54

odňat pravý čelní mozkový lalok nebo okcipitální závit na levé straně mozku. Potom americký profesor Devrient přednesl –

Promiňte, nevím opravdu, co přednesl; neboť v tu chvíli mi počalo vrtat hlavou, jaké poruchy by se asi jevily u profesora Devrienta, kdybych mu odňal pravý čelní mozkový lalok; jak by reagoval usměvavý dr. Okagawa, kdybych ho elektricky dráždil, a jak by se asi choval profesor Rehmann, kdyby mu někdo rozdrtil ušní labyrint.

Pocítil jsem také jakousi nejistotu, jak je to vlastně s mým rozlišováním barev nebo s faktorem t v mých motorických reakcích. Mučila mne pochybnost, máme-li (v přísně vědeckém smyslu) právo mluvit o svém (míním lidském) duševním životě, pokud jsme jeden druhému nevykuchali mozkové laloky a nepřeťali senzorické dráhy.

Měli bychom se vlastně na sebe vrhnout se skalpely v rukou, abychom navzájem studovali svůj duševní život. Co mne se týče, byl bych ochoten v zájmu vědy rozbít brejle profesora Dubosqua nebo pouštět elektrické výboje do pleše profesora Dietena, načež bych uveřejnil článek o tom, jak na to reagovali. Abych řekl pravdu, dovedu si to živě představit. Méně živě si dovedu představit, co se při takových pokusech dálo v duši Andriase Scheuchzeri; ale mám za to, že je to nesmírně trpělivý a dobrácký tvor. Žádná z přednášejících kapacit totiž neřekla, že by se chudák Andrias Scheuchzeri někdy také rozzuřil.

Nepochybuji, že První kongres obojživelníků ocasatých je znamenitý vědecký úspěch; ale až budu mít volný den, půjdu do Jardin des Plantes rovnou k nádržce Andriase Scheuchzeri, abych mu potichu řekl: “Ty, Mloku, až jednou přijde tvůj den... tak ne aby tě napadlo vědecky zkoumat duševní život Lidí!”]

Dík tomuto vědeckému bádání přestali lidé považovat Mloky za nějaký zázrak; ve střízlivém světle vědy ztratili Salamandři mnoho z prvotního nimbu mimořádnosti a výjimečnosti; stavše se předmětem psychologických testů, vykazovali velmi průměrné a nezajímavé vlastnosti; jejich vysoké nadání bylo vědecky odkázáno do říše bájí.

Věda objevila Normálního Salamandra, který se jevil jako tvor celkem nudný a dosti omezený; jen noviny ještě občas vynašly Zázračného Mloka, který dovede z hlavy násobit pětimístná čísla, ale i to přestalo lidi bavit, zvláště když se ukázalo, že se tomu při náležitém výcviku může naučit i pouhý člověk. Lidé prostě počali považovat Mloky za stejnou samozřejmost, jako je počítací stroj nebo jiný automat; už v nich neviděli něco tajemného, co se vynořilo z neznámých hlubin bůhví proč a k čemu. Mimoto lidé nikdy nepovažují za tajemné, co jim slouží a prospívá, nýbrž jenom to, co jim škodí nebo je ohrožuje; a protože Mloci, jak se ukázalo, byli tvorové vysoce a mnohostranně užiteční, [12 Užitečnost Mloků zkoumal zejména hamburský badatel Wuhrmann, z jehož příslušných statí citujeme aspoň v kratičkém výtahu jeho

BERICHT ÜBER DIE SOMATISCHE VERANLAGUNG DER MOLCHE

Pokusy, které jsem s pacifickým velemlokem (Andrias Scheuchzeri Tschudi) podnikl ve své hamburské laboratoři, se nesly za zcela určitým cílem: vyzkoušet vzdornost Mloků vůči změnám prostředí a jiným zevním zásahům a tím prokázat jejich praktickou upotřebitelnost v rozličných zeměpisných oblastech a za různě obměňovaných podmínek.

První sérií pokusů se mělo zjistit, jak dlouho vydrží Mlok mimo vodu. Pokusná zvířata byla chována v suchých kádích při teplotě 40 až 50 °C. Po několika hodinách jevila zřejmou únavu; byla-li porosena, ožila opět. Po čtyřiadvaceti hodinách ležela nehybně, pohybujíce jenom očními víčky; srdeční tep zpomalen, veškerá tělová činnost snížena na minimum. Zvířata zřejmě trpí a sebemenší pohyb je stojí velkou námahu. Po třech dnech nastává stav kataleptické strnulosti (xeróza); zvířata nereagují, ani když jsou pálena elektrokauterem. Zvýší-li se vlhkost ovzduší, počnou jevit aspoň některé známky života (zavírají oči před prudkým světlem apod.). Byl-li takto vysušený Mlok hozen po sedmi dnech do vody, ožil po uplynutí delší doby; při déle trvajícím sušení však uhynul větší počet pokusných zvířat. Na přímém slunci hynou již po několika hodinách.

Jiná pokusná zvířata byla přinucena točit potmě hřídelem ve vysoce suchém prostředí. Po třech hodinách jejich výkonnost počala klesat, ale stoupla opět po vydatném postříkání. Při často opětovaném postřiku vydržela zvířata točit klikou hřídele sedmnáct, dvacet a v jednom případě šestadvacet hodin bez přerušení, kdežto kontrolní člověk byl už po pěti hodinách týmž mechanickým výkonem značně vyčerpán. Z těchto pokusů můžeme uzavírat, že Mloci jsou dobře použitelní i k práci na suché zemi, ovsem za dvou podmínek: že nejsou vystaveni přímému slunci a že jsou občas po celém povrchu těla postříkáni vodou.

Druhá série pokusů se týkala vzdornosti Mloků, zvířat původně tropických, vůči chladu. Při náhlém ochlazení vody hynuli střevními katary; ale při pomalé aklimatizaci na chladnější prostředí se snadno dostavoval návyk; po osmi měsících už zůstávali čilí i při teplotě vody 7 °C, pokud jim bylo podáváno v potravě více tuku (denně 15 až 20 dkg na kus). Byla-li teplota vody snížena pod 5 °C, upadali v chladovou strnulost (gelózu); v tom stavu mohli být zmrazeni a chováni zamrzlí v ledovém bloku po několik měsíců; když led roztál a teplota vody stoupla nad 5