2

„Skutečně, Watsone, předstihujete sám sebe,“ pravil Holmes, odstrčiv stolici svou a zapáliv si cigaretu. „Jsem nucen říci, že ve všech pracích, v nichž vyprávěl jste tak laskavě o skromných mých výkonech, podceňoval jste velice vlastní své schopnosti. Jest možno, že sám nejste světlem, ale umíte jiné k světlu přiváděti. Jsou lidé, kteří nemají sami genia, ale dovedou ho vzněcovali. Doznávám, milý kamaráde, že jsem vám za velmi mnohé vděčen.“

Soudruh můj nikdy se tak pochvalně nevyjádřil, i doznávám, že slova jeho způsobila mi živé potěšení, neboť jsem býval často nemile dotčen lhostejností, kterou jevil k mému obdivu a k mým pokusům, v nichž snažil jsem seznámiti veřejnost s jeho methodami.

Byl jsem hrd, že jsem osvojil si systém jeho do té míry, že zjednal jsem si jeho pochvaly.

Vzal nyní hůl sám z mé ruky, i prohlížel ji po několik minut prostým okem.

Po té se zřejmým výrazem zájmu svého odložil cigaretu a přistoupiv s holí k oknu, jal se ji prohlížeti opět zvětšovacím sklem.

„Zajímavá, ačkoliv velmi prostá věc,“ pravil, když usedl opět v zamilovaném svém koutku. „Skutečně hůl poskytuje nám jednu neb dvě známky. Jest podkladem pro několik závěrkův.“

„Uniklo mně snad něco?“ tázal jsem se s jistým vzrušením své samolibosti. „Myslím, že jsem nic důležitého nepřehlédl.“

„Bojím se, milý Watsone, že většina závěrků vašich byla mylná. Řekl-li jsem, že jste mne povzbuzoval leckdy, mínil jsem tím, abych upřímně řekl, že přezkoumáváním omylů vašich býval jsem tu a tam uveden na pravou cestu. Ovšem docela nepravdu v nynějším případě jste neměl. Muž onen jistě jest lékařem venkovským. A namnoze chodívá pěšky.“

„Měl jsem tedy pravdu?“

„Až potud ano.“

„To však bylo také vše.“

„Ne, ne, můj milý Watsone, nikterak vše. Soudil bych ku příkladu, že hůl věnována byla doktoru spíše nemocnicí, nežli loveckým spolkem, a že, když písmena C. C. položena jsou před označení nemocnice, slova

‚Charing-Crosská nemocnice‘ z nápisu C. C. H. plynou sama sebou.“

„Snad máte pravdu. Pravděpodobno jest to rozhodně. A přijmeme-li to za vážnou domněnku, jest to dobrý základ, bychom utvořili si náležitou představu o našem neznámém návštěvníku.“

„Dobrá! Dejme tomu, že C. C. H. znamená Charing-Crosskou nemocnici. Co lze dále z toho vyvoditi?“

„Neuhodnete toho sám? Znáte přece moje methody. Užijte jich!“

„Já mohl bych učiniti jen prostý závěr ten, že muž ten vykonával lékařskou praxi v městě dříve, nežli se odebral na venkov.“

„Myslím, že můžeme se odvážiti poněkud dále, nežli k závěrku tomuto. Dívejte se na věc s tohoto stanoviska. Při jaké příležitosti jest nejpravděpodobnější, že věnování takové bylo učiněno? Kdy sdružení přátelé jeho chtěli mu podati tento důkaz své přízně? Prostě v tom okamžiku, kdy doktor Mortimer opustil službu nemocenskou, aby se zařídil sám pro sebe. Víme, že dárek byl učiněn. Soudíme, že lékař zaměnil nemocnici s venkovskou praxí. Jdeme tedy v domněnkách svých příliš daleko, pravíme-li, že dar byl věnován při příležitosti této záměny?“

„To ovšem bylo by pravděpodobno.“

„Nuže, přiznáte pak, že lékař ten nenáležel k štábu nemocenskému, neboť pouze muž s dobře zavedenou praxí londýnskou dostává místo takové, a takový věru by se nechtěl uchýliti na venkov.

Čím byl tedy doktor Mortimer? Byl-li v nemocnici, ale ne ve vlastním štábu jejím, mohl býti jen výpomocným ranhojičem neb asistentem, o málo více, nežli starý student. A opustil nemocnici před pěti lety – datum jest vyryto na holi. A tak váš vážený domácí lékař prostředního věku rozptyluje se jako bublina, můj milý Watsone, a vynořuje se před námi mladý muž pod třicátým rokem stáří, roztomilý, bez ctižádosti, roztržitý, a vlastník zhýčkaného psa, o němž mohu toliko říci, že jest větším než jezevčík a menším než hlídací pes.“

Zasmál jsem se nedůvěřivě, kdežto Sherlock Holmes naklonil se zpět na sedátku svém a odfukoval malé kotoučky dýmu ke stropu.