6

FELIX: Není pravda, že mám v očích slzy. Na mou čest!

IRIS: Ukažte? Podívejte se mi do očí, rychle!

VIKTOR: Jeden, dva, tři, čtyři – Věděl jsem, že to déle nevydrží.

IRIS (směje se): Honem, Felixi, jaké mám oči?

FELIX: Azurově modré.

IRIS: Vy jste dobrý. Hnědé. Ach, kdosi mně říkal, že jsou zlaté – – Já nemohu cítit modré oči. Jsou tak studené, tak bez vášně. Pravda, chudáček Clythie má modré oči. Máte rád její oči, Felixi?

FELIX: Clythie? Nevím. Ano, má krásné oči.

IRIS: Jděte, vždyť má tak hubené nohy! Ach jak špatně se vyznáte v ženách, vy básníci!

VIKTOR: Četla jste poslední báseň Felixovu? (Vytahuje z kapsy sešit.) Vyšla v almanachu Jaro.

IRIS: Honem, přečtěte mi ji!

FELIX: Ne, já nedovolím, abyste ji četl! (Chce vstát.) Je špatná! Je stará! To už jsem dávno překonal!

IRIS (zadrží ho): Pěkně sedět, Felixi!

VIKTOR: Jmenuje se Věčný pád.

FELIX (zacpává si uši): Ale já nechci, abyste ji četl!

VIKTOR (čte s emfází):

“Jen dolů, dolů spět,

toť meta vytoužená:

svět chce být polosvět,

žena – být položena –”

IRIS: To je vtipné, že Viktore? Fuj, Felixi, kde jste tohle vzal?

VIKTOR:

“Sen chce se skutkem stát a

láska být consummata,

vše věčně padá dolů:

děvčátko, padněm spolu.”

IRIS: Padnout, tomu rozumím; ale co je to “consummata”?

VIKTOR: To je láska, která, hm, která došla cíle.

IRIS: Jakého cíle?

VIKTOR: Inu, svého vlastního.

IRIS: Fuj, to je ohavnost! Felixi, vy jste napsal takovou věc? Já se vás bojím! Jak jste zkažený! Je latina vždycky tak nemravná?

FELIX: Slitování, Iris! Je to tak špatná báseň!

IRIS: Proč špatná?

FELIX: Není v ní ještě to... to... to pravé.

IRIS: Aha. Viktore, najděte můj vějíř v zahradě!

VIKTOR: Prosím, nebudu rušit. (Odejde.)

IRIS: Honem, Felixi! Povězte mně to pravé. Mně můžete říci všechno.

FELIX: Iris, Iris, jak ho můžete snést u sebe? Takového starého hejska! Takového dědka od loňska! Takového odřeného satyra!