3. Sežereš, co ti dám.
Tato tři přikázání mají původ božský a dána jsou psímu rodu, aby byl vyznamenán nad ostatní hovada polní. Kdo jich nedbá, bude zatracen a uvržen do pekla, kde není žádných pohovek a kde ďáblové na motocyklech po celý den pronásledují hříšné psí duše.
Krom těchto těžkých hříchů jsou dále hříchy všední, k nimž náleží: Sežrati šle svého pána.
Skákat na svého pána, když máš tlapičky zablácené.
Štěkat, když tvůj pán píše.
Bryndat svou polévku po podlaze.
Vyběhnout na ulici.
Honit kočku po posteli.
Čuchat k mému talíři.
Kousat koberce.
Kácet různé předměty.
Nosit domů staré kosti.
Olíznout nos svého pána.
Hrabat v květinových záhonech.
Odnášet punčochy svého pána.
Pes, který plní i tyto zákony a předpisy, nabývá zvláštní důstojnosti a je velmi ctěn; proto také bývá tlustý jako děkan nebo jako ředitel banky, a nikoliv vychrtlý jako lidé, kteří své síly vymrhávají v prostopášnostech, marném usilování, ctižádosti a nekázni.
Avšak je jedno nenapsané psí přikázání, které praví: Milovati budeš pána svého. – Někteří velmi vážní lidé, jako Otokar Březina, spatřují v psí oddanosti známku nízké a otrocké povahy. I namítám proti tomu, že pod otrockou povahou si nemůžeme představit něco tak překypujícího a entuziastického, jako je povaha psí. Neměl jsem nikdy otroka, ale myslím, že je nebo má to být tvor velmi ukázněný, tichošlápský a rezervovaný, jenž nevyráží ze sebe výkřiky radosti, když spatří svého pána, nekouše ho do rukou, neobjímá ho, neskáče po něm a vůbec neprojevuje nezkrotné nadšení a frenetickou radost, když se jeho pán vrací z redakce nebo odjinud. Nade všecka zvířata i nad lidi je pes nadán zvláštní silou radosti i žalu. Nedovedu si představit, že by se třeba konceptní praktikant vrhl s hlučnou radostí na krk sekčnímu šéfovi nebo že by se farář radostí svíjel na zemi, hrabaje všemi čtyřmi do vzduchu, když na něho promluví biskup. Pravím, lidé mají k svým pánům poměr služebný a zachmuřený, kdežto pes má k svému pánu vztah náruživé a bezohledné lásky. Snad je v tom prastarý duch smečky, vášnivá družnost tvora, ve kterém žije pud tovaryšství. Člověče, povídá takový psí pohled, já nemám nic než tebe; ale koukej, my dva jsme báječná psí smečka, viď?
Opovržení: ano, to je to slovo. Nikoliv s nepřátelstvím, ale s distingvovaným opovržením pohlíží kočka na psa, tvora hřmotného a jaksi plebejského; jedná s ním s povýšenou a ironickou převahou; je to převaha bytosti samotářské nad duchem smečky. Toto veliké, ježaté a hlučné zvíře kvílí jako miminko, je-li necháno o samotě, a může se přetrhnout radostí, pustí-li je pán k sobě. Jaká slabost, myslí si kočka, zvedajíc obočí; já, co se mne týče, stačím sobě sama a dělám, co chci; a hlavně nedávám tak najevo své city, neboť to se nesluší.
Načež vstane a dá Mindě pár sametových ťafek přes její lesklý a vlhký čenich.
Jsouc ještě bezmála štěnětem, neví Minda, co si počít s gumovou ohebností své páteře a délkou svých tlap; někdy ji tento nadbytek pružnosti dělá neobratnou a uvádí ji do rozpaků jako dívku v pubertě. Ale jsou chvíle –
zejména za měsíčních večerů a když se na ni dívá plotem sousedův Astor –, kdy do ní vjede opojení pohybu. Tu počne skákat a točit se, křepčit a kroužit s hlavou k nebi, unášena jakýmsi úchvatným rytmem. Je to strašně podobno Dalcrozově škole nebo čarování rusalek. Minda tančí.
Chovatel psů, stejně jako zahradník, státník, otec rodiny a ještě někteří jiní lidé, musí myslet na budoucnost. Když jsem počal pěstovat svou čubičku, myslel jsem samozřejmě na její budoucnost; nejdřív jsem se ptal všech přátel a známých, nechtějí-li dostat krásné a čistokrevné airdalské štěně. Skutečně asi čtrnáct lidí rázem zatoužilo po