Zvuk rychlých kroků přerušil ticho bařiny.
Choulíce se mezi balvany pohlíželi jsme pronikavě v stříbřitou hráz mlhy, jež vztyčovala se před námi.
Kroky ozývaly se hlasitěji a hlasitěji a z mlhy, jakoby rozevřely se záclony, vystoupil muž, kterého jsme čekali.
Rozhlédl se kol sebe, překvapen, když vstoupil do jasné, hvězdné noci.
Po té dal se rychle stezkou, přešel blízko nás, a jal se stoupati po dlouhém svahu za námi.
An kráčel, díval se opět přes to i ono rameno nazpět, jako muž, kterému není tuze volno u srdce.
„Pst! Pst!“ zvolal Holmes, i slyšel jsem ostré cvaknutí kohoutku jeho zbraně.
„Pozor! Kvačí již!“
Bylo slyšeti rychlý, křehký, nepřetržitý cupot čehosi nebo kohosi uprostřed valící se mlhy.
Mrak její zvedal se asi padesát yardů od nás, a my všichni tři zírali na něj, nejisti, jaký děs vyrazí z mraku toho.
Byl jsem po boku Holmesově, i podíval jsem se na okamžik na jeho tvář.
Byla bledá, avšak měla výraz radostného očekávání. Oči Holmesovy přímo svítily ve světle měsíčním.
Náhle však upřely se vpřed ztrnulým, utkvělým výrazem a též rty Holmesovy otevřely se úžasem.
V tomtéž okamžiku Lestrade vzkřikl hrůzou a mrštil sebou tváří na zem.
Vyskočil jsem na nohy, moje ztrnulá ruka svírala zbraň, leč mysl moje ohromena byla strašlivou postavou, jež vyrazila na nás ze stínův mlhy.
Byl to pes, obrovský pes, černý jak uhel, avšak oči žádného smrtelníka neviděly nikdy psa takového.
Oheň šlehal z otevřené tlamy jeho, oči jeho plály jako řeřavé, čenich jeho i lalok svítily, jakoby plamének blykal temnotou.
Nikdy ani mozek rozrušený v horečných snech nemohl si představiti nic divočejšího, děsivějšího a ďábelštějšího nad toto temné tělo a nad tuto divou tvář, jež vyrazila proti nám z hradeb mlhy.
Dlouhými skoky obrovský, černý tvor tento pádil po stezce, sleduje přesně stopy přítele našeho.
Tak ohromeni byli jsme zjevem jeho, že dříve, nežli nervy naše se vzpamatovaly, dopustili jsme, aby nás minul.
Potom Holmes i já vystřelili jsme najednou; netvor zavyl hrozně, důkaz to, že aspoň jeden z nás ho trefil.
Nestanul však, nýbrž pádil dále.
Daleko od nás na stezce viděli jsme sira Jindřicha, jak se ohlédl.
Tvář jeho zasvítila, úžasně bledá ve světle měsíčním. Mladý muž vzepjal ruce zděšením, a malomocně zíral na strašlivý zjev, jenž řítil se naň.
Avšak onen bolestný jek psa na ráz rozplašil všechen náš strach.
Byl-li zranitelným, byl jistě těla smrtelného; mohli-li jsme ho zraniti, je možno jej i usmrtiti!
Nikdy ještě neviděl jsem muže tak tryskem páditi, jako viděl jsem Holmesa té noci za psem letěti. Jsem znám rychlými nohami svými, ale on předběhl mne o tolik, o kolik předběhl jsem já malého našeho policistu.
Před námi, když pádili jsme po stezce, slyšeli jsme z úst sira Jindřicha úzkostný výkřik za výkřikem i zlostné, temné vrčení psa.
Viděl jsem ještě, jak bestie skočila na oběť svoji, jak strhla sira k zemi, a jak již již drásala mu hrdlo.
Avšak v tomtéž okamžiku Holmes vypálil pět střel z revolveru svého do boku netvorova.
Zavyv ještě v zápasu smrtelném, a lapnuv ještě tlamou do vzduchu, jakoby chtěl ještě někoho uchvátiti, pes převalil se na záda.
Čtyři nohy jeho zmítaly se ještě okamžik zuřivě ve vzduchu a potom sklesly bez vlády k boku.
Stanul jsem, div dechu popadaje a přitiskl jsem hlaveň svou k strašné, svítící hlavě této, avšak bylo zbytečno již stisknouti kohoutek.
Obrovský pes byl mrtev…