43

Jest pravda, že, kdyby náhlé nebezpečí bylo ho ohrožovalo, byl jsem příliš daleko, než abych mu prospěti mohl. A přece jsem si tím jist, že přiznáte mi, že postavení mé bylo velmi nesnadné, a že jsem nic jiného činiti nemohl.

Přítel náš, sir Jindřich, i dáma stanuli na stezce, i byli hluboce pohrouženi do rozhovoru svého, když tu náhle zpozoroval jsem, že nejsem jediným svědkem setkání jejich.

Záblesk čehosi zeleného, ve vzduchu poletujícího, padl mi do očí, a pohled druhý zjevil mi, že zelený předmět ten nese na holi muž, jenž ubírá se přes pevná místa v močálu.

Byl to Stapleton se svojí sítí na motýly.

Byl mnohem blíže párku nežli já, a kráčel, jak se mi zdálo, směrem, kde stáli.

V okamžiku tom sir Jindřich přivinul náhle slečnu Stapletonovu k sobě. Ruka jeho obejmula ji, avšak zdálo se mi, že ona hledí se mu vymknouti, odvracejíc tvář svou od něho. Nachýlil hlavu svou k hlavě její, a ona zvedla ruku svou, jakoby se vzpírala.

Okamžik na to viděl jsem je odskočiti od sebe a rozhlédnouti se zděšeně kolem.

Stapleton byl příčinou toho. Rozběhl se divoce k ní, a jeho síť, poletující za ním, skýtala pohled komický.

Přírodozpytec gestikuloval živě při tom, a již také rozčilen poskakoval před milenci. Co výjev ten znamenal, nemohl jsem si přesně představiti, avšak zdálo se mi, že Stapleton kárá sira Jindřicha, kterýž nabízel objasnění, a že sir Jindřich sám velice se rozzlobil, když druhý objasnění odmítal.

Na konec Stapleton otočil se na podpatku a kynul rázně sestře své, kteráž pohlédnuvši nerozhodně ještě na sira Jindřicha, odcházela po boku bratra svého. Hněvivé posunky přírodozpytcovy jevily, že hněv jeho směřuje také proti dámě.

Baronet, stoje stále ještě, díval se minutku za nimi, a po té vracel se zvolna zpět na cestu, kterou byl přišel, s hlavou svěšenou, pravý to obraz sklíčenosti.‘

Co vše to znamenalo, nemohl jsem si úplně představiti, avšak hanbil jsem se velice, že jsem byl svědkem scény tak důvěrné bez vědomí přítele svého.

Spěchal jsem tudíž s pahrbku, i setkal jsem se na úpatí s baronetem.

Obličej jeho byl zardělý hněvem, a obočí jeho bylo svraštěno, jako u člověka, který neví, co jest mu dále činiti.

„Haló, Watsone, kde vy jste se tu vzal?“ pravil. „Snad mi neřeknete, že jste mne přece přese všechno stopoval?“

Vysvětlil jsem mu všechno: Jak bylo mně nemožno zůstati nazpět, jak jsem ho sledoval, a jak jsem byl svědkem všeho, co se událo.

Na okamžik oči jeho zasvítily hněvem, avšak přímost moje odzbrojila jeho hněv, a na konec propukl v trpký smích.

„Člověk by myslil, že zde, ve středu pusté bažiny, jest pěkné, bezpečné místečko, aby člověk si zde o samotě vyřídil důvěrné své záležitosti,“ pravil. „Avšak, u všech hromů, celý svět zde, jak se zdá, vybral se dnes ven, aby viděl námluvy moje – ó, jak ubohé námluvy! Které místo k pozorování jste vy zaujmul?“

„Na pahrbku.“

„Tedy místo k stání docela v zadní řadě, není-liž pravda? Avšak bratr její byl docela v přední řadě před námi.

Viděl jste ho, jak vyrazil proti nám?“

„Ano, viděl.“

„Činil někdy na vás dojem jako člověk potrhlý – myslím totiž bratr její?“

„Ne, to nemohu tvrditi.“

„Já bych se též neodvážil tak beze všeho to tvrditi. Pokládal jsem ho vždy za dosti rozumného až po dnešek, avšak dnes musím vám říci, že j e m u nebo mně náleží svěrací kazajka. Nuže, jak se to má se mnou? Žil jste se mnou po několik týdnů, Watsone. Mluvte teď zpříma. Jest nějaká závada u mne, jež by mně zbraňovala býti dobrým manželem ženě, kterou miluji?“

„Musím říci, že nikoli.“

„Proti mému postavení ve světě nemůže nic říci, a tak musí to býti jen sama moje osobnost, proti níž má námitky.

Co má proti mně? Neublížil jsem nikdy nikomu ve světě, ani muži, ani ženě. A přece nechce ani, abych se dotkl i