EMILIA: Poslyš, Bertíku, umíš řecky?
GREGOR: Ne.
EMILIA: Nu vidíš, pak to nemá pro tebe ceny. Dej mi ty řecké listiny!
GREGOR: Jaké?
EMILIA: Ty, co dostal Ferdi, rozumíš, Gregor, tvůj pradědek. Od Pepi Pruse. Víš, je to… je to jen památka. Dáš mi to?
GREGOR: Já o žádných nevím.
EMILIA: Nesmysl, musíš je mít! Pepi přece slíbil, že mu je odevzdá! Proboha Alberte, řekni, že je máš!
GREGOR: Nemám.
EMILIA (prudce vstane): Cože? Nelži! Máš je, viď?
GREGOR (vstane): Nemám.
EMILIA: Hlupáku! Já je chci! Já je musím mít, slyšíš? Najdi je!
GREGOR: Kde jsou?
EMILIA: Copak já vím? Hledej! Přines je! Vždyť proto sem jedu – Bertíku!
GREGOR: Ano.
EMILIA: Kde jsou? Proboha přemýšlej trochu!
GREGOR: Nejsou u Pruse?
EMILIA: Vezmi mu je! Pomoz – pomoz mi – (Telefonní zvonek.) GREGOR: Okamžik. (Běží k telefonu.)
EMILIA (klesá do lenošky): Proboha najdi, najdi je!
GREGOR (do telefonu): Haló! Zde kancelář doktora Kolenatého. – Není tu. – Mám něco vyřídit? Zde Gregor. –
Právě ten. – Ano. – – Ano. – Dobrá. Děkuju zdvořile. – (Pověsí telefon.) Hotovo.
EMILIA: Co?
GREGOR: Proces Gregor-Prus. Nejvyšší soud právě vynesl rozsudek. Zatím jen důvěrná zpráva.
EMILIA: A?
GREGOR: Prohrál jsem. (Pauza.)
EMILIA: Copak ten tvůj osel advokát to nemohl chvilku zadržet?
(Gregor mlčky krčí rameny.)
EMILIA: Ale můžeš se ještě odvolat, ne?
GREGOR: Nevím. Myslím, že ne.
EMILIA: To je hloupé. (Pauza.)
EMILIA: Poslyš, Bertíku, já ti zaplatím dluhy, rozumíš?
GREGOR: Co je vám do mne? Nechci.
EMILIA: Ty mlč! Zaplatím je a dost. A teď mi pomůžeš hledat ten rukopis.
GREGOR: Emilie –
EMILIA: Zavolej mi auto –
(Vejde rychle dr. Kolenatý a za ním Prus.)
KOLENATÝ: Našli jsme! Našli! (Vrhá se před Emilií na kolena.) Milostivá, prosím miliónkrát za odpuštění. Jsem staré hloupé zvíře, a vy jste vševědoucí!
PRUS (podává Gregorovi ruku): Gratuluju k skvělému testamentu.