Druzí dva poslouchali s otevřenou hubou, jako by chtěli něco namítat; a pán zvedl zpytavě oči. ,Víte jistě, že je mrtev?‘
Ten dlouhý peón se pokřižoval. ,Jako tele, vaše milosti. Musel dostat nejmíň tři kule do týla hlavy. Měl v ruce nůž… Nejspíš se bránil nožem, když ho ten bandido přepadl. Tady ten vrah chtěl utéci, ale my jsme ho zadrželi.
Vy jste svědci, hoši, že? Nu tak zabučte, býci!‘
Teprve teď ti druzí dva pochopili a počali se široce šklebit, a jako je Bůh nad námi, vaše milosti, tak to bylo a nejinak, svatá pravda; chtěl pláchnout, když zastřelil toho kavalíra. A měl v ruce pistoli.
,Měli bychom zavolat policii, aby si ho odvedla,‘ mínil dlouhán a číhal očima po souhlase.
Pán si hladil modrou bradu a zachmuřeně přemítal. ,Ne, Pedro (nebo Salvadore – jména nebyla rozhodnuta), to ne. Kdyby ho policie hledala –‘ Pokrčil rameny. ,Ale zbytečně to dělat nebudu. To by nebylo slušné. Zavřete ho někam do komory a dejte mu pít.‘
Čahoun zvedl ruce. ,Vaše milosti, ten ani o sobě neví.‘
,Dejte mu pít,‘ opakoval pán netrpělivě. ,A zatím o něm zbytečně netlachejte, rozumíme?‘
Rozumíme, vaše milosti, a přejeme vám dobré noci. Nalejte mu rumu do zubů, ať neví, čí je; co má co dělat takový pobuda v blízkosti pánova domu, aby strkal nos do soukromých záležitostí? Nevypadá sice jako míšenec, ale je to čert jak ďábel; kdovíjaký Hollandese či který zpropadený Yankee, podle toho, jak se zřídil. Glog, glog, ještě je v něm trochu místa, dejte mu přihnout, ať z něho vyrazíme poslední zbytek paměti.
Bylo z toho delirium, klepalo to tím člověkem hůř než zimnice; a bába, jež prve svítila, nosí vodu v nepolévaném džbánu a máčí náčinky na čelo a tváře bezvědomého. (Motiv bezvědomí na začátku jako na konci; kruh se uzavírá.) Je to Poloindiánka někde z Mexika; má suchou a dlouhou tvář kobyly a smutné oči, jež starostlivě a lidsky mrkají. ,Chudák,‘ povídá a zabaluje tu těžkou hlavu do chladivých hadrů. Sedí v dřepu a mrká, klap, klap, klap, jako když kane voda na cihelnou podlahu.
Třicet šest hodin trvá to bezvědomí nebo spánek; chlap leží s palicí zahalenou mokrými hadry a neví o sobě.
Občas přijde ten čahoun a kopne ho, hej, vstávej, ty zlořečená psí zdechlino! ,Měli bychom ho, pane, někam v noci donést a položit, ať si ho, Bůh mi odpusť, čerti odtáhnou.‘
Pán vrtí hlavou. To tak. Sebere ho policie a počká, až bude mluvit. Nene. Až se probudí, promluvím si s ním sám, a pak uvidím. Pak uvidím.
Konečně se pohnula ruka a chce si přemnout čelo; ještě má na něm ty hadry, a když se sesmeknou, zbývá tam něco cizího a divného, co se nedá setřít. Člověk usedá a tvrdě si mne čelo. Zavolejte pána, pán si s ním chce promluvit.
Pán s tlustým obočím (nějaký mocný pán, podle všeho) měří zkoumavě toho otrhance; ne, Španěl to asi není, neboť ten by dbal víc na své střevíce; i kdyby měl, řekněme, jen jeden rukáv u košile, jeho střevíce by svítily jako pomeranč.
,Como va?‘ povídá pán.
,Muchas gracias, seňor.‘
,Yankee?‘
,Yes, sir. No, sir.‘
,Jak se jmenujete?‘
Člověk si mne čelo. ,Nevím, pane.‘
Kubánec podrážděně zasupěl. ,A jak jste se sem dostal?‘
,Nevím, pane. Byl jsem opilý, ne?‘
,Našli u vás revolver,‘ uhodil na něho pán.
Člověk kroutí hlavou. ,Nevím, nevím nic. Nemohu si na nic vzpomenout – ‘ Tvář se mu zkřivila nepokojem a úsilím; vstal a udělal několik kroků. ,Ne, nejsem opilý; mám jenom… jako obruč kolem hlavy.‘ Hledal něco po kapsách; Kubánec mu nabídl cigaretu. Kývl jen hlavou, gracias; jako by se to rozumělo samo sebou, – ne, to není nějaká krysa z přístavu; říkejte si, co chcete, je na něm vidět pána. Například jeho ruce; jsou špinavé až hanba, ale jak drží tu cigaretu – zkrátka caballero. Kubánec nasupil obočí; s tulákem by to bylo snazší, a kdyby došlo k svědectví,