silou svého opovržení.
ADAM: Zlořečený, co tu chceš?
NADČLOVĚK: Já? Já chci jen jedinou věc, ale ta stojí za to. (Seskočí dolů a přistoupí k Adamovi.) Jen jedinou věc, Stvořiteli, jen jednu velikou věc: aspoň na chvíli... na okamžik... zahnat svou vlastní nudu. (Zahalí se černým pláštěm a odejde.)
(Požár, zvonění, střelba na obzoru.)
ADAM (čte): “Zde – bylo – popřeno – dílo – stvoření.” Toť vše, co zbývá.
ALTER EGO:
A na obzoru dým.
Proč jsme se tedy vlastně mučili s tvořením?
Ty jsi s tím začal! Adame, jak je ti?
Co tomu říkáš, tvůrče? Promluv!
ADAM:
Prokletí!
Já tvořivé síle klnu a klnu tvůrčí muce,
prokleté naše dílo, prokleté moje ruce!
Buď zlořečen člověk! Což proto s ním jsem se mořil,
aby mně nakonec všechno pokazil, popřel a zbořil
ten šílený kazisvět, jenž sluje člověk –
ALTER EGO:
– ten spratek,
jenž plodí jen hanbu a nevděk, rozvrat, vojnu a zmatek –
ADAM:
– ten břídil tragický, který si myslí, že tvoří,
když svět, který nestvořil, s ním hroutí se a hoří!
Ó za trest je nechat tvořit!
ALTER EGO:
Patřilo by jim!
Já se jich, Adame, děsím. My vklece a s nadšením
je tvořili, aby žili a podali život dál...
Kde se ten ničivý pud, kde se v nich, Adame, vzal?
ADAM:
Nikde! Je v nich! To znám! Já to byl, já to byl,
já jednou už popřel svět, já jsem jej zahubil,
já vím, jak se to dělá, já vím, jak laciné
je rozbít a zničit svět...
ALTER EGO:
Čím?
ADAM:
Tobě to říci? NE!