1

OBSAH:

Obrazy z okolí domažlického

Selská svatba v okolí domažlickém

Obrazy z okolí domažlického

DOPISY Z LÁZNI FRANTIŠKOVÝCH

KONCERT V DOMAŽLICÍCH DNE 6. LEDNA

Z DOMAŽLIC

OBRÁZEK Z OKOLÍ DOMAŽLICKÉHO

Z DOMAŽLIC

SELSKÁ POLITIKA

[ZE VŠERUB]

Z NEUMARKU

OD DOMAŽLIC

HOSPODYNĚ, NA SLOVÍČKO!

KRÁLOVSKÉ HRANIČNÍ MĚSTO BROD V LESE V BAVOŘÍCH

DĚTSKÉ HRY

NÁRODOPISNÉ DROBNOSTI

[RŮZNOŘEČÍ Z OKOLÍ DOMAŽLICKÉHO]

[NÁRODNÍ PISNĚ Z OKOLÍ DOMAŽLICKÉHO]

[ČESKÁ PŘÍSLOVÍ A ÚSLOVÍ]

[NÁRODNÍ HÁDANKY]

HRY

Obrazy z okolí domažlického

Z PŘÁTELSKÝCH DOPISŮ BOŽENY NĚMCOVÉ

(1)

Mohla bych začít o těžkém srdci, když jsem Prahu opouštěla, ale to je píseň se známou notou, tu zná každý, kdo se s tou drahou matkou loučil. Mně se zdá, jako bych byla třemi kroky celou vlast přeměřila; ze slezských hranic přes Prahu až k bavorskému pomezí, to jsou tři obrazy a také tři gramatiky, u severu chodí se „ulicej“, v Praze se

„unterhaltujou“ a na západě řekne sedlák „já su bul“ a dostal od toho jméno bulák. Jak jsme přijížděli ku Plzni, byla již silnice plna selského lidu v překrásném bohatém kroji. Selky byly k líbání. V Plzni jich stálo jako makovic, ale mezi všemi ani jedna blondýnka. Za Plzní jsme se octli mezi Němci; ačkoliv jsme měli kočího z germánského pokolení, musel přece hospodu podle zeleného věníku hledat, poněvadž tamějším Teutonům nerozuměl. Srdce mi okřálo, když jsem přijela na místo, kde mne domácí paní oslovila: „Až budou chtít maso, tak jim pro ně pošlu.“

Tento čtvrtý pád středního pohlaví je jako svaté přikázání lásky k lidu našemu, který nám milý jazyk mateřský v celé neporušenosti zachoval. V celém okolí mají ti lidé řeč zlatý poklad, já poslouchám jako u vidění. Kde se jich dotknete, jako by zlaté jiskry pršely. Tuty dny byla u mne stará žena a povídala, že zde často hoří. Já se ptala na příčinu a ona pravila: „To je tím, zlatá paní, že se nedává božímu ohni pokrm.“ — ,,A jak to myslíte?“ — „Od každého jídla, co na stůl přijde, má se dát něco ohni, a když něco vykypí, nemá se nikdy hubovat; to patří ohni.

Když se pak plaménky sejdou, ptá se jeden druhého: Jak se ty máš, a jak ty; a tu říká ten chudý oheň, že se má zle a že se musí vystěhovat. A oheň se stěhuje, a zapálí stavení.“ — Takových pověr je více a lid to se vší upřímností vypravuje.

Vy nevěříte, jak hluboce ten rozpor národního života uráží, jemuž se ani ve vlastní rodině vyhnout nemůžeme. V

kuchyni stojí selka, povídá o své rodině, o domácnosti, mluví jak by tiskl, že by učeného pána zahanbila, a slova její: „Mám holku, je jako větřice, musím ji dát do města, aspoň se naučí studu — snad aby ho pozbyla,“ s tím kla-sickým dativem znějí mi ještě v uších; tu se strhne v pokoji křik a pláč, můj vlastní synáček hořekuje, že má jít do školy — s německým slabikářem. Já jsem si ale vzpomněla na dobrou radu a citovala pana Laube: „Man muss sie