23

pokrývku, – bože, jaký nepokoj! Co to se mnou je?” – Vskutku se chvílemi dívá tak nesmírně vážně a soustředěně, jako by napjatě naslouchala, co jí to velitelské Něco chce říci. A pak to s velikou jistotou udělá, a my lidé tomu řekneme “pud”, aby to Něco mělo aspoň jméno.

Nu dobře: jednoho rána – neboť tato nadílka přichází obyčejně v noci – bude v některém koutě pištět půl tuctu koťat; kočka jim bude odpovídat sladkým vrkáním, kterýžto rejstřík uchovává jenom pro ně; není to hlas, nýbrž celý akord v harmonické tercii a kvintě, velmi podobný akordu na foukací harmonice. Bude se rozplývat okázalým mateřstvím; každý její pohyb bude nekonečně ochranný a měkký; její pocuchané břicho, trpělivě stočeny hřbet i pozorné tlapky obepnou hemžící se koťata v jediný mateřský raneček: hle, jsme ještě jedno tělo.

Jen na skok opustí své hnízdo, aby se klusem vracela, už zdálky volajíc a vrkajíc; bude to hotový fanatismus mateřství.

– – Ale tak za šest neděl se vyhoupne tichým skokem z kotěcího pelíška a zmizí v jarní noci, zatímco v dálce bude houkat drsný alt kocoura. Až ráno se vrátí s velkýma zelenýma očima a bude si olizovat rozcuchaný kožíšek; a přiběhne-li k ní kotě, aby se napilo nebo aby si pohrálo s její nervózní ohánkou, vlepí mu tlapou pohlavek, až se užaslé kotě převalí, a indignovaně odejde. Pojď sem, kotě; vidíš, tak už to ve světě chodí; tohle je konec tvého dětství – je načase, abych ti našel místo.

Zády ke koťatům, hladce ulízaná, dívá se kočka oknem ven; patrně naslouchá, co jí Něco říká: “Musíš ven, musíš této noci ven, neboť on přijde.”

Kdybych jí za čtrnáct dní přinesl její vlastní kotě, bude na ně nepřátelsky syčet jako had.