„Tady naproti vám,“ začíná, „bydlí v druhém patře Provazník –vždyť jste již sám o něm vícekráte mluvil! Před desíti a před osmi lety byl u nás v ústavě. Od té doby ho na žádost jeho bohatých příbuzných občas pozoruju, teď mne zase požádali. Byl jsem tomu nesmírně povděčen, že vy zde bydlíte a právě v tomto bytu; musímť vše činit co možná nenápadně. Zná mne, vyhýbá se mně, ani jednou nesešel do zahrádky, když jsem tam byl ve vaší společnosti, ačkoli jste řekl, že je tam takto každý den. Pozoruje mne úzkostlivě, také teď se dívá na mne; vidím ho zcela dobře zde ve vašem zrcadle – stojí za oponou, jen hlavu trochu vystrkuje. Ale myslím dle všeho, co jsem viděl a slyšel, že není právě třeba bát se nového výbuchu.“
Otevřel jsem ústa a vyvalil oči. Jak? – Jen to?
Cítím jakés ulehčení, je pravda. Ale – zároveň také něco jako zklamání.
Doktor odešel. Je mně, jako bych měl za ním volat: „Vidíte – kdybyste byl snad tento – já – totiž co se mne týče –
já bych vám nebyl –“
Vskutku mně pojednou připadá, jako bych byl nikdy ani na soupeřství nepomýšlel.
Ba je mně jako – ach, mužský je přec jen divný tvor!
Konduktorce jsem teď krátce a suše sdělil, že do zítřka do večera jsem vystěhován. Vyslechla mne se sklopenýma očima a nehlesla. Klopí teď stále přede mnou oči. Tebe jsem zkrotil!
Ale ku podivu – konduktora jsem po celý pobyt svůj ani nespatřil! Vždycky se to tak nějak – ale je také dobře, myslím, že by mně ho bylo líto.
Otylie se hněvá dál; mně je, upřímně řečeno, hněv její skoro lhostejný. Cítím jen tak jakoby lehýnkou urážku.
Sdělil jsem všem v zahrádce, že se stěhuju, ona byla přitom zcela chladna, vskutku chladna, jako bych jí sdělil, že padla vařečka na zem. – Ženská je také divný tvor!
Zaplať pánbůh, že jsem se jí nevyznal z „lásky“.
Byl jsem v staroměstském svém hostinci. Mezi těmi lidmi člověk zrovna osvěží a je pak zase schopnější duševní práce. Jen zas do práce, do práce! – po advokátní zkoušce jsem všech zkoušek prost už pro celý život!
Jsem v plném stěhování.
U malíře všeobecný výprask, děsný rámus – příprava ku psaní druhého listu. Poslal si ke mně zas pro papír.
Vzkázal jsem mu prostě, že už mám vše složeno a ani nevím, kde papír je.
Domácí slečna řeže v zahrádce salát.
Pozorujuji chladně. Ta je už zvadlá!
Ať mně přijde Neruda ještě jednou s nějakou „Povídkou malostranskou“!