17

CHROBAČKA: Náš skvoste!

CHROBÁK: Náš živote!

CHROBAČKA: Ty naše celé dílo!

CHROBÁK: Jen si přivoň, stará! Ta krása krásoucí! Jen potěžkej! Co toho máme!

CHROBAČKA: Toho božího daru!

CHROBÁK: Toho požehnání!

KUKLA:

Okovy světa pukají.

Nový život se zahájí.

Já se rodím!

TULÁK (zvedne hlavu).

CHROBAČKA: Chrobáčku.

CHROBÁK: Copak?

CHROBAČKA: Hahahaha.

CHROBÁK: Haha, haha! Ženo!

CHROBAČKA: Copak?

CHROBÁK: Hahaha, je to krásné něco mít. Svůj majeteček. Svůj životní sen.

CHROBAČKA: Svou kuličku.

CHROBÁK: Ovoce své práce.

CHROBAČKA: Hahaha!

CHROBÁK: Já se zblázním radostí. Já... já... já se zblázním samou starostí. Na mou duši, já se zblázním.

CHROBAČKA: Proč?

CHROBÁK: Starostí. Teď, když máme svou kuličku! Tak jsem se na ni těšil, a teď, když ji máme, musíme dělat novou. Ta dřina!

CHROBAČKA: A proč novou?

CHROBÁK: Pitomá! Abychom měli dvě.

CHROBAČKA: Aha, dvě. To je pravda.

CHROBÁK: Haha, jen si to představ: dvě kuličky! Nejmíň dvě. Řekněme spíš tři. Víš, každý, kdo už má kuličku, musí dělat novou.

CHROBAČKA: Aby měl dvě.

CHROBÁK: Nebo spíš tři.

CHROBAČKA: Ty, Chrobáčku!

CHROBÁK: No copak?

CHROBAČKA: Já mám ouzkost. Aby nám ji pak někdo neukradnul.

CHROBÁK: Co? Koho?

CHROBAČKA: Naši kuličku. Naše potěšení. Naše všechno.

CHROBÁK: Naši ku-kuličku? Proboha nestraš!

CHROBAČKA: Když... když... když ji nemůžem s sebou valit, až budeme dělat tu druhou.

CHROBÁK: Uložíme ji, víš? U-lo-žíme. Schováme. Pěkně zahrabeme. Počkej, někam do důlku, do důlečku, do bezpečí, víš? Ukládat se musí.