16

“Jen to,” povídal hostinský bázlivě, “že přišel, slavný soude, do mého hostince, vytáhl zpod kabátu ňákou černou kočku a zavázal jí nožičku.”

“Hm,” zabručel doktor Korpus, “snad lžeš. A co dělal s tím vznešeným zvířátkem potom?”

“Potom,” řekl hostinsky, “ji pustil a kočka běžela pryč.”

“Ha, ty trapiči zvířat,” uhodil soudce na kouzelníka, “pustils ji, aby utekla! Kde je teď králova kočka?”

“Snad běžela,” pravil kouzelník, “v ta místa, kde se narodila. To kočky, vímeť, dělávají.”

“Ha, ty hanebníku,” burácel soudce, “ty mne chceš poučovat? Princezničko,” obrátil se zase k princezně tenounkým hlasem, “zač si ceníte svou vysoce ctěnou kočku Jůru?”

“Za půl království bych ji nedala,” prohlásila princezna.

“Vidíš, ničemo,” zahřímal soudce na kouzelníka, “ukradl jsi půl království! Na to je, bídníku, trest smrti!”

Tu bylo princezně líto kouzelníka. “Snad bych,” řekla honem, “dala Jůru za kousíček dortu.”

“A zač je, princezno, kousíček dortu?”

“Inu,” povídá princezna, “oříškový je za pětník, jahodový za dva a smetanový za tři pěťáky.”

“A za jaký dort byste, princezničko, Jůru dala?”

“Třeba za smetanový,” řekla princezna.

“Ha, ty vrahu,” křičel soudce na kouzelníka, “tož jako bys tři pěťáky ukradl. Za to dostaneš, padouchu, podle zákona tři dny šatlavy! Marš do šatlavy, prašivko, na tři dny, holomku, zloději, loupežníku! Drahá princezničko,”

obrátil se zas k princezně, “mám tu čest vám poděkovati za vaše moudré a veledůmyslné svědectví. Vyřiďte, prosím, panu tatínkovi nejoddanější pozdrav jeho nejposlušnějšího, nejvěrnějšího a nejspravedlivějšího soudce doktora Korpusa.”

Když kouzelníka odvedli do šatlavy, dali mu kus plesnivého chleba a ve džbánku smrduté vody. Než kouzelník jen seděl a usmíval se a jeho oči zářily víc a více. O půlnoci se zvedl a mávl rukou. Tu zazněla sladká hudba a vzduch zavoněl jakoby tisícem květů. A skutečně, hle, na pustém žalářním dvoře rázem vyrostly houštiny kvetoucích růží, trsy lilií zvedly své kalichy k spanilému měsíci, rozkvetly záhony macešek a konvalinek, kvetoucí kalina a pivoňka houpaly těžkými květy, hloh rozvil se bíle a rudě a v jeho koruně se rozezpíval slavík.

Tu procitl ve své kobce odsouzený vrah a žhář na svém tvrdém loži si vytíral spánek z očí; trestaný rváč se udiven zvedal, zloděj vykřikl úžasem a podvodník, který tu odpykával svou vinu, sepjal ruce nechápaje, co se to stalo. Neboť chladné a vlhké stěny žalářní se rozevřely a rozklenuly v podobě štíhlého, půvabného sloupoví; nečistá lože trestanců pokryla se bělostným lnem, nebylo tu již závor a mříží, nýbrž několik kamenných schodů vedlo přímo do kvetoucí zahrady.

“Franto,” zabručel vrah na žháře, “spíš?”

“Nespím, člověče,” řekl žhář, “ale mám fantas; zdá se mně, že už nejsem v kriminále.”

“Hoši,” zvolal rváč, “myslím, že jsem zrovna zemřel a dostal se do nebe!”

“Do nebe,” vykřikl podvodník, “je nějaké nebe pro mne? Ale i já mám krásný sen, jako bych snad v ráji byl.”

“To není sen,” povídá zloděj; “hoši, to se dá všechno hmatat; hmatám zrovna na liliový květ. Ach, kdybych si jen směl utrhnout!”

“Jen si utrhni,” zazněl mocný a vlídný hlas, a u trestanců stál kouzelník v bílé říze. “Je pro tebe, příteli!”

“Pane,” ptal se žhář ostýchavě, “vy jste tady jako žalářníkem?”

“Jsem trestanec jako vy, kamarádi,” odpověděl kouzelník. “Odsouzen jako vy. Ta zahrada je pro nás. Pro nás jsou pod stromy prostřeny tabule. Pro nás zpívá slavík a kvetou růže. Pojďte večeřet!”

Všichni zasedli k bohatému stolu a počali hodovat. Kouzelník obsluhoval je vzácnými jídly a vínem. Když naléval vína podvodníkovi, sklopil tento oči a řekl tiše: “Ne, pane, mně ne!”

“Proč nechceš vína?” tázal se kouzelník.

“Protože si ho, pane, nezasloužím. Ochudil jsem mnoho, mnoho lidí. Ach, pane, jak bych se mohl radovat z vína?”