74

„Depeši jsem obdržel. Přijedu s nevyplněným zatykačem. Přibudu v pět hodin čtyřicet minut.

Lestrade.“

„To jest odpověď na ranní moji depeši. Lestrado jest, jak myslím, nejlepším z policistův, a budeme snad potřebovati jeho pomoci. A nyní, Watsone, myslím, že nemůžeme užiti lépe času svého, nežli když navštívíme vaši známou, paní Lauru Lyonsovou.“

Plán Holmesovy výpravy počal se mi nyní vyjasňovati. Chtěl použiti baroneta, aby přesvědčil Stapletonovy, že jsme opravdu odjeli, kdežto v pravdě se vrátíme v okamžiku, kdy bude nás asi nejvíce zapotřebí.

Onen telegram z Londýna, až zmíní se sir Jindřich o něm; Stapletonovým, musí vymýtiti poslední podezření z myslí jejich.

Viděl jsem již, jak stahuje se síť naše více a více kol ostré hlavice naší štiky!

Paní Laura Lyonsová byla ve své pracovně a Holmes zahájil rozhovor s ní s přímostí a řízností, která ji značně překvapila,

„Vyšetřuji okolnosti smrti Karla Baskervilla,“ pravil. „Přítel můj zde, dr. Watson, oznámil mi, co jste mu sdělila, a také okolnosti, jež jste zamlčela a jež souvisí s událostí onou.“

„Co jsem zamlčela?“ tázala se paní Laura Lyonsová vyzývavě.

„Přiznala jste se, že jste žádala sira Karla, aby byl u vrátek aleje v deset hodin večer. Víme, že bylo to místo a hodina smrti jeho. Zamlčela jste nám, jaká jest souvislost mezi těmito událostmi!“

„Není souvislosti mezi nimi.“

„V případě tom byla by shoda událostí skutečně neobyčejná. Avšak myslím, že se nám podaří souvislost onu přese vše zjistiti. Chci býti k vám, paní Lyonsová, úplně upřímným. Pokládáme případ tento za vraždu, a okolnosti svědčí nejenom proti vašemu příteli, panu Stapletonovi, nýbrž nepochybně i proti jeho ženě.“

Dáma vzchopila se prudce se své stolice.

„Proti jeho ženě!“ zvolala.

„Věc ta není již tajemstvím. Osoba, která pokládána byla za jeho sestru, jest pravdě jeho žena.“

Paní Lyonsová usedla opět.

Ruce její sevřely křečovitě postranní opěradlo křesla, i všiml jsem si, že růžové nehtíky její zbělely, jak křečovitě je do dřeva tiskla.

„Proti jeho ženě!“ opakovala, „proti jeho ženě! On není přece ženat!“

Sherlock Holmes pokrčil rameny.

„Dokažte mi to! Dokažte mi to! Dokážete-li mi to!“

Blesk v jejích očích pravil více, nežli slova byla by mohla říci.

„Přišel jsem již uchystán na to, abych to mohl dokázati,“ pravil Holmes, tahaje všeliké papíry z kapsy.

„Zde jest fotografie párku toho, provedená před několika lety v Yorku. Na rubu jest napsáno sice „Pan Vandeleur s paní“, avšak nebude vám nesnadno, poznati jej i ji, znáte-li i ji osobně. Jsou od věrohodných svědkův i popisy osoby páně Vandeleurovy i jeho choti, kteří té doby měli v St. Oliveru soukromou školu. Ctěte svědectví ta a uvidíte, můžete-liž pochybovati o totožnosti lidí těch.“

Paní Lyonsová pohlédla na doklady a po té pohlédla na nás s ustrnulým, vytřeštěným výrazem zoufalé ženy.

„Pane Holmesi,“ pravila, „tento muž nabídl mně sňatek s podmínkou, že vymohu rozvod od svého manžela.

Přelhal mne však, lotr, přelhal v každém směru. Neřekl mně nikdy ni slova pravdy. A proč – proč? Myslila jsem, že vše se děje k vůli mně! Avšak nyní vidím, že nebyla jsem nikdy nežli nástrojem v jeho rukou. Proč měla bych mu zachovati já věrnost a oddanost, když on v pravdě nejevil jich nikdy vůči mně? Proč měla bych se snažiti chrániti ho před následky jeho vlastních škaredých skutkův? Tažte se mne, po čem chcete, a já vám věru ničeho nezatajím. Jednu věc přísahám vám však, a to jest, že když jsem psala onen dopis, ani ve snu jsem se nenadála, že by měl ublížiti starému pánu, kterýž byl nejlaskavějším mým přítelem!“

„Věřím vám úplně, madame,“ pravil Sherlok Holmes. „Líčení těchto událostí musilo by však býti velmi trapné pro