3

“Jen tiše lež. Uvařím ti čaj a vyspíš se. Máš to z rozčilení, víš. To je taková nervová horečka. Do rána to přejde.”

Prokop svraštil čelo v námaze vzpomínání. “Já vím,” řekl po chvíli starostlivě. “Poslyš, ale někdo by měl tu pikslu hodit do vody. Aby nevybuchla.”

“Bez starosti. Teď nemluv.”

“A… já bych snad mohl sedět. Nejsem ti těžký?”

“Ne, jen lež.”

“– – A ty máš ten můj sešit chemie,” vzpomněl si Prokop najednou.

“Ano, dostaneš jej. Ale teď klid, slyšíš?”

“Já ti mám tak těžkou hlavu –”

Zatím drkotala drožka nahoru Ječnou ulicí. Tomeš slabounce hvízdal nějakou melodii a díval se oknem. Prokop sípavě dýchal s tichým sténáním. Mlha smáčela chodníky a vnikala až pod kabát svým sychravým slizem; bylo pusto a pozdě.

“Už tam budeme,” řekl Tomeš nahlas. Drožka se čerstvěji rozhrčela na náměstí a zahnula vpravo. “Počkej, Prokope, můžeš udělat pár kroků? Já ti pomohu.”

S námahou vlekl Tomeš svého hosta do druhého patra, Prokop si připadal jaksi lehký a bez váhy, a nechal se skoro vynést po schodech nahoru; ale Tomeš silně oddechoval a utíral si pot.

“Viď, jsem jako nitě,” divil se Prokop.

“Nu ovšem,” mručel udýchaný Tomeš odemykaje svůj byt.

Prokopovi bylo jako malému dítěti, když jej Tomeš svlékal. “Má maminka,” začal něco povídat, “když má maminka, to už je, to už je dávno, tatínek seděl u stolu, a maminka mne nosila do postele, rozumíš?”

Pak už byl v posteli, přikryt po bradu, jektal zuby a díval se, jak se Tomeš točí u kamen a rychle zatápí. Bylo mu do pláče dojetím, lítostí a slabostí, a pořád brebentil; uklidnil se, až dostal na čelo studený obkladek. Tu se tiše díval po pokoji; bylo tu cítit tabák a ženu.

“Ty jsi kujón, Tomši,” ozval se vážně. “Pořád máš holky.”

Tomeš se k němu obrátil. “Nu, a co?”

“Nic. Co vlastně děláš?”

Tomeš mávl rukou. “Mizerně, kamaráde. Peníze nejsou.”

“Flámuješ.”

Tomeš jen potřásl hlavou.

“A je tě škoda, víš?” začal Prokop starostlivě. “Ty bys mohl – Koukej, já dělám už dvanáct let.”

“A co z toho máš?” namítl Tomeš příkře.

“No, sem tam něco. Prodal jsem letos třaskavý dextrin.”

“Zač?”

“Za deset tisíc. Víš, nic to není, hloupost. Taková pitomá bouchačka, pro doly. Ale kdybych chtěl –”

“Je ti už líp?”

“Krásně mi je. Já jsem ti našel metody! Člověče, jeden nitrát ceru, to ti je vášnivá potvora; a chlor, chlor, tetrastupeň chlordusíku se zapálí světlem. Rozsvítíš žárovku, a prásk! Ale to nic není. Koukej,” prohlásil náhle vystrkuje zpod pokrývky hubenou, děsně zkomolenou ruku. “Když něco vezmu do ruky, tak… v tom cítím šumět atomy. Zrovna to mravenčí. Každá hmota mravenčí jinak, rozumíš?”

“Ne.”

“To je síla, víš? Síla v hmotě. Hmota je strašně silná. Já… já hmatám, jak se to v ní hemží. Drží to dohromady… s hroznou námahou. Jak to uvnitř rozvikláš, rozpadne se, bum! Všechno je exploze. Když se rozevře květina, je to exploze. Každá myšlenka, to je takové prasknutí v mozku. Když mně podáš ruku, cítím, jak v tobě něco exploduje.

Já mám takový hmat, člověče. A sluch. Všechno šumí, jako šumivý prášek. To jsou samé malinkaté výbuchy. Mně