10

A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci – ale ti se něco nacvrčeli! A Janinka už byla u Broučka, a kmotříček a kmotřička a Beruška, a čekali, až jen slunko zapadne. Brouček byl takový silný a veliký. Seděl vedle Janinky, radost mu zářila z očí, ale neříkal pranic. Maminka se nemohla zdržet, samou radostí až plakala, a snídaně by tak honem nebyla uvařená, kdyby jí Beruška nebyla pomohla. Měli čokoládu – nevím, kde ji vzali – a k ní smažené věnečky.

Pomodlili se, nasnídali se, a – že už slunko zapadlo. Brouček byl první venku. Povznesl se do výšky, letěl třikrát dokola – jakoby nic! – a u Janinky se zas spustil na zem. Všichni si stoupli kolem něho, a tatínek, že má něco na srdci.

„Milý Broučku! Já mám radost, maminka má radost, a my máme všichni radost, že už dnes poletíš. To je dobře, Pán Bůh to tak chce. Ale my nebudeme vždycky pohromadě, musíme se rozdělit, aby lidé všude viděli. A tu mám o tebe strach. Hodné broučky má Pán Bůh na starosti a nic se jim nestane. Ale jen jestli ty budeš hodný, a budeš-li pořád pěkně svítit, jak to Pán Bůh chce! Já bych měl velkou žalost a maminka také a kmotříček také, a my všichni, kdybys neměl pěkně poslouchat.“

A přitom tatínek div neplakal, a maminka opravdu plakala.

Janince také stály slzy v očích, a i Broučka by byli honem rozplakali. Tu se ještě ozval kmotříček: „Milý Broučku, už máš přece rozum a slyšíš, že si všichni přejeme, abys pěkně poslouchal. Já ti řeknu jen to, že kdybys neměl pěkně poslouchat, ty sám bys nejhůř přitom pochodil. A teď už ve jménu Páně poletíme.“ A letěli, ale jen nizoučko a pomalinku, aby jim mohla maminka i kmotřička a Janinka a Beruška stačit – až přiletěli tam za potok a přes vrch, odkud bylo vidět daleko, daleko, do širého světa. Tu kmotříček, aby prý ony se už vrátily. A vrátily se a Brouček letěl pryč a pryč do širého světa. Ony ještě za nimi: „S Pánem Bohem!“ „Sprovázej Pán Bůh!“ „Šťastné navrácení!“ „Sám Pán Bůh tě nauč poslouchat!“ – ale Brouček už byl daleko, a už to snad všechno ani neslyšel. A tak se vracely a povídaly si, jaké má brouček krásné světlo. Kmotřička myslila, že je krásné žluté jako zlato; mamince se zdálo víc do běla, hodně jasné; Beruška tvrdila, že je do růžova; Janinka pak měla za to, že je takové, jaké mívají Broučci, kdy ponejprv letí, a že jen aby Brouček poslouchal, že ona má strach, že poslouchat nebude.

Maminka však myslila, i že snad bude, a kmotřička také, i že ano, a tak už Janinka neříkala nic. Byly už nedaleko, daly si s Pánem Bohem a letěly každá domů. Maminka tam měla stát hromadu nádobí, dala se hned do práce, ale nešlo jí to jaksi nijak od ruky. Myslila na Broučka, a myslila na Janinku. „Že by měl být můj Brouček neposlušný?“

– To ji na Janinku skoro mrzelo.

Oni pak letěli, vlevo kmotříček, vpravo tatínek a Brouček v prostředku. Na západ se nebe rdělo a Broučkovi se srdce v těle smálo. Ale tu se blížili k velikému dubovému lesu a Brouček si vzpomenul na žlunu. „Tatínku, tady jsou žluny.“ – „I neboj se. Vždyť my do lesa nepoletíme, jenom okolo. Tady je naše cesta.“ – Ale sotva to tatínek dořekl,, už se to na ně z lesa řítilo, a tolik to zvučelo a tolik to hučelo, a hned se to sypalo na milého Broučka. Ach, ten křičel! „Tatínku, tatínku – tatínku, tatínku!“ „I mlč, i mlč! Neboj se. Vždyť to není žluna, to je chroust.“

Ale Brouček křičel a krčil se a schovával, až to přestalo bzučet. – „I, Broučku, to se nesmíš bát,“ těšil ho kmotříček. „Vidíš ho tamhle, to je chroust. On se nás asi lekl, že jsme tři.“

„Ale když to tak hučelo!“ – „I to chrousti tak bzučí.“ A letěli a letěli, až tam na konci lesa bylo něco vidět. „Tatínku, podívejte se tamhle, copak to je? Takové velikánské.“ – „To je hajného chaloupka.“ – „Ta je veliká. A to jsou dveře tam nahoře v prostředku?“ – „I ne, to je okénko.“ – „Ale to je veliké. A načpak jsou pod tím okénkem a kolem narovnány ty klády?“ – „I to nejsou klády. To jsou štakle, aby měl hajný čím topit.“ – „Ale! A tatínku, kdopak to je ten hajný?“ – „I vidíš ho, však jde tamhle naproti nám.“

A hajný přicházel naproti nim: Takový veliký a měl široký klobouk s perem a po straně takovou tašku a přes rameno velikánskou pušku. „Ale, tatínku, já se bojím.“ – „I neboj se. On je rád, že mu posvítíme.“ – A letěli a posvítili mu, a on byl rád a díval se za nimi. – „A tatínku, copak že ten hajný nespí?“ – „I musí on dávat pozor.“ –

„Načpak?“ – „Tady na les, aby jej lidé neukradli.“ – „Tatínku, ti lidé kradou?“ – „I kradou, a nic prý se nemají rádi.

“ – „Ale to já bych jim nesvítil. Ten hajný nekrade, viďte?“ – „Ne, ten ne. Ale když Pán Bůh chce, abychom jim svítili, tak my jim svítíme, ať kradou anebo nekradou.“

A letěli a dívali se a povídali. Ale tu to najednou před nimi strašně zahučelo. Bylo to takové veliké jako mračno, mělo to oči jako řeřavé uhly a zobák takový zahnutý a drápy až hrůza, a Brouček už byl všecek bez sebe. –

„Tatínku, tatínku – tatínku, tatínku!“ – a už padal na zem, zalézal do trávy a myslil, že už ho žluna polkla. Tatínek hned za ním a kmotříček také. „I neboj se, Broučku, neboj se. Vždyť to není žluna, to je sova. Ta nám nic neudělá.“ – Ale Brouček jako by neslyšel. A když se přece trochu zotavil, počal plakat. „Tatínku, já půjdu domů, ach, tatínku, já půjdu domů.“ – Ale tatínek a kmotříček mu to vymlouvali. „I ne, Broučku. Toto! Copak by si doma