Dovedl bys mně věřit deset dní? Kdežpak deset dní! Za deset minut ti bude to všecko málo; za deset minut se budeš mračit, ty milý, a vztekat se, že princezna tě už nechce… protože to je princezna a ty nejsi kníže, viď? A tož dokazuj, ty ztřeštěná, ubohá, přesvědči ho, můžeš-li; žádný tvůj důkaz není dost veliký, žádné ponížení dost nelidské – Běhej za ním, nabízej se, dělej víc než každá jiná holka, já nevím co, já nevím už co! Co si mám s tebou počít?” Přistoupila k němu a nabídla mu rty. “Tak co, budeš mi věřit deset let?”
Popadl ji drsně vzlykaje. “Už je to tak,” šeptala a hladila mu vlasy. “Také sebou trháš na řetěze, viď? A přece bych neměnila… neměnila s tím, jaká jsem byla. Milý, milý, já vím, že ty mne opustíš.” Zlomila se mu v rukou; zvedl ji a rozrýval násilnými polibky její semknutá ústa.
Odpočívala s očima zavřenýma, sotva dýchajíc; a Prokop, nakloněn nad ní, se srdcem stísněným zkoumal nevyzpytatelný mír té palčivé, napjaté tváře. Vytrhla se mu jako ze sna. “Co tu všechno máš v těch lahvích? Je to jedovaté?” Prohlížela jeho regály a nástroje. “Dej mi nějaký jed.”
“Proč?”
“Kdyby mne odtud chtěli odvézt.”
Znepokojil se její vážnou lící, a aby ji podvedl, odměřoval do malé dózičky plavenou křídu; než vtom již padla sama na krystalinický arzenik. “Neber to,” křikl, ale už s tím byla v kabelce.
“Tak ty můžeš být slavný,” vydechla. “Vidíš, na to jsem ani nemyslela. Povídáš, že Darwina nesli vévodové? Kteří to byli?”
“Nu, na tom snad nezáleží.”
Políbila ho na tvář. “Ty jsi milý! Jakpak by na tom nezáleželo?”
“Tak tedy… vévoda z Argyllu a… a vévoda z Devonshiru,” bručel.
“Skutečně!” Přemýšlela o tom, až vraštila čelo. “To bych nikdy neřekla, že učenci jsou tak… A tys mi to řekl jen tak vedle, jdi!” Sáhla mu na prsa a ramena, jako by byl novou věcí. “A ty, ty bys také mohl –? Jistě?”
“Nu, počkej na můj pohřeb.”
“Ach, kdyby to bylo hodně brzo,” děla roztržitě a s naivní krutostí. “Ty bys byl hrozně krásný, kdybys byl slavný.
Víš, co se mi na tobě nejvíc líbí?”
“Nevím.”
“Já také ne,” řekla zamyšleně a vracela se k němu s polibkem. “Teď už to nevím. Teď, kdybys byl kdo chtěl a jaký chtěl –” Udělala bezmocný pohyb rameny. “To je prostě provždycky, víš?”
Prokop žasl nad touto monogamní přísností. Stála před ním, až po oči zahalená v modré lišce, a dívala se na něho třpytivýma, měkkýma očima v hodince soumraku. “Oh,” vzdychla náhle a svezla se na kraj židle, “třesou se mi nohy.” Hladila a třela je s naivní nestoudností. “Jak budu potom jezdit? Přijď, milý, přijď se mi dnes ukázat. Mon oncle Charles tu dnes není, a i kdyby – Mně už je to jedno.” Vstala a políbila ho. “Sbohem.”
Ve dveřích stanula, zaváhala a vrátila se k němu. “Zab mne, prosím tě,” děla s rukama svislýma, “zab mne!”
Přitáhl ji dlaněmi: “Proč?”
“Abych nemusela odtud… a abych už nikdy, nikdy už nemusela sem.”
Zašeptal jí do ucha: “… Zítra?”
Pohlédla na něho, a sklonila trpně hlavu; bylo to… přece jen přitakání.
Vyšel až dlouho po ní do vlčího soumraku. Někdo se sto kroků dále zvedl se země a čistil si rukávem šaty.
Mlčelivý pan Holz.
XXXIV.
Když přišel po večeři, nevěřící už a celý ve střehu, stěží ji poznal, jak byla krásná. Cítila jeho užaslý a žárlivý pohled, pohled, který ji obléval od hlavy k patě; i zazářila a oddávala se mu očima tak bez ohledu k ostatním, že trnul. Byl tam nějaký nový host, ďHémon se jmenoval, diplomat či co: člověk mongolského typu s fialovými pysky a krátkými černými vousy kolem. Tenhle pán tedy byl patrně znalý fyzikální chemie; Becquerel, Planck, Niels Bohr, Millikan a taková jména mu jen lítala od huby; znal Prokopa z literatury a ohromně se interesoval o jeho práci. Prokop se dal strhnout, rozpovídal se, zapomněl na okamžik dívat se na princeznu; za to utržil pod stolem