všechny jeho chlapecké záliby, oživena dvojí radostí: radostí z nové věci a radostí ze společného zájmu. Shodli se dokonale ve všem, co jeho těšilo. Říkala “naše cyklamíny”, ale byl to on, který je nalezl; vše bylo jeho dílem, všechno prošlo nejprve jeho očima a plynulo z jeho bohatství; ubohá Heleno, kdeže je tvůj podíl v tomto společném světě? Ach, neví to Helena, ale usmívá se s očima sklopenýma; její dílo je tato shoda, její zásluha je veliká, její srdce je čisté a pokorné; vězte, že on vše objevil, ale ona z toho učinila radost společnou a plnou souzvuku. Tož sbohem pro dnes, Heleno, a zítra zase někam půjdeme; děkuji vám, že to dnes bylo tak krásné.
Odejel, a Helena mu psávala; napoprvé se až lekl jejího drsného, neladného, příliš velikého písma; viděl, že v ní jsou prudkosti dosud nepoznané. Její sloh mu připadal strojený, její veselí vynucené, a nemohl pochopit, proč má nyní čísti o enciánech, jež odkvetly, nebo o nálezu psí kostry v “našem” lomu. Nevěděl, co má na to odpovídat. Je až ku podivu, jak málo zbývá z nejkrásnější shody, nejsou-li lidé spolu.
I Helena se s podzimem vrátila, a mnoho, přemnoho ztrácela na pražské půdě. Chodil s ní rád za okraje Prahy, kde vede se drobná, rozryvná bitva mezi zemí a městem. Jsou tu chvíle nevyrovnatelné, plné pustoty a tesknosti, kdy vám připadá, jako byste stáli na utichlém bojišti, kde země raněná a město skoro již mrtvé dokonávají na hromadách trosek. A jsou i končiny veliké jednoduchosti, jako Bílá Hora; lesy, táhlé opuštěné stráně a hlavně řeka, krásná a tajemná mezi všemi řekami na světě. Jsou ranní hodiny, nejvzácnější ze všech, neznámé obyvateli města. Vyplujte ráno parníčkem proti proudu; budete slyšet hlasy tak důvěrné, že nikdy byste jich nečekali tak blízko lidského sídla.
Jednoho rána šli po navigaci u Bráníka. Byl stříbrně šedý podzimní den. Vltava zdála se proudem světla tiše a kovově šumícím. Neobyčejné ticho bylo v tom všem, a tolik uklidněného zármutku, že mimovolně začal mluvit sám o sobě. Vypravoval o tom, čím chtěl být a čím se nestal, co chtěl dělat, co mu ušlo; žaloval na sebe a vzdávaje se vší rezervy vylil svou nespokojenost jedním proudem. Zdálo se mu, že svou zpovědí se zbavuje vší malodušnosti a slabosti. Bylo mu, jako by se zároveň z dálky, snad z druhého břehu, díval na kamenný pás navigace; tuhle se berou dva lidičky po hrázi, docela drobní proti řece, rovině a nebi, jako by měli jen znázorniti samotu i opuštěnost toho všeho. Bylo tu nekonečně více osamělosti než v hlubině letních lesů.
“Heleno,” říkal, “vždyť tohle není život. To je stárnutí, nuda, ubíjení času nebo co chcete, ale život to není. K
ničemu nejsem a nic už nedovedu; a dělám-li něco, cítím už předem: k čemu vlastně? Vždyť já sám z toho nic nemám. Já sám! Já sám! Celý život jsem myslil jen na sebe, a hleďte, nic vlastně jsem sám pro sebe neudělal. To není život. Pomoz si, člověče! Ale jak může sobec pomoci sám sobě? Heleno, ledacos už jsem zkusil, ale nejsmutnější je pocit vlastní slabosti. Omrzelo mne tolik věcí. Vy mne posloucháte a nestojí to vůbec za to. Divím se, že jste tak trpělivá. Podívejte se, jakou tamhleten chytil velikou rybu.”
Ukazoval prstem: Helena zvedla sklopené oči, ale ne za jeho prstem; zářivě pohlédla na něj. Zmátl ho ten plný pohled, a nevěděl, co dále říci; zmírňoval, co mluvil předtím, odpoutal se a začal žertovat. Než Helena byla jako zařezaná, nemluvila a neposlouchala; procházka se končila skoro rozladěně, na parníčku nemluvili, bylo mu málem nudno a rád se rozloučil. Zbytek dne nepadá na váhu; druhého dne ráno mu pošta přinesla dopis od Heleny. Otvíral jej se srdcem plným nepokoje.
“Ještě dnes,” začínal dopis vzrušeným písmem, “musím poděkovati Tobě drahý, nejdražší můj...”
Pustil dopis jako udeřen; to náhlé “Ty , toto “nejdražší”, zbláznilo se to děvče? Musel přecházet po pokoji, aby to spolknul; měl pocit hanby a ponížení, chtěl by se rovnou propadnout. Co ještě?
“Ještě dnes musím poděkovati Tobě drahý, nejdražší můj za nejkrásnější den mého života. Dal jsi mi vše, dal jsi mi lásku. Ještě včera žila jsem těžký sen to nebyl život. Dnes stojím u okna s rozepjatou náručí jsi to Ty jsi to Ty za kým ji rozpínám, nejdražší jsi to Ty? Vím jsem šílená snad v nejbližší chvíli budu litovat, co jsem Ti napsala.
Hrozně spěchám říci vše než přijde ta chvíle lítosti, neboť chci raději litovat než neříci to. Líbám Tě líbám Tě drahý můj, neptej se mne po ničem neboť nevím co se se mnou děje! Ne to nebyl život, hrozný byl můj sen miláčku Díky díky jsem Tvá a nechci mít nic co není Tvé Ježíši nezlom mne abych mohla vše říci! Chtěla bych obejmout Tvé nohy, celým tělem se ponížit protože jsem tak Tvá že už nemohu jinak. Nes mne miláčku nemám vlády, hlavu dám na Tvé rameno a Ty mne líbáš ukrutný nevíš že mne ještě nikdo nelíbal? Ach kdybych byla s Tebou
Helena.
Drahý nejdražší, bojím se toho večera podej mi ruku, mysli na mne, je to má první noc!”
Četl v trapném úžasu, neúprosně vnímaje každou chybu interpunkce, každou zoufalou nesouvislost pomateného dopisu. Stále měl pocit, jako by se styděl. Co jsem to provedl, vzpomínal, čím jsem si tohle způsobil? Copak jsem