paláců a v ústech samých soků!

76

stoje před obrazem Kollárovým, farář prudce, vášnivě deklamoval; zamlčev se na chvilku, obrátil se k hostem a řekl nadšeně: „Už to začíná!“ a chvěl se radostí. „Bůh dej!“ vroucně přidal učitel.

„Jen když jsem vás, přátelé, potěšil,“ radostně patře z jednoho na druhého, srdečně pravil Chvála.

„Potěšil, pane bratře, na dlouhé doby! Bůh jim tam žehnej a dej všeho štěstí. Zlata a stříbra nemáme, lásku naši mají. Máti vlast jest chudá máti, chudá máť jen láskou platí!“ kázal farář.

„Tu je vidět, že jsme –– Jen jiný vítr zafouknout do politiky a všecko by se hnulo,“ zamyšlen vzdychl větrovský.

Chvíli bylo hluboké ticho.

„Velebný pane, nastokrát děkujeme a zase musíme k nám,“ vstávaje pravil učitel. „Panu děkanovi pěkné a uctivé pozdravení!“

„Děkuju, děkuju, vyřídím, bude mít radost, často se ptává, kdy zas pozdětínský kantor přijde na kousek diškursu.

Ale na Napoleona a na jeho vojny se zas uchystejte!“

„Pánbůh rač dát všeho dobrého –“

„Sbohem, mládenci, a nedejte na sebe dlouho čekat, mám tam ještě všelicos nového!“ loučil se Chvála.

„Přijdeme, velebný pane, přijdeme!“ již ve dveřích odpovídal kantor. Hospodyně s Albinou vyběhly na chodbu.

„Už nám utíkáte? Paní učitelovou pozdravujeme!“ volala Pepička. „Děkuju hezky, dobré chutnání, spánembohem!“

„Přijdte zas brzy oba!“ –

„Jak se vám větrovský líbí?“ na hřbitově ptal se kantor.

„Jako náš – jednoho i druhého by myslím pohledal!“ Čermák potěšen odpověděl. Principál přikyvoval.

„Budete vidět, bratříčku, že se teď budou poptávat, nebyla-li z toho českého bálu škoda; a byla-li, pošlou nějakou pomoc – ale nikdo nezví.“

„Stojí tam, že mají přes dva tisíce útrat.“

„Však proto – však proto.“

Obloha byla pořád jako pytel a studený drobný déšť nepřestával. „Proč je páter Chvála ve Větrově tak dlouho a nejde na faru?“ po chvilce se tázal preceptor.

„Je tam rodák a mají ho rádi! Založil jim znamenitý spolek Slovanská lípa, který kupuje knihy, pořádá divadla, besedy a bály. Po panu děkanovi bezpečně tu faru zdědí – a slyšel jste, co povídal o našich horách. Ten už jim zůstane věren. Vikář ho sice také v největší lásce nemá, ale to je jiná historie; pojďte honem, ať jsme pod střechou!“

Když doběhli do školní síně, starý pokračoval:

„Milovská stará hraběnka je vdova a nemá dětí, ale nebožtíka hraběte jediná sestra, hraběnka ze Skály, časně ovdovělá, měla syna Vladimíra a byl to i naší paní hraběnky miláček. Naše milovská je z velkého rodu a měla víc než hrabě, její muž.

Hrabě Vladimír, milovské synovec, býval i s matkou vdovou v Milovech na zámku a nynější větrovský pan páter Chvála stal se jeho vychovatelem; připravoval ho ke zkouškám z latinských škol. Mladý hrabě ho měl tuze rád.

Když se však farářem v Bruskově stal nynější vikář a když tam veleslavně obnovil poutě mariánské a založil rozličné pobožnosti a bratrstva, úlisně se u naší ovdovělé nábožné hraběnky dostal do veliké obliby. Že byl páter Chvála Vladimírovým vychovatelem, bruskovského tuze pálilo, vědělť, že je i s děkanem Nedobou jiného ducha, že jsou vzdělaní Češi, vlastenci, a bruskovský je i rodem Němec. Hraběnka je jinak dobrá paní, ale šlechtična po stáru a pouhá Němka, třebaže se nebožtík hrabě dost k nám hlásil, –– ale tak už je to na těch našich zámcích!“

„U nás v městečku také; jsou tam odmalička, ale mezi naše lidi nejdou, zvláště ženské, proto česky kloudně promluvit nedovedou,“ přerušil jej Čermák.

Čížek přisvědčil a pokračoval: „Vladimírova matka, milovského hraběte sestra, byla šlechtična nebohatá a muž, voják, jí ještě mnoho rozházel; panství měla jen malé, a snad proto si s tím naším lidem, zvláště když brzy

77

ovdověla, stála blíž. Pan páter hleděl Vladimíra vychovávat přece také po česku a to se vikáři i také prý jiným větším pánům nelíbilo. Nevím, co a jak se dělo, kdo to všecko udělal, ale hraběte Vladimíra znenadání poslali do Prahy a pana pátera zas do Větrova. Přál si tak, ačkoli na zámku hodně zestaral. Hrabě Vladimír je v Praze již od té doby, teď v nějakém úřadě, a láska milovské jeho tetky prý k němu ochladla, zvláště když mu matka zemřela a když se milý Vladimír ještě ke všemu oženil s nějakou chudou šlechtičnou, která milovské nevoní. Mívala s ním jiné plány. Ondy mi Chvála nadhodil, že se mnoho lidí stará, aby hrabě Vladimír nebyl dědicem naší milovské hraběnky, aspoň těch jejích panství aby nedostal on, ale nějaký jiný příbuzný – tvrdý Němec! Milovská je ještě dost zdravá, statná paní, a jako nikomu na světě, ani jí se nechce z lopaty dolů a nemá asi ráda, když se jí smrt tuze připomíná. Pan páter doufá pevně, že se od Vladimíra přece jenom nadobro neodvrátí, protože ho prý mívala jako svého a zlého srdce nemá. Ale věřme lidem! Našeptávají, našeptávají, až dokážou, co chtěli.“

„A nikdy s hrabětem nemluvívá?“

„Mluvívá, ale snad jen aby se neřeklo.“

„A co Vladimír?“

„Žije skromně a má rád vědy. V úřadě je prej oblíben, jeho čeština se jim tam hodí. Je muž dobrý, veselý a našeho života si všímá. Jistěže nikdo jiný velebnému pánu o tom bále nepsal nežli on. Bůh dej, aby se v lásce hraběnčině upevnil, lépe by nám zde bylo, mnoho by se tady v našem koutě změnilo! V sousedství to taky pěkně začíná – tak by si skoro celé naše podhoří oddychlo –“

Preceptor, vrátiv se do svého příbytku, nejprve si pohvízdal s kosem, jehož hrádek umístil na stěně hned vpravo od okna.

Svléknuv kabát i boty a natáhnuv tlusté bačkory, přes zahrádku, na níž ze špinavého, rozmoklého sněhu vylézaly tmavé záhony, hleděl na cestu ke vsi a na kus hřbitova. Vzpomínal si na setkanou a na hovorek s Albinou. Sama v kostele začala, šeptala plynně i bez rozpaků, a jemu to dá myšlení, starostí, a přece nic nesvede. Ještě že se mu dnes podařilo aspoň několik slov. V těch novelách, které četl, mladíci s dívkami hovoří krásně, dojemně, tak jak si to také sám pro setkanou s Albinkou připravoval, ale jemu to potom nejde a nejde. Co si to děvče o něm myslí – snad se potom doma zasměje, jaký je ten preceptor hloupoučký, nemotorný.

A při té myšlence mu zase napadlo: dobře dělá, jen ať se směje, mám tuhle svou klasu a lejstra na stole, toho si mám hledět a nemyslit bůhvíkam, nedrati se, kde pro mne květy nerostou. Jsou snad hodni, jednají se mnou krásně, ale kdyby potuchy měli, nač pořád myslívám, navždycky by mě vyhnali.

Tyto myšlenky byly chladné a rezavé jako led, ale pomocník i násilně je přivolával, aby jen mrazily a řezaly

––

Vzpomínal na děda, na babičku, na matku, o neštěstí svého rodu rozjímal, dědovy poučky o bídě povah lidských si připamatovával a mermomocí hleděl tak přemoci cit, který jím teď stále zachvíval, duši mu plnil, zaváděl jej do říše jásavého blaha i strhoval do bludiska zmatků, hoře a slz.

Až když opravdu zaslzel, palčivý bol prchal mu z hlavy a mladý duch opět chladně přemýšlel: Proč se trápím? Nic se nestalo – nic jsem ještě neučinil – nic to všecko není – nic –––

Že nic? Vždyť toho mám plnou hlavu i srdce – rád bych to pověděl všecko rázem a nemohu pověděti slova –– A Albina že na mne nemyslí? Vždyť se tak pěkně dívá – v neděli při stole mi přece musela rozumět, jako já jsem rozuměl jí. Ale hned si zase pomyslil: To je právě chyba, že jen já se tak domnívám, ale ona zatím nemá zdáníčka a nic jí přitom nenapadne; vždyť jsem tady nedávno, ona tu tak žila kolik let, na žádného preceptora Čermáka ani znánko nepomyslila – nemyslí – nebude myslit!

A dobře činí – jen ať nemyslí, proboha, ať nemyslí! Však to z hlavy vyženu, je to bláznovství, žene mě to – štve –

mučí, protože jsem bloud, nerozuma ztřeštěný.

A umiňoval si, že se ráno v kostele dolů nepodívá – pozejtří zase ne – ponenáhlu se to všecko vykouří a budou si, jak se patří: preceptor Čermák, Albina z fary – dva lidé – nic víc. Brzo-li se mu nepodaří myšlenky přivésti do pořádku! Týden se ty pavučiny v hlavě pletly, v týdnu také musí býti nadobro po nich.

Ale jak bude v neděli – až zase přijde na kůr s tím bílým štuclíkem a bude se po očku dívat a snad i něco zašeptá!

Či se snad bude hněvat, že se tolik dní ani dolů nepodíval, a nevšimne si neb ani nepřijde? A již se mu to zase v prsou ozývalo nevýslovnou bolestí a horoucí touhou…

Ale umíněno, vykonáno! Následujícího dne přišed do kostela, aniž by byl dolů pohleděl, usedl za varhany. Po celou mši jej to nutkalo, vábilo, ale ne a ne – přemohl se a nepohleděl. Ale když odcházel, nedalo mu a mžikl

78

okem k známé lavici – ale ta byla prázdná.

Jak jsem se zbytečně mučil, myslil si, vždyť ani v kostele nebyla; či snad byla a rozhněvavši se prchla? Prchla?

Proč by prchala, proč by se hněvala, dnes je nejlépe vidět, že jí to je jedno, lhostejno – že jí pranic na něm nezáleží.

Či nebyla v kostele? Snad dokonce včera z Pozdětína odešla domů a tak hned se nevrátí! Ticha bude fara, žádná veselá písnička se tam neozve, žádný žejdlíkový střevíček nezazvoní na chodbičce.

Proč asi odcházela – co ji vábí domů, vždyť je v Pozdětíně na faře tak blaze, tak milo?

Až do večera se mučil, a když přišel do čeledníka, aby nahlas předčítal Život sirotkův z nových Květů, toužebně čekal, zmíní-li se paní učitelová o Albině; vědělť dobře, že na skok byla na faře. Ale nezmínila se ani slovem. Opět dlouho neusnul a jen těmi myšlenkami se obíral.

Sotvaže ráno na mši odzvonili, již byl na kůru a čekal, přijde-li. Přišla a jako obyčejně pohleděla na kůr.

Vida, myslil si, podívala se sem, jako by se nebylo nic stalo –– je jí to jedno, zcela jedno… Dívá se ze zvyku a nezáleží jí na tom, kdo stojí u varhan, vždyť dokud chodíval pan kantor, dívala se také a ještě k tomu se usmála.

Tím divným rojem myšlenek byl všecek nesvůj…

79

IX.

Srčivý déšť se změnil v novou chumelenici, Pozdětín byl kolik dní světu nadobro ztracen; z lesů po stráních se ploužily mlhové laviny a oblohy vůbec nebylo ani viděti – ne snad jasné modré klenby, ale ani těch olověných mračen – potom se vlhké kusy sněhové sypaly hustě a bez přestání.

V pondělí, dne 7. března kvečeru, přiběhl k faráři nejstarší Marynků hoch a udýchán vyřizoval, že tatínek prosí, aby k němu pan farář na chvilku přišel.

„Co se stalo – je mu hůř?“ ptal se ho duchovní.

„Není – ale je mu hrozně ouzko,“ bázlivě sděloval chlapec.

Farář nepromluvil, ale přísně, upjatě hleděl na hocha; nechápal, co má ta ouzkost znamenat.

Chlapec stál tuze sklíčen; skleslé nohy se mu v kolenou třásly. „Velebný pane, proboha vás prosí – ona se nám ztratila maminka!“ náhle vyjekl a spustil pláč.

„Ztratila?“ zvolal farář, „a kde?“

„V horách –“

„Aáá –,“ teď duchovní porozuměl a tou zprávou rozechvěn několikráte přešel pokojík.

Hoch, utíraje slzy, díval se po klecích. Tu ho kněz vzal za ruku a táhl jej za sebou do kuchyně.

„Pepičko – je to hladovo, máte-li pro něj něco, honem!“ rozkazoval. „I to je Marynků – kde jsi se tu vzal?“ ptala se hospodyně.

„Přišel s vyřízením; až se najíš, běž domů a řekni, že přijdu!“ a vrátil se do svého.

Již bylo tuze šero, když vycházel z fary; veliký límec širokého pláště měl ohrnutý, čepici staženou, a kráčeje doširoka, rozpřáhal se holí. V malé chvíli byl bílý jako ty stromy, chalupy a cesta, velmi zapadaná sněhem napolo rozmočeným. Okna stavení byla tmavá, jenom asi ve dvou žloutlo a kmitaly se stíny.

Barák, ve kterém pašerák Marynků zůstával, stál na stráni sám; po cestě k němu nebylo nejmenší památky, a farář se proto pustil přímo vzhůru. Když se všecek zpocen dobrouzdal na zásep, setřásl si hotové návěje a vešel do síně. Tma tu byla úplně černá, i nevěděl kudy kam. Teprve když znova zadupal, vpravo vrzly dveře a na síň se vylil žlutý proud světla. Ve dveřích stál Marynků chlapec, a když ve tmě rozeznal duchovního, otevřel dokořán.

Farář sundal čepici a sehnut vešel.

Světnička byla jako kurník, okénko měla jediné na straně k lesu. Byla v ní dvě lůžka, v rohu stolek, lavička a židle, vpravo černá kamna, u nichž ve vysokém svícnu hořela louč.

Na jedné posteli ležel tatík, na druhé seděly děti.

„Tak jsem tu – pánbůh vám dej dobrý večer,“ pozdravil kněz a hůl, čepici a plášť hodil na lavici.

„Zaplať jim to Kristus Ježíš, velebný pane, a proboha prosím, nehněvaj se,“ chrchlavým hlasem odpověděl Marynků. „Jděte si naproti, děti,“ dodal a dva hoši i drobná holčice vyšli ze dveří.

Farář, přistaviv stolici blíže k loži, roztáhl šosy a usedl.

Marynkova hlava, prsa i ruce byly venku z tenkých peřin, bavlněnými pruhovanými cíchami povlečených. Byl bezvousý, snědý, černých huňatých vlasů a malých svítivých očí.

„Ještě jednou prosím, nehněvají se, ale nevěděl jsem ouzkostí co počíť; kdybych se moh postaviť, byl bych přišel sám, ale doposavad se nemůžu kale hnouť. Ach, velebný pane, čtyry dni a čtyry noci už volám k bohu za smilování, oka jsem po tu dobu nezavřel strachem. Pánbůh sám jim to zaplatí, že se snížili k takovému tvoru, jako jsem já. Padá na nás hrůza, dusí nás a mučí pomyšlení, že naši mámu v té futeři někde v lesích pojal blud a že tam dokonala nebo dokonává. A je to mou vinou! Tuhle, jak byl po ty dva dni otich, pořád jsem ji posílal, aby šla místo mne přes hranice. Dřela sic denně po stodolách a v chalupách, ale jakýpak je to živobytí pro pět lidí. Pořád se bránila, až v pondělí odvedla ta káňata do školy a šla; tejď už tři dni by dobře mohla bejť zpátky, ale nejde nám – nejde – a já pořád vidím, jak tím větrem a vánicí v černé tmě letí lesem, jak jí to praská nad hlavou a jak padá ze skály. Vidím ji ležet mertvou a ten sníh ji zasypává. Nebo zas slyším prasknout rány, vidím plamen, a jak to jeho světlo jede do lesní tmy, vidím naši mámu padať zabitou. A to je pořád a pořád, ve dne v noci, a pokoje není a máma se nám nevrací.“

80

Marynků dosípav dal se do křečovitého, bolestného pláče.

Farář nepromluviv povstal, učinil dva kroky vpřed, dva zpátky, zahleděl se do černého okénka a z myšlenek si šňupl. Opět usednuv, zahleděl se na churavce a pravil:

„Jste hříšník, Marynků, a bůh vás trestá! Pravda, paš vám snad dá víc než poctivé dření, ale co říká svědomí?“

„Velebný pán má praudu,“ zase začal nemocný, „ale když je člověk zdravej, nedá to a nedá, jednoho to zrouna žene a já ani nevím, co to je, ale v tom strachu před zelenokabátníky, v tej chytrosti jim se uhnouť jsou takový čáry, že jednoho dnem i nocí ponoukají na novou a na novou cestu. Už jsem si kolikrát říkal: Nepůjdeš, hrom by tě musel zabíť, kdybys šel ještě jednou – a šel jsem zas a zas, ale teď mne bůh nebeskej slyší, že víckrát ten ranec na sebe nevezmu!“

„Pěkně teď slibujete, když se nemocí nemůžete hnout, ale dokud jste běhal, nedbal jste na nic.“

Marynků se opřel o pelest a pozdvihl hlavu.

„Ó ne, já vím dobře, že budu běhať zas, ale tomu řemeslu je navždy konec, jenom kdyby se ona vrátila! Taková ženská jako drak do práce, takovej divák naoko, ale vlastní kerve by pro nás nacedila pro všecky. Já bych ty tři děti taky uživil, o ty její ruce mi není, ale co bysme bez ní byli; ona byla nad námi jako anděl z nebe, kerej člověka ve dne v noci ostříhá.“

„Snad se vám ještě vrátí, je zdravá, silná, něco přestojí,“ tepleji řekl kněz.

Nemocný se trpce usmál a přivřel oči jako při největší bolesti.

„Nevrátí, nevrátí! Kdo tam v takovým čase nebyl, neví, co jsou hora a jejich lesy. Já to zažil jenom den a bylo to už hodně sem k naší straně, ale dodnes to všecko pamatuju. Vždycky si myslím, tam že člověk může viděť, co bude konec světa. Tma – sněhu po pás, po kerk, nad hlavu a nahoře zas jenom sněhový klenutí, praskot, hvizdot, pláč, člověk se dere dopředu, neví, kde je ani kam se dere, zapadá, zase se křísí a zrouna se s tím vším pere o ten kus života, neví, kdy je den, kdy je noc, svítí-li slunce, nebo už hvězdy. Když jsem byl hoch, zahynulo tak sedm pašerů a nenašli je až pozdě zjara, když už všechen sníh byl dole. A teď tam tak někde dokonává naše máma nebo už tam leží a nikdo nám jí nevrátí,“ a lomě rukama, až mu klouby praskaly, plakal hlasitě.

„Vidíte, vidíte, a přece jste ji tam hnal, jako byste nevěděl, že každou chvíli musí nastati siberie hrozná! Ale nezoufejte si, Marynků, člověk nikdy božské moudrosti nevystihne a nevíme ještě, nevrátí-li se. Snad se někde pod skalami schovala a čeká, až se bude moci dostat dál, možná že se zdržela za horami a že ani do té činy nepřišla.“

„Všecko, všecko jsem si tak představoval, těšil jsem sebe i děti – ale je sedmej den z domu a nejde – a nejde!

Marná věc – pořád ji vidím skonávať a ty její veliký oči vidím tak smutný, a to proto, že hledají nás, a nikdy nás už nenajdou. Bůh nebeskej mne slyší, vrátí-li se mi, ruce i nohy ji zlíbám a tomu tuláctví mýmu navěky bude konec.

Nehněvaj se, velebný pane, nevěděl jsem, co v té ouzkosti počíť, komu bych ji měl vyjeviť; děti strašiť nechci a každéj druhéj by se mi jen vysmál, tak jsem si myslil, poprosíš toho duchovního, žena, děti ho mají tak rády, snad se ti uleví, snad ti poradí.“

Farář seděl skloněn a byl hluboce dojat; březovku držel v ruce, prsty smáčel v tabáku, ale nešňupl si.

„Těžká rada, těžká pomoc, příteli! Co vám mohu říci jiného, nežli abyste doufal v boha, volal k němu o pomoc, a snad – snad ještě pomůže. Snad vám jen dává výstrahu, snad ještě netrestá, ale ukazuje, jak by trestal. Musíme se modlit, vy s dětmi, já doma a v kostele budu pamatovat.“

„Budeme se modliť, budeme – modlili jsme se ve dne v noci, ty děti od největšího do nejmenšího spínaly ruce za maminku. Čtyry dni jsem tu s nimi v těch hroznejch ouzkostech, nejraději bych tam letěl za ní do té futeře, kde bych neviděl před sebe ani za sebe, do těch lesů hroznejch a pořád bych křičel: Bára, naše Bára, ozvi se, hledám tě, Bára!“ a Marynků, již sedě, sípavě křičel.

Meluzina venku zasvištěla a sníh zapleskal do okénka. Na louči se utvořil dlouhý uhel, tenčil se víc a více, zužoval se, až byl jako rozžhavený drát, zkroutil se, upadl a louč počala zhasínati. Farář vstal, a rozsvítiv novou, zastrčil ji do svícnu.

„Máte co jíst?“ obrátil se k nemocnému.

„Ještě trochu bandor tu máme a pár grošů taky zůstalo v kapse,“ lhostejně odpověděl pašer.

„Pošlete si na faru pro chleba,“ velmi rychle a jako nevšímavě bublal farář.

81

„Ó to ne, to ne, pánbůh chraň, aby si někdo myslil, že jsem chtěl s velebným pánem mluviť proto, abych něco vyžebronil, to ne, o jídlo nejde, ale porady, outěchy bylo třeba v ouzkosti, někomu jsem tu hrůzu musel vypověděť.“

„Kdybych uměl dělat zázraky, potěšil bych vás, ale tady stojím a nevím jiného, nežli co víte sám. Doufat –

důvěřovat! Já věřím dosud, že se vám žena vrátí, znám ji, co je v ní síly a vytrvalosti, jak na vás na všecky dělala; mnohokráte jsem na vás huboval, že jí těmi toulkami jen hanbu děláte, sám svědomí nemáte, ale ji mučíte, že se stavíte, jako byste chtěl víc vydělávat, ale jdete jenom za svou zálibou. Co ona tu doma dřela, vy jste byl ve světě a dozajista jste i při všem věčném strachu měl stokrát lepší život nežli ona a nepomohl jste vlastně nic.

Byla to řádná matka!“

„Byla – byla – tak už velebnej pán taky říká byla! Kriste Pane, pomoz, nedej jí zahynouť, vrať nám ji, ale mě trestej!“ s hroznou zoufalostí skuhral pašerák.

A v té chvíli se nízké obšité dveře zvolna otvíraly a Marynková sehnuta se těžce drala do světničky.

Kněz i nemocný strnuli. Příchod ženin v té chvíli působil přímo strašidelně. Faráře rozklepala zima, Marynků hleděl jako vyjeven.

Prolezla dveřmi a opřela se o stěnu.

Farář, vzpamatovav se z leknutí, přiskočil k ní a rychle jí odvázal uzel, na krku zavěšený.

Uzel buchl na zem a Marynková klesla na něj.

„Panenko Maria –,“ zaúpěla a bez sebe se svezla na podlahu.

V té chvíli byl i nemocný z postele a padl k ženě na kolena.

„Nechte křiku a breku,“ polohlasem huboval jej farář, „pomozte, ať ji dáme tamhle na postel!“

V minutce ležela na posteli a farář jí hladil čelo. „Trochu vody podejte!“ kázal zamračen. Marynková otevřela oči.

„Kriste Ježíši – Kriste Ježíši –,“ vzdychla, a poznavši kněze, zachvěla se.

„Nic se nelekejte, jen tiše ležte, ať si, chudáku, odpočinete. Zkusila jste – zkusila – nic nepovídejte – mlčte pěkně

– a boty dáme dolů! Vy nestůjte a pomozte –“

„Tak – a teď zavolejte Ferdu! Poběhne se mnou do fary, Pepička ukuchtí trochu polévky, aby se vám posilnila.“

„Zaplaťpánbůh – ach, to byly dni, to byly dni – snad třikrát čtyryadvacet hodin jsem se kerčila mezi takovejma náramnejma kamenama – ale potom jsem se vydala –“

Ferda vběhnuv zajekl: „Ježíši, maminka!“ a celým tělem mu zatřásla radost.

„Nic nepovídejte, kampak by tuhle tohle vedlo! Ty, hošiště, pojď se mnou, abys už zas byl tady. A dobře bude –

všecko bude dobře. A vy, strejče, tuhle klekněte k posteli, ty ruce a nohy zlíbejte, abyste je zahřál, a modlete se a děkujte bohu na výsostech! Pojď, Ferdo, poleť!“ a vzav čepici, narazil si ji na hlavu, hůl strčil pod paži a již vyšli.

Vítr svištěl, sníh pleskal do tváří a kněz se dlouhým krokem brodil vlhkou vrstvou; hoch klusem uháněl za ním.

Vletěvše do fary, hnali se přímo do kuchyně.

„Tuhle tohle, Pepičko, honem vinnou polévku, ale hodně horkou, ať nevychladne, než to kluk donese. Bože, bože, to jsou lidé! Tři dni a tři noci se prej v horách schovávala mezi balvany a potom se tou strašlivou sibérií pustila dolů k dětem. Kdo – kdo – Marynková! A máte-li ještě něco pro posilu, přidejte, ale musí to být honem, honem.

