důmyslných hraček, jež vidíváme u dětí panských, dílem pro ukrácení chvíle, dílem pro zbystření se rozumu, těch na vesnici nevidět. Tu a tam u zámožnějšího sedláka na peci v koutku má dcerka sedět panenku, kterou jí matka z jarmarku přinesla, aby se učila na ní šít, na malinkém červeném stolku stojí hlíněné nádobičko, v němž se strojí hostiny při pannině svatbě, a na malém ložičku jsou modré poduštičky vystlány. Tu a tam za okny vidět papírového Mikuláše, černého kominíka a bílého beránka, a když se v letě neb v jeseni poutníci z pouti byli vrátili, tu bývá také vidět chlapce po vsi běhat s červenými trubkami a píšťalkami; některý zase má pověšený na knoflíku bubínek a tluče do něho dřevcemi, co na cestě našel, protože babička, která mu ho přinesla, nevěděla, že musí k němu také paličky koupit. Ale tatík mu je udělá. Jiný zase táhne za sebou grošového koně, který se mu kácí se strany na stranu, a opět jiný chlubí se kudlou, která má střenku červeně malovanou. Děvčata zase dívají se po boku, jak jim nové mošinky budou slušet, až s nimi půjdou do školy, a malé děti pochutnávají si na perníkových beráncích a košíčkách. Takové dni bývají ale jen jednou, nanejvýše dvakrát do roka, kde se jim podobného dárku dostane.
Na podzim nastane jim škola; po škole rády matky děvčata volají k své ruce, neb ku kolébce, a peří drát –jestli děvče na přeslici dosáhne, musí se učit cucky přepřádat. Která prý přadlena dovede upříst rovnou niť z cucků, ta že pak dovede příst i hedvábí, říkají. – Chlapci bývají také přidržováni k menším pracím, loučky drát, košatinky plést, provazy pomoct soukat otci – někdy na děti pozor dávat, jenže chlapci nemívají velké stálosti při práci, jakmile příhodnou chvílku zočí, jako pára zmizejí ze dveří a hned s drakem za humna, a v zimě klouzat se neb sáňkovat. – V neděli ale mají volno; tu si pak děvče vystrojí panenku, jde s ní na táčky, aneb si pozve družky k sobě, a na peci slaví se hlučná svatba i křtiny, také se přitom tancuje. Pak se hraje „na zlatý prsten“ – „na prodá-
vání másla“– jsou-li chlapci přítomni, prodává se po másle – oves, hraje se „na chudého vandrovníka“ – „na to, co lítá“ aneb si „posílají truhlice“, samé to hry, ku kterým není třeba mnoho místnosti. Když je hry omrzí, vyženou se chlapci na náves, děvčata pomalu courají za nimi, třebas i na klouzačky. Některá se dovede klouzat jak chlapec, některou musí vést, a mnohá si dá ruce pod zástěrku a jen se dívá; když jim ale chlapci nabídnou, že je povozí na sáňkách, to se žádná nezdráhá, ačkoliv napřed vědí, že budou nejednou do sněhu svrženy. Když pak jsou hodně přemrzlé, veženou se do sednic, posedají do kolečka nedaleko staré babičky neb přadleny a žadoní o pohádky.
„No, počkejte, tedy vám budu povídat, poslouchejte,“ řekne babička a začne: „Povídám, povídám povídačku, že pes spolkl otěračku! Povídám, povídám druhou, že teče voda struhou! – Povídám“ – Při počátku byly oči všech na ni opřeny, a jak začala, se jim zakaboní, a rozmrzeně přetrhují další povídání. „Oh, tu my dávno známe,“ křičí,
„cožpak je do ní, nějakou jinou!“ – Není zbytí, babička musí povídat. Povídá „o kočičím sněmu“ – „o pernikové chaloupce“ – „o odřené koze“ – a děti, ač to již kolikráte slyšely, přece upjatě poslouchají, jako by jim byly nové.
– Také napadne někdy otci neb některému strejčkovi, že jim dává „hádat“ – a to ony již napřed vědí, že všecko uhádnou. „Jaký to soudek bez obručí a dvojí víno v něm?“ řekne tatík. –“Vejce, vejce!“ křičí jeden přes druhého. –
„No, dobře; počkejte dále; Sedí pán na střeše“ – „To je dým!“ – křičí všickni, nedočkajíce ani další výpovědi. –
„Vyt všecko víte; tedy jinou: „Co na střeše neshnije?“ Děti mlčí, až Jirka vykřikne: „Díra!“ „No, uhodls,“ řekne tatík, „nyní ale hádejte to: „Jaká blecha vyleze na strop?“ – Děti hádají veliká, malá, ale matka přišeptává cosi malému děvčeti, co u ní sedí, do ucha, a to volá: „Černá, černá!“ – Děti se vymlouvají, že to mohla Manča snadno uhádnout, když jí to maminka řekla. – „Ještě vám dám jednu hádku, a pak dost, dejte pozor: „Za sto roků kolik udělá vrabec kroků“? hádejte!“ – „Oh je, kdo by to spočítal;“ diví se děti, „za sto roků kolik kroků!“ – ani nechtějí přemýšlet, vědouce napřed, že to neuhádnou. – „No, tedy jděte zítra na dvůr a spočítejte, mnoho-li kroků udělá vrabec za chvilku – ale kroků“ – napovídá tatík. – „Já vím, já vím!“ vyskočí jeden chlapec, a když se vítězoslavně po všech podíval a na stůl si trochu zabubnoval, zvolá: „Žádný – vrabec nedělá kroky, on skáče!“ – „No, když umíš tak dobře louskat, zasloužíš výlupek,“ řekne oráč, „ne ale co se dává holí – takovýto!“ – a sáhna do kapsy, podá chlapci hrst lískových ořechů, výlupků. On je v jeseni nasbíral v lese a má je schovány na půdě v seně, a v zimě dělá s nimi vzácnosti – jak děvčata říkají, když jim nechce dát na zálusk.
Takto uběhnou neděle i všední dny, a dětem se přece hry nezevšední, ani nemají dlouhé chvíle. – A jakých pak krásných svátků bývá přes zimu, na něž se kolik neděl napřed těší! – Mikuláš naděluje dary i metly – pak je Štědrý večer a koleda – nato chodí tří králové, pak pekou mámy šišky, chasa strojí masopust, a když ,se pochová po ostatcích, chodí se s Dorotou. Půst uběhne, smrt se vynese ze vsi, léto se přinese do vsi, s červenými vejci, žlutými mazanci, je dynovačka, a než se kdo naděje, jaro tu.
„Kdy je lepší, jako z jara,
zelení se v poli tráva;
v poli, v poli, v políčku,