37

pojednání; stálo tam pouze:

“Chceš-li se státi filozofem, musíš”

I tento arch byl zmačkán a roztržen, snad po dlouhém bdění.

Vojtěch pečlivě složil ubohé papíry a s trnoucím hořem lítosti se zahleděl na spícího bratra. Vidíš, je už šedivý na skráních; opuchl pod očima a zdá se chorý. Vojtěch ho pozoroval se zamyšlenou pozorností; pak se potichu dostrojil, zamkl za sebou a běžel do bratrova úřadu.

Měl tam známé, i bylo mu snadno zvěděti, co se včera stalo. Odpoledne přihnal se do oddělení ministr zrovna bez sebe zlostí. To je ničemnost, volal hned ve dveřích; kdo tohle udělal, je buď blázen, nebo nepoctivec. To sice neřekl výslovně, ale naznačil to ještě hůře. A kdo prý tohle udělal? křičel mávaje nějakým konceptem. Všechno se třáslo strachem; tu řekl Karel: “To je můj akt,” a chtěl se hájit. “Mlčte, pane,” křikl ministr, roztrhl akt a hodil jej na stůl nejmladšímu úředníku v oddělení, svému oblíbenci: “Opravte to, pane!” A práskl za sebou dveřmi.

Všichni zůstali jako ztuhlí. Karel, bledý a napohled mechanický jako loutka, zavřel svůj stůl a beze slova odešel. V

pět hodin se vrátil a pracoval, zatímco všichni šli domů.

Nikdo ostatně nevěřil, že by se dopustil nějaké chyby; než on nechtěl s nikým mluvit. – Tu tedy Vojtěch skoro mocí pro nikl k ministrovi, muži hroznému a výbušnému; a po půlhodině se objevil ve dveřích, rudy, vyčerpaný, ale s očima vítěznýma; dokonce sám ministr ho doprovázel až do dveří, aby mu ještě jednou potřásl rukou.

Vojtěch letěl domů; našel Karla sedícího mračně na pohovce, chabého únavou a opoutaného nějakým kruhem myšlenek.

“Karle,” hlásal Vojtěch triumfálně, “máš jít k svému ministrovi.”

“Nepůjdu,” řekl Karel roztržitě.

“Půjdeš, protože – – protože se ti chce omluvit; tuze tě prosí, abys přišel, aby ti vyslovil svou lítost a – – důvěru. A svou vážnost,” vzpomínal Vojtěch honem na slova předem přichystaná.

“Proč jsi tam chodil,” mluvil Karel s jakousi tíhou. “Vždyť je to zbytečné, nechci to a – chci mít pokoj, Vojto. Mně je tak lépe. Nech mne už, prosím tě. Mně jde teď o věci nesmírně vážnější...”

Bylo neladné ticho. Vojtěch si v zoufalství hryzl nehty. “A co tedy, řekni, budeš opravdu dělat?” ptal se konečně.

“Nevím,” řekl Karel s nechutí a jal se přecházeti po pokoji.

Někdo zazvonil. Byl to šofér. “Pan ministr posílá svůj vůz pro pana radu,” hlásil ve dveřích.

Karel sebou trhl; podezřívavě pátral v očích bratrových, není-li to snad smluvená hra; viděl však jen naivní překvapení.

Tu ho zaplavilo něco absurdně citového, pohnutí, jímž člověka neočekávaně přemáhají vlídné maličkosti. Slzy mu vstoupily do očí; zarděl se a obrátil se k oknu. Zrovna před oknem svítila karosérie krásného vozu.

“Nu tož,” řekl váhavě, “pojedu.”

Začal náhle velmi spěchati; i Vojtěch mu pomáhal se složitým a zmateným spěchem, že měli sotva čas si říci sbohem.

Když Vojtěch přistoupil k oknu, byla už ulice prázdná; a protože mu bylo pusto a teskno, šel ohlásit Karlově ženě, že se její muž vrátí.

TRIBUNÁL

V malé staniční budově konal se soud. Přivedli člověka, kterého chytli v okamžiku, kdy dobíjel raněného. Byl ještě mlád, sinalý, zbrocený potem hrůzy; ze rtů rozbitých ranou pažby mu stékala krev, kterou rozmazával po tváři úžasně potřísněnýma, až na kost odřenýma rukama. Byl k zvracení strašný; třásl se na celém těle, špinavý, podlý a ubohý až do nelidství.

Předsedající důstojník mu kladl otázky. Člověk neodpovídal. Neřekl ani svého jména. Těkal jen očima v šílenosti úděsu a zášti. Pak vypovídali vojáci, hlučně, se mstivou chutí. Případ byl ostatně jasný: dorazil vojáka raněného a stahoval mu náramek s hodinkami. Předsedající bubnoval prsty na stůl, na němž ještě včera klapal Morseův aparát; nebylo dále nač se tázat. “Na základě stanného práva,” řekl tedy, “odsuzuju toho člověka k zastřelení.

Odveďte ho!” – Člověk nechápal ani slova; nechal se odvádět potahuje a utíral si rty krvavýma rukama. Bylo po soudu.