nad hlavou, luská prsty a zpívá, juchá, výská jako o fašangu. A to asi je opilý, ohlížejí se lidé, co se tak Hordubal Amerikán rozjařil? Na návsi děvčat a parobků, musí se jet krokem; Juraj se zvedá, rukou objímá Štěpánovo rameno a volá dolů na lidi: “To si vezu zetě, co? Ej, juch!”
Štěpán hledí setřást jeho ruku a syčí: “Tiše, hospodáři!”
Hordubal mu sevřel rameno, divže Manya nevyjekl bolestí.
“Počujte,” huláká Juraj, “mám zetě pro Hafii, slavíme zásnuby –”
Prásk do koní! Štěpán se mračí a kouše si rty div ne do krve. “Vzpamatujte se, hospodáři, jste ožralý!”
S rachotem zatáčí vůz do dvorka Hordubalů. Juraj pouští Štěpána, tichý najednou a vážný.
“Proveď koně,” káže suše. “Zapotili se.”