35

Můžete viděti tam ještě jejich ohniště i jejich lože, jestliže zvědavost vás tam zavede.“

„Jest to skutečné město. Kdy bylo obýváno?“

„Za nové kamenné doby – přesnějšího data nelze uvésti.“

„A co činil zde člověk té doby?“

„Pásl svůj dobytek na těchto místech i učil se hledati dolováním cín, když tu pak počal bronzový meč zatlačovati kamennou sekeru. Podívejte se na veliký příkop na opačném pahrbku. To jest jeho stopa. Ano, naleznete některé velmi podivné věci na tomto močále, doktore Watsone. A omluvte mne na okamžik. Jest to zajisté cyclopides.“

Malý jakýs okřídlený hmyz přelétl přes stezku naši a v okamžiku Stapleton s neobyčejnou čiperností a rychlostí rozběhl se za ním.

K mému politování malinký tvor letěl přímo k velikému močálu, avšak můj nový známý nerozmýšlel se ani na okamžik, i skákal od zeleného chomáče trav k chomáči, a zelená jeho síť poletovala vesele ve vzduchu.

Jeho šedý šat a jeho skákavý, nepravidelný běh sem a tam činily jej sama podobným velikému jakémusi motýli.

Stál jsem, sleduje jeho lov, i obdivoval jsem se neobyčejné jeho obratnosti, a zároveň obával jsem se, že by mohl nohy své nechati ve zrádném močále, když tu slyšel jsem zvuk kročejů, a obrátiv se, shlédl jsem ženu jakous za sebou na stezce.

Přišla směrem od místa, kdež dým podobný vlajícímu péru naznačoval polohu Merripitského domu, avšak výšina močálu mně ji zakrývala, až ocitla se přímo u mne.

Nemohl jsem pochybovati o tom, že to byla miss Stapletonová, o níž byl jsem již slyšel, zvláště když dámy byly vůbec řídkým zjevem na močále, i vzpomněl jsem si také, že jsem byl slyšel kohosi líčiti ji jako krásku.

Žena, která se přiblížila ke mně, byla kráskou dozajista, a to rázu zcela nezvyklého.

Nemohlo býti většího kontrastu mezi bratrem a sestrou, neboť Stapleton byl jen jakés takés pleti neurčité, s vlasem světlým a očima šedýma, kdežto sestra jeho byla brunetkou temnější nežli kterákoli, již jsem kdy viděl v Anglii – štíhlá, elegantní a vysoké postavy.

Tvář její byla hrdá, avšak jemných rysů a tak pravidelná, že byla by se zdála málem bezvýraznou, nebýti sensitivních rysů úst a krásných tmavých, živých očí.

Při bezvadném zjevu svém a elegantním oděvu byla dívka ta úkazem na odlehlé stezce močálu opravdu neobyčejným.

Oči její upřeny byly na bratra jejího, když jsem se obrátil, po té však zamířila ihned ke mně.

Smekl jsem klobouk a chtěl jsem pronésti nyní několik slov na vysvětlenou, když tu slova její obrátila myšlenky mé úplně jiným směrem.

„Odcestujte!“ pravila. „Odjeďte přímo do Londýna a to ihned!“

Podíval jsem se na ni s největším úžasem.

Oči její zasvítily mně vstříc i dupla netrpělivě nožkou.

„Proč měl bych odjeti?“ tázal jsem se.

„To nemohu říci.“ Mluvila rychlým, stlumeným hlasem a jistý sykot v její výřečnosti mne překvapoval.

„Avšak,“ dodala, „učiňte probůh, oč vás žádám. Odjeďte a nevraťte se nikdy již na močál tento.“

„Vždyť jsem zrovna teprve přijel.“

„Ó, muži!“ zvolala. „Nechcete dbáti výstrahy, když jest ve váš prospěch? Odjeďte do Londýna! Ještě dnes večer!

Opusťte toto místo děj se co děj … Pst! … můj bratr přichází. Ani slova o tom, co jsem vám řekla. Utrhl byste mi laskavě onu orchidej? Na močálu máme hojně orchidejí, ačkoli jste vy ovšem přišel příliš pozdě, než abyste seznal všechny krásy našeho kraje.“

Stapleton zanechal lovu svého a vrátil se k nám, oddychuje těžce námahou a celý jsa zardělý.

„Hleďme, Berylka!“ pravil, zdálo se mi však, že přízvuk pozdravu jeho nebyl nijak vlídným.

„Jsi celý uhřát, Jacku!“