25

“Ano,” odpovídá telefon. “Mám ji zavolat?”

“Ne,” a pověsiv telefon usedl.

Tedy dnes ráno, opakoval si utkvěle. Proto byla Lucy tak zaražená, tak... bůhví... Když přišel v poledne domů, hrála na klavír; poslouchal ve vedlejším pokoji, a nikdy dosud mu nepřipadlo, že by byly na světě věci tak hrozné, rozryvné, uchvácené, jaké slyšel jásati a vzlykati v její hudbě. K obědu přišla bledá, s očima palčivě rozžatýma, a skoro nejedla; ne mluvili mnoho, jako vůbec v poslední době neměl jí co říci, příliš zaujat továrním zápasem, o kterém ona ani nevěděla. Po obědě opět hrála, neslyšela ho přijít ani odejít. Jakou strašnou sílu, jaké zoufalé a vznosné odhodlání, jaký tajemný pokyn chtěla nalézti v tom burácejícím přívalu tónů, anebo čím se to opíjela, anebo s čím tak hovořila, planoucí a vytržená? Pokorně sklonil hlavu; jeho tvrdé čelo bylo zabedněno hluchotou zvyku, jeho mozek naučil se klidně pracovat v řinčení parních kladiv a pronikavém vytí soustruhů drtících železo; tento křik něhy a bolesti, který se řinul z otevřeného klavíru, byl mu jako cizí řeč, již by se marně snažil dešifrovati. Čekal, že dohraje a vstane; byl by ji k sobě zavolal na pohovku a řekl jí, že je unaven, že to, co nyní dělá, je nad síly člověka; ani si nezapálil doutník, aby ji kouř neobtěžoval. Avšak nevěděla o něm, ponořena do jiného světa; i pohlédl konečně na hodinky a odešel po špičkách, aby jel do továrny.

Pelikán svíral čelisti, jako by něco vší silou překusoval. Tak tedy Ježek, jeho přítel z mládí... Vzpomněl si, jak uvedl kdysi Ježka do salónu své paní, vlasatého, vousatého, schýleného v ramenou, učence trochu směšného a rozpačitého s užasle dětským pohledem za brýlemi; uvedl ho skoro mocí, s dobrosrdečnou převahou, jako nějakou novou a komickou hračku. Ježek přicházel zřídka, styděl se jaksi a mimoto se brzo na smrt zamiloval do mladé paní; Pelikán si toho všiml s potěšením vlastníka, neboť byl pyšný na svou vzrušenou, zářící ženu, plnou prudkého a svrchovaného ducha. Naléhal na přítele, aby jen chodil častěji; Ježek plaše uhýbal, zardíval se rozpaky a trýzní, raději by se už nikdy neukázal; nicméně vracel se po čase, zmučenější, zamlklejší, rozechvělejší, bez míry šťasten a rozryt, když ho domácí paní vylovila z ostatních hostů a zatáhla ke klavíru, kde preludujíc bílýma rukama mluvila, mluvila, mluvila se zářícíma, trochu výsměšnýma očima upřenýma na ježatou hlavu nešťastného docenta. Tehdy, ano, tehdy Pelikán necítil nejmenší soustrasti s trápeným člověkem; bavil se královsky na účet svého přítele, cítě se životně příliš mocný, než aby ho napadlo...

Silné, přežvykující čelisti se zachvěly. Vždyť se to nedálo jen doma, připomíná si Pelikán teprve nyní. Málokdy provázel svou ženu do koncertu; tu pak seděl, rád, že je vedle ní, a myslil na své věci. A hle, tu vždycky se našel, opřen o stěnu s hlavou pochýlenou, docent Ježek; bůhví co ta hudba znamená, ale v některých chvílích se Lucy zachvívá a pobledne vzrušením, a tu zvedne Ježek hlavu a utkví na ní zdálky strašným, planoucím pohledem, jako by všechna ta hudba se řinula z jeho srdce. I Lucy ho vyhledá očima nebo je zavírá v němé komplicitě; rozumějí si jaksi na dálku, hovoří spolu nadlidskými tóny, jež zaplavují prostor; a cestou domů pak Lucy nepromluví, neodpovídá, zakrývá si ústa i oči kožišinami, jako by se vší mocí nechtěla vzdáti jakési veliké chvíle, vytvořené hudbou a... bůhví čím ještě.

Pelikán položil hlavu do dlaní a zasténal útrapou. Vždyť sám je snad tím vinen, že to došlo tak daleko! Poslední měsíce opravdu Lucy zanedbával, opravdu sám se obestavěl mlčením; ale bylo tolik práce, tolik ukrutného boje!

Musil sedět v továr ně, v bance, v deseti správních radách; je třeba peněz a továrna nestačí; je třeba peněz...

především pro Lucy. Lucy spotřebu je příliš mnoho; nikdy jí to neřekl, ale u čerta, stojí ho to všechen jeho čas, aby jí bylo možno tak žít. Všechen čas, všechny dny. Ach, v těch posledních měsících chvílemi postřehoval, že se něco děje, že se už něco stalo; proč byla Lucy smutná a vyhýbavá, proč pobledla zamyšlením, zhubeněla jaksi a uzavírala se před ním? Viděl to dobře a s pronikavou starostí, ale odsunul ji skoro násilím. Bylo třeba myslet na jiné, naléhavější věci... Najednou mu vytanula s mučivou jasností poslední návštěva Ježkova. Přišel pozdě, rozcuchaný a vyjevený; sedl si stranou a s nikým nemluvil. Mladá paní, blednouc trochu, s chvějícím se úsměvem se k němu blížila; tu Ježek vstal, a jako by ji před sebou tlačil očima, nutil ji ustupovat do okenního výklenku; řekl jí šeptem několik slov, Lucy sklonila hlavu jakýmsi truchlivým “ano” a obrátila se k ostatním. Tehdy si Pelikán s nevolností předtuchy umínil, že dá pozor. Bylo však tolik práce! tolik okamžitých starostí!

Lahodný zvonek tloukl osm.

Na kamenné hrázi u Tróje stojí dva lidé. Krásná paní pláče, přikládá ke rtům šáteček; a k ní se naklání vousatá tvář muže se zuby obnaženými bolestí a vášní, a mluví... “Musíš, musíš se rozhodnout, už nelze takhle...” – Ten obraz trýznil Pelikána s celou svou ukrutnou zřetelností. Tak daleko to s nimi došlo, řekl si zdrceně; ale bože, co s tím mám dělat? Mám promluvit s Lucy nebo s ním? A co udělám, řeknou-li: Ano, milujeme se? A proč to chtít slyšet, když už je to... tak dalece jasno... Jeho těžké ruce se svíraly na desce stolu. Čekal, že ho popadne běsný záchvat vzteku; ale zatím to byla jen nekonečná chabost, která ho dusila. U tohohle stolu už rozhodl tolikerý zápas; odtud rozkazoval lidem a věcem; tady zachycoval a zasazoval rány se strašnou, okamžitou rychlostí