„Paní hostinská, paní Bavorová,“ volala paní Lakmusová, „přisedněte si některá k nám!“
Obě se hnuly zároveň k vozu. Paní hostinská pohledla kosou na Bavorovou. Obě přistouply k vozu zároveň a chtěly nohu vyzdvihnout na stupátko. To bylo paní hostinské již příliš mnoho. Chytila rukou kliku dvířek a obrátila se v zlostném udivení: „Nu já jsem snad přec měšťanka?!“ pravila ostře a vstoupila do vozu.
Bavorová zůstala mimovolně stát. Myšlénky se jí zarazily. Václav to byl vše pozoroval a slyšel a přistoupil k matce. „Maminko,“ pravil hlasem nuceně pevným, „my dva půjdem spolu za vozem, beztoho by sic nikdo nešel!
A u brány mužem si vzít drožku, budem-li chtít až na hřbitov s sebou!“
Od včerejšího úřadního sdělení pana domácího nebyla matka na syna ani promluvila. Teď jí nechtělo slovo z úst, avšak jen okamžik trval zápas, pak přisvědčila: „To se rozumí, že půjdem! Mně nesvědčí jízda a drožku si nevezmem. Budeš-li chtít s sebou, nadejdem si od brány ke Košířům pěšinou. Já ji doprovodím nebohou pěšky, udělala jsem jí v životě mnoho dobrého a posloužila jsem jí po smrti. Proč bych jí neobětovala těch několik kroků z lásky křesťanské!“
„Tedy se zavěste!“ pronesl Václav hlasem měkkým, podávaje jí rámě.
„I já se nechci po pansku vést – ani neumím!“
„Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím – zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. –
Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny.
Bavorové bylo tak volně, že by ani vyslovit nebyla dovedla. Zdálo se jí, že sama vystrojila celý pohřeb Žanýnce nebohé.
IX.
Další doklad pořekadla
Večerní hodina letních „táček“ blížila se. Denní světlo bylo sice ještě bílé, ale již se zdála to být bělost znenáhla a opatrně se blížícího spánku. Lidé se takřka nehýbali, byl právě tak okamžik, kdy práce již ustála, chuť k večerní rozpravě a zábavě ještě se nedostavila.
Pan doktor seděl u psacího svého stolku. Na jeho tváři jevila se opravdová zamyšlenost. Přemýšlel o něčem vážném a chtěl patrně něco vážného vykonat; pošupovalť kalamář hned sem a tam, překládal péra s pěknými kostěnými držátky, prohlížel opět a opět pružné jich nožičky. Teď odevřel šuple a vyndal z něho půl knihy tenkého papíru. Sňal jeden arch, držel jej chvilku před sebou ve vzduchu, konečně se poodevřená ústa jeho odevřela dokořán, hlasité „ano“ vyplynulo z plných prsou a pan doktor složil arch úřadně podél ve dví.
Patrno, že to byl vážný čin a že stál namáhání, neboť pan doktor hned nato vstal a začal se jaksi v odpočinek procházet pokojem. Chodil jím divně, jako by se motal, někdy dva kroky kupředu a jeden nazad, při čemž hlava hned skleslá na prsou, hned zase s vynucenou smělostí se vztýčila.
„Ano,“ vydechl přitom zase ze sebe. „Když to má být – a být to už musí, ať jde všechno co nejčerstvěji! –Jsem v takových klepetech, že třeba rozhodného spěchu. O, ta stará Lakmusová by mne nepustila – a Klárka taky ne –
hodná holka – rozhodl jsem se ale! Tady už nemohu zůstat, vše musí být vyřízeno v několika dnech. – Zítra donesu třetí báseň osobně k Josefince. Zapředu hovor, dám jí báseň ku čtení, budu pozorovat každé zachvění se svého koťátka, pak to hned doděláme. – Uřadní zadání napíšu si ale dnes – hned –jsem v tom humóru –“
Pan doktor zahalil se v župan a otočil šňůrou, jako by se před zimou chrániti chtěl. Usedl rozhodně k stolu, namočil péro, zavířil jím několikrát na svršku archu, pak je spustil a na papíru začernalo se obrovské, krásně točité S.
Hned nasadil zas dál a písmena se kladla hbitě a správně k druhé. Psal, jak následuje:
„Slavný magistráte královského hlavního města Prahy!
V úctě podepsaný oznamuje, že ve stav manželský vstoupiti hodlá s pannou –“
Zadíval se na to a zavrtěl hlavou. „To nejsou brejle – tmí se, zandám okna a rozsvítím!“
Vtom zaslechl lehké klepání na dvéře. Rychle chytil pan doktor nepopsaný arch papíru a položil jej na začaté písmo. Pak vynutil ze sebe slabé: „Vstupte!“