ti tak hučí v hlavě… Ratatata, jako strojní puška.”
“Tak,” řekl Tomeš, “a teď spolkni tuhleten aspirin.”
“Ano. Třa-třaskavý aspirin. Perchlorovaný acetylsalicylazid. To nic není. Člověče, já jsem našel exotermické třaskaviny. Každá látka je vlastně třaskavina. Voda… voda je třaskavina. Hlína… a vzduch jsou třaskaviny. Peří, peří v peřině je taky třaskavina. Víš, zatím to má jen teoretický význam. A já jsem našel atomové výbuchy. Já – já
– já jsem udělal alfaexploze. Roz-pad-ne se to na plus plus částice. Žádná termochemie. De-struk-ce. Destruktivní chemie, člověče. To ti je ohromná věc, Tomši, čistě vědecky. Já ti mám doma tabulky… Lidi, kdybych já měl aparáty! Ale já mám jen oči… a ruce… Počkej, až to napíšu!”
“Nechce se ti spát?”
“Chce. Jsem – dnes – unaven. A co tys pořád dělal?”
“Nu, nic. Život.”
“Život je třaskavina, víš? Prásk, člověk se narodí a rozpadne se, bum! A nám se zdá, že to trvá bůhvíkolik let, viď?
Počkej, já jsem teď něco spletl, že?”
“Docela v pořádku, Prokope. Možná že zítra udělám bum. Nebudu-li mít totiž peníze. Ale to je jedno, starouši, jen spi.”
“Já bych ti půjčil, nechceš?”
“Nech. Na to bys nestačil. Snad ještě můj tatík –” Tomeš mávl rukou.
“Tak vidíš, ty máš ještě tatínka,” ozval se Prokop po chvíli s náhlou měkkostí.
“Nu ano. Doktor v Týnici.” Tomeš vstal a přecházel po pokoji. “Je to mizérie, člověče, mizérie. Mám to nahnuté, nu! A nestarej se o mne. Já už – něco udělám. Spi!”
Prokop se utišil. Polozavřenýma očima viděl, jak Tomeš sedá ke stolku a hrabe se v nějakých papírech. Bylo mu jaksi sladko naslouchat šustění papíru a tichému hukotu ohně v kamnech. Člověk skloněný u stolku opřel hlavu o dlaně a snad ani nedýchal; a Prokopovi bylo, že leží doma a vidí svého staršího bratra, svého bratra Josefa; učí se z knížek elektrotechnice a bude zítra dělat zkoušku; a Prokop usnul horečným spánkem.
III.
Zdálo se mu, že slyší hukot jakoby nesčetných kol. “To je nějaká továrna,” myslel si a běžel po schodech nahoru.
Zničehonic se ocitl před velikými dveřmi, kde stálo na skleněné tabulce: Plinius. Zaradoval se nesmírně a vešel dovnitř. “Je tu pan Plinius?” ptal se nějaké slečinky u psacího stroje. “Hned přijde,” řekla slečinka, a tu k němu přistoupil vysoký oholený muž v cutawayi a s ohromnými kruhovými skly na očích. “Co si přejete?” řekl.
Prokop se zvědavě díval do jeho neobyčejně výrazné tváře. Mělo to britskou hubu a vypouklé rozježděné čelo, na skráni bradavici zvící šestáku a bradu jako filmový herec. “Vy – vy – račte být – Plinius?”
“Prosím,” řekl vysoký muž a krátkým gestem mu ukázal do své pracovny.
“Jsem velmi… je mi… ohromnou ctí,” koktal Prokop usedaje.
“Co si přejete?” přerušil ho vysoký muž.
“Já jsem rozbil hmotu,” prohlásil Prokop. Plinius nic; hrál si jen s ocelovým klíčkem a zavíral těžká víčka pod skly.
“To je totiž tak,” začal Prokop překotně. “V-v-všecko se rozpadá, že? Hmota je křehká. Ale já udělám, že se to rozpadne najednou, bum! Výbuch, rozumíte? Na padrť. Na molekuly. Na atomy. Ale já jsem rozbil také atomy.”
“Škoda,” řekl Plinius povážlivě.
“Proč – jaká škoda?”
“Škoda něco rozbít. I atomu je škoda. Nu tak dál.”
“Já… rozbiju atom. Já vím, že už Rutherford… Ale to byla jen taková páračka se zářením, víte? To nic není. To se musí en masse. Jestli chcete, já vám rozbourám tunu bismutu; rozštípne to ce-celý svět, ale to je jedno. Chcete?”
“Proč byste to dělal?”
“Je to… vědecky zajímavé,” zmátl se Prokop. “Počkejte, jakpak bych vám to… To je – to je vám ne-smír-ně zajímavé.” Chytil se za hlavu. “Počkejte, mně praskne hla-va; to bude – vědecky – ohromně zajímavé, že? Aha,