Farská Pepička byla jako v kole; starostmi nevěděla, kde jí hlava stojí, a pan farář jich ještě přidával…
Hrabě Vladimír o novém jaře právě s vlaštovkami přijel do Milov a paní hraběnka s dvěma roztomilými dítkami s ním. Hned po sv. Janě začal na Milovsku s vikářem jezditi po některých vizitacích a Pozdětín byl také na řadě.
Proto Pepička nevěděla, kde jí hlava stojí.
„Co já jenom tomu panstvu předložím?“ bědovala. „Všelijakým pánům jsem už strojila, ale panu hraběti ještě ne; a panu faráři udělať hanbu? – to se raději propadnout‘!“
„Ale, ale, ženo bázlivá, marná, nevěřící, hrabě je člověk jako jiný, a k tomu tenhle Vladimír! Nevíte, co páter Chvála vyřizoval? Jen žádnou velkou starost!“ odpovídal farář.
„Inu, inu, ale co jenom předložit‘?“
„Předložte, co rozumíte, ale na ambrózii mi nezapomeňte!“ Pepička se dala do srdečného smíchu.
Farář překvapen postavil se před ní, a přísně se na ni zahleděv, pravil: „Proč se smějete? Co je vám k smíchu?“
„Kdopak by se nesmál! Panu hraběti předložit‘ ambrózii! To jako bychom hostům o posvícení podali brambory na loupačku! I vždyť já vím, že to pan farář povídá jen tak do větru, – ale tím mým starostem neulehčí!“ a trpce se usmála.
„Do větru! Tuhle tohle do větru! Tak – ambrózie a brambory na loupačku! Máte-li pak rozum? Zkrátka a dobře, nebudu dlouho kázat a řeknu to zrovna: Dělejte vy si co dělejte, předložte co předložte, mluvit vám do toho nebudu, ale vepřová s hráškem bude u nás o vizitaci na stole, to je konec!“
„Ale, velebný pane, to přece není možná, v celém kraji by se smáli, že pozdětínský farář uctil pana hraběte vepřovou s hráškem!“
„Kdo by se smál – co by se smál! Takové jídlo! Všecka ostatní strčí do kapsy, nevyrovná se mu druhé. Už jsem povídal: konec – vepřová s hráškem na stůl přijde, a to se podíváte, jak bude chutnat!“
„To není možná, to není možná,“ smějíc se, ale pláč majíc na kahánku, volala Pepička, „přece mně velebný pán neudělá ostudu a hanbu schválně.“
„Vepřová s hráškem že je ostuda? Vepřová s hráškem že je hanba? Osobo hříšná, takové jídlo, že není druhého pod nebem! Inu, inu, možná že ho leckdo nechválí, ale záleží na kuchařce – a ta v Pozdětíně je! Pro mne a za mne si vystrojte, co se vám líbí, všecko pochválím, ale ambrózie bude taky a vzpomenete na mne, že dojde pochvaly největší!“ a po té řeči farář odešel.
Panna Pepička chodila jako utrápená. Co by si pan hrabě pomyslil, co by řekli ostatní? Takoví páni! Ušklibovali by se, že pozdětínský farář má hospodyni, která ani trochu neví, co se sluší a patří, která před hraběcí Milost předloží vepřovou s hráškem!
Bědovala před kostelníkem Dolejšem, ale ten se jen štířil, klepal bradou a svítil očkama; naříkala si ve škole, ale kantor jen rameny krčil, smál se a paní učitelová ji těšila, že to snad pana faráře přejde.
Pepička také tak doufala, ale když ještě několikrát o tom spustila, farář odpovídal krátce: „To je konec – už jsem povídal!“
Hospodyně potom už o tabuli nemluvila, ale myslila si: Přičiním se, aby to dobře dopadlo, a pan farář bude spokojen, třeba ta ambrózie nebyla.
Ale když se přestala zmiňovat, farář začínal sám: „To vám povídám, ať mi na ambrózii nezapomenete, co by bylo po všem, kdyby ta nepřišla na stůl.“
A když mu ještě jednou se vší rozhodností odpírala, pravil přísně: „Poslouchejte, osobo, snad přece také něčemu rozumím, abych si na své faře mohl poručit!“
Jiné rady už nevědouc, vypravila se k páteru Chválovi do Větrova. Plačíc pověděla, jaké má doma starosti a trápení s tou ambrózií a že přece není možno, aby vepřovou s hráškem předložila panu hraběti.
Pan páter, slyše o tom rozkazu faráře Stehlíka, velmi se rozesmál. Pepička byla jako na jehlách.
