JIŘÍ: Teď se nemůže ani zaznamenat, že jsem byl tak vysoko.
OTEC: To je jedno, Jirko. Jen když se té výšky dosáhlo!
JIŘÍ: Když o tom nikdo nebude vědět!
OTEC: Ale udělalo se to, to je hlavní. Kdo by to do tebe řekl! Takový jsi byl hračkář – To ti, hochu, gratuluju.
MATKA (sténá): Jiří – Jiříčku –
ONDRA: Buď klidná, mamino.
OTEC: Neplač, dušinko. Stálo to za to. Tak už neplač. Koukej, budou teď starosti s pohřbem –
JIŘÍ: Maminko, nesmíš se na mne dívat, až mě přinesou, víš? To, co přinesou, už nejsem já. Já jsem tady… tak, jak jsem byl… a nikdy mě nebudeš vidět jinačího, viď?
MATKA: Proč jsi mi neřekl, že chceš tak vysoko letět! Já bych tě nebyla pustila –
JIŘÍ: To nešlo, mami. Já jsem musel.
MATKA: Co tě to napadlo, Jiříčku, co sis to vzal do hlavy! Proč jsi chtěl dělat ten rekord!
JIŘÍ: Když má člověk tak dobrý stroj – To se musí, maminko, tomu ty nerozumíš. Víš, to člověka samo táhne – ten stroj si o to řekne sám –
(Zaklepání.)
OTEC (zhasí žárovku pod svým obrazem; je hluboké šero): Nesmíš se trápit, miláčku.
MATKA: Můj Jirka! Takový statný hoch! Proč – proč –
JIŘÍ (stále tišeji): Tomu ty nerozumíš, maminko, tomu ty nemůžeš rozumět –
(Zaklepání.)
ONDRA (šeptem): Musíš být klidná, mami. Musíš být silná.
OTEC (šeptem): Miláčku, sbohem!
(Zaklepání.)
MATKA (vstává): Ano.
(Ve dveřích plných denního světla stojí Kornel.)
KORNEL: Odpusť, maminko,… nechtěl jsem tě vyrušovat… ale… Já ti mám něco říci.
MATKA: Ano.
KORNEL: Právě jsme totiž dostali… zprávu, víš?… Náš Jirka… měl jakousi nehodu s letadlem. Ale nesmíš se lekat, mami. Není to tak zlé…
MATKA: …Ano.
KORNEL: Jiří totiž… Maminko! Ty to už víš?
Opona