65

Přízrak jakési hrozné ničemnosti, zpola viděný, zpola tušený, prokmitl temnotou, jež mne byla obklopovala tak dlouho.

„Jste si však jist tím, Holmesi? Jak víte, že tato žena jest jeho manželkou?“

„Poněvadž on zapomenul se sám tak velice, že pověděl vám při první příležitosti, kdy se s vámi setkal, skutečně věrně kus svého vlastního životopisu, a jsem si jist, že od té doby častokrát již toho litoval. Byl skutečně učitelem na severu Anglie. Nuže, není nic snadnějšího, nežli dopátrati se něčeho o učiteli. Jsou učitelské agencie, prostředkem jichž lze zjistiti totožnost každého muže, kterýž někdy byl v tomto odboru zaměstnán. Nedlouhým pátráním takovým objevil jsem, že jistý ústav postižen byl zkázou za okolností strašlivých a že muž, jemuž náležel – jméno jeho znělo jinak – zmizel pak z kraje i se ženou svojí. Popisy osob souhlasily s popisem Stapletona a ženy jeho. Když pak zvěděl jsem dokonce, že muž pohřešovaný oddán jest studiu motýlův, byl důkaz totožnosti úplný.“

Temnota zvedala se přede mnou, ale mnoho ještě bylo zahaleno stíny.

Je-li tato žena opravdu jeho manželkou, jak má s ním potom něco činiti paní Laura Lyonsová?“ tázal jsem se.

„Toť jest jedna z okolností, na kterouž vlastní vaše pátrání vrhlo světlo. Váš rozhovor s ní vyjasnil velice situaci.

Nevěděl jsem o rozvodu zamýšleném mezi ní a jejím manželem. V tomto případě počítala bezpochyby s tím, že stane se ženou Stapletonovou, jejž pokládala za svobodna.“

„A bude-li vyvedena z klamu?“

„Nuže, potom bude snad sama ochotna služby nám prokázati. Prvním naším úkolem musí proto býti, bychom ji zítra navštívili. Nemyslíte, Watsone, že jste se již dlouho dosti vzdaloval svého svěřence? Místo vaše jest na Baskervillském zámku.“

Poslední rudé zášlehy zmizely s oblohy západní a noc snesla se nad močálem.

Několik jen hvězd bledých zářilo s fialových nebes.

„Poslední ještě otázku, Holmesi,“ pravil jsem, když jsem povstal. „Zajisté není třeba tajemství mezi mnou a vámi.

Jaký jest cíl toho všeho? Co chce on?“

Holmes stlumil hlas, když mi odpovídal.

„Vražda jest to, již chce on, Watsone, raffinovaná, chladnokrevná, dobře rozmyšlená vražda. Neptejte se po podrobnostech. Síť moje rozestřena jest těsně kol něho, jako on roztáhl síť svou kolem sira Jindřicha, a s pomocí vaší jest mně on již vydán na milost a nemilost. Jen jedno nebezpečí nám hrozí. Že by on mohl provésti úklad svůj dříve, nežli my svoje dokonáme. Jen jeden den ještě, nanejvýš dva – a věc bude pro mne uzrálá, avšak do té doby konejte úkol svůj, a vytrvejte na stráži bedlivě, jako matka u zamilovaného, chorého děcka svého. Dnešní vaše cesta byla sama sebou odůvodněna, a přece byl bych si přál spíše ještě, abyste nebyl se od jeho boku ani na krok vzdálil – slyš! slyš!“

Strašlivý výkřik – táhlý jek hrůzy a úzkosti ozval se z ticha močálu. Hrozný výkřik ten zmrazil všechnu krev v žilách mých.

„Bože můj,“ zasténal jsem. „Co jest to? Co to znamená?“

Holmes vyskočil a již viděl jsem tmavou athletickou postavu jeho ve dveřích chýše.

Ramena jeho se shýbla, hlava jeho vypjala se vpřed a tvář jeho zírala pronikavě do temna. „Ticho!“ zašeptal.

Výkřik byl hlasitý následkem prudkosti, jakouž byl pronesen, avšak vyzníval odněkud z daleka s pláně ve tmu pohroužené.

Nyní zaječel znovu v sluch náš, blíže, hlasitěji a naléhavěji než dříve.

„Kde to jest?“ Holmes zašeptl, a já poznal jsem z chvění hlasu jeho, že on, muž železa, otřesen jest do duše.

„Kde to jest, Watsone?“

„Tam – myslím!“ i ukázal jsem do tmy.

„Nikoliv, tam –!“

A opět výkřik smrtelné úzkosti pronikl tichou nocí, hlasitější a bližší, nežli kdy před tím.