O ZBOŽNOSTI
Co je zbožnost psychologicky? Poměr k Bohu, poměr osobní se může procítit rozmanitě; do jisté míry každý člověk jej prožívá poněkud jinak; i v tom jsme každý svou osobností zvláštní, s různým nadáním a zvláštními zkušenostmi. Starému zákonu počátkem moudrosti a pravou zbožností byla bázeň Hospodina; podnes se nám slovo bohabojný kryje s pojmem zbožný; také Řekům a Římanům poměr člověka k bohům a božství byl deisidaimonia, theosebeia. U Aristotela jsem našel doslovně výrok, že člověk Boha milovat nemůže. Ježíš vymezil poměr člověka k Bohu jako lásku a poměr synovský; Bůh je člověku otcem, my jsme mu syny. To je nová definice zbožnosti a náboženství, a tím křesťanství vyniklo nad starověk. Pravda, i ve Starém zákoně je něco z rodinného vztahu k Bohu, pokud Jahve byl Bohem rodu, kmene nebo národa.
Ježíš sloučil lásku k Bohu s láskou k bližnímu, a to synovství boží a vzájemnou lásku božích synů učinil univerzálními; láska k bližnímu platí vůči všem lidem a národům. Tím je dovršena víra v jediného Boha: je jen jeden Bůh, Bůh všech národů a lidí.
Ježíš přijímal Starý zákon, nepřišel ho, jak řekl, zrušit, ale naplnit. Ježíš nestvořil náboženství, to bylo vždycky a dávno před ním; byl reformátorem. I křesťanské církve převzaly Starý zákon a vedle lásky Ježíšovy uchovaly starozákonný timor Domini – víc než třeba.
Vedle toho poměru k Bohu a bližnímu vyanalyzujete v náboženství ještě jiné prvky; kult, obřady, náboženské instituce vyvolávají ve věřících silné city, často silnější, než je cit k neviditelnému Bohu. Poměr k hierarchii, kněžím a kazatelům, závislost na církvi a vůdcích je – podobně jako v politice a jinde – důležitou složkou náboženství. Proto, že je těch prvků tolik a že každý si může vybrat jiný, někdy i docela zevní a podružný, třeba nějaký obřad nebo článek víry, není jen zbožnost jedna: Bůh je jen jeden, ale osobní poměr k němu je různý podle dob a lidí.
Náboženský život – jako všechny jiné činnosti – snadno se mechanizuje; tak například chodit v neděli nebo denně do kostela, křižovat se, modlit se a tak dále se může stát návykem docela mechanickým; u mnoha lidí je náboženství jenom návyk – znáte přece ty, jak se jim říká, modličky s jejich modlitbou retní.
Modlitba – ano.
Vidím před sebou v duchu sochu amerického sochaře, Indiána na svém koni; kůň stojí, jako by rozuměl svému jezdci, který povznáší svou mysl k Velikému Duchu, ruce roztaženy, oči obráceny k obloze – pravá, krásná
88
modlitba.
To se rozumí, my svůj náboženský poměr k Bohu nedovedeme vyjádřit jinak než pojmy své empirické psychologie. Sami teologové říkají, že Bůh je nám bytostí nedostupnou.
Právě pro tu nedostupnost Boha je ve všech náboženstvích silným prvkem zbožnosti úcta k zakladateli náboženství a církví: k Buddhovi, Mojžíšovi, Mohamedovi a ovšem i k Ježíšovi. Křesťanští mystikové, ale i normálně zbožní věřící obracejí svou lásku víc na Ježíše než na Boha; křesťanská teologie vůbec ztotožňuje Boha a Ježíše. Apoteóza, deifikace ve všech náboženstvích není nic jiného než úsilí přiblížit si, nějak si zlidštit nedostupné, smysly i rozumem nepostižitelné božství. Proto umění, architektura, sochařství a malířství, poezie, hudba, zpěv i tanec vyjadřují náboženské představy často účinněji než teologické definice. Ten Mojžíš, ať sebevíc ze strachu před modloslužebnictvím zakazoval hmotné zpodobování Boha, usiloval zobrazit jej slovy, definicemi a celou historií božského zjevování – čirý antropomorfism. To je lidské a přirozené; nedostupné božství nutně zobrazujeme po lidsku, nemůžeme jinak; ale aspoň se musíme snažit, abychom je chápali duchovně. Bratr Ježíšův, Jakub, když definoval náboženství čisté a neposkvrněné, nedovedl říci více, nežli že máme navštěvovat sirotky a vdovy v souženích jejich a sebe samy uchovat neposkvrněné světskostí; a Jan píše ve své epištole citované už slovo, že nelze Boha neviděného milovat bez lásky k bližnímu viděnému.
Člověk vědecky myslící přemáhá mytický antropomorfism, překonává jej rozumově i citově; poučen Ježíšem, překonává náboženství bázně a strachu a nahrazuje je úctou k Bohu a láskou k bližnímu.
Já bych svůj poměr k Bohu označil latinským slovem reverentia – úcta, plná důvěry, vděčnosti a nadějnosti. A pokud se lásky k bližnímu týká, přijímám to přikázání, jak je doporučil Ježíš, v celém rozsahu: že máme milovat i nepřítele – je to možné, třebaže nesnadné. To mne nezbavuje práva i povinnosti odpírat křivdě a útlaku; ale snažím se být k nepříteli čestný a spravedlivý. V staré rytířskosti, která v boji a po boji ukládala úctu k soupeři, je krásný prvek. Ježíš, když z chrámu vyháněl kšeftaře, neskrýval svého rozhořčení; rozhořčení není nenávist.
Náboženství, to není jen poměr člověka k Bohu, nýbrž také poměr člověka k člověku. Říkám si: může být pravá a plná láska k bližnímu bez nejvyššího hodnocení lidské osobnosti, bez víry v nesmrtelnost lidské duše? Znám všecky námitky materialistů, panteistů, osvícenců a tak dále; ale láska k bližnímu, láska přirozená a důkazů nepotřebující – není ona sama důkazem, čím nám má a musí člověk být? Dovolávám se Ježíše v lásce k bližnímu, dovolávám se Platóna v uznání nesmrtelnosti. V tom směru jsem platonikem – Plato prvý se pokusil o důkazy nesmrtelnosti. Jdu s Platónem i proti moderním teologům, kteří si s vírou v nesmrtelnost nevědí dost dobře rady; strkají ji do apologie a jiných nauk a vynechávají ji z dogmatiky. Tím víc si chválím Platóna, že ukázal na důležitost toho učení i metodicky.
Zbožnost je zvláštní stav opravdivosti: zbožnému člověku svět a život je jakoby klasickým dramatem, ale bez satyrské dohry; klasické drama je právě původem i podstatou projevem náboženským. Život není fraškou, není komedií, není tragédií, je dramatem; není nikdy bez velikosti, bez osudové logiky – mít trochu humoru přitom neškodí: tomu dobře rozuměl Shakespeare. Jistě i Ježíš se usmíval, neboť v lásce je radost. Náboženstvím vystihujeme důležitost života, jeho vážnost a hodnotu – a jeho krásu. Velebnost a velikost boží nás plní úctou a oddaností. Náboženství dává část té velikosti také nám – část jen malou, která nás nezbavuje přirozené pokory; pravé náboženství překonává titanism. Vzpomeňte si, jak se Starý zákon začíná titanismem; had slibuje prvým rodičům, že budou jako bohové – Goethův Faust svým titánstvím začíná opravdu od Adama. Jak by ne, titán! sám přece říká: mir fehlt der Glaube.
Zbožnost je individuální, ale nepřipouští solipsismu; ve zbožnosti samé je uznání světa mimo nás, světa božího a světa bližních.
Náboženství překonává v nás osamocenost; jen si živě představit, co to je být sám! Pozoroval jsem se často v naprosté samotě; u nás příroda je příliš bohatá, abychom měli plný cit samoty; v poušti je ten cit plnější. Ježíš také chodil na poušť – meditace vyžaduje samoty. Soustředění je člověku potřebné, ale nemůže být povoláním; proto poustevníci nežili život normální. Život vyžaduje práce pro sebe a pro bližního; nesmíme před těžkostmi života a světa utíkat, svět musíme překonávat. Klášternictví a poustevnictví jako stav a zaměstnání je vlastně zmechanizování samoty: ne soustředění, ale návyk – nebo řemeslo.
Já vím, ještě na mnohé věci se může ptát a ptává se všetečnost metafyzická; ale vy jste chtěl slyšet moje krédo; jeho poslední slovo je reverentia: úcta uvědomělá před Bohem i před člověkem; v té úctě k bližnímu je zahrnuta láska, řeknu, láska také uvědomělá.
VÍRA A ROZUM
89
Kladete důraz na uvědomělost, tedy na rozum i v náboženství.
Ano, jako ve všem; všude musíme klást důraz na rozum kritický a srovnávající. Zbožnost je přirozený stav člověka. Už Pavel uznával náboženství přirozené vedle zjeveného čili nadpřirozeného; i dnes se říkává: anima naturaliter christiana. To přirozené náboženství, to je právě to, že si svým vlastním rozumem a nadáním uvědomujeme svět a svůj poměr k němu. Víra v božství, náš vztah k Bohu, zkrátka náboženství je výsledek hlubokého přemýšlení a zkušeností věků; každý z nás vědomě nebo nevědomky navazuje na tento historický vývoj a tisíciletou tradici. Myslící člověk prostě chce a musí si ujasnit: co je svět, kdo jej učinil, co je Bůh, co jsme my sami, kam spějeme, co je smrt; koneckonců ty všecky otázky se soustřeďují v otázce jedné: Co, kdo jsem vlastně já? Tož pravda, ty otázky i odpovědi na ně vzrušují silně naše city, vzněcují naše naděje a hýbají naší vůlí; proto v nich přehlížíme tu složku rozumovou – však jsme o tom už mluvili. Takzvané poznání citové, intuice, osvícení, inspirace, zření a podobně, to všecko jsou rychlé smyslové a rozumové postřehy nebo soudy, které přičítáme průvodnímu nebo následovnímu citovému a volnímu vzrušení. To platí i pro zbožnost a náboženství: máme náboženské city, nálady a touhy, ale neměli bychom jich bez víry, a víra je soud, úsudek, přesvědčení –
tedy činnost rozumová. Každá víra je koneckonců z rozumu, třeba z rozumu nedokonalého a chybujícího. Pravá víra není hřebík, na který se lze zavěsit v zoufalství nad slabostí rozumu –
ani opium pro uklidnění znepokojené duše.
Ano. Víra pravá, správná, která neuspává, ale budí a žene.
Mluvil jste o toleranci; potřeba tolerance již sama sebou znamená, že nikdy nebude jeden pastýř a jeden ovčinec.
Pastýř jeden – snad, ovčinec jeden ne tak brzy. Právě pro přirozenou rozdílnost lidí; prosím vás, kolik bylo a je křesťanských církví a sekt, kolik výkladů Písma a Ježíšova učení od prvých začátků křesťanství podnes – a co těch rozporů máte i v názorech vědeckých! Mám výklad svůj a přesvědčení své; ale uznávám rovnoprávnost bližních, a proto neobtěžuju jejich svědomí a zvykám si být tolerantním. Tolerance, opakuju, je ctností pozitivní a je ctností novou, hlásanou právě pravým náboženstvím. Opravdovou tolerancí se buduje univerzální ovčinec, ovčinec jeden; o ten se pokusil katolicism, dnes o něj usiluje také věda, internacionalism a pacifism. Je to pokračování v cestě, kterou nám ukázalo náboženství.
Říká se – moderní náboženská krize. Tož pravda, církevní náboženství všecka a všude ztratila a ztrácejí vliv. Věda se víc a víc ocitá v rozporu s učením teologickým – tím není řečeno, že v bibli a v teologiích není dost správných poznatků právě o náboženství a zbožnosti. Ale jak to potom přijde, že přes ty otřesy ve víře většina lidí setrvává v církvích? Vidím i v tom uznání hodnoty a potřeby náboženství.
Náboženství dnes musí mít jinou funkci, než mívalo dřív. Tenkrát veliká masa lidu byla nevzdělaná, nevědomá, negramotná; proto byla vedena k poslušnosti – duchovně i politicky vládla autorita. Církev jako duchovní aristokracie byla vzorem aristokracie politické; proto také byla organizována hierarchicky – aristokratism je právě uznávání stupňů mezi lidmi. Dnes skoro každý člověk má jaké také vzdělání; tím je také autonomnější.
Náboženství se musí vyrovnat jednak s tím rozvojem vědeckého myšlení, jednak s vývojem poměrů společenských – a nejen ve svém učení. I křesťanská láska k bližnímu má před sebou veliký úkol: spravedlivé nároky socialismu.
Politika
POLITICKÁ TEORIE A PRAXE
Říkáte, že zákon lásky platí stejně na politiku jako na život osobní.
Ovšemže platí; platí přece na život celý, pro všecko jednání a konání. Všechna rozumná a poctivá politika je provádění a upevňování humanity uvnitř i navenek; politiku, jako vše, co děláme, nutno důsledně podřizovat zákonům etickým. Vím, že jsou politikové, hlavně ti, kteří se považují za náramně praktické a chytré, kterým se ten požadavek nelíbí; ale zkušenost, nejen moje, myslím, učí, že politika rozumná a poctivá, jak jí říká Havlíček, je nejúčinnější a nejpraktičtější. Nakonec mívají takzvaní idealisté vždycky pravdu a udělají pro stát, pro národ a lidstvo víc než ti politikové, jak se jim říká, reální a chytří. Chytráci jsou koneckonců hloupí.
Jenže ve své době idealisté pravdu nemívají.
Někdy ne, někdy ano; i v politice boží mlýny melou pomalu, ale melou jistě. Mluvím-li o mravnosti v politice, myslím především na politickou taktiku a na celou administrativu; právě politická praxe musí být mravná –
ovšem i politický program podléhá etice. Politiku, tak jako všecek život jednotlivce i společnosti, nemohu než pojímat sub specie aeternitatis.
90
Rozumí se: dost slušný a dokonce vznosný politický program napíše kdekdo. Něco jiného je znát administrativu a slušně ji provádět; a zase něco jiného je pochopit, oč v dané době pro stát a národ jde, ukázat v těžkých a osudových chvílích cestu, určit vhodný postup – a vést. V tom smyslu se mluví o politice vyšší a dělá se rozdíl mezi státníkem a politikem nebo politikářem; Palackému, Riegrovi jako nejvyšším politickým autoritám se říkalo: vůdce a otec národa. Takto pojímaná politika je pokus pochopit daný okamžik v toku dějin – takový politik bude znát minulost svého státu a národa, bude rozumět jejich přítomnosti, bude mít na mysli jejich budoucnost.
Prožil jsem to všecko. Jak jsem řekl, jsem člověk politický, politické problémy mě zajímají a drží od mládí; víte, že jsem už roku devadesát jedna poslancoval a že a proč jsem se mandátu vzdal. Tehdejší spory byly mi k tomu jen příležitostí, vlastní motiv byla moje politická nehotovost. Když jsem poznával politickou Vídeň a její vztahy s Evropou, poznal jsem také, že na tuto politiku jsem přes všechnu dosavadní přípravu nebyl ještě připraven dost.
Dal jsem se do politického studia znovu a důkladněji. Hleděl jsem si v hlavě srovnat, oč vlastně jde v našich dějinách; a historie našeho národa mi byla částí dějin světových. Vedle toho sociální otázka, otázka slovanská a kdeco – nedělal jsem politiku prakticky, ale psal jsem knížky; a i to je politická práce.
Tehdy jste zdůrazňoval, že i politika má být vědecká. Trváte na tom pojetí politiky i dnes, po tolika zkušenostech?
Ano – politika je a bude čím dál víc také vědou. Na svých vysokých školách sice ještě nemáme profesory politiky; politika jako věda je rozstrkána v oborech právnických – státověda, právo státní a mezinárodní, statistika, politická ekonomie a tak dále, a filozofických – dějiny, sociologie a jiné obory. V jiných zemích už mají zvláštní stolice a vysoká učiliště pro vědeckou politiku, mají i bohatší odbornou literaturu – pravda, i to jsou jen začátky; k politice vědecké máme ještě daleko.
Nezdá se vám, že mezi politikou vědeckou a praktickou, řekněme parlamentární, zeje propast?
Zeje; jak by nezela? Ale stejná propast je mezi náboženskými názory masy církevníků a vzdělaných teologů; nemenší je rozdíl mezi laiky a právníky, a tak dále. Ale teologie není ještě náboženstvím ani zbožností, všecka jurisprudence není ještě právem, právním vědomím a konáním; požaduju-li politiku teoretickou, vědeckou, nezapomínám na rozdíl teorie a praxe. Prosím, podívejte se na náš politický vývoj od převratu; jistě je věc nápadná, že v čele vlády, parlamentu a stran byli a jsou s malými výjimkami mužové bez akademického školení, mužové, kteří vytvořili, organizovali a vedli strany a kteří měli dlouhou a pernou zkušenost. Ti vůdcové a tvůrcové stran si museli s praxí a v praxi vytvořit teorii, bez teorie není žádná praxe. Víte sám, jak rád teoretizoval Švehla – a jaký to byl praktik! Naše strany mají svou teorii socialismu nebo agrarismu, svou filozofii dějin, své pojetí života a tak dále. Ne, pane, bez politického vzdělání, bez teoretické přípravy není možná politika slušná, a řekl bych, veliká. Tož pravda: halda vysvědčení ještě nezaručuje vzdělanost a dokonce nenahrazuje přirozené nadání. A nezapomínat na požadavek mravní; učenost, doktorské zkoušky a tituly nezaručují slušnost, čestnost ani statečnost.
A teď otázku–nemá být osobní: když mluvíte o politice jako vědě, o politice vzdělané, jaký je poměr filozofie k politice?
Nechcete být osobní, ale jste; to jako že jsem se stal prezidentem z profesora? Tedy neosobně: Vzpomeňte Platóna, Aristotela, Augustina, Tomáše Akvinského a tak dále; filozofové si vždycky lámali hlavu problémy politickými, politická teorie v té oné formě odjakživa byla částí filozofie. To vyplývá z poměru politiky k etice; etika vždy byla částí filozofie. V nové době se z filozofie vykrystalizovala sociologie a filozofie dějin, tedy vědy politické v užším smyslu; tím se stala politika vědou praktickou. Dnes o politiku vědeckou usilují vedle filozofů právníci, národní hospodáři, historikové a sociologové – každá věda tíhne na jedné straně k filozofii, na druhé straně k praktickému životu.
Filozofie má k politice přímý vztah předně tím, že usiluje o celkový názor na život a na svět, tedy i na život společenský. Dnes politika a moderní stát zabírá všecky obory společenské správy a usiluje tedy prakticky o to, oč filozofie usiluje teoreticky. V tom smyslu je rozumět požadavku Platónovu, aby filozofové byli vládci. Vedle té snahy o celkový názor na život a na svět se filozofie chce dobrat hlavních, základních pravd všeho jednání a poznání, chce mít jistotu – státník, stojící nad tolika konflikty, musí se stále rozhodovat, kde je pravda. Státník moderní musí být kritický, musí být vzdělaný a moudrý.
A nejen moudrý. Politika vyžaduje značné míry fantazie: hroužit se do myslí lidí své doby i do historie, vytušovat směr společenského vývoje a vidět ideál, ke kterému ten vývoj ukazuje – zkrátka něco básnického státníkovi neškodí, ale to je imaginace, ne fantastika nebo utopism.
Politik, má-li vést, potřebuje znalosti lidí – jaképak vedení, když nevidí do lidí? Prosím, nezapomínejme, že vědec
91
a filozof může také dělat chyby, a chyby veliké. Jsou právě politikové a politikové, tak jako jsou učenci a učenci. A opakuju – knihy, vysvědčení nestačí, politik potřebuje životní zkušenosti; nestačí ani chytrost – jako ve všem, i v politice záleží na hodnotě člověka celého.
DĚJINY A SVĚT
Zdůrazňujete význam historie pro politiku; patrně máte na mysli staré vitae magistra.
Ano, však víte, že jsem míval časté diskuse a polemiky o podstatě dějin; vždycky mně šlo o poučení, které z historie, z té naší i světové, plyne pro naši politiku. Neosobuji si být historikem; ale jako teleolog se snažím pochopit smysl dějstva světového i našeho – co jsem si o to už nalámal hlavu! Hledám poučení u historiků, ale také pozoruju, co se děje doma a venku – pane, za víc než půl století člověk uvidí mnoho a má o čem myslet.
Myslím, že ve válce jsem ukázal, že mám trochu toho historického smyslu. Tož to jsem hlásal stále a stále: že naše politika musí být světová, světově orientovaná. To plyne z našich dějin – i, prosím, z naší tradice: už Palacký nám ukazoval na “světovou centralizaci”.
Pravda, ale to axióma se dá dokazovat také zeměpisně, tím, že jsme malý národ a stát vklíněný do středu kontinentu, na rozhraní přírodních oblastí, ras, kultur a církví: tedy že u nás je nutně křižovatka Evropy.
Ano, i to padá na váhu; ale svůj problém světové orientace mají také jiné státy, jinak situované – vlastně všechny státy. Kde jsou hranice, tam jsou i sousedé, tam se začíná ostatní svět. Ať chceme nebo nechceme, žijeme politicky ve světě a se světem celým. Z každého důvodu jen světová politika je politika rozumná a trvalá.
Nevede to k názoru, že politika zahraniční má primát nad politikou vnitřní?
Ne nutně; někdy má pro státy větší důležitost politika zahraniční, někdy vnitřní; koneckonců politika zahraniční bude vždycky odpovídat vnitřní jakosti států. Pokud běží o politiku naši, ten ohromný světový převrat, způsobený světovou válkou – a z toho převratu vznikla naše svoboda – nám ukládá politicky si uvědomit, oč tu historicky šlo a kam míří vývoj další.
Světovou politiku pojímám realisticky: to jest, musí být založena na studiu světa a jeho dějin; musíme si uvědomit, co se ve světě děje a co nás s ním spojuje. Nebojte se, nezačnu od prehistorického Adama; také se nebudeme bavit dějinami celého světa; stačí nám Evropa a ty sousední části Asie a Afriky, které se historicky vyvíjely v užším obcování s Evropou.
Evropa je přece poloostrov Asie; a historie Asie se rozpadá na část bližší Evropě, tak asi k hranicím Indie a Číny; Indie, Čína a Japonsko, oddělené od západní části Asie vysokými horami a pouštěmi, měly svůj zvláštní kulturní život.
Ostatně hranice, které udáváte, jsou zhruba hranicemi bílého plemene.
Ano, zhruba. Nechme stranou tu Asii opravdu asijskou, stačí nám Asie evropská a asijská Evropa. Země od hranic Indie až k dnešnímu Portugalsku, celý orbis terrarum kolem Středozemního moře i se severní Afrikou od pravěku byl a je v bližších kulturních stycích; na té části země vznikl synkretism kulturní, jazykový a populační. Řečeno termínem Kollárovým, v těchto končinách byla dost intimní vzájemnost právě kulturní, a s ní míšení ras a národů.
Je zvláštní zjev, že tu od nejstarších dob vznikaly veliké říše, světové se může říci. Tak po sobě jdou říše babylónská, asyrská, perská, vedle nich egyptská; Řekové byli rozdrobeni na různé kmeny, ale Athéňané se pokusili scelit státně Heladu, když se jim podařilo odrazit výbojné Peršany. Alexandrem vznikla veliká světová říše, objímající Řecko, Egypt a celý tehdy známý asijský východ až k Indii; po Alexandrovi se jeho říše rozpadla politicky, ale kulturně ne. Tato řecká kultura, helénism, proniká i do Říma a dál na západ. Po Alexandrovi se organizuje světová říše římská. Řím v podstatě italský si vtělil Řeky, Egypt a severní Afriku, na východě národy a státy říše Alexandrovy, na západě Ibery, Kelty a Germány. Římská říše se rozpadla na část západní a východní; východní – Byzantium – přečkala rozklad části západní. Vznikají další světové říše na západě: franská, německo-římská, španělská, rakouská –
A říše islámská. A švédský pokus ovládnout sever.
Ano. A v nové době: Napoleonova Francie, růst Anglie jako světové veleříše koloniální, vznik federální velmoci severoamerické, rozmach Ruska jako říše eurasijské, scelení Itálie a její snaha ovládnout Středomoří, vzrůst Pruska a nové říše německé, moderní Japonsko – zkrátka všude a ve všech dobách máte ten dějinný proces tvoření velkých a světových říší.
To zvláštní úsilí po politické moci se jeví i ve státech menších; náš starý stát český byl po jistou dobu relativně světový, totéž se může říci o Polsku, Bulharsku, Srbsku – inu, všude a vždycky najdete to úsilí: růst přes své
92
hranice, organizovat v sobě jiné národy a státy.
Pro vznik světových říší měly značný význam geopolitické faktory: hory, říční veletoky – Nil, Dunaj, Rýn – a hlavně moře. Pro západ má obzvláštní politickou důležitost moře Středozemní – už jeho jméno říká, jaký má význam pro spojení národů, usedlých na jeho březích, hlavně pro Řeky, Římany, Féničany. Už Platón vystihl hodnotu tohoto moře pro tehdejší dobu. K němu směřovaly i státy východní: Babylónie, Asýrie, Persie a také Egypt.
Teprve v novější době otvírá nautická technika moře Atlantické – spojení Evropy s Amerikou; pro dnešek a budoucnost nabývá důležitosti oceán Tichý – spojení Ameriky s Dálným východem. Čína, Japonsko a Indie se po moři stávají sousedy Evropy a Ameriky.
Ty veleříše – říkáme velmoci – vznikaly hlavně z úsilí politického, z panovačnosti a z dobyvatelství, z podmaňování státu státem, národa národem; někdy k výboji vede i hlad a přelidnění – bona terra, mali vicini.
Národnostně tyto veliké státy bývaly dvojnárodní a mnohonárodní, a organizovány byly národem vedoucím. A protože bylo třeba dorozumění mezi jednotlivci a národy různých řečí, vznikly jazyky dorozumívací a státní. Ve staré době nebylo moderního cítění národnostního; s cizí vládou se přijímal i jazyk – prostřednictvím administrativy, vojska, obchodu, náboženství a kultury. Se světovými státy se vyvíjejí i světové jazyky. K tomu nevedla jen politická nadvláda, ale také potřeba vzdělanosti; proto se přijímaly cizí jazyky národů kulturně vyšších. Od začátků byla kultura pojítkem národů a států a vyvíjela se kulturní vzájemnost. A duch sahal dále než zbraně.
První takovou, řekl bych, kulturní velmocí bylo Řecko. Musíte si uvědomit to zvláštní postavení starých Řeků: byli stejnou měrou národem evropským jako maloasijským, a proto byli od nejstarších dob prostředníky mezi Asií a Evropou; byli usazeni také v jižní Itálii, v Egyptě, v Kyrenaice a měli svá emporia v celém Středomoří. Ještě před kulturou helénskou nejstarší asijsko-evropská kultura byla egejská, krétsko-mykénská, tedy také řecká; je tu tedy souvislost starší než samy dějiny.
V rozkvětu své kultury měli Řekové pronikavý vliv na národy Starého světa: za Alexandra a po něm se řečtina stala světovým jazykem v Evropě, Asii, Africe; kulturně si podmanila i světovládné Římany a byla u nich de facto svou kulturní silou druhým jazykem státním. Zapamatoval jsem si radu římského básníka: Vos exemplaria graeca nocturna versate manu, versate diurna. Je vidět, že už tehdy vzdělanost měla nadnárodní, světovou platnost.
Stejné to máte s latinou až do středověku, s francouzštinou v novověku, s angličtinou. Ukazuje se, že vzájemnost národů není jen otázkou politické moci, netoliko meč, i duch dobývá světa; výměna statků přírodních a průmyslových vede k obchodu – zase jiná stránka světové vzájemnosti. Tak to bylo do začátku.
Tož podívejte se na ten ustavičný dějinný proces, co to znamená: národové a státy nemohou žít izolovaně, vedle své organizace vnitřní usilují o organizaci mezi sebou, o sčlenění mezistátní a mezinárodní. Člověčenstvo se postupně organizuje jako celek; dějiny výbojů, říší, kultur i jazyků dávají o tom svědectví. Pro nás poslední fáze toho vývoje je světová válka a doba po ní.
Otázka je: má se ta organizace států, národů a kontinentů dít násilím, to jest výbojem, podmaňováním, neboli, jak se dnes říká, imperialisticky, či mírně, federativně, k tomu cíli nutnými dohodami politickými, hospodářskými a kulturními? Program nenásilné organizace všesvětové byl vysloven po válce Společností národů, úsilím o Panevropu a sterými korporacemi i akcemi pro sblížení národů. Můžeme říci, že stojíme teprve na prahu organizace opravdu světové.
Trochu jsem se rozpovídal; ale ten pohled do minulosti říká mnoho pro naši dobu, pro nás, pro náš stát a národ.
Nedejte se vyrušovat, vidím, kam míříte.
Gratias za trpělivost; ano, je tu z čeho se poučit. Předně můžeme znova a plně ocenit Kollárovu ideu vzájemnosti a Palackého ideu světové centralizace; Palacký z toho poznání vyvozoval pro nás svůj politický program. Mám z toho radost, že už naši první buditelé, první naši kulturní vůdcové věc tak brzy pochopili a hlásali. Mohli bychom tomu říci: kus naší politické tradice.
Vývoj člověčenstva se jeví opravdu a v plném slova smyslu jako vývoj vzájemnosti, synkretismu kulturního, jazykového a populačního. Na samém začátku historického vývoje, pokud nebylo pevnější a širší organizace státní, byl tento synkretism mezi sousedními kmeny, pokračoval, abychom tak řekli, od dědiny k dědině; prvotní organizace kmenová se pak rozšířila na organizaci státní, a nakonec některé státy dostávaly politickou převahu nad státy okolními – vznikaly státy světové.
93
Ruku v ruce s politickými styky národů rostl i synkretism kulturní a populační. Mísily se kultury, mísily se i rasy a národy. Míšení ras můžeme sledovati všude, u nás jako jinde. Není takzvané čisté krve – nemáme jí my, nejsme čistokrevnými Slovany, tak jako jí nemají ani Němci, Francouzi, Angličané a tak dále. Nikdo, nikde. To mluvení o nějaké čisté nebo nadřaděné rase je politický mýtus. Evropejství a evropanství vzniklo právě tím míšením, právě tím vzájemným obohacováním krve i ducha.
Stejně obecný je synkretism kulturní a tím i jazykový. Příkladů máte dost – vemte si angličtinu, francouzštinu, italštinu, španělštinu nebo kterýkoli jiný jazyk. Na nás vliv němčiny, germanismy v naší řeči. Nejde jen o vzájemné vlivy lexikální, o přejímání a překládání jednotlivých slov, ale také o vlivy syntaxe a toho, čemu se říká duch jazyka. Učil se národ od národa, tomu se zabránit nedá. Veliký příklad, jak se Galové a Němci učili od Římanů, třebaže proti nim napořád bojovali; ale lidé přijímali poučení i v boji proti odpůrcům, vždyť boj, i fyzický, je de facto také vzájemnost.
A vzájemnost kulturní – už ti nadaní Řekové se učili od Orientu, světovládní Římané od Řeků; a jejich kultura žije podnes. Dosud se čtou jejich básníci a dějepisci, studuje se římské právo, celá evropská kultura stojí na základech antických. Nejen renesance a humanism, už středověká církev pokračovala v té kultuře, zachovala její jazyk, umění, filozofii – to je jeden z největších příkladů v dějinách. Ne meč, ale duch. Nejen chlebem živ je člověk, nejen chlebem živi jsou národové. Nevěřím ve všemohoucnost politického násilí.
Další poučení: že národnostní a rasové minority byly od samého počátku vývoje lidstva. De facto každý evropský stát má v sobě jazykové menšiny; malé státy a národy jsou minoritami mezi státy většími, a i ty největší státy a národy jsou koneckonců menšinou ve srovnání s lidským světem. Proto správné řešení minoritní politiky je předpokladem lepší a světovější organizace světa.
Kus kosmopolitismu a polyglotství patří k výbavě moderního člověka. Znát druhé národy, abychom líp poznali jakost a osobitost národa vlastního. Velebit svůj národ jen proto, že ty druhé jsou nám cizí a neznámé, to je láska, řekl bych, slepá. Rozumí se: nebudeme se opičit po druhých národech. Kulturní univerzalism nevylučuje intimní lásku k svému národu ani snahu udržet jeho kulturní svébytnost.
Doklad k tomu: jak dovedl ctít a uchovat svůj životní svéráz národ tak světový a kosmopolitní jako Angličané.
Ano, to je to: při světovosti uchovat své. A další veliké poučení z dějin: kultura, vzdělanost je mocnou politickou silou, je trvalejší než síla státní, vojenská a hospodářská. Neznám horší malomyslnost, než je to dnešní povídání o zániku evropské kultury. Zajde-li, tož jenom v kultuře světové.
A co tedy znamená dnes Společnost národů, úsilí o Panevropu a všecky ty organizace nadnárodní? Máme už několik set mezinárodních a světových institucí vědeckých, právních, sociálních a tak dále – ano, i sport je dnes světový. Vidět, že národy počínají pochopovat to nejhlavnější, že nutná vzájemnost se dá uskutečňovat prostředky mírnými a rozumnými, nenásilně, federací, organizací samostatných států a národů. I světová válka byla federací dvou velikých skupin – dnes jde o to, napomáhat smírnému sjednocení kontinentů a člověčenstva celého. Nepůjde to hned a snadno, stěží kdo z nás se dokonalého sjednocení dožije; ale znova cituju ty boží mlýny.
Vzpomínám si, k čemu došel Napoleon na Svaté Heleně: že v Evropě už nebude možná jiná rovnováha než spolek národů. Že prý byl nucen Evropu zkrotit zbraněmi, ale dnes musí být přesvědčena; není důvodů, aby se mezi národy udržovala nenávist... Nu, myslím si: kolik Napoleonů a Napoleonků bude muset ještě přijít k rozumu?
Vzájemnost, mezinárodnost, světovost – máme na to obsažnější slovo: humanita. Vývoj světa míří k světové humanitě, k čistému člověčenství, jak to nazval Kollár a věřil Palacký.
DĚJINY A MY
A což, může malý národ, jako jsme my, zasahovat silněji do toho dění, jak říkáte, světového?
Může; právě v naší historii najdete příkladů ažaž; jen se do ní pořádně podívejte! Řekl jsem vám, že jsem se na ní učil politice – teoreticky i prakticky. Naší historií jsem se zabýval pořád; přesto jsem psal proti historicismu, proti upřílišenému vzpomínání slavných minulých dob. Takzvaná přítomnost je také historie; ne samo dění, ale věci, které se vyvíjejí, mají být předmětem našeho studia – odsud “realism”. Ať historik chce nebo nechce, vychází do minulosti z té přítomnosti, se kterou a ve které žije. Mně stále šlo a jde o filozofii historie, jde mi o smysl našeho, evropského a světového dějstva vůbec. Ale o tom všem bylo řečí dost.
Nemusím se zabývat otázkou, odkud a kdy jsme přišli do našich krajin; náš státní život se počíná v sedmém století; byli jsme, jako Němci a jiní, rozděleni na různé oblasti. Politicky a kulturně jsme byli pozadu za státy
94
západnějšími, a proto závislí na nich. Římský vliv se přirozeně nejsilněji uplatnil v zemích románských; i Němci žili už několik set let před námi pod římským vlivem a v desátém století byli tak daleko, že mohli obnovit římskou říši.
Náš začátek a vývoj byl jiný; proto také v literatuře humanism u nás nebyl tak pronikavý jako u Němců, kteří byli dřív a silněji zapojeni do světové kultury římské.
Náš stát od nejstarších dob pod dobrým vedením Přemyslovců tvořil část obnoveného římského impéria; je věcí našich historiků vyložit správně poměr našich zemí k německé říši. Jednu dobu naši králové se přímo stali římsko-německými císaři – náš poměr k středověké říši římské byl tedy hodně intimní; připomínám to, abych zdůraznil, jak Řím politicky působil také na nás. Naši králové se pokoušeli výbojem a dynastickou politikou zřídit ve středu Evropy mocnější státní organizaci; Břetislav I., Václav II., Přemysl Otakar II. i Lucemburkové provozovali svého druhu imperialism, naše říše tenkrát sahala na čas na Krakovsko a Poznaňsko, na Uhry, Štýrsko a Korutany, Lužice, Branibory. Vidět z toho, že už tehdy se cítil problém střední Evropy a byl politicky občas dost intenzívně řešen. To byla politika v pravém smyslu evropská, politika, ve které šlo stejně o naše včlenění do širšího celku Evropy jako o naše zajištění na exponované křižovatce mezi západem a východem, jihem a severem. Ta evropská koncepce měla své zdvihy a klesy; vrcholí za Karla, kdy se česká královská dynastie uvázala v římské císařství a kdy se náš národ kulturně těsněji přimknul k Západu – zlatý věk naší gotiky.
Naši situaci ve středu Evropy politicky dobře vycítil lidový král Jiří, když mu tanul na mysli mírový spolek křesťanských panovníků – středověká anticipace Společnosti národů. Jen se zahloubejte do našich dějin – uvidíte, že v nich nešlo jen o děje lokální, nýbrž také o světové.
Obdobný je náš vývoj náboženský. Vznik a šíření křesťanství mělo u nás, jako všude jinde, ohromný význam všekulturní. Církev středověká byla také naší učitelkou a vůdkyní; vliv Byzantia byl netrvalý, brzo a správně jsme se rozhodli pro Západ. Vůbec třeba pochopit, že v středověku církev vedle státu společnost vedla a organizovala i politicky. Středověk byl právě teokratický.
Jako k nám přišel ze západu, z Německa, katolicism, tak k nám přišel také popud reformační ze západu, z Anglie: Viklef – Hus. Byly sice už od třináctého století pokusy o reformu mravů v církvi, ale šíř a hlouběji zahájil reformu náš národ právě jako národ celý. O hodnotě naší reformace husitské a bratrské přijímám úsudek Palackého. Náš husitism razil cestu reformacím v zemích ostatních; Luther se správně nazval husitou. Naše církevní reformace byla počinem opravdu světovým.
Pak máte protireformaci: i ta má ráz evropský a světový. Třicetiletá válka smetla naši politickou samostatnost a ustálila zhruba Evropu na staletí. Římská církev byla reformační revolucí donucena formulovat své učení přesněji na koncilu v Tridentě; musela sama provést reformy; začala se zvláštní pozornost věnovat výchově, školám a propagandě kulturní. Náš Komenský znamená vrchol naší reformace.
Objevením zámořských cest Evropa, do té doby obrácená k Asii, dává se na pochod k západu a zmocňuje se postupně celého světa. Tím vznikly nové mezinárodní síly a konfigurace politické. Tento vývoj, náš intimní poměr k německo-římskému císařství, naše reformace a protireformace zrodily Rakousko; spojení Rakouska, Čech a Uher se nestalo bez naší silné účasti – Rakousko nevzniklo přes noc. A nevzniklo jen pro obranu proti Turkům; nebylo ani prvním, ani posledním řešením problému středoevropského.
Rakousko, ne bez pomoci našich vlastních lidí, provedlo protireformaci násilím; potlačilo českou reformaci a zeslabilo a zvrátilo naši politickou samostatnost; nastala nám doba úpadku. Zvláštní řízení: aby Rakousko mohlo národ rekatolizovat, zbavilo jej šlechty a hlav; tím z něho udělalo národ v jádře i slupce demokratický, který při první příležitosti shodil ze sebe jho absolutismu a monarchie. Dějinná spravedlnost!
Církevní reformace a protireformace, renesance a humanism, pak rozvoj věd a nová filozofie způsobily v Evropě neklid a revolučnost: z nich vzešlo osvícenství, v podstatě proticírkevní, a Francouzská revoluce. Osvícenství, zejména francouzské a německé, dalo kulturní prostředky našemu národnímu probuzení; jen si vzpomeňte, jak buditelům národa šlo o povznesení vzdělanosti a kultury vůbec. To máte Dobrovského, Šafaříka, Kollára, Palackého, Havlíčka a tak dále. A v tom našem probuzení je zase silný prvek západní, prvek té nové světovosti: s novým národním vědomím spojuje se koncepce vzájemnosti, hlavně slovanské – Kollár; Palacký odkazuje k centralizaci světové – naše národní probuzení bylo zároveň probuzením demokratickým a světoobčanským.
Revoluce – Veliká i ty další revoluce menší – nás povzbudily politicky; i když jsme se jich prakticky mohli účastnit malou měrou, naše politické ideje jsou vyvozeny z nich.
To je vidět i na tom, že skoro všechny naše politické plány a tendence z roku osmnáct byly u nás vysloveny už v roce čtyřicet osm: vyvlastnění velkostatků, sociální reformy, národní církev, rovnoprávnost žen a tak dále.
95
Ano. Rok 1848 zrodil také první politické strany a směry. Nastává doba režimu konstitučního, ovšem podle fazóny vídeňské; po pochybném pokusu politiky abstinenční – nebyli jsme pro politiku aktivní dost připraveni, a proto jsme si našli zástěrku abstinenční – rozhodli jsme se pro politiku aktivní, pro konkurenci s Němci a Maďary na kolbišti parlamentním a delegačním v době, kdy se připravovala evropská konflagrace.
Ve světové válce jsme se domohli své politické samostatnosti; ale světová válka nebyla jen vojnou, byla i světovou revolucí; rozkotala tři císařství, tři poslední veliké državy absolutismu; svět se přiblížil k demokracii. Že v některých státech došlo k reakci a k nastolení absolutismu v takové nebo onaké podobě, to nás nemůže mást; starý režim ustupuje novému povlovně, a povlovně se vyvíjí režim nový: demokracie je ještě v plénkách.
To tedy je v kostce náš politický vývoj český a slovenský. Vidíte, že v něm od začátku rozhodovaly – a někdy i vznikaly síly hýbající dějstvím světovým. Malý národ, ano; ale i naše zeměkoule je malá, a přece je řízena silami vesmírnými.
OD TEOKRACIE K DEMOKRACII
Řekl jste, že světová válka byla také světovou revolucí. Myslíte, že ta světová revoluce je jednou z posledních?
Revoluce byly vždycky; ale nová doba je takřka revolucí v permanenci. Připomeňte si krom reformační revoluce boje Holanďanů o svobodu, anglickou rebelii, americký odboj, hlavně Velkou revoluci francouzskou. Boje proti Napoleonovi sloužily protirevoluční reakci k potlačení zásad revoluce francouzské; proti této reakci došlo k revolucím roku třicátého, čtyřicátého osmého a tak dále. Itálie má v revolucionování Evropy vynikající místo.
Žijeme de facto v století revolučním, revolučnost se stala téměř zvykem. Světová válka je dítětem té revolučnosti a sama velikou revolucí. Žil jsem dost dlouho, abych byl svědkem mnohých revolucí politických, ale i kulturních, literárních a jiných; revolučnost doby se neomezuje na pole politické: převraty politické jsou do značné míry vyvolávány revolučními ideami.
Je-li světová revoluce poslední – – přál bych si to, a podle celkové situace by to možné bylo. Je ohromnou vymožeností politickou, že se státy v Ženevě a jinde stále o akutních otázkách radí. Že lidé nemají dost trpělivosti, když se dílo veliké, jedno z největších, nedaří ajncvaj, v tom vidím jednu z časových politických slabostí – a dost silné zbytky duševního ancien régime.
Opakuju: revoluce – myslím revoluce krvavé – budou zbytečné, jakmile překonáme útisk národa národem, třídy třídou, a násilné panování jedněch nad dušemi druhých. Revoluce mohou přestat, ale revolučnost zůstane. Což nemluvíme o revolučních vynálezech, a není každá nová veliká myšlenka svým způsobem převrat?
To potvrzují i přírodní vědy; ukazují, že vývoj se neděje jenom povlovnou změnou, ale i skokem, mutací – zkrátka revolučně.
Správně. Revolucí byla reformace – revolucí náboženskou; ale protože náboženství mravně vede jedince i společnost, byla revolucí také společenskou a politickou. Katolické státy, protože neprošly tak silně revolucí náboženskou a církevní, jsou politicky revolučnější a radikálnější, rozpor církevního náboženství a proticírkevního osvícenství v nich udržuje větší duchovní, a tudíž i politické napětí. To vidíte na pravoslavném Rusku a na chronické revolučnosti států románských; nebo na rozdílnosti protestantského temperamentu anglického a katolického temperamentu irského. U nás a v nás se potýká temperament katolický a protestantský, radikální a reformující; ten konflikt i to vzájemné vyvažování obou můžete pozorovat i v naší politice přítomné. Naše politika byla a je od našeho probuzení podstatně racionalistická, osvícenská. V tom se podobáme Francii – odtud ty přirozené sympatie k ní.
Říkáváte, že protestantské země jsou demokratičtější než katolické.
Nu ano. Protestantství přece zrušilo aristokratické kněžství a celibát, zrušilo katolickou hierarchii; tím demokratizovalo církev a celou společnost. Odkazem k bibli vedlo ke školení a k přemýšlení církevníků; tím, že poslední instancí ve věcech víry učinilo individuální svědomí, upevnilo individualism, subjektivism, osobní svobodu i osobní odpovědnost proti kněžské a církevní autoritě. Tím vším připravil protestantism politickou demokracii.
Řekl byste i dnes, že protestantské země jsou demokratičtější?
