26

dobrého boxéra. A nyní s hrůzou a jakýmsi temným hněvem na sebe sama pociťoval, že není schopen odpovědět čímkoliv na tento úder. Ve své slabosti měřil velikost své porážky. Něco se musí stát, něco udělám, opakoval si zarytě; ale tu hned zas viděl Lucy u klavíru s očima palčivě zachmuřenýma, Lucy bledou a couvající, krásnou paní na vltavské hrázi, a zase ho zaplavila nesnesitelná muka bezmoci.

Konečně se zmohl na to, že vstal a sestoupil do vozu. Automobil klouzal tiše do středu Prahy; tu zalily se najednou Pelikánovy oči krví a on počal křičet na řidiče: Rychleji! rychleji! Těžce supěl závalem náhlé zuřivosti; měl potřebu vletět jako projektil do lidí, drtit je, narazit s hrozným třeskem na nějakou překážku. Rychleji! rychleji!

blbče u volantu, proč se vyhýbáš? Vyjevený řidič pustil vůz plnou rychlostí; houkačka řvala bez ustání, bylo slyšet křik lidí; byli by skoro přejeli člověka.

Domů přišel napohled klidný. Večeře byla zamlklá a uhýbavá; Lucy nemluvila, čímsi sklíčeně zabrána, a sotva snědla několik soust, chtěla odejít. “Počkej,” řekl a přistoupil k ní s hořícím doutníkem, aby se jí podíval do očí.

Lucy zvedla k němu oči náhle plné odporu a hrůzy. “Nech mne,” prosila a předstírala kašel, jako by ji kouř dusil.

“Kašleš, Lucy,” řekl nespouštěje z ní očí. “Musíš jet odtud.”

“Kam,” šeptala zděšeně.

“Do Itálie, k moři, kamkoliv. Musíš do lázní. Kdy pojedeš?”

“Nepojedu,” vykřikla prudce. “Já nikam nechci! Vždyť mně nic není!”

“Jsi bledá,” pokračoval s neodchýleným pohledem pátrání. “Neslouží ti to tady. Musíš se dva tři roky léčit.”

“Nikam, nikam, nikam nepůjdu,” vyhrkla strašně vzrušena. “Prosím tě, co... Nepůjdu,” vykřikla hlasem plným slz a vyběhla z pokoje, aby nepropukla v pláč.

Pelikán s rameny skloněnými odešel do své pracovny.

Tu noc čekal starý sluha v předsíni pánovy ložnice, aby mu připravil večerní koupel. Byla půlnoc, a pán nešel.

Sluha se přiblížil po špičkách ku dveřím pracovny a naslouchal; slyšel pravidelné, těžké kroky od stěny ke stěně, sem tam, bez konce. Vrátil se tedy do své lokajské lenošky, usínal chvílemi a probouzel se chladem. O půl čtvrté vyskočil z tvrdého spánku; viděl pána, jak si obléká kožich, i jal se drkotat tisíc omluv, že usnul.

“Musím odejet,” přerušil ho Pelikán. “Vrátím se večer.”

“Mám zavolat vůz?” ptal se sluha.

“Není třeba.” Pěšky šel Pelikán k nejbližšímu nádraží. Slabě mrzlo, ulice byly prázdné jako ve snu a pusté samotou smrti; na nádraží několik lidí spalo na lavičkách a jiní tiše, trpělivě mrzli, stočeni jako zvířata. Pelikán si vybral na tabuli odjezdů první vlak kamkoliv a jal se přecházet po dlouhém koridoru. Zapomněl zatím na svůj vlak, vyhlédl si jiný a konečně ujížděl v prázdném kupé, nevěda ani kam. Byla ještě noc, i stáhl lampu a vtiskl se do kouta.

Vše se mu rozplynulo v únavu bez konce. Každým úderem vlaku jako by se valila nová a nová vlna slabosti; bylo mu smrtelně teskno a přitom jaksi nesmírně pohodlno, jako by poprvé po letech odpočíval trpně a hluboce.

Nebránit se, poprvé v životě přijmout ránu; cítit s podivno jakým zadostučiněním, jak proniká na smrt hluboko.

Ujel, přímo utekl z domova, aby byl po celý den sám a mohl jasně, bezohledně uvážit, co s Lucy, co udělat, jak rozhodnout ten hrozný poměr; ale nyní nemohl a snad ani nechtěl nic než nechat se trpně unášet vlastní bolestí.

Hle, tam venku se zažíhají první světélka nového dne; lidé se vzbouzejí, opouštějíce s lítostí teplé bezvědomí. Teď, teď Lucy ještě spí; viděl její široký polštář, rusé vlasy má zmuchlané pod líčkem; jsou snad ještě provlhlé pláčem, který se do nich řinul, dětským pláčem, kterým se unavila. Je bledá a krásná, ach, Lucy! vždyť tahle slabost není nic jiného než láska! Cože, jaké to rozhodnutí jsem chtěl nalézt? Vždyť přec je rozhodnuto, že tě miluji!

Udělat! udělat! udělat! skandují energicky údery kol. Ne, ne, ne, jaké dělání! Vždyť se nemůže jiného udělat než zase láska! Ale je-li Lucy nešťastná, pak se musí něco udělat, aby nebyla! Udělat! udělat! Počkej, Lucy, jen počkej, ukážu ti, co je láska; musíš býti šťastna, i kdybych... Cože, jaké rozhodnutí? Miluješ-li ji, tedy to dokaž; která oběť je dost veliká, abys ji přinesl?

Nad zemí počalo svítat.

Pokojně, silně, neseno velikou bolestí tluče srdce mužovo. Lucy, Lucy, vracím ti svobodu; jdi za svou láskou a buď šťastna. I tuhle oběť přinesu; jsi slabá a krásná – jdi, Lucy, a buď šťastnější. Krajina ubíhá za krajinou; tvrdé, urputné čelo se opírá o mrazivé sklo, aby přemohlo opojení bolesti; avšak srdce jakoby širokou, zející ranou už