“Někdejší Kettelring to teď nahlíží s překvapující jasností: Kdyby byl opravdu a poctivě chudý, jistě by se byl někde usadil; nejednou byla příležitost. Třeba jako účetní v Casablance, nebo tehdy v Marseille jako obchodní cestující s perleťovými knoflíky. Ale představte si, prosím pěkně, že jsme vlastně dědic třiceti, čtyřiceti, padesáti miliónů nebo kolik toho staroch doma zatím nasušil; jak máme mít trpělivost nebo odevzdanost hádat se s hrubým, funícím kramářem o odběr dvaceti tuctů knoflíků? Chvílemi ho přepadala směšnost jeho postavení, nemohl to brát vážně, nebyl s to se s upocenou a horlivou tváří handrkovat o pár franků nebo peset; najednou mu bylo vidět na očích, že se tím jen tak baví či co, – lidi to uráželo, a on sám si občas ulevil kouskem tak provokativním, že nezbývalo než změnit místo s rychlostí co možná největší. Bývalý pan Kettelring si to připomíná s jistým požitkem. Nedal jsem se vám lacino, vy moulové, a možná že i dnes máte v hubě hořko a sucho vztekem, když si vzpomenete na toho drzouna, který se k vám zachoval tak a tak neuctivě, a má poklona, račte mi vlézt na záda.
Ale když teď o tom hloubá, – vlastně to byla taková poloskutečnost, a ať dělal cokoliv, nezbavil se pocitu, že to je