62

není ten zvyk mezi námi, ale to samou radostí nevěděl chudák ani, co dělá. „Ale co řekne máma, co řeknou naši?“ povídám a srdce se mi třáslo radostí a teskností. – „Co by říkali, vždyť nás mají rádi, vždyť nebudou chtít, abych se usoužil.“ „Ale můj bože, Jiříku, přece nám musí dát rodiče požehnání.“ Jiří neříkal na to nic, ale strýc přistoupil k nám, poslal Jiříka ven a povídá: „Madlenko, tys nábožná děvčice, líbíš se mi, vidím, že bude Jiří šťasten a že ne darmo po tobě si naříkal. Já bych mu bránil, kdyby to byl jiný člověk, ale on má svoji hlavu. Kdyby mne nebylo, byl by si zoufal, když ho odvedli, já trefil ho potěšit, a sice tím, že jsem mu vymohl dovolení k ženění.

Nemohu zůstat ve lži. Do Čech nesmí; a kdybys ty zase domů šla, kdožví zdali by tě vaši nepřemlouvali. Až budete svoji, pak pojedem spolu do Olešnice a rodiče ti požehnání neodeprou. Poutníkům dáme s sebou list.

Pozejtří budete mít oddavky ve vojenské kapli, já budu zastávat místo vašich rodičů a beru si to zodpovídání na svědomí. Madlenko, podívej se na mne, mám hlavu jak sníh, myslíš, že bych něco udělal, z čeho bych nemohl před Bohem odpovídat?“Tak mi řekl strýc a slze mu tekly po tvářích. Svolila jsem ke všemu. Jiří div se nezbláznil radostí. Neměla jsem více šatstva, než co jsem měla na těle. Jiří mi hned koupil sukni, kabátek a granáty na krk k oddavkám, ostatní mi zaopatřil strýc. Jsou to ty samé granáty, co mám, mezulánka naháčové barvy a oblakové barvy kabátek. Poutníci odešli, strýc jim dal s sebou list, že tam několik dní zůstanu a s ním přijedu, více nepsal nic. „Lepší bude, když si to povíme,“ mínil. Třetí den ráno jsme měli oddavky, vojenský kněz nás oddával. Paní Liduška byla starosvata, Lehotský byl mládkem, jeho sestra družice, strýc a ještě jeden měšťan svědky, ostatně tam nebyl nikdo. Paní Liduška nám vystrojila snídani, a tak jsme ten den v bázni boží a v radosti strávili, vzpomínajíce jen na naše domů. Paní Liduška škádlila Jiříka u stolu, ustavičně mu říkala: „Vy, vy, pane ženichu, ani vás nepoznávám, to není ten zamračený pan Jiřík; ale není divu, že vám tvář září!“ Mluvilo se sem tam, jak to už bývá. Jiří chtěl hned, abych u něho zůstávala, strýc tomu ale nedopustil, až se prý vrátíme z Čech a z vambeřické pouti. Za několik dní jsme jeli do Olešnice, já a strýc. To divení, že jsem ženou, a matčin pláč, že je Jiří vojákem, nemohu vám popsat. Moje máma lomila rukama a ustavičně naříkala, že ji chci opustit, do ciziny jít za vojákem, až mi přitom vlasy vstávaly. Tatík ale vždy rozumný a moudrý rozhodl. „Teď konec,“ prál; „jak si ustlali, tak budou i spát. Mají se rádi, ať spolu zkoušejí; ty, mámo, víš, žes pro mne opustila také otce i matku, a to je určení každého děvčete. Kdo za to, že Jiříka potrefila ta nehoda. Ostatně tam není služba dlouhá, až si tu robotu odbude, může přijít sem. A vy, kmotra, upokojte se, Jiřík je moudrý hoch a stýskat se mu nebude, o to se už postaral. Ty, Madlo, neplač, pánbůh ti dej štěstí, a s kým jsi šla k oltáři, s tím abys šla do hrobu.“ Těmi slovy dal mi tatík požehnání a slze ho polily. Mámy také plakaly. Moje máma, jakživa o vše starostlivá, měla hlavu plnou. „To je rozum od tebe,“ kárala mne, „nemá tam kouska peřin, ani nářadí, ani šat, a vdá se. Co jsem na své nohy vstala, jsem neviděla takový obrácený svět.“Dostala jsem pořádné vybytí, a když jsem měla všecko v pořádku, vrátila jsem se k Jiříkovi a neopustila ho až do smrti. Ta nešťastná vojna, kdyby té nebylo, mohl tu být ještě. Vidíš, že vím, milá holka, co je radost i co je žalost, že vím, co je mladost i nerozum,“ dokončila babička, položíc s mírným usmáním suchou ruku na Kristlino kulaté rámě.

