12

nepotřebují. Zůstanem tam – jen trochu nového nářadí! –– No, matku a tu nemocnou Katušku budem mít rádi, jsou hodny. Takto nemá nikoho, – ten bavorský bratranec bude družbou, ovsem, Josefinka musí mít na svatbě družbu, to se rozumí – kotě! Odbudem to ve vší tichosti – Bartolololo – Copak mně dnes sevillský doktor nejde ani s mysle, co je to! Bartolo – Bartolo –– nejsem tak stár a jsem zachovalý, zachovalý dost, o je! U mne není ještě

,periculum in Morea‘. Nepotřebuju se bát, že ‚hezčí, než jsem nyní, v celém svém živobytí více nebudu‘. Bude to pro mne nové živobytí, budu spokojen, a když je člověk spokojen, omladne.“ Zadíval se do kulatého měsíce.

„Zdalipak se teď kotěti něco zdá! Jakpak by, takové dítě spí, jako by je do vody hodil. – Já bych jí pošeptal, co by se jí zdát mělo!“

Obrátil se zpět a sňal se stěny nad květinovým stolkem kytaru. Postavil se s ní zas do okna a zkusil několik akordů. Dole ve dvoře zaznělo duté zavytí psa.

„Ach, Azor se jim odněkud vyškrábal!“ pravil pan doktor a vyhnul se z okna. „Azor – buď hodný, ticho!“ Pes se neozval. „Nesmím ho dráždit,“ chudáka,“ pravil pan doktor zas k sobě, pověsil kytaru, zavřel okno a zastřel je.

Přikročil k psacímu stolku a rozžehl svíčku. Pak usedl do křesla. Když byl pan doktor sám, mluvil vždy polohlasitě pro sebe. A nyní pokračoval hned, kde byl dřív přestal.

„Jsem přece už dost stár, abych nebyl už dost hlup. V mém věku musí se taková věc odbýt rychle, ale ne příliš rychle, ne beze vší poesie. Můj plán je dobrý – proklaté koleno, musil jsem se přec jen notně drcnout!“ Rozhrnul župan a prohlížel světlé spodky. Na pravém kolenu byly spodky rozraženy.

„Nové spodky!“ bědoval rozmrzele. „To má člověk z útlocitu! Stáli vlevo v průjezdě –jistě že to byl Václav s Márinkou, kdopak jiný – vyhnul jsem se vpravo a drcnul do manglu! Kletý Václav! – Tu známost mu ale musím zradit, je teprv praktikant, kampak by to vedlo! – Škoda je ho, má talent, musí se mu to nechat, a nejlíp by bylo, kdyby mohl dostudovat. Když ale není prostředků! Musím mu také zradit to jeho básnění, nevede také k ničemu, ať se drží úřadu, když už je v tom! Až si přijde pro můj úsudek, řeknu mu, aby to všechno zahodil, že to nic není.“

Vzal z psacího stolku silný sešit papíru i začal se v něm probírat. Měl v něm čítací známky a rozložil sešit u první z nich.

„Můj plán je hotov,“ pokračoval v samomluvě, „potřebuju básní, sám jich nedovedu a tyto mně náhodou poslouží.

Kdybych jich nevzal odtud, vzal bych odjinud, co na tom. Josefinka se toho nedoví, on také ne, na mou radu je zahodí. Tedy zítra pošlem první, prozatím anonymní, však ona uhodne! – Tahle bude první!“

I četl ze sešitu:

Tys jako horská krajina,

jak její mladý, jarní čas!

Tvůj vlas jak tmavý, bájný les,

tvůj zrak jak živých bystřin ples,

po rtech a lících samý květ

a rozsetý slavíkův hlas –

jsi pro sebe jiz celý svět,

jsi jako horská krajina

hned mračna a hned jasna,

jsi jako horská krajina

jen pro poetu krásna!

O rci mně, zdaž pro píseň mou

máš ozvěnu ty vděčnou,

či zdaž jak horská krajina

máš v prsou skálu věčnou!?

„To je kluk! Zcela tak jako u nás v horách, a já vím, že jaktěživ ani horskou krajinu neviděl, kdepak taky! ‚Les –