FELIX: Je něco většího než chtít všechno.
IRIS: A to je...
FELIX: Chtít něco nemožného.
IRIS (zklamaně): Máte pravdu. Vy máte vždycky pravdu, ubohý Felixi. (Vstane.) Cože Viktor tak dlouho nejde?
Nechtěl byste ho zavolat?
FELIX (vyskočí): Iris, čím jsem vás urazil? Ach, řekl jsem příliš mnoho!
IRIS (točí se před zrcadlem): Mnoho toho zrovna nebylo.
FELIX: Chtít nedosažitelné! Iris, byl jsem šílený, že jsem vám to řekl!
IRIS: Nebo aspoň nezdvořilý. Můj hochu, to je k uzoufání, jakou práci si s vámi dávám. Když jsme v ženské společnosti, nesmíme se tvářit, jako bychom toužili po něčem, co tu není.
FELIX: Nedosažitelné je tady.
IRIS (ohlíží se): Kde?
FELIX (ukazuje do zrcadla): Váš obraz, Iris.
IRIS (směje se): Můj obraz? Vy jste se zamiloval do mého obrazu? (Rozpíná ruce do zrcadla.) Hleďte, můj obraz vás vyslyšel. Obejměte jej! Líbejte jej, honem!
FELIX: Je nedostupný jako vy.
IRIS (obrátí se k němu): Já že jsem nedostupná? Jak to víte?
FELIX: Kdybych to nevěděl, nemiloval bych vás.
IRIS: Felixi, jaká škoda, že jsem tak nedostupná!
FELIX: Ach, Iris, není pravé lásky než v nedostupnu.
IRIS: Myslíte? (Tahá ho za vlasy a zpívá:) “Děvčátko, padněm spolu.”
FELIX: Neopakujte tu báseň!
IRIS: Složte nějakou na mne, rychle! Nějakou vášnivou!
FELIX:
Když v nejzazší chvíli křikl jsem:
ó smrti, slyš mou výzvu,
kde bývalo srdce, vlož ruku sem,
a najdeš jedinou jizvu –
tu láska mé srdce oděla
v démantový kyrys
a vdechla mi sílu anděla –
Iris, Iris, Iris!
IRIS: Iris – kyrys! Jak je to krásné!
CLYTHIE (za scénou): Iris! Iris!
IRIS: Už je zas tady! I s tím svým protivným ženichem! Právě když jsme...
CLYTHIE (vběhne se smíchem): Považ si, Iris, Otakárek říká... Ach, ty tu máš Felixe. Jak se máte, chlapečku? Iris, tys ho trápila, viď? Je tak červený!
OTAKAR (vběhne): Teď vás mám, Clythie... Ach pardon! Klaním se, Iris. Nazdar, hochu.
FELIX (sedne si do polštářů): Mh! –
IRIS: Ale ty jsi uhřátá, Clythie.