svobodná sem víc nepřijdu,” atd.
Tak jak dříve ženich, klekla nyní i nevěsta před svou sestrou a poručníkem a prosila o požehnání. Potom ji vzal družba pod jednou, droužka pod druhou rukou a šli ze dveří zpívajíce:
„Jak ty, děvčátko z dobrého chování,
však budeš naříkat, až půjdeš od mámy,
od mámy, od mámy, od tvého tatíčka,
budou ti plakávat modré tvé očička.“
Když jsme se brali ze dvora, šel houdek s dudákem napřed, nevěsta za ním a vzadu ženich sám a sám. Jeden muž nesl živou slepici, druhý na tříšce nastrčený neomitek a družička kytku a červený šátek. To jsou dary panu páterovi. Tak jsme se dostali při zpěvu a veselém hovoru do Střemnic, kamž Chrastavice do kolatury patří. Při oddávání stála družička i družba za nevěstou a ženichem, a jakmile pan páter s ceremonií hotov byl, popadl družba ženichův věneček a schoval si ho. Majíť oni způsob takový: když si droužka přispíší a věneček popadne, musí jí ho družba vyplatit, vezme-li družba, musí mu ho droužka vyplácet, a sice v neděli po svatbě ve městě. To se jmenuje „věneček propíjet“. Po oddavkách uvedl pan páter nevěstu v předsíni za ženu, totiž tak jako šestinedělku, což prý zde jest ve zvyku. Když bylo po všem, šli mladí zasnoubenci se svědky k zápisu a my se postavili u kříže před kostelem, dudák a houdek začali hrát, tři ženy se okolo nich postavily, začaly šátky točit, s jedné strany na druhou se houpat a zpívat:
Ten střemnický pan farář pěkně káže,
rozdává obrázky, ruce váže:
já na to kázání také půjdu,
o jeden obrázek žádat budu.
Střemnický pan farář milostivý,
on mi dal obrázek, ten byl živý.
Kam já ho, přesmutná, kam já ho dám,
dám-li ho do knížek, nevejde tam;
dám já ho do lože, lehnu k němu,
on mi dá hubičku a já jemu.
Celá vesnice byla vzhůru a všickni se dívali na českou svatbu, neboť jsou tam již Němci a jich veselky nikdy tak hlučné nebývají.
Když přišel ženich s ostatními nazpátek, vrátili jsme se zpívajíce domů. Ve vesnici šli jsme rovnou cestou do hospody. Za chvíli přinesli „vandrovní koláč“, rozkrájeli ho a mezi hosty i rozdali. Potom začal dudák zamilované ko-lečko dle nápěvu: „Vosy, vosy, sršáni“, a ženich s nevěstou, družba s droužkou i všichni ostatní začali se točit jako vřetánka. Ženské, když trochu potančily, šly se domů přestrojit; ostatní ženy zůstaly v těch šatech až do rána, ale nevěsta, ta se skoro každou hodinu do jiných šatů převlékala.
Hosté, kteří netančí, posadí se za stoly, diváci okolo kamen, aby měli tanečníci volné místo. Dudák a houdek, tito miláčkové jak starých tak mladých, sedí na okně. Tu přijde některý sedlák, vezme sklenici s pivem, postaví se před dudáka, začne to neb ono zpívat, v kole začnou tancovat, a kteří netancují, postaví se k zpěváku. V zápalu popadne hoch tu neb onu holku okolo krku a ona musí s ním zpívat a pít. Žárlivosti neznají zde snad ani podle jmena!
Dudáka popsat není možná, k tomu by patřil Hogartův štětec, a kdož ví, zdali by ho i ten vylíčil? On srostl s dudami v jedno tělo. Jaký tón z dud zavřískne, takový výraz dostane jeho tvář. Takt si dává nohou a hlavou, a kdyby trvala svatba nebo posvícení celý týden, co také bývá, dudákovo oko je vždy bystré, jeho noha vždy čerstvá! Zamilovaného srdce také není a nesmí být, sice by se padesátkráte za noc zbláznil. Není to snadná věc, sedět v kole tak květoucích tváří, hledět na ty kulaté hlavy, jak se s jedné strany na druhou houpají, a dívat se do těch planoucích oček, jak se jim brzy jasně svítí, brzy temní, je-li píseň buď radostná neb žalostná. Ale dudákovi neučarují! Pozorovala jsem jednu mladou ženu, která se založenýma rukama s takovou nadšeností jednotvárný