12

ta zimnice. Ano, nejdůležitější je, že v té pravé skutečnosti se měly věci jinak, docela jinak, rozumíte? Totiž měly být jinak, to je to podstatné; a ta pravá historie, jak ve skutečnosti měla být, je – je –‘ Zuby mu cvakaly, ale násilím se přemáhal. ,Víte, jak jsem vám řekl,‘ jektal, ,jak jsem vám řekl, že ležela – a ona řekla: Tak, teď patřím tobě. To je svatá pravda, sestro, ale dál, dál to mělo být jinak. Teď to vím, protože do mne vešla smrt i život. Já měl říci, ty, ano, tak jsem to měl říci, je to tak, chvála Bohu; ty patříš mně a budeš čekat, budeš čekat, až se vrátím se životem a smrtí v těle. Vidíš přece, že ještě nejsem dost zralý, abych žil. Ještě – ještě nejsem tak celý, abych trval, ne tak statečný, abych se rozhodl; ještě nejsem z jednoho kusu jako ty, jako ty. Prosím tě, co by sis počala s touto hromadou? Vždyť sám nevím, co ze mne bude, nevím, kde mám hlavu a patu. Copak ty, ty jsi věčná, ty víš všechno, co je třeba vědět, ty víš, že patříš; ale já –‘

Třásl se na celém těle, když tak mluvil. ,Počkej, i já přijdu a řeknu: Tak, teď patřím tobě. Ach, sestro, rozumíte, ona to věděla, ona to pochopila, i když jsem to neřekl. A proto řekla: Ne, teď ne, až zase podruhé. To znamená, že se mám vrátit, že? Řekněte, řekněte sama, to přece znamená, že na mne bude čekat, ne? A proto se ani nerozloučila, proto jsem ji neviděl odcházet. Já se vrátím, a zapadnou do sebe obě poloviny jako život a smrt; tak, teď patřím tobě. Není žádná pravá a celá skutečnost nežli to, co má být.‘ Oddychl si zhluboka jako člověk, kterému se bez konce ulevilo. ,Zapadne do sebe láska, smrt, život, všechno, co je ve mně nutné a nepodmíněné.

Tady mne máš, teď teprve jsem na svém místě; jediné jisté je náležet. Sebe sama, sebe celého jsem našel v tom, že někomu patřím. Chvála Bohu, chvála Bohu, konečně jsem tady.‘

,Ne, pusťte, nemohu čekat, já se vracím. A ona se jenom usměje, tak, teď patřím tobě; už se nebudu bát, nezakreju ji, už jdu, už jdu; já vím, že už přetrhává tkanice a spony svých šatů. Dělejte rychle, víte, že se mám vrátit! Tomuhle vy říkáte vichřice? jděte, já vím, co je cyklón, viděl jsem sloupy smrští; tenhle větřík mně není dost hbitý, aby mne unášel. Copak nevidíte, letí mně do náruče, naklání se a letí, pozor, narazíme na sebe svými čely a zuby, pozor, padáš na mne, padnu na tebe, jak jsi nedočkavá, jak mne strhuješ mezi svá ramena!‘

Najednou začal horečně blábolit. ,Cože ten pilot letí do prázdna? Sestro, řekněte mu, tam že to není, řekněte mu, aby se vrátil! Nebo ne, jděte k ní a povězte jí, vyřiďte jí, že se vracím! Vždyť víte, že čeká! Proboha vás prosím, řekněte jí, že jsem na cestě, jen co ten pilot najde, kde by přistál; nemohl jsem jí psát, nevím, kde je –‘ Zvedl ke mně zoufalé oči, plné hrůzy. ,Co – co vy tak – Proč jí to neřeknete? Já musím lítat dokola, dokola, pořád dokolečka; a vy jen na mne mrkáte a nechcete jí nic vyřídit, protože –‘ Náhle se počal měnit, měl na hlavě kuklu z fáčů a strašně se třásl; a já jsem poznala, že se chechtá. ,Já vím, vy jste zlá, závistivá, protivná jeptiška; máte na ni zlost, že milovala. Nemusíte jí závidět; abyste věděla, já jsem tehdy i po té stránce tak trochu selhal. Snad právě proto, rozumíte, jsem se zachoval tak zbaběle. Abyste věděla, jindy –‘”

Milosrdná sestra utkvěla smutnýma, klidnýma očima. “Potom se rouhal; bylo to, jako by z něho mluvil ďábel.

Chrlil ze sebe nadávky a hanebnosti – Bůh mně buď milostiv.” Pokřižovala se. “Nejstrašnější bylo, že ta slova vycházela z kukly, která neměla úst ani očí. Měla jsem takový strach, že jsem se probudila. Já vím, byla bych měla vzít růženec a modlit se za jeho duši; ale místo toho jsem šla do šestky změřit mu teplotu. Ležel v bezvědomí, měl čtyřicet stupňů a tři čárky a třásl se zimnicí.”