“Mohl bych dostat vůz?”
“Ne.”
Jedenáct hodin, vzpomněl si Pelikán. Teď, právě teď se mají setkat na navigaci u Tróje. Viděl dlouhou kamennou hráz, Lucy se odvrací k šedé vodě a pláče do kapesníku. Snad se teď právě rozhodují, šílení, bez rozumu, snad teď nesmyslná Lucy volí svůj osud, zatímco já tady –
Vyskočil beze smyslů: “Musíte mi sehnat vůz!” Mladík odešel bruče. Pelikán stál před hospodou se srdcem tlukoucím, hodinky v ruce. Bože, což nikdo nepřijede? Zuřil netrpělivostí, deset minut uteklo nadarmo. Konečně přihrčela selská košatinka, tažená bílým koníčkem. Pelikán se do ní vrhl křiče: “Rychle! Dostanete co chcete, stihnete-li vlak!” “No dyť,” odpovídal děda kočí a mírně pobídl koně.
Po silnici nahoru dolů drkotá košatinka. “Rychleji,” křičí Pelikán, a tu děda pokaždé vlídně potrhne otěžemi a bílá kobylka plete nohami trochu rychleji. Tu zvedne se za dědou mohutné tělo, vytrhne mu opratě, bič švihne koně a švihá, švihá, švihá po hlavě, po nohách, po hřbetě... Ubohý koník vyrazil a hnal se po silnici, bičován do krve.
Tam už je trať; ale na ohybu silnice narazilo zadní kolo na milník, kámen se vypáčil a vůz se poroučel na bok: zadní kolo se ulomilo jako hračka. Tu vykřikl Pelikán vztekem, uhodil koně pěstí po hubě, a jak byl, v kožiše, běžel šíleným tryskem k nádraží. Vlak právě vjížděl do stanice.
“Udělat, udělat, udělat,” skandují údery kol. Pelikán v přeplněném vagóně, pokryt valícím se potem, dupe a zatíná pěsti v běsném záchvatu netrpělivosti. Jak je to pomalé, pomalé, pomalé proti lidské vůli! Staničky se šinou nazad, odvíjí se stromořadí, můstek, les, věc za věcí, telegrafní tyče – – – Pelikán vytrhl okno a díval se přímo pod kola vlaku: zde aspoň nekonečny pás štěrku a pražců se řítí opilou, zuřivou, slepou rychlostí jako v horečném snu.
Praha. Pelikán vyběhl z nádraží a jel přímo k Ježkovi. Bez dechu zazvonil u jeho dveří. “Pan profesor není doma,”
hlásila bytná, “ale přijde brzo od oběda, asi o půl třetí...”
“Počkám,” zahučel Pelikán a sedl v Ježkově pokoji.
Tři dávno odbily a táhla čtvrtá; Ježek se nevracel. V pokoji se začalo stmívat. Pelikán supěl, jako by ho někdo honil. Snad už přijel pozdě. Konečně dlouho po čtvrté se rozletěly dveře a Ježek stanul na prahu; poznal Pelikána a ustrnul.
“Ty... tu čekáš,” vypravil ze sebe čímsi, co bylo stěží hlasem. “Vždyťs odejel!”
Pelikánovi se rázem vrátila rozvaha. “Jak to víš, že jsem odejel?” zeptal se chladně.
Ježek pochopil, že se přeřekl; zrudl a jeho čelo se zrosilo úzkostí, ale neřekl ani slova.
“Vrátil jsem se už,” začal Pelikán po chvilce, “a chci teď dát něco do pořádku. Dovol, abych si zapálil.”
Ježek mlčel; jeho srdce bouchalo tak, že snad to musí být slyšet, a bubnoval třesoucími se prsty po stole, aby to přehlušil. Plamínek sirky jasně ožehl tvrdou masku Pelikánovu s přimhouřenýma očima a surovými čelistmi.
“Zkrátka,” ozval se Pelikán, “musí s tím být konec, rozumíš? Požádáš o přeložení.”
Ježek stále ještě mlčel.
“Má žena musí mít pokoj,” mluvil Pelikán. “Doufám, že se neopovážíš jí psát... ze svého příštího působiště.”
“Nepůjdu odtud,” ozval se Ježek chvějícím se hlasem. “Dělej si co chceš, ale já nepůjdu. Já vím, že se na to díváš... Ty nevíš, co to je! Ty vůbec nechápeš...”
“Nic nechápu,” řekl Pelikán, “jen to, že musí být konec. Nic, nic... z toho nekouká. Musíš jít odtud.”
Ježek vyskočil. “Vrať jí svobodu,” drtil vášnivě, “pusť, pusť ji z té tvé zlaté klece! Neprosím tě pro sebe; ale měj slitování s ní! Člověče, jednou v životě měj srdce! Necítíš, že ona tě nesnese, že je zoufalá vedle tebe? Proč ji chceš vázat? Ani myšlenku nemáte společnou, ani jediný zájem! Pověz, máš jí vůbec co říci, máš, co bys jí dal více než... peníze?”
“... Nemám,” ozvalo se ze tmy.
“Vrať jí svobodu! Já vím... ona ví, že ji snad máš svým způsobem rád, ale to není to... A vůbec poslední měsíce...
Jste si tak cizí! Hleď, kdybys svolil k rozvodu!”
“Ať požádá sama.”