77

Stapleton byl jen minutku uvnitř, a potom slyšel jsem, že klíč se otočil v zámku poznovu, muž minul mne, i vrátil se do domu.

Viděl jsem ho, jak přisedá opět k hostu, i odplížil jsem se pomalu zpět k místu, kde soudruzi moji čekali, abych jim pověděl, co jsem viděl.

„Vy pravíte, Watsone, že paní není uvnitř?“ tázal se Holmes, když jsem skončil vyprávění svoje.

„Nikoliv, není tam.“

„Kde by mohla býti, když žádná jiná prostora v domě není osvětlena mimo kuchyň?“

„Nemám potuchy, kde by mohla býti.“

Řekl jsem již, že nad Velikým Grimpenským močálem vznášela se hustá, bělavá mlha. Valila se zvolna směrem k nám, a zvedla se na této straně nás jako hradba nízká ale hustá a jasně ohraničená.

Měsíc svítil na ni, i vypadala ve světle jeho jako veliké, zářivé, ledové pole; vrcholky vzdálených útesů připadaly jako skaliska, nesená povrchem jeho.

Holmesova tvář obrácena byla k mlze, i slyšel jsem ho, jak netrpělivě zamručel, když mlha postupně se k nám blížila.

„Valí se k nám, Watsone.“

„Jest to povážlivé?“

„Ano, velmi povážlivé, – jest to jediná věc na světě, jež mohla by rozrušiti moje plány. Sir Jindřich nemůže tam již dlouho zůstati. Jest již deset hodin. Náš úspěch i život jeho závisí od toho, vyjde-li z domu dříve, než mlha zalehne stezku.“

Noc nad námi byla jasná a krásná. Hvězdy plály chladným a jasným svitem, kdežto měsíc rozléval na celou krajinu vlídné, matné světlo svoje.

Před námi vztyčoval se temný obrys domu, štít jeho střechy a vysoké komíny odrážely se jasně od stříbřité oblohy.

Široké pruhy zlatého světla řinuly se z dolních oken napříč zahradou a močálem. Jedno z nich náhle zhaslo.

Služebnictvo opustilo kuchyni.

Zůstala rozsvícena toliko lampa v jídelně, kdež oba muži – vraždu osnující hostitel a nic netušící host – hovořili ještě, pokuřujíce. Každou minutou bílá, vlnící se vrstva ona, kteráž pokrývala již polovic močálu, valila se blíž a blíže k domu.

Již první mráčky její chumelily se před zlatým rámcem osvětleného okna.

Zadní část zahradní zdi byla již neviditelnou, a stromy zvedaly koruny své nad kotouče bílé páry. A zatím, co střežili jsme dále východ z domu, cáry mlhy roztáhly se kol obou rohů domu a sbalily se zvolna v hustý mrak, nad nímž hořejší poschodí domu a střecha vznášely se jako loď příšerná nad mořem temna.

Holmes ukázal rukou zlostně na skálu před námi a dupl netrpělivě nohou.

„Nevyjde-li z domu ve čtvrt hodince, stezka bude mlhou zakryta. Za půl hodiny neuvidíme ani ruce své před očima.“

„Neměli bychom se odebrati poněkud tamhle na zad na vyšší polohu?“

„Ano, myslím to že bude lépe.“

A tak, když vrstva mlhy valila se k nám, ustoupili jsme před ní nazpět, ač byli jsme vzdáleni půl míle anglické od domu, a stále ještě husté, bílé moře to s hladinou svou horní, stříbrem zalitou, zvolna a neúprosně řinulo se k nám.

„Vzdalujeme se příliš,“ pravil Holmes. „Nesmíme připustiti možnost, aby byl on předhoněn dříve, než by nás dostihl. Stůj co stůj musíme držeti se na místě, kde jsme.“

Holmes poklekl a přiklonil ucho k zemi.

„Bohudík, myslím, že slyším ho přicházeti!“