106

Ať si jde!

Celý se zlostí třesu! Souboj – neumím šavli vzít do ruky! To tak, já doktor práv – budoucí advokát! Trestní zákon –

§ 57 vřaďuje souboj mezi zločiny – § § 158-165 mluví o následcích a ty jsou pěkny!

Blázni, z blázince uteklí!

Teď jsem si vysel ke konduktorce, slyšel jsem ji po kuchyni chodit. Rád bych jí věc nějak vylíčil a něco jí řekl.

„Jdou domů tloustnout!“ praví vzpurně, obrátí se ke mně zády a jde do svého pokoje. Dobrá, půjdu „domů tloustnout“! Divná pořekadla!

Zahrádka dnes zcela zvláštní. Jsem rozhodně rozčilen, nemohu za to.

Provazník zas jednou mezi námi. Hledí jako sůva a říká každému: „Ale vy dnes vypadáte špatně!“

Sedím s Otylií v besídce. Je mně, jako bych dnes musel začít mluvit o lásce. Už se k tomu mám – ale slova váznou v hrdle, nemohu ze sebe nic mimoobyčejného vypravit. Nechám dnes rozpravy té tedy být.

Přistupuje k nám Provazník. Hledí chvilku na nás, pak praví: „Vy se oženíte, pane doktore?“

Nepříjemná otázka, jsem v rozpacích. Ale usměju se nuceně a odpovídám: „Ano, pane Provazníku, ožením se.“

„Máte pravdu – musí to být přece jux – děti baví; dítě je ještě mnohem komičtější než mladý řeznický pes.“

Proklatý chlap! –

Zábava dnes skoro pořád vázla. O své vojenské návštěvě jsem ani nemuknul.

Tu máš! Čert mne nesl na Malou Stranu!

No – co naplat! Vyved jsem to! Moh jsem zcela dobře říkat „ne!“ – však on by byl svou hrozbu asi nesplnil – když se ale krev i v jehněti rozkypí! – Že mne poraní, je jisto – já mu neudělám zajisté nic! Budu raněn ležet, studie zaváznou pro čas, snad pro tak dlouho, že promeškám lhůtu. Snad by bylo líp, kdyby mne zabil!

Zas řinčela šavle, klepalo se a vešel včerejší poručík v plné parádě. Salutoval a že prý pan nadporučík Rubacký nehodlá věc jen tak zakončit, že žádá naposled zadostučinění zbraní. Poněkud rozmrzen pravím, že už jsem včera řekl: „Ne,“ a dnes že říkám: „Ne a ne!“ Poručík na to, že prý lituje, ale že prý mně pan nadporučík bičem zmrská tvář, kdekoli mne spatří. Vyskočil jsem zlostně a postavil se před poručíka. „Mne nezmrská, za to mu stojím!“ – „Zajisté zmrská. Sbohem!“ – „Počkejte. – Na jakou zbraň?“ – „Na šavle.“ – „Dobrá, přijímám!“ Poručík se na mne dívá překvapen. „Přijímám,“ dodávám zlostí se třesa, „ale pod výminkou. Za prvé mne opatříte sami zbraní a sekundantem, za druhé mně dáte za sebe a za všechny ostatní čestné slovo, že o věci té se nedoví nikdo na světě a že také pro souboj vyberete místo naprosto bezpečné.“ – „Slibuji čestným slovem.“ Poroučel se zdvořile, až nápadně zdvořile. Dnes nebo zítra přijde prý, aby projednal ostatek.

Tak, teď to mám! Ono je možno, že věc přec nějak propukne;– snad poslouchala naši až příliš hlasitou rozpravu konduktorka – ba vsázím se, že poslouchala –já vím, že beztoho ona je příčinou všeho. Jak věci se mají, vidím ovšem teď, že jsem původně urazil její ženskou samolibost. Ale „hloupý“ jsem proto nebyl! Teď jsem! A prozradí-li nás – sbohem, advokaturo! Do smrti být koncipientem! –No, nějaký kapitálek mám, a Otylie má ––

vždyť ale nevím ani, zda by si mne vzala!?

Rozumí se samo sebou, že nestuduju pranic. Jen se tak dívám do knihy a v myšlénkách si nadávám.

Pošta mně přinesla list. Poštovní známka je malostranská – list je anonymní – proklatý Provazník!

„Pane doktore a kandidáte!

Myslím, že jste víc kandidátem manželství než advokatury. Vaše touha po manželství je ale nízká špekulace, zcela nízká. Chcete dům, chcete peníze, nechcete ženu. Také nemůžete ani tu starou, zvadlou důru chtít, která je k tomu ještě tak hloupá, že nemá ani půl korce horizontu“ – korec horizontu, to jsem už od Provazníka slyšel ústně. „Hanba Vám, že se hodláte tak zaprodat, mladý svůj život obětovat sprostému výdělkářství. Ještě jednou a