smrky, zakotvené jsouce v jejich rozpuklinách. Jako síť svalstva opíná mocné jich kořání stěny skalisk. S té strany byla prý kdys brána a šance. —
,,Eh, jaký to pěkný výhľad, samá horvať (horstvo)!“ zvolal Blažo, když jsme na vrch vystoupli, máchna valaškou okolo hlavy, potom ale hned šel naklást hranici, by rozdělal oheň, neboť Slovák bez ohně dlouho být nemůže.
Když hranice vzplanula, sedl na kámen a začal pípu nacpávat, my šli s panem Ch. K. po vrchu se podívat. —
Prostranství na vrchu je velké a trochu prohlubené; na severní straně jako by někdy byly náspy bývaly a na vý-
chodní straně široká cesta dolů vedla. Staří povídají prý i o studni a bráně, ale nyní žádné památky toho. Vrch je celý zarostlý, nejvíce bukem, dubem, smrkem; slunce sotva skrze hustě spletené koruny proniknouti může. Prsť je velmi tučná a rostlinstvo neobyčejně bujné. Mnoho tu leží setlelých kmenů, porostlých mechem a břečtanem.
Pravil mi pan Ch., jak mu otec jeho vypravoval a jak nám i Blažo dosvědčoval, že tam rostly švestkové stromy i ribez, a starší ještě lidé povídají, že tam byla zahrada. To i pan Ch. pamatuje, že za jeho pacholetských let lehotské dívky každou sobotu jarního času na Hrádek pro piera(kytice) si chodily (v neděli sobě za oplecka a svým hochům darem za klobouk, jak tam způsob). Rostly prý tam krásné lalije, fialy, cyprusy a takové květiny, kterých jinde nevidět; Blažo dosvědčoval, že děvčata jen na Hrádek pro kytice si chodily.
Tam na vrchu také všude střepy z popelnic se nalézají, ne však tak zhusta jako doleji pod vrchem na přehybině.
Pan Ch. K., jakož i jeho pan otec na mnoha místech kopati dali, ale ničehož nenalezli; sedlák ale jeden náhodou, vykopávaje pařez na vrchu Hrádku, celou úplně zachovalou popelnici našel. Na to pan Ch. nyní zřetel obrací, posud však ani tam kopání očekávaného výsledku nemělo. Chtivost po zlatě také nejednoho již zavedla hledat tam pokladů. Povídá se, že prý jednou před velikou nocí valach pod Hrádkem ovce pásl. Tu prý se najednou otevře před ním skála a ovce mu tam všechny vběhly. Pečliv o ně, aby mu tam nezhynuly, pustí se za nimi do otvoru, ale tu viděl prý jizby ověšené drahou zbrojí a plné skříně zlata a stříbra. Třesa se na celém těle spěchal, by ovce vyhnal, ničehož se ani nedotkna; sotva byl venku, skála s třeskotem za ním se zavřela, div mu prý paty neurazila. Báje ta zavdala příčinu k víře, že tam poklady leží, a že jich hledají. Ale mimo staré věci od železa, klíče, kusy zbroje, svícny nenašlo se ničeho.
Obešedše vrch vrátili jsme se umdleni k Blažovi, který seděl u plápolající hranice, že by se byl mohl nad ní vůl upéci. Sedli jsme k němu do trávy a on nám začal rozprávět o rozličných věcech, také o Hrádku. Za dávných, dávných prý časů přebývali na Hrádku obríni. Když se v těch krajinách lidé osazovati a lesy kolčovati počínali, také pod Hrádek přišli, lesy kolčovali a na vykolčených místech orati začali. Tehdáž prý obrín, co na Hrádku bydlel, jedinou dceru (samoduočku) měl, a ta vyj douč si jednou na procházku, orající ty lidi pod Hrádkem našla.
Neviděvši nikdy cos podobného, nemálo se podivila; nemeškajíc sebrala jednoho rataje(oráče) i s pluhem a volkami do ruba(plátěné sukně) a nesla tatíkovi, chtíc zvěděti, co by to bylo. ,,Ľaľa tato, jaké to červíky nás podrývajú!“ zvolala vstupujíc do světlice. Jak prý starý obrín to viděl, zasmál se dceři řka: „Len ty ích zaněs ta, moja dcera; kdě ryjú, tam na léto chlebík bude ruosť!“ Mladá ob řinka tedy zanesla rataje bez všelikého ublížení na vyrobenisko a pomáhala jim napotom sama lesy kolčovať. Tak byla prý mocná, že jedle a smrky jako konopí vytrhovala a do hlubin metala. Potom prý ti obři byli zahnáni od psohlavců. Také se povídá, že na Hrádku, když Tataři do země vtrhli, jedna paní bydlela a tu že Lopejané či Predajníci (obyvatelé dvou dědin v okolí) ve svých pálenicích (uhlíři) v hoľách (horách) před Tatary ukryli. Za to že dostali svobodu tam salašom stávať(na Hrádku totiž že jen oni smějí pásti svoje stáda a salaš si udělat). Hrádek prý nejspíš Tataři zrútili.
Že bylo na Hrádku někdy pohanské pohřebiště, lze se domýšleti dle nalezených pozůstatků popelnic, byl-li však obydlen a od koho, těžko říci, an není historických pramenů. Tradice lidu ale dlouho ještě mu budou dodávati báječného lesku, a i pro zkoumatele starožitností je zajímavý.
Znamenitou sbírku slovanských starožitností na Slovensku nalezených mají pánové Radvanští z Radvanic ve svém zámku v Radvani blíž Báňské Bystřice.
Též pan profesor Zipser v Báňské Bystřici má podobnou sbírku starožitností, z níž mnohé museum cizozemské již obohatil. Zvláště vzácné jsou prý starožitnosti nalezené na hoře Sitně u Sťávnice, kde prý stával kdysi chrám Svatovítův. Tam prý se nalezly peníze z časů Svatopluka a Mojmíra (?) a velmi vzácný a drahý meč.
V Novohradské stolici znám je co sběratel starožitností baron Balassa, pán na Modrém Kameně (maď. Kékkó).
Jmenovitě má znamenitou sbírku popelnic, nejvíce v sousedních dědinách v Hontu okolo Pribelců, Prikleku a v poblízkém okolí nalezených. — Slyšela jsem sama od lidu v ďarmotském okolí povídati, že tam u Pribelců stojí na vršku kostelíček starý a nedaleko že je zase vršíček a pod ním potok a do toho potoka že se ten vršek sesypává (půda tam písčitá). Že jsou v něm staré hrnce zahrabány, ty že také padají do potoka a že je v nich popel a peníze a rozličné věci, ale že prý již do toho nic není. Tedy se to zahází, rozbije aneb do vody padati nechává.