KOMORNÁ (rozpouští jí vlasy): Bože to jsem se lekla! Pro mne přiběh portýr, že tu je ten sluha a že chce k vám. A on vám ten sluha je zrovna bez sebe, ani mluvit nemůže. A do mne jako když střelí. Něco se muselo stát, slečno.
EMILIA: Pozor, taháš.
KOMORNÁ: A bledý je jako stěna, ten sluha. Já se tak lekla –
PRUS (vyjde spěšně z ložnice v límci a kravatě): Pardon, okamžik. (Odejde vpravo.) KOMORNÁ (kartáčuje vlasy): To je velký pán, že? Já bych hrozně chtěla vědět, co se stalo. Kdybyste viděla, slečno, jak se ten sluha třás…
EMILIA: Dáš mi pak udělat vajíčka.
KOMORNÁ: A měl v ruce nějaké psaní či co. Měla bych jít poslouchat?
EMILIA (zívá): Kolik je hodin?
KOMORNÁ: Sedm pryč.
EMILIA: Zhas to světlo a mlč. (Pauza.)
KOMORNÁ: A pysky měl zrovna modré, ten sluha.
EMILIA: Vždyť mě vytrháš vlasy, ty pitomá! Ukaž hřeben! Na, koukej, co tu je vyškubaných vlasů!
KOMORNÁ: Když se mně třesou ruce! Něco se muselo stát –
EMILIA: Proto si nenechám trhat vlasy. Dělej! (Pauza.)
(Prus vrací se z chodby, v ruce neotevřený list, jejž mechanicky uhlazuje.) EMILIA: To bylo krátké.
(Prus hledá rukou židli a usedá.)
EMILIA: Co budete snídat?
PRUS (chraptivě): Pošlete… to děvče…
EMILIA: Jdi tedy. Až zazvoním. Jdi!
(Komorná odejde.)
EMILIA (po pauze): Nu tedy?
PRUS: Janek… se zastřelil.
EMILIA: Jděte!
PRUS: Hlavu… rozbitou. K nepoznání. Je mrtev.
EMILIA: Chudáček. Kdo vám to píše?
PRUS: Sluha to řekl. Tohle… psal Janek. Našli to u něho… Tady, krev –
EMILIA: Co píše?
PRUS: Bojím se… otevřít… Jak, jak, jak jen mohl vědět, že jsem u vás? Proč mně to poslal sem? Myslíte, že…
EMILIA: Že vás viděl.
PRUS: Proč to udělal? Proč… se zabil?
EMILIA: Přečtěte si to.
PRUS: Nechcete si to… vy přečíst dříve?
EMILIA: Ne.
PRUS: Myslím, – že se to týká také vás – Otevřte to vy –
EMILIA: Ah ne –
PRUS: Měl bych jít za ním – Měl bych… Mám to otevřít?
EMILIA: Ale ano.