17

Zatím se snáší šero, večer milostivý pro unavené lidi, bezhraničný pro lidi nešťastné. Bylo světlo, pohaslo, udělala se noc; nevíš ani, kdy nastala tato tma, jež tě dusí a svírá; tma, propast přehluboká, na jejímž dně se rozrývá lidské zoufalství.

Ty to víš, tichá noci, která nasloucháš dechu spících a sténání nemocných, neboť pozorně jsi naslouchala slabému, palčivému dechu dívky, jež dlouho plakala a nyní už nepláče; tys přiložila ucho k jejímu srdci a těžce jsi sevřela její hrdlo uložené v rozcuchaném vlase. Tys slyšela nářek dušený v podušce a pak ticho ještě hroznější.

Ty to víš, němá noci, která jsi slyšela tichnout celý zámek, patro za patrem, ložnici za ložnicí, a která jsi horkými prsty zaškrtila milostný skřek ženy v zákoutí schodiště. Tys půjčila ozvěnu krokům mladého muže, který s vlasy mokrými koupelí, tichounce si hvízdaje, jde poslední spat po dlouhé zámecké chodbě.

Temná noci, tys viděla, jak dívka umdlená pláčem se zatřásla při zvuku těch mladých kroků. Tys viděla, jak vyskočila z postele jako vymrštěna slepou silou, odhodila vlasy z rozpáleného čela a vrhajíc se ke dveřím odemkla je a nechala pootevřeny.

Pak znovu na palčivém loži strnula v děsném čekání jako člověk, kterému již není pomoci.

PENÍZE

Zase, zase to na něj tak přišlo: sotva snědl několik lžic jídla, udělalo se mu těžko a nevolno a čelo mu zvlhlo potem mdloby. Musel nechat oběda a opřel hlavu o dlaně, zarytě uhýbaje okázalým starostem paní bytné.

Konečně odešla vzdychajíc, i ulehl na pohovku, aby si odpočinul, to jest aby s hrůzou a pozorností naslouchal trýznivým hlasům svého těla. Mrákoty ještě nepominuly, zdálo se mu, že v něm kamení žaludek, srdce mu tlouklo rychle a nepravidelně; byl tak vysílen, že i vleže ho zaléval pot. Ach, kdyby mohl usnouti!

Za hodinu zaklepala bytná; nesla mu telegram. Otevřel jej ulekán; četl: “19. 10. 7 h. + 34 prijedu vecer ruza.”

Naprosto nechápal, co to znamená; vstal s hlavou zmotanou a znovu četl čísla a slova, až konečně pochopil: to telegrafuje Růžena, vdaná sestra; přijede dnes večer, mám jí patrně přijít naproti. Snad jede nakupovat; a tu se rozmrzel na ženskou splašenost a bezohlednost, která pro nic za nic člověka vyruší. Nyní přecházel po pokoji a zlobil se, že má zkažený večer. Myslil na to, jak by ležel na své věčné pohovce vedle důvěrně bzučící lampy a měl v ruce knížku; bývaly to chvíle těžké a předlouhé, ale teď, bůhví proč, mu připadaly obzvlášť lákavé, plné moudrosti a míru. Ztracený večer. Konec pokoje. Pln dětinské a vyčítavé hořkosti rozškubal nešťastny telegram na kousky.

Ale když večer čekal ve vysoké, sychravé nádražní síni na zpožděný vlak, přepadl jej širší stesk: stesk špíny a bídy, kterou viděl kolem, únava lidí, kteří přijeli, zklamání těch, kteří čekali nadarmo. Stěží našel svou drobnou, útlou sestru v hrnoucím se davu; měla ulekané oči a vlekla těžký kufřík, i bylo mu rázem pochopiti, že se stalo něco vážného. Vsadil ji do drožky a vezl domů; teprve cestou si vzpomněl, že zapomněl pro ni vyhledat byt; ptal se jí, chce-li do hotelu, ale dostal z ní jen záchvat pláče. V takovém stavu ovšem s ní nemohl nikam; i rezignoval, vzal její nervózní, hubenou ruku do své a potěšil se nesmírně, když konečně na něj pohlédla s úsměvem.

Teprve doma se na ni pozorně podíval, a zděsil se. Zmučená, chvějící se, podivně rozčilená, s očima planoucíma a vyprahlými rty, tak tu seděla na jeho pohovce, obklopena polštáři, které kolem ní nahrnul, a mluvila... Prosil ji, aby mluvila tiše; byla už noc. “Utekla jsem od muže,” drtila rychle, “ach, kdybys věděl, Jiří, kdybys věděl, co jsem zkusila! Kdybys věděl, jak mně je protivný! Utekla jsem k tobě, abys mi poradil,” a tu se rozplakala.

Zamračen přecházel Jiří po pokoji. Slovo za slovem mu rýsovalo obraz jejího života po boku manžela vyžraného, chamtivého a sprostého, který ji urážel před služkou, zneuctíval v ložnici a otravoval věčnými výstupy pro nic, který hloupě utratil její věno, doma lakotil a zároveň nákladně pěstoval svou pitomou hypochondrii... Slyšel historii odpočítaných soust, výčitek, ponížení a surovostí, špinavých velkomyslností, vzteklých a brutálních hádek, vymáhané lásky, hloupého a povýšeného špičkování... Jiří přecházel po pokoji duse se hnusem a soustrastí; trpěl nesmírně, nemohl už snésti ten nekonečný příval hanby a bolesti. A tu, hle, sedí to drobné, potřeštěné děvče, kterého nikdy dobře neznal, pyšná a prudká sestřička; jak bývala vždycky bojovná, jak si nedala říci, jak zle jí svítily oči, když bývala maličká! Tu, hle, jak se jí chvěje brada vzlykáním a nezadržitelnými slovy, jak je ztrhaná, jak je palčivá! Jiří chtěl by ji pohladit, ale bojí se skoro. “Přestaň,” říká jí drsně, “to stačí, já už vím všechno.” Ale kdež by ji mohl zadržet! “Nech mne,” pláče Růžena, “vždyť mám jen tebe!” A znovu řine se proud žalob, teď už přerývanější, vleklý, tišší; podrobnosti se opakují, události se rozestupují, a náhle Růžena umlká a táže se: “A co ty, Jiří, jak ty se máš?”

“Což já,” bručí Jiří, “nemohu si naříkat. Ale ty, řekni, ty se už k němu nevrátíš?”