na světě všechno pracuje k svému zrození,
chce být, chce žít, chce trvat, a ať si co chce cítí,
je to jen jediná věc: strašlivá rozkoš bytí.
KUKLA:
Zvěstuj všemu světu:
ohromná chvíle je tu,
kdy já... kdy já...
TULÁK: Co?
KUKLA: Nic. Já ještě nevím. Chci udělat něco velikého!
TULÁK:
Velkého? Něco velkého? Dobrá, jen se tím opij;
ten dobrý lid s kuličkami tě asi nepochopí.
Malé a plné jsou kuličky, velké a prázdné jsou sliby...
KUKLA: Něco nesmírného!
TULÁK:
A přec se mně tohle, kuklo, na tobě jaksi líbí.
Velkého něco, staň se! Ale jen velkého, budiž!
Co z tebe, kuklo, vyleze? Proč se už neprobudíš?
KUKLA: Celý svět užasne, až já se zrodím.
TULÁK: Jen dělej. Já počkám. (Usedne.)
LUMEK (odzadu, dlouhými tichými kroky, vleče do své chodby mrtvolu cvrčka): Kukuč, Larvičko! Copak ti nese papínek dobrého? (Sestoupí do otvoru.)
KUKLA (křičí):
Ta bolest! Porodní muka!
Celý vesmír puká,
aby mne vydal.
TULÁK: Zroď se!
KUKLA:
Ustupte! Ustupte! Ať vás nesmetu
ve svém rozletu,
až přijdu na svět.
TULÁK: Zroď se.
LUMEK (vrací se pozpátku ze své díry): Ne, ne, dceruško, jen papej; nesmíš ven, Larvičko, i toto, ani zanic! Nono dítě, hned tu bude tatínek a přinese ti hamham, ano? Co bys chtěla, ty mlsná?
LARVIČKA (před otvorem): Tati, já se tu nudím.
LUMEK: Haha, ta je rozkošná, co? Nech se políbit, Larvičko! Papínek ti přinese něco křehoučkého... Co, ty bys chtěla zase cvrčka? Haha, ty nemáš špatné nápady.
LARVIČKA: Já bych chtěla... já nevím.
LUMEK: Bože ty jsi chytrá, Larvičko! Zato ti musím něco dát. Papa, dítě, tatínek musí jít pracovat, musí se starat o svého drahouška, o svého krásného červíčka... No jdi, jdi už, panenko. Papej hodně.