46

ošklivíš?

KRISTINA: Ne! Je mi – je mi vás hrozně líto!

EMILIA: Líto? Tedy tak to je se mnou? Ty ani nezávidíš? (Pauza. Zachvěje se a vyjme ze záňadří složenou listinu.) Tady je to psáno. “Egó Hierónymos Makropúlos, iatros kaisaros Rodolfú…” A dál, slovo za slovem, co se má dělat

– (Vstane.) Vezmi si to, Bertíku. Já to už nechci.

GREGOR: Děkuju vám. Ani já to nechci.

EMILIA: Ne? Tedy ty, Maxi. Ty tak rád žiješ. Budeš moci milovat, víš? Vem si to.

HAUK: Prosím… může se od toho umřít? A bolí to, když… se to udělá?

EMILIA: Bolí. Ty se toho bojíš?

HAUK: Ano.

EMILIA: Ale pak budeš tři sta let žít!

HAUK: Kdyby… kdyby to nebolelo… Hihi, já nechci.

EMILIA: Doktore, vy jste chytrý muž. Vy uvážíte,… k čemu se to hodí nebo ne. Chcete to?

KOLENATÝ: Jste velmi laskava. Já s tím nechci mít co dělat.

EMILIA: Vy jste takový směšný, Vítku. Já vám to dám. Kdož ví? Třeba s tím obšťastníte celé lidstvo.

VÍTEK (couvá): Ne prosím. Já myslím, že – že – raději ne.

EMILIA: Pruse, vy jste tak silný člověk. I vy se bojíte žít tři sta let?

PRUS: Ano.

EMILIA: Bože, nikdo to tedy nechce? Nikdo o to nestojí? – Ty jsi tu, Kristinko? Ani ses neozvala. Hleď, děvče, vzala jsem ti hocha; vem si to. Jsi krásná, budeš žít tři sta let. Budeš zpívat jako Emilia Marty. Budeš slavná. Považ si, za pár let začneš stárnout; pak budeš litovat… Ber, děvče!

KRISTINA (vezme listinu): Děkuju.

VÍTEK: Co s tím uděláš, Kristo?

KRISTINA (rozevírá listinu): Já nevím.

GREGOR: Vy to zkusíte?

KOLENATÝ: Propána, ona se nebojí? Dala to zpátky!

VÍTEK: Vrať jí to!

EMILIA: Nechte ji! (Pauza.)

(Kristina mlčky dá listinu nad hořící svíčku.)

VÍTEK: Nepal to! Je to památka!

KOLENATÝ: Pozor! Nechala!

HAUK: Kristepane!

GREGOR: Vemte jí to!

PRUS (zadrží je): Nechte ji jednat! (Zdrcené mlčení.)

HAUK: Ah jeje, koukejte, nechce to hořet.

GREGOR: Je to pergamen.

KOLENATÝ: Jak pomalu to uhelnatí. Kristinečko, nespálila se!

HAUK: Račte mi nechat aspoň kousíček! Aspoň kousíček! (Mlčení.) VÍTEK: Prodloužení života! Věčně to bude lidstvo hledat, a tady, tady to snad bylo…

KOLENATÝ: A my jsme mohli žít věčně. Pěkně děkuju!