DOMIN: Alquist? Nic. Jenom upraví stůl a – a Fabry sežene trochu ovoce. Velice skromná kuchyně, slečno Gloryová.
HELENA: Chtěla jsem se vás zeptat –
DOMIN: Také bych se vás chtěl na něco zeptat. (Postaví své hodinky na stůl.) Pět minut času.
HELENA: Nač zeptat?
DOMIN: Pardon, vy jste se ptala dříve.
HELENA: Snad to je ode mne hloupé, ale – Proč vyrábíte ženské Roboty, když – když –
DOMIN: – když u nich, hm, když pro ně pohlaví nemá významu?
HELENA: Ano.
DOMIN: Je jistá poptávka, víte? Služky, prodavačky, písařky – Lidé jsou na to zvyklí.
HELENA: A – a řekněte, jsou Roboti – a Robotky – navzájem – naprosto –
DOMIN: Naprosto lhostejní, drahá slečno. Není ani stopy po nějaké náklonnosti.
HELENA: Oh to je – hrrozné!
DOMIN: Proč?
HELENA: Je to – je to – tak nepřirozené! Člověk ani neví, má-li si je proto ošklivět, nebo – jim závidět – nebo snad
–
DOMIN: – je litovat.
HELENA: To nejspíš. – Ne, přestaňte! Nač jste se chtěl ptát?
DOMIN: Rád bych se zeptal, slečno Gloryová, nechcete-li si mne vzít.
HELENA: Jak vzít?
DOMIN: Za muže.
HELENA: Ne! Co vás to napadlo?
DOMIN (dívá se na hodinky): Ještě tři minuty. Nevezmete-li si mne, musíte si vzít některého z ostatních pěti.
HELENA: Ale chraň bůh! Proč bych si ho brala?
DOMIN: Protože vás všichni po řadě požádají.
HELENA: Jak by se mohli opovážit?
DOMIN: Lituji velice, slečno Gloryová. Zdá se, že se do vás zamilovali.
HELENA: Prosím vás, ať to nedělají! Já – já hned odjedu.
DOMIN: Heleno, snad jim neuděláte takový zármutek, že byste je odmítla?
HELENA: Ale vždyť – vždyť si nemohu vzít všech šest!
DOMIN: Ne, ale aspoň jednoho. Nechcete-li mne, tedy Fabryho.
HELENA: Nechci.
DOMIN: Doktora Galla.
HELENA: Ne, ne, mlčte! Nechci žádného!
DOMIN: Ještě dvě minuty.
HELENA: To je hrrozné! Vemte si nějakou Robotku.
DOMIN: Není žena.
HELENA: Oh, jen to vám schází! Myslím, že – že byste si vzal každou, která sem přijede.
DOMIN: Bylo jich tu, Heleno.
HELENA: Mladé?