18

Vtom však odevřely se již dvéře a vešla paní domácí, za ní Bavorová.

„Tady je – řekni jí tedy, co jí chceš!“ podotkla paní domácí.

Pan domácí napolo se obrátil k příchozí. Zrak jeho zakotvil se v zemi, ústa se rozevřela a začal hlasem slavnostně monotónním: „Je mně líto, paní Bavorová, ale nemohu pomoci – ode mne to už nezávisí! S vaším synem bude zle!

Ano zle! Je lehkomyslný, je nedbalý, je všechno! Teď je zle! Opovážil se něco napsat o celém úřadě, něco hanebného o nás všech, ba i o panu presidentovi! – Ano! A psal to v kanceláři a měl to tam v šupleti, a když šel teď na dovolenou, nechal to tam, a našli to tam, je nedbalý, ani klíček si nevytáh. Začli to číst, je to české a hanebně psáno. Pan president ví, že umím nejlíp česky, i dal mně tu hanbu do referátu. Jsou prý tam věci strašlivé, nevím – nevím, může se stát i nejhorší, jste matka, měl jsem za povinnost, buďte na všecko připravena!

Ženo, dej mně do pokoje lavor, čerstvou vodu k pití, nikoho mně tam nepouštěj, leda by přišel někdo z úřadu, ani k obědu mne nevolej, až přijdu sám. Sbohem, matko!“

Paní Bavorová byla bledá jako stěna; ústa se jí chvěla, oko rozpalovalo. „Pro pánaboha, prosím, jemnostpane, jsme chudi –“ vykřikla teď pronikavě.

Pan domácí přerušil ji odmítavým kývnutím ruky. „Nemohu a nesmím! Už je pozdě a všechno ztraceno! Povinnost je povinnost, spravedlnost musí být! To by bylo pěkné, aby kluci – no! Teď nemám více času!“

Učinil několik drobných nucených kroků a zmizel do druhého pokoje.

Zavřel za sebou vážně dvéře, zakýval se ještě jednou vpravo vlevo, pak teprv odložil klobouk. Přikročil k psacímu stolku a položil svitek opatrně naň, jako by se bál, aby se mu nepřelomil.

Jindy, přišed domů, uvolnil sobě v šatu; dnes upravoval se ještě více a jakoby slavnostně před zrcadlem. Pak prohledl všecka péra, oprášil podložku a přešoupnul sedadlo několikráte, než sobě usedl.

Když konečně vzal svitek do ruky, aby jej rozbalil, vytáhl obočí až na samý vrch čela a oko jeho sledovalo opatrně každý záhyb papíru.

VII.

Kousky zápisků praktikantových

Jsem s prací hotov, co mám dělat! Odevzdat ji ještě nesmím, až zítra, vždyť mne za první práci vyhubovali, že ani nemůže být dobra a že musí být povrchní, když jsem s ní tak brzy hotov.

Budu si psát feuilletonky z úřadu, obrazy každodenního žití, fotografie a biografie těch pánů a pánů kolegů a představených, blesky byrokratického života a praktikantské písničky. Anglický satirik psal cestopis o cestě vykonané po vlastním psacím stolku; já se rozjedu šíř, zabočím na všechny stolky sousední, rozjedu se po celé říši našeho pana presidenta, popíšu zemi i lid. Jen zdali ten lid dá příležitost k pikantní satiře! Proč by nedal! K

satiře se nehodí jen zcela rozumný nebo zcela hloupý člověk; satira na tohoto by rozplakala, na onoho by sobě musela zajít se stanoviska sférického a zkysala by v dokazování, že naproti věčnosti a všemumíru je vše směšno, co děláme.

Tamhle na toho ulízaného pana akcesistu nebudu musit přijít s filosofií sférickou, jen tak s pramalým zrcátkem, do něhož se tak pilně dívá. Je ke mně přívětiv, ptalť jsem se první den po něm, kdo je ten „krásný“ pán, a on mne zaslech. Ale ti ostatní –jak pilně píšou, jak pracují! To jsou tváře, to jsou hlavy, to jsou oči! Ani by se to k jinému člověku nehodilo než k úřadníkovi, všechno dle předpisu! Je na těch obličejích vidět, že je „duševní“ jich práce nenamáhá a že ani jedinou jich myšlénku nenapadne, aby se povznesla nad úřadní normále. Je jim to patrně jedno, vyšlapují-li akta aneb užije-li se jich jako v Banátě tahounů, aby vyslapávali obilí! Krok za krokem a vždy dle míry! Nu snad jsou mezi těmi duševními tahouny přece nějací trojanští koňové: zevnitř dřevo a uvnitř Řekové.

Odevřem si je!

Jen pan rada sobě přeje odpočinku a čte noviny. Teď je odložil –

Ten se na mne podíval, když jsem ho prosil, aby mně také noviny ku přečtení půjčil! Nepromluvil ani slova, ale já jen hořel a studem se mně až oči zalily, když jsem zase k svému stolku zasedal. Neviděl jsem ničeho, ale cítil jsem, že jsou ústa všech přítomných ustrnutím odevřena nad tou smělostí praktikantovou!

Kéž jsem zase v koleji s tou nadějnou výhlídkou na všechno ve světě a na nic! Tady se mně výhlídka ouží, nevím