vychudlí. Ženy jejich jsou známé pletařky krajek, pomáhajíce tím výrobkem rodinu živiti. — V dědinách okolo Bystřice a v pohronském údolí dolů k Zvoleni viděti velmi krásné ženské, zvláště děvčata, když jich jde v neděli čata vycifrovaných do kostela, v zelených sukních, černých čižmách, bílých fěrtuškách, červených šněrovačkách modře lemovaných, majíce u košil široké bílé rukávy červeně vyšité, an od ramenou a od party na hlavěrozličnobarvé stužky jim vlají. Také ve všední den sukně bílé plátěné, modré fěrtušky a lelík? od týla dolů visící, stužkami propletený, pěkně jim sluší, neboť parta a sukně zelená jen v neděli se nosí. Ženy chodí v bílých plátěných čepečkách, obšitých širokou krajkou, která jim okolo čela a skrání tak pěkně leží, že by neměly hlav přikrývati bílým ručníkem, an si beztoho každá pod paždí svinutou plenu nese, červenou přízí krásně vyšitou. V
zimě nosí každá žena modrý kožíšek, černým beránkem obšitý. Co je při nich zvláště pěkné, jest jejich čistota.
Nejkrásnější ráz mužů jsou Dětvané, Očované a Hrochotští. Krásnějších vzorů pro rekovské postavy by malíř nikde nenašel. Těla mají jako z ocele, obličeje výrazu plné, smědé a zpod hustých obrví, z černých očí září smělost a odvaha. Zuby má každý jako zeď a vlasy dlouhé, husté, černé jako žúžol. Zpředu mají je zapletené v pletence (kečky), které jim od čela po obou stranách tváře dolů visí, což sice na první pohled nápadné je, nicméně ale pěkně k tvářím těm sluší. Oděv jejich sestává v letě ze širokých bílých gatí z plátna konopného, nepříliš dlouhých, dole bílými přeznými třísněmi lemovaných; na nohou nosí krpce neb čižmy. Košile je též z takového plátna, s krátkým tílkem, ale velmi širokými otevřenými rukávcemi, červeně vyšitými. Okolo nahého drieku nosí opasok z hnědé neb červené kůže na střevíc vysoký, na němž mají zpředu širokou mosaznou pracnu(přezku), řetízky, gombíky a podobné ligotky navěšené. Když kam jdou, mají v něm peníze, nůž, vrecko s doháněni, a co potřebují. Okolo krku volně jest položen černý šátek hedbávný, zpředu na uzel uvázaný; konce visí dolů, jen tak pro parádu. V letě když kam jdou, hodí přes ramena kabanici, bílou vyšívanou, z halenového sukna. V zimě nosí přilehající nohavice vlněné, krátký lajblík bez rukávů (oplecko) s kožešinou navrch, a přes sebe širícu hnědou neb bílou, také bohatě vyšívanou. Na hlavě nosí starší muži po domácku nízké, bílé, beránkem'obšité čepice, jinak širáky s neobyčejně širokou střechou, od polovice nahoru vyhrnutou. Širák takový je velmi těžký a hodí se jen pro hlavu Dětvana. Na cestu béře každý silnou valašku a po boku viseti má torbu. V ozorných těch postavách zdálo se mi vždy že vidím obrazy starých našich reků.
Z těchto dědin, potom ze Slatiny a Muoťové byla polovní čeleď krále Matyáše, když za svého pobytí na zvolenském zámku polovával po lesích zvolensko-gemerských a horách zvolensko-liptovských na medvědy a divoké kance. Od něho jméno má od té doby Králova hole, kde rád lovíval, a Králův laz, vysoký vrch mezi Peklem a Babou, kde lovíval černou zvěř. Ty, kteří s králem na polovačky chodili, obdařil listinami, jimiž osvobozeni byli ode vší roboty, pročež slobodáši se zvali. Zůstali svobodni od roboty i za pozdějších králů, vyjma že museli, kdy bylo třeba, donášeti dopisy od vrchností na stoliční úřad a hotovi býti k službě vrchního išpána.
Povídá se o Dětvanech, že jsou diví chlapi a že rádi kradou, zvláště koně, voly, ovce, při čemž potřebí více odvahy než chytrosti. Dětvan když krade, nekrade z potřeby — jsou to obyčejně synkové zámožných sedláků, kteří na takové lovy vyjíždějí — ani ze zlomyslnosti, nýbrž z rozkoše, z překypující bujnosti. Neokrádá chudého, nedobývá se pod zámky, nedotýká se zlata ani stříbra, ani drahých šperků, to měl by za špatné, ale koně neb vola z pastvy, berana z košiaru se salaše odvésti v noci, s nebezpečenstvím života, to zdá se mu věc dovolená, a čím větší při tom nebezpečenství, tím větší jeho radost a chlouba, neboť jen o tu jim je a nikoli o koně neb berana, což tam co do peněz velkou cenu nemá. Takové dobrodružství nezdá se nikomu hříchem, ba Dětvanka nešla by ani za takového šuhaje, který by se nemohl nějakým hrdinstvím proukázati, neboť vře posud i v žilách jejích, jako v žilách bratra neb milence, nezkažená ještě krev smělých odvážných předků, kteří se v domácích lesích s medvědy a kanci pasovali, kteří se s Turkem pohanem pod Bělehradem bili a vítězili tu i tam. Jediné onou překypující silou a bujností, které někdy nedostačí tichý život rolníka, mohou se násilné ty výstupky omluviti. A nyní to také již přestává.
O králi Matyáši ozývá se dosud z úst lidu, jmenovitě zvolenského, nejedná pověst, zvlášť o jeho lovech na krotké, plaché srnky a lané, které se mu prý mnohem lépe líbily než divoká zvěř ve vysokých lesích. Slyšet o tom nejednu píseň, na příklad:
Stratiía som, stratila,
co som rada nosila,
stratila som zlatý pás,
našiel mi ho král Mátáš.
Mátáš kráľu, daj mi ho,