16

Z čtyř děvčat mám ale potěšení. Jsou to městské dívky, a ač nemyslí, že budou někdy hraběnkami, přece se učí psát a říkají, kdyby to k ničemu jinému nepotřebovaly, že si budou moci aspoň písničku pořádně napsat a že se naučí dobře číst a něco že zvědí o světě. Udělaly si mezi svými známými chasníky, že si budou vespolek vykat.

Ondyno přišla jedna ke mně a se smíchem mi vypravovala, že byla u jedné známé do přástvy pozvána, a když tam přišla a všickni chasníci ji „vy“ pozdravili, divily prý se ostatní děvčata, jedna druhou ťukla, s úšklebkem si šeptajíce: „Poslouchejte jen, oni si vykají, jako by byli přátelské; věru už neví, co má dělat z přepychu.“ To je poprvé, že se slovíčku „vy“ taková čest stala, aby se za nobel drželo.

***

Onehdy přišel jeden sedlák za ouřadní záležitostí, a když svou věc skončil, pustil se do řeči. „Pročpak říkáte oni a neříkáte vy!“ ptal se ho můj muž předně a nejprve. Sedlák se na něj upřímně podíval a odpověděl: „My ve vsi si říkáme ty, prostším ve městě říkáme vy, ale pánům se nemůže jinač říci než oni. Jakpak by se asi takový učený pán na mne podíval, kdybych mu řekl vy?“

Toť je jisto, že jsme ho z bludu vyvedli a i mnoho jiného mu pověděli. A meh' jste vidět, jakou radost jevil, když slyšel, že není již česká řeč opovržena a že neříká hodný Čech oni ani císaři pánu. Ruce nazad přeložené, stál před námi v tom šarkovém kabátě s holým krkem a dlouhými vlasy a oči v té vráskovité tváři jen svítily.

„Inu,“ začal najednou, „vždyť jsem já to říkal, přes tu staročeskou řeč na světě není, a sám jsem rád, že nepo-mine. Ale povezte mi přece (já vám tedy nebudu onikat, když to nemá být), vy jste jistě ze selského rodu?“

„Proč?“

„Že tak rádi povídáte. Vidíte, to je divná věc, byl jsem také mezi pány někdy, ale jakživ se mnou žádný tak nemluvil jako vy, proto jsem myslil, že jste z našinců. Kterak bychom ale také žádat mohli, aby s námi tak mluvili jako vy, takoví lidé jako my nepatří mezi učené pány.“

Nebohý sedlák nepřišel z podivení, když slyšel o lásce k člověčenstvu, a jen se díval a hlavou kýval, a bylo vidět, jak ho to těší, že si může volně oddechnout; a přece to bylo na místě, kde nesmí sedlák jinak stát než s shrbeným týlem a s poníženou tváří. Není tomu dávno, viděla jsem starého sedláka, s hlavou jak padlý sníh, před vyškrobeným panákem dobrou čtvrt hodiny stát. Nezdál se mu starec té cti hoden býti, aby mu řekl: „Dej na hlavu!“ Konečně se mu uráčilo milostivým ruky pokynutím jej propustit. A byl to panáček sotva metle odrostlý, který ještě dlouho za vyučenou nedostane! —

Mezi řečí povídal nám tatík, že si koupil takovou hezkou písničku a že se s ní celou neděli těšil. I ptám se, jakou a kde.

,,V neděli, když jsme šli zde z kostela, vidím, že chlapec za sloupem s někým handrkuje. I jdu tam a ptám se, co má. Nějaký člověk mu dával tři písničky, aby mu dal za ně paklík tabáku. ,Dej mu,‘ povídám, ,kdyby to bylo pro zaplaťpánbůh!‘ Ale teď bych nedal tu jednu písničku ani za pět grošů. Je k svatému Janu a má osmnácte veršů. Já hrozně rád zpívám, a je mi již šedesáte let. Když jsou ty křížové dny, nechám mužské se modlit, jdu při ženských a zpívám.“

„To nebudete asi sám u vás. že rád zpíváte, ne-li?“

„Tuto je pravda, v českých vesnicích je všude zpěvu dost, ale když přijde člověk kousek do Němec, tam to již přestane. Zato ale když přijdou do hospody, nadělají křiku jako prašivci. Deset Čechů tolik nenakřičí jako tři Němci.“

I ptali jsme se ho dále, zdali rád čte, a když přisvědčil, vyndám knihu, podám mu ji a ptám se, umí-li tu literu číst

— latinku. — On si vytáhl brejle, dal si je na nos, rozevřel knihu a začal dost dobře číst. „Ó, to jsme se učili ve škole tak číst za mých let, jinače ne. Ale tohle musí být pěkná kniha?“ — Byl to Jarohněv z Hrádku.

Já se nabídla, že mu ji půjčím, a on měl radosti za sto zlatých. Vzpomněla jsem, že se již mnoho o tom namluvilo, kdyby byly knihy švabachem tištěny, že by je lid raději čítal, ale zde jsem posud ani od jednoho neslyšela, aby mu latinka v čtení vadila. Jsou to jen pohodlní páni, co tak stěžují, prostý rozum je práci přivyklý.

„To je divná věc, jakživi jste mne neviděli, a půjčíte mi hned knihu a tak se mnou mluvíte,“ řekl sedlák při odchodu. „Až to povím doma, nebudou tomu ani věřit.

Kdybyste tak jednou k nám přijít chtěli, to bychom měli radost, já bych pro vás rád přijel.“

My mu to přislíbili rukoudáním a tatík bulák šel s radostí domů.