66

A nový zvuk smísil se s ním v hluboké hněvivé mručení stlumené a přece hrozivé, zvedající se a opět chabnoucí jako hluboké, stálé ječení moře.

„Pes!“ zvolal Holmes. „Pojď, Watsone, pojď! Nebesa, přijdeme-li pozdě!“

I vyrazil vpřed, běže úprkem přes močál a já ho následoval v patách.

Avšak nyní odněkud z hrbolovité a rozeklané půdy bezprostředně před námi ozval se poslední zoufalý jek a potom temná, těžká rána.

Stanuli jsme a naslouchali.

Žádný již zvuk nepřerušil ticho noci bezvětrné.

Viděl jsem Holmesa, jak se chytil rukou za hlavu jako muž na smyslech pomatený. Potom dupl nohou o zem.

„Zvítězil nad námi, Watsone! Přišli jsme příliš pozdě.“

„Ne, ne, jistě ne.“

„Jaký šílenec jsem byl, že jsem ruky své hned na něj nespustil. A vy, Watsone, vidíte, co jest z toho, opustí-li člověk místo své. Avšak přísahám Bohu, nadešlo-li nejhorší, pomstíme jej!“

Slepě pádili jsme temnotou, klopýtajíce přes balvany, prodírajíce se keři, vybíhajíce po stráních div popadajíce dech a řítíce se po svazích dolů, dodržujíce však stále směr, odkudž strašlivé zvuky se byly ozvaly. Na každém výstupku Holmes rozhlédl se pronikavě kolem, avšak temnota byla úplná na močálu, a nic nehýbalo se na pusté ploše jeho.

„Vidíte něco?“

„Nic.“

„Avšak slyšíte, co jest to?“

Temné sténání proniklo k našemu sluchu. Bylo to opět po levé straně naší. Na straně té skalnatý hřeben vybíhal v příkrý útes, jenž zvedal se nad úbočím, kameny posetým.

Na rozeklané stěně jeho spočíval roztažen jakýsi temný předmět nepravidelných tvarův. Když spěchali jsme k němu, obrysy nejasné nabyly určitého tvaru.

Byl to muž, ležící tváří k zemi, s hlavou ohnutou pod tělo v strašlivém úhlu, ramena vyboulená a tělo přehnuté a semknuté, jakoby byl chtěl právě učiniti kotrmelec. Tak pitvorná byla poloha jeho těla, že nemohl jsem si pro okamžik uvědomiti, že se stenem oním odlétla zároveň duše jeho. Ani šepot, ani šelest nejmenší neozývaly se již z postavy, nad níž jsme se sehnuli.

Holmes položil ruku svou na tělo a zvedl ji opět s výkřikem zděšení. Záblesk sirky, kterou rozsvítil, padl na křečovitě sevřené prsty muže a na příšernou kaluž krve, jež šířila se pomalu od rozdrcené lebky oběti.

A záblesk ten padl však na více ještě, což schvátilo srdce naše bolestí a skorém mdlobou, i na tělo – sira Jindřicha Baskervilla.

Nebylo bohužel pochyby,’neboť nikdo z nás nebyl zapomněl zvláštního zarudlého, polovlněného oděvu – téhož skutečně, v kterýž byl oděn v ono jitro, když jsme ho poprvé spatřili v Bakerské ulici.

Jen jednou mohli jsme ho jasně zahlédnouti, a potom plamen sirky zablykal a shasl, jako i naděje shasla v srdcích našich.

Holmes zahořekoval a tvář jeho bledá jak stěna, zasvítila mi vstříc temnotou.

„Ó, ten netvor, ten netvor!“ zvolal jsem s pěstmi zaťatými. „Neodpustím si nikdy, že jsem ho ponechal osudu jeho.“

„Já zasluhuji více pokárání než vy, Watsone. Aby tento případ můj pěkně uzrál a zaokrouhlil se, promrhal jsem život klienta svého. Jest to největší rána, která mne stihla v kariéře mojí. Avšak, jak mohl jsem věděti – jak mohl jsem vědět i, že vydá život svůj v nebezpečí vycházkou na močál přes veškeré výstrahy moje?“

„A slyšeli jsme výkřiky jeho – můj Bože, jaké výkřiky, a přece nemohli jsme ho zachrániti. Kde jest ta bestie, pes, který ho vehnal ve smrt? Snad skrývá se v okamžiku tomto mezi těmito skalami.

A kde jest Stapleton? On zodpovídá se nám za tento čin.“