Minutku stál jsem tu s papírem v ruce, přemýšleje, jaký mohl býti asi úkol krátkého tohoto poselství.
Já to byl tedy a nikoli sir Jindřich, kterýž byl stopován tajuplným mužem tím!
Avšak on nestopoval mne sám, nýbrž vysílal za mnou agenta svého – snad onoho hocha – vysílal jej po stopách mých, a toto byla jeho zpráva.
Snad neučinil jsem kroku od té doby, kdy žil jsem na močále, kroku, který by nebyl pozorován, a o němž by nebyla podána zpráva. Opět jsem tu cítil onu sílu neviditelnou, onu jemnou sít, rozestřenou kol nás s neskonalou obratností a obezřelostí, do níž však zapředeni byli jsme jen tak lehounce, že jenom v okamžicích nejkrajnějších pocítili jsme, že chyceni jsme skutečně do pletiva jejího.
Byla-liž tu však jedna zpráva, byly tu zajisté i jiné, i rozhlédl jsem se po chýši, hledaje je. Nebylo tu však ani památky po něčem takového druhu, a nemohl jsem objeviti také žádné známky, jež byla by ukazovala na povahu neb záměry muže, který žil na podivném tomto místě mimo známky, že to musil býti muž spartanských zvyků, jenž málo dbal o pohodlí života.
Když pomyslil jsem na prudké deště poslední, a když podíval jsem se na rozpukanou střechu, pochopil jsem, jak mocný a neoblomný musil to býti úmysl, kterýž držel muže toho na místě tak nehostinném.
Byl to náš zapřísáhlý nepřítel aneb byl strážným naším andělem?
Přísahal jsem si, že neopustím této skrýše, dokud toho nezvím.
Venku slunce již již zapadalo, a západ halil se v zlato a nach.
Odlesk jeho vrhán byl v rudých skvrnách na vzdálené kaluže, rozložené po velkém Grimpenském močálu. Tamo zvedaly se dvě věže Baskervillského zámku, a onde opět vzdálený tmavý kotouč dýmu ukazoval, kde leží vesnice Grimpen.
Mezi oběma za pahrbkem stál dům Stapletonův. Vše bylo vlídné, měkké a pokojné ve zlatém světle večerním, a přece, ač viděl jsem vše to, duše moje nesdílela nijak tento mír přírody, nýbrž chvěla se nejistotou a děsem před setkáním, které se blížilo každým okamžikem.
S napjatými nervy, avšak s pevným rozhodnutím seděl jsem v temné skrýši chýše, a čekal jsem s chmurnou trpělivostí, až přijde její obyvatel.
Konečně jsem jej slyšel.
Z daleka ozývalo se ostré klapání bot o kamení. Opět jedno klapnutí a ještě jedno, stále blíže.
Schoulil jsem se do nejzadnějšího kouta a natáhl kohoutek zbraně své v kapse, odhodlán, neprozradit se dříve, dokud by se mně nenaskytla příležitost, zahlédnouti aspoň částečně cizince.
Na to nadešla dlouhá přestávka, jež dokazovala, že muž venku stanul.
Po té přiblížily se opět kročeje a stín padl do otvoru chýše.
„Jest to rozkošný večer, milý můj Watsone,“ pravil hlas dobře známý. „Myslím si však skutečně, že venku bylo by ti příjemněji, nežli uvnitř!“
XII. SMRT NA MOČÁLE.
Okamžik neb více seděl jsem tu beze slova a bez dechu, nechtěje ani věřiti sluchu svému. Po té vrátily se mi smysly i hlas, zatím co tísnivá tíže zodpovědnosti na ráz svalila se s duše mé.
Chladný, důtklivý, ironický tento hlas mohl náležeti jen jedinému člověku na světě. „Holmes!“ zvolal jsem. –
„Holmes!“
„Pojď ven,“ pravil on, „a dej pozor na revolver!“
Shýbl jsem se pod hrubou klenbou kamennou a tam venku seděl on na kameni; v šedých jeho očích přímo to vesele hrálo, když spatřil ustrnulou tvář moji.
Byl přepadlý a ustaralý, přece však svěží a čilý; výrazná tvář jeho byla ožehlá sluncem a zdrsnělá větrem. Ve svém úhledném oděvu a výstroji vypadal jako nějaký turista, navštívivší močál, a svojí tak říkaje kočkovitou zálibou pro čistotu osobního zjevu, kteráž byla jedním z karakteristických rysů jeho povahy, dovedl i zde toho, že jeho brada byla tak hladce oholená a jeho prádlo tak čisté, jako kdyby byl dosud bydlil v Bakerské ulici.
„Nikdy věru nikoho v životě jsem s takovým potěšením nespatřil, jako vás nyní,“ pravil jsem mu, když jsem mu