21

jednoho jsem šla; v dole je čtyřhranný postavec, na něm kulatý sloupek a nahoře nízký křížek. Na postavci je vytesané jméno Ježíš a počet r. 1680. Za nějaký čas prodaly ty sestry panství hraběti Stadiónoví a táhly jinam.

„Kterak jsem vám to, paní, povídala,“ ozvala se zase stařena, „tak mi to vypravovala jedna selka, která byla sto pět let stará. Ta to slýchala od jiných pamětníků; ostatně ví o tom každé dítě zde. Také mi říkala ta stará, až bude zase jednou vojna, že nevyhrajou naši, dokud nepřijdou k tomu Psohlavci (nebo také buláci, co mají bílé šarky a na ramenou bílé šňůrky). Ale ona asi již žádná vojna u nás nebude,“ dokončila stará řeč. „Ba ani nechceme, aby jaká byla; svatý pokoj!“ ozvali se druzí.

Mnohý nezakusil té rozkoše sedět za parného dne pod košatým stromem na drnu a dívat se zelenými větvemi k modré obloze. Blaho a volno bývá člověku v tom okamžení a myšlénky jeho brzy se smělým volným ptáčetem vzhůru se vznášejí, brzy tiše jedna druhou honí jako obláčky, které na blankytném nebi jako bílé labutě plují.

Nedávno hovila jsem si tak libě pod květnou lípou; kam oko pohlédlo, všude se zelenalo. Steré různoznící hlasy ptactva se ozývaly ze všech stran a země, ta krásná panna, zdálo se, že v zamyšlení poslouchá. Tu se přitoulá větřík, věrný záletník její, a zlehounka políbí svíží líčko; probudí se ze sna a ňadra její se zachvějí. Zašuměla lípa, zavlnilo vysoké žito jako stříbrozelená hladina jezerní a mezi ním se pohyboval strakatý dav lidu, jako by na, jeho vlnách ploval.

Byl to vesnický pohřeb svobodného děvčete; ovšem smutný, ale velmi pěkný pohled naň. Napřed šli dva trubači, za nimi neslo šest droužek rakev. — Zde je způsob, že bývá děvče od děvčat k hrobu neseno. — Vedle droužek šli jejich chlapci, každý kytku v ruce; za rakví šlo ještě šest svobodných párů a potom teprv rodiče a známí.

Děvčata měly vínky, co jsem ponejprv viděla, protože ta krásná ozdoba panen šátkům ustoupit musela, do kterých si nyní pěkné vlasy kryjí a tak se od žen neliší. Tmavé vlasy měly kzadu sčesané a do čtyř vrkočů spletené; u zavazadla černou mašli a na konci každého vrkoče též. Potom trochu nad čelem bílý vínek na dlaň široký, zpředu krásně vyšitý aneb krajkami vysazený. Pod vrkočemi se zaváže a konce též mřížkami protkané visí kupředu. Navrchu hlavy měla každá po rozmarýnovém věnečku. Velmi ladně vyhlížely! — Bulky prý mívaly jen dva vrkoče a vínky s černým, červeným a modrým šmelcem vyšité.

Rakev byla celá červenými šátky ověšena a navrchu ležel věnec z dělaných kytek. Někdy prý dávají v šátku svázaný bochník chleba umrlému za hlavu, a ten se po pohřbu v hospodě rozkrájí a k pivu sní, ale při tom pohřbu toho nebylo.

Když se blížili k vršku, kde jsem seděla, postavily děvčata rakev dolů, vstoupily k zadu a těch druhých šest droužek ji vzalo. Šla jsem s nimi. V nedaleké vesnici je kostel, u něho hřbitov, tam jsme zastavili. Kněz a zpěváci na nás čekali; rakev se postavila a obyčejné obřady se započaly. Když udělal kněz nad zesnulou nevěstou poslední kříž, pustili ji čtyři chlapci do ouzké komůrky. Děvčata sejmuly věnečky s hlavy, chlapci vzali kytky a posypali nimi její bíle a červeně omalované lůžko. Ruce zalomené majíc, nad hrobem sehnutá klečela máti a naříkala hlasitě: „Má ubohá Manko! Má dobrá děvečko, již mne nebudeš víc těšit. Položili tě do studeného hrobu a tvrdou hlínu nahází na tvé dobré srdéčko, které mne tak tuze milovalo. Ó tatíčku nebeský, kterak jsi mohl takové hoře na mne dopustit.“ — Smuten stál otec, ale nemluvil slova; ruce na prsou přeložené, díval se kalným okem do hrobu. Jen chvílemi vyvinul se hluboký vzdech ze stísněných prsou a ústa se křečovitě stáhla, ale tu přikryl honem tvář širokým kloboukem, by nebylo vidět násilný jeho pláč. Přátelé těšili jak obyčejně naříkající matku, aby neplakala, že má o jeden stupeň blíž do nebe. Ale to jsou marná slova. Kdo by chtěl potěšit krvácející srdce matčino!

Smutno mi bylo, když jsem šla za sklíčenými rodiči do malého kostelíku, a mnohá trpká upomínka mi srdce sevřela. Jakž by to mohlo ale jinak u hrobu být; každý má někoho, kterého buď již oplakává, anebo se bojí ztratit.

— Kněz se pomodlil, lidé se pomalu rozcházeli, a zvlášť pospíchala svobodná chasa do hospody, kde památku mrtvé propili a protancovali, na útraty rodičů zemřelé; tak to je způsob. Ještě jednou se zastavili rodiče u hrobu jediného miláčka, udělali tři kříže a odešli za druhými.

Já a starý bulák, který vstal od nízkého hrobu a naposled rukávem uplakané oči utřel, byli jsme poslední odcházející ze hřbitova.

„Půjdete do hospody, táto, anebo půjdem kousek cesty pospolu?“ ptám se ho.

„A což bych v hospodě řídil, žízeň nemám a chuť k tanci dávno přešla. Nebudete-li se za mne stydět, půjdeme spolu.“

„Vy jste tomu dal; kdybych se za vás styděla, nebyla bych se nabídla.“ Šli jsme tedy spolu.