33

Pan Carson se obrátil od okna. “Ir. Velrni obratný hoch. Co jsem chtěl říci? Aha. Tedy asi šest Prokopů se mi hlásilo – schůzky na různých místech, zejména v noci – švanda, že? Přečtěte si tenhle lístek.”

“Přijďte zítra v deset večer do mé laboratoře, ing. Prokop,” četl Prokop jako ve snu. “Ale vždyť je to… bezmála…

mé písmo!”

“Tak vidíte,” zubil se pan Carson. “Holenku, tady je horká půda. Prodejte to, ať máte pokoj!”

Prokop zavrtěl hlavou.

Pan Carson na něm spočinul těžkým, neodbytným pohledem. “Můžete žádat… řekněme… dvacet miliónů.

Prodejte nám Krakatit.”

“Ne.”

“Dostanete všecko zpátky. Dvacet miliónů. Člověče, prodejte to!”

“Ne,” řekl Prokop těžce. “Nechci mít co dělat… s vašimi válkami. Nechci.”

“Co máte tady? Geniální chemik a… bydlí v prkenné boudě! Krajani! Já to neznám. Velký člověk nemá žádné krajany. Nekoukejte na nic! prodejte to a –”

“Nechci.”

Pan Carson strčil ruce do kapes a zívl. “Války! Myslíte, že jim zabráníte? Pche! Prodejte a nestarejte se k čemu.

Vy jste učenec… co je vám po ostatním? Války! Jděte, nebuďte směšný. Pokud mají lidé nehty a zuby –”

“Neprodám,” drtil Prokop mezi zuby.

Pan Carson pokrčil rameny. “Jak chcete. Najdeme si to sami. Nebo to najde Tomeš. Taky dobře.”

Bylo chvíli ticho. “Mně je to jedno,” ozval se pan Carson. “Je-li vám to milejší, pojedeme s tím do Francie, do Anglie, kam chcete, třeba do Číny. My oba, víte? Tady by nám to nikdo nezaplatil. Byl byste osel, kdybyste to prodal za dvacet miliónů. Spolehněte se na Carsona. Tak co?”

Prokop rozhodně zavrtěl hlavou.

“Charakter,” prohlásil pan Carson uznale. “Všecka čest. To se mně ohromně líbí. Poslyšte, vám to řeknu.

Naprosté tajemství. Ruku na to.”

“Neptám se po vašich tajemstvích,” bručel Prokop.

“Bravo. Diskrétní člověk. Můj typ, pane.”

XVIII.

Pan Carson si sedl a zapálil si velmi tlusté cigáro, načež usilovně přemítal. “Tjaja,” řekl po chvíli. “Tak vám to taky vybuchlo. Kdy to bylo? Datum.”

“… Nevím už.”

“Den v týdnu?”

“… Nevím. Myslím… dva dny po neděli.”

“Tedy v úterý. A v kolik hodin?”

“Asi… po desáté večer.”

“Správně.” Pan Carson zamyšleně vyfukoval kouř. “Nám to poprvé vybuchlo… jak vy se račte vyjadřovat, ,samo od sebe‘… v úterý v deset třicet pět. Viděl jste přitom něco?”

“Ne. Já jsem spal.”

“Aha. Taky to vybuchuje v pátek, kolem půl jedenácté. V úterý a v pátek. My jsme to zkoušeli,” vysvětloval na Prokopův vyjevený pohled. “Nechali jsme volně ležet miligram Krakatitu a hlídali jsme to ve dne v noci.

Vybuchovalo to v úterý a v pátek, o půl jedenácté. Sedmkrát. Jednou taky v pondělí, v deset dvacet devět. Tak.”

Prokop se omezil na to, že tiše žasnul.

“To proběhne Krakatitem taková modrá jiskra,” dodával pan Carson zahloubaně, “a pak to exploduje.”

Bylo tak ticho, že Prokop slyšel tikání Carsonových hodinek.