VEČERNÍ ŠPLECHTY
1875
Krásná, teplá noc červnová. Hvězdy se jenjen třepetaly, měsíc svítil tak vesele, vzduch byl samé stříbrné světlo.
Nejveseleji jako by ale byl měsíc svítil na střechy Ostruhové ulice, myslím, že zrovna na tiché ty střechy sousedních dvou domů U dvou slunců a Hlubokého sklepa. Podivné to střechy, hravě se dostaneš z jedné na druhou, a jsou samý kout, samý žlab, samé pokračování. Zvláště je různě profilována střecha U dvou slunců, tak zvaná sedlová, se dvojím štítem na ulici a dvojím do dvora. Mezi oběma jejími hřebeny je široký žlab, uprostřed přervaný příční chodbičkou půdní. Nad tou chodbičkou je ovšem také zase stříška, pokrytá jako vše ostatní oblými prejzami, tvořícími po střeše sto žlábkových pruhů. Z chodbičky jdou dva velké vikýře do onoho středního, širokého žlabu, který běží přes dům jako dobře rozčísnutá cestička přes prostředek hlavy pražského eleganta.
Náhle jako by u vikýřů těch byla zapištěla myš.
A zas.
Teď se zároveň ve vikýři ke dvoru obráceném objevila hlava a prsa mužská. Lehce se muž vyšvihnul ven a stál ve žlabu. Byl to as dvacetiletý mladík suché, smědé tváře, černých kadeří, lehkého chmýří nad ústy; na hlavě měl fez, v ruce dlouhý, černý troubel a na něm sádrovou dýmku. Šedivý kabátek, šedivá vesta, šedivé spodky – Jan Hovora, posluchač filosofie, prosím.
„Myškuju, a ponocárna je prázdna,“ bručel. Pak popošel až ke komínu. Na komíně byl přilepen půlarch papíru.
Najednou si přejel Hovora rukou oči a přihlídl blíž.
„Někdo tu byl, někdo mně vy mě –,“ bručel zase, „ne – nevyměnil – je to můj papír. Ale –“ a přihlídl ještě blíž. Teď se rukou klepnul do čela. „Ah – slunce mně mou báseň vytáhlo – je to mlsota! Zrovna jako Petöfimu. – Nebohý Kupka, teď musí předvečer svého svátku strávit neopěván – a já měl tak pěkný nápad, sám svatý Antonín mně ho tento!“ Strhl papír, sbalil a hodil přes střechu.
Pak usedl, nacpal si dýmku a zapálil. A natáhl se na teplé prejzy a opřel nohy o žlab.
Zas to zamyškovalo a Hovora odpověděl tímtéž zvukem neotočiv ani hlavy. Do žlabu se vyhoupnul jiný mladík.
Menší, bledý, světlovlasý, s modrou čepicí na hlavě, jakou nosila technická legie v roku 1848. Oděn byl v kazajku a spodky ze světlé plachtoviny; v ústech měl hořící doutník.
„Servus, Hovoro.“
„Servus, Kupko.“
„Co děláš?“ a technik Kupka, budoucí inženýr, se pomalu natáhl vedle Hovory.
„Co dělám. Najedl jsem se nastavované kaše a teď čekám, až mně bude nanic* Co jsi večeřel ty?“
„Já večeřel jako pánbůh.“
„A co večeří pánbůh?“
„Nic.“
„E-hm! – Ale co sebou pořád vrtíš?“
„Eh, rád bych si zul boty. Alespoň zouvák kdybychom zde měli ve svém salonu, alespoň ten kousek nářadí!“
„Zouvák není nářadí, zouvák patří k rodině.“ Líně obrátil teď teprv Hovora ke Kupkovi hlavu. „Prosím tě,“ začal zase, „copak tu kouříš za cigára? – sprosté? nebo ty ještě sprostší?“
„Přece se mně náš salon líbí –je to krása stropu!“ mínil Kupka.
„A tak laciný!“
„Čím větší byt, tím lacinější. Pánbůh má byt největší a neplatí už pranic.“
„Tys dnes nějak zbožný před svým svátkem.“
„Střechy, střechy – vy jste moje láska!“ rozehříval se Kupka, šermuje doutníkem ve vzduchu. „Záviděl bych