57

„Avšak, když jste ho vídala tak zřídka, a když jste mu psala tak zřídka, jak mohl věděti tolik o vašich záležitostech, že vám i pomáhati mohl, jakž dle vlastních vašich slov učinil?“

Dáma překonala tuto nástrahu mou s největší obratností.

„Bylo více gentlemenů, kteří znali smutně poměry mé, i sdružili se, aby mně pomohli. Jeden z nich byl pan Stapleton, soused a důvěrný přítel sira Karla. Byl neobyčejně dobrý a prostřednictvím jeho zvěděl sir Karel o mých nesnázích.“

Věděl jsem již, že sir Karel Baskerville učinil Stapletona almužníkem svým pro různé příležitosti, takže tvrzení paní Lyonsové měla ráz pravdy.

„Psala jste někdy siru Karlu, žádajíc ho za schůzku?“ pokračoval jsem.

Paní Lyonsová zarděla se opět hněvem.

„Skutečně, pane, jest to velmi neobyčejná otázka.“

„Lituji, madame, ale musím ji opakovati.“

„Odpovídám vám tedy: jistě nikoli!“

„Ani v den smrti sira Karla?“

Ruměnec zmizel na okamžik s tváře paniny, a obličej na smrt bledý zíral ke mně.

Suché rty ženiny nemohly vysloviti ani jasně „nikoli“, které jsem spíše viděl, nežli slyšel.

„Vaše paměť jistě vás opouští,“ pravil jsem. „Mohl bych citovati dokonce jedno místo dopisu vašeho. Znělo:

‚Prosím, prosím velice, jelikož jste gentleman, abyste spálil tento dopis, a buďte u vrátek v deset hodin.‘“

Myslil jsem, že paní omdlí, avšak zmužila se krajním napěti vůle.

„Není tedy již gentlemenů na světě!“ vzdychla si.

„Křivdíte siru Karlu. On spálil psaní. Ale psaní jest čitelno, i když jest spáleno. Přiznáváte nyní, že jste je psala?“

„Ano, psala jsem je,“ vzkřikla, a duše její ulevila si proudem slov. „Psala jsem je. Proč bych to zapírala? Nemám příčiny styděti se za to. Přála jsem si, aby mně pomohl. Věřila jsem, že, budu-li moci mluviti s ním, dovolám se jeho pomoci, a proto prosila jsem ho za schůzku.“

„Avšak proč tak v pozdní hodině?“

„Poněvadž jsem zvěděla právě, že se chce odebrati příštího dne do Londýna, a že bude vzdálen po celé měsíce.

To byla příčina, proč jsem si neumluvila schůzku na dobu dřívější.“

„Proč však dala jste si s ním dostaveníčko v zahradě, místo abyste ho navštívila doma?“

„Myslíte, že žena může v hodině tak pozdní navštíviti dům muže neženatého?“

„Nuže, co se dělo, když jste se tam setkali?“

„Já tam nešla.“

„Paní Lyonsová!“

„Přísahám vám při všem, co jest mi svato! Nešla jsem tam. Něco zabránilo mně tam jíti…“

„Co to bylo?“

„To jest soukromá věc. Nemohu to říci.“

„Vy jste přiznala tedy, že jste si umluvila schůzku se sirem Karlem v tutéž hodinu a na tomtéž místě, kdy ho stihla smrt, avšak vy popíráte, že jste dostaveníčku dostála?“

„Tak jest to pravda.“

Podrobil jsem ji opět a opět křížovým otázkám, avšak bez výsledku.

„Paní Lyonsová,“ pravil jsem, když jsem se zvedl po tomto dlouhém a bezvýsledném rozhovoru, „máte velmi velikou zodpovědnost a stavíte se do postavení velmi falešného, když nesdělíte zcela jasně, co víte. Budu-li musit dovolati se pomoci policie, poznáte teprve, jak velice vážně jste ohrožena. Jste-li nevinná, proč jste v prvním okamžiku zapřela, že jste psala siru Karlu v onen den?“