vždyť život chce jen život, a sladko je pohleděti,
jak žiješ a jak tvůj soused... třepe... nožičkami...
ne, to zas cvrčci! Co mě to pořád mámí,
vždyť si to pletu s brouky! To úzké, maličké bytí,
to pitomé blaho cvrčků člověka nenasytí.
Člověk chce něco víc, než aby se jenom napás
a vděčně, spokojeně žvýkal ten žvaneček štěstí:
život chce muže, život chce hrdiny, život chce zápas;
chceš-li se zmocnit života, chop se ho silnou pěstí,
chceš-li být plně člověkem, nesmíš být malý a slabý,
chceš-li žít, tedy vládni, chceš-li jíst, tedy... zabij...
ne, to zas lumci! Ticho! Copak vy neslyšíte,
jak po celém světě pracují horečné tiché čelisti,
roch-roch-roch, to krvavé mlaskání syté
nad žvancem ještě živým... Život je života kořistí!
KUKLA (zmítá sebou): Cítím něco velikého! Něco velikého!
TULÁK: Co je veliké?
KUKLA: Zrodit se! Žít!
TULÁK: Kuklo, kuklo, tebe se nespustím!
PARAZIT (vyvalí se z otvoru, nesmírně tlustý, a škytá): Hahaha, hahaha, hup, hahahahahaha! Hup, to je – hahaha, hup, ten stary lakomec, ten tu svou bled- – hup, bledničkovou holku zásobil! Hup, hahahaha, hahaha, hup! Až mně je špat- – hup! Já prasknu! (Krká.) Ale to je, hup, hup! Zatracená škytavka! Panečku, já jsem ta- taky někdo: to by každý nemoh, no nemám, hup! Tolik toho sežrat, no ne?
TULÁK: A co Larvička?
PARAZIT: Hahaha, hahaha, hup, jo, hahahahahaha, tu jsem, hup, jo, tu jsem taky slupnul. Stůl přírody je prostřen pro všechny. Hup, hup, hup!
Opona
DĚJSTVÍ TŘETÍ
Mravenci
Scéna: Zelený les.
TULÁK (sedí zamyšlen):
Dost, dost už viděls. Viděls všechny tvory
sát jako vši na velkém těle bytí,
v strašlivém hladu rozmnožit svůj podíl
urvaný druhým. Žít, to značí brát,
nu tedy ber i ty. Už dost jsem viděl.
(Pauza.)
A co já sám jsem jiného než hmyz,
jsem šváb a sbírám v prachu drobečky,
co jiní nechají. To je tvůj život,