Štěpán zapřahá koně k vozu. “Dobrý den, hospodáři,” volá, “nechcete se podívat dolů na louky?”
Juraj se trochu mračí: což jsem já panský správčík, abych jezdil vozem obhlížet pole? A což, není co robit, není kam jít s kosou na žita; proč bych se nepodíval na Polanino gazdovství?
Široké plátěné gatě má Štěpán a modrou zástěru, – vidět, že je z roviny; a černý je jako cikán. “C – c,” mlaskne na koně, a už to s rachotem a řinčením letí, Juraj se má co držet žebřiny; ale Štěpán stojí, klobouček nazad, opratě vysoko a pohrává bičem nad síjemi koní. Nu, nu, pomalu, není tak naspěch.
“Ech ty,” povídá Juraj nespokojeně, “co tak táhneš koně u huby? Vidíš, jak melou pysky, bolí je to.”
Štěpán se obrací a zubí se. “To se musí, pane,” povídá. “Aby nesli hlavu nahoru.”
“A k čemu,” namítá Hordubal. “Ať nesou hlavu, jak jim narostla.”
“To se dobře platí, hospodáři,” vysvětluje Štěpán. “Každý kupec se dívá, nese-li kůň hlavu hore. Pozírejte, pane, pozírejte, teď běží dobře: po zadních nohách, a předníma jen tak hrabou po zemi. C – c.”
“A nežeň je tak,” volá Hordubal.
“Učí se běhat,” praví Manya lhostejně. “Ať se učí. Co, pane, s pomalým koněm?”
Vozí-li Štěpán takto Polanu? přemítá Hordubal. Celá dědina se ohlíží: to jede Hordubalova žena, inu, jako statkářka; ruce založí a jede si. A co by nezpychla? myslí si Juraj. Chvála Bohu, je jiná než druhé ženštiny, tvrdá a rovná jako sloup; zřídila dvorec jako kaštel, sedm tisíc stržila za pár koní, tak co, má proč nést hlavu nahoru. To se, brachu, dobře platí.
“Tak tady je ta rovina,” ukazuje Štěpán bičem. “Až po ty akáty patří paní.”
Hordubal slézá z vozu jako rozlámaný. Roztřásl jsi mne, čerte. Tak to je ta rovina; pravda, tráva až po pás, ale