Avšak neměly paničky čekati až na rovnost letošní, vždyť pak věděly co křesťanky, že i služky jsou blížní a rovné důstojnosti člověčí, že nejsou otrokyně, ale jen pomocnice v domě, na jejichž počestném chování přemnoho záleží, přemnoho, pravím, pro rodiny a obce. Tento stav, na oko sprostý, jest jako krytý ten kořen, jenž pro celou bylinu z špinavé země shledává šťávu živnou. A na tento stav tak zcela zapomínali, jeho trpkosti a jeho mzdu nevážili. Že jsou děvečky nemravné a špatné, kdo toho z většího dílu má vinu nežli paní samy a nedbalost obecního dozorství. Děvče někdy dosti hodné od rozšafných rodičů přicházívá do města, ale zde vedle nevšímavosti paní domácí toliko stíhá v domě a kromě domu pokušení, že jim ze sta jedna odolá. A tyto služky za několik let navracují se domů a s nimi přicházívá zlý příklad mezi sprosté děvčata venkovské. Však co bych obšírněji jednala o té zkáze, vždyť jen ten o ní neví, kdo schválně o ní zvěděti nechce aneb dokonce spokojen jest, že jest tomu tak. Mne však mráz obchází, když pomyslím na ty neřesti, i zlořečím té vládě, jenž raději dala zdivočiti lidu nemravností nežli jej dříve ve školách vlasteneckých vychovati a svědomí jeho ušlechtiti a pak teprv po chlebě do světa poslati. Poněvadž se těmto katanům ducha zdálo, že snadněji mohou panovati nezvedeným, tedy i hleděli k tomu, aby lid utonul v neřestech, nežli probudil se na osvětě.
Nevím ovšem, jak napomoci této bídě mravní, ale jedno se mi zdá býti prospěšné, totiž aby paničky zavedly mezi sebou spolek, jehož by byl úkol pečovati o mravnost čeledínů i vůbec o polepšení stavu tohoto. Přispěly by snad i jisté slavnosti k tomu cíli zřízené. Složily by se rodiny zámožnější a na jistý den jarní položily by slavnost. Sezvala by se veškerá čeleď a ostatní lid. Sestavil by se dříve čestní soud, jenž by měl zde rozhodnouti, který a která z čeládky v celé obci nejčestněji se zachovali. Čeládka za nejlepší uznaná dostala by pro vyznamenání peníz čestní podle rozličných stupňů. Laskavé nakládání s dětmi, spravedlivé chování, mravnost, obětivost v čas nesnáze do-mácí, přívětivost a slušnost musely by zvláště býti váženy. Toto znamení zachovalosti uznané měl by čeledín nositi zjevně pro povzbuzování jiných. Po soudu takovém šlo by se do kostela a pak někam pod zelenou k hostině a tanečku až do mírného užití. Při hostině posluhovaly by dcerky sousedské, aby rovnost vždy znovu aspoň ročně byla osvědčena. Aby při tomto soudu neděly se pikle a nespravedlnosti, musily by paničky o pravdu se dobře po-starati. Však to bychom my si výborně zavedly. Také by paní, jenž s čeládkou zle nakládá, musela souzena býti a zvláště tím trestána, že by nesměl žádný čeledín u ní sloužit.
Spolek hospodyň musel by i o to dbáti, aby služky nepotulovaly se po městě bez práce a zaměstnání užitečného, neb víme, kam ubohé nezkušené děvčata v takových dobách nouze a rozpaků padají, lákané nesvědomským svůdstvím.
Hospodyně, podejme sobě ruce k tomu, abychom chránily nevinnost a svedly obci počestné údy a zadost činily věku, jenž má za heslo: Svoboda, rovnost a bratrství!
KRÁLOVSKÉ HRANIČNÍ MĚSTO BROD V LESE V BAVOŘÍCH
Že český jazyk daleko za dnešní meze jeho sahal, toho by nám byla důkazem (kdyby i jiných historických důkazů nebylo) hojnost místních jmen bud ještě dosavád českých nebo z českého překroucených, kteréž podél celé Šumavy v Rakousích a Bavořích nalezáme. Nejourodnější krajina celé Šumavy jest široká mezera mezi Osou a Čerchovem, v níž nepatrné vršky rozhrání vodstva Černého a Severního moře naznačují. Na západní straně této mezery zarývá se do vinovité krajiny zponenáhla oudolí Kampy, kteréž k půvabnějším oudolím Šumavy náleží. V
tomto oudolí je dosavád mnoho míst s českými jmeny, v Čechách ještě užívanými; lid náš ještě nevymazal slovanský ráz v obličejích tamějších obyvatelů; obraty v řeči a některá slova upomínají, že zde před časy český jazyk panoval. Kdy asi německému ustoupl, těžko ustanoviti, možná, že dost pozdě, aspoň až v 16. století, neboť víme, že pohraniční české vesnice a městečka teprva pozdě se zněmčily, a z toho jest lze se domysliti, že i v Ba-vořích sousedních se česky mluvilo. Však patrných důkazů našel by, komu na tom záleží, v starých listinách pohraničních měst.
Že se zvlášť okolo Brodu české památky uchovaly, je proto, poněvadž je Brod jedno z nejstarších míst v Šumavě.
Druhá Šumava byla příliš divoká, nepřístupná, dříve se obývala jenom veliká oudolí nebo nejdolejší svahy hor, teprv později vtlačila lidnatost obyvatele na výšiny. Nejstarší obyvatelé těchto krajin byli Slované, teprv později osazovali s bavorské strany Němci Šumavu; však jenom v nejdivočejších místech, do toho času opuštěných, mohli se usazovati, ourodnější část byla již dřív od Slovanů vzdělána. Hranice nebyly dříve ještě zevrub ustanoveny, byl v Šumavě neustálý boj, kterýž až do 18. století trval, kdež» se česká a bavorská městečka o pohraniční lesy rvaly.
Proto na hranicích, zvláště v bráně mezi Osou a Čerchovem, tolik hradů: máme z české strany Baiereck u Nejrska, Klenovou, Rismberk, Herstein; s bavorské pak hrady na vysokém oblouku Lichteneck, Heidstein, Eschelkamm,