Však byste padli na kolena a prosili: Adame, zachraň nás! Ale já, já, stoje u tohoto děla, bych jenom řekl: Je konec. Svět musí býti zničen. (Dívá se na hodinky.) Nepřijdou. Tím hůř pro ně. Svět nestojí za to, aby byl zachráněn. Kanón negace je nabit až po ústí. (Strhne plachtu z Kanónu negace.) Můj krásný Kanóne, co je prach a ekrazit proti lidskému Ne? Co jsem se nasbíral vší negace a nastřádal všech rozumů! Co vše jsem přečetl a co debat jsem svedl, než jsem se stal pánem záporu! (Dívá se na hodinky.) Začněme! Ale dřív ještě přečtu svůj Manifest, když už jsem se s tím psal. (Vyjme z kapsy složený Manifest, odkašlá a čte:)
“Ve jménu jediné osvobozující Anarchie –”
– to zní dobře; je to stručné a silné.
“– ohlašuje se zničení světa. Důvody: Každý řád je násilí. Náboženství je podvod. Soukromý život je předsudek.
Zákony jsou otrocká pouta. Každá vláda je tyranie. Jediná odpověď na tento stav je hromové Ne!
My –”
– vlastně bych měl říci “já”, protože jsem mezi těmi šosáky nenašel jediného schopného učedníka; ale “my zní vždycky lépe.
“My prohlašujeme veškerý řád, všechny zvyky a instituce za špatné a nulní; prohlašujeme, že každá snaha o nápravu a převrat světových řádů je zbabělý kompromis; prohlašujeme, že všechno je špatně; život je zlozvyk; humanita je slabost; trpělivost je zločin; ze všeho pak nejhorší je soucit a tolerance.”
STRÁŽNÍK (který se zatím pomalu přiblížil): Hej, pane!
ADAM (vzhlédne): Co je?
STRÁŽNÍK: Nekřičte tak, nebo vás seberu.
ADAM: Dovolte, jako svobodný člověk mohu mluvit, co chci. Ostatně jsem to psal a kázal už tisíckrát: bylo to marné. Zbytečně bych se opakoval. (Zastrkuje zmačkaný Manifest do kapsy.) STRÁŽNÍK: Říkat to můžete, ale hulákat ne. Co to tady máte?
ADAM: Kanón negace.
STRÁŽNÍK: A máte povolení?
ADAM: Nač? Na negaci?
STRÁŽNÍK: Ne, ale abyste to postavil na tenhle pozemek.
ADAM: Já se vykašlu na povolení.
STRÁŽNÍK: Tak to spakujte a koukejte, ať vás už tady nevidím. Nebo budete platit pokutu. Za hodinu ať je to pryč!
ADAM: Za hodinu? Řekněte za půl minuty! Všecko bude za minutu totam, strážče světa! Nezeptáte se, co tím míním?
STRÁŽNÍK: Jděte raději domů, pane! (Zajde.)
ADAM: Poslední okamžik světa, a takhle to zkazit! Fuj! Kdyby byl aspoň řekl něco velikého! Všecko je špatně!
Špatně! Špatně! Já popírám všecko! (Bijí hodiny.) Poledne! Bim! Bam! Teď je konec! Teď to praskne! Jedna! Dvě!
Teď stisknout – Bim! Počkejte chvilku! Bam! – (Zarazí se.) Už dotloukly? A já jsem nemohl vystřelit! To je špatně!
(Bijí jiné hodiny.)
ADAM: Sláva! Světe, bídný světe, teď se odbíjí tvá poslední hodina! Bim! Bam! A teď! (Stiskne knoflík u děla.
Ohromná rána, řinčení a rachot, Adam padá na zem, úplná tma. Dlouhé vytí meluziny, ryk a burácení. Všecky divadelní zvuky jsou v činnosti.)
ADAM: Ježíšmarjá, já jsem mrtev! Pomoc!
(Dunění se utišuje a náhle ustane. Pauza. Slabě a šedivě svítá. V ošklivém polosvitu se zjevuje, že veškerá scenérie zmizela. Je jen pustá země s vysokým břehem a zoufale pustý obzor.) ADAM (posadí se): Já nejsem mrtev? Tak to nebyl konec světa? (Vstává.) Kde to jsem? Tady je Kanón negace...
Ale tady dřív stály domy! A tady viselo prádlo! Domy jsou pryč! Všecko... všecko je pryč! Tak tedy přece je konec světa! A já jsem živ? Aha, já jsem zapomněl popřít sebe sama! Ale jinak je konec světa: to je zřejmé. (Padne na kolena.) Spasil jsem svět, neboť jsem jej zničil! (Pauza.) Blbost: bylo mně, jako bych se měl modlit. (Vstává.)