Biegl vykulil oči. “Jak to?”
“Skoro mrtvého. Asi dodýchával, komatózní stav. Zápal plic v nejvyšším stupni, pravá plíce už zhnisaná, žlutá jako játra – Nebyl by dožil do rána.”
“Tak tedy to bylo zbytečné,” řekl Gelnaj pomalu.
“Pravda. A na aortě výduť – jako pěst. I kdyby nebylo toho zápalu plic, stačilo nějaké rozčilení – a konec.
Chudák.”
Oba četníci stísněně mlčeli. Konečně Biegl odchrchlal a ptá se: “A příčina smrti, pane doktore?”
“No, vražda. Probodená levá srdeční komora. Ale protože byl v agónii, vyteklo už jen málo krve.”
“A čím, myslíte –”
“Nevím. Hřebíkem, šídlem, jehlou na šití pytlů – čili stručněji řečeno: tenkým, hrotnatým, kovovým předmětem, cirka deset centimetrů dlouhým, oblého průřezu – – stačí vám to?”
Gelnaj otáčel rozpačitě sklenicí v tlustých prstech. “A pane doktore, – – nemohlo by se říci, že – – že zemřel zápalem plic? Helejte, když už stejně musel umřít – – tak nač s ním dělat tolik orací –”
“To nejde, Gelnaji,” vyhrkl Biegl. “Vždyť je to vražda!”
Doktor zablýskal brýlemi. “To by bylo škoda, pane. Zajímavý případ. Zřídka se vidí vražda jehlou nebo čím. Já dám to srdce do špiritusu a pošlu je,” doktor se začal šklebit, “jednomu učenému odborníkovi. Abyste to měli na beton, páni. Nic platno, je to vražda, jak zákon káze. Ech bože, ale jak zbytečná!”
“Co dělat,” bručel Gelnaj. “A takový mezek tomu říká jasný případ!”