60

průvodu šel sbor cikánů, hudebníků, potom běhoun pestře oděný a za ním zvolna kráčel kůň, na němž seděl jezdec. Kůň zahalen byl od hlavy až po samu zem v červené sukno, aby nebylo viděti, že je dřevěný, beznohý, uvnitř dutý a na hřbetě že má otvor, v němž stojí nejsilnější z tovaryšů kožišnických, nesa na bokách celou těrchu dřevěného koně. Vrchní část těla, viděnou od lidu, oděnou měl v pěkný národní kroj, na hlavě kalpak s perem, v ruce vytasenou šavli a na vycpaných neohebných nohou čižmy s ostruhami, ale spodní část těla, ukrytá za červenou pokrývkou, oděna byla v sprostém jen šatu a na nohou statně vykračujících viděti bylo lehké jen krpce s opánkami. Za jezdcem nesli čtyři muži na nosidlách květinami a pentlemi ozdobenou pokladnici a vedle nich kráčeli z každé strany dva Turci, nesouce na žerdích nastrčené citrony. Za nimi následovali údové pořádku krzniarského se ženami a dětmi. — Bečváři(bednáři) bývali bíle přistrojeni a ladu mívali též pentlemi okrášlenou.

Mladší tovaryši kouleli po cestě obručemi a vždy vyznamenal se jeden neb druhý provedením nějakého kousku, v němž se buď síla, buď obratnost jevila. Tak povídá se o jednom šuhaji, že postavil na obruč dva poháry vína proti sobě, že obruč zdvihl do výše a rychle jí několikrát zatočiv zase na zem ji položil, aniž by se byl který z pohárů zvrátil. Víno vypil potom starší na zdraví obratného šuhaje. Jako v Čechách bití kohouta o posvícení a na Slovensku o svatbách zhusta ještě panuje, tak mívali i řezníci na Slovensku zvláštní svoji slavnost bití husy, kterou držívali na Smetnou středu(Popeleční). Živou hus opletenou motúzami pověsili na provaz mezi dva stromy; když byla hus pověšena hlavou dolů, postavili se šuhajci v řad, a na dané od staršího znamení se rozběhnouce, snažil se každý, aby v běhu ulapil husu za hlavu a jedním rázem ji odtrhl. Místy jezdili šuhajci na koních a mistři stojíce v řadě z obou stran práskali bičmi, pobádajíce takto koně k rychlejšímu trysku a šuhaje k větší pozornosti.

Kterému se podařilo odtrhnouti huse hlavu naraz, ten dostal krásný hedbávný šátek a květinu na klobouk, což mu obyčejně podala některá hezká mistrova dcera.

Ještě jeden obyčej měli řezníci, který zachovávali až do osmnáctého století; když učeň tři léta řeznickému řemeslu se byl učil, dostával o masopustní dny za vyučenou. To, dělo se následovně: Dvě kádě naplněné čistou vodou postavily se před dvéře staršího pořádku. V jedné kádi nechali vodu čistou, v druhé ale pomísili ji krombožincemi. Zrána musel se učeň ustrojiti do čistých nových šatů a potom obkročmo sednouti na širokou tyč.

Takto na tyči jako na koni sedícího nosili dva silní tovaryši po městě a on házel dětem suché švestky. Potom následovalo koupání. V košili jen a v plátěných nohavicích musel se učeň v přítomnosti staršího a celého pořádku střemhlav nejprve do špinavé, potom do čisté vody vrhnouti; to musel udělati třikrát po sobě. Kdyby se byl chtěl chouliti, vstrčili ho mistři tím hlouběji do ledové té lázně; ale obyčejně to každý statečně přestál, jsa proti zimě otužen. Běda ale divákům, jestli se mu který smál, když vlézti musel do špinavé vody! Po tomto nevolném a nepříjemném vykoupání stal se z učně tovaryš. — Obyčej ten ale dávno již pominul, jakož i mnoho jiných.

KRAJE A LESY VE ZVOLENSKU

Stolice Zvolenská (maď. Zólyom) obnáší 506/ čtverečních mil a dělí se na horní a dolní vidiek. Od stoličního města 10

Bystřice k Březnu je horní, dolů k Zvoleni dolní vidiek. — Na sever hraničí stolice Zvolenská přes Harmanec s Turcem, od severu k východu táhnou se vrchole vysokých hor a holí od Prašivé, Baby, Čertovice k vysokému (6

240') Ďumbieru, činíce hraniční čáru mezi Liptovskou a Zvolenskou stolicí. Na východ hraničí s Gemerem a Královou holí, jihovýchodně pak obklíčena je vrchy do 3 000' vysokými, Fabovou, Vysokým dielem, Kýčernou, Vieprem klenovským. Jihozápadně k stolici Novohradské táhne se hranice pod vysokou Polanou v dolině víglašské přes Malý Kriváň, Ostrocký vrch, Javorinu a Pliešovské lazy ke Krupinš. Od Krupiny zatáčí se přes nižší vrchy, výběžky to Fater, po levé straně doliny Neresnice, kde hraničí se stolicí Honťanskou, k Zvoleni a severozápadně přes Kremnické vrchy, kde s Těkovskou stolicí hraničí, opět k severu. I v středu stolice je samé horstvo, mezi nímž nad jiné vyniká Polána a Viepor lubietovský. Vrchy ty nejvíce porostlé jsou, jen některé z nich jsou holé. V

dolejším vidieku porostlé jsou rozličným stromovím, klenem, habrem, javorem, jasanem, břízou, pěknými jedlemi a smrkovím, zřídka dubem; v horním vidieku nejvíce je buků, smrků a jedlí. Tam, na hranici gemerské, jsou ještě pralesy, tam samá je horvat, jak Slováci tamější říkají. Mezi horstvem tím viděti úzké doliny, svěží pažití porostlé.

Údolí hronské a víglašské zelenají se ještě, když hole již sněhem obsypány jsou. Pole v horských těch údolích jsou obyčejně při svahu vrchů. V dětvanské a víglašské dolině viděti tak zvané lazy, místa na sklonu vrchu, vykolčená, zoraná; na každém lazu, obyčejně uprostřed polí, jsou chýže, v nichž bydlí sedláci, každá rodina pro sebe.

Roztroušená ta stavení velmi pěkně vyhlížejí.

Hron (maď. Garam) je hlavní řeka Zvolenské stolice a hlaví se — jak Slovák říká — v Gemeru nedaleko Telgártu pod Královou holí. Po krátkém běhu vtéká do Zvolenské stolice a ruče pospíchá k Březnu. Před Březnem vtéká do něho potok Rohožná, pod Březnem Černý Hronec, přitékající zpod Viepra klenovského tajuplnými pralesy. U

dědiny Valaské vtéká do něho Bystrá. Potok ten přitékaje zpod Ďumbiera, náhle za bysterskou železodílnou pod vysoký vrch se ztrácí a na protější straně vrchu u dědiny Valaské dvěma prameny tak silně vyvěrá, že mlýn u samého vrchu postavený žene. Od mlýna vtéká přímo do Hronu. Voda jeho tak teplá jest, že Hron i v zimě na té