FELIX: Není pravda, že mám v očích slzy. Na mou čest!
IRIS: Ukažte? Podívejte se mi do očí, rychle!
VIKTOR: Jeden, dva, tři, čtyři – Věděl jsem, že to déle nevydrží.
IRIS (směje se): Honem, Felixi, jaké mám oči?
FELIX: Azurově modré.
IRIS: Vy jste dobrý. Hnědé. Ach, kdosi mně říkal, že jsou zlaté – – Já nemohu cítit modré oči. Jsou tak studené, tak bez vášně. Pravda, chudáček Clythie má modré oči. Máte rád její oči, Felixi?
FELIX: Clythie? Nevím. Ano, má krásné oči.
IRIS: Jděte, vždyť má tak hubené nohy! Ach jak špatně se vyznáte v ženách, vy básníci!
VIKTOR: Četla jste poslední báseň Felixovu? (Vytahuje z kapsy sešit.) Vyšla v almanachu Jaro.
IRIS: Honem, přečtěte mi ji!
FELIX: Ne, já nedovolím, abyste ji četl! (Chce vstát.) Je špatná! Je stará! To už jsem dávno překonal!
IRIS (zadrží ho): Pěkně sedět, Felixi!
VIKTOR: Jmenuje se Věčný pád.
FELIX (zacpává si uši): Ale já nechci, abyste ji četl!
VIKTOR (čte s emfází):
“Jen dolů, dolů spět,
toť meta vytoužená:
svět chce být polosvět,
žena – být položena –”
IRIS: To je vtipné, že Viktore? Fuj, Felixi, kde jste tohle vzal?
VIKTOR:
“Sen chce se skutkem stát a
láska být consummata,
vše věčně padá dolů:
děvčátko, padněm spolu.”
IRIS: Padnout, tomu rozumím; ale co je to “consummata”?
VIKTOR: To je láska, která, hm, která došla cíle.
IRIS: Jakého cíle?
VIKTOR: Inu, svého vlastního.
IRIS: Fuj, to je ohavnost! Felixi, vy jste napsal takovou věc? Já se vás bojím! Jak jste zkažený! Je latina vždycky tak nemravná?
FELIX: Slitování, Iris! Je to tak špatná báseň!
IRIS: Proč špatná?
FELIX: Není v ní ještě to... to... to pravé.
IRIS: Aha. Viktore, najděte můj vějíř v zahradě!
VIKTOR: Prosím, nebudu rušit. (Odejde.)
IRIS: Honem, Felixi! Povězte mně to pravé. Mně můžete říci všechno.
FELIX: Iris, Iris, jak ho můžete snést u sebe? Takového starého hejska! Takového dědka od loňska! Takového odřeného satyra!