103

Neštěstí při obědě. V polívce plovala nějaká muší rodina. Otce a matku jsem v roztržitosti spolk; pak tam ale plavalo ještě muší embryo a to jsem už nemoh. Já mouchy, Pepík dopisy, pes rodinné památky – bůh ví, co se v tom domě zde všechno sní!

Už vím kdo! – Stál jsem náhodou právě u okna, když na schodech zařinčela šavle. Vyhnu se ven – tlustý nadporučík zdola! Tentýž, který má v mých zápiskách zaznamenaný vyhazov.

Příbuzný konduktorčin?

Podvečerní tácky v zahrádce. Provazník mně šeptá s velkým gustem, že prý dnes na té mladé paničce vedle něho po prvé pozoroval červené oči. Provazník je mně už protivný. Pak se ptá domácího, byl-li dnes na pohřbu rytmistra od městské kavalerie. „Nebyl! – Já nechodím na pohřby – už od pohřbu svého otce jsem na žádném nebyl. Tenkrát zpívali u rakve – zpívali falešně – strašný tón! – ten děsný, falešný jeden tón pronásleduje mne po celé další živobytí!“ – Není to poetické?

Přichází malíř. Krevnatý jeho obličej jeví známky starostlivého přemýšlení. „Hotov s dopisem?“ ptám se. – „Ne. Až zítra. U mne to nejde tak rychle.“ – „Takhle kdyby chtěl bratr farář poslat několik stovek, ne?“ ptá se Provazník. –

„Prosím vás, několik stovek – takový bagatel člověku dnes nepomůže!“ – „Oho!“ durdí se Provazník zcela doopravdy, „protože nemáte vy lidé žádných myšlének! Já bych dovedl i ze stovky žít! Hračka! Najmu si poblíž Prahy pole a zasiju je – víte čím? – samými jen bodláky! Snad přijde nějaký ptáčník a najme si pak pole zas ode mne, aby na něm chytal stehlíky – ne-li, schytám je sám.“ – „Nezapomeňte dát plot kolem!“ – „Proč?“ – „Kvůli průvanu, aby bodláky nedostaly revma!“ – Malíř začíná být vtipný.

Domácí je dnes neskonale smutný. Cedulek dnes nerozdává, ale má jiný trud. Myslí si, že mu upadne nos. Četl dopoledne v jakéms článku od Vogta, že to začíná rýmou. Vzpomíná si, že má rýmu už po několik dní, a cítí zcela bezpečně, že jedna dírka „se mu už začíná kývat“. Jenže je teď odpůldne a on si plete, která.

Otylie pohlíží smutně na otce a sotva že dovede udusit hlasité vzdechy. Sesedli jsme si zas stranou do besídky a povídáme si. Ale dnes je poměr jiný. Dnes mluví hlavně ona, vylívá srdce své, stýská sobě – já naslouchám, sám tím poněkud rozteskněn. Cítím, že jí soucitem ulevuju.

Odešli. Sedím v zahrádce sám. Dnes do hostince nemohu, nehodím se mezi lidi, je mně naprosto nezvykle.

Tesknota a přec jakás slast zároveň.

Včera a dnes budím se dosti časně, snad horkem. Takhle by se věc hodila pro studování. Jenže – budím se arci, ale nevstávám. Je mně tak nějak volně na loži, myšlénky volně poletují, a když se v zlatém polosnu zatřepetá zvláště příjemná, držím ji a snuju dál.

Abych nelhal: studií se myšlénky ty dotýkají jen co nejvšeobecněji. Jsem právě v horním zákonu a nenavyklé výrazy jeho se mně arci pořád a do všeho pletou. Má postel se mně zdá být svobodným kutištěm, kde doluju na zlaté sny. Když stojím vedle Otylky, dělá myšlénka kolem nás ihned kruh, abych si uhájil právo kutání. –

Pozoruju, že jsem napsal „Otylka“. Pozor – pozor!

U malířů neobyčejné ticho. Malíř sedí u stolu, hlavu má opřenu o dlaň, hledí do výse a přemýšlí.

Odpůldne – doktor Jensen! Ten to žene!

Myslím, že se nechovám k němu příliš vlídně, ale jemu je to patrně jedno. Zdá se, že si mne ani mnoho nevšímá.

Už stojí zase před zrcadlem u okna. Není smutnějšího podívání nad – nad muže před zrcadlem.

Vidí domácího a slečnu, jak jdou dvorem do zahrady. Mluví na ně s okna. Zcela familiárně s nimi mluví. Jsou lidé, kteří ze staré známosti sobě osobují skutečně všelijaká práva. – Zvou ho do zahrádky – on mne vybízí – no pojďme – uvidíme, kdo s koho ne, neuvidíme, vždyť já přec ničeho nechci! – Cítím skutečně, že nechci praničeho.

Zahrádka má dnes zcela jinou tvářnost, připadá mně cizá. Jiný vzduch, myslím, jiní lidé. – Když ale myslím hloub,