„Tak učiní! O to se postarám. Strýc a synovec byli zavražděni, jeden zemřel hrůzou při pouhém shlédnutí zvířete, kteréž měl za nadpřirozené, druhý vehnán byl ve zkázu při divokém útěku svém, aby zvířeti unikl. Nyní však musíme dokázati spojitost mezi mužem a zvířetem. Kromě toho, co jsme slyšeli, nemůžeme dosud odpřisáhnouti ani existenci psa, zvláště když i sir Jindřich usmrtil se zřejmě pádem se skály. Avšak, přísahám Bohu, chlap ten musí býti v moci mojí dříve nežli mine jediný ještě den.“
Stáli jsme se srdcem hořkostí prodchnutým po stranách zohaveného těla, zdoláni náhlým a neodolatelným neštěstím, kteréž dlouhou a namáhavou snahu naši přivedlo k tak žalostnému konci.
Potom, když měsíc vyšel, vyšplhali jsme se na vrchol skály, s níž nebohý přítel náš se sřítil, a s vrcholu jejího rozhlédli jsme se po stínech močálu, zahaleného, obestřeného zpola svitem stříbřivým a zpola temnem.
Daleko na míle ve směru k osadě Grimpenské zářilo žluté, nehýbající se světlo.
Světlo to mohlo vycházeti jedině ze vzdáleného Stapletonova obydlí.
Spatřiv světlo to, zahrozil jsem pěstí s hořkou kletbou na rtech směrem tím.
„Proč bychom neměli se ho zmocniti na ráz?“
„Pátrání naše není ještě úplné. Chlapík ten jest obezřelý a schytralý v nejkrajnějším stupni. Neběží o to, co víme, ale o to, co můžeme dokázati. Učiníme-li i jen jeden chybný krok, lotr ten nám unikne.“
„Co můžeme tedy činiti?“
„Budeme mít práce zítra plné ruce. Teď v noci můžeme prokázati jedině poslední služby svému příteli.“
Sestoupili jsme pospolu po příkrém svahu a přiblížili jsme se k tělu; světlo měsíce obrysy svými jasně se odráželo od kamenův, jakoby stříbrem politých.
Pohled na tyto údy v umírání zkřivené vyvolal ve mně křečovitý záchvat bolesti a naplnil oči mé slzami.
„Musíme poslati pro pomoc, Holmesi. Nemůžeme ho nésti celou cestou až do zámku. Milosrdný Bože, sešílil jste?“
Holmes vzkřikl a sklonil se nad tělo. A již jal se tancovati, smáti se a tisknouti vřele ruku moji.
Byl-li toto přísný můj a v sebe uzavřený přítel? Ano, tak bývá to se skrytým ohněm, když náhle vyšlehne.
„Vous! Vous! Ten muž má vous!“
„Vous?“
„Není to baronet, jest to – ano, opravdu – jest to můj soused trestanec.“
Se zimničním kvapem obrátili jsme tělo tváří vzhůru, a zcuchaný vous zvedal se nyní ke chladnému, jasnému měsíci. Nebyla již pochybnost možná: to bylo jeho vyčnívající čelo, to byly zapadlé, zvířecí oči jeho.
Byla to skutečně táž tvář, jež zírala ke mně kdysi v noci před tím za svíčkou přes okraj skaliska, tvář Seldena –
zločince.
V okamžiku bylo mně vše jasno!
Vzpomněl jsem si, jak baronet vyprávěl mi, že daroval staré své šaty Barrymorovi. Barrymore postoupil je dále Seldenovi, aby mu pomohl k jeho útěku. Botky, košile, čapka – všechno náleželo siru Jindřichu.
Dost chmurná byla ještě tragedie tato, avšak muž tento zasloužil smrti aspoň podle zákonů země.
Vysvětlil jsem Holmesovi, jak se věc měla, srdce mé pak překypovalo vděčností a vroucností.
„Šaty tedy byly to, jež byly příčinou smrti nebožákovy,“ pravil Holmes. „Jest zřejmo dost, že pes byl nacvičen na nějaký předmět, kterýž Jindřich nosíval, podle všeho na botku, jež se byla v hotelu ztratila, a tak veštval tohoto muže ve smrt.
Jedna věc jest však podivná. Jak věděl Seiden ve tmě, že pes jest na stopě jeho?“
„Slyšel ho.“
„Slyšeti psa na močálu, to nevzbudilo by ještě v muži tak zarputilém, jakým byl tento zločinec, strach tak šílený, aby vydal se v nebezpečí opětného zatčení divokým křikem o pomoc. Soudě dle jeho křiku, musil běžeti ještě hodný kus cesty potom, kdy zvěděl, že pes jest na jeho stopě.“
„Jak to však zvěděl?“