PETR (staví někam dózu s tabákem): Držel, tati. Ani jsem nemrknul.
OTEC: Tak je dobře. Nesmíš nám dělat hanbu, víš?
ONDRA (sedí u Matky): – – Musí to být… zatraceně nepříjemný pocit, taková vlastní poprava.
PETR: Ani se neptej! Když tak člověk stojí se svázanýma rukama, a proti němu těch šest venkovských vojáčků –
Mně ti jich bylo líto, člověče. Já bych nemohl někoho popravit –
OTEC: Tys neměl zavázané oči?
PETR: Ne, tati. Já jsem nechtěl.
OTEC: Chlapík. Kdo při tom velel?
PETR: Takový mrňavý, pisklavý lajtnant, tati. Děsně se naparoval, aby nebylo vidět, že mu je z toho špatně. Ještě si přede mnou nabíjel revolver… jako že mě dorazí, kdyby snad ti vojáci špatně trefili.
ONDRA: Sakra!
OTEC: To se musí, Ondro. To jinak nejde.
PETR: Krucifix, ten mi šel na nervy, ten ferda! Tak jsem mu řekl, jdi pryč, ty mrťafo, já budu velet sám –
OTEC: Tos neměl, Petře. Poprava… je vážná věc. Já při tom jednou byl a – nu jaképak řeči!
PETR: Tati, něčím si člověk musí dodat kuráže. To ti je tak všivá situace – Vojáci se smáli, a já taky. Nějak nám to všem ulevilo, víš? Tak on zrudnul, vytasil šavli a vřísknul: Pozor! K líci zbraň! – Já vám řeknu, mládenci –
JIŘÍ: Co?
PETR: – já měl co dělat, abych nepadl na kolena nebo co. To vám je najednou takový ohavný pocit slabosti v nohách… a v žaludku… brr! Jako hadr jsem si připadal. Zvláštní, ani se nepamatuju, že ten nácek zařval Palte.
Jenom jsem cítil, jak mi do vlasů vane chladný vítr.
ONDRA: To byl strach.
PETR: Možná. (Znovu neklidně přemisťuje věci.) Ale řeknu vám… je to hrozný pocit. Hrozný.
JIŘÍ (vzhlédne od svého sešitu): Mně nemusíš povídat.
PETR: Ne, to ty si nemůžeš představit, Jirko. A nikdo.
JIŘÍ: Já to znám, holenku. Víš, když jsem padal se svým letadlem.
PETR: Copak, to byl jen okamžik.
JIŘÍ: Si nemysli. Z dvanácti tisíc metrů to nějakou chvíli trvá. To člověk vůbec nemůže odhadnout, jak dlouho padá. Připadá mu to… jako věčnost. A pořád, pořád se mu zdá, že se proti němu řítí celá země.
ONDRA: Co sis při tom myslel?
JIŘÍ: Nic vlastně. To byl jen takový děsný klid. Tak to je konec, nebo tak něco. Docela klidně, jasně a hloupě si to člověk myslí a přitom kouká, kde se asi rozmázne. Tamhle bych nechtěl, tam jsou stromy; ale tady na tom poli by to snad bylo lepší –
PETR: Tak tos měl ještě dobré, Jirko.
JIŘÍ: Nemysli si. Ta lhostejnost, to ti je horší a… odpornější než nevímjaká bolest. Jako by v tobě něco zaživa tuhlo, a ty se už nemůžeš hnout – Brr!
ONDRA: To nebyla lhostejnost, Jirko. Spíš hrůza.
JIŘÍ: Já nevím; ale podruhé bych nechtěl – Hu! Příšerný pocit!
(Pauza.)
PETR: A… jak to bylo u tebe, Ondro?
ONDRA: Já měl dost času, člověče. U mne to trvalo… pár dní a nocí.
PETR: To umírání?
ONDRA: Ano. Tři dny jsem věděl,… že musím natáhnout. To se člověk něco namyslí… a navzpomíná, o jej! A