6

KOLENATÝ (zavírá za nimi dveře): Slečno Martyová, je mi ohromnou ctí –

EMILIA: Ó prosím. Tedy vy jste ten advokát –

KOLENATÝ (usedá proti ní): K službám.

EMILIA: – co zastupuje toho Gregora –

GREGOR: Totiž mne.

EMILIA: – v procesu o dědictví Pepi Prusa?

KOLENATÝ: Totiž barona Josefa Ferdinanda Prusa, zesnulého 1827.

EMILIA: Jděte, on už umřel?

KOLENATÝ: Bohužel. Dokonce málem už před sto lety.

EMILIA: Á, chudáček. To jsem nevěděla.

KOLENATÝ: Ah tak. Mohu vám snad posloužit v něčem jiném?

EMILIA (vstane): Oh, já vás nechci zdržovat.

KOLENATÝ (vstane): Pardon, slečno. Myslím, že jste se neobtěžovala bez příčiny.

EMILIA: Ne. (Usedne opět.) Chtěla jsem vám něco říci.

KOLENATÝ (usedá): Ve věci Gregorově?

EMILIA: Snad.

KOLENATÝ: Ale vy jste cizinka, že?

EMILIA: Ovšem. Teprve dnes ráno jsem vůbec zvěděla o vašem… o procesu tohohle pána. Docela náhodou.

KOLENATÝ: Hleďme!

EMILIA: Jen z novin, víte? Hledám, co tam píšou o mně, a najednou čtu: “Poslední den procesu Gregor contra Prus.” Náhoda, co?

KOLENATÝ: Inu, bylo to ve všech novinách.

EMILIA: A protože… náhodou… protože jsem si na něco vzpomněla… Zkrátka, můžete mi něco říci o tom procesu?

KOLENATÝ: Tažte se, nač chcete. Prosím.

EMILIA: Já o tom nic nevím.

KOLENATÝ: Zhola nic? Ani slova?

EMILIA: Vždyť o tom slyším poprvé.

KOLENATÝ: Ale pak – promiňte – pak nechápu, jaký máte zájem –

GREGOR: Jen vypravujte, doktore.

KOLENATÝ: Inu slečno, je to takový shnilý proces.

EMILIA: Ale Gregor je v právu, že?

KOLENATÝ: Patrně. Ale s tím to nevyhraje.

GREGOR: Tak začněte.

EMILIA: Aspoň v hlavních rysech.

KOLENATÝ: Nu baví-li vás to… (Položí se v lenošce a rychleódříkává:) Tak tedy kolem roku 1820 vládl na baronském panství Prusů, totiž na dvorech Semonice, Loukov, Nová Ves, Königsdorf a tak dále slabomyslný baron Josef Ferdinand Prus –

EMILIA: Pepi že byl slabomyslný? Ó ne!

KOLENATÝ: Snad tedy podivínský.

EMILIA: Řekněte nešťastný.