vyženou; já si tu lehnu. (Sbírá polštáře.) Lehnu. Namouduši že lehnu. (Ustele si v proscéniu.) A když se nám to nebude líbit, zavřeme očička a hezky se vydadáme. (Ulehne.) Tak.
(Vejde Felix.)
FELIX: Kde je Iris? Viděl jsem ji pít vůni květů – – Iris! Iris! Kdybych aspoň našel na tebe rým! (Sedne si do polštářů.) “Spanilá Iris, jež plamen čirý’s – Ach ne. Něco jiného: “- tu láska mé srdce oděla v démantový kyrys –”
Kyrys – Iris; to je vzácný rým. Před tím by mělo být něco hrozně zoufalého; rozvrat, bolest a smrt; a pak náhlý obrat: “tu láska mé srdce oděla v démantový kyrys a vdechla mi sílu anděla – Iris, Iris, Iris!” To by šlo. – Ale kde zase je Iris? Jak může pořád s tím Viktorem, ó! “Zda zhořkne chvílemi na božských rtech tvých, Iris, ten úsměv vítězný, kdy zmaru bolestný rys –” Z toho udělám elegii, v pravidelných alexandrínech, až se v ní zklamu. Ach, úděl básníka je trpět.
(Smích za scénou.)
FELIX: To je Iris. (Zády k příchodu, obraz jemného smutku, opře hlavu o dlaň. Vběhne Iris, za ní Viktor.) IRIS: Felixi, chlapečku, vy jste tu sám? A tak zajímavě smutný?
FELIX (otočí se): Vy, Iris? Ach! Netušil jsem –
IRIS: Proč si nehrajete venku? Vždyť je tam tolik děvčat!
FELIX (vyskočí): Vy víte, Iris, že – že mne nezajímají.
IRIS: Ach chudáčku! Proč ne?
VIKTOR: Ještě ne?
FELIX: Už ne.
IRIS (sedne do polštářů): Slyšíte to, Viktore? A to mně říká do očí! Pojďte sem, pane nezdvořáku; sedněte si tady, blíž, ještě blíž! Povězte, miláčku, vás už ženy nezajímají?
FELIX: Ne. Jsem jich syt.
IRIS (mohutně vzdychne): Ó vy muži! Jak jste cyničtí! Jen užívat, co nejvíc užívat, a pak řekne každý: Jsem jich syt.
Jak je to hrozné být ženou!
VIKTOR: Proč?
IRIS: My nejsme nikdy syty. – Jakou vy máte minulost, Felixi! Kdy jste miloval poprvé?
FELIX: Nevím už. Příliš dávno. A ani to nebylo poprvé. Byl jsem tehdy na gymnáziu –
VIKTOR: Aha, byl jste ještě housenka. Zelená housenka, která žere listí.
IRIS: Felixi, byla to bruneta? Byla krásná?
FELIX: Krásná jako den, jako azur, jako –
IRIS: – jako kdo? Rychle.
FELIX: Krásná jako vy.
IRIS: Felixi, drahoušku, milovala vás?
FELIX: Nevím. Nemluvil jsem s ní nikdy.
IRIS: Proboha co jste s ní tedy dělal?
FELIX: Díval jsem se na ní zdáli –
VIKTOR: – sedě na zeleném listě –
FELIX: – a psal básně; dopisy; první román –
VIKTOR: Úžasné, co listů taková housenka spotřebuje.
IRIS: Vy jste protiva, Viktore! Podívejte se, Felix má oči plné slz. Není to hezké?
VIKTOR: Slzy? To se mu sbíhají v očích sliny. Při tom, co může vidět –
IRIS: Jděte! Felixi, že nic nevidíte?