18

„Ostatně,“ pokračoval sir Jindřich, „neměl jsem ještě ani času, přemýšleti o všem, co jste mi vyprávěli. Jest toho trochu mnoho na muže, aby na ráz vše pronikl a rozhodl. Rád bych v klidné hodince sám sobě teprve vše rozjasnil. Hleďte, pane Holmesi, jest už půl dvanácté, i vrátím se nyní do svého hotelu. Doufám, že vy i přítel váš, doktor Watson, přijdete tam ve dvě hodiny, i posnídáte se mnou. Potom budu vám spíše moci říci, jaký dojem věc ta na mne učinila.“

„Souhlasíte, Watsone?“

„Úplně!“

„Očekávejte nás tedy. Mám přivolati vůz?“

„Půjdu raději pěšky, neboť tato afféra mě řádně rozehřála.“

„Připojím se k vám rád na této procházce vaší,“ prohlásil průvodce sira Jindřicha.

„Setkáme se tedy opět ve dvě hodiny. Au revoir a s Bohem!“

Slyšeli jsme kroky návštěvníků našich sestupovati po schodech, i jak přirazili dvéře domovní za sebou. V

okamžiku změnil se Holmes z hloubavého snílka v muže činu.

„Klobouk váš a boty! Rychle! Nesmíme ani okamžiku ztratiti!“

Holmes vběhl do svého pokoje, oblečen ještě v županu, leč vrátil se oděn v elegantní kabát.

Sešli jsme spolu rychle po schodech a vystoupili jsme na ulici. Doktora Mortimera a Baskervilla viděti bylo asi dvě stě yardů před námi směrem k Oxfordské ulici.

„Mohu pospíšiti za nimi a zastaviti je?“

„Pro nic na světě, Watsone milý. Stačí mně zúplna společnost vaše, chcete-li i vy spokojiti se společností mojí.

Přátelé naši dobře učinili, že šli pěšky, neboť jest krásné jitro.“

Holmes urychlil krok svůj, až zkrátili jsme vzdálenost nás dělící na polovici. Potom, zůstávajíce přece aspoň ještě sto yardů za nimi, následovali jsme je do Oxfordské ulice a dolů po Regentské třídě.

Najednou přátelé naši stanuli a zadívali se do výkladní skříně; Holmes učinil nyní rovněž tak. Okamžik na to vykřikl stlumeně uspokojením, a já, sleduje směr bystrých očí jeho, zahlédl jsem drožku a muže sedícího uvnitř; kočár byl stanul na druhé straně ulice a jel nyní zvolna opět dále.

„Toť náš muž, Watsone. Pojďme; podíváme se aspoň dobře na něj, když nelze nic již činiti.“

V okamžiku tom spatřil jsem hustý černý plnovous a pár ostrých očí, obrácených k nám, postranním oknem drožky. Okamžik na to zvedla se záklopka v čele vozu a muž zvolal cosi na kočího. Hned na to kočí popohnal koně tryskem dolů Regentskou třídou. Holmes rozhlédl se rozmrzele po jiné drožce, avšak žádná nebyla na dohledu. Potom rozběhl se Holmes, aby drožku stíhal, divě v rej pouliční, avšak vzdálenost byla již příliš veliká. A již také zmizel povoz z dozoru našeho.

„Pěkná věc!“ zvolal Holmes trpce, když se opět objevil udýchán a bledý zlostí.

„Měl někdo někdy takovou smůlu? Měl někdo věc tak špatně narafičenou? Watsone, jste-li pravdomluvný muž, musíte také toto zaznamenati a postaviti to proti mým úspěchům.“

„Kdo byl muž ten?“

„Nemám ani potuchy.“

„Slidič?“

„Zřejmě asi.“

„Bylo zjevno aspoň ze všeho, co jsme slyšeli, že Baskerville byl střežen někým velmi bedlivě od té chvíle, kdy přijel do města. Jak jinak bylo by mohlo vejiti tak rychle ve známost, že se ubytoval v hotelu Northumberlandském. Jestliže ho však stopovali první den, tušil jsem, že stíhati ho budou i druhý den. Snad jste si povšiml, že zatím, co doktor Mortimer předčítal starou historii, já dvakrát k oknu přistoupil.“

„Ano, pamatuji se.“

„Díval jsem se po případných slidičích na ulici, avšak nespatřil jsem nikoho. Máme co činiti s chytrým mužem, Watsone. Běží zřejmě o věc velmi vážnou, i, ačkoli nejsem si sám ještě jist, máme-li co dělati s člověkem dobré