3

TŘI

Slunce, jež od rána pálilo do žluté stěny protějších dvorů, se pomalu v úporném tichu přesunulo. Stěny naproti jsou již ve stínu, zdá se dokonce, jako by se tím trochu ochladilo. Nyní zachycuje se úzký proužek slunečního světla na okenním rámu, bude se šířiti, a až padne do pokoje, muž vedle se probudí, hlasitě zazívá a přijde sem, tak jako každé jiné neděle. Marie se otřásla v ramenou tesknou ošklivostí a pustila šití do klína.

Prázdnýma očima se zahleděla oknem. Ten kaštan ve dvoře nedávno kvetl, ale nyní zůstala jen okvětí jakoby ožraná. Proč se ti zoškliví i strom, který přece za nic nemůže? Neklidné, rostoucí, přetěžké břímě ukládalo se v prsou Mariiných. Kdyby o sobě chtěla mluvit, řekla by, že jsou to snad vzpomínky; nikdy však o sobě nemluvila ani svému muži, ani tomu druhému. Ale vždyť nejsou to ani vzpomínky. Je to jen, jako by se vše minulé svalilo v těžké klubko; stačí zachytit nitku, i počne se odvíjet událost za událostí, ta, kterou by ráda vzkřísila pro své potěšení, i ta, kterou by chtěla navěky zapomenout. Na nic Marie nemyslí, na nic nechce mysliti, ale ví o všem, nač by teď mohla vzpomínat. Je tu vše, a tak blízko, že se bojí myslet, aby se toho nedotkla.

Proužek slunečního světla přeskočil okenní rám.

Je tu především bezmocné vědomí, že každý o tom ví, že každý zná i podrobnosti její manželské nevěry. Ach, kdysi to nesla vzdorovitě, když tolik lidí jí dávalo najevo, že vědí... Někteří to dělali surově, jiní s necudnou důvěrností, jiní káravě a jiní, ještě jiní – jen nikdo nebyl, kdo by se necítil v právu říci jí něco hrozného. Ta sousedka bručí hlasitě o kurvách, když ji potká; ta druhá kývá hlavou a vykládá, že mladý člověk musí užívat, co prý má z poctivosti; jiná důtklivými narážkami se stará o manžela, jiná si odplivne, jiná nepoděkuje na pozdrav, jiná přetéká křiklavou sympatií a chodí si za to vypůjčovat kdeco, – ach bože, to všechno se musí snést?

Ano, zprvu se Marie nutila ke vzdoru; ale těžko vzdorovat vlastnímu špatnému svědomí. A potom plakala zuřivými, uraženými, bezúlevnými slzami. Nemohla si ani ponaříkat svému milenci, neměla mu vlastně nikdy co říci, nemluvně zajata tichou, těžkou, ujařmující láskou vášnivého a těžkopádného člověka. Tvářila se konečně, jako by nerozuměla těm narážkám, jako by se jí to netýkalo; člověk zvykne na vše, ale tím se toto “vše” neočistí, nepromění, nepředělá...

Proužek slunce se přesmekl na šňůry žaluzie.

A potom byl tu manžel. Zprvu snad nevěřil, co mu lidé říkali o jeho ženě, ale pak ho rozrylo zoufalství a nemluvě s ní slova dal se do pití. Pil hrozně, on, člověk tak spořádaný, a sešel žalostným způsobem; konečně mu v úřadě pohrozili, že půjde do penze, a tu obrátil rázem, nechal pití a začal po starém, ba šetrněji a domáčtěji než dříve. S

Marií dlouho nemluvil, ale posléze je nutno dohovořit se o výdajích, o prádle, o jídle... Zmlsněl jaksi a zlakoměl od své “nápravy; potřeboval mnoho ohledů a dovedl se jimi spokojiti. Jednou našel doma Baudyše, milence Mariina; bouchl dveřmi, na nikoho nepohlédl a zalezl do druhého pokoje; ale sotva návštěva odešla, nechal se zavolat k večeři, nemluvil zprvu a po jídle začal hovořit o čemkoliv s trapnými zámlkami člověka, který ví, že by vlastně měl mlčet. Když pak Marie raději chodila do bytu Baudyšova, ztropil několikrát křik, že byla příliš dlouho pryč.

Ano, musel čekat na večeři. Lidé říkali, že je veliký dobrák. Marie si ho ošklivěla, jednak proto, že ho klamala, jednak proto, že už na sebe vůbec nedbal.

Paprsek slunce sklouzl na zeď. Marie sledovala jej jako rafii osudných hodin. Teď, teď ještě je slyšet, jak muž pravidelně chrápe; ale za chvíli zapraská vedle pohovka, manžel zazívá, pracně se zvedne, a škrabaje se v týle, s rozepjatou vestou, jen v ponožkách přijde k ní jako každé neděle. Tu pak přechází po pokoji, ohmatává nábytek, prohlíží škody už léta staré, bručí na výlohy a opatrně, oklikami začne svůj divný týdenní hovor... Marie se zachvěla. Začal s tím už dost dávno. Tisíckrát mluvil o tom, jak přijde žena člověku draho, co peněz stojí manželství. A nejlepší prý to mají, začal najednou, mládenci, kteří si namluví vdanou paní. Jiný ji živí, jiný ji šatí, a je to nestojí nic. Leda kytičku fialek, řekl, dívaje se nehnutě na Marii. Těm to přijde lacino, opakoval obšírně, jako by něco objevil. Celý měsíc byl živ z té látky, a Marie si myslila, že žárlí.

Jednou si příšívala ozdoby na šaty. Přišel vyspalý a ptal se, co stojí ty krajky, co stojí to a ono... Ostatně nikdy jí v takových věcech příliš nebránil, snad chápal, že potřebuje být hezká; nicméně mluvil o tom a naříkal na výlohy.

Dnes, začal tehdy, jeden muž nestačí, aby svou ženu ošatil; ne, jeden muž za dnešních poměrů nemá na to dost příjmů. Někteří to mají ovšem laciné, žena jim přijde zadarmo, když není jejich... Marie počala chápat, bylo jí, že jí srdce chladne, ale mlčela, jako by se jí to netýkalo. Muž díval se na ni nehnutým, těžkým pohledem a vyhrkl: “A co Baudyš?” Poprvé pronesl jeho jméno.

“Co s Baudyšem?” zděsila se tehdy Marie.

“Nic,” řekl vyhýbavě, a po chvíli: “Jaké má asi tento, příjmy.”