50

památky již po oné němé a nehybné postavě.

Přál jsem si jíti směrem tím, a prohledati útes skalní, avšak dělila nás od něho dosti značná vzdálenost.

Nervy baronetovy chvěly se ještě od onoho zavytí, které připomnělo mu chmurnou historii jeho rodiny, i nebyl naladěn k novým dobrodružstvím.

On nespatřil osamělého onoho muže na skalním útesu, i nemohl cítiti tudíž, jak otřásl mnou zvláštní zjev ten a přítomnost jeho tam na vrcholu, nad vším se vznášející.

„Nepochybně strážník nějaký,“ pravil. „Bylo jich mnoho na močálu od té doby, kdy trestanec uprchl.“

Nuže, snad vysvětlení sira Jindřicha bylo správné, avšak přál bych si, abych měl pro ně ještě další důkaz. Dnes sdělíme správě Prince-Townské trestnice, kde mají hledati pohřešovance svého, avšak jest nám opravdu líto, že nedostalo se nám triumfu, abychom my sami přivedli ho zpět jako vlastního svého vězně.

Taková byla dobrodružství této noci, i musíte přiznati, milý můj Holmesi, že jsem Vám posloužil svými zprávami; mnoho z nich jest zajisté nedůležito, avšak soudím, že jest nejlépe, abych Vás uvědomil o všech událostech, a abych ponechal Vám, abyste vybral sám si fakta, jež nejvíce mohou Vám prospěti při tvoření závěrků.

Postupujeme jistě v pátrání svém.

Pokud běží o Barrymora, vypátrali jsme pohnutky jeho jednání, a to vyjasnilo velmi silně situaci.

Avšak močál s tajemstvími svými a s podivnými obyvateli svými zůstává nám nevyzpytným jako dosud.

Snad v příští zprávě své budu moci také na něj vrhnouti trochu světla.

Nejlepší ze všeho bylo by, kdybyste mohl přijiti sem k nám.

X. VÝŇATEK Z DENNÍKU DOKTORA WATSONA.

Až potud mohl jsem prostě citovati zprávy, které jsem posílal v prvých těchto dnech Sherlocku Holmesovi. Nyní však dospěl jsem ve vyprávění svém k bodu, kdy jsem donucen zanechati této methody, i spolehnouti se opět na vzpomínky své, při čemž ovšem pomáhá mi denník, kterýž jsem si v době oné psal. Několik výňatků z něho dovede mne k oněm scénám, jež utkvěly nesmazatelně ve všech podrobnostech svých v mé paměti. Počínám tudíž ránem, kteréž následovalo po bezvýsledném lovu našem na trestance a po ostatních našich podivných zkušenostech na močálu.

„Dne 16. října.

Mlhavý, pochmurný den se stálými přeprškami. Dům jest zahalen mraky se valícími, jež tu a tam se protrhnou, aby zjevily smutné vlnité obrysy močálu, tenké, stříbřivé nitky na svazích pahrbků a vzdálené balvany, svítící, když světlo dopadne na veliké jich plochy.

Smutno jest venku a smutno jest uvnitř.

Baronet propadl chmurné sklíčenosti po rozechvěních této noci. Já sám jako bych měl kámen na srdci, i cítím nebezpečí hrozivé, stálé, nad námi se vznášející, kteréž jest nejstrašnější, poněvadž nedovedu ho přesně vystihnouti.

Není-liž však příčiny k pocitům takým? Uvažme dlouhou: tu řadu příhod navzájem se sledujících, jež všechny ukazují k jakémusi temnému vlivu, kterýž kol nás působí. Byla tu nejprve smrt posledního majitele zámku, při níž tak úplně naplnily se předpoklady rodinné legendy i následovaly pak opětné zprávy venkovanů o zjevu neobyčejného tvora onoho na močálu. Dvakrát já na vlastní uši své slyšel zvuk, kterýž podobal se vzdálenému štěkotu psa. Jest neuvěřitelno, nemožno, že by byl ryk ten skutečně mimo obyčejné zákony přírody. Pes ze světa přízraků, pes, kterýž nechává materielní stopy, a kterýž naplňuje vzduch štěkotem svým, není zajisté pomyslitelný. Stapleton může propadati pověře takové a Mortimer rovněž. Avšak mám-li já jednu dobrou vlastnost na světě, jest to zdravý rozum, a nic mne nepohne, abych věřil takovým věcem. Kdybych tomu věřil, sestoupil bych na stupeň nebohých těch venkovanů, kteří, nejsouce spokojeni ani pouhým zjevem příšerného psa, musí popisovati jej dokonce i, jak šlehá mu oheň pekelný z očí i z tlamy.

Holmes nechtěl by ani poslouchati takových bajek, a já jsem jeho agent. Avšak fakta jsou fakta, a já slyšel dvakrát ryk ten na bařině. Dejme tomu, že skutečně nějaký veliký pes toulal se bažinou. Tím by se mi zdaleka ještě všechno nevysvětlilo. Kde by se pes takový skrýval? Kde by si opatřoval pokrm? Odkud přicházel by vlastně?