že široké slovanské Ne udělá takové dílo.
Byla to odvaha, co? – Haló! Slyšíte, haló! –
Nikdo se nehlásí! Konec! Triumf! Vesmír bez lidí!
Jen škoda, že nikdo neviděl, jak se to rychle stalo.
Taková věc se, panečku, každý den nevidí.
– Halohaló! Ne, nikdo. – Jak by se jiný chlubil,
hleďte, já popřel svět, vizte, já jsem svět zhubil,
haló, já to byl, slyšíte přece, hola!
Ech, člověk se ani toho diváka nedovolá.
To jsou ty malé poměry. Tupý svět, prázdný a líný.
K čemu máš potom dělat nadlidsky velké činy?
Haló! Ne, nikdo. Svět je mrtev. Negace hotova.
Byla to vlastně blbost, brát ji tak doslova.
Mrtev je svět. Byl udělán špatně, a já jej zmařil.
Škoda jen, že se ten konec trochu líp nepodařil.
(Rozsvítí se nahoře boží oko. Zahřmění.)
HLAS BOŽÍ: Adame, co jsi to učinil?
ADAM: Co prosím? – Kdo mluví? Je tu někdo?
HLAS BOŽÍ: Co jsi to učinil?
ADAM (pyšné): Vždyť vidíte, ne? Já jsem popřel svět.
HLAS BOŽÍ: Co jsi to učinil, Adame?
ADAM (pohlédne vzhůru): Ježíšmarjá, to mluví bůh! (Padá na kolena, zakrývaje si tváře.) HLAS BOŽÍ: Proč jsi to učinil?
ADAM: Já... já jsem myslel...
HLAS BOŽÍ: Adame, proč jsi to učinil?
ADAM: Protože byl svět udělán špatně a nespravedlivě! Například...
HLAS BOŽÍ: Stvoříš jej znovu ty sám.
ADAM: Já? Jak to? Proč?
HLAS BOŽÍ: Ukaž, co umíš.
ADAM: Proč bych já měl tvořit?
HLAS BOŽÍ: Za trest.
ADAM: Tvořit? Ale jak? A z čeho?
HLAS BOŽÍ: Z hlíny, na které klečíš.
ADAM: Jímá mne hrůza!
HLAS BOŽÍ: Hrozno je tvořit. Vstaň!
ADAM: Pane, smiluj se nade mnou!
HLAS BOŽÍ: Adame, tvoř!
(Zahřmění, světlo zhasne.)
ADAM: Cože? (Vstává a oprašuje si kolena.) To se řekne, stvořit nový svět: ale jak? Haló, jak se to má dělat? –
Nehlásí se. Už je tentam. – Hm, mnoho řečí nenadělá. Představoval jsem si ho vlastně docela jinak. Myslel jsem,