kominíkům, kdyby neměli přece jen tak jednostranně černý názor do lidského života.“
Celý ten rozhovor šel volně, v pohodlných pausách a hlasem jaksi přidušeným. Podivno, ve vysokém lese, na samotách, na horách člověk mimo volně přidušuje hlas.
„To je rozkošná noc,“ liboval si Kupka dále. „To ticho! — Dnes jezy šumí jako Rekův sen. – A na Petříně ti slavíci –
je to jásání! Slyšíš?“
„No, za tři dny je po svatém Vítu a pak je po klokotu.
— Je to krása! – Za žádnou cenu bych nechtěl bydlet takhle na Starém Městě.“
„Ba! Na čtyry míle kolem není tam ptáka. Kdyby si někdy z Uhelného trhu nepřinesli pečené husí stehno domů, nevěděli by ani, jak pták vypadá.“
„Teprv jsou tu dva,“ zahučel vtom sonorní tenorbaryton ve vikýři.
„Novomlýnský – servus!“ zvolali Kupka a Hovora.
Novomlýnský, muž více než třicetiletý, vylézal po všech čtyřech do žlabu, pohodlně, takřka kloub za kloubem.
„Zatracené!“ hučel teď, pomalu se narovnávaje, „tohleto pro mne není, tomu jsem nenavyk.“ Novomlýnský byl výšky nadprostřední, hezky tělnatý. Jeho tvář byla smědá, hladká a kulatá, oči modré a usměvavé, pod nosem měl mohutné licousy. Na hlavě se mu houpal také fez, na těle měl černý kabátec a světlé spodky.
„No –já si nemohu ve své orleánové bundě lehnout na prejzy jako vy – sedněte, jak se sluší!“
Kupka a Hovora už seděli. Na tvářích jejich byl dřívější, trochu strojený klid ustoupil lehkému úsměvu, dívali se na Novomlýnského s patrným zalíbením. Bylo zjevno, že on zde zralostí svou vládne. Novomlýnský se usadil; proti nim, na svah druhé střechy, a zapálil si doutník.
„Tak co děláte, hoši?“
„Chválím Malou Stranu,“ zpovídal se Hovora.
„Dívám se na měsíc,“ prál Kupka, „na toho mrtvého muže s živým srdcem –“
„Teď už myslí ale každý, že se může dívat na měsíc,“ ušklíbl se Novomlýnský. „Dát vás k cifrám do ouřadu jako mne!“ V zvučném hlase jeho nebylo pranic přidušeného, pranic utlumeného, Novomlýnský by byl také ve vysokém lese, na samotách a na horách harašil zcela stejně upřímným hlasem svým. „Copak je nového? – Ano, poslouchejte, je to pravda, že se Jäkl včera u Císařského mlýna topil?“ – a obličej jeho se rozesmál.
„Zcela doopravdy,“ kýval Hovora s úsměvem, „plave jako mlýnský kámen. Zrovna vedle mne sklouzl do tůně –
zachrochtalo to strašně, vyskočily bubliny – to jsme se s ním natahali, viď, Kupko! Pak jsem se ho ptal, co si tak myslel, když se topil, a on řekl, že prý se tomu musil smát – proto tak chrochtal.“
Všichni tři se rozesmáli, smích Novomlýnského zrovna zvonil.
„A co to byl dnes za rámus u profesorů,“ ptal se Novomlýnský zase. „Vy jste pak odcházel odtamtud, Hovoro.“
„Moc pikantní,“ špoulil Hovora ústa. „Paní profesorka přišla muži na psaní, schované v psacím stolku. Bylo od ženské, plno ohně a lásky – od paní profesorky samé. Psala mu je před dvaceti lety a dnes na ně přišla a bylo –
podnes nerozpečetěné! Pomyslete si, jak byla uražena!“
„Jednoaktová veselohra,“ usmál se Novomlýnský. Natáhl nohy a zabručel na Kupku. Kupka byl totiž mezitím došel až na konec žlabu, sehnul se tam trochu a hleděl někam do dvora. Teď se již zase vracel, patrně uspokojen výsledkem z výpravy své. „Kupko, kam vás to tam vždycky čerti nesou? Kam se to díváte – vy slítnete ještě jednou!“
„Kam se dívám? Ke knihaři se dívám. Vy ani nevíte, že čte už po dvacet let den co den navečer životopis Husův, že po každé přitom pláče. Díval jsem se, jestli se už dnes rozplakal; ještě ne!“
„Hlouposti, kdybyste si všímali něčeho jiného než knihařů, vy mladíci,“ a Novomlýnský zaluskal prsty. „Jestlipak jste si už všimli té nové kojné naproti u hrnčířů, to je holka, jak? Ale je jako žluva, nedodrží.“
„Novomlýnský je jako dobrá hospodyně, s děvečkami má největší kříž,“ litoval Hovora s tváří opravdovou.
„Baže má kříž, ani se nevyspí. Ráno je už o páté na ulici —nejhezčí děvečky chodí jen časně zrána pro vodu, aby je nikdo neviděl s putnou!“