chlapec?“, – „tuto dívčí“, „tutím lidom nebudu dělat“, „do tutich věci mi nic není“, „dej mi sem tutu votipku slámy“. –
Čsvo: byl vyslovuje selský lid bul, avšak jen v některých obcích, co jsou Chodové.
Domů jako demů, pote demu – dolů též místo o–e delů–v jiných slovech né.
Kdy se mluví se starší neb vzácnou nějakou osobou, mluví se s ní jako v třetí osobě. „Kde jsú oni buli?“ „Tatíček nejsú dym?“ –
Při kdybych – já bych se ch vynechává. „Já by tam šla, ‘ kdyby já vědíla, že pujdú mamička se mnú.“
Místo jak, jakže – kterak, kterakže.
Číst, četl jsem, čtení – č tát, čtal jsom, čtání, v rozkaz. Čti(v Hradecku: čeť).
Eh, iba, nu, no, oh, (bohda) – užívá se ustavičně v řeči. „Nu, kmotra, kterakže se máte v ti Praze? – Eh ba, prosím vás, jako chudobni člověk v bohatim městě.“
týhoden né týden, polodne – odpolodne – dopolodne – strachno strašno, prála, pravila, (pškát píchat, pškání–píchání v těle).
sedl na kůň.
rymník místo rybník.
Muším dát dívčí do města, haby dostálo studu, je zvlčena. to je
jini = ný.
Nejde mi to do ti hlavy.
cintoval se zimou.
náčinek – skrojek, slípek chleba.
čepeníčko Bretzeln, preclíky
calty – vánočky (ceplíky v Polné)
rozpičky vdolky sprosté v peci pečené, poplamenice. suchary – Z wieback panský. –
hnětanky mastné hnětené vdolky, aneb když od dobrého těsta něco zbyde na vokřínu, udělá si hnětanku kuchařka.
neomítky koláče svatební, co se neométají.
huspenina – Sulze, rosol.
řimpuchy – bachoře, zkažené švestky padavky.
prsť dobrá zahradnická zem, a vůbec zem.
mrva hnůj.
pole jsou malé částky pod 1-2-3 strychy.
dědina je velký kus pole pod více strychů, od otce na [syna] zděděná, dědina otcovská.
peručí chvůj. –
krákorky – malé šulky smrkové, jedlové k pálení. křešně – třešně – velkým amarelím říkají vlaské křešně. tuřin bílá řepa velká (Torschen).
osiva pole oseté.
přílohúhor (Brachfeld).
stoka potok, struha.
starka voda na mlýn vedená a co mlynář od mlýna pouští zase.
srub komora, Gewülbe.
loch – sklep hluboký, sklípek je při vrchu, předsklepí.