šel zpovolna brázdou nahoru. „Pravda je tuto,“ přisvědčil žebrák, obrátě se ke mně. „Inu Pánbůh na nás nezapomene a sešle vždycky dobrodinečky, kteří pomohou.“ „Dostanete mnoho ve vesnicích?“ ptám se žebráka.
„Na penězích nic, ale na potravních věcích dost. Každá selka dá buď trochu brambor, buď kus chleba, vajíčko, a je-li právě poledne, i trochu polívky; když člověk vesnici přejde, je toho přece trocha. Na masopust dostaneme po šišce a na každé svátky po rozpečku. Letos je ovšem drahý rok, a člověk to za zlé mít nemůže, nedá-li kdo, proto nás ale přece žádná selka zprázdna neodbyde.“ S takovou řečí přišli jsme spolu až k samé vesnici, on mi ukázal statek mého známého, sám jda po svém.
Po celém dvoře byla rozházena mrva a na ní stará sláma, aby se to ušlapalo, uleželo a mrvy přibylo, jíž tu mnoho zapotřebí mají. Stavení je již staré, ale marštal a chlívy zděné. Tu vyběhne proti mně Anča, domácí dcera, hezké děvče, co růže pichlavá, jak mi jeden selský chlapec svou milou popisoval. „Já viděla paní vně (venku) a hned poznala, že to sú vy.“ Přišla i selka a obě mne vedly do sednice. „Kde máte sedláka?“ ptám se. „Nahlíží včelám, ale záhy tu bude, jen sedněte hin,“ ukazovala do rohu za stůl, „na tu neřest v sednici nehleďte, paní. Ten náš sedlák umí trochu kolářství, a tu přijdu súsedí a prosí, aby spravil to nářadí, pluhy, rúry a co je; ve vesnici koláře není, a on to rád udělá.“ Nato se zatočila jako na obrtlíku, vešla ven, ale hned tu zase byla a položila na stůl bochník chleba a šálek medu. „Poslužte si, paní,“ nutila mne k jídlu, když byla chleba skrojila a náčinek stranou položila, „med je starý, jako jikry. Právě nyní ani ta pomazánka k medu není, ani ta smetana k pití. Čím máme jen uctít?“ „Jen si nedělejte, matko, zbytečné starosti, já k vám nepřišla na posvícení,“ povídám, aby se upokojila. —
Když chce sedlák zde hosta nejvíce uctít, předloží mu pomazánku (máslo) a med, který se nakape na pomazaný chleb. Není-li med, dá se cukr. Tato zamilovaná lahůdka se i ve městě na banketech (jak zde krtiny nazývají) užívá. —
V malé chvíli přišel sedlák, přivítal mne upřímnou tváří, rukoudáním. „Nahlížel jsem včelám, a ty jedny byly tak zlé, že bych se byl málem nad nimi prohřešil,“ to řka vzal včelu, která mu ještě na rukavici zůstala, a opatrně donesl vně. „Větě paní, u nás to chatrně vyhlíží,“ pravil ke mně, „chtěli jsme ten rok stavět, ale bez stravy řemeslníci na vesnici pracovat nejdou, a letos je tuze draho, musí to ještě počkat, jen když máme pro ten boží oheň chlívy zděné. Váš muž by zde hlavou stropu dosáhl.“ „Jemináčku, což je tak vysoký?“ divila se selka. „Je vyšší a bytelnější chlap než já,“ odpověděl sedlák.
Nato jsme si ledacos vypravovali a já musela na jich žádost o Praze povídat a jak to v kraji je. „A kde domovem?“
ptá se mne sedlák. Povídám, kde byli moji rodiče a kde nyní jsou. „Tak daleko?“ opakovala Anča, „a paní se nestýská po mámě?“ „Hlúpá, zvyk je druhá přirozenost. Kdybys měla chlapce ráda, šla bys s ním i do kraje a nedbala na nic,“ tak přetrhl moji odpověď tatík. „Ba to nešla, raději do výmluvy,“ řeklo děvče odhodlaně a zakroutilo hlavou. „Však byste přece šla, Ančo,“ povídám na to, „jen kdyby pro vás hezký chlapec přišel. V kraji je lépe než zde a jistě by se vám líbilo.“ „Paní, já bych takového ani nechtěla, ať by si byl jako obrázek, který by mne odtud odvedl. Kterak bych živa byla, s našima za týhoden ani jednu promluvit? Jednu jsem byla v Klatovech na putě, ale mně se tam tolik stýskalo, že jsem se ani modlit nemohla.“ Takovou zpívá zde každý. Ten sladký domov! Já se jim nedivím, vždyť jsem měla také již chvíle, kde bych byla mnoho za to dala, malou chvilinku v milých R. — pobýt, s mými si pohovořit a všecka pro mne drahá místa proběhnout, a nejsem na svůj domov svazkem přírody vázaná horákyně! — Smála bych se, aby tak někdo přišel a o kosmopolitismu jim kázal. Co by řekli? „Tomu spadly myšlénky, v hlavě se mu popudilo, nechtě ho, on neví, co mluví.“
Z přístolku vytáhl sedlák knížky, které jsem mu byla půjčila, na ledacos se vyptával a povídal, jak se to čtení sedlákům líbilo, zvlášť Cesta do Arábie a Život Jana Augusty. Litoval, že o nás dříve nevěděl, mnohý dlouhý večer že by jim byl ušel. Nyní nastávají polní práce a kromě neděle nezbývá času k čtení. Když jsem odcházela, vyprovázela mne celá rodina až na zásep, kde stálo několik děvčátek boso, ruce pod zástěrkama složené, by se podívaly na paní v klobúku. Sedlák mne ale vedl přes vlastní zahradu, bližší cestou dolů. Statek jeho je první na cestě z města a stojí na vršku zeleném jak brčál, což mi hned při odchodu do očí padlo. „Sám jste si zahradu tak zřídil?“ ptám se hospodáře. „Sám; ten vršek byl suchý jak trn, táhl jsem tedy třikrát vodu přes něj, abych ho zvlažil. Polovici jsem posázel stromky a druhou polovici také ještě posázím. Loňský rok jsem měl hezky ovoce již, a když to sousedé viděli, prosili hned, abych jim to štěpování ukázal, že to budou také dělat. Proto také rád čítám, člověk se lecco naučí a neví, k čemu toho potřeba; a kdyby k ničemu jinému, mám tu chasu, jsou tu přástvy, a tu jim všelicos povídám, co jsem čtal, a oni jsou tomu rádi.“
Ještě mne kus cesty vyprovázel a při rozejití podala jsem přičinlivému, rozumnému hospodáři ruku, přála dobrého zdraví a přislíbila co nejdříve přijít hejtú.
Když jsem došla k městu, hrálo na předměstí houf chlapců míčem a pokřikovali na Němce mimojdoucího:
„Němče volatý, čtyrrohatý,“ ale ten tomu nerozuměl a šel svým flegmatickým, filosofickým krokem přes město.