by se zajisté učiniti tak na osamělém močále.
Kdybych však na druhé straně nalezl chatrč, aniž by v ní dlel její obyvatel, musil bych zůstati tam, třeba by sebe déle trvala tato číhaná, až by se on vrátil.
Holmesovi unikl v Londýně. Byl by to v pravdě veliký triumf pro mne, kdybych dokázal já, co nepodařilo se mistru mému: zmocniti se muže toho!
Opět a opět bylo štěstí proti nám při tomto pátrání, avšak na konec přišlo mně přece ku pomoci. A poslem štěstí nebyl nikdo jiný, nežli pan Frankland, kterýž stál s tváří zardělou, vroubenou šedými licousy před vrátky zahrady své, tedy na straně k silnici, kudy jsem jel.
„Dobrý den, doktore Watsone,“ zvolal v neobvyklé u něho dobré náladě. „Musíte dopřáti koním svým odpočinku a zajiti na skleničku vína ke mně a gratulovati mně.“
Moje smýšlení o muži tom nebylo nijak přátelské po tom všem, co jsem slyšel o tom, jak zacházel s dcerou svojí, avšak přál jsem si poslati Perkinse a kočárek domů, abych byl sám, i byla nyní k tomu vhodná příležitost.
Vystoupil jsem tedy z vozu a poslal jsem vzkaz siru Jindřichu, že vrátím se pěšky k obědu.
Po té sledoval jsem Franklanda do jeho jídelny.
„Jest to veliký den pro mne, pane, jeden z červeně podškrtnutých dnů mého života,“ zvolal chechtaje se opět a opět. „Dvojí jsem prosadil. Však já je naučím, ty občany zdejší, že zákon je zákon, a že jest ještě muž, který se nebojí dovolati se ho. Dokázal jsem, že máme právo na cestu středem starého parku Middletonského. Zrovna napříč jeho, sto yardů jen před samým vchodem do jeho obydlí! Co tomu říkáte? Všaktě ukážeme těmto magnátům, že nemohou jen tak pro nic za nic rušiti práva nás občanů, třeba pány ty čert vzal. A potom uzavřel jsem les, kdež Fernworthští si pořádávali zábavy a výlety. Ti pekla splozenci myslili si, že není nijakých vlastnických práv, a že se mohou toulati, kde chtějí se svými papíry a lahvemi.
V obou případech došlo na rozhodnutí, doktore Watsone, a v obou v můj prospěch. Neměl jsem takového dne od té doby, kdy jsem přiskřípl Jana Morlanda pro prohřešení se proti cizímu majetku za to, že vystřelil si ve vlastní bažantnici.“
„Jak, kýho kozla, jste toho dosáhl?“
„Podívejte se do těchto novin, sire. Stojí za to, přečisti to: ‚Frankland proti Morlandovi před královskou soudní stolicí.‘ Stálo mne to dvě stě liber sterlingů, avšak rozsudek jsem prosadil.“
„Prospělo vám to nějak?“
„Nikoliv, pane, nikterak. Jsem hrdý, že mohu říci, že jsem neměl žádného zájmu osobního ve věci té. Jednám toliko ze smyslu pro veřejnou povinnost. Nepochybuji na příklad, že Fernworthští dnes večer upálí moji podobiznu.
Když tak učinili naposled, vyzval jsem policii, aby zamezila takové nemilé výstupy. Okresní stráž jest však ve skandálním stavu, pane, i neposkytla mně ochrany, na kterou jsem měl právo. Soudní případ Frankland contra Reginald uvede věc tu do veřejnosti. Řekl jsem jim, že budou míti ještě příčinu litovati jednání svého vůči mně, a slova má osvědčila se pravdivými …“
„Jak to míníte?“ tázal jsem se.
Starý muž podíval se na mne, jakoby mnoho věděl, ale jakoby to nechtěl říci.
„Protože mohl bych jim říci, co by strašně rádi věděli.“
Hledal jsem již v duchu nějakou záminku, abych mohl uniknouti jeho klábosení, avšak nyní pojal jsem přání, abych zvěděl více.
Prohlédl jsem s dostatek odporovačnou povahu hříšníka toho, než abych nebyl pochopil, že jakákoli známka nějakého silnějšího zájmu s mé strany byla by nejzpůsobilejší zaraziti důvěrné výlevy jeho.
„Nějaká obyčejná afféra pytlácká, není-liž pravda?“ pravil jsem, tváře se co možná lhostejně.
„Cha, cha, toť mnohem důležitější, brachu! Co byste tomu říkal, kdyby se to týkalo trestance na močále?“
Trhnul jsem sebou.
„Nechcete snad tvrditi, že víte, kde jest?“ děl jsem.
„Nevím přesně, kde jest, avšak doufám, že bych mohl policii k tomu přispěti, aby se ho zmocnila. Nenapadlo vás