lesem, a tu slyší takový usedavý pláč. Brouček poslouchá, odkud to a co to. A byl to pláč, tam někde dole v trávě.
A tak si letěl Brouček na to posvítit. Ale opatrně zdaleka. A když si tak na to svítí, tu vidí – ach, co on nevidí! –
Takový hezounký, kulatý brouček sedí v trávě, celinký červený se sedmi krásnými, černými puntíky – a ty oči, ty krásné černé oči! A ty oči tolik plakaly, a teď se na Broučka upřeně dívaly. Broučkovi jich bylo líto.
„Kdopak jsi? A copak se ti stalo?“ – „Já – já jsem Verunka. Já jsem byla u tetičky, a když mne už bolela křidélka, tak jsem si drobátko sedla, že si odpočinu, a já jsem usnula. A teď je tma a já nevím cestu a bojím se, a maminka pláče, že jsem se jí ztratila.“ – „Ty jsi Verunka? I neplač. Kdepak zůstáváte?“ – „My zůstáváme v růžtce.“ – „V
růžtce? Viď, to je tam před potokem na mezi. I já vím, kde to je. Pojď, já tě tam zavedu a neplač.“
Však Verunka už neplakala. A letěli. Brouček letěl napřed, aby Verunka viděla na cestu, ale mohl na ní oči nechat.
Pořád se ohlížel. Když byla taková krásná, celinká červená se sedmi černými puntíčky! A ty oči, ty krásné oči! A už neplakaly. A letěli, ale neříkali nic. Brouček se díval na Verunku a Verunka letěla za Broučkem. Už byli na vrchu, už letěli s vrchu, už byli nedaleko potoka, po potoku vzhůru, už počínala mez, už bylo vidět růžtku, a u Verunků – vždyť oni celou noc nespali! Pořád Verunku hledali a teď, když viděli blížit se jakési světlo, letěli naproti. Verunku hned poznali, a to bylo radosti! Brouček se však otočil, a když se po něm ohlíželi, byl už ten tam.
Však už na něho doma čekali. „Kdepak byls, Broučku,“ ptal se tatínek. – „Já jsem musel zavést Verunku domů.
Ona seděla v trávě a plakala, že se bojí a že neví cestu.“ – „Kdepak zůstávají?“ – „Tamhle za potokem na mezi v růžtce.“
– „A copak ti řekli?“ – „Nic. Já jsem honem letěl domů.“
– „Nu, dobře,“ řekl tatínek. A jakoby nic. Ale maminka tomu byla ráda, a Janinka neříkala nic, ale také byla ráda, a Brouček měl posud čisté svědomí, a jakoby nic.
Druhý den letěl zas. Rovnou cestou do té zahrady u toho pěkného domu, a svítil a svítil, na nic nedbal a ničeho si nevšímal. Ale za nějakou chvilečku sedne si na hrušku na samý vrcholek, na nic nedbá a ničeho si nevšímá a počne mudrovat. „A proč já bych musel tady svítit! Ať svítím, kde svítím, jen když svítím. Tady je nás beztoho dost.“ A tak si to povídal, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, sletěl však s hrušky a marš – vzhůru mezi vinohrady k lesu, přes vrch, podle potoka – tu je ta mez, tu na ní ta růžtka – a tu se Brouček zastavil. Ohlížel se, chodil kolem, a tu k němu vyběhne z růžtky Verunka.
„Broučku! Však já vím, že jsi ty brouček. Také prý vám říkají svatojánské mušky. Ale vždyť nejsi muška, ty jsi brouček, viď, Broučku?“ – „Ale jakpak ty víš, že já jsem Brouček?“ – „I tatínek mně to povídal. On se po tobě včera ohlížel, a tys už byl pryč. A povídal, že to byl brouček a že jste hodní. A viď, vy lidem a jiným broučkům svítíte. Já bych hned chtěla být takovým broučkem.“ – „A poslouchej, Verunko, copak vy děláte?“ – „My? My povídáme lidem, kam se dostanou, jestli do nebe nebo do pekla.“ – „A jakpak to víte vy?“ – „I to my už víme.
Když letíme nahoru, tak se dostanou do nebe, a když letíme dolů, tak se dostanou do pekla.“ – „Ale! A poslouchej, kampak se dostanu já, a maminka, a tatínek, a Janinka a kmotřička a kmotříček a Beruška?“ – „Kam? To já nevím.
Počkej, já se zeptám tatínka, až přiletí domů.“ – „Kdepak on je?“ – „Letěl povídat lidem, kam se dostanou. Však on už brzy přiletí.“
A tu on letěl. Brouček ho spatří, a jako by neměl dobré svědomí, otočí se a pryč – vzhůru do vrchu okolo lesa, skrz vinohrady do té zahrady u toho pěkného domu, a svítil a svítil a svítil až do samého rána. „Broučku, už poleť!“ volali na něho tatínek a kmotříček. A letěli domů.
Ale druhý den zas tak. Brouček letěl nejdříve tam do té zahrady, drobátko svítil, pak si sedl na hrušce na samý vrcholek, na nic nedbal a ničeho si nevšímal a započal mudrovat: „A proč bych já musel tady svítit! Ať svítím, kde svítím, jen když svítím. Tady je nás beztoho dost, a tam se dozvím, kam se dostaneme.“ A tak si to povídal a na nic nedbal a ničeho si nevšímal, sletěl však s hrušky, a marš – vzhůru okolo lesa přes vrch, podle potoka – tu je ta mez, tu na ní ta růžtka, a teď se Brouček zastavil. Ohlížel se, jako by měl zlé svědomí, obcházel kolem, a tu k němu vyběhla z růžtky Verunka.
„Broučku, však ty se nedostaneš do nebe. Tvá maminka se tam dostane a ta Janinka také, ale ty ne.“ – „A pročpak ne?“ – „Já nevím, ale tatínek letěl šikmo na zem a povídal, že kdybys teď umřel, že by ses do nebe nedostal. Aby prý sis vzpomněl, co je u vás to první.“ – „To první? Copak to je? Já nevím.“ – „I, to je zle, když ty ani nevíš! U nás je to první mluvit pravdu, a hned to druhé je poslouchat. Víš – tatínkovi to bylo líto, žes mne přivedl a že by ses přece neměl dostat do nebe, ale on musí mluvit pravdu.“ „Ó, však já už vím, co je u nás to první. Ale já musím letět.“ – „A přiletíš zas? “
Ale Brouček už letěl. „Já nevím“ – a letěl vzhůru do vrchu okolo lesa, skrz vinohrady do té zahrady u toho