Harpagon(týž posunek). Ještě nejsi hotov?
Valer(k mistru Jakubovi). Což chcete, aby celý svět puk´! Či pozval s pán hosti, aby je usmrtil jídlem? Jděte se trochu učiti zdravotnictví, a zeptejte se lékařů, že nic není horšího než se přejísti.
Harpagon. On má pravdu!
Valer. Pamatujte si, mistře Jakube, i vaši soudruzi, že jest pravým zabijákem taková hostina tolika masy překypující! Že chcete-li býti upřímným přítelem hostí, třeba je dbáti střídmosti, a že dle pravidla starých filosofů máme jísti, abysme byli živi, a ne žíti, abychom jedli!
Harpagon. To je znamenitý výrok! Pojď, ať tebe za to obejmu! Věru, toť nejkrásnější výrok, jejž jsem kdy slyšel!
Máme žíti, abysme jedli, a ne jisti, abysme žili!… Jak… tak to nebylo! Jak’s to jen řekl?
Valer. Máme jísti, abysme žili, a ne žíti, abychom jedli.
Harpagon(k Jakubovi). No, slyšíš to? (K Valerovi.) Který velký mudrc to vyslovil?
Valer. Nepřipadá mi právě jeho jméno.
Harpagon. Napiš mi ta slova, nezapomeň! Dám je vyryti v zlatých písmenách nad krbem své jídelny.
Valer. Stane se! A co se hostiny týče, přenechte tu starost jen mně, zařídím vše, čeho třeba bude!
Harpagon. Učiň to tedy!
Mistr Jakub. Tím líp, budu bez práce!
Harpagon(k Valerovi). Třeba vybrati jídla, která brzy zasytí, jichž se mnoho nesní; fisole hodně maštěné, k tomu paštiku hodně kaštany garnírovanou.
Valer. Spolehněte jen na mne!
Harpagon. A nyní, Jakube, třeba uchystati můj kočár.
Mistr Jakub. To se týká kočího! Tedy počkejte! (Oblékne opět první svou kazajku.) Co je libo?
Harpagon. Že musíš uchystati můj kočár a míti koně pohotově, až bude třeba jeti na trh!
Mistr Jakub. Vaše koní, pane? Na mou duši, ti nepožehnou! Nemohu ani říci, že leží na slámě, té ubohá zvířata ani nemají, to bych lhal; ale vy je odsuzujete k tak tuhým postům, že jsou to pouhé představy a přeludy, pouhé stíny koní!
Harpagon. Stůňou snad? Vždyť ničeho nedělají.
Mistr Jakub. A myslíte, pane, že když nic nedělají, též jísti nemusejí? Svědčilo by chudákům víc, kdyby hodně pracovali, ale také hodně jedli! To mi srdce div neutrhne, viděti je takto vychudlé, nebo já mám cit pro koně, zdá se mi, že jsem to já, když vidím je trpěti. Utrhnu si každý den od úst, bych je nakrmil, a to svědčí o tvrdém srdci, pane, nemíti soucitu k svému bližnímu.
Harpagon. Však to je nestrhne dojeti na trh!
Mistr Jakub. Nemám odvahy je tam vésti, a dělal bych si z toho svědomí, poháněti je bičem; jak pak mají táhnouti vůz, když nemohou ani sebe utáhnout!
Valer. Promluvím, pane, se sousedem Picardem, aby jel s nimi, Jakub musí beztoho nám pomáhati v kuchyni!
Mistr Jakub. Budiž! Jsem radši, když pojdou v cizích rukou než v mých!
Valer. Jakub hraje si na rozšafného!
Mistr Jakub. Pan správce hraje si na nezbytného!
Harpagon. Ticho!
Mistr Jakub. Pane, nemohu cítit pochlebníky! A tady jest jeden, ten ustavičný dozor na chléb, víno, dříví a svíčky cílí jen k tomu, aby se vám zalichotil, a vás si získal. To mne dopaluje a mrzí, mám-li denně poslouchati, co se o vás povídá, neboť ač jsem dopálen, mám pro vás srdce v těle, ujišťuji vás, že po všech mých koních jste mi ten nejmilejší člověk!
Harpagon. Mohl bys mi říci, Jakube, co se o mně povídá?