“Ach, copak to nechápeš? Nemá odvahy, nemůže ti sama říci... Jsi k ní tak štědrý! Ty jí nerozumíš, nevíš, jak je citlivá; spíš umře, než aby ti řekla... Je tak nesmírně jemná a... závislá! Nedovede sama... Vidíš, kdybys jí řekl sám, že ji propouštíš! Jde tu o její štěstí... Pelikáne, já vím, ty nejsi zvyklý na řeči o lásce; pro tebe jsou to snad fráze a vůbec... ty nemůžeš takové ženě rozumět! Vždyť ani ty nejsi šťasten! Pověz, co z ní máš? K čemu ti je?
Jenom ji mučíš svou pozorností... Copak necítíš, jak je to hrozné?”
“Ty by sis ji potom vzal, ne?” ozval se Pelikán.
“Ani nevím – bože, jak rád,” vyhrkl Ježek s nesmírnou úlevou naděje. “Kdyby jen svolila! Na nic bych nemyslil než na její štěstí... Kdybys věděl, jak si rozumíme! Jen kdyby se odhodlala,” mluvil skoro už pláče radostí, “všechno bych pro ni udělal... Vždyť jsem jako blázen, dýchám pro ni... Člověče, ty nevíš... Neměl jsem tušení, že je možno tak milovat!”
“Kolik máš?”
“Cože?” ptal se Ježek zmaten.
“Kolik máš příjmu?”
“Což o to,” drtil Ježek rozpačitě, “to víš, není to mnoho... Ale ona by se uskromnila, mluvili jsme již o tom...
Kdybys věděl, jak nám nezáleží na penězích! Tomu ty nerozumíš, Pelikáne, tady jsou jiné a větší věci... Jí jsou peníze tak jedno! Vidíš, ani nechce o tom mluvit, jak to bude... potom. Vždyť ona přímo pohrdá penězi!”
“Ale jak si to ty představuješ?”
“Já? Vidíš, ty jsi z jiné rasy než my, ty dovedeš myslet jen na ty hmotné věci – – Lucy je tolik nad tebou! Ani špendlík by si od tebe neodnesla, kdybys ji pustil. Hlavně já to nechci, rozumíš? Byl by to pro ni docela nový život...”
Rudý uhlík doutníku se zvedal do výše. “Škoda,” řekl Pelikán, “rád bych tě poslouchal dál; ale musím do továrny.
Tak poslyš, Ježku.”
“Vždyť to tvé bohatství ji svazuje!”
“Ano. Tedy ty požádáš o přeložení. Servus, Ježku. A přijdeš-li ještě k nám, nechám tě vyhodit. Pokud budeš v Praze, nediv se, že tě bude někdo sledovat. A nechoď po navigaci, aby tě někdo neshodil do řeky. S mou ženou už mluvit nebudeš.”
Ježek těžce oddychoval. “Nepůjdu z Prahy!”
“Pak půjde ona. Chceš-li to k tomu dohnat... Ale s mou ženou už se nesetkáš. Servus.”
Když pak po chvíli šla domovnice toho domu z půdy, našla na schodech seděti pána v kožiše.
“Není vám dobře?” ptala se účastně.
“Ano... ne...,” řekl pán, jako by se probouzel. “Prosím vás, paní, zavolejte mi drožku.”
Letěla pro drožku, a když těžce vstupoval do vozu, zdálo se jí, že je snad opilý. Pelikán dal kočímu adresu svého bytu, ale za chvíli mu zaklepal na záda: “Obraťte, jedu do továrny.”
KOŠILE
Třebaže chtěl myslet na docela jiné a nekonečně vážnější věci, vracela se mu neodbytně nepříjemná myšlenka: že jeho hospodyně ho okrádá. Tolik let byla u něho, a už docela si zvykl nestarati se o to, co má. Tuhle je skříň; ráno se otevře a vezme se svrchu čistá košile; čas od času, neznámo v jakých obdobích, přijde paní Johanka a roztáhne před ním roztrhanou košili; a že prý už všechny jsou takové, a že si pán musí koupit nové. Dobrá, pán tedy jde a koupí půl tuctu košil v prvním krámě, který se nahodí, s matnou vzpomínkou, že cosi nedávno kupoval.
Je to zvláštní, myslí si, jak je teď zboží špatné. A tuhle jsou límce a kravaty, šaty a boty, mýdlo a tisíc věcí, které člověk musí mít, třeba byl vdovcem. Všechno se musí časem obnovovat; ale na starém člověku všechno hned jaksi zestará a zvetší, nebo bůhví co se s tím děje; věčně kupuje nové věci, ale stačí otevřít šatník: klátí se tam několik obnošených a zvadlých obleků, na kterých ani nepoznáš, kdys je dal šít. Ale jen když není potřeba se o nic starat: paní Johanka myslí na všechno.
Že teprve teď, po tolika letech, mu přišlo do hlavy, že je soustavně vykrádán, stalo se tak: dostal ráno pozvání, aby šel do jakési společnosti na banket. Bože, po léta nikde nebyl, jeho přátel je tak úzký kroužek, že neočekávané pozvání ho docela zmátlo; byl bez míry potěšen i postrašen. Začal především hledat, má-li nějakou