55

charpa;

heřmánek = rmen;

střemcha = bez;

bez, co se jako koření upotřebuje; ale v Nách. oboje stejně jmenují;

pšeno = jáhlí (Hirse);

pšence = pšenice;

sneska = směska (co se dobytek krmí);

chroust brzlík (Mailjfer), babky také;

peručíchvúj = chvoj (co se v lese od stromu oseká); krákorky = šišky (malé);

prsť = zem = (ta dobrá, co se v zahradách potřebuje); dědina = pole;

pole pak ale jmenují malé rozdělené kusy pole; ale co je v celosti, je dědina;

parez = pařez.

Tři slova, při kterých Domaž. neužívají parez, tratar, rezat;

pastejř = N slouha;

skoták = též, pro skoty aneb ovčák; volař pro voly;

voráč = jmenuje se první pacholek, který někdy hosp. zastává;

výmluv = vejměnek;

pobuda = kdo rád všude ostane; pudivítr, zbrklý člověk;

povězný = N. hlásný;

můkař = krupař;

huzdář = řemenář;

plechař = klempíř;

bečvář = bednář;

krejčíř = krejčí;

dav = houf: dav lidu (množství lidu);

veselka = svatba;

na červené vejce = velkonoce;

vánoce z hody = hody vánoční, velkonoční, svato[dušní];

týhoden = tejden;

odpolodne = odpoledne;

dopolodne = dopoledne;

hejtu = přástvy, dračky; v Polné: táčky = přástvy;

šírání= soumrak, smrkuje se = šírá se; ale přísloví mají: od svitu do mraku.

Říkání = to jest vůbec čtení, jenomže se zhusta užívá, k. p.: kterak v té knize pěkné říkání a p.; črtání = v N. čtení.

V Domaž. rč.: já jsu čtal, budu čtát, čtám, črtá, čti;

v Náchod. rč.: já jsem četl, budu číst, četu, čete, čet;

rakev = v N. truhla umrlčí;

hřibitov = hřbitov, ale více krchov;