PRUS: Prosím, abyste na mne nemluvila.
KRISTINA (vzlyká): To je ohavné, co s ní děláte! Nechte ji!
KOLENATÝ: Taky to říkám, Tinkotinko. Je to sprosté, co děláme. Náramně sprosté.
GREGOR (hodí na stůl hromadu papírů): Tak, slečno. Ale vy s sebou vozíte celý archív. (Jde do ložnice.) KOLENATÝ: To je něco pro vás, Vítku! Prima lahůdkové papíry. Nechcete je roztřídit?
EMILIA: Opovažte se to číst!
KOLENATÝ: Drahá slečno, prosím vás snažně, abyste se nehýbala. Jinak bych byl nucen vám nebezpečně vyhrožovat na těle, paragraf 91 trestního zákona.
EMILIA: To jste advokát?
KOLENATÝ: Vidíte, přišel jsem na chuť zločinectví. Myslím, že jsem měl k němu talent odjakživa. Člověk někdy až k stáru pozná své pravé poslání. (Pauza.)
VÍTEK: Račte dovolit, slečno Martyová, kde budete zpívat příště? (Mlčení.) HAUK: Mon dieu, je suis désolé… désolé…
VÍTEK: A… četla jste o sobě kritiky?
EMILIA: Ne.
VÍTEK (vyndá z kapsy výstřižky): Jsou velkolepé, slečno. Například tohle: “Hlas úžasné skvělosti a síly, ohromující plnost výšek, suverénní pěvecká jistota…”, a tady dál: “…vynikl nádherný zjev… v bezpříkladné dramatické interpretaci… výkon ojedinělý v dějinách naší opery a snad operního umění vůbec.” – V dějinách, slečno, považte!
KRISTINA: Vždyť je to pravda!
GREGOR (vrací se z ložnice s náručí plnou listin): Tak, doktore. To je zatím všechno. (Hodí listiny na stůl.) Dejte se do toho.
KOLENATÝ: S radostí. (Čichá k listinám.) Máte to, slečno, plné prachu. Vítku, ten prach je historický.
GREGOR: Dále našlo se pečetítko s iniciálkami E. M., kterážto pečeť je na listině Elliany Mac Gregor.
PRUS (vstane): Ukažte!
KOLENATÝ (u listin): Propána Vítku, tady je letopočet šestnáct set tři!
PRUS (vrací pečetítko): Je to pečeť Eliny Makropulos. (Usedne.) KOLENATÝ (u listin): Tak vida, co se nenajde.
HAUK: Ale bože božíčku –
GREGOR: Pane Hauku, neznáte tenhle medailón? Myslím, že je na něm váš velevážený bývalý erb.
HAUK (prohlíží medailón): Ano… to jest… Ale vždyť jsem jí ho sám daroval!
GREGOR: Kdy?
HAUK: Nu tehdy… ve Španělích… před padesáti lety.
GREGOR: Komu?
HAUK: Nu přece jí samotné – Eugenii – Eugenii Montez, račte rozumět.
KOLENATÝ (vzhlédne od listin): Tady máme něco španělského. Umíte španělsky?
HAUK: Ale ano, račte ukázat… Hihi, Eugenie, to je z Madridu!
KOLENATÝ: Copak?
HAUK: Od policie… vyhoštění… pro nezřízený život! Ramera Gitana que se llama Eugenia Montez… hihihi! Já vím, to bylo pro tu rvačku, že?
KOLENATÝ: Pardon. (Probírá listiny.) Cestovní pas, Elsa Müller, sedmdesát devět. Úmrtní list… Elliany Mac Gregor, 1836. Koukejme! Všecko páté přes deváté. Počkejte, slečno, my vám to srovnáme podle jmen. Ekaterina Myškin,