všimne, a Mikšovic přinesli hned, co za potřebné uznali. Já to sám tam položil. Druhý den jdu se podívat- chybělo tam z jídla chléb jen a ze šatstva sukně, lajblík a košile. Ostatní bylo tam vše, i třetí den ještě. Vzal jsem to pryč, aby to jiný nepovolaný neodnesl. Dlouho jsme nemohli vyzkoumat, kde nocuje, až jsem já vyčíhal, že pod třemi jedlemi v jeskyňce snad tam někdy kámen vylamovali. Vchod je chrastím zarostlý, že by to nepovědomý nenašel, a ještě ho zatarasila chvojem. Vlezl jsem tam jednou. Jeden neb dva lidé mají tam místa, a Viktorka nemá tam ničeho než trochu suchého stlaní a mechu. To je lože její. - Známí a příbuzní, a dokonce otec její a Mařenka, která už byla Toníkovou nevěstou, číhali na ni leckdes, rádi by s ní přec byli mluvili a ji do stavení přivedli, ale ona se lidem tuze vyhýbala a ve dne bylo ji málokdy vidět. Když zase jednou podvečer ke statku si přišla sednout, tichounce k ní Mařenka přistoupila a svým lichotným hláskem ji prosila: „Pojď, Viktorko, pojď se mnou do komory spat, už jsi dávno se mnou nespala; stýskalo se mi po tobě, a všem. Pojď se mnou!“ Viktorka se na ni podívala, nechala se vzít za ruku, nechala se vést až do síně; najednou se ale uškubla a pryč. Kolik dní ji potom u statku neviděli.
Jednou v noci stál jsem na čekání, na stráni nad Starým bělidlem; měsíc svítil jako ve dne. Tu vidím vycházet Viktorku z lesa. Když jde, nese ruce pod prsami přes sebe položené, hlavu k předu schýlenou, a běží tak lehce, až člověku se zdá, země že se nedotýká. To utíkala tak z lesa a zrovna k splavu. Já ji vidíval již tenkráte začasto u vody i jsem si toho hned nevšimnul. Ale sedět, aneb na stráni pod tím velikým dubem, a tudy jsem si toho hned nevšimnul. Ale když jsem dobře přihlídl, vidím, že cosi do vody zahazuje, a slyším ji tak divoce zasmát se až mi vlasy se zježily. Pes můj začal hrozně výt. Já se tenkráte hrůzou třásl. Viktorka sedla si ale potom na pařez a zpívala; nerozuměl jsem ani slova, ale nota byla k ukolébavce, co zpívají matky dětem: Spi, děťátko, spi,
zamhuř očka svý,
Pánbůh bude s tebou spáti,
andělíčky kolébati
spi, děťátko, spi!
Ta nota tak žalostně zaznívala v noci, že jsem sotva úzkostí na místě vydržel. Dvě hodiny seděla a zpívala. A od té doby je každý večer až do noci u splavu a zpívá vždycky tu ukolébavku. Ráno jsem to starému mému povídal, ale tomu hned napadlo, co asi do vody hodila - a vskutku tak bylo. Když jsme ji zase viděli, byla postava změněna již. Matka se děsila i ostatní, ale co platno. Nevědomost hříchu nečiní! - Pomalu se navykla chodit i k našim dveřím, obyčejně když ji hlad dohnal; ale jako nyní dělá, tak i tenkráte; přišla, postavila se jako statue a nic. Ale moje žena - tenkráte ještě byla holčina - hned jí dala něco k jídlu; vzala to mlčky a utíkala do lesa. Když jdu lesem a potkaje ji chleba jí podám, vezme ho, ale kdybych s ní chtěl mluvit, uteče a nevezme ničeho. Květiny má zvláště ráda; jestli nenese kytku v ruce, má ji za lajblíkem, ale když vidí dítě nebo někam přijde, rozdá je. Ví-li, co dělá, kdož to může vědět? Rád bych sám věděl, co se v té pobloudilé hlavě její děje, ale kdož by to mohl vysvětlit, a ona - stěžkem kdy!
Když měla Mařenka s Toníkem svatbu a ke kopulaci na Červenou Hůru odjeli, přiběhla Viktorka - bůhví jestli náhodou, nebo o tom slyšela - do statku. Měla v klíně květiny; jak přišla k prahu, rozhodila květiny po dvoře.
Matka se pustila do pláče, přinesla jí ven koláče a co dobrého měli, ale ona se obrátila a utekla.
Otec se nad tím tuze trápil; měl ji rád. Třetí rok umřel. Já byl právě ve vsi, Toníkova žena i on s pláčem se mne ptali, jestli jsem neviděl Viktorku. Rádi byli by ji přivedli do statku, a nevěděli jak. Otec prý nemohl skonat a všickni soudili, že ona mu duši drží. Vrátil jsem se do lesa, jestli bych ji kde viděl, a myslil jsem, že jí to řeknu, ať mi již rozumí nebo ne. Seděla pod jedlemi; já okolo ní jakoby nic a jen tak mimochodem, abych ji nesplašil, povídám: „Viktorko, tatík tvůj umírá, mohla bys jít domů.“
Ona nic, jako by neslyšela; myslím si, to je darmo, a jdu jim to do vesnice vyřídit. Ještě mluvím s Mařenkou na prahu, volá čeledín: „Viktorka jde opravdu do sadu!“
„Toníku, vyvolej kmotry a schovejte se, ať ji nesplašíme!“ řekla Mařenka a šla do sadu.
Za chvíli vedla Viktorku mlčky do sednice. Ta hrála si s petrklíčem a ty krásné, ale matné černé oči ani se z něho nepozdvihly. Mařenka vedla ji jako slepou bábu. V sednici bylo ticho. Z jedné strany lože klečela matka, u nohou jediný syn; starý měl ruce složené přes prsa, oči byly obrácené již do nebe, zápasil se smrtí. Mařenka přivedla