4

Kapitán J. van Toch pocítil na jazyku silnou chuť láteřit; ale k svému překvapení shledal, že mluví tiše a téměř měkce: “Neboj se, chlapče. A jak vypadají ti… čerti?”

“Jako malé děti,” vydechl Sinhálec. “Mají ocas, pane, a jsou takhle vysocí,” ukázal asi metr dvacet od země.

“Stáli kolem mne a dívali se, co tam dělám… byl jich takový kruh…” Sinhálec se roztřásl. “Sáhib, sáhib, tady ne!”

Kapitán van Toch přemýšlel. “A co, mrkají spodními víčky nebo jak?”

“Nevím, pane,” chraptěl Sinhálec. “Je jich tam… deset tisíc!”

Kapitán se ohlédl po druhém Sinhálci; stál asi sto padesát metrů dál a lhostejně čekal s rukama založenýma na ramenou; pravda, když je člověk nahý, nemá kam jinam dát ruce než na svá vlastní ramena. Kapitán mu mlčky pokynul, a drobný Sinhálec skočil do vody. Za tři minuty a padesát vteřin se vynořil, drápaje se na balvany klouzajícíma rukama.

“Tak polez,” křikl kapitán, ale pak se podíval pozorněji a už skákal po balvanech k těm zoufale tápajícím rukám; člověk by nevěřil, že takové těleso dovede tak skákat. V posledním okamžiku zachytil jednu ruku a supě tahal Sinhálce z vody. Potom ho položil na balvan a utíral si pot. Sinhálec ležel bez hnutí; měl jeden bérec odřený na kost, patrně o kámen, ale jinak byl celý. Kapitán mu nadzvedl víčko; bylo vidět jenom bělmo očí zvrácených v sloup. Neměl škeblí ani nože.

V tu chvíli zarejdoval člun s posádkou blíž ke břehu. “Pane,” volal Švéd Jensen, “jsou tu žraloci. Budete lovit dál?”

“Ne,” řekl kapitán. “Pojeďte sem sebrat ty dva.”

“Podívejte se, pane,” upozorňoval Jensen, když se vraceli k lodi, “jak je tady najednou mělko. To jde odtud rovně až ke břehu,” ukazoval šťouchaje veslem do vody. “Jako by tu byla pod vodou nějaká hráz.”

Teprve na lodi přišel malý Sinhálec k sobě; seděl s koleny pod bradou a třásl se na celém těle. Kapitán poslal lidi pryč a sedl si zeširoka rozkročen.

“Tak ven s tím,” řekl. “Cos tam viděl?”

“Džiny, sáhib,” šeptal malý Sinhálec; nyní se mu počala chvět i oční víčka a po celém těle mu vyrazily krupičky husí kůže.

Kapitán van Toch zachrchlal. “A… jak vypadají?”

“Jako… jako…” V očích Sinhálcových se zase začal ukazovat proužek bělma. Kapitán J. van Toch mu s neočekávanou hbitostí zpolíčkoval obě tváře dlaní i hřbetem ruky, aby ho přivedl k sobě.

“Thanks, sáhib,” vydechl malý Sinhálec a v bělmu jeho očí zase vypluly panenky.

“Už je dobře?”

“Ano, sáhib.”

“Byly tam škeble?”

“Ano, sáhib.”

Kapitán J. van Toch pokračoval v křížovém výslechu s nemalou trpělivostí a důkladností. Ano, jsou tam čerti. Kolik?

Tisíce a tisíce. Jsou velcí asi jako desetileté dítě, pane, a skoro černí. Plovou ve vodě a na dně chodí po dvou. Po dvou, sáhib, jako vy nebo já, ale přitom kývají tělem, tak tak, pořád tak tak… Ano, pane, mají také ruce, jako lidé; ne, nemají žádné drápy, spíš je to jako dětské ruce. Ne, sáhib, nemají rohy ani chlupy. Ano, ocas mají, trochu jako ryba, ale bez ocasní ploutve. A velikou hlavu, kulatou jako Batakové. Ne, neříkali nic, pane, jenom to bylo, jako by mlaskali. Když Sinhálec odřezával mušle v hloubce asi šestnácti metrů, pocítil na zádech dotek jako malých studených prstů. Ohlédl se, a bylo jich kolem sta a sta. Sta a sta, pane, plovoucích i stojících na kamenech, a všichni se dívali, co tam Sinhálec dělá. Tu upustil nůž i škeble a snažil se vyplout nahoru. Přitom narazil na několik čertů, kteří pluli nad ním, a co bylo potom, to už neví, pane.

Kapitán J. van Toch se díval zamyšleně na třesoucího se malého potápěče. Ten hoch už nikdy nebude k ničemu, řekl si, pošlu ho z Padangu domů na Cejlon. Bruče a funě šel do své kabiny. Tam vysypal z papírového sáčku na stůl dvě perly. Jedna byla maličká jako zrnko písku a druhá jako hrách, lesknoucí se stříbřitě a do růžova. A kapitán holandské lodi zafrkal a vyňal ze skřínky svou irskou whisky.

K šesté hodině se dal znovu dovézt člunem do kampongu a rovnou k tomu kříženci mezi Kubu a Portugalcem.

“Toddy,” řekl, a to bylo jediné slovo, které promluvil; seděl na verandě z vlnitého plechu, držel v tlustých prstech