Ej Jano — Janičko—
ej ty si to psisko.
Něpuojděš daleko,
něž puojděš hlboko,
kde slnce něhreje
a vietor něvěje.
Ej Janko, muoj Janko,
co ti my tam dáme,
kosák a či jařmo?
Ej veď něbudeš sekať
ani hrazdy orať,
ej Jano — muoj Jano!
Vykládá se obyčejně doma nad rakví, u hrobu, někde i po cestě k cintěrínu. — Němá ho kto nariekať, tím vyrozumívá se největší opuštěnost člověka. Když umře sirotek, je-li šuhaj, vykládá obyčejně jedno z vesnických děvčat, je-li starší muž, jedna z žen; buď se k tomu zvolí, buď samy nabídnou. U jedné dědiny též ve Zvolensku vyhodil jednou Hron neznámého utopence. Když ho sedláci našli, odnesli ho do dědiny, vystrojili mu pohrab a nejkrásnější děvče nad rakví jeho naříkalo a tak prý pěkně, rozprávěla mi stará žena jedna z toho okolí, jako by to její rodinný brat býval, až se při tom všickni lidé rozplakali. — Obyčej tento, pokud vím, zachoval se nejvíce u katolíků, jako se vůbec pohanských, národních starých mravů a obyčejů a pověr více zachovalo u katolíků než u evangelíků, jimž se to od duchovních i světských představených přísně zakazovalo pod pokutou vězení a bíršágu.
— Po obrácení lidu gemerského na evangelickou víru vydal cech štelařský r. 1585, v řeči slovenské, artikule Muráňské, pečetí stvrzené od pana Juliusa z Herbersteina, téhož času nejvyššího kapitána na Muráni. V art. XVII přikazuje se rychtářům a obcím: „Pohanské nad mrtvým tělem, naříkání, davíkání, kvílení, rukoma lámání, které bývá s vyčitováním kdejakých skutků a účinků mrtvého spojeno, má se přec zanechati, krátce—“
Ale přes zápovědi se přece mnoho pohanských zvyků udrželo mezi lidem, dokonce mezi obyvateli lesů a hor. —
Tak na př. ještě v r. 1643 pochoval sedlák v Helpe v Gemeru, Důro Hanin, ženu svoji pod strom, bez kněze. Když se to proneslo, musel udělat 600 skverkových (modřínových) šindelů, on ale pravil, že jeho otcové též tak pochovávali, proč by on to učiniti nemohl! V některých krajích je způsob, že šuhaje děvčata a děvče šuhajci k hrobu nesou a pochovávají, načež ukazuje i pěkná národní píseň:
Na zelenej pažiti
leží Janík zabitý.
Kto ho zabil? — My něznáme,
avšak mladěnca my panenky pochováme!
Po pohřbu slaví se kar, ať již zemře svobodný neb ženatý. — Kar slaví se vždy v domě a zváti na kar chodí po dědině hrobaři, co mrtvého do hrobu kladli. — Je-li pohřeb ráno, ustrojí se oběd, je-li odpoledne, večeře; každý dá dle možnosti, chudý alespoň chléb a pálené.— Před jídlem modlí se všickni za mrtvého. — Než se potom domů rozejdou, zaděkuje nejstarší z hostů za všechny ostatní, zavíraje obyčejně děkování přáním, aby je rozveselil Pánbůh ten, co je byl zarmoutil. —
V Trenčínsku v okolí Bytče, když přijdou z pohřbu domů, vejde nejprv do izby, kde mrtvý byl ležel, nejstarší z rodiny, a když byl dvéře i okno otevřel, začne valaškou do všech čtyř úhlů izby štochat volaje: ,,Kdě si? — Tu-li si, iď von!“ — Tak volá do třetice. — Když se mu nic neozývá, je znamení, že se duše nikde neukryla, ale že odletěla, kam ji Pánbůh povolal. V témže kraji je způsob, když umře děvčeti matka neb otec, že musí býti celý rok na pokoře(v smutku), musí totiž nositi černou kasanicu (sukni), černé nohavičky (punčochy), nesmí se řešiti(zdobiti), ani helékati(zpívati). Syn nosí na znamení smutku černou stužku okolo klobouku.
,,Něbuděm banovať, ani horekovať, kúpim čiernu stužku, buděm pokorovať,“ zpívá si želiar, jak tam nazývají šuhaje, který nosí smutek po otci neb matce; děvče zovou želiarica. Po roce jdou na omšu(mši), dají na modlení a jsou prosti pokory. — Mši za mrtvé jmenují zádušnica. —