40

“Beze všeho,” vysypal inženýr Carson, “ale až po panu předřečníkovi. Tak.”

“A kdo z vás inzeroval?”

“Já,” prohlásil bez váhání inženýr Carson. “Můj nápad, pane. Konstatuju, že i v našem oboru je neslýchanou špinavostí svést se zadarmo na cizím nápadu. Tak.”

“Račte dovolit,” obrátil se sir Reginald k Prokopovi se skutečnou mravní nevolí, “to už je příliš. Jak by to bylo vypadalo, kdyby vycházel ještě jeden inzerát s jiným jménem! Prostě jsem musel přijmout fakt, jak to tamten pán udělal.”

“Aha,” dorážel bojovně pan Carson, “a proto ten pán si přisvojil taky mé jméno, víte?”

“Konstatuji prostě,” ohradil se sir Reginald, “že tamten pán se naprosto nejmenuje Carson.”

“Jak se tedy jmenuje?” tázal se Prokop chvatně.

“… Přesně to nevím,” vycedil opovržlivě lord.

“Carsone,” obrátil se Prokop k inženýrovi, “a kdo je tenhle pán?”

“Konkurence,” řekl s hořkým humorem pan Carson. “Je to ten pán, co mne podvrženými listy chtěl vylákat na všelijaká místa. Nejspíš mne tam chtěl seznámit s moc milými lidmi.”

“Se zdejší vojenskou policií, prosím,” zamručel sir Reginald.

Inženýr Carson zle blýskl očima a varovně zakašlal: Prosím, o tomhle nemluvit! sic –

“Chtějí si pánové navzájem ještě něco vysvětlit?” šklebil se Prokop u dveří.

“Ne, nic už,” řekl důstojně sir Reginald; doposud neuznal druhého Carsona ani za hodna pohledu.

“Tak tedy,” začal Prokop, “především vám děkuju za návštěvu. Za druhé mám velikou radost, že Krakatit je v dobrých rukou, totiž v mých vlastních; neboť kdybyste měli nejmenší naději dostat jej jinak, nebyl bych asi tak tuze hledaná osoba, že? Za tuhle nedobrovolnou informaci jsem vám náramně vděčen.”

“Ještě nejásejte,” bručel pan Carson. “Zbývá –”

“– on?” řekl Prokop ukazuje na sira Reginalda.

Pan Carson zavrtěl hlavou. “Kdepak! ale neznámý třetí.”

“Odpusťte,” mínil Prokop skoro uražen, “snad si nemyslíte, že vám něco věřím z toho, co jste mi včera napovídal.”

Pan Carson s politováním pokrčil rameny. “Nu, jak chcete.”

“Dále a za třetí,” pokračoval Prokop, “bych vás prosil, abyste mi řekli, kde je teď Tomeš.”

“Ale vždyť jsem vám povídal,” vyskočil pan Carson, “že tohle nesmím – Přijeďte do Balttinu, a je to.”

“Tak vy, pane,” obrátil se Prokop k siru Reginaldovi.

“Beg your pardon,” pronesl dlouhý gentleman, “ale tohle nechám pro sebe.”

“Tedy za čtvrté vám kladu na srdce, abyste se tady navzájem nesnědli. Já zatím půjdu –”

“– na policii,” mínil sir Reginald. “Velmi správně.”

“Těší mne, že s tím souhlasíte. Odpusťte, že vás tu zatím zamknu.”

“Oh, prosím,” řekl lord zdvořile, zatímco pan Carson se pokoušel zoufale protestovat.

S velkou úlevou zamkl Prokop za sebou dvéře a ještě k nim postavil dva sklepníky, načež běžel na blízké komisařství; neboť považoval za vhodno poskytnout tam jakés takés vysvětlení. Ukázalo se, že věc není tak lehká; poněvadž nemohl oba cizince nařknout aspoň z krádeže stříbrných lžiček nebo z hraní makaa, měl velkou práci překonat pochybnosti policejního úředníka, který ho patrně pokládal za blázna. Konečně – snad aby už měl pokoj

– přidělil Prokopovi civilního strážníka, osobnost velmi ošoupanou a mlčelivou. Když dorazili do hotelu, našli oba sklepníky statečně vzepřené o dvéře za ohromného shonu veškerého personálu. Prokop odemkl a civilní strážník zafrkav nosem vstoupil klidně dovnitř, jako by si šel kupovat šle. Pokoj byl prázdný. Oba páni Carsonové zmizeli.

Mlčelivá osobnost se jen omrkla a rovnou se ubírala ke koupelně, na kterou Prokop dočista zapomněl. Bylo tam okno dokořán otevřené do světlíku, a v protější straně vyražené okénko k záchodu. Mlčelivá osobnost zamířila k