84

„Poslouchej, Pepíčku, chceš krejcar?“ a hladím kluka po světlých kadeřích. Kluk natáh mlčky ruku.

Myslím, že jsem učinil na všechny dojem dobrý.

Byl to perný den! Stěhování a rovnání a přendá vání, že šla hlava kolem. Nestěhoval jsem se ještě Často a stěhování je mně nemilé; jsou prý lidé, kteří mají docela zálibu v něm – zvláštní choroba, musí to být lidé povahy nestálé. Ale upřít se nedá, že i ve stěhování je poesie. Když starý byt začne se prázdnit a pustnout, zmocní se nás náhle jakás lítostná tesknota, je nám, jako bychom opouštěli ochranný přístav a vydávali se na zvratké vlny. A nový byt se dívá na nás cize, nevypravuje nám ničeho, je chladný. Bylo mně, jako bych co malé dítě v nenavyklé místnosti chytati se měl matčiny sukně a volat: „Bojím!“ Ale zítra ráno vstanu a zajisté už řeknu: „Dobře se to spí.“ – Kolikpak máme už hodin? Půl jedenácté. – A po domě už ticho jako v studni.

To je dobrý obraz: jako v studni, mnohem lepší než „jako v kostele“, alespoň ne tak otřelý.

Moc jsem se nasmál konduktorce. Všemu se divila, všechno ohmatávala, prohlížela; taková naivní zvědavost neuráží. Pomáhala pilně, ihned sestavovala a stlala mou postel, nejvíc obdivovala se velké srnčí poslámce a srnčí koží potaženému polštáři. Když to byla uložila, nemohla odolat a položila se na postel, jak prý se to leží; smála se na posteli samou radostí jako veverka – totiž jestli se veverka směje. Pak položila na postel Kačenku a smála se zas. Má zvláštní smích, jako když drobným zvonkem zvoní. A když rozestřela na podlaze k posteli huňatou lišku, ovroubenou červeným suknem, měla novou radost, že Kačenka se liščí hlavy s těma skleněnýma očima bojí.

„Budu ji tím strašit, když nebude hodná!“ Ti lidé jsou z maličkosti hned šťastni.

Ale pak bych se byl brzy zlobil. Když jsem přibyl s druhou forkou nářadí, viděl jsem otevřenými dveřmi, že v druhém pokojíku klečí Pepík na sesli u akvárium a má na dlani vylovenou zlatou rybku. Přiskočil jsem rychle.

„Ježíš Maria!“ slyším za sebou neznámý hlas ženský, a když jsem se ohlíd, utíkala nějaká ženská ze dveří.

Konduktorka stála u postele a smála se, až se za boky brala. „To byla paní malířka. Lehla si, aby viděla, jak se to leží. Domácí slečna taky si libovala, že se leží dobře.“ Myslím, že konduktorka přivede celý dům sem, aby si lehnul – na čempak ti lidé líhají? Ale Pepík mně nesmí bez dohledu do bytu, ještě by mi jednou akvárium převrh.

Ostatně pěkný kluk, kadeře jako len a oči jako trnky – ty oči nemá po otci, snad po matce.

Pořád poslouchám, tluče-li slavík. Neslyším nic, snad je mu příliš ještě zima. Pěkné jaro, už máme jaro šest neděl a chodíme pořád ještě v zimnících! Snad bude, čím dál do léta, zima tím větší, a budeme nosit letní kožichy –

hehe, dobrý nápad: „letní kožichy“.

Ale slavíkovi trochu zimy přec nevadí? – Naslouchám marně – žádný klokot! – Kroky! Mužské, těžké kroky, a přicházejí po chodbě blíž. Vrzly dvéře, to jsou dvéře naší kuchyně – ženský hlas, mužský hlas – patrně přibyl konduktor z cesty. Honem zhasím a lehnu si, ona by ho přivedla, aby zkusil, jak se to leží. A konduktor, když přijede z cesty, je tak špinavý.

Zákon občanský. Řád směneční. Zákon obchodní. Řízení soudní. Patent sumární. Patent o řízení v rušení držení.

Patent o řízení v rozepřích o nájmu. Zákon horní. Zákon vodní. Zákon trestní. Řád trestní. Zákon o řízeni ve věcech nesporných. Zákon obecní. Řád notariátni. Řád živnostenský. Řád knihovní. Řízení směnečné. Zákon o spolcích. Zákon o myslivosti. Zákon o poplatcích.

Tak! Každé ráno si ten seznam přehlídnu, abych viděl, jak je toho mnoho, co ještě mně schází, a v píli neustál.

Však píle potrvá, jsem teď zcela jiný člověk. Ale kdykoliv a jakékoliv budu mít dobré předsevzetí, po každé si je napíšu, a každý den číst, každý den! Člověk zapomíná mimovolně.

Dobrá snídaně. Káva bez cichorie, kyprý rohlík. Konduktorka v bílé ranní kazajce. Září, je vidět na ní šťastné manželství. „Dobrá káva, výborná,“ pravím, abych si ji zcela naklonil. – „Nu to mne těší, pane doktore, jen když vám chutná. – Neporoučíte nic?“ Teď si vzpomínám na konduktora. „Váš pán je doma? Musím se s ním přec honem seznámit.“ – „Šel na nádraží s raportem, přijde až k obědu.“ Zas se směje, ona se směje pořád. „Já bych teď ustlala a trochu poklidila, Kačenku jsem zrovna vykoupala a ona usnula,“ dodává; „překáží-li to panu doktorovi, mohl by pan doktor zatím do druhého pokoje.“

Jdu do druhého pokoje a dívám se z okna na dvůr. V obou patrech naproti kytky v oknech. Ty obyčejné u nás kytky, to se rozumí. Mohla by se sepsat zvláštní okenní Flora česká. Vonná bazalka s tím velkým, šťavnatým listem: ale když se list trochu rozžmolí, zvadne –„pomilovaná dívka“. Balzamina, bez vůně, ale s četným květem;