DVORNÍ RADA: Ah tak! Lékař nemá mluvit květnatě, pane kolego.
DR. GALÉN: Ano prosím. Hlavně v poslední době… když se tak šíří ta bílá nemoc –
DVORNÍ RADA: Morbus Tshengi, pane kolego. Vědecký pracovník se vyjadřuje přesně a stručně.
DR. GALÉN: – a když člověk vidí tu bídu… jak se ti malomocní zaživa rozpadají… uprostřed rodiny… ten hrozný zápach, že ano…
DVORNÍ RADA: Máte užívat prostředků odstraňujících zápach, pane kolego.
DR. GALÉN: Ano, ale člověk by chtěl ty lidi zachránit! Já měl sta případů… strašných případů, pane dvorní rado; a když jsem tak nad nimi stál… s holýma rukama… přímo zoufalý…
DVORNÍ RADA: To je chyba, pane kolego. Lékař nemá být nikdy zoufalý.
DR. GALÉN: Když je to taková hrůza, pane dvorní rado! A tu jsem si říkal, že se něco musí stát… že něco musím zkusit, abych tu nestál tak nadarmo. Pravda, sehnal jsem si celou literaturu o té nemoci, ale pan dvorní rada promine… tam to není… tam to prosím není…
DVORNÍ RADA: Co tam není?
DR. GALÉN: Ta pravá cesta prosím.
DVORNÍ RADA (položí péro): A vy ji znáte, co?
DR. GALÉN: Ano. Myslím totiž, že ji znám.
DVORNÍ RADA: Aha, vy si to myslíte. Máte asi svou vlastní teorii o Čengově nemoci, ne?
DR. GALÉN: Ano prosím. Svou vlastní teorii.
DVORNÍ RADA: Tak to mi stačí, pane kolego Galéne. Když si s nějakou nemocí nevíme rady, vymyslíme si na ni aspoň teorii. To se dělává. Ale praktický lékař se má po mém soudu držet raději osvědčených prostředků. Jak k tomu vaši klienti přijdou, abyste na nich zkoušel nějaké své pochybné nápady? Na to jsou kliniky, pane kolego.
DR. GALÉN: Ale právě proto jsem –
DVORNÍ RADA: Ještě jsem nedomluvil, pane doktore Galéne. Řekl jsem vám, že mám bohužel k dispozici jenom tři minuty. Co se týče Čengovy nemoci, doporučil bych vám užívat pilně prostředků na odstranění zápachu – a pak morfia, pane kolego, hlavně morfia; koneckonců jsme tu proto, abychom zmírnili útrapy – aspoň platícím klientům. To je všechno, pane kolego. Těšilo mě. (Chápe se pera.) DR. GALÉN: Ale já… pane dvorní rado…
DVORNÍ RADA: Přejete si snad ještě něco?
DR. GALÉN: Ano. Já totiž mohu bílou nemoc vyléčit.
DVORNÍ RADA (píše): To už jste asi dvanáctý člověk, který s tím ke mně přišel. Dokonce bylo mezi nimi několik lékařů.
DR. GALÉN: Ale já už jsem své metody prakticky užil… na několika stech případů, že ano, a – byly jisté výsledky –
DVORNÍ RADA: Kolik procent uzdravení?
DR. GALÉN: Asi šedesát. U dvaceti dalších si nejsem ještě jist –
DVORNÍ RADA (položil pero): Člověče, kdybyste byl řekl sto procent, dal bych vás hned vyvést jako blázna nebo šarlatána. Co mám s vámi dělat? – Podívejte se, pane kolego, já to chápu; je to svůdná představa, najít lék proti Čengově nemoci. To by znamenalo slávu, báječnou klientelu, Nobelovu cenu a třeba i univerzitní stolici, ne? To byste byl víc než Pasteur, víc než Koch, víc než Lilienthal – Pravda, může to člověku poplést hlavu; jenže takových zklamání už bylo –
DR. GALÉN: Já bych svou metodu vyzkoušel na vaší klinice, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA: Na mé klinice? To je ovšem dětinství. Vy jste – původem cizinec, ne?
DR. GALÉN: Ano prosím. Původem Řek, z Pergama.
DVORNÍ RADA: Tak vidíte. Já přece nemohu pustit cizince na státní kliniku Lilienthalovu!