člověk pořád na něco myslí, a jen na to a jen na to, že se mu to musí podařit?
JANEK: To se rozumí.
KRISTINA: Tak vidíš. Tak já musím myslet jenom na umění. Viď, že ta Marty je ohromná?
JANEK: Je, ale –
KRISTINA: Tomu ty nerozumíš. To je ohromná technika. Já jsem ti nespala celou noc. Jen jsem se převalovala a trápila se, mám-li jít do divadla, nebo ne – Kdybych aspoň něco maličko dovedla!
JANEK: Ale vždyť dovedeš!
KRISTINA: Myslíš? Myslíš, že mám zpívat dál? Ale pak všecko přestane, rozumíš? Pak musím dělat jen divadlo.
JANEK: Ale Kristo! Tu chvilku denně… dvakrát denně se mnou…
KRISTINA (usedá na trůn): To je právě to, že to není jen chvilka. To je to hrozné, víš, Janku? Já na tebe myslím celý den. Bože ty jsi ničema! Jakpak mám potom něco udělat, když musím pořád na tebe myslet?
JANEK: A kdybys věděla, Kristo, jak já – Já už ani neumím myslet na nic než na tebe.
KRISTINA: Ty můžeš, ty přece nezpíváš, a vůbec – Tak poslyš, Janku, na čem jsem se usnesla. Ale nesmíš nic namítat.
JANEK: Ne, to neplatí! To já nepřipustím! Já –
KRISTINA: Prosím tě, Janku, nedělej mně to ještě těžší! Měj rozum, dítě: já už musím začít něco dělat, vážně. A vůbec, já nechci být chudá a neznámá holka, už kvůli tobě – A pak, mně se teprve tvoří hlas, a já nesmím mnoho mluvit.
JANEK: Tak já budu mluvit sám!
KRISTINA: Ne, počkej. Já už jsem se rozhodla. Mezi námi je konec, Janku. Nadobro konec. Budeme se vidět jenom jednou denně.
JANEK: Ale –
KRISTINA: A mezitím si musíme být cizí, po celý den. Já budu strašně pracovat, Janku. Zpívat, přemýšlet a učit se a všecko. Já, víš, já bych chtěla být taková dáma, jako je ona. Pojď sem, ty hloupý, tady je ještě místo. Vedle mne.
Vždyť tu nikdo není. Myslíš, že ona má někoho ráda?
JANEK (usedá na trůn vedle ní): Kdo?
KRISTINA: Ona, Marty.
JANEK: Marty? To se rozumí.
KRISTINA: Vážně? Víš, to nechápu: když je tak veliká a slavná, jak by mohla mít někoho opravdu ráda… Ty nevíš, co to je, když má ženská někoho ráda. To ti je tak ponižující –
JANEK: Ale ani trochu!
KRISTINA: Ne, vážně, to vy neznáte. Pak už na sebe nemyslí, šla by za ním jako služka… taková nesvá, taková jeho… Já bych se někdy tloukla!
JANEK: Ale –
KRISTINA: A pak, každý se za Marty blázní. Pro ni to nemá žádnou cenu. Každý, na koho se podívá, vážně.
JANEK: To není pravda!
KRISTINA: Já ti mám takový strach před ní –
JANEK: Kristinko! (Kradmo ji políbí.)
KRISTINA (povoluje): Ale Janku! Kdyby nás někdo viděl!
PRUS (poněkud vystoupí): Já se nedívám.
JANEK (vyskočí): Táta!
PRUS: Nemusíš utíkat. (Jde blíže.) Slečno Kristinko, jsem potěšen, že vás poznávám. Bohužel nemohu říci, že bych