Ku-ku-ku-ku-kuličko!
TULÁK:
Tohle je jiná, to se hnedle vidí.
Tohle má něco ze solidnějších lidí.
Dovolte, já jsem byl trochu opilý.
Už se mně zdálo, že všichni jsou motýli.
Motýli krásní, drobátko odření,
světová smetánka věčného páření,
ty zajímavé dámy a jejich panoši,
haha to hmyzí pachtění po ždibci rozkoší,
dejte mi pokoj s takovou honorací.
Tihleti aspoň smrdí poctivou lidskou prací.
Nechtějí užívat, chtějí jen něco mít,
nejsou to kavalíři, ale zas je to lid;
moudře se drží země, věří jen v to, co trvá,
pokorně staví své štěstí, i kdyby z mrvy bylo;
krátce je cítit rozkoš, dlouho je cítit mrva.
I kulička je něco. I kulička je dílo.
Když práce nevoní, tak voní výdělek.
Miluješ pro sebe, buduješ pro celek,
pracuješ pro jiné, a mamoníš-li, inu,
i mamonit je ctnost, když je to pro rodinu.
Rodina má svá práva, rodina všechno světí,
a kdybys třeba krad, vždyť jsou tu sakra děti.
Tak je to prosím a všecko je v tomhle bodu:
co člověk neudělá pro zachování rodu!
KUKLA (křičí):
Připravte na světě více místa!
Něco ohromného se chystá!
TULÁK (otočí se k ní): Copak?
KUKLA: Já se zrodím!
TULÁK: Máš dobře. A co vlastně budeš?
KUKLA: Nevím! Nevím! Něco velikého!
TULÁK: Aha. (Zvedne ji a opře o stéblo.)
KUKLA: Udělám něco úžasného!
TULÁK: Copak?
KUKLA: Zrodím se.
TULÁK:
Tohle ti, kuklo, chválím. V horečném puzení