KRÜG: Zabránit rozvratu, pane. Je to teď… váš úkol. – Aneto –
DCERA (do telefonu): Doktore, slyšíte? – Já jsem jeho dcera. Přijdete? – Ano, splní vaši podmínku. Ne, ještě to neřekl, ale nemůže nic jiného udělat – Potom byste přišel? A zachráníte ho? Tak já mu řeknu – (Zakryje mluvítko.) Tati, kdybys prý mu řekl jen jedno slovo –
MARŠÁL: Ne. Polož to, Aneto. Já – nemohu. Vyřízeno.
KRÜG (klidně): Prosím za prominutí. Vaše Excelence to musí udělat.
MARŠÁL: Co udělat? Zavolat k sobě toho –
KRÜG: Ano.
MARŠÁL: A pak poníženě nabídnout mír, ne? Odvolat vojsko, že?
KRÜG: Ano.
MARŠÁL: A omluvit se… přijmout i trest –
KRÜG: – Ano.
MARŠÁL: Tak hrozně, tak nesmyslně pokořit svůj národ…
KRÜG: – – Ano, pane.
MARŠÁL: A pak stejně odejít, muset pak složit svůj zneuctěný úřad –
KRÜG: Ano. Ale odejít uprostřed míru, pane.
MARŠÁL: Ne! Slyšíte, ne! To ať udělá někdo jiný! Je jich už dost, těch, co stáli proti mně; ať teď ukážou – Já jen…
složím svůj úřad; a někdo jiný ať nabídne ten ponižující mír –
KRÜG: To jiný – nemůže udělat, Vaše Excelence.
MARŠÁL: Proč?
KRÜG: To by znamenalo občanskou válku. Jen vy můžete nařídit armádě ústup –
MARŠÁL: Tak ať pojde národ, který si neumí vládnout! Ať mne nechají jít… ať si poradí beze mne –
KRÜG: Tomu jste je nenaučil, Vaše Excelence.
MARŠÁL: – – Pak zbývá ještě jedna… důstojnická možnost. (Zamíří ke dveřím.) KRÜG (postaví se mu do cesty): To neuděláte, pane.
MARŠÁL: Co? Nemám snad právo na svůj život?
KRÜG: Nemáte, Vaše Excelence. Musíte ještě… ukončit válku.
MARŠÁL: Možná že máte pravdu, mladíku – Aneto, je to hodný hoch, ale má příliš mnoho rozumu. Nikdy nic velkého neudělá –
DCERA (podává mu sluchátko): Tak tati –
MARŠÁL (odstrkuje sluchátko): Ne, holčičko. Nechci. Nemohu. Já už nemám proč být živ… ještě dál.
DCERA: Prosím tě, tati! Prosím tě za všechny malomocné –
MARŠÁL: Za všechny – Máš pravdu, Aneto: tady jsou ještě jiní – Tady jsme my, my malomocní! Milióny nás malomocných na celém světě – Pravda, já musím s nimi – Dívej se, světe, dívej se, tady stojí… maršál malomocných; a už ne v čele vojsk, ale v čele všeho bolavého lidského masa – Z cesty, z cesty, teď jdeme my –
My, my jsme v právu, my malomocní; my chceme jen slitování – Ukaž, Aneto! (Bere sluchátko.) Haló, doktore –
Ano, sám. – – Ano. – Ano. – Už jsem vám řekl, že ano! – Dobrá. Děkuju. (Položí sluchátko.) Tak, to by bylo odbyto.
Bude tu… za několik minut.
DCERA: Zaplať bůh! (Rozpláče se radostí.) Já jsem tak ráda, tati – tak ráda, Pavle –
MARŠÁL (hladí ji po vlasech): Nu jdi – Neštítíš se mne ještě? – Víš, odjedeme potom,… až bude mír –
DCERA: Až se uzdravíš –
MARŠÁL: Ano, až se všichni uzdravíme. A až dám věci do pořádku, víš? Bude to těžké, Pavle… Jen co přijde ten