nedozvěděla, – nejspíš se chtěli včas ztratit nebo něco uklidit. Už tomu rozumíte?
Jaksi ne docela, povídám.
Tak se podívejte, vykládal mi to ten komisař trpělivě. Oni oblékli dva své lidi za strážníky a ti čekali za rohem, aby toho Rusa odstřelili nebo až ho zabouchne někdo třetí. Vy jste se ovšem uspokojili, když jste viděli, že je naše vzorná policie tak brzo na místě. Poslouchejte, vzpomněl si najednou, jak zněla ta píšťalka, když ten první strážník zapískal?
Nějak slabě, řekl jsem; ale já jsem myslel, že má ten strážník tak sevřené hrdlo.
Aha, pravil komisař uspokojeně. Zkrátka oni chtěli docílit, abyste tu vraždu nehlásili na policii; tím získali čas, aby mohli zmizet za hranice, víte? A ten šofér byl s nimi jistě taky sbuntován; nepamatujete se snad na číslo vozu?
My jsme si čísla nevšimli, řekl jsem zahanbeně.
To je jedno, pravil komisař, stejně nebylo pravé; ale takhle se jim podařilo odklidit i mrtvolu toho Rusa. Ostatně to nebyl žádný Rus, ale nějaký Makedonec jménem Protasov. Tak vám děkuju, pane; ale teď bych vás opravdu prosil, abyste o celé věci mlčeli; víte, ono to je v zájmu vyšetřování. To se rozumí, že v tom je asi politika; ale musel být za tím nějaký tuze chytrý člověk, protože obyčejně, pane Houdek, se tyhle politické atentáty dělají prasecky špatně. Politika, to není ani poctivý zločin, to je jenom taková surová rvačka, řekl ten komisař s odporem.
Ono se to pak trochu vyšetřilo; proč se ta vražda stala, to není známo, ale jména těch vrahů mají, jenže ti jsou dávno za hranicemi. A tak se tedy stalo, že naše ulice naprosto přišla o svou vraždu; je to, jako by někdo vytrhl nejslavnější list z jejích dějin. Když tam náhodou přijde nějaký cizinec, takhle obyvatel Fochovy třídy nebo někdo až z Vršovic, tak si myslí: A jé, tohle ale je fádní ulice! A nikdo nám už nevěří, když se honosíme, že se u nás stal takový tajemný zločin. To víte, ty jiné ulice nám to nepřejí.”
PŘÍPAD S DÍTĚTEM
“Když už tu je řeč o tom komisaři Bartoškovi,” pravil pan Kratochvíl, “tak si vzpomínám na jeden případ, který taky nevyšel na veřejnost; to je ten případ s tím dítětem. Tak jednou přiběhla na komisařství k tomu Bartoškovi taková mladá paní, žena jednoho rady od státních statků, nějakého pana Landy, s ukrutným pláčem, že nemohla ani dechu popadnout. Tomu Bartoškovi jí bylo líto, třebaže měla zpuchlý nos a byla celá flekatá od toho usedavého pláče, a chlácholil ji, pokud to takový starý mládenec a k tomu ještě policajt dovede. Ale ježíšmarjá, mladá paní, říkal jí, tak už toho nechte, vždyť on vám hlavu neutrhne, vyspí se z toho a bude zas dobře; a dělá-li moc velký randál, tak s vámi půjde tamhle Hochman a dá mu nějakou po hubě; ale vy, paničko, nemáte svému muži zavdávat podnět k žárlivosti; no, a je to. – Totiž, abyste věděli, tímhle způsobem na policii srovnávají většinu těchhle rodinných tragédií.
Ale ta paní jen potřásla hlavou a plakala tak, že bylo hrozno se podívat.
Inu, krucinál, zkoušel to pan Bartošek zase jinak, tak on vám utekl, viďte! Poslouchejte, vždyť on se zase vrátí, ten lump mizerná; ten vám tak stojí za to, holomek, abyste pro něj tak vyváděla!
Pa-pane, zakvílela ta mladá panička, vždyť mně na-na ulici ukradli dítě!
Ale jděte, řekl pan komisař nedůvěřivě, co by dělali s dítětem? Třeba se jenom zaběhlo.
Nezaběhlo, štkala ta nešťastná maminka, vždyť jsou Růžence teprve tři měsíce!
Aha, pravil pan Bartošek, který neměl ani ponětí, kdy takové dítě začíná chodit. A jak vám to, prosím vás, mohli ukrást?
Pomalu to z ní dostal, když předem se zaklel všemi přísahami, že to dítě určitě najde, aby ji upokojil. Tedy to bylo tak: Pan Landa zrovna jezdil úředně po státních statcích a paní Landová chtěla vyšít Růžence pěkný bryndáček; a zatímco v niťařském krámě vybírala hedvábí na ten bryndáček, nechala stát kočárek s Růženkou venku; když vyšla ven, byla Růženka i s kočárkem tatam. To bylo všecko, co za dobrou půlhodinu mohl z té vzlykající maminky vyzvědět.
No tak, paní Landová, řekl konečně komisař Bartošek, ono to nebude tak zlé; koukejte se, kdopak by kradl dítě?
To se spíš nějaký harant sem tam odloží, takový případ jsem už měl. Já myslím, že takové mrně nemá žádnou cenu, ono se to nedá většinou prodat; ale kočárek má cenu, a peřinky – byly tam peřinky, že? – taky mají cenu; taková věc už stojí za ukradení. Já myslím, že někdo ukradl jenom ten kočárek a ty peřinky; řekl bych, že to byla ženská, protože chlap s kočárkem by snad byl trochu nápadný. Tak ona ta ženská to dítě zas někde pohodí, řekl