“Včera mně to řekl pan rada Šulc od soudu, a jeden cizí pán, a pan strážník Boura.”
“Koukejme,” divila se bílá vrána. “Co ty jsi vlastně zač?”
“Já jsem jenom Král František,” řekl tulák ostýchavě.
“Král? Ty jsi král?” vykřikla vrána. “Ty hrdloužeš, viď? Žádný král není přece tak otrhaný.”
“No víš,” řekl tulák, “já jsem právě otrhaný Král.”
“A v které zemi jsi králem?” ptala se vrána.
“Inu, všude. Já jsem Král tady, a když jsem ve Skalici, tak jsem taky Král, a v Trutnově taky –”
“A v Anglicku?”
“V Anglicku bych byl taky Král.”
“Ale ve Francii ne.”
“Ve Francii taky. Všude jsem Král František.”
“To není možné,” pravila vrána. “Řekni namouduši.”
“Namouduši,” zaklínal se František.
“Řekni pámbuví,” žádala bílá vrána.
“Pámbuví,” řekl František. “Ať se na místě propadnu, není-li to pravda. Ať mně jazyk upadne.”
“To stačí,” skočila mu do řeči vrána. “A mezi bílými vranami by sis taky troufal být králem?”
“I mezi bílé vrány,” řekl on, “bych přišel jenom jako Král František.”
“Tak počkej,” pravila vrána, “my dnes máme tamhle na Krákorce sněm, kde chceme zvolit krále všech vran.
Králem všech vran je vždycky bílá vrána. A protože ty jsi bílá vrána, a k tomu skutečný král, možná že zvolíme tebe. Víš co, počkej tady až do poledne; a já ti v poledne přiletím říci, jak dopadly volby.”
“Já teda počkám,” řekl František Král; a bílá vrána rozestřela bílá křídla a jen to zazářilo, jak letěla ke Krákorce.
Čekal tedy František Král a hřál se na sluníčku; ale jak víte, děti, každé volby, to je tuze moc řečí, a tož se bílé vrány na Krákorce tak dlouho hádaly a hašteřily a nemohly se shodnout, až už na Sychrově odpískali v továrně poledne. Pak teprve vrány začaly volit krále, a skutečně zvolily Františka Krále za krále všech vran.
Ale František Král už měl dost čekání a ještě víc hladu, a proto se po poledni sebral a šel do Hronova k mému dědečkovi mlynáři na čerstvý voňavý skrojek chleba.
A když bílá vrána mu přiletěla oznámit, že je zvolen králem, byl už tentam, za horami i doly.
I naříkaly vrány, že se jim ztratil král; a bílé vrány poručily černým, aby letěly po celém světě a hledaly ho a volaly ho a přivedly ho na vraní trůn, který je v lese na Krákorce.
Od té doby létají vrány po světě a pořád křičí: “Král! Král!” A zvláště v zimě, když jich je mnoho pohromadě, si najednou všechny vzpomenou a letí přes pole a lesy křičíce: “Král! Kráál! Krááál! Kráááál!”
Lidové noviny 25. 12. 1924
VELKÁ POLICEJNÍ POHÁDKA
Tak to snad, děti, víte, že na každé policejní strážnici neboli štaci bdí několik pánů strážníků po celou noc, kdyby se snad něco stalo, jako třeba že by se někam dobývali loupežníci nebo kdyby zlí lidé chtěli někomu udělat škodu.
Proto jsou páni strážníci na strážnici až do rána vzhůru, zatímco jiní strážníci, kterým se říká patroly, chodí po ulicích a dávají pozor na loupežníky, zlodějíčky, strašidla a jiné takové nepořádky. A když takové patrole začnou bolet nožičky, vrátí se na strážnici a zas jiný strážník jde na ulici dávat pozor. Tak to chodí po celou noc; a aby jim to líp uteklo, kouří ti strážníci na strážnici fajfky a povídají si, co kde zvláštního viděli.
Tak jednou tak pokuřovali a hovořili, když se vrátil z patroly jeden strážník, počkejme, však to byl pan Halaburd, a řekl: “Nazdar, mládenci! Hlásím, že mě bolí nožičky.”
“Tak si sedni,” kázal mu nejstarší pan strážník, “a místo tebe půjde hlídat tuhle pan Holas. A teď nám, pane Halaburde, povídej, co je nového v tvém rajónu a v jakých případech jsi ve jménu zákona zakročil.”
“Dnes v noci toho mnoho nebylo,” pravil pan Halaburd. “Ve Štěpánské ulici se praly dvě kočky; tak jsem je