17

„I to nic nedělá, paní kněžno, jen jezte, anebo si je vezměte domů i s košíčkem, my si nasbíráme jiných,“ rychle namítla Barunka, odstrkujíc podávaný jí košíček.

„Přijímám tedy váš dárek,“ řekla kněžna usmívajíc se prostosrdečnému děvčeti, „zítra ale přijďte si pro košíček do zámku a babičku přiveďte s sebou, rozumíte?“

„Přijdeme, přijdeme,“ přisvědčily děti právě tak, jako to dělaly, když je zvala panímáma do mlýna. Babička chtěla cosi namítat, ale už nebylo platno nic, kněžna zlehka babičce se uklonila, usmála se na děti a z altánu vystoupila.

Košík podavši podkonímu vyhoupla se na Orlanda a zmizela mezi stromovím jako krásné zjevení.

„Babičko, já se těším do zámku! Tatínek říká, že tam má paní kněžna krásné obrazy!“ řekla Barunka.

„A je tam prý papoušek a ten mluví. Počkejte, babičko, to se podivíte!“ zvolal Jan tleskaje si do rukou.

Malá Adelka se ale podívala po sobě a povídala babičce: „To si nenechám tyhle šaty, viďte že ne, babičko?“

„I pro pána krále, vždyť pak jsem si toho děvčete ani nevšimla. Ty jsi krásná, co jsi dělala?“ křižovala se babička vidouc, jak je děvče zmazané.

„Já za to nemohu, Jan mne strčil, upadla jsem do jahod,“ omlouvala se malinká.

„Vy dva se jen kočkujete vždy. To si paní kněžna pomyslila o vás čistou věc, řekne, že jste diblíci. Teď ale pojďte, ať přijdeme k myslivcovům. To vám ale povídám, vy chlapci, budete-li zase dovádět, jako to děláváte, nevezmu vás vícekrát s sebou,“ přikazovala babička.

„I my budeme hodní, babičko,“ ujišťovali chlapci.

„Uvidíme,“ povídala si babička, kráčejíc za dětmi lesním chodníkem k myslivně.

Nešly daleko a octnuly se mezi listnatým stromovím, skrze něž viděly již bílý dvorec a myslivnu před sebou. Před stavením bylo prostranství zelené, ohražené, posázené lípami a kaštany, pod nimiž bylo několik laviček a stolků v zemi upevněných. Po trávě procházeli pávi, o nichž babička říkala, že mají andělské peří, ďábelský křik a zlodějský krok, hejno kropenatých, krhavých perlin a bílí králíci seděli v trávě, stříhali ušima, na každý hluk bojácně se rozprchnuvše. Pěkná srna s červeným obojkem ležela na zápraží a několik psů toulalo se po dvoře.

Sotvaže na ně děti křikly, radostně zaštěkli, přiskákali k dětem, začali do kruhu běhat a div je samou radostí na zem nepovalili. Také srna na zavolání Adelčino přišla a svým modrým okem tak mile na děvčátko hleděla, jako by chtěla říci: „Ach, tys to, co mně dobrá sousta nosíš, vítám tě!“ Adelka jí to musela na očích vidět, protože honem do kapsičky sáhla a kousek žemle srně podala, kterou tato vzala, běžíc pak děvčátkem.

„Co vás všickni všudy berou, vy roto!“ volal odkudsi hlas a za chvíli vyšel z komory myslivec v lehkém zeleném kabátu, domácí čepičku na hlavě. „I toť jsou milí hosté,“ zvolal vida babičku; „vítáme - jen dál. Hektore, Diano, Amino, půjdete! Vždyť není svého slova slyšet,“ obořil se na psy. Babička vešla do stavení, nad jehož vchodem byly veliké jelení parohy. V síni viselo několik pušek, ale hodně vysoko, aby jich dítě dosáhnout nemohlo. Babička se velmi bála pušky, i když nabita nebyla, a když se jí pan myslivec smál, říkala: „Kdož může vědět, co se mu stane, čert nespí!“ - „Pravda,“ říkal myslivec, „když pánbůh dopustí, i motyka spustí.“

Babička odpustila panu myslivci, když ji začasté poškádlil, jen když nebral v její přítomnosti jméno boží nadarmo a když neklel; to babička nemohla slyšet, hned si uši zacpala řkouc: „No, nač je to potřeba, ta nevymáchaná huba - aby člověk po vás vykropil.“ Pan myslivec měl babičku rád, a proto se před ní měl na pozoru, aby nezavadil o čerta, který, jak on říkal, maně se mu do řeči plete.“ A kde máte paní kmotru?“ ptala se babička, když vešli do světnice a nikoho tam nebylo.

„Jen se posaďte, hned ji zavolám; to víte, ona vždy jen jako kvočna mezi kuřaty se batolí,“ řekl myslivec, jda zavolat ženu.

Chlapci se postavili u skříně, v níž se leskly pušky a lovecké nože, a děvčata hrály se srnou, která s nimi do pokoje vběhla; babička ale přehlídnouc jedním pohledem celý ten přívětivý, čistě uspořádaný pokoj, povídala si.

„To je pravda, ať sem přijde člověk ve svátek nebo v pátek, vždy je všecko jako sklo,“ a když jí padla do oka příze, která svázána a znamením opatřena u kamen na lavici ležela, přikročila blíže a prohlížela předivo.

Vtom se otevřely dvéře a do nich vkročila paní ještě dost mladá, v čistém domácím obleku, bílý čepeček na hlavě; na ruce nesla malé rusovlasé děvčátko. Srdečně babičku i děti vítala a na její jasné, přívětivé tváři bylo vidět, že má vskutku radost. „Byla jsem polívat plátno. Mám radost, letos bude bělounké jako labuť,“ pravila myslivcová, omlouvajíc se ze své nepřítomnosti.