nemohu říct, kde je.“ – Čest jemu, Gamberskému hanba!
Poněvadž ale myslím, že takovouto odměnu jen vláda ustanovit mohla, je otázka, z jakých důchodů se těch 400
zl. buď již zaplatilo aneb zaplatit by mělo?
Věříte, domažličtí měšťané, také na ty smyšlené báchorky o vojvodství, republice a ví Pán Bůh – o čem ještě? –
Ne, já vím, že nejste tak vrtkavého smýšlení, a byť i mezi vámi několik roztomilých sedmašedesátníků bylo, přece větší počet vás je přesvědčen, že nezáleží zločin p. Fastra v ničem jiném, leč v neohroženém zastávání práv konstitučních, v lásce ku králi a nenávisti všech zpátečníků, v hájení několika venkovanů proti nesvědomitému utlačování karabáčníků a v nošení staročeského kroje.
HOSPODYNĚ, NA SLOVÍČKO!
Byl jednou v řecké zemi v republice athenské hrdina slavný v čele národu, zdá se mi, že mu říkali Themistokles.
Bylť jednou mezi přáteli svými vesel a pravil v žertu: „Milí bratři! víte-li, kdo vládne nyní nad celým světem?“
Tenkráte byli Athenští velmi mocní a slavní a k tomu také velmi sobě zakládali na této slávě a chlubili se jí, a proto řekli: „Athenští vládnou světem.“ „Dobře,“ řekl Themistokles, „a kdo vládne nad athenským lidem?“ Řekli přátelé: „Tenkráte ty jsi to, Themistoklese, jenž vládneš nad nimi.“„ Odpověděl Themistokles: „Já vám ale pravím, že jest to můj malý synáček, jenž vládne světem.“ Podivili se přátelé, řkouce: „ „Jak máme rozuměti tomuto žertu?’ Odpověděl Themistokles: „To jest snadno pochopit. Pravili jste, že já vládnu nad athenským lidem, nade mnou ale vládne moje milá ženka a nad tou náš malý klouček. Vidíte tedy, že on vládne světem.“
Milé sestry hospodyně, jest tomu již velmi dávno, co to byl Themistokles řekl v žertu, ale vskutku taková vláda trvá až podnes. Viďte, že taková kamarila jest v každé téměř domácnosti, a řekněme to zkrátka před celým svě-
tem, co celý svět beztoho ví, že my hospodyně, že my ženy a matky máme velkou, ač neviditelnou moc ve světě.
Ale také jisté, že až podnes ženy tuto svou moc ani nesjednotily, ani o sobě k dobrému nebyly užívaly. Klevety, pletichy, potutelné poštívání a ty zpropadené protekce zástěrkové bývaly účinky naší vlády.
Hospodyně! nastaly jiné časy. Nastala svoboda. Jsme my, při vší naší tajné mocnosti, svobodné? Sestry, upřímně nahlídněte v srdce své a rcete, jsme-li svobodné! Nejsme svobodné, neboť jsme otrokyně marnosti, vrtkavosti, parády, a nemějte mi za zlé – zpozdilosti. Nešalme se, vyznejme naši nezvedenost, naši sprostnost při všem lesku a vylíčenosti! Pokud jsme hezké, býváme v očích našich milovníků vtipné a bystré, zvedené, ano i učené.
Obdivují nás, klaní se nám, koří se nám a chvály není konce. Ovšem nezapíráme, že my přirozeným nadáním a tou naší známou švitořivostí na podobu chytřejší vypadáme, nežli v tom samém stáří bývají mládenci. A co také ti naši mládenci, i ti studovaní, věděli? Ne mnoho, sice by se nebyli dali svésti pýchou a nebyli by padli. Věru, ti naši studenti vídeňští zdají se mi býti nový druh padlých angelů, jež pýcha přivedla k pádu, pýcha, jíž se chtěli vyrovnati dokonalým, jsouce teprva v zrůstu. Ale my ženské, my jsme dalece ostaly pozadu za věkem, za práporem svobody a osvěty. Vyznejme to, nestyďme se, neboť na nás vina nebyla, nýbrž na těch, jenž o vychování lidu vůbec nedbali, ženského pohlaví zvedení ale veskrz zanechali náhodě. Hospodyně! poznejme svou zpozdilost, již marnost ukrývá! Poznáním přijdeme na cestu, a když my starší váhavějším krokem ovšem půjdeme, mládež naši k rychlejšímu pochodu přidržujme!
Zachvěla radostí duše má, když jsem byla četla, co chystají paničky v Praze. Bůh jim žehnej! Ale k pravidelnému vychovávání potřeba jest ještě více nežli dobré vůle a pěkných plánů. Především jest zapotřebí přičinění obcí a k tomu náleží pokojný čas, v němž možná jest něco uhospodařiti. Avšak ovšem neustupme od úmyslu šlechetného!
Zůstavme sobě též obšírněji o tom promluviti.
Zatím ale pozornost vaši, milé sestry! vedu k snadnější povinnosti a neméně důležité. Napřed povím vám něco nepatrného, ale přece žádoucího do ucha. Prosím vás, usnesme se mezi sebou, že odříkáme se těch hloupých našich titulů, jako „milostpaní“, „jemnostpaní“ a „vaší milosti“ a podobných. Kdybyste slyšely, jak se děvečky mezi sebou smějí tomuto „milostění“, zajisté každá moudrá odhodila by tuto nadmíru hloupou marnost. Neslyšíte hlas mocný po Evropě, jenž volá ustavičně: rovnost? Vím ovšem, jaké hříčky s jedné tropí s touto rovností a kam ji vedou s druhé strany. Ale ta rovnost, již já žádám, jest snadná. Když vy městské paničky hledíte k bohatším aneb urozeným a ony vypínají se, již myslíte sobě v srdci: Co si foukáš, vždyť přestaly přednosti šlechty a bohatství, jsme rovny! Ale když hledíte k selským ženským aneb k chudším a sloužícím, ihned vy býváte horší nežli všecky aristokratky. „Milostpaní“ nechce býti „paní mámou“ aneb „hospodyní“ a slečinka dokonce vzpouzí se býti „pannou“. A jak otrocky zacházívají s děvečkami! Na sta příkladů mohla bych uvésti, kdež pes v domě jest více vážen než služka. Ba to jest věc obyčejná, že psíček miláček lépe jí a spí než čeládka. Věru není to neslýchané, že paní za čtvrt leta třeba 9 děveček má, poněvadž, když jedna zfackovaná několikráte sama vystoupí aneb uteče a druhá fackování se protivíc bývá vyhnána, třetí nařknutá a snad i zavřená bývá a tak dále.