EMILIA: Nudu. Ne, ani nuda to není. Je to – je to – oh vy lidé na to nemáte jména. V žádném jazyce pro to není slova. Bombita o tom také mluvil… Je to odporné.
GREGOR: A co to je?
EMILIA: Nevím. Všecko je tak pitomé, prázdné, zbytečné – Vy jste tu všichni? – Jako byste ani nebyli. Jako byste byli věci nebo stíny… Co mám s vámi dělat?
KOLENATÝ: Máme snad odejít?
EMILIA: Ne, to je jedno. Umřít nebo odejít za dveře, to je stejné – Vždyť je to jedno, jestli něco je nebo není – A vy se tolik naděláte s každou pitomou smrtí! Vy jste divní – ah!
VÍTEK: Co je vám?
EMILIA: Nemá, nemá, nemá se tak dlouho žít!
VÍTEK: Proč?
EMILIA: Člověk to nesnese. Do sta, do sta třiceti let to vydrží, ale pak… pak to pozná… pozná, že… A pak v něm umře duše.
VÍTEK: Co pozná?
EMILIA: Bože, na to nejsou slova. A pak už člověk nemůže na nic věřit. Na nic. A z toho je ta nuda. Víš, Bertíku, tys povídal, že zpívám, jako by mne při tom záblo. Vidíš, umění má smysl, pokud to člověk neumí. Teprve když to umí, když to dokonale umí, vidí, že je to zbytečné. Je to stejně marné, Kristinko, stejně marné jako chrápat.
Zpívat je to samé jako mlčet. Všecko je stejné. V ničem není žádný rozdíl.
VÍTEK: To není pravda! Když vy zpíváte,… tak jsou lidé o něco lepší a větší.
EMILIA: Lidé nejsou nikdy lepší. Nic se nemůže nikdy změnit. Nic, nic, nic se neděje. Kdyby se teď střílelo, kdyby bylo zemětřesení, kdyby byl konec světa či co, nic se neděje. Ani já se neděju. Vy jste tady, a já jsem nesmírně daleko – ode všeho – tři sta let – Ah bože, kdybyste věděli, jak vám se lehko žije!
KOLENATÝ: Proč?
EMILIA: Vy jste tak blízko všeho! Pro vás má všecko smysl! Pro vás má všecko nějakou cenu, protože za těch pár let toho ani dost neužijete… Oh můj bože, kdybych jen jednou ještě (Lomí rukama.) Hlupáci, vy jste tak šťastni! Je to až protivné, jak jste šťastni! A všecko jen pro tu pitomou náhodu, že brzo umřete! Všecko vás zajímá jako opice! Ve všecko věříte, věříte v lásku, v sebe, ve ctnost, v pokrok, v lidstvo, já nevím v co, já nevím v co! Ty věříš v rozkoš, Maxi, ty Kristinko, věříš v lásku a věrnost. Ty věříš v sílu. Ty věříš v samé hlouposti, Vítku. Každý, každý, každý v něco věří! Vám se to žije, vy… blázni!
VÍTEK (rozčilen): Ale dovolte, vždyť přece jsou… vyšší hodnoty… ideály… úkoly…
EMILIA: Jsou, ale jen pro vás. Jak vám to mám říci? Je snad láska, ale je jenom ve vás. Jakmile není ve vás, není nikde, není vůbec žádná láska… nikde ve vesmíru… Člověk nemůže milovat tři sta let. Ani doufat, ani tvořit, ani se dívat tři sta let. Nevydrží to. Všecko omrzí. Omrzí být dobrý a omrzí být špatný. Nebe i země tě omrzí. A pak vidíš, že to vlastně není. Není nic. Ani hřích, ani bolest, ani země, vůbec nic. Jen to je, co má nějakou cenu. A pro vás má všecko cenu. Ó bože, já byla jako vy! Já byla děvce, já byla dáma, já byla šťastná, já já byla člověk! Bože na nebi!
HAUK: Proboha copak? Co se vám stalo?
EMILIA: Kdybyste věděli, co mně řekl Bombita! My – my staří víme příliš mnoho; ale vy znáte víc než my, vy hlupáci! Nekonečně víc! Lásku, velikost, účel, všecko možné. Vy máte všecko! Vždyť ani nemůžete víc chtít! Vy aspoň žijete, ale v nás se život zastavil, Kriste Ježíši! a nemůže dál – Bože, ta hrozná samota!
PRUS: Proč tedy jste si přišla… pro věc Makropulos? Proč chcete ještě jednou žít?
EMILIA: – – Protože se strašně bojím smrti.
PRUS: Bože, ani to není ušetřeno nesmrtelným?
EMILIA: Není. (Pauza.)
PRUS: Slečno Makropulos, byli jsme k vám kruti.
EMILIA: To necítím. A měli jste pravdu. Je to nedůstojné být tak stár. Víte, že se mne děti bojí? Kristinko, že si mě