VIII.

Milosrdná sestra potřásla starostlivě hlavou. “To všechno říkal tak, jako by se zpovídal, a bylo vidět, že nechce přede mnou nic zakrýt. Jistě se připravuje na smrt; ale mně nezbývá než modlit se, aby Bůh zázrakem nebo milostí přijal tuto zpověď, vykonanou ve snu a osobě nehodné, jako platnou; snad vezme zřetel i na to, že člověk v bezvědomí nemůže v sobě vzbudit náležitou lítost, potřebnou k dokonalému pokání.

,Musím vám vylíčit,‘ řekl potom, ,jaká byla. Zvláštní: její tvář si už nedovedu představit; měla šedé oči a hlas maličko drsný, jako chlapec. Také ona ztratila matku v dětství; žila s otcem, kterého zbožňovala, neboť byl to krásný starý pán a veliký inženýr před Hospodinem. Pro jeho i svou radost a pýchu vystudovala inženýrství a šla do továrny; sestro, sestřičko, chtěl bych, abyste si ji dovedla představit v té kovárně strojů mezi parními kladivy, soustruhy a polonahými muži, kteří bušili do rozžhavených železných tyčí. Byla zároveň děvčátko, elf a malý kurážný chlapík, a ti kováci ji zbožňovali; pohybovala se ve světě zvláštní jemnosti, neboť žila mezi chlapy.

Jednou, ano, jednou mne dovedla do té dílny, a tehdy jsem se do ní zamiloval; byla tak křehká, tak statečně líbezná prostřed těch silných mužských zad lesklých potem, s tím svým malým, trochu drsným hláskem a tou inženýrskou autoritou nad ohněm, železem a dílem. Člověk by řekl, toto že není místo pro děvče; Bůh mi odpusť mé hříchy, ale právě tam jsem po ní zatoužil mučivě a nesmyslně, právě ve chvíli, kdy zkoumala dílo a vážně