IV

Některé zvláštnosti ještě nářečí domažlického

Že při skloňování vlastních jmen přivěsují v jed. i množ. poč. v 1. a 5. pád. koncovku -ovo u mužského a -ino u žens., to Vám známo bude. Děti mají v 3.p. dětom; lidom, jeslom, (všem) všom,- v čom, v ňom (v něm), pánom.

Věci mají v p. věce, věcom v 3., věcech v 6. p. Slunce skl. sluncete, -ti; líce – lícata, -ti. Duál užívají úplně: křídloma, prsoma, nohoma, rukoma; 4. p. užívají pravidelně.

Že před samohláskami a, u h kladou, račte vědět; mimo tyto před n a r ve slovech: (h)níže, (h)nízko a (h)rys.

Pořekadlo: Žena jako krys =(buď zvíře ostrovid, buď druh vodních ptáků, buď houba ryzec). Místo é se v příd.

jmenech skoro pravidelně í vyslovuje i v stat. někdy, k. p.: Pěkní dítě, černí plášť, špatníčlověk, mladí pán, svobodní a vdaní tam buly, strakatíšaty a t. d.; neviděl jsom tam žádního, koupil to za půl zlatího. Ty, těm = ti, tím: tím pánom to dáme, tím dětom; ti paní jsú vdaní.

Děvče vyslov. dívčí – naše dívčí, Kačena – Káči, Hančí; jděte – jdite, pěna – pína; „dítě tiché jako pína“. Místo byl vyslovují bul, ale jen sedláci čistě; v městě zní to u více jako ii.

a vyslovují v některých slovech jako ae, k. p.: daem(dám), paen(pán), morem(mám), baeť(bát) žaeť(žat). Nemohla jsem posud vyzkoumat, jestli je to pravidelně provedeno. V GÉimčku mají též měk. a: maeso, gjaerb, klaek a t. d.

Naše – vaše vyslovují dlouze: náše - váše, pláče krátce: plače. – š místo s:škála, muším, šlyšet; r místo ř: parez, tratar (trakař); b mst. v: bedle (vedle); j mst. 1: jedva (ledva);fmst. ch, h: lefký, vlfký = lehký, vlchký; e mst. o: delů (dolů); y m. o: dymu (domů); m mst. b: rymník (rybník); n mst. m: kan (kam), tan (tam), vezni = vezmi, ven = vem (zkrácené vezmi), zankni = zamkni, sneska = směska, sednnásob = sedmnásob. – Řeřáb mst. jeřáb; paňteta =

paní teta; pajmáma; peňze – peníze; mincí!. –mlynář; hřibet – hřbet; – hřibitov – hřbitov; selní – silný; pelní – pilný; teky – taky; drék – drobet; třaas – třebas; kdy – kda; když – kdyť; jak – kterak; bych – by(kdyby já to bula vedíla); viďte – vete; pojďte – pote.

Zkracování: ps’ence, sence, silnce (silnice), stunce, lajce, stolce, chalpa; lacný – laciné.

Před pohl[avní] slovo ten, ta, to staví se vždy tu: tuten, tuta, tuto, tutoho, tutú, tutomu, tutej a j. Předlož. ze zdvojnásobují: Přišel ze z pole. Odkud jsi? Ze z Domažlic.

Se staršími osobami mluví se v třetí osobě: „Naše máma jsú chorlavá. Tatíček nám odešli“ a j. – Při slovs. vyslovuje se t na konci jako ť: bejť, chodit, žiť, bydlet a t. d. –y v ej: býval – bejval, myl, umyl – mejl, humejl. – ou= ú: jsú, klobúk, kohút; ale zase řeknou oboul se, ohnoul, prásk noul, svrhnou/ a p. – e v a proměňují při slovs. v í: smál se –

smíl se, třásl – třísl(strachem; zimou říkají cintovať se), vzal – vzíl, uvázl – huvízl, držel – držíl, sekal – síkl, pršelo –

prfilo, (div že se nerozpršíla spěchem), dřelo – dřílo, umřel – humříl, lezl – lízl, co se dělo? – co se dílo?

Stupňování: dobrý, dobrej š i, nejdobrejší; bystrý, bystrejší, nejbystrejší; divoký, divokejší; měkký, měkčejší; vysoký, vysokejší; tlustý, tlustější; suchý, suchejší; tenký, tenkejší; horejší, nejhorejší(místo ř, r, jako při bystrý). Dosil, posiď

posud, dosud; potad, dotací’– potud, dotud; tepřiva= teprv; strašno = strachno; bláznivá = blcíznová.

Učitelkyně, ne učitelka; horákyně, jinde v Čech[ách] horačka, horanka. – 4. p. stř. p. též pravidelně užívají: Jdi mi pro (pro dítě). Vypíte je na zdraví (pivo). Chybně říkají: Oni to ví (vědí), oni jí (jedí); jinak ale třetí osobu v př.

čase dobře rozeznávají. – Pěkně řeknou: „Sedl na kůň.“ „Dáme tu dívčí do města, aby dostala studu.“ Nu, nuž, no