vás poslouchat, jako svatý výklad. Ale čas uložit chasu; váš synek bude od cesty umdlen, vy též; zítra si ostatní povíme.“
„To káně mi, Orlíku, dej pro výra, co a ním?“ řekl myslivec, bera ručnici na rameno. - „I s radostí.“ - „ My ho k vám časninko ráno donesem,“ prosili chlapci. - „Vždyť musíte do školy.“ - „Zítra odpustila jsem jim školu, aby užili hosta,“ řekla matka. „No, já moje sojáky nechám také doma, abyste měli dobrý den. Přijďte tedy. dobrou noc!
Buďte zdrávi!“ - Přívětivý pan bratr dolňan, jak mu pan Beyer někdy říkal, podal přátelům ruku, zavolal Hektora, který se Orlíkovi velmi líbil, a vyšel ze dveří. Ráno než se děti oblékly, stál již Orlík na vorech, s kterými ke břehu připlouli. Po snídaní šel pan Beyer s chlapci do myslivny, babička s Barunkou i Adelkou šly do hospody dát Mílovi spánembohem. Sednice v hospodě byla nabita; matky a otcové loučících se vojáků, kamarádi, sestry i známé tam byli. Ačtě jedni druhým domlouvali, ač i hospodský i Kristla nestačili nalívat, ba i Míla nalívat pomáhal, ačtě i chasa zpívala rozličné vojenské i veselé písně, aby si srdce dodali, přece to všecko nic platno nebylo; ani se žádný neopil, jako když šli k odvodu. Tenkráte si nastrkali zelených chvojí na čepice, výskali rozpustile, pili, zpívali, aby zatopili, ohlušili strach a bázeň. Vždyť měl přece hrstku naděje i ten nejrovnější, ten nejhezčí hoch.
Pak jim lichotilo litování děvčat, těšila je láska rodičů, která v takových okamženích jako vroucí proud, ukrytý v lůnu země, na povrch se vyřinuje, pyšnili se úsudky známých: „Och, ten se nevrátí, takový hoch - urostlý jak sosna i všecek jak by ho ulil - z takových vojáků mají radost.“ Takovými sladkými kapkami mírnila marnost hořký nápoj, který nutná povinnost před ně stavěla; a naopak to, co oslazovalo zdravým, pěkným hochům trpkou tu cestu, to ji ztrpčovalo těm, kterým netřeba míti strachu, kteří si vědomi byli tělesné chyby, mnohý marnivý ji ale zato tak těžce nesl, že by raději vojákem se byl stal, než pokřiky poslouchal: „Nemusí pro tě máma plakat, však na buben přísahat nebudeš, jsi psu do podvazku“; anebo: „Hochu, dej se k rejtarům, máš nohy jak vůl rohy!“ a podobné žehavky, jimiž je šlehali. Babička vešla do hospůdky, nešla ale do sednice; ne proto, že tam byl vzduch dusný, ale těžké mračno bolesti, které dusilo srdce všech a jako povlak na tvářích se jevilo, to ji zaleklo. Ona cítila, jak těm zarmouceným matkám je, z nichž tu jedna rukama lomila v němé bolesti, tu jiná tiše plakala neb hlasitě si naříkala. jak je těm děvčatům, které se ostýchají zármutek svůj najevo dáti, a přece bez pláče se podívat nemohou na ty bledé hochy, kteří pitím smutnějšími se stávají, a když zpívat chtějí, hlasu vynutit nemohou. Ona cítila, jak je těm tatíkům zasmušile za stolem sedícím, kteří o ničem nemluví, na nic nepřemýšlejíce, nežli kde budoucně vzít náhrady za pracovité hochy, kteří jim byli co pravá ruka, jak bez nich si nestýskat, jak jich čtrnácte let pohřešit. - Babička sedla s dětmi do sadu. Za chvíli tam přišla Kristla, usoužená, uplakaná, bledá jako stěna. Chtěla mluvit, ale na prsou ležel jí kámen a hrdlo měla jak stažené, nemohla slova promluvit. Podepřela se o kmen kvetoucí jabloně. To byla ta samá jabloň, přes niž o Janu věneček házela. Přelítl, a nyní, kde se jí měla vyplnit naděje, že s miláčkem spojena bude, musela se loučit. Přikryla si tvář bílou zástěrkou, pustíc se do hlasitého pláče. Babička jí nebránila. Přišel Míla. Kam se poděla ta kvetoucí tvář, ta živost očí! Jak by ho z mramoru vytesal. Mlče podal babičce ruku, mlče obejmul milené děvče a vytáhna ze náprsí vyšívaný šátek, který každý hoch co důkaz lásky od svého děvčete dostává, utíral jí ním oči. Nepovídali si, jak hluboký jejich zármutek, ale když zazněla z hospody sloka písně:
Pak až my se rozloučíme,
dvě srdéčka zarmoutíme,
dvě srdéčka, čtyry oči
budou plakat ve dne v noci,
objala Kristla prudce svého hocha a štkajíc ukryla tvář na jeho prsou. píseň ta byla ozvěnou melodie, která i v jejich srdcích neustále zněla. Babička vstala, po tváři hrnula se jí slza, také Barunka plakala. Stařena položivši ruku na Mílovo rámě, pravila pohnutým hlasem: „Sprovázej a utěš tě pánbůh, Jakube. Konej, co musíš, rád a nebude ti to přicházet zatěžko. Dá-li Bůh zdaru mému úmyslu, nebude loučení vaše nadlouho. Doufejte. Ty, holka, když ho máš ráda, nepřitěžuj mu svým nářkem. Spánembohem!“ To řkouc udělala Mílovi kříž, stiskla mu ruku, rychle se odvrátila, a vezmouc děvčátka za ruce, odcházela k domovu s tím sladkým vědomím, že potěšila zarmoucené. Milenci, do jejichž srdcí babiččina slova jako rosička na vadnoucí kvítek padla, k novému životu je vzkřísíc, drželi se v obejmutí pod kvetoucí jabloní, jejíž květy, od vánku střásané, shůry na ně padaly. Před hospodou zarachotil žebřinový vůz, přijížděje pro vojáky, ze dvora voláno: „Mílo! - Kristlo!“ Ale oni to neslyšeli.
Drželi se v náručí - což jim bylo do světa, jeden v druhém objímal celý svůj svět. –
Odpoledne rozloučil se i pan Beyer s vlídnými hostiteli. Paní Prošková jak obyčejně naložila otci i synovi plné