KORNEL: Já ne, Toni; ale to víš, boj je boj. Neměl si Petr s tím hnutím nic začínat. To si můžeš myslet, mně by bylo strašně líto, kdyby… kdyby se mu něco stalo. Ale to už není v naší moci – Ať ti holomci složí zbraně, a pak naši pustí Petra – i ty druhé rukojmí. Tak je to.
TONI (s vyjevenýma očima): Představ si, Kornele,… představ si, jak musí Petrovi být! Jak se dívá na dveře a čeká, pořád čeká,… kdy se otevrou… Půjdete s námi! – Kam? – Marš, to uvidíte!
KORNEL: Počkej. (Poslouchá.) Ticho. Naštěstí se tam nestřílí. Kdyby někde padla rána, tak je zle, Toni. Pak naši půjdou bezohledně – Ale já myslím, že už ta holota zalezla. Zbabělci jsou to. Aspoň Petr vidí, s jakými lidmi šel!
Postav proti nim strojní pušku, a rozběhnou se jako slepice. – Slyšíš? Je tam ticho. Asi se vyjednává. Ačkoliv nechápu, jak může někdo s takovými gangstery vyjednávat.
TONI: Kornele, to má člověk svázané ruce?
KORNEL: Kdo? Kdy?
TONI: Když ho vedou na popravu.
KORNEL: Ovšem. Samozřejmě musí být svázán. Proč se ptáš?
TONI (sepne ruce na zádech, jako by je měl svázané): Víš, já si to dovedu tak hrozně živě představit,… jak je člověku, když takhle stojí… proti vojákům s puškami. Víš, jak se jim dívá… někam přes hlavu… a cítí ve vlasech takový chladný vítr. Ještě ne… ještě okamžik… K líci zbraň! – Ježíši Kriste!
KORNEL: Přestaň!
TONI (řve): Vy psi! Krvaví psi!
KORNEL: Toni!
TONI: Palte! (Zakolísá a padá na kolena.)
KORNEL (chytí ho za rameno a třese jím): A už dost! Toni, ty máš chorobnou fantazii!
TONI (zakrývá si oči a vstává): Kornele, jak se mohou lidé tak strašně nenávidět!
KORNEL: Tomu ty nemůžeš rozumět, chlapče. Ty ses ještě nenaučil strašně věřit.
TONI: V co věřit?
KORNEL: Ve svou pravdu. Nikdy by člověk neudělal za sebe, co dělá za svůj prapor. Nesmíš být tak přecitlivělý, Toni. Naše maminka tě jenom kazí.
TONI: Čím?
KORNEL: Jak tě vychovává. Takhle z tebe nikdy nebude muž, který bude za něco bojovat. Mír, láska, soucit – já vím, to je moc hezké, ale… dnes na to není čas, Toni. Dnes jsou na to příliš vážné… a velké doby. Tomu maminka nerozumí. My musíme být připraveni… na všechno. Kdyby se něco Petrovi stalo – Toni, maminka nesmí vědět, jak to s ním je. Musíme jí říkat, že je jen ve vazbě, víš? A třeba už je opravdu odtroubeno; snad se ta černá holota už vzdala, že je tam tak… divně ticho. – Nesmíš ven, Toni.
TONI: A ty?
KORNEL (krčí rameny): Měl bych být u našich, tam venku. Bože, jen nechybět, kdyby se něco semlelo! To je tak blbé, že musím trčet doma, u maminky! Ale to víš, kdyby se tu sebemíň stalo… Maminka má tak slabé srdce –
Člověk s tou chátrou neví. Jak se jednou začne rabovat – Někdo vás tady musí hlídat. (Zády k Tonimu vyjme ze zásuvky revolver a nabíjí jej; pak jej dá zpátky.) Já vím, kde je mé místo. Ale maminka nesmí vědět, že je to tak vážné, Toni. Já tedy… zůstanu doma. Kvůli mamince… a tobě.
(Vejde Matka.)
MATKA: Kornele, kde je Petr? Proč se ještě nevrátil? Ráno jsi říkal, že to je jistě jen nějaké nedorozumění… že ho na noc pustí… Slyšíš, Kornele?
KORNEL: Ano, maminko, ale… ono to nejde tak rychle. Víš, oni asi pozatýkali sta a sta lidí, a než se to všechno vyšetří – To může trvat… třeba i týden.
MATKA: Celý týden? Kornele, je to možné, že by našeho Petra tak trápili? Ne, ne. To já tak nenechám. Já tam za nimi půjdu a řeknu jim –