vyčítavá tesknota: Tedy tak je to... Johanko, Johanko, čím jsem si tohle od vás zasloužil!
Kus po kuse odnosil své věci do svého pokoje a rozložil je po stole; byla to důkladná výstava všeho možného. Co bylo Johančino, naházel v kuchyni zpátky do skříně; chtěl to dokonce pěkně srovnat, ale po jakýchsi pokusech od toho bezradně utekl, nechávaje skříň otevřenu jako po vyloupení. A pak se začal bát, že se Johanka navrátí a že na něm bude, aby s ní vážně promluvil... Ošklivilo se mu to tak, že se počal honem strojit. Zítra jí povím co proto, řekl si; dnes jí stačí, najde-li, že jsem na všechno přišel. – Vzal si jednu z nových košil; byla tuhá jako z papíru a živou mocí nemohl dosáhnout toho, aby zapjal límeček. A Johanka se vrátí každým okamžikem.
Vklouzl honem do staré košile nedbaje už, že je roztřepaná; a sotva dostrojen vytratil se jako zloděj a hodinu se potloukal v dešti po ulicích, než byl čas jíti na banket. Na večírku byl osamělý; pokusil se navázat důvěrně se starými známými, ale sám bůh ví, jak ta léta se nakladla mezi něj a lidi; hleďme, vždyť si sotva rozumíme! Ale neměl to nikomu ve zlé; postavil se stranou a usmíval se oslněn světlem a ruchem... až se v něm neznámo odkud zrodilo nové leknutí: jak to vypadám! Vždyť tuhle z košile mi visí nitě, tuhle mám skvrny na fraku, a jaké boty, můj bože! Byl by se propadl do země, hledal kde se ukrýt; ale odevšad září skvoucí náprsenky, ach, kudy se nenápadně ztratit? Bál se, kdyby udělal krok ke dveřím, že by se všechny zraky k němu naráz obrátily. Potil se rozpaky; tvářil se, jako by nepohnutě stál, a zatím pracoval chodidly, aby se po centimetrech nepozorovaně přišoupal ke dveřím. Jeden starý známy, božínku, kolega z gymnázia, se u něho zastavil: to ještě scházelo!
Odpovídal mu zmateně, div ho neurazil; oddychl si, když zase osaměl a měřil svou vzdálenost ke dveřím.
Konečně vyvázl ven a běžel domů; nebyla ještě půlnoc.
Cestou mu zas přišla do hlavy Johanka. Vzrušil se rychlou chůzí a sestavoval si v mysli, co jí řekne. S neobyčejnou lehkostí se v něm vázaly dlouhé, energické a důstojné věty, celý diskurs přísného soudu a konečné blahovůle.
Ano, blahovůle, neboť nakonec jí odpustí. Nevyhodí ji na ulici. Johanka bude plakat a prosit, bude slibovat, že se polepší; vyslechne ji mlčky, nepohnutě, ale nakonec jí řekne vážně: Johanko, dávám vám příležitost napravit váš nevděk; buďte poctivá a věrná; víc na vás nechci. Jsem starý člověk a nechci být krutý.
Rozjařil se tím tak, že ani se nenadál, a už byl doma, už odemykal dveře. Johanka ještě svítila. Jen co maličko mrkl skrze záclonku do kuchyně, a hleďme! Co je to? Johanka rudá, opuchlá pláčem pobíhá po kuchyni a hází své věci do kufru. Užasl strašně. K čemu kufr? Šel do svého pokoje po špičkách, zmaten, stísněn, jako zařezán. Copak se Johanka stěhuje?
Tuhle jsou na stole všechny ty věci, které mu nakradla. Dotýkal se jich, neměl z nich už nejmenší radost. Aha, řekl si, Johanka našla, že jsem ji usvědčil ze zlodějství, a myslí si, že dostane výpověď na hodinu; proto už skládá.
Dobrá, nechám ji při tom... do rána, ať je vytrestaná: teprve ráno s ní promluvím. Ale snad... snad ještě teď přijde odprosit! Bude mně tu plakat; padne na kolena a kdesi cosi. Dobrá, Johanko, nechci být krutý; můžete zůstat.
Sedl si, ustrojen ve fraku, aby čekal. Bylo už ticho, nekonečné ticho v domě; slyšel z kuchyně každý Johančin krok, slyšel vzteklé bouchnutí víka, a ticho. Co je to? Vyskočil zděšen a naslouchal: dlouhé, hrozné zavytí, něco zrovna nelidského; nyní se to drobí v štěkot hysterického vzlyku; je slyšet úder kolen o podlahu a tenké sténání. Johanka pláče. Byl sice na něco připraven, ale tohohle se nenadál. Stál s tlukoucím srdcem a poslouchal, co se tam, za zdmi, v kuchyni děje. Nic, jen pláč. Teď se Johanka vzpamatuje a přijde prosit.
Přecházel po pokoji, aby zase nabyl pevnosti; ale Johanka nešla. Chvílemi postál a naslouchal; její pláč se táhl v neochabující, pravidelné jednotvárnosti jako vytí. Bylo mu úzko ze zoufalství tak strašného. Půjdu k ní, odhodlával se, a řeknu jí jenom: “Tak si to pamatujte, Johanko, a neplačte už; já na to zapomenu, budete-li hodná.”
Najednou prudké kroky, dveře práskají, ve veřejích pokoje stojí Johanka a vyje; strašno vidět její tvář naběhlou pláčem.
“Johanko,” vypravil ze sebe.
“To... to jsem si... vysloužila,” dere se z Johanky. “Místo uznání... Jako se zlodějkou... Taková hanba!”
“Ale Johanko!” vykřikl ustrašen, “vždyť jste mně vzala tohle všechno, vidíte to? Vzala jste to nebo ne?”
Ale Johanka neslyší. “Jak si to mám dát líbit... Taková hanba! Prohlížet mně skříň... jako... nějaké... cikánce!
Takovou hanbu udělat mně, mně...! Tohle neměl milostpán dělat... Nemá právo... urážet... Toho bych se... do smrti... do smrti nenadála! Copak jsem zlodějka? Já, já že jsem nějaká zlodějka?” vykřikla ve vášnivé bolesti.
“Jsem nějaká zlodějka? Já, z takové rodiny! To... to jsem nečekala a... nezasloužila!”
“Ale – Johanko,” řekl zchlazen, “mějte přece rozum: jak se tyhle věci dostaly do vaší skříně? Je to vaše nebo mé?