32

GREGOR: Ale psáno je to alizarinovým inkoustem. Víte, co to znamená? He? Že je to falzifikát, velectěná!

EMILIA: Jak to mám vědět?

GREGOR: Inkoust je čerstvý. Prosím, pánové. (Nasliní prst a přejede listinu.) Ještě se rozpíjí. Co tomu říkáte, vy?

EMILIA: Nic.

GREGOR: Bylo to psáno včera, rozumíte? A k tomu touže rukou, která podepsala tuhle fotografii. Náramně zvláštní písmo.

KOLENATÝ: Jakoby řecké, na mou duši. Například tohle alfa –

GREGOR: Psala jste tu listinu, nebo ne?

EMILIA: Tobě se nebudu zpovídat.

HAUK: Ale pánové, pánové, račte dovolit –

KOLENATÝ: Nechat, pane, nechat; to jsou moc zajímavé věci. Slečno, můžete nám aspoň říci, kde jste vzala tohle lejstro?

EMILIA: Já přísahám, že to psala Ellian Mac Gregor!

KOLENATÝ: Kdy? Včera ráno?

EMILIA: Na tom nezáleží.

KOLENATÝ: Záleží, drahá slečno. Hrozně moc na tom záleží. Kdy zemřela Ellian Mac Gregor?

EMILIA: Jděte! Jděte! Já už neodpovím ani slova!

PRUS (vystoupí rychle z ložnice): Prosím, ukažte mi tu listinu.

KOLENATÝ (vstane): Propána – vy –

GREGOR: Vy jste byl tady? Emilie, co to znamená?

HAUK: Můj ty bože, pan Prus! A to mám radost! Jak se vede?

GREGOR: Víte, že váš syn –

PRUS (chladně): Ano. Tu listinu prosím. (Kolenatý mu ji podá.) Děkuju. (Nasadí si skřipec a pozorně čte.) GREGOR (přejde k Emilii, tiše): Co tu dělal? Mluvte!

EMILIA (měří ho): Jakým právem?

GREGOR: Právem toho, kdo šílí.

PRUS (odkládá listinu): Ta listina je pravá.

KOLENATÝ: I safra! Tak tedy to psala Ellian Mac Gregor?

PRUS: Ne. Psala to Řekyně Elina Makropulos. Je to táž ruka jako na mých dopisech. Nesporně.

KOLENATÝ: Ale ty přece psala –

PRUS: – Elina Makropulos. Žádné Elliany Mac Gregor nebylo, pánové. To je omyl.

KOLENATÝ: To jsem blázen! A podpis na téhle fotografii?

PRUS (prohlíží): Nesporně písmo Eliny Makropulos.

KOLENATÝ: Tak vida! A je to vlastnoruční podpis tuhle té slečny. Viděla, Kristinko?

KRISTINA: Nechte ji!

PRUS (vrací fotografii): Děkuju. Odpusťte, že jsem se vmísil. (Usedne stranou, hlavu v dlaních. Pauza.) KOLENATÝ: A teď se v tom, prokristapána, někdo vyznejte!

VÍTEK: Snad je to prosím jen náhoda, že – že rukopis slečny Martyové – je tak trochu podobný –

KOLENATÝ: To se rozumí, Vítku! A slečnin příchod je taky jen náhoda a tenhle padělek je taky jen náhoda, a víte co, Vítku? Dejte se vůbec tou náhodou vycpat.