VÍTEK: Ano. Jdi ven, Kristo. Počkej na chodbě.
GREGOR: Ale bůh uchovej, slečno. Snad totiž nepřekážím. Ze školy?
KRISTINA: Ze zkoušky.
VÍTEK: Má dcera zpívá v divadle. Tak jdi už! Tady nemáš co dělat.
KRISTINA: Tati, ta Marty je o–hrom–ná!
GREGOR: Kdo, slečno?
KRISTINA: No přece Marty! Emilia Marty!
GREGOR: Kdo je to?
KRISTINA: Vy nic nevíte! To je největší zpěvačka na světě. Dnes večer zpívá – Ráno s námi zkoušela – Tati!
VÍTFK: Nu copak?
KRISTINA: Tati, já – já – půjdu od divadla! Já tam nebudu! za nic! za nic! (Vzlyká a obrátí se zády.) VÍTEK (běží k ní): Kristo, co ti udělali?
KRISTINA: Protože… nic… neumím! Tati, ta Marty – – – Já… Kdybys ji slyšel… Já už nikdy nechci zpívat!
VÍTEK: Tak se podívejte! A má hlásek – Ale jdi, ty hloupá! Prosím tě, dítě!
GREGOR: Kdo ví, slečno; třeba by vám ta slavná Marty teď zrovna záviděla.
KRISTINA: A co?
GREGOR: Vaše mládí.
VÍTEK: No právě! Tak vidíš, Kristo. To je pan Gregor, víš? Počkej, až budeš mít její léta… Jak je ta Marty stará?
KRISTINA: Nevím. To… nikdo… nepozná. Asi třicet.
VÍTEK: No tak vidíš, třicet! To už je věk, děvče!
KRISTINA: A krásná je! Bože ta je krásná!
VÍTEK: Prosím tě, v třiceti letech! To je toho! Počkej, až ty –
GREGOR: Slečno, dnes večer se půjdu podívat do divadla. Ale ne na Marty. Na vás.
KRISTINA: To byste musel být osel, kdybyste se nedíval na Marty. A k tomu slepý.
GREGOR: Děkuju. To stačí.
VÍTEK: Ahi, ta je hubatá.
KRISTINA: Nemá mluvit o Marty, když jí nezná. Každý je po ní blázen! Každý! (Vejde dr. Kolenatý.) KOLENATÝ: I koukejme, Kristinka! Pozdrav bůh – Aha, pan klient je tady. Jak se vede?
GREGOR: Jak jsme dopadli?
KOLENATÝ: Ještě nijak. Nejvyšší soud se právě odebral –
GREGOR: – k poradě?
KOLENATÝ: Ne, k obědu.
GREGOR: A rozsudek?
KOLENATÝ: Až odpoledne, milý pane. Jen strpení. Obědval jste už?
VÍTEK: Ach bože bože!
KOLENATÝ: Co je?
VÍTEK: Škoda tak krásného procesu.
GREGOR (usedá): Zas čekat! To je strašné!
KRISTINA (k Vítkovi): Tak pojď, tati!