Elisa . To jsou věci…
Harpagon . Tuze bych je potřeboval.
Kleant. Myslím, že…
Harpagon . To bych si pomohl.
Elisa . Vy jste…
Harpagon . A nestěžoval bych si, jak to činím, na zlé časy.
Elisa . Můj Bože, nemáte věru, otče, příčiny, abyste si stěžoval, je známo, že jste dosti zámožným.
Harpagon . Jak, já že jsem dosti zámožným?! Kdo to řek´, je lhář. Není nic tak nepravdivého jako to! Darebáci roztrušují jen takové řeči.
Elisa . Nedurděte se tak proto.
Harpagon . To je zvláštní, že vlastní děti mé jsou mými zrádci a stávají se mými nepřátely!
Kleant . Což je vaším nepřítelem, kdo praví, že jste zámožný?
Harpagon . Jakby ne! Takové řeči a pak tvé výdaje zaviní, že jedné krásné noci přijdou zloději, by mne podřezali v domněnce, že sedím zašit v samých dukátech.
Kleant . Jaké pak velké výdaje si dovoluju?
Harpagon . Jaké? Může býti něco skandálnějšího než ten nádherný povoz, který po městě provážíš? Huboval jsem včera tvou sestru, ale ty jsi ještě horší. To volá do nebe o pomstu. Vzít, co máš na sobě, od hlavy do paty – toť věru celá výbava, a jaká! Řek´ jsem ti to dvacetkrát, synu, všecky tvé způsoby se mi velice protiví. Hraješ si mermomocí na šlechtice, a tu ovšem musíš mne svlékat, chceš-li se sám takto oblékat!
Kleant . Jakže? Já že vás svlíkám?
Harpagon . Což vím? Odkud jen bereš, čeho třeba k takovému způsobu živobytí?
Kleant . Já? otče? – Hraju, a jelikož mám ve hře štěstí, jsem živ z peněz, které vyhrávám!
Harpagon . To je chyba! Máš-li štěstí ve hře, máš si ho vážiti, a ukládati vyhrané peníze na dobré úroky pro strýčka příhodu. Tak ale rád bych věděl, o jiném již pomlčím, k čemu jsou ty pentličky, jimiž jsi prošpikován od hlavy až k patě, a jakby půl tuctu háčků nestačilo ku připevnění jedné nohavice. Ovšem je to velmi nutné, vyhazovat peníze za paruky, můžeme-li nositi vlastní svoje vlasy, které nic nestojí! Vsadit se chci, že pentle a paruky tvoje jsou nejméně za dvacet pistolí, a dvacet pistolí vynáší za rok osmnáct liber, šest sous a osm halířů, aniž bys je ukládal víc než na osm ze sta.
Kleant . Máte pravdu!
Harpagon . Nechme toho a mluvme o něčem jiném. (Pozoruje Kleanta, který dává Eliseznamení.) Aj! (Tiše k sobě.) Zdá se mi, že si dávají znamení, jak by mně ukradli tobolku. (Nahlas.) Nač si dáváte to znamení? – Co?
Elisa . Smlouváme se s bratrem o tom, kdo dříve s vámi má promluvit, nebo chceme oba vám něco povědít!
Harpagon . Já rovněž chci vám oběma něco povědít!
Kleant . Chceme, otče, mluviti s vámi o ženění.
Harpagon . Já rovněž o ženění s vámi chtěl mluviti.
Elisa . Ach, můj otče!
Harpagon . Nač ten výkřik? Děsí tě, dcero moje, slovo či věc sama?
Kleant . Ženění může nás oba postrašiti ve smyslu, jak vy je můžete pojímati. Bojíme se, že naše city nebudou v souhlasu s vaší volbou.
Harpagon . Jen trochu trpělivosti; nač se hned bouříte? Však já dobře vím, čeho vám oběma potřebí, a nemusíte si stěžovati ani jeden ani druhý na mé zámysly, a jelikož na jednom konci musím začít,... (Ke Kleantovi.) zdali pak jsi zpozoroval mladou osobu, zvanou Mariana – nebydlí právě daleko odsud?
Kleant (s radostí). Ano, můj otče!