No, vy jste moudrá ženská, vy pomůžete:– a ty, Albo, nestůj, pomoz –,“ všecek rozpálen ještě ve dveřích volal farář.

Když jej Albina viděla, nemohla se zdržeti úsměvu; plášť měl divně zapjatý, takže mu stál jako chomout, a čepici štítkem dozadu.

„Ale, velebný pane, vy nemáte rozum, nějakou nemoc si uženete,“ honem přikládajíc do kamen, kárala ho Pepička.

„Nic se nestane – nic se nebojte, všecko bude dobře, jen když to bude brzy. Teď jim bůh pohrozil, teď snad bude konec toulek za hranice. To byly pro ni hrůzy, tři dni mezi kamením a potom těmi lesy dalekými, hrbolatými, zapadanými, přes hory a přes skály. – Jakpak abyste jim tam poslala několik vajec? – A nemohlo se například stát, že by byla zničehonic zprava zleva bouchla rána, a Marynková padla mrtva? – Ráno si, kluku, přijď, Pepička musí

82

zaříznout slepici. Nestůj mi, Albo, dej Ferdovi kus chleba, ať nezahálí!“ mohutným, hlubokým svým hlasem v jednom proudu kázal a teprve teď postavil hůl do kouta, čepici hodil na kamna, plášť přehodil přes židli. Zamnuv rukama, zhluboka vydechl a náhle se zasmál hlasitě, radostně.

Když Albina dala chlapci krajíc, farář jí poklepal po zádech a směje se pravil: ,,Tak jak se pořád, holka, máš, jak?“

a smál se na ni, jako by ji byl dávno a dávno neviděl.

„To víte, velebný pane, že dobře, jako na faře,“ vesele odvětila.

„No, dobře, dobře, to rád slyším. A strejc Dolejš už zas je v limbu? Kde ty hodiny přespí – no, pravda, léta jsou léta, spí se víc a víc – až je to pořád.“

„Už se taky navečeřte,“ domlouvala mu Pepička a na talíř vylévala hovězí polévku od oběda.

„Navečeřím, hlad už mám!“ a učiniv latinský kříž, polohlasně říkal modlitbu: „Oči všech k tobě důvěrně hledí, Hospodine.“

Při tom bídném počasí dětí do školy nepřibývalo; pan kantor se smával, že pomalu bude v třídě více kantorů nežli žáků.

Po jedenácté hodině zníval teď v třídě zpěv mše, kterou kantor chystal na svátky; mezi tóny mladých hrdel se mísil hlas pomocníkův, učitelovy housle, a jak kantor pauzy sám vytaktovával.

„Es – půúla!“ „Jedna, dvě tři, čtyry!“ „Tak ještě jednou a vezmu to s valdhornami!“ „Alti, pozor!“ „Diškant je napřed!“ „Výš – výš – výš!“ znělo učitelovo komando a fugy při „cum sancto“, „et vitam“, „hossanah“, „dona“ se jenjen proplétaly.

Ve tři hodiny měli několik učedníků na housle a pomocník s nimi odehrával dueta. Když konečně po veškeré práci přišel do svého pokojíka, opisoval si noty nebo knížky, pilně čítal nebo si šel k principálovi trochu zahrát na klavír, cvičit se ve hře na flétnu a na trubku.

Srdeční záležitost jeho nepostupovala; s Albinkou se vídal v kostele, podívali se na sebe, časem vyměnili i úsměv, ale to bylo všecko. A myšlení zůstávalo, darmo se přemáhal, na matčinu podobiznu zíral a drahou mrtvou prosil, aby mu pomohla ke klidné mysli. Konečně si umiňoval, že s Albinou musí nějak promluvit, aby věděla, co se v něm děje. Dobře si promyslil, jak začne a jak bude postupovat. Když bylo v neděli po mši, pospíšil, aby šel hned za dívkou, a když se na schodech obrátila a zasmála se, ptal se: „Jak se Albinka vyspala?“, ale již při té otázce byl zmaten, ty její oči, nakroucené vlásky, svěží tváře a pěkný nosík, trošinku ohrnutý, to učinily. Po té jeho otázce se obrátila a znova se hlasitě zasmála: „Jak jsem se vyspala? Dobře – znamenitě!“ a bylo jí k smíchu, proč se mládenec právě dnes po tom ptá. A pan preceptor byl se svým postupem hotov; vykoktav, že se ptal jen tak, smekl a již po hřbitově uháněl domů.

Potom si vymyslil plán nový; na malý lístek papíru opsal z Květů čtyři řádky básničky Vincence Furcha: Albo, přísahám Ti svatě:

Věčně budu myslit na Tě;

láska Tvá mi dala květ,

bez Tebe mi pustý svět!

Opsal je hlavně pro poslední verš, jejž podškrtl. Lístek nosil u sebe, aby jej, až se s dívkou potká, Albě mlčky podal a honem odešel. Ale když jej potom v ruce již svíral, napadlo mu opět, že Alba nemá ani zdáníčka o tom, co se v něm děje, že nebude vědět, co to znamená, a lístek dá Pepičce nebo dokonce faráři. A lístku neodevzdal nikdy.

Den za dnem utíkal, chumelice přestala, slunce začalo hřáti jarně a po cestách, po stráních, po paloucích stály nebo se valily kalné stružky. Na staré hruši vzadu za školou zahvízdl prvý špaček, až se to dolem rozlehlo, a lesy se zhluboka rozšuměly, poslední kusy sněhu setřásly z řasných větví a stály hustý, tmavý. Od hor hučelo chumlavě, mlhy se po stráních převalovaly, hned se zdvíhaly, hned se opět spouštěly do temně modrých hvozdů a všecko v svých hlubinách ukryly.

83

Před svátkem prvého jarního patrona preceptor Čermák poprvé vyšel s bandou „vázat“ Josefy. Ještě se sice na plechu tuze nevyznal, ale sekund přec odtroubil výborně. Nejprve obcházeli Pozdětín, potom se vydali dolů do Milov a zase vzhůru do Větrova. Kde byl majetnější Josef, osm pánů muzikantů se postavilo do kroužku, kantor doprostředka, a již pochod zabřinčel. Ve Větrově na faře zahravše vetchému panu děkanovi, museli zajít do kuchyně, zasednout kolem stolu a dáti se do jídla a do pití. Každý dostal notný lamák chleba s kusem studeného masa a panna kuchařka, ženština vysoká, silná, ale hlasu jako kanárek, podávala báň s pivem jednu za druhou.

„Je jak utrejch a jako led!“ liboval si bombardonista Pažout a nikdy si nemohl báň ode rtů odtrhnout.

„Jen pijte, pijte, páni muzikanti,“ z pokoje třaslavě volal pan děkan, „kdopak ví, jestli jste mne nevázali naposled!

Pijte, ať to oslavíte, vždyť já dobře vím, že muzikantův žaludek je nenasytná houba mořská!“

Páter Chvála také sešel z kaplanky podívat se na kantory a kapela ho za to odměnila Daliborem z loňského bálu pražského.

Vázání se dodělávalo v pozdětínské Lípě; kantoři přišli domů až o půlnoci.

Když starý vyplácel pomocníkovi dva zlaté stříbra, povídal: „Copak kdyby oni všickni ti patronové vynášeli jako Josefové, dobře by bylo, ale někdy na obchůzkách víc propijeme. Vezměme třeba Petry: jeden je tady, jeden na Milovech a ve Větrově třetí; než se v tom parnu obejdou, je potřeba mnoho, mnoho posily. Ti parní patronové jsou zlí, ale co platno, jak by k tomu přišli, aby zůstali bez muziky!“

„Aspoň kdyby k Petrům byl také nějaký Pavel,“ usmál se pomocník.

„Široko daleko ani jeden a takový to byl slavný apoštol! Svatý Jan z Nepomuka je pro muziku nejlepší a nejveselejší; je pěkně v máji, půst není, lidé si mohou skočit – chodíváme domů o samý svátek ráno. Proto se taky stane, že z některého Evandělisty nebo ze Zlatoústého uděláme Nepomuka,“ kantor vesele vypravoval, ale zamlčev se, sáhl si pod věneček vousů, a pohladiv je, dodal trpce:

„I kata, je to všecko pro kantora bída živoucí! Žeť bychom žádný s trumpetami nechodili po funusech, na svatby, vázat a do hospod, kdyby jináčbylo živobytí, ale tak se musí groš shánět, jak to jde! Jenomže to už za mnoho nestojí! Tamhle větrovský pan kantor Hádek říkává, že když preceptořil, měl čtyřicet zlatých vídeňských ročně, ale po pěti letech měl prej dvanáct set kapitálu – všecko z muziky! Tenkráte to chodilo jinak, lidé si muziky vážili!

teď už Hádelc kolik let všecko nechal nám, protože ví, že to už kale nestojí za to.“ –

Svatého Josefa bylo v sobotu a hned po něm přišla Květná neděle s prvými pašijemi.

„I řku, kdopak v neděli provede evandělistu – zase ten Škmořil?“ o svatém Josefě ráno ptal se starý Roubal kantora. „Myslil bych, že tamhle za varhanami sedí jináčí evandělista! Ten starej už nemá zuby.“

„To máte pravdu, strejče, ten to sebere jináč,“přisvědčil pan učitel, „řekneme pomocníčkovi.“

Roubal ještě o mši pošeptal Petruškovi, letos že má Škmořil s evandělistou konec, že ho provede mladý. Když potom literáci sami dva sestupovali z kůru, Petruška začal: „Tak jste evandělistu ze sebe složil na mladýho?“

Škmořil, zahalený ve svůj modrý široký plášť, postavil se před ním přísně jako prorok starozákonní.

„Po kterýchpak vodách tahle hloupost připlavala?“ ostře zašeplal a hrdě přivřel oči. „Nevím, nevím, strejče, ale Roubal to přinesl od kantora!“ Tváře Škmořilovy trochu zčervenaly a očima zamžikal.

„Evandělistou našeho kostela byl po čtyrycet roků Florián Škmořil z čísla devátého a evandělistou zůstane!“ řekl stručně a slabiku po slabice vyrážel, jako když je seká. Ještě na Petrušku posměšně zakýval a vážně vykračoval domů.

„Nevím, nevím, strejče, povídal to Roubal,“ křičel za ním Petruška, ale Škmořil se již neohlédl.

Přišed domů do baráku, plášť pověsil na hřebík, zul boty, svlékl kabát, natáhl pantofle, a uvázav si zástěru, hup za tkalcovský stav a dal se do práce.

Asi pět minut bidla tloukla a člunek vrčel; potom Škmořil náhle přestal a zavolal na ženu, jež u kamen předla:

„Hej, Manča, jdi do sedničky, ať Matějíček skočí ke kantorovi a zeptá se, mám-li zejtra přijít na evandělistu!“

Škmořilka se na muže podívala, a předouc dále, pravila mrzutě:

„Budeme hocha honiť pro nic za nic, kdopak by to proved? Totě stará věc!“

„Povídám ti, pošli Matějíčka – mají prej jiného!“

84

Škmořilka se vypletla od kolovratu a shrbena, jak prve seděla, belhala se ze světnice. Literák se dal opět do práce.

„To bych taky ráda věděla, kdo by moh v Pozdětíně zpívať evandělistu!“ žuhlala, sotva zase dveře zavřela.

„Budeš viděť, že darmo kluka honíš!“

„Kdo by moh zpívať – koho milostpán kantor k tomu ustanoví! Co jemu záleží na zásluhách, na právu, na schopnostech, má tu teď takového hoška preceptora, mládě umí trochu skřeholit, a je evandělista hotovej!“

šeplavě vykládal Škmořil.

„To by už nebyla spravedlnost na světě, čtyrycet let jsi to ved, a teď by ti ten ouřad vzali? To by byla čistá konzistoř!“ sedajíc ke kolovratu, hubovala, jenjen se jí scvrklá kůže na bradě házela.

„No právě – taky si myslím – a potom, kdopak dovede to ‚vypustil duši‘ a ‚uzří, koho jsou bodli‘? K tomu je potřeba vejšky, dechu a cvičenosti! Takovej klouček a bude se dráť na evandělistu!“

„I vždyť to ani není možná, svatý evandělistové nebyli žádní mladíci! To by byla čistá konzistoř!“ do vrkotu kolovratu bručela stará.

Tu vletěl Matějíček:

„Strejčku, pan kantor vzkazuje, že vám pěkně děkuje a že evandělistu zejtra zazpívá preceptor; jestli byste chtěl Jidáše, abyste přišel. Spánembohem!“ Odříkav to jako po šňůrce, frr, letěl domů.

Stav i kolovrat rázem umlkly. „Povídal jsem to?“ vzkřikl Škmořil. Brada se mu klepala a tváře velmi zbledly.

„To je pěkná konzistoř! Vezmi kabát, jdi na faru a pověz, jaký převraty se mají stáť. Ty jsi jednou evandělista, a dokud z ouřadu nevystoupíš, nemůže do něho druhej! Budeš ty jim dělat toho lakotu Jidáše!“

Vyhoupnuv se na podlahu, přebíhal čím dále splašeněji. Jednu ruku měl na prsou za zástěrou, druhou ve vlasech a na lopatkách mu bylo patrno, jak v něm všecko hraje.

„I neblázni, vezmi kabát a jdi!“ pořád stejně nevrle bručela žena.

Zastaviv se uprostřed světnice, náhle spustil sípavý smích:

„To by byl evandělista!“ a již shazoval zástěru i pantofle, obul boty, oblékl kabát i plášť, nasadil beranici a uháněl k faře.

Jda vedle školské zahrady, viděl starého Roubala, mžourajícího do mládencova okna. „Kampak letíte?“ mazlavě volal Roubal. „I tuhle na faře mám něco –“

„Aha, kvůli tomu evandělistoj, ne? Povídal pan kantor, že byl už čas, aby přišel mladej, starej že už nemá zuby!“

chechtal se vejměník.

„A na Jidáše bych byl dobrý?“ sotva udržuje pláč, zalkal Škmořil.

„Ba to, jako stvořenej,“ odvětil Roubal a s chechtotem se hnal z návrší.

Literák zůstal jako zařezán.

„Tak proto – zuby nemám; vida, ať je zpěvák jakej chce, jen když má zuby, důstojnost nic – vážnost nic ––,“ a zvolna, sklíčen vešel do fary.

„Poníženě ruku líbám, rád bych s jemnostpánem,“ pozdravoval do kuchyně.

„Velebný pán je ve svém pokojíčku, jděte dál,“ volala Pepička; ale Albina si nedala ujít, aby z kuchyně nevyšla a nepohleděla, jak vážně starý literák vykračuje.

Nahnuv hlavu skoro až ke klice, lehounce zaklepal a vešel.

„Poníženě ruce líbám, jednostpane, a prosím za odpuštění, že tak přicházím, ale rád bych věděl, jsem-li ještě evandělista, nebo ne,“ šeplal zpočátku velmi pokorně, ale ke konci směleji a důrazněji.

Farář vstal, pokročil ke Škmořilovi, zavrzal tabatěrkou a podal mu šňupec.

„Poníženě děkuju,“ houpal se literák a z malých očí mu zasvítilo.

„Evandělista – evandělista – jaký evandělista?“ modrým šátkem stíraje tabák z nosu, ptal se farář.

„Zítra máme neděli nazvanou Květnou a tu při pašijích po čtyrycet roků zpívám evandělistu,“ šňupnuv si,

85

lahodně vypravoval Škmořil. „No dobře – dobře – hezky ho zpíváte –“ Stařec se usmál a utřel si rty.

„Čtyrycet roků v jediném chrámu Páně svatého Václava v Pozdětíně! Tři duchovní, tři kantoři mne vždycky velebili, až teď najednou má býť jiný evandělista.“

„Ale? Jděte, jděte – a který?“ hladě si bradu, udiven se ptal farář.

„Ten hošek preceptor –,“ pěst maje zaťatu a palec u ní vztyčen, opovržlivě i zlostně odpověděl literák.

„Ááá, Čermáček – no, tuhle tohle by byl evandělista, to věřím, to by kolaturníci poslouchali!“ liboval si farář a vážně přikyvoval.

Škmořil chtěl honem promluvit, ale jenom nesrozumitelně zabrebtal.

„Tak Čermáček – a copak vy byste nám zapěl, snad Jidáše nebo Kaifáše?“

Literák se rozkročil, a levačku položiv k srdci, pravicí vykládal:

„A čtyrycet let zásluh není nic? Za tří duchovních jsem tu povinnost ke cti a chvále boží konal, a teď najednou přijde takový mladík a já mám býť shozen? A to by jednostpán dopustil?“

Duchovní teprve teď plně pochopil, proč Škmořil přišel.

„Ale – ale – tuhle tohle – vy chcete být evandělistou dál! No, dobře – dobře, že si té krásné povinnosti tak vážíte, ale tam já nerozhoduju, to je věc pana učitele.“

„Tak, a já zas myslel, že v kostele je pervní duchovní, ve škole kantor!“

„Jen si pěkně dojděte k němu, řekněte, že byste rád v té povinnosti zůstal, a dobře bude. Já vás taky rád poslouchám, preceptor by to sice zapěl uměle, mladě, ale vy zase postaru, jak otcové naši zpívávali.“

„A ti to znali spráuně a pořádně! Musím teda na kantora, pánbůh rač opatrovat. Spánembohem!“ a vážně odešel.

Také ve škole zaťukal na čeledník a vešed pozdravil: „Dej pánbůh dobrytro a dobrého zdraví. Jdu, pane učiteli, kvůli tomu evandělistovi; myslím, že když někdo čtyrycet roků věrně sloužil, nemá býť pro nic za nic shozen.“

Kantor seděl při práci a poslouchal zdánlivě lhostejně.

„Jaképak shazování, ale pomocník je mladý, hlas má jako zvon a vy nám Jidáše taky zazpíváte.“

„Do nejdelší smerti ne, buďto evandělistu, nebo nic! Aby se každá bába smála, že to Škmořil přivedl z evandělisty na Jidáše! Roubal už beztoho povídal, že se mělo řícť, jako by nynější evandělista musel z povinnosti, protože nemá zuby!“

„Možná že se to řeklo u Roubalů, ale tady ne,“ chladně odpověděl učitel. Viděl, jak staroch o tu svou hodnost stojí, litoval ho, ale maje na paměti, jak rád v kostele týrá, umínil si, že ho trochu potrestá.

„Tak jak to bude s tím evandělistou?“ ostře ptal se literák.

„Je to v pořádku, říkal jsem panu preceptorovi a ten povídal, že ho zazpívá rád!“ sklem oškrabuje houslové střepy, na Škmořila nehledě, odvětil pan učitel.

„Tak – tak – po čtyrycetiletých zásluhách mám býť sesazen! Sám náš duchovní pastýř pravil, že mě rád slyší, že pěju, jak otcové naši zpívávali!“

„Byl jste už na faře – chtěl jste žalovat – holečku, tady je na kůru doma kantor!“ a učitel se tiše zasmál.

Škmořil strnul; vstoupalo mu to do hlavy. Že by měla být Květná neděle, o které by za varhanami nestál on ve svém širokém modrém plášti?

Ne, to není možno! Celý rok se tím pyšnil, že o pašijích bude evandělistou, a teď by o to měl přijít? To by se Petruška chechtal, beztoho má zlost, že jenom z milosti dostává Petra! A ten Adam Hejnů! Vždycky se ptává, kdy pozdětínský evandělista půjde do penze, větrovský že už šel!

„No, poníženě se prosí, pane učiteli, aby se mi ta hodnost nebrala,“ spustil zkroušeně a šoural se ke kantorovi.

„To byste musel na pomocníka; když jsem ho už jednou žádal, nemohu hned zas říci ne!“

Škmořil zůstal jako opařen. Teď by měl jít ještě k tomu mladíkovi – po čtyřicetiletých zásluhách! Jaktěživ si ani pomyslit neuměl, že by bylo možno, aby mu někdo evandělistu přebral. Ale jaká pomoc – co by byl Škmořil, kdyby nebyl evandělistou? Nic, pozdětínský tkadlec jako ti druzí baráčníci a podruzi, nic více! Družbovství už

86

beztoho za mnoho nestojí!

„Prosím, pane učiteli, jsou tak dobrý a projednají to tedy –“

„Pan preceptor učí, počkejte, zavolám vám ho a promluvte si s ním, snad povolí!“ Učitel odešel do klasy a v malé chvilce byl preceptor v čeledníku. „Přišel jsem, pane preceptore, kvůli tomu evandělistovi. Čtyrycet roků jsem ho prováděl a teď prý mě chcete sesadil:,“ šeplal staroch a byl již tuze naměkko.

„Říkal mi pan učitel, abych si ho zazpíval,“ usmál se Čermák.

„Prosím, to mi nedělají, aby mě tak uverhli do světské hanby, a nikdy jim toho nezapomenu,“ žebronil Škmořil.

„Inu, když vám tolik na tom záleží, zazpívejte si ho po jedenačtyřicáté, aspoň vás taky poslechnu!“

Literák chytil mládence za ruku a zvolal: „Zaplať bůh, provedu to krásně!“ a již bystře uháněl k domovu. Na svou literáckou vážnost nadobro zapomněl a chvátal i v tom plášti jako švec HejnůAdam.

„No tak, co říkali?“ předouc ptala se ho žena.

„Co říkali – co by mohli říkať – byla to mejlka!“

„Tak vidíš, vždyť jsem to povídala, to by byla čistá konzistoř!“

„I kdybys ty i s tvou konsistoří mlčela,“ zabroukl, a shodiv plášť, našel si evandělium a spustil: „Za onoho času, když se přiblížila veliká noc…“

V neděli byl evandělistou jako jiná léta a pomocník zpíval Jidáše; nic si z toho nedělal, zpívalať Albinka Ancillu a ke hře očima bylo více volnosti…

Největší mrzutost z toho měli Roubal a Petruška. Vejměník se na evandělistu pomocníkova tuze těšil a selhalo mu; Petruška se mračil, že ten nadouvnutý Škmořil nebyl shozen a že teď teprve zpychne. Ale Škmořil byl napodiv krotký, ani slovem nezavadil …

Odpoledne, ještě než zvonili na požehnání, šel pomocník na faru; nesl sbory, které pan kantor pro besedu vybral.

Když ťukal na farářův pokojík, Albina vyšla na chodbu; na těch svých červených, pruhovaných šatech měla zástěrku čistě vyžehlenou a tuze jí to slušelo.

„Pěkně vítám, pane učiteli,“ volala, „pan farář je na dvoře u drůbeže,“ a vesele mu šla naproti.

„Dobré odpoledne přeju – přinesl jsem noty –,“ smeknuv klobouk, pravil nesměle.

„Však jste u nás na dvorku ještě nebyl, pojďte se podívat,“ zvala mládence a klíčkem si točila kolem prstu.

Vtom cvrnk, klíček padl na dlažbu. Sehnuli se současně, aby jej zdvihli, a současně po něm hmátli –– Pomocník ani nevěděl, jak se stalo, že dříve než se dotkl klíčku, byla na něm Albinina ruka, takže chytil ji. Ale maličko ji sevřev, honem ji pustil; když se však přímili, zavadili o sebe čely a vlasy.

Zčervenali oba; Čermák na ni plaše pohleděl, ale hned zase sklopil oči. Usmívala se, oči jí zářily a ručkou si rovnala účes na skráni.

„Tak pojďme, pojďme,“ žvatlala v rozpacích, „toť abych vás zrovna vzala za ruku a vedla jako hošíčka!“

Když vyšli ze síně, ptal se: „Nehněváte se na mne?“

Zavrtěla hlavou a pěkně naň pohlédla.

„Neuhodil jsem vás?“

„Ani dost málo!“ a již skočila ze schůdku a volala: „Velebný pane, velebný pane!“

„Co se děje?“ ozval se farář.

Pomocník, pátraje po hlase, spatřil farářovu hlavu nahoře nad holubníky. Ležel na půdě nad chlévy a v podstřeší ji vystrkoval. „Je tady pan preceptor,“ volala Albina.

„Hned jsem dole, hned – Františku, jsi tady? Vidíš ho, bubláka, jak se nadýmá? Je to krása hlavy, ne? A tuhleta drobotina malá, bílá, černohlavá, to jsou jeptišky. Puclíci jsou právě někde v poli. Musel jsem udělat prohlídku, nechodí-li na ně škůdná a co dělají holoubata. Přišel tuhle Albin tatínek, rád bych poslal panímámě.“

„To je hospodářství, viďte,“ smála se Albina, „podívejte se, tady má pan farář slepice, druhy všelijaké!“

87

„To by se mi také líbilo,“ povídal pomocník.

„Mně také, jsem ráda, když jsem mezi tím na dvoře.“

„Vždycky si myslím, budu-li jednou mít školu, že při ní musí být zahrada a v ní včely, potom dvorek a na něm hodně všelijaké drůbeže.“

Vtom farář vycházel ze stodoly; slámu měl na vlasech i na oděvu a v ruce nesl tři bílá holoubata.

„Vítám vás, hochu, co jste mi přinesl?“ ptal se srdečně.

„Pan učitel posílá nějaké sbory; dříve nemohl, nebylo to všecko doma a v pořádku.“

„Dobře – dobře, tak pojďte dál!“

„Děkuju pěkně, půjdu do kostela.“

„Dost času, jen pojďte aspoň na skok, máme tu Podzimka, bude zjara potřebovat bandory k sázení a tu je na pozdětínské faře první poptávka. Inu, mám, mám, na hodné lidi pamatuju,“ a sám prvý pospíchal do kuchyně.

Pomocník vešel za ním, ale Alba zůstala venku.

„Tuhle vezměte holoubata, a aby panímámě hodně chutnala. Tohle je náš nový preceptor,“ farář ukazoval Podzimkoví, jenž seděl na židli u stolu.

„Pozdrav vás pánbůh,“ vítal Čermáka Albin otec a podal mu upracovanou ruku tmavomodrých žil.

