90

Starý pán se třásl jako list. “Já vím, kus dřeva. Mně budeš povídat! Já vím nejlíp, co jsou Mloci. Pusť!”

Povondra junior udělal, co ještě nikdy v životě: kývnul na taxík. “Na Vyšehrad,” řekl a strkal tatínka do vozu. “Já vás svezu, tati. Ono je už pozdě.”

“Baže už je pozdě,” drkotal otec Povondra. “Moc pozdě. Už je konec, Frantíku. To nebyl kus dřeva. To jsou oni.”

Mladý Povondra musel tatínka doma do schodů skoro vynést. “Odestelte, maminko,” šeptal chvatně ve dveřích.

“Musíme tatínka uložit, rozstonal se nám.”

Tak, a teď leží otec Povondra v peřinách; nos mu nějak divně čouhá z obličeje a rty něco nesrozumitelně žmoulají a brebentí; jak vypadá staře, jak vypadá staře! Teď se trochu uklidnil –

“Je vám líp, tati?”

U nohou postele potahuje nosem a pláče do zástěry maminka Povondrová; snacha zatápí v kamnech a děti, Frantík a Mařenka, upírají široké, vyjevené oči na dědečka, jako by ho nemohly poznat.

“Nechtěl byste doktora, tatínku?”

Otec Povondra se dívá na děti a něco šeptá; a najednou mu z očí vyběhly slzy.

“Chcete něco, tatínku?”

“To já, to já,” šeptá starý pán. “Abys věděl, to jsem já všechno zavinil. Kdybych tehdy nebyl pustil toho kapitána k panu Bondymu, tak by se tohle všechno nestalo – –”

“Vždyť se nic nestalo, tati,” chlácholil mladý Povondra.

“Ty tomu nerozumíš,” sípal starý pán. “To přece je konec, víš? Konec světa. Teď přijde moře i sem, když jsou tady ti Mloci. To jsem já udělal; neměl jsem toho kapitána pustit dál – – Aby jednou lidi věděli, kdo tím vším byl vinen.”

“Nesmysl,” ozval se syn drsně. “To si ani neberte do hlavy, tati. To udělali všichni lidé. To udělaly státy, to udělal kapitál – Všichni chtěli mít těch Mloků co nejvíc. Všichni na nich chtěli vydělat. My jsme jim taky posílali zbraně a kdeco – My všichni za to můžeme.”

Otec Povondra sebou nepokojně vrtěl: “Všude dřív bývalo moře, a bude zas. To je konec světa. Mně jednou říkal jeden pán, že i u Prahy bývalo mořské dno – Já myslím, že to tehdy taky udělali Mloci. Víš, já jsem neměl toho kapitána ohlásit. Něco mně pořád říkalo, nedělej to, – ale pak jsem si myslel, třeba mně ten kapitán dá diškereci

– A vidíš, nedal. Člověk tak zbytečně zničí celý svět –” Starý pán polykal něco jako slzy. “Já vím, já vím dobře, že je s námi konec. Já vím, že jsem to udělal já –”

“Dědečku, nechcete čaj?” ptala se soucitně mladá paní Povondrová.

“Já bych jenom chtěl,” vydechl starý pán, “já bych jenom chtěl, aby mně to ty děti odpustily.”