dobrák, jako by se na nás i z toho zrcadla usmíval. Pranic ho smrt nezměnila, jen trochu ho natáhla – jako by byl živ, že?“
„Já pana Velše za živa neznala,“ mínila cizí panička.
„Ne? O jé, já tuze dobře. Ještě co svobodného, a také ženu jeho ještě co svobodnou, dej jí pánbůh nebe! Vidím ji jako dnes, když měli svatbu – plakala od božího rána – prosím, plakat celý den, když má člověk devět let už s mužským známost! Hloupé, ne? Ten si na ní vyčekal, devět let, moh radš čekat ještě devětkrát devět. Ta byla!
Povídám, protivná byla. Ze všech byla nejrozumnější a nejkrásnějsí a hospodářství nerozuměla žádná jako ona; na trhu se smlouvala hodinu o grešli, při prádle upřela chudé podělkyni vždycky nějakou putnu vody a děvečky se u ní nikdy nenajedly. A Velš, ten měl lázně! Měla jsem dvě děvečky po sobě od nich a vím všecko. Minutu neměl pokoje. Že prý je jenom proto pořádný, že se jí bojí, a že prý jí jen proto neodmlouvá, aby se zlobila tím více. Víte, ona byla, jak říkáme, romantická, a chtěla, aby ji celý svět litoval. Pořád si naříkala, jak ji muž trýzní.
Kdyby ji byl muž ze zlosti otrávil, byla by bývala ráda, a kdyby se byl muž sám oběsil, taky, alespoň by ji byl svět litoval.“
Paní Ruska pohlédla zas k neznámé své sousedce. Ale neznámá tu víc nestála. V ohni svém nebyla paní Ruska ani zpozorovala, že sousedka její zapaluje se v tváři vždy víc a víc, a že uprostřed její řeči odstoupla od ní. Nyní rozmlouvala neznámá v pozadí pokoje se suchým panem Uhmühlem, oficiálem u zemské účtárny, příbuzným pana Velše.
Paní Ruska zahleděla se zas na němou tvář nebožtíkovu. Zase se jí začly rty pozachvívat, slza jí vyprýštěla z oka.
„Nebožák,“ pravila hezky nahlas k voskářce paní Hirtové, „ale on je na všechno trest boží, na všechno. Vždyť on také nebyl poctivý, nechme to! Kdyby si byl vzal chudou Tondu, s kterou měl přec dítě –“
„Zdráva v májové noci na koštěti přijela?“ zasípalo to hlasitě za ní a kostnatá ruka mužská položila se jí na rameno. Všichni přítomní trhli sebou a hleděli na paní Rusku a pana Uhmühla, který se teď postavil před ni.
Natáhnul ruku ke dveřům a velel svým sípavým, ale pronikavým hlasem: „Ven!“
„Copak je tam?“ tázal se ode dveří druhý pan Uhmühl, tehdejší malostranský policejní komisař. Holá kostra, suchan jako jeho bratr.
„Tady ta čarodějnice se sem vetřela a pomlouvá mrtvé. Má jazyk jako meč.“
„Tedy ji bácni přes pochvu!“
„To ona dělá při každém funuse,“ znělo z několika stran.
„Už svedla rámusy i na svatém poli!“
„Jenom honem ven,“ velel pan komisař a chopil paní Rusku za ruku. Paní Ruska šla štkajíc jako dítě.
„Takový skandál – a při tak krásném funuse,“ mínili zůstalí.
„Teď ticho!“ velel pan komisař paní Rusce v předpokoji, neboť právě ubírali se kolem farář a kaplani. Pak ji vedl ke schodům. Paní Ruska snažila se sice vypravit nějaké slovo ze sebe, ale pan komisař vedl ji neúprosně dál až před dům. Zde kývnul na policejního strážníka: „Doveďte tu ženu až k jejímu bytu, aby nedělala při funuse ostudu!“
Paní Ruska byla zapálena jako pivoňka, ani nevěděla víc, co se s ní děje.
„Skandál – a tak krásný funus!“ hlučelo teď zas dole na náměstí.
Páni Uhmühlové, synové pana Uhmela, městského písaře, vnukové pana Uměla, barvíře, byli, jak vidět, tuze přísní páni. A proti paní Rusce zavládla dnes nevole malostranská, řekl bych světová, kdyby Malá Strana, jakž bych co rodák přál, pokrývala svět celý.
Následujícího dne byla paní Ruska obeslána na komisariát v Mostecké ulici.
Tam bývalo živo. Když v letě úřadovali při otevřených oknech, bylo je slyšet přes celou ulici. Spouštěli na každého plnými stavidly, tenkráte ještě nebylo toho zdvořilého zacházení, které teď každý policejní výkon zajisté krášlí. Často se tam pod okny na chodníku zastavoval Josef harfenista, známý revolucionář malostranský. A když některý z nás mladíků šel kolem a na něho se podíval, mrknul Josef, ukázal palcem nad sebe a řekl s klidným úsměvem: „štěkají.“ Doufám, že v tom nebyl despekt, že hleděl Josef jen se vyjádřit slovem co možná plastickým.
A tam stála v mantile a čepci se zelenými stuhami o polednách dne 4. května r. 184* paní Ruska před přísným