Hrabě přestal číst své dopisy a vytřeštil oči na Olgu. “Slečno, vám není dobře,” vykřikl se skutečným zděšením.
Olga vstala jako bezduchá a tiskla si ruce ke spánkům. “Jen – hlava, pane hrabě,” vydechla.
“Jděte si hned lehnout, slečno, hned si jděte lehnout,” křikl hrabě příkře a znepokojeně. Olga se mechanicky poklonila a pomalu odcházela.
Hrabě tázavě se ohlédl na svou choť; ta pokrčila rameny a řekla ostře: “Oswald, gerade sitzen!” Pan Kennedy kouřil a díval se do stropu. Bylo rozladěné ticho.
Hraběnka šila svírajíc rty. Po chvíli zazvonila, objevila se Paulína. “Paulíno, kam šla slečna?” ptala se půl ústy.
“Do svého pokoje, hraběcí milosti,” odpovědělo děvče; “zamkla se tam.”
“Dejte zapřahat.”
Na písku nádvoří zašuměla kola kočáru, kočí vyvedl koně a zapínal řemení.
“Papa, soll ich reiten?” osmělil se Osvald.
“Ja,” kývl hrabě, hledě strnule nikam. Hraběnka vrhla na něho pohled zkoumavý a nepřátelský. “Wirst du mitfahren?” ptala se.
“Nein,” řekl nepřítomně.
Štolba vyvedl jízdní koně a sedlal je. Kennedyho kůň tančil po celém dvoře, než si ráčil nechat dáti sedlo, zatímco polokrevný valach Osvaldův mírně a moudře hrabal nohou, pohlížeje smutným okem na vlastní kopyto.
Rodina vyšla na dvůr. Osvald, pěkný jezdec, se hned vyšvihl na svého koně a nezdržel se, aby nepohlédl nahoru k oknu Olgy, jež mu tak často kynula rukou, když vyjížděl. Okno bylo prázdné. Hraběnka těžce vystoupila do kočáru. “Mary,” hodila za sebe. Malá Mary se ušklíbla nechutí a vstoupila do kočáru. Hraběnka ještě váhala.
“Paulíno,” zavolala k sobě komornou, “podívej se, co dělá slečna Olga. Ale ať tě neslyší.”
Mister Kennedy odhodil cigaretu, jedním skokem byl koni v sedle a stiskl kolena. Kůň vyrazil tryskem, bouří zahřměla kopyta po prknech průjezdu a jiskřivě zatřeskla na dlážděném předzámčí. “Halloo, Mister Kennedy,”
křičel dětsky Osvald a hnal se za ním.
Paulína seběhla, ruce v kapsách bílé zástěrky. “Hraběcí milosti,” hlásila důvěrně, “slečna Olga si věší šaty do skříně a skládá prádlo do prádelníku.” Hraběnka pokynula. “Jeď,” křikla na kočího. Kočár se rozjel, starý hrabě pozdravil a zůstal sám.
Sedl si na lavici pod arkádou, hůl mezi koleny, a zle, opuštěně výřil do dvora. Seděl tak půl hodiny; konečně vstal a tvrdě dupaje ochrnutýma nohama šel do salónu. Usedl do lenošky nad partií šachu, kterou rozehrál včera s Olgou a jež zůstala nedokončena. Uvažoval o situaci, byl zřejmě v nevýhodě; Olga vysunula koně a hrozila útokem. Skloněn nad destičkou hleděl vytušit její plán; nalezl pěknou myšlenku, z níž mu kouká porážka, a pořádná. Tu tedy se zvedl, a vzpřímen, lomoze holí šel nahoru, do hostinského křídla. Před Olginým pokojem se zastavil. Bylo tam ticho, přímo strašné ticho, nic se nehnulo. Konečně zaklepal: “Slečno Olgo, jak je vám?”
Chvilku ticho. “Už líp, děkuji,” ozvala se Olga stísněným hlasem. “Poroučíte něco, pane hrabě?”
“Ne, ne, jen ležte.” A náhle, jako by se mu zdálo, že řekl příliš mnoho, a aby to zase zkazil, dodal: “Abyste zítra už zas mohla učit.” A hřmotně se vracel do salónu.
Zůstat maličko déle, byl by slyšel slabé zasténání, zahajující nekonečný tichý pláč.
Dlouhé, předlouhé jsou hodiny osamoceného. Konečně navrací se kočár, uhřáté koně provádějí po dvoře, z kuchyně řinčí chvat jako vždy, jako každého dne. O půl osmé zvoní gong k večeři. Všichni se sejdou, ale Olga schází. Chvíli všichni dělají, jako by toho nepozorovali, až posléze starý hrabě zvedne obočí a ptá se udiven: “Was, die Olga kommt nicht?”
Hraběnka střelí po něm očima a mlčí. Teprve po hezky dlouhé chvíli zavolá Paulínu: “Zeptej se slečny Olgy, co chce jíst.”
Za okamžik je Paulína tu: “Hraběcí milosti, slečna Olga nechá děkovat, ale že nemá hlad a že zítra vstane.”
Hraběnka zavrtí trochu hlavou; je v tom více než nespokojenost.
Osvald se sotva porýpá v jídle a vrhá prosebné pohledy na pana Kennedyho, aby ho brzo, co nejdříve po jídle zachránil někam ven; ale Mister Kennedy, jako obyčejně, nechce rozumět.