(Ustane v práci.)
– Ale proč, u všech všudy, má to být zrovna mužský?
Mužem mohu být já, alespoň pro začátek;
bude-li třeba dalšího, to člověk ještě neví.
Stvořením ženy zahájím svůj veliký tvůrčí svátek,
já, nový Adam, klekám k stvoření Evy.
(Svlékne si kabát a modeluje v hlíně.)
Ó rozkoši stvořitele!
Nadlidský Nadživot tvořím,
v úchvatné tvůrčí říji
své ruce do jílu nořím.
Sám zázrak života, ejhle,
se rýsuje ve hlíně,
ne ubohá pohlavní loutka,
ne žena, leč Bohyně.
Nebudeš poddána muži,
budeš svou vlastní paní,
nebudeš dána mu v plen,
ale k uctívání –
– sem přidat hodně hlíny a dobře to uhladit.
Hrome, to budou boky, co bude ta ženská mít!
Prolhané morálky bab
zlom pouta malicherná,
nepřijmeš jařmo chtíče,
nebudeš otrocky věrná,
nebudeš líhnout děti
ani se ohánět hadrem,
rozrazíš předsudků krunýř
nádherným volným ňadrem –
– a aby bylo hned vidět, že je nadčlověčí,
musím jí dotyčná ňadra udělat trochu větší.
Ó extázi muže a tvůrce!
V té božské úrodě vnad
v úžasu nalézám, tvoře,
tajemný vyšší řád –
Vida, k čemu jsou dobré ty pletky s ženskými kdysi:
Člověk teď aspoň ví, jaké dát Bohyni rysy.
Buď plavá jako lvice, jako ryšavé obilí.
– Mně aspoň se ty plavé vždycky víc líbily.