17

„Ztratil jste jednu botu?“

„Milý pane,“ zvolal doktor Mortimer, „botka jest asi jen založena. Najdete ji, až se vrátíte do hotelu. Proč trápiti pana Holmesa takovými maličkostmi.“

„Vždyť žádal mne sám, abych mu sdělil vše, co se vymyká obyčejnému životu.“

„Tak jest,“ pravil Holmes, „třebaže sebe bláhovější zdála se věc taková. Ztratil jste jednu z botek svých, řekl jste?“

„Jest ztracena, aneb založena. Postavil jsem obě botky včera večer za dvéře a ráno byla tam jen jedna. Z

chlapíka, který je cídívá, nemohl jsem dostati jediného rozumného slova. Nejhorší jest, že jsem koupil botky ty teprve včera večer na Strandu a že jsem je ještě ani jednou neměl na nohou.“

„Když jste jich ještě nenosil, proč jste je postavil ven? Aby byly vycíděny?“

„Byly to hnědé botky a nebyly ještě natřeny. Proto jsem je vystrčil před dvéře.“

„Vy tedy jste, jak rozumím, po svém příjezdu do Londýna včera jednou vyšel ven a koupil jste pár botek.“

„Nakoupil jsem vůbec ještě všelikých věcí. Doktor Mortimer mne při tom provázel. Víte, že musím tam dole ‚dělat pána‘ zámku, i musím dle toho se strojiti. Snad jsem byl trochu nedbalým na svůj zevnějšek na americkém západě. Mimo jiné věci koupil jsem právě tyto hnědé botky. Dal jsem za ně šest dollarů. – Jedna z nich pak byla ukradena dříve, nežli jsem je měl vůbec na nohou.“

„Zdá se to býti věru prapodivným předmětem pro krádež. Doznávám, že sdílím mínění doktora Mortimera, že nebude to dlouho trvati a botka bude nalezena.“

„Nyní, pánové,“ pravil baronet, „zdá se mi, že jsem mluvil již dosti o těch maličkostech, jež vím. Jest čas, abyste splnili svůj slib a abyste vyprávěli mně zúplna vše o tom, čím se tuto všichni zabýváme.“

„Vaše žádost jest zcela rozumná,“ odvětil Holmes. „Doktore Mortimere, myslím, že nemůžete učiniti nic lepšího, než když budete vyprávěti historii onu tak, jak jste ji včera vyprávěl nám.“

Tím povzbuzen, náš učený přítel vytáhl papíry z kapsy a přednesl celou historii tak, jak to učinil den před tím.

Sir Jindřich Baskerville naslouchal s nejhlubší pozorností, a tu a tam vykřikl překvapením.

„Dobrá! Zdá se mi tedy, že se jměním dědím i pomstu,“ pravil, když dlouhé vyprávění bylo ukončeno. Slýchal jsem ovšem o psu již jako malý hošík. Jest to opětně omílaná historie rodinná, já však dříve nebral ji vážně. Avšak smrt strýcova – víří mi teď všechno hlavou, a nemohu si věc ani řádně rozjasniti. Zdá se mi, že si sami také nejste jasni, zdali případ ten náleží policii aneb duchovnímu.“

„Tak jest!“

„A nyní přibyl k tomu i případ s listem do hotelu zaslaným! Myslím, že vše spolu souvisí.“

„Zdá se, že někdo ví lépe o všem, co se děje na močálu, nežli my,“ pravil doktor Mortimer.

„A zdá se rovněž,“ dodal Holmes, „že neznámý není vám nepřítelem, když varuje vás před nebezpečím.“

„Jest však také možno, že přeje si oddáliti mne od zámku ve vlastním svém prospěchu.“

„Dobrá! I to jest možno. Jsem vám velmi povděčen, doktore Mortimere, že jste mne postavil před problém, kterýž skýtá různé zajímavé stránky. Otázka praktická, kterou však musíme nyní řešiti, sire Jindřichu, jest, zda jest pro vás radno či nikoliv, byste se odebral na Baskervillský zámek.“

„Proč bych se tam neměl odebrati?“

„Zdá se, že vám tam hrozí nebezpečí.“

„Myslíte nebezpečí od onoho démona rodiny, aneb nebezpečí od lidských bytostí?“

„To právě musíme vypátrati.“

„Ať běží o cokoli, odpověď moje jest hotova. Není ďábla v pekle, pane Holmesi, a není člověka na zemi, který by mne mohl odvrátiti, abych se odebral na sídlo svého rodu, i můžete pokládati to za konečnou odpověď moji.“

Tmavé obočí jeho se svraštilo a tvář jeho se zarděla, když tak mluvil. Bylo zřejmo, že hrdá povaha Baskervillů nepohasla v posledním nástupci jejich.