35

FABRY: Co tedy?

BUSMAN: Počet. Udělali jsme Robotů příliš mnoho. Namoutě to se přec dalo čekat: jak budou jednou Roboti silnější než lidstvo, nastane tohleto, musí to nastat, víme? Haha, a my jsme se postarali, aby to bylo co nejdřív; vy Domine, vy Fabry, a já, chlapík Busman.

DOMIN: Myslíte, že je to naše vina?

BUSMAN: Vy jste dobrý! Copak si myslíte, že pánem výroby je ředitel? I toto, pánem výroby je poptávka. Celý svět chtěl mít své Roboty. Panečku, my jsme se jen vezli na té lavině poptávky a přitom jsme žvanili – – o technice, o sociální otázce, o pokroku, o moc zajímavých věcech. Jako by ty řečičky nějak řídily, kudy se to má valit. Zatím to všechno běželo vlastní tíhou, rychleji, rychleji, pořád rychleji – A každá mizerná, kramářská, špinavá objednávka přidala k lavině kamínek. Tak lidičky.

HELENA: To je ohavné, Busmane!

BUSMAN: Je, paní Heleno. Já jsem také měl svůj sen. Takový busmanovský sen o novém hospodářství světa; tuze krásný ideál, paní Heleno, hanba mluvit. Ale když jsem tadyhle dělal bilanci, přišlo mně do hlavy, že historii nedělají veliké sny, ale maličké potřeby všech počestných, mírně zlodějských a sobeckých lidiček, id est všech vůbec. Všecky myšlenky, lásky, plány, heroismy, všecky ty vzdušné věci se hodí leda k tomu, aby se tím dal člověk vycpat pro muzeum Vesmíru s nápisem Ejhle člověk. Punktum. A teď byste mně mohli říci, co vlastně budeme dělat.

HELENA: Busmane, pro to hle máme zahynout?

BUSMAN: Mluvíte ošklivě, paní Heleno. My přece nechceme zahynout. Já aspoň ne. Já chci být ještě živ.

DOMIN: Co chcete dělat?

BUSMAN: Jemináčku Domine, chci se z toho dostat ven.

DOMIN (zastaví se nad ním): Jak?

BUSMAN: Po dobrém. Já vždycky po dobrém. Dejte mně plnou moc, a já to s Roboty vyjednám.

DOMIN: Po dobrém?

BUSMAN: To se rozumí. Já jim dejme tomu řeknu: "Páni Roboti, vaše blahorodí, vy máte všechno. Máte rozum, máte moc, máte zbraně; ale my máme jedno zajímavý lejstro, takový starý, žlutý, špinavý papír –"

DOMIN: Rossumův rukopis?

BUSMAN: Ano. "A tam," řeknu jim, "je vylíčen váš vznešený původ, vaše urozená výroba a tak dále. Páni Roboti, bez toho počmáraného papíru nevyrobíte ani jednoho nového kolegu Robota; za dvacet let s odpuštěním pojdete jako jepice. Velectění, byla by vás náramná škoda. Víte co," řeknu jim, "vy nás pustíte, nás všechny lidi na Rossumově ostrově, na tam hletu loď. Za to vám prodáme továrnu a tajemství výroby. Nechte nás spánembohem odejet a my vás necháme spánembohem se vyrábět, dvacet tisíc, padesát tisíc, sto tisíc kusů denně, jak budete chtít. Páni Roboti, to je poctivý obchod. Něco za něco." – Takhle bych jim to řekl, hoši.

DOMIN: Busmane, vy si myslíte, že pustíme z rukou výrobu?

BUSMAN: Myslím, že pustíme. Když ne po dobrém, tedy, hm. Buď to prodáme, nebo to tady najdou. Jak chcete.

DOMIN: Busmane, můžeme Rossumův rukopis zničit.

BUSMAN: Ale spánembohem, můžeme zničit všechno. Krom rukopisu taky sebe – a jiné. Dělejte, jak rozumíte.

HALLEMEIER (obrátí se od okna): Jářku má pravdu.

DOMIN: My – my že bychom prodali výrobu?

BUSMAN: Jak chcete.

DOMIN: Je nás tu... přes třicet lidí. Máme prodat výrobu a zachránit lidské duše, nebo máme ji zničit a – a – a nás všechny s sebou?

HELENA: Harry, prosím tě –

DOMIN: Počkej, Heleno. Tady jde o příliš vážnou otázku. Hoši, prodat, nebo zničit? Fabry!