jedno. Samé krásné a veliké věci, jenomže… víte, já jsem z vás nejdéle mrtev a řeknu vám – nebylo by k zahození ještě trochu žít. Já byl moc rád na světě, děti. Hrozně rád. A když se dívám na vás, myslím si, třeba by někdo z těch kluků opravdu dokázal něco kloudného… nebo i velikého. A zatím jsme samý hrdina. Je to bída, mládenci. Mohli jsme být naživu.
ONDRA (vstává a protahuje se): Je to otrava, viď? Jenom přikukovat, co dělají jiní – My mrtví se jen tak vezeme s sebou. (Přechází ke knihovně.) Lidi, kdybych teď byl živ, já bych pracoval jako divý. Spavá nemoc, to by mne bavilo!
JIŘÍ (nad svým sešitem): To jsem blázen!
OTEC: Co máš?
JIŘÍ: Ale tady ten konstruktivní nápad. Docela možná věc, tati. Sakra, že jsem to nedodělal dřív! Počkat, to by muselo být takhle – (Kreslí, sedě u psacího stolu.) To by šlo.
ONDRA (otvírá knihovnu): Ne, ta naše mami je ohromná!
PETR (nad šachovnicí): Proč?
ONDRA: Pořád ještě odebírá mé medicínské časopisy! Tady je nový sešit Bulletinu pro tropické nemoci – Do toho jsem taky psával.
PETR: On tam byl kdysi o tobě pěkný nekrolog, víš?
ONDRA (vytahuje jeden sešit): Vlastně bych se měl na něco podívat. (Uvelebí se na pohovce a prohlíží nerozřezaný sešit.)
OTEC (stojí nad Matkou): Tak vidíš, dušinko, máš jich tu zas plno. Jsou tu jako doma. Pro tebe, maminko, jsme pořád jako živí, viď?
PETR (nad šachovnicí): Ne, to nepůjde. Kruci, to je těžké!
JIŘÍ (nad výkresem): Šlo by to, ale těžiště by se muselo dostat doleji.
OTEC (otvírá přenosný gramofon): Ten gramofon jsem vozil s sebou, děti. I na vojnu. (Mechanicky jej natáčí.) Tohle byla má nejmilejší deska. Chudák maminka ji tam nechává na památku – (Spustí gramofon.) (Gramofon tiše hraje. Otec poslouchá. Ostatní zabráni ve své.) ONDRA (nad svým sešitem): Tak vida, už našli něco proti lepře. To se mi zas líbí.
(Venku střelba.)
JIŘÍ (nad svým výkresem): A pořád se tam střílí.
PETR (nad šachovnicí): Počkejte, to se teprve začne. Tati, ta tvá úloha kouká na remis. Nedá se to vyhrát. Ani černý, ani bílý. Škoda.
(Střelby přibývá. Gramofon dohrává.)
OTEC: To byla má nejmilejší – (Obrátí se a poslouchá.) Slyšíte? Ratata. To jsou strojní pušky, Petře.
PETR: Tak to je začátek! (Vyskočí.) Škoda, chtěl bych být při tom. Tak teď se, kamarádi, držte!
ONDRA (vstává a odhazuje sešit): To zas bude hrdinů, co? – Lidi, tohle já nerad slyším!
PETR: Člověče, vždyť je to hudba! Teď to naši roztáčejí. Už je to tady, mládenci. Teď ženou útokem. Teď před sebou zametají ulice strojními puškami a běží, běží dopředu – To je nádhera! Hoši, přece jsem nezemřel nadarmo!
(Střelba houstne a mohutní.)
OTEC: Tohle je rychlopalné dělo. Pam – pam – pam – pam. Vzdálenost tři kilometry, směr – tam.
JIŘÍ (vstává): Střed města, tati.
PETR (zimničně): To jsou naše děla! Tak teď máme vyhráno!
OTEC: Aby to nepoděsilo maminku.
ONDRA: Ta o ničem neví. (Mechanicky svíjí a rozvíjí v rukou kus obvazového fáče, který vyňal z kapsy.) Blázni, v ulicích střílet! To bude masakr!