21

„No, a neposlechl?“ ptaly se děvčata.

„Baže ne; povídal tomu jistému, že mu nemá nikdo co poroučet, že on si může chodit, kam chce a ke komu chce.

Ostatně že mně ještě neřekl, jestli mě má rád, abych mu tedy nevzkazovala, že ho nechci!“

„Považme nezdvořáka,“durdily se holky; „copak si o sobě myslí? Měly bychom se mu pomstít za to.“

„Jen si s takovým nic nezačínejte, mohl by vám udělat,“ mínily povážnější.

„Láryfáry, co nám může udělat. K tomu by musel mít něco, co jsme na těle nosily, a to žádná z nás nedá, a od něho také ničeho nepřijmem, jaképak tedy strachy? - Jen ty se, Viktorko, nic neboj, však my budem s tebou chodit a jednou toho čerta přece vyplatíme,“ křičely smělejší z děvčat.

Ale Viktorka bázlivě kolem sebe se ohlížela a nepotěšena jejich domluvou vzdychla si: „Kdyby mi jen Pánbůh z toho kříže pomohl.“

To, co Viktorka děvčatům svěřila, nezůstalo tajemstvím, rozneslo se dost brzy, až přes pole do sousední vsi. Za několik dní octnul se jakýsi úslužný člověk ze sousedství ve dvoře Viktorčina otce. Mluvilo se o tom a onom, sem a tam, až vylezl s barvou ven, že by totiž soused syna svého rád oženil a ten syn že by rád Viktorku, že ho poprosili za starosvata, aby jim vyjednal, zdali by směli přijít námluvy držet nebo ne.

„Sečkejte chvilku, já se zeptám Viktory; ona ať vám řekne. Co se mne týče, já znám Šímu i syna jeho Tondu a nemám nic proti tomu; mají pořádnou živnost,“ řekl starý námluvčímu a šel zavolat dceru do komory, aby se s ní poradil.

Jak to Viktorka slyšela, beze všeho rozmyšlování řekla: „Ať přijdou!“

Otci se to zdálo divné, že se tak najednou rozhodla, ptal se jí, jestli Toníka zná, aby je darmo neondala; ale Viktorka zůstala při svém slovu a řekla ještě otci, že ona Toníka Šímovic dobře zná, že je hodný hoch.

„Já mám radost z toho,“ řekl otec, „ostatně jak sis udělala, tak máš. Spánembohem tedy, ať přijdou.“ Když otec šel, by starosvata odbyl, přišla matka k Viktorce do komory, dělala jí křížek a přála štěstí.

„Co mne přitom nejvíc těší, že nepřijdeš ke tchyni ani k švakrové, že budeš sama hospodyně,“ dodala.

„I mamičko, já bych si ho vzala, kdyby měl dvě tchyně,“odpověděla Viktorka.

„Inu to je tím lépe, když se máte tak rádi.“

„I to ne, mamičko, já bych i jinému hodnému hochu byla slovo dala.“

„Prosím tě, co to mluvíš, vždyť se jich dost hlásilo a žádného jsi nechtěla.“

„Tenkráte nechodil za mnou ještě ten voják s těma zlýma očima,“ šeptala Viktorka.

„Tyť nemáš všech pět pohromadě; co to mluvíš o vojáku, co je ti do něho, ať si chodí kde chce, nech ho, ten tě přece nevyžene z domu?“

„Ba mamičko, ten, jen ten, já se trápím, soužím, nemám nikde stání ani pokoje,“ zaplakalo děvče.

„A proč jsi mi to už dávno neřekla, byla bych s tebou šla ke kmotře kovářce, ta umí od takových věcí pomáhat.

Jen to nech, zítra k ní dojdem,“ potěšila matka dceru.

Druhý den šla matka s dcerou k staré kovářce. Ona zná prý mnoho věcí, co jiní lidé neznají. Když se někomu něco ztratí, když krávy nedojí, když kdo koho uhrane, ode všeho pomáhá kovářka, ona umí všecko uhádnout.

Viktorka důvěrně všecko kovářce pověděla, jak a co jí je, zkoumala na ní kovářka.

„A tys nikdy s ním nemluvila, ani jediného slovíčka?“

„Ani slovíčka.“

„Nedal ti také, anebo neposlal po vojácích ničeho k jídlu, jablko nebo marcipán?“

„Nic, kmotra, nic; ti ostatní vojáci ani s ním nedrží, on prý je tuze pyšný a jakživ je takový samotář. Povídali to u nás.“

„To je už ten pravý morous,“ tvrdila s jistotou kovářka; „ale ty se nic neboj, Viktorko, však já ti pomohu, prozatím není ještě zle. Přinesu ti zítra něco a to budeš nosit ustavičně při sobě. Ráno když vyjdeš z komory, nikdy se nezapomeň pokropit svěcenou vodou a řekni: pánbůh se mnou a zlý pryč. Když jdeš polem, nikdy se nedívej ani za sebe, ani kolem sebe, a kdyby i voják k tobě promluvil, nic nedbej, a kdyby mluvil jako anděl. On dovede i