12

rozdělily buchty a co měly, jen aby měly radost. Cilka, děvče to již desítileté, strčilo malému děcku, jež chovat mělo, kus buchty do ručiček, položilo je do trávy a hrálo zároveň s druhými, anebo pletla z lodyh jitrocelových chlapcům čepice a děvčatům košíčky. Když se do umdlení vydováděly, táhla celé pásmo do dvora a Mančinka zvěstovala mamince, že mají všecky velikánský hlad! Panímáma se tomu pranic nedivila a nakrmila všecky, i ty, jichž úst se štítila. Pan otec ji ale vždy škádlil, a když se přihnaly děti, začal: „Já nevím, ňákou tíži mám na prsou; jakpak Cilko, nemáte doma kousek zajíčka, mohla bys -“ Ale panímáma se vždy uplivla a šla pryč, a babička panu otci zahrozíc říkala: „Ale, ale, jaký jste čtverák, pane otče; já být panímámou, upekla bych vám, namoutě věru, hodnou vránu na hrách!“ Pan otec zatoče pikslou přimhouřil oko, šklíbě se potutelně.

Když sedávali staří v zahrádce, přisedl k nim obyčejně také stárek, a to se povídalo o ranním výkladu a kázání, povídalo se, jaké byly vyhlášky, za koho bylo modlení, s kým se kdo na mši sešel; z toho se přišlo na úrodu zvlášť i vůbec, na povodeň, bouřky a krupobití, na tkaní a bílení plátna, jak se leny daří, a konečně se začalo o kramolenských zlodějích a o kriminálu. Stárek byl velmi povídavý, ale kvečeru, když se sjížděli mleči pamatující na přísloví „Kdo dřív přijde, ten dřív mele“, musel stárek do mlýna, pan otec šel se po dívat trochu, jak se daří v hospodě, a paní kmotry jsouce samy, pověděly si ještě něco o tom a o onom.

V zimě, to bývaly děti skoro celého půl dne na peci za kamny, pec byla veliká, bylo tam lože služčino a Mančinka měla tam všechny svoje hračky a panny. Když se tam děti slezly, byla jich plná pec, a na svrchním schůdku seděl ještě domácí veliký pes. Na té peci slavila se každou neděli svatba některé panny. Ženich byl kominík a Mikuláš byl jako pan páter. A pak se jedlo, pilo a tancovalo, při čemž obyčejně některý šlápl psovi na nohu, až zaškvěkl a společnost v sednici z rozprávky vytrhl. Panímáma křikla na děti: „Prosím vás vy čeládko, nezbořte mi pec, vždyť chci zítra péci!“ Ale na peci bylo už zase ticho, děti hrály už zase na tatínka a maminku, té mladé mamince přinesl čáp děťátko a Adelka, která neuměla strojit hody, musela být jako paní bába a Vilém a Jan byli jako kmotři a dali mu říkat Honzíček. A byly zase hody, jídel bylo přepodivných a pes byl také hostem, aby se na ně udobřil.

Honzíček hned vyrostl a tatínek ho vedl do školy a Jan byl panem kantorem a učil ho slabikovat. Ale jeden žák, to nešlo, musely se všecky učit, a usneslo se: „Budeme hrát na školu.“ Chodily tedy k Janovi do školy, ale žádný nepřinesl úlohu, pan učitel se rozhněval a každý měl dostat dvě fláky na ruce; když už jinak nebylo, nechaly si to ale pes, který také byl žákem a dokonce ničeho neuměl než na peci funět, tomu usoudil pan učitel k těm dvěma flakám ještě pověšení černé tabulky na krk, a to se také na vykonalo. Pověsily mu na hrdlo desku, rozhněvaný chlupáč skočil z pece dolů s hrozným rámusem, trhaje ze sebe hanlivé znamení. Stárek skočil leknutím z lavice, babička si odplivla a pan otec pohroze pikslou na pec volal: „Sak na ryby, pytel na raky, půjdu-li na vás!“ a zatoče jí zase v prstech, usmál se, ale aby to děti neviděly.

„To udělal zajisté ten náš luciper!“ mínila babička; „nejlepší, když se domů sebereme, ještě by mlýn vzhůru nohama obrátily ty děti!“

Ale mlynářovic bránili; ještě nebylo ukončeno vypravování o té francouzské vojně a o těch třech potentátech.

Babička je znala všecky tři, ona měla mnoho zkušenosti, vojenský stav, jí každý věřil.

„A kteří to byli, ti tři ledoví mužové, které poslal Rus na Bonaparta?“ ptal se babičky mládek, hezký to, veselý hoch.

„Což ti to nemůže napadnout, že to byly tři měsíce, prosinec, leden a únor,“ vysvětlil mu stárek. „To je v Rusích taková zima, že musejí lidé na tvářích nosit futrály, sice by jim nosy zmrzly. Francouzové nejsou na zimu zvyklí, jak tam přišli, hned to všecko pomrzlo. A Rus, ten to dobře věděl, že to takové bude, proto je zdržoval. Ach, to je kos!“

„A Josefa císaře jste osobně znala?“ ptal se jeden z mlečů babičky.

„Jakpak bych byla neznala, vždyť jsem s ním mluvila, vždyť mi tuhleten tolar vlastní svou rukou dal,“ řekla babička, berouc na granátech zavěšený tolar do ruky.

„I prosím vás, a jak se to stalo, kde vám jej dal?“ ptali se mnozí. Děti se byly na peci trochu ztišily, a slyšíce tu otázku, sběhly z pece a prosily babičku, aby povídala, že ony to také ještě neslyšely.

„Ale panímáma a pan otec to už slyšeli,“ namítla babička. „Hezký výklad může člověk dvakrát i třebas kolikráte poslouchat bez omrzení, jen povídejte,“ pravila panímáma.

„Nu, tak vám to povím, jen vy, děti, sedněte a tiše mi seďte.“ Děti se hned usadily a tiché byly jak pěny. „Když se stavěl Nový Ples (Josefov), byla jsem výrostek. Já jsem z Olešnice; víte, kde je Olešnice?“

„I víme, to je za Dobruškou, v horách, na slezských hranicích, ne?“ ozval se stárek.