koření, nímž mez daleko zaváněla.
„I toť babička ze S–. Kam jsi zašla až sem na koření?“ ptala se jí moje průvodkyně.
„Dej Pánbůh dobrý den! I vždyť jsem sběhala všecky naše meze, a nikde jsem mužskou doušku nenašla, až zde.
Ženská je tu jako poduška, a já jí také potřebuji pro sousedovic dítě na lázně, má slabé nohy. Mužskou musím mít pro Jirku, včera přijel z lesa celý ztrápený a stěžoval si na žaludek. Nejspíše má křeče v žaludku, a to je bílá douška nade všecko. Zatím si musel hladový lehnout, dnes nic nesměl jíst, a až mu to koření uvařím, bude zdráv.“
„Jakpak je Frantíkovi s nohou?“ ptala se žena, co se mnou šla.
„Již nemá na ní ani poskvrny. Ale dvakrát za dne jsem mu ji ráno čistila, potom jsem na ni mast dala, a hoch je jako výlupek.“
„A co rychtářovic Honza, má ještě zimnici?“
„To ti byly caparty. Rychtář mu ji dal od slouhy zaříkat, ale nic platno. I přišel ke mně a povídá: „Bábo, já vám dnes Honzu pošlu, a něco mu pro tu zimnici dejte.“ Já věděla, že dostal studenou zimnici z leknutí. Honzík se odpoledne přiklíná, sedne na lavici a spí. Já naše již navedla, a jakmile usnul, přinesu plnou vrdlici studené vody a chlejst, všecku jsem mu vlila na hlavu. Naši začali křičet hoří! a běželi vně. Ale jaktěživa jsem neviděla člověka tak dovádět, jako ten dělal; zrovna jako pominuly. Zimnice je ale ta tam, a chlapík může zase skály lámat.“
Taková rozprávka trvala ještě chvíli, konečně se jí ptám: „Jste zkoušená babička?“
„Zkušená jsem, ale zkoušená nejsem. Má zlatá paní, naše obec je chudá, aby dala babičku na své útraty do Prahy učit, a některá městská, ta by se u nás neuživila. Moje nebožka matka byla také babičkou, a od té jsem se naučila, co umím. Pánbůh mi dává štěstí; po všecky ty léta se mi ještě nic nestalo. Z herbáře naučila jsem se znát byliny, z nichž potom mastě a léky připravuji. Věřte, že jsem mnoha lidem pomohla.“
„Já vám zkušenosti neupírám, avšak byste se neměla přece vždy na ni spolehnout a vždy při patrnější nemoci s rozumným lékařem se poradit.“
„To já beztoho, když vidím, že moje síla s to není, sama nutím, aby pro doktora poslali, ale lidé nemají velkou dů-
věru k doktorům a bojí se útrat.“
„A což vám za léčení nic neplatí?“
„Bába od žádného ničeho nežádá,“ ozvala se na to druhá žena.
„A jakž bych měla žádat, když sami mnoho nemají, a já přece své živobytí mám. Pánbůh mi dal vtip, že mohu být lidem platnou, a musel by mne trestat, kdybych jeho milost jen k svému prospěchu a k zisku užívala. A což to není nic, když mne mají všickni rádi, jako bych patřila k vlastní rodině? Jdu-li po vsi, chytají mne děti za šarku a táhnou do stavení, přijdu-li do hospody, volá mne každý na poctu, a je-li muzika, přestane chasa tančit a bába musí do kola. Přinese-li který sedlák co dobrého z města, dostanu já první okusit, a peče-li selka co lepšího, přinese bábě kousek. Já musím být při svatbě, při křtinách a pohřbu, ke mně přijdou s radostí i žalostí. Nu vidíte, nestojí to za mnoho?“
„Ba věru za mnoho, a blaze, kdo si svým dobročinným jednáním lásku svých spoluobčanů získá.“
„Ale já se s vámi zapomněla a chvátám domů. Ještě musím však vnučce kytici udělat, ona má květinky ráda.
Několik kukalek, pampališky, holubinky – tuhle jsou ptáčky – trochu pábí – dvě peří – babky ty nezvadnou – řásu, a kytka je hotova, jako z panské zahrady. Máte-li, paní, málo vlasů, uvařte si řásu a myjte si ní hlavu, za krátký čas budete mít vlasy jako Maří Majdalena. Nu, teď vás Bůh sprovoď, až půjdete naší vsí, zastavte se hejtu.“
Mluvná babička odešla a my se braly dále; na cestě mi žena o ní mnoho chvalitebného povídala. Jak jsem se pře-svědčila, nebyly některé rady té babičky špatné, a co při tom nejmoudřejšího, nebyly s tolika pověrami smíšené, jakých obyčejně takoví doktoři užívají. Na cestě našla jsem slzičku, kvítko mně zvlášť milé, an mi vždy blažené chvíle na mysl uvádí. Jako dítě, když jsem s mojí babičkou na procházku chodívala, kdykoliv jsem slzičku našla, tázávala se mne: „Nezapomněla jsi ještě, co jsem ti o tom kvítku povídala?“
„Ó nezapomněla, já to umím dobře povídat,“ a na babiččino pobídnutí začala jsem vždy: „Když židé Pána Krista na kříž přibili, stála jeho matička pod křížem a hořce plakala, takže jí potůčkem slze na zem padaly a tam se s krví smíchaly, která tekla z ran jejího miláčka. Pán Ježíš umřel, a po celém světě stala se veliká tma. Země se otvírala, skály se bořily, ptáčkové v povětří umírali, a na lidi přišel veliký strach. Když ale zase sluníčko vysvítilo, stál pod křížem chumáč takových kvítků, vyrostlých z krve a slzí. Ty červené lupínky jsou krev Pána Ježíše, a ty