suchá a tvrdá – nepovídej, to není řepná půda, to je step.
Manya se drbe na šíji. “Přikoupit té roviny až tamto, hospodáři, třicet koní by se tu dalo pást.”
“Nu – u,” namítá Hordubal, “žír to, holenku, zrovna není.”
“Jaký žír?” šklebí se Manya. “Kůň má být, pane, suchý. Či chcete krmit koně pro řezníka?”
Hordubal neodpovídá a jde ke koním, plácá je po lysině. “No – no – no, malý, neboj se, jsi chlapíček. Co stříháš ušima? A ty, ach, ty jsi moudrá! Co hrabeš, co bys chtěla?”
Štěpán vypřahá koně, vztyčí se a povídá nějak ostře: “Nemluvit na koně, pane. Změknou.”
Hordubal se k němu prudce obrací: Co ty tak na gazdu! A co, to on třeba jen tak, aby si na mne koně nezvykli. A já se ti do tvých koní míchat nebudu, ty somáre; nu, nu, nemusíš se mračit.
Štěpán nechává koně volně pást a bere kosu, bude kosit seno; jaký hlupák, nevzal s sebou ani druhou kosu. Juraj povzdychl a zírá přes rovinu k vrchům nad Krivou. Tam jsou aspoň pořádná pole – pravda, samý kámen, ale jsou to pole: brambory, ovsy, žita – někde žito ještě stojí, někde už vážou snopky – “A kdože, Štěpáne, koupil ta naše pole nahoře?”
“Nějaký Pjosa,” povídá Manya.
Aha, Pjosa, Andrej Pjosa Husár; a proto on se v krčmě nehlásil, styděl se, že ženskou připravil o pole. Juraj zírá k vrchům, divné, jako by pole Hordubalů seběhla z hor a sedla si do roviny –
“A Rybáry jsou tady dole?” ptá se Juraj.
“Tady dole,” povídá Štěpán. “V tuto stranu, tři hodiny cesty odtud.”
Tři hodiny cesty, vida, daleko ještě do Rybár. Hordubal z dlouhé chvíle utrhne stéblo trávy a žvýká je; je nakyslé jaksi a skřípavé – to tráva tam nahoře, na poloninách, chutná docela jinak, kořenitě, mateřídouškou. Juraj se loudá po lukách dál a dál; jaká rovina, nic nevidět než oblohu, ale není to taková obloha jako tam nahoře, je jakási zaprášená. A tady lán kukuřice, pravda, co chlap je vysoká, samý chřást; ach, Hospodine, cože kukuřice vypadá tak nepořádně – pustit do ní svině, to by to chrochtalo! Kdežto žitné pole, to je jako kožich. Akáty – Juraj nemá rád akáty; tam nahoře jsou trnky a brsleny, jeřáby, jalovčí, a žádný takový ničemný akát. Už není vidět ani Manyu v té jeho zástěře a vysokých botách. Jaképak nemluvit na koně! I kůň je moudré zvíře, stejně jako kráva; řečí se naučí mírnosti.
Před Jurajem leží rovina, přepadá ho stesk, je to skoro jako moře, co tam! co tam! Obrací se k vrchům, ech vy, i vás rovina užírá, dělá vás malé a hloupé; ale šlapat nahoru, kamaráde, to aspoň poznáš, co je to země! A už to tu Juraj nevydrží, uhání k dědině a nechává za sebou Štěpána s celým jeho spřežením. Podívám se na žita, myslí si, ale běží hodinu, a vrchy jsou pořád ještě kdesi; a to horko tady, ani větérek nevane – to máš tu tvou rovinu. Kdo by byl řekl, že mě Štěpán tak daleko zavezl? Jenom c – c, a už jsme byli kraj světa. Rychlé koně má Polana: co, pane, s pomalým koněm?
Hordubal běží už dobré dvě hodiny, a tu konečně je kraj vsi: cikáni, holota jedna, válí se to mezi blínem a durmanem, a tuto už kovárna při silnici – – Hordubal se zastavuje, cosi ho napadá, ej, Polano, já ti ukážu! A už se hrne do kovárny. Hullo, mistře, udělejte mi hák, nu, jaký hák: hák jako závoru, ke dveřím hák, počkám si na něj.
Kovář nepoznává Hordubala, je tu tma a nevidí pro výheň. Když hák, tož hák; a kuje hák jako hrom. A což, kováři, dobré koně má Hordubalová? Inu, koně jako čerty, ale panské; nic k práci, strýčku. Ale kovat je, aha! dva chlapi aby takovou potvoru drželi.
Hordubal se dívá na ten rozžhavený kousek železa. Něco ti přinesu, Polano, něco do domácnosti. A co může, kováři, takový kůň stát? Bůh mne netrestej, odplivuje kovář, chtějí prý za něj osm tisícek! Tolik peněz za koně!
Zchromí se ti divoch, a co máš? Lepší je huculský koník, nebo takový ten těžký valach, zadek jako oltář a prsa jako varhany – ba, bývali to dřív koně ve dvoře! ale teď – traktor! Však prý statkář prodává louky: nač prý seno, nač koně, teď jsou mašiny –
Hordubal pokyvuje hlavou. Pravda, mašiny – jako v Americe. Musím dát pozor, aby Polana neudělala hloupost.
Přijdou mašiny, a co ty potom s koňmi? Aha, tak vidíš; ne, ne, Polano, nedám dolary za louky. Pole a krávy, to je něco jiného, – mašin se lidé nenajedí. A prý to nic nenese. Inu, třeba i nenese, ale máš mléko a zrní. Tak je to.
Hordubal se vrací domů a nese kus železa ještě horký. Polana – asi vaří oběd; a Juraj se krade po schodech k půdě a přidělává hák na vnitřní stranu dvířek. Tak, ještě tuto ten kroužek – Po schůdkách vystupuje Polana, vraští obočí a hledí, co to, co to tam Juraj přitlouká, což, zeptá se? nezeptá, jen upřeně hledí. “Už je to, Polano,” mručí