“Já bych rád věděl,” řekl pan Kolbaba, “co vlastně skřítkové jedí.”
“To je všelijaké,” děl čtvrtý pumprlík. “My skřítkové, co žijeme v různých ouřadech, se živíme jako švábi, tím, co vy lidé utrousíte: takhle drobeček chleba nebo ždibec houstičky – To víte, pane Kolbaba, moc toho není, co vám lidem od huby upadne.”
“Ale my skřítkové od pošty,” řekl pátý trpaslík, “to nemáme tak zlé. My si někdy vaříme ty telegrafní pásky jako nudle a mastíme si je poštovním lepidlem; ale to musí být lepidlo z dextrinu.”
“Nebo můžeme olizovat známky,” podotkl šestý. “To je dobré, ale moc se nám tím zalepí fousy.”
“Ale nejvíc papáme drobečky,” vykládal sedmý maňásek. “Víte, pane Kolbaba, proto se v úředních místnostech tak málokdy zametá, aby na nás zbyly nějaké ty drobty.”
“A že jsem tak smělý,” ptal se dále pan Kolbaba, “kdepak vy tu vlastně přespáváte?”
“To vám, pane Kolbaba, neřekneme,” pravil osmý dědeček. “Kdyby lidé věděli, kde my skřítkové bydlíme, tak by nás odtamtud vymetli. Kdepak, to nesmíte vědět.”
Inu, když mně to neřeknete, tak si to nechte, myslel si pan Kolbaba. Však já dám pozor, kam půjdete spat. – A sedl si zase u kamen, aby dával pozor. Ale jen se tam ulebedil, už se mu začala tak nějak klížit na očičkách víčka, a než by se řeklo pět, pan Kolbaba usnul a spal jako dudek až do božího rána.
*
Tedy tohle, co viděl, pan pošťák Kolbaba nikomu neřekl, protože, to víte, na poště se vlastně nesmí přespávat.
Jenom od té doby ho už nemrzelo roznášet dopisy lidem. Tenhle dopis, říkal si, je takový vlažňoučký, ale tady ten zrovna hřeje, jak je teplý; to asi je psaní od nějaké maminky.
A jednou na poště třídil dopisy, co vybral z poštovní schránky, aby je roznesl lidem. “Heleme,” řekl najednou,
“tady je dopis v zalepené obálce, ale na té obálce není ani adresa, ani známka.”
“Aha,” pravil pan poštmistr. “To zas někdo hodil do schránky dopis bez adresy.”
Byl tam zrovna na poště jeden pán, aby poslal své mamince doporučené psaní; ten pán to slyšel a povídá: “No, to musí být ťulpas, potrhlo, cápek, pytlík, dromedár, budižkničemu a božídřevo, kdo posílá dopis a nenapíše na něj ani adresu.”
“Ba ne,” řekl pan poštmistr, “takových dopisů, pane, se za rok najde celá hromada. To byste nevěřil, pane, jak jsou lidé roztržití. Napíší dopis, pane, a pak s ním horempádem běží na poštu a zapomenou se, pane, podívat, že ještě nenapsali adresu. Jejej, pane, to se stává častěji, než si myslíte.”
“Ale, ale,” divil se ten pán, “a co vy s takovými dopisy bez adresy děláte?”
“Necháme je ležet na poště, pane,” řekl poštmistr, “protože je nemůžeme, pane, doručit.”
Pan Kolbaba zatím obracel v ruce ten dopis bez adresy a bručel: “Pane poštmistr, tohle psaní je takové teplé, v tom je jistě psáno něco upřímného. Já myslím, že by se ten dopis měl přece jen doručit tomu, komu patří.”
“Když tam není napsaná adresa, tak to nejde, a basta,” namítal pan poštmistr.
“Tak snad byste mohli ten dopis otevřít,” radil ten cizí pán, “a podívat se, kdo jej posílá.”
“To nejde, pane,” řekl pan poštmistr přísně, “protože to by, pane, bylo porušení listovního tajemství a to se nesmí.” A tím byla ta věc pro něj vyřízena.
Ale když ten cizí pán odešel, obrátil se pan Kolbaba k panu poštmistrovi: “Že jsem tak smělý, pane poštmistr, ale stran toho dopisu by nám snad mohl poradit některý pan poštovský skřítek.” A pak vypravoval, jak jednou v noci viděl úřadovat poštovské skřítky a kterak si skřítkové dovedou číst dopisy, aniž by je otevřeli.
Pan poštmistr se zamyslil a pak řekl: “Safra, to by šlo. Tak to zkuste, pane Kolbaba; když nám ten pan skřítek řekne, co v tom zavřeném dopise stojí psáno, poznáme třeba, komu to psaníčko patří.”
Tak té noci se dal pan Kolbaba zavřít na poště a čekal. Mohla být půlnoc, když slyšel takové ťapičky ťap po podlaze, jako když myši běhají; a pak zase viděl skřítky, jak třídí dopisy a váží zásilky a počítají peníze a odklepávají depeše. A když byli se vším hotovi, sesedli se na zemi a hráli s dopisy mariáš.
V tu chvíli se pan Kolbaba ozval: “Brejvečír, páni pumprdlíci.”