“Ja, veliký,” řekl kapitán důstojně. “Hoši, máte peníze?”
Oba páni se na sebe podívali trochu nejistě. “Máme, ale málo. Potřebujete snad, kapitáne?”
“Ja. Tož to bych potřeboval.”
“Tak vidíte. Budete-li nám hodně vypravovat, my to napíšeme pro noviny, a vy za to dostanete peníze.”
“Kolik?”
“Třeba i… nějaký tisíc,” řekl štědře pan Golombek.
“V pounds of sterling?”
“Ne, jenom v korunách.”
Kapitán van Toch zavrtěl hlavou. “Tož to ne. To já mám sám, mládenče,” vylovil z kapsy u kalhot tlustý svazek bankovek. “See?” Potom se opřel lokty o stůl a naklonil se k oběma pánům. “Páni, já bych měl pro vás big business. Jak se to řekne?”
“Veliký kšeft.”
“Ja. Veliké kšeft. A to byste mně museli dát patnáct… tož počkejte, patnáct šestnáct millions korun. Tak co?”
Oba páni se na sebe znovu nejistě podívali. Redaktoři totiž mají své zkušenosti s nejpodivnějšími druhy bláznů, podvodníků a vynálezců.
“Počkat,” řekl kapitán, “něco vám možu ukázat.” Lovil tlustými prsty v kapsičce u vesty, vytáhl něco a položil to na stůl. Bylo to pět růžových perel ve velikosti třešňových pecek. “Rozumíte vy perlám?”
“Co to může stát?” vydechl pan Valenta.
“Ja, lots of money, chlapče. Ale já to nosím jen… na ukázku, jako vzorek. Tak co, šli byste s sebou?” ptal se podávaje přes stůl svou širokou dlaň.
Pan Golombek vzdychl. “Pane Vantochu, tolik peněz –”
“Halt,” přerušil ho kapitán. “Já vím, ty mě neznáš; ale zeptej se na Captain van Tocha v Surabaja, v Batavia, v Padang nebo kde chceš. Jdi a zeptej se, a každý ti řekne, ja, Captain van Toch, he is as good as his word.”
“Pane Vantochu, my vám věříme,” protestoval pan Golombek, “ale –”
“Počkej,” kázal kapitán. “Já vím, ty nechceš dát svy krásny peníze jen tak; to já tě chválím, hochu. Ale ty je dáš na loď, see? Ty koupíš tu loď, ty budeš ten ship-owner a možeš jet s sebou; ja, to možeš, abys viděl, jak tě na ní hospodařím. Ale ty peníze, co tam uděláme, ty budou fifty-fifty. To je poctivé business, ne?”
“Ale pane Vantochu,” vyhrkl konečně pan Golombek trochu stísněně, “vždyť my tolik peněz nemáme!”
“Ja, to teda je jiná,” řekl kapitán. “Sorry. Tož já nevím, páni, proč jste za mnou přišli.”
“Abyste nám vypravoval, kapitáne. Vy přece musíte mít tolik zkušeností –”
“Ja, to mám, chlapče. Zatraceny zkušenosti já mám.”
“Prožil jste někdy ztroskotání lodi?”
“What? Jako ship-wrecking? A to ne. Co ty si myslíš! Když mně dáš dobrou loď, tak se jí nemože nic stát. Však se možeš zeptat v Amsterdam na moje references. Jdi a zeptej se.”
“A co takhle domorodci – poznal jste tam domorodce?”
Kapitán van Toch potřásl hlavou. “To není nic pro vzdělany lidi. To já nebudu povídat.”
“Tak nám vypravujte něco jiného.”
“Ja, vypravovat,” bručel kapitán nedůvěřivě. “A vy to potom prodáte nějaký Company a ta tam pošle svy lodě. Já tě řeknu, my lad, lidi jsou veliky zloději. A největší zloději jsou ty bankers v Colombo.”
“Býval jste často v Kolombu?”
“Ja, často. A v Bangkok taky, a v Manila – Mládenci,” děl náhle, “já bych věděl o jedny lodi. Moc šikovná loď, a za ty peníze laciná. Ona leží v Rotterdam. Pojďte se na ni podívat. Tož Rotterdam, to je hned tady,” ukazoval palcem přes rameno. “Teď jsou lodě hrozně laciny, hoši. Jako stary železo. Ona je stará jenom šest let a je na Diesel