48

“A tam ukážete pasírku, ne? Jenže já žádné nemám.”

“To je škoda,” mínil pan Carson. “Tady je moc hezké okolí.”

“Hlavně moc hlídané.”

“Moc hlídané,” souhlasil pan Carson. “Výborně řečeno.”

“Poslyšte,” vybuchl Prokop, a čelo mu nabíhalo hněvem, “myslíte, že je příjemné narazit každým desátým krokem na bajonet nebo ostnatý plot?”

“Kde to?” divil se pan Carson.

“Všude v pomezí parku.”

“A co vás čerti nesou do pomezí parku? Můžete chodit uvnitř, a je to.”

“Tedy jsem zavřen?”

“Bůh uchovej! Abych nezapomněl, tady je pro vás legitimace. Laissez-passer do závodu, víte? Kdybyste se tam náhodou chtěl podívat.”

Prokop vzal do rukou legitimaci a podivil se; byla na ní fotografie vzatá patrně téhož dne. “A s tímhle se mohu dostat ven?”

“To ne,” řekl honem pan Carson. “To bych vám neradil. Vůbec, dejte si na sebe trochu pozor, co? Rozumíte?

Pojďte se podívat,” řekl od okna.

“Co je?”

“Egon se učí boxovat. Heč, dostal ji! To je von Graun, víte? Haha, ten kluk má kuráž!”

Prokop se s odporem díval na dvůr, kde polonahý chlapec, krváceje z úst i nosu, vzlykaje bolestí a vztekem se vrhal znovu a znovu na staršího odpůrce, aby za okamžik odletěl zkrvácenější a bědnější než předtím. Co se mu obzvláště příčilo, bylo, že k tomu přihlížel starý kníže ve vozíčkovém křesle, směje se z plna hrdla, i princezna Wille bavící se přitom klidně se skvělým krasavcem. Konečně Egon padl do písku úplně zpitomělý a nechal si odkapávati krev z nosu.

“Dobytek,” zahučel Prokop na neznámou adresu a zatínal pěstě.

“Tady nesmíte být tak citlivý,” prohlásil pan Carson. “Tvrdá kázeň. Život… jako na vojně. Nemazlíme se s nikým,”

pointoval tak důrazně, že to vypadalo jako hrozba.

“Carsone,” řekl Prokop vážně, “jsem tedy… jaksi… ve vězení?”

“Ale kdepak! Jste jenom v střeženém podniku. V prachárně to není jako u holiče, co? Tomu se musíte přizpůsobit.”

“Zítra odjedu,” vyrazil Prokop.

“Haha,” smál se pan Carson a třepl ho po břiše. “Báječný šprýmař! Tedy přijdete dnes večer mezi nás, že?”

“Nikam nepřijdu! Kde je Tomeš?”

“Co? Aha, váš Tomeš. Nu, zatím tuze daleko. Tohle je klíč od vaší laboratoře. Nikdo vás tam nebude rušit. Škoda že nemám pokdy.”

“Carsone,” chtěl ho zadržet Prokop, ale zarazil se před posuňkem tak velitelským, že se neodvážil ničeho dál; a pan Carson vyklouzl ven hvízdaje si jako cvičený špaček.

Prokop se svou legitimací se pustil k hlavním vratům. Děda vrátný ji studoval a vrtěl hlavou; tenhle lístek prý platí jen pro východ C, tamhle, co se jde k laboratořím. Prokop putoval k východu C; filmový chlapík s placatou čepicí prohlédl legitimaci a ukazoval: tady rovně, pak třetí příčná severní cesta. Prokop se ovšem dal první cestou k jihu; ale po pěti krocích ho zadržel polní četník: zpátky a třetí cesta vlevo. Prokop si odplivl na třetí cestu vlevo a nabral to rovnou přes louku: za okamžik ho honili tři lidé, tudy že se nesmí. Šel tedy poslušně třetí severní cestou, a když si myslel, že už na něho nekoukají, zamířil mezi muniční sklady. Tam ho sebral voják s bajonetem a poučil ho, že má jít tamhle, na rozcestí VII, cesta N 6. Prokop zkoušel své štěstí na každé křižovatce; všude ho zadrželi a posílali na cestu VII, N 6; i umoudřil se konečně a pochopil, že legitimace popsaná písmenami “C 3 n. w.

F. H. A. VII, N 6. Bar. V, 7. S. b.!” má smysl tajemný a nevyhnutelný, jemuž jest se slepě podříditi. Šel tedy, kam mu ukazovali cestu. Tady už nebyly muniční baráky, ale malé betonové stavbičky všelijak číslované, patrně