obličeji pohaslo, když zavřela oči. Zasykl odporem a políbil ji lehce na tvář; jemně, co nejjemněji sňal její ruce ze svých tváří a řekl s těžkým steskem: “Sedněte si, Heleno.”
Usedla jako opilá a zakryla si tváře dlaněmi. “Heleno,” mluvil přerývaně, přecházeje po pokoji, “nechci, aby vás tohle setkání mrzelo. Prosím vás, buďte rozumná. Neznám vás, bůh ví, nevyznám se ve vás vůbec; ale bojím se, abyste zítra na mne nemyslela s výčitkou.”
Helena seděla jako zkamenělá.
“Odpusťte,” řekl trpce, “že dnes myslím na zítřek. Bylo by lépe, aby nebyl žádný. Řekněte, jste si tak jista, že by se zítřek na vás nepomstil?”
Helena, s tváří zakrytou, zavrtěla hlavou.
“Přišla jste, abyste se mně vložila do rukou: Tu jsem, nalož se mnou nějak! Děvče, copak je to možno? Mám vás podržet, sevřít pevněji, složit někam nebo co? Což vím, čím vám nejvíc ublížím? Ach, Heleno, zbavte mne toho, prosím vás; nechtějte na mně, abych rozhodoval co s vámi; jsem bez vůle, ale mám vás rád. Ujměte se sama sebe, Heleno!”
Seděla bez hnutí, ustrnulá, němá; bylo mu jí nesmírně líto a v úzkostech hledal slova nejněžnější, kterými by jí vyložil stav věci. Aby jí byl blíže, sedl si na vysoký okraj pohovky a díval se shora do jejích drsných vlasů.
“Nu, hleďte,” opakoval tiše, “ujměte se sama sebe. Jste čistá a hrdá; nezahazujte se. Znám vás příliš málo; mám pocit, že dnešek je nám poslán osudem jen proto, abych si vás počal vážit nekonečně víc než dosud. Heleno, měl jsem z vás radost jako z panenského děvčete; budu vás ctít jako ženu, která překonala sebe samu. Budete jistá sebou a dokonalá.”
Tu učinila Helena věc neočekávanou a velmi prostou. Jak seděl výše než ona a s koleny zdviženými, odkryla svou tvář a položila se bradou na jeho koleno pohybem zároveň dětským a milostným nevýslovně; v té poloze znehybněla a zavřela oči, jako by chtěla říci: teď si mluv, co chceš.
Byl zmaten, cítil sám předobře lživost všeho, co říká. “Heleno,” počal smutně, “je to velká vina, že nejsem už tak mlád, abych – věřil v lásku? Je to velká vina, že když slyším ,láska‘, myslím hned na bolest a zklamání, na hrubé rozkoše, na styk nejnižší, na lež a rozchod? Je to veliká vina?”
Helena, se zavřenýma očima, zavrtěla hlavou. Cítil na své noze prudce bít tepnu jejího hrdla; rychle dýchala pootevřenými rty, bledá a jakoby spící. Teď, pravila tato úlisná tvář, v tuto chvíli je mi vše jedno; nech mne tak být. Zkrásněla skoro v té nehybnosti; vypadala jako maska ze sloni. Naklonil se k ní a mluvil polohlasně:
“Heleno, láska není to, co byste chtěla; je těžká a vždy ponižující; není pro vás. Kdybych vás viděl jít tou cestou s jiným, s kýmkoliv jiným, volal bych na vás s hrůzou: Heleno, Heleno, nechoďte tudy, to není pro vás; nemůžete přejít, kudy přejdou jiné, zlomí vás, co jiné unesou; nevím, zda proto, že jste moudřejší, nebo nešťastnější.
Nevyznám se ve vás, ale bojím se o vás. Co vám mám ještě říci?”
Helena zrůžověla a zesličněla podivně, její rysy zjemněly, hleděla tajemně štěrbinou očí nikam; pohladil ji po vlasech a řekl měkce: “Heleno, nikdy už nesmíte ke mně přijít.”
Nic se nezachvělo v její líci; každou ránu, zdá se, by unesla v této pozici. Vzdychl a dotkl se její tváře.
“Sbohem, Heleno.”
Poslušně vstala a nechala se odíti do žaketu. Pomáhal jí zatknout jehlice do vlasů; usmála se na něho.
Když odcházela, obrátila se prudce a stiskla mu ruku vší silou. “Jste – tak – – šlechetný,” řekla, zardívajíc se a s očima sklopenýma, jako by mu děkovala, že jí ničeho neudělal. Přese vše musel se kousnouti do rtů.
Od toho dne se nesešli; nebylo to arci dobře možno.
Po létech slyšel opět o Heleně. Mluvila o něm prý se zřejmým nepřátelstvím, jako o někom, kdo jí těžce ublížil.
Bylo mu toho líto – i po létech.
NA ZÁMKU
“D, Mary, D,” opakovala Olga s mechanickou trpělivostí. Malá Mary neochotně odklepávala na pianě lehounkou etudu; na ní zůstaly stát již čtrnáct dní a jde to čím dále tím hůře; Olgu pronásleduje ta protivná dětská melodie už i ve snu.
“D, Mary, podívejte se: C D G D,” předzpěvuje Olga slabým hláskem a přehrává na klavíru. “Dávejte přece pozor: