89

prsou, když tě tu vidím, a zemřít bych chtěla a já nevím co, ale miluju tě? Já – já už nevím. A když jsi mne…

naposledy… vzal do rukou, cítila jsem… něco nedobrého v sobě… i v tobě. Setři mé polibky; byly… byly…

nečisté,” vydechla bezhlase. “Musíme se rozejít.”

Nedívala se na něho, neslyšela, co odpovídá; a hle, nyní se jí chvějí víčka, pod nimi se dělá slza, vyhrkne, kane rychle, zastaví se, a pak ji dohoní druhá. Plakala beze zvuku, s rukama na volantu; a když se chtěl přiblížit, popojela kousek zpět.

“Už nejsi Prokopokopak,” šeptala, “jsi nešťastný, nešťastný člověk. Viď, trháš sebou na řetěze… jako já. Bylo to…

nedobré pouto, co nás svázalo; a přece, když to člověk přetrhává, je mu… je mu, jako by celé nitro šlo s sebou, i srdce, i duše… Bude v člověku čisto, když zůstane tak prázdný a pustý?” Slzy jí vyhrkly prudčeji. “Milovala jsem tě, a teď už tě neuvidím. Jdi, jdi mi z cesty, já otočím.”

Nehnul se, jako zkamenělý. Pojela těsně k němu. “Sbohem, Prokope,” řekla tiše, a počala pozpátku sjíždět po silnici. Rozběhl se za ní; tu sjížděla couvajíc vozem rychleji, rychleji, stále rychleji; bylo to, jako by se propadala.

XLVI.

Stanul a naslouchal trna hrůzou, zda nezaslechne praskot vozu roztříštěného někde v zákrutu silnice. Není to výbušné hučení motoru z dálky? Není to děsné a smrtelné ticho konce? Bez sebe uháněl Prokop po silnici za ní.

Seběhl serpentinou dolů, k patě svahu; ani památky po voze. Utíkal opět nahoru, pátral po úbočích, slézal drásaje si ruce, kde rozeznával něco temného nebo světlého; bylo to hloží nebo kamení, a tu opět klopýtal a drápal se na silnici a zarýval se očima do tmy, zda… zda není někde hromada trosek, a pod ní…

Byl opět nahoře u rozcestí; právě tady se začala propadat do tmy. Usedl na milník. Ticho, nesmírné ticho.

Studené hvězdy popůlnoční, letí teď někde temný meteor vozu? Což se nic neozve, nezavolá pták, neštěkne ve vsi pes, nedá nic znamení života? Vše ustrnulo slavnostním mlčením smrti. A toto je tedy konec, tichý a mrazivý a temný konec všeho; prázdnota vykroužená tmou a tichem; prázdnota stojatá a ledová. Do kterého kouta se mám skrýt, abych jej vyplnil svou bolestí? Kéž byste se zamžily, kéž by byl konec světa! Rozštípne se země, a v rachotu síly promluví Pán: Beru tě zpět, tvore bolestný a slabý; nebylo čisto v tobě, a nedobré síly jsi rozpoutal.

Milý, milý, ustelu ti lůžko z nicoty.

Prokop se počal třásti pod trnovou korunou vesmíru. A tedy ničím není utrpení člověka a nemá ceny; je maličké a schoulené, třesoucí se bublinka na dně prázdnoty. Dobře, dobře, pravíš, že svět je nesmírný; ale já kéž zemru!

Na východě pobledla nebesa, chladně prosvitá silnice a bílé kameny; hleď, stopy kol, stopy v mrtvém prachu.

Prokop se zvedá ztuhlý a omámený, a dává se na pochod. Tam dolů, směrem k Balttinu.

Putoval bez zastávky. Tady je vesnice, alej jeřabin, můstek přes tichou a temnou řeku; zvedá se mlha a zastře slunce; a opět je šedý a chladný den, červené střechy, červená stáda krav. Jak může být daleko do Balttinu?

Šedesát sedmdesát kilometrů. Suché listí, samé suché listí.

Po poledni usedl na hromádku štěrku; nemohl již dále. Jede tudy selský vozík; sedlák zastavil a koukal na zhrouceného člověka. “Nechcete se svézt?” Prokop vděčně přikývl a beze slova usedl k němu. A pak vozík zastavil v městečku. “Tak, tady jsme,” řekl sedlák. “Kam vlastně jdete?” Prokop slezl a putoval dál. Jak může být do Balttinu daleko?

Začíná pršet; ale Prokop již nemůže dál a usedá na pažení mostu; dole se vzteká a pění studený potok. Z protější strany letí auto, zpomalí na mostě a zastaví; z něho vyskočí pán v kozím kožiše a míří k Prokopovi. “Kde se tu berete?” Je to pan ďHémon, na tatarských očích má automobilové brýle, vypadá jako obrovský huňatý brouk.

“Jedu z Balttinu, hledají vás.”

“Jak je daleko do Balttinu?” šeptá Prokop.

“Čtyřicet kilometrů. Co tam chcete? Vydali na vás zatykač. Pojďte, odvezu vás.”

Prokop zavrtěl hlavou.

“Princezna odjela,” povídá pan ďHémon tiše. “Dnes ráno, s oncle Rohnem. Především, aby se zapomněla… jistá…

nepříjemná věc s přejetým člověkem –”

“Je mrtev?” vydechl Prokop.

“Dosud ne. A za druhé je princezna, jak snad víte, vážně tuberkulózní. Odvážejí ji někam do Itálie.”

“Kam?”