– nevím, jak vysoko to přivedu!
Co stylistickou zkoušku dali mně první den úkol, abych popsal city při pohledu na lokomotivu. Zapřáh jsem před lokomotivu Pegasa a vyjel jsem sobě směle do říše lidských pokroků. Pan president prý vrtěl tuze hlavou a řek, že jsem divný člověk.
Ještě jsem s nikým nemluvil a už jsem zaslech, že mně říkají ‚Svornostr‘. Na všechen způsob půjde to ztuha! Kéž jsem zase v koleji! – Nejde to ale!
To je vzduch! Prométheova hlína voněla prý lidským masem, tady ti lidé zavánějí hlínou, ale ne mastnou.
Strašní lidé! Jsou asi tam, kde jsem byl co malý hošík, když jsem ještě špačka tlouk a německé myši za nožičky tahal. Tenkrát jsem četl německy psaného Robinsona; „Insel“, myslel jsem, že je totéž co „Inslicht“, a přece se mně to líbilo. Ti lidé zde mají podobně světlý názor o celém světě a svět se jim přece líbí. Myšlenky považují za státní monopol jako sůl a tabák. To jsem si dal s trojanským koněm; zevnitř dřevo, uvnitř dřevo, tluč do toho, jak chceš, nic než dřevo!
Včera jsem jim řek, že pařížské dámy nosí péra z braziliánských opic, předevčírem jsem jim řek, že arcibiskupský slavnostní kočár je stavěn podle ekypáže svatého Eliáše, zítra ustřihnu Azorovi kus chlupů z ocasu a řeknu jim, že jsou to ty vlasy, které sobě trhala Isis, když umřel Osiris.
Mají mne za nesmírně učeného a baví se rádi se mnou. Ale neodvažují se vůbec bavit před panem radou, leda když pan rada udělá vtip, kdežto pak nastane všeobecný tělocvik v smíchu. Když ale pan rada vyjde na chvilku ven, začne hned všeobecné „hejbejte se, škatule“, a každá tvář se rozšíří a každý ponížený hrb narovná. Patří to k dennímu pořádku a tajně vytahují hodinky, nevyjde-li již ve všem pravidelný pan rada.
Pověst o mé učenosti šíří se dál a dál. Dovedl jsem přečíst kyrilikou psaný přípiš srbský, to je ohromilo. Pan rada pátého oddělení mimojda mně zaklepal na ramena a povídal: „Všechno se může někdy potřebovat, držte se ale praktického!“ Ten pan rada těší se pověsti, že umí psát. Vydal prý také nějakou knihu, myslím že onucologii, totiž návod, jak nejpraktičtěji onuce na noze skládat.
Takového něco jaktěživ více nespatřím!
Pan president přišel do našeho oddělení pro nějaký akt. Vystoupil jednou nohou sám na žebřík, a když ji zas sundal, vstoupl na nohu pana Hlaváčka. Starý ten osel nechtěl ze samé úcty říci panu presidentovi, že mu stojí na noze. Připadal mně jako druhý Laokoon; v jeho tváři byla nesmírná bolest a přec nezmizel s ní povinný, akademický úsměv nízkého úřadníka. Konečně zpozoroval pan president, že někdo těsně za ním stojí; chtěl se na neslušného obořit, tu ale viděl, že nemá pod sebou cíp aktového balíku, nýbrž jen poníženou cizí nohu. „Ah pardon!“ řekl s milostivým úsměvem. Pan Hlaváček se ale belhal ku svému stolku, usmívaje se v bolestech svých velkých, pravý vzor ušlechtile dojemné plastiky. Ostatní mu jistě záviděli; kdo ví, kdy mu to prospěje!
Pan president se mne ráčil zeptat, nemám-li žádné sestry. Porozuměl jsem tomu starému mládenci, – ale počkej, ta otázka ti bude drahá! Vždyť já vím, pane presidente, kde ráčíte holdovat lásce; nejkrásnější ze všech akcesistů mně to řekl! Je prý opravdu hezka ta vaše milenka; snad bude o to pro mne hezčí, oč já jsem mladší vás. Až ji uvidíme! Nebude-li pro nás, snad bude pro pana akcesistu, který se má za samého Narcisa. Něco se stane!
Pan president ráčil nás všechny svolat k sobě do presidiálního svého pokoje. Bylo nás mnoho co do kusů a před námi stáli páni radové v polokruhu. Páni radové špitali mezi sebou, my ostatní, učinivše každý zádům páně presidentovým slušnou poklonu, stáli jsme bez pohnutí.
Pan president seděl a psal, dlouho sobě nás nevšímaje. Vedle mne stál druhý exemplář praktikantské mé mizérie, v dosti slušném a lidském vydání. Řekl jsem mu nějaký vtip do ucha, už nevím jaký, jistě ale špatný, neboť se ani nezasmál. To mne dopálilo, opakuju mu vtip a sprovázím jej zalechtáním. Garnitura mého vtipu působí, soupraktikant vyhrkne jako raketa – všeobecné ustrnutí, nejvšestrannější opštkování – pan president vstává.
Vstal, postavil se a mluvil: