Raději se podívám, jak to vypadá... po konci světa! (Rozhlíží se koldokola.) Tak! to je všechno?... Vždyť tu vůbec schází
tragicky čadící a šílený obraz zkázy:
čekal bys cyklóny, potopu, komety, lávu a – jářku –
upřímně řečeno, také víc křiku a nářku.
Já myslel, že to bude bůhsámvíjak krásné,
že svět musí zajít v hrůze velkolepé,
a zatím to jen bylo, jako když lampa zhasne.
I konec světa jsem si představoval lépe.
Takhle to zkazit! Hanba! Zhaslo to – a nic dál,
jako by konec světa nestál za drobet parády.
To bych já, holenku, byl jinak zrežoval,
přidal bych děsu, vřavy a tragické nálady,
ohňostroj siných blesků a nějaké plameny rudé...
(Hledá.)
Tak vida, já jsem myslel, že kdovíco vidět bude,
trosky, rumiště, rozvrat, dým ohořelých trámů,
rezivé vraky strojů nebo sloupoví chrámu,
a zatím nic, nic, nic, docela prázdné nic –
Fuj, člověk by přece jen čekal, že zůstane něco víc!
Z toho je jasně vidět, že nic za nic nestálo:
kdyby co za něco stálo, tak by to zůstalo,
nu nemám pravdu?
(Hledá.)
Pusto a prázdno dokola,
ani střep, ani popel, ani hadřík či mrtvola,
nikde nic lidského, co by se ptalo, co by žalovalo:
Co se to, člověče, co se to s námi stalo?
A já bych řekl: Ano, to jsem já učinil a já se ti zodpovím, já popřel svět, já zničil svět kanónem strašlivým,
a sice z těch a těch drtivých důvodů muselo se to stát –
Škoda že tady to nemám komu povídat.
Tohleto nesmírné Nic je přece jaksi chudé.
Čekal jsem vlastně, že něco snad po lidech zbude,
řekněme aspoň sloup, abych se o něj opřel,
či něco tak trochu lidského, abych to znovu zas popřel –
Hu, zrovna to mrazí v tom prázdném prostoru šedém.
Můj zápor byl asi silnější, nežli jsem mínil předem.
Člověku by se věru nebylo ani snilo,