Princezna jen obrátila na Holze velitelské oči; pan Holz ihned zastrčil lulku a uklidil se o kus dál. “Pojď,” šeptala princezna a vlekla Prokopa k altánu. Teď tam sedí a netroufají si políbit se; neboť pan Holz mokne někde poblíž altánu. “Ruku,” káže potichu princezna a províjí svými horečnými prsty uzlovité, rozmlácené pahýly Prokopovy.
“Milý, milý,” lichotí se, ale hned přísně spouští: “Nesmíš se tak na mne dívat před lidmi. Já pak nevím, co dělám.
Počkej, počkej, jednou ti skočím kolem krku a bude ostuda, oh bože!” Princezna zrovna ustrnula. “Šli jste včera k holkám?” ptá se najednou. “Nesmíš, teď jsi můj. Milý, milý, pro mne je to tak těžké – Proč nemluvíš? Jdu ti říci, abys byl opatrný. Mon oncle Charles už slídí – Včera jsi byl skvělý!” Mluvil z ní překotný neklid. “Hlídají tě pořád?
Všude? I v laboratoři? Ah, c’est bęte! Když jsi včera rozbil ten šálek, byla bych tě šla políbit. Tak skvostně jsi se vztekal. Pamatuješ se, jak jsi se tenkrát v noci utrhl z řetězu? Tehdy jsem šla za tebou jako slepá, jako slepá –”
“Princezno,” přerušil ji Prokop chraptivě, “něco mně musíte říci. Buď je to… všecko… rozmar vznešené dámy, nebo…”
Princezna pustila jeho ruku. “Nebo co?”
Prokop k ní stočil zoufalé oči. “Buď si se mnou jenom hrajete –”
“Nebo?” protáhla se zřejmou rozkoší trýznit ho.
“Nebo mne – do jisté míry –”
“– milujete, ne? Poslyš,” řekla, založila ruce za hlavou a dívala se na něho zúženýma očima, “když se mi v jednu chvíli zdálo, že… že jsem se do tebe zamilovala, víš? opravdu zamilovala, na smrt, jako blázen, tedy tenkrát jsem se pokusila… zmařit tě.” Přitom luskla jazykem jako tehdy na Premiera. “Nikdy bych ti nemohla odpustit, kdybych se do tebe zamilovala.”
“Lžete,” křikl Prokop rozlícen, “teď lžete! Nesnesl bych… nesnesl bych pomyšlení, že je to… jenom… flirt. Nejste tak zkažená! Není to pravda!”
“Když to tedy víš,” řekla princezna tiše a vážně, “pročpak se mne ptáš?”
“Chci to slyšet,” drtil Prokop, “chci, abys to řekla… přímo… mně řekla, co ti jsem. To, to chci slyšet!”
Princezna zavrtěla hlavou.
“Musím to vědět,” zaskřípal Prokop, “jinak – jinak –”
Princezna se mdle usmála a vložila svou ruku na jeho pěsť. “Ne, prosím tě, nechtěj, nechtěj, abych ti to řekla.”
“Proč?”
“Pak bys měl nade mnou příliš moci,” děla tichounce, a Prokop se zachvěl radostí.
Pana Holze venku přepadl zákeřný kašel, a zdáli mihla se mezi keři silueta strýčka Rohna. “Vidíš, už hledá,”
zašeptala princezna. “Večer k nám nesmíš.” Ztichli tisknouce si ruce; jenom déšť šelestil na střeše altánu a prochvíval je rosným chladem. “Milý, milý,” šeptala princezna a přiblížila se líčkem k Prokopovi. “Jaký ty jsi?
Nosatý, zlostný, celý zježený – Říkají, že jsi velký učenec. Proč nejsi kníže?”
Prokop sebou trhl.
Otřela se lící o jeho rameno. “Už se zas zlobíš. A mně, mně jsi řekl bestie a ještě horší věci. Vidíš, ty mi to neosladíš, to, co dělám… a budu dělat… Milý,” skončila nehlasně a vztáhla ruku k jeho tváři.
Sklonil se k jejím rtům; chutnaly kajícným steskem.
V šumění deště se blížily kroky pana Holze.
Nemožno, nemožno! po celý den se Prokop trudil a špehoval, kde by ji zahlédl. “Večer k nám nesmíš.” Nu ovšem, nejsi z její společnosti; je jí volněji mezi urozenými klacky. Bylo to prapodivné: v hloubi srdce se Prokop ujišťoval, že ji vlastně nemá rád, ale žárlil zběsile, umučeně, pln vzteku a pokoření. Večer se potloukal v dešti po parku a myslel na to, že teď sedí princezna u večeře, že září, že je tam veselo a volno; připadal si jako prašivý pes vykopnutý do deště. Nejstrašnější útrapa života je pohana.
A teď tomu udělám konec, rozhodl se; běžel domů, hodil na sebe černé šaty a vpadl do kuřárny jako včera.
Princezna seděla jako nesvá; sotva zahlédla Prokopa, zabouchalo to v ní a rty jí zvláčněly šťastným úsměvem.
Ostatní mládež ho vítala s kamarádským haló, jen oncle Charles byl o nuanci příliš zdvořilý. Princezniny oči varovaly: měj se na pozoru! Nemluvila skorem, zaražená jaksi a nehybná; a přece našla příležitost, aby vtiskla Prokopovi do ruky zmuchlaný lístek. “Milý, milý,” bylo tam načmáráno tužkou velikým písmem, “co jsi to učinil?