12

FELIX: Já? Ujišťuji vás, Clythie – Na mou čest, to jsem už tak dávno překonal!

CLYTHIE: Ne, Felixi, vy neznáte žen. Sedněte si se mnou, nechcete? Nemáte ponětí, jaké jsou. Jejich názory!

Jejich horizont! A jejich těla, brrr! Vy jste tak mlád...

FELIX: To není pravda! Já nejsem už mlád. Já jsem tolik prožil!

CLYTHIE: Musíte být hodně mlád. To je tak moderní! Být mlád, být motýlem, být básníkem, je na světě něco krásnějšího?

FELIX: Ne, Clythie. Úděl mládí je trpět. A úděl básníka – trpět stonásob. Na mou čest.

CLYTHIE: Úděl básníka je hrozně se radovat; a oslavovat život; víte, milostný, štědrý, zelený život. Ach Felixi, vy mně připomínáte první lásku.

FELIX: Koho?

CLYTHIE: Nikoho. Žádná má láska nebyla první. Hu, ten Viktor! Mně se muži tak protiví! Budeme přítelkyněmi, Felixi, chcete?

FELIX: Přítelkyněmi?

CLYTHIE: Vy přece o lásku nestojíte. Láska je tak nízká... Ach, já bych chtěla něco hodně zvláštního a čistého!

Něco nevšedního! Něco nového!

FELIX: Báseň?

CLYTHIE: Taky třeba. Vidíte, jak vás mám ráda.

FELIX: Počkejte! (Vyskočí nadšen.)

Do srdce mi vlétla

jako do dětské zřítelnice

paprsek světla.

Když jsem ji potkal, mákem zaplála,

celičká vzkvetla

a plachostí svou mne podarovala.

CLYTHIE (vstane): Co je to?

FELIX: Báseň. Začátek.

CLYTHIE: A jak je to dál?

FELIX: Hned vám přinesu konec. (Letí pryč.) Teď jsem překonal všechno, co jsem psal dosud. (Odletí.) CLYTHIE: Uf! (Obrátí se k Otakarovi, jenž zatím, mohutně opřen, kroutil své kníry.) Tak co, ty velká Noho? Necháš už těch tykadel!

OTAKAR: Buď má. Buď konečně má!

CLYTHIE: Ruce pryč!

OTAKAR: Buď má! Vždyť jsme snoubenci! Já... já už...

CLYTHIE: Otakárku, vy jste krásný!

OTAKAR: Miluju vás báječně.

CLYTHIE: Já vím. To je krásné, jak vám bouchá srdce. Řekněte “ha”!

OTAKAR: Ha!

CLYTHIE: Ještě.

OTAKAR: Hm ha!

CLYTHIE: Jak vám to duní v prsou! Jako když hřmí. Otakárku, vy jste strašlivě silný, že?

OTAKAR: Cly... Cly... Cly...