18

Podvečer tvá čeládka

co k slepici kuřátka,

k ochraně tvé hledíme,

laskavý Hospodine.

Pac a pusu, „Pán Bůh s námi a zlý pryč“, lehli a spali a spali.

Ale dlouho ještě nespali a Brouček se probudil. Bylo mu zima, skoro se až drkotal. Nemohl to vydržet:

„Maminko!“ Ale maminka spala. „Maminko!“ Ale maminka zas nic a Brouček – byl nějaký churavý a dal se do pláče. Vtom se maminka vzbudila. „Broučku, copak ti je?“ – „Ach, maminko, mně je zima.“

„I vždyť není tak moc zima. Skrč se pěkně pod peřinku.“ – „Ach, maminko, já jsem skrčený, a mně je přece zima.“ Vtom se probudil tatínek a když slyšel, že je Broučkovi pořád ještě zima – tak povídá, aby maminka šla trošku zatopit. A maminka šla a trošku zatopila a bylo jim zas teploučko, ale tatínek povídal, že je venku tyranská zima.

A tak si povídali, až zas usnuli. Ale netrvalo to dlouho a Brouček se probudil. Bylo mu zima, až se drkotal. Nemohl to vydržet. „Maminko!“ A maminka už měla spaní nějak přetrhané. Hned se vzbudila. „Maminko, mně je zima.“ –

A tak nezbývalo nic, než zas zatopit. A tak topili a topili. Ale Brouček pořád ještě, že je mu zima. Když tak tyransky mrzlo, a pořád víc a víc. Maminka už nevěděla, co si má počít. Dříví ubývalo a zimy přibývalo. „Tu máš, Broučku, vezmi si mou peřinu, ta je větší; já si vezmu tvou.“ A tak si vzal Brouček maminčinu peřinu a maminka si vzala Broučkovu a myslím, že hodně mrzla, ale neříkala nic. A Brouček také nic neříkal, ale tolik už nemrzl.

Vzpomněl si však na Janinku.

„Tatínku, jestlipak má Janinka dost dříví?“ – „I má. Když jsem jí říkal, aby k nám ještě přišla, díval jsem se jí tam na ně. Má ho – ani ho nespálí.“ – „A u kmotřičky také mají dost?“ – „I to víš. Ti ho mají vždycky dost. Vždyť dělali celé léto o samém dříví.“ – „A tam v roždí, tatínku, také mají dost?“ „I ti ho mají, že jsem se až podivil. To ani za dvě zimy nespálí.“ A tak byl Brouček rád, a když už si neměli co povídat, tak spali a spali.

Ale dlouho to netrvalo a Brouček se probudil. Bylo mu zima, až se drkotal. Nemohl to vydržet. „Maminko!“ A maminka beztoho jaksi špatně spala. „Copak je ti, Broučku?“ – „Ach, maminko, mně je zima.“ – A tatínek se také probudil a také povídal, že je zima. A tak zas topili a topili a přitom vařili polívčičku, ale maminka byla plna ouzkosti a polínečka počítala. „Ach, co si počneme!“ – „I načpak si dělat starosti,“ těšil ji tatínek. „Dlouho už to trvat nemůže a bude zas jaro.“

A najedli se a ohřáli se, a když už si všecko pověděli, zas spali a spali. A dlouho spali, ale tu se Brouček probudí a je mu zima, až se drkotá. Nemohl to vydržet. „Maminko!“ A maminka skoro ani nespala: „Ach, Broučku, snad ti není zas zima?“ – „Ach, je mně zima, ach, už to nemohu vydržet.“ – „Ach, co my si počneme!“ bědovala maminka, ale šla a drobátko zatopila, ale jen pradrobátko, že to nebylo ani pozorovat. Když už neměla skoro žádné dříví! A tu se probudí tatínek: „Zatop, maminko, je tady zima.“ – „Ale vždyť jsem právě zatopila.“ – „I to není nic. Musíš hodně zatopit.“ – „Ale jen kdybych měla čím.“„Copak už nemáš dříví?“ – „I mám všeho všudy dvanáct polínek.“ –

„Nu tak je přilož a bude teplo.“ – „Ale co potom?“ – „I zas nějak bude. Jenom pěkně poslechni. Poslušné broučky má Pán Bůh na starosti.“

A tak maminka vzala těch dvanáct polínek, a všechna je přiložila na oheň, ale měla přece jaksi strach. Ale tatínek si liboval, že je hezky teploučko, a Brouček také a krčil se, že ho ani nebylo vidět. A tak si povídali, že už kolikrát bylo zle a že zas bylo dobře, a usnuli a spali a spali a spali. Dobře se jim to spalo.