27

(Emilia pravidelně a slyšitelně chrápe.)

GREGOR (vstane pobouřen): Co je to? – Spí! – Děláte si blázna? – Spí. Jako opilec. (Vztahuje k ní ruce.) Emilie, to jsem já já – Nikdo tu není – (Naklání se těsně k ní.)

(Poklízečka stojí opodál, varovně a přísně zakašle.)

GREGOR (vztyčí se): Co je? – Ah tak, vy – Slečna usnula. Nebuďte ji. (Políbí Emilii ruku a odběhne.) POKLÍZEČKA (přiblíží se k Emilii a mlčky na ni pohlíží): A mně jí je tak nějak líto. (Odejde.) (Pauza. Ze zákulisí vystoupí Janek, zastaví se na deset kroků a obrátí se na Emilii.) EMILIA (pohne se): To jsi ty, Bertíku?

JANEK (couvne): Ne prosím. Jenom Janek.

EMILIA (posadí se): Janek? Pojďte sem, Janku. Chtěl byste pro mne něco udělat?

JANEK: Ano prosím.

EMILIA: Všecko, co budu chtít?

JANEK: Ano.

EMILIA: Něco velkého, Janku. Hrdinský kousek.

JANEK: Ano.

EMILIA: A – budete za to něco žádat?

JANEK: Ó nic prosím.

EMILIA: Pojďte blíž. Víte, že to je od vás hezké? Poslyšte, váš táta má doma zavřenou obálku, a na ní je napsáno:

“Do rukou mého syna Ferdinanda.” Má ji ve stole, v pokladně nebo já nevím kde. Compris?

JANEK: Ano prosím.

EMILIA: Přineste mi ji.

JANEK: Dá mně ji táta?

EMILIA: Nedá. Musíte mu ji vzít.

JANEK: To nejde.

EMILIA: Á, chlapeček se bojí táty.

JANEK: Nebojím, ale –

EMILIA: Ale? Janku, na mou čest, je to jen památka – bez ceny – Já bych ji tolik chtěla!

JANEK: Já – já se pokusím.

EMILIA: Jistě?

PRUS (vystoupí ze stínu): Nenamáhej se, Janku. Je v pokladně.

JANEK: Táto, už zase –

PRUS: Jdi! (K Emilii.) Hleďte, slečno, náhoda. Myslel jsem, že brousí kolem divadla kvůli své Kristince, a zatím –

EMILIA: A proč vy jste brousil kolem divadla?

PRUS: Čekal jsem – na vás.

EMILIA (přistoupí těsně k němu): Tedy mi dejte tu obálku!

PRUS: Není moje.

EMILIA: Přineste mi ji!

PRUS: Ah – Kdy?

EMILIA: Dnes v noci.

PRUS: – – – Platí.