Zapadlí vlastenci

Karel Václav Rais

Tato publikace byla zpracována aplikací eKNIHOVNA.cz. E-knihy zdarma ke stažení na www.eknihovna.cz.

1

PAMÁTCE UČITELŮ A KNĚŽÍ BUDITELŮ NÁRODNÍCH

Krkonošský můj přítel, zvěděv, že se připravuji napsati historii ze staré školy české, zapůjčil mi zápisky horského písmáka Václava Metelky, nyní již dávno zesnulého, jenž za mladých let býval školním pomocníkem na horské lokálii, později rolníkem a houslařem v Pasekách u Vysokého nad Jizerou.

Mezi rodinnými, mravokárnými, hospodářskými i kantorskými poznámkami denními našel jsem tam též hojné vlastenecké výlevy a stesky, črty z tehdejšího života vůbec a z kantorského zvlášť, jež se mi vroucností i pravdivostí svou a bohatými detaily dobovými výborné hodily. Připomínám to pro památku onoho zvěčnělého horského vlastence.

2

I.

Ve čtvrtek, dne 24. února roku 1842, stály na silnici, jež běží z horského okresního města Větrova dále k severu do Krkonoš, těžké selské sáně. Hnědý huňatý kůň odfrkoval; kolem tlamy měl pěnu, vlhkou srst ověšenu šňůrkami jinovatky.

Po levém boku koňově přešlapovali dva mužové: starší asi šedesátník, mladší dvacetiletý neb o málo starší.

Starý byl malý, ramenatý sedláček široké hlavy, na níž měl naraženu mrazovku s opelichaným beránkem a s mašlemi zle již zvedenými, tváří vráskami rozsekaných, obrostlých šedavým strniskem; na těle měl hnědý kožich s prošívanými zády, v boku zúžený, na nohou staré kozlovice do přiléhavých shrnovaček, nad nimiž po stranách visely kožené třapce. Mladík byl štíhlý holobrádek ruměných tváří, velkých modrých očí, hustých vlasů kaštanových, do půl hlavy ukrytých černým lesklým kastorem, a pod nosem se mu počínaly vlniti jemné knírky; zapjat byl do černého šosáku z tmavého lesklého sukna a úzké pruhované nohavice měl nataženy přes boty.

Stojíce na rozcestí, rozhlíželi se okolím. Zasněžená, saněmi vyleštěná silnice prudce se před nimi skláněla do dolíka; vpravo odbíhala z ní cesta jen málo uježděná, po straně s vytlapanou stezkou, běžící do lesa, jenž napravo zastíral další obzor.

Žhavé, měděné slunce, chýlíc se na tmavomodré, mlžnaté obloze od poledne k západu, nejiskřilo a nesršelo šípovím paprsků, ale mračivě hledělo na pahrbkovitou krajinu, po níž se krčily chalupy horských dědin, a polévalo sněhovou půdu růžovým nádechem. Rozhled k jihu a k jihozápadu byl zastřen mlhami, do nichž vnikaly krvavé pruhy, dávajíce tušiti šíř i hloub tohoto mlžného moře.

Krkonošská obří hradba byla úplně v šedu, bližší lesy, bílé a zachmuřené, stály mrtvě. Ve výši, daleko na severozápadní obrubě obzoru, vyčníval vrchol příchovické bílé věže kostelní s temnější střechou.

Jeřáby, jež po obou stranách silnici vroubily, měly na větvích huňaté chumáče a celé provázky jíní, mezi nímž už jen málokde visely zahnědlé korálky; košaté stromy sebou ani nehnuly, nezašeptaly.

Pokud z návrší bylo možno dohlédnouti, všechen kraj byl bez života, ani vrána nezakrákala, ani ptáček chocholouš nebo strnad nezapištěli.

„Nic platno, tady to bude – musíme napravo,“ promluvil sedláček a bičem pošvihoval do prázdna.

„Bude, bude,“ přisvědčoval mladík.

„No hot, stará, hot,“ dobrácky pobídl vozka, a kůň zabočil napravo.

Sáně na několika tvrdých, kamenitých zmrazcích zaskřípaly, naklonily se, ale již na kolejnicích zašustěly vpřed.

Zboží na saních naložené bylo přikryto formanskou plachtou, ale po stranách bylo viděti menší truhlici zažloutlého kování, zdobenou malovanými ptáky a květinami, části rozdělané postele, nacpaný slamník a ve výši pod plachtou byl patrný veliký uzel.

„Až projedeme lesem, musíme to přece vidět, mejlka tady bejt nemůže,“ povídal vozka.

„A nemůže tam už být daleko, jedeme z města přes hodinu,“ dotvrzoval mladík, zíraje na veliké cibule, jež vytáhl kabátu nerozepjav.

Vjeli do starého jehličnatého lesa, jehož sněti byly jíním tak propleteny a zasypány sněhem, že jenom nevelikými průlinami bylo viděti k obloze. Větve se pod tíží sněhových a jinovatkových krajek skláněly hluboko k zemi a některé smrčky a jedličky byly pod závějemi ohnuty jako mlýnští práškové pod bílými pytli mouky.

Půda i zde v lese byla vysoko zasněžena, jenom místy vylézal hnědý kopeček jehličí nebo se temněla hromádka rozházených šupin a ohryzků šiškových.

Sáně svištěly a hrkaly o kořeny a z houští snětí slétal šum, praskot i skřípot.

„Pane Karlíčku, kakraholtsky tady budete u hor, člověk by myslil, že je o vánocích, a ne v postě,“ povídal vozka, stále bičem pošlehávaje.

„Jaká pomoc, strejčku Češko, jsou tu také lidé živi,“ odpověděl mladík, trudně hledě do hlubin lesních.

„Inu, inu, ale jsou tu od kolébky a bude on každý jako souček!“

„Jináč to nešlo, musím se přičinit – jenom když zatím budu živ.“

3

„Tohleto by nebožtíka dědečka, jak jsem ho znal, trápilo nejvíc; je to spravedlnost na světě, člověk by nevěřil!“

Mladík neodpověděl, ale hlavu maje nachýlenu, zamyšlen tlapal vedle saní; nohy se mu v sněhu a v zasypaném mechu bořily.

Jevše chvíli po rovině, náhle prudce sjížděli; sedláček měl koně co držet.

Zakrátko vyjeli z lesa na zasněžené louky a spatřili úzké údolí, jenom k východu a k západu otevřené.

Na severu se z něho zdvíhala dlouhá stráň, na temeni vpravo i nalevo lemovaná zachumeleným lesem, a na úbočí jejím se choulilo rozběhlé hejno vesnických stavení. Uprostřed vesnice, na nejvyšším místě stál bílý kostel nízké věže, jejíž báň, novým plechem obitá, růžově zářila.

Před kostelem viděli přízemní kamenný domek se čtyřmi a jiný delší, dřevěný, s pěti okny v průčelí.

Všecky rozběhlé chalupy a baráčky byly proti zimě zachumlány, jenom ta dvě čistě obílená stavení měla stěny holé.

„Tak tady máte Pozdětín,“ zasmál se staroch, „no, kostel mají v pořádku a to kamenné se zahrádkou před okny bude fara.“

„To delší škola,“ dodal mladík, a teskně se usmívaje, zíral na stráň.

„Nejspíš – inu, vesnice je dost veliká, podívejte, kam se až rozběhla!“ a sedláček, krouže bičem ve vzduchu, ukazoval rozsáhlost Pozdětína.

Vesnické domky sbíhaly ze stráně do dolu a poslední stál až pod samým poledním úbočím, z něhož právě sjeli a jež bylo jediný, hustý, jehličnatý les.

Přejevše louku, vjeli na kamenný můstek přes potok, zamrzlý čistým ledem, pouze při březích zachumeleným; uprostřed, pod jasnou sklovitou korou proudila a žbluňkala voda, uhánějíc k východu.

Slunce stálo právě nad západním čelem dolu, jenž byl pln růžového svitu. Osněžené luhy, stěny a střechy chalup, zapadaná pole a lesnatá úbočí koupaly se v tom zimním světle, jež se rozlévalo i na vzdálené východní stráně, na nichž seděla malá dědina, za ní hvozdy, a vnikalo i do hlubin mlh, jež zahalovaly krkonošské obry, barvíc je do fialova.

„Pane, skoro není vidět jinam než do nebe,“ poobrátiv se usmál se starý. Mladík přikývl.

„Člověku se zdá, kdyby nastala dlouhá chumelenice, že to zasype do roviny.“

Již přijížděli k prvému skrčenému domku při cestě. Drobnými okénky, slámou a jehličím zpola zakrytými, pronikal tlukot tkalcovských stavů a zdáli doléhal až sem šum a sykot vody, padající ze splavu nebo z mlýnského kola.

Na konci záspi stál malý, kostnatý dědouš, plesnivých, rozházených vlasů, oděný jenom v plátěnou košili širokých rukávů, v podvázané, široké praskačky, v lýtka starých vlněných punčoch a v pantofle na bosých, zmodralých nohou. V zubech držel kořenku a pobafoval.

„Pánbůh šťastny dobry odpoledne – kudypak ke škole?“ ptal se Češka.

„Jen porád vzhůru, tamto s pěti vokny je škola,“ rachotivým hlasem odpověděl stařec, a vzav dřevěnku z úst, dodal: „Taky dej pánbůh dobry vodpoledne, mně se zdá, že nám vezete novýho preceptora!“ Při té řeči, promluvené k vozkovi, malýma, černýma očkama zíral na mladíka a na sáně. „Vezu, vezu,“ odpověděl Češka.

„Tak se pěkně vítáme a dej pánbůh štěstí,“ směje se křičel dědeček. „Děkuju pěkně,“ odpověděl mladík a posmekl.

„I to honem musím povědět našim halantům, že je tu pan preceptor,“ hrčivě smál se dědeček, a hlavu maje v ramenou, kořenku v levici, sehnut klusal do světnice.

V malé chvíli vyběhly z baráku čtyři děti a hleděly za sáněmi, jež zatáčely cestou vzhůru. Dva kluci měli jenom štruksky, přes plátěnou košili provázky místo šlí, prostřední děvče bylo v krátké odřené sukni a nejmenší cvalík jen v košilce; na hlavě neměl žádný nic a všichni byli bosi.

Dědeček stál již za nimi, a chechtaje se jako hrdlička, ptal se: „Tak ho vidíte – vidíte? No, Franto, co mu říkáš?“

Menší hoch poobrátil hlavu, trochu se usmál, ale nepromluvil.

Když sáně zahnuly mezi stavení, tři menší děti, zimou, až ohnuty, cupaly do baráku, ale nejstarší, lusknuv prsty,

4

prudce zahvízdl, vyskočil a rozběhl se do nejbližší chalupy.

„Ať mi, hošiště, takhle do školy neletíš!“ křičel za ním dědeček.

Také z jiných domků, kolem kterých se sáně do stráně kodrcaly, vybíhali staří i mladí a z okének vyhlížely hlavy.

Mladík šel vedle sedláčka poněkud přikloněn a úzkost mu hleděla z očí. Zíral k dřevěné škole, před jejímiž dvěma čelnými okny byla zapadaná zahrádka s velikou, rozkleslou jabloní, pod níž stála řada včelníků.

V dlouhém boku budovy, ve dveřích, ke kterým vedly dva kamenné stupně, stál muž asi pětačtyřicetiletý; na černé houšti tmavých kudrnatých vlasů, i přes uši proudících, seděla mu vyrudlá, z vlny upletená domácí čepička se třapcem, na snědém krku měl široký černý šátek, nad nímž vylézaly bílé proužky límečku; kabát bez šosů, dvouřadovou vestu a kalhoty, zastrčené do hladkých holínek, měl z šedého, notně odřeného sukna. Čela byl vysokého, třemi vráskami již rozrytého, nad očima se mu černaly husté řasy, oči měl veliké, hnědé, ostrý nos, v koutcích úst chumáče vrásek, jež jim však dodávaly stálého úsměvu, bradu širokou, ostrou a kolem líce věneček kaštanových, malinko prošedivělých vousů. Byl velký, kostnatý, širokých ramen a silných rukou. V zubech tiskl špičku dýmky, jejíž troubel mu dosahoval boků. Když spatřil přijíždějící, sestoupil ze schůdků, a bafaje zdlouha, ale silně, prohlížel si neznámé.

Přicházející mladík pospíšil přímo k němu. Smekl kastor, a drže jej v skleslé pravici, pravil třaslavě:

„Dobré odpoledne přeju. Prosím, jsem Karel Čermák, nový pomocník na zdejší škole,“ a sáhnuv do spodní kapsy šosáku, vytáhl složený papír, a skromně, plaše se usmívaje, podával ho domácímu.

Muž v domácí čepičce zdlouha přeměřil rozpačitého mladíka, nahlédl do papíru a řekl vážně: „Pan vikář zapomíná, že si kantor sám může vybírat pomocníka, ale já vám to přece neřeknu jako nedávno loukotovská učitelka novému preceptorovi: ‚To nám to pan vikář pěkně vyved, my jsme mohli tuhle od jednoho sedláka dostat čtyři měřice žita, abychom sem z adarmo vzali jeho syna.‘ “ Při té řeči se mu ústa víc a více usmívala; zato pomocník stál sklíčen.

„Nehněvaj se, pane učitel –,“ začínal nesměle.

Starý, postaviv dýmku k stěně, rychle se mu vmísil do řeči: „I kterýpak vlastenec bude říkat ‚nehněvaj se‘!“ a znova si mladíka od hlavy k patě prohlížeje, srdečně se zasmál: „I kata, kata, takovýhle preceptůrek ještě v Pozdětíně nebyl!“ Potom rozpřáhnuv ruce, přitiskl preceptora k prsům, až v něm zachrupalo, a na ústa mu vtiskl tři důkladné polibky.

„Pozdrav nás pánbůh, bratříčku, a vítám vás na hora!“ řekl prudce, ale srdečně a mladíka znova sevřel. „Tak Karel Čermák – vida – mně říkají Václav Čížek, budeme zpěváci dva, a smutno ve škole nebude!“

Tváře Čermákovy mírně zčervenaly a v plachých očích se mu zalesklo.

Sedlák Češka stál za nimi, naslouchal, prohlížel si pana učitele a mezi jeho řečí přikyvoval.

Zdola po cestě přibíhaly skupiny dětí, oblečených, jak prve z domků vyběhly; synek z chalupy na konci vesnice byl dosud bos a nohy měl krvavě červené, několik hošků navléklo jen dřeváky nebo křampetle, ukrojené ze starých bot, a šatstva na sobě měli, jako by seděli doma na teplé peci.

„Vášo, půjdeš se obout!“ směje se křikl pan učitel a dupl. Váša utíkal, jako když jej honí. Ostatní děti stály povzdálečí, kluci ruce v kapsách nohavic, a upřeně, vyjevenýma očima hleděli na neznámé.

Pan učitel dvěma skoky byl v síni a zvolal, až se to rozlehlo: „Slyšíš, Tóna, pan preceptor je tu!“ a již stál opět před pomocníkem.

„Musíme to složit,“ usmál se, a odhodiv plachtu, vzal truhlu za jedno postranní držadlo, volaje: „Chyťte ji taky, tatíku, ať je v teple!“

„Snad byste mi, pane učiteli, nesloužil, to by bylo pěkné!“ přikročiv, učitele nesměle odstrkuje, bránil Čermák.

„Kata, jakápak služba!“ zabručel starý a odnášeli truhlu do školy.

Paní učitelová již také vyběhla; byla prostřední, spíše malé postavy, slabá, bledých vlasů a mírných modrých očí, ale všecka točna jako vřetýnko. Oděna byla v kartounovou halenku a v sukni vlněnou, na hlavě měla šátek na uzel, na nohou střevíce a červené punčochy. Blížíc se k pomocníkovi, pečlivě si ruce otírala o zástěrku.

„I to jsou k nám hosti,“ volala, „pěkně vítám, pěkně vítám, však jsme už čekali, tak jen dál, jen dál!“ a podavši Čermákovi ruku, nutila jej dovnitř.

5

„Děkuju pěkně, až to bude složeno,“ ostýchavě odpověděl.

„Namoukuši, pan učitel je ještě jako hošíček, náš Václav je jen znánko slabší, a je mu tepervo čternáct!“ šveholila.

„Taky půjde ke škole?“ ptal se pomocník.

„I pánbuh chraň, tatík ani slyšeť nechce, máme ho třetí rok v Jičíně.“ Kantor s Češkou se již vraceli.

„Jářku, hoši,“ vzkřikl na družinu chlapců, „nestůjte, nestrojte a rozeberte to, ať taky pana učitele stěhujete – vy jen to nechte, bratříčku!“ a vzav uzel peřin, odnášel jej dovnitř.

Chumáč hochů se přihrnul k saním a již stěhovali postel: jeden hlavu, druhý nohy, postranice vždycky dva a nejmenší táhli prkénka. Češka odnášel slamník, tlustě nacpaný.

„Pojďte, pojďte, pane učiteli, ať se zahřejete,“ důtklivě zvala paní a Čermák skloněn šel za ní do síně.

„Tadyhle máme náš čeledník a světnici,“ v síni ukazovala vpravo, „tamhle nalevo je klasa a tuhle vedle komína váš pokojíček. Je to malinké, sotva se tam otočíte; dříve to mívali principálové, ale snad vám to přec bude milejší, než abyste jako leckde musel spát v klase.“

Při té řeči si nového pomocníka znova prohlížela a mluvila stále volněji a nejistěji.

Čermák se rozhlížel šerou síní trámových stěn ; mezi jeho pokojíčkem a čeledníkem byly dřevěné obedněné schody na půdu, podlážka byla cihlová, samý vytlapaný hrbol, dveře do třídy se v šeru černaly, nalevo u stěny stál veliký, starý mandl, jenž cestu k třídě a k pokojíčku velmi zužoval.

Paní učitelová, umlknuvši, ruce majíc nad boky sepjaty, pozorovala pomocníkovy oči.

„Ten mandl tu už stál, když já jsem chodila do školy, a můj tatík ho tu nechává, je nám dobrý; ale vám se tu sotva bude líbit –“

„Proč by se mi tu nelíbilo?“ ptal se udiven. „My jsme také měli školu, pravda, byla kamenná, ale zato studená až hrůza.“

„Vy jste taky ze školy?“ ptala se směleji.

„Taky – dědeček tam byl až do smrti, před šesti nedělemi jsme ho zakopali,“ smutně odpověděl.

„Ó, jemine – jemine, a zůstalo mnoho dětí?“

Pomocník zavrtěl hlavou: „Jenom já s babičkou – ta tam zůstala–“

Ze dveří pokojíčka vycházel pan učitel.

„Vždyť jsem si hned myslil, že zpovídáš,“ zasmál se, „prosím vás, bratříčku, pojďte se podívat, jak jsem vám to rozestavil.“

Pomocník vešel do pokojíčka, paní učitelová do čeledníka.

„Teď juchejte domů, děti,“ kantor kázal drobotině, jež všude překážela, „vidíte, jak jste se zahřály, prve jste se jen klevily zimou!“ Odcházely zvolna, nerady.

Učitel, zavíraje dveře, pravil: „Nouze je tady ve všem, jenom v dětech ne, těch pánbůh nadílí!“

Pomocník se usmál a stranou pohleděl na principála. „Tak co říkáme?“ ptal se starý.

„Jak vám odplatím, že jste se s tím tolik nadělal,“ vděčně odpověděl Čermák.

„Kata, kata – stoleček tu máte ještě po Vobořilovi a židli taky; jemu to nebylo kale platno, doma se leda vyspal.“

„Já jsem zas domovníček,“ usmál se pomocník a rozhlížel se malým příbytkem.

Napravo ode dveří byla neveliká kachlová kamna s plotýnkou, dále při stěně stála již postel, dosud neustlaná, naproti byl stolek se židlí, před šestitabulovým okénkem truhla.

„No – dobře?“

„Tuze hezky,“ svědčil Čermák, plaše pohleděv na starého. „Stěny jsou zažloutlé, ale zjara vám to moje vybílí, teď by to kale neschlo.“ Sedlák Češka, prve vyšed, aby koni přisypal sena, vrátil se do pokojíka, a stoje u dveří, pochvaloval:

„Budete mít hezkou sedničku, Karlíčku, není to veliké, ale zrovna dost, kamna se zdají dobrá a pan učitel, jak

6

vidím, je hodný, nemusíte si stejskat, babička bude mít radost, až jí všechno vypovím.“

„O pokojíček, bratříčku, starost nemějte, máma vám to tu vyparádí, jak jen bude moci, to je její radost – uklízet.“

„Jak povídám, dobře vám tu bude,“ opět přidával vozka.

„No, dobře – dobře – jako horskému preceptorovi a ten musí mít trpělivost jako ten len na poli, v pazderně, pod paličkou i na vochli,“ durdivě odvětil učitel.

Pomocník se jen rozpačitě usmíval a vůbec mluvil i počínal si jako prostý, nezkušený venkovský student.

„I vždyť Karlíček je taky z toho rodu,“ důrazně připomněl sedláček.

„I kata – Čermák – Čermák –,“ vzpomínaje bručel si pan učitel.

„Dědeček byl u nás v Lánech u Paky snad asi čtyrycet roků – a Karlíček tam vyrostl,“ vysvětloval Češka.

„Tak lánský Čermák byl váš dědeček! Znám kantory široko daleko a mě jich taky zná pořádná hrstka. Dědečka znám jen z doslechu – prosím vás, kdopak odtud přijdeme až tam.“

„Je tomu šest neděl, co jsme ho zahrabali,“ dodal Češka. „Tak si taky vysloužil,“ hledě k zemi, bručel si kantor. I pomocník stál zasmušen.

„Vysloužil, chuďas, vysloužil,“ vmísil se sedláček, „co vydřeli a sobě utrhli, dali tuhle na Karlíčka, ale potom přišla dědečkova zlá nemoc, a student musel nechat všeho, sic by byli museli na podruží. Špatně jim to, chudákům, dopadlo všem. Inu, pane učiteli, jsem jenom sprosťák, ale taky prosím, aby byli už tak laskavý a měli ho pod ochranou, babička by se mu umučila, kdyby se měl nějak trápit.“

Principál se zahleděl na pomocníka, jako by mu chtěl proniknout až do duše.

„Když bude on ke mně, budu já k němu, kantorovým robotním tělem nebude,“ řekl upřímně a pomocníkovi poklepal na rameni.

„No, pánbůh zaplať, jsem cizí, ale sám pojedu spokojeněji domů; tak abych se, Karlíčku, ubíral, abych si do noci kus cesty ujel.“

„Že vzpomínáte – pojďte, pojďte, tady rozprávíme a já vím, že jste vymrzli!“ Oba z pokojíka téměř vystrčiv, vedl je do čeledníka.

Čeledník pozdětínské školy byl asi dvakrát tak veliký jako pomocníkova světnička. Také zde napravo ode dveří byla kamna s plotnou, ale nad nimi viselo nejrozmanitější kuchyňské nádobí; to byla zbrojnice paní učitelové.

Nalevo u dveří stála tmavá almárka, dále nebarvený, čistě vydrhnutý veliký stůl; ale všechen ostatní prostor zaujímalo nářadí, jež kuchyň přeměnilo na malou dílnu truhlářskou.

Paní učitelová uvítala oba nesmělé hosty úsměvem: „Prosím vás, jen se u nás po tom nepořádku tuze neohlížejte, náš tatík zvede všecko!“

„Jaká pomoc! Taky, bratříčku, řemesluju; jsem houslový doktor pro celý kraj, co kde v bujnosti čili jak říkáme v opičce rozbijou, mně přinesou do špitálu.“

Při bílé, uprášené stěně stál truhlářský stůl, před průčelním oknem stolice; na stole mezi náčiním ležely rozličné kusy houslí a dvoje pěkně vyleštěné visely na stěně.

„Tak jděte dál, jděte dál,“ pobízela paní a strkala hosty do nízkých dveří k sousednímu pokoji.

„Děkuju hezky, já zůstanu tady, je tu dobře,“ špule bezzubé rty, zdráhal se Češka. „Nebojte se, že vám budu strojit,“ smála se, „jen trochu bryndy vypijete!“

„I jen když je brynda, tuhle náš pan farář leckdy pány bratry pohostil kyselem v rendlíku,“ smál se učitel.

„A prosím, když už budou té dobroty, vypiju to pro zahřátí tady a podlahu neumažu,“ žádal sedláček. „Snad byste nedělal – jen jděte, strejčku, jděte,“ nutila paní učitelová.

Vešli do většího pokoje, jenž měl také jen trámové, ale čistě vybílené stěny.

Při levé stály dvě postele, vysoko vystlané, bílými, modře květovanými plenami zakryté, proti dveřím dubový prádelník z ohýbaného, vykládaného dřeva, s mosazným kováním, vedle ke koutku veliká almara, také z dřeva ohýbaného, žlutě leštěného, dále do světnice pokrytý stůl se čtyřmi židlemi prohnutých sedadel, napravo ode dveří staré piano, úzkého tmavého truhlíku a kláves jen černých, notně vytlučených.

7

Na stěnách viselo několik papírových obrazů v hnědých rámech, nad postelí dvoje housle a viola, na almaře stály dvě porculánové sošky svatých, na pokrytém prádelníku Panna Maria, zlatého Ježíška držící v náručí, a kolem ní květináče s myrtou, rozmarýnou, pelargóniemi, bazaličkou a muškátem.

Po pianě ležely partesy, v rohu byly dva sloupce knih a v koutě za dveřmi vedle malých kamen stojánek s notami a knihami.

„Sedněte, sedněte,“ pobízela paní učitelová, odstavujíc dvě židle.

Hosté se rozhlédli kolem dokola a usedli.

„Tohle jsou moje inštrumenty,“ ukazuje na housle, řekl pan učitel, „jsou kloudné; za tu violu jsem jednou dal dvojku stříbra, třebaže špatně zvonila; doma jsem ji strčil do pytle, rozšlapal, přeložil, a teď houká líp než divocí holubi. Člověk musí dělat, co nějaký groš vynese a čemu se naučil; všecko je dobré. Mám toho hocha v Jičíně, a když je potřeba, musí se shánět všelijak, i ta piksla a fejfka se musí učit šetřit – však jsme si beztoho ještě nešňupli!“ a vzav ze stojanu kulatou tabatěrku, podával oběma.

Šňupli si oba, Čermák jenom konečky prstů, Češka hloub, pan principál třemi prsty hezky do hloubky a šňupal s citem; prsty potom odklepl, že jen to zalusklo.

Paní postavila před hosty po hnědém hrnku, přinesla nakrojený bochník domácího chleba, talíř s pomazánkou a pobízela:

„Tak jezte, jezte!“

Pomocník, maje ruce v klíně, seděl pořád rozpačit, strejček se omlouval: „Ale, ale, načpak takovou škodu!“

„Snad byste nemluvil – jen jezte a mažte!“

„I kdopak by mazal,“ smál se Češka, „to ti Němci tady na horách mažou, ale u nás v kraji by žádný ke kafi nenamazal za nevímco! Inu pravda, my tuze nekafujem, leda o svátcích!“

„I vždyť my taky ne, je-li pan učitel namlsán, bude mu u nás zle,“ na Čermáka tázavě pohlížejíc, pravila hospodyně.

„U nás nejobyčejnější jídlo jsou brambory, takzvané každodeňky,“ ušklíbl se principál, „jednou je loupáme a mažeme máslem a tvarohem, podruhé je rozsekáme, potřetí na kaši rozmačkáme – kdo může za člověka, že mu pořád jedno nechutná; proto se musí strojit na kolikero –“

„U nás to taky tak dělávali,“ smál se Čermák.

„A jinde také,“ kývl principál, „vychovatelství jest úřad vznešený, jenže jest smíšen s bídou. Tak co, pane bratře, muzikant?“ Pomocník mírně přisvědčil.

„Muzikant dokonalý,“ vážně spustil Češka, a široce rozevřev oči, vykládal: „Housle maže jako kapelník, zpívá jako anděl a varhany taky mastí!“

„Kdybych strejčka Češku neznal, zrovna bych řekl, že je někde z Chval,“ usmál se preceptor.

„Jen co je pravda,“ v bezzubých ústech převaluje sousto, málo rozmočené, drmolil Češka.

„No, jsem rád, že vás tu mám, dá pánbůh, že budeme dobře, já jsem ke každému, jenom když nevidím světskou nepravost. Na faleš jsem zlý a na nadutost, na pýchu taky, ale upřímnosti zas přeju, a kdyby řekla: Kabát sem!, já jí ho dám.“

Paní stála u dveří, ruce nad boky sepjaty, a mlčky poslouchala.

Češkova lžíce dozvonila na dně hrnka.

„Tak naděl pánbůh stokrát víc, a nic platno, musím zas k nám. Tak si tu, Karlíčku, nestejskejte, a když budete moct, podívejte se k babičce – já vím, že chuďas stará celý den k bohu volá a vzpomíná – není divu, najednou je sama a sama.“

„A copak tatínek s maminkou?“ hledíc na pomocníka, rychle se ptala paní.

„Už je nemám,“ odpověděl zamyšlen a hleděl k zemi.

„Karlíček je sirotek od tří roků; no, my babičce hlady zahynout nedáme, to jen žádnou starost,“ těšil Češka odcházeje.

8

Všichni ho doprovázeli; když přišli na schůdky před síní a Češka, stáhnuv z koně pokrývku, ukládal nedojedený obrok, pan učitel, ukázav rukou po kraji, pravil Čermákovi: „Tak, hochu, tady budete mít doma; velký ten kout není, ale jsme tu jako na stráži!“

Celý západ hořel stejným purpurovým plamenem, v jehož středu stála temně rudá koule slunečná.

V pravém pozadí na pláni prosvítaly houštinou lesa ohnivé pruhy, jako by z bílých hlav stromů stékaly proudy krve. Nad polední strání se roztáhl roztrhaný tmavomodrý mrak a vznášel se jako temný netvor: kolem těla mu vlály rozházené řasy pláště, páž měl nataženu směrem k slunci, jako by je chtěl sdrápnouti do dlaně a rozmáčknouti. Ale v malé chvilce se to tělo roztrhalo na kusy, jimiž prosvitovala klidná červeň západu. Zardělá okna chaloupek se leskla a kostry stromů tvořily na růžovém sněhu úzké, dlouhé stíny.

„Bje, malá, bje – tak spánembohem a jsou tu hezky zdrávi,“ obraceje pozdravoval Češka.

„Ještě vás doprovodím až k lesu,“ pravil mu pomocník.

„Jděte, jděte, bratříčku, bude vám potom beztoho smutno,“ kýval učitel. Paní, podávajíc sedláčkovi ruku, pravila srdečně: „Šťastnou cestu, a starou paní učitelovou pěkně od nás pozdravujte, a aby neměla starosti.“ Sedlák si narazil mrazovku na uši, šálu otočil pevněji a jeli. Školní obyvatelé se dívali za nimi.

„Bud pánbůh pochválen, nějaký dobrý člověk,“ pravila paní. „No, zdá se –,“ přikývl kantor, a vzav dýmku, dosud venku o stěnu opřenou, zapaloval si křesaje.

„Takový plachý jako jehňatko,“ teskně hledíc do dálky, hovořila. „I zkusil asi taky dost – “

Pomocník Čermák vyprovodil krajana, lánského sedláčka, až k lesu. Když se loučil, křečovitě zavzlykal.

„Neplačte, neplačte, Karlíčku, jaká pomoc, když to musí bejt; uvidíte, že si brzy zvyknete, a věčně tu taky nezůstanete; až vám bude dobře, může babička k vám, třebaže ji máme rádi. Budete tady mezi hodnými lidmi; až přijdete k nám, budete snad už jako oni herkat a verkat, bude z vás taky dančák!“ Češka volně rozprávěl.

Chtěl mladíka rozveselit, ale nepovedlo se mu to.

„Tak spánembohem a pozdravujte!“ vzlyknuv řekl pomocník a stiskli si ruce.

Kůň vkročil do lesa – sáně se vploužily za ním a ztrácely se v osněžených snětech. Strejček ještě jednou zakýval a zmizel.

Pomocník stál chvíli jako zaklet. Neviděl kouzel, která po stráních a lesích tvořil rozohněný zimní západ, necítil mrazu, byl jako ztupen prudkou ranou do hlavy. Cítil, že počíná život nový – neznámý.

Slze loudal se zpět; teprve když docházel k prvému baráku, rychle si utřel tváře.

Děd, jenž jim odpoledne ukazoval cestu ke škole, opět cupal před barákem; čekal.

„Tak už jste se usadili, pane preceptor, usadili?“ ptal se žvatlavě.

Čermák posmeknuv přikývl.

„A mně se zdá, že se vám stejská – ba, ba, už to takový bude! No, no, jen žádnej nářek, taky tu nejsme lidojedi a na chlebíčka se tu taky vydělá, zvláště je-li pan preceptor dobrej muzikant – jako že je. Naše děti přiletěly jako ďáblata, jakej je mlaďoučkej a hezkej.“

Pomocník, poslouchaje, smutně hleděl k zemi.

„Pan farář je jako z nás a kantor taky – dyť je znedaleka. Školská – jako paní – je támhle z tej chalupy u lesa, to je jejich, starej tatík je tam ještě na vejměnku. Jednu sestru má někde v kraji taky na škole, holky měly štěstí; školská byla tam u ní a dostala tam trochu cviku, třebaže tady v horách jakejpak cvik, vo pouti už nějak ustrojit dovede a jindy jsou jako my, do pole jdou jako my. Ten bejvalej pomocník byl trochu nelida, s lidmi kale nepromluvil, pozdravení nedal a sotva vodpověděl – jakejpak je to učitel mládeže, kerej takovým příkladem předchází! No, starej je taky muzikant, třebaže jinýho učení mnoho neměl; housle spraví, kdyby byly na sto střípků. A copak jsme za krajana, že si dovoluju?“

„Jsem až od Paky,“ odpověděl pomocník a sahal na klobouk. Pantáta však přistoupil až k němu, vzal jej za rukáv a vykládal dále:

„Tam jsem nebyl, třebaže znám notnej lán světa, ale v Hořicích jsem dělal; to tam byl nějakej polír Březina, jestli ho snad známe, malej, pod nosem podsebití, a klel snad všemi jazyky, co jich bylo při stavbě věže babylónský.

Copak tenkrát se ještě vydělaly peníze a koupilo se za ně, ale po tom patentu v roce jedenáctým je porád bída

9

všude.“

„Tak dej pánbůh dobrou noc,“ stále přisvědčovav, loučil se pomocník, ale staroch jej na kus ještě vyprovázel.

„Copak tatínek s maminkou, dovoluju se ptáť.“

„Jsem sirotek odmalička, dědeček byl učitelem a nedávno zemřel, proto jsem místo na studie musel do světa.“

„Tak proto – proto – a to je pěkná rána! A copak babička, živa, zdráva?“

„Babička tam zůstala sama.“

„No, přeju štěstí, pane preceptor, a dej pánbůh dobrou noc; dybyste šel vedle, staute se u nás, u Roubalů; taky sem chodíval s bandou a netroubil jsem ledajak, ale teď už jsou zuby tytam a koutky vyfoukaný – no, dej pánbůh dobrou noc, musím povědět doma, jakej ste k lidem!“ a staroch z kopečka upaloval.

Slunce se již snížilo nad samý západ a les na stráni tvořil dlouhý stín, jenž zabíhal až k chalupám a k barákům. Od severu začínalo studeně fičeti.

Principál opět přede dveřmi pomocníka očekával.

„Mně se zdá, že vás chytil starý Roubal, ne?“ ptal se.

„Chytil,“ živě přisvědčil Čermák.

„Ó, to je nevejprava, pořád by povídal, já vím, že na vás chtěl celý rodokmen.“ Pomocník se usmál.

„Vždyť jsem to věděl; ale teď už můžete do svého, máti vám trochu poklidila.“ Spolu zašli do pokojíčka.

Postel byla již pěkně ustlána a pokryta, na stole ležel červený ubrus, podlaha byla zametena; v kamnech praskalo a světničkou voněla lesní pryskyřice.

„Tady je teploučko,“ liboval si pomocník, „ale mnoho se spálí,“ dodal, hledě na starého.

„Na dříví se neohlížejte, o to chválabohu tady nouze není“.

Čermák svlékl vrchní kabát a pověsil jej u dveří na věšák; učitel o dveře opřen pokuřoval.

Pomocník, přešed světničku, vyhlédl oknem.

„Tady není vidět nikam, leda přes zahrádku ke hřbitovu a na hodiny, ale ty jdou všelijak; když se strejc Zítů, zvoník a hrobař, podnapije, jsou taky na makotinu.“ Když se pomocník obrátil, učitel viděl, že má oči zavlhlé.

„Tak z těch škol vás, chudáku, vytrhli – a byl jste vysoko?“ ptal se klidně. „V poetice – v Jičíně –“

„O jé – o jé – a pomoc nebyla –“

„Nebyla, dědeček nemohl, musel jsem na pomoc; skoro tři roky jsem byl u něho.“

„Ne že bych vás nerad viděl, ale nemohli vám tam u vás na vikariátě dát něco kloudného?“

„Nic prej nebylo a k nám přišel starší někde z kraje; ty tři roky u dědečka mi tam nepočítali za nic. Dlouho čekat jsem nemohl a byli jsme rádi, že je něco,“ vypravoval pomocník.

„Mlčte, mlčte, bratříčku, ty studie se vám neztratí, uhlídáte. Nono, podívám se domů, zatím si všechno vyrovnáte; k večeři si vás zavoláme, spánembohem!“ Principál se vyploužil do svého. „Tak co říká?“ ptala se ho žena. „Sedí jako zaražený.“

„Proč jsi ho tam nechal v lítosti?“

„Jen ať se vymračí, marně by se přemáhal; bolest musí na svět, potom se ulehčí.“

„Snad si zvykne?“

„I je to zlé pro takového mladíka; z nejkrásnějších studií musel odejít – a pomoc nebyla, tomu rozumím. Kdybys neměla chalupu a já teď umřel, bylo by s Václavem zrovna tak. Ach, ach, učitelové jako hvězdy se třpytiti budou

– ale až po smrti,“ odpověděl trpce, a zašed do pokojíčka, sedl ke klavíru a počal hráti. Smutné drnkavé tóny pojily se v dumnou píseň:

Mějte se dobře v domě tom…

10

II.

Když se pozdětínský preceptor v pátek probudil, okénkem padalo do světničky prvé jitřní šero. Honem se protáhl a vyskočil. Bylo čtvrt na sedmou. Oblékl nohavice, natáhl bačkory a nad hliněnou mísou se pořádně ošplíchal.

Vlasy hladce přičesávaje k uším, stezku si udělal po levé straně, uvázal šátek, oblékl vestu a klekl k židli.

Přemodlil se všecky modlitby, kterým ho naučila babička dávno za mladosti, které se doma hlasitě a na studiích šeptem modlíval. Pokřižovav se tiše vyšel do síně a loudal se ke dveřím.

„Tak už jste se vyspal? Pojďte, pojďte, už čekáme – dej pánbůh dobrytro!“ ze dvora volal principál, vycházeje z protějšího chléva a oprašuje z kazajky kousky sena.

„Dobrytro přeju,“ s úsměvem pozdravil pomocník a stiskli si ruku.

„Pane, trochu profukuje, hned včera jsem si myslil, že po tom pěkném předvečeří bude fučet, to červeno na západě k tomu ukazovalo.“

Když vcházeli do čeledníka, ptal se opět:

„Tak jak jste se, bratříčku, vyspal a co se vám zdálo?“

„Děkuju pěkně, ani jsem se neprobudil a nic se mi nezdálo.“

„Mladá krev, ačkoliv musím říci, že taky spávám, jako bych byl vyhrál nad Turky a dobyl božího hrobu.“

Na stole byly již připraveny dva hluboké hliněné talíře a v nich nadroben chléb, doširoka, ale tence krájený; paní učitelová na to nalila vařeného mléka a kantoři usednuvše jedli mlčky.

Na síni se ozval dupot, a zvolna otvíraje, vcházel malý, skrčený dědeček popelavé hlavy, tmavých, tuze vrásčitých tváří. Měl rozhalený kalmuk, pod ním šálu, na nohou rozchozené bačkory.

„Dej pánbůh dobrytro a pánbůh rač požehnať,“ pozdravil, potřásaje hlavou, „tak to je novej pan pomocník, no, pěkně vítám a dej pánbůh štěstí –,“ bručel spíše pro sebe.

„To je náš Luštinec,“ představoval ho pan učitel, „vždycky věrný kalkant, budete spolu dělávat muziku.“

Pomocník podal Luštincovi ruku.

Staroch potřásl, a vzav svazek klíčů, jenž visel u dveří, zabublal: „Nono, půjdu napřed,“ a vyšel.

„To je dost, že se vás neptal, co se vám zdálo,“ ozvala se i paní.

„Ani byste nevěřil,“ začal opět principál, „že tomuhle strejcovi patřívala hezká chalupa – a všecko se ženou prosázeli. Jedenadvacítku držel kolik roků a říkal sám, že ho stála přes tisíc zlatých, ale ne a ne ji pustit, pořád vedl svou, že tu kolekturu přeci jednou strhne. Zatím se strhal sám a ještě lidé přišli o peníze. Se ženou o funusech říká otčenáše, dělá modlení a po vesnicích chodí na koledu; ale myslím, že když nějaký krejcar umačkají, sázejí zas.“

„Proto jsem povídala, že se divím, že se ani neptal po snech.“

„Teď už nerad před lidmi o loterii zavadí. Ještě štěstí, že jim děti pomřely, ty by teď proklínaly.“

„Jsou to bloudi,“ posvědčil pomocník.

„Bloudi – každý chce být boháčem, suďme to! Já zas říkám: Blahoslavení chudí, neboť páni mají těžký život.

