Slova ženina pronesena byla s vážností tak hlubokou, že zřejmě přesvědčovala.
„Jest to pravda, Barrymore?“
„Ano, sire Jindřichu! Každé slovo jest pravdou.“
„Dobrá! Nemohu vás karati za to, že jste ženě svojí přispěti hleděl. Zapomeňtež, co jsem vám řekl. Vraťte se oba do svého pokoje, a zítra si o věci té promluvíme.“
Když oba odešli, podívali jsme se opět z okna. Sir Jindřich je otevřel, a chladný vítr noční zavál nám do tváří. V
tmavé dálce skvěl se ještě malinký bod žlutého světla.
„Divím se, že se k tomu odvážil,“ pravil sir Jindřich.
„Možná, že si zvolil tam místo, viditelné jen odtud.“
„Nepochybně. Jak daleko, myslíte, lest až tam?“
„Jest to dle všeho u Cleftské skály.“
„To by byla jedna míle, nejvýš dvě odtud.“
„Sotva tolik.“
„Nu, daleko to nemůže býti, když Barrymore nosí tam potravu. A zlosyn ten čeká tam u svého světla.“
„U všech hromů, Watsone, půjdu tam a zmocním se muže toho.“
Myšlenka táž vznikla i v mém duchu. Nebylo tomu tak, jako kdyby byli bývali Barrymorovi nás zasvětili do svého tajemství. Tajemství to bylo na nich vynuceno. Muž ten byl nebezpečím společnosti, nezkrotitelný lotr to, pro nějž nebylo odpuštění ni smilování.
Vykonali bychom jenom svoji povinnost, kdybychom použili této naskytnuvší se čáky, abychom dostali muže toho opět tam, kdež by nemohl nikomu ublížiti.
Kdybychom pustili ho z rukou svých, jiní, při surové a násilnické povaze jeho, zaplatili by snad draze shovívavost naši.
Mohl by přepadnouti na příklad sousedy naše, Stapletonovy, a snad právě pomyšlení na to pudilo sira Jindřicha tolik k tomuto dobrodružství.
„Půjdu s vámi,“ pravil jsem.
„Vezměte si tedy revolver, a obujte si boty. Čím dříve vyrazíme, tím lépe. Lotr mohl by shasiti světlo své a zmizeti.“
V pěti minutách byli jsme ze dveří, nastoupivše svou výpravu.
Kvapili jsme mezi tmavými křovinami za temného skučení větru podzimního a za šelestu padajícího listí. Noční vzduch prosycen byl výpary a vůní tlícího listí. Tu a tam měsíc probleskl, avšak mraky hnaly se po nebi, a právě když jsme vykročili na močál, počalo slabounce pršeti.
Světlo hořelo stále ještě před námi.
„Jste ozbrojen?“ tázal jsem se.
„Mám hůl s olověnou hlavicí.“
„Musíme napadnouti jej na ráz, poněvadž, jak se praví, jest to zoufalec všeho schopný. Musíme zmocniti se ho překvapením, a odzbrojiti ho dříve, než bude moci i jen na odpor pomyslili.“
„Slyšte, Watsone,“ pravil baronet, „co by asi řekl tomu Holmes? Jak to řekl o těch hodinách temna nočního, kdy zlé moci jsou rozpoutány?“
Jakoby to mělo býti odpovědí k slovům jeho, zvedl se náhle ze širého temna močálu podivný ryk, kterýž jsem již jednou slyšel na okraji velké Grimpenské bařiny. Vítr donášel nám ho tichem noci dlouhý, hluboký to jek, potom vytí hlasitější a hlasitější, jež přešlo v temné mručení více a více zmírající.
Avšak znovu a znovu ozval se zvuk ten, naplňuje celý vzduch, ryk pronikavý, divoký a hrozivý.
Baronet chopil mne za rukáv a jeho tvář zbledla tak, že bělost její pronikala temnem.