38

Stařík vrtí hlavou. “A to ne, prosím poníženě, to nemohl Štěpán. Štěpán byl doma, spal. Hej, Michal, pojď sem!

Pověz, kde byl tuto noc Štěpán?”

Michal se rozmýšlí a povídá pomalu: “No, kde by byl? Spal nahoře, se mnou a s Ďulou.”

“Tak, tak,” kývá hlavou Gelnaj, “hned jsem si to myslel. A to on má Hordubal v dědině nepřízeň. To víte, bohatý Amerikán, a ani sousedy nepočastoval.”

Starý Manya zvedl ruce. A jé, bohatý! na krku nosí sáček se samými dolary –

“Vy jste je viděl?”

Pravdaže viděl, vždyť tuto přijel kupovat dvorec a ukazoval peníze. Víc jak sedm set dolarů, prosím pěkně.

Nepřízeň v dědině, to asi tak bude; prosím poníženě, pyšný člověk nemá přátel.

Gelnaj vážně přikyvuje. “A od čeho tu máte, Manyo, tak rozbodané dveře?”

“To jak se tam zabodává košikářská jehla. Po celý rok tam bývá.”

“Ukažte mi, jak vypadá,” zajímá se Gelnaj. “To jsem nevěděl, že se koše dělají jehlou.”

“To se, prosím, přehazují pruty jehlou – takto,” ukazuje Manya ve vzduchu. “Ještě včera tu ta jehla byla,” zlobí se,

“nevíš, Michal, kam se poděla?”

“I nechte to,” bručí Gelnaj lhostejně. “Až někdy půjdu kolem, podívám se. Ale ta močůvka, Manyo, nesmí vytékat na cestu. Není to vaše cesta.”

“Prosím poníženě, až začneme mrvit pole, hnojiště se vyveze –”

“Měli byste mít pořádnou jímku, cementovou. Potřebovali byste peníze do statku, což?”

“A to, prosím, potřebovali,” pochechtává se stařík. “Postavit novou stodolu – Ale tuto Michal je hlupák. Štěpán má víc rozumu pro hospodářství. Štěpán, to by byl gazda!”

Z pole se vrací Ďula, veze na voze kupku sena, ale jede, jako když hrom bije.

“Pojď sem, chlapče,” volal ho otecky Gelnaj. “Já jen pro pořádek. Kde byl dnes v noci Štěpán?”

Ďula otevřel ústa a podíval se tázavě na starého a na Michala; nikdo ani nemrkl. “Tady byl,” mumlá Ďula. “Se mnou a s Michalem spal na půdě.”

“Dobře jsi to řekl,” pochválil ho Gelnaj. “A co, dáš se ke kavalérii?”

Výrostek zablýskal zuby. “To víte, že dám.”

Z domu vychází Biegl a tiše zuří. “Pojďte sem, Gelnaji. Štěpán jich pár dostal po hubě. Teď jsem ho zamkl v jizbě.”

“To nemáte,” míní Gelnaj. “Omezování osobní svobody a tak dále.”

Biegl se neuctivě šklebí. “Já se vám na to vykašlu. Horší je, že jsem nic nenašel. A co vy?”

“Alibi jako hrom, Karlíčku. Celou noc spal na seně jako hodný chlapeček.”

“Lžou,” vyhrkl ostře Biegl.

“To se rozumí. To už mají, kamaráde, v krvi.”

“Však u soudu obrátí,” hrozil Biegl.

“A to je neznáte. Buď se vzdají svědectví, nebo budou křivě přísahat jakbysmet. To je, Karlíčku, na vesnici skoro jako národní zvyk.”

“Tak co mám dělat?” chmuřil se Biegl. “Co myslíte, Gelnaji, máme Štěpána už teď zatknout? Že to udělal on, na to můžete vzít jed.”

Gelnaj přikývl. “Já vím. Ale dejte jen, Biegl, pozor,” začal a nedokončil; neboť v tu chvíli to slabě řinklo a Biegl zařval: “Stát!” A už se hnal za roh stavení. Gelnaj pomalu za ním. Na zemi leží dva lidé, ale Biegl je navrchu. “Já vám ho podržím, Karlíčku,” nabízí se Gelnaj.

Biegl vstává a zvedá Štěpána za násilně zkřivenou ruku. “Hore, a hybaj,” supí udýchaně. “Já ti dám utíkat!”

Štěpán syká mezi zuby, tvář má bolestí zkřivlou. “Pusťte,” syčí. “Já – já chtěl jen do Krivej – pro své věci –”