VÍTEK: Nevím nic, pane Gregore, ale –
GREGOR: Stojí to špatně?
VÍTEK: Nemohu sloužit; ale škoda tak krásného procesu, pane.
GREGOR: Je ztracen?
VÍTEK: Nevím; náš starý je od rána u soudu. Ale já bych –
GREGOR (vrhne se do klubovky): Zatelefonujte tam. Volejte doktora Kolenatého. Rychle, člověče!
VÍTEK (běží k aparátu): Prosím hned. Haló! – (Obrací se od aparátu.) Já bych to, pane, nebyl hnal k Nejvyššímu soudu.
GREGOR: Proč?
VÍTEK: Protože – Haló, dva dva třicet pět. Tři pět, ano. – (Obrací se.) Protože to znamená konec, pane.
GREGOR: Jaký konec?
VÍTEK: Konec procesu. Konec causy Gregor. To už nebyl proces, pane, to byla historická památka. Když už to trvá přes devadesát – (Do aparátu:) Haló, slečno, je u vás ještě advokát Kolenatý? Tady jeho kancelář. Že ho prosím k aparátu. – (Obrací se.) Fascikl Gregor, pane, to je kus dějin. Skoro sto let, pane – (Do aparátu:) Haló! Už odešel?
Tak děkuju. (Pověsí sluchátko.) Už odešel. Je asi na cestě sem.
GREGOR: A rozsudek?
VÍTEK: Nemohu sloužit, pane. Já bych chtěl, aby nebyl žádný. Já – já si nemohu pomoct, pane Gregore; ale když si pomyslím, že dnes je poslední den causy Gregor – Už na ní píšu dvaatřicet let. Tehdy sem chodil váš nebožtík pan otec, dej mu bůh věčnou slávu; ale on a nebožtík doktor Kolenatý, otec tohohle, to byla velká generace, pane.
GREGOR: Děkuju.
VÍTEK: Náramní právníci, pane. Samá kasace a zmatečnost a takové ty kličky. Třicet let ten proces udrželi, pane.
A vy, prásk! hned k Nejvyššímu soudu. Jen aby už byl konec! Škodatak krásného procesu pro vás. Takhle zabít stoletou causu!
GREGOR: Nežvaňte, Vítku. Já to chci konečně vyhrát.
VÍTEK: Nebo konečně prohrát, ne?
GREGOR: Raději prohrát než… než… Poslyšte, Vítku, vždyť by se z toho člověk zbláznil: mít pořád před nosem sto padesát miliónů… Mít je skoro v hrsti… Odmalička slyšet jen o nich… (Vstane.) Vy myslíte, že to prohraju?
VÍTEK: Já nevím, pane Gregore. Tuze sporný případ.
GREGOR: Nu dobře. Ale prohraju-li to, pak –
VÍTEK: – pak se zastřelíte, pane. Zrovna tak to říkal nebožtík pan otec.
GREGOR: Však se zastřelil.
VÍTEK: Ale ne pro naši causu. Pro dluhy. Když se tak žije… na konto dědictví…
GREGOR (zmučen, usedne): Mlčte, prosím vás!
VÍTEK: Ahi, nemáte nervy na velké procesy. Takový krásný materiál! (Vylézá na žebříček a vyndává fascikl Gregor.) Podívejte se, pane Gregore, na ta akta. Osmnáct set dvacet sedm, nejstarší číslo v naší kanceláři. Unikát, pane! Zrovna do muzea. A tohle krásné písmo z osmnáct set čtyřicet. Bože ten člověk měl ruku! Jen se koukněte, jaké to je písmo! Povídám, požitek.
GREGOR: Vy jste blázen.
VÍTEK (ukládá pobožně fascikl): Ach Jezus, snad to Nejvyšší soud ještě odročí.
KRISTINA (otevře potichu dveře): Tati, nepůjdeš domů?
VÍTEK (slézá): Počkej, hned – hned – Jen co se vrátí šéf.
GREGOR (vstane): To je slečna dcera?