„Píše upřímně jako jednoduchý člověk,“ pravila odpůldne paní Nocarová. „Tedy máš na vybranou, vidíš, Márinko
– a co uděláš?“
„Co udělám?“ tázala se slečna Máry zpět jako ve snu.
„Máš někoho z nich radš? – Řekni upřímně – líbí se ti jeden z nich? – Který?“
„Vilém,“ šeptala červenající se slečna.
Cibulka už byl „Vilémem“ – Rechner byl ztracen. Usneseno, že paní Nocarová list k Rechnerovi co zkušenější sama složí a slečna Máry že jej opíše.
Ale netrvalo to ani týden a slečna Máry přišla ku své přítelkyni zas s novým listem v ruce. Tvář její zářila spokojeností. List zněl.
„Ctěná slečinko!
Tak mně už nemějte za zlé, je taky dobře a já za to nemůžu. Kdybych to byl dříve věděl, že se uchází o Vaši ruku můj milý přítel Cibulka, byl bych se ani nezmínil, on mně ale nic neřek a já nic nevěděl. Už jsem mu řekl všechno a já odstupuju dobrovolně, protože on Vás má rád, ale prosím, abyste se mně nevysmála, neboť to by nebylo hezké a já můžu své štěstí ještě udělat jinde. škoda je toho přec, ale to nic neškodí, a zapomeňte, že jsem Váš oddaný a uctivý
Jan Rechner, rytec.“
„Jsi teď bez rozpaků,“ mínila paní Nocarová.
„Zaplať pánbůh!“– A slečna Máry zůstala samotná, ale samota jí byla dnes sladká. Myšlenky její připínaly se k budoucnosti a byly tak luzny, že sobě opakovala neúnavně každou z nich znovu. A tím nabývala znenáhla každá myšlenka víc a více plastičnosti a pojily se v určitý celek – v obraz celého, krásného života.
Následujícího dne nalezla paní Nocarová slečnu Máry ale ochuravělou. Ležela na pohovce, byla bledá, oči hleděly mdle a byly pláčem zarudlé.
Polekaná přítelkyně sotva že vypravila otázku ze sebe. Slečně Máry vyhrkly znovu slze, pak ukázala mlčky na stůl.
Na stole ležel již zase list.
Paní Nocarová tušila něco děsného. List byl vskutku velmi vážný:
„Velevážená slečno!
Tedy nemám být šťasten! – Sen prchnul, tlačím ruku k čelu, hlava mně víří v bolesti.
Avšak ne – nechci kráčet cestou, která je dlážděna zmařenými nadějemi nejlepšího, jediného mého přítele!
Nebohý příteli, tak ubohý, jak jsem já sám!
Ovšem jste se ještě nerozhodla, ale jaképak je zde rozhodnutí možno? Nemohu žít v štěstí, vida svého Jeníka v zoufalství. I kdybyste mně podávala vskutku číši životní rozkoše, nemohu ji přijmout.
Jsem rozhodnut, vzdám se všeho.
Prosím o jediné: nevzpomínejte na mne alespoň s posměchem.
Oddaný
Vilém Cibulka.“
„To je směšné,“ dala se pani Nocarová do hlasitého smíchu.
Tázavě a ouzkostlivě pohlédla slečna Máry na ni.
„Nu ano!“ a paní Nocarová se zamyslila. – „Jsou to šlechetní lidé – oba jsou šlechetní, to je vidět. Ale ty neznáš mužských, Márinko! Taková šlechetnost netrvá, najednou odhodí mužský všechen ohled a myslí přec jen zas na