94

náboj; a nebudu se ptát, co přitom roztříštím; ale bylo třeba… bylo mně třeba vydat to nejvyšší.”

Zápasil se slovy, namáhal se obsáhnout něco nevýslovného; ztrácel to každým slovem, vraštil čelo a hledal v tváři naslouchajících, zda snad nepochytili smysl toho, co nebyl s to jinak vyslovit. Našel zářivou sympatii v čistých očích souchotináře a soustředěné úsilí ve vyjevených modrých očkách vousatého obra tam vzadu; svrasklý človíček pil jeho slova s bezmeznou oddaností věřícího a krásná dívka je přijímala, polo ležíc, milostnými záchvěvy těla. Zato ostatní tváře na něho civěly cize, zvědavě nebo s rostoucí lhostejností. Proč vlastně mluvím?

“Prožil jsem,” pokračoval tápavě a poněkud již rozdrážděn, “prožil jsem tolik… co člověk může prožít. Proč vám to říkám? Protože nemám dost na tom; protože… doposud nejsem vykoupen; nebylo v tom to nejvyšší. Je to…

zapadlé v člověku jako ve hmotě síla. Hmotu musíš porušit, aby vydala svou sílu. Člověk se musí rozpoutat, a porušit, a roztříštit, aby vydal svůj nejvyšší plamen. Aá, to by… to by už bylo příliš, aby ani pak nenašel, že… že dosáhl… že… že…”

Zakoktal se, zamračil se, hodil krabici s Krakatitem na katedru a usedl.

XLIX.

Bylo chvíli rozpačité ticho.

“A to je všechno?” ozval se ze středu lavic výsměšný hlas.

“To je všechno,” zabručel Prokop znechucen.

“Není.” To řekl Daimon a vstal. “Kamarád Krakatit předpokládal, že delegáti mají dobrou vůli rozumět –”

“Oho!” zahlučelo to ve středu.

“Ano. Delegát Mezierski už musí mít trpělivost, až domluvím. Kamarád Krakatit nám obrazně řekl, že je třeba,” a tu Daimonův hlas zněl opět skřekem ptačím, “že je třeba zahájit revoluci bez ohledu na teorii etap; revoluci ničivou a výbušnou, ve které vydá lidstvo to nejvyšší, co v něm je utajeno. Člověk se musí roztříštit, aby vydal vše. Společnost se musí roztříštit, aby v sobě našla nejvyšší dobro. Vy se tady léta hádáte o nejvyšší dobro lidstva. Kamarád Krakatit nás poučil, že stačí uvést lidstvo v explozi, aby vyšlehlo daleko výše, než jak by mu chtěly předpisovat vaše debaty; a neohlížet se na to, co se přitom rozbije. Pravím, že kamarád Krakatit má pravdu.”

“Má, má, má!” Najednou se strhl křik a potlesk. “Krakatit! Krakatit!”

“Ticho,” překřikl je Daimon. “A jeho slova mají tím větší váhu, že jsou podložena faktickou mocí tento výbuch provést. Kamarád Krakatit není muž slov, nýbrž činu. Přišel, aby nám uložil přímou akci. A já vám říkám, že bude strašlivější, než se kdo odvážil snít. A vypukne dnes, zítra, do týdne –”

Jeho slova zanikla v nepopsatelné vřavě. Vlna lidí se smýkla z lavic na pódium a obklopila Prokopa. Objímali ho, tahali ho za ruce a křičeli “Krakatit! Krakatit!” Krásná dívka s vlasy rozpoutanými divě zápasila, aby se k němu prodrala klubkem lidí; vržena jich tlakem přilnula k němu hrudí; chtěl ji odstrčit, objala ho a něco horečně sykala cizím jazykem. Zatím na kraji pódia muž s brýlemi pomalu a tiše vykládal do prázdných lavic, že teoreticky není přípustno vyvozovat sociologické závěry z neústrojné přírody. “Krakatit, Krakatit,” hučel dav, nikdo neseděl, Mazaud třepal zvonkem jako popelář; a najednou se na katedru vyšvihl černý mladý muž a vysoko nade všemi mával ve vztyčené ruce krabicí s Krakatitem.

“Ticho,” zařval, “a dolů! nebo vám to hodím pod nohy!”

Nastalo náhlé ticho; klubko se smeklo z pódia a couvalo. Nahoře zůstal jen Mazaud se zvonkem v ruce, zmatený a bezradný, Daimon opřený o tabuli a Prokop, na němž dosud visela ta temnovlasá menáda.

“Rosso,” ozvaly se hlasy. “Srazte ho! Rosso dolů!”

Mladý muž na katedře divoce těkal žhoucíma očima. “Nikdo se nehni! Mezierski chce na mne střelit. Hodím,”

zaryčel a zatočil krabicí.

Dav couval mruče jako rozlícená šelma. Dva tři lidé zvedli ruce, jiní následovali; byla chvilka dusného mlčení.

“Jdi dolů,” rozkřikl se stařík Mazaud. “Kdo ti dal slovo?”

“Hodím,” hrozil Rosso napjatý jako luk.

“To je proti jednacímu řádu,” rozčilil se Mazaud. “Já protestuju a… skládám předsednictví.” Mrštil zvonkem na zem a sestoupil z pódia.