13

EMILIA: Poslyš, Bertíku, umíš řecky?

GREGOR: Ne.

EMILIA: Nu vidíš, pak to nemá pro tebe ceny. Dej mi ty řecké listiny!

GREGOR: Jaké?

EMILIA: Ty, co dostal Ferdi, rozumíš, Gregor, tvůj pradědek. Od Pepi Pruse. Víš, je to… je to jen památka. Dáš mi to?

GREGOR: Já o žádných nevím.

EMILIA: Nesmysl, musíš je mít! Pepi přece slíbil, že mu je odevzdá! Proboha Alberte, řekni, že je máš!

GREGOR: Nemám.

EMILIA (prudce vstane): Cože? Nelži! Máš je, viď?

GREGOR (vstane): Nemám.

EMILIA: Hlupáku! Já je chci! Já je musím mít, slyšíš? Najdi je!

GREGOR: Kde jsou?

EMILIA: Copak já vím? Hledej! Přines je! Vždyť proto sem jedu – Bertíku!

GREGOR: Ano.

EMILIA: Kde jsou? Proboha přemýšlej trochu!

GREGOR: Nejsou u Pruse?

EMILIA: Vezmi mu je! Pomoz – pomoz mi – (Telefonní zvonek.) GREGOR: Okamžik. (Běží k telefonu.)

EMILIA (klesá do lenošky): Proboha najdi, najdi je!

GREGOR (do telefonu): Haló! Zde kancelář doktora Kolenatého. – Není tu. – Mám něco vyřídit? Zde Gregor. –

Právě ten. – Ano. – – Ano. – Dobrá. Děkuju zdvořile. – (Pověsí telefon.) Hotovo.

EMILIA: Co?

GREGOR: Proces Gregor-Prus. Nejvyšší soud právě vynesl rozsudek. Zatím jen důvěrná zpráva.

EMILIA: A?

GREGOR: Prohrál jsem. (Pauza.)

EMILIA: Copak ten tvůj osel advokát to nemohl chvilku zadržet?

(Gregor mlčky krčí rameny.)

EMILIA: Ale můžeš se ještě odvolat, ne?

GREGOR: Nevím. Myslím, že ne.

EMILIA: To je hloupé. (Pauza.)

EMILIA: Poslyš, Bertíku, já ti zaplatím dluhy, rozumíš?

GREGOR: Co je vám do mne? Nechci.

EMILIA: Ty mlč! Zaplatím je a dost. A teď mi pomůžeš hledat ten rukopis.

GREGOR: Emilie –

EMILIA: Zavolej mi auto –

(Vejde rychle dr. Kolenatý a za ním Prus.)

KOLENATÝ: Našli jsme! Našli! (Vrhá se před Emilií na kolena.) Milostivá, prosím miliónkrát za odpuštění. Jsem staré hloupé zvíře, a vy jste vševědoucí!

PRUS (podává Gregorovi ruku): Gratuluju k skvělému testamentu.