54

„Mohl byste mně tudíž pověděti jméno ženy jejíž začáteční písmena jsou L. L.?“

„L. L.?“ Doktor Mortimer přemýšlel několik minut.

„Nikoliv,“ pravil. „Jsou tu ovšem některé cikánky a některé dělnice, jichž neznám jménem, avšak, pokud se týče rodin statkářův a urozených lidí, není zde dámy, jejíž jméno by tak začínalo. Počkejte však chvilenku,“ dodal po malé přestávce, „jest tu Laura Lyonsova – začáteční písmena její jsou tedy ‚L. L.‘ – avšak ta žije v Coombe-Traceyi.“

„Kdo jest to?“ tázal jsem se.

„Jest to dcera Franklandova.“

„Jakže? Dcera starého mrzouta Franklanda?“

„Tak jest. Provdala se za umělce Lyonse, kterýž přišel dělati si skizzy močálu, ukázal se býti však dobrodruhem, a opustil ji. Avšak chyba, jak slyším, nebyla pouze na jeho straně. Otec její nechtěl ničeho již s dcerou míti, anať se provdala bez jeho svolení, a snad měl ještě jiné příčiny. A tak mezi starým a mladým hříšníkem dáma ta trávila velmi zlé časy.“

„Jak se živí nyní?“

„Myslím, že Frankland vykázal jí z milosrdenství nějaký podíl, avšak nemůže to býti mnoho, neboť on sám je špatně na tom. Ať si již zasloužila osud svůj či nikoliv, nemohli jsme dopustiti přece, aby beznadějně propadla zkáze. Historka její zajímala lidi, a někteří z nich vynasnažili se, by umožnili jí počestné živobytí. Stapleton učinil něco pro ni, a sir Karel rovněž. Také já přispěl maličkostí. Učinili jsme tak, abychom jí zjednali výživy u psacího stroje.“

Doktor Mortimer přál si znáti příčinu mých dotazů, avšak dovedl jsem toho, že ukojil jsem zvědavost jeho, aniž jsem mu příliš mnoho řekl, neboť není příčiny, proč bychom měli někoho do všeho zasvěcovati.

Zítra podívám se do Coombe-Traceye, a podaří-li se mi setkati se s touto paní pochybné pověsti, Laurou Lyonsovou, bude učiněn značný krok k tomu, aby vyjasněna byla jedna příhoda v dlouhém řetězu tajemství.

Počínal jsem si zchytrale jako had, neboť když Mortimer naléhal na mne tuze již otázkami nenáležitými, tázal jsem se ho, jakoby maně, k jakému typu Franklandova lebka náleží, a tak neslyšel jsem po celý zbytek cesty naší již o ničem jiném, nežli o lebečných theoriích. Nežil jsem pro nic za nic po celá léta se Sherlockem Holmesem.

Musím zaznamenati ještě jednu příhodu z nevlídného a smutného dne toho.

Míním rozhovor, který jsem měl právě s Barrymorem a kterýž dal mi do ruky trumf, jejž mohu vyhoditi v náležitý čas.

Mortimer zastavil se u nás, aby v zámku pojedl a zahrál si po jídle s baronetem écarté. Komorník přinesl kávu za mnou do knihovny, a já použil příležitosti té, abych mu položil několik otázek.

„Nuže,“ pravil jsem, „odjel již vzácný onen váš příbuzný, aneb skrývá se ještě na močálu?“

„Nevím, pane! Doufám v Boha, že již odešel, neboť nezpůsobil nám zde nic jiného než trpkosti! Neslyšel jsem o něm nic již od té doby, kdy jsem mu naposled potravu donesl, a to bylo před třemi dny.“

„Viděl jste ho tehdy?“

„Nikoli, pane! Avšak potrava byla již pryč, když jsem se ubíral podruhé cestou onou. Byl tam tedy ještě zajisté.“

„Možno si tak mysliti, leda že by potravu byl odnesl druhý.“

Měl jsem číšku s kávou téměř již u úst, avšak opomněl jsem se napiti a podíval jsem se udiveně na Barrymora.

„Vy víte, že jest tam ještě jiný muž?“

„Ano, pane. Jest ještě jiný muž na močále.“

„Viděl jste ho?“

„Nikoli, pane!“

„Jak víte tedy o něm?“

„Seiden pověděl mně o něm asi před týdnem, neb tak nějak. Skrývá se též, avšak on není trestancem, pokud