72

Došel jsem rybníčku. Zde ležel v trávě Prokop Holý. Jak jsem ho spatřil, začal jsem dělat dlouhé, pádné kroky, jako by těžká, obrněná noha duněla po vozové hradbě.

Prokop Holý držel také knihu v ruce a díval se na mne. Oči jeho byly červeny.

„Všechno v pořádku?“

„Všechno.“

„Máš?“

„Mám.“ – Totiž že má bambitku, jemu svěřenou.

Mrknul jsem po křoví, pod nímž ležely naše oblázky. Prokop Holý mrknul taky a patrně se hleděl přitom trochu pousmát, ale nepovedlo se mu to. Vtom vyšel z citadely voják s konví v ruce, oděný v halenu a pohodlnou čepici.

Stálý to tam sluha. Na toho jsme byli v rozpočtu svém zcela zapomněli – no, o jednoho víc! Přicházel pomalu blíž, a když byl zrovna u nás, postavil konev na zem. V nás obou hrklo jako v hodinách.

„Mladí pánové, nemají nějaký cigárko?“

„Nemáme, my –“ ale nedopověděl jsem, vždyť jsem přec nemohl říci, že mimo Prokůpka z nás ještě žádný nekouří!

„Ale dva krejcary jistě mají, dají mi je na báček! Já jsem tu už od loňské reberie“ – nové, silnější hrknutí, pravá elektrická rána – „a každý den mně tu dávají pánové na báček.“

Vyndal jsem dva krejcary a podal mu je třesoucí rukou. Voják si hvízdnul, sebral konev a odcházel ani se nepoděkovav.

Kývnul jsem rukou a sestupoval k silnici. Vešel jsem do Chotkových sadů a blížil se Mikuláši z Husi, zaujímajícímu lávku na Pěkné vyhlídce. Hleděl přes knihu dolů. Pádný, dlouhý krok, jakoby opět obrněná noha.

„Všechno v pořádku?“

„Všechno,“ a pousmál se trochu.

„Je tam Prokůpek?“

„Je – a bafčí.“ Dole seděl Prokůpek na zábradlí, klátil nohama a kouřil doutník. Zajisté trojníkový. „Zítra začnu taky kouřit.“

„Já taky.“

Kývnutí rukou a rozchod co možná pádnými kroky.

Seděl jsem zas nad branou. Vojáci se vraceli v oddílech ze zábranského svého cvičiště – výborně! Ale ku podivu, dnes jsem hleděl na ně s jakous trapnou nechutí. Jindy mne pohled na ně dráždil, pouhý rachot bubnu stačil na rozpoutání nejblysknavější fantasie; i když nebyla, hravě přimyslil jsem si vířivé, unášející zvuky turecké hudby, sebe jsem viděl v čele na frkající brůně, vracejícího se zrovna z vítězných bitev, za mnou vojáci s veselým hrdinným zpěvem, kolem mne jásající národ, já s nehybnou tváří, kloně jen někdy hlavu, zcela málo. Dnes fantasie jako od včerejška pivo, fádně vyvětralé, z něhož sobě matka vařívala protivnou mně polívku. Hlavě se nechtělo do vítězné výše, jazyk jako by měl lehkou pokrývku hlíny. Když některý z vojáků náhodou pohlídl vzhůru na mne, cuknul můj zrak stranou.

Zahleděl jsem se do kraje. Tiché veselí, jako by na pahorky a do údolí neslyšně padal déšť drobounkého zlata.

Přec měl kraj zvláštní elegický tón – zachvěl jsem se vzdor teplému vzduchu.

Pohlédl jsem vzhůru k modrému nebi. Vzpomněl jsem si zas na Márinku. – Mé drahé děvče! – Ale zdálo se mně, že se jí v nynějším okamžiku tak trochu bojím. Myšlénka se uhnula. – Nu ano – stotisíc křižáků porazil Žižka zrovna houfečkem lidí – rytíř Percival pobil sto ozbrojenců za hodinu –– ale bůh ví, co to je – někdy nemá ani historie přesvědčující sílu – vyvětralé pivo, hlína na jazyku.

Ne – nemožno – nazpět nemožno – buďsi!

Lidí teď už vycházelo z brány víc než dřív. Zrak je sledoval bez myšlénky. Pak začala mimovolně zas pověrčivá hra a rovněž mimovolně jsem teď při ní užíval uskoku. Vsázel jsem při sobě jen na ty, kteří měli rozhodně venkovský šat, a o kterých se mohlo s velkou tedy pravděpodobností soudit, že půjdou spíš vlevo, ven k Podbabě.

Náhlá zimnice mne rozrazila – vstal jsem namáhavě.