5

zůstával uvnitř a měl dozadu okna. Lidí bylo málo, takže mohl člověk o pravém poledni po rynku v košili běhat.

Všecko chodilo po sprostu; bohaté měšťanky a paní radní (bylo dvanáct radních pánů) nosily na svátky zlaté čepce, krepitanové, pájové a groditurové šaty (látky z vlny a hedvábí) a k tomu hedvábné zástěry. Sprosté ženské měly kanafasové šaty a cicové, na způsob zlatých ušité čepce. Oblékla-li některá panna do bálu kamrtuchové šaty, to byla už tuze velká paráda. Mužští nosili střevíce a punčochy, dlouhé fraky, žábo, vrkoč a klobouk na tři facky. Než peněz bylo hojno. Když se některá vdala, dostala kronů dva i tři hrnce sháněnou míru.

Matematika nebyla skvělá; počítalo se všecko na kolečka, křížky, čáry a háčky. Vypůjčil-li si někdo peníze, přinesl dvou- neb třížejdlíkový hrnek, dostal sháněnou míru a tolik zase odvedl. Všecko šlo na slovo. O němčině nebylo památky; ve školách učilo se česky a latinsky. Mnohý desetiletý chlapec uměl tolik co sám pan profesor. Na děvčata se arci tak nedbalo. O Vídni, kamž teď mnozí do služeb chodí, nevěděl tenkráte sprostý člověk ani dost málo; jestli co zaslechl, tuť myslel, že je to v jiném dílu světa. Jenom do Prahy chodili někdy na pout. Když se odtamtud děvčata vrátily, stěžovaly si, že jim tam říkají horákyně a že si z nich smíchy tropí. Kalounky dělávali na malých stávkách v ruce. Při každém nebezpečenství bylo první, že šli a peníze zakopali, nejvíce do lochů (sklepů), takže až posud je v zemi veliké bohatství. Z toho pošlo, že viděli lidé každou chvíli hrnce kronů hořet. Ti, co peníze zakopali, museli chodit strašit; takové rejdy děly se téměř v každém domě. Před časy chodili knězi po domech a dávali líbat Pánaboha; lidé ale spávali nazí, a tudy prý se často přihodilo, že nemohli vstát, a oni jim ho museli k samé posteli donést. Během padesáti let se vše tak změnilo. Do škol zavedla se němčina, děti dostávaly odměny, jestli dobře německy uměly, učitelové chodili po domích a učili ženské zadarmo. Domácí pouštěli se do světa, cizí se přistěhovali, a tak to staré pomalu zahynulo. Zámky, zdi a brány se zbouraly a jiné domy se stavěly, zvláště po vyhoření před třiadvaceti lety, kde také jedna část vysoké věže u hlavního kostela zhynula. Při ohni shořelo také mnoho důležitých spisů, které byly v železné truhle zavřeny.“

Hned jak se do města vjíždí, stojí po pravé straně památný dům, jak se praví, ze všech nejstarší a zvenku pěkně malovaný. Obrazy na něm představují muže na všech stupních lidského stáří od roku až do sta let. Je vidět, že to bylo dobře pozlaceno.

Chraň bůh, aby snad kritika myslila, že to mám z pergamenových listin, co tu povídám. Na to je času dost, až náš vysoce vážený pan měšťanosta historii města vydá. Jak jsem se podivila, když jsem slyšela, že muž ten a spisovatel český, jsa rodem ze Zátce, teprv z lásky k poddaným jazyku jejich laskavě se naklonil. Tomu by se měli všichni Nedočechové před soudní stolici dostati, kteří myslí, že se jim tak povede, jako se tu o jednom svobodníkovi povídá. Měl prý zlaté tele, jemuž se klaněl. Když lidé ráno do kostela chodívali, nebylo na poli ani hnuto, a když šli z kostela, bylo pole zoráno. Co se ve sklepě zlatému teleti klaněl, zorali mu šotkové pole.

(6)

Veselý život panuje mezi děvčaty na přástvách, kde se jim pohádky od huby jen odsejpají. Když některá z chudších děvčat trochu peří nastřádá, sejde se jich několik u ní, aby jí pomohly peříčko sedrat. Přitom se peče pučálka. To je smočený a pak upražený, pepřem posypaný hrách, který se při dráni rozdává. Chasníci přijdou k tomu, povídá se, zpívá se a po dráni někdy i tancuje aneb hraje na výplaty čili fanty, jakýchžto her zde množství mají. —

Před nedlouhým časem byla jsem v Koutě a v Kdyni, znamenité to fabrice na vlněné věci. Je to překrásný ústav, zaměstnává denně přes tisíc lidí a poskytuje okolním nenepatrných výdělků. Z koutského zámku, okolo něhož se pěkný park táhne, viděla jsem na vysokém vrchu zbořeniny hradu Rýznberku a vzpomněla si přitom na pověstný román Consuelo, jehož děj z větší části do těchto krajin položen. Vykopalo prý se tam několik kousků šperku, které majitel schoval.

Přes šumavské hory sešli jsme si až kousek cesty za hranice. Jaký to rozdíl! Tu vás pozdravují české dítky

„Pochválen buď Ježíš Kristus!“ a kus cesty dále troubí na vás německá tvář a nepozdraví, kdyby sám bavorský král jel okolo. Tu jsou i pole jinak zorány, tu i jiné chalupy, jinak i všecko ostatní. Těm jejich, střechám se naši hoši vysmívají, protože mají šindele na nich jen položené a na těch místo šindeláků velké, třeba pětiliberní kameny ležet, aby jim nespadly. Taková střecha podivně vypadá. Nyní vím teprv, odkud to pochází, když se říká:

„To je knedlík jako bavorský šindelák.“ — Když jsme jeli nazpátek po těch do oblak sáhajících vrchách, bylo nebe plno hvězd a dole z oken roztroušených chalup kmitaly se rudé světýlka plápolajících loučí. Nedivím se, že si staří na těch vrchách zámky stavěli, nedivím se, že tu lid na domácí nemoc trpí. Horalovi je v dolině ouzko, jen na milých horách je mu volno. — Když jsme přijížděli, šly selky do kostela; tu jsem viděla zas tu roztomilou mošinku z rákosí s nesčíslnými barevnými klůckami, jakou jsem sama do školy nosívala. V ruce držely modlící knížky velké a skvostně svázané, s lehkým žlutým plechem, na němž je kříž a jiné květy vytlačeny. Uprostřed a v každém rohu vězí sklený barevný kámen, což pěkně, ba skvostně vypadá. —