tomu mému srdéčku“ –
zpívá si chasa vesele. Pastva nastane, škola přestane a jiné radovánky děti očekávají. Tu je orání, setí, a chlapec, malý územek jen, musí otci pohánět; za to ho posadí otec, když jedou domů, na koně, a když se umí dobře držet, smí s koňmi večer i na brod. – Když se chystají brambory k sázení, ukáže se také dětem, jak mají očka vykrajovat, a při sázení dělají důlky. – Jak nastane senoseč a dítě hrábě unese, musí pomáhat, obracet i hrabat. Pak se zase brambory okopávají; děvčata musí chodit plét len i mák, a tak se pomalu přiberou žně, kde mnohdy jen dětem na starost se dá stavení se vším všudy. Po žních klidí se otava a konečně zelí se sklízí a nakládá, a kposledu se brambory dobývají, při čemž děti podběrají, ohně dělají a dobývačům brambory pekou. – Mezi tím časem musí se do lesa pro dříví a pro stlaní na zimu. V sadě musí se housenky sbírat, hlídat, ovoce česat, sušit a vařit povidla, při čemž děti pomáhají, třebas je nevolal. – Děvčata musejí pomoci len i plét, trhat i prostírat a na bělidlech musejí plátno polévat, k tomu se chlapci nevolají. – Jak se začnou housátka rodit, musejí děvčata na kopřivky, musejí s nimi na pastvu i na vodu, a na jejich starosti ponechány jsou stáda hus od jara až do zimy, i v neděli musejí s nimi na pastvu, jakož i chlapci zase rožní dobytek pásat musejí. – Mají práce dost, ale přitom i mnoho radosti, jak v domě, tak v lese, v zahradě i na poli. – A jaká to radost na pastvě, tam se to nejlépe hraje. Stáda jejich, pernatá i rožní, svorně se okolo nich pasou, a ony provádějí uprostřed svoje hry, někdy všecky v jedno, někdy každé pohlaví zvlášť, buď že hra již dle toho, buď že se chasa nepohodne. Tu jsou hry společné na slepou bábu, na hastrmana, na bílé husy, na pasačku, na vlčka, na barvy a na jiné rozličné. Aneb si chlapci vzpomenou hrát na vojáky; – hned si nařežou z křovin u potoka, neb je-li nablízku les, hole místo pušek, děvčata upletou jim z jitrocele neb sítí čepice vysoké, špičaté, jedna sundá s hrdla červený šátek na prápor, jiné zase odvážou kalouny od pasu, by generál a důstojníci odznaky měli – a tak se dá vojsko na pochod při zpěvu a pískání na vrbové píšťalky, nebo bubnu nemají. Děvčata se chvíli na ně dívají, ale znelíbí se jim ta hra, hrajou si raději na žmukačku, aneb se vezmou za ruce a pustí se do tance; ty, co netancují, jim zpívají. Ke každému tanci je spolu i píseň. A jakých ony tanců neznají! Divokou káču – hrozivou – kalamajku – hulána – ruchadlo – furianta – a mnoho jiných ještě. Bujné vojsko ale v svévoli přižene se na tancující útokem a rozplaší jich kolo, až se děvčata rozhněvají a hned svoje kalouny a šátek nazpět žádají. –“Pojďte, děvčata, nechme ty rozpustilce,“ obrátí se jedna, a druhé jdou za ní stranou, kde se pasou husy; tam si sednou a hrajou si s kaménky na chytanku nebo lapačku. –“Když vy s námi nemáte, my s vámi také nemáme!“ –volají za nimi chlapci a jeden navrhne, aby se hrálo „na špačka“ –
aneb, jak někde říkají, „dotička“ . Když je špaček omrzí, pouštějí ptáky do povětří, t. j. tenké, ploché kaménky si vyberou a do výše vymršťují; který nejvýše vyletí, to byl skřivánek, který se nemotorně rozpřáhne, že mu kámen někam do křovin zaletí, smějou se mu: „Pustils straku na vrbu“; jestli se děvčata k tomu přimíchají a spolu házejí, těm se dokonce vysmějou, poněvadž málokterá tak vyhodit dovede jako oni; spíše se jim daří, když se hází kamenem do jistého cíle, do terče, že ho trefí, což také oblíbená hra chlapců.
Vyražení však, o něž se děvčata, s chlapci nedělí, jsou přerozličná jejich tělocvičná pohybování; když se jeden na hlavu postaví, druhý kotrmelce převrací, třetí kola v povětří točí a na děvčata volají: „Že to nedokážete!“ tu jim jednohlasně přisvědčí, že ne, odstoupnou stranou a obdivují jejich kunšty. Líbí se jim to, a někdy samy pobízejí:
„Chlapci, chyťte se, který kterého!“ – To si nedají chlapci dvakráte říkat; plijou hned do dlaní a očmi vybízí jeden druhého: „Který kterého?“ – A tu si vstoupnou jeden proti druhému jako kohouti a chytí se okolo pasu; je-li jeden slabší neb nemotornější, leží hned na zemi, a taký zápas nestojí za podívání, ale když chytne rovný rovného, to je podívaná! Křížkujou se, přehybujou se na oba boky jako vrbové proutky, tváře jim hoří, oči svítí, div že se do sebe nezakousnou, tak jsou rozsataněni. Děvčata dodávají chuti: „Pažte se, chlapci, pažte se, který kterého!“ – Chlapci, kteří neberou podílu, křičí na jednoho: „Podraz ho, Jiříku!“, na druhého: „O zem, o zem s ním, Tondo!“ – Když ale konečně jeden podlehne, tu se mu nevysmějou, jako třebas tomu, který sotvaže se ho dotkne, již leží, ale oběma se dostane zaslouženého uznání. – Někdy hází se mičem, jindy si zase usmyslí běhat o závod. – Na kus cesty od stanoviště zapíchne se tyč neb hůl co znamení cíle, k němuž se jedním pohnutím určeného stanoviště chlapci rozběhnou; který je nejdřív u cíle, ten dostane cenu vítězství. Obyčejně dají k tomu děvčata buď jablko neb homolku, vdolek, co právě při ruce a co by chlapcům milé bylo. – A kterak jim chutná svačina, jest-li blízko pastviště stará paseka neb les, kde bývají jahodiště neb borůvky i také ostružiny; darmo mají a mnohem chutnější, čehož sobě ve městech děti draze kupují. Někdy se také vyskytne v poli třešně plánka; a tu se pak s vrabci dělí. Děvčata ovšem vysoko lézt se bojí, a když se pak s útrpností na dolení otrhané již a vyšší třešněmi obsypané větve dívají, tu jim škrabou chlapci mrkvičku: „Hečte, čište, nemůžete nahoru, ale my se nyní najíme dost!“
„My neumíme tak lézt, jako vy, hoďte nám nějakou!“ prosí děvčata. – „Co nám dáte?“ – smlouvají chlapci. –“My nic nemáme, ale budeme za vás pást, abyste se mohli jít koupat.“ – „Hm, to my se vás neprosíme; proto ale vám přec hodíme třešně“ – řeknou velikomyslně a hupky jeden za druhým obejme strom, hbitě nahoru se vyšplíhá a s větve na větev skáčou jako veverky. – „No, házejte!“ volají děvčata, když dlouho nic nepadá. – „No, jenom