HELENA: Náno, lidé se přestávají rodit.
NÁNA (skládá brýle): Tak to je konec. To je s náma konec.
HELENA: Prosím tě, nemluv tak!
NÁNA: Už se lidi neroděj. To je trest, to je trest! Hospodin poranil ženský neplodností.
HELENA (vyskočí): Náno!
NÁNA (vstává): To je konec světa. Z ďábelský pejchy ste se vopovážili tvořit jako pámbu. Bezbožnost je to a rouhání, jako bohové chcete bejt. A jako bůh vyhnal člověka z ráje, tak ho vyžene ze světa celýho!
HELENA: Mlč, Náno, prrosím tě! Udělala jsem ti něco? Udělala jsem něco tomu tvému zlému pánubohu?
NÁNA (s velikým gestem): Nerouhat se! – Von dobře ví, proč vám nedal dítě! (Odejde vlevo.) HELENA (u okna): Proč mně nedal – Bože můj, copak já za to mohu? – – (Otvírá okno a volá:) Alquiste, halo, Alquiste! Pojďte sem nahoru! – Cože? – Ne, pojďte právě tak, jak jste! Vy jste tak milý v těch zednických šatech!
Honem! (Zavře okno a zastaví se před zrcadlem.) Proč mně nedal? Mně? (Naklání se k zrcadlu.) Proč, proč ne?
Slyšíš? Copak ty za to můžeš? (Vztyčí se.) Ach, mně je úzko! (Jde Alquistovi vlevo naproti.) (Pauza.)
HELENA (vrací se s Alquistem – Alquist jako zedník, pomazán vápnem a cihlami): Jen pojďte. Vy jste mi udělal takovou radost, Alquiste! Já vás mám všecky tolik ráda! Ukažte ruce!
ALQUIST (schovává ruce): Paní Heleno, zamazal bych vás, jsou od práce.
HELENA: To je na nich to nejlepší. Dejte sem! (Tiskne mu obě ruce.) Alquiste, chtěla bych být maličká.
ALQUIST: Proč?
HELENA: Aby mne tyhle hrubé, umazané ruce pohladily po tváři. Sedněte, prosím vás. Alquiste, co znamená
"ultimus"?
ALQUIST: To znamená "poslední". Proč?
HELENA: Že se tak jmenuje má nová loď. Viděl jste ji? Myslíte, že brzo – – uděláme výlet?
ALQUIST: Snad velice brzo.
HELENA: Vy všichni se mnou?
ALQUIST: Byl bych rád, abychom – abychom všichni byli při tom.
HELENA: Oh řekněte, děje se něco?
ALQUIST: Docela nic. Jen samý pokrok.
HELENA: Alquiste, já vím, že se děje něco hrrozného. Mně je tak úzko – – Staviteli! Co děláte, když je vám úzko?
ALQUIST: Zedničím. Svléknu kabát šéfa staveb a vylezu na lešení –
HELENA: Oh vy už po léta nejste nikde jinde než na lešení.
ALQUIST: Protože už po léta mně nepřestalo být úzko.
HELENA: Z čeho?
ALQUIST: Z celého toho pokroku. Mám z něho závrať.
HELENA: A na lešení nemáte závrať?
ALQUIST: Ne. Vy nevíte, jak to dělá dlaním dobře, potěžkat cihlu, položit a přiklepnout –
HELENA: Jenom dlaním?
ALQUIST: Nu tak tedy duši. Myslím, že je správnější položit jednu cihlu než kreslit příliš velké plány. Jsem už starý pán, Heleno; mám své koníčky.
HELENA: To nejsou koníčky, Alquiste.
ALQUIST: Máte pravdu. Jsem hrozně zpátečnický, paní Heleno. Nemám ani trochu rád tenhle pokrok.