ustoupila ze dveří. Hraběnka se zastavila tři kroky před ní. “Mademoiselle?”
“Oui, Madame.”
“Vous n’attendez pas, peut-ętre, que je m’excuse?”
“Non, non, Madame!” zvolala dívka.
“Alors il n’y a pas pourquoi me barrer le passage,” zahrčela hraběnka svými hrdelními r.
“Ah pardon, Madame la comtesse,” zašeptala Olga okamžitě ustupujíc. Hraběnka a komorná vyšly; zůstaly jen šatečky rozházené po stole a na posteli.
Olga sedla na židli jako dřevěná; pláč ji přešel. Prohlížely jí skříně jako zlodějské panské. “Snad nečekáte, že se omluvím?” Ne, ne, paní hraběnko; chraň bůh, abyste se omlouvala děvčeti placenému! Tady jsou ještě mé kapsy, tady má peněženka; prohlédněte si všechno, abyste viděla, co jsem ukradla. Jsem chudá a zajisté nepoctivá.
Strnulýma očima hleděla Olga do země. Nyní konečně věděla, proč již tolikrát našla své šaty a prádlo jaksi přeházené. A já jím s nimi u jednoho stolu! odpovídám, usmívám se, dělám společnici, nutím se k veselí...
Bezmezné ponížení zalilo Olgu. Její oči byly široce vytřeštěné a suché, její ruce sevřené na prsou; nebyla schopna myšlenky, jen srdce jí tlouklo bolestně a hrozně.
Moucha usedla na sepjaté ruce, třela si hlavičku, stříhala křídly, přebíhala; ruce se nepohnuly. Chvílemi bouchlo kopyto nebo zařinčel řetěz ve stáji. Z bufetu zvonilo nádobí, nad parkem zakřičel ostříž, daleko na zatáčce pískal vlak. Konečně bylo to již mouše příliš dlouhé, trhla křídly a vyletěla otevřeným oknem. Naprosté ticho se napjalo přes zámek.
Jedna, dvě, tři, čtyři. Čtyři hodiny. S hlasitým zíváním jde kuchařka vařit svačinu. Rychlé kroky běží po dvoře, u studně skřípe rumpál, trochu chvatu se pohnulo domem. Olga se zvedla, přejela si dlaněmi čelo jako bez paměti a jala se pěkně srovnávat své šaty na stole. Pak klekla k prádelníku, vyndávala si prádlo a kladla je na postel. Své knížky složila na židle, a když byla hotova, stála nad tím vším jako nad troskami Jeruzaléma a třela si čelo: Co s tím vlastně chci? Proč to dělám?
Ale vždyť se budu stěhovat, odpověděl v ní jakýsi jasný hlas. Dám výpověď na hodinu a odjedu zítra ráno v pět hodin. Starý Vavrys mně odveze kufry na dráhu. Ale to nejde, bránila se Olga zaraženě; kam bych šla odtud? Co si počnu bez místa? – Domů půjdu, odpovídal hlas, který vše už rozvážil. Maminka bude sice plakat, ale táta mne pochválí. Dobře tak, dceruško, řekne, lepší čest nežli dobrá mísa.
Ale tatínku, namítala Olga s tichou a hrdou radostí, co tedy budu dělat? – Do továrny půjdeš, odpovídal hlas, který vše uvážil; rukama budeš dělat, budeš brát týdně mzdu a mamince doma pomůžeš; je stará a slabá. Prádlo vypereš a podlahu utřeš; unavená budeš spát a hladová budeš jíst. Dceruško, pojedeš domů!
Olga rozpřáhla ruce v úchvatu radosti. Odtud, odtud! A zítra večer už budu doma! Jak jen je možno, že jsem na to nepřišla dávno? Jak jsem to vydržela? Hned teď, hned po svačině dám výpověď a pojedu domů; večer si všechno složím, přivedu sem hraběnku a ukážu jí: tohle si vezu domů; je-li jen nitka vaše, utrhněte si ji; jen tohle bláto na šatech je vaše, paní hraběnko, a to si odvezu.
Ruměná radostí, strhovala Olga ze sebe potřísněné šaty. Zítra, zítra! Schovám se v koutě vagónu, nikdo mne ani neuvidí; jako pták z klece uletím. Přišel na ni uličnický rozmar, hvízdala a vázala si červenou kravatu. Smála se na sebe do zrcadla, pyšná, s hřívou rozevlátou, a pískala co nejsilněji mohla: C D G D, C D G D.
Po dvoře běží kvapem lidé; chraptivý gong volá k svačině. Olga letí po schodech, neboť nechce si naposled odepřít podívanou na slavnostní vstup hraběcí rodiny. Tu, ejhle, sestupuje starý hrabě, poloochromený, opřen o rámě vyčouhlého Osvalda. Paní hraběnka s těžkým, nadmutým, nemocným životem zle se vadí s Mary, potrhávajíc ji za stuhu ve vlasech. Vzadu klackuje se atletický Mister Kennedy, svrchovaně lhostejný ke všemu, co se kolem děje.
Starý kavalír hnal se první ke dveřím, otevřel a řekl: “Madame?”
Paní hraběnka těžkými kroky vešla do jídelny.
“Mademoiselle?” ohlédl se hrabě po Olze. Olga vešla s hlavou vztyčenou. Za ní hrabě, Kennedy, Mary, Osvald.
Hrabě usedl v čelo stolu, po pravici hraběnka, po levici Olga. Hraběnka zazvonila. Vešly komorné, s očima sklopenýma, kroky neslyšnými, jako loutky, jež neslyší než rozkaz a nevidí než pokyn; jako by tyto mladé rty nikdy se neozvaly a tato sklopená víčka nikdy se nepozvedla v pohledu, jenž by projevil zájem či porozumění.
Olga se zarývala očima do této němohry, “abych to už nikdy nezapomněla...”