o nějakou tu bravuru nebo volovinu. Tož jsme jeli.
Já vám tu naši cestu nebudu líčit; jenom vám povím, že nakonec Kroupa vzlykal strachem a únavou jako malé dítě a že jsme si dvacetkrát řekli, že je s námi amen a že na tom fleku zůstaneme; a že jsme těch třicet kilometrů jeli jedenáct hodin, od noci do noci; to jen tak, abyste věděli, co to bylo. Páni, takový četník má koňskou náturu; ale když už padne do sněhu a brečí, že nemůže dál, tak to už musí být, že se to vylíčit nedá. Ale já jsem šel jako ve snách a jenom jsem si říkal, tuhle cestu udělal Juraj Čup, človíček jako kudla, a ještě šest hodin čekal na mraze, protože mu to starosta nařídil; Juraj Čup v mokrých láptích, Juraj Čup v bouři sněhové, Juraj Čup s pomocí boží.
Poslouchejte, kdybyste viděli, že kámen padá nahoru místo dolů, řekli byste tomu zázrak; ale nikdo nepojmenuje zázrakem to putování Juraje Čupa, který se šel udat; a přece to byl větší úkaz a strašnější síla nežli kámen, který padá nahoru. Počkejte, nechte mě mluvit; já říkám, chce-li kdo vidět zázraky, musí se koukat po lidech, a ne po kamenech.
Teda když jsme dojeli do Volovy Lehoty, motali jsme se jako stíny, víc mrtví než živí. Boucháme u starosty, všechno spí; pak vylezl starosta s puškou, takový bradatý obr, a když nás viděl, klekl a odepnul nám lyže, ale nepromluvil ani slovo. Když tak na to vzpomínám, je to, jako bych viděl jakési divné obrazy slavnostně zjednodušené: jak nás ten starosta beze slova vedl do jedné z chalup; v sednici hořely dvě svíce, před ikonou klečela černá ženská, na posteli v bílé košili mrtvola Maryny Matejové, krk rozříznut až po obratle; byla to strašlivá a přitom tak podivně čistá rána, jako když řezník rozpoltí sele; a ta tvář byla tak nelidsky bílá, jako jsou bílí jen ti, kdo vykrváceli do poslední kapky.
Pak zase tak beze slova nás uvedl starosta k sobě; ale to už v jeho izbě čekalo jedenáct chlapů v kožuchách – já nevím, znáte-li, jak smrdí tyhle ovčí kožichy: tak nějak svěravě a starozákonně. Starosta nás posadil za stůl, odchrchlal, poklonil se a řekl: Ve jménu božím žalujeme vám smrt služebnice boží Marynv Matejové. Buď jí Hospodin milostiv!
Amen, řeklo jedenáct gazdů a pokřižovalo se.
A starosta začal: Před dvěma dny v noci slyší někoho škrabat, tichounce škrabat zvenčí na dveře. Myslel, že je to liška; i vzal pušku a šel otevřít. Na prahu leží žena. Zvedl ji, a tu jí padla hlava nazad. Byla to Maryna Matejová s hrdlem proříznutým. Protože měla přeťatý hrtan, byla němá.
Starosta donesl Marynu do izby a Položil ji na postel; pak kázal pastýři, aby troubil a svolal všechny gazdy z Volové Lehoty k němu. Když byli pohromadě, obrátil se k Maryně a řekl: Maryno Matejová, nežli zemřeš, podej svědectví, kdo tě zabil. Maryno Matejová, zabil jsem tě já?
Maryna nemohla zavrtět hlavou; ale jen zavřela oči.
Maryno, byl to tento zde, tvůj soused Vlaho, syn Vasylův?
Maryna zavřela své žalující oči.
Maryno Matejová, byl to tento přítomný gazda Kohut, řečený Vaňka? Byl to tento zde, který je Martin Dudáš, tvůj soused? – Maryno, byl to ten zde, Baran, zvaný Šandor? – Maryno, byl to ten, který tady stojí, Andrej Vorobec? –
Maryno Matejová, byl to Klimko Bezuchý, který stojí před tebou? – Maryno, byl to tento muž, Štěpán Bobot? –
Maryno, byl ten, který tě zabil, Tatka, horár, syn Myhala Tatky? Maryno –
V tu chvíli se otevřely dveře a vešel Juraj Čup, bratr Maryny Matejové. Maryna se zachvěla a vytřeštila oči.
Maryno, pokračoval starosta, kdo tě zabil? Byl to tento zde, Fodor, jménem Terentík?
Ale Maryna už neodpovídala. Modlete se, řekl Juraj Čup a všichni gazdové padli na kolena. Konečně starosta vstal a řekl: Pusťte sem ženy!
Ještě ne, řekl starý Dudáš. Zesnulá služebnice boží, Maryno Matejová, ve jménu božím dej znamení: zabil tě Ďuro, pastýř?
Bylo ticho.
Maryno Matejová, duše před Hospodinem, zabil tě Tóth Ivan, Ivanův syn?
Nikdo ani nedýchal.
Maryno Matejová, ve jménu božím, tedy tě zabil tvůj rodný bratr, Juraj Čup?
Zabil jsem, řekl Juraj Čup. Hospodin kázal, zab Marynu, zlým duchem posedlou.