DĚJSTVÍ TŘETÍ
Hotelový pokoj. Vlevo okno, vpravo dveře na chodbu. Ve středu vchod do ložnice Emiliiny, oddělené závěsem.
Emilia vychází z ložnice v peignoiru. Za ní Prus ve smokingu, ale bez límce. Prus usedne mlčky vpravo. Emilia jde k oknu a vytáhne roletu. Slabý ranní úsvit.
EMILIA (obrátí se od okna): Nu? (Pauza. Jde blíže.) Dejte mi ji.
(Pauza.) Slyšíte? Dejte mi tu obálku.
(Prus mlčky vytáhne z náprsní kapsy koženou tobolku, z ní vyjme zapečetěnou obálku a beze slova ji hodí na stolek.)
EMILIA (vezme obálku a jde s ní k toaletnímu stolku; zde usedne, rozsvítí lampičku a prohlíží pečeti na obálce; váhá, pak rychle vlásničkou roztrhne obálku a vyjme z ní zežloutlý složený rukopis. Čte, prudký výdech radosti, pak složí rychle rukopis a skryje jej za ňadry. Vstane.): Dobrá! (Pauza.) PRUS (tiše): Okradla jste mě.
EMILIA: Měl jste,… co jste chtěl.
PRUS: Okradla jste mě. Studená jako led. Jako bych držel mrtvou… (Zachvěje se.) A proto jsem zpronevěřil cizí papíry! Děkuju pěkně!
EMILIA: Je vám líto zavřené obálky?
PRUS: Je mně líto, že jsem vás poznal… Neměl jsem ji dávat. Jako bych ji byl ukradl. Hnus! Hnus!
EMILIA: Chcete snídat?
PRUS: Nechci nic. Nic. (Vstane a jde k ní.) Ukažte se! Ukažte se, ať vidím! – Nevím, co jsem vám vlastně dal; snad to má nějakou cenu, ale… i kdyby to mělo jen tu cenu, že to bylo zapečetěno, jen tu cenu, že jsem to neznal –
(Mávne rukou.)
EMILIA (vstane): Chcete mně naplivat do tváře?
PRUS: Ne, ale sobě.
EMILIA: Oh poslužte si. (Klepání. Jde ke dveřím.) Kdo je to?
KOMORNÁ (za scénou): Já, slečno.
EMILIA: Pojď dál. (Odemkne.) Něco jíst!
KOMORNÁ (vejde v nočním kabátku a spodničce, udýchaná): Prosím, slečno, není tady pan Prus?
PRUS (otočí se): Co je?
KOMORNÁ: Je tu sluha pana Pruse. Že s ním musí mluvit. Že mu něco nese.
PRUS: Jak u čerta ví – Řekněte, ať počká. Ne, zůstaňte. (Odejde do ložnice.) EMILIA: Učešeš mne. (Usedne před toaletním stolkem.)