Sáhněte, sáhněte na mé ruce! Ó bože, mé ruce!
HAUK: Prosím, co je to věc Makropulos?
EMILIA: Tam je napsáno, jak se to dělá.
HAUK: Co jak se dělá?
EMILIA: Aby byl člověk tři sta let živ. Aby byl tři sta let mlád. To napsal můj otec pro toho císaře Rudolfa… ale toho vy neznáte, že?
VÍTEK: Prosím jen z dějin.
EMILIA: Z dějin nevíte nic. To je hloupost. Panaia, co jsem chtěla říci? (Šňupne si z krabičky.) Nechce někdo?
GREGOR: Co to je?
EMILIA: Nic. Kokain nebo co. O čem jsem mluvila?
VÍTEK: O císaři Rudolfu.
EMILIA: Aha. Lidi, to byl nemrava! Počkejte, já vím o něm věci –
KOLENATÝ: Prosím neodbočovat.
EMILIA: No, a když začal stárnout, tak… hledal pořád elixír života či co. Aby zase omládl, víte? A tehdy k němu přišel můj otec a napsal pro něj tu… věc, to kouzlo, aby zůstal tři sta let mlád. Ale císař Rudolf se bál, že by ho to kouzlo otrávilo, a poručil: Zkus to nejdříve na své dceři. To jsem byla já; tehdy mně bylo šestnáct let. Tak tedy to otec na mně zkusil. Tehdy tomu říkali “kouzlo”, ale byla to docela jiná věc.
HAUK: Co to bylo?
EMILIA (zachvěje se): To neřeknu! To se nemůže říci! Pak jsem ležela týden či jak dlouho bez sebe a v horečce, ale uzdravila jsem se.
VÍTEK: A co císař?
EMILIA: Nic, dopálil se. Jakpak se mohl přesvědčit, že budu tři sta let živa? Tak dal mého otce do věže jako podvodníka, a já jsem utekla se vším, co měl napsáno. Do Uher nebo do Turecka, už ani nevím.
KOLENATÝ: Ukázala jste někdy někomu… věc Makropulos?
EMILIA: Ukázala. Zkusil to jeden tyrolský páter, to bylo roku 1660 nebo tak někdy; snad je ještě živ, ani nevím, ale jeden čas byl papežem a říkal si Alexandr nebo Pius nebo nějak podobně. Pak jeden důstojník, Ital, ale toho zabili. Ugo se jmenoval. Bože to byl krásný člověk! Počkejte, pak ještě Nägeli, to byl Ondřej, a darebák Bombita, a Pepi Prus, který od toho umřel. Pepi byl poslední, u něho to zůstalo ležet – A já už nic nevím. Zeptejte se Bombity. Bombita je živ, ale nevím, jak se teď jmenuje. Víte, on je – jak se tomu říká? Sňatkový podvodník, že?
KOLENATÝ: Pardon. Vám je tedy dvě stě čtyřicet sedm let, že ano?
EMILIA: Ne, tři sta třicet sedm.
KOLENATÝ: Jste opilá. Od roku 1585 dodnes, to dělá dvě stě čtyřicet sedm let, rozumíte?
EMILIA: Bože nepleťte mne! Tři sta třicet sedm.
KOLENATÝ: Proč jste padělala rukopis Elliany Mac Gregor?
EMILIA: Vždyť já sama jsem Ellian Mac Gregor!
KOLENATÝ: Nelžete! Vy jste Emilia Marty, rozumíte?
EMILIA: Ano, ale teprve dvanáct let.
KOLENATÝ: Tedy vy se přiznáváte, že jste ukradla medailón Eugenie Montez, že ano?
EMILIA: Svatá panno, to není pravda! Eugenia Montez –
KOLENATÝ: Je to v protokolu. Vy jste se přiznala.
EMILIA: To není pravda!
KOLENATÝ: Jak se jmenuje váš spoluviník?