sháňku, tady zobnout zrníčko, tam vyhrabat žížalu nebo tuhle čapnout ve vzduchu mouchu. Takový ptačí tatínek aby si ulítal křídla, zatímco ptačí maminka musí doma opatrovat děti. Proto si ptáci povídají jenom časně zrána, když otevrou ve svých hnízdech okna, vyloží peřinky k vyvětrání a vaří si snídani.
“Brý ráno,” křičí kos, co má hnízdo na borovici, na souseda vrabčáka, co bydlí v okapu. “Už je čas.”
“Vím, vím, vím,” povídá vrabec. “Už abych lít, kde bych něco štíp, štíp, štíp, aby bylo co jíst, viď?”
“Vskutku, vskutku,” brouká holub na střeše. “Jsou s tím starosti, brachu. Málo zrní, málo zrní.”
“Tak, tak,” přizvukuje vrabec vylézaje z postýlky. “To dělají ta auta, víš? Dokud bylo koní víc, bylo všude rozsypáno zrní, ale teď? Teď auto přeletí a nenechá po sobě nic, nic, nic!”
“Jen smrdí, jen smrdí,” vrká holub. “Zatrápený život, brr! Raději praštit tou rachotou, člověče! Co já se nakroužím a navrkám, a co za tu práci mám? Ani hrstku zrní. To jsou hrozné poměry.”
“Myslíš, že vrabci jsou na tom líp?” čepýří se vrabec. “Já ti povím, kdybych tu neměl rodinu, já bych někam ulít –”
“Jako ten vrabec z Dejvic,” ozval se z houští střízlík.
“Z Dejvic?” řekl vrabec. “Tam mám jednoho známého, jmenuje se Filip.”
“To není ten,” pravil střízlík. “Ten vrabec, co ulít, jmenoval se Pepík. Tak to vám byl takový ježatý vrabčák, ani se pořádně nemyl a nečesal a jenom celý den nadával: že prý je v Dejvicích nuda a otrava, a copak jiní ptáci, ti prý si na zimu letí na jih, takhle na Riviéru nebo do Egypta, jako špačci a čápi a vlaštovky a slavíci, jenom vrabec aby se po celý život dřel v Dejvicích. ,A to já tak nenechám,‘ pokřikoval ten vrabec, co se jmenoval Pepík; ,když si může letět do Egypta taková vlaštovka, co bydlí na Růžku, proč bych tam, lidičky, neletěl já? A just tam poletím, abyste věděli, jen co si sbalím svůj kartáček na zuby a noční košili a pálku a míčky, abych tam mohl hrát tenis.
Počkejte, jak já to v tenise natřu Cochetovi a Koželuhovi a Tildenovi; já už mám na ně fortel a fintu, já budu dělat, jako bych vyhazoval míček, ale místo míče poletím já sám, a když po mně plácnou raketou, tak jim frnknu neboli pláchnu, víš? víš? víš? A když je všechny porazím, ožením se s bohatou Američankou a pak si koupím Valdštejnský palác a tam si udělám na střeše hnízdo, ale ne z nějaké obyčejné slámy, ale z rýžové slámy a marzolánu a ratafie a z mořské trávy a koňských žíní a veverčích ocásků, hečte!‘ – Tak se kasal ten vrabčák a každého rána povykoval, že má těch Dejvic už po krk a že poletí na Riviéru.”
“A letěl?” ptal se z borovice kos.
“Letěl,” pokračoval v houští střízlík. “Počkal jen do osmadvacátého října, aby slyšel hrát vojenskou muziku – na tu on si potrpěl –, a hned zrána se pustil na jih. Jenže vrabci nikdy na jih nelítají, a proto neznají tu pravou cestu. A ten vrabec Pepík neměl ani dost brků neboli peněz, aby mohl v hospodě přenocovat, to víte, vrabci jsou odjakživa proletáři, protože se po celý den jen tak proletují po střechách. Zkrátka, vrabec Pepík se dostal jen do Kardašovy Řečice a dál už nemohl, neměl ani findy; ještě byl rád, že mu vrabčí starosta v Kardašově Řečici přátelsky řekl:
,Ty kujóne toulavá, ty budižkničemu, ty si myslíš, že v Kardašově Řečici máme dost koňských kobližek a kobylinců pro každého pobudu, krajánka, vandrovního čili poběhlíka? Chceš-li, abychom ti povolili pobyt v Kardašově Řečici, tak nesmíš zobat na náměstí ani před hospodou ani na silnici jako my starousedlíci, alebrž jenom za humny; a za byt se ti z moci ouřední vykazuje věchýtek slámy v kůlničce u popisného čísla padesát sedm. Tady podepiš ten konskripční list a syp, ať tě už nevidím.‘ – A tak se stalo, že vrabec Pepík z Dejvic, místo aby letěl na Riviéru, zůstal v Kardašově Řečici.”
“A je tam podnes?” ptal se holub.
“Podnes,” řekl střízlík. “Já tam mám tetičku a ta mi o něm povídala. Prý se jen posmívá kardašořečickým vrabcům a povykuje; to prý je holá nuda a otrava, být vrabcem v Kardašově Řečici, ani tramvaj prý tam nemají jako v Dejvicích, ani tolik aut, ani hříště Slávie a Sparty, no, dočista nic; a že ho ani nenapadne, aby umřel dlouhou chvílí v Kardašově Řečici, on že má pozvání na Riviéru a že jen čeká, až mu dojdou z Dejvic peníze. A tolik toho napovídal o Dejvicích a Riviéře, že i v Kardašově Řečici začali vrabci věřit, že by jim bylo jinde líp, a proto si už nehledí svého zobání a jen čimčarují a povykují a reptají, jako to dělají vrabci všude na světě, a říkají:
,Všude jinde líp, líp, líp!‘”
“Ba,” ozvala se sejkorka sedící v dřínovém keři, “jsou takoví divní ptáci. Tuhle u Kolína, v takovém úrodném kraji, žila jedna vlaštovka a ta se dočetla v novinách, že u nás se dělá všechno špatně, ale zato v Americe, panečku, tam jsou jinačí filutové, co všechno dovedou, a kdesi cosi. Tak si ta vlaštovka vzala do hlavy, že se do té Ameriky musí podívat. A jela tam.”