„Ó ano, honil jsem cyclopida. Jest velice vzácný a zvláště v tak pozdním podzimku.“
Mluvil na pohled lhostejně, avšak malé, pichlavé oči jeho obracely se neustále od dívky ke mně a opět naopak.
„Představili jste se již sami, jak vidím!“
„Ano! Řekla jsem siru Jindřichu, že přibyl trochu pozdě, by viděl pravé krásy močálu.“
„Jak? Za koho máš pána toho?“
„Soudím, že jest to sir Jindřich Baskerville, kdo jiný?“
„Ó, nikoli, nikoli,“ pravil jsem. „Jsem jen pouhý skromný občan, avšak jeho přítel. Moje jméno jest doktor Watson.“
Výrazná tvář dívčina zarděla se hněvem.
„Hovořili jsme tedy z nedorozumění,“ prohodila dívka.
„K hovoru neměli jste asi příliš mnoho času,“ přerušil ji bratr její, upíraje na ni stále pátravý zrak svůj.
„Hovořila jsem s doktorem Watsonem, jako kdyby mínil se usaditi v kraji našem na místě pouhé zde návštěvy,“
pravila. „Nezáleží mu tedy asi na tom, je-li brzy nebo pozdě pro orchideje. Ale půjdete jistě s námi, abyste se podíval na Merripitský dům?“
Krátká procházka přivedla nás k němu, skromnému to domu při bařině; byl to dvorec někdejšího pěstitele dobytka ze starých, dobrých časů, kterýž však nyní byl opravami přeměněn v moderní byt. Ovocná zahrada obklopovala ho, avšak stromy, jak obyčejně bývá na močálu, byly zakrnělé a dojem celého místa byl trudný a nemilý.
Dům otevřel nám podivínský, ošuměle a chatrně oděný starý sluha, kterýž zdál se náležeti zcela dobře do celého rámce domu.
Uvnitř však byly prostorné komnaty, zařízené s elegancí, v níž poznával jsem vkus dámy.
Když jsem se podíval z okna na nekonečnou bařinu, žulovými balvany posetou, mohl jsem se jen diviti, co mohlo pohnouti tohoto vysoce vzdělaného muže a krásnou dámu žiti na takovém místě.
„Zvláštní sídlo jsme si to vybrali, není-liž pravda,“ pravil Stapleton, jakoby odpovídal na myšlenku moji. „A přece hospodaříme zde tak, že cítíme se zde šťastnými, není-liž pravda?“
„Docela šťastnými,“ odtušila dáma, avšak hlas její nezněl upřímně.
„Míval jsem školu,“ pravil Stapleton. „Bývalo to na severu. Práce ta byla sice muži mého temperamentu mechanickou a nezajímavou, avšak výhoda, žíti s mládeží, pomáhati vytvořovati mladé mysli a vštěpovati jim vlastní povahu a ideály, byla mně velmi drahou. Avšak osud byl proti nám. Vážná epidemie vypukla ve škole a tři z hochů i zemřeli. Ústav nezvedl se již z rány této, a kapitál můj byl nenahraditelně ztracen. A přece nebýti ztráty roztomilého styku s hochy, mohl bych se skorém těšiti z neštěstí svého, neboť pro svoji vážnou zálibu pro botaniku a zoologii, pro bádání své nalézám zde neobmezené pole a sestra moje jest přírodě oddána jako já.
Všechno to, doktore Watsone, musil jsem vám vysypati, tak říkaje, na hlavu, pohnut výrazem vaším, když jste se díval oknem na močál.“
„Skutečně napadlo mne, že musí zde býti trochu teskno, ani tak ne pro vás, jako pro sestru vaši.“
„Ne, ne, mně tu není nikdy teskno,“ odvětila tato rychle.
„Máme své knihy, své studie, a máme zajímavé sousedy. Doktor Mortimer jest velmi vzdělaný muž ve svém oboru. Ubohý sir Karel byl taktéž obdivuhodný společník. Znali jsme ho velmi dobře, a pohřešujeme ho více, nežli vám mohu říci. Myslíte, že by to bylo pokládáno za vtíravost, kdybych se dnes již vybral na návštěvu a hleděl se se sirem Jindřichem seznámiti?“
„Jsem jist, že by byl velmi potěšen.“
„Snad budete tedy tak laskav a sdělíte mu tento můj úmysl. Můžeme snad skromnými prostředky svými přispěti poněkud, aby se mu pobyt zdál příjemnějším, nežli si zvykne na nové své okolí. Chtěl byste se podívati nahoru, doktore Watsone, a prohlédnouti si moji sbírku motýlů? Myslím, že jest nejúplnější na jihozápadu anglickém.
Zatím, nežli si ji prohlédnete, bude připraven zákusek.“
Já však toužil vrátiti se k svěřenci svému. Melancholie močálu, smrt nešťastného koníka, příšerný ryk, kterýž