24

vraždila den po dni tuto ohromnou řvoucí továrnu, která snad zítra utichne nadobro. Dělej co dělej, Němci byli o třicet procent lacinější. Je tomu rok, co Pelikán rozšířil továrnu a investoval bláznivé peníze do nových strojů, aby zlevnil výrobu; koupil nové patenty a počítal, že výroba stoupne o polovinu. Nestoupla vůbec; bylo cítit odpor dělníků. Tu vrhl se Pelikán na nového nepřítele, brutalizoval důvěrníky a vyhnal je z práce; tím vyvolal dvě zbytečné stávky, nakonec zvýšil mzdy a hleděl si koupit práci prémiemi. Náklad rostl nesmyslně, a práce ještě ubylo; tiché nepřátelství mezi dělníky a fabrikantem propukalo v otevřeny souboj. Před týdnem zavolal Pelikán důvěrníky a nabídl dělnictvu podíl ze zisku; dusil se přitom záštím, ale mluvil náramně krásně: zvyšte výrobu, mějte trochu dobré vůle, a továrna bude napolo vaše. Důvěrníci odmítli. Tedy výluka, dobrá. Bliss věděl, že tím chce Pelikán jen nabrat dechu. Že se necítí poražen.

“To znamená stávku,” pokoušel se ředitel začít ještě jednou.

“Bliss,” křikl Pelikán, jako se volá na milého psa, a dal se do psaní.

Ředitel se poroučel, váhaje jako ten, kdo by měl býti ještě zavolán zpátky; ale Pelikán neslyšel.

Bliss opřel se tiše o skříň a čekal; usmíval se na své lesklé boty, na své nehty, na vzorec koberce... Jeho sladké židovské oči se mhouřily jako u blažené kočky, napolo uspané teplem a šustěním pera po papíře.

“Pojedete do Německa,” ozval se Pelikán nepřestávaje psát.

“Kam?” usmíval se Bliss.

“Ke konkurenci. Podívat se... Vy víte nač.”

Bliss se polichoceně usmál. Byl to průmyslový špión a rozený vyzvědač. Kdyby se byl našel státník, který by ho použil s jeho měkkou elegancí, úžasnou drzostí a dívčíma očima, byl by sloužil kterékoliv politice nebo zradě; takto však brousil po všech zemích, vpíjeje do svých přimhouřených, usměvavých očí tajemství průmyslových organizací, výroby, patentů a trhů, aby je prodával konkurenci. Byl s podivnou vděčností oddán Pelikánovi, který ho byl objevil v ubohé bídě polského utečence a postavil na nohy. Nyní chápal, že jde o to, zahrát špatný kousek německé soutěži; bylo to poprvé, že ho Pelikán sám požádal o takovou službu.

“Do Německa,” opakoval Bliss s úsměvem plným zlata. “Dál nic?”

“Budete-li mít příležitost, proč ne,” žvýkal Pelikán mezi zuby. “Ale vraťte se brzo.”

Byla chvíle ticha. Bliss neslyšnými kroky přešel k oknu a díval se ven. Továrna, už umlklá, svítila velikými okny jako skleněný palác. Pelikán ustavičně psal.

“Viděl jsem dnes ráno vaši paní,” ozvalo se od okna hlasem bezúsměvným a stísněným.

“Tak,” vypustil Pelikán nehýbaje se; ale šustění pera náhle přestalo jako v očekávání.

“Jela do Stromovky,” mluvil Bliss neobraceje se. “Tam vystoupila a nechala se převézt do Tróje. V zámečku ji čekal...”

“Kdo,” ozval se Pelikán po chvíli.

“Docent Ježek. Šli po navigaci... Paní plakala. U přívozu se zase rozloučili.”

“O čem mluvili,” řekl Pelikán jaksi bez otázky.

“Nevím. On řekl: ,Musíš se rozhodnout, už nelze, nelze takhle – – ‘ Ona plakala.”

“On jí –”

“Tykal. Pak ještě řekl: ,Zítra na shledanou.‘ Bylo to v jedenáct ráno.”

“Děkuju.”

Péro znovu zašustilo po papíře. Bliss se obrátil; usmíval se přivřenýma očima jako dříve. “Podívám se do Švédska,” povídal ceně zuby, “ocelárny tam mají něco nového.”

“Šťastnou cestu,” odpověděl Pelikán a podal mu šek; a protože bylo zřejmo, že chce ještě pracovat, Bliss se potichu vytratil. Avšak nyní je ticho v pracovně, jako by Pelikán zkameněl; dole pod okny dupá čekající, zkřehlý šofér; nějaké hlasy mrznou na dvoře. Příjemným zvonkem bije v kovových hodinách sedm. Pelikán zavírá stůl, chápe se telefonu a volá číslo svého bytu.

“Je paní doma?”