42

VÍTEK: Vždyť je to k pláči, pánové! považte jen – celá ta lidská duše, ta žízeň poznávat, mozek, práce, láska, tvořivost, všecko, všecko – Můj bože, co udělá člověk za těch šedesát let života? Čeho užije? Čemu se naučí?

Nedočkáš se ovoce stromu, který jsi zasadil; nedoučíš se všemu, co lidstvo už znalo před tebou; nedokončíš své dílo a nedáš svůj příklad; umíráš, a ani jsi nežil! Ježíši Kriste, žijeme tak maličko!

KOLENATÝ: Propánakrále Vítku –

VÍTEK: A neměl jsi pokdy pro radost, a neměl jsi pokdy pro myšlenku, a neměl jsi pokdy pro nic, pro nic než pro tu sháňku za kusem chleba! A nic jsi neviděl, nic nepoznal, nic nedokončil, ani sebe ne, ani sebe sama ne, ty zlomku!

Proč jsi žil? Stálo to vůbec za to?

KOLENATÝ: Člověče, chcete mne rozplakat?

VÍTEK: Umíráme jako zvířata. Kristepane co jiného je posmrtný život, co je nesmrtelnost duše jiného než strašný protest proti krátkosti života? Nikdy a nikdy se lidstvo nesmířilo s tou zvířecí porcí života; nemůže to připustit; je to příliš nespravedlivé. Je děsně nespravedlivé žít tak krátce. Člověk je něco víc než želva nebo havran; člověk potřebuje víc času, aby žil. Šedesát let, to je nevolnictví. To je slabost a zvířectví a nevědomost.

HAUK: Ach jeje, mně už je sedmdesát šest!

VÍTEK: Dejme všem tři sta let života! Bude to největší událost od stvoření člověka; bude to osvobození, bude to nové a definitivní stvoření člověka! Bože co se dá z člověka udělat za tři sta let! Padesát let být dítětem a žákem; padesát let poznávat svět a vidět vše, co je; sto let užitečně pracovat pro všechny; a pak sto let, když vše jsme poznali, žít v moudrosti, vládnout, učit a dávat příklad! Oh jak cenný by byl lidský život, kdyby trval tři sta let!

Nebylo by válek. Nebylo by té ohavné sháňky. Nebylo by strachu a sobectví. Vědoucí a důstojný byl by každý člověk, (spíná ruce) svrchovaný, dokonalý by byl, pravý syn a ne už potrat boží. Dejte lidem život! Dejte jim plný lidský život!

KOLENATÝ: Inu to je moc krásné. Moc krásné, ale –

GREGOR: Děkuju pěkně. Tři sta let být oficiálem nebo plést punčochy!

VÍTEK: Ale –

GREGOR: Nebo být svrchovaný a vševědoucí, a přitom – Člověče, většina užitečných lidských povolání je možna jen z nevědomosti!

KOLENATÝ: Nechte si sloužit, Vítku; právnicky a hospodářsky je to absurdní. Náš společenský systém je prostě založen na krátkověkosti. Vemte si například… smlouvy, penze, pojistky, platy, dědické právo a já nevím co všechno. A manželství – holenku, nikdo se nebude ženit na tři sta let. Nikdo neudělá smlouvu na tři sta let.

Člověče, vy jste anarchista! Vy chcete rozvrátit celý společenský řád!

HAUK: A… račte dovolit; pak by se po třech stech letech každý mohl omladit znova…

KOLENATÝ: – a žil by fakticky věčně. To prostě nejde.

VÍTEK: Prosím to by se mohlo zakázat! Po třech stech letech by už každý musel umřít!

KOLENATÝ: Tak ho vidíte! Ze samé humanity by zakazoval lidem žít!

HAUK: Račte odpustit, já… já myslím, že by se ten recept dal rozdělit na dávky.

KOLENATÝ: Jak to?

HAUK: Račte rozumět, na léta. Jedna dávka – deset let života. Tři sta let, to je trochu mnoho, to by někdo… snad ani nechtěl. Ale deset let by si koupil každý člověk, ne?

KOLENATÝ: A my bychom si založili velkoobchod s léty. Lidi, to je nápad! Já už vidím ty zakázky: “Pošlete nám obratem tisíc dvě stě let života, v lidové úpravě. Kohn a spol.” “Expres dva milióny let, ff prima A, luxusní balení.

Filiálka Vídeň.” Hauku, to není špatné.

HAUK: Prosím já… já nejsem obchodník, víte? Ale když už je člověk stár, koupil by si rád… trochu života… Ale tři sta let je příliš moc, že ano?

VÍTEK: Pro poznání ne.

HAUK: Prosím poznání si nikdo nekoupí. Ale deset let rozkoše, to rád, sss jeje, tuze rád.

KOMORNÁ (vejde): Prosím tady je to z lékárny.