58

vaše zásluha, Salamandrae, vzkřísíte-li k novému životu věčný jazyk bohů a héroů; neb s tímto jazykem, gens Tritonum, převezmete jednou i odkaz světovládného Říma.

Naproti tomu jistý lotyšský telegrafní úředník, jménem Wolteras, spolu s pastorem Mendeliusem vynalezl a vypracoval zvláštní řeč pro Mloky, nazvanou řeč pontická (pontic lang); použil pro ni prvků všech jazyků světa, zejména nářečí afrických. Tato mločtina (jak se jí také říkalo) dosáhla jistého rozšíření zejména v severských státech, bohužel však jenom mezi lidmi; v Uppsale byla dokonce zřízena stolice pro jazyk mlocký, ale z Mloků, pokud je známo, nemluvil touto řečí ani jediný. Po pravdě řečeno, nejvíce se mezi Salamandry vžilo Basic English a později se stalo oficiálním jazykem Mloků.]

Postátněním mločího školství se celá věc zjednodušila: v každém státě byli Mloci prostě vychováváni v řeči dotyčného státního národa. Ačkoliv se Salamandři učili cizím řečem poměrně snadno a horlivě, jevila jejich jazyková schopnost zvláštní nedostatky jednak pro uzpůsobení jejich mluvidel, jednak z důvodů spíše psychických; tak například jen s obtíží vyslovovali dlouhá, mnohoslabičná slova a hleděli je zredukovat na jedinou slabiku, kterou vyráželi krátce a poněkud kvákavě; říkali l místo r a v sykavkách mírně šišlali; odpouštěli si gramatické koncovky, nikdy se nenaučili dělat rozdíl mezi “já” a “my” a bylo jim jedno, je-li nějaké slovo rodu ženského nebo mužského (snad se v tom projevuje jejich pohlavní chladnost mimo dobu páření). Prostě každý jazyk se v jejich ústech charakteristicky přetvořil a jaksi zracionalizoval na nejjednodušší a rudimentární formy. Je hodno pozoru, že si jejich neologismy, jejich výslovnost i gramatickou primitivnost počala rychle osvojovat jednak lidská spodina v přístavech, jednak takzvaná nejlepší společnost; odtud se ten způsob vyjadřování šířil do novin a záhy zobecněl. I u lidí namnoze vymizely gramatické rody, odpadaly koncovky, vyhynulo skloňování; zlatá mládež potlačila r a naučila se šišlat; stěží kdo ze vzdělaných lidí by mohl ještě říci, co znamená indeterminismus nebo transcendentno, prostě proto, že se ta slova stala i pro lidi příliš dlouhými a nevyslovitelnými.

Zkrátka, ať dobře či špatně, dovedli Mloci mluvit téměř všemi jazyky světa podle toho, na kterém pobřeží žili.

Tehdy vyšel u nás (tuším v Národních listech) článek, který se (zajisté právem) trpce tázal, proč se Mloci neučí také česky, když už jsou na světě Salamandři mluvící portugalsky, holandsky a jinými jazyky malých národů. Náš národ nemá sice bohužel svého mořského pobřeží, připouštěl řečený článek, a proto u nás není ani mořských Mloků; avšak i když nemáme svého moře, neznamená to, že bychom na světové kultuře neměli stejného, ano v mnohém ohledu i důležitějšího podílu než mnozí národové, jejichž řeči se učí tisícové Mlokův. Bylo by jen spravedlivo, aby Mloci poznali také náš duchovní život; ale jak se o něm mohou informovat, není-li mezi nimi nikoho, kdo by ovládal náš jazyk? Nečekejme, že někdo na světě uzná tento kulturní dluh a zřídí stolici češtiny a československé literatury na některém mločím učelišti. Jak praví básník, “nevěřme nikomu na světě širém, nemáme jednoho přítele tam”. Postarejme se proto sami o nápravu, volal článek. Cokoliv jsme na světě pořídili, vykonali jsme vlastní silou! Je naše právo a naše povinnost, abychom se snažili získat své přátele i mezi Mloky; ale jak se zdá, nejeví naše ministerstvo pro zahraničí mnoho zájmu o náležitou propagandu našeho jména a našich produktů mezi Mloky, ačkoliv jiní a menší národové věnují milióny na to, aby otevřeli Mlokům své kulturní poklady a zároveň vzbudili jejich zájem o své průmyslové výrobky. – Článek vzbudil značnou pozornost hlavně ve Svazu průmyslníků a měl aspoň ten výsledek, že byla vydána malá příručka Česky pro Mloky s ukázkami z československého krásného písemnictví. Zní to snad neuvěřitelně, ale této knížky se opravdu prodalo přes sedm set výtisků; byl to tedy celkem pozoruhodný úspěch.

[16 Srov. fejeton z péra Jaromíra Seidla-Novoměstského, uchovaný ve sbírce pana Povondry.

NÁŠ PŘÍTEL NA OSTROVECH GALÁPAGOS

Konaje se svou chotí, básnířkou Jindřiší Seidlovou-Chrudimskou, cestu kolem světa, abychom kouzlem tolika nových a mohutných dojmův aspoň částečně přežili bolestnou ztrátu naší vzácné tetinky, spisovatelky Bohumily Jandové-Strešovické, dostali jsme se až na osamělé, mnohými bájemi opředené ostrovy Galápagos. Měli jsme toliko dvě hodiny času, i použili jsme jich k procházce po pobřeží tohoto pustého souostroví.

“Hleď, jak překrásně dnes zapadá slunce,” pravil jsem k své choti. “Není-liž to, jako by celá obloha tonula v záplavě zlata a krve?”

“Pán ráčí být Čechem?” ozvalo se nenadále za námi správnou a ryzí češtinou.

Pohlédli jsme překvapeně oním směrem. Nebyl tam nikdo, jen veliký černý Mlok seděl na balvanech drže v ruce něco, co vypadalo jako kniha. Během své cesty kolem světa jsme spatřili již několik Mlokův, ale neměli jsme dosud příležitosti dáti se s mimi do řeči. Proto laskavý čtenář pochopí náš podiv, když jsme se na pobřeží tak opuštěném setkali s Mlokem, a nadto zaslechli otázku v naší rodné řeči.