„Bylo by možno, abyste mne doprovázel vy sám, pane Holmesi?“
„Kdyby aféra dospěla k nějaké krisi, budu hleděti, abych byl přítomen osobně. Ale uznáte zajisté, že při své rozsáhlé praxi a při stálých apelech, jež docházejí mne z různých stran, nemohu se vzdáliti z Londýna na dobu neurčitou. Nyní právě jedno z nejvážnějších jmen anglických jest ohrožováno vyděračem, a pouze já mohu zameziti skandál. Vidíte tudíž, že jest mi nemožno odebrati se k Dartskému močálu.“
„Koho byste mi tedy doporučil?“
Holmes položil ruku svou na mé rámě.
„Chce-li se můj přítel v to uvázati, není muže lepšího, jenž byl by hoden býti po vašem boku ve chvílích tísně.
Nikdo to nemůže tak spolehlivě tvrditi jako já.“
Návrh tento mne úplně překvapil, ale ještě dříve, nežli jsem měl čas něco odpověděti, uchopil mne Baskerville za ruku a srdečně ji stiskl.
„Dobrá, toť velmi pěkné od vás, doktore Watsone,“ pravil. „Vidíte, jak jest se mnou a jste do věci zasvěcen zrovna tak, jako já. Půjdete-li se mnou na Baskervillský zámek, a přispějete-li mi, nikdy vám toho nezapomenu.“
Vyhlídky na dobrodružství měly vždy zvláštní kouzlo pro mne, a zalichotila mně i slova Holmesova a vroucnost, s jakouž baronet vítal mne jako společníka.
„Půjdu rád s vámi,“ pravil jsem. „Nevím také, jak bych mohl času svého lépe užiti.“
„A mně budete podávati bedlivě zprávy,“ pravil Holmes. „Nadejde-li krise, a zajisté nadejde, dám vám pokyn, jak jednati. Myslím, že do soboty budete přichystán.“
„Bude to vhod doktoru Watsonovi?“
„Zajisté.“
„Nuže, tedy v sobotu, ač-li nedáte opačnou zprávu, setkáme se v deset hodin třicet minut na nádraží Paddingtonském.
Povstali jsme, abychom odešli, když tu Baskerville vítězoslavně vzkřikl a vskočiv do jednoho kouta pokoje, vytáhl hnědý střevíc z pod jedné skříně.
„Můj pohřešovaný střevíc!“
„Kéž by všechny vaše nesnáze tak snadno se rozplynuly!“ pravil Sherlock Holmes.
„Avšak jest to věc přece velice zvláštní,“ pravil doktor Mortimer. „Vždyť prohledal jsem celý pokoj před snídaním velmi bedlivě.“
„A já rovněž,“ dodal Baskerville. „Ani píď mně zde neušla. Určitě tedy žádného střevíce v pokoji tomto nebylo.“
„Musil tedy sklepník položití ho sem, zatím co jsme snídali ve druhé komnatě.“
Posláno pro Němce, avšak tento prohlašoval, že neví ničeho o tom, aniž mohl zjednati nějaké jasno. Nová tedy okolnost připojila se ke stálé a zdánlivě bezúčelné řadě malých tajemství, jež jedno za druhým rychle následovalo.
„Nehledíme-li i na celou onu strašlivou historii smrti sira Karla, máme řadu nevysvětlitelných případů, a to všechny průběhem dvou dnů. A to: obdržení dopisu, sestaveného z tiskových písmenek, přistižení černovousého slidiče v drožce, ztrátu hnědého střevíce, ztrátu starého černého střevíce a nyní nález nového hnědého střevíce!“
Holmes seděl tiše v drožce, když jsme jeli zpět k Bakerské ulici, a já z jeho svraštělého čela a zamyšlené tváře seznal, že jeho mysl, jako mysl moje, snaží se domysliti se schématu nějakého, do něhož by se všecky tyto podivné a zdánlivě nesouvislé případy daly zařaditi.
Celé odpoledne a pozdě do večera seděl Holmes pohroužen v myšlenky a v tabákový kouř.
Přímo před obědem doručeny byly nám dva telegramy.
První zněl:
„Právě jsem zvěděl, že Barrymorre jest na zámku. Baskerville.“
Druhá depeše zněla:
„Navštívil jsem třiadvacet hotelů, jak nařízeno, ale bohužel musím sděliti, že nebyl jsem s to nalézti vystříhaný