PRUS: Na to se přece já ptám vás.
EMILIA: Co víte o věci Makropulos?
PRUS: Prosím, slečno, sedněte si; bude to snad trochu obšírné. (Oba usednou. Pomlčka.) Především, slečno, dovolte mi důvěrnou otázku. Snad příliš důvěrnou.
(Emilia mlčky kývne.)
PRUS: Máte nějaký… zvláštní zájem na osobě pana Gregora?
EMILIA: Ne.
PRUS: Záleží vám tuze na tom, aby to vyhrál?
EMILIA: Ne.
PRUS: Děkuju vám. Nechci vyzvídat, slečno, odkud víte, co všecko je v zamčených skříních mého domu. Je to patrně vaše tajemství.
EMILIA: Ano.
PRUS: Dobrá. Věděla jste, že tam jsou ty jisté dopisy. Věděla jste, že tam je Prusův odkaz… dokonce pod pečetí!
Mimochodem řečeno, věděla jste, že tam je – ještě něco?
EMILIA (vzrušena vstane): A co? Vy jste tam něco našli? Poslyšte, co je to?
PRUS: Nevím. Na to bych se sám rád zeptal.
EMILIA: Vy nevíte, co to je?
PRUS: A vy to víte?
EMILIA: Vždyť jste mi to dosud neřekl…
PRUS: Myslil jsem, že vám to řekl Kolenatý… nebo Gregor.
EMILIA: Ani slova.
PRUS: Nu, je to jen zapečetěná obálka, a na ní napsáno rukopisem Josefa Pruse: “Do rukou mého syna Ferdinanda.” Nic víc. Bylo to u té závěti.
EMILIA: A vy jste to neotevřel?
PRUS: Ne. Nepatří to mně.
EMILIA: Tedy mi to dejte!
PRUS (vstane): Jak to? Proč vám?
EMILIA: Protože to chci! Protože – protože –
PRUS: Nu?
EMILIA: Protože mám na to jakési právo!
PRUS: Smím vědět jaké?
EMILIA: Ne. (Usedá.)
PRUS: Hm. (Usedá.) Je to patrně… zas vaše tajemství.
EMILIA: Ovšem. Dáte mi to?
PRUS: Ne.
EMILIA: Dobrá, tedy mi to dá Bertík. Patří to beztoho jemu.
PRUS: To se ukáže. Můžete mi říci, co je v té obálce?
EMILIA: Ne. (Pauza.) Co víte o… věci Makropulos.
PRUS: Pardon. Co víte vy o té, kterou nazýváte Ellian Mac Gregor?
EMILIA: Máte její dopisy.