29

nynější městské správy. Jednou již jednalo se tedy o věci té, jakž nyní zpraven jsem, avšak nedůkladně.

Vyšetřeno prý panem čtvrtním a panem okresním lékařem, že pan Dílec chová jen dvé podsvinčat, jež připravuje k vlastní potřebě; dále neučiněno ničeho. Nebylo dobré, pane raddo, že jste věc tak důležitou vyříditi ráčil brevi manu,* o své újmě a bez senátu. Je nade všechnu pochybnost povzneseno, že podsvinčata také jsou vepřovým dobytkem, a chov takového dobytka je ovšem v Praze přísně zakázán. Nyní pak, kdy na podzim obyčejně vždy cholera morbus* se vyskytuje, mohli bychom těžké míti z té věci sodpovídání, an advokát Zajíček při svou zajisté provede. Pro pilnost a nebezpečnost věci račtež tedy, pane raddo, ihned naříditi nové té věci ohledání a vyšetření, račtež o tom pak ihned nechat jednat v senátě u přítomnosti mé a sřídit návrh svůj tak, aby ex senátu concluso* nařízeno bylo odstranění závadného dobytka v osmi dnech.

V Praze dne 17. září 1858.

Soukromý list Jana Kalhotky, kandidáta profesury, příteli Emilovi Blažíčkovi, suplujícímu učiteli v Písku In nomine domini zvěstuji Ti přeradostnou zvěst, že určen jsem co suplent pro Hradec Králové, pevnost, město a místo gymnasijní. Ej tedy půjdu a budu vochlovat českou budoucnost a pracovat jako Ty „na národa roli dědičné“, kterýž citát jsi snad už někde četl. Těším se srdečně na vznešené své povolání, na novou dráhu svou, zvlášť proto, že prý jsou v Králové Hradci hezké holky, jichž jsem vůbec velký milovník. Moje štěstí je u ženských báječné, myslím, že bych nemusil ani nic jiného dělat než milovat a ostatní že by z toho samo pošlo a že bych se měl dobře. Neměl jsem v poslední době ani groše, což se mně už tak někdy stává, a přece jsem žil jako baron, nebo spíš jako spokojený hospodský. Víš, mladá hospodská (vdova), k tomu krajanka, já chlapík jako květ, – no žil jsem zkrátka velmi lacině, velmi. Ale nevede se mé krajance tuze dobře, její domácí si ji chtěl vzít, ona nechtěla proto, že měla ráda mne, teď jí dal výpověď a ona neví kudy kam. Mám srdce v těle a poněvadž jsem si pomohl k trochu penězům, nechodím už k ní, abych nestál jejímu štěstí v cestě. Ženské jsou obratny, zvlášť vdovy, však ona si pomůže. Konečně bych nemohl tvrdit, že by se k tomu domácímu dobře nehodila; bude to slušný párek a vidím je už v mysli, jak budou v neděli svorně pojídat ledvinu se salátem. Ty poznáváš, že jsem nehrál s ní komedii a že mně nebyla lhostejná, sic bych tak mnoho o ní nepsal. Ale – co s ní – to je to!

Končím svůj list se srdečným přáním, aby se Ti také dobře vedlo. Tvůj –

Výnos místodržitelský, daný panu Ondřeji Dílci, majiteli domu č. pop. 1213-1., na jeho rekurs proti výnosu magistrátnímu

…důvodům uvedeným nemožno přiložiti váhy, neboť chov vepřového dobytka v Praze zákonitě jest zapovězen a okolnost, že pan purkmistr chová dva koně, kteří ještě více hnoje a nepřiležitosti způsobují, naprosto s případem tímto nesouvisí. Pan Ondřej Dílec odsuzuje se tímto k pokutě pěti zlatých rak. č., jakož se mu zároveň nařizuje, aby prasátka svá ve třech dnech buď utratil buď jinak z Prahy odstranil, sic by se ouřadně k utracení neb odšupování jich přikročiti musilo.

Dáno v Praze dne 14. října 1858.

Soukromý list paní Helenky Velebové, hospodské, sestře její, provdané Alojsii Trousilové, profesorce v Chrudimi Milá sestro!

Máš pravdu, vidíš, já se k tomu přiznám, a to pochází od toho, že Ty jsi moudrá a učená od svého muže a já jen tak hloupá ženská po nebožtíkovi. Ale Kalhotku mně nevyčítej už, vždyť je po všem, utek, vždyť víš, že ta celá jejich rodina byla taková a naše matka že je neměla nikdy ráda, já ale nejsem tím vinna, on mluvil a mluvil, a to víš, jaké my ženské jsme a že mám dobré srdce. Taky s Dílcem máš pravdu a jen kdybych chtěla, když ale teď nevím, jak do toho. On se ti seschnul, no! Je vidět, že ho to trápí, ale má tvrdou palici a myslí si, kdo ví, co je, když je domácí pán, ačkoli je pravda, že je bez dluhů a že je takto z gruntu dobrý člověk. Ondyno jsem si hrála s jeho klučíkem, to je ti roztomilý kluk, má takové velké modré oči a tváře k uštípání, je jen o půl roku mladší než můj Toníček a už si zase spolu hrajou a Toníček k nim chodí nahoru, a tu šel zrovna Dílec domů, ale já se tvářila,