„Větším tajemstvím pro mne jest, proč tento pes, ač-li všechny naše předpoklady jsou správné – – –“
„Já nic nepředpokládám.“
„Dobrá; nuže, proč tento pes byl vypuštěn dnes ven na močál. Soudím, že netoulá se po močálu stále! Stapleton nepustil ho asi, dokud neměl příčiny souditi, že sir Jindřich dlí rovněž na bařině.“
„Věc mně záhadná jest mnohem tajuplnější z obou, neboť tvrdím, že záhada vaše velmi brzy se vysvětlí, kdežto moje zůstane snad pro vždy tajemstvím. Otázkou jest nyní však, co máme činiti s mrtvolou tohoto ubožáka.
Nemůžeme přece ponechati ji zde liškám a krkavcům.“
„Myslíme, že bychom ji měli donésti do některé z chýší, a nechati ji tam, dokud nebudeme moci zpraviti policii.“
„Tak bude nejlépe. Nepochybuji, že vy a já budeme ji moci donésti tak daleko.“
„Haló, Watsone, co jest to? Ejhle, muž sám! Toť věru obdivuhodné a smělé od něho, ať se říká, co říká.
Neprojevte však svého podezření ani slovem, opakuji, ani slovem, sice se plány moje shroutí.“
Postava blížila se k nám přes močál, i zahlédl jsem mdle rudý oheň doutníku. Měsíc svítil na muže toho, i mohl jsem dobře rozeznati uhlazený zjev přírodozpytce a křepkou chůzi jeho.
Stanul, když nás spatřil, a potom kráčel opět dále k nám.
„Jakže, doktore Watsone, nejste to přece vy, či ano? Vás nejméně byl bych čekal na močálu v této noční chvíli.
Avšak, pro bůh, co jest to? Někdo zraněn? Ne, ne, nercete mi, že jest to přítel náš, sir Jindřich.“
Poskočil v před za mnou a shýbl se k mrtvému muži. Slyšel jsem, jak prsa jeho vzdychla ostře, a doutník vypadl z prstů jeho.
„Kdo – kdo jest to?“ zakoktal.
„Jest to Seiden, člověk, kterýž unikl z Prince-Townské trestnice.“
Stapleton obrátil ke mně příšerně bledou tvář, avšak krajním napětím vůle překonal svůj úžas a své zklamání.
„Božínku můj, jak trapná to aféra! Jak zemřel?“
„Zdá se, že si zlámal vaz pádem s těchto skal. Já a přítel můj potulovali jsme se po močálu, když slyšeli jsme náhle výkřik.“
„Já slyšel též výkřik. To mne vylákalo ven. Měl jsem strach o sira Jindřicha.“
„Proč zrovna o sira Jindřicha?“
Nedovedl jsem smlčeti tuto otázku.
„Protože jsem vybídl sira Jindřicha, aby přišel k nám,“ odtušil Stapleton. „A když nepřicházel, bylo mi to divno, a když pak jsem slyšel výkřiky na močálu, byl jsem ovšem poděšen, nepřihodilo-li se mu něco.“
„Mimochodem řečeno,“ a oči jeho obrátily se plaše opět k Holmesovi, „neslyšeli jste ještě něco jiného mimo onen výkřik?“
„Nikoli,“ odpověděl Holmes. „A slyšel jste vy něco?“
„Nikoli.“
„Co jste tedy mínil?“
„Znáte přece historku, kterou venkované vypravují o jakémsi psu příšerném nebo něčem podobném? Říkají, že ho bývá slyšeti v noci na močálu. Byl jsem tedy sám zvědav, bylo-li slyšeti něco takového dnes v noci.“
„Neslyšeli jsme nic takového,“ pravil jsem.
„A co soudíte o smrti tohoto nebožáka?“
„Nepochybuji, že strach a nějaké nebezpečí hrozící připravily ho o všechen rozum. Pádil přes močál ve svém záchvatu šílenství, spadl zde dolů a zlomil si vaz.“
„To zdá se býti nejrozumnější vysvětlení,“ pravil Stapleton a vydechl zhluboka, v čemž já viděl znamení, jak se mu ulevilo.
„Co soudíte o tom vy, pane Sherlocku Holmesi?“