vypravovala s upřímnou důvěrností o hořkém tajemství srdce svého. Ona je též obětí selské spekulace. Jak se ty nejkrajnější meze někdy sbíhají! U nejnižšího a u nejvyššího bývá srdce často pravým pastorkem. Jaká to zlá věc, že je sedláku dítě jako nedítě, když se tu jedná o živobytí nebo o statek. — „Co říká váš milý, když vás teď potká?“ ptala jsem se jí, když dokončila. — „Ušklíbne se a zapálí až po uši,“ odpověděla a oči se jí zalily.
K obědu jsme měli hladkou ančku, lité dolky s perníkem a medem, k tomu dobrou vojtěšku, která prý je také pro oči zdravá. Po obědě jsem musela vypravovat o naší Praze. Tu přijde pacholek do dvéří, smekne čepičku, „Vítám vás, teta!“ přivítá mne, dá zase na hlavu, sedne vedle nás a poslouchá s otevřenou hubou. Potom mne vedli po hospodářství a do nového srubu, který vystavěli na dvoře od kamene pro boží oheň. Vidím tam lože, i ptám se, kdo tam spí. — „I to děvečka, nechce nám na sejpce spát; ono je to skrze to volání.“ — „Jaképak volání?“ — „Inu, když má holka chlapce, tedy k ní večír přijde a volá na ni u okénka, aby mu otevřela. Proto tomu říkáme volání.“
— Kvečeru dal sedlák zapřahnout a dovezl mne domu. Na cestě mi vypravoval, že má z knih, které mu půjčujem, velikou radost. Izidor Lhotský se mu náramně líbil, teď čte Spravedlivou kroniku českou, ale o Palečku nechce ani slyšet, ten prý se jim nelíbí.
***
Cestující popisují nám cizí krajiny jako zahrady, všude po polích zelenají se stromy a jsou k užitku i k utěšené ozdobě. Jenom u nás bývá někdy jednotvárnost až k umdlení, nic než planina a holé role, nikde stromku, nikde křoviny. Kdyť to na některých stranách za Prahou nic jinak nevypadá. Tím více mne tu překvapilo několik polí, kde jsem mnoho štěpných stromů po mezi nasázených spatřila. Divila jsem se, že přece jeden hospodář je milovník štěpařství, ale nebylo tomu tak. Stromy ty stály tu ještě po dědovi, který v tom zalíbení nacházel, po jeho smrti přišel jiný hospodář a ten stromy okolo pole a statku až na několik posekal a zahynouti nechal.
Smutnější ovšem je jiná příčina, která se tu vůbec udává, proč tak málo ovocných stromů viděti, an tu místa dost ladem leží, jehož by se k štěpnici dobře použíti dalo. Praví se, že bývá každý strůmek od nezbedné luzy zkažen, a stojí-li v poli, že se často i velký kus pole sešlape. Jednomu rychtáři podřezali přes půl kopy stromků, které si byl nasázel. I řekla jsem, že by se to snad nestalo, kdyby v tom všickni najednou jednosvorné začali. To je opět ta bídná stránka našeho školního vychování. Tabulkami „Škoda na stromech činěná trestá se tak neb tak!“
nepřivede se lid k ničemu, ba jeho svévole se tím jen podráždí. Kdyby ale byla za školou malá štěpnice, kde by se dítě učilo, jak proutek z jádra pučí, jak roste, až se z něho strůmek vyvede, kdyby viděl chlapec, jakého opatrování a šetření tu potřebí, aby rostlina nezahynula a dobré ovoce vydávala, jsem jista, že by raději novou kudlu z klatovského jarmarku do vody hodil, než aby mladý strůmek poranil. Ta rozpustilost neděje se jen od sprostého selského kluka, to se stává i v Praze na nábřeží, jak jsme nedávno četli. Naše vychování je nepřirozené od jednoho konce až k druhému.
Jak pěkné zahrady jsou v okolních vesnicích, a co v nich vidíte? Jilmu, jeřáb a střemchu, jenom někde také hrušku nebo jabloň. Sotvaže se ze sta jeden zdaří, který by si tohoto odvětví hospodářského zaměstnání hleděl. Ale odkud by se chuti a schopnosti nabralo, když se na to zmládí nehledí. Nebohý štěpař z vlastního nadání zůstane o samotě, a závist, ta pekelná příšera, přejde hory doly a vtiskne své jedovaté šlépěje po vesnici jako po městě.
Když myslí nebohý, že mu jeho lopota ponese užitek, zničí zrádná hanebná ruka, která by zasloužila, aby ji u samého ramena uťal, tolik životů a tolik práce. Často se dívám na ty holé vrchy a myslím si: ,,Hle jak krásné sady by tu mohly být jak k vyražení, tak k pohovení lidu a k okrase celé krajiny.“ Ty sady a štěpnice dodávají koutskému panství velké krásy. Polnosti si tu ale sedlák hledí dosti bedlivě, ač prý zůstává při starých zvykách a žádných novot nezačíná. Koní je tu málo, ale zato je radost podívat se na skot. Skoro každý sedlák chová také dvacet i třicet ovcí podle velkosti statku, což prý dobře vynáší, zvláště když vlna platí. Musí to být od dávných časů a snad také kvůli oděvu, neboť potřebují do roka kolik liber vlny na své šatstvo a pro čeládku. Pacholek dostane pět zlatých na penězích a dvojí oblek, děvka dva zlaté a také dvojí oblek. Ty šarkové sukně a kabáty jsou z polovic vlny, a tudy jí mnoho vyjde. Čeládka se nemá zle, když je sedlák zámožný. Když jdou ze služby, dostane každý roháč, čtverhranný to koláč, vší omastkou pomazaný. Odtuď snad mají píseň:
Dejte mi peníze, dejte mi roháč,
mně se tu nelibí, já půjdu od vás.
I co se stravy dotyce, jsou tu jednodušeji živi nežli v kraji a také zde umí málokterá tolik vařit jako tam, a při žádné příležitosti, jak jste při svatbě viděli, nemají tolikerých krmí jako jinde. Na tom však pranic nezáleží, ba lépe jest, když se s jednoduchou stravou spokojí. — Ale duševní stránka venkovského lidu je velmi zanedbána. A jak by to mohlo jinak být? Vesničané, kteří jsou blíže města a do školy sem chodí, ti přece o něčem slyší, ale vzdálenější jsou věru nebozí. Oni mají školy i učitele, může-li se to tak nazvat, ale těžko učit, když řečený učitel sám nic neumí, kromě trochu číst a do sta počítat. Který pořádný člověk by se však také za padesát zlatých v