Čeněk je tak velký jako ty a sestra Mařenka bude tě mít ráda,“ pravil Orel. Co zatím děti sedíce na dvorku poslouchaly Orlova vypravování a skrze krystaly, které jim byl přinesl, do světla nahlížely, poslouchal pan Beyer babičku, vypravující o povodni a o všelikých novinkách, které se byly za celý rok přihodily. „A rodina mého pana bratra na Rýznburku, zdráva?“ ptal se myslivec. - „I zdráva,“ povídala paní Prošková. „Anuška hodně roste; chlapci chodí na Červenou Hůru do školy, mají tam blíž nežli do města; divno je mi, že tu ještě pan myslivec není; řekl, že se staví vás přivítat, až půjde na čekanou. Byl tu ráno a přinesl mi zprávu ze zámku, že došel z Vídně list.
Šla jsem hned do zámku a dověděla se, že je komtese lépe, že snad kněžna na obžinky přijede, as čtrnácte dní zde se zdrží a pak do Florencie odjede. Mám tedy naději, že nám tatínek přes zimu zde zůstane; nevezme prý kněžna komonstvo s sebou. Za kolik let jednou budem zase delší čas pohromadě.“ Dávno byla již paní Prošková tolik nemluvila, dávno tak spokojena nebyla jako ten den, co dostala potěšitelnou novinu, že manžel přijede.
„Chvála Pánubohu, že ta slečinka z té nemoci vyvázla, byla by věčná škoda toho mladého, dobrého stvoření.
Všickni jsme prosili Pánaboha, aby jí pomohl; včera tu ještě Cilka Kudrnovic pro ni plakala.“ – „Měla by proč plakat,“ mínila paní Prošková. Pan Beyer ptal se, jak to míněno, a babička vypravovala mu svoji návštěvu v zámku, při čemž ovšem komtese přičtla zásluhu, kterou o dobrobyt Kudrnovic rodiny měla. „Já slyšel,“ ptal se myslivec, „že je komteska dcera - V tom zaťukal někdo na okno. - „To je pan kmotr, znám ho po ťukání; jen dále!“
hodně hlasitě zavolala paní Prošková. - „Lidé mají zlé huby,“ odpověděla babička na myslivcovu otázku; „a kdo v slunci následují, stíny ho následují, to jinak není; co na tom, ať je čí je.“ Pan kmotr rýznburský vešel do dveří a oba myslivci srdečně se vítali. „Kde jste se zabavoval, že tak dlouho nejdete?“ ptala se babička, ouzkostně hodíc okem po ručnici, kterou pan myslivec na hřeb zavěšoval.- „Měl jsem roztomilého hosta, pana správce, přišel pro dříví; prodal si deputát, teď by rád měl zase dříví a chtěl by člověka svádět k partykám. Ten by mi vypadl. Já hned čul, že s něčím podobným jde, poněvadž přišel jak milius. Ale pověděl jsem mu do pravdy! Také jsem mu dal ťafku za Mílu; toho hocha je mi líto a Kristly též. Dnes ráno stavě se holbičku, ulekl jsem se, jak vypadá. To má ten sa-fraport-,“ pan myslivec se plácl přes ústa, vzpomena, že sedí u babičky, „na svědomí.“ – „Co se to stalo?“ ptal se Beyer a babička ráda vypravujíc pověděla mu Mílův odvod i příčiny jeho. - „Tak to je na tom světě kam se člověk obrátí, všude najde trápení a bídu, mezi velkými i malými, a který žádné nemá, ten si je udělá,“
