„Copak to?“ Tam z růžtky se ozývá tolik zpěvu a hned zas tolik jásotu a lomozu. „Copak to?“
A když se Brouček ohlížel, tu viděl tam výš na mezi malinkého broučka zlatohlávka. Ležel v trávě na břiše se založenýma rukama a díval se a poslouchal. Brouček se k němu přikradl. „Zlatohlávku, copak to tu je?“ – „Ty nevíš? Verunka z růžtky má svatbu.“ – „I pro pána! Že má svatbu?“ – „Arciť, že má. Bere si mladého Verunka tamhle na druhé straně z šípku.“ – „Toho? Viď, je takový rozzlobený, a oči se mu jiskří.“ – „Ano, když se zlobí. Ale dnes on se nezlobí. Vidíš, však jdou z růžtky ven.“ A oni šli z růžtky ven, vpředu Verunek s Verunkou – vedl si ji za ruku.
Jakmile to Brouček spatřil, ach, v něm se všecko obracelo, a jako by mu hlava hořela, a hned pryč a pryč. Letěl a letěl, až se octl u háječku. Pod skalou vysoká vřasa, a v té vřase mech jako samet, a v tom mechu na samé skále krásná, krásná chaloupka. Brouček vrazil hned do chaloupky, ani nepozdravil, klesl na stoličku a dal se do pláče, a plakal a plakal, že se kámen mohl ustrnout.
„Broučku, Broučku, copak se ti stalo?“ ptala se Janinka. Ale Brouček nemohl ani slovíčka ze sebe vyrazit, a plakal a plakal. „Cože se ti stalo?“ Ale Brouček plakal a plakal.
Tak si Janinka k němu sedla, položila mu ruku na rameno: „Slyšíš, Broučku, slyšíš? Co že se ti stalo, co? Slyšíš, ty můj milý Broučku, co?“ A Brouček plakal a plakal, až se vyplakal, a už jen vzlykal. „Cože se ti stalo, Broučku, co?
Tak mně pověz!“ – „Ach, ona má svatbu.“ – „Kdo?“ – „Verunka.“ – „Která Verunka? Ta z růžtky? Vždyť já jsem si to tak myslila.“ – „Ano, a bere si toho Verunka. To on mne tenkrát tak ztloukl.“ – „To on?“ – „On. Já jsem tam byl u Verunky, ale jen okamžik, a ptal jsem se jí, jestli by chtěla být také takovým broučkem – a ona mně jednou povídala, že by chtěla – a tu on přiletěl a začal mne tlouci, a zavolal si ještě jednoho, a pořád mne tloukli, až pak mnou praštili o zem. Od té doby jsem tam nebyl, a když jsem se tam dnes letěl podívat, oni mají svatbu.“
A už Brouček zas plakal a plakal, a bodejť by nebylo Janince Broučka líto. –
„Ach, ach, Broučku, vždyť já jsem se toho pořád bála, a ty ne, ne – že budeš poslouchat. Pamatuješ se? Vidíš, jaks už zas byl neposlušný. Který pak poslušný brouček opustí své místo a letí, kam nemá letět! A pak, Broučku, Broučku, kdopak to jaktěživ slyšel, aby si brouček dělal známost s Verunkou a aby si snad dokonce na ni myslil.
Ne, to není poslušnost. Tak to Pán Bůh nechce. A co mne nejvíce na tebe mrzí, to je, Broučku, žes tatínka a maminku obelhal. Vždyť tys řekl, žes tenkrát upadl. To máš lež na svědomí.“ – „Ale vždyť já jsem nelhal. Já jsem spadl na zem.“ – „Ano, ale lhals. Oni si to jinak myslili, a tys to chtěl. Nic se nevymlouvej! Tím to děláš jen horší.
Teď honem ještě leť a pěkně sviť, a pak to všecko vyznej!“
A Brouček si dal říci. Letěl a pěkně svítil, až se tatínek s kmotříčkem pro něho stavili. A letěli a nemluvili nic, ani slovíčko. A když se měli rozcházet, počal se Brouček zpovídat: „Prosím vás, tatínku a kmotříčku – když jsem měl tenkrát tu vymknutou nohu, já jsem neupadl na zem. Dva Verunci se na mne sběhli a ztloukli mne.“ – „Verunci? A proč by tě oni tloukli?“ – „Já, já – já jsem byl několikrát tam u té růžtky – prosím vás, odpusťte mně to. Mně je toho líto.“ – Tatínkovi vstoupily slzy do očí: „Ach, ach – ale, tak já ti to odpouštím,“ a Brouček mu políbil ruku.
S maminkou to bylo také tak. Dala se do pláče, ale že mu to odpouští, jen kdyby už upřímně poslouchal. A bylo zas jako dobře, ale Broučkovi nebylo ještě dobře. Svítil, svítil, upřímně svítil, ale byl vždy jako opařený a skoro nic nepromluvil. Jednou, už hezky pozdě, když všichni ulehli, myslila maminka, že Brouček spí, a začala tatínkovi potichoučku vypravovat: „Tak zde byla Janinka a povídala, že už bude čas, abychom Broučka oženili.“ Brouček však nespal a slyšel to. „Ne, ne, maminko, já se nebudu ženit.“ – „I mlč. Proč by ty ses neženil!“ – „Ne, já se nebudu ženit!“ – „I však ty se budeš ženit.“ – „Ach, maminko, já se nebudu ženit!“ – „Nu, tak nechť! Ale teď jen spi.“
A Brouček spal. Ale druhý den se stavil u Janinky. „Já se nebudu ženit.“ – „Ty že se nebudeš ženit?“ – „Vždyť se každý nemusí ženit.“ – „Kdo nemůže, nemusí, ale kdo může, musí. Poslušný brouček se aspoň každý žení, když může. Tak to Pán Bůh chce. A teď si dej pozor, chceš-li proto poslouchat, že se to tobě anebo někomu jinému líbí, anebo proto a jedině proto, že to tak Pán Bůh chce.“ – „Ale vždyť vy jste se také nevdala.“ – „Nevdala – protože jsem nemohla.. Beruška nemůže jít a nemůže si někoho namlouvat. Ona musí čekat, až si nějaký poslušný brouček pro ni přijde. A když žádný hodný brouček nepřijde, tak zůstane do smrti svobodná a ví, že proto nikdo pro ni nepřišel, že to Pán Bůh tak chtěl. Tak to je, Broučku, tak. Teď to ještě nespěchá, ale budeš se ženit, protože to Pán Bůh tak chce. Vždyť už je maminka stará a začíná jaksi churavět. Copak nechceš, aby si mohla přece trochu odpočinout? Tak už jen leť. Však už to dlouho nebude trvat.“
A Brouček neříkal nic a letěl a svítil a svítil. Však už to dlouho netrvalo a počínalo býti zima. A tak broučci, že už nikam nepoletí. Jen že se ještě u Janinky sejdou. A sešli se kmotříček a kmotřička a Beruška, a tatínek a maminka a Brouček, pak ještě ten mladý a starý Brouček z roždí, a povídali si a měli se dobře. Brouček seděl vedle Janinky,