Ech, ta mi dala! – Nic s ní není. – Bah,
ať se teď naparuje sama na horách.
Nač se ta ženská vlastně tak nadýmá?
Vždyť já ji uhnětl rukama vlastníma,
a všecko, co v ní je, jsou jen samá velká slova,
a za to se prosím ke mně tak svrchu chová!
U ní tak mužský toho utrží!
Vždyť ani ty blechy se jí nedrží.
Člověk jí nevoní, hleďme! – Hloupá bohyně!
Nejspíše byla nějaká vada ve hlíně.
Nebo snad je to moje chyba, kdoví,
že jsem ji tvořil jenom zápornými slovy;
proto má samé “ne” a tolik odporu.
– Ech, kdopak by za ní lezl někam nahoru!
– Kde jsem to přestal? Aha, chtěl jsem tvořit dál.
Ty ženské jen ruší v práci. Měl jsem zůstat tady.
(Vstává.)
Teď abych se znovu a lépe do tvoření dal;
nyní však budu tvořit jen samými čistými klady.
(Svlékne si kabát.)
Uf, ta mi dala! S ženskými nezačnu už.
Teď na to půjdu jinak. Kladný princip, toť muž.
Základem příštího světa a nového vyššího řádu,
buď síla, mládí, vůle. Buď to muž činu a kladu,
jenž nebude znát než sílu a nesmí být... Cože, nesmí?
Vida, ten mrzký zápor už zase na jazyk vlez mi.
Co chceš, si hlásej, vždy tam kus negace zůstane;
už ve svém omezení sám pojem zápor chová;
dokavad člověk mluví, dotud říká “ne”.
Nestačí popřít svět. Musíš popřít i slova.
Tvůrče, nemluv a tvoř. Pravé tajemství bytí
ve veteši mrtvých pojmů se nikdy nezachytí.
Tvoř v mlčení horoucím a slovy se šálit nedej,
v sebe se soustřeď, sestup k tajemným hlubinám.
V svém nejvnitřnějším snu nejvyšší metu hledej.
Já stvořím muže, jakým chtěl bych býti sám.
(Mlčky pracuje.)
Čím chtěl bych býti! Když jsem byl ještě klukem,
já chtěl být rytířem anebo hromotlukem,