probodne a táhne ji k své díře): Z cesty!
TULÁK (couvá): Ó... ó! Vražda!
LUMEK (v otvoru své díry): Kukuč, dceruško! Pojď se honem podívat, co ti zas tatínek nese!
TULÁK: Zabil ji! A já... já tu stál jako sloup! Ó bože, ani nehlesla! A nikdo nekřikl hrůzou! Nikdo jí neskočil na pomoc!
PARAZIT (vystupuje z pozadí): Bravo kamaráde; docela mé mínění.
TULÁK: Tak bezbranně zahynout!
PARAZIT: Taky to říkám. Už se na to chvíli koukám, ale tohle bych neudělal. Ne, tohle já bych nemoh. Každý chce být živ, nemám pravdu?
TULÁK: Kdo jste?
PARAZIT: Já? Nic vlastně. Chudák jsem. Siroteček. Parazit mně říkají.
TULÁK: Copak se smí takhle zabíjet?
PARAZIT: Docela má řeč. Myslíte, že on, ten Lumek, to potřebuje? Myslíte, že má hlad jako já? Kdepak! Do zásoby zabíjí. Hromadí. Skandál, nemám pravdu? Je tohle nějaká spravedlnost? Proč on má mít zásoby, a jiný hlad?
Protože on má dýku, a já jen tyhle holé ruce? Nemám pravdu?
TULÁK: Řekl bych.
PARAZIT: Taky to říkám. Není žádná rovnost. Například já nezabíjím nikoho. Já mám na to příliš měkká kusadla.
Chci říci, já mám příliš měkké svědomí. Nemám prozo-, provazo-, provozovací prostředky. Mám jenom hlad.
Copak je to v pořádku?
TULÁK: Ne – ne – nemá se zabíjet.
PARAZIT: Moje slova, kamaráde. Nebo aspoň se nemá hromadit. Nažereš se, a máš dost. Hromadit, to je lup na těch, co hromadit nedovedou. Nažrat se, a konec! Pak by bylo všeho dost pro všechny, no nemám pravdu?
TULÁK: Já nevím.
PARAZIT: Taky to říkám.
LUMEK (vrací se z otvoru): Tak mlsej, děťátko, mlsej; jen si vyber, co chceš. Nemáš hodného papínka?
PARAZIT: Uctivý pozdrav, vašnosti.
LUMEK: Nazdar. Nazdárek. Jedlý? (Čichne k němu.)
PARAZIT: Hehe, vašnost žertuje. Kdepak já!
LUMEK: Jdeš, hnuse! Obejdo! Co ty tu chceš? Táhni!
PARAZIT: Hehe, taky to říkám, vašnosti. (Couvá.)
LUMEK (k Tulákovi): Servus. Co, viděl jste to?
TULÁK: Viděl.
LUMEK: Krásná práce, že? Haha, to každý nedovede. Holenku, k tomu je potřeba (ťuká si na čelo) odbornictví.
Podnikavosti. I-ni-ciativy. A rozhledu. A lásky k práci jářku.
PARAZIT (přibližuje se): Docela má řeč.
LUMEK: Panečku, kdo chce být živ, musí se nějak ohánět. Je tu budoucnost. Je tu rodina. A je tu taky, víme, taková jakási ctižádost. Silná osobnost se musí uplatnit, nemám pravdu?
PARAZIT: Taky to říkám, vašnosti.
LUMEK: No právě, no právě. Dělat pořádně svou věc, vychovat nové Lumky, užít té hřivny, která v tobě je, tomu já říkám užitečný život, co?
PARAZIT: Docela tak, blahorodí.
LUMEK: Kuš, ohavo, s tebou nemluvím.