30

se jich: „Líbí se vám zde?“ - „Ano,“ pokynuly všecky najednou. - „Což je o to, těm by se tu hezky rejdilo a nedaly by se prosit, aby zde ostaly,“ pravila babička. - „A tobě by se tu nechtělo líbit?“ ptala se kněžna babičky. - „Je tu jako v nebi, ale bydlet bych tu přece nechtěla,“ zakroutila hlavou babička. - „A proč ne?“ tázala se kněžna s podivením. - „A co bych tu dělala? Hospodářství nemáte, s peřím ani s kolovratem bych se tu rozložit nemohla, co bych si tu počala?“ - „A nechtěla bys bezstarostně živa být a na stará léta si pohovět?“ - „Však to bude dříve než déle, že bude slunce nad mojí hlavou vycházet a zacházet a já budu bezstarostně spát. Dokud ale žiju a pánbůh mi zdraví popřává, náleží, abych pracovala. Lenoch je darmo drahý. A zcela bez starosti není žádný člověk; jednoho tlačí to, druhého ono, každý nese svůj křížek, jenomže každý pod ním neklesá,“ pravila babička.

Vtom rozhrnula bílá ručka těžkou záclonu u dveří a mezi ní objevila se rozkošná tvář mladého děvčete, ovinutá světlokaštanovými pletenci. „Smím?“ ptala se lahodným hlasem. - „Jen dále, Hortensie, najdeš milou společnost,“ odpověděla kněžna.

Do kabinetu vstoupila komtesa Hortensie, schovanka to kněžnina, jak se povídalo; postava její byla štíhlá, nevyvinutá ještě. Oděna byla v jednoduchý bílý šat, slaměný klobouk kulatý nesla si na ruce, kytici růží držela v hrsti. „Ach, jaké to roztomilé dětičky!“ zvolala; „zajisté to jsou Proškovic, od nichž jsi mi přinesla ty dobré jahody?“ Kněžna přisvědčila. Komtesa shýbla se, podala každému dítěti po růži, jednu podala babičce, jednu kněžně, poslední zastrčila sobě za pas. „To je takové čerstvé poupátko jako vy, milostslečno,“ řekla babička, povoněvši si k růžince. „Pánbůh vám ji, milostivá paní, zachovej,“ dodala, obrátíc se ke kněžně. - „To je také moje nejvroucnější přání,“ řekla kněžna a políbila jasné čelo milené schovanky. - „Smím ty dětičky trochu odvést?“ zeptala se komtesa kněžny i babičky; kněžna přisvědčila, babička ale mínila, že budou milostslečně za obtíž, ti chlapci že jsou jako ohaři a Jan, to že je ten pravý. Ale Hortensie usmávši se podala obě ruce dětem, ptajíc se jich: „Chcete se mnou?“ - „Chceme, chceme,“ zaradovaly se děti a hned se chopily jejích rukou.

Poklonivši se kněžně a babičce, zmizela s nimi ve dveřích. Kněžna pak vzala stříbrný zvonek ze stolu a zazvonila; v okamžení ukázal se ve dveřích komorník Leopold. Kněžna mu poroučela, aby kázal přichystat v salónu snídaní, a odevzdala mu balík listů k obstarání dalšímu. Leopold se uklonil a odešel.

Tu chvíli, co mluvila kněžna s komorníkem, ohlížela se babička po podobiznách v čele kabinetu visících. „Ty můj pane bože!“ povídala, když komorník odešel, „jakých tu přepodivných krojů a tváří. Tuhleta paní je zrovna tak ustrojena jako nebožka Halašková, dej jí Pánbůh nebe. Ta se také nosila na vysokých špalíčkách, sukně vyduté, v půli jak by ji bičem přeťal a na hlavě kokrhel. Její pán byl v Dobrušce radním pánem, a když jsme tam přicházívali někdy na pouť, vidívali jsme ji v kostele. Chlapci naši říkali jí „maková panenka,“ protože tak vypadala v těch sukních a v napudrované hlavě, jako když makovičce přehrne sukýnky. Povídali, že je to francouzský kroj.“ - „Ta paní je moje babička,“ řekla kněžna. - „Nu pročpak ne; to je pěkná paní,“ odpověděla babička. „Vpravo, to je děd, vlevo otec,“ dále ukazovala kněžna. - „Čistí lidé; milostivá paní otce nezapře. A kde je panímáma?“ - „Tamto moje matka i sestra,“ řekla kněžna, ukazujíc na dvě podobizny nad psacím stolem. - „Pěkné to paní, radost se na ně dívat,“ mínila babička; „ale sestřička není podobna ani otci, ani matce; to už někdy bývá, že se děti zvrhnou po někom z kolikátého kolena. Ale ten mladý pán tuhle je mi povědom, nemohu se ale vzpamatovat odkud.“ -

„To je ruský císař Alexander,“ rychle odpověděla kněžna, „toho tys neznala.“ - „Ano, jakpak bych neznala, stála jsem od něho asi dvacet kroků. To byl krásný člověk, jenomže tuto je mladší, ale přece jsem ho poznala. Ten a Josef císař, to bylo pár čistých lidí.“ - Kněžna ukázala na protější zeď, kde visel obraz, poprsí to životní velikosti.

„Josef císař!“ spráskla ruce babička, „jako by mu z oka vypadl. Vidíme, jak je tu máte hezky pohromadě. To jsem si nemyslila, že uvidím dnes Josefa císaře. Pánbůh mu dej věčnou slávu, byl to hodný pán, zvláště na chudý lid.

Tuten tolar dal mi svou vlastní rukou,“ řekla babička, povytáhnouc ze záňadří tolar. Paní kněžně zalíbila se babiččina prostosrdečnost a trefné nápady, i požádala ji, aby vypravovala, kterak a kde ji císař tím penízem obdaroval. Babička se nedala prosit a vypravovala paní kněžně, což jsme již ve mlýně slyšeli. Paní kněžna zasmála se tomu srdečně. Když se tak babička po pokoji rozhlížela, vidí podobiznu krále Bedřicha. „I totě pruský král!“ zvolala, „toho potentáta jsem já dobře znala. Můj nebožtík Jiří sloužil v pruském vojsku a já strávila v Slezsku patnáct let. Dal si Jiříka nejednou z řady vyvolat a obdaroval ho. Měl rád velké muže a můj Jiří byl nejvyšší muž v celém pluku a urostlý jak panna. Nenadála jsem se, že se jemu do hrobu dívat budu; takový člověk jako skála, a už je dávno na věčnosti a já jsem ještě tu,“ vzdychla stařenka a slza splynula po vráskovité tváři. - „Padl tvůj muž v boji?“ ptala se kněžna. - „Ne právě, ale od střelné rány umřel. Když vypukla ta rebelie v Polsku a pruský král s Rusem tam vtrhli, byl náš pluk při tom. Já šla s sebou i s dětmi; měla jsem dvě a to třetí narodilo se mi v poli. Je to Johanka, co je nyní ve Vídni, a snad proto je tak kurážná, že od narození všemu přivykat musela jako voják. Byla to nešťastná patálie. Z první bitky přinesli mi Jiříka do táboru na nosidlách. Kulka dělová utrhla mu nohu. - Uřízli mu ji. Já ho ošetřovala, co síly stačily. - Když se z toho trochu vykřísal, poslali ho zpátky do Nisy. - Já měla radost, doufala jsem, že se uzdraví, že ho co mrzáka nebudou chtít a že budem moci vrátit se do Čech. Ale naděje mne zklamala. Začal najednou chřadnout a nebylo rady ani pomoci, musel umřít.