Tehdy to začalo, vzpomíná Marie. A od té doby je to každé neděle. Cože dnes tak dlouho spí? – Přijde a škrabe se na zádech. “Mluvila jsi s Baudyšem? A jak často? A co, jak vydělává?” Pak začne o sobě. Není peněz, potřeboval by nový klobouk – jeho je už opravdu hnusný; ale co platno, “když domácnost všechno pohltí”. Mluví sám. Marii stoupá ošklivá koule do krku, chtěla by ji vyvrhnout. Muž kývá hlavou a končí s podivným smutkem: “Ty se ovšem o nic nestaráš.”
Marie pohlíží na postupující paprsek a zatíná si nehty do dlaní. Aspoň tuto vzpomínku kdyby si mohla ušetřit! Bylo to jednou v bytě milencově – právě po takové neděli; Baudyš ji posadil na pohovku, ale ona se bránila a plakala; považovala za nutno plakat a dlouho, dlouho se nechala prosit o vysvětlení: že je muž lakomý, že jí nechce dát na šaty a na nic... Milenec poslouchal mračně a jaksi zchlazen; byl tak... snad těžkopádný, že v duchu počítal, co to může stát. Konečně řekl váhavě a nerad: “O to, Marie, se tedy postarám.” Marie cítila, že nyní by mohla plakat beze lži, ale zatím musila se nechat líbat; ach, více než to, ach, více než co doposud!
Příště ji čekal s darem; byla to látka na šaty, jež se jí nelíbila; a vracela se domů zlomena studem. Až po tyto dny se stýkala se svým milencem jako paní s manželem; její objetí bylo vážné a oddané; nyní však zavírala oči nad sebou, aby se neotřásla. Když stříhala látku, přišel muž. “To je od Baudyše?” tázal se oživen.
Marie vzdychla a jala se šíti dlouhými stehy. Šila si hedvábnou blůzu; i na tu jí koupil milenec. Až podivně se mu zalíbilo ji zahrnovati dary nákladnými, přepychovými a svůdnými. Někdy si myslila s radostí, že ji má tak rád.
Někdy však cítila jinak, bývalo jí hrozně nevolno; tatam byla její zdrženlivá, trpná láska, z těch darů vál dech horečný a rozmařilý, a Marie nutila se k nepřirozené, lehkomyslné bujnosti, jež nezrála v jejím pokojném a silném těle. Byla to palčivá změna, kterou milenec přijímal jako žíznivý piják, ale Marie jako cosi neodbytného a odporného. Připadalo jí to nevýslovně hříšné, protože to bylo proti její přirozenosti; nemohla se však bránit a spolkla vše, zoufale a marně se snažíc nemyslit na to. Před týdnem ji nutil, aby pila víno; byl sám opilý. Odmítla pít, ale když pak dýchal do ní jeho zpitý, horoucí, rozvášněný dech, byla by hrůzou vykřikla.
Paprsek slunce se tiše přesunul na fotografii její matky. Byla to kulatá, jasná, radostná tvář venkovské ženy, jež zrodila děti a požehnaně vrátila životu vše, co jí dal. Ruce klesly Marii do klína; i mužův dech utichl, bylo palčivé horko a ticho nejútlačnější. Tu zahekal vedle muž, pohovka zapraskala, podlaha skřípěla pod nejistými kroky.
Marie jala se rychle šíti. Manžel otevřel dveře, hlasitě zazíval a celý rozepjat, zpitomělý spánkem, zpocen, drbaje se v týle vešel k ní. Marie ani nezvedla oči a šila tím rychleji.
Muž přecházel v ponožkách po pokoji, kolébal se nad ní, zívl a řekl:
“Co to šiješ?”
Marie neodpověděla, jen rozhodila svou práci, aby viděl.
“To máš od Baudyše?” tázal se bez zájmu. Vzala do úst jehlu a neodpovídala. Muž vzdychl a znalecky ohmatával hedvábí, jako by tomu rozuměl. “To máš od Baudyše,” odpověděl sám na svou otázku.
“Už dávno,” řekla Marie koutkem úst.
“Áhaha,” zívl muž a začal přecházet po pokoji.
“Prosím tě, vezmi si aspoň střevíce,” ozvala se Marie po chvíli.
Muž mlčel a přecházel dál. “No co,” začal, “pořád ty hadry! Nač jen... takové hlouposti,. Že ti není líto peněz. Že ti, Marie, není líto peněz!”
“Však ty to neplatíš,” řekla Marie tvrdě. Věděla, že začíná týž hovor jako po tolik nedělí.
“Neplatím,” opakoval muž. “To víš, že neplatím. Kde bych měl na to vzít? Já... musím platit jiné věci. Mám zase vyplatit pojistné... Na zbytečnosti nemáme. Ty nepočítáš, co se vydá. Sto dvacet na činži. A pojištění. Tobě je všechno jedno. Mluvila jsi s Baudyšem?”
“Mluvila.”
“Ach ba, bože,” zívl muž a díval se Marii do práce. “Že ti, Marie, není líto těch peněz. Co to může stát, taková látka, nevíš?”
“Ne.”
“Kolikrát jsi s ním mluvila ten týden?”
“Dvakrát.”