vadí jen doktor Jensen. Mluví zajímavě, jak se tomu říká: mnozí lidé jsou dost povrchní, aby mluvili o všem zajímavě. Znenáhla jsou tu všichni mimo Provazníka, a naslouchají Jensenovi, jako by mluvil bůhvíco. Nedělám si věru pranic z toho, že já nemluvím „zajímavě“.
Slabý pokus, abych vedl rozpravu sám. Ptám se malíře: „Už hotov s dopisem?“ – „Ne, zítra – musím to nechať ještě slehnout.“ A hned zas oslovuje Jensena: „Vy musíte mít velmi zajímavé živobytí, pane doktore!“ – „Jak to?“
– „No, v blázinci musí být ohromný jux. Prosím vás, povídejte nám něco.“ Jsem zas odstrčen stranou – aspoň kdyby Provazník přišel! Ale vidím, že Jensen je poněkud v rozpacích. Mám z toho radost. Povídá něco o rozdílu mezi maniakálním a mezi melancholickým nemocným, ale to je nebaví, oni chtějí slyšet, co „si každý o sobě myslí“, jak mužský myslí, že je císařem, a ženská, že je panenkou Marií. Jensen nevyhovuje, vykládá jen doktorsky dál, konečně mu uklouzne výrok, jako že „je skoro každý člověk trochu duševně chorý“. To pobouřilo skoro všechny, jen pan domácí kývá klidně hlavou a míní: „Mnohý člověk, když je zdravý, ani neví, co má.“
Jensen se konečně poroučí. Že prý zas brzy přijde. Myslím si: jen abys nepřišel pozdě!
Provazník dnes mezi námi vůbec ani nebyl.
O Jensenovi mluvilo se ještě dlouho, když odešel, až příliš dlouho. Otylie mně šeptala: „Já se ho bojím!“
Odpovídám: „Přirozený takt je někdy znamenitá věc!“
Klikeš mluví napořád do Sempra. Hostinský přistrkuje co možná blízko hlavu. Pořád si odkašlává a na Klikeše hledí, jako by ho chtěl spolknout.
Devět hodin a Jensen je zde. Vykukuje do zahrádky, na chodbu, a mezitím se zahledí vždy alespoň třikrát do zrcadla, a to na hezky dlouho. Zdali prý nikdo nechodí časně do zahrádky? Odpovídám jednoslabičně: „Ne!“
Konečně zdali prý mně nepřekáží? Pravím, že skutečně je nejvyšší čas, abych pilně studoval. Jensen jde, nějak mrzut. Aťsi!
K polednímu poslal ke mně malíř, abych mu půjčil obálku na list. Teď hledím k němu oknem. Žena, kluk stojí vedle stolu a dívají se na něho, jak píše adresu.
Malíř chodí po pokoji, dopis v obálce drží v ruce a vždy po chvilkách zůstává stát a pohlíží zamyšleně na svůj duševní výrobek. Snad cítí jakous pýchu.
Jsem odpůldne v zahrádce první. Celou věčností se mně zdá, než se dostavují ostatní.
Teprv as hodinu po mně přichází domácí s Otylií. Domácí se mnou zapřádá politický hovor. Brzy došel resultátu, že všechno pochází z toho, králové že „nejsou nikdy spokojeni s tím, co mají“. Dávám mu vřele za pravdu.
Pronáší ještě jiná pořekadla svá, obdivuju se všechněm. Pak začíná navazovat divoké víno a dostávám se s Otylií do důvěrného hovoru. Bůh ví, jak to přišlo, ale pojednou se mluví o mé ctnosti. Otylie vychvaluje se zápalem mou
„ctnost“. A mluví pořád dál o ctnosti mé, natahuje ji jako švec kleštěmi kůži, takže ještě vybývá na celé boty pro některého bližního. Kdepak jen to děvče studovalo moji ctnost?
Malíř, malířka. Malíř s obličejem spokojeným, skoro vítězným. Malířka s jazykem zas jako meč. „Hotov s listem?“
ptám se. – „Ó, to se rozumí,“ praví malíř, jako by mu bylo hračkou odbýt celou evropskou korespondenci za půl dne.
„Měls tam připsat o konduktorce,“ míní se smíchem malířka, „faráři mají takové věci rádi!“ – Copak měl psát o konduktorce? – „Musím psát ještě jeden list, druhému bratrovi v Tarnově. My bratři si píšem ročně dvakrát, už je to tak mezi námi zavedeno.“ Nikdo si toho nevšímá, ale o konduktorce se mluví dál. Vypravují o nadporučíkovi, a jak konduktorka vystrkuje vždycky hlavu, jde-li už nadporučík; vypravují tak divně, a přitom se na mne dívají a smějí. Náhle se mně rozbřesklo mozkem. Tedy proto jsem byl „hloupý“? Dopálil jsem se a něco jsem řek. Ani už nevím co.
Pak jsme hráli šístku ve třech. Co nejtrpělivěji snášel jsem při hře všechny chyby domácího a dával mu za pravdu ve všem. Také jsem natáh nohu pod stolem schválně až k němu, aby si pochutnal; šlapal po nijako varhaník.