XI.

Teď je to jen třicet osm, sedm desetin; mumlá v horečce a ovázané ruce se nepokojně pohybují po pokrývce.

“Nevíte, sestro, co to říká?” ptá se chirurg. Milosrdná sestra vrtí hlavou, rty přísně sevřeny.

“Říká jesr,” vyhrkl stařík na sousedním lůžku. “Jesr říká. Jesr.”

Yes, sir, dovtípil se chirurg. Tedy anglicky.

“A říkal maňana,” vzpomíná si stařík. “Maňaňa nebo maňana.” Stařík se skřehotavě uchechtl. “Maňaňa. Maňaňa.

Jako dítě v peřince.” Připadalo mu to jaksi nesmírně směšné, dusil se smíchem, až to v něm chrčelo; bylo nutno ho okřiknout.

A doposud žádná zpráva, kdo to vlastně je. Básník třikrát denně volá telefonem, haló, víte už něco bližšího? Ne, nevíme nic. A – prosím vás, jak to s ním stojí? – Nu, copak se dá do telefonu pokrčit rameny? Zatím ještě žije.

Odpoledne horečka klesá dál, ale pacient (aspoň to, co je z něho vidět) se zdá žlutší, než byl předtím, a škytá. Že by nějaké zranění jater – nebo to vypadá jako ikterus, váhá chirurg a pro jistotu volá na pomoc slavného internistu. Internista je veselý a růžový starý výtečník, má plno řečí a div radostí neobjímá ctihodnou sestru. Ano, ano, my dva jsme prodělali něco případů, než vás dali na chirurgii, co? Chirurg mu potichu a víceméně latinsky prezentuje casus. Internista mrká zlatými brejličkami na to tělo urobené z vaty a fáčů. “Pozdrav pánbůh,” povídá uznale a sedá si na kraj lůžka. Milosrdná sestra snímá mlčky pokrývku. Internista začichal a zvedl oči. “Cukr?”