naproti tomu druhý názor hlásal, že v Mlocích roste nebezpečná konkurence lidským pracovním silám a že se má mločí práce jakožto protisociální jednoduše zakázat. Proti tomuto návrhu se ohradili nejen zástupci zaměstnavatelů, nýbrž i delegáti dělnictva, poukazujíce na to, že Mloci nejsou už jenom novou pracovní armádou, ale také velikým a stále důležitějším odběratelem. Jak uvedli, zvýšila se poslední dobou v míře dosud nebývalé zaměstnanost v oboru kovodělném (pracovní nářadí, stroje a kovové modly pro Mloky), zbrojařském, chemickém (podmořské třaskaviny), ve výrobě papíru (učebnice pro Mloky), cementu, dříví, umělých potravin (Salamander-Food) a mnohých jiných oborech; lodní tonáž stoupla proti dobám předmločím o 27 %, těžba uhlí o 18,6 %. Nepřímo, zvýšením zaměstnanosti a blahobytu u lidí, stoupá obrat i v jiných průmyslových odvětvích.
Posléze v době nejposlednější objednávají Mloci různé strojové součásti podle svých vlastních nákresů; z nich si sami montují pod vodou pneumatické vrtačky, kladiva, podmořské motory, tiskařské stroje, vodní vysílačky a jiné mašiny vlastní konstrukce. Za ty součásti platí zvýšeným pracovním výkonem; dnes už pětina veškeré světové výroby v těžkém průmyslu i jemné mechanice je závislá na mločích objednávkách. Zrušte Salamandry, a můžete zavřít pětinu továren; místo dnešní prosperity budete mít milióny nezaměstnaných. Mezinárodní úřad práce nemohl ovšem nedbat těchto námitek; nakonec se po dlouhém jednání dosáhlo aspoň toho kompromisního řešení, že “výše uvedení zaměstnanci skupiny S (obojživelnické) smějí být zaměstnáváni jenom pod vodou nebo ve vodě, na břehu pak jenom do vzdálenosti deseti metrů od čáry nejvyššího přílivu; že nesmějí těžit uhlí nebo naftu na dně mořském; že nesmějí pro suchozemský odběr vyrábět papír, textilie nebo umělé kůže z mořských řas a tak dále; tato omezení, uložená mločí výrobě, byla sestavena v kód o devatenácti odstavcích, jež blíže neuvádíme hlavně z toho důvodu, že se jich samozřejmě nikde nedbalo; ale jako velkorysé, vpravdě mezinárodní řešení Mločího Problému po stránce hospodářské a sociální byl uvedený kód záslužné a impozantní dílo.
Poněkud pomaleji to šlo s jiným mezinárodním uznáním Mloků, a sice na poli styků kulturních. Když vyšla v odborném tisku hojně citovaná stať “Geologické složení mořského dna u ostrovů Bahamských”, podepsaná jménem John Seaman, nevěděl ovšem nikdo, že jde o vědeckou práci učeného Salamandra; ale když na vědecké kongresy nebo na adresu různých akademií a učených společností docházely od badatelů-Mloků zprávy a studie z oboru oceánografie, zeměpisu, hydrobiologie, vyšší matematiky a jiných exaktních věd, vyvolávalo to značné rozpaky, ano i nevoli, kterou vyjádřil veliký dr. Martel slovy: “Ta havěť nás chce něčemu učit?” Japonský učenec dr. Onošita, který se odvážil citovat zprávu jednoho Mloka (bylo to cosi o vývoji žloutkového vaku u pulců hlubinné mořské rybky Argyropelecus hemigymnus Cocco), byl vědecky bojkotován a spáchal na sobě harakiri; pro univerzitní vědu bylo věcí cti a stavovské hrdosti, aby nebrala na vědomí žádnou vědeckou práci Mloků. Tím větší pozornost (ne-li pohoršení) vzbudilo gesto, které udělal Centre universitaire de Nice tím, že pozval na slavnostní přednášku dr. Charles Merciera, vysoce učeného Mloka z přístavu toulonského, jenž s pozoruhodným úspěchem přednášel o teorii kuželoseček v geometrii neeuklidovské. [27 Ve sbírce pana Povondry se nám dochovalo fejetonistické, dosti povrchní vylíčení této slavnosti; bohužel je ho jen polovička, druhá část se nějak ztratila.
Nice 6. května
V pěkné, jasné budově Ústavu pro středomořská studia na promenade des Anglais je dnes živo; dva agents de police udržují na chodníku volnou cestu pro pozvané osobnosti, které kráčejí po červeném koberci do přívětivého, příjemně chladného amfiteátru. Vidíme usměvavého pana starostu nicejského, pana prefekta v cylindru, generála v blankytné uniformě, pány s červeným knoflíkem Čestné legie, dámy jistého věku (převládá letos módní barva terakota), viceadmirály, novináře, profesory a vznešené stařečky všech národů, kterých je na Côte d’Azur vždycky plno. Najednou malý incident: mezi vší touto honorací se plaše a nepozorovaně snaží proklouznout podivné stvořeníčko; je od hlavy po zem zahaleno jakousi dlouhou černou pelerínou nebo dominem, na očích má ohromné černé okuláry a chvatně, nejistě ťape k přeplněnému vestibulu. “Hé, vous,” křikl jeden strážník, “qu’est-ce que vous cherchez ici?” Ale tu už k polekanému příchozímu přistupují univerzitní hodnostáři, a cher docteur sem, cher docteur tam. Tohle tedy je dr. Charles Mercier, učený Mlok, který dnes má přednášet před výkvětem Azurového pobřeží! Rychle dovnitř, abychom ještě ulovili místečko v slavnostně vzrušeném auditoriu!
Na pódiu usedá Monsieur le Maire, Monsieur Paul Mallory, veliký básník. Mme Maria Dimineanu jako delegátka Mezinárodního ústavu pro intelektuální spolupráci, rektor Institutu pro středomořská studia a jiné oficiální osobnosti; po straně pódia je pult pro přednášejícího a za ním – Nu ano, je to skutečně plechová vana. Obyčejná plechová vana, jaké bývají v koupelnách. A dva funkcionáři přivádějící na pódium plaché stvoření zahalené v dlouhé kápi. Ozve se poněkud rozpačitý potlesk. Dr. Charles Mercier se ostýchavě uklání a ohlíží se nejistě, kam si má sednout. “Voila, Monsieur,” šeptá jeden funkcionář a ukazuje na plechovou vanu. “To je pro vás.” Dr.
Mercier se zřejmě hrozně stydí, neví, jak by odmítl tuto pozornost; pokouší se pokud možno nenápadně zaujmout