DOMIN: Tolik co u lidí "škola". Učí se mluvit, psát a počítat. Mají totiž úžasnou paměť. Kdybyste jim přečetla dvaceti svazkový Naučný slovník, budou vám všechno opakovat po pořádku. Něco nového nikdy nevymyslí. Mohli by docela dobře učit na univerzitách. Pak se roztřídí a rozešlou. Denně patnáct tisíc kusů, nepočítajíc stálé procento vadných, které se hodí do stoupy,... a tak dále a tak dále.
HELENA: Zlobíte se na mne?
DOMIN: Ale chraň bůh! Myslím jen, že... že jsme mohli mluvit o jiných věcech. Je nás tu jen hrstka mezi sto tisíci Roboty, a žádná žena. Mluvíme jen o výrobě, celý den, každý den – Jsme jako prokletí, slečno Gloryová.
HELENA: Mně je tak líto, že jsem řekla, že – že – že lžete –
(Zaklepání.)
DOMIN: Vejděte, mládenci.
(Zleva vejdou inž. Fabry, dr. Gall, dr. Hallemeier, stavitel Alquist.) DR. GALL: Pardon, nerušíme?
DOMIN: Pojďte sem. Slečno Gloryová, to jsou Alquist, Fabry, Gall, Hallemeier. Dcera prezidenta Gloryho.
HELENA (v rozpacích): Dobrý den.
FABRY: Neměli jsme potuchy –
DR. GALL: Nekonečně poctěni –
ALQUIST: Buďte vítána, slečno Gloryová.
(Zprava vrazí Busman.)
BUSMAN: Halo, co tu máte?
DOMIN: Sem, Busmane. To je náš Busman, slečno. Dcera prezidenta Gloryho.
HELENA: Těší mne.
BUSMAN: Jemináčku to je sláva! Slečno Gloryová, smíme kabelovat do novin, že jste ráčila zavítat –?
HELENA: Ne, ne, prosím vás!
DOMIN: Prosím, slečno, posaďte se.
FABRY } { Prosím –
BUSMAN } (přitahují lenošky): { Račte –
DR. GALL } { Pardon –
ALQUIST: Slečno Gloryová, jakou jste měla cestu?
DR. GALL: Zdržíte se u nás déle?
FABRY: Co říkáte továrně, slečno Gloryová?
HALLEMEIER: Vy jste přijela na Amélii?
DOMIN: Ticho, nechte mluvit slečnu Gloryovou.
HELENA (k Dominovi): O čem mám s nimi mluvit?
DOMIN (s údivem): O čem chcete.
HELENA: Mám... smím mluvit docela otevřeně?
DOMIN: Ale ovšem.
HELENA (váhá, pak zoufale odhodlána): Řekněte, není vám nikdy trapno, jak s vámi nakládají?
FABRY: Kdo prosím?
HELENA: Všichni lidé.
(Všichni se na sebe zaraženě dívají.)