Byl velký, silný, černých, málo šedivějících, do okrouhlá přistřižených vlasů, dlouhého obočí, tmavých zraků. Pod ušima měl chumáče vousů, bradu silnou a v ústech všecky bílé zuby. Měl hnědý kabát krátkého života, dlouhých šosů, vestu až ke krku, nohavice do vysokých, tuhých, vyleštěných holínek. Hlas jeho byl silný, drsný a pohled mračivý.

„Náš pan pomocník je študovaný človíček,“ pravila panna Pepička.

„Pak je škoda, že šel na preceptorství, je to hubený stav,“ odpověděl Podzimek.

„Proč hubený, když dostane školu, sedí si jako pán,“ odporovala.

„Což vašemu Hádkovi něco chybí? Je jako měsíček!“ dodal farář.

„To jsou ty věci, když sedí na takové škole; ale než ji dostane, aby jako žebrák chodil od domu k domu.“

„No, to u nás v Pozdětíně není,“ odvětila a na trpkém tónu bylo patrno, že ji bratrova řeč mrzí.

„Na bažanty tu tervám taky nemá.“

„Ale na živobytí přec a my máme našeho pomocníčka rádi, je dobrák a zazpívat umí jako –,“ kupodivu vřele švitořila Pepička, ale ke konci se náhle zarazila.

Podzimek porozuměl, koho mínila, a usmáv se prohodil jen: „Proto, proto!“, a zakývav na sestru, zvolna dodal:

„Ty taky navěky nezapomeneš!“ Ta poslední slova byla teplejší.

Pomocník byl dojmem, jaký naň Albin otec učinil, hodně sklíčen.

„Musím do kostela,“ pravil, „spánembohem, všeho dobrého přeju a šťastnou cestu!“

„No, spánembohem, a jak jsem povídal, abyste brzy měl nějakou kloudnou školu!“ a Podzimek povstav podal mu ruku na rozchodnou.

„Přijďte brzy, pane učiteli, málokdy se ukážete, jako bysme byli na deset mil!“ vyprovázela jej Pepička.

Když farní dvéře zavřel a vkročil na hřbitov, u zahrádky spatřil Albinu.

„Už zas utíkáte?“ ptala se.

„Musím do kostela,“ odpověděl rozechvěn.

„Já taky dnes odjedu – s tatínkem domů,“ pravila a hned poznala, jak naň ta zpráva působila. „Musím pomoct mamince, po svátcích se zas vrátím. A vy nepůjdete k babičce?“

„Půjdu, ale v sobotu zas přijdu pomoci v kostele.“

„V pondělí budete hrát ve Větrově na sále, tam se možná uvidíme.“

88

„Na sále?“

„Povídal pan učitel; ach, já si ráda skočím! Tak spánembohem, kdybychom se už neviděli!“ a podala mu ruku.

Sevřel ji a v očích se mu zatočilo …

Do kostela nešel, ale postaviv se na hřbitově ke zdi, hleděl k lesům. Ale kale neviděl …

„Ne tak zprudka, pane preceptore,“ po chvilce se ozvalo za ním a Adam Hejnů mu položil ruku na rámě, „na ženské se nesmí takhle plačky, jsou jako kvíčaly a sedají nejraději tam, kde se hvízdá veselá. Láska z lidí blázny činí, proto se jí nesmíme poddávat!“ vážně hovořil bývalý viselský utopenec, ale vida, že se mladík chmuří, dodal:

„Žádný hněv, milý pane preceptore, Adam Hejnůvám neublíží a věřte mu, že to děvčátko vás má rádo. pojďme do kostelíčka!“ a zvolna kráčeli ke kůru.

89

X.

Když se o Mrskaný pondělek preceptor vrátil z ranní, paní učitelová přišla za ním do pokojíčka a podávala mu pěknou kraslici. „Tohle mám odevzdat,“ pravila usmívajíc se. „Od koho?“ ptal se překvapen. „To nemám povídat,“ smála se a pokrčila rameny.

Pomocník rozradostněn domněnkou, že kraslice pochází od té, na niž stále myslil, prohlížel si pěkné rýsování, věneček lístkový a uprostřed něho srdéčko s nápisem: Ze srdce.

„Od někoho dobrého je, to můžete věřit,“ pořád stejně potměšile švitořila paní.

„Schovám si je na památku –“

Paní učitelová, již odcházejíc, ještě se ve dveřích obrátila, a jako by si byla právě vzpomněla, pravila důtklivě: „To vám povídám, ať si ve Větrově taky skočíte!“

„I já kale neumím!“

„To by bylo hezké, takový mládenec, a neuměl by dokola. A jestli tam přijde Albinka z fary, ať ji taky provedete!

Už za tu –,“ a paní učitelová usmívajíc se umlkla. „Ale já opravdu umím málo –“

„I však ona vám nějakou chybičku odpustí!“

„Kdyby tam byl starý, darmo by se mračil, že mu pomocník tancuje s dcerkou; tuhle na faře nepěkně o preceptorech mluvil.“

„Ó, copak Podzimek, to je Větrovák, do práce jako kat a jen ty peníze hrabat na hromadu; ale naparovat by se nemusel, má ještě dva hochy a nesedí na dvorci. Jen vy na nic nedejte a pro Albinku jděte!“

„Třeba by se sama mrzela a styděla – budou tam známí – študenti –,“ zajíkal se.

„Ó vy – však já vám rozumím,“ smála se.

„I věřte mi, že bych si radši toho světa ani nevšímal!“

„Už zas máte ty mouchy v hlavě? Kdopak bude pořád bědovat? Jen vy dejte hlavu hezky vzhůru a dívejte se na svět vesele. Kdyby vaše maminka byla živa, věřte mi, že by vám taky tak radila!“

Pomocník mlčel.

„Poslechněte mě a věřte mi, že vám dobře radím!“ a dveře se za ní zavřely.

Pomocník osaměv znova si prohlížel milý dárek. Vida, myslil si, jakou kraslici mi uchystala, jistě na ní pracovala s Pepičkou. „Ze srdce“ – Ale schovávaje kraslici do truhličky, již se opět mučil pomyšlením, že Albina těch kraslic dozajista rozdala víc

Když v onen týden na Škaredou středu putoval k babičce, jda Větrovem, stále si myslil, zda Albinu uvidí; ale nebylo po ní památky.

U babičky se tuze potěšil, ba měl tam chvíle, kdy si přál, aby už do Pozdětína nemusil. To působila muka lásky. A přece se zase nemohl dočkat, aby již opět byl ve svém pokojíku a aby již bylo po svátcích…

Když z Lánů odcházel, slzel, jako když poprvé do Pozdětína putoval… Ani na zpáteční cestě Albiny ve Větrově nezahlédl. –

Odpoledne po nešporách pan kantor, bera basu na ramena, povídal: ,,Basa je přec jen těžká muzika! Dnes ji mám vystrojenou, koupil jsem jí za dvacetník popruhů a přezku za groš.“

Pomocník stál již ve dveřích, housle v levačce, pod pravou paží balík partesů.

Starý scholasticus seděl u kamen, študent Václav s maminkou u stolu.

„To vám povídám, pane preceptore, ať těm Větrovačkám pořádně proženete faldy!“ dýmaje z krátké kořenky, brebtal Podroužek.

„Tak sbohem, hochu,“ se synkem se loučil principál a políbili se.

Václav byl už vytáhlý jinoch černých kudrn po tatíkovi a modrých očí po mamince.

„Šťastnou cestu, pane učiteli, zejtra se zas já budu stěhovat!“ loučil se s mládencem.

90

„Ba, hochu, sotva jsi přišel, už zas abys šel; jako vítr to uteklo!“ smutně pravil tatík a s pomocníkem vyšli.

Václav s matkou vyprovázeli je až na dvorek.

„Nezapomeňte, pane učiteli, co jsem vám ráno povídala!“ ještě volala paní.

„Přičiním se,“ odpověděl s úsměvem.

„Co říkáte, bratříčku, tomu našemu chlapci?“ ptal se ho starý.

„Můžete mít radost, je bystrá hlava. Za včerejšek jsme si o jičínských časech mnoho popovídali. Jak jsem poznal, je hodný student, a když jsem ho poslouchal, jak mi pěkně o všem vypravoval, věřte mi, myslil jsem si, že bych hned šel s ním k těm starým profesorům na jičínských školách. Zrovna jsem se zase viděl v tom žlutém domě za kostelem sv. Ignáce, v nevysokých, uprášených světnicích, v rozřezaných lavicích, a v duchu jsem seděl nad latinskou nebo řeckou kompozicí. Byly to krásné časy – a Václava, jak vidím, také to všecko velmi těší.“

Kantor jen přikyvoval a líce měl plna jasu.

Pod vesnicí, na cestě vedle rozmočených luk čekali trubač Adam Hejnů a valdhornista Pažout: Adam krátký jako zdravý pařízek, Pažout už starší, dlouhý, hubený, ale ohnutý.

Obloha byla čistě modrá, slunce svítilo, ale na měkké půdě se tvořil lehký škraloup; ještě slabě mrzlo.

Rozvlhlá pole byla skoro černá, les tvrdě zelený, po lukách svítily rybníčky, a kde nebylo vody, zhnědlá a žlutá travička měla lístky dosud schlíplé. Jak jasné slunce zářilo na skrčené baráky a chalupy, zdálo se, že se v tom jeho světle třesou jako namrzlí dědové před vyhřátými kamny.

V lese všecko dýchalo vlhkým chladem, po kmenech stékaly lesklé stružky a z větví pleskalo do mechu a na žlutý pažit. Rozčechranými, visícími snětmi smrků a jedlí šeptalo, jak by ty stromy radostí oddychovaly.

Zrovna když páni hudebníci vystoupili z lesa do polí, z brázd se rychle vznesl skřivan, a chvěje se v modru vzdušném, sesypával své jásavé písničky.

Nemluvíce poslouchali veselého zvěstovatele jara a hleděli na známý kraj, jenž se pod chvějnými paprsky slunečními zdánlivě tiše houpal. Kokrháč stál ve výši a ještě se černě mračil, bližší horské hvozdy se modravě zaclonily, nejbližší hrály dozelena. Horní stráně, úpady a temena Krkonoš svítily ještě sněhem.

„Tak, pane preceptore, dnes s námi zasvětíte první muziku,“ začal Adam Hejnů, „ale už to nechodí, jak to chodívalo. Na světě tuze ubývá mužských a ženských je jako na podzim kvíčal a cvrčal. Jindy o muzikách hoši kupovali ty nejlepší rosolky, a panenky přece nedbaly; teď to chodí naopak, teď jsou třebas i ta nejkrásnější děvčata jenom volavky.“

„Svět je jako kartouny – čím dál horší,“ zabručel Pažout, „pivo má říz jako stará kudla, a kde jindy v hospodní kuchyni voněla telecí, vepřová, skopová, droby, tam teď ohřívají jenom prázdný pekáč od posvícení – to je celá vůně. Volavky jsou, ale semenec a bodláčí není. Bída je to, bída, a je ji vidět i bez brejlí. Svět je už tuze přeplněný!“ Pažout mluvil jako do země, na žádného nepohleděl a klátil se velmi.

„To, strejče, křičí každý,“ vesele spustil kantor, „ale já myslím, že je dobře tak, neboť když je v hospodě málo hostí, bývá bída veliká. Čím víc, tím líp! Mnoho lidí mnoho roztrhá, mnoho vydělá a mnoho vyštuduje.“

Šli chvíli mlčky. Daleká, široká pole se tiše rozkládala v slunečním jasnu.

„Teď rok byl mladý Žalák s ní ve Větrově, dnes je nad ním šest střevíců hlíny; tenkrát tancovala, až hořela, oči jí svítily – jeli domů už za světla,“ vzpomněl Adam.

„Dělá prý dobrotu, sám starý si liboval, že jim všecko a všecko svěřila do rukou,“ vypravoval Pažout.

„To je taky dědeček a babička! Jednu nohu mají v hrobě, druhou nad hrobem, ale jen když mohou vladařit!

Nevím, nevím, dlouho-li jim ta vdovička bude dělat dobrotu. O funuse se skeřila, ale já vím, že si myslila, kdyby tak, až se vrátí domů, měla tam jiného, ale trochu lepšího, nežli byl Lojzíček.“

„Vy jste taky kus baziliška, Adame,“ hrozil kantor.

„Jsem, jsem, ale proto přece přeju každému jenom dobré!“ A zamlčev se trochu, pokračoval: „Kantorům peníze, dětem vtip, preceptorům hezké nevěsty (a Hejnůušklíbnuv se zamžoural na pomocníka), doktorům bohaté podagristy, kněžím, jako je náš nebo tuhleti na Větrově, zazobané vejměníky a modlivé vejměnice, hospodským, aby konečně přestalo vodoléčení, muzikantům teplé hospody, dobrá studená piva a nové polky, vdovám zdravý rozum, kuchařům suché dříví, čihařům svatou trpělivost a všem věrným Čechům do ruky dobrý karabáč!“

91

Při té řeči si vykračoval jako mladík a mluvil volně, s důrazem.

„Ty jsi si to nachystal, spratku,“ rozchechtal se bombardonista a kantor se také smál, až šmytec v base rumploval.

„Koukejte, i ta basa se směje,“ povídal.

„A řekněte, jestli jsem nemluvil právě?“ vážně ptal se Adam. „Na zámecké jsi zapomněl!“

„Myslíš na justiciára, na verchníka a písáky? Což těm luciperům a rohatým nepřeju nic, leda kvasnice místo vína.“

„A co sobě, Adame?“ ptal se kantor.

„Ó, že nejsem zámecký mušketýr, jak bych já si maestoso mezi vámi vykračoval!“ hlásal a nadmul obličej, až se všickni zasmáli.

Jeřáby podél přímé silnice počaly natahovati stíny, barva lesů se měnila, takže se vzdálenější víc a více šedaly, bližší temněly. Bezděz a Ralsko stály šedivé, hlavami až v tom bělavém klenutí, zapadajícím za nejzadnější mlhovité kopčiny; dědinky na úpatí lesnatých hor byly jako kuřata, jež se jižjiž chystají zalézti pod temné křídlo kvočnino.

„Až složíme inštrumenty, zaběhneme si, bratříčku, do školy, aby pan Hádek s paničkou nehubovali,“ pravil pan učitel.

„Ten má taky časy – bože, bože, jenom tak rok před smrtí,“ vzdychl Adam, „jen se valí, usmívá a pomlaskuje. Inu, nebývalo tak vždycky, když jsem byl kluk, chodil pěkně o posvícení a na Tři krále zpívat a koláče odváděl kantorovi; poledne zvonil, jako to kantoři posud leckde dělají, celá služba jeho byla, že mu strejcové sebrali na boty, ale protože to odvedli kantorovi, Hádek nedostal nic, nosil v zimě v létě střevíce a z nankinek by ho byl vyklepal. Naše nebožka bába říkávala: ‚Bože, bože, tenhle příchovskej pomocník má jistě sušku, ten tu dlouho nebude!‘ “ Adam nebožčinu řeč řekl tak lítostně, že se Pažout až ohýbal a chrochtal.

„A vidíme – teď svítí jak ten boží měsíček a krček má lesklý a hladký – bože mne netrestej – jako krmníček zrovna před zaříznutím. Tuhle, bude tomu nějakých šest sedm roků, mu z komína ukradli osm šunek, hned druhého dne je chtěli vybírat, z kurníka několik hus a z půdy peřiny. Milý pan kantor Hádek se hnal rounou k hraběnce skuhrat o podporu, protože ho prej zloději dočista obrali. Žebronil tam, jaké je při té kantořině živobytí, všude bída a bída, nouze, hlad a jak se ty rány jmenují, že říkaje není co do huby. Mladý hrabě stál při tom, a když kantor dopověděl, zaťukal mu takhle na tu jeho vestu – no, znáte tu jeho vestu blýsknavou, já bych z ní měl celé šaty – a povídá: ‚A z čehopak je tenhle soudek, pane kantore?‘ Milý Hádek se zatvářil, jako by užíval puškvorce, prohnul se, jak mohl, a povídal líbezně, jak on to již umí: poníženě rukulíbám, hraběcí Milosti, ale to je všecko jen z mlíčka!‘ “ Všichni se opět rozesmáli a Pažout již hekal, jak by skonával.

„Adame, Adame, vy byste přelhal i svatého Petra u brány nebeské, že jste taky jeden apoštol!“ srdečně se směje, hrozil kantor.

„Jistá věc – jistá věc –,“ vyvaluje oči bránil se Adam, „znám to dobře, u Hádka jsem začal chodit s muzikou.

Dokud si nevzal tu Leokádii, bývalé bruskovské farské kuchařky sestru, byl pořád jako pohrabiště; no, ta si ho vypěstovala, že se teď jen houpá!“

„Ale proto se mu přece musí nechat, že byl už jako preceptor obratný ve škole a dovedný hudebník,“ připomněl pan učitel.

„Byl – byl – a děkuju mu za mnoho,“ přisvědčoval Adam, „kolik roků jsem s ním chodil po muzikách a po bálech a vždycky se mnou dobře jednal. Inu, měl štěstí a přeju mu ho, každý ho nemá! Tamhle Malec vodil po škole kravku na pastvu a vodí ji dosud –“

„A bude ji vodit, ale to dělá žena; myslívala, že jako komanduje muže, bude komandovat celý svět, ale ten se, pane, nedá!“ řekl principál.

„Olešnický aby se zas pro dluhy bál z domu a ještě se chechtává: ‚Kdybych neměl dluhy, neměl bych nic, tak mám aspoň něco –,‘ “ a Hejnů zasykal.

„Někoho štěstí na křídlech zrovna nosí, ale čí kmotři na cestě ke křtu potkali bábu, darmo ho hledá. Jak říkávám: Vznešený, ale bolestný je stav kantorský!“ dodal kantor.

Prvé bílé domky větrovské byly již před nimi. Čím blíže k nim docházeli, tím bylo mládenci nevolněji, nedočkavosti přibývalo a byla plna bázně i touhy. Když ulicí kráčeli k náměstí, jež vroubily bílé kamenné domy o

92

přízemku nebo patrové, Adam nepozorovaně přistoupil k pomocníkovi a šeptal mu: „Zrovna tuhle nalevo je u Podzimků.“ Mládenec plaše pohleděl na hospodářské stavení s podsíní o třech dřevěných sloupech v čele, vpravo s prostranným dvorem a s velikou, starou omšenou stodolou, a zíraje zase honem k náměstí, cítil, že ho polévá horko…

Na sále uloživše basu, housle i partesy, šli s principálem do školy. Sotvaže je paní Hádkovázahlédla, vyběhla jim na zásep naproti. Byla malá, hubená, řídkých vlasů, nad čelem rozčísnutých, bezzubá a tenkých bledých rtů.

„I to jsou k nám hosti,“ volala a spráskla ruce, „pěkně vítám, pěkně vítám, pane učiteli, to je dost, že ještě víte, kde je větrovská škola! A tohle je ten nový mládenec – no, už jsem slyšela, velebný pán Chvála nám vypravoval, jaký je zpěvák a študýrovaný člověk. Tak pěkně vítám – a pojďte dál oba, můj člověk a naše děvčata budou mít náramnou radost!“

Utíkala napřed, jako by ji honil; přeběhnuvši čeledník, otevřela dveře do pokoje, volajíc:

„Koukejte, děti, koho vám vedu!“ a pány kantory pustila napřed.

V pokoji byly tři dorostlé dcery a pan kantor Hádek. Byl velký, tlustý, líce hlaďounkého, lesklého; měl velký, ostrý, zahnutý nos, vlasy řídké, světlé.

„Á-á-á, vítám vás, mládenci, vítám vás! Pozdrav vás pánbůh, pane bratře!“ hovořil zvolna, sladce, a vzav kantora kolem krku, vtiskoval mu na tváře tři polibky, až to mlaskalo. „A tohle je mládeneček – vítám vás, vítám, bratříčku,“ a také pomocníka polibky svými oblažil.

„Tohle jsou, pane preceptore, naše tři květy: tahle nejstarší je největší vlastenka a jmenuje se Bábi, tato prostřední je zpěvačka, Sofi, a nejmladší nejkrásněji vyšívá a háčkuje, jmenuje se Fany! Podívejte se, tamhlety přikrývky na kanapi, ty dečky na stolcích a na postelích ona svýma rukama udělala!“ rychle, jako by ji honil, hovořila paní Hádková.

„Jenom nás, maminko, nepřechvalte,“ ozvala se nejstarší, Bábi, děva suchá jako maminka, tváří už zvadlých, lícních kostí hodně vysedlých, rtů sice ještě červených, ale již také hodně bezzubá.

„No-no-no-no,“ houpaje se a dávaje šňupati, měkce, jako když tleská, ozýval se pan Hádek.

„To víš, že já nechválím – sedněte si, pane učiteli – pane pomocníku – neodpustím jim ani noty, ale zas jen co je pravda, a to musím říct, že ulehčení mám náramné; inu, co bych to neřekla, mám časy, dcery všecko, ale všecinko zastanou.“

Pan principál Hádek jenom povrčíval jako starý kocour, když se vyhřívá na slunci.

„To je hezké, pane bratře, že jste přišel a přivedl mládence –“

„Mám vyřídit pozdravení od ženy,“ pravil pozdětínský starý.

„Děkujeme hezky, taky by mohla někdy přiběhnout; jestli my, školské ženy, nebudeme k sobě, jakpak k nám budou takové chalupnice, mistrové a kupcové, beztoho to už neví, jak mají mluvit, zvláště mladé; kroutí tu řeč každá, jako by stály na divadle. Pravda, my máme pokoj, jsme hezky doma, pracujeme si každá své, máme se rády –“ Principál, poslouchaje ženu, blaženě houpal hlavou i trupem. Pozdětínský s pomocníkem seděli na pohovce, větrovští manželé u stolu proti nim, Bábi vlevo, Sofi napravo, nejmladší, krátká, ale kulatá, okatá, červená a hezká Fany stála u okna.

„Nehrajete taky divadlo, pane učiteli?“ ústa divně stahujíc, ptala se Bábi. Hlavu měla stranou a dívala se jako kvíčala na roháč.

„Jednou jsem si zahrál, ale tomu jsou už dva roky,“ odpověděl.

„O, to my rády, kde se co dělá pro vlast, tam my pomáháme. Ale teď jsme už dvakrát panu páterovi vrátily úlohy, bere k tomu takové zdejší holky z baráků, že není možno mezi ně se plést!“ a hlavu opět skromně schýlila k levému rameni.

„Už to není, co bývalo, pan páter vybírá podivné kousky – no, není to zkrátka, jako bývaly Isidor a Olga, Jan Dolinský, Čertův mlýn, Abelino, Princ Flori a princezna Biancifora, to jsme se nasmáli i naplakali,“ stýskala paní.

„I copak tady, naši aktéři hrajou, že by s tím mohli do hlavního města, naše holky, kdyby v úloze měly sebetěžší sady, lehounce se jich zprostí, ale tuhle jsem byl v Milovech v tyátru a žena asi třicetiletá představovala šestnáctileté děvče; měla zamilovanou roli a byla, abych krátce pověděl – no – za nějaké tři neděle můžou u nich

93

mít krtiny –,“ chechtavě vypravoval Hádek.

„Aber Vaterle – Vaterle,“ kloníc hlavu a zastírajíc oči, sténala Bábi.

„Tenhle náš člověk žádný ohled nemá,“ kárala i paní a spínala ruce.

„Vždyť je to pravda,“ bránil se, a hladě si lalokatou bradu, pomlaskával.

Sofi seděla mlčky, jako by neslyšela, jenom když se všechni smáli, kysele stáhla rty; Fany hleděla oknem.

„Jak se vám toho asi dnes sejde,“ opět začala Bábi, „my se s maminkou taky chceme podívat, ale bojíme se, že to bude tuze míchané.“

„Přijďte, přijďte, pěkně vám zahrajeme, máme samé české kusy: Vlny vltavské, Krkonošskou polku, Proudy jizerské, Bitvu na Hostýne,“ živě vyzýval pan učitel. „A co dělá váš pan preceptor?“

„I copak ten, ani nám nevzpomínejte, chodí jako bukač, takhle kdyby mu náš člověk všecko strčil, ale proč si bral takovou holku z chalupy, to si to dřív nerozváží, až je pozdě, teď mu nedovede uvařit leda kyselo a to ještě, že bych se to styděla dát žebrákům!“ odpovídala paní a starý přisvědčuje pomlaskával.

„Nikam mezi slušnější společnost ji nemůže vést, protože nedovede promluvit,“ i Bábi přidávala.

„Ale maminko, maminko, pošli přece pro skleničku piva,“ zašveholil pan Hádek. „I bože, bože, mám já hlavu, sedím a povídám, a páni mají žízeň,“ honem vstávajíc vyčítala si paní.

„Zaplať pánbůh, nebudeme pít, děkujeme hezky, máme před sebou celou noc. Musíme jít, bratříčku!“ rozhodně zvolal pozdětínský a již oba vstávali.

„Ale seďte, seďte,“ domlouvala paní, „ještě se nahrajete až běda! Ach, copak je vám, pane Čížku, máte jen toho studenta a to jsou všecky vaše starosti, ale já kolikrát nevím, kde mi hlava stojí, považte, tři dcery, každé chci dát výbavu, abych se za ni nemusela stydět, to je práce! Každá má kufr svůj, aby se to nemátlo, a už jsou až dovrchu, jenom Fanynka nemá ještě všecko, ale to je žábě!“

„Což Fanynka, ta musí teprv užít svobodného života,“ usmál se pozdětínský.

„I já ty druhé taky do toho neženu, jen ať si pobudou doma; dokud jsou u maminky a u tatínka, je jim nejlépe, vždyť ony naše holky tomu rozumějí a nechce se jim do vdavek jedné ani druhé. Ať si dělají, jak chtějí, o živobytí se nemusejí starat, ať jsou vdány nebo svobodny,“ skoro lhostejně hovořila paní Hádková a Bábi naprázdno cupovala zástěrku.

„Albina Podzimková taky tu je z Pozdětína na svátcích,“ zašveholila, když po matčině řeči nastalo ticho.

„A povídala, že si taky přijde skočit,“ svědčil principál, „je to holčička jako kytka.“

„Jen kdyby tady nechodila na kruchtu zpívat, to se mi vždycky do toho plete a jen překáží,“ teď poprvé se ozvala Sofi.

