73

Raděj zas na obchůzku! Beztoho volá neúprosná již povinnost.

Když jsem se blížil pádnými kroky – ale cítil jsem sám, že nejsou teď moc pádný – zas k Prokopovi, vcházel právě inspekční důstojník do citadely. Počkáme beztoho, až zase vyjde.

Ale na tváři Prokopa Holého pozoroval jsem úbělovou bledost.

„Pepíku, ty máš strach,“ pravím s upřímným soucitem.

Prokop Holý neodpověděl. Položil ukazováček pravé ruky pod pravé oko a stáhl dolejší klapku tak, že bylo vidět vnitřní červený okraj. Známý to posuněk pražské mládeže, jenž v slova přenesen znamená naprostou negaci.

Proč jen neřekl, že má strach! Mohlo být Rakousko ještě ––

„Jedenáct,“ zajektal Prokop Holý.

Jedenáctá snášela se teplým vzduchem pomalu dolů. Každé bácnutí třepalo se dlouho kolem sluchu a mimoděk jsem pohlédl vzhůru, není-li zvuk ten nějak viditelně ztělesněn. Byly to mohutné rány, které tu odzváněly jednomu z nejstarších a největších státních útvarů evropských!

Ještě jsem pomalu obešel vojenskou posici Mikuláše z Husi a sestupoval pak volným krokem dolů k Prokůpkovi.

Zdálo se mně, že musím jeho pozorlivost vrchněvojvůdcovským pokynem nějak ještě zbystřit.

Prokůpek seděl pořád ještě na zábradlí, ale už nekouřil doutníček, mělť teď v klíně plnou čepici švestek. Jedl s velkou chutí a každou pecku vyndal opatrně z úst, vzal ji na ukazováček, opřel o ni palec, švihnul – a už ubíhala hlasitě naříkajíc některá ze slepic, které se procházely na druhé straně silnice. Už byly skoro všechny odběhly do bezpečné vzdálenosti, jen jedna černá ještě zobala hlínu poněkud neopatrně blízko. Právě byl Prokůpek namířil také na ni, když spatřil mne. Střelný palec měl pojednou jiný směr a místo slepice švihla pecka mou bradu tak ostře a štiplavě, jako kdyby ji byl někdo koncem biče přešvih. Prokůpkův obličej zářil blažeností.

„Co to děláš? Ty nedáváš pozor?“

„Já? To víš! Já nemám oči, viď? Chceš?“

„Nemám hlad. Zač jsou?“

„Za osm fuků. Vem si.“

„Vemu čtyry pro Pepíka. – Pozor! Každý okamžik už může přijít.“

A šel jsem zas vzhůru. Ještě jsem cítil, jak mne švihla pecka bolestně přes ucho, ale neohlédl jsem se, kráčel jsem důstojně dál.

Bylo půl dvanácté, když jsem byl zas u posice Prokopa Holého. Ležel pořád ještě natažen v trávě.

„Tu máš švestky – jsou od Frantíka.“

Prokop Holý odstrčil mou ruku. Položil jsem švestky vedle něho a sebe taky, do trávy naznak.

Nebe bez obláčku. Ale když se tak člověk dívá vzhůru, znenáhla slábne zrak a zdá se, že se ve vzduchu hemží samí šlehající sebou bílí červíci. Nejen plný zrak, také plné tělo měl jsem pomalu červíků těch, krev skákala a zas se zarážela, teď škubnul sebou ten sval, teď zas onen. Jako by roztavené olovo kapalo s nebe.

Obrátil jsem se stranou, tváří k Prokopovi.

Bily tři čtvrtě.

„Ty – poslouchej –“ obrátil se Prokop Holý pojednou ke mně a oči jeho stály v sloup, „jestli nás Pohorák nezradil!“

„To snad ne –“ zakoktal jsem. Ale nedalo mně, vstal jsem a přecházel sem tam. Nejděsnější myšlénky o Černé zradě válely se myslí.

Tu pohlédnu křovím k ouvozu – ouvozem běží Prokůpek vzhůru, co mu nohy stačí.

„Prokůpek!“ – a první myšlénka je: utečme!

Prokop Holý je také již na nohou. Z druhé strany kvapí sem Mikuláš z Husi. Viděl též běžícího Prokůpka.

Prokůpek sotva popadá dechu. „Čeledínové pijou tam u krámu kořalku a povídají, že zrovna teď sebral na trhu policajt hokynáře!“

Nikdo neřekl: „To je Pohorák!“ Ale jako když těžký kámen padne mezi ptáky, už jsme byli na všechny strany.