23

Do dveří vkročil Václav.

„Nevytrhuju, pane doktore?“ a zavřel za sebou dvéře.

„I ne – jen dál –“ mručel pan doktor v rozpačitém ochraptění náhlém, „chtěl jsem sice právě něco začít – ale jen si sedněte! – Copak mi nesete?“ Otázku tuto položil tak ze zvyku a bez vztahu k papírovému závitku, jejž Václav v ruce držel; nebylť sobě vůbec pro rozpačitou mlhu před očima Václava důkladněji posud všimnul.

Václav usednul. „Nesu vám, pane doktore, něco pro chvíle rozechvělé, ač budete-li tím chtít nervy svoje ukojit. Je to novelistická šumivka, totiž nešumí snad duchem, ale může ukonejšit jako šumivka. Jednoduchá myšlénka, snad až chudá, ale původní provedení – mně se hnusí užívat posud běžných novelistických forem i předmětů.

Uvidíme, co tomu prvnímu novelistickému pokusu řeknete –“ a položil závitek na stolek páně doktorův. Každý pohyb Václavův byl mladě svěží.

„Vy si pořád hrajete – nu, jste mlád!“ usmál se pan doktor. „A jak se máte, pane Václave?“

„Teď zle a mám naději, že bude hůř! – Vyženou mne nejspíš z úřadu – přišli na jakés zápisky moje, v nichž jsem pana presidenta satirisoval. Pan domácí má moje vyhnání v referátu.“

„Nešťastný, neopatrný mladíku!“ spráskl pan doktor ruce. „A co hodláte dělat?“

„Co hodlám dělat? Nic! – Stanu se spisovatelem!“

„No – no – no!“

„Později bych tomu beztoho neušel – myslím, že jsem už dozrál! – Či míníte snad, pane doktore, že nemám dostatečného talentu?“

„Na velkého spisovatele je třeba velkého talentu a malí spisovatelé našemu národu nepomohou. Malí jsou jen svědectvím duševní naší nedostatečnosti, zeslabí lid myšlenkově, a cítí-li se potřeba něčeho vydatného, sáhá se pak do ciziny. Jen ten, kdo je schopen veskrz původních a nových myšlének, má právo vstoupit do literatury.

Obratných nádeníků máme víc, než je nám zdrávo!“

„Pravdu máte, pane doktore, a že chováte tak zralé náhledy, mám také tak neobmezenou důvěru k vám.

Souhlasím – a měřím dle toho sebe. Nechme těch slov ,veliký‘ a ‚malý‘ a pak vyslovím směle, snad i drze, že znám velikost cíle, a kdo tu dobře zná a přece se odváží, má kus oprávněnosti v sobě a dovede něco alespoň.

Nebudu se zanášet vyplňováním literárních mezer, nebudu pracovat podle šablony. Stanovisko evropské literatury vůbec bude mým stanoviskem. Budu psát moderně, totiž pravdivě, brát osoby ze života, život v nahotě jeho líčit, přímo řeknu, co myslím a co cítím. Jakž bych takto neproniknul?“

„Hm – máte peníze?“

„Míníte, mám-li něco při sobě? –Jen as dvě zlatky, nemohu vám vydlu –“

„Ne – ne! Míním, máte-li nějaké kapitály!“

„Ale vždyť víte –“

„Nu tedy neproniknete! Ano, kdybyste měl kapitál dost veliký, aby vás uživil a mimo to aby vám zbývalo na náklad pro každý řádně dozralý spis váš, za deset let dobyl byste sobě uznání a vycházely by pak vaše spisy snad i jiným nákladem než vaším vlastním. Ale tak nedojdete nikam. První takový veskrz samostatný spis vytisknete na dluh a nerozprodáte ho, k druhému ani nedojdete. Sesypou se na vás, za prvé za vaši samostatnost, která se v malých rodinách a malých národech netrpí, za druhé za to, že líče pravdu kopnul jste do malého světa a do malých lidí. Jizlivější řeknou, že jste bez talentu neb přímo blb, dobrosrdečnější, že jste blázen.

Reklamy pro vás nebude –“

„Kdožpak by stál o reklamu?“

„Její přece z počátku třeba, lid náš věří tištěnému, co se mu neschválí, o to se nestará. Zato ale budou vám navzdor činit reklamy pro jiné. Ti porostou, vy zůstanete trčet, roztrpčíte se, snad budete vyvádět spisovatelské hlouposti, snad vás pero vůbec omrzí. Mimo to zůstane otázka hmotná stále naléhavá. Nebude pomoci, musíte se ohlednout po literárním nádenictví. Z toho vyplyne opět nechuť k psaní. Obmezíte se na práce nejnutnější, zakysáte neb zpohodlníte, jste hotov, znovu začít je nemožno!“

„No zcela tak jistě nebude! Slibuju sobě výsledek hned od prvního vystoupení. – Prosím, přečetl jste již podaný vám svazek mých básní?“