jménem zákona, ale lid sám je žalobcem. Podle litery zákona budete soudit zločin. Podle svědomí tohoto božího lidu budete soudit hřích.
Státní zástupce je si svou věcí jist, ale v tomto okamžiku váhá. (Co já tady o hříchu? Soudíme duši člověka, či jenom skutky jeho? Pravdaže jenom skutky – ale což nepochodí skutkové z duše? Ech, pozor, pozor na slepé uličky! Případ je přece tak jasný –) Vážená poroto, případ, který budete soudit, je jasný, až strašlivě jasný ve své jednoduchosti. Máte tu jen tři osoby. Prvá z nich je gazda Juraj Hordubal, člověk prostinký, dobrák, snad poněkud mdlého rozumu. Dře se v Americe, vydělává pět až šest dolarů denně, z toho čtyři posílá své rodině, své ženě, aby se jí lépe žilo. Hlas státního zástupce nabývá podivné, hrdelní ostrosti. A za ty krvavé peníze si tato žena platí – mladého čeledína, který se neštítí být vydržovaným milencem stárnoucí gazdové. Co neudělá Štěpán Manya pro peníze! Rozvrátí domov emigranta, odcizí matku dítěti, a až ho jeho milenka navede, zabije spícího gazdu pro váček dolarů. Jaký zločin – jaký hřích lakoty! (Státní zástupce se zarazil. Zločin, ne hřích. Toto není soud boží.)
A pak je tu – tato žena. Jak ji vidíte, chladná, vypočítavá, tvrdá. Mezi ní a mladým čeledínem nemůže být láska, ani hříšná láska ne; jen smilstvo, jen hřích, jen hřích – Vydržuje si nástroj svých chtíčů, hýčká jej, ani své dcerky nedbá. Bůh se jí dotkne svým prstem: v hříších svých otěhotněla. A tu se vrací gazda z Ameriky, sám Bůh ho posílá, aby ztrestal cizoložství ve svém domě. Ale Juraj je slaboch; nikdo z nás, nikdo z mužů by, doufám, nestrpěl to, co mlčky snášel tento trpělivý a slaboduchý manžel, kterému snad už záleželo jen na tom, aby měl doma klid.
Jenže s jeho návratem přestal příliv dolarů, gazdová už nemá čím udržovat přízeň mladého darmojeda. Štěpán Manya odchází ze služby hříchu; a tu nepochopitelný slaboch Hordubal, nepochybně na nátlak své ženy, mu sám nabízí ruku své dcerky, nabízí mu peníze a dvorec za to, aby se vrátil…
Státní zástupce cítí v hrdle škrcení ošklivosti. A nedosti na tom. Zdá se, že. Štěpán na něm vydírá a vyhrožuje mu.
Tu i ten trpělivý ubožák má toho konečně dost a vyhodí drzého příživníka, ale od té chvíle má obavy o svůj život, hledá práci kdekoliv za vrchy, v noci obchází se svítilnou a hlídá. Vražedný plán je však hotov; starý sedlák příliš překáží chlípné ženě a chamtivému čeledínu; smilstvo a lakota se spojily proti němu. Stařec ochoří a nemůže hlídat, nemůže se bránit; ráno nato ho najdou se srdcem probodeným. Byl zabit, když spal.
A to je konec? Státní zástupce se tomu sám diví; měl připraven skvělý a výmluvný závěr, ale nějak se mu vzpříčil v krku, a najednou ryc, konec; sedí a sám neví, jak to přišlo. Dívá se tázavě na předsedu soudu, zdá se, že na něho souhlasně pokývl; porotci něco polykají, potahují nosem a dva zřejmě pláčou. Státní zástupce si oddychl.
Vstává Manyův advokát, mohutný člověk a právník velikého jména. Pan státní zástupce se na konci své účinné řeči dovolal srdce Juraje Hordubala. Dovolte mi, vážená poroto, abych tímto srdcem začal obhajobu svého klienta.
A už to jde, jako když bičem mrská: že sama žaloba přiznává rozpor ve znaleckém posudku. Bylo srdce Hordubalovo probodeno, či prostřeleno? Byla vražednou zbraní tamta nepatrná jehla z majetku Manyů, nebo střelná zbraň neznámého pachatele? Pro svou osobu bych se klonil k názoru vynikající vědecké autority, která s naprostou určitostí mluví o střelné zbrani nejmenšího kalibru. Nuže, pánové, byl-li Juraj Hordubal zastřelen, není pachatelem vraždy Štěpán Manya. A tak dále: krok za krokem rozcupovává slavný právník žalobu a dává si k tomu tlustou rukou takt. Není jediného důkazu proti mému klientovi, jsou jenom indicie. Neapeluji na city vážené poroty; jsem přesvědčen, že na základě žalobního a procesního materiálu porota Štěpána Manyu uznati vinným nemůže. A slavný právník vítězně a mohutně usedá.
Jako by jakýsi gombík stiskli, vyskakuje nová černá figurka, advokát Polany Hordubalové, mladý a vzhledný člověk. Není jediného přímého důkazu proti jeho klientce, že měla účast na zavraždění Juraje Hordubala; jsou jen důkazy dedukované z indicií, z okolností, z hypotetické souvislosti žalovaného případu. Páni porotci, ta souvislost je vybudována na předpokladu, že Polana Hordubalová měla zájem na smrti svého manžela, čili že mu byla nevěrná. Pánové, mohl bych říci: kdyby manželská nevěra byla dostatečným motivem k vraždě, – kolik mužů, kolik žen tady, ve městě, na dědině, v samotné Krivé by bylo ještě naživu? Toto, prosím, nechme raději stranou; ale táži se, jak víme o cizoložství Polany Hordubalové? Pravda, celá dědina tu defilovala a vypovídala proti obžalované ženě. Pánové, zamyslete se: kdo z nás je jist před svými bližními a sousedy? Víte snad vy nebo vy, co o vás říká vaše okolí? Třeba i horší věci než o této nešťastné ženě; žádná bezúhonnost vás nekryje proti křivé a zneuctívající pomluvě. Žaloba si neodpustila jediného svědka, který měl chuť a odvahu potupit bezbrannou ženu
–
Ohražuji se proti tomu, aby zde byli uráženi svědkové, volá státní zástupce.
Je to nevhodné, praví předseda soudu. Prosím, aby se to neopakovalo.
Vzhledný panáček se bystře a zdvořile uklonil. Prosím. Byli zde vyslechnuti všichni svědkové, kteří měli co říci