83

„Dále!“ – Vejde nejdřív Anjel: „Klink, klink!“ – ozve se. Řečník: „Kdo to?“ – Anj.: „Anjel.“ – Řeč.: „Co chce?“ Anj.:

„Barvu.“ – Řeč.: „Jakou?“ – Anj.: „Nebeskou“ –(neb jakoukoliv pojmenuje). Je-li taková, řekne řečník: „Je tu, hledejte si ji.“ – Nyní musí anjel ptát se jedné; jestli náhodou uhodl, musí barva s ním, neuhodl-li, musí jít zprázdna. – Řečník volá zase: „Dále!“ – Vejde čert: „Brrrrrrr!“ – Řeč.: „Kdo to?“ – Čert: „Čert.“ – Řeč.: „Co chcete?“ – Čert: „Barvu.“ – Řeč.: „Jakou?“ – Čert: „Ohnivou.“ – Tak jak anjel, musí i čert jen nazdařbůh hádat, a teprv jestli pravou uhodl, s sebou ji vzít. – Kdyby barvy, jakou žádají, mezi shromážděnými nebylo, musí to řečník oznámit, jakož i jestli již odvedena, aby mohl jinou zvolit. Když se tak všechny barvy odvedly, přijdou anjel i čert se svými barvami do sednice a postaví se proti sobě a řečník položí mezi ně buď šátek buď cokoli, co jako hranice značit musí, které oni přestoupnout nesmějí, leč by mocí byli jeden od druhého přetaženi. – Anjel i čert mají za sebou stát svoje barvy; stojí za nimi, a jeden druhého drží okolo pasu a jen anjel a čert mají ruce svobodné, a těmi se pak chytnou a přes hranici přetahujou; která strana kterou přetáhne, ta je vítězem.

POVĚRY A ZVYKY

Zde v Praze jedna bába (prodává v jednom kostele svíčky) vždy, když její dcera kočku tresce, okřikuje ji takto:

„Nebí mi kočku, kdo tě bude po smrti převážet?“ Já to jednou slyšela, i ptám se jí, jak to míní, a ona mi na to, že to slýchala již od svojí matky a báby (pochází kdesi z Berounska), že kočky po smrti duše na onen svět převážejí.

Nikde jinde jsem ale o tom jaktěživa neslyšela.

Čtyrmecitma (z Domažlicka). Každý den odpoledne ve čtyry hodiny zvoní se „čtyrmecitma“. Když chtějí děti na matkách svačinu, odbývají je obyčejně: „Ještě ani nezvonilo čtyrmecitma“ (po staročesku čtyrmecítrna = 24).

S vínem jít o svatbě (z Domažlicka). Ve městě je posud ten zvyk, že nese mladé děvčátko před svatebníky do kostela víno, které kněz posvětí. Když jdou z kostela, postaví se děvčátko s ním na práh u domu nevěstina a plný pohár podá ho matce nevěstině neb starosvatce, ta všem připije, pak ženichovi a nevěstě podá a teprv vyjdou do stavení.

Kdo má zvyk sedat s lokty o stůl podepřenými a bradu o dlani, říká se, když jednu ruku opřenou má, že je půl Bavoráka; obě-li, že je celý Bavorák (na Domažlicku).

MIKULÁŠ, LUCIE, KREMPERA, TOMÁŠ

Jako jinde v Čechách, tak i v Domažlicích chodí se Mikulášem, a sice slavně, dva, tři najednou; čím více Mikulášů, tím víc nadělení, děti se na to těšívají. – Po Mikuláši za týden chodí Lucie, co noci upije. Ta je v hrachovině zabalená, rozcuchaná, prostovlasá, a když do světnice vejde a zatřese se, mají neposlušné děti strach, neboť trestá je, jestli jim maminky neodpouštějí. Ptáť se Lucie, nejsou-li ve světnici neposlušné děti, že by je vymetla, a řeknou-li maminky, že nejsou, šoustne Lucie pometlem po světnici, otřese se a odejde dále. – Po Lucii za týden chodí Krempera (někde i Morana). Krempera nese si necky hřebíkami pobité a v ruce kladivo; jak někam vejde, hned necky položí, začne kladivem bušit a ptá se, kdeže jsou ty neposlušné děti, že jim nožky oková; odpustí-li jim maminky, odejde Krempera, ale říká, když nebudou chtít děti poslouchat, aby ho jen zavolaly, že jim cvoček zatluče. – Po Kremperovi hned druhý, třetí den chodí Tomáš. Ten je pěkný celý bílý, nosí s sebou dobrá čepeníčka (preclíčky) z běle, hnětanky z popele (z pračerné mouky) a vařečku. Ten se hned ptá, které dítě je mlsné a které jídá všecko rádo, i brambory; – které jídá rádo i brambory, tomu dá čepeníčko, které je mlsné, tomu dá kus hnětanky popelové, pleskne je vařečkou přes ústa a řekne: „Praví ti Tomáš – doma jez, co máš – a u lidí – co ti dají.“ – Nato odejde i Tomáš a děti těší se už na koledu.