záchodu. Ten ústil do jiné chodby, byl zamčen a klíč zmizel. Strážník zakroutil v zámku paklíčem a otevřel: bylo tam prázdno, jen na sedadle klozetu byly stopy nohou. Nemluvná osobnost vše zase zamkla a řekla, že sem pošle pana komisaře.
Pan komisař, človíček velmi pohyblivý a slavný kriminalista, se dostavil velmi brzo; ždímal z Prokopa dobré dvě hodiny, chtěje se mermomocí dozvědět, o čem měl co jednat s oběma pány; zdálo se, že má velikou chuť zatknout aspoň Prokopa, který upadal přes tu chvíli do hrozných rozporů ve vlastních výpovědích, pokud se týkaly jeho styků s oběma cizinci. Potom vyslechl vrátného a sklepníky a důtklivě vyzval Prokopa, aby se o šesté hodině dostavil na policejní ředitelství; do té doby aby se raději z hotelu nehnul.
Zbytek dne strávil Prokop běhaje po pokoji a mysle s hrůzou na to, že bude asi zavřen; neboť jaké může dát vysvětlení, když o Krakatitu pro živého boha nic neřekne? Čertví jak dlouho může taková vyšetřovací vazba trvat; a tak místo aby mohl hledat ji, tu neznámou v závoji… Prokop měl oči plné slz; cítil se sláb a měkký, že se až styděl. Před šestou se však vyzbrojil vší svou statečností a pustil se na policejní ředitelství.
Uvedli ho hned do kanceláře, kde byly tlusté koberce, kožená křesla a velká krabice s doutníky (byla to kancelář policejního prezidenta). U psacího stolu objevil Prokop obrovská, boxerská záda nakloněná nad papíry, záda, jež v něm na prvý pohled budila hrůzu a pokoru. “Posaďte se, pane inženýre,” řekla záda přívětivě, osušila něco a obrátila se k Prokopovi tváří neméně monumentální, vhodně umístěnou na tuří šíji. Mohutný pán vteřinku studoval Prokopa a řekl: “Pane inženýre, nebudu vás nutit, abyste mně povídal, co z příčin jistě uvážených hodláte nechat pro sebe. Znám vaši práci. Myslím, že v té záležitosti šlo o nějakou vaši třaskavinu.”
“Ano.”
“Věc má asi větší význam… řekněme vojenský.”
“Ano.”
Mohutný pán se zvedl a podával Prokopovi ruku: “Chtěl jsem vám jenom, pane inženýre, poděkovat, že jste ji neprodal zahraničním agentům.”
“To je všechno?” vydechl Prokop.
“Ano.”
“Chytli jste je?” vyhrkl Prokop.
“Proč?” usmál se pán. “K tomu nemáme práva. Pokud jde o tajemství jenom vaše a nikoliv o tajemství naší armády…”
Prokop pochytil jemnou výtku a upadl do rozpaků. “Ta věc… není dosud zralá…”
“Věřím. Spoléhám na vás,” řekl mocný muž a znovu mu podal ruku.
To bylo vše.
XXII.
“Musím postupovat metodicky,” umiňoval si Prokop. Dobrá, tedy po předlouhém rozvažování a nejpodivnějších nápadech ustanovil se na tomto postupu:
Především dával obden do všech větších novin inzerát: “Pan Jiří Tomeš. Dámu v závoji prosí doručitel s poraněnou rukou o udání adresy. Velmi důležité. P. zn., 40 000‘ do inz. k. Grégr.” Tato formulace se mu zdála velmi chytrá; není sice jisto, že by mladá dáma četla noviny vůbec a inzertní část zvláště, nu ale kdoví? Náhoda je mocná. Avšak místo náhody dostavily se okolnosti, jež bylo možno předvídat, ale na něž Prokop předem nepomyslel. Na udanou značku došla totiž celá spousta korespondence, jenže byly to většinou účty, upomínky, hrozby a hrubosti na adresu nezvěstného Tomše; nebo “pan Jiří Tomeš nechť ve vlastním zájmu udá svůj pobyt pod zn…” a podobně. Mimoto očumoval v inzertní kanceláři jakýsi hubený člověk, který, když Prokop si vyzvedl korespondenci, k němu přistoupil a ptal se ho, kde bydlí pan Jiří Tomeš. Prokop si na něho vyjel tak hrubě, jak okolnosti dovolovaly, a tu hubený pán se vytasil s policejní legitimací a vyzval Prokopa důrazně, aby nedělal hlouposti. Šlo tu totiž o onu jistou zpronevěru a jiné ošklivé věci. Prokopovi se podařilo přesvědčit hubeného pána, že především on sám by nesmírně potřeboval vědět, kde pan Tomeš je; nicméně po této příhodě a prostudování došlé korespondence jeho důvěra v úspěch inzerce valně ochabla. Skutečně také na další anonce docházelo odpovědí stále méně, zato však byly pořád hrozivější.
Za druhé navštívil soukromou detektivní kancelář. Vyložil tam, že hledá neznámou dívku v závoji, a pokoušel se ji