3

Raději se podívám, jak to vypadá... po konci světa! (Rozhlíží se koldokola.) Tak! to je všechno?... Vždyť tu vůbec schází

tragicky čadící a šílený obraz zkázy:

čekal bys cyklóny, potopu, komety, lávu a – jářku –

upřímně řečeno, také víc křiku a nářku.

Já myslel, že to bude bůhsámvíjak krásné,

že svět musí zajít v hrůze velkolepé,

a zatím to jen bylo, jako když lampa zhasne.

I konec světa jsem si představoval lépe.

Takhle to zkazit! Hanba! Zhaslo to – a nic dál,

jako by konec světa nestál za drobet parády.

To bych já, holenku, byl jinak zrežoval,

přidal bych děsu, vřavy a tragické nálady,

ohňostroj siných blesků a nějaké plameny rudé...

(Hledá.)

Tak vida, já jsem myslel, že kdovíco vidět bude,

trosky, rumiště, rozvrat, dým ohořelých trámů,

rezivé vraky strojů nebo sloupoví chrámu,

a zatím nic, nic, nic, docela prázdné nic –

Fuj, člověk by přece jen čekal, že zůstane něco víc!

Z toho je jasně vidět, že nic za nic nestálo:

kdyby co za něco stálo, tak by to zůstalo,

nu nemám pravdu?

(Hledá.)

Pusto a prázdno dokola,

ani střep, ani popel, ani hadřík či mrtvola,

nikde nic lidského, co by se ptalo, co by žalovalo:

Co se to, člověče, co se to s námi stalo?

A já bych řekl: Ano, to jsem já učinil a já se ti zodpovím, já popřel svět, já zničil svět kanónem strašlivým,

a sice z těch a těch drtivých důvodů muselo se to stát –

Škoda že tady to nemám komu povídat.

Tohleto nesmírné Nic je přece jaksi chudé.

Čekal jsem vlastně, že něco snad po lidech zbude,

řekněme aspoň sloup, abych se o něj opřel,

či něco tak trochu lidského, abych to znovu zas popřel –

Hu, zrovna to mrazí v tom prázdném prostoru šedém.

Můj zápor byl asi silnější, nežli jsem mínil předem.

Člověku by se věru nebylo ani snilo,