“Nikdy,” káže Růžena vzrušeně. “To není možno. Spíš umřít než to... Kdybys věděl, jaký je!”
“Počkej,” uhýbal Jiří, “ale co si takhle počneš?”
Na tu otázku Růžena čekala. “To už jsem se dávno rozhodla,” povídá horlivě. “Budu dávat hodiny nebo půjdu někam za vychovatelku, do kanceláře nebo vůbec... Uvidíš, že dovedu pracovat. Budu se živit sama, a jak ráda, bože, jak ráda budu dělat cokoliv! Ty mi poradíš... Najdu si tady někde pokoj, něco malého... Já už se ti tak těším na svou práci! Řekni, že se něco najde?” Nemohla vzrušením sedět, vyskočila a chodila po pokoji vedle bratra s planoucí tváří: “To už jsem si všecko rozmyslila. Vezmu si sem ten nábytek, víš, ten starý, co máme po našich; počkej, jak to bude pěkné. Vždyť já nic jiného nechci, než abych už měla pokoj, abych byla třeba chudá, ale jen abych už nemusela... Vždyť nic, nic, nic od života nechci, mně stačí to nejmenší, spokojím se se vším, jen když budu daleko... od toho všeho... Já se tak těším, jak budu pracovat, sama si budu všechno šít, zpívat si přitom budu... Vždyť už jsem si po léta nezazpívala! Ach, Jiříku, kdybys věděl!”
“Pracovat,” přemýšlel Jiří pln pochybnosti, “já nevím, snad se i něco najde, ale... Ty na to nejsi zvyklá, Růžičko, bude ti těžko, bude ti těžko...”
“Ne,” bránila se Růža s očima svítícíma, “ty nevíš, co to je, nechat si vyčítat každé sousto, každý hadřík a všechno... Muset poslouchat, že nepracuješ, že jen vyhazuješ... Všechno bych ze sebe strhala, jak mně to zhořklo.
Ne, Jirko, uvidíš, jak ráda budu pracovat, jak ráda budu žít! Každé sousto mne bude těšit, kdyby to jenom suchý chleba byl; budu na ně pyšná... S hrdostí budu spát, do kartounu se obléknu, sama si uvařím... Řekni, nemohla bych být dělnice? Nenajde-li se nic, půjdu i do továrny... Já se tak těším!”
Jiří na ni pohlížel s radostným úžasem. Panebože, tolik jiskřivosti, tolik statečnosti v životě tak pošlapaném! Sám se zastyděl za svou chabost a únavu; s náhlou láskou i radostí pomyslil na svou práci, nakažen planoucí živostí toho podivného, horečného děvčete. Vždyť zmládla jako panenka, zardělá, roznícená, dětsky naivní – Ach, půjde to! Jak by to mohlo nejít?”
“Půjde to, uvidíš,” mluví Růžena. “Od nikoho nic nechci, sama se uživím, a tolik jistě vydělám, řekni, aspoň tolik, abych se najedla a měla kytičku na stole! A kdybych ani na tu kytičku neměla, půjdu na ulici a budu se jenom dívat... Kdybys věděl, jakou radost mně všechno dělá od té chvíle, co jsem se... rozhodla utéci! Jak se mi všechno docela jinak líbí! Začal mně nový život... Vždyť jsem dosud neměla ponětí, jak je všechno krásné! Ach, Jirko,”
volala plačíc, “já jsem tak ráda!”
“Hloupá,” usmál se na ni Jiřík pln radosti, “nebude to... tak snadné. Jdi, zkusíme to. Ale teď si půjdeš lehnout, nesmíš se rozstonat. Prosím tě, nech mne teď; musím něco rozvážit, a ráno ti povím... Spi teď a nech mne.”
Žádnou mocí ji nepřinutil, aby šla do postele; položila se oblečena na pohovku, přikryl ji vším, co měl teplého, a stáhl plamen lampy. Bylo ticho, jen její rychlý, dětský dech se dovolával soustrasti boží. Jiří potichu otevřel okno do chladné říjnové noci.
Pokojná, vysoká obloha jiskřila hvězdami. Tak kdysi v otcovském domě stáli u okna dokořán, on a maličká Růžena; třásla se chladem a tiskla se k němu, neboť čekali na padání létavic. “Až spadne hvězda,” šeptá Růžena,
“budu si přát, abych se stala chlapcem a udělala něco slavného.” Ach, tatínek spí, silný jako strom; až sem je slyšet, jak praská postel pod jeho mohutnou únavou. A Jiřímu je slavnostně, i on myslí na něco velikého a s mužskou vážností chrání drobnou Růženu, která se chvěje chladem a rozčilením...
Nad zahradou letí hvězda.
“Jiří,” volá ho z pokoje slabý hlas Růženčin.
“Hned, hned,” odpovídá Jiří a chvěje se chladem a nadšením. Ano, udělat něco velikého; není jiného vysvobození.
Bláhovče, co velikého jsi chtěl učinit? Zvedni své břímě; ale chceš-li učinit něco velikého, zvedni více; jak velikou tíhu uneseš, tak veliký jsi. Slabochu, klesáš pod vlastním břemenem? Vztyč se, abys mohl zvednouti klesajícího; jiného udělat nemůžeš, nechceš-li sám padnouti!
“Jiří,” volá Růžena polohlasem.
Jiří se u okna obrátil. “Poslyš,” začal váhavě, “přemýšlel jsem o tom... Myslím, že... že nenajdeš takovou práci...
Totiž práce je dost, ale nedostaneš takový plat, abys mohla... To jsou hlouposti.”
“Já se spokojím se vším,” řekla Růžena tiše.
“Ne, jen počkej. Vždyť nevíš, co to je. Hleď, já mám teď, chválabohu, takový plat, a mohl bych si vzít práci i na odpoledne. Vždyť někdy nevím, co bych dělal... Mně to docela stačí. A tobě bych nechal peníze...”