“Děkuju, jen trochu čaje.”
“Mám slaninu, člověče, z Moravy, víš? Nebo vejce – – Vždyť ani nevím, kolik je hodin! Karle, to už je doba, co jsme se neviděli, viď? Chtěl bys víno?”
“Nechci.”
“Jak chceš, jen řekni. No tak vidíš... Dej pozor, tady jsou stupně!”
“Já vím.”
Konečně ho tedy měl Vojtěch doma. Smál se, něco mlel, nabízel kdeco, omlouval se, “to víš, starý mládenec,”
sháněl kouření a uprázdňoval židle, sotva pozoruje, že mluví sám; ale při tom všem tkvěla v něm bdělá, nepokojná, pátravá myšlenka: něco se s ním stalo.
Karel seděl zachmuřen a roztržit. Udělalo se tíživé ticho. “Něco se ti stalo?” vyhrkl Vojtěch.
“Nic.”
Vojtěch zavrtěl hlavou. Takhle bratra neznal. Bylo z něho cítit víno a holky. A je to přece ženatý člověk; má mladou ženu, mírnou jako ovce, hezkou a pokornou; po léta sedí doma, rozšafný autoritář, domostroj, vzor životní ekonomie; trochu tvrdý, metodický, přesný, sebe sama si nadmíru vážící muž. Byl kdysi velice nemocen; od té doby založil si život úžasně hygienický a pravidelný, jako by život sám stál za to, být denně a denně vykupován pořádkem a sebekázní. A nyní tu sedí, nasupen, mračně střízliv jako člověk, který se probouzí po prohýřené noci; tuhle sedí s výrazem nevýslovno jak napjatým a tvrdě, zle cosi překusuje. Vidíš přece, jak ukrutné je, co se v něm děje!
Byly tři hodiny zrána. Vojta se uhodil do čela. “Ten čaj, proboha,” vzpomněl si s ženskou horlivostí a hnal se do kuchyňky. Zima ho rozrážela. Zabalil se houní jako babka a vařil vodu nad modrým plamenem líhovým, tuze potěšen, že se může mechanicky zaměstnat. Chystal šálky a cukr, upokojoval se důvěrným cinkáním věcí; jen štěrbinou nahlédl do pokoje, a tam, hle, stojí bratr u otevřeného okna, jako by naslouchal hukotu vltavských jezů, širému a pevnému hlasu, jejž jako závoj obestírá sychravý šelest deště.
“Není ti zima?” staral se Vojtěch.
“Ne.”
V teskném napětí stál Vojta u dveří. Tuhle, na jedné straně, tichá a temná dírka, právě sdostatek oživená milým sípěním kahanu, ach, dírka přemilá, teplý doušek, radost být doma, líbeznost pohostiti někoho; a tuhle, na druhé straně, okno dokořán otevřené, naplněné velebným hlasem řeky a tmy, neboť snad noc sama valí se jezem Vltavy, že tak hučí; a v okně vysoký, vztyčený člověk, podivně cizí, podivně vzrušený: tvůj vlastní bratr, kterého nepoznáváš. Vojtěch stál na prahu jako na rozhraní dvou světů: svého světa intimního a bratrova cizího, neobyčejně jaksi velikého a strašného v této chvíli. Věděl, že do něho bude zasvěcen, že bratr mu přišel vlastně říci něco svrchovaně závažného; bál se toho, děsil se přímo, naslouchaje přitom s bdělou, mikrofonickou pozorností sípění kahanu a širému hučení řeky.
Mateřsky nese Vojta horký, rudý čaj na stůl a domlouvá se: “Řekni jen, chceš-li něco sníst.” A už tu je se slaninou a keksy, nutí do jídla, pobíhá; cele zženštěl jako lítostná tetka. Karel jen upil čaje a už, zdá se, zapomněl na svou žízeň. “Tak vidíš,” začal a umlkl. Sedí tu vrývaje tvář do dlaní a už zas nemyslí na to, že chtěl promluvit.
Najednou se vztyčil. “Poslechni, Vojto,” začal, “to jsem chtěl říci... Byla to hloupost s tím naším sporem. Prosím tě, nemysli si, že mně záleží na penězích. Snad sis to myslel. Mně je to jedno, ale není to pravda. Šlo jen o pořádek a pak... Mně na penězích nesejde ani tolik,” křikl vzrušen, luskaje prsty. “Ani tolik. A na ničem. Já se obejdu beze všeho.”
Vojtěch úplně zjihl. Zmíry pohnut propukl v ujišťování, že na to už dávno nemyslí, že chybili oba, a bůhví co ještě... Karel ho neposlouchal. “Tak už mlč,” řekl, “o tom já vůbec nechci mluvit. To je docela vedlejší. Chtěl jsem tě jenom – poprosit,” vypouštěl z úst jaksi váhavě, “abys něco obstaral. Vyřiď mé ženě, že jsem vystoupil z úřadu.”
“Proč, proč – –,” užasl Vojtěch. “Ty se k ní nevrátíš?”
“Teď ještě nechci, rozumíš? a snad vůbec – – Na tom ostatně nezáleží. Vždyť může jít k rodičům, bude-li jí smutno.
Já jenom chci mít pokoj. Musím něco začít, mám takový plán – – Ale na podrobnostech zatím nesejde. Hlavní věc je, že musím být sám, rozumíš?”