18

odplivl dlouhým a zploštělým obloukem. “Starému víc záleželo na těch mrchách než na lidech. Víš, že je učil mluvit? Namouduši, zavíral se s nimi a hodiny na ně mluvil. Já myslím, že je nějak cvičí jako pro cirkus. Ale nejdivnější je, že je potom pouští do vody. Zastaví u nějakého pitomého ostrůvku, jezdí člunem u břehu a měří hloubky; potom se zamkne u těch tanků, otevře hatch v boku lodi a pouští ty mrchy do vody. Člověče, to ti skáče tím okénkem jedno po druhém jako cvičení tuleni, vždycky deset nebo dvanáct – A v noci pak jede starý Toch na břeh s nějakými bedničkami. Co v nich má, to nesmí nikdo vědět. Potom se zase jede dál. Teda tak je to se starým Tochem, Jensi. Divné. Tuze divné.” Oči pana Dingla ustrnuly. “Všemohoucí Bože, Jensi, mně z toho bylo úzko! Já pil, člověče, já pil jako blázen; a když to v noci ťapalo po celé lodi a panáčkovalo… a dělalo ts-ts-ts, tak jsem si někdy myslel, oho, mládenče, to bude od toho chlastu. Já to měl už jednou ve Frisku, však víš, Jensene; ale tehdy jsem viděl samé pavouky. De-li-rium, říkali doktoři v Sailor-hospital. Tak já nevím. Ale pak jsem se ptal Big Binga, viděl-li to v noci taky, a on říkal, prý viděl. Prý zahlíd na vlastní oči, jak jeden ještěr bere za kliku a jde ke kapitánovi do kabiny. Tak já nevím; on Joe taky strašně chlastal. Myslíš, Jensi, že měl Bing to de-lirium? Co myslíš?”

Švéd Jensen jen krčil rameny.

“A ten Němec Peters povídal, že se na Manihiki Islands, když vezl kapitána na břeh, schoval za kameny a koukal, co tam starý Toch dělá s těmi bedničkami. Člověče, prý si je ti ještěři otevřeli sami, když jim starý dal dláto. A víš, co v těch bedničkách bylo? Prý nože, kamaráde. Takhle dlouhé nože a harpuny a takové věci. Člověče, já sic Petersovi nevěřím, protože má na nose brejle, ale je to divné. Co myslíš?”

Jensi Jensenovi naběhly na cele žíly. “Tak já ti řeknu,” vrčel, “že ten tvůj Němec strká nos do věcí, po kterých mu nic není, rozumíš? A já ti řeknu, že mu to neradím.”

“Tak mu to napiš,” posmíval se Irčan. “Nejjistější adresa je do pekla, tam to asi dostane. A víš, co mně je divné?

Že starý Toch chodí ty své ještěry občas navštěvovat na těch místech, kde je nasadil. Namouduši, Jensi. Nechá se v noci vylodit na břehu a vrací se až ráno. Tak mně řekni, Jensene, za kým by tam chodil. A řekni mně, co je v těch balíčkách, co posílá do Evropy. Koukej, takhle veliký balíček, a on to pojistí třebas na tisíc liber.”

“Jak to víš?” zamračil se Švéd ještě temněji.

“Člověk ví, co ví,” děl pan Dingle vyhýbavě. “A víš, odkud starý Toch ty ještěry vozí? Z Devil Bay. Z Čertovy zátoky, Jensi. Já tam mám jednoho známého, on je to agent a vzdělaný člověk, a ten mně říkal, člověče, to nejsou žádní cvičení ještěři. Kdepak! To ať někdo povídá malým dětem, že to jsou jenom zvířata. Nenech si nic namluvit, chlapče.” Pan Dingle významně mrkal očima. “Teda tak je to, Jensene, abys věděl. Mně budeš povídat, že Captain van Toch je all right.”

“Řekni to ještě jednou,” chroptěl veliký Švéd hrozivě.

“Kdyby starý Toch byl all right, tak by nevozil po světě čerty… a nenasazoval by je všude po ostrovech jako vši do kožicha. Jensi, za tu dobu, co jsem byl s ním, jich rozvezl pěkných pár tisíc. Starý Toch prodal svou duši, člověče. A já vím, co mu za to ti čerti dávají. Rubíny, perly a takové věci. To si můžeš myslet, zadarmo by to nedělal.”

Jens Jensen zbrunátněl. “A co je ti po tom?” zařval a bouchl do stolu. “Hleď si svých zatracených věcí!”

Malý Dingle leknutím poskočil. “Prosím tě,” zabrebtal zmateně, “co ty tak najednou… Já jenom říkám, co jsem viděl. A jestli chceš, tak se mně to jenom zdálo. Že to jsi ty, Jensene. Chceš-li, tak já řeknu, že to je delirium.

Nesmíš se na mne zlobit, Jensene. Vždyť víš, že už jsem to měl jednou ve Frisku. Těžký případ, říkali doktoři v Sailor-hospital. Člověče, mně se namouduši zdálo, že jsem viděl ty ještěry nebo čerty nebo co. Ale nebyli žádní.”

“Byli, Pate,” řekl pochmurně Švéd. “Já jsem je viděl.”

“Ne, Jensi,” domlouval Dingle. “Tos měl jenom delirium. Starý Toch je all right, ale neměl by rozvážet ty čerty po světě. Víš co, až já budu doma, tak dám sloužit mši za jeho duši. Ať se propadnu, Jensene, když to neudělám.”

“V naší konfesi,” hučel Jensen těžkomyslně, “se to nedělá. A co myslíš, Pate, pomůže to, když se za někoho dá sloužit mše?”

“Člověče, ohromně,” vyhrkl Irčan. “Já jsem slyšel u nás případy, kdy to pomohlo… no, i v nejtěžších případech.

Vůbec proti čertům a podobně, víš?”

“To já dám taky sloužit katolickou mši,” rozhodl se Jens Jensen. “Za Captaina van Tocha. Ale já ji dám sloužit tady v Marseille. Já myslím, že tady v tom velkém kostele to dají laciněji, jako za tovární cenu.”