9

aby Bibi pil u maminky; vrhne se na něho s válečným rykem a vleče ho za tlapku pryč, čehož použije Ben a pověsí se Blackiemu na ucho. Tu se Iris honem vytratí a uchýlí se do svých komnat.

(Zajisté jste si všimli, že všichni ti čtyři chlapíci mají jméno od B; jsou totiž z druhého vrhu; podle kynologických pravidel dostávají psí generace jména podle abecedního pořádku. Už teď vymýšlím jména pro další vrhy; například až budeme u písmene Q, mám připravena jména Quido, Quasimodo, Quovadis, Quítek, Quentlík, Quíčala a Quap; ale největší starosti mi dělá písmeno Ch a Z.) Na jednu osobu nesmím zapomenout; je to kočka. Okázale ignorovala radostnou událost v rodině; v prvních dnech svého mateřského nadšení a pýchy ji chtěla Iris přinutit, ano přinutit, aby se šla podívat na její dětičky; strkala ji čumákem do boudy, ale kočka s výrazem ošklivosti zamávala ocasem a vznešeně odcházela jako dáma, kterou by někdo nutil, aby se šla podívat k jeskynním lidem. Irisku to zřejmě zamrzelo. “Když nechceš, tak nech tak,” řekla, a od té doby ze msty vyžírala kočce její misku.

Pokud nás lidí se týče, byli jsme prostě osypáni všemi B; drápali se nám po nohou, vrhali se s největší rozkoší na naše nosy a zejména uši, učili se na nás přepadat a pronásledovat odpůrce nebo zakousnout se do šíje suponovaného nepřítele, totiž našich lýtek, cvičili se na našich prstech v hryzání a obírání kostiček, vysílali v noci hromadné deputace, že chtějí mlíčko s máčenou houskou, mrholili se nám po střevících, chtěli se chovat v náručí a na klíně, přičemž všichni na sebe bratrsky žárlili, což se ovšem skončilo obecnou rvačkou a randálem; kam se vrtli, spáchali nějakou škodu nebo hromádku, a když jsi, rozzuřen spravedlivým hněvem, popadl takového provinilce za límec a zvedl do výše, tu on vykulil oči tak nevinně a svěsil tlusté tlapičky s takovým výrazem, že...

že... no, zkrátka, pak ti olízl nos, dostal hubičku a mohl zas ťapat za dalším dobrodružstvím. Někdy se stalo, že všech čtyřiačtyřicet tisíc B usnulo; tehdy jsme je s úzkostí chodili počítat, jsou-li všichni; obyčejně jeden chyběl a našel se teprve po dlouhém a horečném hledání spící v popelu, v koši s prádlem nebo v zahradním hydrantu.

Jednoho dne jsem svolal všechny B (jednoho jsem sevřel mezi koleny, dva jsem třímal v rukou a čtvrtý visel na mé kravatě) a ohlásil jsem jim: “Holoto mizerná, čerti, bando a neřádi, takhle to už dál nejde; já vás musím dát z domu. Opatřil jsem vám krásná místa; namluvil jsem čtyřem lidem, že jste nejmírnější a nejlíbeznější zvířátka pod sluncem; já už jsem s vámi za těch osm neděl zkusil dost, teď ať to hledí vydržet jiní.” Po těchto a jiných povzbuzujících proslovech jsem je poslal do světa. První šel černý rváč a násilník Blackie zároveň s darebou Bijou, co má ten černý monokl; pak šel poťouchlý Ben; poslední odešel zamračený a bručivý Bibi. Zůstali jsme sami.

Bylo nám tak nějak smutno. Už nikdy, vzdychli jsme, raději už nikdy nechceme mít štěňata.

Tři dny byla fenka Iris smutná; jednak hledala děti, jednak se styděla, že je tak vychudlá a vypelichaná. Pak na ní vyrazily nové bílé vlásky; tu přišla rozkošně se vrtíc, skočila mi na klín a něco mně šeptala do ucha. Bylo to:

“Člověče, já už nejsem maminka, já jsem zase malá holčička; hoď mně kamínek, já si zase budu hrát.”

DÁŠEŇKA čili Život štěněte