“A Růžena je tady,” řekla náhle polootázkou a marně se pokoušela zvednout oči. Kupodivu, kamkoliv se zahleděla, byla nějaká díra v koberci, protržený povlak nábytku, ubohé a nespravované stárnutí věcí... Skutečně, ani on, ani Růžena si takových věcí nikdy jaksi nevšimli. Tísnilo ho to, díval se stranou; styděl se jejích očí, pilných jako jehla a pomalých jako nekonečná starost.
“Utekla svému muži,” začala bezcílně, “říká, že ji trápil. Snad trápil, ale... všechno má svou příčinu...”
“I on měl příčinu,” šla dále, když se nedočkala otázky. “Víš, Růžena je... já nevím.” Umlkla, stehujíc těžkýma očima velikou díru v koberci. “Růžena je nehospodyně,” začala po chvíli. “Ovšem, nemá děti, nemusí pracovat, o nic se nestará, ale...”
Jiří se mračně díval oknem.
“Růžena utrácela,” soukala ze sebe Tylda, “dělala mu dluhy, a to víš... Všimnul sis, jaké má prádlo?”
“Ne.”
Tylda vzdychla a něco si stírala z čela. “Ty nevíš, co to stojí... Koupí si třeba kožišiny... za tisíce; pak je prodá za pár set, aby zaplatila boty. Účty před ním schovávala; pak chodily žaloby... Ty o tom nevíš?”
“Ne. Já s ním nemluvím.”
Tylda kývala hlavou. “Víš, on je divný, já neříkám... Ale když mu nespraví kousek prádla, že z něho všude padají nitě, a když sama chodí jako vévodkyně... A lže mu... A běhá s jinými...”
“Přestaň,” prosil Jiří zmučen.
Tylda spravovala smutnýma očima potrhanou pokrývku na posteli. “Nenabídla ti... snad,” ptala se nejistě, “že by ti vedla domácnost? Že bys najal větší byt... že by ti vařila...”
Jiřímu se bolestně sevřelo srdce. To ho dosud nenapadlo. Ale Růženu také ne! Bože, jak by byl šťasten! “Já bych to ani nechtěl,” řekl příkře, přemáhaje se ze všech sil.
Tyldě se podařilo zvednout oči. “Ona by snad také nechtěla. Má tady... svého důstojníka. Přesadili ho do Prahy.
Proto utekla... za ženatým. To ti jistě neřekla.”
“Tyldo,” řekl chraptivě, sežehuje ji očima, “ty lžeš!”
Tyldě se třásly ruce a tváře, ale ještě se nevzdávala. “Uvidíš sám,” koktala. “Ty jsi takový dobrák. Neříkala bych ti to, kdyby... kdyby mi tě nebylo líto. Růžena tě nikdy neměla ráda. Říkala o tobě, že jsi –”
“Jdi pryč,” křikl bez sebe vztekem, “prokrista, dej mi pokoj!”
Tylda pomalu vstávala. “Měl bys... měl by sis nalézt lepší byt, Jirko,” řekla s hrdinným klidem, “podívej se, co je tu špíny. Nechtěl bys košíček hrušek?”
“Nic nechci.”
“Musím už jít... Tady máš tak temno... Ach bože, Jiří, tak na shledanou.”
Krev mu bušila ve spáncích, hrdlo měl sevřené; pokusil se o práci, ale sotva usedl, rozlámal vzteky držátko, vyskočil a běžel k Růženě. Vyběhl k ní uřícen a zazvonil; přišla otevřít paní bytná, a že prý mladá paní už od rána je venku; má snad něco vyřídit?
“Není třeba,” zahučel Jiří a vlekl se domů, jako by nesl nesmírnou tíhu. Doma usedl nad akty, opřel hlavu o dlaně a začal studovat; ale míjela hodina, a on neobrátil ani stránku; přišel soumrak, setmělo se, a nerozsvěcel. Tu svěže, radostně zařinčel zvonek, v předsíni zašustěla sukně a do pokoje vtrhla Růžena. “Ty spíš, Jirko?” smála se líbezně. “Bože, jak je tu tma! Kde jsi?”
“Ne, pracoval jsem,” vypravil ze sebe zaschle. Pokoj zavoněl chladem a nesmírně jemnou vůní.
“Poslyš,” začala vesele.
“Chtěl jsem jít k tobě,” přerušil ji, “ale myslil jsem, že třeba nejsi doma.”
“Kde bych byla?” podivila se upřímně. “Ach, tady je pěkně! Jirko, já jsem tak ráda u tebe!” Dýchala z ní radost a mládí, jiskřila štěstím. “Pojď si sednout ke mně,” prosila, a když usedl vedle ní na pohovce, vzala ho kolem krku a opakovala: “Já jsem tak ráda, Jirko!” Opřel tvář o její chladnou kožišinku, zrosenou podzimním mžením, nechal se slabě kolébat a myslil si: Ať byla kdekoliv – co mně je konečně po tom? Aspoň že přišla hned pak ke mně. Ale