GREGOR: Ale psáno je to alizarinovým inkoustem. Víte, co to znamená? He? Že je to falzifikát, velectěná!
EMILIA: Jak to mám vědět?
GREGOR: Inkoust je čerstvý. Prosím, pánové. (Nasliní prst a přejede listinu.) Ještě se rozpíjí. Co tomu říkáte, vy?
EMILIA: Nic.
GREGOR: Bylo to psáno včera, rozumíte? A k tomu touže rukou, která podepsala tuhle fotografii. Náramně zvláštní písmo.
KOLENATÝ: Jakoby řecké, na mou duši. Například tohle alfa –
GREGOR: Psala jste tu listinu, nebo ne?
EMILIA: Tobě se nebudu zpovídat.
HAUK: Ale pánové, pánové, račte dovolit –
KOLENATÝ: Nechat, pane, nechat; to jsou moc zajímavé věci. Slečno, můžete nám aspoň říci, kde jste vzala tohle lejstro?
EMILIA: Já přísahám, že to psala Ellian Mac Gregor!
KOLENATÝ: Kdy? Včera ráno?
EMILIA: Na tom nezáleží.
KOLENATÝ: Záleží, drahá slečno. Hrozně moc na tom záleží. Kdy zemřela Ellian Mac Gregor?
EMILIA: Jděte! Jděte! Já už neodpovím ani slova!
PRUS (vystoupí rychle z ložnice): Prosím, ukažte mi tu listinu.
KOLENATÝ (vstane): Propána – vy –
GREGOR: Vy jste byl tady? Emilie, co to znamená?
HAUK: Můj ty bože, pan Prus! A to mám radost! Jak se vede?
GREGOR: Víte, že váš syn –
PRUS (chladně): Ano. Tu listinu prosím. (Kolenatý mu ji podá.) Děkuju. (Nasadí si skřipec a pozorně čte.) GREGOR (přejde k Emilii, tiše): Co tu dělal? Mluvte!
EMILIA (měří ho): Jakým právem?
GREGOR: Právem toho, kdo šílí.
PRUS (odkládá listinu): Ta listina je pravá.
KOLENATÝ: I safra! Tak tedy to psala Ellian Mac Gregor?
PRUS: Ne. Psala to Řekyně Elina Makropulos. Je to táž ruka jako na mých dopisech. Nesporně.
KOLENATÝ: Ale ty přece psala –
PRUS: – Elina Makropulos. Žádné Elliany Mac Gregor nebylo, pánové. To je omyl.
KOLENATÝ: To jsem blázen! A podpis na téhle fotografii?
PRUS (prohlíží): Nesporně písmo Eliny Makropulos.
KOLENATÝ: Tak vida! A je to vlastnoruční podpis tuhle té slečny. Viděla, Kristinko?
KRISTINA: Nechte ji!
PRUS (vrací fotografii): Děkuju. Odpusťte, že jsem se vmísil. (Usedne stranou, hlavu v dlaních. Pauza.) KOLENATÝ: A teď se v tom, prokristapána, někdo vyznejte!
VÍTEK: Snad je to prosím jen náhoda, že – že rukopis slečny Martyové – je tak trochu podobný –
KOLENATÝ: To se rozumí, Vítku! A slečnin příchod je taky jen náhoda a tenhle padělek je taky jen náhoda, a víte co, Vítku? Dejte se vůbec tou náhodou vycpat.