XXIII.

Časně zrána, než se kdo probudil, má Juraj dědinu za sebou a míří do hor. K Míšovi. A co tam? Ale jen tak, promluvit s člověkem. Je ještě mlha, hor nevidět. Juraje trochu mrazí, ale už ho nepíchá v hrudi; jenom se špatně dýchá, to asi ta mlha. Stoupá hore, co bývalo pole Hordubalových, a musí se zastavit, aby vydechl; Pjosa už má zoráno – prý samý kámen, a vida, i Pjosovi stojí pole za tu robotu. Hordubal těžce dýchá a stoupá do vrchů. Mlhy se zvedly a převalily se přes hřebeny lesů; jen maličko ještě, a bude podzim. Hordubal stoupá a tiskne ruku k boku; inu, píchá to, ale teď už je to jedno, nahoru nebo dolů. A nejsou to mlhy, mraky jsou to, tady už je cítit po čichu, jak jsou napity vodou. Pozor na hlavu, abys do nich nenarazil. A teď se to převalilo přes kopec, a už jsi v nich; na tři kroky nevidíš a jen šlapeš, protlačuješ se hustou mlhou, nevíš, kde jsi. A Hordubal sípavě oddechuje a těžce, pomalu stoupá do oblak.

Počalo sychravě pršet. Nahoře na polonině si Míša přehodil přes hlavu pytel a práskaje bičem, hajza hó, shání voly k salaši. Ani nepoznáš, zvíře-li to, keř nebo balvan; ale moudré psisko je Čuvaj, sám oběhne stádo a žene voly, jen zvonění je slyšet z mlhy.

Míša sedí na prahu koliby a zírá do mlhy; páry na chvíli prořídnou a je vidět, jak se k sobě tisknou voli; pak se vše zase zaklopí parami a jen dešť šelestí. Kolik může být hodin? Jistě k polednímu. A tu vyskočí Čuvaj, větří do mlhy a slabě vrčí.

Z mlhy se vynořuje stín člověka. “Jsi tady, Mí3o?” volá chraptivý hlas.

“Jsem.”

“Chvála Bohu!”

Je to Hordubal, promoklý na kost, a jektá zuby; z klobouku mu teče voda stružkou jako z okapu.

“Co ty tu v dešti?” zlobí se Míša.

“Ráno… nepršelo…,” sípe Juraj. “Taková jasná noc byla… A dobře, že pr3í, je třeba vláhy.”

Míša zamyšleně mrká. “Počkej, rozdělám oheň.”

Hordubal sedí v seně a zírá do ohýnku; dříví praská a dýmá, Juraje zalévá teplo, to Míša mu ještě přehodil pytel přes záda; uf, až je horko člověku, horko, jako tam dole v majně. Juraj jektá zuby a hladí mokrého Čuvaje, který mu smrdí po boku; i co, sám páchnu jako zmoklý pes. “Míšo,” drkotá Juraj, “a co je to, ten srub v lese?”

Míša vaří v kotýlku vodu a hází do ní nějaké bylinky. “Já vím, není ti dobře,” brouká. “A co běháš v dešti, hlupáku?”

“To byla v majně štola,” povídá překotně Juraj, “tam pořád kapala voda, pořád: Tak – tak – tak, jako když tikají hodiny. A – víš-li pak, Herpákové se narodilo děcko, Polana se byla podívat. – A nikde žádná robota, Míšo, prý už není třeba lidí.”

“A přece se rodí noví,” bručí Míša.