malý hoch.
„O to hej, dost nás je, ale pravda je tuto, že je škoda těch chlapců, co tam dole jsú, že musí tek darebně zahynút.
A což je pánům o tisíc duší, jen když je hužitek, a Italie nese, milí braši, hodný hužitek, proto je císař pán nerad pustí.“
„Ale poslúchejte, tuhlety patalie tam dole v Italii má prý také na svědomí ten taškář, co nás hokrádal, ten Větrník, kdyby jeho nebylo, bylo by se všecko srovnalo. Ten nebude moct pokojně humřít a po smrti bude černý chodit.“
„Kdyby jen byl juž radši se světa, aby lidi nezlobil, ale to nám ho čert ještě sem přivede s takovú rotú; jestli se na nás přivalí, nevím, co si počneme.“
„E co; ženy, děti pošleme s dobytkem dál do kraje a my zůstaneme zde a budeme mlátit, dokud bude kúsek cepu.
Já si pobiju můj cep hodně hřebami, a to bude železná Žižkova palice; jen ať přijdú, však my jim posvítíme, že se na císaře pána ta šelma jistě nedostane.“
Dokud myslili sedláci, že Francouz přitáhne, chystali zbraň, totiž vidle, cepy a kosy, ale když povyk přestal, nechali všeho a nevím ani, jestli těch několik sedláků piky, co v práci měli, dodělat nechali. Někteří by se cvičili ve zbrani, ale oni se přece bojí, že by třeba trestáni byli od úřadu, a tudy raději toho nechávají, zvláště když potřeba nekázala, by statek svůj proti bezbožné luze bránili.
Žebráků je zde dost, a zvláště co tak silně, jak předešlá léta, kdyňská fabrika pracovat nemůže, mnoho dělníků přinucen() je chodit prosit. Přece však o krádeži málokdy se slyší, a jestli se jaká spáchá (aby stála za řeč), jsou to skoro vždy odvážní zlodějové z Bavor, kteří si začasté do Čech pro lecco zaskočí. – O paličích není zde slechu.
Oni se ti chudí přece po těch vesnicích jakž takž uživí, a zvláště v létě. Jedenkráte, jsouc právě u sedláka, počítala jsem žebráky, kteří tam byli za jedno půldne přišli; bylo jich třicet a ani jediný neodešel bez almužny, ani jednoho neodbyla hospodyně s holým „naděl vás Pánbůh, není vám co dát,“ jak začasté ve městech ti nejzámožnější lidé žebráky odbývají; ani jim nepředhodil hospodář „jděte dělat“, věda dobře, že by mnohý chudák dělal, kdyby měl práci. A takové procesí nuzných nepřijde jen k jednomu sedláku, ani snad jednou za týden; den jak den jdou zá-
stupy a každý si nese v mošně neb v pytli všeliké potravy domů. Mezi tím množstvím žebráků je málo vesnických, neboť vyjmouc několik chudších vesnic, které svým chudým nemohou tolik dát, co by celý rok na šat a jiné po-třeby měli, živí si každá vesnice svoje chudé sama. Některá vesnice má čtyry i šest chudých; ti ostávají v obecní chalupě, dostanou chléb, mouku, máslo, vejce atd. od selek do zásoby, a když se to spotřebuje, vezme některý z nich mošnu a jde po statcích, a tu dají selky, co která právě může, jedna to, druhá ono. Dříví dostanou od obce a na šat též sedláci jim dají; kromě kabátů a klobouků dostanou každý rok nový oblek. Chudé vesnické děti se také přes léto dobře uživí, ba i na zimu rodičům potravu nastřádají, totiž pasením hus; když je dítě malé, vezme si půl stáda (to je 5, na celé stádo počítají ve vsi to), je-li větší, celé stádo aneb půl druhého. Od stáda hus dostane přes léto husopaska platu: 2 věrtele ječmene, 2 bochníky chleba, i žejdlík másla, i ž. soli, a kromě toho od každého pečení chleba rozpíček. (To je velký černý vdolek neb, jak někde říkají, poplamenice: placka udělaná z těsta chlebového, sazena do pece před chlebem; snad od toho jméno dostala, že se sází po vyhoření plamene). Hus drží se vezdejších českých vesnicích mnoho a tudy mají chudé vesnické děti dobrý výdělek přes léto, takže když jsou větší děti aneb více menších, na zimu hezká zásoba obilí se jim sejde.
Vůbec jsou ve vesnicích dobře placeni jak obecní sluha, tak i sluhové jednotlivců; také lépe s čeledínem se nakládá než ve městě, zvláště je-li hodný. Ve vesnicích uchoval se posud ten krásný způsob našich předků, kteří považovali čeledína ne za otroka, nýbrž za svého svobodného pomocníka, za ouda rodiny své! Čeledín vesnický pracuje zároveň s hospodářem, on s ním zároveň za jeden stůl k jídlu zasedne; pacholek a sedlák stejný nosí šat, jeden s druhým pospolu se raduje a veselí, pospolu zármutek snáší. Ani vědomosti, nimiž mysl svou obohacuje, nenechává sám pro sebe; nikdy nečte knihu, ať je poučná, ať je zábavná, sám pro sebe, nikoli, on sečká, až je domácí práce zařízena, a potom, když usedne rodina okolo něho, teprv začne číst. Tu nesedí jen selka a vlastní děti, i děvečka, pacholek, volař, teletník, pastýř, ba i ten malý husopas sedí u kamen a poslouchá. Pacholek řekne hospodáři „vy, sedláku, aneb hospodáři,“ a trefí-li se, že zároveň s nimi rostl, přijme sedlák od něho i upřímné „ty“; jaké titule musí dávat městský čeledín svým pánům? –A jak zachází se s nimi? –
Ty dni sešla jsem se s jedním sedlákem, který se byl právě z Prahy vrátil a lecco mi povídal, co tam byl viděl i slyšel; mezi jiným povídal: „Byl jsem tam v jedné hospodě na sklenici piva a poslouchal jsem několik pánů, kteří seděli bedle mne. Povídali si o té nové svobodě a tak leccos, až přišli na domácí pány a na činži; tu povídá ten jeden: „Je to kříž s tím chudým lidem, již jsem slevil dvěma mým nájemníkům polovic činže a ještě nemůžou mi ji zaplatit. Vám sedlákům je nejlépe,“ povídá a obrátí se ke mně, „vy budete nyní roboty zproštění a nebude vás nic tížit, když svůj poplatek zapravíte. Raději bych měl statek venku než v městě dům, již proto, abych se nemusil