CLYTHIE: Co zas?
OTAKAR: Buďte má!
CLYTHIE: Neračte být nudný.
OTAKAR: Já... vás...
CLYTHIE: Já vás taky...
OTAKAR (chytá ji): Buď má!
CLYTHIE (prchá): Snad byste nechtěl, pane, abych vám snášela vajíčka!
OTAKAR: Zbožňuju vás vášnivě!
CLYTHIE (prchá): Zanic! Zanic! Abych si zkazila postavu!
OTAKAR (honí ji): Já... já... já chci...
CLYTHIE (směje se a letí ven): Čekat, ještě čekat! Nebýt netrpělivý!
OTAKAR (letí za ní): Clythie, buď má!
(Odběhnou.)
TULÁK (vstává):
Kšš. Už je to pryč, ta strakatá havěť lásky.
Pěkně se na to koukalo, jak si to pořád hraje;
k smíchu ta honěná věčná, haha ty nožičky hmyzí,
haha ty dychtivé zadečky pod křídly hedvábnými,
s tímhle mi dejte pokoj, tohle my jářku známe:
vždyť – je – to – láska!
CLYTHIE (přiletí z druhé strany, líčí se a pudruje u zrcadla): Uf! Utekla jsem mu. Haha!
TULÁK:
Haha ta společnost salónní, hahaha poezie,
cucání požitků života stébélky nejtenčími,
ty výstřihy přerozkošné, city a sladké tření,
věčná lež věčných milenců věčně bez ukojení,
vždyť je to k čertu hmyz!
CLYTHIE (přiletí k němu): Vy jste motýl?
TULÁK (čepicí po ní): Kššš!
CLYTHIE (odletí): Vy nejste motýl?
TULÁK: Já jsem člověk.
CLYTHIE: Co je to? Je to živé?
TULÁK: Je.
CLYTHIE (přiletí): Miluje to?
TULÁK: Miluje. Je to motýl.
CLYTHIE: Jak jste zajímavý! Proč nosíte černý pel?
TULÁK: To je špína.
CLYTHIE: Ach, čím tak krásně voníte?
TULÁK: Potem a nečistotou.