PRIMUS (vstává): Neboj se, pane, a řež. Jsem silnější než ona.
ALQUIST (zazvoní): Ach Prime, jak je dávno, co jsem byl mladým člověkem! Neboj se, Heleně se nic nestane.
PRIMUS (rozepíná kazajku): Jdu, pane.
ALQUIST: Počkej.
(Vejde Helena.)
ALQUIST: Pojď sem, děvče, ukaž se mi! Ty tedy jsi Helena? (Hladí ji po vlasech.) Neboj se, necouvej. Pamatuješ se na paní Dominovou? Ach Heleno, jaké ta měla vlasy! Ne, ne, ty se namne nechceš podívat. Tak co, děvče, je pitevna uklizena?
HELENA: Ano, pane.
ALQUIST: Dobře, pomůžeš mi, viď? Budu pitvat Prima.
HELENA (vykřikne): Prima?
ALQUIST: Nu ano, ano, musí to být, víš? Chtěl jsem – vlastně – ano, chtěl jsem pitvat tebe, ale Primus se nabídl za tebe.
HELENA (zakryje si tváře): Primus?
ALQUIST: Ale ovšem, co na tom? Ach dítě, ty umíš plakat? Řekni, co záleží na nějakém Primovi?
PRIMUS: Netrap ji, pane!
ALQUIST: Ticho, Prime, ticho! – K čemu ty slzičky? Nu bože, nebude Prima. Zapomeneš na něj do týdne. Jdi, buď ráda, že žiješ.
HELENA (tiše): Já půjdu.
ALQUIST: Kam?
HELENA: Abys mne pitval.
ALQUIST: Tebe? Jsi krásná, Heleno. Bylo by tě škoda.
HELENA: Půjdu. (Primus jí zastupuje cestu.) Pusť, Prime! Pusť mne tam!
PRIMUS: Nepůjdeš, Heleno! Prosím tě, jdi, tady nesmíš být!
HELENA: Já skočím z okna, Prime. Půjdeš-li tam, skočím z okna!
PRIMUS (zadrží ji): Nepustím! (K Alquistovi:) Nikoho, starý, nezabiješ!
ALQUIST: Proč?
PRIMUS: My – my – patříme k sobě.
ALQUIST: Ty jsi řekl. (Otevře dveře ve středu.) Ticho. Jděte.
PRIMUS: Kam?
ALQUIST (šeptem): Kam chcete. Heleno, veď ho. (Strká je ven.) Jdi, Adame. Jdi, Evo; budeš mu ženou. Buď jí mužem, Prime.
(Zavírá za nimi.)
ALQUIST (sám): Požehnaný dni! (Jde po špičkách ke stolu a vylévá zkumavky na zem.) Svátku dne šestého!
(Usedne u psacího stolu, hází knihy na zem; pak otevře bibli, listuje a čte:) "A stvořil Bůh člověka k obrazu svému: k obrazu božímu stvořil ho, muže a ženu stvořil je. I požehnal jim Bůh a řekl: Rosťtež a množte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všemi živočichy, kteří se hýbají na zemi. (Vstává.) A viděl Bůh vše, co byl učinil, a bylo velmi dobré. I stal se večer a jitro, den šestý." (Jde do středu pokoje.) Den šestý! Den milosti. (Padá na kolena.) Nyní propustíš, Pane, služebníka svého – svého nejzbytečnějšího sluhu Alquista. Rossume, Fabry, Galle, velicí vynálezci, co jste vynalezli velkého proti té dívce, proti tomu chlapci, proti tomu prvnímu páru, který vynašel lásku, pláč, úsměv milování, lásku muže a ženy?
Přírodo, přírodo, život nezahyne! Kamarádi, Heleno, život nezahyne! Zase se začne z lásky, začne se nahý a maličký; ujme se v pustině, a nebude mu k ničemu, co jsme dělali a budovali, k ničemu města a továrny, k ničemu naše umění, k ničemu naše myšlenky, a přece nezahyne! Jen my jsme zahynuli. Rozvalí se domy a stroje,