38

babička a okolo úst pohrával jí dobrotivý úsměšek; „já se právě starala, kterému z těch hochů bych řekla, aby s sebou jel; já s těmi divými koňmi bojím se jeti, když není s sebou Jan aneb někdo rozumný. Kočí Václav nepovážně jede. Pojeď s sebou.“ - „I s radostí,“ řekl Míla, a obrátě se na opatku, běžel zaplatit. - Děti s Hélou, paní kmotrou a rodiči, sedaly do kočáru; Kristla k nim přisedla, Míla vymrštil se k Václavu na kozlík a ujížděli.

„Vidíte Mílu, jakého dělá pána!“ volali chlapci jdoucí po chodníku, když okolo nich kočár jel. - „To věřím, vždyť se mám nač pyšnit!“ zvolal Míla rozjařen a hodil okem nazpátek do vozu. Hoch ale, který byl na Mílu volal a jeho nejmilejší kamarád byl, hodil čepičku do povětří, zpívaje si: „Láska, bože, láska, kde ji lidé berou? Na hoře neroste, v poli ji nesejou.“- Ostatek v kočáře nedoslechli, neboť koně rychlým cvalem domů utíkali.

„Jestlipak jste se ale přece modlily?“ ptala se babička malé chasy. - „Já se modlil, ale Vilím se myslím nemodlil,“

ozval se Jan. - „Nevěřte mu, babičko, já se modlil otčenáš pořád, ale Jan mě šťouchal, nedal mi pokoje na cestě!“

vymlouval se Vilím. - „Jeníku, Jeníku, tys bezbožný hoch, letos budu přece muset svatému Mikuláši žalovat na tebe!“ kývnula babička přísně hlavou na hocha. - „A nedostaneš nic vázaného, počkej,“ hrozila Adelka. - „Vždyť je pravda, máme za několik dní Jana Křtitele, váš svátek,“ ozvala se Kristinka. - „A co mi dáš vázaného?“ ptal se Jan, jako by se nic nebylo přihodilo. „Dám vám vázaného povříslo, když jste takový neposeda,“ smála se Kristla. -

„To nechci,“ zamračil se hoch a děti se mu vysmály. - „Copak ty dostáváš vázaného?“ ptala se Barunka Kristly. -

„Nic; to není u nás způsob, jenom u pánů. Jednou jsem ale dostala vinč od jednoho preceptora, co byl v zámku u správců. Však ho tu mám v knížkách,“ - a vyndala z knížek složený list, na němž bylo přání psané ve verších, okolo nichž byl malovaný věneček z růží a z pomněnek špendlíkem vypíchán. „Schovala jsem si ho kvůli tomu věnečku; tomu vinči beztoho nerozumím.“ - „Cožpak není český?“, ptá se babička. - „Je to česky, ale hrozně učeně; poslyšte, jak to začíná: „Slyš mne, drahá krásotinko, Lady schovanko!“ - Prosím vás, tomu já za mák nerozumím, a takové hamonění máte ustavičně. Já nejsem schovanka, vždyť mám chválabohu mámu; ten člověk měl z těch knih rozum všecek zmodrchaný.“ - „To si nesmíme myslit, milá holka, to byl člověk vytřelého rozumu, v školách zběhlý, takový se už ovšem s naším rozumem neshodne. Když jsem byla v Kladsku ještě, býval vedle nás také takový mistr písmař; jeho hospodyně - oni se tací písmaři prý odříkají ženění - chodívala začasté k nám a povídávala nám 0 něm, jaký je bručivý podivín. Celý den byl zahrabán v knihách jako krtek, kdyby mu byla Zuzanka neřekla: „Pane, pojďte jíst,“nebyl by jedl celý den. Zuzanka ho musela na všecko pamatovat, kdyby jí nebylo, byli by ho moli sežrali. Každý den šel hodinu na procházku, sám a sám, on společnost nemiloval. Když odešel, zaskočila jsem někdy k Zuzance, ona milovala sladkou rosolku, a já, ačkoliv o to pálené nedbám, musela jsem jí to k vůli udělat a kalíšek vypít. To mi vždy říkala: „Náš starý to nesmí vidět, on pije jen vodu, ledaže kápne si do ní trochu vína; mně vždy říká: Zuzanko, voda je nejzdravější nápoj, zůstala vždy při vodě, bude zdráva a šťastna - a já si myslím: Vždyť je dobře, mně jde rosolička také k duhu. Chtěl by, abych živa byla jako ptáče; jíst a pít je mu nic, jen tak aby člověk živ byl. On má žaludek zasycen těmi knihami, pěkně děkuju za takovou stravu.“ -

