21

jeho srdce mřelo a svíralo se podivnou směsí pronikavé bolesti a sladké vůně.

“Co je ti, Jiříku?” vykřikla ulekaně.

“Nic,” řekl ukolébán. “Byla tu Tylda.”

“Tylda!” opakovala a strnula. “Pusť,” ozvala se po chvíli. “Co říkala?”

“Nic.”

“Viď, mluvila o mně? Říkala něco zlého?”

“Tak – trochu.”

Růžena se dala do zlostného pláče. “Ta špinavá ženská! Nic, nic mně nepřeje! Copak já za to mohu, že se jim vede špatně? Přišla jistě jen proto, že... že... že nějak zvěděla, cos pro mne udělal! Kdyby se jim vedlo lépe, ani by si na tebe nevzpomněla! Je to tak hnusné! Všechno by chtěla pro sebe... pro své děti... ty protivné děti!”

“Nemluv už o tom,” prosil Jiří.

Ale Růžena plakala dále: “Chce mně všechno zkazit! Sotva jsem začala žít trochu lépe, už je tu, pomlouvá a chce mně vzít... Řekni, ty věříš, co ti napovídala?”

“Ne.”

“Vždyť já jistě nic nechci než být svobodná! Copak nemám právo, abych byla trochu šťastnější? Já chci tak málo, byla jsem tady tak šťastná, Jirko, a teď přijde ona –”

“Neboj se,” řekl a šel rozsvítit lampu. Růžena ihned přestala plakat. Díval se na ni pozorně, jako by ji viděl poprvé.

Hledí k zemi, rty se jí chvějí; ach, jak je hezká a mladistvá! Má nové šaty, na rukou malé rukavičky napjaté k prasknutí, pod sukní vyhlížejí hedvábné punčochy... Maličké nervózní prsty si hrají s nitěmi roztrhaného povlaku na pohovce.

“Odpusť,” řekl s povzdechem, “mám teď nějakou práci.”

Poslušně vstala. “Ach, Jirko,” začala a nevěděla dále. S rukama sepjatýma na prsou, rychlým a zmučeným pohledem, bledými rty stála tu jako obraz strachu. “Buď bez starosti,” řekl krátce a sedl si ke své práci.

Den nato seděl nad svými akty až do soumraku. Snažil se hladce a bezvědomě zapadnouti do mechanismu práce, nutil se dělati rychleji a rychleji, ale každým okamžikem se v jeho práci otvírala a šířila živá trhlinka bolesti. Vtom přišla Růžena. “Jen piš,” zašeptala, “já tě nebudu vyrušovat.” Seděla tichounce na pohovce, ale cítil stále na sobě její vášnivé a vybdělé oči.

“Pročs ke mně nepřišel?” vyhrkla náhle. “Byla jsem dnes doma.” Vycítil v tom doznání, které ho dojalo. Položil péro a obrátil se k ní; byla oblečena černě jako kajícnice, bledší než jindy, s ubohýma ručkama sepjatýma na klíně, jež zdálky cítil chladnouti. “Je tu skoro zima,” zabručel omluvně, a pokusil se hovořiti jako jindy, nedotýkaje se včerejšku. Odpovídala pokorně a sladce jako vděčné děvčátko.

“Víš, ona Tylda,” vydralo se jí zčistajasna. “Proto se jim vede tak špatně, že její muž je hlupák. Ručil za někoho a pak musil platit... Je tím sám vinen, měl myslit na děti; ale když ničemu nerozumí! Měl agenta, který ho okradl, a vůbec každému uvěří... Víš, že ho žalují pro zaviněný úpadek?”

“Nevím nic,” uhýbal Jiří; viděl, že na tohle myslila po celou noc, a bylo mu jaksi stydno. Růžena necítila jeho tichý odpor; přišla do ráže, celá se rozpálila a hned se vytasila se svými největšími kartami: “Chtěli už na mém muži, aby jim pomohl; ale on si opatřil zprávy a vysmál se... Tam prý dát peníze, řekl, to je rovnou vyhodit je; mají na tři sta tisíc pasív... Blázen, kdo by tam strčil jediný halíř; přišel by o všechno.”

“Proč mi to říkáš?”

“Abys to věděl,” nutila se do lehkého tónu. “Víš, ty jsi takový dobrák, nechal by ses třeba o všechno připravit...”

“To jsi hodná,” řekl nespouštěje z ní oči. Byla napjatá jako luk, hořela chutí říci ještě něco více, ale jeho pozornost ji tísnila; počala se báti, aby nešla příliš daleko. Prosila, aby jí našel nějaké místo, že nikomu, nikomu nechce být na obtíž, že se omezí ve všem, že by nemusila mít tak drahý byt... Teď, teď snad navrhne, že by mu vedla domácnost! Čekal s tlukoucím srdcem, ale ona odvrátila oči od okna a začala z jiného konce.

Den nato přišlo psaní od Tyldy.

“Milý Jiří, lituji, že jsme se rozešli v takovém nedorozumění. Kdybys věděl vše, vím, že bys četl jinak tento dopis.