Že bys nejprve jel za ní a řekl jí –?
Ne, to nemohu, nesmím, to nejde. Řekl jsem, že si pro ni přijdu, až k tomu budu mít právo. Nesmím ji zklamat.
Musím domů, nejprve domů, a teprve potom – Zaklepu na tu mříž jako ten, kdo má právo bušit. Otevřte, jdu si pro ni.
Černý strážník, který se už dlouho díval, jak ten člověk mluví sám se sebou a hází rukama, se k němu přiblížil.
,He, pane!‘
Bývalý Kettelring zvedl oči. ,Rozumíte,‘ mluvil rychle. ,Nejdřív musím domů. Nevím, je-li můj tatík ještě živ, ale je-li, bůh ví, že mu políbím ruku a řeknu, požehnej, otče, pasákovi prasat, který si žádal jíst mláto dávané sviním.
Zhřešil jsem proti nebi a před tebou, aniž jsem hoden více slouti synem tvým. A on, starý skrblík, se potěší a řekne: Tento syn můj byl umřel, a zase ožil; byl zahynul, a nalezen jest. Tak je to, bratře, v Písmu.‘
,Amen,‘ řekl černý strážník a chtěl odejít.
,Počkejte ještě, to přece znamená, že marnotratnému synovi bude odpuštěno, že? Bude mu odpuštěna jeho prostopášnost i jeho sviňský hlad; bude smazán i ten políček – Přineste roucho nejlepší a oblecte jej a dejte prsten na ruku jeho.‘ Bývalý. Kettelring vstal a slzy mu stékaly z očí. ,Já přece jen myslím, že můj otec je živ a čeká na mne ve své starobě, aby ze mne učinil bohatce a skrblíka, jako byl sám. Vy nevíte, vy nevíte, čeho se vzdal marnotratný syn; vy nevíte, co to obětuje – Ale ne, ona čeká; já přijdu, Mary, já se vrátím, ale dřív ještě musím domů.‘
,Dovedu vás, pane,‘ řekl strážník. ,Kam jdete?‘
,Tam,‘ a ukázal rukou přes celou oblohu, k obzoru, kde žíhaly tiché blesky.
Jsem posedlý představou, že se nevracel po lodi; cesta lodí je příliš zdlouhavá a uklidňující a nemá ten prudký spád. Byl jsem. se ptát u leteckých společností, je-li nějaké spojení letadlem na Trinidad. Zdá se, že je pravidelná letecká linka z Evropy do Port Natalu a odtud do Pará; ale nemohli mně říci, je-li jaký vzdušný spoj také z Pará na Trinidad nebo na jiné místo v Antilách. Možné to je, i přijímám poněkud nazdařbůh, že Případ X volil tuto nejrychlejší trať. Musel ji volit, protože jej posléze vidíme střemhlav se řítit, zahaleného v plamenech, aby dorazil na konec své cesty jako povětroň, ve chvatu nejhroznějším. Musel letět, upíraje netrpělivé oči na čáru obzoru; pilot sedí nehnutě, jako by spal, – och, dát mu pěstí do týla, aby se probudil a letěl rychleji! A z letadla do letadla, ohlušený, zpitomělý řevem motoru, vědomý jen jediné bdělé věci, spěchu. Na posledním letišti, skoro už u vrat domova, se ta drnčící struna rychlosti najednou zasekla. Neletí se, je vichřice. Zuří s pěnou na rtech – tomuhle vy říkáte vichřice? Vy psi, vy prašiví psi, kdybyste znali hurikány tam dole! Dobrá, tedy soukromé letadlo, ať stojí cokoliv; a ještě jednou ta křečovitá, zběsilá agónie netrpělivosti, zaťaté pěsti a zuby zahryzlé do krajkového šátku
– a konec; vír, plamen, zápach nafty a černé jezero bezvědomí, které se hustě zavírá.
Milý doktore, rád bych vám prokázal tu čest a nakreslil vás, vaše počestná a široká bedra schýlená nad smrtí Případu X. Viděl jsem vás u toho lůžka, a přece si vás nedovedu dobře představit. Přejte mi, abych se ještě jednou odchýlil od poctivé skutečnosti. Posadím na jeho lůžko vlasatého, dost nesympatického mládence; drží pacienta v zápěstí a naklání pozorně sebejistou, ježatou palici. Hezká ošetřovatelka může nechat oči na těch plavých rousech, neboť je do mladého doktora po uši zamilována; ach, vjet do nich všemi prsty a rvát, pročísnout je jemně jako dech – Mládenec zvedá hlavu. ,Tep nehmatný. Dejte sem, sestřičko, plentu!‘”