GREGOR: Děkuju. (Janek a Kristina přinášejí židle.)
EMILIA: Hej vy, proč jste se pohádali?
JANEK: Prosím, to jen tak…
EMILIA: Sedněte si, Maxi.
HAUK: Děkuju zdvořile. (Usedá.)
EMILIA: Vy tam, posaďte se. Bertík si mně může sednout na klín.
GREGOR: Příliš laskava.
EMILIA: Když nechceš, postůj.
HAUK: Krásná a božská slečno, na kolenou vás prosím za odpuštění.
EMILIA: Proč?
HAUK: Jsem starý blázen. Co vám je po nějaké dávno mrtvé ženě?
EMILIA: Copak je mrtva?
HAUK: Ano.
EMILIA: To je hloupé.
HAUK: Padesát let mrtva. Já jsem ji totiž miloval. Tehdy, před padesáti lety.
EMILIA: Ano.
HAUK: Říkali jí Gitana. Víte, Cikánka. A ona byla cikánka. Říkali jí La chula negra. Totiž tam dole, v Andalusii. Já jsem byl totiž tehdy na vyslanectví v Madridě, račte rozumět. Před padesáti lety. Osmnáct set – sedmdesát.
EMILIA: Ano.
HAUK: Víte to, že zpívala a tančila na trzích? Alza! Ola! Bože jak po ní bláznil celý svět! Vaya, Gitana! a do toho kastaněty… Račte rozumět, já byl tehdy mlád… a ona, ona byla…
EMILIA: …cikánka.
HAUK: Ano, zcela správně, cikánka. Nic než oheň. Bože to se nezapomene, to se nezapomene… Věřila byste, že se člověk potom už nevzpamatuje? Já jsem pak zůstal pro celý život jako pitomý.
EMILIA: Oh!
HAUK: Já jsem totiž idiot, slečno. Hauk idiot. Já jsem, bože jak se tomu říká?
GREGOR: Slabomyslný.
HAUK: Zcela správně, slabomyslný. Všecko jsem nechal tam, u ní, račte rozumět? Já už jsem pak nežil, to byla jen dřímota… Vaya, querida! Salero! Mi dios, jak, jak jste jí podobna! Eugenia! Eugenia! (Rozpláče se.) PRUS: Hauku, pozor.
HAUK: Ano, ano… Prosím za odpuštění… Měl bych už jít, že ano?
EMILIA: Na shledanou, Maxi.
HAUK: Zcela správně. Já… já ještě za vámi přijdu, že? (Vstává.) Račte dovolit, abych se nejuctivěji poroučel. Bože když se tak na vás dívám –
EMILIA (nakloní se): Polibte mne!
HAUK: Jak prosím?
EMILIA: Bésame, bobo, bobazo!
HAUK: Jesús mil veces, Eugenia –
EMILIA: Animal, un besito!
HAUK (políbíji): Eugenia, moza negra – niňa – querida – carísima –
EMILIA: Chite, tonto! Quita! Fuera!