85

V tu chvíli přestala na anglickém pobřeží dunět podmořská kanonáda. Také pozemní děla umlkla. Bylo to podivné, skoro děsivé ticho. Britská vláda prohlásila v parlamentě, že s Mloky vyjednávat nehodlá. Obyvatelé u zátoky Wash a Lynn Deep byli varováni, že patrně hrozí veliký útok Mloků a že by bylo lépe pobřeží vyklidit a odstěhovat se do vnitrozemí; avšak připravené vlaky, auta a busy odvezly jen děti a něco žen. Muži vesměs zůstali na místě; nešlo jim prostě na rozum, že by Angličan mohl ztratit svou půdu. Minutu po uplynutí třídenního příměří padl výstřel; byla to rána z anglického děla, kterou vypálil Loyal North Lancashire Regiment, hraje k tomu plukovní pochod Červená růže. Nato zaburácel nesmírný výbuch. Ústí řeky Nene se potopilo až po Wisbech a bylo zaplaveno mořem ze zálivu Wash. Mimo jiné zapadla ve vodách také slavná zřícenina Wisbech Abbey, Holland Castle, hospoda U Jiřího a Draka a jiná památná místa.

Den poté sdělila britská vláda na dotaz v parlamentě: že vojensky bylo vykonáno vše na obranu britského pobřeží; že nejsou vyloučeny další a daleko rozsáhlejší útoky na britskou půdu; že však vláda Jeho Veličenstva nemůže vyjednávat s nepřítelem, který nešetří civilních obyvatel ani žen. (Souhlas.) Dnes už nejde o osud Anglie, nýbrž o celý civilizovaný svět. Velká Británie je ochotna uvažovat o mezinárodních zárukách, které by omezily tyto strašlivé a barbarské útoky ohrožující samo lidstvo.

Několik neděl nato se sešla světová konference států ve Vaduzu.

Bylo to ve Vaduzu, protože ve Vysokých Alpách nebylo mločího nebezpečí a protože se tam už dřív uchýlila většina zámožných a společensky významných lidí z přímořských zemí. Konference, jak se obecně uznávalo, přikročila rázně k řešení všech aktuálních světových otázek. Především všechny země (až na Švýcary, Habeš, Afghánistán, Bolívii a jiné vnitrozemské státy) zásadně odmítly uznat Mloky za samostatnou válčící mocnost, hlavně proto, že by se potom i jejich Salamandři mohli považovat za příslušníky mločího státu; není vyloučeno, že by takto uznaný mločí stát chtěl vykonávat státní svrchovanost nad všemi vodami a břehy, kde žijí Mloci. Z toho důvodu je právně i prakticky nemožno vypovědět Salamandrům válku nebo konat na ně jiný mezinárodní nátlak; každý stát má právo zakročit jenom proti svým Mlokům; je to jeho čistě vnitřní záležitost. Proto nemůže být řeči o kolektivní diplomatické nebo vojenské demarši proti Mlokům. Státům napadeným Salamandry lze poskytnout mezinárodní pomoc jenom tím, že se jim povolí zahraniční půjčky k úspěšné obraně.

Nato Anglie podala návrh, aby se všechny státy aspoň zavázaly, že přestanou dodávat Mlokům zbraně a třaskaviny. Návrh byl po zralé úvaze zamítnut, předně proto, že onen závazek je obsažen už v Londýnské konvenci; za druhé, žádnému státu nelze bránit, aby nedodával svým Mlokům “toliko pro vlastní potřebu”

technickou výzbroj a zbraně na obranu vlastních břehů; za třetí, námořním státům “záleží pochopitelně na udržení dobrých styků s obyvateli moře”, a proto považují za vhodno “zdržet se prozatím všech opatření, jež by Mloci mohli pociťovat jako represívní”; nicméně všechny státy jsou ochotny přislíbit, že budou dodávat zbraně a třaskaviny také státům, které Salamandři napadnou.

V důvěrném jednání byl přijat kolumbijský návrh, aby se s Mloky navázalo aspoň neoficiální jednání. Chief Salamander bude pozván, aby poslal na konferenci své plnomocníky. Zástupce Velké Británie se proti tomu ostře ohradil, odmítaje zasedat společně s Mloky; nakonec se však spokojil s tím, že zatím odjede ze zdravotních důvodů do Engadinu. Té noci byla státními kódy všech přímořských mocí vysílána výzva, aby Jeho Excelence pan Chief Salamander jmenoval své zástupce a vyslal je do Vaduzu. Odpověď byla chraptivé “Ano; pro tentokrát ještě přijdeme za vámi; příště vaši delegáti přijdou do vody za mnou.” Nato ještě oficiální hlášení: “Pověření zástupci Mloků přijedou pozítří večer Orient-expresem stanice Buchs.”

V největší rychlosti se konaly všechny přípravy pro přijetí Mloků; byly uchystány nejluxusnější koupelny ve Vaduzu a zvláštní vlak přivezl v cisternách mořskou vodu do van pro mločí delegáty. Večer na nádraží v Buchsu mělo být jenom takzvané neúřední uvítání; dostavili se k němu toliko sekretáři delegací, zástupci místních úřadů a asi dvě stě novinářů, fotografů a kinooperatérů. Přesně v 6 hodin 25 minut vjížděl Orient-expres do stanice. Ze salónního vozu vystoupili na červený koberec tři vysocí, elegantní páni a za nimi několik dokonalých, světáckých sekretářů s těžkými aktovkami. “A kde jsou Mloci?” ptal se kdosi tlumeně. Dvě nebo tři oficiální osobnosti pokročily nejistě v ústrety oněm třem pánům; ale tu již první z nich tlumeně a rychle řekl: “My jsme mločí delegace. Já jsem profesor doktor van Dott z Haagu. Maître Rosso Castelli, advokát z Paříže. Doktor Manoel Carvalho, advokát z Lisabonu.” Páni se ukláněli a představovali. “Tak vy nejste Mloci,” vydechl francouzský sekretář. “Ovšemže ne,” řekl dr. Rosso Castelli. “My jsme jejich advokáti. Pardon, ti páni tady snad chtějí filmovat.” Nato byla usmívající se mločí delegace horlivě filmována a fotografována. Také přítomní legační sekretáři dávali najevo své uspokojení. Je to od těch Salamandrů přece jen rozumné a decentní, že poslali jako své zástupce lidi. S lidmi se dá spíš mluvit. A hlavně odpadají jisté nepříjemné společenské rozpaky.

Ještě téže noci se konala s mločí delegací první porada. Na pořadu byla otázka, jak by se dal co nejrychleji