83

zatlačuje druhý, a afféra slečny Carrierovy vymazala z paměti mé vzpomínky na Baskervillský zámek. Zítra snad nový nějaký drobný problém bude mně předložen, a rázem jistě budou krásná dáma francouzská i zlověstný Upwood zapomenuti.

Pokud však běží o aféru se psem, chci vám vylíčiti souvislost událostí tak zevrubně, jak jen budu moci, a vy připomenete mně, kdybych něco zapomněl.

Pátrání moje dokázalo nade vši pochybnost, že rodinná podobizna nelhala, a že chlapík onen byl skutečně Baskervillem. Byl to syn Rodgera Baskervilla, mladšího bratra sira Karla, kterýž, zanechávaje špatnou pověst za sebou, prchl do Jižní Ameriky, kdež se o něm tvrdilo, že zemřel neženat. V pravdě však oženil se a měl dítě, onoho chlapíka našeho, jehož jméno skutečně zní stejně jako jméno jeho otce. Muž tento oženil se s Berrylkou Garciovou, kráskou to z Costa-Ricy a zpronevěřiv značnou část veřejných peněz, dal si nepravé jméno Vandeleur a uprchl do Anglie, kdež zařídil si školu ve východní části Yorkského hrabství. Příčinou, proč pokusil se o tento obor zaměstnání, bylo, že na cestě do vlasti učinil si známost s jistým souchotinářským učitelem a že použil svých schopností, aby se pokusil – úspěšně – v podniku takovém.

Učitel však zemřel, a škola nabyla nevalné a pak i hanebné pověsti.

A Vandeleurovi uznali vhodným změniti jméno v „Stapleton“, a manžel přenesl zbytky svého jmění, své plány pro budoucnost a svou zálibu v motýlech na jih anglický. Zvěděl jsem v Britském museu, že byl uznáván skutečně za autoritu v tomto oboru, a jméno Vandeleur sdruženo jest pro vždy s označením jisté můry, kterouž byl on za svého pobytu v Yorkském hrabství popsal.

Přicházíme nyní k té části života jeho, která vzbudila v nás tak silný zájem.

Chlapík ten nepochybně zavedl pátrání o příbuzenstvu svém, a shledal, že jen dva životy stojí mezi ním a mezi obrovským jměním.

Když odebral se do Devonshiru, plány jeho byly, myslím, velmi ještě mlhavy, avšak že osnoval něco zlého od počátku, zřejmo jest z toho, že ženu svoji vydával za sestru svoji. Myšlenka, že použije ji za vějičku, byla již u něho jasně vznikla, ačkoliv nebyl si snad ještě jist podrobnostmi svých piklů.

Chtěl míti jmění a byl hotov užiti každého prostředku a vydati se v každé nebezpečí pro cíl ten. Prvním činem jeho bylo, že usadil se tak blízko, jak jen mohl, u sídla předků svých, a skutkem druhým, že pěstoval přátelství se sirem Karlem Baskervillem a se sousedy.

Baronet sám vyprávěl mu o psu Baskervillského rodu a razil tak sám cestu ke své smrti. Stapleton, tak chci ho nadále zváti, věděl, že srdce starého muže jest choré, a že prudký otřes musil by je usmrtiti. To zvěděl od doktora Mortimera. Slyšel také, že sir Karel jest pověrečný, a že pojímá vážně chmurnou onu legendu. Důvtipná mysl Stapletonova ihned vystihla prostředek, jak by mohl býti baronet k smrti uštván, při čemž by stěží však bylo možno usvědčiti jej, Stapletona, že jest on skutečně vrahem.

Jakmile pojal svou myšlenku, přikročil k provedení jejímu s největší obratností. Obyčejný zločinec byl by se spokojil s pouhým zlým psem. Ze použil umělých prostředků, aby psu dodal podoby ďábelské, svědčilo o záblesku genia u Stapletona. Psa koupil v Londýně od Rossa a Manglesa, obchodníků v třídě Fulhamské. Byl to nejstatnější a nejdivočejší pes, jakéhož obchodníci měli.

Stapleton přivezl ho po severodevonské železnici, vedl ho na velikou dálku přes močál domů, aby nevzbudil pozornost. Na svých výpravách za hmyzem byl už seznal, jak proniknouti lze do samého středu Grimpenského močálu, i nalezl tak bezpečnou skrýši pro netvora toho. Zřídil zde doupě pro něj, a čekal, až naskytne se příležitost.

Trvalo to však nějakou dobu. Starý šlechtic nedal se vylákati za noci ze svého sídla. Několikráte číhal Stapleton sc svým psem na něj, avšak marně. Za těchto bezvýsledných číhaných bylo to, že on, či lépe řečeno čtvernohý pomocník jeho spatřen byl venkovany, a tak legenda o démonickém psu byla poznovu utvrzena.

Doufal, že žena jeho vláká sira Karla do zkázy, avšak ona projevila se netušené neodvislou. Nesnažila se nikterak zapřísti starého muže do milostného poměru, kterýž byl by ho vydal v šanc nepříteli jeho.

Hrozby a bohužel, že musím tak říci, i rány ženou jeho nepohnuly. Nechtěla s ním nic míti a nějaký čas ocitl se Stapleton na mrtvém bodu. Nalezl snad východiště z nesnáze, když sir Karel, kterýž byl pojal přátelství pro ženu, učinil ho prostředníkem dobročinnosti své vůči nešťastné paní Lauře Lyonsové.

Představiv se jí jako svobodný muž, Stapleton nabyl úplného vlivu nad paní Lyonsovou, i dal jí na jevo, že kdyby