ALTER EGO: Však už se dlouho chystala.
(Vichr a liják.)
ADAM: Sedni si tuhle, tady je sucho.
ALTER EGO: Ale to už je na tvé půlce.
ADAM: To je jedno, jen si sedni.
ALTER EGO (usedá): Já bych tě nerad obtěžoval.
ADAM: Hlouposti. Mně vůbec nepřekážíš.
(Slabší zahřmění.)
ALTER EGO: To je ale příval!
ADAM: Je. To dělá dobře žitům.
ALTER EGO: Nesmysl. Žito už má dost, ale řepa potřebuje.
ADAM: Žádná řepa. Brambory.
ALTER EGO: Brambory taky.
ADAM: A řepa taky.
(Bouře se vzdaluje.)
ADAM: Hm. A jak se daří u vás?
ALTER EGO: Děkuji. Ujde to.
ADAM: Jen když nespadly kroupy.
ALTER EGO: Zrovna jsem si to myslel. Už prší míň.
(Bouře doznívá.)
ADAM: Ale pěkně se ochladilo.
ALTER EGO: Však už bylo příliš dusno.
ADAM: To jde na nervy. Protos byl tak podrážděný.
ALTER EGO: Dovol, já že jsem byl podrážděný? Tys přece začal!
ADAM: Nemluv! Já přece proti tobě nic nemám.
ALTER EGO: To jsem rád; vidíš, já myslel – Koukej, už svítí slunce.
(Ptačí zpěv.)
ADAM: Nepůjdeme trochu ven?
ALTER EGO (vstává): Až za tebou, Adame.
ADAM (vyjde z díry): Podívej se, Alter Ego, duha! (Odstrkuje nohou kopí pohozené na zemi.) ALTER EGO (odstrkuje kopí ještě dále): A nahoře druhá! Koukej, dvě duhy nad sebou!
ADAM (nad Alter Egovou deskou): Tak tohle je tvá deska?
(Ohmatá ji.) Solidní. Z čeho je?
ALTER EGO: Ze žuly myslím. Ale tvá je vkusnější, taková umělecká.
ADAM: Tvá zase víc vydrží. To je dílo! Můžeš mít ze svých lidí radost, Alter Ego.
ALTER EGO: To mne opravdu těší, Adame. Když to řekne takový odborník jako ty...
ADAM: Víš, často si říkám, že to není zlé, udělat všechny lidi stejně. Když jich je víc pohromadě, tak to prokoukne, víš? A pak je to rychlejší práce. Má to něco do sebe.
ALTER EGO: To má; ale udělat každého jinak, to také není zlé. Je v tom tolik rozmanitosti a nápadů... Ty jsi vlastně umělec, Adame, to je to. Máš to pěkné!