Harpagon (k Elise). A ty?
Elisa . Slyšela jsem mluvit o ní!
Harpagon . Nu, jak se ti, synu, líbí ta dívka?
Kleant . Je věru roztomilá.
Harpagon . Její obličej?
Kleant (s rostoucí radostí). Září cudností a duchem.
Harpagon . Její zjev o způsoby?
Kleant . Podivuhodné zajisté.
Harpagon . Nezdá se ti, že by takové děvče zasloužilo, aby se trochu na ni myslilo?
Kleant (s rostoucí radostí). Ano, otče!
Harpagon . Že by to byla žádoucí partie?
Kleant. Bez pochyby.
Harpagon . A že by byla vrcholem blaha svému choti?
Kleant . Patrně!
Harpagon . A přece naskytuje se tu maličká překážka, bojím se, že by s ní nedostal její muž tolik jmění, co by mohl očekávati.
Kleant . Ach, otče, kdož se ptá po jmění, jedná-li se o sňatek s počestným děvčetem!
Harpagon . Odpusť, odpusť! Ale chtěl jsem říci, že nedostaneme-li vše, jak sami si přejeme, můžeme si to přece na něčem jiném nahradit!
Kleant . To se rozumí.
Harpagon . To mne věru těší, že se mnou souhlasíš; počestné vzezření toho děvčete a jeho jemnost získaly mé srdce a jsem odhodlán ji vzíti za ženu, najdu-li tam jen trochu jmění.
Kleant (sklamán). Aj!?
Harpagon . Co?
Kleant . Vy jste odhodlán, pravíte…
Harpagon . Vzíti si Marianu!
Kleant . Kdo? Vy, otče!
Harpagon . Ano, já, já, já. – Co se divíš?
Kleant . Přichází náhle na mne taková mdloba, že se musím vzdáliti odsud.
Harpagon . To zase přejde. Jdi rychle vypit do kuchyně sklenici čisté vody. (Kleant odejde.) Výstup 6.
Harpagon, Elisa.
Harpagon . Hleďme ta paňátka, nemá to síly víc než kuře! Na tom jsem se dnes usnesl pro svou osobu; a co se tvého bratra týče, určil jsem mu jednu vdovu, o které dnes ráno jsem se dozvěděl, a tebe dám panu Anselmovi.
Elisa . Panu Anselmovi?
Harpagon . Ano; je to člověk v zralém věku, moudrý a opatrný, víc mu není než padesát let, a každý mluví o jeho velkém jmění.
Elisa (ukloní se mu). Nechci se vdávati, otče! S dovolením.
Harpagon (ji paroduje). A já zase, má dceruško, chci, abysi se vdala. S dovolením.
Elisa (opětně se ukloní). Prosím vás za odpuštění, otče!