27

Viktorku až k samému loži; umírající obrátil oči po nich a blahé usmání přelítlo mu tvář. Chtěl ruku zdvihnout, ale nemohl. Viktorka snad myslila, že něco chce, položila mu do ruky petrklíč. Ještě jednou na ni nemocný se podíval, vzdechl - a byl mrtev. Přinesla mu šťastnou hodinku. Matka se pustila do nářku; a jak Viktorka slyšela tolik hlasů, divě se kolem sebe ohlídla a ze dveří tatam.

Nevím, byla-li kdy více uvnitř svého rodinného statku. Za těch patnácte let, co tu již v lese obývá, uslyšel jsem ji jednou mluvit. Nezapomenu to do smrti. Šel jsem jednou dolů k mostu; po silnici jeli panští pacholci s dřevem, po louce vidím jít Zlatohlávka. To byl písař ze zámku; děvčata přezděly mu tak, protože si jeho německé příjmení pamatovat nechtěly a že měl velmi krásné vlasy, polodlouhé, zlatové barvy. Byl Němec. Šel po louce, a že bylo teplo, sundal si čepici a šel prostovlasý.

Tu najednou, jako by z nebe spadla, vyřítí se naň odkudsi Viktorka, vjede mu do vlasů, začne ho trhat a lomcovat jím, zrovna jako by to mudínek z marcipánu byl. Němec křičel, co hrdla měl, já letím z kopce dolů, ale Viktorka jen soptila, kousala mu do rukou a hlasem plným vzteku křičela: „Teď mám tebe v moci, ty hade, ty ďáble! Já tě roztrhám! Kams dal mého hocha, ty ďáble, ďáble, dej mi ho!“ a tak se rozvzteklila, že jen sípala, že jí ani rozumět nebylo. Němec nerozuměl jí, on byl jako zmámen. Ale nebyli bychom ani my oba dva s ní čeho pořídili, kdyby pacholků nebylo. Viděli tu rvačku, přiběhli na luka a teprv jsme chudáka písaře jí vyrvali z rukou. Když jsme ji ale chtěli sevřít, vytrhl nám vší mocí, utíkala k lesu a od lesa házela na nás kameny a zlořečila, až se oblaka otřásaly.

Potom jsem ji kolik dní ani neviděl.

Němec dostal z toho nemoc a tak se Viktorky bál, že raději odtud odešel. Děvčata se mu vysmály, ale co z toho, kdo uteče, vyhraje, a i bez něho se rodit bude na polích. Nezastesklo se nám ještě.

„Nu tak, babičko, to máte celou tu historii o Viktorce, jak jsem to slyšel od nebožky Kovářky dílem, dílem od Mařenky. Co se jinak dělo, kdož to ví, ale muselo se zle dít podle všeho, a kdo tu duši na svědomí má, těžko nese!“

Babička si utřela uslzenou tvář a pravila s přívětivým usmáním: „Tedy vám pěkně děkuju; zdrávi povídali. To se říci musí, že umí pan kmotr vykládat jako písmař, člověk by ho poslouchal a poslouchal a zapomněl by, že slunce za horami.“ Přitom ukázala babička na stíny, které se v pokoji dělaly, a sklá dala vřetánko.

„Malou chvilku se zdržte, co nasypu drůbeži, abych vás mohla z kopce vyprovodit, prosila myslivcová a babička ráda posečkala.

„A já jdu s vámi až k mostu, musím ještě do lesa,“ řekl myslivec, vstávaje od stolu.

Paní myslivcová běžela pro zrno a v malé chvilce ozvalo se na dvoře hlasité volání „na puť, puť, puť púť!“ a drůbež sletovala se ze všech konců. - Nejprvnější bylo hejno vrabců, jako by jim to volání platilo. Paní myslivcová také povídala: „No, vy jste nejpřednější!“, ale oni si toho ani nevšimli.

Babička stála na prahu a držela děti při sobě, aby drůbež nesplašily, na kterou ona s patrným zalíbením se dívala.

Co tu bylo drůbeže! Bílé i sivé husy s housaty, kachny s kačaty, černé kachny turkyně, krásné slípky domácího chování i tyrolky na vysokých nohách, chocholaté s rozčepejřeným okružím. Pávi, perliny, ťopky s ťopanem, který hudrkoval a se nadíral, jako by na něm kdovíco záleželo, holubi obyčejní i rousní. Všecko se to strkalo na jednu hromadu, hnalo se to po zrnu, šlapali si na paty, jeden skákal přes druhého, podlízal a prolízal, kde se dalo, a vrabci, ti uličníci, když měli plné žaludky, skákali hloupým husám a kachnám po zádech. Nedaleko seděli králíci, ochočená veverka dívala se na děti z kaštanového stromu, majíc ocas nad sebou jako přilbici přehrnutý. Na plotě seděla zase kočka, dívajíc se chutiplným okem na vrabce. Srna nechala se od Barunky škrábat na hlavě, psi ale seděli tiše okolo dětí, neboť paní myslivcová držela v ruce proutek. Přece ale když černý kohout se hnal po houseti, které mu vzalo zrno u samého zobáku, a house utíkajíc okolo samého čumáku Hektorovi proběhlo, nemohl se zdržet, by po něm nechňapl.

„Vidíme ho!“ křikla hospodyně, „starého osla, jak si bude zahrávat. Tu máš pamětného!“ a švihla ho proutkem.

Zastyděl se Hektor před svými mladšími kolegy za to pokárání a se sklopenou hlavou šoural se do síně. Babička ale řekla: „Bodejť by byl lepší syn než táta.“ Hektor byl totiž táta Sultánův, který zakousl babičce tolik krásných kačátek.

Bylo po krmení. Drůbež odebrala se na hřad. Děti dostaly od Frantíka a Bertíka krásné páví péra, paní myslivcová dala babičce násadky od tyrolek, vzala Anušku na ruku, pan myslivec přehodil pušku přes rameno, zavolal na Hektora a vybrali se z přívětivého stavení. Srna šla také s nimi jako psík.

Pod kopcem dala paní myslivcová všem dobrou noc, šla s dětmi nazpět, u mostu podal pan myslivec babičce