31

A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci – ale ti se něco nacvrčeli! A Broučci už neměli stání. Brouček a Broučánek, Broučinínek a Broučíček, Janoušek, Janínek a Svatojánek. Slunko se teprv klonilo k západu, a už byli před chaloupkou, vznášeli se do povětří, jeden výše než druhý, a když viděli tam od háječku Janinku přicházet, letěli jí naproti a skoro ji nesli.

„Však jsem ráda, že vás mohu, milí broučci, ještě vyprovodit, a pak si už také půjdu.“ Ale broučci tomu nerozuměli.

To bylo radosti! Berušky už měly snídani hotovou, čokoládu a k ní takové smažené věnečky. Pomodlili se a nasnídali se, a že ve jménu Páně poletí.

Broučci se již vznášeli do povětří, ale tatínek, že jim chce ještě něco připomenout. „Milí broučci! Tak vy dnes poletíte a budete lidem svítit. Dobře. Když jsem já takhle ponejprv letěl, napomínal mne tatínek a kmotříček, abych pěkně poslouchal, sic že zle pochodím. A já jsem přece neposlouchal. Jednou jsem div o život nepřišel a podruhé jsem myslil, že pozbudu rozumu. A kdyby mne sám Pán Bůh nebyl naučil poslouchat, já bych snad podnes nechtěl poslouchat. A proto vám přeji, milí broučci, abych já vám byl výstrahou a aby vás sám Pán Bůh naučil poslouchat.“

Tatínek byl moc pohnutý, Janinka slzela, maminka plakala a berušky se daly také do pláče. A letěli. Ale jen nizoučko a pomalinku, aby mohla Janinka a maminka a Beruška a Berunka a malá Janinka stačit. Tam na vrchu za potokem se rozloučili. Berušky se vrátily a broučci letěli daleko, daleko do širého světa, tatínek v prostředku a broučci kolem něho.

„Jen se nebojte,“ učil je tatínek. „Pěkně sviťte a nic se vám nestane. – Tady je chaloupka hajného. Však ho někdy uvidíte. Nosí tašku přes rameno a na hlavě klobouk s perem. Vidíte, tady jsou ty vinice, kde roste víno, co nám posílává Janinka. Teď tu hrozny nejsou, ty bývají až k podzimu, ale víno už kvete. Viďte, to krásně voní.“

A letěli a letěli. Broučků všady plno, jen se míhali a „Zdař Bůh! Zdař Bůh!“ A tatínek také: „Zdař Bůh!“ a Broučínek také: „Zdař Bůh!“ a Broučinínek a Brouček a Broučíček a Janoušek a Janínek a Svatojánek: „Zdař Bůh!

Zdař Bůh!“

„Vidíte, tady začínají zahrady, a ta veliká krásná stavení jsou letohrádky. Já svítívám tadyhle v té zahradě. Ale dnes poletíme nejdříve tam oknem do toho velikého domu. To musíme tady přes město. Vidíte, to jsou věže, a tady právě pod námi to je kašna, lev do ní plije vodu – však se někdy na něj podíváme.“

A letěli. Za městem v krásné zahradě u cesty veliký krásný dům, okna náramně veliká a dveře ještě mnohem větší. A ta okna plná světla a ty dveře dokořán otevřené, a do těch dveří vcházeli pořád lidé, staří i mladí, hoši i holky. A broučci se nerozmýšleli – to okno nade dveřmi bylo otevřeno – vletěli tam, sedli si dole na rámec a dívali se. Od stropu dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi byly lavice už plné lidí. Každý měl před sebou dvě knihy a jednu si hned otevřel.

Tu jeden vystoupil na takové lešeníčko, takový mlaďounký pán s jasnými hedvábnými vlásky. Tatínek nechtěl ani očím věřit. „Je to on, či není to on?“ A byl to on, ten bělohlavý Pavlíček. Ach, to měl tatínek radost! A že budou zpívat. A zpívali, a jak krásně! Pak se Pavlíček modlil: Že jsou nestateční lidičkové a že byli neposlušní a nemilosrdní, aby jim to Pán Bůh pro milého Syna svého odpustil a svým Duchem aby je posvětil.

Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu a četl z ní: Blahoslavení jsou milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou. A když si sedli a dávali pěkně pozor, začal jim vypravovat, jaký on býval rozpustilý a nemilosrdný chlapec.

Jednou navečer, když si v zahradě hráli, že viděl letět svatojánského broučka. Hned strhl s hlavy klobouk a ze vší síly jím po milém broučkovi praštil. A že si z toho pranic nedělal. Ale maminka se na něho upřeně podívala.

Neříkala však nic.

V noci pak měl sen. Zdálo se mu, že bylo už ráno a že ho maminka přišla budit. Jeho klobouček držela v ruce.

„Podívej se, Pavlíčku, copak to je tady na tvém kloboučku?“ A když se podíval, bylo to broučkovo křidélko.

„Pavlíčku, kdepak se tady to křidélko vzalo?“ – „Víte, maminko, já jsem včera tím kloboučkem hodil po svatojanském broučkovi.“ – „Ano, já vím, ale teď se podívej, tys ho zabil. Pán Bůh ho stvořil, aby nám v noci pěkně svítil, a jen považ, tys ho zabil! To by ti mělo projít? Blahoslavení jsou milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou. Tys byl nemilosrdný, tys broučka zabil, a proto nedojdeš milosrdenství.“

On že se dal do pláče, ale maminka ho nechala a šla od něho pryč. A plakal, až se probudil. Tu však viděl, že je ještě noc a že to byl sen. Ale ráno hned se šel podívat na klobouček, a to křidélko tam opravdu leželo. Ó, to že mu toho bylo líto! A to slovo Boží: Blahoslavení jsou milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou, že mu v paměti