přijímá mír rozhodnutí.
Řeknu jí to dnes večer, přemýšlí Pelikán, řeknu, že se rozvádíme; Lucy to po krátkém poplachu přijme. Za půl roku bude šťastna; Ježek ji bude nosit na rukou, bude jí rozumět lépe než já; a Lucy bude...
Pelikán vyskočil jako udeřen. Copak může být Lucy šťastna v nuzotě? Lucy, jež je sám luxus, sám nákladný rozmar; Lucy, kterou uvedl do svého bohatství z přepychu velkého obchodního domu jejího otce právě před konečným krachem; Lucy, jež z nějakého pudu, z vášně, z potřeby, z naivnosti nebo já nevím proč musí, musí vyhazovat bláznivě peníze! Vždyť všechno, co Ježek vydělá, jí nestačí na jediné šaty! – Ale co na tom, namítal si; v případě rozvodu jí budu přec já platit alimenta, a já jí dám tolik...
Ale jakápak alimenta, vzpomněl si najednou; vždyť ona se za Ježka vdá a pak přirozeně jim nemohu platit... To je nemožné, aby si Ježka vzala! Musí zůstat svobodná, aby brala z mé ruky – Ale co z ní pak bude? Poměr s Ježkem půjde nutně svou cestou; nevezmou-li se, bude z toho víceméně veřejný... veřejný konkubinát. Společnost, ve které žila, jí to dá cítit, vytřídí ji a poníží; a ona sama, pyšná a prudká Lucy, bude nejhrozněji trpět sama nad sebou; vyrostla prostě v určitých názorech... To nesmí být! Rozvede-li se, ať si vezme Ježka a naučí se žít v chudobě, může-li; a já, myslil Pelikán, nabídnu občas Ježkovi peníze – Tu se sám zastyděl: to přece by Ježek nemohl přijmout!
Pln zmatku vyskočil na nejbližší stanici z vlaku; nevěděl vůbec, kde je. Nevydržel už sedět, chtělo se mu utíkat přes černá pole a pruhy tvrdého sněhu, aby se vzpamatoval. Svítalo šedě a vlhce; sotva byl Pelikán za stanicí, sedl na patník u silnice a přemýšlel.
Mohl bych jí snad říci: Odcházím od tebe, ale dám ti takové jakési věno, rozumíš? abys byla živa z úroků. A pak ať se vdá! V rychlosti počítal, mnoho-li by mohl likvidovat; nebylo to nic. Žil vlastně ode dne ke dni. Nic platno, Lucy, musíš se uskromnit; budeš sama píchat pro sebe šatečky, budeš stát u plotny, budeš večer co večer v starostech počítat, kolik jsi vydala...
Počal se třásti chladem, i vstal a šel nazdařbůh silnicí. Lucy, Lucy, co mám s tebou udělat? Vždyť tě nemohu pustit do takové bídy! hleď, není to pro tebe, ach, dítě, nevíš, jak všední a únavná je chudoba! Měj rozum, Lucy; uvaž jen, co všechno jsi zvyklá mít – – – Přemýšlel úsilovně, rozehřát rychlou chůzí. Ani nevěděl sám, jak to přišlo, ale začal ve velkém konstruovat nový plán, jakousi ohromnou průmyslovou kampaň, která by mu vrhla do rukou nové milióny. Rázem viděl nutné akce a podrobnosti, počítal, lámal budoucí odpor; při tom všem se v něm chvěla nesmyslná myšlenka, že si snad Lucy všechno jinak rozmyslí, zahrne-li ji novým a ještě větším bohatstvím.
Zarazil se udýchán na temeni kopce, který ztekl v jediném rozběhu. Nyní nebylo vidět silnici ani trať; dokola vlnily se rezavé jihočeské pahorky mezi černými lesíky. Pustil se napříč přes pole, zmrazen a bezmezně umdlen.
Konečně našel vesnici a padl do první hospody.
Byl sám v nízké šenkovně, obsluhován krtičnatým výrostkem. Dali mu rudý čaj s rumem, který páchl šňupavým tabákem. Pil dychtivě tu horkou ohavnost a roztával pomalu k životu. Ne, Lucy nebude strádat; jsem tu já, Lucy, abych tomu zabránil. Snad se teď právě probouzí; vstává už, podobna malému dítěti, a rozpomíná se na včerejší bolest. Byl tak unaven, že se cítil stár, jako by byl jejím otcem. Nepůjdeš do bídy, Lucy; nic, nic se nesmí stát, ani slovem, ani pohledem nedám najevo, že o něčem vím. Žij ve svém přepychovém snu, miluj, dělej co chceš: jsem beztoho celý den pryč z domova a nemohu ti dát nic než bohatství. Měj si, Lucy, měj si co chceš, a buď šťastna; tvé hrdé srdce tě uchrání před poklesnutím příliš těžkým...
Výrostek se vracel chvílemi z chodby s nepřívětivou pozorností. Co tu chce tuhleten veliký pán v kožiše, který sedí v koutě, otáčí prázdnou sklenicí v prstech a jaksi se usmívá? Proč neplatí a nejde po svém?
Vždyť je to nemožno, zděsil se Pelikán. Lucy už dnes trpí svým poměrem, dnes, kdy je mezi nimi sotva něco víc než marné řeči! Už dnes přede mnou prchá s hrůzou provinilé a pláče ukrutnou citlivostí! Co by si počala zítra nebo pozítří, až dojdou věci dále? Copak Lucy, horoucí a pyšná Lucy, by mohla snést i – i – i zpronevěru? Udusila by se ponížením, rozryla by se děsem a hanbou až do hlubin srdce! Mohu ji takhle nechat? ptal se Pelikán s úzkostí. Což nemohu ničím zabránit...
“Nechcete platit?” ptal se výrostek zamračeně.
Pelikán vytrhl hodinky. Bylo jedenáct. “Kdy jede první vlak do Prahy?”
“O půl dvanácté.”
“Jak je daleko na nádraží?”
“Hodinu.”