se při tom obávati, že byste šel příliš daleko; způsob, jak je naberete buď sebe patrnější, ti největší chytráci jdou nejvíce na lep pochlebenství, a není nic tak drzého a směšného, co by nespolkli, když je chvalozpěvy zasypáváme! Upřímnost ovšem trochu trpí tímto řemeslem, ale když potřebujeme lidi, třeba jim se přizpůsobiti, a jelikož jest pochlebenství jedinou cestou, kterou lze jich získati, není to chybou těch, kdož pochlebují, nýbrž těch, kteří chtějí, aby se pochlebovalo.
Elisa. Však proč nehledíte též získati podporu mého bratra pro případ, kdyby služka chtěla vyzraditi naše tajemství?
Valer. Těžko věru ušetřiti obou. Syn i otec jsou tak různé povahy, že těžko jest získati důvěru obou zároveň. Leč vy obraťte se na bratra a hleďte využitkovati náš v prospěch přátelský svůj poměr. Právě přichází. Odstoupím.
Použijte této chvilky k rozmluvě s ním, ale nevyzraďte mu z naší záležitosti víc, než co za dobré uznáte!
Elisa. Nevím, budu-li míti síly, s tím se jemu svěřiti. (Valer odejde.) Výstup 2.
Kleant, Elisa.
Kleant. Těší mne, že tě, sestro, o samotě nalézám, tuze rád bych s tebou mluvil, chci ti svěřiti tajemství.
Elisa. Ráda tě vyslechnu, bratře. Co mi chceš povědít?
Kleant. Mnoho věcí v jediném slovu, sestro! Miluju!
Elisa. Ty miluješ?
Kleant. Ano, já miluju. Leč, než v lásce své dále se odvážím, vím, že závisím od otce, a že jméno syna mne jeho vůli podřizuje, že nemáme zadávati slovo své bez souhlasu rodičů svých, které nebesa učinila pánem citů a touhy naší, jimiž jen dle návodu rodičů smíme disponovati; vím, že oni prosti každé pošetilé vášně, spíš míň se klamati mohou než my, a prohlédati mnohem lépe, co nám se hodí; že spíše věřiti máme světlu jich moudrosti než zaslepenosti vášně své, a že vír mladosti strhuje nás velmi často v nebezpečné propasti. Povídám ti to, sestro, všecko sám, bych ti uspořil práci, opakovati mi totéž, nebo láska má nechce ničeho poslouchati, a já prosím, bys mi nedělala výčitek.
Elisa. Tys, bratře, dal již slovo té, kterou miluješ?
Kleant. Posud ne, ale jsem k tomu odhodlán a já tě zapřísahám ještě jednou, bys neuváděla důvodů, které by mne z úmyslu toho zrazovaly.
Elisa. Což jsem takovým podivínem, bratře?
Kleant. To nikoli; ale ty posud nemiluješ; neznáš tedy sladké násilí, jímž něžná láska srdce naše ovládá a já spoléhám na tvou moudrost!
Elisa. Ach, bratře, nemluv o mé moudrosti, aspoň jednou v životě sklapne každému ta moudrost; a kdybych ti své srdce otevřela, byla bych snad v očích tvých méně moudrá než jsi sám.
Kleant. Ach, kéž by srdce tvé jako moje…
Elisa. Ukonči dříve své vypravování a pověz, kdo jest ona, již miluješ?
Kleant. Mladá osoba, která teprv nedávno v tuto čtvrt se přistěhovala, a která zdá se stvořena, by láskou každého roznítila, kdo ji uzřel. Věř, sestro, že příroda nic milování hodnějšího nestvořila; a já byl unesen od chvíle, co jsem ji zočil. Jmenuje se Mariana a žije pod ochranou staré, skoro ustavičně postonávající matky, ku které tato milování hodná dívka chová city lásky, jakéž si představiti nedovedeš. Slouží jí, lituje a těší ji s něžností dojemnou.
Vše co začne, provádí s ušlechtilostí nejroztomilejší, v jednání jejím kmitá tisíc vděků, kouzlaplná něha, vše podmaňující dobrota, úctyhodná počestnost. Ó sestro, rád bych, abys ji viděla.
Elisa. Vidím ji dost zřetelně v slovech tvých, bratře; k pochopení její hodnoty pak mi stačí to, že ji miluješ.
Kleant. Tajně vyzvěděl jsem, že nevede se jim právě skvěle, a že při největší skromnosti stěží jsou s to, uhraditi nejnutnější potřeby životní. Představ si, sestro, tu radost obohatiti toho, koho milujeme, obratně odpomoci poněkud skromným potřebám počestné rodiny; a pochopíš, jak mne trápí, když lakotou svého otce nucen jsem, vzdáti se této radosti, odříkati se toho plesu, podati této krásce důkazů své lásky!
Elisa. Ano, chápu, bratře můj, jaký jest asi tvůj zármutek.