jsem mohl vyzvěděti. Nelíbí se mi to, doktore Watsone – pravím vám přímo, že se mi věc ta nelíbí!“
Barrymorův výraz náhle velice zvážněl.
„Nuže, poslechněte, Barrymore. Nemám jiného zájmu na této věci, nežli zájem vašeho pána. Nepřišel jsem sem za jiným účelem, nežli jemu pomoci. Řekněte mi upřímně, co se vám na věci té nelíbí.“
Barrymore váhal na okamžik, jakoby litoval výbuchu svého, aneb jakoby shledával nesnadným vtěliti ve slova, co cítil.
„Mám na mysli všechno, co se děje tuto,“ zvolal na konec, ukázav rukou svou k oknu naproti bařině, do něhož šlehal déšť. „Tam se kuje nějaká hanebná věc a osnuje se tam nějaký černý, ničemný záměr. Na to bych chtěl přísahati. Byl bych věru rád, pane, kdybych viděl sira Jindřicha na cestě do Londýna.“
„Avšak co vás tak poplašilo?“
„Pomyslete jen na smrt sira Karla! To byla už dost zlá věc, přes to všechno, co řekl soud o příčinách jejích. A vzpomeňte na zvláštní zvuky na močálu! Není člověka, který by chtěl projiti místy těmi po západu slunce, a kdyby mu za to sebe více zaplatili. Pomyslete na cizince onoho, který se tam skrývá, slídí a čeká! Nač čeká? Co chce? Nechce jistě nic dobrého pro nikoho, kdo jmenuje se Baskerville, a budu věru velmi rád, když budu sproštěn všech starostí v den onen, kdy nové služebnictvo sira Jindřicha bude hotovo převzíti zámek.“
„Ach, ano, onen cizinec!“ zvolal jsem. „Můžete mi říci něco o něm? Co říká Seiden? Zjistil, kde se skrývá, aneb co činí?“
„Viděl ho jednou neb dvakrát, avšak jest to člověk v sebe pohroužený a ničeho nesdělí. Nejprve myslil Seiden, že jest to ‚tajný‘, ale brzy shledal, že muž ten má něco vlastního na srdci. Jest to skutečný gentleman nějaký, pokud mohl poznati, avšak, co tam dělá, nemohl vyzvěděti.“
„A kde žije?“
„Ve starých domcích na svahu pahrbků. V kamenných stáncích, kdež staří kmenové bydlívali.“
„Avšak kdo se mu stará o stravu?“
„Seiden vypozoroval, že si zjednal chlapce, kterýž pracuje pro něj a donáší mu všechny potřeby. Chodí, myslím, do Coombe-Traceye pro všechno, co potřebuje.“
„Dobrá, Barrymore. Pohovoříme si o tom ještě jindy.“
Když komorník odešel, přistoupil jsem k tmavému oknu a díval jsem se zmoklým sklem na mraky, po nebi se honící, a na obrysy stromů, větrem ohýbaných.
Smutná, divá to noc i zde, a jakou musí býti teprve v kamenné chýši nad močálem!
Jak vášnivá zášť musí to býti, jež přiměje člověka, aby skrýval se na takovém místě v takové době! A jaký temný a vážný účel musí míti na mysli, když vše to pro něj zakouší?
Tam, v onom kamenném stánku, zdá se býti skutečný střed problému, kterýž mně tak dlouho trapnými starostmi naplňoval!
Přísahám si však, že nesmí minouti již ani den, bych neučinil všechno, co člověk může, abych pronikl k jádru tajemství.
XI. MUŽ S ÚTESU SKALNÍHO.
Výňatek ze soukromého denníku mého, kterýž plnil poslední kapitolu, dovedl vypravování mé až k 18. říjnu, k době to, kdy neobyčejné události tyto počaly rychleji spěti k strašlivému závěrku svému.
Příhody několika nejbližších dnů jsou nesmazatelně vryty v paměť mou, i mohu je vyprávěti, aniž bych sahal k současným zápiskům svým.
Počínám tedy dnem, kterýž následoval po onom dni, v němž jsem zjistil dvě velmi důležitá fakta, totiž, že Laura Lyonsova z Coombe-Traceye psala siru Karlu Baskervillovi a že umluvila si s ním schůzku na tomže místě a v téže hodině, kde stihla ho smrt, a pak fakt, že muže skrývajícího se na močále lze nalézti mezi kamennými stánky na pahorkovém svahu. Znaje tato dvě fakta, cítil jsem, že buď intelligence moje aneb odvaha moje vykazovati by musily silné nedostatky, kdybych nedovedl zjednati více jasna v temných věcech těch.
Neměl jsem příležitosti říci baronetovi ještě večer, co zvěděl jsem o paní Lyonsové, neboť doktor Mortimer zůstal