30

mocný. Dělá se z něho tabák vojenský a šňupavý.

Každé jaro, obyčejně v dubnu, vylije Iple rozvodněná rmutné svoje proudy na lučiny podél břehu se táhnoucí a zaplaví celou dolinu. — Po mnoho dní nemožno z města do vinic, ani když voda odpadne, neboť neodnesla-li i velký most, dva mostky přes močály vedoucí odnesla jistě, což není divu. Vždyť je i přísloví: Uhorský most, německý puost a polská modlitba věc nestála!

Jakmile voda odpadne, viděti v stojatých kalech cikány a chudé lidi se broditi a řidicemi chytati číky(piskoře) a jiné ryby, kteréž tam zůstaly. — Dříve než se díry v cestách zanesou a mosty trochu nalíčí, vysuší horké slunce homokový nános a vítr rozmete ho na vše strany aneb do hromad svěje, a než se naděješ, luka se zelenají.

Travička skokem roste, ,,trávička zelená povýše kolena“, jak si děvčata zpívají, a co nevidět nastane KOSBA

V Uhřích není též scelení polí, ale neníť to ani jako u nás, aby si gazda na svoje pole, co by chtěl a kam by chtěl, zasadil neb zašil. Majíť pole na dvě strany rozdělená, na jedné straně seje se jen obilí, na druhé sází se rozličná sadba, a tak se to ob rok mění; kde bylo obilí, sází se sadba, a kde sadba, obilí. Stranou dědiny na úsluní sází se dohán. — Tak i luka celého chotáru (dědinský okruh) v jednotě jsou, mietami jen rozdělené, jež si gazdové kladou na znamení. — Jak nastane čas senoseči, přicházejí Slováci z dědin Hrušovského pohoří na kosbu. Celé řady jich stávají v hlavní ulici, kde si je gazdové najímají. — Některý gazda má už své jisté kosce rok co rok, kteří mu přijdou v určitý čas, aniž by se jich dohledávati musel. — Než se počne kosba, chodí hajduk s bubnem po městě a ohlašuje, že se počíná kosba; tak se ohlašuje i žatva, sklízení kukuřice a sadby, dobývání krumpolí(brambor) i vinobračky. —

Na svěžích lučinách nastane veselý život. — Tu jde dvanáct kosců jednou řadou, chlapi jako hory; kulaté klobouky na hlavách, okolo těla široké opasky, krpce na nohou, plátěné nohavice a krátké košile jest všecek jejich oblek. Krátké fajky v ústech držíce kráčejí krok /a krokem kupředu, a když se jim lehce kosí, libují si, že je travička povolná, že se jim pěkně pod kosu přikloňuje. — Hrabačky hrabou, dávají do kup, podávají na vůz a při vší té práci jim hrdélce jako zvonky zvoní. — Celé rozhovory vedou ve zpěvu; co jedna neví, druhá poví. — Tu chválí si děvče svého šuhaje, jak je pěkný, že by ho nedala ani za ,,výsypok trávy“, a jiná odpovídá šuhajovi, který jí hrozí, že se dá na vojnu: ,,Tak já ťa, šuhajko, zabudněm lahúčko, jako by do vody zahodil jablčko!“ — a opodál zpívají děvčata v chóru smutnou baladu ,,O krásné Heně“.

Na požaté louce hrají děvčátka ,,Hoja, ďunda, hoja“, chlapci lámou kolesa a větší chasa přináší robotníkům vody neb kyselého mléka v krčahách pro občerstvení. Pacholci na nízkých žebřinových vozích seno bud odvážejíce, bud pro ně přijíždějíce bičemi práskají, neustále na koně a voly křičíce: ,,Ej Róza! Šárman! (strakatý pták, maď. jméno koňů) — Hoj, Beťár, Bogár (maď. jména volů: flamendr, chroust), věeee!“ — byť i dosti utíkali. Když přijde gazda na louku, sběhnou se hrabačky okolo něho a jedna ho obváže šátkem neb kalounem okolo pasu; — musí jim dáti něco na propitnou, aby si mohly urobit „dobru vuolu“. Jeť ten způsob i jinde na Slovensku, gazdu vázati. — Když je vše sklízeno, udělají děvčata věnec ze sena, jeden z chlapců nastrčí si ho na tyčku a v čele ostatních, kteří nesou hrábě a podávačky, nesou věnec do gazdova dvora, kde na ně s večeří čekají. — Seno dá se bud do stohu, buď se uloží do pájet; mládza(také košienok, otava) když se klidí, dá se též do stohu. Že dobré nezůstane, jsouc několik měsíců na větru, slunci i dešti, netřeba povídati. — Po senoseči vrátí se horané domů, aby svoje práce odbyli, než přijde.

ŽATVA

Říká se o uherské půdě, že vzejde rež, kdyby i popele zašil! — Proto snad gazdové, spoléhajíce na úrodnost půdy, která i při špatném vzdělávání hojnost všeho rodí, nedbají o zdokonalování svých hospodářství. — Všecko se tak vede, jak se před sty léty vodívalo. Nejlepší mrva zůstane ležet na dvořích, po ulicích a mnohem špatnější vyveze se na pole a té nemnoho. — Když se pole ledabyle zoralo, vláčí se roštím, jež přidělané je ke dřevu, při němž připřáhnuti jsou voli. — Kamení, všeliká burina(Unkraut), kříčky chabzí, jehož mnoho po polích roste, to se vše nechá, takže zorané pole jako u nás starý úhor vyhlíží. — Ale přece obilí hojnost vyrůstá. Když dozrává žito, těší chudý Turopolčan synka: ,,Eh synku, neboj ty sa hladu, už nám žitko zraje niže Novohradu!“ — Z pohoří Javorinského, z horských, chudých dědin přicházejí na žatvu do okolí Ďarmot, ale níže na Dolení zem jdou celé karavany chudých Oravců a Trenčanů na žatvu s ženami i dětmi, majíce s sebou vozíky na zboží. V poli, když není příhodného stromu, aby na větve dítě v plachtě založené zavěsila, vezme matka čtyry silné hole, zarazí je křížem do země, čtyry konce plachty k nim přiváže a doprostřed položí dítě jako do keltsky. Tak je má všude při ruce, kdekoli pracuje. — Mnohý vzdychá: ,,Ej dole, nadole, krvavé mozole, kdo robiť něumie, nadole sa dozvie!“

Ale cože, přece jen co rok nadol se vypravují, aby si obilí domů přivezli. A Maďar, co by počal bez Slováka, kdyby