trochu lepší; co tam? Malý domek, při něm u samé silnice malý sad, v něm několik stromů, dvě besídky, zelený trávník, na němž se husy pasou, půl dobrého a půl spadnutého plotu. Což by to stálo udělat sad širší, více stromů, vonné květiny nasázet, několik besídek, trochu to vkusně připravit, a peníze by se hrnuly jako po splavu. Ale nač to dělat; hosté přijdou přece, a peníze se trží dost.
Vejdouce do sádku, měli jsme na vybranou, sednout buď do jedné neb druhé besídky; v jedné vál průvan, do druhé pralo slunce, kam sednout? Přemýšlení však přestává, když stojíš před dvěma proudy a jedním jít musíš, nechceš-li obrátit. Uvázali jsme si tedy šátečky kolem krků a sedli do stinné besídky. Sklepnice přišla, a my poroučeli mléko, verkehrten a graden Kaffee (verkehrt je víc smetany než kávy, a grad je obého stejný díl).
Třikrát se nás děvče zeptalo, jak to poroučíme, a potom šlo s vyřízenou. Za půl hodiny se děvče vrátilo, a paničky byly s kávou spokojeny. Rádi bychom byli ještě zůstali, ale nebylo možná vydržet pro dojemný zpěv dvou harfenic, které píseň „Das IV. Regiment“ tak vysokými tóny zpívaly, až nám uši zaléhaly.
Druhá blízká procházka je do „Oberlohma“; jde se po silnici až k vesnici. Před prvním statkem na pravé straně vede několik stupňů ze silnice nahoru po trávě až ke čtyrem besídkám z latí stlučeným a napolo plachtami zakry-tým, ve kterých stojí po dvou stolích. Není-li v parku hudba aneb v Siechenhause, neprší-li, a ty by jsi chtěla jít do Oberlohmy na šálek kávy, musíš přispíšit, sice by jsi musela nadarmo z jedné besídky do druhé chodit a všude by jsi našla na obou stolích ubrousky a u nich sluhu, který by tě poučil, že jsou místa „besetzt“. Kdo by rád dobrou kávu a čokoládu paní Barbory okusil, musí čekat, až se místa uprázdní, ale to málokdo udělá, každý se raději vrátí nazpátek a zajde do pěkné Brandenburské brány, hospody to hned u parku, kde je vkusná zahrádka se salonem, v němž se též obědvá. Další výlety jsou do Wildsteinu na Chlumu, známý smělou Bibianou, která se stala bohyní kočujících herců, do Schönbergu (v Sasku již), do Waldsassenu (v Bavořích), kde se, jak jsem slyšela, velmi krásný velký chrám nachází, zvlášť znamenitý pro svou práci štukatérskou, a do Seebergu. Také do rozkošných Lázní Marianských se zajíždí, a kdo se nemusí přísně dle pořádku léčitelského držet, jede se podívat i do Karlovarů, by tamější vyhlášenou nádheru prohlídl.
V Seebergu jsem byla s panem Ž... a jeho paní; je to vesnice, malou hodinu od lázní vzdálená, a leží na dvou skaliskách. Na pravém ční starý zámek, na druhém stojí kostel, a že je nižší a přístupnější, nejvíce chalup na něm vystavěno je.
Vjeli jsme přes mosty, které:se pnou přes hluboké příkopy, nimiž je hrad obehnán, a konečně do samého hradu.
Je vidět, že musel bývat někdy hrad velký i pevný; základní zdě jsou ve skále a s prvním poschodím posud dobře zachovány. Druhé poschodí je však ze dřeva a dle zdejšího venkovského způsobu stavení, totiž tak zřízeno, aby vykukovaly z omítky křížem a délkou nahé trámy. Při selských statcích jsou ale trámy ty omalovány nejvíc červeně a na bílé omítce, která mezi nimi prostoru vyplňuje, jsou malovány kytky, ptáčky a jiné drobnůstky.
Nejstrakatější jsem, viděla v Sandavě, kde se veliké množství piksel dělá, kterýžto oblíbený výrobek se daleko široko rozváží. Seebergský zámek se svými odpolu pevnými zděmi jako z ocele slitými, s tím dřevěným vrškem a šindelnou střechou vyhlíží jako rytíř od polovice v brnění, od polovice přikryt roztrhanou kazajkou, maje na hlavě noční čepičku.
V zámku je hospoda, a když jsme slezli, vedl nás hospodský hned nahoru do velké sednice s výklenkem, z jehož oken je pěkná vyhlídka na Lázně Františkovy. Byla tam ještě jedna společnost, tři paní a jeden pán, byl to, jak jsme se dověděli, Angličan. Paní hovořily tiše, ale pán se slečnou řečnili jako v parlamentě. Hospodský nám sdělil, že se nachází pod zámkem dílna na dráty; šli jsme se tam tedy podívat, a před námi druhá společnost. V dole mezi oběma skalinama teče potok a přes něj se pne vysoko lávka, k níž je vchod se skály trochu příkrý. Paní myslely, že je společník dolů svede, ale ten si cestu i lávku prohlídl, povídal, že ho bolí nohy, chtí-li jít, aby šly, že na ně počká, a zatím se natáhl do vozu. Jdouce za nimi, v duchu té dvornosti jsme se usmáli.
Vstoupili jsme do nízké, učazené dílny, kde nám ukazovali, jak s palce tlusté železo až na nejtenší struny k forte-pianu táhnou. Ostatně jsme žádné znamenitosti nenalezli, blíže Seeberga ale prý jsou v lese zeměznalské přírodní úkazy, jak jsme z příruční knížky, ve které je okolí povrchně popsáno, seznali, ale večer se schyloval, my museli domů, jen když jsme jeli, viděli jsme nad stromy vykukovat skály žulové. Nejpěknější výlet, to jest, kdo chce být ve společnosti, je na Siechhaus, kde se drží častěji besedy, a potom do samého města.
Než o Chebu začnu, musím něco podotknout. Před několika dny sedím u paní Ž-ové v pokoji, tu někdo zaklepe, a do dveří vstoupí vysoký muž s buclatou, černookou paní. On pozdravil po česku, ona po německu. Pan Ž... se hned obrátí ke mně a oba mi představuje. „Pan profesor N... z Chebu, horlivý Čech, to jeho paní,“ potom začne s mé strany.
Když bylo po obyčejných úklonkách a představování, sedli jsme a začali povídat. Milé mi bylo slyšeti, že pan