vého výrazu. Každý chodí trochu rozkoleněný, což si navyknou při řezání dříví. Otuženi jsou od nejútlejšího mládí.
V nejtužších zimách viděti po dědinách malé děti sotva se vlekoucí s vyhrnutými košilkami, polonahé, bosé sáň-
kovati se po ledě a v sněhu se batoliti, a je jim přitom dobře, jako rybkám ve vodě. V robotě je handělec usilovný a vytrvalý, v nebezpečenstvích neohrožený, při polovačkách smělý. V chůzi po lese nevyrovná se mu ani polovný pes. Zná dlouho stražit, dlouho i spát, neohlížeje se po tom, či tvrdě, či měkce lehá. Divý je, ale přitom poslušný, uctivý a hostinný; jen když se opije, bývá odporný, srditý a bezočivý. Druhý den neví nic o tom, co dělal, a tiše se ubírá zas do práce. Pobožný je, ale rád si zakleje, takže se již příslovím stalo říkati: „Němuož ten bez toho byť, jako Hronec bez čerta!“ Jakkoli neohrožen a smělý, bojí se matoh. Umí je ale také klamati; když ho pronásledují, prekabátí se a tu oni myslí, že to není on, a nechají ho. Slovák, zvlášť obyvatel hor, oživuje rád celou přírodu vůkol sebe, a nemoha si přirozeným způsobem vysvětliti mnohé neobyčejné, někdy i hrozné úkazy přírodní, přičítá je nadpřirozeným bytostem, zlým neb dobrým. Poklady zemskými vládne Kovlad, Runa a permoníčkové škádlí neb pomáhají horníkům; ve vodách vodní muž vládne a po lukách a hájích tancují v bílých plachtách víly a bosorky, a běda chlapci, který by do jejich kola se přilákati dal, tomu by nohy po kolena utancovaly, do smrti ho ulechtaly.
Na šarkana věří trenčínský horan a povídá, že obývá štítné skály a tam že za sedm let jedno veličizné vejce klade, z něhož za sedm let mladý šarkan se vylíhne. Šarkana prý jen černoknižník opanovati může, který pod zemí bývá a jedno jen oko v čele má. Ten že ho někdy vyčituje151 ven, sedne na něho a v povětří s ním letí kraj světa, a to prý všecko na cestě ničí a hubí; jak na to národní píseň poukazuje:
Ľala dětí, děti,
černoknižník letí
v ohnivom oblaku,
sediaci na draku;
beda tomu lesu,
kadial vezme cestu!
Všetky vody skalí,
celuo pole spáli.
V pověstech slovenských vzpomíná se starý ježibabě!, jak letí na černém oblaku s burkou a ladovcem, div že všecku pšenicu něvydrvil, a po druhé na sivém oblaku se sněhem a zimou.
O krádeži není mezi handělci slyšeti, vyjma že si někdy trochu bramborů vykopají nebo petreněc trávy nasekají, o čemž se nikdo nezmíní. Chorob je mezi nimi málo a naskrze žádné syfilitické. V r. 1855 zuřila cholera (zlá choroba, úmornica) i mezi nimi a mnoho jich tehdáž umřelo, zvláště ženských. Bylo by jich bezpochyby ještě více umřelo, kdyby neměli tak rozumného a ve svém povolání neúnavného lékaře a tak dobrého, lidumilovného faráře, který dnem a nocí z domu do domu chodě nemocné sám ošetřoval, čím mohl, jim pomáhal, dohlížeje, aby se nařízení lékařovo svědomitě plnilo. Někteří z chlapů, když je bolest chytla, napili se dehtu a někteří zase vypili plnou láhev léků najednou, aby to prý skorej pomohlo. Obyčejně dočkají vysokého stáří 80—90 i 100 let.
Co se vzdělání týče, to je chatrné; dílem mají daleko do školy, dílem bývá učení plavačkami a pasením hus a tělců(telat) přetrhováno. Číst umí každý, neboť se modlí z knížek, ale psaním se neobírají, a jestli který jednou za čas jméno svoje podepsati musí, je vidět, že umí lépe sekerou než perem zacházeti.
Ženy nejsou tak pěkny ani tak čistotny jako muži, což bezpochyby od toho pochází, že musejí mnoho a tvrdo robit. Ale silný jsou jako muži, a děvče naloživši na chrbát dvě kily krumplí a nese je přes vrchy pět hodin cesty do brezňanských pálenic, a ještě si cestou zpívá. Ale jakkoli těžce pracují po celý rok, přece, když je nějaká svatba, tancují tři dni a tři noci, aniž si která vzdechne, že ji nohy bolí. Děvčata velmi skoro zakvítají, ale zřídka která se přespí, což si za velikou hanbu pokládají. Co ženy jsou věrné, ale najde se i lehkomyslných, jako všude jinde.
Jako v celém tom okolí mnoho ještě starých zvyků a obyčejů se zachovalo mezi lidem, tak i mezi nimi panují rozličné zvyky a pověry na jisté dny v roce, o některých svátcích a slavnostech ročních, na př. na vianoce, o velké noci, na turíce (na Ducha), o Janě, na Jakuba, o fašankách, o svatbách, krstinách, pohrabech, po nichž se kary slaví, a jiných příležitostech. Hudba jejich jsou husle a gajdy — jež také barbora jmenují a gajdoše barboráš
—, při nichž se dovůle vykrútějí.
***
Počátkem měsíce máje nastává handělčanům nový rok roboty jejich v lese. V ten čas sejdou se všecky