zároveň polohou svou způsobovalo, že svíčka mohla býti viděna toliko od zámku Baskervillského.
Balvan žulový dovolil nám přiblížiti se nepozorovaně, i schouleni za ním dívali jsme se k signálovému světlu.
Zvláštním dojmem působilo, viděti zde hořeti uprostřed močálu svíčku bez nejmenšího znamení života kol ní –
viděti zde jediný jen přímý, žlutý plamen ten a odraz světla jeho na skále po každé straně.
„Co máme činiti?“ zašeptal sir Jindřich.
„Čekati zde. Musí býti zde na blízku světla. Uvidíme, zahlédneme-li ho.“
Sotva tato slova splynula s mých rtů, spatřili jsme jej. Nad skalami, v jichž rozsedlině svíčka hořela, zvedla se zažloutlá tvář škaredá – strašlivá, zvířecí tvář, celá zjizvená špatnými vášněmi. Tak, jak byl pokálen bahnem, s vousem svým ježatým a s vlasem rozcuchaným, muž ten zdál se náležeti k oněm starým divochům, kteříž bydlívali v doupatech na svahu pahrbkův.
Světlo, hořící pod ním odráželo se v jeho malých, potměšilých očích, jež hleděly proniknouti tmou v pravo, v levo, jako oči chytrého a divokého zvířete, jež zaslechlo kroky lovce. Zřejmě cosi vzbudilo jeho podezření. Možná, že Barrymore měl ještě nějaký zvláštní signál, kterýž opomněli jsme dáti, aneb zlosyn měl jinou příčinu souditi, že není vše v pořádku, buď jak buď, mohl jsem na jeho tváři zlotřilé vyčisti strach.
Trestanec mohl tudíž každým okamžikem odběhnouti od světla a zmizeti v temnotách.
Skočil jsem proto v před, a sir Jindřich učinil taktéž.
V tomtéž okamžiku zločinec vzkřikl jakousi kletbu proti nám, a mrštil kusem skály, kterýž se roztříštil o balvan, jenž nás byl až dotud zakrýval.
Mohl jsem zahlédnouti jeho krátkou, zavalitou a svalnatou postavu, když skočil na nohy, a když se obrátil, aby prchal.
V tomtéž okamžiku šťastnou náhodou měsíc vysvítil zrovna ze mraků.
Běželi jsme přes hřeben pahrbku, avšak muž náš utíkal již velikou rychlostí po druhé straně dolů, přeskakuje obratně jako kamzík kameny, jež mu ležely v cestě.
Dobře mířená rána z mého revolveru byla by jej zmrzačila, avšak přinesl jsem si revolver jen, abych chránil sebe, kdybych byl napaden, a nikoliv, abych střílel po muži neozbrojeném, kterýž prchá.
Byli jsme oba dobří běžci a silni i zdrávi, avšak brzy shledali jsme, že nemáme čáky dohoniti ho.
Viděli jsme ho dlouho v měsíční záři, až se zdál býti jen malým bodem, pohybujícím se rychle mezi balvany na svahu vzdáleného návrší.
Pádili jsme, pádili pořád, až jsme byli úplně uhnáni, avšak prostora mezi námi stále rostla.
Na konec stanuli jsme, a usedli jsme udýcháni na dvě skaliska, odkudž viděli jsme ho zmizeti v dáli.
A v okamžiku tomto bylo to, kdy událo se něco zvláštního a nečekaného.
Zvedli jsme se s balvanů i obrátili jsme se k domovu, zanechavše beznadějného lovu.
Měsíc stál nízko na obloze po pravé straně, a rozeklaný vrchol útesu žulového odrážel se od dolejšího oblouku stříbrného kotouče jeho.
Tam odrážejíc se černými obrysy jako socha ebenová od zářivého onoho pozadí, stála, jak jsem náhle spatřil, postava muže jakéhosi na útesu.
Nemyslete si, Holmesi, že to byl přelud. Ujišťuji Vás, že jsem neviděl nikdy v životě svém nic jasněji.
Pokud jsem mohl posouditi, byla to postava vysokého, štíhlého muže. Stál tam s nohama poněkud roztaženýma, s rukama založenýma, s hlavou schýlenou, jakoby hloubal nad nesmírnou pouští bařin a žuly, jež rozkládala se před ním.
Snad on byl tím skutečným duchem strašlivého místa tohoto? To nebyl onen trestanec. Muž ten stál daleko od místa, kdež trestanec byl zmizel.
Kromě toho byl to muž mnohem vyšší postavy, Vzkřiknuv překvapením, ukázal jsem ho baronetovi, avšak v tomtéž okamžiku, kdy jsem se obrátil, abych chopil se ruky sira Jindřicha, muž onen zmizel.
Tam zvedal se ještě ostrý hřeben žulový, přetínaje dosud dolejší okraj měsíce, avšak vrcholek jeho nejevil ani