Bootes široce rozpíná na nebi svou hvězdnou náruč, je ticho prohloubené dalekým psím štěkáním. O kamennou zídku v zahradě se opírá něco světlého. Je to ovšem Anči.
“Je krásně, že?” dostal ze sebe, aby vůbec něco řekl, a opřel se o zídku vedle ní. Anči nic, jenom odvrací tvář a její ramena sebou nezvykle a neklidně trhají.
“To je Bootes,” bručel Prokop sdílně. “A nad ním… je Drak, a Cepheus, a tamto je Kassiopeja, ty čtyři hvězdičky pohromadě. Ale to se musíte dívat výš.”
Anči se odvrací a něco roztírá kolem očí. “Tamta jasná,” povídá Prokop váhavě, “je Pollux, beta Geminorum.
Nesmíte se na mne zlobit. Snad jsem se vám zdál hrubý, že? Já jsem… něco mne trápilo, víte? Nesmíte na to dát.”
Anči zhluboka vzdychla. “A která je… tamta?” ozvala se tichým, kolísavým hláskem. “Ta nejjasnější dole.”
“To je Sírius, ve Velkém psu. Taky Alhabor mu říkají. A tamhle docela vlevo Arcturus a Spica. Teď padala hvězda.
Viděla jste?”
“Viděla. Proč jste se ráno na mne tak zlobil?”
“Nezlobil. Jsem snad… někdy… trochu hranatý; ale já jsem byl tvrdě živ, víte, příliš tvrdě; pořád sám a… jako první hlídka. Nedovedu ani pořádně mluvit. Chtěl jsem dnes… dnes napsat něco krásného… takovou vědeckou modlitbu, aby tomu každý rozuměl; myslil jsem, že… že vám to přečtu; a vidíte, všechno ve mně vyschlo, člověk už se stydí… rozehřát se, jako by to byla slabost. Nebo vůbec něco říci ze sebe. Takový okoralý, víte? Už hodně šedivím.”
“Vždyť vám to sluší,” vydechla Anči.
Prokopa překvapila tato stránka věci. “Nu víte,” řekl zmateně, “příjemné to není. Už by byl čas… už by byl čas svážet svou úrodu domů. Co by jiný udělal z toho, co já vím! A já nemám nic, nic, nic z toho všeho. Jsem jenom…
,berühmt‘ a ,célčbre‘ a ,highly esteemed‘; ani o tom… u nás… nikdo neví. Já myslím, víte, že mé teorie jsou dost špatné; já nemám hlavu na teoretika. Ale co jsem našel, není bez ceny. Mé exotermické třaskaviny… diagramy…
a exploze atomů… to má nějakou cenu. A publikoval jsem sotva desetinu toho, co vím. Co by z toho jiný udělal!
Já už… ani nerozumím jejich teoriím; jsou tak subtilní, tak duchaplné… a mne to jen mate. Jsem kuchyňský duch.
Dejte mně k nosu nějakou látku, a já zrovna čichám, co se s ní dá dělat. Ale pochopit, co z toho plyne…
teoreticky a filozoficky…, to neumím. Já znám… jen fakta; já je dělám; jsou to má fakta, rozumíte? A přece… já…
já za nimi cítím nějakou pravdu; ohromnou obecnou pravdu… která všechno převrátí… až vybuchne. Ale ta velká pravda… je za fakty a ne za slovy. A proto, proto musíš za fakty! až ti to třeba obě ruce utrhne…”
Anči, opřena o zídku, sotva dýchala. Nikdy dosud se ten zamračený patron tolik nerozmluvil – a hlavně nikdy nemluvil o sobě. Zápasil těžce se slovem; zmítala jím ohromná pýcha, ale také plachost a zmučenost; a kdyby mluvil třeba v integrálách, chápala Anči, že se před ní děje něco naprosto niterného a lidsky zjitřeného.
“Ale to nejhorší, to nejhorší,” bručel Prokop. “Někdy… a tady zvlášť… i to, i to se mně zdá hloupé… a k ničemu. I ta konečná pravda… vůbec všecko. Nikdy dřív mně to tak nepřišlo. Nač, a k čemu… Snad je rozumnější poddat se… prostě poddat se tomu, tomu všemu – (Nyní ukázal rukou cosi kolem dokola.) Prostě životu. Člověk nemá být šťastný; to ho změkčuje, víte? Pak se mu zdá všechno ostatní zbytečné, malé… a nesmyslné. Nejvíc… nejvíc udělá člověk ze zoufalství. Ze stesku, ze samoty, z ohlušování. Protože mu nic nestačí. Já jsem pracoval jako blázen. Ale tady, tady jsem začal být šťastný. Tady jsem poznal, že je snad… něco lepšího než myslet. Tady člověk jenom žije… a vidí, že je to něco ohromného… jenom žít. Jako váš Honzík, jako kočka, jako slepice. Každé zvíře to umí… a mně to připadá tak ohromné, jako bych dosud nežil. A tak… tak jsem podruhé ztratil dvanáct let.”
Jeho potlučená, bůhvíkolikrát sešívaná pravice se chvěla na zídce. Anči mlčí, i potmě je vidět její dlouhé řasy; opírá se lokty a hrudí o zděný plot a mžiká k hvězdičkám. Tu zašelestilo něco v křoví, a Anči se zděsila; až ji to mocí vrhlo k Prokopovu rameni. “Co je to?”
“Nic, nejspíš kuna; jde asi do dvora, na kuřata.”
Anči znehybněla. Její mladé prsy se nyní pružně, plně opírají o Prokopovu pravici, – snad, jistě o tom sama neví, ale Prokop to ví víc než cokoliv na světě; bojí se hrozně pohnout rukou, neboť, předně, by si Anči myslela, že ji tam položil schválně, a za druhé by vůbec změnila polohu. Zvláštní však je, že tato okolnost vylučuje, aby dále mluvil o sobě a o ztraceném životě. “Nikdy,” koktá zmateně, “nikdy jsem nebyl tak rád… tak šťasten jako tady.
Váš tatík je nejlepší člověk na světě, a vy… vy jste tak mladá…”