Posadila se na paty, složila ruce v klín a hleděla na něho jako u vytržení. Nyní… nebyla už podobna oné v závoji; vzpomněl si na štkající Anči. “Už neplačte,” zabručel měkce a nejistě.
“Vy jste krásný,” vydechla s obdivem. Začervenal se a mručel nevěda co. “Jděte… spat,” zajíkal se a pohladil ji po palčivé líci.
“Neošklivím se vám?” šeptala zrůžovělá.
“Ne, naprosto ne.” Nehnula se a pohlížela na něho úzkostiplnýma očima; i sklonil se k ní a políbil ji; zarděla se a vrátila mu to zmateně a neobratně, jako by líbala poprvé. “Jdi spat, jdi,” zamumlal rozpačitě, “já ještě… musím…
něco rozvážit.”
Vstala poslušně a počala se tiše svlékat. Usedl do kouta, aby jí nepřekážel. Odkládala šaty beze studu, ale také bez nejmenší frivolnosti, prostě a samozřejmě jako žena ve své rodině; nespěchajíc rozepíná knoflíčky a rozvazuje tkanice, tichounce skládá prádlo, smeká zvolna punčochy se silných a dokonalých nohou; zamyslí se, hledí k zemi a hraje si po dětsku dlouhými, bezúhonnými prsty chodidel; pohlédne na Prokopa, usměje se ruměnou radostí a šeptá: “Já jsem tiše.” Prokop ve svém koutě trne sotva dýchaje: vždyť je to opět ona, dívka v závoji; toto silné, vyspělé a překrásné tělo je její; takto vážně a krásně odkládá šat po šatu, tak jí splývají vlasy po pokojných ramenou, tak, právě tak si hladí, zamyšlena a schoulena, plné a matné paže, a takto, takto – Zavřel oči s tlukoucím srdcem. Zda jsi ji kdysi nevídal, svíraje oči v nejpustší samotě, jak stojí pod tichou lampou rodiny, obrací k tobě tvář a něco praví, co jsi neslyšel? Zda jsi tehdy, mačkaje si ruce mezi koleny, nezahlédl pod víčky semknutými pohyb její ruky, pohyb prostý a sličný, v němž byla všechna mírná a mlčelivá radost domova?
Jednou se ti zjevila, stála k tobě zády s hlavou nad něčím skloněnou; a jindy jsi ji viděl čtoucí pod večerní lampou.
Je toto snad jen pokračování, a zmizelo by to, kdybych otevřel oči, a nezbylo by nic než samota?
Otevřel oči. Dívka ležela v posteli, přikryta až po bradu, a upírala na něho oči v strašně pokorné lásce. Přistoupil k ní, sklonil se nad její tvář, studoval její rysy s prudkou a netrpělivou pozorností. Vzhlédla tázavě a dělala mu místo po svém boku. “Nene,” zamručel a políbil ji lehce na čelo. “Jen spi.” Zavřela poslušně oči a ani nedýchala.
Vrátil se po špičkách do svého kouta. Ne, není jí podobna, ujišťoval se. Zdálo se mu, že na něho hledí zpod přivřených víček; mučilo ho to, nemohl ani myslet; mračil se, odvrátil hlavu, ale konečně vyskočil a po špičkách se šel na ni podívat. Měla oči zavřené, ani nedýchala; byla sličná a oddaná. “Spi,” zašeptal. Pokývla maličko hlavou. Zhasil a hmataje rukama se vrátil po špičkách do svého kouta u okna.
Po předlouhé, přeteskné době se kradl ke dveřím jako zloděj. Neprobudí se? Váhal s rukou na klice, s bouchajícím srdcem otevřel a vykradl se na dvůr.
Je dosud noc. Prokop se rozhlédl mezi haldami a přelezl plot. Dopadl na zem, očistil se a hledal silnici.
Je stěží vidět na cestu. Prokop se rozhlíží a chvěje se chladem. Kam, kam vlastně? Do Balttinu?
Šel několik kroků a zastavil se; stojí a kouká do země. Tedy do Balttinu? Škytl hrubým, bezslzným pláčem a obrátil se na patě.
Do Grottup!
LII.
Divně se točí dráhy světa. Kdybys sčetl všechny své kroky a cesty, jakou složitou podobu by to nakreslilo? Neboť svými kroky rýsuje každý svou mapu země.
Byl večer, když stál Prokop před mřížovým plotem grottupských závodů. Je to rozsáhlé barákové pole, ozářené mlhovými koulemi obloukových lamp; ještě svítí jedno nebo dvě okna; Prokop tiskne hlavu mezi mřížové pruty a volá: Haló!
Přiblížil se vrátný nebo hlídač. “Co chcete? Dovnitř se nesmí.”
“Prosím vás, je u vás ještě pan inženýr Tomeš?”
“Co s ním chcete?”
“Musím s ním mluvit.”
“… Pan Tomeš je ještě v laboratoři. Nemůžete s ním mluvit.”
“Řekněte mu… řekněte mu, že na něj čeká jeho přítel Prokop… že mu má něco dát.”
“Jděte dál od té mříže,” bručel člověk a někoho zavolal.