2

níž se piplal, zatímco jeho paní běhala a dělala žárlivé výstupy každé slečince, kterou její muzikant učil tlouci do kláves. Konečně se s ní musil rozejít, neměl-li pro ni ztratit všechny své hodiny; ještě pak každému, kdo si o to řekl, dával číst její dopisy, a řekl si o to každý –

Hudba znovu kvílí rozryvným pochodem a pomaly průvod za hlaholu zvonů se těžce sune nahoru. Malá paní pod závoji, se rty ostře sevřenými klopýtá o kraj sukní; drží se rovně, aby čelila všem těm pohledům, dříve než se zase zavře doma s nekonečným vyšíváním u okna, bledá samotou a záštím.

Ano, nechal ji tehdy, a tak tu zůstala s tím dítětem, jež se jí chladně protivilo, a se svým mužem, který už neměl smyslu než pro to neživé děvčátko, jež nebylo jeho. Přilnul k němu celou svou těžkomyslnou náklonností; a malé město už ani nevědělo, má-li se smát či má-li ho politovat, když je vyváděl, směšně nastrojené, bledé a vyjevené, ven z chladných pokojů domu na náměstí. Vtom umlkly zvony krátkým úderem.

Malá rakvička tluče na bránu věčnosti. Odpočívá na prknech nad otevřeným hrobem prostřed velikého, němého zástupu; v mrtvém tichu jen sbor šustí notami a děkan listuje pomalu v černé knížce. V davu zaplakalo dítě.

Hubený stín věže přetíná palčivý úhor mrtvých. Teprve rok tu pochovávají; a snad je ten hřbitov příliš veliký, snad ho nikdy nenaplníme, snad nikdy nezaroste, snad musí navěky zůstat tak prázdný a holý. Zástup těžce dýchá nepokojem. Co se to děje? Proč se nezačíná? Ticho se dlouží mučivě, těžce, útlačně –

“Laudate Dominum de coelis, laudate eum in excelsis!” “Laudate eum omnes angeli eius,” hlaholí sbor, “laudate eum omnes virtutes eius.” Zástup si oddechl. “Laudate eum sol et luna; laudate eum stellae et lumen.” “Laudate eum coeli coelorum – “ Slabý vítr, jakoby probuzen chórem mužských hlasů, zavál úlevou do bledých tváří; zvedl se obláček kadidla, stuhy a věnce zašelestily a z hrobu vydechl chlad hlíny. Otec nehybně pohlíží na rakvičku, nakloněn, jako by padal; lidé se staví na špičky, aby ho lépe viděli: teď, teď přijde loučení.

“Kyrie eleison.” “Christe eleison.” “Kyrie eleison.” Mladý kněz rozhoupává kaditelnici; řetízky slabě chřestí, dým stoupá a chvěje se – “Oremus.” Širé planoucí nebe strnule se otvírá nad bílým hřbitovem, vteřina úzkostné věčnosti, jen srdce tluče napětím strašného, velebného a trapného okamžiku. “Per omnia saecula saeculorum.”

“Amen.” Krůpěje svěcené vody dopadnou na rakvičku, otec s hlasitým zaštkáním klesá na kolena; rakev pomalým pohybem sjíždí do hrobu, a sbor vpadá sladce, truchlivě, přidušeně chorálem “Kynul Bůh”.

Malá paní v závojích poslouchá jako přibita. Příliš dobře je jí znám ten sytý, lesklý, sám sebou spokojený, ze sebe se těšící hlas. Kdysi mu naslouchala jinde a žhavě se rozplývala pod jeho hmotným dotekem. Celé městečko naslouchá s nakloněnou hlavou: to zpívá sám regenschori s první zpěvačkou sboru Marií, Venuší města, velikou kvetoucí dívkou. Z celého sboru je slyšeti jen ty dva hlasy. Říká se, že k němu chodí, tato Marie. Dva hlasy se milují a objímají v plném slunci; sám děkan naslouchá se zavřenýma očima, malá paní křečovitě zaplakala, modrý obláček kadidla letí k nebi, a tiše, tichounce nese se finále nad hřbitovem. Děkan se probouzí jako ze sna a sklání se k zemi. Jedna, dvě, tři hroudy.

Jedna, dvě, tři; každý se tlačí k otevřenému hrobu, kde otec klečí na hromádce hlíny a vzlyká, jako by nikdy už nemohl přestat. Všichni hodili své tři hroudy do hrobu a rádi by odešli. Čekají jen, až otec povstane, aby mu podali ruku. Kněží přešlapují, je nutno ještě jíti do kaple; hrobař hlasitě zasmrkal a jal se shrnovat lopatou suchou a palčivou hlínu do hrobu. Celý zástup rozpačitě a fádně mlčí.

Tu rozčeří se sbor lechtivým smíchem. Pan regenschori blýská očima, rád, že se mu žert povedl. Bledá Anežka zrůžověla, Matylda kouše do kapesníku a Marie se prohýbá nehlasným výbuchem. Regenschori si spokojeně pročísl knír a vlasy, naklonil se k Marii a něco jí zašeptal. Marie vyjekla smíchem a utekla. Celý zástup se ohlíží polo s úsměvem a polo pohoršen.

Náhle se otec zvedá, chvěje se a chce něco říci. “Vám vám všem – kteří jste mé jediné – milované dcerušce prokázali – “ Ale dále nemůže, zavzlyká a nepodávaje nikomu ruky odchází jako ve snách. Nastal obecný zmatek.

Zatímco kněží jdou do kaple, zástup se trhá a rozptyluje. Někteří píší chvatně tři křížky na rov svých zesnulých, jiní postojí chvíli před nějakým náhrobkem a skoro nikdo nečeká na konec obřadů; jen regenschori s Marií a se zpěvačkami v hlasitém smíchu jdou na kůr hřbitovní kaple.

Několik černých žen se modlí u hrobů, utírají si oči a rovnají ubohé schnoucí květy.

Z otevřené kaple letí zpěv děkanův: “Benedicite omnia opera Domini Domino.”

“Benedicite angeli Domini Domino,” hlaholí regenschori.

“Benedicite coeli Domino.”

Hrobník plnými lopatami zahrabává dítě dvou otců.