25

Broučku, jen se pěkně pokoř a neplač. Vždyť mají jen tu, viď? A myslíš, že už budeš vždycky poslušný? Jen si nedůvěřuj. A kdybys měl být neposlušný, to by se měla Beruška s tebou zle. Já ti povím: Jen se pokoř a buď poslušný, však já o tom s kmotříčkem promluvím.“ A Brouček už neplakal a letěl domů.

Maminka už byla plna úzkosti. „I, můj ty Broučku, copak jsi tak uplakaný?“ – „Když oni mně ji, maminko milá, nechtějí dát! Že prý budu neposlušný. Oni si to myslí.“ – Maminka byla všecka udivena. Toho by se byla přece nenadála. Neříkala však nic a tatínek také nic, ale mrzelo je to oba, až se maminka dala do pláče. „I neplačte, maminko. Já jsem byl neposlušný, ale já si přeji už poslouchat. Však Janinka s kmotříčkem promluví.“

A jednou po slunce západu si Janinka tam u cesty na kmotříčka počkala. „Kmotříčku, buďte tak laskav, zastavte se na okamžik.“ – A kmotříček se zastavil. „Tak vy nechcete Broučkovi Berušku dát! Pročpak? Že byl Brouček neposlušný? On toho lituje a přeje si už poslouchat. A kmotříčku, jestli jste vy byl vždycky poslušný, podívejte se mi do očí!“ Ale kmotříček se díval na zem. „A copak vy chcete s tou vaší holkou vyvádět? Jen si dejte pozor, aby vám nezůstala sedět! Tak. To jsem vám chtěla říci. S Pánem Bohem, kmotříčku.“ Kmotříček byl všecek spletený.

Letěl a svítil, a když už měl letět domů, povídá tatínkovi: „Řekněte tomu vašemu Broučkovi, aby se k nám zejtra přišel podívat.“ A druhý den přiletěl Brouček o něco dříve, pěkně se umyl a vykoupal a šel se podívat ke kmotříčkovi.

Kmotříček ho viděl z okna a šel mu naproti. „Vítám tě, Broučku. Tak pojď dál.“ A Brouček šel dál. „Já jsem si to rozmyslil, milý Broučku, a když vidím, že toho lituješ a že si už přeješ poslouchat, já bych proti tomu nic neměl, kdyby si tě Beruška vzala. Musíš se jí zeptat.“ – „Kdepak je?“ – „Vaří v kuchyňce večeři.“ A tak šel Brouček za Beruškou do kuchyňky. Už ji dávno neviděl. Byla taková silná a krásná. Stála u ohniska a vařila brambůrky –

všecka červená, až až hořela, buď že jí plamen do obličeje sálal, anebo že byla v rozpacích. –

„Vítám tě, Broučku. Copak mně neseš?“ „I, milá Beruško, oni chtějí, abych se ženil, a kmotříček mně řekl, že by proti tomu nic neměl, kdyby sis mne vzala. Abych prý se tě zeptal. Tak Beruško, nechtěla by sis mne vzít?“ – „Já, já – víš, Broučku, já jsem tě mívala ráda, ale – já, já – víš co? Já si to rozmyslím. Přijď zas zejtra.“

A s takovou Brouček odešel. Maminku to mrzelo, že se chce Beruška teprve rozmýšlet, a Broučkovi to také milé nebylo, ale byl krotký a pokorný a Janinka mu to schvalovala. „Nic si z toho nedělej. Je-li Beruška hodná, však ti ji Pán Bůh přece dá, a není-li hodná, buď rád, že ti ji nedá. Jen tam zejtra zas jdi.“

Však už toho Beruška litovala. „Copaks mu řekla, Beruško?“ ptal se jí kmotříček, když přišla do světnice. „Já, já –

já jsem mu, tatínku, řekla, že si to musím rozmyslit.“ – „Rozmyslit? Copak si chceš rozmyslit? Či nemáš Broučka ráda? A neřekl ti, že já jsem ho poslal?“ – „I, já, já – ten brouček z roždí není neposlušný.“ – „Brouček z roždí? I co je tobě do broučka z roždí? Kdyby on byl přišel, tak by byl Brouček nepřišel. Ale Brouček přišel a říkal o tebe. A že byl neposlušný? On toho lituje a už poslouchá. A ty nechceš poslouchat? Nejsi-li ty desetkrát horší nežli Brouček!“

Víc jí kmotříček neřekl. Ale Beruška plakala a celou noc nespala a plakala, a když Brouček druhý den zas přišel, byla Beruška v kuchyňce a vařila brambůrky – a všecka červená až až hořela, buď že jí plamen do obličeje sálal, anebo že byla uplakaná. „Vítám tě, Broučku.“ A už zas plakala. „Copak, Beruško, pláčeš?“ – „Ach, odpusť mně to, Broučku, že jsem se chtěla teprv rozmýšlet.“ – „A chtěla by sis mne vzít?“ – „I bodejť že bych chtěla.“ A vzala Broučka okolo krku a měli se rádi.

A tak maminka, aby prý se se svatbou neodkládalo. Ale asi týden to přece ještě trvalo. Když se muselo všecko omývat a cídit! A než se všichni hosté pozvali! A než se všecky koláče upekly! To jich bylo! Ani se nemohly v komoře na prkna vejít. A Janinka, že jim pošle tři zrnka vína, taková krásná modrá, až do červena, tak jak se z hroznu utrhla. A poslala. Zjednala černého brouka, kováříka, a on jim je na kolečku zavezl. A Janinka mu dobře zaplatila, ale kmotřička mu přece ještě dala trochu mouky a krupice a jiskřičku másla a tři hodně veliké koláče.

Ten byl rád! Když měl doma hromadu dětí!

A byla svatba. To bylo hostů! A když byli všichni pohromadě, šli ven pod dub, Brouček a Beruška, tatínek a kmotřička, kmotříček a maminka, Janinka a ten starý brouček z roždí a pak ti ostatní.

„Tak si podejte ruce,“ začal kmotříček a Brouček a Beruška podali si ruce. „A ty, Broučku, vyznej, chceš-li mít Berušku vždycky rád a vzdávat jí patřičnou čest.“ A Brouček vyznal, že chce mít ji vždycky rád a vzdávat jí patřičnou čest. – „A ty, Beruško, vyznej, chceš-li mít Broučka vždycky ráda a dobře poslouchat!“ A Beruška, že ho chce mít vždycky ráda a dobře poslouchat. – „A tak buďtež v tisíce tisíců a žehnej vám Hospodin.“ A všichni opakovali: „Buďtež v tisíce tisíců a žehnej vám Hospodin.“ A šli zas do chaloupky a jedli a pili a zpívali a povídali, a zas zpívali a byli rádi a měli se dobře.

A když tak zpívali, tu viděl Brouček oknem tam výš na mezi za dubem malinkého broučka, zlatohlávka. Ležel v