kněžna. - „Bože chraň; milostslečinka není z těch, jak vidím, kteří slze na ulici nosí, ale kdo sám zkusil, rozumí.
Nedá se vždy utajit, co člověkem hýbe, já se dovtípila sama.“ - „Čeho jsi se dovtípila, cos slyšela? Pověz mi to, není to zvědavost, ale péče o moje dítě, které miluju jako vlastní, co mne donucuje vědět to,“ úzkostně pravila kněžna. - „Mohu to říci, co jsem slyšela, není to nic zlého, ani jsem se na smlčení zapánbovat nemusela,“ řekla stařenka a povídala, co slyšela o zasnoubení a nemoci komtesy. „Myšlenka přivádí myšlenku,“ dokládala; „nač se člověk zdaleka dívá, přijde jinak než zblízka, a co hlava, to rozum. Tak, milostivá paní, i mně přišlo na mysl, že by snad milostslečna toho pana hraběte nerada si brala, snad jen z povolnosti k milostivé paní. Včera pozorovala jsem milostslečnu, byla bych plakala nad ní; dívaly jsme se na ty pěkné obrazy, co malovala - je to ku podivu -, a tu mi přišel do ruky obrázek, který, jak milostslečna pověděla, učitel její maloval a jí dal. Ptala jsem se, zdali ten hezký pán on sám - starý člověk jako dítě všecko rád ví -, zarděla se jako růže, vstala, neřekla tak ani tak, ale oči se jí zalily. Však mi toho dost bylo, a milostivá paní nejlépe bude vědět, jestli měla stará babička pravdu.“ -
Kněžna vstala, přecházela po pokoji a jako sama sobě povídala: „Nepozorovala jsem ničeho, vždy veselá, povolná.
Nikdy o něm nemluvila.“ - „Inu,“ ozvala se babička na toto hlasité myšlení, „každá nátura jiná.. Některý člověk nebyl by šťasten, kdyby každou radost, každou žalost nemohl světu na odiv postavit; jiný nosí ji za ňadry po celičký život a vezme ji s sebou do hrobu. Těžko získat takové lidi, avšak láska lásku rodí. Mně přichází to s lidmi jako s těmi bylinkami. Pro některou nemusím daleko jít, všude ji najdu, na každé louce, na každé mezi. Pro některou musím do stínu lesa, musím ji hledat pod lístečky, nesmí zatěžko mi přijít lézt přes vrchy a kameny, nesmím se ohlížet po trní a bodláčí, které mi cestu brání. Za to mě bylinka stonásob odmění. Bába kořenářka, co k nám chodí z hor, vždy říká, když nám přináší vonný mech: „Mnoho práce mi dá, než ho najdu, ale odslouží se.“
Mech ten voní jako fialky a ta vůně člověku v zimě jaro připomíná. Odpusťte, milostivá paní, já vždycky přijdu z cesty. Chtěla jsem ještě říci, že milostslečna snad proto veselá byla, že měla naději, a nyní, když ji zcela ztratila, že teprv dvojnásob lásku svoji poznává. Bývá tak, že nevíme, co máme, až když to ztratíme.“ - „Děkuju ti za pravdu, stařenko,“ řekla kněžna; „jestli já při ní získám, nevím, jen když ona bude šťastna. Tobě bude mít co děkovat, bez tebe nebyla bych na pravou stopu přišla. Nebudu tě déle zdržovat. Zítra chystá se komtesa k malování, přijď sem i s vnoučaty.“ Těmi slovy propustila kněžna babičku, která odnášela v srdci vědomí, že dobrým slovem ku blahu člověka. Přicházejíc ke stavení potkala se babička s myslivcem, byl všecek polekán, krok chvatný. „Poslyšte, co se stalo!“ pravil babičce. - „Nelekejte mne a povězte rychle co?“ - „Viktorku zasáhl boží posel!“ Babička spráskla ruce, nemohla chvíli ani promluvit, až se jí pak dvě slze jako bohaté hrachy z oka vyhrnuly. „Pánbůh ji měl rád, přejme jí věčný pokoj,“ pravila tiše. -“ Měla lehkou smrt,“ řekl myslivec. Vtom děti, paní i pan Prošek vyšli ven, a slyšíce od myslivce smutnou novinu, zůstali všickni jako omráčeni. „Vždyť mi bylo před bouřkou o ni ouzko, když jsem ji viděl stát pod stromem. Volal jsem, kýval jsem, ale ona se jen smála.
