Holmes vztáhl ruku po rukopisu a rozložil ho na svých kolenou.
„Povšimněte si, Watsone, jak střídavě používá se dlouze psaného a krátce psaného S. Jest to jedna z několika známek, jež mně dovolily určiti datum rukopisu.“
Podíval jsem se přes jeho rameno na sežloutlý papír a na pobledlé písmo.
V čele byl nadpis: „Baskervillský zámek“ a pod tím načrtán velikými číslicemi letopočet „1742“.
„Zdá se to býti nějaká historka.“
„Ano. Vypravuje se tu pověst, jež udržuje se v rodě Baskervillů.“
„Avšak rozuměl jsem vám tak, že přejete si poraditi se se mnou o modernější a praktičtější věci?“
„Ano – o nejmodernější! A v záležitosti nejpraktičtější a naléhavé; kteráž musí býti rozhodnuta ve dvaceti čtyřech hodinách. Avšak rukopis jest krátký, a jest v těsném spojení se záležitostí touto. Dovolíte-li, přečtu vám ho.“
Holmes opřel se o lenoch své stolice, sepjal ruce na klíně a přivřel oči s výrazem resignace.
Doktor Mortimer obrátil rukopis ke světlu a četl pronikavým a poněkud sykavým hlasem tuto prapodivnou, starobylou historii:
O původu Psa Baskervillů mnoho se tvrdívalo mnohými, jelikož já však pocházím v přímé linii od Hugona Baskervilla a jelikož slyšel jsem historii tu od svého otce, který ji znal rovněž od otce svého, chci ji sepsati, věře pevně, že se přihodila právě tak, jak zde jest vypsána. A přál bych si, abyste i vy, synové moji, věřili, že táž Spravedlnost, kteráž trestá hřích, může ho i milostivě prominouti, a že žádná kletba není tak těžká, aby nemohla býti odčiněna modlitbou a kajicností.
Učte se tudíž z vyprávění tohoto, nikoli se desíti následků minulosti, nýbrž raději býti bdělými v budoucnosti, aby ony kleté vášně, jimiž rodina naše trpěla tak těžce, nebyly opět rozpoutány k veliké naší zkáze.
Vězte tedy, že v době naší Velké Revoluce (historii její, jak ji podal učený lord Clarendon, doporučuji co nejdůtklivěji vaší pozornosti) bylo toto panské sídlo Baskervillův obýváno Hugonem téhož jména, i nemůže býti zapřeno, že to byl velmi zdivočilý, prostopášný a bezbožný muž. To však v pravdě byli by mu sousedé jeho prominuli, neboť světci nerodili se nikdy v tomto kraji. Avšak Hugo byl oddán i chtíčům a ukrutnostem, jež učinily jméno jeho pověstným na celém Západě. I přihodilo se, že tento Hugo vzplanul láskou (ač-li vášeň tak temná může býti nazvána jménem tak světlým) – vzplanul láskou k dceři statkáře, jenž měl pozemky na hranici panství Baskervillův. Avšak mladá dívka, jež byla ctnostná a dobré pověsti, vyhýbala se mu vždycky, neboť jeho zlopověstné jméno ji děsilo. Ale přihodilo se, že v den svatého Michala tento Hugo ještě s pěti neb šesti zlotřilými a prostopášnými soudruhy svými vplížil se na dvorec a unesl dívku, neboť její otec a její bratři nebyli doma, jak Hugo dobře věděl.
Když přivedli dívku do zámku a uvěznili ji v hořejší síni, zasedli Hugo a jeho přátelé dole k dlouhým hodům, jak bývalo jejich zvykem. Ubohé dívčině nahoře točila se as hlava, když slyšela zpěv, lomoz a strašlivé kletby, jež ozývaly se k ní zdola, neboť říkalo se, že slova, jakáž pronášel Hugo Baskerville, když byl vínem opojen, musila mu zjednati zatracení.
Na konec dívka v zoufalství a v strachu svém učinila, před čím by se byl děsil snad i nejstatečnější a nejobratnější muž, neboť, chytajíc se za úponky břečťanu, kterýž pokrýval (a pokrývá dosud) jižní stěnu zámku, spustila se s pod střechy až dolů a prchala domů přes močál; tři míle byly mezi zámkem a domkem otce jejího.
I přihodilo se, že krátce na to Hugo opustil hosty své, by donesl krmě a nápoje, a snad chystal ještě něco horšího
– dívce zajaté, i nalezl klec prázdnu, ptáček uletěl. Tu zdálo se, jakoby muž byl býval náhle ďáblem posedlým, neboť seběhnuv po schodech do jídelny, vyskočil na velký stůl, odkopávaje láhve a talíře, i křičel hlasitě celé společnosti, že ještě téže noci chce vydati tělo i duši mocem zlým, kdyžtě jen zmocní se znovu holčice té. A zatím co hodovníci ztrnule stáli tu vůči zuřivosti muže, jeden z nich, horší snad ještě neb opilejší než ostatní, zvolal, že by měli poštvati psy na ni. Načež Hugo vyběhl z domu, křiče na sluhy, by osedlali jeho klisnu a aby vypustili smečku psů. I podav psům šátek dívčí, kynul jim ven, a již vyřítil se s nimi za divého pokřiku přes močál do měsíční noci.
Po nějakou dobu hodovníci stáli ztrnulí, nejsouce s to, pochopiti, co stalo se v takovém kvapu. Avšak pozvolna jich mysl zakalená počala si uvědomovati povahu činu, jakýž má býti spáchán v bažinách. I nastalo nyní pravé vzbouření, někteří volali po svých bambitkách, jiní po svých koních a jiní po dalších lahvích vína. Pozvolna však trochu rozmyslu vrátilo se do jich hlav zmatených, a všichni, počtem třináct, vsedli na koně a vyjeli ven za