Jasnovidec otevřel oči a zhluboka si oddechl. “Mohu už mluvit dál? Pravda je, že tyto věci jdou člověku na nervy.”
Přemnul si obličej. “Dobře tedy, pokud se týče toho člověka, který spadl z nebe – Jak ho mám jmenovat?”
“My mu říkáme Případ X,” poznamenal chirurg.
Jasnovidec se posadil. “Případ X, ano. Čekáte-li, že vám povím, jak se jmenuje, čím přesně je a z kterého města přišel, tedy vám řeknu předem, že to nevím. To jsou podrobnosti, na kterých záleží velmi málo. Po většinu života nelpěl na tom, co bylo toho času jeho povoláním. Mám pocit ohromného životního rozsahu; v tom člověku je mnoho prostoru, mnoho moře, ale nebyl cestovatelem. Rozumíte, životní prostor cestovatelův je měřitelný; ale tady – Chybí tu jakýkoliv cíl; není tu pevného bodu, od kterého by bylo možno určit vzdálenosti a směry.”
Jasnovidec se nespokojeně odmlčel. “Ne, ne, musím začít jinak. Vlastně bych měl začít od jeho smrti, která teprve bude, a postupovat zpátky jako provazník. Život Caesarův se začíná tím, že se narodil Caesar, a ne dítě svraštělé a křičící. Měli bychom vyjít od posledního dechu člověka, abychom pochopili, jakou podobu měl jeho život a jaký význam náleží čemukoliv, co prožil. Teprve smrtí je hotovo mládí i narození člověka.” Zavrtěl hlavou.
“Ale nemohu, nemohu. Jaká bída je naše chápání v čase!”
“Například,” začal po chvilce, “řeknu-li vám, že nepoznal matky, zní to jako začátek kroniky. Ale pro mne to nebyl začátek, nýbrž konec dlouhé, namáhavé cesty zpět. Leží v bezvědomí a neví už o ničem; ale i pod tím