a okolí jsou pro mne zrovna tak novy jako pro doktora Watsona, i dychtím sám co nejvíce seznati močál.“
„Skutečně? Nuže, přání vaše rychle jest vyplněno, neboť zde naskýtá se první pohled na močál,“ pravil doktor Mortimer, vyhlédnuv z okna vozu.
Nad zelenými čtverhrany polí a nízkým pásem lesa zvedal se v dáli sedavý, smutný pahrbek, s podivně rozeklaným vrcholkem, mlhavý a neurčitý jako nějaký tvar fantastický.
Baskerville seděl tu dlouho, oči upíraje na obraz ten, i četl jsem v jeho tváři výrazné, jak hluboce se ho dotýká tento první pohled na zvláštní kraj, kdež mužové jeho krve tak dlouho vévodili a kdež zanechali stopy tak hluboké.
Zde seděl muž ten ve svém oděvu lehkém, muž s americkým přízvukem, zde seděl v koutě prosaického vozu železničního, a přes to, když jsem se podíval do jeho temné a výrazné tváře, cítil jsem více nežli kdy jindy, jak byl věrným potomkem dlouhé řady vysokorodých vášnivých a smělých mužů. Hrdost, statečnost a síla vyzíraly zpod hustého obočí, z jeho sensitivního chřípí, a z jeho hnědých očí. Jestliže na onom děsivém močálu nesnadná, nebezpečná záhada nějaká čekala nás, v pravdě byl tento muž aspoň druh, pro nějž může se člověk odvážiti nebezpečí s jistotou, že je bude on mužně sdíleti.
Vlak stanul na malé, odlehlé stanici, a my všichni vystoupili. Venku za nízkým, bíle natřeným plotem čekal kočárek, do něhož zapražen byl pár hřebců.
Příjezd náš byl zřejmě velikou událostí, neboť přednosta stanice i nosič zavazadel hrnuli se k nám, aby postarali se o zavazadla naše.
Bylo to prosté, přívětivé zákoutí, ale byl jsem překvapen, že u východu stáli dva vojensky odění mužové v temných uniformách, kteří opírali se o krátké své pušky, a bystře si nás prohlíželi, když jsme kolem kráčeli.
Kočí, chlapík to malé, kostnaté postavy s drsnou tváří, pozdravil sira Jindřicha Baskervilla a v několika minutách již ujížděli jsme po bílé, široké silnici.
Pastviny se vzrostlou travou táhly se vzhůru po každé straně, a staré štíty domů vyzíraly z husté zeleni, avšak za pokojným, sluncem ozářeným krajem rozkládal se, téměř od podvečerního nebe se odrážeje, dlouhý, smutný pás močálu, prolomený tu a tam rozeklanými a chmurnými pahrbky.
Kočárek zabočil na postranní cestu a my jeli vzhůru cestami hluboce rozjezděnými sterými koly, majíce po každé straně vysoké stráně, porostlé kyprým mechem, a bujným, silným kapradím. Keře ostružiníků leskly se listím svým ve světle zapadajícího slunce.
Stoupajíce stále ještě, přejeli jsme úzký žulový most a překročili tak šumící bystřinu, jež řítila se svěže dolů, pěníc se a hučíc mezi šedými balvany. Cesta i bystřina vinuly se nahoru údolím hustě porostlým doubky a jedlemi. Při každém záhybu cesty vykřikl Baskerville jásavě, ohlédl se radostně a kladl bezčetné otázky. Jeho očím všechno se zdálo krásné, avšak v mých očích zdál se spočívati tu jakýsi melancholický závoj nad krajem, kterýž jevil i jasně známky míjících počasí roku.
Žluté listí plnilo koleje a snášelo se na nás, když jeli jsme pod stromy. Rachot našich kol zmíral, když rozjeli jsme se po koberci tlícího listí. „Smutné to dary,“ – mínil jsem já, – dary, jež příroda házela před vůz vracejícího se dědice Baskervillů.
„Halo!“ zvolal doktor Mortimer, „co jest to?“
Příkrý pahrbek, vřesem pokrytý, výběžek to močálovitého terrénu, zvedal se před námi. Na vrcholu jeho jasně a určitě, jako jezdecká socha na svém podstavci, stál voják na koni svém, zachmuřený a přísný, drže v rukou pušku svou pohotovou a namířenou.
Střehl cestu, po které jsme jeli. ‚
„Co to znamená, Perkinsi?“ tázal se doktor Mortimer.
Kočí náš obrátil se napolo ve svém sedle: „Trestanec jistý uprchl z Prince-Townské trestnice, sire. Jest již tři dny venku, a strážníci střeží každou cestu a každou stanici, ale dosud ho ani nezahlédli. Statkářům zde kolkolem není to zrovna milo, jest pravda.“
„Avšak dostane se jim, myslím, pět liber, budou-li moci podati o trestanci zprávu?“
„Tak jest, pane, ale co jest pět liber proti naději, že za to člověku bude podříznut krk? Neníť to jen tak obyčejný trestanec. Jest to člověk, který neleká se ničeho.“