Vím, co myslíte; ale musíme počkat na další vývoj. Když mluvím o protestantských zemích, míním ty, které dost dobře znám: Anglii, Ameriku. Anglie svým parlamentarismem, Amerika svou deklarací lidských práv jsou přece učitelkami demokracie.
A co Francie?
96
Francie provedla svou reformaci také, jenže politicky – osvícenstvím a revolucí. Pozitivism je dítětem Francie, a Francie politická i hospodářská je vedena tím pozitivismem; vidět to na jejím kapitalismu. Novodobý kapitalism, industrialism a buržoazie se přece vyvinuly nejdřív a nejvíc v zemích protestantských, zejména kalvinistických, puritánských. O tom se vlivem Maxe Webera diskutuje stále. Celý systém a duch protestantismu tím, že zeslabil zázračivost a sakramentalism a posílil individuální iniciativu, vedl k uznání osobního úsilí a drobné práce. Moderní kapitalism a demokracie se vyvíjely zároveň a z téhož pramene. A obojí souvisí zase s novodobou vědou a filozofií – není nahodilé, že moderní směr vědecký a filozofický byl energičtější v zemích protestantských. I národní hospodářství jako věda se nejúčinněji vyvinulo v Anglii. Není nahodilé, že v Anglii vědecky dozrál socialism marxistický, rozdílný od socialismu francouzského nebo ruského; tento je političtější, utopističtější, onen vědecky orientovaný. Marx a Engels nakonec – pod vlivem Anglie – uznali proti radikalismu revolučního roku 1848 taktiku demokratickou, parlamentární, za správnější. Jsou takto Marxové dva – to platí dodnes. Lenin se přidržel víc Marxe mladšího, nevykvašeného, revolučnějšího, a s ním Bakunina, než Marxe staršího, zralejšího.
Rozumí se, nestavím proti sobě příkře katolicism a protestantství. Vždyť v konfliktu reformačním se katolicism sám vniterně také reformoval, a od té doby je mezi oběma těmi směry křesťanskými silná vzájemnost –
vzájemnost polemická, ale tím účinnější. Jde mi jen o to, zdůraznit znova ten hluboký vztah, který je mezi náboženstvím a politikou, církví a státem. Církev duchovně vedla společnost a tím i stát; na druhé straně stát chránil právo a zákony, založené v podstatě na mravnosti a tím i na náboženství. Katolicism svou velkolepou církevní organizací zřídil nejvyšší typ teokracie, papocésarism. Pravoslaví bylo césaropapistické, také reformace i protireformace – to je vysloveno v zásadě cuius regio, eius religio. Moderní stát se víc a víc posvětšťuje, přejímá kontrolu celé společenské organizace; zprvu absolutistický a autoritní, jako byla teokracie, přechází víc a víc v režim konstituční, polodemokratický a demokratický. Takto tedy demokracie, moderní úsilí státní, je následnice režimu teokratického. Teokracie odvozuje všechnu státní a politickou moc z vůle boží, demokracie z lidu; lid a jím volený parlament je zdrojem vší moci a nejvyšší autoritou politickou. Ale nezapomínat, že už scholastikové uznávali politickou moc lidu a že byli katoličtí i protestantští právníci a teologové, kteří hlásali právo na revoluci a zabití tyranů.
Nemyslíte, že náboženství vede spíš k monarchismu než k demokracii?
Náboženství ne, ale teokracie ano. Což se monarchism nedovolával toho, že je z boží milosti? Monarchism je státní forma aristokratismu – a nebyl jen aristokratism politický, ale i náboženský: hierarchie. Aristokratism říká: já pán – ty sluha nebo otrok; demokratism říká: já pán – ty pán. Učení Ježíšovo, učení lásky k bližnímu a obecné rovnosti jistě není aristokratické, naopak. Z lásky k bližnímu, ze synovství božího mně plyne demokratism, řekl bych, pravý.
DEMOKRACIE
Jak byste tedy formuloval svůj vlastní a nejhlubší důvod pro demokracii?
Nejhlubší argument pro demokracii – víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovost a v nesmrtelnou duši; to je pravá, metafyzická rovnost. Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu.
Věčné věčnému nemůže být lhostejné, věčné nemůže věčného zneužívat, nemůže ho vykořisťovat a znásilňovat.
Vy tedy koneckonců vidíte pravý základ demokracie v náboženství; smím-li to tak říci, jste vlastně také teokratem.
Nebojím se slov, a proto nemám nic proti té formulaci, berete-li teokracii doslovně jako bohovládu. Pojímám stát, státní život, politiku, jako celý život, opravdu sub specie aeternitatis. Demokracie pravá, založená na lásce a úctě k bližnímu a k bližním všem, je uskutečňováním božího řádu na zemi.
Demokracie není jen formou státní, není jen tím, co je napsáno v ústavách; demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry. Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale pravá diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu. Demokracie, to je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností – slovo
“parlament” má krásný smysl, jen je učinit tělem!
Řekl jsem, mezi rovnými. Vím, lidé si nejsou rovni; nikde na zemi, v lidech ani v přírodě není rovnosti – je rozmanitost; jen jako nesmrtelné duše jsme opravdu rovnocenní. Liberté, égalité, fraternité – i Francouzská revoluce přijala de facto přikázání Ježíšovo, přikázání lásky k bližnímu. Zní to jako paradox, ale je to pravda: i francouzští racionalisté byli – teokraté, třebaže Boha měli jen jako Nejvyšší bytost.
Demokratický ideál není jen politický, je i sociální a hospodářský. Komunism odmítám. Bez individualismu, bez
97
nadaných a vynalézavých jedinců, bez schopných vůdců, bez géniů práce pro společnost se nedá rozumně a spravedlivě organizovat. Demokracie po stránce sociální znamená překonání degradující bědnosti; v republice, v demokracii nesmí být možné, aby jednotlivci nebo stavy vykořisťovali své spoluobčany – v demokracii člověk člověku nesmí být prostředkem. Ta přirozená rozmanitost musí být uspořádána dělbou a hierarchií funkcí a práce; není možná organizace lidí bez nadřaděných a podřaděných, ale musí to být právě organizace a ne privilej, ne aristokratické panování, ale vzájemná služba. Demokracie potřebuje vůdců, ne pánů.
Přijímám demokracii i s důsledky hospodářskými a materiálními; ale zakládám ji na lásce – na lásce a spravedlnosti, jež je matematikou lásky, a na přesvědčení, že máme na světě pomáhat k uskutečnění řádu božího, k synergii s vůlí boží.
Vím, dnes se zásady demokracie často dovozují z materialismu; materialism je sice vědecky překonán – jen se podívat do moderních věd, co říkají o té matérii – ale trvá v přeceňování hmotných podmínek života. Vím, byl a je útlak hmotný, ale ten je jen částí útlaku mravního. Namítá se proti teismu, že víra v nesmrtelnost a láska k bližnímu se spokojuje s filantropií, s almužnou, že nevede k modernímu a socialistickému požadavku právního a zákonného odstranění bídy. Nevím, proč by nevedla. Teism, náboženství vůbec přece není jen osobní atitudou, je i kolektivním řádem a hledí vždy a všude se stát organizací. Láska rozumná, náboženství řízené rozumem bude uskutečňovat humanitu zákonem, ale nikdy nás nezbaví mravního závazku účasti a pomoci osobní. Byla by to vůbec divná demokracie, kde by nebylo místa pro mravní iniciativu individuální.
Mluvíte o demokracii dokonalé; dnes je spíš zvykem hledat na ní chyby a mluvit o krizi demokracie.
Krize demokracie – prosím vás, co dnes není v krizi? Žijeme právě v době přechodní; jak víte, Švehla říkal, že válka dosud trvá, i když se nestřílí. Jsme – všechny státy a národy – v těžkém přerodu; těžko žádat hned dílo dokonalé a na věky. To neznamená, že by naše demokracie, vůbec naše řády nemohly být lepší, než jsou.
Demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby. Jaký pán, takový krám.
Podívejte se na nás: Neměli jsme po staletí své vlastní dynastie, neměli jsme – až na nepatrné výjimky – národně uvědomělé šlechty, neměli jsme svých boháčů a velkých pánů – jsme svou historií i náturou určeni pro demokracii. Kulturně náležíme k evropskému západu; zase odkaz na osvícený demokratism. Jsme národ tělem i duší demokratický; má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii.
Říká se například: prý parlament už nedostačuje. Ne už, ale ještě ne: parlament je volen voličstvem – kdo to voličstvo vychoval politicky a mravně? Starý režim; poslanců vyrostlých za republiky ještě nemáme. Demokracie nesmí být jen na ústavním papíře a v ústech demagogů. Ani ten nejlepší parlament není k tomu, aby odhlasoval, co je pravda, právo a mravnost; o pravdě, o základních zásadách politiky, práva a mravnosti se nemůže hlasovat podle většiny. Demokracie sama lidí nevychová. Slušní, opravdoví lidé se vychovávají rodinou, školami, církvemi, státní správou, literaturou, žurnalistikou a tak dále – překáží tomu demokracie? Není tu politický circulus vitiosus?
Demokracii dělají demokrati a lepší demokracii lepší demokrati. Jen si přiznejme, že tu má svůj díl viny takřečená inteligence – duchovní, učitelé, spisovatelé, úředníci a vůbec lidé odchovávající a vedoucí masy občanstva.
Demokracie je majorita vedená – kdo a jací jsou tedy ti vůdcové? Francouzský spisovatel nedávno správně rozpoznal “zradu inteligence”.
Žaluje se na korupci – dobrá, jen do ní! Ale nedejme se svést ke generalizacím – a nevěřme korupčníkům, žalujícím na korupci. Je dost korupce tiché, toho šikovného obcházení zákonů, korupce skoro legální – té nestačí čelit negativně, ale pozitivně: víc úcty k zákonům a státu! Ano, myslím občanskou morálku – loajalitu ve smyslu anglickém.
Stejně jako na korupci žaluje se na politické chyby, na neschopnost poslanců, vlády a všech možných veřejných činitelů. Ano, děláme chyby, sám jsem jich udělal dost, neumíme to ještě. Republika, demokracie, náš stát je mladý a dostal se nám skoro zadarmo. Nemáme tradice v politice a v administraci, a proto děláme chyby.
Nemluvím proti kritice, naopak přeju si kritiky všech vad a omylů; jenomže ta kritika nemá být k dělání demagogie, ale k poučení a k nápravě. Potřebujeme kritiků vzdělaných a poctivých, kritiků, kteří mají občanskou mužnost a kuráž; pravá kritika není negace ani svalování odpovědnosti na druhé, ale spolupráce a spoluodpovědnost.
Žaluje se na politické strany. Právem, pokud ty strany hovějí stranickému sobectví. Ale strany přece nejsou a nemohou býti jiné než průměr jejich voličů, ten zase závisí na tisku a občanské výchově – pořád ten problém vedení! Jedno musíme na stranách žádat stále a stále: aby za své poslance a představitele vybíraly slušné, politicky schopné a vzdělané muže a ženy. Pro mne je politika a demokracie věc nesmírně vážná: práce, řekl
98
bych, pro ty nejlepší a nejvybranější lidi.
A když se budeme opravdu starat o nápravu svých věcí, nezapomeneme na politický dorost – to je tak důležitá otázka pro stát, pro jeho vlády a strany! Starý problém otců a dětí! A zase ten začarovaný kruh: jsou si toho dost vědomi naši duchovní, učitelé, spisovatelé a žurnalisté? Pamatují na to vlády, strany a poslanci?
A co ty hlasy volající po státě stavovském nebo po diktatuře?
Nu, nebudete po mně žádat, abych podával celou státovědu; vyšli jsme prostě z daných politických poměrů a řekli to ono k nápravě našich veřejných věcí. Vím, jsou i u nás lidé, kteří mohou nechat oči na stavovských nebo diktátorských státech –
Ale jen na těch velikých a mocných; ty menší už nedávají tak svůdný příklad.
Rozumí se. Lidem se líbí moc, ale ta moc se přece napodobit nedá; žádný režim neudělá z malého státu velmoc.
Lidé málo uvažují, co se hodí pro nás; často se jen opičí po cizím, místo aby se z cizího poučili – především vyčkat, jak se co osvědčí! Pět let, deset let je ještě málo na historický argument. Tak řekněme: stavy místo stran, stát stavovský? Za středověku býval všude stavovský stát – ptám se, proč si ho lidé nenechali? Byly stavy méně sobecké než nynější strany? A nejsou strany u nás z velké části stavovské? Dnes jsou sta a sta zvláštních zaměstnání a stavovských zájmů – jak chcete mezi nimi dosáhnout dohody, ne-li zase nějakým parlamentem?
Diktatury zrušily parlament, ale dovolávají se vůle lidu; tedy vlastně se dovolávají demokracie. A zase: absolutní monarchie byly svého druhu diktaturami – proč si jich lidé nenechali?
Když se končila válka, myslel jsem: bude u nás republika, ale ze začátku řízená diktátorsky. A vidíte, naše republika se bez toho obešla. Nebojím se slov a řeknu, že bez jistého stupně diktatury není ani demokracie; když nezasedá parlament, rozhoduje vláda a prezident republiky neomezeně; ale jsou vázáni zákony a podléhají budoucí kritice a kontrole parlamentu, kritice novin a schůzí. To právě je také základ demokracie: svobodná kritika a veřejná kontrola.
Jsem zásadním, ale ne slepým přívržencem demokracie; znám slabiny systému a neušla mi žádná špatná zkušenost, ale – nelituju ani na okamžik svého rozhodnutí, které jsem uvážil, když jsem se vracel z války: že budu sloužit demokracii a republice.
Demokracie je zárukou míru. Pro nás i pro svět.
Národ
MALÝ NÁROD
Řekl jste, že k státu a k církvi přibyly novější době také národ jako hlavní politický činitel.
Ano, ale hodně pozdě. Nacionalism a socialism jsou nejmladší politické síly; proto je v nich ještě tolik kvasu. Dřív nebývalo národnostních otázek – církev svým univerzalismem pojila všechny národy; státy byly dynastické a teritoriální, ale ne národní. Pravda, byla xenofobie – už u našeho Dalimila ji najdete, ale vědomý nacionalism je dítětem teprve minulého století. Dnes jsou všechny státy v podstatě nacionální; dnes už, aspoň v Evropě, není palčivý problém národů svobodných a nesvobodných, ale národů velkých a malých, států mocných a početně slabších.
Vím, kvantita u národa znamená mnoho. Počet vojáků a jeho váha je nasnadě; také hospodářská síla závisí na počtu pracujících. Všecka práce, tělesná i duchovní, dá se při větším počtu rukou a mozků líp rozdělit; to má vliv na kvantitu i kvalitu výroby, na schopnost soutěže a tak dále. A konečně velikost území – také výhoda znamenitá.
Ale počet přece jen nerozhoduje ve všem. Máme dost příkladů, že menší státy vzdorovaly úspěšně větším a porážely je; stejně v literatuře a v umění, vůbec v celém oboru práce kulturní nezávisí kvalita jen na početní síle.
Ukazuje se na význam měst italských nebo německé hanzy, na staré Athény, staré Židy a tak dále. Také byla položena otázka, zda národy veliké nebo malé jsou šťastnější; srovnávají se Holandsko, Dánsko a jiné s Ruskem, Čínou, Indií. Ale kdo a čím může měřit štěstí lidské?
Je v Evropě pět velmocí, velikých národů, dva jsou prostředně veliké a skoro třicet malých; abych to řekl jedním slovem: běží o to, aby ti velicí dali těm menším a malým pokoj! Už před válkou mě poutal osud malých národů; viděl jsem pro ně jedinou cestu – politickou součinnost a vzájemnost hospodářskou i kulturní. Za války, to se mně rozumělo samo sebou: máme-li být osvobozeni my, musejí být osvobozeny všechny utlačené národy; otázka malých národů mně byla právě otázkou světovou. Řekl bych to tak: veliké státy a národy jsou světové svou vlastní silou a početností; menší národy musejí být světové právě pro svou relativní malost a slabost. Dobrý
99
příklad toho, co myslím, je Malá dohoda, dnes už také Balkánská dohoda a jiné.
Důležité je pochopit, že moderní pocit nacionalismu se vyvinul zároveň s pocitem mezinárodnosti. Národnost a mezinárodnost se nevylučují, ale vyvažují se. Národové nejsou ohroženi mezinárodností, nýbrž druhými nacionalismy, jak jim říkáme, výbojnými. Moderní mezinárodnost, jak ji představuje Společnost národů a jiné organizace, je významným prospěchem právě po stránce národní.
Velké a malé národy – to konečně není dáno s platností nezměnitelnou; ti velcí se časem mohou stát relativně malými, malí většími až velikými. Máme dnes už slibné začátky vědecké populacionistiky; statistika podává státním správám, státníkům i historikům důležité číslice. Dnes už se administrativa a politika nemůže provádět nazdařbůh; musíme počítat s tím, kolik je obyvatel a jakých, kolik nezaměstnaných, kolik obyvatel se může ročně vystěhovat, a tak dále. Pociťujeme už, že Amerika nepřijímá naše emigranty jako dřív; na Itálii, Japonsku, Německu vidíme, jak působí obavy z přelidnění. Dnes se žádný státník a administrátor nemůže vyhnout problémům populacionistickým – i etikové, duchovní a lékaři se jimi zabývají. Další doklad k tomu, že politika, ať chce, nebo nechce, musí se stát politikou vědeckou.
Před válkou se počítalo, kolik přibude jednotlivých národů za padesát, za sto let. Francouzové byli prohlašováni za národ početně upadající. Dnes statistikové, a právě němečtí, ukazují, že počet německého národa také už klesá; budoucí Evropa prý bude většinou slovanská. Pro nás je důležité, že na Slovensku bude obyvatelstva rychleji přibývat než v historických zemích; naši Němci jsou o něco méně plodní než Čechové. To všecko má pro nedalekou budoucnost značný politický význam, a prozíravé vlády budou na to pamatovat.
Opravňuje ten početní růst Slovanů program panslávský?
Pozor na to slovo: program. Obyčejně bývá hrozně neurčitý – už Nerudovi se nelíbilo “slovanské žvanění”. Je přece tolik rozporů mezi slovanskými národy; i my je máme. Dnes jsou všichni slovanští národové až na Lužičany svobodní, budeme se tedy každý starat především o povznesení národa svého. Jako samostatný stát budeme usilovat o přátelství se Slovany; k tomu nás nutí i to, že máme společné odpůrce.
Nepodceňuju citovou hodnotu slovanské vzájemnosti; ale vidím v ní stupeň k vzájemnosti širší a nejširší. Už Kollár hlásal vedle vzájemnosti slovanské také vzájemnost s národy neslovanskými!
LÁSKA K NÁRODU
Často se u nás klade otázka po našem národním charakteru. Romantikové mluvili o holubičí povaze; dnes se spíš klade důraz na střízlivé, praktické rysy naší povahy. Tedy jací vlastně jsme?
Těžko říci. Jsem skeptický k běžným definicím národního charakteru; také k těm, které o sobě dávají jiní národové. Byl pravým Čechem Žižka či Hus, Chelčický a Komenský? Dobrovský, Palacký a Havlíček či Hanka a Jungmann? Četl jsem knihu švýcarského autora o dvojí Francii. Žaluje se na naši nesvornost, jakoby charakteristicky českou a slovanskou, ale Němci žalují na sebe doslova totéž. A tak dále. Problém stává se zavitější, ptáme-li se, zdali a jak se národní charakter v různých dobách mění, a jsou-li nějaké charakteristické vlastnosti, které zůstávají neměnné. Také padá na váhu, že od nejstarších dob podnes je značné míšení národů a plemen. Té takzvané “čisté krve” není, aspoň v Evropě ne.
A dál: jak a do které míry tvoří národní charakter poměry hospodářské – blahobyt, chudoba, potrava a zaměstnání, technika, kultura, náboženství a mravnost, hygiena a tak dále? A navzájem třeba přemýšlet; jak poměry hospodářské, jak náboženství a mravnost, jak kultura vůbec jsou určovány, a do které míry, národním charakterem? Je například matematika určována národnostně, má matematika francouzská nebo anglická nějaký zvláštní ráz, a jaký? Je katolicism podstatně románský, protestantism germánský, pravoslaví slovanské?
Nepopírám, že národové mají svůj charakter duchovní i tělový, ale nepokládám antropologické a etnologické poznatky už za dost jisté, aby se z nich dala vykládat historie národů a budovat správná politika.
V naší historii chybí především skoro tři sta let plného a svobodného života politického a duchovního; z toho si vykládám jistou nehotovost naší politiky; neodvozuju naše nedostatky v politice z charakteru národa.
Za druhé, jako společnost jsme bez tradicí; lidová tradice selství se láme a jiné nemáme; skoro všichni jsme vyšli z chalup a neměli jsme dosud pokdy se zformovat.
A dál: prosím vás, jak je tomu dávno, co se Moravané považovali za něco jiného než Češi a mluvilo se o “národu”
moravském? A teď k nám přibyli Slováci a mluví se o dvou národech. A nešlo by pouze o postižení charakteru národa, nýbrž také charakteru rozmanitých krajů; jaký je rozdíl například mezi moravským Valachem a Hanákem?
Proto opakuju: žili jsme v nesvobodě, a každá nesvoboda brání charakteru vyvinout a rozvinout se plně po svém
100
vnitřním zákonu.
To je vidět i na naší literatuře. Máme dobrou poezii, ale chybí nám román a drama. Na poezii stačí život osobní; román a drama předpokládají nashromážděnou zkušenost generací; romány jsou dílo celého století.
Ano – nějaká básnička, tryskající z pravého silného citu, ta se podaří mnohým básníkům. Ale to je právě vyjádření určitého citu osobního; něco jiného je román a drama – i epos, předpokládající umělecké pozorování národa, společnosti, tříd, stavů a tak dále. Na našich románech mi vadívá jakási nezralost, omezená znalost života vlastního a cizího, málo světovosti. Málo se pozoruje.
Cizinci o nás říkají, že jsme nadaní, praktičtí, pracovití – nu, zaplať Pánbůh i za to. Opravdu, náš sedlák, náš dělník jsou z nejlepších; městské a intelektuální vrstvy jsou ještě nehotové, ale vždyť my, Češi, jsme se začali poměšťovat teprve před šedesáti, osmdesáti lety – já to ještě pamatuju, jaké to byly skromné začátky, a mohu říci, jaký značný kus cesty jsme od té doby ušli.
Potřebujeme padesáti let nerušeného vývoje, a budeme tam, kde bychom chtěli být už dnes. Není to slepá důvěra v naši schopnost a houževnatost – naše historie, třebaže poněkud nepravidelná, fakt, že jsme se ve velikých politických bouřích udrželi a že jsme si za světové konflagrace dovedli obnovit stát, to všecko svědčí o naší politické schopnosti. Nemyslím, že přeháním, řeknu-li, že naše historie je jedna z nejzajímavějších – jsme chlapíci, ale často šlápneme vedle. Nacházím u německých antropologů lebeční a mozkové indexy řadící nás mezi prvé národy – nadaní jsme, jen co je pravda, ale jsme trochu nestálí, nedosti rozvážní a politicky, řeknu, zelení; a politická nezkušenost je živnou půdou demagogie, a té máme víc než dost. Mluvení o krizi demokracie a nedostatcích parlamentarismu má do značné míry původ v té nedostatečné zkušenosti; odsud také to papouškování po cizích politických ismech – zkrátka nemyslí se dost po svém a po našem. Zvykli jsme si za Rakouska na negaci státu – to byl následek poroby; dokonce jsme si namlouvali, že už samostatnými býti nemůžeme. Tož to zase ne, s tím názorem jsem se nikdy smířit nemohl; ale věděl jsem, že lidé utlačení, nesvobodní, porobou deformovaní stanou se ne lehko a ne obratem ruky svobodnými i duchem. Proto tolik lidí u nás stát neguje i dnes – nedůvěrou, odporem proti státní administrativě, špatným poměrem k celým vrstvám spoluobčanů – řečeno drasticky: jsou ještě lidé, kteří drží palec spíš zlodějovi než policajtovi. Naši lidé mají tradici vlasteneckou, pravda, ale mnohdy zůstali příliš nestátní, protistátní, až anarchičtí; neuvědomují si, že to je stav starého rakušáctví. Odrakouštět, to znamená získat smysl pro stát a státnost, pro státnost demokratickou. To musíme žádat nejen na byrokracii a vojsku, ale na všem občanstvu. A nejen českém a slovenském.
Demokracie má být živější a čipernější než starý režim – zvlášť ta naše. My musíme mít pořád na mysli, že jsme malý národ v nepříznivém postavení zeměpisném; prakticky nám to ukládá, abychom se měli víc k světu, víc myslili, víc dokázali než ti druzí; čili podle Palackého: každý uvědomělý Čech a Slovák musí udělat třikrát tolik co členové národů velikých a výhodněji položených. Vemte si jen, že každý vzdělaný našinec se potřebuje naučit aspoň dvěma cizím jazykům – co to stojí času a práce, ale jaký to je také zisk nejen pro vzdělání, ale i pro praktický styk s národy! A tak je to ve všem: máme-li se ctí obstát, musíme všechno své úsilí politické a kulturní pořádně zintenzívnit. Ano, dá to práci; ale kdo si ji nechce dát, ať nepovídá o národě a vlastenectví.
Opravdová láska k národu je věc velmi krásná; u slušného a čestného člověka rozumí se sama sebou; proto o ní mnoho nemluví, tak jako slušný muž nevytrubuje do světa svou lásku k ženě, k rodině a tak dále. Pravá láska chrání, přináší oběti – a hlavně pracuje. A na tu práci pro národ a stát je třeba jasného, rozumného programu politického a kulturního – pouhé horování a rozčilování nestačí. Je přece rozdíl mezi vlastenectvím a vlastenčením; co se už Havlíček natrápil s tím jarmarečním vlastenčením, ale jako by ho pro mnohé nebylo bývalo!
Své vlastenectví musíme teď projevovat vědomou státností. Stát je sice náš, je náš podle historického práva, podle majoritního principu a z toho titulu, že my jsme jej vybudovali; ale máme značné minority, a proto si musíme být vědomi rozdílu státu a národa: národ je organizací kulturní, stát organizací politickou. Máme úkoly pro národ, a máme úkoly pro stát. Rozumí se, že nemohou být v rozporu. Ten stát jsme zbudovali my, my jej musíme umět vést a spravovat; je naším úkolem získat pro ideu naší demokratické republiky minority, se kterými žijeme. Jejich početnost a kulturnost ukládá nám i jim demokratickou dohodu. Postup vůči menšinám je prakticky dán naší vlastní zkušeností pod Rakouskem-Uherskem: čeho jsme nechtěli, aby dělali nám, nebudeme dělat jiným. Program otce národa Palackého platí pro nás i budoucí. Naše historie, politika Přemyslovců, svatého Václava, Karla, Jiříka musí být vzorem naší politiky vůči našim Němcům. Fakt, že jsme vůkol obklopeni velikým německým sousedem, nutí myslivého Čecha k politice obezřetné a přímo moudré.
Není někdy konflikt mezi láskou k národu a humanitou, řekněme jinak, mezi nacionalismem a humanitními ideály, jako je pacifism. dorozumění národů a podobně?
101
Mezi láskou k národu, láskou k vlasti a humanitou není rozporu; mezi moderním nacionalismem a humanitou bývá. Už to cizí a nové jméno naznačuje, že vlastenectví, jak je požadovali a žili naši buditelé, je něco jiného než nacionalism dnešní.
Pokud běží o národní program náš, vzpomeňte si na to, co jsem vám řekl o vývoji Evropy a naší historie, že totiž musíme dělat politiku světovou, tedy být v živém a přátelském styku s ostatními národy. Naše národní probuzení je dítě osvícenství a pozdějšího romantismu, zrodilo se z humanitních ideálů osmnáctého a devatenáctého století, hlásaných ve Francii, v Německu, všude. Humanita – toť náš národní program, program Dobrovského, Kollára, Palackého, Havlíčka a už Komenského, králů Jiříka i Karla a svatého Václava.
Humanita nevylučuje ani neoslabuje lásku k národu; mohu, ba musím milovat národ svůj pozitivně, ale nemusím proto nenávidět národy jiné. Pravá láska se nedokazuje nenávistí, nýbrž jen láskou. Člověčenstvo je souhrn národů, není něčím mimo národy a nad ně. Humanita, láska nejen k sousedům, nýbrž k člověčenstvu – jak si mám to lidstvo představit konkrétně? Vidím chudé dítě, kterému mohu pomoci – to dítě je mně lidstvo. Obec, se kterou nesu její starosti, národ, se kterým jsem spojen jazykem a kulturou – je lidstvo. Lidstvo prostě je větší nebo menší úhrn lidí, pro které fakticky, skutkem a ne jenom slovy můžeme něco dělat. Lidskost není v tom, že horujeme o celém lidstvu, nýbrž v tom, že jednáme vždy lidsky. Žádám-li od politiky, aby sloužila člověčenstvu, neříkám tím, aby nebyla národní, ale aby byla spravedlivá a slušná. To je všecko.
Ani jako jedinci, ani jako národy nejsme tu jen proto, abychom naplňovali své účely sobecké. Národ, který by žil jen pro sebe, byl by stejně ubohý jako člověk, který by žil jen pro sebe. Bez víry v ideje a ideály je život jedinců i národů jenom živořením.
To je ovšem politické krédo idealisty.
Kdepak, panáčku: realisty, ve filozofii i v politice. Politicky mně realism znamenal: neztrácej se ve vzpomínkách na slavnou minulost, usiluj o slavnou přítomnost; nedrž se jen hesel a slov, ale věcí, neboť pak můžeš věci zlepšovat a dávat do pořádku; nelítej v oblacích, ale drž se své země, je nejjistější a nejnepochybnější. Ať čemukoli sloužíš, drž se reality –
Jenom reality?
Ano; ale realitou je přece i duchovost, duše, láska, mravní řád, Bůh a věčnost. Teprve s nimi žijeme plný život v plné a celé skutečnosti, ať jde o život jedince nebo dějiny národů. Teprve ten plný život je bez vnitřních rozporů, teprve takový život má pravý a jasný smysl
– a je životem šťastným.
Ano.
4. MLČENÍ S T. G. MASARYKEM
Jak vznikaly Hovory?
“NECHTĚL JSEM LHÁT...”
Mnoho lidí se ptalo pisatele Hovorů s T. G. Masarykem, jak vlastně ty Hovory byly dělány: zda je pisatel na místě stenografoval, zda je zaznamenával den po dni a jak to vůbec bylo. Tedy jak to bylo a jak k tomu vůbec došlo.
Především se pisatel musí přiznat, že mu hodně dlouho ani ve snu nepřišlo na mysl, aby si nějak zaznamenal, co měl příležitost slyšet z úst prezidentových. Budiž to přičteno k tíži jeho nepořádnosti; nikdy s sebou nenosí notes, do kterého by si něco zapsal, nikdy si nevedl deník a má beznadějný nepořádek ve svých vlastních papírech a vzpomínkách. Znáte snad takové lidi a jistě od nich nečekáte, že by vedli řádný protokol o tom, co slyší nebo vidí.
Ale jednou – bylo to v Topoľčiankách – pršelo celý den. Pan prezident se svými i s hosty seděl u krbu s hořícími poleny; rád se totiž dívá do živého ohně. A jak tak běží řeč, začalo se mluvit, jak to bylo za války a kdy se kdo octl v nejhorší situaci. “Má nejhorší situace,” začal pan prezident, “to bylo, když jsem za války přijel do Moskvy.” A pak vypravoval, jak ho naši z revolučního Petrohradu poslali do Moskvy, tam že je klidněji. Vystoupil v Moskvě na nádraží – slyšet střílení. Jde pěšky do hotelu, ale před nádražím ho zastaví kordón vojáků, prý nelze dál, střílí se tam. Přece se dostal na náměstí, a tam se z obou stran pálí z ručnic a kulometů, na jedné straně kerenští, na druhé straně bolševici. “Jdu,” vypravoval, “a přede mnou jde člověk, dá se do běhu a vklouzne do velkých vrat, která mu pootevřeli. Byl to hotel Metropol. Tož já za ním, ale zatím mně zabouchli vrata před nosem. Tluču na ně a volám: ,Co to děláte, otevřte!‘ ,Jste náš host?‘ volal na mne portýr. ,Jinak vás nemůžeme pustit, máme obsazeno!‘ Nechtěl jsem lhát, tož jsem na něho vykřikl: ,Nedělejte hlouposti a pusťte mne!‘ On se zarazil a pustil mne dovnitř.” A tak dále; pan prezident se rozpovídal a vzpomínal na obléhání hotelu Metropol, na boje v Kyjevě
102
a na “naše hochy”, jak říká legionářům. Ale pisatele Hovorů upoutala jedna malá větička: to “nechtěl jsem lhát”.
Střílí se na moskevském náměstí, z obou stran cvrnkají kulky o dlažbu i průčelí domů, a profesor Masaryk stojí před zavřenými vraty hotelu, kam ho nechtějí pustit. Kdyby řekl, že je tam hostem, byli by ho pustili hned; ale on ani v tu chvíli, kdy jde o život, nechce lhát. A pak to vypravuje, jako by se to rozumělo samo sebou, jen suchou a malou větičkou: “nechtěl jsem lhát.” To bylo všecko.
Tehdy poprvé zapsal a otiskl pisatel Hovorů slova pana prezidenta: jen pro tu jedinou malou větičku, aby nezapadla, aby si jí jednou někdo všiml, jak je krásná ve své prostotě a samozřejmosti. A pak mu zase nepřišlo na mysl, že by si měl zaznamenat, co takto občas slyší. Po léta na to nemyslel; až jednou – bylo to zase v Topoľčiankách – seděl a povídal s panem prezidentem pod starými kaštany; byl podzim, a co chvíli bouchl zralý, brunátný plod kaštanu o tvrdou zem. Přinesli poštu. Pan prezident četl své listy a také pisatel Hovorů dostal dopis.
Z Německa. Amalthea-Verlag, nebo tak nějak. A pisatel Hovorů se dal do smíchu: “Tadyhle na mně chtějí, abych napsal váš životopis. Jako bych to dovedl! Na životopis musí člověk být aspoň trochu historikem, číst spoustu pramenů, ověřovat je a já nevím co ještě.”
Pan prezident pokývl. “Psát životopis, pravda: těžký úkol.”
Bylo ticho, jen ty zralé kaštany pršely, až to kolem bouchalo a poskakovalo. Pisatel Hovorů si vzpomněl, jak pršely a klepaly ty kulky na náměstí v Moskvě a na hlavním bulváru kyjevském. “Ledaže bych,” vyhrkl, “napsal to, co jste mně tak po chvílích sám o sobě vypravoval. To by také byl skoro životopis.”
Pan prezident se smál. “Nu, dělejte si se mnou, co chcete.”
“Ale to byste mi musel pomoci, kdybych něco nevěděl,” naléhal pisatel.
Prezident vstal. “Co dělat, pomohu,” řekl rezignovaně.
“Ale teď musím do práce. Visuri.”
Tedy tak došlo k tomu, že začaly být psány Hovory.
Ano, ale aby byly napsány, k tomu chybělo mnoho. Když pisatel vyškrábal všechno ze své paměti, shledal, že ví slušně mnoho o dětství pana prezidenta, neboť na to prezident vzpomínal rád a často; o letech studií také bylo ledacos řečeno, ale pro další léta byl materiál hrozně kusý. Bylo nutno pana prezidenta nutit, aby o sobě řekl něco víc.
Zpravidla se ten zápas odehrával ráno v topoľčianském parku. K deváté hodině vycházel pan prezident a rovnou přes louky k své oblíbené besídce na výsluní. Pisatel Hovorů měl už připraven svůj útok, obyčejně frontální.
Nechal uplynout přiměřenou chvíli mlčení, a pak spustil: “Jak to vlastně bylo s tím rukopisným bojem?”
Prezident potřásl hlavou. “Nepěkné,” řekl po chvíli a začal si čistit skřipec. Pisatel čekal, co přijde dál. Pan prezident zvedl oči. “Četl jste už dnešní noviny? Všiml jste si tam toho a toho –” A pak už byla řeč o všem možném, jenom o rukopisném boji ne.
Druhého dne si připravil pisatel jinou otázku: “A co jste dělal v devadesátých letech?”
“Chyby,” děl prezident lakonicky, a tím považoval věc za odbytou.
Jak vidíte, nebylo snadné dostat z pana prezidenta mnoho podrobností o jeho životě, a než byly napsány Hovory, stálo to mnoho trpělivosti... u obou spolupracovníků.
Konečně bylo napsáno všechno, co pisatel slyšel; bylo toho málo a byla to samá mezera, ale co dělat.
“Mám to tisknout?” ptal se pisatel jednou.
Pan prezident pokrčil rameny: “Nu, proč ne?”
“Nechcete se na to podívat?” váhal pisatel. “Aby tam nebyly nějaké chyby.”
“Když chcete,” řekl pan prezident, a bylo to; tak se dostal rukopis do jeho rukou. Když z nich vyšel, bylo k němu připsáno mnoho nového Masarykovou vlastní rukou. Doplňky, nové vzpomínky, málo známé podrobnosti.
Pln radosti nad svým materiálem zpracoval to pisatel znovu. A zase to odnesl k ověření. Po náležité době to dostal znovu. S novými doplňky, podrobnostmi i vzpomínkami.
“To nejde,” protestoval, “vy s tím máte skoro víc práce než já!”
“Což to,” řekl pan prezident.
103
“Ale jak já mám za to brát honorář?” bránil se pisatel, potěžkávaje rozrostlý rukopis. “To by mělo být aspoň fifty fifty, na holport.”
Pan prezident jenom mávl rukou. To jsem to plácl, mrzel se na sebe pisatel Hovorů. To tak, nabízet honorář hlavě státu!
Ale příštího rána se hlava státu cestou k besídce náhle zastavila uprostřed louky s jiskřícíma očima. “Už vím,”
řekl pan prezident, “co udělám s tím honorářem, který od vás dostanu. Znám jednu vdovu, má takové pěkné, čisté děti; té jsem vždycky chtěl něco dát – teď na to budu mít své peníze.”
Snad i toto náleží k historii Hovorů.
T. G. M. HOVOŘÍ A – MLČÍ
Pisatel Hovorů s T. G. Masarykem je si vědom, že by podal obraz neúplný a dokonce zkreslený, kdyby nenapsal tuto kapitolu. Jsou lidé, kteří připisují Hovorům věrnost skoro fotografickou. To tedy je omyl. Fotografie – nebo spíš zvukový film těch hovorů by vypadal asi takto: Besídka z březových dřev, zarostlá pnoucími růžemi a houštím jalovcovým. T. G. Masaryk sedí na hrubém sedátku, lokty opřeny o kolena, tahá se za knír a mlčí, myslí patrně na své věci. Také pisatel Hovorů mlčí, pokuřuje a myslí na své věci, třeba na sluníčko sedmitečné, které mu putuje po ruce. Konečně prezident zvedne hlavu, ukáže rukou dokola a řekne jenom: “To...” To znamená: jaký pěkný den, podívejte se na ty hory na obzoru, na ten javor už ohnivě zbarvený. – Pisatel Hovorů kývne mlčky hlavou, což znamená: ano, krásný den, není nad takové podzimní ráno; už i buky zežloutly – hele, veverka; tiše, ať neuteče.
Nuže, nebylo těžko zapsat po paměti, co bylo promluveno za mnohých a mnohých takových dopolední; ale chybí tomu to ticho, to mlčení, z něhož se rodila slova a spřádal pomalý hovor. To mlčení tu bylo pořád, kladlo se mezi slova, uzavíralo věty; ne tíživé mlčení, při kterém není co říci, ale mlčení zamyšlené, mlčení člověka, který přemítá, který potřebuje spíš myslet na věci než o nich mluvit. A teprve pak, když domyslel, počíná mluvit: váhavě a pomalu jako ten, kdo překládá z myšlenek do slov; nejde to snadno, protože slova jsou někdy příliš těsná a někdy příliš široká, aby vyjádřila myšlenku. Proto mluví nerad, a když už, tedy skoupě, aby těch slov bylo co nejméně; pomalu, aby v zahloubané pauzičce bylo možno hledat slovo přesnější; přerývaně, protože myšlení nemá mechanickou souvislost mluvené věty. Bylo mnoho mlčeno, aby vznikly Hovory; jen jejich pisatel ví, jak jsou neúplné; nejvíc jim chybí ten kontrapunkt mlčení.
Je zářijové ráno; v besídce z březových dřev sedí starý prezident, drží čepici v rukou a hloubá. Z dědiny slyšet křik děcek, vysoko pod nebem pluje jestřáb, tiše se snáší list javorový. Prezident zvedá hlavu, jako by chtěl něco říci, ale ukáže jen dlouhým, důtklivým prstem dokola a vydechne: “To...” A já vím, co chcete říci: jak je to všechno krásné, a že máte rád slunce, zralost podzimu i veselý hlas života, a hlavně že v tuto chvíli myslíte na Boha.
Ano, ale jak to napsat beze slov?
T. G. Masaryk rozhodně není typ mluvný; nenáleží k lidem, kteří potřebují mluvit, aby mohli myslet, kteří myslí mluvením nebo psaním. Například rozenému řečníkovi se nejlíp vybavují myšlenky, když mluví, tedy z řeči samotné; řeč má svou souvislost a plynulost, která s sebou unáší samo jeho myšlení. Masaryk není rozený řečník.
U něho je vždycky cosi jako mezera mezi myšlením a slovním projevem; vyjadřovat se mu není úlevou, ale spíš nepohodlím, neboť musí opouštět souvislost svého myšlení, překročit tu mezeru a tak říkajíc vnitřně se rozdvojit: vedle myšlení ještě mluvit, hledat slova, překládat myšlené obsahy do představ verbálních; nejde to bez jisté usilovnosti a nejistoty, podobné nejistotě, kterou cítíme, máme-li levičkou dělat něco jiného nežli pravičkou.
Často velmi určitou myšlenku vysloví jenom v obrysu nebo náznakově; často nedopoví větu, mávne rukou, pokrčí rameny nebo ukončí vágně “...a tak”; ze souvislosti mluvené překlouzne do souvislosti myšlené. Řečeno termíny mluvnickými, vyjadřuje se často v aposiopesích, kusých větách a anakolutech. A jeho interpunkce, to jsou zamyšlené kousky ticha. Nebuď netrpěliv, neskákej do těch odmlk; zase si z nich bude hledat cestu uvážené slovo. Myslivý člověk se nerozbíhá slovy, ale myšlením.
Řekl jsem, u Masaryka je citelné rozpojení mezi myšlením a slovním projevem; jemu stačí myslet, k vyjádření se musí sám víceméně nutit; v podstatě mluví nerad a ne lehce. To se v rázu jeho řeči jeví dvojím způsobem.
Předně, když může, užije rád výroku už hotového, formulace, kterou se o věci vyjádřil už dřív; má mnoho svých ustálených rčení, jenom je postupem času zhušťuje a zkracuje – to jsou ty známé masarykovské brachylogie a myšlenkové zkratky. Nerad obšírně opakuje, co už má promyšleno a zpečetěno; proto své hotové úsudky shrne v cosi jako ideogram. Řekne-li třeba: “Nepěkný člověk”, je v tom všechno jeho odsouzení divných lidí a jejich způsobu života, všechen jeho nesouhlas i pohoršení; víc neřekne. Výraz “slušný člověk”, to už znamená
104
neobyčejně mnoho: mravní integritu, rozum, spolehlivost i mužnost, zkrátka spoustu dobrých a vzácných vlastností. “Krásný člověk”, to už je to nejvyšší, co dovede o člověku říci; mimochodem, jaká antičnost je v těchto slovech chvály!
Druhý důsledek Masarykovy nemluvnosti je právě opačný: jistá tápavost ve slovním výraze. Kde jiní stačí pro celý život se zásobou hotových vět, soudů a formulací a mají je vždycky a pro každou příležitost po ruce, Masaryk ustavičně hledá výraz, zaráží se před slovy, pronáší je jakoby váhaje, zda vyjadřují docela přesně a plně to, co má na mysli. Příznačné pro toto vyjadřovací úsilí je kupení synonym a homonym, obvyklé v Masarykově slovním projevu. Řekne třeba: “Stát, republika, demokracie potřebuje to a to.” Tady vidíte, jak každým dalším slovem kontroluje, omezuje a doplňuje slovo předchozí. Stát, ano, ale stát republikánský; ano, republika, ale republika do všech důsledků demokratická; demokracie, ano, ale demokracie ztotožněná se státem a jeho řádem. Co chvíli najdete u Masaryka takový výčet pojmu po jeho obsahu i rozsahu, tu snahu definovat pojem současně s jeho použitím. Abych tak řekl, nemyslí a nemluví ve slovech, nýbrž v obsazích; proto ta kumulace slov, aby se dobral celé obsahové šíře a úplnosti věci, o které hloubá.
Má nerad verbalismus; vyhýbá se všemu, co se v řeči i v myšlení rodí z pouhé hry se slovy; vyhýbá se metafoře, analogii, opisu a zejména přepínání. Stejně má nerad i logickou hru se slovy, jako jsou umělé antiteze, pojmová dialektika, problémy utkané ze slov a verbální řešení. Potká-li se s něčím takovým, mávne rukou: “To je samá scholastika.” Ne slova, ale věci: přeložte toto jeho pravidlo myšlení do řeči politické, a bude znít: ne slova, ale skutky. Jako nerad mluví, nerad i píše; jednou o sobě řekl, že “by mu stačilo poznávat a myslet”.
