“Vidíš, Frantíku,” upozorňoval otec Povondra, “jak umí počítat.”
“Dámy a pánové,” kokrhal mužík, “můžete mu sami klást otázky.”
“Tak se ho něco zeptej, Frantíku,” pobízel pan Povondra.
Frantík se rozpačitě zakroutil. “Kolik je osmkrát devět?” vyhrkl konečně; patrně mu to připadalo jako nejtěžší ze všech možných otázek.
Mlok pomalu zamžikal. “Sedmdesát – dvě.”
“Který je dnes den?” ptal se pan Povondra.
“Sobota,” řekl mlok.
Pan Povondra zakroutil podivem hlavou. “Opravdu, jako člověk. – Jak se jmenuje tohle město?”
Mlok otevřel tlamu a zaklopil oči. “On už je unaven,” vysvětloval mužík chvatně. “Jak řekneš panstvu?”
Mlok se uklonil. “Máucta. Děkuju zdvořile. Sbohem. Na shledanou.” A honem se schoval do vody.
“To je – to je zvláštní zvíře,” divil se pan Povondra; ale protože tři koruny jsou přece jen velké peníze, dodal: “A nic víc tu už nemáte, co byste tomu dítěti ukázal?”
Mužík se tahal v rozpacích za spodní ret. “To je všechno,” řekl. “Dřív jsem míval opičky, ale s tím to byla taková věc,” vykládal neurčitě. “Ledaže bych vám ukázal svou ženu. Ona je bývalá nejtlustší žena na světě. Maruško, pojď sem!”
Maruška se s námahou zvedla. “Co je?”
“Ukaž se pánům, Maruško.”
Nejtlustší žena na světě položila hlavu koketně na stranu, vysunula jednu nohu vpřed a pozvedla sukni nad koleno. Bylo vidět červenou vlněnou punčochu a v ní něco naběhlého, mohutného jako šunka. “Objem nohy nahoře osmdesát čtyři centimetry,” vysvětloval suchý mužík; “ale dnes při té konkurenci už není Maruška nejtlustší žena na světě.”
Pan Povondra táhl vyjeveného Frantíka ven. “Rukulíbám,” zaskřehotalo to z kádě. “Přijďte zas. Auf Wiedersehen.”
“Tak co, Frantíku,” ptal se pan Povondra, když byli venku. “Poučil ses?”
“Poučil,” řekl Frantík. “Tati, proč má ta paní červené punčochy?”