SUROVEC

Účtárna zářící dvaceti žárovkami jako operační sál drnčela a otřásala se lomozem továrny; ale že už táhlo na šestou, úředníci vstávali a umývali si ruce. Tu zachrčel domácí telefon; účetní zvedl sluchátko a slyšel jediné slovo: Bliss. Zavěsiv sluchátko mrkl na mladého muže, který, opřen o pokladnu, svítě zlatými plombami žvanil se dvěma písařkami. Mladý muž ukázal všechny zuby, zahodil cigaretu a odešel.

Bera skokem tři schody vyběhl do prvního patra. V předsíni nikdo. Bliss přešlapoval, zakašlal a pak pronikl dvojitými dveřmi do pracovny Pelikánovy. Viděl ředitele továrny stát u Pelikánova stolu, jako stojí voják u raportu.

“Pardon,” zavrčel honem a stáhl se nazpět. “Zůstat,” letělo za ním. Ředitel v křečovitém tiku mžikal polovičkou obličeje, rozčilen samou pozorností; Pelikán psal a kousaje do doutníku mluvil přitom trhaně a koutkem.

Najednou hodil perem a řekl: “Zítra ohlásíte výluku.”

“To znamená stávku,” poznamenal ředitel zasmušile.

Pelikán pokrčil rameny.

Ředitel vzrušeně mžikal tváří; měl patrně mnoho na srdci. Zatím Bliss diskrétně koukal do okna, aby nějak dal najevo, že tu vlastně není. Věděl dobře, oč jde; už rok sledoval veliký Pelikánův zápas o život. Německá soutěž