titulu princezny… Oh, to je nemožno, nemožno! Nechci vědět, co mezi vámi bylo; ale odjeďte, máte-li ji rád!
odjeďte rychle, odjeďte ještě této noci! Ve jménu lásky odjeď, příteli; zapřísahám tě, prosím tě na jejím místě; učinils ji ženou nejnešťastnější, – nemáš dost na tom? Chraň ji, nedovede-li už ona sebe chránit! Ty ji miluješ?
Tedy se obětuj!”
Prokop stál nehnutě, s čelem skloněným jako beran; ale bon prince cítil, jak se tenhle černý, hrubý špalek v nitru štípe a praská bolestí. Soucit mu škrtil srdce, ale ještě měl v záloze jednu zbraň; nedalo mu to, musel s ní vyrukovat.
“Je pyšná, fantastická, šíleně ctižádostivá; od dětství byla taková. Nyní nám byly doručeny doklady nesmírné ceny; je kněžnou rovnorodou kterékoliv panovnické rodině. Ty nechápeš, co to pro ni je. Pro ni i pro nás. Snad to jsou předsudky, ale… my v nich žijeme. Prokope, princezna se provdá. Vezme si velkovévodu bez trůnu; je to hodný a pasívní člověk, ale ona, ona bude bojovat o korunu; neboť bojovat, to je její povaha, její poslání, její pýcha – Teď se před ní otvírá, o čem snila. Ještě ty se stavíš mezi ni a… její budoucnost; ale již se rozhodla, už jenom se trápí výčitkami –”
“Ahaha,” rozkřikl se Prokop, “tohle tedy? A – a ty si myslíš, že teď, teď ustoupím? Tak si jen počkej!”
A nežli se oncle Rohn vzpamatoval, zmizel mu ve tmě uháněje k laboratoři. Pan Holz mlčky za ním.
XXXVII.
Když doběhl k laboratoři, chtěl zavřít Holzovi dveře před nosem, aby se uvnitř opevnil; ale panu Holzovi se povedlo ještě včas zašeptat: “Princezna.”
“Co je?” obrátil se k němu Prokop chvatně.
“Ráčila mně nařídit, abych byl s vámi.”
Prokop nebyl s to potlačit radostné překvapení. “Podplatila tě?”
Pan Holz zavrtěl hlavou a jeho pergamenová tvář se poprvé zasmála. “Podala mně ruku,” řekl uctivě. “Slíbil jsem jí, že se vám nic nestane.”
“Dobře. Máš bouchačku? Tedy budeš hlídat dveře. Nikdo ke mně nesmí, rozumíš?”
Pan Holz kývl; a Prokop provedl důkladnou strategickou prohlídku celé laboratoře co do její nedobytnosti.
Poněkud uspokojen nastavil na stůl různé plechovky, dóze a kovové krabičky, co kde mohl sehnat, a objevil s nemalou radostí celou spoustu hřebíků; nato se pustil do práce.
Ráno se pan Carson jakoby nic coural k Prokopově laboratoři; už zdálky ho uviděl, jak se před barákem bez kabátu patrně pocvičuje ve vrhání kamenů. “Moc zdravý sport,” křikl zdálky vesele.
Prokop si honem oblékal kabát. “Zdravý a užitečný,” odpovídal ochotně. “Tak co mi jdete říci?”
Kapsy jeho kabátu ohromně odstávaly a harašilo to v nich. “Co to máte v kapsách?” ptal se pan Carson ledabyle.
“Takový chlorazid,” povídal Prokop. “Třaskavý a dusivý chlor.”
“Hm. Proč to nosíte po kapsách?”
“Jen tak, pro špás. Chcete mi něco říci?”
“Teď už nic. Zatím raději nic,” řekl pan Carson znepokojen a drže se poměrně daleko. “A co ještě máte v těch – v těch škatulkách?”
“Hřebíky. A tohle,” ukazoval vytahuje z kapsy u kalhot krabičku od vazelíny, “je benzoltetraoxozonid, novinka dernier cri. He?”
“Nemusel byste tím tak mávat,” mínil pan Carson ustupuje ještě dál. “,Máte snad nějaké přání?”
“Mé přání?” řekl Prokop přívětivě. “Rád bych, abyste JIM něco vyřídil. Že odtud především nepůjdu.”
“Dobře, rozumí se. A dál?”
“A že kdyby někdo na mne neopatrně sáhnul… nebo mně chtěl jít zbytečně na tělo… Doufám, že mne nemíníte nechat zavraždit.”
“Naprosto ne. Čestné slovo.”