A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, ale maminka byla jaksi moc daremná. „Milé dítě, nesmíš s tím ženěním odkládat. Vidíš, já už nikam nemohu. A tatínek už měl plán hotový. Dozadu do dvora že přistavějí světničku, tam že se oni dva odstěhují, a ti mladí že budou hospodařit.
„Ale prosím vás, maminko, koho pak bych já si vzal? Vždyť já nikoho neznám.“ –„I vždyť ty někoho přece znáš.
Jen když bude hodná a poslušná. Janinka ti to poví.“
A tatínek už ani nečekal. Noci se jim zdály být ještě chladny, a když nemohou letět, že budou stavět. A stavěli.
Kmotříček jim pomáhal a do Jana byla světnička hotova, taková krásná, jako malovaná.
„Tak, Broučku,“ začala jednou Janinka, „teď za tou nevěstou. Vždyť vidíš, že maminka už nikam nemůže.“ – „Ale když já žádnou neznám.“ – „I kdybys jen chtěl, však ty bys znal. Dej si pozor, abys nebyl zas neposlušný.“ – „A kohopak bych já znal?“ – „Koho? Copak neznáš Berušku?“ – „Berušku? Tu? Ona se vždycky se mnou vadila, vždycky se mi smála, a nic mne nemá ráda.“ – „I bodejť by tě neměla ráda. A teprve bude mít, až jen si ji vezmeš.
A je hodná a poslušná.“ – „Ale já bych raději – –“ – „Broučku, nemysli na to, co není, a drž se toho, co je. Berušku znáš a víš, že je poslušná, a jiné neznáš, a já nemám žádnou tak ráda jako Berušku, a maminka a tatínek by tomu také byli rádi, kdyby sis ji vzal. Pomysli si, že by sis vzal jinou a ona by maminku jen hněvala. My bychom ji pak nemohli mít rádi a tebe by to mrzelo.“
A tak Brouček neříkal nic. Letěl a svítil, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, ale svítil a svítil a myslil při tom na Berušku.
„Tak, Broučku, copak ti říkala Janinka?“ ptala se maminka. „Abych prý si vzal Berušku, že je hodná a poslušná.“ –
„I arciť. Já o hodnější nevím a tatínek také ne. Tak jen tam jdi a řekni o ni.“ – „Maminko, já tam nepůjdu.“ – „Milé dítě, kdopak by tam šel? To ty tam musíš jít. Vždyť oni tě budou rádi vidět. Viďte, tatínku, aby šel sám?“ A když tatínek, že ano, tedy zůstali na tom, že zejtra přiletí o něco dříve a že si ke kmotříčkovi zajde.
A tak druhý den přiletěl Brouček o něco dříve. Pěkně se umyl a vykoupal, a že poletí na námluvy. Mamince kanuly slzy po tváři. „Tak jen jdi. Hledej, co by se Pánu Bohu líbilo, a dobře pochodíš.“ A Brouček šel. Pod dubem ho viděli z okna, a kmotříček mu vyšel naproti. „Vítám tě, Broučku. Tak pojď dál.“ A Brouček šel dál. Berušku jen tak zahlídl, jak šla do kuchyně, ale kmotřička mu podávala ruku. „Vítám tě, Broučku. Copak nám neseš?“ A když tam Beruška nebyla, tak Brouček se neostýchal. „Milá kmotřičko, maminka je jaksi churava a chce, abych se oženil. Já bych vás tedy prosil, jestli byste mně nechtěli dát vaši Berušku.“
Kmotřička se na Broučka tak hezky dívala, jako by tomu byla ráda, ale tu vpadl do toho kmotříček: „Milý Broučku, my máme tvého tatínka rádi a maminku také, a tebe také jsme mívali rádi, ale víš, že máme jen Berušku a že bychom zůstali sami. Proto si to musíme rozmyslit. Víš co? Přijď si ode dneška za týden a my ti povíme.“
A Brouček se už nezdržoval. Dal s Pánem Bohem a šel domů. Myslil, že je všecko v pořádku. Ale maminka se jaksi zarazila. Ona myslila, že hned řeknou ano, a skoro ji to mrzelo, že se chtěli rozmýšlet. A když Brouček o tom přemýšlel, napadlo jej také, že by za týden mohl kmotříček říci, že mu ji nedá. A počal míti strach. „I jen se neboj,“ těšila ho Janinka.
„Jen buď pokorný, ať už ti ji dají nebo nedají.“
A Brouček svítil a svítil, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, a svítil a svítil a myslil na Berušku. A když týden uplynul, přiletěl Brouček o něco dříve domů, pěkně se umyl a vykoupal a šel pod dub ke kmotříčkovi.
Viděli ho z okna, ale vstříc mu nepřišli. Berušku nebylo nikde ani vidět, kmotřička se jaksi smutně na Broučka dívala, a – „Broučku,“ začal kmotříček, „my máme tvého tatínka rádi a maminku také, a tebe jsme také mívali rádi, ale víš, že máme jen Berušku – a my se bojíme, že budeš neposlušný a že by se měla Beruška s tebou zle. A tak my ti ji nemůžeme dát.“
Brouček byl jako omráčený. Ani nevěděl, kde mu hlava stojí, ale nějak se přece dostal ze světnice, a jako by mu hlava hořela, letěl a letěl – u háječku pod skalou krásná vysoká vřasa, a v té vřase mech jako samet, a v tom mechu krásná chaloupka. Brouček hned do světnice, ani nepozdravil, klesl na stoličku a dal se do pláče, a plakal a plakal, že se kámen mohl ustrnout. „Broučku, Broučku, copak se ti stalo?“ ptala se Janinka. „Slyšíš, Broučku, cože se ti stalo? Pověz.“
A Brouček povídal: „Oni mi ji nedají.“ – „Že ti ji nedají? A proč ti ji nedají?“ – „Že prý mají jen tu, a že prý já budu neposlušný, a že by se měla se mnou zle.“ A už zas plakal. – „I můj milý