že si nevymkne čelist. Co ti dva staří tam uvnitř – Bodejž si nosy ukoušete!
Štěpán ze zlosti a z dlouhé chvíle vytáhne košikářskou jehlu z pažení dveří a zabodává ji ze vší síly. “Tak, teď ji vytáhni,” pobízí Ďulu.
Ďula ji vytáhne. “Pojď, kdo hloub?” Chvilku je baví zabodávat jehlu do dveří, až z nich lítají třísky.
“A co,” povídá Ďula, “půjdu za děvčaty. S tebou už nic není.”
Pomalu je soumrak, obzor nad celou rovinou se zardívá fialovou mlhou. Mám jít dovnitř? myslí si Štěpán. A naschvál ne. – Hybaj, řekne mi starý, nepleť se do řeči! Nabízí Amerikán Hordubal jemu svou dcerku, či mně?
Dovedl bych já se o sebe postarat, a zatím – hybaj! A co mi máš co poroučet, vzteká se Štěpán, do jiné už patřím rodiny!
Konečně se hrne Hordubal ze dveří, je podroušen pálenkou, dohodli se asi staříci; starý Manya ho doprovází a pleská ho po zádech. Štěpán – stojí u hlav koní a drží je za řetízek udidel, inu, jako štolba; ani Hordubalovi to neušlo a kývl pochvalně na Štěpána.
“Tak v neděli ve vároši,” volá starý Manya, a c – c, vůz se rozjel. “Šťastnou cestu!”
Štěpán pokukuje po očku na hospodáře, nechce se ptát; snad sám začne –
“Tamto – naše řeka,” ukazuje bičem.
“M.”
“A tam, ten vůz s rákosím, to je asi náš Michal. U nás steleme palachem místo slamou.”
“Tak.”
A nic. Štěpán drží koně, jak pěkně jen dovede, ale hospodář – jen hlava se mu klátí. Konečně to Manya nevydržel.
“Tak co, hospodáři, kolik jste jim dal?”
Hordubal zvedl obočí. “Co?”
“Kolik jste jim upsal, pane?”
Hordubal nic. Teprve po chvilce: “Po pěti tisíckách každému.”
Štěpán přemítá, a pak utrousí mezi zuby: “To vás okradli, hospodáři. Po třech tisíckách – bylo by dost.”
“M,” bručí Hordubal. “Tvůj otec – jako dubový pařízek.”
Ech ten, myslí si Štěpán; druhým dává, a mně – jako by to bral.
“A tobě – také pět tisícek,” dodává Hordubal. “Abys prý měl do hospodářství.”
Dobře, myslí si Štěpán. Ale teď, když jsem skoro jeho syn, – jak to bude se mzdou? Nemůže mě už platit jako čeledína. Snad by mi mohl dát to hříbě? Prodej si je, Štěpáne, nejsi-li už jako nás vlastní?
“A jeď pořádně!” káže Hordubal.
“Ano, pane.”