“Krakatit.”
“Račte rozsvítit. Koho račte mít s sebou? Prosím, povolení.”
“Hned,” řekla princezna klidně a zasunula na prvou. Auto vyrazilo přímo skokem; vojáci stěží uskočili. “Nestřílet,”
křikl jeden, a vůz letěl do tmy. Na zatáčce rychle zahnula a jela skoro zpátečním směrem. Zastavila hladce před šraňky zavírajícími silnici. Dva vojáci se blížili k vozu.
“Kdo má službu?” ptala se suše.
“Poručík Rohlauf,” hlásil voják.
“Zavolat!”
Poručík Rohlauf vyběhl ze strážnice zapínaje se.
“Dobrý večer, Rohlaufe,” řekla přívětivě. “Jak se máte? Prosím, nechte mi otevřít.”
Stál tu uctivě, ale nedůvěřivě měřil Prokopa: “Velmi rád, ale… má pán povolení?”
Princezna se zasmála. “To je jen sázka, Rohlaufe. Za pětatřicet minut na Brogel a zpátky. Nevěříte? Přece mi nezkazíte sázku.” Podala mu z vozu ruku, strhnuvši rychle rukavici. “Na shledanou, ano? Ukažte se zas někdy.”
Srazil paty a políbil jí ruku hluboce se klaně; vojáci otvírali šraňky a vůz se rozjel. “Na shledanou!” volala nazpět.
Řítili se nekonečnou alejí silnice. Tu a tam mihlo se lidské světélko, ve vsi zaplakalo dítě, pes za plotem běsnil za temným letícím vozem. “Co jste učinila,” křičel Prokop. “Víte, že Holz má pět dětí a sestru mrzáčka? Jeho život…
je desetkrát víc než můj i váš! Co jsi učinila?”
Neodpovídala; se svraštělým čelem a zuby zaťatými dávala pozor na cestu, pozvedajíc se chvílemi, aby lépe viděla. ”Kam chceš?” zeptala se najednou na rozcestí vysoko nad spícím krajem.
“Do pekla,” zaskřípěl.
Zastavila vůz a obrátila se k němu vážně: “Neříkej to! Copak myslíš, že jsem neměla už stokrát chuť nás oba rozbít na nějaké zdi? Nemysli si, šli bychom oba do pekla. Já teď vím dobře, že je peklo. Kam chceš jet?”
“Chci… být s tebou.”
Zavrtěla hlavou. “To nejde. Nevíš už, co jsi říkal? Jsi zasnouben a… chceš zachránit svět před něčím hrozným.
Tak to udělej. Ty musíš mít čisto sám v sobě; jinak… jinak jsi zlý. A já už nemohu…” Hladila rukou volant. “Kam chceš jet? Kde vůbec jsi doma?”
Sevřel ji vší silou v zápěstí. “Za-zabilas Holze! Copak nevíš –”
“Vím,” řekla tiše. “Myslíš, že jsem to necítila? To ve mně tak zachrustěly kosti; a pořád ho vidím před sebou, a já pořád, pořád vozem do něho, a zas mně běží do cesty –” Zachvěla se. “Tak kudy? Vpravo nebo vlevo?”
“Tedy je konec?” ptal se tiše.
Pokývla hlavou. “Tedy je konec.”
Otevřel dvířka, vyskočil z vozu a postavil se před kola. “Jeď,” řekl chraptivě. “Pojedeš přese mne.”
Ujela s vozem dva kroky zpět. “Pojď, musíme dál. Dovezu tě aspoň blíž k hranicím. Kam chceš?”
“Zpátky,” skřípěl zuby, “zpátky s tebou.”
“Se mnou není… ani dopředu, ani zpátky. Copak mi nerozumíš? Musím to udělat, abys viděl, aby bylo jisto, že jsem tě měla ráda. Myslíš, že bych mohla ještě jednou slyšet, cos mi řekl? Zpátky nemůžeš; buď bys musel vydat to… co nechceš a nesmíš, nebo by tě odvezli, a já –” Spustila ruce do klína. “Vidíš, i na to jsem myslela, že bych šla s tebou… dopředu. Dovedla bych to, dovedla bych to jistě; ale – Ty jsi tam někde zasnouben; jdi k ní. Hleď, nikdy mě nenapadlo ptát se tě na to. Když je člověk princezna, myslí si, že je na světě sám. Máš ji rád?”
Pohlédl na ni utrýzněnýma očima; přece jen nedovedl zapřít –
“Tak vidíš,” vydechla. “Ty neumíš ani lhát, ty milý! Ale pochop, když jsem si to pak srovnala v hlavě – Co jsem ti byla? Co jsem to dělala? Myslel jsi na ni, když jsi mne miloval? Jak ses mne musel hrozit! Ne, neříkej nic; neber mi sílu říci ti to poslední.”
Zalomila rukama. “Já tě milovala! Já jsem tě milovala, člověče, že – že jsem mohla cokoliv – a ještě víc – Ale ty, tys o tom pochyboval tak děsně, žes nakonec zlomil i mou víru. Miluju tě? Já nevím. Mohla bych si rýt nožem v