44

tedy… žádné černé šaty; můžete jít jak jste. Telegrafoval jsem pro krejčího; žádné starosti, pane. Zítra je to v pořádku. Tak.”

Nyní zas Prokop vytřeštil oči. “Jaký krejčí? Co to znamená?”

“Bude – nám – zvláštní ctí,” zakončil kníže a podal Prokopovi umrlčí prsty.

“Co to znamená?” zuřil Prokop na chodbě a chytil Carsona za rameno. “Člověče, teď mluvte, nebo –”

Pan Carson se rozřehtal a vysmekl se mu jako uličník. “Nebo, jaképak nebo?” smál se prchaje a poskakuje jako míč. “Jestli mne chytíte, řeknu vám všechno. Na mou čest.”

“Vy kašpare,” zahromoval Prokop rozzuřen a pustil se za ním. Pan Carson řehtaje se letěl po schodech a vyklouzl podle plechových rytířů do parku; tam panáčkoval na trávníku dělaje si zřejmě z Prokopa tatrmany. “Tak co,”

křičel, “co mně uděláte?”

“Zmlátím vás,” soptil Prokop řítě se na něho celou svou těžkou vahou. Carson kvičel radostí a skákal po trávníku kličkuje jako zajíc. “Honem,” jásal, “tady jsem,” a už zase uklouzl Prokopovi pod rukou a dělal na něho kukuč za pněm stromu.

Prokop mlčky uháněl za ním s pěstmi zaťatými, vážný a hrozný jako Aiás. Supěl už bez dechu, když najednou zahlédl, že ze zámeckých schodů přihmouřenýma očima sleduje jejich běh hnědá amazonka. Zastyděl se nesmírně, stanul a jaksi se lekl, že teď snad ta dívka mu přijde ohmatat kotníky.

Pan Carson, najednou zase docela vážný, coural se k němu s rukama v kapsách a povídal přátelsky: “Málo tréninku. Nesmíte pořád sedět. Cvičit srdce. Tak. Aá,” zahlaholil rozzářen, “naše velitelka, haholihoo! Dcera starého,” dodával tiše. “Princezna Wille, totiž Wilhelmina Adelhaida Maud a tak dále. Zajímavá holka, osmadvacet let, ohromná jezdkyně. Musím vás představit,” řekl nahlas a vlekl vzpouzejícího se Prokopa k dívce.

“Nejjasnější princezno,” volal zdálky, “tady vám – do jisté míry proti jeho vůli – představuji našeho hosta. Inženýr Prokop. Strašně zuřivý člověk. Chce mne zabít.”

“Dobrý den,” řekla princezna a obrátila se k panu Carsonovi: “Víte, že Whirlwind má zpuchlý kotník?”

“I proboha,” děsil se pan Carson. “Ubohá princezno!”

“Hrajete tenis?”

Prokop se mračil a nevěděl ani, že tohle platilo jemu.

“Nehraje,” odpověděl Carson za něho a šťouchl ho do žeber. “To musíte hrát. Princezna prohrála s Lenglenovou jen o jeden set, že?”

“Protože jsem hrála proti slunci,” namítla princezna poněkud dotčena. “Co hrajete?”

Prokop zas nevěděl, že to patřilo jemu.

“Pan inženýr je učenec,” spustil Carson horlivě. “Našel atomové výbuchy a takové věci. Ohromný duch, vážně.

My jsme proti němu kuchyňské ficky. Takhle strouhat brambory a podobně. Ale tuhle on,” a pan Carson podivem hvízdl. “Jednoduše kouzelník. Jestli chcete, vyrazí z vizmutu vodík. Tak, panečku.”

Šedivé oči štěrbinou sklouzly po Prokopovi, jenž tu stál zrovna uvařen v rozpacích a vztekaje se na Carsona.

“Velmi zajímavé,” řekla princezna a už zas se dívala jinam. “Řekněte mu, aby mne někdy poučil. Tedy v poledne na shledanou, že ano?”

Prokop se uklonil téměř včas, a pan Carson jej vlekl do parku. “Rasa,” povídal uznale. “Ta ženská má rasu. Pyšná, co? Počkejte, až ji poznáte blíž.”

Prokop se zastavil. “Poslyšte, Carsone, abyste si to nepletl. Nikoho nemíním poznat blíž. Dnes nebo zítra odjedu, rozumíte?”

Pan Carson kousal nějaký list, jakoby nic. “Škoda,” řekl. “Tady je moc pěkně. Nu co dělat.”

“Zkrátka mi povězte, kde je Tomeš –”

“Až pojedete odtud. Jak se vám líbil starý?”

“Co mi je po něm,” hučel Prokop.

“Nu ano. Antikní kus, pro reprezentaci. Bohužel ho pravidelně jednou týdně raní mrtvice. Ale Wille je báječné