ALQUIST (tiše): Ustup, Robote! (Poklekne u mrtvého Hallemeiera a zvedá mu hlavu.) Zabili ho. Je mrtev.
RADIUS (vystoupí na barikádu): Roboti světa! Padla moc člověka. Dobytím továrny jsme pány všeho. Etapa lidstva je překonána. Nastoupil nový svět! Vláda Robotů!
ALQUIST: Mrtvi!
RADIUS: Svět patří silnějším. Kdo chce žít, musí vládnout. Jsme pány světa! Vláda nad moři a zeměmi! Vláda nad hvězdami! Vláda nad vesmírem! Místo, místo, víc místa pro Roboty!
ALQUIST (ve dveřích vpravo): Co jste udělali? Zahyneme bez lidí!
RADIUS: Není lidí. Roboti, do práce! Marš!
Opona
DĚJSTVÍ TŘETÍ
Jedna z pokusných laboratoří továrny. Když se otevrou dveře v pozadí, je vidět nekonečnou řadu dalších laboratoří.
Vlevo okno, vpravo dveře do pitevny.
Při stěně vlevo dlouhý pracovní stůl s nesčetnými zkumavkami, baňkami, kahany, chemikáliemi, menším termostatem; proti oknu mikroskopický aparát se skleněnou koulí. Nad stolem visí řada rozžatých žárovek.
Napravo psací stůl s velikými knihami, na něm rozsvícená žárovka. Skříně s nástroji. V levém koutě umyvadlo a nad ním zrcadélko, v pravém koutě pohovka.
U psacího stolu sedí Alquist s hlavou opřenou v dlaních.
ALQUIST (listuje v knize): Nenajdu? – Nepochopím? – Nenaučím se? – Zatracená věda! Ó že všechno nenapsali! –
Galle, Galle, jak se dělali Roboti? Hallemeiere, Fabry, Domine, proč jste tolik odnesli ve svých hlavách? Kdybyste nechali aspoň stopu tajemství Rossumova! Ó! (Zabouchne knihu.) Nadarmo! Knihy už nemluví. Jsou němé jako všechno. Zemřely, zemřely spolu s lidmi. Nehledej! (Vstane a jde k oknu, jež otevře.) Zase noc. Kdybych mohl spát! Spát, snít, vidět lidi – – Jakže, ještě jsou hvězdy? K čemu jsou hvězdy, když nejsou lidé? Ó bože, což nezhasly? – Ochlaď, ach ochlaď mi čelo, stará noci! Božská, spanilá, jako jsi bývala, – noci, co tu chceš? Není milenců, není snů; ó chůvo, mrtvý je spánek beze snů; ničí modlitby už neposvětíš; nepožehnáš, matko, srdcím tlukoucím láskou. Není lásky. Heleno, Heleno, Heleno! – (Odvrátí se od okna. Prohlíží zkumavky, které vyňal z termostatu.) Zase nic! Nadarmo! Co s tím? (Rozbije zkumavku.) Všechno je špatně! Vidíte přec, že už nemohu. –
(Poslouchá u okna.) Stroje, pořád ty stroje! Roboti, zastavte je! Myslíte, že z nich vynutíte život? Oh nesnesu toho!
(Zavře okno.) – Ne, ne, musíš hledat, musíš žít – Jen nebýt tak stár! Nestárnu příliš? (Dívá se do zrcadla.) Tváři, ubohá tváři! Podobo člověka posledního! Ukaž se, ukaž, tak dávno jsem neviděl lidskou tvář! Lidský úsměv! Cože, tohle má být úsměv? Ty žluté, jektající zuby? Oči, jak to mrkáte? Fuj, fuj, to jsou stařecké slzy, jděte! Už neumíte v sobě udržet svou vláhu, styďte se! A vy změklé, zmodralé rty, co to brebtáte? Jak se třeseš, potřísněná brado?
Tohle že je poslední člověk? (Odvrátí se.) Nechci už nikoho vidět! (Usedne u stolu.) Ne, ne, jen hledat! Prokleté vzorce, oživněte! (Listuje.) Nenajdu? – Nepochopím? – Nenaučím se? –
(Zaklepání.)
ALQUIST: Dále!
(Vejde robotský Sluha a zůstane stát u dveří.)
ALQUIST: Co je?
SLUHA: Pane, Ústřední výbor Robotů čeká, kdy jej přijmeš.
ALQUIST: Nechci nikoho vidět.
SLUHA: Pane, přijel Damon z Havru.
ALQUIST: Ať čeká. (Obrátí se prudce.) Copak jsem vám neřekl, abyste hledali lidi? Najděte mně lidi! Najděte mně muže a ženy! Jděte hledat!
SLUHA: Pane, říkají, že hledali všude. Všude poslali výpravy a lodě.
ALQUIST: Nu a co?
SLUHA: Není už jediného člověka.