“Ano, správně: opět jeden případ ztráty paměti, zase jedna z těch literárních amnézií, kterým vděčíme za tolik romantických a dojemných novel. Krčím s vámi rameny nad touto nikoliv už neobvyklou zápletkou, ale nemohu si pomoci; má-li náš hrdina zůstat Neznámý, je nutno zrušit jeho identitu a odebrat mu jeho papíry, vypárat monogramy a zejména, pane, zejména odklidit jeho paměť, neboť paměť je látka, z níž je v nás utkána naše vlastní totožnost. Vyhlaďte svou paměť, a budete člověk, který spadl z nebe, jenž nepřichází odnikud a neví, kam má namířeno; budete Případ X. Člověk, který ztratil paměť, se podobá člověku, který ztratil vědomí; i kdyby jeho mozek nadále byl jasný a normální, je to, jako by opustil půdu skutečnosti a žil mimo ni; vězte, že bez paměti by pro nás nebylo ani skutečnosti.
Zajisté jste jako doktor ocenil, že náš případ ztráty paměti následuje po akutní otravě alkoholické a po fyzickém šoku, způsobeném onou noční příhodou. Svalil se hlavou na zem, a tu to máme; z hlediska lékařského není námitek, aby si neodnesl duševní úraz. Máme tu faktor náhody, s nímž počítáme; ale věc je příliš důležitá, aby byla ponechána náhodě, a má-li nás uspokojit, musí se přihodit nutně a příčinně. Případ X utrpěl duševní otřes a ztratil, musel ztratit paměť z příčin, které byly v něm; byla to pro něho jediná možná cesta, jediné východisko, aby se dostal ze sebe sama; bylo to cosi jako únik do jiného života. Jak to vlastně bylo, to se dočtete až dále; na tomto místě jsem vás chtěl jenom upozornit, že tu jsou příčiny hlubší a zákonitější než náhoda.
Ale je možno, že i ten únik z vlastní identity leží ve směru přirozené lidské touhy. Ztratit paměť, to vlastně musí být jako začínat se vším znova; přestat být tím, čím jsme byli, to je, kamaráde, něco jako vysvobození. Snad se vám někdy stalo, že jste se octl v cizím světě, kde jste se nemohl dobře dorozumět jazykem ani penězi. Neztratil jste sice svou identitu, ale nebyla vám nic platna; vaše vzdělání, sociální postavení, jméno, a cokoliv ještě skládá naše občanské já, vám nesloužilo k ničemu; byl jste jen neznámý člověk na ulici cizího města. Snad si vzpomenete, že v takových chvílích jste vnímal všechno se zvláštní a téměř snovou intenzitou; jsa zbaven všeho přídatného, byl jste jen člověk, jen subjekt a nitro, jen oči a srdce, jen podiv, bezradnost a odevzdání. Nic není lyričtějšího než ztratit sebe sama. Případ X, který ztratil sebe sama tak důkladně, že ani neví, kdo je, bude takovým žasnoucím člověkem; život ho bude halucinovaně míjet, všichni lidé neznámí, všechny věci nové; ale přitom vše bude viděno jakoby závojem stálého rozpomínání, že to už odněkud zná a že to prošlo kdysi jeho životem, ale kde to bylo, můj bože, kdy to bylo? Bude jako ve snách, ať bude konat cokoliv, a marně bude lovit kousky skutečnosti ve věčném plynutí jevů; zvláštní, jak svět je odhmotněn; je-li setřena paměť.
Jedna věc, myslím, potřebuje vysvětlení, a to je zvláštní zájem Kubáncův na Případu X. Nemyslím, že ho podržel ve svém domě jako zajímavý psychologický úkaz; spíš si to vysvětluju tak, že mu nedůvěřoval jakožto náhodnému svědku oné noční vraždy. Patrně ho zprvu podezíral, že ta ztráta paměti je elegantní forma vydírání: bude-li o mne postaráno, zůstane má paměť zatemněna, co tam, to tam a nevím nic; ale pozor, pane, aby se má paměť nezlepšila. Koneckonců se mohl domnívat i to, že Případ X někde provedl něco proti zákonu a má zájem na tom, aby zastřel svou identitu nebo měl pro každý případ po ruce důkaz, že je cosi jako blázen. Proto s ním jednal opatrně a zkoumavě; ale i když se stokrát přesvědčil, že ten člověk ztratil svou paměť nepochybně a dokonale, zůstala v něm obava, že jednou procitne z toho sna a promluví; pročež lépe je si ho zavázat, zvlášť když se den po dni ukazuje, že je to muž zdvořilý a ochotný. Nechte to být, taková znalost jazyků se může hodit, máme-li své obchodní zájmy rozloženy, chválabohu, od Carácasu až po Tampico; to aby se jednalo s Angličany, Francouzi, Nizozemčany a těmi klacky ze Států, kteří, bůh je zatrať, se za celý život nenaučí španělsky; a ti lidé z Hamburku div nečekají, že se s nimi bude dopisovat jakýmsi jejich jazykem. Kubánec se o tom mnoho napřemýšlel žvýkaje černé cigáro, tlusté jako banán; měl svá vlastní cigára a sám dohlížel, když je mulatky stáčely dlaní na svých kulatých mladých stehnech; vybíral si svá cigára podle děvčat, přesněji řečeno, podle délky jejich stehen; čím jsou nohy delší, tím jsou děvčata lépe rostlá a doutníky lépe stočené. Když pak shledal, že člověk, kterého vzal do domu, umí nejenom v těch jazycích mluvit a psát, nýbrž dokonce nadávat (dost často