učinili, jak vám Watson již nepochybně sdělil. Slyšeli jsme psa na močálu, takže mohu přísahati, že není pouhou pověrou.“
„Měl jsem co činit se psy, když jsem byl na Západě, a slyším-li psa štěkati, vím, o jakého běží. Kdybyste tomuto dovedl nastrčiti náhubek a přivázati ho na řetěz, byl bych hotov odpřisáhnouti, že jste největší detektiv celé doby.“
„Doufám, že budu moci mu náhubek nastrčiti i jej na řetěz uvázati, poskytnete-li mně své pomoci.“
„Cokoliv řeknete, abych učinil, učiním.“
„Dobrá. I prosím vás též, abyste to učinil pak slepě, netázaje se po příčinách.“
„Učiním, jak si přejete.“
„Uděláte-li tak, doufám, bude pak malý problém náš brzy rozřešen. Nepochybuju.“
Holmes zamlčel se náhle a zíral upřeně přes moji hlavu do vzduchu.
Světlo lampy padalo na jeho tvář, a rysy její byly tak napjaty a tak pozorně upřeny, že podobaly se výrazem tváři klassické sochy, personifikaci bdělosti a dychtivého očekávání.
„Co jest vám?“ zvolali jsme oba.
Mohl jsem viděti, když Holmesův zrak se opět dolů smekl, že hledí přemoci vnitřní nějaké vzrušení. Tvář jeho zůstala sice klidná, avšak z očí jeho zářilo radostné vzrušení.
„Odpusťte obdivu znalce,“ pravil, ukázav rukou k obrysům podobizny, kteráž visela na protější stěně.
„Watson nechce přiznati, že rozumím poněkud umění, avšak to jest pouhá žárlivost, poněvadž názory naše ve věci té se liší! Totoť jest opravdu velmi pěkná řada podobizen.“
„Jsem potěšen, že tak slyším od vás,“ pravil sir Jindřich, podívav se však trochu udiven na mého přítele.
„Netvrdím, že bych rozuměl příliš těmto věcem, a uměl jsem vždy posouditi spíše koně nebo býka nežli obraz.
Nevěděl jsem, že nalézáte dosti časti na takové věci.“
„Vím co jest dobré, vidím-li to, a nyní to vidím. Toť Kneller, přísahal bych, tato dáma v modrém hedvábí, a tam nahoře otylý onen gentleman s parukou jest nepochybně od Rynoldse. Jsou to, myslím, vesměs rodinné podobizny.“
„Ano, všechny.“
„Znáte jména jejich?“
„Barrymore mě jim učil, i myslím, že bych mohl úkol svůj dobře odříkati.
„Kdo jest onen gentleman s teleskopem?“
„To jest místoadmiral Baskerville, kterýž sloužil pod Rodneyem v Západní Indii. Muž v modrém kabátě a se závitkem papíru jest sir Vilém Baskerville, kterýž byl pod Pittem předsedou komisí dolní sněmovny.“
„A onen šlechtic naproti mně v černém, sametovém oděvu a se širokým límcem krajkovým?“
„Ach, máte pravdu, že přejete si o něm více věděti. On jest příčina všeho zla, jest to zlotřilý onen Hugo, od něhož pochází pes Baskervillský. Nezapomeneme mu toho nikdy.“
Díval jsem se se zájmem a poněkud překvapen na podobiznu.
„Božínku, vypadá na pohled jako měkký a pokojný člověk!“ pravil Holmes. „Avšak z očí jeho vyzírá cosi ďábelského. Představoval jsem si jej jako zjev statnější a divočejší.“ –
„Není však pochybnosti o tom, že jest to on, neboť jméno a datum 1647 jsou zaznamenány na zadní straně plátna.“
Holmes nemluvil již mnoho, neboť obraz starého prostopášníka působil, jak zdálo se, jakoby kouzlem na něj, a oči jeho upíraly se po celou dobu večeře stále na obraz. Teprve však, když sir Jindřich uchýlil se do své komnaty, byl jsem s to, abych sledoval nitku jeho myšlenek.
Holmes dovedl mne zpět do jídelny, vzav s sebou z ložnice své svíčku i držel tuto proti obrazu, ovšem zčernalému.