30

Jednání čtvrté.

Výstup 1.

Kleant, Mariana, Elisa, Frosina.

Kleant. Vstupte sem, zde to bude lepší. Zde nás nikdo neslyší. Nyní můžeme mluviti dle libosti.

Elisa. Ano, slečno, můj bratr svěřil se mi s láskou, kterou k vám chová! – Znám zármutek i nepříjemnosti, které působí takové případy, a ujišťuji vás, že beru největší podíl na vašem osudu.

Mariana. Je to sladkou útěchou, že vy berete účast v zájmech mých! A já vás zapřísahám, slečno, byste mi zachovala pro vždy své šlechetné přátelství, které jediné může polehčiti ukrutnost osudu.

Frosina. Na mou čest, vy jste všickni politování hodni, a hlavně proto, že jste se mi nesvěřili s celou svou záležitostí! Byla bych vám ušetřila tento nepokoj a nebylo by to dospělo tak daleko!

Kleant. Co počít? Můj nešťastný osud chce tomu tak! Však jaké jsou vaše úmysly, sličná Mariano?

Mariana. Což! Jest to v moci mé míti nějaký úmysl? Mohu se v stavu svém odvážiti na víc než na pouhá přání?

Kleant. Jsem tedy v srdci vašem odkázán na pouhá přání? Váš soucit k činům se neodhodlá? Vaše dobrota není s to, by pomohla? Vaše láska zůstane bez skutků?

Mariana. Což mohu vám odpovědíti? Postavte se na mé místo, a vizte sám, co mohu činiti. Nařizujte, raďte sám, obracím se k vám a mám vás za příliš moudrého, než abyste chtěl žádati ode mne víc, než by mohla dovoliti moje čest a slušnost!

Kleant. Ach, co se stane ze mne, když i vy mne odkazujete jen k tomu, co dovoluje ošklivý cit falešné cti a pedantické slušnosti!

Mariana. Co ale mám dělat? Kdybych i chtěla protiviti se spoustě předsudků, jež ohrožují naše pohlaví, jsou tu přece ohledy, jež vyžaduje úcta k mé matce. Vychovala mne s něžností neobyčejnou a já se nemohu odhodlati k tomu, působiti jí bolest! Dělejte, seč můžete u ní pro mne, hleďte, byste získal její přízeň. Jednejte, jak chcete, mluvte co chcete, dávám vám k tomu plnou moc, a přijde-li jen na to, abych já se pro vás vyslovila, učiním to sama, a vyznám se jí ze všeho, co pro vás cítím!

Kleant. Frosino, má dobrá Frosino, chcete nám býti nápomocna?

Frosina. Na mou věru, tu netřeba se tázat! S největší radostí! Znáte mne, jsem takto dosti lidumilna. Nemám srdce ze železa a ráda pomohu svými službičkami tam, kde lidé se vší počestností spolu vycházejí. Co lze tady podniknout?

Kleant. Prosím vás, přemýšlejte trochu!

Mariana. Ukažte nám nějakou cestu!

Elisa. Vymysli si něco, čím bys pokazila, co jsi posud zapředla.

Frosina. To je dost těžké! (K Marii.) Co se vaší matky týče, ta si dá říci! Je dosti rozumná a snad ji pohneme k tomu, že věno, které chtěla dáti otci, přenese na syna. (Ke Kleantovi.) Ale nejhorší oříšek je ten… že váš otec je otcem vaším!

Kleant. To se rozumí!

Frosina. Rozzlobí se, až dostane košem! Nezapomene to tak hned a nesvolí k vašemu sňatku. Nejlépe by bylo, zatočiti celou věcí tak, aby koš přišel od něho, abyste se mu nějak znechutila.

Kleant. … Máte pravdu!

Frosina(přemýšlí). Ovšem, že mám pravdu, vím to! – Toho by bylo třeba, ale čert najdi prostředky, jak. Počkejte…

kdybychom měli po ruce ne právě mladou paní, trochu obratnou jako já, která by dovedla zahráti si na šlechtičnu, nějaké ty šaty bysme již v chvatu sehnali, a která by přišla pod jménem markýzky neb hraběnky z Dolní Bretaně, to bych již chytře dovedla navlíknout, aby váš otec myslil, že je to bohatá partie, která mimo své domy má jmění sto tisíc tolarů ve stříbře, že je po uši do něho zamilována a že by chtěla státi se jeho ženou a dáti mu své celé jmění upsati! – Nepochybuju, že by neodolal těmto návrhům. Neboť celkem, on vás sice miluje, ale peníze miluje