však třeba již zaříditi si vlastní domácnost.“
„Ejhle! Naše domněnky nebyly tedy tak zcela nesprávny. A nyní, doktore Jakube Mortimere …“
„Nikoli doktor, pane pouhý skromný Mister, jen praktický lékař.“
„Ale muž zřejmě velkého bystrozraku.“
„Pouhý teprv učeň vědy, pane Holmesi, nepatrný jen sběratel lastur na březích velkého neznámého oceánu.
Soudím, že jest to pan Sherlock Holmes, na nějž se obracím, a nikoliv– – –“
„Ne, totoť jest můj přítel, doktor Watson.“
„Těší mě, že se s vámi setkávám, pane. Slyšel jsem uváděti jméno vaše ve spojení s jménem vašeho přítele.
Zajímáte mne velice, pane Holmesi,“ pokračoval pak lékař. „Nečekal jsem, že u vás shledám lebku tak dolichokefalskou a čelo tak význačně do výšky vyvinuté. Sádrový odlitek vaší lebky, milý pane, dokud nelze dostati sám originál, byl by ozdobou každého antropologického musea. Nechci věru býti nezdvořilým, ale přiznávám se, že mám velký zálusk na vaši lebku.“
Sherlock Holmes kynul podivnému našemu návštěvníku, aby usedl.
„Jste nadšencem ve svém oboru, pane, jak vidím, jako já ve svém,“ pravil. „Já pak pozoruji podle vašeho ukazováčku, že si sám točíte cigarety. Neostýchejte se tedy jednu si zapáliti.“
Muž vyňal skutečně tabák a papír z kapsy své, a stočil tabák do papírku s neobyčejnou obratností.
Měl dlouhé, chvějící se prsty, a čilé tak a neklidné jako tykadla hmyzu.
Holmes mlčel, však jeho pohledy pronikavé, ač rychle míjivé, prozrazovaly mně zájem, kterýž má na našem hostu.
„Soudím, pane,“ pravil na konec, „že nebyl to jedině úmysl, prohlédnouti si mou lebku, kterýž dopřál mi cti, že vykonal jste nám návštěvu včera i dnes.“
„Nikoli, nikoli, pane! Ačkoli jsem rád, že jsem měl zároveň příležitost i lebku tu viděti. Přišel jsem k vám, pane Holmesi, poněvadž uznávám, že já sám jsem mužem nepraktickým, a poněvadž jsem byl postaven před nejvážnější a nejneobyčejnější problém. Uznávaje pak rovněž, že jste ve svém oboru druhým z nejlepších znalců Evropy– – –“
„Skutečně, pane? Smím se otázati, kdož má čest býti prvním?“ tázal se Holmes poněkud pichlavě.
„Na muže přesně vědecky myslícího musí práce monsieura Bertillona působiti ovšem zvláštním kouzlem.“
„Nebyl byste učinil tudíž lépe, kdybyste se byl obrátil naň samotného o radu?“
„Mluvil jsem, pane, o přesně vědeckém základu. Avšak uznává se všude, že co do praktického řešení záležitostí tohoto druhu jste jediný ve svém oboru. Doufám, pane, že jsem snad bezděčně– – –“
„Ó, to málo znamená,“ pravil Holmes. „Myslím však, doktore Mortimere, že učiníte dobře, když bez dalších oklik laskavě mně jasně povíte, jakého rázu jest problém, k jehož řešení dožadujete se mé pomoci.“
II. KLETBA BASKERVILLŮ.
„Mám v kapse rukopis,“ pravil doktor Jakub Mortimer.
„Pozoroval jsem to, když jste vstoupil do komnaty,“ pravil Holmes. „Jest to starobylý rukopis. S počátku osmnáctého století, ač-li neběží o padělek.“
„Jak můžete to tvrditi, pane?“
„Nechal jste po dobu, kdy jste mluvil, na palec neb dva rukopis z kapsy své vyčnívati, takže jsem ho mohl zkoumati. Musil by to býti ubohý znalec, který by nemohl uvésti datum některého dokumentu na desítiletí, aneb tak přibližně. Snad jste četl malou mou monografii o tomto předmětu. Kladu váš rukopis do roku 1730.“
„Přesné datum jest 1742.“ Doktor Mortimer vytáhl rukopis ze své kapsy. „Rodinné papíry tyto svěřeny byly do uschování mého sirem Karlem Baskervillem, jehož náhlá, tragická smrt asi před třemi měsíci způsobila takové vzrušení v hrabství Devonském. Musím dodati, že jsem byl osobním přítelem Karla Baskervilla, i jeho lékařským rádcem. Byl to muž vážné mysli, bystrý, praktický, a prost vší fantastičnosti, jako já sám. Přes to pojímal tento dokument velmi vážně, a duše jeho uchystána byla na skon taký, jaký ho skutečně potom zastihl.“