štěňata, dosud v dějinách lidstva nebyla a že si je nechá pro sebe a basta. Konečně v třetím stadiu píše nebo telefonuje řečený pěstitel lidem, kterým v prvním stadiu svá štěňata přislíbil, aby si honem, ale honem poslali pro své štěně, “víte, abyste nepřišel o tu radost, ono vám je teď tak strašně roztomilé, ale to si je musíte odnést ještě dnes, abyste toho užil”. Skoro vždy jsou štěňata dávána darem s nápadným a skoro horečným chvatem a překotným ujišťováním, že je to zázračně hodné a milé zvířátko, které nemyslí na nic, než jak by svému pánovi udělalo radost. Naproti tomu nový majitel řečeného štěněte, oblažen tím, že mu to milé zvířátko olízlo nos a začalo žvýkat ucho, propuká ve výrazy nadšení a trvalé vděčnosti a nápadně rychle se poroučí, aby si to dárce snad ještě nerozmyslil. Dárce pak za ním dojatě zavře dveře a vydechne: “Zaplať pánbůh, už je to pryč.”
I nový majitel štěněte prodělává určitý vývoj, předem napsaný v knize osudu. První dny je prostě nadšen vším, co to skvělé zvířátko dělá. “Máme ho všichni strašně rádi,” hlásí pěstiteli, “už si na nás zvyklo, nechce spát jinde než v naší posteli; dal jsem mu své domácí střevíce na hraní, a jak vám dovede kousat! a jak mu chutná! a jak na těch svých malých nožičkách honí slepice! a jakou má svou vůli! a jak je živé! My jsme vám tak vděčni –”
Po čtrnácti dnech: “Poslyšte, to je vám ohromný rošťák; člověk aby se s ním celý den zabýval... Považte si, chce spát jen na posteli... Já ho už chtěl z té postele shodit, ale on mne kousl... Já bych mu někdy nařezal, ale on si to nenechá líbit – Ó, někdy už je čistotný, já myslím, že si na to zvykne, nemyslíte?”
Po dalších čtrnácti dnech nový majitel rozpačitě pokašlává, jako by vám se vší šetrností říkal něco nemilého o vašich dětech: “My už nevíme, co s ním máme dělat; je už takhle veliký a dělá si, co chce. – Já bych ho rád naučil chodit na řemínku, ale on by se snad uškrtil – Honí děti... Sežral mně kus koberce... Prosím vás, co s ním máme dělat?”
Toto je dosavadní historie generace C:
C1 (u mladé paní): Strašně milý. Kouše do nosu. Sežral hospodyni střevíc. Sežral závoj. Roste jako z vody. Má červíčky. Sežral další střevíc a punčochu. Každý jej hlasitě obdivuje. Byl přejet autem. Sežral panin klobouk a nemůže jej strávit. Je strašně živý. Byl dán do psí polepšovny. Za tři neděle se vrátil vychován: chodí na řemínku, umí panáčkovat a žere míň střevíců.
C2 (u lékaře): Strašně milý. Celý den se chová na klíně. Sežral pacientovi v čekárně klobouk. Další klobouk. Ještě jeden klobouk. Dán na zahradu, ale vyhrabuje všechny sazenice. Uhájil dente unguibusque své výhradní a nezadatelné právo na postel. Honí sousedovy slepice. Chytá pacienty za lýtka. Za trest zavřen na plochou střechu domu, sežral ji, nebo aspoň do ní prokousal díru. Nabídnut na výchovu hajnému; po krátkém seznámení se dal hajný na ústup, chabě namítaje, že teď by neměl na pejsánka pokdy, protože prý musí dohlížet na vysazování lesních kultur. Nyní je C2 naprostým pánem domu i zahrady; přistoupí-li k němu někdo s šetrnými námitkami, vycení zuby a uhájí své stanovisko. Jeho další budoucnost je zatím nepředvidatelná; ale myslím, že se nedá. Je to právě nesmírně čistokrevný pejsek. Pane, to je rasa!
Ne, Iris, tentokrát to nejde. Nesmíš jít na krok sama. Víš, my to s tebou myslíme dobře. Nic si z toho nedělej, i my lidé máme svá trápení. Lehni si u mých nohou a buď smutná. Spi, prospi to zatrápené jaro.
BEN, BIJOU, BLACKIE A BIBI
Když se naplnil čas a ukázala se jistá znamení na nebi i na zemi, ohlásil jsem své fence Iris, že nebudu klásti překážek jejímu štěstí a že jí dám chotě, jaký je jí hoden; že ovšem žádám, aby bylo matrimonium rite consummatum, torus conjugalis, pater certus a zkrátka všechno v pořádku. Iris zavrtěla ocáskem, výrazně tím dávajíc najevo: Pane, staň se tvá vůle, ale honem!
Potom přišel ke mně jeden pán, chovatel cenou poctěného zvířete z dynastie hrubosrstých foxteriérů, jménem Bube von Plessberg, zapsaný pod č. 193 D.F.St.B. 12233, M.F.T. 371/II (totiž ten pejsek, ne ten pán), a zeptal se mne přísně, mám-li rodokmen. Přiznal jsem se, že ne, že můj dědeček byl sedlák; přes tento nedostatek rodokmenu uznal Irisku za vhodnou partii pro svého svěřence, chvále její světla, slechy, masku, běhy a jiné stránky její povahy. Nazítří přivedl urozeného ženicha a představil jej mé fence. Iris počala nadšeně lítat jako šíp, pokud si lze představit šíp chlupatý, kličkující a točící se dokolečka; bylo to vyzvání: Pojď, dvoř se mi, chytej, hoň; pojď, budeme si hrát na zelené louce; poletíme nekonečným prostorem, až se nám budou uši třepat; ach, jak jsi krásný, můj princi! Načež on (totiž ten pán, nikoliv ten pes) zabručel, že to nejde, že by se mu Bubík udýchal; pak sevřel vzpouzející se fenku mezi koleny a přitáhl k ní mladého manžela za obojek. Myslím, že Iris byla dotčena ve svých nejjemnějších citech, ale je to loajální pejsek; chovala se vzorně. Vidíš, to jsou takzvaná manželská pouta: mít hlavu sevřenu mezi koleny.
Pak začala ztrácet humor a chlupy; byla zahloubaná do sebe a chvílemi jí bylo špatně; olezlá, s těžkými boky a