Aj aj – dnes si malíř odbývá svůj rámus časně! Pozoroval-li jsem dobře, byla bita a) žena, b) Pepík, c) pes. Pes ještě kňučí.
Malíř přišel teď ke mně. Mám-li prý nějaký pěkný kus papíru na dopis. Že musí psát bratru faráři a nemá takových věcí doma. Nerád prý píše, tuze nerád, někomu psát podobá se mu smrti. Ale když jednou psát má, musí mít ticho, sic prý jeho myšlénky nestojí za nic – „u mne ale ticho, pane doktore, v tom pekle u mne! Napřed si musím udělat pořádek – ztlouk jsem to všechno, nebude-li to ticho, ztluču to ještě jednou –– a děvečku jsem vyhnal, má hubu jako šlejfírnu.“ – To už je čtvrtá, co jsem zde.
Dal jsem mu papír a odešel. Za chvilku přišel ubřečený Pepík, že otec dává prosit o nějaké dobré péro. Dal jsem mu péro.
Malíř chodí po pokoji, nejspíš přemýšlí.
Byl jsem u kupce vedle. Když teď něčeho potřebuju, jdu si pro to prostě sám. Vracím se a tu potkám náhodou zrovna u domu dobrého svého známého, doktora Jensena, primáře v blázinci. Landa se pomalu a dívá po ulici.
„I servus, doktore, copak vy zde?“
„Náhodou, procházím se. Rád se procházím Malou Stranou. A vy?“
„Já zde teď bydlím. Přestěhoval jsem se před nedávnem.“
„A kde?“
„Zrovna zde.“
„A to se na chvilku k vám podívám, dovolíte-li.“
Mám doktora Jensena rád, muž inteligentní, chladný, příjemný. Můj byt se mu líbí, na všechno se dívá, o všem něco podotkne. Nutím ho, aby usednul; nechce, že prý raděj trochu stojí, a u okna stát je prý teď tak příjemno.
Postavil se k oknu, zády k zahrádce, obličejem k chodbě prvního patra. Mám zde zrcadlo hned u okna na stěně –
pozoruju, že se doktor Jensen stále v něm zhlíží – podobá se mně teď, že je doktor trochu tělesně samolibý vzdor vší opravdovosti své. Jak prý jsem přišel sem na Malou Stranu? Sděluju, že puzen nadějí na klidné studium, a dodávám, že jsem se trochu mýlil, obyvatelé že nejsou zcela klidni. Kdo všechno prý zde bydlí? Začnu vyprávět hned o Provazníkovi – Provazník ho musí co psychiatra rozhodně zajímat. Vypravuju živě, líčím podrobně – ale pozoruju, že Provazník ho nezajímá. Dívá se do zrcadla. Náhle sebou škubne a vyhne se z okna ven. To prý je tam na chodbě domácí slečna? Překvapen tážu se zpět, zdali ji zná? Ze prý zná rodinu tu už dávno. Teď mně otázka, podivná otázka nechce přes jazyk – vzpomínám si na podivínství domácího, někdy až příliš nápadné –
konečně vykoktám otázku přec. Doktor se usměje: „I pánbůh zachraň! Jen hypochondrem je, však již i hypochondrií svou dosti trpí. Znám ty lidi takřka od dětinstva, má matka byla s nimi spřátelena. Ku podivu, že se Otylie ještě neprovdala! Je dost hezká, velmi příjemná, pro domácnost vychována a má peníze. Ten dům zde je bez dluhů, mimo to mají značné kapitály – bylo by škoda té ženské, výtečná partie! Však ještě –“ Vtom se vyhnul z okna ven, usmívá se a kývá.
Aha! Tedy žádná nahodilá procházka! Jen já mu náhodou přišel vhod! Cítím najednou jakous nechuť k doktoru Jensenovi.
Po chvíli se teď poroučí a slibuje, že přijde zas, až půjde náhodou kolem. Nemusí přijít! Myslím, že jsem mu na to ani slušně neodpověděl.
On je mládencem zrovna tak jako já! – Ne – vskutku ne –nemyslím si pranic, to tak – ale pravda je, že když mladý advokát začne s nějakým kapitálem – hehe! – hehehe! Nač takové hloupé myšlénky, a teď!
Myslím, že Neruda má pravdu, když tvrdí, že my mužští jsme na každou ženskou žárliví, i když nemáme pražádného interesu.
Malíř chodí naproti pořád sem tam po pokoji. Ještě přemýšlí.