56

“Nu, to a ono,” plave Prokop, “většinou nic valného.” Hola, teď je tu příležitost napravit onu surovost… nu, tehdy ten insult s tou rukou; ale co u všech všudy lze říci zvláště přívětivého? “Kdybyste chtěla,” mručí, “udělal bych…

nějaký pokus… s vaším pudrem.”

“Jaký pokus?”

“Třaskavinu. Máte toho na sobě… že by se tím dal vypálit kanón.”

Princezna se zasmála. “Já nevěděla, že pudr je třaskavina!”

“Všecko je třaskavina… když se to vezme pořádně do ruky. Vy sama –”

“Co?”

“Nic. Ztajený výbuch. Vy jste strašně brizantní.”

“Když mne někdo vezme pořádně do ruky,” zasmála se princezna, a náhle zvážněla. “Zlá, bezcitná, vzteklá, chtivá a pyšná, že ano?”

“Děvčátko, které se chce nechat stáhnout z kůže… pro starou bábu…”

Princezna se zapálila. “Kdo vám to řekl?”

“Mon oncle Charles,” pleskl Prokop.

Princezna ztuhla a byla najednou sto mil daleko. “Ah, kníže Rohn,” opravila ho suše. “Kníže Rohn mnoho mluví.

Těší mne, že jste all right.” Malé kývnutí hlavy, a Wille plovala sálem po boku kavalíra v uniformě nechávajíc Prokopa zuřit v koutě.

Nicméně ráno nato donesl pan Paul Prokopovi cosi jako svátost, a že prý to přinesla princeznina komorná.

Byla to krabička pronikavě vonného nahnědlého pudru.

XXIX.

Prokopa dráždila a znepokojovala ta silná ženská vůně, když pracoval skloněn nad krabičkou pudru; bylo mu, jako by sama princezna byla v laboratoři a nahýbala se nad jeho ramenem.

Ve své mládenecké nevědomosti dříve netušil, že pudr je vlastně jen škrobový prášek; považoval jej patrně za zemitou barvu. Nuže, škrob je výborná věc dejme tomu na flegmatizování příliš ofenzívních třaskavin, protože je sám o sobě netečný a tupý; tím hůře, má-li se sám stát třaskavinou. Nyní si s ním naprosto nevěděl rady; drtil si čelo v dlaních, hrozně pronásledován pronikavou vůní princezninou, a neopouštěl laboratoř ani v noci.

Ti, kdo ho měli rádi, přestali za ním chodit, neboť schovával před nimi svou práci a netrpělivě si na ně vyjížděl pořád mysle na zlořečený pudr. U všech všudy, co ještě zkusit? Po pěti dnech mu začalo svítat; horečně studoval aromatické nitroaminy, načež se pustil do syntetické páračky, jakou jakživ nedělal. A pak jedné noci to leželo před ním, nezměněné ve vzhledu a pronikavě vonící: hnědavý prášek, z něhož dýše zralá ženská pleť.

Natáhl se na kavalci zmořen únavou. Zdálo se mu, že vidí plakát s nápisem “Powderit, nejlepší třaskavý poudre na pleť”, a na plakátě je vymalována princezna a vyplazuje na něj jazyk. Chce se odvrátit, ale z plakátu se vysunou dvě nahé snědé paže a medúzovitě ho táhnou k sobě. Tu vytáhl z kapsy křivák a přeřízl je jako salám.

Pak se zděsil, že se dopustil vraždy, a prchal ulicí, ve které před léty bydlel. Stálo tam hrčící auto, i skočil do něho křiče “jeďte rychle”. Auto se rozjelo, a tu teprve shledal, že u volantu sedí princezna a má na hlavě koženou přilbici, v níž ji dosud neviděl. V ohybu cesty někdo se vrhá před auto, patrně aby zastavilo; nelidský řev, kolo se přehouplo přes cosi měkkého, a Prokop se probudil.

Nahmatal, že má horečku, i vstal a hledal v laboratoři něco léčivého. Nenašel nic než absolutní alkohol; přihnul si pořádně, spálil si ústa i požerák a šel znovu lehnout s motající se hlavou. Zdály se mu ještě nějaké vzorce, květiny, Anči a zmatená jízda vlakem; pak se vše rozplynulo v hlubokém spánku.

Ráno si sehnal povolení podniknout na střelnici pokusnou explozi, z čehož měl Carson nezřízenou radost. Prokop si zakázal účast jakéhokoliv laboranta a sám dohlížel, aby pokusná chodba byla vydlabána v pískovém kameni co nejdále od zámku, v té části střelnice, kde ani nebylo elektrické vedení, takže bylo nutno přiložit obyčejný doutnák. Když bylo vše připraveno, vzkázal princezně, že přesně ve čtyři hodiny vyletí do povětří její krabička pudru. Osobně pak doporučil Carsonovi, aby vyklidil nejbližší baráky a naprosto zamezil komukoliv přístup v okruhu jednoho kilometru; dále si vyžádal, aby pro tentokrát byl na čestné slovo zbaven Holze. Pan Carson sice mínil, že je to příliš hluku pro omeletu, ale celkem vyhověl Prokopovi ve všem.