32

XIII.

PO TAHU

Paní Bavorová seděla za pudlem ve všem pohodlí, neboť v pátek odpůldne, než přijde něco těch večeřících kupců, nebývá ani v hokynářském krámě práce. Muž byl někde za obchodem v městě, Václav beztoho jen zřídka kdy trávíval doma a paní Bavorová seděla sama zde a bavila se s rozloženými snáři, archy čísly popsanými atd.

Bavila se ale dobře, pozivovala si sice někdy, avšak patrně v plné spokojenosti, tváře její svítily, oko zářilo skly měkce obšitých okulárů.

Náhle pokoukla k vchodu, bylť se tam někdo na prahu objevil. Byla to paní hospodská. Bavorová tvářila se, jako by příchodu jejího nepozorovala, a zabývala se dále se svými numery. Nemůžem ani dost málo pochybovat, že výjev při pohřbu nebožky Žanýnky také ještě na dnešek vrhá temné stíny své.

Paní hospodská pokročila dál dovnitř. „Pochváleno budiž jméno páně,“ pravila.

„Až na věky,“ odpověděla Bavorová, hlavy ani nezvednouc.

„Tedy jsme vyhrály něco?“ zapřádala paní hospodská hovor.

„Nu mnoho toho není, co jsme vyhrály spolu,“ odvětila zas chladně Bavorová, kladouc na poslední své slovo okázalý důraz.

„Spolu – hm – je pravda, vždyť mně povídal kupec, že jste vsadila tu řádku ještě jednou, ale tak, jak jste sama mně dřív povídala, než jsme se smluvily, a že jste udělala na to terno.“ Každé slovo bylo ostré, pátravé.

„Ano – když poslechnu vlastní starou hlavu svou, činím vždycky dobře.“

„A mám já jako taky podílu na ternu?“

„Nu to bych nevěděla proč!“

„Ale je to faleš!“

Bavorová zbledla jako stěna. Přec však nepozvedla hlavy, a odpovídala pomalu hlasem ledovým. „Připlatila jste mně něco na mou řádku? Radila jste, abychom numera změnily, přisadila jste si na ty změněné a vyhrála jste půl amba. Jsme spolu hotovy.“

Chladnost Bavorové ač vynucena, imponovala paní hospodské přec. „Vždyť se nemusíme proto pohněvat,“

pravila s mírností, rovněž nucenou, „já přeju každému, co mu bůh nadělí – proč bych nepřála vám, pan Václav a moje Márinka – má se to rádo –“

„Není naspěch – jsou mladi a nač něco nutit – mimo to, já nemiluju pýchu, můj syn je syn hokynářský a co z něho bude, to bude. Tak je to!“

„Nu snad nemyslíte, že bych se měla nabízet? Není toho třeba, má dcera je přec jednou dcera měšťanská a to jí nevezme nikdo!“

„Ať se toho nají,“ přála Bavorová jizlivě a sundala skla s očí.

„Čest je čest a kdo jí nemá, tomu se nedá,“ zasyčelo z úst paní hospodské, „já můžu všudy a mám přístup všudy, z drvoštěpa ale neuděláš pána, kdybys ho pozlatil. Takové je moje mínění a víc neříkám – poroučím se!“ a paní hospodská vyletěla ven.

„Ponížená služebnice,“ volala Bavorová a pozdvihla teprv nyní hlavu.

Dívala se chvilku ven. Její tváře nabývaly znenáhla zas dřívější své barvy, oko se zase rozzářilo. „Ty si na mne přijdeš!“ promluvila hlasitě; byla patrně sama s sebou spokojena, že se nebyla nechala unést k zbytečné náruživosti.

Pak nasadila zase okuláry a začala se znovu probírat ve svých snářích a numerech, neboť Bavorová byla lutristkou s dusí s tělem, lutristkou nejvznešenějšího druhu, jenž již o samu vědu zavazuje, a požívala v oboru svém nejchvalnější pověsti po celé čtvrti. Dokonalá lutristka není ale nikdy s prací svou hotova, chce-li se udržet na stejné výši, a musí užít každé prázdné chvíle.

Nikdo by neuvěřil, jak rozsáhlých je třeba příprav, než se jednou jedenkrát může najisto do lutrie vsadit! Dobré numero nevypočteš chladným rozumem svým, aniž se ti zjeví bleskem, ledaže velkou náhodou, jížto nikdo rozvážný dbáti nebude; dobré numero není žádnou matematickou veličinou, aniž jakousi netělesnou vidinou,