82

a mně dává syrovátky;

sama pije ze sklenice,

a mně dává ze střevíce;

sama jezdí v kočáře,

a já musím na káře.

Vlčku, vlčku! – volá do lesa. Vlček vyběhne z lesa: „Já jsem vlček, co žádáš?“ – Když jsi vlček, chyť si ovečku!“

–“Já nechci ovečku, já chci“ – říká vlček a hned se po pasačce rozběhne, aby ji lapil; ta utíká, on za ní, a jak ji chytí, popadnou se za ruce, točí se dokola a zpívají znova: „Naše paní říkávala“ (jediné místo „raději odtud“, řeknou, „raděj s vlčkem pryč půjdu“). – Pejsek štěká, ovce bečí a všecky s pasačkou a s vlčkem odcházejí.

HRA NA MARII NEBOLI NA ŘIMBABU

(Z okolí domažlického)

Postaví se řada děvčat, jedna za druhou; jedna druhé ruce na ramena položí. Jedna, která se dříve vyloučila, přijde jako příchozí a ptá se první v řadě: „Kde je Maria?“ – „Vedle“, odpoví jí tato, odstoupí zpředu a postaví se za nejzadnější. Příchozí ptá se zase té první, „Kde je – Maria?“ Ta řekne zase: „Vedle!“ a odstoupí opět dozadu; tak se ptá příchozí jedné po druhé, až dojde na tu, co byla z počátku nejzadnější, ta řekne: „Já jsem Maria.“ –

Nyní řekne příchozí: „Prosím tě, Maria, o kus nátchového koření, pro velké bolení, šla jsem skrz černý les, potkal mne velký pes, ukousl mi tá-ko-vej – kus kolena!“ – přitom udělá posuněk, jak veliký kus. – Maria: „Až bude péct máma vdolky, dáš mi kousek?“ Ta příchozí nesmí ale říci ani ano, ani ne, ani se zasmát. Maria jde k ní, kouká jí chvíli do očí, pak ji uhodí do čela, řkouc přitom „Řimbaba“, a když se nezasměje, smí odejít, když se ale zasměje neb v rychlosti se podřekne, že jí přinese kus vdolky, musí dát nějakou zástavu, která se pak vyměňuje na konci hry, a hra se počne znova.

HRA NA ZLATÝ PRSTEN

Sednou si děti do kolečka a ruce dlaněmi k sobě položí do klína. Jedno je hádačem, to stojí opodál, jedno má zlatý prsten a je rozdávačem. – Nyní dá prsten mezi plochy rukou, složí dlaně k sobě, jde od jednoho k druhému a svoje složené ruce šoupne mezi druhé v klíně složené. Tak musí udělat každému stejně, aby hádač nevěděl, do kterých rukou prsten pustil. Když je hotov, ptá se hádače:

„Hádej, hádej, hádači – kdo ten zlatý prsten má?“

Hádač (obyčejně to bývá děvče):

Já bych ráda hádala,

kdybych o něm věděla,

kdo ho má – ať ho dá,

ať si ze mne žádné blázny nedělá.

Vláho–má ho–má ho–tu ta!

Při těch slovích chodila od jedné k druhé, a na kterou hádala, té sáhne do rukou. Jestli uhádla a prsten najde, rozdává sama, a která jej měla, musí být hádačkou. Předešlá rozdávačka sedne pak na její místo. Jestli hádačka neuhádla, musí opět hádati. – Sedící děvčata nesmějí hádačce žádné znamení dávat, ani se smát, nechtějí-li skládat rukojmě.

DVA HOŠI SI HRAJÍ

Prvý řekne a plácne dlaní druhému do dlaně: „Zač ti voli?“

Druhý opětuje plácnutí a odpoví: „Za sto tolarů.“ Prvý, opět plácna, řekne: „Co mi slevíte?“

Druhý: „Ani krejcaru.“

Prvý: „Nic?“

Druhý: „Nic!“

Oba najednou, první v otázce a druhý v odpovědi, točíce se a poskakujíce, opakují několikráte: „Ani krejcaru.“