„I přej jí toho, vždyť se do roka nazpíváš!“ tuze dobrácky napomínala paní. „To víš, taková holka z chalupy – ráda by všecko dělala po jiných a nic chudinka neumí. Ale mají tak někteří lidé štěstí, já vím, že váš pan farář má dost svého přátelstva, ale všecko dá těmhle Podzimkovým!“

„Koho má rád, tomu pomůže, jak může, a říkává, že jeho přátelé mají víc než on sám,“ odpověděl Čížek.

„Pravda, oni se Podzimkoví umějí zalichotit a já se jim konečně nedivím, v takové chalupě nezbývá!“

„Nic platno, bratříčku, půjdeme, půjdeme!“

„Mno-no-no-no-no –,“ mlaskal pan Hádek, „jaképak spěchy, ještě toho užijete!“

„A to vám povídám, pane Čížku, ať tuhle mladého nehoníte jenom s muzikou a popřejete mu taky taneček,“

starému hrozila paní.

„I kata, bratříček myslím o tanec kale nestojí, vždyť ho vidíte, že je to taková puťka dobrá,“ a směje se Čermáka objímal.

„To by bylo hezké, to by si o vás děvčata pěkné věci pomyslila! Copak nejste vlastenec? Tanec je přece pro Čecha jako nakažlivá nemoc,“ sladce štěbetala Bábi. Při té rozprávce se dostali až ke dveřím.

„Buďte tu hezky zdrávi, spánembohem!“ volal pan Čížek.

94

Pomocník se jen rozpačitě klonil.

„Paní učitelovou pěkně pozdravujte, a aby taky přišla, a vy nás zas brzy ponavštivte,“ již v síni zvala paní.

„Děkujeme hezky, spánembohem!“ –

„Má ten Čížek štěstí,“ sotva zašli, blaženě šňupaje, pravil Hádek, „takového pomocníka dostane, že by ho pohledal, šikovnost mu z očí kouká.“

„Protože si to umí obejít, nesedí jenom pořád za stolem,“ nevrle odpověděla paní.

„Mno-no-no-no –,“ odmítal to jako komáry a houpal se do světnice.

Ženské hleděly za kantory, dokud nezmizeli.

„Tak jste je poznal všecky,“ na náměstí principál pravil Čermákovi, „starý je mi z nich nejmilejší, třebaže mezi kněžími je samé ‚poníženě rukulíbám, jemnostpane‘, ale to také žena udělala, Hádek je dobrák; zato ty čtyry mají ústav na dělání klevet, mladé je sbírají a snášejí, stará jako pamětní kniha všecko uvádí v celek.“

„Podle řeči jsou bohati,“ podotkl mladý.

„Právě že podle řeči, doopravdy to nebude tak zlé. Nejbohatší kantor, kterého jsem znal, byl černavský Mrskoš, ale tu musíme vědět, odkud se peníze braly: vedl náramné obchody s dřívím, při školním vyučování dělal šindel a kluci mu potom rovnali krásné hranice. Černavská škola byla šindelovými hranicemi stále opevněna a starý Mrskoš obchodoval na náramné dálky. Ona si zase hleděla polí, dobytka, drůbeže a lenařila. K tomu vezměme ještě muziku a máme ty praménky, z kterých si natočil jmění.“

„A co školní učení?“

„To je, bratříčku, u takových to poslední! A jde to, vidíte, na světě všecko jde! Ačkoliv vím, že hrobař svědomí nevykopá, přece se vždycky sám starám, aby ty děti měly po mně památku; ale nedělám to pro nic jiného než pro vlastní svědomí, vždyť vidím, co dělají leckde jiní, a ceněno je to stejně. Tak jsme tady!“ –

Kolem hostince se rojily zástupy dětí; v síni stál krámek baby pernikářky, jež stále bručela na všetečky, kteří se směle dotýkali sladkého zboží.

V sále bylo již rozsvíceno, neboť podvečerní šero zvětšovaly červené bavlněné záclony, jimiž byla zastřena okna.

Bílé stěny byly ještě od masopustu ozdobeny jehličnatými věnci, hodně pohnědlými. U stropu visel osmiramenný lustr; svíčky byly zastrčeny do červených řep, jež byly na konci ramen napíchnuty. Nalevo ode dveří stála ohrazená pevnost pana hospodského; na velikém stole čekaly vymyté, očíslované sklenice a skleničky, láhve s vínem a s rosolkami, jež hrály všemi barvami. Na stěně visely dvě černé tabulky s řadami číslic po kraji, nad nimiž se houpaly dva notné kusy křídy.

V horním levém rohu zbudována byla kruchta pro hudebníky; prkenný pult byl pokryt bílým kalikem a vpředu visely v polokruzích věnce již notně prorvané. Kolem dokola sálu stály lavice pro tančící děvy a jejich průvodkyně, vedle sálu otevřen byl pokoj s prostřenými stoly.

Hudebníci byli již na místě a čekali jen na kantory. Když Čížek s Čermákem vešli, počalo se laditi. Na kraji galérie usedl Čermák, vedle něho Pejšoch a Skřivan, všichni s housličkami, dále Švejc s Tolarem měli partes klarinetový, Adam Hejnů a Číška trubky,

Pažout lesnici; pan kantor se vzadu postavil s basou. Když bylo vše zladěno, principál zaklepal velikým šmytcem, a sálem zabřinčela Symfonie od Jírovce, věštíc všemu městu, že první popostní hudební zábava jest zahájena.

Po symfonii byla dlouhá pauza, při níž však hudebníci zůstali na své galerii a čekali, kdy se přihrnou první tanečníci. Přihnal se červenolící, kulatý pan šenkýř, přepásaný bílou zástěrou, za ním pomocný služebný duch ženského rodu a vstoupili do pevnosti.

Nejprve přiběhlo několik studentů; měli hladké kabáty s dlouhými křídly, pod krkem špičaté bonaparty, do nichž jim kulaté bradky zapadaly, na límcích veliké mašle („jako z máminy kukly,“ povídal o nich Adam Hejnů), měnivé vesty s knoflíčky jako králičí očka, atlasové náprsničky, načechrané jako slintáčky, a v nich zářivé jehlice s drahými kameny („je to turnovská kompozice,“ určil je kantor), nankinky velmi napjaté, na nohou lehké střevíce s přezkami po stranách. Někteří měli brejle, rukavičky, vlasy navoněné i načechrané a švarně se sálem procházeli.

Přicházeli pantatíkové a paňmaminky s dcerami. Tatíci měli sosáky, na krku šátky, nohavice do bot i přes holínky a někteří ve dvou nejdelších natažených prstech drželi dlouhé doutníky, z nichž časem pansky vybafli. Matky byly

95

po městsku i po horačku; některé byly vlasaté, načesané, jiné v zlatých čepcích, v bílých loktuškách, v hedvábných širokých šálách aneb angorových šátcích, v hedvábných i melírových sukních, v jupkách anebo jenom v životech s hodnými pauši na ramenou a se špičkou vpředu; na nohou měly nízké botky kožené a ty horačky sametové střevíce s bílými punčochami.

Milostenky měly kadeře spuštěné po bílém krku nebo zapletené a spoutané zlatotkanými páskami, sčesané do čela a kolem oušek nakadeřené, na krku vyšívané šátky nedbale přehozené, vpředu spojené broží s drahým kamením, šaty bílé perkálové i ze světlého kartónu, rukávů nadmutých, nadělaných, na dvou místech sdrhnutých („několik čtvrtec jablek by se jim do nich vešlo,“ posuzoval Adam Hejnů); některé měly červené, zelené i modré šerpy z jemné látky uvázány na šatech, jako to nosívali vojenští pobočníci. Zlaté kříže i třpytné škapulíře visely jim na prsou.

Muzikanti spustili Ohlasy z luhů českých, valčík od P. M. Veselského, a šoup –– šoup –– zašumělo sálem.

Tatíkové seděli v pokojíku u piva, matky se uvelebily kolem sálu a na všech tvářích jejich se rozhostil klidný úsměv.

Pomocník hrál zdánlivě spokojeně a nevšímavě, ale srdce se mu chvělo. „Přijde-li? Nepřijde-li? Snad poznala, že by mě trápilo, kdyby přišla, a zůstane doma,“ těšil se a v té myšlence přiklonil hlavu k desce, a hledě do not, řezal housličky, že jen zpívaly.

Paní Hádková přišla s Bábi i se Sofi; Bábi, v bílých jemných šatech načechraná, cupala jako křepelka brázdou a usmívala se na všecky strany jako čtrnáctileté poupě, Sofi šla zamračena, ale hlavu nesla jako královna.

Hudebníci právě dohráli kvapík Vlny vltavské a pomocník, pokládaje housle, maně pohleděl do vířivé směsice tanečníků; vtom zbledl a div nespadl z kraje lavice.

Albina byla tu a již potančila; ten kadeřavý, obrýlený student, jenž s ní teď stál uprostřed sálu, chytil ji podle všeho, hned jak vešla.

Mluvil do ní, oči mu svítily a dvěma prsty si potahoval maličký knírek. Albina se mu dívala do tváře a usmívala se.

Pomocníkovi buchalo srdce, že sotva dechu popadal. Jak byla dnes hezká! Bílé jednoduché šaty krásně objímaly mladé, štíhlé a jaré její tělo, hlavu měla jako makovičku, a jak se teď smála, byly ty důlky v líci krásnější než jindy.

Sehnul se, jako by prohlížel housle, ale zatím zatínal zuby a přivíral oči, aby potlačil slzy.

Vtom nastalo v sále ticho – vcházela mladá Žalačka se sestrou a s pohraničním myslivcem. Hlavu nesla pyšně, oči jí plály, ňadra měla bujně vzepjata, pevné, statné boky; černý hedváb šustil na podlaze.

„Co jsem cestou povídal?“ Adam Hejnů pravil principálovi a tahal silné kníry, jak by si je chtěl utrhnouti.

Všechno ustupovalo; Žalačka se sestrou na chvilku zmizely v pokoji, ale zakrátko seděly mezi ostatními. Myslivec stál u nich, čechral si vlasy, hladil černé vousy a vesele švitořil.

Hlavy starých mladých se klonily k sobě s šepotem a hněvivé i jízlivé pohledy zalétaly k mladé vdově, která za tak krátkou dobu přišla k muzice – třebaže se sestrou.

Albina na minutku zmizela pomocníkovi z očí, ale nedlouho ji hledal; seděla nedaleko hudebníků vedle malé panímámy usměvavého pohledu. To bude maminka, pomyslil si, a vida, že panímáma dívce něco u krku opravuje, byl v tom utvrzen. Podzimková byla ustrojena po horačku a pohled její pravil, že je tichá dobrácká.

Vtom naň Albina pohleděla Honem sklopil oči, ale neušlo mu, že ten pohled byl pěkný, srdečný. Což to však platí, když před chvilkou právě tak, ano spíše ještě liběji hleděla na toho studenta!

Však už tu byl a přinášel dívce a mamince sklenici s pivem. Jak Albina smáčela rty, opět letem zavadila o mládence. Honem se lhostejně díval dále – a tak se utkal s pohledem mladé Žalačky. Patřila naň upjatě, a když se teď pohledem setkali, usmála se jako na známého; ale pomocník jako by si byl nevšiml. Již také nebylo kdy, pan kantor dával prvé znamení k novému kusu. Pomocník si umínil, že všecky síly sebere, aby si tančících ani nepovšiml, že si bude hleděti jenom hudby, aby se snad nespletl a neudělal si hanby. A naschvál to učiní, aby viděla, že když ona tak jedná, nemůže on jinak. Hrál ohnivě, noty očima zrovna polykal – ale zahlédl ji přece, nejprve s tím obrýleným studentem, potom se mu mihla s jiným.

Mezi tancem zase seděla u maminky a ten student stál před nimi.

96

Čermák se lhostejně obrátil k Pejšochovi, malému ramenáči červeného nosu, a vzdychl: „Je tu horko!“

„Pane, je, a rosičky není!“

Tu vrchní myslivec pohraniční stráže přinášel velký plechák s pivem a podával jej kantorovi.

„Jen tam z kraje,“ ukázal principál.

Pomocník přijal plecháč a podal jej sousedovi. Ten se naň podíval velmi udiveně.

„Vždyť jste povídal, že je horko,“ zabručel.

„Jen pijte – mám dost času,“ odpověděl pomocník.

„No, já se pobízet nedám!“ a přiložil rty k nádobě.

Myslivec se opět vrátil k Žalačce. Byl chlapík, jako když jej vysoustruhuje, dvojbarevné sukno mu krásně přiléhalo, v tváři byl snědý, oči měl žhavé a kníry černé jako kavčí peří.

Něco Žalačce vypravoval; ta se smála, ale uprostřed smíchu mžikla na pomocníka, jenž sebou škubl, jako když se spálí.

Žalačka se sestrou brzy seděly samy, všichni přítomní kromě toho myslivce jim dávali najevo, jak soudí o tom, že již dnes přišly.

„Tohohle měla ještě před Žalákem – stará láska nerezaví,“ vypravoval Hejnů.

„Měla – neměla, ale ta čest mu patří, že si na nás vzpomněl pervní,“ bručel Pažout, „mně už bylo jako vodníkovi uvázanému na krumpošti.“

„U vás je taky pořád sucho jako na poušti,“ broukl Adam.

Preceptorovi bolestí srdce neubývalo, ale přibývalo. Když se hrálo, Albina šla z ruky do ruky a mezi tancem byla také samá zábava. Dělal, jak by si nevšímal, ale nehrál-li, ani jediný úsměv mu neušel; zato kdykoliv na ni pohleděl, snažil se to učiniti co nejlhostejněji.

Před desátou se k němu přišoural Adam a bručel mu do ucha: „Pane preceptore, to není nic, takhle se tu mučit, podívejte, že jich je kolem ní jako Židů kolem archy, musíte s nimi do boje! Housličky nechte jednou viset a jděte do kola, poslechněte mě!“

Pomocník zavrtěl hlavou a neodpověděl ani slova.

„Čeká na to – věřte mi!“

„Za nic na světě!“ ostře odvětil.

„Tak se tedy utrapte!“ zahučel Adam a šel zase na své.

Albina stála právě s třemi panáčky v kole; ten obrýlený byl mezi nimi. Vypravujíc jim, kynula hlavičkou směrem k pomocníkovi a mládenci se naň podívali.

Povídá jim o mně, myslil si Čermák, snad mě chválí, že dobře hraju, že se jim při tom výborně skáče a baví.

Dobře, dobře – pozdětínský preceptor je dost dobrý k tomu,

aby hrál, jiní užijí toho ostatního pochovají si tě v náruči, ručky se natisknou a v letu tváří o tvář zavadí. Dobře, dobře – v Pozdětíně se zase budeš dívat na kůr,

na faře se budeš usmívat, jako bys o mne stála… Tak se na ni hněval.

Že jí mne není líto, vždyť snad přece vidí, jak mě to její jednání trápí! Co jsem se již na ni namyslil, co jsem se jen o těch svátcích navzpomínal a natoužil, a tak se mi odměňuje! Nikdo na světě ji nemůže míti tak rád jako já –

tihle mladíčkové jistě mají každý den jinou, přijdou do Prahy a jistě si ani nevzpomenou! Což mohu za to, že jsem nemohl studovat jako oni? Ale ať si jen Albina nemyslí – ještě těmi doktory a profesory nejsou! A kdyby byli –

přičiním-li se, navěky taky preceptorem nebudu a potom bych ji na rukou nosil! – A opět si vyčítal, že tím vším je vlastně vinen sám, protože nikdy na ni ani pomyslit neměl, Albina že za nic nemůže. Kam by to konečně vedlo?

Kdyby láskou k němu třeba stonala, je tu starý Podzimek a ten by řekl: „Nač si to, chudáku, myslíš? Nevíš, čím jsi, a zapomínáš, že –“

Vtom se mládencovou myslí kmitl matčin obraz.

97

„Ne, ne, maminko, nestarejte se, nevyčítám, ať je jak chce, vy jste mi vždycky nade všecko…“

Přišel také principál a ptal se s úsměvem: „Jakpak, bratříčku, neskočíte si taky?“

„Umím to špatně,“ odpověděl a trpce se usmál.

„Mlčte, dovedl byste, ale nechcete. Kdybych byl na vašem místě, šel bych!“

„Nešel, pane učiteli!“

„I kata, šel bych, kdo se trní bojí, nenatrhá růží!“ Ale mládenec nešel.

Když bylo po valčíku Noční tulák a ukládal housle, najednou tu za sebou slyšel Albinin hlas. Poohlédl se a viděl, že mluví s principálem. Seděl ani nedýchaje.

Po chvilce Albina, vracejíc se k matce, šla těsně vedle něho.

Podívala se naň vyčítavě a pravila: „Vy pěkně bubačíte!“ a smutně se usmála.

Všecko se v něm blahem rozproudilo, ale zůstal přec stejně zamračen. Pořád však slyšel, jak to sladce zabzučelo a jak se mu kolem očí kmitla.

Přece, přece si tedy všimla – a stojí o mne, sic by nebyla přišla. Že bubačím – co mám činit? Smát se? Snad radostí nad tím, jak je veselá, jak se s těmi panáčky načesanými těší! Snad bych přec měl jít do kola – ale není-li již pozdě? A šel-li bych přímo k ní a jenom k ní, co by říkala její maminka a ti ostatní? Bábi ze školy beztoho stále hledí z Albiny na něj a Žalačka také.

Nešel a hněval se i trápil dále.

Principál si také zašel k Podzimkové a pomocník dobře pozoroval, že mluví též o něm. Matka i dcera se přitom usmívaly a několikráte pohleděly směrem k němu.

A tu naň zase přišel Adam.

„Pane přeceptore, nemám ty školy jako vy, ale to vám musím říct, že ženským nerozumíte. Copak má to dítě dělat? Vždyť vy sám nevíte, co chcete! Snad aby tuhle před vámi klekla a žebronila, abyste k ní taky přišel, ne? A vy byste ani potom nešel. Máte vertochů plnou hlavu a nerozumíte světu. Žádnou zlost, ale jenom co je prauda!“

„Milý Hejnů, sobě sám každý nejlíp rozumí!“

„I nerozumí – vzpomenete na mne! Dělat drahoty je někdy věc výborná, ale jenom když je na ně čas! Tady děláte drahoty, a jiní před vámi užívají.“

„Nedělám, nedělám – a snad nemyslíte, že myslím pořád na jedno. Jste hodný, že se o mne staráte, ale kdož by se trápil – zapijme to!“ a vzav plecháč, pořádně do něho nahlédl a podal mu jej.

„Jenom nezapírejte – mně – víte, mně! Jen se na člověka podívám a vím, co se v něm děje! Ale máte na světě štěstí – tamhle Bábinka ze školy se taky na vás nemůže vynadívat a ta mladá vdova teperve. Mlčte, mlčte – znám svět a lidi v něm! Já vím, že pan myslivec tady dnes velkou radost nemá, – vy se zlobíte na toho brejlatého, ale pan myslivec ani pořádně neví, proč se má zlobit!“ a směje se tahal si podsebití. –

Krátce před půlnocí principál pravil Hejnovu: „Adame, vytrubte polku volenou!“

Adam vzal trubku, vzpříčil ji pyšně do výše a třikráte vytroubil rozložený akord.

„Polka volenááá!“ zahoukl, trubku pokládaje.

Bujný život v středu sálu zmlkl, roj dívek i mládenců se hnal na místa. Panenky sladce a unyle hleděly tančírnou, tanečníci zaběhli až do pokojíka, aby jich dívky musily hledat a tak přízeň svou zvláště projeviti.

Principál zaklepal a Křepelinka, polka od Ulvera, zahlaholila.

Pomocník byl jako na jehlách – mráz i horko mu přebíhaly tělem.

Prvý rozohněný pár se divě rozletěl sálem – za ním druhý, třetí

To byla Žalačka s myslivcem.

Oči jiskřily, tváře planuly a pohyby těl byly samý oheň. Dvakrát přeletěli kolem a zas usedli.

Albina si šeptala s matkou a již také povstala; urovnala si šaty a kolem tančících spěchala do pokojíka. V minutce vcházela s kučeravým studentem a hned byli v kole.

98

Pomocníkovi se zmátly noty Pejšoch hrál prim sám.

Mládenec se honem chtěl chytiti, ale vtom –

„Pane Čermáku, smím vás ze staré známosti prosit o taneček?“ měkkým altem zaznělo vedle něho.

Ohlédl se a zčervenal krvavě. Žalačka, rychle oddychujíc, žhavě naň pohlížela a čekala na odpověď.

Zahleděl se na ni jako vyjeven.

„Košíčkem mi snad nedáte – vždyť vidíte, jak ty sůvy koukají!“

„Ale já umím málo –,“ zajektal.

„Jen se nebojte, já vás nepustím –“

Ještě váhal, ale vtom jej chytla za ruku a již letěli.

V prvé chvíli se s ním zatočil celý svět a musila jej opravdu držeti vší silou… Let se změnil ve volný tanec a pomocník se vzpamatovával.

Cítil, jak se jí ňadra na jeho prsou zdvíhala, měkká, žhavá ruka její svírala jeho a horký dech mu poléval skráň.

„Už mne neznáte?“ ptala se vroucně.

„Znám – hned jsem vás poznal –“

„Já vás taky, ačkoliv jste vyrostl a zesílil.“

„Budou o vás špatně mluvit,“ pravil vyčítavě, ale srdečně.

„Ať mluví, nedbám na žádného!“

„Děkuju vám pěkně, ale už dost –,“ udýchán šeptal. „Až tamhle, kde sedím!“

Jenom tři páry zůstaly v kole a také ty se loudaly stranou, mlynářku s pomocníkem pozorujíce. Všecky zraky kolem dokola byly k nim upjaty; i hudba byla bídná, protože muzikanti více hleděli do kola nežli do not.

Pomocník ani nevěděl, jak se zase dostal na své místečko na kruchtě.

Hudba se opět rozohnila, ale v kole bylo mrtvo.

Sotvaže pomocník Žalačku posadil, obrátila se k sestře: „Pojď, pojedeme domů!“ Myslivcovi pravila: „Vyprovoďte nás na kousek!“

Vběhl do pokoje, přinesl jí plášť i šátek a již odcházeli. Myslivec zaskočil do šenkýřovy rezidence, ale mlynářka se sestrou vyšly ze dveří.

Hudba vesele břinčela dál a v malé chvilce byl v sále opět jeden vír.

Albina tančila také, ale všecka jiná. Když jí tanečníci šeptali, ledabylo pohnula rty a neusmála se ani. S každým se zatočila dvakrát kolem a šla pro jiného. Hudba ještě nepřestala, ale Alba seděla již vedle matky a šátečkem si otírala skráň.

Z toho ze všeho pomocník neviděl nic. Hrál, ale v prsou cítil ledové ticho. Když dohráli, položil housle a vyšel ven.

Přeběhl síň, sběhl ze schodů a vyletěl do tmavé zahrady. Chvilku chodil zmaten, prudce lokaje chladný vzduch, potom opřev se o temný kmen starého stromu, hleděl do tmy.

Myšlenky se mu zvolna vracely…

Vzpomínal na Albinu a pod čelem mu hučela jediná myšlenka, že se bude hněvat. Co jen tu hroznou osobu napadlo! Celý večer na tu chvíli číhala a potom přišla jako divoch.

Holé větve stromů tiše šuměly a praskaly, na nebi se mihotaly roje čistých hvězd. Ze síně pronikal šum a hlasy.

„Bratříčku, jste tady?“

Pomocník, i hlavou podepřen o drsný kmen, přejel si rukou čelo a odstoupil. Principál stál proti němu.

Chvilku mlčeli. Pomocník stál sklíčen jako hříšník. „Proč jste sem utekl?“ trochu žertovně tázal se starý.

„Všecko se mi při tom tanci zmotalo v hlavě. Co si lidé o mně pomyslí – nehněváte se na mne?“

„Dětino, proč bych se hněval? Hochu, hochu, jste jako děvče, a ne muž!“ a tiskl mu ruku.

99

„Neměl jsem chodit – viďte, že ne?“

„I kata, nevídáno, copak vy za to můžete, že přišla jako granatýr?“

„Nechtěl jsem, ale co by si byla počala?“

„Víte, bylo by jí to patřilo, proč nezůstala doma! Udělala to schválně, čekala jenom na polku volenou; celou noc skoro nehnula nohou, i s tím myslivcem se sotva zatočila, jenom pro vás si přišla jako pro nějakého podivně známého. Je to divoké stvoření, myslím, taková ďáselná ženská, jak o nich čteme v knihách, chtěla by mámit –“

„Ptala se, znám-li ji ještě, jako bychom byli bývali tuze známi.“

„Leckdo si to pomyslil! Ale kata, co na tom, už se stalo, vy jste jináč nemohl. Pojďte, hochu, pojďte, je tu zima!“

Po celou cestu do sálu pomocník myslil na Albinu. Bude-li se hněvat?

Nebude – ani nemůže – vždyť sama celý večer byla v kole!

Principál si ho vedl v podpaží a již ho v myšlenkách nerušil.

Sotva vešli, Čermák pohlédl v čelo sálu, kde Albina prve seděla.

Nebyla tam, ani matka její. Hněvá se!

Sotvaže usedl, byl tu Adam.

„Panenka šla s maminkou domů,“ bzučel, tahaje podsebití, „inu, víme, dobře jste udělal, že jste s tou kouzelnicí šel do kola. Vzpomenete na mne, že to bylo dobře, ta čarodějnice si nepomyslí, že vám dobře posloužila. Přišla jako vlčice a vy jste jí padl do oka – no, o vás se nebojím! teď panenka do rána nebude spát – ale trochu jí to neškodí!“ a štíře se pod vousy, sehnut šel na místo.

Pejšoch právě držel plecháč, a nahlédnuv do něho pořádně, podával jej pomocníkovi.

„Tak se napijme – a hodně – snad tu nebudeme jako otroci afričtí!“ vrče lámal slova; jazyk mu dřevěněl.

Paní Hádková s dcerami loučila se s panem Čížkem, ale když šly kolem pomocníka, podívaly se naň pyšně a bez pozdravu šly dál… Ale mládenec si toho sotva všiml.

