XXIV.

“Je to kdesi na Kubě mezi živými ploty bougainvilleí; někdo je honěn, štěkají výstřely z revolveru a na cestě, jež se podobá Mléčné dráze, zůstane ležet neznámý člověk se zakrvácenou šíjí. Je to rána širokým nožem, jakého se užívá k řezání cukrové třtiny. Asi deset metrů dál leží někdo jiný, široce rozhozený jako tahací panák; tenhle je mrtev.

Tři tiše nadávající chlapi se naklánějí nad tím pobodaným; ale ten už se zvedá sám a mumlá: ,Co – co vlastně chcete? Kavalíre, nestrkejte do mne!‘ Sahá si na šíji a křiví hubu, kouká užasle na zkrvácenou dlaň a na tři muže.

Matko boží, ten je ožralý!

,Co se sem ten mezek připletl,‘ zlobí se jeden z těch tří a škrabe se na hlavě. ,Que mierda! Hoši, doneste ho do domu!‘ Popadnou ho za ruce a za nohy, šoupajíce střevíci; nic nedbají toho, že jeho zadek se vláčí po cestě, vyrývaje v prachu stopu jako pytel kukuřice. Funí a vlekou toho obejdu po Mléčné dráze, jen si naraz kostrč, potvoro!

Složí ho za dveřmi, jakási stará bába mu svítí do očí a dovolává se všech svatých, a pán domu, nějaký velký pán, máme-li soudit podle jeho modré a vzteklé tlamy a zlého obočí, se naklání nad tím vším a povídá, co mi sem nesete takovou svini?

Ten, který se drbal na hlavě, mrká ze vší síly na pána s ježatým obočím. ,Vaše milosti, aby neutekl. Když odtud odešel ten kavalír, slyšeli jsme venku střílet; běželi jsme se podívat, a on tam ležel tenhle dago a měl v ruce tady ten revolver. Pár kroků dál leží ten nešťastný pán. Je mrtev, ať se Bůh nad ním smiluje.‘