14

peprný stav učitelský uvázal ?! A ty musí ještě dost bídně vytlouct. Přes zimu chodí děti do školy, ale jak první husí kvítko vyleze, nastane jiná práce a škola se zavře; pan učitel má beztoho také svou práci budto polní, anebo řemeslnickou, a učení se musí tedy odložit. Ovšemže tam duchovní otec pilně dohlíží, ale za hodinu nemůže se všecko do těch tvrdých mozků vlít, a byť by jim samé potěšitelné pravdy a užitečné vědomosti vecpával, když učitel v tom nepokračuje a věci ty častým opakováním v paměti jejich neokopává, musí se to do druhého dne vykouřit a vytratit. Takový ubohý sedlák neví árii, že by se mimo čtení ještě něčemu jinému mel naučit. O psaní nebývá ani zmínky. Ptejte se ho, co vám odpoví: „Vidíte, zlatá paní, ten náš kantor je hodný, můj chlapec umí dobře číst a léta svá spočítá na minutu, to je dost na selského chlapce, větě?“ Vy mu ovšem za pravdu nedáte a řeknete, že je potřebí, aby rolník, který je na své mozoly živ a z jehož rolí vyrůstá koření proti strašlivému hladu, také jiné věci uměl nežli cedulku z kanceláře bídně dost přečísti, ale on zůstane při svém: „Milá paní, to je pro učené lidi; a kdo by nás tomu naučil, náš pan kantor neumí sám tolik, a pro nás sprosté lidi ta učenost není!“

Přece však nám zkušenost ukazuje, že by je to těšilo, kdyby se jich někdo ujal. „Bože,“ říkají, „kdyby nám v těch dlouhých zimních večerách někdo tak něco povídal nebo čtal, jak bychme rádi poslouchali.“ Tu však buď není, kdo by četl, anebo se knih nedostává, anebo je ti páni nechají v schránce zavřené.

***

Tuty dny zaklepe někdo na dvéře, já zavolám „dále“. Vejde sedlák, přeje „dobrého zdraví“ a udělá hlubokou poklonu. Ptám se ho, co žádá.

„Jdu s prosbou k vám. Byl jsem um— rychtáře a ten mi povídal, že jste mu zapůjčili knížky k čtení. Já jsem taky milovník písma, prosil bych vás tedy, kdybyste pro mne něco měli k čtení, já bych vám od toho zaplatil, co byste chtěli.“

„My nepůjčujem knihy za peníze, ale když rád čtete, půjčím vám knihu z dobré vůle.“ Jdu tedy a hledám něco příhodného, on se zatím ohlížel po pokoji.

„Prosím vás, paní,“ ptá se a ukazuje na obrazy pověšené kolem po zdi. „Kdo jsou ti pánové?“

„To je Karel Čtvrtý, Otec vlasti,“ povídám, počnouc od prvního. „To je svatý Prokop, opat sázavský!“

,,Počkejte, paní, já se na něj podívám, hmhm, tak to je Veleslavín,“ přitom kroutil hlavou a bystře se na obraz díval.

,,To je Žižka,“ vykládám dále.

,,To ten kubík, co popral u Kouta ty Němce, podívejme se.“ I ptám se ho, ví-li co z české historie. Ale on mi tolik povídal, ba i léta udával, že jsem se až podivila. Četl prý jednou celou zimu českou kroniku. Měl radost, když seznal i některé z ostatních králů, o kterých z historie věděl. ,,A tito pánové skládají knížky?“ opakoval po mně a ostře přehlížel řadu českých spisovatelů.

„Tuten je švihák,“ řekl, ukázav na Tyla. „Ten je taky asi dobrý čtveračina. Copak skládá?“ ptal se a ukázal na našeho Čelakovského.

I jdu, vezmu Ohlas písní českých a přečtu mu Českého sedláka.

„Vždyť jsem si to myslil, že to bude něco takového, to mu z očí kouká,“ tak řekl a pustil se do srdečného smíchu.

A tak na každém něco posoudil, ale nejvíc se mu líbilo, že má také jeden z těch pánů rozdělené vlasy jako sedlák.

Dlouho jsem se s ním ještě bavila a pořád jsem měla co odpovídat. Když odcházel, nařizovala jsem mu, aby nečetl knihu jen sám pro sebe.

„To není starost, nač bych to pro sebe čtal, kdybych neměl také jiným povědět, co je hezké, ani by mě to netěšilo.“

Podala jsem s úctou sedláku, jejž hloupým nazývají, ruku a přikázala mu, aby přišel brzy zase.

***

Již dříve jednou stala se zmínka, že jsem chtěla, aby se u mne každou neděli odpoledne několik městských dívek scházelo, že bych jim jednu neb dvě hodiny čítala. Slíbily, že jedna druhé řekne a že přijdou; první neděli jich přišlo tedy pět — a to byl začátek i konec — více nepřišly. Dále jsem ponavrhla několika dívkám, kdyby se chtěly učit psát, aby chodily v neděli a ve čtvrtek ke mně, že je budu učit. Ta se ozvala: „Kdyby to bylo německy, to by mě Votěr nechal.“ Tu zase: „Kdyby to bylo francouzsky; česky již umím!“ — Není divu. — Přihlásilo se jich osm, ale když mělo přijít k čemu, zůstala jen polovička. Proč i ta druhá polovička nepřišla? — „Že prý to není potřebí ženské, aby uměla psát jako kancelářský.“ — Bylo by si přáti, aby uměl každý kancelářský pravopisně česky psát,