přicházeli do domu všelijací pochybní agenti a Kubánec už byl syt toho, říkat jim, co jsou, když mu nerozuměli), nadchl se tím a nabídl mu místo; z jeho strany byl ten vztah cosi jako smlouva dvou taškářů, totiž poměr srdečný a téměř lidský. Jinak, aby nebylo nedorozumění, byl to starousedlý a urozený Kubánec z Camaguey, jakým se říká Camagueyno, kdysi pěstitel býků na savanách; ale když se ukázalo, že v této hamižné době už nestačí být pánem stád a kralovat domu a čeledi, pokrčil rameny a dal se na obchod poněkud ve slohu starých a slavných bukanýrů, kteří rejdili mezi ostrovy. Zkrátka este hombre, jak nazýval našeho hrdinu, byl dobrý k tomu, aby vyjednával s nepřáteli v jejich jazyce a aby byly zachovány formy, i když šlo jen o to, obrat a potopit jejich koráby.
Člověk si musí vybírat své lidi, tak jako vybírá plemenné býčky, pozorně a s trochou prorockého ducha; tenhle býk sice kulhá, ale vsaďme se, pane, že bude mít dobré plemeno. Este hombre je sice divný a roztržitý, ale zdá se, že ledacos dovede. A vzdychaje šel se starý pirát poradit se svou ženou, jež seděla s oteklýma nohama někde vzadu v domě a vykládala si karty, zatímco pot jí stékal vráskami naduřelého obličeje jako věčné slzy. Nikdo jí nikdy neviděl; jen občas bylo slyšet její hluboký bas, když nadávala své černošce.
Budiž řečeno, že Kubánec neobchodoval jenom s cukrem, pimentem, melasou a jiným požehnáním ostrovů, nýbrž hlavně a především se zájmy všeho druhu. Chodili za ním lidé, někdy, pravda, i dost podezřelí, čertví co je to na světě za divné národy; tenhle, prý založit vývozní společnost pro zázvor, angosturu, muškátové ořechy a malagettový pepř někde na Tobagu; tenhle, prý je na Haiti ložisko asfaltu; tenhle, prý vyvážet dřevo kubavi, tvrdé jako pancíř, pipiri, jež nikdy nehnije, Santa Maria nebo corkwood, lehčí než korek alžírských dubů. Nebo osázet vanilkové, kakaové, cukrové plantáže tam a tam, kde jsou ještě laciné pracovní síly. Nebo vyrábět ve velkém škrob z manihotu, zavařeniny z mombínu, výtažek z kvasiové kůry. Někteří byli na ostrovech už celé tři měsíce a následkem toho věděli kdeco, s čím by se dalo obchodovat nebo co by se mělo založit. Ti zkušenější jednali o dovozu pracovních sil, o pozemkové spekulaci, o akciových společnostech důvěrně podporovaných vládami. Starý Camagueyno poslouchal s očima přivřenýma, žvýkaje černé cigáro; měl tropická játra, což ho činilo nedůvěřivým a popudlivým. Pomalu na všech ostrovech, co jich tu nebeský Bůh rozsel, měl své zájmy, své třtinové a kakaové plantáže, své sušírny, mlýny, pálenice, své čtverečné míle pralesů, které získali jeho společníci, načež utekli nebo zašli pitím či horečkou. Sám skoro nikdy nevyšel z domu, sužován játry a kloubovým revmatismem; ale mnoho malých pirátů, mnoho zlodějů, mnoho Morénů a nestydatých míšenců se potilo a lomozilo, chlastalo a smilnilo na jeho statcích po všech čertech a ďáblech tohoto horoucího světa. Sem, do toho chladného a bílého domu, kde v patiu zurčí zelená voda v toledských fajánsích, nezaléhá mnoho z toho pachtění tam venku; pravda, někdy přijde někdo s horečnýma očima, vychrtlý jako lusk kasie, a křičí, že byl ožebračen; ale na to tu jsou ti tři mozos, ti bývalí kraváci ze savany, aby mu ukázali cestu ven. Inu, byly to jiné doby, když se na koni jelo travou vysokou jako muž; stála tam na kopečku stará široká ceiba, a z jejího stínu viděls míle a míle daleko; kde se to vlnilo, tam byla stáda černého skotu. A tady ti lidé křičí pro pár upocených dolarů, jako by šlo o kdovíjakou velikou věc. Právě takoví ničemové jako ti, co udělali ze savany továrnu na cukr.
A místo černých býků sem zavedli zebu, zvířata hrbatá a loudavá; zebu je lacinější. Starý pán zvedl huňaté obočí, jako by se divil. A takoví lidé si myslí, že se s nimi mají dělat kdovíjaké okolky. Samý cizinec je to, tož jaképak –”