4

VÍTEK: Ano. Jdi ven, Kristo. Počkej na chodbě.

GREGOR: Ale bůh uchovej, slečno. Snad totiž nepřekážím. Ze školy?

KRISTINA: Ze zkoušky.

VÍTEK: Má dcera zpívá v divadle. Tak jdi už! Tady nemáš co dělat.

KRISTINA: Tati, ta Marty je o–hrom–ná!

GREGOR: Kdo, slečno?

KRISTINA: No přece Marty! Emilia Marty!

GREGOR: Kdo je to?

KRISTINA: Vy nic nevíte! To je největší zpěvačka na světě. Dnes večer zpívá – Ráno s námi zkoušela – Tati!

VÍTFK: Nu copak?

KRISTINA: Tati, já – já – půjdu od divadla! Já tam nebudu! za nic! za nic! (Vzlyká a obrátí se zády.) VÍTEK (běží k ní): Kristo, co ti udělali?

KRISTINA: Protože… nic… neumím! Tati, ta Marty – – – Já… Kdybys ji slyšel… Já už nikdy nechci zpívat!

VÍTEK: Tak se podívejte! A má hlásek – Ale jdi, ty hloupá! Prosím tě, dítě!

GREGOR: Kdo ví, slečno; třeba by vám ta slavná Marty teď zrovna záviděla.

KRISTINA: A co?

GREGOR: Vaše mládí.

VÍTEK: No právě! Tak vidíš, Kristo. To je pan Gregor, víš? Počkej, až budeš mít její léta… Jak je ta Marty stará?

KRISTINA: Nevím. To… nikdo… nepozná. Asi třicet.

VÍTEK: No tak vidíš, třicet! To už je věk, děvče!

KRISTINA: A krásná je! Bože ta je krásná!

VÍTEK: Prosím tě, v třiceti letech! To je toho! Počkej, až ty –

GREGOR: Slečno, dnes večer se půjdu podívat do divadla. Ale ne na Marty. Na vás.

KRISTINA: To byste musel být osel, kdybyste se nedíval na Marty. A k tomu slepý.

GREGOR: Děkuju. To stačí.

VÍTEK: Ahi, ta je hubatá.

KRISTINA: Nemá mluvit o Marty, když jí nezná. Každý je po ní blázen! Každý! (Vejde dr. Kolenatý.) KOLENATÝ: I koukejme, Kristinka! Pozdrav bůh – Aha, pan klient je tady. Jak se vede?

GREGOR: Jak jsme dopadli?

KOLENATÝ: Ještě nijak. Nejvyšší soud se právě odebral –

GREGOR: – k poradě?

KOLENATÝ: Ne, k obědu.

GREGOR: A rozsudek?

KOLENATÝ: Až odpoledne, milý pane. Jen strpení. Obědval jste už?

VÍTEK: Ach bože bože!

KOLENATÝ: Co je?

VÍTEK: Škoda tak krásného procesu.

GREGOR (usedá): Zas čekat! To je strašné!

KRISTINA (k Vítkovi): Tak pojď, tati!