100

XI.

Pozdětínský kostel se slunil v plné záři západu. Slunce sice již skanulo do žhoucí hlubiny, ale silné proudy ohnivých paprsků sršely z jícnu pod modrou klenbou, jejíž sklon rozpálily do žlutá. Lesy a kopčiny na západním obzoru byly tou září olemovány a její světlo se rozlévalo i na pozdětínskou stráň, zvláště na vzepjaté bílé stěny starého kostelíka, který tu stál, jak by se usmíval, blaženě přijímaje lahodu posledních paprsků denních.

Holé stromy po zahradách stály tiše a klidně vzpínaly své holé, kloubnaté větve, jež se ostře rýsovaly na pozadí ozářeném. Na rozložité lípě černého kmene a hustých temných větví se čepýřili vrabci a na vytáhlém topolu před školou na samém vršku seděl starý špaček, křivil hlavičku a hvízdal z plna hrdla.

Slepice vážně vykračovaly po dvorku a chvílemi si některá zatejnořila až k smíchu sladce.

Pěkný podvečer vylákal obyvatele pozdětínské školy přede dveře. Paní učitelová vynesla lavičku, tatík Čížek se posadil doprostřed, žena jeho vpravo a pomocník se mu po levé ruce uvelebil. Opřeni o bílou školní stěnu, hleděli po stráni k západním lesům a pahrbkům.

„Jakpak on Václav vzpomíná,“ zamyšlena pravila paní. „I to víš, že vzpomíná,“ odvětil muž.

Včera jej oba kantoři i s farářem vyprovodili téměř k Větrovu, a když se rozcházeli, slzeli všichni.

„Tak, mládenečku, na svatodušní se zase sejdeme a uděláme tu první besedu!“ tiskna mu ruku, loučil se farář.

Václav přisvědčoval, ale nemluvil, protože mel hrdlo sevřeno.

Ohlíželi se za ním, dokud ve Větrově nezmizel. Pomocník si přitom stále myslil, kdyby se tam teď najednou namístě Václava ukázala Albina, jdoucí do Pozdětína, že by to byla veselá cesta zpáteční. Ale neukázala se a nikdo se o ní slovem nezmínil. Dnes – ve středu ráno – čekal, přijde-li do své lavičky u sakristie, ale nepřišla.

„Je on náš Václav jako tuhle pan preceptor; já vím, že jste od babičky odcházel jako náš hoch z domu, a jste přece starší,“ hovořila paní. Pomocník se usmál a přisvědčil.

„Jakáž pomoc, krev není voda a povahy lidské nejsou stejné; na někom bolesti nespatříme, ale tím hůře řádí v něm,“ pravil kantor.

„Tak to bylo u nás doma; já s babičkou jsme si postýskali, ale dědeček byl pořád jako skála. Až tenkrát, když jsem musel nechat studií a vrátil jsem se k nám do školy, tiskl mi ruku a v očích se mu lesklo,“ vypravoval preceptor.

„Protože viděl všecko zmařeno,“ zapaluje si, kývl kantor.

„Proto! Nemíval chuďas jiné radosti, nežli že si myslel na moji budoucnost. A tu najednou přišla na něj dlouhá, zlá žaludeční nemoc, a tak to poslední, co mu z nadějí zůstalo, mizelo.“

„A viděl, že máte také začít lopotu, ve které sám dokonával.“

„Když si na dědečka vzpomínám, divívám se jeho pevné povaze. Nebyl učený, ale moudrý, byl vesnický kantor, ale zkušeností měl mnoho a hlavu jako křemen. Nikomu z úmyslu neublížil, ale štěstí neměl krapet; jiní se dostali na lepší, on nemohl z místa.“

„Věřím, věřím – ale bezpochyby že neměl, co na světě platí: ohýbavá kolena, medová ústa, poddajný jazyk, který jiné dovede hanět, aby sobě pomohl. Ptá on se svět po zkušené nebo dokonce po tvrdé hlavě – nadmuté plíce mají větší odbyt,“ pokuřuje broukal učitel.

„Jedinou dceru měl – vlastnímu bratrovi ji svěřil, protože si myslil, že tam spíše dojde kouska štěstí, a zatím –“

Pomocník se zamlčel.

„Povídala mi o tom Pepička,“ smutně přidala paní a plaše pohleděla na mládence.

„Tedy už víte –– “

Nikdo mu neodpověděl.

„Ale což je to všecko proti tomu, co maminka zkusila –“

„Bratříčku, jestli vás to bolí, nepovídejte, máme vás rádi, ale neptáme se, nevyzvídáme,“ a sevřel mu ruku.

„Nikdy nikomu jsem o tom nevypravoval, ale vám to musím říci, ne-li kvůli vám, tedy kvůli sobě.“

„My jsme si už s Pepičkou ledačeho domyslily, toť víte, ženská ženské spíše rozumí, i kdyby se neznaly a jenom

101

zdaleka o sobě slyšely. Maminka měla neštěstí v lásce, viďte, měla vašeho tatínka tuze ráda, a ten ji potom opustil –,“ hledíc k zemi, tiše hovořila.

„Tam v Kostelci – proto potom tak najednou musela z fary. Maminka byla tuze pro sebe a nikdy prý sama o tom nemluvila.“

„Také jsem poznal takové ženské,“ kývl principál.

„Byla po dědečkovi dobrá, srdečná, ale pro sebe. Byla jediná dcera a tu si můžeme pomyslit, že ji dědeček vychoval, jak jen uměl. Také krásně zpívala, na housle uměla i na piano. Měli ji jako kvítek a také si jí tak hleděli.

Co se asi v té staré škole dělo, když se jim z Kostelce tak vrátila! Šťastná, veselá odešla z domu a přišla zlomena.“

„Jak tam byla dlouho?“ ptal se principál.

„Snad asi tři roky nebo něco přes ně. Když se vrátila, ruce i nohy jim zlíbala, nejsladšími slovy prosila, aby jí alespoň oni nevyháněli. Velikou bolest měli, ale nemučili jí. Dědeček tajně psal bratrovi, ale ten neodpověděl.

Také maminka jednou do Kostelce psala a – odpověď dostala. – Říkává naše babička, tím dnem že maminka světu umřela.

Přes rok byla doma, potom, aby jim ulehčila a pro mne vydělávala, šla do Prahy do služby. Nechtěli ji pustit, ale nedala jinak; zlatá duše, jen pro mne to dělala. Třebaže, byla mladá, byla rozvážná a pamatovala na příští časy.“

Pomocník vypravoval zvolna a dlouze se zamlčoval.

„Ach, ach, zlé je takové vzpomínání,“ bručel kantor.

Paní jemně přikyvovala.

„V Praze se dostala do bohaté rodiny k dětem a měli ji tam tuze rádi. Domů psávala často, také několikráte přijela a nade mnou se prý vždycky radovala i plakala – ale já se na ni ani trochu nepamatuju. Potom najednou, když mi byla tři léta, dostali u nás zprávu, že těžce stůně, aby přijeli. Když dědeček viděl, že maminka ani sama nepíše, vydal se hned – ale přišel už na pohřeb. Umřela v nemocnici na zápal plic. Leží na Volšanech, číslo 126 na druhém oddělení v třetím svatém poli. Dědeček ji tam pomáhal zahrabávat.“

Kantor zvolna dýmal a upřeně hleděl do jediného místa; náhle přimkl oko a v řasách zamáčkl slzu.

Paní si utírala oči.

„Všecky věci, které po ní zůstaly, přivezl domů. Také našli jedno psaní, ale spálili je hned, aby se mi prý nikdy do ruky nedostalo. Bylo to snad ono z Kostelce do Lánů poslané; podepsán byl Karel. Bylo prý krátké, ale říkává babička, bůh že musí toho člověka trestat.“

Pomocník se zamlčel; dýchal rychle a tváře i oči mu planuly.

„Povídal jste, bratříčku, že si maminku u vás doma vychovávali jako kvítek – ro - rozumím tomu, rozumím –

takový kvíteček nesmí do divoké futeře, do větru a mrazu tohoto života.“

„To prý dědeček taky říkával a sobě dával největší vinu, že ji tak z domu pustil.“

„Měla nevinné, čisté srdce, milovala jistě celou duší a věřila všemu,“ dodala paní. „Potom všecko pochovala v sobě a měla jenom mě a ty dvě staré hlavy,“ zase pomocník pokračoval.

„A co v tom Kostelci?“ otázal se kantor.

„Teprve potom, když maminka byla v Praze, dědeček se tam vydal. Co tam všecko poznal, nevím, u nás se o tom nemluvilo; ale když dědeček zesnul, babička mi něco pověděla. Bratr, kněz, prý dědečkovi vyčítal, že měl dceru lépe vychovat, že by mu byla málem hanbu udělala. Celá ta věc zůstala tam u lidí v tajnosti; na faře proto tak jednali, že to byl vrchníkův syn, myslivecký mládenec. Dostal se brzy po maminčině odchodu někam do Uher.

Dědeček nešel do Kostelce, aby se snad maminky zastával a dožebrával se pro ni milosti – vždyť jsem povídal, jací byli pro sebe –“

„Poctivá pýcha!“ přikývl kantor.

„– ale chtěl alespoň něco o neštěstí své dcery zvědět. – U dědečka po všecka léta, při vší lásce jejich jsem cítil, že stále nad námi leží těžký zármutek. Lidi znáte! Když vlastní bratr soudil tak zle, jakpak teprve cizí!“

„Svět je svět, milý bratříčku, srdcí lidských nezkoumá a odsuzuje krátce a šmahem. Odsoudí pasáka – jakpak

102

teprve kantora, který má být jako anděl, třebaže v jiném je ceněn jako pasák!“

„Namnoze se to dědečkovi předhazovalo, musel snášet úšklebky, a proto raději mezi lidi nešel a zůstal jako zavržen. Ze jsem později taky já nejeden ústrk a výsměšek mezi lidmi utržil, domyslíte se sami. Doma i na studiích jsem slýchával výsměchy, že nemám otce; proto jsem býval pro sebe, bál jsem se lidí a nevěřil jsem v žádnou upřímnost.“

„S bratrem se dědeček už nesetkal?“ ptal se pan učitel.

„Když počal stonat, psal mu, aby se mne ujal; ale nedostal odpovědi. Potom jsem psal já – ale dopadlo to právě tak. Zanedlouho jsme zvěděli, že kostelecký zemřel. Dědeček na pohřeb nemohl, a tak jsme nic více nezvěděli.

Co tam zůstalo, jistě sebrala cizí osoba. Říkával dědeček, že ani dobře nechápe, jak se dva bratři, kteří se v mládí měli z duše rádi, ubírají ze světa: jako by se byli neznali, jako by nebyli měli jedny rodiče a jedinou mladost.“

„Och, život rozvádí! Rodné děti by jaktěživy nevěřily, co život mezi ně nastaví a jaké divé proudy roztrhají čistá kvítka dětské lásky! Marno povídat, ale kde je více dětí v rodině, pozná se to všude, všude.“

Chvilku bylo ticho.

„V těch třech letech své nemoci dědeček mnoho vytrpěl starostmi o mne; věděl, že tam u nás nic dobrého na mne nečeká, a radil sám, abych se obrátil jinam. V městečku pan kantor, jemuž jsem často na kůru pomáhal, mi to taky radil. Je to výtečný hudebník, sám mnoho pro kostelní hudbu skládá a z jenerálbasu mnohému mě přiučil.

Dědeček ještě byl živ a již dva kantoři přišli obhlížet školu; také o mně se mluvilo, abych si prý nedělal daremné naděje. A teď se mi nedivte, že jsem takový.“

„Nedivím se vám,“ pravil principál.

„Ale já ano rázně zahovořila paní, „copak za něco můžete?“

„Kantor je tuze malý pán, ten musí snést všecko, nic se mu neodpustí a každá pohana se lidem hodí – vždyť jsme to poznali vrchovatě! Kdybych byl vystudoval a stal se pánem, nikdo by se byl neodvážil – velikému pánu odpustili by třeba nejhorší matku, malému by i anděla pohaněli. Nechci býti ponižován, nechci slyšet jízlivý smích, ne tak kvůli sobě, ale protože si myslím, že to padá na moji matku. Jenom já cítím, co zkusila a jak byla dobrá!“

Principál přestal kouřit; poznával, že jeho pomocník, v některých ohledech tak dětsky prostý, v jiném již dokonale rozumí životu a lidem.

„Máte pravdu, bratříčku, a také v tom je pravda, že kde by vám chtěli ublížit, rod váš by se jim dobře hodil.

Suďme to! Kantorství je prý stav vznešený, na kantorovi chce každý vidět všecky ctnosti, protože kantor je prý svíce na kbelci, která má vést nejen jednotlivé lidi, ale celé národy – ale ještě jsem neslyšel, že by se byl někdo z bohatého, vznešeného rodu tomu úřadu věnoval. Vznešený úřad – ale všude je odstrkován!“

„Nekaž, tatínku, nekaž, ať darmo tíže nepřidáváš,“ vlídně kárala paní.

„I kata, je to pravda! A jak jsem povídal, nic se vám, bratříčku, nedivím, ale sám bych tak nejednal, šel bych směle do světa, a kde by kdo o mne zavadil, nezůstal bych mu dlužen!“

„Každý, milý tatíku, nemá stejnou povahu. Ale nám můžete věřit a těm na faře taky; vždyť jsme si z vašich řečí už skorém všecko sestavili a panna Pepička vždycky říkala, že tím víc zasluhujete, aby vás každý měl rád.“

„Pan farář o mamince nic neříkal?“

„Ne, ačkoliv věděl co a jak, hned když jste mu poprvé řekl, že jste Čermák a z Lánů. A to můžete být jist, že co vědí ve škole a na faře, zůstane pod těmi dvěma střechami!“ Západ dosvítil, zbělel a zvolna modral.

Lesy i návrší byly již v jemném šeru, tenounké konce stromů se ztrácely v temné výši.

Strejc Zítu, jda zvonit, od hřbitovních vrat volal: „Dej pánbůh dobrej večír!“

Seděli zamlklí. Pomocník cítil, že si ulehčil a teď že ho tedy ve škole znají; kolikrát se již k tomu připravoval a vždy ten úmysl potlačil.

„Nono, strejc jde zvonit, musím dát kravám,“ pravil učitel, a odloživ dýmku, šel do chléva.

„A pane Čermáku, můžu to, co jste dnes vypravoval, říct Pepičce? Věřte mi, nebude vám to škodit!“ důvěrně povídala paní. „Když myslíte, řekněte,“ odpověděl.

„Ona vám tuze přeje, věřte mi, a Pepička lidským srdcím trochu rozumí, víte, taky mívala lásku, ale umřela jí.

Povídala mi, že ji na nebožtíka trochu upomínáte, a líbí se jí, že máte maminku stále v takové paměti,“

103

přitlumeně sdělovala.

Klekáníček zahlaholil a lesy mu odpovídaly.

Kantor, vycházeje z chléva, smekl a rozhlížel se zapadajícím světem. Pomocník také povstal.

„A ještě něco – netrapte se!“ a po těch slovech paní odešla do čeledníka. Ňadry Čermákovými se rozléval konejšivý klid…

Ruce měl semknuty, ale nemodlil se; slova panina mu šuměla hlavou a vzbuzovala usměvavou naději…

Albina ani ve čtvrtek do kostela nepřišla. Čermák stále o tom přemýšlel, všelijakých palčivých domněnek měl plnou hlavu, ale paní učitelové se nezmínil, ačkoliv byl přesvědčen, že ví, kdy se Albina vrátí.

Také v pátek zůstala její lavice prázdna; zato pod samým kůrem spatřil – mladou Žalačku. Klečela u rozevřených knížek, ruce měla sepjaty, ale upřeně hleděla k oltáři. Pomocník shora viděl snědé, hladké tváře její, černé řasy, přivírající se nad velkýma očima, široká ramena i ruce, jež se i v těch rukávech soukenného pláště měkce kulatily.

A všecek se zachvěl při vzpomínce, jak jej ve Větrově chytila za ruku a prudce přivřela k sobě.

Modlí-li se – a za koho? myslil si. Zda za nebožtíka Lojzíčka? Vzpomíná-li přece na ubožáka podhorského chasníka, který k ní přilnul s takovým ohněm, že potom na světě neznal než jenom ji, pro ni že dýchal a dodýchal? A z těch myšlenek již opět na Albinu myslil a na svou k ní lásku. Kdyby ona tušila její horoucnost, kdyby věděla, co se v duchu pro ni namučí, jak ta láska všecku jeho bytost zachvacuje!

Když sešel na hřbitov, Žalačka stála u mužova hrobu. Pahrbek byl již hodně slehlý a žlutočervené hrudy rozsypány a suché.

Šel rychle, skloněn, ale přece se díval, zda se mladá vdova ohlédne, aby ji pozdravil.

Ale neohlédla se.

Přešed myslil si, zda Žalák tam dole v zemi ví, že mu nejdražší bytost jeho klečí u hrobu, že si utírá oči. Ach, jaké by v tom bylo blaho, ležeti v té půdě míru, necítiti bolesti, jenom prsa míti plna sladkého vědomí, že nad hrudami hořekuje a vzpomíná ta, kterou nejvíce miloval…

Toho dne odpoledne, pustiv děti, za malou chvíli po nich vyběhl si nahoru přes stráň do lesa. Lučiny po stráni byly stále ještě hnědé, zelenající se drobné trsy travičky se ztrácely a několik útlých sedmikrásek mělo hlavičky nad samou zemí a vyhlížely jako uplakané.

Nitro starého jehličnatého lesa bylo v stínu; řasnaté větve velikých smrků a jedlí se jemně zachvívaly; místy se jehličím táhly úzké, bílé stuhy záře slunečné. Sem tam ve vlhkém mechu nebo v kalužince na vozové cestě zablýsklo zrcadélko. Nad řídkým koutkem lesním sluneční svity hrály bledě fialově; v úvoze pod cestou bylo úplně temno, ale náhle tam žlutě zasvítilo jako na stinné louce palouček, rozkvetlý drobnými mochnami. Oko maně pátralo, odkud to světlo spadlo, ale paprsky, jež je způsobily, nebylo lze spatři ti.

Od kraje lesa pronikl chvílemi do tajemného ticha čiřot pěnkaví nebo jemný chrastot a ťukot drobného šedého ptáčka, lezoucího po kmeni.

Pomocník dlouho pobíhal lesními hlubinami. Cítil, jak pod těmi splývajícími větvemi, jimiž tmavá obloha jen málo pronikala, ve vlhkém chladu, v tichoučkém přítmí okřívá.

Myslil si, zda se již Albina vrátila, nezní-li již po dvoře veselá písnička její. Vzpomínala-li jako on?

Kdykoliv myšlenkami o větrovský ples jenom zavadil, znova cítil bolest, kterou se chvěl, když ji viděl v náručí jiných. Znova se na ni hněval, že může tak mučit, že vůbec má chuť do tance; jemu něco takového nepřipadlo, jemu by bylo vždy stačilo dívat se na ni, usmáti se, slovíčko zašeptat. Co je jí po jiných – jak se může tisknout k jiným, držet je za ruce, když ani jemu toho ještě neučinila? Pravda, tam toho mohl také užiti, kdyby byl poslechl principála nebo Adama a šel s ní také do kola, ale ne, ne, raději se trápil, taková radost nebyla by radostí. Buďto sám – zcela sám, nebo raději nic. A konečně – vždyť sama o to nestála, kdyby byla stála, byla by při „volené“

přišla! Mohla-li přijít Žalačka, proč ne Albina, jež snad přece něco pro něj cítí a jež šla pro toho brejlatého i pro jiné. Či nemohla pro maminku a pro lidi? Mám-li někoho rád, nehledím na nic a zřejmě, hrdě to projevím! Je pravda, že sám pro ni nešel a že při volené oplácela těm, kteří s ní tančili: ale což jej cení právě jenom tak jako ty druhé, nic více jí na něm nezáleží?

Podle všeho nezáleží – a je to jenom jeho hloupé srdce, které pokoje nedá! A zase si uplétal rozhovory, které s ní zavede, až se s ní setká. Setká-li se? Kdo ví, zda se Albina nevyhne? – Snad by bylo lépe, kdyby ani nezačínal;

104

tolik dní jí už neviděl, proč by se neměl i dále přemáhat, a ztracený klid by se mu vrátil.

Vraceje se kolem hřbitova, viděl tam hrobníka a zašel k němu. Zítů ohnut, kořenku maje v zubech, motykou dělal stružky mezi hroby, aby kalužiny mohly odtékati. Teď byl hřbitov smutnější, nežli když na něm leželo na střevíc sněhu. Hroby byly neupraveny, drny spadány a suché stonky loňských květin polámány a bez lístků.

„Dobré odpoledne nebo už kvečeru,“ pozdravil Čermák a hrobník, pošoupnuv pangrotku z čela, kořenku strčil do koutka úst a zakýval.

„Pěkně vítám, teď dostanu pomocníka,“ smál se.

„Už opravujete?“ ptal se Čermák.

„Jen tak, aby se voda nederžela, na ostatní je ještě berzo, ono nám tohle teplo nezůstane a zmerzlo by zas všecko.“

„Na jaře máte hodně práce, viďte?“

„I tak pomalu, pomalu, tady si to každej dá do pořádku sám, člověk na velkej klút nevydělá. Nic to už nenese, lidé už i na hrobech uterhujou,“ bublal.

„Tohle je všecko za rok?“ ukazuje na řadu nejvyšších rovu, dále vyzvídal Čermák. „Za rok – za dva,“ odpověděl a kořenku strčil do rezavého burnusu. „Hodně.“

Hrobník, stoje opřen o motyku, pokrčil rameny: „Hřbitov, pane, není uzamčen na zámek. Lidé můžou sice supliky posílat k apelaci, ale ta nejhořejší kancelář nebere nic psanýho, tam rekursy neplatí!“ A chrchlavě se zasmál.

„Kdo leží v těch dvou hrobech?“

„Tam? Křamťák a Špidlen, chalupníci, umřeli loni na podzim, berzo za sebou. Dokud byli živi, pořád se soudili, rozsudek jim chodil za rozsudkem. Povídal jsem tenkrát před funusem mladýmu Špidlenovi: ‚Tady vidíte, že všecky rozsudky nejlíp potverdí má lopata.’ Ať se teď hádají o hroudy! A – a – pane, smert je nějakej jurista!

Nenadělá lejster, nebere ani peníze, ani tenounké plátno, ani pytle obilí jako v kancelářích a kolek má jedinej pro každýho!“

Pomocník přistoupil ke kostelu a četl nápisy pomníků o zeď opřených.

„V tomhle zadupaným hrobě leží nějakej Jan Koberů; míval ve Starý Vsi největší žiunost, ale žádný děti. Pervní žena mu umřela, i vzal si druhou, mladici, a pane, ta ho se svým přátelstvem ošulila o všecko, na konci skoro chodil žebrat. Ani funus mu nechtěli vypraviť, až přišli jeho přátelé z kraje a dali to do pořádku. Nebožtíkovy vlastní sestry dcera, provdaná v kraji za nějakýho Filipa Košťálka, lamentila tady, až ji pan farář okřikl. ‚Ach, strejčku tvrdej! Ach, strejčku neupřímnej, nelítostivej, jedinou sestřičku jste měl a nepřišel jste ji ani navštívit, ale takový cizí sebrance jste dal všecko. Ach, ach, takovej jste byl zapomnětlivej, že jste ani na nejbližší koleno nepamatoval!‘ A po funuse prej udělala rámus, že tam musel rychtář. No, no, tak se to převaluje – a tamhle se podívejme do kostnice na ty hromady, jako kamení to tam leží, nikdo to do ruky nevezme a je to třeba z někoho, pro koho by byl do vody skočil. A – a – člověk je berzo v koncích s rozumem. Ale rád se podívám, jak tahle mladá ze mlejna bude pamatovat! Tak teple se usadila, že by se sama něčeho takovýho do nejdelší smerti nebyla nadála. No, při funuse nešetřila, to je prauda a povídal mi včera starej, že už shání pomník – no, chce to snad míť z kerku, aby měla pokoj nadobro. Ta sama dlouho nezůstane, vočima div nevypálí!“

„Pořád jsem poslouchala, kdo tady rozpráví, a on to strejc Zítu s panem učitelem! Dobrej večír přeju!“

Pomocník zůstal náhlou radostí omámen – na rohu kostela stála Albina.

„Ale, ale, totě dnes pomocníků najednou! Vždyť jsem já si hned myslil, že pan preceptor pro nic za nic nejde,“

chechtal se hrobník.

„Šel jsem k vám – vždyť Albinka nebyla doma,“ bránil se pomocník. „Odpoledne jsem přijela, tatínek mě přivezl; však jsem si tam dost pobyla, ne?“ Pomocník šel k ní o tři kroky blíž, ale zůstali ještě na dva sáhy. Stál, rozpačitě se usmívaje, a byl by zavýskl. Zase ji viděl takovou, jako ji vídal před tím tancem větrovským! Přišla prostovlasá, v těch pruhovaných šatech a v střevíčkách. „Nic neříkáte – či vám to bylo jedno?“

„Co?“

„Že jsem tak dlouho nemohla přijít.“

„Tak jako vám,“ odpověděl napodiv odhodlaně.

105

Albina sklopila oči a chvilku mlčela.

„Odešly jste, ani jsme vám nemohli dát dobrou noc,“ vyčítal.

„Však vy dobře víte proč,“ trpce odvětila a poobrátivši se hleděla do dolu, do jehož bledého osvětlení padaly dlouhaté stíny stromů na návrší. „Nevím, jak bych věděl?“

„To je tím horší, myslila jsem, že jste to udělal schválně, navzdory, ale teď vidím, že jste na mne ani nepomyslil!“

pohlédla naň, ale hned zase hleděla do dáli.

Pomocníkovi se chvěly nohy, srdce prudce bilo, pod čelem šumělo.

„A vy nic? Vy jste – vy jste si při tom všem na mne pomyslila?“ zajíkal se a zvláště to slovíčko „mne“ šlo mu těžko z hrdla.

