29

Míša nahoře na polonině? Dole potok, a u potoka – stojí ženička. Juraj chmuří obočí, aby lépe viděl. Nevypadá-li jako Polana? Ach ne, to ne, kde by se tu vzala Polana. Z takové dálky – každá bába by se podobala Polaně. A z lesa běží černé chlapisko – to není Manya, soudí Juraj, jak by mohl přijít Štěpán z této strany? Černý se zastavuje u ženičky, stojí a hovoří – Že si mají tolik co povídat, diví se Hordubal. Nějaké děvče asi a její milý – přespolní, z Lehoty či Volova Polje; scházejí se potají, aby mu nenabili domácí parobci. A ti dva stojí dole a povídají; nu, mluvte si, nedívám se. Slunce je nad Menčulem, brzo-li bude večer? A ti dva stojí dole a povídají. A což zkusit ještě – třeba by v solných dolech měli práci pro majnera. Pravda, daleko jsou doly; ale komu bude vadit, jak daleko? Ti dva stojí dole a povídají. Marné bude přeptat se v dolech –

Ne, nepovídají. A vždyť tam stojí jen jeden a vrávorá jaksi. Ale ne, dva to jsou a vrávorají, jako by se potýkali. A to se tak strašně těsně drží, že vypadají, jako by se tam jen jeden potácel. V Hordubalovi se zastavilo srdce.

Poběžím tam dolů. Ne, poběžím domů, je-li Polana doma. Jistě je doma, kde jinde by byla? Hospodine, cože ty nohy – jako z olova. Hordubal vstává a běží podle lesa, pádí polní pěšinou, uhání k dědině. Achich, to píchá v boku, jako by jehlou bodal – takovou košikářskou jehlou. Hordubal už nemůže popadnout dechu a běží, běží ze všech sil. Sláva ti, Bože, tady už je dědina; Juraj jde ostrým krokem (co to tak píchá, Bože, jen ať dojdu!), jen kousek ještě, tamto už jsou vrata; vší silou tisknout ruku tuto na žebra, aby to nemohlo tak bodat, a vyběhnout k vratům –

Hordubal uřícen se opírá o pilíř vrat, hlava se mu točí, oddychuje, jako by vzlykal. Dvorek – prázdný; Polana je asi v komoře či kde – Jurajovi je pojednou k smrti lhostejno, kde je, nedošel by ke komoře, nevypravil by ze sebe hlasu; jen sípavě vydechuje a má se co držet, aby se mu nepodlomily nohy.

Vrátka se pootevřela a do dvorce vklouzla Polana, udýchaná, zardělá; zarazila se, když uviděla Juraje, zastavila se a povídá nějak překotně: “Byla jsem jenom u sousedy, Juraji, u – u Herpákové – podívat se na děcko –”

Juraj se narovnává po celé délce, zvedá obočí: “Neptal jsem se, Polano.”