neškodným. Mimo půdu zákona jest však vlídným, dobromyslným mužem, a já zmiňuji se o něm jen proto, že jste mi uložil, abych popsal Vám všecky lidi našeho okolí.
Nyní muž ten nalezl opět podivné zaměstnání, neboť jsa hvězdářem amateurem a opatřiv si výtečný teleskop, leží celý den na střeše svého domu a obhlíží močál celý den, doufaje, že objeví aspoň nějakou stopu uprchlého trestance. Kdyby omezil svoji energii pouze na to, dobře by bylo, ale koluje pověst, že chce stíhati i doktora Mortimera za to, že otevřel náhrobek bez svolení nejbližšího příbuzného, to jest za jeho nález lebky z nové doby kamenné v Long-Downu.
Pán ten zaplašuje tudíž poněkud jednotvárnost života našeho a stará se o komický živel tam, kde jest ho tolik zapotřebí.
A nyní, kdy jsem Vám sdělil, co vím o uprchlém trestanci, o Stapletonových, o Mortimerovi a o Franklandovi z Lafterského dvorce, chci pověděti Vám na konec, co jest nejdůležitější, a sděliti Vám více o Barrymorových, zvláště o překvapujícím objevu této noci.
Především ještě něco o telegramu, kterýž jsme poslali z Londýna, abychom se přesvědčili, že Barrymore jest skutečně zde na zámku.
Vyložil jsem již, že ze svědectví poštmistra vyplynulo, že podmínka o osobním doručení telegramu byla bez ceny, a že nemáme žádného důkazu v tom ni onom směru. Řekl jsem siru Jindřichovi, jak se věc má, a po svém přímém způsobu on tázal se Barrymora rovnou, zdaliž telegram sám obdržel.
Barrymore odtušil, že ano. „Doručil ho hoch do vlastních vašich rukou?“ tázal se sir Jindřich.
Barrymore podíval se překvapen na pána svého a přemítal chvilinku.
„Nikoli,“ pravil. „Byl jsem na půdě a žena moje mně ho přinesla.“.
„Odpověděl jste naň sám?“
„Nikoliv, řekl jsem své ženě, co má odpověděti, i sešla dolů, aby odpověď napsala.“
Večer vrátil se Barrymore z vlastního podnětu k předmětu tomu.
„Nerozuměl jsem ráno dobře účelu vašich otázek, sire Jindřichu,“ pravil. „Doufám, že otázka ta neznamenala, že sem učinil něco, abych oklamal důvěru vaši?“
Sir Jindřich musil ujistiti jej, že to tak nemínil, a upokojiti jej tím, že mu daroval značnou část šatů svých; nová zásoba jich byla ho právě došla z Londýna.
Paní Barrymorová zajímá mne velice. Jest to trošku neohrabaná osoba, sousedského zjevu, hodně omezená, tuze ctihodná a puritánství nakloněná. Můžete si stěží pomysliti osobu méně náchylnou ke všelikému vzrušení.
Avšak sdělil jsem Vám již, jak v první noci zde strávené slyšel jsem ji hořce plakati, a od té doby nejednou pozoroval jsem stopy slz na tváři její.
Jakýsi hluboký zármutek hryže stále srdce její.
Někdy táži se sama sebe, zdaliž tíží ji nějaká vina, a někdy zase podezřívám Barrymora, že jest domácím tyranem. Měl jsem neustále pocit, že jest něco zvláštního a záhadného v povaze tohoto muže, avšak příhoda v poslední noci přivedla podezření moje na vrchol.
A přece příhoda ta sama v sobě může se zdáti nepatrnou. Jak víte, nespím obyčejně tuze tvrdě, a od té doby, co jsem zde v domě na stráži, spím ještě roztržitěji než kdy jindy.
Poslední noci asi ke druhé hodině ráno byl jsem probuzen šelestem tlumených kroků, míjejících komnatu mou.
Vstal jsem, otevřel dvéře, a vyhlédl opatrně ven.
Dlouhý, černý stín táhl se dolů chodbou. Stín ten vrhán byl postavou muže, který ubíral se tichounce chodbou, drže svíci v ruce. Muž byl v košili, spodkách a bos. Mohl jsem zříti pouze obrysy jeho postavy, ale podle výšky jeho poznal jsem, že to jest Barrymore. Kráčel velmi obezřele a po špičkách, i bylo v celém zjevu jeho cosi nevýslovně plachého a sklíčeného, jako by jej tížila vina jakás.
Jak jsem Vám již sdělil, jest chodba přerušena balkonem, kterýž táhne se kolem velké síně, avšak na druhé straně chodba znovu začíná.
Čekal jsem, až muž zmizel z dohledu a potom jsem ho sledoval. Když jsem obešel balkon, Barrymore dostihl právě již konce druhé části chodby, i vstoupil, jak jsem poznal podle svitu svíčky vycházejícího z otevřených dveří,