1

OTCOVÉ

Od rána svítilo náměstí jako jediná horká kamenná plotna pod bezoblačným nebem. Bílé štíty s podloubími, v oknech kvetou kakty a geránie, zrzavý psík se oklepává na dlažbě. Mračná průčelí bohatých domů dýší chladem do planoucího dne; blahobytné šero vyzírá z nitra velikými temnými tabulemi zavřených oken. Před domem lékárníkovým spí bernardýn jako sfinga. Je ticho, je vždy ticho na tomto náměstí; ticho dešťů, ticho poledního žáru, ticho nedělí, ticho dnů práce. Jako ohromný a strmý koráb trčí kostel do středu náměstí. Tudy chodívalo děvčátko, pokud žilo.

Zemřelo, a nikdy malé město nevidělo bolesti větší, než byla bolest jejího otce. V posledních dnech už neopouštěl pelesti jejího lůžka; jenom když spala, stál u okna a díval se do náměstí. Tudy s ní chodíval, pokud žila, vodil se s ní za ruku a hovořil; lékárníkův bernardýn vždy ometl zem svým těžkým chvostem a vstal, aby ho mohla pohladit.

Starý lékárník sáhl do skleněné nádoby a dal jí hrst šedivých prsních cukrátek. Děvčátko je pak s odporem vyplivovalo, a její ubohé prsty zůstávaly ještě dlouho potom umazané a lepkavé.

Tudy s ní chodíval dolů a k řece. Bála se některých domů a nikdy neřekla proč; bála se lidí a zlých psů, studní s okovy, mostů, žebráků a koní; bála se řeky a strojů. Při každém záchvěvu bázně sevřela ruku svého otce, a on odpovídal silným stiskem ochrany: Neboj se, jsem tu. Tudy s ní chodíval lesní procházkou, kutálel šišky po svahu a nutil se do žertu; to dítě se nikdy na nic neptalo. Každý je znal: on, vážný otec, tlustý, skloněný a starostlivý; ona, nehezky nastrojené šestileté děvčátko světlých vlasů a hubených líček. Děti za ní křičely “nedomrlá”; tu on zrudnul, trpěl a chodil pak žalovat rodičům. To byly jejich procházky.

Bernardýn vstal a ohlížel se. Stonala tři týdny a umřela. Několik žebraček už stojí před domem smutku; pohřební hosté se scházejí, pekou se chvíli na náměstí a pak vejdou. Už čeká hudba a ministranti s křížky a svítilnami, čtyři dělníci z otcovy dílny v nových černých šatech nesou máry ověšené dlouhým suknem, jdou bílé družičky, polo rozpačité a polo potěšené, přichází sbor s notami pod pažím, veliké smějící se slečny, světlé šaty a kytice; pomalu schází se honorace města v dlouhých černých kabátech a hedvábných sukních, těžké cylindry, vážné a slavnostní tváře; přichází celé město, protože v něm otec zaujímá statky a hodnosti. Konečně děkan a ještě dva kněží s bílými ornáty na znamení nebeské radosti. Nahoře ve velikém salónu leží děvčátko, věneček na plavých vlasech a ve voskových ručkách zlomenou svíci.

Je ticho na náměstí a bernardýn uléhá s hlavou zdviženou k utichlému domu. Tu nese se otevřeným oknem silný hlas kněze: “Sit nomen Domini.” Žebračky padají na kolena. “Laudate, pueri, Dominum: laudate nomen Domini.”

Mužský sbor vpadá: “Sit nomen Domini benedictum.” Žebračky před domem spustí huhlavou, zmatenou modlitbu, z níž pomalu se rodí slova otčenáše. “Hic accipiet,” zpívá mocný hlas děkanův. “Kyrie eleison.” “Christe eleison.” “Kyrie eleison. Et ne nos inducas in tentationem.” “Sed libera nos a malo.” Bernardýn se svěšeným ohonem prchá domů. “Oremus.” Je ticho v domě, že i žebračky umlkly. Jen kašna zurčí prostřed náměstí.

Zemřelo děvčátko, bylo slabé a ani ne krásné; bálo se širého náměstí, bálo se velkého psa i kašny, jež pro ni neměla dna, šlo životem vedouc se za ruku svého otce, zastonalo v jeho náručí, a nyní tedy chvalte jméno Páně, že zemřelo v ubohých šesti letech, aby se stalo andílkem.

Planoucím náměstím postupuje černý průvod: ministranti s kříži a svítilnami, kvílivá hudba, družičky s věnečkem rozmarýny a zlomenou svíčkou na polštářích, kněží s hořícími svícemi, a nyní sama rakvička, lehounká přes všechnu nádheru, tuhé, široké stuhy, voskové věnce a pentle z černého flóru, sehnutý otec s tváří jakoby smazanou žalem, bledá, drobná matka pod černým závojem, pak lidé, černí a zasmušilí, s lysinami ve slunci, s bílými kapesníky, pomalý a šeptající dav, a vzadu, jako oddělený a mumlající ostrov, žebračky se svou nekonečnou modlitbou.

Vypráhlým úvozem stoupá průvod na kalvárii lidských bolestí. Za nahou zdí leží nový hřbitov, bílý a suchý, písčitá země mrtvých, ze které nevyrostlo nic než bílé kříže, lilie z plechu a vychrtlá věž pohřební kaple. Všechno holé a vybělené jako kosti. Bílé a mrtvé poledne. Bílá, palčivá cesta. Malá rakvička se sune výše a táhne za sebou černý zástup; malá rakvička, malá smrtka v bílých šatech a s přelomenou svící; tudy chodila ruku v ruce s otcem –

– Chudák, měl ji tak rád! Pozdě se oženil a čekal na první dítě; a pak, vždyť to víte, přišel sem nový regenschori a pobláznil jeho paní. Celé město o tom ví. Proto se narodila rusá holčička tmavovlasým rodičům; byla celá po tom muzikantu varhaníkovi, jako by mu z oka vypadla. Zrovna prstem ukazovala na svého pravého otce.

Lehounká rakvička se změnila nejspíše v olovo; nosiči se zastavují a skládají máry na zemi. Ano, právě až sem chodila se svým otcem; tady usedli a dívávali se dolů na silnici s komediantskými vozy, selskými koleskami a bryčkami, dívali se odtud do ulic a hádali, kdo to tam jde –

Celé město vědělo, za kým běhá jeho paní, jen on byl slepý; měl své dítě, světlovlasou a bledookou holčičku, s