82

příbytků horníků, – horníků, zapuzených nepochybně výpary okolní bařiny.

V jednom ze stánků těch nalezli jsme hák a řetěz, i množství ohryzených kostí, jež ukazovaly, kde pes byl držán.

Kus kosti s chomáčkem hnědé srsti leželo mezi těmito zbytky.

„Toť ostatek po nějakém psu!“ zvolal Holmes. „Přísahám Bohu, toť musil býti lovčí pes s kučeravou srstí! Nebohý Mortimer nespatřil nikdy již svého čtvernohého miláčka! Nuže myslím, že místo toto neobsahuje již žádného tajemství, jehož bychom se nebyli dopátrali.“

Stapleton mohl ukrývati svého psa, avšak nemohl potlačiti jeho hlas.

Odtud ozýval se ryk a vytí, kteréž ani za dne nebylo příjemko slyšeti. Při některé vycházce mohl psa vzíti s sebou do vedlejšího stavení u Merripitského domu, avšak bylo by to bývalo vždycky s nebezpečím spojeno, a protož teprve v den poslední, kterýž pokládal za závěrek všeho úsilí svého, odvážil se tak učiniti.

„Tato látka v kovové krabici byla nepochybně směsí onou, kterou byl pes natřen. K tomu pohnula Stapletona nepochybně rodinná legenda o pekelném psu, a snaha jeho, dohniti sira Jindřicha strachy až ve smrt. Jaký div, že nebožák trestanec tolik utíkal a křičel právě tak, jako přítel náš a jako i my byli bychom učinili – že utíkal a zoufale křičel, když spatřil takového netvora, jak temnotou močálu vyrazil za stopou jeho.“

„Byl to ďábelský plán, neboť, nehledě k tomu, že poskytoval skutečně čáky uštvali oběť svou až k smrti, sotva který venkovan byl by si troufal zkoumati tuze z blízka takového tvora, kdyby ho byl, jak se skutečně některým podařilo, i na močálu spatřil! Řekl jsem vám již v Londýně, Watsone, a pravím vám opětně, že nikdy nepomáhal jsem k polapení muže nebezpečnějšího, než jakým byl muž, kterýž spočívá tam dole;“ – i ukázal rukou svou k nesmírným pruhům bahna, posetého zelenými ostrůvky, jež rozkládalo se v šíř a dál, ztrácejíc se na konec mezi červenavými svahy bařiny.

XV. POHLED NAZPĚT.

Nadešel konec listopadu, a Holmes i já seděli jsme za deštivého a mlhavého večera každý po jedné straně plápolajícího ohně v našem salonku v Bakerské ulici.

Od tragického zakončení naší návštěvy v Devonském hrabství Holmes zapředen byl do dvou affér, nesmírně důležitých; v první z nich musil zjistiti tajemné chování se plukovníka Upwooda v souvislosti s pověstným skandálem karbanickým v klubu Nonpareille, kdežto v afféře druhé musil sprostiti nešťastnou paní Montpensierovou podezření z vraždy, kteréž uvaleno bylo na ni domnělou smrtí nevlastní dcery její, slečny Carrierovy, mladé to dámy, kteráž vypátrána byla šest měsíců později, jak se pamatujete, živá a provdaná v New Yorku.

Přítel můj byl ve výtečné náladě, díky úspěchům, jež provázely řadu nesnadných a důležitých případů, takže se mně podařilo pohnouti ho k rozhovoru o podrobnostech tajemství Baskervillského.

Trpělivě jsem čekal na tuto příležitost, maje na zřeteli, že on nikdy nedovoluje, aby se přeskakovalo z případu na případ, by jeden s druhým se splétal, a že jasná, logická mysl jeho nechce býti odvábena od případu nynějšího, aby se zabývala vzpomínkami na minulost.

Sir Jindřich a dr. Mortimer dleli však v Londýně, vypravivše se právě na zmíněnou cestu kol světa, kteráž byla doporučena mladému muži, aby zotavil otřesené svoje nervy.

Oba dleli u nás odpoledne návštěvou, takže bylo přirozeno, že bylo o předmětu tom jednáno.

„Celý ten průběh událostí,“ pravil Holmes, „byl se stanoviska muže, jenž sám se přezval Stapletonem, zcela prostý a přímý, ačkoliv nám, kteří na počátku neměli jsme prostředků poznati pohnutky jeho jednání, a kteří mohli jsme seznati jen některé kroky z jeho postupu, případ jevil se všem velmi složitým. Výhodný pro mne byly zvláště dva rozhovory s paní Stapletonovou, a tím případ je nyní vyjasněn tak úplně, že nemyslím, že by něco v něm bylo zůstalo pro nás tajemstvím. Naleznete několik poznámek o věci té pod známkou B. v rejstříku případů mých.“

„Snad byste mohl načrtnuti laskavě z paměti, jak se události vyvíjely.“

„Zajisté, ačkoliv nemohu se zaručili, že chovám všechna fakta v paměti. Usilovné soustředění pozornosti duševní mívá zvláštní následek v zápětí, totiž, že, když případ náleží minulosti, vše vytratí se z paměti.

Právník, kterýž má případ svůj přímo pod rukou, a jenž je s to, aby přel se důkladně i se znalcem o všech stránkách jeho, za týden neb dva po přelíčení shledá, že se mu vše z hlavy vytratilo. Tak také u mne jeden případ