35

jako pohan a rouhal se a hrál ferbla a hřešil na každým kroku. Ale kdybych se moh v Polici vyzpovídat, tak by mně snad Pámbu hříchy odpustil a neuvrh by do pekla mou hříšnou duši. Víte co? Já honem pojedu do Police, a až se vyzpovídám, vrátím se sem a vy mne zapíchnete.”

“Dobrá,” souhlasil Lotrando, “já tady zatím počkám u vašeho vozu.”

“Jo,” řekl forman, “a vy mně, prosimás, půjčte svýho koníčka, abych byl dřív zpátky.”

I k tomu svolil zdvořilý Lotrando, a tak forman sedl na jeho koníčka a jel k Polici, zatímco mladý Lotrando vypřáhl koně formanovy a nechal je napást se na louce.

Ale ten forman byl taškář a nejel do Police k zpovědi, ale jen do nejbližší hospody, a tam povídal, že na silnici na něho čeká loupežník; a ještě se v té hospodě na kuráž napil a s třemi čeledíny se hnal na Lotranda. A ti čtyři chlapi chudáku Lotrandovi ukrutně namlátili a hnali ho až do hor, a tak zdvořilý loupežník se vrátil do jeskyně nejen bez kořisti, ale také bez svého vlastního koníčka.

Do třetice zajel si Lotrando na silnici k Náchodu a čekal, jakou kořist mu náhoda přinese. Jede tu, jede vozejček plachtou přikrytý a v něm veze trhovník na jarmark do Náchoda samá perníková srdce. A zas mladý Lotrando se postaví do cesty a křikne: “Člověče, vzdej se, já jsem loupežník.” Tak ho to totiž naučil ježatý Vincek.

Trhovník se zastavil, podrbal se pod čepicí a pak nadzvedl plachtu u vozu a řekl dovnitř: “Stará, je tu ňákej pan loupežník.”

Tu rozhrnula se plachta a z vozejčku vylezla stará tlustá panička, založila ruce v bok a spustila na mladého Lotranda: “Ty raubíři, rošťáku, ničemo, šibeničníku, prašivko, hrubiáne, lotře, kreminálníku, poberto, vandráku, lenochu, darebo, kujóne, lupiči, taškáři, šupáku, pobudo, lumpe, otrapo, lucipere, nemravo, holomku, špatenko a zloději zlodějská, co se to opovažuješ, takhle si přijít na poctivé lidi?”

“Promiňte, madam,” zašeptal Lotrando zdrcen, “nevěděl jsem, že je ve voze dáma.”

“To se ví, že je,” pokračovala trhovnice, “a jaká dáma, ty surovče, ty vrahu, ty zabijáku, ty prachkujóne, ty padouchu, ty hanebníku, ty mordýři, ty satanáši!”

“Prosím tisíckrát za odpuštění, že jsem vás tak polekal, paní,” omlouval se Lotrando v nejhroznějších rozpacích.

“Trešarmé, madam, silvuplé, ujišťuji vás svou nejpokornější lítostí, že – že –”

“Pakuj se, darebo,” křičela ctihodná dáma, “nebo ti řeknu, že jsi nestyda, bídák, zlosyn, arcilotras, turek, pohan, vyvrhel, nezdvořák, halama, huncút, mazavka, hrubec a týgr a hrdlořez a podlec, pijan, ludrák, nelida a mameluk a prevít a kazisvět, podvodník, zločinec, mizera a vrahoun a kruťas a –”

Dále už mladý Lotrando neslyšel, neboť dal se na útěk a nezastavil se až na Brendách; a to se mu ještě zdálo, že vítr za ním nese cosi jako “…zlotřilec, trhan, lajdák, obejda, rabiát a lidožrout a Žižkovák”, třeba si sebevíc uši zacpával.

A tak to chodilo pořád. U Vodolova chtěl mladý Lotrando propíchnout žida s ranečkem na zádech, ale žid naříkal, že prý je zima, že by ho studený kord ve vnitřnostech nachladil a zábl, že prý už beztoho má kašel, a ať prý je velkomožný pan loupežník tak laskav a nahřeje trochu svůj kord nad ohněm, než ho jako propíchne. A zatímco rytířský Lotrando rozdělával oheň, aby ohřál své kordisko, žid vzal nohy na ramena, totiž ne, vzal ranec na ramena a utíkal, že nebylo po něm ani čuchu. A jindy zase u Ratibořic přepadl mladý loupežník zlatý kočár, ale v něm seděla ratibořická princezka a byla tak hezká, že se Lotrando do ní zamiloval a vzal jí jen – a to ještě po dobrém – voňavý šáteček. A to se ví, té vůně se jeho banda na Brendách nenajedla. A jindy u Suchovršic přepadl řezníka, který vedl krávu do Úpice na jatka, a chtěl ho zabít; ale řezník prosil, aby vyřídil jeho dvanácti sirotkům to a ono, a teď jim vzkazoval tak dojemné, přešlechetné a pohnutlivé věci, že se Lotrando rozplakal a řezníka propustil nejen s krávou, ale vnutil mu ještě dvanáct dukátů, aby prý dal každému svému dítěti po zlaťáku na památku po hrozném Lotrandovi; a přitom ten řezník, šibal jeden, byl starý mládenec a neměl ani kočku, natož dvanáct dětí. No zkrátka, pokaždé, když chtěl Lotrando někoho zavraždit nebo oloupit, mu do toho něco přišlo, co podnítilo jeho zdvořilost a outlocitnost, takže nic nikomu nevzal a ještě k tomu rozdal všecko své.

Takhle se ovšem jeho živnosti nevedlo; jeho pacholkové i s ježatým Vinckem se rozutekli a šli raději poctivě pracovat mezi lidi; sám Vincek se dal za mládka do hronovského mlejna, co ještě dnes stojí pod kostelem. Mladý Lotrando zůstal sám v loupežnické jeskyni na Brendách a měl hlad a nevěděl si rady. Tu si vzpomněl na pana převora u benediktýnů v Broumově, který ho míval tuzince rád, a pustil se k němu, aby se ho zeptal na radu, co má dělat.

Když k němu přišel, klekl a plakal a vypravoval, že se svému otci zavázal přísahou, že bude loupežníkem, ale že