76

jsme se vrátili opět na močál.

Každé poskočení koní, a každé otočení kol přibližovalo nás k nejsmělejšímu našemu dobrodružství.

Rozhovor náš byl stěžován přítomností kočího najmutého povozu, takže musili jsme mluviti o všedních věcech, ač nervy naše byly napjaty pohnutím a tuchou věcí příštích.

Bylo tudíž útěchou pro mne v tomto nepřirozeném sebepřemáhání, když na konec minuli jsme Franklandův dům a když přiblížili jsme se k zámku a k jevišti akce.

Nejeli jsme až ku vchodu zámku, nýbrž slezli jsme s vozu poblíž vrátek v stromořadí.

Zaplatili jsme za povoz a nařídili jsme kočímu, by vrátil se do Coombe-Traceye, kdežto my vydali se pěšky do Merripitových domu.

„Jste ozbrojen, Lestrade?“

Malý detektiv se usmál.

„Pokud nosím spodky, nosím kapsu vzadu na nich, a pokud nosím tuto zadní kapsu, mám něco v ní.“

„Dobrá! Já i přítel můj jsme rovněž připraveni na všechna překvapení!“

„Jste nesmírně mlčeliv v záležitosti této, pane Holmese. O jakou hru běží vlastně nyní?“

„O hru trpělivosti.“

„Na mou věru, nevypadá to zde tuze roztomile,“ pravil detektiv, zatřesa se, an jej zamrazilo, i rozhlédl se kol po chmurných svazích blízkého pahrbku i po nesmírném jezeru mlhy, jež se rozkládalo nad grimpenským močálem.

„Vidím světla nějakého domu před námi.“

„Toť Merripitský dům a konec cesty naší. Musím vás nyní žádati, byste se ubírali dále po špičkách a abyste nemluvili, leda šeptem.“

Ubírali jsme se obezřele po stezce, jako bychom chtěli zamířiti přímo k domu, avšak Holmes zadržel nás, když jsme byli vzdáleni asi ještě dvě stě yardův od stavení.

„Tím jsme zatím u cíle,“ pravil. „Tyto skály poskytnou nám obdivuhodnou skrýši.“

„Budeme zde čekati?“

„Ano, položíme se tu hezky zálohou! Vejděte do této sluje, Lestrade. Byl jste též uvnitř domu, myslím, Watsone?

Můžete sděliti s námi polohu komnat? Jaká jsou to zamřížovaná okna na této straně?“

„Myslím, že jsou to okna kuchyně!“

„A okno tam dole, jež jest tak jasně osvětleno?“

„To jest jistě jídelna!“

„Okenice jsou otevřeny. Vy znáte lépe polohu místa. Pližte se tam polehounku a podívejte se, co dělají – ale pro Bůh! neprozraďte jim nikterak, že jsou pozorováni.“

Ubíral jsem se po špičkách stezkou i skrčil jsem se za nízkou zídkou, jež obklopovala zanedbanou ovocnou zahradu. Vplíživ se do jejího stínu, dostihl jsem bodu, odkud mohl jsem přímo dívati se do okna, záclonou nezastřeného.

Jen dva mužové byli v komnatě, sir Jindřich a Stapleton. Seděli u stolu naproti sobě, obráceni jsouce profily ke mně.

Oba kouřili doutníky; káva a víno stály před nimi. Stapleton hovořil velmi živě, avšak baronet byl bledý a zřejmě roztržitý. Snad pomýšlení na dalekou cestu zlopověstným močálem tísnilo velice mysl jeho.

An jsem se tak díval, Stapleton opustil komnatu, kdežto sir Jindřich naplnil opět sklenici svou a opřel se zády o lenoch stolice, odfukuje kouř doutníku.

Slyšel jsem vrznutí dveří a po té zvuk na štěrku. Kroky ozývaly se na stezce na druhé straně zdi, za níž jsem byl schován.

Pohlédnuv opatrně přes zídku, spatřil jsem přírodozpytce, jak stanul u dveří nějakého vedlejšího stavení v koutě zahrady. Klíč otočil se v zámku, a když Stapleton vešel dovnitř, ozval se uvnitř podivný skřek.