Vezměme jenom to, jak dlouho musí jíst! Mě samého, když syrovátku dlouho jím, bolí ruka, a proto ji radši vypiju, abych to dřív odbyl. Chuďas pán jí od rána do noci, nic nedělá a pořád naříká, co se nadře; s těžkou hlavou jde do postele a ráno hlava váží centnýře; potom vstane, sápe se, trhá, zuří jako lev a všecky chuďasy proklíná.“

„No, no, tatíku, ty zas kážeš,“ zasmála se paní; „to je jeho – kázat, a jen když dostane někoho, kdo poslouchá.“

„Vždyť je to pravda,“ již vesele odvětil učitel a dodal: „Tak pojďme.“ Skrčeni stoupali ke kostelu.

Po obloze létaly kusy mraků, jenjen se předhánějíce. Stromy se klátily, z lesů hučelo a svištělo, na chalupách se chvěly došky, korouhvička na faře vrzala. Vzduch byl ostrý, štiplavý.

„Dneska je asi na horách sibérie, bratříčku, tady nám je ještě blaze. Zkusil jsem to jenom jednou, ještě jsem měl mladou krev, ale myslil jsem, že duši vypustím. A bylo to jenom nad Novým Světem, jakpak tam nahoře v boudách. V lesích praskalo, bál jsem se poohlédnout, myslil jsem, že se to všecko užuž poláme, – a nestalo se nic, ani kmen se nezlomil.“

11

Došli na hřbitov, v jehož výši stál kostel románského slohu; střechu měl obitu šindelem, nedávno novým, ale stěny tuze oprýskané, zahnědlé, šedivé i lišejníky porostlé. Hřbitov byl na stránce a dole v něm stála stará, již rozklácená, otevřená kostnice, v níž uloženy byly máry, starý příkrov, hrobařovo náčiní, vzadu oltářík a hromady kostí.

U kostnice se pan učitel zastavil, aby vydechli; chránila před větrem.

Pomocník se rozhlédl zasněženým hřbitovem, plným pahrbků. Na některých bylo patrno, že byly v létě upraveny, mělyť rovné boky a vynikaly z nich suché, polámané stonky květin, na nichž naprášeno bylo sněhu a přivito jíní; jiné rovy byly nahoře ostré, plné hrud, jiné se už šlehaly a na některých místech jenom nepatrné chlumky značily rovy…

Sem tam stály chatrné, chudé pomníky: dva andělé, jeden s rukou vztyčenou k nebi, druhý ji měl opřenu o pochodeň, na dolním konci planoucí, ale oba byli velmi silni, širokých zad, hranatých boků, ohromných nohou i rukou. Jeden pomník byl gotického slohu, ale fialyměl většinou otlučeny; jiný byl románský, ve výklenku měl sochu sv. Františka, jehož obličej byl však úplně rovný – déšť otloukl všechno. Stál tu také vzkříšený Kristus s praporcem a několik křížů kamenných, železných i dřevěných, obarvených na bělo, s nápisy černými.

Kantoři sehnuti spěchali ke kůru, k němuž byl vchod nalevo ode dveří hlavních.

Po rupavých schodech vedle dveří na zvonici vyšli na kůr, rozdělený na dvě části, uprostřed nichž stály varhany.

Nad nízkými dvířky vpravo byl nápis Chor muzykantsky, nalevo Chor literacky; byly provedeny starou, kreslenou frakturou a již tuze hnědé. Luštinec klečel za varhanami, uprostřed provazů od měchů nad klenbou; hlavu měl skloněnu do opřených sepjatých rukou, tuze scvrklých, šedivý burnus rozhalený. Polohlasně si bručel modlitbu a příchozích si nevšímal.

Kostelem zvučel dvojzpěv starých mužských hlasů literáků Škmořila a Petrušky. Seděli v prvé lavici hned nalevo od varhan, kancionál Slavíček rajský měli na pultě, a jak plnou silou prozpěvovali, oba měli oči přivřeny a hlavy nakloněny k ramenům: Petruška k pravému, Škmořil k levému.

Škmořil byl maličký, skrčený, šedivé huňaté hlavy, a maje na sobě veliký modrý plášť o několika límcích, se žlutou sponou vpředu, všecek se v něm krčil a ztrácel; mečel tenor.

Petruška byl velikán, zpola holé hlavy, od jejíhož temene dlouhé, plesnivé vlasy padaly mu až na límec krátkého žlutého kožichu, jehož huňatá lemovka byla již tuze proplétá. Měl velké, silné nohy, obuté do vysokých, tučně namazaných bot, nad nimiž visely třapce tlustých koženek, jež nohám dodávaly podoby sloupů. Zpíval bas a každá slabika mu v hrdle zakloktala.

Když se kantoři pokřižovali, principál, mrknuv stranou na literáky, šeptal: „Ti vás leckdy pozlobí!“

Kostel měl stěny pouze obílené, ale tři oltáře vkusně, zánovně opravené. Mezi svíčkami stály umělé srdcovité kytice z bílých a červených růží, podušky byly samá vyšitá kytka, antipendium bílé, pěkně vyšívané a všude byla patrna péče o největší čistotu a pořádek. Nikde nebylo kupek prachu a nechvěly se provázky neb rozpjaté sítě zaprášených pavučin.

„Pěkný kostelíček,“ šeptal pomocník.

„Což o to, pan farář drží na pořádek a panna Pepička, hospodyně, pořád něco kutí, čím by svatyni přidala krásy.

Kostelník taky nesmí dřímat. Tak kterou si, bratříčku, zahrajete?“

„Kdybych si směl vybrat – Tvůrce mocný,“ odpověděl Čermák a upřímně hleděl na starého.

„Mmno, není sic pro dnešek, máme půst a tu denně pěstujeme písně postní, hlavně již jsem dost pracoval, ale zahrajte si ji napoprvé – jindy by strejci hubovali. Po pustě máme zavedený pořádek: v pondělí Bože, před tvou velebností, v úterý Tvůrce mocný, ve středu Začíná se konat, ve čtvrtek Před tebou se klaníme, v pátek Ach můj nej sladší Ježíši, v sobotu některou mariánskou a v neděli jak kdy; o svátcích si zase zaděláme nějakou tu figurálku,“ ukazuje na prstech, bzučel pan učitel. „Umím ty písně všecky, ale když se nebudete hněvat –“

„Jen hrajte, hrajte, literáci vás už povedou, abyste věděl, jak rychle zpíváme.“

V kostele bylo lidí jen několik, všichni staří. V levých lavicích seděly ženské, mužští napravo.

„Ti jsou tam každý den,“ ukazuje z kůru, děl principál, „samí vejměníci a chudáci; tamhleten skrčený chuděra u pozdvihovánku je rychtářův bratr, pan kontrolor – tuhle se mu zmátlo,“ klepaje na čelo, smutně zakýval.

Pomocník divě se zvolna vrtěl hlavou.

12

„Á – Albinka je už tady – to je pan farář taky v sakristii.“

To odtamtud právě vyšla dívka, a namočivši ruku do kropenky vedle zvonku, pokřižovala se a usedla v lavičce hned u dveří sakristie. Na hlavě měla tmavý vlněný, vyšívaný šátek, uvázaný pod bradou, na těle přilehlý zelenavý kabátek, lemovaný kožišinou. Obrátivši hlavu ke kůru, usmála se a na pana učitele zakývla hlavou.

Pan Čížek ten pozdrav také tak opětoval.

„Pepička z fary má ve Větrově bratra Podzimka – tohle je dcera, mívají ji tady, aby na faře bylo veseleji,“ pořád se usmívaje, šeptal pomocníkovi.

Dívka rozevřela knížky, nahlédla do nich, ale hned zase pohleděla na kůr. Měla velké oči a byla světlovláska.

V té chvilce literáci dozpívali a Petruška ohnut přistoupil k pomocníkovi. „Tak pěkně vítám, pane preceptor, pěkně vítám,“ smál se, ukazuje zdravé zuby, a podával ruku, „tak budeme zpívat dohromady, ale prosím hned, jenom to tydlytydly mezi zpěvem ne tuze dlouhé, my rádi písničku dozpíváme; jakápak je to chvála boží, když jí kus chybí.“

„Na začátku se třeba navlas neshodneme, ale snad se to poddá, dám si na vás pozor,“ s úsměvem pravil pomocník.

Petruškův obličej zazářil.

Čermák, vida, že sehnutý, mlékově bílý kostelník se šourá rozsvěcet, sedl na lavičku za varhanami.

„Dneska Tvůrce mocný,“ principál šeptal Petruškovi, „prosil o to, podruhé půjde všecko dle pořádku.“

Petruška, vážně zakývav, šel k svému druhu.

„To jste ho pohladil,“ kantor šeptal mladému, „udělal jste si dobré oko, bývají to divní mrzouti. Ten skrček zvlášť je šídlo; dělá také družbu a mívá nabroušený.“ Petruška, přehazuje listy starého psaného kancionálu, hledal určenou píseň. „Copak ještě sháníte?“ scvrklými ústy zašeplal naň Škmořil. „I mladej prosí napoprvé Tvůrce mocný,“ odvětil mu basista.

„Nevídáno – zas nějaká novota, kdopak to jaktěživ slyšel – v pátek – v pustě – Tvůrce mocný –,“ a Škmořil mrzut poposedl, opřel se a hlavu položil do sepjatých rukou.

Kantoři se na sebe usmáli.

Vtom ministrant zazvonil a Čermák hmátl do kláves.

Petruška poslouchaje měl teď hlavu na levém rameni, oči přivřeny a přikyvoval. „Pane, hezky to přelamuje,“

šeptal Škmořilovi, ale ten jako by byl neslyšel. Ani do zpěvu se nepustil, takže zpíval jen Petruška, chvílemi pan učitel a zdola vylétal na kůr jen jeden starý hlas vetchého mužského hrdla a jeden dívčí mladý, svěží.

Velký literák přes tu chvíli náramným ukazovákem taktoval jako pro sebe, ale pomocník dobře rozuměl, že to patří jemu; nevšímal si však a hrál klidně dojemnou starodávnou píseň, plnou hluboké a vroucí důvěry k tvůrci všehomíra. Hrál ji prostě, bez skoků a trylků, jimiž ji zpěváci oplétali.

Přezíraje chvílemi varhany, u oltáře viděl nevelikého, ramenatého kněze, jenž, obraceje se k lidu, ruce doširoka rozpřáhal a přitom se ukláněl; při pozdvihování hostii i kalich zdvíhal tak vysoko, jak jen ruce stačily. Při čtvrté sloze se pomocník také dal do zpěvu:

Svět-li proti mne se vzbouří,

Otče! budu volati,

Pomoz, ukroť tuto bouři

a nedej mi klesati.

Jen spustil a do literáků jako když bodne; i ten Škmořil se naň udiven zahleděl. Kostelník shrben, šouraje se kostelem, zastavil se a nahoru na pana učitele vesele zakýval, Albinka také obrátila hlavu a farář chvilku zůstal nehnut. Pomocník měl měkký tenorový hlas, jenž z ostatních lahodně vynikal, a bylo patrno, že zpěvák zpěvu rozumí.

13

Ke konci mše farář žehnaje stál vzpřímen, hlavu měl vzepjatou, takže mu bylo viděti celý snědý obličej s velkýma černýma očima i hranu brady, a pravicí zvolna činil do vzduchu velký latinský kříž.

Když potom pomocník přehrál postní píseň k požehnání Zdráv bud, Spasiteli, farář se modlil pět otčenášů; měl hluboký, plný hlas a modlil se zvolna, vážně. Sotva dozněla konečná modlitbička za v Pánu zesnulé, rozlehlo se kostelem plnou silou: „Chléb z nebe dal jsi nám, ó Pane!“

Teď se podíval pomocník na principála; ten se usmál a přikyvoval.

Farář, odcházeje od oltáře do sakristie, šel sehnut, činil velké kroky, kalich nesl v levé ruce a pravici, jež držela kvadrátek, měl na prsou.

Sotva varhany dozvučely, Škmořil mečícím hlasem spustil: „Ach můj nejsladší Ježíši!“

Petruška udiven poslouchal, obrátil se k pánům kantorům, zasmál se a počal zpívati druhý hlas.

Učitelé pokřižovavše se šli z kůru.

„Ten pan farář má hlas,“ pravil pomocník.

„Má, pane! A počkejte, až uslyšíte Ite, missa est!, to se kostel třese. A kazatel – ale vikář ho tuze v lásce nemá.

Ale na to máme času jindy, teď pojďme, aby nám neutekl.“

Po hřbitově, jenž na této severní straně chrámu měl jenom několik dětských růvků bez pomníků, zabočili k faře, jež měla pod okny dvě zasněžené zahrádky. Vlevo, mezi holými slívami stály čtyři úly, proti zimě obložené.

Na farním komíně seděl tučný, lalokatý holub a zhluboka bukal; vole se mu nadýmalo od zobáku po břicho.

„Pan farář má holuby?“ ptal se pomocník.

„O jé – a kolik – poslouchejte!“

Ze dvora bylo slyšeti sbor holubích hlasů, jež tvořily celý akord bublavých, houkavých i vrkavých tónů.

Nad střechou se zamihlo několik bílých, lesklých křídel; zatřepetala se, ale mžikem zase zmizela. I v tom okamžiku bylo patrno, jak holubi zápasili s větrem.

„Pan farář má ještě všelijaké boží tvory – i krocana a perličky, ale ne pro mls, abyste myslil, jemu je nejmilejší kyselo v rendlíku a ve svátky –“

Pan kantor se trošku zamlčel.

„Á – panna Pepička – dej pánbůh šťastné dobrytro!“ pozdravoval, sotvaže ji zahlédl, a již s pomocníkem vcházeli do uličky mezi zahrádkami.

„Vedu, panno Pepičko, nového pomocníka,“ smál se principál. Čermák smekl a přistoupiv chtěl hospodyni líbati ruku.

„Jdou, jdou, mladý pane, to byste si na mne přišel!“ zasmála se a ruku mu sevřela. „Namoutěmilou, pan preceptor je jako hošíček, no, pěkně vítám, tak pojďte dál!“

Farská Pepička byla dobrá čtyřicátnice, kolébavá a na prvý poslech švitorná. Černé vlasy měla hladce přičesány k uším, vzadu stočeny, tváře plné, ale již vrásčité, černé, čiperné oči, úzká ústa a kulatou bradu s mělkým žlábkem.

Měla černou halenu, zástěrou přepásanou, vlněnou sukni, punčochy a střevíce.

Když vešli do síně, rychle se kolébala před nimi, volajíc: „Pojďte, pojďte, lidičky, ať pojednáme; pan farář tu někoho má, musíte zatím do kuchyně, jinde je zima.“

Fara měla dozadu křídlo, v kterém byla kuchyň.

Kantoři vážně šli za Pepičkou, starý napřed, mladý vzadu a tlapal po špičkách, opatrně, jako by šel po bahnisku.

Hospodyně vešla do kuchyně prvá; u dlouhého, nebarveného, vydrhnutého stolu honem utřela dvě židle a zvala:

„Tak se posaďte, posaďte a nestůjte u dveří, jako byste chtěli zpívať, vždyť se náš pan učitel na takové zpěvavé kantory zlobívá.“

„To je pravda, a proto sednu honem,“ vesele odpověděl, a učiniv tři dlouhé kroky, usedl.

Ale pomocníka musela Pepička téměř sama usaditi.

„Namoutěmilou, jak se pan preceptor upejpá! Tak vás, chudáku, vítr zavál až k nám – no nevím, nevím, jak u nás

14

zvyknete, zima je tu a město to není,“ švitořila.

„I vždyť pan bratr taky není z města,“ odpověděl učitel a začal vypravovati, co ze života pomocníkova věděl.

Čermák přitom seděl jako oukropek a jenom chvílemi se rozhlédl po stropě.

Hospodyně naslouchajíc spínala ruce neb udivena je rozkládala a zase skládala.

„I bože, bože, to je život!“ posteskla, když učitel dopověděl; „inu, konečně tady není tak zle, živi jsme, jen když pánbůh zdraví dá, člověk má radost z toho hospodářství, my s paní učitelovou si to už tak vedeme po vůli boží, někdy si trochu sklepneme, ale nic zlého, není kale o čem, to jen se tak směju, a jsme tu mezi svými lidmi, vždyť jsme z nich. Ale jakpak – směla bych nalíť trochu kysela?“

„Pánbůh rač nadělit, šli jsme po snídani,“ rychle odvětil učitel a zvolna si šňupl.

„Děkuju hezky,“ přidal i pomocník.

„Pan pomocník je z kraje, těm kyselo tak nejede,“ zasmála se hospodyně. „Pročpak ne?“ usmál se rozpačitě,

„taky jsme ho mívali skoro denně.“

„Ale na studiích – tam mívají kafíčko!“

„Já jsem býval jenom na obědy, k snídaní a k večeři jsem nejčastěji měl jenom chleba z domů,“ vypravoval.

„Jako chudý študent,“ kývl principál, „ani ne na půl stravy.“

„Tak maminka, chuďas, tak mladá odešla,“ zasteskla si Pepička, „a copak tatínek?“ ptala se, smutně na mládence zírajíc.

Čermák sklonil hlavu, lehce zakašlal, a pohleděv na hospodyni, hnedle zase sklopil oči.

„Toho taky nemám,“ řekl pak rychle. „Tak jste, chudáku, nadobro sirotek –“ Preceptor přisvědčil.

„Nemrzte se na mne, že se tolik ptám, toť víte, jsme tu jako zakleti, a když někdo přijde, chceme zvěděť všecko,“

omlouvala se.

Umlkli, neboť na síni zazněla písnička mladého dívčího hrdla:

Já bych byla bita

od svojí matičky:

že jsem nenažala,

kravičkám nedala

zelené travičky.

Dveře se prudce otevřely a mezi nimi stála Albina. Byla v červených pruhovaných šatech, se životem až ke krku, na němž na černé stužce visel křížek. Modré oči otevřela doširoka a v tváři zčervenala jako mák.

Paže jí sklesly, rozpačitě pohleděla z jednoho na druhého a vyhrkla: „Pěkně vítám – já jsem nevěděla –“

Pan učitel se dal do srdečného smíchu.

Vtom se již Albina otočila a chtěla ze dveří, ale vrazila do vcházejícího kostelníka Dolejše.

„I namoutě – namoutě –,“ rozchechtal se, a chytiv dívku do náruči, přede dveřmi se s ní otočil.

„Jděte vy –,“ vytrhla se mu a již byla tatam.

„To je divous,“ smějíc se pravila Pepička, „a podívejme se na starého, v postě by se dal do tance!“

Kostelník zamrkal vlhkýma očkama, olízl se a zabrebtal: „Jakpak ne, když člověku taková cácorka vletí zrovna do náruči!“

Byl ohnut, hnědý šosák krátkého života šel mu až na lýtka, vestu měl s dvěma řadami blýsknavých knoflíků, na krku černý šátek, uvázaný po samou bradu. Vlasy měl jako mléko, dlouhé, ale řídké, tváře jako pivoňky, malý, zčervenalý nos, zapadlá černá, mžouravá očka, nízké čelo plné vrásek. Zevnějškem i pohyby svými připomínal staré kněze.

15

Hledě stranou, rty stále špulil a zase rovnal.

„Á, tady máme toho zpěváka a organistu, pěkně se to vítá,“ spustil, spatřiv pomocníka, a podával mu ruku,

„proto ona ta cácorka utíkala; no, panno Pepičko, musím říct, že orgány má ve všech prstech i nohách, pan učitel může mít radost, bude mít pomocníka, jakého neměl. Ale, ale – nechci bejt špatnej prorok, ale mně se zdá, že tenhle pan preceptor tady dlouho nebude,“ pomaleji, vážněji a pokašlávaje hovořil a tvářil se tuze smutně.

„A proč by nebyl?“ ptala se hospodyně.

„Prosím vás – v Pozdětíně – taková šikovná mladá duše – ta vám odtud brzy vyletí a byl by bloud, aby ne. Vždyť jsem už včera od paní učitelové slyšel, že má hromadu škol, že mnoho už nechybělo a mohl stát na kazatelně.“

Při posledních slovech obzvláště zvážněl a hleděl jako utrápen.

„Vždyť pan učitel tady vydržel tolik let a já jsem si ještě nikomu nepostěžoval,“ ozval se pomocník.

„Vydržel – proč by nevydržel! Šlo mu to lehce, je zblízka, má tu chalupu, pole a je, rozumějme, přec už principál!“

kázal stařec. Všichni se zasmáli.

„Přece tu takovýhle preceptor nebude čekat, až učitel nebude moct,“ teď durdivě pokračoval kostelník, ale hned přidal veseleji: „To byste se, holečku, načekal!“

„To věřím!“ přisvědčoval i pan učitel.

„Teď jsem rád, že jsem tu, ostatní nechám zatím běžet,“ usmál se pomocník.

„Tak, tak, bratříčku,“ souhlasil kantor, „myslím, že se budeme mít rádi. Toť se rozumí, že vám všichni budeme pomáhat, abyste se dostal na lepší, ale vyhánět vás nebudeme, dokud nepřijde nějaké štěstí – a ono tuze neběhá.

Milý strejče, už byste taky mohl vědět, že dostat školu není jako záměru hrušek sníst!“

„Ale takovýhle človíček – orgány hraje skoro jako principál a škol má, že mohl pomalu stát na kazatelně,“ bručel stařec a sedl si na bílou lavičku před troubou kachlových kamen. Pepička mu podala hrnek kysela, hnát chleba a Dolejš, pohrouživ lžíci do šedých hlubin, lovil kusy brambor.

„Ten pan farář má dlouhé jednání,“ do ticha spustila zase hospodyně, a přistoupivši až k panu kantorovi, dodala přitlumeně: „I jsou tam Žalákovi ze mlejna, starý i stará.“

Přikývl a mávl rukou do prázdna.

„Bědovali mi tu, až vlasy vstávaly! Je to, bože, v jediném roce obrat ve stavení!“

„A k tomu u nich, kde se tak škrtilo!“

„Ale nejvíc k politování je ten mladý –“

Na síni se ozval dupot a hlasy. Pepička honem byla u dveří a zlehka je pootevřela. „Tak zaplaťpánbůh, velebný pane!“ To byla slova starých, již chraplavých prsou.

„A neráčej míť za zlé, ale juž jsme si s tím trápením nevěděli rady,“ sténala tam ženská.

„Jen trpělivost, lidičky, jen trpělivost, proti bohu nic nemohu!“ hučel hlas farářův.

„Ach, my ji máme, velebný pane, my ji máme, ale dyž se člověk celej život hlomouzil a teď vidí, jak to všecko taková cizí pivoňka nadělaná má sheltnouť –,“ bědoval starý.

„A ten hoch jako by náš nebyl, a přece jsme ho celej život chovali jako karafiátek –“

„Jen nezoufat, lidičky, podívám se k vám, uvidím, co se dá dělat –“

„Poníženě prosím, velebný pane!“

„Mějte se hezky – spánembohem, spánembohem!“

Hlasy zanikaly. Dveře na hřbitov cvakly a na síni duněly kroky.

„No, pan farář jde,“ usmála se Pepička.

V minutce se otevřely dveře a v nich se objevil farář Prokop Stehlík. Byl dobrý pětačtyřicátník, neveliký, ale ulehlý. Mohérovou čepici s rozlámaným štítkem hodil na postel a černé vlasy nad čelem si přihladil k uším.

Měl dlouhý, rozhalený černý kabát bez šosů, černé nohavice do hladkých, vyleštěných holínek, vestu zapjatou až po vysoký, čistě vyžehlený kolář s výstřižkem vpředu.

16

Černé oči se mu zadívaly na přítomné a pravicí si pohladil vrásčité tváře od spánků až k ostré bradě. Kroky dělal doširoka a ramena se mu přitom houpala.

Kantoři povstali.

„Velebný pane, přivedl jsem nového pomocníka, Karla Čermáka,“ hlásil starý.

Farář se zadíval na pomocníka, jenž se rozpačitě klonil, a měře jej od hlavy k patě, sáhl do kapsy, vyndal březovou starou tabatěrku, mlčky podal kantorovi i pomocníkovi, šňupl si důkladně, až se mu podelší nos ohýbal, modrým šátkem si utřel strniště, a podávaje pomocníkovi velkou ruku, řekl hlučně: „Vítám vás, Slovane!“

Pomocník mu chtěl ruku políbit, ale farář couvl.

„Pojďte, pojďte, mládenci, do mé rezidence, Pepička přinese kyselo za mnou!“ řekl vážně a již se klátil napřed.

Přešli chodbu a zabočili nalevo do dveří, ze kterých farář před chvílí hosty vyprovodil.

Když pomocník za ním vstoupil, udiven se zahleděl po nízkém pokoji, jímž zněl ptačí švehol, štěbot, švitor i hvizdot. Levá stěna byla plna klecí malých i velkých a v nich plno života; veliká zelená klec stála také na široké, tmavé skříni hladkých, ale místy odřených stěn. Na nízké posteli i na desce klekátka před oknem s květinami ležely staré papíry a v nich rozličný ptačí zob: semenec, vařené jáhly, drobné zrní, kousky tvrdých buchet, suchá játra, nastrouhaná mrkev, sušené borůvky, klásky jitrocele.

Na druhých stěnách viselo několik tmavých obrazů na plátně v hnědých rámech, nad stolem kříž, vpravo ode dveří hrkavé hodiny.

„To se díváte, bratříčku, viďte,“ zasmál se kantor a dlaní si hladil bradu. „Sedněte, sedněte, mládenci!“ volal farář a do rohu na ošoupané pohovce skládal rozložené matriky.

Přibatolivší se Pepička postavila kyselo na stůl, na němž pro rozložená lejstra sotva zbývalo kousek místa, zakývala na pomocníka a vzdychla: „To je hospodářství u nás!“

Z klece na skříni se rezavým švitorem ozvalo: „Špačíček – špačíček –,“ a ve veliké kleci na stěně blíže okna drápkatá noha veveří uvedla mlýnek do pohybu, až to rachalo.

„Hospodářství – to je hospodářství – každý den to dvacetkrát slyším,“ hledě do hrnka, bublal farář, „jako by to byl hřích, když člověka těší ptactvo nebeské, kteréž nepracuje, aniž přede.“

Pepička se usmála, mávla rukou a vyšla.

Pomocník, hledě po klecích, pozoroval ptáky.

„Čížek – stehlík – drozen –, co je tohle, nevím –,“ povídal jako sobě.

„Jíkavec, Františku, jíkavec, horský host, a tohle je hejl, toho jsi sotva viděl, nejsi-li taky horák,“ hlavu napolo obraceje ke klecím, ale nabíraje přitom z hrnka, jejž v levici svíral, vysvětloval farář.

„Bratříček má doma až v Lánech – v Jičíně byl už v poetice, ale když se dědeček učitel roznemohl, musel nechat všeho a jít na pomoc,“ vmísil se kantor.

„Hm, hm, tak z Lánů – a dědeček také Čermák?“ čelo maje staženo do hlubokých vrásek, ptal se farář a hrnek postavil na stůl.

„Také, velebný pane,“ přisvědčil pomocník.

„Hm – hm – a co maminka – tatínek –,“ a farář z podobočí hleděl na něj stranou.

„Už je žádného nemám odmalička,“ a plaše na kněze pohleděv, sklonil hlavu.

„Hm – hm –,“ z myšlenek bručel si farář, a zamysliv se na chvilku, pokračoval trhaně: „Tak z Lánů – no, tam se hejl sotva ukáže – tohle je starý klacek, bude mu pomalu deset roků. A znáš-li pak toho vedle?“ A nečekaje ani na odpověd, pokračoval: „Tuhle tohle je křivonoska, povídá se, že Kristu Pánu na kříži hřebíky trhala, až se jí zobák zpřehýbal!“ a opět se upjatě zahleděl na pomocníka, jenž v rozpacích vstal a šel ke kleci.

Náhle se farář rozesmál.

„Ale jsme to pěkně pohromadě: Čížek, Čermák, Stehlík – jako bysme se byli hledali! No, Františku, měl jsem radost, umíte pánaboha chválit. Teď si tuhle sestavíme kvartetko, že ho není široko daleko, a zpívat budem, až se bude suchá lípa u Nymburka zelenat!“

17

„Teď to půjde, tenorek nám chyběl,“ přisvědčoval učitel.

„A beseda bude žít – hudba, zpěv, deklamovánky – a je to!“

Pomocník stále ještě prohlížel ptactvo v klecích.

„Mám samé krajany, všecko z našich lesů, je to člověku věrné a nepitvoří se to,“ vysvětloval mu farář.

„Až na toho špačka,“ usmál se pomocník.

„No, ten je pitvora, ale jináčdobrák chlap, nasměju se mu nejvíc; když ho pustím po podlaze, každou skoulu přeměří a makovičkou vrtí, jako by se mu něco rozcházelo!“

„Náš pan farář má v lásce každého božího tvora, ptáky v klecích, holuby, slepice, kachny na dvorku, včely v oulech – a jak lidi, uvidíte,“ pomocníkovi vypravoval učitel.

„Jen vy mlčte, hochu, a nehladte – no tak, co včely?“

„Bída – bída! Je-li pravda, že včely jdou o rok napřed před lidmi, zle bude! Zachází to hladem; v horním mlýně zašly jedny, u krejčího Polívkova druhé. Adam Hejnů ztratil dvoje a v Sklenařících jsou prý asi dvacaterý pryč. No, můj Jungmann, Tyl i Šafařík se dosud drží,“ odpovídal učitel.

„To jsou ouly,“ pomocníkovi vysvětloval farář, „pan učitel jim dal jméno po našich Slovanech – hezké je to, hezké!

– Tak co, Františku, dělá Šír, Macháček, oba poeti, – a co starý Dobroslav Peterka? Velká hlava – velká hlava, hoši, tenhle Peterka – a Slovan!“ oči maje široce rozevřeny, kázal farář, a nabrav veliký šňupec, opět si nos zobracel.

„Kabát ošumělý, kastor rozlámaný, brejle zkřivené – ale hlava, hlava! V té je učenost náramná! A přitom ta křesťanská láska k našim chudým hochům! Sám by jedl chleba a pomáhal oběma rukama, ale svět o tom nesmí zvědět, jinak zle!“

„Vlastenec,“ měkce vydechl učitel.

„Vlastenec – Slovan a jaký! Nic o tom nepovídá, nekáže, nelamentuje, ale tuhle to má a tam to zvoní jako na půlnoční!“ hřmotně kázal farář a dlaní se klepal nad srdcem.

„Kdyby takových bylo – náš Václav taky o něm vypravuje!“ přisvědčil kantor.

„I jsou, hošíčku, jsou, jenom žádný strach, žádnou lítost nad zástupem! Tak v pondělí začneme, mládenci, v neděli to ohlásím.“

„Při tom oupadu sněhu to půjde bídně,“ vzdychl si učitel.

„Musíte dělat, co umíte,“ krče rameny, odvětil kněz.

„Já se přičiním,“ vydechl pomocník a plaše pohleděl na faráře.

„Tak, tak, Františku, po tvých studiích všecko půjde dobře; hezky zpíváš, hochu, budeme se mít rádi, my si tuhle s kantorem už rozumíme. A tuhle tohle si pamatuj, že farní dveře jsou vždycky otevřeny. Choďte oba, ať si porozprávíme, – a vy, mládenče, jen hezky otevřeně, pozdětínský farář ještě nikoho nezklamal, to svědomí má!

Teď musím dodělat skripta vikariátnímu ouřadu – vidíte, všecko mi píše po německu. Nebožtík vikář se jenjen třásl, ale šlo to po česku!“

„Jak říkávám, čím dál hůř!“ sekl kantor.

„Jen mlčte, hochu, mlčte, jeden člověk nás nezabije. Proč, Maria je dlouhá, smutná píseň, a přece má konec!“

usmíval se farář a podával oběma ruku.

Pomocník se rozpačitě ukláněl.

Dveře zaklaply a kantoři vycházeli na hřbitov.

„Tak už utíkáte?“ od kuchyně volala hospodyně. „Pozdravujte paní učitelovou!“

„Děkuju pěkně – spánembohem!“ zavíraje volal kantor a pomocník smekl.

Principál, vystoupiv na hřbitov, maně pohleděl vpravo do okna, a pohroziv tam, tiše se zasmál. Když se pomocník ohlédl, za oknem jen maličko zahlédl světle rusou hlavu a červené šaty.

„No tak, jak se vám pan farář líbí?“ přitlumeně, ale srdečně ptal se kantor.

„Líbí,“ přisvědčil pomocník a zamyšlen hleděl k zemi.

18

Principál pohleděl naň stranou a šel– chvilku mlčky.

„Říkal vám ‚Františku‘, to je jako by vám řekl, že vás má rád,“ pravil, když vycházeli ze hřbitova.

Pomocník, hledě z vrat do údolí, vzdychl: „To je vánice jako o vánocích, a ne v postě!“ Potom mlčky doklusali ke škole.

19

III.

„Tak jste se potěšil v našem kostelíčku?“ snášejíc z půdy náruč polínek, volala paní učitelová.

Čermák usmívaje se přisvědčil.

„A pan farář se vám líbil, viďte, a panna Pepička taky, ne? To jsou dvě duše, stvořené, jen aby dobře činily.

Albinka nebyla doma?“ srdečně, jedním proudem se vyptávala.

„I byla, byla,“ namístě pomocníka bručivě řekl kantor.

„Tebe se neptám, ty jdi po svém,“ durdila se a principál vešel do čeledníka.

„Jsou to milí lidé,“ stojíc již na podlážce síně, paní vypravovala pomocníkovi, „jen až ještě o našem panu faráři uslyšíte, uvěříte. Spravedlivý je a dobrý – snad to proto nikam nepřivedl a sotva přivede. Je tuze k lidem! Štěstí pro něj, že má Pepičku za hospodyni. Ta taky na světě mnoho štěstí neužila – no, teď jsou na té faře jako dvě kuřata už asi sedm roků. Ještě že Albinka tam časem přidá trochu veselí, to je dobrá holčina. Náš tatík říká, že mluví jako na stříbrnou píšťalku!“

Vtom kantor volal: „I pojď už, ať dáme to pití!“

Paní, vlídně pomocníkovi pokynuvši, chvátala do čeledníka a mládenec zašel do své světničky.

V malé chvilce principál se ženou vynášeli veliký škopek, plný teplého pití kravám; uchy nádoby měli prostrčeno bidlo a každý nesl za jeden konec.

Učitel přímo z chléva zašel k pomocníkovi. Byl již bez kabátu, jenom v krátké vlněné kazajce, u krku svázané.

Vešed do pokojíka, bystře se rozhlédl a šňupaje pravil: „No, hezky, hezky, bratříčku, může se vám zde líbit! Je to sic jen jako klec, ale zle tu není!“

Světnička byla opravdu útulna. Na stěnách visely obrázky, které si pomocník přivezl z domu, hnědá německá mapka Království českého, vlevo u dveří tikaly malé hodinky mosazné s porculánovx m ciferníkem, před oknem stál starý černý křížek, po jehož stranách paní učitelová postavila dva hrnky s nízkými košatými muškáty. Na stole byly rozloženy balíčky knih a lejster, měkká postel přikryta bavlněným prostěradlem červeně vzorkovaným a nad ní visely housle.

Pomocník, stoje u stolu, byl také již bez vrchního sosáku, jenom v krátkém, ošumělém kabátku.

Pan kantor usedl vedle stolu na měkkou židli vykrajovaného lenochu, nohy dal křížem, a hledě na mládence, vyprávěl: „Jiným, brachu, bývalo hůř – a co povídám bývalo, je dosavad. Když můj kamarád Pažout začal v Kamenici na lokálii preceptořit, byla klasa a kantorův čeledník jedno; kolikrát učil a paní principálka za ním mydlila prádlo, myla hrnce nebo dělala kravám pití. Tady to bylo o něco lepší, paní kantorka si v zimě pouze každou sobotu v klase ohřívala cihličku; když jsem chtěl dříve domů k našim, napsal jsem předpis a paní kantorka už dohlédla, aby děti pořádně psaly. Zastávala tak muže, který zatím po kraji sháněl muziky. A jak byla na tu chásku ostrá, jen se na ně podívala a žádné ani nepíplo. Spát jsem musel na půdě, v létě v seně, když začala chladna, dali mi tam postel s peřinami. Mně se zdá, hochu, to že by pro vás nebylo, ale já byl z chalupy, odmalička všemu zvyklý. Leckde je ještě hůř! Doubravický pomocník měl třídu vedle chléva; stěna byla chatrná, a krávy a kozy se dívaly zrovna proti dětem do třídy. Někdy, když byl v nejkrásnější přednášce, spustilo to všecko.

Lhotskému pomocníkovi najali třídu v baráku u koláře; děti seděly v několika lavicích, pomocník učil a mistr kolář u kamen řemesloval, jen to prášilo. Když ta drůbež někdy dělala zle, vstal a pohrozil na ni loukotí. A co chudáci zkusili zimy! Lhotský měl postel v síni pod komínem a spal tam v zimě v létě, doubravický hajal v komoře, jež byla jako lednice, stěny měla plny jinovatky, preceptor do ní ukazovákem dělával mapy.“

„Náš dědeček taky vypravovával, co jako pomocník zkusil zimy a k tomu hladu; v zimě v létě nosil jediný fráček a nankinky pod kterými nohy zle modraly. Na jídlo chodil po staveních, každý den jinam; dědeček nebyl namlsaný, ale říkával, že by nikdo nevěřil, co všecko lidé snědí,“ vypravoval pomocník.

Pan kantor opět zvolna šňupal a vážně přikyvoval.

„Inu, co se toho jídla tejká, nebudete se u nás taky mít jako někde na faře, ale hladu mít nemusíte; vždyť jsem také jenom chudák a mám toho hocha, rád bych mu připrat trochu lepší život. Říká se, že kde je tučná kuchyň, bývá hubeny kšaft, – no, můj kšaft bohatý nebude, třebaže kuchyň je také jen taktak – ale vždycky dost!“

„Vždyť já jsem bez starosti a nejsem ze zámku,“ usmál se mládenec a jasnýma očima hleděl na principála jako

20

syn na otce.

„Je to bída s námi, brachu, já mám dvě stě deset, vy sedmdesát vídeňských – padesátka z toho je na stravu, dvacet vám dám – ale to by vám stačilo sotva na boty, proto musíte s muzikou. Jste sice študovaný človíček, ale jaká pomoc, musíte a mezi naší bandou vám zle nebude, nebojte se! Máme kapelu v pořádku, to vám řekne každý, nějaký ten nový partes pořád sháním a lidé si nás chválí. Budete si pěkně fidlovat housličky a bude to.

Jenom žádnou nespokojenost, neboť ta se podobá chmelu, jenž rostlinu otočí a sevře odzdola nahoru!“

Ke konci té řeči principál povstav šel k posteli, sundal housle, naladil je a spustil svižné pasáže – dolů, nahoru.

„Dobrý nástroj – stará práce, až bude jednou pokdy, přeložím vám je.“

„Co dělá ten Vobořil?“ zeptal se Čermák.

„Ten? Ach, kde je toho konec! Byl dobrý člověk, ale nemluva a nelida, pořád hleděl jako kalmuk. ‚Co, za devatenáct krejcarů denně se tu mám dřít?‘ říkával, a jak trochu mohl, byl ve větru. Najednou se ještě s několika spraštil, a že půjdou do Ruska. Šel – no, přeju mu štěstí!“

„Byl muzikant?“

„Výborný, ale víc na plechy. Tak s dovolením, bratříčku, podívám se na vaši bibliotéku!“ a přisednuv k samému stolu, počal prohlížeti knihy, na stole vyrovnané.

„Latina – latina a zas latina – řečtina – němčina – i kata, kata, to je moudra, kterému člověk nerozumí; náš Václav toho taky má na fůry, ale když se ho zeptám, jak se po latinsku jmenujou nudle, neví,“ smál se. Pohleděv na pomocníka, viděl, že se trpce usmívá, a dodal vážně: „Inu, věřím, věřím, že je v tom předivné krásy, ale já radši něco naším přirozeným jazykem. Ale ten je na těch horách zastrčen do posledního koutka! Chotek purkrabí dobře to s učením našemu jazyku myslil, Vinařický s Jungmannem to jistě důkladně nahoru podali, ale vysoká dvorská komise soudí, že to může jít zadarmo. O Čechové, Čechové, plakal bych nad vámi!“

Pomocník tu řeč poslouchal celkem chladně; nerozuměl pořádné celé věci.

„Tak toho těm mladým lidem do hlav nacpou,“ pokračoval principál, „jako by měli žít bůhvíkde sami mezi sebou; když ten chudáček potom přijde do světa, je jako oul, ale bez dělnic, dívá se, ale nevidí, poslouchá, ale nerozumí.

Ale bratříčku, žádnou mrzutost, vy jste se už po světě okoukal. Nejsem žádná študýrovaná hlava, jenom tak sám v sobě rozumuju, jak to chodí a jak by to mělo chodit! Mít já moc, jako mám chuť, zle by bylo na světě, mnohý by potom tence hvízdal. Ale tak člověk spíše pro pravdu dostane od toho, komu pravda nevoní. Ale kata – co na tom, olíznu se jen, jako když kocour svíčku sní, a myslím si své dál. Tak copak tu vlastně ještě máte – á – Zeměpis všeobecný neb geografía – Kniha methodní – Přírodozkum čili fysika čili učení o přirozených věcech – Pravidla dobropísemnosti– mám, všecko mám, ten královéhradecký Šádekje dobrodinec kantorů a Filcík teprve –

Přírodopis co kratochvilník školní– dobrá kniha, a jestlipak jste si všiml, jak ten Filcík v pojednání o člověku rozdělil plemeno japetické? Nevšiml – tak vidíte v Kavkazové, Celtové, Slované, Hindové, Malajové, Okeoníné lidožrouti a Němci – slyšíte, Okeoníné lidožrouti a Němci!“ směje se četl kantor. „Tak vida – Proč a proto při uméní početním – mám – Krátké vysvětlení katechysmu– á, Bohumír, mladý poustevník– vida, vida, ještě památka ze školy. ‚Pilnému žákovi Karlu Čermákovi 1832’,“ četl, co na prvém listě knížky bylo ozdobnou frakturou napsáno.

