GREGOR: Toho receptu užijí jen členové rodiny. Jen ten, kdo je potomek Eliny Makropulos, ať je to kdo je.
KOLENATÝ: A bude žít navěky jen proto, že se vylíhnul z nějakého pobudy nebo barona a z bláznivé, perverzní, hysterické ženské? Panečku, to stojí za to, tahle rodinná zvláštnost.
GREGOR: Vše jedno.
KOLENATÝ: Máme čest znát jednoho pána z rodiny. Je to – odpusťte, miláčku, ale čert ho vem; zkrátka degenerovaný subjekt. Čistá familie, co?
GREGOR: Jak libo. Ať jsou to třeba blázni nebo paviáni. Ať jsou zvrhlí, zatížení nebo mrzáci nebo idioti nebo co chcete. A ať jsou třeba zlo samo! Na ničem nesejde. Bude to jejich.
KOLENATÝ: A tohle je pěkné!
DOKTOR (vejde z ložnice): Je v pořádku. Nechte ji ležet.
HAUK: Tak tak, ležet. To je dobře.
DOKTOR: Pojďte domů, pane Hauku; dovedu vás.
HAUK: Ah jej, my tu máme takovou vážnou poradu, že ano? Račte mne ještě nechat! Já – já jistě –
DOKTOR: Nu, někdo na vás tady za dveřmi čeká. Žádné hlouposti, staroušku, nebo –
HAUK: Ano, ano – já – já – já hned půjdu.
DOKTOR: Služebník, pánové. (Odejde.)
KOLENATÝ: Gregore, mluvil jste vážně?
GREGOR: Úplně vážně.
KRISTINA (vyjde z ložnice): Mluvte tiše. Chtěla by spát.
KOLENATÝ: Kristinko, šla sem. Chtěla by být živa tři sta let?
KRISTINA: Ne.
KOLENATÝ: A kdyby měla recept na tak dlouhatánský život, co by s ním dělala?
KRISTINA: Nevím.
VÍTEK: Že bys to dala všem lidem?
KRISTINA: Já nevím. Byli by šťastnější, kdyby tak dlouho žili?
KOLENATÝ: Tinkotinko, co naplat, život je přece jen zatracené štěstí.
KRISTINA: Ne – nevím. Mne se neptejte.
HAUK: Ah jej, slečno, člověk tak hrozně rád žije!
KRISTINA (zakryje si oči): Někdy… někdo… ne. (Pauza.)
PRUS (přistoupí k ní): Děkuju za Janka.
KRISTINA: Proč?
PRUS: Že jste si teď na něho vzpomněla.
KRISTINA: Vzpomněla? Jako bych vůbec mohla myslet… na něco jiného.
KOLENATÝ: A my se tu hádáme o věčný život!
EMILIA (vejde jako stín, s hlavou ovázanou obklady. Všichni vstanou): Odpusťte, že jsem… na chvíli odešla…
GREGOR: Jak je vám?
EMILIA: Hlava bolí – pusto – ohavně –
HAUK: Nunu, to přejde.
EMILIA: Nepřejde. Nikdy nepřejde. Já už to mám dvě stě let.
KOLENATÝ: Co totiž?