„Račte sám říct, není-li to hrozný pronásledek a je-li to možná!“ Chvála vysmáv se pravil: „Nic vy se, Pepičko, netrapte a pana faráře poslechněte; sám se na tu vepřovou s hráškem těším.“ Pepička strnula.
161
„Ale pan hrabě –,“ pronesla všecka omámena. „Bude spokojen, uhlídáte!“
„Celý kraj se mi, velebný pane, vysměje, pomluví mě a pozdětínská fara se dostane do lidských řečí!“
„Jen buďte bez starosti, povídám vám, a poslechněte pana faráře!“
„Inu, když se všecko proti mně staví, já se neubráním, ale stane-li se něco, na mne ať nikdo nežaluje!“ –
V těch starostech před vizitací pomáhala Pepičce paní učitelová a – Albina. Byla doma již od vánoc.
Všecky bolestné, stýskavé dopisy, které po svatém Václave z Prahy domů posílala, tatíka neobměkčovaly; nepovolil, až před svátky.
Právě na Štědrý den opět spatřila zachumelená hora a všecka zakublána se vybatolila ze saní matce do náruči…
Ale do Pozdětína nesměla.
Panna Pepička příkaz farářův, aby k Podzimkům nevstupovala, dosti věrně zachovávala; za Albinina pobytu v Praze se tam stavila všeho všudy dvakrát a to ještě na ni panímáma vyběhla a ujišťovala, že starý není doma.
Podzimková tenkrát tuze bědovala, jak se jí po dítěti stýská a co se nad těmi psaními napláče. Zato před vánočními svátky vyčíhavši si Pepičku i paní učitelovou, radostně oznamovala, že Albina konečně přijede.
Obě ženštiny potom vesele klusaly po hladkých, svítících stezkách sněhových k Pozdětínu. –
Pomocník byl od svatováclavské cesty spokojenější; míval sice ještě zlé chvilky, kdy mu nedůvěra zachvěla srdcem, ale Albinina psaníčka byla stále stejně vroucí, takže počal důvěřovati; zvláště když po jednom svém psaníčku, v kterém bylo plno nářků a výčitek, dostal odpověď, v níž také stálo: „Ve jménu všemocného boha, který mne stvořil, přísahám před ním a beru jej za svědka, že kromě Tebe nechci žádnému ruku svou podati, a kdybych zrušila tento slib daný, ať do roka dne přijde na mne trest, od boha seslaný; že tomu tak a nejinač, beru i za svědky jeho svaté a vyvolené.“
Odbyv si konkurs, nepřestal sedat u knih, opisoval noty a s panem kantorem, s Adamem i s mladým Pažoutem hrával kvarteta. Také s farářem sedával a rozbírali články Musejníka, Květů, Vlastimila i Palackého Dějiny.
S Albinkou se uviděli teprve ke konci měsíce ledna; ačkoliv tuze jej pudilo, aby v neděli běžel do větrovského kostela, kdež doufal milou dívku spatřiti, poslechl Pepičku, jež radila, aby starého Podzimka ničím nepřeplašil.
Zatím poctivě, spravedlivě zastávala poštu pozdětínská máslařka.
Tenkráte ke konci ledna Albina tetičku na hodný kus vyprovodila – a mládenec už čekal…
Až do konce února byl starý Podzimek jako křemen; ale když se blížilo setí, jako jiná léta putoval do Pozdětína, odkud v ty doby vozíval plné pytle. Šel najisto, bylť přesvědčen, že všecko dopadne dobře, protože se ženské doma ani slovem nezmiňovaly.
Přišed do farní kuchyně, byl ohnut, nuceně se usmíval, přihlazoval si vlasy a povídal kdesi cosi, že by snad už těch merzutostí mohl být konec.
Pepička mu podala židli a chvátala pro faráře; ale pokoj byl zamčen.
„To je mi divno,“ pravila, když se do kuchyně vrátila, „před malou chvílí byl pan farář doma.“
Podzimek stáhl čelo, dlaní si přejel bradu a huhlal:
„Utekl přede mnou; podívejme, podívejme, jak se umí zlobiť!“
„Sama se divím,“ odpověděla, „ale zlobí se doopravdy; povídal, že čekal, pořád že čekal, že už obrátíš, ale teď že vidí, že je konec nadobro. Má někde u Hradiště ve vzdáleném přátelstvu holčici a chce ji sem.“
„A to by bylo – to by bylo krásné!“ vykřikl Podzimek a povstal, jako když ho bodne.
Pepička pokrčila rameny.
