37

uváděn byl ve spojení se strašlivou legendou Baskervillův – všechny věci ty obestřely smutkem mysl moji. A k tomu, aby dovršeny byly tyto více méně neurčité dojmy, připojila se rozhodná a jasná výstraha slečny Stapletonové, pronesená s tak důtklivou vážností, že nemohl jsem pochybovati, že vážná a hluboká byla příčina její!

Odolal jsem tudíž všemu naléhání, bych se Stapletonovými pojedl, a vydal jsem se ihned na zpáteční cestu, ubíraje se cestou, travou porostlou, kudy jsme byli přišli.

Zdá se však, že musila býti kratší ještě nějaká stezka než ta, kterou já znal, neboť, dříve ještě, nežli dostihl jsem silnice, spatřil jsem ke svému překvapení slečnu Stapletonovu seděti na balvanu u stezky. Tvář její byla zardělá spěšnou chůzí a ruku svou tiskla slečna k srdci svému.

„Běžela jsem celou cestu, abych vám nadběhla, doktore Watsone,“ pravila. „Neměla jsem ani času, vsaditi si klobouk na hlavu. Nesmím otáleti, sice bratr můj mne pohřeší. Přála jsem si vám říci, jak mrzí mne bláhový omyl, že pokládala jsem vás za sira Jindřicha. Prosím, zapomeňte slova, jež jsem byla řekla, a jež se v á s nijak netýkají.“

„Avšak nemohu již zapomenouti jich, slečno Stapletonová,“ pravil jsem. „Jsem přítelem sira Jindřicha, a blaho jeho jest těsně sdruženo se štěstím mým vlastním. Řekněte mi, proč jste tolik naléhala, aby sir Jindřich vrátil se do Londýna?“

„Byl to jen rozmar ženský, doktore Watsone. Kdybyste znal mne lépe, pochopil byste, že nedovedu vždycky podati důvod pro to, co mluvím nebo co dělám.“

„Ne, ne! Pamatuji se dobře na chvění hlasu vašeho. Pamatuji se na výraz očí vašich! Prosím vás snažně, slečno Stapletonová, buďte upřímná ke mně, neboť od té chvíle, co jsem zde, jsem si vědom samých stínů kolem kol.

Život zde jeví se mi sám jakoby velikým Grimpenským močálem s malými zelenými místy záludnými, do nichž náhle se může člověk propadnouti a z nichž nikdo „nedovede ukázati cestu. Rcete mi, co jste mínila slovy svými, a já slíbím vám, že sdělím výstrahu vaši siru Jindřichu.“

Výraz nerozhodnosti kmitl se na chvíli tváří dámy, avšak oči její nabyly opět chladného výrazu, když mně odpověděla.

„Přikládáte tomu příliš mnoho váhy,“ řekla. „Bratr můj i já byli jsme velice dotčeni smrtí sira Karla. Znali jsme ho velmi důvěrně, neboť zamilovaná jeho procházka vodívala ho přes močál k našemu domu. Byl hluboce rozrušen kletbou, kteráž lpěla na jeho rodině, a když stihl jej tragický osud, já cítila, jakoby byl skutečně důvod nějaký pro obavy, kteréž vyslovoval. Byla jsem tudíž postrašena, že opět jeden člen rodiny přišel, by zde žil, i soudila jsem, že musí býti varován před nebezpečím, do něhož se řítí. To bylo vše, co chtěla jsem říci.“

„Avšak, jaké jest to nebezpečí?“

„Znáte přece historii o psu?“

„Nevěřím v takové nesmysly!“

„Já však ano. Máte-li nějaký vliv na sira Jindřicha, hleďte ho dostati s místa, jež bylo tak osudné pro rodinu jeho.

Svět jest veliký. Proč by chtěl žíti na místě tak nebezpečném?“

„Právě proto, že jest to místo nebezpečné. To jest tak povaha sira Jindřicha. Bojím se, ačli nemůžete mně dáti určitější informace, že nebude možno, pohnouti ho, aby odejel.“

„Nemohu říci ničeho určitého, protože nevím nic určitého.“

„Chci se vás ještě na něco otázati, slečno Stapletonová. Nemínila-li jste nic více, nežli co jste řekla prvými svými slovy, proč jste si přála, aby bratr váš neslyšel, co jste pravila? Není přece v slovech těch, co by on neb kdokoli jiný mohl vytýkati.“

„Bratr můj bojí se velice, že by zámek zůstal neobýván. Neboť myslí na dobro ubohých obyvatel na močálu. Byl by velice rozmrzen, kdyby zvěděl, že jsem řekla něco, co by snad pohnulo sira Jindřicha, aby odjel. Avšak vykonala jsem nyní povinnost svou, a neřeknu ničeho více. Musím se vrátiti, sice mě on pohřeší a bude mne podezřívati, proč jsem se hleděla setkati s vámi. S Bohem!“

Miss Stapletonová obrátila se a zmizela v několika minutách mezi balvany po pláni rozmetenými, kdežto já, duši maje naplněnu nejasnými obavami, pokračoval v cestě své k Baskervillskému zámku.

VIII. PRVNÍ ZPRÁVA DOKTORA WATSONA.