„Já jsem jako ta Zuzanka,“ pravila Kristla; „pranic mi na té učenosti nezáleží, když tomu rozumět nemohu. Když slyším hezky zpívat a vás, babičko, vypravovat, to je mi milejší než jakýkoli výklad. Ale jestlipak jste slyšela tu píseň, co udělala Barla z Červené Hůry?“ -“ Milá holka, mně ty světské písně už teď nejdou do hlavy, ani se o ně mnoho nestarám; ty časy, kde jsem pro písničku kus cesty běžela, už pominuly, teď já jen ty moje pobožné zpívám,“ pravila babička.
„Jaká je to, Kristlo?“ ptala se Mančinka a Barunka. - „No počkejte, však já vás jí naučím, začíná se: Copak ten ptáček povídá, co na dubě sedá?“ - „Tu mně, Kristinko, musíš dnes zazpívat, až k vám přijdem,“ obrátil se Míla do vozu. - „Třebas dvakrát. Byly jsme na robotě na panském hrabat, Barla také přišla, a když jsme odpočívaly pod strání, povídá Anča Tichánkovic: „Barlo, udělej nám písničku!“- Barla se chvilku rozmejšlela, pak se usmála a začala zpívat: „Co ten ptáček povídá, co na dubě sedá? Která panna hocha má, že je vždycky bledá.“ Anča se ale o to skoro rozhněvala, myslila, že to padá na ni; to víte, že má Tomše, že je nevěstou. Ale Barla jak to na ní pozorovala, jen to fiklo, udělala druhý verš na udobřenou: „Mlč, ptáčku, mlč, ty lžeš, nepovídáš pravdu: já také hocha mám, a mám přece barvu.“ - Líbila se nám dost a dost a notu tak pěkně k ní vzala, až milo. Žernovská děvčata budou poslouchat, ony ji ještě neznají,“ doložila Kristla. Mančinka a Barunka si notovaly poněkud novou písničku, a vtom jeli okolo zámku. Před vraty stál nejmladší komorník v černém obleku, chlapisko nevelké, vyzáblé; jednou rukou pročesával si černý vous, druhá ruka palcem zavěšena byla v zlatém řetízku, který mu na šíji visel, aby vidět bylo třpytící se na prstech prsteny.
Když jel kočár okolo něho, zasvítily mu oči jako mackovi, když vidí vrabce, usmál se milostně na Kristlu a pokynul rukou. Ale ženské sotva se po něm obrátily a Míla s nechutí vydrovku popošinul. Raději bych věru čerta viděla než toho Taliána,“ povídala Kristla. „To už zase číhá, až by šlo několik děvčat samotných, aby mezi ně vletěl jako jestřáb.“ - „No, onehdy ve Žliči dostal na hřbet,“ začal Václav. „přišel si tam k muzice a hned, k těm nejhezčím děvčatům, jako by pro něho je tam byl kdo přivedl; a chlap neumí promluvit česky, ale ,esky olka, mám rád‘, to si hned pamatoval.“ - - „To mně také v jednom repetí, když přijde na pivo,“ vskočila do řeči Kristla, „a kdybych mu desetkrát po sobě řekla: „Já vás ne ráda“- přece nejde z krku jako ta zimnice.“ - „No, hoši mu vyprášili kanduš notně, a kdyby mne nebylo, teprv byl by zvěděl, po čem perník v Pardubicích.“ - „Ať si dá pozor, aby mu to na jiném místě nepověděli,“ řekl Míla, pohodě hlavou.
Kočár zastavil u hospody. „No, zdrávi jste svezli,“ děkovala se Kristla, podávajíc ruku Mílovi, který jí pomáhal z kočáru. „Ještě slovíčko,“ zadržela ji babička; „nevíš, kdy půjdou Žernovští a kdy Červenohůrští do Svatoňovic?“ -
„Snad jako kdy jindy: Červenohůrští mezi matičkama a Žemovští na první mariánský svátek po Janu. Já jdu také.“
- „To chci také,“ mínila babička. - „Já jdu letos také s sebou,“ smála se Barunka. „Já také,“ přisvědčila Mančinka.
Ostatní děti pravily, že také, ale Barunka je odbývala, že by tři míle cesty neušly. Zatím švihl Václav zase do koňů a jeli ke mlýnu, kde složili Mančinku a kde odbyla babička svěcených několik věnečků, pro panímámu přichystaných. Když dojížděli domů, přiběhl jim Sultán a Tyrl velikými skoky vstříc a nemohli se radostí ani ustanovit, že mají babičku zase doma. Babička ale děkovala Pánubohu, že šťastně domů dojeli, ona stokrát raději pěšky šla, než se vezla, neboť na tom voze, a když ti bujní koně v jednom cvalu uháněli, zdálo se jí ustavičně o sražení hlavy.
Bětka i Vorša čekaly na zápraží. „Co vy, Václave, kde máte věneček?“ ptala se mluvná Bětka kočího, když babička s dětmi do sednice vešla. - „I holka, to jsem já dávno zapomněl, kde jsem ho nechal,“ ušklíbl se potutelně Václav, otoče povoz k silnici. - „Nemluv s ním,“ potáhla Bětku Vorša; „to víš, ten si nevidí do huby ani na Boží hod!“ - Václav směje se švihl do koňů a hned ho tam nebylo. Čerstvé věnečky pověsila babička mezi okno a na obrázky loňské hodila „božímu ohníčku“.
IX
V babiččině světnici jako v zahradě, kam se člověk obrátí, všude plno růží, rezedy, střemchy i jiného rozmanitého kvítí a mezi tím celé náruče dubových listů. Barunka, Mančinka vážou kytice a Cilka vije veliký věnec. Na lavici u kamen sedí Adelka s chlapci a odříkávají si přání.
Je předvečer svatojánský, druhý den otcův svátek, slavný to rodině den. Ten den sezval pan Prokeš své nejmilejší přátele na hostinu, to byl už obyčej. Proto byl takový rámus po celém stavení; Vorša drhla a smejčila, aby nebylo ani prášku nikde, Bětka pařila drůbež, paní pekla koláče a babička přihlížela tu k těstu, tu k peci, tu k drůbeži; jí bylo všude třeba. Barunka prosila, aby babička zavolala Jana ven, že jim nedá pokoje, a když byl venku, naříkala Bětka a Vorša, že se jim plete pod nohama. Vilém chtěl, aby ho babička vyslýchala, Adelka chytala ji za faldy, škemrajíc o koláč, a na dvoře krákaly slepice, dávajíce znamení, že chtějí na hřad. „Pro pána krále, vždyť pak nemohu všem všudy najednou posloužit!“ naříkala si ubohá babička. Tu volá Vorša: „Pán jde domů!“ - Pletačky