„Učiním, jak si přejete!“
„Jednali se mnou hanebně – prahanebně! Až přijdou na jevo okolnosti z procesu Frankland contra Reginald, jsem přesvědčen, že výkřik rozhorlení zachvěje krajem. Nic nepohne mne, abych přispěl policii jakýmkoliv způsobem.
Byli by dokonce pramálo o to dbali, kdyby byli ničemové ti upálili mne i osobně na místě mého obrazu. Ne, vy nesmíte ještě jíti! Musíte mně pomoci vyprázdniti korbílek na oslavu velkého úspěchu mého!“
Avšak odolal jsem všem jeho vyzváním, a podařilo se mně též zraditi ho od úmyslu jeho, by mne domů doprovodil.
Ubíral jsem se silnicí, dokud zrak jeho mohl mne dostihnouti, a zabočil jsem pak ke kamenitému pahorku, za nímž hoch byl zmizel. Všechny okolnosti sdružily se k mému prospěchu, i přísahal jsem si, že nebude to nedostatkem energie mé neb nedostatkem vytrvalosti, kdyby čáky, jež štěstí mně zjednalo, nevedly mne k cíli. Slunce již klonilo se k obzoru, když jsem dostihl vrcholu pahorku a dlouhá úbočí pode mnou byla obestřena na jedné straně zlatozeleným jasem a šedými stíny na druhé straně.
Mlha vznášela se nízko nad nejvzdálenější čarou obzoru, a z ní vynikaly fantastické tvary Bellwerského a Wyxenského útesu.
Na celé prostoře nesmírné nebylo zvuku, nebylo hnutí. Jedině veliký, šedý pták jakýsi, racek to neb kulík, vznášel se vysoko v modrých nebesích. Já a on zdáli jsme se býti jedinými živými bytostmi mezi nesmírnou bání nebes a mezi pouští pode mnou.
Prostý tento kraj, pocit samoty úplné, tajuplnost a hrozící blízkost díla, jež mi kynulo, všechno to mrazilo srdce moje.
Hocha nebylo nikde viděti.
Avšak dole pode mnou v rozsedlině, utvořené mezi vrchy, stály v kruhu kamenné stánky, a uprostřed nich pozoroval jsem jeden, jenž měl krytbu ještě dosti zachovalou, aby mohl poskytovati útulku proti počasí.
Srdce moje zabušilo prudce ve mně, když jsem spatřil toto doupě. Tam musila býti skrýše, v níž Neznámý přebýval!
Konečně tedy noha moje stála na prahu jeho skrýše – tajemství jeho bylo v dosahu mém!
Když přiblížil jsem se k chýši, plíže se opatrně k ní asi tak, jako když Stapleton blížil se s nastraženou sítí svou k motýlu sedícímu, seznal jsem s uspokojením, že místo to skutečně slouží za obydlí.
Stezka těžko znatelná vedla mezi balvany k rozpadávající se klenbě, kteráž sloužila za vchod chýše.
Uvnitř bylo ticho úplné. Cizinec buď byl uvnitř na číhané aneb vyšel si snad za kořistí na močál.
Nervy moje napjaty byly vědomím dobrodružství, v jakéž se vydávám.
Odhodiv cigaretu, sevřel jsem rukou pevně pažbu revolveru, a přikročiv rychle ke dveřím, nahlédl jsem dovnitř.
Místo bylo prázdné.
Bylo tam však hodně znamení, že nebyl jsem na stopě nepravé. Zde jistě to bylo, kde žil neznámý muž. Několik pokrývek a trocha šatů zabalených do pláště spočívalo na kamenné desce, na níž už lidé doby kamenné ulehávali ke spaní.
Popel nahromaděn byl na hrubém jakémsi ohništi. Vedle ohniště leželo trochu kuchyňského náčiní a stálo vědro z polovice naplněné vodou. Pohozené prázdné krabice dokazovaly, že místo to bylo obýváno již po nějakou dobu, i spatřil jsem též, když oko mé navyklo poněkud přítmí, pánev a zpola jen plnou láhev pálenky, jež stály v koutě.
Ploský kámen, stojící v prostředku síně, sloužil asi za stůl, na něm nalézal se malý ranec plátěný, tentýž nepochybně, kterýž jsem teleskopem viděl na ramenou hochových.
Raneček obsahoval bochník chleba, jazyk v staniolovém obalu a dvě krabice naložených broskví.
Když jsem ranec ten položil opět na původní místo, prozkoumav obsah jeho, srdce mé zabušilo prudce: spatřili jsem, že pod rancem ležel proužek papíru, na němž bylo něco napsáno.
Chopil jsem se proužku, a na něm naškrabáno bylo, jak jsem četl, rukou neohrabanou:
„Doktor Watson jel do Coombe-Traceye.“