bezvadněji nežli jejich pejsci; asi to dělá jejich vrozená inteligence nebo snad touha po pochvale, jež je příznačná pro psy, ale ještě víc pro jejich pány.
Pokud jsem z příslušné literatury (tj. z katalogu) mohl zjistit, rekrutují se kynologové z nejširších vrstev, zejména z hrabat, hajných, ředitelů, zřízenců a soukromnic; nicméně jsou tu jisté stavovské a nacionální rozdíly: barzoje chovají skoro bez výjimky vznešené dámy, kníráče Němci, sealyhamy a jiné balíky chlupů aristokracie, kdežto dobrmani a vlčáci se těší naprosté sociální promiskuitě; naproti tomu jsem nenašel mezi kynology žádného faráře, poslance, univerzitního profesora nebo sekčního šéfa; já nevím, buď ti lidé nemají dost kázně pro drezúru, nebo jejich ctižádost nesahá tak vysoko, jako je první cena a šampionát ve třídě pinčů.
Chovatelé jsou ovšem jen jedna část kynologie; druhá část jsou psi.
Pokud psích ras se týče, věnujme předem melancholickou vzpomínku vymřelým generacím psů. Prvá z nich je: Voříšek, pes našeho venkova, rasa s veselýma očima a veselým, bujně zakrouceným ocasem, barvy žluté nebo až vypečené do hněda; byl to nejspíš kříženec hladkého mopsa a špiclíka, psů vysloveně městských, po kterých zdědil dílem barvu, dílem mazanost a nezávislost. Vyskytoval se v největší slávě jakožto pes formanský: trůníval vedle kočího na kozlíku a tvářil se, jako by řídil koně. Když vůz vjížděl do vsi, skočil Voříšek valachovi na zadek a pobíhaje po jeho mohutných bedrech od hlavy k ohonu a vice versa štěkal mistrně vpravo a vlevo, aby ohlásil Triumfální Vjezd. Dnes už není formanských psů a venkovský Voříšek byl zatlačen ohavnými bastardy vlčáků křížených s krysami nebo čím; jsou to většinou zlí a zbabělí psi, zpitomělí otroctvím a degenerací. Není již Voříška; nebyla to čistá rasa, ale byl to pravý pes, jakých už je pomálu.
Ale není už ani mopsů, pěkně hnědých pejsků s černě očazenou, mrzutou čumou, kteří se kdysi těšili veliké vážnosti jakožto psi salónní a dámští, ač prý byli hloupí a nevrlí. Rovněž špiclík nebo pumrlík, druhdy pečlivě pročesávaný a zdobený pentlí na krku, s honosně vytočenou oháňkou a ironickým nosánkem, pes chytrý, staropanenský a poněkud vrtošivý, neodvratně vymírá. Vymřel by i pudl, kdyby nebylo na světě moudré město Appold, jež vložilo svou ctižádost a své dějinné poslání do chovu co nejkudrnatějších černých nebo bílých pudlů s plandavýma ušima, kučeravými kníry a vlnou hustou jako rouno astrachánských beranů. Bylo by možno vytyčit vědeckou teorii, že špiclíci a pudlové vyšli z oběhu současně se spodničkami, kanýry, volány, flanelem a ostatním příliš teplým a složitým oblékáním; ale proč by potom vymizel mops? Proč se už nevyskytuje hladký a třasořitný italský chrteček? Příčiny jsou patrně hlubší; s mopsem a špiclíkem vymřelo staré městské patricijství; rodinný a pokojový pes ustupuje psu sportovnímu. Už skoro nevidíte škotského collie, který byl původně ovčákem, ale kterému hasnoucí stará buržoazie přiřkla roli výhradně dekorativní. Vymizel ježatý a učelivý puli dříve, než dnešní teriéři znovu uvedli do módy svou střapatou čupřinatost. Fueramus Pergama. Evropa, tento hřbitov kultur, je i hřbitovem kultur psích.
Ze starodávných psů se dosud, byť pořídku, vyskytuje bernardýn, nadlidsky vážný a okázale šlechetný, líně se plouhající ve své příliš volné a příliš rousnaté kůži; nejlíp mu svědčí, sedí-li před renesanční vilou, přemýšleje o nějakém psím tajemství (například co bude po smrti nebo proč jsou lidé tak hluční a potrhlí); občas skane vážná slina z visuté mordy zřasené jako drapérie, občas zamžourají moudré a krhavé oči, a bernardýn, příliš veliký, než aby si přichvátl, se měkce a důstojně plouhá o kus dál, aby zas vyhříval na slunci svou samotářskou dumu.
Ze starých rodů se ovšem udržují lovečtí psi všech figur a chlupů, tedy ohaři hnědí nebo strakatí jako fazole, pointeři, setři a hedvábní křepeláci; o těchto psech mnoho nevím, neboť neovládám k příslušnému studiu mysliveckou latinu; ale na pohled jsou to pěkní a jadrní, trochu hranatí psi mocných hrudí a hnátů a hrbolaté hlavy, na kterou se příjemně klade pochvalná ruka. A ještě se drží při životě směšný a udatný jezevčík, řečený též dakl nebo valdík; stojí dosud pevně na svých křivých nožkách, vrtí dlouhým prutem a myslí si své, neboť je to psisko potměšilé a taškářské, podšité svéhlavou chytrostí, sobectvím a zdravým opovržením ke každé kázni.
Svou starou tradici mají dva psi stojící na obou okrajích psí tabule hodnot; dánská nebo německá doga, zvíře zbytečně veliké a ukrutánské, které by se snad hodilo k tomu, aby hlídalo syrakuského tyrana nebo brazilského plantážníka, ale v našem světě vypadá drobet z formátu; majitel dogy dává tak trochu najevo, že nemá s ostatními lidmi nic společného. A proti tomu nejmenší psí záprtek, pinč zakrslý, zvaný též srnčí, nevrlý, domýšlivý a hloupý skřet s vyboulenýma očima, sekající nožkami, řinčící rolničkami a štěkající přeskakujícím a podrážděným hláskem. Nic naplat, i psí bůh se ve svém tvoření ubíral nejraději zlatou střední cestou; příliš velcí a příliš malí psi už nemají tu pravou a veselou psí srdečnost, ani psího filipa, ani psí družnost; zkrátka nejsou to ti praví psi.
Ze starších psů pomalu mizí hladký chrt, ať italsky, nebo anglický; býval to pes budižkničemu, aristokratický a omezený, sobecký a ješitný, s kostnatým ocáskem zimomřivě staženým mezi nohy. Tu a tam přežil svou dobu,