“Ne.”
Dopít, až do dna dopít své ponížení; neboť, hle, je jisto, že nepřijde. Staniž se; ale nyní je nutno dopít hořkost, na jejímž dně je jistota; ožrat se bolestí; navalit, navršit utrpení a hanbu, aby ses svíjel jako červ a zpitoměl mukou.
Chvěl jsi se před štěstím; oddej se bolesti, neboť ona je narkotikum trpícího. Je noc, již noc; a ona nepřichází.
Strašná radost prošlehla srdcem Prokopovým: Ona ví, že tu čekám (neboť musí to vědět); vykrade se v noci, až vše bude spát, a poletí ke mně s náručí otevřenou a ústy plnými mízy polibků; semknem se němi a nepromluvíme, pijíce si ze rtů nevýslovná doznání. A ona přijde, bledá i potmě, chvějící se mrazivou hrůzou radosti, a podá mi své hořké rty; a ona vystoupí z černočerné noci –
Na zámku zhasínají.
Pan Holz trčí přímo před altánem s rukama v kapsách. Jeho unavený obrys praví “už by toho mohlo být dost”. Ale ten, který v altánu se zběsilým, nenávistným smíchem udupává poslední jiskřičku naděje, protahuje čas o zoufalé minuty; neboť poslední minuta čekání bude znamenat Konec Všemu.
V dalekém městečku bije půlnoc. Tedy konec všemu.
Černým parkem uhání Prokop domů, bůhví proč teď má tak naspěch. Běží schýlen, a pět kroků za ním zívá a kluše pan Holz.
XXXII.
Konec všemu: byla to skoro úleva, nebo alespoň něco jistého a bez pochyb; a Prokop se do toho zahryzl s buldočí houževnatostí. Dobrá, je konec, není se již tedy čeho bát. Nepřišla schválně; stačí, tenhle políček stačí; je tedy konec. Seděl v lenošce neschopen vstát, znovu a znovu se opíjeje svým ponížením. Odkopnutý sluha. Nestoudná, nadutá, bez citu. Jistě mne dávala k lepšímu svým galánům. Nuže, dohráno; tím lépe.
Při každém kroku na chodbě zvedl Prokop hlavu v nepřiznaném a horečném očekávání: snad nesou dopis – Ne, nic. Ani za to jí nestojím, aby se omluvila. Je konec.
Pan Paul se desetkrát přišourá s ustaranou otázkou v bledých očích: Poroučí pán něco? Ne, Paule, docela nic.
“Počkat, nemáte pro mne nějaký dopis?” Pan Paul vrtí hlavou. “Dobře, můžete jít.”
Ledový hrot kamení v Prokopových prsou. Tahle prázdnota, to je konec. I kdyby dveře se otevřely a stála v nich ona sama, řekl bych: konec. “Milý, milý,” slyší ji Prokop šeptati, a tu propuká v zoufalství: “Proč jste mne tak ponížila? Kdybyste byla komorná, odpustil bych vám vaši zpupnost; ale princezně se neodpouští. Slyšíte? Je konec, konec!”
Pan Paul vrazil do dveří: “Poroučí pán něco?”
Prokop se zarazil; poslední slova opravdu křičel nahlas. “Ne, Paule. Nemáte pro mne nějaký dopis?”
Pan Paul vrtí hlavou.
Den houstne jako ošklivá pavučina, je už večer. Tu šeptají na chodbě nějaké hlasy, a pan Paul se přišoupe v radostném spěchu: “Dopis, tady je dopis,” šeptá vítězně, “mám rozsvítit?”
“Ne.” Prokop mačká v prstech tenkou obálku a čichá její známou pronikavou vůni: jako by chtěl poznat čichem, co je uvnitř. Ledový hrot v jeho srdci se zaryl hlouběji. Proč píše až večer? Protože mi jen poroučí: nesmíte k nám přijít, a je to. Dobrá, princezno, staniž se; když konec, tedy konec. Prokop vyskočil, našel potmě čistou obálku a zalepil do ní její dopis neotevřený. “Paul, Paul! doneste to ihned Její Jasnosti.”
Sotva se Paul vytratil, chtěl ho zavolat zpátky; ale bylo již pozdě; a Prokop si zdrcen uvědomil, že to, co právě učinil, je bez návratu Konec Všemu. Tu vrhl se na postel duse v poduškách cosi, co se mu nezvládnutelně dralo z úst.
Přišel pan Krafft, nejspíše zalarmován Paulem, a namáhal se čímkoliv utěšit nebo rozptýlit palčivě rozrytého člověka. Prokop kázal přinést whisky, pil a násilně se rozjařil; Krafft cucal sodovku a přisvědčoval mu ke všemu, ačkoliv to byly věci naprosto nesrovnatelné s jeho zrzavým idealismem. Prokop klnul, rouhal se, válel se v surových a nejnižších výrazech; jako by mu dělalo dobře pokálet vše, poplivat a pošlapat a zneuctít. Vyvrhoval ze sebe celé balvany kleteb a ohavností; překypoval oplzlostmi, tahal z žen zrovna vnitřnosti a častoval je nejstrašnějšími věcmi, jaké lze vůbec vyslovit. Pan Krafft potě se hrůzou mlčky přisvědčoval rozlícenému géniu; ale i Prokop se vydal ze své vehemence, umlkl, chmuřil se a pil, až toho bylo dost; pak ulehl oblečen do postele hourající se jako loď a hleděl vytřeštěně do vířící tmy.