23

chtěl účastnit...”

Jiří ho úmyslně nechával tonouti.

“Totiž... věc není tak špatná, a kdybyste se účastnil, zkrátka, náš obor má budoucnost a... jako společník...”

Dveře se tiše otevřely a v nich stála Růžena. Zkameněla, když uviděla Tyldina muže.

“Co je?” zeptal se Jiří ostře.

“Jirko,” vydechla Růžena.

“Mám návštěvu,” odbyl ji Jiří a obrátil se k svému hosti. “Prosím.”

Růžena se nehýbala.

Tyldin muž se zapotil studem a strachem. “Tady jsou... prosím... ty doklady, listy, co nám psal její muž, a jiné dopisy... zachycené...”

Růžena se zachytila dveří. “Ukažte,” řekl Jiří, vzal listy, tvářil se, jako by chtěl číst první dopis, ale tu zmáčkl vše v hrsti a donesl Růženě. “Tady máš,” řekl se zlým úsměvem, “a teď promiň. A do banky už nechoď... vybírat; šla bys marně.” Růžena ustupovala beze slova, s tváří popelavou.

“Tedy váš závod,” pokračoval Jiří chraptivě, zavíraje dveře.

“Ano, vyhlídky jsou... nejlepší, a kdyby byl kapitál... zatím ovšem bez úroků...”

“Poslyšte,” přerušil ho Jiří bez okolků, “já vím, že je to všechno vaše vina; mám informace, že nejste opatrný ani ani kulantní –”

“Já bych se vynasnažil,” koktal Tyldin muž hledě na něj psíma očima, jimž Jiří uhýbal.

“Jak bych vám mohl důvěřovat?” krčil Jiří rameny.

“Ujišťuji vás, že... že bych si vážil vaší důvěry... a všemožně... Máme děti, švagře!”

Strašná, trapná lítost zmučila srdce Jiřího. “Přijďte si – za rok,” zakončil posledním zbytkem své praskající vůle.

“Za rok... bože...,” vzdychl Tyldin muž a jeho bledé oči se zalily slzami.

“Sbohem,” řekl Jiří podávaje mu ruku.

Tyldin muž neviděl podávané ruky. Šel ke dveřím klopýtaje o židle, hmatal do prázdna po klice... “Sbohem,”

loučil se ve dveřích zlomeným hlasem, “a... děkuji vám.”

Jiří osaměl. Pot nesmírné slabosti vyvstal mu na čele. Složil ještě akta rozevřená na stole a zavolal bytnou; když přišla, přecházel po pokoji a tiskl obě ruce k srdci; zapomněl už, co na ní chtěl.

“Počkejte,” zavolal, když odcházela. “Přijde-li sem dnes... nebo zítra, nebo kdykoliv má sestra Růžena, řekněte, že mi není dobře, a že... prosím, aby nikdo ke mně nechodil.”

Pak ulehnuv na svou starou pohovku, vyhledal očima novou pavučinu, která přibyla v koutě nad jeho hlavou.