(Emilia pravidelně a slyšitelně chrápe.)
GREGOR (vstane pobouřen): Co je to? – Spí! – Děláte si blázna? – Spí. Jako opilec. (Vztahuje k ní ruce.) Emilie, to jsem já já – Nikdo tu není – (Naklání se těsně k ní.)
(Poklízečka stojí opodál, varovně a přísně zakašle.)
GREGOR (vztyčí se): Co je? – Ah tak, vy – Slečna usnula. Nebuďte ji. (Políbí Emilii ruku a odběhne.) POKLÍZEČKA (přiblíží se k Emilii a mlčky na ni pohlíží): A mně jí je tak nějak líto. (Odejde.) (Pauza. Ze zákulisí vystoupí Janek, zastaví se na deset kroků a obrátí se na Emilii.) EMILIA (pohne se): To jsi ty, Bertíku?
JANEK (couvne): Ne prosím. Jenom Janek.
EMILIA (posadí se): Janek? Pojďte sem, Janku. Chtěl byste pro mne něco udělat?
JANEK: Ano prosím.
EMILIA: Všecko, co budu chtít?
JANEK: Ano.
EMILIA: Něco velkého, Janku. Hrdinský kousek.
JANEK: Ano.
EMILIA: A – budete za to něco žádat?
JANEK: Ó nic prosím.
EMILIA: Pojďte blíž. Víte, že to je od vás hezké? Poslyšte, váš táta má doma zavřenou obálku, a na ní je napsáno:
“Do rukou mého syna Ferdinanda.” Má ji ve stole, v pokladně nebo já nevím kde. Compris?
JANEK: Ano prosím.
EMILIA: Přineste mi ji.
JANEK: Dá mně ji táta?
EMILIA: Nedá. Musíte mu ji vzít.
JANEK: To nejde.
EMILIA: Á, chlapeček se bojí táty.
JANEK: Nebojím, ale –
EMILIA: Ale? Janku, na mou čest, je to jen památka – bez ceny – Já bych ji tolik chtěla!
JANEK: Já – já se pokusím.
EMILIA: Jistě?
PRUS (vystoupí ze stínu): Nenamáhej se, Janku. Je v pokladně.
JANEK: Táto, už zase –
PRUS: Jdi! (K Emilii.) Hleďte, slečno, náhoda. Myslel jsem, že brousí kolem divadla kvůli své Kristince, a zatím –
EMILIA: A proč vy jste brousil kolem divadla?
PRUS: Čekal jsem – na vás.
EMILIA (přistoupí těsně k němu): Tedy mi dejte tu obálku!
PRUS: Není moje.
EMILIA: Přineste mi ji!
PRUS: Ah – Kdy?
EMILIA: Dnes v noci.
PRUS: – – – Platí.