velmi zhusta při počátku řeči se užívá; taktéž eh, och, i. – Bohda se stalo; záhy se vraťte, chutě chutě místo: rychle.
Dráhněčasu ste tu nebuli, pane. – Hyn, hyndle = tam: hyn tan na vrchu; – hyn tan sednite a veznite si chleba.
Výrazy „zrovna dost“ a „není možná“ jsou také okolí domažlickému vlastní. „Ty dělají dílo, to není možná.“ –Taký capart (křik) bul mezi nimi, až není možná. – Mám tě rád zrovna dost. Zrovna dost jsom se napracovala.“ Tím se vyznačuje úplná míra; více býti nemůže. Není možná, jako by chtěl říci, že to vypovědít ani vypsat možná není.
Číslice stará třimecitma a ětyrmecitma se v Domažlicku posud zachovala, a sice: Ve 3 hodiny odpoledne zvoní se, a to prý od starých již časů, aniž vědí lidé proč. „Zvoní třimecitma“řekne se. „Čtyrmecitma“ zvoní se v čas krát-kých dnů o Sté a 6té, za dlouhých dnů o osmé; to je vlastně klekání. –
[Z PODŘEČÍ PODKRKONOŠSKÉHO]
1. Pravidelné užívání změkčené formy v nom. masc. pluralis a různění od akkusativu : hoši – hochy, bratři – bratry, velikáni – velikány, vojáci – vojáky; krásní, velcí, mnozí, mužští, ano i čtyři muži – čtyry ženy. 2. Vyslovování infinitivu: platiti, čekati, aneb aspoň vždy platit, čekat. 3. Časté vokalisování, jako: Jenu místo lnu, Kabešovi místo Kabšovi, serdce, hernýček (hrníček), perkénko. – Ve mnohých slovích užívají vokálův plnějších: čakal místo čekal, sedal a vídal místo viděl a seděl; já su (místo jsem), oni sú, pak chcu a chcou, kapla, berla. Místy zas užší vokály berou: týle místo tele, círa místo dcera, venky a t. d. Zajímavé příklady rozvádění í v ej jsou: nom. pl. velcej muži, vy jste hezcej hoši, muzcej místo mužští. K uvedeným borka a hora přidávám ještě luka a jinde neslýchané lesa –
za lesa. Ke kauka a děuče ještě lauka a jiné v Krkonoších; ale mezi lidem místo děvče nejobyčejněji Buče. Snad mi ještě něco připadne, hodno-li Vám toto poznamenání, pro budoucnost. Při nářečí středním zdá se mi ještě pamětihodné: gen. pl. fem. holách, moc sestrách, kteréž připomíná gen. tentýž Ilyrův a není snad pouhá chyba; gen. pl. bratrůch a podobné místo -ův; deklinování dřívího, znameního – gen.
ZAŘÍKACÍ FORMULE MEZI LIDEM ČESKÝM, A JAK SE OD NEMOCÍ POMÁHÁ