12

EMILIA: Jak?

GREGOR: Mac Gregor.

EMILIA: Křestním jménem, hlupáku!

GREGOR: Albert.

EMILIA: Maminka ti říká Bertíku, viď?

GREGOR: Ano. Totiž moje matka už zemřela.

EMILIA: Bah, všechno to jenom umírá. (Pauza.)

GREGOR: Jaká… jaká byla… Ellian Mac Gregor?

EMILIA: Konečně! Že tě napadlo se na ni zeptat!

GREGOR: Víte o ní něco? Kdo byla?

EMILIA: Veliká zpěvačka.

GREGOR: Byla krásná?

EMILIA: Byla.

GREGOR: Milovala mého… prapraděda?

EMILIA: Ano. Snad. Svým způsobem.

GREGOR: Kde zemřela?

EMILIA: …Nevím. Tak dost, Bertíku. Až zase jindy. (Pauza.) GREGOR (přiblíží se k ní): Emilie!

EMILIA: Pro tebe nejsem Emilie.

GREGOR: A co jsem já pro vás? Proboha nedrážděte mne! Neponižujte mne! Myslete chvilku, že vám nejsem ničím zavázán; že jste jen krásná žena, která… někoho oslnila. Poslyšte, chtěl bych vám říci… Vidím vás poprvé…

Ne, nesmějte se mi! Vy jste strašlivě extravagantní.

EMILIA: Já se nesměju, Bertíku. Nebuď blázen.

GREGOR: Já jsem blázen. Nikdy jsem nebyl takový blázen jako teď. Vy, vy jste úžasně rozčilující. Jako bitevní alarm. Viděla jste už téci krev? To člověka rozběsní, do nepříčetnosti. A vy, to se cítí na první pohled: ve vás je něco hrozně divého. Prožila jste mnoho? Poslyšte, já nechápu, že vás dosud nikdo nezabil.

EMILIA: Nezačínej!

GREGOR: Teď mne nechte mluvit! Byla jste na mne hrubá; to připraví o rozvahu. Jen jste sem vešla, a dýchlo to na mne… jako z výhně. Co je to? Člověk hned větří a vzepne se jako zvíře. Vy vzbouzíte já nevím co strašného.

Řekl vám to už někdo? Emilie, vy přece víte, jak jste krásná!

EMILIA (unaveně): Krásná? Oh, neříkej to! Hleď!

GREGOR: Proboha co to děláte? Co to děláte s obličejem? (Couvá.) Emilie, nedělejte to! Teď… teď vypadáte staře!

To je hrozné!

EMILIA (tiše): Tak vidíš. Jdi, jdi, Bertíku, nech mne! (Pauza.) GREGOR: Odpusťte, byl jsem… Nevím, co dělám. (Usedá.) Jsem směšný, že?

EMILIA: Bertíku, vypadám velmi staře?

GREGOR (nedívá se na ni): Ne, jste krásná. K zbláznění krásná.

EMILIA: Víš, co bys mi mohl dát?

GREGOR (zvedne hlavu): Jak?

EMILIA: Tys mi sám nabízel… Víš, co bych od tebe chtěla?

GREGOR: Všechno je vaše.