Kapitán van Toch si utřel kapesníkem čelo. “Tak sakra, kde je to pivo?”
“Hned přijde, kapitáne.”
“Ja. Tož dobrá. Abyste věděl, pane Bondy, to jsou moc mily a hodny zvířata, ty ještěrkove. Já je znám, chlapče.”
Kapitán plácl prudce do stolu. “A že by to byli čerti, to je lež. A damned lie, sir. To spíš vy jste čert a já jsem čert, já, Captain van Toch, pane. To mně možete věřit.”
G. H. Bondy se lekl. Delirium, řekl si. Kde je ten zatracený Povondra?
“Ono jich tam je několik tisíc, tech ještěrků, ale oni je moc žrali ty – sakra, ty, jak se jim tady říká, sharks.”
“Žraloci?”
“Ja, žraloci. Proto jsou ty ještěrkove tak vzácny, pane, a jenom na tom jednom místě, v tom zálivu, co já nemožu jmenovat.”
“To tedy ty ještěrky žijí v moři?”
“Ja, v moři. Jenom v noci lezou na břeh, ale za chvílu zase musijou do vody.”
“A jak vypadají?” (Pan Bondy se snažil získat čas, než se vrátí ten zatracený Povondra.)
“No, velky by byly jako tuleně, ale když ťapkají po zadních tlapičkách, tak jsou tak vysoky,” ukazoval kapitán. “Že by byly hezky, to nejsou. Oni nemají na sobě žádny ty šlupky.”
“Šupiny?”
“Ja, šlupiny. Dočista jsou holy, pane Bondy, jako nějaké žaby nebo takové ty salamanders. A ty jejich přední tlapičky, to ti je jako pracičky od děcek, ale prsty mají jenom čtyři. Tož takovy ubožáčkove,” dodával kapitán soucitně. “Ale moc chytry a mily zvířata, pane Bondy.” Kapitán se svezl na bobek a jal se v této pozici kolébavě přešlapovat. “Takhle oni ťapkají, ty ještěrkove.”
Kapitán se namáhal uvést své mohutné tělo v dřepu do vlnivého pohybu; přitom držel ruce před sebou jako panáčkující a prosící pes a upíral na pana Bondyho pomněnkové oči, které se zdály žadonit o sympatii. G. H.
Bondy byl tím prudce dojat a jaksi lidsky zahanben. Ke všemu se objevil ve dveřích tichý pan Povondra se džbánem piva a zvedl pohoršeně obočí, pohlížeje na nedůstojné počínání kapitánovo.
“Dejte sem to pivo a jděte pryč,” vyhrkl pan Bondy honem.
Kapitán se zvedl a supěl. “Tož takovy to jsou zvířátka, pane Bondy. Your health,” řekl a napil se. “Pivo tu máš dobry, chlapče. Tož pravda, takový dům, jako máš ty –” Kapitán si utřel kníry.
“A jak jste ty ještěrky našel, kapitáne?”
“To je právě ta povídačka, pane Bondy. Tož to přišlo tak, že jsem lovil perle na Tana Masa –” Kapitán se zarazil.
“Nebo tam někde. Ja, to byl nějaké jiné ostrov, ale to je zatím můj secret, mládenče. Lidi jsou veliky zloději, pane Bondy, a člověk si musí dat pozor na hubu. A když tam ty dva zatraceny Singhales řezali pod vodou ty shells od těch perel –”
“Škeble?”
“Ja. Takovy ty škeble, co se drží na kamenech fest jako židovská víra a musejí se odříznout nožem. Tož při tom se ty ještěrkove na ty Singhales koukali, a ty Singhales si mysleli, že to jsou mořsky čerti. To je moc nevzdělany lid, ty Singhales a Bataks. Tož prý, že tam jsou čerti. Ja.” Kapitán zatroubil mocně do kapesníku. “To víš, chlapče, to člověku nedá. Já nevím, jestli jsme jen my Češi takové zvědavé národ, ale kde jsem potkal našeho krajana, tak všude musel do všeho strčit svůj nos, aby jako poznal, co za tým je. Já myslím, že to je tím, že my Češi nechceme v nic věřit. Tož jsem si vzal do svy stary hloupy hlavy, že se na ty čerty musím podívat blíž. Taky jsem byl ožhralé, pravda, ale to bylo proto, že jsem měl pořád ve svy hlavě ty hloupy čerty. Ono tam dole na equator je ledacos možny, člověče. Tak jsem se šel večer podívat na ten Devil Bay –”
Pan Bondy se pokusil představit si tropickou zátoku vroubenou skalami a pralesem. “No a?”
“Tož tam sedím a dělám ts-ts-ts, aby jako ty čerti přišli. A chlapče, za chvílu vylezl z moře jeden takové ještěrka, postavil se na zadní nožičky a kroutil celým tělem. A dělá na mě ts-ts-ts. Kdybych nebyl ožhralé, tak bych třeba po tom střelil; ale já byl, kamaráde, nalité jako Angličan, a tož říkám, pocem, ty, pocem, tapa-boy, já tě nechcu ublížit.”