I

Před krátkým časem povídali si čeští sedláci, že přijde Rus, a jedna selka zapověděla již muži prodávat obilí, aby měla z čeho pect, až přijde nepřítel, neboť znají staré hospodyně ruské vojáky z francouzské války. Povídají o nich, že si dali sloužit, že jedli a pili dost a dost, ale když se jim dalo, co chtěli, že neublížili kuřeti, a kdyby se bylo na vojáka něco nectného proneslo, že byl hrozně trestán. Když se napili, tu se rozléhaly ruské písně po celé vsi; jedna stará selka ve vsi Chrastavicích umí posud dvě ruské písně, které ji byl ruský důstojník naučil. Lidé mysleli, že přijde zase jako přítel. – Pověst o Rusovi brzy však pominula a povídalo se opět jen o té nové svobodě a co se v Praze děje. Najednou strhl se povyk, že táhne k bavorským hranicím Francouz; povyk ten udělala zpráva, kterou rychlík z Řezna na klenčský ouřad přinesl, že totiž několik tisíc francouzských dělníků do Badenska vtrhlo, tam loupí, pálí a vraždí. Zpráva ta poslala se skrze rychlíka zase dále, a hned bylo celé okolí ve zmatku. Jak to obyčejně bývá, že se udělá z komára velbloud, tak to bylo i zde; z 20.000 udělalo se 100.000 paličů, zlodějů, vrahů, a v jejich čele postavili lidé knížete Metternicha (čili Větrníka, jak ho selský lid nejvíce jmenuje; také Bedrník ho pokřtili, zvlášť ženské) a přiřkli mu, že táhne s tou luzou na Vídeň pomstít se na císaři a na těch, co ho vyhnali. – Někdy je v takových povídačkách dobrý nápad.

V Neumarku čekali tu rotu v pěti dnech, v Domažlicích ale paničky již omdlévaly, neboť se povídalo, že jsou již v Mnichově nad Lesem (Waldmünchen) a do rána že přitrhnou. Mnozí peníze a dražší věci zakopali; muži chystali zbraň, ale více srdnatosti nebývalo by jim škodilo. Když muži hlavu ztratí, tuť není divu, když ženy omdlévají.

Ve vesnicích panoval také veliký zmatek a nebylo divu, když přijde zpráva z Bavor, aby se na českých hranicích zbrojí zaopatřili, že nepřítel na ně táhne; tuť nemysleli jinak, než že Bavor svou zem jim dokořán otevře, aby mohli bezpečně k nám projít, a že knížeti Metternichovi i vozy zadarmo dá, aby zde dříve byl. Mnoho sedláků za-kopalo část obilí do země, aby měli, jak se vyjádřili, co zasít a co jíst, kdyby nepřítel osení zkazil, a kde co je, snědl. Že ale mezi nimi větší srdnatost panovala než mezi městskými, to je skutečná pravda. Několik sedláků stojí v poli a takto si povídá: „Kdyby to bylo nepřátelské vojsko, nebylo by tek zle, to mi věřte,“ povídá jeden,

„deli bychom mu jíst, kde co je, a zase by táhl dál, voják má přece čest v těle, ale taková najatá rota nezná Boha, nezná slitování, ta zabije člověka jako psa.“

„Bohdá, že se to nestane, abychom se deli tak zabit bez bránění; vždyť nás je teky hodně, když bychom se jim všickni postavili.“

„To je jako rosa proti takovému množství, které je ozbrojeno střelnou zbraní; a to máš nejhorší. Kdyby platilo, který kterýho zmůže, vzel bych takových kluků deset na sebe, ale než já ho mohu hudeřit, skolí mne kulkú; to mi nejvíc mrzí.“

„Já si myslím tek; ten kulír (rychlík) jen letí, tudy bude ta zpráva záhy v Praze a ve Vídni, a císař pán že nás tu nenechá pobit a pošle nám sem trochu našich vojáků a několik kanonů. Ty kanony postavíme hin po těch vrchách, my se postavíme hin v údolí, a potom ať přijdú; bohdá že by jim přešla chuť pomstit se na našem císaři pánu.“

„Jirko, ty mluvíš bez rozmyslu, kdepak by vzel císař pán ty vojáky, nevíš, že jsú všickni pryč v Němcích, v Netalii a kdož ví kde všude.“

„A nač jich v Němcích? – Já myslil, že to vojsko se vrátí a že peníze, co koštuje, v zemi zůstanú. Tohle se mi nelíbí.

A v Italii není teky třeba, aby byli; neměl by císař nechat ty naše děti pobit, když juž tam platní nejsú.“

„Já nevím, proč se císař pán o ty Taliani tek dere; když chtějí být svoji, řekl bych: Nu, buďte si svoji, však já mám zemí dost a dětí dost. Všecky ty našince tam pobijú a potom, až přijde na nás nepřítel, bude nás málo,“ prohodil