DR. GALÉN: Je mi hrozně líto, pane dvorní rado, ale… to prosím nemohu udělat.
DVORNÍ RADA: – – – Jděte! A na mou kliniku už nevkročíte!
DR. GALÉN: …Prosím, pane dvorní rado. Ale je mi opravdu líto –
DVORNÍ RADA: Mně také, člověče. Myslíte, že mně není líto nemocných, kteří budou dál umírat na Čengovu nemoc? Co? A myslíte, že mně není… zatraceně divně, když se podívám sám na sebe? Jak teď vypadám, člověče!
Tady slavnostně ohlásím, že máme lék proti malomocenství; nu teď je s tím konec, a já – To je amen s mou vědeckou ctí, doktore Dětino; já příliš dobře vím, jaká to je ostuda. Ale raději tuhle porážku, než abych připustil…
vaše utopistické vyděračství, Galéne! Raději nechám celý svět pojít na malomocenství, než bych tady strpěl… na jediný okamžik… váš pacifistický mor!
DR. GALÉN: Poslyšte, to byste neměl… To byste jako lékař neměl říkat!
DVORNÍ RADA: Já nejsem jenom lékař, pane. Já bohudík sloužím také svému státu. – Ven!
Opona
JEDNÁNÍ DRUHÉ
BARON KRÜG
Obraz první
Rodina u večerní lampy.
OTEC (čte noviny): Tak vidíš, matko: už mají lék proti tomu malomocenství. Tady to stojí.
MATKA: Chválabohu!
OTEC: To si myslím. A vidíš, já jsem to říkal. Za dnešního stavu civilizace přece nenechají uhynout tolik lidí!
Copak je padesátka nějaký věk, aby měl člověk umřít? Já ti řeknu, maminko, – teď jsem zase rád na světě. Člověk se přece jen musel bát – Jenom u nás zkvaklo na tu bílou nemoc přes třicet kolegů, všichni kolem padesátky –
MATKA: Chudáci!
OTEC: Tak abys věděla – Dnes ráno si mě zavolal sám baron Krüg a povídá, kamaráde, tadyhle nám umřel ředitel účtárny; zatím ji povedete vy, a do čtrnácti dnů budete jmenován ředitelem. – Víš, chtěl jsem tě překvapit, až dostanu to jmenování, ale když je dnes tak šťastný den – No tak, co tomu říkáš?
MATKA: To víš, jsem ráda – kvůli tobě.
OTEC: A kvůli sobě ne? Považ, matko, to bude o dvanáct tisíc ročně víc! Já nevím, ale máš-li tam ještě tu láhev vína, co jsem ti dal k narozeninám –
MATKA (vstane): Nepočkáme na děti?
OTEC: Ale co! Holka je někde s tím svým, a kluk dělá zítra státnici – Jen to sem dones!
MATKA: Jak chceš. (Odejde.)
OTEC (čte noviny): – – Prý to hrozilo víc než středověký mor. Ale dnes už není středověk, holenku! Dnes lidé nebudou tak hloupě umírat. – (Čte dál.) Mm – Copak náš maršál, to je hrdina! Já bych tam nelezl, mezi ty malomocné. Já ne. (Odhodí noviny, vstane, přechází a mne si ruce.) Tak tedy ředitel účtárny! Uctivá poklona, pane řediteli! Jak se pan ředitel ráčil vyspat? – Nu taktak; to víte, ta odpovědnost –
(Matka přináší láhev vína a jednu sklenici.)
OTEC: Jenom jednu sklenici? Copak ty nebudeš pít se mnou?
MATKA: Ne, já – Jen pij sám.
OTEC: Tak na tvé zdraví, maminko. (Pije.) A hubičku mi nedáš?
MATKA: – Ne, prosím tě, nech mne!
OTEC (nalévá si): Ředitel účtárny u Krüga – Holenku, to půjdou mýma rukama denně milióny, milióny, milióny v číslicích! To víš, to by nemohl dělat žádný holobrádek. A pak že lidé po padesátce jsou zbyteční! Já vám ukážu, kdo je zbytečný! (Pije.) Kdo by si to byl pomyslel, když jsem před třiceti léty nastupoval u Krüga, – že to dotáhnu