4

hluboko vypáleno! Jak je to ještě řeřavé!”

Básník pohoršeně zafrkal. Ne, rozhodně se nesnese s tímto morbidním panákem. Ba, bylo to zatrápeně řeřavé, povážíme-li, že se při tom uškvařil pilot; a tady ten pruhovaný hastroš ani neřekne chudák. Pravda ovšem je: proč ten z nebe spadlý musel letět v takové vichřici?

“Zvláštní,” hučel jasnovidec polohlasem. “A tak z daleka! Na jeho cestě ležel oceán. Zvláštní, jak na člověku ulpívá místo, kde posledně byl. Na něm zůstalo moře.”

“Podle jakých známek?”

Jasnovidec pokrčil ramenem. “Prostě moře a vzdálenost – Muselo být mnoho cest v jeho životě. Nevíte, odkud přišel?”

“To byste mohl poznat sám,” děl básník, vkládaje do toho hrot co možná nejtrkavější.

“Jak poznat? – Vzdyť je v bezvědomí a neví o ničem. Dovedl vy byste číst zavřenou knihu? Možné to je, ale je to těžké, neobyčejně těžké.”

“Číst zavřené knihy,” bručel básník. “Spíš bych řekl, že to je přinejmenším zbytečné.”

“Snad pro vás,” mínil jasnovidec, šilhaje někam do kouta. “Ano, pro vás to je zbytečné. Vy jste básník, že? Buďte rád, že nemusíte přesně myslet, buďte rád, že se nepokoušíte číst zavřené knihy. Vaše cesta je snadnější.”

“Míněno co?” vyklonil se básník bojovně.

“Toto a nic jiného,” pravil jasnovidec. “Vymýšlet si a poznávat je dvojí věc.”

“A vy jste z nás dvou ten, který poznává, ne?”

“Tentokrát jste uhodl,” děl jasnovidec a pokývl hlavou, jako by dělal nosem tečku za hovorem.

Básník se počal šklíbit. “Řekl bych, že my dva si nehodláme rozumět, viďte? Inu, pravda, já si věci jen vymýšlím, já si představuju, co se mně zlíbí, že? jen tak z vrtochu a nazdařbůh –”

“Já vím,” přerušil ho jasnovidec. “Vy jste také myslel na toho muže, který spadl z nebe. Vy jste si také představoval, že za ním je moře. Já vím. Ale vy jste na to přišel jen z takové kombinace, že většina leteckých linek má spojení k přístavům. Naprosto povrchní důvod, pane. Z toho, že mohl přiletět od moře, neplyne, že odtamtud opravdu přiletěl. Typické non sequitur, pane. Není přípustno dělat závěry z možností. Abyste věděl,”

vyhrkl svárlivě, “ten člověk skutečně má za sebou moře. Já to vím.”

“Jak?”

“Docela přesně. Analýzou dojmu.”

“Vy jste ho viděl?”

“Ne. Nemusím přece vidět houslistu, abych poznal, co hraje.”

Básník si zamyšleně hladil týl. “Dojem moře – To snad je proto, že mám moře rád. Ale nemyslím na žádné moře, které jsem viděl. Představuju si moře teplé a husté jako olej, zdá se být mastné, jak se leskne. Je to samá chaluha, jako nějaká louka. A chvílemi to z něho vytryskne a zatřpytí se to těžce jako rtuť.”

“To jsou létací ryby,” poznamenal jasnovidec k něčemu, o čem hloubal sám.

“Zatracený člověče,” mumlal básník, “máte pravdu, jsou to létací ryby.”