GREGOR: Ale já jí věřím! Jak se můžete opovážit –
KOLENATÝ: Mějte rozum. Je-li obálka zapečetěna, jak může někdo vědět, co v ní je? No řekněte!
GREGOR: Ale –
KOLENATÝ: V obálce sto let zapečetěné!
GREGOR: Přesto –
KOLENATÝ: A v cizím domě! Nebuďte dětina, Gregore.
GREGOR: Já věřím a dost!
KOLENATÝ: Nu, jak chcete. Drahá slečno Martyová, vy máte zvláštní, zvláštní schopnost povídat… pohádky.
Zvláštní slabost, opravdu. Trpíte tím častěji?
GREGOR: Oh mlčte aspoň!
KOLENATÝ: Toť se ví, jako hrob. Naprostá diskrétnost, slečno.
GREGOR: A abyste věděl, doktore, já doslova věřím všemu, co nám slečna řekla –
EMILIA: Jste aspoň džentlmen.
GREGOR: – a proto, buď ihned pojedete do Prusova domu a požádáte o papíry z roku 1816 –
KOLENATÝ: To asi neudělám. Anebo –
GREGOR: – anebo požádám o tu službu prvního advokáta z telefonního adresáře a svěřím mu causu Gregor.
KOLENATÝ: Pro mne a za mne –
GREGOR: Dobrá. (Jde k telefonu a listuje v adresáři.)
KOLENATÝ (jde k němu): Poslyšte, Gregore, nechte těch hloupostí. Vždyť jsme přátelé, ne? Myslím dokonce, že jsem býval vaším poručníkem.
GREGOR: Dr. Abeles Alfred, dvacet sedm šedesát jeden.
KOLENATÝ: Člověče, aspoň tohohle si neberte! To je má poslední rada. Chcete-li se nadobro ruinovat –
GREGOR (do telefonu): Haló! Dvacet sedm šedesát jeden.
EMILIA: Dobře, Gregore!
KOLENATÝ: Nedělejte ostudu! Nedáte přece naši dědičnou causu takovému –
GREGOR (do telefonu): Doktor Abeles? Tady Gregor v kanceláři –
KOLENATÝ (vytrhne mu sluchátko): Počkejte. Pojedu.
GREGOR: K Prusovi?
KOLENATÝ: Třeba k čertu. Ale teď se mi odtud ani nehněte.
GREGOR: Doktore, nepřijdete-li za hodinu, zavolám –
KOLENATÝ: I kušte! – Pardon, slečno. A prosím vás, nepoblázněte mi ho nadobro. (Běží ven.) GREGOR: Konečně!
EMILIA: Je opravdu tak hloupý?
GREGOR: Není. Je to jenom praktik. Neumí počítat se zázraky. Já jsem vždycky čekal na zázrak, a přišla jste vy.
Dovolte, abych vám poděkoval.
EMILIA: Oh, nestojí za řeč.
GREGOR: Hleďte, mám skoro jistotu, že… že se ta závěť opravdu najde. Nevím, proč vám tak nesmírně věřím.
Snad proto, že jste tak krásná.
EMILIA: Jak jste stár?
GREGOR: Třicet čtyři. Slečno Martyová, odmalička jsem žil jen tím, že musím dostat ty milióny. Nemůžete si představit, co to je. Žil jsem jako blázen, nedovedl jsem jinak – – – Kdybyste nebyla přišla –