hlasem učarovat; raději si hned uši zacpi. Pamatuj si to. Nebude-li ti za několik dní lépe, musíme se pokusit o něco jiného, jen ty ke mně zase přijď.“
Viktorka odešla s radostnější myslí a doufala, že jí bude zase dobře a lehko, jako jí bývalo kdy jindy. Druhý den přinesla jí kovářka cosi v červeném klocu zašitého a zavěsila to sama děvčeti na krk, přikazujíc, aby to od sebe nedávala, aniž komu ukazovala. Navečer, když žala trávu, zhlídla sice, že tam nedaleko u stromu kdosi stojí, cítila, že se jí krev do tváří hrne, ale vzmužila se, ani jednou neohlédla se kolem sebe, a hotova jsouc s prací, chvátala domů, jak by za n í hořelo. Třetí den byla neděle. Matka pekla koláče, tatík šel pozvat pana kmotra a několik starých sousedů na odpoledne, a po vesnici sestrkovali hlavy, povídajíce si: „U Mikšů budou držet námluvy!“
Odpoledne přišli do dvora tři muži ve svátečních kabátech, dva měli rozmarýnu na rukávech. Hospodář přivítal je na prahu a čeládka stojíc na zápraží přála: „Dej vám pánbůh mnoho štěstí!“
„Dejž to pánbůh!“ odpověděl tlampač za otce i syna.
Ženich vešel poslední přes práh a venku ozývaly se ženské hlasy. „Čistý to hoch, ten Toník, hlavu nese jako jelen, a jaký to má krásný prut rozmarýny na rukávě, kdepak ji asi koupil?“a zase mužské hlasy na to odpovídaly. „Což je o to, ten může hlavu vypínat, když si odvede ze vsi nejlepší děvče, nejlepší tanečnici, dobrou hospodyni a k tomu i možnou. Tomu je hej!“ Tak si myslili i po vsi mnozí rodiče a hněvali se, proč právě přespolního si Viktorka volila, proč jí nebyl ten a onen dobrý dost, k čemu ten spěch a ty vrtochy a kdesi cosi, jak to už při takových příležitostech bývá.
Do večera bylo po námluvách. Pan kantor napsal svatební smlouvu, svědkové a rodiče podepsali ji třemi křížky místo jmen, jež pan kmotr připsat musel, a Viktorka slíbila Toníkovi rukoudáním, že bude za tři neděle jeho ženou.
Druhý den přišly kamarádky přát štěstí, a když vešla Viktorka na náves, všude ji pozdravovali: „Dej ti Bůh štěstí, nevěsto!“ ale mladá chasa když začala: „Škoda tě bude od nás, pročpak odcházíš, Viktorko?“ tu jí vstoupily slze do očí.
Několik dní byla Viktorka veselejší, a když musela jít za ves, šla bez ouzkosti, kterou byla vždy obtížena, dokud ještě škapulíř od kovářky neměla a nevěstou nebyla. Zdálo se jí, že všecek strach z ní spadl, a děkovala za to Bohu a kovářce, která jí tak dobře poradila.Ta její radost však neměla dlouhého trvání.
Jednoho dne seděla s ženichem podvečer v sadě. Povídali si o budoucím hospodaření spolu a o svatbě. Tu se náhle Viktorka zamlčela, oči měla upřené na křoví před sebou a ruka se jí třásla. „Co je ti?“ ptal se jí ženich podiven.
„Podívej se mezi ty ratolesti naproti, nevidíš tam nic?“ šeptala Viktorka.
Ženich se podíval řka: „Já nevidím nic, a cos ty tam viděla?“ „Mně se zdálo, že se na nás černý voják díval,“
šeptala nevěsta ještě tišeji.
„Nu počkej, tomu uděláme konec,“vykřikl Toník; vyskočil a všecko prohledal - ale darmo, nikoho neviděl. „Já mu to přece nedaruju, jestli se bude pořád na tebe koukat ještě teď, zasolím mu notně!“ zlobil se Toník.
„Nezačínej s ním žádné hádky, Antoníne, za to tě prosím, to víš, voják je voják. Sám otec byl na Červené Hůře a byl by i něco za to dal, kdyby ho tamější důstojník z naší vsi byl dal, ale on řekl, to že nemůže udělat, i kdyby chtěl, a že prý to není žádné provinění, když se dívá muž na děvče. Otec tam slyšel mezi vojáky, že prý je ten voják z velmi bohatého rodu, že prý se dal sám mezi vojáky a že může jít pryč, kdy chce. To bys pěkně pochodil, s takovým si něco začít.“Tak řekla Viktorka Toníkovi a on jí slíbil, že nechá vojáka být vojákem.
Na Viktorku ale přicházely od večera zase předešlé těžké chvíle, a jakkoli s důvěrou škapuliř k srdci tiskla, kdykoli nešťastné oči nablízku byly, ono nepřestalo přece jen nepokojně tlouci. Viktorka šla zase na radu ke kovářce. „Já nevím, to je snad už trest od Pánaboha na mne uložený, že mi to nic platno není, co jste mi dala. Já vás přece ve všem poslechla,“ naříkala si Viktorka.
„Nech jen, holka, nech, však já mu posvítím, a kdyby i sám ancikrist byl. Musím ale dříve od něho dvě věci mít.
Než si je zaopatřím, chraň se ho, co můžeš. Modli se k andělu strážci a za ty duše v očistci, za které se nikdo nemodlí. Když některou vykoupíš, bude za tebe orodovat.“
„Však to je to nejhorší, kmotra, že se nemohu už s pokojnou myslí pomodlit,“ plakalo děvče.
„Vidíš, vidíš, holka, proč jsi to tak dlouho nechala, až tě ta zlá moc přemohla. No, ale dá Pánbůh, že toho ďábla přemůžem.“
Viktorka sebrala všecku svoji sílu, modlila se vroucně, a když chtěly myšlenky jinam zabíhat, hned si myslila na