34

nostech jak písemních, tak hmotních, na něž lid zdejší málo dbá. U Kouta našel sedlák šíp z mosazu, na němž byly slova vyryté, kteréžto však nikdo přečísti neuměl; K. se to nedověděl, až byl šíp ve dva svícny změněn.

Často vyorávají sedláci kusy zbraně (žižkovské, jak říkají), ale když se nedá k ničemu upotřebit, zahodí se. Jakž pak by si to mohli pomyslit, že se staré věci hledají, když jim to žádný nepoví?

Mnoho bych mohla ještě o K. napsat, kdybych se nebála jeho skromnou mysl urazit. Dokládám ještě jednou, že by mohl mnohým za vzor sloužit, kterým Bůh větších prostředků k účinkování popřál a k snadnějšímu vzdělání dvé zdravých očí, kterými nechtějí však viděti, co se okolo nich děje.

OBRÁZEK Z OKOLÍ DOMAŽLICKÉHO

Bylo to po svatém Janu křtiteli, když se mi zachtělo jít na Čerchov. Vyšla jsem tedy časně ráno za chladu.

Nejdříve jsem šla na myslivnu, kde je rozkošná vyhlídka do Čech i do Bavor. S vysokého Čerchova by byla ovšem rozsáhlejší, krásnější vyhlídka, ale vršek jeho je stromovím pokryt, a tudy s něho není nic vidět. Od myslivny pustila jsem se lesním chladem na malý Čerchov na jahody. Na cestě přidružila se ke mně žena, která též s košem na jahody šla, avšak na výdělek, ne jako já pouze pro vyražení. „To budete musit dlouho hledat, než jich tolik nasbíráte,“ povídám jí. „Nebude to dlouho trvat, však uvidíte, jak hbitě se to trhá,“ odpověděla žena a krá-

čela přede mnou přes kořeny a kameny. Najednou, když se prodrala vysokými ostružinami, zůstala stát a volala nazpátek: „Tu je mejtiště, jen se podívejte!“

Já cítila zdaleka líbou vůni jahod, která se mísila se silnou vůní pryskyřice, a když jsem přikročila blíže k ženě, spatřila jsem nevelkou paseku, ale jahodami tak pokrytou, jako by červený šátek prostřel; sotva že zelené listy a tu a onde bílý květ vidět bylo. Nyní sundala žena koš se sebe, klekla na zem a oběma rukama začala hbitě trhat, jako by hrál. Než já několik hrstiček natrhala, měla ona plnou zástěru.

„Paní neumí tak sbírat,“ smála se mi, „avšak my to děláme na výdělek a musíme se učit fortelům, abychom dlouho čas při tom nemařili.“

„Jestlipak máte přitom nějaký výdělek?“

„Inu, mnoho to není, ale doma zůstat a příst ještě méně vynáší, a na polní práci není ještě čas. Když rostou jahody, houby, ostružiny, maliny, borůvky, chodíme na ně, mladí i staří, a nosíme do města na prodej. Jsou-li jahody pěkné jak trávnice, dostaneme za žejdlík po půltřetníku, za menší po šesti penězích a polovic. Za maliny dostaneme méně, a borůvky platí zrovna jen babku. Jak nastanou žně, to jde všecko, co k práci schopno, na pole, a mnoho podruhů jde do Bavor na žně, kde se hodně platí, protože jsou v Bavořích možnější sedláci a neradi se prací namáhají.“

Mezi tou řečí jí bylo hodně jahod do koše přibylo; po chvilce, nabravši si jich trochu do klína, sedla na pařez, vytáhla z kapsy kousek tuze černého chleba a začala snídat. „Však to jsou ty první jahody, co letos jím,“ řekla.

„Jakže, vy den co den na jahody chodíte, a posud jste žádných neokusila?“

„Vždyť bylo včera sv. Jana, a mně umřelo vloni na podzim dítě.“

Já věděla, co její slova znamenají, ale přece jsem se ptala, co tím myslí, an bych ráda byla z jejích úst pověru tu slyšela.

„Na sv. Jana Křtitele chodí Panna Maria po nebi a rozdává dětem jahody. Kterého dítěte matka však před sv. Ja-nem jahody jedla, tomu řekne: „Ty nedostaneš nic, tobě je mlsná matka snědla“, a ubožátko se musí na druhé dívat a nedostane nic. Když si na to vzpomenu, jakpak bych je mohla pozřít.“ – Ó svatá, čistá lásko materská, kde jsou tvoje meze! (Pověra ta panuje skoro po celých Čechách.)

Když byla žena s trháním hotova, vrátily jsme se spolu do města. Když jsme vyšly z lesa, šly jsme po mezích a žena neustále něco vypravovala. Tak na př. jdouce okolo pole, ukázala na širší brázdu, než ostatní byly, a povídá:

„Potěš Pánbůh hospodáře, tudy šel pražnec.“

„Pražnec? Jak tomu mám rozuměti, kdo je to?“

„Ve svatojanské noci jde žnec po poli, a kde se jeho kosa klasů dotkne, ty jsou jeho. Kudy však jde, tudy zůstane široká brázda a nikdy zrnko nevzejde. Takovému čarodějnému ženci říkáme pražnec. Když hospodář obilí sklízí, utečou ty klasy, kterých se pražnec svojí kosou dotkl, do jeho stodoly. Z většího dílu se to stane takovému hospodáři, který nevykropil pole svěcenou vodou.“

Nyní jsem věděla, co je to pražnec. „Na jedné mezi viděly jsme sedět selku, která rovnala do plachetky všeliké