“Můžete jít blíž.”
“Nevyletíte do povětří?”
“Dám pozor. Chtěl jsem vám ještě říci, aby nikdo nevlezl tady do mé pevnosti, když tam nebudu. Na dveřích je třaskavá šňůra. Pozor, člověče; za vámi je past.”
“Výbušná?”
“Jenom s diazobenzolperchlorátem. Musíte dát lidem výstrahu. Tady nemá nikdo co hledat, že? Dále, mám jisté důvody… cítit se ohrožen. Rád bych, abyste nařídil tuhle Holzovi, že mne má osobně chránit… před každým zásahem. Se zbraní v ruce.”
“To ne,” bzučel Carson. “Holz bude přeložen.”
“Kdepak,” protestoval Prokop, “já se bojím být sám, víte? Poručte mu to laskavě.” Přitom se blížil mnohoslibně ke Carsonovi, chrastě přitom, jako by byl celý z plechu a hřebíků.
“Nu budiž,” řekl honem Carson. “Holzi, budete střežit pana inženýra. Kdyby mu někdo chtěl ublížit – K sakru, dělejte si už, co chcete. Přál byste si ještě něco?”
“Zatím nic. Kdybych něco chtěl, přijdu za vámi.”
“Děkuju uctivě,” zahučel pan Carson a honem se zachránil z nebezpečné oblasti. Ale jen doběhl do své kanceláře a telefonoval na všechny strany ty nejnutnější rozkazy, když to zachřestilo na chodbě a do dveří vrazil Prokop, naditý pumami z plechovek, že na něm praskaly švy.
“Poslyšte,” spustil Prokop bledý vztekem, “kdopak dal rozkaz nevpustit mne do parku? Buď ten rozkaz hned odvoláte, nebo –”
“Zůstaňte kousek dál, ano?” vyhrkl Carson drže se za psacím stolem. “Co mně je u čerta po vaší – – po vašem parku? Jděte si –”
“Počkat,” zarazil ho Prokop a nutil se vysvětlit mu to trpělivě: “Dejme tomu, jsou okolnosti, kdy… kdy je někomu docela jedno, co se stane,” zařval náhle, “rozumíte?” Haraše a chrastě vrhl se k nástěnnému kalendáři. “Úterý, dnes je úterý! A tuhle, tuhle mám –” Hrabal se horečně v kapsách, až vylovil porcelánovou schránku na mýdlo dosti chatrně ovázanou provázkem. “Zatím pět deka. Víte, co to je?”
“Krakatit? Vy nám jej nesete?” vydechl pan Carson ozářen náhlou nadějí. “Pak – pak ovšem –”
“Nic pak,” šklebil se Prokop a stopil schránku do kapsy. “Ale dopálíte-li mne, pak… pak to mohu rozsypat, kde budu chtít, že? Tak co?”
“Tak co?” opakoval Carson mechanicky, úplně zdrcen.
“Nu, zařiďte to, aby zmizel ten pacholek u vchodu. Já se rozhodně chci projít v parku.”
Pan Carson přezkoumal rychle Prokopa, a pak si naplil pod nohy. “Fi,” prohlásil přesvědčeně, “to jsem to provedl pitomě!”
“Provedl,” souhlasil Prokop. “Ale mne taky dřív nenapadlo, že mám tuhle barvu v listě. Tak co?”
Carson potrhl rameny. “Zatím… Božínku, to je maličkost! Já jsem hrozně rád, že vám to mohu udělat. Na mou čest, ohromně rád. A co vy? Dáte nám těch pět deka?”
“Nedám. Zruším je sám; ale… dřív chci vidět, že platí naše stará smlouva. Volný pohyb a tak dále, co?
Pamatujete se?”
“Stará smlouva,” bručel pan Carson. “Čert vem starou smlouvu. Tehdy jste ještě nebyl – tehdy jste ještě neměl poměr –”
Prokop k němu skočil, až to zařinčelo. “Co jste to řekl? Cože jsem neměl?”
“Nic, nic,” pospíšil si pan Carson rychle mrkaje. “Já nic nevím. Mně nic není do vašich soukromých věcí. Chcete-li se procházet po parku, je to vaše věc, no ne? Jen spánembohem už jděte a –”
“Poslyšte,” řekl Prokop podezíravě, “ne aby vás napadlo přerušit elektrické vedení do mé laboratoře. Sic bych –”
“Dobře, dobře,” ujišťoval pan Carson. “Status quo, že? Mnoho štěstí. – Uf, zatracený člověk,” doložil zdrceně, když už byl Prokop za dveřmi.