2

“Ale,” namítal král, “vždyť, babičko, má kožich černý, a ne jiskrný.”

“Jen počkejte,” bránila se babička a pohladila kočku proti srsti. Opravdu bylo slyšet praskot malých elektrických jisker. “A nožičky,” řekla dále babička, “má hedvábné. Ani malá princezna, kdyby šla bosa a po špičkách, by neběžela tišeji.”

“Dobrá,” připouštěl král, “ale zato nemá ani jediné kapsičky, ani šestnáct nožů.”

“Kapsičky,” povídá babička, “má na tlapkách a v každé ostrý nůž-drápek. Jen si je spočítejte, není-li jich šestnáct.”

Král tedy pokynul starému kancléři, aby spočítal kočce drápky. Kancléř se naklonil ke kočce a chytil ji za nohu, aby počítal; ale kočka jen prskla a už ho sekla hned vedle oka.

Kancléř se narovnal, držel se za oko a řekl: “Já, pane králi, mám už slabé oči, ale myslím, že těch drápků je mnoho. O čtyřech vím jistě.”

Tu pokynul král prvnímu komorníkovi, aby spočítal kočce drápky. Komorník chytil kočku, aby počítal, ale hnedle se zvedl celý rudý, ohmatával si nos a pravil: “Bude jich, pane králi, dohromady dvanáct. Já jsem jich napočítal osm, čtyři na každé straně.”

Tu pokynul král svému nejvyššímu předsedovi, aby spočítal kočce drápky; ale jenjen že se ten ctihodný pán ke kočce sehnul, už se zas narovnal, hladil si poškrábanou bradu a řekl: “Je jich opravdu zrovna šestnáct, pane králi.

Čtyř posledních jsem se právě dopočítal.”

“Inu, co platno,” vzdychl král, “to už tu kočku musím koupit. Ale vy jste, babičko, jářku, taškářka.”

Tak tedy nezbylo králi, než aby vysázel na stůl stříbrné tolary; pak vzal své mamince z hlavy ten malý, ze všech nejmenší čepeček a položil jej na tolary. Čepeček byl tak malý, že se pod něj vešlo zrovna jen pět tolarů.

“Tumáte, babičko, svých pět tolarů a jděte spánembohem,” řekl král a byl rád, že to pořídil tak lacino.

Ale babička vrtěla hlavou a povídá: “To jsme si, pane králi, neudělali. Vy mně máte dát tolik tolarů, co se vejde nejlepšího stříbra pod čepec vaší maminky.”

“Vždyť ale vidíte,” bránil se král, “že se pod čepec vejde zrovna jen pět tolarů z nejlepšího stříbra.”

Babička vzala čepeček do ruky, hladila jej, točila na dlani a povídá pomalu: “Myslím, pane králi, že nejlepší stříbro na světě jsou stříbrné vlasy vaší maminky.”

Král se podíval na babičku, podíval se na maminku a řekl tiše: “Máte pravdu, babičko.”

Tu babička posadila čepeček pěkně na hlavu královy maminky, pohladila jí bílé vlasy a řekla: “A teď mi, pane králi, dáte tolik tolarů, co je stříbrných vlásků pod čepcem vaší maminky.”

Král se podivil, král se zamračil, král se konečně usmál a pravil: “Vy jste ale, babičko, tuze veliká taškářka.”

Nu ale, děti, přísaha je přísaha, a tak musel král zaplatit babičce, oč žádala. Poprosil tedy svou maminku, aby si sedla, a nařídil svému nejvyššímu účetnímu, aby jí spočítal stříbrné vlasy, které se jí vejdou pod ten čepeček.

Účetní počítá, počítá, a králova maminka pěkně drží, ani se nepohne, a vtom, to víte, stáří má rádo spánek a lehko zadřímne – zkrátka králova maminka usnula.

Zatímco tak spala, počítal účetní vlásek po vlásku; a když se právě dopočítal jednoho tisíce, snad že silněji zatahal za jeden stříbrný vlas, králova maminka se probudila.

“Au,” vykřikla, “proč mne budíte? Měla jsem živý sen; zdálo se mi, že právě překročil příští král hranice naší země.”

Babička sebou trhla. “To je divné,” vyhrkla, “zrovna dnes se má ke mně nastěhovat můj vnouček z přespolní říše.”

Ale král ani neposlouchal a zvolal: “Odkudpak, maminko, odkudpak přijde příští král naší země? Ze kterého královského dvora?”

“To nevím,” řekla králova maminka, “protože jste mne zrovna probudili.”

Zatím nejvyšší účetní počítal dál, a králova maminka zase usnula. Účetní počítá, počítá až do dvou tisíc, a tu se mu zase utrhla ruka a on zatahal silně za stříbrný vlas.

“Ale chaso,” vykřikla králova maminka, “proč jste mne probudili? Právě se mi zdálo, že příštího krále sem