„Tak ji ukažte!“
Ženy nechtí nevěstu ukázat, protože jí střevíc chybí, bez něhož musela jít přes celou vesnici. Tu vytáhne družba nevěstin střevíc a začne ženy pokoušet, že mají nevěstu o jednom střevíci, že ji nekoupí.
„Mlč, hubo pomlouvačná!“ zakřikne droužka, „my budeme mít nevěstu o jednom střevíci, kdož to kdy slýchal, tu vidíš, že má dva.“ Přitom postaví na stůl dva střevíce, které sama sobě svlekla.
„Kterak by to mohly být nevěstiny střevíce, vždyť jsou zpředu kované?“
Ženy musí mlčet a konečně mu dají, co za střevíc žádá.
Teď, když byla nevěsta celá, začal ji družba kupovat. Nejdříve chtěly na něm ženy „kaši bez ohně vařenou“.
Družba se svědkem (který řečníkovo místo zastával) běželi ven a přinesli talíř čistého medu. Ženy ho schovaly a posílaly je pro všelikeré věci, jež ubozí po vsi sháněti museli; k posledu také pro strom devatera ovoce. Za chvíli přinesl družba malý stromek, plný světel, a postavil ho doprostřed stolu. Na špalíčku byl zastrčen smrkový vršek, na jehož větvích byly svíčičky přilepeny a ovoce navázáno: jablka, hrušky, třešně, trnky, ořechy, šípek a rozinky; s jeřabinami na nitích navlečenými byl strom jako korálem okrášlen. Ženy počítaly ovoce, ale která se omýlila a na ně sáhla, ta dostala jalovcovým proutkem přes ruku. Když se podívaly, mrštil řečník proutkem do stromu a světla i ovoce rozlítly se po klínech. Nato musel přinést družba „paní matčin koláč“. Přinesl ho na zádech z nevěstiny alměře, v ubrusu svázaný. Je to bochník s loket délky a šířky, na způsob mazance upečený. Ten se rozkrájel na kusy, každý kus se pomazal „kaší bez ohně vařenou“ a pak se rozdaly mezi hosti. Po tom dělení se dává „nevěstě pomoc aneb na povíjan“. Přinesou talíř, postaví ho před nevěstu, ženich sedne k ní a nyní skládají na talíř peníze a každý přeje mladým manželům štěstí a podá jim ruku.
Nevěsta vysype peníze do klína, droužka vstane a takto děkuje: „Vy, páni muzikanti, trochu posečkejte, já vás již dost dlouho poslouchám. Vy, pane řečníče! omluvte mne malou chvíli, ať učiním moje poděkování. Povídala paní matka s panem tatíkem, nevěsta i se svým milým ženichem, bude-li v tom Pánbůh štěstí přáti, chce se vám vším dobrým odsloužiti. Těšte jeden druhého, malí, velcí, domácí i přespolní; - jestli já vás potěšit nemohu, ať vás potěší ta vaše nejmilejší, který ji nemá, ať si ji hledá, - kdekoliv ji najde. - Já bych si přála, abych dnes - v křišťálové sednici seděla za mramorovým stolečkem, - zázvorovou posteličkou s hřebíčkovými klínky. - Na tom stolečku císařskou žemličku, skleničku vínečka, - stříbrnou lžičku. Až já se vdávati budu, - vystrojím vám devět mís, na čtyrech málo, na páté nic, okna zacpám, - dveře zandám, sama s mým milým - za kamny se schovám, to vám udělám, - nic vám nedám. Jestli jsem se vám v něčem podřekla - za zlé nemějte, v školách já nebyla, - těm věcem se neučila. Až já v školách budu, - něco více vědět budu anebo docela nic.
Oj, koník vraný, - na ostro kovaný, - vzhůru hlavu nese; když na něho moc naloží, - také někdy klesne; tak schopná dívčina nejsem, - abych se zalíbila všem. Páni muzikanti, hrajte, - až jen všecko řinčí, ať se mně žíly -
pod koleny nekrčí; kde je pan družba, ať jdem tancovat - do kola!“
Vyhoupne se na stůl a zpívá:
„Ještě si zadupám na tom bílém stole,
kde je můj družba, ať pro mne jde.“
Družba jí podá ruku, ona mu sletí do náručí a tancuje s ním kolečko. Potom přijde družba k ženám a řekne:
„Již jsem vám všecko udělal, co jste chtěly, nevěsta je má.“
„My ti ji dáme, ona je však těžká, stůl by se pod ní zlomil, vystav jí stříbrný most o čtyrech sloupech.“
Družba vysázel po stole čtyry řady peněz, nevěsta vstala a šla po nich k němu, zatancovala s ním jakož i s ženichem kolečko a ženy ji opět mezi sebe vzaly, vedouce ji k „čepení“ do srubu. Při tom nesmí být žádný mužský. Nevěsta si sedla na podnožku, ženy pily rosolku, jedna jí sundavala věnec a droužka zpívala:
„Kačenko, Kačenko, dívče milý,
nedej sobě bourat tvé čepení,
jestli si čepení bourat dáš,
ty na mne vzpomeneš, uhlídáš.
Sundej ty, Jiříčku, sundej věnec,
a vždyť ty nejsi žádný mládenec,