75

„I jděte, blázne, co vám napadá. Po dvaatřicíti. Chcete? Vezmu jich šest.“

Pohorák zavrtí jen mlčky hlavou, usedne zas a bafá. Pan starý se vzdálil.

„Pohoráku, dnes to za to neprodáte,“ míní sousední prodavačka, kterou byl dřív nazval „panenkou“. „Nedržte se, je toho moc v trhu.“

„I co je ti, babo jedu, do toho! Já si prodám, zač chci. Hleď si svých vápenných pukavců, Pohoráka nebudeš učit prodávat! – Já, kdybych neprodal nic, mám dnes už výdělek v kapse,“ dodal po chvilce, vyndal z vesty několik zlatek a třepal jimi ve vzduchu.

Panenka mlčí. Pohorák už taky, bylť zlost svou spláknul kořalkou.

Paní se služkou.

„Po čem jsou kuřata?“

„Po čtyřiceti.“

„Tak drahý! Po pětatřiceti. – Nejsou?“

Pohorák mlčí.

„No – nebuďte tak umíněný.“

„Eh co, já za to nemůžu – já jsem si postavil hlavu a konec – jinač nejsou!“

„Milostpaní, pojďme dál,“ pobízí služka, „vždyť jsou beztoho skoro zeleny.“

„Co – zeleny – ty jsi zelena – ty košťále! – Moje kuřata hrajou všechny barvy,“ vzal několik kuřat za nožičky a točí jimi ve vzduchu. „Ichuchu!“ Veškeré panenky kolem dají se do hlasitého smíchu. Pohorák zapíjí zlost.

A tak to jde dál.

Trh řidne. Holubi a kuřata Pohorákova jsou napořád nedotknuta. Někdy se koukne Pohorák, jakoby tázavě, přec po svém vozíku, a pak si zabručí: „Můžu já za svou hlavu?“

Kořalka začíná zvolna působit.

Přichází uzenkář. „Horky! Horky!“

„Dej sem jeden!“ Pohorák vezme párek a sní jej. Mezitím prodává uzenkář u vedlejších hokyň. Za chvilku se vrací k Pohorákovi.

„Pantáto, tři dobráky za párek.“

„Za jaký?“

Hokyně protější: „Vždyť jste jej teď sněd.“

„Já že sněd uzenku? To jste všichni blázni!“ Hádka. Pohorák kleje. Uzenář šermuje háčkem ve vzduchu a volá policajta.

Policajt: „ Měl jste párek?“

Pohorák vytřeštil na něho oči. „Měl.“

„Tak zaplaťte!“

„To se rozumí! – Teď jsem se zrovna upamatoval – vědí, pane kaprál – jsem starý chlap – mám už divnou hlavu.“

V okolí smích. Ale Pohorák zasmušile sedá, několikrát pro sebe zaběduje: „Ta hlava – ta hlava!“ – pak dopije lahvičku a kouří.

Slunce praží nemilosrdně. Pohorákovi je nevolno. Pohlédl na psa, kterak v stínu pod vozem spí – pomalu se sebere, přikryje kuřata a holuby plachetkou – vleze pod vozík ––

Už i „paní kejvavá“, poslední to codenní kupec, odnesla svůj nákup. Nůše a víka mizí, hokyně odnášejí své bedny s vejci. Policajt obchází a pobízí: „Sklízet!“

Teď stanul před vozíkem Pohorákovým.

„Sklízet, kdo je od vozíku,“ a chytil za vůz. Temné vrčení pod vozem. Policajt nahlédne tam a vidí Pohoráka, jak