A chtěl by za stodolu jako obyčejně, ale nemůže, píchá ho u srdce. I tváří se, jako by se mu zachtělo právě tady sedět, právě na tom patníku u vrat, a vzhlížet na dvorek. Polana – najednou má plné ruce práce: sype slípkám, mete zápraží a kdesi cosi – “Holčička se narodila Herpákové,” sdílí hovorně –ech, Polano, cože ti je najednou tak do řeči?
“M,” bručí Juraj roztržitě.
Padá soumrak, Polana otvírá vrata, to už půjdou kravky z pastvy. “Ty, Juraji,” začíná váhavě, “říkal jsi, že bys přikoupil nějaké krávy –”
“Není třeba,” mumlá Hordubal.
Kývajíce hlavami jdou kravky do chléva, bimbam, bimbam. Juraj vstává, chvála Bohu, jde to už. “Dobrou noc, Polano,” povídá.
“Co – ty nebudeš večeřet?”
“Ne.”
Polana se mu staví do cesty. “Juraji, já ti ustelu v jizbě. Co tomu řeknou lidé, že ty, gazda, spíš u krav!”
“Nech lidi,” praví Juraj neurčitě. “Ještě ledacos řeknou.”
Zachmuřeně hledí za ním Polana, jak zachází do chléva. Jaká stará záda má Juraj!
Hordubal se ukládá do slámy. Už to v boku nepíchá, ale těžké je srdce, tlačí. Dvorec utichá nějak rozpačitě, i Hafie štěbetá polohlasem, jako by ji někdo okřikl, ticho buď, nemluv tak nahlas! Jako by tu někdo těžko stonal.
A ticho, dvorec spí, dědina spí. Hekaje hrabe se Hordubal ze slámy, rozžíhá chlévskou svítilnu a jde se poohlédnout, je-li kde jaká robota. A zase to píchá, potvora. Stáj by se měla vyčistit a koním dát čerstvé stlaní, ale Juraj jenom dumá, udělal bych, udělal, ale co to, že se mi dnes nechce? Obchází kurník, svinský kotec, stodolu, leze po žebři na seník což kdyby se seno zahřálo; ach, píchá to v boku. Obchází dvorek a jde i na sad. Co tam? A, jen tak, třeba není-li tam někdo. Kdo by tam byl? Inu, nikdo, ale člověk neví. A co půda – Polana už nespí na půdě, je tam teď kukuřice; Polana se přestěhovala do komory. Hordubal tají dech, aby nezasténal, a vystupuje i na půdu; chce otevřít dveře, ale nejde to, je slyšet jakýsi sypký šum, když jimi pohne. Á, to se hromada kukuřice sesula a zavalila dveře. Tam tedy také nikdo není. A kdo by se tam schovával? Jaká hloupost!