povídal Beyer. - „Neštěstím a bolestí očišťuje se člověk ode všech šlaků, jako zlato ohněm. Bez bolesti není radosti. Kdybych věděla jak, bych ráda tomu děvčeti, ale nemožno. Musí prozatím snášet, jak se dá. Nejhůř jí bude zítra, až Míla odjede.“ - „Tedy zítra už odjede, divil se myslivec; „no, toť mají naspěch. Kam přijde?“ - „Do Hradce.“ - „Konáme tedy stejnou cestu, jenže já s plavci po vodě, a on po zemi.“ - Chlapci přiběhli do sednice, Jan a Vilím ukazovali panu myslivcovi káně, jež byl Orlík zastřelil, Orlík pak otci povídal, že byli u splavu a tam že viděl bláznivou Viktorku. - „Ještě je živa ta osoba?“ divil se pan Beyer. „Ba ubohá, lépe by jí bylo v zemi, nežli jí na zemi je,“ odpověděla babička. „Ale schází již, stárne; málokdy je ji slyšet zpívat, leč za světlých nocí.“ - „Ale u splavu přece sedí, kouká do vody, mnohdy přes půlnoc,“ pravil myslivec. „Včera jsem šel okolo ní, trhala a házela je do vody; bylo již pozdě. „Co tu děláš?“ povídám. Ona nic, ptám se jí podruhé, tu se po mně obrátí, zajiskří očima; myslil jsem, že po mně skočí, ale snad že mne poznala nebo co jí hlavou prolítlo, obrátila se zase k vodě a proutek za proutkem házela přes splav. Někdy s ní nemůže člověk ničehož pořídit. Je mi jí líto, přál bych jí ukončení toho bídného živobytí, ale kdybych ji neviděl sedět u splavu, kdybych neslyšel, když stojím načekání, její písničku, chybělo by mi cosi; stýskalo by se mi,“ řekl myslivec, drže káně ustavičně v rukou. -“Když člověk na něco zvykne, těžko odvykat,“ pravil Beyer, klada rozžatou hubku do krátké hliněnky drátované, a když si několikrát pořádně zabafčil, pokračoval: „Ať to již na člověka, zvíře nebo věc. Tak já jsem zvyklý, když jdu na cestu, na tuto dýmku; moje matka z podobné kouřívala, jako bych ji viděl sedět na zápraží.“ - „Cože, vaše matka kouřila?“ s podivením zvolala Barunka. - „V horách ženské mnoho kouří, zvláště staré babičky, jenže místo tabáku bramborovou nať, a dostanou li, višňový list“ - „Nemyslím, že je to chutné,“ pravil myslivec, nakuřuje si též, ale do malované porcelánky. - Tak mám i jistá místa v lese rád,“ začal zase Beyer, „na nichž se vždy mimovolně zastavím, které jsem si zamiloval, že mne upomínají buď na jisté osoby, aneb na milé neb nemilé okolnosti mého života. Kdyby chyběl na těch místech jediný strom, jediný keř, chybělo by mi cosi. Na jednom místě, je to srázná výše, stojí osamělý smrk, je to starý strom, ratolesti jeho se z jedné strany chýlí nad hlubokou propastí, v jejíchž rozpuklinách sem a tam kapradí aneb kříček jalovce roste, a v dole žene se potok přes skaliska a tvoří samé vodopády. Nevím sám, jak se dělo, ale k tomu vždy jsem zabloudil, když mne něco soužilo a nějaké neštěstí mne potkalo. Tak když jsem chodil za mojí ženou a se domníval, že ji nedostanu; rodiče její bránili a později teprv svolili. Tak když mně umřel nejstarší synek, i když mi stará matka zemřela. Vždy jsem vyšel z domu, šel bez cíle, nekoukal se ani vpravo, ani vlevo a mimovolně nesly mne nohy do divokého dolu, a když jsem se octnul nad propastí u zasmušilého smrku, když jsem viděl před sebou vrchole hor, jeden nad jako by ze mne tíže spadla, já se nestyděl plakat. Když jsem drsné tělo stromu obejmul, zdálo se mi, že je v něm život, že rozumí mým žalobám, a ratolesti jeho chvílemi nade mnou zašuměly, jako by se mnou vzdychaly a povídat mi chtěly o