ples‘, dobrá! ‚Rozsetý slavíků hlas‘ – to je přec jen trochu mnoho! Já vím co, podškrtnu hodně tlustě ‚jen pro poetu krásna‘, – pro mne jako jenom, pro jednu osobu. Děvčatům pletou básně příliš hlavu! – A za týden druhou pumu, snad už s podpisem, dle potřeby! Tahle bude tedy ta druhá!“
A četl dále:
Tvá tmavá plet, Tvůj tmavý vlas
rozsily v dny mé dumný sen,
Tvůj žářný zrak, Tvůj mladý hlas
z mých nocí činí palný den!
O moje slunko tmavé!
Rci, zda chceš býti v nočních tmách
mně světlo jasně žhavé?
O měsíčku můj černý!
Rci, zda chceš býti v žářných dnech
můj klidný soudruh věrný?
„Ten to umí, hehe! Ten by spletl holek! Ale snad to psal na nějakou židovku, Josefinka není tak černa! – Nic neškodí, ona si toho nevšimne, jen když je jako sluncem a když to klinká! Ta báseň jí dodá! Samý žár a plamen! –
Kdyby ale byla neslušně tvrdá, tedy ještě pak třetí, pak už nemilosrdně do toho!“
Obrátil několik listů a četl:
Což střelná rána do srdce,
což na tom, hned-li zajdu!
leč – vím, že v srdci zhynulém
též Tebe mrtvu najdu.
Což o bolestný okamžik
a o tu cestu temnou!
leč – ze srdce mně nemůžeš
a musila bys se mnou!
„To má něco omamujícího, tak zastřelujícího do sebe! Děvče neodolá, když milenec hrozí zastřelením se. Ať je tak nebo tak, dáme Josefince na všechen způsob také tu pilulku třetí. Utuží se v lásce – ale, jako kdyby to na mne hodil – musím už do postele – musím!“
Zazíval si upřímně a začal se svlékat.
„Nejhezčí je přec jen to: ze srdce mně nemůžeš a musila bys se mnou!“ bručel mezi svlékáním, skládaje části šatstva v pedantickém pořádku na křeslo a pak na sedadlo vedle lože. „To chce jako říct, že ji má v srdci zavřenu, a kdyby se do srdce střelil, že by ji tam zároveň trefil, hehe, jakpak by ji tam netrefil, když je tam!“
„Ven ze srdce – dnes je teplo, nepotřebuju trepek –“ bručel zas a zouval boty. Odkryl pokrývku, zhasil svíčku a ulehl.
Spokojeně si na loži oddychl.
„Bartolo –– achich! – ven mně – či ze srdce – mně nemůžeš – a –“ a spal.