70

„A dnešní noc?“

„Noc dnešní nám neposlouží o mnohem víc. Ani tu nebylo přímého spojení mezi psem a mezi smrtí trestancovou.

Neviděli jsme psa. Slyšeli jsme ho, avšak nemohli bychom dokázati, že pádil po stopách tohoto muže. A jest dále úplný nedostatek pohnutek zločinu. Nikoli, můj milý, musíme smířiti se s faktem, že případ tento není ještě zralým, a že jest na nás, abychom se odvážili ještě všeho, by uzrál k zakročení.“

„Jak míníte toho dosíci?“

„Mám veliké naděje, že paní Laura Lyonsová leccos pro nás učiní, až budou jí věci objasněny. A mám i vlastní svůj plán. Dost zlého kyne nám tedy zítra, ale doufám, než den mine, že budeme my navrchu.“

Nemohl jsem nic již od něho zvěděti, a on ubíral se pohroužen v myšlenky až k bráně Baskervillského zámku.

„Půjdete nahoru?“

„Ano. Není příčiny na dále se skrývati. Avšak, ještě jedno slovo, Watsone! Neříkejte siru Jindřichu nic o psu. Ať věří, že smrt Seldenova udála se tak, jak Stapleton nám byl chtěl namluviti. Bude míti aspoň silnější nervy pro zkoušku ohněm, kteréž bude se musit zítra podrobiti, kdyžtě jest, pokud se pamatuji na zprávu vaši, pozván, aby s lidmi těmi poobědval.“

„I já jsem pozván.“

„Vy musíte se omluviti. On musí tam jiti sám. To dá se snadno provésti. A nyní, přišli-li jsme pozdě k obědu, zasedneme, myslím, s tím větší chuti k večeři.“

XIII. SÍTĚ SE ZATAHUJÍ.

Sir Jindřich byl více potěšen než překvapen, když spatřil Sherlocka Holmesa, o němž po několik dní již očekával, že poslední události ho z Londýna přivolají.

Podíval se však naň přec s ustrnutím, když zvěděl, že přítel nemá ani žádných zavazadel, a ani žádného vysvětlení pro jich nedostatek.

Posloužili jsme však Holmesovi brzy vším, co potřeboval, a při večeři sdělili jsme baronetovi ze zkušeností svých, co zdálo se nám žádoucím, aby věděl.

Nejprve jsem měl však za povinnost donésti zprávu o Seldenově smrti Barrymorovi a jeho ženě.

Pro něj bylo to snad úlevou konejšivou, choť jeho plakala však hořce, kryjíc oči do zástěry své.

Pro celý svět byl Seiden násilníkem polozvířecím a polodémonickým, pro ni zůstal však malým, svéhlavým hošíkem dívčího věku jejího, dítětem, kteréž věšívalo se na ruku její. Špatným zcela jest skutečně muž, kterýž nemá ženy, jež by ho oplakávala.

„Povaloval jsem se doma celý den, od té chvíle, kdy Watson z rána odešel,“ pravil baronet, „a myslím, že bych zasluhoval chvály, že jsem dostál slibu svému. Kdybych nebyl přísahal, že nevyjdu sám, byl bych měl velmi zajímavý večer, neboť Stapleton poslal mi vzkaz, abych k němu přišel.“

„Nepochybuji, že byste byl měl zajímavý večer,“ pravil Holmes prostě. „Mimochodem řečeno, netušíte však asi, že jsme oplakávali vás již, že jste si srazil vaz.“

Sir Jindřich pohlédl na nás s úžasem.

„Jak to míníte?“

„Nebožák onen oblečen byl ve váš šat. Obávám se, že služebník váš, jenž mu šaty ty dal, bude mít nepříjemnosti s policií.“

„To se mi nezdá. Nebylo žádné známky na oděvu tom, pokud vím.“

„To jest štěstí pro něj – skutečně. A štěstí pro vás všechny, neboť jste jednali v této věci proti zákonu. Nevím vlastně, nebylo-liž by první mojí povinností jako svědomitého detektiva zatknouti celý dům. Watsonovy zprávy jsou velmi přitěžujícími dokumenty.“

„Avšak, jak se to má vlastně s naším případem?“ tázal se baronet. „Podařilo se vám uzel trochu rozplésti? Nevím, že bychom byli Watson a já trochu z toho moudřejšími od té doby, co jsme sem přijeli.“

„Myslím, že budu moci záhy situaci vám více vyjasniti. Byl to úkol neobyčejně nesnadný a co nejsložitější. Jsou některé body, ve kterýchž potřebujeme ještě více jasna, ale také to bude zjednáno. Jednu zkušenost jsme již