A po své nemoci řekl: “Já byl rád, že nemusím s nikým mluvit. Aspoň jsem mohl špekulovat.”
A když mluvit, tedy ne nadarmo. Vynoří se třeba v hovoru nějaká otázka; chvilku poslouchá a pak řekne: “O tom už je napsána ta a ta kniha.” To znamená: nač o tom mluvit, můžeme-li si to přečíst? Nadmíru rád poslouchá, mluví-li o něčem znalec, ať je to znalec čehokoliv; všecko ho zajímá, pokud je v tom skutečné poznání. “To je zajímavý člověk, “ říká o těch, kteří mu mohou povědět něco, co dosud neznal. Tehdy si hoví a poslouchá zřejmě potěšen; dokonce se jich vyptává, on, který má jinak vůči každému zvláštní ostych klást otázky; patrně mu otázky připadají jak cosi, co vniká poněkud násilně do mlčení druhých. Poslouchá pozorně nejodbornější výklad; potom podotkne: “Mně se líbilo, jak byl ten člověk plně ve věci a jak měl přitom oživený výraz v očích.”
Nikdy nemluvit, co neznáme. Sám řekne každou chvíli, když narazí na něco, co leží mimo jeho obor: “Tož to nevím.” “Nevzdělaný člověk,” poznamená pohněvaně o komkoliv, kdo vykládá své rozumy a názory o věcech, ve kterých není dostatečně poučen a zkušen. To tak hned neodpouští. Daleko řidčeji, než je to (z důvodů praktických) v Hovorech zapsáno, užívá výpovědí apodiktických; spíš uvádí svůj názor slovy: “Myslím”, “řekl bych to tak”, “představuju si to tak a tak”. Někdy neodpoví na otázku, pokrčí rameny, nu, nevím; a den nato uhodí rovnou: “Včera jste se mne ptal na to a to; přemýšlel jsem o tom, je to tak a tak.” A ještě po mnoha dnech se vracívá k tématu: “Jak jsme onehdy mluvili o té a té věci: myslím, že bych měl k tomu připomenout...”
Řekl bych, jeho veškerá řeč má dvě základní polohy: jednak jeho jistoty, nepochybné principy, pravdy, na kterých se ustálil; ty vyjadřuje rozhodně, v brachylogické zkratce, neobyčejně zhuštěně, dávaje důraz sevřenou pěstí nebo energickým škrtem vztyčeného prstu. Druhá poloha je meditace, hledání, ustavičná cesta za poznáním, ustavičná kritika i autokritika. A já nevím, co ho z toho dvojího charakterizuje hlouběji: zda ta jasná, pevná, spolehlivá jistota člověka vědoucího a věřícího, nebo to nekonečné hledání a zkoušení pravdy.
Totiž v tom je to celé: pro něho mluvit znamená mluvit pravdu. Věřte tomu: sám styl, samy výrazové prostředky pravdy jsou jiné než styl polopravdy, lži nebo nevědomosti. Není tu co zakrývat nebo překlenout pouhými slovy, není co zkrášlovat a opentlovat; tady není slovo rouchem, které odívá myšlenku, nýbrž snaží se být myšlenkou samou, nechce být ničím jiným než zprávou o myšleném obsahu. Když Masaryk mluví, referuje o tom, co myslí; referuje věcně, střízlivě, pokud možno stručně, a dává pozor, aby se nenechal unášet slovy. Obyčejně myslíme kuse, ale vypovídáme o tom celými, souvislými větami; vyslovujeme víc, než jsme skutečně mysleli. Proti tomu Masaryk hledí nejdřív domyslet myšlenku; výpověď musí počkat, nebo aspoň nebude předbíhat myšlení. Tempo, vazba i skladba jeho řeči jsou určovány tou neustálou prací myslivou; není tu ani automaticky běžící slovní mechanism, ani náhlé jiskření nápadů zrozených ze střetnutí slov; pomalu, slovo za slovem, za přemítavých prodlevů vzniká mluvená věta. Taková věta není hotový formální a logický kadlub, do kterého se naleje trocha toho myšlení; nýbrž myšlení si teprve razí slovní cestu, zastavuje se, váhá, prodírá se kupředu svým vlastním směrem. Masarykova věta má být čtena pomalu, ne jedním dechem; dejte si s ní na čas, a vydá vám nejenom svůj celý smysl, ale i osobní přízvuk a duchovní typus toho, jenž ji vyslovil.
Řekl jsem, že v Masarykově mluvním projevu si myšlení pořád a pořád razí cestu svým vlastním směrem. Budiž
105
to zdůrazněno už proto, že po té stránce jsou Hovory důkladně zfalšovány. Ve skutečnosti nebyly zdaleka tak souvislé, jak vypadají; žádné téma nebylo vyčerpáno na posezení a tak po pořádku, jak je napsáno. Myšlení Masarykovo právě sleduje svůj vlastní směr; abych tak řekl, má svůj daný spád, po němž se vždycky dřív nebo později, ale skoro nevyhnutelně stáčí. Každý skutečný hovor se nakonec obrátil buď k politické praxi, nebo k Bohu: k činným starostem dne a zítřka nebo k věčnosti. Obyčejně Masaryk “utekl” pisateli Hovorů od jiných otázek k těmto dvěma hlavním, které, jak se zdá, prožívá ustavičně; jsou přítomny, i když mluví o něčem jiném, a při nejbližší příležitosti se k nim vrací, hovoře – i tiše hloubaje. Ale ten dvojí terminus ad quem není antitetický; obojí je u Masaryka blizoučko sebe; je to jakoby jedna skutečnost, ale viděná jednou sub specie aeterni a podruhé sub specie činného dne. Víte, že zbožnost je Masarykovi především humanitou, láskou k člověku, službou bližnímu; ale také veškerá politika je mu uskutečňováním humanity a lidské lásky; od jednoho k druhému je mu jen krůček. Nikdy to dvoje nesměšuje, je cele věřící ve své zbožnosti a cele politický ve své politice; ale nikdy mu jedno a druhé není v rozporu, nikdy neslevuje z toho ani z onoho. Říká se tomu nekompromisnost; ale aby člověk mohl být tak nekompromisní, musí být opravdu jako z jednoho kusu.
Je vůbec charakteristické pro jeho myšlení i vyjadřování, že neuznává radikálních antitezí. Vykládá, dejme tomu, o demokracii a diktatuře; čekali byste, že vyhrotí pojem proti pojmu a položí mezi ně zásadní rozpor, ale ne; zamyslí se trochu a dodá: “Ale nezapomínat, že ani demokracie se neobejde bez diktátu, že i diktatura se dovolává demokracie.” A podobně ve všem. Není rozporu mezi teorií a praxí, nestojí proti sobě rozum a cit, nevylučuje se navzájem víra a věda, není konfliktu mezi politikou a mravností; nelze klást proti sobě tělo a duši, není dualismu mezi časným a věčným. Všechny ty uměle disjungované, do protiv vyhrocené pojmy se navzájem sbližují, prostupují a doplňují v celé, úplné, konkrétní skutečnosti, z níž jsou vyabstrahovány. Důraz je právě na té celosti a úplnosti; je nutno přijímat skutečnost plně a brát ji celou: to je to, co Masaryk nazývá svým konkrétismem a pluralismem; jenže bylo by třeba názvu, který by nevyjadřoval jenom tu věcnost a mnohost, ale také tu celost, syntézu a vyváženost, klid a úhrnnost, nerozdvojenost, jedním slovem harmonii, jedním slovem klasičnost tohoto nazírání. Nepotřebuje smiřovat antiteze a překlenout protivy, protože je pojmově nevyrábí; nepotřebuje hledat konečnou celost, protože z ní vychází. Jeho noetika je noetika celosti: poznává celý člověk se všemi schopnostmi, které v něm jsou. Jeho metafyzika je metafyzika celosti: přijímá “hmotný svět i duchovní, vnitřní svět osobního vědomí a vědomí nesčíslných, přijímá svět duší, přijímá Boha”. Jeho příkaz lásky je příkaz celosti: milovat cele a plně, milovat Boha i člověka, milovat všechny; jeho humanita je láska univerzální.
Přítomná chvíle je kus dějin, žije v nás minulé i budoucí, žijeme každým okamžikem ve věčnosti: v tom je celost a plnost času a našeho života. Znovu a znovu, pořád a ve všem ta celost a úplnost. Je to, řekl bych, ideál statický: kde vše tvoří celek a úhrn, není život a nejsou dějiny ustavičným pohybem od něčeho k něčemu jinému, nýbrž zdokonalováním a prohlubováním toho, co trvá. To je to, co sám nazývá svým platonismem. Nejde jen o to, že je pohyb, ale o to, co se pohybuje a mění a co tedy trvá i v tom pohybu. A jak jinak pochopit to stálé, co trvá i ve vývoji, než jako plán, jako ideu účelovou? Vývoj není změna, nýbrž zdokonalování; ať nás nematou jeho nezdary a dočasné krize, – což nejsme teprve v počátcích vývoje?
Dejme tomu, klademe do protivy vědu a víru; věda vyvrací víru a chce ji nahradit poznáním. A tu zvedne Masaryk varovný prst: Je věda a věda, je víra a víra. Věda vyvrací víru slepou, pověrčivou, nevědomou; a zase bývá věda mandarínská, sufisantní a polovědecká, která se domýšlí, že ví už všecko. Dokonalá věda a dokonalá víra se nevylučují. To je příznačný masarykovský obrat: ne protiva mezi vědou a vírou, ale mezi vědou a lživědou, mezi vírou pravou a uvědomělou a vírou povrchní, nemyslivou a modlářskou. Není rozporu mezi svobodou a kázní, ale je rozpor mezi svobodou anarchickou a svobodou pravou, mezi kázní otrokářskou a kázní vzájemné služby. Tak je to ve všem. Ve svém dovršení, ve své plnosti a dokonalosti se lidské ideály přestávají vylučovat; domýšlejíce a dokonávajíce věci, dospíváme k jejich syntéze. Zase ten rys zvláštní klasičnosti: v celosti a úplnosti už není rozporů. Poznávajíce skutečnost líp a líp, řídíce své konání stále důsledněji poznáním a láskou, blížíme se skutečně a činně, krok za krokem, k objektivní harmonii světa – k řádu božímu, jak jej nazývá věřící Masaryk.
Zvláštní je jeho pojetí času. Mluví třeba o politice a začne: “Podíváme-li se trochu nazpět...” Čekáte, že bude mluvit o počátcích naší republiky nebo o Körberovi, ale ne; to “trochu nazpět” je třeba římské císařství nebo středověká církev; celé dějiny jsou aktuálním argumentem, jako by se dály dnes. Dovolává se Platóna, jako by Politeia vyšla loni a byla ještě pořád poslední novinkou politické literatury. Čas, který ho obklopuje, je tisíciletý; zahrnuje celé dějiny lidstva i jeho budoucnost. A přitom myslí pořád dopředu: co bude zítra, za deset let, za staletí; veškerým svým konáním pokračujeme v dějinách a připravujeme budoucnost; proto se musíme ptát, co jsou to dějiny a kam míří vývoj budoucí. Je skoro prost vzpomínek; ještě o svém dětství se rád rozpovídá, jako každý starý člověk, ale jinak ho víc zajímá dívat se do budoucna. To je charakteristické pro jeho metafyzickou důvěru, že celý běh světa je vývoj k lepšímu a dokonalému. Zlatý věk není za námi, nýbrž je úkolem všeho lidského usilování; nesmíme být netrpěliví, že není na dosah našich rukou, a nesmíme ztrácet odvahu. Boží
106
mlýny melou pomalu, říká. Není-li tato trpělivá a statečná naděje pravý optimism, pak nevím, co tak pojmenovat.
Ale nic z toho, co můžeme udělat už teď, není odročeno na budoucnost, a žádnou vírou, že za pár tisíc let bude lépe, se nevyzujeme z povinnosti uskutečnit už teď, nač stačí naše síly; i když žijeme ve věčnosti, žijeme opravdově a plně, jenom když zde a nyní pracujeme, poznáváme a milujeme. To je, řekněme, hlavní klíč k myšlení Masarykovu.
Tady nešlo o charakteristiku nebo dokonce rozbor Masarykovy filozofie, nýbrž o něco jiného: abyste měli na očích cosi jako duchovní pozadí nebo prostor, ve kterém se snovaly věty a kapitoly Hovorů. Pravda, bylo tehdy zářijové ráno, hodina desátá, rok ten a ten; před chvílí se skončila četba novin a za chvíli se začne úřední práce se vším, co “patří ke kšeftu” prezidentovu. Ale zatím nad touto besídkou z březových kmenů se klene jiný, tisíciletý čas; v té besídce mluví Platón i Augustin, věky a staletí se rovnají vedle sebe; pomalu, zamyšleně se rozumuje o tom, co se právě stalo – rozpadlo se římské impérium, vznikly a zanikly světovlády, osvobozoval se lidský duch; Hus usiloval o pravdu, Jiřík o mír a Komenský o vzdělanost; vše, co kdy bylo a co se dálo se světem i s námi, je bráno v počet, tak jako si ze svých ranních novin děláme obraz dne. Tož tak je to. Jako když se řemeslník dává do práce: rozhlédne se nejdřív po své dílně a po všem, co tu je a má být na svém místě. Ano, všechno je na svém místě: dějiny všech věků, hlasy všech učitelů, boží řízení i lidské úsilí. A tu prodlí ještě prezident u toho neb onoho a myslí už na svou práci.
Myslí na svou práci: tak a tak věci jsou, bylo by třeba udělat konkrétně to nebo ono. Ale nad tou denní politickou situací, kterou věcně a starostlivě prožívá, se zase klene cosi jako ohromný prostor: ta úhrnná koncepce lidství a božství, součinnosti a prozřetelnosti. Třeba se na něco hněvá, třeba mluví o denních starostech, třeba mlčí: pořád je tu ten celý veliký pořádek. Někdy to, co říká, zní skoro suše; žádná veliká slova, žádné ohnivé kázání, žádné pojmové čarování; jenom holá fakta, střízlivé definice, věcná kritika nebo praktický common-sense. Ale dáte-li dobrý pozor, uslyšíte něco víc; s každou tou větou spoluzní celý ten rozlehlý, pevný a krásně sklenutý prostor; každé slovo je článek toho nosného systému poznání, víry a lásky; je uděláno z látky země, ale náleží k výstavbě chrámové. Každou větu je možno potěžkat jako stavební kvádřík; ale pochopíme ji plně teprve tehdy, budeme-li mít na očích pilíře a sloupy, kladí i štít celé stavby. Teprve pak oceníme krásný a moudrý pořádek, jenž je uložen i v tom nejprostším kousku stavební látky.
To tedy je míněno tím, co jsme nazvali Mlčení s T. G. Masarykem. Nenaslouchejme jeho slovům, ale tomu tichému a hlubokému souznění. Teprve v něm je pravý a plný obsah, jeho celá i plná pravda. Třeba je řeč, nu, o něčem tak těžkém a pozemském, jako je politika; a přece i tady to souzní, je to tu mlčky a beze slov; neslyšíte hučení dějin i příkaz boží? Nezní s sebou platónská antika i Ježíšovo kázání lásky, veliký řád církve, ruch života světského, výdech osvobození i tichá trpělivost rozumu? Co všechno musí souznít, aby se zrodila harmonie! Číst Masaryka, číst jej harmonicky, to také je hovor a mlčení. Hovor o všem časném, na čem nám záleží. A tiché přemýšlení o tom, co je věčné. Kdo na to nebude myslet, nebude si s ním nikdy rozumět plně.
A NAKONEC – TROCHU HISTORIE
Prvá část Hovorů byla poprvé knižně zveřejněna v roce 1928, druhá 1931 a třetí 1935. Části prvá a druhá vyrůstaly z rozhovorů současně od roku 1926, část třetí se objevila poprvé v obrysu hovorů 1927. Tož celkem to bylo asi devět let vyptávání, uvažování, vzpomínání, vypravování a – mlčení.
II. JEDINEC A DĚJINY
PÍSEŇ PRAPORU
Modrá, rudá, bílá alej slávy stelou
A tak jásají, že zpívati se zdají
Svěží notou svou a písní rozechvělou;
Aj tu, pozvedni se, aj tu, větře, duj:
Rudá, modrá, bílá zpívají a vlají,
Yankee-Doodlem zvoní, Marseillaisu hrají,
Kvetou silně, sličně svým “Zde domov můj!”
Nebojsa 19. 12. 1918
KRONIKA PESTRÁ
107
Chceš-li, synu, zprávy slyšet,
uši sotva stačí ti.
Nevím, kde mám potom skončit,
nevím, kde mám začíti.
Slunce si už zavedlo
zákon osmi hodin práce;
svítí do čtyř od osmi,
což je přec jen trochu krátce.
Jinak dosud teplo bylo
při pošmourné obloze.
Teprve nás zamrazilo
Rašínovo expozé.
Ožila nám Praha tuze,
táhne se sem mnohý lid.
O byty je velká núze.
Také Plocek hledá byt.* [Nabídky do redakce “N”.]
Jediný kout prázdný zbývá,
snít a mlčet, kde se dá.
V parlamentě šeptají jen
zpravodaj a předseda.
Na Slovensku Károlyi
demarkační dělá čáry.
S tvými čáry, druhu zlý,
s tvými kouzly vari! vari!
Doktor Lodgmann a ti jiní
vydali se na cesty,
když se s námi rozloučili
hřejivými protesty.
V Prostějově hrůzám války
postavili korunu:
vztáhli ruku na svobodu,
vztáhli ruku na Munu.
Naše pluky v Rusku sic
nějaký svár s Munou měly;
mám-li to tak sprostě říc,
byl to zkrátka casus belli.
Svoboda je svoboda,
je však třeba pevné ruky.
Aby Muna volný byl,
108
zatknem prostě naše pluky.
Tomáše den požehnaný,
štědřejší než Mikuláš.
Co jsi chtěl a zač ses modlil,
národe můj, tu to máš!
Tomáš tu! Po čtyřech letech
z apoštolských přišel cest,
přinášeje v ruční tašce
(žluté) novou blahověst.
“Nebojsa” tu konstatuje,
lojální, jak dlužno, jsa,
že v něm do Čech navrátil se
největší náš Nebojsa.
Slávy bylo, hudby bylo,
lidu mnoho nadmíru.
“Ulice” svůj měla debut,
ale pěkně v špalíru.
V ten den vládl divný čas,
slunce, vítr, sníh i zima,
chvíli teplo, chvíli mráz,
zkrátka pravé české klima.
Radostnou tou novinou
kronika se končí pestrá.
Byli jsme a budeme,
jmenovitě na Silvestra.
Nebojsa 2. 1. 1919
VÍRA
Hlasatel humanitní myšlenky, o níž dr. Herben ve své krásné sněmovní řeči tvrdil, že se stane, jak doufá, budoucím evangeliem národů, zastával od počátku své veřejné dráhy názor, že jen v případech docela mimořádných je dovoleno odchýliti se od klidné evoluce a připustiti zbraň násilí. Tento jeho filozofický směr, tato jeho optimistická víra v lidský pokrok a vývoj uschopnily jej jako prezidenta, aby loď mladého státu našeho ochránil násilnických otřesů zprava či zleva, a my máme důvěru, že právě jeho pronikavý a dalekozraký kriticismus, posunující každou dnešní situaci do zorného úhlu budoucnosti, i nadále je přede všemi povolán k tomu, aby vnitřní naši politiku vyvaroval extrémů a aby v obtížných poměrech zachoval i hrdost národa rovnoprávného s ostatní Evropou, i důstojnost moderního, sociálním cítěním proniknutého lidství.
Národní listy 7. 3. 1920
VAŠEK PŘED PANEM PREZIDENTEM
Stalo se Vaškovi při jakési víceméně slavnostní příležitosti, že se s několika pány ve fraku octl poprvé ve svém životě před panem prezidentem. Než k tomu došlo, cítil slabý neklid, zda něco neprovede; ale v rozhodné chvíli, když pan prezident pěkně přišel po červeném koberečku, nechal se Vašek zcela odhodlaně strčit kupředu několika rukama, jež ho představovaly. V tu chvíli ho zaměstnávala jediná otázka: zda pan prezident a páni ve fraku také tak hrozně cítí benzín z jeho (Vaškovy) čerstvě vyčištěné vesty. Zatímco se marně hleděl dopíditi nějaké jistoty v této otázce, konaly se obvyklé řeči; bylo to, jak bys četl noviny. Tu tedy měl Vašek dosti času
109
podívat se na tváře kolem dokola; shledal že civilní výraz úcty záleží v jistém vystrčení hlavy vpřed, mírném uchýlení k jedné straně, velmi potlačeném mrkání a podobně. Vašek si nebyl jist, je-li to docela slušné, ale začal si prohlížet pana prezidenta. Vždyť ho viděl tak zblízka poprvé.
A tu, na první pohled, přímo užasl: jak je ten pan prezident podoben svým podobiznám! Vždyť to ani není, jako by tady stál živoucí člověk; je to jako nový obraz nebo nová socha, která má být někde veřejně a slavnostně instalována. Vašek s výtvarným zájmem porovnával rys po rysu s tím, co viděl na tolika obrazech, a byl živě potěšen podobností tak dokonalou. Byl by ji určitě nahlas pochválil, kdyby zrovna nemluvili jiní.
Znovu se Vašek rozhlédl dokola po přítomných; mírně pokyvovali k pronášeným řečem a tvářili se tak neobyčejně místně a hodnostářsky, že Vašek teprve nyní si uvědomil: vždyť tady stojí pan prezident, hlava státu, představitel republiky! Výtvarný smysl Vaškův rázem ustoupil zmatenějšímu vědomí čehosi abstraktního; hlava státu, představitel, republika, to je něco obecného a symbolického, a ten, kdo tady stojí, není skutečný v tom smyslu, že by si na něho bylo možno sáhnout; je to spíše představa, obecnina, pojem, formule či co, a to, co se k němu mluví, jsou zas jen abstraktní pojmy a formule, celá událost není nic skutečného a opravdického; tohle kolem také nejsou skuteční lidé, nýbrž samí představitelé a reprezentanti čehosi veřejného a já sám, Vašek skutečný, soukromý a vaškovitý, jenž nejsem abstrakce ani představa, sem jaksi nepatřím... V tomto vědomí své zdrcující nepatřičnosti tuhne Vašek úctou a zaujímá výraz, o kterém předpokládá, že vypadá i veřejně, i slavnostně jako ty ostatní tváře.
Nyní mluví pan prezident. Vašek zvedne oči, ale ne až nahoru; neboť nechce být opovážlivý; upře je pouze tam, kde asi se končí běloučká brada pana prezidenta. Je tam bílá kravatka, čistá a klidná jako maminčino prádlo. A nad ní, vida, to je koštěný knoflíček. Obyčejný koštěný knoflíček, žádný veřejný reprezentant, ne, zrovna takový knoflíček, jako má sám Vašek na krku. Vašek k němu rázem pojme důvěru; oddechne si, je jako doma na půdě staré známé spolehlivé a intimní skutečnosti. Tenhle knoflíček nemá nic abstraktního a slavnostního; dívá se na Vaška po očku a přátelsky. A nyní, Vašek, ani sám neví jak, začíná také sám něco povídat; už se tu necítí nepatřičný, skáče kdekomu do řeči, vykládá své rozumy a stěží pustí k slovu samotného pana prezidenta. Ale ten už se uklání a odchází; a Vaškovi je najednou líto, že si nemohl víc popovídat a že už je po parádě.
Lidové noviny 1. 4. 1922
KOMUNISTICKÁ DUŠE
Komunistická duše je duše složitá. Jest to prokázáno již tím, že se v ní měšťák naprosto nemůže vyznat (ostatně by se správný komunista velmi proti tomu ohradil, aby byl chápán měšťákem). Ve svých dohadech o duši komunistické tápe tedy měšťák v nejtemnějších tmách a domnívá se, že duše komunistická je černá jako smůla pekelná, hořká jako koňský kaštan a palčivá jako jedovatý ryzec, jsouc výhradně prosycena a rozpálena nepříznivými šťavami třídní nenávisti. Není však tomu tak zle. V soukromí je duše komunistická naopak duší veselou a úsměvnou, jež se dovede líbezně kochati na věcech, nad nimiž by hned ztratila všechen humor tlustokožná a sádelnatá duše měšťákova. Například co je komunistovi podle Rudého práva “příjemným a veselým pobavením”? “Příjemným a veselým pobavením” je mu četba brněnských komunistických Šlehů, neboť ony bičují a mrskají všechnu “faleš, zradu a ničemnost vládnoucích vrstev”. Jest jí tedy příjemnou a veselou zábavou dočítati se o falši, zradě a ničemnosti vládnoucích vrstev a miluje mrskání bičem. Kde by v jiné duši nad slovy o falši, zradě a ničemnosti tesklivě hrklo, tu se koutky komunistických úst roztáhnou k pobavenému úsměvu.
Stojí-li tedy v Rudém právu, že “éra Masarykova je i v kulturním oboru vládou nejhoršího temna, pokrytectví a mravní korupce”, není to myšleno tak tuze černě, ba ne, to je tu jen proto, aby byla komunistická duše příjemně a vesele pobavena. Je upřímně potěšena, když se dovídá o nejhorších hanebnostech, mrzkostech a gaunerstvech ve vládnoucích vrstvách a v éře Masarykově. A Rudému právu nutno je přiznati, že o tuto příjemnou a veselou zábavu svých čtenářů pečuje měrou štědrou, pilně a vydatně, udržujíc takto složitou komunistickou duši v ustavičném veselí.
Lidové noviny 18. 10. 1922
BLAHOPŘÁNÍ
Když byl člověk maličký, stávalo se mu několikrát do roka, že ho oblékli do nejlepších šatů, dali mu do ruky kytičku a strkali ho do dveří, až stál před dědečkem nebo babičkou, tatínkem nebo maminkou, a pak odříkal jedním dechem veršované blahopřání k narozeninám, a pak dostal hubičku a nový zlatník. Když potom dorostl na mladého chlapíka, tu ho již nikdo nestrkal do dveří a on sám nemyslel na to, že leta utíkají a že jsou dny, kterým se říká narozeniny a v nichž se člověk s trochu divným pocitem ohlíží na minulý rok a ještě dále zpátky, ba ještě mnohem dál zpátky; nemyslel na to a zapomínal podat ruku v takový den. A ještě později se také tak divně
110
zamyslívá, když klopýtne o den, který nese datum jeho narození. Dnes bylo panu prezidentovi vyslechnout mnoho řečí, třeba ne veršovaných, ani ne odříkávaných jedním dechem. Ale jistě mezi nimi nebo po nich najde okamžik, kdy se trochu divně zamyslí a někam zahledí, někam a mimo tento čas. V ten okamžik by chtěl každý z nás jaksi zakašlat, aby se pan prezident vrátil do přítomnosti, a říci mu, a říci mu “to nejlepší”, nebo “ještě mnoho a mnoho let”, nebo něco jiného, syntakticky zmateného, ale lidsky nesmírně upřímného. A potom po špičkách odejíti.
Lidové noviny 7. 3. 1924
* * *
V PŘÍŠTÍM ROZMACHU VYJDE ZAJÍMAVÝ článek Jaroslava Durycha Prezident Masaryk. “Jest přirozeno, že jako katolík mám jiný světový názor než prezident Masaryk”; ale “osud Masarykův jest skvělým mystériem. Proč to byl on? Proč to nebyl jiný? Kdo ho poslal? V tom jest tajemství, kterého nerozluští žádné vědecké zkoumání... Tím, že profesor Masaryk svolil státi se nástrojem Prozřetelnosti, nabyl právního titulu, aby se stal ve své vlasti prezidentem z boží milosti. Mystický, nadpřirozený vliv prozřetelnostního poslání Masarykova to byl, jenž způsobil v lidech změny představ a donutil vůli lidu k souhlasu s vůlí boží. Lze říci, že prezident Masaryk jest jediným ze všech prezidentů všech republik evropských, kterému titul ,z boží milosti‘ náleží. Jest velmi podobno pravdě, že jest též jediným prezidentem ,z vůle lidu‘.” – Probíraje se dále odpůrci Masarykovými, píše katolický autor na vrub katolické strany: “Názor českých katolíků, kteří se politicky organizovali ve své straně, jest po válce týž, jako před válkou. Nepočeštil se. Víra jejich jest materialistická v nejhrubším a nejsurovějším smyslu slova.Předválečná nenávist k profesoru Masarykovi se změnila v poválečnou nenávist k prezidentu Masarykovi, kterému nic nebylo odpuštěno... Jest to rezistence pro dobro, čest a slávu katolické církve? Ne, jest to hnutí katolického předválečného materialismu. – Prezidentovi Masarykovi patří právní titul ,z boží milosti‘. Lhostejno, jak sám o tom soudí, lhostejno, zda z toho činí a chce činiti důsledky... Tento titul jej staví na určitý hierarchický stupeň, a toto postavení jest závazno pro veškerou hierarchii světa. Má tedy nárok, lhostejno, zda jej zdvihá či nezdvihá, na určitý podíl hierarchické úcty, vladařské úcty. Touto úctou jsou mu povinni všichni lidé, ať lid, či hierarchie. Nezachovávání této úcty jest porušením subordinace proti hierarchii veškeré.” – Takovou řeč jsme dosud z katolického tábora neslyšeli.
Lidové noviny 6. 11. 1924
MUŽ NA OBRÁZKU
“Stařec na hoře”, jak si sám někdy žertem říká, samotářský myslitel a básník v zátiší moravského městečka, člověk z nejhlubších a nejobsáhleji poučených tohoto světa, se rád chopil nadhozeného tématu o T. G.
Masarykovi.
Ti dva výjimeční duchové se sešli jen jednou a celkem jen náhodou; tehdy profesor Masaryk měl kdesi nablízku přednášku o Havlíčkovi a po ní si zajel do moravského městečka, aby navštívil hloubavého básníka. “Totiž aby se podíval na zdejší zámek postavený od Questenberga,” vykládá básník skromně. “Tehdy byl zdejší park lépe udržován a stál skutečně za podívanou. Snad někdo tenkrát profesoru Masarykovi řekl, že tu bydlím, a on mi vzkázal, mohl-li by se mnou mluvit.” Mohlo to být jedno z nejzajímavějších setkání, jakých je málo; ale patrně bylo příliš mnoho lidí kolem; zdá se, že toto jediné setkání zůstalo neuzavřenou epizodou.
“To je neobyčejné, jak Masaryk dovede poslouchat,” vypravuje pozorný samotář. “Nechává mluvit lidi, ale ptá se jich tak, že je přivede kam chce.” Ale bylo tam jistě mnoho lidí, nebylo snad možno se shovořit. “Od té doby jsem ho neviděl. Dívám se někdy na obrázky v časopisech, kde bývá fotografován při audiencích nebo na slavnostech.
Na takovém obrázku vidíte jenom jeho. Ten pán, co s ním sedí, může mít frak krumplovaný zlatem a může být pokryt řády, ale přece ho není vidět vedle něho. Tolik je na něm světla a významu, že vedle něho každý mizí, i kdyby byl sebenádherněji pozlacen.”
“Nebo když je na obrázku, jak vstupuje do automobilu. Dělá to tak samozřejmě a elegantně a zůstává tak vzpřímen, jako by mu to bylo zvykem od dětství. Tomu se člověk nenaučí, to je vrozeno. Všimněte si na fotografiích, jak vstupují do automobilu ministři a jiní velcí páni, jak přitom sehnou hlavu a stáhnou k sobě lopatky, jako by čekali, že teď dostanou palicí do hlavy. Je vždycky nad ostatní –”
“Vlastně bych mu neříkal, že je filozof; ale to, co napsal, vykonal a prožil, je materiál pro českou filozofii. Jemu by filozofie nestačila, protože byl určen k jednání. Je to člověk tohoto světa...”
A samotářský básník povídá s očima zářícíma: “Masaryk je kníže, rozené kníže. Je to aristokrat myslí i tělem.
Mluvíme o demokracii a zapomínáme, že i my jsme aristokratická rasa. Vzpomínám si na hochy a děvčata třeba z
111
Polabí, jaká je to tělesná šlechta, jaká urozenost – – Masaryk se zrodil knížetem.”
*
To je vše; ale tento srdečný a lidský podiv Otokara Březiny k prezidentu Masarykovi může být komentářem ke všem obrázkům, jež kdy přinesly a ještě přinesou tu štíhlou, vážnou, přímou postavu s nevelkou a neschýlenou, už svítivě bílou hlavou. Většina z nás a z příštích nepozná prvního prezidenta jinak než na obrázcích; ale ať je na nich cokoliv a kdokoliv jinak, budeme na nich vidět jen jeho. Už nebude bělejší, ale bude vždy více svítit jemností a významem vedle všech vyšívaných límců. Co takových pozlacených a vyšívaných kabátů se už vystřídalo za tu nedlouhou historii republiky; ale ona tvář na obrázcích, vedle níž všechny ostatní se ztrácejí, se prosvěcuje pořád jasněji a určitěji, obestírána zvláštní vznešeností věku. Knížectví rasy – ani toto slovo básníkovo nebudiž řečeno nadarmo; tělesná urozenost, jež v pětasedmdesáti letech zastiňuje těla mladší a hmotnější, i to je vysoký příklad pro nás a pro příští. Bojíme se mezi sebou užíti slova “aristokracie”; osamělý básník vložil do něho všechnu jemnost a dokonalost, grandezzu a nadřaděnost; neboť v obraze jednoho muže zahlížel dokonalost rasy. Skoro bych věřil, že podivuhodný samotář v té chvíli hleděl hlouběji a uctivěji než slavnostní řečníci dnešního dne.
Lidové noviny 7. 3. 1925
Z MORAVSKÉHO ZÁJEZDU
Při vítačce kdesi na Slovácku přivedli k panu prezidentovi pěknou stařenku sedmdesátnici: “Tož to je, pane prezidente, tá Maryna, šak ta, co s vámi zamlada zpívávala na kruchtě.”
Pan prezident se dobře upamatoval: “Tož to jsi ty? Pamatuješ, jak jsme tenkrát provedli v kostele to a to cigánstvo?”
“No ja,” povídá stařenka, “šak jsme tenkrát za to obá dostali na –”
A před celou suitou vyletělo slovo jistě nečekané.
*
Jinde v rodném kraji uvítal pana prezidenta starosta obce; když bylo po proslovu, hovořil s ním pan prezident, jak už to bývá, důvěrněji.
“A máte rád zahrádky, pane prezidente?” vyhrkl starosta znenadání.
“Mám,” povídá pan prezident.
“Tož to jste sem měl přijet loni,” spustil starosta káravě. “Loni jsem měl pěknou zahrádku, ale včil nemám.”
*
Při recepci v Brně shovořil se pan prezident s malířem Frolkou. Když už mu na odchodu podával ruku, řekl Frolka honem: “A dojdete někdy k nám, pane prezidente?”
“Dojdu,” slibuje pan prezident a odchází.
Malíř Frolka září, ale nedá mu to, ještě jednou se vrací k prezidentovi: “Tož jistě dojdete?”
“Jistě dojdu,” dotvrzuje pan prezident.
Avšak Frolkovi to ještě nestačí; vrací se znovu a postaví se zeširoka před pana prezidenta: “Tož ruku na to?”
“Ruku na to,” musil říci pan prezident, aby mu Frolka uvěřil.
Jak vidět, pravý Moravan to chce mít na beton. Také národní rys.
Lidové noviny 7. 3. 1925
PARÁDA
Ráz dva, ráz dva, nápadně rychlým pochodem defiluje pěchota ve čtyřech proudech; ty přilby vypadají z dálky jako trsy václavek nebo opěnek, jako kloboučky hub, jako skafandry; je na nich něco nelidské ho, a hoši, kteří je mají na hlavách, zdají se podivně malí, krátcí, sražení, zavalitě nahrbení chlupatými telaty; jsou jako nějaká drobnější, ale plecitá rasa, jako bojovní mravenci táhnoucí v hustém šiku, ráz dva, ráz dva. Těžší a větší, strojově přesní nastupují četníci; ráz dva, ráz dva, jdou stejným tempem, ale po spěchu mladého vojska je to pádný krok mužů. Dráha je nyní prázdná, jen prezidentova vlajka pleská v prudkém větru.
Řinčivě najíždějí děla, kovová tíha masívně poskakující po cvičišti; není už slyšet hudbu, ale tragické nárazy kovu,
112
rachot, řehtání kovu. A za drtivou hmotou děl lehkým poklusem letí jízda, nesčetné tančící nožky, dojem snadnosti, lehkosti, okřídleného pohybu.
Jakže, již je po všem? Divák na tribuně by chtěl vidět ještě jednou tolik uspořádané síly. Neboť tato podívaná je krásná.
*
Ale přesto se obracíme stále tam, kde stojí prezident, velmi štíhlý ve svém černém kožíšku. Před chvílí projel před tribunami na své hnědce, mírně schýlen v ramenou, ale pružný a lehký jezdec. Jeho jízda není jízda vojáka, poněkud tvrdá a tuhá; jede lehce a měkce, vzdávaje čest praporům; za ním generalita a ministr Udržal, statný na koni jako kozácký hetman. Myslím, že málokterá republika světa vidí prezidenta a ministra vojenství cválat na koních před frontou vojska. Dává to chvilku zapomenout, že jsme republika po čertech civilistická; je to okamžik, kdy se všichni cítíme trochu vojáky – tak jako se jím jistě cítí pětasedmdesátiletý, běloučký pán, klusající na koni před pěkným mladým vojskem.
Lidové noviny 8. 7. 1925
NA VRCHOLU
Masarykovu Světovou revoluci můžete číst jako politické dějiny našeho osvobození; můžete prodlít u rozsetých myšlenek moudrého politika a vyčíst z nich jeho filozofický obraz světa; nebo posléze objevíte – takřka jen v narážkách skoupě a málomluvně – dramatický děj jednoho lidského osudu, jemuž bylo přáno se vrcholně rozvinout. Musíte většinou číst mezi řádky; autor těchto pamětí až příliš mimochodem se dotkne svých osobních radostí a zrovna mocí potlačuje své osobní žaly; nechtěje opominout nic z toho, co činil, jaksi spolkne skoro vše, co cítil a prožíval v úzkostech i únavě, úspěších i zklamáních; je ponecháno čtenáři, aby se docítil osobního života pod chladným a přesným tónem faktů i myšlenek.
Jen na jednom místě se prodere samo nitro člověka, přetížené vším, co mu bylo zažíti; je to zpověď, je to účtování, je to jásot i stesk dovršeného života: zde je dramaticky vrcholná chvíle jeho pamětí. Na palubě Carmanie, prostřed hučení širých vod, prochází se prezident Masaryk; byl právě zvolen prezidentem; poprvé po staletích se českému člověku dostává poct suveréna; veliké úsilí, dílo staletí, vykoupení národa je dokonáno.
“Nebylo mi do řeči – celé dny jsem chodil po palubě.” Chtěl býti sám, aby si mohl “někdy i nahlas” v záchvatu radosti skandovat, “že jsme svo-bod-ni a že máme svou re-pu-bli-ku!” Myslím, že to radostí křičel do mořského větru a že by byl i skákal, kdyby – inu, kdyby právě si nebyl vědom s trochou spoutanosti, že nyní je “člověkem veřejným a oficiálním, oficiálním stále a všude” a že “ztratil svou osobní svobodu a soukromost”. Po čtyři leta putoval po světě a ustavičně jednal, vážil šance, vedl válku, úzkostně vyhlížel možnosti a stěží “za celou dobu pořádně spal pět nocí”; ne, po desítky let předtím se připravoval právě na tuto úlohu; a nyní se vrací jako prezident státu touž vodní cestou, kterou před čtyřiceti lety plul jako mladý a neznámý profesor s hlavou plnou neurčitých nadějí. Toto tedy je splnění díla čtyřiceti let. Málokterý ze smrtelníků se kdy dožil takového vyvrcholení osudu. Není to štěstí? “Šťastným, šťastnějším jsem se necítil,” doznává muž na vrcholu života. Není mu do řeči; neboť jest mu mluviti se sebou samotným.
Z výše tohoto nejvyššího okamžiku se ohlíží na svůj vlastní život: na vše, co činil a často ani činiti nechtěl, na okliky, jež se zdály blouděním, na možnosti, jichž nemohl užít a jež se zdály ztrátou. Vše, zřeno z tohoto vrcholu, zdá se podivně konvergovati právě k tomuto naplnění díla; trna cítí muž ruku Prozřetelnosti, která ho přese vše vedla. “Z celého svého života jsem si shledával příklady, jak se mně mé plány nedařily, a jak přece a přesto výsledky mého usilování byly lepší než mé rozumy.” Dovedete-li se do toho vžít, je to uspokojení, ale drcené pokorou; je to nikoliv pyšné, ale rezignující poznání, že život byl přese vše dobrý a účelný. To není Masarykovo, to je lidské; jenže výjimečnost případu Masarykova dává tomuto poznání velikost symbolu.
Snad by byl šťasten, kdyby prožíval jen triumf okamžiku; místo toho setkal se na vrcholu sám se sebou a s dlouhými desítkami let, se všemi událostmi a snahami, jež vystupovaly z minula. Žádná koruna a žádný triumf neučiní šťastnými prožitá léta. Není to štěstí; je to prozářený stesk, že to tak bylo a že teprve nyní je to dobře.
“Těšilo mě poznávání vnitřní souvislosti, chcete-li logiky, dlouhé životní činnosti.” Musel to být jemný a rozechvěný cit; byla to zvláštní radost objevovat skryté vztahy v minulém životě; leckterá událost zazářila v novém světle, – “celý život jeden rozum-nerozum”. Toto osamělé zúčtování v nejvyšším okamžiku byl snad psychologický vrchol života Masarykova.
Ale již v nejbližších chvílích, ještě na palubě Carmanie, rozjíždí se tento neúnavný mozek svou cestou; muž na výši života nalézá před sebou opět nové úkoly a problémy, opět zařaďuje a váží, jedná a učí, když byl na
113
nejvyšším bodě potkal sebe sama.
Lidové noviny 8. 10. 1925
GRAFOLOGICKÝ ŽIVOTOPIS T. G. MASARYKA
Ve své Vědecké grafologii rozebírá Robert Saudek písmo prezidenta T. G. Masaryka ze šesti různých dob jeho života v rozhraní 46 let. Své výsledky shrnuje takto: Nejnápadnějším znakem všech šesti rukopisů jest neobyčejná stálost všech téměř znaků písma a neobyčejně malý stupeň měnivosti. Je zde tedy přímo pravděnepodobná vnitřní vyrovnanost a harmonie, pevnost, spolehlivost, věrnost, přirozenost, věcnost a důslednost. K tomu se druží vysoká inteligence, duševní jas, kritický smysl, silná originalita, osobní skromnost a velká přirozenost. Na počátku byl tu ryzí “charakter učenecký”, vyznačený přesností pedantskou, horlivou pílí, věcností a beznáročností. Byla v něm tenkrát jistá váhavost a vnitřní nejistota, nebyl ještě pánem svých vyjadřovacích prostředků, bál se, že svých poznatků nevyjadřuje jasně a výrazně. Brzo však roste jeho vnitřní jistota, jeho vědomosti se množí, dostává se jim nové potravy z cizích kultur, jež dovede harmonicky asimilovat.
Hrnou se mu nové myšlenky, začíná se perioda skutečně tvůrčí. Vnitřně stojí na rozcestí mezi čistě myšlenkovou systematickou prací duševní, již si vytkl jako cíl, a prací uměleckou, nesystematickou, volnou. V tomto vnitřním boji silou sebekázně a sebekontroly se rozhoduje pro první směr. Po letech mizí živel čistě obrazotvorný, ustupuje systematicky školené práci myšlenkové; jeho myšlení se stává střízlivějším i věcnějším a zachovává si tuto vlastnost až do stáří. Pomalu a jistě množí se oblasti cizích duševních kultur, jež vstřebává; vedle anglosaských živlů jsou to hlavně vlivy slovanské, v prvních desítiletích i německé, jež se později rozdrobují. V sebekontrole a nadvládě rozumu nad citem je dominující vlastnost jeho bytosti; proto si při vší horlivosti práce a mnohostrannosti zaměstnání zachoval smysl pro detail. Teprve v přítomné době ho více zaměstnávají velké směrnice problémů, které formuluje se zvláštní pozorností a počíná se odvracet od drobné práce, jež dříve zaplňovala jeho bytost.
Lidové noviny 21. 4. 1926
INTERVIEW S PREZIDENTEM MASARYKEM
Pane prezidente, těch několik otázek, které bych vám rád dal, obsahuje výzvu, abyste nás občany tak trochu posoudil, a pokud je třeba, také napomenul.
My se teprv musíme učit být občany; vznik našeho vlastního demokratického státu nám přinesl toho tolik, že v tom ještě neumíme chodit, tak jako v novém kabátě. Vy máte, pane prezidente, právě v těchto věcech zkušenosti, které vám dal široký svět i vaše postavení. Nedávno jste v jiném interview mluvil spíše k politické veřejnosti; dnes vás prosím, abyste nám, obyčejným občanům, řekl, v čem nejspíše chybujeme a jak si máme vést, abychom dělali a pomáhali dělat kus té rozumné a poctivé politiky, kterou jste nedávno žádal.
Poznávám už z toho úvodu spoluautora Ze života hmyzu a filozofa pragmatismu. Těším se, že český spisovatel má tak živý politický smysl, že se nerozpakujete, když toho uznáte potřebu, vystoupit na politickou arénu.
