„Čtyřiadvacet hodin. Byl bych vám velmi povděčen, doktore Mortimere, kdybyste zítra v deset hodin ráno mne zde vyhledal, i prospělo by to budoucím plánům: mým, kdybyste přivedl sira Jindřicha Baskervilla s sebou.“
Doktor Mortimer napsal si, co umluveno, na manžetu, a již vyhrnul se ze dveří svým zvláštním, roztržitým způsobem.
Na plošině nad schody Holmes ho zastavil.
„Jen ještě jednu otázku, doktore Mortimere. Řekl jste, že před smrtí sira Karla Baskervilla vidělo několik lidí zjev onen na močálu?“
„Ano, mluvil jsem o třech lidech.“
„Viděl ho někdo i potom?“
„Neslyšel jsem o ničem.“
„Děkuji. S Bohem.“
Holmes vrátil se na své místo s klidným pohledem vnitřního uspokojení, kterýž svědčil, že má před sebou úkol sebe důstojný.
„Vyjdete si, Watsone?“
„Ano, ač-li nemohu vám něčím prospěti.“
„Nikoliv, milý můj brachu, teprve ve chvíli akce samé obrátím se na vás o vaši pomoc. Běží o věc znamenitou, po několikeré stránce jedinou svého druhu. Půjdete-li kolem Bradleyova krámu, požádejte ho, aby mi poslal libru nejsilnějšího tabáku. Děkuji vám. Dobře by bylo, kdybyste si to mohl tak zaříditi, abyste se nenavrátil před večerem. Potom budu však velmi rád, když srovnáme dojmy, kteréž učinil na nás zajímavý problém, jenž nám ráno byl předložen.“
Věděl jsem, že odloučenost a samota jsou velmi nutny pro mého přítele v těchto chvílích úsilného soustředění myšlenek, v těchto chvílích, kdy odvažuje každou součástku důkazu, kdy buduje různé theorie, kdy staví jednu proti druhé, a kdy rozhoduje v mysli své, která věc jest důležitá, a která bez váhy. Strávil jsem tedy večer v klubu svém, a navrátil jsem se do Bakerovy ulice až večer. Bylo skorém devět hodin, když jsem vstoupil do našeho pokoje.
První dojem, když jsem otevřel dvéře, byl, že vypukl oheň, neboť pokoj byl tak naplněn kouřem, že světlo lampy na stole stojící skorém v něm zanikalo. Když jsem však vešel dále, obavy mé byly zaplašeny, neboť byl to čpavý kouř ze silného, hrubého tabáku, kterýž mě dusil v hrdle a podráždil mne ke kašlání. Dýmem pozoroval jsem v neurčitých obrysech Holmese, jenž seděl tu na lenošce ve svém županu, drže malou hliněnou dýmku svou mezi rty.
Několik závitků papíru rozloženo bylo kolem něho.
„Nastydl jste se, že kašlete, Watsone?“ pravil.
„Nikoliv. Jen jedovatý tento dým mne dráždí.“
„Věřím, že skutečně čpí, když i vy tak tvrdíte.“
„Čpí jen? Jest přímo nesnesitelný.“
„Otevřete tedy okno. Byl jste celý den v klubu, myslím.“
„Jakže, Holmesi, vy –?“
„Uhodl jsem?“ „Zajisté! Avšak …?“
Holmes zasmál se udivenému mému výrazu.
„Jste neviňátko, Watsone, tak rozkošné, že jest to zábavou pro mne, zkoušeti trochu těch schopností, jež mám, na vás na vaše útraty. Gentleman vyjde si za mlhavého a deštivého dne. Vrátí se večer neublácen s kloboukem a botami ještě zcela lesklými. Musil dlíti tedy na jednom místě pod střechou po celý den. Důvěrných přátel nemá.
Kde tedy mohl býti? Není to teda zcela samozřejmé?“
„Ovšem, jest to dosti samozřejmé.“
„Svět jest samá věc samozřejmá, kterou však nikdo zpravidla nepozoruje. Kde myslíte, že byl jsem já?“