Že prý mně malíř obraz spraví.
Jen žádnou-lenost! – Z pouhé lenosti jsem si objednal černou kávu hned při obědě dole, abych si ji sám pak nemusil vařit. A teď si musím sám kávu uvařit ještě jednu, abych tu první strávil.
Dnes se studuje zase špatně. – Slyším pojednou v kuchyni řinčet šavli. Copak nosí konduktoři teď šavle?
Volají na mne, nepřijdu-li dnes dolů do zahrádky, že prý si zase zahrajem šístku.
Neodpovídám. – Nepůjdu. Dole se hádají, jsem-li doma. Malíř tvrdí, že jsem. „Počkejte, já ho vyzpívám,“ slibuje Provazník. Postavil se pod mé zahradní okno a spustil skuhravým hlasem:
„Tážete se, proč já knedle
nejraději s mlíkem jím,
počkejte, to já vám hnedle,
ale hnedle vypovím –“
zakuckal se smíchy a naslouchá. „Není tam,“ rozhodnul, „můj hlas by ho vytáh jako z láhve zátku.“
Přec mně nedalo a sešel jsem tam o něco později.
Mluvilo se o bouřce. Malířka nás ubezpečuje asi desetkrát po sobě s nesmírnou důležitostí, že by jí nikdo nevěřil, jak ona se bojí bouřky. Malíř přisvědčuje: „Má žena se strašně bojí bouřky. Dnes v noci jsem musil do kuchyně a vzbudit služku; musila vstát, kleknout a modlit se. No ano, načpak ji máme? – Mrcha usnula! Dnes ráno jsem ji vyhnal.“ – Provazník míní, že prý je to s modlením někdy těžká věc. Praví: „Já umím desatero, jen když začnu jako dítě odříkávat hned od počátku otčenáše, ale otčenáš si spletu vždycky u ‚tak i na zemi‘ a musím pak vždy zas začít znovu.“ – Malířka tvrdí, že věděla hned, že se musil někdo oběsit, takový vítr! a ráno vypravovala prý mlíkařka, že se oběsil vysloužilec ve Hvězdě. – „Takový samovrah!“ – Provazník neposlouchal a ptá se, koho ten samovrah zabil? „Nu ano, pak vím také, kdo to byl!“
Oslovil jsem slečnu domácí, zdali se také bála? „Já o bouřce ani nic nevím, já ji zaspala,“ a zazvonila příjemným svým smíchem. Slečna upravuje velkou, čerstvě natřenou klec. Klec má podobu starobylého hradu, můstek zdvihací, vížky, arkýře. Zdali prý myslím, že se taková klec hodí pro kanára. Povídám: „Zajisté!“ a začnu něco vykládat, co zní asi jako, že kanár a středověký hrad a tento – strašně hloupé! Bůh ví, co to je – s jinými, i s nejduchaplnějšími ženskými zacházím jako s hračkami, s tou zde, přec jen jednoduchou, nedovedu mluvit! Jakpak je asi stará? Když se směje, vypadá jako devatenáct, když se dívá opravdově, je jí plných třicet – čert může člověka vzít!
Provazník domlouvá vedle malířovi, aby, když maluje podobiznu, hleděl alespoň vždy také trochu k podobě, že prý je to skutečně dost důležité. Velké obecenstvo prý nerozumí pravému umění a žádá takových hloupostí. Pak mu sděluje, že ve Vídni teď malují portréty válcem; velký pokrok, za čtvrt hodiny je obraz vyválený. Malíř začíná Provazníkovi klepat po zádech a Provazník se odmlčuje.
Přistupuje domácí a rozdává cedulky. Chraptí slabým hlasem.
Provazník mne po chvíli bere stranou. Pro chudý pražský lid že se nedělá nic, pranic. Pořád prý se říká: nebohý lid!
žádná práce!, a přece se nic nedělá. On prý by dovedl se o to postarat. Má na př. myšlénku, neříká, že je slavná, ale pomohla by mnohému chudákovi. Není pro ni ani snad zvláštních peněz potřebí, na malém ručním vozíčku malý kotýlek na stálé vyrábění páry a dost. S tím by mohl jezdit od domu k domu a parou čistit troubele od dýmek. Počítá, kolik je kuřáků v Praze, vyplatilo by se prý výborně. Co že té myšlénce říkám? Obdivuju se jí.
Zase šístka. Že prý zůstanem, jak jsme se rozhodili včera, kvůli zvyku. Všechno jako včera, dnes ale sedmdesát krejcarů prohry. A ku konci domácí zase řve.