2

případů, prima vědecký materiál; co dělají vaše baktérie? – Mládenec poulí hrůzou oči, pačesy mu padají do čela.

Doktore, doktore, myslím, že jsem nakažen. Inu, tak to by byl osmnáctý případ, položte ho. Tuto noc, sestřičko, u něho zůstanu já. Hle, jak se to děvče dívá, jak se dívá do jeho vlasů, slepených horečkou! Já vím, má ho ráda; hloupé děvče, líbala by ho, kdybych odešel, – ještě se nakazí. Jak šumí a praskají ty rozflákané oreodoxy!

Horečná dlani, čeho by ses chtěla chytit? Nevztahuj se po nás, nevíme, nemůžeme; podejmi ruku, povedu tě, aby ses nebál. Puls nitkovitý, agónie; dejte sem plentu, sestřičko.

“Cukr?” řekl chirurg.

Básník se vytrhl ze svého hloubání. “Co?”

Chirurg mlčky před něho postavil cukřenku. “Měl jsem dnes práce,” povídal neurčitě. “Těším se na prázdniny.”

“Kam pojedete?”

“Střílet.”

Básník se pozorně podíval na nemluvného muže. “Vy byste si měl jednou zajet daleko – na tygry nebo na jaguáry.

Dokud ještě nějací jsou.”

“Chtěl bych.”

“Poslouchejte, představujete si to nějak? Dovedete si představit… třeba svítání v pralese; nějaký neznámý ptačí tlukot, cosi jako xylofon napuštěný rumem a olejem.”

Chirurg potřásl hlavou. “Já si nic nepředstavuju. Já… se musím zatraceně dívat. Vidět, víte? A když člověk střílí,”

dodal se zúženýma očima, “to se taky musí pořádně dívat, aby viděl.”

Básník si vzdychl. “Tak to máte dobré, člověče. Já se pořád dívám, a přitom si pořád něco představuju. Nebo spíš tak: ono se to ve mně začne vymýšlet samo od sebe, odehrává se to, začne to žít na svou pěst – Rozumí se, já se do toho pletu: radím, opravuju nebo tak, víte?”

“A pak to napíšete,” bručel chirurg.

“Kdepak! Obyčejně ne. Takové nesmysly… Za tu chvíli, co jste vařil kávu, se řečeným způsobem odehrály dva dokonale pitomé příběhy o vašem vlasatém kolegovi z interního. Prosím vás,” zeptal se najednou, “jaký to je člověk?”

Chirurg zaváhal. “Nu,” řekl konečně, “drobet fanfarón… Velká dávka sebejistoty – jak už to bývá u mladých doktorů. Jinak,” s pokrčením ramen, “nevím, co by vás na něm zajímalo.”

Básník se nezdržel. “Nemá něco s tou malou ošetřovatelkou?”

“Nevím,” zafuněl chirurg. “Co je vám po tom?”

“Nic,” řekl básník zkroušeně. “Co mně je vůbec po tom, jak se mají věci ve skutečnosti? Mé řemeslo je vymýšlet si, že, hrát si, předstírat –” Básník vyklonil svá těžká ramena. “To je právě ta svízel, pane: že mně tak strašně záleží na skutečnosti. Proto si ji vymýšlím, proto musím pořád něco vymýšlet, abych se jí dostal na kobylku. Mně nestačí, co vidím; chci vědět víc – a proto vymýšlím povídačky. Prosím vás, má to nějaký smysl? Má to vůbec co dělat se životem? Dejme tomu, že teď zrovna mám něco rozepsáno –”

“Dejme tomu, že něco píšu,” opakoval básník po roztržité chvilce. “Já vím, že je to… jenom fikce. A já vím, člověče, co to fikce je, já vím, jak se to dělá: řekněme, jeden díl zkušenosti, tři díly fantazie, dva díly logické kombinace, a ostatek je chytrácký kalkul: aby to bylo nové, aby to bylo časové, aby se v tom něco řešilo nebo dokazovalo a hlavně, hlavně aby to působilo. Ale to je při tom to divné,” vybuchl básník tlumeně, “že ty všechny triky, ta celá mizerná literátština nechává v člověku, který ji provozuje, zatracenou a vášnivou iluzi, že to má co dělat se skutečností. Představte si kouzelníka, který ví, jak se vytahují z klobouku králíci, a současně věří, že je opravdu a poctivě vykouzluje z poctivého klobouku. Jaké bláznovství!”

“Vám se něco nepovedlo, že?” řekl chirurg suše.

“Nepovedlo. Jednou večer jsem šel po ulici a slyšel jsem za. sebou ženský hlas, který říká: To mně přece neuděláš. Nic víc než to – snad to ani nikdo neřekl a jenom se mi to zdálo. To mně přece neuděláš.”

“Nu, a dál?” ptal se chirurg po chvíli.

“Co by bylo dál,” zamračil se básník. “Z toho narostla… taková historie. Ta žena byla v právu, rozumíte: udřená, zlá, nešťastná ženská – A ta bída, člověče, ve které ti lidé žijí! Ale ona byla v právu; ona je rodina, ona je