“Možná; ale irská mše je lepší. U nás jsou, člověče, čertovští flanďáci, kteří dovedou zrovna čarovat. Docela jako fakíři nebo pohani.”
“Koukej, Pate,” řekl Jensen, “já bych ti dal dvanáct franků na tu mši. Ale ty jsi neřád, bratře; ty to prochlastáš.”
“Jensi, takový hřích bych na sebe nevzal. Ale počkej, abys mně věřil, tak já ti dám na těch dvanáct franků dlužní úpis, nechceš?”
“To by šlo,” mínil pořádkumilovný Švéd. Pan Dingle si vypůjčil kus papíru a tužku a široce se s tím rozložil po stole. “Tak co tam mám napsat?”
Jens Jensen se mu díval přes rameno. “Tak napiš nahoru, že to je jako stvrzenka.”
A pan Dingle pomalu, vyplazuje námahou jazyk a slině tužku, psal:
Stvrzenka
stvrzuju timto žesem ot
Jen Jensena přijal
namši za Duši Captna
Tocha dva 12 franku
Pat Dingle
“Je to tak dobře?” ptal se pan Dingle nejistě. “A kdo z nás má tu listinu nechat u sebe?”
“Přece ty, ty vole,” řekl Švéd samozřejmě. “To je proto, aby člověk nezapomněl, že dostal peníze.”
Těch dvanáct franků pan Dingle propil v Havru a mimoto místo do Irska jel do Džibuti; zkrátka ta mše sloužena nebyla, následkem čehož do přirozeného průběhu věcí nezasáhla žádná vyšší moc.