“Tak dost, konec předmluvy, a nyní se můžeme potulovat cestami, po kterých vznikala naše povídka. Víme, že dán byl jen člověk, který nedoletěl, a jeho pád, jak řečeno, byla patetická událost, udělaná z náhody a nutnosti.
Dána byla náhoda a nutnost; poněvadž nevíme nic bližšího, učiňme z nich východisko nebo stopu, za kterou se pustíme; zkusíme budovat ten určitý osud ze dvou základních činitelů, z náhody a nutnosti, aby konečný pád člověka z nich vyplynul příčinně a zákonitě.
Uznejte, že ten začátek slibuje nemálo. Náhoda, která znamená volnost a dobrodružství; hravá a nevypočitatelná náhoda, roh možností a kouzelný koberec: jaká je to měňavá a snová látka bez tíhy a opakování, roztažitelná a nabraná v tajemných řasách, látka, se kterou lze dělat cokoliv; křídla, která nás donesou kamkoliv; co je básničtějšího než náhoda? A naproti tomu nutnost, zastřená Sudička, síla trvající a neměnná; nutnost, jež je řád a pořádek, krásná jako sloupořadí a nepochybná jako zákon.
A už to tak je; ano, to je to, co chci a po čem se mi stýská. Po náhodě, která by mne někam donesla, váhavého pecivála, jenž je zakotven zadnicí u svého stolu; po náhodě dobrodružné a překotné, po uříceném třeštidle, které by se mnou zatočilo. Stárneme, kamaráde, a osvojujeme si život jako nudný zvyk. Ano, ale což to druhé, to nepodmíněné a jistotné? Kéž by můj život byl prostoupen nutností, kéž bych jednou bezpečně a nerozpačitě pocítil: že ve všem, co konám, se naplňuje pořádek; chválabohu, neučinil jsem než to, co mi bylo uloženo. Tak vida, ten člověk řízený nutností a náhodou, to budu já sám; to já půjdu cestou bludnou a neodvratnou a zaplatím za to všemi útrapami, které si dovedu vymyslit; neboť takové putování není výlet pro zábavu.
Tedy ve jménu božím, dejme se do toho; a nebudeme-li vědět jak dál, nechať nám pomůže nutnost nebo náhoda.