pořád Kykyryhý! Jeden přestal a druhý začal, takže ani nepřestali. Ale hvězdy začaly jaksi blednout a tam na východě se tolik rdělo, že kmotříček radil: „Poleťme domů! Slunko už vychází a doma na nás beztoho čekají.“
A letěli domů. Broučkovi se z těch zahrad ani nechtělo, ale přece letěli, vzhůru vinicemi, až tam k lesu. Tatínek už Broučka těšil: „Jen se neboj. Slunko vychází a sovy již zalezly.“ – „A žluny, tatínku, také?“ – „I nic se neboj. Tady je naše cesta, tu se nám nic nemůže stát.“ A letěli. Tu stála chaloupka hajného, ale Broučkovi zdála se být tak malounká, že ji ani nemohl poznat. A z komína se kouřilo. „Vidíš, Broučku.“ povídal kmotříček, „tady už vstali a vaří už snídani.“ Dveře do chaloupky byly otevřeny. Na posteli ležel hajný a spal, tak nerostrojený. Puška visela na stěně na hřebíku a na zemi na dlážkách u samých dveří ležela veliká zastřelená sova. – A letěli, pořád pěkně vedle do lesa, až les přestal, a byli na vrchu. A s vrchu dolů a přes potok – a hned všichni tři tam pod jalovec.
Však už na ně čekaly, a když je viděly, vyběhly jim naproti, maminka a kmotřička a Beruška. „A Janinka tu není?“
ptal se Brouček. „Není zde,“ pravila maminka. „Ona si myslí, že nebudeš poslouchat. A jestlipak, tatínku, poslouchal?“ – Tatínek se usmíval a neříkal nic. Ale kmotříček: „I poslouchal. Vždyť už má rozum, a už se nebude bát.“ – A že budou večeřet, hlad už beztoho měli. Měli čokoládu a k ní takové smažené věnečky. Ale když nenechali Broučka ani se najíst! Pořád, aby jim vypravoval, jak se tam měli, a Brouček se beztoho sám k tomu měl: Jaká byla ta zahrada krásná, a v tom jednom okně že bylo světlo, a že se okno otevřelo, a taková krásná paní dívala se na hvězdy a na broučky, a ti kohouti tolik kokrhali jeden za druhým až tam daleko, a ten lev že sebou ani nehnul, měl takovou velikou hlavu a dva ocasy a pořád plil vodu.
„A nebál ses ho?“ ptala se Beruška. – „Ó, načpak bych se bál! A viďte, kmotříčku, toho chrousta jsme polekali.
Ten se nás bál!“ – „Ano, Broučku,“ přisvědčoval kmotříček. „Ale ta sova!“ – „Ó, však ji hajný zastřelil. Pane, tohos měla vidět, Beruško! Měl takový velikánský roh, hú, hú, hú, hú a pořád hú. To aby lidé věděli, jak dlouho mají ještě spát.“ – „I ne, Broučku, to nebyl hajný, to byl ponocný,“ opravoval ho tatínek. – „Ano, tak to byl ten ponocný.“ A kmotřička k tomu přidala: „Však ano, půjdeme spat. Broučkovi se oči zavírají.“ A tak že se budou modlit:
Podvečer tvá čeládka,
co k slepici kuřátka,
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.
Brouček dal pac a pusu, každý šel po svých a spali a spali. Krásně se jim to spalo.