„Vy nevíte, proč jsem tam chtěla a proč jsem přišla, viďte, že ne?“

„Nono, já musím zas domů – pan pomocník, jak vidím, ještě se mnou nepůjde!“ chraplavě volal Zítů, a potměšile sevřev čelo, zamžoural na mladý párek. Čepici stáhl do čela, motyku si hodil na rameno a sehnut odcházel.

„Proč nepočkáte do klekání?“ volal pomocník.

„Dnes si to odbude máma,“ odvětil neohlédnuv se.

Západ již zbledl, návrší zastínilo celý dol a z lesů se ploužilo šero.

Pomocník dostoupil až k Albině.

„Ještě jste mi neodpověděl,“ pravila a pohlédla naň zpod víček.

„Proč byste tam byla chodila? Vždyť jste sama povídala, jak si ráda skočíte!“

„To ráda, tuze ráda – ale ještě pro něco.“

„Pro toho brejlatého, viďte?“

Smějíc se, opět asi o tři kroky couvla.

„To byl Nečásků, je můj druhý bratranec. Povídal, že se na vás trochu pamatuje, byl ve školách za vámi.“

„Ale žádný si mne nevšiml.“

„Co byste si z toho dělal. A kvůli tomu, myslíte, že jsem tam šla?“ a zase se smála. „Tak kvůli komu?“

„Kvůli komu – kvůli panu pomocníkovi z Pozdětína, který si mne za to celý večer ani nevšiml,“ vybuchla lítostně.

Pomocník se sotva zdržel, aby k ní neskočil a nesevřel ji v náruči.

„Nevěříte?“ ptala se lítostně, když neodpovídal, a zase jen tak zpod víček naň popatřila.

„A proto jste se pořád smála a veselila s jinými, viďte?“

„Snad jsem k vám měla přijít sama, viďte?“ odpověděla týmž tónem, ale trochu špičatěji.

Pomocník hleděl k zemi; cítil, že tohle všecko jsou jenom vleklá, lítostná preludia, píseň že teprve musí přijít. Cítil, že dnes přijít musí, pro pokoj srdce že toho odkládat nesmí.

„Musím zas domů – tetička se beztoho už shání –,“ a jako by ho tam nebylo, volnými kroky šla k faře.

Pomocník nemluvě šel za ní jako bez ducha. „Albinko,“ pronesl žádoucně. Zastavila se a upřela naň oči.

„Já bych vám něco řekl, ale vy byste se třeba hněvala.“

„Proč bych se hněvala?“

„Tak se nebudete hněvat?“

„Když to nebude nic zlého, nebudu.“

„Albinko, vy si nemůžete pomyslit, jak vás mám – rád!“

Chvěl se, nespustí-li veselý smích. Ale mlčela; ruce majíc svislé, hlavu skloněnu, hleděla k zemi.

Lesy se ztrácely v temnu a také všecko vůkolí se již potápělo do šera. „Hněváte se proto?“ ptal se vroucně.

Upřela naň lesklé oči a zavrtěla hlavou.

106

„Kdybyste vy věděla, jak kudy chodím, tudy na vás myslím, ve dne v noci vidím jen vás, s vámi v duchu stále mluvím a bolestnými myšlenkami, že je to všecko nadarmo, trápím se a mučím –“

„Pojďme, Zítová jde zvonit,“ zašeptla, a uchopivši ho za ruku, vedla jej dále k faře.

Křečovitě tu ruku sevřev, přitiskl ji ke rtům.

„A co vy, Albinko?“

„Což vám to musím říkat?“

„Řekněte – máte-li mě taky ráda.“

„Myslila jsem, že to už dávno víte.“

„Řekněte to, prosím vás!“

„Ale mám – mám –“

„Tak jako já vás?“

„To zrovna nevím – ale –“

„Ale –“

„Hodně moc!“

Již ji držel v náruči, a levou ruku maje podloženu pod tou její pěknou světlovlasou hlavičkou, tiskl jí ústa na rty.

Vysoký hlahol zvonku pronikl do dáli…

„Vy si neumíte pomyslit, jak mi je,“ pravil, když opět stáli vedle sebe a jenom za ruce se drželi, „snad to ani není pravda – snad se mi to jen zdá,“ a hleděl k zemi. Tu z farního pokoje pootevřeným oknem vyletěl jemný, prostý, ale dojímavý zpěv.

„Poslouchejte – tetička si zpívá – to je její nejmilejší –,“ šeptala Albina. Postoupili blíže.

Blizoučko Prahy je viděti hrob,

kdožkoli miluješ, slzy naň krop –

Vnislav a Běla v něm spějí.

Na živě štěstí jim nechtělo přát,

po smrti svoluje pospolu spát!

Jak divné věci se dějí.

Břinkavé tóny starého klavíru doprovázely prostou Hněvkovského baladu, jejíž verše, zapěné měkkým, ač vyšeptalým hlasem, plynuly jako pozdrav zdáli do toho šera nad vesnickým hřbitovem.

„Naše tetička se mívala ráda s nějakým Háskem tamhle z Branné. Byl taky studovaný, ale z malé chalupy, skoro z baráku; musel nechat všeho a byli rádi, že se přichytil v Milovech na zámku. Náš tatínek byl už hospodářem a byl proti tomu – tetička se prý tuze naplakala.“

Oba dva překrásní nad jarní květ

hořeli milostí od mladých let,

oba dva sličností jatí –

„Tahle písnička byla prý jeho nejmilejší, a když se s tetičkou sešel, zpíval jí ji – byl taky veliký muzikant. Tetička ji má od něho opsanou na památku – nosí ji v modlitbách. Nechtěla o jiném slyšet a myslili si, že se přece dočkají, až on bude mít živobytí. Jednou prý v zimě u nás po večeři seděli a předli; povídali si, jak se povídává. A najednou tu někdo zaťuká na okno. Tatínek šel otevřít a ve světnici naslouchali. Ten, kdo ťukal, venku povídal: ‚Buďte tak

107

dobrý, nechte mi to tu do rána ve stodole – zejtra pro to přijedu, dnes už nemůžu.‘ ‚Copak to stěhujete?‘ ptal se tatínek. ‚Karla, našeho Karla –,‘ vykřikl neznámý a ve světnici slyšeli, že pláče. Tetička vyskočila od prádla a letěla ke dveřím. ‚Co se stalo?‘ ptal se tatínek. ‚Umřel, už je pochovanej –’ Tetička zrovna v síni padla na dlažbu…

,“ zvolna, přerývavě šeptala Albina.

Přislib mně, abych měl pokojný sen,

zdali mne samého miluješ jen,

zdaž já si doufati mohu –

„Byl to Karla Háska otec, baráčník. Syn se jim v Milovech rozstonal na neštovice, ani nevěděli, a ve třech dnech byl mrtev. Starý přišel už jen na funus a potom vezl, co po synovi zbylo, na sáňkách domů. Tetička potom dlouho stonala a ten klavír po Karlovi si sama koupila na památku,“ držíc mládence pod paží, šeptala Albina.

„Albinko, řekněte mi, budete mě mít pořád ráda?“ ptal se a znova ji sevřel.

Neodpověděla, ale ústa se jí přichýlila k jeho líci.

„Poslouchejte, poslouchejte,“ zašeptala.

– s tebou já smýšlím-li dost malou lest,

ať na mne bůh sešle přehrozný trest,

buď jenom jako já věrná.

Ještě několik akordů – a zas bylo ticho.

Albina s pomocníkem couvli, slýšeliť lehké kroky. Pootevřené okno se dovřelo, závěrka zavrzla a v minutce bylo slyšeti, že se zavřely i dveře. „Teď už musím domů – dobrou noc –“

„Dobrou noc, Albinko – má drahá –“

Albina po špičkách vcupala do fary, pomocník uháněl domů.

Uháněl – ale nejraději by byl vyletěl nad vesnici, nad lesy – až tam k těm drobným hvězdám…

108

109

XII.

Adam Hejnů vyběhl z fary všecek rozjařen; oči mu svítily, tváře hořely a tahal si podsebití, jak by je chtěl uškubnout.

Ondy se ho farář ptal: „Tak co byste vy, hrdino vislanský, o té besedě chtěl provésti?“

„Něco rytířského, velebný pane,“ odpověděl, a stáhnuv čelo až strach, podsebití vzpříčil jako loupežný rytíř Jan Bělohradský, jejž před lety na větrovském divadle několikráte předvedli.

„Něco rytířského – a já jsem myslil, že nám předvedete Sedláka na biliáru nebo Mlynářovu opičku, aby se strejci a tetky zasmáli,“ zamyšlen pravil farář. „Proč ne, velebný pane, proč ne, ale něco rytířského taky.“

„No dobrá, dobrá, s Františkem vám najdeme také něco rytířského, ale tuhle tohle není lehká věc pěkně podat vlastenského básníka!“

„Přičiním se, velebný pane,“ a stál jako zbrojnoš Lepohlav.

Dnes si odnášel Sedláka na biliáru i druhé lejstro s rytířskou deklamovánkou. Jda po vsi, šlapal jako rytíři na divadle, boky pyšně kroutil, hlavu měl trošku na stranu, oči zamračeny a tahal si vousy jako Světislav, rytíř Čelákovský.

Přišed do baráku, dveře hrdě otevřel, beranici pyšně hodil na postel, a lejstro položiv na stůl, vlasy si shrnul z čela a zhluboka vydechl.

Žena jeho Bára seděla před oknem k cestě a spravovala prádlo, nejmladší klouček Bořivoj si hrál s kočičkou a učedník Michal Marynků před oknem do dvora seděl na třínožce u ševcovského stolku, a maje botu mezi koleny, do podpatku zatloukal cvoky s náramnými hlavami.

Mistr stál chvilku před stolem a hleděl naproti do zakaleného zrcátka, jež na stěně viselo mezi skupinou svatých obrázků, malovaných na skle. Hlavu měl pořád vzhůru a trochu k pravému rameni, uprostřed čela tři hluboké vrásky.

Potom se obrátil a mohutným krokem dvakráte přešel od stolu ke dveřím. „Jdi s tou kočkou!“ ostře sykl na Bořivoje a zase se postavil před stolem. „Blázníš?“ obrátila se k němu žena a v tváři jí vykvetl srdečný úsměv.

Michal, zarážeje cvoky, také stranou mžoural po mistrovi i po ní. „Už mi to pan farář dal!“ zahučel Adam a rozvíral lejstra.

„Tohle nám ještě scházelo do baráku, jako by nebylo dost na komedii,“ zahubovala žena, ale hlavy od práce nepovznesla. Adam ani slova.

„To nám bude platno, že se na jaře může nějakej groš vydělať!“ Michal mžikl po mistrovi a ušklíbnuv se bouchal dále.

Na staroslavných Kounicích

je hlučné hodování,

kol číší tu se pěnících

dvé hostů sedí knížecích

a rytířstvo a páni.

Adam, drže lejstro v levici, pravou měl vzepjatu, ukazovák natažen, jak by do těch staroslavných Kounic ukazoval, a deklamoval s plným ohněm.

Malý Bořivoj i s kočkou ztichli, Michal přestal tlouci a žena se dala do tichého smíchu. Adam neviděl a neslyšel, co se kolem děje, ale vedl dále svou.

Tu v číších jasných stopily

se dlouholeté sváry

110

a ty, co Němci zrůznili,

dvě knížata zde smířily

dnes vlastenské poháry.

„Poháry“ dostaly největší důraz.

„Maminko, co to tatínek říká, novou komedii?“ z podlahy se ptal synek.

„I kdepak já vím, co zas blázní, každou chvíli ho něco napadne,“ zabublala hněvivěji.

Adam pohleděl na ženu, hrábl si do vlasů, ale dále nic.

Aj, Bedřich ruku k smíření

dal svému pobratřenci,

a Čech s Moravou spolčeni

po dlouhém zhoubném sočení

zas bratři jsou – vlastenci.

Klučík vstal, přišoural se ke stolu a upřeně se zahleděl na tatíka, jenž mohutnou, rozrytou dlaň, dratvemi začernalou, napřahoval do prázdna a poslední verš říkal zvolna a dojímavě.

„Co to povídáte, tatínku?“

„Táhneš!“ zahučel mistr.

„Jen ho vod sebe hoň, za chvíli budeš chtít, aby k tobě šel na kolena.“

„Kdybys ty mlčela a hleděla si svého!“

„Protože je to prauda, pořád nějaký bláznouství nosíš do stavení.“

„Bláznovství – ty taky víš, co je vlast, co je vlastenec!“

„Ty toho víš – šeuče jeden usmolená!“ rozesmála se srdečně a Michal také zasrkl smíchem.

Mistr se obrátil k třínožce a sáhl si do vousů. Michal honem bouchal do podpatku, jak by se bál, že každou vteřinou zmešká.

Adam položil lejstro, a zašed k peci, svlékl kabát, vestu a připjal si zástěru. „To je dost, že máš rozum,“

pochvalovala ho žena. „Kdybys ty mlčela i se svým rozumem,“ zabručel.

„I jdi, blázne, myslíš, bůhvíco děláš, a budou se ti jenom smát. Jednu komedii tomu děláš celou zimu a teď začneš druhou na leto.“

V Hej nově baráku mívali vesničtí obyvatelé mnohou radovánku. Nebožtík Adamův tatík přišel ještě za minulého století k bratrovi do Prahy na návštěvu a viděl tam v divadle Břetislava a Jitku. To ho očarovalo; do své smrti o tom večeru vypravoval. Sotva se tenkrát z Prahy vrátil, dal se do práce; vlastní kudlou si vyřezal figury a sám je také ošatil. Z plátynek sestavil i divadlo, jež za pomoci mistra truhláře omaloval. Tak začaly u Hejnů na peci komedie, které teď prováděl syn po otci, a jak pamětníci dosvědčovali, byl učedník nad mistra. Není divu, Adam byl čtenář vyhlášený, kde nějaké říkání dostal do ruky, tam je pro sebe zabavil a přečetl všecko. Když se na pozdětínské škole usadil nynější kantor Čížek a na faře kněz Stehlík, Adam přestal mít o knihy nouzi. Ale nebyl sobec, rád sdílel i s jinými; někdy chodily děti na komedii, někdy staří na poslech, ale obyčejně se to sešlo všecko na oboje ty radovánky. Na Adamově divadle si rytíři vykračovali jako živí, loupežníci zuřili, že se všecko třáslo, princezny vzdychaly až k pláči; ale největší chlapíci byli sedláci kmotři Škrhola a Štěnděra, kteří se uměli břinkačkami ohánět třeba před samým panem králem. Překrásně Adam představoval Jenovéfu, Meluzínu, Josefa Egyptského a Knížete Honzíka; ale největší slávy přece jen dosáhl Bruncvík aneb Všem hlavy dolů, tu se chalupa třásla jásotem, kluci si plili do rukou, a sotvaže se vyhrnuli ze dveří, dali se do rvaček. Když ve Větrově ochotníci začali provozovati kusy novější, Adam ani jednou nescházel, a co viděl, svým způsobem předvedl na svém

111

divadle na peci svým milým rodákům. Zahrál jim Rudolfa z Felseku, Břetislava, Blaník, Kouzelnici Sidonii, Veselého ševce i Jana Dolinského aneb Krevní právo. Farář i kantor mu také vybírali vlastenecké hry i na představení přišli. Hrával zadarmo, ale uznalejší hospodyně pamatovaly trochou mouky, ovocem, bochníkem chleba, plackami, aby Hejnová měla aspoň za práci, kterou mívala s mytím podlahy, jež po každém divadle a besedě byla zle zvěděna. A jednu touhu, horoucí touhu Adam stále nosil v prsou: aby si v Pozdětíně zahrál na opravdovském divadle se živými lidmi. Beseda byla k tomu první krok; farář i kantor slíbili, vydaří-li se, že se začne s divadlem. Potom by rytíři žili!

Mistr vzal lejstro, položil si je na ševcovský stoleček, a usednuv na třínožku, sáhl pro botu.

Píchaje a protahuje dratvemi, bručel si: „Na staroslavných Kounicích je hlučné hodování, kol číší tu se pěnících dvě hostů sedí knížecích a rytířstvo a páni –,“ a zase znova a znova.

„Poslouchej, Adame, ty uděláš nějakou škodu na botě; jakápak to může bejť práce, když šiješ a kážeš!“

„Kdybys ty mne nepletla!“ odsekl a spustil zase.

Bořivoj, přivyknuv tatínkovu brukotu, začal opět s kočkou a přivazoval jí k ocasu staré kornouty. Když kočka bolestí zaječela, tatík se na třínožce kroutil jako na špendlíkách.

„Kain s Ábelem dohromady se Adama tolik nenazlobili, co ty se mne, kluku, nazlobíš!“ rozkřikl se konečně, a zlostně vyskočiv, počal choditi světnicí. „Kdybys ty nehřešil,“ zahubovala Bára. „Protože mám doma peklo!“

„Jdi si hledat ráj!“

„Já měl tenkrát opravdu do té Visly skočiť!“

„Měl, měl, kolikrát jsem si to už pomyslila!“

Již nepromluviv, chytil lejstra a hr hnal se na půdu. Po chvilce bylo slyšeti, jak tam přechází a hlasitě deklamuje.

„Pan mistr všecky myši vyplaší,“ ušklíbl se Michal.

V poledne Bára třikrát z otevřených dveří křičela, že již je na stole, ale Adam nešel; teprve když kluk pro něj vylezl až na půdu, přišel, ruce na prsou za zástěrou, a postaviv se hned u dveří, spustil zpaměti: Na staroslavných Kounicích

je hlučné hodování –

ale když se dostal k třetí sloze, nevěděl z místa. Stál chvíli, vzpomínaje; potom si hrábl do vlasů a vzkřikl zoufale:

„Ježíšmarijá, já už nemám paměť!“

„Copak to musíš uměř najednou, vždyť máš na to času kolik neděl, tuhle sedni k bandorám, lup a jez!“ již mírně pravila mu žena.

Sedl ke stolu, pomodlil se s dětmi, ale i při jídle byl zamyšlen, a když loupal, šeptal. Tři děti ani nedutaly a ti starší, školáci, očí z něho nespustili. –

Když třetího dne potom Adam přišel do fary zkoušet Sbor českých bojovníků (Tyl složil slova, kapelník Procházka hudbu), povídal, sotva vešel do dveří: „Pánbůh rač dát dobrej večír, tak deklamovánku umím!“

„Bravo, Adame, bravo, tak spusťte!“ volal farář.

Adam, postaviv se jako zbrojnoš Lepohlav, zatahal podsebití jako rytíř Světislav Čelákovský, čelo zachmuřil jako kat Morinello a spustil:

Na staroslavných Kounicích

je hlučné hodování –

Deklamoval, jako když hřmí.

„Dobrá, Adame – dobrá,“ přichvaloval farář a kantor s mládencem se jen usmívali. Pepička, Albina a Dolejš,

112

slyšíce v kuchyni křik a nevědouce, co se děje, hnali se do pokoje; ženštiny se všouraly dovnitř, Dolejš vystrčil jen hlavu mezi dveřmi. Adam neviděl a neslyšel; stoje rozkročen, přednášel jako na divadle: A když pak svorně dopili

i z hradu již se brali:

zas všichni pána chválili

a vlasti, v níž se zrodili,

společně přísahali.

Však Konrád kníže Kounici

největší díky skládal,

a podav mu svou pravici,

prv neujel ke své stolici,

jej o památku žádal,

řka: „Viléme můj, k paměti

na tento konec svárů

mi nelze z hradu odjeti

bez třeba skrovné oběti

a z ruky tvojí daru.“

Tu starý Vilém kožich svůj

ochotně s sebe svlékl

a: „Vděk-li tento dar ti můj,

v němž válčil jsem co vůdce tvůj,

jej přijmi, kníže!“ – řekl.

Když Konrád domů přijeda

pak kožich rozebírá

a tisíc děr v něm uhlédá:

tu žasne vděčný vévoda

a slzu z oka stírá.

„Bravo, Adame, bravo,“ křičel farář a kantoři tleskali. Adam stál jako zaryt, a potahuje podsebití, smál se radostně.

„Jen ještě ta jemná místečka musíte mluvit slaběji, jako k srdci, ale tuhle tohle se už poddá!“

„Copak Adam, to je starej komediant,“ smála se Pepička, „to jistě má Bára radost, když jí tak deklamujete.“

Adam svraštil čelo, ale neodpověděl.

„Takový je ten Hejnů dobrák, ale prvo z něho šel strach,“ brebtal kostelník a brada se mu třásla smíchem. „Až tohle naši strejci budou slyšet, nevím, nevím, jestli se neleknou!“

„Ale o něco bych prosil,“ vážně začal Adam, „strejcové a tetky by si mohli myslet, že mu dal starej, rozdrbanej

113

kožich, a smáli by se tomu, tak bych tam rád dal: a tisíc děr v něm od mečů a kopí uhlédá.“

„Dobrá, Adame, dobrá, dej to tam, nebude to škodit! A teď do zpěvu!“

Kdo ty pěvecké zkoušky nejraději viděli, byli pomocník s Albou; chvilku, kdy si ruce sevřeli a pohleděli si hluboko do očí, vždycky si tu našli – o šepotu ani nemluvě.

Přitmělý kout na síni nebo v kuchyni slýchal i polibky, jako by jich vpodvečer u zahrádky bylo padlo málo. Pod hvězdami se rozcházeli a ráno v kostele se viděli opět, jenomže Albina nezpívala jaře jako jindy a pomocník marně jí to potom vyčítal a prosil, aby se rozpěla jako dříve, že se mu při jejím hlásku jinak hraje. Albině však v kostele nebývalo do zpěvu, sedalať v lavici pod kůrem Žalačka.

„Chodí tam kvůli vám,“ denně vpodvečer mládenci bolestně vyčítávala.

„I bloudku, proč by kvůli mně?“ smál se.

„Věřte mi to, jsem si tím jista!“

„A kdyby chodila, co nám po tom?“

„Hněvá mě to a trápí! Proč si vás všímá, proč nemyslí na svého nebožtíka.“

„Ale vždyť si mne nevšímá!“

„Všímá, vím to dobře; copak jste už zapomněl na Větrov? To byl začátek!“

Pomocník sice říkal, že si ho Žalačka nevšímá, ale tušil také, že mladá mlynářka chodí do kostela kvůli němu.

Vyhýbal se jí, jak mohl. Z kůru pospíchal, aby se s ní nesetkal, a byla-li přece z kostela dříve než on, na hřbitově rychle pozdravil, jenom letem na ni pohleděv. Ale pohled těch velkých tmavých očí mu neušel.

Uprostřed dubna umřela kalkantu Luštinci žena a při jejím pohřbu stála Žalačka před pomocníkem tak blízko, že jakmile oči povznesl, viděl její hladká, sametová líce, jež zrovna hořela. Také se dvakrát obrátila a pohleděla mu přímo do očí. Albině to neušlo a večer na hřbitově si tuze zavyčítala; Čermák jí to všecko marně vymlouval.

„Mlčte, mlčte, schválně se tam postavila, abyste ji dobře viděl a aby se mohla na vás dívat,“ žehrala dívka a sotva zdržela pláč.

„Ale, Albinko, můžu já za to? Ani jsem se na ni nepodíval!“

„Že nepodíval? I podíval, podíval! Chodí nastrojena jako kněžna, aby se vám líbila.“ Pomocník se dal do smíchu.

„Jen se smějte, sám jste vypravoval, jaký to býval divous – a je ještě! Na mne se taky podívala a div mne očima neprobodla.“

„Řekněte mi tedy, co mám dělat, abyste byla spokojena?“

„Mne se ptáte? Máte-li mě rád, musíte to sám vědět!“

„Mám – mám – a všecko na světě pro vás udělám!“ a přitiskl ji k sobě, až se zajíkla.

Následujícího dne, vycházeje z kůru, před hlavními dveřmi se s mlynářkou potkal. Stála, pohlížejíc na něj tak, že utéci nemohl.

„Jak se má pan Čermák?“ ptala se srdečně. „Vždycky utíkáte, jako byste se mne bál; co jsem vám udělala?“

„Nic – ale musím do školy, máme teď mnoho dětí,“ plaše odpověděl.

„Tak proto,“ zasmála se, „já jsem myslila, že se mne bojíte. Nikoho zde neznám, a kdo mne trochu zná, ten přede mnou utíká. Či mne už neznáte?“

Přikývl a zase tak plaše na ni pohleděl.

Černé lesklé vlasy kroužily jí kolem čela a na skráních, tváře byly zas jako samet, brada kulatá a zuby jako čerstvé kroupy krkonošské. Dýchala rychle, jak by se byla uhnala, a ňadra se jí divoce zdvíhala.

„Pamatujete ještě, jak jsem vás tenkrát štípla do brady? Už tenkrát jste byl takový milý panáček stydlavý. Kde bych já si byla pomyslila, že se tady zase potkáme! Ani nevíte, jakou jsem měla radost, když jsem vás viděla.“

Rozpačitě přešlapoval, a když domluvila, pravil: „Musím běžet, spánembohem!“ posmeknuv již na ni nepohleděl a pospíchal do školy.

Doprovázela ho žhavým pohledem. –

114

Při pěkném jarním čase, kdy polní práce začala zatím jenom dospělým, byla pozdětínská škola naplněna. Lavice byly natlačeny, takže se písaři sotva vešli, slabikantům a písmenkářům bylo seděti kolem stěn a na podlážce před kamny. Pomocník před učením sotva stačil opravovati brky a linkovati museli pomáhat starší školáci. Kluci seděli na čítankách i na čepicích, protože se do škamen všecko nevešlo; František Roubal zabodl kudlu do skouly na stěně a čepici si na ni pověsil. Drobná děvčátka písmenkářská se leckdy při té mačkanici skulila jako hniličky.

Když písaři z plátěné lesklé tabule, zavěšené na trámu na stropě, opisovali čtyři řádky předpisu (dva kurentem, dva latinkou), pomocník k nim ani nemohl; principál tedy nařídil, aby písmenkáři a slabikanti chodili do školy teprve po obědě, až písaři odejdou.

Pan kantor si již přeryl zahrádku pro zeleninu a zasel hlavátečné semeno.

S včelami měl notnou práci, každý týden jim musil přidávat cukru; sluníčko sice dosti hřálo, ale byliny vylézaly zvolna a včely mnoho potřebovaly pro ,,červy“.

