23

starém, tomu je takové opičení po jiných a přílišná marnost k záhubě a nezíská tím než posměch jak doma, tak jinde. U nás je to způsob, co beztoho víte, že chodíme všickni stejně ustrojeni. Začne-li někdo novotu a druzí se mu vysmějí, rád to odloží, sic by neobstál, ale někdy se zblázní třebas celá ves, a to je potom hůř vypudit.“

„Na ten způsob by to mohli ale zase odložit; kdyby jeden dva začali, šli by druzí za nimi. A to jsem vašim děvčatům již řekla stranu nošení vínku, ale žádná nechce začít.“

„Když ony si něco zamanou, to je těžko vyvracet, ale kdyby se s těmi chlapci co začít dalo, byl by tomu hned konec; jen prohodit slovíčko, s takovou že nebudou tančit ani o ni stát, která nevezme vínek, hned by ho vzaly.

Ovšem bývají ženské někdy svévolné, ale na vás to, paní, nepadá,“ omlouval se honem starý.

„Jen nechte, vždyť já mám někdy také svou hlavičku.“

„No, no, to bude k obstání. Já myslím, že udělá děvče hochu něco k vůli, vždyť se říká: pro milého nic těžkého, pro milou tou mírou. Věřte, že by si daly říci, dobré a rozumné slovo mnoho dokáže.“

„Jistá pravda.“

„Moje Hanče, Pánbůh jí dej věčnou radost, měla také někdy vrtochy, ale když jsem jí dal dobré slovo, byla by hned do ohně skočila. Přes padesát let jsme byli spolu, a pořád svorně a pokojně jako sto květů, ač jsme dost zkusili. Vojna byla, vojáci každou chvíli na krku, drahota, starost o živnost a všelijaké jiné trampoty nás potkaly.

Ze začátku byli jsme při rodičích, a že táta bohatší nevěstu chtěl a já ho neposlechl, byly peprné hodiny; ale brzy jsem nastoupil hospodářství a bylo lépe.“

„Toť je dost, že jste si směl Hanu vzít, když rodiče nechtěli, u vás se to zřídka stává.“

„Ono to někdy jinak být nemůže; kdyby si nevzal ten, co přejme hospodářství, bohatou, nemohl by vyplatit druhé, a statek rozdělit je věc těžká. V některých vesnicích to několik sedláků udělalo, a nemá z toho nikdo nic; už musíme zůstat při starém pořádku, chceme-li hospodářství udržet. Ovšemže si nemůže člověk vždy dle vůle ženu vzít, ale ono se přece z dvaceti jedno špatné manželství vydaří. Přijde mnoho na zvyk. Já si ovšem nedal tenkráte říci a snáze bych si byl smrt udělal, než jinou vzal. Ale Hanče byla děvče jako květ, paty jí mluvily a celý den zpívala jako zvon. Dokud byla živa, těšil mne svět, ale co umřela, stojím jako smutná bříza. Bože, co jsme se nazpívali, zatancovali; teď ty staré písně a tance přestávají. Děvčata si kupují nové písně, a ty nemají ani hlavy ani paty, ani kousek noty. Škoda věčně věkův, že to staré pomíjí.“

„Milý táto, já si kolikráte myslila, kdybych měla hodně mnoho peněz, že bych poslala tanečního mistra a malíře po Čechách, aby sebrali všecky kroje a tance. Ale o písně nemusíte mít starost, ty jsou zachované. Přijďte k nám a já vám jich ukážu tři knížky, a třebas vám je zazpívám. Milý brachu, ty jsou daleko široko známé, zpívají se králi a císaři, a každému se líbí.“

„Tu to máme, doma řeknou, že jsou staré, v městě, že jsou hloupé, a v cizině se líbí. Ať mně ještě někdo špetne, hned mu to vyložím. Ale povězte mně, kdopak je všecky sepsal?“

„Jeden pán v Praze je sesbíral a dal vytisknout.“

„Posilň ho Pánbůh, já se za něho pomodlím — a co nejdříve se přijdu k vám podívat.“

S tou řečí jsme přišli na rozcestí, starý tatík šel na jednu, já na druhou stranu. Celou cestou jsem ale myslela, kdyby se to stalo a napravilo, co jsme si povídali a přáli.

***

Malý kousek za městem na jihozápadní straně je vrch, z něhož je rozkošná vyhlídka na celé okolí. Za starodávna jmenoval se vrch ten vůbec Veselá hora, co je ale na něm kostelíček ke cti svatému Vavřinci vystavěn, říká se i vrchu Na svatém Vavřinci; jen v několika dále od města ležících vesnicích užívá se starodávní jméno. Praví se, že byl kostelíček ten založen ke cti svatému Vavřinci od knížete Boleslava na poděkování za vítězství, které obdržel dne 10. srpna 955 v šumavských lesích nad Maďary utíkajícími z Lešského pole, kde poraženi byli od císaře Ota I.

Dříve prý obětovali na Veselé hoře pohanští Čechové svým bohům. Vedle Veselé hory táhne se lesem pokrytý vrch Ermut. Tam jsem zamířila k osamělé myslivně, bych si u starého myslivce a jeho přívětivé starušky odpočinula a před deštěm se ukryla, který byl nablízku.

Než jsem z vršku dolů sešla, zastavila jsem na chvíli krok, neboť bylo položení krajiny přede mnou oku velmi příjemné. Z pozadí sahá temný les až skoro k samé myslivně, nevelkému dřevěnému, ale čistě spořádanému to stavení: zpředu je ale vrch dílem zorán, dílem travou porostlý, jakož i druhý vrch, který se hned za ním zdvihá; teprv za tím se vlní modrozelené vrchole hor a hrdě svá temena k obloze vypínají. Tu a onde je vidět sedláka pracujícího s dobytkem v poli; sem tam sedí v svižím obilí selky, plejíce trávu, a hlavy jejich s červenými šátky