LARVIČKA (sestoupí).
LUMEK (dlouhými kroky k Tulákovi): Kdo jste?
TULÁK (vyskočí a couvá): Já.
LUMEK: Jste jedlý?
TULÁK: Ne – myslím, že nejsem.
LUMEK (čichá k němu): Nejste dost čerstvý. Kdo jste?
TULÁK: Pobuda.
LUMEK (lehce se ukloní): Lumek. Máte děti?
TULÁK: Ne. Myslím že ne.
LUMEK: Ach! Viděl jste ji?
TULÁK: Koho?
LUMEK: Mou larvičku. Je rozkošná, že? Chytré dítě. A jak roste! Jak jí chutná, haha! Děti jsou veliká radost, co?
TULÁK: Všude to říkají.
LUMEK: Že ano? Aspoň pak našinec ví, pro koho pracuje. Máš dítě, starej se, pracuj, bojuj! To je reální život, co?
Dítě chce růst, chce papat, mlsat, pohrát si, ne? Nemám pravdu?
TULÁK: Dítě chce mnoho.
LUMEK: Věřil byste, že jí nosím dva tři cvrčky denně?
TULÁK: Komu?
LUMEK: Svému děťátku. Rozkošná, že? A tak chytrá! Myslíte, že je spapá celé? Toto, jen nejměkčí kousky, ještě zaživa, haha! Skvělé dítě, co?
TULÁK: To je.
LUMEK: Jsem na ni pyšný. Skutečně pyšný. Celý táta, co? Má krev, pane! Haha, a já tu tlachám, místo abych se přičinil. Té sháňky! Toho běhání! Ale což, jen když máme pro koho, nemám pravdu?
TULÁK: Říká se tak!
LUMEK: Škoda že nejste jedlý. Opravdu škoda, viďte? Musím jí něco přinést, no ne? (Ohmatává Kuklu.) Co je tohle?
KUKLA (křičí): Já hlásám obrodu světa!
LUMEK: Ještě nezralá. Není k ničemu, co?
KUKLA: Já něco stvořím!
LUMEK: Ba je to starost vychovávat děti. Veliká starost, že? Vážný úkol, pane. Živit rodinu, považte. Nakrmit ty ubohé drobečky. Vypiplat je, zajistit jim budoucnost, no ne? Žádná maličkost, což? Musím už běžet. Má úcta, nazdar. Služebník, pane. (Běží pryč.) Papa, dceruško, hned tu budu! (Zajde.) TULÁK:
Vypiplat. Zajistit. Živit. Krmit ty hladové krčky.
To všecko žádá rodina. A nosit jim živé cvrčky.
A přec i cvrček chce žít a nikoho nezabíjí.
Dobráček, velebí život svou pokornou melodií.
Tohle mně nejde do hlavy.
LARVIČKA (vylézá z chodby): Tati! Tati!
TULÁK: Tedy ty jsi ta Larvička? Koukejme.
LARVIČKA: Jak jste protivný!
TULÁK: Proč?