4

Byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom musel tatínek kmotříčkovi slíbit, že se k nim přijde s maminkou a s Broučkem ještě jednou podívat, a to hned zejtra, dřív než udeří zima.

A tak druhý den po snídani, že půjdou ke kmotřičce. A šli. Však už na ně čekali. Dávali si po hubičce a Brouček líbal ruku. Ale byl tam ještě někdo. Kmotřička vzala Broučka za ruku: „Pojď, Broučku, polib také tadyhle Janince ruku.“ – A Brouček políbil, honem se však schoval za maminku.

Sedli kolem kamen a začali si povídat. Ale kmotřička šla do síně k almaře, a Brouček za ní. „Kmotřičko, copak máte?“ – „I Broučku, pekli jsme koláče, s tvarohem a s mákem.“ – A už jich nesla kmotřička plný talíř a každý si jeden vzal, a Brouček, že zkusí také jeden tvarohový. A vzal si také jeden tvarohový, a seděli kolem kamen a povídali si.

Ale Broučkovi se to jaksi nehezky sedělo. „Pojď sem, Beruško, já ti něco povím.“ – A Beruška šla a Brouček jí šeptal nahlas do ucha: „Poslouchej, kdopak to je ta Janinka?“ „I, to je Janinka!“ – „Čípak je?“ „I, ona není ničí, ona je sama svá.“ – „A copak nemá žádného broučka a tatínka?“

„Ne, ona je sama.“ – „A kdepak zůstává?“ – „Pane, tam u lesa ve vřase. Takovou má krásnou chaloupku v mechu.“ – „Ale když se pořád tak moc na mne dívá.“ „I jdi, hloupý. Vždyť ona je hodná. Víš, ten med – ten jsme dostali od ní.“ – „Ale když ona – – “

Tu však volala kmotřička Berušku. Šly do síně a Brouček honem za nimi. „Kmotřičko, vy ještě něco máte?“ –

„Vždyť už jste zde letos naposledy. Až zas v létě.“ – „Copak máte?“

„Počkej, to se podivíš. Pojď, pomůžeš nám.“ – A Brouček, že pomůže. A šli, ale ne do almary. Tam dozadu na dvůr měli ještě komoru – ó, tam měla stát kmotřička celé zrnko vína, tak jak se z hroznu utrhlo, takové krásné modré, až do červena. A teď se ho kmotřička s Beruškou chopily a nesly je celé, tak jak bylo, do světnice a Brouček jim pomáhal.

„Postavte je tadyhle na stůl, to bude nejlepší,“ radil kmotříček. Kohoutek už měl pohotově, vzal ještě kladivečko, vyrazil stopku, nasadil kohoutek a kmotřička už držela křišťálový koflíček, aby do něho kmotříček natočil. A kmotříček do něho natočil, až se to rdělo a přímo vyskakovalo.

A teď si zavdala nejdřív maminka, pak Janinka, potom kmotřička, po ní tatínek, pak kmotříček, a Broučkovi a Berušce také dali, ale jenom líznout. A všichni si to velmi velice chválili, takové to bylo sladké! – jenom se jim to zdálo být moc silné. A tak kmotřička: „Beruško, honem skoč na palouk se džbánem pro rosu.“ A Beruška honem skočila na palouk se džbánem pro rosu.

Kmotříček přitáhl stůl blíže ke kamnům, natočil do koflíč-ku vína jen polovic, dolil rosou a podával kolem. A tak si seděli a povídali: Jak jednou bylo s kmotříčkem zle. Bylo to brzy po tom, když se s kmotřičkou sebrali. Vyletěl hned po slunce západu, celou noc pěkně svítil, a když už k ránu letěl zas domů, tu se najednou objevila taková velikánská žluna a už už ho chtěla za živa spolknout. Kmotříček se náramně lekl, ale honem se vzpamatoval, a hrr na buk, ale žluna hrr za ním.

A tak kmotříček honem do skuliny, ale žluna zobákem hned za ním, a že byla díra malá, už ji zobákem tesala.

Kmotříček se strachem celý třásl a vlasy mu vstávaly. – „Co by si kmotřička doma počala, kdyby takhle!“ – a zalízal do skuliny dál a dál, ale žluna také zobákem dál a dál, až už dál nemohla a kmotříčka nechala. A kmotříček chvíli ještě čekal a pak pomalounku vylézal. Ale opatrně a dobře se ohlížel, jestli tam žluna někde nesedí. Ale neseděla, a tak letěl kmotříček honem domů.

Slunce už bylo vysoko na nebi a kmotřička byla všecka polekána. Volala a plakala, lítala a běhala, dívala a ptala se, ale nikde nic, o kmotříčkovi nikdo nevěděl. Až zaběhla k Janinčinu tatínkovi. A on také nic nevěděl, ale jen aby prý kmotřička nic neplakala, kmotříček že býval poslušný, a poslušné broučky že má Pán Bůh na starosti, takže se jim nemůže nic stát; a i když se jim něco stane, že je to tak dobře, že to Pán Bůh tak chtěl, a že nesluší broučkům moc plakat a naříkat. Aby jen šla kmotřička domů a pěkně čekala. A kmotřička šla domů, a když jde, tu jí přichází kmotříček naproti. To měla radost!

A tak si to povídali a byli rádi, že už je to pryč. Ale Beruška se dala přitom do pláče. „Copak ti je?“ – ptal se jí Brouček. – „I, kdyby mně byla ta žluna tatínka sežrala!“ – „Ale vždyť ho nesežrala.“ A kmotříček k tomu doložil:

„Milá Beruško, tenkrát jsme tě ještě ani neměli.“ Ale Beruška, že nechť, a vzlykala přece.

A teď vypravoval tatínek: Když kmotříček a tatínek byli ještě hoši a měli poprvé letět, že je zval Janinčin tatínek s sebou, ukazoval jim cestu a povídal jim, co kdy a jak. A oni se tomu pěkně od něho naučili. A jednou, když už