žebráček, byla by ho šla hledat na rozcestí, to byla její radost. Proč by také nebyli pomáhali lidem; najedli jsme se dosyta, v čem chodit bylo, proč by z toho přebytku se nebylo udílelo? To ještě není tak velká zásluha, jen povinnost křesťanská, ale když si od úst utrhne a dá, to je pěkná ctnost. Však to přišlo i s námi tak daleko, že jsme jídali jednou za den, aby měli jiní lidé také co jíst. No, i to jsme přestáli a zase slunce zasvitlo. V zemi byl pokoj a bylo vždy líp a líp.
Když Kašpar školu odbyl, chtěl se učit tkalcovství, a já mu nebránila. Řemeslo je pán. Vyučiv se musel do světa.
Jiří vždy říkal, že řemeslník za pecí válený ani za babku nestojí. Za několik let se vrátil, usadil se v Dobrušce a dobře se mu vede. Děvčata přidržovala jsem ke vší práci domácí, aby se mohly dát do pořádné služby; tu ale přijela sestřenice moje z Vídně do vsi, Terezka se jí zalíbila, a hned že si ji vezme a o ni starat se bude. Bylo mi dost těžko, ale myslila jsem, že bych nedobře udělala bránit jí v štěstí, když má chuť do světa jít. A Dorotka je hodná žena, mají pořádnou živnost ve Vídni a žádné děti! Starala se o Terezku jako matka a pěknou věc jí dala, když se vdávala. To mne trochu mrzelo, že si ta holka vyvolila Němce, ale teď si z toho nic nedělám, Jan je člověk na místě dobrý a rozšafný, nyní již dobře si rozumíme. Nu, a vnoučata, ty jsou moje. - Na místě Terezky šla do Vídně Johanka. Líbí se jí tam a má se prý dobře. - Ten mladý svět má již jiný rozum; mně se jaktěživo z domu nechtělo, dokonce mezi cizí lid.
Po kolika letech zemřeli mi rodiče, v šesti nedělích po sobě. Tiše šli ze světa, jako by svíčku zhasil. Pánbůh je trápit nenechal a nemuseli si po sobě zastesknout; byli spolu šedesát let. Měkce si ustlali, měkce budou spát.
Pánbůh dej jim věčnou slávu!“
„A nestýskalo se ti po dětech, když ti všecky tři odešly?“, ptala se kněžna.
„Inu, milostivá paní, krev není voda. Dost jsem mnohdy plakávala, ale nezmínila jsem se dětem, abych jim štěstí nekalila. A sama jsem nikdy nebyla, děti se rodit nepřestávají, a tak má člověk vždy čím se obírat. Když jsem to viděla u sousedů vyrůstat od kolébky a kaše, zdálo se mi, že jsou to moje vlastní. Musí mít člověk k lidem srdce, tak ho mají také rádi. - Naprosili se mne dost, abych přijela do té Vídně; inu, já vím, že bych tam byla našla hodných lidí jako jinde a že bych tam byla dobře schována, ale je to kus země a se starým člověkem není na cesty nic, ten je jak pára nad hrncem. Mohl by Pánbůh na mne vzpomenout, a já bych přece ráda kosti svoje v domácí zemi složila. -Ale milostivá paní, já se pustila do povídání, jako bych na přástvě tu byla; promiňte mé sprostnosti,“ doložila babička, dokončíc své vypravování, a vstala ze židličky.
„Tvé vypravování, stařenko, bylo mi velmi milé, nevíš ani, jak ti jsem za ně povděčna,“ řekla kněžna, položíc ruku na babiččino rámě. „Nyní ale pojď se mnou k snídaní, myslím, že i děti nabyly chuti k jídlu.“ - To řkouc, vyvedla babičku z kabinetu do salónu, kde byla přichystána káva, čokoláda a rozličné lahůdky. - Komorník čekal na pokynutí; na rozkaz kněžnin hned běžel pro komtesu a děti. - V malé chvíli se to přihnalo, komtesa jako dítě s nimi dováděla. - „Dívejte se, babičko, co nám slečna Hortensie dala!“ volaly všechny najednou, ukazujíce rozličné drahé dárky. - „I považme, co jsem na své nohy vstala, jsem to neviděla; jestlipak jste se ale pěkně poděkovaly?“
Děti přisvědčily. - „Copak ale bude říkat Mančinka, až to uvidí, a Cilka a Václav?.“ - „Kdopak je ta Mančinka a Cilka a Václav?“ ptala se kněžna, ráda chtíc věděti všemu konec i začátek. - „To já ti povím, milá kněžno, vím to od dětí,“ rychle řekla komtesa. „Mančinka je mlynářovic dcerka a ta Cilka a Václav jsou děti jistého flašinetláře, a má ještě čtyry. Barunka mi povídala, že jedí kočky, veverky a vrány, že nemají co jíst a žádného oděvu a že se jich lidé štítí!“ - „Proto snad, že jsou chudí?“ ptala se kněžna, „či že jedí kočky a veverky?“ - „Proto,“ dosvědčila babička. - „Nu, veverka není špatné jídlo, sama jsem jí okusila,“ mínila kněžna. - „Inu, milostivá paní, ono je jinak jíst něco z pouhé rozkoše a jíst to z hladu. Flašinetlář je od pánaboha obdařen zdravým žaludkem, děti samo sebou se rozumí že mnoho spotřebujou, a to má všecko s tou muzikou vydělat. Kam by se tedy dělo, není na sebe ani do sebe mnoho a v stavení jak na dlani!“
Mezi řečí sedla kněžna ke stolu, Hortensie rozesadila děti okolo sebe a babička musela také přisednout. -
Komtesa chtěla nalít jí kávy aneb čokolády, ale babička se děkovala řkouc, že nepije kávu ani to druhé. „A co snídáš?“ ptala se kněžna. - „Jsem od malička naučena snídat polívku, nejvíc kyselo, na to my v horách držíme.
Kyselo a brambory k snídaní, k obědu brambory a kyselo a k večeři jakbysmet; v neděli kousek ovesného chleba.
To je strava chudého lidu v Krkonošských horách celý rok a děkujou pánubohu, když o to nouze není, ale bývá často, že se ani otrubů nenajedí. Více do kraje, to už má každý trochu hrachu, bělejší mouky, zelí a všelicos, také kousek masa do roka; těm je už hej. Ale na panská jídla se nesmí sprostý člověk navykat, to by brzy ve psí byl.
Také by mu ty lahůdky málo síly dodaly.“ - „To se mejlíš, stařenko, taková jídla jsou velmi silná, a kdyby ti lidé mohli mít každý den kus masa a dobrého napití, myslím, že by jim to více síly dodalo než všecka ta jídla, co za celý den snědí,“ řekla kněžna. - „No vidíme, člověk se vždy něčemu přiučí; jáť vždy myslila, že jsou ti velcí páni jen proto tak bledí a mnohdy i suší, že jedí takové lahůdky, co nepřidá žádné síly.“ - Kněžna se usmála, neříkala