čekal té noci, a proč čekal na něj v stromořadí onom na místě doma.“
„Myslíte, že čekal na někoho?“
„Muž ten byl‘ starý již a chorý. Můžeme si mysliti, že večer chodíval na procházku, avšak v den ten půda byla rozmoklá a noc nevlídná. Jest přerozeno, aby byl stál po pět neb deset minut na jednom místě, jak doktor Mortimer s bystrostí větší, než jakou bych mu byl přičítal, usoudil podle popela s doutníku otřeného?“
„Ale sir Karel chodil na procházku každého večera.“
„Pokládám za pravděnepodobné, že byl by čekával každého večera u vrátek k močálu vedoucích. Naopak bylo dosvědčeno, že vyhýbal se močálu. V oné noci čekal tam však. Byla to noc před jeho odjezdem do Londýna. Věc nabývá určitějších tvarů, Watsone. Jeví se souvislejší. Smím vás prositi, abyste mi podal mé housle? Odložíme další úvahy o předmětu tom až do zítřka, kdy setkání s doktorem Mortimerem a se sirem Jindřichem Baskervillem poskytne nám pro ně nových opor.“
IV. SIR JINDŘICH BASKERVILLE.
Stůl náš po snídaní byl brzy uklizen, a Holmes čekal ve svém županu na slíbenou návštěvu. Naši klienti byli přesní podle ujednání, neboť hodiny bily právě deset, když doktor Mortimer se objevil, sledován jsa baronetem.
Sir Jindřich Baskerville byl malé postavy, avšak čilých pohybů, černých zraků, a byl asi třicet let stár. Těla byl silného, nad očima klenulo se husté, černé obočí, a tvář mladého muže měla výraz síly a bojovnosti. Oděn byl v zarudlý, lehký oděv, a pleť jeho byla ožehlá jako u mužův, kteří většinu času tráví na vzduchu, a přece v jeho pevném zraku a klidném vystupování bylo cosi, co svědčilo o gentlemanu.
„Zde jest sir Jindřich Baskerville.“
„Ano, jsem to já,“ pravil Jindřich, „a nejpodivnější jest, pane Sherlocku Holmesi, že i kdyby můj přítel nebyl mně navrhl, abych k vám přišel, že byl bych tak učinil z vlastního podnětu. Zvěděl jsem, že umíte luštiti všeliké záhady, a mně naskytla se dnes ráno rovněž záhada, kteráž vyžaduje snad důkladnějšího zkoumání, nežli já bych dovedl.“
„Prosím, sire Jindřichu, usedněte! Rozuměl-li jsem vám dobře, děl jste, že jste po svém příjezdu do Londýna zažil zvláštní příhodu?“
„Nic tak zvláště důležitého, pane Holmesi. Zdá se to býti spíše žert. Dnes ráno došlo mne toto psaní, ač-li může se to psaním nazvati.“
Sir Jindřich položil obálku na stůl, a my všichni sklonili se nad ní. Obálka byla z obyčejného papíru sedavé barvy.
Adresa „Sir Jindřich Baskerville, Northumberlandský Hotel“ jevila nemotorné písmo; razítko znělo „Charing-Cross“
a datum bylo z předešlého večera.
„Kdo věděl, že se chcete ubytovati v Northumberlandském hotelu?“ tázal se Holmes, upjav pronikavý pohled na našeho návštěvníka.
„Nikdo to nemohl věděti, rozhodli jsme se pro hotel ten teprve, když jsem se sešel s doktorem Mortimerem.“
„Avšak doktor Mortimer nepochybně sám tam již bydlí?“
„Nikoliv. Ubytoval jsem se u jistého přítele,“ pravil doktor. „Nebylo vůbec ničeho, podle čehož byl by někdo mohl souditi, že míníme se odebrati do tohoto hotelu.“
„Hm! Někdo zdá se jeviti velmi živý zájem na každém vašem hnutí.“
A Holmes vyňal z obálky půl archu konceptního papíru, na čtyřikrát složeného, otevřel ho a rozložil ho na stole.
Uprostřed, napříč přes půlarch, stála jediná věta, sestavená z nalepených, tištěných slov. Věta zněla:
„Ceníte-li život neb rozum svůj, vzdalujte se močálu!“
Jedině slovo „močál“ bylo napsáno inkoustem.
„Nuže,“ pravil sir Jindřich Baskerville, „snad řeknete mně nyní, pane Holmesi, jaký to hloupý žert, a kdo se tolik zajímá o moje záležitosti?“
„Co tomu říkáte, doktore Mortimere? Musíte přiznati přece, že toto není nic nadpřirozeného.“
„Nikoli! Ale list ten mohl by zcela dobře pocházeti od někoho, jenž byl přesvědčen, že běží zde o věci