bilden!“ Hoch tomu nerozuměl, ale mlčel, jako by měl uděláno.
Každý zvyk obrátí si tu lid buď v legendu, nebo v pohádku. Ve vsi Milovči práská pastýř bičem, kdežto jinde obyčejně troubí. To prý vzalo původ, když svatý Vojtěch putuje do české zemi přišel na vrch ke vsi a tam umdlen usnul. Tu vyháněl pastýř stádo a troubením svatého Vojtěcha ze sna probudil. Za trest uložili prý si, že od té doby budou bičem práskat. — Za pěkného času sešla jsem si do Petrovic k známé selce. Byla churava, i ptám se jí, co schází. „Duch, milá paní, — duch! Co mi umřel syn, scházím hořem. Kdybyste ho byla viděla, kterak byl pěkný jako růže, vzrostlý jak panna, zrovna jak by ho vymaloval. A žádný lík nepomohl, musel umřít.“ Tak pokračovala v samých obrazech, a na mně bylo učit se a poslouchat. A ti učení sousedé chtějí, abychom ten poklad mateřský pochovali a od lidu se odvrátili?! — Místo dlouhý říká se tu dluhy, také kut, klobúk, pak: já su bial a já su bul, od toho povstalo jméno bulák, bulka, bulský kroj. Zdá se, od nich že vzal původ kroj selský a že to byli ti nejstarší osadníci, protože vůbec sedláci z jiných vesnic, kteří kroj svůj změnili, jmenují bývalý kroj bulský.
(2)
Není tomu dávno, vyšla jsem si s jednou ženou do nejbližší vesnice, jménem Chrastavice. Šly jsme nejdříve k rychtářce. Vejdeme do velkého dvora; všecko zotvíráno, nikde ani človíčka vidět. „I jen pojďme do sednice, rychtářka je hodná,“ praví moje společnice. U dveří sedí asi devítileté děvče, domácí dcerka, a němá. Ukazuje, že je máma v stodole. Žena šla pro ni, já se zatím ohlídla po sednici. Hned u dveří byl krb, u něho vysoký železný svícen a pak lože nastlané jako strmý vrch, postel s nebesy, u oken stůl s vysokými trnoži a kolem lavice, v koutě nad stolem visutá almárka. Jinde mají v koutě bud zrovna nad lavicí, anebo ve zdi zadělanou figurku svatého, obyčejně Pannu Marii; když si zasednou ke stolu, vypadá to, jako by s nimi jedla. Okna byla z plechových mřížek jako v kostele, strop sice dřevěný, ale tak pěkný, jako by byl z ořechového dřeva. Na znamení, že zde rychtář bydlí, visel od stropu uprostřed sednice buben, jímž se tu lid svolává. Vtom vejde rychtářka, buclatá modrooká žena. „Vítám vás, posaďte se!“ praví ke mně a utírá zástěrou lavici; „my jsme ten týden poklízeli, a tak jsem ještě ani lože nepřevlíkla; nemyslete, že to vždy tak u nás vyhlíží. Škoda že není sedlák doma.“ — „I nedělejte si z toho nic, já vím, jak to chodí. Ale bolí vás zuby, jste opuchlá?“ — „Ba bolí, a přece držíme hrdličky pro to. Dlouho mě již nebolely, až dnes v noci, ale tak silně, že mi líčko opuchlo. Můj bože, kdyby byl ten můj sedlák doma, on umí s pány mluvit; když člověk nepřijde ze vsi, neumí hubu otevřít.“ — „I jen se nestyďte, ta paní mluví raději se sedláky než s pány,“ skočila jí žena do řeči, „má českou řeč ráda a mnoho českých knih.“ — „Tak, tak, nu to je hezky; člověk někdy neví, jak přijde vhod. Německy nerozumím, ale můj sedlák rozumí, jemu je snáze. Tuhle jsem si vypůjčila z města kroniku, byla hezká; od té doby ale bylo polního díla, tu přestává všecko až do přástvy.“
— „Povězte mi, pročpak jste svůj kroj změnili?“ — „Byl tuze nepohodlný a studený; dříve byli lidé silni, ale teď jsou slabí. Někteří mají ještě bulky a pasy, ale je jich už málo.“
Dříve nosily červené punčochy (ty mají posavad), střevíce s koženou mašlí; jako mají na Plzeňsku zelené mašle, tak měly tu převislo širokou kůži, potom černou širokou sukni, jen jednu sice, ale tak tuhou, že se ani ohnout ne-dala, ta se notně škrobila a sklem pak vyhladila. Zástěru měly černou neb tmavomodrou dole s prýmem, kolem těla černý pás, zlatými penízky vyšívaný, žádnou šněrovačku, jenom zadu a napřed čtyřhranné, černým aksa-mitem potažené prkýnko, které přes kříž pod paží nahoru svazovaly. Košile byla se širokými rukávy, na hlavě měly ženy plenu, holky dozadu včesané vlasy, zapletené pletánky, a přes čelo bílý pásek černě vyšívaný, vzadu uvázaný jako mašle. V zimě vzaly přes to dlouhý černý kožich, zadu i napřed rozstřižený. — U mužských bylo vidět vysoké boty do půl lejtek, kožené nebo plátěné kalhoty, krátkou vestu, bílý šerkový kabát s černým vy-
šíváním na rameně, až po kolena dlouhý; na hlavě kulatou červenou čepičku s černou anebo hnědou kožešinou kolem. Jinde ale nosili také široký klobouk s černými pentlemi, jako u Plzně. — Tak mi to selka všecko vypravovala a pak si stěžovala, že má němé děvče. „Jeden sedlák,“ pravila dále, „měl také němého chlapce; on ho dal do Prahy, aby se naučil mluvit. I naučil se opravdu, ale škoda jen, že německy. Ovšem bych byla radši, kdyby děvče mluvilo česky, ale nechť, jen když bude mluvit. Nejvíce se bojím, že dostane děvče domácí nemoc (tak tu jmenují Heimweh, a říkají: Od domácí nemoci není pomoci), ona je na mne tuze navyklá. Pan justiciál a správčí nutí sedláka, aby ji tam dal, a Bor to udělá.“ Po dvoře říkají sedláku Bor, jinak ale Honza, selka se jmenuje po dvoře Konopková, jindy pak Kačenka. Tak tu má křtící jméno a příjmení své zvláštní užívání.
Po vesnici je všude tak ticho, jako by tam živá duše nezůstávala. Okna jsou obyčejně do dvora a lid je nazad.
Rychtářčina máma, šedesátiletá žena, stála na mlátě a mlátila. Přiběhla hned k nám, a slyšíc, že se divím, jak ještě v tom stáří mlátit může, pravila: „I copak to, jen když mně Pánbůh zdraví dá. Já vstanu ráno o čtyř hodinách, nakrmím koně; ten můj hoch tuze rád spí a zaspal by krmení; potom jdu na pole vláčet, přijdu domů, uvařím pro chasu jídlo a po obědě s nimi mlátím. Když tady leželo vojsko, vařila jsem někdy pro osmnáct mužů, oficírů i sprostých, a mohu říci, že byli spokojeni. Já měla radši knížete než sprostého, on si tak nevybíral. Vždyť mne až z Prahy vzkázali pozdravovat.“ Všude jsem pozorovala, že mají nad srubem holuby. Okolo Chrastavic je nejhezčí