„Hleďme, Přítel mládeže, a hned celá hromada, inu, kdepak by ten u kantora chyběl, jenomže tam člověk málokdy najde, co hledá, ale divme se, pan Ziegler přec jen na horské lokálii nepomocníkoval. teď je to loudavý spis, vychází vlastně o celý rok později, kdyby na redakci přišel soudný den, budou čtyři svazečky do pořádného počtu chybět. Věrného raditele nemáte? I to vám ho honem přinesu – a co tohle máme – i kata, Rozmanitosti, vydávané Janem Hýblem, starým Kacafírkem – počkejme, počkejme, tenhle ročník jsem v ruce neměl, ten mi musíte půjčit, ostatní jsem snad všecky přeslabikoval.“

„I s radostí, mám ho po dědečkovi.“

Pan kantor, strčiv Rozmanitosti pod paži, pospíchal ze dveří.

Pomocník osaměv zamyšlen urovnal knihy a zahleděl se ke dveřím. Všecko, co prve od principála slyšel, zvučelo mu hlavou…

„Už běžím zas,“ po chvíli již ze síně volal kantor, a rychle vcházeje, nesl v náruči balík knih.

„Tak tuhle nejdřív ten Věrný raditel rodičů, dítek pěstounů a učitelů, je to stará, ale dobrá kniha, také Zieglerem vydaná; ale teď, hochu, pozor: Školka čili prvopočáteční, praktické, názorné, všestranné vyučování malých dítek

21

k věcnému vybroušení rozumu a ušlechtění srdce s navedením ke čtení, počítání a rejsování pro učitele, pěstouny a rodiče. Sepsal Jan Vlastimír Svoboda. To je knížka dobrá, chvályhodná, výborná! I ta Bohemie chválila, a to víte, Němec nikdy Čechu bratrem. Nečetl jste? Tak honem do ní!“ vesele hlásal, a přehrabuje listy, labužnickým pohledem se na nich popásal, koutky úst maje přitom plny úsměvu.

Zahleděv se potom na Čermáka, řekl srdečně: „Člověk musí shánět všecko; třebaže jsme tu v samých horách, pokrok musí být! Inu, pravda, páni bratři se mi leckdy ušklíbnou, že mi to všecko k ničemu nepomůže, ale nešť, aspoň mám sám kousek radosti, že si vedu všecko po novotě. A tuhle vám nesu ještě trochu jiných lejster, aby se vám nestejskalo – ale ne abyste se do toho pustil tak, že byste na nás zapomněl – pěkně pomalu, ale z gruntu.

Jenom se nezlobte, že vám kážu, ačkoli škol jako vy nemám.“

Na pomocníkovi bylo patrno, že by rád honem něco řekl, ale červenaje se mlčel.

„Tuhle máte Dobroslava, zatím jednoho, až přečtete, přinesu zas, zde dvě Jindy a nyní, Květy české a tu Květy

bratříčku, nečetl jste?“

„Něco jsem četl ještě v Jičíně.“

„Dobře, já mám všecky! To jsou rajské knihy, stokráte jsem panu Tylovi posílal požehnání a políbení. Ale ten by o ně stál,“ smál se a přivřel svítící oči, „od ušňupaného kantora!“ a třepaje rukou, hlučně se chechtal.

Pomocník, prohlížeje knihy, všiml si, že na prvých listech je všude podepsán „Věnceslav Čížek.“

„Jak se vám odsloužím?“ ptal se.

„I kata, skládám to všecko pro hocha a sám z toho mám radost. Tuto je také jedna Včela, ale ta mi takovou radost nedělá, je v tom mnoho kritiky. Inu, kritika může být dobré koření, ale někdy také rebarbora nebo dokonce rulík.

Jak jsem prve povídal, kuchyně je u nás taktak, ale tohle je také naše kuchyně!“

„Jak jste jich mohl tolik naskládat?“ nahlížeje do knih, ptal se Čermák.

„Inu, dost těžko,“ odpovídal starý, pořád labužnicky patře na knihy, „ale to je tak: Větrovský pan páter, výborný muž, jenž také do Květů dopisuje, je objednává; projdou kolikerou rukou a mnozí v nich poříkají, až zůstanou mně a mám je laciněji. Naši strejci umějí s knihami zacházet, proto je dostanu v pořádku. A co není možno koupit, to se, bratříčku, opíše; musíte to dělat také tak!“ a principálovy oči byly plny jasu.

Mládenec naň pohleděl tázavě.

„Opíše, brachu, jak povídám. Dostanete do rukou knihu, líbí se vám, ale zrovna není groše nebo ho je potřeba jinam. Někdy také žena na ta lejstra zabručí, třebaže, jen co je pravda, má Tóna tomu dobře rozumí a takovou radost mi přeje, ale hospodyně je hospodyně, rozumí také, kde je třeba víc a dříve! Inu, koupíte tedy papír a knížku pěkně krásně opíšete, mám takových hodný balík, těch metodních nejvíc!“

„Teď budu pomáhat já!“ živě zvolal Čermák.

„Dobře, brachu, dobře, musíme se sami starat, aby škola nebyla místo, kde děti i kantoři trápeni budou.“

„To si pěkně počtu!“ hledě na knihy, chválil si mladík.

„Jen čtěte, hochu, to je blaho, při tom člověk denního trápení necítí. Ve dne musí dělat, protože jiného bohatství nemá než to, jež vylézá z rukávů (a pan kantor ukazoval své ruce, hodně mozolité), ale večer rád rozsvítím světlošku, zapálím si pejpu, a ted, světe, leť, jak chceš! Jen si přeju, aby také můj hoch vždycky tak rád četl, ač musím říci, že teď čte, a rád!“

„Až já o tom všem napíšu babičce, ani věřit nebude! Kde bychom si byli pomyslili, ke komu sem do hor přijdu –“

„I kata, kata – jen žádnou marnost –,“ a pan učitel kýval, aby mládenec dále nemluvil.

„Jen co je pravda,“ bránil se Čermák. „Také jsem už ledaco zkusil, třebaže jsem mladík, a dovedu cítit, co mi kdo udělá dobrého – jenomže jsem toho poznal málo –“

„To věřím, já také! O každém hledím smýšlet dobře, ale – žádnému nevěřím!“ a kantor výstražně povznesl ukazovák.

„Můj dědeček také tak říkal!“

„A věděl jistě proč!“

Pomocník se zahleděl do stěny a mlčel.

22

„V Jičíně jste nečítali?“ „Někdy večer jeden četl nahlas, druzí poslouchali, ale bylo to německé; nejčastěji jsme čtli Gessnerovy novely.“

„A proč ne česky – jsou také česky!“ vzkřikl principál.

„Kdybychom to byli věděli!“ a pomocník se trpce usmál.

„To máte tu latinu, bratříčku!“ zvolna pravil starý a oči se mu široce otevřely.

„Je v tom zas jiná velká krása,“ vzdychl pomocník, „kdybych mohl, šel bych v tom dál!“ a z očí mu zírala teskná touha.

„Inu, inu, hochu, jaká pomoc, věřím, a kdybych mohl, pomohl bych, ale peníze jsou vzácné, jenom pejcha roste mezi lidem jako konopě a marno volat k svaté Koruně nebo k svatému Kryštofu. Jindy lidé o funusech plakali, kantoři se smáli, teď je to skoro naopak, lidé jsou rádi, že to mají lacino. Nerad tyto povinnosti vykonávám, ale živobytí je živobytí! Někdy je za čtvrt léta jediný funus a dostanu třeba jen třicet krejcarů; kdybychom utrejch za to koupili a na celý ten čtvrtrok rozdělili, neuškodil by nám. A sobotáles? Já říkám, že by se to mělo jmenovat vsobotunes, – kdyby jen lidé nosili. Páni křičí: Dejte kantorovi, co mu náleží!, ale lidé odpovídají: My sami nic nemáme, vy máte, dejte tedy a domluvte boháčům, kteří nemají dětí, aby taky dali! Ale na to páni neslyší. Ale já zas kážu – to je má chyba, bratříčku! Ještě něco jsem vám přinesl – to je má nejdražší kniha, moje evangelium! I panu faráři jsem to řekl a ten mi poklepal po zádech, protože ji má taky rád. Ale jednou jsem to také řekl před vikářem a to bylo zle; farář mi ještě ten den povídal, že jsem udělal chybu. Vikarius se zamračil a víc na mne ani slova, ale já si pomyslil: Jaká pomoc, když jsi Němec! Takoví páni nevidí, kde je pravda, třebaže na to mají brejle.

Tak, to je moje evangelium!“

Preceptor vzal knihu a četl titul: „Starožitnosti slovanské.“

Kantor, srdečně patře na mladíka, nemluvil, ale v očích měl plno záře.

Pomocník, obrátiv list, spatřil vložený úřezek papíru, na němž četl řádky, psané latinkou a těžkou rukou:

„Ó blažený Šafaříku! Ty jsi denice, která nad Slávií vzešla a i do odlehlých koutků svého jasnozářícího světla hojnou část poskytla. Kdo jest se nadál, že starobylosti slovanské na tak pevných sloupech literatuře založíš?

Velkodušný člověku! Ó kéž mi přáno jen tebe zočit, nežádám s tebou rozmlouvat, neboť takové děcko v jazyku našem, jako já jsem, nesmí se odvážit na lehkou odpověd, kterou bych Tobě říci směl. Jsem Ti však oddán a myslím alespoň, než léta uplynou, že Tebe v stověžaté Praze uvidím. Což jest jmění veškerého světa, co jsou statky a nádhera proti učenosti Tvé? Bůh Ti dej dlouhé a šťastné žití – pakli ještě svodné pohlaví ženské Tě nepřivábilo, přeji Tobě, bys sobě rovnou družku nalezl na této kouli země. Jste tam pohromadě, Čechové, vlastenci! O že Dobrovského již není! – Náš Jungmanne, Kolláre, Čelakovský, Tyle a vy všickni vlastencové, zdrávi buďte! Věnceslav Čížek.“

Pomocník přečetl lístek, patřil do knihy, ale nečetl… „Viděl jste už tu knihu?“ ptal se kantor.

Čermák zavrtěl hlavou.

„Tak čtěte, bratříčku, čtěte a tomu, co jsem napsal, se nedivte, papír je můj nejlepší přítel, je pořád věren.“

„Vás musí mít každý rád!“ Starý se usmál a mávl rukou.

„Dokud jsem býval mladší, míval jsem hejna přátel, ale když jsem potom čtrnáct roků preceptořil, skoro všecky jsem z rejstříku vymazal. Co je u nich preceptor? Jednička v jednotkách. A co si o sobě myslí kantoři? Že jsou jedničky v miliónech. Já jsem pořád jako pomocník a tahle nevinnost z hadrů (kantor ukázal na papír) mne dosud neošulila. Je z hadrů a hadry se musí učit snášet všecko. Podívejte, brachu, tohle jsem vám také přinesl pro dlouhou chvíli!“ a ze spodní náprsní kapsy vytáhl sešit z hnědého, drsného papíru.

„Budete-li mít chuť, tedy si to přečtěte a nehubujte, že jsem na vás přišel jako zátopa,“ dodal vstávaje.

Pomocník vzav sešit četl nadpis: Život školního pomocníka Věnceslava Čížka v Pozdětíně. „To si přečtu nejdřív,“

zvolal.

„Pomalu, pomalu, je v tom mnoho planých jabčišťat a ta nedělají dobře. Nono, musím do práce – nezapomeňte přijít na pobytku!“ a již odcházel. Pomocník vyprovázel ho až za dveře.

„To byly asi letanyje, jen aby vás, pane učiteli, hlava nebolela,“ od čeledníku volala paní.

„Mlč, nerozumíš tomu, Tóna, neboť stojí psáno: Kantoři jako hvězdy na obloze třpytiti se budou, ale o kantorkách

23

tam není slova!“ smál se a vešel do čeledníka.

Pomocník, vrátiv se do pokojíčka, zvolna se šoulal úzkým prostorem.

Přistoupiv ke stolu, zamyšlen zíral na knihy, ale žádné neotevřel. Zašed k oknu, stál zadumán a hleděl k obloze. V

té chvíli mladistvá, ruměná jeho tvář měla výraz velmi vážný, výraz tváře muže zkušeného, rozvažujícího. Modré oči měl přivřeny, vlhky a kolem rtů nádech smutku a stesku.

Otevřev malované, ale odřené víko truhlice, sedl na jejím okraji a zahleděl se dovnitř.

Na spodině víka byly nalepeny pestrobarevné obrázky svatých, vystříhané tištěné kresby a vlastní školácké ornamenty. V truhle měl vyrovnáno prádlo i několik kousků lehčího oděvu.

Čermák, odhrnuv prádlo při pravém rohu, vytáhl modlitební knihu. Byla černých, lesklých, ale místy do rezavá odřených desk, s vyraženými ozdobami a se žlutým kovovým křížkem uprostřed. Otevřev mosaznou sponku, zvolna, zamyšlen obracel listy, zvláště po krajích zežloutlé. Sem tam byly vloženy obrázky, drobné i větší, barevné i zlacené, zdobených okrajů, i klihové průhledné, barvy rudé nebo hnědé. Také suché kousky rostlin byly mezi listy – jeden čtyřlístek, lupínků již zpola rozdrobených, měsíček již hnědý, jenom místy zažloutlý, a šípková růže do tenká vylisovaná, barvy téměř šedivé.

Zavřev knihu, opřel levici o víko, podepřel hlavu a chvíli zíral do prázdna… Skloniv se opět k truhlici, uložil modlitby a sáhl do hloubky levého rohu. Vytáhl čtyřhranný předmět, papírem pečlivě zabalený, ovázaný vybledlou stuhou. Sundav obal, držel v ruce neveliký obraz v pozlaceném rámku.

Na zčernalém plátně namalována byla ženská hlava a část poprsí. Celá tvář byla již téměř jediné plavohnědé barvy, rty vybledly, ale barva duhovky ve velkých očích byla posud temně modrá, hnědé vlasy nad čelem rozčísnuty a přes vysoké skráně svedeny na uši, jež proudem jejich byly zpola zakryty. Ozdobný křížek na tmavém poprsí svítil jasnou žlutí.

Pomocník o víko opřen, obrázek maje na klíně, zíral naň dlouho. Povstav opřel podobiznu o křížek před oknem a odstoupiv zahleděl se na ni zpovzdáli.

Vtom se pootevřely dveře a paní učitelová nahlédla, podávajíc mládenci krajíc chleba, máslem namazaný.

„Pan učitel beztoho má už hlad, nesu kousek chleba,“ stojíc mezi dveřmi pravila rozpačitě.

Čermák se zarděl a stál mlčky proti ní. Paní si dobře všimla, nač prve zíral, a nevědouc honem, co by řekla, vešla, chléb položila na stůl a chtěla odejít. Ale již skoro u dveří se obrátila a pravila srdečně:

„To je jistě maminka!“

Pomocník přisvědčil.

„Chudáček, taková hezká, mladá,“ a tklivým pohledem hleděla k podobizně. „Musel jsem mamince ukázat, kde teď jsem,“ pravil s úsměvem. Paní volně přikyvovala.

„Jestlipak se na ni trochu pamatujete?“ ptala se soucitně. Zavrtěl hlavou.

„Jen podle obrázku a dle toho, co mi dědeček s babičkou vypravovali, si ji představuji.“

„A tatínka nemáte malovaného?“ Opět kynul záporně.

„Maminku máte pochovanou tam u vás?“

„Ba ne, maminka je pochována v Praze.“

„V Praze – propánička, to ji máte, chudáčku, daleko. A byl jste tam někdy?“

„Nikdy, u nás to nebylo možno, ale říkám si, že jak budu nejdříve moci, podívám se tam, abych viděl, kde leží.“

„Tak v Praze – v Praze – a jak se dostala až do Prahy?“

„Šla tam sloužit, co měla počít! Já byl u dědečka a maminka každý měsíc poslala pomoc; ale ani se toho nedotkli, všecko ukládali, až budu potřebovat. Ty časy potom přišly, když jsem byl na studiích.“

Paní učitelová se opět přiblížila k oknu, a hledíc na obrázek, smutně zakývala.

„Ale nemrzí vás, že jsem tak přišla?“

„Proč? Byl bych maminku ukázal,“ odpověděl.

24

„Jen si nestýskejte,“ pravila odcházejíc, „a nezapomeňte na chleba.“

Když odešla, pomocník vzal obraz, a políbiv ho, zase jej uložil. Zamknuv truhlici, přešel jizbou; pohled měl teď jasnější.

Potom sedl ke stolu, rozevřel principálovy zápisky, a ulomiv kus chleba, dal se do jídla i do čtení: Život školního pomocníka Vénceslava Čížka v Pozdétíně

KAPITOLA PRVNÍ

Radosti a starosti hlavně školácké

Nejhlavnější heslo tohoto světa jest: Plať! Ještě nejsi ani pořádným synem této bídné země a juž to hučí: Plať!

Potom to jde v jednom kuse, dokud nejsi zahrabán. Plať – plať – plať! volají na tebe ze všech stran a nestačíš se otáčeti. Na tom světě všecko stojí peníze, jenom smrt poslouží zadarmo.

Proto se mi, jak jsem později slyšel, do té motanice světské nechtělo; otec si potom nade mnou zacpával uši, maminka spínala ruce a jenom dědeček se chechtal: „Sakulajdo, to bude zpěvák!“ Zato se mi tu později zalíbilo, zvláště když pro mne sbili vozík, ve kterém jsem se rozvaloval jako paša – třebaže jsem jaktěživ žádného neviděl.

Inu, nebylo mi tenkrát zle, a když jsem dostal první kalhoty, byl jsem nejraději na sluníčku v zahradě, kde jsem chroustal šťovíky nebo jsem se válel v hromadě písku, že mě potom kolik dní měli co česat, anebo jsem s Kartusem sedal před boudou a házel slepicím kousky chleba s tvarohem.

Jednou jsem také spadl do strouhy, ale voda mě vyhodila na písek – bylť jsem patrně určen k věcem velikým.

Čas utíkal opravdu roztomile; maminka uměla krájeti tenké krajíce a tak pěkně je mazávala máslem vespod, tvarohem navrch, že na ně dosud nemohu zapomenout, a kdyby se mne někdo ptal, kterouže největší lahůdku jsem na tom světě poznal, nezapřel bych a vyznal, vyznal a nezapřel: Maminčiny krajíce s máslem a tvarohem.

Ale neštěstí nechodí po horách, nýbrž po lidech! Bylo to takhle ke konci zimy, když tatínek přišel z městského jarmarku a místo preclíku, jejž mi jindy nosíval, podal mi abecedu čili písmenu. Byla krásná: na líci bílá jako sníh na našich Krkonoších, na rubu modře zabarvená; držadlo měla jako podle míry mé ruky, a když jsem ji sevřel, zrovna jsem cítil, jak by se jí plácalo. Měla poutko z provázku a já, zavěsiv si ji na knoflík červené kazajky, chodil jsem kolem chalupy jako ministr ruského čáře, třebaže jsem ho jaktěživ neviděl. Před každým kolemjdoucím jsem složil ruce nazad, a maje abecedu na břiše, vypjal jsem se, že si jí musel a musel všimnouti.

Kdo nešel kolem, na toho jsem křičel: „Slyšíte, koukejte, já mám novou písmenu!“ Ó nešťastná abecedo, tenkrát jsem nevěděl, že jsi můj první kříž, moje muka, soužení a trápení, které začne od a bude trvati až do z. Hnedle druhého dne vzal mne tatínek i s milou abecedou k sobě a dával mi kondici. Musím říci, že se mi první písmena a, třebaže trojím způsobem byla provedena, tuze líbila; poznal jsem ji zdaleka a všude jsem se k ní hlásil.

Potom jsem chodil od známého k známému a stále se chlubil: „To je a, podívejte, že to umím. A to je ňáká tíže, tahle abeceda. Vždyť jsem to uměl hned.“

Svatá pravda je, že mi to s abecedou dále již tak nešlo, ale za týden jsem ji přec uměl tam i zpátky, jako když mele. Když jsem ji dědečkovi zpaměti odříkával, spráskl nade mnou rukama a stará tetka Nána je spínala, volajíc:

„To je dar, lidičky, to je dar od boha, já se za celý život nenaučila, co to dítě za tejden!“ A bylo tetce Náně padesát roků.

Bylo mi jí náramně líto a řekl jsem jí hned: „I nic si z toho, tetičko, nedělejte, pojďte si tuhle sednout a já vás budu učit!“

Ale tetka křičela: „Dáš mi s tím pokoj! Budu já se ti na stará kolena mořit! Na tom světě už toho moudra potřebovat nebudu a do nebe se snad doptám!“

Já se však pořád pletl za ní a vedl jsem svou: „Ale vždyť je to lehoučké, jen se podívejte, tahle s tím zobáčkem a bříškem je a.“ Nebylo nic platno, tetce se do učení nechtělo.

Jednou, když jsem už abecedu dávno uměl, seděl jsem u Kartusovy boudy. Bylo na jaře, země rozmoklá. I

25

povídám starému huňáči: „Počkej, udělám ti k boudě cestičku!“ Vousatý Kartus se z boudy radostně zašklebil a já se hnedle dal do práce; leza po kolenou, abecedou jsem pleskal stezku, aby byla jako mlat, ale najednou prásk, z abecedy byly dva kusy. Huňáč leknutím vyletěl z boudy a já nabíraje utíkal jsem domů. Že jsem z jedné udělal dvě a zamazal si kolena štruksek ještě zánovních, dostal jsem loktem přes záda. Ten loket visel ve světnici u okna a mě jím měřili nejčastěji.

Tatínek z toho případu poznal, že jsem abecedě odrostl, a v neděli mi přinesl slabikář. Takový byl náš tatínek šetrný a tolik peněz vydal!

Ach, byla to krásná kniha! Desky měla jako pravý kartoun, samá žlutá, černá, zelená, modrá, červená tečka, na hřbetě bylo plátýnko červené jako vařený rak. Kam jsem mohl, tam jsem vlezl a slabikář jsem ukazoval..

V pondělí jsem měl jíti poprvé do školy. Pana kantora jsem znal, bývalť u nás dosti často, protože tatínek byl v jeho bandě trubačem; z toho jsem tuze strachu neměl. Dostal jsem výstrah, že jsem byl jako uzaklínán, ať se ve škole neopovážím mluvit. Maminka mi dala na hlavu tatínkovu aksamitku a já, ruce maje v kapsách kalhot dole ohrnutých, slabikář pod paží, bos vykračoval jsem ke škole. Šel jsem vážně jako rytíř Bělohradský, a nehledě napravo nalevo, myslil jsem si: Jen vy se dívejte na mou aksamitku! Cítil jsem ji na uších a schválně jsem krčil čelo, aby se trochu zahýbala.

Ale čím více jsem se blížil ke škole, tím větší mne napadala starost, co si tam se svou aksamitkou počnu, kam si ji uložím. Učení jsem se nebál, vždyť jsem nešel s písmenou, ale se slabikářem – jenom jak to s aksamitkou dopadne. Zdlouha jsem vešel přes práh a po temné síni pomalu kráčím ke klase. Tu přede dveřmi spatřím starou černou almaru – honem aksamitku strhnu a šup ji do skuliny za almaru.

Ale jen jsem otevřel dveře do třídy, pan kantor na mne, kde mám čepici.

Ale já ani muk, pamatovalť jsem si, co mi maminka nakázala. Stojím, ruce v kapsách kalhot, slabikář s červeným hřbetem pod paží a dívám se po třídě.

„Vašíčku, Vašíčku, kde jsi nechal čepici?“ ptal se pan učitel a-skloniv se vzal mě za bradu.

Cítil jsem, že hořím a oči že mám vyvaleny, ale ani za holandský dukát i s ouškem bych byl necekl.

„On si ji schoval v síni za jarmaru!“ žaloval za mnou Mařatků Tonek a celá klasa se dala do řehotu.

Pan kantor přinesl aksamitku, sám ji oprášil, a usadiv mě v lavici, čepici pověsil vedle kamen. Ale já celé dopoledne, děj se co děj, očí jsem z ní nespustil.

Za nějaký čas to ve škole chodilo tuze pěkně, ale nejraději jsem byl, když si nás pan kantor několik vybral, abychom nosili polínka na půdu nebo rovnali slámu. Také rádi jsme ráno o mši tahali měchy, tu šlo to houp a houp od varhan až ke dveřím; uměl jsem to dobře, ale tak daleko jako Tonek Mařatků jsem to nepřivedl.

Náramně mě mrzelo, že jsem nesměl velebnému pánu ministrovat, ale k tomu byli Ferda Lasíků a Nácek Másláků, protože u nich v baráku měli mnoho dětí; míval jsem zlost, že nás taky není víc.

Když jsem do školy chodil třetí rok, musel jsem se učit zpívat; v jedenáct hodin všichni odešli, jen my zůstali skřeholit podle těch magických znamínek, kterým se říká noty. Ze všech tónů jsem měl nejraději diškantové g, to uměla Loučkova Františka vzít, že jsem je slyšel ve dne v noci. Pan kantor stával za námi a toho, kdo broukl falešně, klepl šmytcem do pačes; Mařatků Tonek dostal nejvíc – uměl všecko tuze dobře, boby cvrkal jako žádný jiný, špačka napaloval až přes chalupy, ale zpěvák nebyl. Loučkova Františka se mu tuze nasmála, a já měl radost.

Když jsem už trochu tejnořil, začalo to s houslemi. Měl mi je větrovský Pejša přivézt až z Prahy a já tři dni běhal na kopec, nejede-li už. Přijel až po druhé neděli, ale stály za to! Byly krásně do červena zbarveny, že jenjen svítily, a nestačil jsem je šosem otírati; na šmytci byla natočena zlatá šňůrka, jaké jsem na tom nástroji dosud neviděl; ani pan kantor jí neměl. První písnička, kterou jsem uměl, byla: „Hněvej ty se na mne nebo nehněvej, jen když mě potkáš, pozdravení dej!“ Hrál jsem ji, skákaje přitom o jedné noze podle taktu kolem naší chalupy.

Potom jsem se začal učit na flautu a na klavír, ale to mi tuze nešlo; Loučkova Františka při tom už nikdy nebyla, odešlať na handl do Němec. Dostali u nich hloupou Němkyni, která pořád dávala jazyk mezi zuby. Když se Františka z Němec vrátila, už mne neznala a začala kamarádit s Vaňurovým Vincou.

Bylo mi deset roků, když jsem s kapelou poprvé táhl k muzice. Bylo právě svatých Tří králů a celá kapela byla objednána do Roketnice. Jeden za druhým jako husy jechali jsme po mezích mezi zasněženými poli, vedle zachumelených lesů, které nám na hřbety sypaly sněhové poprašky. Krkonoše stály jako bubáci, mlhy se jim po stráních koulely a převalovaly. Čepici jsem měl na uších, kolem krku šálu až na nos, lámasky do bot a na zádech

26

na odřeném kalmuku visely mi housle, zavázané do modrého šátku.

Maminka mi nacpala kapsy koláči a plackami s omastkem, takže jsem byl širší než delší. Měl jsem hrát sekund housle, a když jsme se na kruchtě usadili, stál starý Podroužek, basař, zrovna u mne. Dokud jsme hráli z not, šlo mi to tuze krásně, jenomže pivo, které se v plecháku po řadě podávalo, chutnalo mi jako olium; bída nastala, když se páni mládenci rozdováděli, začali zpívat a chtěli, abychom jim tu zpívanou zahráli zpaměti. Starý, vyškolený muzikant s vycvikovaným uchem akord trefí, ale, já byl house. Pan kantor poslouchal, poslouchal, ale pak najednou drc do souseda – ten to poslal dál, až jsem já, krajní muzikant, vletěl na basu. V hospodě se všecko chechtalo, ale já se trápil. Potom jsem už hrál jenom jako houslista namalovaný. Aspoň byl pokoj!

Při té radovánce nebylo veselo jenom v tančírně, ale také na síni, kde dováděli roketničtí páni školáci. Když jsme jednu chvíli měli tacet, vyžejbroval jsem se na síň – vždyť mě dost dlouho vábili. Postavil jsem se mezi ně, ale než jsem se nadál, hup, měl jsem jednoho na zádech a oči zastřeny.

„Honem do kapes!“ komandoval mi nad hlavou, a než jsem se vzpamatoval, hrabali mi koláče z kapes.

Ječel jsem jako klarinet, až kluci utekli, ale smutek nad smutek, polovička koláčů byla tatam. Nejvíce mě bolelo, že také jediná tvarohová placka byla pryč – a já se na ni tolik těšil!

Tuze ztrápen vbelhal jsem se do tančírny. Mařatků Tonek, můj kamarád od sekundu, hned poznal, že se trápím.

Ptal se a já mu pošeptal všecko.

„Počkej, za chvilku půjdeš zas, ale já za tebou,“ řekl a v očích mu zajiskřilo. Když jsem asi za půl hodiny opět vyšel, kluci hned byli kolem mne a hnali se zas po kapsách. Jistě jim koláče zachutnaly a dostali laskominy. Ale vtom vyskočil Tonek na pomoc. Ty pačesy a hřbety se měly!

Od těch čas jsem z šenkovny nevycházel bez asistence.

Musím se přiznati, že mě housle přestaly trochu těšit, protože jsem pro ně od pana kantora zakoušel mnoho egyptských ran; zamiloval jsem si flautičku, neboť při tom inštrumentu jsem nemusil jako na houslích brát dva tóny najednou, a ramena i ruce pana kantora měly pokoj. –

Uběhlo šest roků, a já vychodil školu. Tenkrát k nám chodíval Józa Pištora, harfeník, jejž jsme pro veselou mysl a dobré srdce měli rádi. Ten mě jedenkráte vybídl, abych sebral housle a šel s ním do světa.

To byla voda na můj mlýn. Do světa, do světa! byla má touha.

Náš tatínek dlouho nechtěl ani slyšet, ale když jsme tuze prosili a všecku dobrotu slibovali, dal mi několik grošů pro začátek a dobrých napomenutí otcovských, aby vystačily asi na týden – neboť na delší dobu mne nenechal.

Nějaký den jsme s Józou dělali zkoušky, abychom přec něco kloudného svedli, potom jsme šli, Józa napřed a já za ním.

Józa byl malý, ale široký; hlavu měl velikou, nohy krátké a pravou nohou stranou nadhazoval. Harfu, zahalenou do režného plátna, měl na zádech, a kdo by ho, zákrska, byl viděl a neznal, byl by si pomyslil: No, ty se daleko nedokodrcáš. Ale Józův krok byl za dva jiné; já, nesa na zádech housličky, v šátku zabalené, klusal jsem za ním jako pejsek, jen jsem po mezích hopkal.

Byla to krásná cesta! Všude bylo již po žních, pole holá, takže mi obilí v rozhledu nepřekáželo, a přitom teplíčko.

Na sadech kolem cest žloutla jablka a dozrávaly slívy, jichž byly celé husté růžence. Celou cestu jsme krouhali jablka nebo hrušky a zakusovali jsme švestkami. Józa byl vesel, pořád něco vypravoval, a dobře nám bylo. Kde jsme viděli pořádný dům s notnou stodolou, hospodu, zámek, dvůr, školu, faru, tam jsme se zastavili a spustili jsme. Lidé vybíhali ze stavení, chomáče dětí se točily kolem nás, běhaly za námi a my hráli, až se hory zelenaly.

Ještě za ves nás doprovázely a nesli jsme si hrst peněz a v uzlíku ovoce, placky i chleba. Na noc jsme si vždycky vybrali pekaře nebo mlýn, protože tam byla jistá večeře, a zadarmo. Kde byl čipera pan otec, dobrák stárek, šelma mládek, hodná panímáma a veselá děvečka, tam jsme hráli dlouho do noci a chasa s mleči a mlečkami tancovali. Potom se nám výborně spalo a ráno jsme zas byli čiperní jako zajíci.

Józa byl taky zpěvák a všude rád nějakou přidal. Mně se nejvíce líbila písnička o hulánu a jeho věrném koni; byla smutná a Józa ji uměl krásně podat. Rekruta byla všude před odchodem do Jičína, do Hradce nebo do Josefova, a když Józa tu hulánskou spustil, maminky a holky plakaly, hoši zoufale výskali, a když byla po ruce hospoda, museli jsme pít až hrůza.

Krátce a dobře, když jsme šestého dne kvečeru přišli domů, přinesl jsem tatínkovi sedm zlatých vydělaných peněz, což mi v celé rodině dodalo vážnosti. Uzel zůstal Józovi, a měl se svou starou, nahluchlou maminkou kolik dní co jíst. Tak jsem se s Józou vypravil ještě dvakrát a vždycky jsme se měli dobře i peníze jsme přinesli. Poznal

27

jsem tak kousek našeho království, krásné kostely i zbořené hrady, slyšel jsem všelijaké historie, a v naší chalupě mne potom rádi poslouchali dlouho do noci. Ale tu musím už začít se smutnější kapitolou druhou.

Čermák se při čtení několikrát zasmál. Když byl s kapitolou u konce, opřel se o lenoch, ruce strčil do kapes a v duchu srovnával, co četl, se svým mládím. Až na ty muzikantské toulky bylo si to velmi podobno, také jeho školácká léta byla plna hudby housliček i klavíru – ale dech toho celého mládí v lánské škole nebyl tak bujarý jako u principála, ležel na něm stesk i smutek.

Z myšlenek se před ním vynořila vysoká, trochu prohnutá postava, hlava bezvousých, hnědých a vrásčitých tváří, hladce přičesaných vlasů kaštanových, smutných, trochu těkavých modrých očí, úzkých, semknutých rtů.

Přísnost i tklivý žel hleděly z té staré hlavy – dědečkovy.

A dále se viděl seděti na kamenných schůdkách před bílou vesnickou školou. Po zahradách u doškových chalup dováděly děti, na dvorcích krákaly slepičky, z komínů zvolna plynul jemný, bělavý kouř. Na stráni za vsí stály černé lesy smrkové i šedé boroviny kmenů růžových, vlevo od nich kusy bělavých jílovitých polí, za nimi rozhlodaný kužel kopce a za tím vším rudě planoucí nebe, z něhož slunce právě kleslo do hlubin…

Mládenec sevřel víčka a na řasách se mu jemně zatřpytilo.

28

IV.

Páni kantoři již usedli ke stolu, na němž stála notná mísa maštěných knedlíků, suchými švestkami nadívaných, když do čeledníku vklusal bělovlasý dědeček.

Byl skrčen, v kříži trochu prohnut, malou hlavu měl v ramenou, ale tváře jako pivoňky, oči plné jisker, zuby jako čerstvé kroupy napadané. Na hlavě měl naraženu kulatou beraničku, na krku červený kartónový šátek na uzlík, na těle krátkou vlněnou kazajku a soukennou, již blýskavou vestu, rezavé podvázané koženky a na nohou bačkory. V ruce si nesl kužel, ovinutý nadělanou koudelí, a z kapsy u vesty mu vyčnívala krátká kořenka.

„I kata, náš scholasticus!“ vesele vítal jej kantor. „Tady, bratříčku, vidíte mého pantátu Podroužka, tuhle Tónina tatínka, ale já mu říkám scholasticus, protože má dva zetě usazené ve školách, takže je tomu řemeslu hezky zaučen, a rozumu má na fůry.“

„Vy pichláku jeden,“ řehtavě zachechtal se dědeček, „dej pánbůh dobry popoledni a pánbůh rač požehnať.

Namoutě, to jsem si nepomyslil, že přijdu zrouna k obědu, – inu, inu, velcí páni jedí vždycky až po poledni.“

„Tak pojďte s námi, pojďte,“ pobízel kantor a ke stolu přistavil ještě jednu židli.

„Děkuju pěkně, už jsem to vodbyl, to víte, že já se s jídlem tuze nepárám,“ odpověděl.

„Jen pojďte, pojďte, knedlík vám neuškodí; tuhle máme nového preceptora, Karla Čermáka!“

Stařec položil kužel na lavičku u kamen, upřeně se zadíval na mládence a rychle přikyvoval.

„No, pěkně vítám, pěkně vítám – mládeneček jako proutek – už jsem něco slyšel, ale hezký to nebylo,“ brebentil a pomocníkovi podával scvrklou, promodralou ruku. Mládenec zaražen pohleděl na starce.

„Snad byste, bloudku, nevěřil,“ smála se paní, „to našeho tatínka neznáte! Je mu dvaaosmdesát, ale píchá jako trn.“

„Dvaaosmdesát?“ udiven ptal se pomocník.

„Ba to, chválabohu, jde třetí, pane, berzo půjdeme do hajan,“ zachechtl se starý, „no, abyste neřekli, jeden si s vámi vezmu!“ a jako druzí, lžicí knedlík v míse rozpůliv, nabral prvou půli.

„My tak staří nebudeme,“ podotkl kantor.

„Nebudeme, nebudeme,“ mutlal Podroužek, „je to na vás viděť! Inu, žeť bych vás možná ještě v ledačems předhonil, u muziky bych si doved dupnout, a ještě leckterá mladice by chytla!“

„Tenhle náš tatínek mluví, že kdo by ho neznal, kdo ví, co by si pomyslil,“ smála se paní.

„No, co mluví – myslíš, že to není prauda?“ durdil se Podroužek, nabíraje druhou půlku. „Jste jako zmerzlíci, pořád v těch burnusech – podívejte se na mne – a na kůži mne nezazebe.“

„Jste ještě z lepších časů,“ ušklíbl se kantor.

„Bodejť, bodejť, z lepších časů – inu, žeť jsme tolik nekňourali, a bejvalo hůř – mor, hlad, válka, pánbůh nás rač chrániť – ale lidé jako jiskry. Tak Karel Čermák, no hezky, hezky, kostelník Dolejš taky vo nějakým Čermákovi vypravuje, ale ten byl až někde dál ke Praze, taky na našem patronáte farářem, podle Dolejšovy řeči vydřigroš,“

pokyvoval si Podroužek.

„I copak Čermáků na světě je – jako Čížků nebo Stehlíků,“ pravil učitel.

„Kostelník Dolejš není odtud?“ ptal se Čermák, očima těkaje ze stěny na stěnu.

„Kdepak – pan farář si ho přivezl s sebou z kraje, ale kostelničiť začal, až když nebožtík náš kostelník umřel,“

odpověděl Podroužek, a přenášeje si kolovrat z kouta ke kamnům, bručel: „Tak pojď, pojď, starej verčálku!“

Nastrčiv kužel na přeslici, dal se do prádla.

Kantoři dojedli a paní uklízela ze stolu.

„Vida, jak pan učitel zčervenal, snad mu přec bude v horách dědiť,“ smála se. „Proč by nedědilo, hora jsou hora a panenky jsou tu jako jablíčka,“ brebtal Podroužek. „Krása sem, krása tam, nejkrásnější jablíčko bývá červivé,“

nacpávaje si dýmku, pravil principál a stranou mžoural na pomocníka. Ten seděl zamyšlen, jako by neslyšel.

Kolovrat vrčel a všichni chvíli mlčeli.

29

„To byste nevěřil,“ náhle k pomocníkovi spustila paní učitelová, „že náš tatínek byl třikrát ženat.“

Stařec se do brukotu kolovratu zachechtl; tlapaje, slině a tahaje niti z kužele, hovořil:

„Pervní byla Kátla, děti žádný, druhá Kátla – zas nic, až třetí Kátla mi dala ta dvě dúčata; už jsou tam všecky tři, jedna hodnější než druhá, ale pánbůh mi račiž pomoct, až přijdu za nimi, potom myslím bude po dobrotě!“

„Tak všecky tři Kátly,“ obrátiv se usmál se pomocník.

„Všecky, jak povídám, pánbůh mi pomoz!“

„Do práce je náš dědeček ještě jako mladík, celý den vydrží tlouct hroudy a nevzdychne,“ vypravoval principál.

„Jen si mě chvalte, chvalte, cejtíte jaro, viďte?“ smál se Podroužek, a přimhouřiv oči a sešpuliv ústa, kýval na kantora.

„I podívejme – kampak utíká pan farář!“ maně pohleděvši do okna, upozorňovala paní.

Všichni povstali a hleděli ven.

Farář Stehlík sehnut, na černých vlasech maje naraženu beranici, dlouhý hnědý sosák až na vysoké vyleštěné boty, dlouhými kroky šel z kopečka dolů do vsi; sníh jen mu od velikých a širokých bot odletoval.

Učitel přešel čeledník, a postaviv se k oknu v čele školy, zíral za knězem.

„Kam jde?“ pravil, zvolna bafaje, „jistě k Žalákům; když jsme ráno byli s bratříčkem na faře, byli tam oba staří.“

„Žalákovi – ajajaj!“ podivil se Podroužek, „no, děkuju pěkně, to bude mít čisté jednání.“

„Povídala panna Pepička, že tuze naříkají,“ vypravoval Čížek.

„O jé – o jé – tam musí teď bejt živobytí – lidičky, pánbůh nedopouštěj!“ nadobro nechav prádla, kázal stařec.

„Proč – neštěstí?“ zeptal se Čermák.

„Těžko říci neštěstí – ale pro ty starý je, a hrozný! Celej život byli jediná mamona, pořád se jim zdálo, že ta hromada peněz je eště malá, a chtěli míť větší. Mlejn si dali do pořádku, že mu nejni rouno široko daleko, vystavěli stodolu, chlívy, dobytka měli řady – a to všecko chystali pro syna, měliť jedinýho.“

„Lojzíčka, ale byl vždycky jako pápěrka,“ umývajíc nádobí, paní učitelová vpadla otci do řeči.

