15

uspořil by nebohým sedlákům mnohé mrzutosti.

Tolikráte jsem to již slyšela, že není ženské potřebí, aby uměla psát, jen když umí trochu číst, že toho je dost!

Musím při té příležitosti své soukromné mínění povědít. Když se vezme kolem, jest ovšem mnohem větší počet žen, které nepotřebují celý rok péro vzít do ruky, ale velký počet jich je zase, které bud celý obchod vedou, aneb mužovi po ruce být musí. Těm toho je potřebí, aby uměly jaksepatří psát.

Vím, že to je posud požadování nemožné, aby umělo děvče kromě psaní, čtení a počítání i něco jiného, neboť nemáme po tu dobu žádných ústavů k tomu. Děvče chodí od šesti do dvanácti let do školy; třetinu toho času říká jako papoušek z německé knihy, dělá Aufgabe ze Sprachlehre (třebas tomu ani za mák nerozumělo, to nic) a ostatní odříkává zrovna tak, jak to nebožka bába odříkávala. Je-li dítě vtipné, tak se přece někdy stane, že se mu ve dvanáctém roce v mozku rozsvítí, a ono některou věc pochopovati začíná, ale tu vyjde ze školy a matka je zapřáhne do jiné práce, kde si již více děvče na učení nevzpomene, leč na katechismus, když se má vdávat.

Pamatuje-li si která, že se má psát po h, ch, k, r ypsilon a umí-li hodně zčerstva knihu přeříkat, je rozhlášena za šikovné děvče. Ale kolik je takových? Vždyť je to ženské psaní tak zostuzeno, že vůbec od pánů škrabaninou na-zváno jest, ač by se mohli ti páni posměváčkové někdy hezky za nos vzít. Známeť takové, kteří myslí, když ně-

kolik škol proběhli, že všecku učenost spolkli, a zatím by je zadrhlo jedním prstem děvče, které v druhé třídě v šesté lavici sedávalo! Nemyslím snad, aby ženské do filosofických přednášek chodily, bůh chraň, ale dle mého uznání měla by každá kromě psaní, čtení a počítání i trochu zeměpisu, přírodopisu, obzvláště ale historii své vlasti znát. A nejvíce toho mají potřebí matky! Kdyby byly věděly matky české, co to je hrdým býti na svůj národ, kdyby byly znaly ocenit krásný jazyk svůj a neučily děti hned zmládi klanět se cizím modlám a vlastní svatyni zneuctívat, nebylo by to přišlo snad tak daleko, aby se dávaly v Čechách české plesy a pravý vlastenec aby byl obdivován jako cizozemské zvíře.

Každý se rád upamatuje na dobu, když sedával k nohoum své matky neb staré chůvy a u vytržení poslouchal pohádky o skleném vrchu a zlatém zámku, o čarovné kráse diamantového pokoje a o spících princeznách. Nebylo by lépe, kdyby se ukázala dětem také kromě těch pohádkových světů skvělá skutečná minulost slavných předků?

— To se nikdy nezapomene. Moje babička byla jen sprostá žena, ale ona znala z většího dílu českou kroniku a nejraději nám z ní povídala; začasté dokládala: „Vidíte, děti, jak slavná byla Česká země a jak byli češi všude váženi, a nyní se jim smějou. Já se toho nedočkám, ale vy se toho snad dočkáte, že to bude jinak. Vzpomeňte si, děti, často, když vám babička povídala, co musela pro českou řeč vytrpět, a nedejte se nikdy zavést. Já se ne-učila německé řeči, pohrdla jsem dobrým živobytím a radši jsem šla do chaloupky v Čechách, než bych zůstávala v cizině. Svůj k svému, doma je nejlíp.“ Bůh jí dej lehké odpočinutí! Upomínka na ty blažené chvíle mého dětství, na všechny ty zlatoplodným zrnům podobné slova jsou drahé kameny v rámci mého života!

***

Vímť já ze zkušenosti, jaký dojeni příběhy z české historie, jako jsou o Břetislavu, Soběslavu a jiné, na dětskou mysl činí; každé slovo padne do srdečka jako jiskra a roznítí je tak, že jim plamen z oček sálá. A takové jiskry boží, vházené do mladých srdcí, nedají se více ututlat, ty nezalije ani celý Dunaj. Z dvaceti dětí jedno aby se neptalo rodičů nikdy na nic jiného než: „Mámo, kdy mi dáš krajíc chleba, a táto, kdy mi koupíš na nový kabát?“ Dítěti je všecko nové, a každý brouček, každý kvítek, každá hvězda na nebi je mu mystickou pohádkou, jejíž rozřešení nejprve od rodičů žádá. Ale jakžpak, nemůže-li mu ji ani matka ani otec vysvětlit? Ve škole? Tam je teprv pravý labyrint, z něhož někdy školák i s panem učitelem cestu najít nemůže. A tak zajdou mnohé vlohy, že jim žádný na pravou cestu pomoci nemůže. Myslím tedy, že by se neměla matka jen pro sebe učit, ale pro své děti!

Byl by čas, aby přestaly ženy myslit, že jsou na světě jen pro parádu! Každá musí dle své možnosti vyplnit částečky v nesmírném řetězu člověčenstva! A nyní je k tomu doba! Má-li být chrám naší národnosti na obdiv světu a chceme-li, aby naše děti v něm Tedeum zpívaly, nesmíme zahálčivě ruce do klína vložit a na muže zevlo-vat, jak pracně po kaménku na něj snáší. V našich rukou leží poklady, a neměly by je matky chovat, by jimi cizí roucho zdobily, ale raději jo vložit do zdí vlastního chrámu, by se co jasné slunce zaskvěl. Neníť k tomu nic jiného potřebí než lásky! Mnohá by řekla: „Co jen chce, vždyť mluvíme česky a dáváme děti česky učit.“ To je láska jen tak ledabylo, jako když se řekne: „Já mám toho člověka ráda, ani nevím sama proč a zač.“ S tou není vlasti pomožíno! Tu musíme milovat z přesvědčení, musíme ji znát skrznaskrz, musíme vědět, k jakému cíli a konci ji milujeme, a tu vroucí vědomou lásku musíme dětem do srdce vštípit. Takovou nevyvrátí hrom a bouře a směle se mohou na ní skály zakládat. Když by takto české ženy svůj úkol vykonaly a naše plémě by k vítězství haleluja volalo, pak by se mohly beze vší chlouby mužům po boku postavit a směle říci: „My k té slávě také přispěly!“

Bych lásku k vlasti v srdce zdejších dívek vzbudila, chtěla jsem jim předčítat předně historii, neboť jen tou se může pravé lásky docílit; že se mi nepodařilo, nemohu za to. Kdo o prospěšnou věc nedbá, není jí hoden.