den! Bože, kolik let tu ještě budu?
Dvě komorné se chichotaly po chodbě. Sotva zahlédly Olgu, umlkly a s kosým pohledem pozdravily. Olga by na ně málem vyjela závistí, že se smějí; chtěla jim něco zvysoka poručit, ale nevěděla co. Kdybych aspoň byla v čeledníku s těmi děvčaty, napadlo ji; kvikají tam do noci, klepou a honí se; a Franc, lokaj, s nimi, každou chvíli některá vypískne, och bože, vždyť je to odporné! Mocí se jí vnutila vzpomínka nejstrašnější; včera přistihla France s fickou z kuchyně, bylo to v prázdném hostinském pokoji vedle její ložnice; byla by ho udeřila do obličeje svou drobnou, vzteklou pěstí, jak se pitomě usmíval zapínaje se. Zaryla si prsty do tváře. Ne, ne, nevydržím tu! C D G
D, C D G D... Ale ty služky se aspoň baví! Aspoň nejsou tak samy, nejedí s pány, melou po celý den a večer si potichu zpívají na dvoře... Kdyby mne aspoň večer vzaly mezi sebe! Sladce, hudebně jí zatanulo, co zpívaly včera dvojhlasem pod starou lípou:
“... mě jen srdce bolí,
plakala bych hned.”
Poslouchala ve svém okně s očima plnýma slz a polohlasem zpívala s nimi; vše jim odpustila a vztahovala k nim ruce v horoucím přátelství. Děvčata, vždyť i já jsem jako vy! I já jsem jen děvečka služebná, a nejnešťastnější z vás!
Nejnešťastnější, opakovala si Olga, přecházejíc po hale. Jak to řekl hrabě? “Miss Olga, mluvíte příliš mnoho při hodinách. Pletete jen to dítě svým – věčným – napomínáním. Uděláte mi to potěšení, že budete – trochu –
vlídnější.” Opakovala si slovo za slovem, aby jí neušla ani krůpěj trpkosti. Zatínala pěstě, planouc hněvem a bolestí. Ano, to byla její slabost: brala příliš vážně úkol vychovatelky. Přijela sem na zámek v horečce nadšení, předem zamilována do děvčátka, jež jí bude svěřeno. S vášní vrhla se tehdy do vyučování, horlivá, pedantická a plná vědomostí: nesmírně věřila ve význam vzdělání, ale nyní už jen louskala s nudící se Mary drobty počtů a mluvnice, vždy znovu se rozčilujíc, tlukouc kloubky do stolu a posléze s pláčem prchajíc z učebny, kde vítězně zůstala malá Mary se svým vzdorem a svými chybami. Zpočátku hrávala si s Mary v překypělé a vášnivé bujnosti, dětsky zaujata jejími hračkami; nakonec shledala, že si hraje sama před chladným, výsměšně znuděným pohledem děvčátka, a tu bylo po hrách, a Olga se vlekla za svou svěřenkou jako stín, nevědouc, o čem s ní mluvit a čím ji pobavit. Přijela až posvátně naplněna předsevzetím lásky, mírnosti a trpělivosti; nyní vizte její planoucí oči, slyšte, jak prudce a přerývaně bije její srdce; to srdce je s to cítit jen bolest, a nikoliv lásku. “Budete
– trochu – vlídnější,” opakovala si Olga trnouc; můj bože, dovedu to ještě?
S tvářemi planoucími rozčilením přebíhala prostřed plechových panáků, železných rytířů, kterým se dříve smávala. Napadaly ji tisíce věcí, které mohla hraběti říci na jeho výtky; vyrojila se jí slova plná důstojnosti, odpovědi rozhodné a hrdé, které by navždy jí zjednaly váhy v tomto domě. Pane hrabě, mohla říci s hlavou vztyčenou, vím, co chci; chci Mary naučit přesnému pojímání všech věcí a přísnosti k sobě; chci z ní udělat člověka, který sobě nedovoluje v ničem pochybit. Pane hrabě, nejde o falešnou klávesu, nýbrž o falešnou výchovu; mohu Mary nemilovat a pak si nevšímat jejích chyb; ale miluju-li ji, budu k ní tak přísná, jako jsem přísná k sobě. – Rozjařila se skoro, když si to vše říkala s očima rozžatýma, se srdcem vzníceným nedávnou bolestí; ulehčilo se jí a pevně se odhodlávala, že už brzo, že už zítra s hrabětem o tom promluví. Hrabě není tak zlý, má své velkodušné chvíle, a potom, trpí tolik! Jen kdyby neměl ty strašné, světlé, zdrcující oči vytřeštěné za skřipcem!
Vyšla před zámek, oslněna sluncem; dláždění před chvílí zkropené se lesklo a vlhce dýchalo. “Pozor, slečno,”
křikl mutující hlas Osvaldův a současně vletěl mokrý kopací míč do bílé sukně Olginy. Osvald se zachechtl, ale přestal, když viděl ustrnutí ubohé dívky. Sukně byla docela pomazána blátem; Olga ji zvedla a beze slova výčitky zavzlykla. Osvald zčervenal a zajíkal se: “Já jsem vás neviděl, slečno.” “Beg your pardon, Miss...,” ozval se Osvaldův učitel, Mister Kennedy, který se v bílé košili a bílých kalhotech válel na záhonu trávy; jediným pohybem vyskočil, dal Osvaldovi pohlavek a šel si zase lehnout. Olga viděla jen svou sukni; měla tak ráda ty bílé šaty. Beze slova se obrátila a šla domů, vší silou se přemáhajíc, aby jí nevyhrkly slzy hned cestou.
Hrdlo se jí užuž chvělo potřebou pláče, když otevírala dvéře svého pokoje. Tu stanula v úžase, stěží chápajíc, co se děje; prostřed pokoje seděla na židli paní hraběnka a komorná před ní přehrabávala její, Olginu, šatní skříň...
“Ah, c’est vous,” přivítala ji, aniž se ohlédla, paní hraběnka.
“Oui, madame la comtesse,” dostala Olga ze sebe, sotva dýchajíc, s očima vytřeštěnýma.
Komorná vyndala celou náruč šatů. “Hraběcí milosti, tady to jistě není.”
“Tak je dobže,” odpověděla hraběnka a těžce vstávala k odchodu. Ustrnulá Olga ani nevzpomněla, aby jí