nikdy, že cesta k polapení člověka toho má východiště tam, odkud se muži tomu poskytuje potrava, a že lze tak nalézti stopy jeho?“
Frankland zdál se býti skutečně až nepříjemně blízko pravdě.
„O tom není pochyby,“ pravil jsem, „avšak, jak jste zvěděl, že skrývá se někdo na močále?“
„Zvěděl jsem to, protože jsem viděl vlastníma očima posla, kterýž donáší mu pokrmů.“
Srdce se mi zachvělo obavou o Barrymora. Byla by to věru vážná věc, ocitnouti se v moci starého, zlomyslného toho svárlivce.
Ale již nejbližší poznámka svalila mně kámen se srdce.
„Překvapí vás zajisté, až uslyšíte, že potravu mu donáší dítě. Vidím je každý den dalekohledem svým se střechy svého domu. Ubírá se vždy toutéž stezkou a v téže hodině. Nuže, komu jinému mohlo by donášeti pokrmy nežli trestanci uprchlému?“
To bylo skutečně štěstí a čáka pro nás!
A přece potlačil jsem veškeré zdání, jako bych se o věc zajímal.
Dítě donáší mu pokrmů!
Barrymore byl řekl již, že našeho Neznámého obsluhuje hoch jakýsi. Na jeho tedy stopu Frankland připadl a nikoli na stopu trestancovu. Kdybych mohl zvěděti, co ví stařec tento, uspořen byl by mně tím nepochybně dlouhý a těžký hon! Nejlepšími trumfy mými v této hře byly však líčená nedůvěřivost a lhostejnost.
„Nu, musím říci, že pravděpodobnějším zdá se býti, že jest to syn některého z ovčáků na močále, kterýž donáší otci svému jídlo.“
Nejmenší známka oposice rozpálila ihned starého autokrata.
Podíval se na mne jízlivě, a jeho šedivé licousy ježily se jako srst rozzlobeného kocoura.
„Jakže, pane?“ zvolal ukázav k rozlehlému močálu. „Vidíte Černý Útes tam vzadu a pod ním nízký onen pahrbek, porostlý trním? Jest to nejkamenitější část celého močálu. A na takovém místě že by si vyhledal ovčák své stanoviště? Domněnka ta, pane, jest věru hodně nesmyslná!“
Odpověděl jsem pokorně, že pronesl jsem poznámku svou, aniž jsem znal veškeré tyto okolnosti. Moje pokora líbila se mu, i svedla ho k dalším sdělením.
„Můžete být jist, pane, že mám velmi dobré důvody, nežli učiním si určité mínění. Viděl jsem hocha velmi často s ranečkem jeho. Každý den, a někdy i dvakrát mohl jsem – avšak počkejte, doktore Watsone! Klame mne zrak můj aneb pohybuje se tamhle něco zrovna vzhůru po svahu pahrbku?“
Bylo to v dálce několika mil, avšak mohl jsem viděti zcela jasně tmavý bod pohybovati se na zeleném a šedém pozadí.
„Pojďte, pane, pojďte,“ zvolal Frankland, a již vyběhl na schody, „uvidíte jej vlastníma očima, a budete moci sám posouditi.“
Teleskop, veliký to přístroj, postavený na trojnožce, umístěn byl na ploché střeše domu.
Frankland přiklonil oko své k němu, a již vykřikl uspokojením.
„Rychle, doktore Watsone, rychle, nežli sejde za pahorek!“
Byl to skutečně nevelký chlapec: s malým ranečkem na ramenou který vystupoval zvolna po pahrbku.
Když došel vrcholu, spatřil jsem nevzhlednou postavu jeho v otrhaném oděvu, jak odrážela se jasně na okamžik od chladného modrého nebe. Hoch ohlédl se tam plaše a pokradmu, jakoby se bál, že ho někdo pronásleduje.
Potom zmizel za pahrbkem.
„Nuže – měl jsem pravdu?“
„Zajisté! Toť hoch, kterýž zdá se míti nějakou tajnou posilku na starosti.“
„A jaká posilka to jest, každý strážník mohl by se dopátrati. Avšak ode mne neuslyší policie ni slova, a vás zavazuji taktéž k tajemství, doktore Watsone. Ani slova. Rozuměl jste?“