“Co je strýčkovi Štěpánovi?” vydechla Hafie.
Polana nic, sbírá talíře ze stolu, zsinalá, až jí zuby jektají.
A Hordubal se odklízí ke kravkám, lyska se po něm točí hlavou, až řetězem rachotí, co je, gazdo, co tak hlasitě dýcháš? Ech, lysko, nač vědět, nač vědět – ale je to těžké, těžší než řetěz. Tam nahoře bychom zvonili zvoncem, ty i já – co tam je místa, i Bůh se tam vejde; ale mezi lidmi je těsno, dva – tři lidé, lysko, a tak těsno mezi nimi!
což neslyšet rachotit jejich řetězy?