8

hřbetem kostnatým – To vypadám, člověče! Že jsem o tři roky starší? Ach, kde je mé mládí! Všecko je v tahu... i ten bílý, kudrnatý hoch s uchem černým jako uhel... Nato zoufale vzdychla a šla se nažrat. Jednoho dne zalezla do své boudy – je to místo hanby; zalézá do ní, jen když je bita a myslí si, že se jí stala křivda; tedy zalezla do boudy a nevynořila se z ní, ani když jsme nejsladšími hlasy volali kočku. Po několika hodinách přišly domácí ženské a zvěstovaly záříce – ženské při takových okolnostech vždycky září –, že máme štěňátka. Odhad jejich počtu kolísal mezi dvěma a čtrnácti, neboť Iris k nim nikoho nepustila; bylo jen vidět, že se tam hemží nějaké černé a bílé skvrny. Po dvou dnech se ukázalo, že jsou čtyři.

Kdybych byl včas měl nápad, abych po vzoru našich předků po denní práci těžkou rukou zapisoval do starého kancionálu důležité rodinné události, vypadala by tato kronika asi takto: 5. den: Už dovedou nejen pištět, ale také broukat, vrnět, kvičet a mlaskat. To černé přelezlo v boudě z kouta do kouta, hlasitě pištíc nad svou odvahou. Jinak leží na jedné hromádce nebo jsou přisáty k matčinu břichu, jež přitom našlapávají a hnětou předními tlapkami. Z toho je vidět moudrost přírody.

6. den: To černé vypadlo z boudy; dalo se to čekat, bylo příliš podnikavé. Bude to silný a statečný pes, neboť vřískalo přitom pronikavě jako zařezávané sele.

7. den: Počínají chápat rodinné vztahy: jedno odstrkuje druhé od matčiných struků.

9. den: Zdá se, že se perou.

10. den: To bílé s černým monoklem otevřelo levé oko.

11. den: Už jsou otevřeny všechny oči kromě jednoho. Proč mají tak veliké hlavy?

12. den: Mají bříška jako bubny. Ustavičně vypadávají z boudy, strašně křičíce. Hlasy mají mohutné. Ten s tříbarevnýma ušima zaštěkal!

14. den: Dnes jim Bubíkův pán kupíroval ocásky; nemohl jsem se na to dívat. Pak tam zůstaly ležet čtyři bílé ocásky, něžnější než dívčí malíček. Chtěl bych je schovat a později dát každému štěněti jeho ocásek na památku; ale bojím se, že by je sežrali. Nechám je zakopat. (Ty ocásky.) 15. den: Už dělají loužičky. Tím se začíná jejich samostatný život.

Byl bych takto mohl den po dni zaznamenávat jejich pokroky po stránce intelektuální a mravní: kdy počali štěkat a vrčet, vyskakovat z boudy, hopsat po schodech, honit se s hrozným rykem, do všeho kousat, do všeho strkat nos, vlézat do každé díry, spát na každém klíně a vůbec se chovat tak, jako se chovala štěňata už za časů moudrého krále Jiříka z Poděbrad.

Avšak zameškal jsem znamenat tento povlovný vývoj událostí, a tak se stalo, že jednoho božího dne ve mně vyvstala hrozná představa, že můj dům i zahrada jsou zaplaveny čtyřiceti čtyřmi tisíci štěňat: z každého kouta ryčel řev bratrské rvačky; z každé díry čouhala ježatá hlava štěkající chlapeckým diskantem nebo prchající ocásek; na každé nohavici při každém kroku mně visel hrozen vrčících a kousajících štěňat; každý člen domácnosti chodil s plnou náručí štěňat; v každém koši a hrnci, na každé utěrce, v každém střevíci a klobouku spala hromádka bílých a černých štěňat. Nebylo kam postavit nohu: buď se tam hemžilo štěně, nebo tam byla loužička; nejčastěji oboje. Nebylo možno se dopočítat; vzal jsem si všechny čtyři kusy do pokoje; když jsem je za půl minuty počítal, byla tam čtyři štěňata, ale pět loužiček. Říkám vám, takové štěně je div přírody; je to nevyčerpatelný zdroj zábavy a loužiček. Věc by se měla vyzkoumat; myslím, že u temeniště všech řek (nebo aspoň těch velikých) je hájovna, kde hajný chová čubu (jmenuje se Dora, Flóra, Diana, Sylva či Amina) s devíti štěňaty.

První, kdo ustoupil před touto katastrofální záplavou štěňat, byla sama Iris, vyschlá jako lunt a s břichem do krvava vysátým; učila je sice veškerým psím předmětům, a to jednak povinným (pronásledovat, útočit, popadnout protivníka za týl, hrabat v záhonech, odnášet všechny předměty, hryzat všechno, co se nehýbe), jednak nepovinným (tančit, honit si ocásek, drápat se lidem na klín, prolézat plotem k sousedům atd.); ale když skončila své přednášky, uchýlila se do některého pokoje a zavřela se tam, vybíhajíc, jenom když některé z jejích čtyřiceti čtyř tisíc dětí zaječelo příliš zoufale. Nu, nic se nestalo; to se jenom Ben zakousl do ocásku Bibimu a Bibi se strašným nářkem a spíláním táhne vrčícího Bena po devadesáti devíti schodech střemhlav dolů; nebo Blackie strčil hlavu mezi tyčky a teď ji nemůže vyndat; nebo Bijou rozžvýkal drát elektrického vedení a dostal ránu; něco takového se totiž přihází každou osmdesátou šestou vteřinu. V takovém případě Iris přiběhne zvláštním starostlivým poklusem a olíže dotyčné dítě; dotyčné dítě pak zanaříká a zavrní a horempádem se přisaje k maminčinu knoflíku, který ještě pro tyto okamžiky útěchy uchoval poslední kapičku mléka. Avšak Blackie nestrpí,