EMILIA: Proč?
PRUS: Máte to rozhodně jistější.
Opona
DĚJSTVÍ DRUHÉ
Jeviště velkého divadla, prázdné, jen trochu nepořádku po včerejším představení: nějaké praktikáhly, stočené dekorace, osvětlovací tělesa, celý holý a pustý rub divadla. Vpředu divadelní trůn na pódiu.
POKLÍZEČKA: Propána to bylo slávy. Viděl ste ty kytice?
STROJNÍK: Neviděl.
POKLÍZEČKA: Jakživa sem neviděla takovou slávu. Lidi řvali; já sem myslela, že to divadlo zbořej. Vona se ta Marty šla nejmíň padesátkrát děkovat, a lidi né a né přestat. Zrouna vám bláznili.
STROJNÍK: Poslouchejte, taková ženská musí mít peněz!
POKLÍZEČKA: No Jéžiš! To si myslím, Kudrno. Dyť co se vydá jen za ty kytky. Helejte, támhle jich eště je celá kupa.
Ani to šecko nevodvezla.
STROJNÍK: Šak já sem přišel chvilku poslouchat sem za kulisy; ale vite, v člověku se všechno třese, když vona zpívá.
POKLÍZEČKA: Já vám to řeknu, Kudrno, já sem dočista brečela. Poslouchám a najednou, co mně to teče po tváři; a já brečím.
(Prus vejde.)
POKLÍZEČKA: Ráčíte hledat?
PRUS: Není tu slečna Marty? V hotelu mně řekli, že šla do divadla.
POKLÍZEČKA: Vona je u pana ředitele. Ale musí sem přijít, vona má něco v šatně.
PRUS: Dobrá, počkám. (Postaví se stranou.)
POKLÍZEČKA: To už je pátej. Čekaj na ni jako na klinice.
STROJNÍK: To mně nejde do hlavy, jestli taková ženská má taky mužský.
POKLÍZEČKA: A jo. A to jistě jo, Kudrno.
STROJNÍK: A sakra!
POKLÍZEČKA: Copak? Co ste se tak zakoukal?
STROJNÍK: Mně to ani nejde do hlavy. (Odejde.)
POKLÍZEČKA: To víš, to pro tebe není. (Odejde druhou stranou.) KRISTINA (vejde): Janku, pojď sem! Janku! Tady nikdo není.
JANEK PRUS (za ní): Nevyhodí mě nikdo?
KRISTINA: Ne, dnes se nezkouší. Ach bože Janku, já jsem nešťastná!
JANEK: Proč? (Chce ji políbit.)
KRISTINA: Ne, Janku, nelíbat. S tím už dost. Já – já mám teď jiné starosti. Já už na tebe nesmím myslet.
JANEK: Ale Kristo!
KRISTINA: Měj rozum, Janku! Když to chci k něčemu přivést – Já se musím docela změnit, vážně. Janku, když