MATKA: Aspoň jsem nebyla sama! A nejvíc, člověče, nejvíc jsem tě potřebovala, když mě ty děti začaly přerůstat.
Ne, nemysli si, byli to hodní hoši. Všichni: Ondra, Jiří, dvojčata – všecko by pro mne udělali. Ale jak dorostli, jako by začali mluvit jiným jazykem. Já jim dost nerozumím, Richarde. Ty bys jim asi rozuměl líp.
OTEC: Nevím, holčičko, nevím. Myslím, že se v nich taky nevyznám. Copak já vím o medicíně nebo aviatice nebo těch hloupostech, co mají v hlavě ta dvojčata –
MATKA: Myslíš politiku?
OTEC: Ano. Já na to nemám hlavu, maminko. Já jsem byl jen voják.
MATKA: Přec. Na tebe víc dají. Já vím, ty jsi z nich chtěl mít vojáky; ale když jsi padl,… tak jsem si řekla… ne!
Vidíš, mohla jsem je dát… zadarmo do vojenských škol; ale raději… raději jsem si našla práci, abych je dala vyučit něčemu jinému. Myslela jsem si, ať je to medicína nebo technika… cokoli, jen vojna ne. Ať dělají něco užitečného… něco, při čem se nemusí umírat. Kdybys věděl, co jsem se nastarala, abych je mohla poslat do těch škol – A vidíš, co z nich mám!
OTEC: Nu, dušinko, myslím, že s nimi můžeš být spokojena, ne?
MATKA: Já vlastně nevím. Připadám si jako slepice, která vyseděla orly; sedím při zemi a kdákám strachy, když jeden po druhém vyletují. Někdy si říkám: to nesmíš, nesmíš být tak malodušná, nesmíš jim překážet – Richarde, to je hrozné, co se z člověka stane, když je mámou! Taky jsem přece bývala blázen, taky jsem si o sobě myslela bůhvíco – Ty to víš, můj milý.
OTEC: Vím, drahoušku.
MATKA: Vždyť jsem za tebou utekla z domova; a bylo mi všechno jedno, třeba i život dát. A teď, teď bych chtěla sedět jako lakomec na tom, co je můj život, a křičet na každého: nedám! nedám! Já už jsem dala dost, Richarde.
Tebe… a našeho Ondru. Víc už se ode mne nemůže žádat. Víš, mně přišlo příliš draho to, čemu se říká… hrdinství.
Nejdřív ty, a potom Ondra –
OTEC: Nech být, maminko, Ondra měl krásnou smrt. Krásnou… a čestnou.
MATKA: Čestnou, já vím. Vám připadá hrozně čestné za něco umřít; ale na to, že umřete někomu, na to už nemyslíte. Tys třeba musel jít na smrt, Richarde, tys byl voják. Ale Ondra nemusel. Ondra byl lékař a badatel; mohl být někde na klinice – a nemusel se nakazit –
OTEC: To se lékařům stává, holčičko. U nás u pluku taky jednou zemřel doktor. Hrozně milý člověk to byl, hrával jsem s ním šachy. Nu vidíš, a zčistajasna se nakazil cholerou –
MATKA: Ale náš Ondra se nemusel hlásit tam dolů, do kolonií! To tys udělal!
OTEC: Ale maminko, já jsem přece byl už tak dávno mrtev!
MATKA: To je jedno, ale tahals ho sem, do svého pokoje. Tys měl na něho vliv, můj milý. Tady se Ondra vždycky učil, tady ležel v knihách, tady přecházel po celé hodiny a kouřil – A tady mi z ničeho nic ohlásil, mami, já pojedu na rovník, abych viděl kousek světa. Že tam jede bojovat se žlutou zimnicí, to… zapomněl říci. Vždycky přede mnou schováváte, co máte za lubem. Mně řeknete, mami, to je jen takový výlet, a pak tam zůstanete. Jako zloděj ujel!
(Z temného kouta se blíží Ondra v bílém lékařském plášti.) ONDRA: Ale mamino, to už jsem ti přece tolikrát vysvětloval – Nechtěl jsem, aby sis dělala starosti. Proto jsem ti nic neřekl. To je to celé.
MATKA: Tomu ty říkáš vysvětlení? Na to tys myslel, já vím; ale na to, že se tam můžeš nakazit nebo co, na to ne.
Na to bych zase já byla myslela, Ondro. Tak je to.
ONDRA: Nu a co by ti to bylo platno, maminko! Stejně bych byl jel –
MATKA: Vidíš, Ondro, takový jsi býval vážný a rozumný hoch! Nebýt tebe, tak nevím, co bych si kolikrát počala.
Byl jsi těm druhým dětem místo otce – takový moudrý a odpovědný – A najednou prásk, ujedeš si na rovník a zemřeš mi tam na žlutou zimnici. Tos přece nemusel, Ondro, to mi neříkej!
OTEC: Víš, dušinko, doktor má taky svou službu. To už je takové povolání, viď, Ondro?
MATKA: Co sis to vzal do hlavy s tou žlutou zimnicí! Mohl jsi být doma a léčit – nebo pomáhat na svět dětem –
ONDRA: Podívej se, mami: na žlutou zimnici umíralo ročně tolik set tisíc lidí – To by přece byla hanba, kdyby se