32

MARŠÁL (vrací se z balkónu): Přece jen mne mají rádi… Je to veliký den. – Nu neplač, malá!

KRÜG: Vaše Excelence, dovolil jsem si zavolat dvorního radu Sigelia…

MARŠÁL: Ano, Pavle. Abych stonal podle vědeckých předpisů, že? (Mávne rukou.) Nedošly ještě… žádné zprávy…

o našich letadlech?

(Zvenčí zpěv a vojenská hudba.)

MARŠÁL: Slyšíte je? Jak jásají – Konečně jsem z nich udělal národ! (Hmatá si pod kabátem.) Zvláštní… Je to studené jako mramor. Jako bych to už nebyl já –

(Zvenčí: Maršál! Maršál! Maršál!)

MARŠÁL: Už jdu… už jdu… (Potácí se k balkónu.)

KRÜG: Dovolte, Vaše Excelence. (Vyběhne na balkón a dává znamení, aby se dav utišil.) Jeho Excelence pan maršál vám děkuje. Právě se odebral k své práci.

(Ať žije maršál! Ať žije válka! Sláva maršálovi!)

MARŠÁL: Je to hodný hoch… Starého Krüga jsem měl velmi rád. (Usedá.) Chudák baron Krüg! Chudák… chudák…

KRÜG (vrací se z balkónu): Prosím vás, Aneto – (Ukáže na okna. Oba stahují těžké záclony a rozsvítí lampu na stole. Šero a ticho, jen tlumeně zaléhá zvenčí zpěv a pochody.) MARŠÁL: Ano. Teď to tu aspoň vypadá jako u nemocného.

DCERA (usedne u jeho nohou): Ty nebudeš nemocný. Přijdou nvětší doktoři světa a uzdraví tě. Teď si musíš lehnout, tati –

MARŠÁL: Ne, ne, já přece nemohu stonat. Já musím vést válku, holčičko. Uvidíš, že na to nebudu ani myslet –

Jenom teď, tu chvilku mezi vámi… jen co si oddychnu. To dělal ten hluk. Člověku je líp, když může zalézt do tmy… a někoho držet za ruku, víš?… Ale to přejde, uvidíte; já musím dělat tu vojnu… Jen co přijdou první zprávy!

– Slyšíte, jak venku zpívají? Zní to jako… z jiného břehu.

KRÜG: Kdyby to Vaši Excelenci rušilo –

MARŠÁL: Ne, nechte je. Teď všude, všude vlají prapory… Měl bych jet městem… ukázat se… a říci všem, že my jsme v právu, my… my… (Tluče se do prsou.)

DCERA: Tatínku, ne! Nesmíš už na to myslet!

MARŠÁL: Ne, nesmím, dceruško. Počkej, až pojedu v čele vojáků jako vítěz… Tys mne neviděla, když jsem v poslední válce vedl naše vojáky domů. Tos byla ještě moc maličká, viď? Ale teď uvidíš – Počkej, jakou budeš mít radost! Pavle, válka je krásná věc! To je, pro nás muže, to největší – Udeřit na pravém křídle! Obchvat! Hoďte tam deset armádních sborů –

POBOČNÍK (ve dveřích): Pan dvorní rada Sigelius přijel. Mám ho uvést sem?

MARŠÁL: Co?… Co chce?

DCERA: Uveďte ho… do tatínkovy ložnice.

POBOČNÍK: Prosím. (Zmizí.)

MARŠÁL: Ano, už vím. Nejlepší doktoři světa, že?… (Vstane.) Škoda. S vámi mně bylo líp.

DCERA (provází ho ke dveřím): Nesmíš se bát, tati.

MARŠÁL: Co? – Maršál se nebojí, děvčátko. Maršál… má své poslání. (Vyjde.) (Ticho. Jen vojenský pochod zvenčí.)

KRÜG: Plač, Aneto, plač! Teď můžeš!

DCERA: Poslyš, Pavle – Snad opravdu má poslání – Snad se mu opravdu nemůže nic stát!

KRÜG: – – Je to hrůza, Aneto! Tak pokročilé stadium… Pro Krista, jak je možno, že o tom nevěděl dřív?

DCERA: Když… když on na sebe vůbec nemyslel… Byl si tak jist… (Vzlyká, opřena o krb.)