16

„Kratičkými nůžkami na nehty,“ děl Holmes. „Ze to musily býti nůžky velmi krátké, vidíte z toho, že člověk ten při výstřižku ‚život neb‘ musil zastříhnouti dvakrát.“

„Skutečně. Někdo vystřihal tedy slova dopisu krátkými nůžkami, nalepil slova lepidlem –“

„Gumou,“ opravil Holmes.

„– nalepil tedy slova gumou na papír. Avšak přál bych si věděti, proč slovo ‚močál‘ bylo napsáno?“

„Poněvadž slova toho nebylo lze nalézti v textu tištěném. Slova ostatní (jsou velmi jednoduchá, a možno je nalézti v každém čísle, kdežto slovo ‚močál‘ vyskytuje se mnohem řidčeji.“

„Ano, ovšem, tím věc jest dobře vysvětlena. Vyčetl jste ještě něco jiného v dopise tom, pane Holmesi?“

„Ano, ještě jednu neb dvě stopy poskytuje nám dopis ten, a přece původce jeho dal si všechnu péči, aby zakryl vše, co by mohlo vésti na jeho stopu. Adresa psána jest, jak pozorujete, hrubým, neohrabaným písmem. Avšak

‚Times‘ jsou noviny, které zřídka kdy nalézají se v jiných rukou, nežli v rukou muže vysoce vzdělaného. Můžeme tudíž souditi, že dopis byl sestaven mužem vzdělaným, kterýž přál si však, aby nebyl mezi vzdělanci hledán, a snaha jeho změniti vlastní písmo budí domněnku, že vlastní rukopis jeho jest vám znám, anebo stane se vám příště známým. Mimo to povšimněte si, že slova nejsou nalepena v rovné čáře, nýbrž že některá z nich nalepena jsou výše než druhá. ‚Život neb‘ na příklad vymknuta jsou zcela ze svého místa. To buď svědčí o nedbalosti, aneb o rozčilení a spěchu vystřihovače. Já celkem kloním se k názoru poslednějšímu, neboť věc, o kterou tu běží, byla příliš důležitá, a jest pravděnepodobno, že by si počínal skladatel takového dopisu nedbale. Měl-li však na spěch, tož naskýtá se nám zajímavá otázka, proč spěchal, když každý dopis, jenž by byl dán na poštu až do časných hodin ranních, musil stihnouti sira Jindřicha dříve, než by on opustil hotel. Bál se skladatel dopisu přerušení – a od koho?“

„Zabíháme tak příliš daleko do kraje domněnek,“ pravil doktor Mortimer.

„Rcete raději, že zašli jsme do oboru, kde musíme odvážiti všechny možnosti a rozhodnouti se pro pravděnejpodobnější. Toť právě vědecké využití obrazotvornosti; ostatně máme tuto hmotný podklad, z něhož naše závěrky mohou vycházeti. Nuže, ač vy zase nazvete to domněnkou – já nemám skorém pochyby, ano, jsem si jist, že tato adresa psána byla v hotelu.“

„Jak, u všech všudy, můžete to tvrditi?“

„Prohlédnete-li obálku bedlivě, zpozorujete, že péro i inkoust činily obtíže. Péro rozskříplo se dvakrát v jediném slově, a vyschlo třikrát při napsání krátké adresy, důkaz to, že bylo v láhvi velmi málo inkoustu. Nuže, péro a kalamář u soukromníka zřídka ponechávají se v takovém stavu, tím méně pak v takovém stavu obojí zároveň.

Avšak znáte inkoust a péra hotelů, kdež zřídka kdy obdržeti lze pořádné psací náčiní. Ano, neváhám skorem říci, že kdybychom mohli prozkoumati koše na papír v hotelech kol Charing-Crosského nádraží, nalezli bychom zbytky vystřihaných ‚Timesů‘ a že bychom mohli ruku vztáhnouti přímo na osobu, jež poslala zvláštní toto poselství.

Haló! Co jest to?“

Holmes zkoumal pozorně papír, na němž slova byla nalepena, drže ho pouze palec nebo dva od svých očí.

„Nuže?“

„Nic, nic,“ děl však Holmes, odkládaje papír. „Jest to obyčejný čistý půlarch, dokonce i bez vodní známky. Myslím, co jsme mohli objeviti na dopise tom, již jsme objevili. A nyní, sire Jindřichu, přihodilo se vám ještě něco zajímavého od té doby, co jste dlel v Londýně?“

„Nikoli, nikoli, pane Holmesi. Nic zajímavého, myslím.“

„Nepozoroval jste nikoho, kdo by vás stopoval neb střežil?“

„Zdá se mi, jako bych byl vkročil přímo v bludiště nějakého sensačního románu,“ pravil náš návštěvník. „Proč, u všech všudy, měl by mne někdo sledovati aneb střežiti?“

„Promluvíme si o tom. Nemáte nic již sděliti nám dříve, nežli započneme pátrání své?“

„Nu, běží o to, nač kladete váhu, aby vám bylo sděleno.“

„Soudím, že všechno, co se odchyluje od prostého běhu života, stojí za sdělení.“ Sir Jindřich se usmál.

„Neznám ještě mnoho z britského způsobu života, neboť strávil jsem skorém všechen svůj život ve Spojených Státech a v Kanadě. Avšak doufám, že ztratiti jednu botku nenáleží ni zde k obvyklému běhu života.“