22

Jsme v zoufalém postavení. Kdyby se nám podařilo zaplatit teď padesát tisíc, byli bychom zachráněni, neb náš průmysl má budoucnost a do dvou let počne se vypláceti. Dali bychom ti všechny záruky pro budoucnost, kdybys nám teď půjčil peníze. Byl bys spolumajitelem závodu a bral bys podíl z výnosu, až se začne vypláceti. Přijď se podívat na náš závod, uvidíš sám, že má budoucnost. Poznáš také naše děti, jak jsou milé a hodné, pilně se učí, a nepřeneseš přes srdce, abys jim zničil celou budoucnost. Aspoň pro ty děti to udělej, neb je to naše krev, a Karel je už velký a chytrý a má velkou budoucnost. Odpusť, že tak píši, jsme celí rozčileni a věříme, že nás zachráníš a že budeš mít rád naše děti, neb máš dobré srdce. Přijď určitě. Až Tyldička vyroste, šla by ráda k strýčkovi za hospodyni, uvidíš, jak je milá. Nepomůžeš-li nám, můj muž to nepřežije a ty děti budou žebráci. Zdraví Tě, drahý Jiří, Tvá nešťastná sestra Tylda.

P. S. Stran Růženy jsi říkal, že jsem lhala. Až přijede můj muž do Prahy, přinese Ti doklady. Růžena si nezasluhuje Tvé podpory a šlechetnosti, neb dělá nám hanbu. Může se raději vrátit k svému muži, on jí odpustí, a ona nemusí ujídat chleba nevinným dětem.”

Jiří odhodil dopis. Bylo mu hořko a ošklivo. Z rozdělané práce na stole zavála na něj zoufalá prázdnota, těžká koule hnusu stoupala mu do hrdla; i nechal všeho a šel k Růženě. Byl již na schodech před jejími dveřmi, ale tu mávl rukou, sestoupil a coural sám po ulicích. Viděl zdálky mladou ženu v kožišinách, zavěšenou do důstojníka; rozběhl se za nimi jako žárlivec, ale Růžena to nebyla. Viděl jasné ženské oči, slyšel smích na růžových rtech; viděl ženy zářící, zvonící štěstím, důvěrné, plné radosti a krásy. Unaven vrátil se konečně domů. Na jeho pohovce ležela Růžena a plakala. Tyldin dopis válel se otevřen na zemi.

“Ta skrblice,” vzlykala vášnivě, “že se nestydí! Chce tě okrást, Jirko, o všechno okrást; nedej se, nevěř jí ani slovo!

Ty nemáš ponětí, jaká to je prohnaná a lakomá ženská! Proč mne pronásleduje? Co jsem jí udělala? Kvůli tvým penězům... mne... tak ostouzet! Jde jí jen... jen o tvé peníze! Vždyť je to hanba!”

“Má děti, Růženo,” namítal Jiří tiše.

“Nemusela si je udělat,” vykřikla drsně, dusíc se pláčem. “Vždycky nás okrádala, má ráda jen peníze! Pro peníze se vdávala, odmalička se chlubila, že bude bohatá... Vždyť je hnusná, nízká, hloupá, – řekni, Jirko, co na ní je? Víš, jaká byla, když se jim vedlo lépe! Tlustá, nadutá, nepřátelská... A teď by si chtěla... vzít na mně... Jiří, ty bys to dovolil? Ty mne zas vyženeš? Spíš se utopím, než bych šla zpátky!”

Jiří poslouchal s hlavou skloněnou k zemi. Ano, teď to děvče bojuje o všechno, o svou lásku, o své štěstí; pláce vztekem, její hlas zní vášnivou nenávistí ke všemu ostatnímu, k Tyldě, ale i k němu, který jí může vše vzíti.

Peníze! To slovo jako bičem švihlo Jiřího, kdykoliv je řekla; připadalo mu nestoudné, špinavé, urážlivé...

“... Bylo to pro mne jako zázrak, kdyžs mně nabídl peníze,” plakala Růžena. “Vždyť je to pro mne svoboda a všechno! Sáms mně je nabídl, Jirko, neměls je vůbec nabízet, kdybys mně je chtěl zase brát! – Teď, když na ně počítám...”

Jiří už neposlouchal. Zdálky slyšel žaloby, výkřiky, pláč... Cítil se bezmezně ponížen. Peníze, peníze, – ale copak šlo jenom o peníze? Kristepane, co se to stalo? Proč zhrubla ustaraná a mateřská Tylda, proč křičí ta druhá, proč zhrublo a znechutilo se mé vlastní srdce? Copak šlo vůbec o peníze? Pocítil divnou schopnost a skoro chuť urazit Růženu, říci jí něco surového, ponižujícího, pánovitého...

Vstal s jakousi lehkostí. “Počkej,” řekl chladně. “To jsou mé peníze. A já,” dokončil s velkolepým propouštěcím gestem, “si to rozmyslím.”

Růžena vyskočila s očima plnýma úleku. “Ty... ty...,” koktala. “Ale ovšem... rozumí se... Prosím tě, Jirko,... tys mně snad nerozuměl... to jsem nemínila...”

“Je dobře,” uťal suše. “Říkám, že si to rozmyslím.”

Blesk nenávisti šlehl očima Růženy; ale hryzla se do rtů, sklonila hlavu a odešla.

Nazítří ho čekala doma nová návštěva: Tyldin muž, těžkopádný, rudý, plný rozpaků a psí pokory. Jiří se dusil hanbou a zlostí a ani neusedl, aby přinutil návštěvu státi.

“Co si přejete,” řekl netázavým tónem úředníka.

Těžkopádný muž se zachvěl a dostal ze sebe: “Já... já... totiž Tylda... posílá nějaké dokumenty... které jste si přál...,” a jal se zimničně hledati po kapsách.

“Naprosto nepřál,” odkývl Jiří rukou. Nastala mučivá pauza.

“Tylda vám psala... švagře...,” začal nešťastný továrník rudna ještě více, “že náš závod, zkrátka, kdybyste se