Slunko bylo u samého západu a svatojanští broučci vstávali. Maminka už byla v kuchyni a vařila snídani. Tatínek už také nespal. Ležel ještě v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na maminčinu – tam se pěkněji spalo – lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všechny nožičky do povětří a počal se houpat: houp, houp, houpy, houp. Ale najednou se to jaksi moc rozhoupalo, houpy, houp, a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo.
Tatínkem to trhlo, takže byl všecek polekaný. „Zatrápený Broučku, copak tak musíš křičet!“ – „Ale, tatínku, když jsem se tak udeřil!“ – „A jakpak?“ – „I já jsem spadl s postele.“ – „Tak sis měl dát pozor.“ – „Ale když mne to přece bolí.“ – Maminka měla už zatím snídani hotovou a šla je budit. „Vstávejte, vstávejte, slunko již zapadá, budeme snídat. A copak ty, Broučku, už pláčeš? Sotvas oči proloupl!“ – „Ale když já jsem se tak udeřil a tatínek chce, abych nekřičel.“ – „I – jen pojď. Dřív než kočička vejce snese, všecko se ti zahojí. Zatím se pěkně umyjeme a budeme snídat. Pojď.“
A šli. Maminka Broučka pěkně umyla, Brouček přistavil ke stolu židle a maminka už nesla polívčičku na stůl. Sedli si, sepjali nožičky a tatínek se modlil:
Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.
Nato říkal Brouček svou modlitbičku: „Požehnej nám, Pane Bože, prosíme tě pokorně,“ – a pak už hned držel svoji dřevěnou lžičku a znamenitě s ní zacházel. Však oni měli zelnou polívčičku a Brouček, třebaže všecky polívčičky rád, vždy a vždycky tu zelnou přece ze všech polívčiček nejraději. Snědl jí svůj plný talíř a maminka mu ještě ze svého přidala.
Ale tatínek, že už má čas, slunko že je dávno za horama. Honem dal mamince hubičku, nechal si od Broučka políbit ruku, – „A teď, Broučku, pěkně poslouchat, ať mně pak maminka nemusí žalovat.“ – „Ne, tatínku. A já vás vyprovodím, ano?“ – „Tak pojď.“
A šli, ba letěli, ale hezky nízko, aby Brouček nespadl, a jen tak daleko, co mohl Brouček domů uhlídat, aby potom nezabloudil. Ještě to dost neuměl, a tatínek mu řekl: „Jdi už zas, jdi a pěkně se uč lítat.“ A Brouček šel.
Chaloupku měli vystavěnou ve stráni pod jalovcem a krytou suchým špendličím. Brouček si vylezl na stříšku, spustil se, letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, pak se zas spustil a letěl až k dubu a ještě zas zpátky. A když už byl všecek udýchán a křidélka ho bolela, sedl si a odpočinul. A zas se spustil a zas letěl až k palouku a přes celý palouk, až k dubu a zas až na stříšku, a zas se spustil a letěl až k dubu a zas zpátky a ještě se spustil a letěl rovnou čarou pod dub ke kmotřičce.
„Kmotřičko, jestlipak už jste vzhůru?“ – „I Broučku, bodejť bychom nebyli!“ – „A Beruška také?“ – „Bodejť bych nebyla, Broučku. Copak nám neseš?“ – „Já? Nic. Ale, pane, to už umím lítat: Od našich až sem a zas k našim a zas sem a jakoby nic. Že bys to nedovedla!“ – „I však já jsem beruška a nejsem žádný brouček. Vaše maminka, myslím, také moc lítat neumí.“ – „Moc ne. Ale, pane, já jsem dnes ráno spadl s postele.“ – „A tos křičel, viď?“ – „A jakpak to víš? Copaks to slyšela?“ – „I neslyšela, ale to já už vím, že jsi takový křikloun.“ – „Že jsem křikloun? Ó –
ty Berouši! – –“
A už zas Brouček letěl. Maminka už měla doma uklizíno a cídila právě okna, že se až až třpytila. „Kdepaks byl tak dlouho, Broučku?“ – „Byl jsem chvilku u kmotřičky pod dubem.“ – „A copaks tam dělal?“ – „Nic, já jsem tam byl jen tak u okna.“ – „A copak ti dali?“ – „Nic, já jsem nic nechtěl.“ – „Ó, oni ti přece něco dali. Včera kmotřička povídala, že až tam přijdeš –.“ – „Oni něco mají?“ – „Inu, to by byla kmotřička nepovídala.“ – „Hm, nechť si to nechají.“ – „Ó, však ty si tam pro to půjdeš.“ – „Ó, nepůjdu.“ Ó, půjdeš. A jakpaks daleko tatínka vyprovodil?“ –
„Ó, daleko. Až k těm třem olším.“ – „Nu, to není daleko. To se budeš muset ještě moc učit, než budeš moci s tatínkem lítat a pěkně lidem svítit.“ – „Ó! A copak se těm lidem musí svítit? Však my si svítíme sami!“ –“Inu, když oni mají noc, když my máme den. Oni teď spí.“ – „A pročpak jim tatínek svítí, když oni spí?“