EMILIA: Dluhy?
GREGOR: Ano. Dnes v noci bych se patrně musel zastřelit.
EMILIA: Nesmysl.
GREGOR: Nic vám neskrývám, slečno. Mně už nebylo pomoci. A najednou přijdete vy, přijdete bůhví odkud, slavná, úžasná, plná tajemství…, abyste mne zachránila! – Proč se smějete? Proč se mi smějete?
EMILIA: Hlouposti. Nic to není.
GREGOR: Budiž, nebudu mluvit o sobě. Drahá slečno, jsme sami. Zapřísahám vás, mluvte! Vysvětlete mi vše!
EMILIA: Co ještě? Řekla jsem až dost.
GREGOR: Jde tu o rodinné věci. Dokonce o jistá… rodinná tajemství. Vy jste do nich zasvěcena nějakým neobyčejným způsobem. Proboha řekněte mi vše!
(Emilia vrtí hlavou.)
GREGOR: Nemůžete?
EMILIA: Nechci.
GREGOR: Jak víte o těch dopisech? Jak víte o tom testamentu? Odkud? Jak dávno? Kdo vám to všecko řekl? S kým jste ve spojení? Pochopte, že… musím vědět, co za tím je. Kdo jste? Co to vše znamená?
EMILIA: Zázrak.
GREGOR: Ano, zázrak. Ale každý zázrak se musí vysvětlit. Jinak je – jinak je nesnesitelný. Proč jste přišla?
EMILIA: Jak vidíte. Abych vám pomohla.
GREGOR: Proč mi chcete pomáhat? Proč právě mně? Jaký na tom máte zájem?
EMILIA: To je má věc.
GREGOR: Má také. Slečno Martyová, budu-li vám zavázán za vše, za jmění, za život sám, povězte mi: co vám za to smím položit k nohoum?
EMILIA: Co tím myslíte?
GREGOR: Co vám za to mám nabídnout, slečno Martyová?
EMILIA: Ah tak, vy mi chcete dát… Říká se tomu provize, ne?
GREGOR: Proboha, jmenujte to jinak! Říkejte tomu jednoduše vděčnost; což vás může urazit, když –
EMILIA: Bah, mám sama dost.
GREGOR: Promiňte, jen chudák může mít dost. Bohatý nikdy ne.
EMILIA (překypí): Tak se podívejme! Ten ničema mně nabízí peníze!
GREGOR (dotčen): Odpusťte, nedovedu přijímat… dobrodiní. (Pauza.) Slečno, říká se vám božská Marty. Ale v našem lidském světě by i princ z pohádky požádal… o svůj podíl za takovou službu. Je to slušné a v pořádku.
Rozumějte, já mluvím o miliónech.
EMILIA: Už by chtěl rozdávat, ten maličký! (Jde k oknu, dívá se ven.) GREGOR: Proč se mnou mluvíte jako s chlapcem? Dal bych půl dědictví, kdybyste – Slečno Martyová!
EMILIA: Nu?
GREGOR: Je to až nesnesitelné, jak se vedle vás cítím maličký.
(Pauza.)
EMILIA (obrátí se): Jak se jmenuješ?
GREGOR: Cože?
EMILIA: Jak se jmenuješ?
GREGOR: Gregor.