34

míchajíc jím potřásala a podala jej pak Václavovi.

„Tys dnes ještě netahal, – napřed pravou! Zdalipak víš, že jsi z úřadu dnes už vyhnán?“ mluvila hlasem zcela klidným.

„Co –“ zajektal se Václav a pohlédl ostře na matku, jejíž klidný hlas ho pletl.

„Jedno jsi vytáh jako já, podivno, pořád tu třicítku tahám! – Ano, domácí tu byl a vzkazuje ti to. Prosím tě, copak to bylo včera s vlásenkářem? Byla tu o polednách ta bláznivá domácích a říkala, že ti nechává mnohokrát děkovat a žes jí prokázal velkou službu.“

„I nic to nebylo! Měli tam včera domácí koncert a vlásenkář, který měl slečnu nakadeřit, padl v tmavém průjezdě za mangl a nemoh ven. Hodil jsem se k tomu a vytáh jsem ho, Márinka byla při tom –“

„To ti povídám, ať mně s tou Mančou přestaneš, – neptej se, já to nechci a dost, její matka není hodna a není upřímná,“ kázala Bavorová hlasem již hybnějším, zapisujíc Václavem vytažená numera. „Tak – a teď táhni levou!

A ta domácích se tu taky pořád točila. Abys prý odpustil, že tě včera nepozvali; ona prý se styděla ta se tak stydí! – a stará prý zapomněla a dost je to pak mrzelo. Však já vím, co chtějí; nevědí pro dluhy kudy kam a slyšeli dnes už od toho plácala kupce, – ano, ty ještě nevíš, že jsem vyhrála terno –“

„Terno –“ zajektal se zase Václav.

„Ano – terno secco na padesát – dostanem několik tisíc –“

„Pravda, maminko?“ zajásal Václav sprásknuv ruce.

„Copak už tvá matka někdy lhala?“

Václav zaskočil za pudl a začal matku objímat a líbat.

„No – no, bláznivý, ty nebudeš mít nikdy rozum,“ bránila se Bavorová. „Já věděla, že to jednou přijít musí! Ale ty –

ty se teď drž a dostuduj!“

Václavovi se zajiskřily oči. Poskočil si a sňal svazek klíčů se stěny.

„Kampak půjdeš?“

„Na půdu.“

„A co tam?“

„Dělat životní plány!“

XIV.

Z NĚŽNÉ DOMÁCNOSTI

Pan domácí chodil pokojem sem a tam. Byl ještě v nejrannějším obleku a teprv v spodky bez šlí oblečen. Prsa jeho byla rozhalena, vlasy ještě neučesané trčely divoce sem a tam. V hranatém a říznatém obličeji jeho jevila se rozpačitost, klátivé ruce jeho houpaly se při chodu bezúčelně kolem těla.

Paní domácí, v obleku taktéž velmi soukromém, stála u prádelníku s hadrem v ruce. Dělala, jako by stírala prach, avšak každý pohyb, který učinila, svědčil taktéž o rozpačitosti.

Příčinou těch rozpaků byla osoba třetí, sedící tu na sesli u stolu. Znalec mohl okamžikem situaci prohlednouti.

Neznámý dle tvaru obličeje svého rozhodně náležel onomu národu, z něhož posud nám známa jediná osoba, která nabyté jednou peníze zase vrátila, osoba biblická, Jidáš. Neznámému byla domácnost páně Ebrova patrně necizí, neboť klobouk svůj ošumělý, jako by doma byl, hned sázel si na lysou, řídkými šedinami vroubenou hlavu, hned zase sjímal; bubnoval po stole a odplivoval zcela bezohledně na podlahu. V očích jeho sídlela uvědomělá nadvláda a pohrával sobě impertinentní úsměv, jehož také svislé rty nezapíraly.

Najednou sebou trhnul, opřel se o stůl a vstal.

„Nu já vidím, že jsem také tady peníze svoje vyhodil,“ pravil hlasem zvučným, „však já si pomohu, nedám ale ani krejcaru více!“

Paní domácí se obrátila k němu a pravila s úsměvem nucené milostným: „Jen padesát zlatých ještě, pane Menke, pomůžete nám a budem vděčni, uvidíte!“