a pít ji doma. Od rondelu vpravo je udělána v polokruhu kolonáda až nahoru k rožnímu domu, kde je jídelní společenská síň čili tak zvaný „Kursaal“. V té chodbě jsou skvostné krámy zboží střížného, zlatnického a sklenného, krejčovské budky, obchodnictví ve šperkách a j., jakož i malé krámky s rozličnými pěknými věcmi ze zkamenělin karlovarských, s drahými krajkami, dřevěnými věcmi uměle perlovninou, zlatem a stříbrem vykládanými. Také je tam vidět vyřezávané obrazy i celé skupení, jako večeře Páně, honba a j., tak uměle a krásně, že se tomu člověk podiví. Chtěla-li jsem být trochu o samotě, vyšla jsem z té chodby dvířkami na měkké stezky, které vedou po slatiništi, na němž se jde jako na pružných žiněnkách. Časně zrána vypadá to na některých místech, jako by drobně sněhu napadlo, a to je natron, které ze země pučí. Místy ani tráva neroste, místy ale zase dost bujně, to však jen tam, kde země vykopána byla. Na podzim se slatina (Moor) kope a dá na hromady, by se na jaře potřebovat mohla. Takové dvě slatinné hromady ležely za novými lázněmi, a u těch jsem se zastavila. Se všech stran pučí natron a síra. Ta slatina drobně rozsekaná se vysuší a teprv k lázním potřebuje; po užití se pak vozí do prázdných jam a později se zaseje buď obilím, buď se sází do ní zelenina. Viděla jsem velkou zkamenělou rostlinu, kterou byli při kopání našli a jaké se nezřídka vyskytují. Hned za lázněmi je studené zřídlo, jenž v sobě nejvíc železa chová, a hned u něho zřídlo Luisino, ze všech největší, které se však jen k lázním potřebuje. Nové lázně jsou pěkné, velké stavení, lazební pokojíky velmi čisté a vší pohodlností zaopatřené.
Tamodtud můžeš jít do horního parku, v kterém jsou rozkošné procházky. V témž parku stojí také kostel, nevelký, jednoduchý, ale pěkný; staven v slohu byzantinském. Ulice pěkně spořádané jsou čtyry, nejhlavnější však císařská, v níž jsou nejdražší byty. Jimi se táhnou čisté chodníky, vedle nich jsou kaštanové stromy nasázeny. Za pěkného jitra vidíš ve všech zahradách, v sadech, u domů, pod kaštany, zkrátka obrat se kam obrat, všude vidíš krytý stolek, na něm konvice se zlatým kafíčkem, talíř s rohlíky a okolo něho hosti, kteří s nevýslovnou touhou na tu útěchu hladových žaludků hledí.
Musím Ti na závěrek listu ještě psáti, co se mi milého ten samý den zrána přihodilo. Sedím u okna a čtu; tu slyším jednotvárný, nehezký zpěv, kterému jsem pranic nerozuměla. Kouknu dolů, a vidím domácí selskou děvečku, ovšem Němkyni, která myjíc cosi zpívala, čili jen tak pobručovala. Nedaleko od ní čistil kočí vůz; nevrlý nad zpěvem takovým, povídá: „Mlč, Lene, nit singen, neumíš.“ Lene mu bezpochyby rozuměla a odpověděla bez pohoršení: „No, sing du also, sing von der Naninko.“ „To vy poroučíte du a du a pořád du,“ praví Josef, „ale sami neumíte nic“. Přece ale začal, až se to po dvoře rozléhalo: „Jen se mi, Naninko, dobře chovej,“ a t. d., a Lene nechala mytí a poslouchala. Dávno mi nebyla píseň tak milá, jako když jsem slyšela kočího tuto prostou notu zpívat. Šla jsem na pavlan a ptám se ho, s kým zde je. „My jsme z čáslavského kraje, můj pán se jmenuje Ž- a je vrchní v N. D.; avšak moje milostpaní právě jde,“ odpověděl kočí. Já se ohlédnu, a u mne stojí hezká, velmi přívětivá panička. V okamžení byla známost hotova, a já seděla v jejich pokoji, kde mne byl pan vrchní, hodný to Čech, s radostí uvítal. V malé chvíli přišli z vedlejška paní se synem, Čechové to z Kutné Hory. „Doba k době, rovní k sobě,“ je české přísloví, a proto se i my jakožto krajané záhy seznámili. Druhý den u zřídla byla námi česká řeč jak se sluší a patří representována. Zatím s Bohem!
Tvá
Božena Němcová