75

vás a snad bude milejším a snazším pro vás, když budu já vyprávěti vám, co se sběhlo, vy můžete pak opraviti mne, zmýlím-li se. Byl to Stapleton, jenž vám pošeptal, byste poslala onen list?“

„Diktoval mně list ten.“

„Soudím, že uvedl jako důvod, že vám sir Karel pomůže hraditi výdaje spojené s rozvodem vaším.“

„Tak jest!“

„Avšak když jste byla již list odeslala, zrazoval vás před dostaveníčkem?“

„Řekl mi, že by to uráželo samolibost jeho, aby jiný muž poskytl peníze k takovému účelu, a že, ačkoliv on jest chudý, chce věnovati poslední groš, by odstranil překážky, jež nás dělí.“

„Ano, Stapleton zdá se býti skutečně velmi houževnatá a sebevědomá povaha. A potom neslyšela jste nic již, až jste četla zprávy o smrti sira Karla v novinách.“

„Nikoli!“

„A přiměl vás, byste přísahala, že neřeknete nic o své schůzce se sirem Karlem?“

„Ano. Pravil, že smrt jeho jest velice tajuplnou, a že byla bych jistě podezřívána, kdyby věc tato přišla na jevo.

Zastrašil mne tak, jen abych zůstala mlčelivou.“

„To jsem předpokládal. Měla jste sama však nějaké podezření?“

Paní Lyonsová váhala a sklopila oči.

„Znala jsem jej,“ pravila potom. „Avšak kdyby mně byl stál v slovu, byla bych i já vůči němu tak učinila.“

„Myslím, že celkem můžete mluviti o štěstí, že jste vyvázla aspoň tak,“ pravil Sherlock Holmes. „Měla jste ho ve své moci, a on to věděl, a přece žijete ještě! Kráčela jste po měsíce na samém kraji propasti. Musíme se nyní s vámi, paní Lyonsová, rozloučiti, avšak jest možno, že záhy uslyšíte opět o nás.“

„Případ náš se zaokrouhluje a nesnáz za nesnází před námi mizí,“ pravil Holmes, když jsme stáli na nádraží, čekajíce londýnský rychlík. „Budu brzy s to, abych spojil v jediné souvislé vylíčení jeden z nejneobyčejnějších a nejsensačnějších zločinů moderní doby. Osoby, studující kriminologii, připamatují si snad podobný případ z roku šestašedesátého v Grodnu na Malé Rusi; ovšem cosi podobného provedli i vražedníci Andersonovi v Severní Karolíně, avšak tento případ skýtá některé rysy, jakéž vykazuje on jediný. I nyní nemáme ještě jasných důkazů proti tomuto neobyčejně vychytralému muži. Ale musili bychom býti velmi překvapeni, kdyby případ náš nebyl dost vyjasněn, dříve nežli odebereme se na lože.“

Londýnský rychlík vjel s hukotem do stanice, a malý muž, jako drátek, seskočil z oddělení první třídy.

Potřásli isme si všichni tři ruce, a já poznal z uctivého způsobu, s jakýmž Lestrade pohlíží na soudruha mého, že naučil se velmi mnohému od té doby, kdy poprvé pracovali spolu. Pamatuji se ještě dobře na posměšky, kteréž theorie hádavého a rozvažujícího přítele mého budívaly v muži pouhé praxe.

„Něco dobrého máte pro mne?“

„Nejznamenitější případ za celou řadu let,“ pravil Holmes. „Máme dvě hodiny před sebou, dříve nežli musíme se vydati na výpravu. Myslím, že bychom jich měli použiti, abychom něco pojedli, a potom, Lestrade, vyfoukneme londýnskou mlhu z plic vašich tím, že dopřejeme vám nadýchati se čistého, nočního vzduchu Dartského močálu!

Nebyl jste tam nikdy ještě? Nu, myslím, že nezapomenete na tamní první svou návštěvu.“

XIV. PES BASKERVILLSKÝ.

Jedna z chyb Sherlocka Holmese, ač-li bylo lze to chybou nazvati, byla, že velice nerad sděloval celé své plány jiným osobám, dokud nenadešel sám okamžik k provedení jich.

Částečně vyplývalo to z jeho povahy velitelské, kteráž ráda ovládala a překvapovala ty, kteří kolem něho byli, částečně plynulo to však také z opatrnosti jeho povolání, jež mu ukládala nevydávati nic na zdařbůh v šanc.

Následky tohoto postupu byly ovšem pak velmi krušné pro ty, kdož byli jeho agenty a pomocníky.

Já často trpěl tím, avšak nikdy tolik jako za dlouhé naší výpravy za tmy. Veliké rozhodnutí bylo před námi, chystali jsme se nanejméně k závěrečnému rozmachu, svému, a přece Holmes neřekl mně ještě nic, a já mohl činiti jenom domněnky o směru jeho akce. Nervy moje byly rozechvěny očekáváním toho, co přijde, když tu na konec chladný vítr, vanoucí mně do tváří, a tmavé, pusté prostory po obou stranách úzké cesty ukázaly mně, že