6

hlubinou, a dolů se šroubem točí jen nekonečné schůdky ze železných plátů. A tu již za sebou slyšel supění pronásledovatelů. Bez sebe hrůzou se řítil a točil po schůdkách dolů, a za ním železně řinčí a rachotí dupající zástup nepřátel. A najednou vinuté schody se končí ostře v prázdnu. Prokop zavyl, rozpřáhl ruce a pořád ještě víře padal do bezdna. Hlava se mu zatočila, neviděl už a neslyšel; váznoucíma nohama běžel nevěda kam, drcen strašným a slepým puzením, že musí kamsi dorazit, než bude pozdě. Rychleji a rychleji ubíhal nekonečným koridorem; čas od času míjel semafor, na kterém pokaždé vyskočila vyšší číslice: 17, 18, 19. Najednou pochopil, že běhá v kruhu a ta čísla že udávají počet jeho oběhů. 40, 41. Popadla ho nesnesitelná hrůza, že přijde pozdě a že se odtud nedostane; svištěl zběsilou rychlostí, takže se semafor jenom mihal jako telegrafní tyče z rychlíku; a ještě rychleji! nyní už semafor ani neubíhá, nýbrž stojí na jednom místě a odpočítává bleskovou rychlostí tisíce a desettisíce oběhů, a nikde není východ z té chodby, a chodba je na pohled rovná a lesklá jako hamburský tunel, a přece se vrací kruhem; Prokop vzlyká děsem: to je Einsteinův vesmír, a já musím dojít, než bude pozdě! Náhle zazněl strašný výkřik, a Prokop ustrnul: je to hlas tatínkův, někdo ho vraždí; i jal se obíhat ještě rychleji, semafor zmizel, udělala se tma; Prokop tápal po stěnách a nahmatal zamčené dveře, a za nimi je slyšet to zoufalé bědování a rány pokáceného nábytku. Řva hrůzou zarývá Prokop nehty do dveří, štípe je a rozškrabává; vytrhal je po třískách a našel za nimi staré známé schody, jež ho denně vedly domů, když byl maličký; a nahoře dusí se tatínek, někdo ho škrtí a smýká jím po zemi. Křiče vyletí Prokop nahoru, je doma na chodbě, vidí konve a chlebovou skříň maminčinu a pootevřené dveře do kuchyně, a tam uvnitř chroptí a prosí tatínek, aby ho nezabíjeli; někdo mu tluče hlavou o zem; chce mu jít na pomoc, ale nějaká slepá, bláznivá moc ho nutí, aby tady na chodbě běhal dokola, pořád rychleji dokolečka a chechtal se jíkavě, zatímco uvnitř skomírá a dusí se tatínkovo sténání. A neschopen vykročit ze závratného bludného kruhu, řítě se stále rychleji ryčel Prokop šíleným smíchem hrůzy.

Tu se probudil zalit potem a jektaje zuby. Tomeš mu stál u hlav a dával mu na rozžhavené čelo nový chladivý obklad.

“To je dobře, to je dobře,” mumlal Prokop, “já už nebudu spát.” I ležel tiše a díval se na Tomše, jak sedí u lampy.

Jirka Tomeš, říkal si, a počkejme, pak kolega Duras, a Honza Buchta, Sudík, Sudík, Sudík, a kdo ještě? Sudík, Trlica, Trlica, Pešek, Jovanovič, Mádr, Holoubek, co nosil brejle, to je náš ročník na chemii. Bože, a který je tamhleten? Aha, to je Vedral, ten padl v roce šestnáct, a za ním sedí Holoubek, Pacovský, Trlica, Šeba, celý ročník. A tu slyšel najednou: “Pan Prokop bude kolokvovat.”

Lekl se nesmírně. U katedry sedí profesor Wald a tahá se suchou ručičkou za vousy, jako vždy. “Povězte,” praví profesor Wald, “co víte o třaskavinách.”

“Třaskaviny třaskaviny,” začíná Prokop nervózně, “jejich výbušnost záleží na tom, že že že se náhle vyvine veliký objem plynu, který který se vyvine z mnohem menšího objemu výbušné masy… Prosím, to není správné.”

“Jak to?” táže se Wald přísně.

“Já já já jsem našel alfavýbuchy. Výbuch totiž nastane rozpadem atomu. Částečky atomu se rozletí – rozletí –”

“Nesmysl,” přeruší ho profesor. “Není žádných atomů.”

“Jsou jsou jsou,” drtil Prokop. “Prosím, já já já to dokážu –”

“Překonaná teorie,” bručí profesor. “Nejsou vůbec žádné atomy, jsou jenom gumetály. Víte, co je to gumetál?”

Prokop se zapotil úlekem. Toho slova nikdy v životě neslyšel. Gumetál? “To neznám,” vydechl stísněně.

“Tak vidíte,” řekl suše Wald. “A pak si troufáte dělat kolokvium. Co víte o Krakatitu?”

Prokop se nesmírně zarazil. “Krakatit,” šeptal, “to je… to je úplně nová třaskavina, která… která dosud…”

“Čím se zanítí? Čím? Čím exploduje?”

“Hertzovými vlnami,” vyhrkl Prokop s úlevou.

“Jak to víte?”

“Protože mně zničehonic vybuchla. Protože… protože nebyl žádný jiný impuls. A protože –”

“Nu?”

“… její syn-syntéza… se mně povedla za-za-za… vysokofrekvenční oscilace. Není to dosud vyvyvysvětleno; ale já myslím, že – – že to byly nějaké elektromagnetické vlny.”