18

Svatobernardský klub v Čs. republice, Ústřední spolek pro chov loveckých psů a Klub policejních a ušlechtilých psů; další plemena jsou pudlové, čoklové, špiclové, voříšci, eskymáčtí psi a ještě někteří jiní neseskupení ve vlastních spolcích a klubech. Dalším pokrokem kynologie dojde jistě k ustavení Vzájemně se podporujícího spolku pěstitelů daklů, Arimatejského spolku chovatelů pinčů, Společnosti přátel chovatelů cenou nepoctěných boxerů, Žíhaného dogového klubu, Modrého dogového klubu s bílými odznaky, Skvrnitého dogového klubu, Nezávislé skupiny tříbarevných foxlů, Ligy pro zrušení vázaných plemenných knih, Křesťanského a dobročinného sdružení chovatelek maltézských pinčů, Společenského klubu barzojů a tak dále. Možnosti kynologie jsou právě nedozírné.

Čistokrevného chovatele poznáte prostě podle toho, jak pohlíží na jiné vystavené psy, říkaje, že tohohle čokla by nechtěl ani zadarmo a že tamten pes by byl dobrý, kdyby nesl líp slechy. Při výstavě psů jsou psi uvázáni, kdežto jejich chovatelé mohou volně pobíhat; budiž k jejich cti řečeno, že následkem pečlivé drezúry se většinou ani nehnou od kotců svých pejsků a jen zřídka se vzdálí, aby se poštěkali a pokousali s chovateli konkurenčních psů.

Pokud jsem mohl pozorovat, čistokrevný chovatel boxera si na takové výstavě ani nečuchne k chovateli dejme tomu anglického chrta, kdežto jejich pejsci to tak přísně neberou; ale jak známo otázky rasy, konfese a národnosti hrají u nás lidí mimořádně velikou roli.

Odborná a sportovní kynologie má několik stránek. Předně se užívá jiných slov než v obyčejném životě. Například neříká se oči nebo kukadla, nýbrž světla; neříká se ocásek, nýbrž prut; neříká se nohy, ani tlapky, ani pacinky, nýbrž běhy; neříká se šedivá barva, nýbrž modrá barva. Jiná taková sportovní slova jsou slechy, maska, grupa, plášť, sedlo, odznaky a mnohé jiné. Pročež, máte-li čistokrevného pejska, neříkejte, že vrtí ocasem, nýbrž že pohybuje prutem.

Hlavní výkon kynologického sportu je však jiný, a to připouštění. V té věci nepřipadá nejdůležitější role pejskům, nýbrž jejich chovatelům. Jste-li majitelem čubičky, dá vám mnoho starostí, aby do této záležitosti nezasáhla neodborně příroda se svou notorickou lehkomyslností a lajdáckým laisser faire. Jste-li však držitelem čistokrevného pejska, nemáte s tím jiných starostí, nežli že ho přivedete k nevěstě, za kterýžto sportovní výkon ještě dostanete honorář. Štěňata vzešlá z této kynologické kopulace dostanou potom honosný titul, který vypadá asi takto:

“Armageddon Gipsy. Cato Harkoway of Bennachie von der Rosenburg, roz. 30. If. 1930, zaps. v I T St Bd. XX.

19.871, G. m. b. H. 1930, Č. S. D. 8945, Sb. z. a nař. § 327 lit. b. Otec: Satan of Uhřiněves, zaps. ve Výn. min.

pošt. č. 1663, I. O. U. 485 L., R. S. V. P. 601. Matka: Tylda van Houtten de la Adelsburg, zaps. v tr. zák. §§

221-222, kat. č. XXIV, W. C. 27, Pat. No 97. 817, šek. úč. č. 200.939. M. N. O. č. p. 462.”

To by v tom byl čert, abyste řečené štěně Armageddona (čili v důvěrné zkratce Armičku) neprodal při takovém rodokmenu aspoň za tisíc kaček.

Sám chov čistokrevného štěněte nepatří, myslím, do kategorie sportu, a sice pro svou význačně spornou povahu.

Tak například každá autorita vám udává jinak, čím se má takové štěně krmit a má-li se vychovávat plesknutím po zadečku nebo zásadně bez takového plesknutí. Každý řádný sport má svá pevná a nepochybná pravidla; není-li takových pravidel, nýbrž jenom diametrálně se lišící názory, pak to ovšem není sport, nýbrž samozřejmě věda. Protože tedy chov psů je otázkou vědeckou, zůstává trvale nejisto, má-li se štěně krmit houskami (když je nechce žrát) nebo syrovým masem, vitamíny nebo rukavicemi. Do těchto vědeckých sporů se raději nepouštějme.

Zato čistě sportovní a kynologický výkon je účast na psí výstavě. Sportovní charakter je tu dán soutěží s ctižádostivým úsilím o dosažení nejvyšší mety, totiž první ceny; a ovšem i kategorickým popíráním soudcovy kompetence a spravedlnosti, když se první cena nedostane. V tomto ušlechtilém závodění zachovávají psi víceméně stísněnou rezervu, kdežto jejich páni jsou horečně rozčileni, potí se trémou a mluví z cesty, cloumají svými pejsky, aby pěkně stáli, a vůbec mají o celou věc daleko vášnivější zájem, než kdyby jejich prvorozený syn skládal maturitu. Nedostane-li jejich pes první cenu, považují to za osobní pohanu a jakési zhroucení své nejvyšší ctižádosti; od té doby se straní světa, cítí se odstrčeni a podceněni a zanevrou na vládnoucí režim kynologický, politický a vůbec světový. Pokud výstava trvá, nastěhuje se chovatel s celou rodinou do kotce svého psa, “aby tam Fifince nebylo smutno”. Hleděl jsem zjistit, je-li pravda, že pes bývá podoben svému pánu a vice versa. Je to pouhý tlach; páni mají docela jiné běhy a slechy, masku i odznaky, ba liší se od svých psů i pohlavím. Po dobu výstavy se vystavení pejsci většinou oddávají spánku, stočeni dokolečka, zatímco jejich páni bdí u jejich nohou, výstražně vrčíce na každého, kdo by se chtěl přiblížit.

Nejpracnější v kynologickém sportu je ovšem drezúra. Viděl jsem řadu dokonale vycvičených pánů a dám, kteří na povel cvičitele chodili pochodem, běhali poklusem, dělali zastavit stát a čelem vzad, vedouce na šňůře své vlčáky a dobrmany. Myslím, že by také skákali přes překážky a vrhali se na fingovaného banditu, kdyby to na nich cvičitel žádal; ale některé cviky drezúry jsou spíš pro psy. Celkem ti páni a dámy poslouchali cvičitele