3

„Nu tak hádej, Broučku, co to je. Ale, Beruško, nepověz.“

A Brouček: „Ó, já vím, kmotřičko, to jsou jahody.“ – Ale

Beruška se smála, a kmotřička: „Ó ne, Broučku, to je ještě sladší.“ – „Tak to jsou maliny.“ Ale Beruška se ještě smála. – „Ne, Broučku, to je mnohem ještě sladší.“ – „Tak, kmotřičko, to jsou borůvky.“ A Beruška se mu teprv smála. – „Ó, Broučku, to nedobře hádáš – je to jako med sladké.“ Ale Brouček už nic nevěděl, až to Beruška prozradila. „Ale, ty hloupý Broučku, vždyť je to med.“ – A Brouček: „Tak je to, kmotřičko, med.“ A byl to med. To si pochutnali!

Ale už bylo hezky pozdě. Kmotřička, že musí dělat oheň a vařit večeři, Beruška aby honem skočila pro trošku chvojí a Brouček aby už šel domů. A tak Brouček, že půjde domů. – „Nezapomeň doma pěkně pozdravovat.“ –

„Ne, já nezapomenu. S Pánem Bohem!“ A šel. Sotvaže přiletěl k palouku, tu letí od potoka tatínek s kmotříčkem.

„Tatínku, já jsem byl u kmotřičky a dostal jsem tam medu. To vám byl sladký!“ – „Nu, dobře, Broučku, ale nejdříve pěkně ruku políbit, tadyhle kmotříčkovi napřed.“ A Brouček políbil pěkně ruku. – „A jestlipaks poslouchal?

Nebude maminka žalovat?“ – „Tatínku, já jsem to mamince nezhasil, a ona to nepoví.“

Zatím už byli doma. Maminka je viděla oknem, vyšla vstříc a „Copak, tatínku, že dnes tak brzy? Já ještě nemám večeři hotovou.“

Tatínek dal mamince hubičku: „I, milá Beruško, už začíná být chladno, tak jsme letěli o něco dřív. Už toho bude brzy zas konec.“

A tak dělala maminka honem oheň a stavěla na polívčičku. Tatínek si sedl na stoličku – bolela ho křidélka – a Brouček už se houpal tatínkovi na koleně.

„A, maminko, viďte, Brouček vás pokoušel?“ – „I, tatínku, skoro pokoušel. Ale když prosil a sliboval, že už to víckrát nebude dělat, tak jsem mu slíbila, že to na něj nepovím. A potom byl on skoro pořád u kmotřičky.“ – „Nu tak dobře, maminko. Ať si ho u kmotřičky nechají, a my si vezmeme Berušku. Ta nepokouší.“

Broučka napadlo: „Maminko, u kmotřičky mají med, a já jsem dostal. To vám byl sladký!“ – „A nám kmotřička nic neposlala?“ – „Nic.“ – „Ani nemáš co vyřídit?“ – „Ne.“

„Ale, Broučku, ani nás nevzkázala kmotřička pozdravit?“

„I ano, maminko, já jsem zapomněl. Že vás pěkně pozdravují.“ – „Vidíš, Broučku! Ale už jdi, přistav židle ke stolu, budeme večeřet.“

A Brouček přistavil židle ke stolu, maminka už nesla na stůl, pěkně se pomodlili, a to jimta polívčička zas chutnala! Byla taková dobrá, zasmažená, s kmínem. Tatínek jí snědl dva talíře a Brouček skoro také dva.

Dlouho pak už neskřívali. Chtělo se jim spát. Klekli a tatínek se modlil: Podvečer tvá čeládka,

co k slepici kuřátka,

k ochraně tvé hledíme,

laskavý Hospodine.

Brouček na to: „Pán Bůh s námi a zlý pryč,“ dal pac a pusu, maminka mu podala do postýlky ruku, on ji držel a už všichni dřímali.

Pěkně se jim to spalo.