“Prý teď mají na žlutou zimnici nové sérum,” ozval se slavný internista. “Ale kde bychom to tady vzali, ne?
Ostatně zemře slabostí srdce, v tom mu ani pánbůh nepomůže.”
Milosrdná sestra se pokřižovala.
“Ten váš jasnovidec,” pokračoval starý koryfej, sedící na kraji lůžka, “to je pěkný psychopat. Ale to, jak líčil střídání těch samotářských a podrážděných stavů, bylo docela zajímavé. Svědčilo by to o cyklickém střídání depresí a excitací člověka špatně vyváženého. To nám dostatečně vysvětluje historii Případu X.”
“Mnoho-li o ní víme,” krčil chirurg rameny.
“Přece něco, kamaráde,” děl internista. “To tělo povídá mnoho. Například, že byl tam dole dlouho, ale že se tam nenarodil; chytl kdejakou tropickou nemoc, ergo nebyl aklimatizován. Prosím vás, proč utekl do takových zatracených končin?”
“Nevím,” bručel chirurg. “Já nejsem jasnovidec.”
“Já také ne, ale jsem doktor,” řekl starý pán s jakýmsi ostnem. “Koukejte se, byl to cyklický neurotik, rozpolcený člověk snadno podléhající depresím –”
“To vám vyložil ten věštec,” ušklíbl se chirurg.
“Zajisté, ale patelární reflexy taky něco říkají. Hm, co jsem chtěl – Ano, takový cyklothymik má snadno konflikt se svým prostředím nebo povoláním; přemůže ho omrzelost, praští vším a uteče. Kdyby byl fyzicky útlejší, snad by se pasívně podrobil; ale ten chlap byl animálně tak vyvinut, – všiml jste si, ne?”
“Ovšem.”
“Jeho reakce musely být abnormálně prudké, přímo vyšinující. Neměl bych to jako doktor říkat, ale tělesná slabost je u mnoha lidí něco jako moudrá a jemná pouta; pudově brzdí své reakce, protože mají strach, aby se nerozbili. Tenhleten nemusel být na sebe tak opatrný; proto se odvážil takového skoku… až do Zadní Indie, co?”
“Via námořní služba,” připomněl chirurg.
“I to ukazuje na toulavou obsesi, ne? Jak jste si ráčil všimnout, je to tělo vzdělaného člověka; ten Případ se nenarodil jako šupák, a stal-li se plavcem nebo dobrodruhem, svědčí to o zatrápeném přelomu života. Jaký to byl konflikt? To je lhostejno; ať byl takový, nebo onaký, byl podmíněn prostě jeho konstitucí.”
Internista se naklonil nad krevní manometr, upevněný na paži bezvědomého. “Je to špatné,” vzdychl, “jde dolů; už to nebude dlouho trvat.” Škrabal se na nose a lítostivě si prohlížel to nepohnuté, slabě a trhaně dýchající tělo.
“Se divím,” řekl, “tam dole jsou přece dost dobří doktoři, ti koloniální; že ho nechali tak rozežrat tou framboezií.
To on asi žil někde, kde bylo k doktorům příliš daleko; možná že mu to mastil nějaký černošský kouzelník na Haiti nebo kde. Holenku, to nebyl civilizovaný život. Jaja.” Zatroubil do kapesníku a pečlivě to rozemnul. “Historie života. Ledacos se dá přečíst.” Starý pán kýval povážlivě hlavou. “A pil, musel pívat do němoty. Představte si, v tom klimatu, v tom horečném dusnu – To ani nebyl život, to bylo polovědomí, obluzení, bloudění mimo skutečnost – –”
“Mne nejvíc zajímá,” řekl chirurg v náhlé a u něho neobvyklé sdílnosti, “proč vlastně se vracel – proč se vracel s takovým hrozným spěchem. Už to, že letěl za takové vichřice, jako by nemohl počkat – A pak to, že s sebou přivezl žlutou zimnici. Čtyři nebo pět dní před tou havárií musel být někde v tropech, že? To znamená, že musel…
já nevím: patrně z letadla do letadla – Je to divné. Myslím pořád na to, jakou to měl strašně silnou příčinu, aby se vracel s takovým chvatem. A bum, v tom úprku se zabil.”
Internista zvedl hlavu. “Poslyšte… on musel stejně umřít. I kdyby se nezřítil… Už s ním byl pomalu konec.”
“Proč?”
“Cukr, játra – a hlavně to srdce. Už se nedalo nic dělat. Ech, kamaráde, to není jen tak, vracet se. Příliš daleká cesta.” Starý pán se zvedl. “Sundejte mu, sestřičko, ten sfygmometr. Inu, vrátil se a už je skoro doma. Teď už nebloudí, jde docela najisto, – viď, člověče?”
“Milý doktore,
až budete mít volnou chvíli, přečtěte si těch pár čtvrtek papíru, které přikládám. Abyste to věděl předem, jednají o člověku, který, spadl z nebe a jehož jste ve špitále nazvali Případ X. Radil jste mi, abych na něho už nemyslil; neposlechl jsem vás, a následek toho jsou tyto stránky. Kdyby byl měl na tabulce nad hlavou napsáno jméno nebo kdyby se o něm vědělo něco byť sebemenšího, nebylo by mne asi napadlo hloubat o něm; ale jeho fatální