sprostota. Neníť to nic neobyčejného, když se manželé rozejdou a rozděleně žijí, aneb když pán si pobočnici drží a paní frajera, což je v slovenských krajích neslýchaná věc. Tam si toho ale nikdo nevšimne, aniž to má za špatné, poněvadž tam vůbec větší svoboda v tomto ohledu panuje.
Mezi selským lidem panuje život patriarchální. Otec, někdy starý otec(děd), je hlava rodiny. Když odumře rodině, je po něm opět nejstarší úd rodiny, buď syn, buď bratr, koho po sobě ustanoví. Otce poslouchat a pro něho pracovat musí děti i dětné dětí, nevěsty, svokruše i všecka čeleď. On vše obstarává, nařizuje, na jeho hlavě vše leží. Stará matka je zase plnomocnou hospodyní, vedouc správu domu pomocí dcer a nevěst, které jak do domu přijdou, jejím rozkazům se podvoliti musejí a dle ní učiti se gazdovat. Trefí-li mladá nevěsta na zlou svokruši neb těstinu, není divu, když si naříká: „Ta já puojděm, ta já, do cudzieho kraja, kde by mně svokruša něrozkazuvala“
— neboť má očistec. Někdy je to také opačné, že přijde do rodiny nevěsta, která byla, jak Slovák říká, v partě andělem, ale v čepci čertem je. Musí to být vždy velmi poriadná nevěsta, které matka záhy kluče odevzdá. Dcera když se vdá, jde s mužem do jeho domu; stane-li se po čase vdovou a nemá-li dítěte, aniž se může čeho dobrého od mužovy rodiny nadíti, vrátí se domů, a nemůže-li doma býti, jde sloužit. Synové i ženatí zůstanou při otci, leč by si který vzal dceru jedinačku a na její statek přistál(se přiženil).
Bylo ve zvyku mezi selským lidem a je posud, ač se to nyní od úřadů zapovídá, že se velmi záhy ženili; děvčata obyčejně patnácti- šestnáctiletá, chlapci o tři čtyry roky starší. Nezřídka stává se, že děvče dvanácti- třináctileté se vdává, když totiž rodičům hrdé zaťovstvo(bohatý zeť) se naskytne, jež si ujistiti chtějí. V takovém případu spává mladucha u těstiny, dokud není za muž súca. V Chyžném, dědině v Gemerské stolici, jak se děvče narodí, pošle matka do domu, kde synka malého mají, jehož by ráda někdy za zetě měla, piaro(kytku). Když je matka parobkova přijme, posílá jí každou neděli čerstvé, červenou pentlí obvázané. Nemá-li zahrádku, koupí je, nechť by začkoli bylo. Když se po nějaký čas piaro ze strany dívčiny posílá do domu rodičů parobkových a vždy přijmuto bývá, koupí matka parobkova matce děvčete o jarmoku jarmočnuo, ručník(šátek), střevíce neb fěrtušku, vždy něco jiného. Dokud se ty dary obapolně vyměňují, dotud jsou děti svěřeny, oddanica a oddaněc; jak se přestanou posílati, jsou rozloučeny, což se mnohdy stane pro neshodu rodičů. Když zůstanou svěřené a děvčeti je čtrnácte neb patnácte let, sobáší se (mají svatbu). Časné ty vdavky jsou příčinou brzkého sestárnutí žen. Když se mladé, nedospělé ještě děvče vdá, potom těžce pracovat musí, několik dětí má — a Slovenky mají dětí jako letorostí —
sestárne. Žena pětadvacetiletá vyhlíží již velmi sešlá, kdežto muž o několik let starší v plné síle je. Dokud nemá žena dítě, volá se nevěsta, mladucha(ve městě mladá paní), muž mladý žat. Maďaři a v doleních krajích i Slováci jmenují mladé ženy nénička(maď. néne). Jak se děvče vdá, kdyby i pramladinké bylo, musí nositi kápku(čepec).
Modlitbu prý takové ženy, která nemá kápku na hlavě, ani Pánbůh nevyslysí a do postělkyně(šestinedělky), kdyby kápku neměla, tu chvíli by hrom udeřil. V manželství je to jako všude jinde; někteří žijou jako zrnka v klásku, někteří jako děti pod stienkou (hned se perou, hned se líbají); nejvíce nešťastných a nepořádných manželství je v krajinách, kde se mnoho pálenky pije. Muž korhel(piják) uvede obyčejně rodinu do bídy a s bídou i nešváry do domu se přistěhují, jak přísloví slovenské praví: Keby něbolo biedy, něbolo by jedy. Hospodářství rozumí lépe Slovenka než Maďarka, je i obratnější v práci a musí i více pracovat než tato. Maďarka a Srbka na Dolení zemi tak si to zavedly, že za ně muži krávy dojí, všechny hrubé práce odbývají, i někdy vaří. Maďar v tamější krajině i lože ponechává ženě a dětem a sám, zaobalen v kožichu, leží v letě venku na zápraží, v zimě na peci. Největší otrok mužů je Valaška, která dvakrát tolik práce podělati musí než její koridon, který se bez ní ani ustrojiti nedovede. Také děti přidržuje Slovák záhy již k domácí práci. Otec gazda pošle v létě malé ještě chlapce ven na obnuocku, kde musejí na louce celou noc koně neb voly pásti. Při orání musí chlapec pohánět, musí s koňmi na brod, zkrátka jako velký šuhaj robit. Vozka když jede do světa, vezme chlapce s sebou; chlapec sedě na předním koni řídí celý povoz a tatík si na voze bezpečně spí. Drotár když jde do Čech, vede si chlapce s sebou, aby si nějaký groš vyprosil a drátovat se naučil. Horníkův synek provází otce v 8.—10. roce s kahancem do dolů a pltník učí ho po bystrém Váhu kermenovat. Tak i děvčata záhy ke vší domácí práci se přidržují. Když je mu čtrnácte let, začne teprv pod partou choditi:
Pod tou zlatou partou s dlhými stužkami,
ktoré jej lietajú chrbátem, bokami.
Pod tou zlatou partou s tým strieborným klasom,
ktorý sa ligoce v slniečku jasnom.
Parta je znak panenství, prespanka(nepoctivá) nesmí partu nositi. Způsob, který panuje i v Čechách i v jiných zemích, že chodí chlapci k děvčatům v sobotní večer na zálety(volání), panuje i všude po Slovensku. Jmenují to choditi v ohľady(vohľady). Dokud nemá děvče frajera, chodí k ní více chlapců (vohľačův) v sobotu večer pod obloček(okno); zpívají rozličné příhodné písně, prosejí, aby jim otevřela aneb k obločku přistoupila; a když přijde