X.

“Řekla bych: prst boží,” poznamenala milosrdná sestra. “Nemoc je výstraha, a moudře činí církev, že posílá své sluhy k loži nemocných, aby byli ukazatelem cesty na tomto rozcestí. Ale za našich časů se lidé příliš bojí nemoci a smrti, a proto nerozumějí této výstraze a nedovedou číst mene tekel, psané ohnivou rukou bolesti.

,Tehdy do mne vstoupila smrt,‘ řekl tedy. ,Dostali mne z toho nejhoršího, ale ležel jsem jako vykuchaný, sláb jako moucha. Nemohu říci, že bych se bál umřít; jenom jsem se divil, že bych mohl, že bych vůbec dovedl umřít, to jest vykonat věc tak vážnou a dalekosáhlou; stál jsem před tím jako před úkolem, se který nejsem. Bylo mi, jako by se ode mne žádalo něco příliš velikého, závažného a rozhodného, a jako by bylo marno bránit se, že na to nestačím; i cítil jsem cosi jako nesmírnou nejistotu nebo úzkost. Zvláštní, předtím jsem se tolikrát střetl se smrtí, a Bůh ví, můj život byl pohnutý a často dost nebezpečný; ale až do té doby měla pro mne zubatá jenom tvář rizika nebo náhody, mohl jsem se jí vysmívat nebo jí čelit; ale teď tu byla jako nutnost a jako nepochopitelné, ale svrchovaně platné a konečné řešení. Chvílemi mne přemáhala slabost a lhostejnost, a tu jsem jí říkal, nu dobře, zavru oči a udělej to beze mne, ale honem; nechci nic vědět. Ale jindy jsem se zlobil na svou dětinskou zbabělost.

Vždyť to nic není, říkal jsem si, není to nic tak těžkého; je to jen konec. Každé dobrodružství mělo svůj konec, a toto bude jen o jeden víc. Ale divná věc, ať jsem jak chtěl hloubal, nedovedl jsem si představit smrt jako konec, šmik, jako když se přestřihne nit. Díval jsem se na ni tehdy dost zblízka, a viděl jsem ji jako něco rozsáhlého a trvalého; nemohu říci co, ale je to náramná rozloha v čase, neboť smrt trvá. Řeknu vám, právě toho trvání jsem se hrozně bál; cítil jsem malomyslně, to že nesvedu; nikdy přece jsem nepodnikal nic trvalého a nikdy jsem nepodepsal smlouvu, která by mne vázala na delší dobu. Měl jsem častěji příležitost usadit se a žít slušně a bez velké námahy, ale pokaždé jsem k tomu pocítil prudkou a nepřekonatelnou nechuť; pokládal jsem to za znak své povahy, která potřebuje změny, roupů a ostrovů. A teď, teď že bych měl přistoupit na tento kontrakt navěky? Byl jsem mokrý studeným potem a hekal jsem hrůzou. To přece není možno, to není pro mne, to není pro mne; Bože na nebi, pomoz mi, neboť nejsem pořád ještě zralý, abych se rozhodl s konečnou platností. Ech ano, kdyby šlo zkusit to se smrtí, řekněme na tři měsíce, na půl roku – dobrá, tady je ruka; ale nežádej ode mne, abych ti řekl: Tak, teď patřím tobě.‘

,A. toto, sestro, bylo jako blesk nebo zjevení. Znovu jsem ji viděl, tu dívku tehdy, jak spočívá plna radosti a jistoty a potichu říká: Tak, teď patřím tobě. A znovu jsem stál maličký a pokořený před tou odhodlaností žít, tak jako jsem se směšně třepetal před odhodláním zemřít. A začal jsem rozumět, že stejně jako smrt, i život je udělán z látky trvání, že svým způsobem a svými malými prostředky má vůli a statečnost trvat navěky. A to jsou dvě poloviny, které se doplňují a uzavírají. Ano, je to tak: jen kusý a nahodilý život je smrtí pohlcen, kdežto ten, který je celý a podstatný, se smrtí doplňuje. Dvě poloviny, které se uzavírají ve věčnost. Protože jsem byl v deliriu, viděl jsem to jako dvě duté polokoule, které se mají k sobě přiložit, aby se uzavřely; ale ta jedna byla jako otlučená a zprohýbaná, pouhý střep, a ať jsem to zkoušel jak chtěl, nepasovala k té druhé, k té dokonalé a hladké, která byla smrt. To se musí spravit, říkal jsem si, aby to dvoje do sebe zapadlo: tak, teď patřím tobě.‘

,Tehdy jsem si, sestro, vymyslil svůj život. Říkám: vymyslil, protože mnohé se k ničemu nehodilo a muselo být odvrženo, a naopak chyběly věci podstatné a doplňující. I na mém mládí by bylo mnoho co opravit, ale s tím jsem se příliš nezdržoval; nejdůležitější bylo a je, že v té pravé skutečnosti, to jest v té, která nebyla, a přece jenom jaksi byla, ne jako událost, ale jako smysl – řekněme, jako vytržený list v knize – Bože, co jsem chtěl říci? to dělá