9

nápěv dudácký poslouchala, s jakovou snad nikdo tu nejzdařilejší operu poslouchati nemůže. „Paní! vete,“ pravila ke mně, když dovřískly, „vete, že to je přece jen ta nejkrásnější muzika!“ Takovou důmínku vymlouvat byla by marná věc!

Chce-li kdo vidět pravou radost, ať se přijde podívat na selské posvícení neb na selskou svatbu. Kdyby byl sedlák břemenem stísněn, až by se pod ním k zemi skláněl, v tu chvíli vše odhodí, zapomene na všecky trampoty a žije jen v radosti. Kdyby mu stála smrt za patami, on by se po ní neohlížel a v bujném kolečku třeba do náručí se jí zatočil. Je to statný a pěkný ráz lidí zde, smědých podlouhlých tváří, ohnivých očí a černých vlasů. Obzvláštně hezky to sluší těm, kteří posud dlouhé vlasy nosí.

K večeru jsme šli z hospody k obědu. Ženich kráčí se svými hostmi a s dudákem do svého statku a nevěsta se svou stranou a s houdkem také do svého. K obědu mají opět hovězí maso, pečeně a jelita, jich zamilované jídlo.

Po obědě se zpívá, rozpráví, a když se číhačky rozběhnou, zatancuje se jedno kolečko. K deváté hodině se

„zavádí nevěsta“ a ženich se odebere se svými hostmi do jejího bytu. Když jsme tam přišli, byla sednice lidem natlačena; mužští zůstali stát a my ženy zasedly jsme ke stolu, okolo něhož několik žen, nevěsta a droužka již seděly. Dudák se připojil k svému druhu a oba se postavili k nám. Najednou ženy vstaly, upnuly zraky své na hudebníky a začaly zpívat :

„Kde jsou mé zlaté rodiče, kteří mne chovali,

aby mně naposled požehnání dali.

Kde je má matička, která mě chovala,

aby mně naposled požehnání dala.

Kde je můj tatíček, který mne vychoval,

aby mně naposled požehnáníčko dal.

Požehnání dali, mne vyprovodili

mé zlaté rodiče, kteří mne chovali.

Až půjdeš ze dveří, vezmi za vorbičku,

opatruj vás Pánbůh, můj zlatý tatíčku!

Když půjdeš ze dveří, tak dej pozdravení:

Uchovej vás Pánbůh, všecky mé přátely!“

Poté zpívaly dvě smutné, které srdce ubohé, osiřelé nevěsty hluboce dojaly; plakala až hrůza. „Dorlo,“ povídala jsem vedle mne stojící ženě, „přestaňte zpívat, vždyť nevěstě srdce div nepukne.“ „I to nic nedělá, paní, to musí být,“ byla naivní odpověď. Najednou vpadly do veselejšího nápěvu, obrátily se, kde ženich stál, a začaly tuto:

„Strakaté peřiny na bidle visí,

starej se, Jiříčku, o koně lisí.

Já se již postaral o celý vůz,

Pojď, sedni, Kačenko! pojedem juž.

Já nechci, nepůjdu, ani nesednu,

ještě u mámy trochu zůstanu.

Já nechci, nepůjdu, až zejtra ráno,

opatruj vás Pánbůh, má zlatá mámo!“

Po zpěvu vzaly nevěstu pod paží a vedly ji ze dveří. Tu přiskočil družba, chytl nevěstu za nohu a vyzul jí střevíc.

Chtěj neb nechtěj musela mu ho dát. Na náspi stálo šest zapřažených vozů; na koních seděli pacholci a na každém vozu u naloženého nářadí jedna selka. Když to jde přes pole, sedne nevěsta také na vůz, ale to bylo jen na druhý konec vesnice, šla pěšky. Než odjeli, zazpívala droužka:

„Z domu se loučila se všemi děvčaty

i také na záspi s pacholaty.