99

Zvedl chlupaté obočí přeháněje úžas. “Copak? copak? snad jsi se do něho ne-nezami –”

“Co je ti po tom?” přerušila ho blýskajíc očima. “Kdo tě tu potřebuje?”

Řehtal se tiše opřen o kamna. “Kdybys věděla, jak ti to sluší! Holka, holka, i na tebe to jednou přišlo doopravdy?

Ukaž se!” Chtěl ji vzít za bradu; ustoupila blednouc hněvem a ukázala zuby.

“Cože? I kousat chceš? S kýmpak jsi včera zas byla, že jsi tak – Aha, já už vím; Rosso, viď?”

“To není pravda,” křikla se slzami v hlase.

“Nechte ji,” ozval se Prokop příkře.

“Nunu, vždyť o nic nejde,” bručel Daimon. “Tak abych vám nepřekážel, že? Dobrou noc, děti.” Couval a tlačil se ke zdi; a než Prokop vzhlédl, byl pryč.

Prokop si přitáhl židli k hučícím kamnům a zadíval se do plamene; ani se po ní neohlédl. Slyšel ji, jak váhavě, po špičkách přechází po pokoji, zamyká a něco rovná; neví už co, stojí a mlčí – Divná je moc plamene a plynoucích vod; člověk se zahledí, omámí, zastaví; nemyslí už, neví a nevzpomíná, ale děje se v něm všechno, co kdy žil, co kdy žil, bez tvaru a bez času.

Klapl jeden pohozený střevíček a druhý; asi se zouvá. Jdi spat, děvče; až usneš, podívám se, komu jsi podobna.

Tichounce přešla a zastavila se; zas něco přerovnává, bůhví proč to tu chce mít tak pěkné a čisté. A najednou před ním klečí na kolenou a vztahuje sličné ruce k jeho noze. “Zuju ti boty, nechceš?” povídá tiše.

Vzal její hlavu do dlaní a obrátil ji k sobě. Krásná, poddajná a podivně vážná. “Znala jsi Tomše?” ptal se chraptivě.

Přemýšlela a zavrtěla hlavou.

“Nelži! Ty jsi – ty jsi – Máš vdanou sestru?”

“Nemám.” Vydrala se mu prudce z dlaní. “Proč bych ti lhala? Všechno ti řeknu naschvál abys věděl – na-schvál –

Já já jsem zkažená holka.” Zaryla se mu tváří do kolen. “Všichni mne všich-ni abys to věděl –”

“I Daimon?”

Neodpověděla, jenom se otřásla. “Mů-můžeš mne kopnout já jsem óó nnnenesahej na mne – já jsem kdy-bys věděl…” Zrovna ztuhla.

“Nech toho,” křikl zmučen a násilím zvedl jí hlavu. Její oči široce zely úzkostí a zoufáním. Pustil ji a zaúpěl. Byla to taková podoba, že se zalykal úděsem. “Mlč, mlč aspoň,” mručel s hrdlem sešněrovaným.

Znovu se mu zaryla tváří do klína. “Nech mne já musím vvvšechno… Já já začala když mně bylo tři-třináct…”

Zacpal jí dlaní ústa; kousala ho do ruky a mumlala svou děsnou zpověď mezi jeho prsty. “Buď tiše,” křičel, ale dralo se to z ní, jektala zuby a třásla se, mluvila, koktala – Jakžtakž ji umlčel. “Óó,” sténala, “kdybys… věděl…

co… co lidé… co dě-lají! A každý, každý byl ke mně tak hrubý… Jako bych ani… ani zvíře, ani kámen nebyla!”

“Přestaň,” vydechl bez sebe a nevěda co činit hladil ji třesoucími se pahýly prstů po hlavě. Vzdychla uklidněně a znehybněla; cítil její palčivý dech a tep jejího hrdla.

Začala se tiše chichtat. “Ty sis myslel, že spím… tam ve voze. Já jsem nespala, já já jsem tak jenom naschvál dělala… a čekala jsem, že začneš… jako jiní. Vždyťs věděl, co jsem a jaká jsem… A… ty ses jen mračil a držels mne, jako bych byla malá holčička, jako bych… nějaká… svátost byla…” Uprostřed smíchu jí vytryskly slzy. “Já já byla najednou já nevím proč tak ráda jako nikdy jako nikdy – a pyšná – a styděla jsem se hrozně, ale… přitom mně bylo tak krásně –” Štkajícími ústy mu líbala kolena. “Vy… vy jste mne ani neprobudil… a položil… jako svátost… a nohy zakryl, a nic neřekl –” Rozplakala se nadobro. “Já já vám budu sloužit, nechte mne nechte mne… já vám zuju boty… Prosím vás, prosím vás nezlobte se, že jsem dělala, jako bych spala! Prosím vás –”

Chtěl jí zvednout hlavu; líbala mu ruce. “Proboha, neplačte!” vyhrkl.

“Kdo?” protáhla udivena a přestala plakat. “Proč mně vykáte?” Obracel jí tvář nahoru; bránila se vší silou a zavrtávala se mu do kolen. “Ne, ne,” drkotala s hrůzou a smíchem. “Já jsem uřvaná. Já já bych se vám… nelíbila,”

vydechla tiše a schovávala uplakanou tvář. “Když jste tak… dlouho… nešel! Já vám budu sloužit a psát dopisy…

já já se naučím psát na stroji, já umím pět řečí – nevyženete mne? Když jste tak dlouho nešel, myslela jsem co co všechno bych udělala… a on mi to zkazil on mluvil jako bych… jako bych byla… A není to pravda… já já už jsem řekla všechno; já budu… já udělám co řeknete… já chci být hodná –”

“Vstaňte, prosím vás!”