se poroučel na zem. Čtyři dny mne pak ošetřovaly indické báby, a – slovem – tuhle mám na památku zlatý prsten.
Zkrátka, kluci, lidé dovedou být všude na světě vděčni, i když jsou to černí pohani, a takový naháč v Indii není o nic horší člověk nežli někdo z nás, a basta fidli.
Ale co platno, pět dní jsem ztratil. A s nimi jsem ztratil i svou sázku. Seděl jsem na břehu a myslil jsem si: Teď už to nepořídím do čtyřiceti dnů. Tisíc dolarů sázky v pekle. A mísa hrušek také v pekle. A co tak myslím, připlula tam taková, no, džunka se tomu říká, taková hloupá lodička s plachtami z lýkových rohoží. A na ní tři hnědí tatrmani, Malajci, a zubí se na mne, jako bych byl k jídlu. ,Nia nania pche hem Nagasaki,‘ drmolí na mne jeden z nich. ,Ach ty kašpare,‘ povídám, ,copak ti rozumím?‘ ,Nia nania pche hem Nagasaki,‘ mele zase a směje se na mne způsobem, o kterém si snad myslel, že je líbezný. Ale Nagasaki jsem rozuměl. To je přístav v Japonsku, kam jsem zrovna chtěl plout. ,Do Nagasaki,‘ povídám, ,v takovéhle bečce? Ani za nic.‘ ,Nai,‘ na to on, a brebentí ještě něco, ukazuje na svou džunku, na nebe, na své srdce, a zkrátka jako abych jel s ním. ,Ani za mísu hrušek,‘
povídám. A tu ti tři hnědí satani vám na mne skočili, porazili mne na zem, zabalili do rohoží a hodili do své džunky jako balík. Co jsem si při tom myslel, nebylo tuze hezké, ale nakonec jsem v těch rohožích usnul. Když jsem se probudil, nebyl jsem v džunce, ale na mořském břehu, nad hlavou místo slunce velikou chryzantému a stromy kolem byly pěkně olakované, každé zrníčko písku na břehu čistě umyté a ohlazené, a podle té čistoty jsem poznal, že jsem v Japonsku. A když jsem potkal prvního copatého, žlutého jelimánka, ptám se ho: ,Kde bych, medle, občane, asi byl?‘ A on se směje a povídá: ,Nagasaki.‘
Hoši,” pokračoval pan Sidney Hall zamyšleně, “říká se, že nejsem hloupý. Ale abych pochopil, jak jsem se v mizerné džunce dostal přes noc z Kalkaty do Nagasaki, když nejrychlejší loď to udělá za deset dní, – na to jsem, odpusťte, trochu hloupý. Ale teď si sním tuhle hrušku.”
Když ji pečlivě oloupal a snědl, mluvil dále: “Japonsko je země veliká a zvláštní a lid je tam veselý a dovedný.
Umějí dělat tak tenké čajové číšky z porculánu, že už na ně není ani žádného porculánu potřeba; vezme se jenom palec, zakrouží se jím ve vzduchu, pak se to navrchu pěkně omaluje, a číška je hotova. A kdybych vám řekl, jak Japonci dovedou malovat, ani byste mi to nevěřili. Viděl jsem jednoho malíře, kterému vypadl štětec z ruky na bílý papír; a jak se ten štětec po papíře kutálel, vymaloval vám krajinu s domky a stromy, lidi na ulici a na nebi divoké husy. Když jsem se tomu divil, povídá mi ten malíř: ,To nic není proti tomu, co dovedl můj nebožtík učitel.
Jednou si za deště zablátil své ctihodné papuče. Když bláto trochu oschlo, ukázal nám je: na jedné papuči bylo blátem vymalováno, jak psi a myslivci honí zajíce, a na druhé, jak si hrají děti na školu a učitele.‘
Z Nagasaki jsem pak jel parníkem do San Franciska v Americe. Na té cestě se nestalo nic zvláštního, ledaže náš parník v bouři ztroskotal a potápěl se. Všichni jsme honem naskákali do záchranných člunů, ale když už byly načisto plné, volají dva plavci v potápějící se lodi: ,Tady je ještě nějaká panička. Nemáte tam na člunu pro ni trochu místa?‘ ,Nemáme,‘ křičeli někteří; ale já jsem zavolal: ,I máme, jen ji sem dejte!‘ Tu oni mne hodili do vody, aby tedy pro ni udělali ve člunu místo. No, hoši, tuze jsem se tomu ani nebránil; panička, myslel jsem si, má vždycky přednost. Když se loď potopila a čluny odpluly, byl jsem sám a sám na širém moři. Sedl jsem si na nějaké prkno a houpal jsem se na vlnách; bylo by to jinak docela hezké, až na to veliké mokro. Plul jsem tak den a noc a už se mně jaksi zdálo, že to všechno vezme špatný konec. Ale tu vám ke mně připluje plechová krabice a v ní jsou rakety.
Co s raketami? myslel jsem si nejdřív, hrušky by mně byly milejší. Ale pak jsem se dovtípil lepšího. Když přišla černočerná noc, zapálil jsem první raketu. Letěla vám převysoko a zářila jako meteor. Druhá raketa byla hvězdicová a třetí sluncová; čtvrtá raketa byla zpívající a pátá vyletěla tak vysoko, že uvázla mezi hvězdami a svítí tam podnes. Co jsem se takhle bavil, připlula veliká loď a vzala mne na palubu. ,Človíčku,‘ povídá mně kapitán, ,nebýt těch raket, byl byste se tu utopil. Ale že jsme z dálky deseti mil viděli zářit rakety, mysleli jsme si, že nás tu někdo volá na pomoc.‘ A na památku toho hodného kapitána sním tady tu hrušku.”
Když ji snědl, mluvil vesele dále: “V San Francisku jsem tedy vystoupil na americkou půdu. Amerika, hoši, je má vlast a – zkrátka – Amerika je Amerika. Kdybych vám něco o ní vypravoval, stejně byste mi to nevěřili; tak veliká a zvláštní země to je. Povím jen, že jsem vstoupil na Velikou pacifickou dráhu a jel do Nového Yorku. Tam vám jsou domy tak vysoké, že už je ani dostavět nemohou. Než vylezou zedníci a pokrývači po žebříku zdola nahoru, je už poledne; i snědí nahoře oběd, který s sebou přinesli, a lezou zase dolů, aby se dostali večer do postele, a tak to jde den za dnem. Vůbec, není nad Ameriku; a komu se nelíbí jeho vlast tak jako mně Amerika, ten je starý osel.
A z Ameriky jsem jel pak lodí do Amsterodamu v Holandsku. Cestou – cestou – inu cestou se mně přihodilo to nejpěknější a nejzábavnější. Safra, hoši, to je ten hlavní špás z mé celé výpravy.”