35

“Před… desíti dny. Dostal výpověď –”

“Kdy jste ho viděla naposledy?”

“Před desíti dny.”

“Lžete,” spustil Biegl bez míření. “Včera jste s ním byla. Víme to.”

“Není pravda,” vydechla Polana zděšeně.

“Přiznejte se, Hordubalová,” domlouvá Gelnaj.

“Ne – ano. Včera mne potkal –”

“Kde?” udeřil Biegl.

“Venku.”

“Kde venku?”

Polana těká očima. “Za dědinou.”

“Co jste tam dělala? Co? Tak rychle!”

Polana nic.

“Vy jste s ním měla schůzku, viďte,” začíná zase Gelnaj.

“Ne, Bůh je můj svědek! Náhodou mne potkal –”

“Kde?” Biegl znovu.

Polana obrací uštvané oči ke Gelnajovi. “Náhodou mne potkal – – Ptal se jen, kdy by si mohl přijít pro své věci. Má tu ještě své šaty, tamto ve stáji.”

“Aha, gazda ho vyhodil na minutu, že? A proč, prosím vás?”

“Pohádali se.”

“A kdy si měl přijít pro své věci?”

“Dnes – dnes ráno.”

“A přišel?”

“Nepřišel.”

“Protože přišel v noci,” spustil Biegl.

“Ne, nebyl tu! Doma byl!”

“Jak to víte?”

Polana si hryže rty. “Nevím.”

“Pojďte, Hordubalová,” řekl Biegl ostře. “Tam nad tím zavražděným nám povíte víc.”

Polana zavrávorala.

“Nechte ji,” hučí Vasil Gerič Vasilů. “Je těhotná.”