82

FIGURKY

Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta

1877

Včera mně bylo třicet let. Cítím, že jsem jiný člověk. Teprv od včerejška jsem celým mužem, krev se proudí v přísném taktu, každý nerv je ocelový, každá myšlénka opravdová –je to zázračné, jak muž vyzraje přes noc, ba mžikem, a jakou sílu má vědomí: Teď jsi třicet let! – Takhle se sobě opravdu líbím, cítímť, že mohu něco zdárného vyvést a že vyvedu. Hledím na vše se vznešenou klidností. Teď – ano teď budu si psát zas s chutí svůj deník, abych se viděl portrétovaného, jak vypadám. Vím, že po letech budu čítat stránky toho svého deníku s pýchou. A kdo jej čisti bude po smrti mé, každý zvolá: Ejhle muž!

Jsem pojednou tak jiným člověkem, že předvčerejšek zdá se mně být už šedou minulostí. Ani pochopit nedovedu minulost svou. Psal jsem sice skoro denně zápisky své, ale teď čtu ty zanesené myšlénky a nerozumím jim více.

Kroutím hlavou: pročpak jsem to tak napsal? – „Nač ideály? Nač se učíme ideálům?“ – „Vychládání slunce –

okeány ledové.“ – „Mně je tak smutno, ne k smrti, ale k samovraždě.“ – „Mračno hrozícího velkého neštěstí, nebo pocit, že svět se zřítil.“ – „Možno, že jsem se zmýlil.“ – „Před úkolem životním a po něm; ale ne radostný pocit, smutná otázka.“ – Ukrutné hlouposti! Nezdravý cit. To vyplynulo, že jsem neměl jasného cíle a pevné vůle, že jsem zapadl do klusu nejobyčejnějšího života a uspávajících návyků. Jak vysoko stojím pojednou teď!

Předně: teď si odbudu advokátní zkoušku; úžasně rychle ji odbudu. Za druhé: oddám se těm studiím zcela. Do kanceláře nevkročím, pokud zkouška nebude odbyta; můj šéf mne nevymaže z kancelářského seznamu, ztratilť bych tím kus předepsané sedmileté praxe. Za třetí: obmezím se zcela na svůj byt, do hostince nevkročím, ani navečer ne, je to hříšné, co jsem prohrál peněz v každodenním hloupém ramšlu. Ani v neděli na Příkopy nepůjdu, do divadla také ne, vůbec nikam, ať si slečna Františka vykroutí krk! Řekla u Loukotů, že prý vypadám tak zpustle – počkej!

– Výtečná myšlénka! – Líbal bych se za ni! – Ano, na Malou Stranu se přestěhuju. Na tu poetickou klidnou Malou Stranu, mezi tiché, milé sousedy, někam do zákoutí odlehlé ulice. Ba, pro můj povznesený nynější duševní stav je naprosto nutno okolí poetického. To bude rozkoš! Tichý dům, vzdušný byt, výhlídka na dumavý Petřín, výhlídka do tichounké domácí zahrádky – zahrádka musí při domě být – práce a mír. Zrovna cítím, jak se mi prsa šíří.

Hned do toho – svatý Jiří je přede dveřmi! –

Nemýlím-li se, jsou na Petříně slavíci?

Mám štěstí. Byt, že bych si nemohl lepšího ani přát, v tiché Oujezdské ulici. Tam se schoulím jako dítě do svého tajuplného koutečka, nikdo se o mně nedoví, nikdo!

Už zevnějšek dvoupatrového domku se mi líbí. Jenže nebudu samostatným nájemníkem, jen podnájemníkem, ale co na tom! Moje nastávající „paní“ je konduktorkou, pana konduktora –je někde u dráhy –jsem ještě neviděl, jezdí skoro pořád. Mají v prvním patře byt tak velký, jakého nepotřebují. Velký pokoj do ulice, pak kuchyň, pak dva pokojíky v křídle nazad, ty jsem najal. Tři okna jdou do svislého dvora, jedno, z pokojíku zadního, do zahrádky a na Petřín. Pěkná zahrádka – konduktorka pravila, že tam může každý nájemník; no, já tam nepůjdu, budu studovat. Ale příjemná je mně zahrádka ta. Že je dům přistaven zrovna k úpatí Petřína, je dvůr svislý a zahrádka as ve výši prvního patra, takže moje okno jest tam tedy skoro přízemni. Když jsem přistoupil k oknu, slyšel jsem s Petřína skřivánci zpěv. Rozkoš! Ptal jsem se, jsou-li tam také slavíci? Jsou!

Konduktorka je mladá, as dvaadvacetiletá žínka. Je hezká, tak zdravě hezká. Obličej není sice klasicky pravidelný, brada je trochu široká, ale tváře jsou jak růžový aksamit a oči, trochu vypoulené, jsou jako chrpa modry. Chová dítě – sedmiměsíční holčičku, Kačenku, – od těch lidí člověk slyší hned celou biografii. Kačenka dojímá komicky.

Hlava je jako koule, vypoulené oči, po matce, jako by seděly na šťopce a hledí neskonale blbě. Ale když se člověk na to přívětivě zahledí, začne se koule smát a v tupých očích je najednou plno jisker, a ty oči mají náhle tak příjemný výraz, že – (napíšu to až později, teď mně to dobře nenapadá). Pohladil jsem Kačenku po tváři a řekl:

„To je hezké dítě, tohleto.“ Matky si získat chválou dětí je vždycky dobře. „A tichá je, skoro ani nezapláče,“

libovala si matka. To je mně velmi příjemno, kvůli studiím.