11

Zdálo se mu, že zas je vojákem a leží poraněn v širém poli; kde – kde to pořád bojují? Tu zazněl mu do uší prudký zvon a někdo volal: “Týnice, Duchcov, Moldava, nastupovat!”

Nyní už tedy sedí ve vagóně u okna a je mu nezřízeně veselo, jako by někoho přelstil nebo někomu utekl; teď, holenku, už jedu do Týnice a nic mne nemůže zadržet. Skoro se chechtal radostí, uvelebil se ve svém koutě a s náramnou čilostí pozoroval své spolucestující. Naproti němu sedí nějaký krejčík s tenkým krkem, hubená černá paní, pak člověk s divně bezvýraznou tváří; vedle Prokopa strašně tlustý pán, kterému se nemůže nějak břicho vejít mezi nohy, a snad ještě někdo, to už je jedno. Prokop se nesmí dívat z okna, protože mu to dělá závrať.

Ratata ratata ratata vybuchuje vlak, vše drnčí, bouchá, otřásá se samou horlivostí spěchu. Krejčíkovi se klátí hlava napravo nalevo, napravo nalevo; černá paní jaksi podivně a ztuhle hopkuje na místě, bezvýrazná tvář se třese a kmitá jako špatný snímek ve filmu. A tlustý soused, to je kupa rosolu, jež se houpe, otřásá, poskakuje nesmírně směšným způsobem. Týnice, Týnice, Týnice, skanduje Prokop s údery kol; rychleji! rychleji! Vlak se ohřál samým chvatem, je tu horko, Prokop se potí žárem; krejčík má nyní dvě hlavy na dvou tenkých krcích, obě hlavy se třesou a narážejí na sebe, až to drnčí. Černá paní výsměšně a urážlivě hopkuje na svém sedadle; tváří se naschvál jako dřevěná loutka. Bezvýrazná tvář zmizela; sedí tam trup s rukama mrtvě složenýma na klíně, ruce neživě poskakují, ale trup je bezhlavý.

Prokop sbírá všechny své síly, aby se na to pořádně podíval; štípe se do nohy, ale nic platno, trup je dál bezhlavý a mrtvě se poddává otřesům vlaku. Prokopovi je z toho děsně úzko; šťouchá loktem tlustého souseda, ale ten se jen rosolovitě chvěje, a Prokopovi se zdá, že se mu to tlusté tělo bezhlase chechtá. Nemůže se už na to dívat; obrací se k oknu, ale tam zničehonic vidí lidskou tvář. Neví zprvu, co je na ní tak zarážejícího; pozoruje ji vytřeštěnýma očima a poznává, že to je jiný Prokop, který na něho upírá oči s děsivou pozorností. Co chce?

zhrozil se Prokop. Proboha, nezapomněl jsem ten balíček v Tomšově bytě? Hmatá honem po kapsách a najde obálku v náprsní kapse. Tu se tvář v okně usmála a Prokopovi se ulevilo. Odvážil se dokonce pohlédnout na bezhlavý trup; a vida, on si ten člověk jen přetáhl pověšený svrchník přes hlavu a spí pod ním. Prokop by to udělal také, ale bojí se, aby mu někdo nevytáhl z kapsy tu zapečetěnou obálku. A přece jde na něho spaní, je nesnesitelně unaven; nikdy by si nedovedl představit, že je možno být tak unaven. Usíná, vyrve se z toho vytřeštěně a opět usíná. Černá paní má jednu hopkující hlavu na ramenou a druhou drží na klíně oběma rukama; a co se krejčíka týče, sedí místo něho jen prázdné, beztělé šaty, z nichž čouhá porcelánová palička. Prokop usíná, ale pojednou se z toho vytrhne v horlivé jistotě, že je v Týnici; snad to někdo venku volal, neboť vlak stojí.

Vyběhl tedy ven a viděl, že už je večer; dva tři lidé vystupují na malinkém blikajícím nádraží, za nímž je neznámá a mlhavá tma. Řekli Prokopovi, že do Týnice musí jet poštou, je-li na ní ještě místo. Poštovní vůz, to byl jen kozlík a za ním truhlík na zásilky; a na kozlíku už seděl pošťák a nějaký pasažér.

“Prosím vás, vemte mne do Týnice,” řekl Prokop.

Pošťák potřásl hlavou v nekonečném smutku. “Nejde,” odpověděl po chvíli.

“Proč… jak to?”

“Není už místo,” řekl pošťák zrale.

Prokopovi vstoupily do očí slzy samou lítostí. “Jak je tam daleko… pěšky?”

Pošťák účastně přemýšlel. “No, hodinu,” řekl.

“Ale já… nemohu jít pěšky! Já musím k doktoru Tomšovi!” protestoval Prokop zdrcen.

Pošťák uvažoval. “Vy jste… jako… pacient?”

“Mně je zle,” zamumlal Prokop; skutečně se chvěl slabostí a zimou.

Pošťák přemýšlel a potřásal hlavou. “Když to nejde,” ozval se konečně.

“Já se vejdu, já… kdyby byl jen kousek místa, já…”

Na kozlíku ticho; jen pošťák se drbal ve vousech, až to chrastělo; pak neřekl slova a slezl, dělal něco na postraňku a mlčky odešel do nádraží. Pasažér na kozlíku se ani nepohnul.

Prokop byl tak vyčerpán, že si musel sednout na patník. Nedojdu, cítil zoufale; zůstanu tady, až… až…

Pošťák se vracel z nádraží a nesl prázdnou bedničku. Nějak ji vpravil na plošinu kozlíku a rozvážně ji pozoroval.

“Tak si tam sedněte,” řekl posléze.

“Kam?” ptal se Prokop.