7

Budeš bez pout a slabin, bez kazu a chyby.

Hotovo! (Vstane.) Evo, vstaň! – Mně se ta ženská líbí.

– Bohyně, ožij! Vstaň, ženo nová a jiná!

Člověk by nevěřil, že tvořit je taková dřina.

Hej, no tak vstávej, socho! – Nic, leží bez hnutí.

Aha, já zapomněl dát jí života dechnutí.

(Obléká si kabát, a poklekaje, dechne na ni.)

Evo, kráso, sílo, ženo, zázraku boží,

stvořitel políbil tě dechem života. Ožij!

(Pustý kraj se ozáří sluncem.)

EVA (pozvedá se): Ach!

ADAM (v úžasu): Ono to žije! Tedy přec to umím! Evo, ty jsi opravdu živa?

Eva (vztyčí se): Kdo mne volá?

ADAM: Já, stvořitel. Zdravím tě na kolenou, božské stvoření!

EVA: Zůstaňte klečet.

ADAM: Ano, v úžasu nad tebou. Jak jsi krásná!

EVA: Kdo jste? Jste zamazán od špíny země.

ADAM: To je Hlína tvoření. Já jsem Adam, otec života. To je ohromný okamžik. Evo, podej mi ruku!

EVA: Až se umyješ. Jdi dál!

ADAM (vstává zmaten): Cože? Ty mně nemáš co říci?

EVA (ukazuje): Slunce!

ADAM: Co mám na něm vidět?

EVA: Je vysoko.

ADAM: To vím dávno.

EVA: Nejsi hoden k nám pozvednout oči.

ADAM: Ke komu to, prosím?

EVA: Ke mně a k slunci, ubohý netvore.

ADAM: Ubohý net- – Evo! Víš, kdo já jsem?

EVA: Nějaká nečistá bytost. Máš křivé nohy a špinavé ruce. Jsi asi nějaký otrok.

ADAM: A co jsi prosím tě ty?

EVA: Já jsem zázrak života.

ADAM: Kdo ti tohle řekl?

EVA: Vnitřní hlas. Já jsem Bohyně.

ADAM: Hleďme, i ten vnitřní hlas má ode mne!

EVA: Tvůj hlas je odporný. V mém nitru zpívá hlas vyšší.

ADAM: A co zpívá?

EVA: Tomu ty nerozumíš, nízký rabe. Zpívá, že jsem plavá jako lvice, jako ryšavé obilí.

ADAM: Ale jdi!

EVA: Že jsem bez pout a slabin, bez kazu a chyby.