čibuk. ,,Marka,“ odpovědělo děvče. „Ah peknuo měno, páčí sami,“ pohodil si hlavou doktor. ,,No, něch sa páčí,“
usmála se Marka. Hovořilo se o lecčem, a páni barátové když přišli do ohně, pletli si slovenčinu a maďarčinu s latinou, že snad ani sami nevěděli, o čem je řeč. Později nás hospodyně ještě i čajem častovala, což nynější doby všeobecně do módy přichází, — k čemuž Marka čerstvě pečené pogáčky přinesla.
Vykázali mi izbu vedle kuchyně na nuocku. Z kuchyně bylo slyšet každé slovo; kuchařka i Marka poklízely ještě, když se již ostatní čeleď na lože odklidila, — a chvílemi se mezi štěbetáním i do zpěvu pustily. — Tak Marka začala:
Eh věru srno boly tri vlastnic sestřičky,
eh věr srno se rozešly ako laštovičky;
jedna je za Váhom, druhá za Dunajom,
tretia si vandruje za švárným šuhajom!
„Šak ver za švárným!“ ozval se hlas starší kuchařky. ,,Lazar šumný šuhaj. Kedyže ti dojde?“ — „Hádám, že eště dněska. Bol by skorej došol, koby vuolu mál, ale je na paši. Len ale že dojde, vravel mi, co by o pounoci bolo!“
odpověděla Marka. — ,,Jaj bože, o pounoci nešla by já som voň, co by mi slepú kobylu dávali; to strach!“ ozvala se kuchařka. — „Dačo strach, dačo, — keď frajer u těba stojí,“ povídalo jí milující děvče. —
Umlklo vše vně i zevně domů, jen uliční psi chvílemi se pustili do štěkání neb vytí, z kalužin ozývalo se kuňkání žab. — Spát se mi nechtělo, noc byla teplá, otevřela jsem si „oblok“ a dívala se přes nízký plot zahrady do Otevřené krajiny. — Měsíc svítil jasně, podél řeky táhl se mlhavý pas, na lučinách sem tam vidět bylo rudou zář ohně a okolo kmitaly se temné postavy pastevců, k nimž se přidal na okamžení i vůl neb kůň. —
Tu najednou letí zevzdálí jezdec na bystrém koni, letí jako pták — až nablízko stavení. — Skočiv dolů, dá koně
,,do puta“, nechá ho, by se pásl na louce, skočí přes plot, mihne mi okolo obloku jako stín, a u vedlejšího okna ozve se tiché zaklepání a otázka: „Marko, spíš?“
„Nespím, duša moja!“ — tiše se ozve z kuchyně.
Zahalen v bílé širici dlouho stál Lazar u okna frajerky, a když odcházel, měl vedle černého péra na kalapu„živé piero“, jež mu Marka zastrčila na důkaz, že byl u milého děvčete.
Ráno, když jsme po úpravném „fruštiku“, při němž ani slanina, ani slivovica, ani dohán nechyběl, od vlídných hostitelů se rozloučili a Marka šaty naše na koč vynášela, podíval se jí kočí s úsměvem do očí, zpívaje si: Na hoře detěl je, pod horou laluje (lilie),
trhala ju moja milá od večera do rána.
Keď ju ona trhala, tak si ona spievala:
Chojže, nuly, chojže sem, uvijem ti pierko z něj —
Marka mu rozuměla, byl to přítel Lazarův; pleskla ho přes rameno řkouc: ,,Bodaj si na hrdlo ochoreu, ty figliar, ty!“ — pak uskočila do domů, nedbajíc na doktora, který na ni volal. —
Ze Šah přijeli jsme přes Gyerk, Tompu, pustu Szemeréd a Slatinu (Szalatnya), kde studánka, z níž se rozváží známá po Uhersku kyselka, opět na stacii do Moravec. — V předešlých dědinách je obyvatelstvo míchané, ale v Moravcech jsou jen Slováci — nazvíce náboženství luteránského. — Tu vidět stavení již pevněji stavené, šindelem kryté, vše vůkol spořádanější než mezi Maďary, stavení, zahrádky a sady, kdežto pěkného ovoce vidět bylo, zvlášť hojnost ,,kvostkového“, breskyň, slůvek. V zahradách všude keř buozu bílého a orgovánu, růže, tubirozny, volaučí pyšťoky, fialy a více jiných pře dieučence na kytice, a pěkně kvetoucí fazole, které se vinuly okolo plůtku, okolo oken, ba až na samu střechu, krášlíce ji živými pletenci. Také nikde nechyběly sazenice harmančoku a kučeratky, ,,liek to pře drenie v črevách,“ jak mi babka jedna povídala.
Obloky u stavení trochu větší, než bývají u maďarských selských stavení, nábytek v chyžích též tak skromný, vše ale čisté, úpravné. — Několik stouců, stuol, postel, skriňa a veliká pec je vše, co vidět. — U luteránů v koutku u stolu almárka, kde bible schována. — Po stěnách v izbě visí ,,riad krajší“, v pitvoru k obyčejné potřebě. — U
katolíků mimo to i obrázky. — Maďar nespí v peřinách, ale žena jeho ráda má mnoho peřin, a všude vidět lože vysoko nastlané s tmavými povlaky, v podobě rakví. — Slovačkám se ale „páčí“ veselé barvy na povlakách, a záhlavce i duchny jen kvetou, vystlané dovrchu na způsob mohyly. —
Kočiš náš zastavil před kostelem, vedle něhož škola i stavení rychtáře. — Rychtáře nebylo doma, žena ale zvala