FELIX: Já? Ujišťuji vás, Clythie – Na mou čest, to jsem už tak dávno překonal!
CLYTHIE: Ne, Felixi, vy neznáte žen. Sedněte si se mnou, nechcete? Nemáte ponětí, jaké jsou. Jejich názory!
Jejich horizont! A jejich těla, brrr! Vy jste tak mlád...
FELIX: To není pravda! Já nejsem už mlád. Já jsem tolik prožil!
CLYTHIE: Musíte být hodně mlád. To je tak moderní! Být mlád, být motýlem, být básníkem, je na světě něco krásnějšího?
FELIX: Ne, Clythie. Úděl mládí je trpět. A úděl básníka – trpět stonásob. Na mou čest.
CLYTHIE: Úděl básníka je hrozně se radovat; a oslavovat život; víte, milostný, štědrý, zelený život. Ach Felixi, vy mně připomínáte první lásku.
FELIX: Koho?
CLYTHIE: Nikoho. Žádná má láska nebyla první. Hu, ten Viktor! Mně se muži tak protiví! Budeme přítelkyněmi, Felixi, chcete?
FELIX: Přítelkyněmi?
CLYTHIE: Vy přece o lásku nestojíte. Láska je tak nízká... Ach, já bych chtěla něco hodně zvláštního a čistého!
Něco nevšedního! Něco nového!
FELIX: Báseň?
CLYTHIE: Taky třeba. Vidíte, jak vás mám ráda.
FELIX: Počkejte! (Vyskočí nadšen.)
Do srdce mi vlétla
jako do dětské zřítelnice
paprsek světla.
Když jsem ji potkal, mákem zaplála,
celičká vzkvetla
a plachostí svou mne podarovala.
CLYTHIE (vstane): Co je to?
FELIX: Báseň. Začátek.
CLYTHIE: A jak je to dál?
FELIX: Hned vám přinesu konec. (Letí pryč.) Teď jsem překonal všechno, co jsem psal dosud. (Odletí.) CLYTHIE: Uf! (Obrátí se k Otakarovi, jenž zatím, mohutně opřen, kroutil své kníry.) Tak co, ty velká Noho? Necháš už těch tykadel!
OTAKAR: Buď má. Buď konečně má!
CLYTHIE: Ruce pryč!
OTAKAR: Buď má! Vždyť jsme snoubenci! Já... já už...
CLYTHIE: Otakárku, vy jste krásný!
OTAKAR: Miluju vás báječně.
CLYTHIE: Já vím. To je krásné, jak vám bouchá srdce. Řekněte “ha”!
OTAKAR: Ha!
CLYTHIE: Ještě.
OTAKAR: Hm ha!
CLYTHIE: Jak vám to duní v prsou! Jako když hřmí. Otakárku, vy jste strašlivě silný, že?
OTAKAR: Cly... Cly... Cly...