“I koukejme,” nato cizinec, “tak vy jste ho chudáka zavřeli? No, aspoň neutratil všechny prachy, co byly v tom kufříku.”
Tu povstal pan soudce a řekl slavnostně: “Teď teprve vidím, že Král František neukradl, neuzmul, neodcizil, neštípl a rovněž si nepřisvojil z peněz u něho uložených ani brka, šupu, vindry anebo findy, nykláku ani fluňky, ačkoli, jak potom zjištěno, neměl sám ani na munzemli nebo na dalamánka nebo též na housku, žemli či jinou poživatinu aneb pochutinu, zvanou též pekařský výrobek a latinsky cerealia. Prohlašuji tímto, že Král František je nevinen vraždou, mordem, latinsky homicidiem, zabitím, zakopáním mrtvéno, loupeží, násilím, krádeží a vůbec zlodějčinou; nýbrž naopak že čekal den a noc na tom fleku, aby poctivě a neztenčeně vrátil jeden milión tři sta šedesát sedm tisíc osm set patnáct korun devadesát dva halíře a kartáček na zuby. Pročež prohlašuji, že je zproštěn žaloby, amen. Safra, kluci, to jsem toho napovídal, co?”
“No ba,” pravil cizinec; “však už byste mohl pustit k slovu tady toho poctivého šupáka čili obejdu.”
“Co bych povídal,” řekl František Král skromně. “Co jsem živ, nevzal jsem nikde nikomu ani padavče. To už je taková nátura.”
“Člověče,” prohlásil cizinec, “to jste mezi vandráky a lidmi bílá vrána.”
“Namouduši,” pravil pan rada, “učiněná bílá vrána.”
“Taky to říkám,” dodal pan strážník Boura, který, jak jste si povšimli, si do této chvíle ještě neklápl.
Tak tedy přišel František Král zase na svobodu; ale odměnou za jeho poctivost mu dal ten cizinec tolik peněz, že by si za to mohl František koupit jeden dům, do toho domu jeden stůl, na ten stůl jeden talíř a na ten talíř jednu horkou jitrnici. Ale protože měl František Král děravou kapsu, ztratil ty peníze a neměl zase nic. Tak tedy šel, kam ho nohy nesly, a cestou pískal kudlu. Ale ta bílá vrána mu nešla z hlavy.
Na noc si vlezl do hlídačské boudy a spal jako dudek; a když ráno vystrčil hlavu, svítilo slunce, celý svět se třpytil čerstvou rosičkou a na plotě před boudou seděla bílá vrána. František nikdy dosud neviděl bílou vránu, a tak na ni koukal vyjeven, ani nedýchal. Byla bílá jako padly sníh, oči měla červené jako rubín a nožičky růžové a česala si zobákem křídla. Když zahlédla Františka, potrhla křídly, jako by chtěla uletět, ale zůstala sedět a dívala se nedůvěřivě jedním rubínovým okem na ježatou hlavu Františkovu.
“Ty,” ozvala se najednou, “nepraštíš mne kamenem?”
“Nepraštím,” řekl František, a teprve teď se podivil, že vrána mluví. “Jak to přijde, že umíš mluvit?”
“To toho je,” řekla vrána. “My bílé vrány umíme všechny mluvit. Černé vrány jen krákorají, ale já umím říci, nač si vzpomeneš.”
“Jdi pryč,” podivil se tulák František. “Tak řekni třeba krám.”
“Krám,” řekla vrána.
“Řekni tedy křáp,” žádal František.
“Křáp,” opakovala vrána. “Tak vidíš, že umím mluvit. My bílé vrány nejsme jen tak ledaskdo. Obyčejná vrána umí počítat jen do pěti, ale bílá vrána umí počítat do sedmi. Podívej se: jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm. A do kolika umíš ty počítat?”
“No, aspoň do desíti,” řekl František.
“Ale jdi! Ukaž?”
“No tak třeba: devatero řemesel, desátá nouze.”
“Helejme,” zvolala bílá vrána, “ty jsi moc chytrý pták. My bílé vrány jsme totiž nejlepší ptáci. Viděls, že lidé mají v kostelích malovány veliké ptáky s bílými husími křídly a lidskými zobáky?”
“Aha,” řekl František, “ty myslíš anděly.”
“Ano,” pravila vrána. “Víš, to jsou vlastně bílé vrány; jenže málokdo kdy viděl bílou vránu. Nás je, panečku, moc málo.”
“Abych ti řekl pravdu,” řekl František, “já jsem taky bílá vrána.”
“No,” pravila bílá vrána pochybovačně, “moc bílý nejsi. A kdo ti řekl, že jsi bílá vrána?”