49

silou svého opovržení.

ADAM: Zlořečený, co tu chceš?

NADČLOVĚK: Já? Já chci jen jedinou věc, ale ta stojí za to. (Seskočí dolů a přistoupí k Adamovi.) Jen jedinou věc, Stvořiteli, jen jednu velikou věc: aspoň na chvíli... na okamžik... zahnat svou vlastní nudu. (Zahalí se černým pláštěm a odejde.)

(Požár, zvonění, střelba na obzoru.)

ADAM (čte): “Zde – bylo – popřeno – dílo – stvoření.” Toť vše, co zbývá.

ALTER EGO:

A na obzoru dým.

Proč jsme se tedy vlastně mučili s tvořením?

Ty jsi s tím začal! Adame, jak je ti?

Co tomu říkáš, tvůrče? Promluv!

ADAM:

Prokletí!

Já tvořivé síle klnu a klnu tvůrčí muce,

prokleté naše dílo, prokleté moje ruce!

Buď zlořečen člověk! Což proto s ním jsem se mořil,

aby mně nakonec všechno pokazil, popřel a zbořil

ten šílený kazisvět, jenž sluje člověk –

ALTER EGO:

– ten spratek,

jenž plodí jen hanbu a nevděk, rozvrat, vojnu a zmatek –

ADAM:

– ten břídil tragický, který si myslí, že tvoří,

když svět, který nestvořil, s ním hroutí se a hoří!

Ó za trest je nechat tvořit!

ALTER EGO:

Patřilo by jim!

Já se jich, Adame, děsím. My vklece a s nadšením

je tvořili, aby žili a podali život dál...

Kde se ten ničivý pud, kde se v nich, Adame, vzal?

ADAM:

Nikde! Je v nich! To znám! Já to byl, já to byl,

já jednou už popřel svět, já jsem jej zahubil,

já vím, jak se to dělá, já vím, jak laciné

je rozbít a zničit svět...

ALTER EGO:

Čím?

ADAM:

Tobě to říci? NE!