Avšak také tam nebylo ni památky po zoufalém a troufalém lotru, kteréhož doufali jsme tu spatřiti.
Na místě toho ocitli jsme se před zjevem tak neobyčejným a nečekaným, že jsme na okamžik stanuli, zírajíce naň ustrnule.
Komnata byla přeměněna v malé museum, a stěny byly pokryty jistým počtem skříněk zasklených, obsahujících sbírky motýlův a můr, v jichž chytání nalézal tento nebezpečný muž, jehož povaha byla tak složitou, své obveselení.
Ve středu této komnaty vztyčoval se sloup, kterýž postaven byl někdy na oporu trámu, červotočem rozvrtaného, jenž držel strop, ke sloupu tomu připoutána byla postava, všelikými pokrývkami pro větší jistotu tak ovinutá a zakuklená, že v prvním okamžiku nebylo lze říci, je-li to muž neb žena.
Jeden šál otočen byl kolem krku a svázán byl za sloupem.
Jiný kus látky pokrýval dolní část obličeje – a nad ním dvě tmavé oči – oči, z nichž zíraly hněv, stud i otázka úzkostná – upíraly se na nás. V minutce strhli jsme tuto látku, jež měla být špejlem umlčujícím, rozvázali jsme pouta, a paní Stapletonová sklesla na podlahu před námi.
Když krásná hlava její sklonila se k prsoum, viděl jsem na šíji její jasně červený pruh, spůsobený šlehem bičíku.
„Ó, toho surovce!“ zvolal Holmes. „Lestrade, rychle sem s láhví pálenky! Posaďte paní na stolici. Omdlela týráním a vysílením.“
Paní Stapletonová otevřela opět oči.
„Zachránil se?“ tázala se. „Unikl?“
„Nemůže nám uniknouti, madame.“
„Ne, nemíním svého manžela, míním sira Jindřicha. Zachránil se?“
„Ano.“
„A pes?“
„Jest mrtev.“ Oddechla si uspokojením:
„Díky Bohu! Díky Bohu! Ó, ten lotr! Vizte, co se mnou činil.“
Vyhrnula své rukávy a se zděšením viděli jsme, že ruce její byly celé pokryty ranami.
„Avšak to není nic – nic! Jak teprve mučil a pokálel duši a mysl moji! Mohla jsem snášeti všechno to týrání, samotu, život plný sklamání, všechno, – všechno to mohla jsem snášeti, dokud mohla jsem se upínati k naději, že láska jeho náleží mně, avšak nyní vím, že také tu byla jsem jím oklamána, a že byla jsem jen jeho nástrojem.“
Řkouc tak, paní propukla ve vášnivý vzlykot.
„Nejste povinna jemu též ničím dobrým, madame,“ pravil Holmes. „Povězte nám tudíž, kde jej najdeme. Když jste mu pomáhala ve zlém, pomozte nám nyní a napravte tak jednání svoje.“
„Jest jediné jen místo, kam by mohl uprchnouti,“ odpověděla. „Na ostrůvku pevné půdy v samém středu močálu jest starý cínový důl. Jest to tam, kde ukrýval svého psa, a tam také vykonal přípravy, aby měl pro každý případ své útočiště. A tam také nepochybně uprchl.“
Mlha byla se přivalila již až k oknům a spočívala na nich jako vrstva bílé vlny.
Holmes podržel lampu k oknu.
„Pohleďte,“ pravil, „nikdo v tuto noc nedovedl by najiti cestu Grimpenským močálem.“
Paní zasmála se a zatleskala rukama v divoké radosti.
„Nalezne cestu snad taní, ale nikdy zpátky,“ zvolala. „Jak mohl by nalézti dnes v noci proutky, jež měly mu býti vodítkem? Sázeli jsme je do země spolu, on a já, abychom označili stezku, vedoucí močálem. Ó, kdybych byla mohla je dnes vytrhati! Potom byl by vám vydán na milost a nemilost.
Bylo nám zřejmo, že všechno pronásledování bylo by marné, dokud mlha se nezvedne.
Zanechali jsme prozatím Lestrada na stráži v domě, kdežto Holmes a já vrátili se s baronetem na Baskervillský zámek.