DR. GALL: Jsou zato překrásné.
HELENA (podává mu ruku): Děkuju vám, Galle; vy jste mne tak poučil!
DR. GALL (líbá jí ruku): To znamená, že mne propouštíte.
HELENA: Ano. Na shledanou.
(Gall odejde.)
HELENA (sama): Hluchý květ... hluchý květ... (Náhle rozhodnuta.) Náno! (Otevře dveře vlevo.) Náno, pojď sem!
Rozdělej tady v krbu oheň! Rrrychle!
HLAS NÁNY: No hned! No hnedle!
HELENA (přechází rozčilena po pokoji): Ledaže by už bylo na návrat pozdě... Ne! Ledaže by... Ne, to je hrozné!
Bože co mám dělat? – – (Zastaví se u květin.) Hluché květy, mám? (Otrhává lístky a šeptá:) – Ach můj bože, tedy ano! (Běží vlevo.)
(Pauza.)
NÁNA (vyjde z tapetových dveří s náručím polínek): Najednou topit! Teď v letě! – Už je zas pryč, to třeštidlo?
(Klekne ke krbu a rozdělává oheň.) V letě topit! Ta má nápady! Jako by už nebyla deset let vdaná! –– Nu tak hoř, hoř! (Dívá se do ohně.) – Dyť vona je jako malý dítě! (Pauza.) Kouska rozumu nemá! Teď v letě topit. (Přikládá.) Jako malý dítě! (Pauza.)
HELENA (vrací se zleva s náručí plnou zežloutlých popsaných papírů): Hoří to, Náno? Pusť, já musím – tohle všechno spálit. – (Klekne ke krbu.)
NÁNA (vstane): Co je to?
HELENA: Staré papíry, hrrozně staré. Náno, mám to spálit?
NÁNA: Není to k ničemu?
HELENA: K ničemu dobrému.
NÁNA: Tak to spalte.
HELENA (hodí první list do ohně): Co bys říkala, Náno,... kdyby to byly peníze. Ohrromné peníze.
NÁNA: Řekla bych: Spalte to. Moc velký peníze sou špatný peníze.
HELENA (pálí další list): A kdyby to byl nějaký vynález, ten největší vynález na světě –
NÁNA: Řekla bych: Spalte to! Všecky vymyšlenosti sou proti pánubohu. To je samý rouháni, chtít po něm zlepšovat svět.
HELENA (ustavičně pálí): A pověz, Náno, kdybych spálila –
NÁNA: Jezus, nespalte se!
HELENA: Podívej se, jak se ty listy kroutí! Jako by živé byly. Jako by oživly. Oh Náno, to je hrrozné!
NÁNA: Puste, já to spálim.
HELENA: Ne, ne, já musím sama. (Vrhá poslední list do ohně.) Všechno musí shořet! – Podívej se, ty plameny!
Jsou jako ruce, jako jazyky, jako postavy – (Tluče pohrabáčem do ohně.) Oh lehněte! Lehněte!
NÁNA: Už je po tom.
HELENA (vstane ustrnulá): Náno!
NÁNA: Ježíši Kriste, co ste to spálila!
HELENA: Co jsem provedla!
NÁNA: Bože na nebi! Co to bylo?
(Vedle mužský smích.)
HELENA: Jdi, jdi, nech mne! Slyšíš? Páni jdou.
NÁNA: Pro živýho boha, Heleno! (Odchází tapetovými dveřmi.)