53

nebylo hezké od nás, kdybych neřekl vám všechno, co vím o věci té.“

„Dobrá, Barrymore, můžete jíti!“

Když komorník nás opustil, sir Jindřich obrátil se ke mně:

„Nuže, Watsone, co soudíte o novém záblesku tom? Zdá se mi, že zanechává nás v temnotě ještě větší nežli před tím.“

„Tak soudím i já. Avšak kdybychom dopátrali se dámy L. L., objasnilo by to celou věc. Tolik jsme aspoň tím získali.

Víme, že jest někdo, kdož byl svědkem události – kéž bychom ho jen nalezli! Co myslíte, abychom nyní učinili?“

„Musíme zpraviti Holmesa ihned o všem. Snad to bude uzlem pro něj, jejž hledal, by ho mohl dále rozmotávati.

Musil bych se velice mýliti, kdyby v tom on nenalezl nitky, vedoucí k cíli.“

Odebral jsem se ihned do svého pokoje a napsal jsem pro Holmesa zprávu o ranním tomto rozhovoru.

Bylo mně zřejmo, že Holmes musil býti v poslední době velmi zaměstnán, neboť zprávy, které jsem dostal z Bakerské ulice, byly jen řídké a stručné, beze všech poznámek o informacích, jež jsem byl dodal, a sotva že byla narážka v nich o mém poslání.

Bezpochyby vyžadovala vyděračská aféra veškeré pozornosti jeho. A přece tento nový objev musí upoutati jistě pozornost jeho a oživiti jeho zájem. Přál bych si, aby byl zde.

– – –

Dne 17. října.

Dnes po celý den lilo se, déšť šelestil v břečťanu a řinul se šumné z okapu. Myslil jsem na trestance bez přístřeší na pustém, chladném močálu.

Nebožák! Ať zločin jeho byl jakýkoliv, trpěl dosti již, aby byl odpykal aspoň částečně vinu svou.

A potom myslil jsem i na druhého muže – na onu tvář v drožce a na postavu, zahlédnutou ve světle měsíčním.

Byl také tento muž venku nyní v přívalu vod – neviditelný to slídič onen – onen muž temnot?

U večer ten oblékl jsem plášť do deště a vyšel jsem na bařinu, v duši maje plno temných představ. Déšť bil mi do tváře a vítr svištěl mně do uší. Bůh pomoziž těm, kdož nyní musí kráčeti Velikou bažinou, neboť i pevné části půdy zajisté jsou nyní změněny v bahno.

Nalezl jsem černý útes skalní, na němž jsem spatřil osamělého slídiče a s rozeklaného vrcholku útesu rozhlížel jsem se nyní sám smutnou pahorkatinou.

Ručeje dešťové proudily po zarudlé ploše její a těžké mraky barvy břidlicové visely nízko nad krajem, vláčejíce šedé kotouče své po úbočích pahrbků fantastického rázu.

Ve vzdálené nížině po levé straně zvedaly se nad stromy dvě štíhlé věže zámku Baskervillského, zakryty jsouce zpola mlhou. Byly to jediné známky života lidského, jež mohl jsem tu viděti, mimo ony předhistorické stánky na svazích pahrbků.

Nikde nebylo stopy po onom muži samotáři, kterého jsem viděl na tomtéž místě dvě noci před tím. Když jsem se vracel zpět, předhonil mne doktor Mortimer ve svém kočárku, jeda chatrnou cestou močálovou, kteráž vedla od osamělého dvorce Foulmirského.

Doktor Mortimer jevil vůči nám skutečnou pozornost, a nebylo téměř dne, aby nestavěl se v zámku, by se přeptal, jaké pokroky činíme.

Trval na tom, abych vstoupil do jeho kočárku a pomohl mně tak snáze domů.

Shledal osem jej velice zarmoucena zmizením jeho psíka. Tento probíhal se po močálu a nevrátil se již.

Těšil jsem doktora Mortimera, jak jsem mohl, avšak vzpomněl jsem si na koníka na Grimpenském močálu, i nevěřím, že ho někdy ještě spatřím.

„Mimochodem řečeno, Mortimere,“ pravil jsem, když jsme drkotali po špatné cestě, „soudím, že jest málo lidí zde kolem kol, kterýchž byste neznal.“

„Snad žádný, myslím.“