„V každém případě portýr nepochybně odkáže vás na podomka, jemuž dáte rovněž Shilling. Zde jest opět třiadvacet shillingů. Zvíte nepochybně ve dvaceti případech ze třiadvaceti, že papíry byly spáleny neb docela již odstraněny. Ve třech ostatních případech ukáží vám hromadu papírů, a vy ohlédnete se v nich po onom listu
‚Timesů‘. Jest pranepatrná ovšem čáka, že ho najdete. Zde jest deset shillingů pro nahodilé výdaje. Telegrafujte mi výsledek ještě před večerem do Bakerské ulice. A nyní, Watsone, zbývá nám již jen zjistiti telegraficky drožkáře číslo dva tisíce sedm set čtyři a potom navštívíme některou obrazárnu v Boundské ulici, abychom ukrátili si tak čas až po tu chvíli, kdy musíme býti v hotelu.“
V. TŘI PŘETRŽENÉ NITKY.
Sherlock Holmes měl pozoruhodnou schopnost mysl svou od jednoho předmětu k druhému odvraceti. Celé dvě hodiny zvláštní afféra, do níž jsme byli nyní zapředeni, zdála se býti jím úplně zapomenuta, i oddal se zcela pozorování moderních belgických mistrů. Ano, nemluvil o ničem jiném, nežli o umění (o němž měl ostatně strašlivé pojmy), také potom ještě, když jsme opustili obrazárnu, až pak ocitli jsme se u Northumberlandského hotelu.
„Sir Jindřich Baskerville jest nahoře a očekává vás,“ pravil správce hotelu. „Požádal mne, abych uvedl vás ihned k němu, jakmile přijdete.“
„Namítal byste něco proti tomu, abych se podíval do vašeho seznamu cizinců?“ pravil Holmes. „Nikoli, nic.“
Z knihy bylo viděti, že pouze dvě jména zapsána byla do ní po jménu Baskervillově. Jedno jméno bylo Teofilus Johnson s rodinou z New Castlu, druhé jméno: Paní Oldmorová a panská její z Highhoden v Altonském kraji.
„Ó, to jest jistě tentýž Johnson, jejž jsem dobře znal!“ pravil; Holmes portýru. „Advokát, není-liž pravda? Má šedý vlas a napadá trochu na nohu?“
„Nikoli! Tento master Johnson jest majitelem uhelných dolů, jest to statný muž, a není starší, nežli vy sám.“
„Nemýlíte se v jeho povolání?“
„Nikoliv, pane! Navštěvuje hotel náš od několika let a jest nám velmi dobře znám.“
„Ach, tím jest ovšem věc rozjasněna. Však jest mi, jako bych se na paní Oldmorovou pamatoval. Promiňte mi zvědavost mou, avšak často hledáme jednoho přítele a druhého nalézáme.“
„Paní Oldmorová jest chorobná, stará paní. Muž její býval starostou v Gloucestru.“
„Děkuji vám! Lituji, že také tato dáma není mně známa.“
„Zjistili jsme otázkami oněmi fakt velmi důležitý, Watsone,“ pokračoval Holmes, když jsme kráčeli po schodech nahoru, „víme nyní, že lidé, kteří se zajímali tolik o našeho přítele, neubytovali se v jeho hotelu. To dokazuje, že jestliže ho na jedné straně střeží, na druhé straně taktéž úzkostlivě dbají, aby on jich neviděl. To vybízí právě k mnohým domněnkám.“
„K jaké na příklad?“
„K domněnce – haló, co se děje u všech všudy?“
Když jsme přišli na plošinu nad schody, narazili jsme na sira Jindřicha sama. Tvář jeho byla zardělá hněvy, i držel starou a zaprášenou botku v ruce. Sir Baskerville byl rozlícen tak, že stěží mohl slova pronésti, a když konečně promluvil, učinil tak hrubším slohem Západu, nežli jakýž jsme ráno od něho slyšeli.
„Zdá se, že mne pokládají zde v hotelu za nějaké nemluvně,“ zvolal, „poznají ale, že přišli na nepravého, nebudou-li bedlivější. U všech čertův, nenajdou-li chlapi ti scházející botu, bude z toho pekelná vřava. Dovedu snésti i žert, pane Holmesi, ale co je mnoho, to je mnoho!“
„Hledáte stále ještě svou botu?“
„Ano, pane, a chci ji nalézti!“
„Pravil jste ale, že to byla nová hnědá bota?“
„Tak jest, pane! Avšak nyní jest to stará bota!“
„Jakže? – Chcete snad říci...“
„Ano, to právě chci říci! Měl jsem všeho všudy tři páry – nové hnědé, staré černé, a lakované boty, jež nyní nosím.
Minulé noci vzali mi jednu z hnědých a dnes mne obrali o jednu černou botu. Nuže – máte ji konečně? Mluvte,