81

Historie Stapletonových nemohla mu býti déle zatajena, on snesl však statečně ránu, jakáž zasazena mu byla tím, když zvěděl pravdu o ženě, kterou miloval.

Avšak otřes, způsobený mysli jeho nočním dobrodružstvím, rozechvěl nervy jeho tak, že nežli ráno nadešlo, ležel, blouzně, na loži, schvácen vysokou horečkou.

Doktor Mortimer ho ošetřoval.

Oba musili potom nastoupiti cestu kol světa, kteráž teprve zase učinila ze sira Jindřicha zdravého a veselého muže, jakým býval dříve, nežli se stal pánem zlopověstnéhe statku.

A nyní dospějme rychle k závěrku našeho neobyčejného vyprávění, ve kterémž snažil jsem se docíliti, aby čtenář sdílel ony obavy chmurné a předtuchy neurčité, kteréž tak dlouho, obestíraly životy naše a kteréž tak tragicky skončily.

Ráno po ubití psa mlha se zvedla, a my doprovodem byli paní Stapletonovou k místu, kdež ona a manžel její byli nalezli stezku vedoucí bařinou.

Pochopili jsme teprve celou hrůzu života této ženy, když viděli jsme horlivost a radost, s jakouž nás vedla na stopu manželovu.

Zanechali jsme ji na úzkém ostrůvku pevné, rašelinovité půdy, kterýž vybíhal do široko daleko rozplizlého bahna.

Od konce poloostrůvku toho vždy tu a tam ukazoval proutek, zastrčený do země, kudy vede klikatá stezka od skupiny rákosí k další skupině mezi tůněmi se zelenavou vodou a mezi hnijícím bahnem, kteréž zahrazovaly cestu cizinci.

Bujné rákosí a šťavnaté, slizké vodní rostliny vysýlaly ve vzduch vůni předmětů tlících, a těžké miasmatické výpary stoupaly k hlavám našim, kdežto při nepravém kroku zabořili jsme se dokonce až po kolena v temné, třaslavé bahno, které zvedalo se na yardy kol kroků našich v mírných vlnách.

Chtivá jeho lapadla chytala nás za paty, když kráčeli jsme po něm a když zabořili jsme se někdy do něho, bylo nám, jakoby zlá ruka jakás táhla nás dolů do těchto hlubin odporných; tak kruté a umíněné byly drápy, jimiž nás svíralo.

Jen jednou viděli jsme dle stopy, že někdo kráčeti musil nebezpečnou touto cestou před námi. Na chomáči metlic, kterýž udržel ho nad bahnem, viděli bylo temný jakýsi předmět.

Holmes zapadl až po stehno, když poodstoupil od stezky, aby předmět dosáhl, a kdyby nás tam nebylo bývalo, nebyl by nikdy nohou svou opět na pevnou zemi vstoupil.

Držel starou botku ve vzduchu.

Firma „Mayersové v Torontu“ vyražena byla na kůži botky uvnitř.

„Botka ta stála věru za to, že jsem se vykoupal ve slatině,“ pravil Holmes. „Jest to botka, kteréž sir Jindřich pohřešoval.“

„A byla tam pohozena Stapletonem, když utíkal.“

„Tak jest! Podržel ji v ruce, když byl jí použil k tomu, aby poštval psa na stopu sira Jindřicha. Prchal, když zvěděl, že hru svou prohrál, stále ještě botku svíraje, a odhodil ji na tomto místě při svém běhu. Víme aspoň, že se dostal zdráv až sem.“

Avšak více než to neměli jsme nikdy již věděti, ačkoli tušiti mohli jsme velmi mnoho!

Nebylo naděje, že bychom našli stopy v bahnu, neboť zvedající se bahno zalilo se vždycky opět, avšak, když jsme na konec dostihli pevnější půdy za močálem, jali jsme se všichni tři horlivě ohlížeti po stopách.

Avšak nikde nebylo nejmenší známky po nich!

Jestliže země mluvila pravdu, tož Stapleton nikdy nedosáhl ostrovního útočiště, jehož se v poslední noci v mlze dotápati hleděl.

Někde v nitru Velkého Grimpenského močálu, dole, v hnijícím bahnu nesmírné bařiny, kteráž ho vtáhla v sebe, chladný a krutý muž ten jest pohřben na vždy.

Nové stopy nalezli jsme na ostrově, bahnem obklopeném, kdež byl on ukrýval divokého svého pomocníka.

Veliké kolo hnací a jáma, zpola zasypaná rumem, připomínaly starý, opuštěný důl. Poblíž nalézaly se zbytky