CHROBAČKA: Náš skvoste!
CHROBÁK: Náš živote!
CHROBAČKA: Ty naše celé dílo!
CHROBÁK: Jen si přivoň, stará! Ta krása krásoucí! Jen potěžkej! Co toho máme!
CHROBAČKA: Toho božího daru!
CHROBÁK: Toho požehnání!
KUKLA:
Okovy světa pukají.
Nový život se zahájí.
Já se rodím!
TULÁK (zvedne hlavu).
CHROBAČKA: Chrobáčku.
CHROBÁK: Copak?
CHROBAČKA: Hahahaha.
CHROBÁK: Haha, haha! Ženo!
CHROBAČKA: Copak?
CHROBÁK: Hahaha, je to krásné něco mít. Svůj majeteček. Svůj životní sen.
CHROBAČKA: Svou kuličku.
CHROBÁK: Ovoce své práce.
CHROBAČKA: Hahaha!
CHROBÁK: Já se zblázním radostí. Já... já... já se zblázním samou starostí. Na mou duši, já se zblázním.
CHROBAČKA: Proč?
CHROBÁK: Starostí. Teď, když máme svou kuličku! Tak jsem se na ni těšil, a teď, když ji máme, musíme dělat novou. Ta dřina!
CHROBAČKA: A proč novou?
CHROBÁK: Pitomá! Abychom měli dvě.
CHROBAČKA: Aha, dvě. To je pravda.
CHROBÁK: Haha, jen si to představ: dvě kuličky! Nejmíň dvě. Řekněme spíš tři. Víš, každý, kdo už má kuličku, musí dělat novou.
CHROBAČKA: Aby měl dvě.
CHROBÁK: Nebo spíš tři.
CHROBAČKA: Ty, Chrobáčku!
CHROBÁK: No copak?
CHROBAČKA: Já mám ouzkost. Aby nám ji pak někdo neukradnul.
CHROBÁK: Co? Koho?
CHROBAČKA: Naši kuličku. Naše potěšení. Naše všechno.
CHROBÁK: Naši ku-kuličku? Proboha nestraš!
CHROBAČKA: Když... když... když ji nemůžem s sebou valit, až budeme dělat tu druhou.
CHROBÁK: Uložíme ji, víš? U-lo-žíme. Schováme. Pěkně zahrabeme. Počkej, někam do důlku, do důlečku, do bezpečí, víš? Ukládat se musí.