panem komisařem.
Byla zdrcena, hleděla k zemi, neodpovídala. A když pan komisař přísnou svou řeč skončil a jí řekl: „Neopovažte se už jaktěživa na nějaký funus! – Teď můžete jít!“ –, šla. Tenkrát ovšem mohl pan komisař zapovědít i umřít, jakžpak teprv chodit na pohřby.
Když vyšla z kanceláře, podíval se pan komisař na nižšího ouředníka a prál s úsměvem:
„Ona za to ani nemůže. Je jako pila, rozřeže, co se jí podloží!“
„Měla by platit daň ve prospěch hluchoněmých!“ mínil nižší.
Zasmáli se hlasitě a byli oba zas v dobré míře.
Ale paní Ruska dlouho se nemohla dodělat bývalé dobré míry své. Konečněji našla.
As po půl roce vystěhovala se ze svého domu a najala sobě byt zrovna vedle Oujezdské brány. Tady musel každý funus kolem. A když šel jakýkoli, vyšla dobrá paní Ruska vždycky před dům a srdečně plakala.