je pět? Minda nepřipustí, aby je někdo spočítal; chňapá po ruce, která sahá do boudy, a spíš bys ji uškrtil, než bys ji vytáhl za obojek z boudy.
Teprve nazítří vyšla dobrovolně ven.
Bylo jich osm, těch štěňat. A byli to samí čistokrevní, hladcí, černí dobrmani.
Když jich je osm, musíme nějaké utratit. Hej, páni zedníci, kdo z vás by mohl utopit pár slepých štěňat?
Zedník trochu zbledl a řekl: “Kdepak, to jsem já nikdy nedělal.”
Páni betonáři, vy jste takoví chlapíci; mohl by některý z vás utopit pár štěňat?
“To já nemožu,” řekl betonář. “Já na to nemám to srdce.”
Nakonec je utopil mladý zahradník s dívčíma očima.
Nyní tedy Minda kojí své dva zbylé dobrmánky; je na ně pyšná jak náleží a líže jejich pitomé, černé, lesklé hlavičky se žlutými tečkami nad očima. Mindo, propána, kdes je vzala?
Minda vrtí ocáskem se zvláštní a hrdou radostí.