Pokračujete ostatně v nejpěknějších tradicích českých spisovatelů, a proto prosím, dávejte mi své otázky.
Nezdá se vám, pane prezidente, že náš občanský život je přepolitizován?
Zčásti ano, zčásti ne. Vkládáme do svého denního života a styků poněkud mnoho politického stranictví a zanášíme stranické zájmy i do oblasti, kam se to nepatří: do věcí kulturních a hospodářských, do veřejných funkcí apod. Méně politického stranictví a víc věcnosti, víc respektu k osobním schopnostem, víc zájmu o své vlastní kopyto, to by našemu životu jenom prospělo. Stranickost není politika, jistě ne politika pravá a rozumná.
Na druhé straně však ten náš denní občanský život není dosti zpolitizován ve smyslu demokracie. Dosud jsme si plně neuvědomili, že naše obcování s lidmi, že vykonávání našeho povolání, vůbec způsob, jak jednáme a žijeme, to vše že je také politickou funkcí každého občana. Demokracie, tudíž demokratická politika se má v tom občanském životě jevit jako slušné obcování, jako snášelivost, jako schopnost diskutovat a ne se hádat. Rádi naříkáme na poměry a na tu republiku; nezapomínejme, že republika bude prostě taková, jaká bude většina občanů. Politicky myslet znamená myslet rozumně, počítat se skutečnostmi; připouštím, že to není snadné; se skutečnostmi bude správně počítat ten, kdo politický život pozoruje, kdo politické skutečnosti si konstatuje, aby do běhu událostí mohl vsahovat. Počítat se skutečnostmi neznamená pohodlně a ledabyle přijímat, co doba a okolí nám podávají, nýbrž skutečnosti rozumně a energicky pozměňovat, kde a kdy toho je potřeba.
Demokracie předpokládá obecný smysl pro pořádek.
Mluvíme-li vážně o demokracii, nemohu nevzpomnět jednoho vážného faktu: máme dvě veleobce, které
114
překážejí normálnímu vývoji demokracie: Kocourkov a Hulvátov.
Jenže mnoho lidí se přiznává, že jsou politikou znechuceni. Pořád ty aféry a inkriminace, ty osobní a partijní mejdany, ty narážky z politického zákulisí, to všecko nám bere důvěru k politice. Nemá obyčejný a slušný občan pravdu, když se k politickým věcem obrací zády?
Nemá pravdu. Má povinnost pracovat k nápravě – pracovat, nejen mluvit! A to politikaření není politikou. Bylo psáno ve vašem listě, že politika je hospodařením na velkém gruntě; ale politika je také hospodařením na menších gruntech, v zemích, krajích, v okresech a v obcích. Ten vybičovaný a výlučný zájem o politiku Prahy, zájem o politiku několika osob, které často jen na chvíli jsou v popředí, není nic zdravého. Mělo by se míň mluvit a víc dělat. Vím, že dobré slovo je také čin, ale to mluvení a psaní, kterému se obyčejně říká politizování, tím činem není. Starat se všude v obcích a ve všech autonomních institucích o takové věci, jako je bydlení a školy, cesty, čistota ulic, zdraví lidu, šetrné hospodářství atd., to je ta pravá politická činnost, k níž je povolán každý rozumný a činný člověk. Kus dobré samosprávy, to je také politický čin. Proto velmi oceňuji zdravý lokální patriotismus a rozumný regionalismus; tím si lidé zvyknou chodit politicky po zemi a ne v oblacích a naučí se měřit přísněji a spravedlivěji práci svých volených zástupců i tu takzvanou vysokou státní politiku.
Ale vždyť si zrovna naopak, pane prezidente, zvykáme přesunovat všechny veřejné věci na stát. Všechno má pro nás dělat stát, na všechno voláme vládu: stát se má postarat o naše zdraví, stát nám má spravovat střechu nad hlavou, stát má všechno subvencovat, pořád stát a stát, a my nic. Proto se zlobíme nejdřív na tu republiku, když nám něco chybí.
To jsme dělali už za Rakouska. Tenkrát jsme hleděli dostat domů něco z toho, co jsme tehdejšímu, ne našemu státu dávali ze svých kapes; avšak dnes máme stát svůj, a koneckonců všecko, co nám dává stát, dává nám z kapes našich. Proto by bylo důkazem politické zralosti občanů, kdybychom dovedli co nejvíce postavit, zařídit a udržet v chodu sami bez byrokratického aparátu státního a přitom laciněji nežli stát. V tom si můžeme vzít za příklad Anglii nebo Ameriku s jejich vyvinutou svépomocí. Čím větší je iniciativa občanstva, tím dokonalejší je demokracie.
Je to psychologicky a kulturně zajímavá věc, ten takzvaný etatismus ve velkém i malém; vzpomínám si bavorskou anekdotu (patrně běží o vlastnost i jinde zdomácnělou) o vesničanech, jimž se bořil most a jenž musil být spraven: poslali k úřadu deputaci, aby slavný úřad je milostivě ráčil donutit spravit ten nebezpečný most, neboť se na něm už stalo několik neštěstí...
Ale při tom celém etatismu se náš průměrný občan dívá na státní aparát hodně skrze prsty; často se u nás ukazuje přímo chronická podrážděnost a rezistence vůči úředním orgánům. V čem to, pane prezidente, vězí?
I to je zvyk z Rakouska, ta nechuť k úřadům. Tím, že přestane dřívější vměšování státu do každé maličkosti, tyto poměry se zlepší; například občanstvo už dnes počíná posuzovat policii jinak než za Rakouska, protože už není tou politickou a represívní institucí. Občan pochopuje, že policie pořádková, správní, musí být. A tak je to ve všech oborech správy, pravá demokracie je součinnost občanů a úřadů. Neříkám, že už je všechno v pořádku.
Potřebujeme reformy správy, jíž naše veřejnost nevěnuje dosti zájmu. Styk občanů s úřady nutno zjednodušit; tím odpadne mnoho té zbytečné zlobivosti. Na druhé straně občan si musí odvykat ten schválný negativismus k úřední mechanice, bez níž přece stát nemůže fungovat. Co největší vzájemná ochota a důvěra úřadů a občanů, to je nejjistější politická konsolidace státu a ve státě.
Ale to je právě to, že si snad někdy dosti neuvědomujeme, co ten stát znamená. Národní vlastenectví je v nás starší a živější než státní vlastenectví; neřekl byste, pane prezidente, co nám tady chybí?
My jsme právě svůj stát neměli a žili jsme dlouho spíš proti státu než pro stát; nové, dorůstající generaci vědomí demokratického a republikánského občanství bude již samozřejmější než generaci odstupující. To občanské vědomí a sebevědomí, ta úcta k důstojnosti státu – k sobě! – nám teprve musí přejít do krve. Jsme v situaci, že národ a stát se nekryjí; máme značné národní minority, a odtud naléhavý úkol prozíravých politiků upravit minoritní problém co nejdříve tak, aby všichni občané našeho státu mohli být zajedno v tom uvědomělém občanství. A rozumí se, že toho nejsnáze a nejjistěji dosáhneme, jestliže náš stát, jeho administrativa uvnitř a jeho politika navenek budou, stručně řečeno, vzorné. Podle pravidel demokracie, podle principu majority jsme my Čechové odpovědni z vývoje státního uvědomění nás samých a všech občanů republiky.
Jako spisovatel smím zakončit otázkou o naší žurnalistice. Jak, pane prezidente, o ní soudíte, že dostává svým politickým úkolům?
Každý národ má svůj typ žurnalistiky. Mám-li mluvit k věci, tož bych řekl, že naší žurnalistice nechybí politického
115
smyslu, spíše naopak; ale má tu zvláštnost, že více poučuje a káže, nežli zpravuje. Jinde je hlavním cílem žurnalistiky rychlé zpravodajství. Když například jinde vypukne velký požár, jako v Mikulově, listy pošlou na místo své zpravodaje a fotografy, aby podaly svým čtenářům spolehlivý obraz. A myslím, že požár, povodně atd. jsou pro občanstvo důležitější než ty pikanterie politického zákulisí. To se u nás teprve začíná. Je ovšem snadnější a pohodlnější stále stranicky kázat než pozorovat a pozorované přístupným slohem popisovat. A nejpohodlnější je vlastenčit; již Havlíček přece bojoval proti tomu vlastenčení hubou, přeje si vlastenectví rukou. Dnes přece, ve vlastním státě, každý občan musí být vlasteneckým; ale ovšem stejný stupeň lásky k národu a vlasti nevylučuje různost politického programu – tu třeba tolerance a věcné diskuse a nemaskovat stranickost vlastenectvím.
S tím souvisí, že naše listy ochotně přinášejí zprávy, které se jim dodávají. Mnohé ty zprávy jsou nezaručeny, anonymní a zjevně nepravdivé a stranické, ale naše listy jich nekontrolují, a proto potřeba těch stálých oprav, odsud ta chronická polemika a způsob těch polemik – tu bych zase musel učinit zmínku o těch našich dvou veleobcích.
Zdůraznil jste stranickost politického života. Výtka se jistě týká do značné míry žurnalistiky. Ta stranickost ohrožuje také to zpravodajství. Člověk, aby se dověděl, co se děje, musí prohlížet listy všecky, a protože to nemůže dělat každý, stranickost se udržuje a šíří. Jsme oba žurnalisté, a proto zakončíme přáním, aby naše žurnalistika byla školou demokracie a věcnosti. A něco Havlíčka co do žurnalistické techniky!
Lidové noviny 18. 7. 1926
U VATRY
Vezli tě mezi dvěma stěnami údolí, mezi dvěma kulisami pomalovanými v nějakém tvořivém šílenství. Je to, jako by někdo hrál na klavír, noře všech deset prstů do kláves; i duní hluboké tóny fialové a hnědé a černozelené, jako lesní roh zvučí hlas mědi, okru a šarlatu a nejvyšší strunou křičí ostrý zvuk průsvitné žluté. Kde jsi, jednoduchá písničko letní, zelená písni šalmajová, pestrý a jasný hlase ženský! Koukejme, jak uzrála božská réva barev; vytlačme ji do číše a pijme ten drsný mošt podzimu; pověz, zda se ti netočí hlava, člověče putující tímto vinobraním hájů!
Ano, točí; a proto naberme dechu na této vysoké louce, zelené louce, zeleném voru na hnědých vlnách hor. Vlna za vlnou, hora za horou; z hlubokých údolí troubí jeleni temným a divným řevem. Jako těžké kapky, bum! prší a bubnují padající žaludy, bukvice a tvrdá pláňata hrušky. Kam bys šel, stoje uprostřed světa? Na všech stranách jsou krásné a daleké věci, kterých neuvidíš; buď šťasten, že jsi uprostřed nich. Toto všecko je před tebou: ryšavé háje s modrými stíny; zlaté buky, cesty zaváté listím, louky s ocúny, červená střecha samoty. Ale to vše je jenom začátek, neboť za tím je ještě země a nebe; a kdybys chodil bez konce, projdeš to vždycky jen jedním směrem a poznáš jen okraje své cesty. Koukej, už zapadá slunce.
Už zapadá slunce; musíš je provázet očima, jak se dotýká tamté hory, ne, jak je přeříznuto vpůli, ne, jak čouhá jen zlatým skrojkem přes modrý kraj světa. Ale vždyť tam vůbec není slunce, jen se tam rozlilo jantarové světlo, jen zmodraly hory, jen zavál chlad z dlouhých údolí. Což neslyšíš mírný zvon na krku krávy, neslyšíš klekání stádce? Buď pozdravena hodina soumraku.
Ohýnku, ohni, rozdělaná hranice, planoucí vatro! ohnivý keři, ohnivý sloupe, ohnivý jazyku, ohni prvních lidí, první pochodni! Jací jsme to uctívači ohně, my lidé, jaký je to prastarý bůh, ten vysoký plamen, tančící, luskající ohnivými prsty, potřásající kšticí, vyskakující v šíleném vytržení! Už tomu dobře nerozumíme, my dnešní lidé; kdybychom tomu rozuměli, počali bychom i my tančit a skákat kolem ohně; místo toho stojíme jako očarováni a koukáme do ohně v údivu a oslnění. Heleďte na ty jiskry, slyšte, jak vyráží s hukotem nový trs plamenů, jak se řeřavě hroutí polena, jak to žije, jak to bláznivě žije! Ano, i my bychom mohli... i my bychom mohli zaplanout strašným plamenem; ale my lidé jsme z jiného dřeva; nám jest hořeti pomalu jako vztyčené svíci; dlouho, velmi dlouho musíme nést svůj plamen, ale i my bychom mohli... Jaké dobrodružství je oheň! I my mohli bychom jej rozpoutat, ale budiž; tichý a pomalý je oheň života, jenž osvěcuje.
I ty jsi tu, kravko velkých očí se zvoncem na krku; i ty sis vzpomněla na jakési velmi dávné doby s ohni pastevců řeřavějícími po celou noc; i ty jsi kdysi putovala za ohnivým sloupem. Dívá se do ohně a zapomíná žvýkat; pak zavrtí hlavou, zabimbá hlubokým zvoncem a pase se dál; ale byla to chvíle, kdy se cítila jedním z nás.
Tak vida: nikdy nepostihneš, odkud přichází tma, ani okamžik, kdy začala; ale je tu, všestranná a obsáhlá, tak veliká, že lidé jsou najednou menší, jsou docela maličtí na pozadí tmy; a že je tma, sesednou se blíž k bělovlasému hospodáři a povídají tišeji; že je tma, i oheň zrudl a slehl se a dýchá důvěrným teplem. Už to není tančící a divý bůh; je to oheň rodiny; je to červený ohýnek, který vykrojil nás, sedící u něho, z nesmírného světa tmy a učinil z nás lidi patřící k sobě. Jako bychom se drželi za ruce. Jako by nebylo ničeho, s čím běháme po světě
116
každý jinou cestou. Kolik lidí by tu ještě mělo být, aby náš kruh byl úplný! Kdyby tu tak pod touto planou hruškou, kolem toho řeřavého ohniska bylo místo pro milióny nás! Všichni bychom se dotýkali rameny a velmi vážně, velmi zamyšleně bychom se dívali do toho jediného a společného ohýnku...
Děti, už je noc. Pokoj s námi. Děkujeme vám, hospodáři, za tu vatru.
Lidové noviny 24. 10. 1926
NÁVRAT
Tuto noc se mi zdálo, že jsem v cizí zemi – teprve později mi bylo jasno, že je to Anglie; byla to cizí země, ačkoli všichni lidé mluvili česky a já se jich po česku ptal, kudy se jde k nádraží. Neboť vězte, že jsem musil jet domů a i ve snu mne jímal smutek a hrůza, že jsem v cizí zemi. Ale nikdo nesměl vědět, že jedu do Prahy, a proto jsem na perónu strkal dvacetikorunu nějakému úředníkovi a řekl jsem mu: “Dejte mi jeden lístek do Moskvy.” Byla to lest, neboť jsem věděl, že vystoupím v Praze. “To by se každý chtěl svézt lacino do Prahy,” řekl ten úředník se zřejmým odporem a podezřením, ale přesto mi dal lístek a ještě mi vracel několik tisícilibrových bankovek. (Podle toho jsem poznal, že jsem v Anglii.) Já však jsem se mu honem ztratil, aby mne snad nezadržel, a viděl jsem na kolejích stát takovou lokálku, jako jezdí do Krče; i vlezl jsem do ní a postavil jsem si svůj kufřík na nejbližší sedadlo. Potom se mi zdálo, že běhám po perónu a něco nebo někoho hledám. Stál tam hlouček tiše hovořících lidí a já jdu rovnou k nim a povídám: “Páni jsou taky Češi.” Nepodivili se ani nedali najevo nějakou radost, nýbrž řekli jen: “My jedeme do Prahy.” Tu jsem si vzpomněl, že jsem ztratil ten vlak se svým kufříkem, i počal jsem skákat přes koleje a proplétat se mezi vlaky, které se rozjížděly, hnán velikým strachem, že už nenajdu svůj kufřík a nedostanu se do Prahy. To se mi totiž stává ve snu velmi často, že přijdu pozdě na dráhu a zmeškám spojení. A skutečně, když jsem tu svou lokálku našel, už odjížděla přes výhybky, a já viděl jen dva nárazníky posledního vagónu a bimbající se těžký řetěz.
Tu mne popadla taková úzkost, že jsem běžel za tím upalujícím vláčkem; ale najednou mne předjíždí jiný vlak, a já do něho skočím, snad v naději, že ten první vlak někde dohoníme. Neboť mne velmi mrzelo, že tam v tom vlaku je můj kufřík a že se nebudu moci převléci. “Prosím vás,” ptám se jednoho člověka s fajfkou v zubech,
“kterýpak je tohle vlak?” “To je ten vlak,” řekl ten člověk, “co se jím vrací prezident Masaryk do Prahy.” Ve snu jsem se tomu nijak nepodivil, ba ani tomu, že se vrací z Anglie, a řekl jsem: “No, však už je pět hodin.” Ale když jsem vstoupil do vagónu – byl to vagón třetí třídy, ale ohromně veliký, a sedělo tam jen několik dřímajících lidí –
viděl jsem hned prezidenta Masaryka; měl obarvené vousy, ale já jsem rázem pochopil, že je to proto, aby ho nikdo nepoznal, neboť cestuje inkognito. Avšak před ním seděl jeden velmi veliký člověk, který byl trochu podoben jemu a trochu císaři Napoleonu III. Poznal jsem na první pohled, že to je detektiv, který se chtěl přestrojit za prezidenta Masaryka, a všiml jsem si, že se mu jeden knír odlepuje; a ten detektiv se na mne nápadně usmíval, patrně proto, aby upoutal mou pozornost. Ale já jsem se obrátil přímo k panu prezidentovi, a on se na mne podíval a řekl téměř přísně: “Tak, copak je s tím elaborátem?”
Nuže, co živ jsem žádný elaborát neudělal a nevím ani, jak se taková věc dělá. Přesto jsem hmatal po kapsách, jako bych hledal nějaký elaborát, a pan prezident vztáhl ruku, aby jej ode mne přijal; tu mne počalo tak silně mrzet, že jsem mu žádný elaborát nepřipravil, že jsem se napolo probudil a viděl jsem, že svítá. To je ten celý sen; myslím, že by jej ani Josef Egyptský, ani profesor Freud kloudně nevyložili a že to není sen prorocký, leda pokud se týče toho návratu. Ale ta ruka vztažená po elaborátu se mi vryla do paměti tak silně, jako ty nejsilnější skutečnosti. I ve snu jsem si řekl: “To je divné, jeho první podání ruky se vztahuje k nějaké práci.”
Lidové noviny 22. 5. 1927
PO VOLBĚ
Málem by člověku káplo z pera něco o velkém okamžiku, ale bylo by to nepravé slovo. Ve skutečnosti není vlastně velkých okamžiků. Velké je jen to, co se jimi uzavírá nebo co z nich přichází. Viděn zblízka, historicky, je okamžik stejně nenápadný a důvěrný, jako každá jiná chvíle: svítí nad ním slunce, vane vítr a prohánějí se mraky jako nad lidskou láskou a dřinou, nad zrozením člověka a smrtí člověka. Kdybychom byli před desíti lety ve svém strašném a těžkém čekání mohli uzřít budoucnost nebo slyšeli proroctví, že za deset let budeme potřetí volit prezidenta republiky, a tím budeme potřetí opakovat nejvyšší akt státní a občanské svobody, bylo by nám, jako bychom spatřili nebesa otevřená. A vida, ona nebyla nebesa o nic více ani méně otevřená než jiného májového dne: skoro všichni jsme konali svou denní práci a nad ní jsme vyčkávali, bez nejistoty a horečky, zprávu, že je potřetí zvolen hlavou a představitelem státu Tomáš G. Masaryk. Byli jsme si tím jisti jako samozřejmou a prostou věcí. Jenže právě samozřejmé a prosté věci mají do sebe něco podivuhodného: Že jsou tak nesmírně a nepochybně potřebné; že jsou dobré a základní.
117
Tak tedy: volili jsme potřetí prezidenta. Ona je vlastně ta naše praktická účast na volbě prezidenta ukrutně zředěna; volíme jen poslance a nemůžeme jim jeden každý uložit, jak mají za nás jednat a hlasovat. Ani by nemělo smyslu, kdybychom chodili po křižovatkách a volali, že pokud nás se týče, přejeme si, aby volba dopadla tak či onak. A přece jsme i my volili a náš podíl na včerejší volbě je veliký a závazný. Copak si myslíte, že bez nás, bez naší součinnosti, bez našeho svědomitého občanství, bez našeho uznání i naší důvěry by byl možný ten veliký pokus o kontinuitu vládnutí? Copak si myslíte, že toto Švehlovo slovo není vzato z našeho života a naší tiché vůle? Ani sebezdatnější státník by nemohl s úspěchem postaviti heslo, které by nebylo opřeno o většinu národa. Ani Švehla by nemohl býti tím státníkem, kdyby nečerpal z bezejmenného širokého úvěru, za který spoluručí většina z nás. Většina z nás – a pokud odečteme extremisty zprava i zleva, kteří vesměs podléhají něčemu cizímu a nečeskému, tedy my všichni jsme zaručili svým souhlasem tuto volbu; a volili jsme tak, protože přes všecko stranictví uznáváme řád reprezentovaný prezidentem Masarykem za dobrý a za takový, ve kterém chceme setrvat. Toto je srozumitelné a prosté “ano”, které bylo řečeno mezi námi všemi, až na ty extremisty; bylo řečeno i Němci a rozumějme, že tím složili závazek občanství a spolupráce, na který již nemají zapomenout ani oni, ani my. Ale tento akt důvěry není událost 27. května; je to stručný počet za sedm let našeho života i našeho vývoje. I my jsme dorůstali k tomu, abychom uznali, že máme co zachovávat a v čem souvisle pokračovat; i my jsme dospěli ke své vlastní státní tradici; národ, který dovede zachovávat, co má dobrého a nejlepšího, dovede se bezpečně vyvíjet.
A to tedy jsem měl na jazyku: Dnes pozdravme nejenom prezidenta Masaryka; pozdravme neznámého živého občana, jímž je tak celkem každý z nás, za to, že svým rozšafným rozumem a dobrou vůlí pomohl k tomuto úspěchu; že nastřádal takový poklad politické důvěry, kterým byl vykoupen i pozlacen včerejší den. Přátelé, tuto velkou politiku jsme dělali všichni dohromady; jinak by se nám nejevilo tak dokonale samozřejmé, co je v dějinách jiných republik vzácnou událostí. Věřte, že jiné země si dnes o nás říkají: Jaký to šťastný národ, neboť může trvat ve své důvěře. Dnes je den úlevy; zítra nebo pozítří se vrátíme k práci a účtování. Ta pěkná volba není tak velká událost, jako ta léta, jež slibuje. V nich budiž nastřádán ještě větší zlatý poklad republiky: Poklad důvěry a vytrvalosti. To je v našich rukou. Potud i budoucnost je v rukou nás všech, nejen v rukou těch, kdo budou vládnout.
Lidové noviny 28. 5. 1927
U PANA PREZIDENTA
Praha 27. května
Zatímco kolem hradu se uzavřely kordóny vojska, bylo v okolí pana prezidenta tak klidně, jako kterýkoliv den.
Pan prezident opravu. je nějaký svůj rukopis; je velmi svěží a oživený, hodně opálený a hlavně rád, že je zase doma. Za ty dva dny je dokonale informován o všech událostech a hovoří o politice posledních dnů, aby s chutí odbočil na své cesty a na to, co viděl a o čem se poučil. Hlavně Egypt a Řecko nechaly v něm velký dojem – “víc mne zajímala příroda,” říká, “protože tam člověk vidí, z čeho ty kultury rostly. Ale doma je nejlíp, i ty štuchance člověk snese, protože jsou domácí.” Ve 12 hodin 11 minut zavlál praporek na budově sněmovny; ale již pár vteřin předtím je telefonován výsledek volby. Když jej hlásí panu prezidentovi, je první jeho zájem počtářský. Sečte popaměti hlasy a je spokojen, že se součet shoduje, deset minut před příjezdem ministerského předsedy si jde přečíst informace o tom, co má činit ve sněmovně. Lze postihnout stěží jaké vzrušení na jeho hlase, na jeho opálených rukou, na jeho živém zájmu o to, co bude zítra a v budoucnu. To, čemu my ostatní říkáme “historická událost”, je pro něho článkem řetězu povinností; toť vše, co je na něm vidět.
Lidové noviny 28. 5. 1927
PAN PREZIDENT NA PRÁZDNINÁCH
U vápenic
U Topoľčianek nad dědinou Skýcovem se pálí z vápence vápno. Takový Skýcovák si sám naláme v lomu kámen a doveze jej k pecím; potom si postaví primitivní pec, podobnou předhistorické mohyle; potom si z daleka přiveze dříví a po celý den a noc pálí kámen, aby dostal pár centíků vápna, které pak naloží na vůz a jede prodávat do Komárna nebo Bratislavy. Představte si, co se tím promaří času a práce.
Panu prezidentovi bylo těch lidí líto; přemýšlel o tom, poslal si pro odborníky a pak Skýcovákům navrhl, že jim postaví moderní pec, ve které by všichni mohli pálit vápno rychle a ve velkém. Ale skýcovští vápeníci odmítli.
“Viete, pán prezident,” řekli mu upřímně, “my bysme sa potom pohádali o to, ako sa máme deliť.”
118
Na pikniku
Když je pan prezident v Topoľčiankách, vyjíždí každého odpoledne na koni na některé ze svých oblíbených míst: k zříceninám Hrušova, na Kruh, na Piesky, k Železné boudě nebo do Karlovy doliny. Má rád otevřený rozhled a planoucí vatru; pohled do dálky, praskající oheň a trochu hovoru, to je jeho odpočinek. Dole na obrázku je ho vidět v hodnosti hospodáře, jak dohlíží na samovar; zatím se v horkém popelu opékají brambory nebo kukuřičné klasy, což je obvyklý jídelní lístek prezidentových pikniků.
Pan prezident si hraje se svými vnuky
Ti dva naháčkové jsou Leno a Hebe (Leonard a Herbert), malí Švýcárkové, děti paní Olgy; jejich “pan dědeček”
jim nahání dost respektu, i když si dovede s nimi co nejlépe pohrát.
Jednou si Leno vzpomněl a poprosil dědečka o nějakou pohádku. “Pohádku?” řekl pan prezident trochu v rozpacích, úsilovně přemítaje. “Tak poslouchej,” začal posléze. “Jednou jsem viděl v zoologické zahradě ptáka; byl takhle vysoký, měl dlouhý krk a žlutý zobák, a měl ti červená křídla. A ten pták se jmenoval plameňák.”
“A co dál?” vyhrkl napjatý Leno.
“Nu, dál už to není,” řekl pan prezident rozpačitě se tahaje za knír.
Z čehož je vidět, že T. G. M. neumí nic vylhat, ani když jde o dětskou pohádku.
Lidové noviny 7. 3. 1928
PREZIDENT MASARYK O NĚKTERÝCH VĚCECH
1. Požádal jsem pana prezidenta o poznámky k některým otázkám a starostem dne; těch otázek bylo více, než dnes uvádíme, ale rozumí se, že první z nich se točila kolem zdravotního stavu pana ministerského předsedy Švehly.
Máme příležitost za nemoci Švehlovy ocenit sílu osobního faktoru v politice. Švehla je veliký státník a neváhám říci, že jeden z největších státníků v Evropě. Zároveň jeho nemoc je pro nás mementem, jak nový stát spotřebovává lidi. Nový stát vyžaduje mnoho práce v otázkách zahraničních, vnitropolitických a finančních, v otázkách všech. Jde o to, abychom vybudovali souhru parlamentu a úřadů a aby každý z nás stál na svém místě.
Zachozená mašinérie zaručuje kontinuitu i v případě, kdy vypadne osobnost ze hry. Doufáme všichni, že náš Švehla bude zase brzo zdráv a že se vrátí ke své práci, že se vrátí nám všem a republice.
2. Pane prezidente, slavíme svátky vnitřního míru, den beze zloby; ale nejvíc zloby mezi lidmi natropí nedorozumění. Mír, to jest rozumět si. Mnohé zlobě mohlo by se čelit lepší informovaností. Například pokud se týče osobně vás: Tak často a tak nejasně se naráží na “Hrad”.
Co se týče těch nedorozumění, přál bych si, aby naši žurnalisté, stejně jako naši politikové více upozorňovali, aby se u nás lidé v politice nedali vésti zprávami, které často nejsou než neurčité “on dit”, skoro bych řekl, klepy.
Politika se musí dělat očima, ne ušima; jen lidé nepozorující dají si nakukat od kdekoho své rozumy. Tedy víc vidět a opakuju, pozorovat.
Předně tedy o tom “Hradě”. Širší veřejnost o běžné činnosti prezidentově není plně informována. Prezidentství není jen úřadem politickým, nýbrž také administrativním. Mé kanceláři dochází teď ročně 65 000 podání, přichází přes 3 000 návštěvníků, sám mám přes 400 audiencí, nepočítaje v to návštěvy více soukromé. Kdyby si někdo stěžoval, že na Hradě pracujeme přesčas, tedy by to bylo pravda. Mívám pravidelné porady s ministry a jejich vedoucími úředníky; styk s premiérem je stálý. S předsedou vlády Švehlou mluvil jsem pravidelně jednou i dvakrát týdně, také s ministrem zahraničí a národní obrany musím býti v nepřetržitém spojení. Občas zvu vedoucí a vynikající osoby stran a i jinak pěstuju styky s důležitými kruhy a jednotlivci. Nemohu než opakovat, že neexistuje žádný “Hrad”, v uvozovkách; kde je demokracie – a o tu snad všichni rozumně usilujeme – tam nemůže býti žádná kamarila, ani skryté vlivy. Co se na Hradě děje, je odkryté a může býti soudnou veřejností kontrolováno. Tato veřejnost všeho rozhodování je výsadou demokracie. Demokracie není tajnůstkářství. Bylo by krásné, kdyby se na Hrad jako na sídlo prvního občana republiky, voleného národem, a jako na tradici, kterou dosud reprezentuje, dívali všichni s takovou láskou, jako ty zástupy prostých lidí, které vídám v neděli putovat na Hrad.
3. Pane prezidente, jak dobře víte, jsou věci, které se vám přičítají jako osobní zaujetí. Míním tím například spor o 28. říjen, váš poměr ke straně národně demokratické, vaši humanitu, vaše takzvané levičáctví; není i v tom dost zbytečného nedorozumění?
119
Myslím, že ano. Vemte si například ten spor o význam 28. října. Není spravedlivo říkat, že bych já nebo Beneš kdy byl tvrdil, že domácí revoluce byla pro naše osvobození bezvýznamná. A vůbec jsem otázku o hodnotě revoluce domácí i zahraniční na přetřes nepřivedl. Důkaz toho, co říkám, je moje Světová revoluce a teď kniha Benešova: tam domácí politika je loajálně a správně oceněna. Byl jsem a jsem si toho plně vědom, že bez domácího odboje my venku nebyli bychom dosáhli, čeho jsme dosáhli. Věděl a řekl jsem to ve své knize, že my venku měli jsme pozici snazší než vedoucí lidé doma. Chápal jsem, že doma vůči tlaku z Vídně musila býti taktika opatrnější, často dvojsmyslná atd. To se mně rozumí všechno samo sebou. O tom všem jsem ve Světové revoluci svoje mínění odkrytě řekl a čekám věcnou kritiku. Já sám, když jsem roku 1914 šel za hranice, měl jsem důvěru v dobré vedení české politiky a zejména jsem spoléhal na Švehlu, když jsem napsal svou knihu, předložil jsem části, ve kterých o domácí politice za války mluvím, Švehlovi a některým zúčastněným politikům a dostal jsem od nich jejich parere. Premiér Švehla podle svého zvyku si přál, abych všecko, co se jeho týká, vynechal; vyhověl jsem mu. Tenkrát jsem také usiloval o to, aby dokumentárně všechno bylo shledáno, co jednotlivci mají napsáno o domácích událostech, a zejména jsem si přál, aby do státního archívu byly uloženy eventuálně protokoly prvotního Národního shromáždění a všech politických porad tehdejších. Lituju, že se to posud nestalo. Lituju toho tím více, protože úsudky o převratu a zejména 28. říjnu 1918 byly nestejné, ba protichůdné. Je přirozeno, že o rozčilujících událostech účastníci sami nemají dost času a klidu, aby přesně pozorovali, co se děje, právě proto, že sami historii dělají. A právě proto jsem usiloval, aby dokumenty doby byly shledány a archiválně uschovány.
Přál jsem si, aby odboj domácí byl vylíčen napřed, své líčení chtěl jsem uveřejniti později; když k vylíčení domácího odboje nedošlo, publikoval jsem knihu svou.
Nebo jste se zmínil o mém poměru k národní demokracii – i o tom se ještě nedávno mluvilo. Tedy můj stav k této straně byl v začátcích republiky – o dřívějším poměru nemluvím – oboustranně přátelský; toho důkazem je můj poměr k prvnímu premiéru republiky dru Kramářovi a zejména můj poměr k dru Rašínovi. Zkalení toho poměru –
nikoliv ze strany mé – začalo se v Paříži nesouhlasem o taktickém postupu vůči sovětskému Rusku. Další nedorozumění bylo důsledkem tehdejších obecních voleb; v národní demokracii v přibrání nebožtíka Tusara do politického vedení viděl se komplot Tusar-Švehla. Byl to úsudek mylný. Tusar se dostal do popředí výsledkem zmíněných voleb. Opakuji, že k vynikajícím osobnostem národní demokracie mám poměr přátelský.
Další rozpor mezi částí publicistiky a mnou je spor o problém humanitní. Pořád ještě se mně imputuje, že humanitou rozumím nějakou zvláštní slabost a měkkost. Je to nesprávné a je to omyl. Několikrát jsem již řekl, že jádro mého názoru spočívá v tom, vyvarovat se agresivnosti. Ale vždy jsem byl a jsem pro velmi důraznou obranu. Copak jsem nešel do revoluce, když jsem uznal zralost času, neorganizoval jsem na Rusi armádu? Vyložil jsem nejednou, že neakceptuju názoru Chelčického a Tolstého a proč. To všecko jsem zase řekl ve Světové revoluci, o tom ani nemluvě, že je to program opravdu národní, program nejen Kollárův, nýbrž také Palackého a Havlíčkův. Politicky důležité je vyvarovat se agresivnosti; to v naší zeměpisné situaci je conditio sine qua non. Za dané situace musíme se všemožně přičiňovat o zachování míru – míru a klidu potřebujeme pro konsolidaci našeho státu. To není slabošství, to je politika diktovaná situací poválečnou, a je to politika jistě úspěšná.
Podívejte se jen na politiku Francie – kdo dovede rozumět znamením doby, může se právě na Francii mnohému naučiti.
Nebo ještě se ptáte na spor o to mé takzvané levičáctví. Řekl jsem jednou, že vývoj jde nalevo. Opakuji to i dnes, ale užil bych raději slova “vpřed” jako protikladu k reakci. Nehledím tu na jednotlivé zjevy, že v tom nebo onom státě přišla vláda více nebo méně konzervativní. Tím ten velký celkový směr není přerušen ani zkřiven. Ale to, že světovou válkou bylo poraženo pruské Německo i Rakousko-Uhersko, že padlo Rusko carské, to samo znamená vývoj nalevo, jak já tomu slovu rozumím. A důsledky toho se jeví stále a budou se jeviti. Jen si vezměte Německo, které bylo Pruskem tak dobře a z pruského hlediska silně organizováno, jak se přece jeho republika ustaluje stále, třebaže povlovně. Vemte si dále, jak v dnešním Rakousku habsburství úplně zmizelo; znalci poměrů nejednou mi vyjádřili podivení, že i v konzervativních provinciích nynějšího Rakouska Habsburkové jsou již zapomenuti.
Jestliže se někdy cituje Itálie, tož to není důkazem proti mému rozpoznání evropské situace. Je-li Itálie dnes proti parlamentu, není tím řečeno, že jde radikálně a trvale napravo. Jde ovšem proti komunismu, snad také proti socialismu, ale to je něco jiného než spor o to, jde-li obecný vývoj napravo, či nalevo. S tím, že se vývoj nedá zastaviti ani porušiti, musí právě politika konzervativní a strany konzervativní počítat a podle toho své jednání zařizovat. Konzervatismus je historicky dán, jako jeho opak, pokrokovost. Přitom často konzervativci pokračují v politice svých odpůrců, jenže metodou klidnější a vpravdě konzervující. V Anglii konzervativní strana je někdy radikálnější než strana liberální, například v některých otázkách sociálních. O tom, kam vývoj spěje, nerozhoduje nijak dočasná vláda, třeba sebekonzervativnější; je třeba rozpoznat celkovou situaci doma i venku a podle toho postupovat.
120
4. Vytýká se vám také, pane prezidente, že jste se před léty prohlásil pro takzvanou rudo-zelenou koalici.
Ano, řekl jsem to a mínil jsem tím toto: U nás máme dva hlavní veliké stavy, totiž zemědělce a dělníky. Všechny ostatní stavy a jejich strany jsou menší; ve straně lidové, číselně značné, je také směr sociální. Tato situace je dána, jsme prostě národ zemědělský a dělnický, vezmeme-li pojem v širokém slova smyslu a podle většiny obyvatelstva. Ani jedna, ani druhá z těchto stran nebyla a není tak početná, že by sama mohla vést parlament; proto zejména v začátcích našeho státu bylo žádoucí, aby dvě největší strany nestály proti sobě, nýbrž aby pracovaly společně se stranami ostatními, které se vysloveně nestavěly proti státu. To jsem řekl a mínil, když jsem takzvanou rudo-zelenou koalici tenkrát prohlásil za danou a žádoucí. Kdo se nechytá slova, nýbrž přihlíží k věci, ten přece viděl, že vůdcem té takzvané rudo-zelené koalice byl Švehla, tedy člověk a vůdce strany zemědělské. I když byl Tusar premiérem, scházeli jsme se týdně k poradám s Tusarem a Švehlou.
Tehdejší takzvaná rudo-zelená koalice měla však ještě hlubší význam. Vždyť ve skutečnosti právě strana zemědělská, tedy strana konzervativní, prováděla nejpronikavější sociální reformu, chcete-li revoluci. Sociální demokraté nic tak pronikavého poměrně vzato nepožadovali a neprovedli, jako strana agrární pozemkovou reformou. I tím byla dána možnost společné práce těchto dvou stran.
Pokud jde o sociální demokracii, nesmí se podceňovat, že při vzniku státu vstoupila do vlády; strana, která do té doby byla programově revoluční a popírala stát, stala se tím stranou státní. Tomu přece musí rozumět právě strany nesocialistické! A negativnost sociální demokracie, o které mluvím, přivodila rozkol ve straně a odštěpení radikálního směru pod heslem komunismu. Nemusím vykládat, jak tím sociální demokracie a socialismus byly oslabeny a co by bylo znamenalo, kdyby sociální demokracie byla zůstala největší stranou. Právě proto nemusím mluvit o tom, že strany nesocialistické, které chtí býti opravdu státotvornými, nemají svou taktikou sociální demokracii přibližovat komunistům, kteří sociální demokracii a republiku negují programově a zásadně. Vím, že je to úkol nesnadný, avšak my v novém státě za dané poválečné situace evropské máme vůbec mnohé nesnadné a docela zvláštní úkoly. Je tedy na vedoucích lidech všech demokratických stran, aby pochopili situaci našeho státu a podle toho státně jednali.
5. Pane prezidente, jak je to s tou politikou slovanskou?
Jako s politikou ostatní. Slovanští národové, až na Lužičany, světovou válkou byli všichni osvobozeni a sjednoceni.
Máme teď u nás v Praze úřední představitele slovanských států, máme vyslance polského, jihoslovanského, bulharského a v jistém smyslu také ruského zástupce. A navzájem my u všech slovanských národů máme vyslance své. Já zde v Praze a se mnou dr. Beneš a odborní ministři můžeme a musíme velmi často, ba stále jednat s vyslanci slovanskými o věcech, které nám všem jsou dány. Ani se neví, jak často musíme spolu jednat a jak jsou mnohá jednání těžká, zejména když jde o otázky hospodářské a finanční. Slovanští národové nebudou u nás kupovat, jestliže jim národové neslovanští budou nabízet tovary lacinější a stejně dobré, někdy snad i lepší.
Pokud jde o vzájemnost slovanskou, tedy rozumí se samo sebou, že i v této věci pokračujeme v programu předválečném. Ale zde vedle států mají svůj úkol rozmanité instituce nestátní, spolky hospodářské, vědecké atd.
– všichni mohou a mají dělat politiku slovanskou. Jsem ovšem a vždycky jsem byl proti slovanskému utopismu.
Ale to mně nevadilo, že jsem podle sil činně vystupoval v daných okolnostech například pro Jihoslovany. Za války jsem stále byl ve styku s nimi, s Poláky a Rusy. Rozumí se mně samo sebou, že o tak velikém problému, jako je slovanská vzájemnost a slovanská politika, mohou býti názory různé. Dělám náležitý rozdíl mezi státem a národem a pamatuju, že máme národní menšiny a že zejména naši Němci tvoří čtvrtinu obyvatelstva. A Němci jsou národ uvědomělý, vzdělaný a hospodářsky silný. Rozumí se mi samo sebou a řekl jsem to již ve své Světové revoluci, že naše národní politika s tímto faktem musí počítat. Řekl jsem stejně, že právě podle principu demokratického, majoritního, nám připadá vedení státu, a je tudíž jen otázkou taktiky, jak svému národnímu úkolu nejlépe dovedeme sloužit. V tom, opakuju, mohou se názory rozcházet. Může a má býti kritika vlády a jednotlivých ministrů, také prezidenta, ale není správné, aby se odlišné názory prohlašovaly za méně vlastenecké.
Vlastenectví se koná, vlastenčení se mluví.
6. Snad byste, pane prezidente, ještě něco řekl o takzvané krizi inteligence, o které jste před časem mluvil. O
vašem projevu se hodně diskutovalo a už to bylo pro věc dobře.
Pokud se inteligence týká, sám jako inteligent jsem pro inteligenci a její vliv na správu státu, ale věřím v inteligenci opravdu vzdělanou, praktickou a řekl bych mužnou. Inteligence všude a také u nás je přirozeně v menšině. Sedm procent hlasů v říšských volbách jí nedá vládu v parlamentě. Avšak inteligence, řeknu kvalitní, může a má vykonávat svůj oprávněný vliv. Rozumí se, že tento vliv bude do značné míry nepřímý, to jest, všichni profesoři univerzitní a středoškolští, učitelé, úřednictvo, vedoucí kruhy hospodářské a finanční nemají a nebudou
121
mít v parlamentě váhu číselnou, ale právě svou inteligencí, svým uvědoměním, svou slušností mohou a mají vykonávat značný, často rozhodný vliv na veřejné věci a na vedení státu. Inteligence slušná a opravdu inteligentní má krásnou možnost býti de facto vůdcem národa. Ovšem musí k tomu využít institucí a poměrů demokracií daných a jako minorita musí býti, opakuji to, mužná, musí mít program určitý, praktický, neutopistický.
7. Nezdá se vám, pane prezidente, že také u nás je krize parlamentu a demokracie, a že tudíž kritika parlamentarismu a demokracie má jistou oprávněnost?
Souhlasím, že parlamentarismus a demokracie mají býti kritizovány. Demokracie není všelékem. Každý systém státní, tedy monarchie jako oligarchie a také demokracie má své obtíže. A stejně jako zastáncové monarchie, máme přece příklad Pruska, Rakousko-Uherska a Ruska, na svých obtížích a chybách padli, stejně republiky a zejména republiky demokratické mají své obtíže a mohou prodělávat také krize. Avšak otázka je, zda demokracie s parlamentarismem vystačí pro další vývoj. Já tvrdím ano. Připouštím, že u nás politicky myslící lidé mají povinnost překonávat své zvyklosti tisíciletým monarchismem vštípené a stát se opravdovými demokraty. Tu nestačí jen ústava na papíře; jde o to, aby parlament, to jest poslanci a senátoři, byli uvědomělými demokraty, aby vedle poslanců organizace všech stran, žurnalistika atd., prohlubovaly a šířily program demokratický.
Řekl jsem nejednou, že v politice je třeba trpělivosti. Za deset let neuděláte z absolutistů ideální demokraty. Ale jedná se o to, je-li znatelný pokrok, a tu mohu s dobrým svědomím povědět, že je. Část naší žurnalistiky velmi chybuje, když například Společnost národů podceňuje proto, že odzbrojení a tak dále se neprovede hned. Lidé politicky myslící měli by také pochopit, že pro nás účast. na jednáních Společnosti národů je nadmíru důležitá tím, že našim zástupcům dává stálou příležitost hájit náš program před zástupci všech států a býti ve styku s Evropou.
To samo pro nás jakožto propagace znamená tolik, že to podceňování Společnosti národů, o němž mluvím, již proto je nemístné.
Máme republiku a demokracii a při všech vadách a chybách můžeme s ní býti spokojeni. Naším úkolem je svou zahraniční politikou a propagandou vkloubit náš nový stát do soustavy ostatních a zejména starších států; uvnitř musíme pečlivou a dobrou administrativou demokracii stále zdokonalovat. To je náš úkol. Musíme se, jak heslo zní, odrakouštit a to je ovšem mnoho práce ve velkém i v malém. Například ponechali jsme si pro automobily staré rakouské označení; ani nás nenapadlo, že bychom měli mít označení nové, své. Vzpomínám si na to, vidím-li na svém voze písmeno N. To je ovšem maličkost, ale mohl bych takových a také nemalých věcí uvésti mnoho.
