vyklepávat: ,Dear Miss Mary.‘
Ne, tento dopis nelze psát na stroji. Kettelring sedí shrben nad listem papíru a sliní tužku. Je zoufale těžko začít, když jsme tak dávno, když jsme, pokud sahá paměť, nikdy takto nepsali, kreslíce a spojujíce písmena podle jakýchsi nesmírně jemných zákonů a zvyků. Na stroji by se to dalo napsat snáze, to by tak nebolelo, to by se tak nerozplývalo před očima. Kettelring se hrbí jako žáček, který píše svůj první úkol. Oh – – oh – – ho – o – ó, vyráží mulatka za zdí, a někdo se dusí můrou jako v posledním tažení.
Drahá, nejdražší, jediná, toto je můj první a poslední dopis. Slíbil jsem, že se vrátím, že přijdu jako muž, který má jméno a majetek; nyní nemám nic, ztroskotal jsem a odcházím. Kam? Nevím ještě. Tento můj život je u konce, a jsem syt toho, začínat život nový. Je jisto jen to, že Kettelringa už není a že by bylo zbytečno ještě vzpomínat, kdo vlastně byl. Kdybych věděl, je-li na světě místo, kde je možno žít beze jména, šel bych tam; ale i k tomu, aby směl člověk žebrat, musí mít jméno.
Má jediná lásko, jaké šílenství, že vás ještě nazývám láskou a že vám říkám moje. Nyní víte, že se nevrátím; vězte tedy také, že vás miluju tak jako prvního dne, ba nekonečně víc, neboť čím hůř jsem zakoušel, tím víc jsem vás miloval.
Kettelring se zamyslil. Kdožví čeká-li ještě. Jsou to tři léta, co jsem odešel; třeba je vdána za nějakého Yankee v bílých střevících… Nu, ať je šťastna.
Nevím, věřím-li v Boha, ale spínám ruce a modlím se, abyste byla šťastna. Musí být nějaký moudrý Bůh už proto, že nespojil váš osud s mým. Sbohem, sbohem, my se už neuvidíme.
Kettelring se musel nahrbit až k papíru, neboť neviděl, a rychle naškrábl podpis. V tom okamžiku ustrnul, jako by ho něco udeřilo do lbi. Nepodepsal se jménem George Kettelring. Nevida pro slzy, slepě, bezvědomě napsal své pravé jméno, které po tolik let ztratil z paměti.”