který soudce by věřil žebrákovi?
Člověk dychtivě kouřil a přemýšlel. ,Nemohu si na nic vzpomenout,‘ řekl a počal se šklebit. ,To vám je zvláštní pocit, mít hlavu jasnou a přitom docela prázdnou. Jako vybílený pokoj, do kterého se má někdo nastěhovat.‘
,Snad aspoň víte, čím jste byl,‘ pomáhal mu Kubánec.
Člověk se podíval na své ruce a šaty. ,Nevím, pane; ale podle toho, jak vypadám –‘ Nakreslil kouřem a cigaretou do vzduchu jakousi nulu. ,Nevím nic,‘ řekl lehce. ,Nic, nic mě nechce napadnout. Třeba si později vzpomenu –‘
Kubánec si ho pozorně, podezíravě prohlížel. Byla to neurčitá a poněkud odulá tvář s výrazem pobavení a čehosi jako úlevy.”