9

EMILIA: Tak poslyšte, v Prusově domě bývala taková skříň. Každá zásuvka měla letopočet. A tam dával Pepi staré výkazy, účty a jiné krámy, rozumíte?

KOLENATÝ: Ano, to se dělává.

EMILIA: A na jedné zásuvce byl letopočet 1816. Víte, toho roku se Pepi seznámil s tou Ellian Mac Gregor. Na vídeňském kongresu nebo tak někdy.

KOLENATÝ: Aha!

EMILIA: A do té zásuvky schoval všechny dopisy, které od Elliany měl.

KOLENATÝ (usedá): Jak to víte?

EMILIA: Nemusíte se mne ptát.

KOLENATÝ: Promiňte. Jak je libo.

EMILIA: Jsou tam také dopisy od správců a takových lidí, víte? Zkrátka hrozně mnoho starých papírů.

KOLENATÝ: Ano.

EMILIA: Myslíte, že to už někdo spálil?

KOLENATÝ: Snad. Dost možná. Ostatně uvidíme.

EMILIA: Půjdete se tam podívat?

KOLENATÝ: Zajisté. Ovšem dovolí-li pan Prus.

EMILIA: A když nedovolí?

KOLENATÝ: Což dělat!

EMILIA: Pak tu zásuvku musíte dostat jinak, rozumíte?

KOLENATÝ: Ano, o půlnoci s provazovým žebříkem, paklíči a tak dále. Slečno, slečno, vy máte názory o nás advokátech!

EMILIA: Ale vy to musíte dostat do rukou!

KOLENATÝ: Nu uvidíme. A dál?

EMILIA: Jsou-li tam ty dopisy, – – pak je… mezi nimi… taková velká žlutá obálka –

KOLENATÝ: A v ní –

EMILIA: Prusův testament. Vlastnoruční a zapečetěný.

KOLENATÝ (vstane): Pro živého boha!

GREGOR (vyskočí): Víte to jistě?

KOLENATÝ: Prosím, co je v něm? jaký je?

EMILIA: Nu, v něm Pepi odkazuje… statek Loukov… svému nemanželskému synu Ferdinandovi… narozenému na Loukově… dne toho a toho. Datum jsem zapomněla.

KOLENATÝ: Výslovně?

EMILIA: Výslovně.

KOLENATÝ: A obálka je zapečetěna?

EMILIA: Ano.

KOLENATÝ: Původní pečetí Josefa Pruse?

EMILIA: Ano.

KOLENATÝ: Tak děkuju. (Sedne si.) A pročpak si z nás, slečno, vlastně děláte blázny?

EMILIA: Já? Ah tak, vy mi nevěříte.

KOLENATÝ: To se rozumí, že ne. Ani slova.