„Byl a zůstal – kdyby ho byl někdo uhodil hrudou do zad, mohlo se mu zrouna zpívať Libera. Ale ta sláva s Lojzíčkem – vodpusť jim pánbůh, ale to bylo náš Lojzíček sem, náš Lojzíček tam, a kam přišel Lojzíček, tam dívenky seděly jako cherubínové. Z hor i z kraje lítal vzkaz za vzkazem, panenky dělaly vočka, že by do nich mohl chytiť tři kopy kvíčal, dohazovači běhali jeden za druhým, ale mladý Žalák se neměl k ničemu. Stará, jako matka, říkávala: ,I Lojzíček si může vybrať, zmeškáno nemá! A tatík rozprávěl: ‚Nač bych ho do toho hnal, ajť si dělá po svým.‘ – A Lojzíček dělal po svým.

Přišla tuhle do Milov k verchníkovi nová kuchařka či komorná, z Prahy mu ji poslali – mládenečku, jsem už jako z kopřiv plot, nevím, kdy mě pánbůh zavolá, a hřešiť nechci, ale musím řícť, že byla jako z nadzemskejch krajů –“

„Ale špatně by se vznášela,“ zasmál se učitel. Sedl opět ke stolu, natáhl nohy a poslouchal dědečkův švitor. Ten k zeťově poznámce neodpověděl, jenom v pravém koutku mu trochu škublo a pokračoval:

„Hleděla směle jako rytíř z voněch časů, zrostlá byla jako jedle, v očích měla světýlka, každý krok prozrazoval odvážlivost, hlavu měla samé cáří, tváře jako pivoňky, ruce jako válce, bodnouť do nich nad loktem špendlíkem, kreu by byla musela daleko stříkať. Viděl jsem ji tenkrát podvakráte v kostele, ale jak povídám – mořská panna.

Taková dycky ví, že je hezká, a tahle to věděla taky. Kde byla u muziky milovská komorná, tam se hoši táhli jako vosy k sladký kořalce. Ale panenka přišla z města, tam jí snad říkali ‚slečinko, slyšej‘, všímala si tedy nejvíc pánů kancelářníků – v Milovech a kolem po dvorech je jich celá smečka. Až pak se najednou rozletělo, že se jí chytil mladej Žalák – a byla to prauda jistotná. Holka bezpečně zvěděla, kdo je a že je teplej, rozuměla, že páni fráčkáři jsou jenom čmeláci, a k Žalákovi se jakžtakž měla.“

„Ten člověk vám dělal,“ opět začala paní, „byl zrovna posedlý. Doma chodil po stavení, žádnému bé ani cé, jako by měl náměsíčnou nemoc. Pořád jenom na ni myslel, jenom ji sháněl. Zlata jí nakoupil jako královně, vozil ji jako kněžnu – každou chvíli jeli jinam.“

„A při muzice, když se ďaselnice trochu měla k některému tomu křečkovi nebo finančníkovi s dvojím suknem, Lojzíčkovi oči div z důlků nevyletěly a kolikrát přišel zvenčí uplakán,“ vmísil se zas učitel.

30

Starý vejměník Podroužek při těch řečech potřásal nohou a pokašlával; sotva zeť přestal, spustil zase sám:

„Tatík hocha s pláčem prosil, aby toho nerozumu nechal, matka před ním na kolena padla a nohy mu vobjímala, ale nic platno – nic platno, a bejval to přec hoch podácnej. Tu si tatík postavil hlavu, a že mu mlejn nedá. No, starej je palička tverdá, ale když viděli, že nic platno nejni, že by se jim Lojzíček umučil, povolili a milá komorná se stala u Žaláků hospodyní.“

„To byly svarby, milý pane preceptore,“ vzdychla panička a mávala rukou.

„Nevěsta byla jako anděl z jiných světů, kmentové roucho její bylo nad sníh, který o svatém Václavě poprvé padne na naše Krkonoše, kadeře jí visely na bílé hrdlo, botičky měla krátké, angorové, šněrovací –,“ pan učitel, líče tu krásu, náhle se dal do smíchu a řekl: „Tak povídejte dál, pantáto!“

„No, teď si to pan preceptor může domysliť. Mladá mlynářka doma chodila vod ničeho k ničemu a dávala pozor na nic a pořád toužila po světskejch radovánkách; chtěla jezdiť jako před svarbami. Kde byl ve vůkolí jakej bál, tam musela jet a Lojzíček jako beránek poslouchal. Kolikrát se prej bránil, protože se mu ty starý známosti zámecký pořád k ženě dotíraly a vona to ráda viďala, ale berzy byl jako oukropek, tak chytře to s ním uměla.

Starý chvílemi zabědovali, ale že mohli ve mlejně vládnouť jako dřiu, dokud nebyli na vejměnku, ještě to tak snášeli; myslili, že se nevěsta vybouří a přestane, zvláště až přijde něco do kolíbky. Ale největší rána tepervo padla: mladej začal na podzim postonávať a je s ním čím dál tím hůř. Teď jsou spolu málo přes rok a dlouho prej už spolu nebudou. Starý už viděj, že syn nebude, a jedná se jim teď o to, aby ta podroušilá světoběžnice neshrábla všecko, ale jak se zdá, ta je chytřejší a muže má kolem perstu. Dyť jí to, namoupraudu, stojí za to, rok bejť s takovým chuděrou a dostať za to nejkrásnější mlejn v dalekym vokolí.“

„Proto myslím byli na faře, aby pan farář přišel a mladému domluvil; snad má taky ji pohnout, aby se uskromnila a nechtěla všecko,“ pravil kantor.

„To bude pro velebnýho pána těžká věc, třebaže s lidmi umí náramně, ale myslím, kamže i jeho kněžskej rozum a dobrota stačí proti takový zámecký frajli,“ zase řekl dědeček.

„Tak to máte, pane učiteli, když se člověk láskou zblázní,“ důrazně pravila paní.

„A je s tím mladým tuze zle?“ ptal se pomocník.

„Ba to, jde to oupadem; tuhle ještě chodil, ale jako bezkostnej v nohou, teď už leží valem,“ odpověděl Podroužek.

Chvilku mlčeli.

„Jistá věc je, že pan farář udělá, co bude moci,“ zase počal učitel, „lidi rozebrat umí, všecka nepravost světská je mu proti mysli. Kazatel je vyhlášený, v kostele jen se to rozléhá. Písmo má v malíku, a když se dostane do ohně, třás hodinu, dvě dovede kázat bez přípravy. Když náš Václav ministroval, jedenkráte si kus takového kázání čmáral, aby mohl povídat mamince. Nebylo to doslova, ale hlavní věci přec. Pan farář to dostal do ruky, četl, četl, kýval hlavou a povídá: ‚Kde jsi to sebral?‘ ‚To je kus dnešního kázání,‘ odpověděl Václav. ‚To že jsem kázal?‘ zase farář a zamysliv se kýval hlavou: ‚No, možná – možná –’ “

Všichni se smáli.

„Je tuze k chudým lidem, rozdal by všecko,“ pravila paní.

„V kraji má nějaké dosti zámožné přátele a všecky jejich děti dal na svou kapsu zapsat do České matice; za Albinku taky už před pěti lety složil tu padesátku. Říkává: ‚Zlata a stříbra po mně dědit nebudete, ale knížky vám půjdou do smrti; čtěte, vzdělávejte se, to je lepší než kolik hrstí dvacetníků, které se rozhodí, a není v hlavě nic a v kapse taky ne. Ministrantům nejednou řekl: ‚Tuhle tohle, hoši, dnes už nemám, ale zejtra bude duplo!‘ Hoši se smáli, věděli, že pan farář nelže,“ principál dále sděloval s pomocníkem.

„A na parádu nederží, je jako horák,“ přidal dědeček.

„I copak teď už,“ zasmála se paní učitelová, ,,ale asi před pěti roky měl cylindr, že byla hrůza podívat, už ani nechtěl stát, víc a více se mu na hlavě vraštil. Pepičku to mrzelo, pořád mu domlouvala, aby tu hučku už nenosil, ale pan farář vedl svou: ‚Žádná hučka, Pepičko, žádná hučka – tuhle pospodu do ní pěkně krásně nastrkejte brka, a klobouček bude, jako bych ho byl právě z jarmarku přinesl.‘ Nedal s ním pokoj, dokud Pepička nekoupila nový a starý neschovala. Ještě potom huboval: ‚Takovou zbytečnou outratu jste udělala, škoda kloboučku, v tomhle ani chodit nedovedu, na všech stranách tlačí.‘“

„No, no, musím taky do práce,“ vyklepávaje dýmku pravil kantor.

31

„A já zas na chvilku do čtení, zatím spánembohem,“ loučil se pomocník.

„Tak jen zas berzy přiběhněte na pobytku,“ volal za ním Podroužek.

„Přijdu, přijdu,“ smál se zavíraje.

„Šikného preceptůrka jste dostal, ani takovýho nezasloužíte,“ k zeťovi švitořil výminkář a stranou naň zamžoural.

„Jen se mi zdá, že do toho světa nemá, co platí,“ rozkládaje kusy kytary, hlavou pokyvuje, odpověděl kantor.

Pomocník, přišed do pokojíka, pustil se do čtení principálova zápisníku; ale prvou stránku třikráte musel začíti, nežli připoutal myšlenky, aby věděl, co čte.

KAPITOLA DRUHÁ

O Němcích a zamilovaném srdci

V sobotu, na týden před sv. Václavem, povídal mi náš tatínek: „Nic platno, Vášo, musíš do Němec, ráno se spolu vypravíme hledat místo!“

Vyhlížel jsem jako školák, když vyleje černidlo na předpis. Ačkoli jsem věděl, že jednou do Němec musím, byla to pro mne rána veliká. Sebral jsem se a honem k Józovi; když jsem mu pověděl, co na mne čeká, až mu slzy vyhrkly.

„Musím chodit sám, bude smutná muzika,“ povídal a tiskl si vohryzek, jako by ho tam dusilo.

Byly dvě hodiny s půlnoci, když mě probudili, abych se strojil na cestu. Nechtělo se mi z peřin, smutek mne roztřásl jako zimnice. Skrčil jsem se do kolečka, a zamhouřiv ještě oči, rozvažoval jsem o tom, co mne čeká. Byli jsme pod horami, Němce jsme měli zrovna na zádech, prošel jsem hezký kousek země a byl jsem zvyklý ledačemu – ale přece se mi tam nechtělo.

Ty jejich krátké, oknoflíkované kamizoly, sametové vesty, brslenky, úzké vysoké holínky a širáky se střapci se mi nikdy nelíbily, a když jsem slyšel tu jejich křapavou a hrkavou řeč, vždycky jsem si myslíval: Propánaboha, jakpak je na světě možno tomuhle rozumět! Několikráte jsme tam s bandou hrávali a vždycky jsme se nasmáli, jak se Němkyně natřásaly, jak Němci dupali a nohy nemotorně ohýbali; zpívali málokdy, ale když přece některý spustil, hrozno bylo poslouchat, a já si vždycky myslíval, jak to mohou zpívat, když to není k ničemuž nic. Mluvili mezi sebou, jako když kdáká, a smáli se tak hloupě, že se našim trubačům natahovaly koutky, a trubky nejednou měly tacet.

Vídal jsem také formany z horských továren, když vozili zboží do kraje. Vozy měli jako Noe archu, všecko pod plachtou, po stranách síta, pytle a lucerny, šest koní širších než delších, kola na půl střevíce široká. Formani měli modré plátěné hazuky, na hlavách pletené čepice, navrchu se třapečky, holínky do půl stehen, v zubech krátké, usmolené dřevěnky, v ruce bič. Byl jeden jako druhý! Jdouce podle koní, klátili se ze strany na stranu, oči měli přimhouřeny, jako by užuž chtěli usnouti; vyhlíželi tak hloupě a líně!

„Nic platno – dolů z kutí!“ opět mě vyzval tatínek, a já se vyhrabal.

Byly tři hodiny, když jsme vycházeli, a maminka šla s námi až za stodolu.

Venku byla ještě tma, obloha temná, hvězd málo a ty do oblohy zapadaly hloub a hlouběji.

Šel jsem vedle tatínka, jenž nesl uzlík s plackami, a klevil jsem se zimou. V lese bylo ještě temněji; písčitá vozová cesta se trochu bělala, ale kolem dokola stála černá, šumivá houšť.

Šli jsme do Lanova za Vrchlabím. Tatínek měl starého známého muzikanta, který třicet šest roků zeměpánu věrně sloužil a za to bral nyní šest krejcarů graciálu na den; ten muzikant měl v Lanově známé a poslal tatínka k nim.

Stoupali jsme do vrchu, ale když jsme již byli hodně vysoko, šloto zase po stráni dolů. Když jsme z hustého lesa vyšli na stráň nad pasekou, bylo tam již hezky světlo a západní nebe právě naproti bylo celé jako do běla rozžhavené železo.

Na trávě a na zvoncích i na korunkách květin visely veliké kapky rosy; z paseky vonělo snad všemi vůněmi –

smola, heřmánek, jetýlek, jahody, vřes, mateřídouška dýchaly tu zplna. Viděti bylo jenom z lesa do lesa, zřídkakde rozšířila se některá rozsedlina a ukázal se kus světa dalekého, na němž se zabělala stavení i věže

32

kostelní.

Bylo světleji a světleji, fialové páry, které se prve válely nad pasekami, schoulily se do trávy, východ byl samá jiskra, samý žhavý šleh, až konečně vystrčilo hlavu zlatovlasé sluníčko. Jak ji vystrčilo a vyhlédlo do světa, zatřáslo se radostí – alespoň se ty paprsky, jiskry, červánky, oblečkynad ním jenjen tetelily.

A hned mi bylo teplo, zima jako když ze mne spadne, a dostal jsem chuť na maliny, kterých tu bylo až červeno.

Myslel jsem si: Pane, co božího daru tady zahálí, a u nás na vsi by z toho bylo pastvy pro sta dětí na celé léto!

Do Lanova jsme došli po deváté hodině a hned jsme zamířili k příbuzným starého muzikanta. Měli jsme štěstí, místo na handl u nich bylo, ale k nám mělo přijít děvče, Anna.

Hned jsem se díval, dává-li také jazyk mezi zuby jako ta Němkyňka, která byla u Loučků; nedávala, ale zato měla u nohou tlapku přenáramnou.

Budoucí má „maminka“ a „tatínek“ mluvili do mne mnoho, ale já stál jako pařízek a byl bych utekl.

Ujednalo se, že mne tatínek na svatého Václava přivede nadobro, a šli jsme zase k nám. –

Těch několik dní, které mi doma zbývaly, bylo samé loučení. Chodil jsem od chalupy k chalupě, od kamaráda ke kamarádu a všude jsem dával sbohem. Loučil jsem se i s kravami vchlévě, se všemi známými psy, s králíky a holuby.

Když jsem o svátku našeho svatého knížete odcházel z domova, tuze jsem plakal a maminka mě pořád objímala, líbala a dělala křížky na rozchodnou. Býval jsem přeci už ve světě, ale ne tak dlouho a ne mezi Němci. Mladší bratři a sestry také bědovali, ale že bylo časně ráno a zima, honem utíkali pod peřiny. Tetka Nána stála na zahradě u plotu, ruce měla na klíně sepjaty a jen vzdychala: „Hochu náš, kam tě to, chudáku, vedou!“

Všecky mé věci nesl tatínek na zádech ve velikém tlumoku z volské kůže; sám jsem si nesl inštrumenty.

Co se ten den se mnou v Lanově dělo, nemohu dobře pověděti, protože jsem pro pláč neviděl a neslyšel.

Když tatínek chtěl odcházet, postavil jsem se do kouta a plakal jsem hlasitě. Stál chvíli, nevěda co počít – ale potom přistoupil ke mně, sevřel mi hlavu, políbil mě na vlasy a odešel…

Němkyňka šla z domu vesele, ani slzičky neuronila.

Zůstal jsem mezi těmi Němci jako Robinson na pustém ostrově.

Druhého dne mě můj nový tatínek dovedl do školy. Lanovský starý šulmajstr nosil ještě cůpek s černou mašličkou, ale pomocníka měl švarného, asi dvacetiletého. Žádný znich neuměl po česku ani slovíčka; šeplali do mne, brebtali, jak jen uměli, ale já pořád nic, i když mě za bradu brali a hladili po hlavě. Konečně jim někdo pověděl, že je tam kdesi děvečka Češka, která také německy umí. Honem pro ni poslali a mluvili pak se mnou jako s tureckým vyslancem – pomocí tlumočnice.

I v Lanově jsem se učil muzice; housle jsem hrával u kantora, flautu a klarinet u pomocníka. Ten strašný stesk mě chytal přes tu chvíli, a kdybych se byl nebál, že v těch velikých lesích a kopcích zabloudím, byl bych se sebral a pálil domů. Zrovna mě svíralo a mučilo pomyšlení, že se do velikonoc domů nepodívám; myslil jsem si, že není a není možno, abych tu tak dlouho vydržel a neviděl naši vesnici, chalupu, tatínka, maminku, bratry, sestry, kamarády. Nešlo mi do hlavy, že nebudu ani o Vánocích doma stavěti betlém, pod okny zpívat pastušky, o půlnoční troubit dvanáct.

Ve škole jsem se učil, takže mne měli dost rádi, ale neměl jsem z toho nic, protože jsem kalého slova nerozuměl.

Asi za čtvrt roku jsem tu haťaláckou němčinu hodně lámal, ale z knih jsem nepochopil ani řádky; půjčovali nám taky ve škole knížky pro zábavu, ale ačkoliv jsem knížku jediným tahem přeslabikoval, nevěděl jsem, co jsem četl.

Jediná muzika mě držela, jinak bych byl v té smutné zejmě, kdy všecko bylo pod sněhem, dni kratičké, kopce plny kroutících a válejících se mlh, dozajista utekl. Lesy, stráně, lučina byly jedno jediné až příšerné bělo, od Kozích hřbetů ostře fičelo a mně se zdálo, že je ta vesnice jediná na světě, kolem ní že je všecko až do nebe samý sníh a já mezi těmi haťaláky jediný, opuštěný, smutný Čecháček.

Jenom za několika světlých nocí měsíčních užil jsem trochu veselosti. Stráň nade vsí oživěla, při modravém svitu se v sněhové běli hemžila hejna postav, jež mi připadaly jako trpaslíci z pohádky o zakleté zemi. Mladí i staří sjížděli tu na saních rohačkách dlouho do noci.

Když jsem skrčen usedl mezi ostatní a vůdce saní je pustil ze stráně, zdálo se mi, že letím do podzemí, že ten bláznivý let dlouho a dlouho nebude mít konce. Krkonošské hory, pokud nebyly v mlze, dívaly se na mne ledově

33

a já jen vzhlížel, na kterém temeni sedí Rýbrcoul s dlouhou sněhovou bradou, kterou podpírá do hrozné dlaně, a hledě do údolí, obříma očima koulí. Když jsme dojeli do dolíka a sáně se zastavily, znova, vesele ječíce, táhli jsme je vzhůru.

Neočekávaně se mi v muzice poštěstilo, takže jsem potom dělal veliké pokroky. Do Lanová se přistěhoval starý hudebník od vojenské kapely, a když se poohlédl, vzal si nás několik do cviku a mne důkladně učil na všecky plechy. Byl kolik roků v Josefově a v Hradci i hovořil také po česku. Jenom jemu, té duši muzikantské, děkuji, že jsem mezi Němci vydržel ne rok, ale dva roky!

V tom druhém roce jsem chodil s kapelou jako řádný její člen, ale bral jsem partu jenom za půl muže: to mi však stačilo úplně, platil jsem si z toho učitele, řídil si šaty a ještě mi hezkých pár zlatých zůstalo.

Protože jsem byl pořád jako za groš kudla, ale muzikant, měli mě lidé rádi a říkali mi bémiše Venclicek. Letní toulky s kapelou se mi tuze líbily, takže bych byl rád ještě zůstal, ale Němkyňka musela domů, a tatínek přišel i pro mne. Kamarádi mě vyprovázeli na hodinu cesty a můj nejmilejší Feiks Séf dokonce na míli a pořád plakal, že bémiše Venclicek odchází navždy.

Zase jsme šli těmi krásnými lesy, po dolících i stráních a tatínek mi vykládal, že musím do Jičína, aby ze mne byl preceptor.

Ale já se bránil, ač ani nevím proč, že se mi preceptorství pranic nelíbí, že chci být pilnikářem; proč se mi pilnikářství tolik líbilo, opravdu nevím.

„Inu, hochu,“ povídal mi tatínek, „dělej, jak rozumíš, už máš taky kousek rozumu, ale tlustého pilnikáře, jako jsou někteří páni kantoři, jsem ještě neviděl. Věřím, že jsou všude zlé trampoty, ale co platno, rozumíš sám.“ Ale já zůstal na svém.

Doma se mi všichni divili, že jsem v Němcích nevyrostl. Měl jsem u nás na dveřích nadělané vruby, které označovaly moji velikost, a když jsem se znova měřil, opravdu, ani o tři prsty mne nepřibylo.

Kovář mě nechtěl, že jsem sláb, zámečník měl už jiného a pilnikář žádal mnoho peněz; zůstal jsem tedy zatím doma, a sedě od rána do večera u kamen, předl jsem, že jen to vrčelo.

Jóža Pištorů již na vsi nebyl, maminka mu umřela a milý harfeník se vydal dále do světa. V neděli jsem hrával v kostele, čeho bylo právě potřeba, a do hospody jsem také s hudbou brousíval.

Tak to šlo celou zimu až do božího jara. Tu se stalo, že si několik horských hudců vzpomnělo podívat se za výdělkem do světa a přišli také pro mne.

Našli mne za kolovratem předoucího na plátno. Povídali, že do sexteta potřebujou valdhornistu, abych ukázal, co umím. Vstal jsem od prádla, chytím troubu a vzal jsem kadenci, že zůstali jako vyjeveni; jel jsem odzdůli nahoru až po c, na něm jsem udělal trylek a spustil jsem se k zemi až na basové c. Klarinetista (poznal jsem ho podle tenkých úst) se rozchechtal radostí a hned uhodili na tatínka, aby mě pustil. Protože pro mne nic jiného nebylo, naši řekli, že se tedy po velikonocích vydám. Zatím jsem si chystal boty, košile, kartáče, hřebeny a tatínek mi půjčil svůj ranec z volské kůže. Maminka zase tuze plakala, tatínek napomínal, abych se dobře choval, zlého se vystříhal, držel se boha a pamatoval na domov. Dělali jsme hojné zkoušky, až to všecko šlo, jako když namaže.

Nejprve jsme zašli do Milov do zámku k vrchnímu, justiciárovi, k důchodnímu i k těm kancelářským zmetkům; také jsme se zastavili v lázních, kde už byli dva páni z Vídně. Všude jsme dostali hojně, takže začátek byl výborný.

Dlouho bych musil psát, abych celou naši cestu vypověděl; šli jsme přes Čechy do Moravy, odtud do horních Uher, potom trochu do Polska a do Slezska, odkud zase zpátky do Čech. Hudba byla dobrá a muzikanti tenkrát ještě páni muzikanti. Vrchníci, justiciárové, páni staří platili i pětkami; potutelně jako Bastijáni šklebili jsme se z chlupatých čepic.

V jedné vsi nedaleko Litovle na Moravě byl dvoreček a tam jsem náhle a nenadále našel Józu Pištoru. Už nechodil s harfou, ale byl tam poklasným a měl pěknou paní poklasnou, osůbku jako živé stříbro. Józa ji obskakoval jako královnu a pořád se jen smál, že harfenictví nechal a našel dobré živobytí. Poklasná byla také veselá, smála se na mne a švitořila se mnou jako s vlastním bratrancem. I pomyslil jsem si, že člověk neví, kde ho štěstí čeká, ale Józovi jsem toho přál.

Po třiceti nedělích jsme se zase vrátili k nám do hor a já si přinesl osmdesát zlatých vídeňského čísla, což byly peníze náramné. K tomu jsem byl vypasen, že maminka spráskla nade mnou rukama. Také jsem si přinesl nové stříbrné hodinky a šatstvo, že by se za ně žádný kancelářník stydět nemusel.

34

Podruhé jsme se vypravili v oktetu, ale tenkráte jsme nebyli tak šťastni; dali jsme se jinou stranou, přišli jsme mezi Němce, a když jsem se po čtvrt létě vrátil domů, přinesl jsem jenom šestnáct zlatých vídeňského čísla.

Šli jsme ještě asi dvakrát, ale už se mi to pranic nelíbilo a zůstal jsem doma.

Náhodou blízký výborný mistr truhlářský potřeboval učedníka a tatínek mi to místo vyjednal. Nastalo nové živobytí, plné náramného dření.

Nebyl jsem žádný silák, doma mne do těžší práce polní nenutili a nyní to začalo velmi ztuha. Ale já přemáhal všecko.

Léta ubíhala a byl jsem tovaryšem. Nějaký čas jsem pracoval u svého mistra, ale pak hajdy do světa!

V Náchodě jsem měl známého hodináře, i pustil jsem se k němu; pověděl mi, že právě jeden náchodský hotovitel pian, klavírů, kytar a houslí potřebuje truhláře, i ptal se mne, chtěl-li bych zůstat. Přisvědčil jsem radostně.

Hodinář došel k instrumentáři, a nežli uplynula hodina, stál jsem ve veliké dílně při práci. Nebylo potřeba mnoho času, abych poznal, že vlastně nic neumím, ale nezoufal jsem, hnal jsem se do práce jako chrt, všímal jsem si i jiného kromě truhlařiny, a můj pán mě měl rád.

V dílně jsem našel milého druha, Ferdinanda, pocházel ze Slezska a měl čtyry latinské školy; otec mu zemřel a syn musel za chlebem. Ferdinand mě měl také rád, všecko mi ukázal a v neděli mě zavedl na chór mezi hudebníky.

Tak jsem se zase dostal do muziky, a protože jsem uměl na tolik nástrojů, stáli o mne a nejednou jsem si v kostele zatroubil kapitální sólo, až se všecko obracelo. Byl jsem spokojen; v dílně bylo sice dření od pěti do sedmi, jenom v sobotu do šesti, ale strava byla dobrá a ve všem přísný pořádek. Po půl roce jsem dostal ke stravě tři zlaté, hezky jsem si chodil, mluvit jsem uměl (naučil jsem se tomu z knih a na cestách od všelijakých kancelářských škrabáků), inu, zkrátka, měl jsem vážnost a lidé o mne stáli.

Já do světa nebyl; když nebylo co dělat, seděl jsem doma nad nějakou knihou, nic jsem neutratil a sušil jsem peníze.

Až jednou na jaře mě vyzval Ferdinand na procházku, po které jsme se stavili na sklenici piva. V hospodě nebylo hostí mnoho, ale veselo, tuze veselo.

Starý šenkýř seděl před oknem jako Zeus v oblacích, hospodská měla na starosti sklep a kolem kamen dováděla družina mladých lidiček obojího pohlaví, domácí holčička Márinka ze všech nejhezčí. Neměla na hlavě karkule s růžemi ani vyšívaného šátku se sponkou, ale jen vrkoče vlasů pěkně spletené, na krku na černé pentličce křížový tolar s ouškem, ňadra až po krk zahalená kazamírovým červeným šátkem, sukně z pěkného bílého plátna, vdůli se širokou cestou s pruhy po stranách, krátké rukávy od košile nadouvané a jako sníh, ručky jako soustruhované a byla plna zdraví.

Jak jsem poznal, Ferdinand byl mezi nimi dobře znám, a když spatřili mě, měli radost, neboť mě znali jako bubáka, ale dobrého muzikanta. Smáli se, že svatoušek přece jednou jde mezi ně.

Zato já jsem se nesmál a polévalo mě horko, neboť jsem brzy seznal, že se tu hraje o zástavy a výkupným že je sladké ovoce, kterému se říká hubičky. Kolem srdce mně bylo úzko, hrdlo se mi svíralo – inu, styděl jsem se náramně, z čehož všichni měli velikou radost, ta domácí největší.

Přišli jsme domů o jedenácté v noci a já se zapřísahal, že práh té zlopověstné hospody nepřekročím vícekráte.

Bůh to sud! Jak se stalo, tak se stalo za týden jsem tam byl zas a k tomu jsem se také dal do hry. Ale co bylo přitom nejstrašnější: z ničeho nic mi Márinka dala znamení, že má mou zástavu, a za chvíli jsem se měl vykoupiti hubičkou. Já hořel, já trnul a v duchu jsem vzýval všecky svaté ochránce.

Byl jsem sice už světa zkušený, ale co se svodného pohlaví ženského týče, ještě nikdy ode mne anděl strážce neodstoupil – až dnes.

Děj se co děj, hubičku jsem musel dát, a jak jsem pozoroval, Márinka měla radost. Nevím, čím se to stalo, ale musím říci, že se mi to také tuze zalíbilo, takže jsem to ten večer vzal ještě dvakrát da capo.

Když jsme odcházeli domů, Márinka mě asi třicet kroků vyprovázela a ruku mi tiskla notně. Zkrátka a dobře: od té doby naše láska rostla jako zrnko hořčičné a mně se to líbilo.

Márinka milovala mne, já měl rád ji, lidé mi přáli štěstí k pěknému sedmnáctiletému děvčeti a k dobré hospodě.

Říkával jsem, že jsem chuďas, že to tak dlouho trvat nemůže, ale sám pantáta šenkýř mi povídal, že nic nepotřebuje, jenom hodného, zachovalého a pracovitého člověka, který by mu starosti sňal z beder. Ipomyslil

35

jsem si: Mýdlo ve vaně, ryba v potoce, bohaté děvče pro chudého milovníka jsou samé kluzké věci, darmo je chytat, vždy utekou, i když myslíme, že je už držíme – a hle, mně to všecko samo hraje, proč bych se nezapletl do tenat stavu manželského? Márinka byla jako obrázek, měla mě ráda, hospoda nebyla k zahození, Náchod je pěkné město – líbilo se mi to.

Ale anděl strážce, který mě na chvíli opustil, opět se vrátil a já se těžce rozstonal. Povídal felčar, že se mi zapalují plíce, a dvakrát mně notně pustil žilou. Čtrnáct dní jsem vyležel u mistra, a když jsem se trochu sebral, pustil jsem se domů, abych se v našich horách zotavil. Márinka plakala a loučila se, jako bychom se už neměli spatřit, ale já ji těšil, že tu budu pojednou. Belhal jsem se bídně, ale naštěstí byl v Hradci jarmark, a když jsem vyšel za město na kopeček, dohonil mě pláteník z Libštátu. Měl lehký vozík s koníčkem a za laciný peníz mě vezl pět mil cesty.

Ó ty naše hory! Člověk by mohl mít na kahánku, ony by pomohly! Za měsíc jsem byl opět jako ryba a pro jistotu jsem pánovi do Náchoda napsal psaní, mám-li tedy opět přijít; ale pán mi odepsal, že se práce nedala odkládat, že lituje, ale že má již jiného, také šikovného.

Honem jsem psal Márince, ale nedostal jsem odpovědi ani na první, ani na druhé psaní. Přiznám se, že mě přitom u srdce zle pobolívalo a že jsem nejednu noc oka nezamhouřil, ale naše hory i tomu srdci pomohly. Konečně jsem si pomyslil: Pro jedno kvítí slunce nesvítí, vždyť já tě, Márinko, nemusím míti! a zůstal jsem doma. Pomáhal jsem našim v poli, oral jsem, vláčel, okopával, kosil a vázal a šlo mi to k duhu, hezky jsem se vytáhl a zesílil. Muzik také bylo dosti, takže se nejeden krejcar přivydělal. Tenkrát jsem začal spravovat a překládat housle, i několik fortepian jsem v okolí naladil.

Knihy jsem sháněl, kde bylo možno, a leže na půdě ve vikýři, čítával jsem, dokud západ svítil. Když mi litery začaly skákati před očima, lehl jsem do sena, ruce položil pod hlavu a přemýšlel jsem o tom všem světě, jenž se převaluje jako lenoch na posteli. Nouze naučila Dalibora housti, mě ty podvečerní prázdné chvíle lidi pomlouvat; ale pomlouval jsem je pouze v duchu – sám a sám. Byl bych tak chtěl věčně žít, ale tatínek měl se mnou starosti; den ze dne vedl svou, že jen muzikantem zůstat nemohu, řemesla že nejdou, abych se chytil něčeho jiného.

Naneštěstí právě ke konci masopustu přišel domů Jiřičných student, jenž byl v Jičíně na gramatikálních klasách, a vybízel mě, abych šel na normál, že tam jsou ještě starší nežli já a že mohu být tím slavným preceptorem.

Já se vymlouval kdesi cosi, že mi při truhlařině ruka ztvrdla, že už ani kloudně psát neumím a hlava že je prázdná, ale tatínek se jen usmíval a říkal, abych to zkusil. Přiznám se, že to s tou prázdnou hlavou tak zlé nebylo, protože jsem vždycky a všude pilně čítal, ať to bylo z historie, astronomie, vědy počtářské a geometrické nebo básně, romány a novely, ale na preceptorství nebylo chuti.

Na masopustní outerek mi tatínek povídal: „Dal jsem na tebe už tolik grošů, ale co bude stát normál, dám taky.

Zejtra se seber do Jičína a vyptej se, můžeš-li slyšet kurs. Že se učit budeš, to vím.“

Ten den jsem hrál s kapelou jenom asi do deseti hodin a potom jsem táhl domů. Byla krásná, měsíčná noc, viděti bylo daleko široko. Mráz byl, že to jen pálilo, jinovatka na stromech svítila a pláně se leskly jako stříbrná hladina.

Lesy stály tichy, jako zaklety, a jak jsem se díval na protější stráň, připadalo mi, jako by se tam na bílých řasnatých snětech houpaly lesní panny v košilkách plných křišťálů. Bylo hluboké ticho – jen země jiskřila, hvězdy se třepotaly a stařeček měsíček utíkal a usmíval se.

„Hory moje – sbohem, sbohem, já jdu na preceptorství!“ vzkřikl jsem hlasitě a vběhl do naší chalupy.

36

V.

Po tom prudkém větru přišla v noci odleva.

Když pomocník ráno přede mší přišel do čeledníka, pravil:

„Dnes tam bude teplo, taje silně, snad nám začne jaro.“

„O jé, pane učiteli, to je viděť, že neznáte hora,“ zasmála se paní, „ještě kolikrát se bude chumeliť.“

„Jak jste se dnes vyspal?“ při snídani se ptal principál.

„Děkuju pěkně, jako včera,“ odpověděl; že dlouho nemohl usnouti, neřekl.

„A zase se vám nic nezdálo?“

„I zdálo, ale ráno jsem zapomněl všecko.“

„Dnes si, bratříčku, zahrajete Vzpomeň, ó královno, hodlám ráno do Jičína k Václavovi a rád bych si dodělal práci,“ žádal učitel, když pomocník dojedl. Čermák ochotně přisvědčil a odešel do kostela.

Ze střechy silně kapalo, sníh byl velmi mokrý a z dolíka vál vlahý proud.

Nízko na obloze se vznášela šedá, mlhovitá oblaka, mezi nimiž se ve výši temněly modré hlubiny. Z košaté staré lípy, jež stála nalevo od hřbitovních vrat, sypaly se celé chuchvalce vlhnoucího sněhu.

Pomocník zvolna vešel na svaté pole a zabočil ke kůru. Uslyšev kroky, ohlédl se a viděl maličkého literáka Škmořila, jenž zahalen do širokého modrého pláště o několika límcích rychle kráčel do postranních dveří kostelních.

V literácké lavici seděl Petruška sám a kloktavá jeho píseň se vlnila chrámem.

Pomocník mu kynul na pozdrav a literák, nepřestávaje pěti, rovněž pokynem odpověděl.

Dole v kostele bylo všecko jako včera; v lavicích sedělo několik stařen a starců, skrčený pan kontrolor popelavé hlavy u pozdvihovánku. Kostelník Dolejš donesl konvičky k hlavnímu oltáři a vraceje se pohleděl na kůr, zakýval a usmál se. Mléková hlava se mu potom kývala až do sakristie. Ani na lavici u zvonku Čermák nezapomněl, ale ještě v ní nebyla ta, o které prý pan kantor říkává, že mluví jako na stříbrnou píšťalku.

Vzpomněl si zas na její včerejší písničku Já bych byla bita od svojí matičky i na setkanou její s kostelníkem a pomyslil si již několikráte, že to s tou píšťalkou je snad pravda.

Když Petruška dozpíval, zašel k pomocníkovi.

„Dej pánbůh dobrytro,“ pozdravil, podávaje velkou, silnou ruku, „dneska jsem tu sám,“ a sípavě se zasmál.

„Viděl jsem, že druhý zpěvák šel dolů do kostela,“ přisvědčil pomocník, a nahnuv se z kůru, dodal: „Tuhle dole sedí.“

„Má roupy,“ ušklíbl se Petruška, „to že jsme včera zpívali Tvůrce mocný,“ a široký, vrásčitý obličej jeho byl pln výsměchu.

„Mrzí mne, že se hned prvý den na mne rozhněval,“ pravil pomocník.

„Snad byste si toho nevšiml, zlobí se, zlobí, vždyť on zas přestane. Ááá – Albinka je tady, to už pan farář taky přijde!“

Ačkoli pomocník stál napolo obrácen k Petruškovi, dobře viděl, že dívka přišla. Také mu neušlo, že nežli usedla a se pokřižovala, jako včera pohleděla na kůr. Ucítil, že jej pod očima začíná pálit, a nevěda co říci, potahoval si chmýří v koutcích nad ústy.

„Teď budeme hnedle slyšet ‚Dej znamení!‘ To když se pan farář ustrojí, vezme kalich, čepičku a křikne na ministranta ‚Dej znamení!‘, že to až tady slyšíme. Dnes Vzpomeň, ó královno?“ a Petruška upřel velké oči na Čermáka.

Pomocník přisvědčil.

Starý se stěhoval zase do své lavice a preceptor za varhany. Sedaje pohleděl dolů a zahlédl, že farská dívka právě také pohleděla na kůr.

Dolejš se loudal k oltáři, po každé straně rozsvítil svíčku, sfoukl prach a vtom pomocník opravdu slyšel „Dej

37

znamení!“ a zvonek zazvučel.

Zpěv byl málohlasý jako včera, pomocník slyšel zřetelněji jenom klokot Petruškův a mladé čisté tóny dívčího hrdla. Sám vždycky po půl slohy mlčel, jenom opakující se závěrek také s plným citem zpíval: Královno nebes milá,

celý svét to dosvědčuje,

že kdo tobě důvěřuje,

nadarmo té nevzývá –

ty ho slyšíš, neoslyšíš

jeho prosby zajisté!

Petruška po sanktu přistoupil k varhanám a liboval si: „To nám to dnes jde, napřed je to jako sólo, potom sbor. Ta farská má hlásek jako cimbálek. Já vím, že Škmořila to dole mele, že to jím škube, ale je palice, hned nepovolí!“

Když po mši pomocník zavřel kancionál, zastrčil rejstříky a sestoupil z lavičky, Petruška zpíval „Všickni svatí a světice boží“. Farář byl už v sakristii, skrčený pan kontrolor, stále se křižuje, klusal z kostela.

Albinka byla ještě v lavičce, ale pohleděvši plaše na kůr, vstala, namočila ruku do kropenky, nahnula se směrem k oltáři a bystře odešla.

Když se pomocník po hřbitově vracel, Škmořil také právě vycházel.

Mládenec si naň počkal.

„Dobré ráno přeju,“ pozdravil, „copak že jste nás dnes opustil?!“ Škmořil překvapen z podobočí naň zamžoural a pohnul čepicí.

„I nejsem dnes kale při hlase,“ zašeplal.

„Chyběl jste nám,“ usmál se Čermák. Literák se samolibě usmál.

„Pozoroval jsem, že je to prázdný zpěv,“ vyrážel slabiku po slabice, „inu, Petruška to nevyterhne. Nebožtík pan farář, kdykoliv jsem umelk, hned se obracel, a když mě potkal, ptal se: ‚Škmořil, copak že jste dnes boha nechválil?‘ Zpívám už čtyřicet roků, to jsou léta, ale každý zpěvu nerozumí!“ Škmořil, zpěvák, dohazovač i družba, snažil se mluvit moudře a dle knih. Dohovořiv pohnul čepicí a odcházel jako prorok.

Pomocník šel zvolna za ním, ale ze hřbitova nevyšel; přišed k vratům, odstoupil vlevo, a podepřev se o starou zed, hleděl v dol.

Lidé z kostela odcházeli, zmlkla Petruškova píseň a starý literák se konečně také vyšoural ze hřbitova.

Pomocník přes chalupy, po stráni rozběhlé, zíral k lesům, z jejichž hlubin vystupovaly chumle mlh, válely se pod větvemi a ploužily se do louky.

V kostele bylo chvíli úplné ticho; potom se nad podlážkou rozlehly volné, dunivé kroky. Tu se Čermák vrátil do hřbitova a bočnými dveřmi vkročil do klenby horské svatyně.

Kostelník Dolejš právě oprašoval postranní oltář; vida pomocníka, usmál se a pozdravoval: „I pěkně vítám, pane preceptore!“

Mládenec přistoupil až k němu a tiše pravil: „Jdu si prohlédnout kostelíček!“

Starci černá očka zasvítila, a jak se usmál, brada se mu roztřásla.

„Jenom abysme dostali pochvalu! Děláme s panem farářem, co můžeme, ale rozumějme, kolatura je chudá.

