A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale kmotřička již o tom nevěděla. Když ji přišli Brouček a Beruška poprvé navštívit, byla bez sebe. Honem ji vynesli na sluníčko, a ona otevřela oči a ještě se jednou na ně podívala, ale pak bylo po ní. A tak zas plakali. A Janinka plakala a ti broučci z roždí plakali, a když to tak kmotřička chtěla, zanesli ji do lesa pod dub. Vykopali hrobeček, pěkně ji do něho uložili, zaplakali a třetí den tam kvetla chudobička, bílá jako mléko. Však tam obě podnes kvetou.
„Ach, teď jsme sami,“ naříkala Beruška. „Nenaříkej,“ těšila ji Janinka. „Jenom pěkně poslouchejte. Já jsem vás měla vždycky ráda, a čím více budete poslouchat, tím vás budu mít raději.“ A oni poslouchali a měli se rádi.
Ale ti broučci z roždí – co se jim nestalo! Pod jalovcem už spali, a tu se najednou přiženou ti z roždí celí vyděšení a tlukou na dveře. „Kdopak to? Copak to?“ – „Ach, to jsme my z roždí. Už jsme spali a tu přijeli lidé s vozem, počali na něj nakládat naše roždí a chaloupku nám celou zbořili. Sotva jsme utekli. Ach, co si počneme!“ – „I neplačte! Vždyť zas nějak bude. Pojďte zatím k nám!“
A honem jim otevřeli a pěkně jim ustlali a ráno už byl Brouček s Beruškou domluvený. „Víte co? Ta chaloupka tamhle pod dubem je teď prázdná a my ji nepotřebujeme. Zůstávejte tam a budeme mít k sobě blíž.“ A oni, že ano, a byli rádi a hned se tam odstěhovali. Však toho mnoho neměli. Když o všecko přišli! Proto jim Beruška poslala také ještě mouky a krupice a másla, a Janinka jim toho také hromadu poslala.
A Broučci zas svítili a svítili a měli se rádi. A tam v té zahradě u toho pěkného domu, když tam jednou Brouček přiletěl, procházel se krásný voják: červený kabátek se zlatým límcem a krásný palaš po boku, a prováděl tu velkou silnou paní s kaštanovými kadeřemi – však už se jí hodně bělaly. A za nimi zas takový krásný voják a prováděl takovou krásnou, krásnou pannu a něco si povídali. Toho prvního Brouček hned poznal, to byl ten hodný kaštanový Fréda, a Elinku také poznal, ale toho druhého nepoznal a nepoznal. Byl cizí. Nechť. Však Brouček o ně nedbal a skoro si jich ani nevšímal, a svítil a svítil. –
Ale doma býval přece často mrzutý a na Berušku někdy tak broukl, že měla hned plné oči slz. „Broučku, copak jsem ti udělala?“ ptávala se Beruška, ale Brouček ani neodpověděl. Když ten brouček z roždí měl už malého broučka a ten jim běhal naproti: „Tatínku, tatínku!“ Broučkovi to bylo líto.
A když jednou přiletěl Brouček zas tak zamračený, ani nepromluvil, ptala se ho Beruška u večeře: „Ale Broučku, copak ti je? Tak se mračíš a ani nemluvíš.“ – „Ach, co mi je! Ti tam z roždí mají už dva malé broučky a my jsme tu pořád sami.“ – A Berušce stály v očích slzy jako hrachy, a když se na ni Brouček podíval, viděl, jak se jí sypaly po tváři, až jí jedna spadla na talíř do polívky. Broučka to bodlo. Honem se chopil své dřevěné lžičky, a třebaže mu hrachová polívčička ze všech polívčiček nejméně chutnala, snědl jí plný talíř a už ani nemukl. Ale když se Brouček druhý den stavil u Janinky, začala ona: „Poslouchej, Broučku, já jsem tuhle byla u Berušky a ona byla uplakaná. Já jsem se jí ptala, co jí je, ale ona, i že nic. Ale já se bojím, že ty s ní vždycky pěkně nenakládáš.
Poslouchej, to by ještě scházelo! Nevíš, jaká jí patří čest? Či chceš být zase neposlušný?“ –„I já – když je nás teď tak málo! Jindy svítil kmotříček a tatínek, a teď jsem jen já. To nebudou lidé vidět.“ – „Ale, Broučku, jaké ty si děláš starosti! Jen ty sám pěkně sviť a o lidi se nestarej. Copak si tě oni objednali? Ne, Pán Bůh si tě objednal, a kdyby chtěl, dovedl by si vás rozmnožiti v tisíce tisíců.“
A Brouček letěl a svítil a svítil, celou noc pěkně svítil.
A když letěli ráno domů, a když už byl za potokem, a už ve stráni u samého jalovce, tu slyší: „Tatínku, tatínku!“ a takový roztomilý malounký brouček batolil se mu naproti. „Tatínku, tatínku, copak mne neznáte? Vždyť já jsem váš Broučínek a už na vás čekám. A Janinka na vás také čekala, a když jste tak dlouho nešel, tak šla domů. A viďte, tatínku, tu starou kolíbku mně dáte pěkně obarvit. Maminka ji snesla se stropu, ale už je taková škaredá.
Viďte.“
Tatínek byl všecek vyjevený a Beruška stála u chaloupky ve dveřích a tolik se smála. „I ty můj Broučínku, i ty můj Broučínku!“ A hned si tatínek sedl, vzal Broučínka na kolena a počal si ho prohlížet. A on vám měl oči jako tatínek, a nosíček jako tatínek, a všecko navlas jako tatínek, a tolik toho napovídal. Ach, to byla radost! A měli se rádi.
Tatínek svítil, maminka s Broučínkem hospodařila a učila ho hezounké modlitbiče: „Ó, můj milý Bože, dej, ať jsem pěkně poslušný.“
A dlouho to netrvalo – když tatínek letěl jednou domů zas, a když byl za potokem, a už ve stráni, tu mu přiběhl Broučínek naproti: „Tatínku, tatínku, máme malinkého Broučinínka. Vidíte, on vám jde naproti.“ A Broučinínek mu šel naproti a tatínek ho už měl v rukou a zdvihl ho do povětří a tolik se smál. A Beruška stála ve dveřích, a srdce jí plesalo, a tolik se smála. Ach, to byla radost! A měli se rádi a tatínek svítil a maminka hospodařila a broučci si před chaloupkou hráli.