PRUS (vrací se k ní): Pardon, slečno, o tom nemohu jednat tady – a s vámi. Prosím pošlete ke mně někoho jiného.
EMILIA: Proč?
PRUS: Abych s ním vyrazil dveře. (S lehkou poklonou odejde. Pauza.
Emilia sedí bez hnutí, s očima zavřenýma. Vejde Gregor, zůstane tiše stát.) EMILIA (po chvíli): To jsi ty, Bertíku?
GREGOR: Proč máte zavřené oči? – Vypadáte, jako byste trpěla. – Co je vám?
EMILIA: Unavena. Mluv tiše.
GREGOR (blíží se k ní): Tiše? Varuju vás. Budu-li mluvit tiše, nebudu vědět, co mluvím; budu vám říkat bláznivé věci. Slyšíte, Emilie? Zakažte mi mluvit tiše! Já vás miluju. Jsem posedlý. Miluju vás. Vy se nesmějete? Čekal jsem, že vyskočíte a dáte mi pohlavek. Byl bych vás miloval tím zběsileji. Já vás miluju. Copak spíte?
EMILIA: Zima, Bertíku. Je chladno. Ať se nenachladíš.
GREGOR: Já vás miluju. Střezte se, Emilie. Jste ke mně sprostá, ale i to mi dělá rozkoš. Hrozím se vás, ale i to je rozkoš. Chtěl bych vás škrtit, když mne ponižujete. Chtěl bych – – Jsem blázen, Emilie; asi vás zabiju. Ve vás je něco odporného; ale i to je rozkoš. Vy jste zlá, nízká a strašná. Bezcitné zvíře.
EMILIA: Nejsem, Bertíku.
GREGOR: Jste. Nic vám ničím není. Studená jako nůž. Jako byste z hrobu vstala. Poslyšte, je to zvrhlost, vás milovat. A já vás miluju. Já vás miluju, až bych si rval maso z těla.
EMILIA: Líbí se ti jméno Makropulos? Řekni.
GREGOR: Přestaňte! Nedrážděte! Nechal bych si život stát, kdybych vás dostal. Budete moci se mnou dělat, co budete chtít. Ať je to cokoliv, cokoliv neslýchaného. Miluju vás; jsem ztracený člověk, Emilie.
EMILIA: Tedy poslyš, teď běž k tomu svému advokátovi. Aby ti hned vrátil ten dokument, co jsem mu poslala.
GREGOR: Je falešný, co?
EMILIA: Na mou duši, Alberte, není. Ale musíme mít jiný, víš, na jméno Makropulos. Počkej, já ti to vysvětlím: Ellian –
GREGOR: Nechte si to. Mám až potud vašich kliček.
EMILIA: Ne, počkej. Musíš být bohatý, Bertíku! Já chci, abys byl hrozně bohatý.
GREGOR: Budete mne milovat?
EMILIA: Přestaň už! Bertíku, tys mně slíbil, že mi opatříš ty řecké papíry. Má je Prus, slyšíš? A ty musíš dědit, abys je dostal!
GREGOR: Budete mne milovat?
EMILIA: Nikdy, rozumíš? Nikdy!
GREGOR (usedne): Já vás zabiju, Emilie.
EMILIA: Hlouposti. Kdybych ti řekla tři slova, bylo by po všem, bylo by po všem – – Koukejme, mne by chtěl zabít!
Vidíš tady na krku, tu jizvu? To mne taky chtěl jeden zabít; a já se ti nebudu svlékat donaha, abys viděl, co jich už mám, těch vašich památek! Copak jsem jenom pro vaše zabíjení?
GREGOR: Já vás miluju.
EMILIA: A tak se zab, hlupáku! To toho bude! To je krámů s tou vaší láskou! Oh kdybys věděl… kdybys věděl, jak jste směšni, vy lidé! Kdybys věděl, jak jsem unavena! Kdybys věděl, jak je mi všecko jedno! Oh kdybys věděl!
GREGOR: Co je vám?
EMILIA (lomí rukama): Nešťastná Elina!
GREGOR (tiše): Pojďte, Emilie, odjedeme. Nikdo vás nikdy nemiloval tolik jako já. Já vím – já vím, ve vás je něco zoufalého a strašného. Emilie, jsem mlád a silný; mohu vás zaplavit láskou; vy zapomenete – A pak mne odvrhněte jako slupku. Slyšíte, Emilie?