5

ale spolkne to a jde po svém, neboť je vždycky co robit.

Hordubal stojí ve dveřích a dívá se za Polanou: což abych šel za ní do kůlny – ještě ne, ještě ne; kůlna je tmavá, nu, nehodí se to jaksi. Osm let, brachu, je osm let. Rozumná žena je Polana, neskočí ti kolem krku jako mladice; chtěl by ses jí zeptat na to a. ono, na pole, na dobytek, ale Bůh s ní, když má co robit. Vždycky byla Polana taková. Do práce, hbitá, moudrá.

Zamyšleně se dívá Hordubal na dvorek… Čistý dvorek, mochničkou a rmenem prokvetlý, ani stružka močůvky nevytéká. Což o to, poohlédnout se po hospodářství – ještě ne, ještě ne; však Polana řekne sama, pojď se podívat, Juraji, jak jsem gazdovala: všecko murované a železné, všecko nové, tolik a tolik to stálo – A já řeknu: Dobře, Polano. I já ti nesu něco do hospodářství.

Dobře to Polana dělá; a rovná je, rovná jako mladice, Hospodine, jaká rovná záda! Vždycky tak rovně nesla hlavu, už jako dívčí – Hordubal vzdychl a podrbal se v týle: tož tak, Polano, ať je po tvém; osm let jsi byla svou paní, to se nedá jen tak lámat; sama řekneš, dobrý je muž v domě.

Zamyšleně se dívá Hordubal na dvorek. Všecko je jiné a nové, zdárně si Polana vedla; ale ta mrva, holenku, ta mrva se mi nechce líbit. To není chlévský hnůj; to je mra stájová. Na zdi dva chomouty, na dvoře kobylince – ani se Polana nezmínila, že chová koně; ale poslyš, koně, to přece není pro ženskou. Do stáje patří chlap, tak je to.

Hordubal vraští starostlivě celo: ano, toto je úder kopyta o prkenné pažení; hrabe si kůň kopytem, snad by chtěl pít; donesl bych mu vody v plátěném vědru, ale ne: až mi Polana řekne, pojď se, Juraji, podívat po našem hospodářství. V Johnstownu měli koně tam dole ve štolách; chodil jsem je poplácat po hubě – to víš, Polano, tam krávy nebyly; chytit takovou krávu za roh a potřást jí hlavou, na – na – na, stará, héta! héta! Ale kůň – nu, buď Bohu chvála, že tu budeš mít chlapa.

Ale teď zavonělo něco známého a starého, něco, co tu vonívalo od dětství. Hordubal dlouze a s povděkem čichá: dřevo, smolná vůně dřeva, vůně smrkových polen na slunci. Juraje to táhne k té hromadě polen, dobrá je hrubé ruce hrubá kůra, je tu i špalek se zaťatou sekyrou, dřevěný kozlík a pila, jeho stará pila, vyhlazená jeho prackami.

Juraj Hordubal zhluboka vydechl, zdrávi došli a pěkně vítám domů, svléká si kabát a vkliňuje poleno do pevných ramen kozlíku.

Zpocen a šťasten řeže Juraj dříví na zimu.