Patronát, vlastně stará hraběnka, nás tuze nezná, to jde všecko do Bruskova vikáři. Tam jsou pořád nové ornáty, svíce, podušky, u nás máme, jen co pan farář ušetří a panna Pepička vyšije,“ hovořil přitlumeně, ale rozhorlen; malý kulatý nosík mu přitom jenjen svítil a vrásky se v červených tvářích chvěly.

„Ale je ten kostelíček hezký a všecko tu máte bez poskvrny; už ho dlouho opatrujete?“ ptal se pomocník.

„Sám už devět roků, dřív jsem jen tak pomáhal starému kostelníkovi, pan farář mu to nechtěl vzít a nechal ho

38

dosloužit,“ odpověděl Dolejš.

„Pan farář vás má rád!“

„To můžu říct, že má, sic by mne sem byl z kraje nevolal, tam si mě vlastně zalíbil, a já šel rád!“ a staroch se přitom narovnával, jak mohl.

„Vy jste z kraje, podívejme!“ zadivil se mládenec.

„Z Kostelce, až za Boleslavou, jako za Mladou, rozumějme, bylo to taky na patronáte. Tam jsem rodák a deset roků jsem tam sloužil při chrámu Páně jako mladší kostelník.“

„A pan farář tam kaplanoval?“

„Tři roky u faráře Čermáka, v těch nejhorších časech, a zkusil, milý pane preceptore, darmo povídat, a to všecko pro své dobré srdce. Nebýval za dřívějších dob ten Čermák takový, ale čím byl starší, tím více se měnil – ,“ a nahnuv se k pomocníkovi, zašeptal: „Hospodyně, rozumějme, ho tak přivedla; pořád mrzoutila a lakotila náramně.“

„Byl tam farář Čermák dlouho?“ hledě na oltář, jako mimochodem ptal se pomocník.

„Dlouho, celkem snad nějakých dvacet roků. Náš pan farář přišel už do posledních jeho let. Copak první léta, to byl na faře ráj; po nebožtíku zůstala stará hospodyně, dobrá jako ťopinka; v pozdější době jí vzal na pomoc nějakou z přátelstva – Liduna, Liduna jí říkali, holka jako kvítek, veselá, čiperná jako tuhle Albinka, jenomže byla znánko starší –“

Pomocník stále zíral na oltář.

„Ale já povídám, povídám a pan preceptor neposlouchá,“ zasmál se Dolejš.

„Poslouchám – poslouchám – jen povídejte!“ rychle vydechl Čermák.

„Za těch lepších časů jsem vlastně také já přišel k té službě kostelní, později bych byl sotva šel, třebaže je to lehčí práce nežli chodit do pole a na mlat. Pan farář Čermák nebyl zlý, rád si i vyjel a zasmál se, ale když potom stará hospodyně umřela, změnilo se všecko. Přišla nová, sám milostpán vrchní ji faráři dohodil; byla z jeho příbuzenstva. Na první pohled se nikomu nemohla líbit: neveliká, hubená, vlasy měla dožluta, tváře bez barvy.

Bože, bože, nikdo neví, jak se tak v domě časy změní! Zakrátko měla ta osoba celé komando; farář bezpečně nechtěl mít mrzutosti a mlčel. Kolikrát jsem té Liduně povídal: „Nono, nevím, nevím, jak dlouho při téhle lakotnici vydržíte, ale milá holčina se jen smávala. Ale měl jsem pravdu, brzo potom jsem ji vídával uplakanou, a jednou zničehonic byla milá Liduna tatam –,“ a kostelník kýval suchou rukou i bílou hlavou, jako by říkal, že darmo vzpomínat.

Mládenec odvrácen zčervenal, čelo měl svraštělé, rty sevřené. Když kostelník opět počal čistiti oltář, pomocník se loudal k hlavnímu, na jehož veliký obraz se zahleděl. Hleděl – ale neviděl..,

„Ten obraz taky už pan farář pořídil, až v Praze ho dal malovat. Vždycky říkal, že si náš svatý český kníže zaslouží lepšího obrazu; skládal, skládal, kolaturníci pomohli, až ho pořídil,“ opět vyprávěl stařec a sám zálibně patřil na svatého patrona kostelního.

Pomocník si teprve teď vědomě prohlížel svatého Václava, sedícího na bílém koni; světec v levici držel praporec s orlicí, pravicí žehnal a dva andělé se vznášeli nad ním.

Po chvilce se vrátil ke kostelníkovi. „Pan farář přišel z Kostelce zrovna sem?“ ptal se.

Dolejš zvolna zavrtěl hlavou, a zahleděv se k zemi, pravil:

„Pod hora ho strčili, ale sem hned ne, asi na dvou místech administroval, až ho tady usadili; je to nejbídnější farka na patronáte, nikdo se sem tuze nedral, ale pan farář je spokojen. Lepšího duchovního sem nemohli dostat a každý by tu taky nedovedl žít; ale co je pravda, mají ho rádi. Mě míval vždycky v lásce, a když měl faru, psal, nebojím-li se hor, abych přišel, živ že budu; neměl jsem tam nikoho, žena byla dávno zahrabána, dětí taky nebylo a na něj jsem nemohl zapomenout – tak jsem šel. Dělal jsem šafáře i děvečku a konečně kostelníka,“ zasmál se a očka mu jen svítila.

„Co říkali lidé v Kostelci, když se to na faře tak měnilo?“ klidně vyzvídal pomocník.

„Co by říkali – kroutili hlavami a stranou si zahubovali. Zvláště na tu dívčinu tuze vzpomínali a litovali jí; rozumějme, nasloužila se tam dost a tolik je snad nestála! Ale lidé zvyknou všemu. Když potom po letech

39

odcházel náš pan farář, bylo sic trochu pozdvižení, psalo se ke konzistoři, ale co bylo platno, všecka vrchnost na světě drží dohromady. Pan farář sám říkal: ‚Nechte, lidičky, všeho, ještě byste mi ublížili.“

„Musel pro nic za nic, viďte!“

Kostelník z podobočí na mládence zamžoural, pootevřel uzounká, bezzubá ústa a brada se mu zase rozklepala.

„Jsou toho celé kroniky,“ zasmál se. „Náš pan farář je tuze dobrosrdečný a to se lidem líbilo a pánům nelíbilo. Pan páter jde, rozumějme, polní cestou hrbolatou, kopčitou do filiální školy. Najednou tady před ním chalupník s párem kravek veze vůz hnoje a nemůže do vrchu. Kněz je hned hotov, kabát hodí na zem, vůz chytí za kolo, až mu tváře zaplanou jako oheň. Chalupník stojí schlíplý a křičí: ,Jemináčku, velebný pane, co jich to ráčí napadat!‘

Ale pan páter nepopustí, až je vůz v proudu. Potom celý zčervenalý a zpocený obléká kabát a povídá chalupníkovi: ‚Tak se to musí, strejčku, na světě dělat, jeden musí pomáhat druhému.‘ O jarmarce, o pouti byl pořád mezi dětmi a kupoval jim koně i panáky. Batolilo se to kolem něho jako housata a pověděly, co věděly.

Milý pane preceptore, taková chudá žena by za pána, který si jejího dítěte laskavě všimne, do propasti skočila!“ a kostelník, hroze do vzduchu, špulil ústa a tvářil se velmi vážně. Pomocník opřen o lavici upřeně hleděl na starce a poslouchal.

„Když pan páter šel po vesnici, kde byla která kupka dětí, zastavil se u ní a házel krejcary. Když se ty košilandy umazané hodně koulely a výskaly, smál se jako ony a hodil jim ještě jednou. Ted, rozumějme, o tomhle o všem na faře zvěděli, všechnu chválu lidskou slyšeli, sami drželi na krejcar, farář i starší kaplan, toť víme, co asi říkali.

Stalo se jedenkráte, že chudá baráčnice ztratila dva dvacetníky. Považme, co to znamená: Nesla si milé dvacetníky od překupníka za prádlo, a teď byly tytam! Do každého přadynka, chuďas, za tři groše sepřade a ještě ta práce k tomu. Však pan páter Stehlík nejednou říkával: ‚Slinu toho chudého lidu zlatem nepřevážíš! ‘ Byla celá udýchaná a sotva slova popadala. Podávala panu páterovi groš a třaslavě prosila, aby ty dva dvacetníky ohlásil.

Velebný pán se na milou ženu podívá – a velebný pán se umí podívat (kostelník se zatvářil velmi přísně, oči hleděl rozevříti široce a scvrklé tváře nadouval), přeměří ji od hlavy k patě, a jak tu před ním stála chuděra skrčená, klepavá, povídá jí: ‚Kdo našel, sotva vrátí a vy ještě ztratíte groš od ohlášky. Víte co, tumáte dva dvacetníky a podruhé si dejte lepší pozor! ‘ Žena hned dobře nerozuměla, ale když měla dva dvacetníky, začala mu líbat ruce a skrápět je slzami. Ale tu pan páter hned míval ruce v povětří. Rozumějme – on nikdy nic pro světskou chválu – děkování, velebení byly pro něj mor, tu hned utíkal. Milý pane preceptore! Když mě někdy vzal do hospody, za mne platil víno a sám pil pivo, se mnou seděl, se mnou mluvil jako s rovným sobě. A kazatel!

Když on o Dušičkách na ty v Pánu zesnulé vzpomínal, pláč se rozléhal v celém kostele. Nebo když se z kazatelny k oltáři obrátí a slavně boha vzývá, nikdo se nepohne, ticho je jako v hrobě!“ Dolejš přitom stál jako na kazatelně, hlavu měl vztyčenou, oči upíral na hlavní oltář, ruce měl na prsou sepjaty, jenom hřbet se mu nechtěl narovnat.

„Jak pan páter káže, na faře taky věděli. No, pan farář v pozdějších dobách kázával už málokdy, ale když kázal, skoro vždycky se zmínil o marnotratném synu, jak se utrápen vracel domů a jak mu otec kázal připraviti tučné tele. To tučné tele mělo důraz, několikrát se vracelo – ale kdežpak já to tučné tele dovedu tak vyslovit jako farář Čermák,“ šeplaje, polohlasem smál se kostelník a očka mu jiskřila, nos zářil.

„Starší kaplan taky nebyl kazatel; doma si s tím sic dával ukrutnou práci, ale na kazatelně z toho mnoho nebylo, neuměl to podat; kostel míval zpolovice prázdný. Inu, toť rozumíme oba, že si pana pátera Stehlíka na faře nechválili a práce mu zato přidávali, hlavně té, která nic nevydá, jako cesty k nemocnému. Ale tam se náš milý duchovní nejslavněji ukazoval. Těšit uměl, konejšit nemocného i přátelstvo, a kde bylo potřeba, pomáhal; dával chuďasům na slámu, na chleba i na maso, do apatyky i doktorovi. Nikdo neví a nezví, co tu rozdal – vždyť, chuďas, nemíval groše a na sebe kale neměl, chodil pořád v jednom a bylo to všelijaké; kleriku měl, že svítila všemi barvami, od černá až do zelena, boty samý příštipek.“

Venku slunce prorazilo mračny a zasvítilo plnou září. Chrámovými okny padaly pod tiché klenby jasné proudy, v nichž se chvěl jemný prach a hrál duhovými barvami. Hlavní oltář byl teď plně ozářen, zlacené ozdoby se třpytily, bledé tváře andělů byly plny jasu a svatý Václav na velikém obraze mírně, vlídně hleděl do tiché svatyně.

„Nejhůře bylo jednou,“ začal zase kostelník, „to se podruhyni Holasce ve skále zabil muž a nechal ji se třemi dětmi. Měla nebožtíka ráda a chtěla mu vystrojit aspoň trochu slušný pohřeb. Když přišla k faráři Čermákovi, chtěl na ní dva zlaté a jináčdáti nechtěl. Ale sám by byl na funus nešel, s kaplanem si měla jednat zvlášť. Kdepak by byla vzala tolik peněz! Plakala, prosila, ale farář, že jináčnemůže! Běžela tedy z fary domů a tu se ztrápená, uplakaná na hřbitově potkala s naším panem páterem.“

Tu se pomocník vzpřímil a naslouchal; zdálo se mu, že v sakristii vrzly a cvakly dveře. Také kostelník se zamlčel, ale když bylo úplné ticho, pokračoval:

40

„Pan páter se jí vyptával, proč pláče a běduje, a když zvěděl, milé dva zlaté jí dal. ‚Ale,‘ povídá, ‚ne abyste to někomu řekla, zvláště na faře ani slova.‘ Radosti plna poslouchala snad jen na půl ucha a hned běžela zpátky do fary. Toť si můžeme domyslit, že to panu faráři bylo divno, vyptával se, kdeže tak honem peníze sebrala; té nic zlého nenapadlo a konečně pověděla. Toho dne, když pan páter z kaplanky přišel k obědu, bylo na faře zle. Oba duchovní hubovali, že jim pořád a pořád škodí, že jim ubírá na vážnosti a dělá se lepším, než jsou oni, a od těch čas žádný z nich s ním nepromluvil.“

Pomocník poslouchaje stále zíral k sakristii. Náhle přistoupil ke kostelníkovi a šeptal: „Je tu Albinka z fary –

poslouchá –“

Tu již dívka všecka zardělá chvátala k Dolejšovi.

„Vida, vida – tetička pořád, kde je náš strejc, až mě za vámi poslala,“ smála se. Když dopověděla, letmo pohleděla na mládence, ale honem zas patřila na Dolejše; přitom popotahovala si šaty u krku, rovnala křížek i vlasy.

„I namoutě – namoutě – to pan preceptor je vinen; přišel se podívat na kostel, a tak jsme se zapovídali.“

Preceptor stál před lavicí jako zaražen; oči mu rozpačitě těkaly chrámem, zavadily o Albinu, jejíž světlé vlasy se v sluneční záři leskly a svěží tváře planuly, podíval se na Dolejše, jenž se usmíval a jiskřil očkama, a zase zíral k zemi – až i na Albinin střevíček na červené punčošce mžikem pohleděl.

„Už přijďte, přijďte,“ začala zas Albina, a obrátivši se napolo k Čermákovi, řekla polohlasně „spánembohem“ a již zas odchvátala.

„To je cácorka,“ zabrebtal kostelník, „nono, musím si pospíšit, byloť by jim divno, kde jsem zůstal.“

„Nezlobte se, že jsem vás tak pozdržel, teď už jdu k nám. Děkuju pěkně za vypravování, buďte sbohem!“ a pokřižovav se po špičkách odcházel. Kostelník usmívaje se zíral za ním, dokud nevyšel …

Když měl oltáře na neděli v pořádku, pospíchal do fary.

„Toť jsme se tam, panno Pepičko, s panem pomocníkem zapovídali; prohlížel si kostelíček, vyptával se, až jsem se dostal do bývalých časů. Ale musím říct, že se mi to zdá být dobrá duše; když jsem mu povídal, co pan farář u Čermáka v Kostelci zažil, zrovna slzel,“ vypravoval, vešed do kuchyně.

„Pan pomocník je taky Čermák,“ usmála se Pepička.

„A namoutě, namoutě, aby tak byl z přátelstva,“ zaleknut zvolal Dolejš a upřeně se zahleděl na hospodyni.

Albina na lavičce před oknem pletla; teď se dala do hlasitého smíchu: „No, vy jste si zas dal – vy jste si dal –“

„Iii, ona cácorko, zas už zlobí? Čermáků je na světě – a slovíčkem by se byl, rozumějme, prořekl! Ale to ona tuhle cácorka jen když může poškádlit! Pana preceptora měla pozlobit, a ne mne,“ žvatlal zas vesele.

„Jak se panu pomocníkovi líbí kostelíček?“ otáčejíc se kolem kamen, ptala se Pepička.

„Líbí, líbí – ale jak jsem včera povídal, tenhle člověk tady dlouho nebude – no, no, musím se podívat ke kravičkám!“ A skloněn vyloudal se z kuchyně.

Ve škole se také divili, kde mládenec zůstal. Když přišel a pověděl, s kým se rozhovořil, principál pravil: „Copak Dolejš, ten jen když si může popovídat, to je jeho.“

„Pane učiteli, mám prosbu,“ začal pomocník, „rád bych si napsal psaní babičce, buďte tak dobrý a vezměte mi je do Jičína na poštu, bude tam dřív.“

„Ale, ale, k čemu tolik řečí – s radostí!“ odvětil starý.

„Babičku také od nás srdečně pozdravujte,“ nakazovala paní.

„Děkuju hezky,“ odpověděl, odcházeje do svého.

Přichystav si papír, sedl ke stolu a dal se do psaní:

Má drahá babičko!

Teprve tři dni jsem od Vás, ale trvalo mi to věčnost; kudy chodím, tudy na Vás myslím a stýská se mi velmi.

Strejček Češka Vám jistě řekl, že jsem tu pod samými horami a vidím skoro jenom do nebe. Snad Vám i o panu

41

kantorovi i o paní vypravoval, jak mě pěkně přivítali a že jsou hodni. Jistěže jsou! Pan kantor neštudoval jako já, ale vidím, že se u něho hodně naučím; paní se o mne stará jako matka. Dá bůh, že se ke mně v létě podíváte, potom také uhlídáte mou světničku; ty starosti, že budu spát někde v mrazu, nemějte. Ale jednu náhodu vám musím vypsat! Zdejší farář Stehlík u našeho strejčka v Kostelci kaplanoval a zdejší kostelník tam kostelničil. Je to jeden patronát, jenže tam je pěkný kraj, tady chudá hora. Farář ještě neříkal nic, ale kostelník pamatuje dřívější časy a vypravoval mi dnes, jak ta druhá hospodyně přivedla do fary lakotu; pamatuje starou, první hospodyni a povídal, jak se tam potom všecko změnilo, jak i holka z přátelstva musela z domu. Pamatoval, že se jmenovala Liduna, a dle jeho řeči všickni tam myslili, že ji vyhnali jenom z lakoty. Hezky o ní mluvil, že byla veselá a švitorná a jak ji litovali. Špatného neřekl ani slova. Zdejší farář u nich prý také zkusil; přišel tam o několik roků později. Je prý hodný a dobrotivý člověk; se mnou také srdečně rozprávěl, ale ptát se ho nebudu, protože mám na paměti, co nebožtík nás dědeček říkával. Budu sloužit škole, pomáhat v kostele a vzpomínat na Vás, na dědečka i na tu, jejíž obraz je má nejdražší památka; a šetřit budu, abych se časem mohl alespoň podívat na ta místa, kde její nebohá hlava je zakopána. Lidé se tu zdají být hodní, mají se ke mně hezky, ale já hned nevěřím. Jen si, milá babičko, nestýskejte a nestonejte mi. Bůh dá, že se časem dodělám kouska živobytí, a potom musíte stále být u mne; vždyť na světě nemáme nic nežli jeden druhého. Pan kantor Čížek má v Jičíně hocha na latině a zejtra časně ráno k němu půjde, tedy jsem ho prosil, aby mi tam vzal psaní na poštu, abyste je dříve dostala. Tisíc pozdravení Vám posílám a mnohokráte Vás líbám. Zůstanu až do hrobu Váš věrný vnuk Karel

Dopsav ještě chvíli vzpomínal; potom list složil a pustil se do třetí kapitoly zápisků principálových: KAPITOLA TŘETÍ

O tom stavu preceptorském

Na Popelečnou středu ve tři hodiny ráno vycházel z lůna hor krkonošských dvaadvacetiletý mladík, aby se vzdělal na školního mládence.

Noc byla krásná, světlo jako ve dne, a mrzlo, jen to praštělo. Maje na sobě pořádný sosák, nohavice do bot, čepici na uších a důkladnou rákosku v ruce, uháněl jsem jako z vojny. Osněžené planiny byly měsíčnou září modravé, kolejnice se na silnici leskly jako stružky a stromy podél cesty tvořily dlouhé, hubené stíny. Hory stály bez mraků, bílé a veliké, hrozivé. Po dědinách v dolících bylo ticho, v oknech tma; když jsem se blížil, rozštěkali se psi a leckdy i kráva dutě zabučela. Já uháněl dlouhatým krokem a tuze jsem se neohlížel. Hory začala zastírati mlha, zprvu jemná, bleďoučká, jen jako hustší světlo měsíčné, potom přecházela do Šeda, až jsem je přestal jednotlivě rozeznávati a stála tam jenom obrovská, zamračená stěna. Chvátal jsem lesy, v nichž bylo plno nejpodivnějších stínů; nejednou jsem se zastavoval, domnívaje se vidět tajemné postavy, tu schoulené, tam vytáhlé, klonící se, kývající, číhající. Byl jsem kozák ostřílený, chodil jsem světem ve všelijakých dobách, ale tady v těch zimních lesích při měsíčném světle mi do zpěvu nebylo.

Snětě visely pod těžkou přikrývkou sněhovou, jež tvořila výkrojky, cípy a laloky, kmeny byly po jedné straně bílé, po druhé až příšerně tmavé, moje kroky se rozléhaly, ve větvích praštělo, svištělo, šumělo, sem tam sesypala se sněhová návěj, a jak měsíc ubíhal, stíny mi divně skákaly přes cestu.

Od nás do Jičína počítají deset hodin cesty, ale bylo teprve k desáté, když jsem se nad Železnicí pod Táborem díval k Jičínu. Tu již svítilo sluníčko, všecko bylo samý lesk a třpyt, černá brána jičínská se vypínala, jako by na mne do dálky volala: Pojď, pojď, mládenečku, a uč se na preceptora!

V deset hodin jsem se ptal staré babičky, jež u brány prodávala housky, kde bydlí ten pan ředitel nad školami, ve kterých se vzdělávají školní mládenci.

Stařenka mi pověděla všecko tak dobře, že jsem snadno našel dvoupatrový dům, v kterém „pan delektor“ rozbil svůj stánek.

Za vraty jsem se dal trochu do pořádku, oprášil jsem si kabát, urovnal šátek na krku, přihladil si vlasy i čepici pořádně usadil, pokřižoval jsem se, vzdychl k andělu strážci a po schodech jsem vážně vystupoval vzhůru.

42

V prvním patře jsem se opět zastavil a rovnal jsem si řeči, kterými jsem chtěl začíti. Potom jsem šlapal po špičkách jako Židé, když šli k arše.

Sotva jsem vstoupil na poslední schod, aj, tu přede mnou stála osoba ženská asi čtyř střevíců zvýši, v průměru neměla o mnoho méně, dosti pansky byla ustrojena, a zadívavši se na mne, zašvitořila: „Co nám nese mládenec?“

Honem jsem jí pohleděl do tváře, vráskami hodně kostrbaté, a jako znalec věcí jsem poznal hned, že ta panička šňupe.

Hrome, Václave, to je paní delektorka! projelo mi hlavou a zároveň mi napadla rada mého starostlivého otce, že dobře dělá, kdo se schová za zástěrku.

Honem jsem čepici strhl z hlavy, udělal poklonu, políbil jsem scvrklou ruku, že jen to po síni zamlasklo, a povídám:

„Jemnostpaní, poníženě prosím, rád bych mluvil s panem ředitelem.“

„To je můj,“ usmála se a já hned viděl, že jsem dobře trefil, ta jemnostpaní padla na srdce; změřila mě od hlavy k patě, zakývala a řekla: „Tak copak si přejou, co?“

Já vypravoval své těžkosti, že bych rád byl v kursu a kdesi cosi, že nevím, jak do toho. Panička si při mé řeči šňupla z březové piksly, obrátila se, kývla na mne víčkem té tabatěrky a já šel za ní do kuchyně.

„Počkaj tady,“ povídala smějíc se, „zeptám se pána!“ a šla do pokoje.

Já se usmál, ušoupl jsem několik poklon a zůstal jsem o samotě. Pobyla v pokoji asi deset minut; co tam mluvili, nevím, ale já už měl dobrou naději a smál jsem se do hrsti sám sobě.

Konečně se dveře otevřely a ukázal se pan ředitel.

Byl vysoký, hubený, černovlasý, jiskrných očí; na sobě měl černý fráček, bílou vestu, sametové kalhoty a střevíce s přezkami.

„Tak šel dál, mládenče,“ povídal a v pokoji mi ukázal na židli.

Já se ukláněl a nechtěl jsem usednouti. Paní delektorka stála před velikým prádelníkem a pořád se usmívala.

Pan ředitel už věděl, co chci, ale ještě se vyptával sem a tam a já odpovídal.

Potom mi podal kus papíru a řekl: „Tuhle mi napsal, co mu povím!“ a diktoval mi průpovídku: Když sedm hodin bilo, tolik sněhu přibylo, že bylo všecko bílo.

Když jsem to napsal, pan ředitel se usmál a pravil: „V pondělí se dostavil do školy a přinesl si své atestáty; teď mi pověděl, jak se jmenuje.“

Řekl jsem mu, že Václav Čížek; pan ředitel se usmál, a že mohu jít.

Já pořád šoupal poklony, paní delektorce jsem zas ruku políbil, a radosti maje plné kapsy, uháněl jsem do města.

Vyhledal jsem naše horské studiosy a zůstal jsem u nich přes noc. Smáli se mi, že chci chodit do školy, ale když jsem jim večer vypravoval všelijaké příhody ze svého života, chechtali se kluci o přítrž, a já viděl, že mě už mají rádi.

Zrovna tam u nich jsem si sjednal na šest měsíců byt, osm zlatých na půl stravy za měsíc, a ráno jsem jechal domů. Všecko dopadlo dobře, jenom jedna kyselost ve mně zůstala: ten ředitel mi jako nějakému houseti říkal pořád „on“. Proč mi netykal, a „vy“ bych byl snad taky zasloužil, vždyť jsem už jednou měl před svatbou a jenom nemoc to zkazila. Ale konečně jsem si pomyslil: Zdráv říkal! a musel jsem se tomu všemu smát.

Když jsem doma všecko vypověděl, měli radost; maminka hned chystala košile a tatínek mi koupil na dvoje kalhoty. Tetka Nána spínala ruce a naříkala: „Hochu náš, já nevím, až budeš mít jako studentík ten hrníček kafe jako náprstek, co budeš dělat!“ a lítostivě se smála. Inu, taky jsem si pomyslil, že teprve teď budu vzpomínat na horské krajíce a mísy kysela, ale že se mi první krok tak povedl, dostal jsem na preceptorství chuť.

Doběhl jsem si k boreckému pomocníkovi, jenž byl tuze šikovný a tady v horách první začal dobře pěstovati jazyk mateřský, a vypůjčil jsem si od něho Methodní knihu, Obraz dokonalého učitele, Dobropis, Zeměpis a jiných lejster, že toho bylo s nůši. Potom jsem od časného rána opisoval pozdě do noci, až ruka umdlévala.

Do truhlice mi vyrovnali prádlo, šatstvo, knihy, do uzlu svázali peřiny, nacpali slamník, do pytle uložili dva bochníky chleba, hrnec másla, tvarohu a domácího sýra, maminka upekla pekáč buchet, tatínek vybral trochu sušených sliv a křížal, tetka Nána mi přinesla střevíce, které z peněz těžce uskládaných sama pořídila, a pořád

43

bědovala: „Jak to bude, jak to jen s tebou, hošiště, bude, až ti dají takové náprstky!“

V neděli časně ráno jsme vyjeli; tatínek táhl sáňky, na kterých byla naložena malovaná truhlička, tlumok z volské kůže měl na zádech, čepici na uších, kapsy zimníku vycpané a vedle něho jsem jechal já. V každé ruce jsem měl modrý uzel, zabalené housle na zádech, tváře jako panna hladounké; vousiska pod ušima a pod nosem byla tatam. Lidé vybíhali z chalup, smáli se, loučili a říkali: „No, tak ti dej pánbůh štěstí v tom preceptorství!“

V preparandě nás bylo šestadvacet, já mezi nimi jako táta; vousy jsem si musil pilně škrábat, sice bych byl býval pro posměch. Vědy mi do hlavy kale nešly, mozek byl tuze odpočat, ale já kupoval svíčky a bifloval v noci; když byla hlava pitomá, šel jsem ležet, ale časně ráno jsem to sbíral nanovo. Páni v preparandě viděli, že táhnu jako morák, a třebaže mě leckterý hošek pořádně předstihoval, měli mě rádi. Udělali mě prefektem, já dával pozor v kostele, po městě, sbíral jsem roztomilé aufgabe, šénšrajbunky a auftrity, když pak bylo jaro, měl jsem inspekce v zahradě a ti mladší mi museli nosit vodu a zalévat, co jsem poručil. Tam jsem býval rád a dělával jsem, že se ze mne jen cedilo.

Po naší mši jsem chodíval ještě na velkou; brzy jsem se dostal k base i k trubce, muzikou jsem chválil boha, starý pan kantor mi dával šňupat, muzikanti mě chválili, a brzy mě po celém Jičíně znali jako pořádného muzikanta.

Stalo se také, že mi psal můj bývalý pán z Náchoda; od našich zvěděl, že jsem se dal na preceptorství, a dopsal mi, abych té kantořiny nechal, přišel k němu, že se budu mít dobře. Zapomněl jsem psaní doma na stole, kluci to přečtli a v několika dnech věděla celá preparanda, že jsem kus instrumentáře. Teď mi nastala práce s řemeslem: kdo kde měl rozbité nebo porouchané skřipky, přišel na mne; i piana jsem dával do pořádku. Pan Urbánek, jenž nás učil české řeči, taky si mne pozval, a když viděl, co umím, tuze mi domlouval, abych preceptorství nechal a šel do Náchoda. Ale já se od preceptorství nehnul, neboť jsem se Náchoda bál – pro tu falešnou Márinku. Žádný arciť nevěděl, co tam v dáli to mé srdce ztratilo!

Když se přikolébalo jaro, chodil jsem s lejstry mezi poli a bifloval nahlas. Vzal jsem to pěkně vedle rybníka nahoru k Čeřovce, odtud přes pole pod Šibeňák a po předměstí domů. Na hora jsem přitom tuze vzpomínal, na černé naše lesy, v kterých to teď asi teple šumělo, dýchalo a zpívalo.

Prvního května měli městští páni ostrostřelci táhnouti do Libosadu střílet do terče, ale den před slávou se jim rozstonal trubač. Sám kapelník přišel ke mně a prosil, abych se ustrojil do slavnostního hávu střeleckého muzikanta a abych jim vypomohl. I řku:

„Proč ne, rád se oděju do vojenského, beztoho mi to jako preceptoru nikdy dopřáno nebude, ale co by řekli naši páni v preparandě?“

I povídal kapelník, o to že se postará sám pan major.

V neděli odpoledne mi přinesl mundúr a celá smečka horských studiosů se sběhla, aby mě viděla v dvojím sukně.

Jeden hošík uchopil šavli a vyčistil ji se vším příslušenstvím, že zářila jako jenerálská. Musel jsem se do milé uniformy ustrojit, a protože mi na mnohých místech silně odstávala, zašíval jsem pilně.

V pondělí svatodušní hned po obědě jsem vyšel z domu. Trubka mi svítila jako zlato, vyleštěná šavle se krásně klátila, knoflíky zářily jako stříbro – jenom ten přenešťastný, pět čtvrtí lokte vysoký klobouk se mi na hlavě kolébal ze strany na stranu, přičemž se chochol jenjen čepejřil.

Sotva jsem po ulici učinil několik kroků, kde se vzali tu se vzali školáci, kteří mě tuze dobře znali; všickni se šklebili, chechtali, výskali, že se to jen rozléhalo. A kdyby jich bylo zůstalo, kolik jich bylo, ale zástup se každým krokem dvojnásobil! Najednou jeden z nich vykřikl: „Preparand!“ a celý ten zástup, táhnoucí za mnou, začal do kroku bubnovat: „Prepa-rand, prepa-rand, prepa-rand! Prepa-rand, prepa-rand, prepa-rand!“ a já si nemohl pomoci, já musel přitom krokem, protože se mi pětičtvrtní klobouk kejklal ze strany na stranu a při rychlejším pochodu by byl sletěl. Lidé se zastavovali, okna se otvírala a mnohá milostenka, po které jsem někdy mládeneckým okem zamžoural, chechtala se jako hrdlička. Kdyby byli táhli s medvědem, se lvem, krokodýlem, paviánem, nebyli by měli tolik diváků jako já, horský preparand v zeleném kabátě, v modrých, trochu krátkých, ale jako basová struna napjatých kalhotách, s dlouhou šavlí, která mi překážela v kroku, a v pětičtvrtním klobouku na hlavě. Já se styděl, já trnul, já hořel!

Když pak slavní ostrostřelci vytáhli z kasáren a my spustili, všecky davy lidu se tlačily kolem mne, o mně si jen povídaly, mně se smály a zapomínaly i na šedivého komandanta, kterému vysoký hlas tuze přeskakoval, takže ke konci už jen zahvízdal, i na desátníka, ševce Mařasa, jemuž vousy pod nosem stály jako hřebíky a oči se mračily, jako by už chtěl zabíjet, i na krejčího Pivoňku, jenž nemohl stačit, ačkoliv malé své nohy strašně

44

natahoval.

V Libosadě jsem užil aspoň té veselosti, že páni střelci stříleli jeden líp než druhý – sotva pátý trefil do prkna.

Večer byla taneční zábava a vybraly se veliké peníze. Když bylo po půlnoci, hudebníci strčili hlavy dohromady a radili se, jako by měla být vojna. Když se uradili, klarinetista mi přinesl osm grošů. Já je prohlédl, spočítal a všecko ve mně zahrálo. Přistoupil jsem k nim a povídám: „Pánové, abyste nemyslili, že jste hráli s chlapcem!“

Peníze jsem jim položil na stůl, pětičtvrtní klobouk jsem si posadil na hlavu a táhl jsem domů.

Druhý den ráno mi primárius přinesl 3 zl. 6 kr. a šveholil jako housličky, abych se nezlobil a zase s nimi hrál.

Povídám: „Aha, tohle je jiná!“, shrábl jsem peníze, ale víckrát jsem s jičínskou kapelou nehrál.

Ale od té doby na mne kluci pokřikovali: „Pane preparand, kdypak zas půjdou s muzikou?“

Den za dnem ubíhal, až se přikolébaly vagace a já s preceptorským atestem uháněl domů. Atest byl, ale místa nebylo.

Zůstal jsem tedy doma, dělal jsem instrumentáře, pomáhal jsem v poli a chodil s bandou.

Teprve po roce jsem zvěděl, že pomocník v nedalekém Pozdětíně dostal školu a jeho bývalý principál že hledá nového. Hlásil jsem se a šťastně jsme uzavřeli kontrakt. Ale teď jsem se měl hůře nežli doma, sloužit jsem musel jenom za stravu a muzikou jsem nevydělal ani na oděv; tatínek musel pomáhat.

Každý rok mi koupil jeden oblek a vždycky říkal: „Václave, ten je poslední, teď se už starej sám!“ Ale třebaže byl chudák, později koupil ještě, protože viděl, že já nemohu. Byly tenkráte zlé časy, funusy nebyly, o muzikách se skoro víc prokouřilo a propilo, než se vyhrálo; já veliký piják nebyl, ale muzikanti na to nehleděli a počítali útraty dohromady. Bylo mi líto rodičů, nechtěl jsem, aby stále museli pomáhat, a začal jsem učit muzice. Měl jsem hodný zástup učedníků, ale jejich rodiče sami nic neměli a za tu muziku se mne neprosili. Byla to živá bída! Teprv asi po roce, když hoši doma něco kloudného zavrzali, měli staří radost a sem tam některý přinesl dvacetník; od starého dědečka Pazderky jsem dokonce dostal sukno na vestu, mělť radost, že mu kluk dovedl zahrát jeho nejmilejší U Jičína na kopečku.

Přitom jsem v celém kraji sháněl muziku; trubačů bylo málo, já nebyl vyběravý, a tak jsem si přece pomáhal z nejhoršího. Moje řemeslo instrumentářské se také rozhlásilo, i měl jsem aspoň živobytí, mohl jsem se ustrojit, jak se na mne slušelo a patřilo.

Již jsem si také odbyl konkurs, ale že by pro mne někde bylo místo, nikdo neříkal. Pan vikarius ani pan vrchník mne tuze v lásce neměli, protože jsem si někdy nedal pozor na jazyk a trochu jsem je posekal. Nejvíce mě zlobilo, že jsem každoročně musel k vikáři dát se přezkoušet. K čemu byly moje atesty, proč jsem často do noci nad všelijakými knihami metodními a jinými sedával a mořil se zimou? Ale nic platno, pomocník musel ke zkoušce, ani výborné prospěchy o vizitaci nepomáhaly.

Můj principál mne využitkovával jako čeledína; ačkoliv měl při vyučování stále býti přítomen, ukázal se tam jednou za čas, ale zato stále byl v poli, vedl obchody s dřívím i s obilím a dobře se mu vedlo. Stravu jsem měl ledajakou a zlatku mi strčil málokdy. Zato když byla zkouška, všecka chvála a sláva se sypala na hlavu kantorovu, ale nad jeho robotním tělem páni přes tu chvíli krčili nos. A já musel mlčet, protože jsem ani hlavní školy neměl.

Když se jednou za čas místo uprázdnilo, ani jsem nežádal, protože mi vikarius jednou povídal: „Ale Čížečku, Čížečku, co ho to napadá, vždyť je ještě mladík nevyučený!“ A mně rostly vousy jako Krakonošovi; když jsem se v sobotu čistě neoholil, zrcadlo mi pravilo, že jsem starý mládenec.

Pan vikář mi tenkráte řekl, že jsem ještě mladík, a mně bylo přes třicet roků; školu dostal hošek, který byl při škole tři roky, a pomocníka tam měl mít, který sloužil patnáct. Milý pomocník si pomyslil, že on, starý preceptor, u hoška sloužit nebude, šel do hor do fabriky a udělal tam prý štěstí.

Od té doby jsem nežádal, škoda kolků a pochůzek od Annáše ke Kaifášovi.

Při tom těžkém živobytí svém jsem se arciť o svodné pohlaví ženské tuze starati nemohl, ačkoliv jsem se po mnohé ohlížíval a při muzikách je proháněl.

Jednou mě napadla touha a divný stesk po Márince. Sebral jsem se a hajdy do Náchoda, kde jsem se povzdálečí na všecko vyptal. Uslyšel jsem divné věci: Márinka si vzala mého kamaráda Ferdinanda – jak se to stalo, tak se to stalo – ale kale se jim nevedlo, Ferdinand byl prý od ní už dvakrát ve světě, protože se tuze chytala jiných a honila náramnou parádu. Hospoda nebyla čistá, jak se prve povídalo, museli ji prodat, žili na podruží a Ferdinand se tuze trápil.

45

Už jsem se na milou Márinku podívat nešel, Ferdinanda jsem také nehledal, abych mu zbytečně neudělal těžkého srdce, a pádil jsem domů.

Náhoda je náhoda! Když jsem se tenkrát z Náchoda vracel, v jedné vsi za Hořicemi jsem potkal Józu Pištoru. Ani jsem svým očím věřit nechtěl, když jsem spatřil, jak se s harfičkou klátil od chalupy k chalupě.

Zavolal jsem jej a potom jsme si v hospodě popovídali. Chudák, až se rozplakal! Vypravoval, že už zase kolik roků chodí světem, ale do hor že se styděl. Tuze naříkal na ženskou nepravost; tolik té své ženě sloužil, jako svátost ji obskakoval, a ona se mu za zády kamarádila s kancelářníky. Dělal s ní po dobrém i po zlém, ale nic platno. Když si konečně mezi lidmi postěžoval, smáli se mu, oni že to věděli dávno. Mohl prý si pomyslit, že ho pro nic za nic poklasným neudělali, a že může být rád, odjakživa prý to páni tak dělají, sami že smlsnou smetanu i dobré mléko, sbírané nebo podmáslí že podají chuďasovi. Vypravoval, jak potom od ní utekl, ale zapomenout že nemohl a nemůže. Dvakrát se k ní vrátil, ale nic platno, dělala stejně; poklasnictví arciť nechala, ale zavedla si pěkné hokynářství.

Bylo mi Józy líto, těšil jsem ho v zármutku, a když jsem potom sám vykračoval k horám, rozjímal jsem o ženské falši. Buď bohu chvála, že jsem sám nezakusil víc než tenkráte v Náchodě.

Brzy potom přišla do Podroužkovy chalupy dcera Tonička z kraje od sestry; vídali jsme se v kostele, tancovali jsme spolu při muzice a zakrátko jsme cítili oba, že se máme rádi. Staří proti tomu nebyli, protože mě znali jako přičinlivého, a byla tedy svatba.

Já se nastěhoval do chalupy, principál mi teď místo stravy pár grošů platil, vzdělával jsem pole, spravoval housle, učil muzice, chodil s kapelou a tak jsme byli živi.

Po čtrnáctiletém preceptorství mém šel starý principál do města k synovi, nasušilť mu peněz dost, a já si také o to místo zadal.

Vrchník si nás všecky žadatele pozval na zámek, uvedl nás do zvláštního pokoje, posadil kolem stolu, předložil čisté, krásné archy papíru a každému šest otázek švabachem psaných, abychom je na těch arších zodpovídali.

Moje otázky zněly:

1. Která duševní vlastnost jest to, jež se na dítěti přede vším jiným a úmyslněji ukazuje a na kterou učitel při cvičení zvláště ohled brátimá?

2. Když však učitel dítěti jen paměť ostří, tak obyčejný následek jest, že čemu se nazpaměť naučily, zase lehce zapomenou a při vystoupení ze školy docela žádný užitek pro svou budoucnost z takového učení nemají! Jaká tu pomoc?

3. Který jest ten nejdůležitější předmět, jenž se v triviálních školách přednáší, a proč?

4. Následujících několik řádků bylo velmi chybně a beze všech znamení napsáno, což jsme měli opravit a napsat dobropisem:

„Dítky,“ pravil jedenkráte umírající otec, „blaze tomu, jenž spokojené mysli a čistého svědomí jest, neboť v hodinku smrti zvolati může: Pane, slyším hlasu tvého a odevzdávám –“ Vtom skonal.

