LARVIČKA: Nevím. Oh, jak se nudím. Chtěla bych... chtěla bych...
TULÁK: Co ještě?
LARVIČKA: Nevím. Něco roztrhnout, něco živého... Ach, já bych se svíjela!
TULÁK: Co je ti?
LARVIČKA: Protivný, protivný, protivný! (Zaleze.)
TULÁK:
Rodinu takhle živit. Tohle mně nejde z hlavy.
U hmyzu člověk se nad tím přece jen pozastaví.
(Přichází Chrobák.)
CHROBÁK: Hybaj, stará, už mám důlek! Kdepak jsi? Kde je má kulička? Kde je má žena?
TULÁK: Vaše paní? Není to taková stará důra? Taková tučná, šeredná, hubatá –
CHROBÁK: To je ona! Kde je má kulička?
TULÁK: – vzteklá, špinavá plundra?
CHROBÁK: Je to, je to, je to ona! Měla mou kuličku! Kam dala mou drahou kuličku?
TULÁK: Tak tedy vaše polovička vás šla hledat.
CHROBÁK: A kde je má kulička?
TULÁK: Ta velká smradlavá koule?
CHROBÁK: Ano, ano, mé zlato! Můj majeteček! Mé všechno! Kde je má krásná koule? Vždyť jsem u ní nechal svou ženu!
TULÁK: On si ji tadyhletudy odvalil jeden pán. Dělal, jako by byla jeho.
CHROBÁK: Ať si dělal co chtěl s mou ženou! Ale kde je má kulička?
TULÁK: Vždyť říkám: odvalil si ji jeden pán. Vaše paní tu zrovna nebyla.
CHROBÁK: Kde byla? Kde je?
TULÁK: Šla za ním. Myslela, že jste to vy. Křičela po vás.
CHROBÁK: Má kulička?
TULÁK: Ne, vaše paní.
CHROBÁK: Na tu se neptám! Kde je má kulička, co?
TULÁK: Ten pán si ji odvalil.
CHROBÁK: Cože, odvalil? Mou kuličku? Bože na nebi! Chyťte ho! Chyťte ho! Zloději! Vrahové! (Vrhne se na zem.) Můj poctivý majeteček! Zabili mne! Spíš život dám než kuličku zlaté mrvy! (Vyskočí.) Pomóc! Chyťte hó!
Vra-ho-–vé! (Řítí se vlevo.)
TULÁK:
Hahaha, vražda, zločin! Zbořte se, oblaka,
pro kuličku ukradenou! V tak hrůzostrašném žalu
je jedna jen útěcha: že kulička chrobáka
nebude nikdy patřit než zas jen hovnivalu.
(Usedne stranou.)
HLAS (za scénou): Pozor, ženuško, pozor, ať neklopýtneš. Už je to tu, už je to tu: náš byteček, náš nový domeček!
Ach pozor! Neublížila sis?
ŽENSKÝ HLAS: Ne, Cvrčku, ty jsi směšný.
MUŽSKÝ HLAS: Ale miláčku, musíš být opatrná. Když čekáš rodinku... (Vyjde Cvrček a Cvrčková v požehnaném