vají, vytlačují a vytlačené víno do sudů nalévají. Na ohništích vaří se v kotlích guláš, oblíbené to národní jídlo, pekou se pečinky, na pokrytých stolích přichystaná jídla, hromady krásných hroznů a plné poháry vína, červeného í bílého. Gazdina přihlíží ke stolu a gazda vítá příchozí hosti, známé neznámé, zvané nezvané; ten den je každý vítán a každý se musí chtěj nechtěj najísti a napíti, až nemůže. K večeru začne chasa venku hodovat; ačkoliv nemají tolikero jídel jako páni, mají dobrého chleba a masa dostatek, k pití pálené neb víno, a byť i bylo kyselé, přece po něm srdce veselé, a když potom i cikáni hrát přijdou, je veselost ještě větší. Tančí se, zpívá, fajčí a pije, střílí, rozličné figle se robí, a když se stmí, nakladou se ohně a rozsvítí smolnice. Tu připíjí šuhaj svému děvčeti: „Na zdravie ti, abys moja bola!“ „Pánbuoh daj, šuhajko, aby pravda bola!“ odpovídá upřímné děvče a nebrání, když jí šuhaj ruku tiskne. ,,Pitě, chlapci,“ ozývá se z jiné strany, „kým chlapci píjali, dobré sa mávali, teraz něpíjajú a preca nič němajú!“ Se všech stran zaznívá zpěv, střelba a veselý jásot, a když se gazda mezi nimi ukáže, tu mu žehnají a přejou všeho dobrého, v zimě, v letě i v druhém životě. Páni baráti vedou též v izbě hlučné rozhovory, a připíjejíce jeden druhému na zdraví, vyprazdňují poháry do dna. A když se večer blíží a hosté vstávati chtějí, poručí gazda nalíti z nejlepšího a gazdina má také ještě nějakou lahůdku za lubem — a znovu se hoduje a znovu se zdravkuje až pozdě do noci. Mnohému, když se potom domů ubírá, nestačí ani široká cesta uherská. — Kde je mnoho vinic, jako na pohoří Tokajském, Budínském a velkých panských vinicích, trvají vinobračky dva i tři dni a slavně se vedou. Za času poddanství musel každý, kdo měl vinici, z požitku desátý díl (dežma) gruntovnímu pánu odváděti.
STATEK
V doleních stolicích, kde velké pastvy jsou, chová se všude více koňů než v horních stolicích, nejvíce chová se jich ale na ohromných rovinách Dolení země, kde jich mají sedláci a páni celá stáda. Stáda ta pasou se na ohromných těch pustách, pod šírým nebem, v zimě v letě, pod dohledem čikóšů, kteří v podzemních obydlích tam při nich bydlí. — Stěny obydlí těchto v zemi vykopaných obloženy jsou pleteninou vrbovou neb z rákosů, která se vysmolí. V kulaté, též z proutí spletené, nevysoko na zemi zvýšené a drnem obložené střeše je pří dera, kudy vychází dým, a po stranách malá okna, kudy světlo dolů padá. — Obyčejně jsou obydlí tato přepažena; v prvním oddílu je ohniště a lůžko ze suché trávy pro muže, v druhém oddělení bydlí žena s dětmi prvního čikóše, který bývá obyčejně ženat. — Tam oddělen od světa žije čikóš po celé své živobytí, těkaje po nepřehledných pustách za divým stádem, a nedal by tu svobodu neobmezenou za rozkoše světa. — Na rovinách těch ani Slovák ani Maďar nemohou bez koňů býti, dokonce Maďar zvyklý není ani sto krokův pěšky jíti! Ten musí vždy koně nablízku míti, aby ho jen zavolati mohl, když mu třeba kam jíti. Jak k němu z pastvy přiběhne, neohlíží se po sedle, po třmenu, chytna ho za hřívu vyšvihne se naň, nahne kupředu, máchne rukou a bez sedla, bez uzdy, drže se jen hřívy, letí přes šíré roviny jako vlaštovka, a než se člověk ohlídne, je ten tam. V takové jízdě jen si Maďar libuje a na koni jedině je svůj! Když jen na kousek cesty jede, sedne na koně jak ženská, a naopak zase některá ženská obkročmo na něm sedí jako chlap. Vůbec na Dolení zemi každý chlapec s koňmi zacházet zná a ženské na koni jezdí jako muži. Uherský kůň je hubený, chudý, ale rychlý a mnoho vydrží. Chovat ho ale a ušetřit nezná ani Slovák ani Maďar. Hříbě (hače), byť i několik dní staré, musí za matkou, třeba jízda na kolik mil byla; začasté stává se, že je musí gazda na vůz vzít, když slabé ostatním stačit nemůže. Dvou- tříletý koník se již zapřáhne; byť se i taháním nestrhl, zkazí se prudkým během. Ať je s vrchu nebo do vrchu, cesta špatná nebo dobrá, to je vše jedno, vždy jen tryskem přes všecko. A to Slovák jako Maďar. Zaklínej je Pánembohem, zaklínej je ďáblem, přece žádný nepojede pomalu; nedá jim to a za hanbu si pokládají nejeti ztuha. S uhřátými koňmi vjedou do vody a dají se napíti, jestli u některé studně se zastaví, aby sami se napili, zajisté i koně napojí. Když z toho kůň onemocní, říká se: zapojili se! Při takovémto nešetření je kůň za málo let sedřen a konečně dostane se židu neb cikánu, kteří ho dodrou. Mnoho koňů pochází na ochrnutí plic (tályog). Okován bývá uherský kůň jen tenkráte, když na dalekou cestu jede. Obyčejné selské sedlo je malé, dřevěné, na něž při jízdě černá capovice se položí. Třmeny a uzda u mohovitých z řemení, třmeny i železné, u chudších z provázků neb nic. Když si chce gazda někam vyjeti na vozíku, musí poslat pro koně na pastvu. Když je pacholek svolá a schytá, vezme je na oprať a cválá s nimi domů, což někdy hezky dlouho trvá. Sedlák od Debrecína jede obyčejně šesti osmi koňmi, které jsou v jedné řadě vedle sebe zapraženy, jakž to vůbec tam obyčej. Ověšeni jsou strakatými řemínky, kroužky i provázky, což jim při běhu na vše strany poletuje. Maďar rád to má. Obyčejně běží také několik hříbat s sebou a psi. Vozík (koč) je lehký, dřevěný; někdy je v něm deska přidělána k seděni, ale obyčejně dá se do něho slámy nebo sena a navrch prostře se pokrovec(houně). Je-li třeba krytého koce, zastrčí se na čtyřech stranách palice(hole), na ně hodí se rohožka, a krytý koč je hotov, v jakovém i páni jezdí, nemajíce hintovu(krytý kočár pěkný). Při jízdě Maďar i Slovák ustavičně s koňmi se baví, buď na ně pěkně volá, buď je hřeší, buď jim na postrach bičem nad hlavami točí, ač je neuhodí.
Sedlák má jen jednu oprať, ale koně jsou již tak naučeni, že při vyhýbání třeba jen křiknouti na ně a dost malého znamení opratí, a hned uhýbá (bočí) celé spřežení vlevo neb vpravo. Každý kůň má svoje jméno, a to velmi pěkné: Růže, Hvězda, Jelen, Beloň a j. Mají také sedláci v některých místech — vyjma pustu — salaše lehce srubené, do