Naposled jsem ji tedy viděl. Dobře jí.“ - „A kdo ji našel, kde?“ ptali se. - Šel jsem až na vrch k srostlým jedlím, více, co stojí nad jeskyňkou Viktorčinou, vidím tam cosi ležet pod chvojem. Zavolám - ono nic, kouknu vzhůru, kde se ta chvůj vzala, obě jedle na vnitřní straně, jak by jim letorosty i s korou sloupl odhůry až dolů. Odhrnu rychle chvoj, pod ním leží Viktorka, zabita. Hýbám jí, byla už studená. Od ramena až k noze na levé straně šaty spáleny. Nejspíš že měla z bouře radost - ona vždy se smála, když blýskalo -, že vyběhla na vrch, od jedlí je pěkný rozhled, pod ně sedla a tam ji smrt zasáhla.“ - „Jako naši hrušku,“ povídala si babička. „A kam jste ji dali?“
- „Nechal jsem ji odnést do myslivny, je to nejblíže; já jí vystrojím pohřeb sám, ačkoliv přátelé tomu brání. Byl jsem na Žernově, oznámil jsem to. Nemyslil jsem, že ji tak brzy ztratíme. Bude se mi stýskat!“ řekl myslivec.
Vtom zazněl k nim z Žernova hlas zvonku. Udělali kříž - začali se modlit. Byl to umíráček za Viktorku.
„Půjdeme se na ni podívat,“ prosily děti rodiče a babičku. „Až zítra přijďte, až bude ležet v rakvi ustrojená,“ řekl myslivec, pozdravil a smutně odešel. „No, už nebude k nám chodit Viktorka, už nebude více u splavu zpívat; už je v nebi!“ povídaly si děti odcházejíce k svému zaměstnání, aniž by se byly samým překvapením ptaly babičky na komtesu. „Ba jistěže v nebi, vždyť zkusila dost na zemi,“ myslila si babička.
Zpráva o Viktorčině smrti roznesla se rychle jako po troubách v celém údolíčku; každý ji znal, každý ji litoval, a proto smrt přál. Zvláště smrt takovou, kteréž prý Bůh jen málo lidem dopřává. Mluvívalo-li se o ní dříve s útrpností, mluvilo se pak s úctou. Když babička druhý den s dětmi do zámku šla, aby se nechaly od komtesy vykreslit a malovat, začala paní kněžna také o Viktorce mluvit. Komtesa slyšíc, jak ji měli v myslivně i v Starém bělidle rádi, slíbila, že obkreslí onen obrázek, jejž babička viděla, kde Viktorka pod stromem stojí, pro pana myslivce i pro Proškovic. „Ona by každého ráda potěšila, než odjede, všecky by vás ráda s sebou odvedla,“
usmála se kněžna. - „A kde je lépe než mezi lidmi, kteří nás mají rádi; jaká lepší radost než radost činit jiným?“
řekla babička.
Děti těšily se velice na svoje podobizny - o babiččině nevěděl nikdo -, těšily se i na dary, co jim komtesa slíbila, když budou pokojné, a seděly jako pěny. Babička s radostí dívala se, jak pod umělým štětcem děvčete rysy milených tváří vždy živěji a živěji vystupují, a sama napomínala vnoučata, kdykoli hověly svým návykům. „Poseď,