32

MATKA: Tatínku, poslal bys své děti na smrt?

STARÝ PÁN: Aha, už vím. Koukej, já jsem svá léta dožil do poslední tečky; naplnil jsem všechno… a nechal jsem po sobě dobrou památku. Byl to šťastný život. A přece si někdy myslím, – to bylo všecko? – Nu vidíš, holčičko, tak je to.

MATKA: Co tím chceš říci? Co to má co dělat s Tonim?

STARÝ PÁN: Nic, dceruško, nic; já jen, abys věděla, co je život. Víš, když ty ses měla narodit,… tak to tvou maminku mohlo stát život. Já jsem klečel u ní a… nu, hrozně jsem se styděl, víš? Říkal jsem si… tak tady má žena dává všechno v sázku, aby se narodilo dítě, – a co já? – Tak vidíš, v tom je cena života: že se za něj platí… třeba i životem. To je taky… ženská záležitost, holčičko. A to máš tak se vším, rozumíš? Kdyby se za vlast neplatilo životem… kdyby se za čest, za pravdu, za svobodu neplatilo životem, neměly by tu ohromnou, tu strašnou cenu, víš? Jen ho nech jít, toho svého synka. Je to tak… v pořádku.

MATKA: Tatínku, nic víc mi neřekneš?

STARÝ PÁN: Já ani nevím, dceruško. Já bych chtěl, víš, abych mohl být v té válce taky něco platen. Kdybych mohl aspoň jednoho vnuka poslat… aspoň jednoho, abych nebyl tak docela mrtev, tak docela k ničemu! To víš, takový starý, mrtvý člověk jako já už nemůže mnoho dát –

MATKA: Tatínku, tys Toniho nikdy ani neviděl! Jak můžeš tak mluvit?

STARÝ PÁN: Pravda, neviděl, ale je to můj rod. Šel by tam za nás. Takový starý, dobrý rod –

MATKA: Tatínku, Toni nepůjde!

STARÝ PÁN: Jak myslíš, holčičko. Je to škoda. Takový dobrý rod jsme byli –

(Pauza.)

OTEC: Nu tak, podívej se, dušinko. Pusť toho chlapce!

MATKA: Richarde, vždyť ty Toniho vůbec neznáš! Nikdys ho nedržel v náručí, nikdys ho nechoval na klíně –

Kdybys věděl, jak byl droboučký, když se narodil, kdybys viděl ty jeho ručičky – Ty s ním nemůžeš tak cítit, ty bys nemohl tak mluvit, kdybys ho znal! Toni nemůže jít. Toni je na vojnu slabý. Ty ho znáš, Ondro: tys byl doktor, a řekni – řekni tady, jak byl Toni vždycky slaboučký! Sám jsi mu předpisoval léky, pamatuješ se? Ondro, tys mu býval místo otce: tak řekni, tak přece řekni, že Toni nemůže jít!

(Ondra krčí mlčky rameny.)

MATKA: Ty nechceš mluvit? – Tak pověz ty, Jiří; tys byl nejhravější z dětí – Co jsi se Toniho natrápil, že si neumí a nechce hrát! Vždycky jsi říkal, Toni k ničemu není, Toni je holčička, Toni je strašpytel – Jen si vzpomeň, jak ses mu vysmíval! Řekni, Jirko, řekni sám: copak by mohl tak bojácný hoch jít na vojnu? Můžeš si to vůbec představit?

(Jiří krčí mlčky rameny.)

MATKA: Ty taky nechceš mluvit, viď? Tak řekni ty, Kornele, řekni ty, Petře: vy přece víte, jak je Toni… chorobně citlivý! Vždycky zbledl jako stěna, když vy dva jste se začali rvát, a dal se do pláče – Pamatujete se, jak jednou viděl týrat koně? Dostal skoro křeče… a ještě po týdnech křičel ze spaní… Prosím tě, Kornele, co by si počal na vojně? Proboha Petře, řekni aspoň ty – Vy dva jste ho znali nejlíp!

KORNEL: Těžká věc, mami. Všichni budou muset jít.

MATKA: – – Vy nemáte Toniho rádi! Nikdo z vás!

OTEC: Ale máme, dušinko, máme ho opravdu rádi, jenže… chlapec se utrápí, když bude muset zůstat doma. My už kvůli němu…

MATKA: Tak ať se trápí! Když je takový… když je to pro něho taková oběť, zůstat u matky… Ani ten Toni mne už nemá rád!

ONDRA: Má, maminko. Nesmírně tě má rád. My všichni tě máme rádi, víš?

MATKA: Neříkej, Ondro, to mně neříkejte! Vy vůbec nevíte, co to je, mít rád! Vy jste vždycky měli ještě něco jiného, ještě něco bůhvíjak většího, než je láska; ale já ne. Já nemám nic většího, Richarde. Já si neumím nic většího představit. Kdybyste věděli, co to je takové dítě – Richarde, kdybys viděl Toniho, když se narodil! Byl tak bezmocný a sladký – Kdybys viděl ty jeho směšné vlásky – Jak si, lidi, můžete myslet, že by Toni mohl jít na vojnu!