94

Obědval se Semprem a hostinským dole. Pozoroval Ignáce, jux! Chvilku rovnali spolu u vedlejšího stolku účet po včerejšku. Ignác pohlíží stranou s hloupým výrazem neskonalého strachu na pána, patrně očekává každou chvíli výpovědi včera slíbené; roztřepená kontura pánova kýve se sem tam, oči líně mžourají, patrně neví pán o včerejšku už ani muk. Ukončili účet a Ignác si poskočil.

Hostinský přisedl. „Dobrá polívka,“ povídám. – „Jakpak ne!“ míní hostinský. – „A copak bych si dal takhle k masu, Ignáci?“ – „Co je libo.“ – „Trochu červené řípy mně dejte.“ – „Ne.“ – „Co ne? Vždyť je napsána na lístku.“ – Ignác mlčí. Hostinský se drží smíchy v boku, konečně vykucká: „Přinesu sám, pane doktore. On nemůže – on nemůže-.“

Dívám se udiveně. – „Ano, on, jak vidí červenou řípu, padne do mdlob; trulda si vzpomene vždycky na ssedlou lidskou krev.“ – Dobré chutnání!

Takto oběd bez oživující zábavy. Hostinský není k ničemu. „Co je dnes v novinách?“ ptám se. – „Já je nečtu. Já si zajdu někdy naproti ke kupci a zeptám se, jak to stojí.“ – Pozoruju, že stěna kolkolem hostince je dole jakoby nepravidelně pokopána. „Co je to?“ – „I to zde bývala přede mnou tančírna a vykopali to při tanci.“ – „A jak jste vy zde už dlouho?“ – „Já? Na dvanáctý rok.“ A Sempr nemluví skorem nic. „Eh“ a „m“ jsou jeho hlavní slova.

Byl jsem k večeru v zahrádce. Půl domu tam bylo; teď znám už, mimo mladý párek z druhého patra a svého konduktora, obyvatele všechny, a když si na ně vzpomenu, jde mně trochu hlava kolem. Panu Provazníkovi, který bydlí nad malířem, nerozumím nadobro. Spatřil jsem ho dřív několikrát u okna, zdálo se mně, že má žlutý, tenounký obličej jako nudličku. Teď vidím proč. Kolem tváře má kratičký černý vous, vyholený na rtech a na bradě, odtud zdaleka ta čára. Vlasy má už skoro šedivé, je tak as padesátník a chodí silně shrblý.

Když jsem vystoup po několika schůdcích do zahrádky, chodil Provazník pozadím, a v pravém koutě, v altánu, byla celá společnost: pan domácí, slečna domácí, malíř, malířka, Pepík. Černé, zimničné oči domácího hleděly na mne jako na člověka zcela cizího. „Tatínku, vždyť je to pan doktor Krumlovský!“ zazněl lahodný alt. – „Ah pan doktor – ano, zapomněl jsem,“ a podává mně svou suchou, horkou ruku. – „S vaším dovolením hodlám zde také v zahrádce pookřát.“ – „Prosím,“ zakašlal a plivnul mně na botu. Sedli jsme si. Já nevěděl co mluvit; ticho nastalé bylo ostatním snad lhostejné, mně ale bylo trapné; zdálo se mně, že čekají, jakým se pan doktor osvědčí být zábavným chlapíkem.

Nevidím pomoci jinde než v Pepíkovi. „Pojď sem, Pepíčku, jakpak se más?“ – Pepík se mně přitulil k nohoum a opřel loktem o koleno. „Povídej mně zase něco,“ vybízí mne. – „Já ti mám něco povídat? Hehe, čtveráku, on si pamatoval, že jsem mu ondyno všelicos vypravoval.“ – „Povídej nějakou pohádku.“ – „Pohádku? Já ale žádnou neumím, – počkej, já ti přece jednu povím.“ A začal jsem hlasem opravdovým: „Byl jednou jeden král. Dobře. Ten neměl žádných dětí. Dobře. Tu napadlo najednou nejstaršímu jeho synu, že půjde na vandr.“ Všeobecný smích.

Malíř míní: „Pan doktor je nějaký čtverák!“ a stírá si dvě velké slzy, které mu vyhrkly z vodnatých očí. Malíř je patrně rozumný člověk a mně lichotí jeho uznání. Je vždycky dobře, když člověka považují za vtipného. „No ale, povídejte dál, ta pohádka je také pro velké děti,“ pobízí malíř. Jsem v nových nesnázích. Pohádka ani nejde dál, je tou pointou ukončena, ale ti dobří lidé toho nechápou. Odvažuju se co vtipná hlava na improvisaci, snad to nějak půjde. Povídám – povídám – ale nejde to, cítím znenáhla, že mluvím už hloupě. Společnost přestává naslouchat, rozhovořuje se mezi sebou, jsem ukrutně rád. Jen Pepík naslouchá, hladím ho po vlasech. Ale nějaký konec musí pohádka mít, už koktám. Šťastná myšlénka! Pojednou vezmu Pepíkovu ruku, jako bych ji teď teprv pozoroval, a povídám: „Pepíčku – koukni se –jak más špinavé ruce!“ – Kluk se podíval na ruce. „Sehni se, já ti něco pošeptám!“ A šeptá mně: „Dej mi dva šestáky, tak si je umyju!“ Vyndám tajně dva šestáky a strčím mu je. Kluk odhopkoval do zahrady, kde se objevila sedmiletá holčička Semprova.

Dívám se na slečnu domácí, sedící vedle mne. Velmi otci podobna! Suchá tvář, tenounká, průsvitná ruka, malá bradička, malý nosíček, tak malý – může-li pak se za něj chytnout? Ale nehyzdí jí ten nosíček, tvář je dost ještě příjemná, oči jsou černý. Altový hlas její je věru sympatický. Podotýkám jen, že mám černé oči velmi rád, ženská s modrýma očima připadá mně vždycky jako slepá. „Jste muzikální, pane doktore –“

„Krumlovský,“ vskočila dcera otci do řeči.

„Ano, Otylko, já vím: pan doktor Krumlovský.“

„Když jste mne ráčil navštívit, mluvili jsme už o tom. Hrával jsem kdysi na housle, ale i tomu už je ukrutně dávno.“ Neumím na housle ani sáhnout – ale vidím, že pan domácí mne více ani neposlouchá. Slečna se nakloní trochu ke mně a šeptá smutně přidušeným hlasem: „Tatínek má to neštěstí, že odpůldne vždycky ztrácí paměť.“

Domácí pán se sebral a mluví, jako by byl náhle ochraptěl: „Pojď, Otylko, chci se trochu tady procházet. – Ah tak, pane doktore – prosím, tadyhle cedulka.“ Podal mně podlouhlou bílou ceduličku, na níž stálo napsáno: „Churavím