představit, že by se mi něco stalo.
MATKA: Ne, ty si to nemůžeš představit, ale já ano, Toni. Já ano. Všichni, všichni jste šli jako na procházku, a jen se neboj, mami, za chvíli nás tu zase máš – Já vás znám, chlapče. Mně nic nenamluvíš.
TONI: Ne, mami, tobě nechci nic namlouvat. Já vím, že… že tam třeba mohu padnout. Víš, já si to dovedu tak přesně představit – Od té chvíle, co jsem se rozhodl… jít, jsem už tolikrát padl… víš, já to jen tak prožiju, ale tak ti živě – Nebo tam vidím ležet kluky z naší třídy – jako že všichni padli, víš? Taková ti hromada jich leží, a mají ještě inkoust na prstech – A vidíš, je mi to docela jedno. Žádný strach z toho nemám. Rozumíš, to jako znamená, že musím. Já si vůbec nedovedu představit, že bych nešel… My jsme si řekli, že to je prostě povinnost… nás všech.
MATKA: Tak víš, Toni, co je tvá povinnost? Abys zůstal u mne. Jsi mi to dlužen… za tatínka… a za své bratry.
Někoho mi tu musíte nechat. Já mám snad… taky nějaké právo, děti!
TONI: Já vím, maminko, ale tady je větší povinnost –
MATKA: Větší, větší – Já vím, hochu, že pro tebe už nic nejsem. Nakonec jsem pro vás všechny byla… něco vedlejšího. Já už jsem poznala ty vaše veliké mužské povinnosti, – ale abych je brala tak vážně jako vy, to nemůže nikdo žádat, Toni. Na to jsem příliš stará. Tisíce, tisíce let stará, mé dítě.
TONI: Mami, nepustíš-li mě, tak – tak –
MATKA: Tak co? Přestaneš mě mít rád, že? Budeš mě nenávidět, viď? Budeš opovrhovat mnou i sebou, budeš sebou trhat jako na řetěze – Já to vím, Toni. Měj si mě nerad, můj maličký, ale budu tě mít! A až bude po té válce, řekneš sám: Měla jsi pravdu, mami, i na život je třeba mužů. (Položí mu ruku na rameno.) Tak co, Toni?
TONI (vymkne se jí): Prosím tě, mami, nech mne –
MATKA: Tak dobře. Měj si mě nerad, synáčku. Já už jsem dost tvrdá… i na to. Nakonec i láska je tvrdá a zlá, můj milý. Připadám si jako vlčice. Nic na světě není tak zběsilého jako mateřství. – Když tedy chceš, jdi si, Toni, jdi si, ale zabiješ mne. Nu tak, co nejdeš?
TONI: Prosím tě, maminko, nezlob se na mne; víš, já ti to neumím tak říci, ale nech mluvit ji… vlast, a uvidíš…
uvidíš sama, že musím jít jako všichni…
MATKA: Nic neuvidím, Toni. Copak nevíš, že jsem slepá pláčem? Co já mám vidět, já, stará máma! Já jsem vždycky viděla jenom vás, děti, vás, malé, košilaté děti – Snad jsem si na to ani nezvykla, že jste tak vyrostli!
Ukaž se mi, dítě, pojď sem! Jak už jsi veliký! Viď, Toni, že už se musíš zachovat… jako dospělý muž?
TONI: Ano, maminko. Musím.
MATKA: Tak vidíš. Pak tu nesmíš nechat starou, bláznivou, pětibolestnou mámu, aby se utrápila. Ty nevíš, co bych udělala; šla bych na ulice a křičela, že proklínám tuhle válku, že proklínám ty, kdo vás do ní posílají –
TONI: Mami!
MATKA: To mi nesmíš udělat, Toni. Musíš být mamince oporou… a ochranou. Já už mám jen tebe. Já vím, že je to pro tebe oběť…, ale jako muž, Toni, musíš i takovou oběť unést…
TONI (kouše se do rtů, aby přemohl pláč): Mami, já… To víš, když mne potřebuješ… já tedy… já opravdu nevím…
MATKA (políbí ho na čelo): Tak vidíš. Já jsem věděla, co od tebe mohu čekat. Jsi rozumný… a statečný hoch.
Tatínek by měl z tebe radost. Pojď, Toni, musíme se připravit… na tu válku. (Opírá se mu o rameno a vede ho ven.
U dveří zhasí vypinačem. Tma.)
(Je slyšet, jak zvenčí zamyká pokoj a vytahuje klíč.)
HLAS ONDRŮV (potmě): Chudák mamina!
HLAS OTCŮV: Chudák Toni!
HLAS KORNELŮV: Musí to být hrozné pro toho hocha.
(Pauza. Zvenčí je slyšet bubny a pochod vojáků.)
HLAS PETRŮV: Slyšíte? Vojáci.
HLAS JIŘÍHO: Jdou na frontu.
HLAS OTCŮV: Dobře jdou. Ráz dva! Ráz dva!