57

motojlo = motojdlo (místo motovidlo),

vajerek = provázek cuckový, aneb po polensku pudíkový;

spány = louče; v Polné též spány;

tratar = trakař;

koltnaha = kolečko (k vožení hlíny, rumu atd.);

psina*, zimnice (* také někteří řeknou zimnice, ale málo);

psotník = božec (Fraisen).

V D. prsa, ramena, kolena užívají ve dvojném instrum.: prsoma, ramenoma, kolenoma.

Lid má v nářečí domažlickém v akusat.: lida, a dativ: lidom; též věc v dat.: věcom.

Neurč. čís. všem má též v lok. všom; náměst. p. čem.. též v čom.

Přídavné jméno, končící se na -ovo a -ino, užívají první pro mužské a druhé pro ženské pohlaví, ale špatně, k. p.: bratrovo pole matčino dítě,

bratrovo chlapec – čino dcera,

bratrovo dcera – čino klobouk,

matčino dcera, též v množném počtu zůstane př. jmé no nezměněno a tak i u mužského po hlaví s koncovkou -ovo.

-čino dcery,

-čino dceři,

–čino dceru,

–čino dcero,

–čino dceři,

–čino dcerou.

Předložku z užívají dvakráte, k. p .: ze z pole, ze z Domažlic.

Náměst. je, ně pro čtvrtý pád střed. poh. dobře užívají, k. p.: pite je (pivo), dojděte pro ně (maso). Osob. náměs.

naše vyslo[vují] dlouze – náše, váše. Otazovací náměst. co spojují obyčejně s přívěskou pak copak?; v Náchod. to ale zkracují a tážou se: cák? Cák jsi prál (pravil). V Domažlicích ale nazvíce řeknou: kterak: Kterak to povídals? v N.: Cák's to prál?

D.: N.:

lefký lechký;

vlfký = vlchký;

zamračená škarohledá;

vratký vrtohlavý;

libná přívětivá (holka);

pošetilá, bláznová* = splašená, bláznivá. * V hlavě se jí popudilo, myšlenky jí spadly, tak řeknou v D., když se kdo zblázní.

karasatý, kučeravý kudrnatý (vlasy);

lehlé = rovné;

selný = silný;