20

EMILIA: Jestli už spolu měli.

VÍTEK: Proboha ne!

EMILIA: Vždyť na tom nic není! Vy byste jim to nepřál?

VÍTEK: Kristo, že to není pravda?

KRISTINA: Ale tati – – jak můžeš – –

EMILIA: Mlč, ty hloupá; co nebylo, bude. A nestojí to ani za to, víš?

PRUS: Co tedy stojí za to?

EMILIA: Nic. Vůbec nic.

HAUK-ŠENDORF (vejde s kyticí): Dovolte, dovolte prosím –

EMILIA: Kdo to zas je?

HAUK: Slečno, drahá slečno, dovolte, abych – – (Kleká před trůnem.) Drahá slečno, kdybyste věděla… kdybyste…

věděla… (Vzlyká.) Račte… odpustit…

EMILIA: Co se mu stalo?

HAUK: Vy… vy jste jí… tak… tak… podobna!

EMILIA: Komu?

HAUK: Eu-Eugenii! Eugenii… Montez!

EMILIA (vstane): Cože?

HAUK: Eugenii! Já… já ji totiž… znal… Bože, vždyť… vždyť je tomu… padesát let!

EMILIA: Kdo je ten dědeček?

PRUS: Hauk-Šendorf, slečno.

EMILIA: Max? (Sestoupí z trůnu.) Ale bože, vstaňte přec!

HAUK (zvedá se): Směl… směl bych vám říkat… Eugenia?

EMILIA: Říkejte mi jak chcete. Jsem jí tak podobna?

HAUK: Podobna? Drahá slečno, včera… včera v divadle jsem myslel, že… že jeto… že jeto ona! Ona, Eugenia!…

Kdybyste věděla!… I ten hlas… Oči… Byla tak krásná!… Můj bože, a čelo… (Náhle zaražen.) Ale vy jste větší.

EMILIA: Větší? To snad ne.

HAUK: O kus větší. Račte dovolit, Eugenia mi šla… potud. Mohl jsem ji políbit na čelo.

EMILIA: Jinam ne?

HAUK: Jak… jak prosím? Vy jste… celá ona! Drahá slečno, smím vám podat tady tu kytičku?

EMILIA (bere kytici): Děkuju.

HAUK: Kdybych se na vás mohl vynadívat!

EMILIA: Ale sedněte si, můj milý! Bertíku, židli! (Usedá na trůn.) JANEK: Prosím já přinesu. (Běží pro židli.)

KRISTINA: Tam ne! (Běží za ním.)

PRUS (k Haukovi): Cher comte –

HAUK: Bože, to je pan Prus! Račte odpustit, já… já jsem vás neviděl. A to mám radost! Jak se vede?

PRUS: Jak se vede?

HAUK: A co dělá váš proces? Zbavil jste se toho chlapa?

PRUS: Kdepak! Dovolte, Gregore, abych vás představil…

HAUK: To je pan Gregor? A to mne těší. Jak se račte?