říci své pravé jméno. To se musí.
KOLENATÝ: Zajisté. A kdy jste rozena?
EMILIA: Patnáct set osmdesát pět. Christos Sótér, dejte mi s tím už pokoj!
HAUK: A… a… račte dovolit, vždyť vy jste přece Eugenia Montez?
EMILIA: Byla jsem, Maxi, byla; ale tehdy mi bylo teprve dvě stě devadesát let. A já jsem taky byla Jekatěrina Myškina a Elsa Müller a všecko možné. Mezi vámi nemůže člověk zůstat naživu tři sta let.
KOLENATÝ: Zejména zpěvačka ne.
EMILIA: To si myslím. (Pauza.)
VÍTEK: A vy jste prosím žila taky v osmnáctém století?
EMILIA: To se rozumí.
VÍTEK: Znala jste snad… osobně… Dantona?
EMILIA: Znala. Degutantní člověk.
PRUS: A jak jste mohla znát obsah zapečetěné závěti?
EMILIA: Protože mi ji Pepi ukázal, dřív než ji tam uložil. Abych to jednou řekla tomu hloupému Ferdi Gregorovi.
GREGOR: Proč jste mu to neřekla?
EMILIA: Já jsem se čerta starala o své mladé.
HAUK: Ah jej, jak to mluvíte?
EMILIA: Holenku, já už dávno nejsem dáma.
VÍTEK: Prosím měla jste vícero dětí?
EMILIA: Asi dvacet či kolik. Člověk si někdy nedá pozor. Nechce se někdo napít? Bohorodičko, to sucho v ústech!
Já shořím! (Klesne na židli.)
PRUS: Tedy ty dopisy podepsané E. M. jste psala vy?
EMILIA: Psala. Víš, vrať mi je. Já to někdy ráda čtu. Svinstvo, že?
PRUS: Psala jste je jako Elina Makropulos, nebo jako Ellian Mac Gregor?
EMILIA: To je jedno. Pepi věděl, kdo jsem. Pepimu jsem řekla všecko. Jeho jsem měla ráda –
HAUK (vstane rozčilený): Eugenie!
EMILIA: Mlč, Maxi, tebe taky. S tebou se hezky žilo, ty korouhevníku! Ale Pepi… (Rozpláče se.) Toho jsem měla nejradši ze všech! Proto jsem mu půjčila… věc Makropulos,… když tak hrozně chtěl…
PRUS: Co jste mu půjčila?
EMILIA: Věc Makropulos.
PRUS: Co je to?
EMILIA: Ten list, cos mi dnes vrátil. Ta zapečetěná obálka. Pepi to chtěl zkusit, slíbil, že mi to vrátí,… a zatím to schoval k té závěti! Snad abych si musela pro to přijít – A já jsem přišla až teď! Jak zemřel Pepi?
PRUS: V horečce… a hrozných křečích.
EMILIA: To bylo od toho! To bylo od toho! Aia Maria, já mu to říkala!
GREGOR: A vy jste sem přišla jen pro tu řeckou věc?
EMILIA: Haha, já vám ji nedám! Teď je má! Jen si nemysli, Bertíku, že mně šlo o ten tvůj hloupý proces. Já kašlu na to, že jsi můj. Já nevím, kolik tisíc mých harantů běhá po světě. Já chtěla dostat tu věc. Já ji musela dostat, nebo – nebo –
GREGOR: Proč?
EMILIA: Protože stárnu. Protože jsem na konci. Já to chci zkusit znova. Sáhni, Bertíku, jak ledovatím. (Vstane.)