26

bojím se, jen negativní. Jediná věc jen, jež zdá se býti jistá, jest, že Jakub Desmond, kterýž jest nejbližším dědicem, jest starším a velmi přívětivým pánem, takže, pokud se týče pronásledování sira Jindřicha, myslím, že můžeme ho skutečně ze svých výpočtů vyloučiti. Zbývají tedy lidé, kteří siru Jindřichu Baskervillu budou na bařině sousedy.“

„Nebylo by nejlépe vyhnati nejprve manžely Barrymorrovy?“

„Naprosto ne. Nebylo by větší chyby. Jsou-li nevinni, byla by to krutá nespravedlnost a jsou-li vinni, zbavili1

bychom se všech čák je usvědčiti. Ne, ne, ponecháme je však ve svém seznamu podezřelých osob. Jest dále ještě jeden čeledín na zámku, pamatuji-li se dobře. Jsou tam dále dva statkáři na bařině. Jest tam pak náš přítel, doktor Mortimer, který, myslím, jest úplně poctivým a jeho žena, o níž ničeho nevíme. Dále jest tam ještě přírodozpytec Stapleton a jest tam i jeho sestra, kteráž prý jest mladou a půvabnou dámou. Jest tam i pan Frankland z Lafterského dvorce, kterýž jest rovněž neznámým činitelem a jsou tam ještě asi jiní dva sousedé. To jsou lidé, kteří musí býti velmi bedlivě pozorováni.“

„Učiním vše, co budu moci.“

„Máte s sebou zbraně, doufám?“

„Ano, pokládal jsem za vhodné je vzíti.“

„Zcela dobře. Mějte revolver stále při ruce dnem i nocí a neochabujte nikdy ve své opatrnosti!“

Naši přátelé zabezpečivše si zatím oddělení prvé třídy, čekali nás na peronu.

„Nikoli, nemáme nižádných novinek,“ pravil doktor Mortimer, odpovídaje k otázkám mého přítele. „Mohu odpřisáhnouti však jednu věc, to jest, že jsme nebyli stopováni. Vyšli jsme, dávajíce pozor a proto nikdo by nebyl unikl pozornosti naší.“

„Byli jste stále pospolu, myslím?“

„Mimo včerejší odpoledne. Věnují obyčejně, přijdu-li do města, jeden den pouhé zábavě, a tak jsem ztrávil odpoledne to v museu ranhojičské koleje.“

„A já šel se podívat trochu na ruch v parku,“ pravil Baskerville. „Ale nepřihodilo se nám nic nepříjemného.“

„Nicméně bylo to neopatrné,“ pravil Holmes, vrtě hlavou a tváře se velmi vážně. „Prosím vás, sire Jindřichu, nevycházejte sám. Veliká pohroma by vás stihla, kdybyste tak činil. Nalezl jste druhou botku?“

„Nikoli. Jest ztracena pro vždy.“

„Opravdu? To jest velice zajímavé.“

„Nuže, s Bohem!“ dodal, když vlak počínal se již rozjížděti. „Mějte na mysli, sire Jindřichu, jednu z vět z podivné té staré historie, kterou doktor Mortimer nám předčítal, a vyhýbejte se bařině v oněch hodinách temných, kdy zlé moci jsou rozpoutány.“

Podíval jsem se zpět na perron, když byli jsme již hodně daleko od něho, i viděl jsem stati tam velkou, vážnou postavu Holmesovu, jež dívala se za námi. Cesta byla příjemná a rychlá a já použil jí, abych se seznámil důvěrněji s oběma svými soudruhy, zatím, co pohrával jsem si s psíkem doktora Mortimera.

V málo hodinách hnědá půda změnila se v červenavou, cihla ustoupila žule, a rudé krávy pásly se na bedlivě ohrazených lukách, kdež šťavnatá tráva a bujnější vegetace nasvědčovaly úrodnější avšak i vlhčí půdě.

Mladý Baskerville díval se napořád oknem a vzkřikl radostně poznav známý mu ráz devonské krajiny.

„Viděl jsem hezký kousek světa, doktore Watsone, od té doby, kdy jsem Devonské hrabství opustil, avšak neviděl jsem nikdy místa, které by se dalo porovnati s ním.“

„A já neviděl nikdy Devoňana, který by nebyl přísahal, že krajina jeho jest nejkrásnější na světě,“ podotkl jsem.

„Závisí to od rázu lidí zrovna tak, jako od kraje samého,“ pravil doktor Mortimer. „Jediný pohled zde na našeho přítele ukazuje nám kulatě vypouklou hlavu Kelta, kteráž chová v sobě keltické nadšení i oddanost. Hlava ubohého sira Karla byla řídkého typu, polo gallská, polo iberská ve svém rázu. Byl jste ale velmi mladým mužem, když jste naposled viděl Baskervillský zámek, není-liž pravda?“

„Byl jsem ve smutném okamžiku smrti otcovy teprve chlapcem a neviděl jsem nikdy zámek, neboť otec můj žil v malém letohrádku na jižním pobřeží. Odtamtud odebral jsem se přímo k příteli jistému do Ameriky, tak že zámek