byl jsi tak hodný a vážný chlapec – A měl jsi nevěstu, můj hochu, měl jsi se ženit – Tomu snad rozumím, ne, Ondro?
ONDRA: – – Ano, maminko.
MATKA: Tak vidíš.
(Dva výstřely na zahradě.)
OTEC (zvedne hlavu): Co je?
MATKA: Nic. To střílejí hoši do terče. Kornel – a Petr.
OTEC: To je dobře. Kdo neumí střílet, není k ničemu.
MATKA: Náš Toni nebude střílet, Richarde. Nemá na to povahu. Ondra taky nerad střílel, že, Ondro! Tys taky byl samé knížky jako Toni –
ONDRA: Jenže u Toniho to je jako hašiš, maminko. Snít s očima dokořán, víš? To je chyba.
MATKA: Prosím tě, vždyť je to ještě dítě!
ONDRA: To ty si budeš o něm vždycky myslet.
MATKA: Protože je slabý!
OTEC: Měla bys ho přidržet, dušinko, aby něco vážně dělal.
MATKA: Já nechci! Já nechci, aby si Toni bral už teď něco do hlavy! Já ho sem už nepustím –
OTEC: Proč?
MATKA: Protože byste chtěli mít na něho vliv! Protože byste mu našeptávali: Buď mužem, Toni, buď mužem!
Dělej něco! Jdi pro něco zemřít: pro slávu, pro čest, pro pravdu – Ne, já to nechci, slyšíte? Dejte Tonimu pokoj!
OTEC: Ale matko, přece nechceš z Toniho udělat holčičku?
MATKA: Já ho chci mít pro sebe. Ty na něho nemáš žádné právo, Richarde! Toni je pohrobek! Toni je můj, jenom můj, rozumíš? Ten sem už nesmí!
ONDRA: Maminka nás asi považuje za špatnou společnost.
MATKA: – – Ano. Protože jste mrtví.
(Výstřely na zahradě.)
ONDRA: Mami, ty se nás bojíš?
MATKA: Jak bych já se vás mohla bát, můj hochu! Pojď sem blíž, Ondro, ukaž se mi! Kdybys věděl, jak ti sluší ten bílý plášť! Vždycky jsem si myslela, že budeš jednou u mne, až… až se budu loučit s dětmi –
ONDRA: Ale jdi, maminko, ty tu budeš ještě moc dlouho! Ty tu budeš pořád, víš?
OTEC: Maminka je silnější, než sama ví. (Přejde ke stolku se šachovnicí.) Kdo to tady hrál, miláčku?
MATKA: Dvojčata. Prý je to tvá úloha.
OTEC: Já vím. Jednou jsem ji začal řešit – Byla to pěkná úloha.
MATKA: Hoši se nad tím pohádali. Kornel chtěl, aby Petr táhl na d5.
OTEC: Správně. Já bych aspoň táhl na d5.
MATKA: Ale Petr říkal, že je ještě jiné řešení. To víš, ti dva jsou pořád v sobě.
OTEC (roztržitě): Jiné řešení? To bych rád věděl – – Asi je teď jiná šachová škola. Ledaže by se šlo dopředu piónem – Zajímavé! Koukám, že má Petr trochu pravdu.
(Dveřmi vejde docela tiše Jiří v leteckém overalu.)
JIŘÍ: Dobrý večer, maminko. Nazdar, tati. Tě bůh, Ondro!
OTEC (obrátí se): Á vida, Jirka!
ONDRA: Nazdar.