Můj rozmilý venkovský lid, s nímž tak ráda zacházím, uvedl mne v podezření, že jsem také sprostá. Z toho si mnoho nedělám, ba jsem přesvědčena, že není nic lehkého získat si důvěru u selského lidu. Já to již umím. Když mne která potká, hned se ptá: „Jak se máte, paní? Proč k nám nejdete?“ Já jí podám ruku a upřímně zatřesu.
Jednoho dne spala jsem u Bóra, na krbu byl oheň rozdělán, já se zahrabala do toho nesmírného vrchu peřinového a dudy zvenčí se ozývající mne ukolíbaly. Ráno — právě jsem si něco zapisovala — přijde Dorla, mladá ženka, ještě s jednou, která už také zlatou noc držela, po prstech až k samému stolku; já zvednu hlavu, ona mi padne okolo krku a ptá se „Jak jste spala u sedláka?“ tak upřímně, jako by byla moje sestra. Druhou, která řekla: „Jak se vyspali?“, zakřikla Dorla: „Nesmíš jí říkat voní, ona to nechce, já jí také tak neříkám.“
Teď už koluje mezi nimi Malého Historie a Lhotský sedlák. — Divno mi bylo, že zde jenom dudáckou notou nejraději zpívají, to je jejich zamilovaná. Přes dudy nic není, a kdyby přišel Strauss s celou bandou, nedostal by ani krejcaru. „Dudák a houdek, to jsou chlapci, ti hrajú, až srdce v tele skáče.“
Celý půst nosí zde selky bílé zástěry, jejich smutek je bílý kalounek, bílá zástěra; dále ve vesnicích je zase modrý.
Ještě před několika lety panoval sem tam obyčej, že musel míti ženich v den svatební k oddadbě hřebíčkový kabát, jen po kolena dlouhý, bez límce, který začasté od praděda zdědil, a k tomu červenou čepičku s kunou.
Právě tak jsou vymalováni sedláci na obraze v klášteře, jak cepy a kosami Němce tepou. Jsou to taknazvaní Chodové, o nichž jde pověst, až prý opět povstanou, že bude zle.
Nevěsta zase musela mít bulku, vrkoče červenými kalouny proplítané a odívku. To prý byl pláštík na způsob burnusu, celý černý, u krku šňůrou sepjatý, uprostřed, zad viselo prkénko s půl lokte šířky a délky, též černým suknem potažené a modrými puntíky vyšité. Až k tomu prkénku visely vrkoče. Takovou odívku není už teď ani vidět, ba celý obyčej vychází z paměti. Jen to se praví, že nosil družba před dudákem červený praporec, když šli do kostela a písně zpívali.
Selská svatba v okolí domažlickém
SVATEBNÍ SMLOUVA
Když jdou rodiče do výmluvy a odevzdají synu statek aneb když mu statek koupí, musí sobě hledat bohatou nevěstu; při čemž se na srdce velký ohled nebere. Musil by to být rázný chlapík a k tomu hodně zamilovaný, aby se na jmění neohlížel a děvče bez pomoci do statku si přivedl. Nemá-li žádnou pohotově, přehlídnou se všechny selské dcery ve vesnici a v okolí, a která by se tak nejlépe pro chlapce hodila, tam se pod rukou stane poptávka.
Není-li holčina strana proti tomu, vezme ženichův táta některého kmotra za svědka a jde s ním na smlouvu.
Holčiny rodiče mají též své svědky a tak začnou, sedíce za stolem, ve jménu Páně o štěstí svých dětí smlouvat, kdo dá víc. - Táta ženichův řekne: „Já dám Jiříkovi statek, tolik polí, tolik luk, dobytek a nářadí, co dáte vy Káči?“
„My jí dáme šest aneb více tisíc, tolik a tolik obilí a nábytku, k tomu ještě dobytek.“
„Co přidáte?“
„Nerádi bychom čeho přidali.“
„No, ještě krávu?“
Přidají-li rodiče Káčiny krávu aneb co druhá strana žádá, potřepají si vespolek ruce a smlouva je hotova; nepřidají-li, není z toho nic a jde se dál. Zdali se Jiřík Káči a Káča Jiříkovi líbí, po tom se nikdo neptá a také při smlouvě ani jeden ani druhý nebývá. Teprv když je všecko ustanoveno a svatební den určen, začne Jiřík k nevěstě chodit. Nato jsou třikrát oznámeni a den před svatbou víje se věneček a vážou se na klobouky kytice, při čemž mladá chasa zpívá a tancuje do noci.
DEN SVATEBNÍ
O půl deváté zrána přišla jsem do vsi; pozvána jsouc s ženichovy strany, musela jsem jít do jeho statku. Hosti byli již pohromadě a ženich přistrojen. Měl žluté koženky, modrou vestu, černý šátek na krku, vysoké boty a modrý dlouhý kabát, na límci strakatě vyšívaný. Na klobouku měl celý strom rozmarýny, na němž od stopky až k vršku půlloktové konečky pentle všech barev navázány byly. Družba byl též tak přistrojen. - Na některých svatbách mají řečníka (plampače), ale toho zde nebylo. Za chvíli přišel dudák a všickni zasedli k stolům. Sotva se to stalo, nahnalo se do sednice hrůza dětí, stavíce se okolo kamen; to jmenují číhačky. Nejdříve přinesli na stůl pivní a hovězí polívku, potom hovězí maso s křenem a jelita. Když jsem ty ukrutné vrchovaté mísy spatřila, pomyslila jsem si: Není možná, aby to ti lidé snědli. Nevědělať jsem, že se z toho celé hejno vesnických výrostků nakrmí.
Každý si vzal hodný kus pro sebe a ještě kus pro číhačky. Žádné dítě, žádný žebrák neodešel ze statku, aby se byl nenajedl, a byť by ho tam i živá duše neznala. To se mi líbilo a vzpomněla jsem si na skvostné tabule boháčů, od kterých častokráte sotva jaký drobeček nuznému odpadne. Já seděla ještě s dvěma opodál a snídala kávu a