15

“Z Ameriky jsem se vrátil.”

“Co?”

“Z Ameriky.”

“A, z Ameriky.”

“Čí voly to paseš, Míšo?”

“Co?”

“Čí jsou to voli?”

“A, čí voli. Z Krivej.

“Tak, tak, z Krivej. Pěkná zvířata. A co ty, Míšo, zdráv? Přišel jsem se na tebe podívat.”

“Co?”

“Nu, podívat se.”

Míša nic, jen mrká; odvykne se hovořit tady nahoře. Hordubal uléhá do trávy opřen o loket a bere do úst stébélko; tady – jiný svět, ani mluvit se nemusí, není třeba. Od dubna do září tu pase Míša, človíčka nevidí, jak je týden dlouhý –

“A co, Míšo, byl jsi někdy už tamto dole, co je rovina?”

“Co?”

“Byl jsi v rovině, Míšo?”

“A, v rovině. Nebyl.”

“A tamto nahoře, na Durnom, jsi byl?”

“Byl.”

“A tuto za tím vrchem jsi nebyl?”

“Nebyl.”

“Tak vidíš, a já – až do Ameriky; a co z toho mám? ani své ženě nerozumím –”

“Tam – to už jsou jiné pastviny,” povídá Míša.

“A poslyš,” ptá se Juraj, jako se ptával, když byl chlapcem. “Co to bývalo, ten srub v lese?”

“Co?”

“Ten srub tady v lese.”

“A, ten srub.” Míša zamyšleně bafá ze zapekačky. “Kdo ví. Prý zbojníci si tam chtěli hrad postavit. Ale cožpak lidé vědí.”

“A pravda, že tam straší?”

“A, to,” řekl Míša neurčitě.

Hordubal se převrátil na záda. Dobře je tady, myslí si; a co tam dole – už ani sám nevíš. Hemží se tam lidé na dvorku, jeden překáží druhému, jenjen že se neservou jako kohouti; až tě huba bolí, jak ji svíráš, aby ses nerozkřikl –

“Máš ženu, Míšo?”

“Co?”

“Máš-li ženu?”

“Nemám.”

V rovině nejsou taková oblaka; tam je nebe prázdné, ale tady – jako krávy na pastvě; člověk leží na zádech a pase. A jako by pluly, a on by plul s sebou, odplýval jaksi, divné, že je tak lehký a může se vznášet s nimi. Kam to jdou mraky, kam se dějí večer? Jako by se rozplynuly, ale což se může něco jen tak ztratit?