34

bude.

PETR: Je ho škoda. Takhle nebude nikdy k ničemu.

MATKA: Ne, tak zase nesmíte mluvit! Vy mu křivdíte! Richarde, nesmíš na ně dát, oni ho vždycky podceňovali!

Toni je prostě… příliš citlivý; ale jinak se mi spravil… měl bys z něho radost, jak je teď zdravý a silný! Abys věděl, on sám se chtěl hlásit na vojnu! Sám s tím přišel a prosil– Toni za to nemůže. Já jsem ho nepustila. Já ho nepustím.

OTEC: A proč, Dolores?

MATKA: …Protože nechci být sama. Třeba je to ode mne sobecké, –-– ale já už mám jen Toniho, Richarde! Prosím vás, děti, prosím tě, tatínku, nechte mi ho! Vždyť bych už neměla proč být živa, neměla bych komu sloužit, neměla bych nic – Copak nemám žádné právo na život, který jsem zrodila? Copak jsem si za ty tisíce let nic nevysloužila? Prosím vás, děti, udělejte to kvůli mně, kvůli své pošetilé, utahané mámě, a řekněte sami, že Toniho nemusím dát – tak to řekněte, copak neslyšíte?

(Pauza.)

STARÝ PÁN: Bože bože! To jsou těžké věci. Nesmíš se tak rozčilovat, děvečko. Třeba už na toho hocha ani nedojde. Třeba už je pozdě a jsme poraženi –

OTEC (skloní se k mapě): Ještě nejsme, dědečku. Tahle linie by se dala hájit. Kdyby se nasadily všechny síly –

PETR: Já počítám s naším lidem, tati. Lid má zbraně… a bude střílet na ulicích. Uvidíš, i děti půjdou; vezmou flinty po tatících –

KORNEL (rozhlíží se): Mami, kam jsi dala ty zbraně odtud?

MATKA: Co říkáš, můj milý?

KORNEL: Kam jsi dala tatínkovy zbraně?

MATKA: Schovala. Před Tonim.

KORNEL: Škoda. Ta jedna kulovnice by potřebovala namazat.

JIŘÍ (otvírá zásuvku u psacího stolu a vytahuje svůj starý sešit, listuje v něm): Škoda že jsem nemohl dodělat tu svou konstrukci. Dobrá by byla. (Usedne se sešitem.)

OTEC (nad mapou): Tady tu pozici, tu bych sám chtěl hájit, hoši. Je to takový pěkný průsmyk –

KORNEL: Prosím tě, mami, kde máš tu kulovnici?

MATKA: Vy se natrápíte! (Odemyká dubovou skříň.) Tam ji máš.

KORNEL: Děkuju. (Vytáhne kulovnici a prohlíží ji.) Dobrá by byla. (Začne ji čistit na stole koudelí a olejem.) (Pauza.)

STARÝ PÁN: Tak vidíš, holčičko, už máš skoro celou rodinu pohromadě.

PETR: – – Slyšíte?

JIŘÍ: Co?

PETR: To ticho.

ONDRA: Jako by někdo chtěl něco říci.

PETR: Kdo –? (Dívá se z jednoho na druhého a pak se obrátí k rozhlasové skřínce.) Už vím.

OTEC (zvedá hlavu): Co je? (Obrací se k rozhlasu.)

JIŘÍ (zvedá hlavu): Co máte? (Dívá se napjatě k ampliónu.) (Všichni obráceni tváří k ampliónu. Pauza.)

MATKA: Když chcete – Vás už nic jiného nezajímá. Jen ta válka. (Otočí knoflíkem rádia.) KORNEL: Když je válka, mami, tak se dělá válka.

MUŽSKÝ HLAS V AMPLIÓNU: – – předvoj se blíží k řece. Dobrovolné čety vyhodily mosty do povětří a jsou připraveny hájit předmostí do posledního muže. Nepřítel musí být zdržen stůj co stůj. Dobrovolníci vám vzkazují: