5

KOLENATÝ: Jak se má, Kristinko? Ale to mám radost, že ji zas jednou vidím!

GREGOR: Doktore, docela upřímně: jak si stojíme?

KOLENATÝ: Lala.

GREGOR: Špatně?

KOLENATÝ: Poslyšte, přítelíčku, dělal jsem vám někdy nějaké naděje?

GREGOR: Proč tedy… proč…

KOLENATÝ: Proč vám ten proces vedu? Inu protože jsem vás zdědil, kamaráde. Vás, Vítka, a tamhleten stůl. Co chcete? Causa Gregor, to se dědí v rodině jako nemoc. Však vás to nic nestojí.

GREGOR: Dostanete palmár, až to vyhraju.

KOLENATÝ: A to se tuze těším.

GREGOR: Vy tedy myslíte –

KOLENATÝ: Když to chcete vědět, ano.

GREGOR: – že to prohrajeme?

KOLENATÝ: Ale to se rozumí.

GREGOR (zdrcen): Dobrá.

KOLENATÝ: No, zastřelit se ještě nemusíte.

KRISTINA: Tati, on se chce zastřelit?

GREGOR (přemáhá se): Kdepak, slečno. Máme přec ujednáno, že se dnes večer přijdu na vás podívat.

KRISTINA: Na mne ne. (Zazvonění.)

VÍTEK: Kdopak zas – Řeknu, že tu nejste. (Vychází ven.) Vyhodit! Vyhodit!

KOLENATÝ: Propánakrále, Kristinko, ona vyrostla! Pomalu z ní bude ženská.

KRISTINA: Ne, jen se podívejte!

KOLENATÝ: Copak?

KRISTINA: Ten pán… jak hrozně zbledl!

GREGOR: Já? Prosím za odpuštění, slečno. Poněkud nachlazen.

VÍTEK (za dveřmi): Tudy prosím. Ano prosím. Jen račte.

(Vejde Emilia Marty, za ní Vítek.)

KRISTINA: Ježíši, to je Marty!

EMILIA (na prahu): Doktor Kolenatý?

KOLENATÝ: Prosím. Mohu sloužit?

EMILIA: Já jsem Marty. Jdu k vám ve věci –

KOLENATÝ (s ohromnou poklonou ukazuje k své kanceláři): Račte prosím!

EMILIA: – ve věci procesu Gregorova.

GREGOR: Jakže? Milostivá paní –

EMILIA: Nejsem vdána.

KOLENATÝ: Slečno Martyová, to je pan Gregor, můj mandant.

EMILIA (prohlíží si Gregora): Tenhle? Ať tu třeba zůstane. (Usedne.) VÍTEK (strká Kristinu ze dveří): Pojď, Kristo, pojď! (Po špičkách odejde, klaně se.) EMILIA: To děvče jsem někde viděla.