8. Neměl byste konečně, pane prezidente, co říci k letošním jubilejním oslavám?
Mám, ale jen krátce, už jsem toho řekl dost. Ty slavnosti mají nám všem býti povzbuzením k další politické práci, mají býti zpytováním svědomí, revizí našeho programu a toho, co jsme udělali a – neudělali. K tomu ovšem není třeba slavností příliš okázalých, ani příliš mnohých. Pokud ideje a city se vyjadřují právě v politice také symboly, nebudu se vzpírat jisté okázalosti. Jen aby slavnosti byly vkusné a aby tu zůstalo něco trvalého. U příležitosti sociálně zdravotnické akce Červeného kříže můžeme si uvědomit, že je třeba soustavně vybudovat podle jednotného plánu v celé republice instituce, kterých vyžaduje program propagovaný v tyto dny Červeným křížem a příbuznými organizacemi. I v jiných oborech je takových úkolů hromada. Pak bych řekl vůbec, že v těch prvních letech se nám mnoho podařilo a že jsme udělali mnoho práce. Byl to velký kus konsolidace, ale nesmíme si tajit, že to byla jen jakási první orientace a práce spíše extenzívní. Teď by šlo o to, dostati se k práci intenzívní, ke skutečné konsolidaci správy státní, zemské i obecní. Tedy jakási intenzifikace proti dosavadní extenzívnosti. V
těch jubilejních dnech bychom si měli uvědomit poslání našeho státu a demokracie na docela konkrétních úkolech.
Lidové noviny 8. 4. 1928
TYPUS TOMÁŠE G. MASARYKA
Mluví-li se o typu goethovském, víme všichni, co se tím chce říci: vyvstane nám v paměti osobnost nadobyčejné vyrovnanosti a univerzality, básník, který je zároveň učencem, který se stará o báňský průmysl, studuje přírodu, slouží veřejnosti a propůjčuje nesmrtelný hlas všem daimoniím lidského nitra. Na tu duchovní všestrannost myslíme nejvíc, mluvíme-li o Goethovi jako o typu klasickém.
Za těch sto let po Goethovi se náš lidský svět nesmírně rozrostl a nabyl složitosti doslovně závratné. Vemte si jenom vědy donekonečna se specializující a skoro už překračující možnost orientace; sociální a hospodářské skutečnosti, které se teprve pokoušíme poznávat a ovládat; den za dnem se šířící okruh veřejnosti, zabírající nové a nové zájmy a otázky; nesčíslné nápady, systémy a proudy ve světě idejí, a nadto rostoucí
122
kosmopolitismus moderního života. Je toho tolik, že dnešní člověk už dovede obsáhnout jen zlomek skutečnosti, která ho obklopuje; žijeme ve věku specialistů. Specializace zasahuje i naše duše; jsou lidé, kteří myslí jen politicky, nebo jen hospodářsky, nebo jen literárně, nebo jen technicky, nebo jen sub specie určité vědy, a tak dále. Zdá se, že tatam je možnost vnímat a chápat svět v jeho šíři, souvislosti, totalitě a koneckonců i harmonii; že v tomto hlučném a matoucím dnešku už není místa pro duchovní typus klasicismu. Tím vzácnější i z hlediska světového je právě kulturní typus T. G. Masaryka.
Jeden anglický novinář, který se chystal navštívit prezidenta Masaryka, se mne ptal, o čem vlastně by s ním mohl mluvit. O čem chcete, řekl jsem mu. O náboženství nebo o prehistorických vykopávkách, o literatuře nebo o melioracích, o vojenství nebo o socialismu, o výchově dětí nebo o Gándhím, o Platónovi nebo o sportu, o politice nebo o výrobě cukru; ne že by to všecko znal, ale že ho to všecko zajímá; mluvte s ním o čemkoliv, v čem se od vás může něco dozvědět. U většiny věcí shledáte, že se jimi obíral; jeho cesta životem je poseta zájmy a studiemi, jež se na první pohled zdají skoro nesouvislé, jak široký okruh zabírají; avšak jeho osobnost vždycky přesahovala a přesahuje obor, jejž právě naplňuje jeho zájem. Když studoval filozofii, překračoval její hranice k sociologii a vědám; když byl učitelem, stával se žurnalistou; když byl žurnalistou, studoval dějiny; když se stal politikem a státníkem, neztratil žádný z abstraktních a neohraničených zájmů myslitele. Cesta myšlení ho vedla k akci; cesta akce ho uváděla v další poznávání. Je platonik, jenž neodvrací očí od reality; je realista, jenž se obírá skutečností sub specie aeterni. Snad tento popis ve vás vyvolá představu člověka komplikovaného a duševně neposedného; ve skutečnosti je jednoduchý jako vy nebo já – je jenom úplnější.
T. G. Masaryk je vskutku moderní typ univerzalismu; nebo chcete-li slovo určitější, je poslední veliký klasik. Vždy se budou rodit klasikové, představitelé velké kulturní syntézy; ale budou patrně stále vzácnější. Jsou duchové skvělé intelektuální univerzality; ale chybí jim to zvláštní masarykovské spojení intelektu s aktivitou, se životní praxí, to, co právě dává Masarykovi tu vrchovatou životní a osobní úplnost. Jeden z největších vzdělanců dnešního světa, romantik vábený poezií, platonik, filozof vědecké kázně, kritik, myslitel, písmák a hloubal; a naproti tomu bojovník, poslanec, žurnalista, šéf revoluce, diplomat, vůdce a hlava státu: teprve součet té plně vyvinuté intelektuality s naprostou aktivitou dává Masarykův duchovní typus v jeho plnosti. Takové vrcholné spojení dvou přece jen zřídka součinných sil je možno jen v jednotě silné osobnosti etické. V Masarykově živoucí osobnosti není trhliny ani rozporu mezi praxí a myšlením, aktualitou a hlediskem věčnosti, bojem a vírou: to i to jsou jen dvě strany jediného mravního a optimistického životního kladu. Vedle něho jsme my všichni nějakým způsobem kusí, neúplní, jednostranní nebo v sobě rozeklaní. Nedělejme z něho zázrak: je to jen celý člověk; ale to stačí, aby přesahoval dlouhé řady generací.
Máme to my Češi zvláštní a skoro osudové štěstí ve svých nových dějinách. Na prahu naší literatury stojí svrchovaný básník Mácha; na prahu naší vědy veliký a krásný zjev Palackého; na prahu naší žurnalistiky dosud nedostižený Havlíček; na prahu našeho státního života Masaryk, klasik politický. Je v tom pro nás tajemný pokyn, že vždycky ti první nám ukládají měřítko veliké a slavné, daleko přesahující měřítka, se kterými se spokojujeme.
Je to pokyn i závazek, abychom tuto vysokou úroveň považovali za národní tradici.
Lidové noviny 7. 3. 1930
ROZMLUVA S PREZIDENTEM MASARYKEM
Také žádný interview
Po otištění domnělého interviewu v Neue Freie Presse rozhovořil se pan prezident o svých zkušenostech s interviewy. Pro aktualitu věci otiskujeme se svolením pana prezidenta jeho zkušenosti a náhledy.
Topoľčianky 4. října
Už často jsem se při četbě našich novin divil, proč naši žurnalisté a někdy i politikové tak málo užívají největší výsady novináře: výsady být přesně a co možná ihned informován. U nás se pořád přejímají zprávy a citáty z ruky do ruky; o těch informacích z druhé ruky se toho napíše ažaž, místo aby novinář vzal do ruky telefon a zeptal se na příslušném místě, co je na nějaké zprávě pravdy. Snad si naše noviny dosud dost neuvědomily, nejen že to je jejich povinnost, ale že na to mají právo. Každý úřad v mezích své kompetence jim poskytne žádaných informací, pokud ovšem se to nekříží s jinými veřejnými zájmy. Moje kancelář aspoň jim je k dispozici, kdykoliv se na ni obrátí s vážnější otázkou. I teď byl podobný případ s tím interview pana majora Polson-Newmanna. Na pouhý dotaz mohly noviny zvědět, že žádného interviewu nebylo. Za interview se má považovat jenom rozmluva předem určená pro veřejnost a – pokud v ní jde o veřejné zájmy – předložená před uveřejněním tomu, kdo byl interviewován. Zpočátku jsem to tak nepraktikoval, důvěřoval jsem zpravodajům, že můj výklad pochopili; ale ukázalo se, že většina cizích žurnalistů není v našich a středoevropejských poměrech
123
dostatečně připravena, a proto si interviewy dávám před uveřejněním předložit. Mluvím ovšem o interviewech politických, neboť bývám také interviewován o literatuře a podobně. Vždyť se rozumí samo sebou, že za interview odpovídá jeho pisatel, nikoli interviewovaný, když interview nekontroloval. Soukromý hovor, publikovaný notabene skoro po dvou měsících a jenom částečně a jednostranně, bez kontextu s kladenými otázkami, jako se stalo v posledním případě, nemůže vůbec být brán jako argument do veřejné diskuse. Myslím, že by se ani nemusel dementovat, protože se prostě vymyká zpětné kontrole. Ostatně bylo by stačilo podívat se do Neue Freie Presse: není tam řeči o interviewu, nýbrž stojí tam výslovně: “z rozmluvy” – rozumí se tedy, že ten, kdo to uveřejnil, vybral si část, jak se mu to hodilo. Každý výňatek z hovoru je eo ipso konstrukce víceméně libovolná, i kdyby byl pochopen a reprodukován správně, což se ovšem nestalo. Mrzí mne o tom mluvit; mrzí mě ta nepozornost novin, že se ani pořádně nepodívají na to, z čeho soukají dalekosáhlé dedukce. Nejsou-li ani naši novináři a čelní politikové tak opatrní a kritičtí, jak to potom můžeme čekat od žurnalistiky cizí, proti nám zaujaté?
S interviewy vůbec mám zkušenosti dobré i špatné. Můžete si všimnout jako novinář, že se i ve velkém tisku mění metody zpravodajství zahraničního i domácího. Dříve mívaly velké noviny v cizích metropolích svého stálého zpravodaje, řekl bych novinářského vyslance, jako byl například náš přítel pan Steed. Takový stálý zpravodaj byl předně lépe informován a za druhé se varoval pustit do světa zprávu nespolehlivou nebo neopatrnou, protože by tím ztratil dobré konexe. Zdá se mi, že dnes začínají mít nad těmito novináři-osobnostmi převahu nejrůznější zpravodajské agentury. Za takovou agenturou už nestojí určitý list, ale často celé koncerny finanční nebo politické. To znamená, že je třeba přijímat jejich zprávy opatrněji a kritičtěji – a hlavně hledět své čtenáře poučit lépe.
Interviewy jsou, myslím, následek zamerikanizování tisku. Americký novinář mnoho nezpytuje a nekáže, ale hledí přinést pokud možno přímou informaci: raději povrchní informaci než hlubokomyslný dohad. Snad to není vždy k dobrému, ale je to tak, a tomu se přizpůsobuje většina tisku. Zahraniční noviny nebudou o našich věcech psát, pokud k tomu nemají aktuální příčiny nebo aspoň záminky. Ze stanoviska novin interview je velmi často formální záminkou, aby se neaktuální nebo už známé údaje a názory mohly zčistajasna přinést jako aktualita. Po té stránce vidím v interviewech dobrou možnost naší propagandy a zvykl jsem si na ni hlavně za války; ale často si myslím, že bych na tu práci – a práci to dá – nemusel být sám.
Říkám to jako starý novinář: interview je věc účinná, účinnější někdy než dlouhý článek; ale je interview a interview. Jeho úkolem často je spíš upozornit na určité události nebo problémy, než je vyřizovat. Nikdy bych nesáhl k interviewu, abych něco urbi et orbi zvěstoval nebo dokazoval; ale obrátit pozornost určitým směrem, dát jistý podnět k myšlení a událostem, k tomu je interview dobrým prostředkem. Například po svém posledním takřečeném interviewu, které se dostalo na veřejnost neprávem a co do obsahu neúplně i nesprávně, jsem přijal s povděkem ohlas slovenských novin; všechny bez rozdílu stran rozhodně odmítají připojení sebemenšího kousku slovenské půdy k Maďarsku. Tím se pádně vyvrací jeden argument maďarské propagandy, která tvrdí, že některé slovenské kruhy a strany by uvítaly přivtělení k Maďarsku. Nyní bude maďarský revizionismus nucen ohlížet se po jiných, střízlivějších argumentech – a v těch se ho nemáme co bát. Neušlo mi, že Slovenský deník ve svém komentáři mluví o revizi hranic ve prospěch náš.
Znám dobře stinné stránky interviewů a sám jsem s nimi několikrát měl špatné zkušenosti; tu a tam jsme byli nuceni je dodatečně opravovat, když z neznalosti detailů nebo z neporozumění byl jejich smysl porušen. Ale přes všechny své výhrady užívám interviewů v některých případech z vlastního popudu a ve většině případů proto, že se jim nemohu vyhnout. Z vlastního popudu jenom tehdy, když opravdu mám co říci svým spoluobčanům nejširších kruhů. Mohu k sobě pozvat ministry, politiky, vojáky a kohokoliv jednotlivě, abych jim řekl, co mám na srdci; ale nemohu k sobě pozvat všechny občany. Byl bych raději, kdybych místo slov na papíře mohl mluvit od osoby k osobě, to pochválit, to poradit, to vytknout, jak mi to přinášejí starosti dne; ale na to nemám při své agendě pokdy. Nikdy jsem přitom nemyslel na otázky formální, ale na otázku prakticity: jak své mínění dostat před oči svých spoluobčanů. Navrhněte mně jinou a lepší cestu: čím bude nenápadnější a méně okázalá, tím mně bude milejší.
Ale většinu interviewů mívám proto, že je nemohu odříci; a ty interviewy jsou jenom mizivým zlomkem informativních hovorů, které mám skoro denně. Nejen cizí novináři, ale všechny cizí osobnosti, pokud pracují v některém oboru veřejného života a přijdou se zájmem k nám, se obracejí ke mně, abych je informoval o našem státě, o naší kultuře, o našich institucích a tak dále. Měl jsem v zahraničních listech mnoho takových interviewů, kterých naše noviny ani nezaznamenaly. Je to služba, která nepatří do rubriky pouhé reprezentace, ale do rubriky státní a národní propagandy. Rád bych už viděl, aby mne v téhle práci pomalu vystřídali jiní. Bylo by jen dobře, kdyby zahraniční tisk přinášel informace a interviewy jiných politiků a představitelů našeho života. Bylo by to lépe i věcně; ale nemohu za to, že jsem víc na očích těch, kdo k nám přicházejí, než jiní. Snad je tu někdy
124
překážka v neznalosti jazyků. Prošel jsem školou zahraniční propagace a vím dobře, co takové osobní konexe a přímé, poctivé informace znamenají. Už i u nás se začíná organizovat styk se zahraničními přáteli; máme rotariány, Penklub i slušná společenská střediska, ale toho všeho je ještě málo. Tvrdím, že zejména vyšší sociální postavení zavazuje k takové službě státu společenskými styky. Jak se poměry vyvíjejí, bude nás víc a víc politických a hospodářských nitek poutat ke všem zemím evropským; je na nás všech, abychom pro ně připravili osnovu jisté obeznámenosti. Náš tisk není dosti světový svým jazykem i celkovým rázem, aby stačil v cizině jako zdroj poznatků o nás; ještě dlouho budou lidé, kteří mají o nás zájem, dávat přednost informacím, jež nasbírají osobně. V tom směru jsem se nadělal práce, o které se ani neví; ale už bych chtěl vidět víc pomocníků. Bude třeba, aby si naši lidé v soukromí, ve veřejných projevech i v tisku odvykli nesnášenlivému stranictví, kverulantství i sebepřeceňování, aby už svým chováním dávali každému, kdo přijde, informaci a svědectví, že jsme stát zdravý a v sobě spořádaný. Dávám-li nám někdy příkladem Švýcarsko, je to i proto: abychom se naučili být stejně přívětiví a otevření, stejně dbalí přátelských styků se všemi sousedy a cizinci, ale uměli také tak neústupně uhájit svou zemi, svou republiku, jakmile by toho bylo třeba.
Lidové noviny 5. 10. 1930
PREZIDENT REPUBLIKY A VÁNOČNÍ STROMEK
V pátek odpoledne zamířil pan prezident k vánočnímu stromu republiky, aby tam nechal svou nadílku pro chudé děti. Je z toho vidět, že i on si najde volnou chvíli, aby splnil občanskou povinnost srdce, jak máme v těchto dnech bídy učinit všichni. Až potud je všechno dobré a příklad páně prezidentův najde, jak doufáme, širší odezvy, jíž zasluhuje. Ale méně dobré je, že se přitom znovu ukázalo, jak těžkým se u nás dělá hlavě státu každý takový krok. Jde-li nejvyšší osoba státu bez okázalosti vykonat svůj soukromý dobrý skutek, nemá jí v tom být překáženo špalíry, státními hymnami ani příliš pohotovými fotografy s bleskovkou. I když se – jak se ovšem nemá přiházet –
předem roznese pověst o kterémkoliv kroku hlavy státu, je taktní povinností občanů zachovat pozornou rezervu k jeho soukromí a neimprovizovat nahonem oficiálnost, která není na místě. Už pomalu by mělo být zvykem, aby se představitel státu při každé příležitosti nemusil setkávat s obtížemi svého úřadu.
Lidové noviny 22. 12. 1930
HRST MOZAIKOVÝCH KAMÍNKŮ
Dali bychom mnoho za to, kdybychom věděli, jak vypadal, jak mluvil, jak vystupoval Poděbrad, Komenský nebo jiný z vůdčích lidí našich dějin; rádi bychom je znali blíž a lidštěji. Co nám chybívá v minulosti, jsme my dlužni budoucím: uchovat pro ně, čeho jsme svědky. Poznámky, jež následují, nemají být ničím víc než snůškou drobných, namátkou nasbíraných a samozřejmě kusých postřehů, nebo chcete-li fenomenologických záznamů o T. G. Masarykovi intimním, o jeho zvycích a zevnostech, jak se nám jeví jako náš bližní.Nechtějí být povahopisem ani pokusem o psychologický obraz; vyhýbají se všemu, čemu se říká syntéza, hodnocení, rozbor, nebo výklad osoby; jsou to jen momentky, jen hrst mozaikových kamínků, jen trocha drobného materiálu k biografii a charakteristice muže, jehož jsme současníky.
Bůhvíproč si malíři a sochaři vzali do hlavy zobrazovat ho v redingotu. Jakživ ho nenosí, leda když jede v den své volby přísahat do sněmovny, když má audienci s vyslanci nebo při podobných formálních příležitostech. Jak je rok dlouhý, nosí ve svém soukromí vysoké jezdecké boty, jezdecké kalhoty s koženým podsazením, kabát upjatý až po bradu a na hlavě legionářskou furažku, jenže šedou, s drobnou červenobílou stužkou, šikmo připjatou; v jedné knoflíkové dírce uzounké stužky legií. Je to civil s jistou přísností uniformy; nebo pracovní halena a sportovní dres v jednom. Je to vlastní, osobní fashion, střih, který s ním už srostl. Vysoký, štíhlý, vzpřímený, zdá se ještě větší v tom upjatém kabátě a jaksi pádnější v těch vysokých botách; těžko byste pro tento osobní odstín elegance našli slovo jiné než junáctví.
Jen v neděli nosí obyčejný civil, snad proto, že v neděli nejezdí na koni. A to už nevypadá jako stará a rovná sosna; zdá se subtilnější, starší a nehmotnější; řekli byste, že se pan prezident tentokrát převlékl za pana profesora.
*
Sám o svém odění praví: “Pane, to je jenom pohodlí. Ten kabát až po bradu: nemusím si vázat kravatku, nemusím pod ním nosit vestu, nemusím si vybírat látku na nové šaty, nemusím jich zkoušet. – A ty vysoké boty?
Aspoň nemám žádné šněrování. Natáhnu si boty, a fertik, jsem ustrojen.” Zkrátka svého druhu racionalizace.
Těžko se loučí se starými šaty; jsou mu jako staří kamarádi.
125
Měl vysoké boty z Washingtonu; ještě po deseti letech se od nich za živého boha nechtěl odloučit.
Měl panama širák, a na tom už samým zdravením prohmatal ve stříšce díru.
“Táto,” řekly mu jeho děti, “ten klobouk už nemůžeš nosit, je děravý.”
Pokusil se ještě jej uhájit. “Tož dejte tu pentličku dopředu, tím se ta díra schová.”
*
Každý z nás má svá ustálená, zvyková gesta, o kterých ani nevíme. Jeho obvyklý, mechanický pohyb, zvláště když je zamyšlen, je, že se potahuje za knír. Je to pravý opak toho, čemu se říká kroutit si vousy: tahá je rovně dolů, spíš jako by jim bránil, aby se z nějaké svévole nezačaly kroutit samy. Krátce ostřižené vlasy, vousy narostlé tak, jak jim káže jejich vlastní zákon. Tak říkajíc je mu až po poslední vlas cizí nějak opravovat a překrucovat přírodu; člověku stačí ji ovládat.
*
Jednou přišel hrozně pořezán na tvářích i na krku. “Ó mocný chalife,” smál se jeho host, “dej utít hlavu nehodnému lazebníkovi, který tě tak zřídil.”
Začervenal se: “Já se totiž holím sám.”
*
Má silné kostnaté ruce, velmi intelektuální, ale přitom šlachovitě pevné; ukazovák zakřivený jako šavle. Tolstoj prý kdysi, dívaje se na ten zkřivlý prst, vyhrkl: “Vy jste těžce pracoval, s kladivem a železem, že?”
Charakteristické gesto při hovoru: vztyčený ukazovák. Ale není to poučující a káravý prst učitele. Je to miniaturní gesto útočné; je to pohyb podtrhující slovo. Jiné obvyklé gesto: zaťatá pěst, naznačující úder. Často v zamyšlení krouží rukou v zápěstí, jako když si šermíř trénuje klouby.
Úhrnem, přes intelektuální zjemnělost jsou to ruce význačné, ba urputně bojovné.
*
Každý člověk má své zvláštní podání ruky; můžete o něm poznat mnoho podle toho, jak vám potřese rukou. Jsou ruce nedůvěřivé a ruce, které se vlichocují; někdo vás podáním ruky jaksi odstrkuje, jiný si vás přitahuje jako chapadlem, třetí vás tak říkajíc bere do dlaně a tak dále. T. G. M. podává ruku s jistou náhlostí (protože vždy přemáhá maličké zaváhání), plně, otevřeně, se zcela krátkým stiskem: se stiskem, který si vás nepřisvojuje, který vás nechce kaptivovat, ale je dost silný, aby navázal fyzický vztah člověka k člověku; přitom se celý vykloní, protože je větší než většina lidí a protože vždy vztahuje ruku trochu z dálky, jako by nechtěl překročit tajemný kruh, uzavírající kohokoli z nás.
*
Sám o sobě řekl několikrát, že by nemohl být bez tělocviku, bez “sokolování”, ale nevěřte mu, že to dělá jen pro zdraví. Má antický vztah k fyzické síle a obratnosti; rád ji vidí, líbí se mu, rozjařuje ho.
Jednou stál s hosty pod prastarým a rozsochatým dubiskem. “Na ten strom by se dalo vylézt,” mínil jeden, takto sokol-borec. T. G. M. byl hned a plně při věci: “Tak ano, jen to zkuste!” Ukázalo se, že to nejde tak lehko; ale T. G.
M. nepovolil, popadl hosta za kalhoty a vysadil ho do koruny dubu. “Tož ano,” řekl pak uspokojeně, “šlo by tam vylézt.”
Nebo měl u sebe amerického rejdaře, muže padesátníka, chlapíka tvrdého jako suk; bylo to na pěkné lesní louce; aby ukázal, co Amerika dovede, produkoval se loďař, chodě po rukou. Nuže, tady šlo o čest národních barev; a osmdesátiletý prezident se postavil na ruce jako svíčka.
Málokdo mu stačí, jde-li pěšky; udýchá důstojníky, kteří ho na manévrech doprovázejí. “Nemají být tak tlustí,”
praví kriticky.
Nejvyšší chvála, kterou o někom řekne, je: “To je krásný člověk.” V tom slově zní antická kalokagathia.
*
“Proč jezdím na koni? Protože to je nejrychlejší tělocvik; pane, to se cvičí najednou celé tělo, ruce, nohy, plíce –
jen to zkuste!” Ale nejde jen o to cvičení; jede rád tryskem, a přitom už se najde nějaký příkop, přes který se dá skočit; obyčejně uhoní i daleko mladší spolujezdce. Tedy radost z výkonu; nejenom životospráva, ale i
126
sportsmanship.
*
“Dobře jezdí, ale nesprávně,” kritizoval ho zkušený koňař; “nedrží dobře koně, ale sebe, pane, sebe drží tak dobře jako málokdo.”
*
Říkají o něm, že se neohlíží vpravo ani vlevo. Zajímavé je, že se skutečně a doslovně neohlíží vpravo ani vlevo.
Všimněte si ho, když jde: dívá se rovnou dopředu nebo do země, aniž by se rozhlížel; chce-li něco vidět, dá si načas, aby se zastavil a prohlédl si to čelem proti čelu a ne jenom mimochodem nebo úkosem.
*
Jako každý mnoho a soustavně pracující člověk zjednodušil si svůj denní život v řadu zvyků; zvyky jsou osobní normalizace života. Ale nestal se otrokem žádného z nich; poruší je ochotně a někdy dokonce rád, je-li toho třeba nebo je-li k tomu aspoň záminka.
Je až divné, kde nabere času na všechno, co dělá. Má víc času pracovat, víc času číst, studovat, stýkat se s lidmi, odpočívat, být venku, psát; vše to bez kvapu, jako by svůj čas nabíral z nádrže hlubší a širší než my ostatní.
“Když má člověk pořádek, má na všechno dost času,” říkal ve Vídni před válkou jednomu novináři.
Ale to je jenom jedna stránka, ten pořádek. T. G. M. umí hospodařit s časem, aniž by jím šetřil; nikdy nemá naspěch a nikdy se neopozdí.
To je to: mnoho číst neznamená hltat knihy, nýbrž dobře si přečíst pár těch nejlepších. Mnoho prohovořit neznamená nadělat mnoho řečí, nýbrž málo slovy dostat se k jádru věci. Mnoho žít není honit se za mnohým, nýbrž žít pomalu a silně.
Ad vocem jeho zvyků. Vzdychl si jednou. “Nu, co platno, teď musím udělat to a to.”
“Proč musíte?”
Zasmál se očima: “Protože oni si myslí, že jsem na to zvyklý. Tož jim to musím udělat.”
Ti “oni” jsou totiž jeho komorník, stolník, vrátný nebo kdokoliv z těch, kdo mu slouží.
Nebo byla řeč o drobných osobních zálibách, jako je například záliba Švehlova narovnávat obrazy křivě visící.
“To zas já jsem vždycky moc rád špicoval tužky,” vzpomněl si T. G. M.
“A teď už je nešpicujete?”
“Ne. Když oni mně je dávají na stůl ořezané!”
*
“Jezdíte rád autem?”
“Nerad. Snad bych jezdil rád, kdybych věděl, jak se to dělá.” A mávne rukou: “Tomu se už učit nebudu.”
To “jak se to dělá” ho zajímá u všeho. Rád se podívá do pracujících strojů, upoutá ho každá nová vymyšlenost, hledí přijít věci na kloub; zdá se, že má sto chutí zkusit sám, “jak se to dělá”, ale brání mu v tom filozofická zdrženlivost nebo to rezignované “už se tomu nebudu učit”. Ale při každé nové věci, která ho technicky překvapí, je to jeho první otázka: “A jak toto dělají?”
Má totiž představu, že ti mladí musejí všemu novému a jim soudobému rozumět.
*
Má své vlastní nářečí, jako ostatně skoro každý člověk; ale jeho dialekt je složitější. Nejspodnější vrstvou jeho řeči jsou slovakismy hodonského okolí; stále ještě říká noži křivák, potoku járek a tak dále; celková kadence jeho mluvené řeči je moravská. V koncovkách mísí bezděčně a dost libovolně a náhodně korektnější deklinaci jihomoravskou s lidovým dialektem středočeským; říká bez rozdílu “to je pěknej pán” nebo “to je pěkný pán”, jak kdy; v souvislejší řeči z něho vždy mluví Moravan. Často užívá moravských lidových rčení a tvarů jako vypetrachtoval jsem, pápež, Švejcary. Na Bystričce nebo v rozmluvě se Slováky snadno vplyne do slovenštiny.
Jeho literární jazyk nese stopy osmdesátých let; je v něčem trochu antikvovaný (například záliba v instrumentálních predikátech) a prozrazuje puristickou kázeň.
127
Jeho slovní poklad je krajně demokratický. Vede třeba hosta na empírový balkón zámecký a povídá: “Pojďte si sednout na pavlač.”
*
Jedno z jeho charakteristických rčení: “četl jsem” nebo “slyšel jsem” nebo “oni říkají, že”. Ti “oni” jsou učenci, autoři, odborníci a vůbec prameny. To, co sám neviděl, co sám nenašel a neprozkoumal, uvádí vždy jako citaci.
My ostatní se rádi oháníme znalostmi, které jsme jenom četli nebo jinak koupili z druhé ruky, jako svým duševním vlastnictvím. T. G. M. neopomene nikdy avizovat své laictví mluvě o čemkoliv, v čem se musí spoléhat na poznání jiných.
Nedovede si odpustit údaj nepřesný nebo ledabylý; nelenuje si vstát a najít v knihovně příslušný pramen: tak a tak je to, tak nebo onak se ten autor jmenuje.
*
“Tož to nevím”; to rčení se u něho vrací přímo typicky. Ať jde o poslední otázky metafyzické, nebo o taje lidského srdce, o vědecké problémy, nebo o výklad lidských činů, zaráží se před vyslovením jakéhokoliv dohadu a zahloubaně povídá své “nevím”. Skoro nikdy neužívá slov, kterými si pomáháme k břitkým tvrzením, generalizacím, soudům a řešením, těch různých “snad”, “asi”, “patrně”, “podle všeho”, “zdá se”, “myslím, že” a tak dále; nikdy nemluví v termínech polopravdy, polovíry, pouhé možnosti, přibližnosti nebo pravděpodobnosti; vysloví jen to, za čím plně stojí jako za poznaným faktem nebo jako za svou vírou nebo přesvědčením. V jeho způsobu vyjadřování najdete často cosi jako ostych, plachost nebo váhavost; jeho řeč se zdá tísněna tím stálým pocitem odpovědnosti a opravdovosti, aby neřekl více a nic jiného, než za co ručí svým celým svědomím. Proto mluví málo, ne lehce, s uvážlivými zámlkami, často hledaje to pravé slovo; rád užívá svých ustálených aforistických formulací, ale nikdy oněch řečnických obratů, které nic neříkají a jen pomáhají mluvícímu, jak se říká, z fieku.
Jeho řeč je naprosto beze všech metafor, příkras, hyperbol a patosu: neboť cokoliv, čím se řeč přizdobí nebo nadnáší, zastírá její jádro před poctivou, přesnou analýzou a kontrolou. Nanejvýš užije lidového přísloví, ale jen pro jeho jasnost, stručnost a humor.
*
Jeho řeči, ani jeho řeči veřejné, nejsou zrovna příkladem souvislosti. Jen verbalista může být souvislý; lze vázat slova a věty, ale myšlenky se vynořují podle vztahů skrytých a příliš složitých, než aby se rovnou vázaly jedna k druhé. Myslíme v anakolutech, v celých trsech myšlenek; jen kde máme myšlenku před očima jako cílový praporek, jako řečnickou pointu, můžeme si k ní vybudovat plynulý slovní přechod; ale myslíme-li na to, co říkáme právě teď, a nikoliv na to, co zamýšlíme říci až nakonec, nepoteče naše výřečnost tak hladce a běhutě; bude to řeč těžší k mluvení i naslouchání, ale bude to řeč muže, který myslí i tehdy, když mluví.
Nejen při veřejném vystoupení, i při běžném hovoru je jeho hlas ze začátku trochu zastřený, sevřený,
“nerozmluvený”. Stojí ho jistou námahu, aby vyšel ze svého mlčení, z jakési samoty; činí to ochotně, ale ne snadno. Jen ponenáhlu nabývá jeho hlas zvučnosti, hrudní rezonance a poněkud nosového zbarvení: váhavý hlas, který není zvyklý křičet, ani šeptat, poroučet, ani domlouvat, nýbrž bez chvatu a se zamyšlenými prodlevami probírat otázky a formulovat myšlenky.
*
Je pln otázek, ale nikdy se nevyptává; má zvláštní respekt k mezím, které si ukládá kdokoliv druhý: nechceš-li o tom nebo onom mluvit sám, tož se do tebe nebudu dobývat.
Nevím, je-li to zásada, životní zvyk nebo podivná osobní jemnost vůči komukoliv: nikoho neomezovat, nikomu nevnikat do jeho privatisim, nikomu neukládat, jak má žít nebo co má dělat; nechat každému jeho svobodnou vůli, respektovat kteroukoliv osobnost jako svéprávnou a nedotknutelnou, nemistrovat, neučitelovat, neosobovat si práva na duši druhého. A přece po celý život učil a chtěl, chce, vždy bude chtít převychovat duši svého národa.
*
A často od něho slyšíte: “Tož to už nevím, to jsem zapomněl.” Přitom jeho paměť je nadprůměrná; nezahrnuje jenom fakta a zkušenosti, nýbrž i přečtené knihy a studium, celé děje románů, celé argumentace myslitelů; ale zeptáte-li se ho, co kdy dělal sám, mávne jen rukou. “Tož to už nevím.”
Jeho paměť je výběr; dovede se jaksi zbavit všeho zbytečného a nahodilého balastu, vší privátní veteše a takového toho bezúčelného nánosu. Jeho paměť se podobá knihovně, ve které nechybí ani koš na papír; koš, do
128
kterého zahazuje vše, co si sám vyřídil a s čím je hotov.
“Já mám svou metodu i v zapomínání,” řekl častěji. Pamatuje si to, co trvá; je to objektivní, neosobní a nehistorická paměť, která podržuje věci a zříká se času.
*
Ať se mu položí kterákoliv otázka, řekne poctivě a otevřeně, co v té věci má na mysli. Ne z potřeby svěřovat se, ale z naprosté potřeby nelhat, nekličkovat, nezamlčovat, nevytáčet se. Není to ani nadbytečná důvěřivost k lidem; je to prostě vnitřní zákon pravdy a přímosti, buď co buď. I za cenu mrzutostí. Nemá vůbec potřebu mluvit; má jen potřebu mluvit pravdu.
*
Není s to lhát ani žertem; následkem toho neumí vypravovat. Jednou si vnouček Leno vzpomněl: “Dědečku, povídej mi pohádku!”
Dědeček se zamyšleně potahoval za vousy; co honem povídat? – “Tak poslouchej,” řekl konečně. “Jednou jsem byl v zoo – – a tam byl takhle veliký pták – – měl růžové peří – – a takový ohnutý zobák – – a ten pták se jmenoval plameňák.”
“A co dál?” vyhrkl Leno s očima navrch hlavy.
“No, dál už nic,” odpověděl T. G. M. rozpačitě.
*
Příznačné jsou jeho dopisy. Ne že by je psal výslovně nerad – napíše někdy psaní lidem, kteří by se toho ve snu nenadáli; ale když už píše, je to přímo stenogram, samé zkratky a nápovědi, věty zhuštěné v hesla, nakupené otázky, odstavce uťaté kusým “atd.”, nakonec “Váš Masaryk” a dost. Jeho potřeba stručnosti jde tak daleko, že někdy bezděky vynechá slabiku, půl slova, půl věty. Říci vše, ale co nejkratčeji. Mohlo by se říci: dopisy téměř beze slov; nápovědi pro toho, kdo si je chce a dovede domyslet. Masarykova brachylogie: střední cesta mezi mlčením a sdělováním; navlas vyvážené vyrovnání mezi potřebou říci, co má na srdci, a stejně silnou potřebou nechat si to pro sebe; řečeno jeho slovem, nevnucovat se.
*
Jak čte knížky, je vidět na knihách, které přečetl: totiž s tužkou v ruce. Typické jsou jeho čtenářské notace k románům: Podtrhuje na okraji, ale ne obecné myšlenky, nýbrž psychologické postřehy; připisuje otazníky, vykřičníky, a na titulní straně zaznamená stručnou sumaci románového obsahu obyčejně s polemikou: na té a oné stránce si autor odporuje, to a to nejde, to je nemožné, nejasné, nemotivované a tak dále. Čte knížky stejně vážně a účastně, se stejným zjišťováním pravdy, jako bere život; nejde mu v nich o realism nebo naturalism nebo něco podobně literátského; jde mu jen – ale zato přísně – o jejich pravdivost a opravdovost.
*
Žádné formality, žádné konvenční okolky. Proto mu je do jisté míry trýzní seznamovat se s novými lidmi a být nucen poslouchat nebo říkat ty obvyklé seznamovací formule. Zdá se, jako by v první chvíli váhal; ale není to nedůvěra, nýbrž až mučivě intenzívní úsilí zvážit toho nového člověka, aniž by se ho vyptával nebo ho nápadně pozoroval; spíše je obrácen do sebe, jako by očekával informaci o novém člověku od jakéhosi velmi tichého hlasu ve svém nitru.
A za pár minut může být každý u něho jako doma, neboť najde na druhé straně schopnost, která je daleko vzácnější, než si obyčejně myslíme: umění poslouchat. Říkám umění, protože je k tomu třeba zvláštní šikovnosti, taktu, kázně a ne naposledy i lidské sympatie.
*
Je nesmírně skoupý, skoro ostýchavý v citových projevech. Viděl jsem, jak vítal člověka, kterého měl velmi rád a na kterého dlouho čekal. Podal mu ruku, zasmál se a řekl: “Tož... jste tady.” A vyřízeno. Pak už se mu smály jen oči, ale o tom asi nevěděl.
Nebo přišel potěšit člověka, kterého postihla veliká ztráta. Chtěl něco říci, ale místo toho mu jen pohladil rameno.
A dost, ani slovo dál.
Můžete poznat, které lidi měl rád nebo se kterými je mu dobře, podle neklamné známky: jak živě a temperamentně s nimi debatuje, plana zájmem o všechny věci a plně ponořen v hovor, ať je to politika,
129
náboženství, věda, nebo co chcete.
Mohlo by se říci: Objektivace citu; i radost i láska se u něho projevuje zvýšeným, silně zaktivovaným zájmem o svět, lidi a jejich životní problémy.
*
Přijdou mu i hodiny a dny smutku a deprese; nikdo není ušetřen zlých zklamání. V takových chvílích se až strašně uzavírá v sebe sama; nepostěžuje si, nežaluje, prokousává se sám a sám svou trampotou.
Ještě dobře, když se může zlobit; to už bojuje a jedná.
Vlastně nikdy si na nikoho a na nic nestěžuje. Neřekne: ten a ten mne zklamal, nedobře se ke mně zachoval, tak nebo onak mně ublížil. Nýbrž: ten v tom a v tom chybuje; v tom neb onom nemá pravdu; neinformoval se, vzal si takovou hloupost do hlavy, nedovede pozorovat to nebo to, a tomu podobně.
Všimněte si, jak rádi lidé dávají důraz na své já, když mluví o svých odpůrcích. T. G. M. nikdy.
*
Je bojovný, ale není výbušný; i jeho rozhořčení, je-li k němu důvod, v něm pracuje pomalu, uvážlivě, s vážením pro i contra. Je to celé procesní řízení, končící se verdiktem. Jeho hněv není citový; je to určitý poznatek, který má i míru i trvalost poznání.
*
Říká se o něm, že nemá valného smyslu pro humor. Není to správné. Směje se rád, a když už, tedy na celé kolo; zřídka se usměje, a to ještě spíš očima než ústy. Chybí-li mu co, je to normální dávka zlomyslnosti. Nehledá na lidech jejich směšné stránky a nedává je k lepšímu v jejich slabostech a škobrtnutích; vypravuje-li o někom komickou epizodu, tedy jen sám o sobě. A chybí mu jistá slovní nezávaznost, která si pohrává se slovními hříčkami a verbálními pointami. Slovo je věc vážná, nástroj myšlení a lidského styku; není to míč k pohazování a kejklířství.
*
Hraje se Beethoven, Smetana nebo jiná veliká hudba. V těch chvílích se jeho oči zastrou něčím vzdáleným, zapadnou v nepřítomnosti, a ještě dlouho potom je zamlklý a jaksi nepřítomný. Jako by v tu dobu mu byla nablízku, blíže než vše ostatní, hudební žena, se kterou šel životem.
Jinou hudbu poslouchá spíš motoricky; neauditivně; nevědomky přiznává rukou nebo nohou takt, a spustí-li muzika starou českou polku, má co dělat, aby nevyskočil a nezadupal v junáckém tanci, ruku nad hlavou a luskaje prsty.
*
Není založen příliš vizuálně; snad tu spolupůsobí jeho krátkozrakost, ale hlavně je příliš obrácen do sebe, než aby bez ustání reagoval na smyslové a hlavně zrakové dojmy. Nejraději má hodně široký a volný rozhled, který mu dává pocit volnosti; rád vidí veliké staré stromy, vůbec staré památky, a velké, kolektivní děje přírodní, jako nástup jara, letní zrání a barvy zlatého podzimu. Jednotlivostí si příliš nevšímá; a když, tedy obyčejně z intelektuálního zájmu, proč to je, jak to přijde, a s čím to souvisí.
Přestože je opticky spíše roztržitý a nevšímavý, chová silné sympatie nebo antipatie vizuální. Má velmi nerad věci zdobené, strojené a neúčelné. “Mně se auta nelíbila, pokud chtěla napodobit ekvipáže; ale teď už vypadají jako stroje, a to je na nich krásné.” Jako docent ve Vídni si nechal udělat nábytek z měkkého dříví podle vlastní hlavy.
“Tož to byla jen hladce ohoblovaná a sroubená prkna – mám hrozně nerad takové ty ciráty a cifrování.” Stejně nemá rád v parcích pravidelné záhony, stříhané keře, ronda a jiné takové kumšty. “To je samá scholastika,” říká s odporem.
Jeho osobní vkus se nejvíc zrcadlí v úpravách Pražského hradu. “To dá hodně práce,” praví, “předělat císařský hrad na hrad demokratický.” Můžete tam sledovat, v čem vidí ten styl demokracie; je to světlo, prostornost, přísná hladkost – a zvláštní důstojnost. A ovšem žádné ciráty, trety a zbytečnosti.
Masaryk ve fotografii 1931
NĚCO MÁLO O T. G. M.
Bůhvíproč si všichni malíři a sochaři vzali do hlavy ho zobrazovat v šosatém kabátě. Jakživ ho nenosí, leda když
130
jede v den své volby do sněmovny nebo když přijímá audienci vyslanců. Jak je rok dlouhý, nosí vysoké jezdecké boty, jezdecké kalhoty s koženým podsazením, kabát upjatý až po bradu a cosi jako ruskou furažku s drobnou červenobílou stužkou, šikmo připjatou; v jedné knoflíkové dírce uzounké stužky legií. Je to civil s jistou přísností uniformy; nebo pracovní halena s břitkostí sportovního střihu. Je to jeho vlastní, osobní fashion; a sedí mu dokonale. Vysoký, štíhlý, vzpřímený, zdá se ještě větší v tom upjatém kabátě a jaksi těžší v těch vysokých botách; těžko byste našli pro tento osobní odstín elegance jiné slovo než junáctví.
Jen v neděli nosí obyčejný civil, snad proto, že v neděli nejezdí na koni. A to už nevypadá jako stará a rovná sosna; zdá se subtilnější, starší a nehmotnější; řekli byste, že se pan prezident tentokrát převlékl za pana profesora.
*
Každý z nás má svá ustálená, zvyková gesta, o kterých ani nevíme. Jeho obvyklý, mechanický pohyb, zvláště když je zamyšlen, je, že se potahuje za knír. Je to pravý opak toho, čemu se říká kroutit si vousy; tahá je rovně dolů, spíš jako by jim bránil, aby se z nějaké svévole nezačaly kroutit samy. Krátce přistřižené vlasy bez jakéhokoliv účesu, kníry a brada narostlé tak, jak jim káže jejich vlastní zákon; nic uměle načesaného a nakrouceného. Tak říkajíc je mu až po poslední vlas cizí nějak opravovat a překrucovat přírodu; člověku stačí ji ovládat.
*
Jeho největší nedostatek: že špatně spává. Po takové probdělé noci bývá zamlklý, váhavější a uzavřenější; má zastřený hlas, oči, ze kterých se dívají všechny smutné zkušenosti dlouhého života, a zdá se být jaksi nesmírně vzdálen ve svém tichém zduchovění. V tu chvíli byste se báli se ho dotknout.
Ale zato čím je aktivnější, čím více je zapjat v samotné mele dne, čím bojovněji reaguje na věci a dějiny, tím je vám lidsky a téměř tělesně bližší.
