19

“Jaké peníze?” vydechla Růžena.

“Ten podíl, co mám po rodičích a co k tomu přibylo; dělá to... dělá to asi pět tisíc ročně. Ani ne pět tisíc, jenom čtyři... To jsou jen úroky, rozumíš? Tak mě napadlo, že bych ty úroky mohl nechat tobě, abys něco měla.”

Růžena vyskočila z pohovky. “To není možno,” vykřikla.

“Nekřič,” bručel Jiří. “Říkám ti, že to jsou jen úroky. Až nebudeš potřebovat, nemusíš vybírat. Ale teď, pro první čas...”

Růžena stála jako užaslá holčička. “Ale to nejde, co bys ty měl?”

“O to se nestarej,” bránil se; “chtěl jsem si už dávno vzít odpolední práci, ale... styděl jsem se, že bych ubíral práci kolegům. Vždyť vidíš, jak tady žiju; budu rád, když budu mít co dělat. Tak je to, rozumíš? Mně ty peníze jen překážely. Tak co, chceš nebo nechceš?”

“Chci,” vydechla Růžena, přiblížila se k němu po špičkách, vzala ho kolem krku a přitiskla k jeho tváři své vlhké líčko. “Jiří,” šeptala, “to jsem ani ve snu nečekala; já ti přísahám, že jsem od tebe nic nechtěla, ale když jsi tak hodný!”

“Pusť,” prosil rozechvěn, “to není to. Vždyť mně na těch penězích nezáleží. Růženo, když má člověk života až potud, musí něco udělat... Ale co může udělat, když je sám? Ať dělá co chce, na konci všeho najde zas jen sebe; víš, jako by byl živ mezi samými zrcadly, a kam se podívá, našel jen vlastní tvář, vlastní nudu, svou vlastní samotu... Kdybys věděla, co to je! Ne, Růženo, já ti nechci povídat o sobě, ale jsem tak rád, že jsi tu! jsem tak rád, že se to stalo! Podívej se, co tam je hvězd; pamatuješ se, jak jsme jednou doma čekali na padání hvězd?”

“Už nevím,” řekla Růžena zvedajíc k němu bledou tvář; v mrazivém přítmí viděl zářiti její oči jako hvězdy. “Proč jsi takový?”

Třásl se mrazením úchvatu a hladil ji po vlasech. “Nemluv již o těch penězích. Jsi tak hodná, že jsi ke mně přišla!

Ó bože, jak jsem rád! jako by mně okno otevřel... mezi zrcadly! Dovedeš si to představit? Vždyť jsem se zabýval pořád jen sám sebou! Už jsem byl nemocný ze sebe, unavil jsem se nad sebou, neměl jsem nic jiného... Ach, nebyl v tom už žádný smysl! Vzpomínáš si, jak tehdy padaly hvězdy a co sis přitom přála? Co by sis přála dnes, kdyby padala hvězda?”

“Co bych si přála,” zasmála se Růžena sladce. “Něco pro sebe... Ne, a pro tebe něco, aby se tobě něco splnilo.”

“Nemám co chtít, Růženo, jsem tak rád, že jsem se zbavil... Řekni, jak se zařídíš? Počkej, zítra ti najdu pěkný pokoj, s vyhlídkou, viď? Odtud je vidět jen na dvůr; ve dne, když nesvítí hvězdy, je to trochu smutné. Ale ty musíš mít vyhlídku ven, abys to měla lepší...” Docela se rozohnil a běhaje po pokoji určoval budoucnost, nadšen každou novou podrobností, smál se, žvanil, sliboval kdeco... Ach což byt! práce! peníze! To všechno půjde; hlavní je, že tu je nový život! Cítil, jak její oči potmě září, usmívají se, sledují ho svým prudkým jasem; byl by se smál radostí na celé kolo, a neustal, až vyčerpáni, umdleni štěstím, umluveni zmlkali v dlouhých přestávkách únavy a srozumění.

Konečně ji uložil; nebránila se jeho mateřsky směšné starostlivosti, nemohla už děkovat; ale když zvedl hlavu od balíku novin, v jejichž anoncích hledal byty a bytové kanceláře, našel její oči upřeny na sobě s nadšeným a strašným jasem, a jeho srdce se sevřelo štěstím. Tak ho zastihlo jitro.

Ano, byl to nový život. Jeho hrozné nevolnosti ho opustily, když rychle polykal svůj oběd, aby běhal po nesčíslných patrech hledaje pokoj, když se vracel uřícen jako lovecký pes a blažený jako ženich, když v noci hltal akta nadpočetné práce, až konečně usínal ubit a nadšen bohatým dnem. Nicméně musil se spokojit, ach, pokojem bez vyhlídky, sametovým a hnusným pokojem hříšně drahým, kde zatím uložil Růženu. Někdy ho sice uprostřed práce přepadala mdlobná slabost, víčka se mu chvěla, pot závrati zaléval mu čelo náhle sinalé; ale dovedl se překonat, sevřel zuby a položil čelo na chladnou stolní desku říkaje si umíněně: Unes! musíš unést!

vždyť nežiješ jen pro sebe! – Opravdu, okříval den za dnem. Byl to nový život.

Až jednou dostal nečekanou návštěvu. Přišla jeho druhá sestra, Tylda, vdaná někde blízko za malého průmyslníka, kterému se nevedlo. Navštěvovala ho vždycky, když přijela pro něco do Prahy, – dělala obchodní cesty, starala se o všechno; vždy poseděla s očima sklopenýma a uhýbavýma a mluvila sporými, tichými slovy o svých třech dětech a tisíci starostech, jako by na světě nebylo nic jiného. Dnes však se jí zděsil; dýchala těžce, stírala si stále pavučiny starostí a její prsty, znetvořené psaním a šitím, se dotýkaly jeho srdce drsnou soustrastí. Chválabohu, vypravila ze sebe po částech, děti jsou zdravé a hodné; ale dílna stojí, stroje už nejsou k potřebě, právě na ně hledá kupce...