IV.

Táž scenérie; jen vzadu přibylo obydlí Alter Egovo. Je zřejmo, že svět je rozdělen na dva díly.

Adam na své straně píše do notesu. Alter Ego sedí zachmuřen.

ADAM: Hm. Dobře to mám. (Pauza.) Hm, hm. Ale je dost chladno. (Ještě delší pauza.) Nechtěl bys, abych ti to přečetl? Řekneš mi pak, je-li to dobře.

ALTER EGO: Není. (Pauza.)

ADAM: Ty si nezapisuješ své myšlenky?

ALTER EGO: Ne. (Pauza.) A nepřej si, abych napsal, co si tak myslím.

ADAM: Jen to napiš, ulehči si.

ALTER EGO: Proč bych si měl ulehčovat? Prosím jen žádné osobní narážky!

ADAM: Dovol, copak já dělám nějaké osobní narážky?

ALTER EGO: Zlomyslné a nejapné narážky. To je babský klep, že mně utekla žena. Odešla prostě. Odešla s mým svolením, abys to věděl.

ADAM: Ale tos jí neměl dovolovat, kamaráde.

ALTER EGO: To se řekne, neměl! Tak to zkus ji udržet! A abys věděl, je to tvá vina. Proč jsi stvořil toho Nadčlověka? To bych rád věděl! A pak ještě děláš uštěpačné narážky, že za ním má žena utekla!

ADAM: Odešla.

ALTER EGO: A co na tom? Já jsem raději sám. Rodina je beztoho přežitek. Pokrok světa se nezastaví u takové opičí instituce, jako je rodina. Vůbec tady to vypadá –

ADAM: Poslyš, schází-li ti něco... třeba něco zašít nebo tak, Lilitka ti to udělá.

ALTER EGO: Ne, děkuji... ale... není třeba. Co dělá paní Lilith?

ADAM: Ani nevím. To víš, já mám tolik své práce –

ALTER EGO: Tomu ty říkáš práce? To je nějaká práce, pořád tady obcházet a hlídat? Já nevím, co tak přede mnou schováváš.

ADAM: Ale nic! Docela nic! Co bych před tebou schovával? Já sem chodím psát. To víš, doma člověk nemá klid...

ALTER EGO: Proč jsi ji vlastně stvořil?

ADAM: Koho? Lilitku?

ALTER EGO: Ne, ale tu druhou.

ADAM: Tvou paní? Vždyť jsi ji sám chtěl!

ALTER EGO: Já že jsem ji chtěl? Já jsem si ji představoval docela jinak, stvořiteli!

ADAM: Já také, člověče, já také! Já se v ní nevyznám. Mně ti připomíná jednu, kterou jsem znal... ještě ve starém světě, víš? Takový zajímavý typ, ta ženská tehdy –

ALTER EGO: A utekla za někým?