„Kdo jest to?“
„Selden, Notting-Hillský vrah."
Pamatoval jsem se dobře na případ ten, neboť byl to jeden z těch, o něž se Holmes zajímal, a to pro neobyčejnou krutost zločinu a pro krvežíznivou, brutální divokost, jakáž označovala všecky činy vraha tohoto. Trest smrti nebyl vykonán na něm jen následkem některých známek nepříčetnosti, tak divoké bylo jeho počínání.
Náš kočárek dojel na vyvýšeninu jednu a před námi zjevila se velmi rozlehlá pláň močálu, protkaná hromadami kamení a rozeklanými útesy. Chladný vítr vál z ní a mrazil nás. Někde tam na smutné pláni té skrýval se zlosyn onen, obývaje peleš nějakou jako dravec, srdce maje celé naplněno záštím proti všemu lidstvu, jež ho vyvrhlo.
Bylo zapotřebí věru ještě jen této okolnosti, aby ještě více zesílen byl děsivý dojem, kterým působily na nás chmurná prostora, mrazivý vítr a tmící se nebe. Sám i Baskerville zmlkl a zahalil se těsněji ve svůj svrchník.
Úrodný kraj zůstal nyní za námi a pod námi. Ohlédli jsme se naň zpět. Šikmé paprsky zapadajícího slunce měnily ručeje v nitky zlaté a obestíraly leskem zemi svěže rozoranou i široké pruhy lesů.
Cesta vpřed jevila se temnější, a pustší, vedouc mezi stráněmi olivových a hnědých barev, mezi svahy posetými obrovskými balvany. Tu a tam minuli jsme nějaký dvorec při močálu, zbudovaný z kamene a se střechou, kameny obtíženou, aniž jeho tvrdé obrysy zpříjemněny byly clonou; zelenou.
Náhle shlédli jsme do prohlubně vyduté pod sebou, do prohlubně poseté zakrslými duby a jedlemi, jež zprohýbány a rozedrány byly mnohaletými bouřemi.
Dvě vysoké, úzké věže zvedaly se nad stromy.
Kočí ukázal k nim bičištěm.
„Baskervillský zámek,“ pravil.
Pán jeho povstal, a se zardělými tvářemi a lesknoucíma se očima zíral na věže.
Několik minut na to dostihli jsme vrat, mřížoví to fantastických tvarů z kujného železa, s pilíři po obou stranách, s pilíři omšelými účinkem počasí a porostlými lišejníky; kančí hlavy baskervillského znaku tkvěly na nich. Domek vrátného z černé žuly, byl troskou, trámoví střechy bylo bez krytby. Avšak naproti němu zvedala se nová budova, polovystavěná, první to plod zlata, kteréž sir Karel přinesl si z jižní Afriky.
Širokou cestou vrat vjeli isme do stromořadí, kdež kola opět měkce jela listím; staré stromy spínaly své větve v pevnou klenbu nad našimi hlavami. Baskerville zachvěl se, když pohlédl do dlouhé, temné aleje, na jejímž konci krajním zvedal se zámek jako přízrak.
„Bylo to zde?“ tázal se tiše.
„Nikoliv. Stromořadí tisové jest na druhém konci.“
Mladý dědic Baskervillův zachmuřil čelo.
„Není divu, cítil-li strýc můj předtuchu, že na takovém místě stihne ho neštěstí,“ pravil. „Jest tu dosti toho, co může poděsiti každého. Dám zříditi do šesti měsíců řadu elektrických lamp, a vy nepoznáte pak místa tato se Swanovými a Edisonovými světly o svítivosti tisíce svíček; zaplanou zde právě před vchodem do zámku.“
Alej otvírala se na široký prostor trávníkový, a dům sám zvedal se před námi.
V soumraku mohl jsem viděti, že střed byl mohutnou stavbou z kamene zrobenou, před níž zvedal se portál. Celé průčelí bylo obrostlé břečťanem s temnou tu a tam skvrnou, která značila okno neb znakový štít, jež jedině!
tmavou clonu prorážely.
Nad střední touto stavbou zvedaly se dvě věže starobylé s cimbuřím a mnohými střílnami. V právo a v levo od věží rozkládala se modernější křídla, vystavěná z tmavé žuly. Matné světlo zářilo okny některými a z vysokých komínů, jež zvedaly se z příkré, štíty zdobené střechy, vznášel se černý kotouč dýmu.
„Buďtež vítán, sire Jindřichu! Buďtež vítán na zámku Baskervillském.“
Muž vysoké postavy vystoupil ze stínu portálu, aby otevřel dvéře kočárku. Postava ženy jakési odrážela se od žlutého světla předsíně. Paní potom též vyšla, i pomáhala muži skládati zavazadla s vozu.
„Nemáte ničeho jistě proti tomu, bych odjel přímo domů, sire Jindřichu,“ děl doktor Mortimer. „Moje žena mě čeká.“