Dear lil’ boy, čípak jste? Byla bych vás na místě políbila či co. Mateřský instinkt, myslím.
Děkuju uctivě.
Ne, nevěřte tomu. Já jsem se vás bála. Je to takové tajemné a hrozné – jako byste byl zakuklený. Naprosto vzrušující. Málem bych byla utekla, když jste na mne v zahradě promluvil; to vám byl strach!
Beg your pardon, já jsem vlastně nechtěl –
Ale já jsem chtěla, abyste přišel; to jste nevěděl? To je tak hloupé, tyhle španělské zvyky, že člověk s vámi nemůže sedět u oběda. Musí to setkání skoro ukrást… a hned je to takové divné; tluče mu srdce, jako by to byl hřích či co. Haló, jste ještě tam?
Ano, tady jsem, tady. Nedívejte se, nebo skočím dolů, Maria Dolores.
Honem si zakrývá ramena hedvábným šálem s třásněmi; teď je to zase černá Kubánka, která sladce mžiká dlouhými řasami do té tmy a nemyslí na nic, jen čeká.
Rozumíte, tam se potká tak málo bílých žen, tam dole; vy nevíte, jaký je to zázrak, mít najednou ten strašný a krásný pocit úcty. Tu touhu pokleknout a ani se neodvážit zvednout oči. Ay, seňorita, co bych udělal, abyste mi darovala svůj šáteček. Padl bych na kolena a byl bych do smrti šťasten.
Kubánské dívce září oči a pomalu, pomalu jí klouže mantón z jednoho ramene; jen malý proužek matné paže, ale je to víc, než co kdy – Asi ji ovál křídlem netopýr ve svém křivolakém letu; zachvěla se, zkřížila ruce na prsou, a je pryč.
A pak, ano, už bude svítat, v zahradě zatikal boží ptáček ještě ze spánku; americká studentka jde tiše, opatrně k oknu a dívá se k balkónu, – ano, i teď tam řeřaví rudý ohýnek cigára, stojí tam bez hnutí ten člověk a svírá rukama zábradlí; a děvče zavzdychlo, neboť štěstí bolí. Pak ještě dlouho seděla na kraji postele a vytrženě se usmívala nad svýma bílýma, oblýma nohama.”