10

GREGOR: Ale já jí věřím! Jak se můžete opovážit –

KOLENATÝ: Mějte rozum. Je-li obálka zapečetěna, jak může někdo vědět, co v ní je? No řekněte!

GREGOR: Ale –

KOLENATÝ: V obálce sto let zapečetěné!

GREGOR: Přesto –

KOLENATÝ: A v cizím domě! Nebuďte dětina, Gregore.

GREGOR: Já věřím a dost!

KOLENATÝ: Nu, jak chcete. Drahá slečno Martyová, vy máte zvláštní, zvláštní schopnost povídat… pohádky.

Zvláštní slabost, opravdu. Trpíte tím častěji?

GREGOR: Oh mlčte aspoň!

KOLENATÝ: Toť se ví, jako hrob. Naprostá diskrétnost, slečno.

GREGOR: A abyste věděl, doktore, já doslova věřím všemu, co nám slečna řekla –

EMILIA: Jste aspoň džentlmen.

GREGOR: – a proto, buď ihned pojedete do Prusova domu a požádáte o papíry z roku 1816 –

KOLENATÝ: To asi neudělám. Anebo –

GREGOR: – anebo požádám o tu službu prvního advokáta z telefonního adresáře a svěřím mu causu Gregor.

KOLENATÝ: Pro mne a za mne –

GREGOR: Dobrá. (Jde k telefonu a listuje v adresáři.)

KOLENATÝ (jde k němu): Poslyšte, Gregore, nechte těch hloupostí. Vždyť jsme přátelé, ne? Myslím dokonce, že jsem býval vaším poručníkem.

GREGOR: Dr. Abeles Alfred, dvacet sedm šedesát jeden.

KOLENATÝ: Člověče, aspoň tohohle si neberte! To je má poslední rada. Chcete-li se nadobro ruinovat –

GREGOR (do telefonu): Haló! Dvacet sedm šedesát jeden.

EMILIA: Dobře, Gregore!

KOLENATÝ: Nedělejte ostudu! Nedáte přece naši dědičnou causu takovému –

GREGOR (do telefonu): Doktor Abeles? Tady Gregor v kanceláři –

KOLENATÝ (vytrhne mu sluchátko): Počkejte. Pojedu.

GREGOR: K Prusovi?

KOLENATÝ: Třeba k čertu. Ale teď se mi odtud ani nehněte.

GREGOR: Doktore, nepřijdete-li za hodinu, zavolám –

KOLENATÝ: I kušte! – Pardon, slečno. A prosím vás, nepoblázněte mi ho nadobro. (Běží ven.) GREGOR: Konečně!

EMILIA: Je opravdu tak hloupý?

GREGOR: Není. Je to jenom praktik. Neumí počítat se zázraky. Já jsem vždycky čekal na zázrak, a přišla jste vy.

Dovolte, abych vám poděkoval.

EMILIA: Oh, nestojí za řeč.

GREGOR: Hleďte, mám skoro jistotu, že… že se ta závěť opravdu najde. Nevím, proč vám tak nesmírně věřím.

Snad proto, že jste tak krásná.

EMILIA: Jak jste stár?

GREGOR: Třicet čtyři. Slečno Martyová, odmalička jsem žil jen tím, že musím dostat ty milióny. Nemůžete si představit, co to je. Žil jsem jako blázen, nedovedl jsem jinak – – – Kdybyste nebyla přišla –