5. Někdo koupil 124 1/2korce pšenice za 715zl. 52 1/2kr. konv. m. Jest otázka, jak draho bude moci dáti měřici?

6. V kolik krajů se dělí Království české, který kraj jest z nich nejúrodnější a která řeka jej protéká?

Vypracoval jsem všecko a donesl vrchníkovi. Hladil si paruku, usmíval se, dal mi šňupec ze zlaté tabatěrky a povídal: „Mluvili jsme o nich s panem vikářem. Jestli tu školu dostanou, hezky ty dítky vedou, nevšímaj si, do čeho jim nic není, a po lidech jazykem nejezděj!“

Ušoupl jsem několik poklon a uháněl domů.

Za tři neděle jsme byli odstěhováni ve škole, kdež od té doby pracuji, jak se pánubohu líbí, a svého drahého Václava vychovávám, aby z něho byl pořádný člověk, který by svému národu lépe sloužiti mohl nežli jeho otec.

Bůh mi dej dočkati, aby z mého hocha byl zdárný syn vlasti, aby psal básně a novely, které by lidé rádi čítali a k jazyku vlasteneckému se znali; potom rád zamknu oči své a umru spokojen.

Ano, Čech jsem, to mou slastí,

slavnou honosím se vlastí! –

Když pomocník zápisky odváděl, pravil kantorovi:

46

„Aby se vám vyplnilo, čeho si na konci přejete!“

„Pánbůh dej, pánbůh dej!“ děkoval, pleskaje mládenci po plecích.

47

VI.

V předvečeří pan kantor, hověje si u okna, pokuřoval, paní učitelová chystala uzly pro Václava do Jičína a pomocník, sedě u kuchyňského stolu, zúčastňoval se této černé hodinky.

Venku byl otich a dle jemných květů na doleních částech okenních tabulek počínalo mrznouti. Na nebi bylo sice ještě mnoho bělavých, mlhovitých oblaků, ale mezi nimi se již také temněly palouky blankytu.

„Budeš mít hezky, tatínku, pěkně se ti to poběhne,“ skládajíc prádlo, pravila paní.

„Už se taky těším, člověk po té zimě potřebuje, aby se proletěl, a Václava se dočkat nemůžu,“ odpověděl.

„Kdyby on věděl, přiběhl by až někam za Železnici naproti!“

„To byla také má radost: chodit naproti a na svátky domů,“ spustil pomocník. „Když jsem věděl, že dědeček nebo babička přijdou, letěl jsem třeba na půl cesty a pořád jsem upínal oči do dáli, nejdou-li už. Když jsem uviděl dědečka vzpřímeného, zdlouha kráčejícího, nebo babičku skloněnou pod uzlem s bochníkem chleba, div jsem neklusal. Zdaleka jsme se na sebe smáli a hovor potom tekl jedním proudem. Odpoledne jsem je zase na půl cesty vyprovázel; byl-li to dědeček, stavili jsme se cestou na holbu piva a na chleba s máslem – to bývalo také jediné pivo, které jsme já i dědeček za rok vypili. Když jsme se s babičkou loučili, jako v té písničce oba jsme plakali, stále jsme se obraceli a kývali na sebe, dokud jsme si z očí nesešli.“

„Tak je to u všech našich venkovských hochů, kluci mají výborné hlavy a dobrá srdce; vždycky si myslívám, že dá-li pánbůh trochu vláhy a zažene tu metternichovskou zimu, ti hoši nám národem pohnou,“ vážně pravil pan učitel a jasné oči hleděly do prázdna, jako by tam tu lepší budoucnost již viděly.

„My s Václavem,“ začala opět paní, „když mě na rozchodnou vyprovázívá, sedneme si někde nad příkopem a tu chvíli loučení propláčeme. Podívej, tatíku, tuhletu libru másla dáš paní, aby před hochem nemluvila, že jsou někteří rodiče tak nedbalí a na kvartýrskou ani nevzpomenou.“

„Ty jsou všecky stejné,“ zasmál se pomocník, „když moje babička ke mně poprvé přišla, sedli jsme si spolu v alkovně a povídali jsme si. Paničce se zdálo, že babička dlouho nic nenese, i přiběhla honem, jako by něco hledala. Když viděla na židli náš košík, vzala ho do ruky, dívala se naň ze všech stran a povídala: ‚To mají, paní učitelová, hezkej košíček!’ Byl bych si toho sotva všiml, ale babička hned porozuměla a šeptala mi: ‚Viděl jsi, jak košík potěžkávala – chtěla vědět, nesu-li něco.’ Musel jsem se smát, protože košíček byl prázdný, pár buchet, které babička přinesla, bylo už v truhličce. Ale když babička odcházela, paní jí sotva sbohem dala a kolik dní zahlížela na mne jako kakabus. Od té doby babička vždycky i na ni něčím pamatovala.“

„A jsou z těch našich hochů živi,“ zvolal učitel, „nic nedělají, jenom jim ukuchtí. K snídani dají s náprstek kafe, v poledne masa na dva prsty s nějakým bramborem a omáčkou, někdy trochu čočky, hrachu, rýže nebo knedlík a to je všecko. Kdyby hoši nedojedli chlebem, chodili by jako umořeni.“

„Vždyť taky jsou jako zelinky, o svátcích a na vagacích se nemohou dojíst,“ smála se paní.

„Ale kata, to se všecko spraví, jen když je v bytě pořádek, když se hoši musí učit a netoulají se, nekarbaní!“

„Vždyť nehubujeme,“ opět paní zahovořila, „vím, že mají leckde hůř nežli náš; tamhle větrovská Vodsedálková vypravovala, že jejím hochům chodili i na chleba, buchty si museli v kufru zamykat a peří do peřin musela každé vagace přidávat, tak se seschly.“

„Snad měli dcery a to je starost s výbavou,“ ušklíbl se kantor. „Ale pan učitel bude mít pořádnou tíž,“

upozorňoval pomocník, prohlížeje dva veliké svázané uzly.

„I kata, takhle si to hodim přes rameno –“ a principál vzal uzly na rámě, takže měl jeden vpředu na hrudi, druhý vzadu na plecích – „housle tuhle do levačky, hůl do pravé a půjdu jako pán. Tíže to není, nevídáno, dva bochníky chleba, boty a trochu prádla, tenhle hřbet musel nosit těžší věci!“

Do světnice se tiše vbatolila Pepička z fary.

„Dobrej večír dej pánbůh – tak se chystáte, pane učiteli?“

„Pěkně vítám,“ zvolala paní a mužští povstali.

„Mám taky prosbičku – tuhle do té skleničky trochu hochmanských kapek, do téhle hřebíčkový olej z apatyky, nebude vás to mrzet?“

48

„Ale, ale, co to pannu Pepičku napadá, takovou maličkost, když to není ani korec jablek,“ smál se učitel.

„Tak bych pěkně prosila – a jak jdou časy?“ obrátila se k mládenci. „Děkuju, dobře,“ odpověděl.

„No, to ráda slyším, jen žádný zármutek. A mám k panu pomocníkovi vzkázání od pana faráře! Tuhle paní učitelová je zejtra vdovou, tak se ani nesluší, aby tu takovému mládenci strojila“ – a Pepička se potměšile usmála

–, „máte k nám zejtra v poledne přijít k obědu, rozumíte?“ poslední slova snažila se říci přísně, ale tuze se jí to nezdařilo.

„I děkuju uctivě, jak bych já k tomu přišel,“ ostýchal se preceptor.

„Nebojte se, my vás nenamlsáme,“ smála se, „třebaže pan farář povídal: ‚Pepičko, zejtra k obědů přivedete pomocníka ze školy a ukuchtíte ambrózii!‘“

„Važte si toho, bratříčku, komu pan farář předloží ambrózii, toho má rád!“ vykládal principál.

Pomocník, rozpačitě se usmívaje, stál mlčky.

„Jen přijdte, přijdte, mladíčku, sic mě pohněváte; s paní učitelovou jsme si to už vyjednaly, ta si ráno navaří na celý den kafiště a trochu si odpočine. A přijdte před polednem do kuchyně, ať porozprávíme, vždyť snad nemusím býť pořád jako zakleta. A teď musím běžet!“

„Posedlete, panno Pepičko, ať je veselo; kam vy přijdete, přinesete radost!“ volal pan učitel.

„Jen oni mlčej, pane principále, stará baba mnoho radosti nenanosí, a máte tuhle svou maminku. Nic platno – už běžím, ten náš divoch by mi na záspi namerzl a do světnice nechtěl!“ a panna Pepička se již kolébala ze dveří.

Učitel i paní vyšli za ní.

„Albinko, Albinko, pojďte dál!“

„Neutíkejte, pojďte taky na pobytku,“ volali na dívku, ale ta již stála na kopečku.

„Snad se nebojíte pana pomocníka, ten je jako beránek,“ křičel za ní učitel.

„Proč bych se bála,“ odpovídala, ale krokem se nehnula.

Když se k ní Pepička dokolébala, dívka ji chytla pod paží a chvátaly domů.

Pomocník stál v kuchyni u stolu a hlavu měl nachýlenu… Poslouchal. –

U pana kantora, hodlajíce ráno velmi časně vstávati, odešli brzy na lože, ale pomocník ve své světničce dibličil dlouho do noci.

Sedě u stolku při kmitavé svíčce, četl Tylův „Dekret kutnohorský“, otištěný v loňských Květech. Nad vlasteneckými, ohnivými myšlenkami českých mistrů, studentů i měšťanů se nejednou zamyslil, čelo sevřel do dlaní a dal myšlenkám volně plout – ale pokaždé dopluly k cíli jedinému a dále ani o vlnu… U toho cíle stála dívčí postava mladistvá a svěží, jíž na zlatovlasou hlavu ruměných tváří padaly jasné sluneční paprsky, takže se pod nimi víc a více zardívaly …

Když potom svíčku zhasil a ulehl, dlouho ještě nemohl usnouti. Složiv dlaně pod hlavu, hleděl k šerému oknu a vše, co toho dne slyšel i zažil, proletovalo mu myslí. Vzpomínal si na matku i na kostelníkovo vypravování; pannou Pepičkou a pozváním k obědu to končilo. Těšil se tam, ale zároveň ho napadaly bázeň i úzkost. Hlavou mu tekly hovory, které zítra na faře povede; měl jich plnou duši, zrovna se mu v ní chumelily. Obrátiv se na bok, pořád na faře hovořil, ale ne sám – s Albinkou.

Přitom usnul; ale ty hovory se i v spánku táhly dál a dál…

A pomocník se sám sobě divil, jak s tou dívkou umí mluvit; jaktěživ by si to byl sám nepomyslil. A zároveň si ve snu říkal, že má pan principál o té stříbrné píšťalce pravdu.

Zato ráno vstával nelibě naladěn. Vzpomínky na sny od sebe zrovna honil a zlobil se na ty myšlenky před usnutím. Kam to zalétal – co ho to napadlo – jako by nebylo jiných starostí…

„No, tatík už bude někde u Lomnice,“ povídala paní učitelová, když přišel k snídaní.

„Tak tuze časně vyšel?“

„Po druhé hodině, tma bylo a merzlo; liboval si, že se mu půjde čemesně.“

49

„Kdybychom oba mohli odejít, hned bych s ním byl šel!“

„Tak, tak,“ usmála se, „a kdopak by šel na faru k obědu?“

Lově z hrnka kávy nadrobená sousta, hned neodpovídal.

„To by se panna Pepička pěkně rozhněvala; někoho uctít je její radost. Já vím, že už teď s Albinkou chystají.“

Preceptor zamyšlen pořád ještě neodpovídal.

„Pan učitel se tervám špatně vyspal,“ pravila, jako by řekla: teď už vím, proč jste tak mrzut.

„No, trochu,“ odpověděl, „ale věřte mi a nehněvejte se proto na mne a taky to nepovídejte, takové pozvání pro mne není!“

„Proč?“ ptala se udivena.

„Já jsem nejradši doma – no, tady jsem taky rád, u vás jsem jako doma – nemějte mi to za zlé, ale jsem už z domu takový.“

„To by bylo pěkné, vždyť nejste starý dědek, teprve jdete do světa,“ kárala jej, ale oči naň hleděly vpravdě mateřsky soucitně.

„Vždyť jsem vám už ledaco vypravoval a někdy ještě povím. Náš nebožtík dědeček na tom světě užil mnoho zármutku i odstrkování, proto byl tuze pro sebe a přísný. Nedivte se mi, že se také lidí bojím. Ale prosím vás, na faře to neříkejte, mrzeli by se a hněvali nadarmo; jsem už takový, vyrostl jsem v tom. S panem učitelem se mnou jednáte tak mile, že jenom vám to povídám.“

Paní, majíc ruce sepjaty, stála opodál a pokyvovala, že rozumí.

„I vždyť já vám nemám za zlé, každý má svou povahu, ale to vám musím říct, že vám na faře nikdo nikdy neublíží, to mi věřte. Mají vás už teď rádi, je vidět, že jste se jim zalíbil, a dokud jim sám neukřivdíte, můžete jim věřiť. Tak dobře Pepičku i faráře znám! Vždyť jsme tady už měli tolik pomocníků a k žádnému nebyli jako k vám – mohu to říci, vždyť s Pepičkou denně kolikrát mluvívám. Ono se na člověku pozná, kdo je a co je. Proto buďte bez starosti a na faru jděte rád!“

„Jenom si nemyslete, že bych byl jen proti farským,“ omlouval se, „mně je všude mezi více lidmi úzko. Vidím, že na faře jsou hodni, vždyť jsem tu několik dní a chovají se ke mně, jako by mě dávno znali.“

„No tak vidíte, a máte-li víru v nás, k nim ji tepervo můžete míť!“

„Musím se přičinit,“ odpověděl s úsměvem, „a teď půjdu do kostela.“

Když preceptor odešel, paní učitelová zamyšlena stála před oknem. Přemýšlela o mládencově řeči, a čím více všecko rozvažovala, tím více vystupovala v ní domněnka ––

Dnes bylo kolem kostela živěji. Mezi hroby stály skupiny mužů a žen vesnicky oděných. Muži měli vysoké mrazovky z lepších kožišin, s mašlemi po straně, nebo nízké zimní čepice také s kožišinovou obrubou, ale vpředu se štítky, pláště s pěti límci barvy modré i hnědé nebo dlouhé sosáky s krátkými životy, manšestrovky i kozlovice do shrnovaček vysokých, měkkých holínek nebo do bot nízkých, nad nimiž visely třapce od nohavic a – hlavně u starších – vyčnívaly vlněné pruhované punčochy.

Ženy byly zahaleny do vlněných plen, jejichž konce byly na zádech zavázány na krátkých kožíškách rezavých, modravých nebo i suknem povlečených, na špensrech hlavně duhových i pestře květovaných, rukávů s velikými pauši; sukně měly málo pod kolena a nadity jako zvony, punčochy vlněné a kožené i soukenné botky.

Strejci stáli rozkročeni, ruce na zádech, v kapsách nebo na holích, tetky měly hlavy v ramenou, ruce na prsou a v nich modlitby a složené šátky kapesní.

Preceptor pospíchaje na všecky strany dával „šťastny dobrytro“. Vesničtí odpovídali a všickni hleděli za ním, dokud za rohem chrámu nezmizel.

Na kůru bylo také živo: literácké lavice byly až dozadu naplněny a na chóru muzikantském ve dvou lavicích seděli mužové starší, jen vpředu u zábradlí stálo několik mladíků a odrostlejších dětí obojího pohlaví.

Snad muzikanti a zpěváci – pomyslil si mládenec a mrkl k sakristii. Lavička byla obsazena, ale Albiny tam nebylo.

Petruška a Škmořil zpívali plným hlasem, někteří kolem nich přizvukovali. Když pomocník vešel a sedal k varhanám, všecky oči lpěly jenom na něm. Cítil je – a nebylo mu volno.

50

Když literáci dozpívali, Petruška, kývaje velikou hlavou na pozdrav, směje se ukazoval zdravé zuby. Přistoupiv k varhanám, ptal se:

„Tak keroupak dnes budeme dělať?“

„Kterou si vyberete,“ usmál se pomocník.

„Myslíme Již jsem dost pracoval, ale je zpívaná, tak vždycky jen po verši.“ Pomocník přisvědčuje hledal v kancionálu i v partesách.

A jak tak zamyšlen hledal, vzadu zarupala houpává podlaha, děti u zábradlí se rozstoupily a – Albinka stála mezi nimi.

Klekla na podnožku, pokřižovala se a bila se do prsou; povstavši ohlédla se nalevo, a setkavši se s pohledem pomocníkovým, usmála se a řekla polohlasně: „Dobrytro přeju.“ Zavadivši si o vlasy na skráni, ruku strčila do bílého štuclíku.

Pomocník rychle zakývl a silně zarděn obrátil se k partesám. Albinka se rozhlížela chrámem.

Kostelník Dolejš se loudal rozsvěcet, kluci u „božího stolu“ se tlačili, aby udělali uličku, kudy by pan farář prošel, a za malou chvilku zvonek třikrát a opět třikrát zahlaholil.

Oči všech těch lidí na kůru, kromě Albininých, upínaly se k pomocníkovým rukám.

Dnes byl celý chrám plný zpěvu, ale mládenec i v tom mocném sboru tu stříbrnou píšťalku dobře rozeznával. Byl trochu rozechvěn a nemohl myšlenek ke hře plně připoutati.

Po pozdvihování jen plaše pohleděl vpravo a již se mu rozletěly. Mermomocí chtěl je svésti jenom k těm černým, od prstů vyhloubeným klávesám, ale vtom byl v úzkých – najednou nevěděl, dohrál-li půl slohy, nebo už konec.

Cítil, jak ho polévá horko, – spustil mezihru – ale vtom už Petruška vyrazil prvou slabiku druhé půle slohy, mládenec se honem chytil a byl zachráněn. Petruška si dobře všiml; usmáv se pohleděl k varhanám a přivřel oči.

Ačkoli pomocník zíral na partes, neušlo mu to a v duchu se zapřísahal, že se již nezamýšlí.

To páně farářovo „Ite, missa est!“ se opravdu rozlehlo, div okna nedrnčela; celou mši hezky zpíval, ale teď se jeho hluboký, mocný hlas jenjen pod klenbami rozléval.

Po posledním evangeliu byl výklad; farář mluvil prostě, ale srdečně, každému srozumitelně.

V kostele bylo hluboké ticho…

Petruška opět přilezl k varhanám a šeptal: „Ten to zná sebrať! A copak odpoledne, před požehnáním máme teď v postě velké kázání, ale to aby široko daleko pohledal. Dnes odpoledne bude, jak apoštolově Krista Pána opustili a Peter ho třikrát zapřel – uslyšíte sám.“

„Těším se na to,“ šeptal pomocník.

Když farář vybízel k modlitbě za v Pánu zesnulé, jmenoval také těžce nemocnou osobu.

„To je Žalák, esli ste slyšal – Lojzík Žaláků,“ šeptal Petruška. „Chudák,“ přikývl mládenec. „Chudák – marnost nad marnost!“

Když se Petruška zas vracel na své, vážně se po chóru literáckém rozhlédl; byl hrd, že mohl býti důvěrným zpravodajem mladého, nového učitelského mládence.

Jednotvárný sbor lidu, modlícího se otčenáš za otčenášem, zněl chrámem. Čermák také pohyboval rty, a ohlédnuv se napravo po kůru, i při Albince se minutku pozdržel.

Dnes měla tmavou soukennou sukni dlouhou, černý burnusek k tělu, na hlavě neveliký vlňák s třepením, vlásky nad spánky zkadeřené a ruce v tom bílém štuclíku.

„Jistě že mě ten štuclík spletl,“ napadlo pomocníka a honem se zahleděl do partes…

Hned po požehnání všechni z muzikantského chóru odcházeli; pomocník dohravšel sám poslední. Sešed na hřbitov, nedaleko viděl kroužek vesnických dívek a mezi nimi Albinu.

„Nezapomeňte, pane učiteli,“ volala naň a preceptor posmeknuv zavrtěl hlavou, že nezapomene.

Když vcházel do školy, paní učitelová metla síň.

„Pročpak jste si maminku nepověsil na stěnu, nad postelí by zrovna bylo pěkné místo,“ pravila mu.

51

„Hned to udělám,“ odpověděl a vešel do pokojíka.

Obrázek dříve schválně nepověsil, ale teď mu napadlo, proč že by tak neměl učiniti; a udělal to hned. Přecházeje světničkou, radostně pohlížel na drahou tvář.

Po chvilce vzal nedělní lesklý kastor, kartáčem přejel hnědý sosák a vyšel. Pootevřev dveře u kuchyně, volal:

„Podívám se po vsi.“

„Jen jděte, jděte,“ odpověděla tam paní a pomocník šel vzhůru ke kostelu; ale před hřbitovem se dal po cestě vpravo.

„Neutíkejte, pane preceptore,“ vycházeje ze hřbitova, volal za ním Petruška, a když mládence došel, ptal se:

„Kampak, kampak?“

„Jdu se podívat po vsi,“ odpověděl.

„Tak půjdeme spolu; no, kalého neuvidíte nic, barák jako barák, chalupa jedna jako druhá, není tady místa kloudnějšího. Tamhle máme hospodu – jsou tu eště dvě, ale tahle je jako panštější.“

Na hospodě, jež byla ostatních chalup vyšší, přikryta šindelem, a ne došky, přízemku kamenného, hezky vysokých oken, byl nápis Hostinec U lípy.

„Tady si často zafidlujete, muziky tu bejvaj slauný,“ vypravoval Petruška.

„Kde zůstává rychtář?“ ptal se pomocník.

„Ještě kousek – chcete s ním rozprávěť?“

„Povídal pan učitel, abych se tam stavil.“

„Tak, tak – principál na něj tuze nederží, běhá von rychtář pořád do Milov k pánům a doma se nafukuje.“

„Ten pan kontrolor je bratr?“

„Brater, a dokud byl v Praze v službě, rychtářova pejcha. Pamatuju ho dobře – no, žena ho tak přivedla, žena, dělala ona myslím jako Rozamunda benátskýho vojvody a muže vodila jako medvěda s kroužkem v nose, až sáhl na cizí peníze. Soudil bych, že to už tenkrát neměl tuhle v pořádku!“ a Petruška si zaklepal na čelo. „Když potom byl v neštěstí, chytla se prej nějakýho vod vojska a muže nechala jako psa, až si ho rychtář odvezl domů; teď už tu bude nějakejch deset roků.“

Petruška šel skloněn, ruce vzadu, zvolna, jen co noha nohu minula, a vypravoval také slovo za slovem.

„No, Škmořil dnes přilezl, povídal, že jste mu tuze říkal, aby to tím tenorem ved!“ uštěpačně zabočil, na slovo

„tenor“ dav zvláštní pichlavý důraz. „Tak zlé to nebylo,“ usmál se mládenec.

„Však proto, ječí do uší až hrůza, a kdybych to nederžel, byl by zpěv jako na pastvě. Tak tuhle máte rychtářovo a tamhle v tom baráku zůstáváme my, kdybyste šel kolem, taky nás ponavštivte. Mějte se hezky, spánembohem!“

a podav pomocníkovi ruku, loudal se dále.

Mládenec, vkročiv vraty do dvorka, ohrazeného prkenným, rozkláceným plotem, na hrbolaté záspi oklepal boty a vešel do stavení, jehož světnice byla roubena z trámů černě a z mazanice bíle natřené.

Postáv chvilku v hrbolaté sini, mírně zaklepal.

„Jen dál, jen dál!“ ozval se silný mužský hlas a pomocník otevřel veliké, jednodílné, červeně obarvené dveře.

„Pánbůh rač dát dobré jitro,“ pozdravil u dveří, „jsem, pane rychtáři, nový zdejší pomocník školní!“ a nucené se usmíval.

Rychtář široce seděl u stolu, rychtářka se v koutě u postele odstrojovala, na peci za kachlovými lesklými kamny dováděly děti a na lavičce před troubou seděl skrčený pan kontrolor.

„Pěkně se vítáme,“ odpověděl rychtář a vstav zvolna šel k pomocníkovi. Podav mu ruku, vrátil se ke stolu, a odstaviv židli, zval: „Tak pojďte vejš a tuhle se u nás posaďte!“ Mluvil zdlouha, dávaje si na každém slově záležet.

„Děkuju pěkně, nebolí mne nohy,“ omlouval se pomocník. „Jen se posadějí, aby nám neodnesli spaní,“ z kouta volala rychtářka. Mládenec rychlým, drobným krokem došel k židli a usedl.

„Tak jak se vám u nás líbí?“ sedě mu naproti, ptal se rychtář a dlaní si hladil široký obličej visících vrásčitých tváří.

„Děkuju pěkně, dobře,“ odpověděl pomocník.

52

„A copak až vám vystavíme školu! V létě bysme rádi začali, aby do zejmy byla pod krovem – ale bude nás to stať prachmiliónský peníze, člověk neví starostmi kudy kam!“ Svraštiv čelo, zahleděl se k zemi a velikou, žilnatou rukou si přihlazoval husté zplesnivělé vlasy. Nohy v shrnovačkách měl nataženy, soukennou kazajku rozhalenu, takže napjatá vesta, plná lesklých knoflíků, stříbrným řetězem od hodinek ozdobená, pyšně ukazovala, jaké tělo objímá.

„Povídal mi pan principál,“ přisvědčil pomocník.

„I copak ten myslí, že sbíráme na silnici, pořád na nás dolézal, jako by v Pozdětíně bylo potřeba dvou klas; může býť rád, že má pomocníka, vyleží se dost, beztoho nic jiného nedělá, ani na ty Tři krále a na Řehoře nechodí.“

Pomocník neodpovídal a v rozpacích se ohlédl světnicí.

Byla nízká, podlahy zpola prkenné, zpola jen jako hrbolatý mlat.

„Tamhle na peci máme naše káňata, taky se jich to pořádně nazlobí,“ volala rychtářka, a dovázavši si kanduš, chvátala ze světnice.

„Zejtra vám přivedu Cyrila, nejmladšího, a už na to dohlédněte, já nic zvláštního zadarmo nechci!“

„Mám děti rád, už jsem mezi nimi byl tři roky,“ skromně odvětil pomocník a pohleděl na pec. Přitom si všiml pana kontrolora, jenž skrčen seděl před troubou, malou vrásčitou hlavičku měl samý úsměv, očka přivřena, a čmáraje si prsty pravice do levé dlaně, pohyboval rty, jako by počítal.

„Já se zas už zmíním u pana verchního, ten je s vikářem jedna ruka, může vám to bejť dobrý; tomu, kdo je k nám, taky rádi něco uděláme k vůli. Jenom žádný fuky – to pan verchník nemá rád.“

Rychtářka se vracela s talířem, na němž ležely veliké buchty; postavivši jej na stůl, strouhala nad nimi dva kousky cukru jeden o druhý a pobízela:

„Vezmou si u nás, pane pomocník!“

„Děkuju pěkně, už jsem po snídani,“ omlouval se.

„Jen si vezmou, vždyť on jich kantor nepřesytí a mladej žaludek má pořád chuť!“ Pomocník si půl buchty ulomil a jedl.

„Tady je, holečku, starostí s robotou, kloudné potahy nemají a chuť do práce taky ne,“ povstav a zvolna přecházeje světnicí, vypravoval rychtář, „ale povinnost je povinnost! Kdybych tomu ouřadu už tolik roků nesloužil, nechal bych všeho, ale co zas je prauda, páni mají uznalost, říkává verchní: ‚Nad pozdětínskýho rychtáře nemám, a nemíť ho, nevím, koho bych tam v těch chalupách sehnal!‘ Zato tady! Jako bych já robotu dělal! Ale ať jdou od lumera k lumeru a hledají si pořádnýho rychtáře!“

„Jsou zdaleka, pane preceptor?“ ptala se žena.

„Až od Paky; tři roky jsem u nás učil a předtím jsem byl v Jičíně v šesté škole.“

Představený se před ním postavil, ruce dal v bok a zamračiv se škroukl: „Po tolika studiích na tuhle žebrotu? Toť budete moudřejší nežli kantor!“

„Ó, pan učitel je tuze zkušený a moudrý, zkoumá stále v knihách,“ pomocník bránil principála.

„No, v Pozdětíně je toho moudra potřeba, s těmi studiemijste moh na jinýho pána. Inu, musím o vás promluviť s verchním.“

„Tak zas půjdu – děkuju pěkně za všecko a budte tady spánembohem!“ podávaje rychtáři ruku, loučil se Čermák.

„Dej jim pánbůh zdraví, a aby se jim tu dobře vedlo,“ srdečně odpovídala rychtářka, a utřevši si ruku o zástěru, také mu podala prsty.

Pan kontrolor seděl stále skrčen, malou šedivou hlavičkou kejklal, očka měl přimhouřena, tváře samý úsměv, a pravačkou do levé dlaně zapisuje, něco si šeptal.

Pomocník běžel od rychtářů dále do vsi.

Den byl pěkný, slunce počínalo hřáti, ale ještě valně netálo. Celá ves byla v jasu, okna zářila, zasněžené střechy se třpytily v slunci.

Chvátal, jako když jej honí; byl rád, že se dostal z toho rychtářského ovzduší. Vzpomněl si, jak mu dědeček zamlada říkával: „Hochu, jen se uč, ať nejsi takovým pánem jako já! Rychtář se proti mně nadme, ale o sobotáles

53

se nepostará, vikář mne kale nezná a nechává mě věčně na jediném bídném chlebě! Lidé mne sice mají rádi, ale co je to platno, když nevím, čím mezi nimi jsem – zdali žebrákem, nebo kantorem!“ – V té bídě dědeček dokonal, a on –? Bůh sám ví, nezačíná-li znova…

Stavení kolem cesty byla již řídce roztroušena a rozběhlá po stráni nahoře i dole. Lesíkem zalétal sem mlýnský klepot.

Jistě Žalákův mlýn, pomyslil si pomocník, a zašed ještě kousek za stavení, na úpatí stráně spatřil mlýn s hospodářskými budovami, všecko pěkně zřízeno. Stál chvilku, dívaje se v dol i dál. Krkonoše byly dosud v hustých šedých mlhách; protější kopce a stráně, zasněženým lesem pokryté, stály v tom plném jasu slunečním nehnuté, ledově několika chaloupkám na jejich temeni sršely z okének žhavé paprsky…

Volněji se vracel domů, aby se před cestou na faru dal do pořádku.

*

Bylo půl dvanácté, když klepal na Pepiččinu rezidenci.

„Dále, dále,“ volala hospodyně, a sama otevřevši, pravila srdečně: „No tak, tu ho máme, však jsem povídala, že dlouho nejdete!“ a za ruku ho vedla ke stolu. Albina zardělá cupala kolem kamen, nedaleko nichž seděl Dolejš.

„Pěkně vítám,“ pozdravovali.

„Tuhle si, pane učiteli, sedněte, ale ten burnus dejte dolů,“ pravila Pepička a stála před pomocníkem, dokud kabát nesvlékl. „Tak a teď nám povězte, kde jste byl a co jste celé dopoledne dělal!“

Rozpačitě se usmívaje, vypravoval o všem, ale šlo mu to jako školákovi, který se neučil.

„A už se vám nestejská?“ ptala se Pepička. Povznesl oči a s úsměvem odvětil: „Ještě trochu!“

„Po babičce po dědečkovi, viďte?“ Pomocník přisvědčoval.

Kostelník seděl podřimuje a zdálo se, že neposlouchá, ale najednou se ozval: „A po tatínkovi a po mamince ne?“

a pohrozil mládenci prstem.

„Milý strejče, pan učitel už odmalička žádného z nich nemá,“ odvětila mu Pepička.

„Tak, tak – to je pěkná rána – chudáku! Ale – že mně to tak napadá – včera jsem panu preceptorovi vypravoval o svém kosteleckém faráři Čermákovi – jakpak, nebyl on to přítel?“ a kostelník povstav šel k němu blíž a malá, hnědá očka mu upíral do tváře.

Mládenec se nejprve zarazil, potom se plaše rozhlédl po kuchyni, a usmáv se na kostelníka, odpověděl: „Byl –

dědečkův bratr to byl!“

„Byl!“ starý spráskl ruce a zahleděl se na Pepičku.

„Byl!“ zvolala i ona a šla o dva kroky blíž.

„A to jsem o něm pěkně mluvil –,“ kývaje hlavou, zamyšlen si povídal Dolejš.

„To jsem všecko věděl z domu,“ klidně mu odvětil Čermák.

„Věděl, ale slovem nepověděl,“ červeným ukazovákem hrozil stařec.

„Chtěl jsem vědět, co vy o něm budete povídat!“

„A mluvil jsem pravdu –“

Mládenec přisvědčil.

Seděl, sepjaté ruce maje na klíně, a hleděl k zemi. Albinka při té řeči stála u dveří a upjatě na něj zírala.

„I namoutěmilou – namoutěmilou – tak naposledy ta Liduna byla taky z přátelstva –“

Pomocník s plachým úsměvem přikyvoval –

„Ale strejče, strejče, pan učitel k nám přijde k obědu, a vy ho tu vyslejcháte jako školáka; ale to je Dolejšovo, jen když si může popovídat o starých časech a známých!“ vidouc, že pomocník je zamlklý, spustila panna Pepička.

„Copak strejc Dolejš, koho dopadne, nepustí,“ smála se Albina.

„Bodejť by ona cácorka nepřidala,“ odbýval ji dědous. „Chtěl jsem se jen zeptat, co se s tou Lidunou z Kostelce

54

stalo, je-li živa a kde, mám už tak o svých lidech v téhle staré palici rejstřík,“ a zase patřil na Čermáka.

„Umřela – v Praze na službě umřela a je tam pochována,“ pomocník suše odpověděl.

„I chuděra malá, tak ona umřela – takové dobré dítě, veselé a pořád jako karafiátek. No, bůh jim tam v kraji odpusť, ale měli na ní hřích smrtelný –,“ skloněn smutně si brebtal.

„Dolejší – Dolejší –,“ zvenčí se ozval farářův hlas a dveře buchly. „Pan farář – pan farář –,“ povídal si staroch a rychle, jak jen mohl, pospíchal ze dveří. „Albinko, podívej se do pokoje, je-li tam dost tepla, přilož a dej na stůl!“

rozkazovala Pepička.

Albina mžikem pohlédla na pomocníka a již byla ze dveří.

Panna Pepička přebíhala kolem kamen, jako by něco hledala; náhle doběhla k mládenci, postavila se před ním a pravila měkce:

„Pane učiteli, nehněvejte se, ale viďte – ta Lidunka byla vaše maminka –“ Podíval se na ni – v očích se mu zasmušilo a kývnuv řekl: „Byla –“ Pepička mu položila ruku na rámě, a hledíc naň, upřímně vypravovala: „My s paní učitelovou jsme jako sestry; viděly jsme, že jste pořád zamlklý, a litovaly jsme vás. Školská mi vypravovala, že máte matčin obrázek a že maminka umřela v Praze na službě – proto jsem si to pervo hned pomyslila. Jenom se nemerzte, že jsem se vyptávala, věřte mi, litovaly jsme vás –“

Vděčně se usmívaje, zavrtěl hlavou.

„Kdyby byla živa, všecko by bylo jináč, jistě bych byl mohl študovat – a všecko –všecko –“

„Mlčte, mlčte, pane učiteli, a po tolika letech jí už přejte odpočinku, pánbůh dobře ví, proč si ji k sobě povolal. A to vám povídám, kdyby vás něco trápilo, ať to nenosíte v sobě, my víme taky, co je zle. Což paní učitelová – ale já jsem tady zůstala jako kůl v plotě! A teď pojďte do pokoje, pan farář už taky přijde a budeme jíst.“

Šla napřed, pomocník za ní; v síni otevřela dveře do velkého, světlého pokoje, a ustoupivši stranou, pobízela:

„Tak jen dál – jen dál –“

Pomocník vešel a panna Pepička odchvátala do kuchyně.

Albina, pobíhajíc v pokoji kolem stolu, rozkládala náčiní.

Čermák se postavil k oknu a hleděl na ni. Bylo mu úzko.

„Pořád jste takový smutný,“ zašveholila, ale nepohlédla na něj.

Mlčel – vzpomínal, jak by honem pěkně promluvil.

„Sedněte si, pane učiteli,“ a odstavila židli k oknu.

„Děkuju,“ zticha odpověděl a usedl.

Albina, ukončivši úpravu stolu, postavila se na rohu, a patříc na pomocníka, pravila důrazně:

„Už si u nás nestejskejte!“ a hbitě vyběhla z pokoje.

S pomocníkem se chvíli všecko točilo. V celém těle cítil divné chvění, jež bylo směsí úzkosti, blaha, žalu, bázně.

Nejraději by byl vyskočil a běžel někam do volných polí, kde by myšlenky bez cla mohl pouštěti do větru…

Pokoj byl bílen a čistě upraven. Uprostřed stál velký, připravený stůl, u stěny postel, čistě bíle prostřená, vedle pohovka s pruhovaným zeleným potahem, dále prádelník, naproti veliká žlutá skříň, staré zčernalé piano a několik stojanů s knihami, před oknem do dvorka schůdky s vyrovnanými květinami. Na stěně visely velké obrazy Ukřižovaného, Panny Marie a dvě zhnědlé podobizny v starých rámech, malý bílý obraz litoměřického biskupa, podobizny Čelakovského a Kollárova; na prádelníku stál kříž se dvěma svíčkami po stranách.

„Vítám vás, Slovane!“ Ten farářův hřmotný pozdrav pomocníka probudil.

Rychle vstal a stiskl ruku podávanou.

„Tak, tadyje má literatura,“ pravil duchovní, ukazuje po knihách, „klavírek je starý, Pepiččina památka. Tuhle máme Palackého, Musejníky a spisy naší Matice – výborná, výtečná díla – jen přijdte a čtěte, hochu; hezky nám to začíná jít, Musejník musel letos rozšířit objem, čtyřikrát ročně ho máme, a Šafařík ho vede až radost – tuhle je řada časopisů – básně, věda – všecko! Máme v Praze spolek Stálci – přísnovědecké knihy vydávají (farář pozdvihl prst a velké oči, doširoka otevřené, upřel na mladíka) – přísnovědecké a klasické – co říkáte?“ a sám se radostí

55

dal do smíchu.

„Musíme se držet, nic platno, i Baskové se už hlásí, a my, takový starý kmen, abychom lenošili? Všecko se změní

– čeština nám zas už pomaloučku leze do škol, literatury si všímají i Němci – Ost und West – Augsburger Allgemeine Zeitung – Šafařík slavně ukázal, kdo jsme, co jsme, Palacký píše Dějiny, divadlo začíná kvést, české písně se zpívají – jakpak, už jste s kantorem prohlíželi nějaké ty sborečky na besedu?“

„Ještě ne, povídal pan učitel, že se po tom začátku školy do toho dáme!“

„No dobře – dobře – sborečků je dost, máme Jelena, Tomáška, Veita, Škroupa, Růžičku a jiné a jiné. A copak naše církevní zpěvy! Sám Luther je překládal a SebastiánBach si naši staročeskou Na kříži pro nás rozpjatý pěkně krásně vypůjčil. Hezky sizapějeme – no, my jsme tři, Adama Hejnova máme čtvrtého.“

Pepička přinášela hrnek s polévkou a hned nalévala do talířů.

„Tak, velebný pane, usedněte – pane učiteli –!“ volala.

„Pojd, Františku, pojď – já sem, ty tuhle vedle –“

Albina také přiběhla a za ní se přiloudal kostelník.

„Honem, strejče, honem, ať vám to nevychladne,“ volal farář.

„I kdepak já už, velebný pane, nemůžu jako tuhleta cácorka; najednou jsme šli z kuchyně a ona je tu o půl hodiny dřív – kdepak já s mýma nohama, ona je jako pírko, já mám boty jako koráb, ona má střevíček žejdlíkovej –,“ štířil se staroch.

„No, no, tuhle tohle se pomodlete, nejednejte, ale jezte spánembohem!“ a farář hlasitě říkal modlitbu před jídlem.

Pomocníkovi přitom poletovaly hlavou hříšné myšlenky – stříbrná píšťalka – střevíček žejdlíkový – marně je odháněl!

Seděl, hlavu maje sklopenu –– Albina usedla mu naproti, kostelník vpravo.

„Tak jezte, jezte, mládenče!“

„Dobré chutnání přeju!“ zticha pravil Čermák a zvolna počal jísti.

Farář jedl rychle, a talíř s polévkou byl ve třech minutách prázden; pomocník foukaje jedl zvolna a očí od talíře nepovznášel, kostelník hlasitě srkal. Albina nabírala po půl lžičkách a modrýma očima pod světlým, lesklým obočím mžourala z jednoho na druhého.

„Ten Hejnů Adam nám vezme sekund tenor, vy prim, my s kantorem bas. Znáte Adama?“ ptal se farář. Pomocník zavrtěl hlavou,

„Muzikant starý, dobrý a filuta – mám pravdu, strejče?“

Kostelník honem polkl a přisvědčoval: „Dětem dělá komedii s panáčky a strejcům čte z knih tuhle od pana faráře nebo ze školy. Lepší čtenář nežli švec, to píchá, jenom co musí!“

„Pěknou besedu si uděláme, ať taky naši lidé něco slyší; přijdou studentíci, tuhle máme zpěváka, Albina taky musí nějakou deklamovánku přednést!“ a farář zamnul rukama.

„Já, velebný pane?“ udiveně se zasmála a pomocník si všiml tří důlků – dvou v tvářích a jednoho v bradičce.

„Já – já – snad ne já?“ vzkřikl farář. „My tuhle se strejcem Dolejšem už deklamovat nebudeme!“

„Jenom jestli to dovedu!“ a hleděla z pomocníka na faráře.

„Budeš se učit – to je konec!“

Pepička postavila na stůl mísu s hovězím masem, knedlíky a omáčku. „Ber, Františku,“ pobízel farář.

