Němců se menšil a městečka, dědiny, dříve jen Němci obydlené, stávaly se slovenskými. To stalo se s celým téměř Malým Hontem, Zvolenskem, hoření částí Gemeru, se všemi báňskými městy, Rožňavou, Ružomberkem, vyjma Kremnici, kde se ještě slabé stopy Němectva udržely. Osud ten potkal i dřevorubaře černo-hrončanské, a snad nejdříve. Nemohouce stačiti, aby dostatečnou potřebu dříví dodávali, nuceni byli jiných ku pomoci volati. A kdo rychleji chápe se výrobku nežli Slovák! Ihned byli hotovi vyměniti pluh za sekeru. Četným počtem se přihrnuli a ukázali Němcům, seč jsou. Ku konci 16. století a na počátku 17. celé rodiny, jako Belko, Berčík, Bukovec, Medvěd, Tažký, Muránsky, Caboň, Javorčík, Zemko, Kováč a j., když založené od Němců dědiny nepostačovaly, nových si pozakládali. Tak založili prvně Závodu, Medvědovu, Krškovu Dolinu a j., a v krátkém čase tak se rozmnožili, že Němce počtem dalece převyšovali, neboť ubývalo Němcův, takže v oné době jen deset rodin pozůstalo: Auxt, Dekret, Gürtl, Kliment, Schön, Schwandtner, Taxner, Schwarzbacher, Stuhlreiter a Thurn, a ti byli již poslovenčeni. Od té doby ještě i z těch několik vymřelo, takže jen pramálo německých jmen slyšeti jest.
Má tedy pravdu maďarský spisovatel Fejér, když při popisu uherské země mluvě o Slovácích na ně žaluje: ,,Weh'
dem ungrischen Dorfe, weh' dem deutschen, wo sich Slovaken einnisten, denn die würgen and're Nationen rein heraus!“
***
Lesy od hamrů černohrončanských po levém břehu Hronce přes Viepor klenovský se táhnoucí a část lesů vysoké Polány jsou pralesy, jak Slovák říká, staré hory tisícileté. Tam nikdy ještě se neozýval buchot seker, tam dosud nebylo dřevorubarství. Tam kmeny stářím jen a bouřnými větry vyvrácené a polámané padají a ležeti zůstanou, až zbútlejí(zpráchnivějí), jak to leckdes na vývratech a polomech viděti.
Vysoké tyto lesy sestávají nejvíce z jedlí, smrků, buků a částečně na jižních stranách smíšeny jsou s javorem a jasanem. Místy je samá jehličina, místy čistá bučina. — Beňušský revír nemá pralesů a málo jasanů, má ale více kosodřeviny po holech, které na Černém Hronci není.
Buk ve vysokých těch lesích vyrůstá vedle smrku a jedle do stejné s nimi výšky, do 100—120', v průřezu 5— 6'.
Stává se při nich i štíhlejším. Jako nádherný sloup z kamene vykřesaný vypíná se hlaný(rovný) jeho kmen vysoko do oblaků a nad ním rozprostírá se široká koruna, složená z mohutných, klikatých, vzhůru se vypínajících konám (větví), ozářená paprsky slunečními, pronikajícími lesklým, tuhým, krásně zeleným listem, z něhož hlavně sestává černá, vysoko okolo kmene ležící prsť, neboť lístek bukový kde odpadne, tam zahyne. Kde jich více pohromadě stojí, tvoří vysoké jeho kmeny ozorná sloupořadí. — Někde, jako v lesích Viepru klenovského, stojí osamělý na zápole skály, upoután na tvrdý kámen mohutnými, jak z železa ulitými kořeny. Skalní orel staví své hnízdo ve vrcholu jeho a rozličná dravá a bukvic milovná ptač, kanúr(káně), jastrab, kršiak(Falco lagopus), krahulec, sojka, oblétá jeho hlavu a odpočívá na širokých jeho ramenech. A pod ním v zápolách skalních kotí (kotia) se a zimují medvědi i jazvec. Když se mnoho bukvic urodí, medvědí to pastvy, těší se myslivci, že bude i mnoho medvědů a že budou dobré polovačky. Z jara, když vyhánějí buky bluosť, zpívá si valach: Rozvíjaj sa, bůčku, zhusta poľahúčku,
až sa ty rozviješ, valachov přikryješ. —
Z dříví bukového dělají se klatý, též potřebuje se k vodním stavbám, nejvíc ale k topení a pálení uhlí. Nejvíce je jak na Černém Hronci, tak v beňušském revíru stromů jehličích, jimiž porostlé jsou skoro celé Tatry. Jedla, kterou okolo Března a v Gemeru také háštra zovou, a smrek jedné jsou rástvy a vyrůstají obyčejně do výšky 120 — 150' ; našly se ale již jedle a smrky 160' a 186' vysoké v objemu 6—7'. Ovšem co vzácnost. — Když se přijde ze světlého lesa javorového a jasanového, oživeného zpěvem ptactva, do lesa jedlového a smrkového, má všecko jiný ráz. Tu vypínají se štíhlé kmeny s kůrou rozpukanou do náramné výše a okolo nich rozkládají se tuhou štětí porostlé větve, oddola až k vrchu, tvoříce krásné pyramidy, v zimě v letě zelené. Silné kořeny na povrchu rozložené pokryty jsou vysoko kluzkou štětí, po níž nechodí se tak měkce jako po pažitu mechem prorostlém v lesích listnatých. Někde jen při potůčkách a mokradlinách pokryto je kořání mohutných těch stromů vysokým mechem a bujně rostoucím paprutěm. V temnu větví hnízdo má veverka a v sousedství jejím, na větvičce, zlatohlávek. Zpěv drozda plavého, na jmelí se popásajícího, jednotvárné tesání zobáků žlun a datlů, hledajících podkorní hmyz, čvikot sýkor, krákání harvanů a chřest padajících sulek (šišky) jedině přerušuje tichost zasmušilého lesa. Tu a tam viděti zpráchnivělý kmen ležeti, porostlý mechem a houbou fialovou, a kolem něho vyráží mladá sihlina. Na světlejších místech jsou polštáře hadího mechu (Lycopodium clavatum) a ploníku, a houby jedlé i nejedlé, hřib, ryzec, modrák, lišky, mlieče(Agaricus lactifluus), smrž, kuřátka, sivienka(Agaricus violascens), hřib penčurák (Boletus esculentus), jelenice, fukavica, muchotravka a jiných více kysají pod jedlemi i bukem. Tu a tam viděti vedle světlokoré jedle a tmavozeleného smrku starý strom s opršelou hlavou, s kůrou drsnou, rozpukanou, na jehož uschlých větvech dlouhé svitky šedého mechu visí. V máji a červnu prodchnuty