„Co je to , vděčni‘, co?“ ušklíb se žid. „Já bych byl také vděčný, kdyby mně někdo padesát zlatých daroval.“
„Ale vždyť vám přece za to stojíme, pane Menke, je tady náš dům a –“
„Dům! V Praze je mnoho domů a taky mnoho domácích, to vím; ale víte vy, kdo je ve vašem domě domácím?
Mám váš služebný arch, hm, co je mně pláten, když z něho ani na percenta nevyberu! Nebudu-li do úterka mít svoje úroky, půjdu k panu presidentovi!“ a šel ke dveřím.
„Ale pane Menke –“
„Ne – já mám děti a nemohu se nechat připravovat o peníze. Poroučím se!“ Odešel a nechal dvéře za sebou dokořán otevřeny.
Pan domácí zaklátil rukama a pohnul ústy, jako by něco říci chtěl; paní domácí zlostně přiskočila ke dveřím a bouchla jimi.
Dvéře do druhého pokoje, posud poodevřené, odevřely se zcela a vyšla jimi slečna Matylda. Byla pouze spodničkou oděna a pozivovala si, rozhlížejíc se mdle po světnici.
„Já nevím, proč s takovým člověkem mluvíte,“ poznamenala lehce, „já bych ho vyhodila.“
Pan Eber stál před zrcadlem a česal se. Slova dceřina ho rozzlobila a rychle se k ní obrátil. „Mlč! Ty tomu nerozumíš!“ odsekl jí ostře.
„To se rozumí!“ mínila slečna Matylda, aniž by se nechala z klidu svého vyrušit. Vstoupla k oknu a zívala co nejspokojeněji do krásného rána.
Paní domácí nápadně mlčela. Stírala nyní prach s prádelníku tak upřímně, že prádelník až vzdychal.
Nastalo ticho dosti dlouhé, mezi nímž se pan Eber oblíkal a choť jeho po světnici lítala a tu i tam něco do ruky brala a zase odkládala. Pan Eber věděl, že situace taková nadlouho se neudrží, a začal konečně sám.
„Dej mně přec kávu, ženo – víš, že už musím skoro do úřadu!“ pravil hlasem co možná klidným.
„Ještě není ohřátá,“ odvětila suše paní domácí a odevřela dvéře vysokého šatníku.
„Ohřátá – nu snad mně nebudeš chtít dávat ohřívanou kávu od minulého dne? To snad přece ne!“
„A proč ne! Žeť nám toho tak vyděláš, aby se mohlo v kuchyni celý den vařit! Vydělej si na čerstvou!“
Slečna Matylda odvrátila se od okna, usedla a složila ruce v klín. Pohlížela střídavě na otce a na matku a bylo patrno, že se počíná bavit. Pan Eber znal choť svou a začal jinak, nechtěje právě nyní ještě do hádky. „Cožpak budem mít dnes k obědu?“ prál, jako by se byl po snídani ani nezeptal.
„Knedlíky s mlíkovým křenem,“ znělo ostře.
Knedlíky s rulíkovým křenem nemohl pan Eber ani vidět. Pozoroval schválnost a začal se roztrpčovat.
„A proč právě dnes to zpropadené jídlo, smím-li se jemnostpaní zeptat,“ vypravil namáhavě ze sebe.
„Protože! – Dnes se bude celý den mýt, a když se myje, nevařím nic jiného!“ Domácí paní hledala něco v šatníku a nemohouc to dost brzy najít, začala vše škubat násilně s hřebíků a házet na zem.
„Tak – celý den mýt! A kampak já zatím mám jít?“
„Asi kam chceš! Beztoho jsi krásný otec, celý rok nevyvedeš naše dítě na procházku, jdi tedy někam s Valinkou na půl dne.“
„A nic víc?“ zachraptěl pan Eber v největším již vzteku.
„Inu můžeš se třeba někam na roh postavit a žebrat!“ přitom, nemohouc dosáhnout, vystoupla do samého šatníku. „Při tvém rozumu už nám brzy nic jiného nezbude; uvidíš, já se ještě otrávím, a kdybych se měla otrávit sklem! Teď abychom s Matyldou napravovaly, podaří-li se vůbec Matyldě, aby se do ní zamiloval, – musils Bavorovic vykousat z úřadu? Hrát si na velkého pana úřadníka a nebýt ničím –“ Nedomluvila; pan Eber, nemoha se déle opanovat, přiskočil, vstrčil svou choť hloub do šatníku, spráskl dvéře a otočil klíč.
Slečna Matylda spráskla radostí ruce.
V šatníku nastal hřmot a tlučení, že se šatník až kýval. Pan Eber chytil sklenici a mrštil jí po šatníku, až se rozstříkla. Slečna Matylda znovu si radostně zatleskala.