V.

Gelnaj a Biegl čekají u vína, až půjde doktor od pitvy.

“A kde jste našel ten sklenářský diamant?”

“U Hordubalů v komoře. Co tomu říkáte?”

“To máte ty sedláky,” pravil Gelnaj pohoršeně. “Je jim líto něco vyhodit, i když je to corpus delicti. Myslí si, někdy se to může hodit –” Gelnaj si mistrně odplivl. “Špínové!”

“Hordubalová tvrdila, ten diamant prý tam je odedávna, ještě než jel gazda do Ameriky. Ale tuhle Farkaš, sklenář, si vzpomněl, že u něho Štěpán koupil sklenářský diamant, asi měsíc prý tomu je.”

Gelnaj hvízdl. “Už před měsícem? Vidíte, Biegl, to je to divné: že už před měsícem na to mysleli. Zabít někoho rychle, to bych sám dovedl; ale takto na dlouhé lokte – – A ty dolary jste nenašel?”

“Nee. Tam v té komoře jsem vyšťáral krom toho elektrickou svítilnu. Hledám teď, kde a kdy ji Štěpán koupil. Taky důkaz, co? Už je toho dost, aby páni dali zatknout i tu ženskou. Ale prý ještě máme najít nějaké pořádné důkazy –”

Gelnaj se vrtěl na židli. “Karlíčku, že to jste vy – –– já taky něco vím. Prý Štěpánův švagr, nějaký Jánoš, se nechal slyšet, že za ním asi před týdnem přišel Štěpán na pole a povídá, co ty, Jánoš, ty bys mohl vydělat, co bys chtěl, třeba pár volů, sám si je na trhu můžeš vybrat – a za malou robotu prý: jen Juraje Hordubala odklidit.”

“To je dobré,” řekl Biegl uznale. “A co Jánoš?”

“Jdi ty, řekl prý, a kde máš, Štěpáne, na to peníze? – Já nemám, povídá Štěpán, ale gazdová má; slíbili jsme si, že se vezmeme, až bude Hordubal pryč.”

“Tak to je máme,” oddychl si Biegl zhluboka. “A oba jsou v tom.”

Gelnaj přikývl. Ale tu jde doktor od pitvy, běží na krátkých nožkách a krátkozrace se rozhlíží.

“Pane doktore,” volá Gelnaj, “neráčíte se zastavit na minutku?”

“A,” doktor úsečně. “No třeba. Dejte mi slivovici. Už ho bylo, chudáka, cítit. Žádná pěkná práce. Ahah,” vydechl a postavil sklenku. “A víte to, páni, že zabili mrtvého?”