“Říká se o fantazii, že těká; snad to činí v některých případech (které však nepatří do krásné prózy), ale daleko častěji běží bystře a pozorně jako pes sledující čenichem čerstvou stopu; přímo supí horlivostí, trhá sebou na šňůře a vleče nás sem tam. Vy jste lovec a víte, že stopující křepelák ve svém klikatém běhu netěká, nýbrž naopak drží se stopy s náruživým a vytrvalým zájmem. Musím vám říci, že náležitě vyvinutá. fantazie není žádné neurčité snění, nýbrž činnost neobyčejně úporná a vášnivě zamířená; zastavuje se sice nebo kličkuje, ale jen proto, aby zjistila, že to není to, za čím jde. Kampak, ty dychtivá fenko, co to honíš, kdepak máš položen cíl? Cíl, jaký cíl; běžím za něčím živým a nevím ještě, kde to dopadnu.
Věřte mi, že psát romány je činnost spíš podobná lovu než, řekněme, budování chrámu podle plánů předem hotových. Až do poslední chvíle jsme překvapováni tím, nač narazíme: dostaneme se na místa nepředpokládaná, ale jen proto, že se ženeme neodchylně a bláznivě za tou svou stopou něčeho živého. Honíme bílého jelena a přitom téměř mimochodem objevíme nové končiny. Psát je dobrodružství, a nic víc vám už neřeknu k chvále tohoto povolání. Nemůžeme zabloudit, pokud jsme věrni své stopě; i kdyby naše pouť vedla na Skleněnou horu nebo za ohnivou stopou padající hvězdy, je náš směr dobrý, chválabohu, a neztratili jsme správnou cestu.
(Nemluvím zde o úzkostech, když jsme ztratili dobrou stopu; o sviňských a bezradných pokusech dostat se dál; o návratech beze slávy, s unavenou a zahanbenou čubou vlekoucí se za námi, místo aby předbíhala naše kroky.) Čímž tedy je v podstatě řečeno: k čertu s fantazií; není nám k ničemu a nepřivede nás ani k špičce našeho nosu, netřesou-li se jí boky horečkou zájmu. Pravím, ať lehne, nemá-li před sebou napsánu neviditelnou cestu a jazyk vyplazený netrpělivostí sledovat ji až do konce. To, čemu se říká talent, je z největšího dílu zájem nebo posedlost, zájem jít za něčím živoucím, za zvěří ztracenou v širokosti světa. Milý člověče, svět je veliký, větší než naše zkušenost; je udělán z hrsti faktů a celého vesmíru možností. Všecko, co nevíme, je tu jako možnost, a každý fakt je jedna kulička v růženci předchozích i budoucích eventualit. Nic platno, jdeme-li za člověkem, musíme se pustit do toho světa dohadů, musíme čenichat jeho možné kroky minulé i příští: musíme ho stíhat svou fantazií, má-li se nám zjevit ve své neviditelné živosti. Je naprosto lhostejno, je-li celý vymyšlen nebo celý skutečný; může to být Ariel nebo pouliční prodavač tkalounů; oba jsou upředeni z čisté a nekonečné látky možnosti, ve které je uloženo vše, i to, co skutečně jest. To, čemu se říká skutečné příběhy nebo skuteční lidé, není pro nás víc než jedna možnost mezi tisícerými, a snad ani ne ta nejsouvislejší a nejzávažnější. Veškerá zkušenost je jenom nahodile otevřená stránka nebo nazdařbůh přečtené slovo v Sibylině knize moudrosti; a my chceme vědět víc.
Pokouším se vám znázornit, že jsme-li vedeni fantazií, překračujeme práh jakési nekonečnosti; práh světa neomezeného naší zkušeností, širšího než naše poznatky a obsahujícího neskonale víc, než je nám vědomo.