70

Po chvíli slyšeli jsme temné zadunění a bylo ticho. ,,Dobré sadol!“ zvolali šuhajci, jdouce si pro kameny. „Nuž hľa, taká je medvedia zábavka, a či sa vám lubi?“ ptal se mne Samko. Mně se líbila, ale myslila jsem si, že by se nehodila pro vyškrobeného, slabonohého šviháka.

Černé zvěře, divokých kanců, na něž král Matyáš polovával a jichž prý nejvíce okolo Viepru klenovského bylo, není již viděti. Před několika lety vidí váli prý lidé ještě jednoho starého kance v lesích Viepru klenovského.

Vlků je pro strach a škodu lidu až mnoho; při velkých zimách přejdou jich celá hejna z Haliče přes hory, přepadají stáda a strašné jejich vytí ozývá se v noci i po dědinách. Běda člověku, který jim přijde do cesty, dokonce když jsou hladovi! Co nesmějí sedláci zbraň míti, rozmnožili se, ač jich dosti potlukou klícky a sekerami. V doleních stolicích, kde jich mnohem více je, drží sice páni honby na ně s velikými hostinami spojené, ale místo vlků střílejí se obyčejně zajíci a srnci. Vysazen jest od ouřadů plat za kůži starého vlka 4 zl. stř., za kůži mladého 2 zl. stř., za medvědí kůži 8 zl. stř.; stává se ale někdy, že je vlk ještě v lese a kůže už je propita. Nejlítější jejich nepřátelé jsou příbuzní jim psi ovčáčtí, z nichž mnohý nosí na těle znaky krutých s nimi bojů při hájení stáda. Chytávají se také do jam na újest. Kde v lese mnoho vlků je, říká lid: tam je vlčno.

Lišek je „jako plev“ a tamější lišáci jsou tací chytří ferinové jako u nás: „Každý lišák nejprv na led klopka, potom teprv přeseň hopká,“ a proto nesnadno je chytiti. Ale někdy dají se chtivostí oklamati a při vší chytrosti padnou do pasti.

Vysoké zvěře, jelenů a srnců, je více v lesích listnatých světlých a v zahájených panských oborách. Srnce jmenují roháč, mladého srnce kolúch, laň jelcnica, mladou jelenca.

Ptactva je v lesích, po vrchách a vodách hojnost všeho druhu, od malinkého střízlíčka, který si hnízdo na zemi dělá, až k orlu skalnímu, který k vrcholu Ďumbiera zalétá a hnízdo svoje na nejvyšších stromech a skalách staví.

Strach ptáků, kureněc(kuřat), myší a zemoryjů(krtků) je káně, krahulec, jestřáb, ostříž a kršiak(Falco lagopus), na něhož, když letí, děti pokřikují: „Něvieš koleso krútiť!“ Strašlivý, skuhravý hlas sov a pustovek lekává tmavým lesem jdoucího pocestného, a kuvika když slyší matka, strážíc u lůžka chorého dítěte, strach ji pojímá a smutně na ně se dívajíc myslí: ,,Už mi ty zomreš, už sa boziposol ohlašuje.“

Tetřevů (hlucháň tětrov) je více v beňušských lesích, tetřívků na rovině mezi březovím, holub hrivniak v lesích hnízdí a prepelička s koroptvičkou v polích. Po hájích a lesích hnízdí a živí se jarabice(jeřábek), orešník (Nusshäher), sojky, žlny, krivonosky, drozdi, datlové, kukačky, glezg(dlask), hýli, blisky, čižíci, sýkory, strnadi, pěnice, stehlíci, konopky, pipišky. Na Ďumbieru spolu s orlem, skalním š korvánok hoľní, v údolích skorvánok polní a v lesích kotvrlka. Daždovnica hnízdí v skalách, lastovica pod střechami, a kdo by lastovičí hnízdo pokazil, toho karha nemine. Cvíkoty přilétají v jeseň; s nimi rády sdružují se prskotyčili trskoty, které skoro tak vyhlížejí jako kvíčaly, jenže jsou jarabější; bývají tam stálé. Volají: trrrrr, trrrrrr, od čehož snad jméno trskoty dostaly. Jedí se místo kvíčal a lapají se jako tyto do osidel. Okolo Bacúchu jich v jeseni mnoho bývá. Straka když na dvoře rapoce, je to paním znamením, že dostanou hosti. V močárech lesních, na bahnitých lukách, v rákosí při břehu Hronu zdržují se sluky, vodní sliepky, divoké kačky, také chrapačke zvané, velcí a malí rybáři. První je černý a má bílá prsa, druhý utěšených barev, kovové modré a zelené. Je to pěkné podívání na ně, když se ponořují do vody a ryby loví. Na Hrone viděti také bočana, černého čápa, a více ještě vodních ptáků.

Ptáci chytají se na vábec, na vějíce, do osidel, jako kvíčaly; aneb se střílejí, jako sluky, tetřevi a j. Nebylo ale dovoleno všude je chytati, jen na jistých vrchách.

Ryb v horských potocích a v Hronu je hojnost, zvlášť v prvnějších jsou pěkní a velicí pstruzi. V Hronu nacházejí se kapři, lipně, mřeny, bielačke(bělice), mieň. Ostatní ryby v Hronu, Hronci a horských potocích známy jsou jen dle prostonárodního pojmenování, totiž: jelce, plže, hlače, hrůzy, jelšovky a ovsenisky. Ve Váhu je ryba hlavatka, podobná lososu, až 70 liber těžká, kterou rybáři obyčejně z jara do Vídně zasílají. Má velmi chutné maso. Řeka Slaná je bohatší na ryby než Hron a o Tise říká se, že má více ryb než vody, ale ryby obou těch řek nemají tak chutné maso jako ryby bystře tekoucího Hronu a Váhu.

Tření se ryb jmenuje tamější lid třelo (něřest, dibu); „ryby idú na třelo“, když přicházejí z velkých vod do menších.

Jako u nás říká se i tam kapru samci mlieč a samici ikriňa. Z jara, když se potoky vytierajú, to jest, když se již trochu oteplilo a led prostředkem taje a se trhá, puká (sa vytiera a diery robí), chytají se dobře v místech takových ryby, zvláště s ostnom, kterým, jak ryba na místě od ledu prostém (na vytrenuo miesto) se ukáže, ji propíchnou.

Tak chytají se také ryby z jara na Blatenském jezeře. Bílé oblázkové kameny v potocích jmenuje lid kačení mýdlo.

Hadi, pokud mi známo, jsou v tamějších krajinách užovky hladká a obecná a zmije obecná. Povídá se o hadech mnoho báječného mezi lidem. Jsou prý mezi hady takoví, kteří na strom vylezou, jako valach pískají a pastýře i ovce zavádějí, a takový had má prý zlatou korunu. Hada vinného, který člověka uštípne, země více nepřijme,