8

se jí včera, proboha, vyznával z lásky? Co se s ní stalo? Jaký hysterický záchvat? Snad to patří vůbec na jinou adresu, napadlo ho, a běžel, aby znovu prozkoumal to bláznivé psaní. Běda, není pochyby: ten miláček jsem už já.

Což jsem s ní kdy mluvil o lásce, cožpak jsem jí kdy něco lhal? Arciť, byla mně milá; ale jen proto, ano, právě proto, že to nemělo pranic s láskou... Bože, co se to stalo?

Četl znova její dopis, cítil v něm její dech horečný a vzlykající; divý, šílený musel být boj té mužské panny, než tak ztratila hlavu. A což, zastavil se v zlobném podezření, byl-li vůbec jaký? Snad jen čekala na mou první slabost, aby mne přepadla svou hysterickou náručí! Hle, naříkal jsem, zastonal jsem; opravdu vhodná chvíle, aby na mé lože složila své tíživé panenství. Ach, Heleno, zachvěl se, odpusť mi, to jsi neučinila. Chtěla jsi mi pomoci, mně zklamanému, chtěla ses nějak obětovat a udělat něco velikého, ach, hloupá! jak sis to vlastně představovala?

Ještě jednou zkoumal pozorně její dopis; bylo mu stále ošklivěji. Písmo je nepříčetné, psáno bylo v pološeru, ruce měla vlhké potem, což svědčí o krizi. Není tu stínu vypočítavosti, ale také ne velkodušné a pošetilé oběti. Chtělo se jí líbat, a více než to. Je jí dvacet pět let. Přesilná a strašná je vzpoura těla. Vzpomněl si na její palladickou ladnost, na bezpohlavní čistotu jejího nevykvetlého ženství. Něco potřísňujícího padlo na ni. Ubohá Heleno, kdybys aspoň byla krásná; nikdo by se pak nepodivil tvé vášni a nesnížila by tě v očích nikoho. Ale nejsi krásná, i nezbývá než být k tobě nespravedlivý. Jdi, Heleno; je-li co jisto na světě, je to, že tě nemiluji.

A opět na ni vzpomněl, vzpomněl si na ni v dobrém a viděl její čiré, líbezné oči. Ne, Heleno, moudré děvče, nevěřím ani tomu; není to měsíční nepokoj ženy, není to tělesná bouře, nýbrž nějaký divný omyl. Tvé srdce se pomátlo, zítra zas bude jasné a pokojné; ale běda, tu vzpomeneš na svůj čin, a bude ti přehrozně studem a ponížením. Budeš sebou pohrdat, rozryješ se hanbou nejpalčivější a nikdy už, nikdy mně nebudeš chtít přijít na oči. Ach, Heleno, jak vám to mám říci? Nemyslete na to, věděl jsem hned, že to tak není; spálil jsem to psaní a rozfoukl popel, nevím už, co tam bylo psáno; patrně něco v ten smysl, že mne máte ráda způsobem nejšlechetnějším.

Vrhl se ke stolu a začal psát:

“Heleno,

děkuji Ti za slova lásky; je mně jako člověku nehodnému. Dáváš mi více, než dovedu svým bídným srdcem oplatit. Jsem člověk opotřebovaný, dívenko, a svět mne neudělal tak dobrým, jak bys Ty zasloužila.

A nyní, drahá Heleno, můžeme opět být moudří. Pronesla jste slovo, které se muselo říci; jste statečná a obdivuhodná. Bylo už nutno, abychom upřímně...”

Položil péro. Je nicméně jasno, že ji nemiluji; jak je možno, abych jí to neřekl? Čmáral si mechanicky po podložce slovo “nikdy; vtom zazněl zvonek. Slyšel služku otevírat; někdo tiše mluvil a zaklepal na jeho dvéře. Řekl “dále”, ale nikdo nevstupoval. Šel sám otevřít; o veřeje opírala se Helena, tisknouc obě veliké ruce k prsoum.

“Račte, slečno,” řekl sevřenými zuby, a zavíraje za ní dvéře, zalomil rukama: “Jak jen můžete, Heleno, jak jen to můžete!”

Helena pohlížela stranou, rty se jí žalostně chvěly. “Přišla jsem ti říci...,” začala.

“Vím, co chcete říci,” pře rušil ji zoufale. “Sedněte si, Heleno!”

Sedla si na okraj pohovky s očima sklopenýma a drtila v prstech svou kabelku. “Přišla jsem – – vás poprosit, abyste mi vrátil to psaní.”

“Právě jsem vám začal psát,” odpověděl tiše. “Jak jste mne polekala!”

Zvedla k němu oči plné zoufalství.

“Nu což, Heleno,” řekl měkce, “jak jste spala?”

Vstala, odhodila kabelku, sejmula klobouk a svlékala si žaket; bylo hrozné, že ji k tomu sám nevybídl. Žaket se jí zachytil na nějakém knoflíčku, nemohla jej odpoutat třesoucími se prsty; nehnul se, aby jí pomohl. Trhala prudce a slepě, až něco prasklo; pustila žaket na zem, sklonil se rychle, aby jej zvedl, a tu ho chytila oběma rukama za hlavu.

Prudce se vztyčil s očima temnýma záštím; ale jak ho křečovitě držela, zakolísala jeho pohybem a byla by upadla; musel ji zachytit oběma pažema. Tu uvolnily se její ruce, cítil, jak její prsty se třesou na jeho tvářích laskajícím, horoucím chvěním, jak leží celou vahou v jeho náručí; s hlavou zvrácenou nazad, oči zavřeny, suché rty zdviženy jako k smrtelnému políbení nad obnaženými, jektajícími zuby, mezi nimiž chvěla se špička jazyka, s lící šedivě bledou a roznícenou; tak zvedala k němu tvář v úžasu vášnivého očekávání. Byla přímo ošklivá; vše v tom