“Musí se rodit!” drtí Juraj. “To je proto, že jsou ženské. Ty nejsi ženat, ty nic nevíš, ty nic nevíš – Co ty máš co mluvit, když nemáš ženu? Á, brachu, na všecko se musí myslet. Třeba aby tam napsali – za její lásku a věrnost manželskou. Jinak Bůh ví, jaké řeči by lidé vedli. A škoda, o tři tisíce dolarů mne okradli; mohla být jako zemanka, řekni? Řekni, Míšo?”
“Nu, pravda,” mumlá Míša a dmychá do ohně.
“Tak vidíš; a pak se řekne hlupák. Závidí mně, že mám takovou ženu, co nosí hlavu hore jako kočárový kůň.
Takové máš lidi: chtějí člověku ublížit. A zatím byla jen u sousedy, podívat se na děcko. Samé mrzké řeči, Míšo.
Řekni jim, že sám jsem ji viděl vycházet od sousedy.”
Míša kývá vážně hlavou. “Povím, všecko povím.”
Juraj si oddychl. “Proto jdu za tebou, víš? Ty nemáš ženu, ty nemáš proč se mstít. Oni – ani by nevěřili; ale ty jim to dosvědčíš, Míšo. To dá rozum, že musela vzít čeledína, když je hospodář pryč; ale zamykala se na půdě, petlice jako hrom, sám jsem to viděl. A takový Gerič bude něco povídat! Prý osm let a tak. Řekni, kdo ji zná líp –
Gerič, nebo já? Jen ramenem hnula, a prs byl pod košilí. A ten tam dole, ten u potoka, to byl synek z Lehoty, já ho viděl, přišel od Lehoty. A lidé – hned klepy.”
Míša potřásá hlavou. “Na, vypij toto, to je zdravé.”
Juraj srká horký odvar a zírá do ohně. “Máš to tu pěkné, Míšo. A řekni jim to, na tebe dají, ty prý jsi vědoucí. Že to byla hodná a věrná žena –” Kouř štípe do očí, Juraji tekou slzy; nějak mu špičatě trčí nos. “Jen já, jen já vím, jaká je! Ech, Míšo, hned bych šel zase do Ameriky, a peníze pro ni –”
“Jen to vypij rázem,” nutí Míša, “zahřeje tě to!”
Hordubalovi vyvstal na čele bohatý pot, je mu slabo a blaze. “Já bych toho mohl povídat o Americe, Míšo,” povídá.
“Mnoho jsem už zapomněl, ale počkej, vyvzpomenu si –”
Míša tiše přikládá na oheň; Hordubal rychle oddychuje a brebentí ze spánku. Venku ustává dešť, jen ze smrků za kolibou padají těžké krůpěje; ale mlhy se valí dál. Chvílemi zabučí vůl, a Čuvaj se jde podívat, je-li stádo v pořádku.
Míša cítí něco v zádech, jsou to oči Hordubalovy; Juraj už chvíli nespí a hledí zapadlýma očima.
“Míšo,” chraptí, “a co, smí si člověk sám vzít život?”
“Co?”
“Smí-li si člověk život vzít?”
“Nač to?”
“Aby ušel myšlenkám. Jsou takové myšlenky, Míšo, které – do tebe nepatří. Myslíš si… dejme tomu…, že zalhala, že nebyla u sousedy… “Jurajovi se jaksi zkřivila ústa. “Míšo,” zachroptěl, “jak se toho mám zbavit?”
Míša zahloubaně mrká. “A, těžká věc. Mysli až do konce.”
“A co, když na konci je… jenom konec? Může si pak člověk sám udělat konec?”
“Není třeba,” praví Míša pomalu. “Nač to? I tak umřeš.”
“A – brzo?”
“Když to chceš vědět, – brzo.”
Míša se zvedl a jde z koliby ven. “A spi teď,” obrací se ve dveřích a mizí – jako v oblacích.
Hordubal se pokouší vstát. Chvála Bohu, už je líp, jen hlava se nějak motá a tělo takové divné, plihé, jako by bylo jen z hadrů.
Juraj se potácí ven, do mlhy; vidět není, jen slyšet zvonění stád, tisíce volů se pasou v oblacích a bimbají zvonci.
Juraj jde, jde, a neví vlastně kam; vždyť se mám vrátit domů, myslí si, a proto musí jít. Jenže neví, jde-li hore či dolů; snad dolů, protože – jako by padal; snad pořád někam nahoru, protože jde s námahou a těžko dýchá. A, to je jedno, jen domů. A Juraj Hordubal se ponořuje do oblak.