milosrdenství, smiluj se nade mnou a ochraňuj mé děti. Kriste Ježíši, vrať mi mého Petra. Marie, Matko boží, oroduj za mé děti. Ježíši ukřižovaný, smiluj se nad mými dětmi.
(Petr se tiše objeví ve dveřích, má na sobě jen kalhoty a rozhalenou košili. Je už skoro tma.) PETR: Nazdar, mami!
MATKA (vyskočí): Petře! Už tě pustili?
PETR: Kdepak! Ale já už s nimi nemám co mluvit, maminko.
MATKA (jde k němu): Já měla o tebe takový strach – Pojď ke mně, Petříčku!
PETR (uhýbá): To ne, mami. Prosím tě, zůstaň tam!
MATKA (sahá po něm): Co je s tebou, synáčku? Kdes nechal kabát?
PETR (uhýbá): Tam. Tam. Oni ti jej asi pošlou, mami. Kabát a všechno. Oni jsou ukrutně pořádní.
MATKA: Kdo?
PETR: Oni. Ti bílí, víš? Nerozsvěcuj ještě, maminko. Mně je hrozně líto, ale já bych ti měl něco říci. Totiž proto jsem za tebou přišel. Snad bude líp, když ti to řeknu sám.
MATKA: Petře, co se stalo? (Hmatá po něm.) Tak pojď sem!
PETR (uniká): Nesmíš se na mne zlobit, ale já za to opravdu nemohu, mami. Kornel za to taky nemůže.
MATKA: Zač?
PETR: Bože maminko, ty jsi nechápavá! To se přece dalo čekat. Kornel to taky předem věděl. Tak už je to odbyto, víš?
MATKA (s rostoucí úzkostí): Co je odbyto, Petříčku?
PETR: Ale to už je děsně dávno, mami. To bylo už před půl hodinou.
MATKA: Co bylo?
PETR: No přece, zastřelili mě, maminko!
MATKA: Petře! (Zakolísá a zhroutí se na zem.)
PETR: Ale mami! Bože co já – Pojďte mi někdo pomoci! Ondro!
(Ze tmy vyběhne Ondra v bílém plášti.)
ONDRA: Co se stalo?
PETR: Podívej se, maminka –
ONDRA (kleká k ní a sahá jí na puls): Nu ukaž, mamino –
(Ze tmy vystoupí Otec v uniformě.)
OTEC: Je jí něco?
PETR: Já nevím, najednou se skácela na zem –
OTEC: Proč nedáš pozor! (Kleká k Matce.) Dušinko, co ti je?
(Ze tmy se vynoří Jiří v leteckém overalu.)
JIŘÍ: Nazdar, Petře. Mamince není dobře? (Rozsvítí lampu na psacím stole.) ONDRA (klečí u ní): Srdce. Kdybyste věděli, jak jí vysazuje tep – Chudák mami!
OTEC: Kdybychom mohli někoho přivolat!
ONDRA: Nač? Vždyť jsme tady my. Teď nebude chvíli o sobě vědět. Nervový otřes, víš? Nejlíp nechat ji v klidu. –
Dejte sem nějaké polštáře!
PETR (shání polštáře): Tady jsou.
JIŘÍ (nese plnou náruč polštářů): Tumáš.
ONDRA: Nadzvedni jí hlavu, tati. (Podkládá ji polštáři.) Tak, a teď hezky tiše lež, mami. (Vstane.) Jděte od ní, ať