47

první granát přeletěl Prokopovi nad hlavou. Zastřelují se, mínil Prokop, a rychle vesloval rukama, aby se dostal dál. Bum! druhý granát zafičel Prokopovi před nosem. Prokop se dal na ústup tak rychle, jak to šlo. Bum! třetí rána mu rázem přerazila křídla a Prokop se řítil hlavou k zemi, a procitl. Někdo klepal na dveře.

“Vstupte,” křikl Prokop a vyskočil, nechápaje, kde vůbec je.

Vešel bělovlasý, ušlechtilý pán v černém a hluboce se uklonil.

Prokop zůstal stát a čekal, až ho vznešený pán osloví.

“Drehbein,” řekl ministr (nejméně!) a znovu se uklonil.

Prokop se uklonil stejně hluboko. “Prokop,” představil se. “Čím mohu sloužit?”

“Kdybyste ráčil chvilku stát.”

“Prosím,” vydechl Prokop, žasna, co se s ním bude dít.

Bělovlasý pán studoval Prokopa s přimhouřenýma očima; dokonce si ho obešel a pohřížil se do pozorování jeho zad.

“Kdybyste se ráčil trochu narovnat.”

Prokop se vztyčil jako voják; co to u všech všudy –

“Račte dovolit,” řekl pán a poklekl před Prokopem.

“Co chcete?” vyhrkl Prokop couvaje.

“Vzít míru.” A už vytáhl ze šosu svinutý metr a jal se měřit Prokopovu nohavici.

Prokop ustoupil až k oknu. “Nechte toho, ano?” spustil podrážděně. “Já jsem s žádné šaty neobjednal.”

“Už jsem dostal rozkazy,” podotkl pán uctivě.

“Poslyšte,” řekl Prokop přemáhaje se, “jděte mi ke všem – – Nechci žádné šaty a dost! Rozuměl jste?”

“Prosím,” souhlasil pan Drehbein, dřepl před Prokopem, nadzvedl mu vestu a zatahal za dolejší kraj kalhot. “O

dva centimetry víc,” poznamenal vstávaje. “Račte dovolit.” Přitom mu znalecky zajel rukou do podpaží. “Příliš volné.”

“To je dobře,” zabručel Prokop a obrátil se k němu zády.

“Děkuju,” mínil pán a uhlazoval mu na zádech nějaký záhyb.

Prokop se rozlíceně otočil. “Člověče, ruce pryč, nebo –”

“Promiňte,” omlouval se pán a objal ho měkce kolem pasu; a než ho Prokop mohl přinejmenším skolit, stáhl mu pásek u vesty, ustoupil a s nakloněnou hlavou zpytoval Prokopovu tailli. “Tak je to,” podotkl zcela uspokojen a hluboce se uklonil. “Mám tu čest se vám poroučet.”

“Jdi ke všem kozlům,” křičel za ním Prokop, a “však už tu zítra nebudu,” zakončil pro sebe, načež popuzen měřil pokoj z rohu do rohu. Hrom do toho, copak si ti lidé myslí, že tu zůstanu půl roku?

Tu zaklepal a vešel pan Carson s tváří neviňátka. Prokop se zastavil s rukama za zády a měřil ho ponurýma očima. “Člověče,” řekl ostře, “kdo vlastně jste?”

Pan Carson ani nemrkl, zkřížil ruce na prsou a klaněl se jako Turek. “Princi Alaaddine,” pravil, “jsem džin, tvůj otrok. Kaž, a vyplním každé tvé přání. Ráčil jste spinkat, že? Nu, blahorodí, jak se vám tu líbí?”

“Ohromně,” mínil Prokop hořce. “Jen bych rád věděl, jsem-li tady zavřen, a jakým právem.”

“Zavřen?” žasl pan Carson, “propána, copak vás někdo nechtěl pustit do parku?”

“Ne, ale z parku ven.”

Pan Carson potřásl účastně hlavou: “Nemilé, že? To mne hrozně mrzí, že jste nespokojen. Koupal jste se v rybníce?”

“Ne. Kudy se dostanu ven?”

“Božínku, hlavním vchodem. Jdete rovně a potom vlevo –”