A už nic nenamítal, když ho vedla Polana do jizby, jen se pokoušel zvednout obočí. Svlékla ho a uložila do postele.
“Chceš něco?”
“Ne,” jektal a jen zase spát; něco se mu zdálo a vyrušily ho – co to bylo? Gerič přece nebyl v Americe, všecko to popletly, teď zase začínat se vším od začátku. Jen kdyby to tak netížilo na prsou, to asi to psisko Cuvaj, zrovna na prsa si mi lehl a spí. Juraj si hladí neklidnou rukou zarostlá prsa: jen spi, chlupáči, a jak ti srdíčko tluče! Ach, potvoro, ale jsi těžký!
Chvilku spal, a když otevřel oči, stála Polana ve dveřích a zkoumavě hleděla. “Jak je ti?”
“Líp, dušinko.” Bál se promluvit, aby se to neztratilo, aby se to zase nezměnilo v jeho kumbál v Johnstownu.
Vždyť toto je – jako doma: malovaná skříň, dubový stůl, dubové židle – Hordubalovi zabouchalo srdce: vždyť já jsem se konečně vrátil domů! Hospodine, jaká dlouhá cesta, čtrnáct dní na lowerdecku a ve vlaku – člověk je jako přelámaný. Ale pohnout se nesmím, nebo to zase zmizí; raději zavřít oči a vědět jen, že je to tady –
A pak se zase všechno popletlo: majneři v Johnstownu – Harčár – bijí Hordubala; Juraj prchá štolou, kličkuje, chytá se šachetního žebříku a drápe se nahoru; shora letí klec, rozbije mu hlavu, určitě rozbije, a Hordubal se probouzí vlastním vyheknutím. Raději nespat, tady je líp; vytřeštěnýma očima se Juraj zachycuje pokojného nábytku. Tady je líp. Hordubal kreslí prstem do vzduchu a povídá Míšovi o Americe. Brachu, mne na nejtěžší práce, jen hallo, Hordubal, a už jsem šel. Jednou se sesypala štola, ani tesaři tam nechtěli jít. Dvacet dolarů jsem tehdy dostal, sám inženýr mně potřásl rukou, takto, Míšo, takto potřásl. A teď sjíždí Hordubal těžní klecí dolů, pořád dolů; sedí tu tlustá židovka a nějaký stařík a přísně se dívají na Hordubala. Sto osmdesát jedna, osmdesát dvě, osmdesát tři, počítá Juraj a křičí: dost, dost už, doleji to nejde, to už je konec šachty! Ale klec sjíždí stále, stále, horka přibývá, nelze dýchat, ti bagáni jedou až do pekla. Jurajovi se zdá, že se udusí, a procitá.
Svítá, ve dveřích stojí Polana a napjatě hledí.
“Už je to lepší,” mumlá Hordubal a oči mu žehnou. “Nezlob se, Polano, já hned vstanu.”
“Jen lež,” povídá Polana a jde blíž. “Bolí tě někde?”
“Nebolí. V Americe jsem to měl taky. Prý flue, řekl doktor. Flue. A za dva dny – jako ryba. Zítra vstanu, dušinko.
Dělám ti tu nepořádek, že?”
“Chtěl bys něco?”
Hordubal vrtí hlavou. “Mně je docela dobře. Jen – jen do okovu vody; ale sám bych mohl –”
“Hned ti donesu.” A jde.
Hordubal si nastlal podušek za záda a upravil si na prsou košili. Aby mne Polana neviděla tak rozhaleného, myslí si. A kdybych se mohl umýt a oholit! Už přijde Polana, už tu bude. Snad si sedne i na pelest, zatímco budu pít.
Juraj dělá místo, aby si mohla sednout, a čeká. Snad zapomněla, myslí si; má, chudák, plno práce – kdyby se aspoň Štěpán vrátil! Řeknu jí, až přijde: A což, Polano, aby se vrátil Manya?
Do dveří vchází Hafie a nese sklenici vody, nese ji tak opatrně, že samou pozorností vyplazuje jazýček.
“To jsi hodná, Hafie,” vydechl Hordubal. “A což, strýček Štěpán tu není?”
“Není.”
“A co dělá mamka?”
“Stojí na dvoře.”
Hordubal už neví, co by řekl, i napít se zapomněl. “Nu, jdi,” bručí, a Hafie skokem ze dveří.
Juraj tiše leží a naslouchá. Koně ve stáji dusají kopyty – dá-li jim Polana vody? Ne, dává sviním, slyšet spokojené chrochtání. Co kroků taková ženská musí udělat, diví se Hordubal. Měl by se vrátit Štěpán; pojedu do Rybár a řeknu mu, co ty, lenochu, hybaj ke koním, Polana nezastane všechnu robotu. Třeba odpoledne pojedu, myslí si Juraj, a pak se mu před očima natáhly takové závoje, a všechno mizí.
Do dveří nakoukla Hafie, chvilku přešlapuje a pryč zase. “Spí,” šeptá mamce na dvoře. Polana nic, zahloubaně myslí na cosi.
K polednímu Hafie znovu po špičkách do jizby. Hordubal leží, ruce za hlavou, a mrká do stropu.
“Maminka se nechá ptát, chcete-li něco?” odříkává Hafie.