62

chlapec?“, – „tuto dívčí“, „tutím lidom nebudu dělat“, „do tutich věci mi nic není“, „dej mi sem tutu votipku slámy“. –

Čsvo: byl vyslovuje selský lid bul, avšak jen v některých obcích, co jsou Chodové.

Domů jako demů, pote demu – dolů též místo o–e delů–v jiných slovech né.

Kdy se mluví se starší neb vzácnou nějakou osobou, mluví se s ní jako v třetí osobě. „Kde jsú oni buli?“ „Tatíček nejsú dym?“ –

Při kdybych – já bych se ch vynechává. „Já by tam šla, ‘ kdyby já vědíla, že pujdú mamička se mnú.“

Místo jak, jakže – kterak, kterakže.

Číst, četl jsem, čtení – č tát, čtal jsom, čtání, v rozkaz. Čti(v Hradecku: čeť).

Eh, iba, nu, no, oh, (bohda) – užívá se ustavičně v řeči. „Nu, kmotra, kterakže se máte v ti Praze? – Eh ba, prosím vás, jako chudobni člověk v bohatim městě.“

týhoden né týden, polodne – odpolodne – dopolodne – strachno strašno, prála, pravila, (pškát píchat, pškání–píchání v těle).

sedl na kůň.

rymník místo rybník.

Muším dát dívčí do města, haby dostálo studu, je zvlčena. to je

jini = ný.

Nejde mi to do ti hlavy.

cintoval se zimou.

náčinek – skrojek, slípek chleba.

čepeníčko Bretzeln, preclíky

calty – vánočky (ceplíky v Polné)

rozpičky vdolky sprosté v peci pečené, poplamenice. suchary – Z wieback panský. –

hnětanky mastné hnětené vdolky, aneb když od dobrého těsta něco zbyde na vokřínu, udělá si hnětanku kuchařka.

neomítky koláče svatební, co se neométají.

huspenina – Sulze, rosol.

řimpuchy – bachoře, zkažené švestky padavky.

prsť dobrá zahradnická zem, a vůbec zem.

mrva hnůj.

pole jsou malé částky pod 1-2-3 strychy.

dědina je velký kus pole pod více strychů, od otce na [syna] zděděná, dědina otcovská.

peručí chvůj. –

krákorky – malé šulky smrkové, jedlové k pálení. křešně – třešně – velkým amarelím říkají vlaské křešně. tuřin bílá řepa velká (Torschen).

osiva pole oseté.

přílohúhor (Brachfeld).

stoka potok, struha.

starka voda na mlýn vedená a co mlynář od mlýna pouští zase.

srub komora, Gewülbe.

loch – sklep hluboký, sklípek je při vrchu, předsklepí.