5

sami lítali, přidal se k nim Janinčin tatínek a povídal: „Pojďte, hoši, já vás někam zavedu. Ale musíte být tiši a dávat pozor.“ – A oni, že ano. A letěli a letěli, až přiletěli k takovému krásnému městu. Kolem byly krásné zahrady, a tam, už skoro za městem, v jedné té zahradě u cesty stál veliký krásný dům, okna náramně veliká a dveře ještě mnohem větší. A ta okna byla plna světla a ty dveře byly dokořán otevřeny, a do těch dveří vcházeli pořád lidé, staří i mladí, hoši i holky. A Janinčin tatínek povídá: „Pojďte, hoši, nepoletíme tam dveřmi! Tamhle je kousek okna otevřeno.“ A vletěli tam oknem, sedli si dole na rámec a dívali se.

Od stropů dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi bylo plno lavic. Když kdo přišel, vkročil do lavice, zůstal chvilku stát, díval se do klobouku a pak si pěkně sedl; měl s sebou pod paží dvě knihy a tu jednu si otevřel. Až tu jeden z nich vystoupil na takové lešeníčko, kde byl malý stoleček, a že budou zpívat. A začali zpívat a tak krásně zpívali! A když dozpívali, vstali, a ten na tom lešeníčku počal se modlit: že jsou nestateční lidičkové a že byli neposlušní, aby jim to Pán Bůh odpustil pro milého Syna svého a svým Duchem aby je posvětil.

Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu a četl z ní o hrstce a o červíčkovi, a že aby se nebál. A když si zas sedli, tu jim pěkně vypravoval, když se někdo bojí Pána Boha, že se nemusí nikoho bát, ba že ani nesmí, protože to Pán Bůh nechce. Pak se zas modlili a zas zpívali, a když už vycházeli, dávali u dveří něco na talíř, až to cinkalo.

„Viďte, hoši, to to bylo hezké,“ povídal Janinčin tatínek. „Ale teď musíme zas honem svítit, abychom to dohonili.“

A tak honem svítili. A od té doby tam tatínek s kmotříčkem často byli, a té modlitbičce, kterou se vždy před spaním modlí, se tam naučili. Oni ji tam zpívávali:

Podvečer tvá čeládka,

co k slepici kuřátka,

k ochraně tvé hledíme,

laskavý Hospodine.

A tak si povídali a Broučkovi se to líbilo. Jenomže se Janinka tak moc na něj dívala! Jaksi se jí jakoby bál. A tu ona se k němu obrátí: „Nu, Broučku, kdypak ty poletíš?“ A že mu to tak pěkně řekla a hezky se na něj usmívala, tak on se už tak moc nebál. „Ó, brzy.“ – „I už budeš pomalu dost velký. Jen jestli umíš dost poslouchat! Uvidíme. Ale to mne snad pozveš, až ponejprv poletíš, abychom tě vyprovodili?“ – A Brouček, že pozve, a maminka k tomu s radostí doložila, že už to snad bude o příštím svatém Janě.

A při tom to zůstalo. Už vstávali a strojili se k odchodu. „Ach, zas ta zima!“ naříkala maminka. – „I dá Pán Bůh, bude zas léto a zase se uvidíme,“ těšila ji kmotřička. A počalo loučení. Pěkně se líbali a Pánu Bohu poroučeli. – Už bylo skoro chladno, a tak spěchali, Janinka tam k lesu do vřasy, Brouček s tatínkem a maminkou tam do stráně pod jalovec. Už byli v prostřed palouku, když se Brouček ještě jednou ohlídl. Janinka už byla pryč; kmotříček, kmotřička a Beruška stáli před chaloupkou pod dubem a dívali se za nimi. – „S Pánem Bohem, kmotřičko, až zas v létě,“ vzkřikl Brouček. A už je nebylo vidět.

Už cestou povídal tatínek: „Ne, není co odkládat. Mohla by najednou udeřit zima a bylo by s námi zle. Musíme se hned dáti do práce.“ A hned se dali do práce. Nejdřív, aby měla maminka na zimu všechno pohotově. A tak jí přinesli z komory všecko do kuchyňky, hrách a kroupy i jáhly a krupici a mouku, také trochu čočky a pak ještě jistřičku másla.

Na to hned se pustili do dříví. Měli je tam na dvorku pěkně složené na výsluní. A tak ho nanesli do kuchyňky, co se tam jen vešlo, a k tomu ještě plnou síň, až po samé dveře. Pak vylezl tatínek po žebříčku vikýřem na hůru.

Tam bylo plno suchoučkého drobného mechu. Tím strop pěkně ukryl, aby jim nebylo s hůry zima, ostatek pak sházel dolů a dvířka od vikýře raději přibil. Vloni jim je vítr vyrazil, a div že celou střechu neroztrhal. Ještě štěstí, že nebyla tak zlá zima.

A teď chodili kolem chaloupky, a kde byla jaká skulinka, dobře ji ucpali, tak že nemohlo nikde ani profouknout.

Pak zavřeli dveře na petlici, zastrčili špejlek a celé dveře zarovnali dřívím, aby jim v síni nezavazelo. Naposledy po všem vycpali mechem okna, jak v kuchyňce, tak ve světnici, a dobře je prkénkem zabednili. Světla měli dost a dost. A teď ať si třeba mrzne! Však už venku burácelo!

Tak se ještě pomodlili: