30

jako bych ho neviděla a líbala jsem kluka, on zůstal stát, nepromluvil ale a šel dál, ale pro kluka neposlal, jako jindy dělá. Děkuju Ti za to máslo, nedostala jsem ho sice lacino, avšak má spravedlivé jádro. Do svaté Kateřiny máme ještě pět neděl a zejtra ponesu sama Dílcoví činži, ale já Ti povídám, že se budu stydět, vidíš, to je přece hezké od něho, že mne ani neupomíná. Toníček Ti posílá moc hubiček a abys prý mu taky něco hezkého poslala.

Líbám Tě i tvého muže a zůstávám na věky tvoje věrná sestra

Helenka.

P. S. Ve spěchu.

Zápisníku pana Ondřeje Dílce stránka právě třicátá první

…že jsem neměl ještě tak spokojené vánoční svátky. Helenka je dobrá hospodyně a dobrá kuchařka a tuze mne miluje, ani není tak zlá, jak jsem si ji myslil, poslouchá mne na slovo a je skoro lepší než nebožka má první žena, dej jí pánbůh nebe, teď tomu už zcela věřím, že toho studentíka neměla ani dost málo ráda, tak jsou ty ženské divný, když chtějí někoho zlobit, koho mají vlastně v lásce. Bude-li pořád tak a ona bude, to je už vidět, nebude toho pykat, vsak uvidí, jak budu jejímu dítěti dobrým otcem a že jsem na ně nezapomněl, kdybych dnes zejtra umřel, zjara dám taky dům obílit a ze zahrady uděláme restauraci s muzikou, už teď jde živnost jinak, když má člověk holé ruce, nejde arciť nic. A teď už budu mít taky snad s těmi procesy pokoj, přišli mně dnes dva páni a ti povídali, že následkem mé appelace do Vídně, já už na to zapomněl a díval jsem se na ně dlouho a nerozuměl jsem, oč se jedná, přišel z Vídně rozkaz, aby se celá záležitost znovu a gruntovně vyšetřila, jakpak se ale bude vyšetřovat, když jsem sněd poslední jitrničku dnes k snídaní. Helenka se nasmála jako blázen a má notně omastku v kuchyni, teď ale nevím, kdo by byl vyhrál a…

XII.

PĚT MINUT PO KONCERTU

Slabý dětský soprán zakniknul sobě do strašné výšky, slečna Valinka sevřela noty, sprovázející hudebník uhodil ještě několik zakončujících akordů a pěkně naučený úsměv s příslušnou poklonou zvěstoval, že je po koncertu.

„Ale to je radost – to bude nějaká umělkyně – no pane z Ebrů, vy budete šťastný člověk!“ jásala paní Baurová, ustála v tleskání a vstala ze svého sedadla, aby Valinku v nelíčeném nadšení svém důtklivě obejmula. Za ní vstávali ostatní přítomní, jichž se bylo na dvacet sešlo a po dvou řadách zde v parádním pokoji zasedlo, a na Valinku pršely hubičky, a zvelebovaná Valinka sotva že měla dosti dechu, aby zvolala: „Ale – moje vlasy –

maminko!“

Pan Eber, jenž byl po celý koncert nepohnutě stál mezi pilířem a oknem, polykal pohnutí, odvíral a zavíral oči a prál pak se záchvěvem: „No ještě tak dvě leta ji musíme přece nechat se cvičit, pak ale ať ji mají. Bude sice teprv čtrnáct let a lidé se budou divit, ale co na tom, když talent je tak rozhodný. Zdalipak byste věřila, paní Baurová, že ve frančtině učinila za dvacet lekcí takový pokrok, že se pak už zcela dobře se svým učitelem smluvila?“

Paní Baurová spráskla udivením ruce: „Je-li možná! Valinko – je pravda?“

„O ouj, madame!“ svědčila Valinka.

„Nu tak vidíte, já jsem se díval také jako blázen. Ale to dělá také, že má dobré učitele. Zvlášť učitel zpěvu je dobrý! Má tuze dobrou methodu, hledí na každou maličkost, i palec jí strká do huby, když ji špatně odvírá. Ale v Praze s ní nezůstanu!“

„To by byl pravý hřích!“ svědčila paní Baurová a usedla zas vedle své dcery.

Slečna Marie, po jejímž levém boku seděl pan nadporučík Kořínek, ženich přítelkyně její, byla po ukončení koncertu schválně obě rukavičky svlékla, aby mohla hodně silně tleskat. Pan Kořínek, muž to postavy slabé, chorobného výrazu, stálého ale, jakoby zkamenělého úsměvu kolem holozubých úst, tleskal s ní.

„Až je mně horko,“ pravila slečna něžně po ukončené práci své k svému ještě dále se namáhajícímu sousedu.

„My děvčata nemáme ale žádnou sílu. Pěkně zpívá to dítě, je-li pravda?“

„Jakpak by ne!“ svědčil pan nadporučík. „Zvlášť to C na konci bylo tuze pěkné.“