7

KOLENATÝ: Pardon, to snad nemůžete vědět.

EMILIA: Vy teprv ne.

KOLENATÝ: Nu bůh suď. Tedy Josef Ferdinand Prus, který zemřel neženat, bezdětek a bez závěti roku 1827.

EMILIA: Nač zemřel?

KOLENATÝ: Zápal mozku či co. V dědictví se uvázal jeho cousin, polský baron Emmerich Prus-Zabrze-Pinski. Proti němu vystoupil s žalobou o celé dědictví jistý hrabě Szepházy de Marosvár, synovec matky zesnulého, což se nás jinak netýká; a s nárokem na zboží Loukov jakýsi Ferdinand Karel Gregor, takto praděd mého klienta.

EMILIA: Kdy?

KOLENATÝ: Hned roku 1827.

EMILIA: Počkejte; tehdy musel být Ferdi ještě chlapec.

KOLENATÝ: Zcela správně. Tehdy chovanec Tereziánské akademie, zastoupený vídeňským advokátem. Jeho nárok na zboží Loukov se opíral o tato fakta: Předně že zesnulý rok před smrtí se dostavil osobně, hochpersönlich, k správci Tereziánské akademie a prohlásil, že odevzdává das obengenannte Gut samt Schloss, Höfen, Meierhöfen und Inventar, tedy celé svrchupsané zboží na vydržování des genannten Minderjährigen, tehdy řečeného nezletilého Gregora, kterýžto řečený má býti, falls und sobald er majorenn wird, čili v termínu plnoletí uveden in Besitz und Eigentum, tj. v plné vlastnictví svrchupsaného zboží. Item o fakt, pro secundo: že řečený nezletilý dostával na rozkaz a za živobytí zesnulého požitky a výkazy svrchupsaného zboží s titulem Besitzer und Eigentümer des Gutes Loukov, čímž tedy je podán důkaz takzvaného naturálního držení.

EMILIA: Tedy tím by bylo všecko v pořádku, ne?

KOLENATÝ: Pardon. Proti tomu baron Emmerich Prus namítal, že darování svrchupsaného zboží není provedeno knihovně, totiž zápisem v gruntovní knize, že zesnulý nezanechal psaného testamentu a naopak – hingegen – ve své poslední hodince učinil ústní pořízení ve prospěch osoby jiné –

EMILIA: To není možno! Které osoby?

KOLENATÝ: Tady je háček, slečno. Počkejte, hned vám to přečtu. (Vylézá po žebříčku k registratuře.) To vám je legrace, uvidíte. Aha, tady je to. (Vyndá fascikl “Gregor”, usedne na poslední příčli a rychle listuje.) Zvzvzvzv, aha.

“Das während des Ablebens des hochwohlgebornen Majoratsherrn Freiherrn Prus Josef Ferdinand von Semonitz vorgenommene Protokoll usw.” Teda úmrtní protokol, slečno, který podepsal nějaký páter, doktor a notář u smrtelné postele Josefa Pruse. Tak tedy: … “umírající… ve vysoké horečce… otázán podepsaným notářem, má-li ještě nějaké přání,… prohlásil několikrát – wiederholten Male –, že zboží Loukov – dass das Allodium Loukov…

Herrn Mach Gregor zukommen soll…” (Zavírá akta.) Herrn Mach Gregor. (Zastrkuje fascikl.) Nějakému panu Machovi, slečno. Nějakému Gregoru Machovi, čili po česku Řehoři Machovi, osobě tehdy nepovědomé a ne zvěstné. (Zůstane sedět nahoře.)

EMILIA: Ale to je omyl! Pepi přec myslel určitě Gregora, Ferdi Gregora!

KOLENATÝ: Patrně, slečno; ale co je psáno, je psáno. Tehdy opravdu řečený Gregor namítal, že slovo “Mach” se ocitlo v ústní závěti jen nějakým přeslechnutím nebo přepsáním, že “Gregor” tam má být jménem vlastním a nikoliv křestním et cetera. Ale littera scripta valet – a Emmerich Prus podržel Loukov i celé dědictví.

EMILIA: A Gregor?

KOLENATÝ: Gregor nic. Zatím ten cousin Szepházy, podle všeho náramně zajímavý lotr, kdesi vyšťáral nějaké individuum, které se náhodou jmenovalo Řehoř Mach. Tak tenhleten Mach se vám přihlásil u soudu, že prý zesnulý měl k němu tajné závazky – patrně choulostivého rázu –

EMILIA: To je lež!

KOLENATÝ: Zajisté. A že se hlásí o loukovské dědictví; načež pan Řehoř Mach zmizel, nechávaje v rukou pana Szepháze notářský postup svých nároků na Loukov, – zač, to historie nepraví. A teď ten kavalír Szepházy procesoval jeho jménem o Loukov, a považte si, že to vyhrál. Nyčko byl Loukov zas jeho.

EMILIA: To je nesmysl!

KOLENATÝ: Švanda, co? A tehdy řečený Gregor začal proces proti Szepházovi: že dotyčný Řehoř Mach není de iure dědicem Loukova, že zesnulý činil ústní pořízení ve stavu vysoké horečky a kdesi cosi. Po dlouhém tahání to