105

Provazník dnes zase nepřišel.

Něco podobně hloupého nepřihodilo se mně jaktěživo!

Šel jsem k příteli Morouskovi na večeři. Bydlí až na konci Smíchova a vzal jsem si u brány drožku. Bavili jsme se výborně pozdě do noci, pak jsem šel zvolna domů. Překrásná noc a v hlavě plno hopkujících myšlének. Málokde, myslím, človíček, jen nějaký ospalý drožkář jel se svou zemdlenou klisnou domů; klisna sotva že nohy vlékla, vůz se drkotal pomalu a monotónní rachocení kol mně bylo skoro příjemné. As dva domy od mého bytu mne vůz předjel, drožkář se nahnul s kozlíku a praví: „Copak si nesednou, mladý pane?“ – Moje drožka! Zapomněl jsem mu zaplatit a jej propustit, a drožkář na mne čekal do noci. – Tři zlatky jsem musil hanebníkovi vyplatit!

Není pochyby – jsem zamilován!

Aby takhle stálo najednou mezi inserty v novinách: „Panu doktoru Krumlovskému a jeho spanilomyslné nevěstě, slečně Otylii ––“! U těch chlapů je každá „spanilomyslná“! – Nikdo na světě nesmí mít ani zdání – ač –

Musí být jasno mezi námi!

Pěkný výjev – ještě se zlostí třesu! Žaludek by mohl člověk vyplivnout!

Řinčení šavle venku. Klepání na mé dvéře. „Dále!“ A vejde vojenský poručík – ne nadporučík, jak jsem udiven očekával. Vstávám a tázavě pohlížím na příchozího. Poručík je v plné parádě, s čákem na hlavě. Salutuje.

„Prosím – pan doktor Krumlovský?“

Kývnu.

„Přicházím, od pana nadporučíka Rubackého.“ – Rubacký je ten tlustý nadporučík zdola a od konduktorky. „Čeho si přejete?“

„Pan nadporučík cítí se uražen výrazy, jakých jste užil včera při nějaké rozprávce zde v zahradě o něm samém a o paní konduktorové, které on sobě co přítelkyně své velice váží, a vyslal mne, abych žádal od vás řádného zadostiučinění.“

Sáhl jsem si na čelo a vytřeštil na něho zrak. Rozpomínal jsem se na včerejšek – něco se včera mluvilo, je pravda, něco jsem také řekl já, ale kdyby mne zabil, nevím co.

Poručík čeká klidně na odpověď. Přistupuju blíž, cítím, že se začínám třást. „Prosím“ – zakoktávám se – „to je nějaká mýlka. Kdopak řekl panu nadporučíkovi –“

„Nevím.“

Klepal někdo? Či naslouchala konduktorka oknem mého pokoje? Snad i s nadporučíkem?

„Mluvilo se něco – pamatuju se skutečně – ale jakpak bych já připadl na to, abych něco řekl! Já pana nadporučíka ani neznám – jen tak od vidění –“

„Prosím, do toho všeho mně nic není. Jsem jen vyslán, abych žádal zadostiučinění.“

„Když vás ale ubezpečuju! Copak bych já mohl říci proti panu nadporučíkovi – já si, myslím, pana nadporučíka velice vážím a –“

„Prosím, už jsem řekl – žádám zcela určité odpovědi.“

„No – myslí-li pan nadporučík na základě nějakého klepu, že je mnou uražen – což mně, bůh ví, ani nenapadlo, tedy mu řekněte, prosím, že ho žádám za odpuštění.“

„To nestačí.“

„A co tedy chce? Mám snad zas před těmi lidmi –“

„Pan nadporučík Rubacký žádá zadostiučinění zbraní.“

„Pan nadporučík Rubacký je blázen,“ vyhrknul jsem. „Já jsem se nikdy nebil a nikdy se bíti nebudu!“

„Vyřídím.“ Salutoval a bouch dveřmi.