GREGOR: Není proč. Právě jste proces vyhrál vy.
PRUS: Ale vy snad zažádáte o restituci?
GREGOR: Cože?
KOLENATÝ (vstává): Ale to se rozumí, miláčku! Teď provedem restituci naší causy.
EMILIA: Bylo to tam?
KOLENATÝ: To se ví: testament, dopisy a ještě něco…
PRUS: Prosím představte mne.
KOLENATÝ: Ah pardon. Slečno Martyová, to je pan Prus, náš úhlavní nepřítel.
EMILIA: Těší mne. Kde jsou ty dopisy?
KOLENATÝ: Které?
EMILIA: Od Elliany.
PRUS: Dosud u mne. Pan Gregor se o ně nemusí bát.
EMILIA: Dostane je?
PRUS: Bude-li dědit, zajisté. Na památku po… slečně pramatce.
EMILIA: Poslyš, Bertíku –
PRUS: Aha, vy dva se dobře znáte. Myslil jsem si to.
GREGOR: Pardon, poznal jsem slečnu Martyovou teprve –
EMILIA: Mlč! Bertíku, ty dopisy mně pak vrátíš, viď?
PRUS: Vrátit? Copak byly někdy vaše?
EMILIA: Oh ne. Ale Bertík mi je dá.
PRUS: Slečno, jsem vám nesmírně zavázán za vaše odhalení. Člověk konečně ví, co má v domě. Za to bych vám rád nabídl pěknou kytici.
EMILIA: Nejste štědrý. Bertík mně nabídl víc.
PRUS: Plný vůz květin, ne?
EMILIA: Ne, ale já nevím kolik miliónů.
PRUS: A vy jste je přijala?
EMILIA: Bůh uchovej.
PRUS: Dobře jste udělala. Jen nic nebrat předem!
EMILIA: Copak nám něco schází?
PRUS: Nu, snad nějaká maličkost. Dejme tomu doklad, že ten syn Ferdinand je nesporně Ferdinand Gregor. Víte, tihle právníci jsou puntičkáři.
EMILIA: Nějaký… písemný doklad?
PRUS: Aspoň to.
EMILIA: Dobrá. Doktore, pošlu vám ráno něco takového.
KOLENATÝ: Jakže, vy to vozíte s sebou? Propánaboha!
EMILIA (příkře): Je to tak divné, co?
KOLENATÝ: I toto, já už se nedivím ničemu. Gregore, zavolejte si třeba dvacet sedm šedesát jeden.
GREGOR: Doktora Abelesa? Proč?
KOLENATÝ: Protože se mi, holenku, zdá, že – že – No uvidíme.
PRUS: Slečno Martyová, zvolte si raději mou kytici.