88

Však tamhle už čeká u vody syn a kyne rukou. Pan Povondra zavesloval s člunem ke břehu. “To je dost, že už jdeš,” děl káravě. “A dej pozor, ať nespadneš do vody!”

“Berou?” táže se syn.

“Málo,” brouká starý pán. “Pojedeme nahoru, ne?”

Je pěkné nedělní odpoledne; ještě není hodina, kdy se ti blázni a flákači hrnou z kopané a jiných takových hloupostí domů. Praha je prázdná a tichá; těch pár lidí, kteří se trousí po nábřeží a po mostě, nemají naspěch a kráčejí slušně a důstojně. Jsou to lepší a rozumní lidé, kteří se nekupí v hloučky a neposmívají se vltavským rybářům. Otec Povondra má znovu ten dobrý a hluboký pocit pořádku.

“Tak co je v těch novinách?” ptá se s oteckou strohostí.

“Celkem nic, tatínku,” povídá syn. “Tadyhle jenom čtu, že se ti Mloci už propracovávají až po Drážďany.”

“Tak to je teda Němec v troubě,” konstatuje starý pán. “Víš, Frantíku, tihle Němci, to byl moc divný národ.

Vzdělaný, ale divný. Já jsem znal jednoho Němce, on byl šoférem v jedné továrně; a to byl takový hrubý člověk, ten Němec. Ale vůz měl v pořádku, jen co je pravda. – Tak vida, Německo už taky zmizelo z mapy světa,”

přemítal pan Povondra. “A jaký fofr dřív dělalo! To ti byla hrůza: samá armáda a samá vojna – Kdepak, na Mloky nestačí ani Němec. To víš, já ty Mloky znám. Pamatuješ, jak jsem ti je ukazoval, když jsi byl ještě takhle malý?”

“Dávejte pozor, tati,” řekl syn. “Bere vám ryba.”

“To je jen grundle,” bručel starý pán a pohnul prutem. Tak vida, taky Německo, myslel si. Inu, člověk se už ničemu nediví. Co to bylo dřív křiku, když ti Mloci potopili některou zem! Třeba to byla jenom Mezopotámie nebo Čína, a byly toho plné noviny. Dnes už se to tak nebere, hloubá melancholicky pan Povondra, pomalu mrkaje nad svým prutem. Zvykne si člověk, co dělat. U nás to není, tak co; jen kdyby nebyla taková drahota! Například co dnes chtějí za to kafe – Pravda, ona Brazílie už taky zmizela ve vlnách. Je to přece jenom v obchodech cítit, když se kus světa potopí!

Splávek pana Povondry tančí po mírných vlnkách. Co toho ti Mloci už zaplavili mořem, vzpomíná starý pán. To je tuhle Egypt a Indie a Čína – I na Rusko si troufali; a taková to byla veliká země, to Rusko! Když se pováží, že Černé moře jde teď až nahoru k severnímu polárnímu kruhu, – co to jenom je vody! Jen co je pravda, hodně už nám ty pevniny okousali! Ještě že jim to jde tak pomalu –

“Říkáš,” ozval se starý pán, “že jsou ti Mloci až u Drážďan?”

“Šestnáct kilometrů od Drážďan. To už bude pod vodou skoro celé Sasko.”

“Tam já byl jednou s panem Bondym,” děl otec Povondra. “To byla náramně bohatá země, Frantíku, ale že by se tam dobře jedlo, to ne. Jináč to byl moc hodný lid, lepší než Prušáci. Kdepak, to se nedá ani srovnávat.”

“Však Prusko už je taky pryč.”

“Se nedivím,” vycedil starý pán. “Já Prušáky nemám rád. Ale Francouz to má teď dobré, když je Němec v tahu.

Ten si oddychne.”

“Moc ne, tati,” namítal Frantík. “Ondyno bylo v novinách, že taky dobrá třetina Francie je už pod vodou.”

“Ja,” vzdychl starý pán. “U nás, jako u pana Bondyho, byl jeden Francouz, sluha, Jean se jmenoval. A ten ti byl po ženských, že to byla jedna hanba. Víš, ono se to vymstí, taková lehkomyslnost.”

“Ale deset kilometrů od Paříže prý ty Mloky porazili,” sděloval syn Frantík. “Prý tam měli samé podkopy a vyhodili je do povětří. Dva armádní sbory Mloků prý tam rozbili.”

“To on zas Francouz je dobrý voják,” mínil pan Povondra znalecky. “Ten Jean si taky nedal nic líbit. Já nevím, kde se to v něm bralo. Voněl jako drogerie, ale když se pral, tak se pral. Ale dva armádní sbory Mloků, to je málo.

Když se tak na to dívám,” zamyslel se starý pán, “tak s lidmi uměli lidi bojovat líp. A netrvalo to ani tak dlouho. S

těmi Mloky to už táhnou dvanáct let, a pořád nic, jen samá příprava výhodnějších pozic – Kdepak, za mých mladých let, to bývaly bitvy! To byly tady tři milióny lidí a tam tři milióny lidí,” ukazoval starý pán, až se tím člun rozhoupal, “a teď, kruci, to na sebe útočilo – Tohle není ani žádná pořádná válka,” zlobil se otec Povondra. “Pořád jen samé betonové hráze, ale nějaký bodákový útok, to ne. Kdepak!”

“Když na sebe lidi a Mloci nemůžou, tatínku,” hájil mladý Povondra moderní způsob válčení. “Dělat bodákový útok do vody, to přece nejde.”