31

červená makovice od smutné stračí nožky. Vtom, co se na ně díváme, zakmitne se kol nás čtvero ladných isabelek, pěkná to spřež velkokněžny výmarské. Ona sama sedí s knížetem v moderním kočáře, za ní jede komonstvo. Vrátivše se do parku, nalezli jsme všude plno, a v prostřední cestě dělaly se přípravy k pouštění balonu. Park, naplněn krásnou pletí, podobal se nyní jediné květnici, a s potěšením jsem si kvítka z mnoha zemí sem přišlá prohlížela.

„Znáte ony dvě dámy?“ ptá se mne soused, když okolo nás hedbáví zašumělo a pačuIí zavanulo. „Ta v těch bledomodrých šatech, s tím horoucím okem a líbým usměvem kolem rtů, ta plná centifolie je hraběnka Ch...; v těch bílých kmentových je vysoká postava její matky, elegantní to kněžny E.... Vedle jdoucí bledý muž je rakouský básník baron Klesheim, který zde akademie dával, v nichž osobně své básně v rakouském nářečí psané přednášel.“

„Kdo je krásná žena v žlutých šatech s bílým perem na klobouku?“ ptá se opět zvědavý soused. „Je to paní z M..., krásná sice, ale jako socha z mramoru; havraní její oko je studené a nezdá se, že by Venuše doň byla svého živoucího ohně vdechla. Přichází mi jako nádherná jiřinka, pouze svou krásou se honosící, beze vší vůně, jako žena bez lásky a bez duše.“ Takto jsme kritisovali, až se isabelky u parku zastavily, hudebníci národní ruskou hymnu hráti počali a chebští pánové ke zábradlí běželi, by velkokněžně a jejímu manželu poklonu složili. Za malou chvíli, když baron ve způsobu vévodské koruny plynem naplněn byl, pustili jej do výšky, a on se vždy výše a výše vznášel, až nám s očí zmizel. Nato pustili druhý větší, Orlem chebským nazvaný, a i ten v nesmírnou dálku se vznesl a jen co malý ptáček v oblakách se kmital. Potom kněžna odešla.

Jak se začalo stmívat, začal se ohňostroj; jak prskavky různobarevné jiskry prší, z nichž se hvězdy tvoří, to ti nemusím popisovat, vidíš to na pražských ostrovech každou neděli, a lepší to zde nebylo. Naposled se objevila písmena M a nad ní vévodská koruna z různobarevných plaménků jako z drobounkých pletenců rozmanitých kvě-

tin složená. To bylo pěkné; tu se najednou všecko do ulice obrátí, kde pod pavlanem velkokněžny hudba hraje a bengálské ohně se rozsvěcují. Vyjasnilo se, že mohl, jak se říká, špendlík nalézt, a bylo vidět každého sedláka, jak oči vyvaluje a při všem tom na dýmku nezapomíná. – Když jsme se byli dost nadívali a nasmáli, vrátili jsme se domů. Ráno byl vchod u Slaného zřídla zelenými pletenci ovrouben a hudba přivítala kněžnu vně.

Druhá téhož-druhu slavnost byla ke cti příjezdu J. C. V. arcivévody Štěpána. Praporce žlutý a černý, bílý a červený, žlutý a zelený vlály se střech každého domu, když měl přijeti; byl to pohled jako na přístavní město. Odpoledne byla opět velká společnost v parku a večer bál v Kursaale. Po desáté hodině, když jel arcivévoda z Kursaalu do bytu k velkokněžně výmarské, vzplanuly po obou stranách císařské ulice bengálské ohně a polily siným světlem tváře množství diváků. Ve chvíli se objevil tah s pochodněmi, jdoucí silnicí od rondelu nahoru; pod pavlanem velkokněžny se v kolo postavil a kapela začala hrát, nejdříve rakouskou národní hymnu, potom ruskou, načež se volalo milovanému arcivévodovi vivat.

Slavnosti jsem Ti tedy popsala; abych ti o bálech a besedách psala, nemohu, neboť je nenavštěvuji. I divadlo zde máme pod direkcí p. Siegeho; prošlo by, jen kdyby se nedávaly někdy kusy silám a místu nepřiměřené. Také ně-

kolik koncertů zde bylo, o nichž Ti však nebudu slov šířit, beztoho se o nich v německém časopise dočteš. Má sem přijít p. Gaučova a mladý Laub z Prahy, ale lituji, že jich nebudu již slyšet. Též zápůjční knihovna a čítárna zde je; já se ptala jednou také na český časopis, ale pokrčili ramenoma, pousmáli se a pravili, že ho tam není. Byl to nápad ode mne, ptát se na český časopis v lázních. Já myslila, že tam bude časopisů na vybranou, a mezi těmi že by mohl i český být, ale tomu není tak; když není jiných dost, jak by se měl český tam dostat. A kdo by ho četl?

– Těch několik Čechů, co tam přijde, to by bylo smělé požadování, aby ti ho žádali; mají dost německých, a německy má a musí každý Čech umět.

Již je znát, a zvlášť ráno u zřídla, že hostů ubývá; mnoho, velmi mnoho jich odejde, žehnajíce divotvorná zřídla, která jim zdraví navrátila. I já jim co nejdříve sbohem dám, a protož ode mne žádný dopis již neočekávej, až na shledanou.

Tvá

Božena Němcová

KONCERT V DOMAŽLICÍCH DNE 6. LEDNA

Tím nás potěšil pan Jiří Florian, syn zdejšího měšťana. Je to na venku řídká pochoutka. Když jsem zvací ceduli dostala, domnívala jsem se, že pan koncertista jakožto Čech na své české krajany s českými listy pamatovat bude; ale naděje mne zklamala. No, všecko najednou žádat se nemůže, proto jsme přece s opravdivým potěšením o čtyr hodinách do hostince šli, kde se koncert dával a kde již v osvětleném sále hostů plno bylo.