„Nediv se, pan farář vidí, že někoho potřebuju, zvláště když má na jaře býť ta vizitace. Dolejš už, chuďas, mnoho nepomůže.“
„Nevídáno – potřebuje hned bejť tak zle!“
162
„My jsme to, Toníku, nesvedli; musíš říct sám, že pan farář byl k vám jako k vlastním, a třebaže jsi paličák, dojista dobře cítíš, co vám ubylo. A za to tuhle tři čtvrti roku nevíš, jak vysoko máš nosit hlavu!“
„Potřebuje se cizího člověka proti nám tolik ujímat! I do Prahy si ještě jeli pohromadě!“
„Když jsem viděla, že je hodný a že se to s Albou má rádo, přála jsem tomu – kde koho bude hledat!“
„Kdyby někde seděl na škole, snad bych necekl, ale žebrákovi ji nedám – k tomu po té hanbě!“
„I vždyť já tě nenutím!“ odvětila lhostejně.
„Do smrti nezapomenu na ten večer, když mi to ta mlynářka tak hodila do očí!“ huboval škaredě a prudce přecházel.
„Tobě tím tolik neublížila jako tomu ubohému člověku. Chuďas, trápil se dlouho a chodil jako umučen. A proč mu to způsobila? Protože jí nechtěl, protože ani o to bohatství nestál. Vždycky se bával, aby mu někdo ten jeho rod nevyčetl, plachý býval, všude se vyhnul – a přece tomu ani tady neušel. Ta ho znala už z Jičína a dobře se jí to pro tebe hodilo. Jenomže jí selhalo i potom. Šla na toho hocha, jak mohla, dělala, že by člověk nevěřil, ale nic platno. teď kdy mlýna hodně proutrácela a když toho tu má dost, prodává všechno a potáhne do Prahy mámit jiné.“
„Co mi o ní mluvíš?“
„Aby sis vzpomněl na starého Žaláka a na ni, jak taky mamonili a co je teď potkalo. Cizí lidé užili, co oni krvavými mozoly vydřeli a naskládali. Kde by si to, chudáci, byli pomyslili!“
„Takový člověk, jako je ten pomocník, si ani začínat nemá. Kdo se na grešli narodil, nikdy grošem nebude.“
„Bodejť, bodejť, je ze špatnějšího masa a kostí než jiní lidé! Kdyby jeho matka byla bejvala tvrdší a měla jiné srdce, možná že bys dnes před ní smekal, ale než by se byla doprošovala tam, kde lásky nebylo, raději šla do samého utrpení a bolesti.“
„A proč se tak zastáváš?“
„Protože mám Albu ráda – a snad že jsem taky ledaco zkusila. Ale nevidomému marno nastrkovat brejle!“
Podzimek po oku pohleděl na sestru a mlčel. Usednuv opět si rozpačitě hladil prošedivělou houšť vlasů.
„Poslouchej, Pepo, tu holku vám sem zas pošlu –“
Pepička pokrčila rameny.
„Měli jste ji tak dlouho, snad přec nebudete vzkazovat pro jinou –“
„A jak jsme ji měli rádi; když odešla, myslila jsem, že bez ní živa nebudu.“
„Nevídáno, nebyla to věčnost a holce to bude k dobrému. Tak ji mám poslat?“
„V tom já, brachu, nerozhoduju, to je věc pana faráře a ten chce míť pokoj. Neměl jsi býť tak hr a měl jsi povážit, že mamona není všecko.“
Tenkrát šel Podzimek do Větrova velmi rozrušen; zpráva, že si farář vezme do fary jinou příbuznou, zle ho dojala.
Když se s Pozdětínskými hněval, myslíval si: Však ono to Albině neuteče, mají ji rádi, a nedají-li nám to teď, dají to později, ale dnes viděl, že má být konec nadobro. To hrdým, po mamoně bažícím horákem hnulo. Šlo tu o mnoho; farář je při síle a ten dobrý pramének mohl ještě mnoho roků z pozdětínské fary téci do větrovského hospodářství.
Přišed domů, nemluvil, ale dal se do práce ve stodole. Až po večeři natáhnuv se na lavici u kamen, povídal Albině:
„Ráno si jdi do Pozdětína, už jsem o tom s tetičkou mluvil. Ale to ti povídám –!“ a podivav se na ni, přísně zahrozil, ale nedopověděl.
Albína šla radostně, ale příštího dne kvečeru byla zas doma. Vypravovala, že pan farář sotva mluvil a že je zle zamračen.
„Co Pepa říkala?“ hrozně překvapen ptal se starý a oči mu svítily.
