52

noci“, již byly zase hody ve mlýně, zabíjeli prase, smažili šišky, při čemž museli být přátelé ze Starého bělidla a pan myslivec; pan otec poslal pro ně sáně. Později byla ta sláva v myslivně a nejposledněji u Prošků. A tu zase přišli jednoho dne s Dorotou. Králem Diokleciánem byl Kudrnův Václav, Dorota panna byla jeho sestra Lída, dva dvořenínové, soudce, kat a jeho holomci byli chlapci, snad ze Žernova. Holomci a dvořenínové nesli mošinky na dary. Před Proškovic byla dlouhá sklouzačka, tam se obyčejně páni herci zastavili a trochu se klouzali; Dorota panna se na ně dívala zkroušeně, zimou se třesouc. Pobízela je sice, aby šli, ale její hlas proti tolikerým hlasům nevystačil, a musela mnohdy být svědkyní jejich hrudování se, jestli jeden druhého při klouzání strčil. Konečně vešli do stavení, kde je psi s náramným štěkotem vítali, děti ale s radostí. U kamen si spravovali šat a složili mošny. Byl to jednoduchý oblek; Dorota panna měla bratrovy boty, přes svoje sukně bílé kamrtuchové šaty vypůjčené od Mančinky, na krku korále, místo roušky máminu bílou plachetku a na ní papírovou korunku. Chlapci měli přes oblek bílé košile, okolo pasů strakaté šátky, papírové čepice. Dioklecián měl také korunu a měl plášť přes ramena viset, máminu květovanou nedělní zástěru, kterou mu ze zvláštní ochoty zapůjčila. Když se trochu ohřáli, postavili se doprostřed sednice a začali svůj kus provozovat; děti ho sice slyšely každičký rok, ale vždy se jim velice líbil. Když pak král Dioklecián pohan Dorotu pannu křesťanku odsoudí, aby umřela rukou katovskou, vezmou ji holomci pod paždí a vedou ji na popraviště, kde na ni kat s napřaženým mečem čeká a s hrozným patosem zvolá: „Doroto panno, klekej, nic se mého meče nelekej, skloň jen hlavu hrdinsky, setnu já ti ji mistrovsky!“ Dorota panna klekne, skloní hlavu a kat setne jí korunku z hlavy, již holomci zdvihnou. Pak se všickni pokloní, Dorota panna dá si korunu zase na hlavu a postaví se ke dveřím do kouta. „Vidíme, jak to ty děti hezky umějí, až milo poslouchat,“ povídá Vorša. Babička je také velice pochválí a hojně obdarováni vyhrnou se herci ze dveří. Za stavením prohlídnou si, co dostali; potravu král rozdělí hned, ale peníze strčí do své kapsy, poněvadž on co ředitel celé výpravy jediné právo k tomu měl a také výlohy a odpovědnost na sobě jedině nesl.

Po takovémto spravedlivém rozdělení pustili se herci k Rýznburku. Proškovic děti průpovědi opakovaly si po kolik dní z těch deklamací a provozovaly Dorotu. Jediná matka nemůže pochopit, jak se komu taková hloupost líbit může. - A tu už zase byly „ostatky“ a v neděli přijely z města pěkné sáně, na koních rolničky, které na dvorku tak silně zazvonily, kdykoli sebou koně pohnuli, že vrána, zimní to navštěvovatelka Proškovic záspí, rychle uletěla na jeřáb, a kury i vrabci s velikým podivením na spřežení se dívali, myslíce si asi: Pro pána krále, copak to má být!

Přijeli pro rodinu Proškovic, aby jeli na masopust ke kmotrovi Stanickému do městečka. Babička ale nikdy nechtěla jeti, říkala: „Co tam, nechte mne doma, já se mezi panstvo nehodím.“ Stanických byli hodní, vlídní lidé, ale že tam byl hostinec, přišlo rozličných hostů, i na kolik mil, a to nebyla společnost pro skromnou babičku. Když večer přijely domů, vypravovaly děti babičce, co měly dobrého, přinesly jí výsluhu, chválily hlučnou muziku, kterou slyšely, a povídaly, kdo tam všecko byl. „A hádejte, koho jsme tam ještě viděli?“ pravil Jan. - „Nu, kohopak?“ babička na to. „Kupce Vlacha, co k nám jezdí a co nám dává vždy fíky. Ale vy byste ho nepoznala, nebyl tak špinavý, jako když k nám přijede; ustrojen byl jako kníže pán a měl zlatý řetěz u hodinek.“ - „Čeho dost, snadno tím plýtvati,“ řekla babička; „ostatně,“ doložila, „vy také nejdete mezi lidi v šatech, v nichž se doma válíte, to je dlužen člověk společnosti i sobě chodit si v čistém šatu, když to může být.“ - „Ale ten musí být bohatý, viďte?“ mínily děti. - „Nevím, nebyla jsem v jeho truhle, ale může být, umíť on dobře prodávat.“ Poslední den masopustu přišly ještě s velikým povykem maškary, v čele sám masopust; byl celý ověšen hrachovinou jako medvěd. V každém stavení utrhly z něho hospodyně kousek a schovaly. Ten kousek hrachoviny z masopustu dávaly husám do hnízd, když je nasazovaly, aby prý dobře seděly.

Pochoval se masopust a s ním konec učiněn zimním radovánkám. Babička zpívala u kolovrátku postní písně; když děti k ní přisedly, povídávala jim o životu Pána Krista, a první postní neděli oblékla smutkový oděv. Dni byly delší a slunce mocnější, teplý vítr sežíral sníh na stráních. Slepice již zase vesele krákoraly po dvoře, hospodyně, když se sešly, mluvily o nasazování vajec, o setí Inu, hospodáři chystali pluhy a brány. Pan myslivec, když chtěl z protějšího lesa přímo na Staré bělidlo, nemohl již přes řeku, led pukal a pomalu se kus po kusu poroučel, jak pan otec říkal, když ráno k stavidlu dohlížet chodil a na záspí Proškovic chvilku u babičky postál. Přešla neděle Černá, Družebná, Kýchavná a pátou neděli, Smrtnou, zaradovaly se děti: „Dnes budem vynášet smrt,“ a děvčata dodaly.

„Dnes je naše koleda!“ Babička udělala Adelce líto, na které shromážděla kolik dní výdunky, navěsila je na ně, navázala červených fáborů, aby veselé bylo. Děvčata šly koledovat. Odpoledne se všecky děvčata shromáždily ve mlýně, kdež se strojila smrt. Cilka udělala slaměný došek, každá z děvčat dala něco ze šatstva na něj ; čím byla Mařena pěknější, tím větší chlouba. Když byla ustrojena, vzaly ji dvě děvčata pod paždí, ostatní do páru seřadily se za nimi a lítami točíce zpívaly „Smrt nesem ze vsi, nové léto do vsi,“ jdouce ode mlýna ke splavu.

Starší chasa šla opodál za nimi, chlapci ale s posměšnými posunky je obskakovali, chtíce Mařeně strhnout čepec; děvčata ale ji bránily. Přijdouce ke splavu, rychle smrt odstrojily a s velikým jásotem hodily došek do vody; nato sebrali se chlapci s děvčaty a společně začali zpívat „Smrt plave po vodě, nové léto k nám jede s červenými vejci, žlutými mazanci.“ Nato zase děvčata začaly. „líto, líto, líto, kdes tak dlouho bylo? U studánky u vody mylo ruce i