Pomocník vzal vidličku a po dlouhém hledání si vybral nejmenší kousek. „A tuhle tohle by bylo – tak se, holečku, na faře nejí, tak ať zobou tamhle holubi!“ a farář, napíchnuv dva kusy, položil je mládenci na talíř. Mladík se pln rozpaků podíval na dívku. Hleděla naň upřeně a kolem rtů měla úsměv. „Ale to je mnoho – tolik nikdy nejím –,“

pravil ostýchavě. „Už jsem povídal! Dolejší, berte, nedejte si sloužit!“

Čermák, pokrájev si maso, vzal si knedlík, a když nalil omáčky, měl na talíři notnou barikádu. Bylo mu z ní úzko, zvláště když viděl, že Albině pořád ten smíšek sedí v koutku rtů.

56

Pepička, všecka zardělá, přinesla džbán s pivem, a když nalila, farář zdvihl sklenici a zvolal: „Tak na dobré zdraví, když jsme se tak sešli!“

Přiťukávali – Čermák s Albinkou také, a když se očima setkali, pomocník se trochu usmál.

„Nic nepijete, hochu – nejíte, nepijete, jste jako pták!“ huboval farář.

„Vždyť jsem se dost napil a nejsem zvyklý!“ omlouval se mládenec.

„Tak teď přijde ambrózie,“ a farář, pokládaje vidličku, slastně se usmíval. „Ale vy nevíte, co je ambrózie, viďte?

Inu, jídlo řeckých pánbíčků to není, ale jistě lepší – dozajista lepší –“ Seděl opřen, ruce maje na stole a tvář jasnou.

Albinai kostelník již dojedli,ale pomocník měl ještě plné dno. Cítil, jak mu tváře planou.

„Musím tetičce pomoct!“ vzpomněla si dívka a odcupala.

Kostelník, pozoruje ji, přisvědčoval si a mhouřil oči.

„Povězte panu preceptorovi o tom Adamovi, jak se v Polsku utopil ve Visle!“ náhle ho vybídl farář.

Pomocník tázavě pohleděl z jednoho na druhého. „Utopil se – utopil –,“ smál se kněz.

„No, šel s Jodasem, se Šantrochem Josefem a ještě asi s třemi do Polska s muzikou a najednou se jim ztratil. Že je filuta, to věděli a hned se nestarali, ale když tu bylo poledne a Adam nikde, hledali, kde mohli. Ve vsi, kde nocovali, nebyl nikde, až pak nějaký ten Polák přiletí, a že je u Visly řeky na břehu kazajka, partesy a čepice.

Letěli tam a opravdu – bylo to Adamovo. Milí hoši muzikanti zůstali jako bez sebe. ‚Co ho to jenom napadlo, nic neříkal, na nic nestejskal,‘ povídali si a Šantroch Josef vzpomínal, co řekne tetka, až jí muže nepřivedou. Byla hezká, mladá a měli se s Hejnovým sotva dva roky. Poláci přinesli bidla, šťárali v řece, hledali všelijak, ale český muzikant byl tentam, a milí hoši museli dál bez něho. Jodas naštěstí hrál také prim housle, takže muziku mohli provádět dál, třebaže na Hejnovy housličky tuze vzpomínali. A Šantroch Josef pořád jen říkal: ‚Mně je jen divno, že na břehu nebyly taky housle.‘ ‚Mně zas ne,‘ odpovídal mu Jodas, ‚Adama jsi znal, ten housle nikdy nedal z ruky; ve vodě se do nich nabrala voda a jsou u dna i s Adamem!‘“

Tu již Pepička přinášela jednu, Albina za ní druhou mísu.

„Tak, Františku, tady je ambrózie, rajské jídlo – výborné jídlo – vepřová s hráškem!“ hlásil farář a poslední dvě slova řekl tak lahodně, táhle a měkce, že se jenjen rozplynula.

„Nejmilejší a nejslavnější jídlo našeho velebného pána,“ smála se Pepička, stavíc na stul mísu nakrájeného masa s hnědorúžovými, křupavými okraji.

„Ber, Františku, ber, hochu, ambrózie je u nás zřídka – honem ještě jeden kousek – tak – a teď hrášek!“ pobízel farář.

„Ale kdo ví, velebný pane, jestli pan učitel taky tak rád jako vy!“ opět Pepička domlouvala.

„Ale, ale, osobo, jak vás tuhle tohle může napadnout – vepřovou s hráškem musí každý rád, slyšíte – musí!

Nemám pravdu, Františku?“

„Dozajista!“ směje se důrazně přisvědčoval preceptor.

„Tak vidíte – jen s chutí do ní! A vy, strejče, pomalu dopovězte tu dlouhou historii o Adamovi!“

„To není historie dlouhá, ale dojemná,“ zabrebtal kostelník. „Když milí muzikanti Adama nenašli, museli dál sami; ještě si myslili, že se mu snad tuze stejskalo a že se vrátil sám. Šantroch Josef říkal: ‚Uvidíte, hoši, že je doma, stejskalo se mu po mámě, a protože se před námi styděl, utekl!‘Ale Jodas vrtěl hlavou: ‚Nevím, nevím, nebudeš-li špatný prorok, byl sic Adam podšívka, ale tohle je mi podezřelé!‘ Krátce a dobře: za šest neděl byli chlapci doma, ale – Adam nikde! Teprv teď milým muzikantům vstávaly vlasy hrůzou, že už Adam v té polské řece leží. Mladá Hejnová dělala jako blázen – měla chuďas roční dítě a teď najednou se jim táta utopí, to není divu. Rychtář to všecko podal na zámek do Milov, aby se pátralo a dokonale zjistilo, že je Adam pryč. Týden za týdnem utíkal, a zpráva žádná – Adam nikde. Bylo už hezky na podzim, dni krátké, západy jako plameny. Jednou takhle v neděli navečer chudák Hejnovka seděla u stolu nad modlitbami a levačkou kolébala. Říkala za Adama a oči se jí přitom zalévaly; byla už dojista přesvědčena, že se s Adamem neshledá, až jednou na onom světě. Ale najednou se otevrou dveře a kdo v nich nestojí jako Adam s houslemi na zádech. Díval se, jako když ráno přijde z hospody, kde přebral. Ježíšmarjá, Adame,‘ vzkřikla žena a s rozpřaženýma rukama mu letí naproti. Ale milý Adam stojí, stojí, rozhlíží se po světnici a poškrabuje se za uchem. ‚Co děláš, Bára?‘ povídá a zkoumavě se dívá kolem i ženě do očí. ‚Co dělám – k bohu za tebe volám a pláču, vždyť to vidíš!‘ Teď ji Adam vzal a škrtil a škrtil, div jí neudusil.

57

‚Zkouška ti dopadla dobře, Bára, už vím všecko: chtěl jsem vědět, nejsi-li, jak se o ženských povídá a jak je v knihách psáno, proto jsem to nastrojil. Zdráv jsem zůstal jako buk, s houslemi jsem táhl dál a tuhle ti nesu hromadu peněz!‘ I copak byly Hejnovce peníze, jen když měla Adama! A Šantroch Josef říkal potom Jodasovi:

‚Neříkal jsem to, že v řece není, sic že by na břehu byly housle?‘ Jodas měl vztek a mlčel; až jednou v hospodě vzal milého houslistu za ucho a povídal: ‚Měl bych ti, ty podšívko, nalupat za ten strach, který jsem o tebe poměl, ale jen když jsi zas tu!‘ Tak to je historie o Adamu Hejnovu, jak ji strejcové povídají,“ dokončil kostelník.

„Je to filuta, ne? A toho vezmeme jako tenor sekund. Tak, Františku, ještě jednou – ještě jednou!“ bystře pobízel farář.

„Děkuju – děkuju – je to tuze dobré, ale už není možno –“

„Dobře – dobře mluvíš, dobře, ale hošíčku, to je zákon, že se ambrózie musí brát dvakrát, proti tomu není rekurs!“ a směje se opět pomocníkovi naložil.

„Ale já se už, velebný pane, stydím, co si o mně panna Pepička, Albinka i tuhle Dolejš pomyslí!“ bědoval mladík.

„Co bysme si pomyslili, budeme rádi, že vám chutná, – a já s tetičkou zvláště, protože jsme vařily, a když chutná, je to největší kuchařčina radost!“ šveholila Albina a náramně vážně, přesvědčivě patřila mu do očí.

„No – rozumějme, ta vám to řekla, ne? Cácorka – já bych na takovou řeč kdovíjak dlouho študýroval!“ svítě očkama, brebtal kostelník.

Mládenec i Albinka se zasmáli a od té chvíle pomaličku, pomalu počala mluva očí…

„Pijte, děti, pijte, ať vám to nezteplá!“ po obědě pobízel farář, a přisednuv ke klavíru, zvolna preludoval – ale velký hudebník nebyl.

„Jakpak, Františku, abys nám nějakou spustil – máme sice půst, ale poslouchat můžeme!“

Čermák se nedal pobízet a ve chvilce se břinkavé tóny spojily v laškovný valčík.

„Namoutěmilou, Albinko, tohle bych si s vámi chtěl skočit!“ brebtal Dolejš.

„Vy jste hříšník, Dolejší,“ pravila a tuze se naň zamračila.

„Hříšník – vida – ale já vím, kdyby s takovou přišel tamhleten holobrádek, že by jí tvářičky zasvítily a žejdlíkový střevíček by hned cupal!“

„Kdybyste vy, strejče, radši poslouchal!“ zabručel farář.

„I namoutě, namoutě,“ ošíval se stařec a zticha si šel sednout.

Pomocník, dohrav, lehce přebíhal klávesy.

„Jakpak, mládenečku, abyste zahrál a zazpíval!“ kněz sladounce vybízel.

„Ach, pane učiteli, udělejte to k vůli a zazpívejte,“ přidala se panna Pepička, jež právě přišla, aby sebrala nádobí.

„Nic zvláště krásného neumím,“ bránil se.

„A podívejme, tuhle tohle je řeč – Čech, a nic zvláště krásného neumí! Němci naše písničky poslouchají, tleskají, jásají – a on nic krásného neumí! PíšekNěmcům jednu za druhou zpívá a tenhle zpěvák prý neumí!“ a všecek naoko rozhorlen, pobíhal po světnici.

Pomocník, přelétaje klávesy, zavadil očima o Albinu a viděl, že také čeká.

„Budu tedy zpívat – ale jen takovou starosvětskou, jak ji naše babička zpívávala!“ a již počal předehru.

Farář sedl u stolu, ruce vzepřel o kolena a sklonil hlavu.

Měkce, bez všech umělostí zazněl mládencův zpěv:

Kdybych já věděl,

že letos umřu,

dal bych si dělat

dubovou truhlu.

58

A na tu truhlu

dubové víko,

aby mne bylo

všem pannám líto!

A na to víko

dubový věnec,

aby věděli,

že jsem mládenec!

Když dozpíval, přestal i hrát a v pokoji bylo hluboké ticho. Albina s Pepičkou se držely v podpaží, a hlavy majíce k sobě skloněny, mlčely. Kostelník seděl ohnut, všecek zčervenalý, rty se mu třásly a ve vráskách zvolna tekly slzy.

První přerušil ticho farář; nepromluviv sehnut povstal, rukou si vjel do černých vlasů a dvakráte přešel pokoj.

Potom se zastavil u klavíru a zvolal:

„Lidé zlatí – lidé zlatí – to je písnička! Kdo tohle jakživ slyšel!“

„A taková stará, známá, a když to tuhle slyším, pláču jako dítě!“ vzlykaje brebtal kostelník.

„Ano, ano – to jsme my – to jsme my v těch písničkách!“ opět přebíhaje volal kněz. „Tady svět vidí to naše srdce!“

Mládenec, vida, že hudbou dobře působil, usmíval se.

„Tak nějakou jinou!“ zvolal a již spustil předehru, po níž zazpíval jinou známou: Měla jsem milého

s černýma očima,

byla bych pro něho

do vody skočila;

do vody skočila,

kde se nejvíc točí, –

pro toho milého,

pro ty černé oči!

„Kde jste se tomu, hochu, naučil?“ ohnivě křičel farář a chytil Čermáka kolem krku.

„U nás ve škole jsme s dědečkem a s babičkou zpívávali, to byla vždycky v podvečer naše radost, v Jičíně jsem je také slýchal,“ vysvětloval pomocník.

„To jsou písničky – to jsou písničky! Ó Čelakovský! A nic nového, jen ty naše staré!“

„Taky bysme prosili o nějakou veselou,“ usmívajíc se prosila Pepička. „Veselou? Tak tedy veselou!“ odpověděl pomocník a začal:

Kdyby moje milá

samé pentle byla

a všem se líbila,

59

já si ji přece nevezmu;

vezmu já si upřímnou dívčici,

třeba mela jen jednu kytlici,

modré oči jako já – ach, jako já –

ach, jako já!

Pomocník hrál a zpíval až do samého požehnání. Když potom poděkovav odešel do chrámu, farář zůstal v pokoji sám. Dolejš byl v kostele už před zvoněním, Albinka v kuchyni myla a panna Pepička se strojila na odpolední pobožnost.

Kněz přecházel pokojem, a bruče si zmlklé nápěvy, byl zamyšlen.

Pepička již ustrojena vklouzla tiše pro kukli.

„Pěkně jsme se potěšili, viďte, osobo!“ pravil jí farář.

„Pěkně – a ví-li velebný pán, že kostelecký farář Čermák byl jeho dědečka bratr?“ stojíc již u dveří, ptala se vážně.

„Vím – vím –,“ přikyvoval.

„A že ta Lidunka, kterou odtamtud vyhnali, byla jeho matka?“

„Všecko vím – jak mi řekl, že je z Lánů Čermáků, věděl jsem všecko hned –,“ bručel, pořád přecházeje. „Tak mu říkají po matce?“

Farář se postavil před hospodyni a vzpřímiv se broukl krátce: „Říkají!“

„Proto, proto on je chudák tak zamlklý a tak nerad vypravoval!“ povídala si, a ruce majíc sepjaty, hleděla do prázdna. „Nerad?“ ptal se úsečně.

„Ani ne tak nerad – na maminku tuze vzpomíná – ale jako nejisté –“

„A vy jen když se můžete vyptávat, viďte. Ať mi ho nemučíte!“

„Ale, velebný pane, vždyť ho je člověku taky líto –“

„No, však proto –“

Pomocník Čermák hned po požehnání běžel naproti principálovi. Slunce stálo ještě na západním nebi; mírně mrzlo. Obloha byla bělavě modrá a již bez mráčku.

V kolejnicích vozové cesty i v brázdách polí se posud leskly kalužiny z rozteklého sněhu, ale jinde se na něm tvořila třpytná kora. Lesy se již hodně černaly a borovice v nich začínaly ukazovat růžové kmeny.

Mládenec si nevšímal ničeho, a proběhnuv vesnicí, známou cestou spěchal k návrší, na kterém před několika dny stáli v rozpacích se strejčkem Češkou. Ale vychvátav na silnici, zastavil se udiven ––

Dnes nebylo mlžnato jako tenkrát, ale daleký krásný kraj svítil před ním v plném jasu slunečném.

Viděl široký, daleký dol, za tím mírně rozvlněné pahrbkoviny, za nimiž se v dáli vypínaly bledě modré nehybné rysy Bezděze, Ralska, Kozákova i kopců dál k Jičínu, vpravo, ze všech těch hor nejblíže, široce rozložený Ještěd.

Lesklé bělo pokrývalo všecko – jenom místy se mezi poli černaly hrudy země již holé; z lesů vyhlíželo temno, ale dědinky se smály zdaleka.

I vzadu na Krkonoších se mlhy vlekly do výše, jako by tam za hory zvolna odlézala zima, vlekouc za sebou šedý, řasnatý plášť.

Kokrháč se již v tom mlžném tylu modral.

Slunce zářilo, paprsky jeho se chvěly a ticho se vznášelo nad krajem

Čermák byl panu učiteli naproti dobré půltřetí hodiny a do školy přišli již v noci. Kantor vypravoval, že je Václav zdráv, že roste jako z vody a tuze se těší na svátky. Paní učitelová zvěstovala oběma, že kvečeru mladý Žalák dokonal.

Když se pomocník ubíral do svého pokojíčka, pravila mu:

60

„Byla tady farská Pepička a ukázala jsem jí vaši světničku – nemrzte se –“

Usmál se a zavrtěl hlavou.

„Albinka byla s ní –,“ pokračovala.

„Ale –, “ sjelo mu ze rtů.

„A maminku taky viděly ––“

61

VII.

V pondělí ještě za tmy paní učitelová v klase zatopila, aby se místnost pořádně vyhřála; po sedmé hodině bylo tam jako v lázni.

Třída byla nízká, vybílená, ale stěn hrbolcovitých a oprýskaných, bílého stropu s mohutnými, tmavými trámy.

Měla čtyři okna, podlahu velmi vytlapanou, takže tmavé hladké suky vysoko vystupovaly; tři kroky ode dveří byla jenom podlážka z červených, vydupaných cihel.

Hned vpravo stála veliká, černá kachlová kamna s klenbičkou, v které byla plná nůše dříví, nalevo u samé podélné zdi „oslovská“ lavice tuze rozřezaná a před ní na stojanu tabule, již notně odřená; hadr na útěr visel na podstavci. Mezi tabulí a prvým oknem byl stůl se zásuvkou a s otlapanými trnoži, černě natřený, ale holé dřevo tuze vyhlíželo. U stěny za tabulí stála nízká černá skříň s frakturovým nápisem: Školní knihovna. Ostatní plochu třídy vyplňovalo osm lavic dlouhých, ale úzkých a hrbolatých, rozřezaných; měly škamna i houpavé podnožky.

Ačkoliv byly umyty, byly plny skvrn inkoustových, jichž věchet a písek nezmohly. Uličky podél stěn měly sotva tři čtvrti lokte šíře. Na pravé stěně, v níž nebylo oken, visela šedivá německá mapa Českého království a po jejích stranách dva zasklené obrázky v žlutých rámcích: Podobenství o milosrdném Samaritánu a Návrat marnotratného syna. V průčelí visel černý kříž se zlaceným Kristem, vzadu podobizna císaře a krále Ferdinanda a vetchý obraz jedovatých hub, z nichž muchomůrka se tuze červenala.

Poněvadž třída hleděla na západ a na sever, ranní záře slunečná do ní nepronikala; okny, dopola květovanými jinovatkou, bylo viděti střechu dřevníka a stromy.

Oba páni kantoři, starý i mládenec, vešli před osmou hodinou do třídy…

Pomocník večer nemohl dlouho usnouti a potom spal velmi neklidně – ale nebyl mu ten roztržitý spánek nepříjemný. Kolem srdce stále cítil podivné chvění, plné úzkosti a také blaha, byl v ustavičném polosnu, jen přimknul oči a „již se mu zdálo“. Děje minulého dne se všemi hovory, pohledy a smíchem pletly se mu všelijak; také dolíčky v tvářích a na bradě, modré oči, bílý štuclík, žejdlíkový střevíc i ta stříbrná píšťalka se ohlásily.

Teprve k třetí zrána usnul tvrdě, ale když jej kroky paní učitelové probudily, opět byl sám s sebou nespokojen.

Ačkoliv byl zvyklý vstávat i do největšího mrazu, dnes se třásl jako v zimnici. Z toho sladkého opojení zůstala jenom úzkost, strach před něčím neznámým – blaho bylo to tam.

Stroje se hleděl na matčin obrázek a svatě si umiňoval, že se přemůže, aby opět nezapadl do toho myšlení bláhového, nerozumného.

Co mě to jen napadlo a kam by mě to vedlo – vyčítal si v duchu. Sliboval si, že bude sedat doma u knih, že si také opíše hromadu spisů a not jako pan učitel. –

Pan kantor, maje na hlavě čepičku s třapcem, usedl na židli za stůl, pomocník na škamno prvé lavice a chvíli mlčeli.

„Dlouho nikdo nejde,“ do ticha se ozval Čermák.

„I bratříčku, tomu jsem zvyklý – mnoho jich vůbec nepřijde! S tím je na horách největší kříž – dnes jich pár přijde, zítra zůstanou doma a přijdou jiní – těžko pokračovat! S maličkými je druhý kříž, několik jich přivedou dnes, ale hlavní armáda se přivalí snad někdy prvního máje – kromě toho každou chvilku jednoho dva poznáme; jednota není možná, začal jsem, začal, ale že jsem tak chtěl sám, špatně jsem dopadl hubovali zle. Prosím vás, kantor je u nich divotvorce, který musí naučit, ať to jde jak chce – proto prý je kantor!“

„To se regula de tri, regula quinque, regula societatis špatně naleje do hlav,“ usmál se pomocník. Starý mávl rukou.

„Kdepak to – kdepak to! A kata! Leckde dělají flauze jen pro zkoušku, a děti potom nedovedou jednou jedna! Já zase chci každému dát, čeho jistě bude jednou potřebovat to jde nejdřív! Co je platno, když o zkoušce dovedou drmolit: Slova, která věc aneb osobu oznamují a jedno z těch slovcí: ten, ta, to přijímají, nazýváme samostatná jména a bez chyby se nedovedou podepsat? Navlas řeknou, kde se dělá přetínek, kde semikolon, pich a dvojpich, dvojkolejník, pokojník, odkazník a co všecko, ale ani maličké psaníčko nedovedou sestavit! Já zas mám radu: Pro život! – ten jde všude napřed, zkouška až na konec. Kdyby bylo po mém, muselo by se ve školách přednášet hospodářství a polaření, přitom pak by se pořád pilně pracovalo všecko, co s těmi zástoji v životě souvisí. No, hýbe se to, hýbe! Tuhle jsem se dočetl, že náš vlastenecký básník Vocel, vychovatel u Harrachů, byl s pány v Nechanicích na zkoušce a hned se muselo brát štěpařství, učení o jedovatinách, o říši živočichů, rostlin a nerostů,

62

o obyčejných příčinách vypuknutí ohňů a pravidlech opatrnosti k jich uvarování, konečně i popis Království českého. Když něco takového chtějí páni, hned si kantoři všimnou a je pokrok – ale běda, začne-li nějaký kantor!

Všecko by ho uštípalo! Ale já si pěkně v skrytě přec aspoň trochu provedu svou a povídám dětem z říší přírodních, ze zeměpisu i vlasteneckého dějepisu. Copak nám toho není potřeba?“ ptal se zhurta a mračil se do prázdna.

Pomocník přikyvoval.

„Vždyť na těch našich vesnicích nic nevědí, neznají svět, jen syn po tatíkovi, tatík po dědovi a tak dále pořád stejně dřou. Němec je zkušenější a chytřejší. Čech se do ničeho nového nepustí, vody se bojí – Němec se do ní pustí směle, a když mu veslo uplavalo, rukama se hrabe. Proto je s námi zle! Musíme děti nabádat k čtení –

máme taky knihovničku –!“ a pan kantor zavedl pomocníka ke skříni.

Otevřev obě půle jejích dvířek, ukazoval dvě řádky knih.

„Bylo to před vagacemi pořádně rozemleto, ale knihařil jsem trochu – za to, co bych dal od vazby, budou nové. Je jich ještě maličko, ale co vyjde, koupím. Starožitnosti od Filcíka, Dokonalý žák, Crha a Strachota od Krále, bývalého faráře tamhle v Branné, Hýbla, Rettigovou, Javornického – všecko máme. S většími hochy zakládám štěpnici, za každý groš, který potom stržíme, koupíme knihy; náš farář a větrovský pan kaplan Chvála také pomáhají, ale spotřebujeme mnoho na slabikáře a na čítanky.“

„U nás, u dědečka, tohle šlo smutně,“ pravil pomocník.

„Není divu, hochu, kdybych neměl chalupu a jistý kus chleba, taky by se to všecko utopilo v starostech. Chudák se těžko může starat o jiné! Peněz – peněz je nám třeba a celému národu! Ó kdybychom měli deset tisíc velkých boháčů! Proto se musíme starat, aby naši lidé uměli bohatnout. Žehnám mladému doktoru Karlu Amerlingovi v Praze – řemeslníkům přednáší, dívkám pražským vykládá a učené knihy vydati hodlá. Divadlo, besedy, knihy pomohou hlavám a srdcím, ale také pamatujme na kapsy. Zlatý klíč všecky zámky otevře, i pekelný: nebeský nemůže, pravda, ale tam myslím jsme my Češi dobře zapsáni!“

Dveře zahrkly a vešel starý Roubal, vejměník z baráku pod lesem; větší hoch, Váša, prvý proklouzl do klasy a hnal se přímo k lavici, malého, buclatého vedl stařec za ruku.

„Pochválen bud Ježíš Kristus a dej pánbůh dobrytro!“ pozdravoval starý. „Tak vedu pánům kantorům lekrutu – no, polib ruku – a panu preceptorovi taky!“

Klučík byl širší než delší, modrooký, poohrnutého nosíku a kulaté brady; vlasy měl silně namočeny a přičísnuty, že se jen leskly, kolem krku vlněnou šálu, burnus přešitý ze starého a veliký, štruksky do nízkých rezavých holínek.

„Vypravili jsme kluka, jak jsme mohli, aby už byl ve škole, doma to jen zlobí a překáží,“ povídal dědous a panu kantorovi strkal něco do dlaně, stranou pomrkávaje že je to pro malého školáka.

Pan principál to vložil do zásuvky, a přistoupiv k malému, ptal se: „Jak se, hošíčku jmenuješ?“

„Flanta,“ odpověděl synek, ale to l nebylo čisto, smekl se z r na l.

„Ve škole ti budeme říkat František Roubal,“ pravil mu kantor.

Hoch se rozhlížel po třídě a pohledem utkvěl vzadu na houbách; ohrnul ret, skrčil nos a řekl pohrdlivě:

„Takovejchhle u nás na stráni v létě je!“

„Něco už umí,“ zase vypravoval starý, „na písmeně říkat jsem ho naučil a nějakej ten počet taky svede!“

Preceptor vzal hocha za ruku a dovedl ho do prvé lavice.

„Tak, synáčku, tady si zatím sedni.“ Pohladiv ho po tváři, opět usedl a hovořili. „Tak co – pan preceptor si už zvyká?“ ptal se dědeček. „Už skoro zvykl,“ odpověděl mladý.

„No, to je dobře, a copak v létě, až se bude moct ven, takhle trochu do lesa! To je má radost: les a ptáci v něm.

Kosa mám, že sotva bude druhej!“

„Pochválen –– ,“ pozdravovali dva vcházející hoši. Oba byli zakubláni po brady, jeden měl na bedrách tašku, druhý nesl knížku a tabulku v ruce.

„Zas dva kylysaři,“ smál se Roubal. „Copak dělá tatínek, Hondo?“

„Už tkalcuje,“ odpověděl oslovený a oba školáci usedli na svá stará místa.

„I nes faktorovi dílo, škobert a nějak si nohu vyvrátil,“ vysvětloval Roubal. „Vrátiť se nechtěl, uzel dones, ale když

63

kvečeru přilez domů, měl nohu jako džbán; Mařaska mu to trochu srovnala.“

„Pánbůh rač dát šťastny dobrytro,“ pozdravovala ženština, přivádějící holčičku, jež byla všecka do vlny oblečena; salup měla mámin a bylo na ní vidět, jak se s ním dře, ale že je její pýchou.

„Á, kmotra Hejnová!“ brebtal Roubal. „No, co dělá Adam?“

„Šeucuje, co by dělal! Tak jsou tak dobrý, páni kantoři, mají s ní už trpělivost, je trochu nesmělá, my jí tuze dováděť nenecháme!“

Čermák, hledě z matky na dceru, vzpomněl si na Dolejšovu historii o Adamu Hejnovu.

„I vždyť my se smluvíme, vid, Mařenko, či jak ti říkají?“ ptal se děvčátka.

„Mařenka ne, ta je Švejcova vedle nás – Tonička!“ a smála se tuze srdečně, co si to pan preceptor myslil.

„Vona už hezky říká, učila jsem ji já i tatík, aby nepřišla do školy jako slepá! To ti povídám, ať hezky posloucháš!“

kázala Hejnová.

Čermák holčičku pohladil a dovedl ji do lavice. Usedla, ale z maminky očí nespustila.

„Tak prosím, pane preceptor, mají na ni ohled, já už budu něčím pamatovat‘,“ matka šeptala pomocníkovi.

Mezitím se odzadu přiblížil starší Roubal Váša k mladšímu, zatáhl jej za vlasy, až se mu hlava sklonila ke škamnu, a řekl: „Přijímám tě do cechu!“

Francek se bolestí ušklíbl, ale hned se poobrátil a na bratra se spokojeně usmál. Výminkář se přišoural k pomocníkovi, a nahnuv se mu až k uchu, bzučel:

„Ten náš kos, jak jsem pervo povídal, hvízdá tři písničky: Na Bílé hoře, Nad dubem, pod dubem a Nepůjdu domů!

To byste nevěřil! Pan falář má všelijaký ptactvo, ale takovýho kosa nemá!“

Hejnová zašla k dceři a ukazovala jí, jak má sedět a dívat se na tabuli. Také Roubal se zas obrátil k Franckovi a napomínal ho: „To ti povídám, ať posloucháš, víš, co jsem ti říkal o tej spařenej metle, a komín jsem ti taky ukazoval; pan učitel je zlej, to se neptej!“

„Nebude to tak zlé, neboj se,“ volal pan kantor, „budeš-li hodný, budeme tě mít rádi!“

„I metla je zlatá věc,“ vykládal staroch, „náš nebožtík kantor míval pořádnou. A jaká čest byla pro kluka, kterej směl jít na metly nebo kerej ji vzal domů spařiť. Kampak by páni kantoři přišli bez březouky!“

Přicupal malý, hubený ponocný Věchet a přivedl hošíka, jenž měl dolní ret vyhrnutý, čelo skrčené a zahlížel jako z pustých lesů; novou písmenu měl zavěšenu na krku jako škapulíř. Když mu tatík, na němž všecky kosti hrály, chtěl velikou čepici se štítkem, beránkem lemovanou, třapečky zdobenou, dáti z hlavy, kluk si ji přidržel a nechtěl pustit. Ponocný se zachechtal rozpaky, jako když mladé telátko zamečí.

„Tondo, Tonánku, vždyť jsi ve škole, koukej, páni kantoři!“ brebtal měkce.

Tonánek držel čepici oběma rukama a nepustil.

„Má pod ní vrabce – má, má,“ jako by si hocha nevšímal, prohodil kantor. V té chvíli byla čepice z hlavy a klučík, ukazuje ji prázdnou, cenil zuby. „Tak, tak, Tonánku, a pěkně poslouchej; když budeš hodnej, dostaneš boty s vysokejma holínkama, s podkůvkama a s páskem na holínce jako krev červeným!“ Ale hoch zase hleděl zle zamračen.

„Teď Toníkovi ukážu, kam si sedne,“ vlídně povídal pomocník, a vzav hoška za ruku, chtěl jej věsti k malému Roubalovi. Ale sotva udělali krok, do synka jako když vletí ohnivá jiskra, dupl, skočil ke dveřím, a již za ním zapráskly, až okna zadrnčela.

Tatík ponocný zůstal jako po ráně do hlavy.

„Utek!“ zajektal, „to naše máma z nich dělá takový diváky.“

Všickni se rozesmáli.

Do třídy vrazili tři dospělejší školáci.

„Tonda Věchtů utíká, my ho chtěli přivést!“

„Prásk sebou na zem a kopal –“

64

„Teď už bude doma!“ křičeli udýcháni.

„Co s ním mám dělat?“ ptal se ponocný a div že nezaplakal. „Já vím, že máma dá za tu hanbu všecku vinu mně!“

„Nehubujte ho, nekřičte do něho, řekněte mu jen, že Roubal a Tonička Hejnova už hezky chodí do školy a pan kantor že si snad myslí, že Toník nemá písmenu, proto že utíká,“ pravil principál.

Věchet porozuměv ušklíbl se, a hlavu maje v ramenou, uháněl domů.

Tonička se usmála, ale Frantík seděl, ani svalem nehýbaje.

Vejměník pořád vnučka pozoroval, mrkal na něj, usmíval se, pohrozil, došel si k němu pohladit tváře, a sotva Věchet odběhl, už zas byl u pomocníka a bzučel:

„Toho kosa mívám v létě na lomenici a hvízdá, až se to nad vesnicej rozlíhá. Chodíval kolem nás do Větrova na terh Němec někde od Novýho Světa a pokaždý dobrý půl hodiny pod lomenicej vystál a poslouchal jako vyjevenej.“

Tobisů Józa přišel jako hrdina; když tatík, dlouhý ohnutý čtyřicátník, rozmlouval s kantory, hoch se díval na své prvé boty, jež byly jako sáňky. Nedbaje nikoho, zdvihl pravou nohu, opřel si ji o levé koleno, a nasliniv prst, čistil ušpiněnou podrážku. Pomocník ho dovedl do lavice. Než Józa usedl, zdvihl nohu, nové boty ukázal větším školákům a radostně i vysměvačně zamrkal. Když se k němu starší Roubal přišoural a přijímal ho do cechu, dostal přes záda novou písmenou, až to buchlo.

„I ty kluku jedna!“ durdil se tatík Tobis a na pány kantory se pousmál: „Je to s dětmi!“

Podruhyně Marynková přivedla dva chlapce a děvče, děti jako stupínky, všecky bídně oblečené. Hoši měli jenom hadrové čuchy, šaty tuze spravované, krky holé; děvče bylo zabaleno do máminy loktuše a na nohou mělo jenom střevíce.

„Tak, pane učitel, vedu tu třetí a pro Krista Pána jich prosím, mají s těmi halanty trochu outerpnosti, táta mi pořád marodí a nemám tomu co dáť do herdla. To, lidičky zlatý, žádnej nevíte, co by ty děti snědly, od rána do noci by huby nezavřely a kde já se mám nabrať? Ať tu jsou aspoň v teple!“

„Táta pašuje,“ Roubal šeptal pomocníkovi, „na podzim se někde uhnal a teď nemůže dobře na nohy, ale tahle máma to všecko živí, jak, to pánbůh sám ví. Do práce je jako drak. S tátou není řeči, pan falář kolikrát domlouval, ale škoda slova.“

Marynková byla velká, kostnatá, černých, nedbale učesaných vlasů a vysedlých kostí lícních. Pozorujíc, že pomocník na ni pohlíží, smutně zakývala, a hledíc do okna, pravila trpce: „Bída je bída, kdo nezkusil, neví!“

Pomocník zašel k dětem a dal se s nimi do rozprávky.

Rychtář Hořavka taky přivedl svoje; byl oblečen do krátké teplé kamizoly, koženky.

„Vedu tady nejmenšího ofícíra, ale nedbejte nic, že je rychtářů, a když nebude dělat dobrotu, nasekejte mu dost a dost! Cyrile, ala marš do lavice!“

Když se hoch štrachal k ostatním, rychtář přistoupil k pomocníkovi a hučel: „Máma vám do chleba zapekla dvacetník, nechal jsem to tam v čeledníku, nono, nic neříkejte, přidala několik vajíček, já vím, jak se to zobe, preceptorská kapsa na jeleny nestačí!“

„I mně se zdá, že pozdětínský na ně žádný nemá,“ zasmál se pan učitel. Představený se naň poobrátil, zakýval a snědé vrásčité tváře se mu ještě víc stáhly. „Přilezlíci nemají víc,“ odbroukl.

„S neděle budeme zabíjet‘,“ hlasitě, že to všichni slyšeli, Cyril vypravoval dětem. Tatík se spokojeně usmál.

„Tak jen, kluku, sed, a kdyby nedělal dobrotu, ať není žadnej rozdíl. Půjdu do kostela napřed, buďte tu spánembohem!“ a vykračuje doširoka, vyšel. Mezitím opět několik školáků a školaček přibylo.

„Ten rychtář fouká, viďte,“ Roubal šeptal pomocníkovi, „ale na omítku kostela vybírá, a pořád se neomítá, o Božím těle se střílí na celým světě, jenom v Pozdětíně ne, protože mají rychtáře s bezednejma kapsama. Jenom na kanceláře leze a justiciárovi by persty ukousal! Tak co se toho kosa dotejče: ten milej Němec vždycky pod lomenicej koukal a poslouchal dlouho. Potom už na mne dolízal do chalupy, abych kosa prodal; ale já že ne!

Němec pořád –“

„Abychom, lidičky, šli do kostela, pan farář jistě čeká,“ zvučně se ozval pan kantor. „Je vás, děti – je vás – z devadesáti sedmi osmnáct, a to první den!“ dodal smutně.

65

Preceptor je vyváděl z lavic a stavěl po dvou. Když byl hlouček urovnán, vyšli staří mladým po boku.

Paní učitelová stála u dveří čeledníka a s úsměvem děti prohlížela. Když uviděla Marynkovou s dětmi, nemluvíc všecky tři strčila do kuchyně, mámu za nimi. Mísa kysela i se lžícemi čekaly.

„Slupněte to honem, ať ostatní dohoníte,“ a děti hned byly v míse.

„Vezměte si s nimi,“ pobízela i matku.

„I jen ať se najedí, já dostanu na mlatě,“ odpověděla s trpkým úsměvem.

Když školáci přišli do kostela, pan kantor je před „božím stolem“ urovnal, a pomodliv se s nimi „Pochválena, pozdravena budiž nejsvětější svátost oltářní“, usedl do prvé lavice.

Čermák šel na kůr a dědek Roubal se přištrachal za ním; vida, že pomocník za varhanami klidně čeká, až ministrant zazvoní, přišoural se k němu.

„Takový mám starosti s tím naším hochem,“ pravil a poškraboval se ve vlasech. „Jen se nestarejte, hoch bude hodný,“ konejšil ho Čermák.

„I mají toho pět kousků, ale tohohle mám nejradši. Ale abych to s tím kosem dopověděl –“

Pomocník, pohleděv přes varhany, viděl, že Albina právě vešla. S principálem se pozdravila jenom kývnutím hlavy, ale potom pohlédla nahoru.

„Tak ten Němec nedal a nedal pokoje a pořád, abych mu kosa prodal. Jednou po větrovským terhu si vedl domů kozu; stavil se u nás a dorážel na mne zle. Rady jsem si nevěděl. Konečně mu povídám: Tak teda dobře – za tu kozu!“

Vtom ministrant zazvonil a Čermák sáhl do kláves.

Píseň Bože, před tvou velebností, pěná několika dospělými i dětskými hrdly, rozlévala se chrámem. Po mši farář říkal modlení, aby bůh té chudé droboti dar osvícení Ducha svatého dáti ráčil.

Když opět celý průvod vycházel ze hřbitova zpátky do školy, pomocníkovi neušlo, že Albina stojí na rohu a hledí za nimi…

Otcové a matky šli s dětmi do třídy; když vešel farář, oblečen do své blýsknavé kleriky, a rychtář za ním, děti jednohlasně pozdravovaly: „Po-chvá-len Pán Je-žíš Kristus, po-ní-že-ně ví-tá-me!“ Poslední slabiku jako když usekne.

Nováčkové mlčeli a hleděli z jednoho na druhého.

Pan farář na životě Ježíšově vykládal, jak děti mají ve škole i doma poslouchati, jak mají milovat učení, které se jim zde bude přednášeti.

Potom preceptor četl školní pravidla a pan kantor paragraf za paragrafem lépe vysvětloval. Ke konci také rychtář přísně nakázal, aby děti nedivousily, jak to obyčejně bývá, sic že by také on zakročil.

„Odpoledne po půl jedné zase přijdete a v jednu hodinu se začneme učit; uvidíte-li kamarády a kamarádky, řekněte jim, aby doma nezůstávali, cestu už mají vytlapanou,“ oznamoval pan učitel.

Pomocník vyprovodil děti až přes dvorek. Rodiče vzali každý své a ubírali se domů. „Tak jsi seděl, kluku skerčená, no vidíš!“ chechtal se Roubal a hocha tiskl k sobě. Obrátiv se k pomocníkovi, chytil jej za rukáv kabátu a honem švitořil:

„Abych to s tím kosem dopovídal! Povídal jsem teda tomu Němci: ‚Tak dobře, za tu kozu!‘ Němec se vám ušklíbl a hned byl při tom; dal mi kozu, vzal si kosa. Nerad jsem se s tím zvířetem loučil, je to ptáče jako z ráje a hvízdá jako pacholek; ale koza je koza. Odnes si milý zvíře a dobře! Ale za nějaký tři neděle kosa přines a chtěl kozu zpátky; pták je prej němej, žena dělá zle a po vesnici se smějou. Kdybych byl kosa neměl rád, byl bych Němci ukázal dveře, ale tak jsem mu kozu vyvedl a kosa jsem dal na staré místo. Človíčku, jaktěživ byste nevěřil, co to zvíře dělalo; spustilo vám písmičku jednu za druhou a Němec stál jako Lotova žena, až mu selzy tekly. Honem začal, že si kosa zas vezme, ale já ho už nedal a mám ho dosavad. ‚Ty si nech svou kozu, já si nechám kosa!‘

povídal jsem Němci. Tak se tu mějte dobře a dej pánbůh zdraví!“ a chechtaje se jako stará hrdlička, s Frantíkem klusal z kopečka.

Pomocník, vraceje se zvenčí, zastavil se v čeledníku; farář tam seděl u truhlářského stolu a hovořil s kantorovými.

66

„No tak, jak se vede, Slovane?“ přivítal pomocníka.

„Děkuju, velebný pane,“ s úsměvem odpověděl Čermák.

„Jen zvykej, Františku, zvykej, já jsem taky zvykl a byl jsem dál z kraje. Člověk musí taky něco udělat z lásky – co by si tu ti chudáci počali! Jakpak, starý už ukázal lejstra?“ ptal se a stranou mrkl po principálovi.

„Jakpak by neukázal, sebral toho balík a juž se hnal na mládence,“ pobíhajíc u kamen, smála se paní učitelová.

