44

GREGOR: Toho receptu užijí jen členové rodiny. Jen ten, kdo je potomek Eliny Makropulos, ať je to kdo je.

KOLENATÝ: A bude žít navěky jen proto, že se vylíhnul z nějakého pobudy nebo barona a z bláznivé, perverzní, hysterické ženské? Panečku, to stojí za to, tahle rodinná zvláštnost.

GREGOR: Vše jedno.

KOLENATÝ: Máme čest znát jednoho pána z rodiny. Je to – odpusťte, miláčku, ale čert ho vem; zkrátka degenerovaný subjekt. Čistá familie, co?

GREGOR: Jak libo. Ať jsou to třeba blázni nebo paviáni. Ať jsou zvrhlí, zatížení nebo mrzáci nebo idioti nebo co chcete. A ať jsou třeba zlo samo! Na ničem nesejde. Bude to jejich.

KOLENATÝ: A tohle je pěkné!

DOKTOR (vejde z ložnice): Je v pořádku. Nechte ji ležet.

HAUK: Tak tak, ležet. To je dobře.

DOKTOR: Pojďte domů, pane Hauku; dovedu vás.

HAUK: Ah jej, my tu máme takovou vážnou poradu, že ano? Račte mne ještě nechat! Já – já jistě –

DOKTOR: Nu, někdo na vás tady za dveřmi čeká. Žádné hlouposti, staroušku, nebo –

HAUK: Ano, ano – já – já – já hned půjdu.

DOKTOR: Služebník, pánové. (Odejde.)

KOLENATÝ: Gregore, mluvil jste vážně?

GREGOR: Úplně vážně.

KRISTINA (vyjde z ložnice): Mluvte tiše. Chtěla by spát.

KOLENATÝ: Kristinko, šla sem. Chtěla by být živa tři sta let?

KRISTINA: Ne.

KOLENATÝ: A kdyby měla recept na tak dlouhatánský život, co by s ním dělala?

KRISTINA: Nevím.

VÍTEK: Že bys to dala všem lidem?

KRISTINA: Já nevím. Byli by šťastnější, kdyby tak dlouho žili?

KOLENATÝ: Tinkotinko, co naplat, život je přece jen zatracené štěstí.

KRISTINA: Ne – nevím. Mne se neptejte.

HAUK: Ah jej, slečno, člověk tak hrozně rád žije!

KRISTINA (zakryje si oči): Někdy… někdo… ne. (Pauza.)

PRUS (přistoupí k ní): Děkuju za Janka.

KRISTINA: Proč?

PRUS: Že jste si teď na něho vzpomněla.

KRISTINA: Vzpomněla? Jako bych vůbec mohla myslet… na něco jiného.

KOLENATÝ: A my se tu hádáme o věčný život!

EMILIA (vejde jako stín, s hlavou ovázanou obklady. Všichni vstanou): Odpusťte, že jsem… na chvíli odešla…

GREGOR: Jak je vám?

EMILIA: Hlava bolí – pusto – ohavně –

HAUK: Nunu, to přejde.

EMILIA: Nepřejde. Nikdy nepřejde. Já už to mám dvě stě let.

KOLENATÝ: Co totiž?