jen několik nahoře, vtom se ohlídnu a spatřím, jak za námi kráčí smrt. V zeleném aksamitovém pláštíku, s bílým perem za kloboukem, a s kordem. Spěchala jsem, abychom také my sestoupli rychle, ale ostatní už byli zmizeli všichni, také můj tanečník zmizel. A najednou mne smrt držela za ruku a odnášela mne pryč. Byla jsem pak dlouho, dlouho živa v paláci a smrt byla jakoby mým mužem. Zacházela se mnou co nejlaskavěji, milovala mne, ale mně byla protivná. Měli jsme nesmírnou nádheru kolem sebe, samý křišťál a zlato a aksamit, ale nic mne to netěšilo. Pořád jsem toužila po světě zpátky a náš posel – to byla zas druhá nějaká smrt – mně vyřizoval vždy, co se děje na zemi. A mého muže bolela ta moje touha a já to viděla a bylo mně ho proto zas líto. Od těch dob jsem už věděla, že se nevdám nikdy a mým ženichem že je smrt. Nu a vidíš, Luizi, – nejsou sny z rukou božích? –
neoddělila dvojí smrt život můj od života ostatního?“
A paní Nocarová pak pláče, ač slyšela ten sen již nesčíslnekrátě, a pláč přítelkyně kane do rozbolněné duše slečniny jako chladivý, vonný balzám.
Vskutku je dosti divno, že slečna se nikdy neprovdala. Byla záhy osiřela, samostatná a majitelkou slušného dvoupatrového domku pod Svatojanským vrškem. Také nebyla ošklivá, je to vidět podnes. Byla vysoké postavy jak málokterá dáma, její modré oči byly přímo krásny, její tvář trochu sice široká, ale pravidelná a příjemná – jen poněkud přílišně tělnata byla od nejprvnějšího svého mládí a to jí způsobilo příjmí „tlusté Máry“. Pro tloušku svou byla vždy poněkud pohodlná, ani nehrávala s ostatními dětmi, pozděj nechodila nikam do společnosti a jedinou její vycházkou denní byla krátká procházka na Mariánské hradby. Nemůže se ale říci, že by byl kdy některý Malostraňák přemýšlel o tom, proč že se slečna Máry vlastně neprovdala. Tam je společnost zcela určitých rysů, slečna Máry je v ní rysem staropanenským a nikdo by nepomyslil, že to může být jinak. Když přec některá ženská maně a dle běžných ženských frází vůči slečně se otázky té dotkne, odvětí slečna s klidným úsměvem: „Já myslím, že člověk také za svobodna může sloužit bohu – nemám pravdu?“ A když někdo dotkne se otázkou paní Nocarové, pokrčí tato špičatýma ramenama a praví: „Když nechtěla! Mohla se vdát několikrát a dobře, to je svatá pravda. Já sama vím o dvou – tuze hodní lidé – když nechtěla!“
Ale já, pamětník malostranský, vím, že oba byli flámové a nestáli za nic! Vždyť se nejedná o nikoho jiného než o kupce Cibulku a o rytce Rechnera, a nechť se o těch dvou mluvilo kdekoli, vždycky se řeklo: „Ti flamendři!“
Neříkám, že byli snad zločinní, to by tak ještě bylo scházelo. Ale takto nebylo pranic do nich, žádný pořádek, žádná usedlost, žádný rozum. Před středou nezačal Rechner pracovat nikdy a v sobotu odpůldne už nepracoval zas. Mohl si vydělat velké peníze, byl tuze šikovný, jak diurnista pan Hermann, krajan mé matky, vždycky tvrdil, ale když mu práce nechutnala! A kupec Cibulka byl víc ve vinárně pod podloubím než ve svém krámě, spal vždycky do bílého dne, a když se postavil přece za pudl, byl ospalý a bručel.
Uměl prý i francouzsky, ale obchodu nedbal, a jeho mládenec dělal si, co chtěl.
Byli skoro pořád pohromadě, a zakmitnula-li v duši některého z nich přec někdy jiskra šlechetnější, druhý ji zajisté ihned udusil. Takto ovšem nebylo rozmarnějších společníků, chtěl-li si někdo k nim přisednout. Po oholeném, kupředu v ostrou hranu vybíhajícím obličeji malého Rechnera přebíhal stále lehký úsměv, jako když sluníčko přebíhá po poli. Vysoké čelo jeho, s něhož dlouhý kaštanový vlas byl sčísnut nazad, bylo vždy jasné, a kolem tenkých, bledých rtů hrál věčný posměch. Celé jeho suché tělo, oděné vždy v oblíbenou Rechnerovi žlutavou barvu, bylo v ustavičné hře a rameny jeho to škublo každý okamžik.
Přítel Cibulka, vždy zas černě oděný, byl mnohem klidnější, ale jen tak naoko. Byl suchý jako Rechner, o něco ale vzrostlejší. Jeho malá lebka vybíhala v nízké, čtverhranné čelo. Trochu vysedlá oční kost kryla pod hustým tmavým obočím jiskrné oči, černé vlasy byly sčísnuty kupředu do spánků, dlouhý, jako aksamit hebký a černý knír splýval přes ostře vykrojená ústa, a když se Cibulka zasmál, svítily knírem zuby jako sníh. Bylo cos divokého a zároveň přec dobráckého v tváři Cibulkově. Cibulka smích obyčejně přemáhal, až už nemohl a náhle propukl, aby hned zas tvářil se klidný. Rozuměli si, jediné šlehnutí okem a věděli vše, i s poznámkami k tomu. Ale málokdo k nim přisednul, jejich vtip byl počestným sousedům světácký, divoký, nerozuměli mu a zdálo se jim, že jsou řeči obou nějakým stálým rouháním. Cibulka a Rechner zas navzájem nestáli o usedlou společnost malostranskou. Navečer jim byly vzdálené hospůdky staroměstské stokrát milejší; potloukali se spolu celým městem, ba i odlehlý František znal obdenní jejich návštěvy. A když pozdě po půlnoci zvonil ulicemi malostranskými veselý smích, šli to zajisté Rechner s Cibulkou teprv domů.
Se slečnou Máry byli oba tak as v stejném stáří. Chodívali s ní kdysi do mikulášské farní školy, od té doby se nestarali o ni a ona o ně. Vídali se jen na ulici a nedbale lehký pozdrav byl jedinou výměnou.
Tu se stalo pojednou, že slečna Máry obdržela po poslici list, pečlivě, skoro kaligraficky psaný. Když jej přečtla, sklesly jí ruce a list z nich vypadl na zem.