„Nebesa, co jest to, Watsone?“
„Nevím. Jest to zvuk, jakýž bývá slyšeti na močálu. Slyšel jsem ho už jednou před tím.“
Zvuk zanikl, a ticho úplné obklopilo nás.
Stáli jsme, napínajíce sluch.
Avšak nic se již neozvalo.
„Watsone,“ řekl baronet, „to bylo zavytí psa!“
Mně zarazila se krev v žilách, neboť hlas jeho zlomen byl tak, že zjevno bylo, jak náhlý děs jej schvátil.
„Co říkají o zvuku tom?“ tázal se.
„Kdo?“
„Lidé v tomto kraji.“
„Ó, to jsou nevzdělaní lidé. Co záleží na tom co oni říkají?“
„Rcete mi to, Watsone. Co říkají?“
Váhal jsem, ale otázce uniknouti jsem nemohl.
„Říkají, že to vyje Baskervillský pes …“
Mladý muž vzdychl si a zamlčel se na několik okamžiků.
„Pes to byl,“ pravil konečně, „ale zvuk zdál se přicházeti na míle daleko, tam odtud, myslím!“
„Bylo by nesnadno říci, odkud přicházel.“
„Zvuk vzrůstal a ochaboval podle větru. Nebylo-liž to ve směru velkého Grimpenského močálu?“
„Ano, bylo.“
„Ano, odtamtud se ozýval. Nuže, Watsone, nesoudíte nyní sám, že to pes zavyl? Nejsem dítě. Nepotřebujete se báti říci mně pravdu.“
„Stapleton byl se mnou, když slyšel jsem minule zvuk ten. Řekl, že by to mohl býti křik nějakého zvláštního ptáka.“
„Ne, ne, to byl pes! Můj Bože, může býti přece trochu pravdy ve všech historkách těch? Jest možno, že bych byl skutečně ohrožen tak temnými příčinami? Vy tomu nevěříte, Watsone, není-liž pravda, či věříte?“
„Ne, ne.“
„A přece byla to věc sice k smíchu v Londýně, avšak něco jiného jest stati zde v temnotách močálu, a slyšeti vytí takové. A strýc můj! Stopy psa byly objeveny poblíž místa, kdež ležel strýc mrtev. To vše pojí se jedno k druhému.
Nejsem zbabělec, Watsone, avšak zvuk ten zarazil ve mně všechnu krev, až proběhl mi mráz po těle. Ohmatejte moji ruku!“
Ruka byla studená jak mramor.
„Zítra bude vám zase zcela dobře.“
„Nevěřím, že zvuk ten vymizí někdy z mé mysli.“
„Co myslíte, abychom nyní činili? Máme se vrátiti nazpět?“
„Nikoliv, u všech hromů! Vybrali jsme se na cestu, abychom se zmocnili muže onoho, a tak i učiníme. My za trestancem, a pekelný pes takový či jiný proti nám. Leč pojďme! Proveďme svou až na konec, třebas všichni naši nepřátelé z podzemí řádili na močálu!“
Klopýtali jsme po krůčcích v temnotě, majíce černý obzor rozeklaných skalisek nad sebou, kdežto žlutá skvrna světelná zářila stále ještě před námi.
Nic neklame jako vzdálenost světla v noci jak uhel černé. Někdy světélko zdá se býti hodně daleko nad obzorem, jindy opět zdá se býti sotva několik loktů od nás. Na konec však shlédli jsme přece, odkud světlo to přichází, a tu seznali jsme též, že jsme byli velmi blízko něho.
Svíčka, s níž lůj stékal, zastrčena byla do rozsedliny skalní; skalisko chránilo ji na každé straně před větrem, a