EMILIA: Upozorňuju vás, pánové, že chci ještě dnes ráno odejet.
GREGOR: Kam prosím?
EMILIA: Za hranice.
KOLENATÝ: Propána slečno, to nedělejte! Víte co? Zůstaňte po dobrém, abychom se nemuseli obrátit – abychom nemuselizavolat –
EMILIA: Vy mne chcete dát zatknout?
GREGOR: Zatím ne. Máte ještě možnost – (Zaklepání.)
KOLENATÝ: Dále!
KOMORNÁ (vstrčí hlavu): Dva páni hledají pana Hauka.
HAUK: Jak prosím? Mne? Já nepůjdu! Já – proboha vás prosím – račte nějak –
VÍTEK: Já se jich prosím zeptám. (Jde ven.)
KOLENATÝ (jde ke Kristině): Ale Kristinko, neplakala! Mně je to tak líto –
HAUK: Jeje, ta je hezká! Ukažte! Jezus, neračte plakat!
GREGOR (těsně u Emilie, tiše): Dole auto. Pojedete se mnou za hranice, nebo –
EMILIA: Haha, na tos počítal?
GREGOR: Buď já, nebo policie. Pojedeš?
EMILIA: Ne.
VÍTEK (vrací se): Prosím na pana Hauka čeká… jeho lékař… a ještě jeden pán. Že ho mají doprovodit domů.
HAUK: Tak to vidíte, hihi! Už mne mají. Račte je požádat, aby počkali!
VÍTEK: Prosím já jim to už řekl.
GREGOR: Pánové, ježto nám slečna Martyová nehodlá to a ono vysvětlit, budeme tak smělí a prohlédneme si sami její zásuvky a zavazadla.
KOLENATÝ: Oho! Na to nemáme právo, Gregore! Rušení soukromého a tak dále, víme?
GREGOR: Mám na to zavolat policii?
KOLENATÝ: Myju si ruce.
HAUK: Račte dovolit, pane Gregore, ale jako kavalír –
GREGOR: Pane, za dveřmi čeká váš doktor s detektivem. Mám je sem pozvat?
HAUK: To ne prosím; ale pan Prus jistě –
PRUS: Dělejte – s tou ženou –, co chcete.
GREGOR: Dobrá. Začneme. (Jde k sekretáři.)
EMILIA: Nechat! (Otvírá zásuvku toaletního stolku.) Opovaž se!
KOLENATÝ (skočí k ní): A jejej, slecno! (Vymkne jí něco z ruky.) GREGOR (otvírá sekretář, neobraceje se): Co, chtěla střílet? –
KOLENATÝ: Inu je to nabité. Gregore, nechme toho. Já někoho zavolám, ano?
GREGOR: Vyřídíme si to sami. (Prohlíží zásuvky.) Prosím, bavte se zatím.
EMILIA (k Haukovi): Maxi, ty to dovolíš? Cáspita! y usted quiere pasar por caballero?
HAUK: Cielo de mí, co mám dělat?
EMILIA (ke Kolenatému): Doktore, vy jste čestný muž –
KOLENATÝ: Hrozně lituji, slečno, že se mýlíte. Já jsem taškář a světový lupič. Já jsem totiž Arsene Lupin.
EMILIA (k Prusovi): Tedy vy, Pruse! Vy přece jste džentlmen! Vy nemůžete dovolit –