„Povídal prý pan farář, že od vás milostí nechce; vezmou Pepičce na pomoc děvče z přátelstva někde od Hradiště.“
Sotva se rozednilo, Podzimek hajdy do Pozdětína, aby mu farář nemohl utéci. Počkal si naň v kuchyni, a jakmile
163
duchovní po ranní vstoupil do dveří, Větrovský mu chvátal naproti a podával ruku.
Farář se zastavil, Větrováka přeměřil od paty k hlavě, svraštil čelo, sáhl pro březovku, a šňupnuv si, podíval se Podzimkovi do očí.
„No, vítám vás,“ pravil, „dávno jste u nás nebyl!“ a ruku mu také podal. „Tak už se nehněvejme,“ úlisně pravil Podzimek, a stoje ohnut, přihlazoval si vlasy a hleděl zpod víček.
„Pusť mimo sebe hněv a zanech prchlosti! volá žalmista Páně.“
„A pro tu přátelskou se už jako nepošle?“ rychle se ptal Podzimek.
Farář se na něj podíval, a zamysliv se chvilku, tázavě pohleděl k Pepičce; ale náhle se zasmál a řekl: „Vy mamonáři jeden! Jen tohle vás přivedlo, viďte, dcera by mohla bědovat, jak by chtěla, raději byste ji umořil, než přišel. Ale když jste se stavěl na paty a dal ji do Prahy, to jste peněz nelitoval.“
„I na to jsem dávno myslíval – dávají od nás dcery do měst, kdo jen trochu může! Tak může zas Albinka přijít?“
„Inu, přiveďte ji, mohla tu být dosud! Zeť se mi po ní častokráte stýskalo.“
Pepička vylila na misku kysela s bramborami a farář přisednuv dal se do jídla.
Všichni mlčeli, až se po chvilce opět ozval Větrovský:
„Ale s tím pomocníkem, prosím, aby byl pokoj!“
„Dobře – dobře – ale to si vyjednejte s Albinou a nepovídejte to mně!“ – Tak se Albina vrátila do fary…
A zase se s pomocníkem vídali ráno v kostele, někdy na faře, a když Albině otcovy příkazy trochu odtrnuly, začaly bývalé šepoty vpodvečer u zahrádky. –
Čermák měl parnou dobu; protože se zkouška blížila, třída bývala nabita.
S panem kantorem pilně opakovali a prováděli zkoušky kaprálské, důstojnické, až i jenerálské. Pomocník kolik dní linkoval předpisy, psal je s dětmi, a když byly hotovy, pan kantor je vzal do vazby.
„Na posvícení se pekou koláče, k vizitaci předpisy,“ smál se; „tak jakpak se vám povedly? Mno, hany snad nedostanou,“ kýval, přehlížeje popsané škartky.
Před polednem i po vyučování odpoledním se třída třásla zpěvem Uvítání Jeho hraběcí Milosti, skladby to pomocníka Čermáka, a potom figurálky od soboteckého varhaníka Dolenského.
Dva dni před zkouškou se drhlo a bílilo, paní učitelová s dětmi pletla věnce, jež kantor po stěnách a kolem obrazů rozvěsil; pomocník zatím ozdobným písmem psal do zlaté knihy a nadpisoval prémie, které jako každoročně pan farář daroval.
Kalkant Marynků na kůru čistil plechové nástroje, aby zářily jako zlato, a spravoval kotly k intrádám.
Ale v největším víru byla farská Pepička…
V den vizitace pozdětínské školy na faře i na kostele vlály červenobílé prapory, na cestě před Roubalovými stála chvojová brána, děti s kantory tvořili špalír, dospělí se nastavěli po březích, rychtář s konšely do brány a hned za nimi muzikanti. Adamovi se vlasy jenjen leskly, tváře měl hladce oholeny, podsebití přihlazeno a trubka svítila.
Starý Pažout, stoje za bubny, bručel na kloučky, kteří na ně všetečně sahali; měl svatební kabát a šosů div neploužil.
Vejměník Roubal obcházeje zastavil se také u mládence:
„Povídám, pane preceptore, o Božím tele nic, dnes dost! Inu, dobře, ať se hrabě vítá se slávou, ale boží sláva napřed. Vždyť tomu rozumíme! O Božím těle to rychtář sterčí do kapsy, podívejte, jakou ji má hlubokou, a musíme si dáť stříleť ve vůkolí; ale dnes, že je to něco pro zámek, bude střelby jako u Lajpciku!“
Farář v rochetě, jež byla lemována širokými krajkami a u krku měla veliké růžové pentle, vyšel z chrámu; vystrojení ministranti nesli před ním korouhve a starý Dolejš, také v komži a v červené suknici, ohnut, ale svítě očkama, šoural se za nimi.