S pantátou Podroužkem vyjížděli do polí, s kravkami přeorávali košťáliště a vláčeli pro brambory, pro mák a pro mrkev. Země byla hodně vyschlá, takže se od bran jen prášilo.

Pomocník po odpoledním vyučování pracoval s několika hochy v zahradě nebo sám šel pomoci do polí. Mnoho sice nedovedl, ale uhrabati meze nebo chvíli pohonět přece uměl a činil to rád; principál také pro něj zasázel tři soudky bandorových kousků a zašil čtvrtci lněného semene.

V polích bývalo veselo; vzduch byl pln vůně z rozorané země, z mladé trávy i z ohníčků, v kterých hořely hromady nasbírané pejřavky.

Obloha bývala jako sklo, z lesů táhl hluboký šum, hlasy pracujících zvučely dolem.

V sousedství „školních“ pracovali lidé z fary; zjednaný čeledín oral, Pepička s Albinou a s Dolejšem sázeli bandory.

Sám pan farář přišel na chvíli; svlékl kabát a tloukl hroudy nebo prohazoval brázdy.

Liboval si, když se zpotil a notné stružky mu tekly po tvářích.

Zato milá byla potom svačina, když všichni usedli na mez a Pepička s paní učitelovou rozbalily krajíce máslem a tvarohem namazané.

Domu chodívali pohromadě a farář se smával: „No, Františku, to jsme zčervenali, jsme jako mladíci! Není nad práci v poli, země člověka nejlépe posílí!“

Jednou, asi na čtrnáct dní před svatodušními svátky, pan kantor si zaskočil do Semil s houslemi a scholasticus sám zavláčel ovsiště. Když se již kvečeru vracel do chalupy pod lesem, pomocník ho vyprovázel. Bylo pěkně; na lukách svítila mladá tráva a žita i ozimní pšenice se svěže vlnily. Keře kolem plotu, při struze i pod lesem už rozvíraly lupení, jež svítilo jako drahokamy, tak bylo obaleno smolnou šťávou.

Pomocník se starým vejměníkem si usedli na drnové sedátko před chalupou a užívali jarního večera. Bor s veškerou vůní měli nablízku. Všecka pernatá drůbež lesní, od starého drozda, který nahoře na stráni hvízdal z plna hrdla, až po drobné zpěváčky, rozpustila každý po svém. Všecko v té šeré hloubi jásalo a rozplývalo se v písních. Mladíku ani starci do hovoru nebylo, poslouchali zamlklí…

A tu se s šerem přihnal Adam Hejnů; u Roubalů odváděl spravené boty a stavil se. Přišel s novinou.

„Víte-li pak, lidičky, co se stalo? Luštinec se nám oběsil!“ udychtěn zvěstoval. Scholasticus vyskočil a vyděšen se zadíval na Adama.

„Jak povídám – oběsil se na klice u samé postele. Člověk by nevěřil, že to je možná – uváže si starou šandu od nůše a oběsí se kleče!“ a Adamovy oči div nevyletěly.

„Co ho to, člověka, napadlo – že se boha nebojí!“ chvěje se volal Podroužek.

„Je to osud – nic, nic, jen ta lutrie ho do toho přivedla. Já to vždycky říkal, že kdyby mohl, duši by prosázel!“ a Hejnů maje čepici v týle a kroutě podsebití, chodil zahradou.

„Za pár dní po ženě – snad steskem,“ pravil pomocník.

„Povídají tam v chalupě, že se jim už dávno nelíbil, ale teď to naň terhlo. Jen si to rozvažme: Nebožka Luštincová prej tu noc, než umřela, najednou se probudí a skuhrá: ‚Ty, starej, to se mi zdálo pět pěknejch lumer, napiš je na stůl!‘ ‚Ale jdi povídá jí kalkant, ‚není ti tak zrouna, spi pěkně, aby sis odpočinula.‘ Ale stará neusnula, dokud je nenapsal, a ještě mu povídá: ‚Ne abys je zapomněl vsadil:, ráno tam sběhni.‘ Ale milá tetka ráno byla v Pánu a strejc v těch starostech s funusem lumera nevsadil! Chodil prej po funuse jako po špendlíkách, ale bylo už pozdě.

115

A tu najednou dneska odpoledne přiletí do baráku a dělá až hrozno. Všech pět lumer je prej venku!“

„Trest boží!“ skloniv hlavu, vydechl Podroužek.

„Taky že je! Ale strejc, místo aby si tu nebeskou hrozbu vzal k srdci, odpoledne se pověsil.“

„Inu, žeť to byla pro něj rána, celej život se tej neřesti obětovali, všecko hodili lutrii do herdla a teď, když by byl měl nový bohatství, zapomene vsadiť!“

„A žádná pomoc?“ ptal se Čermák.

„Všecko nadarmo, třeli ho půl hodiny a nic platno; našli ho až kvečeru, visel snad kolik hodin.“

„Trest z nebe! Tady mu pánbůh jasně povídal: ‚Vidíš, že jsem po celej váš život nechtěl, abyste vyhráli, tuhle ti dávám vejstrahu, abys věděl, že o tobě vím!‘ “ šedivou hlavou kýval si Podroužek.

„Člověk, který slouží chrámu, kterého jenom farář ochránil, že mu tu povinnost dal, takhle se odmění, takovou hambu udělá!“ mrače se, očima svítě, huboval Adam.

„Pst, pst, hochu, na nebožtíka nehubuj, není to dobře!“ káral Podroužek.

„A není to pravda? Řekněte mi! Lidi připravil o peníze a ti měli mlčet, ale když se jemu nepovedlo, hned se uváže!“

„Nehubuj, Adame, nehubuj. Odpusť mu pánbůh! Jednou za mejch dětskejch let se tamhle ve Svarově stalo, že se taky člověk voběsil. Bylo to v zimě, nakrátko před svatým Mikulášem. Svárouský hoši se vždycky strojívali za Mikuláše, za anděla a za čerty a chodili po všech. Když tak ustrojený šli a přišli přede vsí na to místo, kde se ten člověk před nějakým dnem voběsil, taky vo něm začali zle mluviť a hubovať. Ale tu se vám sterhnul vicher přenáramnej, skučelo jim to a hvízdalo do uší a všecky ty šaty, čepice a pláště to na nich rozterhalo nadranc.

Přiletěli do vesnice celí vyjevený,“ přitlumeně vypravoval stařec.

„To jsou báchory,“ zahučel Adam, „to je jako s tou tetkou, která taky na oběšence nadávala, a když potom přišla na to místo u lesa, najednou prej na ni skočil náramnej černej pes a tak ji zvedl, že druhého dne skonala.“

„A ty tomu nevěříš?“

„Že by na ni nemohl vyletět pes, proč bych nevěřil, ale víc nic.“

„Inu, věř nebo nevěř, ale mertvé má člověk nechať s pokojem, na světě si svoje vodbyli, ostatní ať si srovnají tam nahoře, to je jejich starost.“

„I vždyť já každému i Luštincovi přeju všecku nebeskou slávu; jaktěživ mi neublížil, a když jsem ho tak vídal za varhanami, vždycky jsem ho litoval, že na stará kolena tak sešel. Už ten burnus na chudákoj jen visel.“

„Ba to, a nikdy si nikomu neponaříkal.“

„Snad věřil a doufal, že přec ta chvilka přijde, kdy vyhraje. No, dej vám pánbůh dobrou noc!“ a hlavu maje vzhůru, vykračoval švarně, až zanikl v temnu. Pomocník s Podroužkem opět mlčeli.

Západ ztemněl; tam, kde ještě před nedlouhém šlehaly proudy záře, vystupovaly modravé mlžiny. Obloha byla řídce porosena hvězdami, vrcholy stromů se nadobro ztrácely a ve vsi zakmitalo několik světel.

„Nepřijde-li nám víter!“ povídal si Podroužek.

„Myslíte po tom oběšenci?“ ptal se mládenec.

„Ba to, jistá věc – a vyzkoušená! Nebude-li u nás, daleko vodtud nebude. Ale lidé teď už na nic nevěřej a to je chyba, všelijaká svévole a nevěra roste. No, pravda, někdy se taky stanou příběhy pro smích, jako tuhle v Milovech.“

Vytáhl kořenku, a nacpávaje si, vypravoval: „Takovej tam byl skerček chalupník, nějakej Buchar. Dokud měl ženu naživu, seděl jako syslík v díře a žádnej vo něm kale nevěděl, ale když mu umřela, strejc jako když se makovin napije. Na kalhoty si pořídil šle, boty měl jindy jako ryzky, teď na ně vymazal za dva groše loje najednou. Dříu míval plesnivý sterniště třebas čternáct dní, teď se škrábal třeba dvakrát za tejden a pod nosem si nechával štětičky. Zkrátka, dělal vdouce. Netervalo dlouho a našel si šikounou ženskou, nějakou Lezáčkovou ze Svarová, a byly svarby. Ale neminul ani měsíc, milá Bucharka začala chodiť utrápená, běhala do kostela, na faru, dávala na modlení a konečně se vod muže sebrala a utekla zpátky do Svarová. A že k němu nepůjde! Dyž se jí lidé ptali proč, vypravovala, že by byla strachem uschla, že valem hynula, protože v Bucharovej chalupě straší. Noc jak noc, jak bylo po jedenáctej, přišla prej zavřenejma dveřma nebožka, tak jak ji do hrobu položili a hrozila a

116

skuhrala, že v hrobě nemá pokoje, protože muž, sotvaže ji zahrabal, počal dělať světáka a nedal ani na jednu mši svatou; a povídala, že je jí vod boha souzený noc co noc chodiť do chalupy a tam naříkať a bědovať. A nic prej už nebylo platný, žádný modlitby, zažehnávání, ani mše svatý, na všecko bylo pozdě. Bucharka se už do chalupy nevrátila, ale moudřej jí nevěřil žádnej; vymyslila vona tuhle báchoru, aby jí lidé neláteřili, že utekla vod muže, protože se jí zprotivil.“

„A co Buchar – tomu to bylo jedno?“ ptal se Čermák.

„Když tu povídačku slyšel, jen se prej, plesniuka, štířil a neříkal tak ani tak; byl von taky rád, že je žena pryč, měl už novýho manželství až po kerk. Šle zahodil, nosí zase svůj starej řemen, boty má jako lišky a štětička vousů je taky v prachu. teď už dávno lidé vědí, že celý strašidlo nebylo nic jinýho, nežli že se žena napálila s mužem, von se ženou. To jsou takový příhody; až budete starší, všelico poznáte.“ Vypravuje stále si pobafoval a na každém bafu bylo patrno, jak mu chutná.

„Jak je teď u Žaláků?“

„I tam už kale nebude nikdy; starý dřou, jako dycky dřeli, a mladá tam má celý příbuzenstvo. Povídal mi tuhle starej: ‚Hochu, věř mi, vlasy bych si z hlavy škubal, když to vidím; vod rána do noci žádnej nic nedělá, jen to pořád kuchtí a zobe: kafíčko, kuřátka, holoubátka a masa řezník nestačí nosiť, z kuchyně to voní jako v Milovech na zámku a z komína se nepřestává kouřiť. Tak se ty naše hlomouzy pomalu projídají cizími lidmi; my jsme hryzali kůrky, jim se tváře vod mastnoty jen lesknou, my chodili v štruksu a barchetu, jim nosí žid balík za balíkem, my skládali groš ke groši, abysme pole přikupovali, voni už dva korce prodali. Vlasy bych si rval; aspoň kdyby si nás už pánbůh povolal, abysme to neviděli.‘“

„A co mladá?“

„I tej bude soudím všecko jedno, snad už na někerýho študýruje. Povídal starej sám: Jen dyby se chtěla berzy vdáť a aby přišel pořádnej člověk do stavení, sic z toho ze všeho nebude nic.‘ Ale já si myslím, kde by se našel člověk, aby mladou převrátil nebo aspoň zkrotil! Jak povídám, tam už kalý živobytí nebude a starý myslím ještě uviděj, jak se to všecko rozletuje. Nechci žádnýmu ubližovať, ale taky si říkávám, že je to božská spravedlnost, protože tuze mamonili a nic na světě neznali jenom Lojzíčka a bohatství pro něj chovaný.“

„A co ten myslivec? Byla s ním ve Větrově u muziky.“

„A čerti vědí, dříu prej o něj stála přenáramně, než měla Lojzíčka, neměla nad něj a ještě po svarbě prej nebožtíka s ním leckde potrápila, ale teď se jí snad nějak znelíbil. I holečku, kdopak takovouhle lesní pannu vyzkoumá, ta vona jich už měla a bude ještě míť jako divá žena, zvláště teď, když je bohatá.“

„No, no, musím se sbírat, pan učitel snad už taky bude doma,“ pravil pomocník vstávaje.

„Nebudete se bát?“

„Čeho? Na strašidla nevěřím a zlých lidí tu snad není.“

„No, musím říct, že se mi taky jaktěživo nic zlýho nepřihodilo, a chodíval jsem z přástek léta a léta a často hodně pozdě v noci, ale můj nebožtík otec měl jednou podiunou příhodu. Čtyřicet roků chodil na přástky a nikdy nic, až jednou v zimě. Tenkrát chodíval támhle do chalupy pod lesem, měl tam vlastního bratrance. Byla prej jedenáctá hodina, když s naditým vřetenem a s kuželem vychvátal domů. Merzlo, jen praštělo, a měsíček svítil až radost.

Nebožtík otec se pustil z kopce do polí; sněhu nebylo mnoho a meze ztverdly jako mlat. Tamhle na stráni ještě donedávna stávala veliká, rozkleslá planá hruška, ovoce mívala jako kost; pasáci to po žních hryzávali. Jak si tu náš tatínek vykračoval, najednou se podívá na hrušku a na jejím veršku vidí bílou ženskou; v ruce deržala vřeteno a přadla. Tatínka vobešla hrůza – vlasy se mu zježily jako hřebíky. Chvilku stál a nevěděl co pociť; potom si narazil mrazouku a horempádem utíkal. Ale i přitom slyšel, jak na něj z hrušky volala: ‚Dej počátko, dej počátko!‘ Tatínek utíkal tím víc, ale za ním pořád: ‚Dej počátko, dej počátko! Ze nedáš? Skočím!‘ a už slyšel, jak se po hrušce škrábala dolů. Vtom spatřil naši chalupu a zrouna k ní letěl. Ale hned zpozoroval, že ženská běží za ním a víc a víc se blížila. Jedním skokem vyletěl na zásep, vyrazil dveře, honem je zas přirazil a sklapl zámek.

Vtom to na dveře zadrápalo jako medvědíma drápama. Tatínek skočil do světnice a bác sebou na podlahu.

Domácí vyskočili ze spaní a nevěděli, co se děje. Měli ho co křísiť, a když jim pověděl, co se mu přihodilo, povídali, že to dozajista byla divá žena a že může pánubohu nastokrát děkovať, že se jí nedostal do drápů. Tohle náš tatínek často vypravovával, ale jak povídám, mně se jaktěživo nic takovýho nepřihodilo a nebojím se ani vo půlnoci.“

„Dej pánbůh dobrou noc!“ loučil se pomocník.

117

„Dobrou noc, dobrou noc! Přijďte zas porozprávět! A já taky půjdu do hajan.“ Branka u zahrádky klapla a pomocník vyšel do louky. Zpočátku šel zvolna, ale přidával.

Lesy na stráních zapadly do tmy, hvězd bylo již jako máku a v chalupách málokde do černé, husté tmy mrkalo žluté světélko. Nějaký zpěváček stále ještě v lese vyzváněl. Mládenec přechvátal louku a již byl na cestě, po které před několika nedělemi šel se Žalákovým pohřbem. Noha se mu několikráte smekla do kolejnice, ale v spěchu neustal.

A tu, jak se již blížil k cestě vzhůru do vsi, viděl, že někdo na břehu sedí schoulen. Mráz jej přejel od temene do paty a srdce se mu rozkloktalo. Postava vstala a šla mu vstříc.

„Nelekejte se, já to jsem, byla jsem kvečeru na hřbitově a viděla jsem vás s tím vejměníkem; čekala jsem na vás.“

Pomocník hned poznal Žalačku a zastavil se. „Hněváte se, že jsem čekala?“

„Proč bych se hněval?“ klidně odvětil. „Vy se mnou pořád tak nerad mluvíte!“

„Pospíchám už domů, nerad bych burcoval; a co by lidé řekli?“

„Nač bych si všímala lidí, co mi po lidech. Sedněte si tu na chvilku se mnou, je tak krásně.“ Stála blízko něho a žhavýma očima patřila mu do tváře. „Není možná!“ a plaše pohleděl do polí.

„Není? Jenom že já vás prosím, tedy není možná, kdyby to řekla ta panenka z fary, jistě byste hned poslechl. A mně je tak smutno!“ a v lahodě jejího hlasu se chvěla bolest.

Čermák neodpověděl; všecko se v něm třáslo úzkostí a hněvem.

„Vy nevíte, jak na vás pořád myslím!“ zaúpěla, a levicí mu svírajíc ruku, pravici položila na jeho rámě a hleděla mu do očí.

„Vzpamatujte se – paní Žaláková!“ zvolal a poodstoupil.

„Nevěříte? Už v Jičíně se mi ten stydlavý panáček líbil a to jsem byla fanfár; tady, sotvaže jsem vás uviděla, nešel jste mi z mysli.“ Mluvila rychle, ale žhavě a všecka se přitom chvěla.

Pomocník si vzpomněl, že ji poprvé spatřil o pohřbu Žalákově, a pocítil proto hořkost. Podroužek měl pravdu, že je to divá žena.

„Počkejte se mnou trochu, vyprovodím vás potom až do vsi. Či nevěříte, že vás mám ráda? Jiný by to byl dávno věděl –“

Ale pomocník mrzutě dal dobrou noc, a zabočiv na mez, šel do vsi. Ačkoliv se neohlédl, tušil, že Žalačka nehybně zírá za ním.

Byl doma dřív než principál a při večeři sotva mluvil. Paní učitelová ho otázkami netrápila, rozumělať, že zamilovaným duším není vždycky do zpěvu.

Když se brzy potom principál vrátil a zasedl k večeři, povídal:

„Co kde tady Žalačka shání? Potkal jsem ji dole u luk.“

„Prve tam čekala na mne,“ plaše se usmál pomocník.

„Na vás?“ zvolali současně a zůstali omámeni.

Tu Čermák neklidně vypravoval, jak po něm na hřbitově hledívala, jak se s ní tam potkával a jak na něj dnes čekala. Byl jednáním té ženštiny, jež mu teď připadala mnohem starší, než byl sám, pohněván a stále si jen vzpomínal, co by říkala Alba, kdyby to všecko věděla; naposledy by se rozhněvala na něj.

„Jsou to ženské na světě,“ spínala ruce paní učitelová, „chudák Lojzíček!“

„Nic platno, tady se ukazuje, že pomocnická krev je sladká!“ chechtal se kantor. „Ale, bratříčku, v tomhle případě jste, jako já jsem býval; na mne tak vypadnout, byl bych taky utíkal jako před divou ženou. Leckdo by se nám proto vysmál!“ –

Téhož večera pašerák Marynků vletěl doma do světničky jako devět divých. Přiběhl z fary – pan farář si pro něj zvečera poslal.

„Víš-li, Bára, co se stalo?“ volal zavíraje. „Pan farář se mne ptal, chci-li tu povinnost po Luštincovi.“

118

„A co jsi řekl?“ ptala se rychle.

„Inu, povídal jsem: Jednostpane, když myslejí, že to zastanu, hrozně rád!‘ “ „Co říkal?“

„Poklepal mi po zádech a smál se, že to snad půjde.“

„Políbils ruku?“

„Políbil!“ –

Když pomocník ráno přišel na kůr, Marynků stál skrčen mezi provazy měchů, a přihlašuje si černé huňačky, pravil:

„Tak jsem to, pane pomocník, převzal po Luštincovi, ale mají se mnou trpělivostí“ A úsměv mu seděl v každé tmavé, hluboké vrásce…

119

XIII.

Ve škole měli s besedou notné starosti. O povolení do Milov běžel kantor sám, protože věděl, jak s vrchním jednat.

Proběhnuv tři kanceláře, jejichž zaprášená okna se v zámeckém přízemku dívala na malý park, zaťukal na poslední dveře. Byl skloněn a v tváři měl uctivý úsměv.

Za dveřmi se ozval krátký, nesrozumitelný zvuk – jako když psík vyštěkne. Kantor otevřel, vklouzl a řekl uctivě:

„Ponížený služebník!“

V klenuté, pochmurné kanceláři bylo několik starých stolů, plných fasciklů a knih, u stěn vysoké stojany s velikými, tlustými knihami vázanými. Před stolem poblíž okna, v staré lenošce, černou koží potažené, ale roztrhané, skrčen seděl vrchní. Bylo ho v ní drobínek.

Měl šedivou hlavu, svraštělý obličej, podelší ostrý nos a věneček šedivých vousů krátce přistřižený. Z černého fracku vynikala hrbolatá skleslá ramena, ostré lopatky.

Chvíli si kantora nevšímal a klidně četl popsaný půlarch. Když obracel stránku, pohleděl zpět, kantora přeměřil od paty k hlavě a zakašlal.

„Co mi nesou z Pozdětína? Na školu už přijde komis, tak co ještě chtějí?“ promluvil slabým, rezavým hlasem.

„Prosím, milostpane, za povolení k besedě,“ usmál se pan Čížek.

Vrchní se naň zase zdlouha podíval a potom se sípavě zachechtal: „Tak se už i v tom zastrčeném Pozdětíně zbláznili?“

„Milostpane, slyším, že i Němci v Rokytnici dělají besedy, chceme našim strejcům taky udělat radost!“

„Voni těch radostí nadělaj! Pořád jim něco není dobře a jen by chtěli opravovat. Voni měli bejt ministrem, a ne kantorem. A co myslej dělat?“

„Hezky jsme to, milostpane, sestavili, strejci se nasmějou dost a dost, a na robotě budou jako mladíci,“ bystře vypravoval kantor.

„Kdyby voni nechali robotu s pokojem! Tak ukážou, co se všecko má provádět!“

Pozdětínský rozbalil lejstra a podal program.

„Vše k chvále vlasti a krále, sbor od Jelena; Vilém z Kounic, balada od Bojislava Pichla; Slzy vlastenek, deklamace od Tyla; Já jsem Čech! od Rubeše; Dobrou noc! píseň od Škroupa; Dýmka, od Rubeše; Sbor českých bojovníků, od Procházky; Kafíčko, od Rubeše; Poslední, báseň od Pichla; Kde domov můj? píseň od Škroupa,“ bzučel si vrchní.

„Prosím jich, mi řeknou, kdo tohle u nich provede?“ dodal štiplavě a malýma očkama zamžoural na kantora.

„Pan farář, nějaký Adam Hejnů, muzikant, pomocník a já zpíváme.“

„Tak už i pan farář bude strejcům zpívat?“

„Milostpane, pěkné sborečky máme, nic špatného.“

„Mhm – a kdo dál?“

„Študenti a Albinka Podzimková z Větrova budou deklamovat.“

„Vidíme, vidíme, beseda v Pozdětíně! To jim povídám, ať nepovídají nějaké hlouposti, nebo to odstůňou.

Potřebujou oni v Pozdětíně Slzy vlastenek, tam jsou tak vlastenky, Sbor českých bojovníků a nějaké balady,“

přehlížeje program bručel vrchní, „ti vědí, co je balada!“

„O, naši strejci, milostpane, ledačemu rozumějí, jsou to písmaři!“

„Pozoroval jsem, ale bylo by dobře, kdyby si zbytečně nepletli hlavy.“

„Je to dobré, milostpane, u nás v hospodě se nehraje a neperou se jako někde,“ pořád se usmívaje, hovořil kantor.

Vtom drobný vrchní povstal, proběhl se síní, a zastaviv se u samého kantora, zamnul rukama a ptal se švitorně:

„A jakpak – kvartetka se neprovedou?“ Očka mu při té otázce jenjen hrála a svítila.

„Ne, milostpane!“

„To je škoda – velká škoda! Viděj, pročpak oni neprovedou nějaká kvartetka, vždyť lidi k tomu maj? To by bylo

120

něco: Beethoven, Mozart nebo tak něco, to je přec hudba nebeská, lepší než takové povídačky!“ a tvářil se velmi vážně.

„Celá kapela provede nějakou symfonii a potom do kola.“

„Celá kapela – to není to! Ale dvoje housličky, viola, basetl – to je hudba!“ a vrchní zamlaskal.

„Mám teď, milostpane, šikovného pomocníka, je zpěvák i muzikant, budeme se moci do něčeho pustit; dosud to kale nešlo.“

„Jenom nezapomenou!“

„Velice by nás těšilo, kdyby nás jemnostpán s ostatními pány taky ponavštívil,“ ukláněl se kantor.

„Až podruhé, až budou kvartetka, na deklamovánky tuze nedržím. A co budou dělat s příjmem?“

„Na knížky pro chudé děti.“

„Mno –,“ bručel si vrchní, a přecházeje, až se mu šůsky fracku houpaly, tahal si štětinaté šediny po tvářích. „To jim povídám ještě jednou, ať mi nic darebného nespletou, oni jsou podle toho; skoro lip by udělali, kdyby se starali jen o chrám Páně a o školu, protože tyhle besedy nikam nevedou, a paní hraběnka to taky nemá ráda.

Ještě kdyby to byla kvartetka! Jsou oni divný patron: na Tři krále se jim na koledu nechce, ale teď budou strejcům a tetkám zpívat. Všecko mi to tady nechají, prohlédneme si to a dáme jim vědět. teď můžou spánembohem jít a pana faráře pozdravujou!“

„Ponížený služebník!“ klonil se kantor, a sotvaže byl za dveřmi, ušklíbl se potměšile.

Staviv se taky u ostatních pánů, všecky uctivě pozval a radostné uháněl k Pozdětínu.

