„Dnes se mně vaše děvčata zvlášť dobře líbily, ty vínky jim rozkošně sluší,“ povídám na cestě.
„To je má řeč, ale ony mi to nevěří; nevím věru, co se s těmi šatkami ztřeštily. Panně šátek nepřísluší, ten je pro ženu. Kdybyste viděla, jak pěkně vyhlížely děvčata za mých mladých let, pro podívanou aby byly. Do pasu se pěkně stáhla, hlavu samý vrkoč, fábory a na čele čistý vínek. Potom neměly krky tak zadělané; ten byl holý, kolem okruží a napřed drcek s granátem, přes prsa nápěnku, věřte mi, každou mohl vymalovat, jak hezky vy-hlížely. Ale teď, ani se na ně dívat nemohu, jako i na chlapce s krátkými vlasy a dlouhými kabáty. Ta chasa si nerozumí, a kdyby jim člověk co řekl, odpovědí, že jim dají vlasy mnoho pletení a bulka že je studená. Chlapcům se šarka špiní a v zimě nehřeje. Na mou věru, ten svět se zvrátil; jaké to bývávaly zimy, a přece by nebylo vzalo děvče plenu nebo šátek na hlavu pro celý svět. Já sám jsem již přes osmdesát let stár, ale ani plášť ani šátek jsem posud na těle neměl. Nebožka Hanče, Pánbůh jí dej lehký spánek, chodila pořád s holým krkem v bulce, a jen když byla tuhá zima, vzala dlouhý kožich. Já chodíval na volání a třebas hodinu jsem stával u okénka v lehké kazajce; na střeše praštěly zimou hřeby, a mně bylo teplo jako po muzice. Já nevím, má-li ta chasa nyní rybí krev, anebo se za starý kroj stydí.“
„To jste trefil; ohně oni mají dost, ale ta šlakovitá paráda. Vy zde o té čertici málo víte a nesmíte si na mládež přespříliš stěžovat, ale přijďte do kraje, tam uvidíte selky samé zlato a hedbáví, samou krajku a drahý šátek. Jich krásný kroj se jim zošklivil.“
,,I bodejž je pan páter, pomalu budou nosit také kokrhele, ne?“ vskočil mi starý se smíchem do řeči.
„Možná dost. Věřte mně, když jsem byla před dvěma lety ve své otčině a viděla krajanky své, že jsem zlostí a lítostí div neplakala. Co jsem se natěšila, až je uhlídám v tom pěkném kroji, tumáš, ono se to hrnulo do kostela napolo po selsku, napolo po městsku ustrojené. K čemu vyhlížely! — Se šatem složí sedlák i své prosté mravy, všecky staré obyčeje, písně a hry se mu zdají hloupé, a konečně zkazí tím opičením i svou krásnou řeč. Mysle, že mluví po selsku příliš sprostě, učí se to po městsku, a že bývá z většího dílu ve městech řeč pokažená, to je stará historie. Za celý den bych vám, milý tatíku, nevypověděla všecku zkázu, která z parády pochází.“
,,Oh milá paní, však já mám z toho dobrý rozum a vím, že to za čerta nestojí, a zvlášť u sedláka. Řeknu jen kupříkladu u nás; dříve si naše selky na všecko samy napředly, i na pleny, a hrubší věci i samy utkaly. Teď plátno prodají a koupí bavlněné hadry řídké jako mhlu. Ovšem to nebylo zdarma, ale člověk k tomu poznenáhla přišel, ani nevěděl jak, a byla to věc nepřežitelná. Když míval chlapec pěknou Šárku a kamizolu, děvče dvě nedělní sukně, dvě zástěry a pas, měli to na kolik let a šetřili toho jako zlata. Nyní má sedlák dva soukenné kabáty, šarky a kazajky. O ženách hřích mluvit! Nemá-li dvanácte sukní, kdožví kolik drahých šněrovaček, zástěr, plen a kabátků, není spokojena, a k tomu ještě přes chvíli cos nového. Já vám povídám, dvakrát tolik stojí ten nynější šat, a nevydrží polovic, co náš starý. Co ty selky hlav si nalámou, jak by nejlépe tu parádu vytloukly, a co hubě soust utrhnou, to mají náhrady. Sám čert je svádí, a půjde-li to tak dál a dál, sežere paráda chléb. Není divu, že nás Pánbůh tresce!“
Slova ta připomenula mi pověst z mého domova (blíže Krkonošských hor), kterou jsem jedenkráte v staré jedné knize zaznamenanou čtla. Za času knížete Spytihněva kopalo prý se tam zlato, stříbro, železo a měď, ale bohatstvím zmarnělý lid začal penězi plýtvat a hřešit. Nosili prý u dlouhých kabátů zlaté knoflíky a ženy jejich se zlatem leskly; hodování a veselí nebylo konce a dukáty plnými hrstmi rozhazován. Tu je Pánbůh potrestal!
Prameny, z nichž se jim bohatství hojně prýštilo, se ztratily a více neukázaly, takže se brzy pro nouzi do hor utéci museli. Dlouho nato koupil si svobodu hornickou Bartoň Svatoň ze Svatoňovic a dal kopat. Ale každého ze šacht mrtvého vytáhli. Lid nemyslel jinak, než že se v tom ukazuje prst boží, a žádný do šacht nešel. Teprv po padesáti letech začali a dokopali se uhlí, což se tam (v Svatoňovicích) po tu dobu kope.
„Ale vy povídáte,“ přejmnula jsem opět řeč, „že čert jen ženy svádí, já myslím, že nejsou muži o nic lepší, ba některý je marnější ženy.“
„Já je nezastávám, kdyby sami na marnost netrpěli, ženám by to nedovolili. Mohla by se žena aneb dcera opovážit a navěsit bláznových flandrů na sebe, aneb začít dokonce cizí kroj, já bych s ní nešel do kostela za všecky peníze. Kdyby se jen několik mužů tak opřelo, že by jim přestala chuť na parádu!“
„To je těžká věc; třebas byl i muž pánem v domě, ženy mívají někdy tvrdé hlavičky.“
„Nu tedy bych to s ní strhal.“
„Ale, ale, kdopak bude tak mluvit. Dobře že nás tu žádný neslyší; kdybyste se ve velkém městě proti parádě prohlásil, dají vás na rozen jako svatého Vavřince.“
„E co, o městech ani o panstvu nemluvím, když mají peněz dost, ať blázní, jim to projde. Ale sedlák má zůstat při