MATKA: Pak je to hanba, Kornele! Nemohou mít pravdu, když zavřeli našeho Petra!
KORNEL: Mami, kdyby to šlo, tak by Petr nechal… zatknout mne.
MATKA: Petr?
KORNEL: Já myslím jeho lidé. Jeho strana, víš?
MATKA: Ledaže by to byli hlupáci… a ničemové! Ty přece nemyslíš nic zlého, Kornele! Jak by mohli tebe zatknout?
To by bylo stejné bezpráví jako to, že zavřeli našeho Petra. Jsou to zlí lidé, Kornele. Zlí, suroví, hloupí lidé. Bože, kdybych je mohla touhle pěstí udeřit do tváře –
KORNEL: Prosím tě, mami!
MATKA: My ho tam nesmíme nechat, Kornele! Musíš mi nějak pomoci – Říkáš, že ho tam mohou držet ještě několik dní?
KORNEL: Snad, mami; ale pak ho jistě pustí na svobodu. Už je venku klid; uvidíš, že do zítřka bude po všem –
MATKA: A pak se mnou půjdeš pro Petra?
KORNEL: Ano, maminko.
MATKA: A nemohla bych mu už dnes něco donést?
KORNEL: Dnes ne, maminko.
(Několik výstřelů v dáli. Stmívá se.)
MATKA: Co je to?
KORNEL (nervózně): Nic. To někde na ulici… Prosím tě, mami, nikdo nesmí ven.
MATKA: Ale když Petr jistě čeká –
KORNEL: Pořád s tím Petrem! Nejde jen o Petra, maminko.
MATKA: Myslíš, že by se něco mohlo stát Tonimu – nebo tobě?
KORNEL: Odpusť, mami, já myslím na náš národ.
(Pár dalekých výstřelů.)
MATKA: Jen aby se nic nestalo Petrovi!
KORNEL (poslouchá u okna): Jen aby se nic nestalo našemu národu, maminko. – Tam někde venku stojí připravená četa; kdybys věděla, jací to jsou skvělí hoši – elitní četa se jim říká. Vybraní střelci, kteří půjdou první.
Čekají, kdy to bude, a dívají se na sebe: Kde je Kornel? – Tady jsem, kamarádi. Já nemohu. Já… musím zůstat doma. Někdo tu musí být, kdyby se cokoli stalo. Chlapci, držte se; ale já… mne můžete škrtnout.
MATKA: Kornele, co je ti?
KORNEL: Nic, maminko. Neboj se, já… zůstanu u tebe… a Toniho. To víš, když jsou na ulicích nepokoje, tak se mohou vynořit všelijací lidé – Nemusíš se ničeho bát, mami. Já budu doma. (Jde ke stojanu s puškami.) MATKA: Co tam hledáš?
KORNEL: Tatínkovu karabinu, co měl v Africe. Měla by se zas jednou vyčistit. (Vyjímá pušku ze stojanu.) MATKA: Vždyť na ní denně utírám prach!
KORNEL: Tomu ty nerozumíš, maminko. Puška si žádá víc. Někdy se z ní musí taky vystřelit, víš? (Položí matce ruku na rameno.) Žádná starost, mami. Všecko bude v pořádku, uvidíš.
MATKA: A Petr se vrátí?
KORNEL: Vrátí, maminko, vrátí.
(Odchází s puškou. Soumrak houstne.)
MATKA (dívá se za ním): Já vím, že mi neříkáš pravdu, Kornele. (Přechází po pokoji a tu a tam rovná věci.) (V dáli několik výstřelů.)
MATKA: Bože, co on, Petr! (Usedne do lenošky a sepne ruce.) Kriste panebože, opatruj mého Petra. Marie, Matko