“Nesu,” řekl čtvrtý a pleskl dopisem na stůl.
“To ti přebiju,” děl pátý a položil svůj list na tamten.
“Holenku, to je na mne slabé,” pravil šestý a přihodil svůj list.
“Oho,” řekl sedmý, “to já mám ještě vyšší kartu.”
“A já mám trumfové eso,” zvolal osmý a hodil svůj list na ty ostatní.
Tohle, děti, už pan Kolbaba nemohl vydržet a vyhrkl: “Neračte se, páni, vyrušovat, ale jaképak to máte karty?”
“Á, pan Kolbaba,” řekl první skřítek. “My jsme vás, pane Kolbaba, nechtěli budit, ale když už jste se probudil, pojďte si zahrát s námi. My totiž hrajeme jenom obyčejný mariáš.”
Pan Kolbaba si to nenechal dvakrát říkat a sedl si mezi skřítky.
“Tak tady máte karty,” pravil druhý skřet a podal mu několik dopisů, “a můžete začít.”
Pan Kolbaba se podíval na ty dopisy, co mu dali do ruky, a řekl: “Neračte mně to mít za zlé, páni pumprdlíci, ale já nemám v ruce žádné karty, já mám jenom nedoručené dopisy.”
“No právě,” odpověděl třetí pidimužík, “to jsou naše hrací karty.”
“Hm,” pravil pan Kolbaba, “neračte se hněvat, páni, ale karty na hraní mají mít nejnižší sedmičku, pak osmičku, potom devítku a desítku, spodka a svrška, krále a nejvyšší eso. Ale tady v těch dopisech nic takového není.”
“A to si moc pletete, pane Kolbaba,” řekl čtvrtý mužíček. “Abyste věděl, každý ten dopis platí víc nebo míň podle toho, co je v něm uvnitř napsáno.”
“Nejnižší karta,” vykládal první skřítek, “takzvaná sedmička neboli minelka, to jsou takové ty dopisy, ve kterých si lidé něco nalhávají a předstírají.”
“Druhá nejnižší karta je osmička,” pokračoval druhý trpaslík, “a to jsou takové dopisy, co lidi píší jenom z musu a povinnosti.”
“Třetí nízká karta je devítka,” děl na to třetí mrňavec, “a to jsou dopisy, co si lidé píší jenom ze zdvořilosti.”
“První vysoká karta je desítka,” řekl čtvrtý. “To jsou takové dopisy, ve kterých si lidé píší něco zajímavého a nového.”
“Druhá vysoká karta je spodek,” pravil pátý. “To jsou psaníčka, co si posílají, když chtějí tomu druhému udělat potěšení.”
“Třetí vysoká karta je svršek neboli kluk,” povídal šestý. “A to jsou dopisy mezi dobrými přáteli.”
“Čtvrtá vysoká karta se jmenuje král nebo též dáma,” dodával sedmý. “A to je takový dopis, který je napsán z lásky.”
“A ta nejvyšší karta neboli eso,” doložil osmý stařík, “to je takové psaníčko, kterým dává člověk tomu druhému své celé srdce. To je karta, která přebije čili přetrumfne všechny ostatní. Abyste věděl, pane Kolbaba, takové psaní se najde, když píše maminka svému dítěti nebo člověk člověku, kterého má raději než sebe sama.”
“Ale,” řekl pan Kolbaba. “Ale teď bych rád věděl, jak medle poznáte, co stojí uvnitř v těch dopisech napsáno. To bych, páni, moc nerad slyšel, že je snad otvíráte a čtete. To se nesmí, lidičky, to byste porušili listovní tajemství a já bych vás, holoto, musel udat na policii. Propánakrále, to by byl velikánský hřích, kdyby někdo otevřel dopis, který mu nepatří!”
“To my, pane Kolbaba, taky víme,” řekl první skřítek. “Ale my, holenku, my cítíme hmatem skrze zavřenou obálku, co v tom dopise je. Ta lhostejná psaní jsou na omak studená, ale čím víc lásky je v dopise, tím je to psaníčko teplejší.”
“A když my skřítkové si zavřený dopis položíme na čelo,” dodal druhý, “můžeme vám říci slovo za slovem, co tam stojí psáno.”
“To teda je jiná,” pravil pan Kolbaba. “Ale když už jsme tady tak pohromadě, tak bych se vás rád na něco zeptal.
Snad vás to, páni, neurazí.”
“Že jste to vy, pane Kolbaba,” odpověděl třetí skřet, “tak se můžete zeptat, nač chcete.”