Proto jedu zpátky. Domů, víte? Do Krivé. Mám tam ženu a něco polí. A Hafii, té byly tři roky. Sedm set dolarů si vezu pod košilí a začnu zase gazdovat… nebo půjdu do nějaké factory. Nebo dříví kácet.
A to se vám, pane Hordubal, po ženě a dítěti nestýskalo? Jej Bohu, stýskalo; ale já jsem jim, pěkně prosím, posílal peníze a myslel jsem, toto na krávu, toto na strych pole, toto Polaně na cosi, však sama bude vědět. Každý dolar byl na něco. A když jsem dával peníze do benku, to už bylo jako stádo krav. Yessr, a to mně ukradli. A psala vám někdy vaše žena? Nepsala. Neumí psát. Ale vy jste jí psal? No, sir. Can t write, sir. Od té doby, co zemřel Michal Bobok, jsem jí neposílal nic, jen peníze ukládal. Ale telegrafoval jste jí aspoň, že přijedete? Ale co, ale co, na to je škoda peněz. Lekla by se, kdyby přišel posel, ale mne se nepoleká. Haha, kdežpak! Třeba si myslí, že jste mrtev, pane Hordubal; to víte, když tolik let od vás nedostala ani zprávičku – Mrtev? Takový chlap jako já, a mrtev? Juraj Hordubal se dívá na své uzlovité pěsti. Takový chlap, co si to myslíte! Polana je moudrá, Polana ví, že se vrátím.
Inu, jsme všichni smrtelní; co když se Polana nedožila? Shut up, sir; bylo jí třiadvacet, když jsem jel, a silná, pane, silná jako řemen – to neznáte Polanu; za ty peníze, za ty dolary, co jsem posílal, za ty aby nebyla živa? No, thank you.
Nakvašený kramář u okna si stírá modrým šátkem pot. Třeba zase řekne: To je horko! Horko, pane? Tomu říkáte horko? Měl byste být, pane, na lowerdecku; nebo dole v shaftu na antracit… Tam posílají niggery, ale já to vydržel, yessr. Za sedm dolarů. Hallo, Hordubal! Hallo, you niggash! Ach, pane, člověk mnoho vydrží. Kůň ne.
Tam dolů už nemohli dát koně, aby tahali káry. Příliš horko, pane. Nebo takový lowerdeck na lodi… Člověk mnoho vydrží, jen kdyby se aspoň mohl domluvit. Něco na tobě chtějí, nevíš co; a oni křičí, vztekají se, krčí rameny –
Prosím pěkně, jak se mám v Hamburku doptat, kudy se jede do Krivé? Oni mohou křičet, ale já ne. Do Ameriky, to se vám jede jakoby nic; jeden vás naloží na loď, jeden vás čeká tam – ale zpátky, pane, zpátky vám nepomůže nikdo. No, sir. Těžká, pane, je cesta domů.
A Juraj Hordubal kývá hlavou, teď už se mu kývá sama, klátí se těžce a neživě, a Juraj usíná. Tlustá židovka u okna sevřela pohoršeně rty; tetka s košem na klíně a uraženy kramář na sebe významně pohlédli: Jaja, takoví jsou dnes lidé. Jako dobytek.