45

děvče. Pak je tu Egon, klacek, osmnáct let. Oba sirotci. Potom hosti, nějaký bratránek princ Suwalski, všelijací oficíři, Rohlauf, von Graun, víte, Jockey Club, a doktor Krafft, vychovatel, a taková společnost. Dnes večer musíte přijít mezi nás. Pivní večer, žádná šlechta, naši inženýři a podobně, víte? Tamhle v mé vile. Je to na vaši počest.”

“Carsone,” řekl Prokop přísně. “Chci s vámi vážně mluvit než odjedu.”

“To nespěchá. Odpočněte si, a je to. Nu, já musím po své práci. Můžete dělat, co vám je libo. Žádné formality.

Chcete-li se vykoupat, tak tamhle je rybník. Nic nic, až později. Udělejte si pohodlí. Tak.”

A byl pryč.

XXIV.

Prokop se coural po parku mrze se na cosi a nevyspale zívaje. Divil se, co s ním vlastně chtějí, a měřil s nelibostí své boty podobné vojenským bagančatům i své unošené nohavice. Ponořen v tyto myšlenky divže nevlezl až doprostřed tenisového hříště, kde princezna hrála se dvěma panáky v bílých šatech. Uhnul rychle a pustil se směrem, kde předpokládal konec parku. Nu, na této straně končil se pak park jakousi terasou: kamenná balustrádka a kolmo dolů zeď nějakých dvanáct metrů vysoká. Možno se pokochat vyhlídkou na borové lesíky a na vojáčka, který dole přechází s nasazeným bajonetem.

Prokop zamířil v tu stranu, kde se park svažoval dolů; našel tam rybník s koupelnami, ale přemáhaje chuť vykoupat se vešel do pěkného březového hájku. Tak vida, tady je jenom laťový plot a u polozarostlé cestičky vrátka; nejsou dokonce zavřena a lze vyjít ven, do borového lesa. Putoval tiše po klouzavém jehličí až na kraj lesa.

A sakra, tady je dobré čtyři metry vysoký plot z ostnatého drátu. Jakpak, řekněme, je takový drát pevný? Zkoušel to opatrně rukou i nohou, až shledal, že k jeho počínání se zájmem přihlíží vojáček s bajonetem na druhé straně plotu.

“To je horko, že?” řekl Prokop, aby to zamluvil.

“Tudy se nesmí,” povídal vojáček; i otočil se Prokop na patě a ubíral se podle ostnatého plotu dál. Borový les přešel v mlází, a za ním jsou nějaké kůlny a chlévy, patrně panský dvůr; nakoukl tam plotem, a tu se uvnitř rozlehl strašný řev, chroptění a štěkot, a dobrý tucet dog, bloodhoundů a vlčáků se sápal na plot. Čtyři páry nedůvěřivých očí vykoukly z čtverých dveří. Prokop pro jistotu pozdravil a chtěl jít dál; ale jeden čeledín vyběhl za ním a povídal, že “tudy se nesmí”, načež ho dovedl zpátky až k vrátkům do březového háje.

To vše Prokopa velmi rozlaďovalo. Carson mně musí říci, kudy se jde ven, umiňoval si; nejsem přece kanár, aby mne drželi v kleci. Vyhnul se obloukem tenisovému hříšti a zamířil k parkové cestě, kudy ho Carson vedl nahoru do zámku. Jenže teď se mu postavil do cesty filmový chlapík v placaté čepici, a kam prý pán ráčí.

“Ven,” řekl Prokop zkrátka. Ale “tudy se nesmí,” vysvětloval mu člověk v čepici; tudy prý se jde k rnuničním barákům, a kdo tam chce jít, musí mít laissez-passer od ředitelství. Ostatně vrata ze zámku přímo ven jsou tuhle zpátky, po hlavní cestě a vlevo prosím.

Prokop se tedy pustil po hlavní cestě a vlevo prosím, až přišel k velikým mřížovým vratům. Děda vrátný mu šel otevřít. “Račte mít lístek?”

“Jaký lístek?”

“Pasírku.”

“Jakou pasírku?”

“Lístek, že smíte ven.”

Prokop se rozlítil. “Copak jsem v kriminále?”

Děda krčil lítostivě rameny: “Prosím, dneska mi dali rozkaz.”

Chudáku, myslel si Prokop, ty bys tak někoho mohl zadržet! Jen udělat rukou takhle –

Z okna vrátného domku vyhlédla povědomá tvář, náramně podobná jistému Bobovi. Prokop tedy ani nedokončil svou myšlenku, otočil se na patě a loudal se zpátky k zámku. U všech rohatých, řekl si, to jsou divné okolky; skoro to vypadá, jako by tu někdo měl být zavřen. Dobrá, promluvím si o tom s Carsonem. Především vůbec nestojím o jejich pohostinství a nepůjdu k obědu; nebudu sedět s panáky, kteří se tam na tenisovém hříšti chechtali za mými zády. – Rozhořčen nesmírně odebral se Prokop do pokojů, které mu byly vykázány, a vrhl se na staroučkou chaise longue, až to zapraskalo, a hněval se. Za chvíli zaklepal pan Paul a ptal se vlídně a