43

s těmi nájemníky zlobit.“

„To není, pane, tak lehký být sedlákem,“ povídám mu, „a když byste měli statek a neměli hodnú hrst peněz k tomu, musili byste si nechat teky mozole líbit, a co se týče nájemníků, s těmi se nazlobíme my víc než měšťáci.“

,A vždyť vy málo nájemníků v chalupách máte?’ povídá jeden pán z nich.

„V některé vesnici jsú při mnoha statcích podruzí, a když jsú zlí, je to břemeno pro sedláka.“

,Mnoho-li platí podruh sedláku z chalupy?’

„I ty milý Bože, co by nám podruh platil, vždyť je to chudina, a my od něho platu nežádáme. Podruh má celú chalupu zdarma, potom dostane ještě k ní kúsek pole, aneb kúsek lúky, by si mohl krávu držít, aneb místo lúky přiveze mu sedlák dvě fory sena. To dostane od nás, a když je šelma, ještě si přikrade. Za to musí sedlákovi při každé větší a potřebný práci pomoct, tu však, když hu sedláka pracuje, dostane stravu celý den.“

,Ale to vám ta práce přijde draho; když byste chalupu pronajali a obilí aneb seno z toho gruntu, co dáte podru-hovi k užívání, prodali, ani byste nemuseli všecky ty peníze na zjednané dělníky vynaložit,’ řekl jeden zase.

„To my víme, pane; ale to je již od starodávna, nač bychom to jinačili? – Podruh je chudák, my mu to živobytí přejem, proto nezchudnem; a v létě, když je práce nakvap, je to přece jistý dělník, který musí jít a jde také, když sedlák potřebuje.“ – Měla jste vidět, paní, jak se ti páni tomu divili, že práci tak draze platíme. Já jsem si ale myslil, že by nikde neškodilo, kdyby ti bohatí domácí pánové trochu té drahé činže odpustili těm nuzným, chudobným podruhům, kteří musí zadost bídný sklípek 40 až 50 zl. platit.“

Také se tento sedlák pozastavoval nad tím, že se lidé na židy tak zlobí a jim nátisky činí. I povídal mi dále: „Šel jsem hulicí a jedna bába prodávala takové plátky a hustavičně nutila je do mne; kúpil jsem si čtyry, ale, spasiteli můj, to jsem toho litoval. Pomyslete si, paní, v tom jednom stálo, abychom netrpěli hu nás v Čechách židy a je vyhnali; v tom jednom bylo jakési rúhání proti Pánu Bohu, takový jakýsi kacířský Otčenáš, a já ani věru nevím vám co řect, co to bylo, jen jsem do toho kúkl a hodil jsem to stranú.“ Jeden pán to viděl, i zastaví se a ptá se mne: „Co se hněváte, sedláku, co se vám stalo?“ – I zdvihnu papír a podám mu ho, aby četl. Však to asi ten pán znal, protože to roztrhal, zahodil a povídal ke mně: „Je vidět, sedláku, že máte zdravý rozum a čistě lidské srdce, že tímto povrhujete, a já chválím vás za to. Ti, co to píšou, jsou hanebníci, buřiči, kteří to buď z osobní zášti proti některému jednotlivci učiní, buď najati jsou od takového, kterému svoboda a blaho národu trn v oku je a který by rád hanebnou skvrnu na naši jasnou královskou Prahu vlepil. Kteří to píšou, nejsou přátelé, nýbrž ti nejúhlavnější nepřátelé vlasti své! Těm nevěřte, sedláci, a kdykoli se vám do rukou nějaký takový list dostane, který by vás k buřičství a k nekřesťanskému činu ponoukal, hoďte jej do ohně s tím největším opovržením.“

„Pane, to my jistě huděláme; ale já nevím, že se nebojí ti lidé Pánaboha a zákona; pročpak se jim to nezapoví?“

ptal jsem se toho pána.

,Co nejdříve se to stane; takový ničemník najde přece ale kolikráte zase cestu, jak by své záměry vykonal, zvláště když je množství ruk k jeho službě hotovo, které by rády obecný pokoj a pořádek pokazily!’

„Takovým lidem aby je Pánbůh u samého ramena hurazil, kteří se k takové službě propůjčují. Pobúřit je snadno, to trefí nynčko leckdo, ale hupokojit se nepodaří každému.”

„Jistá pravda,“ řekl zase ten pán; „a dokonce u vás na venkově je třeba, abyste všickni jedna mysl byli, o pořádek se starali, k budoucímu sněmu své záležitosti si hotovili a o rozumného a upřímně o vás smejšlejícího volence se postarali. Já se doslechl, že by mnozí sedláci raději robotu dělali než platili, že jim to přijde snáze, když dobytek již mají, tu práci odbyt než peníze dát.“

„To nevěřte, pane; kdo to řekl, ten neznal sedláka; ten nejchudší, který nic nemá, raději dělat bude, až by jezykem plúžil, a dá s radostí peníze za robotu, jen když ji nebude musit dělat. Ovšem nesmějí nás páni přetáhnút a nemilosrdně, nesvědomitě s námi nakládat,“ řekl jsem já.

,To se beztoto stane a stát se musí. Zdali jsou u vás také židé a máte-li jich rádi?’ ptal se mne dále ten pán.

„I hu nás jich je teky dost a máme je rádi; oni žijú mezi námi a živí se od nás, ale nikdo jim nehublíží, ani nechce nikdy hublížit. Říká se, že šidí, ale je to k smíchu, kdyby chtěli pobit ty, kteří šidí, to by padlo jistě víc křesťanů než židů. Pročpak nepobijú ty lichváře, co okrádali chudý lid a posud okrádají? Pročpak pustili toho ministra Bedrníka, co nás všecky šidil a tolik zlého natropil, že to všickni židé dohromady nehudělali? To máte vždy tak, pane, vezme-li poddaný, malý člověk něco, aneb cos hudělá, tu je křiku a zvuku, a hned je harest a hůl pohotově. Když pán něco vyvede aneb některý boháč, tu se o tom jen šeptá a nikdo se nesmí dovědět. – A když to vezme člověk kolem a kolem, proč se dají lidé šidit? Ať nenavěší sedlák a selka tolik zbytečných panských flandrů na sebe, ať