101

občanstvo zahradní naší republiky. Ztrnul jsem a ztrnut zůstal jsem sedět.

„Zahrajte něco, pane doktore, prosím!“ šveholí slečna Otylie.

„Já opravdu neumím pranic, slečno, ale pranic! – Jaktěživ jsem na piano nesáh – housle jsem hrával, je pravda –“

„Ó, to je tím zajímavější – vždyť jsem slyšela čisté akordy – půjde to, věřte, prosím, prosím!“ a žmolí prosebně ručičky. Vypadá teď devatenáctiletá.

Ďas ví, proč jsem od špinetu neutek! Člověk je ukrutně samolibý tvor a tím až směšný. „Neumím doopravdy nic, slečno – ale já vás tedy přesvědčím – nevysmějete se mi?“ Pamatoval jsem se, že jsem uměl zpaměti pochod z Normy – ještě před málo lety jsem si ho kdesi zahrál a šlo to, pochod z Normy musím ještě umět! První úhoz je ve violině i v basu stejný – G, H, D – jedná se jen o první úhoz. Zařídil jsem si prsty na G, H, D a uhodil jsem. Po desátém taktu jsem nemoh dál –

„Vy neumíte vskutku nic,“ syčel Provazník.

„Štípání dříví,“ bručí pan domácí. Vyvstal na mně pot studu.

„Ale vždyť je to znamenité,“ horlí slečna. „Pan doktor nehrál nikdy piano a přec to dovede – pan doktor musí mít znamenitý talent pro hudbu.“ Obejmul bych ji – jak dobré srdce má! „Já už to vím dávno, že má pan doktor znamenitý talent. On tak pěkně hvízdá – pane doktore, dnes ráno jste hvízdal Traviatu, já vás slyšela.“

Ona si všímá všeho! – Ta ženská zvědavost! – Nebo snad – snad by ne… – Ježíš, Maria, Josef –

Ale – vlastně – pročpak Ježíš Maria Josef? Já neříkám, že bych ji chtěl, že by se mně na chtění jen přibližně líbila –

ale neštěstí právě by – –

„Počkejte, já vám zahraju zas jednu svou píseň beze slov,“ míní domácí, jenž byl k špinetu zasedl.

Hraje. Po chvilce ale také nemůže dál – vždyť je odpůldne! Já přece tleskám. Provazník se ušklíbá: „Ostatně příjemná melodie! Pěkně by se při ní žebralo!“

Teď přichází malířova. Byla na honbě za Pepíkem a našla ho konečně v blízké zahradní restauraci u kuželníku; byl klukovi, který stavěl, dal dva krejcary a smluvil se s ním, že za to smí křičet, mnoho-li padlo. Pepík teď obdržel před tváří obecenstva bohatě odměřenou část pohlavků a musí poslouchat ještě ostré matčino kázání. Teď malířka nešišlá ani dost málo – léčivá moc žravého psa! „A teď mi zůstaneš doma, ani se nehneš! Dojdi mi pro dítě.“ Pepík líně jde.

Za chvilku se rozlehá domem dětský křik. Pak se objeví nad schůdky Pepík, nese dítě – drží je oběma rukama za krk jako štěně. Dítě už nekřičí, zmodralo. Malířka běží mu vstříc, chytne dítě, pohlavkuje Pepíka.

Také malíř je dnes v špatné míře, pochopitelno! Pořád si naříká na nevýnosnost svého umění.

„Pročpak tedy nezačnete řezbářství nebo sochařství? Jste ještě dost mlád, abyste se v tom vycvičil,“ míní Provazník.

„To tak, řezbář! Ti teď teprv nemají co jíst – aby dělali špejly do jitrnic, s monogramem!“

Oddělili jsme se se slečnou od ostatních. Sedíme v besídce pospolu a povídáme si. Vlastně povídám já skoro sám, jak pozoruju. Ku podivu, dnes najednou mluvím, nejsem v rozpacích o řeč. Ale řeč je skoro pořád jen o mně, o mé osobě – neškodí, člověk mluví alespoň s jistou vřelostí, s hloubkou a věcnatě. Pozoruju, že Otylie mne obdivuje.

Každou chvíli mne upozorňuje nově na nějaký talent můj nebo na nějakou dobrou mou vlastnost. Je bystrého ducha.

Příjemná ženská!

Klikeš navečer mluvil nápadně pilně do Sempra, a bylo patrno, že Sempr naslouchá s pozorlivostí u něho neobyčejnou. Vyrozuměl jsem, že Klikeš mu domlouvá, aby se znovu oženil, a že má také už nevěstu pro něho.

„Šestadvacet let“ – „tři tisíce“ – „má velké známosti mezi pány“ – „mají ji rádi“. – Abych se zde takhle nějaké svatby dočkal!

Nadporučík se dnes po mně nápadně ohlížel. Alespoň dvacetkrát se ohlíd. – Copak chce?

Studuju, ale divně. Raděj bych seděl hned teď ráno dole v zahradě, sám nebo s ostatními, to by mně bylo jedno.

Myšlénky se rozbíhají jako… (už zase nevím jako co).