56

s ním u karet, až bylo opravdu velmi pozdě. Při snídani však zpravil jsem ho o svém objevu i tázal jsem se ho, chtěl-li by mě doprovoditi do Coombe-Traceye.

S počátku dychtil po tom, jíti se mnou, avšak potom zdálo se nám oběma, že půjdu-li já sám, výsledky budou lepší. Čím formálnější byla by návštěva naše, tím méně informací by se nám dostalo. Zanechal jsem tedy, ač nikoli bez výčitek svědomí, sira Jindřicha doma sama, a vydal jsem se na nové své pátrání. Když jsem přibyl do Coombe-Traceye, poručil jsem Perkinsovi, aby postavil koně do konírny některé, i jal jsem se přeptávati po paní, kterou jsem přišel vyhledat. Ne‘ bylo nesnadno doptati se po bytu jejím, který nalézal se ve středu města a byl dobře zařízen. Služka uvedla mne dovnitř, a když jsem vstoupil do světnice, dáma, jež seděla před Remingtonovým psacím strojem, vzchopila se, vítajíc mne přívětivým úsměvem.

Avšak tvář její nabyla opět chladného výrazu, když spatřila, že jsem cizinec, i usedla znovu a tázala se mne po předmětu mé návštěvy.

První dojem, jejž ve mně paní Lyonsová vzbudila, byl dojem neobyčejné krásy. Vlasy její byly skvostně snědé barvy a tváře její, ačkoli silně pihovité, byly obestřeny rozkošným nádechem snědým, tím odstínem lahodným, kterýž skrývá se v srdci žlutých růží.

Obdiv, pravil jsem, byl první můj dojem. Avšak kritika byla druhým mým hnutím. Bylo cosi schytralého a lstivého ve tváři její, cosi drsného ve výrazu jejím, cosi tvrdého snad i v jejím oku, jakási ochablosti rtů, což vadilo dokonalosti její krásy. To ovšem byly však jen myšlenky pozdější a vedlejší.

V okamžiku onom byl jsem si jedině vědom, že stojím před ženou velmi hezkou, a že táže se mne po příčině mé návštěvy. Neměl jsem dříve ani potuchy, jak choulostivým bylo vlastně poslání moje, až teprv v tento okamžik.

„Mám potěšení,“ pravil jsem, „znáti otce vašeho.“

Byl to neobratný úvod, dáma dala mně to cítiti.

„Není nic společného mezi mým otcem a mezi mnou,“ pravila. „Nejsem mu ničím povinna, a jeho přátelé nejsou nyní mými přáteli. Kdyby nebylo zesnulého sira Karla Baskervilla a jiných dobrých srdcí, byla bych hladověla, aniž by otec můj byl toho dbal.“

„Přišel jsem k vám právě k vůli zesnulému siru Karlu Baskervillu.“

Pihy na tvářích ženiných zbrunátněly.

„Co vám mohu o něm sděliti?“ tázala se, a prsty její pohrávaly nervosně po klapkách psacího stroje.

„Znala jste ho přece, není-liž pravda?“

„Řekla jsem již, že děkuji velmi mnoho jeho dobrotě. Mohu-li živiti se sama, děkuji to hlavně zájmu, kterýž měl on na neblahých poměrech mých.“

„Dopisovala jste si s ním?“

Dáma rychle se na mne podívala, a to se zlobným zábleskem v hnědých očích svých.

„Jaký jest účel těchto otázek?“ tázala se ostře.

„Účelem jich jest, vyhnouti se veřejnému skandálu. Jest lépe, táži-li se vás na to zde, nežli aby záležitost tato vymkla se naší moci.“

Dáma mlčela, tvář její byla však velmi bledá. Konečně však vzhlédla ke mně s výrazem jakési bezstarostnosti a vyzývavosti.

„Dobrá, odpovím,“ pravila. „Nač se chcete tázati?“

„Dopisovala jste si se sirem Karlem?“

„Ano, psala jsem mu jednou neb dvakrát, bych mu poděkovala za jeho jemnocit a jeho šlechetnost.“

„Znáte data dopisů těch?“

„Nikoli.“

„Setkala jste se někdy s ním?“

„Ano – jednou neb dvakrát, když přišel do Coombe-Traceye. Byl to muž velmi samotářský a prokazoval dobro nejraději potají.“