soudruha dokázal mi, že nezamýšlel nijakého překvapení.
„Jest zbytečno zapírati, že vás známe, doktore Watsone,“ pravil. „Pověst o výkonech vašeho přítele detektiva pronikla až k nám, a vy nemohl jste ho oslavovati, aniž byste neučinil známým i sebe sama. Když Mortimer řekl mně vaše jméno, nemohl popříti vaši totožnost. Jste-li zde, plyne z toho, že pan Sherlock Holmes zajímá se sám o věc tu, i jsem přirozeně zvědav, jaký úsudek si učinil.“
„Jest mi líto, že nemohu zodpověděti tuto otázku.“
„Smím se však tázati, poctí-li nás sám svojí návštěvou?“
„Nemůže nyní město opustiti. Jiné případy vyžadují jeho pozornosti.“
„Jaká škoda! On zjednal by jistě trochu světla v případě tomto, který jest i pro nás tak temným. Pokud však běží o vlastní vaše pátrání, je-li možno, abych vám přispěl, potřebujete jen poručiti. Budu-li míti vědomí jen nějaké ve směru vašeho podezření, aneb o tom, jak míníte v pátrání svém postupovati, mohl bych vám snad přispět! radou svou, neb i jinak.“
„Ujišťuji vás, že jsem zde na návštěvě u svého přítele sira Jindřicha, a že tudíž nepotřebuji žádné pomoci.“
„Výtečně!“ děl Stapleton. „Máte úplně pravdu, že jste mlčenlivým a opatrným. Pokáral jste mne právem za to, že jsem se, jak cítím nyní sám, neoprávněně vtíral, i slibuji vám, že se již o věci té nikdy nezmíním.“
Přišli jsme na místo, kdež travou porostlá stezka odbočovala od stezky, vinoucí se močálem.
Příkrý, balvany posetý pahrbek vztyčoval se po pravé straně naší, a pahrbek ten byl zřejmě v dobách minulých vyhloubán lámáním žuly. Strana jeho, jež byla obrácena k nám, tvořila temný útes, z jehož rozsedlin vyrůstalo kapradí a ostružiník.
Nahoře v jisté výši vznášel se dým, podobný šedivému vlajícímu péru.
„Nedlouhá procházka po této stezce přivede nás močálem k Merripitskému dvorci,“ pravil Stapleton. „Snad máte ještě hodinu času, abych měl potěšení, představiti vás své sestře?“
První myšlenka moje byla, že bych měl býti po boku sira Jindřicha. Avšak vzpomněl jsem si na hromadu papírů a účtů, kteréž byly nakupeny na jeho psacím stole. A bylo jisto, že v těchto věcech nemohu mu pomáhati. Nad to Holmes výslovně mně řekl, že mám studovati sousedy naše na močále. Přijal jsem tudíž pozvání Stapletonovo, i dali jsme se oba onou stezkou.
„Jest to obdivuhodné místo, tento močál,“ pravil Stapleton, rozhlížeje se kolem po vlnité pláni, po dlouhých, zelených pahrbcích s rozeklanými hřebeny žulovými, rozčeřenými ve fantastické vlny. „Močálu se nikdy nenabažíte. Nemůžete si ani představiti podivuhodná tajemství, jakáž skrývá. Jest tak rozsáhlý, tak pustý a tak tajuplný!“
„Znáte vy močál dobře?“
„Jsem zde teprve dvě léta. Starousedlíci pokládají mne stále ještě zde jen za hosta. Přišli jsme sem krátce na to, když sir Karel zde se usadil. Avšak moje záliby vedly mne k tomu, že jsem poznal každé místo kraje kolem kol, i myslím, že jest tu málo lidí, kteří by ho znali tak, jako já.“
„Jest tak nesnadno ho poznati?“
„Velmi nesnadno. Vidíte na příklad tuto velikou pláň tam na severu s podivnými pahrbky zvedajícími se z ní –
pozorujete něco nápadného na místech těch?“
„Bylo by to roztomilé místo k potulkám.“
„Jest přirozeno, že tak soudíte. Avšak toto pomyšlení stálo už mnoho lidí před námi život. Pozorujete též jasně zelená místa, hustě tam rozsetá?“
„Ano. Zdají se mně býti úrodnější, nežli ostatní.“ Stapleton se zasmál:
„Toť jest veliká Grimpenská bařina. Bludný jeden krok znamená smrt pro člověka i zvíře. Včera teprve viděl jsem zapadnouti do ní jednoho z koníků na močále chovaných. Nevyhrabal se z ní již. Viděl jsem hlavu jeho dlouho vyčnívati z jámy bahenní, avšak na konec bahno stáhlo ho přece dolů. I za suchého počasí jest nebezpečno přecházeli bařinou, avšak po nynějších deštích podzimních jest to místo přímo strašlivé. Avšak já přece dovedu nalézti cestu až ku pravému středu jeho, i vrátiti se zpátky živ a zdráv. Při sám svatý Jiří, již zase uvízl tam jeden z neblahých těch koníků!“