,Vzpomněl jste si na něco?‘
Vydechl hlubokou úlevou. ,Tady je tak krásně!‘
Musela zápasit s nesmyslným dojetím; a přece to z ní vyhrklo, ačkoliv právě to nechtěla říci: ,Tady… to není peklo?‘
,To není peklo,‘ šeptal. Bál se pohnout rukou nebo otevřít oči. ,Mně je to tak nové. Rozumíte, já jsem je neměl rád.‘
Bůh suď, kdo toto dřív pochopil, zda americká dívka nebo malá a černá Kubánka; ale vytrhla mu ruku a cítila v tváři vlnu horka. Ještě štěstí, že je tak tma.
,Měl jste…předtím někoho rád?‘ Bože, jaká tma!
Krčí těžkými rameny.
,To byste si snad musel pamatovat!‘ To říká americká dívka, neboť Kubánka ví, že není vhodno takto mluvit s cizím mužem. Ale i velká americká studentka je zmatena; tam nahoře, v dívčí koleji, se přece debatovalo o všem; i s mládenci se mohlo mluvit otevřeně o čemkoliv – Bůh ví, proč je to tady najednou tak těžké. Chladí si tváře hřbetem rukou a kouše se do rtů.
,Mr. Kettelring?‘
,Ano?‘
,Jistě jste měl rád nějakou ženu. Vzpomeňte si.‘
Mlčel, opřen o kolena. Teď je to zase malá Kubánka, která tak nepokojně mžiká dlouhými řasami. ,Nikdy,‘ řekl pomalu, ,jsem nezažil to, co teď. To vím, to vím naprosto.‘
Malé Kubánce se zatajil dech, to jí tak zabouchalo srdce, to se jí tak zachvěla kolena; tedy takové to je, milosrdný Bože, a je to tak krásné, že by se člověk dal do pláče. Ale americký mozek popadl tu větičku a honem ji zpřevracel. Ano, je to tak, a já jsem to hned poznala, hnedle, jak řekl: Seňorita, já jsem vám lhal.
,Já jsem tak ráda,‘ povídá a zuby jí trochu drkotají, ,že –‘ (Co vlastně? ) ,– že se vám tady líbí.‘ (Ne, to není to, ale to už je jedno.) ,Já mám tak ráda tu zahradu, bývám tu každý večer –‘ (Bože, to jsem to hloupě řekla!) Americké děvče se snaží nabýt vrchu. ,Hleďte, Mr. Kettelring, pomohu vám vzpomínat, chcete? To musí být hrozné, když si člověk nemůže vzpomenout, kdo je.‘ Mr. Kettelring sebou trhl, jako by byl udeřen. ,Já míním,‘ hledí to honem napravit americké děvce, ,že bych byla tak šťastna, kdybych vám mohla pomoci! Prosím –‘ Dotkla se prstem jeho rukávu. (Jen kousíček flirtu, než půjdu! Jen aby se mi pěkně šlo domů!) Vstal. ,Prosím za prominutí. Doprovodím. vás.‘
Stála před ním tak blízko, jako by ho držela za obě ruce. ,Slibte mi, že budete vzpomínat!‘ Usmál se. V tu chvíli se jí zdál tak krásný, že div nekřičela štěstím.
Vyklání se z okna do té vonné noci; o patro výše žhne na balkóně řeřavý oheň cigára.
,Halló, Mr. Kettelring!‘
,Ano?‘
,Vy nespíte?‘
,Ne.‘
,Já také ne,‘ sděluje blaženě a vyklání se nahými rameny do noci. Vezmi, pohlaď, sevři mi ramena, tady jsem; sáhni, sáhni tuto, jak mi buchá srdce.
Ne, já se nedívám, neodvážím se; hle, i cigáro hodím do tmy, aby nebylo vidět, jak mi jektají zuby. Damn, Mary, nehlaďte si ta ramena, vždyť to je, jako bych je hladil já.
…Já vím, já to cítím. Máte tak palčivé ruce, jako by ležely na slunci. Co to, že se mi tak třesou prsty? A přece jsem klidná, docela klidná. Já jsem věděla, že to přijde. Kdyže jsem to poznala? Nemusíte všechno vědět. Hned jak jsem přišla do pokoje a vy jste vstal – Takový veliký, a neví ani, čí je.
Muž nahoře na balkóně vzdychl.
Oh, Mr. Kettelring, please, nebuďte hloupý; to přece je na vás to nejkrásnější. Člověk by vás vzal za ruku a řekl: