má pokoj.
OTEC (vstává): Cos ji tak poděsil, Petře? A prosím tě, kde ty se tu vůbec bereš?
ONDRA: Okamžik, tati. (Obrátí Petra k světlu a dívá se mu na čelo.) A jej! Jedna a druhá. (Rozhalí mu na prsou košili a ťuká prstem.) Jedna, dvě, tři. Tahle ti šla rovnou srdcem, člověče.
OTEC: Ukaž? Pěkná trefa! – Zvláštní, to vypadá skoro jako – Jednou jsme totiž popravili olovem nějakého Araba –
Chlapče, jaks k tomu přišel?
PETR: Poprava olovem, tati.
OTEC: Hochu, hochu, to tě popravili vojáci?
PETR: Vojáci, tatínku.
OTEC: Petře, snad jsi se nedopustil zrady?
PETR: Ne, tati. Já jsem šel s velkou… a poctivou věcí.
OTEC: Proti vojákům? To se mi nezdá, mládenče.
PETR: Na naší straně jsou taky vojáci, tatínku.
OTEC: Na obou stranách vojáci?
PETR: Ano.
OTEC: Naši proti našim?
PETR: Ano, tati.
OTEC: To se mi nelíbí, Petře. Naši proti našim – máte to nějak popletené, mládenci. – Tak tys dělal vyzvědače, Petříčku?
PETR: Ne, tati. Já jsem jenom psal do novin.
OTEC: Nelži, Petře. Za to by tě vojáci nezastřelili. My jsme popravovali jenom špióny nebo zrádce.
JIŘÍ: Dnes jsou jiné časy, tatínku.
OTEC: Zdá se. Máte asi nějaká nová pravidla hry, hoši. (Obrací se k Matce.) Nu, jak je jí?
ONDRA (sedí, skloněn nad ní): Nic, je v bezvědomí; člověk by řekl, že spí.
OTEC: To je dobře. Ona jediná nás může slyšet –
ONDRA: – a s námi mluvit. Jen maminka nás ještě může vidět. Ta s námi kontakt neztratila.
PETR (roztáčí bezcílně glóbus na psacím stole): Mládenci, to byla tak trapná chvíle, když jsem jí to musel říci –
JIŘÍ: To já znám, kamaráde. Člověk má při tom hrozně hloupý pocit, jako by se přiznával k nějakému uličnictví.
(Otvírá u psacího stolu zásuvku a přehrabává se v ní.) Kluci, víte, že maminka má schované i naše dýmky? To je dobrák, ta mami! Zaživa říkala: Jdeš s tím ven! (Dává si do úst prázdnou lulku s automatickými pohyby kuřáka.) M. Mm. Člověk se tu přece jen cítí jako doma.
(Venku výstřely.)
OTEC (jde k oknu): Jako by se někde střílelo. Pum! Pum! Vojenské pušky. (Poslouchá.) PETR (bezcílně přenáší popelníčky a těžítka): To jsou naši. To střílejí naši.
JIŘÍ: A mé sešity tu jsou taky! Ne, co ta mami všechno schovává! (Listuje v sešitě.) Aha, tady jsem si kreslil – To je legrace! Tuhle jsem zkoušel nový profil křídel.
PETR (staví na psací stůl černošskou sošku, která byla na skříni): Dovol!
JIŘÍ: Proč to sem nosíš?
PETR: Jen tak – Já vlastně nevím. Abych něco dělal, ne?
OTEC (obrací se od okna): Jen ho nech, Jirko! To je jenom neklid mrtvých. Chtějí na sebe upozornit, že tu byli, víš?
To ho jednou přejde – Poslouchej, Petře, držel jsi se aspoň… jako muž?