44

nosí starodávní svůj kroj a spokojí se jen s potřebným počtem obleků, a žid nebude jim nosit hustavičně zboží všelijaké do domů, kterému oni nerozumějí a jímž se lefko ošidit dají. Kořalku také nemusejí lidé pít, a přestane ji žid prodávat, a ostatně kdyby se vinopalny nestavěly, židé by je nenajímali. – Hu nás jsú mnozí židé hospodáři jako my; někteří mají kúsek pole najatého, někteří vlastní, a tak se mezi námi živí; který handluje, naběhá se teky o ten groš jako chrt, a musí být střídmě živ, chce-li něco zachovat. Já čítám již padesáte let, ale ještě neviděl jsem židovského žebráka, ale našich přijde k židům dost a oni dají každému; ovšem že mezi nimi teky šelmy jsú, ale to všude kúkol mezi pšenicí. Myslím, když jsme byli s nimi již tek dlúho, ve zlém a dobrém, abychom i déle s nimi byli. Pánbůh má velké oko, dívá se stejně laskavě na nás i na ně, dokud v milosti jeho setrváme, když však zle děláme, potrestá stejnú přísností nás jako je. Tak my, pane, hu nás na venku myslíme.“

,Kýž by všickni po celé naší zemi stejně s vámi smýšleli,’ povídal ten pán a podal mi ruku, když jsme se rozcházeli.“

Vskutku najdese více rovnosti, svornosti a bratrské lásky na venkově mezi selským sprostým lidem nežli ve městech mezi vzdělanci, kterým vždy jen v ústech vězí, ale málokde ji všickni skutkem dokazují!

Odpor proti Německému spolku je zde všeobecný; nejen Češi že nechtí ke spojení tomu přistoupit, nýbrž i okolní Němci jsou proti tomu, jak fabrikanti, tak řemeslníci a sedláci. Oni chtí věrně stát při Češích, jen jestli se jim pojistí při sněmu jejich národnost. Již se také strachovali a k německé straně se chýlili, an se jim namluvilo, že budou školy všude pouze české a že i v jejich vesnických školách čeština se bude učit. Když se jim však vysvětlilo, že je jejich národnost pojištěna, jenže nyní česká řeč stejné právo s německou míti bude, spokojili se hned a uznali s radostí spravedlnost takového zákonu. Oni by, jak se vyjádřili, rádi byli, kdyby se děti jejich česky naučily, an jim české řeči často potřeba nablízku Čechů, s kterými zacházet musejí. Snad by se ta nenávist mezi Čechem a Němcem ztrácela pomalu, když by jeden druhému skrze stejnou řeč přístupnějším se stal. Posud učil se vždy jen Čech kvůli Němci německy, by s ním se smluvit mohl; vždyť se může také jednou učit Němec kvůli nám trochu té češtiny. Ostatně nevím, jak budou dál a dále zdejší Němci smýšlet, nepodaří-li se několika přátelům spolku Německého na svou stranu je připravit; – pokoušejí se o to dost. Uvidíme, jaké ovoce to jejich snažení ponese!

V Bavořích (Eschelkamm, městečko hned na hranicích) mají poručíno, aby byli přichystáni, že se Češi na ně strojí; a mezi zdejšími Němci roznáší se pověst, že se měli ti tak nazvaní „Tschechen“ vyjádřit, že Němce z Čech vy-

ženou. Jeden z české deputace řekl prý to před samým ministrem pánem z Pillersdorfu, a tedy že by se nemohl osmělit to říci, kdyby to pravda nebylo. Rozumíte, odkudže takové zprávy přicházejí a kdo je roznáší? V Sibyllině proroctví stojí, jak si lid povídá, též toto: že přijdou do České země nepřátelé, aniž bude kdo vědět, odkud jsou byli přišli, nebude o nich vidu, a než děvečka podojí krávu, budou tu! – Není-liž to pravda? – ani nevíme, s které strany nepřítel na nás číhá, myslíme, že je přítel, a rukou obrácení ukáže se ve své pravé podobě a hle! je to nejhorší nepřítel. Jsou to ti tlučhubové darební, ti buřiči obecního pokoje a pořádku. Bůh je zatrať!

OD DOMAŽLIC

Za nešťastných dnů červnových bylo oznámeno na kancelářích kraje Klatovského, že kdo Fastra zatkne, 400 zl.

stř. za odměnu dostane. Jak známo, byl p. F. zatknut v městečku Stodě (Staab) od hlídky národní stráže, již vedl důstojník, tamější lékárník pan Gamberský, který p. F., když šel v noci skrze městečko, zadržel vojenským: „Halt!

wer da!?“ – a na odpověď, že dobrý přítel, a na udání jména hned pln radosti se vyjádřil: „Ah gut, auf Sie warten wir schon lange –!“ Aby však neopovážili se strážníci snad též o podíl z těch 400 se hlásit, ohražoval pan Gamberský své právo k nim ihned, a to následujícími slovy: „Ich war der Erste, der gerufen hat: Wer da? – mir gehiiren die 400 fl.“

Ke cti obyvatelstva města i okolí domažlického budiž podotknuto, že ač každý o přislíbené odměně věděl, a též byt p. F... každému znám byl, přece nikomu nenapadlo křivě na něho sáhnout, tím méně ho udat.

Když se dověděli přátelé jeho, že má vojsko poručení k jeho zatknutí, tu radili mu, aby raději odešel aneb se na bezpečné místo skryl, ale p. F. nechtěl, namítaje: „A proč bych utíkal, co se mi může stát, vždyť nejsem vinen“ –

a také neodešel, až na úsilnou prosbu přátel, kteří se báli, aby se jeho zatknutím nestrhla bitva mezi měšťany, kteří ho nechtěli vydat, a mezi vojskem.

Jeden měšťan vyprovázel p. F. za město; to pozoruje důstojník vojenský, šel v patách za nimi až na předměstí, tam se mu ale směšnou náhodou oba muži s očí ztratili; když nenašli vojáci p. F. ve městě, byl nadřečený měšťan zatknut a vyšetřován, při jakéžto příležitosti pan rytmistr tamějšího oddělení dragonů ho přemlouval, že mu dá 400 zl. stř., jestli vyzradí, kde F. je. Nezámožný, ale poctivý ten muž řekl na to: „Kdybych tu chvíli milion dostal,