Zněl:
„Velevážená slečno!
Zajisté se podivíte, že píšu Vám já, právě já. A ještě více as ustrnete nad obsahem. Netroufal jsem sobě nikdy přiblížiti se k Vám, avšak – abych nečinil oklik zbytečných – já Vás miluju! Miluju Vás již dávno. Prozkoumal jsem se a cítím, že mám-li být šťasten, mohu být jen Vámi.
Slečno Máry! Snad se podivíte a odmrštíte mne. Snad rozličné křivé pověsti zkalily také u Vás pověst mou a pokrčíte pohrdlivě rameny. Já nemohu nic jiného učinit než Vás poprosit, abyste nejednala překvapeně, abyste se rozmyslila, než pronesete slovo rozhodné. Tolik mohu říci, že byste ve mně nalezla manžela, který by každým dechem svým snažil se o Vaše štěstí.
Prosím ještě jednou: rozmyslete se dobře. Ode dneška za čtyry neděle očekávám Vaše rozhodnutí, ne dřív a ne později.
Prozatím – odpusťte mně!
S toužným zanícením Váš oddaný
Vilém Cibulka.“
Slečně Máry šla hlava kolem. Byla již tak asi třicet let stará a netušené, náhle leželo u její nohou první vyznání lásky. Skutečně první. Nikdy nebyla posud sama na lásku vzpomněla, nikdo nebyl také posud o lásce s ni mluvil.
Palčivě rudé blesky šlehaly jí hlavou, spánky bušily, dech pracně se dobýval z prsou. Nebyla s to zachytit nějakou myšlénku určitou. Jen uprostřed rudých těch blesků stála před ní na okamžiky postava určitá – zasmušile hledící Cibulka.
Zdvihla konečně zas list a čtla jej třesouc se znovu. – Jak krásně psáno! – Jak něžně! –
Nemohla sobě pomoci a musila s listem ku své přítelkyni, ovdovělé Nocarové. Mlčky jí podala list.
„Nu tak vidíš,“ vypravila paní Nocarová konečně ze sebe. Na její tváři bylo patrné rozpačité udivení. „A co chceš učinit?“
„Já nevím, Luizi.“
„No vždyť máš dost času na rozmyšlenou. – Ono je sice vždycky možno – odpusť – ale ty víš, jak ti mužští jsou a že se mnohý žene jen za penězi – ale – proč by tě neměl opravdu rád? Víš co, já se na něho dobře zeptám.“
Slečna Máry mlčela.
„Poslouchej, Cibulka je hezký člověk! Má oči jako uhel, černé kníry a zuby – povídám ti zuby zrovna jako cukr.
On je vlastně velmi hezký!“ a paní Nocarová sklonila se k nemluvné přítelkyni a objala ji láskyplně. Slečna Máry se červenala jako purpur. – Zrovna o týden později našla slečna Máry, navrátivši se z kostela, list jiný. Čtla s rostoucím udivením:
„Ctěná slečinko!
Nevykládejte mně za zlé, že se osměluju Vám psát. Je to tak, že se hodlám oženit a že pro domácnost svou potřebuju pořádnou hospodyni, ale že nemám žádných známostí, neboť zaměstnání moje nedává mně času k zábavám, a ať se rozhlížím jak chci, pořád se mně víc a více zdá, že Vy byste byla rozhodně dobrou ženou mojí.
Nevykládejte mně za zlé, ale jsem člověk dobrý a nepochybila byste se mnou, mám svoje vyjití a umím pracovat a s pomocí boží nescházelo by nám nic. Jsem jedenatřicet let stár, znáte mne a já znám Vás, vím, že jste zámožná, ale to nic neškodí a je to dobře. Tolik musím říci, že se moje domácnost už bez hospodyně neobejde a že bych nemoh dlouho čekat, proto taky prosím, abyste mně nejdéle do čtrnácti dnů dala laskavou svou zprávu, sic bych se musil ohlídnout jinde. Nejsem žádný blouznil, neumím klást pěkná slova, ale umím mít někoho rád a jsem do čtrnácti dnů Váš oddaný a uctivý
Jan Rechner, rytec.“