Někde se přidává ještě sloha:
Svatý Jiří jede k nám,
po věnečku veze nám,
nám, nám, nám— pannám.
Zde se drží masopust jako karneval benátský, kam se člověk obrátí, tam vidí maškary. Po celý masopust každou neděli a na bálové dny chodí maškar dost, přijdou i do pokojů, trochu se prochází a zase mlčky ovšem odejdou, což mi často velmi podivné přicházelo. Na masopůstní dni, čili jak se také říká, ostatky, chodí zde maškary i zabíledni po ulicích, ale v neděli a pondělí, co jsem aspoň pozorovala, jen samé výrostky. V outerý odpoledne strhl se na rynku křik a hluk, já běžím chutě k oknu, a tu vidím jeti na koních maškary, napřed několik pěších, mezi nimi veliká smrt, která na nás zuby cenila. Maškar na koních bylo as dvacet a některé velmi vtipné. Bylo to veselé podívám, když ten strakatý dav na koních jel, provázen po všech ulicích množstvím lidu. Před lety prý jezdívali na třiceti a více koních a ještě vybranější maškary mívali. Ve Kdyni, jak jsem slyšela, vynášejí zase masopust na márách ven.
Na masopustní pondělek bylo hezky, šla jsem tedy do blízké vesnice podívat se, jak ten boží masopust odbývají.
Zdaleka již zaznívaly dudy, zpěv a výskání. Přijdu k sedláku, on spal, selka chystala šaty na večer k muzice, od které ale teprv před polednem byla přišla. Malá dcerka seděla na lavici s nohou zavázanou; ptám se, co se jí stalo.
„I platila těm malým chlapcům oračky,“ odpověděla matka, „potom s nimi šla do hospody, přimíchali se mezi velké, někdo je porazil a šlápl jí na nohu.“ „Copak dáváte na ni?“ povídám, vidouc na noze černou nějakou mastí namazaný kloc.
„Černou mast, aby jí noha nenastřílela a aby se to potom neválelo.“ ,,To jí dejte jen studenou vodu, ono to zase zajde, když noze uškozeno není.“ Selka mne poslechla a hned začala děvčeti studené obklady dávat, což si ta libovala. Hospodyně přinesla šišky a listy (jinak kuchařkám pod jménem „boží milosti“ známé) a já musela jíst. Za malou chvíli se otevrou dvéře a do nich vejde mladá žena se svým mužem, sestra to selčina, nesouc v jedné ruce zaobalený naškrobený čepec. „Na masopust, Dorla?“ „Jdem, jdem,“ odpoví vesele selka. „Jste nemocen, Petře?“
ptám se muže, který vyhlížel velmi daremně. ,,Ba už čtrnácte dní mě to jaksi divně trápí; byl jsem předtím v jedné vesnici u muziky, uhorčen šel jsem domů a v noci mi bylo tak mdlo, že jsem musel vně; ale tam jsem upadl, asi hodinu bez sebe v zimě ležel, a to mne dorazilo. Od té doby mi nechutná, brzy mi líce hoří a pysky okorají horkostí, brzy zase zima se mnou třese. Kdybych se mohl zapotit, bylo by lépe; včera jsem vstal, šel do hospody a chtěl si zatancovat, ale ono to nešlo. Snad to půjde dnes.“
„Vy ale kousek rozumu nemáte, lidé,“ povídám na to, „kdybyste zůstal raději v loži a s lékařem se poradil, než vás to přemůže.“ „Já mu také povídala,“ ozvala se žena. „Nevěřte jí, paní,“ zase na to Petr, „když jsem ráno po-vídal, kterak sem přijdu, že mi je zle, začala se kabonit a nemluvila. Co s ní mám dělat, když chci mít dobrou vůli?“ „I copak je, však ty se z toho, Petře, vytancuješ a bude dobře,“ vskočila do řeči selka, „muzika je poloviční zdraví. Já na ty doktory pranic nevěřím, každý jen hádá a neví žádný nic. Tanec, to je nejlepší lík.“ — Někdy bych jí byla přisvědčila, ale nyní jsem mlčela. — „Honzo, nestydíš se o masopustě spát?“ budila Dorla sedláka, „vstávej a pojď tancovat, ještě není Popelec.“ „Jdi, jdi blázne,“ bručel sedlák, ale když si promnul oči a viděl mne, vstal a začal se omlouvat. Myslila jsem, že mně dá jinak rozumný sedlák za pravdu, aby nechodil švagr k muzice, ale on přisvědčil druhým a poslal Petra do hospody. Tak náruživě tancovat a s takou vášní tanec milovat jsem hned tak neviděla jako zde. Mladí staří, vdaný nevdaný, všecko to tancuje a každý obětuje zamilovanému „kolečku“
spánek, zdraví, ba často i život.
Za několik dní potom sešla jsem se s Petrovou švagrovou a hned se ptám, zdali není Petrovi hůř. „Toto, už mu je zase dobře. Zprvu to nešlo do kolečka, ale potom se chutě do toho pustil, zpotil se a bylo po nemoci.“ Hleďme, že ty zázračné dudy i nemoc vyhání, jsem ani nevěděla.
***
Slunce hřálo jako v letě a vábilo ven z pokoje. Kolikráte jsem zvána byla od známého jednoho sedláka, abych přišla hejtú, i umínila jsem si krásného dne použít a k němu zajít. Byl právě pátek a selky se hnaly do města na kázání; tu šlo několik mladých selek v tmavomodrých sukních, bílých zástěrách s bílými kalouny, tu zase stará bulka v dlouhém řebíčkovém kožichu s holým krkem, peřinkou na prsou, mošinkou na ruce. Jak jsem již dříve psala, nosí zde selky celý půst tento smuteční šat. Ze silnice sešla jsem na polní stezku a podle potoku vedla mne k vesnici jménem Bořice, která leží pěkně na vršku, jako by ji tam zavál, malé půl hodinky od města. Přede mnou šel žebrák a nedaleko sedlák sil. „Obroď vám Pánbůh,“ přál žebrák, když jsme přišli blíže. ,,Dejž to Pánbůh i vám,“ odpověděl sedlák. „Mně neobrodí,“ usmál se trpce žebrák. „Když máme my, máte taky,“ řekl na to rolník a