Obrazy z okolí domažlického
Selská svatba v okolí domažlickém
Obrazy z okolí domažlického
DOPISY Z LÁZNI FRANTIŠKOVÝCH
KONCERT V DOMAŽLICÍCH DNE 6. LEDNA
Z DOMAŽLIC
OBRÁZEK Z OKOLÍ DOMAŽLICKÉHO
Z DOMAŽLIC
SELSKÁ POLITIKA
[ZE VŠERUB]
Z NEUMARKU
OD DOMAŽLIC
HOSPODYNĚ, NA SLOVÍČKO!
KRÁLOVSKÉ HRANIČNÍ MĚSTO BROD V LESE V BAVOŘÍCH
DĚTSKÉ HRY
NÁRODOPISNÉ DROBNOSTI
[RŮZNOŘEČÍ Z OKOLÍ DOMAŽLICKÉHO]
[NÁRODNÍ PISNĚ Z OKOLÍ DOMAŽLICKÉHO]
[ČESKÁ PŘÍSLOVÍ A ÚSLOVÍ]
[NÁRODNÍ HÁDANKY]
HRY
Obrazy z okolí domažlického
Z PŘÁTELSKÝCH DOPISŮ BOŽENY NĚMCOVÉ
(1)
Mohla bych začít o těžkém srdci, když jsem Prahu opouštěla, ale to je píseň se známou notou, tu zná každý, kdo se s tou drahou matkou loučil. Mně se zdá, jako bych byla třemi kroky celou vlast přeměřila; ze slezských hranic přes Prahu až k bavorskému pomezí, to jsou tři obrazy a také tři gramatiky, u severu chodí se „ulicej“, v Praze se
„unterhaltujou“ a na západě řekne sedlák „já su bul“ a dostal od toho jméno bulák. Jak jsme přijížděli ku Plzni, byla již silnice plna selského lidu v překrásném bohatém kroji. Selky byly k líbání. V Plzni jich stálo jako makovic, ale mezi všemi ani jedna blondýnka. Za Plzní jsme se octli mezi Němci; ačkoliv jsme měli kočího z germánského pokolení, musel přece hospodu podle zeleného věníku hledat, poněvadž tamějším Teutonům nerozuměl. Srdce mi okřálo, když jsem přijela na místo, kde mne domácí paní oslovila: „Až budou chtít maso, tak jim pro ně pošlu.“
Tento čtvrtý pád středního pohlaví je jako svaté přikázání lásky k lidu našemu, který nám milý jazyk mateřský v celé neporušenosti zachoval. V celém okolí mají ti lidé řeč zlatý poklad, já poslouchám jako u vidění. Kde se jich dotknete, jako by zlaté jiskry pršely. Tuty dny byla u mne stará žena a povídala, že zde často hoří. Já se ptala na příčinu a ona pravila: „To je tím, zlatá paní, že se nedává božímu ohni pokrm.“ — ,,A jak to myslíte?“ — „Od každého jídla, co na stůl přijde, má se dát něco ohni, a když něco vykypí, nemá se nikdy hubovat; to patří ohni.
Když se pak plaménky sejdou, ptá se jeden druhého: Jak se ty máš, a jak ty; a tu říká ten chudý oheň, že se má zle a že se musí vystěhovat. A oheň se stěhuje, a zapálí stavení.“ — Takových pověr je více a lid to se vší upřímností vypravuje.
Vy nevěříte, jak hluboce ten rozpor národního života uráží, jemuž se ani ve vlastní rodině vyhnout nemůžeme. V
kuchyni stojí selka, povídá o své rodině, o domácnosti, mluví jak by tiskl, že by učeného pána zahanbila, a slova její: „Mám holku, je jako větřice, musím ji dát do města, aspoň se naučí studu — snad aby ho pozbyla,“ s tím kla-sickým dativem znějí mi ještě v uších; tu se strhne v pokoji křik a pláč, můj vlastní synáček hořekuje, že má jít do školy — s německým slabikářem. Já jsem si ale vzpomněla na dobrou radu a citovala pana Laube: „Man muss sie