10

C D G D, ale Mary! D! D! Proč hrajete pořád E?”

Mary neví, proč hraje špatně, ví jenom, že musí hrát; její oči planou nenávistí, kope nohama do židle a v nejbližší chvíli uteče k papá; zatím umíněně hraje E a zase E. Olga už nedává pozor a vyhlíží umučenýma očima z okna.

Svítí slunce, veliké stromy v parku se ohýbají žhavým větrem; ale ani v parku není volnosti, ani v těch režných polích za parkem, – ach, kdy bude už konec hodiny? A zase, zase E!

“D, Mary, D,” opakuje Olga plna zoufalství, a náhle propuká: “Vy nebudete nikdy umět hrát!”

Děvčátko se vztyčilo, ožehlo Olgu pohledem rodové pýchy a ozvalo se: “Oč, slečno, že to neřekne před papá?”

Olga se hryzla do rtu. “Hrejte,” křikla zbytečně ostře, zachytila nenávistný pohled dítěte a jala se hlasitě, netrpělivě počítat: “Jedna, dvě, tři, čtyři. Jedna, dvě, tři, čtyři. Jedna, dvě, tři, čtyři. C D G D. Špatně. Jedna, dvě, tři, čtyři...”

Dvéře salónu se zachvěly. To jistě starý hrabě se za nimi zase postavil, aby poslouchal. Olga ztlumila hlas: “Jedna, dvě, tři, čtyři. C D G D. Dobře, Mary!” Dobře to sice nebylo, ale starý hrabě poslouchá. “Jedna, dvě, tři, čtyři. Teď je to dobře. Vždyť to není tak těžké, že? Jedna, dvě...”

Dvéře se rozlétly, a chromý hrabě vešel, lomoze svou holí. “Haha, Mary, wie gehts? Hast du schön gespielt! Že, slečno?”

“Ó ano, pane hrabě,” přisvědčila Olga horlivě, vstávajíc od klavíru.

“Mary, du hast Talent,” volal ochromený stařec, a pojednou – bylo to skoro hrozné na pohled: padl těžce na kolena, až podlaha zaduněla, a s jakýmsi vzlykavým vytím líbal své dítě na krček hlasitými, divými polibky. “Du hast Ta-lent,” mumlal, “du bist so gescheit, Mary, so gescheit! Sag’ mal, was soll dir dein Papa schenken?”

“Danke, nichts,” odpovídala Mary, krčíc lechtivě ramínky pod jeho pocely. “Ich möchte nur...”

“Was, was möchtest du?” žvatlal hrabě nadšeně.

“Ich möchte nur nit so viel Stunden haben,” hodila Mary.

“Haha, natürlich,” smál se hrabě uchvácen, “nein, wie gescheit bist du! Že, slečno?”

“Ano,” vydechla Olga.

“Wie gescheit,” opakoval stařec a chtěl vstáti. Olga mu přiskočila na pomoc. “Nechat,” křikl hrabě prudce, a stoje na kolenou a rukou jako zvíře, hleděl se vztyčiti. Olga se odvrátila. Tu sevřelo pět křečovitých prstů její paži, a opřen o ni celou tíhou starý hrabě vstával. Olga div neklesla pod váhou toho velikého, mrtvicí ochrnutého, strašného těla; bylo to nad její statečnost. Malá Mary se smála.

Hrabě se narovnal, nasadil si skřipec a pohlédl na Olgu jaksi překvapen, jako by ji dosud neviděl.

“Miss Olga?”

“Please?” vydechlo děvče.

“Miss Olga, you speak too much during the lessons; you confound the child by your eternal admonishing. You will make me the pleasure to be a little kinder.”

“Yes, sir,” šeptala Olga, zardělá až po vlasy. Mary chápala, že papá Olgu hubuje, a vznešeně se tvářila, že se jí to netýká.

“Tak máúcta, slečno,” zakončil hrabě.

Olga se uklonila a odcházela; cestou napadla ji potřeba pomsty, i obrátila se blýskajíc očima a řekla: “Mary, můžete pozdravit, když odcházím.”

“Ja, mein Kind, das kannst du,” přisvědčil starý hrabě blahovolně. Mary se ušklíbla a střihla bleskurychlou poklonku.

Sotva byla Olga za dveřmi, přitiskla si ruce na čelo. Och bože, nevydržím to, nevydržím! Och bože, za těch pět měsíců nebylo dne a není hodiny, aby mne netrápili...

Ale vždyť mne netrápí, řekla si přecházejíc po studené hale s dlaněmi na skráních. Jsem cizí a najatý člověk, nikdo na mne nemyslí. Jsou jen takoví, bože, nikde není člověk tak sám jako mezi cizími lidmi! Ale Mary je zlá, vykřiklo to v ní prudce, a nenávidí mne; chce mne trápit a ví jak. Osvald je uličník, ale Mary je zlá; hraběnka je pyšná a uráží mne, ale Mary je zlá. To dítě, které jsem chtěla mít ráda! Dítě, se kterým jsem po celý den, po celý