Ticho, ticho leze Juraj na půdu. Ach, jaká tma, Polano, kde jsi, slyším ti buchat srdce. “Polano, Polano,” šeptá Hordubal a hmatá do černa. “Jdi, jdi pryč,” zasténalo, zajektalo to ze tmy, “já tě nechci! Prosím tě, prosím tě, Juraji, prosím tě –”
“Já nic, Polano,” bručí Hordubal nesmírně zmaten. “Já jen… zeptat se, dobře-li tu spíš –”
“Prosím tě, jdi pryč, jdi,” jektá to ze tmy hrůzou.
“Chtěl jsem ti jen říci,” koktá Hordubal, “… všecko zůstane, dušinko, jak budeš chtít… i roviny můžeš přikoupit –”
“Jdi, jdi pryč,” křičí Polana beze smyslů –
– a Juraj neví, jak se dostal dolů, tak nějak, jako by střemhlav padal do propasti. Ale kdež, nepadá, sedí na posledním schodku a padá do propasti. Tak hluboko, Kriste Ježíši, tak hluboko padat! A kdo to tu jíká? To ty, to ty.
Já nehekám, já se jen pokouším dýchat a nemohu za to, že to tak zaúpí, a zas, a zas! Nu jen si hekej, jsi doma, jsi gazda –
Hordubal se zastavil ve svém pádu, sedí na schodku a civí do tmy. Ty spíš v jizbě, řekla, jsi gazda. Tedy tak ty, Polano: osm let jsi byla svou paní, a teď se zlobíš, že máš mít gazdu nad sebou. Ech, dušinko, podívej se, jaký to gazda: sedí na schodku a fňuká, nos bys mu utřela zástěrou, takový je to hospodář. Hordubal cítí něco na hubě, sahá na to, i můj ty Bože, vždyť je to úsměv. Hordubal se usmívá do tmy: jakýpak gazda, čeledín. Přišel čeledín ke kravám, paní, a ty, Polano, budeš jako statkářka. Nu, vidíš, všecko se to dá srovnat: koně i krávy, Štěpán i Juraj. Krávy ti vypěstuju, Polano, radost se na ně podívat – a ovce; všeho budeš mít, nad vším budeš gazdovat.
Tak vida, už to jde dýchat a neheká to; můžeš do sebe nabrat vzduchu jako kovářův měch. Kdežpak, hospodyně, čeledín nepatří do jizby; půjde spat ke kravám, tam je jeho místo. Člověk není aspoň tak sám, slyší někoho dýchat; stane se mu, že zničehonic promluví nahlas a sám se toho lekne, ale ke krávě se může promluvit: otočí hlavu a poslouchá. Dobře se v kravíně spí.
Ticho, ticho jde Juraj do chléva; teplý pach krav ho ovane, pohnul se řetěz na žebři. Héta, kravičky, héta, to jsem já; chvála Bohu, slámy dost pro člověka.
“Odbila dvanáctá ho-di-na, chval každý duch Hos-po-di-na, i Ježíše, jeho syna –” Ne, to v Americe nebylo.
“Opatrujte světlo, oheň, by nebyl nikomu škoden –”
Tú – tú – tú ponocného roh, jako když bučí kráva.