divoký kůň, pane. A co prý, divoký; dejte mu, hoši, uzdu a deku, to bychom se podívali, že by shodil Toníka.
Než bys řekl pět, sedí pan oficír koni na hřbetě. Hřebeček poskočil, vzepjal se, a pan oficír na zem. Šikovně padl, na zadek, směje se jenom, a teď, hoši, chytejte koníka po kasárenském dvoře. Tlustý pan komandýr se směje, až se mu houpe břicho. “Inu, sousede, znamenitý kůň; ale nechte si ho ještě doma, my musíme napsat jakousi žádost, aby nám povolili koupit koně –”
Hordubal se chmuří a zapřahá koníka k vozu. “Co dělat, pane. Prodám ho tedy cikánovi – či řezníkovi.”
Komandýr se drbe na hlavě. “Poslyšte, škoda hřebce. Což vy se ho chcete stůj co stůj zbavit?”
“Tak, zbavit,” bručí Hordubal. “Nehodí se mi.”
“A tak ho nechte tady,” rozhodl se pan komandýr, “a my vám dáme… takovou listinu, že máte u nás koně. A později vám napíšeme co za něj. Hodí se vám to tak?”
“Hodí, proč by se nehodilo,” povídá Juraj. “Je to pěkný koník, pane, hlavu nese hore. Prý osm tisícek –”
“To si ho zas vemte,” praví honem komandýr.
“Nu, snad by i pět,” váhá Hordubal. Je tam jiný tlustý vojenský pán, maličko kývne hlavou. “To by šlo,” povídá komandýr. “My vám ještě napíšeme. Kdybyste nechtěl, – můžete si koně odvést. Platí? A teď vám dáme tu listinu.”
Hordubal jede domů, má na prsou listinu s razítky a pytlík se svými dolary. Valach klusá a kývá hlavou – Už není hřebečka. Jako by Štěpán podruhé odešel, když je tříroček pryč. I klisničku raději prodat, i kobylu s hříbětem – Hý, valášku, jen otěžemi tě polechtám na zadku, a běžíš. A cože nemluvit s koněm. Když člověk promluví, kůň otočí hlavu a pohne ocasem; vidět, že rozumí. I hlavou kývá, protože přemýšlí. Dlouhá ještě cesta, milý, ale nahoru se dobře běží. Na – a, neboj se, to jenom teče stružka přes cestu. Nech ováda, sám ho zaženu. Hý! A Juraj počíná tiše, táhle zpívat.
Valach obrací velké oko po hospodáři: co to bručíš? Hordubal kývá hlavou a zpívá.
“Á, Polana, Polana,
á, Polana neblahá,
nech těPán Bůh potěší,
á, Polana, Polana –”