lunatická němota, zatímco Prokop a pan Holz se pustili do zpěvu válečných písní. Každý sice zpíval jiným jazykem a docela jinou písničku, ale zdálky, zejména potmě za šelestění drobného deště, to splývalo v souzvuk dosti strašlivý a chmurný. Někdo v zámku dokonce otevřel okno, aby poslouchal; pak se pokusil je zdálky doprovázet na klavíru, ale zvrhlo se to v Eroiku a potom v nesmyslné bouchání do kláves. Když zámek pohasl, zatarasil Holz dvéře nesmírnou barikádou, a tři bohatýři pokojně usnuli. Probudil je teprve důtklivým boucháním pan Paul, když jim ráno nesl tři kávy pečlivě je rozlévaje po táce.
XL.
Pršelo. S bílým šátkem parlamentáře přišel tlustý cousin navrhnout Prokopovi, aby toho nechal; že zase dostane svou laboratoř a kdesi cosi. Prokop prohlásil, že odtud nepůjde, ledaže by ho vyhodili do povětří; ale dřív že on něco udělá, to budete koukat! S touto temnou hrozbou se cousin vracel; v zámku patrně nesli velmi těžce, že vlastní vjezd do zámku je blokován, ale nechtěli s věcí dělat žádný hluk.
Dr. Krafft, pacifista, přetékal bojovnými a divokými návrhy: přerušit elektrické vedení do zámku; zastavit jim vodovod; vyrobit nějaký dusivý plyn a pustit jej na zámek. Holz našel staré noviny; ze svých tajemných kapes vylovil skřipec a četl po celý den, nesmírně podoben univerzitnímu docentovi. Prokop se nezkrotně nudil; hořel touhou po nějakém velikém činu, ale nevěděl, jak do toho. Konečně nechal Holze hlídat domek a pustil se s Krafftem do parku.
V parku nebylo vidět nikoho; nepřátelské síly byly asi soustředěny v zámku. Obešel zámek až na tu stranu, kde byly kůlny a stáje. “Kde je Whirlwind?” ptal se najednou. Krafft mu ukázal okénko ve výši asi tří metrů. “Opřete se,” šeptal Prokop, vylezl mu na záda a postavil se mu na ramena, aby se podíval dovnitř. Krafft div nepadl pod jeho tíhou; a teď mu ještě ke všemu jaksi tancuje po ramenou – co to tam dělá? Nějaký těžký rám letí na zem, ze stěny se drolí písek; a náhle se břemeno vyhouplo, užaslý Krafft zvedl hlavu a div nevykřikl: nahoře se třepají dvě dlouhé nohy a mizí v okénku.
Princezna zrovna podávala Whirlwindovi krajíc chleba a dívala se zamyšleně na jeho krásné temné oko, když slyšela šramot v okně; a v pološeru teplé konírny vidí známou potlučenou ruku, jak vyndává drátěnou mřížku v okénku stáje. Přitiskla ruce k ústům, aby nevykřikla.
Rukama a hlavou napřed sváží se Prokop do Whirlwindovy žebřiny; již seskakuje a tady je, odřený sice, ale celý; a udýchán se pokouší o úsměv. “Tiše,” děsí se princezna, neboť štolba je za dveřmi; a už mu visí na krku:
“Prokopokopak!” Ukázal na okénko: tudy, a rychle ven! “Kam?” šeptá princezna a mazlivě ho celuje.
“K vrátnému.”
“Ty hloupý! Kolik vás tam je?”
“Tři.”
“Tak vidíš, to přece nejde!” Hladí ho po tváři. “Nic si z toho nedělej.”
Prokop rychle uvažuje, jak tedy jinak ji unést; ale je tu šero, a koňský zápach je jaksi vzrušující; zasvítily jim oči a vpili se do sebe žádostivým polibkem. Zlomila se ve vteřině; ucouvla rychle dýchajíc: “Jdi pryč! Jdi!” Stáli proti sobě třesouce se; cítili, že vášeň, která je popadá, je nečistá. Odvrátil se a ukroutil příčku v žebřině; teprve tím se jakžtakž ovládl. Otočil se k ní; viděl, že rozkousala a roztrhala na cáry svůj kapesník; přitiskla jej prudce ke rtům a beze slova mu jej podala odměnou nebo na památku. Za to on políbil pažení na místě, kde právě spočívala její rozčilená ruka. Nikdy se neměli tak divoce rádi jako v tuto chvíli, kdy nemohli ani promluvit a báli se sebe dotknout. Na dvoře skřípaly v písku něčí kroky; princezna mu kynula, Prokop se vyšvihl na žebřinu, chytil se jakýchsi háků u stropu a nohama napřed se vysmekl z okénka. Když dopadl na zem, objal ho dr. Krafft radostí.
“Vy jste přeřezal koním šlachy, že?” šeptal krvežíznivě; nejspíš to považoval za oprávněné válečné opatření.
Prokop mlčky uháněl k vrátnici, bodán starostí o Holze. Už zdálky viděl hroznou skutečnost: dva chlapi stáli ve fortně, zahradník zahrabával v rozrytém písku stopy zápasu, mřížová vrata byla pootevřena a Holz pryč; a jeden z chlapů měl ruku ovázanou šátkem, protože ho Holz patrně pokousal.
Prokop se stáhl do parku zachmuřený a němý. Dr. Krafft si myslel, že jeho velitel kuje nový válečný plán, a nerušil ho; a Prokop s těžkým vzdechem usedl na pařez a ponořil se do pozorování jakýchsi rozškubaných krajkových hadříků. Na cestičce se vynořil dělník strkající trakař se smeteným listím. Krafft, popaden podezřením, se do něho pustil a namlátil mu strašně; při tom ztratil skřipec a nemohl jej bez skřipce nalézt; vzal tedy trakař jakožto kořist zůstavenou na bojišti a spěchal s ním k náčelníkovi. “Utekl,” hlásil, a krátkozraké oči mu vítězně plály. Prokop jen zabručel a probíral se dál v tom měkkém běloučkém, co mu vlálo v prstech. Krafft se