61

jsem se na svoji sílu, a když si nedal důstojník říci po dobrém, pustili jsme se spolu na pěst. Nesměj se, holka, nesměj, nekoukej na mne, jaká nyní jsem; bylať jsem ovšem nevelká, ale sporá, ruce moje, zvyklé na těžkou práci, byly tvrdé. Byla bych mu dobře odolala, kdyby byl ve vzteku nezačínal na mne lát a hřešit. Tím se prozradil, a najednou jako hromová rána octl se mezi námi Jiří, popadna ho za chřtán. Slyšel hřešení, vykoukl z vikýře, v polotmě mne poznal a také hned vikýřem dolů skočil, div to věru, že hlavu nesrazil. Ale což on pomyslil nač, nedbal, kdyby pod ním i hranice byla hořela. – „Je to způsob, s poctivým děvčetem se tu v noci prát, pane?“

křičel Jiří. Já ho chlácholila, prosila, aby pomyslil, v čem je, ale on držel pána jako v kleštích, zlostí se třesa. Přece si ale dal říci. „V jiné chvíli a na jiném místě bychom si něco jiného pověděli, ale není zde k tomu čas, tedy slyšte a pamatujte.To děvče je mojí nevěstou; nebude-li mít budoucně před vámi pokoj, promluvíme spolu jinak. Nyní jděte!“ Poté přehodil pána přes vrátka jako hniličku; mne pak vzal okolo krku a povídá: „Madlenko, pamatuj na mne, pozdravuj mámu a buďte tu zdrávi, musím tu chvíli pryč, sice mne chytí. Nebojte se o mne, já znám každou stezku a jistě se protluču do Kladska, kde se přece nějak ukryju. Prosím tě, přijď do Vambeřic na pouť, tam se shledáme!“ Než jsem se vzpamatovat mohla, byl tentam. Já běžím hned k Novotné povědít, co se stalo; jdeme k našim, všichni jsme byli jako beze smyslu. Každého šumotu jsme se lekali. Důstojník rozeslal vojáky na všecky cesty, nepoznaje Jiřího myslil, že je přespolní a že ho někde natrefí, ten ale jim šťastně uklouzl. Vyhýbala jsem se pánovi, jak jsem jen mohla, on ale nemoha se jinak pomstít, ostouzel mne po vsi, jako bych špatné děvče byla.

Znali mne všichni, nepodařilo se mu. Naštěstí přišel rozkaz, aby se vojsko hnulo zpět, Prus vtrhl přes hranice.

Ono z celé té vojny nic nebylo, sedláci říkali jí „koláčová“, protože prý vojáci, když snědli po vesnicích koláče, domů se vrátili.“

