EMILIA: Není žádný!
KOLENATÝ: Nezapírejte! My víme všechno. Kdy jste se narodila?
EMILIA (chvěje se): Patnáct set osmdesát pět.
KOLENATÝ: A teď vypijte plnou sklenici!
EMILIA: Ne – nechci! Nechte mne!
KOLENATÝ: Musíte! Plnou sklenici. Rychle!
EMILIA (v úzkosti): Co mně uděláte? Bertíku! (Pije.) Mě se… točí… tohle.
KOLENATÝ (vstane a jde k ní): Jak se jmenujete?
EMILIA: Mně je zle. (Kácí se ze židle.)
KOLENATÝ (zachytí ji a klade volně na zem): Jak se jmenujete?
EMILIA: Elina… Makro…
KOLENATÝ: Nelžete! Víte, kdo jsem? Já jsem kněz. Vy se mně zpovídáte!
EMILIA: Patér – hémón – hos – eis – en úranois –
KOLENATÝ: Jak se jmenujete?
EMILIA: Elina – – pulos.
KOLENATÝ: Lebku! – Bože, přijmi duši své nehodné služebnice Emilie Marty hvhvmmmm in… saeculorum amen…
Dokonáno. (Otočí lebku černým suknem a nastaví ji Emilii). Vstaň! Kdo jsi?
EMILIA: Elina. (Bezvědomí.)
KOLENATÝ (pustí ji na zem, až to bouchne): Proklatě! (Vstane a odkládá lebku.) GREGOR: Co je?
KOLENATÝ: Nelže! Sundejte ty hadry, honem! (Zvoní.) Gregore, doktora!
KRISTINA: Vy jste ji otrávil?
KOLENATÝ: Jen trochu.
GREGOR (dveřmi do předsíně): Prosím je tu lékař?
LÉKAŘ (vejde): Pane Hauku, čekáme na vás už hodinu. Račte domů!
KOLENATÝ: Počkat. Nejdřív tohle, doktore.
LÉKAŘ (stane nad Emilií): Mdloby?
KOLENATÝ: Otrava.
LÉKAŘ: Čím? (Klekne k Emilii, čichne jí k ústům.) Aha. (Vstane.) Uložte ji někde.
KOLENATÝ: Gregore, odneste ji do ložnice! Jakožto nejbližší příbuzný –
LÉKAŘ: Je tam teplá voda?
PRUS: Je.
LÉKAŘ: Pěkné, co? Dovolte. (Píše recept.) Černou kávu, ano? A s tímhle do lékárny. (Jde do ložnice.) KOLENATÝ: Tak tedy, pánové –
KOMORNÁ (vejde): Slečna zvonila?
KOLENATÝ: To se rozumí. Chtěla by černou kávu, Lojzičko. Ohromně silnou černou kávu, ví, Lojzi?
KOMORNÁ: Hihi, jak pán ví –
KOLENATÝ: To se pozná. A s tímhle skočila do lékárny, ano? Tak hopla!
(Komorná odejde.)