zachumlávalo do přikrývek. Prokop si sáhl na tvář, aby se otřel, a s úžasem pocítil pod rukou plnovous.
“Co-copak,” koktal a umlkl údivem. Psisko bláznilo; kousalo s překypující něhou Prokopovy ruce, pištělo, funělo, a tumáš! mokrou mordou se mu dostalo až na prsa.
“Honzíku,” křičela dívka, “ty jsi blázen! Necháš pána!” Přiběhla k posteli a vzala psíka do náruče. “Bože, Honzíku, ty jsi hlupák!”
“Nechte ho,” žádal Prokop.
“Vždyť máte bolavou ruku,” namítalo děvče s velikou vážností, tisknouc k prsoum zápasícího psa.
Prokop se podíval nechápavě na svou pravici. Od palce přes dlaň táhla se široká jizva, pokrytá novou, tenoučkou, červenou kožkou příjemně svědící. “Kde… kde to jsem?” podivil se.
“U nás,” řekla s náramnou samozřejmostí, jež Prokopa ihned uspokojila. “U vás,” opakoval s úlevou, ač neměl ponětí, kde to je. “A jak dlouho?”
“Dvacátý den. A pořád –,” chtěla něco říci, ale spolkla to. “Honzík spával s vámi,” dodala spěšně a zarděla se neznámo proč, chovajíc psa jako malé dítě. “Víte o tom?”
“Nevím,” vzpomínal Prokop. “Copak jsem spal?”
“Pořád,” vyhrkla. “Už jste se mohl vyspat.” Tu postavila psa na zem a přiblížila se k posteli. “Je vám líp?… Chtěl byste něco?”
Prokop zakroutil hlavou; nevěděl o ničem, co by chtěl. “Kolik je hodin?” ptal se nejistě.
“Deset. Já nevím, co smíte jíst; až přijde tati… Tati bude tak rád… Chtěl byste něco?”
“Zrcadlo,” řekl Prokop váhavě.
Dívka se zasmála a vyběhla. Prokopovi hučelo v hlavě; pořád se hleděl rozpomenout a pořád mu vše unikalo. A už je tu děvče, něco povídá a podává mu zrcátko. Prokop chce zvednout ruku, ale bůhsámví proč to nejde; děvče mu vkládá držadlo mezi prsty, ale zrcátko padá na pokrývku. Tu zbledlo děvče, nějak se znepokojilo a samo mu nastavilo zrcadlo k očím. Prokop se dívá, vidí docela zarostlé tváře a obličej skoro neznámý; hledí a nemůže pochopit, a tu se mu roztřásly rty.
“Lehněte si, hned si zas lehněte,” káže mu drobounký hlásek skoro plačící, a rychlé ruce mu nastavují podušku.
Prokop se sváží naznak a zavírá oči; jen chvilinku si zdřímnu, myslí si, a udělalo se libé, hluboké ticho.
VIII.
Někdo ho zatahal za rukáv. “Nu, nu,” povídá ten někdo, “už bychom nemuseli spát, co?” Prokop otevřel oči a viděl starého pána, má růžovou pleš a bílou bradu, zlaté brejličky na čele a náramně čilý koukej. “Už nespěte, velectěný,” povídá, “už toho je dost; nebo se probudíte na onom světě.”
Prokop si chmurně prohlížel starého pána; chtělo se mu totiž dřímat. “Co chcete?” ozval se vzdorovitě. “A… s kým mám tu čest?”
Starý pán se dal do smíchu. “Prosím, doktor Tomeš. Vy jste mne neráčil dosud vzít na vědomí, co? Ale nic si z toho nedělejte. Tak co, jak se máme?”
“Prokop,” ozval se nemocný nevlídně.
“Tak, tak,” povídal doktor spokojeně. “A já jsem si myslel, že jste Šípková Růženka. A teď, pane inženýre,” řekl čile, “se na vás musíme podívat. No, neškareďte se.” Vyeskamotoval mu z podpaží teploměr a libě zachrochtal.
“Třicet pět osm. Človíčku, vy jste jako moucha. Musíme vás nakrmit, co? Nehýbejte se.”
Prokop cítil na prsou hladkou pleš a studené ucho, jak mu jezdí od ramene k rameni, od břicha k hrdlu za povzbuzujícího broukání.
“No, sláva,” řekl konečně doktor a nasadil si brejle na oči. “Napravo vám to drobátko rachotí, a srdce – no, to se urovná, že?” Naklonil se k Prokopovi, drbal ho prsty ve vlasech a přitom mu palcem zvedal a zase zatlačoval oční víčka. “Nespat už, víme?” mluvil a přitom mu něco zkoumal na zorničkách. “Dostaneme knížky a budeme číst.
Sníme něco, vypijeme skleničku vína a – nehýbejte se! Já vás neukousnu.”
“Co mně je?” ptal se Prokop nesměle.
Doktor se vztyčil. “No, nic už. Poslechněte, kde jste se tady vzal?”