11

proti ní něco nenašlo. To je… prostě povinnost, ne?

MATKA: Tvá povinnost?

ONDRA: Povinnost vědy. Víš, maminko, byla to moc zlá nemoc; a ti lidé tam dole – kdybys je viděla umírat, sama bys řekla: Ondro, nemůžeš je tak nechat! To je těžká věc, mami. Někdo tam musel jít.

MATKA: Ale nemusels to být zrovna ty, Ondro! To mi nenamluvíš!

OTEC: A proč ne zrovna on? Já myslím, že měl dobrou hlavu. Na takové věci, holčičko, musejí vždycky jít ti nejlepší.

MATKA: A ti nejlepší na to mají zemřít?

OTEC: Nu ano. To jinak nejde, dušinko. Ti nejlepší musejí vždycky jít napřed, víš? Nic si z toho nedělej, Ondro.

Dobře jsi udělal.

MATKA: Já vím, vy vždycky držíte dohromady proti mně, vy mužští! To se ti řekne, dobře udělal; ale kdybys věděl, jak mně bylo, když jsem dostala ten telegram – Já to nemohla za živého boha pochopit. Paní, váš syn padl jako hrdina na bojišti vědy –

OTEC: Tak vidíš, maminko: jako hrdina. To přece stálo za to, ne?

ONDRA: To ne, tati. Vidíš, na tom by mně záleželo nejmíň. Mně šlo jen o to… poznat příčiny zimnice. To není žádné hrdinství. Když člověk dělá vědu,… tak musí hledat příčiny, víš? A na jiném mu čerta záleží. Jaképak hrdinství nebo čest – to je dětinství, tati. Ale kousek poznání – to stojí za to.

MATKA: A poznals něco?

ONDRA: Já ne, maminko, ale druzí. Jeden Švéd a jeden Američan.

OTEC: Škoda. Američany já nemám rád.

MATKA: Tak vidíš, Ondro, nebylo to nadarmo? Nebylo to zbytečné?

ONDRA: Nebylo, maminko. Tomu ty nerozumíš.

MATKA: Ne, nerozumím. Já jsem vám asi nikdy nerozuměla. To slyším pořád… od Jirky i od dvojčat: mami, tomu ty nerozumíš – Nerozumím! Nerozumím! Kriste Ježíši, já už přestávám rozumět sama sobě! Vždyť vy jste kusy mého těla – I ty, Richarde; vešel jsi do mne a jsi mé celé tělo, jsi má celá duše. A já vám nerozumím, že? Co vy to máte jiného, co vy to máte tak hrozně svého, že vám už nerozumím?

ONDRA: (jde blíž k ní): Ale maminko, nesmíš se rozčilovat. Máš slabé srdce, škodí ti to.

MATKA: Ne, nech mne! Vždyť jsem vám tak rozuměla, když jste byli malí, pamatuješ se, Ondro? Doma jsem věděla, když si někdo z vás venku rozbil koleno, a už jsem vyběhla – A když jste všichni seděli kolem stolu, cítila jsem tak silně – to jsem já. To všecko jsem já. Docela tělesně jsem to cítila: Ty děti, to jsem já! A teď – mami, tomu ty nerozumíš. Richarde, co to do těch dětí vlezlo cizího a… proti mně?

OTEC: To víš, drahoušku: jsou už velicí – a mají své vlastní zájmy, ne?

MATKA: Ale já jsem měla vždycky jenom jejich zájmy, rozumíš? Vy všichni, vy jdete za svými věcmi, za svou ctí, za svým posláním, já nevím za čím velikým, já tomu ani nerozumím. Ale já, já jsem šla jenom za vámi. Já jsem neměla žádné jiné poslání než vás. Já vím, nebylo to nic velikého: jen starat se a milovat – Ale když jsem vám, pěti dětem, nesla na stůl mísu jídla, bylo to pro mne jako bohoslužba. Ondro, Ondro, ty nevíš, jak je tam po tobě prázdno!

ONDRA: Je mi líto, maminko.

MATKA: Máte pravdu, já tomu asi nerozumím. Například tvůj tatínek padnul, protože bylo nutno pobíjet nějaké divochy. A ty, Ondro, tys umřel na to, žes jim chtěl zachraňovat životy. Vidíš, na to jsem asi hloupá. Každý děláte něco obráceného, a pak mi řeknete, to jsou veliké úkoly, maminko, tomu ty ani nemůžeš rozumět. Jeden z vás bude něco stavět, a druhý to bude bourat; a mně řeknete, to jsou ohromné věci, mami, to my musíme dělat, i kdyby nás to mělo život stát! Život! Vám se to mluví! Sám zemřít, to by každý uměl; ale ztratit muže nebo syna, to byste teprve viděli, co to je, – to byste viděli –

ONDRA: V tomhle… snad máš pravdu, mami.

MATKA: A i kdybych neměla… Já nechci mít pravdu, já chci mít vás, já chci mít své děti! Tys neměl umřít, Ondřeji;