„Jsou jen dvě ženy v domě, sire Jindřichu,“ odpověděl. „Jedna z nich, služka, spí v druhém křídle zámku. Druhá žena jest manželka má, i mohu ručiti za to, že zvuky ty nepocházely od nich.“
A přece lhal, když tak pravil, neboť po snídaní potkal jsem náhodou paní Barrymorovou na dlouhé chodbě, když sluneční zář padala jí přímo do tváře.
Byla to žena statné postavy, lhostejného na pohled výrazu a hrubších rysů ve tváři, ač s vážným a přímým výrazem úst. Oči její pak mluvily samy: byly červené a zíraly, zkalené, spod víček oteklých. Ona to byla jistě, jež plakala této noci a muž její musil to věděti. On však přece vydal se v nebezpečí, že bude přistižen snadno při lži, když to popřel.
Proč tak učinil?
A proč ona plakala tak hořce?
Již tedy obklopovalo muže toho, úhledného zevnějšku, s bledou však tváří a černým vousem, ovzduší tajemství a trudu …
„On byl první, který nalezl mrtvolu sira Karla, a o bezprostředních okolnostech, kteréž vedly ke smrti tohoto, měli jsme toliko zprávy od jeho komorníka.
Byl to snad přece Barrymore, kterého jsme viděli v drožce v třídě Regentské? Vous byl opravdu stejný.
Drožkář popisoval nám sice muže menšího. Avšak takový dojem jeho mohl býti též mylný.
Jak mohl bych věc tu nadobro vyjasniti? Jak zřejmo, nutno bylo obrátiti se nejprve na poštmistra Grimpenského a zjistiti, zdaž londýnský telegram byl skutečně dodán Barrymorovi přímo do rukou.
Avšak, ať již odpověď dopadne jakkoli, měl jsem aspoň něco již, o čem jsem podati mohl zprávu Sherlocku Holmesovi.
Sir Jindřich musil prozkoumati četné papíry po snídani, takže byl to vhodný pro mne čas vyjiti si.
Byla to rozkošná procházka čtyři míle podél okraje močálu, jež vedla mne na konec k osadě z omšelých stavení, v nichž dvě budovy větší, z nichž, jak zvěděl jsem, byla jedna hospodou a druhá domem doktora Mortimera, zvedaly se vysoko nad ostatními.
Poštmistr, který měl zároveň kupecký krám, pamatoval se jasně ještě na telegram.
„Ovšem, pane, dodal jsem telegram přesně tak, jak bylo přikázáno, panu Barrymorovi.“
„Kdo ho doručil?“
„Můj hoch zde! Jakube, dodal jsi předešlý týden telegram panu Barrymorovi na zámku, není-liž pravda?“
„Ano, tatínku,“ odpověděl.
„Do vlastních rukou?“ tázal jsem se.
„Nu, byl právě v čase tom na půdě, i nemohl jsem ho tudíž dodati jemu přímo do rukou jeho, ale dal jsem ho paní Barrymorové, a ona slíbila, že ho ihned dodá muži.“
„Viděl jste však pana Barrymora?“
„Nikoli, pane! Řekl jsem už, že byl na půdě.“
„Když jste ho neviděl, jak můžete věděti, že byl na půdě?“
„Vlastní žena jeho musila přece věděti, kde jest,“ pravil poštmistr rozmrzele. „Či neobdržel snad telegramu?
Byla-li nějaká závada, jest na panu Barrymorovi samém, by si stěžoval.“
Zdálo se mi beznadějným vyslýchali poštmistra dále, avšak bylo jasno, že přes lest Holmesovu neměli jsme důkazu, že Barrymore po celý onen čas nebyl v Londýně.
Dejme tomu, že tam skutečně byl, dejme tomu, že muž ten byl posledním, kterýž viděl sira Karla na živu, a že byl prvním, kterýž stopoval nového pána, když vrátil se do Anglie. Co plynulo však z toho? Byl nástrojem jiných, aneb měl sám vlastní nějaký záměr příšerný? Jaký zájem mohl míti on na tom, by pronásledoval rodinu Baskervillův?
Vzpomněl jsem si na podivnou výstrahu, vystřiženou z úvodníku „Timesů“. Bylo to dílo Barrymorovo, aneb učinil tak snad někdo, kdož chtěl zkřížovati jeho záměry?