68

točila se jako v divokém víru. Bolest pro matku, kteráž mne asi co ztraceného oplakávala a jížto jsem nejspíše nesmírného zármutku způsobil, svírala mi srdce a křečovitě dusila dech. Chtěl jsem honem dolů, honem předstoupit před matku – ale nohy náhle bezvládně sklesly, hlava sklouzla po zdi a ležel jsem na podlaze.

Nesmírné štěstí as, že skoro současně se dostavil pláč. Z počátku slzy pálily jako oheň, pak mně ulevovaly.

Ještě bylo tma a s nebe padal drobný, studený dešť, když lidé vycházeli z rorátů. Pokořený, zklamaný náboženský hrdina stál před kostelními dveřmi, nikdo si ho však nevšímal. Také on sobě nevšímal nikoho, ale když konečně stará matka vedle tety vycházela, cítila najednou na vráskovité ruce své dva žhoucí rty.