Nevidíš tu ani kouska zdi a překvapí tě Děvín svou formou. Skládá se z ohradí venkovského, náspů a vnitřního zvýšeného prostoru, tak zvaného hradu. Forma náspů i ohradí jest podlouhlý kruh, skoro elipsa, a jde směrem od západu k východu po hřbetu vysočiny dolů. Na západ je nejvyšší bod, k východu se níží a tu jsou hradba i náspy otevřeny. Zevnější hradba může v obvodu míti 340 sáhů, hloubky as 3 sáhy a šířky 9 sáhů a jest jen nasypána, jakož i vnitřní náspy. Prostora mezi nimi obnáší as 25 —30 sáhů do šířky a je dubinou porostlá. Vchod do náspů je též od východu jako u ohradí venkovského a ta sama podlouhlá okrouhlost. Obvod vnitřních náspů obnáší as 72
sáhů. Hrad má něco přes 3 sáhy šířky a 9 sáhů délky a je též obdlouhlý, než to připomenouti sluší, že jde směrem od severu k jihu. Porostlý je dubem a bujným pažitem. Ačkoli forma náspů i sám ten hrad nápadné jsou, přece by nebylo nikomu napadlo, co onen hrad vlastně je, kdyby nebylo chtivosti lidské. Obyčejně věří lid, že jsou pod každým starým hradem poklady skryty, a tak si to i o Děvínu lidé povídají. — Několik odvážlivců umluvilo se, že budou tam kopati, což i vskutku udělali. R. 1845 zarazili jako havíři celou štolu a skoro na 30 sáhů hluboko do hradu kopali, až přišli doprostředka pod samý dvůr a v klenutí as 4' vysokém se octnuli. Já tam byl r. 1847 a ti slidičové byli se mnou nahoře; vešel jsem do štoly s nimi, kdež mne náramný puch zarážel, jako od mrtviny.
Klenutí to je z kamene vápencového na tři vrstvy stavěno, který pěkně soustředně poukládán není maltou vázán, nýbrž jen zemí zasypán. I ptal jsem se těch mužů, co tehdáž našli, a tu mi vypravovali, jak se v naději své zmýlili.
V klenbě té našli čtyrúhlový kámen, pod ním popel a kosti; mimo to leželo tam as dvacet kusů zlatých peněz, zlatý had tloušťky husího brka, granáty, jakési zelené kaménky, provrtané k navlečení, vlna, kotvice a kříž, kterýž dle jejich vypodobnění takto vypadal: ‡. Ty zlaté věci a granáty byly tuze od řezu chyceny. Já bych jim to ani nebyl věřil, ale oni mi velmi mrzutě si žalovali, že jim všecko královský fiskus, dověděv se o tom, vzal a že jim dal malou náhradu.
O původu Děvína ani pohádky; přehlídl jsem všechny spisy v miškoveckém archivu, kde bych se čeho dopídil, ale o Děvínu jsem nic nenašel, jen o Důru, Miškovci a Teplici. Nejstarší zmínku o tomto okolí našel jsem u „Anonyma Belae regis notaria“ tuto: Ibi etiam dux Arpád dědit Bungernec patři Borsu terram magnam, a fluvio Tapolucca (nynější Hejó potok, který z teplické koupele vytéká a doposud i ,,tapolcai víz“ — teplická voda — se zove) usque ad fluvium Sonyou(Slaná, Šajava), qui nunc vocatur Miskoucy(Miskověc), et dědit ei castrum, quod didtur Geuru (Gyor, nynější Diósgyor, hodinu cesty vzdálí od Miškovce), et illud castrum Jilius eius Borsu, cum suo castro, quod dicitur Boscod, unum fecit comitatum.
Jestli tomuto možno věřiti, tedy obydlení těchto krajů již do dávné předmaďarské doby patří, nebo by se ani Teplice ani Miškovec, Slaná a Dur nevzpomínaly. Možná, an Děvín jen as hodinu od Teplice vzdálen jest, že též Bungerovi náležel.
Ku konci 13. století (1281) Štěpán, z krve rodiny Ákos zvané, vládnul Miškovcem. Tento vystavěl dióšďurský a szentlélecký klášter; možná že také vystavěl avašský kostel v Miškovci. — V 14. století se Miškovec do rukou Secích (Széchy) z rodiny Bolug dostal. R. 1325 - drželi ho Petr a Dénes Seči. Z listiny jedné od krále Ludvíka I. r.
1364 viděti, že tehdáž Aranyos i Malý Dur patřily k Miškovci, avšak r. 1368 Miškovec pod Dióšďur příslušel; snad že Velký Ludvík na výměnu ho zastavil. R. 1^19 Bot Ondřej bán a po něm jeho vdova v záloze drželi Miškovec.
Od této ho Marie, žena Ludvíka II., vyměnila a v dióšďurském hradě přebývala.
Po muháčské bitvě se Miškovec do moci Zápolského dostal a ten jej daroval Sigmundovi Balassovi. Tohoto vdova, Borbála Fancsi, panství ďurské spolu i s Miškovcem Ferdinandu I. testamentaliter poručila. Tak se dostalo do moci královské, až je Maxmilián r. 1564 Gabrielovi Perényimu poznovu za 63 000 uher. zl. zastavil. Po jeho smrti padlo na Gúthi Ország Honu. Tato byvši bez dětí poručila je sestře Borbále, za Františka Tóróka vdané, která měla několik dcer. Po ní drželi panství: Štěpán Homonay Druget, Nyári, Vesselényi Štěpán, Jan Kemény, František Rákóczi, Chermelek, Bosányovci a j. Konečně r. 1702 od Samuele, syna Samuele z Nyári, z Borbály Hallerové zrozeného, advokát Jan Dvornikovich pro král. komoru celé panství vy vadil, od kteréhož času je až dosud král.
komora v držení má.
Z těchto zápisků nevysvítá jen to, že Děvín, patřiv bud* k Teplící, bud k Důru neb Miškovci, jedněch s nimi pánů míval, že ale bezpochyby neobydlený byl, jako dosavad je. Ze Slované v okolí tom přebývali, patrno z názvů čistě slovanských: Česká dolina, Teplice, Malý Tokaj (od toku?), Sajó-Lada, Dubicsány, Kaza (zkáza?) a j. V Görömbölyu, v Hamrech oddávna Slováci přebývají, v Staré Hutě, jak sami říkají, od paměti světa; v Latoru a Močoliaši usadili prý se ale Slováci teprv od 50 let. Pověst lidu praví, že na Děvíně a na Halomváru (viz o něm dále) poludnice přebývaly a ze si prý házely z Děvínu na Halom čili Chlum loptu(lopta, boka, míč). Pravilo se mi, že na Avasi, vrchu nad Miškovcem, též takový hrad stával; já Avas ohledal, to však nejsou takové náspy, je ale z Avase nejkrásnější vyhlídka na Děvín; též jest domněnka, že sloužil k vojenským potřebám, jmenovitě husitům. Tomu všemu odporuje položení vrchu k okolní krajině, vzdálenost vody, okrouhlá forma náspů, kdežto husité obyčejně náspy do úhlů stavěli, jak to vidět u Vadný, a pak i to, že by si nebyli zbytečně tak nákladných náspů vystavěli,