52

„Bůh vám požehnej, pane, děkuji vám z celého srdce. Usmrtilo by to moji ženu, kdyby byl Seiden znovu polapen.“

„Bojím se, zdaž nenapomáháme tu nějaké zlotřilosti, Watsone? Avšak po tom, co jsme slyšeli, nemohu muže toho vydati v šanc, věc jest tedy odbyta.“

„Dobrá, Barrymore, můžete tedy jíti.“

Proneseno několik ještě přerývaných slov díků, a Barrymore se obrátil, avšak vrátil se opět k nám.

„Byl jste tak dobrým k nám, pane, že musím vše nejlepší konati, abych vám to splatil. Vím něco, sire Jindřichu, a snad měl jsem vám to říci již dříve, avšak bylo to již dlouho po výslechu, kdy jsem na to připadl. Nezmínil jsem se podnes ani slovem o tom žádnému smrtelníku. Týče se to smrti nebohého sira Karla.“

Baronet i já rychle jsme se vzchopili.

„Víte, jak sir Karel zemřel?“

„Ne, to nevím.“

„Co víte tedy?“

„Vím, proč čekal u vrátek. Měl se tam setkati se ženou jakousi.“

„Se ženou? On?“

„Ano, pane!“

„A jméno ženy té?“

„Nemohu vám sděliti jméno ženy té, sire, avšak mohu vám sděliti začáteční písmena jeho. Jsou to písmena L. L.“

„Jak to víte, Barrymore?“

„Docela dobře, sire Jindřichu. Strýc váš dostal v onen den ráno psaní. Obyčejně dostával velmi mnoho psaní, neboť byl mužem pro své dobré srdce veřejně známým, takže každý, jenž byl v nesnázích, rád se obracel k němu.

Avšak v onen den náhodou došlo psaní jen jediné, a tím právě povšiml jsem si ho tím lépe. List poslán byl z Coombe Tracey, a adresa psána byla ženskou rukou.“

„A co dále?“

„Nemyslil jsem dále, pane, na věc tu, a nebyl bych si vzpomněl na ni již, nebýti mojí ženy. Před několika týdny uklízela ona pracovnu sira Karla – od jeho smrti nebylo tam ničím hnuto – i nalezla popel spáleného psaní za mřížkou krbu. Větší část byla se rozpadla na kousíčky, avšak malý pruh, konec stránky jedné, souvisel ještě spolu, a písmo na něm mohlo býti ještě čteno, odrážejíc se šedými rysy svými od černého pozadí. Připadalo to jako dodatek k dopisu, a dodatek ten zněl: ‚Prosím, prosím velice, jelikož jste gentleman, abyste spálil tento dopisy buďte u vrátek v deset hodin.‘ Hned pod tím podepsán byl dopis počátečními písmenami ‚L. L.‘.“

„Schovali jste tento proužek?“

„Nikoliv, pane. Rozsypal se na kousky, když jsme jím hnuli.“

„Dostával sir Karel jiné dopisy stejným písmem psané?“

„Nevšímal jsem si, pane, jeho dopisů. Nebyl bych si povšiml ani tohoto, kdyby nebyl došel sám o sobě.“

„A nemáte potuchy o tom, kdo jest to L. L.?“

„Nikoliv, pane. Nevím o tom nic více, nežli vy víte. Avšak myslím, kdybychom mohli vypátrati ženu tu, že bychom zvěděli více o smrti sira Karla.“

„Nemohu pochopiti, Barrymore, jak jste mohl zatajiti tak důležitou informaci.“

„Nabyl jsem vědomostí o ní, pane, bezprostředně na to, kdy sami uvedeni jsme byli do nesnází útěkem Seldenovým. A nad to, pane, my oba měli jsme velice rádi sira Karla, jak je pochopitelno po všem, co pro nás učinil. Vytasiti se s tím, nebylo by prospělo našemu pánu, a je třeba počínati si zvláště obezřele, běží-li o dámu.

Nejlepší z nás – – – “

„Myslíte, že by to bylo uškodilo jeho pověsti?“

„Nu, pane, dobrého aspoň nic z toho nevyzíralo. Avšak vy byl jste tak dobrým k nám, i pomyslil jsem, že by