12

“No… na kozlík.”

Prokop se dostal na kozlík tak nadpřirozeně, jako by ho vynesly nebeské síly. Pošťák zas dělal cosi na řemení, a teď sedí na bedničce s nohama visícíma dolů a bere opratě. “Hý,” povídá.

Kůň nic. Jenom se zachvěl.

Pošťák nasadil jakési tenké, hrdelní “rrr”. Kůň pohodil ocasem a pustil hlasitý pšouk.

“Rrrrr.”

Pošta se rozjela. Prokop se křečovitě chytil nízkého zábradlíčka; cítil, že je nad jeho síly udržet se na kozlíku.

“Rrrrr.” Zdálo se, že ten vysoký hrčivý zpěv nějak galvanizuje starého koně. Běžel kulhavě, pohazoval ocasem a při každém kroku pouštěl slyšitelné větry.

“Rrrrrrrr.” Šlo to alejí holých stromů; byla černočerná tma, jen kmitavý proužek světla z lucerny se smýkal po blátě. Prokop ztuhlými prsty svíral zábradlíčko; cítil, že už vůbec nevládne svému tělu, že nesmí spadnout, že bezmezně slábne. Nějaké osvětlené okno, alej, černá pole. “Rrrr.” Kůň vytrvale pšukal a klusal pleta nohama toporně a nepřirozeně, jako by byl už dávno mrtev.

Prokop se úkosem podíval na svého spolucestujícího. Byl to děda s krkem ovázaným šálou; pořád něco žvýkal, překusoval, žmoulal a zase vyplivoval. A tu si Prokop vzpomněl, že tu podobu už viděl. Byla to ta ohavná tvář ze sna, jež skřípala vyžranými zuby, až se drtily, a pak je po kouskách vyplivovala. Bylo to divné a strašné.

“Rrrrr.” Silnice se obrací, motá se do kopce a zase dolů. Nějaký statek, je slyšet psa, člověk jde po silnici a povídá

“dobrý večer”. Domků přibývá, jde to do kopce. Pošta zatáčí, vysoké “rrrr” náhle ustane a kůň se zastaví.

“Tak tady bydlí doktor Tomeš,” povídá pošťák.

Prokop chtěl něco říci, ale nemohl; chtěl se pustit zábradlí, ale nešlo to, protože mu prsty křečovitě ztuhly.

“No, už jsme tady,” povídá pošťák znovu. Ponenáhlu křeče povolí a Prokop slézá z kozlíku, chvěje se na celém těle. Jakoby popaměti otvírá vrátka a zvoní u dveří. Uvnitř zuřivý štěkot, a mladý hlas volá: “Honzíku, ticho!”

Dveře se otevrou, a stěží hýbaje jazykem ptá se Prokop: “Je pan doktor doma?”

Chvilku ticho; pak řekl mladý hlas: “Pojďte dál.”

Prokop stojí v teplé světnici; na stole je lampa a večeře, voní to bukovým dřívím. Starý pán s brejličkami na čele vstává od svého talíře, jde k Prokopovi a povídá: “Tak copak vám schází?”

Prokop se mračně upomínal, co tu vlastně chce. “Já… totiž…,” začal, “je váš syn doma?”

Starý pán se pozorně díval na Prokopa. “Není. Co vám je?”

“Jirka… Jiří,” m ručel Prokop, “já jsem… jeho přítel a nesu mu… mám mu dát…” Lovil v kapse zapečetěnou obálku. “Je to… důležitá věc a… a…”

“Jirka je v Praze,” přerušil ho starý pán. “Člověče, sedněte si aspoň!”

Prokop se nesmírně podivil. “Vždyť říkal… říkal, že jede sem. Já mu musím dát…” Podlaha se pod ním zakymácela a počala se naklánět.

“Aničko, židli,” křikl starý pán podivným hlasem.

Tu ještě zaslechl Prokop tlumený výkřik a poroučel se na zem. Zalila ho nesmírná temnota, a pak již nebylo nic.

VII.

Nebylo nic; jen jako kdyby se časem protrhly mlhy, zjevil se vzorek malované stěny, řezaná římsa skříně, cíp záclony či frýzek stropu; nebo se naklonila nějaká tvář jakoby nad otvorem studně, ale nebylo vidět jejích rysů.

Něco se dělo, někdo časem svlažil horké rty nebo pozvedal bezvládné tělo, ale vše mizelo v plynoucích útržcích snění. Byly to krajiny, kobercové vzory, diferenciální počty, ohnivé koule, chemické formule; jen časem něco vyplulo navrch a stalo se na okamžik jasnějším snem, aby se to vzápětí zas rozplynulo v širokotokém bezvědomí.

Konečně přišla chvíle, kdy procitl; viděl nad sebou teplý a bezpečný strop se štukovým frýzkem; našel očima své vlastní hubené, mrtvě bílé ruce na květované přikrývce; za nimi objevil pelest postele, skříň a bílé dveře: vše nějak milé, tiché a už známé. Neměl ponětí, kde je; chtěl o tom uvažovat, ale měl nemožně slabou hlavu, vše se mu opět počalo mást, i zavřel oči a odpočíval v odevzdané chabosti.