83

v kotli nalezené odevzdány byly panu Fr. Kubinimu. —

K těmto zápiskám pana Reusza připojuji opis Hrádku hornolehotského, který jsem sama před dvěma lety na-vštívila.

Horní Lehota je vesnice ve Zvoleňské stolici as 11/ míle od Března vzdálená; stranou od silnice, která vede 2

hronským údolím od Bystřice k Březnu, leží v malé dolině pod holou, t. j. horou Babou, obklíčena samými vrchy a vysokými horami. Severovýchodně vypíná Baba svou holou hlavu, za ní k severu ční do oblak vysoký Ďumbier 6240' a od Ďumbiera k západu táhne se řada vysokých hor, vrchol přes vrchol, Magura 2578', Čertová, Peklo, Králův laz, na němž král Matyáš, miláček to lidu slovenského, rád medvědy a kance loví val, a j. K jihu jsou menší vrchy, mající jména od druhů stromoví, jímž ponejvíce porostlé jsou, aneb od podoby, ku př. Okosená, Chvatimech, Javorina, Dúbrava, Březová a j. Hned při Horní Lehotě je Březová, která se táhne až k samému Hronu, kde strmo dolů padá; s té strany je nejvíc zarostlá, a ačkoliv rozličným stromovím, přece každý, kdo vidí nahoře ty silné krásné břízy stát, v sličném jich roštu, jak celé hoře světlejšího rázu dodávají, přisvědčí, že jí to jméno jen přísluší. Proti Březové je Chvatimech, Javorina a dole mezi nimi úzké údolí, jež protéká Hron. Pod samou Březovou u Hronu je železná huť, kde se dělají siny a plechy. Při dílně vzrůstá nová dědina, již pojmenovali dle vrchu Březová.

Na západ je nízká návršina, dílem zoraná, dílem pažitem porostlá, a za návrším leží Dolní Lehota. Mezi těma dvěma dědinami, na mezi při rozcestí, viděti kámen as na čtvrt lokte nad zem vynikající, mechem porostlý; pod tím kamenem prý leží Prdimucha, který býval vlkodlakem. Když po smrti, pochován jsa na hřbitov, z hrobu vstával a pokoje nedával, vykopali ho vesničané, hlavu sryli rejčem, položili mezi nohy, srdce probili osikovým kůlem a tam k rozcestí na mez pochovali, kde se posud říká ,,Prdimuchův hrob“. Musel by to být hodný chlap, kdo by tamtudy v noci šel; toho prý by to tak pomátlo, že by se na jednom místě do rána motal, a přece domů netrefil, navzdor že dědina před očima. — Pod samou holou Babou vidět při sobě tři vrchy, jež svou homolovitou formou patrně od ostatních se liší. Prostřední z těch tří nazývá okolní lid Hrádek, má jej v jakési vážnosti a rozličné báje si o něm vypravuje. — Hostitel můj, ctihodný pan farář J. Ch. K., povídal mi jen to, že je pro starožitnosti zajímavý.

— Poněvadž mne vše, co jsem v tamějších krajinách viděla, velice zajímalo, umínila jsem si jíti na Hrádek a pan Ch. K. slíbil ochotně mne doprovoditi.

Jednoho rána, když jsme viděli, že nemá Baba kápku a hory že jsou jasné, vybrali jsme se na Hrádek. Starý Blažo, soused lehoťanský, šel s námi. Jdouce dědinou, upozornil mne Blažo na jedno z posledních stavení řka, že je to nejstarší v dědině a že v něm straší (mace). Je už velmi chatrné, dřevěné a se všech stran podepřené, aby nespadlo. Vskutku ve světnici toho stavení slyšeti v jisté doby divný jakýs hukot a hřmot, který jako by z podzemí vycházel. Ne vyzkoumalo se posud, co by to bylo, nejspíše nějaká dutina neb pramen v zemi na těchto místech.

Obyvatelům to již zevšednělo; více se báli, když před několika lety stará nájemnice, kopajíc jámu v světnici pod ložem na brambory, aby jí nezmrzly, vykopala lidské hnáty neobyčejné velikosti, jako z obra prý. Z dědiny vyšli jsme na zorané dílem, dílem křovím a mlázím porostlé návrší. Chudé ženy a děti sbíraly tam trnky, z nichž se mocná kořalka pálí. Z návrší toho vešli jsme do lesa a lesem jdouce sešli jsme hlubokým hvozdem do nízkého údolíčka k potůčku Riavka zvanému, pod samý Hrádek. Potůček ten se žene od Baby dolů pod Hrádek, děle jej od západního vrchu, pak dále údolím na lehotský mlýn, od mlýnu k Lehotě a dále k Březové, kde u železné huti do Hronu padá. Pod Hrádkem odděluje se od toho potůčku malý pramen a o dva kroky dále pod protějším od Hrádku vrchem náhle mizí. Toto mizení pramenů pod vrchy jmenují trativody a takových trativodů jev tamějších horách mnoho. O některých pramenech, které se tratí, nevědí, zdali a kde opět ze země vyvěrají, ale o mnohých to již vyzkoumáno. Znamenitá je v tom ohledu říčka Bystrá; ta se temeni na Ďumbieru, pod Babou se tratí a dvě hodiny cesty as, u vesnice Valaské, mezi Březnem a Lehotou, ze země vyvěrá tak mocně, že hned nedaleko mlýn žene a šumným proudem do blízkého Hronu se valí, kterému takové teploty přidává, že na kus ještě od přítoku jejího i v největší zimě otevřen zůstává, kdežto nahoře i dole zamrzlo je.

Z úzkého toho údolíčka stoupá se již pomalu lesem strmou cestou nahoru k Hrádku, až se přijde na přehybinu, která je mezi východním vrchem (Okosená) a Hrádkem. Z přehybiny té je vidět Hrádek co zvláštní okrouhlou homoli, nahoře plochou; přehybina je odpola zorána, odpola porostlá pažitem, jímž se vine dolů malý pramének, u paty Hrádku se vyprýšťující. Po zorané i trávnaté půdě viděti plno střepů z popelnic, některé neobyčejné tloušťky, některé s okrasami, i bez okras. Z přehybiny od strany východní je na Hrádek nejvolnější přístup, také tu není zarostlý, a zdá se, jako by se po třech tarasech nahoru vstupovalo. Hrádek je z těch tří vrchů nejnižší, nahoře plochý; od západního vrchu dělí jej potůček Riavka, na východ, kudy jsme přišli, je přehybina, kterou je spojen s vrchem na východ ležícím; na sever vypíná se vysoká holá Baba; na jih otvírá se výhled do nízké dolinky, kde vidět lehotský mlýn, na kostelíček, který nejvýše v dědině stojí, na Březovou a okolní menší vrchy. Na sever padá Hrádek strmě dolů a ohromné žulové skaliska z něho vystupují; na nich pnou se do výše mohutné buky a