34

Cosi hnědého válelo se a zmítalo se mezi zeleným rákosím. Potom dlouhý, škubající se krk vyrazil v smrtelném zápasu vzhůru, a strašlivý ryk zazněl močálem.

Mráz zděšení proběhl mi tělem, avšak nervy soudruha mého zdály se býti pevnější, nežli nervy moje.

„Jest veta po něm,“ pravil. „Močál ho již lapil. Dva ve dvou dnech! A snad i mnohé jiné, neboť potulují se za suchého počasí rádi po bařině, a neumějí nikdy rozeznávati půdy a její růzností, až je močál pohltí. Jest to škaredé místo, tato Grimpenská bařina.“

„A vy pravíte, že můžete tam proniknouti?“

„Ano, jsou tam jedna neb dvě cesty, po nichž čiperný člověk může se odvážiti. Já je objevil.“

„Co vás však vábí na místo tak strašlivé?“

„Nuže, vidíte ony pahrbky vzadu, toť jsou pravé ostrovy, obklopené se všech stran nepřístupným močálem, kterýž rozpliznul se kol nich během let. Tam jest to místo, kde lze nalézti vzácné rostliny i motýle, dovede-li jen člověk míst těch dosíci.“

„Zkusím tam tedy jednou své štěstí.“

Pohlédl na mne s tváří překvapenou.

„Pro Boha, zapuďte jen myšlenku takou! Krev vaše padla by na hlavu moji. Ujišťuji vás, že byste neměl nejmenší naděje vrátiti se živ nazpět. Jen tím, že jsem si zapamatoval znamení velmi nesnadno zpozorovatelná, dovedu to.“

„Halo, co jest to?“ zvolal jsem.

Dlouhý stlumený ryk, nevýslovně smutný, ozval se s bařiny.

Naplňoval celý vzduch, a přece bylo nemožno říci, s kterého místa určitého přicházel.

Nejprve bylo to temné, stlumené mručení, jež zvedalo se v pronikavý ryk, aby zaniklo opět v mručení, chvějící se a melancholické.

Stapleton podíval se na mne se zvláštním výrazem.

„Podivné to místo, tento močál,“ pravil. „Avšak co to bylo?“

„Venkované říkají, že jest to Baskervillský pes, jenž volá po své oběti … Slyšel jsem ho jednou neb dvakrát před tím, avšak nikdy tak hlasitě, jako dnes.“

Rozhlédl jsem se, zatím co srdce chvělo se mi hrůzou, po obrovské vlnící se pláni, poseté zelenými ostrůvky rákosí.

Nic nepohnulo se na rozsáhlé prostoře té mimo pár havranů, již krákorali hlasitě se skalního útesu za námi.

„Jste vzdělaný muž,“ pravil jsem. „Nevěříte přece takovému nesmyslu. Co soudíte tudíž o příčině tak zvláštního zvuku?“

„Bahenní prohlubně vyluzují někdy tak zvláštní zvuky, sesedá-li se bahno, aneb voda-li stoupá. Něco takového jest asi příčinou.“

„Ne, ne, to byl hlas živého tvora.“

„Budiž. Snad byl. Slyšel jste někdy již zvuk bukače?“

„Nikoli, nikdy. Jest to pták velmi řídký a v Anglii v pravdě již vymřelý.“

„Avšak na bařině jest všechno možné. Ano nedivil bych se, kdybychom slyšeli tuto posledního ptáka rodu toho!“

„Jest to nejpříšernější a nejneobyčejnější, co jsem kdy v životě svém slyšel. Ano, jest to věru nehostinné místo.“

„Pohlédněte na onen svah pahrbku tam v pozadí. Co soudíte o tom?“

Celý příkrý svah pokryt byl šedými, kulatými kamennými ohradami – na nejméně dvaceti.

„Co jest to? Ohrady pro ovce?“

„Nikoli, jsou to sídla našich ctihodných předků. Předhistoričtí lidé sídlili hustě na bařině, a poněvadž nikdo od té doby tam nesídlil, shledáváme skromné jich domovy tak, jak je byli opustili. Jsou to jejich wigwamy bez střech.