mladé lidi; a… cítím s vámi.” Mávl nad tím beznadějně rukou. “Stalo se, co se stát nemělo. Nechci ovšem a… ani nemohu vás kárat. Naopak uznávám, že… samozřejmě…” Samozřejmě to byl špatný začátek, a le bon prince tápal po jiném. “Milý příteli, vážím si vás a… mám vás opravdu… velice rád. Jste člověk čestný… a geniální, což se zřídka najde spojeno. K málokomu jsem pojal takové sympatie – Vím, že to přivedete nesmírně daleko,” vyhrkl s úlevou. “Věříte, že to s vámi dobře myslím?”
“Naprosto ne,” mínil Prokop mírně, střeha se sednout na nějakou vějičku.
Le bon oncle se zmátl. “To je mi líto, neobyčejně líto,” koktal. “K tomu, co jsem vám chtěl říci, by bylo třeba – ano
– plné vzájemné důvěry –”
“Mon prince,” přerušil ho Prokop uctivě, “jak víte, nejsem tu v záviděníhodné situaci volného člověka. Myslím, že za těch okolností nemám důvodů tak příliš důvěřovat –”
“Aáno,” oddychl si oncle Rohn potěšen tímto obratem. “Máte zcela pravdu. Narážíte na své – eh, na trapný fakt, že jste tady střežen? Vidíte, právě o tom jsem chtěl s vámi mluvit. Milý příteli, co mne se týče… Prostě od začátku… a rozhořčeně… jsem odsuzoval tento způsob… vás držet v závodě. Je to nezákonné, brutální a…
vzhledem k vašemu významu přímo neslýchané. Podnikl jsem řadu kroků… Rozumíte, už dříve,” dodával rychle.
“Intervenoval jsem dokonce na vyšších místech, ale… úřady jsou vzhledem k jistému mezinárodnímu napětí… v panice. Jste tu… konfinován pod inkulpací špionáže. Nedá se nic dělat, leda,” a mon prince se naklonil k Prokopovu uchu, “leda že by se vám podařilo utéci. Svěřte se mi, já vám opatřím prostředky. Čestné slovo.”
“Jaké prostředky?” nadhodil Prokop nezávazně.
“Prostě… udělám to sám. Vezmu vás na své auto a – mne tady nemohou zadržet, rozumíte? Ostatní později. Kdy chcete?”
“Odpusťte, já vůbec nechci,” odpověděl Prokop určitě.
“Proč?” vyhrkl oncle Charles.
“Předně… nechci, abyste vy, mon prince, něco takového riskoval. Osobnost jako vy –”
“A za druhé?”
“Za druhé se mi tu začíná líbit.”
“A dál, dál?”
“Nic dál,” usmál se Prokop, a snesl pátravý, vážný pohled princův.
“Poslyšte,” ozval se oncle Rohn po chvíli, “nechtěl jsem vám to říci. Jde o to, že za den, za dva dny máte být převezen jinam, do pevnosti. Stále pod obviněním ze špionáže. Nemůžete si představit – Milý příteli, uprchněte, uprchněte rychle, pokud je čas!”
“Je to pravda?”
“Čestné slovo.”
“Pak… pak vám děkuju, že jste mne včas upozornil.”
“Co uděláte?”
“Nu, připravím se na to,” prohlásil Prokop krvelačně. “Mon prince, mohl byste JE upozornit, že to… tak lehko…
nepůjde.”
“Co – co – jak to, prosím?” koktal oncle Charles.
Prokop zatočil rukou ve vzduchu, až to svištělo, a vrhl něco imaginárně před sebe. “Bum,” udělal.
Oncle Rohn ustrnul. “Vy se chcete bránit?”
Prokop neřekl nic; stál s rukama v kapsách, mračil se hrozně a uvažoval.
Oncle Charles, celý světloučký a vetchý v noční tmě, k němu přistoupil. “Vy… vy ji tak milujete?” řekl skoro se zajíkaje dojetím nebo obdivem.
Prokop neodpověděl. “Milujete ji,” opakoval Rohn a objal ho. “Buďte silný. Opusťte ji, odjeďte! Nemůže to takhle zůstat, pochopte to, pochopte to přece! Kam by to vedlo? Prosím vás proboha, mějte s ní slitování; uchraňte ji skandálu; což si myslíte, že by mohla být vaší ženou? Snad vás miluje, ale – je příliš pyšná; kdyby se měla zříci