zahřál, usnul mrákotným spánkem beze snu.
Když se probudil, byla roleta vytažena do šedivého dne a v pokoji trochu pouklizeno; nedovedl pochopit, kdo to udělal, ale jinak se pamatoval na vše, na včerejší explozi, na Tomše i na jeho odjezd. Zato ho třeštivě bolela hlava, bylo mu těžko na prsou a drásavě ho mučil kašel. Je to špatné, říkal si, je to docela špatné; měl bych jít domů a lehnout si. Vstal tedy a začal se pomalu strojit chvílemi odpočívaje. Bylo mu, jako by mu něco drtilo hrozným tlakem prsa. Usedl pak netečný ke všemu a těžce dýchal.
Tu krátce, jemně zazněl zvonek. Vzchopil se s námahou a šel otevřít. Na prahu v chodbě stála mladá dívka s tváří zastřenou závojem.
“Bydlí tady… pan Tomeš?” ptala se spěšně a stísněně.
“Prosím,” řekl Prokop a ustoupil jí z cesty; a když, trochu váhajíc, těsně podle něho vcházela dovnitř, zavála na něj slabounká a spanilá vůně, že rozkoší vzdychl.
Posadil ji vedle okna a usedl proti ní, drže se zpříma, jak nejlépe dovedl. Cítil, že samým úsilím vypadá přísně a strnule, což uvádělo do nesmírných rozpaků jeho i dívku. Hryzala si pod závojem rty a klopila oči; ach, líbezná hladkost tváře, ach, ruce malé a hrozně rozčilené! Náhle zvedla oči, a Prokop zatajil dech omámen úžasem; tak krásná se mu zdála.
“Pan Tomeš není doma?” ptala se dívka.
“Tomeš odejel,” řekl Prokop váhavě. “Dnes v noci, slečno.”
“Kam?”
“Do Týnice, k svému otci.”
“A vrátí se?”
Prokop pokrčil rameny.
Dívka sklopila hlavu a její ruce s něčím zápasily. “A řekl vám, proč – proč –”
“Řekl.”
“A myslíte, že – že to udělá?”
“Co, slečno?”
“Že se zastřelí.”
Prokop si bleskem vzpomněl, že viděl Tomše ukládat revolver do kufříku. ,Možná že zítra udělám bum,‘ slyšel jej znovu drtit mezi zuby. Nechtěl nic říci, ale vypadal asi velmi povážlivě.
“Ó bože, ó bože,” vypravila ze sebe dívka, “ale to je strašné! Řekněte, řekněte –”
“Co, slečno?”
“Kdyby – kdyby někdo mohl za ním jet! Kdyby mu někdo řekl – kdyby mu dal – Vždyť by to nemusel udělat, chápete? Kdyby někdo za ním ještě dnes jel –”
Prokop se díval na její zoufalé ruce, jež se zatínaly a spínaly.
“Já tam tedy pojedu, slečno,” řekl tiše. “Náhodou… mám snad v tu stranu nějakou cestu. Kdybyste chtěla – já –”
Dívka zvedla hlavu. “Skutečně,” vyhrkla radostně, “vy byste mohl –?”
“Já jsem jeho… starý kamarád, víte?” vysvětloval Prokop. “Chcete-li mu něco vzkázat… nebo poslat… já ochotně…”
“Bože, vy jste hodný,” vydechla dívka.
Prokop se slabě začervenal. “To je maličkost, slečno,” bránil se. “Náhodou… mám zrovna volný čas… stejně chci někam jet, a vůbec –” Mávl v rozpacích rukou. “To nestojí za řeč. Udělám všecko, co chcete.”
Dívka se zarděla a honem se dívala jinam. “Ani nevím, jak bych… vám měla děkovat,” řekla zmateně. “Mně je tak líto, že… že vy… Ale je to tak důležité – A pak, vy jste jeho přítel – Nemyslete si, že já sama –” Tu se přemohla a upřela na Prokopa čiré oči. “Já mu něco musím poslat. Od někoho jiného. Já vám nemohu říci –”
“Není třeba,” řekl Prokop rychle. “Já mu to dám, a je to. Já jsem tak rád, že mohu vám… že mohu jemu… Prší