19

A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, ale pravšechno – tráva po pás, rosa jako granáty – a ty včely tolik bzučely a ti cvrčci tolik cvrčeli, a tam dole u potoka slavík v křoví klokotal. Aj, čas tvůj, čas milování.

Kmotřička a kmotříček byli s tatínkem ve světnici a něco si povídali. Beruška pomáhala mamince v kuchyni.

Brouček byl venku a čekal na Janinku. Byl zas takový silný a velký a vznášel se vysoko do povětří. A když Janinka dlouho nešla, letěl jí až k vřase naproti. Však už šla a měla z Broučka radost. „Tak už zas, Broučku, poletíš. Ale budeš poslouchat?“ – „Ó, budu.“ – „A proč bys chtěl poslouchat?“ – „I, že si to všichni přejete, a pak aby se mně zas něco nestalo.“ – „Ó, to ty nebudeš poslouchat, a zas se ti něco stane, třeba ještě horšího.“ – Brouček chytil Janinku za ruku: „Však já budu přece poslouchat!“ – „Ano, až tě Pán Bůh naučí.“

Maminka už měla čokoládu a ty smažené věnečky na stole. Sedli, pomodlili se a nasnídali, a že tedy poletí.

Brouček byl první venku. Povznesl se do výšky, letěl třikrát kolem – jako by nic! – a spustil se u Janinky na zem.

Všichni si stoupli kolem něho a tatínek začal: „Milý Broučku, vzpomeň si teď rok, když jsi poprvé letěl. Všichni jsme ti domlouvali, abys pěkně poslouchal, a víš, co se stalo. Toho bychom se byli nikdy nenadáli.“ Brouček už měl plné oči slz a díval se k zemi. „I už ho nechte a poleťme,“ vpadl do toho kmotříček. „Však on si dá teď pozor.“

A letěli, ale jen pranizoučko a pomalinku, aby maminka a kmotřička a Janinka a Beruška mohly stačit. Ještě však ani nebyli u potoka a maminka už nemohla dechu popadat. „Počkejte, já už nikam nemohu.“ A oni počkali a maminka plakala: „Tak jen leť, můj Broučku, však už tě snad napřesrok vyprovázet nebudu. Pán Bůh sám tě sprovázej.“

Rozloučili se a ony se vracely. Pokud bylo broučky vidět, pořád se ohlížely – až už je nebylo vidět. „Ach, jen kdyby poslouchal!“ začala maminka. „Já se bojím, že nebude.“ A byla by asi ráda slyšela, co myslí Janinka. Ale Janinka přisvědčovala a neříkala nic. „I on bude,“ myslila kmotřička. „Teď už má přece rozum a je dobrák. Ani mu to nedá.“ „Ó, když mu to dalo poprvé,“ ozvala se Janinka, „dalo by mu to také podruhé. Ale já věřím, že ho Pán Bůh naučí poslouchat.“ – Maminka vzdechla a neříkala už nic. Letěla prapomalinku, a když přiletěla domů, dlouho to trvalo, než se zase vydýchala.

A oni letěli – okolo dubového lesa, dolů do údolí, mezi vinohrady a ze všech stran: „Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh!“ Brouček letěl napřed, tatínek a kmotříček za ním. Něco se domlouvali: „Já se přece bojím ho tam nechat,“

pravil tatínek. – „I co,“ odporoval kmotříček, „kde hřešil, tam ať dělá dobrotu. Pořád u něho být nemůžeme, a chce-li neposlouchat, může všude neposlouchat. Já bych ho tam nechal.“

A už byli v té zahradě s tím pěkným domem. „Poslouchej, Broučku, ty tady zůstaneš. Tady hřešils, tady dělej dobrotu. My musíme letět na své místo tam za město. S Pánem Bohem!“ A letěli.

Brouček letěl rovnou cestou na tu vysokou hrušku, sedl si na samý vrcholek a díval se. Tamhle je ten růžový keř, kam Brouček spadl, když ho Pavlíček kloboukem udeřil. Tady pod tím jasanem večeřeli, a tady dál na tom trávníku hráli si na slepou bábu. Dnes tam ticho jako v hrobě, nikde nikdo. Ani žádné světlo v oknech – okenice zavřeny – jako po vymření. Ale broučků všude plno. Jen se to míhalo a „Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh!“ A tak Brouček také letěl a svítil a svítil a na nic nedbal a ničeho si nevšímal a jenom svítil a pořád svítil. Při tom myslil na maminku a na Janinku, a že proč by neposlouchal? Ó, že bude poslouchat! A svítil a svítil, a ti kohouti kokrhali, a ty hvězdy začínaly blednout a bledly a bledly, a tam od východu se to tolik rdělo, a tu letí tatínek a kmotříček:

„Broučku, poleť, slunce už vychází.“

A letěli domů. U vřasy stála Janinka a čekala. „Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh!“ – A ona také: „Zdař Bůh!“ – A Brouček se usmíval, protože poslouchal, a Janinka byla ráda a maminka byla teprv ráda. A tak Brouček svítil a poslouchal, a pořád svítil, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, a jenom svítil. Ale na tom pěkném domě už nebyly okenice zavřeny a ta velká paní s těmi kaštanovými kadeřemi seděla v zahradě pod jasanem a pletla punčochu.

Děti si hrály na trávníku, ale byli jen dva, ta malá holčička a ten bělohlavý Pavlíček. Měli tam bělounkého beránka s červeným páskem na krku. On se pásl a skákal, a oni skákali za ním a měli radost. Po Broučkovi se ani neohlédli. Ale ta paní pod jasanem se ohlédla a viděla Broučka a Brouček je také všecky viděl, ale nic nedbal a nic si jich nevšímal, a svítil a svítil a svítil.

A když tam zas jednou hned po západu slunce přiletěl, tu se procházel po zahradě s tou velkou krásnou paní takový krásný malý vojáček v červeném kabátku a s malým kordem po boku. Něco si povídali. Pavlíček a Elinka kolem nich poskakovali a vytahovali tomu vojáčkovi kord a on si to nechal líbit. Brouček ho nemohl hned poznat, až pak přec poznal, že je to ten hodný kaštanový Fréda, a byl rád, ale nic nedbal a nic si jich nevšímal. Hleděl si svého a svítil a svítil, a maminka měla radost a Janinka měla radost a Brouček měl dobré svědomí.

A když tak jednou Brouček svítil a svítil, tu už k ránu se mu jaksi znechtělo svítit. Už ho také jakoby křidélka bolela, a tak že poletí pomalounku domů, však že ho tatínek a kmotříček dohoní. A letěl, a už byl v lese, už byl za