Inu, dá-li Bůh, buď jméno jeho pochváleno.
A – dobře-li se vám líbí v Krivej?
I dobře, praví Mechajl a mávne rukou. Prosím poníženě, kdybych tak do Ameriky mohl na robotu, páni velkomožní.
Jako Juraj?
Tak, jako Jurka, Bůh mu dej věčnou slávu. A gazda Mechajl doprovází odcházející panstvo k vratům.
Slavný soud se vrací k městu. Vijó, koníčky, vijó, velkou událost vezete. Jako Betlém vypadá dědina, opravdu, jako Betlém.
Předseda se naklání k státnímu zástupci. Ještě není pozdě, pane kolego; mohli bychom to do večera dodělat, dnes snad nebude tolik řečí co včera –
Státní zástupce se slabě zarděl. Sám nevím, co to do mě včera vjelo. Já mluvil jako v transu, jako bych nebyl úředník, ale mstitel – zrovna kázat a hřímat se mi chtělo.
Bylo to jako v kostele, míní předseda rozvážně. Víte, jak ti lidé v auditoriu ani nedýchali. Divný národ. I já to cítil: že soudíme něco těžšího než zločin, že soudíme hřích – Chválabohu, dnes tam budeme mít prázdno; žádná senzace, hlaďoučce to půjde.
Šlo to hlaďoučce. Porota na otázku, je-li Štěpán Manya vinen zločinem úkladné vraždy spáchané na Juraji Hordubalovi, odpověděla osmi hlasy ano, čtyřmi hlasy ne;
a na otázku, je-li Polana Hordubalová vinna zločinem spoluúčasti na téže vraždě, odpověděla ano všemi dvanácti hlasy.
Na základě tohoto výroku poroty odsuzuje soud Štěpána Manyu k trestu doživotního těžkého žaláře a Polanu Hordubalovou, rozenou Durkotovou, k trestu těžkého žaláře v zákonné výměře dvanácti let.
Polana stojí jako bezduchá s hlavou hore; Štěpán Manya hlasitě štká.
Odveďte je!
Srdce Juraje Hordubala se kdesi ztratilo a nebylo nikdy pohřbeno.
Život a doba spisovatele Karla Čapka v datech