„Mnoho jste zkusila, babičko, ale byla jste přece šťastna, dostala jste to, co srdce žádalo. Kdybych věděla, že budu i já po všem trápení šťastna, ráda bych je snášela, a byť musela i na Mílu čtrnácte let čekat,“ pravila Kristla.

- „Budoucnost má Bůh v rukou. Co bude, to bude, tomu se, holka, nevyhneš, a nejlíp, když se odevzdáš pevnou důvěrou do vůle boží!“ - „Jakpak jinak; ale člověk se nemůže mnohdy vzpamatovat, a jestli mi Jakuba odvedou, budu naříkat. S ním odejde všecka radost, s ním moje jediná podpora ztracena.“ - „Jak to mluvíš, Kristlo, nemáš-li otce?“ - „Mám otce hodného, pánbůh mi ho zachovej, ale je přece již starý, broukavý. Již letos ustavičně chtěl, abych šla za muže, by ho měl kdo zastat; což budu dělat, až jestli Jakuba odvedou?“ A já si přece jiného nevezmu, a kdyby se všickni na hlavu postavili, pracovat budu do úpadu, aby neměl tatík co broukat, a když to nepůjde -

nepůjde, vdávat se nebudu. Ach babičko, vy ani nevěříte, jaké já mám trápení v té hospodě! Nemysletež na práci, bože zachraň, z té já si málo dělám, ale to, co musím mnohdy přeslechnout, to mne mrzí.“ - „A od toho si nemůžeš pomoci?“ - „Prosím vás, jak? Kolikrát jsem řekla otcovi: „Vidíte, tatíku, tak a tak to je, netrpte takových hostů,“ ale on nerad komu co řekne, nerad by si hosty zradil, a tu mně vždy říká: „Prosím tě, holka, řekni co chceš, jen nebuď hrubá, ať se hosté nezradí, víš, že je to naše živnost.“Nemám být hrubá a nevlídná; jsem-li přívětivá, stanu se v lecjaké hubě ohryzkem; veselá, zpěvavá, jak jsem vždy byla, sotva budu, co si tedy počnu?

Kdyby to byli jen nějací darmotlachové, já bych je brzy sklidila, to jsou hořcí hosté, těch mám plný žaludek. Já se vám to stydím říci, jak mne kozel pronásleduje, a jako by mi to někdo šeptal, že on si dá záležet, aby dostal Mílu protože ví, to že je můj obránce, že se bojí, aby se mu nestalo to, co by chtěl rychtářovi udělat vděk, ba zase za dceru mstí se, vždy ale, filuta, myslí na sebe. Tatík se ho bojí a máma chudák, to víte, jako by již na světě nebyla, víc leží než nemohu s takovou věcí přijít. Kdybych vdaná byla, všecko by to bylo jinačí; když se mi někdo nelíbil, řekla jsem jen Mílovi, a jestli ho nemohl vystrnadit, pozoroval ho, že se netroufal ten člověk hrubě na mne kouknout. Ach babičko, kdybych já vám to vypovědít, jak on mne má rád a já jeho, ale to se nedá,“ a děvče podeprouc lokte o kolena, vložila tvář do dlaní a zamlčela se.