35

nakonec to katedrové světlo prohlásilo, že to zkrátka a dobře vůbec není možno. Člověče, vy jste si dal! Udělal jste něco, co podle světové autority není možno…”

“Tak já jsem si to vyložil sám,” pokračoval, “jen tak ševcovsky. Někdo si dejme tomu vezme do hlavy… udělat vratkou sloučeninu… z jisté olovnaté soli. Dotyčná sůl je neřád; ne a ne se slučovat, že? Tak ten chemik zkouší všechno možné… jako blázen; a tu si dejme tomu vzpomene, že v lednovém čísle The Chemist bylo povídání o tom, že dotyčná flegmatická sůl je báječný koherer… detektor pro elektrické vlny. Dostane nápad. Pitomý a geniální nápad, že by snad mohl tu zatracenou sůl přivést elektrickými vlnami do lepší nálady, ne? povzbudit ji, roztancovat ji, natřást ji jako peřinu, že? Tja, nejlepší nápady dostane člověk z blbosti. Tak tedy sežene takový komický transformátorek a dá se do toho; co prováděl, to je zatím jeho tajemství, ale koneckonců… dostane hledanou sloučeninu. Ať mne čert, dostane ji. Nejspíš to nějak slepil tou oscilací. Člověče, já se budu muset na stará kolena učit fyzice; říkám boty, že?”

Prokop zabručel něco docela nesrozumitelného.

“To nevadí,” prohlásil pan Carson spokojeně. “Jen když to zatím drží dohromady; já jsem pitomec, já si představuju, že to dostalo nějakou elektromagnetickou strukturu nebo co. Kdyby se nějak porušila, tak… se to rozpadne, že? Naštěstí asi deset tisíc řádných radiostanic a několik set nezákonných udržuje v naší pozemské atmosféře takové elektromagnetické klima, takovou eh eh oscilační lázeň, která jde zrovna k duhu té struktuře. A tak to drží dohromady…”

Pan Carson se maličko zamyslil. “A teď,” začal zase, “teď si představte, že nějaký ďábel nebo holomek na tomto světě má prostředek, kterým může dokonale rušit elektrické vlny. Prostě je smazat či co. Představte si, že to –

bůhsámví proč – tropí pravidelně v úterý a v pátek o půl jedenácté v noci. V tu minutu a vteřinu se poruší na tomto světě bezdrátové spojení; ale v tu minutu a vteřinu se nejspíš něco stane taky v té… labilní sloučenině, pokud není zrovna izolována… dejme tomu v… v porcelánové krabici; něco se v ní poruší… jaksi v ní lupne, a ona se… ona se…”

“… rozpadne,” vyhrkl Prokop.

“Ano, rozpadne se. Exploduje. Zajímavé, co? Jeden učený pán mně to vysvětloval – hrome, jak to říkal? že – že prý –”

Prokop vyskočil a popadl pana Carsona za kabát. “Poslyšte,” koktal hrozně rozčilen, “kdyby se tedy… Krakatit…

roztrousil dejme tomu tady… nebo kdekoliv… prostě po zemi…”

“… tedy to nejbližšího úterku nebo pátku o půl jedenácté vyletí do povětří. Tja. Člověče, neuškrťte mne.”

Prokop pustil pana Carsona a přebíhal po světnici hryže si hrůzou prsty. “To je jasné,” mručel, “to je jasné! Nikdo nesmí Krakatit vy-vyrá–”

“Krom pana Tomše,” namítl Carson skepticky.

“Dejte mi pokoj,” utrhl se Prokop. “Ten na to nepřijde!”

“Nu,” mínil pan Carson s pochybami, “já nevím, kolik jste mu toho řekl.”

Prokop se zastavil jako vražen do země. “Představte si,” kázal horečně, “představte si dejme tomu… vvválku!

Kdo má v rukou Krakatit, může… může… kdykoli chce…”

“Zatím jen v úterý a v pátek.”

“… vyhodit do povětří… celá města… celé armády… a všecko! Stačí… stačí jen roz-trousit – Dovedete si to představit?”

“Dovedu. Báječně.”

“A proto… v zájmu světa… nikdy… nedám nikdy!”

“V zájmu světa,” bručel pan Carson. “Víte, v zájmu světa by hlavně bylo přijít na kloub té – té –”

“Čemu?”

“Té zatracené stanici anarchistů.”

XIX.

“Vy tedy myslíte,” koktal Prokop, “že… že snad…”