Malíř leží v okně. Rád bych se podíval k chodbě, ale zpozoroval by mne a začal rozmluvu. Zatáhl jsem záclony.
Poslední vůle! – Není nic platno, pořádek musím učinit. – Jen krátký, jasný, několikařádkový, všechno jmění sestře a basta!
Tak, a teď zkusím spát. Jsem klidný, až nápadně – ale zítra se budu třást jako osika, já to vím! Ještě budíček narovnat! Malíř leží v okně – lež si, mazale!
Sotva jsem dvě hodiny spal a přec jsem vyspalý. Je šero – v červenci je už o třetí hodině den – a ranní chlad mne mrazí. – Ukrutně zívám! – Trochu se chvěju, je pravda, ale netřesu se vlastně.
Nevím, co s časem. Dolů do zahrádky nechci jít. Na ulici? Při zimnici své bych se dal do běhu a unavil bych se.
Beztoho mne ruce od včerejška bolí. Snad se probírat v papírech a rovnat je trochu?
Půl šesté – tak jsem se zabral. Rozhlížím se po pokoji, jako bych byl něco zapomněl. Copak jsem moh zapomenout! –
Tedy sbohem!
Vylít jsem přes schody do dvora, dvorem do kasárního průjezdu, vraty ven – poskočil jsem si – je mně jako do radostného pláče, a vskutku oči zavlhly – zrovna jako bych byl z tmavého sklepení vyšel náhle do slunečního jasu!
škubnu sebou vpravo, vlevo – nevím, kam chci. –
„Krumlovský – no?“
Morousek! Nebohý Morousek! Padnul jsem mu kolem krku, několik slz mně vyhrklo přes tvář. Ale nemohu mluvit.
„No – budeš se bít?“ – „Už je po všem!“– „Zaplať pánbůh! Ale pusť mne, rozmačkáš mi ruku.“ Pozoruju, že držím jeho ruku jako v šroubu – ještě jedno stisknutí!
„Vlezme zde do drožky – najal jsem ji. Už jsi snídal?“ – „Snídal? – Ne, nesnídal.“ – „Tedy zajedem do vinárny.“–
„Ano – ne! Napřed domů, pak do vinárny.“ Otylie musí zvědít, že jsem vyšel zdráv.
Vstoupíme do vozu. Žvatlám jako malé dítě a pořád se směju. Pánbůh ví, co všechno žvatlám! A ani nepozoruju, že jsme už před domem. Tančím přes schody, mluvím až neslušně hlasitě, aby mne bylo po celém domě slyšet.
Konduktorka utekla před námi z kuchyně do pokoje. Divíš se! Počkej, ty se teprv podivíš!
Domov mne přivádí k sobě. „Ale zdalipak víš, žes mně vlastně nepověděl posud pranic?“ praví Morousek, zapaluje si doutník a natahuje se na pohovku.
Ano, je pravda, já nepověděl posud vlastně pranic. Musím se sebrat trochu do chladnosti.
Čekali na mne dva už u vchodu do kasáren. Vedli mne přes dvůr, dolů přes schody a do zahradního salonu. Zde čekal nadporučík a lékař. Druhý z obou důstojníků, kteří mne od vrat byli sprovázeli, představil se mně co můj sekundant. Pravil mně, že je vše v nejspravedlivějším pořádku a zbraně navlas stejné. Myslím, že jsem se uklonil.
Tu přistoupil ke mně známý mně poručík, sekundant nadporučíkův, a pravil: „Pánové nemají, pokud vím, žádné zvlášť osobní trpkosti proti sobě – souboj se stane – ale navrhuju: jen do první krve. Chcete tak, pane?“ –
„Dobře,“ pravím. „Dobře,“ praví nadporučík a svlíká svrchní šat. Svlíkám se také.
Dali mně šavli, postavili jsme se a křižovali zbraň, jaks mi to včera ukázal. A tu to do mne vjelo. „Rychlý –
překvapující útok“ – v hlavě mně zahučel vodopád, před očima se mně dělaly mžitky – vtom vzkřikli oba sekundanti „Dost!“ a vskočili se šavlemi mezi nás. Mimovolně jsem ustoup o krok nazpět a vidím, že se soupeři mému řine s tváře krev. Mně se zdá, že jsem salutoval šavlí jako důstojník – ano, salutoval jsem a odevzdal jsem ji s poklonou svému sekundantovi. Vážně jsem se zas oblíkal a slyším mezitím, jak lékař praví: „Jen lehýnké poranění!“ A pak jsem se poroučel. Při odchodu slyšel jsem ještě za sebou: „Po čertech divoký chlap!“ –
Poslouchej, já bych se teď pral s celým světem! A nic, pranic se neprozradí! Lehýnké poranění – čestné slovo –