44

kříž a houf putoval za ním na cestě k Svatoňovicům. Při každém kříži neb kapličce drželo se zastavení, obětoval se Otčenáš a Věřím ke cti a chvále boží u každého stromu, na nějž zbožná mysl obraz Panny Marie zavěsila, u každého kříže, kde se nějaké neštěstí kdy stalo, modlili se.

Barunka i Mančinka dávaly dobrý pozor na Martince a zpívaly zároveň s druhými. Když ale přišly za Červenou Hůru, začne se najednou Barunka ptát babičky: „Prosím vás, babičko, kde byla Turyň, odkudž bylo to němé děvčátko?“ Ale tenkráte nepochodila dobře; babička jí odpověděla: „Když jdeš na pouť, musíš mít obrácenou mysl k Bohu a nemyslit na jiné věci. Zpívejte, anebo se tiše modlete.“ - Děvčata zase chvilku zpívaly, ale tu přišly do lesa, leckdes červenaly se ještě v trávě jahody, bylo by škoda bývalo nechat jich; děvčata si je raději zutrhaly, přitom se jim pošinuly klobouky a sukně spadly, bylo zase co spravovat, a konečně si vzpomněla jed na i druhá na buchty v mošničce a po kousku je vytahovaly. Babička i panímáma si jich tak nevšímaly, byly všecky v pobožnost pohříženy, ale Kristla, jdouc s Ančou, leckdys po nich se ohlédla a pokárala je. „Vy jste mnoho platny na pouti a velikou zásluhu získáte si, to je pravda,“ usmála se jim. S večerem došli poutníci k Svatoňovicům; před městečkem se zastavili, ženské se obuly, upravily si trochu šat a teprv šly do městečka. Nejprv se šlo pod kostel k studánce, která vytéká sedmi prameny zpod stromu, na němž obraz Panny Marie. U té studánky poutníci kleknou, modlíce se; pak se každý z pramene napije a třikrát přetře oči a líce. Ta čistá, studená voda je voda zázračná, jejíž moci tisíce lidu zdraví svoje děkuje. Od studánky šli poutníci nahoru do osvětleného kostela, z něhož se ozýval hlahol rozličných melodií, neboť přicházely procesí z rozličných stran a každé z nich mělo jinou píseň. „Ach babičko, zde je krásně!“ šeptá Barunka. „Jakž by nebylo; klekni a modli se,“ odvětuje jí babička.

Děvče kleká k stařeně, která hlavu až na zem kloní, vroucí modlitbu zasílajíc k nejsvětější rodičce boží, jejíž obraz na oltáři se skví ozářen množstvím světel, ozdoben věnci a kyticemi, jež nejvíce obětovaly nevěsty a panny, by nejsvětější Panna zdaru přála jejich lásce, oděn v drahé roucho, ověšen skvostným šperkem, obětmi to těch, kdož stísněni chorobou pomoc u jejích nohou hledali i také našli. Po skončené modlitbě zařídil si vůdce u sakristiána, co měl k pořízení, a pak vedl svoje ovečky na nocleh. Objednávat jim jej nemusel; jako vlaštovice, když zjara přilítnou a do svých starých hnízd zasedují, tak šli i poutníci tam, kde našli rok co rok byť i ne štědré uhoštění, ale přece vlídnou tvář, chléb a sůl a čisté lůžko. Panímáma a babička bývávaly u správce uhelných dolů; byli to staří lidé, babička říkala „ze starého světa“, a proto cítila se u nich jako doma. Paní správcová zaslechnouc, že přišli žernovští poutníci, obyčejně už k večeru na lavičce před stavením na ně čekala, aby si je domů zavedla.

Než šly spat, ukázala hospodyně panímámě svoje poklady, celé vrchy plátna, kanafasu a příze, co nejvíce sama napředla a rok co rok rozmnožovala. „Pro koho, vzácná paní, to všecko chystáte, když už dceru jste vdala?“

divívala se panímáma. - „Ale mám tři vnučky, a to víte, plátno a vinutí je základ vybytí.“ - S tím byly panímámy ovšem zcela srozuměny; když se k tomu ale trefil pan správec, říkal: „No maminko, vykládáte už zase; mám nechat vybubnovat na trh?“ - „Och pantáto, to je jak plech, z toho nebude trh ani za padesáte let.“-To bylo ale paní správcové líto, že nemohla babičku ničím lepším uctít než chlebem, neboť babička když putovala, žila jen od chleba a vody. Takový slib ale byl svatý a nedalo se proti němu ničeho namítati. Panímáma si též velice u správců libovala v noclehu, a když lehala do prachových podušek, vždy si říkala s velikou rozkoší: „Milé poleženíčko, jako by člověk do sněhu zapadl.“

Kristla s Ančou byly u jedné vdovy, domkářky, spávaly na půdě na seně, kam jim hospodyně ustlala. Ony by byly na kameně také dobře spaly. Tu noc ani nezůstaly na půdě, nýbrž slezly po žebříku dolů do sadu. „Není-li pak tu tisíckrát lepší než nahoře; zahrada je naše komora, hvězdičky naše svíce a tráva zelená naše peřina,“ notovala si Kristinka, zabalujíc se do sukně a lehajíc pod strom. - „Tam budeme spávat, holka rozmilá,“ odpovídala jí Anča, lehajíc podle ní. „Ale jen poslouchej, stará Fousková chrápe, jako když kamení sype,“ smála se. - „Ba, to je roztomilé pospání vedle ní. Ty Frantino, co myslíš, přijdou zejtra?“ ptalo se děvče, obracejíc se ke své družce. -

„Bodejť by nepřišli,“ tvrdila s jistotou Anča; „Tomeš je tu jako na koni, a Míla aby nepřišel, je víře nepodobno, vždyť tě má rád.“ - „Kdo ví, nebyla ještě řeč o tom mezi námi.“ - „A k čemu potřeba řeči, to se pozná; ani nevím, jestli mi Tomeš kdy řekl, že mne má rád, a máme se přece rádi dost a je už před svatbou.“ - „A kdy bude přece najisto svatba?“ - „Tatík nám chce předat živnost a jít do chalupy, až ji bude tedy mít dostavenou, bude svatba; někdy ke Kateřině. Hezké by to bylo, abychom měly svatbu jeden den.“ - „I jdižiž, ty mluvíš, jako by už byla ruka v rukávě, a ono je to ještě za horami.“ - „Co není, může být. Mílovic budou rádi, když se Jakub k vám přižení, a tvůj tatík by dostal šikovného syna; lepší by se nikdo k vaší živnosti ani nehodil, a k tobě také ne. Co je pravda, to je pravda, Jakub je nejhezčí hoch z celé vsi a Lucina rychtářovic by tuším naříkala pro něho.“ – „Vidíš, to je také jeden kámen, který nám v cestě leží,“ vzdychla Kristla. - „Holečku, to je víc než jeden kámen, či myslíš, že Lucina málo váží, ta je dost vydatná o sobě, a tatík jí přihodí na váhu ještě pytlík renčáků.“ – „Tím hůř.“ - „Proto si ale hlavu nelam, byť byl i tatík rychtářem, to není ještě pánbůh, a Lucina i se všemi penězi přece ti vody nepodá.

Však on má Míla zdravé oči.“ - „Ale jestli se to na něho sesype a jestli ho nepřijmou do dvora a bude muset být vojákem?“ - „Nemysli si na takové věci; když bude pan správec černě koukat, zamažou se mu oči, rozumíš?“ -