74

Bezradně pohlédl na Prokopa. “Protože… protože máš horečku.”

“Tady mi je líp,” děla klidně.

“Vůbec bys neměla…,” vzdychl le bon prince vážně se kaboně.

“Mon oncle, víš, že vždycky dělám, co chci,” ukončila neodvolatelně rodinný výstup, zatímco Prokop odklízel ze židle krabičky s fudroajantní diazosloučeninou. “Posaďte se,” zval Rohna zdvořile.

Oncle Charles nezdál se nadšen celou situací. “Nezdržujeme vás… nezdržujeme tě v práci?” ptal se Prokopa bezcílně.

“Naprosto ne,” řekl Prokop drtě mezi prsty infuzorní hlinku.

“Co to děláš?”

“Třaskaviny. Prosím, tu láhev,” obrátil se k princezně.

Podala mu ji a “Tumáš,” řekla provokativně a naplno. Oncle Rohn sebou trhl, jako by ho píchl; ale tu již ho upoutala rychlá sice, ale nekonečně opatrná pečlivost, s níž Prokop odkapával čirou tekutinu na hromádku hlinky.

Odkašlal a ptal se: “Čím se to může zanítit?”

“Otřesem,” odpověděl Prokop dále odpočítávaje kapky.

Oncle Charles se otočil po princezně. “Bojíš-li se, oncle,” řekla suše, “nemusíš na mne čekat.”

Usadil se rezignovaně a zaklepal holí na plechovou krabici od kalifornských broskví. “Co je v tomhle?”

“To je ruční granát,” vysvětloval Prokop. “Hexanitrofenylmetylnitramin a šroubové matičky. Potěžkej to.”

Oncle Rohn upadl v rozpaky. “Nebylo by snad… na místě… trochu víc opatrnosti?” ptal se toče mezi prsty krabičkou od sirek, kterou sebral na pultě.

“Zajisté,” souhlasil Prokop a vzal mu krabičku z rukou. “To je chlorargonát. S tím si nehraj.”

Oncle Charles se zamračil. “Mám z toho všeho… trochu nepříjemný dojem zastrašování,” podotkl ostře.

Prokop hodil krabičku na stůl: “Tak? A já zas měl dojem zastrašování, když jste mi hrozili pevností.”

“… Mohu říci,” pravil Rohn spolknuv tu námitku, “že na mne to celé počínání… zůstává bez vlivu.”

“Ale na mne má ohromný vliv,” prohlásila princezna.

“Bojíš se, že něco provede?” obrátil se k ní le bon prince.

“Já doufám, že něco provede,” řekla nadějně. “Myslíš, že by to nedovedl?”

“O tom nepochybuji,” vyhrkl Rohn. “Půjdeme už?”

“Ne. Já bych mu chtěla pomáhat.”

Zatím Prokop přelamoval v prstech kovovou lžičku. “K čemu je to?” ptala se zvědavě.

“Došly mně hřebíky,” bručel. “Nemám čím plnit bomby.” Rozhlížel se hledaje něco kovového. Tu princezna vstala, zarděla se, strhla si chvatně rukavičku a smekla s prstu zlatý prsten. “Vezmi si to,” děla tiše, zalita ruměncem a s očima sklopenýma. Přijal jej trna; bylo to téměř slavnostní… jako zasnoubení. Váhal potěžkávaje prsten v dlani; zvedla k němu oči v naléhavé a horoucí otázce; i pokývl vážně a položil prsten na dno plechové krabičky.

Oncle Rohn starostlivě, přesmutně mrkal ptačíma očima poety.

“Teď můžeme jít,” zašeptala princezna.

Kvečeru přijel dotyčný následník bývalého trůnu. U vchodu čestná rota, hlášení, špalír služebnictva a takové ty okolky; park i zámek slavnostně osvětleny. Prokop seděl na návršíčku před laboratoří a díval se mračnýma očima k zámku. Nikdo tudy nešel; bylo ticho a temno, jen zámek zářil prudkými snopy paprsků.

Prokop vzdychl ode dna a vstal. “Do zámku?” ptal se pan Holz a přendal revolver z kapsy u kalhot do kapsy svého věčného gumáku.

Jdou parkem už zhaslým; dvakrát nebo třikrát ustoupí před nimi nějaká postava do houští, asi padesát kroků za nimi je pořád slyšet něčí chůzi ve spadaném listí, ale jinak je tu pusto, syrově pusto. Jen v zámku plane celé křídlo velkými zlatými okny.