19

neb zlé vůle, mám na zřeteli aspoň pořád, co umí, a jak to umí. Když přátelé naši nás opustili, následoval jsem je ihned, doufaje, že jejich neviditelného pozorovatele přistihnu. Tento byl tak vtipným, že nespoléhal se na své nohy, nýbrž že najal si drožku, takže mohl jezditi za přáteli našimi neb je předjížděti, a přece pozornosti jejich uniknouti. Jeho methoda měla nad to výhodu, že kdyby oni sami byli si vzali drožku, mohl je ihned též sledovati.

Avšak má to i jednu nevýhodu velmi prostou: Totiž tu, že muž ten stává se tak odvislým od drožkáře.“

„Tak jest!“

„Jaká škoda, že jsme si nepovšimli čísla!“

„Milý můj Watsone, ač jsem si počínal jako hlupák, nemyslíte přece vážně, že jsem opominul čísla si povšimnouti?

Dva tisíce sedm set čtyři jest náš drožkář. Avšak číslo nám pro tuto chvíli není nic plátno.“

„Nevidím, co byste byl mohl ještě učiniti.“

„Spatřiv drožku, mohl jsem se okamžitě obrátiti a kráčeti opačným směrem. Mohl jsem najmouti potom docela klidně drožku a následovati první v uctivé vzdálenosti, aneb ještě lépe, mohl jsem zajeti k Northumberlandskému hotelu a čekati tam. Sledoval-li neznámý muž náš Baskervilla, mohli jsme vyhoditi proti němu vlastní jeho trumf a sledovati, kam jede on. Ukvapenou dychtivostí, jíž náš odpůrce využil s neobyčejnou rychlostí a rozhodností, uškodili jsme sami sobě a ztratili jsme muže toho z dozoru.“

Ubírali jsme se zvolna Regentskou třídou za tohoto hovoru a doktor Mortimer se společníkem svým zmizel dávno již s očí našich.

„Nemělo by účelu nyní je sledovati,“ pravil Holmes. „Slidič zmizel a nenavrátí se již. Uvidíme ještě, jaké karty jiné máme ve své ruce, i musíme pak s nimi hráti rozhodně. Mohl byste odpřisáhnouti, jakou tvář měl muž ten?“

„Mohl bych přísahati jen, jaký měl vous.“

„Také já bych mohl tak učiniti, ale tu soudím právě, že vous ten byl falešný. Chytrý muž, který vydal se na tak choulostivou výpravu, používá vousů, jen aby zakryl své rysy. Pojďte se mnou sem, Watsone!“

Holmes vešel do ústavu posluhův a poslíčků této čtvrti a byl tam správcem ústavu velmi srdečně pozdraven.

„Ach, Wilsone, vidím, že jste nezapomněl malé afféry své, v níž jsem vám mohl prospěti.“

„Ano, pane, nezapomněl jsem! Zachránil jste dobré mé jméno a snad i život.“

„Můj milý, přeháníte! Vzpomínám si ale, Wilsone, že měl ’ste mezi svými hochy jistého mladičkého Cartwrighta, který za našich pátrání osvědčil velikou čipernost.“

„Ano, pane, jest dosud u nás.“

„Mohl byste ho přivolati? … Děkuji vám! A byl bych povděčen, kdybyste mně proměnil tuto pětiliberní bankovku.“

Čtrnáctiletý hoch s bystrou, výraznou tváří přikvapil na zavolání správcovo. Stál tu nyní, hledě s velikou uctivostí na proslulého detektiva.

„Zapůjčte mi adresář hotelů,“ pravil Holmes. „Děkuji vám. Zde, Cartwrighte, jsou jména třiadvaceti hotelů v bezprostřední blízkosti Charing-Crosského nádraží. Vidíte?“

„Ano, pane!“

„Navštívíte hotely ty jeden po druhém.“

„Ano, pane!“

„V každém hotelu dáte nejdřív portýru u vrat Shilling. Zde jest třiadvacet Shillingů.“

„Ano, pane!“

„Řeknete mu, že si přejete viděti odhozené papíry od včerejška. Řekněte, že důležitý telegram byl nesprávně dodán, a že máte uloženo vyhledati ho. Rozuměl jste?“

„Ano, pane!“

„V pravdě hledati budete ale prostřední list ‚Timesů‘ s několika otvory, nůžkami v něm vystříhanými. Zde jest stejné číslo ‚Timesů‘. Tahle strana je to. Poznáte ji snadno, není-liž pravda?“

„Ano, pane!“