9

přitom chmuřila své dlouhé obočí. Nebo tehdy, když stála se svým velkým tatínkem a on jí položil ruku na rameno, jako by to byl syn, na kterého je hrd a jemuž odkazuje svou práci. Dělníci jí říkali pane inženýre, a já jsem upíral oči na její dívčí šíji, trýzněn žádostí, která mne až znepokojila, jako byv ní bylo cosi proti přírodě.‘

,Byla nesmírně šťastna: šťastna pýchou na svého starého pána a na sebe, šťastna, že ji lidé mají rádi a že se sama živí, šťastna tichým a vyrovnaným uspokojením. Její oči zářily klidem, její chlapecký hlas mluvil málo a pokojně; na dlaních a prstech mívala od rýsovacích inkoustů nesmazatelné skvrny, které jsem miloval. Pokud mne se týče, byl jsem mladý a z té příčiny ješitný, byl jsem hejsek, a patrně proto jsem předstíral sebejistotu; ale to děvče mne mátlo. Myslel jsem, že chce být bezpohlavní mužatkou, a z jakési zlosti jsem si umiňoval ji pokořit jako ženu; představoval jsem si, kdybych ji svedl, že bych to nad ní jaksi vyhrál. Snad jsem se před ní styděl za sebe sama, za svou nudu a nicotnost, a proto, jen proto jsem se chtěl sám před sebou zablýsknout vítězoslávou mužského dobyvatelství. Rozumějte, toto je výklad, který činím dnes; tehdy to byla jen láska, jen žádost, jen hrozná touha sklonit se nad ní a vynutit z ní zalkání, že mne miluje.‘

Zamyslil se a chvilku přemýšlel. ,A nyní, sestro, přicházím k věcem, o kterých je mi dost těžko mluvit; ale budiž řečeno všechno. Nebyla to první láska, ve které se vše, ať o tom soudíte jakkoliv, přihází skoro bezděky a nevyhnutelně; chtěl jsem ji dostat a hledal jsem prostředky, které by mně ji vydaly. Stydím se vzpomínat, jak nejapné a hrubé, jak bezmocné se jevily všechny ty světácké fortele, které jsem znal, vůči zvláštní, téměř drsné přímosti a čistotě toho panenského děvčete. Viděl jsem, že je nad tím i nade mnou, že je z ušlechtilejší látky než já, ale už jsem nemohl obrátit. Člověk je divný, sestro. Byl jsem tak zažrán do trýznivých a ohavných představ, jak bych ji ničemně, lží nebo hypnózou, drogami nebo čímkoliv svedl a znectil, jako se zneuctívá chrám, – slyšíte, sestřičko, nic před vámi netajím: sám sobě jsem už připadal jako ďábel.

A zatímco jsem ji takto pustošil ve své duši, ona mne milovala. Sestro, ona mne milovala, a jednoho dne mi projevila svou lásku tak prostě, jako padá květ ze stromu. Bylo to jinak, ó Bože, bylo to jinak, než jak si má vášeň dovedla představit. Především to, že jsem byl neobratný jako chlapec, který miluje poprvé –‘

Zakryl si tvář dlaněmi, když to řekl, a ustrnul. ,Ano, jsem svině,‘ řekl potom, ,a zasluhuju všechno, co mne potkalo. Skláněl jsem se nad ní, ležící s očima zavřenýma, a pokoušel jsem se vychutnat svůj domnělý triumf. Byl bych chtěl, aby jí zpod víček vyhrkly slzy, aby si zakryla tvář studem a zoufalstvím; ale její líce byly pokojné a hladké a dýchala jako člověk spící. Bylo mně úzko, zakryl jsem ji a obrátil se k oknu, abych v sobě vybičoval ďábla pýchy. Když jsem se ohlédl, spočívaly její oči na mně jasně a plně. Usmála se a řekla: Tak, teď patřím tobě!‘

,Zděsil jsem se – ano, zděsil jsem se úžasem a ponížením. Bylo v ní tolik světla, samozřejmosti, čirosti, nevím, jak bych to pojmenoval. Docela prostě: teď patřím tobě, a vše je v pořádku; tu to máme, tady jsme a nedá se nic dělat. Jaká úleva, jaká jasná věc, jaké jednoduché a nesmírné řešení. Ano, toto je vyřešeno a je to jistota nejjistotnějsí a zralost nejzralejší: tato rozumná děvečka to řekla najisto a bez váhání. Tak, teď patřím tobě. Hle, jak je hrda, jak je spokojena sama se sebou, že v sobě našla tuto svatosvatou, tuto jasnou a bezpečnou, tuto živoucí pravdu; ještě má oči rozšířeny překvapujícím a ohromným objevem, a už ji naplňuje veliký poklid věci navěky rozhodnuté. Tytéž drobné rysy, které se na několik vteřin roztříštily zmatkem a bolestí, měly nyní nový a konečný výraz řekl bych, výraz člověka, který našel sebe sama. Tak, teď vím, co jsem. Patřím tobě, a to, co se stalo, stalo se právem a naplnil se řád věcí. Jako když ustane čeření, voda se zavře a uhladí a je vidět na dno.‘

,Sestro, netajím před vámi nic. Kdyby si byla zarývala ruce do očí, kdyby se otřásala vzlykáním, kdyby cokoli z ní křičelo výčitkou, cos mi to učinil, zlý! – byl bych cítil jen rozkoš vítězství. Rozkoš zlou i dobrou, pýchu, i velkodušnost, i lítost, což já vím; byl bych se asi vrhl na kolena, přísahaje a líbaje její ruce, poskvrněné míniem a tužkami. Ale ne moje bylo toto vítězství; můj byl jen zmatek a hanba, do které jsem se propadal. Pokoušel jsem se cosi koktat o lásce; pozvedla obočí jako udivena: nač o tom mluvit, což je toho ještě třeba? patřím tobě, a tím je řečeno vše: tím je vyslovena láska, souhlas, skutečnost a veškeré ano. Hrubé a necudné by bylo tlachat o citech a vděčnosti. Jaképak řeči? toto jest, stalo se, jsem tvá; a kdybys ještě mluvil, bylo by to, jako by tu cosi bylo k zamluvení. Ach, sestro, sestro, což nechápete, jaká v tom byla moudrá vyspělost, jaká důstojnost a čistota!

Což není to tak, že já jsem chtěl hřích, a ona z toho učinila svátost? Jaká hanba, nevěděl jsem co říci; prohlížela si můj byt se zájmem, jako by jej viděla poprvé, a bzučela si malou písničku, ona, která nikdy nezpívala. Neřekla to, ale byla tu prostě doma a patřila sem.‘

,Usmála se, sedla si ke mně a tím malým, trochu drsným hlasem mluvila – ne o tom, co je nebo bude, ale o sobě, o svém dětství, o zamilovanostech děvčete; vydávala mi svou minulost, jako by vše mělo patřit mně. Měl jsem pořád ten divný pocit ponížení a méněcennosti; chtěl jsem ji znovu obejmout, ale zvedla jen ruku – stačilo tak málo, aby se ubránila. Ne, řekla beze studu, až zase jindy. Všechno bylo tak prosté a samozřejmé. Patřím-li tobě,