4

rád, když slyšel, že mu historii půjčíme.

V hospodě bylo několik sedláků, protože pravé posvícení teprv v pondělí nastane. Můj hoch měl se hned k du-dáku, začal mu zpívat a dudák mu hrál. To ti sedláci koukali a divili se, až nebylo možná. „Ten mládeneček má notu, že by mohl na kruchtě zpívat,“ pravila jedna selka, jíž jsem za tu zdvořilost poděkovala.

V pondělí byla podívaná! Šli jsme rovnou cestou do hospody. Na jedné straně u okna seděli sedláci a několik měšťanů, u kamen seděly ženy a malé děti, v třetím koutě stály holky, všechny na jedné hromadě, uprostřed chlapci. Na jednom okně seděl orchestr, dudák a huslař. Dudák byl samý věnec, na klobouku měl plno fáborů a kvítí. Hned u dveří byl šenk, kde rychtář hospodskému pro samé švagrovství nalívati pomáhal. Děvčata byly v červených šátkách a ženy bud v čepcích, nebo v plenách. Čepce mají buď bílé jako Plzeňky, anebo poločerné, co starodávní památku a pozůstatek buláckého kroje, pěkně do faldů složené s ploským dnem. Chlapci byli všecko v bílých punčochách a střevících, měli čisté koženky krátké vesty, rukávy jako sníh, na hlavě tchořovku buďto zelenou aksamitovou, nebo červenou. Po přivítání dali nám zahrát národní tance. Přála bych těm baletním tanečníkům a tanečnicem, kteří si tak mnoho na tom zakládají, když se několikrát na patě otočí, aby se přišli na zdejší tance podívat. Ať si dudy jak chtí skřípají, oni mají takt v nohou; tu není slyšet ani o krok více ani o krok méně, jak jeden přestane, přestane i druhý. A což polku! Tu vám tak pěkně tančejí, že je radost se podívat na ty nohy v punčochách a střevících, jak opravdu elegantně vypadají. Nejdříve tančili polku, pak štajryš (naši sousedskou), nato zelenák, obkročák a třínožku, všecky tři jako náš vrták; potom dupavou, houpavou, hrozičku (strašáka), ševcovskou a kolečko. Ševcovská je nový tanec, vymyšlený od našeho statného rychtáře, až posud velkého milovníka tance. Dělají se přitom všecky posunky, jako by švec šil. Když se dratev vytahuje, musí se mít každý na pozoru, aby něco neulovil; neboť všickni stojí na jedné hromadě, a kdo se neuhne, dostane pohlavek.

Viďte, to je ta venkovská gymnastika, ta učí obratnosti bez německých turnéřů od starého Jahna až po tu dobu.

Naposled přišlo kolečko, ten nejstarší tanec, jak pravil rychtář, který za mladých let nic jiného netančil. Dva chlapci se postavili se žbánkem před dudáka a začali dudáckou notu, dudák se šklebil, huslař dával nohou takt a šest chlapců si přitáhlo své tanečnice. Stojíce porůznu, chlapec vedle děvčete, s rukama nazad spletenýma začali se podle taktu pořád na jednom místě tak hbitě a šikovně točit, že jeden o druhého ani nezavadil a z taktu nepřišel, až se pustili a zpředu chapli. To jde všecko tak čerstvě a pořádně, že se vám zdá, jako by šest vřetének jedním kolečkem se točilo. Vzpomněla jsem si na pražské bály, co tu výborů, tanečních pořádků, prób a bůhví co všecko; a zde v té nabouchané krčmě šlo to bez výborů tak pořádně jako sotva v kterém sále. A proč? Protože tu platí méně přikázání a více dobré vůle. Toaleta byla na dvoře, kde mužští přístup měli.

Mezi děvčaty byly všehovšudy asi dvě pravidelné tváře. Všem ale líčka zdravím jenjen kvetly. Oči měla každá jako jed, což tvářím neobyčejné krásy dodávalo. Mužští mají pravidelnější a výraznější rysy, postavy jejich jsou jako hory. Škoda že si vlasy zkrátka přistřihují. Při rozchodu svěřil mi rychtář, že řekl některým sousedům, až bude po venkovské práci, aby k němu přišli na hejtu (hejta je návštěva, také táčky nebo hrátky, když hrají), že jim bude číst o starých Češích, jak do země přišli; také mi slíbil, že dá jednou odpoledne přástvu, abych přišla poslechnout, jak umějí děvky zpívat.

Mluvila jsem také s jednou selkou z Lužice; v řeči přišlo na ourodu. Když mi pravila, že mají už všecko zaseto a urovnáno na polích, řekla jsem hned, jak to zde způsob: „Obroď Pánbůh!“ — „Dejž to Pánbůh, vás taky!“

odpověděla ona. „Ale letos bude asi zle, nastává nám drahý rok, to prorokujou myši; běhá jich na poli jako čečetek. Zlatá matko, už jsem si kolikráte vzpomněla, co Přemysl prorokoval. Když přišli pro něho čeští páni a on musel k Libuši jít, řekl: Kdybyste mě byli nechali brázdu dovorat, nebyla by v Čechách nikdy nouze, tak ale nebude se vám často ani chleba dostávat. A věru, již se kolikráte nedostávalo.“ — Ta věděla přece něco z historie, což tu je pravou vzácností.

(5)

Každé město pamatuje několik ohňů, jimiž popelem lehlo. Takovým neštěstím stane se přestávka v paměti lidské, minulost se oddělí od přítomnosti a pravda i báje splynou vjedno. U mne sedí stařičká žena a vypravuje o velkém ohni. „Před tím ohněm byly v městě krásné a nádherné stavení, velké zámky a překrásný kostel, celý mědí krytý, domy ale všechny plechem pobity. Kolem stály čtyry předměstí, krásné brány, valy dvakrát vodou obehnané, zdvihací mosty, zkrátka bylo to pevné město. Bezděkov jmenovalo se předměstí, v němž prý se katolíci zdržovali a tam svůj kostel měli, v městě byli husité. Dávaly se bankety, hostiny a všeho bylo dost a dost. Potom prý přišli červení knězi, kteří lid učili a husitům všecky knihy na náměstí spálili. Kdo se nechtěl poddat, musel ze země.

Když se ti vyhnanci stěhovali, zakleli prý své nesnášelivé bratry, aby se jim nikdy více dobře nevedlo, svých statků aby neužili a jejich dětem aby nikdy štěstí nevzkvetlo. A ta kletba, věřte mi, lpí od té doby na městě, které se až dosud nespravilo. Po velkém ohni vystavělo se město zcela jinače, do rynku nešlo ani jediné okno, každý