63

zlými nemocemi. Také malachit nalézá se ve Zvolensku a u Hronce černý burel. Povšimnutí hodná je i Tufha, sluj vápencová v Harmanci, v níž se mnoho kostí z předpotopních zvířat nachází, jakož i v jedné sluji na Hronci. Hory vulkanické zove Slovák skaly žiarne, ždiarne, břidličné hory nad Březnem, mezi Zvolení a Gemerem, kyčerny, skály vysoké, rovně dolů běžící jako zdi, skaly štítové a veliké desky a tabule žulové tlachy. Skálu mramorovou v Gemeru za Revúcí marvaň skala. Také říká Slovák živá skala, jako „živá voda“. Živá voda je, která teče a nikde nestojí, živá skála ta, která má kořeny hluboko v zemi a roste. „Hodně si narásla!“ pravil horár v Horní Lehotě, přijda ke skále, kterou nebyl dlouho viděl. Vysoká sedla mezi dvěma horama zovou prieslopy, priehyby. Pod Prašivou za dědinou Hiadlom, když se k liptovské Korytnici přechází, je prieslop, a když se s Polány dolů k Zvoleni jde, u Očové. Názvosloví pro přírodní útvary a vlastnosti, jakož i pro všechna svá zaměstnání má Slovák bohaté i rozmanité, poněvadž každá stolice své zvláštnosti má.

Hospodářství vede se vůbec po celém Slovensku dle evropského, a nikoli dle asiatského způsobu jako mezi Maďary; také nejsou v horních stolicích tak úrodné půdy jako na Dolení zemi, obyvatelé tedy i potřebou nuceni lépe božích darů zužitkovati a s nimi hospodařiti, což se také stává. Pole jsou lépe zorána, při staveních viděti stodoly s humnem, viděti i chlívy pro dobytek. — Obilí ukládá se do sypáren a komor, sláma do stodol, seno na povály (půdy) neb seníky. Krav drží se ve větších hospodářstvích více než v doleních krajích a také se lépe chovají. Stavení jsou ve městech zděná z kamene, po dědinách a v horách nejvíce dřevěná, doškami a šindelem krytá. Pěkně vyhlížejí stavení dřevěná selská na lazech, stojíce osobitě uprostřed polí a malých hájů jedlových neb březových, jež schválně na vykolčených těch čistinách státi se nechaly. Zhusta viděti v dolinách těch, obyčejně na výšině, kostelíčky, nejvíce v slohu gotickém stavěné, z nichž nejeden velmi starý a památný. Všude panuje větší pořádek, čistota, větší živost a pracovitost nežli mezi Maďary, jak ve městech, tak v dědinách. I ty cesty hradské lepší jsou o mnoho.

Nejúrodnější nivy jsou v hronské dolině od ťubietové k Zvoleni. Tu rodí se pšenice i řež, pšeno (žltá kaša), čočka, hrách, bob, tu i pěkná zelina i výborná ovocina, zvlášť vyhlášené slivky (švestky) bystřické, s nimiž Krupinčanky obchod vedouce do krajů doleních jezdí a za obilí je vyměňují. Víno roste jen v Krupině, ale ,,jde o něm chýr, že je kyselé jako štír!“ Lenu se mnoho neseje, poněvadž na dolením vidieku dobrého pole raději na obilí použijí a na horách na zeleninu a krumple (brambory). Seje se jen u Eubietové, Zvoleni a Garamségu, kde ale tak pěkný se rodí, že se spišskému vyrovná. Zato seje se mnoho konopí, zvlášť na horách. Ženy samy si plátno tkají a nosí je buď bílé neb na modro barvené. Tenší plátno kupuje se od Oravců. Tučná pastva po celém poříčí Hronu a v lesích nahrazuje ďatělínu, které se málo seje. Na salaších pliešovských, dětvanských, brezňanských robí se dobrá bryndza, která se daleko zaváží pod chybným jménem „Primserkäs“. Máslo z obou Revue zaváží se s mědí, železem a papírem do Pešti a dále. Obilí, kterého pole nedávají s potřebu, přiváží se z Těkovské stolice a Lučence, kamž zase na trh vozí sedláci z Detvy, Očové a Hrochoti šindle, latě i potřebné ode dřeva náčiní k budování stavení. Za stržený peníz kupují si obilí. Na panství víglašském a dobronivském drží se mnoho ovec, birek, jichž pěkná vlna též na lučenských trzích se prodává a daleko zaváží. Hrubá vlna spotřebuje se v domácnosti na halenové sukno, jež se na siahu měří. Obyvatelé pohronských dědin, Kordíčtí, Králičtí, okolo Poniků a Povrazníku, dělají rozličné věci ode dřeva, gredy(trámy na stropy), desky, mažiary(moždíře), okříny, mísy, lžíce i koše a košatiny. Zvolenští a Lubietovští jsou hrnčiarové, bečvářové, a prvnější i barvíři pláten na modro. V Radvani u Bystřice dělá se mnoho klobouků hrubých pro sedláky. Ti všickni jezdí s výrobky svými na dolení kraje, kde je buď za peníze prodají, buď za obilí vymění. Surové kůže přivážejí se ze Spiše; v Bystřici je mnoho koželuhů, kteří zase zboží svoje do Pešti zavážejí. I v domácnosti se mnoho spotřebuje, an i ženské nosí boty z korduánu. Ženy baniarů a haviarů, již jsou nejvíce chudí, dělají pěkné cípky(krajky), které Dolnolehoťané daleko do světa i s jiným, zbožím roznášejí. Med přiváží se z Gemeru, poněvadž ho není v stolici dostatek a žádná domácnost bez něho býti nemůže, alespoň o hodech. ,,Po kaši, po medě poznať Slováka všadě“ je přísloví. Na horním vidieku, kde nemají včely při staveních dostatečnou a přiměřenou pastvu, vynášejí je na jaro v úlech, buď dřevěných klátech neb slaměných koších, k lesu na pastvu, kde je nechají v ohraděných včelínech do jeseni. Vidouc nízkou, chatrnou ohradu včelína divila jsem se, že se nebojí zlodějů, ale řeklo se mi, jednoho jen zloděje že se je co báti, totiž macka(medvěda), který si rád na medu pochutná, když může.

***

Obyvatelů má stolice Zvolenská 100 330, naskrze Slováky náboženství katolického a evangelického; evangelíků je většina. Židé nesmějí se zdržovati ve Zvolenské ani v Těkovské stolici, ani v Gemeru a Hontu. Divokých cikánů se ale mnoho potuluje po dědinách. — Báňská Bystřice (něm. Neuschl, maď. Besztercebánya), stoliční město, je velmi pěkné a živé, a Slovák nepřeje si nic lepšího než býti ,,za živa v Bystřici a po smrti v nebi“. —

Dolnovidiečané jsou dílem havíři a bánící, dílem řemeslníci a dílem sedláci. Z obyvatelstva toho jsou nejbídnější a nejchudší první, pracujíce po celé své živobytí v dolech a báních. Chlapci osmi- devítiletí musejí již s otcem do bání, aby pomáhajíce při prácech několik krejcarů denně vydělali a práci zvykali. Jsouť také všickni zsinalí a