87

Bezmocně sebou trhl: Cožpak mě nechají odejít? Co by jim byl platen Krakatit, pokud jej mohu vyzradit jiným? Aá, proto mne chtějí navěky svázat! Aá, proto jim musím vydat duši i tělo! Tady, tady zůstaneš, spoután vášní, a věčně se budeš hroziti této ženy; budeš sebou zmítat v zlořečené lásce, a vymýšlet budeš pekelné zbraně… a sloužit jim budeš…

Obrátila se k němu bezdechým pohledem. Seděl bez hnutí a po hrubé, těžkotvaré líci mu stékaly slzy. Zvedla se na lokty a pohlížela na něho utkvělýma, bolestně zkoumavýma očima; nevěděl o tom, přivíral oči a trnul v tuposti porážky. Tu vstala tichounce, rozsvítila u toaletního stolku a počala se strojit.

Vytrhl se teprve cvaknutím odloženého hřebene. Pohlížel na ni s údivem, jak oběma rukama zvedá a stáčí rozhozenou kštici. “Zítra… zítra to odevzdám,” šeptal. Neodpověděla, měla vlásničky mezi rty a rychle svíjela vlasy v tuhou přilbu. Sledoval každé její hnutí; spěchala zimničně, opět se zarážela a hleděla k zemi, pak zase přikývla hlavou a strojila se tím rychleji. Nyní se zvedá, pohlíží na sebe zblízka, pozorně do zrcadla, přejede tvář pudrem: jako by tu nikdo nebyl. Odchází do vedlejšího pokoje a vrací se oblékajíc si přes hlavu sukni. Opět usedá a přemýšlí komihajíc trupem; pak přikývne hlavou a zajde do vedlejší garderoby.

Vstal a šel potichu k jejímu toaletnímu stolku. Bože, co je tu věcí divných a něžných! Flakónky, tyčinky, pouzdra, krémy, hračiček bezpočtu; to tedy je řemeslo žen; oči, úsměv, vůně, vůně ostrá a lichotná – Pahýly jeho prstů se třásly na těch křehkých a tajemných věcičkách, podrážděny, jako by se dotýkaly něčeho zakázaného.

Vstoupila do dveří v koženém kabátci a kožené přilbě na hlavě a oblékala veliké rukavice. “Připrav se,” řekla bezbarvě, “pojedeme.”

“Kam?”

“Kam chceš. Připrav si, co potřebuješ, ale pospěš, pospěš!”

“Co to znamená?”

“Neptej se dlouho. Tady už zůstat nemůžeš, víš? Oni tě jen tak nepustí. Pojedeš?”

“Na… na jak dlouho?”

“Navždycky.”

Srdce mu zabouchalo. “Ne – ne – já nepojedu!”

Přistoupila k němu a políbila ho na tvář. “Musíš,” řekla tiše. “Já ti to povím, až budeme venku. Přijď před zámek, ale brzo, dokud je tma. Jdi, jdi teď!”

Jako ve snách šel do svého pokoje; shrábl své papíry, své drahocenné a nedokončené zápisy, a rychle se rozhlédl: Je to všecko? Ne, nepojedu, blesklo mu hlavou, i nechal papíry ležet a běžel ven. Stálo tam veliké, nerozsvícené, tlumeně hrčící auto; princezna už seděla u volantu. “Rychle, rychle,” šeptala. “Jsou vrata otevřena?”

“Jsou,” bručel rozespalý šofér zavíraje kapot vozu.

Nějaký stín obcházel zpovzdálí automobil a stanul ve tmě.

Prokop přistoupil k otevřeným dvířkám vozu. “Princezno,” mručel, “já… jsem se rozhodl, že… vydám vše… a…

zůstanu.”

Neposlouchala ho; nakloněna kupředu zírala upřeně na místo, kde onen stín splynul s tmou. “Rychle,” vydechla najednou, chopila Prokopa za ruku a vtáhla ho do vozu vedle sebe; a již se jediným pohybem páky auto rozjelo. V

tu chvíli se rozsvítilo v zámku nějaké okno, a onen stín se vyřítil ze tmy. “Stát,” křikl a vrhl se před vůz; byl to Holz.

“Z cesty,” vykřikla princezna, zavřela oči a zapnula na plnou rychlost. Prokop zvedl ruce zděšením; tu již zařičel nelidský řev, kolo se přehouplo přes něco měkkého, Prokop chtěl vyskočit, ale vtom sebou auto smýklo stranou v ohybu vrat, až se dvířka sama zabouchla, a šíleně letělo do tmy. S hrůzou se otočil k princezně; stěží ji rozeznal v kožené přilbě, skloněnou tváří až nad volant. “Co jste to udělala?” vyrazil.

“Buď tiše,” sykla ostře a stále se tak nakláněla vpřed. Rozeznal v dálce tři postavy na bledé silnici; zpomalila a zastavila těsně u nich. Byla to vojenská hlídka. “Proč nemáte rozsvíceno?” huboval jeden voják. “Kdo je?”

“Princezna.”

Vojáci zvedli ruce k čepicím a ustoupili. “Heslo?”