57

zapomněli,“ usmála se babička. Pak požehnala děti křížkem a již chtěly jít, tu ještě vzpomněla na něco. „Kdyby měla přijít bouřka, myslím ale, že nepřijde, tedy nebojte se, jděte tiše svou cestou, modlete se, ale nestavte se pod strom, neboť do stromů rád hrom bije, rozumíte?“ rozumíme, babičko, tatínek nám to také jednou povídal.“ -

„No tedy jděte s Pánembohem a vyřiďte pozdravení.“ Nato se babička rychle obrátila, aby neviděly děti slze, které se jí do očí draly. Psi obskakovali děti velikými skoky myslíce, že půjdou s sebou na procházku, ale Jan pověděl jim, kam jde cesta, žena je nazpět. Na babiččino zavolání vrátili se k ní, ale ohlídli se několikrát, jestli je přece některý nezavolá. Také babička se ohlížela,~ když viděla, že děti už za mostek zacházejí, kde na ně Mančinka již čekala, kráčela bez přítrže domů. Byla celý den jaksi zamyšlená, chodila po stavení, jak by někoho hledala. Sotva kukačka v sednici odkukala čtvrtou hodinu, vzala vřetánko pod paždí a pravila Adelce: „Pojď, děvečko, půjdeme školáčkům naproti; počkáme na ně u mlýna.“ Šly. U statue pod lípami seděla panímáma, pan otec a několik mlečů tam stálo. „Jdete naproti chase, viďte,“ volala panímáma zdaleka; „také čekáme na naši Manču. Posaďte se mezi nás, babičko!“ Babička sedla.

Co máte nového?“ ptala se pana otce a ostatních. - „Právě tu vypravuju, že musí chasa ten týden k odvodu,“

ozval se jeden z mlečů. - „No, potěš je pánbůh,“ pravila babička. - „Ba milá babičko, bude to zase nářku dost; myslím, že je v Mílovi malá duše,“ řekla panímáma. - „Tak to bývá, když je člověk k světu podoben,“ ušklíbl se pan otec, mžouraje okem; „kdyby toho u Míly nebylo, byl by vojny svoboden, ale ta šlakovitá žehravost rychtářovic Lucie a zlost správcovic slečinky mu posvítily.“ - „Snad to otec jeho spraví,“ mínila babička, „na to alespoň Jakub doufal, když mu o vánocích pan správce službu odřekl.“ - „Inu,“ začal jeden z mlečů, „on by starý Míla jednu nebo dvě stovky za to dal.“ - „Dvě stovky, milá brachu, je ještě málo,“ - řekl pan otec, „a tolik Míla dát nemůže, živnost není velká a kolik dětí na ní. Nejlíp by si ovšem pomohl, kdyby rychtářovic Lucii chtěl, ale proti gustu žádný dišputát. Já vím, jestli bude muset Míla jít k odvodu a bude mít ještě na vybranou, že raději bude vojákem, nežli by rychtářovým synem byl.“- „Inu, bič jako bič,“ hodil hlavou jeden z mlečů, „kdo Lucii dostane, nemusí říci „Bože, mne netrestej,“ ten bude trestán dost.“ – „Mně je nejlítěji toho děvčete Kristly,“ pravila babička, „ta bude dělat!“ - „Což děvče,“ zamžoural pan otec, „popláče, poheká a dost; Jakubovi bude hůř!“ - „Toť je jisto, kdo není rád vojákem, těžko přivyká, ale konečně by přece přivykl, jako každý jiný. Vím já dobře, pane otče, jak to chodí; nebožtík Jiří, dej mu pánbůh nebe, musel horšímu zvykat a já s ním, ale u nás bylo to jinaké a s Kristlou je to také jiné. Jiří dostal dovolení k ženění, vzali jsme se a žili jsme spokojeně. Zde to ale být nemůže; a není se čemu divit, že Míla s nechutí jde, když si ti dva pomyslí, čtrnácte let na sebe čekat! No, snad se přece podaří, že tomu ujde,“ dodala stařenka a celá tvář se jí pojednou vyjasnila, neboť zahlídla zdaleka přicházet děti.

Ty opět, spatřivše babičku, pustily se do běhu. - „No Mančo, nemáš hlad?“ ptal se pan otec, když ho byla dcerka pozdravila. - „Baže mám, tatínku, a všecky máme hlad, vždyť jsme neobědvaly,“ odpověděla. - „A ten krajíc chleba, křížaly , buchty to byla rosa?“ mžikl pan otec, zatoče pikslu. „Copak, tatínku, to není žádný oběd,“

usmálo se děvče. - „A taký kus cesty klusat a tolik se učit, není-li pravda, děti, to se dostane hlad?“ zasmála se babička, a kladouc si vřetánko pod paží, dodala: „Půjdeme tedy, abych si vás zachovala a hladem jste mi neumřeli.“ Dali si dobrou noc. Mančinka povídala ještě Barunce, že bude zase ráno čekat na můstku, pak pospíchala za matkou do mlýna, Barunka chytila se babičky za ruku. „Povídejte mi tedy, jak se vám vedlo, čemu jste se ve škole učili a jak jste se chovali,“ ptala se babička po cestě. - „Hečte, babičko, já jsem bankaufsér,“ vyjel rychle Jan, před babičkou poskakuje. - „Prosím tě, hochu, co je to?“ ptala se babička - „Víte, babičko, kdo sedí na kraji ve škamně, ten dává na ostatní pozor, co vedle něho sedí, a který se nepořádně chová, toho si zapíše,“

vysvětlovala Barunka Mně se zdá, že tomu u nás říkají dohlížitel, ale to musel dávat pozor vždy jen ten nejhodnější a nejpilnější hoch z celé lavice, a pan učitel ho neudělal hned dohlížitelem.“ - „Však nám to Kopřivovic Toník vyčítal, když jsme šli ze školy, že prý kdybychom nebyli Proškovic, že by s námi pan učitel tolik nenadělal,“ žalovala Barunka. „To si nemyslete,“ pravila babička, učitel nebude s vámi dělat výminky, když toho zasloužíte, potrestá vás jako Toníka; to proto dělá, abyste si té pocty vážili, rádi do školy chodili a hleděli. A co jste se učili?“ - „Diktando,“ odpověděla Barunka i chlapci. - „Co je to vlastně?“ - „Pan učitel nám předříkává z knihy, my píšeme a pak to musíme překládat z německého do českého, z českého do německého.“ - „A což rozumějí ty děti německy?“ ptala se babička, majíc při všem svoje zvláštní mínění a vše ráda dopodrobna vyzvídajíc jako kněžna. „I babičko, žádný neumí německy, jen my trochu, protože jsme se doma již a tatínek na nás německy mluví; ale to nic neškodí, třebas tomu nerozuměli, přinesou úlohy dobře,“ vykládala Barunka. - „No ale jakpak je udělají, když na ně německy ani koukat?“ - „Však oni jsou dost trestáni, že je nedělají dobře; učitel jim buď udělá čárky do černé knihy, nebo někdy také dostanou fláky na ruce. Dnes měla také stát u černé tabule, co vedle mne sedí, Anina, ona nikdy diktando německé neumí. Ona si mi v poledne stěžovala, když před školou seděly, že neumí úlohu udělat.a dostala jsem od ní dvě homolky za to.“ - „Tos ale neměla brát,“ řekla „Vždyť já jsem je nechtěla vzít, ale ona povídala, že má ještě dvě; byla tolik ráda, že jí úlohy napsala, a slíbila, že mi přinese každý den něco, jen abych jí s tou němčinou pomohla. Proč bych jí to neudělala, viďte?“ - „Pomoci jí