39

vrchností jsú tu vždy jen úředníci, od těch závisíme; a pane, vy to dobře víte, jak se s námi podle práva zachází, jaké máme zastání, tedy nesmí se divit nikdo, že se na oko koříme, ale v srdci naše pány nenávidíme.“

„Dobře jsi pověděl, Hadame; a je to skutečná pravda, pane, že pány nemáme v lásce, oni myslí, že je sedlák hlúpý, k ničemu jinému na světě dobrý než za pluhem chodit. Žádný nehuzná, že sedlák pracuje pro celú zem; však oni málokterý měšťan nás návidí, také myslí, že všecku moudrost snědl, a když má z termínského sukna kabát, že je víc než my a že může po nás hlavú házet,“ ozval se zase jiný z davu.

„Je bohužel pravda, že je dost měšťanů, kteří se za mnohem vyšší počítají, než je sedlák, ale takoví jsou jen ti nevzdělanci. Každý vzdělaný hodný člověk uzná, co jsme sedláku povinni, každý miluje ho jako svého spoluobčana a bratra. Vidíte, toho důkaz dali vám nyní ti šlechetní pánové v Praze, jak jste již slyšeli. Oni se o vás tak spravedlivě a upřímně starají jako sami o sebe, a nijakž vás neopustí. Vy však nesmíte je také opouštět v dobrém ani v zlém.“

„Duši za ně dáme všichni!“ volali jedním hlasem chlapíci jako ze skály.

„Nuže, když byste duši obětovali, tedy přinesete i tu menší oběť, totiž že nebudete nevčasnou surovostí pokoj země rušit a že trpělivě očekávat budete, jak se vše ukončí. Hleďte, v Praze panuje nyní všeobecné přátelství, Čech, Němec, žid, všickni jsou bratří, všickni pracují k jednomu cíli a jeden druhému, seč je, napomáhá. Tedy vy Čechové zde též se nedejte zahanbit.“

„Pane, zde naše ruka na to, že se budeme pokojně chovat a trpělivě očekávat konce; je to sláva pro Čechy, že hu nás ani kapka krve netekla jako jinde, my tu slávu nehudeme kalit. — Ale tohle je zázrak, pane, kterak v té Praze nyní přátelstvo všeobecné panuje, to nebylo odjakživa slýcháno, aby se Němec s Čechem na jedné lajci (lavici) srovnal. Čech k Čechovi, to je jiná, ale s Němcem, to je mi divná věc, nu ale snad to jsú ti hodní Němci, co v Praze pořád mezi Čechy žijú, budú již humět česky rozprávět, to nebudú takoví Němci, jako jsú ti naši pání húředníci, to jsú zatvrzelí, ti se nic nechtí hučit česky; tak trochu, co s námi promluví na robotě a v kanceláři, a to za nic nestojí, ale psát to pranic nehumí. Och, kdybychom my měli české pány zde, bylo by to lepší, Čech Čechovi přece jenom více přeje; my bychom raději s nimi jednali po česku než po německu, ale kterak si pomocti, člověk tomu nerozumí a přece musí všecko přijímat po německu, kontrakty, přípisy, nařízení atd. Máme se dle toho spravovat, a nerozumíme tomu. Nyní si ale můžeme poručit, aby se nám všecko české dávalo, viďte, pane?“

„Již dávno a několikráte řekl jsem vám, abyste tak učinili, ale to se bojíte promluvit a tím sami své pány kazíte; poněvadž myslí, že je vám to jednostejné, máte-li to v té neb oné řeči napsané, neučí se žádný česky.

Kdybyste však jen jednou se ozvali a na zákon se odvolali, v němž zřejmě veleno, aby každý úředník v Čechách obě v zemi panující řeči uměl, aby nebylo ani Čechu ani Němci při jednání ublíženo, kdybyste se na to odvolali, jistě by se báli vám německé přípisy posílat, a když by to nepomohlo, stojí každému svobodno dále se o to ucházet. Nyní však musíte to všickni jednohlasně žádat, aby se s vámi všecko po česku vyjednávalo.“

„I pane, to my budeme hnedle při tom a neupustíme, poněvadž víme, že jsú na naší straně lidé, kteří nás neopustí a nás se zastanú. Ale dříve to byla těžká věc, my s tú robotú příliš utýráni jsme, a nikdo netrúfá se ozvat, aby se na něm nemstili. Od nejnižšího dráha až k panu vrchnímu před každým musíme se kořit; před jedním smekat, před druhým klekat. A žalovat není nic platno; to máte jednu ruku od dola až nahoru, kterak řekne ten jeden, řekne druhý, třetí, až nahoru k císaři. Raději tedy, mlčet. Kdyby všickni húředníci takoví Češi byli jako vy“

pane, kdyby s námi tak hupřímně smýšleli a jednali, my’ bychom srdce s nimi rozdělili, ani by poručit nemuseli, r a stalo by se; ale oni se nezmění, ti zůstanú, jak jsú.“

„Ale, pane, kterak se to dovíme všecko nejlépe, co se v Praze děje a kdy ten sněm bude? K vám je přec hodný kus cesty a teky nemáte vždy čas k nám docházet.“

„Když si vy tři obce dohromady Pražské Noviny držet budete nyní od čtvrtleta, můžete se všecko dovědět a spravedlivě. Rychtář umí dobře číst, a čemu byste docela nerozuměli, to se zeptejte buď zde Jana, aneb si to zaznamenejte, až k vám zase přijdu. Však vy tomu dobře rozumět budete.”

„Nu, to můžeme hudělat, a ty, Jene, půjdeš do města a necháš je přinést ty listy,“ nařizoval hned rychtář,

„pošleme je z jedné obce do druhé, vždyť nejsme daleko od sebe. Víte, pane, co mi napadlo, kdyby ten pán, co toho Pražského Posla vydává, ten pan Tyl, kdyby vydával aspoň dva svazečky za měsíc, anebo kdyby si to rozdělil na listy jako Noviny, abychom častěji je dostávali. Och, ten humí pěkně pro nás psát, to rozumí člověk všecko, tak se čtá až milo, co on píše, a zrovna navlas ví, kterak to rádi máme. Ten by nám to nejlépe pověděl, jak se to všecko děje; v těch Novinách přece všecko pro nás není a mnohému nerozumíme. Nu snad až dále že si ten pan Tyl také na nás vzpomene; kdybyste se, pane, jednú s ním sešli, pozdravujte ho od nás všech.“