Čengova nemoc postihuje jenom osoby asi tak od čtyřiceti pěti nebo padesáti let nahoru. Patrně jí poskytují příznivou půdu ony normální organické změny, kterým říkáme stárnutí –
NOVINÁŘ: To je neobyčejně zajímavé.
DVORNÍ RADA: Myslíte? – Kolik vám je let?
NOVINÁŘ: Třicet prosím.
DVORNÍ RADA: Nu proto. Kdybyste byl starší, nezdálo by se vám to být… tak moc zajímavé. Dále víme s plnou jistotou, že od prvního příznaku choroby je prognosis infaustissima; smrt nastává ve třech až pěti měsících, obyčejně celkovou sepsí – Podle názoru mého a mé školy, která se podnes honosí tím, že je klinikou velikého Lilienthala, mého nebožtíka tchána, to byste mohl napsat, – tedy podle názoru klasické školy Lilienthalovy je Morbus Tshengi choroba nakažlivá, kterou přenáší dosud neznámé agens; dispozice k ní se dostavují s prvními známkami tělesného stárnutí; příznaky a průběh choroby – to bychom mohli vynechat, ne? Není to nic hezkého, člověče. Co se týče léčení – sedativa tantum praescribere oportet.
NOVINÁŘ: Jak prosím?
DVORNÍ RADA: Vynechte to, mládenče, to je jen pro doktory. Klasický předpis velikého Lilienthala. To byl lékař, příteli! Kdybychom toho dnes měli! – Máte ještě nějakou otázku? Zbývají mi totiž jen tři minuty času.
NOVINÁŘ: Kdyby pan dvorní rada dovolil… naše čtenáře by jistě nejvíc zajímalo, jak se lze té choroby uchránit –
DVORNÍ RADA: Co – cože? Uchránit? Nijak! Vůbec nijak! (Vyskočí.) Člověče, vždyť na to zajdeme všichni! Každý, komu je přes čtyřicet let, je předem odsouzen – Vám je to jedno, vy, vy s vašimi hloupými třiceti léty! Ale my, my lidé na vrcholu života – Pojďte sem! Nevidíte na mně nic? Nemám někde na obličeji bílou skvrnu? Co? Ještě ne?
Tak vidíte, každý den, desetkrát denně se dívám do zrcadla – Koukejme, vaše čtenáře by zajímalo, jak by se mohli uchránit před rozkladem zaživa! To věřím, pane; mne by to taky zajímalo. (Usedne, hlavu v dlaních.) Bože jak je lidská věda marná!
NOVINÁŘ: Pane dvorní rado, snad byste mohl říci k závěru několik povzbuzujících slov –
DVORNÍ RADA: Ano. Napište… napište do novin,… že se s tím musíme smířit.
(Drnčí telefon.)
DVORNÍ RADA (zvedne sluchátko): Haló… Ano. – Co? – Víte přece, že nikoho nepřijímám. – Lékař? Jak se jmenuje?
– Hm, doktor Galén. Má nějaké doporučení? Ne? Co tedy u mne chce? – Prosím vás, v zájmu vědy! Ať s tím obtěžuje mého druhého asistenta; já nemám pokdy na nějakou vědu. – Nu tak mi ho pošlete, když mne už pětkrát hledal; ale řekněte mu, že mi zbývají jenom tři minuty času. Ano. (Pověsí sluchátko a vstane.) Tak vidíte, mladý příteli. Pak se má člověk soustředit na vědeckou práci!
NOVINÁŘ: Pan dvorní rada promine, že jsem ho připravil o tolik vzácného času –
DVORNÍ RADA: Nevadí, kamaráde, nevadí. Věda a veřejnost si mají navzájem sloužit. Kdybyste něco potřeboval, jen se obraťte na mne. (Podává mu ruku.)
NOVINÁŘ: Klaním se uctivě, pane dvorní rado! (V samých poklonách odchází.) DVORNÍ RADA: Sbohem! (Usedne u psacího stolu.)
(Zaklepání.)
DVORNÍ RADA (vezme péro a píše; po chvilce): Dále!
(Vejde Dr. Galén a zůstane v rozpacích stát u dveří.)
DVORNÍ RADA (píše, aniž zvedl hlavu. Po delší chvíli): Necháváte mě čekat, pane kolego.
DR. GALÉN (zakoktá se): Promiňte, pane dvorní rado… nechtěl jsem vyrušovat… Mé jméno je doktor Galén…
DVORNÍ RADA (píše): To vím. Přejete si, pane doktore Galéne –?
DR. GALÉN: Já… já mám totiž pokladenskou praxi, pane dvorní rado… jak se říká, praxi chudých, že ano… a tu mám příležitost… vidět spoustu případů, že ano… protože… v chudších vrstvách… bují tolik chorob…
DVORNÍ RADA: Jak? Bují?
DR. GALÉN: Ano, šíří se.