11

Harpagon (k Elise). A ty?

Elisa . Slyšela jsem mluvit o ní!

Harpagon . Nu, jak se ti, synu, líbí ta dívka?

Kleant . Je věru roztomilá.

Harpagon . Její obličej?

Kleant (s rostoucí radostí). Září cudností a duchem.

Harpagon . Její zjev o způsoby?

Kleant . Podivuhodné zajisté.

Harpagon . Nezdá se ti, že by takové děvče zasloužilo, aby se trochu na ni myslilo?

Kleant (s rostoucí radostí). Ano, otče!

Harpagon . Že by to byla žádoucí partie?

Kleant. Bez pochyby.

Harpagon . A že by byla vrcholem blaha svému choti?

Kleant . Patrně!

Harpagon . A přece naskytuje se tu maličká překážka, bojím se, že by s ní nedostal její muž tolik jmění, co by mohl očekávati.

Kleant . Ach, otče, kdož se ptá po jmění, jedná-li se o sňatek s počestným děvčetem!

Harpagon . Odpusť, odpusť! Ale chtěl jsem říci, že nedostaneme-li vše, jak sami si přejeme, můžeme si to přece na něčem jiném nahradit!

Kleant . To se rozumí.

Harpagon . To mne věru těší, že se mnou souhlasíš; počestné vzezření toho děvčete a jeho jemnost získaly mé srdce a jsem odhodlán ji vzíti za ženu, najdu-li tam jen trochu jmění.

Kleant (sklamán). Aj!?

Harpagon . Co?

Kleant . Vy jste odhodlán, pravíte…

Harpagon . Vzíti si Marianu!

Kleant . Kdo? Vy, otče!

Harpagon . Ano, já, já, já. – Co se divíš?

Kleant . Přichází náhle na mne taková mdloba, že se musím vzdáliti odsud.

Harpagon . To zase přejde. Jdi rychle vypit do kuchyně sklenici čisté vody. (Kleant odejde.) Výstup 6.

Harpagon, Elisa.

Harpagon . Hleďme ta paňátka, nemá to síly víc než kuře! Na tom jsem se dnes usnesl pro svou osobu; a co se tvého bratra týče, určil jsem mu jednu vdovu, o které dnes ráno jsem se dozvěděl, a tebe dám panu Anselmovi.

Elisa . Panu Anselmovi?

Harpagon . Ano; je to člověk v zralém věku, moudrý a opatrný, víc mu není než padesát let, a každý mluví o jeho velkém jmění.

Elisa (ukloní se mu). Nechci se vdávati, otče! S dovolením.

Harpagon (ji paroduje). A já zase, má dceruško, chci, abysi se vdala. S dovolením.

Elisa (opětně se ukloní). Prosím vás za odpuštění, otče!