nechce dělat. – Pane, ten byl chytré,” vysvětloval kapitán s obdivem. “Ty chytry nikdy nechcou nic dělat. On furt něco kutil, ten Toby. Co je to platny, i mezi ještěrkama jsou tuze velky rozdíly. – Třetího července: Sergeant dostal nůž. – To byl takové veliké, silné ještěrka, ten Sergeant. A moc šikovné, pane. – Sedmyho července: Sergeant zabil tym nožem jeden cuttle-fish – to je taková ryba, co má v sobě ty hnědy sračky, víš?”
“Sépie?”
“Ja, to bude ona. – Desátyho července: Sergeant zabil tym nožem jeden veliké jelly-fish – to je taková potvora jako sulc, a pálí jako kopřiva. Šeredny zvíře to je. – A teď pozor, pane Bondy. Třináctyho července. Já to tu mám podtrženo. Sergeant zabil tym nožem malyho žraloka. Váha sedumdesát liber. – Tak tady to je, pane Bondy,”
prohlásil kapitán J. van Toch slavnostně. “Tady to stojí černy na bílym. To je ten veliké den, chlapče. Akorát třináctyho července loni.” Kapitán zavřel notes. “Já se za to nestydím, pane Bondy: já jsem tam na břehu toho Devil Bay klek na kolena a brečel od samy čisty radosti. Teď už jsem věděl, že se ty my tapa-boys nedají. Ten Sergeant za to dostal krásny novy harpun – harpun máš to nejlepší, chlapče, když budeš lovit žraloky –, a já mu povídám, be a man, Sergeant, a ukaž tem tapa-boys, že se možou bránit. Člověče,” křikl kapitán, vyskočil a bouchal nadšením do stolu, “víš, že tam za tři dny plaval ohromné chcíplé žralok, full of gashes, jak se to řekne?”
“Plný ran?”
“Ja, samá díra od toho harpunu.” Kapitán se napil, až to klokotalo. “Tož tak je to, pane Bondy. Teď teprve jsem udělal s tema tapa-boys… takové jako kontrakt. Totiž dal jsem jako svy slovo, že když mně donesou ty perlovy škeble, že já jim za to dám ty harpoons a knives, jako ty nože, aby se mohli bránit, see? To je poctivé business, pane. Co je to platny, člověk má byt poctivé i k tem zvířatům. A taky nějaky dřevo jsem jim dal. A dva železny wheelbarrows –”
“Trakaře. Kolečka.”
“Ja. Takovy kolečka. Aby mohli vozit ty kameny na ten hráz. Oni to, chudáci, museli všechno tahat v tech svych tlapičkách, víš? No, hrůzu věcí dostali. Já bych je nechcel ošidit, to zase ne. Počkej, chlapče, něco ti ukážu.”
Kapitán van Toch si nadzvedl jednou rukou břicho a druhou vylovil z kapsy u kalhot plátěný pytlík. “Tož tady to mám,” řekl a vysypal jeho obsah na stůl. Bylo to na tisíc perel všech velikostí: drobné jako semenec, větší, veliké jako hrách, několik ve velikosti třešně; dokonalé perly kapkovité, hrbolaté perly barokní, perly stříbřité, modré, pleťově nažloutlé, naběhlé do černa i růžové. G. H. Bondy byl jako u vidění; nemohl si pomoci, musel se v nich přehrabovat, válet je konečky prstů, přikrývat oběma dlaněmi –
“To je krása,” vydechl s úžasem, “kapitáne, to je jako sen!”
“Ja,” děl kapitán nevzrušeně. “Pěkny je to. A tech žraloků zabili asi třicet za ten rok, co jsem tam s nima byl. Mám to tady napsany,” řekl ťukaje na náprsní kapsu. “Však co tech nožů jsem já jim dal, a pět tech harpoons – Mně přijdou ty nože skoro na dva americky dollars apiece, tož teda za kus. Moc dobry nože, chlapce, z takovy ty ocele, co nechytá žádné rust.”
“Rez.”
“Ja. Protože to mají byt podvodní nože, jako do moře. A ty Batakové taky stáli hrůzu peněz.”
“Jací Batakové?”
“Tož ty domorodci na tom ostrově. Oni mají takovou víru, že ty tapa-boys jsou jako čerti, a hrozně se jich bojí. A když viděli, že já s tema jejich čerty mluvím, tak mě chceli dočista zabít. Po cely noci tloukli do takovych zvonů, aby ty čerty jako zahnali od toho svyho kampongu. Hrozné rámus dělali, pane. A pak vždycky ráno na mně chceli, abych jim za to zvonění zaplatil. Za tu prácu, co s tím měli, víš? Tož co je to platny, ty Batakove jsou moc veliky zloději. Ale s tema tapa-boys, sir, s tema ještěrkama by se dal dělat poctivé business. Tož tak. Moc dobré kšeft, pane Bondy.”
G. H. Bondy si připadal jako v pohádce. “Kupovat od nich perly?”
“Ja. Jenže v Devil Bay už žádny perly nejsou, a na jinych ostrovech nejsou žádny tapa-boys. To je ta celá věc, mládenče.” Kapitán J. van Toch vítězně nadul tváře. “To je právě ten veliké kšeft, co já jsem vymyslel ve svy hlavě. Chlapče,” řekl bodaje do vzduchu tlustým prstem, “vždyť ono tech ještěrků náramně přibylo od tý doby, co já jsem se jich ujal! Oni se teď možou bránit, you see? Eh? A furt jich bude víc! No tak, pane Bondy? Nebyl by to báječné podnik?”
“Já pořád nevidím,” děl G. H. Bondy nejistě, “… jak to vlastně myslíte, kapitáne?”