Seděl jsem se sirem Jindřichem v jeho komnatě až skorem do třetí hodiny ranní, avšak neslyšeli jsme žádného zvuku mimo údery hodin nástěnných nad schodištěm. Byly to velmi melancholické vigilie a končily tím, že jsme oba usnuli v křeslech svých.
Na štěstí neodňalo nám to odvahy i rozhodli jsme se, že učiníme nový pokus. Následující noci stáhli jsme plamen lamp, a seděli jsme, kouříce cigarety, nepůsobíce ani nejmenšího šelestu.
Neuvěřitelné jest, jak pomalu hodiny míjely, a přece vytrvati pomáhal nám týž zájem trpělivý, jakýž lovec pociťuje, když stojí na číhané, kudy, jak doufá, zvěř se musí ubírati do nástrahy.
Odbila jedna, odbily dvě, a my oddávali se již podruhé zoufalství, když tu v okamžiku oba najednou vztýčili jsme se v křeslech svých, a když tu na ráz veškeré znavené smysly naše napjaly se ke krajní pozornosti. Byliť jsme zaslechli šelest jakýchsi kroků na chodbě.
Zcela kradmo slyšeli jsme plížiti se muže kolem, až utichl šelest v dáli. Potom baronet potichounku otevřel dvéře i jali jsme se sledovati nočního chodce. Muž byl obešel již galerii a chodba byla zahalena opět již celá v temno.
‚Polehoučku plížili jsme se dále, až jsme přišli do druhého křídla zámku.
Měli jsme zrovna jen ještě tak čas, zahlédnouti vysokou postavu muže s plným vousem, an shrben po špičkách dále se ubíral. Po té vešel muž do těchže dveří jako noc před tím, a světlo svíčky kreslilo rámec dveří v temnotách, vrhajíc žlutou záři na temnou podlahu. Tápali jsme opatrně k místu tomu, zkoušejíce obezřele nohou každé prkno dříve, ‚než jsme se odvážili vstoupiti na ně celou tíhou těla svého.
Z opatrnosti zuli jsme si dříve i boty své, avšak přes to stará prkna vrzala pod našimi kroky.
Někdy zdálo se přímo nemožným, aby muž neslyšel, že se k němu blížíme.
Avšak na štěstí muž ten jest skutečně hodně nedoslýchavý a byl také zabrán úplně do toho, co dělal.
Když na konec doplížili jsme se až ke dveřím a nahlédli dovnitř, viděli jsme muže schoulena u okna, an drží svíčku v ruce, bledou svoji tvář tiskl s napjatou pozorností k tabuli okenní, zrovna tak, jak jsem ho viděl dvě noci před tím.
Nebyli jsme si sosnovali žádného plánu k výpravě své, avšak baronet jest mužem, u něhož přímá cesta bývá nejobvyklejší. Vstoupil do komnaty, a když tak učinil, Barrymore vyskočil od okna, až dech jeho ostře zasykl, i stál tu před námi s tváří sesínalou a celý se chvěje.
Tmavé oči jeho zírající z bledé masky tváře jeho jevily zděšení i úžas největší, když pohleděl na sira Jindřicha a potom na mne.
„Co zde děláte, Barrymore?“
„Nic, pane!“
Rozechvění jeho bylo však tak veliké, že mohl stěží mluviti, a stíny předmětů poskakovaly sem tam, jak se mu svíčka v rukou třásla.
„Přišel jsem k vůli oknu, pane. Obcházím v noci, abych se přesvědčil, jsou-li okna dobře zavřena.“
„Okna v druhém patře?“
„Ano, pane, prohlížím všechna okna!“
„Vizte, Barrymore,“ pravil sir Jindřich vážně. „Rozhodli jsme se pevně, že zvíme od vás pravdu za každou cenu, ušetřte si tedy mrzutosti raději dříve, nežli bude pozdě. Nuže, mluvte! A žádné lži! Co jste dělal u okna?“
Muž díval se na nás bez rady a zalomil rukama, jakoby byl zachvácen krajním zoufalstvím a sklíčeností.
„Nedělal jsem nic zlého, pane! Držel jsem jen svíci u okna.“
„A proč jste držel svíci u okna?“
„Netažte se mne, sire Jindřichu – netažte se mne! Dávám vám slovo své, sire, že není to mé tajemství, a že nemohu je vyzraditi. Kdyby se týkalo jen mne, nezatajoval bych vám ho.“
Náhle napadla mne jistá myšlenka, i vzal jsem svíčku s pažení okna, kam ji byl komorník postavil.
„Dával svíčkou možná signál,“ pravil jsem, „podívejme se, bude-li dána odpověď!“
Držel jsem svíčku, jako on to učinil, a zíral jsem do temna noci. Jen neurčitě mohl jsem rozeznati skupinu stromů