Vesničané smekali, a se zálibou patříce na duchovního, povídali si, jak dnes omládl a jak mu ty červené pentle sluší.
Den byl pěkný, vlahý, obloha jako nová, lesy brčálové; luka svítila blatouchy a pryskyřníkem, větřík čechral
164
mladé obilí.
Najednou u lesa zabouchly hmoždíře; děti, hladce učesané a nedělně ustrojené, sebou škubly a davem zašumělo:
„Už jedou!“
Starý Roubal obcházeje bručel: „To to dnes práská!“
Zvony se rozhlaholily v jarní dál a z okolních lesů to zaznělo také.
Adam si urovnal podsebití, trubku přiložil k ústům a již hlouk, hlouk, břeskné intrády zahlučely dolem. Hejnova trubka břinčela, jako by byl korec krajského žita za půlpáta zlatého. Pažout přestal bublat a paličky se mu v dlaních jenjen kmitaly.
Sotva jedny intrády dořinčely, kantor pokynul a zavřeštěly nanovo. Adam měl tváře jako krev, oči navrchu a podsebití mu teď stálo jako Krakonošovi.
Kočáry sjely ze silnice do dolíka, jímž zabouřilo: „Vivat! Vivat! Vivat!“
Intrády vřeštěly a všecko množství hledělo k Roubalovým, kde panstvo vylézalo.
Z prvého kočáru vystoupil pan hrabě s větrovským panem páterem, z druhého vikář s vrchním; lokajové v krátkých spodkách s kamašemi, v hřebíčkových fracích, s ohvězděnými cylindry na hlavách, panstvu pomáhali. Z
třetí obrovské okroče vyhoupl se pan Hádek, dvakráte lehce poskočil a pomáhal milovskému starému faráři.
Hrabě Vladimír byl vysoký, statný, asi pětatřicetiletý muž; tváře měl obrostlé krátkými kaštanovými vousy, na temeni hlavy mu seděl opeřený klobouček se zelenou pentlí a také ostatní ústroj měl myslivecký.
Vikář byl prostřední výšky, silný, krátkých šedivých vlasů; hlavu měl přikloněnu do týla, plné červené tváře, malé přísné oči zíraly skly, zlatými drátky ovitými.
Hrabě šel v čele, za ním kněží v klerikách, potom suchý vrchní s kulatým panem Hádkem a na konci lokajové.
Vtom se již rozlehl zvučný hlas pozdětínského duchovního:
„Byla nade mnou ruka Hospodinova a vyvedl mne Hospodin v duchu a postavil mne uprostřed údolí, kteréž bylo plno kostí.
I provedl mne skrze ně vůkol a aj, bylo jich velmi mnoho v tom údolí a byly velmi suché.
I řekl mi: Synu člověčí, kosti tyto jsou všecken dům Izraelský; aj, říkají: Uschly kosti naše, již jest po nás.
Protož prorokuj a rci jim: Takto praví Panovník Hospodin: Aj, já otevru hroby vaše a vyvedu vás z hrobů vašich, lide můj, a uvedu vás do země Izraelské.
Urozený náš pane hrabě! Těmito radostnými slovy svatého proroka Ezechiela začínám pozdravení své já, horský farář, ve jménu těchto oveček svých! Neboť nebyl-li také ten starý národ, ke kterému všichni patříme, donedávna suchými kostmi? Zda nevolali jsme: Rozpomeň se, Hospodine, co se nám děje; popatř a viz pohanění naše. Dědictví naše obráceno jest k cizím, domové naši k cizozemcům. Sirotci jsme bez otce a matky naše jsou jako vdovy! Ale pokynul Pán, a aj, kosti oživly, otevírají se hroby jejich a duch vchází do těl.
Urozený pane hrabě! Veliká jest radost a potěšení naše, že vstupujete do této počestné obce. Já vždycky věřil, já vždycky doufal, že přijde doba, kdy potomci se přihlásí k popelu vlastních předků, kteří odpočívají v kryptách našich kostelů. Ty, Pane na výsosti, požehnáš tomuto mladému dědici slavného rodu, posypeš mu cestu kvítím, neboť vidíš do srdcí našich, znáš prosby naše. A budiž tobě sláva na věky věkův!“
Farář až do konce mluvil hlučně, slavně. Hraběti se zatřpytily slzy na řasách, pan páter si je otíral po tvářích.
Když farář domluvil, bylo chvilku hluboké ticho; vtom dal kantor znamení a dětský sbor spustil Uvítání.
