10

není to žádné bláznovství, nýbrž věc rozumná, trvalá a platná. Políbila mne na ústa, jako by tím řekla, nemrač se, maličký. Jako by byla mou matkou, jako by byla starší a silnější než já, zralejší než já – Bylo to až nesnesitelně sladké a přitom, Bůh mi to odpusť, ponižující jako políček.‘

,Pak odešla – to znáte, sestro: nejtěžší lidský krok je odchod. Ve způsobu, jakým člověk odchází, se zračí celá jeho rozpačitost nebo nejistota, nebo jeho ukvapenost, sebevědomí, lehkomyslnost nebo samolibost. Pozor na záda, neboť nejsme kryti, když odcházíme. Nevím, jak odešla. Stála ve dveřích s hlavou trochu skloněnou, a pak zmizela. Tak docela lehce a tiše. To je proto důležité, že tak jsem ji viděl naposled.‘

,Neboť té noci jsem utekl jako uličník.‘”