47

HELENA: To se utře.

PRIMUS: Zkazila jsi mu pokusy!

HELENA: Jdi, to je jedno. Ale to je tvá vina. Neměls ke mně chodit.

PRIMUS: Nemuselas mne volat.

HELENA: Nemusels chodit, když jsem tě volala. Jen se podívej, Prime, co tady má pán napsáno!

PRIMUS: Na to se nesmíš dívat, Heleno. To je tajemství.

HELENA: Jaké tajemství?

PRIMUS: Tajemství života.

HELENA: To je hrrozně zajímavé. Samé číslice. Co to je?

PRIMUS: To jsou vzorce.

HELENA: Nerozumím. (Jde k oknu.) Ne, Prime, podívej se!

PRIMUS: Co?

HELENA: Slunce vychází!

PRIMUS: Počkej, já hned – (Prohlíží knihu.) Heleno, tohle je ta největší věc na světě.

HELENA: Tak pojď sem!

PRIMUS: Hned, hned –

HELENA: Ale Prime, nech toho protivného tajemství života! Co ti je po nějakém tajemství? Pojď se podívat, honem!

PRIMUS (jde za ní k oknu): Co chceš?

HELENA: Slyšíš? Ptáci zpívají. Ach Prime, já bych chtěla být ptákem!

PRIMUS: Čím?

HELENA: Já nevím, Prime. Mně je tak divně, já nevím, co to je: jsem jako pošetilá, ztratila jsem hlavu, bolí mě tělo, srdce, všechno bolí – A co se ti mně stalo, ach to ti neřeknu! Prime, já musím myslím umřít!

PRIMUS: Není ti někdy, řekni, Heleno, jako by bylo lépe umřít? Víš, snad jenom spíme. Včera ve spaní jsem zas mluvil s tebou.

HELENA: Ve spaní?

PRIMUS: Ve spaní. Mluvili jsme nějakým cizím nebo novým jazykem, protože si ani slovo nepamatuju.

HELENA: O čem?

PRIMUS: To nikdo neví. Já sám jsem tomu nerozuměl, a přece vím, že jsem nikdy nemluvil nic krásnějšího. Jak to bylo a kde, nevím. Když jsem se tě dotkl, mohl jsem umřít. I místo bylo jiné než všechno, co kdo na světě viděl.

HELENA: Já jsem ti našla místo, Prime, to se podivíš. Bydleli tam lidé, ale teď to zarostlo a jakživ tam nikdo nepřijde. Jakživ nikdo jenom já.

PRIMUS: Co tam je?

HELENA: Nic, domek a zahrada. A dva psi. Kdybys viděl, jak mně lížou ruce, a jejich štěňata, ach Prime, nic snad není krásnějšího! Vezmeš je na klín a chováš, a pak už nemyslíš na nic a nestaráš se o nic, až slunce zapadne; když potom vstaneš, je ti, jako bys udělal stokrát víc než mnoho práce. Ne, jistě, já nejsem k ničemu; každý říká, že nejsem k žádné práci. Já nevím, jaká jsem.

PRIMUS: Jsi krásná.

HELENA: Já? Jdi, Prime, co jsi to řekl?

PRIMUS: Věř mně, Heleno, já jsem silnější než všichni Roboti.

HELENA (před zrcadlem): Já že jsem krásná? Ach ty hrrozné vlasy, kdybych si do nich mohla něco dát! Víš, tam v zahradě si vždycky dám do vlasů květiny, ale není tam ani zrcadlo, ani nikdo – (Nakloní se k zrcadlu.) Ty že jsi krásná? Proč krásná? Jsou krásné vlasy, které tě jenom tíží? Jsou krásné oči, které zavíráš? Jsou krásné rty, do