46

a světlejší pláň močálovou. Měsíc skryl se totiž za mraky.

A již také zajásal jsem, neboť tenký jak špendlík pruh světla žlutého náhle probleskl tmavým závojem a zářil trvale nyní ve středu temné plochy, ohrazené oknem.

„Tu to máme!“ zvolal jsem.

„Nikoli, nikoli, pane. Nic to není – nic,“ přerušil mne komorník. „Ujišťuji vás, pane– – –“

„Pohybujte světlem před oknem, Watsone!“ zvolal baronet. „Vizte, druhý hýbe světlem též! – A nyní, vy ničemo, budete popírati ještě, že tu běží o signál? Nuže, mluvte! Kdo jest vaším důvěrníkem tam venku a o jaké spiknutí tu běží?“

Tvář komorníkova nabyla výrazu nyní zřejmě odbojného.

„Toť moje věc a nikoli vaše!“ pravil. „Neřeknu nic!“

„Opustíte tudíž ihned mou službu!“

„Dobrá, pane! Když musím, půjdu.“

„A půjdete v plné nemilosti! U všech hromů, mohl byste se stydět sám! Rodina vaše žila s rodem mým přes sto let pod touto střechou a ejhle, nyní shledávám vás úplně zabředlého do kalných piklů proti mně!“

„Nikoliv, nikoliv, pane, nikoli proti vám – nikoliv!“

Ženský hlas ozval se tak a paní Barrymorová, bledší a poděšenější, nežli její manžel, stála ve dveřích. Její postava, oděná jen v noční oděv a zahalená nad to pouze v šál, byla by snad působila dojmem komickým, nebýti mocného vzrušení, jevícího se v tváři její.

„Musíme odtud, Eliško! Toť konec všeho toho. Můžeš skládati ihned zavazadla!“ děl komorník.

„Ó, Jene, Jene, k tomu jsem tě dovedla? Jest to má práce, sire Jindřichu – moje jedině! On činil vše jen k vůli mně a protože jsem ho za to žádala.“

„Mluvte tedy! Co znamená to vše?“

„Nešťastný bratr můj strádá hlady tam na močálu. Nemůžeme ho přece nechati zahynouti téměř před svým prahem! Světlo jest znamením pro něj, že potraviny jsou proň uchystány a jeho světlo tam venku má nám ukázati místo, kam máme je dopraviti.“

„Jest tudíž bratr váš– – –“

„Jest oním uprchlým trestancem, pane – jest to Seiden, zločinec onen– – –“

„Tak jest to pravda, sire,“ zvolal Barrymore. „Pravil jsem vám sám, že není to tajemství moje a že nemohu vám je sděliti. Avšak nyní jste je slyšel, a vidíte, běželo-li o spiknutí, že toto nebylo namířeno proti vám.“

To bylo tedy vysvětlení tajných výprav nočních a světelných signálů u okna.

Sir Jindřich i já zírali jsme užaslí na ženu. Bylo-liž možno, že tato ctihodná, avšak obmezená žena byla z jedné a téže krve jako nejpověstnější zločinec kraje?

„Ano, pane, moje rodné jméno jest Seldenova, on jest mým mladším bratrem. Rozmazlili jsme ho příliš, když byl hošíkem, a hověli jsme mu ve všem, až si navykl mysliti, že svět je stvořen jenom pro jeho zábavu, a že může činiti všechno, co se mu zlíbí. A když dospíval, zapředl přátelství se zlotřilými společníky, až srdce mé matky puklo nad tím, a až strhl do kalu jméno naše. Klesal od zločinu ke zločinu, hlouběji a hlouběji, a byla to pouze milost Boží, jež zachránila ho před šibenicí. Avšak pro mne, pane, byl stále malým, kučeravým hošíkem, jejž jsem odchovala, a s nímž jsem si hrávala, jak jen starší sestra může. To bylo, pane, také, proč prchl ze žaláře. Věděl, že jsem zde, a že mu nemůžeme odepříti pomoci. Když přivlekl se sem jednou v noci, zmožený a hladovící, zatím co strážníci byli již v patách jeho – co jsme mohli učiniti? Přijali jsme ho, krmili jsme ho a starali jsme se o něj.

Potom vrátil jste se vy, pane, a bratr můj soudil, že bude bezpečnější na močálu, nežli kdekoli jinde, dokud poplach a štvanice nepominou. A tak skrývá se nyní tam. Každé noci přesvědčovali jsme se světlem na okně o tom, je-li tam dosud, a když nám dal odpověď, manžel můj donesl mu trochu chleba a masa. Každý den doufali jsme, že odejde již, avšak dokud tam byl, nebyli jsme s to, bychom jej opustili.

„To jest celá pravda, jako že jsem poctivá křesťanka, a vy vidíte, že zasluhuje-li tu kdo pokárání, že nespadá vina na mého manžela, nýbrž na mne, jelikož on všechno jen mně k vůli udělal.“