to bylo. Hordubal věděl, že Manya je milenec jeho ženy, a bál se ho. Proto nosil své peníze na krku, proto Manyu zasnoubil s Hafií, proto ho nakonec vyhnal, proto se zavíral ve chlévě – Docela jasný případ, Gelnaji.”
Gelnaj zamyšleně mrkal. “Já zas myslím pořád na ty koně. Štěpán měl rád koně. O jiném prý nemluvil než o tom, přikoupit roviny a nic než koně pěstit. Teď zrovna se prodává kus roviny za Hordubalovými loukami. Třeba chtěl Manya na Hordubalovi, aby to koupil, a ten ne, a peníze nosil za ňadry – Já bych se, Karlíčku, nedivil, kdyby to bylo pro to.”
“To máte prašť jako uhoď: pro peníze. Z lásky k Polaně to jistě nebylo.”
“Kdopakví.”
“Ne. Vy jste, Gelnaji, starý četník a rozumíte dědině. Ale já jsem mladý četník a mám sakra nějaký smysl pro ženské. Díval jsem se na Polanu: je to nehezká, kostnatá tetka – a stará, Gelnaji; pravda, měla s čeledínem poměr – Já myslím, že ji to stálo hromadu peněz. Pro tu, Gelnaji, by se Hordubal nedal zabít, pro ni by Štěpán nevraždil. Ale pro peníze – to je jasné. Hordubal byl venkovský lakomec, Polana jen dědit, aby si mohla držet milence, Štěpán byl chamtivec na prachy – a máte to. Gelnaji, v tom všem nebylo tolikhle lásky.” Biegl lusknul prsty. “Špinavý případ, člověče, ale jasný.”
“Dobře jste si to, Biegl, seštymoval,” ocenil starý Gelnaj. “Jako pan státní. Máte to takové jednoduché –”
Biegl polichocen ukázal zuby.
“ – ale po mém, Karlíčku, by bylo ještě jednodušší, kdyby si Juraje Hordubala vzal Pán Bůh. Zápal plic, amen. A vdova by si po čase vzala čeledína – – narodilo by se děťátko – Ale vám se, Biegl, takový jednoduchý příběh nelíbí.”
“Ne. Mně se líbí zjistit pravdu. To, Gelnaji, je práce pro chlapa.”
Gelnaj zahloubaně pomrkává. “A máte pocit, Karlíčku, že jste ji jako našel? Tu pravou pravdu?”
“– – Ještě tu jehlu bych chtěl najít.”
KNIHA TŘETÍ
Přelíčení proti Stěpánu Manyovi, šestadvacetiletému čeledínu, svobodnému, vyznání reformovaného, a proti Polaně Hordubalové, rozené Durkotové, vdově, jedenatřicet roků, vyznání řeckokatolického, pro úkladnou vraždu spáchanou na Juraji Hordubalovi, gazdovi v Krivej, případně pro spoluvinu na zavraždění Juraje Hordubala.
Vstaňte, žalovaný. Právě jste slyšel žalovací spis. Cítíte se vinen ve smyslu žaloby?
Žalovaný se cítí nevinen. Nezabil Juraje Hordubala, spal té noci doma v Rybárech. Ty peníze za trámem – dostal od gazdy, prý jako věno, kdyby si vzal Hafii. Sklenářský diamant nekupoval. S gazdovou neměl důvěrných styků.
Nemá dále co říci.
Žalovaná se cítí nevinna. O vraždě neví nic, až ráno – Na otázku, jak se dověděla o smrti Juraje Hordubala: že jen viděla rozbité okno. S čeledínem neměla styků. Ten sklenářský diamant koupil před lety sám gazda. Vrah musel přijít oknem, protože dveře na dvorek byly po celou noc zavřeny na závoru.
Načež usedá, zsinalá, nehezká, ve vysokém stupni těhotenství; pro její těhotenství bylo nutno urychlit přelíčení.
A proces se valí dál s neúprosnou rutinou justiční mašiny. Čtou se protokoly a dobrá zdání, papír šustí, porotci předstírají, že pobožně a s pochopením sledují každé slovo napsané na úředním lejstru. Obžalovaná sedí nehnutě jako loutka, jen oči jí neklidně těkají. Štěpán Manya si utírá chvílemi čelo a namáhá se rozumět tomu, co se čte: kdo ví, jaká je v tom klička, kdo ví, co z toho páni velkomožní vysoukají; s hlavou uctivě nakloněnou Manya naslouchá a hýbá rty, jako by opakoval každé slovo.
Soud přikročí k výslechu svědků.
Je volán Vasil Gerič Vasilů, starosta z Krivej; vysoký, ramenatý sedlák, pomalu a vážně opakuje slova přísahy. Byl z prvních, kdo viděli mrtvolu. Pravdaže hovořil, že toto je domácí robota. Proč? Z rozumu, pěkně prosím. A je vám, Geriči, známo, že Polana Hordubalová měla styky se Štěpánem Manyou? Známo. Sám jí to vytkl, než se Juraj vrátil. – A což, býval Hordubal na ženu zlý? – Nabít jí měl, pane velkomožný, prohlásil Vasil Gerič Vasilů, vyhnat z ní čerta. Ani najíst Jurajovi nedala. – Stěžoval si snad Hordubal na svou ženu? – Nestěžoval, jen se vyhýbal lidem; scházel žalem jako svíčka.