HAUK: Es ella, es ella! Gitana endiablada, ven conmigo, pronto!
EMILIA: Yo no lo soy, loco! Ahora cálate! Vaya! Hasta maňana, entiendes?
HAUK: Vendré, vendré, mis amores!
EMILIA: Vaya!
HAUK (couvá): Ay, por dios! Cielo de mí, es ella! Sí, es ella! Eugenia –
EMILIA: Caramba, vaya! Fuera!
HAUK (ustupuje): Vendré! Hijo de dios, ella misma! (Odejde.) EMILIA: Další. Kdo mi co chce?
VÍTEK: Prosím za odpuštění. Kdybyste ráčila podepsat pro mne… pro Kristinku… vaši fotografii.
EMILIA: Hlouposti. Ale Kristince to udělám. Péro! (Podpisuje.) Tak, sbohem.
VÍTEK (uklání se): Tisíceré díky! (Odchází s Kristinou.)
EMILIA: Další. Nikdo víc?
GREGOR: Až budete sama.
EMILIA: Až jindy. Nikdo tedy? – Nu, půjdu.
PRUS: Prosím, jen okamžik.
EMILIA: Chcete něco?
PRUS: Patrně.
EMILIA (zívá): Budiž. Ven s tím!
PRUS: Chtěl jsem se vás jenom zeptat – vy totiž víte ledacos o Josefu Prusovi a tak dále, že ano?
EMILIA: Možná.
PRUS: Tedy je-li vám náhodou známo jedno jméno.
EMILIA: Které?
PRUS: Řekněme Makropulos.
EMILIA (prudce vstane): Cože?
PRUS (vstane): Je-li vám známo jméno Makropulos.
EMILIA (přemáhá se): Mně? –– Ani dost málo… To je poprvé, co slyším… Oh jděte všichni! Jděte! Nechte mne konečně!
PRUS (uklání se): Lituji neskonale –
EMILIA: Vy ne! Vy počkat! A co se ten Janek tak omámil? Ať už jde!
(Janek odejde.)
EMILIA (ke Gregorovi): A co ty tu chceš?
GREGOR: Musím s vámi mluvit.
EMILIA: Teď nemám na tebe kdy.
GREGOR: Musím s vámi mluvit.
EMILIA: Prosím tě, Bertíku, nech mne! Jdi, milý, jdi teď! Přijď třeba za chvíli!
GREGOR: Přijdu. (Chladná poklona k Prusovi, odejde.)
EMILIA: Konečně! (Pauza.)
PRUS: Promiňte, slečno; nevěděl jsem, že se vás to jméno tak dotkne.
EMILIA: Co víte o věci Makropulos?