“já jsem byl v právu, a dost!”
“Jaký rámus?” zvídal Vojta pozorně.
“Ale nic, hlouposti. To naprosto nestojí za řeč. Jen takový podnět, víš? Ale člověk se cítí jako zašlápnutý a nemůže, nemůže se bránit. Jako bys byl hadr. Tak jsem zůstal v úřadě a hledal jsem v aktech a knihách a vidíš, ukázalo se, že jsem očividně v právu; někdo jiný udělal chybu, ale kdo? Je to až divné, jak teď je mi to jedno; ale v tu chvíli jsem se svíjel jako červ a umínil jsem si, že se zabiju.”
“Karle,” vykřikl Vojtěch.
“Ty, ty mlč,” kázal Karel jako opilý, napřahuje proti němu třesoucí se prst, “ty jsi také takový. Celý večer jsem běhal po ulicích, nechtěl jsem už jít domů; zavrhl jsem se. Byl jsem unaven a měl jsem jenom žízeň opít se; našel jsem jednu vinárnu, víš, takovou hanebnou; nikdy jsem nic podobného neviděl, hudba a děvčata, a tolik špíny, úžasně. Nevím už, kdo tam se mnou seděl; jedna měla strašně bolavé prsty, slézaly jí nehty; snad je to taková příjice, nevíš?”
“Proč se ptáš?”
“Protože pila pořád z mé sklenice, nemohl jsem jí v tom bránit; ale to už je jedno. Pak tam byl jeden, s tím jsem mluvil po celý večer; nevím, kdo to byl. Zdálo se mně, že ti všichni tam přišli tak jako já, hosté i holky, všichni; že se snad také chtějí zabít, protože jsou nešťastní, a proto si sem zašli. Zdálo se mně, že mám s nimi něco společného, ale v jiném, hlubším smyslu než například s kolegy v úřadě; že bych já třeba měl najednou prodávat sirky a být všivý a starý místo toho sirkáře; nebo že by měly také mně bolestně slézat nehty, že bych se i já měl prostituovat nebo měl v noci krást, jako to dělají oni. Představ si, Vojto, třeba tuhle myšlenku: napadlo mne, že zatímco tam sedím, se udělal venku konec světa a že nezůstalo nic než ta vinárna a lidé v ní; nevěstky, harfenice, zloději, opilci a nemocní, a to že teď je lidstvo. Že už nejsou kostely, ani paláce, ani filozofie nebo umění, ani sláva, ani státy, nýbrž jen těch dvacet vyvržených. Dovedeš si to představit?”
“Jen povídej dál.”
“No, nic dál. Myslil jsem jen, co bych v takovém případě dělal. Co bych, například, dělal se svými akty, se svým titulem a svými moudrostmi? Vždyť bych, člověče, s tím vším ani nemohl nikoho z nich potěšit, ani názorně představovat výtečnost nebo zavržení člověka. Nedalo by to příklad a obraz ničeho; kdybych na harfu hrál nebo plakal, bylo by to stokrát a tisíckrát lepší, rozumíš?”
“Ano.”
“Vidíš, Vojto, proto jsem k tobě šel, že ty tomu jistě budeš rozumět. To mně úplně objasnilo můj život. Žil jsem nepotřebně. Ani mně, ani mně to k ničemu nebylo. Snad to bylo užitečné, třeba pro stát; ale vždyť stát je jen něco formálního – – Stát je třeba daň z vína, ale není ani víno, ani vinárna, ani prašivý opilec, ani nemocná sklepnice; tohle jsou fakta, rozumíš? Člověk musí jíti za fakty, a ne jenom předpisovat – Zkrátka, zhnusilo se mi to rázem. Vždyť, Vojto, úředník je člověk, který poslouchá a nutí lidi, aby poslouchali, a to je všechno, co dělá; a vyšší úředník, jako jsem byl já, už vůbec neví, jsou-li lidé nemocní nebo jací. Nemoc, bída a hnusnost se musí vidět; jinak nic nevíš. Ale kdybys to jen viděl a pořád se díval, a třeba nic víc, už tím uděláš jakousi velkou službu v lidstvu; jsi z toho nešťastný, bláznivý a nemocný, a to je mnoho, daleko víc, než když sedíš zdravý a šťastný v polštářích. Tak je to.”
Tu chvíli bylo Vojtěchovi neskonale příjemno poslouchat. Celý zabalen, s koleny pod bradou, skrčen ve vlňáku, byl jako dítě, jež se okouzluje hlasem a gesty stejně jako slovy vypravujícího. “Tak dál,” žádal.
“Dál,” přemýšlel Karel, “co pak bylo dál? Když jsem se rozhodl, že už do úřadu nikdy nepůjdu, udělalo se mi nesmírně lehko; to už mě přešlo, že bych se chtěl zabít. Naopak, viděl jsem, že teprve začnu, že to je počátek života. To ti je úžasný pocit, nikdy mně tak krásně nebylo. Chodil jsem zase po městě, nemyslil jsem vůbec na to, co budu dělat, ale všude kolem, i za stěnami domů jsem cítil něco naprosto nového. A právě z toho, že mně bylo tak krásně, jsem poznal, že jsem přišel na něco velkolepého a správného. Jistě, Vojto, vnuknutí je největší štěstí.
To se nedá ani vyslovit, je to asi tak, jako bys mluvil s bohem, nebo jako by tvou myšlenku myslil současně celý svět, země i hvězdy a celé lidstvo, i minulé. Takové je to štěstí. Potom mne potkalo to děvče a pozvalo mne; šel jsem, abych zkusil, může-li to úžasné, to nadlidsky krásné vytrvat i v takové – – takové hrůze. A Vojto, věřil bys?
Byl jsem čím dál tím volnější. Když jsem viděl její bídu, bylo to, jako by mně rostla křídla. Kdybych dnes viděl všechnu bídu a strašnost světa, byl bych ještě šťastnější a jistější sebou. Musím ještě nesmírně mnoho poznat, protože to člověka osvobozuje. Ty spíš?”