29

Knížecí park byl každému přístupný, nebyl také daleko od Starého bělidla vzdálen, ale babička s dětmi zřídkakdy tam vešla, zvláště když tam vrchnost byla. Obdivovala se sice vkusnému spořádání všeho, překrásným květinám, vzácnému stromoví, vodotryskům i zlatým rybičkám v rybníku, přece ale šla raději s dětmi na louku neb do lesa.

Tam se mohly směle provalovat po měkkém zeleném koberci, tam mohly si přivonět ke každému kvítku, třebas i natrhat si jich na kytice a věnce. V poli nerostly sice pomeranče ani citróny, ale sem tam stála košatá třešně ptáčnice aneb planá hruška, ovoce bylo na nich obsypáno a mohl si každý načesat do vůle. V lese zase bylo jahod, borůvek, hub a mandlových oříšků dost a dost. Vodotrysků žádných nebylo, ale ráda zastavila se babička s dětmi u splavu. Dívaly se, jak vlny po splavu prudce dolů stékají, vzhůru se vyhoupnuvše, v milióny kapek roztřískány nazpět padají, ještě jednou v pěnivém kotli se převalí a teprv spoje v proudu jednom tiše dále plynou.

Nad splavem nebyly žádné zlaté ryby naučené žemlové drobty, ale jak šla babička okolo, sáhla do kapsáře, vyprázdnila Adelce zástěrky chlebové drobečky, a jak je děti hodily do vody, vyhrnulo se z hluboké tůně množství ryb. Nejvýše k povrchu vyplavaly stříbrolesklé bělice a honily se po drobtech mezi nimi jezdili střelhbitě okouni s nataženým hřbetem, opodál se prosmykla sem a tam štíhlá parma s dlouhými vousy; také břichaté kapry a pleskohlavé mníky vidět byl.

Na louce potkávala se babička s lidmi, kteří hned pozdravovali „Pochválen buď Ježíš Kristus“ aneb „Dej Pánbůh dobrý den“. Kteří se zastavili, zeptali se: „Kampak, babičko? Jak se máte? Co dělají vaši?“ a hned od nich se něčeho dověděla.

Ale v zámku? Tam nebylo žádného pořízení! Tu běžel premovaný sloužící, tu komorná v hedvábí, tu pán a zase pán, a každý nesl hlavu výše než mu narostla, a vyšlapoval si jako ti pávi, co jedině právo měli na trávníku se procházet. Jestli některý z nich babičku pozdravil, řekl jen tak zběžně „Guten Morgen nebo „Bon jour“ a babička se začervenala a nevěděla, má-li říci „Až na věky“ nebo „Dejž to Pánbůh“. Vždy říkávala doma: „Tam v tom zámku je pravý babylón!“

Před zámkem seděli dva premovaní sloužící, z každé strany dveří jeden; ten vlevo měl složené ruce na klíně a chytal lelky, ten vpravo měl složené ruce přes prsa a zevloval pánubohu do oken. Když pan Prošek k nim došel, pozdravili ho po německu, každý jiným přízvukem. Předsíň byla vyložena bílými mramorovými dlaždicemi, uprostřed stál vkusně pracovaný kulečník. Okolo zdí stály na zelenomramorových podstavcích bílé sochy sádrové, představující mytologické osoby. Čtvero dveří vedlo do panských pokojů. U jedněch seděl v lenošce komorník v černém fraku; spal. - Do té síně vedl pan Prošek babičku s dětmi. Komorník slyše šust, trhl sebou; vida ale pana Proška, pozdravil a ptal se, jaká záležitost pána do zámku přivádí. „Paní kněžna přála si, aby ji tchyně moje s dětmi dnes navštívila. Prosím, pane Leopolde, ohlaste je,“ pravil pan Prošek. Pan Leopold vyhrnul obočí, pokrčil rameny řka: „Nevím, bude-li je chtít přijmout, je ve svém kabinetu, pracuje. Mohu je ale ohlásit.“ Vstal a volným krokem vešel do dveří, u nichž byl seděl. Za chvilku vrátil se, a nechav dvéře otevřené, pokynul milostivou tváří, aby vešli. Pan Prošek šel zpět a babička s dětmi vstoupila do skvostného salónu. V dětech se tajil dech, nožky se jim sklouzaly na podlaze hladké co led. Babička byla jako u vidění, rozmýšlela se, má-li šlápnout na ty protkávané koberce. „Je toho věčná škoda,“ povídala si. Než co dělat, ležely všude a pan komorník také po nich chodil. Vedl je skrze koncertní salón a knihovnu až ke kněžninu kabinetu, pak se vrátil do své lenošky, bruče si pod nos: „Ty vrchnosti mají divných libůstek; aby člověk byl k službě sprosté babě a dětem.“

V kněžnině kabinetu byly čalouny světlozelené, zlatem protkané, též takové byly záclony u dveří a u jediného okna, jež skoro tak velké bylo jako dvéře. Po zdech viselo mnoho větších i menších obrazů, představujíce naskrze jen podobizny. Proti oknu byl krb z šedého, černě a bíle žehaného mramoru, na něm pak stály dvě vázy z japonského porcelánu a v nich byly překrásné květiny, jichž vůní kabinet nadchnut byl. Po obou stranách byly přihrádky z drahého dřeva, vkusně pracované, a na nich vyloženy byly rozmanité věci, vzácné dílem umělou prací, dílem drahocenností, i přírodniny, jako krásné lastury, korále, kameny ap. Byly to samé památky z cest a dárky drahých osob. V jednom rohu u okna stála socha Apollona z kararského mramoru, v druhém rohu jednoduchý, ale velmi vkusně pracovaný psací stůl. U stolu v lenošce tmavozeleným aksamitem potažené seděla kněžna v bílém ranním obleku. Právě odložila péro z ruky, když babička s vnoučaty do dveří vstoupila.

„Pochválen buď Ježíš Kristus!“ pozdravila uctivě se pokloníc. - „Na věky! Vítám tě, stařenko, i s dětmi!“

odpověděla kněžna. - Děti byly všecky omámeny, ale babička na ně mrkla a hned šly políbit paní kněžně ruku.

Ona je políbila na čelo, a pokynuvši na krásné sedátko, aksamitem potažené, zlatými třásněmi zdobené, zvala babičku, aby se posadila. „Děkuju, milostivá paní, nejsem ustálá,“ upejpala se babička, a to jen proto, že se bála na sesličku se posadit, aby s ní neujela anebo se neprobořila. Paní kněžna ale určitě pobídla: „Sedni jen, stařenko!“, a babička prostřevši bílou plachetku přes sesli, opatrně sedla řkouc: „Abychom neodnesly milostivé paní spánek.“

Děti stály jako pěny, oči jejich ale skákaly z jedné věci na druhou; kněžna se na ne podívala a s úsměchem ptala