29

KOMORNÁ (rozpouští jí vlasy): Bože to jsem se lekla! Pro mne přiběh portýr, že tu je ten sluha a že chce k vám. A on vám ten sluha je zrovna bez sebe, ani mluvit nemůže. A do mne jako když střelí. Něco se muselo stát, slečno.

EMILIA: Pozor, taháš.

KOMORNÁ: A bledý je jako stěna, ten sluha. Já se tak lekla –

PRUS (vyjde spěšně z ložnice v límci a kravatě): Pardon, okamžik. (Odejde vpravo.) KOMORNÁ (kartáčuje vlasy): To je velký pán, že? Já bych hrozně chtěla vědět, co se stalo. Kdybyste viděla, slečno, jak se ten sluha třás…

EMILIA: Dáš mi pak udělat vajíčka.

KOMORNÁ: A měl v ruce nějaké psaní či co. Měla bych jít poslouchat?

EMILIA (zívá): Kolik je hodin?

KOMORNÁ: Sedm pryč.

EMILIA: Zhas to světlo a mlč. (Pauza.)

KOMORNÁ: A pysky měl zrovna modré, ten sluha.

EMILIA: Vždyť mě vytrháš vlasy, ty pitomá! Ukaž hřeben! Na, koukej, co tu je vyškubaných vlasů!

KOMORNÁ: Když se mně třesou ruce! Něco se muselo stát –

EMILIA: Proto si nenechám trhat vlasy. Dělej! (Pauza.)

(Prus vrací se z chodby, v ruce neotevřený list, jejž mechanicky uhlazuje.) EMILIA: To bylo krátké.

(Prus hledá rukou židli a usedá.)

EMILIA: Co budete snídat?

PRUS (chraptivě): Pošlete… to děvče…

EMILIA: Jdi tedy. Až zazvoním. Jdi!

(Komorná odejde.)

EMILIA (po pauze): Nu tedy?

PRUS: Janek… se zastřelil.

EMILIA: Jděte!

PRUS: Hlavu… rozbitou. K nepoznání. Je mrtev.

EMILIA: Chudáček. Kdo vám to píše?

PRUS: Sluha to řekl. Tohle… psal Janek. Našli to u něho… Tady, krev –

EMILIA: Co píše?

PRUS: Bojím se… otevřít… Jak, jak, jak jen mohl vědět, že jsem u vás? Proč mně to poslal sem? Myslíte, že…

EMILIA: Že vás viděl.

PRUS: Proč to udělal? Proč… se zabil?

EMILIA: Přečtěte si to.

PRUS: Nechcete si to… vy přečíst dříve?

EMILIA: Ne.

PRUS: Myslím, – že se to týká také vás – Otevřte to vy –

EMILIA: Ah ne –

PRUS: Měl bych jít za ním – Měl bych… Mám to otevřít?

EMILIA: Ale ano.