věcí: viděl vesnice i města, pole i lesy, východ i západ slunka, návrat skřivánků a příchod jara, setbu i žně, hříbky v lese a zrající švestky, viděl v Žatci chmel a na Mělníce vinice a v Třeboni kapry a v Pardubicích perník, ale když už mu to marné hledání trvalo rok a den, sedl si sklíčen u cesty a řekl si: “Tak to už je marné, to už snad tu slečnu Mařenku ani nenajdu.”
Bylo mu skoro do breče lítostí. Litoval slečnu Mařenku, že nedostala psaní od mládence, který ji měl raději než sebe sama; litoval šoféra Frantíka, že to jeho psaní nemůže doručit; a litoval i sebe sama, že si s tím dal takovou práci a tolik se nachodil v dešti a horku a psotě a nepohodě a že to bylo nadarmo.
A jak tak seděl u cesty a litoval, viděl, že po té cestě jede nějaké auto. Jelo pomaličku, tak asi šest kilometrů za hodinu a pan Kolbaba si řekl: No, to musí být nějaká starožitná kára, že si to šine tak pomalu. Ale když to auto přijelo blíž, viděl, že to je, kristova noho, krásná osmiválcová bugatka a že za volánem sedí smutný, černě oděný šofér a ve voze smutný, černě oděný pán.
A když ten smutný pán uviděl u cesty zarmouceného pana Kolbabu, kázal zastavit a řekl: “Pote, pošťáku, já vás kousek cesty svezu.”
Pan Kolbaba byl rád, protože ho po tak dlouhém putování už bolely nohy, sedl si u toho smutného černého pána a vůz se dal pomalu a smutně v pohyb.
Když tak ujeli asi tři kilometry, ozval se pan Kolbaba: “Že jsem tak smělý, pane, ale vy asi jedete na pohřeb, že?”
“Nejedeme,” řekl dutým hlasem ten smutný pán. “Proč myslíte, že jedeme na pohřeb?”
“No,” řekl pan Kolbaba, “protože vy, pane, ráčíte být tak smutný.”
“Já jsem tak smutný,” povídal hrobovým hlasem ten pán, “protože to mé auto tak pomalu a smutně jede.”
“No jo,” řekl pan Kolbaba, “však pročpak vám taková krásná bugatka tak pomalu a smutně jede?”
“Protože ji řídí smutný šofér,” pravil truchlivě černý pán.
“Aha,” děl pan Kolbaba. “Račte dovolit, vašnosti, proč vlastně je ten pan šofér tak smutný?”
“Protože nedostal odpověď na psaníčko, které dal na poštu před rokem a dnem,” odpověděl černý pán. “Víte, on psal své znejmilejší, ale ona mu neodepsala; tak on si myslí, že ho už nemá ráda.”
Když to pan Kolbaba uslyšel, vyhrkl: “Že jsem tak smělý, nejmenuje se váš pan šofér Frantík?”
“Jmenuje se pan František Svoboda,” odpověděl smutný pán.
“A ta slečna se jmenuje Mařenka, že?” ptal se dále pan Kolbaba.
Tu se ozval smutný šofér a řekl s žalostným vzdechem: “Slečna Marie Nováková se jmenuje ta nevěrnice, co zapomněla na mou lásku.”
“Aha,” vykřikl pan Kolbaba radostně, “člověče drahá, tak to vy jste ten trumbera, ten bloud, to ťululum, ten pleticha, ten trumpeta, ten vrták, ten truhlík, to nemehlo, to trdlo, to pometlo, ten tulipán, ten jelimánek, ten salát a ten přetrhdílo, ten splašený, ten střelený, ten trhly, ten seknutý a ten pytlem praštěný, ten nádiva, ten nekola, ten nekňuba, ten ňuma, ten slíva a ten bambula, ten kašpar, ten janek, ten matěj a ten popleta, co nám hodil do poštovní schránky to psaníčko bez známky a bez adresy? Jemine, to jsem rád, že mám tu čest vás poznat! Jakpak vám slečna Mařenka mohla odepsat, když dosud to vaše psaní ani nedostala?”
“Kde, kde je to mé psaní?” zvolal pan šofér Frantík.
“No,” řekl pan Kolbaba, “až mně povíte, kde slečna Mařenka bydlí, tak to psaní bude, abyste věděl, rovnou na cestě k ní. Můj ty tondo, už rok a den nosím ten dopis v tašce a hledám po celém světě tu pravou slečnu Mařenku!
Mládenče zlatá, nyčko honem a šupito, bez odkladu a kalupem mně dejte adresu té slečny Mařenky a já půjdu a doručím jí to psaníčko.”
“Nikam, pane pošťáku, nepůjdete,” řekl pán, “alebrž já vás tam dovezu. Tak, Frantíku, teď přidat plynu a jede se k slečně Mařence.”
Jen to dořekl, přidal pan šofér Frantík plynu, vůz sebou trhl a teď vám to, lidičky, mazal šedesáti, sedmdesáti, osmdesáti kilometry, stovkou, stodesítkou, stodvacítkou, stopadesátkou, pořád rychleji, až motor zpíval, vyl, jásal a burácel samou radostí a černý pán si musel oběma rukama držet klobouk, aby mu neulítl, a pan Kolbaba se oběma rukama držel sedadla a pan Frantík křičel: “Panešef, to nám to jede, co? Sto osmdesát kilometrů! Jejdane, vždyť my už ani nejedeme, my letíme na přímý záběr ve vzduchu, helejtese, panešef, kde jsme nechali silnici!