inkognito mi nedalo dobře dělat. Z čehož vidíte, jak zevní a nahodilé jsou příčiny, které podněcují naši mysl.
Myslil jsem od té chvíle na něho, což znamená v řeči spisovné, že jsem o něm skládal povídku, jednu z tisíců povídek, které jsem nenapsal a nenapíšu. Je to těžký zlozvyk, dívat se na lidi a na věci jako na možné příběhy.
Jakmile připustíte do svého myšlení možnost, jste ztracen; otvíráte, jak se říká, dokořán dveře své fantazii; nic vám nebrání vymýšlet si cokoliv, neboť oblast možností je nevyčerpatelná a otvírá se za každou tváří i událostí do nedohledna, s příjemnou a znepokojivou volností. Ale pozor, zastav! sotva se pustíš tím směrem, shledáváš, že i tou cestou fikcí se musíš ubírat s jistotou, zkoumaje správnost každého kroku. Tu to máme! teď abychom si lámali hlavu, která možnost je možná a pravděpodobná; abychom ji opírali znalostmi a důvody; abychom se potýkali se svou vlastní fantazií, střežíce ji, aby neztratila tu tajemnou a správnou cestu, která se jmenuje pravda.
Jaké bláznovství vycucávat si pravdu z prstu! jaký nesmysl vymýšlet si lidi a příběhy a pak s nimi zacházet jako se skutečností! Řeknu vám větu metafyzického šílenství: možnost, která by mezi všemi byla jediná možná, byla by skutečností. Hle, fixní idea fantastů: honit skutečnost oklikami přeludů. Myslíte-li, že nám stačí vyrábět iluze, jste na omylu; naše mánie je obludnější: pokoušíme se o samu skutečnost.
Zkrátka: tři dny (počítaje v to i spánek a sny) jsem usiloval o skutečnost jednoho života, který jsem si bez ostychu vymyslil od a až do zet. Nenapíšu ten příběh, jako jsem nenapsal většinu jiných; ale abych se ho zbavil –
Mimoto vy jste mého hrdinu víceméně vyrobil z kalika a vaty, a proto vám ho vracím. Nehledíc k tomu, že jste mi poradil, abych pouštěl duhové bubliny. Tato mohla být velmi duhová; ale doba prý je příliš vážná, abychom se dívali fascinováni do planoucích a měnivých barev života.”
Chirurg s nedůvěrou počítal listy básníkova rukopisu, když se pootevřely dveře; stála v nich milosrdná sestra a mlčky ukázala hlavou ve směru, který patrně znamená šestku. Chirurg pohodil rukopis a běžel. Tak už je to tady.
Trochu se zamračil, když shledal, že na pelesti Případu X sedí nakloněn mladý vlasatý asistent (ti internisté se mi tu nějak roztahují!) a svírá v prstech zápěstí bezvědomého. Mladičká, pěkná ošetřovatelka (jež také nepatří do tohoto oddělení) – asi nováček; má oči jen pro tu střapatou asistentskou palici –
Chirurg chtěl říci něco málo přívětivého, ale asistent, který ho neviděl, zvedl hlavu. “Tep nehmatný. Dejte sem, sestřičko, plentu.”
POVÍDKA BÁSNÍKOVA