29

„Zastavíte se snad a pojíte něco?“

„Nikoli, musím odejeti. Nepochybně mne čeká hodně práce! Chtěl jsem se zastaviti zde jen, abych ukázal vám zámek. Avšak Barrymore bude lepším vůdcem nežli já. S Bohem a neotálejte nikdy, ani ve dne ani v noci poslati pro mne, bude-li toho zapotřebí.“

Rachot kol zanikl dole na cestě, a sir Jindřich i já vešli jsme dovnitř; dvéře zapadly těžce za námi.

Byla to krásná komnata, v níž jsme se ocitli, veliká, vzdušná, a opatřená těžkým stropem s mohutnými trámy, jež věky zčernaly. Na velkém krbu starobylého rázu za železným mřížovím praskal a syčel oheň, loučemi udržovaný.

Sir Jindřich a já natáhli jsme ruce k němu, neboť dlouhou cestou byli jsme značně skřehlí.

Potom ohlédli jsme se kolem a spatřili jsme vysoké, štíhlé okno se starými, pestrými skly, dubovými deskami vykládané zdi, parohy na stěnách a štíty se znaky, vše chmurné a temné ve ztlumeném světle lampy, ve středu visící.

„Jest to zrovna tak, jak jsem si představoval,“ pravil sir Jindřich. „Není-liž to pravý obraz domu starého rodu?

Pomyslím-li, že jest to táž síň, v níž po pět století žili předkové moji, pomyšlení to působí na mne dojmem slavnostně velebným.“

Viděl ‚jsem, že snědá tvář jeho zazářila mladickým nadšením, když se ohlédl. Světlo padalo naň kdekoliv stál, avšak i dlouhé stíny táhly se po zdech a vznášely se, jako tmavý příkrov nad ním.

Barrymore, když byl dopravil zavazadla naše do našich pokojů, vrátil se znovu, a stál nyní před námi pokorně jako dobře vycvikovaný služebník. Byl to muž pěkného vzhledu, vysoké a statné postavy, vousu široce přistřiženého a bledé, jemně rýsované tváře.

„Přejete si, sire, aby jídlo bylo přineseno ihned?“

„Jest hotovo?“

„V několika minutách bude, pane! Naleznete teplou vodu ve svých komnatách. Moje žena i já budeme šťastni, sire Jindřichu, že budeme směti dlíti kol vás, nežli vše nově zařídíte, avšak uznáte zajisté, že za nových podmínek dům vyžadovati bude značného služebnictva.“

„Za jakých nových podmínek?“

„Mínil jsem jen, sire, že sir Karel žil život velmi samotářský, a my proto byli s to, abychom stačili jeho přáním. Vy ovšem budete si přáti větší společnosti, a tak bude třeba změn ve vaší domácnosti.“

„Hodláte snad – vy a žena vaše – mne opustiti?“

„Jen, kdyby to i vám hovělo, sire!“

„Vaše rodina však byla po boku našem po několik století, není-liž pravda? Mrzelo by mne tudíž, kdybych usídlení své zde měl zahájiti přerušením starých rodinných styků.“

Zdálo se mi, jako bych pozoroval v bledém obličeji komorníkově některé známky vzrušení.

„Cítím totéž, pane, i moje žena. Abych však řekl pravdu, sire, byli jsme příliš oddáni siru Karlu, a smrt jeho silně námi otřásla, takže okolí toto vzbuzuje v nás jen trapné pocity. Bojím se, že nebude již nikdy volno mysli naší na Baskervillském zámku.“

„Avšak co míníte učiniti?“

„Nechybuji, pane, že se nám podaří založiti si nějaký podnik. Šlechetnost sira Karla poskytla nám k tomu prostředky. A nyní, sire, zavděčím se vám snad nejlépe, ukážu-li vám vaše komnaty?“

Čtverhranná galerie s ballustrádou vedla kol hořejška staré síně a přístup k ní byl po dvojitém schodišti.

Z tohoto ústředí vybíhaly dvě dlouhé chodby podle celé délky budovy, a z nich otvíraly se dvéře do všech ložnic.

Ložnice moje byla v témže křídle, jako Baskervillova, a dvéře její byly nejblíže k jeho dveřím.

Tyto komnaty zdály se býti poněkud modernější, nežli střední část zámku, a jasné čalouny i četné svíce odčinily poněkud chmurný dojem, kterýmž příjezd náš působil na mou mysl.

Avšak již jídelna, do níž vcházelo se z velké síně, byla opět prostorou temnou a chmurnou.

Byla to dlouhá komnata se schůdkem, kterýž dělil vyvýšenou část, kdež rodina sedávala, od nižší části,