EMILIA: Jestli už spolu měli.
VÍTEK: Proboha ne!
EMILIA: Vždyť na tom nic není! Vy byste jim to nepřál?
VÍTEK: Kristo, že to není pravda?
KRISTINA: Ale tati – – jak můžeš – –
EMILIA: Mlč, ty hloupá; co nebylo, bude. A nestojí to ani za to, víš?
PRUS: Co tedy stojí za to?
EMILIA: Nic. Vůbec nic.
HAUK-ŠENDORF (vejde s kyticí): Dovolte, dovolte prosím –
EMILIA: Kdo to zas je?
HAUK: Slečno, drahá slečno, dovolte, abych – – (Kleká před trůnem.) Drahá slečno, kdybyste věděla… kdybyste…
věděla… (Vzlyká.) Račte… odpustit…
EMILIA: Co se mu stalo?
HAUK: Vy… vy jste jí… tak… tak… podobna!
EMILIA: Komu?
HAUK: Eu-Eugenii! Eugenii… Montez!
EMILIA (vstane): Cože?
HAUK: Eugenii! Já… já ji totiž… znal… Bože, vždyť… vždyť je tomu… padesát let!
EMILIA: Kdo je ten dědeček?
PRUS: Hauk-Šendorf, slečno.
EMILIA: Max? (Sestoupí z trůnu.) Ale bože, vstaňte přec!
HAUK (zvedá se): Směl… směl bych vám říkat… Eugenia?
EMILIA: Říkejte mi jak chcete. Jsem jí tak podobna?
HAUK: Podobna? Drahá slečno, včera… včera v divadle jsem myslel, že… že jeto… že jeto ona! Ona, Eugenia!…
Kdybyste věděla!… I ten hlas… Oči… Byla tak krásná!… Můj bože, a čelo… (Náhle zaražen.) Ale vy jste větší.
EMILIA: Větší? To snad ne.
HAUK: O kus větší. Račte dovolit, Eugenia mi šla… potud. Mohl jsem ji políbit na čelo.
EMILIA: Jinam ne?
HAUK: Jak… jak prosím? Vy jste… celá ona! Drahá slečno, smím vám podat tady tu kytičku?
EMILIA (bere kytici): Děkuju.
HAUK: Kdybych se na vás mohl vynadívat!
EMILIA: Ale sedněte si, můj milý! Bertíku, židli! (Usedá na trůn.) JANEK: Prosím já přinesu. (Běží pro židli.)
KRISTINA: Tam ne! (Běží za ním.)
PRUS (k Haukovi): Cher comte –
HAUK: Bože, to je pan Prus! Račte odpustit, já… já jsem vás neviděl. A to mám radost! Jak se vede?
PRUS: Jak se vede?
HAUK: A co dělá váš proces? Zbavil jste se toho chlapa?
PRUS: Kdepak! Dovolte, Gregore, abych vás představil…
HAUK: To je pan Gregor? A to mne těší. Jak se račte?