22

HAUK: Es ella, es ella! Gitana endiablada, ven conmigo, pronto!

EMILIA: Yo no lo soy, loco! Ahora cálate! Vaya! Hasta maňana, entiendes?

HAUK: Vendré, vendré, mis amores!

EMILIA: Vaya!

HAUK (couvá): Ay, por dios! Cielo de mí, es ella! Sí, es ella! Eugenia –

EMILIA: Caramba, vaya! Fuera!

HAUK (ustupuje): Vendré! Hijo de dios, ella misma! (Odejde.) EMILIA: Další. Kdo mi co chce?

VÍTEK: Prosím za odpuštění. Kdybyste ráčila podepsat pro mne… pro Kristinku… vaši fotografii.

EMILIA: Hlouposti. Ale Kristince to udělám. Péro! (Podpisuje.) Tak, sbohem.

VÍTEK (uklání se): Tisíceré díky! (Odchází s Kristinou.)

EMILIA: Další. Nikdo víc?

GREGOR: Až budete sama.

EMILIA: Až jindy. Nikdo tedy? – Nu, půjdu.

PRUS: Prosím, jen okamžik.

EMILIA: Chcete něco?

PRUS: Patrně.

EMILIA (zívá): Budiž. Ven s tím!

PRUS: Chtěl jsem se vás jenom zeptat – vy totiž víte ledacos o Josefu Prusovi a tak dále, že ano?

EMILIA: Možná.

PRUS: Tedy je-li vám náhodou známo jedno jméno.

EMILIA: Které?

PRUS: Řekněme Makropulos.

EMILIA (prudce vstane): Cože?

PRUS (vstane): Je-li vám známo jméno Makropulos.

EMILIA (přemáhá se): Mně? –– Ani dost málo… To je poprvé, co slyším… Oh jděte všichni! Jděte! Nechte mne konečně!

PRUS (uklání se): Lituji neskonale –

EMILIA: Vy ne! Vy počkat! A co se ten Janek tak omámil? Ať už jde!

(Janek odejde.)

EMILIA (ke Gregorovi): A co ty tu chceš?

GREGOR: Musím s vámi mluvit.

EMILIA: Teď nemám na tebe kdy.

GREGOR: Musím s vámi mluvit.

EMILIA: Prosím tě, Bertíku, nech mne! Jdi, milý, jdi teď! Přijď třeba za chvíli!

GREGOR: Přijdu. (Chladná poklona k Prusovi, odejde.)

EMILIA: Konečně! (Pauza.)

PRUS: Promiňte, slečno; nevěděl jsem, že se vás to jméno tak dotkne.

EMILIA: Co víte o věci Makropulos?