23

PRUS: Na to se přece já ptám vás.

EMILIA: Co víte o věci Makropulos?

PRUS: Prosím, slečno, sedněte si; bude to snad trochu obšírné. (Oba usednou. Pomlčka.) Především, slečno, dovolte mi důvěrnou otázku. Snad příliš důvěrnou.

(Emilia mlčky kývne.)

PRUS: Máte nějaký… zvláštní zájem na osobě pana Gregora?

EMILIA: Ne.

PRUS: Záleží vám tuze na tom, aby to vyhrál?

EMILIA: Ne.

PRUS: Děkuju vám. Nechci vyzvídat, slečno, odkud víte, co všecko je v zamčených skříních mého domu. Je to patrně vaše tajemství.

EMILIA: Ano.

PRUS: Dobrá. Věděla jste, že tam jsou ty jisté dopisy. Věděla jste, že tam je Prusův odkaz… dokonce pod pečetí!

Mimochodem řečeno, věděla jste, že tam je – ještě něco?

EMILIA (vzrušena vstane): A co? Vy jste tam něco našli? Poslyšte, co je to?

PRUS: Nevím. Na to bych se sám rád zeptal.

EMILIA: Vy nevíte, co to je?

PRUS: A vy to víte?

EMILIA: Vždyť jste mi to dosud neřekl…

PRUS: Myslil jsem, že vám to řekl Kolenatý… nebo Gregor.

EMILIA: Ani slova.

PRUS: Nu, je to jen zapečetěná obálka, a na ní napsáno rukopisem Josefa Pruse: “Do rukou mého syna Ferdinanda.” Nic víc. Bylo to u té závěti.

EMILIA: A vy jste to neotevřel?

PRUS: Ne. Nepatří to mně.

EMILIA: Tedy mi to dejte!

PRUS (vstane): Jak to? Proč vám?

EMILIA: Protože to chci! Protože – protože –

PRUS: Nu?

EMILIA: Protože mám na to jakési právo!

PRUS: Smím vědět jaké?

EMILIA: Ne. (Usedá.)

PRUS: Hm. (Usedá.) Je to patrně… zas vaše tajemství.

EMILIA: Ovšem. Dáte mi to?

PRUS: Ne.

EMILIA: Dobrá, tedy mi to dá Bertík. Patří to beztoho jemu.

PRUS: To se ukáže. Můžete mi říci, co je v té obálce?

EMILIA: Ne. (Pauza.) Co víte o… věci Makropulos.

PRUS: Pardon. Co víte vy o té, kterou nazýváte Ellian Mac Gregor?

EMILIA: Máte její dopisy.