o vás už věděl. Kluk se mně mohl aspoň pochlubit!
KRISTINA (sestoupila z trůnu a kryje Janka): Prosím, pan Prus jen přišel, aby – aby –
PRUS: Který pan Prus?
KRISTINA: Tady pan – pan –
PRUS: To je jenom Janek, slečno, a žádný pan Prus. Jak dlouho za vámi pálí?
KRISTINA: Už rok.
PRUS: Tak vida! Ale neberte toho ničemu příliš vážně, slečno; já ho znám. A ty, mládě – Nu, nenechte se vyrušovat; ale tady je opravdu místo poněkud – poněkud nevhodné, že?
JANEK: Táto, jestli si myslíš, že mne uvedeš do rozpaků, – tak se mýlíš.
PRUS: To je dobře. Muž nemá být nikdy v rozpacích.
JANEK: A nikdy bych si nepomyslil, že mne budeš takhle špehovat.
PRUS: Výborně, Janku! Jen se nedat!
JANEK: Já mluvím vážně. Jsou věci, do kterých si zapovídám které – po kterých nikomu –
PRUS: Zcela správně, příteli. Podejte mi ruku.
JANEK (náhle s dětskou úzkostí, schovávaje ruce): Ne, tati, prosím –
PRUS (podává ruku): Nu tak –?
JANEK: Tati! (Podává mu zdráhavě ruku.)
PRUS (sevře mu ruku): Tak je to dobře, vidíš? Kamarádsky a srdečně.
JANEK (křiví obličej, přemáhá se, konečně zařve bolestí a celý se zkřiví): Aú!
PRUS (pouští ho): Nu hrdina; vydrží dost.
KRISTINA (se slzami v očích): To je surové!
PRUS (vezme ji lehce za ruku): Tyhle zlaté ručičky mu to po straně vynahradí.
VÍTEK (vběhne): Kristo! Kristinko! Aha, tady jsi. (Zarazí se.) Pan Prus?
PRUS: Nebudu rušit. (Ustoupí stranou.)
KRISTINA: Co máš, tati?
VÍTEK: Jsi v novinách, Kristo! Píšou o tobě v novinách! A dokonce v kritice o Martyové! Považ, vedle Martyové!
KRISTINA: Ukaž!
VÍTEK (rozevře noviny): Tadyhle: “Úložku tu a tu – zpívala poprvé slečna Vítková.” – To je dost hezké, viď?
KRISTINA: A co máš tady?
VÍTEK: To jsou jiné noviny, tam nic není. To víš, jen Marty, Marty, samá Marty. Jako by na světě nebyl nikdo jiný než Marty.
KRISTINA (šťastna): Podívejte se, Janku, tady mne jmenují!
VÍTEK: Kristo, kdo je to?
KRISTINA: To je pan Prus.
JANEK: Janek.
VÍTEK: Odkud ho znáš?
JANEK: Prosím, slečna byla tak laskava –
VÍTEK: Prosím, to mi poví má dcera sama. Pojď, Kristo!
EMILIA (vchází; mluví do kulis): Děkuju vám, pánové, ale nechte mne už odejít. (Uvidí Pruse.) Jak, ještě jeden?
PRUS: Kdežpak, slečno Martyová; já si netroufám blahopřát. Jdu s něčím jiným.