38

přístavu kreslí olej a špína duhové pásy, duhová kola; jaký krásný rozklad, jaká světélkující mršina! A hněte sebou, černá prasata, hybaj do té třtiny, ať se to vlní, ať se čeří to šelestící pole, ať se to zablýská nahými bedry v ryšavém palachu.

A přitom, zvláštní věc: aniž se o to staral, konaje vše to, jen aby něčím vyplnil svou lenost a nehybnost, je pravděpodobně provázen tím, čemu se v obchodě říká úspěch; lidé se bojí jeho lhostejných očí, jeho rozkazy jsou určité a neodmluvné, jeho zprávy posílané Camagueynovi jsou vzorem obchodní spolehlivosti. Poroučí, jako by tomu byl odjakživa zvyklý, a pohání lidi způsobem, kterému se podrobují s temným a bezmocným vztekem.

Kdyby bylo vidět, že ho toto panování těší a že požívá sebe sama ve své moci a povýšenosti, bylo by to, bůhví, snesitelnější; ale jen strach a nenávist se ukládá na tato široká, lhostejná ramena, stále připravená jakoby k pokrčení. Ztrhněte si pupek, nebo táhněte, co je mi po vás. Ale docela dole, docela pode vším se tetelí malinký a bolestný podiv, takové věčné trnutí. Snad i já jsem nosil břemena nebo vesloval ve člunu, drbal si hřbet a jedl ve stínu špinavou placku; možná že jsem byl upocený skladník, běhající s listinami v rukou, nebo jsem měl bílé breeches a panama jako teď a dohlížel na lidi, aby se náležitě uřítili pro nějakého jiného Kubánce. To všechno je stejně daleko a stejně neskutečné; lze se na to dívat jako obráceným dalekohledem – tak daleko je to a tak směšné na pohled: jak se všichni pachtí, nosiči, písaři, skladníci a páni v bílých střevících, hrající tenis za sítí –

Nebo přijdou všelijací páni, Camagueynovi jednatelé a zástupci, plantážníci zatížení hypotékami, ředitelé cukrovarů, malí a hřmotní farmáři; hallo, Mr. Kettelring, má paní by si považovala za čest vás poznat, a Mr.

Kettelring, což takhle jít na sklenku cocktailu – Za chvíli se zakoktávají před lhostejnýma očima pana Kettelringa: prý neúroda, špatný odbyt, ti zloději mulati a podobně. Mr. Kettelring je ani nenechá domluvit, nudí ho to; uděláte to tak a tak, pane, přineste mi výkazy, podívám se sám. Ti lidé před ním přešlapují, poníženě se potí a křečovitě, bolestně nenávidí toho milostpána, který jim bez dlouhých řečí ve jménu Kubáncově klade nůž na krk; a zatím Mr. Kettelring v sobě zkoumá takovou divnou a nepokojnou možnost. Třeba toto je mé bývalé, mé pravé já. Snad jsem býval otrokář s bičem, plantážník nebo co, člověk vládnoucí majetkem, a tedy i lidmi; jak bych jim mohl takto poroučet, kdyby to nebylo ve mně? Snad se to tady uvnitř ozve hlasitěji, budu-li to zkoušet na druhých; třeba to jednou ve mně zabolí, když někomu zasadím ránu, a poznám najednou, to že jsem býval já.

Nehledíme-li k zevním dějům, probíhá jeho život dvojím pásmem, nudou a opojením, a není nic víc, není nic jiného; jen nuda přebíhá v opojení a opojení v nudu. Nuda, jež je ta nejstrašnější, ta nejšerednější prozaičnost; nuda, která se téměř uspokojeně pase na všem, co je ohavné a jednotvárné, pusté a beznadějné, které neujde žádný smrad a chátrání, jež sleduje cestu štěnice, tání hniloby, plíživé trhliny ve stropě nebo marnost a hnusnost života. A opojení. Ať je to opojení rumem, nudou, rozkoší, nebo horkem, jen když se všechno změte, nechať přecházejí smysly, nechať námi vládne zběsilé nadšení; ať to nabereme všechno najednou, všechno najednou do úst a do rukou, abychom to mohli hltavě žrát a vymačkat všechnu šťávu, až nám poteče po bradě, prsy a ovoce, chladivé listí a řeřavý oheň; když nic nemá hranic, nemáme jich ani my, a vše, co se hýbe, hýbe se v nás; v nás houpání palem a boků, v nás sluneční mžitky a věčný pláč vody; z cesty, udělejte místo pro člověka, který je tak veliký a opilý, že v něm je všechno. I hvězdy, i šumění korun, i otevřená vrata noci. Jaké jsou to krajiny, kreslené opojením nebo nudou; krajiny utkvělé z mrtvého sucha nebo hnilobného mokvání, z much, zápachu, lepkavé špíny a rozkladu, nebo zase krajiny kolotající, nakupené ze sluncí, říje, vůní a palčivých chutí, dusných květů, vody a závrati. Poslyšte, nudou a opojením se dá obepsat pořádné peklo se vším všudy, tak rozsáhlé, že v něm je i ráj; ráj se vším svým úžasem a oslněním, se všemi rozkošemi, ale to je to nejhlubší peklo, neboť právě odtamtud stoupá hnus a znudění.”