Tak vedla Zuzanka vždy svou. Jednou mne vedla také do jeho pokoje; jaktěživa jsem neviděla tolik knih co tam, jako stohy dřeva jich tam bylo nahromaděno. „No vidíte, Madlenko,“ říkala mi vždy, „tohle má ten náš starý všecko v hlavě; já se divím, že se z toho ještě nezbláznil. - To máte tak: kdyby mne nebylo, že ho hlídám jako malé dítě, bůhví co by z něho bylo; já musím mít rozum ze všeho, on nerozumí ničemu než těm jeho lejstrám. A svatou trpělivost musíte s ním mít. No, někdy si na něj ale také houknu, a to jde, jak by ho pes kousl, ani nemukne, až mně ho je líto. Ale někdy je potřeba vypeskovat, když s ním není k vydržení; pomyslete si, Madlenko, měl vám v tom svém pokojíku prachu jako uprostřed návsí a pavučin všude jako v staré zvonici, a myslíte, že jsem mu směla přijít se smetákem? Ne. I myslila jsem si: však já tě vyčíhám; copak o něho, ale šlo tu o moji i pověst; moje to hanba, když k němu někdo vešel a viděl ten pořádek. Poprosila jsem jednou známého pána, s kterým on nejraději bývá, aby ho zdržel, a zatím jsem všecko všude umyla, osmejčila, že to bylo k světu podobno. A vidíte, Madlenko, jaký to člověk! Ani nepoznal, že je umyto, až třetí den. To se mu prý zdálo, že je v pokojíku světleji bodejž ho, aby nebylo světleji. Tak vám musí člověk umět s těmi podivíny zacházet.“Pokaždé, když jsem k ní přišla nebo ona k nám, měla co na starého žalovat, ale pro celý svět nebyla by se od něho odloučila. Jednou jí ale nahnal strachu. Vyšel si také na procházku, a tu se potká s tím svým známým, který byl na cestě do Krkonošských hor. Nabídl mu, aby jel s ním, že se brzy vrátí, a milý pán jel s ním, tak jak byl. -

Zuzanka čeká, čeká, pán nepřichází; noc přišla, on nikde. Přiběhla k nám celá poplašená, plakala a měli jsme s ní co dělat. Ráno teprv dověděla se, že odjel; to činila a lála mu až hrůza. Asi šestý den přijel, a ona pro něho každý den vařila oběd i večeři. - Když byl doma, přiběhla k nám a povídala: „Nu vidíte, to máte tak, když jsem se do něho pustila, povídal mi; No, no, nekřičela, šel jsem na procházku a stavil jsem se na Sněžce, proto nemohl jsem hned přijít.“ - Jednou nám přinesla několik knížek a povídala, že to její starý sepsal, abychom to četli. Můj nebožtík Jiří byl dobrý čtenář, četl tedy, ale my tomu pranic nerozuměli; také verše dělat uměl, ale ani těm jsme nerozuměli, bylo to všecko tuze učené. Zuzanka ale povídala: „No, to stojí za to, že si tím hlavu láme!“ Ale lidé ve městě měli před ním velikou vážnost a každý říkal, že ten jeho rozum ani k pochopení není.“