15

“Tak vidíte,” zahromoval chirurg na jasnovidce. “Teď nám, člověče, povězte, co vlastně ráčíte tropit.”

“Nic,” snažil se zapírat jasnovidec. “Totiž, třeba to souvisí s tím případem, nemyslíte?”

“S jakým případem?”

“S tím člověkem z letadla. Já se jím totiž pořád zabývám… Má zase horečku?”

“Vy jste ho viděl?”

“Neviděl,” mumlal jasnovidec. “Ale myslím na něho… to jest, soustředím se na něj. Víte, to je takové spojení.

Strašně to vyčerpává.”

“On je totiž jasnovidec,” poznamenal chirurg chvatně. “A včera jste horečku neměl?”

“Měl,” doznával jasnovidec, “ale… já jsem to občas přerušil, a horečka klesla. To se dá řídit vůlí.”

Chirurg se podíval tázavě na koryfeje vnitřního lékařství, ale ten se drbal ve vousech a přemítal. “A co bolesti,”

řekl najednou, “bolesti jste necítil žádné? Myslím bolesti, které má ten druhý.”

“Cítil,” děl jasnovidec poněkud ostýchavě a nerad. “Totiž byly to čistě duševní bolesti, třeba lokalizované na určitých částech těla. Je tak těžko to přesně říci,” omlouval se plaše. “Já bych to nazval duševní bolesti.”

“Kde?” uhodil internista.

“Tady,” ukazoval jasnovidec.

“Aha, v nadbřišku. Správně,” broukl internista spokojeně. “A tady, v břišní stěně?”

“Takový tlak, a pocit jako k zvracení.”

“Docela dobře,” liboval si internista. “Víc nic?”

“Hrozné bolení hlavy, tady vzadu – a v zádech. Jako by mne přerazil.”

“Coup de barre,” zaradoval se starý doktor. “Člověče, to je coup de barre! Znamenitě jste to vystihl! To je žlutá zimnice, jak stojí v knize psáno.”

Jasnovidec se polekal. “Ale to přece… Myslíte, že bych to mohl dostat?”

“Kdepak,” šklebil se internista. “Můžete být klidný, my tu nemáme toho příslušného komára. Sugesce,”

odpověděl na tázavý pohled chirurgův, a měl patrně pocit, že tím slovem je věc uspokojivě rozřešena. “Sugesce.

Ani bych se nedivil, kdyby měl v moči drobet bílkoviny a krve. U hysteriků,” řekl, “se nesmíte ničemu divit; ti dovedou kousky – Obraťte se ke světlu!”

“Když mně tak slzejí oči,” bránil se jasnovidec. “Nemohu snést světlo.”

“V pořádku, chlapík,” chválil ho internista. “Správný klinický obraz, kamaráde. Vy jste hotový diagnostický poklad, a umíte pěkně pozorovat. Míním pozorovat sebe. Vy byste byl dobrý pacient. To byste nevěřil, jak někteří lidé nedovedou říci, kde je co bolí.”

Jasnovidec byl zřejmě polichocen tímto uznáním. “A tady, pane doktore,” ukazoval nesměle, “cítím takovou zvláštní úzkost.”

“Epigastrickou,” schválil internista, jako by examinoval pilného medika. “Výtečně.”

“A v ústech,” vzpomínal si jasnovidec, “pocit, jako bych měl všechno zduřené.” Starý pán vítězně a slavně zatroubil. “Tak vidíte,” prohlásil k chirurgovi, “to bychom měli doma všechny příznaky Febris flavae. Má diagnóza se potvrzuje. A když si povážím,” děl sentimentálně, “že jsem třicet let neviděl žlutou zimnici… Třicet let je dlouhá doba.”

Chirurg byl méně spokojen a mračil se na jasnovidce, jenž odpočíval zchvácen a vyčerpán. “Ale pro vás to není zdravé, tyhle experimenty,” kázal mu přísně. “Já vás tu nenechám, jděte si domů. Vy byste si nasugeroval nemoci z celého špitálu. Zkrátka sbalte svůj kartáček na zuby a –,” ukázal palcem ke dveřím.

Jasnovidec souhlasně a melancholicky pokynul. “Já bych to nevydržel,” doznal tiše. “Nedovedete si představit, jak to duševně vyčerpává. Kdyby on…. ten někdo, ten X, byl při vědomí, pak by se dalo to všechno poznat určitě, jasně a… jako by to stálo černé na bílém. Ale při tak hlubokém bezvědomí –” Jasnovidec zavrtěl hlavou. “Strašná, skoro beznadějná práce. Vůbec nic určitého, žádný obrys –” Ukazoval to tenkými prsty ve vzduchu. “A k tomu ty jeho horečky, taková změť i v podvědomí – Všechno zpřeházené a nesouvislé. Přitom ho tu bylo – a je ho tu plno,