6

pronásledovateli.

Měsíc zářil jasně nad nimi, i jeli tryskem cestou, kterou musila se dáti dívka, chtěla-li dosíci svého domova.

Urazili již míli neb dvě, když minuli jednoho z ovčáků, kterýž pásává za noci ovce na bařinách, i volali naň, zdaž viděl smečku psů poštvaných. A muž ten, jak historie praví, byl strachem tak ohromen, že nemohl skorém ani mluviti, ale konečně pravil přece, že viděl skutečně dívku nešťastnou, a psy v patách jejích.

‚Avšak viděl jsem více než to,‘ dodal, ‚neboť Hugo Baskerville pádil kol mne na svém černém oři, a za ním hnal se tiše takový pes pekelného zjevu, že nedej Bůh, abych já ho měl někdy ve svých patách.‘

„Opilé panstvo zaklelo na ovčáka a pádilo dále. Brzy však mráz proběhl jim po zádech, neboť zaslechli zvuk, jakoby cosi hnalo se přes močál, a již hnala se tryskem černá klisna kol nich, pokryta bílou pěnou, uzda jedí vláčela se po zemi, a sedlo její bylo prázdné. Hodovníci srazili se nyní k sobě, neboť veliký strach je zachvátil, jeli však dále ještě močálem, ačkoli každý z nich, kdyby byl býval sám, byl by býval rád koněm otočil. Jedouce tak pomaloučku, ocitli se až u psů.

Psi tito, ačkoli známi svojí odvážností a dobré raçy, schoulili se kňučíce při vchodu do hluboké úžlabiny, ano někteří odplížili se stranou a jiní se srstí zježenou a očima vyděšenýma zírali do úzké rokle, před nimi se rozvírající.

Hodovníci stanuli, a střízlivější nyní většina jich nechtěla dále jeti – pouze tři nejsmělejší z nich, nebo snad nejopilejší pustili se dále do úžlabiny. Tato otevírala se nyní v široký prostor, v němž stály dva z oněch kamenů, jež tam podnes jest viděti, a kteréž byly tam postaveny zapomenutým nějakým kmenem v dávnověku. Měsíc svítil jasně na prostor ten, a tam ve středu spočívala nešťastná dívka na místě, kdež byla klesla, usmrcena hrůzou i únavou. Avšak nebyl to pohled na její tělo ani pohled na tělo Hugona Baskervilla, jež leželo poblíž ní, nebyl to tento pohled, jenž zježil vlasy na hlavě oněch ďáblu propadlých zlotřilců, nýbrž cosi velikého, což tkvělo nad Hugonem a rozdíralo hrdlo jeho – velká černá to bestie tvaru psího, avšak větší nežli kterýkoli pes, jejž byly kdy oči smrtelníků spatřily. A když spatřili příšeru tu drásati hrdlo Hugona Baskervilla, již také pes obrátil svítící oči a zkrvácené tesáky své k nim; tři jezdci vzkřikli děsem o ten drahý život a ujížděli úprkem za stálých výkřiků zděšení nazpět přes močál. Jeden z nich, praví se, zemřel téže noci, zemřel z toho, co byl viděl, a druzí dva byli muži zlomenými po celý svůj život.

Taková jest, synové moji, historie o prvním zjevení se psa, o němž se praví, že od té doby tak krutou byl mukou pro rod náš. Sepsal jsem historii tu, protože to, co jest jasně známo, méně hrůzy působí než to, co se pouze napovídá a tuší. Nemůže ovšem býti popřeno, že mnozí z rodiny naší zemřeli smrtí nešťastnou, smrtí náhlou, krvavou a tajuplnou. Leč oddejme se v neskonalou dobrotu Boží prozřetelnosti, kteráž nechce zajisté trestati nevinného i v třetím neb čtvrtém pokolení, jak se hrozí v Písmě Svatém. Této Prozřetelnosti, synové moji, doporučuji vás tímto, i radím vám, byste obezřele míjeli močál temný v hodinách těch, kdy moci zlé provozují svůj rej.

(Toto vypsáno jest Hugonem Baskervillem synům jeho Rodgerovi a Janovi s příkazem, aby nic o tom neříkali sestře své Alžbětě.)“

Když doktor Mortimer dočetl podivnou historii tuto, zvedl si brejle na čelo a pohleděl napjatě na Sherlocka Holmesa.

Tento zíval a odhodil koneček své cigarety do ohně.

„Nuže?“ pravil.

„Neshledáváte historii zajímavou?“

„Ano – pro sběratele báchorek.“ Doktor Mortimer vytáhl složené noviny ze své kapsy.

„Nuže, pane Holmesi, předložím vám něco novějšího. Totoť jest číslo ‚Devon Country Chronicle‘ ze čtrnáctého června tohoto roku. Jest to krátké líčení příběhů, které udály se při smrti sira Karla Baskervilla, jež nadešla několik dní před tím.“

Přítel můj naklonil se poněkud vpřed a výraz jeho stal se napjatějším.

Návštěvník náš spustil brejle opět na oči, i jal se čisti:

„Právě sděluje se smrt sira Karla Baskervilla, jehož jméno bylo uváděno jakožto jméno pravděpodobného kandidáta liberálního pro střední kraj Devonského hrabství při příštích volbách. Ačkoli sir Karel sídlil na Baskervillském zámku po dobu teprve poměrně krátkou, jeho přívětivost a neobyčejná šlechetnost získaly mu