13

“Jak to víte?” bručel chirurg. “Já jsem mu ovšem dal vyšetřit vodu… není-li tam krev. Našli mimoto cukr. Vy to poznáte po čichu?”

“Obyčejně se nezmýlím,” děl internista. “Aceton se pozná. Holenku, naše ars medica, to je na padesát procent intuice.”

“Na to nedám,” mínil chirurg. “Já jen… když někoho poprvé vidím, cítím hned: toho bych nechtěl řezat, ani kdyby šlo o kuří oka. Tomu by se něco stalo, embolie nebo co. Ale proč – to nevím.”

Internista přejížděl jemně dlaní a prsty trup bezvědomého člověka. “Já bych si ho rád vyšetřil,” řekl lítostivě, “ale musíme mu dát pokoj, že?” Opatrně, skoro něžně mu položil růžové ucho na prsa, brejličky vysunuty na čelo.

Ticho, i mouchu je slyšet na okně. Konečně se internista vztyčil. “Ale to srdce je hodně utahané,” broukal. “To by, panečku, mohlo povídat. A pravý plicní lalok není v pořádku. Zvětšená játra –”

“Proč je tak žlutý?” vyhrkl chirurg trochu ukvapeně.

“To bych také rád věděl,” řekl internista zamyšleně. “A ta teplota že šla tak dolů – Ukažte mi vodu, sestro.”

Sestra mlčky podala nádobu; bylo v ní několik kapek moči hnědé a husté. “Prosím vás,” děl internista zvedaje obočí, “kde jste toho člověka vzali? A tak, vy nevíte, odkud vám spadl z nebe. Neměl třesavku, když vám ho dodali?”

“Měl,” řekla sestra.

Zdálo se, že internista počítá do pěti. “Pět, nanejvýš šest dní,” bručel. “To není dobře možné. Mohl by se sem dostat… dejme tomu, že Západní Indie… za pět nebo šest dní?”

“Těžko,” mínil chirurg. “Skoro vyloučeno. Ledaže by letěl na Kanárské ostrovy nebo tak nějak.”

“Tak tedy to není vyloučeno,” děl internista káravě. “Prosím vás, kde jinde by vzal fiebre amarilla?” (Vyslovil amarilja, jako by si pochutnával na této výslovnosti.)

“Kde by vzal co?” ptal se chirurg nechápavě.

“Typhus icteroides. Žlutou zimnici. Já jsem viděl za celý život jenom jeden případ, to bylo před třiceti lety v Americe. Teď má phase trompeuse a přichází do žlutého období.”

Chirurg se nezdál přesvědčen. “Poslyšte,” řekl váhavě, “nemohla by to být Weilova nemoc?”

“Bravo, kolego,” děl internista. “Mohla. Chcete, abychom to zkusili na morčatech? To by bylo něco pro mého vlasatého asistenta; je celý divý do toho, trápit morčata. Zůstane-li morče živo a zdrávo, tak mám pravdu já. A já bych řekl,” dodával skromně, “že mám pravdu.”

“Podle čeho?”

Internista rozhodil rukama. “Intuice, kamaráde. Zítra zase teplota stoupne a přijde vomito negro. Rozhodně sem pošlu toho mládence, aby nám udělal obraz krve.”

Chirurg se rozpačitě drbal v týle. “A… a poslyšte, co je to červená horečka?”

“Červená horečka? Á, fievre rouge. To je antilská horečka.”

“Jenom na Antilách?”

“Antily, Západní Indie, Amazonka. Proč?”

“Jen tak,” zabručel chirurg a podíval se nejistě na milosrdnou sestru. “Ale žlutá zimnice se vyskytuje i v Africe, ne?”

“V Nigérii a tak, ale tam není původní. Když se řekne žlutá zimnice, tak si představuju Haiti nebo Panamu –

docela jako krajinu, palmy a všechno.”

“Ale jak by se s tím mohl dostat až sem,” přemítal chirurg starostlivě. “Inkubace trvá pět dní, že? A za pět dní –

To by musel celou cestu letět.”

“Nu tak letěl,” řekl internista, jako by to dnes už nic nebylo. “Musel mít zatrápeně naspěch, že? Čertví proč se tak hnal.” Bubnoval prsty na pelesti překotné tempo. “Myslím, že vám už neřekne, co ho tak pohánělo. To srdce je tuze špatné, a ten člověk má mnoho za sebou.”

Chirurg maličko pokývl a poslal očima milosrdnou sestru ven. “Něco vám ukážu,” řekl potom a odhalil stehna bezvědomého; hned u třísel byly v půlkruhu čtyři tvrdé, bílé jizvy a jedna protáhlá jako drápanec. “Můžete