24

obvázané vyhlížejí zdálí jako makovičky. Krávy a ovce se pasou po vrchu a u lesa o strom opřen stojí pasák, zpívá a řeže píšťaly. Zpředu myslivny je malá zahrádka, pleteným plotem z proutí ohrazena; k zadní straně ovocný sad, jehož každý štípek květem jak mléko bílým obalen jest. Pod okny na lavici sedí starý myslivec, kouří a pokřikuje přes chvíli na pěkné dva honící psy, kteří na zeleném drnu spolu laškují; rádi by krotkou drůbež, kterou myslivcova krmí, rozplašili, kdyby se nebáli pána. Jako lehká mlha sklání se pomalu deštíček k zemi, by umdlévající občerstvil.

Myslivec se zdvihne, jak mne spatří, jde mi naproti a vede do sednice, kde i staruška přívětivě mne uvítá. Starý otevřel okno, by čerstvý chlad do sednice vál, a květiny z oken postavil ven, k nimž se přidružila jeho malá vnučka, by májovým deštěm zkropená rostla. Myslivcova přinesla zatím chléb, čerstvotou vonící máslo, sklenici mléka; sedli jsme k stolu, rozprávěli a bylo nám mílo. Když bylo po dešti, vyprovodil mne myslivec kus cesty a ukázal, kudy mám jít do vesnice, kamž jsem vlastně šla. Opět jsem musela lézt na vrch, pod nímž teprv vesnice leží. Ptáci zase zpívali, obloha byla jasná, země vydychovala tisícerou vůni a já ji vsála plnou duší v sebe.

U vsi páslo několik dětí housata; těch se ptám, v kterém statku zůstává sedlák N. „To je můj dědek,“ zvolá modrooký klučina a nabídne se, že mne k němu povede. Šel napřed, já za ním a za mnou hejno dětí, které by byly rády věděly, koho to Hanton vede. Starý sedlák stál na záspí, díval se na nebe a zpíval. „I vítám vás, paní, toť se mi líbí, že k nám jdete,“ zvolal, sotva jsem do vrat vešla. „Pozdrav bůh, jak vidím a slyším, jste vesel, táto?“ „Po takovém deštíčku si mužem vždy o dvě písně víc zazpívat, to je lepší, než aby zlato padalo. Nu ale pojďme dál. Markyto, kde tě ďas má!“ volal na dceru, když mne byl do sednice dovedl. „Již jdu,“ ozval se hlas z komory, kde si bralo děvče nedělní zástěru, neboť mne byl již můj průvodčí opověděl, a nyní stál u krbu a neodvratně se na mne díval.

V okamžení vešla Markétka, děvče pěkné jak karafiát a zdravé jak višně. „Vidíte paní, s tu dívčí hospodařím, a chlapce a jednu dívčí mám odbyté. Škoda že selku tráva kryje, ta by vás byla ráda viděla. No, umřít musí každý, ona to přestála a já půjdu dost brzy za ní. Hbitě, Markéto, nestůj, chléb přines, pomazánku, med a smetanu, paní si vezme dle libosti,“ tak poroučel táta a setřel slzu, která mu do oka vstoupila. — Všecko namítání a odporování proti hostinnosti je marné, a kdyby člověk nechtěl jíst, zarmoutil by hospodáře, který by si to za nečest pokládal, aby si host u něho ani chleba neukrojil.

„Táto, to je ta paní, co nám ty hezké knížky půjčila?“ ptalo se děvče, když bylo všecko sneslo. „Pročpak nepošlete tátu pro jinou, když se vám líbila?“ povídám. „Milá paní, někdy mně ty staré nohy nechtí slúžit, a než člověk na Veselú horu vyleze, sklesnou; nyní beztoho čtání přestává.“ „Až to bude moct jen být, přiběhnu sama k vám,“

řekla Markétka a já ji pobídla, aby jen přišla.

Již mnohokráte jsem slyšela o svatojanských ohních (na svatého Jana Křtitele) povídat, ale něco bližšího o tom mi nikdo povědít nemohl. Ptám se tedy starého sedláka, zdali by on o tom co věděl. „Ba právě že vím, za mých mladých let jsme to dělávali, ale to jsme říkali , Jana páliť. Mladá chasa, trochu odrostlá, sebrala se a nanosila buď na přílohy (ouhor), aneb na pastvišťata dříví, narovnala je do hranice a zapálila; když hořela hranice plamenem, vzali jsme se za ruce a výskajíce okolo ohně jsme skákali, a naposled, když se byla hranice snížila, chlapci i přes oheň skákali. Já byl již hospodářem, ještě jsme pálili Jana, potom se to ale nevím z jaké příčiny ouředně zapovědělo a od té doby to u nás pomalu pomíjelo. Nyní to dělají jen pohraniční Němci.“ „A jaké písně jste přitom zpívali?“ „Co komu napadlo, někdy jsme výskali bez ladu a skladu.“

To mi tatík povídal, a když jsme si ještě chvíli porozprávěli a já se k odchodu měla, vzal starý klobouk a šarku a pravil, že půjde na kus se mnou. „Nač máte před chlévem ten drn?“ ptám se venku Markétky. „I to dala naše stará děvka, aby kouzelnice kravám neučarovaly. Navečer před prvním májem se ten drn položí a svěcenou vodou pokropí; kdyby kouzelnice přišla, nesmí drn překročit, dokud všecku travičku nespočítá; než je s tím hotova, kohout zakokrhá a ona více žádné moci nemá. Ale táta říká, že to hřích čárám věřit.“ Já přisvědčila tatíkově řeči a povídala jí příklady, jaké následky někdy z pověr pochází.

Před vraty mi padly do očí nastavěné po vesnici máje, které jsem byla prv přehlídla. Před statky v zemi zaraženy stály štíhlé vysoké smrčiny, jen košatý vrcholek byl celý nechán; ostatně byly všechny větve olámány. Vždy kus a kus je korá oloupána a kus nechána, ale zšíří pentle v kolo vyřezána. Na zeleném vršku byly navěšené různobarevné fábory z harasu; nejkrásněji okrášlen byl máj u statku Markétky. „Je to zde způsob, stavět máje?“ ptám se. „To je u nás tak ve zvyku. V noci na prvního máje postaví se, kde jsou svobodná děvčata ve statku, máj. Má-li děvče milého, postaví ho ten; nemá-li žádného, postaví ho domácí chasa. Které děvče by nemělo máj, té by se druhé vysmály. Nechce-li se dát chlapec zahanbit, vystrojí máj co nejpěkněji všelikými tretky. Někdy neví děvče ani, kdo jí máj postavil.“ „Vy to také nevíte, Markétko?“ šeptám děvčeti. Usmála se, sklopila oči, a když je ke mně pozdvihla, čtla jsem v nich zřetelnou odpověď na moji otázku. — Jen aby tatíkova spekulace květ lásky tvé