31

OTEC: To býval výborný pluk, dušinko. Slavný pluk. Vždycky míval nejvíc padlých.

MATKA: Tak proto jste sem přišli, že? To jsem si myslela! – Ale já vám Toniho nedám, slyšíte? Toni nemůže jít!

Toni nemůže!

OTEC: To by byla veliká škoda, matko. To by mně toho chlapce bylo hrozně líto.

ONDRA: Musíš to chápat, maminko. Toniho by děsně pokořovalo, kdyby musel zůstat doma. Toni je tak citlivý –

Pro něho je to věc svědomí.

JIŘÍ: Je přece… synem majora. Jeho tatínek padl na bojišti… jako hrdina. Jak by to, prosím tě, vypadalo, kdyby se náš kluknehlásil! To je otázka cti, víš?

KORNEL: Je to boj za vlast, maminko. To se musí. To je jeho povinnost.

PETR: Mami, já tě taky prosím. To víš, já jsem byl a… jsem pořád proti válkám; ale takovému násilí se musíme bránit, maminko. To je věc přesvědčení.

MATKA (rozhlíží se jako štvaná): Vy byste chtěli, aby taky padl, že? Přišli jste si pro něho, ne? Tak vy jste všichni proti mně! Všichni jste proti mně!

OTEC: Ale dušinko, to není proti tobě!

MATKA: Je! Vida, co jste toho na mne vytáhli! Čest! svědomí! přesvědčení! povinnost! A to má být všecko? Víc už nevíte?

ONDRA: Co tím myslíš, mami?

MATKA: Vy jste mi zapomněli říci: Tomu ty nerozumíš, maminko. To je mužská záležitost.

OTEC: Máš pravdu, Dolores; je to mužská záležitost.

MATKA: Tak vidíte. A já jsem z ní udělala… svou ženskou záležitost. Svou mateřskou záležitost. My si asi…

nebudeme rozumět, Richarde. A vy děti,… s vámi se taky už nedomluvím. Myslím, že bychom o tom… nemuseli dál mluvit.

JIŘÍ: Ale maminko –

MATKA: Nechte mne! A jděte mi odtud! Já… já už vás nechci vidět. (Odvrátí se.) (Pauza. Mrtví se na sebe bezradně dívají.)

ONDRA: Nám maminka nevěří –

MATKA: Já mám proč, Ondro.

ONDRA: My jsme pro Toniho… špatný příklad, viď? Ale kdyby ti to řekl dědeček –

STARÝ PÁN: Co, já?

(Všichni se obracejí k Starému pánovi.)

STARÝ PÁN: Bože to je tak těžká věc, děti. Já přece nejsem žádný voják nebo hrdina – Já ani žádnou válku nepamatuju.

MATKA: Tatínku, poslal bys posledního syna do války?

STARÝ PÁN: Holčičko, my jsme byli takový starý svět – Vy jste jiní. Vy už jste si na války a takové věci zvykli.

Jeden mrtvý, tisíc, sto tisíc mrtvých, co to pro vás je? Ale my, kdepak! Válka, to pro nás bylo – jako báje, víš? Jako něco, co snad u nás ani nemůže doopravdy být.

MATKA: Ale kdyby byla, tatínku, kdyby byla –?

STARÝ PÁN: Ale počkej, my jsme nevyřizovali věci tak hr hr. Víš, my jsme o válkách spíš jenom četli; a učili jsme se, že je čestné zemřít pro vlast. My staří jsme tomu věřili, holčičko; pravda, ono se tehdy nepadalo tolik jako teď

– bylo to vzácnější, víš? Nu, já už asi jiný nebudu. Zemřít za vlast – já bych tam šel, děvenko. Řeknu ti, šel bych.

MATKA: Já ti to věřím, tatínku. Ale poslal bys do války své děti?

STARÝ PÁN: Počkej, to je jiná otázka, to mi sem nepleť. Já jenom říkám, kdybych byl jako Toni, že bych šel. Já jsem starý člověk, děti, a – nu, moc hrdinství jsem v životě nenadělal. A taky jsem to někam dotáhl, ne? Myslel jsem si, krásná kariéra: takový vysoký úřad a řády a tituly – Počkej, co jsem to chtěl říci?