“Proboha,” vykřikl jeden detektýv, “snad nám tu neumře!”
“Ne,” kuckal dědeček a svíjel se, “já to už nevydržím!” A tu všichni viděli, že se vlastně dědeček tak hrozně směje a nemůže ani přestat. Slzy mu tekly, hlas přeskakoval, tváře modraly a jen už sténal: “Děti, děti, já to nevydržím!”
“Dědečku,” řekli detektývové, “co tu chcete?”
Tu dědeček vstal, potácel se ke stolu, vybral si z mísy nejkrásnější hrušku, oloupal ji a jedním rázem snědl.
Teprve pak si strhl falešnou bradu, falešný nos, falešné šediny a modré brýle a ukázal hladce oholenou, usměvavou tvář Sidney Halla.
“Hoši,” řekl Sidney Hall omluvně, “nezlobte se na mě; ale já jsem musel po celých čtyřicet dní přemáhat smích.”
“Kdy jste kouzelníka chytil?” ptali se detektývové jedním hlasem.
“Teprve včera,” pravil slavný Sidney Hall; “ale už hned od začátku mně bylo do smíchu, jak ho napálím.”
“A jak jste ho,” naléhali detektývové, “prosím vás, dostal?”
“Inu,” povídá Sidney Hall, “to je vám celá historie. Já vám to, hoši, povím, jen co si sním ještě tuhletu hrušku.”
Když ji snědl, začal asi takhle: “Poslouchejte, kolegové, především a hlavně vám povím to, že pořádný detektýv nesmí být osel.” Přitom se rozhlédl dokola, jako by snad mohl nalézti nějakého osla mezi přítomnými.
“A co dál?” ptali se detektývové.
“Co dál?” řekl Sidney Hall. “Za druhé musí být drbaný. A za třetí,” pokračoval loupaje si novou hrušku, “musí mít trochu za ušima. Víte snad, jak se chytá myš?”
“Na špek,” řekli detektývové.
“A víte, nač se chytá ryba?”
“Na červa či žížalu.”
“A víte, nač se chytá kouzelník?”
“Nevíme.”
“Kouzelník,” řekl poučně Sidney Hall, “se chytá jako každý jiný člověk: totiž na vlastní slabost. Nejdřív se musí nalézt, jakou má slabost. A víte, hoši, jakou měl slabost kouzelník?”
“Nevíme.”
“Zvědavost,” prohlásil pan Sidney Hall. “Všechno dovedl kouzelník, ale byl zvědavý. Ukrutně zvědavý. Ale teď si musím sníst tuhle hrušku.”
Když ji snědl, pokračoval: “Vy jste si všichni mysleli, že stíháte kouzelníka. Ale zatím kouzelník stíhal vás. Šel za vámi a nespouštěl vás z očí. Byl strašně zvědavý a chtěl všechno vidět, co proti němu podnikáte. Pořád se točil za vámi, když jste ho honili. A na jeho zvědavosti jsem postavil svůj plán.”
“Jaký plán?” křičeli detektývové dychtivě.
“Inu, takovýhle. Ta cesta kolem světa, to byl, hoši, jen výlet pro zábavu. Já už jsem chtěl dávno dělat cestu kolem světa. Jenom jsem neměl jaksi příležitost. Ale když jsem přišel sem, věděl jsem hned, že kouzelník půjde pořád za mnou, aby viděl, jak ho budu chytat. Taková už je jeho zvědavost. Nu což, řekl jsem si, potáhnu ho za sebou kolem světa; sám přitom něco uvidím a jeho neztratím z očí. Totiž on mne neztratí z očí. A aby byla jeho zvědavost ještě větší, vsadil jsem se, že to pořídím za čtyřicet dní. Ale teď si sním tuhle krásnou hrušku.”
Když ji dojedl, řekl: “Není nad hrušky. Tedy vzal jsem si revolver a peníze, přestrojil jsem se za švédského obchodníka a jel jsem. Nejdřív do Janova; víte, hoši, to je v Itálii, a když tam člověk jede, vidí celé Alpy. Je vám to výška náramná, ty Alpy; když se na vrcholu Alp utrhne kámen, padá dolů tak dlouho, že zatím docela obroste mechem, než dopadne. A z Janova jsem pak chtěl jet s lodí do Alexandrie v Egyptě.
Janov je tuze krásný přístav, tak krásný, že tam každá loď běží už zdaleka sama. Na sto mil od Janova přestanou v parnících topit, kola se netočí a plachty se stáhnou, ale loď se už tak těší do Janova, že tam dopluje sama od sebe.
Má loď měla vyjet ve čtyři hodiny odpoledne punkto. Ve tři hodiny padesát minut běžím do přístavu, ale cestou