už jenom malou černou skleněnou tabulku se zlatým nápisem
BONDY
Nic víc. Jenom Bondy. Ať jiní píší na svá vrata Julius Bondy, zástupce firmy General Motors, nebo MUDr. Ervín Bondy, nebo S. Bondy a spol.; ale je jen jediný Bondy, který je prostě Bondy beze všech bližších podrobností.
(Myslím, že papež má na svých vratech napsáno prostě Pius, a žádný titul ani číslo. A Bůh nemá žádnou tabulku na nebi ani na zemi. To už musíš, člověče, poznat sám, že On tu bydlí. Ale to sem teď nepatří a budiž to dotčeno jen mimochodem.)
Před tou skleněnou tabulkou se jednoho žhoucího dne zastavil pán v bílé námořnické čapce a utíral si modrým kapesníkem mohutný zával šíje. Zatraceně vznešený dům, myslel si a poněkud nejistě zatáhl za mosazný knoflík zvonku.
Ve dveřích se objevil vrátný Povondra, změřil očima tlustého pána od bot až po zlaté prýmky čepice a řekl rezervovaně: “Prosím?”
“Tož, chlapče,” hlaholil pán, “bydlí tady nějaké pan Bondy?”
“Přejete si?” ptal se mrazivě pan Povondra.
“Řeknite mu, že by s ním chcel mluvit Captain van Toch ze Surabaja. Ja,” vzpomněl si, “tady je kartička.” A podal panu Povondrovi vizitku, na níž byla vyražena kotva a tištěno jméno: CAPTAIN J. VAN TOCH
E. I. & P. L. Co S. Kandong Bandoeng
Surabaya Naval Club
Pan Povondra naklonil hlavu a váhal. Mám mu říci, že pan Bondy není doma? Nebo že lituju, ale pan Bondy má zrovna důležitou konferenci? Jsou návštěvy, které je třeba ohlásit, a jiné, jež správný portýr vyřizuje sám. Pan Povondra cítil trapné selhání instinktu, jímž se v takových případech řídil; ten tlustý pán jaksi nezapadal do obvyklých tříd neohlášených návštěv, nezdál se být ani obchodním zástupcem, ani funkcionářem dobročinného spolku. Zatím kapitán van Toch funí a utírá si kapesníkem pleš; přitom tak bezelstně mrká bledě modrýma očima
– Pan Povondra se náhle rozhodl vzít na sebe celou odpovědnost. “Račte dál,” řekl, “já vás u pana rady ohlásím.”
Captain J. van Toch si utírá modrým kapesníkem čelo a dívá se po předsíni. Sakra, má to ten Gustl zařízeno; vždyť je to jako saloon na těch shipech, co plujou z Rotterdam do Batavia. Hrůzu peněz to muselo stát. A takové to byl pihaté židáček, diví se kapitán.
Zatím G. H. Bondy prohlíží ve své pracovně zamyšleně vizitku kapitánovu. “Co tu chce?” ptá se podezíravě.
“Nevím prosím,” mumlá uctivě pan Povondra.
Pan Bondy ještě pořád drží v ruce tu vizitku. Vyražená lodní kotva. Captain J. van Toch, Surabaya – kde vlastně je Surabaja? Není to někde na Jávě? Na pana Bondyho to zadýchlo dálkou. Kandong Bandoeng, to zní jako údery gongu. Surabaja. A zrovna dnes je takový tropický den. Surabaja. “Tak ho sem přiveďte,” káže pan Bondy.
Ve dveřích stojí mohutný muž v kapitánské čepici a salutuje. G. H. Bondymu jde v ústrety. “Very glad to meet you, Captain. Please, come in.”
“Nazdar, nazdárek, pane Bondy,” provolává radostně Captain.
“Vy jste Čech?” diví se pan Bondy.
“Ja, Čech. Dyť my se známe, pane Bondy. Z Jevíčka. Krupař Vantoch, do you remember?”
“Pravda, pravda,” raduje se hlučně G. H. Bondy, ale přitom pociťuje cosi jako zklamání. (Tak on to není Holanďan!) “Krupař Vantoch, na rynku, že? Ani jste se nezměnil, pane Vantochu! Pořád ten starý! Tak co, jak vám jde krupařství?”
“Thanks,” děl kapitán zdvořile. “Tatík už dávno šel, jak se to řekne –”
“Zemřel? Ale ale! Pravda, vy musíte být jeho syn…” Oči pana Bondyho oživly náhlou vzpomínkou. “Člověče drahá, nejste vy ten Vantoch, co se se mnou v Jevíčku prával, když jsme byli kluci?”
“Ja, to budu já, pane Bondy,” souhlasil kapitán vážně. “Však mě proto dali z domu do Moravsky Ostravy.”