13

CLYTHIE: Co zas?

OTAKAR: Buďte má!

CLYTHIE: Neračte být nudný.

OTAKAR: Já... vás...

CLYTHIE: Já vás taky...

OTAKAR (chytá ji): Buď má!

CLYTHIE (prchá): Snad byste nechtěl, pane, abych vám snášela vajíčka!

OTAKAR: Zbožňuju vás vášnivě!

CLYTHIE (prchá): Zanic! Zanic! Abych si zkazila postavu!

OTAKAR (honí ji): Já... já... já chci...

CLYTHIE (směje se a letí ven): Čekat, ještě čekat! Nebýt netrpělivý!

OTAKAR (letí za ní): Clythie, buď má!

(Odběhnou.)

TULÁK (vstává):

Kšš. Už je to pryč, ta strakatá havěť lásky.

Pěkně se na to koukalo, jak si to pořád hraje;

k smíchu ta honěná věčná, haha ty nožičky hmyzí,

haha ty dychtivé zadečky pod křídly hedvábnými,

s tímhle mi dejte pokoj, tohle my jářku známe:

vždyť – je – to – láska!

CLYTHIE (přiletí z druhé strany, líčí se a pudruje u zrcadla): Uf! Utekla jsem mu. Haha!

TULÁK:

Haha ta společnost salónní, hahaha poezie,

cucání požitků života stébélky nejtenčími,

ty výstřihy přerozkošné, city a sladké tření,

věčná lež věčných milenců věčně bez ukojení,

vždyť je to k čertu hmyz!

CLYTHIE (přiletí k němu): Vy jste motýl?

TULÁK (čepicí po ní): Kššš!

CLYTHIE (odletí): Vy nejste motýl?

TULÁK: Já jsem člověk.

CLYTHIE: Co je to? Je to živé?

TULÁK: Je.

CLYTHIE (přiletí): Miluje to?

TULÁK: Miluje. Je to motýl.

CLYTHIE: Jak jste zajímavý! Proč nosíte černý pel?

TULÁK: To je špína.

CLYTHIE: Ach, čím tak krásně voníte?

TULÁK: Potem a nečistotou.