VÍTEK: Vždyť Strada zemřela už před sto lety!
EMILIA: Tím hůř! Měl byste ji slyšet. Strada! Prosím vás, co pořád máte s tou Stradou?
VÍTEK: Prosím za odpuštění, já – já ji samozřejmě neslyšel. Ale podle historie –
EMILIA: Poslyšte, historie lže. Já vám něco řeknu: Strada pískala a Corona měla knedlík. Agujari byla husa a Faustina dýchala jako měch. To je ta vaše historie.
VÍTEK: Oh prosím… v tom oboru… co se týče hudby…
PRUS (s úsměvem): Jen když nesáhnete panu Vítkovi na Francouzskou revoluci.
EMILIA: Nač?
PRUS: Na Francouzskou revoluci. To je jeho koníček.
EMILIA: Co na ní má?
PRUS: Nevím. Kdybyste se ho zeptala takhle na občana Marata –
VÍTEK: Oh ne prosím! K čemu to!
EMILIA: Marat? Nebyl to ten poslanec, co se mu tak potily ruce?
VÍTEK: To není pravda!
EMILIA: Já už vím. Měl ruce jako ropucha, brr!
VÍTEK: Ale ne, to je omyl! To není o něm nikde psáno! Prosím za odpuštění –
EMILIA: Já to snad vím, ne? A jak se jmenoval ten veliký, ten od neštovic?
VÍTEK: Který prosím?
EMILIA: Ten, co mu usekli hlavu.
VÍTEK: Danton?
EMILIA: Zrovna ten. Ten byl ještě horší.
PRUS: Proč?
EMILIA: Oh, nadobro zkažené zuby. Degutantní člověk.
VÍTEK (rozčilen): Prosím takhle se nesmí mluvit! To není historické! Danton… Danton neměl zkažené zuby. To nemůžete dokázat! A kdyby, tak na tom docela nic nezáleží. Docela nic!
EMILIA: Jakpak by nezáleželo? Vždyť je to degutantní.
VÍTEK: Ne, prosím to nepřipustím! Danton – prosím za odpuštění, ale takhle se nesmí mluvit! Pak by nezbylo nic velkého v dějinách!
EMILIA: Nebylo nic velkého.
VÍTEK: Cože?
EMILIA: Jakživo nebylo nic velkého. Já to znám.
VÍTEK: Ale Danton –
EMILIA: Tak to vidíte: ten člověk se chce se mnou hádat.
PRUS: To je od něho nezdvořilé.
EMILIA: Oh ne, ale hloupé.
GREGOR: Mám přivést ještě pár lidí, abyste jim říkala hrubosti?
EMILIA: Není třeba. Přijdou sami. Přilezou po čtyřech.
KRISTINA: Janku, pojďme odtud!
EMILIA (zívá): To je párek, ti dva? Jestlipak už byli v ráji?
VÍTEK: Jak prosím?