Sigelius říká, že je to přece jen nakažlivá nemoc. To by se mělo něco udělat.
MATKA: Co by se mělo udělat?
OTEC: Zavřít ty malomocné a nepustit je mezi lidi. Jak se na někom ukáže bílá nemoc, pryč s ním! Vždyť je to hrůza, maminko, že nám nechají v domě umírat tu babu nahoře! Člověk aby se bál domů… už ten zápach na schodech…
MATKA: Já bych jí donesla aspoň polévku, když je tam tak sama.
OTEC: Jen se opovaž! Vždyť je to nakažlivé! Ty s tvým měkkým srdcem, ještě nám to zavlečeš sem – To by tak hrálo! A měli bychom něčím dezinfikovat naši chodbu.
MATKA: Čím?
OTEC: Počkej. – Je to blbec!
MATKA: Kdo?
OTEC: Ten novinář! Tadyhle píše – Já se divím, že to nezabavili! To se přece nemá dovolit, aby se psaly takové hovadiny! Ale já to redakci napíšu, to si nedají za rámeček. Pitomec jeden!
MATKA: Co tam máš?
OTEC: Ale tady píše, že se před tou nemocí nemůže nikdo uchránit… že zachvátí všechny lidi kolem padesátky…
MATKA: Ukaž!
OTEC (hodí noviny na stůl a běhá po pokoji): Trulant! Copak se smí takhle psát? Víckrát ty noviny nekoupím! Já jim ukážu – to jim nedaruju…
MATKA (čte): Ale tati, vždyť to tak řekl ten dvorní rada Sigelius!
OTEC: Nesmysl! To přece není možné, při dnešním stavu vědy a civilizace – Copak jsme středověk, aby byly takové nákazy? A copak je padesátka nějaký věk? U nás to dostal jeden kolega, tomu je teprve pětačtyřicet – To by byla divná spravedlnost, kdyby to měli dostat jenom lidi kolem padesátky! Proč, říkám, proč –
DCERA (jež dosud četla na pohovce román): Proč? Ale tati! Přece proto, aby se zas jednou udělalo místo mladším, ne? Beztoho nemají kam se vrtnout –
OTEC: A ták! To je hezké! Slyšíš to, maminko? Tak teda ne že by vás rodiče živili, ne že by se pro vás dřeli, ale překážejí vám, co? A zabírají vám místo, že? A měli by vymřít malomocenstvím, aby pro vás mladé bylo víc místa, ne? To jsou pěkné názory!
MATKA: Ale tati, to ona tak nemyslela!
OTEC: Ne, ale řekla to! Viď, to by bylo jen v pořádku, aby se tvůj otec a matka v padesáti létech klidili, viď, dceruško?
DCERA: Ty to bereš hned tak osobně –
OTEC: A jak to mám brát? Když se ti tak zamlouvá, že lidé kolem padesátky mají vychcípat – Já teda nevím, jak mám tvému názoru rozumět!
DCERA: Já jsem mluvila obecně, tati. Dnes přece mladý člověk nenajde žádnou existenci – Prostě není na světě tolik míst – Něco se už muselo stát, abychom my mladí mohli konečně žít a zakládat rodiny!
MATKA: To zas má pravdu, tati!
OTEC: Koukejme, ona má pravdu! A my teda máme kvůli vám pojít v nejlepších létech, ne?
(Vejde Syn.)
SYN: Halo, co máte?
MATKA: Ale nic. Tatínka jen rozčililo… četl něco v novinách o té nemoci…
SYN: No a? Co ho na ní rozčiluje?
DCERA: Já jsem jenom řekla, že jednou už něco muselo přijít, aby se udělalo místo pro nové lidi.
SYN: A to tatínka tak rozčiluje? Se mu divím. To přece říká každý.