,Chci mluvit s Camagueynem, ale hned,‘ chraptí Kettelring. ,Otevřte, člověče!‘
,No, seňor,‘ bručí starý peón. ,Mám rozkaz vás nevpustit.‘
,Řekněte mu,‘ drtí Kettelring, ,řekněte mu, že mám pro něho obchod, ohromný obchod.‘ A chrastí v kapse dvěma kousky asfaltu. ,Řekněte mu – ‘
,No, seňor.‘
Kettelring si mne čelo. ,Mohl byste – odevzdat dopis – ‘
,No, seňor.‘
Ticho, večer voní kvetoucí coralitou.
,Buenas noches, seňor.‘
A. opět dolů, dolů po Ostrovech; Puerto Rico, Barbuda, Guadelup, Barbados, Trinidad a Curacao; Yankeeové, Briti, Francouzové a Holanďani, kreolové a míšenci; všude má své obchodní styky, muže, kterým kdysi kladl nůž na krk nebo se kterými pomáhal dělat cukerní smash; aspoň vědí, s kým mají tu čest. Vytahuje před nimi dva kousíčky asfaltu z krajkového šátku, podívejte se, jaký asfalt, černý a lesklý jako zornička. Tisíce, statisíce tun, celé jezero.
Na tom se dají udělat milióny. Tak co, šel byste s sebou?
Drbají se ve vlasech a vzdychají. Těžké časy, Mr. Kettelring; kdepak, ani asfalt už nejde; na Trinidadu prý propouštějí pracovní síly – Zdálo se, že když ztratili víru v cukr, byla v nich otřesena veškerá víra v cokoliv. Ne, ne, pane, nedá se nic dělat; ani centík, ani penny už nevrazím do těch zlořečených Ostrovů. (Jaký velkolepý vynález jsou kolonie! Objevit země, které nejsou člověku domovem, ale jen exploatačním prostorem! Jak to muselo uvolnit jeho hospodářské schopnosti!)
Kettelring se vleče lodí od přístavu k přístavu. Ve dne spí a v noci stojí na přídi jako kůl, lano by se k němu mohlo přivázat. Ta ohromná, modročerná noc, žíhaná blesky, jiskřící hvězdami; hučící moře, světélkující, jiskrné, černé jako antracit; samý asfalt, pane, miliardy a miliardy tun, na tom by se daly vydělat milióny. Loď se vleče, trhá sebou, otřásá se, jako by nemohla z místa; to snad se lodní šroub točí v něčem olejnatém a hustém, co se mu lepí na lopatky; je to černé jako černá a těžká nafta; a černá loď se pomalu protlačuje nekonečným asfaltovým jezerem, které se za ní kašovitě zavírá. Dobrou noc, seňor. Tam nahoře… to je Mléčná dráha, podobná noční cestě, světlé cestě mezi fialovými bougainvilleami a modrými hrozny petreí. Jak to voní, jak to voní těžkými růžemi a jasmínem; Kettelring tiskne k ústům zmačkaný krajkový šáteček; voní asfaltem a něčím nesmírně vzdáleným. Já se vrátím, Mary, já se vrátím!
A všichni kroutí povážlivě hlavou. Nedá se nic dělat, Mr. Kettelring, nikde žádný úvěr, do ničeho není chuti; na Dominice už také zavřeli dobývání asfaltových koláčů; ale kdybyste počkal deset dvacet let, to by bylo něco jiného; tyhle zatracené poměry přece nemohou trvat věčně.
Teď už zbývá jen jedna cesta, k těm pánům z Trinidad Lake Asphalt Company; na Trinidadu ještě skřípe lanová dráha vozící sudy s asfaltem z jezera přímo do lodí, ale skřípe také nějak rezavě. Ti páni ho nechali stát jako prosebníka, když se zpoceným čelem vybaloval své dva kousky asfaltu z krajkového šátku; ani se na ně nepodívali. Co s tím, pane… pane… řekl jste Cattlering, že? My tu máme asfaltu ještě nejmíň na padesát let, a stačíme docela dobře na světovou spotřebu. Tady je investováno tolik peněz – nač bychom otvírali nové naleziště?
Ale můj asfalt je lepší; není v něm tolik vody a jílu – a prýští tam těžká nafta.
Vysmáli se mu. Tím hůř, pane… pane Cattle. Nedalo by se to, řekněme, zatopit vodou, aby to zmizelo nadobro? V
tom případě bychom to možná koupili – rozumí se, za běžnou cenu pozemků na Haiti. Good-bye, Mr. Kling.
(Good-bye, good-bye! Konečně jsem z toho venku, a značně se mi ulehčilo; necítil jsem se doma v tom světě obchodu a transakcí, byl mně cizejší než močál s aligátory, ale co dělat, octl jsem se v něm jako v pralese. I Kettelring se mi v něm ztrácel; nu, a nyní jsme se znovu našli. Vězte, že i on najde sebe sama; nikdo se nesetkává sám se sebou tak silně jako člověk nešťastný. Chválabohu, nyní jsme doma, a toto je můj návrat: tento muž s prázdnýma rukama, který nepředstavuje nic jiného než člověka, který žil.) Toho večera seděl Případ X v pokoji míšeneckého hotelu v Port of Spain, plném štěnic a lepkavých much; za tenkými zdmi bylo slyšet, jak někdo mluví a naříká ze sna a jak se objímá námořník s mulatkou; celý hotel se ozýval řinčením talířů, ožralou hádkou, řehotem, horkým funěním a chrapotem, jako by někdo umíral.
Případ X zasunul do svého psacího stroje list papíru nesoucí hlavičku Haiti Lake Asphalt Works a počal pomalu