5

“Dvakrát,” opakoval zamyšleně. “Škoda těch peněz. Vždyť už máš tolik těch hadrů! Poslechni, Marie!”

Mladá žena sklonila hlavu; teď to přijde.

“Už dva roky jsme nic neušetřili. Tak je to, Marie. A kdyby přišla nemoc nebo něco... Jen když máš parádu, viď?”

Marie zarytě mlčela.

“Potřebovali bychom něco uložit; a pak uhlí na zimu. Rád bych, abych k stáru... abys ty měla... Aspoň na své vlastní stáří bys mohla pamatovat!”

Bylo mučivé ticho; Marie provlékala jehlu, ani nevěděla čím. Muž díval se oknem přes její světlou hlavu a chtěl něco říci; tu se mu roztřásla ubohá, neholená, obědem potřísněná brada...

“Přestaň,” vykřikla Marie.

Brada zapadla, muž naprázdno polkl a řekl: “Víš, i já bych potřeboval šaty; ale já vím, že na to nemáme. Tak je to, Marie.”

Sedl si shrben a díval se do země.

Marie ryla jehlou v hedvábí. Ano, dnes týden říkal totéž; byla by se rozplakala nad jeho zvetšelými šaty.

Převracela je denně, znala každou jejich roztřepenou nitku; styděla se už, když v nich šel do kanceláře.

Včera byla u milence; šla k němu s hotovým plánem, ale nedopadlo to tak, jak chtěla. Sedla si mu na klín (myslila, že je to nutno vzhledem k okolnostem) a nutila se do rozpustilého veselí; byl hned ve střehu a ptal se, co chce.

Smála se a řekla, aby jí už nekupoval dary; že by si raději koupila sama, co chce, jen kdyby na to měla... Podíval se na ni a pustil ruce. “Vstaň,” řekl a zvedl se, přecházel po pokoji, pak odpočítal dvě stě korun a položil je vedle její kabelky. Ach, schválně nechala kabelku na stole, myslila na to předem; proč to nepochopil, proč ji nechal, aby pak při loučení musila sbírat ty papíry a chvatně, neobratně je cpát do kabelky? Proč se aspoň neodvrátil, když to činila, proč se na to díval upřeným a pozorným pohledem? Marie sledovala suchýma, velikýma očima špičku své jehly; drásala nevědomky hedvábí, trhala do něho klikatou díru s bezvědomou pozorností...

“Tak je to, Marie,” ozval se muž těžce. “Nemáme dost peněz.”

“Mou kabelku,” řekla Marie podrážděně.

“Co chceš?”

“Vezmi si... mou kabelku!”

Otevřel kabelku; našel zchumlanou hrst bankovek, jak ji tam včera nacpala. “To je tvé?” vyhrkl.

“Naše,” řekla Marie.

Muž hleděl strnule na skloněnou šíji své ženy; nevěděl co říci. “Mám je schovat?” zeptal se tiše.

“Jak chceš.”

Přešlapoval v ponožkách, hledaje slovo urážky nebo něžnosti; konečně beze slova šel s penězi do vedlejšího pokoje. Byl tam dlouho; když se vrátil, našel Marii stejně skloněnou, drásající jehlou hedvábí.

“Marie,” řekl měkce, “nechtěla bys jít se mnou na procházku?”

Marie zavrtěla hlavou.

Muž bezradně otálel; bylo přece jen nemožno nyní hovořit... “Což, Marie,” ozval se konečně s úlevou, “abych dnes šel třeba do kavárny? Vždyť už jsem tam léta...”

“Jdi,” šeptala Marie.

Strojil se nevěda o čem mluvit. Marie se ani nepohnula, skloněna nad pestrým hedvábím, sličná, oblá, němá...

Strojil se rychle, jako by prchal; ještě ve dveřích zaváhal, zastavil se a řekl nejistě: “A víš, Marie, kdybys měla chuť jít ven... tak... můžeš. Večeřel bych třeba venku.”

Marie položila hlavu do roztrhaného hedvábí. Toho dne jí nebyl dán dar pláče.