k ničemu, k ničemu, ba ani k tomu dobrý,
aby mne někdo sežral.
KUKLA (křičí):
Místo, místo, já se zrodím,
z vězení celý svět osvobodím!
Jaká ohromná myšlenka!
TULÁK:
Ta věčná rvačka o své malé já,
ta sháňka hltavá, ta hmyzí péče
svou vlastní malost zvěčnit ve svém rodu,
nechci už, nechci! Kouzla prokletá,
na lidské cesty rád bych vyšel zas,
ach cesty lidské! Po mém bloudění
kdy zas mne pozdravíte, tabulky,
jež lidskou řečí oznamujete
obec a okres, hejtmanství a stát,
stát! Stůj, má hlavo! Nejprve je obec,
pak přijde okres, potom země, národ
a vlast a lidstvo; a to vše je větší
než každé já. Ba právě, v tom to vězí,
že hmyzí sobectví zná jenom sebe
a nechápe, že je tu něco víc,
obec a okres, celek společný...
KUKLA:
Ó tvůrčí trýzni!
Palčivá žízni
po velkém činu!
TULÁK (vyskočí):
Společný celek! Nyní tě už mám,
myšlenko lidská! My jsme jenom zrna
veliké sklizně, která patří všem.
Maličké já, je něco nad tebou,
jmenuj to národ, lidstvo nebo stát,
jak chceš to jmenuj, ale jenom služ:
ty nejsi nic. Největší cena žití
je život obětovat.
(Usedne.)
KUKLA:
Blíží se hodina spásy.