premovaných sloužících a vrchnosti chodili po zahradě dělníci, přikrývali chvojem záhony, na nichž nebylo pestrobarevného kvítí, ale símě odpočívalo ke krásnějším ještě květům, jež těšit měly oko velitelky, až by se zase k nim navrátila. Vzácné cizokrajné stromy, zbavené zeleného šatu, zatočeny byly v slámě, fontána, vystřikující stříbrné proudy, zakryta byla prkny a mechem a zlaté rybičky ukryly se na dno rybníčku, jehož hladina, jindy tak čistá, všecka byla pokryta listím, žabincem a zeleným šlemem. Děti dívaly se dolů, vzpomínaly na ten den, když s Hortensií po zahradě chodily, když snídaly v salónu, jak to bylo všecko krásné, a myslily si: „Kdepak asi ona nyní je!“ Babička ale dívala se ráda přes protější žlickou stráň, přes vesnice, obory, háje, rybníky a lesy k Novému Městu, k Opočnu až k Dobrušce, kde bydlel její syn, a za Dobrušku, mezi hory, kde byla malá vesnička a v ní tolik jí milých duší. A když zraky obrátila k východu, tu ležel před ní krásný polověnec Krkonošských hor, od dlouhého hřbetu Hejšoviny až k vrcholu do oblak čnějící Sněžky pokryté sněhem. Babička ukazujíc přes Hejšovinu, říkala dětem: „Tam znám každou stezku, tam v těch horách leží Kladsko, kde se vaše matka narodila, tam jsou Vambeřice a Varta, tam v těch krajinách strávila jsem několik šťastných let.“ Zamyslila se, Barunka ale vytrhla ji otázkou: „Tam ve Vartě sedí ta Sibyla na tom mramorovém koni, viďte?“ - „Povídá se, že u Varty na jednom vrchu. Sedí prý na mramorovém koni, sama též z mramoru vytesaná, a drží ruku zdviženou k nebesům. Až se prý celá do země propadne, že nebude vidět ani konce prstů, pak se proroctví její vyplní. Můj otec říkával, že ji viděl, a to že byl již kůň po prsa v zemi.“ - „A kdo byla ta Sibyla?“ ptala se Adelka. - „Sibyla byla moudrá žena, která uměla předpovídat budoucnost.“ - „A co předpověděla?“ ptali se chlapci. - „Nejednou jsem vám to již povídala,“
řekla babička. - „My to už zapomněli.“ - „To si ale máte pamatovat.“ - „Já si, babičko, mnoho z toho pamatovala,“
pravila Barunka, která babičku velmi pozorně poslouchávala; „viďte, Sibyla prorokovala, že přijde na českou zem mnoho bídy, že budou vojny, hlad, mor; nejhůř ale že bude tenkráte, až nebude otec synu, syn otci, bratr bratru rozumět, až nebude platit slovo ani slib, pak že bude nejhůř, pak prý česká země má být na koňských kopytech roznesena.“ - „Dobře jsi to pamatovala. Ale Pánbůh nedej, aby to kdy bylo,“ vzdychla babička. Barunka klečíc u nohou babičky, sepjaté ruce na jejích kolenou, jasné oči důvěrně na vážnou tvář upřeny majíc, ptala se dále:
„Jaké to je proroctví, co jste nám povídala, víte, o blanických rytířích, o svatém Václavu a svatém Prokopu?“ - „To je proroctví slepého mládence zase,“ odpověděla babička. - „Ach babičko, já mám někdy takový strach, že vám ho ani vypovědít nemohu; viďte, vy byste také nechtěla, aby česká zem na koňských kopytech byla roznesena?“
- „Bláhová, jak bych mohla takové neštěstí chtít, vždyť se každý den modlíme za zdar české země, vždyť je to naše matka. No, tedy když bych viděla matku ve zkázu upadat, mělo by mi to být jednostejné? Což byste vy dělali, kdyby vám chtěl někdo maminku zabít?“ - „Křičeli bychom a plakali,“ ozvali se chlapci a Adelka. - „Jste děti,“ usmála se babička. - „To bychom jí pomáhat museli, viďte, babičko?“ řekla Barunka a oko jí zahořelo. -
„Tak, děvče, tak, to je to pravé, křik a pláč nic nespomáhá,“ pravila stařena a položila ruku na hlavu vnučky. -
„Ale babičko, my jsme malí, jak bychom mohli pomoci?“ mínil Jan, jehož mrzelo, že babička málo o něm soudí. -
„Nevíte, co jsem vám povídala o malém Davídkovi, který skolil Goliáše? Vidíte, i ten malý mnoho může, když má pevnou důvěru v Boha - pamatujte si to. Až vyrostete, přijdete do světa, poznáte zlé i dobré, budou vás svádět, přijdete do pokušení. Pak si vzpomeňte na svou babičku, co vám říkávala, když s vámi chodívala. Víteť, že jsem zanechala dobré živobytí, které mi pruský král podával, a raději pracovala do úpadu, než bych si byla nechala děti odcizit. Milujte tedy i vy českou zem co matku svoji nade všecko, pracujte pro ni jako hodné děti a proroctví, jehož se bojíte, se nevyplní. Já se vás co mužných nedočkám, ale naděju se, že na babiččina slova pamatovat budete,“ dořekla babička pohnutým hlasem. - „Já je nikdy nezapomenu,“ šeptala Barunka, schovávajíc tvář do babiččina klínu. Chlapci tu stáli mlčky, oni slovům babičky nerozuměli tak jako Barunka, Adelka pak, přitulíc se k babičce, plačtivě povídala: „Ale babičko, vy neumřete, viďte že ne?“ - „Všecko je na světě do času, milá děvečko, i na mne Pánbůh zavolá,“ odpověděla babička Adelce, vroucně ji k sobě přivinouc. Mlčky tak chvíli zůstaly., babička se zamyslila, děti nevěděly, jak začít. Tu slyšely nad sebou šumot křídel, a když pozdvihly zraky vzhůru, viděly povětřím veslovat hejno ptáků. „To jsou divoké husy,“ pravila babička; „těch neletí nikdy mnoho, jedna rodina jen, a mají v letu jiné řadění; podívejte se, dvě letí napřed, dvě vzadu, ostatní vždy jedna vedle druhé, na délku nebo na šířku, ledaže se někdy do půlkola zatočí. Kavky, vrány, vlaštovice letí ve velikých hejnech, několik jich letí napřed, ti hledají místa k odpočinku pro druhé, a vzadu a po stranách letí stráž, která hájí v čas nebezpečenství samičky a mláďata, neboť se mnohdy setkají s nepřátelským hejnem a pak začne vojna.“ - „Ale babičko, jakpak mohou vést ptáci vojnu, když nemají rukou, aby mohli držet šavle a flinty?“ otázal se Vilím. - „Ti vedou vojnu svým způsobem a přirozenou jim zbraní. Zobáky sekají se a křídly tlukou do sebe tak krutě jako lidé ostrou zbraní ; pokaždé jich při takových vojnách mnoho spadne.“ - „To jsou hloupí,“ povídal si Jan. – „Inu, milý hochu, lidé mají rozum, a také se perou pro málo a pro nic, až se uperou do smrti,“ odpověděla babička, vstanouc z lavičky a pobídnouc děti k odchodu.
„Podívejte se, slunce je na sklonku a zachází v šarlatu, bude zítra pršet;“ obrátíc se pak k horám dodala: „A Sněžka má čepec.“ - „Chudák pan Beyer, ten zase vystojí, když musí chodit do lesa,“ útrpně řekl Vilím, vzpomena