do Coombe-Traceye. Byly mně velice na prospěch a zvláště ona zpráva, jež obsahovala nahodile získaný, věrný kus životopisu Stapletonova.
Bylo mně tak možno zjistiti totožnost muže a ženy, a věděl jsem aspoň nyní již bezpečně, jak v tom jsem.
Případ byl značně komplikován příhodou uprchlého vězně, a jeho styky s Barrymorovými. To jste rovněž velmi důkladně vyjasnil, ačkoliv já sám dospěl již k témže závěrkům vlastním svým pozorováním.
V době, kdy jste vypátral mne na močálu, znal jsem již úplně celou afféru ale nebyla zralá ještě tak, abych byl mohl předstoupiti s ní před soud. Ani onen Stapletonův úklad proti siru Jindřichu, který skončil smrtí nešťastného trestance, nepomohl nám valně k důkazům, že muž onen jest vrahem. Bylo zjevno, že nezbývá nám nic, nežli vlákati ho do pasti, a nežli jednati tak, jak jsme i potom skutečně učinili, totiž použiti sira Jindřicha samotného a na pohled nechráněného jako vějičku.
Učinili jsme tak, a za cenu mocného ovšem rozechvění nebohého klienta svého doplnili jsme skutečně úspěšné důkazy své proti muži tomu, a vehnali jsme Stapletona do zkázy. Že sir Jindřich musil býti vydán všemu tomu, jest, doznávám, výčitkou, kterouž lze činiti provedení mých plánů, avšak nemohli jsme předvídati strašlivý a ohromující pohled, kterýž zvíře, skýtalo, aniž mohli jsme předvídati mlhu, která dovolila psu vyraziti proti nám jen na tak krátkou vzdálenost.
Dostihli jsme svého cíle za cenu otřesu, o němž i specialista i dr. Mortimer mě ujišťují, že jest jenom přechodním a dočasným.
Delší cesta nejen uklidní otřesené nervy přítele našeho, nýbrž zahojí také zraněné srdce jeho. Láska jeho k oné ženě byla hluboká a upřímná, a nejsmutnějším údělem jeho v celé této chmurné afféře bylo právě to, že byl jí oklamán. Zbývá jen vysvětliti úkol, kterýž žena ta měla v celé afféře. Není pochyby, že Stapleton měl vliv na ni, který plynul snad z lásky, snad ze strachu, snad z obou,– zvláště když jsou to city, kteréž sobě nijak neodporují.
Rozhodně však vliv ten byl velmi účinný.
Na jeho rozkaz svolila vydávati se za sestru jeho, ale moc jeho nad ní nalezla přece meze, když snažil se učiniti ji přímou pomocnicí při vraždě. Byla hotova varovati sira Jindřicha, pokud mohla učiniti tak, aniž by uvedla manžela svého v nebezpečí, a skutečně pokusila se o to opět a opět.
Stapleton, jak se zdá, byl nakloněn žárlivosti, a když viděl baroneta dvořiti se paní, nedovedl, ačkoliv náleželo to ke plánům jeho, odolati prudkému výbuchu, kterýž odhalil vášnivou duši jeho, již byl dotud chladným a zdrželivým vystupováním svým tak obratně zakrýval.
Povzbuzuje však potom důvěrný poměr obou, byl si Stapleton jist, že sir Jindřich bude častěji docházeti do Merripitského domu, a že tak dříve nebo později poskytne mu příležitost, po které toužil.
V kritický den však žena jeho obrátila se náhle proti němu. Zvěděla cosi o smrti trestance, a věděla, že pes přiveden byl do vedlejšího stavení v týž večer, kdy sir Jindřich byl pozván na hostinu. Kárala manžela svého pro zamýšlený zločin jeho, i následovala strašlivá scéna, ve kteréž Stapleton projevil jí poprvé, že má soupeřku v lásce. Věrnost její změnila se v okamžiku v trpkou zášť, a manžel viděl, že jest s to, zraditi jej. Připoutal ji proto, aby nemohla sira Jindřicha varovat a doufal bezpochyby, když celý kraj bude přičítati smrt baroneta kletbě rodinné, jak by jistě byl přičítal, – že podaří se mu pohnouti i ženu svou, aby smířila se se skutkem hotovým, a aby mlčela o všem, co ví.
V této věci myslím však, klamal se, a soudím rovněž, že osud jeho byl by býval zpečetěn, i kdyby nás nebylo tam bývalo. Žena krve španělské nezapomíná tak snadno pohany takové.
A teď, milý Watsone, nemohu vám, aniž bych se uchýlil k zápiskům svým, sděliti již žádných podrobností o zvláštním tomto případě. Avšak myslím, že nic podstatného nebylo ponecháno mnou nevysvětleno.“
„Stapleton však nemohl doufati, že by vyděsil i sira Jindřicha až k smrti, jako se mu to podařilo u strýce příšerným jeho psem?“
„Pes byl velice divoký a zpola vyhladovělý. Třeba by zjev jeho nebyl býval s to, aby poděsil oběť až na smrt, přece aspoň musil ochromiti odpor její.“
„O tom nepochybuji,“ děl jsem. „Zbývá jen jedno ještě nejasné. Když Stapleton měl nastoupiti dědictví, jak byl by mohl vysvětliti okolnost že on, dědic, žil neohlášen a pod jiným jménem v samém sousedství statku? Jak mohl vznésti nárok na dědictví, aniž by byl vyvolal podezření proti sobě, aniž by byl dal podnět k vyšetřování?“
„Toť ovšem velmi obtížno vysvětliti, i bojím se, že žádáte přiliš mnoho, když očekáváte ode mne, abych záhadu