58

„Poněvadž jsem se obávala, že by mohl býti činěn z toho falešný nějaký závěrek, a že bych já sama zapředena byla do skandálu.“

„A proč vám tolik na tom záleželo, aby sir Karel zničil vaše psaní?“

„Když jste četl psaní, víte to.“

„Neřekl jsem, že jsem četl celé psaní.“

„Citoval jste něco z něho.“

„Citoval jsem dodatek jeho. Psaní bylo, jak jsem již řekl, spáleno, i nebylo čitelno celé. Tážu se vás poznovu: proč jste naléhala tolik, by sir Karel zničil dopis, kterýž obdržel v den své smrti?“

„Příčina jest rázu velmi soukromého.“

„O důvod to více, abyste hleděla vyhnouti se veřejnému vyšetřování.“

„Řeknu vám to tedy. Slyšel-li jste něco o neblahém osudu mém, víte, že jsem se ukvapeně provdala, a že jsem měla příčiny litovati toho.“

„Slyšel jsem leccos o tom.“

„Můj život byl otravován neustálým pronásledováním manželem mým, jenž se mně zhnusil.

Zákon jest na jeho straně, a každý den hrozí mně možnost, že mě donutí, abych žila s ním. V době, kdy jsem psala toto psaní siru Karlu, zvěděla jsem, že jest naděje, že bych mohla nabyti opět svobody své, kdybych mohla složiti jistý obnos. Znamenalo to všechno pro mne – mír duševní, štěstí, sebeúctu – slovem všechno. Znala jsem šlechetnost sira Karla, i myslila jsem si, kdyby slyšel historii mou z vlastních úst mých, že by mně pomohl.“

„Nuže, proč jste tam tedy nešla?“

„Poněvadž dostalo se mi mezitím pomoci s jiné strany.“

„Proč jste tedy nepsala siru Karlu a nevysvětlila mu vše?“

„To bych byla také učinila, kdybych druhého dne nebyla zvěděla z novin o jeho smrti.“

Tato historie paní Lyonsové byla úplně souvislá, a žádným otázkám mým nepodařilo se zviklati ji. Nemohlo se mi podařiti uvésti ji do rozpaků, leda kdybych byl zjistil, zdaž skutečně v době oné tragedie učinila kroky k rozvodu proti manželu svému. Bylo pravdě nepodobno, že byla by si troufala popříti, že byla v zámku Baskervillském, kdyby tam skutečně byla bývala, neboť byla by musila potřebovati vozu, aby ji tam dovezl, a nebyla by mohla vrátiti se do Coombe-Traceye před časnými hodinami ranními. Taková vyjížďka nemohla by však zůstati tajnou.

Pravděpodobno bylo tudíž, že řekla pravdu, aneb aspoň část pravdy.

Odcházel jsem domů zklamán a sklíčen. Bylť jsem se ocitl opět u hradby chladné, jež zdála se vyvstávati napříč před každou stezkou, kterouž zkusil jsem kdy se brati, abych dostihl cíle svého poslání.

Čím více myslel jsem na tvář ženinu a na její chování se, tím více cítil jsem, že něco přede mnou zatajuje.

Proč zbledla tak?

Proč bránila se tolik každému doznání, dokud nebylo z ní vynuceno?

Proč ukládala si mlčení v době tragedie?

Vysvětlení toho všeho nemohlo býti takové, jak mně je chtěla namluviti.

Pro okamžik nemohl jsem postupovati dále tímto směrem, i musil jsem se vrátiti k druhému onomu vodítku pro luštění záhady, kteréž mně mohly poskytnouti kamenné stánky nad močálem.

Avšak to bylo východisko velmi neurčité. Přesvědčil jsem se o tom, když jsem jel nazpět a když povšiml jsem si, že pahorek za pahorkem jeví stopy dávných kmenů. Barrymorova výpověď zněla jedině, že cizinec žije v jedné z opuštěných chatrčí těch, leč mnoho set jich rozptýleno jest močálem sem a tam. Avšak měl jsem za vodítko vlastní poznání své, jež mi zjednal zjev muže toho, an stál na vrcholku tmavého útesu. Tam tudíž musil být střed pátrání mého. Odtamtud musil jsem prohlédnouti každý stánek na močálu, až bych objevil pravý.

Kdybych zastihl muže toho uvnitř, musil bych uslyšeti z vlastních jeho rtů, a třeba snad i před jícnem mého revolveru, kdo jest a proč tak dlouho slídil za námi. Mohl nám uniknouti v ruchu Regentské třídy, avšak rozmyslil