Bylo hrozné ticho. Le bon prince se díval z okna, Carsonovy oči zmizely za blýskavými skly; a Prokopovi se svíralo srdce úzkostí.
“… že totiž vydáte… prostě vydáte…,” koktal Carson stěží dýchaje napětím.
“Co?”
Carson napsal prstem do vzduchu veliké K. “Nic víc,” vydechl odlehčen. “Den nato dostanete dekret… jmenován extra statum setníkem-inženýrem sapérů… přidělen do Balttinu. Hotovo. Tak.”
“Totiž jen prozatím setníkem,” ozval se oncle Charles. “Víc jsme nedocílili. Ale dostalo se nám záruky, že jakmile dojde neočekávaně k válce –”
“Tedy do roka,” vyhrkl Carson, “nanejvýš do roka.”
“– jakmile dojde k válce – ať je to kdy chce a s kým chce –, budeš jmenován generál-inženýrem zákopnictví… v hodnosti generála jízdy, a změní-li se snad – po výsledku války – vládní forma, bude s tím spojen titul Excelence a… zkrátka nejprve baronie. I v tom směru… se nám dostalo… nejvyššího ujištění,” dokončil Rohn nehlasně.
“A kdo vám řekl, že bych to chtěl?” ozval se Prokop ledově.
“Ale můj bože,” vysypal Carson, “kdo by to nechtěl? Mně slíbili titul rytíře; já na to sic kašlu, ale není to pro mne, je to pro svět. Ostatně pro vás by to mělo docela zvláštní význam.”
“Tak vy tedy myslíte,” děl Prokop pomalu, “že vám přece jen vydám Krakatit?”
Pan Carson chtěl vyletět, ale oncle Charles jej zadržel. “Máme za to,” začal vážně, “že učiníš vše nebo že…
případně… přineseš každou oběť, abys zachránil princeznu Hagenovou z jejího nelegálního a… nesnesitelného postavení. Za zvláštních okolností… může princezna podat ruku vojákovi. Jakmile budeš setníkem, upraví se váš poměr… přísně tajným zasnoubením; princezna ovšem odjede a vrátí se, až… až bude moci požádati člena panujícího domu, aby byl jejím svědkem při svatbě. Do té doby… do té doby je na tobě, aby sis vysloužil manželství, jakého jsi hoden a jakého je hodna princezna. Podej mi ruku. Nemusíš se ještě rozhodovat; rozvaž dobře, co činíš, co je tvá povinnost a co máš za ni dát. Mohl bych se dovolávat tvé ctižádosti; ale mluvím jen k tvému srdci. Prokope, ona trpí nad své síly a přinesla lásce větší oběť než kdy která žena. I ty jsi trpěl; Prokope, ty trpíš ve svém svědomí; ale nedělám na tebe nátlak, protože ti věřím. Važ dobře, a potom mně povíš…”
Pan Carson pokyvoval hlavou skutečně a hluboce dojat. “Je to tak,” řekl. “Jsem sic sprostá kůže, taková stará hovězí juchta, ale musím říci, že… že… Já vám to říkal, ta ženská má rasu. Kristepane, to člověk teprve vidí…”
Uhodil se pěstí do srdeční krajiny a pohnutě mrkal. “Člověče, já bych vás zaškrtil, kdybyste… kdybyste nebyl hoden…”
Prokop už neposlouchal; vyskočil a pobíhal po pokoji s tváří svraštělou a rozlícenou. “Já… já tedy musím, že?”
drtil chraptivě. “Tak tedy já musím? Dobře, když musím… Vy jste mne zaskočili! Já přece nechtěl –”
Oncle Rohn vstal a položil mu mírně ruku na rameno. “Prokope,” řekl, “rozhodneš se sám. Nepospícháme na tebe; poraď se s tím nejlepším, co v tobě je; dotaž se Boha, lásky nebo svědomí nebo cti nebo já nevím čeho. Jen pamatuj, že nejde jen o tebe, ale i o tu, která tě miluje tak, že je s to… učinit…” Mávl bezmocně rukou. “Pojďme!”
XLIV.
Ten den byl podmračný a sychravý. Princezna pokašlávala, mrazilo ji a opět hořela, ale nevydržela v posteli: čekala odpověď Prokopovu. Vyhlížela oknem, nevyjde-li ven, a zase zavolala Paula. Stále totéž: pan inženýr přechází po pokoji. A neříká nic? Ne, nic neříká. Vlekla se od stěny ke stěně, jako by ho chtěla provázet; a zas usedla a kolébala se celým tělem, aby opila svůj zimničný nepokoj. Oh, ani to už nelze snést! Zničehonic mu začala psát dlouhý dopis; zapřísahala ho, aby si ji vzal za ženu; že nemusí vydat nic, žádné své tajemství, žádny Krakatit; že ona za ním půjde do jeho života a bude mu sloužit, děj se co děj. “Miluji Tě tak,” psala, “že mně už žádná oběť nestačí, abych Ti ji přinesla. Podrob mne zkoušce, zůstaň chudý a neznámý; půjdu s Tebou jako Tvá žena, a nikdy již se nebudu moci vrátit do světa, který opustím. Vím, že mne miluješ málo a jen roztržitým koutkem srdce; ale zvykneš si na mne. Byla jsem pyšná, zlá a vášnivá; změnila jsem se, chodím mezi starými věcmi jako cizí, přestala jsem být –” Přečtla to a roztrhala to na kousky tiše sténajíc. Byl večer, a od Prokopa zpráva nepřicházela.
Snad se ohlásí sám, napadlo ji, a v netrpělivém chvatu se dala oblékat do večerních šatů. Rozčilena stála před velikým zrcadlem a zkoumala se palčivýma očima, děsně nespokojena s účesem, se šaty, se vším možným; pokrývala rozpálené líce novými a novými vrstvami pudru, mrazilo ji na nahých pažích, ověšovala se šperky;