MATKA: To je nesmysl, ty dětino. Co by tam s tebou dělali?
TONI: To si nemysli, mami, já budu stejně dobrý voják jako každý z naší třídy! Já už jsem dal své slovo…
MATKA: Komu?
TONI: Kamarádům ve škole, maminko.
MATKA: Myslím, Toni, že to je spíš věc tvé matky než tvých kamarádů.
TONI: Odpusť, mami, ale když půjdou všichni –
MATKA: – tak nemusíš jít ty, můj maličký. Ty zůstaneš doma.
TONI: Proč bych zrovna já neměl jít?
MATKA: Protože ty na to nemáš povahu, Toni. Protože jsi na vojenskou službu slabý. A protože já to nechci, synáčku. Stačí?
TONI: Nezlob se, maminko, ale – podívej se, vždyť jde opravdu o všecko… o vlast a… o národ…
MATKA: A ty ten národ zachráníš, ne? Bez tebe to nepůjde, viď? Myslím, chlapečku, že ty to nevytrhneš.
TONI: Kdyby takhle mluvila každá matka –
MATKA: Já bych se jí nedivila, můj milý. Myslíš, že se s tím může smířit, aby jí někdo bral děti jedno po druhém?
To by ani nebyla matka, holenku, kdyby si to nechala líbit!
TONI: Ale když je taková hrozná válka, mami –
MATKA: Já jsem ji nezavinila, Toni. Žádná máma ji nezavinila. My matky, synáčku, jsme nikdy žádnou válku nevedly; my jsme na ni jen doplácely svými dětmi. Ale já už nebudu tak hloupá, abych dala to poslední, co mám.
Ať si to kdo chce vyřídí beze mne. Já už nic nedám. Tebe nedám, Toni.
TONI: Nesmíš se zlobit, mami, ale – já musím. Víš, to je… prostě nařízení. Všichni muži se musejí hlásit.
MATKA: Ty nejsi muž, Toni. Ty jsi mé dítě. Stačí, abych zavřela oči, a víš, co vidím? Vidím malé, žvatlavé dítě, jak sedí na zemi a strká si do pusy hračku. To nesmíš, Toni, to nesmíš! Dej tu hračku z pusy!
TONI: Já už nejsem dítě, maminko!
MATKA: Ne? Tak pojď sem a ukaž se mi! Ty bys tedy chtěl jít na vojnu? Já jsem opravdu měla… velkého syna, Toni, ale ten sliboval… něco jiného než tohle, pamatuješ se? Já jsem měla syna, kterého jsem učila… nenávidět válku, že? Který říkal, mami, až my budeme velcí, tak už nikdy nebude válka; my ji nechceme, my už nebudeme zabíjet, my už se nedáme honit na jatky; mami, jak může někdo vzít do ruky zbraň proti člověku, – pravda, Toni?
TONI: Ano, ale – tohle je něco docela jiného, mami. To je jen obrana, víš?
MATKA: Copak ty bys mohl jít někoho zabíjet?
TONI: Ano, maminko. Totiž já myslím… když člověk musí –
MATKA: A šel bys – rád?
TONI: …Děsně rád, maminko.
MATKA: – – Tak vidíš, Toni. Tak vidíš. Už i ty jsi se mi vysmekl z rukou, můj hošo. Já už ani tobě nebudu rozumět.
Jak ses mi změnil, můj maličký!
TONI: Mami, ty pláčeš? Ty… ty mne tedy pustíš?
MATKA: Ne, Toni. Já jsem stará… a tvrdohlavá ženská. Já nedám svého syna… na něco, co jsem proklela. Mně už ty vaše války přišly příliš draho, synáčku. Ty nepůjdeš. Já tě nepustím.
TONI: Mami, to mně přece nemůžeš udělat! Uvidíš, já… já ti uteču! Uteču! Uteču!
MATKA (vstane): Tak počkej! Podívej se na mne, Toni! Podívej se na mne!
TONI: Maminko, když tě tak prosím –
MATKA: Ty bys mne tu nechal, můj jediný? Na to ty nemyslíš, co by bylo se mnou? Jak bych já mohla být živa, kdybys ty mi odešel! To mně přece nemůžeš udělat, Toni. Já už mám jenom tebe.
TONI: Vždyť se mi nic nestane, mami, neboj se! Na mou čest, já to cítím, já to vím – Já si vůbec nedovedu