14

GREGOR: Není proč. Právě jste proces vyhrál vy.

PRUS: Ale vy snad zažádáte o restituci?

GREGOR: Cože?

KOLENATÝ (vstává): Ale to se rozumí, miláčku! Teď provedem restituci naší causy.

EMILIA: Bylo to tam?

KOLENATÝ: To se ví: testament, dopisy a ještě něco…

PRUS: Prosím představte mne.

KOLENATÝ: Ah pardon. Slečno Martyová, to je pan Prus, náš úhlavní nepřítel.

EMILIA: Těší mne. Kde jsou ty dopisy?

KOLENATÝ: Které?

EMILIA: Od Elliany.

PRUS: Dosud u mne. Pan Gregor se o ně nemusí bát.

EMILIA: Dostane je?

PRUS: Bude-li dědit, zajisté. Na památku po… slečně pramatce.

EMILIA: Poslyš, Bertíku –

PRUS: Aha, vy dva se dobře znáte. Myslil jsem si to.

GREGOR: Pardon, poznal jsem slečnu Martyovou teprve –

EMILIA: Mlč! Bertíku, ty dopisy mně pak vrátíš, viď?

PRUS: Vrátit? Copak byly někdy vaše?

EMILIA: Oh ne. Ale Bertík mi je dá.

PRUS: Slečno, jsem vám nesmírně zavázán za vaše odhalení. Člověk konečně ví, co má v domě. Za to bych vám rád nabídl pěknou kytici.

EMILIA: Nejste štědrý. Bertík mně nabídl víc.

PRUS: Plný vůz květin, ne?

EMILIA: Ne, ale já nevím kolik miliónů.

PRUS: A vy jste je přijala?

EMILIA: Bůh uchovej.

PRUS: Dobře jste udělala. Jen nic nebrat předem!

EMILIA: Copak nám něco schází?

PRUS: Nu, snad nějaká maličkost. Dejme tomu doklad, že ten syn Ferdinand je nesporně Ferdinand Gregor. Víte, tihle právníci jsou puntičkáři.

EMILIA: Nějaký… písemný doklad?

PRUS: Aspoň to.

EMILIA: Dobrá. Doktore, pošlu vám ráno něco takového.

KOLENATÝ: Jakže, vy to vozíte s sebou? Propánaboha!

EMILIA (příkře): Je to tak divné, co?

KOLENATÝ: I toto, já už se nedivím ničemu. Gregore, zavolejte si třeba dvacet sedm šedesát jeden.

GREGOR: Doktora Abelesa? Proč?

KOLENATÝ: Protože se mi, holenku, zdá, že – že – No uvidíme.

PRUS: Slečno Martyová, zvolte si raději mou kytici.