101

Po čtvrthodině běžel kdosi v dlouhém bílém plášti k mříži.

“To jsi ty, Tomši?” volal Prokop polohlasně.

“Ne, já jsem laborant. Pan inženýr nemůže přijít. Pan inženýr má důležitou práci. Co si račte přát?”

“Musím s ním nutně mluvit.”

Laborant, otylý a čilý človíček, pokrčil rameny. “Prosím, to nepůjde. Pan Tomeš dnes nemůže ani na vteřinu –”

“Děláte Krakatit?”

Laborant nedůvěřivě zafrkal. “Co vám je po tom?”

“Musím ho… před něčím varovat. Musím mu něco doručit.”

“Máte to dát mně. Já mu to donesu.”

“Ne, já… já to dám jenom jemu. Řekněte mu –”

“Tak si to prý máte nechat.” Člověk v bílém plášti se otočil a odcházel.

“Počkejte,” volal Prokop. “Dejte mu to. Vyřiďte mu… vyřiďte mu…” Vylovil z kapsy onu pomačkanou silnou obálku a podával ji skrze mříž. Laborant ji vzal podezřivě mezi prsty, a Prokopovi bylo, jako by právě něco přetrhl.

“Řekněte mu, že… že tu čekám, že ho prosím, aby… aby sem přišel!”

“Já mu to dám,” uryl laborant a odešel.

Prokop se posadil na patník. Z druhé strany plotu stál mlčelivý stín a hlídal ho. Je syrová noc, holé větve se rozpínají do mlhy, je slizko a zebavě. Po čtvrthodině někdo přichází k plotu; je to bledý nevyspalý chlapec s tváří jako z tvarohu.

“Pan inženýr vzkazuje, že mnohokrát děkuje a že nemůže přijít a že nemáte čekat,” vyřizoval mechanicky.

“Počkejte,” drtil Prokop netrpělivě. “Řekněte mu, že s ním musím mluvit; že… že jde o jeho život. A že mu dám všechno, co chce, jen když… jen když mi pošle jméno a adresu té dámy, co jsem mu od ní donesl tu obálku.

Rozumíte mi?”

“Pan inženýr jenom vzkázal, že mnohokrát děkuje,” opakoval chlapec ospale, “a že nemáte čekat –”

“Ale tak u čerta,” zaskřípal Prokop zuby, “vyřiďte mu, ať sem přijde, jinak že se odtud nehnu. A ať nechá práce, nebo… nebo mu to vyletí do povětří, rozumíte?”

“Prosím,” řekl chlapec tupě.

“Ať… ať sem přijde! Ať mi dá tu adresu, jenom tu adresu, a… že mu pak nechám všechno, rozuměl jste?”

“Prosím.”

“Tak už jděte, jděte rychle, u všech –”

Čekal v zimničné netrpělivosti. Není… není to lidský krok tam uvnitř? Zatanul mu Daimon, jak nasupen, křivě fialovou hubu se dívá do modrých jisker své stanice. A ten pitomec Tomeš nejde! Kutí tam něco, tam, co září to světlé okno, a neví, neví, že je bombardován, že chvatnýma rukama zapaluje podkop sám pod sebou a – Není to lidský krok? Nikdo nejde.

Hrubý kašel otřásá Prokopem. Všechno ti vydám, šílenče, přijdeš-li mi jenom říci její jméno! Nechci už nic; nechci už nic než ji nalézt; všeho se vzdám, jen mi nech to jediné! Utkvěl očima v prázdnu: nyní tu stojí zahalena závojem, u nohou suché listí, bleďoučká a divně vážná v této zsinalé tmě; spíná na prsou ruce, nemá už obálku, a hledí na něho hlubokýma, upřenýma očima; studené mžení jí zrosilo závoj i kožišinku. “Byl jste ke mně nezapomenutelně laskav,” praví tiše a zastřeně. Zvedl k ní ruce, zlomil ho lítý kašel. Óó, což nikdo nepřijde? Vrhl se k mřížovému plotu, aby jej přelezl.

“Zůstaňte tam, nebo střelím,” křikl stín za plotem. “Co tu chcete?”

Prokop pustil plot. “Prosím vás chraptěl zoufale, “– řekněte panu Tomšovi… řekněte mu…”

“Řekněte si mu to sám,” přerušil ho hlas nelogicky; “ale hleďte, ať už jste pryč.”

Prokop usedl na patník. Snad Tomeš přijde, až mu to zase selže. Jistě, jistě nenajde, jak se dělá Krakatit; pak přijde sám a zavolá mne… Seděl nahrben jako prosebník. “Poslyšte,” ozval se, “já vám dám… deset tisíc, když…