motojlo = motojdlo (místo motovidlo),
vajerek = provázek cuckový, aneb po polensku pudíkový;
spány = louče; v Polné též spány;
tratar = trakař;
koltnaha = kolečko (k vožení hlíny, rumu atd.);
psina*, zimnice (* také někteří řeknou zimnice, ale málo);
psotník = božec (Fraisen).
V D. prsa, ramena, kolena užívají ve dvojném instrum.: prsoma, ramenoma, kolenoma.
Lid má v nářečí domažlickém v akusat.: lida, a dativ: lidom; též věc v dat.: věcom.
Neurč. čís. všem má též v lok. všom; náměst. p. čem.. též v čom.
Přídavné jméno, končící se na -ovo a -ino, užívají první pro mužské a druhé pro ženské pohlaví, ale špatně, k. p.: bratrovo pole matčino dítě,
bratrovo chlapec – čino dcera,
bratrovo dcera – čino klobouk,
matčino dcera, též v množném počtu zůstane př. jmé no nezměněno a tak i u mužského po hlaví s koncovkou -ovo.
-čino dcery,
-čino dceři,
–čino dceru,
–čino dcero,
–čino dceři,
–čino dcerou.
Předložku z užívají dvakráte, k. p .: ze z pole, ze z Domažlic.
Náměst. je, ně pro čtvrtý pád střed. poh. dobře užívají, k. p.: pite je (pivo), dojděte pro ně (maso). Osob. náměs.
naše vyslo[vují] dlouze – náše, váše. Otazovací náměst. co spojují obyčejně s přívěskou pak copak?; v Náchod. to ale zkracují a tážou se: cák? Cák jsi prál (pravil). V Domažlicích ale nazvíce řeknou: kterak: Kterak to povídals? v N.: Cák's to prál?
D.: N.:
lefký lechký;
vlfký = vlchký;
zamračená škarohledá;
vratký vrtohlavý;
libná přívětivá (holka);
pošetilá, bláznová* = splašená, bláznivá. * V hlavě se jí popudilo, myšlenky jí spadly, tak řeknou v D., když se kdo zblázní.
karasatý, kučeravý kudrnatý (vlasy);
lehlé = rovné;
selný = silný;