MATKA (odemyká psací stůl): Tady jsou. Prosím tě, co s tím chceš?
OTEC: Jenom se na něco podívat. Děkuju. (Rozkládá si mapy po stole.) KORNEL: – – Nejhorší je, tati, že máme rozbité kádry. A málo důstojníků. V té občanské válce jich bylo pobito, to ti byla hrůza. – Teď teprve člověk vidí, jaká to byla paseka!
PETR: Tu paseku jste ovšem zavinili vy, Kornele.
KORNEL: My ne, Petře. Vy ji máte na svědomí. Vy s vaší anarchií, s vaší luzou, s vaším sebevražedným pacifismem –
PETR: A vy s vašimi kanóny, člověče. Ty byly horší.
KORNEL: Nevěř tomu. Snad jsme se měli klidně dívat, jak rozvracíte národ, ne? Pěkně děkuju, to by to dopadlo!
Zaplaťpánbůh, že jsme před vaším rozkladem zachránili aspoň jádro naší armády!
PETR: A my jsme chválabohu aspoň naučili bojovat lid. Ještě budete rádi, že si zvykl umírat!
KORNEL: Ale poslouchat ne.
PETR: Ne, vás už asi poslouchat nebude. Uvidíš po válce!
KORNEL: To víš, po válce bude někdo mít pokdy na vaše nesmyslné utopie!
PETR: Bude! Zrovna bude! Holenku, jak jednou ozbrojíš lid – To se teprve ukáže, k čemu bude tahle válka dobrá!
KORNEL: Petře, vyjde-li někdo z téhle války vítězně, bude to je nom národ. Silný, ukázněný, sebevědomý národ.
Za to té válce žehnám. Za to, že udělá konec všemu tomu hloupému žvanění o novém a lepším řádu světa –
MATKA: Děti, děti, vy jste se ještě nepřestali hádat? Že se nestydíte, vy dvojčata: oba jste na to padli, a ještě toho nemáte dost? Co si o vás pomyslí dědeček?
STARÝ PÁN: Já tomu nerozumím, děvenko; to víš, mladá krev!
PETR: Odpusť, mami; ale dokud trvají myšlenky – pokud není rozhodnuto, oč jsme bojovali – To nedá člověku ani po smrti.
ONDRA: My všichni, maminko, vedeme dál svůj boj. Za pravdu, za národ, za lidstvo – jak kdo. Ještě chceme, aby naše věc zvítězila. A ještě můžeme všechno prohrát – i po smrti.
OTEC (skloněný nad štábní mapou): Tahle linie by se dala hájit. Hoši, to by byl klasický manévr: pevně zakotvený střed, a průlom na křídle – A pak je, ty pacholky, poženeme od moře!
KORNEL: Já nevím, tati; na průlom bychom museli dosadit hrozné síly.
OTEC: Museli, mládenče, museli. Však do toho půjdeme všichni, ne?
MATKA: Kdo všichni, Richarde?
OTEC: Nu všichni, dušinko. My taky. My taky.
MATKA: Vy tam budete něco platni!
ONDRA: Víc, než si myslíš, maminko. Národ musí mít s sebou své mrtvé.
MATKA: Proto si jich musel tolik nadělat, ne?
PETR: Víš, mami, tentokrát jde i o nás; kdyby se ta válka prohrála –
KORNEL: – pak jsme umřeli nadarmo, my všichni; pak by nezbylo nic… ani po nás mrtvých, maminko.
MATKA: Richarde, děti, vy… vy chcete opravdu jít –?
JIŘÍ: Musíme, maminko, to je služba. Vždyť víš, že nás volají. Tatínek půjde se svým starým plukem –
PETR: Já bych šel s dobrovolníky.
JIŘÍ: A já – nu, já asi zůstanu při svém letectví.
OTEC: Kdyby se tak dostal Toni k mému pluku!
MATKA: Richarde!