11

pomyslily, kmotřička a Beruška a Janinka! To se nesmíš bát. Broučci se nic nebojí. Vždyť to byla sova, a ta broučky nežere.“ – „Ona broučky nežere?“ – „Ne. Brouček je jí málo. Ona raději nějakou myšku nebo žabku.“

A zas letěli. Dlouho ještě neletěli, a tu to tak zadunělo, že sebou všichni trhli. Ale tatínek honem Broučka těšil:

„Slyšíš, to ten hajný asi tu sovu zastřelil.“

A kmotříček také myslil, a tak byl Brouček rád, a letěl a svítil a svítil.

Les přestal a šlo to dolů do takového krásného údolí. Po stráních byly vinice s hezounkými chaloupkami, a ta vůně! – to byla vůně!

A když tak letěli, tu viděli dva broučky. „Vidíš je, Broučku, tamhle!“ ukazoval kmotříček. „Ten malý také dnes poprvé letí. Já je znám, jsou tam nedaleko od nás. Zůstávají v roždí. Vidíš, on se nic nebojí.“ – „Vždyť já se už, kmotříčku, také nebojím.“ A už se Brouček nebál. A když se potkali, volal tatínek a kmotříček: „Zdař Bůh!“ a Brouček také řekl: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ a oni oba: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ Ten malý také. A když přiletěli dál, tam se broučci kmitali, jeden sem, druhý tam, staří a mladí, velicí a malí, a pořád: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ a zas:

„Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ A kde vinice přestaly, tam počaly krásné zahrady a v těch zahradách krásné veliké domy, a zahrada vedle zahrady a krásný dům vedle krásného domu.

„Broučku, nebolí tě křidélka?“ ptal se tatínek. Ale Brouček, že ne a ne. „I přece si trochu sedněme, abychom si odpočali,“ radil tatínek. Ale Brouček pořád, že ne a ne. Až když kmotříček pravil, že už ho křidélka trochu bolí, tu teprve, že si drobátko sednou. A sedli si v zahradě na hrušku na samý vrcholek a dívali se.

Měsíček vykukoval zpod mraků, tu a tam se hvězdička třpytila, a broučků všude plno. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustil. Lidé pěkně spali, jen tam v tom jednom okně u samé střechy bylo světlo. Tu se najednou tam někde dole ozvalo: Kykyryhý! Kykyryhý! – „Tatínku, copak to?“ – „To je kohout, tamhle někde v kurníku. Počkej, hned se mu některý ozve.“ A hned se tam vedle ozývalo: Kykyryhý! Kykyryhý! a hned zas tam dál: Kykyryhý!

Kykyryhý! A pořád! Kykyryhý! Kykyryhý! až tam daleko, že už to nebylo ani slyšet. A tu se to okno otevřelo.

Velká, silná paní s dvěma krásnými kaštanovými kadeřemi dívala se na všechny strany, vzhůru a dolů po celém nebi, po všech hvězdách a po všech broučcích. Něco povídala, ale nebylo jí rozumět. Pak se okno zas zavřelo, světlo zmizelo, ale hned vedle v okně se objevilo, a hned zas v třetím okně, a za chvilku ve čtvrtém okně, až se ztratilo. Myslím, že se maminka byla dívat po dětech.

A broučci zas letěli, vlevo kmotříček, vpravo tatínek a Brouček v prostředku. Ze zahrady do zahrady, až zahrady přestaly, a tu na návrší krásné město. Vysokánská věž a na ní čtyři malé věžičky, kolkolem samé domy a jenom domy, a okny jen jen poseté. Ale všecko spalo. Nikde ani človíčka, nikde ani světélka. A když oni letí a jsou na konci ulice, tu se ozývá jakési šplechtání a bublání. „Tatínku, copak to?“ – „I to je voda. Tady jsme hned na náměstí.“

A byli na náměstí. Bylo takové čtyřhranaté. V prostředku velikánská kamenná kašna, uprostřed kašny velikánský lev se dvěma ocasy. Tlamu měl otevřenou a voda se z ní do kašny valila, až to hučelo. Brouček se toho bál, ale kmotříček: „I pojď, nic se neboj, on je kamenný.“ A sedli lvovi na ucho a pěkně se dívali. Domy takové vysokánské, okno vedle okna a dveře vedle dveří, ale všechno zavřeno. Nedaleko kašny stál sloup a na něm lucerna. A tu Brouček vidí, že tam kdosi stojí zády o sloup opřený: přes pás veliký roh a v rukou takové dlouhatánské kopí. „Tatínku, vidíte, tamhle někdo stojí.“ – „To je ponocný.“ – „Ponocný? Copak tu dělá?“ –

„Ponocuje. Dává pozor, aby se zloději nevloupali do domů a lidi neokradli. Vidíš, jaké má kopí. To na ty zloděje.“ –

„Tady v městě také kradou?“ – „Ó, moc prý kradou! Jak jen mohou.“ – „Ale to já, tatínku, budu raději svítit tam, kde ti kohouti kokrhali. Viďte, tam nekradou?“ – „Tak snad ne.“

Ale tu se ten ponocný vztyčil, přiložil roh k ústům a hú, hú, hú, hú, a tak dvanáctkrát hú. „Tatínku, copak to?“ –

„To troubí půl noci, aby lidé věděli, jak dlouho mají ještě spát.“ – „A jakpak on ví, že už je půl noci?“ – „On to už dávno dělá, tak on už to ví. Však už musíme zase letět. Slunce bude brzy zas vycházet, a my jsme ještě nic nesvítili.“ –

Kmotříček myslil, že když dnes Brouček poprvé letí, že se to nemusí tak přísně brát, ale přece letěli, z města ven, a tam do těch zahrad.

Broučka něco napadlo: „Tatínku, tam, kam jste letěli oknem, nepoletíme? Poleťme.“ –.“Tam, kde zpívají tu naši modlitbičku? To už teď nejde. Až někdy jindy. Je to tadyhle v jinou stranu za městem a museli bychom si přivstat, hned jak slunce zapadne.“ A tak svítili a svítili, ze zahrady do zahrady, ale nejvíce tam v té, kde si ponejprv na hrušce odpočali. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustil, a lidé pěkně spali. A ty hvězdy se třpytily a ti broučci se kmitali a pořád: „Zdař Bůh, Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ A ti kohouti, ó ti teprv začali: Kykyryhý, Kykyryhý! a