38

říci své pravé jméno. To se musí.

KOLENATÝ: Zajisté. A kdy jste rozena?

EMILIA: Patnáct set osmdesát pět. Christos Sótér, dejte mi s tím už pokoj!

HAUK: A… a… račte dovolit, vždyť vy jste přece Eugenia Montez?

EMILIA: Byla jsem, Maxi, byla; ale tehdy mi bylo teprve dvě stě devadesát let. A já jsem taky byla Jekatěrina Myškina a Elsa Müller a všecko možné. Mezi vámi nemůže člověk zůstat naživu tři sta let.

KOLENATÝ: Zejména zpěvačka ne.

EMILIA: To si myslím. (Pauza.)

VÍTEK: A vy jste prosím žila taky v osmnáctém století?

EMILIA: To se rozumí.

VÍTEK: Znala jste snad… osobně… Dantona?

EMILIA: Znala. Degutantní člověk.

PRUS: A jak jste mohla znát obsah zapečetěné závěti?

EMILIA: Protože mi ji Pepi ukázal, dřív než ji tam uložil. Abych to jednou řekla tomu hloupému Ferdi Gregorovi.

GREGOR: Proč jste mu to neřekla?

EMILIA: Já jsem se čerta starala o své mladé.

HAUK: Ah jej, jak to mluvíte?

EMILIA: Holenku, já už dávno nejsem dáma.

VÍTEK: Prosím měla jste vícero dětí?

EMILIA: Asi dvacet či kolik. Člověk si někdy nedá pozor. Nechce se někdo napít? Bohorodičko, to sucho v ústech!

Já shořím! (Klesne na židli.)

PRUS: Tedy ty dopisy podepsané E. M. jste psala vy?

EMILIA: Psala. Víš, vrať mi je. Já to někdy ráda čtu. Svinstvo, že?

PRUS: Psala jste je jako Elina Makropulos, nebo jako Ellian Mac Gregor?

EMILIA: To je jedno. Pepi věděl, kdo jsem. Pepimu jsem řekla všecko. Jeho jsem měla ráda –

HAUK (vstane rozčilený): Eugenie!

EMILIA: Mlč, Maxi, tebe taky. S tebou se hezky žilo, ty korouhevníku! Ale Pepi… (Rozpláče se.) Toho jsem měla nejradši ze všech! Proto jsem mu půjčila… věc Makropulos,… když tak hrozně chtěl…

PRUS: Co jste mu půjčila?

EMILIA: Věc Makropulos.

PRUS: Co je to?

EMILIA: Ten list, cos mi dnes vrátil. Ta zapečetěná obálka. Pepi to chtěl zkusit, slíbil, že mi to vrátí,… a zatím to schoval k té závěti! Snad abych si musela pro to přijít – A já jsem přišla až teď! Jak zemřel Pepi?

PRUS: V horečce… a hrozných křečích.

EMILIA: To bylo od toho! To bylo od toho! Aia Maria, já mu to říkala!

GREGOR: A vy jste sem přišla jen pro tu řeckou věc?

EMILIA: Haha, já vám ji nedám! Teď je má! Jen si nemysli, Bertíku, že mně šlo o ten tvůj hloupý proces. Já kašlu na to, že jsi můj. Já nevím, kolik tisíc mých harantů běhá po světě. Já chtěla dostat tu věc. Já ji musela dostat, nebo – nebo –

GREGOR: Proč?

EMILIA: Protože stárnu. Protože jsem na konci. Já to chci zkusit znova. Sáhni, Bertíku, jak ledovatím. (Vstane.)