“Tjaja,” vzdychl pan Carson a projel si zoufale zrzavý kartáč vlasů.
“Co to znamená?” vyrazil Prokop.
Pan Carson jen trhl rameny. “A co vy,” řekl, “co vy jste si vlastně myslel, když vám to… ,samo od sebe‘…
vybuchlo? Nu?”
“Nic,” uhýbal Prokop. “Nepřemýšlel jsem o tom… tak dalece.”
Pan Carson zabručel něco urážlivého.
“Totiž,” opravoval se Prokop, “tehdy mě napadlo, že to dělají… třeba… elektromagnetické vlny.”
“Aha. Elektromagnetické vlny. My jsme si to taky mysleli. Výborná myšlenka, jenže pitomá. Bohužel docela pitomá. Tak.”
Nyní si Prokop opravdu nevěděl rady.
“Předně,” uvažoval pan Carson, “bezdrátové vlny neběhají po světě jenom v úterý a v pátek o půl jedenácté, že?
A za druhé, člověče, to si můžete myslet, že jsme to s nimi hned vyzkoušeli. S krátkými, s dlouhými, se všemi možnými. A váš Krakatit si z nich nedělal tohle,” ukazoval na nehtu něco mizivě nepatrného. “Ale v úterý a v pátek… o půl jedenácté… si umane ,sám od sebe‘ explodovat. A víte co ještě?”
Prokop to ovšem nevěděl.
“Ještě tohle. Od nějaké doby… asi půl roku nebo tak… mají evropské bezdrátové stanice děsný dopal. Víte, něco jim ruší hovory. Docela pravidelně. Náhodou… vždycky v úterý a v pátek od půl jedenácté v noci. Pravíte?”
Prokop nepravil nic, jen si mnul čelo.
“Nu ano, v úterý a v pátek. Říkají tomu smazané hovory. Začne to telegrafistům práskat do uší, a tu to máme; hoši se z toho mohou zbláznit. Trapné, co?” Pan Carson si sundal brejle a jal se je čistit s velkými okolky.
“Nejdřív… nejdřív mysleli, že to jsou nějaké magnetické bouře či co. Ale když viděli, že to úřaduje… pravidelně…
v úterý a v pátek… Zkrátka Marconi, TSF, Transradio a nějaká ministerstva pošt a maríny, obchodu, vnitra a já nevím čeho všeho vyplatí dvacet tisíc liber chytrákovi, který tomu přijde na kobylku.” Pan Carson si nasadil zas brejle a vesele vykoukl. “Myslí se, že existuje nějaká nezákonná stanice, která se baví tím, že v úterý a v pátek smazává hovory. Konina, že? Soukromá stanice, která by jen tak pro švandu posílala nejmíň sto kilowattů do vzduchu! Fi!” Pan Carson si odplivl.
“V úterý a v pátek,” ozval se Prokop, “tedy současně… zároveň…”
“Divné, že?” šklebil se pan Carson. “Já to mám, panečku, napsáno: V úterý dne toho a toho v deset třicet pět a několik vteřin porucha na všech stanicích od Revalu a tak dále. A nám v tu samou vteřinu ,sama od sebe‘, jak vy račte říkat, exploduje jistá část vašeho Krakatitu. Eh? Co? Detto příští pátek v deset dvacet sedm a několik vteřin porucha a výbuch. Item příští úterý v deset třicet výbuch a porucha. A tak dále. Výjimečně, jaksi proti programu taky jednou porucha v pondělí v deset dvacet devět třicet sekund. Detto výbuch. Klape to na vteřinu. Osmkrát v osmi případech. Špás, že? Co o tom soudíte?”
“N… nevím,” mumlal Prokop.
“Tak teda ještě něco,” spustil pan Carson po delším hloubání. “Pan Tomeš u nás pracoval. Neumí nic, ale něco ví.
Pan Tomeš si dal do laboratoře postavit vysokofrekvenční generátor a zamkl nám dvéře před nosem. Lump.
Jakživ jsem neslyšel, že by se v obyčejné chemii pracovalo s vysokofrekvenčními mašinami, co? Co byste řekl?”
“Nu… ovšem,” uhýbal Prokop s neklidným pohledem na svůj vlastní zánovní agregát postavený v koutě.
Pan Carson chytl čile tento pohled. “Hm,” řekl, “taky tu máte takovou hračku, že? Pěkný transformátorek. Co vás stál?”
Prokop se zamračil, ale pan Carson počal tiše zářit. “Tak si myslím,” povídal s rostoucí blažeností, “že by to byla báječná věc, kdyby se povedlo v nějaké hmotě… dejme tomu pomocí vysoké frekvence… v jiskrovém poli nebo jak… rozkmitat, rozviklat, uvolnit vnitřní strukturu tak, že by stačilo ťuknout z dálky… nějakými vlnami… výboji…
oscilacemi nebo čertví čím, aby se ta hmota rozpadla, co? Bum! Na dálku! Co tomu říkáte?”
Prokop neřekl nic, a pan Carson cucaje s rozkoší cigáro se na něm jen pásl.
“Já nejsem elektrikář, víte?” začal po chvíli. “Mně to vysvětloval jeden učenec, ale ať se propadnu, jestli jsem to pochopil. Ten chlap šel na mne s elektrony, ionty, elementárními kvanty a já ani nevím, jak to jmenoval; a