PRVNÍ
DRUHÁ JEPICE
TŘETÍ
SBOR JEPIC TANEČNIC
PRVNÍ SLIMÁK
DRUHÝ SLIMÁK
DRVOŠTĚP
TETA
ŠKOLAČKA
POUTNÍK
Obleky u hmyzu celkem lidské: u Motýlů salónní, u Kořistníků občanské, u Mravenců černé, popřípadě žluté, přiléhavé a přepásané šaty dělnické, Jepice v gázových závojích. Hmyzí charakter se vyjadřuje hlavně v pantomimice. Ale vždy to zůstávají lidé, až na to, co skuteční lidé mají hmyzího.
PŘEDMLUVA
O této komedii se během její nedlouhé existence napsalo tolik přívětivých i nevlídných slov, že autorům přichází zatěžko ještě něco připojit k tomu matoucímu a mnohohlasému koncertu. Prý je to “úžasná satira na lásku, bohatství a válku”, ale také”ošklivé, cynické a pesimistické drama, jemuž chybí pravda” (Christian Science Monitor), “hra Jana Křtitele” (Freethinker) a “ukrutný, špinavý kus symbolismu” (Sheffield Daily Telegraph),
“otvírač očí frivolních diváků” a “předpotopní podobenství”. “Zabte je,” napsal o autorech berlínský kritik, zatímco Kerr srdečně zdravil “první pár bratří”, a tak dále. Bylo by příliš obšírné vybírat všechny hrozinky z kritických mazanců upečených doma i jinde.
Nuže k tomu všemu mají autoři nakonec máloco připojiti. Jen v jednom se ohražují: jejich komedie je možná ošklivá, ale není pesimistická. Jeden americký kritik napsal, že divák této hry se táže, nemá-li si podřezat krk, je-li svět tak špatný, jak se mu zde líčí. Tedy autoři zapřísahají diváky i čtenáře, aby to nečinili; nebyloť jejich úmyslem podřezávat lidi. Kdo u čerta vás nutí, abyste se ztotožňovali s motýly nebo chrobáky, cvrčky nebo mravenci či jepicemi? Což z faktu, že tito tvorové jsou tu líčeni jako povaleči a sobci, taškáři a požívači, militaristé a paraziti, plyne nutně důsledek, že jsou jimi míněni lidé? Což ukázka, že majetkové, rodinné nebo státní sobectví je titěrné, hmyzí, ukrutné a všivé, snad dokazuje, že všechno lidské je všivé? Což není proti hmyzu postaven aspoň jeden člověk, tulák, tvor, jenž vše vidí, soudí a hledá cestu? Každý divák nebo čtenář mohl sebe sama hledati v bloudícím tulákovi; místo toho – znepokojen nebo pohoršen – domníval se viděti svůj obraz nebo obraz své společnosti v havěti, jež tu byla – pravdaže s vědomou nespravedlivostí – učiněna nositelem některých špatností. A právě tento optický klam je svědectvím, že autoři nepsali svou “ošklivou a cynickou” satiru nadarmo.
Nemínili psáti drama, nýbrž mystérium ve smyslu docela starém a naivním. A jako v středověkém mystériu vystupovala ztělesněná Lakota, Sobectví nebo zase Ctnost, jsou zde jisté mravní pojmy personifikovány hmyzem: prostě pro větší názornost. Ovšem, Ctnost zde schází; kdyby autoři pustili na scénu dejme tomu včelu jako zosobnění Poslušnosti nebo pavouka jako personifikaci Skromnosti, zdál by se jejich kus asi méně pesimistickým.
Že to neudělali, k tomu měli své důvody; zrcadlo, jež nastavili životu, bylo úmyslně a tendenčně křivé a pokřivilo by hubu i nejspanilejší lidské Ctnosti. A hle, zlomyslný trik se nad očekávání podařil: bezpočet lidí rozpoznal člověka v té pokřivené grotesce a uvědomil si, že je cosi ošklivého, ukrutného a nicotného i tam, kde není zvykem to hledat. Nepsali jsme o lidech ani o havěti polní: psali jsme o jistých špatnostech. A to, bůhví, není špinavý pesimismus, shledá-li se, že špatnost je něco všivého a mizerného; není to ovšem ani povznášející, ani originální, ale o to tu skutečně nešlo.
A tak měli spíš pravdu ti, kdo tuto komedii nazvali “obnošenou alegorií”. Namouduši je strašně obnošená, tak říkajíc koupená v Židech a ještě obrácená; ale věřte, morálku je těžko hlásat ve smokingu; smokingová morálka by také vypadala podstatně jinak než to, co jsme chtěli lidem říci touto hrou.
PŘEDEHRA
Zelená lesní mýtina
TULÁK (vymotá se z kulis, klopýtaje, a padne): Haha, haha, hahaha, to je švanda, že? To nic nedělá. Nemusíte se