KOLENATÝ (zavírá za nimi dveře): Slečno Martyová, je mi ohromnou ctí –
EMILIA: Ó prosím. Tedy vy jste ten advokát –
KOLENATÝ (usedá proti ní): K službám.
EMILIA: – co zastupuje toho Gregora –
GREGOR: Totiž mne.
EMILIA: – v procesu o dědictví Pepi Prusa?
KOLENATÝ: Totiž barona Josefa Ferdinanda Prusa, zesnulého 1827.
EMILIA: Jděte, on už umřel?
KOLENATÝ: Bohužel. Dokonce málem už před sto lety.
EMILIA: Á, chudáček. To jsem nevěděla.
KOLENATÝ: Ah tak. Mohu vám snad posloužit v něčem jiném?
EMILIA (vstane): Oh, já vás nechci zdržovat.
KOLENATÝ (vstane): Pardon, slečno. Myslím, že jste se neobtěžovala bez příčiny.
EMILIA: Ne. (Usedne opět.) Chtěla jsem vám něco říci.
KOLENATÝ (usedá): Ve věci Gregorově?
EMILIA: Snad.
KOLENATÝ: Ale vy jste cizinka, že?
EMILIA: Ovšem. Teprve dnes ráno jsem vůbec zvěděla o vašem… o procesu tohohle pána. Docela náhodou.
KOLENATÝ: Hleďme!
EMILIA: Jen z novin, víte? Hledám, co tam píšou o mně, a najednou čtu: “Poslední den procesu Gregor contra Prus.” Náhoda, co?
KOLENATÝ: Inu, bylo to ve všech novinách.
EMILIA: A protože… náhodou… protože jsem si na něco vzpomněla… Zkrátka, můžete mi něco říci o tom procesu?
KOLENATÝ: Tažte se, nač chcete. Prosím.
EMILIA: Já o tom nic nevím.
KOLENATÝ: Zhola nic? Ani slova?
EMILIA: Vždyť o tom slyším poprvé.
KOLENATÝ: Ale pak – promiňte – pak nechápu, jaký máte zájem –
GREGOR: Jen vypravujte, doktore.
KOLENATÝ: Inu slečno, je to takový shnilý proces.
EMILIA: Ale Gregor je v právu, že?
KOLENATÝ: Patrně. Ale s tím to nevyhraje.
GREGOR: Tak začněte.
EMILIA: Aspoň v hlavních rysech.
KOLENATÝ: Nu baví-li vás to… (Položí se v lenošce a rychleódříkává:) Tak tedy kolem roku 1820 vládl na baronském panství Prusů, totiž na dvorech Semonice, Loukov, Nová Ves, Königsdorf a tak dále slabomyslný baron Josef Ferdinand Prus –
EMILIA: Pepi že byl slabomyslný? Ó ne!
KOLENATÝ: Snad tedy podivínský.
EMILIA: Řekněte nešťastný.