32

Jediným pochopitelným důvodem mohlo býti to, co prohodil sir Jindřich, totiž, že kdyby rodina Baskervillův byla zastrašováním vypuzena ze zámku, že Barrymorovým pojištěno by bylo bezpečné, pohodlné sídlo.

Avšak taký výklad zajisté byl nepoměrným, aby stačil vysvětliti hluboce promyšlené a bystře prováděné plány, jimiž obestřen byl, jak zdálo se, mladý baronet!

Holmes sám byl pravil, že po celou řadu sensačních jeho pátrání nenaskytl se mu případ tak složitý.

Prosil jsem, když jsem se vracel po šedé, pusté cestě, Pána Boha sama, aby přítel můj zbaven byl záhy jiných svých starostí, a aby mohl přijiti sem, aby sňal těžké toto břímě zodpovědnosti s plecí mých.

Náhle myšlenky mé přerušeny byly zvukem krokův, pádících za mnou, a hlasem, jenž mne volal jménem.

Obrátil jsem se mysle, že spatřím doktora Mortimera, avšak ku překvapení mému byl to cizí člověk, který spěchal za mnou.

Malý, hubený muž to byl, hladce oholený, s vlasy jak len světlými a s tvářemi zapadlými.

Stár byl asi mezi třiceti až čtyřiceti lety. Oděn byl v šedý šat a na hlavě měl šedý slaměný klobouk. Krabice na rostliny visela mu s ramen, a v jedné ruce držel zelenou síť na rostliny.

„Odpustíte, doufám, smělost mou, doktore Watsone,“ pravil, když přikvapil udýchán k místu, kde jsem stál. „Zde na močálu žijeme po sousedsku a nečekáme, až jsme formálně představeni. Možná, že jste slyšel již jméno mé od společného přítele našeho, Mortimera. Jsem Stapleton z Merripitského dvorce.“

„Síť vaše a krabice vaše byly by mně to pověděly,“ pravil jsem, neboť věděl jsem již, že pan Stapleton jest přírodozpytcem. „Avšak, jak znáte vy mne?“

„Byl jsem návštěvou u Mortimera, a on ukázal mně vás z okna svého, když jste kolem kráčel. Jelikož musili jsme jíti stejnou cestou, napadlo mne, že vás dohoním, a že se vám představím sám. Doufám, že cesta siru Jindřichu neuškodila?“

„Děkuji, jest zcela zdráv.“

„Byli jsme velice poděšeni tím, že snad po trudném skonu sira Karla nový baronet odepře zde žíti. Mnoho věru žádá se od bohatého muže, aby sem k nám zavítal, a aby pohřbil se na místě takovémto. Avšak nemusím snad říkati vám, že pro krajinu pobyt jeho velmi mnoho značí. Myslím však, že sir Jindřich nechová v příčině té žádných pověrečných obav.“

„Nepokládám to za pravděpodobné.“

„Jistě však znáte legendu o psu strašlivém, kterýž pronásleduje rodinu tu?“

„Slyšel jsem o tom.“

„Jest neuvěřitelné, jak pověrečni jsou rolníci zde v okolí. Všichni jsou hned hotovi přísahati, že viděli takového netvora na bařině.“

Stapleton prohodil tak s úsměvem, ale já četl v jeho očích, jakoby věc tu pojímal vážněji.

„Historie ta účinkovala velice na obrazotvornost sira Karla i nepochybuji, že vedla k tragickému jeho konci.“

„Jak to?“

„Jeho nervy byly tak rozrušeny, že zjev psa mohl míti osudný účinek na jeho choré srdce. Soudím, že skutečně viděl něco podobného v poslední noci v oné tisové aleji. Obával jsem se dříve již, že nějaké neštěstí může se přihoditi, neboť byl jsem velice zamilován do starého pána toho, a věděl jsem, že má srdce ochablé!“

„Jak jste to věděl?“

„Přítel můj Mortimer mně to řekl.“

„Myslíte tedy, že nějaký pes pronásledoval sira Karla, a že tento zemřel proto děsem před ním?“

„Máte-liž vy lepší vysvětlení?“

„Nečiním si o tom úsudku.“

„A co soudí o tom pan Sherlock Holmes?“

Při slovech těch zarazil se ve mně na okamžik dech, avšak pohled na klidnou tvář a na pevný výraz očí mého