DR. GALÉN: Ne? A to… to teda nechá své lidi tak hrozně umírat? Co? Tolik lidí se nechá zbytečně trpět? A… a… a lidé si to dají líbit, co? Myslíte, že se ani nebudou bouřit? A sami mocní se budou zaživa rozpadat… Člověče, vždyť se budou bát… všichni se budou bát…
NOVINÁŘ: Něco na tom je. Muselo by se počítat s veřejností –
DR. GALÉN: Ano. A vy jim řeknete: Nebojte se, je tady lék – Přimějte své vladaře, aby složili slib věčného míru…
aby uzavřeli věčnou smlouvu se všemi národy,… nu a bude po bílé nemoci, že ano?
NOVINÁŘ: A co když na to žádná vláda nepřistoupí?
DR. GALÉN: Poslyšte, to by mně bylo hrozně líto… To bych pak svůj lék nemohl vydat. Ne prosím, to bych nemohl.
NOVINÁŘ: A co byste s ním dělal?
DR. GALÉN: Co? Já? Jako doktor… musím přece léčit, ne? Léčil bych své chudé…
NOVINÁŘ: Proč jenom chudé?
DR. GALÉN: Protože jich je mnoho. To by byla ohromná praxe, člověče! Víte, mohl bych aspoň dokázat… na spoustě případů, že se dá bílá nemoc vyléčit.
NOVINÁŘ: A bohatého byste do léčení nevzal?
DR. GALÉN: Je mi líto, pane,… ale to bych nemohl. Bohatí – Bohatí mají víc vlivu, že ano – Budou-li mocní a bohatí opravdu chtít mír… Na ně se víc dá, víte?
NOVINÁŘ: Nezdá se vám, že je to k těm bohatým – trochu nespravedlivé?
DR. GALÉN: Je, pane. Já vím. Ale nezdá se vám, že je to k těm chudým – taky trochu nespravedlivé, že jsou chudí?
Koukejte se, vždycky umíralo o tolik víc chudých, že ano – a nemuselo by to být, pane, nemuselo by to být!
Každý má právo na život, že? Člověče, kdyby se dalo na špitály tolik jako na válečné lodi –
(Rychle přichází Dvorní rada s Druhým asistentem.)
DVORNÍ RADA: Prosím pány novináře, aby opustili kliniku. Kolega Galén nervově ochuravěl.
NOVINÁŘ: Ale nás by ještě zajímalo slyšet –
DVORNÍ RADA: Pánové, tady za dveřmi je nakažlivá choroba. Je ve vašem zájmu vzdálit se. Pane asistente, doprovoďte pány redaktory k východu.
(Hlouček novinářů se vzdaluje.)
DVORNÍ RADA: Galéne, vy jste se zbláznil! Já nestrpím, aby se na půdě mé kliniky vedly tak nesmyslné a podvratné řeči – a k tomu v takový den! Měl bych vás dát na místě sebrat pro pobuřování, rozumíte? Naštěstí vás jako lékař omlouvám; jste asi přepracován. Pojďte se mnou, Dětino!
DR. GALÉN: Proč?
DVORNÍ RADA: Pěkně mi povíte chemickou formuli a přesné použití svého léku, a pak si půjdete odpočinout. Máte toho zapotřebí.
DR. GALÉN: Pane dvorní rado, já jsem ohlásil své podmínky, že ano… Jinak…
DVORNÍ RADA: Jinak co? Nu? Co bude?
DR. GALÉN: Prosím za prominutí, ale… já jinak svůj lék nemohu vydat, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA: Buď jste blázen, nebo vlastizrádce, Galéne! Žádám vás důtklivě, abyste se choval jako lékař. Vaše povinnost je pomáhat nemocným; po ostatním vám nic není.
DR. GALÉN: Ale já bych jako lékař chtěl, aby se už lidé nezabíjeli –
DVORNÍ RADA: Ale já na půdě své kliniky takové názory zakazuju! My nesloužíme žádné humanitě, nýbrž vědě –
a svému národu, pane kolego. Nezapomínejte, že jste na státním ústavu.
DR. GALÉN: Ale proč, poslyšte – Proč by náš stát nemohl uzavřít věčný mír…
DVORNÍ RADA: Protože nemůže a nesmí. Pan Galén jako cizinec původem nemá patrně dost jasné ponětí o tom, co je poslání a budoucnost našeho národa. A dost toho nesmyslu! Nyní vás žádám naposledy, doktore Galéne, abyste mně jako hlavě kliniky oznámil formuli svého léku.