přitom… přitom jsem se pořád pozoroval: tak teď jsem u těch a těch příznaků. Játra jsou pryč, Ondroušku. Tak to jsme tak a tak daleko –
OTEC: – – Prosím tě, Ondro, jaks tu žlutou zimnici chytil?
ONDRA: To byl pokus, tati. My jsme chtěli zkusit, přenáší-li ji ten mizerný komár, ta Stegomyia, taky z nemocných, kteří překonali první stadium nákazy. Víš, to se s jistotou nevědělo. Tak jsem se nechal poštípat od pokusných komárů –
OTEC: – a dostals ji.
ONDRA: Dostal, a pořádnou. Ale bylo to vlastně proti předpokladu.
OTEC: Ty, má takový pokus nějakou cenu?
ONDRA (krčí rameny): Má, aspoň vědeckou. My jsme chtěli poznat, jak se ten bacil v komárovi vyvíjí. To je dost důležité, tati.
JIŘÍ: A umírá se na tu zimnici těžko?
ONDRA: Těžko, chlapče; ležíš jako Lazar, horečky a žloutenka a – nu ledacos ještě. Všivá nemoc, kamaráde. Brr!
Já bych ji nikomu nepřál.
PETR: – – Tak vlastně jenom náš tatínek měl krásnou smrt.
OTEC: Já? Proč myslíš?
PETR: Inu padnout v boji, to aspoň má člověk na to tata odbyto; a může se přitom bránit –
OTEC: Ale vždyť já jsem nepadl, synáčku!
PETR: Ne? Jak to? My jsme vždycky mysleli –
OTEC: – že jsem padl při posledním výpadu, já vím. To bylo kvůli mamince, děti. Jí se přece nemohlo říci, jak to bylo.
JIŘÍ: Jak jsi tedy –
OTEC: Já jsem nepadl, kdepak. Jenom jsem tam zůstal ležet, hoši.
ONDRA: Raněn?
OTEC: Ano. A tam mě našli domorodci.
PETR: A pak –?
OTEC: Nu, pak mě umučili. (Mávne rukou.) A dost o tom, ne? – Ondro, jak je mamince?
ONDRA: Puls je lepší.
OTEC: Děti, rozumí se, maminka to nikdy nesmí vědět –
(Pauza.)
JIŘÍ (nad svým sešitem): Víte, ono se řekne… umřít za něco velkého: za vědu, za vlast, za víru, za spásu lidstva nebo co; ale když je člověk v tom –
ONDRA: – tak to vypadá jinak, já vím. Kdyby si lidé dovedli představit, jak při tom člověku je, tak by se… snad…
míň oháněli tím, jak je krásné… za něco umřít. Krásné! Já jsem moc krásného na své smrti nenašel.
PETR: Já taky ne, člověče.
(Venku v dáli pár výstřelů.)
OTEC: Inu vždycky se za něco umíralo, kdopak ví už zač; asi to jinak nejde. Ale někdy si myslím,… kdybych byl teď plukovníkem nebo generálem na penzi a žil tady s vámi a s maminkou, – psal bych své paměti a zrýval půdu na zahradě… Nebylo by to špatné, hoši. Nechte to být, život je život; člověk aspoň může něco dělat. Já vím, vy všichni jste položili život za něco velikého: tuhle Ondřej za vědu a Jirka za pokrok techniky, a Petr – zač jsi vlastně zemřel, Petříčku?
PETR (staví figurky na šachovnici): Za rovnost a svobodu, tati.
OTEC: Aha. A já za krále, vlast a za čest praporu. Nebo proto, že jeden plukovník dal pitomý rozkaz, ale to už je