73

Řinče železem pustil se Prokop do parku, těžký a masívní jako houfnice. Před zámkem stála skupina pánů; sotva ho zdálky zahlédli, dali se poněkud zmateně na ústup, patrně už informováni o brizantním a nabitém zuřivci; a jejich záda vyjadřovala nejsilnější pohoršení, že se “něco takového trpí”. Tamhle jde pan Krafft s Egonem, konaje peripatetické vyučování; jak vidí Prokopa, nechá Egona stát a běží k němu. “Můžete mi podat ruku?” ptá se a zardívá se nad vlastním hrdinstvím. “Teď dostanu jistě výpověď,” praví s hrdostí. Od Kraffta tedy zvěděl, že v zámku se rychlostí blesku rozneslo, že prý on, Prokop, je anarchista; a ježto zrovna dnes večer má sem zavítat jistý následník trůnu… Zkrátka chtějí Jeho Výsosti telegrafovat, aby svůj příjezd odložil; zrovna se o tom koná velká rodinná rada.

Prokop se obrací na patě a jde do zámku. Dva komorníci na chodbě se před ním rozletí a s hrůzou se tisknou ke zdi, nechávajíce beze slova projít chřestícího, naditého útočníka. Ve velkém salóně zasedá porada; oncle Rohn ustaraně přechází, starší příbuzné se děsně rozčilují nad zvrhlostí anarchistů, tlustý cousin mlčí a jakýsi jiný pán rozhorleně navrhuje poslat na toho šíleného chlapa jednoduše vojáky: buď se vzdá, nebo bude zastřelen. V tu chvíli se otevřely dveře a chrastě valí se Prokop do salónu. Hledá očima princeznu; není tu, a zatímco všichni tuhnou strachem a vstávají v očekávání toho nejhoršího, povídá chraptivě k Rohnovi: “Jdu vám jenom říci, že se následníkovi nic nestane. Teď to víš.” Pokynul hlavou a mocně se vzdálil jako socha komtura.

XXXVIII.

Chodba byla prázdná. Kradl se, jak tiše to vůbec šlo, k pokojům princezniným a čekal přede dveřmi, nepohnutý jako plechový rytíř tam dole ve vestibulu. Vyběhla komorná, vykřikla strašně, jako by viděla bubáka, a zmizela ve dveřích. Po chvíli je otevřela, docela vytřeštěná, a couvajíc mu ukázala beze slova dovnitř, načež se co nejrychleji ztratila. Princezna se mu vlekla vstříc; halila se v dlouhý plášť, patrně jen tak vyskočila z postele, a vlasy nad čelem měla slepené a zmáčené, jako by právě odhodila chladivý obklad, a byla šedivě bledá a nehezká. Pověsila se mu na krk a zvedla k němu rty rozpukané horkostí. “To jsi hodný,” šeptala mátožně. “Mně hlava třeští migrénou, oh bože! Prý máš samé pumy po kapsách? Já se tě nebojím. Jdi teď, nejsem hezká. Přijdu k tobě v poledne, nepůjdu jíst, řeknu, že mi není dobře. Jdi.” Dotkla se jeho úst obolenými, loupajícími se rty a zakryla si tváře, aby ji ani neviděl.

Provázen panem Holzem vracel se do laboratoře; každý před ním stanul, uhnul, uskočil raději až za příkop. Pustil se znovu do práce jako posedlý; mísil látky, jež by nikoho nenapadlo mísit, slepě a bezpečně jist, že tohle je třaskavina; plnil tím lahvičky, škatulky od sirek, plechové konzervy, všecko, co mu padlo do rukou; měl toho plný stůl, okenní rámy i podlahu, překračoval to, neměl se už kde postavit. Po poledni vklouzla k němu princezna zastřená závojem a zahalená v plášti až po nos. Běžel k ní a chtěl ji obejmout, odstrčila ho. “Ne, ne, nejsem dnes hezká. Prosím tě, pracuj; budu se na tebe dívat.”

Usedla na krajíček židle zrovna uprostřed strašného arzenálu oxozonidových třaskavin. Prokop rychle, se sevřenými rty něco vážil a mísil, zasyčelo to, kysele začpělo, načež to s neskonalou pozorností filtroval. Dívala se na jeho ruce nehnutýma, palčivýma očima. Oba mysleli na to, že dnes přijede následník.

Prokop hledal něco očima na regálu s lučebninami. Vstala, pozvedla závoj, vzala ho kolem krku a přimkla se pevně k jeho ústům sevřenými suchými rty. Potáceli se mezi lahvemi s vratkým oxozobenzolem a děsnými fulmináty, dvojice němá a křečovitá; ale opět ho odstrčila a usedla zastírajíc si obličej. Ještě rychleji, sledován jejíma očima, dal se Prokop do práce jako pekař mísící chléb; a toto bude látka z nejďábelštějších, jaké kdy člověk vyrobil; nedůtklivá hmota, vzteklý a hrůzně citlivý olej, prchlost a náruživost sama. A toto, průhledné jako voda, těkavé jako éter, to tedy je ono: děsná věc trhavá a nevypočítatelná, divost nejvýbušnější. Ohlížel se, kam postavit láhev naplněnou tímto nepojmenovaným. Usmála se, vzala mu ji z ruky a chovala ji na klíně mezi sepnutýma rukama.

Venku pan Holz křikl na někoho: “Stůj!” Prokop vyběhl ven. Byl to oncle Rohn stojící povážlivě blízko třaskavé pasti.

Prokop šel až k němu. “Co tu hledáte?”

“Minku,” řekl oncle Charles krotce, “není jí dobře, a proto –”

Prokopovi to škublo ústy. “Pojďte si pro ni,” řekl a dovedl – ho dovnitř.

“Ach, oncle Charles,” vítala ho princezna přívětivě. “Pojď se dívat, je to hrozně zajímavé.”

Oncle Rohn se podíval pátravě po ní a po světnici, a ulevilo se mu. “To bys neměla, Minko,” pronesl káravě.

“Proč ne?” namítla nevinně.