11

„Já obmezil jsem až posud pátrání svá na tento svět. Potíral jsem zlo skromnými prostředky, avšak odvážiti se má sama Otce všeho Zla, to byl by snad přece úkol příliš ctižádostivý … Musíte však přece připustili, že stopy ony náležely do světa skutečného a přirozeného.“

„Původní pes legendy byl zajisté též zjevem přirozeným, kdyžtě člověku rozdrásal hrdlo. A přece byl i zároveň zjevem ďábelským.“

„Vidím, že jste se přidal již zcela k supernaturalistům. Ale nyní, doktore Mortimere, vysvětlete mi toto: Máte-li takové názory, proč jste přišel ke mně pro radu? Pravíte mi jedním a tímtéž dechem, že jest marno pátrati po příčinách smrti sira Karla, a zároveň i přejete si, abych já tak učinil.“

„Neřekl jsem, že si toho od vás přeji.“

„Nuže, čím vám mohu pomoci?“

„Tím, že dáte mi radu, co mám činiti se sirem Jindřichem Baskervillem, kterýž přibude na stanici Waterlooskou“ –

doktor Mortimer podíval se tu na své hodinky – „za pět čtvrtí hodiny na vlas.“

„On jest dědicem?“

„Ano. Po smrti sira Karla pátrali jsme po mladém muži tom, a zjistili jsme, že se usadil v Kanadě jako farmář. Dle zpráv, které jsme si zjednali, jest to muž výtečný v každém ohledu. Nemluvím nyní jako lékař, nýbrž jako kurátor a vykonavatel poslední vůle sira Karla.“

„Není jiného ještě, kdo by měl nároky na dědictví?“

„Nikoho. Jediný příbuzný, jehož stopy jsme vypátrati mohli, byl Rodger Baskerville, nejmladší ze tří bratří, z nichž sir Karel byl nejstarší. Bratr druhý, kterýž zemřel mlád, byl právě otcem tohoto mládce Jindřicha. Třetí, Rodger, byl prašivá ovce celé rodiny. Byl rázu dřívějších Baskervillů, a byl, jak se mi praví, podoben pověstnému Hugonovi, jakoby mu byl z oka vypadl – dle staré podobizny téhož. Anglie stala se brzy horkou půdou pro něj, i uprchl do Střední Ameriky a zemřel tam v roce osmnáctistém sedmdesátém šestém žlutou zimnicí. Jindřich jest poslední z Baskervillů. Za hodinu a pět minut setkám se s ním na Waterlooské stanici. Dostal jsem depeši, že přibyl do Southamptonu dnes ráno. Nuže, pane Holmesi, co radíte mi, abych s ním učinil?“

„Proč neměl by vejiti v zámek svých otcův?“

„To zdá se ovšem nejpřirozenějším, není-liž pravda? A přece uvažte, že každého Baskervilla, kterýž vstoupí do zámku toho, stihne zlý osud. Jsem si jist, kdyby sir Karel byl mohl mluviti se mnou před smrtí svou, byl by jistě mě varoval před tím, abych mladého muže toho, posledního jeho rodu a dědice velikého jmění, uvedl na toto místo zkázonosné. A přece zase nemůže býti popíráno, že blaho celého chudého, neúrodného kraje závisí na jeho přítomnosti. Všechno dobré, co sir Karel vykonal, shroutilo by se, kdyby na zámku již nikdo nesídlil. Obávám se však, aby nepůsobil na mne přespříliš přirozený zájem, kterýž sám mám: na věci té, a protož přednesl jsem věc vám a žádám vás o radu.“

Holmes přemýšlel chvilku.

„Jasnými slovy řečeno,“ pravil potom, „věc má se takto: Dle mínění vašeho jest tu jakýsi ďábelský činitel, kterýž činí Dartmoor (Dartský močál) nebezpečným pobytem pro Baskervilla – to jest váš úsudek, není-liž pravda?“

„Aspoň tak daleko mohu jiti, že řeknu, že jsou příznaky, že jest to možným.“

„Ano, tak. Avšak jestliže vaše mínění o nadpřirozených činitelích jest správné, mohly by způsobiti mladému muži neštěstí v Londýně zrovna tak snadno jako v Devonském hrabství. Ďábel s pravomocí pouze lokálně obmezenou, jakoby pro určité jen farství, jest zjevem nesnadno pomyslitelným.“

„Pojímáte věc tuze žertovně, pane Holmesi, jak byste sotva učinil, kdybyste se zjevy těmi ocitl se v osobním styku. Vaše rada a mínění jest tedy, jak rozumím, že mladý muž ten bude v Devonshiru stejně bezpečen jako v Londýně. Přijede v padesáti minutách. Co doporučujete mně tedy?“

„Doporučuji vám, sire, abyste vzal si vůz, abyste zavolal svého psa, kterýž škrabe na dvéře mého domu, a abyste zajel na Waterlooské nádraží, byste sira Jindřicha Baskervilla přivítal.“

„A potom?“

„A potom – neřeknete mu nic, dokud já sám neutvořil jsem si určité mínění o věci té.“

„Jak dlouho budete potřebovati, abyste si určité mínění utvořil?“