*
Jedno z jeho nevyplněných přání: aby si mohl vyjít do ulic, podívat se na tváře lidí, zastavit se u knihkupců, u výkladních skříní, jet si tramvajkou, sednout si s přáteli v kavárně; a přitom mít privilej kohokoliv z nás, totiž nebýt pozorovánu a sledovánu a okukovánu. Nebo někdy se rozjet po vlasti, vidět lidi a města a nemuset prodělávat hlášení a vítání a špalíry a řeči. Dosud u nás nikdo nepamatoval na soukromí hlavy státu; ani úřady, ani občanský takt dosud nepřihlédly k nepotlačitelné potřebě volného pohybu a občanského soukromí.
Stalo se, že řekl vysokému úředníku: “Prosím vás, musí to být, aby všude, kam se hnu, bylo tolik četníků a strážníků? Vždyť by stejně tomu nemohli zabránit, kdyby se mně něco stalo!” “To my víme,” namítal úředník,
“ale ono to není kvůli vám, pane prezidente; to je kvůli nám, odpovědným úřadům...”
Jednou večer, za jeho pobytu na venkově, se rozezvonil na kostelní věži poplach a do oken udeřila záře požáru.
Každý z vás by tam běžel. Jen pan prezident zůstal stát nehnutě u okna. “Pojďte se tam podívat,” lákali ho bližní.
Zavrtěl hlavou: “To nejde. Lidé by koukali na mne, místo aby pomáhali.” A mávl rukou. “Co bych tam dělal?
Stejně by mne nenechali hasit!”
Lidové noviny 7. 3. 1931
HLAS MLUVÍCÍ
Na deskách His Master’s Voice vyšly nyní dva proslovy prezidenta Masaryka z jubilejního roku 28: proslov k dětem na hradním nádvoří a poselství k národu přednesené zástupcům parlamentu. Je to dokument, a zároveň něco víc než dokument: ten hlas vchází nyní do našeho soukromí a stává se jakousi osobní přítomností toho, jehož úkolem i právem bylo mluvit k národu a k budoucím dějinám; a je až překvapující slyšet ten hlas tak důvěrně a lidsky, pozorovat jeho váhání, jeho nosový témbr, jeho pomalé důrazy a tu a tam i jeho přeřeknutí; slyšet skoro dýchat a někdy odkašlávat přítomné, slyšet stříbrně odbíjet hodiny, které vpadly se svou připomínkou času právě do nejvážnějších slov státníka a myslitele zpovídajícího se v poselství k národu ze své veliké víry v demokracii. Zní to až podivně blízko a důtklivě, zejména ve třetím oddílu poselství, kdy prezidentův hlas mohutní do velikosti a – nikoli bez jistého významu – uvázne jen u slova “revoluce”, jako by se obával brát tak vážné slovo nadarmo. Ten kmetný hlas nás vždy bude nabádat, abychom promýšleli a znovu prožívali to, co nám svým poselstvím říká; ale už prvý poslech těch technicky dobrých desek, ten pocit údivu a skoro fyzické blízkosti je dojem nezvykle silný. Čs. červený kříž, v jehož prospěch byly desky vydány, si zaslouží dík za to, že umožnil nám i příštím časům naslouchat tomu silnému a zamyšlenému hlasu.
131
Lidové noviny 14. 11. 1931
VÁŠ MASARYK
Mluvte s kterýmkoliv vzdělaným cizincem, nejenom cestujícím u nás; dejte se do řeči s Němcem ze Stralsundu nebo se Skotem z Aberdeenu – sotva se s vámi domluví, že jste Čechoslovák, vyhrkne hned: “Aha, vy máte Masaryka.” Někdy ani nevědí o Praze, ale vědí o Masarykovi. “Váš Masaryk,” to říkají s jakýmsi nádechem závisti, jako by tím říkali: “Máte vy ale štěstí!”
Tedy tento fakt je sice znám, třebaže ne ve svém plném rozsahu; ale má své stránky, o kterých my sami málo uvažujeme. Především o Masarykovi ví každý vzdělanější člověk na světě, ačkoliv se o něm ve světovém tisku vlastně zřídkakdy píše. Málo se ukazuje světu, málokdy k sobě obrací aktuální pozornost; tak jako náš veřejný a státní život se k našemu velkému štěstí skoro nikdy nejeví světu v senzačním světle, stojí i náš prezident mimo shon denních zájmů světového tisku. Světová popularita Masarykova není aktuální, protože je trvalá; není v tom, že se o něm svět často doslýchá, nýbrž v tom, že Masarykova osobnost přešla s jakousi tichou samozřejmostí v samu zkušenost i samu obraznost vzdělaného světa. Ten cizinec, který nám říká “váš Masaryk”, neví toho o něm konkrétně mnoho, jako neví mnoho o Jiřím Washingtonovi. Masarykovo jméno je prostě kus duševního majetku světového. “Váš Masaryk” se bude říkat i za sto let, zatímco devět set devadesát devět státníků a vladařů z tisíce budou jen jmény pro historiky.
Ale to slovo “váš Masaryk” znamená ještě něco jiného: že v očích světa je Masaryk přisuzován celému národu a s ním skoro ztotožňován. Všimněme si, že té nebezpečné prestiže se dostává obyčejně jen absolutním diktátorům, kteří na svou osobu strhnou všechnu faktickou moc státu a národa; jen naprosto výjimečně se té obecné reprezentativnosti dostává státníkům v rámci demokracie. Uvažte, jak málokterým prezidentům republik náleží to slavné a veliké přisvojovací zájmeno. Neříká se nám “váš prezident”, nýbrž “váš Masaryk”. Musíme si uvědomit, jaké je to čestné epiteton pro Masaryka i pro nás.
Vůdce generací 1932
PRO VÁS, ŽENY
Pro vás, ženy, by 7. březen měl být svátkem obzvláštním; toho dne byste mohly nahlas nebo jen pro úlevu svého srdce říci nám druhým: Vy, vy všichni, vy manželé, bratři a synové, vy šéfové a kolegové a ostatní, kdo krčíváte rameny nad námi ženskými, kdo nám dáváte hruběji nebo jemněji najevo svou mužskou převahu, kdo s námi jednáte jako se slabšími a pošetilejšími – s vámi je o tom těžká řeč; ale dnes je den někoho mužnějšího, než je většina z vás, a ten by vás i nás mohl poučit o něčem jiném, co se nás žen týče.
Mohly byste říci: Jemu... i nám nejde a nešlo jen o rovnoprávnost ženy před zákonem, o hlasovací právo žen, o přístup na školy a úřady; i když v tom všem jako jeden z prvních zastával věc feminismu, byl to pro něj samozřejmý postulát lidské rovnosti a plnoprávnosti; stál na straně žen, tak jako vždy stával na straně těch, kteří byli brutalizováni kterýmkoli nadprávím, ať šlo o národy, třídy či konfese. Ale rovnost před zákonem není ještě rovnost v životě; zrovnoprávnění není ještě zhodnocení. Emancipace žen byla provedena (aspoň víceméně) jako vyrovnání právní; ale zdaleka ještě nebyla uskutečněna v životě jako vyrovnání mravní a duševní. A tady dvaaosmdesátiletý muž dává příklad vám mladším.
Bylo by možno v tom ohledu citovat Masarykovy články a knihy; ale dovolte mi citovat jeho soukromý život a jeho názory in camera caritatis. Můžete mu odporovat v čem chcete; bude se s vámi přít rozvážně a bez hněvu.
Ale zkuste říci něco tak drobet chlapsky podcenivého o ženách; vzplane okamžitě a odrazí vaše slova s prudkostí u něho málo obvyklou. Na každý takový projev mužské povýšenosti reaguje instinktivně a celou svou osobností; není to zdvořilost a rytířství; je to víra. “Ženy jsou lepší než muži, jsou čistší a slušnější.” Mluví se o rozvodech.
“Zjišťuju příčiny, pokud mám příležitost, a vidím, že skoro vždycky je vina na muži; a i když někdy je vinna žena –
i to, pane, záleží na mužích, co si z žen udělají.” Nedá na ženy dopustit; ale není v tom ani stínu galanterie nebo kavalírského patronizování; spíš je to jako úcta k mamince, k spolupracovnici, k člověku čistšímu a niternějšímu.
“Čtu ženské romány – je v nich víc prožití a moudrosti; čekám, že nám ženy dají ten pravý současný román.” Ano, řeknete mu, ale jsou obory, ve kterých ještě mnoho nedokázaly. Okamžitě vás přeruší: “Jen je nechte; až v tom budou pracovat tolik set let jako muži, pak teprve smíte posoudit, co dovedou a co ne.” Mluví se o malém zájmu žen v politice. “Tož to je chyba té politiky,” prohlásí určitě. “Vemte si, že ženy bývaly královnami – a nevládly o nic hůř než ti druzí potentáti.” A tak dále, mohl bych citovat bez konce; vždy se v něm cele ozve ta dokonalá přesvědčenost a pohotovost víry v ženství.
Nuže, víra tak plná a samozřejmá nemůže být výsledkem pouhého hloubání a mínění; je darem života, je zrozena prožitím. Muž, který tak krásně, s takovou důvěrou a velkodušností hledí k ženám, musí v sobě nést velikou a
132
jedinečnou zkušenost lásky. Láska je poslední slovo jeho mravní filozofie, láska k člověku je vůdčí motiv jeho filozofie politické; ale nežli se láska může stát ideou, musila naplnit život člověka. Hle, muž, který láskou k ženě vyzrál v lásku lidskou, který žil a tvořil srdcem. Hledejte muže či myslitele, který by vám, ženy, byl bližší.
Lidové noviny 6. 3. 1932
PAN PREZIDENT ODJÍŽDÍ Z TOPOĽČIANEK
Za ta léta si už obyvatelé toho posledního výběžku dolnoslovenské roviny na to zvykli, že jim s podzimem odjíždí jejich bělobradý host; přesto je to pro ně den jaksi slavnostní a teskný. Už s večerem se ve všech okénkách, i v těch nejchudších, zažíhají svíčky; dědina svítí všemi okny jako o večeru vzkříšení. Před každým domem čeká hlouček černých lidí – kroje toho kraje jsou černé; čekají mlčky a bez hnutí, až středem dědiny projede auto pana prezidenta. Už jede, muži mlčky smekají, ženičky maličko pochýlí hlavu; a celá dědina se dívá za panem prezidentem ozářenými okýnky. Je v tom velmi mnoho intimity a příchylnosti, důvěrného vztahu k představiteli státu a k státu samotnému: něco, co na Slovensku nebývalo, v čem už je nové Slovensko.
Lidové noviny 14. 10. 1932
PO DESÍTI LETECH
Uctivá vzpomínka, která se nese k hrobu paní Karly G. Masarykové, se nevztahuje k žádné hodnosti, k žádnému zůstavenému dílu; vztahuje se k ženě a k člověku, k ženě, která měla takový podíl na vnitřním utváření Masarykově, a k osobnosti, o níž muž formátu Masarykova říká s úctou a láskou: “Byla silnější než já.” Není zbytečno se ptát, byl-li by náš prezident tím, čím je, přerostl-li by tak své prostředí, byl-li by tak světově orientován a světově vyzrálý, kdyby nebylo této aristokratické, nadané, mravně veliké Američanky, jež se stala Češkou srdcem a osudem. Ani v době, kdy pro věc národa dal v sázku život své rodiny, nebyla mu láska k této ženě přítěží, nýbrž posilou; věděl, že je s ním svou duší a svým mravním souhlasem. I tento ženský osud je dějinné dílo; i ona spolubudovala náš stát, tím že utvářela mravní a politickou osobnost T. G. Masaryka. Kolik takových žen prošlo tichými kroky dějinami lidstva; my můžeme svou pamětí měřit toto skryté dílo, a proto krom májového kvítí pro ženu, jež milovala, skládáme na hrobeček v Lánech i vavřín národních hrdinů.
Lidové noviny 13. 5. 1933
T. G. M. A ČESKÝ SLOVNÍK
Před dvěma dny si v hovoru vzpomněl: “Četl jsem v novinách, že už brzo má vyjít nový slovník českého jazyka.
Chvála bohu! Snad se teď dočkám, že budu mít u psacího stolu příruční tezaurus naší řeči. Vždycky jsem se po takových věcech pídil. To víte, chodil jsem do německých škol, gymnázium v Brně bylo německé a studoval jsem na německé univerzitě ve Vídni – zkrátka nebyl jsem si svou češtinou jist. Když jsem začal psát, sehnal jsem si kdejaký jazykový brus a v těch jsem pořád listoval. A každé prázdniny jsem si svou češtinu ověřoval na řeči lidové. Já jsem vždycky myslel a podnes myslím slovácky, hodonským dialektem; spisovnou češtinu jsem poznával z nieritzovských a jiných takových knížek... Dnes je to lepší, dnes má každé české dítě českou školu.
Myslím, že když jsem jako školák v Brně chodil na politické schůze, bylo to také proto, abych slyšel mluvit česky.
Tolik lidí dnes káže o své lásce k národu, ale prosím vás, jakým nepěkným a nevzdělaným jazykem to kážou!
Říká se vlastenectví, a přitom nemáme pořádný a praktický slovník své vlastní řeči. Musí se dobře česky mluvit, aby se dobře česky myslelo. Takový dobrý slovník bude větší služba národu než mnoho takzvaných vlasteneckých hesel...”
Lidové noviny 7. 3. 1934
DVACÁTÝ ČTVRTÝ KVĚTEN
Praha 24. května
Nevystihli bychom vzácný a slavný význam tohoto 24. května, kdybychom v něm viděli jenom projev úcty a věrnosti k osobě prezidenta T. G. Masaryka. Pravda: Je to ojedinělý případ v politických dějinách demokracií, že týž muž je počtvrté volen za prvního občana republiky; že je volen bez protikandidáta a jednomyslně všemi stranami, pokud neodmítají samu existenci nebo politickou formu tohoto státu. O tom si nemusíme mnoho povídat: u nás není národním zvykem stlát komukoli na růžích nebo vavřínech, a Masaryk není mužem, který by procházel naším životem hladce a bez nárazu; dovršuje-li se jeho osud touto čtvrtou a nejslavnější volbou, je to už cosi jako apoteóza. Už není třeba pomníku, není třeba desek; žádný muž v dějinách světa neprošel branou tak triumfální, jako je cesta prezidenta Masaryka do čtvrtého funkčního údobí. Kdyby šlo jen o ten projev úcty k osobě, bylo by to svědectví o nás; svědectví, že jsme jako národ dozráli a dorostli k mužnému citu úcty. Ale
133
Masaryk nebyl volen jenom z úcty; byl volen, protože ho je třeba, protože ho potřebuje národ a stát. Dvacátý čtvrtý květen nepodává svědectví jen o samozřejmé vděčnosti národa, ale hlavně o muži v biblickém věku osmdesáti čtyř let, jehož zkušeností a rozhledu by republika těžko postrádala. Ve střízlivém uznání toho faktu je víc úcty než v sebenadšenějším dojetí.
Ale smysl toho volebního dne je jiný a historičtější. Tomáš Masaryk není jen osoba, byť obdařená zvláštním požehnáním ducha i osudu. Masaryk je princip. Masaryk je pro nás i pro celý vzdělaný svět ztělesněním určitých mravních a politických ideálů, kterým se říká demokracie. Tohoto dne a tohoto roku nebyl volen jenom Tomáš Masaryk: Byla znovu volena a slavnostně potvrzena demokracie, jejímž klasickým představitelem v očích celého světa je The Great Old Man of Europe. Nebyl volen jen on, “velký starý muž Evropy”, ale také demokracie, velký starý ideál Evropy. Naprostou a slavnou většinou Čechů, Slováků i našich národních menšin, z vůle všech pozitivních stran, většinou dotud nebývalou byl u nás znovu volen a potvrzen politický ideál demokratický. Stalo se to v době, kdy se mu na ten čas odzvonilo v tolika zemích. V Německu, v Rakousku, v Bulharsku. Všude kolem nás.
Právě ve vigilii dvacátého čtvrtého května se ztratil zase jeden stát z řady těch, kde lid ještě užívá občanské svobody a politických práv. V dějinách není náhod. Není náhoda, že právě v této době náš národ, všechny strany a národnosti našeho státu skládají ústy svého Masaryka, ústy nejpovolanějšími a nejzávažnějšími, novou přísahu na ústavu naší demokratické republiky. Tou ústavní formulí, pronesenou těmito ústy, odpovídá naprostá většina národa na to, co se děje kolem, a odpovídá slavně a přísežně. To už není naše interní věc: to je historická manifestace před celou Evropou. Vy tak, a my takto; vy jdete svými cestami, a my, jak vidíte, jsme se znovu rozhodli pro věc demokracie, děj se co děj. My Češi a Slováci, my sudetští Němci. Ostrůvek uprostřed Evropy.
Nebo snad boží bojovníci, opevnění spíš svou vírou než mocí. Není to poprvé v dějinách, kdy jsme se takto uzavřeli hradbou své víry proti všem. Jak říkal Antonín Švehla maličko před svou smrtí: “Jsme krajní bašta západní demokracie: to znamená, že musíme vydržet. My všichni jsme vojáci ve zbrani v přední linii...” Národ, který volí Masaryka za hlavu a jmenovatele svého státu, to nedělá ze žádné sentimentality, ví, že volí víc než osobu, že volí svou vlastní dějinnou cestu.
A v tom je ta zvláštní, podivná vážnost našeho dvacátého čtvrtého května: že jsme se navzájem našli v tak naprosté většině; že nás je víc na této jedné a společné straně než kdykoli předtím. Víc kolem Masaryka. Víc a těsněji kolem demokracie. A že nebylo vážného pokusu postavit proti principu, který je spojen se jménem Masarykovým, žádný jiný politický cíl. Ani to není náhoda, že proti Tomáši Masarykovi není při čtvrté volbě, po šestnácti letech vlády, vážného protikandidáta. Ukazuje to, že pro nás není jiné cesty a volby. Jmenujte to osud, Prozřetelnost nebo smysl dějin: není koho stavět proti Masarykovi, není u nás co kloudného postavit proti demokracii. Jediná a nevyhnutelná je cesta před námi, není žádné jiné na vybranou; tož je třeba jen statečnosti jít po ní až do konce, nezůstat stát a jít odhodlaně dál a kupředu. Čtvrtá a vrcholná volba T. G. Masaryka za hlavu státu zavazuje i jeho volitele; dává jim program, ukládá jim víc než společný zájem jednoho dne; hluboký a nesporný souhlas národa, který jim žehnal v den volby, je vzácný poklad, se kterým mají hospodařit na léta.
Volitelé hlavy státu, poslanci a senátoři Národního shromáždění, tentokrát jste opravdu mluvili hlasem lidu a byli jste jeho srdcem: nezmařte a nerozptylte politický kapitál, který je ve vaší shodě a shodě národa s vámi, ochraňujte jej, je ho třeba vám i nám.
Čtvrtá volba Tomáše G. Masaryka za prezidenta republiky byla samozřejmá a jedině možná; přesto právě nebo právě proto její význam je dějinný. Víme, kam jít, je-li před námi cesta jen jedna. Nebylo otázky, kdo bude zvolen; záleží jen na tom, pochopit a domyslet, co to znamená.
Lidové noviny 25. 5. 1934
V NEJBLIŽŠÍM OKOLÍ
Ta část Hradu, ve které žije pan prezident, je vždycky tichá; toho rána bylo tam ticho ještě znatelnější. Pan prezident, jako obyčejně, seděl už ráno ve své veliké pracovně, vystlané knihami od podlahy až ke stropu. Jen na římse knihovny jsou fotografie a obrázky jeho milých: Švehla, Havlíček, Tolstoj, Smetana... Právě tak trochu překonal nával indispozice; drobet přepadlejší než jindy, ale tím jemnější, ještě zduchovělejší, než býval, ale dobré barvy, přímý a pěkný jako vždy. Zajímá ho, co dělá Praha, jaká je tam dole nálada; a hned to hodnotí politicky: Vidět, že u nás má demokracie pevnou půdu. Švehla by měl radost z té sváteční nálady, míní návštěva.
Pan prezident zvážněl: “Chudák Švehla!” a hned mluví s uznáním o jeho nástupci, už je v politice, už by se dal do uvažování, jak a co bude dál; ale není pokdy, už se začíná zasedání Národního shromáždění ve Vladislavském sále. A pan prezident se obrací k svému psacímu stolu jako kteréhokoli jiného pracovního dne.
134
Lidové noviny 25. 5. 1934
MOMENTKY
Znak krále Vladislava. V čele Vladislavského sálu je veliké písmeno W a po jeho stranách znak český a uherský; neboť Vladislav byl králem zemí českých a uherských. Na jedné straně lev a na druhé – na druhé je vlastně viděti jen slovenský kříž; a tak volba československého prezidenta na historickém Hradě pražském se děla a bude i příště dít pod znakem českým a slovenským, jež jsou tu spojeny po staletí. Skutečnost dovede někdy být úžasně symbolická.
Předseda Malypetr, kterému náleží zvláštní zásluha za ideovou režii dnešního dne, byl rozechvělý, když vcházel k prezidentu Masarykovi, aby mu ohlásil výsledek voleb; ale zároveň na něm bylo vidět hluboké uspokojení. Neboť dobré dílo se podařilo; podařilo se jemu i národu.
První slova prezidentova, když mu byla hlášena volební čísla, prý byla věcná a suchá poznámka: “A kdo dal ty prázdné lístky?”
V zákulisí, tam kde galerie Vladislavského sálu souvisí s ostatním Hradem, je natlačen různý domácí lid; není vidět dolů, ale slyšet každé slovo: jak komunisté odříkávají sborem ne docela vyrovnaným své revoluční pensum (bis a pak už nic), jak mluví předseda Staněk, pak dlouhý šum; to je skrutinium. Pak dlouho nic, až předseda sněmovny jasně a výrazně hlásí výsledek volby. Potlesk. A pak dlouhé čekání na příjezd prezidentův. Potlesk a pak ticho téměř úzkostné, bylo by slyšet padnout špendlík. A tu je slyšet zastřený prezidentův hlas: “Slibuji na svou čest...,” přestávka, “...a na své svědomí...” Ta maličká přestávka, jež tak podtrhla slovo “svědomí”, byla snad to nejdramatičtější v celém aktu volby.
Lidové noviny 25. 5. 1934
PAN PREZIDENT
Včera jsme četli, že už nebude třeba dávat zprávy o zdravotním stavu pana prezidenta, protože doktoři ho považují za zotaveného. Spatřen a posouzen očima laika, je pan prezident, chvála bohu, už tak zdráv, jak ho potřebujeme. Maličko pohublý, s pravičkou zasunutou v černém pásku; štíhlý a rovný jako vždycky, s jasnýma, živýma, chytrýma očima, plnýma zájmu a účasti; zdravé barvy, osmahlý a zardělý z denních procházek, téměř odpočatý. A jako vždycky, mluví o budoucnosti, uvažuje, co bude nutno dělat v politice a ve výchově příštích generací; jako vždycky reaguje na všechny přítomné děje nejen pozorným zájmem, ale s neochablou citovou bezprostředností, s hněvem i sympatií, důvěrou i povzbuzením. Už je zase naplno zapřažen ve své práci a nadto ponořen do literatury, jako vždycky býval; teď je na řadě znovu ruská literatura, Turgeněv, který “má pořád ještě co říci”.
Ještě si vzpomene na své stonání, ale mávne rukou: “Smažme to!” a skoro s podivem podotýká: “Přes to všecko se necítím starý.” Tak je to tedy v pořádku.
Lidové noviny 28. 11. 1934
PAN PREZIDENT NYNÍ
Pravda, je trochu pohublý v tváři, ale je to pořád ta pevná, suchá tvář dobré barvy a živého výrazu; hlavně oči zase mají svou starou pronikavost pohledu – “už zase to jsou ty oči,” řekl jeden z jeho doktorů, “před kterými by se člověk styděl, kdyby měl co skrývat.” Pravá ruka si musí ještě chvílemi odpočívat, zasunuta mezi knoflíky kabátu. Také oči se dosud nesmějí namáhat, a proto se ze starého čtenáře stal pozorný posluchač; nechá si předčítat noviny, ale také těžší věci, jako jsou učené knihy Troeltschovy; a ovšem i romány – bez těch by snad ani nemohl být živ. Diskutuje živě o Drnákově knize, zajímá ho, kdo je autor. Ale nejvíc ho zajímá politika, ta naše i ta světová; pořád myslí do budoucnosti, kombinuje, odhaduje a snaží se předvídat. A dívá se dopředu s neotřesenou důvěrou a trpělivým optimismem; nemoc těla, která se ho loni dotkla, nezměnila nic na jasné pevnosti jeho mysli. Ještě víc než dosud je soustředěn do sebe, “špekuluje”, jak tomu říká – a věří. Pořád neskonale silnější a mužnější než tisíce a milióny malověrných, kteří běhají po světě.
Lidové noviny 7. 3. 1935
ODCHÁZÍ, ALE NEPOMÍJÍ
Nebudem zapírat, že první citové hnutí, které v nás vyvolala zpráva o rezignaci T. G. Masaryka na nejvyšší úřad našeho státu, byl pocit hluboké úlevy. Nikdo z nás nesčíslných se nemusí stydět říci, že Masaryka miluje; vztah většiny našich občanů k prvnímu prezidentovi už dávno překročil jakoukoliv konvenčnost; naše úcta k němu je znásobena láskou horoucí. Po měsíce nám bylo úzko a strašno, když jsme viděli, jak jeho organismus přece
135
jenom už křehký, jeho krásná fyzis přece jenom už věkem nalomená nese dál a dál hrozné riziko, že se dolomí pod tíhou povinností a starostí, jež s sebou nese úřad hlavy státu. Prostě báli jsme se o něho, jako bychom se báli o život vlastního otce; a nyní si říkáme, bože, aspoň ho máme ochráněného před neklidem a tíživou odpovědností, kterou musel nést; my ho potřebujeme, aby žil; pokud bude žít, budeme ho všichni mít ve svém čele; odchází, aby nám vydržel déle. Jistota, kterou máme v Masarykovi, nám bude bohdá uchována ještě po mnoho let – a bůhví že to budou léta, kdy nám jeho duch a jeho mravní autorita budou ještě tuze potřebny.
To tedy je to první, nač myslíme nad osudovou zprávou dnešního dne. A hned s tím si říkáme: Budeme přece jen opuštěni, když už nebudeme cítit jeho vedoucí ruku. Je to hrozná škoda, je to ztráta ničím a nikým nenahraditelná.
Čím nám byl ve svém prezidentském úřadu, to dnes ani nedovedeme pověděti. Říkali jsme mu mezi sebou Starý pán a měli jsme dobrý a hluboký pocit, že tam nahoře je někdo jako otec, někdo osvícený moudrostí a věkem přímo nadpřirozeným, někdo zjasněný a téměř svatý; naše demokracie jím byla posvěcena a náš malý stát nobilizován v očích celého světa. Nebyla to jen naše důvěra a úcta, která obestírala tuto nádhernou a vznešenou postavu; opravdu celý svět ctí našeho prezidenta jako málokterého z vladařů; říkalo se mu ve světě Great Old Man of Europe, a ta jeho sláva a mravní důstojenství pozlacovaly i náš stát a národ. V jeho rukou byla moc vyšší, než jakou propůjčuje žezlo nebo meč; nyní z vlastního rozhodnutí skládá ze svých starých dlaní neviditelný odznak této moci, a činí to prostým, nepatetickým gestem, jako činil všechno ve svém životě. Díváme se na to se sevřeným hrdlem, zdrceni úctou k té svrchovanosti ducha a jasné vůli, s nimiž na samém vrcholu své lidské slávy a výsosti odchází veliký kmet dobrovolně do ústraní. Budeme ještě dlouho měřit, na jaké velikosti a cti jsme my všichni, náš národ i stát, měli podíl za éry Masarykovy. Musíme si uvědomit, že s jeho rezignací i my rezignujeme na vysoký prerogativ, který nám propůjčovala osobnost našeho prvního prezidenta. Buďme si vědomi, co ztrácíme.
Budiž však tato ztráta sebetěžší: jedno neztratíme a nesmíme ztratit nikdy, a to je sám T. G. Masaryk, jeho duchovní vůdcovství, jeho státnický odkaz a politická tradice; rozum a vůle Tomáše Masaryka mohou a mají určovat dál naši dějinnou cestu. Ukázal nám ji jasně ve svých činech, slovech i myšlenkách. Bude s námi, pokud my budeme s ním. Neopustí nás, pokud my nezradíme jeho linii. Nemusíme na ní trvat z vděčnosti ani z piety (to ponechme svým srdcím), ale proto, že Masarykova koncepce našeho státu a naší politiky se ukázala tak zdravou, tak prozíravou a dějinně úspěšnou jako žádná jiná. Osud byl k nám tajemně milostivý už v tom, že dopřál našemu prvnímu prezidentovi dost dlouhou dobu, abychom se od něho naučili, jak jednat, jak myslet a jak pamatovat na budoucnost. Teď záleží na nás všech, aby se z Tomáše Masaryka neztratilo nic ani v příštích letech, kdy on sám bude ještě pozornýma očima sledovat naše cesty, ani v době, kdy my, dnešní lidé, odevzdáme dalším generacím osud národa. Masarykův prezidentský úřad ve smyslu duchovním bude trvat déle než život jeho i náš.
*
Drahý pane prezidente, naprosto se s vámi neloučíme tohoto dne, kdy skládáte úřad volené hlavy státu. Máme spíše bezpečný pocit, že z vlastního rozhodnutí nastupujete jiné veliké oficium, k němuž ani nebylo třeba volby: tak je samozřejmé. Budete s námi dále jako hlava duchovní, jako nejvyšší mravní autorita, trvalý příklad a dějinný vůdce; tento váš výsostný úřad je nesložitelný a trvalý. Dnes vám děkujeme a žehnáme za vše, co jste během svého voleného úřadu vykonal pro dobro našeho státu a pro naplnění naší demokracie; ale vaše dílo není ještě dokonáno a bude třeba dalších generací, aby je nesly dál. Už ne prezident, ústavní hlava státu a první občan republiky, ale člověk, myslitel a státník Masaryk přijmiž od nás ujištění: že půjdeme za ním dál. Už ne první občane, ale občane nejdražší a nejpříkladnější, vítáme vás mezi nás – a kdybychom hledali v knize, jež vám je nade všechny, verš vystihující tesknotu i důvěrnost této chvíle, byla by to – pokud smíme posvátná slova přenášet na život nás lidí – věta soumračné krásy: Pane, zůstaň s námi, neb den se nachýlil.
Lidové noviny 15. 12. 1935
SVÁTEK
I když se ten den nestal svátkem státním, zůstává dnem zasvěceným; není třeba ani praporů, aby sedmý březen měl pro nás kouzlo slavnostní. Loni to byl ještě prezident republiky; letos mu říkáme “náš pan prezident”, což je hodnost nejvzácnější, neboť je založena jenom na lásce a osobní úctě. Letos poprvé slaví T. G. Masaryk své narozeniny jako skutečný patriarcha národa; zdravíme-li ho, není to už odvozeno z občanské povinnosti, nýbrž tryská to jenom z citového vztahu, jakých bývá mezi lidmi málo; tak je samozřejmý a jasný, tak je uctivý a srdečný. Ještě loni by nám to jaksi nešlo z úst nebo z pera: že bychom ho chtěli vidět, pohladit ho, ruku mu podat a říci mu něco, co dovedeme říci jenom těm nejbližším a nejdražším. Ten sedmý březen je nám příležitostí, abychom si uvědomili, že teď máme k němu lidsky ještě blíž. Teprve teď, vzpomínajíce na něho a šeptajíce tichý pozdrav, prožíváme naplno ten poměr přímo synovský, jenž dříve byl víceméně výsadou jeho hochů-legionářů. Je
136
víc náš. Je cele náš. Není to o nic méně slavné, že jeho den je rodinným svátkem nás všech, než kdyby byl svátkem státním.
Lidové noviny 7. 3. 1936
T. G. M.
A přese vše, co nás trápí nebo znepokojuje, si to můžeme říci: Šťastný národ, kterému osud dopřál takové lidi, šťastný věk, který pro všechny časy zůstane ozářen zlatou legendou jejich jmen. Prožili jsme dobré i těžké dny, ale tím si můžeme být jisti, že se budoucí věky budou na naše údobí ohlížet se stejnou závistí a nostalgií, jako my jsme se ohlížívali na dobu Jiříkovu nebo Karla Čtvrtého. Jistě i tehdy byly trampoty a zlosti; byli škodní, draví a nevěrní lidé, i tehdy se strádalo nebo křivdilo, život a svět nebyl rájem ani tehdy; ale ty doby přesto zůstanou pro všechny věky označeny krásou a velikostí svého jmenovatele; tkví na nich zvláštní třpyt cti a dobroty, zralosti a pohody, který je nepřestane obestírat, pokud se náš národ bude ohlížet po své minulosti.
Čím víc se postava Masarykova uzavírá ve svém kmetském zátiší, tím jasněji si uvědomujeme, jak hluboce a trvale je náš věk označen jeho jménem. Ustoupilo všechno malicherné a svárlivé, co musí každý veřejně činný člověk překračovat v plnosti své práce; zůstává jen muž, jeho dílo a jeho myšlení už v tom dějinném očištění, jež skutečné velikosti dává historický odstup. Dnes víme lépe než před deseti nebo patnácti lety, že jsme věkem Masarykovým. Jen maličko času uplynulo od abdikace T. G. Masaryka; ale byly to měsíce, které svým dějinným napětím a nakupením světových konfliktů se vyrovnaly dlouhým letům; těch nemnoho měsíců stačí na historický odstup, abychom znovu vážili prezidenta, který odešel, aby svou práci a své cíle svěřil mladším a výkonnějším rukám. A tu znovu a ještě zřetelněji vidíme, jaká to byla dobrá práce a jaké to jsou spolehlivé a velkodušné cíle.
Zjevuje se nám ve větších obrysech velikost stavby, v níž podle plánů starého mistra pokračuje mladší vůdce díla.
Je pravda, že se na ní pracuje rychleji a s tvrdě zahryznutým úsilím; ale právě v tom zvýšeném tempu se tím určitěji rýsuje prvotní stavební plán. Ať je to obrana vlasti, ať je to hájení naší demokracie nebo vyrovnání s našimi menšinami, to vše je už pozitivní a praktický odkaz prvního prezidenta; nebylo v čem měniti politiku našeho národa a státu, pokud ji ústava vkládá do rukou našich prezidentů. Era Masarykova pokračuje i po jeho ústupu do soukromí.
Je to snad jedinečný případ v politických dějinách světa, že odstoupivší hlava státu nejenom svým politickým odkazem, ale činnou účastí své rady a zkušenosti spolupůsobí dál na osudech svého národa. Je v tom tak hluboká politická kontinuita, že takové nedosáhly ani staré monarchie se svou dynastickou nepřetržitostí. Můžeme to vyjádřit lidovým pocitem, že prezident Osvoboditel ještě spoluhospodaří na našem národním gruntu jako moudrý výměnkář vedle mladého hospodáře. I když to není zcela přesné vyjádření toho, čím je nám Masaryk dnes, vystihuje to krásnou a vzácnou politickou pohodu, kterou nám závidí demokratičtí lidé celého světa. Nádherná Masarykova cesta životem se uzavírá tímto harmonickým akordem, jenž názorně předjímá trvalost Masarykova poslání: jako nás vede dál po dokončení svého úřadu, bude nám vůdcem i po dokonání svého údělu pozemského.
Važme si toho hlubokého akordu, do něhož vústil Masarykův tvořivý a příkladný život, a přejme jemu i nám všem, aby zněl ještě dlouho a doprovodil nás do dob jasnějších.
Lidové noviny 7. 3. 1937
* * *
DNES VYDECHL NAPOSLED TOMÁŠ GARRIGUE Masaryk, Osvoboditel, duchovní tvůrce a první prezident Republiky československé. Tím se uzavírá věčným mírem jeho tříletý boj se smrtí, boj, ve kterém tělo lidské není nikdy konečným vítězem. I tuto smrt musíme přijmout s odevzdaností a pokorou.Zemřel stařec v plnosti života, muž v plnosti cti a vladař v plnosti lásky. Taková smrt není než naplněním.
I v tuto chvíli smutku věřme a doufejme, občané Republiky československé, celou Masarykovou vírou v nesmrtelnost lidské duše a božský řád věcí, že T. G. MASARYK SE DÍVÁ NA NÁS DÁL.
Lidové noviny 14. 9. 1937
VĚČNÝ MASARYK
Všechno dějinné, ať jsou to činy sebevětší, zůstává časné; samy dějiny se mění dějinami, skutkové zapadají nebo rostou podle svých následků nebo v paměti lidské; jediné neměnné, jediné nad čas a nepřehodnotitelné je, jakým byl člověk člověkem, jakou byl duší. Dějinný Masaryk poroste, pokud národ československý bude mít štěstí a úkol žít a tvořit své vlastní dějiny; ale vedle Masaryka dějinného stojí a musí nám stát Masaryk věčný, duch duše, člověk, osobnost – jmenujte to jakkoliv; je to právě to nesmírně lidské, co smrtí zaniká, a přece jediné je nad čas.
137
Pro všechny věky jsme, jací jsme, a všechny převraty dějin nemohou změnit nic na tom, co se v nás nazývá duše.
Moudrost, duševní velikost, vysoká a přísná mravnost, ano, to všechno je pravda; ale bylo v něm ještě něco nad to, něco vzácnějšího a půvabnějšího, něco jako zvláštní a nevýslovná milost; snad to bylo to, čemu bychom jazykem poněkud dětským řekli svatost. Bylo to něco neskonale prostého a téměř naivního, byla to taková samozřejmá ryzost, neporušitelná vnitřní čistota a bezděčná, skoro plachá lidská důstojnost – byl to boží člověk.
Boží až do té prostoty; krajně pravdivý, ale bez netolerance, opravdový, ale bez pedanterie, cudný, ale plný lásky.
Byl tak naplněn tou milostí, že nic lidského ji nemohlo porušit; mohl být někdy rvavý, někdy tvrdý, nebo ne docela bezelstný, mohl si někdy pohovět a jindy se upnout v jednostrannost; ale pořád a i v tom zůstával člověkem svatým, mužem spravedlivým a prostým, v němž bylo jasno a nepochybno. Někdy byl jako veliký chrám, a jindy jako selská kaplička v polích, ale vždycky v něm sídlil Bůh.
Věřím, že veliké tajemství Masarykovy vnitřní krásy a velikosti byla jeho zbožnost. Nebojoval za víru, ani nehlásal víru, nýbrž přijal poslání lidštější; bojoval, protože věřil, hledal pravdu, protože věřil, konal skutky lidské a dějinné, protože byl naplněn vírou. V tom byla jeho jistota, jeho hrozná pevnost, jeho démantová neporušitelnost; skrze svou zbožnost věřil v člověka, miloval člověka a odpouštěl mu, ctil jeho důstojnost a uznával jeho svobodu.
Pravda, demokracie, humanita, všecko, co hledal i formuloval i konal, bylo u něho strašně hluboko zakotveno ve zbožné a posvěcující víře; ale i sám jeho život, vztah k lidem, práce i denní zájmy, vše bylo jako uloženo v rozměrech věčnosti a nesmírnosti. Pak mu, takto zakotvenému, pranic nevadilo být věcný a střízlivý, být chladně praktický nebo až dobrodružný ve své činné vůli. Někdy se jako filozof snažil zdůvodnit svou víru; ale ve skutečnosti víra zdůvodňovala v něm vše, jeho myšlení i jeho dějinné skutky. Nikdy nezapomeňme, že v základech našeho státu, pokud jej budoval Masaryk, nebyl žádný zázrak; bylo v nich něco víc; v základech našeho státu je Bůh.
My pamětníci, my vrstevníci vidíme v Masarykovi bojovnost i moudrost, krásu i velikost, klasický vzor muže a ducha; ale krásnější i hlubší bylo to, co on sám prožíval v sobě; byl to boží řád, dětská důvěra, veliká láska a nesmírná zkušenost, moudrost a jistota víry. Vše ostatní jsou veliké, zrovna nadlidské dějiny; ale muž, který je nesl, prožíval v sobě něco, co je zároveň krajní lidská pokora i hrdost: že je nástrojem v rukou božích.
Lidové noviny 14. 9. 1937
JEDINEC A DĚJINY
Nikdy se nerozhodne otázka, tvoří-li doba své vůdčí jedince podle svých potřeb, nebo určují-li velicí jedinci svou dobu a její děje. Vidíme jen, že v určitých velkých okamžicích dějin se vždy vynoří mocné a činné osobnosti, jež jsou v podivuhodné shodě s tím, čeho doba potřebuje. Jsou tu, jako by byli předem připraveni v klíně dějin na okamžik, pro který jsou předem rostlí. Ve chvíli, kdy poprvé říkáme, že první náš prezident byl, uvědomujeme si, že v něm ztrácíme takový div našich dějin.
To, co se zdálo nahodilé, odhaluje nám nyní svůj skrytý smysl. Nový pojem československého státu našel svou zázračnou reprezentaci v muži, jenž zrozen na pohraničí, Čech povahou a Slovák jazykem, byl živou syntézou obou národních větví. Dítě lidu, synek venkova – neboť lid a venkov doposud jsou vlastním kádrem našeho národního života – byl zároveň jeden z těch mála Čechů opravdu světových svým vzděláním i významem, svými cestami, svou prací filozofickou i politickou; byl světovým džentlmenem, reprezentativní postavou, jakých ve světě pořídku. Pozitivní racionalista, po této stránce představitel střízlivé povahy české, udržel v sobě oheň náboženského a mravního mysticismu slovanského. Vychovatel mladých lidí, stal se vychovatelem mladého národa. Typický, dokonalý intelekt, dal nám zároveň příklad muže činu. Žasneme dnes nad rozsahem těchto duševních a životních schopností, jež tak samozřejmě se pojily v jeho osobnosti; bylť právě šťastnou, výjimečnou syntézou národních rysů, jichž sepětí dějinné bylo třeba při zakládání našeho státu.
Je to veliké tajemství dějin a života, že se v rozhodné chvíli najde pravý muž na pravém místě, jako by byl předem určen sudbou, aby vyplnil své poslání. Není druhého Masaryka. Není druhého muže, který by svými schopnostmi a svým osudem byl dokonaleji určen k historickému poslání, jež dovršil Masaryk. Nikdo druhý nemá už té syntetické úplnosti. Je to, jako by celý život Masarykův byl jen připraven k tomu, aby v rozhodné chvíli stála tu hotově osobnost schopná nésti tak veliký úkol: učenec světového jména, řečník, politik, diplomat – vše, co se předtím zdálo odbočením z dráhy učitele a filozofa, došlo najednou svého skvělého zdůvodnění ex eventu; zdálo se nahodilé, že filozof Masaryk zabrousil do českých dějin, vrhl se do politických schůzí, pustil se ještě před válkou do diplomacie, jako by stále nemohl najíti své pravé dráhy; a zatím vidíme s úžasem, že všechno to bylo jaksi přípravou a soustředováním skrytých sil k definitivnímu poslání Masarykovu: být prvním revolučním a ústavním prezidentem státu, který se měl stvořiti jako právní a sociální útvar.
138
Není druhého Masaryka; dějiny pracují v jedincích. Nenahraditelná je ztráta, jež zasáhla celý národ. Ano, osiřeli jsme. Avšak věříme-li v dílo osudu – a k té víře dává nám právě život Masarykův důvod nejsilnější – pak ani nejhroznější lítost se nestane malomyslností. Masaryk, muž dějin, může nyní žít v nejširším okruhu, chcete-li, v nás všech; každý může v sobě uskutečňovati aspoň něco z Masarykova člověka; v demokratičnosti a světovosti, intelektu a víře, vědění a činnosti můžeme žíti Masarykovu syntézu, jež je největším úkolem našich přítomných dějin. Masarykovo poslání není skončeno; nuže, tedy do díla, každý na svém místě! Velikého a vyvoleného jedince může nahradit jen celek.
Lidové noviny 14. 9. 1937
POSLEDNÍ NÁVŠTĚVA
Cesta do Lán
V Praze od Hradčan k Bílé hoře už od rána stojí každých padesát kroků strážník a dál až do Lán každých sto, dvě stě metrů četník, v Jenči, Hostivicích, Unhošti kamióny s četníky, to už pro pořádkovou službu, až tudy pojede kondukt s pozůstatky drahého prezidenta. Všude v městečkách i vsích už stojí hloučky lidu ve svátečních šatech, jiní ještě ověšují na svých domcích černým flórem, co se dá; od Hradu pražského až do Lán se táhne jediná třída smutku.
Od Kamenných Žehrovic houstne na karlovarské silnici frekvence v jediný proud: pěší, cyklisté z vesnic, průvody školních dětí, auta s rozžatými světly, autobusy natlačené lidmi ve smutku. A všecko míří jedním směrem, k Lánům, k zámku, k zámecké bráně, střežené legionáři v ruských, francouzských i italských uniformách. Tam už na sta a sta metrů se táhne had čekajících lidí, trpělivě a mlčky přešlapujících, až krůček za krůčkem projdou zámeckou branou, parkem, portálem, vstupní halou přeplněnou věnci, schodištěm, hoření halou, kde pan prezident píval svou černou kávu a kde nyní je nastláno vadnoucích kytic a věnců, a pak mezi dvěma kladenskými sokoly, kteří bez hnutí stojí v pozoru s tasenými rapíry, do velkého bílého salónu, kde v černé rakvi je vidět bílou nepohnutou hlavu a známou jezdeckou čepičku, ležící na mrtvých prsou.
