8

FELIX: Je něco většího než chtít všechno.

IRIS: A to je...

FELIX: Chtít něco nemožného.

IRIS (zklamaně): Máte pravdu. Vy máte vždycky pravdu, ubohý Felixi. (Vstane.) Cože Viktor tak dlouho nejde?

Nechtěl byste ho zavolat?

FELIX (vyskočí): Iris, čím jsem vás urazil? Ach, řekl jsem příliš mnoho!

IRIS (točí se před zrcadlem): Mnoho toho zrovna nebylo.

FELIX: Chtít nedosažitelné! Iris, byl jsem šílený, že jsem vám to řekl!

IRIS: Nebo aspoň nezdvořilý. Můj hochu, to je k uzoufání, jakou práci si s vámi dávám. Když jsme v ženské společnosti, nesmíme se tvářit, jako bychom toužili po něčem, co tu není.

FELIX: Nedosažitelné je tady.

IRIS (ohlíží se): Kde?

FELIX (ukazuje do zrcadla): Váš obraz, Iris.

IRIS (směje se): Můj obraz? Vy jste se zamiloval do mého obrazu? (Rozpíná ruce do zrcadla.) Hleďte, můj obraz vás vyslyšel. Obejměte jej! Líbejte jej, honem!

FELIX: Je nedostupný jako vy.

IRIS (obrátí se k němu): Já že jsem nedostupná? Jak to víte?

FELIX: Kdybych to nevěděl, nemiloval bych vás.

IRIS: Felixi, jaká škoda, že jsem tak nedostupná!

FELIX: Ach, Iris, není pravé lásky než v nedostupnu.

IRIS: Myslíte? (Tahá ho za vlasy a zpívá:) “Děvčátko, padněm spolu.”

FELIX: Neopakujte tu báseň!

IRIS: Složte nějakou na mne, rychle! Nějakou vášnivou!

FELIX:

Když v nejzazší chvíli křikl jsem:

ó smrti, slyš mou výzvu,

kde bývalo srdce, vlož ruku sem,

a najdeš jedinou jizvu –

tu láska mé srdce oděla

v démantový kyrys

a vdechla mi sílu anděla –

Iris, Iris, Iris!

IRIS: Iris – kyrys! Jak je to krásné!

CLYTHIE (za scénou): Iris! Iris!

IRIS: Už je zas tady! I s tím svým protivným ženichem! Právě když jsme...

CLYTHIE (vběhne se smíchem): Považ si, Iris, Otakárek říká... Ach, ty tu máš Felixe. Jak se máte, chlapečku? Iris, tys ho trápila, viď? Je tak červený!

OTAKAR (vběhne): Teď vás mám, Clythie... Ach pardon! Klaním se, Iris. Nazdar, hochu.

FELIX (sedne si do polštářů): Mh! –

IRIS: Ale ty jsi uhřátá, Clythie.