EMILIA: Tak poslyšte, v Prusově domě bývala taková skříň. Každá zásuvka měla letopočet. A tam dával Pepi staré výkazy, účty a jiné krámy, rozumíte?
KOLENATÝ: Ano, to se dělává.
EMILIA: A na jedné zásuvce byl letopočet 1816. Víte, toho roku se Pepi seznámil s tou Ellian Mac Gregor. Na vídeňském kongresu nebo tak někdy.
KOLENATÝ: Aha!
EMILIA: A do té zásuvky schoval všechny dopisy, které od Elliany měl.
KOLENATÝ (usedá): Jak to víte?
EMILIA: Nemusíte se mne ptát.
KOLENATÝ: Promiňte. Jak je libo.
EMILIA: Jsou tam také dopisy od správců a takových lidí, víte? Zkrátka hrozně mnoho starých papírů.
KOLENATÝ: Ano.
EMILIA: Myslíte, že to už někdo spálil?
KOLENATÝ: Snad. Dost možná. Ostatně uvidíme.
EMILIA: Půjdete se tam podívat?
KOLENATÝ: Zajisté. Ovšem dovolí-li pan Prus.
EMILIA: A když nedovolí?
KOLENATÝ: Což dělat!
EMILIA: Pak tu zásuvku musíte dostat jinak, rozumíte?
KOLENATÝ: Ano, o půlnoci s provazovým žebříkem, paklíči a tak dále. Slečno, slečno, vy máte názory o nás advokátech!
EMILIA: Ale vy to musíte dostat do rukou!
KOLENATÝ: Nu uvidíme. A dál?
EMILIA: Jsou-li tam ty dopisy, – – pak je… mezi nimi… taková velká žlutá obálka –
KOLENATÝ: A v ní –
EMILIA: Prusův testament. Vlastnoruční a zapečetěný.
KOLENATÝ (vstane): Pro živého boha!
GREGOR (vyskočí): Víte to jistě?
KOLENATÝ: Prosím, co je v něm? jaký je?
EMILIA: Nu, v něm Pepi odkazuje… statek Loukov… svému nemanželskému synu Ferdinandovi… narozenému na Loukově… dne toho a toho. Datum jsem zapomněla.
KOLENATÝ: Výslovně?
EMILIA: Výslovně.
KOLENATÝ: A obálka je zapečetěna?
EMILIA: Ano.
KOLENATÝ: Původní pečetí Josefa Pruse?
EMILIA: Ano.
KOLENATÝ: Tak děkuju. (Sedne si.) A pročpak si z nás, slečno, vlastně děláte blázny?
EMILIA: Já? Ah tak, vy mi nevěříte.
KOLENATÝ: To se rozumí, že ne. Ani slova.