HELENA: To se utře.
PRIMUS: Zkazila jsi mu pokusy!
HELENA: Jdi, to je jedno. Ale to je tvá vina. Neměls ke mně chodit.
PRIMUS: Nemuselas mne volat.
HELENA: Nemusels chodit, když jsem tě volala. Jen se podívej, Prime, co tady má pán napsáno!
PRIMUS: Na to se nesmíš dívat, Heleno. To je tajemství.
HELENA: Jaké tajemství?
PRIMUS: Tajemství života.
HELENA: To je hrrozně zajímavé. Samé číslice. Co to je?
PRIMUS: To jsou vzorce.
HELENA: Nerozumím. (Jde k oknu.) Ne, Prime, podívej se!
PRIMUS: Co?
HELENA: Slunce vychází!
PRIMUS: Počkej, já hned – (Prohlíží knihu.) Heleno, tohle je ta největší věc na světě.
HELENA: Tak pojď sem!
PRIMUS: Hned, hned –
HELENA: Ale Prime, nech toho protivného tajemství života! Co ti je po nějakém tajemství? Pojď se podívat, honem!
PRIMUS (jde za ní k oknu): Co chceš?
HELENA: Slyšíš? Ptáci zpívají. Ach Prime, já bych chtěla být ptákem!
PRIMUS: Čím?
HELENA: Já nevím, Prime. Mně je tak divně, já nevím, co to je: jsem jako pošetilá, ztratila jsem hlavu, bolí mě tělo, srdce, všechno bolí – A co se ti mně stalo, ach to ti neřeknu! Prime, já musím myslím umřít!
PRIMUS: Není ti někdy, řekni, Heleno, jako by bylo lépe umřít? Víš, snad jenom spíme. Včera ve spaní jsem zas mluvil s tebou.
HELENA: Ve spaní?
PRIMUS: Ve spaní. Mluvili jsme nějakým cizím nebo novým jazykem, protože si ani slovo nepamatuju.
HELENA: O čem?
PRIMUS: To nikdo neví. Já sám jsem tomu nerozuměl, a přece vím, že jsem nikdy nemluvil nic krásnějšího. Jak to bylo a kde, nevím. Když jsem se tě dotkl, mohl jsem umřít. I místo bylo jiné než všechno, co kdo na světě viděl.
HELENA: Já jsem ti našla místo, Prime, to se podivíš. Bydleli tam lidé, ale teď to zarostlo a jakživ tam nikdo nepřijde. Jakživ nikdo jenom já.
PRIMUS: Co tam je?
HELENA: Nic, domek a zahrada. A dva psi. Kdybys viděl, jak mně lížou ruce, a jejich štěňata, ach Prime, nic snad není krásnějšího! Vezmeš je na klín a chováš, a pak už nemyslíš na nic a nestaráš se o nic, až slunce zapadne; když potom vstaneš, je ti, jako bys udělal stokrát víc než mnoho práce. Ne, jistě, já nejsem k ničemu; každý říká, že nejsem k žádné práci. Já nevím, jaká jsem.
PRIMUS: Jsi krásná.
HELENA: Já? Jdi, Prime, co jsi to řekl?
PRIMUS: Věř mně, Heleno, já jsem silnější než všichni Roboti.
HELENA (před zrcadlem): Já že jsem krásná? Ach ty hrrozné vlasy, kdybych si do nich mohla něco dát! Víš, tam v zahradě si vždycky dám do vlasů květiny, ale není tam ani zrcadlo, ani nikdo – (Nakloní se k zrcadlu.) Ty že jsi krásná? Proč krásná? Jsou krásné vlasy, které tě jenom tíží? Jsou krásné oči, které zavíráš? Jsou krásné rty, do