46

starostlivě, půjde-li pán k déjeuner.

“Nepůjdu,” vrčel Prokop.

Pan Paul se poklonil a zmizel. Za chvilku tu byl zas a strkal před sebou stůl na kolečkách, pokrytý sklenicemi, křehoučkým porcelánem a stříbrem. “Prosím, jaké víno?” ptal se něžně. Prokop zamručel cosi jako aby mu dali pokoj.

Pan Paul šel po špičkách ke dveřím a vzal tam z dvou bílých pracek velikou mísu. “Consommé de tortues,” šeptal pozorně a naléval Prokopovi, načež mísa opět zmizela v bílých tlapách. Toutéž cestou přišla ryba, pečeně, saláty, věci, které Prokop jakživ nejedl, a ani dobře nevěděl, jak se jedí; než ostýchal se dát před panem Paulem najevo jakékoliv rozpaky. Kupodivu, jeho hněv se nějak rozplýval. “Sedněte si,” kázal Paulovi, ochutnávaje nosem a patrem nahořklé bleďoučké víno. Pan Paul se šetrně uklonil a zůstal ovšem stát.

“Poslyšte, Paul,” pokračoval Prokop, “myslíte, že tu jsem zavřen?”

Pan Paul pokrčil uctivě rameny: “Prosím, nemohu vědět.”

“Kudy se odtud dostanu ven?”

Pan Paul chvilinku přemýšlel. “Prosím, po hlavní cestě a pak nalevo. Poroučí milostpán kávu?”

“No třeba.” Prokop si opařil krk skvostným moka, zatímco pan Paul mu podával všechny vůně Arábie v cigárové krabici a stříbrný hořák. “Poslyšte, Paul,” začal zas Prokop kousaje špičku doutníku, “děkuju vám. Neznal jste tady nějakého Tomše?”

Pan Paul obrátil oči k nebi samým usilovným vzpomínáním. “Neznal, prosím.”

“Kolik je tu vojáků?”

Pan Paul uvažoval a počítal. “Na hlavní stráži asi dvě stě. To je infanterie. Potom polní četníci, to nevím kolik. V

Balttin-Dortum škardona husarů. Na střelnici v Balttin-Dikkeln kanonýři, to se mění.”

“Proč tu jsou polní četníci?”

“Prosím, tady je válečný stav. Kvůli muniční továrně.”

“Aha. A to se hlídá jen tady kolem?”

“Tady jsou jen patroly, prosím. Řetěz je až dál, za lesem.”

“Jaký řetěz?”

“Hlídková zóna, prosím. Tam nikdo nesmí.”

“A kdyby chtěl člověk odejet –”

“To musí mít povolení od staničního komanda. Přeje si pán ještě něco?”

“Ne, děkuju vám.”

Prokop se natáhl na chaise longue rozkošnicky jako sytý bej. Nu uvidíme, řekl si; až potud to není tak zlé. Chtěl vše uvážit, ale místo toho si vzpomněl, jak před ním Carson poskakoval. Že bych ho nedohonil? napadlo ho a pustil se za ním. Stačil jediný pětimetrový skok; ale tu se Carson vznesl jako kobylka a hladce přelétl přes skupinu keřů. Prokop dupnul nohou a vzlétl za ním, a jen zvedl nohy, když letěl nad vrcholky křoví. Nový odraz, a již letěl bůhvíkam, nestaraje se dále o Carsona. Vznášel se mezi stromy, lehýnký a volný jako pták; zkusil několik plaveckých rázů nohama, a vida, stoupal výš. To se mu nesmírně zalíbilo. Mocnými tempy se šrouboval kolmo nahoru. Pod nohama se mu jako pěkně narýsovaný plán otevíral zámecký park se svými altány, trávníky a vinutými cestami; lze rozeznat tenisové hříště, rybník, střechu zámku, březový hájek; tam je ten dvůr se psy a borový les a ostnatý plot, a napravo už začínají muniční baráky, a za nimi vysoká zeď. Prokop zamířil vzduchem nad tu stranu parku, kde dosud nebyl. Cestou zjistil, že to, co považoval za terasu, je vlastně bývalé opevnění zámku, mohutná bašta s podsebitím a příkopem, druhdy patrně napájeným z rybníka. Hlavně mu šlo o tu část parku mezi hlavním východem a baštou; jsou tam zarostlé cestičky a divoké křoví, hradba vysoká už jen asi tři metry a pod ní jakési smetiště nebo kompost; dále zelinářská zahrada a kolem řádková zeď hodně chatrná a v ní zelená vrátka; za vrátky silnice. Tam se podívám, řekl si Prokop a snášel se pomalu dolů. Tu však vyrazila na silnici škadrona jízdy s tasenými šavlemi, a rovnou na něho. Prokop přitáhl nohy až k bradě, aby mu je neusekli; ale tím dostal takový kolmý rozmach, že vylétl do výše jako šíp. Když se zas podíval dolů, viděl vše maličké jako na mapě; dole na silnici předjíždí malinká baterie děl, lesklá hlaveň se obrací nahoru, vyrazil bílý obláček, a bum!