3

„Pokud se týče vašeho posledního tvrzení, nemám, co bych proti němu uvedl,“ řekl jsem, „ostatně není nesnadno zvěděti několik podrobností o věku muže toho, a odborné jeho kariéře.“

Vyňal jsem z přihrádky, kde umístěny měl jsem předměty lékařského oboru, lékařský adresář, a vyhledal jsem jméno. Bylo tam několik Mortimerů, ale jen jediný, jenž mohl býti naším návštěvníkem. Četl jsem nahlas řádky o něm jednající:

„Mortimer Jakub M. R. C. P. 1882 v Grimpenu na Dartském močálu, Devonské hrabství. Od roku 1882-84

assistentem v Charing-Crosské nemocnici. Dostal Jacksonovu cenu pro srovnávací pathologii za pojednání ‚Jest choroba obrozením?‘, Dopisující člen ‚Švédské pathologické společnosti‘. Autor. Několika myšlenek o atavismu‘ (v časopise Lancet 1882) a ‚Jsme na postupu?‘ (v časopise Journal of Psychology, březen 1883). Obvodní lékař pro farství Grimpenské, Pharleyské a High Barowské.“

„Ani tedy památky o nějaké lovecké společnosti, Watsone,“ pravil Holmes s potutelným úsměvem. „Ale ovšem v pravdě lékař venkovský, jak jste velmi bystře usoudil. Myslím, že jsou však i moje úsudky velmi dobře ospravedlněny. Pokud se přívlastků týče, řekl jsem, pamatuju-li se dobře, že běží o muže roztomilého, bez ctižádosti a roztržitého. Jest mou zkušeností, že bývá to jen muž roztomilý, kterýž přijímá dary, že jen muž bez ctižádosti opouští londýnskou karrieru k vůli venkovu a že to mohl býti jen muž roztržitý, kterýž zanechal u nás hůl a nikoli navštívenku, když byl u nás hodinu čekal.“

„A což pes?“

„Pes nosíval hůl za svým pánem. Hůl byla těžká, a pes držíval (ji tudíž pevně v prostředku, takže stopy zubů jsou zcela jasny. Čelist psova, jak ukazuje vzdálenost mezi otisky zubů, jest příliš široká pro jezevčíka, jak myslím, a ne dost široká pro psa hlídacího. Snad byl to, ano, přisám Bůh, byl to křepelář zakudrnatělé srsti!“

Holmes povstal a přecházel, an mluvil toto, po komnatě.

Nyní stanul ve výklenku okna.

Takové přesvědčení opravdové vyznívalo z hlasu jeho, že vzhlédl jsem k němu překvapen.

„Avšak, brachu milý, jak můžete tvrditi něco tak najisto?“

„Z prostého důvodu toho, že vidím psa sama již na schůdcích našich před domem. Nehýbejte se odtud, Watsone.

Jest soudruhem ve vašem oboru, a vaše přítomnost může mně býti prospěšnou. Nadchází nyní dramatický okamžik osudu, Watsone – nyní, kdy slyšíte krok na schodech, krok, jenž vchází v život náš, a kdy nevíme, přináší-li dobro neb zlo. Co žádá as doktor Jakub Mortimer, muž vědy, od Sherlocka Holmese, specialisty zločinu?

Dále!“

Zjev návštěvníka našeho byl překvapením pro mne, neboť jsem očekával, že zjeví se před očima mými typ venkovského lékaře. Byl to však muž vysoké a štíhlé postavy, s vysokým, dlouhým, zobákovitě zahnutým nosem, vyčnívajícím mezi bystrýma, šedýma očima, jež byly blízko sebe, a jež se blýskaly za zlatými brejlemi.

Oblečen byl doktor Mortimer v šat odpovídající jeho stavu, ale spíše poněkud již obnošený, neboť dlouhý kabát jeho byl již místy odřen, a jeho spodky byly dole trochu roztřepeny. Ačkoli byl doktor Mortimer mlád, záda jeho byla již sehnuta, i chodil s hlavou poněkud ku předu nachýlenou a tvář jeho jevila stále přívětivý výraz.

Když lékař vstoupil dovnitř, zrak jeho utkvěl na holi, kterou držel Holmes v ruce. Doktor Mortimer přistoupil rychle k němu s výkřikem radosti.

„Jsem velice potěšen,“ pravil, „nebyl jsem si jist, nechal-li jsem ji zde, aneb v kanceláři paroplavební. Nechtěl bych ztratiti hůl tuto ani za živý svět.“

„Jest to dárek, jak vidím,“ pravil Holmes. „Ano, pane!“

„Dárek Charing-Crosské nemocnice?“

„Ano, od přátel tamních u příležitosti mé svatby.“

„Oj, oj, toť ošklivé,“ zvolal Holmes vrtě hlavou.

Oči doktora Mortimera zasvítily za brejlemi údivem.

„Proč by to bylo ošklivé?“

„Nu, jen proto, že tím naše úsudky a závěrky jsou poněkud rozrušeny. U příležitosti vaší svatby, pravil jste?“

„Ano, pane! Oženil jsem se, i opustil jsem tudíž nemocnici, a tím také všechny naděje na vydatnou praxi. Bylo