„Zavolal na mne o půl deváté na Trafalgarském náměstí. Pravil mi, že jest detektivem, i nabídl mi dvě guineje, budu-li konati po celý den přesně, co si přeje, a nebudu-li se ho na nic tázati. Ovšem jsem to rád přijal. Jeli jsme nejprve k Northumberlandskému hotelu a čekali jsme tam, až dva pánové vyšli a vzali si drožku se štaflu. Jeli jsme za vozem jejich, až oni zastavili zde někde.“
„Zde před mými dveřmi,“ děl Holmes.
„Budiž. To nemohu tak určitě věděti, ale můj pasažér musil vše dobře znáti. Popojeli jsme o půl ulice a čekali jsme půl druhé hodiny. Dva páni přešli pak, kráčejíce pěšky kolem nás a my sledovali je Bakerskou ulicí, a potom...“
„Vím,“ děl Holmes.
„A jeli jsme dále Regentskou třídou a projeli jsme ji asi tři čtvrtiny. Tu náhle zvedl můj pán záklopku a vzkřikl na mne, že mám jeti přímo k Waterlooské stanici, a to tak rychle, jak jen mohu. Šlehl jsem svou kobylku, a byli jsme tam v deseti minutách. Zaplatil mně dvě slíbené guineje, a už zmizel ve stanici. Teprve, když odcházel, obrátil se a pravil: ‚Snad vás bude zajímati, že jste vezl Sherlocka Holmesa.‘ – Tak; jsem zvěděl i jeho jméno.“
„Tak, tak. A více jste ho neviděl?“
„Nikoli. Vešel ihned do stanice.“
„A jak byste mi popsal tohoto pana Sherlocka Holmesa?“
– „Drožkář poškrábal se na hlavě:
„Nu, byl to takový pán, kterého nelze snadno popsati. Řekl bych, že byl asi čtyřicet let stár, byl prostřední postavy, o dva neb tři palce menší než vy, pane. Byl oblečen jako nějaký milostpán, měl černý vous, dole do šířky přistřižený a tvář měl bledou. Nevím, co bych mohl ještě říci.“
„A jaké měl oči?“
„To nevím.“
„Na nic již se nepamatujete?“
„Ne, pane!“
„Dobrá, tu máte půl sovereignu, druhou polovici dostanete, budete-li moci mně přinésti další zprávu. S bohem!“
„S bohem, pane, děkuji pěkně.“
John Clayton odešel, zamlasknuv si radostí, a Holmes obrátil se ke mně, pokrčil rameny a s hořkým úsměvem zvolal:
„Frnk – přestřižena jest i třetí naše nitka, a končíme tam, kde jsme začali,“ pravil. „Mazaný ničema! On znal číslo našeho domu, věděl, že sir Jindřich Baskerville žádal mne o radu, uhodl v Regentské třídě, kdo jsem, postihl, že jsem si povšiml čísla drožky, a že chci vypátrati drožkáře, a tak poslal mi drzý onen vzkaz. Pravím vám, Watsone, tentokráte máme co činiti s protivníkem, který jest hoden našich zbraní. V Londýně dostal jsem šach mat. Mohu nyní jenom ještě přáti vám lepší štěstí v Devonshiru. Ale věru, není mi v duši volno.“
„Proč?“
„Proto, že vás tam posílám. Jest to ošklivá historie, Watsone, ošklivá, nebezpečná aféra, a čím více z ní poznávám, tím méně se mi líbí. Ano, můj milý hochu, vy se smějete, ale na mou věru, budu rád, uvidím-li vás opět zdravého a celého v Bakerské ulici.“
VI. NA BASKERVILLSKÉM ZÁMKU.
Sir Jindřich Baskerville a doktor Mortimer byli pohotoví v určený den, i vyjeli jsme, jak určeno, do Devonského hrabství.
Sherlock Holmes dovedl mne na stanici, i dával mně poslední své pokyny a rady na rozloučenou.
„Nechci účinkovati na vaší mysl svými domněnkami a podezřeními, Watsone,“ pravil mně. „Však přeji si jedině, abyste mně události oznamoval co nejúplněji; tvoření důsledků z nich můžete mně však ponechati.“
„Jaké události mám oznamovati?“ tázal jsem se. „Všechno, o čem se vám zdáti bude, že to může míti nějakou spojitost, třeba nepřímou s případem tím, zvláště styky mezi mladým Baskervillem a jeho sousedy a rovněž každou jinou podrobnost o smrti sira Karla. Pátral jsem sám v posledních několika dnech, avšak výsledky byly,