Hlavička jako makovička, vlasy v dlouhých už, zlatých copech, tvářičky jako růže. Na hlavě měla zelený hedvábný klobouk a s ramenou jí splýval zeleněžlutý viklér. Na školské tašce její byl vyšitý bílý pudlík v modrém nebi – bože, ten pudlíček! – Děvčátko nebylo dlouho v nejistotě o citech, jaké ve mně bylo vzbudilo. Dodal jsem si jednou srdce, začal do ní bouchat sněhovými koulemi, a když utíkala, dohonil jsem ji a strh jí klobouk s hlavy. Od té doby se na mne usmívala, rozuměla mně. Ovšem – promluvit jsem se na ni také potom ještě netroufal, ale sněhem jsem po ní házel často.
As dvě léta nato jsem sám už vyučoval menšího hocha a ten bydlil v Senovážné ulici na konci. Chodil jsem denně kolem Perálkovic a Lizinka stávala před domem. Prostovlasá a bez vikléru byla teprv krásna! Nevinné, čisté její oko modré hledělo vždy vesele na mne; nemohl jsem si pomoci, já se začervenal po každé. Známost naše stávala se vždy důvěrnější. Jednou stála tu a jedla chleba s máslem. Dodal jsem si zase srdce a zastavil se. „Dala mně kousek,“ povídám. – „Tumal!“ řekla a ulomila skyvu. – „To já chci větší,“ škádlím galantně. – „I pak by mně nic nezbylo! A mám hlad!“ smála se luzně. Šel jsem blažený dál, ještě z dálky Lizince ukazuje obdrženou skyvu svou. škoda – brzy nato si vzali rodiče hocha, kterého jsem vzdělával, učitele jiného; měli hloupou záminku, že my dva si spolu prý jen hrajem.
Pak jsme se s Lizinkou tak as po patnácte let skoro ani neviděli. Až letos. Prvního máje – byla neděle – najednou mně napadlo vyjít si trochu dál za bránu – nevím proč, takto by pro mne mohly po celý rok být všechny brány zazděny. Magnetism srdce nejspíš! Jdu do Šárky k Čisteckému. Zde seděl starý Perálek a Perálková a Marie a Lizinka. – Rozkvetlá růže! – Rámě kulaté jako perioda Goethova. – Oko podnes tak nevinné, tak čisté jako u dítěte.
– Co muž jsem byl teď za minutu hotov právě tak jako před osmnácti lety co dítě.
U stolu, u něhož jsem poblíž zasedl, pomlouvali Perálka. —‚Když mluví, ukazuje pořád na lebku, aby se lidé domnívali, že myslí – protivný hlupák!‘ pravil soused. – ‚Povídá se, že prý svoje dcery fackuje, když je nikdo nebere k tanci,‘ povídal druhý. – Zdvihl jsem se. – Nebohá Lizinka! – Mládež vedle pod šírým nebem tančila. Víte, já netančím rád, jsem trochu dlouhého těla a tu člověk nevyvede tak snadno grácii, ale ať už mně to sluší nebo ne! U stolu s Perálkovými seděl starý – nu jak se jmenuje ten starý hejtman v pensi, ten – Vítek, ano! Bavil se živě s Marií. Známe se. Tedy jsem k němu přistoupil a pozdravil Perálkovy. Lizinka se pousmála, pak se začervenala.
Za chvilku jsem ji poprosil o tanec. Podívala se na matku a slíbila mně čtverylku, do kola že netančí. To mně bylo tuze vhod.
Odtančili jsme čtverylku skoro mlčky. Pak jsme ale šli procházkou podél potoku a tu se řeč rozpoutala. Ptal jsem se jí, zdali mne ještě zná. Dala hlavičku stranou níž a jen se tak na mne podívala nevinnýma svýma očkama. Po chvilce mně bylo, jako bych byl zas malým dítětem, mluvil jsem o sněhových koulích a o pudlíku a o skyvě pomazánky – jí bylo jistě také tak, to jsem cítil. Nu – pak jsem je doprovázel domů. Lizinku chůze nějak namáhala, já ji vedl. „Tak tak, mládež k sobě,“ pravil Vítek – protivný chlap! —Pravda, zamilovaný člověk je nedůtklivý i k dobře míněnému slovu.
Za několik dní jsem dostal od Lizinky lístek – ‚um 3 uhr bei St. Niclas zu komen‘. Chvěl jsem se blahem. Od kostela jsme šli do Valdštýnské zahrady – tam jsme si přisáhli věčnou lásku, tam jsem jí slíbil, že do srpna si odbudu promoci a do dvou let že bude mou. – Pak mne uvedla k rodičům svým; viděl jsem, že Perálek je milý člověk a Perálková matka velmi rozšafná, jen Marie se mně nelíbila, hleděla na mne nějak divně.
Hned nato – jsou tomu už čtyři neděle – musila Lizinka nakvap ven, k umírající tetě do Klatov.
A včera přisel přítel medik Bureš. Povídá mně mezi jiným: ‚Znáš Lizinku Perálkovu?‘ – ‚Znám. ‘ – ‚Dnes porodila kluka, v porodnici na oddělení‘–.“
Přátelé naslouchali Jäklovu vypravování sice potud napnutě, ale při zajímavých posledních jeho slovech bylo přece náhle, jako by už ani nevypravoval – najednou to všemi třemi škublo a ohlídli se po vikýři.
„A v poledne přišel tam nahoru starý hejtman Vítek a poptával se po jejím zdraví a co se narodilo,“ dodal Jäkl.
„Poslouchají nás domácí holky – chechtají se,“ zašeptal v to náhle Novomlýnský. A již byl vyskočil a s hbitostí k víře až nepodobnou zmizel ve vikýři. A za ním hupky hupky Kupka a Hovora.
Měsíc na nebi natáh krk a naklonil ucho – zdálo se mu, že slyší pod střechou lehký dívčí kvikot a pak mlasknutí.
Snad slyšel Jäkl také cosi podobného. Složil alespoň své dlouhé ruce klidně zase mezi kolena, zahoupal se kupředu a nazad a bručel: „Když se krade v noci, je to okolnost přitěžující.“