92

U stolu vlevo nadporučík se dostal do ohně. „To já pravím, že neví tisícátý, kolik je druhů šimlů! Sedmnáct druhů, ano! Atlasový je nejvzácnější, musím vám říci. Krásný kůň! Kolem očí a úst růžově bílý. Kopyta má světle žlutá –“

Vtom vešel nový host. Dle odmlčky a zraků vidím, že nahodilý cizinec. Host jde k zadním stolkům a sedne. Hovor jde dál. Nadporučík vykládá, že „šiml se rodí černý“. Ta mladší se na mne pořád dívá – copak jsem nějaká brůna?

Dopil jsem. Hospodský jakoby nic. Sklepník Ignác také jakoby nic. Klepám a Ignác přiletí jako bláznivý. Mne Ignác zajímá, sleduju ho stále zrakem. Je už asi čtyřicátník, nosí knoflíčkové stříbrné náušnice v uších a v pravém uchu má bavlnku. Vypadá tak trochu jako Napoleon I., ale jako ukrutně hloupý Napoleon I. Velké klapky oční zavírají se vždy teprv po delších časových mezerách; vypadá to jako vážná interpunkce myšlenek, ale vsázím se, že Ignác nemyslí nic. Postaví se sem tam a stojí zadumán; když někdo klepe, Ignác sebou náhle škubne a letí.

U stolu naproti mluví se teď o polštině. Tam pozoruju napořád divný způsob řeči ve „vtipném“ vzájemném se oslovování. Samé „nose!“, „ucho!“ a před tím nějaké zvířecí epitheton –je to divné. Tvrdí tam teď kdosi, že kdo umí česky a německy, umí také polsky. Polština je prý jen smíšeninou obou těch jazyků. Na př.: „Co se fraguje pan?“

Zas někdo vchází. Postava zavalitá, jako kořenatý pařez. Patrně každodenní host, usmívá se a přisedá k našemu stolu. „Také pan soused,“ míní přistupující zas hostinský, „pan doktor Krumlovský, pan Klikeš, obuvník.“ Pan Klikeš mně podává ruku. „Hezký chlapík, jak náleží hezký! Po vás se musí děvčata bláznit, pane doktore!“ Jsem v rozpacích, myslím docela, že se trochu červenám. Rád bych se tvářil nenuceně a s úsměvem se rozhlíd, na př. na tu mladší, ale nejde to. „Hezčí je než ty,“ směje se hostinský, „ty s tou doličkovanou tváří jako formička na pokroutky!“ – „Safra, safra,“ míní Klikeš a šoupe nohama po písku, „copak jsi dostal od obce rozkaz, abys také jednou umyl podlahu?“ Smích. „Ano, pane doktore, tady se dřív nemyje. A jednou za rok přijdou dva policajti a odvedou ho do koupele. Někdy musí přijít tři, jak se brání.“ Všeobecný, hlučný smích. Patrně je Klikeš humorista společnosti. Kousat umí, musím se sám smát s sebou. Ale jeho hrbolovitá, drsná tvář není zlá, oko je chytré, avšak upřímné. „Má pravdu, že šetří,“ dodává teď, „potřebuje mnoho, nestačím na něho pít.“ A už je sklenici na dně. „Teď bych také něco večeřel.“ Mluví s živými posuňky, ruce jsou skoro pořád nad hlavou a pan Klikeš vypadá pak jako pařez s kořeny vzhůru.

Ti dva mladí lidé, kteří sedí osamělí, poroučejí sobě nyní, aby se jim postavila na kulečníku pyramidka, a vstávají.

Dokud seděli, byli tak stejně velcí; ale teď je jeden kratičký a druhý až neslušně dlouhý. Znám jednoho, který, dokud v hostinci sedí za stolem, není nápadný pranic; když ale vstává, nemá to vstávání konce a všichni přítomní se rozesmějou. Cítí se nesmírně nešťastným.

„Pořád nic,“ hubuje Klikeš hledě na jídelní lístek, „guláš – paprika – zadělávané drobečky – to jsou zadělávané drobečky z kapsy, ne, hospodo?“ – „I mlč!“ – „Takhle kdyby bylo vařené kuře!“ – „To tak! Aby v kuchyni vařili jen pro tebe.“ – „Což je to tak těžké? Vezme se vařené vejce a nechá se vysedět – hehehe!“ – „Dej si vlasy s čela!“

Ironie, Klikeš má pleš jako církevní otec Quintus Septimius Florens Tertullianus.

„Pst! Karlíček chytá blechu!“ zní to naproti. Všeobecné ticho, obracení hlav a napnutost. Ten, jenž se zove Karlíček, má vstrčenu ruku za košili na prsou. Na obličeji jeho sídlí klidný, sebevědomý úsměv. Teď ruku vyňal, zamnul palcem o ukazovač a položil něco na stůl. Smích, potlesk, ženské kousají do svých kapesních šátků. „On vám chytne každou blechu, ale každou,“ informuje mne Klikeš. Divím se slušně a ptám se: „Každou?“ – „Ano, každou! – Ale, Ignáci, copak je s mou večeří? A mou sklenici mně přineste, já neměl ještě dopito! Já nemám nikdy dopito,“ obrací se zas na mne. Patrně vtip. „Hehe, vy jste čtverák,“ pravím a směju se. Ignác přichází z kuchyně.

Jeho tvář má teď výraz stupňovaně hloupý. „Prosím, pane Klikeši, co jste si ráčil k večeři poručit?“ – „To je strašné! Chlap to zapomene! Něco podobného není na světě! Já –“ ale Klikeš už taky zapomněl; teď to nevědí oba.

Vyniká hlas paní matky. „Když má matka dvě dcery, nemá je nikdy přes dvacet let oblíkat stejně; sic z nich neprovdá žádnou.“ Vypočteno, aby poslouchající věděli, že žádné z její dvou stejně oděných dcer není ještě přes dvacet. Nevěřím.

„Dejte si pozor, pane doktore, aby vám tu nepřipisovali,“ míní Klikeš polykaje guláš. „Náš hostinský býval vojákem – tenkrát si po hospodách čárky s tácku tajně umazával – teď je tajně na tácek připisuje – aby si to se svědomím vyrovnal.“ Směju se, to se rozumí. Chci zavést rozmluvu zas se Semperem, ale dovím se jen, že dopoledne chodí vždy do vinárny.

Ignác je ke kulečníku jako přišpendlen. Sleduje hru co nejživěji, patrně ale přeje menšímu. Někdy si poskočí. Teď skáče docela o jedné noze.

Klikeš je po večeři. Nacpal dýmku a zapaluje si; v šlehajícím světle vypadá jeho tvář jako stará kovárna. Bafnul a