koutek těch hor, které jsem posud viděla, ale nikde není tak romantická krása jako u nás doma. Což je ale do všech krajin, není-li v nich dobrý člověk. Nemohu vyslovit, jak mi bylo líto, když k nám selka přišla a nebohá ani nevěděla, jak má promluvit. „Musejí mi odpustit,“ pravila, „já su hloupá bulka.“ Můj muž, vždyť ho znáte, začal jí to vymlouvat, a tu jste měli vidět tu spokojenost, tu radost, že mohla mluvit jak chtěla a říkat nám vy. To ví bůh, proč tím lidem tak opovrhují, že se ubohý sám za hloupého drží a svého krásného jazyka si neváží!
(3)
K národním veselostem zdejším náleží koleda a voračky. Selská dívčí koleda slaví se prostřední vánoční svátek.
Tu dostane každá děvečka nebo dcera od hospodyně hnětanku, to jest veliký koláč, dobře máslem a smetanou zadělaný, v němž je skořice, hrozinek a mandlí hojnost. Těsto se jak náleží uhněte a — jak se tu říká — na křuplavo upeče. Hnětanku si ale holka nenechá, ta je pro chlapce. Svobodní chlapci a holky shluknou se pak vespolek a jdou do města na pálení. Děvka dá chlapci hnětanku k vodce, a on jí koupí housku a jablka; to se potom tahá a strká, zpívá a hlučí, a z krčem to jde k muzice. Přitom se musí každý opít, ženská tak dobře jako mužský, a proto se také nepije pivo, ale páleni. — O masopustních dnech mají voračky. První den vezmou si chlapci muzikanty — totiž dudy a housle — a jdou po děvkách. Každá musí dát peníze na voračky, jak jen může, někdy třeba pět zlatých. Která se z nich dá nejvíce vidět, ta potom celý rok také nejvíce tancuje. Chlapci platí muzikanty, častují rosolkou a tančí celé tři dni masopustní ve dne v noci bez přestání.
Důvěra v mocnou přímluvu svatých je zde v plné vládě. Tuty dni byla u mne stará selka. Když viděla dítě nemocné, pravila: „Ale zlatá matko, nebyla jste ještě s tou holkou na Svaté Hoře?“ — Já, že ne. — „Ó, to tam jděte; já pořád mé dceři Bárce říkám, aby šla s tou němou holkou na Svatou Horu; věřte, tam se už mnoho zá-
zraků a divů stalo. Anebo dejte číst mši u Svatého Rocha a obětujte na oltář tři vejce, on je patron proti tělesným neřádům a každého uslyší, kdo se k němu obrátí.“ Na doktory a líky se tu mnoho nedrží.
Táž selka pozvala mě na svatbu. Když jsem se ptala, koho si bude syn její bráti, pravila: „On ještě neví; má prý jich několik, ale pro mne, ať dělá, jak rozumí.“ — „Ale má-li být svatba o svatém Martinu, tedy je svrchovaný čas.“ — „I to je pojednou,“ odpoví stará. — Tak to máte tady jako v rezidenci, sňatky urovnává více rozum než srdce; kdo dá víc, ten bere. Ostatně jsou to dobří lidé, vejdete-li do vesnice, nepotkáte nikde hloupou ostýchavost, každý se vám směle do očí koukne, a ne aby troubil, nýbrž srdečně vás vítá. Bývá-li ve vsi jako po vyhoření, všude ticho, jen že někde z chalupy zpěv zaznívá anebo pasák si hvízdá, rozléhají se po městě zpěvy bez přestání. Ti kalounkáři při stavech celý boží den ani ústa nezavrou a je tu písní, až není možná.
Nevím, bylo-li by opatrovny kde tak potřebí jako zde. Co se tu dětí potuluje, které na svého otce prstem ukázat nemohou! Ty rostou jako dřevo v lese. Co jsou staří lidé, ti jsou zdraví a zachovalí, ale ten dorůstek je již dlouhým seděním u stavů mnohem zakrnělejší. Avšak navzdor všemu tomu, že je zde mnoho chudoby, není přece nic o zlodějství slyšet ani o těch hanebných nadávkách. Ale v sobotu a v neděli, když přijde vyplácení peněz, tu je v krčmách živo a sklenář má výdělku dost. „V té a té krčmě byly zase caparty,“ říkají ráno.
Krásná pleť dělí se tu na dvě třídy, jedna má čepec na drátkách, druhá klobouk. S čepcem zachovaly se staré zvyky, pod klobouk vloudila se němčina.
(4)
Lid zde místo Češka říká Čechyně. Češka prý se mluví jen u Prahy. Národních povídek je zde veliké množství.
Nejoblíbenější jsou krátké vtipné a směšné anekdoty, o nichž se myslí, že se vskutku přihodily; starší báchorky, třeba sebebásničtější, nejsou v takové vážnosti. V každé z oněch je vychytralý sedlák nebo selka, hloupý pán nebo vtipné dorážení na hloupé sousedy, Bavory a jiné Němce. Jak se časy mění! V povídkách považuje se lid za nejchytřejší, a v skutečnosti drží se za hloupého, ač by se to všem říci nesmělo.
Jeden sedlák měl býti rychtářem. I ptá se ho představený, má-li k tomu také dost rozumu. „Vždyť vy ho tady máte nazbyt, můžete mně ho trochu přenechat,“ odpověděl sedlák. — Když jsou ty pověsti napsané, nezdají se vám už tak směšné, jako když člověk poslouchá, jak je odzpěvují; to je něco zvláštního a vše jinak vypadá, než když se to obyčejným hlasem povídá. Slovíčka no a nu jsou silně v užívání.
K nejoblíbenějším procházkám náleží cesta do Chrastavic. Tam jsme šli na posvícení. Přijali nás s pravou hostinností a s upřímnou tváří. Sotva jsme dosedli, otočila se hospodyně a přinesla koláč. Ale jaký koláč!
Takovým posvícenským koláčem podělí se celá rodina; máte na něm, kdo co rád, tvaroh, povidlí, mák, perník a sypání z rozinek a mandlí. Když se koláč snědl, prostřeli jak sníh bílý ubrousek, dali majolíkové talíře a přinesli pečité. Mezi jídlem hovořili jsme s hospodářem. Je to muž chytrý a zdravého rozumu, ale že se často mezi ně-
meckými pány potlouká, má jazyk trochu pokaženější než druzí domácí. Vida, že s námi upřímně mluvit může, začal jinou. My se ho ptali, zdali přece něco ví o svých předcích, ale o těch nevěděl ani co by za nehet vlezlo. Byl