Harpagon. Já však jsem rozumnější, než si myslíš. Nechci tě nijak nutit!
Kleant. Odpusťte… učinil bych si to násilí k vůli vám!
Harpagon. Ne, ne, sňatek nemůže být šťastným, kde není příchylnosti!
Kleant. Ta se, otče, snad později dostaví, vždyť se říká, že láska je často ovocem manželství.
Harpagon. Ne. Se stanoviska muže nelze se na něco podobného odvážiti; následky bývají pak ošklivé, a nechci je bráti na svou zodpovědnost! Kdybys byl cítil k ní nějakou náklonnost, řekl bych, budiž, a byl bych tě s ní místo sebe zasnoubil, jelikož ale tomu tak není, zůstanu věren prvnímu svému úmyslu a vezmu si ji sám!
Kleant. Dobrá, otče! Jeli tomu tak, třeba, bych vám odnalil srdce své a vyzradil vám naše tajemství! Pravdou je, že ji miluju od onoho dne, co jsem ji viděl na procházce, že bylo ihned mým úmyslem žádati o její ruku, a že mne od toho nezadrželo nic jiného, než vyjádření vaše a bázeň před hněvem vaším!
Harpagon. Navštívil jsi ji?
Kleant. Ovšem, otče.
Harpagon. Mnohokrát?
Kleant. Jak jen jsem mohl v čase tak krátkém.
Harpagon. Přijala tě vlídně?
Kleant. Velmi vlídně, avšak nevěděla, kdo jsem, a to ji tak překvapilo.
Harpagon. Vyslovil jsi se a sdělil s ní úmysl ji vzíti za manželku?
Kleant. Ovšem, i její matce jsem to poněkud napověděl.
Harpagon. Přijala tvé nabídnutí?
Kleant. Ano, velmi zdvořile.
Harpagon. A dcera miluje tě rovněž?
Kleant. Mohu-li důvěřovat zevnějšku, mám za to, otče, že je mi nakloněna!
Harpagon(tiše k sobě). Jsem tomu velmi rád, že jsem se to dověděl, toť právě, co potřebuju. (Nahlas.) Nuž, synáčku, víš-li co nyní? Nyní třeba – libo-li ti – starati se, jak bys vzdal se této lásky, abys zanechal všech dalších kroků u osoby, již zvolil jsem pro sebe, abys vzal sobě co nejdřív tu, kterou jsem tobě určil.
Kleant. Tak vy tedy, otče, se mnou zahráváte! Nu dobrá! Když to došlo tak daleko, oznamuji vám, že se nevzdám lásky k Marianně, že užiju všech prostředků, abych ji získal, že máte-li třeba i souhlas její matky, já najdu, bohdá, jiné spojence, kteří budou pro mne bojovati!
Harpagon. Jak, ty Šibeničníku, ty máš tu smělost mně choditi do zelí?
Kleant. Naopak! Vy mně tak činíte, já byl první.
Harpagon. Nejsem tvůj otec a nezasluhuju tvé úcty?
Kleant. V těchto záležitostech nejsou děti povinny poslouchati rodičů a jim ustupovati, tak daleko úcta nesahá; láska nezná nikoho.
Harpagon. Však já tě holí naučím znáti otce svého!
Kleant. Vaše hrozby nespomohou.
Harpagon. Ty se odříkáš Mariany?
Kleant. Ani mne nenapadne!
Harpagon. Dejte mi sem nějakou hůl!
Výstup 4.
Předešlí a Jakub.
Mistr Jakub . He, he, he, pane, co se děje? Co zamýšlíte?