108

vtipu.

Byl vybraně zdvořilý. Něco i řekl, jako že „by sám byl rád, kdyby se ta nemilá historie nějak urovnala“. Vyhrknul jsem: „Není třeba!“, ale sotva jsem to vyhrk, byl bych se hned pohlavkoval. Jsem přec jen hlupák!

Eh –co!

Jsem návštěvou u přítele Morouska na Smíchově. Za prvé: doma bych to nevydržel. Za druhé: Morousek je výtečný šermíř, prával se jako buldok, může mne honem ještě něčemu naučit.

Morousek je nepříjemný člověk. Svěřil jsem se mu a – on se mi směje. Někteří lidé nedovedou o ničem na světě přemýšlet opravdově! Žádám ho, aby mně ledacos ukázal, co by mně prospět mohlo. Tvrdí, že za tak krátkou dobu se nenaučím ničemu. „Oho!“ pravím pohněván. – „No tak uvidíš!“

Vzal špadóny, dal na mne škrabošku a přikrývku a postavil mne. Takhle! – teď takhle! – ne takhle! – pozor na konec špadónu! – tak – a můj špadón leží na zemi. „Musíš zbraň pevněj držet,“ a směje se. – „Když je špadón těžký.“ – „Šavle nebude mnohem lehčí – no, znovu!“ – Za chvilku jsem zemdlen, jako bych byl kovadlinu jednou rukou zdvihal. Kostnatému, vysokému Morouskovi je arci hej! „Odpočiň si trochu,“ a směje se zas. Pamatuju se, že býval Morousek mnohem příjemnější, než je, a sděluju mu to. „Mluví z tebe tréma,“ míní. – „Oho, já nemám pražádného strachu – na mou čest ne!“ – „No tak začněm znovu!“ Za chvilku jsem už ale zase zemdlen.

„Nesmíme to přehnat,“ míní Morousek, „nemohl bys zítra ráno ani rukou hnout. Zůstaneš u mne na oběd a na svačinu, a budem se občas ještě cvičit, ale zcela málo.“ Byl bych beztoho neodešel. Jeho žena se na nás dívá, myslí, že si hrajem, a směje se. U těch lidí je smích za grešli!

Krátce před obědem se mne Morousek ptá, je-li Rubacký dobrý šermíř. Nevím. „Není nic platno, musíš se naučit rychlému, překvapujícímu útoku – buď a nebo!“ Strká mne zas do přikrývky, lezu do ní jaksi nerád.

Krásná věc, ten rychlý, překvapující útok! Nemohu jej svést, pořád je útok málo rychlý a pranic prý nepřekvapuje.

Mohu já za to? „K obědu!“ volá Morousková a já jsem rád.

Ale sotva že lžíci držím. A ruka se třese a rozlívám polívku. Morousek se směje. Počkej jen, až budeš zítra stát nad rozsekaným přítelem! Skoro si přeju, abych byl hodně rozsekán, tak rozsekán, že by Morousek plakat musel!

Ještě mne za odpůldne dvakrát donutil k šermu. Sekám do vzduchu a do Morouska jako šílený, pak se převalím v škrabošce a pokrývce na zem a nechci ani vstát. „Jen vstaň, teď se natřeš kořalkou!“ Natru se kořalkou a smrdím tak, že Morousková sebere své vyšívání a jde si sednout na druhý konec zahrady. Utekl bych sám před sebou!

Jdu pozdě navečer domů. Strašná bolest v loktech a v kolenou. Cožpak jsem šermoval také nohama?

Nalézám doma lístek. Od Otylie!

„Ctěný pane doktore! – Musím, musím dnes ještě s Vámi mluvit. Sejděte v noci, prosím hned po svém návratu, do zahrádky. Jakmile zahvízdáte Traviatu, jsem u Vás. Odpusťte, že tak škrabu, já to dělám z pouhé sympatie k Vám. – Otylie.“

Už konduktorka mluvila! – To bude scéna!

Šel jsem do zahrádky. Měsíc svítí a vidím dobře přes dvůr do chodby prvního patra. Nikdo tam.

Přecházím. – Teď je tam někdo! Bílá postava. Vystoupím na okamžik do měsíčního světla, ustoupím zas do stínu –

tedy z Traviaty! – Pánbůh ví, co to je – hvízdám ten škvár po celý den – a teď –! Kdyby mne někdo zabil – já si nevzpomenu! – Vždyť mne ale přec viděla? A hvízdat mohu také co chci, ne? Ale nic jiného mně nenapadá, než

„Pepíku, Pepíku, copak dělá Káča?“ Hvízdám tedy „Pepíku“.

„Pan doktor v zahrádce, a tak pozdě,“ zní to pojednou z malířova okna. Malíř, kozel ví jak vysvlečen, je vyložen z okna. „Krásná noc, co? Nemám také pražádné chuti do spaní. Povídejme si.“

Postava z chodby zmizela. „Eh vždyť já už jdu taky domů!“ volám naschvál hodně hlasitě. To tak, bavit se zde s malířem. A on chlap by se nehnul do rána!

Jdu hlasitě si hvízdaje – vida, teď mně Traviata napadla – pomalu dvorem. Zastavuju se, hledím sem tam – na schodech nikdo, na chodbě nikdo – rozhněvala se Otylie pro mého „Pepíka“?

Snad je líp, když dnes spolu nemluvíme. Baže je líp! – A zítra?