tlampače. Když začali o manželské svornosti, poručil si dokonce sólo sám pro sebe, že prý on jim zazpívá zbrusu novou. „Ode mne samého na světlo vydanou, potmě vytištěnou,“ dodal - „Tedy kokrhejte!“ křičeli chlapci,
„uslyšíme, umíte.“ Tlampač, postaviv se doprostřed sednice, spustil posměšným hlasem, který mu byl o svatbě tak přirozený jako o pouti vážný:
Ó andělská radost,
není přes manželskou svornost!
Pravím-li. Uvař hrách,
uvaří kroupy;
pravím-li o mase,
uvaří z mouky.
O andělská radost,
není přes manželskou svornost!
„Nedáme za písničku i se zpěvákem ani zlámaného haléře!“ volaly děvčata a hned začaly samy zpívat, aby překazily chlapcům radost, kteří si přáli slyšet pokračování. Při ustavičném zpěvu a žertování uvázaly se kytice, upletly věnečky, děvčata vstaly od stolu, popadly se za ruce a točíce se v kole zpívaly: Už je to uděláno,
už je to hotovy,
koláče jsou napečeny,
věnce jsou uvity.
A v tom se již také do dveří panímáma přihnala, nesouc s ostatní ženskou čeládkou plné ruce jídel. Pan otec a družba přinášeli pití. Sedlo se zase ke stolu, který pokryt byl na místě rozmarýny vařením a pečivem. Mládenci seděli vedle družic, ženich uprostřed starší družičky a starosvatky, nevěsta uprostřed družby a mladší družičky, která jí také jídlo sama krájela a předkládala, jakož starší družice ženichovi. Tlampač ustavičně stůl obskakoval, nechal se od družic krmit, nechal se od nich i vylát, ony ale mu prominout musely každý žert, byť i hrubý trochu býval. Konečně když se všechny mísy odklidily ze stolu, přinesl tlampač tři mísy na stůl, co dar nevěstě od něho podaný. V první byla pšenice, kterou jí podával s přáním, aby „úrodná“ byla, v druhé bylo trochu popele s prosem smíchaného, a třetí byla mísa „tajná“, celá který musela nevěsta vybírat, aby se cvičila v „trpělivosti“, zakrytá.
Nevěsta ovšem neměla být zvědavá, měla přijmout mísu a nedívat se do ní, ale kterápak by to byla vydržela, i Kristle nedalo to pokoje; zpolehounka, když ji nikdo nepozoroval, odkryla růžek bílého šatu, jímž mísa přikryta byla, a – frrrr vrabec tam ukrytý vyletěl do stropu. „Vidíš, milá panno nevěsto,“ pravila babička, klepnouc jí na rameno, „tak to je s tou zvědavostí. Člověk by raději umřel, než aby nezkoumal, co před ním ukryto, a když pod roušku nahlídne, nechytl přece nic.“ Pozdě do noci byla mládež pohromadě, neboť se po jídle tancovalo ještě.
Ženich s družbou vyprovázeli starosvatku domů, připomínajíce při rozchodu, že se časně zrána zase dostaví.
Ráno byli obyvatelé údolíčka i Žernova záhy na nohou. Část šla s sebou do kostela, část jen ke stolu a k tanci, a kteří nešli, nemohli přece zvědavosti odolat, podívat se na svatbu, o níž se již kolik neděl mluvilo, jak hlučná bude, a že pojede nevěsta na panském kočáře s panskými koňmi do kostela, že bude mít drahé granáty na krku, vyšívaný bílý fěrtoch, z růžové dykyty kabátek a barvy oblakové sukni, to všecko věděli již na Žernově dříve snad ještě, než nevěsta na to pomyslila. Oni věděli všecko dopodrobna, mnoho-li a jaké jídla při svatbě budou, v jakém pořádku na stůl přijdou, kolik kusů košil, kolik kusů peřin, jaké nářadí nevěsta věnem dostala, všecko věděli, jak by jim to byla psala. Na takovou hlučnou svatbu nejít se podívat, nepodívat se, jak nevěstě věneček sluší, mnoho-li slzí vylije, jak hosté ustrojeni jsou, nebylo by nikomu ani k odpuštění bývalo. Toť bylo zase kus děje v historii jejich, toť zavdalo látky k řečem na půl léta nejméně - jak toho prominout ?
Když Proškovic a myslivcovic, kteří se byli na Starém bělidle stavili, k hospodě přišli, museli se na dvorku tlačit