34

“Nic nerozumím. Co máš s úřadem?”

“Ale nic, hlouposti. To mně je tak jedno, co tam bylo nebo bude! Myslíš si, že mne to nějak trápí, co?”

“Co že tě trápí?”

“Ale nic. To je naprosto vedlejší. Na to už vůbec nemyslím. Naopak, jsem tomu rád, velice rád. Vojto,” obrátil se náhle tajemně, “prosím tě, řekni mně pravdu, ale upřímně: Myslíš si, že se k tomu hodím, abych byl úředníkem?

Co myslíš?”

“N-n-nevím,” zajíkal se Vojtěch.

“Já chci říci, víš, znáš-li mne trochu od dřívějška, myslíš, že mně to může stačit? že bych s tím mohl být spokojen?

že nemám třeba právo nebo – – potřebu žít nějak docela jinak? Myslíš to opravdu?”

“Nemyslím,” řekl Vojtěch nerad a bez jistoty, snaže se jaksi jediným pohledem obsáhnout celý bratrův pravidelný, jasně omezený život; život, který mu někdy záviděl; život, o který se nikdy blíže nezajímal.

“Snad to tak, dejme tomu, vypadalo,” pokračoval Karel přemítavě. “Nebo to vlastně ve mně spalo. Víš, sám jsem to ani nevěděl, ale teď, Vojto, to vím dobře.”

“Co vlastně?”

“A načpak,” odkývl Karel rukou a zamyslil se.

Vojtěch chvíli čekal. “Poslechni, Karle,” začal, “tobě se něco stalo; máš vztek nebo bolest a – a něco si namlouváš.

Řekni nejdřív, co se ti stalo. Snad se to dá napravit. Dokonce jistě. A že se nevrátíš k ženě a do úřadu, je vůbec nesmysl. To nemyslíš snad vážně a – slyšíš?”

Karel vstal a zasmál se. “Tak už dost,” řekl a jal se přecházet po pokoji. Teprve teď se rozhlédl, postál před obrazy, uvědomil si stojící věci – “Vojtěše, chudáčku,” ozval se výsměšně, “tak tady ty bydlíš? A sám? A máš tu dost místa pro celý život, pro celý život? Hleď, kdyby ses takhle oženil! Tak jako já! Vzal si hodnou ženu. Aby ti sloužila jako tyranskému dítěti. Abys byl jejím chlapečkem, protože se bojí porodu a nemá dětí. Abys měl hnízdo s polštáři – – tak jako já! Člověče, vždyť ty nevíš, co je štěstí!”

“Křivdíš své ženě,” namítal Vojta tiše.

“Ba křivdím,” opáčil Karel. “A víc než to: omrzela se mi. Mám jí až potud. Můžeš jí to říci, ale řekni jí také, že vím, jak jí křivdím. Řekni jí, že byla vzornou ženou úředníka. Ó bože, vždyť je to zrovna zločin! Představ si, jistě mne čekala dnes večer! celý večer topí, dívá se na teploměr, vystrojí stůl a čeká; považ. že dosud nic netuší! Ještě teď čeká, hrozí se, sedí na posteli a nemůže pochopit... Až ráno přijdeš ty a řekneš: Paní, váš manžel utekl.”

“To neřeknu!”

“Řekneš: Utekl, protože se zhnusil sám sobě; strašně ho omrzelo vše, co sám na sobě znal. Považte, paní, najednou v sobě našel neznámou duši, horší jakousi, vzteklou, prapodivnou, a chce s ní něco začít. Nemůže už s vámi spát, protože váš manžel byl někdo docela jiný; byl to domácí idiot, který pil ohřáté pivo a kterého jste milovala! Tak jí to řekni, Vojtěše, rozumíš? Řekni jí, paní, vždyť on nenávidí ohřáté pivo, vás samotnou nenávidí, protože včera pil ledové víno a hořící a byl vám nevěrný; našel si jednu nevěstku a vrátí se k ní – Ach, člověče,”

přešel Karel najednou ze slavnostního diktování v palčivý polohlas, “to ti je strašné u toho děvčete, kdybys viděl tu bídu! Kristepane, to jsou poměry! Měla nohy promočené a studené jako led, vůbec se nedají zahřát; musím se tam ještě vrátit kvůli té bídě. Kdybys viděl, jak bydlí! To se nedá spravit almužnou, víš, propije všechno, ale někdo by měl u ní být –”

“Karle,” řekl Vojta chraptivě.

“Počkej, nemluv,” bránil se Karel. “To není jen tohle. To je dokonce jen vedlejší věc, na ženské jsem zpočátku ani nemyslel. Ale řekni, Vojto, řekni, může-li se člověk vrátit mezi ty polštáře a lambrekyny, když viděl takovou bídu.

Vždyť to, Vojto, u nás znáš; dusil bych se v tom, hanbou i hnusem. Tomu přec má žena nemůže rozumět. Já vím, že je hodná; mlč, prosím tě, aspoň o tom. S tím jsem vůbec začínat nechtěl; to je jen příklad, a stalo se to až po tom.”

“Po čem?”

“Po tom, když jsem se rozhodl. Počkej, vždyť ty ještě nic nevíš. To všechno začalo docela jinak, to začalo... když jsem ještě byl úředníkem. Zkrátka, zkrátka v úřadě byl rámus – A já,” uhodil Karel hrozně vzrušen dlaní do stolu,