Pradědeček se zadrbal na týle; z téhle bryndy, pomyslil si, se tak lehko nedostanu. A loupežníci se hned rozhlučeli: „Toť, musí k nám jít za učedníka!" — Jak jsem povídal: nejprve si z něho chtěli tropit blázna a notně ho potrápit, a kdožví co s ním potom nejhoršího zamýšleli.
I spustil Kujón: „Pověz, učedníku, kdo je to, kdo má své v cizí kapse?" I rozmýšlí se pradědeček a povídá: „To je okradený; co bylo jeho, je v kapse zlodějově." „Ba ne, špatně," zubil se Kujón, „je to zloděj. Ten přece má v cizí kapse svou ruku!" Hádanka se pradědečkovi naprosto nelíbila: viděl, že s takovými šejdíři pranic nepořídí; kdyby byl hádal, že zloděj, vysmáli by se mu zase, že je to okradený, a nenechali by ho nikdy uhodnout.
„A teď mu, Veliký Šibale, řekni, jaké vlastnosti musí mít pravý zloděj," poručil Lotrando.
Veliký Šibal se rozkročil před pradědečkem a počal přednášet: „Pravý Zloděj, Zlodějík i Zlodějíček je v noci černý, v trávě zelený, ve dne průhledný; má být tenký jako drátek a ohebný jako úhoř, aby proklouzl uchem od hrnečku, klíčovou dírkou, dveřní skulinkou, zední puklinkou; dovede se schovat pod stebélkem, ani nedýchá, ani nedutá, nesmí zakýchat a zakašlat, umí lézt po zdi jako moucha a ruce i nožky má tiché jako kočička, aby dveře nevrzaly a podlaha neskřípala, pes se nerozštěkal a hospodář se neprobudil. Smí mít v těle jen libru kostí a na těle jen tři loty masa, aby do všeho vklouzl, všudy vnikl, všude se schoval, všudy se provinul a proklouzl; když je těžší nebo tlustší, tak se musí otesat a přitesat sekerou, okrájet a ořezat pořízem, ohoblovat a připilovat, odřít, oškrabat a přidrbat, ohladit a vypulírovat, vytáhnout a ohnout, změkčit, zpružit a vztužit, vytepat cepem a palicí a vyklepat kladívkem, vymočit, zvláčnět a vysušit ve vodě, pod zemí, v ohni i ve vzduchu."
Pradědečkovi se hrůzou zježily vlasy na hlavě, a již se před něho postavil Hmaták a ptá se: „A co, učedníku, uděláš, kdyby ses vloupal do stavení a někdo se přece ve vedlejší světnici probudil a zvolal by: ,Je tam někdo?´
— Co uděláš?"
„Byl bych tiše, ani bych nemuknul," odpověděl pradědeček.
„Chyba," vysmál se mu Chramostejl, „odpovíš hodně hlasitě: ,Nikdo!', aby se probuzený uspokojil a řekl: ,Ach ták, já myslel, že tam někdo je.´ — A když bude volat: ,Loupež!', odpovíš: Já nic neloupu!' A když bude křičet:
,Vrazi-i-í!', opáčíš, že dáš pozor, abys do ničeho nevrazil, a když bude volat: ,Po-moc!', odpovíš mu zdvořile:
,Děkuju za pomoc, já už si to všechno pěkně odnesu sám.' "
„A teď," rozhodnul Krvavý Jíra, „ho naučíme, jak se má pravý zloděj vypravit na krádež! Nejprve si zuj boty, ale rychle! nebo tě hezky popoženeme," poručil a namířil na pradědečka pistoli, aby mu ukázal, že s loupežníky, kteří si chtějí zažertovat, nejsou žádné žerty. Nebohému pradědečkovi nezbývalo než poslechnout, i jal se, vzdychaje a hekaje, zouvat své zablácené holínky. Šlo to tuze ztěžka, což o to! doma mu vždy pomáhala zouvat se prababička, a když nestačila prababička, tak ještě ostatní ženské ze stavení, stará Šulitková a ještě někdy k tomu Šulitková Marie a ještě Anna a ještě třeba Růžena a někdy i Šulitka a Zelinka, a teď si musil zout boty sám!
Konečně byly nešťastné boty dole a pradědeček celý udýchaný se tu objevil v červeně a zeleně pruhovaných punčoškách, které mu prababička upletla letos v zimě.
„To je proto," prál Kujón, „aby tě nikdo neslyšel"
Pak vzali tabulku, na níž hostinský křídou zapisoval dluhy, a napsali na ni „Nikdo" a pověsili ji pradědečkovi na záda.
„To je proto, aby tě nikdo neviděl," ušklíbl se Dynamit.
Pak nabral Hrdlořez sazí a načernil pradědečkovi celý obličej a řekl: „To je proto, aby tě nikdo nepoznal."
Nakonec mu dali do jedné ruky rozžatou zlodějskou svítilnu, zavěšenou na zakrouceném špagátku, takže se ustavičně točila, a pod druhou mu nastrkali zlodějské nářadí, zlodějská kladívka a kleště, sekery, pilníky a dláta, vrtáky, nebozezy a paklíče, aby prý dobře viděl a měl při ruce vše, co potřebuje.
Tak si ta ničemná chasa tropila ze starého chudáka šašky, ale to nejhorší mělo teprve přijít
„A teď ukážeš, jak by ses plížil za loupeží hezky po špičkách, pozorně, aby se světlo zlodějské svítilny netočilo a neskákalo, tichounce jako myška, jemně jako hádek a lehce jako muška, tutlaje dech a zastavuje se při každém kroku, aby ani prkénko v podlaze ne-vrzlo, ani zrnko neskříplo, ani stebélko nešustlo, ani hlásek nehlesl! A jestliže podlaha vrzne a zrnko skřípne, stebélko šustne a hlásek hlesne, tak tě otesáme a přisekáme sekerou, odlehčíme, ořezáme a okrájíme nožem, ohoblujeme a připilujeme hoblíkem a pilníkem, vytepeme a vyklepeme cepem, palicí a kladívkem, změkčíme, zpružíme a vztužíme, vymočíme, zvláčníme a vysušíme pod zemí, v ohni i ve vzduchu!"
Pradědečkovi proběhl po zádech mráz, když uslyšel, jak těžkou věc na něm žádají. Ale byl v jejich moci a musel