Ani chudák čubička nevěděla, jak k tomu přišla; jenom jí bylo těžko, tuze těžko; už nemohla ten veliký břich unést, už nemohla vyskočit na pohovku, i usedala na zadek s hloupým a rozpačitým výrazem: “Já nevím, co to se mnou je; mně se zdá, že umřu.” Naprosto nechápala svou situaci a nekonala žádné přípravy; teprve jednou večer na ni přišel takový divný nepokoj. – Nu, co bys chtěla? – Zavrtěla jen rozpačitě ocáskem a nakonec vlezla do své boudy s toutéž zahanbenou tváří, jako když bývala hubována.
Ráno byla bouda plná štěňat; ale fenku nebylo možno ničím vylákat z boudy ven. Vypadala bezmezně zkroušeně, jako by se bála vyhubování, že udělala doma takovou velkou hromádku; zřejmě to chtěla ukrýt. Čtyřiadvacet hodin neopustila boudu; ale po čtyřiadvaceti hodinách se jí rozbřesklo v hlavě, i vyrazila z boudy a skákala na svého pána: “Pojď se podívat! Já jsem se stala matkou! Já tam mám sto štěňat!” (Ono jich bylo jen devět, ale ta fenka neuměla do pěti počítat.) Načež s netajenou hrdostí přijala gratulace a sháněla se po své misce na žrádlo.
Tak hloupá čubička pochopila své vlastní tajemství.
O nesmrtelné kočce
Tato historie o kočce má (s nedůsledností, jež vyznačuje právě skutečnost) na počátku kocoura, a sice kocoura darovaného. Každý dar má na sobě něco nadpřirozeného; každý je, abych tak řekl, z jiného světa, spadne z nebe, je na nás seslán, vtrhne do našeho života nezávisle na nás a s jakousi exuberancí, zejména je-li to darovaný kocour s modrou pentličkou na krku. I bylo mu dáno jméno Filip, Budulínek, Kujón a Lotras, podle různých jeho morálních vlastností; bylo to angorské kotě, ale rozcuchané a zrzavé jako kterýkoliv křesťansky uličník. Jednoho dne na výzkumné výpravě spadlo z pavlače na hlavu nějaké ženské osoby; ta se tím cítila dílem poškrábána, dílem hluboce uražena, a podala na mého kocoura udání jako na nebezpečné zvíře, jež skáče z pavlačí lidem na hlavy. Dokázal jsem sice nevinu toho serafínského zvířátka; ale za tři dny kocourek dodýchal, otráven arzenikem a lidskou zlobou. Právě když jsem se skrz takovou divnou mlhu díval, jak mu posledním zachvěním vpadly boky, zamňoukalo to na prahu: třáslo se tam zatoulané mourovaté kotě, vychrtlé jako došek a vyjevené jako ztracené dítě. Nu, pojď sem, micinko; snad je to prst boží, vůle osudu, tajemný pokyn nebo jak se tomu říká; nejspíš tě nebožtíček seslal místo sebe; nevyzpytatelná je kontinuita života.
To tedy byl příchod kočky, jež dostala pro svou skromnost jméno Pudlenka; jak vidíte, přišla z neznáma, ale podávám svědectví, že se nijak nenaparovala svým tajemným a snad i nadpřirozeným původem. Naopak, chovala se jako každá smrtelná kočka: žrala mlíčko a kradla maso, spala na klíně a v noci se toulala; a když přišel její čas, vrhla pět koťat, z nichž jedno bylo zrzavé, jedno černé, jedno tříbarevné, jedno mourovaté a jedno angorské. I počal jsem zastavovat všechny známé. “Poslouchejte,” spustil jsem na ně velkomyslně, “já mám pro vás báječné kotě.” Někteří (nejspíš z přílišné skromnosti) se vytáčeli, že by jako rádi, ale že bohužel nemohou a kdesi cosi; ale jiní byli tak překvapeni, že než ze sebe mohli vypravit slovo, stiskl jsem jim ruku a prohlásil, že tedy ujednáno, ať jsou bez starosti, že jim to kotě včas pošlu; a už jsem běžel za dalším bližním. Nic vám není krásnější než takové kočičí štěstí mateřské; měli byste si pořídit kočku, už pro ta koťata. Za šest neděl nechala