III

Milá Marie!

Bylo tu hodně veselo, a každé třetí slovo v tomto dopisu bude ohňostroj a slavnost. Na obloze lázeňského života vyšla zářící se hvězda, čili abych Ti to prozaicky pověděla, přijela paní velkovévodkyně výmarská, sestra ruského císaře. Ten samý den večír byl ke cti jejího příjezdu od chebských pánů ohňostroj před velkou kolonádou uspo-

řádán. Kdo dal dvacetník, mohl sednout do kolonády a pohodlně se dívat. Ráno se přišlo mnoho lidu podívat, jak kněžna pije a chodí. Než přišla, přiběhl premovaný sloužící v bílých punčochách, otevře do síně vedoucí dveře před kněžnou, která provázena svými dvěma dvorními dámami a dvěma pány vejde. Kněžna již svůj prostřední věk překročila, postava její je vysoká, a hebký kašemírový šál zakrývá krásný vzrůst. Chod musí mít nevyhnutelně majestátní. Když jí byl sloužící stříbrný tác, na němž stála stříbrná konvice a koflík z japanského porcelánu, podal, a ona vodu s mlíkem smíchala, se napila a dále jít chtěla, musela se zastavit, neboť tu již čekalo panstvo. Chtěli svou poklonu složit a se představit. Když si byla po všech hlubokých úklonkách oddechla, kráčela kolonádou nahoru jako jasná kometa. V prostřední síni uvítali ji bečovští hudebníci dojemnou ruskou národní hymnou, začež se jim velmi vlídně poděkovala. Člověk má někdy dětinské zdání, totiž, že když se Pánbůh naším otcem nazývá, my jakožto jeho stejnorodé děti stejnou platnost bychom míti měli, ale ono je to přece jen trochu jinačí, asi dle anglického práva po otčimsku.

Když se hosté navykli paní velkokněžnu vidívat, nechali ji s pokojem se napít; scény s představováním se ale denně skoro opakovaly. Na tváři velkokněžny nebylo však vidět, že by ji to věčné ukloňování mrzelo. Snáze by vyzpytoval život bylin tajnosnubných, dříve by vysvětlil hieroglyfy egyptské, než četl v srdci lidí, kterým etiketa a politika neprohlédnou rouškou tvář obestřela, by na ní žádný nepoznal odlesk vnitřních myšlének.

Za několik dní po příjezdu paní velkovévodkyně seděli jsme odpoledne pod kaštany v dolním sadě, podál hlavní ulice nedaleko rondelu, a svačili. Byla nás velká společnost, Čechové i Němci pohromadě, a to z té příčiny. V

samém domě s námi zůstává i jedna paní z vévodství Anhaltu, s kterou jsem se blíže seznámila; paní i její modrooká dcera se velmi přátelsky ke mně chovají, a já s oběma ráda se bavím. Jedenkráte mne začne dcera prosit, abych jí něco z české historie povídala, že již něco ví, a to že je tak pěkné, že by ráda více věděla.

„Kdo vám co povídal, Karolinko?“ ptám se jí.

„Ve škole se nám přednáší všeobecný dějepis, a tu jsem i o Češích slyšela.“

„Přednášejí se ve vašich menších školách také vyšší předměty?“

„Ovšem; já nechodila nikam do školy než v našem městečku, a co potřebuji, to vím. Přednášel se nám mimo jiné i přírodopis, všeobecný země- a dějepis, jisto, že se přitom vždy největší pozornost na naši vlast obracela, a zvlášť vévodství naše dokonale znát jsme se naučiti museli. Kromě školních hodin dával nám pan učitel hodiny ve frančině, ne zrovna pro ústní rozmluvu, jako pro snažší srozumění kněh, ve kterých se nyní mnoho francouzských slov užívá. Ostatní hodiny byly určeny k ženským pracím. Po vystoupení ze školy doučovaly jsme se ještě u kazatele některým věcím v náboženství, bychom všemu porozuměly, než k stolu Páně ponejprv přistoupíme.“

(Ve čtrnáctém roku totiž.)

Šťastní, přešťastní lidé, pomyslila jsem sobě, vy již všecko máte, po čem my tak horoucně toužíme, čeho se doprosit nemůžeme. My bychom se věru měli celý den modlit: „Pane Bože, sešli dětem našim dar ducha svatého, neboť ho víc než jiní potřebují, nemají-li zůstat hloupými.“ Mnozí se učí jenom svému jazyku, ale naše ubožátka abychom již v kolébce dvojímu jazyku učili, nechceme-li, aby se dlouho s českou a německou abecedou mořily.

Začasté mne prosí matka i dcera, bych jim česky čila, a divím-li se, jak je může české čtení bavit, když mu nerozumějí, prosívá libná panička: „Ach, tun Sie’s ja, es klingt gar zu wunderhübsch.“ Podivno! cizinkám a ještě k tomu Němkyním zní naše řeč překrásně a Češkám (s vyjímkami) se nelíbí. Ten samý den, na který se svačina držela, navštívili paní Š... její dva synovci; poněvadž jsme z většího dílu s paní Š... ve společnosti chodili, usjednotili se, že bude s námi svačit a své dva hosti že pozve mezi nás. Mluvilo se německý, protože cizí česky neuměli.