69

Můj přítel poklonil se Stapletonovi.

„Umíte rychle lidi poznávati,“ děl.

„Očekávali jsme vás zde od té chvíle, kdy dr. Watson sem přibyl. Přišel jste zrovna v čas, abyste zde viděl tragedii.“

„Ach, ano, skutečné. Nepochybuji, že vysvětlení mého přítele odpovídá skutečnosti. Odnesu si nemilou vzpomínku s sebou zpět do Londýna.“

„Ó, vy vrátíte se zítra již?“

„Jest to mým úmyslem.“

„Doufám, že návštěva vaše zjednala trochu světla o příhodách, jež tolik mátly mysli naše?“

Holmes pokrčil rameny.

„Člověk nemá vždycky úspěch, v jakýž doufá. Pro člověka pátrajícího jest zapotřebí fakt, a nikoliv bájí nebo pověstí. Případ tento mně věru nezjednal uspokojení.“

Přítel můj mluvil způsobem nejpřímějším a nejlhostejnějším na pohled.

Stapleton díval se však naň dosud ostře. Potom obrátil se ke mně.

„Nabídl bych se, aby donesen byl nebožák tento do mého domu, avšak sestru moji by to tak poděsilo, že necítím se oprávněným k tomu. Myslím, že kdybychom něčím zakryli tvář jeho, může tu tělo nerušeně ležeti do rána.“

Tak jsme to také provedli.

Odmítnuvše nabídku Stapletonovu, abychom zavítali k němu pod střechu, Holmes a já vydali jsme se k Baskervillskému zámku, ponechávajíce přírodozpytci, aby se vrátil domů sám.

Ohlédnuvše se zpět, uviděli jsme postavu jeho pohybovati se po širém močálu, a za ním černý obrys na svahu, stříbrným svitem oblitém, černý obrys, kterýž ukazoval nám, kde leží muž, jenž došel tak strašlivého konce.

„Konečně chytli jsme se aspoň do křížku,“ pravil Holmes, když jsme kráčeli spolu přes močál, „leč jaké nervy má chlap ten! Jak vzpružil se ihned vzdor otřesu ochromujícímu, jakýž musil pocítiti, když shledal, že muž nepravý stal se obětí jeho piklů. Řekl jsem vám již v Londýně, Watsone, i opakuji vám poznovu, že nikdy neměli jsme co činiti s nepřítelem, jenž by byl tolik hoden s námi se potýkati.“

„Mrzí mne, že vás spatřil.“

„I mne to mrzelo s počátku; avšak nebylo již vyhnutí.“

„Co soudíte, jaký účinek bude míti na plány jeho okolnost, že ví o vaší přítomnosti?“

„Pohne jej to, aby byl opatrnějším, aneb dožene ho to, možná, k náhlým zoufalým opatřením. Jako většina vychytralých zlosynů, důvěřuje, možná, i on přespříliš ve vlastní vychytralost svou a domýšlí se snad, že nás úplně obelstil.“

„Proč neměli bychom ho zatknouti ihned?“

„Milý můj Watsone, vy jste zrozen pro čin sám. Pud váš vede vás vždycky k rozhodnutím energickým. Avšak dejme tomu, – příkladně, že bychom ho dnes v noci zatkli, co, pro Boha, nám by to prospělo? Nemohli bychom mu nic dokázati. V tom jest právě ta ďábelská zchytralost, s jakouž vše bylo nastrojeno! Kdyby on měl člověka nějakého za nástroj, mohli bychom doufati aspoň v nějaké svědectví, avšak kdybychom i vyvlekli velkého psa toho na světlo denní, on jistě nepomohl by nám zasmyknout provaz kol hrdla pána jeho.“

„Máme však jistý podklad k zakročení.“

„Ani stín vážného podkladu – jen domněnky a předpoklady. Vysmáli by se nám na soudu, kdybychom předstoupili před něj s takovou historií a s takovými doklady.“

„Avšak smrt sira Karla?“

„Byl nalezen mrtev bez veškerých známek násilí. Vy a já víme, že zemřel náhlým leknutím, a víme též, co ho poděsilo. Avšak, jak to dokázati, aby uvěřilo tak i dvanáct nechápavých porotců? Jaké známky jsou po psu? A kde jsou stopy jeho tesáků? My víme ovšem, že pes nedrásá mrtvé tělo, a že sir Karel zemřel dříve, než zvíře ho dohonilo. Avšak to bychom musili dokázati. A to učiniti nejsme s to.“