Ti, kteří vycházejí zadní parkovou fortnou, už nejdou v hustém řetězu; je to potrhaná, mlčící řádka s rudýma očima, která se ztrácí mezi nepřetržitým proudem těch, kteří teprve přicházejí a přijíždějí poklonit se té bílé, nyní tragicky přísné hlavě.
Veliký mrtvý
Leží přikryt po pás praporem, ruce klidně složeny podle těla, v šedých jezdeckých šatech, jež byly jeho oblekem nejmilejším. Na prsou leží jeho ruská furažka s šikmou červenobílou pentličkou, jak ji vždycky nosíval. Tvář slabě růžová, jako by spal; ale ten přísně zahnutý, zaostřený nos, vyklenutá víčka na zavřených očích – to už není on, jak jsme ho znali, přívětivě a chytře mrkajícího za svým skřipcem; je to jako socha svatého, tvář přísná, trpitelská a oslavená do klidu až mrazivého; je krásný, ale už něco cizího a dalekého, něco až barokně svatého a nadzemského prostoupilo tu lidskou a nám všem tak důvěrně známou tvář.
Naposled, naposled se podívat se srdcem sevřeným a napsat veliký kříž nad rakví. Sbohem, pane prezidente!
Kde dožil
V malém salónku pod obrazem Herberta Masaryka, na červené pohovce kytice růží. Tam sedával a rád naslouchal rozhlasu; tam poslouchal Schubertovu pátou symfonii (asi z Vratislavě) posledního večera, než nás poděsila zpráva o jeho novém onemocnění.
V jeho staré pracovně na psacím stole kytice růží; stěny kolem samé knihy, samé regály; zbývá tu jen místo pro několik obrazů. Je to podobizna Benešova, Švehlova a Beethovenova.
V jeho ložnici... Ano, především lůžko úmrtní. Prostý, skoro vojenský kavalec s vlněnou pokrývkou, polštářem ještě zmačkaným jeho hlavou, na nočním stolku bible. Pak ještě psací stůl, neboť zde v ložnici pracoval i jako úřadující prezident; čím starší byl, tím zaujímal míň místa, stačil mu už jediný pokoj pro spánek, práci i četbu; na stěnách zase regály s knihami a jeho pověstný holubník – registratura, do níž třídil své papíry, “aby je měl vždycky po ruce”. Na malém stolku poslední kniha, kterou mu předčítali až skoro do konce, tam, kde je zakládka; je to Heidenův Muž proti Evropě. Evropa, osud Evropy. To byl jeho poslední zájem.
Ještě jednou si zapamatovat to bílé, prázdné lůžko, a pak po špičkách ven... podle jeho kabátů a širokých klobouků, které ještě visí na věšáku, jako by měl jejich pán vyjet kočárem do líbezného podzimního kraje.
Ano, vyjede odtud dnes večer, ale ty klobouky už tu zůstanou.
139
Lidové noviny 17. 9. 1937
DROBNOSTI O VELKÉM PREZIDENTOVI
O ženách
Nesnesl, aby se o ženách obecně řeklo hrubé nebo podceňující slovo; to se hned rozčiloval. Neúcta k ženě mu náležela mezi věci, jež zahrnoval do pojmu “nevzdělanost”. Byl k ženám neskonale jemný a přitom zřetelně rozpačitý.
Někdy se stalo, že se už u stolu stočil hovor na politiku. Byla-li při tom dáma, která při tomto tématu upadla v mlčení, zarazil se Starý pán, popadl mísu s ovocem a postavil ji energicky před ni, aby se jaksi necítila vyřazena; načež se s úlevou vrhl do další politické debaty.
Diskrétnost
Nikdy se na nic neptal; a nikomu neukládal, co má dělat. Od nikoho nežádal, udělejte to a to; a přitom přetékal úkoly, které by rád viděl splněny. To bylo co chvíli, ať mluvil s kýmkoliv, že naznačoval: ta a ta práce by se měla udělat, bylo by jí zapotřebí. Stále hledal spolupracovníky, kteří by se k takovým úkolům přihlásili dobrovolně; nepřikazoval práci, nýbrž čekal, že se jí člověk chopí sám. Byl to vůdce, který vedl lidi vlákny nejhedvábnějšími: žádným poroučením, nýbrž diskrétním očekáváním, že vy druzí ukážete sami, co umíte. I v té diskrétnosti bylo velmi mnoho (a právě toho nejjemnějšího) z toho, čemu se říká demokracie.
Oblek
Nosil nejraději jezdecké boty. “To proto, že se s nimi nemusím šněrovat,” vysvětloval. “Natáhnu je, šup, a už jsem obut. Tak jako u nás na Slovácku sedláci: Mámo, podej mi čepici, ať se obleču!”
Zavrhl knoflíčky u rukávů košile. “Já nemám trpělivost se s tím zapínat.” Místo toho si vymyslel jakési složité manžety, jejichž cípy se prostě měly do sebe zasunout a držet. Pravda, měly, ale nedělaly to; stále se rozvíraly, a tak jeden z typických pohybů prezidenta Masaryka byl, že si pořád nějak rovnal a dával dohromady rukávy u košile.
Švehla
Jednou se někdo zmínil, jak dobře vypadá prezident Masaryk v bílých jezdeckých šatech.
“Že mu to nejlíp sluší?” vyhrkl Švehla oživeně. “Když jsem ho prvně viděl v bílém, řekl jsem hned Hůzovi (komorníkovi), aby mu dal ušít aspoň šest takových šatů. A aby mu je dával, kdy to jen půjde. Člověče, to je ohromná věc pro stát, když je prezident krásný!”
T. G. M. a jídlo
Že byl dokonale střídmý, je známo; jen silnou černou kávu měl rád, i když se na to doktoři mračili. “Nějakou neřest člověk musí mít,” bránil se.
Jednou si bral při obědě rýži a zasmál se. “Když jím rýži, připadám si jako slon.”
“Tato,” užasla jeho rodina, “copak ty jíš rýži nerad?”
“Nu, vlastně nerad,” přiznal se. A do svého dvaaosmdesátého roku to nikomu neřekl a jedl ji trpělivě téměř obden!
Návštěvy
Jednou z velikých a málo známých jeho prací pro stát bylo přijímání návštěv. Byl vlastně jediným velkým hostitelem cizinců, u kterých na tom úředně záleželo, a trpělivě, neúnavně a taktně je informoval o nás a získával nám jejich přátelství.
Nebyly to vždycky zajímavé návštěvy. Kdysi hostil po několik dní vynikající anglickou lady. Byla to výtečná dáma, ale až příliš obřadně uctivá k hlavě státu; nikdy nezačala hovor a na každou otázku odpovídala tak krátce a uctivě, jak jen bylo možno. Následkem toho celá tíha hovoru ležela jen na drahém Starém pánovi.
Konečně lady odjela a pan prezident ji doprovodil až k autu; pak ještě za ní kynul přátelsky rukou a obrátil se k svým českým bližním. “Tak vidíte,” oddechl si. “Všecko člověk předrží.”
Film
Rád, se skutečnou zálibou, si nechával dvakrát týdně promítat film. “Člověk při tom odpočne od myšlení,”
140
vysvětloval. “A potom, nevydržím už dlouho číst, bolí mě oči; pro mne je to náhrada za čtení.”
Ale bylo v tom něco víc; nejraději měl filmy, ve kterých se jezdí na koni, skáče do propasti a vůbec provozují divy tělesné síly a šikovnosti. Film uspokojoval nejvíc jeho junáckou zálibu v tělesné zdatnosti. Romány jsou víc duše; film je víc krásné a zdravé tělo. Ale to ještě byly zlaté doby němého filmu.
Ve hněvu
Pravda, měl často příležitost hněvat se, – ovšem jen tehdy, když potkal špatnou myšlenku nebo nedobrý skutek v politice nebo veřejném životě; jinak se nehněval snad nikdy, ale v těchto oborech mělo jeho rozhořčení své stupně. “Tož, naivita,” řekl s pokrčením ramen, když šlo o velikou chybu. Při chybě ještě větší se zachmuřil a poznamenal: “Taková nevzdělanost!” Ale když nad někým už udělal kříž, řekl: “Nepěkný člověk!”
Nikdy neřekl špatný nebo ničemný člověk; jeho nejostřejší slovo bylo právě to “nepěkný”, a pronášel je s výrazem, který už nebyl vážný, ale přímo smutný.
Odborníci
Byl u něho jednou na obědě zvěrolékařský odborník, asi kvůli starému junákovi Hektorovi. A pan prezident se toho dne nemohl odtrhnout od obvyklého hovoru při černé kávě.
“Mně se na něm líbilo,” řekl potom s gustem a povděkem, “s jakou znalostí mluvil o své věci. To mám rád.”
T. G. M. a zvířata
Je známo, jak míval pan prezident Masaryk rád svého starého koně Hektora; bylo to rozumné, a přitom hrdé zvíře, které se nedalo jen tak předhonit. Pan prezident ho vždycky před jízdou poplácal po šíji a podal mu kostku cukru.
“Proč mu dáváte odměnu před jízdou?” ptal se jednou host.
“To není odměna,” namítl pan prezident. “Ale já bych chtěl, aby se ten kůň na vyjížďku taky těšil.”
*
Jinak neměl k zvířatům příliš blízkého vztahu; vadil mu v tom až příliš vyvinutý smysl pro tělesnou čistotu. Nikdy neměl doma psa a dával najevo, že se to jaksi nepatří.
...Nicméně jednou byl přistižen, jak si hraje se štěnětem svých vnoučků; uvázal papírek na provázek a rozdováděl psisko, až bylo bez sebe blažeností. Ale to si myslel, že ho při tom nikdo nevidí.
Jednou večer seděl s českým hostem v topoľčianském parku, když se přivrtělo vesnické psisko a hned se lísalo k tomu hosti, protože v něm asi cítilo přítele. A tak host povídal dál a drbal přitom čokla mezi ušima.
Pan prezident se na to po očku podíval a zčistajasna vyhrkl anglicky: “You don’t know, if he is clean.” (Nevíte, je-li ten pes čistý.)
Byla to bezděčná a krásně naivní jemnost: patrně nechtěl, aby tomu ten psík rozuměl.
O koníčkách
“Dívám se, jak kouříte,” řekl jednou. “Myslím si, ze lidé nekouří jenom pro ten kouř, ale pro ten celý obřad: vyndat cigaretu, promnout, naklepat a zapálit, – to už je takový koníček.”
“Vy nemáte žádného koníčka?” ptal se host.
T. G. M. se zamyslil. “Míval jsem, rád jsem si špicoval tužky. Teď, když přijdu do práce, mám je vždycky předem ořezané. Tož to už nemohu,” řekl s lítostí a mávnul rukou.
Strážcové
Pravda, hlídala ho hradní stráž, jeden nebo dva strážníci v civilu a mimo užší okruh zámku četníci. Neviděl je rád; kde mohl, hleděl jim uniknout. Proto také bylo jeho strážcům nařízeno stát tak, aby je pokud možno Starý pán neviděl.
Proto, když někam šel nebo jel na procházku, bylo už z dálky vidět, jak chudáci četníci skáčou do nejbližšího křoví, ať to třeba byl šípkový keř nebo hloží. Teprve když pan prezident přešel, odvážili se zase na cestu.
“Proboha vás prosím,” řekl jednou panu kancléři, “proč mě vlastně hlídáte? Kdyby mě někdo chtěl střelit, tak mu ti lidé nemohou zabránit. Tak co!”
“To je pravda,” smál se pan kancléř. “Ale my to neděláme kvůli vám, pane prezidente. To je spíš kvůli úřadům,
141
aby se jim nic nevytýkalo, kdyby se snad nějaký takový blázen našel.”
Peníze
“Mně se na prezidentství nejvíc líbí, že s sebou nemusím nosit žádné peníze,” říkal. A skutečně neměl v kapse nikdy ani pěťák; v tom ohledu byl doslovně jako lilie polní. I stávalo se, že potkal na procházce babku nebo dědu v lese, zapletl se s nimi do řeči a shledal, že jsou chudáci; tu se bezradně podíval na společníka své procházky, nebo dokonce na svého rotmistra, který se nenápadně ubíral tímtéž směrem – nu, a byly z toho dloužky, které potom důvěrně vyřizovala prezidentova kancelář.
Jednou se přiznal, že ještě vůbec neviděl československé peníze; i podali mu hosté, co měli s sebou na mincích i bankovkách, aby se na ně mohl podívat. “Pěkné jsou,” pochvaloval pln zájmu; ale tisícikorunu nebo pětitisícku neviděl asi nikdy.
T. G. M. o své smrti
Když se lidé už po jeho osmdesátce divili jeho tělesné síle, smával se: “Já snad ani jen tak neumřu. Budou na to muset udělat zákon, že už smím umřít.”
Toho zákona by se byl T. G. M. nikdy nedočkal; ale přišel mu den, kdy naplnil svůj vlastní zákon.
Masarykova třináctka
Říkával: třináctka je mé šťastné datum. Bylo to třináctého září, kdy lékaři vzdali další boj, aby jeho srdce udrželi v chodu. Třináctého září se T. G. Masaryk – už nikým nezdržován – dal tiše na cestu na onen svět. Snad i to byl šťastný den pro toho velikého kmeta, i když pro nás ostatní jeden z nejsmutnějších.
Jemnost
Jednou jednomu člověku, který měl pana prezidenta rád, zemřel starý tatínek. Tak ten člověk jaksi čekal, že mu pan prezident vzkáže slovo účasti, ale nepřišlo nic. Inu, má asi jiné starosti.
Den po pohřbu najednou telefonuje Hrad: Jede k vám pan prezident. Za chvíli vystupoval z auta před zahrádkou, podal ruku a neřekl nic. Teprve za prahem silně pohladil toho člověka po rameně – nikdy to nedělal; bylo to víc, než kdyby řekl nevímco přátelského a povzbuzujícího.
Nepadlo ani slovo. Ten člověk plakal. A pan prezident chvilku mlčel, a najednou vyhrkl: “Tož vám povím, jaké mám plány pro nejbližší léta.”
To bylo místo slov účasti: projevit důvěru; a byla to účast nejkrásnější a nejmužnější.
Dekorace
Nosil vždy tři stužky v knoflíkové dírce kabátu.
“Jaké to jsou stužky?” ptal se ho jednou návštěvník.
“Ani nevím,” přiznal se pan prezident. “Ty mi tam dává Hůza.” (To byl jeho oddaný komorník.) I naklonil se generál Syrový blíž a hlásil: “Pane prezidente, ta jedna je legie, druhá je dohodová a ta třetí je od rumunské zásobovací služby.”
A tedy ještě jedna o panu Hůzovi. Když byla předposlední volba prezidentská, telefonoval v poslední chvíli předseda Švehla, jaké šaty bude mít pan prezident, aby si vzal stejné, až pro něho obřadně pojede. I přišel se tajemník na to zeptat pana prezidenta.
“Nu, jaké šaty,” děl pan prezident. “Hůza řekl, že si mám vzít žaket.”
Oheň
Měl rád ohně a ohníčky. Na výletech v Topoľčiankách, ať to bylo pod troskami Hrušova, v Karlově dolině, na Kruhu nebo na Pieskách, vždy pro něho zapálili vatru nebo jalovcový dýmník, a to se pan prezident díval do ohně, až klesal soumrak a poslední jiskry tančily ve tmě. “To je krása,” vydechl a mnul si staré oči.
Jednou v noci vypukl blízko Topoľčianek větší požár. Všechno obyvatelstvo zámku se tam rozjelo, jen pan prezident zůstal sám na balkóně a díval se na tu rudou záplavu.
“Vy tam nepojedete?” ptali se ho.
Mávl rukou. “Co bych tam dělal? Pomáhat při hašení by mě stejně nenechali – – Ještě bych je zdržoval.”
142
Cestičky
Chodil po parku vždy týmiž cestičkami, jež byly každého rána čistě uhrabány.
“Nechcete se jít podívat tamhle dál?” lákal ho jednou jeho host. “Krásně tam žloutne buk.”
Zavrtěl hlavou. “To by pak tu cestičku každého rána uhrabávali. Nač jim přidělávat práce!”
Jeho projevy
Ať se jeho úřady pro to nemrzí, ale bylo to tak. Měl před sebou jakýsi zájezd po vlasti s mnoha projevy.
“Měl bych si připravit, co povím,” zmínil se, “ale nemám tu ještě oficiální návrhy svých řečí.”
“Vy se jimi řídíte?” ptal se jeho host.
“To ne,” řekl Starý pán a zablýskal vesele očima. “Ale chci si nejdřív přečíst, co neřeknu.”
Věčně mladý
Ptal se ho někdo, proč zřídka vídá své staré přátele. Osmdesátiletý pokrčil maličko nosem. “Já vám to řeknu. Mně moc zestárli.”
Automobil
“Dřív jsem neměl auta rád,” řekl jednou. “Chtěla příliš vypadat jako kočár, ale bez koní. Stroj je krásný, když vypadá jako stroj. I v tom je pravdivost.”
Lidové noviny 19. 9. 1937
MASARYK VĚŘIL
Ještě ho vidíme zblízka. Ještě si vypočítáváme jednotlivě jeho činy, boje a zásluhy, to, co dokonal, i to, v čem zůstává příkladem a tradicí našemu národu. Ještě ho vidíme, jak žil mezi námi; představujeme si jeho rovnou, vysokou postavu v jezdeckých botách, jeho silné zuby, jeho pozorné a chytré oči; vidíme filozofa skloněného nad psacím stolem, starého pána, jenž podává ruku dětem, krásného jezdce v čele vojsk, moudrou a velebnou hlavu státu kráčející mezi špalíry lidu. Tak blízko je nám to všechno, jako by to včera bylo; právě v těchto dnech pohřebních si ještě naposledy a nejsilněji uvědomujeme jeho tělesnou přítomnost mezi námi.
A přece už teď, přímo před našima očima, ba přímo v našich srdcích, se nám mění v postavu legendární. Cítíme, jak v nás roste, jak přerůstá náš věk, jak přesilně a velice vzrůstá do budoucnosti. Budoucí pokolení budou nám všem závidět, že jsme byli vrstevníky Masarykovými; ale my můžeme budoucím věkům závidět tu heroickou a moudrou legendu, ve kterou se jim postupem věku kovově zhutní náš Masaryk. Náš věk, přátelé, bude slout věkem zlatým, protože byl věkem Masarykovým; i na nás padne něco z té požehnané a posvěcující záře, z té veliké slávy, jež bude navěky spočívat na tomto vyvoleném, božím. Buďme té cti před budoucími hodni, pokud nám všem bude vyměřeno přežít o píď času dobu Masarykovu.
Ale vedle činu a práce, kterou budou měřit dějiny, vedle svaté národní legendy, jež vyroste z naší lásky a úcty budoucích, je tu třetí Masaryk: už ne Osvoboditel a hlava státu, už ne vůdce národa a učitel lidských myslí, ale Masaryk jako jedinečný typ duchový. To už není Masaryk historický ani Masaryk legendární, nýbrž prostě sám Masaryk; neboť ani dějiny, ani posmrtná sláva nemohou nic měnit na tom, jaký kdo byl ve své duši. Podle skutků jsme souzeni a je souzen i on; ale nejen to, co konal, nýbrž to, jaký byl, je pravý člověk. Už bylo řečeno: Byl to boží člověk; byl boží milostí osudu, která na něm spočinula, ale ještě víc a hlouběji byl boží tím, že žil v Bohu.
Před tváří dějin Tomáš Garrigue Masaryk se zasloužil o stát; ale před tváří věčnosti činil něco prostšího: Tomáš Garrigue Masaryk věřil. Věřil prostou a krásnou vírou v Boha a boží řízení na zemi; věřil, že vše, co se děje, má svůj smysl a směřuje k dobrému; věřil v nesmrtelnost lidské duše a v každém člověku ctil rovnost a svobodu té nesmrtelné duše. Jeho demokracie a humanita, jeho usilování o světovost a mír, o svobodu a rovnost lidí, to vše prýštilo z jeho zbožného uznání nesmírné důstojnosti a hodnoty každé lidské duše. Politika mu byla jenom nástrojem; jeho cílem bylo sloužit božímu pořádku a lásce Ježíšově. Nehlásal víru, nýbrž podřídil jí svůj život. Jeho statečnost a jistota, jeho chytrost i rozum, jeho prostota, důvěřivost, optimismus i odvaha, všecko, co konal i myslil a oč usiloval, bylo nejhlouběji a neporušitelně zdůvodněno jeho pokornou vírou v boží řád světa. Miloval skrze víru, myslil skrze ni a jednal skrze víru; nebylo snad v našem národě člověka náboženštějšího od našich velkých reformátorů. Jaká je to úžasná kulturní syntéza. Byl to antický člověk a řecký platonik, jeden z posledních velikých dědiců antiky tělem i duší; byl to moderní, kritický, střízlivý duch vědeckého školení a mozku; ale ty dvě veliké evropské tradice sloučil v té nejvyšší: v prostotě a láskyplné věřivosti učedníka Ježíšova. V dnešní Evropě, kde vidíme ožívat dynamické síly nového pohanství, krve a hromadných pudů, představoval Masaryk bezděčně a
143
osudově typus téměř metafyzicky protichůdný: ztělesňoval antický individualismus, vědecký rozum v řízení světa a nade vším mravní ideál křesťanský. Náš malý, často i malověrný národ může být hrd na to, že dnešnímu světu dal tento jedinečný typus křesťanského politika, hrdiny a vladaře.
Nyní se nad jeho rakví skloní meče a prapory válečné; svěsí se naše hlavy a zastře se smutkem naše myšlení; jenom kříž se neskloní nad hrobem Masarykovým a rozepne svá ramena šíř, jako znamení celému světu a budoucím. A v tomto znamení zvítězil. V tomto znamení žil.
Lidové noviny 21. 9. 1937
NA HRADĚ
Praha 21. září
První nádvoří je po levé straně vroubeno cizími delegacemi. A až nečasovým typem diplomatických uniforem, chocholů a řádů. Vedle nich zlaté řetězy rektorů a děkanů vysokých škol československých, cylindry zemských prezidentů, primátorů a hodnostářů, červená, fialová a bílá solidea kléru, a potom nevelký zástup těch, kteří mívali bližší styk s drahou osobou našeho prvního prezidenta. Jsou to jeho přátelé z Prahy, Moravy i Slovenska, jeho osobní tajemníci i jeho stolníci, všichni, jichž přítomnost byla jako poslední intimní podání ruky na rozloučenou. Na druhé straně nádvoří čeká vláda a zákonodárné sbory. Uprostřed nad zářivým polem věnců, nad černým katafalkem prapory a ohromný černý baldachýn, občas burácející náhlým zadutím větru.
Úderem desáté zazní smuteční fanfára. Všichni strnuli v pozoru. Šest generálů vynáší rakev zastřenou státním praporem a kladou ji na katafalk.
Odbilo půl jedenácté hodiny, když prezident republiky dr. Beneš přednášel závěrečné věty svého smutečního projevu. Nárazy větru ke konci řeči prezidentovy zesílily a lomcovaly trámovím a dekorací smuteční brány.
Pěvecké sdružení pražských učitelů, řízené dirigentem profesorem Metodem Doležilem, seskupené v pravém rohu prvního nádvoří, předneslo smuteční sbory. Svatý Václave, vévodo české země, neslo se Hradem, a když dozněly všechny sloky tohoto starobylého chorálu národa, zpívalo sdružení chorál husitský, Ktož sú boží bojovníci.
Dozněl zpěv, hradní stráž na hradním nádvoří stála již v pozoru a dávala k poctě zbraň. Šest generálů, které provázel náčelník prezidentovy vojenské kanceláře, generál Bláha, vyzdvihlo zase rakev z katafalku před smuteční branou a odnesli ji na druhé hradní nádvoří, kde rakev byla uložena na připravenou dělovou lafetu.
Členové rodiny zvěčnělého prezidenta šli za rakví do Matyášovy brány, kde zůstali stát před hlavním schodištěm.
Rakev na lafetě byla z jejich místa viděti. Prezident republiky dr. Beneš prošel rovněž Matyášovou branou, pozdravil rodinu po zvěčnělém a odešel na druhé nádvoří do pohřebního průvodu. Členové rodiny prezidenta Masaryka odešli potom hlavním schodištěm do hlavních komnat a brána schodiště se uzavřela. Zazněly zase všechny svatovítské zvony. Z dálky hřímala děla a ozývaly se vojenské povely a o tři čtvrti na jedenáctou hodinu se pohřební průvod pohnul na cestu Prahou.
Lidové noviny 22. 9. 1937
NA LÁNSKÉM HŘBITOVĚ
Praha 21. září
Cestou do Lán
Jedeme tratí, kudy za chvíli pojede smuteční vlak. Poslyšte, byla to veliká zkušenost o českém lidu. Věřte, že je zbožný a schopný veliké, vděčné a překrásné lásky. Ta trať, vroubená desetitisíci lidí, byla toho svědectvím, na jaké se nezapomíná. Co péče, co pozornosti i neznámí venkovští lidé, kterým se říká drobný lid, vynaložili, aby se poklonili před velikostí jednoho člověka. To není drobný lid, to je lid veliký, neboť vážně a čistě ctí velikost.
Tisíce, tisíce lidí; babičky v šátcích, děti, strejci z dílen a polí. Sta aut, tisíce kol, lidé oblečeni v to nejlepší, co měli.
Božíhodové šaty, kroje, uniformy, odznaky; všichni ve špalíru, jejž nikdo ani nerovná, všichni s klobouky smeknutými div neklekají před vlakem, který jen předchází tu posvátnou rakev. Ti lidé nepřišli bůhvíco vidět, neboť tudy jen volně projede něco pod tříbarevným praporem a věncem vavřínovým; ti lidé se přišli mlčky poklonit muži a praporu nad srdcem hrdinovým. Hodiny a hodiny na mezích a zoraných polích čekal ten tichý uctivý špalír, měřící 40 km. Toto je svědectví, jež padá na váhu nejvíce. Už nemusíme mnoho mluvit o lásce národa. Viděli jsme ji.
Nádraží v Lánech
Pomalu, skoro velebně vplouvá nová, vysoká lokomotiva do nádraží vroubeného špalírem modrých železničářů.
Jen čtyři vozy se služebním vozem – ten prostřední veze domů starého muže, aby mohl konečně spat a aby se
144
sešel s tou, kterou miloval nejvíc, tak jak si to vždycky přál. “Ach, synku, synku, doma-li jsi, “ zpívá se chorál, jak si to také přál. Ano, je doma, stařičký synek, právě se vrací domů. “Tatíček se ptá, oral-li jsi –” Je-li Otec nebeský, nemusí se ani ptát, dooral-li tento moravský synek svou brázdu, byla dlouhá a hluboká. “Oral jsem, oral, ale málo,” odpovídá mu tento neúnavný synek, jako by toho ještě málo vykonal; ale polámalo se opotřebované kolečko křehkého lidského těla, a tož “dobrú noc” zpívá chorál tichnoucí píseň. Dobrou noc, pane prezidente, už zapadá slunce nad Strašecím, už vychází veliký měsíc nad Unhoští; už je konec cesty, pane prezidente. A vaše oblíbená píseň neměla pravdu. Ten rodný lán vlasti byl zkypřen dobře a může nést úrodu požehnanou. Doba se nachýlila, nad Lány je už večer; průvod se sune za rakví, zahalenou praporem – T. G. Masaryk nám všem jde naposledy v čele. Ne, naposledy to není: povede nás dál.
Na lánském hřbitově
Rakev se zvolna snáší níž do náručí země, oči, které na ní lpěly do posledního okamžiku, sledujíce ji s mrazením smutku a veleby, už nyní nic nevidí. Ach ano, je viděti: nad hrobem velikého mrtvého se sklání pracovitá a spolehlivá tvář prezidenta dra Edvarda Beneše, toho, kterého si Osvoboditel tak snažně vyžádal jako svého pokračovatele, prezident republiky posílá za posmrtnou schránkou svého velikého předchůdce červenou růži. I my všichni ostatní v této republice skloníme se nad tímto hrobem s červenou růžičkou věčné vzpomínky; prezident Beneš slíbil dnes za sebe a za nás za všechny, že budeme věrni odkazu prezidenta Osvoboditele. Nechť pokojně spí dnes v tom lánském hřbitůvku, nechť spokojeně spí ve své věčné památce. Jeho odkaz tu zůstane.
Lidové noviny 22. 9. 1937
MRTVÝ SE DÍVÁ
Prostora před Wilsonovým nádražím je prázdná a napjatě tichá. Kolem půl jedné se ticho přímo zhušťuje; nad Prahou houkají smuteční výstřely děl, ale jinak byste řekli, že město vymřelo krom těch čekajících vojáků a lidí v černém. Do toho cvakot kopyt a s taseným mečem tančí na tmavém koni důstojník v modré uniformě francouzského legionáře, krásný jako archanděl. Za ním detachement vojáků, legionářů a sokolů s rapíry, kteří v tichu zaujímají frontu proti nádraží. Pak nadjíždí dělová lafeta s rakví pokrytou státní vlajkou, k níž jsou připnuta lustra československých válečných medailí. Veliký vavřínový věnec od prezidenta republiky a nic víc. Pak projížděl prezident Masaryk naposledy Prahou. Jako voják. Prostě a bez parády, jak se sluší na hrdinu.
Nyní ta rakev na lafetě stojí sama na volném prostranství, tváří obrácená k sadům; po jedné straně rakve stojí jako na stráži prezident republiky, po druhé straně předseda vlády s předsedy obou sněmoven. Opět třeskla kopyta a do volného prostranství vjíždí na koni generál Syrový s černou šerpou přes prsa jako smuteční maršál; zdraví skloněnou šavlí rakev a hlavu státu; obrací ten klipec na pravém oku, který tak připomíná bratra Jana z Kalicha, jako smutný a mužný salut po svém prvním nejvyšším veliteli, který tady bude pod přehozeným praporem přijímat poslední přehlídku.
A nyní už suchým, jakoby křupajícím krokem tichého pochodu nastupuje vojsko. Prapor za praporem se sklání k zemi před rakví; meč po meči se obrací hrotem k zemi přísným a smutečním pozdravem; mladé tváře pod lesklými přílbami a bodáky se obracejí očima k rakvi, jež vykonává poslední přehlídku své armády. Dobře, hoši, dobře, vojáci! Teď by si Starý pán pohladil bílý knír a řekl by si: “Tož, dobré je to!” Neboť tento veliký pacifista zvlášť měl rád vojáky; a jeho stará, statečná duše by se potěšila vaším krásným salutem.
Prapory se zvedají a vlají znovu nad oddíly pluků, šavle blýskají ve slunci, křupající, ostrý krok mladé armády zachází a nastupuje pochod jaksi tlumenější. Jdou legie, jdou starší bratří z Ruska, z Francie a od Piavy, jde armáda historická, táhne beze zbraně, ale nesou na pleci něco víc než prapory a štyky, se kterými jsme je vítali před osmnácti lety; nesou nad sebou slávu a tradici vojska Masarykova. Už to nejsou jenom bratříci, ale tátové, a někdy dokonce důkladní dědové; jsou mezi nimi staří vousáči, jsou jako pokrytí starou měděnkou, ale ještě se vejdou do svých starých uniforem a ještě jejich krok je krok vojáků. Jen někdy se jejich řady maličko prohnou, to když se některý trochu déle podíval po té rakvi, kde bratr prezident přijímá poslední pozdrav od bratří vojáků.
Měl by radost Starý pán, kdyby se díval do těch až křečovitě stažených mužských tváří, jež ho zdravily aspoň očima, když už se nemohly naježit šavlemi a bodáky; vás by si všimnul, dědečku, kterému už bylo těžko držet krok a který přece jste nepolevil v pochodu, ráz dva, ráz dva; vás by si všimnul, těžké ruce legionářské, vás, vy pečlivě ošetřované uniformy hnědé, modré a zelené, vás, lidé dobrovolci, kteří tady defilujete naposledy před svým komandýrem. Bylo to trochu jako pochod fantómů. Byl to pochod revoluce. zasazený jako velká připomínka do nádherné defilující armády pevného a silného státu.
Skorem dvacet tisíc bratříků přešlo; a nyní opět nastupuje armáda mladých hochů s přílbami a bodáky; jdou tak, že prezident Beneš zvedá skloněnou hlavu, vláda, diplomati, všichni se narovnávají a div neluskají prsty do taktu:
145
taková je to krása. Skloněné šavle, pohled očí vpravo, a už zase přichází nový batalión; jde pěchota, jdou letci, nějakým lehčím krokem, jdou těžší pionýři; všichni se vytahují před Starým pánem, jako by ještě mohl kývnout spokojeně hlavou. A jde z toho defilé veliká jistota. Uzavřena jedna epocha našich dějin, ale můžeme jít do té další s přesilnou důvěrou, že se nedáme a že se nemusíme bát.
Nad hlavami burácejí ve vyrovnaných letkách stříbrošedá letadla a ztrácejí se někde za Žižkovem jako hustá mračna. Nastupuje jezdectvo, s rachotem se valí vojsko s těžkými kusy v poli pracující...
Mrtvý prezident přehlíží svou armádu, která mu vzdává poslední čest. Byl to veliký prezident. Je to krásná armáda.
Lidové noviny 23. 9. 1937
CESTA DEVÍTI HODIN
Hodina desátá
O hodině desáté byl uzavřen veliký čtverec na prvním nádvoří hradčanském; byl to jako ohromný cour d’honneur, vybudovaný z matyášské fronty a křídel starého Hradu pražského, z černých praporů, spuštěných vlajek, paláců Hradčanského náměstí, z živých front lidí. Byl-li Hrad čelem tohoto čestného dvora, tvořily jedno jeho křídlo zlatem se třpytící fraky, řády a chocholy diplomatů, uniformy vojenských přidělenců, zlaté řetězy hodnostářů, sutany a kappy kléru; zde stálo vše, co znamená moc a slávu pozemskou, co reprezentuje panovníky, státy, vlády, vojska, církve i úřady. Protilehlá, černá fronta, to byl náš vlastní stát ve své politické svrchovanosti; zde stála v pozoru vláda Republiky československé a obě sněmovny, zástupci vůle a suverenity lidu. Čtvrtou stranou tohoto čestného dvora, základnou toho monumentálního čtverce, byl lid sám, přepažující hutnou a nepřehlednou frontou Hradčanské náměstí. Dvůr je připraven; jen jeho střed byl ještě prázdný.
Nad polem věnců, nad malým černým katafalkem poplašeně mává obrovské smuteční křídlo; je to černý baldachýn, burácející a vysoko vzlétající v zářivém větru podzimním; státní vlajky a černé prapory šlehají a bijí do žerdí, lanoví skřípe, a tím víc je slyšet zvuk nejslavnější, jenž bude provázet celou tu poslední cestu; tím víc je slyšet to veliké, slavné ticho.
O hodině desáté se do toho mlčení zařízla kovová fanfára smuteční, veliký baldachýn se skoro vzedmul ve větru a šest generálů přináší na ramenou rakev, zastřenou státním praporem; je na něm připjata jen hrstička československých válečných medailí, jež bude i v hrobě ležet nad srdcem hrdinným. Zdá se ta rakev skoro malá na tak vysokého a rovného starce; kdyby tu stál, nezadal by si s dlouhým panem Blumem, s velikým panem de Lacroix a snad ani s britským vytáhlým panem Hadowem; jen rektor magnificus Karlova učení by musil sklonit hlavu, aby se podíval do těch chytrých šedivých očí za skly zlatého skřipce.
Čestný dvůr lidí a paláců stojí v pozoru a hlubokém tichu kolem té rakve pod trikolórou; jen prapory prudce tlukou v poryvech slunného větru. Po boku rakve stojí teď drobný pán s hlavou také už stříbrnou; vypadá až opuštěný v tak velikém prostranství. A prezident Beneš počíná pevně číst své smuteční poselství. Ano, stojíme nad rakví našeho nejdražšího mrtvého a díváme se na ten veliký, vyplněný život, život, jenž obsáhl skoro celé století a s ním tolik našeho národního úsilí, tolik sociálního vývoje a tolik politických změn a problémů v celém světě; a státník, sociolog, filozof Beneš jistě a jasně včleňuje toho velikého mrtvého a jeho dílo do dějinného rámce událostí a idejí. Nebyla to jenom řeč pohřební; bylo to změření Masarykova odkazu a vytyčení programu pro příští věky. Byl to za nás všechny politický slib, položený na tu rakev pod červenobělomodrým praporem; bylo to víc než všechny palmy a vavříny. Takový slib na takovém místě zavazuje.
Hodina jedenáctá
Rakev na lafetě se dává na cestu; opouští Hrad a vrací se cestou, kudy se ubíral život starého muže. Vrací se k domu, kde žil svůj krásný a věrný život rodinný, do ulic, kudy chodíval dlouhými kroky, k parlamentu, kde skládal svou přísahu na zákony republiky, ke Klementinu, kde učil mladé lidi myslit a hledat pravdu, k divadlu Smetanovu; vrací se k bratřím sokolům, kteří mu stojí posledním špalírem, k legionářským bratříkům, kteří ho nemohou provázet, vrací se k své mládeži, vrací se ke svému lidu, který vroubí ulice uctivou a ukázněnou bordurou. Vězte, že by se na to všechno díval potěšeně a pozorně, ne jako na slávu, která náleží jemu, nýbrž jako na věc, která něco znamená i pro vás. Dobré je to, myslil by si, a je v tom pokrok; vidět, že naši lidé mají smysl pro kázeň a pořádek. A že se všichni sešli, říkal by si, Čech Nečech, košile taková nebo maková, pán nepán – tož panečku, to něco je; už začínáme chápat, co je náš stát. – A měl by z vás všech Starý pán radost. Ne pro sebe.
Kvůli vám. Kvůli té demokracii, která byla vezena na lafetě děla, nikoliv na pohřeb, nýbrž k apoteóze.
146
Hodina dvanáctá
A vrací se k neznámému vojínu, vojín ze všech nejznámější. “To byla veliká věc,” říkával, “že jsme měli své vojáky a ukázali, že se dovedeme bít. A když jsme z našich hochů na Rusi mohli udělat korpus – to už jsem věděl, že máme vyhráno.” – Hlásím, bratře prezidente, tady je jeden z toho korpusu, nebo modrý vojáček od Terronu, nebo jeden z Doss’Alta, to je jedno: jaký je tvůj poslední rozkaz, bratře prezidente? – Nu, jaký rozkaz, řekl by Starý pán: “Vyřiď jim, že opravdu máme vyhráno. Byl jsem se právě podívat na náš lid, bráško, a říkám si, mnoho se už naučil; my dva už se nemusíme bát, že svou svobodu neudrží. Viděl jsem, že si váží demokracie a umí se sám ovládat.”
A rakev s hrstkou válečných medailí se dává na další cestu domů.
Hodina třináctá
Po pražských ulicích postupuje na lafetě děla rakev královská; ubírá se ulicemi, které raziti ráčil král Karel IV.
vzácné paměti; jede Národní třídou, kde bývaly hradby městské, ulicí druhdy Ovocnou a starým Koňským trhem.
Zlatým městem Karlovým projíždí naposled druhý Otec vlasti. Vítám tě, Tómo, řekl by ten, který slul Karel, vidíš, tady za mých časů bývala jen pole a něco chalup, a jaké je tu teď krásné město! Pojedu s tebou až ke Koňské bráně. Víš, my oba jsme byli dobří křesťané; tys byl mistrem vysokého učení, které jsem tehdy založil, a dobrým mistrem jsi byl lidu i scholárům. A my oba jsme, myslím, byli mistry učení ještě vyššího; neboť řídit tuto zemi a chránit ji před škodou ode všech sousedů, to stojí víc lámání hlavy než všecka učenost, viď? Počkej, Tómo, my dva tady u toho pomníku – svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím!
Hodina čtrnáctá
Starý nejvyšší velitel leží na lafetě děla, zakryt barvami státu; svou jezdeckou čepičku má na prsou a své válečné metály nad srdcem. Může to začít, hoši, komandýr čeká.
Meče se sklánějí, hlavy v přílbách se obracejí vpravo hleď, mladé kroky křupají, jako když zdravé, silné zuby chroustají tvrdý suchar. Všechny prapory, všechny korouhve, všechny standarty naší armády se sklánějí u nohou mrtvého velitele ve svrchovaném smutečním salutu. Jediné gesto, a je to nejvyšší pocta, kterou může vzdát člověku celý národ. Neboť tyto prapory se jindy nesmějí sklonit k zemi. Všechna krev národa stojí za tím, aby tyto korouhve zůstaly navěky vztyčeny.
A jaká jde za těmi prapory podivná armáda, nemá nad hlavou naježené štyky, nenese při lehkém kroku alpinů pažby na dlani, nejde bystrým pochodem gardistů. To bratři beze zbraně defilují před svým komandýrem: bratři, kteří jsou spíš už otci a dědy; bratři, jejichž těžší krok, jejichž příliš dlouhé vpravo hleď je parádou, jakou zřídkakdy přijímali nejvyšší velitelové. Prapor, zahalující rakev, povívá v jiskrném větru. To je vzkaz komandýrův, bratři legionáři. Prapor. Náš prapor. Živý prapor státu na prsou velitelových.
Hodina patnáctá
A starý nejvyšší velitel koná teď přehlídku armády ve zbrani. Jdou důstojníci všech regimentů. Jdou pluky všech zbraní. Jdou v naprostém tichu, jen tlumeny povel a kroky, kroky, kroky. Není krásnějšího tance než pochod armády. Bodáky ve stejném úhlu, ruce ve stejném rozmachu a kroky, kroky, kroky, jako by je stroj ukrajoval. Jako jeden člověk o tisíci kovových přílbách a tisíci puškách. Tančící krásní koně a tasené šavle blýskající v slunci.
Polní a hrubá děla s vojáčky stojícími nebo sedícími jako sochy. Pod blankytným nebem burácí mračno stříbrošedých letadel. Byla to vojenská paráda, jakou jsme ještě neviděli. Byla to radost i ve dni smutku.
Měl by tu teď sedět starý muž míru na svém Hektoru a dívat se na ten dobrý válečný stroj. Jistě by s gustem a pokojně mrkl na bratra Jana, který s klípcem na oku a šavlí v ruce stojí tam naproti. Jenže bratr Jan Syrový sklání hrot meče už jen před mrtvým vojevůdcem ducha.
Hodina šestnáctá
Tiše, téměř přízračně se sine černý železniční furgon s rakví, střeženou čtyřmi rotmistry hradní stráže, čtyřmi skoro zkamenělými vojáky; nikdo ani nedýchal. Tak němý a jako neskutečný byl ten odjezd.
Pravda, že neskutečný, neboť smuteční vlak se rozjížděl jakoby do jiného světa. Tam na venkově, na mezích a oranicích, ve staničkách a stanicích, na polních cestách a okrajích lesů, to už nebyla poslední cesta prvního prezidenta. Byl to spíš kondukt krále Ječmínka. Byl to průvod někoho nesmírně, zbožně a dětsky blízkého lidu.
Někoho, před kým se kleká. Někoho, koho chce každý uctít tím nejlepším a nejobřadnějším, co má. Babička svátečním salupem, havíř, hajný, železničář vyblýskaným krojem, všichni pobožným tichem, všichni svátečníma očima, všichni krásným a uctivým pořádkem: jako by i ta pole byla čerstvě zorána a celý kraj čistě umeten,
147
protože tudy pojede ten znejmilejší. Ty nekonečné, nepochopitelné venkovské špalíry už nepochovávaly hrdinu na dělové lafetě, nýbrž kohosi nekonečně lidovějšího. Dobrého krále. Někoho skoro pohádkového. Někoho, o kom se povídá dětem. T. G. Masaryk se hlouběji a hlouběji vrací domů, do vsi, do lidu, do národa.
Hodina sedmnáctá
A na nádraží do Lán se už navrací jako pan soused. Už si pro něho všichni přišli, přišli si hajní a železničáři, bratří sokolové z dědin, strejci a babičky, hasiči a samaritáni, sedláci a Kladeňáci, ti z křivoklátských lesů, ti z uhelné pánve, ti odtamtud, kde roste chmel, celý kraj, celý kus Čech si přišel pro něho. Tady už mu zazpívali tu jeho, aby se tu cítil doma; tady už si pomíchali, kam kdo patří podle kroje nebo spolku, kdo by na to myslel; my, lid babek, strejdů a dětí, jsme něco strašně jednolitého. My nejsme žádné ozdobné sochy, žádný špalír na podívanou; ale jsme naprosto skuteční, a jsme tady. Musíme být tady. Přivezli nám našeho pana prezidenta.
Hodina osmnáctá
Za rakví, vysoko plující na márách, za tím plajícím praporem červenobělomodrým postupuje tichý pohřební průvod. Rovná, rovná jako šňůra je lánská cesta; ve vlnách stoupá a klesá, a ve vlnách stoupá a sestupuje po té rovné cestě krátký průvod pohřební. Jako bychom měli jít bez konce za ním, pořád rovně a jako podle šňůry za ním; nahoru a dolů a pořád bez konce tím přehustým kordónem tichých tváří, očí, sepjatých rukou, pláčem zrudlých nosů. Kde se těch lidí nabere, vždyť už je to jako ve snu; jako ve snách půjdeme za tou plující rakví nahoru a dolů, rovně a bez ohybu, bezděčným pomalým pochodem, krok a krok, a pořád nebude konec těch tváří, té mlčící lidské kolonády. Nad Rynholcem rudě a zlatě zapadá slunce, jako přísná pyramida se tyčí halda lánské šachty, z táhlé vlny lesů se zvedá modravé šero; a mlčící průvod jde němým špalírem očí za tou červenobělomodrou rakví, jež pluje rovně kupředu. Nad Unhoští vychází obrovský zlatý měsíc v úplňku; samo nebe nebylo nikdy vesmírnější než tohoto dne. “Divné, když si chce člověk představit nekonečnost,” říkával Starý pán; nyní, ražena první hvězdou večerní, se otevírá ta nekonečnost dokořán; smuteční průvod, také už neskutečný a ustrnulý, postupuje rovnou, rovnou cestou mezi dvojitým lemem přízračných tváří za vznášející se rakví, na níž prapor svítí i do toho šera červeně, silně bíle a modře.
