40

EMILIA: Není žádný!

KOLENATÝ: Nezapírejte! My víme všechno. Kdy jste se narodila?

EMILIA (chvěje se): Patnáct set osmdesát pět.

KOLENATÝ: A teď vypijte plnou sklenici!

EMILIA: Ne – nechci! Nechte mne!

KOLENATÝ: Musíte! Plnou sklenici. Rychle!

EMILIA (v úzkosti): Co mně uděláte? Bertíku! (Pije.) Mě se… točí… tohle.

KOLENATÝ (vstane a jde k ní): Jak se jmenujete?

EMILIA: Mně je zle. (Kácí se ze židle.)

KOLENATÝ (zachytí ji a klade volně na zem): Jak se jmenujete?

EMILIA: Elina… Makro…

KOLENATÝ: Nelžete! Víte, kdo jsem? Já jsem kněz. Vy se mně zpovídáte!

EMILIA: Patér – hémón – hos – eis – en úranois –

KOLENATÝ: Jak se jmenujete?

EMILIA: Elina – – pulos.

KOLENATÝ: Lebku! – Bože, přijmi duši své nehodné služebnice Emilie Marty hvhvmmmm in… saeculorum amen…

Dokonáno. (Otočí lebku černým suknem a nastaví ji Emilii). Vstaň! Kdo jsi?

EMILIA: Elina. (Bezvědomí.)

KOLENATÝ (pustí ji na zem, až to bouchne): Proklatě! (Vstane a odkládá lebku.) GREGOR: Co je?

KOLENATÝ: Nelže! Sundejte ty hadry, honem! (Zvoní.) Gregore, doktora!

KRISTINA: Vy jste ji otrávil?

KOLENATÝ: Jen trochu.

GREGOR (dveřmi do předsíně): Prosím je tu lékař?

LÉKAŘ (vejde): Pane Hauku, čekáme na vás už hodinu. Račte domů!

KOLENATÝ: Počkat. Nejdřív tohle, doktore.

LÉKAŘ (stane nad Emilií): Mdloby?

KOLENATÝ: Otrava.

LÉKAŘ: Čím? (Klekne k Emilii, čichne jí k ústům.) Aha. (Vstane.) Uložte ji někde.

KOLENATÝ: Gregore, odneste ji do ložnice! Jakožto nejbližší příbuzný –

LÉKAŘ: Je tam teplá voda?

PRUS: Je.

LÉKAŘ: Pěkné, co? Dovolte. (Píše recept.) Černou kávu, ano? A s tímhle do lékárny. (Jde do ložnice.) KOLENATÝ: Tak tedy, pánové –

KOMORNÁ (vejde): Slečna zvonila?

KOLENATÝ: To se rozumí. Chtěla by černou kávu, Lojzičko. Ohromně silnou černou kávu, ví, Lojzi?

KOMORNÁ: Hihi, jak pán ví –

KOLENATÝ: To se pozná. A s tímhle skočila do lékárny, ano? Tak hopla!

(Komorná odejde.)