„Stopy nohou?“
„Stopy nohou.“
„Stopy muže aneb ženy?“
Doktor Mortimer podíval se na nás na okamžik výrazem zvláštním a hlas jeho stlumil se až k šepotu, když odtušil:
„Pane Holmesi, byly to stopy obrovského psa!“
III. PROBLÉM.
Doznávám, že při těchto slovech zamrazilo mne v těle děsem. I zvláštní přízvuk v řeči lékařově dokazoval, že také on je hluboce vzrušen tím, co sám řekl.
Holmes naklonil se rozechvěn vpřed, a oči jeho měly tvrdý, suchý onen lesk, který zářil z nich vždy, když byl vzbuzen v něm hluboký zájem. „Viděl jste to opravdu?“
„Tak jasně, jako vidím vás!“
„A nic jste neřekl?“
„Jaký by to bylo mělo účel?“
„Jak mohlo se však státi, že nikdo jiný toho neviděl?“
„Stopy byly asi dvacet yardů od těla vzdáleny, a nikomu něco takového ani na mysl nepřipadlo. Nemyslím, že byl bych si jich povšiml, kdybych sám nebyl již onu pověst znal.“
„Jest mnoho ovčáckých psů na bařině?“
„Zajisté! Avšak stopy ony neukazovaly na ovčáckého psa.“
„Pravíte, že byly veliké?“
„Obrovské!“
„Avšak pes nepřiblížil se k tělu?“
„Nikoliv.“
„Jaká byla noc?“
„Vlhká a drsná.“
„Nepršelo?“
„Nikoliv.“
„Jak vypadá vlastně ona alej?“
„Sestává ze dvou řad starých tisů, dvanáct stop vysokých a neproniknutelných. Mezi nimi vede cesta asi 8 stop široká.“
„Nic jiného tam již není?“
„Ano, po každé straně cesty vede trávník asi šest stop široký.“
„Alej přepažena jest však, jak jste řekl, na jednom místě brankou?“
„Ano, vrátky z latí stlučenými, jež vedou na močál.“
„Jest tam jiný ještě východ?“
„Žádný.“
„Takže každý, kdo byl by chtěl vstoupiti do aleje, byl by musil přijití od zámku aneb vejiti do ní vrátky od močálu?“
„Jest přece ještě východ jeden, besídkou, kteráž stojí na nejdálnějším konci aleje.“
„Došel sir Karel až tam?“
„Nikoliv, tělo jeho leželo asi padesát metrův odtamtud vzdáleno.“
„Nuže, sdělte mně, doktore Mortimere – a jest to věc důležitá! – byly stopy, které jste viděl, na cestě aneb na