***
Dnes je Smrtelná neděle! — Kam se poděly časy, když jsem s děvčaty smrt vynášela, když jsem se těšila na svátky! — Ty Boží hody, co ty chovaly v sobě radostí pro nás děti! Ale nejvíc velkonoce. Na vánoční svátky přišlo Jezulátko, byly štědrovky, lilo se olovo, spouštěly se na vodu svíčičky a byla koleda štěpánská. Na svatodušní se stavěly jen máje. Ale na velikonoce bylo ještě více radovánek pro nás a začaly se hned na Smrtelnou neděli s vynášením smrti. Za mlýnem u stodoly jsme ji strojily; to bylo fáborů, to bylo šátků a dělaných kytek na ní, dost a dost; okolo krku měla místo korálů šňůru výdumek (vydmutých vajec). Když byla ustrojena, vzaly ji nejstarší dvě pod paží a vedly k řece, křičíce: „Smrt nesem ze vsi, nové léto do vsi.“ U řeky začaly jsme ji odstrojovat a s křikem a hlukem hodily jsme potom holý slaměný došek do Úpy, zpívajíce:
Smrt plave po vodě, nové léto Je nám jede,
léto, léto, léto, kdes tak dlouho bylo?
U studánky, u vody, ruce, nohy mylo.
Fiala, růže kvésti nemůže,
až nám Pánbůh spomůže.
Svatý Petr z Říma pošle flaši vína,
abychom se napili, Pánaboha chválili.
Z levé strany zazníval křik žernovských chlapců, kteří házeli smrtonoše, a z pravé strany bylo slyšet vejskot zličské chasy, která šla ze starého hradu dolů k poříčí. Ještě jsme si pohrály na louce „slunéčko a měsíček“ nebo na Čukababu, potom si každá, co na smrt půjčila, vzala a šly jsme domů.
Na Květnou neděli bylo svěcení kočiček; když jsme přišli z kostela, zavolala nás babička k sobě, ulomila z proutku každému po třech kočičkách a ty jsme museli chtěj nechtěj sníst, aby nás po celý rok v krku nebolelo. Odpoledne jsme se sebrali, šli na proutky a pletli dynovačky. Na Zelený čtvrtek nebyla obyčejná snídaně. Když jsme byli ustrojeni, poručila matka, abych vzala jidášky, sama pak nesla talíř s medem. Nejdříve dostal otec jidáška s medem, potom děti od nejmenšího, až to na mne došlo, pak děvečky a naposled si vzala matka sama.
Na Velký pátek přišla babička před slunce východem k našim ložím a budila nás: „Vstávejte, děti, vstávejte, hned slunce vyjde.“ Honem každý něco na sebe přehodil a vyběhli jsme ven, kde již otec a matka byli. Tu jsme klekli, ruce sepjali, a oči upřené k modrým nebesům majíce, nábožně jsme otčenáše odříkávali, až se ukázalo slunce, to jasné oko boží, osloněné paprsky jako lesknoucí se dlouhou brvou. Když jsme slunce spatřili, udělali jsme kříž a šli domů. To je prý proti zimnici. Staří lidé, jak mi babička povídávala, zašli i do širého pole aneb na vrchy a tam se modlili! — Je to velmi dojemné podívání! Co jsou varhany, co je kadidlo proti zpěvu ptačímu, proti čistému vzduchu jitra jarního. Nevěděla jsem tenkráte, co to ve mně zpívá, jaká radost ňadra má šíří, ale tak volno mi bylo, že bych samou rozkoší s třepetavým skřivánkem vzhůru se byla vznesla a s ním slunci vstříc letěla! —
Památka ta je mi jedna z nejmilejších, a plakávala jsem i s babičkou, bylo-li pošmourné jitro a modlení se nám zkazilo.
V sobotu bylo pečení mazanců, v neděli velká paráda, obarvení a kreslení vajec. V pondělí nesměl žádný mužský do domu; ale bratrům, těm šibalům, se přece vždy poštěstilo, že nějakým způsobem své kamarády k nám pustili, a my byly potom navzdor bránění bity, a ještě jsme k tomu koledu dát musely. To ubohé ženské plémě přijde vždy zkrátka! — Celý den přicházely děti dynovat s litem, všelijaké kolední písně zpívajíce. Ó vy blažení bezstarostní dnové mladosti, kýž vás možno nazpět přivolati! —
Zde v okolí neříkají „smrt vynášet“, nýbrž „zimu“. Také se nenosí do vody, ačkoliv snad dle začátku písně i zde ten způsob býval. Děti si ustrojí došek do bílých plachet jako dítě, nosí je po vsi a zpívají přitom: Smrt plave po vodě,
nové léto k nám jede.
Ó ty svatá Markyto,
zachovej naše žito
i to všecko obilí,
co nám Pánbůh nadělí.