vyhrazené služebnictvu jejímu. Na jednom konci klenula se galerie, určená pro pěvce.
Černé trámy přepínaly prostor nad hlavami našimi, podpírajíce začouzený strop. Když býval prostor osvětlen plápolajícími pochodněmi a za barev pestrých a za drsného veselí středověkých hodů síň ta skytala snad milý pohled, avšak nyní, kdy dva gentlemani černě odění seděli zde v malém kruhu světla, vrhaném stínítkem lampy, hlas klesal v šepot a duch propadal sklíčenosti.
Rada předků v oděvech nejrůznějších od rytíře Alžbětiny doby až po šviháka z doby vladařstva zírala na nás s obrazů pobledlých a děsila nás mlčenlivou společností svou.
Mluvili jsme málo, a já sám byl rád, když jsme dojedli, a když jsme se mohli uchýliti do modernější síně kulečníkové, abychom vykouřili cigaretu.
„Věru, není to veselý dům,“ pravil sir Jindřich. „Cítím, že člověk může zde přivyknouti, avšak nyní jsem trochu rozladěn. Nedivím se, že strýc můj byl poněkud duševně rozrušen, když žil docela sám v takovém domě. Leč odebereme se dnes brzy na lože, hodí-li se vám to, snad zítra okolí naše bude vypadati lákavěji.“
Stáhl jsem záclony, nežli jsem ulehl. Okno otvíralo se na prostoru trávníkovou před hlavním vchodem zámeckým.
V pozadí dvě skupiny stromů šuměly a ohýbaly se ve větříku, jenž se byl zvedl.
Měsíc probleskl trhlinami mrakův, plujících po nebi.
V studeném světle jeho viděl jsem za stromy obrysy útesů skalních a dlouhý nízký pás trudného močálu.
Spustil jsem opět záclony, cítě, jak poslední dojmy mé doplňují jen dřívější dojmy.
A přece nebyl to ještě dojem nejposlednější.
Cítil jsem se unaven, a přece bděl jsem, převaluje se se strany na stranu, touže po spánku, který nepřicházel.
Kdesi daleko zvonek odbíjel zvučně každou čtvrt hodiny. Jinak ale hrobové ticho rozkládalo se starým domem.
A potom náhle v mrtvém tichu noci pronikly zvuky k sluchu mému, jasné, hlasité a neklamné.
Byl to pláč ženy jakés, stlumený vzlykot někoho, kdo schvácen jest nevylíčitelným zármutkem.
Posadil jsem se na posteli a naslouchal jsem napjatě.
Pláč nemohl ozývati se daleko, Jistě bylo to v domě.
Po půl hodiny čekal jsem, každý nerv maje napjatý, avšak nic nebylo již slyšeti, nežli odbíjení hodin a šelest břečťanu venku na zdi.
VII. STAPLETONOVI Z MERRIPITSKÉHO DVORCE.
Svěží krása následujícího jitra zaplašila poněkud trudné a šedé dojmy, kteréž zanechal v nás první vstup náš do Baskervillského zámku.
Když sir Jindřich a já seděli jsme u snídaně, teplo sluneční proudilo dovnitř vysokými, lomenými okny, i vrhalo pestré odrazy barev znakův, kteréž do malovaných oken byly zasazeny, na stěny a podlahu.
Temné desky, jimiž stěny byly vykládány, zářily jak bronz v zlatých paprscích, a nesnadno bylo uvěřiti, že byla to táž komnata, kteráž vzbudila v duších našich včera tak smutné dojmy.
„Myslím, že bychom měli kárati sami sebe, a nikoliv tento dům,“ pravil baronet. „Byli jsme znaveni cestou a skřehlí jízdou, a proto pojali jsme o místě tomto tak temné názory. Nyní, kdy jsme opět při plné síle, vypadá sídlo to zcela přívětivě.“
„A přece neměla tu roli jen fantasie naše,“ odpověděl jsem. „Neslyšel jste na příklad náhodou někoho – myslím, že to byla žena – plakati v noci?“
„Toť skutečně zvláštní, neboť když jsem již podřimoval, zdálo se mi, jako bych slyšel též něco takového. Čekal jsem dosti dlouho, avšak neozvalo se nic již podobného, takže jsem soudil, že to byl sen.“
„Slyšel jsem zvuk ten jasně a jsem jist, že to byl skutečně pláč ženy.“
„Musíme se ihned přeptati.“
Sir Jindřich zazvonil, a tázal se Barrymora, jak může vysvětliti, co jsme slyšeli.
Zdálo se mi, že bledý obličej komorníka, když slyšel otázku pánovu, zbledl ještě o odstín.