Hodina devatenáctá
Ještě poslední kordón ruských brášků, ještě poslední řad korouhví skloněných až po zem; a do vrat lánského hřbitůvku už nevchází rakev hlavy státu, velitele a filozofa, nýbrž tělo člověka, který byl manželem, otcem a pro mnohé laskavým přítelem. Nastává noc, na východě stoupá veliký měsíc. Tichý a nevelký zástup se rozestavuje kolem otevřené země, zástup tak uctivý, že jediný hrůbek lánského hřbitova nebyl pošlapán. Čtyři vojenské světlomety obracejí své kužele světla na rakev, stojící nad hrobem. Slyšte, nikdy snad nezazářily barvy našeho praporu strašněji a silněji než v tom šeru na lánském hřbitově; nikdy nebyla jeho bělost oslnivější, jeho červeň plamennější a jeho modř hlubší než tohoto večera. Ten státní prapor na rakvi žhnul svými barvami do tmy jako pochodeň.
Nebylo, nemohlo být řečí nad tímto hrobem; jen pár tichých slov z Ježíšova evangelia, jen Otče náš, jenž jsi na nebesích. Buď vůle Tvá. Syn mrtvého padá na kolena jako podťatý, tváře nejbližších jsou v záři světlometů přízračně bílé a překrásné a zástup se tiše modlí: “Neboť Tvé je království, Tvá je moc a sláva na věky věkův.”
Havíři se chápou popruhů, aby spustili tělo muže do země k jeho ženě. Teď se už nikdo nestydí; tváře mužů se zakrývají dlaněmi v černých rukavicích, je slyšet štkaní žen, paní Hana Benešová se lomí pláčem, prezident Beneš má najednou dětské, docela osiřelé dětské oči. Rakev pod planoucím státním praporem zapadá pomalu do země, ze tmy stoupá chorál: Kde domov můj.
Při hymně se nepláče. Ruce z tváří klesají do pozoru, syn mrtvého se zvedá jako voják, jen oči zavřeny, aby do nich nebylo vidět. “A to je ta krásná země” – Na temném nebi vrčí letadlo. “Země česká, domov můj.” Teď už rakev s T. G. Masarykem spočívá doma vedle rakve paní Charlotty. Tož pohov, přátelé. Už se smí plakat.
Poslední růže z lánské zahrady, růže za růží, řezavě rudé v záři reflektorů, padají do otevřeného hrobu; a někdy to malinko zazvoní, když měkká růže dopadne na hrstičku válečných medailí na státním praporu.
To byla hodina devatenáctá, poslední hodina cesty, cesty domů.
Lidové noviny 23. 9. 1937
* * *
PREZIDENT OSVOBODITEL MÁ VÁNOČNÍ STROMEK. Byl vztyčen této neděle a září stovkami svíček nad lánským hřbitovem; a jako každý řádný stromek vánoční, bude svítit až do svatých Tří králů. Vy všichni, kteří jste si s148
úctou myslívali na to, jak slaví vánoce náš drahý Starý pán, můžete nyní pobýt s ním u jeho stromku na Lánech.
Stačí zajet si tam, postát, povzpomínat a nechat tam malý dárek pro nejdražšího nebožtíka; ten dárek se rozdělí nejchudším dětem, těm dětem, o nichž T. G. M. kdysi řekl: “Vidím-li chudé dítě, vidím v tom dítěti celé lidstvo.”
Vánoční strom prezidenta Osvoboditele na Lánech je nejvzácnější ze všech stromů republiky, které dnes svítí po našich městech. Velcí i malí poutníci do Lán by si měli k své zbožné pouti vybrat právě tyto dny.
Lidové noviny 21. 12. 1937
T. G. M. A BUDOUCNOST
Bylo to jednou za plamenného zářijového dopoledne na polní cestě mezi vinicemi topoľčianskými; v modrém lupení révy brunátněly a zlátly těžké zrající hrozny nad ryšavou půdou pukající žárem. T. G. M. měl rád slunný úpal; díval se potěšeně do planoucího kraje a usmíval se přimhouřenýma očima.”Dnes v noci jsem nespal,”
zmínil se mimochodem. Nespavost, to bylo z jeho největších trápení.
“Tož na to jsem zvyklý. Dřív jsem čítal, když jsem nemohl usnout; ale teď se mi brzo unaví oči. Co dělám? Nu, přemýšlím. Nejvíc si představuju, jak bude svět vypadat za dvacet, za padesát, za sto let.”
“Jak tedy bude vypadat?”
“Nu, jak. To máte docela jednoduché: vyberte si z dnešku to, co je v něm dobrého, a rozvíjejte to dál. Nebo si vzpomeňte na něco, co se dá zdokonalit, a hleďte si představit, jak by to mělo být. To před sebou vidíte budoucnosti, o jej!”
“Myslíte, že budoucnost bude ve všem lepší a dokonalejší, než je náš svět?”
T. G. M. se maličko zamyslil. “Mohla by být. A v mnohém bude. Poslyšte, já jsem starý člověk a mnoho pamatuju.
Mnoho. A já vám řeknu, že přes všecko zlé je svět daleko lepší, než byl za mého mládí. Je pokrok. Žije se líp –
obecně. A to jsme teprve v začátcích. Vždyť se sotva sto let pracuje vědomě na pokroku, na hygieně, na sociálních opatřeních. Jen si považte, co se dá udělat za tisíce let! Vždyť máme na to tisíce a tisíce let před sebou!”
“Taky na války,” vyhrkl pochybovačně prezidentův průvodce.
Starý pán se skoro zamračil. “Třeba i na války,” řekl. “Ale copak po nich nebude zase budoucnost?”
Jindy šel rychle, dlouhými kroky po silnici vysoko nad Hrušovem; bylo jiskrné odpoledne po dešti, vzduch měl už břitkost podzimu a voněl vlhkým smrčím. T. G. M. mlčel a přemýšlel. Najednou se zastavil a řekl: “Tož pořád počítám, jak dlouho vydrží ti lidé, které dobře znám.”
“Proč?”
“Protože tak daleko vidím do budoucnosti. Řekněme, že vydrží dvacet let; ale já bych chtěl vidět ještě o nějakých deset, dvacet let dál. Padesát let republiky, to už by mi stačilo. Pak už se ničeho nebojím. Pak už se nám nemůže nic stát.”
“Myslíte, že do té doby bude v Evropě pokoj?”
Pokrčil rameny. “Já nemyslím na Evropu. Jistě nás taky do té doby pozná a bude nás potřebovat. Ale my sami potřebujeme padesáti let... Musíme se ještě učit; ale pak už to budeme umět... Pane, my jsme chytří. Za padesát let, to už přejde lidem svoboda do krve; ať si pak někdo na nás přijde, to budete koukat! Pořád na to myslím... a chtěl bych, abychom už byli o ten kus cesty dál.”
Tak řekněte, byl-li kdy na světě krásnější osud než tento: překročit osmdesátku a pořád ještě žít dopředu s očima nadějně upřenýma do budoucnosti.
Lidové noviny 6. 3. 1938
MASARYKOVY PRÁZDNINY
Každého roku se těšil na léto, neboť miloval zralý sluneční žár. Proto měl ze všech míst nejraději Topoľčianky s jejich zlatým, suchým podletím, s jejich otevřenými výhledy dolů na jih, do modrých rovin, s jejich těžkými hrozny a kukuřičnými palicemi; tady byly jeho pravé prázdniny. Tady měl svá zamilovaná místa, zříceniny Hrušova, Na pieskách, Karlovu dolinu, Na kruhu, U železné boudy, kam si zajížděl na svém Hektorovi nebo kočárem, taženým lipicánskými bělouši; tady měl své pikniky v přírodě, své vatry a jalovcové dýmníky, své vyhlídky do širého kraje, své podzimní slunko v besídce obrostlé pnoucími růžemi, své siesty pod starými kaštany, své oblíbené, slunné pěšiny v parku a svou cestu mezi vinicemi; jak často se tu zastavil a ukazoval do kraje dlouhou rukou, – bože,
149
jaká krása! Mimoto v hloubi srdce zůstal víc než napůl Slovákem; tady v slovenském kraji se cítil nejvíc doma v dobrém a přímo fyzickém smyslu slova.
Tož tady se víc než kdekoliv jinde oddával dobrým věcem života: rodině, knihám, hovoru, přírodě a pohybu; bral sice s sebou svou kancelář i svou literární práci, ale občas se rád nechal příležitostí přinutit k pohovu a hloubavému lenošení. Jeho pobyt v Topoľčiankách platil i oficiálně za prezidentské prázdniny; všichni premiérové i ministři učinili jaksi zvykem v té době neobtěžovat Starého pána žádnými úředními a politickými záležitostmi krom běžné, víceméně formální agendy. Bylo na něm pokaždé vidět, jak si oddychl procul negotiis; byl zase čtenářem, byl zase zamyšleným filozofem žasnoucím nad krásou světa a tajemností životních projevů, byl zase prostým věřícím oddaně spočívajícím ve veliké dlani boží.
Ale tato pohoda trvala jenom dvě nebo tři neděle; pak jím začal šít jakýsi neklid; vracel se intenzívněji k svým literárním pracím a víc než kdy jindy kul plány do budoucnosti; hovořil nebo čítal déle do noci a začal hůř spát.
Brzo bylo na něm pozorovat cosi jako skleslost; byl nemluvný a téměř smutný. Skoro vůbec nespal, ledaže bral prášky; ráno pak vycházel ven s kolmou vráskou mezi očima a unaveným obličejem.
“Zase jste nespal, že?”
Mávnul rukou a šel dlouhými kroky svou obvyklou pěšinou.
Nezabral na žádný hovor; usedl ve své besídce a zamyšleně si hladil kníry nebo se mlčky díval na své kostnaté ruce.
“Četl jsem právě v novinách to a to,” navazoval váhavě Pisatel. “Co o tom soudíte?”
Zvedl oči a pokrčil rameny. “Nevím. Nedostal jsem o tom zprávu.”
Nedostal zprávu: to byla ta bída. Nedali mu zprávu, protože šetřili jeho prázdnin a chtěli mu popřát plnost odpočinku. Ale jakmile Starý pán dopodrobna nevěděl, co se děje, začal si dělat starosti. Nebo se snad mrzel, že ho už považují za starce a chodí kolem jeho odpočinku jako po špičkách. Nedostal nic konkrétního a naléhavého, o čem by myslel a na čem by pracoval; měl asi pocit, že je kolem něho nějaká prázdnota, když tu nejsou žádné úkoly. Docela zřejmě se cítil nesvůj, jaksi vyřazený a opuštěný. Proto se tak roztržitě díval na své kostnaté ruce, jako starý, šikovný dělník, kterému přímo tělesně chybí jeho nástroje a jeho práce. A špatně spal; měl starosti o všechno a nemohl do ničeho zasáhnout. Nechtěl se nikoho ptát, nikoho nežádal o zprávy; byl na to příliš zdrželivý a jemný. Jenom zesmutněl a skoro zestaral: to bylo o každých prázdninách.
Ale pak s podzimkem se začala politická sezóna; to víte, obyčejně se nějak situace zadrhla, urodily se svízele, neklapalo to mezi partajemi; z Prahy přicházely raporty, přijel ten onen ministr, dojel premiér probrat s hlavou státu politické trampoty. Byly dlouhé porady v rohovém pokoji, a sotva položil lžíci, šlo to dál. “Tak na to myslím, Švehlo, že by se mělo udělat to a to.” Švehla obrátil oči ke stropu; nu, a ti ostatní se vytratili do jiného pokoje.
Teprve někdy k půlnoci vyšli ti dva, ještě ve dveřích se zastavili – “Tato, už je pozdě,” řekl někdo z rodiny; a Starý pán se skoro darebně smál všemi dlouhými zuby.
Ráno se objevil na své obvyklé pěšině, růžový a skoro bujný; přeskakoval příkopy a už zdaleka zvedal prst k čepici.
“Jak jste se dnes vyspal?”
“Gracias, dobře.”
Tak to chodilo o každých jeho prázdninách.
Lidové noviny 14. 9. 1938 (Z chystané knížky)
* * *
MÁ-LI PISATEL HOVORŮ S T. G. MASARYKEM (kterého pro větší stručnost a neosobnost budeme dále označovat prostě jako pana Pisatele) vylíčit, jak se seznámil s T. G. M., je nutno začít jistou oklikou, a sice vylíčením, jak to přišlo, že se s ním neseznámil dříve.První, co o Masarykovi slyšel jako klouček na malém městě, bylo, že profesor Masaryk kazí mládež; ale jelikož v pozdějších letech poznal mnoho lidí, kteří kazili mládež, nenechalo v něm ono mínění hlubších stop. Naopak dost brzo se ocitl mezi těmi, které Masaryk kazil; když tak v tercii, kvartě gymnázia měl své první konflikty se školou a hlavně katechetou, počal se horlivě kazit sám čtením protiklerikálních filipik tehdejšího Masarykova Času. Tehdy se scházeli studenti a sem tam nějaký dělník v jedné hradecké hospůdce a pěstovali poezii, volnomyšlenkářství, kácení model a jakýsi neurčitý anarchismus; debatovalo se o Masarykovi, socialismu, literatuře a náboženství,
150
Macharem a Sovou se překonával Vrchlický a vůbec se žilo, jak se tehdy říkalo, pokrokově. Pisatel se scházel v hradeckém semináři s mladým bohoslovcem, krajanem; byl to vášnivý ateista – později vystoupil z bohosloví, studoval filozofii a brzo zemřel; jinak to byl první přesvědčený masarykovec, jehož pan Pisatel poznal a kterého jaksi zbožňoval pro jeho kousavou a divokou útočnost. Tehdy praskla věc s tím tajným spolkem; bylo z toho vyšetřování, a pan Pisatel jako kvartán vyletěl z hradeckého gymnázia s ústním consiliem abeundi. “Já vám dám Masaryka, vy jeden ateisto,” oddechl si dobrák katecheta.
Nato se pan Pisatel dostal na gymnázium v Brně; i použil toho k tomu, že psával do jednoho pokrokového týdeníčku o černém klerikalismu, školním nevolnictví a jiných otázkách; to už jaksi náleží k pubertě. K tomu četl Masarykovu Sebevraždu a prožíval věčný názorový konflikt Starých a Mladých; Masaryk totiž patřil Mladým.
Nuže, uplynuly dva nebo tři roky, a pan Pisatel stál docela jinde. Byla v tom hlavně literatura a vůbec tehdejší umělecké hnutí; mladá generace od gruntu překonávala starý realismus, a kritické rubriky Času, jemuž se říkalo Masarykův orgán, představovaly asi tak zásadní opak toho, co chtěli a jak mysleli mladí, v našich očích to byla tribuna úzkoprsého, zastaralého, umělecky vyčpělého realismu, nadto ještě načichlého mravokárným kazatelstvím a kantorskou poučností. Vedle toho se přežíval filozofický pozitivismus; a Masaryk byl s celou tehdejší filozofickou fakultou považován za typ pravověrného pozitivismu. Tehdy tu byl vitalismus, Bergson, logický idealismus, filozofie hodnot, fenomenologie, počátky relativismu,– krátce, valila se na nás celá záplava nových a svůdných filozofických koncepcí; kampak na nás s oficiálním, suchým pozitivismem! A ještě ke všemu tu byli Masarykovi straníci, kteří po vlastech českých tepali zlořády a napravovali mravy jako noví Miličové a Waldhauserové; takový všemoudrý, abstinentní a kázavý druh lidí to byl. Prostě předválečná, poněkud bohémská a převážně francouzsky orientovaná generace si s Masarykem a hlavně s tím, co bylo kolem něho, nevěděla dost rady. Což o to, politicky se nám líbil; byl proti Rakousku, honil české maloměšťáctví a měl pochopení pro socialismus; ale politika tehdy neznamenala pro lidské myšlení a třídění tolik jako teď.
Pravda, jakmile Pisatel přešel na univerzitu, zapsal si hned Masarykovy přednášky; ale profesor Masaryk toho roku ani nezačal přednášet, byl zabrán svým poslancováním; vůbec ani v letech příštích nezahájil čtení, leda v jednom jediném semestru, kdy pan Pisatel jako z udělání byl zrovna v Berlíně nebo v Paříži. Ještě ke všemu se Pisatel ocitl v redakční skupině Přehledu; byli to většinou moudří a učení pánové, ale z nějakých ne dost jasných příčin potírali Masaryka. Snad to byl vliv profesora Mareše, který tehdy vedl své filozofické spory s Masarykem a Krejčím; Mareš nám byl do jisté míry bližší svým učením vitalistickým – zdá se skutečně, že vývoj ročníků předválečných se od Masaryka duchovně spíše odkláněl. Potom přišla celá ta historie s válkou, a Masaryk se svou zahraniční činností se nám stal osobou skoro mytickou.
Zkrátka takto se stalo, že Pisatel poprvé uviděl vlastníma očima T. G. Masaryka teprve toho dne, kdy vystupoval na Wilsonově nádraží z vlaku jako prezident republiky.
(Teprve hodně později Pisatel pochopil, jak málo znal Masaryka, když se na něm v prvním kvasu mladosti učil bouřliváctví a revoltě, a že ho stejně málo znal, když v něm viděl a odmítal učitele pozitivismu; pomalu shledal, že Masaryk je asi tak pravý opak toho, zač ho kdy považoval – ale to už byl sám v letech, kdy se přestával divit tomu, jak omylné je lidské mínění.)
Po válce si Pisatel ani nepomyslel, že by se kdy mohl setkat s prezidentem Masarykem; Masaryk, to byl pro něho jiný svět, svět vysoké politiky a vysokých funkcí, k nimž zachovával Pisatel uctivou vzdálenost. Po čtyřech letech války měl mladý člověk, abychom tak řekli, dost co dělat se samotným životem; už ten fakt, že se zase mohlo volně žít, myslet a psát, ho plně zaměstnal. I psal své knížky a hry a celkem nemyslel na nic jiného. Už za války se stal členem redakce Národních listů, které tehdy na sklonku vojny představovaly nejrozhodnější národní a protirakouskou frontu; vstoupil tam současně s Herbenem, Macharem, Dykem, Otokarem Fischerem – kde jsou ty časy!
Jenže netrvalo to dlouho, a začalo se po převratu politické třídění duchů a stran; v Národních listech se pořád častěji objevovaly víceméně skryté, ale čím dál tím netajenější polemiky proti politice Masarykově a Benešově, nakonec i osobní hroty proti nim. Budiž po pravdě řečeno, že se ten nový kurs listu většině redakce nelíbil; ohradila se proti němu kolektivním protestem, ale prudký, přímý Rašín zdrtil odpor redakce hrozným tartasem v redakční radě. Redaktoři krom několika své podpisy na protestu odvolali; ale těch několik méně ústupných brzo pocítilo následky. Za pár neděl dostal výpověď z redakce Pisatelův bratr; a Pisatel, věda, odkud vítr vane, dal výpověď sám. Tak se stalo, že měl podruhé tu čest odněkud vyletět ve jménu T. G. M.
*
Nějaký čas nato uviděl pana prezidenta poprvé zblízka. Pisatel byl tehdy dramaturgem městského divadla;
151
jednoho večera se ohlásil pan prezident na představení, i byl dramaturg volky nevolky nucen postavit se mezi pány, kteří vítali hlavu státu. Pan prezident vyslechl uvítání – v jeho postoji byla taková odevzdanost, jako by říkal:
“Když to musí být... tož prosím.” A najednou někdo strkal Pisatele odzadu: “Tohle je, pane prezidente, náš dramaturg.” Pan Pisatel by se nejraději propadl; ale co dělat, musel se dotknout podávané stařecké ruky a něco uctivě zamumlal; a vtom objevil, že panu prezidentovi kouká nad kravatou knoflíček od límce. Nesmírně se mu tím knoflíčkem ulevilo; pocítil náhle cosi jako “tak on to je člověk jako my” nebo něco podobně důvěrného; i zašklebil se přátelsky na pana prezidenta, potřásl srdečně tou hubenou rukou a vyhrkl: “To jsem rád!” Ten knoflíček mu zůstal v paměti pro všechna další léta.
Potom dostal pozvání na Hrad, na večeři u pana prezidenta, ještě s několika literáty. Připadal si ukrutně poctěný a důležitý; připravoval se, o čem bude s panem prezidentem mluvit, – asi o literatuře, ale snad bude dobře dotknout se i otázek politických. Nahoře na Hradě si ještě honem rovnal před zrcadlem kravatu, když mu pan prezident přišel do vstupní haly naproti. “Co říkáte tomu Michalkovi?” začal rovnou. Toho večera totiž přinesly noviny první důkazy o vině mladého muže, který uzavřel fingovaný sňatek se zbohatlou služkou a pak ji patrně odklidil. Pan prezident kroutil hlavou. “Takový cynismus... Tomu bych podepsal rozsudek smrti hned, hned!”
Snad na tom není nic zvlášť pamětihodného; ale hned těmi prvními slovy se ocitl Pisatel v nejvlastnějším světě Masarykově; setkal se s jeho úctou k ženě a s jeho náboženským odporem k trestu smrti – podpisovat rozsudky smrti bylo pro Masaryka jedno z nejtěžších dilemat jeho prezidentského úřadu.
Potřetí seděl Pisatel po boku T. G. M. na banketě, který dávali českoslovenští spisovatelé na počest prezidentovu; kolem seděla stará literární garda – Čapek-Chod, Ignát Herrmann, Jaroslav Hilbert a nevímkdo ještě. Vzpomínalo se na nějaké staré polemiky, oč vlastně při nich šlo a co vlastně kdo hájil; T. G. M. zakýval hlavou: “Ja, těžko dnes hledat pravdu.”
Udělala se chvilka ticha. “Vy jste vlastně nikdy pořádně nenapsal, co je pravda,” ozval se znenadání Pisatel.
Starý pán se k němu obrátil. “Jak to?”
“Nenapsal jste žádnou teorii poznání, žádnou noetiku,” opakoval Pisatel. “Jako filozof jste nám ji zůstal dlužen.”
Starý pán se zasmál, až ukázal dlouhé, silné zuby. “Kdepak, panáčku, nezůstal; kdybyste ji chtěl najít, našel byste ji – porůznu v mých knihách; ale dalo by vám to asi práci.” Maličko se zamyslel. “Tož já vím, měl bych ještě ledacos napsat, neřekl jsem dosud všechno; ale kde vzít čas! Teď dopisuju Světovou revoluci,” počítal na prstech,
“pak bych chtěl napsat Paměti čtenářovy, potom mou Konkrétní logiku předělat a knihu o Dostojevském vydat, tu mám skoro hotovou –” Mávnul nad tím rukou. “Nu, nevím.” Měl zřejmě něco na mysli, ale jaksi váhal.
“Kdybyste si chtěl přečíst jednu kapitolu z mé Světové revoluce,” řekl najednou, “podívat se na ni a poradit mi...
hodí-li se to nebo tak...”
“Moc rád,” řekl Pisatel.
“Gracias,” děl Starý pán.
*
Nazítří dostal Pisatel tu kapitolu. Byl to rozbor románu jednoho tuze ctěného českého literárního pánbíčka; a tam starý veliký čtenář nit po niti dokazoval, jak ten spisovatel nezná život, jak má papírové představy, jaká libovolná konstrukce jsou jeho postavy a děje; a z toho vyvozoval nehotovost české kultury a povahy – musíme se teprve učit životu, a takové věci.
Načež pan Pisatel napsal panu prezidentovi psaní. Za žádnou cenu netisknout. Předně ten spisovatel je chorý muž; za druhé není typický pro českou literaturu a za třetí – máte dost bojů politických; nač proti sobě obracet ještě literární polemiku?
Gracias, vzkázal Starý pán. A tu kapitolu vynechal.
Snad to právě byla příčina, proč pojal k Pisateli o čtyřicet let mladšímu jakousi důvěru.
Promiňte Pisateli, splete-li se v líčení událostí sem tam o nějaký rok; má mimořádně špatnou paměť pro čísla a nepamatuje si, krom svého narození, jediné přesné datum; obyčejně mu jaksi nezáleží na nějakém tom roku nebo století. Například nemůže ani přesně říci, měl-li výše uvedený hovor s panem prezidentem předtím, než Starý pán k němu přišel poprvé na pátek, nebo později; ale jelikož nejde o dějiny, nýbrž o osobní dojmy, není to snad tak důležité.
Pátky u Pisatele vznikly tak, že se u něho ve čtvrtek odpoledne začalo scházet pár spisovatelů; nejdřív to byl Franci Langer a Fráňa Šrámek, později přibyl Peroutka, Vančura a jiní, jak kdo koho vzal s sebou. Asi proto, že se
152
tam při černé kávě dobře a volně povídalo, přibývalo pravidelných hostí; byli to žurnalisté, malíři, univerzitní kantoři, doktoři – pestrá společnost, která měla společného jen to, že nenáležela žádné literární koterii nebo politické frakci a že si potrpěla na otevřenou, někdy i dost polemickou výměnu názorů. Zkrátka bylo to něco jako debatní mužský klub intelektuálů přibližně mezi třiceti a čtyřiceti léty, ale ani to nebylo pravidlem; celkem takové nahodilé a živé seskupení lidí, které stejně zajímala literatura jako politika, filozofie jako poslední mord, všeho druhu věda a vůbec lidský život.
Někdo z účastníků se tehdy zmínil panu prezidentovi, že se u Pisatele schází taková literární, novinářská a univerzitní parta převážně mladších ročníků. To bylo něco pro věčně mladého Starého pána. “Řekněte jim, že bych tam někdy přišel, vezmou-li mne tam,” vzkázal hned. Tehdy se zrovna Pisatel stěhoval do nové čtvrti. Při první příležitosti vyřídil panu prezidentovi pozvání ode všech pátečníků. “Gracias, přijdu,” řekl T. G. M., “třeba příští pátek.”
Tehdy už bývaly na Hradě u prezidenta republiky velké recepce; vedle jiných hodnostářů, představitelů, činitelů, nebo jak se tomu ještě říká, tam byly za literaturu zvány výhradně osobnosti od sedmdesáti let a České akademie nahoru; za ten výběr ovšem T. G. M. nemohl, ale bylo z toho trochu hořkosti nebo jakýsi pocit cizoty u mladších spisovatelů. Mimoto, jak víte, literáti vždy bývají nakloněni jistému extrémismu ať vpravo nebo vlevo; neradi chodívají v politice cestou rozumného středu. Proto si Pisatel řekl, že by bylo dobře svést mladší spisovatele dohromady s Masarykem; taky se mu líbilo, aby čest Masarykovy návštěvy náležela v první řadě básníkům. I odřekl na ten pátek obvyklou smíšenou společnost a pozval jenom spisovatele – od Durycha po Nezvala, asi tucet jich byl, od krajní levice po krajní pravici; byl by jich pozval ještě víc, ale nemohl vyčarovat pod svou střechou víc místa. Pisatel si pamatuje, jako by to včera bylo, jak čekal pana prezidenta na rohu ulice, protože nová ulice byla ještě rozkopaná; jak ho uvedl do pokoje, jak všichni stáli jako svíčky, jak je chtěl představovat, ale Starý pán sám podal všem rychle ruku, podíval se do všech tváří a chutě si sedl; jak potom nikdo nevěděl, o čem začít, jen se všichni dívali na Starého pána, protože ho tak zblízka dosud neviděli. Byla to trochu rozpačitá situace; zachránili ji spisovatelé legionáři, hovor se rozběhl, ale o čem, to nám Pisatel už neřekne, kdyby ho hrom zabil; jenom se pamatuje, že se mládě Nezval s vykutálenýma očima hádal se Starým pánem o komunism – později jsem slyšel, že to některé přítomné jaksi zaráželo: jak někdo může odporovat prezidentu republiky! Zatím se T. G. M. zřejmě docela dobře bavil; otevřená debata, srážka názorů, usadit někoho, to bylo jeho. Vstával skoro nerad po dobrých dvou hodinách; a když ho Pisatel doprovázel, řekl: “Tož...
přijdu zas.”
*
Bylo to někdy kolem desátého výročí republiky; byl jiskrný den po dešti, a pan prezident si vyjel autem nahoru do lesů směrem k Velkým Topoľčanům. Tam se dal pěšky silnicí mezi hučícími lesy; šel rychle a zamyšleně, ruce složeny na zádech a oči k zemi; zdálo se, že mu není nějak do řeči. I šel jeho tehdejší host mlčky po jeho boku a poslouchal, jak duní hluboké lesy.
Najednou se pan prezident zastavil. “Tak si myslím,” řekl, “abychom tu republiku udrželi ještě dvacet třicet let.
Pak už se ničeho nebojím.” Znovu vykročil, ale teď se díval daleko dopředu.,Ještě dvacet třicet let. To už tu bude nová generace. narozená na svobodě – Pane, ta už si tu svobodu nedá vzít. Aji ti druzí do té doby poznají, že k něčemu jsme a že se na nás mohou spolehnout – Jen těch dvacet třicet let si ten stát ještě udržet!”
“Jenom se udržet?” namítal prezidentův společník. “Není to trochu málo?”
“Není,” řekl Starý pán rozhodně.,Ještě to budeme mít těžké, o jej!”
“Z čeho to soudíte?”
“Z celkové konstelace, a tak,” děl pan prezident trochu neurčitě. “To plyne z naší polohy, a vůbec. Musíme Evropě ukázat, že si umíme vládnout... i se uhájit. Však potom sami na to přijdou, že nás potřebují... politicky, kulturně... i mravně. Musíme to do té doby ukázat, ať se děje co chce. Počkejte, však to dá ještě práci. Ale pak ten stát budeme mít navěky. Jenom těch dvacet třicet let mi dělá starost – Nu, uvidíme,” skončil a tvrdě, rázně přidal do kroku.
Ano, pane prezidente, uvidíme.
(Rukopis)
VŠEDNÍ DEN
Den za dnem se začíná stejně: v okně se zjeví pan Hůza a podívá se na teploměr a tlakoměr; za chvíli pak
153
vychází T. G. M. na ranní procházku, vždycky stejným směrem, aby nekomplikoval život těm několika četníkům, kteří mají hlídat, ale které on přitom nemá vidět. Potom pracovna, svazky akt, pošta, slyšení, diktáty – a když je všechno vyřízeno, tož práce na Konkrétní logice. Odpoledne vyjíždí na koni; všude, kde bývá, má tři nebo čtyři místa, která si oblíbil mezi všemi, a zřídka zajíždí jinam. Pak ještě hodinka práce, a je večer. Dvakrát třikrát týdně se promítají na zámku filmy; teď už je nouze o němé filmy, repertoár za mnoho nestojí, ale T. G. M. jen mávne rukou: “Tož, je to hloupé, ale to je jedno. Když se člověk dívá na obrázky, nemusí aspoň myslet, odpočine si.”
A pak ještě do půlnoci, do dvou, někdy do tří hodin zrána svítí okno v ložnici čtenářově.
(Rukopis)
NÁČRTEK NA INTERVIEW O KRIZI INTELIGENCE
Pane prezidente, váš nedávný projev o krizi inteligence vyvolal v tisku řadu komentářů; v nich vám byly přisuzovány názory, které se, pokud vím, nekryjí s těmi, které máte.
Na tom nezáleží; hlavní je, že tu ty komentáře byly a že se počalo diskutovat o tom, čemu se říká krize inteligence. Ta krize tu je; čím více lidí bude uvažovat o tom, proč inteligence – tím míním intelektuály, pracovníky duchem, úředníky, učitele, lékaře, advokáty a tak dále – dnes ztrácí ten politický význam, který mívala a který by odpovídal jejímu významu společenskému, tedy čím více lidí bude kladně a účinně uvažovat o tomhle úkazu, tím lépe pro tu inteligenci. Sám k ní náležím, a proto mi ta věc tak leží na srdci.
Pane prezidente, odhaduje-li se počet inteligence v národě na sedm procent, nemůže mít tato vrstva víc než –
řekněme to číselně– sedm procent vlivu ve veřejném životě.
To není správné; demokracie sice znamená rovnost před zákonem, ale neznamená a nikdy nebude znamenat, že by všichni lidé měli stejný veřejný vliv a stejnou odpovědnost. Vemte si učitele nebo profesora; ten má během svého života vliv na sta a sta budoucích občanů a na jejich rozumovou a tedy i politickou vzdělanost; člověk pracující na svém poli nebo u stroje nemá samozřejmě tak široký okruh působnosti na lidi. Vemte si státního úředníka, který na svém místě má styk se sty a sty stranami a představuje v jejich očích státní moc, právo, ochranu a zákonný řád; to se rozumí, že i to má vliv na politické souzení v lidu. Tomu právě říkám krize inteligence, že se to plus vlivu a odpovědnosti nevyjadřuje v politických koncepcích i politické váze této vrstvy.
Řekl jste ve svém projevu, že politická bezmoc inteligence je zaviněna její roztříštěností.
Ano; chcete-li, rozumějte tomu tak, že inteligence má náklonnost k tvoření frakcí i uvnitř stran, čímž ztrácí vliv na reální politickou činnost. Snad to odpovídá přirozenému individualismu inteligence; ale roztříštěnost, která mne zaráží, je jistě vážnější. V žádné vrstvě není tolik lidí politicky znechucených jako v inteligenci. Inteligent, nejde-li to po jeho, se příliš ochotně obrací k politice zády, místo aby se buď dal poučit, nebo prosazoval trpělivou a praktickou prací svůj lepší náhled. Pokud vím, neúčast při volbách nebo prázdné hlasovací lístky se vyskytují hlavně mezi inteligencí. Kritizovat nebo mýt si ruce jako Pilát, to není žádná politika. Inteligence není roztříštěna tím, účastní-li se rozumné politické práce v té nebo oné straně; co ji rozděluje vážněji, jsou ty příznačné a časté inteligentské slabosti: nesnášenlivý a nepraktický dogmatismus, rozčilená radikálnost, vlažný oportunismus a otrávená apatie.
Mínil jste snad, pane prezidente, že by inteligence měla hledět mít svou vlastní, stavovskou politickou stranu, jako jsou strany dělnické, strana agrární nebo konečně strana živnostenská?
Ne; mínil jsem a míním, že by inteligenti měli chápat politiku stejně věcně a rozumově, jako ji vcelku chápou sedláci nebo dělníci; to neznamená, že by ji měli chápat stavovsky. Nedávám žádné rady; dovolávám se rozumu, a rozum si už poradí sám. Právě inteligence se svou větší možností rozhledu má jít spíše za politickými reáliemi nežli za hesly; věčné ideály nám nikdo nevezme, ale skutečnost nám ustavičně ubíhá pod rukama. Řekl bych spíše, že inteligence, jež v podstatě není stav ani třída, by mohla prostředkovat mezi jednostrannými zájmy stavů a tříd ať už uvnitř stran, nebo svým vlivem na veřejné mínění. Jen ať si nemyslí, že je povýšena nad stranami; je v jejich středu, závislá na prosperitě a uspokojení všech tříd. Může být mezi nimi jak zrno mezi žernovy; může být mezi nimi jako olej v soukolí; to záleží do velké míry na ní samotné. Inteligent právě svým povoláním a postavením může a má spíš než kdo jiný postřehovat tu složitou a dramatickou souhru i protihru zájmů, sil, úkolů a nesnází, ze kterých se skládá společnost, stát a koneckonců náš celý svět. Právě proto, najdu-li u inteligenta politickou slepost nebo netečnost, musím ji soudit přísněji než u člověka, jehož zájmy jsou jednoznačnější. Tím hůře, je-li možno velmi mnohým inteligentům dávat za příklad politickou vyspělost jiných vrstev.
A tedy: východisko?
154
Žádná obecná pravda není východisko; ale dívám-li se na náš politický život, na jeho potřeby, nedostatky, nesoulady a polopravdy, zdá se mi, že tu čeká víc než dost konkrétních východisek na rozumné a trpělivé lidi; na lidi, kteří dovedou spojit kritiku se skutečnou a věcnou činností; na lidi, kteří dovedou samostatně myslet a přitom ukázněně jednat. Inteligence, vzdělanost není politické privilegium; ale může to být mocný politický prostředek. Stručně řečeno, inteligence bude mít tolik politické váhy, kolik bude mít politického rozumu.
(Rukopis)
POLITIK A FILOZOF
“K politice jsem se dostal přes Platóna,” řekl jednou T. G. Masaryk sám o sobě. Rozumějte dobře tomu slovu; neříká nám jenom, jaký vliv měla kdysi četba Politeie na zájmy a myšlenky mladého filozofa Masaryka, nýbrž vyjadřuje fakt trvalý a podstatný. Masarykova cesta k politice vede i dnes přes filozofii. Politika je mu praktickou realizací filozofie; a filozofie, to je vědecké hledání odpovědí na otázky kladené životem praktickým, to znamená politickým. U Masaryka nelze to stroze rozlučovat; jeho politika vyplývá z jeho filozofie jako praktický závěr; ale jeho filozofie je a vždycky byla řešení problémů, které mu ukládalo jeho politické vědomí. Jak sám řekl: “Nikdy nemyslet jen pro to myšlení: vždycky o něco šlo, vždycky byl nějaký aktuální podnět,” podnět k myšlení a jednání zároveň. Není rozporu mezi myšlením a praktickou činností; myšlení se rodí z praktických úkolů, uvědomělá činnost se řídí poznáním. “Je-li někdy rozpor mezi teorií a praxí, pak je někde chyba; buď je špatná ta teorie, nebo ta praxe, často obojí.” Není žádného rozcestí mezi cestou filozofie a státníka, pokud se státník ve svých činech řídí vědeckým pozorováním a poznáním a pokud filozof verifikuje své poznatky a ideje jejich realizací. Jako v poezii můžeme i v politice mluvit o klasicismu, romantismu a realismu. Romantikem bývá politický fantasta a radikál, realistou politický rutinér pracující ode dne ke dni. Masaryk náleží k typu politického klasicismu. Klasikem v politice je muž, který v sobě vyrovnává vědecké myšlení a praktické jednání: muž, který i ve svých činech usiluje o normu, jež je závazná pro lidské myšlení, to jest o obecnou platnost.
Politický klasicism je, abychom to řekli dnešním termínem, režim autoritativní; ale tou autoritou, která ukládá státu a společnosti, je moc duchovní; ne doktrína, ne násilí, ne vůle, ale rozum a pravda.
Politický klasicism není řízen vášní, citem nebo vůlí, nýbrž rozumem; ale to ještě nestačí k jeho definici. T. G.
Masaryk říkává, že “státník má být zároveň básníkem”, že “není pravé politiky bez obraznosti”. Politik musí znát duše lidí, musí chápat život jako drama, jehož konflikty vedou k dějinné katarzi. Ale nejen to, každá tvořivá politika je ustavičné úsilí uvádět rozptýlený, svárlivý, disharmonický život v jistý soulad, vytvářet z něho a v něm vyšší řád. “Každé organizování, každá syntéza je už ipso facto politika,” řekl jednou Masaryk. Dodejme k tomu: Každá harmonizace a každý řád má v sobě element estetický a uspokojuje naši touhu po kráse světa. Politika, která se o to pokouší, je čímsi jako poezií nebo hudbou, sochařstvím nebo architekturou, je uměním, které tvoří své dílo z lidí a společenských sil; takovou politiku můžeme právem nazvati politickým klasicismem.
Ale ani to ještě není celá politika a celý klasicism. V pojetí Masarykově politika je plnění zásad mravních; v jeho projevech se stále vracejí slova, že “politika má být rozumná a mravná”, nebo jinak, že má být vědecká a přitom vycházet z lásky k člověku. Tak jako vědecký poznatek je obecně platný, je obecně platný, věčný a univerzální také etický příkaz lásky k člověku. “Zákon lásky platí pro společnost a stát stejně jako pro rodinu. Veškerá rozumná a poctivá politika je provádění humanity uvnitř i navenek.” “Láska k bližnímu je v plánu světa, lidská společnost stojí na lásce. Avšak láska, pravá láska není sentimentalita, nýbrž práce a spolupráce, tvoření pro jiné a pro sebe, zdokonalování světa nám daného. Láska předpokládá poznání sebe i bližních... Láska nás činí praktickými... Vždycky jsem kladl váhu na pozorování a poznávání; ale abychom dobře pozorovali a poznávali, k tomu je třeba lásky.” A dále: “Lidskost bez zbožnosti nemůže býti úplná, zbožnost korunuje a posvěcuje lásku. Cit lásky nemůže a nemusí být vysvětlován a dokazován; ale může být zesilován, prohlubován a šlechtěn: náboženství je kultura lásky.”
Cituji tyto výroky, protože ukazují fundamentální význam lásky pro Masaryka; i poznání i aktivism vyplývá z lásky k člověku. A za druhé z těch slov je zřejmo, že Masaryk zaměřuje politiku jakožto uskutečňování humanity k metafyzické humanitě, kterou prožíváme v životě náboženském. “Já viděl v politice nástroj, cíl mně byl náboženský a mravní. Ani dnes neříkám, že by stát byl splněním kulturního poslání: my musíme přispívat k budování Civitatis Dei.” “Svůj důvod pro demokracii mám ve víře v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovost a nesmrtelnou duši; to je pravá rovnost: věčné věčnému nemůže být lhostejné, věčné nemůže věčného zneužívat, nemůže je vykořisťovat a znásilňovat. Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu. Pojímám stát a politiku, tak jako veškerý život, sub specie aeterni. V tom smyslu jsem teokratem: důsledná humanita není, řečeno metafyzicky, nic jiného než bohovláda.”
155
Tato politika, založená na poznání pravdy a uskutečňování lásky k člověku, politika, jež se opírá o obecnou platnost rozumu a lásky, politika sub specie aeterni nemůže být politikou jenom lokální a jenom aktuální; překračuje hranice času a prostoru, je sama v sobě ustavičně politikou světovou. Domnívám se, že tato univerzalita doplňuje definici politického klasicismu.
(Strojopis z pozůstalosti)
Život a doba spisovatele Karla Čapka v datech
1890
Narozen 9. 1. v Malých Svatoňovicích. Otec MuDr. Antonín Čapek (1855-1929), matka Božena, rozená Novotná (1866-1924). Sourozenci: Helena (1886-1961), provdaná Koželuhová, ovdověla, od roku 1930 provdaná Palivcová; Josef (1887-1945) ženatý od roku 1919.
1895-1901
V Úpici, kde rodina bydlí, navštěvuje obecnou školu a jednu třídu měšťanské školy.
1901-1909
Středoškolská studia začíná v Hradci Králové, posléze pokračuje v Brně, končí maturitou v Praze.
1907
Rodina se stěhuje z Úpice do Prahy.
1909-1915
Studuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy filozofii, estetiku, dějiny výtvarného umění, anglistiku, germanistiku a bohemistiku. (V letech 1910-1911 studuje v Berlíně a v Paříži.) V listopadu 1915 je promován na doktora filozofie.
1917
Působí jako domácí učitel Prokopa Lažanského na zámku v Chyších u Žlutic. V říjnu nastupuje do redakce Národních listů.
1921-1938
Je členem pražské redakce Lidových novin, v letech 1921-1923 pracuje v Městském divadle na Královských Vinohradech jako dramaturg a režisér.
1922
Poprvé představen presidentu T.G. Masarykovi.
1925
Je zvolen předsedou československé odbočky Penklubu, kterou pomáhá založit. Stěhuje se s bratrem Josefem do nového domu na Vinohradech.
1931
Jmenován členem mezinárodního výboru pro duševní spolupráci Společnosti národů (stálý výbor pro literaturu a umění).
1933
Pracuje ve Výboru pro pomoc německým uprchlíkům, je místopředsedou Penklubu.
1934
Organizuje pomocnou sociální akci Demokracie dětem.
1935
Žení se s Olgou Scheinpflugovou, počátky stavebních úprav domu ve Strži, který novomanželé dostali od Václava Palivce do doživotního užívání.
1937
156
Účastní se světového kongresu Penklubů v Paříži.
1938
Podílí se na organizaci světového kongresu Penklubů v Praze. Opakovaně je navrhován na Nobelovu cenu za literaturu. Po mnichovské konferenci (29. - 30.9. 1938) čelí nenávistné kampani, bojuje s českým fašismem a prožívá nejtěžší období svého života. Umírá 25.12. na zápal plic. Pohřeb na Vyšehradě se koná 29.12.
První vydání knih Karla Čapka
1917 - Boží muka
1918 - Pragmatismus čili Filozofie praktického života
- Krakonošova zahrada
- Nůše pohádek
1920 - Loupežník
- Kritika slov
- RUR
1921 - Trapné povídky
- Ze života hmyzu (společně s Josefem Čapkem)
1922 - Lásky hra osudná (společně s Josefem Čapkem)
- Zářivé hlubiny a jiné prózy
- Továrna na absolutno
- Věc Makropolus
1923 - Italské listy