42

„Učiníme tedy to i my.“

„Barrymore ale zajisté nás uslyší.“

„To závisí od toho, jdete-li na močál,“ děl jsem. „Ano, jdu.“

„Nuže, víte, jaké jsou moje instrukce. Je mi líto, že se musím vtírati, avšak slyšel jste, jak vážně Holmes naléhal, abych vás neopouštěl, a zvláště, abyste na močál nechodil sám.“

Sir Jindřich položil ruku svou na rámě mé, usmívaje se vlídně.

„Můj milý Holmes s celou bystrostí svou nemohl předvídati některé věci, které se přihodily od té doby, co sídlím při močálu. Rozumíte mně? Jsem jist, že jste z posledních, kterýž byste chtěl býti kazimírem. Musím vyjiti sám.“

To uvedlo mne do nejtrapnějšího postavení. Byl jsem na rozpacích, co mám říci neb co učiniti, a dříve, nežli jsem se rozmyslil, sir Jindřich vzal hůl a odešel.

Když jsem si ale věc pořádně promyslil, svědomí činilo mně hořké výčitky, že jsem mu pod tou či onou záminkou dovolil uniknouti. Představil jsem si, co bych cítiti musil, kdybych se vrátil k Vám, a kdybych musil přiznati se Vám, že nějaké neštěstí přihodilo se následkem toho, že nedbal sem Vašich instrukcí. Ujišťuji Vás, že jsem se při myšlence té zarděl.

Po rozmluvě o Barrymorovi, o níž jsem se zmínil, sir Jindřich vsadil si klobouk na hlavu a chystal se vyjiti. Já učinil ovšem rovněž tak.

„Jakže, půjdete též, Watsone?“ tázal se, podívav se na mne se zvláštním výrazem.

„Muž ten jest nedoslýchavý; ostatně musíme v každém případě to zkusiti. Zůstaneme dnes v noci v mém pokoji a počkáme, až půjde kolem.“

Sir Henry mnul si ruce radostí i bylo zřejmo, že vítá dobrodružství to, jakožto změnu poněkud jednotvárného života svého na močálu.

Baronet navázal znova již styk s architektem, kterýž měl uchystány plány již pro sira Karla i s jistým podnikatelem z Londýna, takže můžeme nadíti se, že dojde zde záhy na velké změny. Byli tu taktéž dekoratéři a obchodníci s nábytkem z Plymouthu, i jest zjevno, že přítel náš má dalekosáhlé plány a že nechce šetřiti ni na práci ni na penězích, aby obnovil lesk své rodiny.

Bude-li dům restaurován a znovu zřízen, bude vyžadovati ženy, aby ho doplnila domácnost. Mezi námi řečeno: jsou jistá toho znamení, že nebude i zde budoucně skutečně jinak, jen bude-li dáma sama chtíti, neboť zřídka kdy viděl jsem muže nějakého tak zamilovaného, jako jest sir Jindřich zamilován do krásné sousedky naší, slečny Stapletonové. A přece tok věrné lásky neplyne vždy tak klidně, jak by se dalo dle daných okolností očekávati.

Dnes na příklad hladina jeho zčeřena byla úskalím opravdu nečekaným, kteréž způsobilo našemu příteli hodně rozpaků a trpkosti.

Avšak nebylo snad ještě pozdě dohoniti sira Jindřicha, i vydal jsem se tudíž ihned na cestu k Merripitskému domu.

Kvapil jsem po cestě co nejspěšněji jsem mohl, aniž jsem zahlédl sira Jindřicha, až teprve když jsem přišel k místu, kde odbočuje od cesty stezka přes močál.

Tam, obávaje se, že jsem snad přece na nepravé cestě, vystoupil jsem na pahrbek, odkudž bych se rozhlédnouti mohl – na týž pahrbek, v němž vylámán pochmurný lom.

Tu jsem náhle zahlédl přítele našeho. Kráčel po stezce přes močál asi čtvrt míle vzdálen ode mne, a po jeho boku byla dáma, jež mohla býti pouze slečna Stapletonová.

Bylo zřejmo, že bylo dorozumění mezi nimi, a že setkali se podle úmluvy.

Kráčeli pomalu spolu, zabráni v živý rozhovor, i viděl jsem, že dáma činí rukama svýma chvílemi živé, ač drobné posunky, jakoby mínila vážně to, co praví, kdežto sir Jindřich naslouchal napjatě, a jednou neb dvakrát zavrtěl rozhodně hlavou na znamení odporu.

Stál jsem za skaliskem, sleduje je velmi bedlivě, a jsa na rozpacích, co mám dále činiti.

Sledovati je a vyrušiti je v důvěrném hovoru jejich, zdálo se mi býti urážlivým, a přece jasnou povinností mojí bylo, nepouštěti sira ani na okamžik z dozoru. Býti slídičem vůči příteli bylo škaredým úkolem. A přece nemohl jsem rozhodnouti se pro nic lepšího, nežli pozorovati ho aspoň s pahrbku a upokojiti potom svědomí tím, že bych mu dodatečně sdělil, co jsem učinil.