Kousek šovinismu
Před válkou jsme se ovšem (právem a tuze) rozhořčovali, když nějaký Vídeňák nebo oficír vynadal některému našemu krajanovi českých psů. V lepším případě dostal takový krobián po hubě; v horším případě jsme ho dali aspoň do novin. Teď se takový případ stává celkem výjimečně a patrně svým časem vymizí. Právě proto se můžeme pozastavit nad smutným přírodním úkazem, že vlastně skoro žádný český pes neexistuje; jenže zde míníme skutečného a čtyřnohého psa. Ptal jsem se už mnoha kynologů a učenců, jak to přijde; jsou irští a skotští teriéři, angličtí boxeři a airdalové, francouzští buldočkové, italští chrti, dánské dogy, němečtí vlčáci, štálpinčové, jezevčíci a dobrmani, ruští chrti a čínští hedvábní pinčové; zkrátka každý své cti dbalý národ má svého vlastního psa, jen my Češi nemáme žádného.
Nedávno jsem viděl vzorný chov slepic; byly tam všelijaké cizí wyandotky a jiná slepičí aristokracie, černá jako uhel, bílá jako labuť, rousnatá a rozčepýřená; ale v jedné drátěné ohradě byly takové drobné a štíhlé slepičky sympatické barvy jako sláma smíšená s trusem, a to prý je zvláštní a výtečná rasa česká, která budí pozornost každého věci znalého cizince. Přiznávám se, že jsem na tyto slepičky pohlížel s jakousi národní hrdostí a povzbuzující důvěrou. Naproti tomu slyším od nejodbornějších koňařů, že nemáme žádný čistokrevný domácí rod českého koně; huculský horský koník k nám patří, abych tak řekl, jenom státoprávně; kdežto kladrubský kůň je vlastně Jihoslovan. Pokud se týče psů, jsme opravdu odkázáni na cizí vlivy; přes tisíciletou národní tradici se nám nepoštěstilo, aby se u nás uplatnila čistá domácí rasa; prostě po téhle stránce nejsme dosud ssamostatní.
Ale nejhorší na věci je, že – jak se zdá – bývaly u nás víceméně čisté domácí rasy, ale naší nepozorností a národním nevděkem jsme je nechali zajít. Prý jsme mívali velmi dobrý český druh loveckého psa, zvaného fousek; nevím, je-li ještě v nějaké hájovně k nalezení. Na Slovensku býval nadmíru svérázný ovčácký pes, zvaný pes fatranský; je prý na vymření, takže zbývá stěží pět nebo šest jakžtakž čistokrevných jedinců. Ví někdo ještě o nějakých lokálních rasách nebo variacích dosti ustálených, aby při čistém chovu vytvořily typ, a přitom takového zjevu a vlastností, aby stály za propěstění? Máme státní psinec, který by byl povinen svému jménu, aby se ujal českého nebo slovenského psa domácího původu, pokud ještě není docela pozdě. Průměrně každého třetího roku se u nás rozmůže jiná psí móda: jednou je to německy dobrman, potom německy vlčák, pak zase francouzský buldog, potom nějaký skotský chlupáč – nebylo by lépe, abychom se zmohli na svého vlastního psa? Není to jistě náhoda, že Angličané, kteří dávají světu nejvíc čistokrevných psích ras, jsou národ zvláštních ctností rodových a politických; ono se říká, jaký pes, takový pán. Hledá se český pes.
Pro zvířata
I ve psech panuje móda. Dnes už skoro neuvidíte secesní barzoje, kteří bývali snem všech bledých a zajímavých dívek; i ten málo náročný skotsky collie se už “nenosí”, italští chrti snad už nadobro vymřeli, jezevčíků neboli daklů je namále, pudla jsem neviděl, ani nepamatuju (kde je dnes jádro pudla?), špiclíků je rok od roku méně; bernardýn byl součástí vážné buržoazie v osmdesátých a devadesátých letech, měl-li Ohnetův majitel hutí nějakého psa, byl to jistě bernardýn. I foxteriérů ubývá, ač se jich před válkou vrtělo po světě ažaž; na křepeláka se pamatuju už jenom z dětství, nevím, pořídilo-li si naše muzeum včas vycpaného křepeláka. Obávám se, že už neexistují mopsové, ačkoliv jejich černá kušna je nezapomenutelná. Zato jsou, abych tak řekl, v oběhu němečtí pinčové, airdalové, ostnosrstí jezevčíci; bonzové ochabli, ale přibývá buldogů. Avšak velká móda, to jsou dobrmani a hlavně vlčáci.
Neříkám, že ti dva poslední nejsou pěkní psi; taková hlava vlčáka, to je jeden z nejlepších kousků animální krásy.
Ale pro většinu lidí, kteří je chovají, jsou vlastně příliš velicí a příliš silní. Máme německou zálibu v síle; kdybychom v kynologickém ohledu cítili slovansky, vypěstili bychom jakési pomenší a zavalité voříšky, kteří by leželi za pecí a hodně štěkali. Mám za to, že ti dobrmani a vlčáci jsou germánsky vliv a představují kult síly, okázalost a takový nějaký imperialismus. Chováte svého vlčáka v domácnosti nebo v rodinném domku, kde se může pohybovat na několika loktech dvorku; vezmete ho na pět minut na řemínku ven, aby se vyvenčil, a myslíte si, že ho máte rádi. Ale takový velký pes má tolik fyzické síly a takovou stavbu těla, že potřebuje aspoň dvě hodiny, aby se vyběhal, aby se rozehnal dlouhými skoky, aby se fyzicky vybil. Váš pes je vězeň; je to jestřáb v kleci. Vlčák se hodí pro šafáře nebo zámeckého pána; ale nehodí se do města. Dobrman se hodí pro četníka, ale ne k tomu, aby coural s chůvou po chodníku. Protože se dost nevyběhají, vybíjejí svůj temperament zuřivým štěkáním na obtíž vašich sousedů. A stávají se zlými, takže je uvazujete i doma, aby nepokousali bábu s novinami. Říkám vám, vaši krásní psi jsou chudáci.
Když už chcete mít doma psa (což vám jen chválím), vrhněte se na menší psy (rozumí se po dobrém, jako chovatelé). Máte psy pecivály, psy opravdu domácí, kterým stačí práh vašeho domu; máte stájové pinče, ostnosrsté foxteriéry a jiné ježaté střapáče; máte jezevčíky a buldočky; můžete přispět k zmrtvýchvstání pudlů,