známé?“
„Tak jest!“
„Sdělte mi tedy okolnosti důvěrného rázu.“
Při slovech těch opřel se Holmes o lenoch sedadla, sepjal ruce na klíně, a tvář jeho nabyla nevyzpytatelného, avšak pozorného výrazu.
„Vyhovím vám a sdělím vám, co jsem nesdělil ještě nikomu,“ pravil doktor Mortimer, kterýž počal jeviti známky velikého vzrušení. „Příčinou, proč zatajil jsem věc tu při výslechu o nálezu mrtvoly bylo, že muž vědy váhá veřejně stavěti se na stanovisko, že podporuje lidovou pověru. Dalším důvodem mým bylo, že Baskervillský zámek zůstal by jistě neobýván, kdyby čímkoli byla zhoršena ještě pověst jeho, beztak dost děsivá. Z obou příčin těchto myslil jsem, že učiním dobře, když řeknu raději méně z toho, co vím, zvláště když nemohl žádný prospěch praktický z toho vyplynouti. Avšak nemám příčiny, proč vůči vám bych nebyl dokonale upřímným.
„Bařinatý kraj onen jest jen řídce obydlen, a obyvatelé jsou vzájemně na sebe odkázáni. Z příčiny té vídal jsem také velmi často sira Karla Baskervilla. Mimo Mastera Franklanda z lafterského dvorce a jistého přírodozpytce Mastera Stapletona, není tam na mnoho mil vzdělaných lidí. Sir Karel byl muž samotář, avšak průběh choroby jeho svedl nás častěji a společný zájem vědecký sblížil nás trvale. Přítel můj přinesl si z Jižní Afriky mnoho vědeckých informací, a mnohý milý večer strávili jsme, rozprávějíce o srovnávací anatomii Křováků a Hotentotů.
„V posledních měsících pozoroval jsem stále jasněji, že čivní soustava sira Karla napjata byla do krajnosti, že div se nervy jeho nestrhaly. Legendu, kterou jsem vám právě předčítal, vštípil si v mysl tak, že ačkoli byly to vlastní jeho pozemky, nic nemohlo ho příměti k tomu, aby se za noci odebral na močál.
„Snad se vám to bude zdáti neuvěřitelné, pane Holmesi, avšak pravda jest, že sir Karel byl hluboce přesvědčen, že strašlivý osud jakýs vznáší se nad rodinou jeho, a ovšem upomínky, jež měl na své předky, nebyly povzbuzující. Myšlenka, že cosi z říše duchů vznáší se kol něho, děsila jej neustále, a nejednou tázával se mne, zdaž za svých lékařských vyjížděk nočních neviděl jsem nějakého zvláštního zjevu, neb zdaž neslyšel jsem štěkot psí. Otázku poslední kladl mi několikrát, a vždy hlasem, jenž se chvěl rozčilením. Pamatuji se velmi dobře, jak jednoho večera, asi tři neděle před osudnou událostí, přijel jsem k jeho domu. On náhodou stál před vchodem zámku. Sestoupil jsem se svého gigu, i stanul jsem přímo před ním, když tu spatřil jsem, jak oči jeho hledí přes má ramena a upírají se kamsi za mne s výrazem nejhroznějšího zděšení. Otočil jsem se, i zahlédl jsem ještě jakž takž postavu jakous, kterou jsem měl za veliké černé tele, přecházející přes konec cesty. Sir Karel byl však tak rozčilen a poděšen, že musil jsem se odebrati na místo, kdež jsme zvíře spatřili, a poohlédnouti se po něm. Avšak zjev zmizel, na mysl sira Karla učinil však zřejmě dojem co nejhorší. Prodlel jsem s ním po celý večer, a právě u této příležitosti to bylo, že svěřil mně – aby mi vysvětlil vzrušení svoje – rukopis s onou historií, kterou jsem přečetl, když jsem k vám přišel. Zmiňuji se o malé této episodě, protože jest důležitá vzhledem k tragedii, jež následovala, avšak v době oné byl jsem přesvědčen, že věc jest zcela všedního rázu, a že rozčilení přítelovo není odůvodněno.
„Bylo to na radu mou, že sir Karel rozhodl se odebrati se do Londýna. Srdce jeho bylo, jak jsem věděl, zastiženo, a stálá úzkost, v níž žil, třeba by příčina její byla pouhým přeludem, měla zřejmě vážný vliv na jeho zdraví. Soudil jsem, že několik měsíců zábav městských bude účinkovati naň tak blaze, že vrátí se jako vyměněný. Pan Stapleton, obapolný přítel náš, kterýž rovněž velice se zajímal o stav zdraví Baskervillského pána, byl téhož názoru. A v tomto posledním okamžiku udála se katastrofa.
„V noci, kdy sir Karel náhle skonal, poslal Barrymore, který mrtvolu jeho objevil, podkoního Perkinse jízdmo ke mně. Já byl ještě, ač bylo pozdě, vzhůru, a tak bylo možno, že jsem dostihl Baskervillský zámek již hodinu po oné události. Vypátral a zjistil jsem všechny ony události, jak uvedeny byly při výslechu. Sledoval jsem stopy dolů stromořadím, ohledal jsem místo u vrátek k močálu vedoucích, kdež, jak se zdálo, sir byl čekal. Všiml jsem si změny ve stopách na místě tomto, znamenal jsem, že není jiných ještě stop mimo stopy Barrymorovy na měkké půdě té, a na konec zkoumal jsem pozorně tělo, jehož až do mého příchodu nikdo se nebyl dotekl.
„Sir Karel spočíval na své tváři, ruce měl roztaženy, prsty jeho ryly se do půdy, a tvář jeho byla zkřivena jakýmsi mocným vzrušením tak neobyčejně, že nebyl bych chtěl totožnost jeho ani odpřisáhnouti. Nebylo žádných na něm známek násilí fysického a to v žádném způsobu. Něco však konstatoval Barrymore při výslechu nesprávně.
Pravil, že nebylo žádných cizích stop na půdě kolem těla nalezeného. On ovšem žádných nepozoroval.
Pozoroval jsem je však za to já – v malé vzdálenosti od místa onoho, ale zcela jasné a svěží.“