2

vlastně lehká atletika, žádající na vás běh na tisíc yardů s překážkami, sprintérské závody cross-country, kličkování, různé skoky a chytání psa nádherným finišem. Pak následuje cvičení v těžké atletice, neboť musíte psa bez obojku odnést v náručí domů; což není jenom vzpírání břemene, nýbrž vzpírání vzpírajícího se břemene –

sport velmi napínavý a dosti těžký. Chvílemi jsem měl dojem, že Minda váží aspoň cent, a chvílemi, že má šestnáct nohou. Když je psí postroj v pořádku, tu cvičíte vodění psa tahem nebo trhem levo-, pravo- i obouruč, přetahování, alpinismus na hromadách štěrku, poklus i běh, přičemž velmi záleží na sportovní formě; musíte se totiž tvářit, že všechny tyto cviky provádíte ze své vůle.

Účel nebo záminka, proč se pes vodí ven, je ten, aby vykonal své potřeby. Minda mne překvapila svým obzvláštním, přímo dívčím útlocitem: pokud to vůbec fyzicky vydrží, neudělá venku nic; je zřejmo, že se stydí projevovat své slabosti. Je v ní kus anglické diskrétnosti. Co se doma uvaří, to se doma sní. Velmi ji zaráží, že my lidé nemáme dosti pochopení pro tuto stránku její povahy.

A tak už v prvních dnech jsem zjistil, že chov psa splňuje velmi mnohé účely až na jeden; chtěl jsem být pánem a velitelem svého psa, a zdá se mi nyní, že se spíše Minda stává mou paní a velitelkou. Někdy jí to říkám otevřeně a slovy, kterým nechce rozumět; neboť zatímco jí dokazuji, že je tyran, trapička a rozmarná, svéhlavá a paličatá kreatura, zneužívající mé trpělivosti a ochoty, dívá se mi srdečně do očí, vrtí kusým ocáskem a chechtá, chechtá se bezhlase na celé kolo svou růžovou a ježatou tlamou, nastavujíc čupřinatou hlavu, abych ji za to vše ještě pohladil. Cože, ty mi dokonce položíš tlapy do klína? Jdi, jdi, Mindo, má ošklivá fenko, a nech mne dopsat můj článek. Nech mne ještě říci –

Nu dobře, Mindo, tedy to dopíšeme jindy.

Každý pes má zvyky: a) obecně psí, b) své zvláštní.

K obecně psím zvykům například náleží, že každý pravý pes se třikrát zatočí dokolečka, nežli si lehne, nebo že se olízne, když ho pohladíte po hlavě; ale prosím vás, nezkoušejte to u cizích psů. Co se týče zvyků zvláštních, tedy jiné zvyklosti má jezevčík čili dakl, obyčejně zvaný Valdík, jiné dobrman, špic, buldog, pinč, teriér a tak dále.

Airdalka Minda má zvláštní a neodolatelný zvyk, že jakmile si lehnu, skočí na pohovku a postaví se mi předníma nohama na prsa, pokoušejíc se mi olíznout nos nebo oko; z kteréžto pozice se nedá zahnat křikem ani prosbami.

Dlouho jsem nemohl pochopit, proč to dělá a co na tom má; až mi padla do rukou kynologická příručka, kde byl odstavec: “Airdale, zvaný též válečný pes (Kriegshund); užívá se ho ve válce k vyhledávání raněných.” K tomu je obrázek, na němž Minda, chci říci airdale, stojí v dešti kulí předníma nohama na prsou raněného vojína a štěká.

Teď tedy vím, že Minda na mně ukájí svůj válečný pud; jelikož nemá po ruce raněného vojína, postaví se na prsa mně, když čtu na pohovce noviny, nedbajíc za mák vážnosti politické situace ani nejprudší novinářské palby. Ty má válečná čubičko! Můj samaritánský pejsku! Neměli bychom spolu jet někam do Číny nebo Nicaraguy, abys užila skutečných raněných? Nebo bych měl vypovědět válku Vršovicům nebo ateistům nebo jednomu klubu poslanců a senátorů, když už jsem majitelem válečného psa? Jářku, nepřátelé, nezahrávejte si se mnou! Něco vám provedu, a až budete ležet na bojišti rozstříleni a posekáni, zavolám Mindu, aby vás vyhledala a postavila se vám předníma nohama na prsa. Neboť tak jí káže zděděný pud.

Každý, i nejvyšším rozumem nadaný tvor má své koníčky a nenávisti. Arne Novák by za nic na světě nevzal do ruky telefon; Ferdinand Peroutka chová živelný odpor k prozódii a František Langer k mystice; jiní lidé nemohou snést skřípání nože na talíři a jiní moderní hudbu; slečna Hásková nesnáší Hilara a jedna paní by se ani za svět nepřiblížila k obyčejné krávě. Minda cítí elementární a tajemnou hrůzu z motocyklů. Jiné hluky nese se zřejmou nelibostí, ale hrčení motocyklu v ní budí šílenou paniku, jakou cítí kostelník z živého ďábla. Má čubička není moderních názorů; nemá ráda ty zatracené mašiny a vynálezy, jež masa a kostí nemají a ženou si to jako splašené, pekelně a nejedle páchnouce. Má-li nějaké psí náboženství, hraje v něm motocykl roli satana. Každý z nás má na duši své citlivé místo, na kterém mu jaksi nenarostla kůže a chlupy: místečko obnažené a bolestně se třesoucí, které bychom chtěli ukrýti před světem. A vidíš, Mindo, každého dne nám někdo nebo něco sáhne zrovna na toto místo věčně zjitřené. Každého dne obchází za rohem motocykl jako lev řvoucí, hledaje, koho by pohltil. I zalezme střemhlav pod pohovku do nejhlubšího stínu a s očima zavřenýma, třesouce se na celém těle čekejme, až se ta bestiální věc přežene. A pak, když je dlouho ticho a jen péro a papír šustí obvyklým skřípěním, vysouká se Minda s rozpačitým úsměvem ze svého kouta a drobet vrtí ocáskem, jako by se styděla za svou slabost: “To... to já jen tak, to nic není; člověče, pohlaď mě po hlavě.”

Sedni si, Mindo, a slyš: JE TRÉ PŘIKÁZÁNÍ:

1. Poslouchati budeš.

2. Čistotu zachovávati budeš doma i na schodech.