41

vystěhovalo.

Mariana (jeví pohnutí).

Valer . Ano, ale vězte opět k svému zahanbení, že sedmiletý jeho syn a jeden sluha zachráněni byli španělskou lodí a tento zachráněný syn s vámi mluví! Vězte, že kapitán oné lodi dojat mým osudem, si mne zamiloval, že mne vychoval jako vlastního syna, že jsem vojínem od prvního mládí svého, a že jsem se teprve nedávno dověděl, že otec můj není mrtev, jak jsem se domníval, že na cestě, když jsem jej hledal, náhoda nebem určená dopřála mi shledati se s rozkošnou Elisou, že stal jsem se otrokem její krásy, že síla mojí lásky a přísnost jejího otce přinutily mne k rozhodnutí, že jsem vstoupil do služby jejího otce, a vyslal jiného, by pátral po stopě mých rodičů.

Mariana (jeví pohnutí).

Anselm . Leč jaké důkazy mimo slova vaše mohou nás přesvědčiti, že to vše není pouhou bajkou, na nějaké pravdě zbudovanou?

Valer . Španělský kapitán, rubínové pečetítko, vlastnictví to mého otce, achátový náramek, který mi dala moje matka, a starý Pietro, který se mnou vyváznul z bouře mořské.

Mariana (s radostným pohnutím). Ach, vaše slova mohu potvrditi – ze všeho vidím, že vy jste mým bratrem!

Valer . A vy mou sestrou?

Mariana . Ano! Mé srdce chvěje se pohnutím od té chvíle, co mluvíte. A jak se zaraduje naše matka, která mi tisíckráte vypravovala o neštěstí naší rodiny. Nebesa zachránila nás v oné truchlé události, však zachovala nám život pouze za cenu naší svobody, nebo mořští loupežníci zajali nás, mne a matku mou na troskách naší lodi! Po deseti letech otroctví vrátil nám šťastný osud svobodu, a vrátili jsme se do Neapole, kde zatím prodán byl veškerý náš majetek, ale nějakých zpráv o otci jsme nedostaly! Odcestovaly jsme do Janova, kde shledala naše matka trosky nepatrného dědictví, a odtud prchajíce před nespravedlností příbuzných přišly jsme sem, kde takřka bídou hyneme!

Anselm . Ó Bože, jaké jsou cesty moci tvé! Jak ukazuješ, že divy dělati jedině tobě přísluší! Obejměte mne mé dítky a spojte všichni radost svou s radostí otce vašeho.

Valer (s úžasem). Vy jste otcem naším?

Mariana . Vás tedy moje matka tolik oplakávala?

Anselm . Ano, dcero, ano, synu můj! Já jsem don Thomas ďAlburci, jejž nebe provedlo vlnami moře se všemi penězi, které měl při sobě, a který po šestnáct let vás všecky za mrtvé považoval, který po dlouhých cestách hodlal v novém sňatku s osobou jemnou a rozumnou nalézti náhradu a útěchu nové rodiny. Nejsa jist životem v Neapoli, sebral jsem se, a prodav, co se dalo, přestěhoval jsem se sem, kde pod jménem Anselm chtěl jsem zbaviti se nepříjemností a neshod, které mi mé vlastní jméno v tak hojné míře přinášelo!

Harpagon (k Anselmovi). To jest váš syn?

Anselm . Ano!

Harpagon . Chytnu tedy vás, byste mi zaplatil těch deset tisíc tolarů, které mi ukradl.

Anselm . On že vás okradl?

Harpagon . Ano, on!

VALER. Kdo vám to řekl?

Harpagon . Jakub!

Valer (k Jakubovi). Ty že’s to řekl?

Mistr Jakub . Vždyť přece vidíte, že nic neříkám!

Harpagon . Ba že, zde pan komisar zavedl s ním protokol.

Valer . Myslíte, že jsem schopen takové podlosti?

Harpagon . Schopen nebo neschopen, chci své peníze!