HLAS KORNELŮV: Hned by šel člověk s sebou.
(Pauza. Bubínky zvenčí doznívají.)
HLAS OTCŮV: Jiří, snad bys mohl chytit nějaké zprávy z rozhlasu… Měli bychom vědět, co se děje.
HLAS JIŘÍHO: Ano, tati. (Cvakne knoflík radioaparátu.)
MUŽSKÝ HLAS Z AMPLIÓNU (tlumený): …naše východní armáda ustupuje dál za těžkých bojů; na pravém křídle se zastavila, opřena o horský hřeben, a klade nepříteli houževnatý odpor.
HLAS OTCŮV: Jen aby nás neobešli!
MUŽSKÝ HLAS Z AMPLIÓNU: Při leteckých bojích bylo sestřeleno sedmnáct nepřátelských letadel. Devět z našich letců se nevrátilo.
HLAS JIŘÍHO: Devět k sedmnácti, to není zlé.
MUŽSKÝ HLAS Z AMPLIÓNU: Bombardování našich otevřených měst pokračuje. Počet zabitých civilních osob se odhaduje na osm tisíc. O osudu města Villamedie, napadené nepřátelským letectvem, nemáme dosud bližších zpráv –
HLAS OTCŮV: Zavři to, Jiří. Někdo jde. (Cvaknutí knoflíku.) (Ticho.)
(Rachotí klíč, a do temného pokoje vejde Matka.)
MATKA (zamkne za sebou dveře, jde několik kroků dál a zůstane nehnutě stát): Já vím, že jste tady. Slézáte se sem jako švábi k pivu. – Co na mně chcete?
HLAS OTCŮV: My jsme jen tak přišli za tebou, dušinko.
MATKA: Za mnou ne, Richarde. (Rozsvítí lampu na psacím stole a rozhlíží se.) (V pokoji porůznu stojí nebo sedí Starý pán, Otec, Ondra, Jiří, Kornel a Petr.) KORNEL: Dobrý večer, mami.
MATKA: Tak vida, všichni jste tady!
OTEC: Miláčku, ty sis ani nevšimla – Taky dědeček nám přišel.
STARÝ PÁN (sedí na křesle v staromódních černých šatech, s řády na prsou): Dobrý večer, holčičko.
MATKA: Dědeček je tu taky? Tatínku, tebe jsem už tak dlouho neviděla!
STARÝ PÁN: Nu vidíš, děvenko. Ani jsem se moc nezměnil, viď?
MATKA: Nezměnil. A proč, prosím tě – (Dívá se z jednoho na druhého.) Proč jste se tu tak sešli? To má být rodinná rada?
ONDRA: Ale ne, maminko. My jsme jen chtěli být při tobě, když jsou tak těžké dny.
MATKA: Nelžeš, Ondro? Já nevím, že byste někdy byli tak moc při mně. – O čem jste tady mluvili?
JIŘÍ: O ničem, mami. Jenom jsme poslouchali zprávy.
MATKA: Koukejme! Člověk by ani nevěřil, že vás to ještě může tak tuze zajímat.
PETR: Nás mrtvé? Hrozně, maminko. Víc, než si dovedeš představit.
MATKA: Jenomže už se do toho chválabohu nemůžete míchat.
OTEC: Nemysli si, dušinko. Víc, než víš. Víc, než vy živí víte. Když je vojna, my mrtví vstáváme –
KORNEL: My totiž nejsme tak moc mrtví, jak ty si myslíš, maminko.
PETR: Víš, to, co se děje, je ještě pořád náš osud. A naše dílo.
MATKA: Vaše dílo, já vím. Je-li tohle vaše dílo, tak se tím nemusíte zrovna chlubit.
OTEC: Ale miláčku, vždyť ta válka ještě není u konce! Ještě se může krásně vyhrát. Jen dosadit nové síly – Já mám starost s tím levým křídlem. Staroušku, kam jsi dala mé štábní mapy?