Hrabě podal faráři ruku a Stehlík poctivě potřásl.
Tu přistoupil rychtář, a zle koktaje, také vítal. Bíle oděné děvčátko přineslo panu hraběti i vikáři po kytce.
Když děti dozpívaly, zaznělo zase hlučné „vivat“, hudba spustila a panstvo i všechen dav šli do kostela, kde vikář sloužil mši a druzí duchovní přisluhovali. Při offertoriu si pomocník zazpíval sólíčko, až se sám pan hrabě ohlédl.
Po mši se ve škole konala zkouška. Páni se usadili před lavicemi a farář zkoušel náboženství; po něm pomocník ukázal, co dovedou písmenkáři, co slabikanti, a naposledy hlavně proháněl písaře. Četli, slovovali, vikář diktoval sady k dobropisu, prováděla se malá i velká adice, subtrakce, multiplikace i divise, počítalo se se zlomky,
165
provedla se regula de tri i regula societatis.
V pomocníkovi byla na začátku malá dušička, ale když viděl, jak se děti hezky dostaly do proudu, nabýval kuráže.
Hosté si prohlíželi předpisy, srovnané dle hodnoty písma; na každém listě bylo pět řádků, tři kurentem, dva latinkou.
Tu hrabě povstal a vlídně se ptal pomocníka, umějí-li také něco ze zeměpisu, z dějepisu a přírodních věcí.
Pomocníkovi i kantorovi zasvítily oči a mladý již byl v tom.
Hrabě zálibně poslouchal, ale farář Stehlík šňupal, a obraceje se od jednoho hostě k druhému, bručel: „Je to chlapíček, ne?“
„Ten to zná, kantor stvořený!“ Nebo se obrátil k dětem a po odpovědi chválil: „Dobře – dobře – dítě!“
„No, krásně, krásně to umíte!“ A zase hostem vykládal: „Tuhle tohle jsme neměli ani v poetice!“
„Ty to znají, ty to znají!“
„To je hrůza, co ty děti teď umějí, kdepak za našich časů!“
Děti i kantoři utržili od pana hraběte velkou pochvalu a vikář také několik krásných slov přidal. Potom principál ze zlaté knihy četl premianty, hudebníci v síni jim provedli intrády a hrabě je podělil knihami, pochvalnými listy, zlatem zdobenými, nebo svatými obrázky. Strejcové a tetky mezi dveřmi si utírali oči.
Farář tiskl pomocníkovi ruku, a poklepávaje mu na rameni, říkal: „Dobře, Františku, dobře, hochu, hezky jsi se přičinil!“
Roubalů Váša odříkal poděkování a hosté, pomodlivše se s dětmi, při zvucích trub a kotlů odešli.
Prohlédli si hřbitov i chrám, jehož čistota a pořádek se všem tuze líbily, zašli na staveniště nové školy a konečně do fary k obědu.
Hudba hrála na dvorku a v pokoji bylo rušno. Hrabě si prohlížel farářovu bibliotéku; rozevřev jeden díl Musejníka, zakýval na větrovského pana pátera a ukazoval mu poznámky, jež byly na jedné stránce Šafaříkova článku olůvkem připsány. Kněz přečetl poslední a usmál se.
„‚Sláva, sláva!‘ zvolá za padesát roků Čech, ‚že jsem Slovan!“ stálo tam farářovou rukou.
Hrabě byl vesel, takže panna Pepička v kuchyni měla nejlepší naději, že všecko dobře dopadne. Pomocník s Albinou při stole posluhovali.
„Velebný pane, povídal mi pan páter, že jste v Praze mluvili s Šafaříkem!“ po polévce pravil hrabě domácímu i duchovnímu.
