“Tož vozit ty tapa-boys na jiny perlovy ostrovy,” vyrazilo to konečně z kapitána. “Já jsem vypozoroval, že ty ještěrkove se nemožou sami dostat přes volny a hluboky moře. Oni dovedou chvílu plavat a chvílu ťapkat po dně, ale ve veliky hloubce, tam je na ně moc veliké tlak; oni jsou tuze měkký, víš? Ale kdybych já měl takovou loď, co by se v ní dal pro ně udělat takové tank, takové nádrž na vodu, tož bych já je mohl rozvážet, kam bych chcel, see?
A oni by tam hledali perle, a já bych za nima jezdil a dovážel jim ty nože a harpoons a jiny takovy věci, co oni potřebujou. Ty chudáčkove se v tom Devil Bay tak roz – rozprasili, ne?”
“Rozmnožili.”
“Ja, rozmnožili, že už tam nebudou mět co žrát. Oni žerou, co jsou ty menší rybičky a molluscs a takové ten vodní hmyz; ale aji brambory oni možou žrat a suchary a takovy obyčejny věci. Tož to by šlo je krmit v takovych tanks na lodi. A já bych je na šikovnych místech, kde není moc lidí, pustil zase do vody a udělal tam takovy – takovy farms pro ty my ještěrky. Tož já bych chcel, aby se mohli uživit, ty zvířátka. Oni jsou moc mily a chytry, pane Bondy. Však až je uvidíš, chlapče, tak řekneš Hullo, Captain, to máš užitečny zvířátka. Ja. On: teď jsou lidi cely blázni po perlách, pane Bondy. Tož to je ten veliké business, co jsem já vymyslel.”
G. H. Bondy byl na rozpacích. “Je mně hrozně líto, kapitáne,” začal váhavě, “ale – já opravdu nevím –”
Blankytné oči kapitána J. van Tocha se zalily slzami. “Tož to je špatny, chlapče. Já bych ti tady nechal ty všecky perly jako… jako guaranty na tu loď, ale tu loď já sám koupit nemožu. Já bych věděl o moc šikovny lodi tuhle v Rotterdam… ona je na Diesel motor –”
“Proč jste ten obchod nenavrhl někomu v Holandsku?”
Kapitán zavrtěl hlavou. “Ty lidi já znám, chlapče. S tema já o tom mluvit nemožu. Tož já bych třeba,” řekl zamyšleně, “vozil s tou lodí aji jiny věci, všechny možny goods, pane, a prodával bych je po tech ostrovech. Ja, to bych já mohl. Já tam mám hrozně moc známostí, pane Bondy. Přitom bych mohl mět v ty my lodi takové tanks na ty my ještěrky –”
“O tom by se dalo spíš uvažovat,” přemítal G. H. Bondy. “Náhodou totiž… Nu ano, musíme hledat nové trhy pro náš průmysl. Náhodou jsem o tom mluvil nedávno s několika lidmi – Já bych chtěl koupit jednu nebo dvě lodi, jednu pro Jižní Ameriku a druhou pro ty východní končiny –”
Kapitán ožil. “To tě chválím, pane Bondy, sir. Lodě jsou teď hrozně laciny, možeš jich koupit plné přístav –”
Kapitán van Toch se pustil do technického výkladu, kde a zač jsou na prodej jaké vessels a boats a tank-steamers; G. H. Bondy ho neposlouchal a jen ho pozoroval; G. H. Bondy se vyznal v lidech. Ani na okamžik nebral vážně ještěrky kapitána van Tocha; ale kapitán mu stál za úvahu. Poctivý, ano. A zná tam dole poměry. Blázen, ovšem.
Ale zatraceně sympatický. V srdci G. H. Bondyho zazněla jakási fantastická struna. Lodě s perlami a kávou, lodě s kořením a všemi vůněmi Arábie. G. H. Bondy měl roztržitý pocit, který se u něho obyčejně dostavoval před každým velikým a úspěšným rozhodnutím; pocit, který by se dal vyjádřit slovy: Nevím sice proč, ale asi se do toho dám. Zatím Captain van Toch rýsoval mohutnými prackami ve vzduchu lodi s awning-decks nebo quarter-decks, báječny lodi, chlapče –
“Tak víte co, kapitáne Vantochu,” řekl náhle G. H. Bondy, “přijďte sem za čtrnáct dní. Budeme o té lodi mluvit znovu.”
Captain van Toch pochopil, jak mnoho takové slovo znamená. Zrudl radostí a vypravil ze sebe: “A tož ty ještěrky,
– možu je na ty my lodi taky vozit?”
“Ale ano. Jenom se o nich, prosím vás, nikomu nezmiňujte. Lidé by si mysleli, že jste se zbláznil – a já taky.”
“A ty perly tu možu nechat?”
“Můžete.”
“Ja, tak to já musím dvě moc pěkny perle vybrat, já bych je měl někomu poslat.”
“Komu?”
“Takovým dvěma redactors, chlapče. Ja sakra, počkej.”
“Co?”
“Sakra, jak oni se jmenovali.” Kapitán van Toch mrkal zamyšleně blankytnýma očima. “Já mám takovou hloupou hlavu, člověče. Já už nevím, jak se ty dva boys vlastně jmenovali.”
17