„Rovněž pořád doma.“
„Naopak. Byl jsem v Devonshirském hrabství.“
„V duchu?“
„Tak jest. Tělo moje zůstalo však v této lenošce a strávilo, jak s politováním pozoruji, zatím co duch jinde dlel, dvě velké konve kávy a neuvěřitelné množství tabáku. Když jste odešel, poslal jsem k Stanfordovi pro mapu generálního štábu oné části bařiny, a duch můj vznášel se po celý den nad ní. Mohu si lichotiti, že znám tam nyní každou cestičku.“
„Jest to mapa o velkém měřítku?“
„O velmi velkém.“
Rozvinul jeden list a podržel ho na svých kolenou.
„Zde jest právě okrsek, který nás zajímá. Tuto ve středu jest Baskervillský zámek.“ „S lesem kolem?“
„Tak jest. Soudím, že osudné stromořadí, ačkoli zde není uvedeno jménem, táhne se tímto směrem, s močálem tedy po pravé straně. Tato malá skupina budov jest osada Grimpenská, kdež náš přítel, doktor Mortimer bydlí. Při poloměru pěti mil dokola jest tu jen, jak vidíte, velmi málo sídel. Tuto jest lafterský dvorec, o němž byla v historii oné zmínka. Jest tu zakreslen dům, kterýž snad jest obydlím přírodozpytce – Stapleton, myslím, se jmenoval. A zde jsou dva malé statky při bařině – High-Torský a Foulmirský. Čtrnáct mil dále veliká trestnice Princetownská.
Mezi těmito označenými místy a kol nich rozkládají se smutné močály bez života. To jest tedy jeviště, na kterém se tragedie odehrála, a na kterém přičiněním naším se dále odehrávati bude.“
„Jest to asi pěkná poušť.“
„Ano, sídlo hodné dějův oněch. Chtěl-li ďábel míti skutečně ruku svou ve věcech lidských –“
„Kloníte se tedy skutečně k názoru, že třeba vysvětliti aféru nadpřirozenými silami?“
„Vykonavatelé ďábelské vůle mohou býti z masa a krve, či nikoli? Dvě otázky musíme míti především na zřeteli.
Jedna jest, zda byl zločin vůbec spáchán, druhá, jaký to byl zločin a jak byl spáchán? Ovšem, kdyby domněnka doktora Mortimera byla správná, a kdybychom měli co činiti se silami vymykajícími se obvyklým zákonům přírody, byl by tím dán konec našemu pátrání. Jsme však vázáni vyzkoušeti všechny ostatní předpoklady dříve, než připustíme tento jeden. – Měl byste však zavříiti opět okno, nemyslíte? Jest to zvláštní věc, ale pozoruji, že zhuštěná atmosféra přispívá k zhuštění mých myšlenek. Nedohnal jsem věc tu ještě tak daleko, abych vlezl do bedny, chci-li přemýšleti úsilně, ale byl by to logický následek tohoto mého pozorování. Přemýšlel jste také o případu onom?“
„Ano, přemýšlel jsem velmi mnoho o něm po celý den.“
„A co o něm soudíte?“
„Že jest s to, aby myšlenky pořádně zmátl.“
„Ano, jest to případ zajisté jediný svého druhu. Jsou v něm okolnosti velmi nápadné. Na příklad změněný tvar šlépějí. Co soudíte o tom?“
„Mortimer pravil, že sir Karel ubíral se v oné části aleje po špičkách.“
„On opakoval tu jen, co pošetilec jeden byl při výslechu řekl. Proč měl by muž kráčeti alejí po špičkách?“
„Jak tedy to vysvětliti?“
„On utíkal, Watsone, prchal zoufale, prchal ze strachu o život svůj, prchal, až praskly cévy v srdci jeho, a až mrtev padl na svou tvář.“
„Prchal – však před čím?“
„V tom jest právě problém ten. Jsou známky, že muž ten pozbyl téměř rozumu, dříve než prchati počal.“
„Jak to můžete tvrditi?“
„Soudím, že příčina strachu jeho přiblížila se k němu od močálu. Je-li tomu tak – a jest to velice pravděpodobné –
tož pouze muž, kterýž pozbyl vší rozvahy, mohl prchati pryč od domu, místo k němu. Lze-li věřiti výpovědi cikánově, sir Karel prchal, křiče o pomoc, směrem, kde pomoci bylo se nejméně nadití. A jiná otázka jest, na koho