44

jen konečků prstů jejích.“

„Řekl tak?“

„Ano, a ještě více! Pravím vám, Watsone, znal jsem ji pouze několik týdnů, avšak od prvního okamžiku, kdy jsem ji poznal, cítil jsem, že jest zrozena pro mne, a ona rovněž – ona byla šťastnou, dlela-li se mnou – to mohu odpřísáhnouti. Jest pohled v očích ženy, kterýž mluví jasněji než slova. Avšak on nenechal nás nikdy o samotě, a teprve dnes poprvé měl jsem štěstí, promluviti s ní samotnou několik slov. Byla ráda, že setkala se se mnou, avšak přes to nechtěla mluviti o lásce, a nechtěla také mně dovoliti, abych o ní mluvil, jakoby mohla skutečně hovor o ní zadržeti. Vracela se však v hovoru neustále k tomu, že tato místa jsou nebezpečná, a že nebude šťastnou, dokud jich neopustím. Řekl jsem jí, že od té doby, co jsem ji spatřil, nedychtím po tom, opustiti kraj zdejší, a že, přeje-li si skutečně, abych odtud odešel, že jediným prostředkem k tomu jest, aby zařídily se věci tak, by ona mohla jíti se mnou. Při tom učinil jsem jí slovy výmluvnými návrh, že ji pojmu za choť, avšak dříve, nežli mně mohla odpověděti, byl již bratr její u nás, žena se úprkem k nám a počínaje si jako šílenec.“

„Byl bledý jako stěna zlostí a oči jeho blýskaly se zuřivostí. Co jsem prý činil s dámou? Jak jsem se osmělil prokazovati jí pozornosti, i vůči ní neslušné? Myslím-li si, že, jsem-li baronet, mohu činiti, co se mi zlíbí? Kdyby nebyl to bratr její, byl by viděl, jak bych mu byl odpověděl! Avšak tak řekl jsem mu jen, že se za své city k sestře jeho nemusím hanbiti a že doufám, že mne ona poctí svolením, by stala se mojí ženou. To, zdálo se, věc nepolepšilo, takže jsem pozbyl i já trpělivosti, i odpověděl jsem mu prudčeji, nežli ‚snad bylo na místě vzhledem na to, že ona byla při tom. A tak skončilo tím, že on odešel s ní a že teď já jsem pěkně na holičkách, jak jen kdo může býti. Rcete mi, Watsone, co vše to znamená, i budu vám vděčen více, nežli kdy snad budu moci vám oplatiti.“

Pokusil jsem se o jedno neb dvě vysvětlení, avšak skutečně byl jsem zmaten sám úplně.

Titul a postavení přítele našeho, jeho věk, jeho povaha, jeho zjev, vše jest mu na prospěch, nevím o ničem, co by se mohlo uváděti proti němu mimo temný osud, který prý stíhá jeho rod. Že jeho nabídky byly odmítnuty tak bryskně bez všelikého ohledu na přání dívky samé, a že ona přijala rozhodnutí toto beze všeho protestu, to překvapuje.

Avšak naše domněnky a domysly byly uklizeny návštěvou Stapletona sama dnes odpoledne. Přišel, aby omluvil svoji hrubost ranní a po dlouhé, důvěrné rozmluvě se sirem Jindřichem v jeho pracovně výsledkem hovoru bylo, že roztržka jest opět urovnána, a na znamení toho budeme v pátek obědvati v Merripitském domě.

„Neříkám ani nyní, že není šílený,“ pravil sir Jindřich, „nemohu zapomenouti pohledu jeho, když dnes ráno přiběhl ke mně, avšak musím doznati, že málokdo dovedl by podati tak pěknou omluvu jako on.“

„Vysvětlil svoje chování?“

„Sestra jeho jest vším v jeho životě, jak pravil, tj. dosti přirozené, i jsem rád, že dovede ji oceniti. Žili vždycky pospolu a dle jeho tvrzení býval on vždycky mužem samotářským, maje jenom ji za společnici, takže cítil, že bylo by trapno pro něj ji ztratiti. Nevěděl, jak pravil, že jsem přilnul láskou k ní, avšak když seznal vlastníma očima svýma, že jest tomu tak, a že má býti sestra jemu odňata, zasadilo prý mu to takovou ránu, že po nějakou dobu nemohl ani býti zodpověděn za to, co mluví a co činí. Lituje prý velice toho, co se stalo, i uznává, že by bylo velice pošetilé a velice sobecké, kdyby chtěl podržeti sestru svou u sebe pro celý život. Má-li pak býti ona mu odňata, jest prý mu milejším, dostane-li se jí sousedu, nežli komukoliv jinému. V každém však případě jest to rána pro něj, i bude potřebovati nějaký čas, aby se připravil, by ránu tu snesl. Zanechá veškerého odporu, slíbím-li mu, že po tři měsíce věc nechám odpočívati, a že spokojím se po dobu tu přátelstvím dívčiným bez nároků na její lásku. To jsem slíbil, a na tom zatím zůstalo.“

Tak vyjasněno jest jedno z malých tajemství našich. Jest to něco již, že jsme se dostali někdo aspoň ke dnu v této bažině, v níž jsme pohrouženi. Víme nyní, proč Stapleton díval se s takovou nelibostí na uchazeče o sestru jeho, třeba jinak uchazeč ten musil býti v každém směru vhodným.

A nyní přicházím k jiné nitce, kterouž vypletl jsem z hodně zamotaného uzlu přecházím k tajemství vzdechů nočních a uslzené tváře paní Barrymorové, k tajným výpravám komorníkovým k mřížovému oknu západnímu.

Gratulujte mně, milý Holmesi, a přiznejte mi, že jsem nezklamal Vás jako pomocník Váš, že nelitujete důvěry, kterouž jste projevil ke mně vyslav mne sem.

Všecky tyto věci byly prací jediné noci vyjasněny.

Řekl jsem „prací jediné noci“. Avšak v pravdě běželo o dvě noci, neboť v první noci vyšli jsme úplně na prázdno.