muži, a necivte tak na mne!“
Polekaný německý sklepník objevil se na jevišti.
„Nikoli, pane!“ pravil. „Pátral jsem po ní v celém hotelu, ale nemohl jsem zvěděti nikde ani slova o ní.“
„Dobrá! Buď bude bota ta ještě před večerem zde, aneb zavoláte mi správce hotelu, bych mu řekl, že okamžitě opouštím jeho hotel.“
„Bota bude nalezena, sire! – Slibuji vám, budete-li míti trochu trpělivosti, že bude nalezena.“
„To doufám. Neboť to jest poslední věc, kterouž ztrácím v této peleši zlodějské. Pane Holmesi, odpustíte mi, že znepokojuji vás takovou hloupostí.“
„Věc stojí za to, aby se člověk pro ni znepokojil.“
„Jakže? Hledíte tak vážně na ni? Jak si věc tu vysvětlujete?“
„Nepokouším se ani vysvětliti si ji.“
„Jest to však nejpodivnější a nejztřeštěnější věc, která se mi kdy přihodila.“
„Nejpodivnější snad,“ pravil Holmes zamyšlen.
„Co míníte o tom vy sám?“
„Nu, nemohu tvrditi, že bych tomu již teď rozuměl. Váš případ‘ jest velice složitý, sire Jindřichu. Uvedu-li jej v souvislost se smrtí vašeho strýce, nevím věru, zdaž z pěti set případů veledůležitých, jimiž jsem se zabýval, byl jediný jen tak dalekosáhlý. Avšak máme několik nitek v rukou, a jest naděje, že jedna neb druhá uvede nás pravdě na stopu. Snad marně sledovati budeme některou stopu nepravou, avšak dříve nebo později musíme dospěti přece na pravou.“
Strávili jsme vesele snídani, při níž mluvilo se jen velmi málo o záležitosti, která svedla nás dohromady. Teprve v salonku, do něhož jsme se později odebrali, tázal se Holmes sira Baskervilla, co míní dále učiniti.
„Odebrati se na Baskervillský zámek.“
„A kdy?“
„Ke konci týdne.“
„Celkem soudím,“ pravil Holmes, „že rozhodnutí vaše jest moudré. Mám plnou jistotu, že jste v Londýně střežen, a mezi milliony velkého města tohoto jest nesnadno vypátrati, jací lidé to jsou, a jaký jest jejich účel. Jsou-li záměry jejich zlé, mohli by vám ublížiti, aniž byli bychom s to, bychom tomu zabránili. Nevíte, doktore Mortimere, že byli jste sledováni dnes od mého domu?“
Doktor Mortimer prudce se vzchopil:
„Sledováni! Kým?“
„To na neštěstí nemohu vám právě říci. Máte mezi svými sousedy neb známými lidmi na Dartském močálu někoho s černým plnovousem?“
„Nikoli! – Anebo – počkejte! Přece ano! Barrymore, komorník sira Karla, má černý plnovous.“
„Hoj! Kde jest Barrymore?“
„Má dohled v zámku.“
„Musíme si zjednati jistotu, je-li skutečně tam, aneb je-li v Londýně.“
„Jak můžete to zvěděti?“
„Podejte mi telegrafní formulář. ‚Jest vše přichystáno pro sira Jindřicha?‘ – Tak, to postačí. Adresujte: ‚Panu Barrymorovi, Baskervillský zámek.‘ – Který jest tam nejbližší telegrafní úřad?“
„Grimpen.“
„Pošleme druhou depeši poštmistru grimpenskému. A sice tuto: ‚Telegram panu Barrymorovi musí býti doručen do vlastních jeho rukou. Je-li nepřítomen, prosím, telegrafovati to nazpět siru Jindřichu Baskervillu do Northumberlandského hotelu.‘ Zvíme tak ještě před večerem, zdali Barrymore jest na svém místě v Devonském hrabství čili nic.“