„Pozorujete na něm ještě něco jiného?“
Pohleděl jsem na klobouk s peřím a s okrajem širokým, na dlouhé zakudrnatělé kadeře, na bílý krajkový límec a na vytáhlou přísnou tvář, kteráž byla jimi vroubena.
– Pohled muže toho nebyl brutální, avšak výsměšný a krutý; rty tenké byly pevně sevřeny a zrak jeho měl výraz chladný a svárlivý.
„Poznáváte v něm něčí podobu?“
„Siru Jindřichu zdá se býti trochu podoben čelistí svou.“
„To si asi jen představujete.“
Holmes postavil se na stolici a drže světlo v levé ruce, zakryl ohnutou pravou rukou svou široký klobouk a dlouhé kadeře.
„Nebesa!“ zvolal jsem s úžasem.
Tvář Stapletonova vysvitla mně z plátna vstříc.
„Ej, vidíte nyní! Oči moje zvykly si zkoumati tvář a ne vnější úpravu. Jest to první vlastnost stihatele zlosynův, že musí vidět navzdor přestrojení.“
„Avšak toť obdivuhodné. Jakoby to byla vlastní jeho podobizna!“
„Ano, jest to zajímavý případ opakování se zjevu, opakování, kteréž tuto vtělilo se v duševním i v tělesném ohledu. Studium rodinných podobizen stačí věru vštípiti člověku víru ve znovuvtělování. Chlapík ten jest Baskervillem, – to jest zřejmo.“
„Baskervillem s nároky na dědictví.“
„Tak jest. Tento nahodilý objev na obrazu poskytl nám jeden z nejžádoucněji pohřešovaných článků. Máme jej, Watsone, máme jej, a troufám si přísahati, že před zejtřejší nocí bude se třepati v síti naší jako kterýkoli z vlastních jeho motýlů. Špendlík, kork a lístek a připojíme ho do sbírky své v Bakerské ulici!“
Holmes vybuchl v nečastý svůj smích, když se od obrazu odvrátil. Neslyšel jsem ho často se smáti, ale když se smál, bylo vždy zle s někým.
Já vstal časně ráno, ale Holmes byl ještě dříve na nohou, neboť, když jsem se oblékal, viděl jsem ho již přicházeti po cestě k zámku.
„Ano, budeme míti plno práce dnes,“ podotkl, a mnul si ruce radostí, radostí z práce, která mu kynula. Sítě jsou roztaženy, a lov může počíti. Nežli den bude u konce, budeme věděti, zdaliž jsme polapili velkou svou štiku s vyzáblou hlavicí, aneb zdaliž nám unikla okem sítě.“
„Vy jste byl již dnes na močálu?“
„Posílal jsem z Grimpenu zprávu Prince-Townské trestnici o smrti Soldenově. Myslím, že mohu slíbiti, že žádný z nás nebude míti k vůli tomu nesnáze. A musil jsem také dorozuměti se s věrným Cartwrightem, kterýž byl by zůstal ležeti jistě u dveří chýše mé jako pes u hrobu svého pána, kdybych nebyl ho upokojil, že jsem živ a zdráv.“
„Co třeba nám nejdříve činiti?“
„Mluviti se sirem Jindřichem. Ach, zde jest.“
„Dobré jitro, pane Holmesi!“ pravil baronet. „Vypadáte jako generál, když se chystá k bitvě s náčelníkem svého štábu.“
„Jest tomu věru tak na vlas, Watson tázal se mne právě po rozkazech mých.“
„Já táži se rovněž.“
„A je dobře tak. Jste pozván, pokud jsem porozuměl, abyste pojedl s našimi přáteli Stapletonovými dnes večer.“
„Doufám, že vy přijdete též. Jsou to lidé velmi pohostinní, a jsem jist, že budou velice rádi, že vás uvidí.“
„Žel, že Watson a já musíme do Londýna.“
„Do Londýna?“
„Ano, myslím, že tam za nynějších okolností více prospějeme.“