„Mluvili, hraběcí Milosti, mluvili, krátce, ale dobře. My zrovna do muzea, on z muzea; ptáme se fortnýře po panu Šafaříkovi a fortnýř povídá: ‚To je on! To je on! ť My za ním. Pěkně jsme si ho nadešli, obstoupíme ho, já, kantor, tuhle pomocníček, tamhle Alba, a chudák Šafařík nevěděl, co se děje. A tu kantor smekne a spustí: ‚Veleslavný Čechu, jsme chudí horáci, ale vaše Starožitnosti nám otevřely oči. Bůh vám požehnej a dej štěstí. Přišli jsme, abychom vás viděli a poděkovali nastokrát. Ale což vám jsou naše díky, vám, jemuž se celá Slávie koří!‘“
„A co Šafařík?“
„Veliký Cech, slavný Slovan – ale skromný, skromný! Pořád jenom: ‚Děkuji vám, lidičky, děkuji vám,‘ a ruku nám všem tiskl a vlaho měl v očích. Kantor mu chtěl ruku políbit, ale nedal. Dívali jsme se za ním, dokud jsme jej na Zámeckých schodech viděli, potom teprv jsme se hnali do Šternberského domu.“
„Šafařík té vaší lásky zaslouží, dozajista jste mu udělali radost,“ srdečně pravil hrabě. „Na Jungmanna jsme si v Praze také počkali, u koleje; to se nám do cesty trefil mladý Karel Lambl, Amerlingův sekretář, a že nám Jungmanna ukáže. Šel stařeček vetchý, šel jako Simeon, a my stáli tiši, kastory z hlavy a hleděli jsme naň jako na svatého. Taky mu to bylo divno, protože odrodilci v té Praze chodí kolem takových hlav a nevědí, že mají ponížiti skráň; usmíval se na nás, kýval hlavou i rukou kynul. A my se třásli, my trnuli, báli jsme se vydechnout! Kantor potom div Prahou netancoval a jen říkal: ‚To budou naši strejci koukat, až jim řeknu, že jsme viděli Šafaříka a Jungmanna!‘ “ a farář se při tom vypravování všecek chvěl, hladil si vlasy a oči mu zářily. „Málo je takových jako
166
vy, patří vám všecka chvála,“ usmíval se hrabě. „I dost by bylo, hraběcí Milosti, na venku zrovna dost, jen kdyby se nebáli! Po zemi přece tak zle není jako v Praze, tam je samá cizota a ti vlastenci chodí jako proroci u lidu izraelského: chudí, ošumělí, ale věrní a stálí. Viděli jsme jich několik u Pospíšila. Rubeš tam byl, Tupý a také Tyl.
Kdyby se tak všecka šlechta k jazyku slovanskému přihlásila, všecko by bylo jinak, ti boháči by za ní táhli jako berani!“ –
Pepička byla v kuchyni jako na jehlách; majíc již dávati pečeni, znova dostala strach a paní učitelová ji měla co těšit a konejšit.
A tak tedy preceptor nastoupil cestu s vepřovou, Albina s hráškem; předkládajíce usmívali se oba.
„Á – vepřová s hráškem,“ maně prohodil hrabě.
Faráři zasvítilo v očích.
Brali si všichni, ale žádný nemluvil.
Pepička ze strachu poslouchala za dveřmi, co se bude díti.
Když hrabě dvě sousta snědl, pravil: „Výborná!“ a jedl dále. Farář poposedl a z každé vrásky mu zasvítil úsměv.
Po chvilce hrabě zase promluvil: „Pan farář tu má znamenitou kuchařku, kdo by si byl pomyslil; to je výborná vepřová s hráškem.“
„Ambrózie!“ polohlasně, ale nadšeně vydechl farář.
„Opravdu, ambrózie,“ usmál se hrabě, „posud jsem takové nejedl; prosím, ještě kousek.“
Tu se již farář nezdržel; vyskočiv volal: „Já to věděl, já to věděl, že vepřová s hráškem zvítězí!“ A vyběhnuv na chodbu, hlásal: „Pepičko, Pepičko, vidíte, povídal jsem to? Vepřová s hráškem vyhrála, pan hrabě si bral dvakrát, slyšíte, sám od sebe dvakrát!“ Hosté se smáli, větrovský pan páter nejvíce.
Pepička pobíhala v kuchyni jako kachňátko a švitořila: „Vždyť já vím, že tohle pan páter Chvála nastrojil!“ –
„Kdepak máme toho kostelního zpěváka?“ po vepřové ptal se hrabě.
„Tu je, tu je, hraběcí Milosti, náš pomocníček Karel Čermák,“ ukazoval farář; neseděl, radost nedala. „Zpěvák je a juž trochu komponista, to Uvítání sám provedl!“
Hrabě přikývl a pochvalně se usmál.
„Vypravoval mi pan páter, že taky o besedě pěkně zpíval, takového zpěváka bychom potřebovali k nám do Milov, náš pan kantor se už léty třese a je potřeba, aby si odpočal.“
„Na kvartetka taky dobrá síla, hraběcí Milosti,“ měkce zašvitořil vrchní a očka mu zamrkala.
„Jemnostpán byl snad ve škole také spokojen,“ k vikáři se obrátil hrabě.
„Pilný mladík,“ vikář vážně přikývl a tvář se mu velmi zjasnila.
