neomítky - svatební koláče. Po snídaní se děti trochu rozutíkaly, se stolů se sklidilo; ženichova matka sedla na lavici a vedle ní místo zemřelého otce ženichova jeho poručník. Ženich klekl nejdříve před matkou, políbil jí nohy a ruce, padl jí okolo krku a s pláčem děkoval za mateřské vychování, prose spolu o svaté požehnání. To když obdržel, klekl před poručníka a učinil totéž. Potom šel k sestrám a bratrům, děkoval jim za všecko, co mu dobrého v svobodném stavu prokázali. Ti ho slzami polévajíce.líbali a křížkem žehnali. Nato začal dudák hrát, vyšel ze dveří a ženich i družba i ostatní hosti za ním. Když přišli za vrata, přistoupily dvě ženy k dudákově straně a začaly červenými šátky točit a zpívat.
„Jak ty jsi, Jiříčku, z dobrého chování,
však budeš naříkat, až půjdeš od mámy,
od mámy, od mámy, od tvého tatička,
budou ti plakávat modré tvé očička.“
S samým zpěvem přišli jsme až na dvůr, kde nevěsta jakožto sirotek u své sestry bydlela. Na dvoře i na náspi bylo čistě vyklizeno a dveře byly zavřeny. Postavili jsme se před ně a družba začal tlouci, s průvodem dud zpívaje:
„Tluču, tluču, otevřete,
vy, pantáto, neslyšíte,
Jiříkovi těžké srdce nedělejte!“
Tu se dvéře otevřely a družička, držíc džbánek piva v ruce, hosti přivítala, a připivši si, podala ho družbovi; ten se napil a opět jí ho vrátil; tak to udělali po třikráte. Potom jsme šli do sednice, kdež byli s nevěstiny strany hosti a houdek (huslař). Ženich zůstal po straně stát a družka začala:
„Jdi jen, družbo, do komory,
ona tam za dveřmi stojí,
bílým šátkem sobě
černé oči utírá;
vezmi ji jen za ručičku,
přiveď ty ji před mamičku,
aby jí to odpustila,
v čem ona ji rozhněvala.“
Několik žen, družba a ženichův poručník, který byl
svědkem, šli do srubu, kde nevěsta seděla. Srub byl vybílen a kolem stál nevěstin nábytek v pěkném pořádku. Na levé straně lože s nebesy a do vrchu vystlanými poduškami; na pravé straně strakatými tulipány omalovaná alměř, za ní misník čili suden s čistým nádobím a na něm křížek s několika zrcadlovými obrázky. V koutě stály dřevěné nádoby, kolovrat a přeslice s vřetánkem. Kůžel na přeslici byl nadit lehkým lnem a za červenou haraskou bylo šest nových vřetánek zastrčených, na každé špici bylo červené jablko. V čele srubu stály tři strakatě omalované truhly; v jedné bylo narovnáno plátno, povlaky, ubrusy a těm podobné věci; v druhé sukně, zástěry, šněrovačky a kabátky; v třetí šátky, pleny, rukávce, fábory a čepce. Kdo chce, může si vše přehlídnout a spočítat. Zde drží selky na pěkný šat a každá jen trochu bohatá nevěsta má k svatbě nových dvanáct i více sukní a zástěr a třebas osm bohatě vyšitých šněrovaček, což velmi mnoho stojí. Na židli u lože seděla nevěsta a plakala, až jí srdce usedalo. Když jsme přišli, vstala, podala nám každému ruku, pak sedla a znova naříkala: „Má zlatá mamičko, můj zlatý tatíčku, že vy tu nejste a mne nevidíte!“ Přitom jí tekly slze z černých oček po buclatých tvářích jako bohatý hrách. Nevěsta mívala jindy k oddavkám smuteční šat a též droužka musila být tak přistrojena, ale nyní s toho sešlo a ony mají svůj obyčejný šat s tou výmínkou, že nesmí mít droužka kabátek, a kdyby mrzlo, až by země svítila. Nevěsta má vlasy do žíhonů sčesané a s čela dozadu na způsob diadému věnec z dělaných kytek, na nichž není ani pozlátka ani fáborů šetřeno; na krku bílý šátek, pak bílou zástěru, černou sukni a černý soukenný kabátek, okolo límce a u rukou kunou lemovaný; červené punčochy a střevíce s černými mašlemi, na špalíčkách kované, ale ne zpředu. Svatební střevíc musí být nevyhnutelně zpředu holý.
Chvílku ji nechal družba ještě poplakat, potom ji vzal pod rukou a vedl do sednice. Ženy začaly:
„Jak z mojí komory vyjdu,