“Dědečku, to dělal Krakatit.”
“Cože?”
“Já… jsem udělal vynález – a z toho –”
“Kdyby to nebylo v tobě, nebylo by to v tvém vynálezu. Všecko dělá člověk sám ze sebe. Počkej, teď přemýšlej; teď mysli a vzpomeň si, z čeho je ten tvůj vynález a jak se dělá. Dobře si to rozvaž a pak teprve řekni, co víš. Hý, nonono pšš!”
Vozík drkotal po chatrné silnici; bílý valášek horlivě pletl nohama natřásaným a starožitným klusem; světlo tančilo po zemi, po stromech, po kamení, dědeček poskakoval na kozlíku a tichounce si pozpěvoval. Prokop si tvrdě přemnul čelo.
“Dědečku,” zašeptal.
“Nu?”
“Já už to nevím!”
“Copak?”
“Já… já už nevím,… jak… se má… dělat… Krakatit!”
“Tak vidíš,” děl starý spokojeně. “Přece jen jsi něco našel.”
LIV.
Prokopovi bylo, jako by jeli mírnou krajinou jeho dětství; ale bylo příliš mlhy, a světélko dosahovalo stěží po kraj cesty mžikavými kmity; po obou stranách silnice pak byl svět neznámý a zamlklý.
“Hohohot,” ozval se děda, a koník zajel ze silnice rovnou do toho zastřeného, němého světa. Kola se bořila do měkké trávy; Prokop rozeznával nízký úval, na obou stranách bezlisté háje a spanilá loučka mezi nimi. “Prrr,”
křikl starý a pomalu slézal z kozlíku. “Vstávej,” povídal, “tak už jsme tady.” Zvolna odepínal postraňky. “Víš, sem na nás nikdo nepřijde.”
“Kdo?”
“… Četníci. Pořádek být musí… ale oni vždycky chtějí já nevím jaké papíry… a povolení… a odkud, a kam… Já se v tom ani nevyznám.” Vypřahal koně a domlouval mu tiše: “I mlč, dostaneš kousek chleba.”
Prokop, zdřevěnělý jízdou, sestoupil z kozlíku. “Kde to jsme?”
“Tady, co je ta bouda,” děl starý neurčitě. “Vyspíš se z toho, a bude to.” Sejmul z oje lucernu a posvítil na prkennou boudičku, byl to seník či co, ale bylo to staroučké, chatrné a nakloněné. “A já udělám oheň,” řekl zpěvavě, “a uvařím ti čaj, a až se vypotíš, bude ti zase dobře.” Zabalil Prokopa do pytle a postavil před něj svítilnu. “Počkej, co donesu dříví. Sedni si tady.” Užuž šel, ale něco ho napadlo; zajel rukou do kapsy a díval se tázavě na Prokopa.
“Copak, dědečku?”
“Já… nevím… ale kdybys chtěl… Já jsem taky planetář.” Vylovil ruku z kapsy a ukázal: mezi prsty mu vykoukla bílá myška s rubínovýma očkama. “Já vím,” zažvatlal rychle, “ty tomu nevěříš, ale… ta myška je moc hezká –
Chtěl bys?”
“Chci.”
“To je dobře,” zaradoval se starý. “Š-š-š ma-lá, hop!” Otevřel dlaň, a bílá myška mu hbitě vyběhla po rukávě na rameno, čichla mu jemně k chlupatému uchu a schovala se v jeho límci.
“Ta je krásná,” vydechl Prokop.
Stařík zazářil. “Počkej, co umí,” a už běžel k vozíku, hrabal v něm a vracel se s krabicí plnou narovnaných lístků.
Zatřepal krabičkou a vyjevil rozsvětlená očka do prázdna. “Ukaž, myško, ukaž mu jeho lásku.” Hvízdl mezi zuby jako netopýr. Myška vyskočila, sjela mu po rukávě a hopla na krabici; Prokop bez dechu sledoval její růžové tlapičky, jak hledají mezi lístky; uchopila jeden do zoubků a chtěla jej vytáhnout; jaksi nešel ven, i zatřepala hlavou a popadla hnedle sousední; povytáhla jej, sedla na bobek a hryzala si malinké drápky.
“Tak to je tvá láska,” šeptal starý nadšeně. “Vem si ji.”