HALLEMEIER: To je moc hezké, slečno; jenomže Roboty nic netěší. Hrome, co si mají koupit? Můžete je krmit ananasy, slamou, čím chcete; jim je to jedno, nemají vůbec chuti. Nemají na ničem zájmu, slečno Gloryová. U
čerta, nikdo ještě neviděl, že by se Robot usmál.
HELENA: Proč... proč... proč je neuděláte šťastnější?
HALLEMEIER: To nejde, slečno Gloryová. Jsou to jen Roboti. Bez vlastní vůle. Bez vášní. Bez dějin. Bez duše.
HELENA: Bez lásky a vzdoru?
HALLEMEIER: To se rozumí. Roboti nemilují nic, ani sebe. A vzdor? Já nevím; jen zřídka, jen časem –
HELENA: Co?
HALLEMEIER: Nic vlastně. Někdy se jaksi pominou. Cosi jako padoucnice, víte? Říká se tomu křeč Robotů.
Najednou některý praští vším, co má v ruce, stojí, skřípá zuby – a musí přijít do stoupy. Patrně porucha organismu.
DOMIN: Vada ve výrobě.
HELENA: Ne, ne, to je duše!
FABRY: Myslíte, že duše začíná skřípáním zubů?
DOMIN: To se odstraní, slečno Gloryová. Doktor Gall dělá zrovna nějaké pokusy –
DR. GALL: S tímhle ne, Domine; teď dělám nervy na bolest.
HELENA: Nervy na bolest?
DR. GALL: Ano. Roboti skoro necítí tělesné bolesti. Víte, nebožtík mladý Rossum příliš omezil nervovou soustavu.
To se neosvědčilo. Musíme zavést utrpení.
HELENA: Proč – proč – Nedáte-li jim duši, proč jim chcete dát bolest?
DR. GALL: Z průmyslových důvodů, slečno Gloryová. Robot se někdy poškodí sám, protože ho to nebolí; strčí ruku do stroje, ulomí si prst, rozbije si hlavu, to mu je jedno. Musíme jim dát bolest; to je automatická ochrana před úrazem.
HELENA: Budou šťastnější, když budou cítit bolest?
DR. GALL: Naopak; ale budou technicky dokonalejší.
HELENA: Proč jim nestvoříte duši?
DR. GALL: To není v naší moci.
FABRY: To není v našem zájmu.
BUSMAN: To by zdražilo výrobu. Propánička krásná dámo, vždyť my to děláme tak lacino! Sto dvacet dolarů ošacený kus, a před patnácti lety stál deset tisíc! Před pěti lety jsme pro ně kupovali šaty; dnes máme vlastní tkalcovny, a ještě expedujeme látečky pětkrát laciněji než jiné továrny. Prosím vás, slečno Gloryová, co platíte metr plátna?
HELENA: Nevím – – skutečně – – – zapomněla jsem.
BUSMAN: Můj ty Tondo, a pak chcete zakládat Ligu humanity! Stojí už jen třetinu, slečno; všechny ceny jsou dnes na třetině a ještě půjdou níž níž níž, až – takhle. He?
HELENA: Nerozumím.
BUSMAN: Jemináčku slečno, to znamená, že práce klesla v ceně! Vždyť Robot i s krmením stojí za hodinu tři čtvrtě centíku! To je vám legrační, slečno: všechny továrny praskají jako žaludy, nebo honem kupují Roboty, aby zlevnily výrobu.
HELENA: Ano, a vyhazují dělníky na dlažbu.
BUSMAN: Haha, to se rozumí! Ale my, boží dobroto, my jsme zatím vrhli pět set tisíc tropických Robotů na argentinské pampy, aby pěstili pšenici. Buďte tak dobrá, co stojí u vás libra chleba?
HELENA: Nemám ponětí.
BUSMAN: Tak vidíte; teď stojí dva centíky v té vaší dobré staré Evropě; ale to je náš chlebíček, rozumíte? Dva