se řeknou umejl, něco spolknout řekne se pozřít, zimou se třást cintovat se; tváře jsou líce, lícata, rulíky z vlasů upletené jsou pletánky čili vrkoče. Když se vlasy rozpravují a neopatrně se zatáhne, vzkřikne dívče: Och, ty mi kráčeš. (V Hradecku řeknou rvát, rout, ruje. Ona mne rula za vlasy, což jsem nikde ještě neslyšela, jakož i kráčet.) Když je po těle tak zvaná husí kůže, řeknou, že má vospense, také když huse písky vyrážejí, dostává vospense.
Dvojčata jsou spolčátka, a když má být veselka, snoubenci se s kazatelny oznamují. Děvče když zvětří, nemá studu a lehko se podnese. Chlapec se na vojnu odevzdá a neštovice se dítěti vštěpují. Nit se do korálů i do jahly nadívá, světlo se rozžehne hned po šírání – soumrak. Sedlák sedl na kůň, chutě – spěšně – cválal k městu, aby záhy (nikdy brzy) se vrátil. Pote chutě do lesa parezy kálat – ř se neřekne, a místo porážet kcílat. (V Polné říkají kátět.) Den se vyštípl; chytnout je chapnout, nádoba dřevěná se rozvalí, rozsuší, smetana se nastřápá, nastřádá a může se vyškrejpat, vystříkat. Místo tam skoro vždy se říká hyn. Sedněte hyndle; tam na vršku stojí řeřáb –
jeřáb – a tam v té pšenci rostou modráčky – charpa – chrpa; venku je vně. Klika u dveří je vorbička – almara –
halměř police – sudeň – polička na nádoby – misník; postel je lože (s ponebím); v senci – v sednici je krb – ohniště
– ale v kuchyni jmenuje se též ohniště. Komora je srub – sklípek (Gewfflbe) je sklep a podzemní sklep je loch.
(Také v Polné se tak říká sklepu.) Půda je ponebí, Falltůre je padák – hřebík je hřeb – louče jsou spány, provázek cuckový je vajerek –dřevěná mísa – okřín – krajáč aneb buclák na mléko je vrchlice, síto řešato – trouby – růry.
Kouř je dým, dýmuje se – místo kouří. – Drůbež je lichva, – trakař je tratar – kolečko na vožení je – kolnzaha –
hnůj je mrva – vykopaná zem je – prsť – kružadlo na zelí je – ceitl – zelí se ceitluje, ne krouží. – Skrojek s chleba je náčinek – preclíky (Pretzeln) čepeníčka – to jest v této formě (Ale, prosím, neračte se smát mému rýsování.) –
Kdolky – rozpičky, Zwieback – suchary,– Sulz – huspenina – svatební koláče – neomítky –vánočky – calty – potom jsou také hnětanky oblíbené jídlo a bramborová kaše, tak zvaný kocmoud, německy [zvaný]* Totsch. Libra řeknou Pfund – V, libry věrdunk (ta samá dvě slova užívají též v Polné, přidávaje k tomu puter místo máslo), –
jáhly – pšeno. Máslo se vrtí. Třešně jmenují křešně a amarele jsou vlaské křešně. Zkažené švestky, tak nazvané bachoře, jsou u nich řimpuchy. Kapoun od husy je mladá hus – a samotné tělo je bošek. Velikonoční svátky jsou na červené vejce, svatodušní pak – letnice; týden je týhoden. Mlha je mhla. Potok – stoka – ale voda, která schválně na mlýn se vede, je starka. Malé šišky, které se v lese k pálení sbírají, jsou krákorky, a chvůj, co se oseká, je peručí. Malý kus pole zůstane pole, ale velký je dědina. Žena, která se ve městě s bitím hus živí, je husobitka, potom je též husopas. Který pase ovce, je skoták, obecní slouha ale je pastýř, v panských dvořích jsou voláři, honáci, pastýři, teletník a j. v. – Hlásný je povězný, krejčí krejčí, klempíř plechař – bednář bečvář, řemenář
– uzdář, – krupař – múkař. Selské střevíce jmenují škorně, pantofle trepky, šaty zcela ušité, které se obyčejně malým dětem dávají, dokud nemohou jiný šat nosit, jmenují karamanda. – Scharlach –spála, – suché lámání v oudech trolení. (Moje babička říkala píchání pškání.) – Když se něco podbírá – nastřílí to – a potom se to válí.
Pakosinici jmenují studený jed v kostech. Boule je, co se samo udělá, ale když si natluče bouli, je to hlíza. Umrlčí truhla – rakev, – hřbitov nazývají – hřibitov, – jako také při slově hřbet vsadí po ř e, hřebet, a při slově chřtán též e a místo ř r: chertán. Slovo řezat též jen s tvrdým r vyslovují rezat. Jeden starý Chodovák nazýval silný vítr (orkán) burák, avšak nejmenují to všeobecně.
Se slovíčkami jsem hotova, přemnoho ovšem jmenují i jinde tak a nazvíce jsou to slova Vašnosti známá; já však napsala je pouze proto, abyste měl, Vašnosti, dokonalou známost jejich řeči. Buláci jmenují se i sami, i nezlobí se, když jiní tak je jmenují; avšak raději slyší se jmenovat Chodováci, na kteréž jméno mnoho si zakládají. Obyčejně ale řekne se Bulák, Bulka, m. p. Buláci, Bulky. Kroj i obyčeje jejich popsala jsem v Obrázkách ve Včele a Květech, jen tři věci, které nevěděla jsem, musím přidat. Na bílých kabátech šarkových nosili Chodováci ještě před 150
lety zlaté šňůrky kolem dokola jako lemování, okolo ramenou a u krku. Teprv když je Lamingar o jejich práva a svobody připravil a oni svého hejtmana i praporec ztratili, odpárali zlaté šňůry a dali si černé co smutek. (Co je konstituce, chtěli si dát zase zlaté lemování.) Letní spodky nosili bílé plátěné, po stranách červeně lemované.
Boty neměli, nýbrž čižmy, napřed oddola k vrchu rozstříhnuté, červenými a bílými šňůrami šněrované a nahoře kolem dokola červeně lemované; také ženské nosily střevíce červeně okrášlené, což posud ještě vidět, ale mužské takové čižmy nejsou již k spatření. Také nosili obyčejně čakan, krátkou to hůl odpola žlutými hřebami hustě pobitou, na špici pak sekérku; – docela takový je čakan, jako nosí Slováci, kteréžto zbrani také oni tuším čekan’ říkají. – Nyní má ji jen kmotr, když jde ke křtu, a to ne každý; také ženich mívá čakan, když jde k oddavkám. Co se ostatně kroje týče, již všecko popsala jsem v Obrázkách.
Ještě několik průpovědí a pořekadel chci Vašnosti přidat: To je děvče jako květ, paty jí mluví. – To je děvče jako mník – lusk – jako dobrá hodina. – Ta je na zhasnutí jak pochodeň – (která je slabá, nemocná). – Já před vámi vody nezkalila – stéblo jsem vám v cestu nepoložila. – Abys černá chodila – (přejou, kdo komu ukřivdí). – Je oškubaná jako lípa. – Tam je dav lidu, nikdo neví, kdo je s kým. – To jde lidu, jak by vlákno táhl. – Na jeho slovo může skály zakládat. – Ten kouká co devět hromů. – Je toho potřeba jako soli. – Ofoukl ho šťastný vítr. – Jak by se po tom zem slehla. – Jako by s nebe spadl. – Jak by ho na zlatého koně posadil. – Ať se octne, kde vlci vyjí. –Stojí