doložil Vilém, klepna Adelku zlehka do ruky. Vtom pozdvihla berunka černý červenokropenatý pláštík, rozhrnula pod ním složená hebounká křidélka a uletěla do povětří. - „Počkej ty, pročpak jsi ji postrčil,“ hněvala se Adelka. -
„Aby dříve uletěla,“ smál se chlapec, a obrátě se k Hortensii, vzal ji za ruku rca: „Pojď, slečno Hortensie, pojď se podívat, já jsem dal mravencům kouštíček chleba, a to ti jich na něm je!“ doložil s posuňkem velikého divení se.-
Komtesa sáhla do kapsičky černého aksamitového kabátu, vytáhla kousek cukru a podala Vilémovi řkouc: „Ten jim polož tu do trávy, a budete vidět v okamžení, co se jich naň sesype. Sladké věci mají rádi.“ - Vilém poslechl, a když viděl, že v malém okamžení mravenci přibíhají ze všech stran, na cukru leptají a drobty jak puntíčky malé si odnášejí do hromady, svého to stavení, bylo mu to divné a ptal se komtesy: „Ale pověz mi, slečno, jak to ti mravenečkové vědí, že zde něco dobrého, a co to dělají s těmi vajíčky, že je ustavičně vynášejí a odnášejí?“ - „To jsou jejich dětičky a ti, co je nosí, jsou jejich chůvy a opatrovnice. Když slunce svítí a horký den je, vynášejí je na slunce z tmavých komůrek, aby se vyhřály a lépe rostly „ - „A kde jsou jejich maminky?“ ptala se Adelka. - „Jsou v domečku, sedí a snášejí vajíčka, aby mravenečkové nevymřeli. A tatínkové chodí okolo nich, všelicos jim povídají a je veselí, aby se jim nestýskalo, a ti ostatní mravenci, co tu vidíte běhat, to jsou pracovnice.“ - „A co pracujou?“ ptal se Jan. „Snášejí pokrm, staví a opravují stavení, opatrují pupy, ty rostoucí děťátka, čistí dům; když umře některý mravenec, odnesou ho, dávají pozor, aby je nepřátelé nepřepadli, a když pak se to stane, brání proti nim společnou svoji obec; to všecko musí zastat pracovnice.“ - „A jakpak si rozumějí, když neumějí mluvit?“
divily se děti. - „Třebas neuměli takovou řeč jako rozumnější tvorové a dokonce lidé, přece mezi sebou si rozumějí. Viděli jste, jak ten první, co našel cukr, hned ostatním běžel povídat, a jak se to sbíhalo; vidíte, jak se jeden s druhým zastavuje, tykadly jak se dotýkají, jako by si mimochodem chtěli pohovořit, a leckdes jich hromádky stojí, kdoví o co se radíce.“ - „A mají v těch hromádkách také pokoje a kuchyň?“ ptala se Adelka. -
„Kuchyně nepotřebujou, protože nevaří, ale komůrky mají v těch hromádkách pro děťátka a maminky, sály pro pracovnice, a mají dům na kolikero pater rozdělený a uvnitř chodby z jednoho patra do druhého.“ - „Ale kterakpak si to tak vystaví, že se jim nesesype?“ ptaly se zase děti. - „Však oni pevně staví, a když jim to silnější moc nezkazí, tak snadno se jim stavba nezhoří. Zdi si udělají a krovy, a vše z drobouninkých tříštěk, stébel, jehličin, suchých lístečků, trávy a země, kterou v malinké kuličky schoulí, a je-li suchá, v ústech slinami svlaží, uhnětou a tak jí potřebujou jako zedníci cihel. Nejmilejší je jim stavět při drobném dešti, když zem vlhká.“ - „Ale kdopak ta zvířátka tomu naučil?“ ptal se Vilém.- „To už Bůh dal zviřátkům přirozeností takový pud, že vědí hned od malička, jak se živit, že vědí, čeho jim k zachránění potřeba, a některá zviřátka s takovou umělostí a chytrostí potřeby svoje dobývají a domácnost svoji si zřizují, že se to skoro rozumu lidskému podobá. Až budete chodit do školy a knihám rozumět budete, pak se o zviřátkách a jejich živobytí mnoho dovíte, jako já se dověděla,“ doložila komtesa.
Mezi tou řečí přišla babička s Barunkou, nesouce plné klíny květin a plné náruče koření, které byly na louce natrhaly. Děti hned babičce vypravovaly, co jim pověděla komtesa o mravencích, ta ale ptala se babičky, k čemu nese všecko to koření. „I milostslečno, to je kmín a trochu řepíčku. Kmín, ten se usuší a semínko potřebuje se v domácnosti do jídel a chleba, sláma dětem do koupele; řepíček výborně poslouží, když koho v krku bolí, musí se vyplachovat. Okolní lidé vědí, že já vždy trochu toho koření mám, a tudy si pošlou. Dobře je, když člověk takový lík v domě má, třebas ho pro sebe nepotřeboval, trefí se pro jiného.“ - „A což tu není v městečku lékárny?“
zeptala se komtesa.- „V městečku ne, ale hodinu cesty odtud. Ale což je to všecko platno, kdyby i nakrásně v městečku byla; latinská kuchyně je drahá kuchyně, a proč bychom draze kupovali, co sami si vařit dovedeme.“ -
„A to vám napíše recept lékař a řekne, jak to máte uvařit?“ - „I toto, milostslečno, kampak by člověk přišel, aby hned při každém malém stonku měl doktora. On je odtud hodinu cesty, trvá to půl dne, než se ho člověk dočká, zatím by mohl někdy umřít, kdyby nebylo domácí pomoci. A když přijde, tu je toho: hned léky na kolikero, a flastry a pijavice, a toto ono, že neví člověk, kde mu hlava stojí, a nemocný se z toho teprv pořádně roznemůže.
Já, milostslečno, nic na ně nevěřím, a když mi něco je anebo těm dětem, dostačí moje koření, proto ale, když se lidé rozstůňou, říkám: „Pošlete si pro doktora.“ Ale co, když vzpomene Pánbůh s těžkou nemocí, jsou doktoři s rozumem v koncích a přenechají to nátuře, aby si pomohla. Pánbůh zůstane tedy přece nejlepším lékařem; má-li člověk žít, i bez doktora se uzdraví, má-li umřít, nepomůže ani celá apatyka.“ - „A to si nesete v klíně samé koření?“ ptala se komtesa. - „I ne, slečno Hortensie,“ rychle odpověděla Barunka. „V klíně neseme kvítí na věnce.
Zítra je Božího těla a já a Mančinka budeme za družičky.“ - „A já taky, já půjdu s Hélou,“ doložila Adelka. - „A my budeme sedláčkové!“ vykřikli chlapci. - „A kdo je ta Héla?“ ptala se komtesa. - „To je Héla paní kmotry z města, z toho velikého domu, co je na něm lev.“ - „Musíš říci z hostince,“ poučovala babička děťátko. „Půjdeš také na procesí?“ - ptala se Barunka komtesy.“Ovšemže půjdu,“ přisvědčila tato, a sednouc do trávy, pomohla rovnat babičce a Barunce květiny. - „Ty, slečno, nebylas ještě nikdy za družičku o Božím těle?“ ptala se Barunka. -
„Nikdy. ale když jsem ještě u své pěstounky byla ve Florencii, byla jsem jednou o slavnosti Madony za družičku, nesla i sem Madoně růžový věnec.“ - „Kdo je ta Madona?“ - „Madona se říká v Itálii Panně Marii,“ odpověděla