16

“Co to řinčí?” optal se Prokop po delší době.

Obrátila hlavu k oknu; má pěkné světlé vlasy, jež jí ozařují čelo, a šťavnaté světélko na vlhké puse. “To jsou krávy,” povídá s úlevou. “Tam je panský dvůr, víte? Tenhle dům taky patří k panství. Tati má koně a kočárek…

Jmenuje se Fricek.”

“Kdo?”

“Ten kůň. Vy jste nebyl nikdy v Týnici, že? Tady nic není. Jen aleje a pole… Dokud byla živa maminka, tak tu bylo veseleji; to sem jezdil náš Jirka… Už tu nebyl přes rok; pohádal se s tatim a… ani nepíše. Ani se o něm u nás nesmí mluvit – Vídáte ho často?”

Prokop rozhodně zavrtěl hlavou.

Děvče vzdychlo a zamyslilo se. “On je… já nevím. Takový divný. Jen tu chodil s rukama v kapsách a zíval… Já vím, že tu nic není; ale přec… Tati je taky rád, že jste zůstal u nás,” zakončila rychle a trochu nesouvisle.

Někde venku se chraptivě a směšně rozkřikl mladý kohoutek. Najednou se tam dole strhlo jakési slepičí rozčilení, bylo slyšet divoké “ko-ko-ko-” a vítězně kvikající štěkot psiska. Děvče vyskočilo. “Honzík honí slepice!” Ale hned si zase sedla, odhodlána ponechat slípky jejich osudu. Bylo příjemné a jasné ticho.

“Já nevím, o čem povídat,” řekla po chvíli s nejkrásnější prostotou. “Já vám přečtu noviny, chcete?”

Prokop se usmál. A už tu byla s novinami a pustila se odvážně do úvodníku. Finanční rovnováha, státní rozpočet, nekrytý úvěr… Líbezný a nejistý hlásek odříkával klidně ty nesmírně vážné věci, a Prokopovi, jenž naprosto neposlouchal, bylo lépe, než kdyby hluboce spal.

IX.

Nyní už smí Prokop na nějakou hodinku denně vylézt z postele; dosud táhne nohy všelijak a bohužel není s ním mnoho řeči; říkejte si mu co chcete, většinou odpoví nějak skoupě a přitom se omlouvá plachým úsměvem.

Dejme tomu v poledne – je teprve začátek dubna – sedává v zahrádce na lavičce; vedle něho ježatý teriér Honzík se směje na celé kolo pod svými mokrými fořtovskými vousy, neboť je zřejmě pyšný na svou funkci společníka, a samou radostí se oblízne a mhouří oči, když ho zjizvená Prokopova levička pohladí po teplé huňaté hlavě. V tu hodinu obyčejně doktor vyběhne z ordinace, čepička mu sem tam jezdí po hladké pleši, sedne na bobek a sází zeleninu; tlustými krátkými prsty rozmílá hrudky prsti a pozorně vystýlá lůžko mladých klíčků. Co chvíli se začne rozčilovat a bručí; zapíchl někde do záhonku svou lulku a nemůže ji najít. Tu se Prokop zvedne a s divinací detektiva (neboť čte v posteli detektivky) zamíří rovnou k ztracené faječce. Čehož Honzík užije k tomu, aby se hlučně otřepal.

V tu hodinu chodívá Anči (neboť tak a nikoliv Andula si přeje být jmenována) zalévat tatínkovy záhony. V pravé ruce nese konev, levá plave ve vzduchu; stříbrná prška šumí do mladé hlíny, a naskytne-li se nablízku Honzík, dostane ji na zadek nebo na pitomou veselou hlavu; tu zoufale kvikne a hledá ochranu u Prokopa.

Celé ráno se trousí do ordinace pacienti. Chrchlají v čekárně a mlčí, každý mysle jen na své utrpení. Někdy se ozve z ordinace strašný křik, když doktor tahá zub nějakému kloučeti. Tu se zase Anči v panice zachrání k Prokopovi, bledá a zrovna bez sebe, úzkostně mžiká krásnými řasami a čeká, až strašná událost přejde. Konečně kluk ubíhá ven s táhlým vytím, a Anči nějak nešikovně zamlouvá svou útlocitnou zbabělost.

Ovšem něco jiného je, když před doktorovým domem zastaví vůz vystlaný slámou a dva strejci opatrně vynášejí po schodech těžce raněného člověka. Má rozdrcenou ruku nebo zlomenou nohu nebo hlavu roztříštěnou kopytem; studený pot se mu řine po hrozně bledém čele, a tiše, s hrdinným sebepřemáháním sténá. Na celý dům lehne tragické ticho; v ordinaci se bez hluku odehrává něco těžkého, tlustá veselá služka chodí po špičkách, Anči má oči plné slz a prsty se jí třesou. Doktor vrazí do kuchyně, s křikem žádá rum, víno nebo vodu, a dvojnásobnou hrubostí zakrývá mučivý soucit. A ještě celý den potom nemluví a vzteká se a bouchá dveřmi.

Ale je také veliký svátek, slavný výroční trh venkovské doktořiny: očkování dětí. Sta maminek houpá své bečící, řvoucí, spící uzlíčky, je toho plná ordinace, chodba, kuchyně i zahrádka; Anči je jako blázen, chtěla by chovat, houpat a převíjet všechny ty bezzubé, uřvané, ochmýřené děti v nadšeném záchvatu kybelického mateřství. I starému doktorovi se nějak okázaleji svítí pleš, od rána chodí bez brejlí, aby nepolekal ty haranty, a oči mu plavou únavou a radostí.

Jindy uprostřed noci rozčileně zařinčí zvonek. Pak bručí ve dveřích nějaké hlasy, doktor hubuje a kočí Jozef musí zapřahat. Někde ve vsi za svítícím okénkem přichází na svět nový člověk. Až ráno se doktor vrací, unavený, ale