32

Řekněte, osobo, je to vaše?”

“Já nic nechci slyšet,” vzlyká Johanka. “Kristepane, taková hanba!... Jako bych... cikánka byla!... Prohlížet mně skříň... A na hodinu,” vykřikla strašně rozčilena, “na hodinu jdu pryč! Ani do rána tu nezůstanu! Ne... ne...”

“Ale vždyť já,” namítal ustrašen, “vás nechci vyhnat. Zůstanete dál, Johanko. Co se stalo, nu, chraň bůh horšího...

Vždyť jsem vám ani nic neřekl. Tak neplačte!”

“Vemte si jinou,” dusí se Johanka pláčem, “já tu nebudu ani do rána! Copak už je člověk... pes... aby si všechno dal líbit... Nebudu,” vyjekla zoufale, “kdybyste mně tisíce platil! Spíš na dlažbě přespím...”

“Ale proč, Johanko,” bránil se bezradně, “copak jsem vám ublížil? Tohle přec nemůžete zapřít...”

“Ne, neublížil,” křičí Johanka ještě zraněněji. “To není ublížit... prohlížet skříně... jako zlodějce! To nic není... To si mám nechat líbit... To mně ještě nikdo neudělal... takovou hanbu... Nejsem... nějaká poběhlice,” zavyla křečovitým pláčem a náhle utekla práskajíc dveřmi.

Byl nesmírně zmaten. Tohle místo lítosti! Co se to děje? Krade jako straka, což o to, ale teď ji uráží, že to vím; nestydí se být zlodějkou, ale bolí ji jaksi ukrutně nedůtklivě, platí-li za ni... Je ta ženská blázen?

Ale ponenáhlu bylo mu jí víc a více líto. Tak vidíš, řekl si, každý má svou slabost, ale ničím ho neurazíš víc, než poznáš-li ji. Ach, jakou nesmírnou mravní citlivost chová člověk ve svých vinách! Ach, jak je bolestně a křehce útlý ve svých špatnostech! Dotkni se jeho skrytého zla; slyš pak, není-li to výkřik bolesti a urážky, který ti odpovídá! Copak nevidíš, že jda souditi viníka soudíš uraženého?

Z kuchyně bylo slyšet pláč tlumený peřinou. Chtěl vejít, ale bylo zamčeno; domlouval do dveří, huboval, chlácholil, avšak odpovídalo mu jen zavzlykání prudší a hlasitější. Vrátil se do svého pokoje, rozteskněn bezmocnou soustrastí. Tuhle leží ještě na stole nakradené věci, krásné nové košile, tolik prádla, památky, bůhví co vše. Hladil je prstem, ale jejich dotek byl smutný a opuštěný.

URAŽENY

Vojtěch tvrdě spal (byla listopadová noc, kdy je člověku dobře býti v posteli), když náhle někdo zaklepal holí na jeho okno. Spáči zbyl ještě okamžik, aby dosnil svůj sen, v němž ťukání hrálo jakousi roli rozhodující a zmatenou, a probudil se. A zase, zase! Spáč si přetáhl peřinu přes uši a odhodlával se nic neslyšet. Než znovu zabubnovala hůl na sklo prudkým a rozkazujícím způsobem. Vojtěch vyskočil z postele, otevřel okno a viděl dole na chodníku člověka s vyhrnutým límcem.

“Co tu chcete,” křikl, vkládaje do svého hlasu nejzuřivější mrzutost.

“Uvař mně trochu čaje,” odpovídal dole hlas chraptivě.

Spáč poznal svého bratra a konečně procitl. Surový chlad noci ho popadl za prsa. “Počkej,” hodil dolů, rozsvítil a začal se honem oblékat. Teprve mezi strojením ho napadlo, že už po dvě léta s bratrem nemluví, pohádav se o jakési dědictví. Náhle podivil se jeho příchodu tolik, že se zapomněl obouvat. Seděl se střevícem v ruce a vrtěl hlavou. Proč jenom přišel? Patrně se mu něco přihodilo, pochopil konečně, i hodil na sebe šaty a vrhl se znovu k oknu. Bratr už nestál dole, byl až na rohu, odcházel; snad mu bylo čekání příliš dlouhé. Tu vyřítil se Vojtěch do chodby, otevřel dům a běžel za ním.

Bratr odcházel spěšným krokem neohlížeje se. “Karle,” volal Vojtěch v běhu; byl si jist, že ho bratr slyší, ale že se nechce zastavit ani zpomalit krok. I pustil se za ním úprkem a vykřikoval rozčilen: “Karle, co to děláš, Karle... Ale tak počkej!”

Karel šel rychle dál. Třesa se zimou, polooděn, vyjeven se Vojtěch zastavil. Teprve nyní cítil, že prší. Karel šel rovnou dál, najednou se obrátil a stejně rychle se vracel přímo k bratrovi.

Tu chvíli Vojtěch při živém bohu nevěděl, co mu říci. Dvě léta se spolu zlobili. Byl to umíněný člověk. Tady teď stojí, svítí očima a kouše se do rtů...

“Tedy ty mně nechceš dát čaj,” ozval se Karel temně a hněvivě.

“Ale s radostí,” vydechl Vojta úlevou. “Já jen chvilinku – – Pojď honem, hned ti uvařím.”

“Tak přece,” ustřihl Karel hořce.

“Ale bože,” sypal Vojtěch horlivě, “jaképak... Dávno jsi mohl přijít. Já hned, cokoliv – Chceš-li něco sníst – Já vždycky rád, jen řekni.”