JIŘÍ: Mami, Toni je už veliký.
MATKA: To se zdá vám, ale mně ne. Tak vidíš, že ničemu nerozumíte! Toni je přece dítě, které se mi narodilo plačící, dítě u mých prsou, dítě, které vedu za udumlanou ručičku –
Kristepane, lidi, vy jste se zbláznili! Copak mohu takové dítě někam pustit?
KORNEL: Nás jsi taky… musela pustit, maminko.
MATKA: To není pravda! Nepustila! Ale vy, vy jste vždycky měli nějaký svůj svět, kam jsem já za vámi nemohla; měli jste svůj svět, kde jste si hráli na velké… Copak si myslíte, že jste pro mne někdy byli velcí a dospělí? Vy?
Myslíte, že já jsem ve vás někdy viděla hrdiny? Ne, hoši; jen zabitá mláďata jsem ve vás viděla, jen malé, hloupé děti, kterým se stalo neštěstí – I ty, Richarde! Víš, co ty jsi pro mne byl? Muž, který spí po mém boku s otevřenými ústy; slyším ho dýchat a celým svým tělem, celou svou radostí cítím, že je můj. A najednou mi ho někde daleko zabijí! Copak nechápete, jak je to nesmyslné? Jak já k tomu přijdu, co mně bylo po nějaké vaší hloupé, cizí Africe! A přece já, já jsem za ni musela dát člověka, který byl můj –
OTEC: To už je tak dávno, miláčku!
MATKA: Není, Richarde. Pro mne ne. Pro mne to všechno je přítomnost. Nebo ty, Ondro: pro mne jsi pořád ještě ten bručivý, zamračený chlapec, který dělá strašně rozumného na svá léta; chodím s tebou po zahradě, ruku na tvém rameni, jako bych se o tebe opírala – Nebo ty, Jirko: co jsem se ti naspravovala kalhot! Pořád jsi mi lezl po stromech – Pamatuješ se, jak jsem ti každý večer natírala jódem tvé věčné odřeniny a škrábance? To nebolí, mami, říkal jsi, to nic není… Nebo ty, Kornele –
KORNEL: Co s tím, maminko! To jsou maličkosti…
MATKA: Co s tím? Vidíš, tomu vy právě nerozumíte. Vidíte, každá ta maličkost mně i teď připadá tisíckrát důležitější než všechny vaše výpravy a války. A víš proč? Protože já máma jsem z vás měla jen ty maličkosti. Já jsem vám mohla sloužit jen v těch maličkostech. To byl můj svět. Jak jste si vzali do hlavy něco velikého, už jste se mi nějak vysmekli z rukou – Ani jste se mi nemohli do očí podívat, jako byste měli špatné svědomí. Tomu ty nerozumíš, maminko! Teď máte zas takové vyhýbavé oči, vy všichni. Já vím, vy máte zas něco za lubem, něco vašeho, něco velikého –
ONDRA: Nesmíš se zlobit, maminko, ale tentokrát jde opravdu o něco tak vážného –
MATKA: Já to nechci slyšet, Ondro. Jde-li o Toniho, já nechci nic slyšet. Vy máte své důvody, a já mám taky své. Já vím, vy máte své úkoly a povinnosti, svou slávu, svou čest, svou vlast a já nevím co ještě –
OTEC: Svou službu, maminko.
MATKA: Ano, svou službu. Já měla taky svou slávu, a to jste byli vy. Já měla svůj domov, a to jste byli vy. Já měla svou službu, a to jste byli vy, vy, vy – Tak mně vyložte, proč zrovna já, proč jsem to vždycky já, proč po celé dějiny světa jsem jenom já, já máma, já ženská, kdo musí tak hrozně platit za vaše veliké věci!
STARÝ PÁN: Nesmíš se na ně tak zlobit, děvečko.
MATKA: Já se na ně nezlobím, tati. Já se zlobím na svět. Pořád posílají mé děti na smrt za něco velkého, za nějakou slávu nebo spásu nebo co – A řekni, tatínku, je tím ten svět o něco lepší? Bylo to vůbec něco platno?
STARÝ PÁN: Bylo, holčičko, bylo. Víš, velká minulost, to taky musí být.
OTEC: Já vím, dušinko, pro tebe to bylo těžké, ale – víš, když se tak na tebe dívám –
MATKA: Nedívej se na mne, Richarde, nedívejte se na mne, děti! Vypadám hrozně, když se zlobím.
OTEC: Ty jsi tak prudká, víš? Ty bys taky šla na smrt, miláčku, kdyby to muselo být.
MATKA: Ale za vás, člověče! Za vás a za nic jiného! Za svého muže, za svou rodinu, za děti – Co mně ženské kdy bylo po něčem jiném! Ne, ne, ne, já vám Toniho nedám!
(Pauza.)
ONDRA: Víš, tati, ona má trochu pravdu. Toni je skutečně… fyzicky slaboučký. Takový chabý, nevyvinutý hoch –
JIŘÍ: Spíš povahově slabý, Ondro. Exaltovaný a přitom hrozně bázlivý. Já jsem ještě neviděl kluka, který by měl tak málo životní odvahy.
KORNEL: Za to on nemůže, Jirko, to jsou nervy. Toni je nadaný, ale nemožně nervózní. Já nevím, co z toho hocha