KOLENATÝ: Jak se má, Kristinko? Ale to mám radost, že ji zas jednou vidím!
GREGOR: Doktore, docela upřímně: jak si stojíme?
KOLENATÝ: Lala.
GREGOR: Špatně?
KOLENATÝ: Poslyšte, přítelíčku, dělal jsem vám někdy nějaké naděje?
GREGOR: Proč tedy… proč…
KOLENATÝ: Proč vám ten proces vedu? Inu protože jsem vás zdědil, kamaráde. Vás, Vítka, a tamhleten stůl. Co chcete? Causa Gregor, to se dědí v rodině jako nemoc. Však vás to nic nestojí.
GREGOR: Dostanete palmár, až to vyhraju.
KOLENATÝ: A to se tuze těším.
GREGOR: Vy tedy myslíte –
KOLENATÝ: Když to chcete vědět, ano.
GREGOR: – že to prohrajeme?
KOLENATÝ: Ale to se rozumí.
GREGOR (zdrcen): Dobrá.
KOLENATÝ: No, zastřelit se ještě nemusíte.
KRISTINA: Tati, on se chce zastřelit?
GREGOR (přemáhá se): Kdepak, slečno. Máme přec ujednáno, že se dnes večer přijdu na vás podívat.
KRISTINA: Na mne ne. (Zazvonění.)
VÍTEK: Kdopak zas – Řeknu, že tu nejste. (Vychází ven.) Vyhodit! Vyhodit!
KOLENATÝ: Propánakrále, Kristinko, ona vyrostla! Pomalu z ní bude ženská.
KRISTINA: Ne, jen se podívejte!
KOLENATÝ: Copak?
KRISTINA: Ten pán… jak hrozně zbledl!
GREGOR: Já? Prosím za odpuštění, slečno. Poněkud nachlazen.
VÍTEK (za dveřmi): Tudy prosím. Ano prosím. Jen račte.
(Vejde Emilia Marty, za ní Vítek.)
KRISTINA: Ježíši, to je Marty!
EMILIA (na prahu): Doktor Kolenatý?
KOLENATÝ: Prosím. Mohu sloužit?
EMILIA: Já jsem Marty. Jdu k vám ve věci –
KOLENATÝ (s ohromnou poklonou ukazuje k své kanceláři): Račte prosím!
EMILIA: – ve věci procesu Gregorova.
GREGOR: Jakže? Milostivá paní –
EMILIA: Nejsem vdána.
KOLENATÝ: Slečno Martyová, to je pan Gregor, můj mandant.
EMILIA (prohlíží si Gregora): Tenhle? Ať tu třeba zůstane. (Usedne.) VÍTEK (strká Kristinu ze dveří): Pojď, Kristo, pojď! (Po špičkách odejde, klaně se.) EMILIA: To děvče jsem někde viděla.