dokořán a v ní vzepřenou hůl; chtěl mne sežrat, a nemohl; chtěl prosit, a nemohl. Já jsem se klidně ustrojil a řekl jsem mu: ,A abys to věděl, máš šerednou, protivnou, hloupou tlamu,‘ a naplil jsem mu do ní. Tu vyhrkly krokodýlovi vztekem slzy.
Když jsem se ohlédl po Arabovi, který mně tak chytře pomohl, byl tentam. A ten krokodýl podnes plove po Nilu s tlamou dokořán.
Z Alexandrie jsem zase vyplul do Bombaje, přestrojen za indického rádžu čili knížete. Hoši, to mi to slušelo!
Nejdříve jsme pluli po Rudém moři. To se tak jmenuje, protože se pořád stydí, že není větší. Když byla všechna moře ještě mladá a maličká a měla teprve vyrůst, hrálo si Rudé moře na břehu s arabskými dětmi a přitom mu tak uběhl čas, že zapomnělo růst, třebaže mu pánbůh uchystal kolem dokola na pouštích pěkný písek, aby si z něho udělalo dno. Teprve v poslední chvíli si na to vzpomnělo, ale už mohlo vyrůst jen do délky, a ještě nechalo pruh suché země mezi sebou a Středozemním mořem, se kterým se mělo spojit. Nad tím se trápilo tak, že tuhle se lidé nad ním slitovali a spojili obě moře průplavem. Od té doby se Rudé moře už tak nečervená.
Když jsme už byli za ním, spal jsem jednou ve své kajutě. Najednou někdo zaťuká na mé dvéře. Jdu otevřít – na chodbě nikdo. Chvíli čekám, a tu slyším, že se k mé kajutě blíží dva plavci. ,Zabijeme toho rádžu,‘ šeptá jeden, ,a sebereme mu perly a diamanty, co nosí na šatech.‘ Namouduši, hoši, všechny mé perly a diamanty byly skleněné.
,Počkej tady,‘ šeptá druhý plavec, ,zapomněl jsem nahoře nůž.‘ Zatímco běžel pro nůž, chytil jsem druhého plavce za krk, zacpal jsem mu ústa, oblékl jsem ho za rádžu a svázaného položil na svou postel. Pak jsem si vzal jeho šaty a postavil jsem se na jeho místo přede dvéře. Když přišel ten druhý s nožem, povídám mu: ,Už rádžu nezabíjej, já jsem ho zardousil; ale jdi a seber mu perly a diamanty, zatímco já budu tady dávat pozor.‘ Jen vlezl ten druhý do mé kajuty, hned jsem ho zamkl na klíč a jdu ke kapitánovi. ,Kapitáne,‘ jářku, ,dostal jsem divnou návštěvu.‘ Když kapitán viděl, co se stalo, dal vymrskat oběma plavcům; ale já jsem svolal všechny ostatní, ukazuju jim své perly a diamanty a povídám: ,Abyste viděli, děti a lotři, jak málo záleží moudrému na perlách a diamantech, tak flink!‘ A hodil jsem všechny své skleněné klenoty do moře. Tu se mi všichni začali klanět a volali:
,Ó moudrý je rádža a vznešený!‘ – Ale kdo to zaklepal na mou kajutu a zachránil mi život, to podnes nevím. A teď si sním tuhle pěknou, velikou hrušku.”
Ještě s ní nebyl hotov, a už mluvil dál plnými ústy: “Tak jsme šťastně dopluli do Bombaje v Indii. Indie, hoši, je země veliká a zvláštní. Když na to přijde, je tam tak horko, že je tam i voda načisto suchá a musí se polévat, aby se nevypařila. Lesy jsou tam tak husté, že v nich není místa ani pro stromy, a tomu se pak říká prales. Když zaprší, roste všechno náramně; i celé kostely vyrostou ze země jako u nás houby, a proto je například v Benaresu tolik kostelů. A opic je tam jako u nás vrabců, a jsou tak krotké, že vám vlezou i do sednice. Někdy se člověk ráno probudí a najde ve své posteli místo sebe sama opici. Tak jsou ty potvory krotké. A hadi jsou tam tak dlouzí, že když se takový had ohlídne na svůj ocas, nepozná ani, že je to jeho vlastní ocas, a myslí si, že ho to honí nějaký had ještě větší, než je on sám; tu se dá před ním na útěk a bídně zahyne uštváním. A to vám ještě nic nepovídám o slonech, kteří tam jsou doma. Vůbec, hoši, Indie je země veliká.
Z Bombaje jsem zase poslal telegram a pak ten dopis tajným písmem, aby si kouzelník myslel, že mám bůhvíco za lubem.”
“Co bylo psáno v tom dopise?” ptali se detektývové.
“Já,” chlubil se honem jeden detektýv, “jsem ten váš dopis napolovic rozluštil.”
“To jste chytřejší než já,” děl na to slavný Sidney Hall, “protože já bych ho sám rozluštit nemohl. Byly to jen čiryčáry, které měly vypadat jako tajné písmo. Ale z Bombaje jsem pak jel vlakem do Kalkaty. V Indii jsou vám ve vlacích místo sedadel koupací vany, aby člověku nebylo tak horko. Jeli jsme pouštěmi a pralesy. V houštinách viděl jsem svítit strašné oči tygří a na říčních brodech jsem se potkával s moudrým pohledem vznešených očí bílého slona. Skalní orel předháněl náš vlak a duhový motýl se zatřepetal u oken vlaku. Ve všem tom, hoši, jsem cítil blízkost kouzelníkovu.
Blízko Kalkaty jsme se přiblížili k posvátnému Gangu. To jest vám řeka tak široká, že když hodíte kamenem na druhý břeh, letí ten kámen půldruhé hodiny. Když jsme zrovna jeli po břehu, prala tam nějaká ženská prádlo. Tu se příliš nahnula nebo co, zkrátka spadla do vody a tonula. Já hned skočím z rozjetého vlaku a vytáhnu tu indickou nešiku na břeh. Myslím, hoši, že by to udělal každý z vás.”
Detektývové souhlasně zabručeli.
“No ale,” pokračoval Sidney Hall, “abych nelhal, tohleto jsem tak lacino nepořídil. Když jsem se s tou ženskou ve vodě tahal, přišel na mne neřád aligátor a šeredně mi pokousal ruku. Ženskou jsem na břeh dostal, ale sám jsem