Farář pronesl rázný přípitek hraběti a ten poděkovav připil vikáři a vyslovil naději, že jako za nebožky paní hraběnky i příště budou světské i duchovní úřady pracovati k blahu podhorského lidu.
Vikář těmi slovy potěšen, připil faráři Stehlíkovi, a sotva číše doťukaly, obrátil se k pomocníkovi: „Pane preceptore, slyšel jste, co hraběcí Milost povídala o Milovech? Pan kantor Zajíček je už starý, potřebuje odpočinku a pan hrabě si přeje nástupce, který by ve škole povinnosti chvalně konal, hudbu kostelní krásně pěstoval, v době letní synáčka hraběcí Milosti v hudbě cvičil –“
„A kvartetka, jemnostpane,“ šeptal vrchní.
„– pěkně zpíval a v zámeckých kvartetách účinkoval. Nějaký pomocník k tomu všemu nestačí, je potřeba kantora, protože pan Zajíček ani muziky již zastat nemůže. Radili jsme se s hraběcí Milostí a na přímluvu zdejšího pana faráře, na přímluvu pana pátera větrovského, pana faráře milovského, milostpána vrchního i zdejšího kantora vyhlédli jsme k tomu vás, ale musíte zatím s milovským panem kantorem jednat podle kontraktu, a dokud bude živ, odvádět mu polovici sobotálesu; o to ostatní se mu hraběcí Milost postará.“
Všichni hleděli na pomocníka.
Stál jako omámen; svět se s ním točil a neviděl.
167
„Či nejste spokojen, pane učiteli?“ s úsměvem ptal se hrabě.
„Poníženě děkuju, hraběcí Milosti,“ vyjekl a utíral si čelo. Radostná myšlenka na Albu a na babičku projela mu přitom hlavou jako žhavá jiskra.
„Škola je maličká, ale živ budete. Aby se vám snad po Pozdětíně nestýskalo, nemusíte chodit sám, můžete si přivést mladou paní učitelovou – snad se nějaká najde, kdoví, nešla-li by tato čiperná panenka,“ a hrabě ukázal na Albinu, jež skládala talíře, náramně pospíchajíc.
Zůstala, jako by ji polil.
„Či nešla by s panem pomocníkem?“
Sklopila hlavu, tváře jí hořely a mlčela.
„No – zeptala se tatínka!“ zasmál se hrabě.
Vyběhla do kuchyně, radostí divoká.
„Tetičko – tetičko – paní učitelová – Dolejší – co se to stalo –“ křičela, smějíc se i plačíc, a Pepičku chytila kolem krku.
„Holka, holka, pozbyla jsi rozumu?“ přísně ji krotila Pepička. Tu přiletěl Čermák.
Albina pustila tetu, a všechna záříc, hleděla na pomocníka. Vtom současně rozpjali paže a již si byli v náruči.
Strejc Dolejš spráskl rukama, proč se ti dva mladí blázni v kuchyni točí. „Už se máme, tetičko, už se máme, půjdeme do Milov, budeme blízko vás!“ výskala Albina.
„Opravdu, ta holka pozbyla rozumu –,“ vrtíc hlavou, povídala Pepička. „Nepozbyla, tetičko, ale nebylo by divu!“ A jeden přes druhého vypravovali, co se stalo.
„Neříkal jsem to, že tady tahle duše muzikantská dlouho nebude? Rozumějme, neříkal jsem to? Hned napoprvé tuhle v té kuchyni, na tomhle místě jsem to povídal. Inu, inu, teď i tatík změkne!“ rozkládaje rukama, kázal Dolejš a stál jako na kazatelně.
„Ó, vy jste prorok, strejčku, vy jste prorok,“ smějíc se velebila jej Albina.
„Bodejť bych nebyl; pomocníček není jako my staří! A taky v Milovech navěky nebude, protože je to Čermáček, ptáček chytráček. A dej mu pánbůh štěstí!“ –
Zase zněly zvony, hmoždíře bouchaly, intrády břinčely a zástupy volaly „vivat!“ Pan hrabě s ostatními hosty odjížděli z Pozdětína.
Ale to ještě nebyl konec vizitace. Páni kantoři potom znova musili do fary a s paní učitelovou, s Dolejšem i s domácími usedli opět za stůl, jedli, pili, přiťukávali, panna Pepička si přes tu chvíli utírala oči, paní učitelová se usmívala, kantor hrál, farář si radostně bručel, popěvoval a šňupal, pomocník chodil od jednoho k druhému a pořád děkoval a kostelník, kde mohl, pohladil Albinu a brebtal:
„Když ona nás opustí, cácorka, když ona nás opustí“
168