“Právě,” bručel pan Povondra pohrdavě. “Oni na sebe pořádně nemůžou. Ale pusť lidi proti lidem, a budeš koukat, co dovedou. Copak vy víte o válce!”
“Jen aby nepřišla až sem,” řekl syn Frantík trochu neočekávaně. “To víte, když má člověk děti –”
“Jak to, sem,” vyhrkl starý pán jaksi popuzeně. “Myslíš jako sem do Prahy?”
“Vůbec k nám do Čech,” děl mladý Povondra ustaraně. “Já myslím, když už jsou Mloci až u Drážďan – –”
“Ty chytráku,” káral ho pan Povondra. “Jak by se sem dostali? Přes ty naše hory?”
“Třeba po Labi – a potom dál podle Vltavy.”
Otec Povondra pohoršeně zafrkal. “Prosím tě, po Labi! To by mohli leda do Podmokel, ale dál už ne. Tam jsou, holenku, samé skály. Já tam byl. Kdepak, sem se Mloci nedostanou, my to máme dobré. A Švýcar je na tom taky dobře. To je báječná výhoda, že my nemáme žádné mořské břehy, víš? Kdo má dnes moře, je chudák.”
“Ale když teď jde moře až k Drážďanům – –”
“Tam jsou Němci,” prohlásil starý pán odmítavě. “To je jejich věc. Ale k nám Mloci nemůžou, to dá rozum. To by museli nejdřív odklidit ty skály; a nemáš ponětí, jaká by to byla práce!”
“Copak práce,” namítl zachmuřeně mladý Povondra. “Na to oni jsou! Vždyť víte, že v Guatemale dovedli potopit celé pohoří.”
“To je něco jiného,” děl se vší rozhodností starý pán. “Nemluv tak hloupě, Frantíku! To bylo v Guatemale, a ne u nás. Tady jsou přece jiné poměry.”
Mladý Povondra vzdychnul. “Jak myslíte, tatínku. Ale když člověk pováží, že ty potvory už potopily nějakou pětinu všech pevnin –”
“U moře, ty pytlíku, ale jinde ne. Ty nerozumíš té politice. Ony ty státy, co jsou u moře, s nimi vedou válku, ale my ne. My jsme neutrální stát, a proto oni na nás nemůžou. Tak je to. A nemluv pořád, nebo nic nechytnu.”
Bylo ticho nad vodou. Stromy na Střeleckém ostrově už kladly dlouhé, jemné stíny na hladinu Vltavy. Na mostě cinkala tramvaj, po nábřeží putovaly chůvy s kočárky a rozšafní, nedělní lidé –
“Tati,” vydechl mladý Povondra téměř dětsky.
“Co je?”
“Není tamhleto sumec?”
“Kde?”
Z Vltavy právě před Národním divadlem koukala z vody veliká černá hlava a postupovala pomalu proti proudu.
“Je to sumec?” opakoval Povondra junior.
Starý pán upustil prut. “Tohle?” vyrazil ze sebe ukazuje třesoucím se prstem. “Tohle?”
Černá hlava zmizela pod vodou.
“To nebyl sumec, Frantíku,” povídal starý pán jakýmsi nesvým hlasem. “Půjdeme domů. To je konec.”
“Jaký konec?”
“Mlok. Tak už jsou i tady. Půjdeme domů,” opakoval skládaje nejistýma rukama svůj rybářský prut. “To teda je konec.”
“Vy se celý třesete,” lekl se Frantík. “Co je vám?”
“Půjdeme domů,” brebentil starý pán rozčileně a jeho brada se žalostně otřásala. “Mně je zima. Mně je zima.
Tohle nám chybělo! Víš, to je konec. Tak oni už jsou tady. Hergot, to je zima! Já bych šel domů.”
Mladý Povondra se na něj zkoumavě podíval a chopil se vesel. “Já vás dovedu, tatínku,” řekl také nějakým nesvým hlasem a silnými rázy vesel hnal loďku k ostrovu. “Nechte to, já už ji přivážu.”
“Cože je tak zima,” divil se starý pán jektaje zuby.
“Já vás podržím, tati. Jen pojďte,” domlouval mu mladý a chopil ho pod paží. “Já myslím, že jste se na té vodě nachladil. To byl jenom kus dřeva.”