charpa;
heřmánek = rmen;
střemcha = bez;
bez, co se jako koření upotřebuje; ale v Nách. oboje stejně jmenují;
pšeno = jáhlí (Hirse);
pšence = pšenice;
sneska = směska (co se dobytek krmí);
chroust brzlík (Mailjfer), babky také;
peručíchvúj = chvoj (co se v lese od stromu oseká); krákorky = šišky (malé);
prsť = zem = (ta dobrá, co se v zahradách potřebuje); dědina = pole;
pole pak ale jmenují malé rozdělené kusy pole; ale co je v celosti, je dědina;
parez = pařez.
Tři slova, při kterých Domaž. neužívají parez, tratar, rezat;
pastejř = N slouha;
skoták = též, pro skoty aneb ovčák; volař pro voly;
voráč = jmenuje se první pacholek, který někdy hosp. zastává;
výmluv = vejměnek;
pobuda = kdo rád všude ostane; pudivítr, zbrklý člověk;
povězný = N. hlásný;
můkař = krupař;
huzdář = řemenář;
plechař = klempíř;
bečvář = bednář;
krejčíř = krejčí;
dav = houf: dav lidu (množství lidu);
veselka = svatba;
na červené vejce = velkonoce;
vánoce z hody = hody vánoční, velkonoční, svato[dušní];
týhoden = tejden;
odpolodne = odpoledne;
dopolodne = dopoledne;
hejtu = přástvy, dračky; v Polné: táčky = přástvy;
šírání= soumrak, smrkuje se = šírá se; ale přísloví mají: od svitu do mraku.
Říkání = to jest vůbec čtení, jenomže se zhusta užívá, k. p.: kterak v té knize pěkné říkání a p.; črtání = v N. čtení.
V Domaž. rč.: já jsu čtal, budu čtát, čtám, črtá, čti;
v Náchod. rč.: já jsem četl, budu číst, četu, čete, čet;
rakev = v N. truhla umrlčí;
hřibitov = hřbitov, ale více krchov;