104

je zasvěcen Bohu čili Junoně Lacinii. Podívej se na ty sloupy. Ty jsou udělány z tak velkých kusů, že na každém kameni může jíst celá rodina. Považ si, jaká je to práce. Mám otočit dál? – Pohled z hory Penegal v Alpách, když zapadá slunce. To ti pak zahoří sníh takovým krásným a divným světlem, jak je tu uděláno. To je alpské světlo a ta hora se jmenuje Latemar. Dál? – To je svaté město Benares v Indii; ta řeka je posvátná a očišťuje hříchy. Tisíce lidí tu našly, co hledaly.”

Byly to důtklivé, pečlivě narýsované obrázky ručně kolorované; barvy trochu vybledly, papír zažloutl, a přece jim zůstala milá, potěšující pestrost modří, zelení a žlutí a červené kabátce lidí a čistá blankytnost nebes; a každá travička byla vykreslena s láskou a pozorností.

“Ta svatá řeka je Ganges,” dodal starý s úctou a otočil klikou. “A to je Zahur, nejkrásnější zámek na světě.”

Prokop se zrovna přisál k okénku. Viděl skvostný zámek s lehkými kupolemi, vysoké palmy a modrý vodotrysk; malinká postavička s pérem na turbanu, v nachovém kabátci, žlutých plundrách a s tatarskou šavlí zdraví až po zem dámu v bílých šatech, jež vede na uzdě tančícího koně. “Kde… kde je Zahur?” šeptá Prokop.

Dědeček pokrčil rameny. “Tam někde,” řekl nejistě, “kde je nejkrásněji. Někdo to najde a někdo ne. Mám otočit?”

“Ještě ne.”

Starý se odklidil dál a hladil koně po kýtě. “Čekej, nonono čekej,” vykládal tiše. “Musíme mu ukázat, víš? Ať má radost.”

“Otočte, dědečku,” prosil Prokop trna. Následoval hamburský přístav, Kreml, polární krajina se severní září, sopka Krakatau, Brooklynský most, Notre-Dame, vesnice domorodců z Bornea; Darwinův domek v Downu, bezdrátová stanice v Poldhu, ulice v Šanghaji, vodopády Viktoriiny, hrad Pernštýn, petrolejové věže v Baku. “A to je ten výbuch v Grottup,” vysvětloval stařík; na obrázku se válely kotouče růžového dýmu vržené až do nadhlavníku sírově žlutým plamenem; v dýmu i plamenech nemožně visela roztrhaná lidská těla. “Zahynulo při něm přes pět tisíc lidí. Bylo to veliké neštěstí,” vzdychl dědeček. “A to je poslední obrázek. Tak co, viděl jsi svět?”

“Neviděl,” bručel Prokop omámen.

Starý pokýval zklamaně hlavou. “Ty chceš vidět příliš mnoho. Musíš být dlouho živ.” Sfoukl lampičku v kukátku a brumlaje pomalu stahoval plachtu. “Sedni si na kozlík, pojedeme.” Sejmul pytel, kterým byl přikryt koník, a položil jej Prokopovi na ramena. “Aby ti nebyla zima,” povídal sedaje k němu, vzal do ruky opratě a tichounce hvízdl. Koník se dal v mírný klus. “Hý! Nono va-lášku,” zazpíval děda.

Míjela alej bříz a jeřabin, chalupy přikryté duchnou mlhy, kraj spící a pokojný. “Dědečku,” vydralo se z Prokopa,

“proč se mi to vše stalo?”

“Cože?”

“Proč mne potkalo tolik věcí?”

Starý přemýšlel. “To se jen zdá,” povídal konečně. “Co člověka potkává, vychází z něho. To se jen tak z tebe odmotává jako z klubka.”

“To není pravda,” protestoval Prokop. “Proč jsem potkal princeznu? Dědečku, vy… vy mne možná znáte. Vždyť já jsem hledal… tu jinou, že? A přece to přišlo – proč? Tak řekněte!”

Stařík přemítal žmoulaje měkkými rty. “To byla tvá pýcha,” řekl pomalu. “To tak někdy na člověka přijde, ani neví jak, ale bylo to v něm. A začne kolem sebe máchat –” Ukazoval to bičem, až se koník polekal a začal uhánět.

“Prr, copak? copak?” zavolal tenkým hláskem na koně. “Vidíš, zrovna tak to je, když sebou mladý člověk hází; všechno se s ním splaší. A ono není potřeba dělat velké kousky. Seď a dávej pozor na cestu; taky dojedeš.”

“Dědečku,” žaloval Prokop mhouře bolestí oči, “jednal jsem špatně?”

“Špatně nešpatně,” děl starý rozvážně. “Lidem jsi ublížil. S rozumem bys to nedělal, musí být rozum; a člověk musí myslet, k čemu je každá věc. Třeba… můžeš stovkou zapálit, nebo zaplatit, co jsi dlužen; když zapálíš, je to jako větší na pohled, ale… Stejně to máš se ženskými,” dodal neočekávaně.

“Jednal jsem špatně?”

“Cože?”

“Byl jsem zlý?”

“… Nebylo v tobě čisto. Člověk… má víc myslet nežli cítit. A ty jsi se hrnul do všeho jako střelený.”