83

Když jsem řekl, že jsem doktorem práv, byla konduktorka patrně potěšena. A když jsem řekl, že se jmenuju Krumlovský, zvolala: „I jeje, to je hezké jméno!“ Ti lidé řeknou všechno hned tak upřímně. Smluvili jsme nájemné a posluhu a snídani, konduktorka mně bude prát a posluhovat a vařit snídani. Vpravo dole u vchodu je hostinec, čistý, jak jsem viděl, odtamtud budu brát obědy a večeře. „My, když je muž doma, berem taky odtamtud; mají tam stravu domácí!“ To je výborné, já miluju stravu domácí. Já pranic nestojím o tu kořeněnou kuchyň restaurační, mně jsou škubánky a jahelník a maštěné nudle stokrát milejší než všechny karbonády. A vlevo dole u vchodu má švec svůj krám a zrovna nade mnou, v druhém patře, bydlí krejčí, co chci ještě víc? Musím podotknout, že o kousek dál stojí dům, kde se narodil Mácha. Ale já pranic nedbám poesie psané, mně je ta poesie, kterou tvoří život sám, stokrát milejší, a proto to o Máchovi podotýkám jen tak. Já sám jsem nepsal nikdy žádných básní – totiž – co studentík jsem arci také začal. Možno, že jsem měl talent. Alespoň se pamatuji na zcela pěknou jednu báseň svou, baladu, se vzornou aliterací. Už vím z ní ale málo víc než tu aliteraci –

podle stráně

štěkotem svým přizvukuje

pískotu pes páně.

Smáli se mně, když jsem baladu ve škole předčítal. Bránil jsem se a poukazoval na tu aliteraci. Ale smáli se ještě víc, a od té doby místo „aliterace“ říkali vždycky „pískotupespáně“. Oslové!

Když jsme ještě jednali s konduktorkou, vstoupil do otevřených dveří kuchyně as čtyřicetiletý muž s dýmkou v ústech. Nějaký soused, zcela po domácku oblečený. Zůstal stát, opřel se o veřeje a bafal.

„Ten pán je pan doktor Krumlovský,“ pravila konduktorka s patrným důrazem na slově doktor.

Muž bafnul. „Nu to mne těší. Na dobré sousedství, pane doktore!“ A muž mně podával masitou, měkkou ruku.

Potřásl jsem, člověk musí umět se sousedy vyjít, vždyť jsou zde beztoho tak hodní lidé! Muž je zavalitý, krevnatého obličeje, modrých, vodnatých očí, jako by plavaly ve slzách. Opět tak upřímné oči! Ale takováhle upřímnost vodnatých očí bývá také od chlastu – jsem znalec lidí –. A svrchní pysk má tlustý, každý piják má svrchní pysk tlustý.

„Hrajete šístku?“

Rád bych řekl, že teď studuju, teď že nehraju praničeho, ale – nač hned kazit sousedstvo! „Kterýpak Čech by neznal šístky!“ povídám se zdvořilým úsměvem.

„To je dobře, uděláme si den.“ (Hotový germanism, myslím, „udělat si den“; náš český jazyk se po městech ukrutně kazí! Budu v rozmluvách nenápadně se snažit, abych jim chyby opravoval.) „My umělci máme učené lidi rádi. Člověk se od nich něčemu naučí.“

Ti toho chytnou ode mne! Cítím však, že teď zas já musím pronést něco lichotivého. Kdopak je ale ten muž?

Umělec – vodnaté oči, krevnatá tvář, masitá ruka – vsázím se, že má na koncích prstů mozoly, nevidím tam, ale on musí mít na koncích prstů mozoly, hraje kontrabas –jsem znalec lidí. – „No, vy co hudebník zajisté nemáte nikdy dlouhé chvíle,“ povídám.

„Paní konduktorko, slyšela jste?“ rozchechtal se muž tak, že rameno šlo o veřej nahoru dolů, jako když se nosorožec o kládu tře. „Já takový bláznivý muzikant jako ten –“ ukázal přitom palcem přes rameno na prostřední dvéře chodby a smích jeho přešel v silný, harašivý kašel.

„Pan Augusta je malíř,“ mínila konduktorka.

Teď přiběhl z pozadí chodby kluk as osmiletý, vylákán z bytu nejspíš tím smíchem a kašlem. Opřel se o malíře a hleděl na mne.

„To je váš syn, pane Augusto?“ pravím poněkud v rozpacích.

„Můj Pepík. Bydlíme tamhle v pravém dvorském křídle, jako vy zde v levém, budem si vidět zrovna do oken.“

„Kdopak je to?“ ptal se Pepík a ukázal prstem na mne. Miluju prostou, bezohlednou řeč dětskou.

„To je pan doktor Krumlovský, nezdvořáku.“

„A ten tady bude zůstávat?“