22

zavřenýma. Drahoušek Li. A Abe s dojatým vzdechem políbil rukáv jejího koupacího pláště. Ano, má ji děsně rád.

Tak rád, že to bolí.

Náhle se ozval z laguny pronikavý skřek. Abe se vztyčil na koleno, aby líp viděl. Drahoušek Li piští, mává rukama a brodí se úprkem ke břehu, klopýtá a stříká kolem sebe… Abe vyskočil a běžel k ní. “Co je, Li?”

(Koukej, jak divně běží, upozorňoval ho hlas chladný a kritický. Příliš odhazuje nohy. Příliš kolem sebe plácá rukama. Prostě není to hezké. A ještě k tomu kdáká, ano, kdáká.)

“Co se stalo, Li?” volá Abe a běží na pomoc.

“Abe, Abe,” jektá drahoušek a bums, už na něm visí mokře a studeně. “Abe, ono tam bylo nějaké zvíře!”

“To nic nebylo,” chlácholí Abe. “Nejspíš nějaká ryba.”

“Když to mělo takovou hroznou hlavu,” kvílí drahoušek a zarývá se mokrým nosem do Abeových prsou.

Abe ji chce otecky popleskat po rameni, ale ono to na mokrém těle příliš hlasitě plácá. “No, no,” bručí, “podívej se, už tam nic není.”

Li se ohlédla k laguně. “To ti bylo děsné,” vydechla, a náhle začala kvičet. “Tam… tam… vidíš?”

K břehu se pomalu blíží černá hlava, jejíž tlama se otvírá a zavírá. Drahoušek Li hystericky vyjekl a dal se do zoufalého běhu dál od vody.

Abe byl v rozpacích. Mám běžet za Li, aby se nebála? Nebo mám zůstat tady, abych ukázal, že se toho zvířete nebojím? Rozhodl se ovšem pro to druhé; pokročil blíž k moři, až stál po kotníky ve vodě, a se zaťatými pěstmi se díval zvířeti do očí. Černá hlava se přestala blížit, kolébala se divně a řekla: “Ts-ts-ts.”

Abeovi bylo trochu úzko, ale to se nesmí dát najevo. “Co je?” řekl ostře směrem k té hlavě.

“Ts-ts-ts,” udělala hlava.

“Abe, Abe, A-be,” vříská drahoušek Li.

“Už jdu,” volá Abe a pomalu (aby se neřeklo) kráčí k své dívce. Ještě se zastaví a obrátí se přísně k moři.

Na břehu, kde moře kreslí v písku svou věčnou a netrvalou krajku, stojí na zadních nohou jakési tmavé zvíře s kulatou hlavou a kroutí tělem. Abe zůstal stát s tlukoucím srdcem.

“Ts-ts-ts,” dělá zvíře.

“A-be,” úpí drahoušek napolo v mdlobách.

Abe couvá krok za krokem, nespouštěje zvíře z očí; to se nehýbe, jen za ním otáčí hlavu.

Konečně je Abe u svého drahouška, který leží tváří k zemi a jíkavě vzlyká hrůzou. “To je… nějaký tuleň,” povídá Abe nejistě. “Měli bychom se vrátit na loď, Li.” Ale Li se jenom třese.

“To vůbec není nic nebezpečného,” tvrdí Abe; chtěl by kleknout k Li, ale musí stát rytířsky mezi ní a zvířetem.

Kdybych nebyl jen v plavkách, myslí si, a měl aspoň kapesní nůž; nebo kdybych našel nějakou hůl…

Začalo se smrákat. Zvíře se zase přiblížilo asi na třicet kroků a zůstalo stát. A za ním pět, šest, osm stejných zvířat se vynořuje z moře a váhavě, kolébavě ťapě k místu, kde Abe střeží drahouška Li.

“Nedívej se, Li,” vydechl Abe, ale bylo to zbytečné, neboť Li by se neohlédla za nic na světě.

Z moře se vynořují další stíny a postupují v širokém polokruhu. Už jich je asi šedesát, počítá Abe. Tam to světlé, to je koupací plášť drahouška Li. Plášť, ve kterém před chvílí spala. Zatím zvířata už došla k tomu světlému, co leželo široce rozhozeno v písku.

Tu Abe provedl něco samozřejmého a nesmyslného jako ten Schillerův rytíř, když šel do lví klece pro rukavičku své dámy. Nic platno, jsou samozřejmé a nesmyslné věci, které mužové budou dělat, pokud svět bude světem.

Bez rozmyslu, se vztyčenou hlavou a zaťatými pěstmi šel Mr Abe Loeb mezi ta zvířata pro koupací plášť drahouška Li.

Zvířata maličko ustoupila, ale neutekla. Abe sebral plášť, přehodil jej přes ruku jako torero a zůstal stát.

“A-be,” bědovalo to za ním zoufale.

Mr Abe pocítil v sobě nesmírnou sílu a statečnost.