12

Káča pannou byla, pentle nosila,

ona je pro tebe sundat musela.“

Zatím dá žena nevěstě černý čepec (ještě zachovaný od buláckého kroje) na hlavu a převlekne ji do jiných šatů.

Takto ustrojenou vzaly ženy mezi sebe, přikryly ji plenou, zavolaly dudáka a družbu a šly s nimi do sednice zpívajíce:

„My máme mladou ženušku,

my máme mladou ženu,

kdo ji chce viděti,

musí nám platiti,

nebo mu klobuk vezmú.“

Ženich jim dá na rosolku a ony mu vloží do náručí mladou ženku, on ji obejme a tancuje kolečko. Nato se všickni seberou a jdou opět do hospody, kde může dle své libosti pobýt. Já přála manželům „sladkou zlatou noc“, šlak rychtářce, lehla pod nebesa a spala, až mne hluk drůbeže vzbudil. Sotva jsem byla po snídaní, již se přihnal dudák s mladou ženou a jejím mužem, družba se družkou a několika muži pro Bora, by s nimi chodil. Já se ptala, kam půjdou, a dostala za odpověď: že budou zvát na přátelský oběd k neděli, který dávají mladí manželé, a pak že budou chodit po vesnici s dudami. K večeru aneb již odpoledne shrne se všecko do hospody, kde se do rána tancuje. Některá svatba trvá celý týden, v neděli nato se propíjí věneček a zase trvá tanec až třeba do středy.

Ubohý dudák!

V písních při svatbách panuje vůbec velká rozmanitost, zde připojím jen ještě jednu, která, když má nevěsta jít z domu k ženichovi a je sirotek, zpívá se takto:

Já jsem se všemi se rozloučila,

rodiče nikde jsem neviděla.

Obrazy z okolí domažlického

Řeč takových pánů, jako se nedávno jeden v Prager Zeitung vyskytl, jde lehce od huby, ale není v ní velkého požehnání. Máme pospíšit, abychom se jen německy naučili a česky zapomněli, z toho že vzejde pravá blaženost.

Ano, jen kdybychom se tím neodloučili od převeliké části národu našeho, která od nás poučení a osvícení očekává. Zeptejte se jen sedláka, který má Němce za ouředníka, podívejte se do vesnic, kde se všecko po němečku vyjednává i ohlašuje, a podivíte se zmatkům a procesům, jaké z německých svatebních a jiných smlouv povstaly. Ovšem, kdyby alespoň bylo všude lidí, kteří by to stranám obratně a svědomitě přeložili, ale těch není.

Kdo jim to čte, třeba tomu sám nerozumí a nejdůležitější věc vynechá. Ale kdož by to za svou povinnost uznával, snížiti se k lidu, všimnouti si sprostáka a z bludu ho upřímně vyvésti. Raději si ti pánové oči zastřou a uši zacpou a řeknou vám, že dáváte neslušné věci do časopisů, napíšete-li, že lid až hrůza hluboce v pověrách vězí a že se mu té nejskrovnější stravy duševní nedostává. Častěji mi připadne na mysl, jak nám Krouský vypravoval o rvačce, která se v jedné vesnici strhla a celou hospodu pobouřila, poněvadž děvečka do podezření upadla, že krade sousedce kraví hnůj, aby jím čarovala. To není pranic vzácného, že se soupeřové až podnes pro čáry k osudu rychtářskému dohánějí. Nevinnější jsou ovšem jiné pověry, když u příkladu selka při velkém větru oknem trochu mouky ven vyhodí, aby mohla Meluzína dítěti kaši uvařit a tak bolestně nekvílela. Jindy prý postavily třeba plnou mísu mouky ven a byly rády, když ji Meluzína vyprázdnila. Při starých byla ještě štědrota, oni dávali i té ubohé povětrnici, a my umíme jenom svlíkat a odírat.

Nedávno jsem viděla opravdu onu kulatou kapličku pod vrchem, o níž mi společnice pravila: „Vidíte, tamhle u té kapličky je studánka, tam stála před léty lípa a pod tou lípou seděl svatý Vojtěch a spal. Tu přijde pastéř a z bezbožnosti mu zatroubí do ucha: svatý Vojtěch se probudil a pastéř ohluchl. Od té chvíle, kdo by chtěl zatroubit, každý ohluchne, a proto musí za trest bičem praskat. Studánce říkají po tu dobu Vojtěška.“ — Společnice vedla mě do vsi, kde nás dcera její přívětivě uvítala. Seděla u kolovratu a předla. Povšimla jsem si hned pěkné přeslice.

Byla červeně a modře malovaná, zdola až k vrchu kužele cínem jako stříbro lesklým vykládaná, kužel byl nadit pěkným lnem a otočen červenou haraskou, na jejímž konci byla přivázána špice a do lnu tou špicí pentle upevněna. Je to dlouhá špice a nahoře žlutý plechový štítek, asi jako dětská dlaň anebo v podobě jasanového listu, jen trochu menší, uprostřed je kvítek z granátů a všecko dohromady tuze hezky vypadá. — „To máte od sedláka?“ ptám se mladé ženy. — „Ne, to mám od milého, kterého jsem měla dříve ráda,“ dala mi za odpověď a