vnoučata z domu byly. „Není to ovšem mezi sprostým lidem způsob, aby se dávali malovat, ale nadarmo to není.
Já sice dobře pamatuju, jak který vypadá, ale přijdou léta, člověku paměť bledne, podoba se ztrácí z mysli. Pak je to radost, když se mohu na ten obrázek podívat.“
Vozily se poslední pšeničné mandele z panských polí. - Poněvadž se vědělo, že paní kněžna dlouho zdržet se nemíní na panství, spěchajíc komtesou do Itálie, určil pan správec slavení obžínek ke konci pšeničních žní. Kristla byla nejkrásnější děvče v celém okolí, všecka způsobná; babička dobře hádala, zvolili ji, aby podala paní kněžně věnec. Za dvorcem bylo veliké prostranství dílem trávou porostlé, dílem byly na něm vyrovnány vysoké stohy slámy. Na trávník vztyčili chlapci vysokou tyč okrášlenou chvojem, pentlemi, vlajícími červenými šátky jako praporečky . Mezi chvojem bylo plno polního kvítí a obilních klasů. Okolo stohů udělali lavice, z chvoje besídky vystavěli, okolo okrášleného stromu udupal se mlat k tanci. „Babičko, babičko,“ pravila Kristla, „vy jste mne po celý čas těšila, já v slovu vašem jen žila; Mílovi poslala jsem plnou náruč nadějí, máme už obžínky, a posud nevíme, čeho se nadít. Povězte mi, prosím vás, nebyla to jen těšínská jablka, jež jste nám ukazovala, abychom snáze odvykli?“ - „Bylo by nemoudré chtít vás na ten způsob těšit, bláhové děvče. Co jsem řekla, v tom stojím.
Zítra se pěkně přistroj, paní kněžna to má ráda. Beztoho, budu-li živa a zdráva, že se tam přijdu podívat, pak, když se mne budeš ptát, budu ti moci povědít pravdu,“ odpověděla babička děvčeti a usmála se. Ovšem, ona věděla, jak se s Mílou ustanovilo, a kdyby nebyla kněžně slíbila mlčet, nebyla by meškala zbavit Kristlu trapného myšlení.
Všickni, kteří chodili na robotu, a chasa ze dvoru shromáždili se druhého dne svátečně ustrojeni na zeleném trávníku. Na vůz naložilo se mandelů trochu, koně samý fábor se připřáhli, jeden z hochů sedl za koně, vrch na mandele sedla pak Kristla a několik děvčat, ostatní mládež seřadila se pár a pár okolo vozu, staří za nimi. Ženci nesli srpy i kosy, ženské srpy a hrábě. Každá za šněrovačkou kytici z klasů, z chrpy a jiných polních kvítků, chlapci okytili si klobouky a čepice. Pacholek práskl bičem, pohnul koně, ženci pustili se do zpěvu a zpívajíce ubírali se k zámku. Před zámkem zůstal vůz stát, děvčata slezly, Kristla vzala na červeném šatu položený věnec z klasů, chasa seřadila se za ní a zpívajíce vešli do předsíně, kamž kněžna zároveň s nimi vstoupila. Kristla strachem se třásla, studem se zapýřila, se sklopeným okem a zajíkavým hlasem odříkávala paní přání k hojnému a šťastnému sklizení, přejíc spolu bohatou žeň na budoucí rok a kladouc s poklonou velitelce věnec k nohám.
Ženci zdvihnouce klobouky vyvolávali paní, aby dlouho živa a zdráva byla, začež se jim kněžna přívětivě děkovala, odkazujíc je k jídlu, pití na pana správce. „Tobě ale, milé děvče, jsem za hezké přání a věnec zvláště povděčna,“ pravila Kristle, zavěšujíc si věnec na rámě; „vidím, že všecko v páru a ty sama, zavděčím se ti snad nejlíp, když ti zaopatřím tanečníka!“ Usmála se, otevřela dvéře salónu, a z nich vyšel Míla v selském šatu. „Ježíš Maria, Jakube!“ vykřiklo děvče a bylo by padlo radostným uleknutím překonané na zem, kdyby je byl hoch neuchytil pod paží. Kněžna vešla tiše do salónu. „Pojďte, pojďte,“ pobízel Míla, „paní kněžna nechce, abychom jí děkovali,“ a když byli venku, zdvihl plný měšec do výše řka: „To mi dala milostslečna, abych vám rozdělil. Vezmi, kamaráde, a rozděl sám!“ dodal podávaje peníze Tomšovi, který též celý udiven jako všickni ostatní na Mílu se díval. Teprv za zámkem výskli si z plného hrdla a Jakub upřímně svoje děvče objal a vypravoval všem, že svoje vykoupení paní kněžně děkuje. „A babičce,“ dodala Kristla; „kdyby jí nebylo, nebylo by ničeho.“ Šlo se k tanci.
Přišli mezi žence i úředníci se svými rodinami, Proškovic, myslivcovic i mlynářovic; babička ale byla nejprvnější, radost nad shledáním dvou milých jí lidí popoháněla ji tam. Kristla i Míla div že ji neobjímali. „Mně neděkujte; já se jen zmínila, paní kněžna pomohla, pánbůh dal svého požehnání.“ - „Ale vy, babičko,“ hrozila žertem Kristla,
„věděla jste včera, že Míla přišel, že je u Václava schován, a neřekla jste!“ - „Nesměla jsem. Ostatně mělo ti moje slovo dostačit, že ho záhy uvidíš. Pamatuj, holka, že trpělivému všecko na dobré vyjde.“
Hudba, výskot, zpěv a smích ozýval se okolo okrášleného stromu. Páni písaři brali k tanci selská děvčata a úřednické dcerky nestyděly se vstoupit do kola s chlapci selskými, jedni i druhé libujíce si tanečnice i tanečníky.
Hojnost piva, sladké rosolky, tanec rozohnilo hlavy všech, a když paní kněžna s komtesou podívat se přišla a chasa před ní národní tanec prováděla, dosáhla radost nejvyššího stupně, přestalo všecko ostýchání, čepice, klobouky lítaly do povětří, každý křičel: „Ať je dlouho živa naše paní kněžna!“, pilo a pilo se na její zdraví neustále.
Kněžna a komtesa měly radost, promluvily s tím a s onou několik slov; komteska přála také Kristle, když jí ruku líbala, štěstí k sňatku, oslovila pana mlynáře i myslivce; důvěrně obrátily se k babičce, nad čímž paní správcová zlostí zežloutla i slečinka; nemohly vystát babičku, která všecky jejich zámysly překazila. Když ale u stolů sedící tatíkové, majíce hlavy již pod víchy, nadávat začali, nejvíce písařům a panu správci, a když jeden z nich holbu popadl, že dá paní kněžně zavdanou, a nadávat začal, když mu Tomeš zbraňoval, nebylo tam paní kněžny více -
Za několik dní po obžínkách odjela s komtesou do Itálie; komtesa odevzdala před odjezdem babičce krásné granáty pro Kristlu k svatbě.
Babička byla spokojena, všecko se podařilo dle jejího úmyslu. Ještě jedna starost ji tížila, ta byla list Johance dceři.