86

Zvedl se těžce a pomalu: “Chcete něco říci?”

“Ne,” vydechla a její ohromné oči úporně tkvěly v prázdnu. Byla chlapecky útlá v rozevřeném peignoiru; byl by se svezl na zem, aby políbil její drkotající kolena.

Přiblížil se k ní spínaje ruce. “Princezno,” řekl sevřeně, “teď mne odvezou… pod titulem špióna nebo jak. Nebudu se už bránit. Děj se co děj; jsem připraven. Vím, že vás už neuvidím. Neřeknete mně nic na cestu?”

Rty se jí chvěly, ale nepromluvila; ó bože, nač se to dívá tam do prázdna?

Přistoupil až k ní. “Miloval jsem vás,” vypravil ze sebe, “miloval jsem vás víc, než jsem dovedl říci. Jsem nízký a hrubý člověk; ale teď vám mohu říci, že… že jsem vás miloval jinak… a víc. Bral jsem vás… svíral jsem vás z úzkosti, že nejste má, že mi uniknete; chtěl jsem se ujistit… Nikdy jsem tomu nemohl věřit; a proto jsem –”

Nevěda, co činí, položil jí ruku na rameno; zachvěla se pod teninkou látkou peignoiru. “Miloval jsem vás… jako zoufalec…”

Obrátila k němu oči. “Milý,” zašeptala, a bledou lící jí prokmitla matná vlna krve. Sklonil se rychle a políbil její prýskající rty; nebránila se.

“Jak to, jak to,” zaskřípěl zuby, “že tě i teď miluju?” Divými tlapami ji odtrhl od stěny a sevřel; zazmítala sebou tak zběsile, že kdyby povolil, skácela by se na zem; i zachytil ji pevněji sám kolísaje jejím zdivočelým odporem.

Svíjela se se zuby zaťatými a rukama křečovitě vzepřenýma o jeho prsa; vlasy jí padly přes tvář, hryzala se do nich, aby potlačila křik, odstrkovala ho od sebe zlomena v pase a převalujíc se jako v padoucnici. Bylo to nesmyslné a ohavné; měl jediné vědomí, že ji nesmí pustit na zem a že nesmí porazit židli; a že… že… co by si počal, kdyby se mu vymkla? – že by se pak hanbou musel propadnout. Strhl ji k sobě a zaryl se rty do její rozpoutané kštice; našel rozpálené čelo; odvracela odporem hlavu a zoufale se snažila uvolnit svěrák jeho paží.

“Dám, dám Krakatit,” slyšel trna svůj vlastní hlas. “Dddám, slyšíš? Všecko dám! Válku, novou válku, nové milióny mrtvých. Mně – mně – mně je vše jedno. Chceš? Řekni jen slovo – Říkám ti přece, že dám Krakatit! Přísahám, já –

já ti pří-sss – Miluju tě, slyšíš? Ať – ať – ať už se děje co chce! A – a – kdyby měl zajít celý svět – Já tě miluju!”

“Pusť,” zakvílela lomcujíc sebou.

“Nemohu,” sténal ponořen tváří v její vlasy. “Jsem nejbídnější člověk. Zra-zradil jsem celý svět, celý lidský svět.

Naplij mně do tváře, ale ne-vy-háněj mne! Proč tě nemohu pustit? Dám Krakatit, slyšíš? přísahal jsem to; ale teď, teď mne nech zapomenout! Kde – kde – kde máš ústa? Jsem podlec, ale lllíbej mne! Jsem ztra-ztra–”

Zakolísal, jako by měl padnout; nyní se mu mohla vymknout, tápal rukama do prázdna; tu zvrátila hlavu, přehodila vlasy nazad a nastavila mu rty. Vzal ji do rukou, ztuhlou a pasívní; líbal její sevřená ústa, palčivé líce, krk, oči; vzlykal chraptivě, nebránila se, nechala se přímo nést. Zděsil se její nehybné trpnosti a pustil ji couvaje.

Zapotácela se, přejela si dlaní čelo, usmála se uboze – byl to strašlivě žalný pokus o úsměv – a vzala ho kolem krku.

XLV.

Bděli přimknuti k sobě a s očima vytřeštěnýma do polotmy. Cítil její srdce horečně bíti; nepromluvila slova za ty hodiny, líbala ho nenasytně a opět se odtrhla, kladla šáteček mezi své a jeho rty, jako by se bála na něho dechnout; i nyní odvrací tvář a zírá horečně do tmy –

Posadil se objímaje si kolena. Ano, ztracen; chycen na vějičku, spoután, upadl v ruce Filištínů. A nyní se děj, co se díti musí. Vydáš zbraň v ruce těch, kdo jí užijí. Tisíce tisíců zahynou. Tak tedy pohleď, není-li to před tebou nesmírné pole trosek? Toto byl kostel a toto dům; toto byl člověk. Strašná je síla a všechno zlé je z ní. Buď zlořečena síla, duše zlá a nevykoupená. Jako Krakatit, jako já, jako já sám.

Tvořivá, pilná slabosti lidská, z tebe je všechno dobré a poctivé dílo; tvá práce je vázat a spojovat, slučovat části a udržovat, co je spojeno. Ať je prokleta ruka, která rozpoutá sílu! Ať je zlořečen, kdo poruší svazky živlů! Všecko lidské je jenom lodička na oceánu sil; a ty, ty rozpoutáš bouři, jaké dosud nebylo –

Ano, já rozpoutám bouři, jaké dosud nebylo; vydám Krakatit, živel rozvázaný, a roztříští se lodička lidstva. Tisíce tisíců zahynou. Budou vyhlazeny národy a smetena města; nebude mezí tomu, kdo má v ruce zbraň a zkázu v srdci. Ty jsi to učinil. Strašná je vášeň, Krakatit lidských srdcí; a všechno zlé je z ní.

Pohlédl na princeznu – bez nenávisti, rván neklidnou láskou a soucitem. Nač nyní myslí, ztuhlá a vyjevená?

Sklonil se a políbil ji na rameno. Za tohle tedy vydám Krakatit; vydám jej a odejdu odtud, abych už neviděl hrůzu a hanbu své porážky. Zaplatím strašlivou cenu za svou lásku, a odejdu –