„Tam odtud, tam. Vedle našeho statku bydlela vdova Novotná v malé chaloupce.
Živila se děláním vlněných houní; když měla trochu díla pohromadě, nesla je do Jaroměře nebo do Plesu na prodej. Bývala u nebožky mámy pečená vařená a my děti bývaly u ní kolikrát za den. Náš tatík stál jejímu synu kmotrovstvím. Když jsem už kousek práce zmoci mohla, říkávala mi Novotná, když jsem k ní přišla: „Pojď sednout k stavu a uč se, bude ti to někdy k dobrému. Čemu se člověk z mládí naučí, k stáru jak by našel.“ Já byla jakživa do práce jako oheň, nedala jsem se k nižádné pobízet; poslechla jsem a brzy jsem se tomu řemeslu tak naučila, že jsem je dobře zastat mohla. Tu dobu býval císař Josef velmi často na Novém Plese; povídalo se všude o něm, a kdo ho viděl, vážil si toho jako nevím čeho.
Jedenkráte, když šla Novotná s dílem, prosila jsem naše, aby mně dovolili s ní jít, bych se ráda podívala do Plesu.
Máma viděla, že má kmotra těžké břímě, a řekla: „Jdi můžeš pomoci kmotře nést.“ Druhý den za chladu jsme šly a před poledním přišly jsme na luka před Ples. Leželo tam srovnaných dřev; sedly jsme na ně a obouvaly se.
Kmotra právě povídá: „Kampak já asi, smutná děvka, ty houně nejdřív zanést mám?“ Tu přichází od Plesu jakýs pán a přímo k nám. V ruce nesl cosi podobného floutně; chvilku po chvilce kladl si to k tváři a začal se pomalu kolem dokola točit. „I podívejte se, kmotra,“ povídám, „to je nějaký muzikant, on píská na floutnu a sám se k tomu točí.“
„Hloupá holka, to není floutna ani muzikant, to bude nějaký pán, co dohlíží k stavení, však je tu vidívám chodit.
To má takovou rourku a v ní je sklíčko a skrze to se dívá; a prý je daleko vidět. To vidí všude, kde a kdo co dělá.“
„Ale kmotra, jestli nás viděl, když jsme se obouvaly?“ povídám.
„Nu a co z toho? Vždyť to není nic zlého,“ smála se mi kmotra. Mezi tou řečí přišel pán až k nám.Měl na sobě šedivý kabát, malý klobouk na tři facky, jak se říká, vzadu visel mu cop s mašlí. Byl ještě mladý pán a krásný, jak by ho namaloval.
„Kam jdete, co to nesete?“ ptal se a zůstal u nás stát. Kmotra řekla, že nese do Plesu na prodej dílo. „Jaké je to dílo?“ ptal se dále. „Vlněné houně, panáčku, na přikrývání, snad by se vám některá líbila,“ řekla Novotná, rozvázala rychle uzel a rozložila jednu po dřevách. Byla to na místě hodná žena, ta kmotra, ale když se dala do prodeje, to byla až hrůza řečná.
„To dělá tvůj muž, ne?“ zeptal se jí zase pán.
„Dělával, dělával, zlatý panáčku, ale už je žněch dvě léta, co dodělal. Dostal úbyti. Já někdy k stavu přihlídla, naučila se tkát a teď je mi to k dobrému. Já také říkám Madle: Jen se uč, Madlo, čemu se naučíš, o to tě ani dráb neoloupí.“
„Je to tvoje dcera?“ ptal se zase pán.
„Není moje, je to kmotřina. Ale pomáhá mi někdy. Nekoukejte se na ni, že je malá, zato je sporá a do práce jako hrom; tuto houni ona dělala sama a sama.“ Pán mně poklepal na ramena a pěkně se na mne podíval; jaktěživa neviděla jsem tak pěkné modré oči, jinak než jako chrpa.
„A ty nemáš žádných dětí?“ obrátil se pán na kmotru. „Mám jednoho hocha,“ pravila kmotra, „dala jsem ho do Rychnova na učení. Pánbůh mu dává dar ducha svatého, učení jde mu jak by hrál, hezky zpívá na kruchtě, ráda bych tedy ten nějaký groš na něho obětovala, aby z něho byl pan páter.“
„A což nebude-li chtít jím být,“ řekl pán.
„I bude, panáčku, Jiřík je dobrý hoch!“ povídala kmotra. Já zatím dívala se ustavičně na tu trubičku a myslela jsem si, jak to asi skrze ni kouká ten pán. Ale on mi to musel zrovna na nose vidět, najednou se obrátí ke mně a povídá: „Ty bys asi ráda věděla, skrze ten dalekohled vidět, ne?“
Já se začervenala a nemohla jsem ani oči pozdvihnout, kmotra ale vyjela: „Ona myslela Madla, že je to floutna a vy že jste muzikant. Já jí to ale pověděla, kdo jste.“
„A ty to víš?“ smál se pán.
„Inu, já nevím, jak vám říkají, ale to vy jste jeden z těch, co tu chodí dohlížet na ty lidi, a skrze tu trubičku se na ně díváte, ne-li?“
Pán se smál, až se za boky bral. „No,“povídal, „to poslední jsi, matko, trefila. Chceš-li se skrze tu trubičku podívat, tedy se podívej,“ obrátil se ke mně, když se byl notně vysmál, a pěkně mi položil trubičku k oku. To jsem vám, lidičky, své divy spatřila; v Jaroměři zrovna lidem do oken jsem viděla a každého pěkně pozorovala, co dělá, jako bych stála u něho, a daleko až na polích lidé co pracovali, viděla jsem jako před sebou. Chtěla jsem to dát také