Budeš bez pout a slabin, bez kazu a chyby.
Hotovo! (Vstane.) Evo, vstaň! – Mně se ta ženská líbí.
– Bohyně, ožij! Vstaň, ženo nová a jiná!
Člověk by nevěřil, že tvořit je taková dřina.
Hej, no tak vstávej, socho! – Nic, leží bez hnutí.
Aha, já zapomněl dát jí života dechnutí.
(Obléká si kabát, a poklekaje, dechne na ni.)
Evo, kráso, sílo, ženo, zázraku boží,
stvořitel políbil tě dechem života. Ožij!
(Pustý kraj se ozáří sluncem.)
EVA (pozvedá se): Ach!
ADAM (v úžasu): Ono to žije! Tedy přec to umím! Evo, ty jsi opravdu živa?
Eva (vztyčí se): Kdo mne volá?
ADAM: Já, stvořitel. Zdravím tě na kolenou, božské stvoření!
EVA: Zůstaňte klečet.
ADAM: Ano, v úžasu nad tebou. Jak jsi krásná!
EVA: Kdo jste? Jste zamazán od špíny země.
ADAM: To je Hlína tvoření. Já jsem Adam, otec života. To je ohromný okamžik. Evo, podej mi ruku!
EVA: Až se umyješ. Jdi dál!
ADAM (vstává zmaten): Cože? Ty mně nemáš co říci?
EVA (ukazuje): Slunce!
ADAM: Co mám na něm vidět?
EVA: Je vysoko.
ADAM: To vím dávno.
EVA: Nejsi hoden k nám pozvednout oči.
ADAM: Ke komu to, prosím?
EVA: Ke mně a k slunci, ubohý netvore.
ADAM: Ubohý net- – Evo! Víš, kdo já jsem?
EVA: Nějaká nečistá bytost. Máš křivé nohy a špinavé ruce. Jsi asi nějaký otrok.
ADAM: A co jsi prosím tě ty?
EVA: Já jsem zázrak života.
ADAM: Kdo ti tohle řekl?
EVA: Vnitřní hlas. Já jsem Bohyně.
ADAM: Hleďme, i ten vnitřní hlas má ode mne!
EVA: Tvůj hlas je odporný. V mém nitru zpívá hlas vyšší.
ADAM: A co zpívá?
EVA: Tomu ty nerozumíš, nízký rabe. Zpívá, že jsem plavá jako lvice, jako ryšavé obilí.
ADAM: Ale jdi!
EVA: Že jsem bez pout a slabin, bez kazu a chyby.