Druzí se k smíchu přidali, kantor také.

„Ale taky jsem si přinesl – Rozmanitosti z roku osmnáctého, ještě jsem je v ruce neměl, až ted,“ liboval si.

„Až přijdu domů, seberu všecky staré knihy po dědečkovi, bude tam ještě všelicos – já se o ně tuze nestaral, nebylo kdy a –“

„A zdálo se ti to jen tak jako pro žebráčky a jako zbytečná věc, vid,“ dobrácky kýval farář.

„Vždyť je to pro žebráky – není?“ přešed jizbou, broukl kantor. Pomocník naň pohleděl udiven, ale farář se ani nehnul.

Principál se zastavil u mladíka, chvilku na něj zamyšlen zíral, potom pravil prudce: „A nejsme my žebráci? Co je pán, je Němec, a není-li, aspoň se dělá. No dobře, dělejte si pány, ale ne za cizí hlomouzy. Pořád jedí zplna a jenom šveholí: ‚Až se najíme, půjčíme vám lžíci!‘ Jděte, kam chcete, do jakých chcete kancelářů, a uvidíte, co jsme. Má-li panský písař napsat něco po česku, je z toho obluda mořská. I je to cuckota všecko! Jako bych byl proto, že jsem měl českého tatíka a mámu, něco horšího, špatnějšího! Jako by i ten negr afrikánský nebyl tak dobře člověk jako Němec! Čechové dvě stě let chodí pouští a zaslíbené země nenalézají. Lítost mám nad zástupem a je mi, jako bych měl křičet na poplach!“ a pan učitel opravdu křičel, až se udýchal.

„Je to pravda, je to pravda,“ povzdychl farář, „ale žádnou lítost, žádný smutek nad zástupem, už jde k sobě, začíná dýchat! Mdloba je to, mdloba, protože nám olověný čas leží na prsou!“

„I kata, kata, kdyby nebyl měkkota, nedýchal by, ale křičel. Čech je trpělivý nadmíru, pracovitý snad až příliš, proto se o něm nemluví. Jen si to rozvažme; jděme odtud dolů po zemi, jděme od vesnice k vesnici a poslouchejme, jaký je to národ! Jsou to snad Němci? I kata, Čech, Čech a samý Čech – tisíce, milióny Čechů, ale jenom dýchají, nemluví, nekřičí, nezpívají, až by se to rozlehlo, nikdo se o ně nestará. Já bych taky neplatil muzikantovi, který by při muzice ostatních do inštrumentu jen šeptal!“

Farář a pomocník se tomu konci usmáli, paní, stojíc u plotny, spínala ruce nad tatíkem.

,,Mlčte, mlčte, hochu, už taky houkat začíná, jenom ne tak zhurta. Když je lípa mladoučká, že ji zlámat můžeš, nadarmo bys na ni křičel: Ty strome jeden, dělej, ať jsi ve výši, ať máš kmen jako dub, pospěš přece, pospěš!

Lipka poroste pěkně klidně a dá pánbůh, že vyroste a bude ještě silnější než ten dub, který zatím bude kotlavět.

Jen co ty děti dorostou!“ mírně vykládal farář, a sedě ohnut, hladil si širokou bradu.

„Tohle pan farář vždycky říká,“ opět trpce pravil kantor, „ale já tomu nevěřím! Náš sedlák bývá paličák, ale jenom jeden proti druhému, v ouřadě na zámku zřídka; ale u jeho dítěte, jakmile oblékne jiný nežli selský kabát, je teprve po paličatosti. Prosím vás, drahouškové, čípak jsou tihle páni ve všelijakých panských ouřadech i na školách – snad nemyslíte, že to jsou všecko synové z německé krve? Známe to – známe – měkkoty jsme! Sami neseme vinu, protože si myslíme, že kdo se otrokem narodil, musí otrokem zemřít! Ó Čechové, plakal bych nad vámi, nad vaším potomstvem! Jen ještě trochu se nedržet, jen ještě málo popustit, a bylo by jako o zkáze Jeruzaléma,“ a kantor všecek rozčilen, chvěje se, přecházel.

„Pravda – pravda – svatá pravda, rozumím vám, hochu! Byl jste zase z naší vesnice, přišel jste do většího města, potkával jste pány ouřadníky, pány vojanské a tak dále, a bylo vám ouzko! Tady si pěkně sedíme doma, čteme si svoje knihy a ledaco časem vidíme krásnější, růžovější! Nedivím se vám, ale jenom ne zoufat, jenom ne naříkat, pláčem ani Jericho nepadlo. Je nás hromada a hlavy nejsme hloupé, jen co všichni přijdeme k sobě!“ farář vřele odpovídal.

„Teď jsme rádi, když nám pán řekne české slovíčko, plesáme, když ten přirozený náš jazyk láme jako lotra na Kalvárii, jako bychom byli cikáni a ta naše řeč ničemná řeč! Je pravda, že jsme hlavy dovedné, bystré, naši inženýři až v Rusku i v Němcích stavějí první železnice, naši muzikanti a zpěváci těší všecky pronárody – ale, ale nikdo nás přece nezná jináč, nežli že máme pracovité ruce! Proč je Čech na světě? myslívám si nejednou. Aby dřel, pro nic jiného, sám si musím odpověděti. Půjde-li to tak dále, udusí nás, umačkají nás, a pravdou bude, co ten Němec napsal, že by nejlepší rezidencí univerzální říše německé byla Praha!“

67

Učitel rozechvěn, třesa se žalem, usedl. Zato počal přecházeti farář; modrý šátek držel v ruce a usmíval se.

„Nelekám se, nebojím se!“ volal nadšeně. „Víte, co praví libuňský náš poeta Marek? ‚Usiluj, dokud čas zbývá.

Přítomnost jest kolébka budoucnosti!‘ Pracujme, každý na svém místě pracujme, snad nás pánbůh neopustí. Já věřím – věřím a nepřestanu věřit, že pýchou bude zvolati: Čech jsem a Slovan!“ ta slova pravil horoucně, nadšeně, ale dodal s úsměvem: „Vždyť vy, starý příteli, věříte jako já, kdybyste nevěřil, nemluvil byste tak. Mám pravdu?“

Kantor se smutně usmál.

„Člověka ta starost a zármutek někdy přemůže,“ pravil již mírněji. Farář vyndal březovku, a podav druhým, šňupl si s citem.

„Musím domů, nic platno, aby mne nemuseli shánět,“ řekl rychle, a chytiv čepici, již uháněl.

„Pepičku a Albinku pěkně pozdravujeme!“ volala paní, jako by byla s farskými kdovíjak dávno nemluvila.

„Děkuju – děkuju, spánembohem!“

Oba kantoři šli za farářem, ale když vyšli na schůdka, milý duchovní uháněl už do vršku ke hřbitovu.

„To bylo včera kázání,“ pravil preceptor starému.

„O čem?“

„Prve jste o tom mluvil. Povídal pan farář, že jsou lidé, kteří svou matku vlastní zapírají jako Petr Krista, za její řeč se stydí, na svůj rod hledí s opovržením; a povídal, že Petr aspoň litoval, vyšel a hořce plakal, ale ti že si z vlastní krve ještě žerty tropívají, vysmívají se jí!“ vypravoval mladý.

„Cítíme to všickni,“ přisvědčoval kantor, „ale z kazatelny to sotva kde tak řeknou jako náš. Už měl proto pochůzky k vikáři, na zámek i ke konsistoři, protože řekl ještě jiné a jiné pravdy; ale vždycky se vrátil vesele.“

„Ještě na slovíčko, pane preceptore!“ volala paní a pomocník se vrátil do kuchyně.

„Tuhle vám Hejnová přinesla kousek masa z komína, Tobis dvě jitrničky a dvě jelita, představený pár vajec a bochníček; hlásil hned, že je v něm zapečen dvacetník!“ a paní všecky ty potraviny předkládala.

„A to by bylo pěkné, abych odtud odnášel, vždyť mám, čeho potřebuju,“ bránil se.

„Jen berte, berte, my jsme taky dostali,“ volal principál, „a tuhle ještě něco, podívejte, ta ubohá Marynková přinesla tabák, je to trvám cizí zboží, ale nemyslete, že to od ní vezmu zadarmo! Tady vidíte matku, je žebrácká, ale pro děti dělá, co může. Připravím vám dlouhanskou pejpu a někdy spustíme v duetu!“

„Pan preceptor snad ani neumí,“ s úsměvem připomněla paní.

„Musí se učit – pořádek je pořádek!“

Pomocník, vrátiv se do pokojíčka, dal se do Květů. Umiňoval si, že bude horlivě a mnoho číst, aby přece také věděl, co se po Čechách děje, a aby těm dvěma vlastencům rozuměl. –

Před polednem byli v čeledníku staří Žalákovi vyjednávat pohřeb a bědovali hrozně. „Tak jsme to naše dítě chovali jako oko v hlavě a teď nám tak odešel!“

„Co nocí jsme pro něj nespali, dřeli se, že ruce div nezkameněly, aby měl jednou lepší živobytí, a tu přišla taková konteska hladová, cizí, a všecinko je její. Já ho tolik prosila: ‚Lojzíčku náš, nedělej to, neber si jí,‘ ale nedal jináč!

Teďse tam přihernula celá armáda: táta, máma a kolik dětí, a my se už teď máme dívať, jak dělají pány za naše hlomouzy!“

„Tak všecko jí dal, všecko?“ ptala se paní.

„Všecko, všecinko, ještě že pan farář tolik na něm dokázal, že nám upsal větší vejměnek. To je neštěstí, lidé, to je neštěstí. Táta je krejčík, máma hokyně a tuhle dceru dostanou do mlejna, že mu není široko daleko rovna, a všecko je její! Když já si pomyslím, co nocí jsem nespala, co jsem se od huby nauterhávala a teď že to spolkne tahle polednice! Kdo by nezaplakal a rukama nezalomil! A to naše dítě, jako bych ho byla na těchto rukách nenosila, zapomene na nás a je její a její!“

Jak stařena bědovala, Žalák stál sehnut, vzlykal a přikyvoval jí.

„A co dělá mladá – pláče?“

68

„I taky plakala, bodejť by ani nezaplakala, už kvůli lidem musí, a chodí pořád jako královna Sába, se žádným nemluví, ať si každej dělá, co chce. Nebejť nás, lidé by půl mlejna odnesli. Tak prosíme za pěknéjfunus, celou kapelu, zpěváky, rekvie zpívané, no, všecko pěkně!“

„A řeknou si hodně,“ spustil starý a všecek oživěl, „ať to všecko nespolkne sama, ať mají taky jiný po hochoj památku. Pan farář pozve taky větrovskýho pana pátera a bude taky andělská mše svatá.“

„Máme s tím, bože, starosti a všecko je na nás, ta chodí jenom mně nic, tobě nic a my abysme se starali! Kdyby bylo zůstalo dítě, nic bych neřekla, ale tohle nám Lojzíček neměl dělať, takovej zármutek nám připravil!“

Sotva bylo po poledni, v třídě nastal život jako na podzim na jetelišti; děti dováděly na lavicích i pod nimi jako myšky.

Když docházela hodina, kantoři se objevili ve dveřích. Jediný pohled rozdováděných dětí do otevřených dveří stačil, a hned byly na místech, jen se nad lavicemi mihlo.

Jediný baculatý Tobisů Józa pospíchal neobratně, kobrtnul a převalil se v uličce. Povstav, všecek zčervenalý, rty maje staženy, vyjevenýma očima se zahleděl na pány kantory. „Já šem še šmek!“ zabečel a krabil, že naň byl směšný pohled.

„Sedni si a podruhé ze svého nechoď, ať nohu nezlomíš,“ napomenul ho pomocník.

„Přes lavice se nechodí,“ pohrozil pan učitel, „někteří zapomněli, co jsme jim ráno řekli, dupali na síni a tloukli dveřmi!“

„To Váša Plochážků,“ slzy maje ještě na lících, žaloval Tobis, „von tu láno nebyl.“

„A když jsme ráno šli ze školy, tuhle Józa mě hrudoval,“ zpívavě si stěžovala Hejnova Tonička.

Při těch žalobách byli starší školáci skloněni až na škamna a šeptali zlostně: „Melčíš – melčíš –,“ takže bylo slyšeti jenom to š.

Pan kantor se postavil před lavice, pokynul a všickni povstali; bylo jich o pět více než ráno.

Když se pomodlili otčenáš a zdrávas, kantor pro druhoklasáky napsal předpis: „Dokud jsou živi rodičové tvoji, cti je a za mrtvé se modli!“ Větší psali, s menšími pomocník říkal na slabikáři a na tištěné tabuli, nejmenší měli jen poslouchat.

Principál chvíli mládence pozoroval, potom usedl ke stolu a ze zásuvky vyndal sešit z hrubého papíru, na jehož první stránce stálo:

ŠKOLNÍ DENÍK,

počínajíc dnem 28. února L. P. 1842,

v nemžto se obsahuje,

v jakém pořádku každodenně

se vyučování dítkám jak z I. tak z II. třídy

ve škole pozdětínské přednáší.

Obrátiv titulní list, očísloval stránku a brkem počal psáti:

V pondělí ráno 28. února

Počasí bylo nepohodlné, dost sněhu a mrzlo; přes pole jsou cesty neschodné, pročež málo dítek ponavštívilo školu. V zimě byla bída, proto mnoho dětí musí příst, aby aspoň v neděli viděly chléb, kterého celý týden nevidí.

Po službách božích velebný pán, obecní rychtář a rodičové dítek navštívili školu. Velebný pán měl k dítkám přednášku o poslušenství, pilnosti a užitku nabytého umění. – Pak pan preceptor četl a kantor vysvětloval školní

69

pravidla. Po dokončení svrchu podotknutého učinila se závěrka nábožnou modlitbou. –

Zničehonic dal se Procházků Václav do bolestného pláče. Byl hošek drobničký, hlavička mu sotva vylézala nad škamna; tváře měl buclaté, maličké oči zapadlé v mase a bledé vlasy na čele.

„Copak se Václavovi stalo?“ ptal se pomocník.

„Já chci domůůů!“ zoufale vykřikl Procházka.

„Ale, ale, co by ti to, Václave, napadlo? Dlouho-li pak je tomu, co maminka odešla? Podívej, tohle ti dám, abys byl ve škole rád!“ a pan učitel podával školákovi čistý, bílý dvacetník, jejž od maminky pro hocha dostal.

Váša si došel pro dvacetník, obrátil ho na dlani, chladně jej strčil do kapsy přešitých manšestrovek a bečel zas.

„Počkej, něco ti ukážu,“ opět pravil kantor; otevřev zásuvku, vyndal knihu, na jejíchž deskách se pestřila zvířata, čáp mezi nimi největší.

„Vidíš, budeš-li hodný, z téhle knihy si budeme ukazovat –– hleď, jaký má tenhle chlapík zobák!“

„Mmm, to naše plaše mělo eště větší zobák!“ křikl Józa Tobis a pohrdlivě ohrnul velký ret.

Celá třída se dala do smíchu a Hejnovo děvče zavýsklo: „I jé, on myslí, že prase má zobák – ono má čumák, ty hloupej!“.

„To je čáp!“ nahýbaje se přes lavici, na mladšího bratra volal starší Roubal.

Frantík se stranou usmál a zamrkal, že rozumí.

Váša stál chvilku, zamračen, ale potom se šoural na místo.

„Já napálím špačka, až přeletí jabloň,“ šeptal mu rychtářů Cyril.

„Mmm – to já přes věž –!“ zaskuhral Váša.

Po práci slabikantů velcí počítali, potom se ještě s menšími čtlo a ke konci pan kantor prohlížel písmo.

Ve tři hodiny se s dětmi pomodlili, a když je preceptor vyváděl, principál dopisoval do deníku: Odpoledne

První hodinu větší psali, mezitím těch několik slabikantů jednotně odříkávalo, napotom s většími se předsevzaly počátky poetův, a to hned od vyslovování cifer anebo čtenek až k prvnímu pravidlu, totiž adicí nebo dohromady počítání. Pak následovalo čtení z prvního dílu. Po dokončení toho velcí ukazovali krasopisy a chyby se opravovaly.

Po dokončeném vyučování následovala modlitba.

Pomocník vyprovodil děti přes dvůr a díval se za nimi. Šly v pořádku a stále se ohlížely. Václav Procházka, maje ruce v kapsách, mrazovku až na uších, krčil se, ale schválně se brouzdal největším sněhem. Rychtářův, jsa o kousek napřed, hvízdl na Vášu, rukou učinil pohyb, jako by napálil špačka, a ukázal k vršku veliké jabloně.

Procházka také naprázdno napálil, ale ukázal až nahoru k věži. A zase klidně tlapali dále.

Roubalové z vršku běželi, až se sníh rozstřikoval, Hejnová kráčela jako moudrá ženská, Józa Tobis se na vrchu za školou zastavil, a písmenu drže pod paží, zahleděl se do údolí, jímž se rozlévalo světlo slunečné. Nad lesem se ukázalo několik vran, jež zakrákavše rychle se vznášely do borů na západě.

Vrána letí,

nemá détí,

my je máme,

neprodáme!

zavýskal Váša a písmenou zamával…

70

Za chvíli potom preceptor, sedě nad knihami, dostal návštěvu.

Starší Roubal přišel všecek uřícen; vraziv do dveří, trhaně vyřizoval:

„Pane preceptore, dědeček vás pozdravuje a posílá vám toho kosa, abyste Frantu měl rád!“ a velikou dřevěnou klec jako posadu postavil na podlahu.

Pomocník překvapen zadíval se na kosa.

„Ale dědeček ho má tolik rád, jakpak bez něho bude?“

„Povídal, že vás má rád a že ví, že na kosa budete pamatovat; tuhle zatím posílá trochu červů. Máte si ho dát k oknu, aby měl světlo!“

„Řekni dědečkovi, že ho také pozdravuju a aby se tu někdy stavil na kosa se podívat; a kdyby se mu mělo zastesknout, že mu ho hned pošlu!“

Hoch přisvědčil, a políbiv mládenci ruku, utíkal.

„Pane učiteli – paní učitelová!“ přes síň volal preceptor.

Přiběhli jako na koni.

„Podívejte se, co mi starý Roubal poslal –“

„Vidíte, bratříčku, vidíte, co já říkám. Chudáci jsou, ale srdce mají lepší než ti –,“ a všichni tři jako děti obsedli nenadálý dar.

71

VIII.

Z úterka na středu celou noc tálo a k ránu začal drobničký, ale hustý déšť. Mlhovité mraky se vznášely nad samou vesnicí, dolík byl jich pln – jen se válely a koulely – lesy v nich byly zabaleny. Ze střech crčelo, z větví stromů padaly chumáče rozmočeného sněhu a veliké, nasázené krůpěje; po zemi, zvláště po cestách, byl vlhký, cachtavý a špinavý sníh. Z husté, šedé výše bez přestání srčely hojné štiplavé kapičky …

V tomto nečase, kdy země i vzduch byly samá mrazivá voda, nesli mladého Žaláka k poslednímu odpočinku.

Dolíkem, jehož středem šuměl potok, za kterým zachumlané lesy z hlubin svých vydechovaly nové proudy choulivých mlhovin, pleskajícím sněhem a stříkavými kalužinami šel nespořádaný průvod. Od prvého kloučka, jenž v krvavě červených, umrazených rukou, z nichž ledové stružky tekly do rukávů, nesl starý křížek, až do poslední žebračky všichni pohřebníci šli schlíplí, zbědovaní.

Tři hoši a dvě holčiny, kteří klusali za křížkem, byli ohnuti, čepice a šátky měli hluboko do čela, ruce v kapsách a přes tu chvíli si rukávy nebo plenami utírali obličeje.

Za dětmi se klátilo deset hudebníků ve dvou řadách; šli jako zmučeni, nohy jim v kolenou klesaly a tvářili se všichni, jako by byli do rána hráli. Adam Hejnů, jenž jindy troubíval, že to jen zpívalo, a přitom si vykračoval jako jenerál, šel skrčen a mohutný knír vlhký, rozházený visel mu přes rty až na bradu.

Když spustili pochod, šlo to rychlým tempem jako o svatbě, ale tóny byly mdlé, prázdné jako ta mlha. Když basař Pažout foukal do svého bombardónu, zdálo se, že ho každou chvilku chce pustit k zemi, oči přivíral jako ospalá slepice a do inštrumentu foukal, aby foukal; klarinetista Švejc svíral rty, jak by měl na jazyku ocet, a celý obličej jeho byl samá trpká vráska.

Za hudebníky šli tři malí zpěváci a oba páni kantoři, za těmi dva duchovní, domácí farář Prokop Stehlík v černém pluviálu, větrovský pan páter Chvála v rochetě. Farář se klonil ze strany na stranu a málem že pluviálu neploužil.

Kaplan Chvála byl statný, velký muž, již snad čtyřicetiletý, kulatých tváří, velkých jasných očí, tmavých vlasů malinko prošedivělých. Kvadrátek maje poněkud do týla, svíčku drže v ruce, šel zpříma jako za nejkrásnějšího počasí; vedle faráře kráčel jako kavalír vedle horského, udřeného sedláčka.

Šest sousedů neslo rakev, jež byla uložena pod příkrovem, a vzadu šel ostatní dosti veliký, ale rozvleklý dav, z něhož vylétal suchý, chraptivý hlas kalkanta Luštince; říkal otčenáš a pohřebníci suše, jednotvárně odpovídali.

Na začátku vsi hudebníci spustili žalm, zpěváci odzpívali jednu slohu a smuteční pochod břeskně zazvučel mezi chalupami.

Obyvatelé vybíhali na záhrobně, bud jen pro podívanou, nebo se přidávali k průvodu.

Když hudebníci a zpěváci vyšli na kůr, Albinka tam již stála u zábradlí.

Principál jí pohladil bradičku a poklepal na rameni, pomocník pozdravil úklonou a srdečným pohledem. Albina se usmála a ten pohled nezůstala dlužna. Pan kantor honem ze staré almary vyndal strunové inštrumenty, z kouta vytáhl basu a rozdal partesy k rekviím; mládenec ladil housle, a stoje téměř vedle samé Albiny, mžoural jí na pravou růžovou tvář, na ouška, ovitá zlatem vlasů, na týl s vlásky kovového lesku.

Hleděla dolů do kostela, ale kam zírají pomocníkovy oči, věděla také. Při rekviích mládenec hrál na varhany a hudebníci si povídali, že ten mladík mastí jenerálbas jako starý. Principál řezal basu a časem velikým smyčcem dával takt; při houslích byl Hejnů, Pejšoch, Skřivan; Švejc s Tolarem u klarinetů, Číška s Pažoutem troubili; bas i tenor odzpívával principál u basy.

Adam Hejnů, krátký, široký čtyřicátník, mezi hudbou stál rozkročen, soukal si široký knír a z pomocníka očí nespustil.

Po mši sedl za varhany principál a pomocník se postavil vedle Albiny, aby při Libera zazpíval tenorové sólo.

„To jste zmokli, viďte, pane učiteli,“ naklonivši se k němu, šeptala dívka.

„Zmokli – ani chvilku nepřestalo,“ odpověděl usmívaje se, a plaše na ni pohlédnuv, hned se zase díval dolů do chrámu.

„Vzpomínali jsme na vás, že promoknete!“ řekla ještě.

Preceptor by byl rád odpověděl, ale ne a ne vzpomenout, co by se tak pěkně hodilo. Večer si doma nasoukal hovorů na kolik hodin, ale – když měl opravdu odpovídati, nikdy nevěděl, co by promluvil, aby to bylo pěkné.

72

Albina si otevřela modlitby, ale kdo ví, přečtla-li tři řádky, a opět pravila polohlasně: „To je smutný pohřeb –

chuďas Žalák!“

Pomocník přikývl.

„Já jsem nevěděl, že tu budete,“ náhle promluvil a v té chvíli byl tuze rád, že na něco připadl.

„Proto vy jste se tak zamračil, když jste mě viděl,“ odvětila s výčitkou, ale oči jí hleděly jasně.

„Nezamračil – ani trošku ne,“ červenaje se odpověděl.

„Když jsem v Pozdětíně, ráda panu učiteli tím svým skřeholením pomůžu –“ Adam Hejnůstál přitom za nimi, a pozoruje je, svíral čelo a tahal knír.

Pažout mu zaťukal do lopatky, a když se Adam obrátil, šeptal mu: „Mně se zdá, že jim láska začíná barvit tváře.“

Adam ještě více skrčil čelo, zatahal si podsebití, a hledě k zemi, bručel:

„Vyšla by nalicho!“

Když mládenec po chvíli při průvodu varhan zpíval, Adam stál jako zaryt; ke konci se obrátil k Pažoutovi a zabručel: „Kaberňák!“

Klarinety tesklivě plakaly, žalm Smiluj se nade mnou, bože se rozléval hřbitovem a průvod vycházel z chrámu. Z

pytlovité obloh v crčelo jako prve. Hrobník Zítů stál rozkročen na vyházených žlutých hrudách nad hrobem a komandoval, jak se s márami mají zatočiti. V jedné kapse režného burnusu měl čepici, z druhé mu hleděla kořenka. Bílé vlasy měl slepeny a po snědých tvářích mu tekly stružky.

Farář se povzneseným hlasem počal nejprve latinsky, potom česky modliti. Bylo hluboké ticho, jenom déšť jemně svištěl.

Pomocník poslouchal hluboká, dojímající slova modlitby a přitom se zahleděl na pozůstalé.

Tatík Žalák a matka Žalačka stáli shrbeni, utrápeni – ostatní hleděli zachmuřeni k otevřenému hrobu. Mladou poznal hned podle městského kroje, ale do tváře jí dosud neviděl. Na hlavě měla čepec, jenž jí sahal hluboko do čela, a konce měla hozeny na ramena.

Vtom řekli duchovní: „Kyrie eleison!“ a zpěváci odpovídali.

Žalačka povznesla hlavu, pohlédla k zpěvákům a chvilku upjatě patřila na pomocníka; ten, setkav se maně s jejím pohledem, překvapen, udiveně se na ni zadíval. Potom plaše pohleděl dál za ni ––

Byla žena opravdu hezká, ne právě vysoká, ale bujných tvarů, líce měla brunátná, oči i v tom hoři divoké, černé.

Síla a zdraví dýchaly z celé její postavy.

Principálovi prve ten mládencův pohled neušel; sotva kněží počali říkati otčenáš, zašeptal pomocníkovi: „Vy ji znáte, viďte, a ona vás taky?“

„Z Jičína,“ přikývl a zašeptal pomocník, „ti dva za ní jsou její rodiče, zůstával jsem blízko nich.“

„Náš synáčku drahej, jedinej, co jsi nám to, co jsi nám to udělal! Matičko bolestná, Kriste Ježíši, co jsi to na nás dopustil!“ volala stará Žalačka, a ruce majíc křečovitě sepjaty, klesla na hlavu rakve a štkala bolestně.

Odpočinutí lehké dejž mu, ó Pane –

A světlo véčné ať mu svítí–

Ať odpočívá v svatém pokoji –

Amen!

říkali kněží a zpěváci. Hudebníci spustili žalm a sousedé se chopili provazů.

„Já tě nepřečkám, Lojzíčku náš jedinej –,“ pronikavě volala matka a tatík jen bolestně houkal.

Mladá stála skloněna, a šátek svírajíc v rukou, křečovitě sepjatých, také hlasitě zaplakala.

Kdo byl na hřbitově, hleděl jenom na ni. Ženské plačíce šeptaly si: „Mladá taky tuze pláče,“ a mužům při pohledu

73

na hezkou ženu, jejíž líce se křečovitě chvělo a z očí proudily veliké slzy, také se oči zalévaly.

„Zaplať vám všem Kristus Ježíš, kdo jste to naše nešťastný dítě k hrobu doprovodili,“ volala stařena a těžké, zmrzlé hrudy bouchaly do rakve.

Bouchaly – duněly – sypaly se tiše; potom jen hrobníkova lopata nabírajíc jich srčela v hlíně.

Z kostela zazvučely varhany – větrovský pan páter šel k oltáři. Měl již ornát bělozlatý a také z oltáře byl všecek smutek odstraněn. Místo vážných zvuků, které ještě prve zněly chrámem, zahlaholila veselá mše od Kramera.

Pan kantor, mydle basu, že to jen břinčelo, zpaměti odzpívával i všecka tenorová a basová sóla.

Po mši šli oba kantoři s Albinkou do fary.

„Věříte-li, Albinko, že pan učitel mladou Žalačku zná,“ cestou vypravoval principál. „Zná?“ tázala se překvapena.

„Z Jičína,“ odpovídal Čermák, „zůstávali přes dva domy; starý je krejčí, matka hokynařila, měla vozík, dva psy a jezdila do vsi pro mléko. Kolikrát, když jsem naše vyprovázel k Lánům, jsme je potkali, uháněla vždycky jako vítr.

Tahle Žalačka bývala rozcuchaná, nekáraná jako kluk, lítala divoce, honila se, zpívala a nerada dala pokoj; říkali jsme jí Emka Balonová, a jak se řeklo Emka Balonová, už každý viděl takového skotáckého, umouněného ďáblíka.

Tenkrát jí bylo asi čtrnáct let; potom ji dali do světa a již jsem jí neviděl, až dnes u hrobu. Ale ona to je – staré jsem taky poznal, třebaže zestarali.“

„Však ona vás také poznala. Ani nevíte, kde najdete známé,“ smál se kantor.

„I to nejsou známí – jakživ jsem s nimi nemluvil.“

Ale vtom se zasmál – vzpomínka projela mu hlavou.

Jednou v podvečer stál u dveří domu, v kterém na dolním konci Malého náměstí bydlel, a díval se na uliční život.

Najednou shora, od Velkého náměstí letí ten divoch Balonů; tmavé vlasy jí šlehaly do červených tváří, na nohou měla jen domácí střevíce, sukně přiléhala k tělu a pod červenou kartónovou jupkou se chvěla mladá ňadra.

Běžela prozpěvujíc; když doletěla k němu, rázem se zastavila, růžičku, kterou držela v pravici, přidržela mu k nosu, zachechtala se a již zas byla tatam. Jindy zas letěla vedle něho po ulici a mžikem jej štípla do brady, div nezavýskl. Zkrátka – uličnice! pomocník uzavřel krátkou vzpomínku.

Kantoři se stavili hned v pokoji, Albina odchvátala do kuchyně. Oči měla ve studynkách. Položivši knížky na postel, mlčky se odstrojovála.

„Co že mlčíš a nic mi nevypravuješ?“ divila se panna Pepička.

„Když tam pořád a pořád prší –,“ prudce, mrzutým hlasem odvětila.

„Co Žalačka – plakala?“

„I taky plakala,“ přisvědčila a zahleděla se oknem.

„No, nestůj, nestůj a pojď pomoct, máme tu velebného pána!“ kárala ji Pepička.

„Ale poslouchejte, tetičko, jestli byste věřila, že pan pomocník Žalačku zná z Jičína,“ náhle se obrátivši, vesele se rozpovídala Albina, a když se Pepička pozorně na ni zahleděla, pokračovala: „Zná ji, zná, říkali jí Emka Balonová a byl to prej takový rozcuchaný, nekáraný divous!“

„Balonová se jmenovala, to je pravda, ale říkali, že přišla z Prahy,“ divila se Pepička.

„Snad se přestěhovali nebo tam jen sloužila; poznal i staré a Žalačka ho také u hrobu poznala, sám pan učitel si všiml.“

„Vida, jak někoho štěstí hledá – z Jičína jde do Prahy, a tady pod samými horami ji potom čeká takovej mlejn. No, pánbůh jí požehnej!“ a Pepička lžicí nabírala mastnoty na pekáči a polévala pečeni.

Když kantoři vešli ke kněžím do pokoje, farář, chytiv pomocníka za paži, vedl jej k panu páterovi.

„Tady je ten Slovan! Že nezpíval krásně? Tuhle tohle se mu musí nechat, zpěvák je! No dobře, dobře, mládenci, vítám vás oba!“ a potřásal jim rukama.

„Pozdrav vás pánbůh!“ tiskna oběma dlaně, vítal je páter Chvála. „Přeju vám, mládenče, aby se vám na horách líbilo,“ a měkké vlasy si pohladil z čela přímo k temeni.

„Děkuju, velebný pane, už se mi začíná líbit!“

74

„Přáli bychom si, aby se vám tu líbilo jako nám – my dva jsme horáci plnokrevní a tuhle pan farář je už také jako odtud! Takovým horákům jsou hory půl života! U nás ve Větrově jsme i hřbitov zařídili, aby nebožtíci viděli na svá hora, aby se jim nestýskalo; každý z nich to má pěkně před sebou od babího kouta k Plechu, Kokrháči, k Šišákům a ke Kozím hřbetům,“ volně, srdečně vypravoval Chvála.

„V létě se jim pěkně modrají, v zimě jiskří!“ podávaje šňupec, vesele dodal farář.

„Jak se velebný pán ráčí?“ ptal se principál.

„Děkuju pěkně, jako na Větrově; že je dost práce a trochu toho říkání na lejstrech z Prahy, ještě to tak utíká.

Přinesl jsem Květičky, leden a únor, ale ne abyste mysleli, že když máte Květy, do Větrova na faru už nemusíte!

Přijdte hezky brzy všichni tři.“

„A co dělá pan děkan?“ opět se ptal principál.

„Děkuju za optanou; sedí skrčen u stolu a pořád čte tu svoji historii, teď už dva roky má v prádle Napoleona a jeho jenerály. Všecky bitvy študýruje, jako by už zítra chtěl na nepřítele; v poledne mně o tom vypravuje a konec je vždycky: ‚Velebný pane bratře – chlapík, chlapík byl ten Korsikán!‘ a očička mu přitom jenjen jiskří. Je ho, chuďasa, už maličká hromádka a sotva pokoj přejde.“

„Osmaosmdesát let, Františku, je panu děkanu Nedobovi. Tělo už chatrné, ale duch pořád samá jiskra,“ dodával farář, veliké oči upíraje na mladíka.

„A v Praze, přátelé, se hezky hýbáme, třetí bál dne 30. ledna dopadl skvěle, sám arcibiskup Schrenk poslal stovku stříbra –“

„Kdo – kdože, bratře v Kristu?“ skočil mu do řeči farář.

„Arcibiskup – stovku stříbra, a vzkázal, že lituje, že pro chorobu nemůže taky přijít!“ Farář počal rychle přebíhati.

„Windischgrätz sám poručil, aby se důstojníci hodně zúčastnili –“

„Windischgrätz – důstojníci –,“ a farář, na chvilku se zastaviv, spustil zase svůj pochod.

„Purkrabí hrabě Chotek byl jeden z prvních a povídal: ‚Věděl jsem, že budete mít veliký nával, a proto přicházím dřív, abych dostal místo.’ “

Pan učitel seděl, loket maje opřen o dlaň, a farář, stoje již před panem páterem, hrabal se ve vlasech a všecek se chvěl.

„Bylo tam panstva a vlastenců, že sál sotva stačil, a všecko velmi krásné: parkety samý lesk, lóže, sloupy plny záře, hudba pluku hraběte Latoura znamenitá, kompozice od Gutmannsthala, Svobody, Procházky a Ulvera všecko rozohnily. A jaká jména mají: Slovanka – Žižkův sen – Břetislav –“

„A purkrabí že byl při tom?“ jako by nevěřil, volal farář.

„Byl a jak se prý veselil! Panstvu prý pořád říkal: ‚To je těch Čechů, co?’ “

„Deo gratias! Deo gratias!“ vzdychal farář a oči mu zvlhly.

„Ty kompozice musíme sehnat, bratříčku,“ pomocníkovi pravil učitel, „loňského Dalibora a Horymíra jsme taky dostali!“

Větrovský s úsměvem zíral na faráře, jenž s rukama sepjatýma stál u okna a hleděl v dál.

„No dobře, no dobře, vlastenci, jen dál, však nám bůh požehná! Neříkal jsem to, vy Tomáši nevěřící?“ ke kantorovi se obrátil farář. „Tuhle to máte – arcibiskup, jenerálové, purkrabí –“

„Ale taky je pravda, co já říkávám: Usmějou se na nás a hned zapomeneme na všecko a jsme radostí bez sebe!“

„Tady se dozvíte ostatní,“ pokračoval pan páter, podávaje pomocníkovi číslo Květů, „přečtěte to nahlas.“

Obsedli mládence a ten četl:

„Pochvalná pověst, jakou dvě léta po sobě společenské bály získaly, na kterých se jazyku českému v pospolném hovoru prvního místa vykázalo, jakož i příznivé schvalování tohoto podniku ode všech nestranných, kteří se ze všelikého pokroku jazyka mateřského radují, ustanovilo podnikatele jeho, aby se i letos o podobný ples postarali, a jsouce té naděje, že u velké části obecenstva pražského srdečné sdílnosti naleznou, zvolili k tomu cíli prostranný sál Stögrův.“

75

„V Růžové ulici,“ zabručel farář.

„I nezklamali se. Přišel určený večer. Již o sedmi hodinách začaly se kočáry sjížděti a v dlouhé řadě stály skrze několik ulic až do desáté hodiny. Vešli jsme do nákladného stavení. Barevnými pokrývkami zastřené a cizozemskými květinami a zrcadly ozdobené schody vedly nás skrze několik menších pokojů (mezi nimižto zvláště jeden svou krásnou bílou a červenou drapérií se skvěl a za cukrárnu sloužil) okolo šatnice do sálu.“

„Jako kavalíři – jako kavalíři to vedou,“ hlasitě se zasmál farář. „U vchodu podávaly se tanečnicím skvostně vázané a pěkné tištěné, vkusnou vinětkou a titulem ozdobené knížečky, obsahující sbírku z oblíbených našich básníků a nazad přiložený taneční pořádek. Nyní jsme stáli v sále. Velikolepé to podívání!“ Farář přehodil nohu křížem, opřel si bradu a více se nahnul, aby mu ani slůvka neušlo. „Sál o třech galériích, z nichžto první a druhá pro hosty uchystány byly, skvěl se více než tisícem svíček, plamenajících na 23 lustrech, ježto na bílých a červených šňůrách visely; na čtyřech jiných, a sice nárožních, hořely argantické lampy. První galerie byla okrášlena čtyřmi křížem proti sobě upravenými lóžemi a čtyřmi na rohách jako v červených mušlích rozestavenými sochami řeckých bohů a bohyň. Vlevo ze sálu šlo se v tak nazvanou strojní komnatu pro dámy.

Hned u vchodu leskla se ohromná zrcadla a drahé, asi tři lokte vysoké svícny, okolo nichžto se jako v jakýsi z bílého alabastru vysekaný chrámeček vešlo, pod jehožto pěkným pokrovem uprostřed několika set libovonných rostlin, z jejichžto lůna čerstvý vodotrysk se prýštěl, na bílém podstavku význačné poprsí našeho nejmilostivějšího krále se vznášelo. Pod ním dřímal uměle zhotovený český lev.“

„Jako pohádka o diamantovém zámku,“ s úsměvem vmísil se učitel, když pomocník obracel.

„Ti to znají – tihle Pražáci!“ přikýval farář a tiše se smál.

„Pozadí tohoto chrámku tvořilo pěkné sloupení se čtyřmi sochami ženskými, ježto, v rukou věnce z červených a bílých růží držíce, poněkud se nahýbaly, jako by milovaného zeměpána ověnčiti chtěly. Podoby tyto zavdaly příčinu k rozličným důminkám. Nejlépe líbilo se nám vyřknutí spanilé vlastenky, která v nich Češku, Moravanku a Slezanku viděti se domýšlela, ačkoli všechny velikou podobu k řecké Hébé měly. Pod nimi byly v půlkole upraveny červené divany a mezi nimi prostředkem sloupení vešlo se do vlastní toalety, jako do svatyně ženských tajností, kdežto jsme, nemohouce do vnitřku vejíti, krom dvou velikánských zrcadel, pěkného divanu na úpravném stole veliké množství stříbrolesklých věcí zpozorovali, jež mohly nejbohatší toaletu krášliti. A mezi tím vším nyní tu nejvzácnější ozdobu – řady, skupení nejsličnějších tváří, nejpůvabnějších postav paní a slečen!

Vraťme se však do sálu! Ze třetí galérie zvučí hudba vedením p. kapelního mistra Procházky, jehož kompozice letos obzvláštní obliby nalézají. Právě hrají nejnovější jeho valčík Břetislav, složený z několika oblíbených písní českých. Jaké množství se to v sále vlní! V pěti řadách stojí tanečníci a pořadatelům slušno všecky díky vzdáti, že při všech svých starostech i v tanci na ten nejpěknější pořádek neúnavný zřetel obraceli, aby všemu požadování tancechtivých vyhověli. Velmi zdařile vypadla quadrilla, menuet a contre-danse.“

„My bysme tam, braši, nemohli, my bysme tam nemohli – považte, quadrilla, menuet, contre-danse –,“ zajíkaje se volal farář a třásl se smíchem.

„Hudba přestala a kolem zní šumný hlahol tří tisíců lidu – (farář se vzpřímil) zní to jazvk český, ten líbezný hlahol v ústech našich vlastenek – (farář zas počal přebíhati a radostně se hrabati ve vlasech). Ale i každému jinému poskytuje se zde hostinského práva. Jsoutě zde i hosté cizozemci: mluvili jsme s Bavory, Prusy, Nizozemci aj. – a na všech ústech, na všech tvářích jevilo se radostné překvapení, nelíčené veselí a rozčilení. Všechny formy stavu byly zmizely; veškerá společnost podobala se veliké rodině –“

Co z nás Slávů bude za sto roků,

cože bude z celé Evropy?

Slávský život navzdor potopy

rozšíří svých všude meze kroků.

A ta, kterou měli za otroků

jen řeč křivé Němců pochopy,

ozývati se má pod stropy