„A jak se dělo s Jiřím?“ ptala se Kristla s napnutostí poslouchajíc. - „Nevěděli jsme o něm ničehož až do jara, poněvadž s těmi nepokoji nikdo nepřecházel. Byli jsme jako na trní. Přišlo jaro - a ještě nic; vydala jsem se na pouť, jak jsem byla Jiříkovi slíbila. Šlo více známých a naši mne jim dali na starost. Vůdce náš byl kolikráte v Kladsku a tatík mu nařídil, aby mne tam dovedl, on tam znal každý kout. „Stavíme se u paní Lidušky, abychom se trochu spořádali,“ řekl vůdce, když jsme přišli do města. Vešli jsme do malé hospody na předměstí. K paní Lidušce zacházeli všickni, kteří z Čech přišli; ona byla z naší krajiny. Tenkráte se ještě v Kladsku mluvilo všude česky, než to bývá tak, že se lidé rodilí z jedné krajiny rádi hledají. Paní Liduška nás s velikou radostí přivítala, museli jsme do její sedničky. „Jen se posaďte, já tu jsem hned, jen trochu vinné polívky vám přinesu,“ pravila ochotně a ztratila se ze dveří. Já měla srdce jako v kleštích, byla to radost, že se s Jiřím shledám, i strach, že se mu snad cos přihodilo zatím, co jsme o něm neslyšeli. Tu najednou zaslechnu venku známý hlas pozdravovat paní Lidušku a ji zase volat: „Jen dále, pane Jiříku, jsou tam poutníci z Čech!“ Dvéře se rychle otevřely a v nich se ukázal Jiří, avšak zhlídnouc ho, zůstala jsem jako hromem omráčená. Byl ve vojenském šatu. Mně se dělaly mžitky Jiří mně podal ruku, vzal do náručí a skoro s pláčem povídal. „Vidíš, Madlenko, já jsem nešťastný člověk; sotvaže jsem uchopil se řemesla a střásl ze sebe, co se mi nelíbilo, již mám zase nové jho na krku. Z deště jsem utekl a dostal se pod okap. Kdybych v Čechách byl, alespoň bych sloužil svému císaři pánu, a zde sloužit musím cizímu.“ – „Proboha tě prosím, cos to dovedl, Ze tě vzali?“ povídám mu. – „Inu milá, mladost nerozum. Nevěřil jsem zkušenému strejci, když jsem od vás utekl, všude se mi stýskalo, všecko bylo mi proti mysli. Šel jsem jednou v neděli s několika kamarády do hospody, nedbaje na žádné domluvy. Pili jsme, až jsme se opili, tu přijdou do hospody verbíři.“ – „Ti lotři,“ vskočila mu do řeči paní Liduška, která právě polívku přinesla; „kdyby pan Jiřík byl u mne býval, nebylo by se mu nic stalo; já ty jejich klamy mamy netrpím u mne; však pan strýc jinam nejde než k Lidušce. Inu, člověk má svědomí, ten mladý lid - inu co je dělat, když to nemá rozum. Už si z toho nic nedělejte, pane Jiříku, jste čistý hoch, náš král má rád velké vojáky, nenechá vás dlouho bez hůlky.“ –

„Ať je to již jak chce,“ začal Jiří, „co se stalo, stalo se. My nebyli svoji, verbíři nás obalamutili, a když jsem vystřízlivěl, byli jsme já a Lehotský, můj nejmilejší kamarád, vojáky. Myslil jsem, že si hlavu strhnu, ale co dělat.

Strýc také naříkal dost; konečně přemýšlel, jak by se alespoň celá ta věc zlepšit dala, když ne napravit. Šel ke generálovi a to uprosil, že jsem zůstal zde, že se co nejdřív kaprálem stanu a - no, to si povíme ještě. Jen mi teď nedělej těžké srdce, jsem rád, že tě vidím.“ Museli jsme se potěšit, jakkoli se dalo. Později dovedl mne Jiří k strýcovi, který nás rád viděl. Večer přišel také jeho kamarád Lehotský, hodný to člověk. Však si zůstali s Jiřím věrni až do smrti. Jsou už oba na věčnosti, a já tu ještě jsem.“

„Vy jste se už domů nevrátila, babičko, viďte, dědeček si vás vzal?“ vytrhla Barunka, která se byla dávno již vrátila, babičku ze zamyšlení, do něhož padla při vzpomínce na ony blaženě strávené chvíle při tomto shledání. -

„Inu ovšem, nechtěl jinak dát. Dovolení k ženění, to bylo to, co mu ještě strýc vymohl. Čekali jen, až přijdem na pouť. Jiří na noc odešel, já zůstala noclehem u strýce. Byl to dobrý staroušek, pánbůh mu dej nebe. Druhý den časně ráno Jiří přiběhl a dlouho se strýcem se o něco radili. Pak přišel ke mně a povídá: „Madlenko, řekni mi upřímně, na dobré svědomí, máš mne tak ráda, abys se mnou i zlé snášela, otce i matku opustila?“ Jářku, že mám. „Když ano, tedy zůstaň zde a buď mojí ženou,“ povídá a uchopí mne za hlavu a líbá. Nikdy mne nelíbal,