36

“Nespím.”

“Čím víc bídy člověk uvidí, tím víc má se světem společného. Já jsem našel cit společenství: není to vůbec soustrast, je to osvícení a vytržení; není to lítost, ale nadšení. Ty sám –” (tak kázal stoje, s rukou napřaženou; opilost, dříve překonaná vzrušením, ho uchvacovala stále mocněji) – “ty sám pak vidíš každou bolest a objevuješ každou zvrhlost a nemoc, a cítíš, že je tvá vlastní. Ty sám jsi chudý a bídný, zloděj a nevěstka, opilec a zoufalec; ty jsi, co vidíš. A tu žízníš jen po tom, abys nesl všechnu bídu a každou nemoc, všechno zavržení abys vzal na sebe; dychtíš a prahneš po tom, aby ses ukojil. Nedáš almužny chudému, protože staré křivdy nevyrovnáš; ale sám budeš chudý, ty sám musíš být stejně chudý, aby ses vyrovnal. Musíš být nemocen, opilý, štvaný, uražený, zablácený a zvrhlý. Musíš dojít vrcholu. Musíš dojít toho nejdokonalejšího vrcholu. Dosti, dosti jsi uměl, zapomeň na vše; nyní se musíš učit. Ale Vojto,” obrátil se náhle neobyčejně mile, “viď, tobě se chce spát?”

“Ne, skutečně ne,” ujišťoval Vojtěch horlivě.

“Jdi si lehnout, já musím něco napsat. Spi, prosím tě, překážel bys mi.”

“Ne, Karle,” prosil Vojtěch, “já nebudu spát; piš si, já si jen tak lehnu, abych ti nepřekážel; ale potom ti něco řeknu.”

“Nu dobře, jen spi,” opakoval Karel, sedl si ke stolu a složil hlavu do dlaní.

Tiše natažen v posteli přemýšlel Vojtěch, co řekne bratrovi. Byl zmaten a rozlítostněn; hledal nějaká obzvláště láskyplná slova, podobná zářícím pohledům. Slova pozorná, jakými mluvíme k nemocnému. Něco, čím by ho potěšil a odměnil.

Polozamčenýma očima se díval na bratra. Je skloněn nad stolem, jako by studoval. Vždycky se učil tak těžce a tvrdošíjně. Vždycky míval vášnivé záliby, které přemáhal učením. Byl tak ctižádostivý a prudký. Mladý piják, který jednoho dne přestal vůbec pít, protože si to umínil. Nebo si umínil vstávat v pět hodin ráno. Vstával a učil se, zatímco Vojta chrněl ve svém pelíšku, rozkošnický a tepla chtivý jako kočka. “Vojto, Vojto, vstávej, už je sedm.” Vojta nic, jako by neslyšel; ale zatím slyší šustit péro po papíře, a je mu jaksi blaze, že někdo žije tak blízko něho. Za nic na světě by neotevřel oči. Nechce si přetrhnout sen; ale to vlastně není sen (usmíval se Vojtěch), to se mně opravdu stalo, když jsem byl snad v kvartě: kluci ze septimy, Karlovi spolužáci, mne zavedli do vinárny, počkej, Kislingr to byl a Dostálek, ten už zemřel... Tu slyší Vojtěch zpívat harfenici: “A já jsem Esmeralda, jihu věrná dcera, Esmeralda, Esmeralda – –” Líbí se mu to, ale má strach, že ho vyženou; dělá se maličký, aby ho nikdo neviděl. Schovává se za stolem a jen se dívá na tu slečnu, co roznáší víno. Teď, s pažemi vzhůru, si rovná vlasy a prozpěvuje; teď s kýmsi mluví, skloněna k jeho tváři, klečíc jedním kolenem na židli, hle, rudý podvazek pod kolenem druhým; Vojta neví kam s očima, stydí se za ně, žárlí a dívá se – – A teď mne vidí, panebože! Jde přímo k němu, trochu se kolébajíc; položila se přes celý stůl, hledí na něj blizoučko divnými paprskujícími zorničkami, bzučí písničku o lásce a tiše, laskavě se směje; Vojta cítí její vlahý dech na rtech a je mu do pláce hanbou a láskou. Chtěl by něco říci, ale neví co; také ona neví, a proto jen šeptá písničku o lásce a dívá se mu do očí přeblízkým, jasným pohledem. Co na mně chtěla? Proč nic neřekla? Vždyť už tu nejsou hoši, ale sedí tu Karel, píše na archovém papíře a praví: nyní se musíš učit. Než Vojta dělá, jako by neslyšel; uč se co chceš, myslí si, ale mne teď nech spát.

Když se Vojtěch probudil, byl bílý den; užasl, že leží v posteli polooblečen, rozpomněl se trochu a hledal Karla.

Karel ležel na pohovce a spal; měl tváře povadlé, až k bolesti unavené, a vypadal stár. Tu Vojtěch tichounce, aby ho neprobudil, hledal, co to včera psal. Našel dopis v zavřené obálce, i roztrhl obálku a četl:

“Pane ministře,

pro chorobu vzdávám se svého úřadu a žádám o propuštění bez penze.

N. N., bývalý rada”

Vojtěch zavrtěl hlavou a hledal dále. V koši na papír bylo několik zmačkaných a přeškrtaných a roztrhaných archů, i rozbalil je a četl:

“Vážený pane!

Srovnejte, prosím, akt, který mně byl včera odňat, s přílohou B3 ve svazku M-XXIII s diktátem ministra tamtéž a s kopií dopisu ze 17. IX. tamtéž, aby se zjistilo, že chybné rozhodnutí se nestalo mou vinou, nýbrž že jsem dostal špatný materiál z protokolu. Nahlédnete sám přes své mládí, že ministr mne neprávem”

Zde byl dopis přetržen s patrnou zuřivostí a zmačkán. Další arch měl podle všeho nésti začátek nějakého