ADAM: A to bych byl blázen! Není o co stát, abys věděla.
EVA (podává Milesovi ruku): Zvítězil jsi, mladý hrdino!
MILES: Byl to můj první čin.
EVA: Tvůj první čin jsem já. Pojď!
MILES: Jdu s tebou!
EVA: K vrcholům!
MILES: A ještě výše. Pojď! Ahoj!
EVA: Ejajá!
(Vystupují vzhůru.)
ADAM: Kam to lezou? Evo, nechoď s ním!
EVA (ohlíží se): Jak je ošklivý!
MILES: Jak je pod námi! Ejajá!
EVA: Ahoj! Halihó!
(Zacházejí.)
ADAM: Evo, zůstaň! – Eh, ať si jdou k čertu! Je to blbec, ten Miles! Kdyby nebylo Evy, tak bych ho sestřelil Kanónem negace – Evo, jak můžeš jít s takovým panákem? Co na něm máš? – Lezou pořád výš. Hlupáci! Lenoši!
Aristokrati! Dát jí tak do ruky koště a pár uřvaných dětí, naduté bohyni! Vida, nejsem jim dost krásný a mladý!
Copak já za to mohu? Já jsem se sám nestvořil. Všecko může člověk stvořit, jenom sebe sama nepředělá. Mne neměl nikdo nikdy rád, jenom maminka... Pak nemá člověk popírat svět! Sám, zase sám! Kdybych aspoň někoho měl, kdo by mne měl trochu rád... Pane, to by se potom tvořilo! Člověk musí mít kus svého štěstí. A pohodlí, to se rozumí. Aby měl pro koho tvořit. A někdo aby byl s ním – Evo! Evo, vrať se! Už neslyší. Já se jí neprosím. –
Nemusela by to být ani bohyně, ale taková prostá, věrná družka – (Vyskočí.) To je nápad! Vždyť já si ji mohu udělat! Já si mohu udělat žen, kolik chci! Ale já chci jen jednu; a až přijde Eva, řeknu jí: Jdi si za svým hrdinou, tady bydlí teplé lidské štěstí. Ta bude mít vztek! (Klekne k hromadě hlíny a vykasá si rukávy.) Teď teprve vím, čeho je světu třeba! Haha, víš, bože, čeho? Štěstí je třeba! To je ohromný objev; teď teprve začnu tvořit lepší a jasnější svět, svět lásky a radosti; do práce! (Hněte v hlíně.) Ale aby mně ji zas Miles nepřebral... Ach co, udělám ji maličkou; ať sedí doma, milá a přítulná; ať žvatlá jako potůček a kvete tisíci květy. Rychle, rychle! Ta samota mne už drtí. Ať je... ať je... ať je, jako byla má první láska; ta sic měla ráda jiného, ale ty budeš milovat mne. Tvé jméno bude Lilith. (Dechne na ni.) Lilitko, vstaň! Kukuč, miláčku!
LILITH (pohne sebou): Kukuč!
ADAM (spráskne ruce): Ta je milá!
LILITH (zvedne se): Nejsem rozcuchaná? Dej mi pusu! Jak ti říkají?
ADAM: Adam. Buď pozdravena, ženo!
LILITH: A-dam. To je divné. Adam. Jdi, mně by se víc líbilo jiné jméno. Počkej, já tě učešu. Nemáš hřeben? Au, mne něco píchlo!
ADAM: To je jen blecha, Lilitko!
LILITH: Podívej se, jak skáče! Ukaž, umíš také tak skákat?
ADAM: Nesluší se, miláčku, aby stvořitel skákal.
LILITH: Jdi, ty mne nemáš rád! (Fňuká.) Já se tě jen ptám, a ty se na mne hned tak utrhuješ!
ADAM: Ale neutrhuji, drahoušku!
LILITH (pláče): Utrhuješ se. Křičíš na mne!
ADAM: Není pravda, že křičím!
LILITH: Křičíš!
ADAM: Ne-kři-čím!!