54

bylo ale na Starém bělidle od časného jitra jako na pražském mostě: v sednici, v kuchyni, ve dvoře, u pece, všude se potkávaly dělné ruce, a ke kterékoli z ženských se děti se svými záležitostmi obracely, každá si naříkala, že neví, kde jí hlava stojí, i Barunka měla tolik práce, že zapomněla jedno pro druhé. Zato bylo ale kvečeru v stavení všecko všude v pořádku a babička s Barunkou i matkou šly na vzkříšení. Když pak v ozářeném, nábožnými naplněném chrámu zaznělo ze všech úst slavné „Vstaltě této chvíle ctný vykupitel Hallelujah!“, tu se cítilo děvče uneseno mocným citem, prsa se jí dmula, pudilo ji to ven, ven do šíré prostory, kde by mohla dát průchod nevýslovnému jásotu, který jí v duši hlaholil. Celý večer bylo jí neobyčejně milo, a když jí dávala babička dobrou noc, vzala ji okolo krku a pustila se do pláče. „Co je ti, proč pláčeš?“ ptala se jí babička. - „Nic mi není, babičko, v sobě mám radost, že musím plakat,“ odpovědělo děvče. A stařenka sehnula se, políbila vnučku na čelo a pohladila jí líce, neříkajíc ani slova. Znalať svoji Barunku!

Na Boží hod vzala babička k svěcení s sebou do kostela mazanec, víno a vejce. Když to pak domů přinesla, rozkrájelo se svěcené, každý z domácích dostal od obého po kousku a trochu vína. Drůbež a dobytek dostaly zase od obojího jako na vánoce, aby prý byly domu příchylné a hojný užitek dávaly, povídala babička. V pondělí byl ale na ženské zlý den, byla dynovačka a koleda. Sotva byly Proškovic ráno vstaly a se ustrojily, již ozývaly, se za dveřmi hlasy: „Já jsem malý koledníček“ atd., a tu najednou zaklepal kdosi na dvéře; Bětka šla otevřít, ale opatrně otvírala, mohli to být i chlapci, neboť jisto bylo, že žádný ze známých vyšlehání nedaroval. Byl to pan otec, nejranější ze všech. Přišel jako svatoušek, přál „šťastné a veselé hody“, pod kabátem měl ale schovanou vrbovou dynovačku; tu najednou s ušklíbnutím vytáhl a začal ženské šlehat. Dostaly všechny, i hospodyně, Adelka, i babičku šlehl přes faldy, „aby blechy neštípaly“, dodal se smíchem. A jako každý jiný koledník, dostal také pan otec po vajíčku, po jablíčku. „Co hoši, jak jste koledovali?“ ptal se pan otec chlapců. - „To jsou pěkní, jindy se jim nechce z lože, dnes ale sotva jsem vstala, už byli v sednici, aby mně vyšlehali,“ žalovala Barunka a pan otec i chlapci se jí vysmáli. Přišel i pan myslivec dolů dynovat, i Míla i Tomeš, zkrátka nebyl pokoj celý den a děvčata, jak zhlédly chlapce, schovávaly holá ramena pod zástěry.

XIII

Jara skokem přibývalo; lidé pracovali již v polích, nahoře na stráni vyhnívali se ještěrky a hadi, že se jich děti, jdouce na podzámecký vrch fialky a konvalinky hledat, vždy lekly, babička jim ale říkala, že se nemají co bát, že do svatého Jiří žádné zvíře není jedovaté, že se může vzít do ruky, „ale pak, když slunce už vysoko, pak je v nich jed,“ dokládala. Na louce za splavem rozkvítalo buličí očko, pryskyřník, na stráni modraly se podlésky a zlatově leskly se petrklíče. Děti sbíraly mladá lupénka do polívky, kopřivy přinášely housátkům, a kdykoli šla babička do chléva, slibovala Stračce, že už co nejdřív půjde na pastvu. Stromy úprkem obalovaly se listem, komáři vesele hráli ve vzduchu, skřivánek vznášel se vysoko v povětří, děti ho slyšely, ale málokdy malého zpěváčka viděly také, žežulku poslouchávaly a křičely do lesa: „Žežulko, pověz nám, jak dlouho budeme živy?“ Někdy zakukala, někdy se ale na ni Adelka zlobila, že nechce schválně zakukat. Chlapci učili Adelku otloukat vrbové píšťalky; když pak jí nechtěla píšťalka pískat, dávali vinu, že nedobře při otloukání říkala. „Vy holky neumíte ani píšťalku udělat,“ vysmívat se Jan. - „To není naše věc, ty ale zase neuděláš takovýto klobouček!“ - „ pravila Barunka, ukazujíc bratrům klobouček z olšových listů, okrášlený chudobkami, který byla celý jehlinami sešpendlila. - „Hm, to je kunšt!“ pohodil hlavou chlapec. - „Pro mne ne, ale pro tebe,“ smála se Barunka, jdouc dělat ještě šaty ke kloboučku a tělo panenky z bezové duše. Jan ale položil proutek na koleno, a povídaje Adelce: „Teď poslouchej a dívej se, jak to budu dělat,“ a začínaje otloukat říkal: „Otloukej se, píšťaličko, nebudeš-li se otloukati, budu na tě žalovati knížeti pánu, a on ti dá ránu, až odletíš ke zlatému džbánu. Huš, huš, huš, vrazím do tě nůž, vrazím do tě kudličku, vyrazím ti dušičku, vrazím do tě zavíráček, budeš zpívat jako ptáček.“ píšťalka byla otlučena, udělána a pěkně pískala. Vilém ale mínil, že dalece tak pěkně nepíská jako Václavova pasácká; omrzelo ho dělat píšťaly, udělal si z proutku vozík, připřáhl se k němu a začal rejdit po louce a psi za ním. Barunka dávajíc sestře udělanou panenku, povídala: ,Na, ale uč se to dělat sama, kdo s tebou bude hrát, až začneme my chodit do školy, budeš tu sama.“ - „Bude tu babička,“ odpovědělo děvče s tváří, v níž bylo vidět, že jí ta samota byla nemilá sice, ale když jí babička zůstane, že jí zůstane všecko. V tom šel kolem pan mlynář, podávaje Barunce list pravil: „Běžte s ním k mamince, řekněte, že byl prášek v městě a že mu ho na poště dali.“ - „To je od tatínka!“ zajásaly děti běžíce do stavení. Paní Prošková čtla s radostnou tváří list, dočtouc zvěstovala všem, že přijede tatínek v polovici máje i paní kněžna. „Kolikrát se to ještě vyspíme!“ ptala se Adelka. - „Asi čtyrycetkrát,“ řekla Barunka. - „Och je, to nebude ještě dlouho,“ mračilo se děvče. - „Víš co,“ radil Vilém, „já si udělám čtyrycet čárek na dvéře, a vždycky když ráno vstanu, jednu smažu.“ - „To udělej, uběhne ti čas, nasmála se matka.

Pan mlynář šel od splavu a stavil se. Tvář jeho byla starostlivá, nešklíbil se ani nemžoural, pikslu držel v ruce, ale netočil jí jen někdy dvěma prsty uhodil na víčko. „Víte-li, co nového, lidičky?“ pravil vcházeje do sednice. - „Co se stalo?“ ptala se babička i paní jednohlasně vidouce, že není pan otec, jako bývá. - „Máme tu horskou vodu.“ -