16

každý na něho myslí, vy, ošetřovatelky, všichni.” Na tváři jasnovidcově se zjevila hluboká, soustředěná trýzeň.

“Musím odtud, nebo bych se zbláznil.”

Internista se zájmem naslouchal, hlavu na stranu. “A co,” děl neurčitě, “poznal jste o něm něco?”

Jasnovidec se posadil a třesoucími se prsty si zapaloval cigaretu. “Něco,” vydechl s úlevou kouř. “Kdybych cokoli poznal, vždycky jsou mezery a nejistoty.” Mávl rukou. “Poznat, to je narazit na jakési tajemství. Chcete-li vědět, zda jsem narazil na otázky a nejistoty, tedy ano; tedy jsem poznal. Já vím, chtěl byste, abych vám to vypravoval, ale nechcete se ptát.” Chvilku přemýšlel přivíraje oči. “A já se toho chci zbavit. Vypovím-li to, budu moci od toho odejít – nechat to ležet, jak byste se ráčil vyjádřit. Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí.”

POVÍDKA JASNOVIDCOVA