OSOBY:
EMILIA MARTY
JAROSLAV PRUS
JANEK, jeho syn
ALBERT GREGOR
HAUK-ŠENDORF
Advokát dr. KOLENATÝ
Solicitátor VÍTEK
KRISTINA, jeho dcera
KOMORNÁ
LÉKAŘ
STROJNÍK
POKLÍZEČKA
DĚJSTVÍ PRVNÍ
Solicitátorův pokoj u dr. Kolenatého. V pozadí dveře ven, vlevo do kanceláře. Při zadní stěně vysoká registratura s nesčetnými příhradami abecedně značenými; při ní žebříček. Vlevo stůl solicitátorův, uprostřed dvojitý stůl písařský, vpravo několik křesel pro čekající klienty. Na stěnách různé tarify, vyhlášky, kalendář atd. a telefon.
Všude plno listin, knih, fasciklů a aktů.
VÍTEK (uklízí akta do registratury): Ach je! Ach bože! Jedna hodina… Starý už nepřijde.– Causa Gregor-Prus. G, GR, tady. (Vylézá po žebříčku.) Causa Gregor. Koukej, takys už dodělala. Ahi! Ach bože! (Listuje ve fasciklu.) Osmnáct set dvacet sedm. Osmnáct set dvaatřicet. Dvaatřicet. Osmnáct set čtyřicet. Čtyřicet. Čtyřicet. Čtyřicet sedm. Za pár let jsme mohli mít stoleté jubileum. Škoda tak krásného procesu! (Zastrkuje fascikl.) Zde… odpočívá… causa Gregor-Prus. Ahi, nic netrvá věčně. Vanitas… Prach a popel… (Usedne zamyšleně na nejvyšší příčli žebříčku.) To se ví, šlechta. Stará šlechta. Jak by ne, baron Prus. A soudí se to sto let, špinavci! – (Pauza.) “Citoyen! Občané!
Což strpíte nadále, aby tito privilegovaní, tato stará šlechta hýčkaná králi Francie, tento stav, jenž za své výsady neděkuje přírodě ani rozumu, nýbrž tyranii, tento hlouček dvořanů a dědičných hodnostářů, tito držitelé půdy, moci i práv…” Ahi!
GREGOR (zůstane stát ve dveřích, sám nepozorován, chvilku poslouchá): Dobrý den, občane Marate!
VÍTEK: To není Marat, to je Danton. Řeč z 23. října 1792. Prosím tisíckrát za odpuštění, pane.
GREGOR: Doktor tu není?
VÍTEK (slézá ze žebříčku): Dosud se nevrátil, pane.
GREGOR: A rozsudek?