Kalkant Marynků brzy potom běhal vesnicí i vůkolím s pozvánkami, které preceptor pěkně napsal. Bývalý pašerák byl ustrojen do nejlepšího a všude vypravoval, jaká to bude krásná komedie a že si kantoři i pan farář dávají práci náramnou. –

Ve čtvrtek před Božím hodem svatodušním navštívil pomocníka literák Škmořil; přišel v plášti, jak by byl venku fučel sníh, a zatím třešně, ba i modrý bez měly poupata na rozvití.

Položiv velkou čepici na postel, přihladil si na hlavě šedivou houštinu a spustil vážně: „Přicházím s poselstvím zrovna andělským! Že ke mně s tím evandělistou byli tak hodný, čistou, přeradostnou zprávu jim povím.

Náramné štěstí se na ně směje. Paní Žaláková, majitelka mlýna, že není široko daleko znamenitějšího, u kterého je všecko čistě a nově vystavěno, polí jako u panského dvora, vdovička krásná jako růže květ, za kterou si sta mužských paty může ubrousiť, by měla velkou radost, kdyby s ní ve stav manželský vstoupiti ráčili!“ Škmořil, sladce došeplav, radostně se na mládence

zahleděl.

Ten stál opřen o stůl a mlčel.

„Oni myslím nevěřejí? Svatá pravda, štěstí zrovna od boha. Jako by na ně tady v horách bylo čekalo! teď můžou pomocnictvím řinknouť a dělať pána. Takovou vdovičku^

a takové bohatství.“

„Jak je tomu dávno, co Žalák zemřel?“ chladně se tázal preceptor.

„No, pomalu čtvert leta, ale to nemá závady, takový mlýn potřebuje hospodáře. A co by dělala? Má si posypať hlavu popelem a rozterhnouť roucho své? Je mladá, hezká, blázen by byla, aby ze sebe dělala jeptišku!“

„A to jste přišel doopravdy?“ a pomocník se usmál.

„Čistá pravda! Sama mi dala pozdálečí věděť. Verchní myslivec za ní běhá neúnavně, z Milov kancelářský posílá posla za poslem, větrovský Chlebná si může nohy uběhať, z kraje se přihlásilo kolik mlynářů a bůhvíkdo všecko ještě, ale Žalačka ne! Žádného že nechce, jenom pozdětínského preceptora, ten že se jí líbí jedině, protože vidí, že je šikovný, průmyslný a hospodářský člověk. Jak povídám, štěstí na ně zrovna čekalo!“

„To byla zbytečná cesta,“ zvolna, klidně odvětil Čermák. Škmořil, jak by se byl přeslechl, přistoupil o krok a nachýlil hlavu. „Povídám, že to byla zbytečná cesta.“

„Ze nechtějí? Mají-li pak rozum!“ vyjekl a hrábl si do vlasů. Pomocník neodpověděl.

„Bůh by jich trestať musel, že štěstí, které jim posílá, nohama šlapou. Taková ženská, která kolik roků pobyla u

121

pánů, jednať umí jako hraběnka a takový má mlejn a polnosti!“

„Darmo bychom mluvili, už o tom ani nepovídejte!“

„Ne – veřejí mně, že se dívám jako omámen! Čtyrycet roků dávám kopulace dohromady, ale tenhle pád jsem ještě neměl!“

„Tak vidíte, aspoň jeden se vám přitrefil.“

„Ale to přece není možná, to by bylo zrovna bláznovství, kterého svět neviděl! Tisíce a tisíce by všech deset olízlo!“ Pomocník pokrčil rameny.

„Pane preceptore, nemají mně za zlé, ale aby jich ta pejcha nemerzela! Načpak chtějí čekať, i kdyby tu nejkrásnější školu dostali, tomuhle štěstí se to nevyrovná!“

„Nestarejte se,“ usmál se.

„A řeknou mi tedy, co mám vyřídit? Snad se jim to zdá ještě berzo po funuse – inu, toť by se s kopulací mohlo počkať.“

„Nic nevyřizujte, jaké vyřizování, ani jste s tím na mne neměl chodit, nechci o tom slyšet, nebudu se ženit!“

odpovídal prudčeji.

„Ne – i podívejme, podívejme, takové štěstí odkopávať! A já se už těšil, že svedu párek pěkných lidí!“

„Vaší obratnosti se to povede jinde, spolu bychom p tom darmo jednali, zůstanu preceptorem!“

„I to by snad mohli zůstať, když je to tak těší!“

„Už o tom nemluvme!“

„Ne – co já té osobě řeknu? Ta zůstane jako zkamenělá; tohle si do nejdelší smerti nemůže pomysliť, že by pozdětínský preceptor nechtěl k Žalákům do mlejna, a k tomu za ni, za takovou růži překrásnou.“

„My spolu se proto zlobit nebudeme a budeme zpívat dál. Co na tom, už je odbyto!“

Škmořil vzal čepici, ale ještě stál zamyšlen.

„Co já jí jenom řeknu? Ale – vždyť oni si to ještě rozmýšlejí! Vyspějí se na to, zejtra tervám budou mluviť jináč!“

„Darmo byste chodil.“

„Ne – no, jaká pomoc, ale já naděje neztrácím, však oni si to rozmýšlejí. Věřejí mně, že by je to do smerti merzelo.

Tak jsem s veselou běžel, a jdu s prázdnem. Co já jí jenom řeknu? No, mají se hezky, spánembohem!“ a zvolna, vážně vyšel ze školy.

Čermák zašel rovnou k principálovi a vypravoval, s čím Škmořil přiběhl.

„I kata, bratříčku, tohle jde už doopravdy,“ smál se pan učitel, „a víte, žádnou zlost proto, ale jen tak jste mu odpovědět neměl.“

„A prosím tě, proč?“ rázně se ozvala paní.

„Žalákův mlýn není za groš a kantořina je stav hladový.“

„Jako bys jí neznal! Snad by pan pomocník neměl dělat druhého Lojzíčka?“

„Mlč, Tóna, a nehubuj! Člověk neví, co v té ženské je! Ze všeho je vidět, že jí bratříček tuze padl do oka, ba, řekněme, do srdce.“

„Ale nadlouho-li! To její srdce bude divně dopadať, mnoho se jich v něm myslím obrátilo!“

„Snad by se změnila, snad byla taková, protože nenašla, po čem srdce toužilo.“

„Inu, já pana učitele nezrazuju, pánbůh mne chraň, abych mu chtěla štěstí podkopávat‘!“

„Rozvážit se to musí! Jak jsem povídal, Žalákův mlýn není za groš a Žalačka není ženská ledajaká.“

„Jenom hloupí chválí knihu podle vazby – sám to říkáš!“

Preceptor se při té řeči jen usmíval a teprve teď se ozval vesele, ale rozhodně:

„Kdyby měla mlýn jako zámek a kdyby ji všecky ctnosti krášlily, zbytečně by byla vzkazovala. K svatbě je potřeba ještě něčeho jiného a prodávat se nebudu. Zlobí mě, co si ta ženská najednou vzpomněla a proč tak

122

doráží; jsem nerad, že vůbec o tom musím mluvit, protivno je mi to slyšet!“

„To je arciť jiná,“ usmál se učitel, „vy se znáte nejlíp.“

„Tak, tak, pane preceptore, vždyť jsem já věděla, že se ve vás nemýlím! A kdyby nebylo o nic –,“ tu se panička, hledíc na pomocníka, potměšile zasmála, „přec bych vás zrázela! Ze všeho je viděť, že Žalačka je marná ženská, která mnoho studu nemá, sice by na vás nebyla číhala, neběhala by, osoba hříšná, za vámi vedle hrobu vlastního muže, nečekala by a nevzkazovala. Jaká byla, taková je, kde který jí padne do oka, toho shání a nedbá na nic.

Snad, snad se jednou změní, ale co by ten muž vytrpěl; aby rozumu a citu neměl!“

„Podívejme se na naši Tónu, jak umí taky kázat,“ zasmál se kantor.

„Protože se mi protiví, když se ženská tak nabízí! Vždyť si už i strejcové povšimli, že Žalačka nějak podezřele obchází školu a dívá se do okna u pokojíčka.“

„Škoda jí je, hezká je a chytrá jistě taky, mohla by žít šťastně a jiní s ní. Tak sama štěstí neužije a ti staří ve mlýně teprve ne. Ale je to rod – otec nedbal, matka se nestarala a dcera vyrostla jako divoká květina; protože je hezká, lidé ji omámili, a teď běhá jako u vidění,“ pravil Čermák.

„Je hezké, že tak o ní soudíte,“ odpovídala paní, „a bude to snad tak pravda, ale věřte mi, kdyby jí to dnes někdo vykládal, vysmála by se každému, vždyť víte, že vám řekla: ‚Co je mi po lidech?‘ “ –

V Pozdětíně se hovořilo hlavně o besedě. Podomní pláteník Hejhal chodil po chalupách a říkal: „Dějou se to věci na světě, v Pozdětíně už i farář bude dělat komedii!“ Měl zlost, že o posledním podzimku Pepička nekoupila od něho, ale na větrovském jarmárce.

Stará pometlářka taky skuhrala: „Bože, bože, takovej člověk posvěcenej, a do jakejch pletek se pouští!“ Ta zase jednou o nedělním cvičení tuze šeptala a farář ji veřejně napomenul.

Zato Adam Hejnů mezi svými táčkaři jen chválil, jaká to bude nebeská krása. „Všecko bude jako na divadle, ale divadlo to nebude. Zpívat se bude krásně a jaké deklamovánky budou! Ani v Praze neměli lepších; co bylo v Praze, bude taky u nás!“ –

Na svatodušní pondělí bylo u Lípy na záspi a v síni plno zvědavých; nahlíželi okny i dveřmi, jak kantoři tančírnu vyzdobili, – o žádném pozdětínském bále nebylo po stěnách a kolem oken tolik chvojí a ani na Větrově nehořelo víc svíček. V síni byla pokladna a principál u ní; osoba měla platit 30 krejcarů vídeňských a za to měla právo poslouchat a jít do kola.

Pantatíků a panímám, junáků i dívek přišly zástupy, všickni ustrojeni jako do kostela a panímámy se ještě ohlížely jedna po druhé, aby snad té besedě, kterou sám farář s kantorem uspořádali, nedělaly hanbu. Tančírna byla plna vůně balšámu, šalvěje, božího dřevce a máty, kterážto kvítka, do kytiček svázaná, měly dívenky na prsou, panímámy v prstech.

Z Větrova přijel sám pan páter s několika ochotníky divadelními a pan kantor Hádek i s paničkou a s Bábinkou.

Paní Hádková s dcerou zůstaly ve škole, ale principál zamířil přímo do hospody, kde již kantoři s farářem činili pořádek.

Paní učitelová vařila kávu a obě větrovské se jen rozplývaly chválou, jak to má všecko pěkně zřízeno, jak je ve všem vidět znamenitou hospodyni.

„Zrovna tak bych chtěla hospodařit,“ špulíc ústa a kroutíc hlavou, toužila Bábi, „kdybych byla v takové škole, všecko bych chtěla mít jako paní Čížková.“

„To musím říct, že naše holky jsou tuze hospodyňské, jsem matka, nemám je chválit, ale jen co je pravda, kdo je dostane, naříkat nebude,“ pochvalovala si větrovská paní.

Bábi přitom kroutila načesanou hlavou, klopila očka a tvářila se jako panenka. Paní učitelová je musila dovést i do pokoje pomocníkova, ale Bábi zůstala jen u dveří; styděla se do toho jinošského útulku dále vstoupiti.

„Kdyby ten váš preceptůrek chtěl, štěstí by mohl udělat,“ švitořila paní, „slovo našeho člověka u pana vikáře a vrchního tuze platí, mohl byse brzy dostat do Větrova a tam je přec jenom jinačí živobytí než tady, i oženit by se směl.“

„Ale, maminko, panu pomocníkovi se tu jistě líbí a nechce jinam,“ důtklivě připomínala Bábi.

„I mlč, tady nezůstane, leda by rozumu neměl! Jen mu, paní Čížková, řekněte, že kdyby něco potřeboval, aby se

123

obrátil na našeho, ten ho neodmítne.“

„Řeknu mu o tom,“ ochotně svědčila paní Čížková.

„U nás má přec o pár grošů víc, muzika taky víc vydá – vždyť to může vidět na našem preceptorovi, ten se oženil a jsou hezky živi,“ pokračovala Hádková.

„A kdyby ona byla hospodyně a byla mu pár grošů přinesla, ještě jinak by mohli žít,“ naoko lhostejně přidala Bábi.

Do besedy šli až před samým začátkem, aby strejci a tetky nemyslili, že se toho nemohou dočkat jako oni. Zato pan Hádek byl pořád kolem faráře a pomocníka.

Faráři sypal jedno „poníženě rukulíbám, jemnostpane“ za druhým a pomocníkovi stále popleskával po rameni a mlaskal sladce. Tváře mu jen svítily, malá očka hrála a prsty přes tu chvíli smáčel ve velké sváteční stříbrné tabatěrce. „Líbíte se mi, tuze se mi, pane bratře, líbíte,“ říkal pomocníkovi, „musím o vás promluvit s vikářem; udělá mi všechno. Je vás škoda do Pozdětína, musíme se postarat, abyste přišel do města.“

„I mně se tu líbí,“ odpíral pomocník.

„Proč by se vám tu nelíbilo, ale zůstat tady nemůžete! Je to jen zvyk, nic jiného než zvyk, kdybyste byl u nás, teprve by se vám tam líbilo. U nás máte všecko jináč: třídy dvě, lepší pohodlí, hudbu kostelní vedu krásnou – inu zkrátka jsme v městě. Tady se ani ženit nesmíte, v městě ano!“

Pomocník zčervenal.

„I vždyť já vám neříkám, abyste se ženil, ale kdybyste byl u nás, co by vám překáželo? Na stravu byste u mne měl dobře, to vám můžu říct, sám už dbám, aby kousek té drůbeže přišlo na stůl. Jsem takový člověk, že se o nějakou tu husičku a kachynku, když to náhodou není doma ve dvoře, sám postarám, třeba do vsi si zajdu na koupi.“ A pan Hádek při té řeči blaženě pomlaskával a hlaďounký, bílý krk se mu vlnil, jako by polykal nejmilejší sousta.

„Víte, pane bratře, jsem sice ještě při síle, ale také už cítím, že nejsem, jako když mi bylo dvacet roků; musím už pomýšlet, komu bych to jednou přenechal, a rád bych přec našel moudrého, dobrého člověka. O vikáře starost nemám, ten mi udělá všecko a na zámku taky. Moje paní by se o takového človíčka starala jako matka!“ a prsty zálibně pohružoval do hlubin tabáku. –

Když pomocník odnášel z fary noty, Alba, již vystrojená jako na bále ve Větrově, vyběhla za ním na hřbitov.

„Je tu tatínek, přišel se taky podívat,“ pravila mu. „Těšíte se?“ ptal se a stiskl jí ruku.

„Netěším – lip je, když si můžeme sami trochu popovídat!“ a v modrých očích měla tesknost i bázeň.

„Stydíte se za mne? Bojíte se snad, že někdo naši lásku pozná?“ Usmála se trpce.

„Vždyť to beztoho lidé vědí,“ pravila, „ale půjdete taky s jinými a na mne zapomenete!“

„Albinko, jak si to můžete myslit? Což pořád nevěříte, že na vás a jen na vás stále myslím? I na maminku někdy nevzpomínám jako dřív!“ a vroucně ji sevřel a políbil. „Jistě tam bude zas ta –“

„A kdyby byla – pro mne jste jenom vy na světě!“

„Vidíte, jak hned víte, o kom mluvím,“ vyčítala.

„Věřte mi přece, že vás mám rád nade všecko na světě, kdybych vás ztratil, ztratím všecko, ve dne v noci dýchám jen pomyšlením na vás!“

„Tedy buďte hodný,“ zasmála se již veseleji a tiskla mu ruku na rozchodnou.

„Zasloužila byste pokutu za ten Větrov, víte?“ pohrozil jí a políbivše se chvátali, Albina do fary, pomocník šerem do hospody. –

Žalačka přišla jako velká voda; byla všecka v šedivém hedvábí, jehož celou závěj táhla ještě za sebou, černé vlasy měla spoutány širokou modrou pentlí, na lesklých, kulatých rukou jí svítily zlaté kruhy, krk měla plný dukátů. Tváře jí hořely brunátně a z očí šlehala sta žhavých jehliček.

Vrchní myslivec od pomezní stráže a milovský pan kancelářský šli po jejích stranách jako ministranti. Myslivec se usmíval a točil si kníry, černé jako kavčí peří, kancelářský, v černém fracku a v bílých napjatých spodkách, v

124

levici nesl vysoký lesklý klobouk a pravicí si hladil lysinku na temeni.

Když vešli, pomocník vyběhl na síň k principálovi; věděl, že by ho mnohé oči pozorovaly. Tetky si Žalačku prohlédly od hlavy do paty a hned se každá podívala sama po sobě srovnávajíc.

Uprostřed tančírny stály řady lavic již plných; farští a ze školy seděli v prvé řadě napravo. Žalačka s průvodčími si usedla po straně, k poslednímu prázdnému stolu, jenž byl vlastně určen pro mužské. Sama poručila dvě láhve vína a svým průvodčím nabízela poctu. Hned po prvém sboru od Jelena všecko obecenstvo spustilo tleskot; kancelářský s myslivcem volali „bravo“, větrovský pan páter s ochotníky „výborně“.

Farář pozpívav šel k Větrovskému a směje se pravil: „Jako v Praze! Jako v Praze! I ‚výborně’ už voláme!“ Adam Hejnů chodil před lavicemi a s divou zuřivostí tahal podsebití. Měl radost, že pěvecké kvartetko dobře dopadlo.

Když podeklamoval Viléma z Kounic, byla bouře ještě větší, i ta cháska pod okny křičela a tleskala. Chodil potom po síni jako rytíř a hned by byl šel baladu deklamovat ještě jednou, tak ho ta sláva omámila.

Před obecenstvo vystoupila Albina bíle oděná, s vlásky hladce učesanými, vzadu spoutanými, a usmívajíc se maličko, spustila měkce:

Jednou byla jsem kdes pozvána.

Kvůli vzácné společnosti –

snad i také z marnivosti –

myslila jsem na šperk od rána

až o pouhynké noci.

Bylo hluboké ticho.

Všichni vesničtí se zálibou se dívali na svěží dívčinu; tatík Podzimek zamračen patřil k zemi, jenom chvílemi mžikl stranou po dceři. Měl radost, ale také strach, jak to dopadne.

Žalačka poslouchajíc zasykla, a ohrnujíc rty, uštěpačně se obrátila k myslivci a šeptala mu tuze hlasitě.

„Pst!“ napomenul pan kantor, a všecko se podívalo na bohatou mlynářku. Albinka se minutku zamlčela; až když mlynářka zardělá ztichla, pokračovala roztomile až do konce a došla hojného potlesku. Sám větrovský pan páter, vlasteneckou deklamací dojat, šel k Albině a pohladil ji po vlasech, chvále, jak to pěkně provedla.

Mladý Václav Čížek deklamací Já jsem Čech!, směle a nadšeně přednesenou, rozohnil staré mladé. Strýci a tetky dávali hlavu k hlavě a šeptali si, jak to ten hoch sebral. „Inu, je po tatíkovi!“ Když potom pomocník zpíval, bylo opět jako v kostele a po tvářích všech posluchačů se rozlévala sladká nálada. Žalačka přitom seděla ruce v klíně, hlavu u prsou a ani nedutala. Pomocník dávno přezpíval a seděla pořád ještě tak zamlklá; průvodčí hovořili brzy zprava, hned zase zleva, ale Žalačka neslyšela. Ostatní posluchači tleskali a bouřili, zvláště Větrovští neustávali, takže pomocník přišel ještě jednou, a přisednuv k pianu sám, spustil tu, již tenkrát na faře zpíval: Kdybych já věděl, že letos umřu,

dal bych si dělat dubovou truhlu.

Kluci pod oknem vyjevenýma očima, s ústy pootevřenými hleděli dovnitř a jen ten zpěv lapali.

Když dozpíval, bouřilo to jako prve. Staří i mladí si utírali slzy a šeptali si: „To máme preceptora!“

„To je zpěváček!“

„Taková stará písnička, stokrát jsme ji slyšeli – ale jak ji provedl!“

Albinka při preceptorově zpěvu seděla nedutajíc a všecka tvář jí zářila tichou blažeností.

Starý Podzimek se obrátil k sestře a hučel: „Taframentský zpěvák, ten to umí!“, a maje rty udivením stisknuty, pokyvoval hlavou.

125

„Zpěvák a hodný člověk!“ přisvědčujíc utírala si oči.

Pan Čížek opět sedl k pianu a Bábi, partysku držíc v ruce, přicupala před lavice.

„Co to pana kantora napadá?“ na síni pravil Adam pomocníkovi.

„Přivezla si to s sebou a říkala prve, že by si také ráda zazpívala; co měl pan učitel dělat, Hádek sám ho obskakoval a prosil.“

„Podívejte se na něj, jak se po tom krčku hladí, jak se houpá a pomlaskuje!“

Vtom se Bábi rozpěla. Zpívala píseň Děvy slovanské, ale piketila se přitom, až se tetky ušklibovaly.

„No, tady do rána nebude jedinká myš a vrabci se až z věže zdvihnou a uletí do pole,“ tahaje podsebití, hučel si Adam.

Bábi natahovala krk, hlavičkou kroutila od ramene k rameni, špulila ústa a obracela oči k nebi.

Pozdětínští se usmívali, Větrovští si šeptali, jenom pan Hádek si utíral slzu za slzou a paní, majíc ruce sepjaty, s nábožnou pozorností hleděla na dceru.

Když Bábi dozpívala, zase se tleskalo, ale zároveň bylo dost úsměvů a hlasitého hovoru. Bábi, usmívajíc se jako čtrnáctileté poupě, odhopkovala na své místo.

Veselí již obecenstva neopustilo a Rubešová Dýmka, kterou přednášel Vodsedálkův suchý, dlouhý študent, a zvláště Sedlák na biliáru, Adamem provedený, jen ho přidávaly. Už když Adam vylezl ze dveří, všecko se rozchechtalo a tetky vystupovaly na špičky sametových střevíců. Měl na sobě mundúr vypůjčený od rychtáře, vycpán byl a nadouval se jako krajský sedlák. Rychtář se sám smál nejvíc a na všecky strany radostně pokyvoval, jako by ten jeho oblek měl hlavní zásluhu. Na ten kousek si i Bára Hejnová zaskočila do hospody, a když Adam tahal podsebití, a břinkovicí se rozpřáhaje, vypravoval o svém neštěstí na biliáru, měla slzy v očích, smích na rtech a hned vpravo, hned vlevo říkala: „Ne, tenhle náš táta, to je komediant!“

Konec besedy učinila pomocníkova píseň, zde dosud neslýchaná – Kde domov můj? Jak bylo prve všecko rozveseleno, tak se opět vrátila vážná nálada.

„To je písnička, to je písnička!“

„Ten člověk umí popadnouť za serdce!“

„Ta je nejhezčí ze všeho!“ šeptali a vstávali jeden za druhým. Už když pomocník dozpíval prvou slohu, bouřili.

Farář, stoje mezi dveřmi, prudce šňupal a slzy mu tekly po tvářích.

„Františku, tys tomu dal korunu!“ vzkřikl, sotvaže Čermák dozpíval, a přede všemi lidmi jej vzal do náruči a třikrát ho políbil. Také pan páter Chvála mu stiskl ruku a faráři i principálovi pravil: „Znamenitě jste to provedli, přátelé, krásnou besedu jste udělali, v žádném městě by se za ni nemusili stydět!“

„Bud bohu chvála, že se to povedlo, začátek máme, teď musíme dál!“ kázal farář a modrým šátkem si utíral zpocené čelo.

Pomocník byl v kole Hádkových. Panička, jako by byla zapomněla, že na větrovském bále šly vedle něho hrdě, aniž si všimly, nemohla se ho dosti vynachválit.

„Do hlavního města byste s tím mohl, a chcete zůstat v Pozdětíně?“ kárala jej.

„Krásně, krásně, bratříčku, vás bych potřeboval do Větrova, čistě jste to provedl!“ pohupuje se mlaskal pan Hádek.

„Jak se vám líbila naše Bábinka? Hezky, viďte, a zpívá málokdy, nechává tu starost Sofince. Ale vlastenka je náramná, taková slovanská děva, jak o nich zpívala!“

„Ale máti, prosím tě, nechval, co si pan pomocník pomyslí,“ upejpala se Bábi a špulila hubičku jako děťátko.

„Jen co je pravda! To musím říct: kdyby jinde měli tři dcery, jako je máme my, co by s nimi měli starostí, ale my máme jen radost. Domácnost mi krásně vedou, mají rády nás i sebe a jsou skromné, nederou se dopředu jako některá ta fiflenka z chalupy, která neumí pořádně prostřít na stůl. teď někteří rodičové ty děti divně vedou, nosí to hlavu výš, než jim narostla, a do práce se jim nechce!“

„Mno – mno –,“ pomlaskával pan Hádek, a houpaje tlustým tělem, ženě tak přisvědčoval.

126

Pomocník byl pořád jako na trní; když mžikl stranou, viděl, že ho Albina pozoruje a dívá se smutně.

Také Žalačka přes tu chvíli mrskla po něm očima. Nalévajíc již z několikáté láhve, všecka hořela a smála se, že ji bylo slyšeti do všech koutů.

Lavice byly v malé chvíli z tančírny, stoly postavili dále do rohů, mužští zašli do vedlejší světnice, ženské usedly kolem stěn. Pan kantor šel k své base, pomocník k houslím a již zazněl valčík Ohlasové z luhů českých.

Farář s Pepičkou, s paní učitelovou, s Podzimkem a Albinou, s páterem Chválou a s Hádkovými zasedli za dlouhý stůl a pozorovali tancující.

Žalačka již byla s myslivcem v kole a pan kancelářský si rovnal vlasy i fráček, aby ji potom chytil sám.

Dnes byla „míchanější“ muzika nežli ve Větrově; nebylo tu tolik fracků, ale více krátkých kabátků, místo nankinek koženky, místo těch slintáčků s turnovskou kompozicí hrubé plátěné košile s pestrými šátky na límcích.

Nebylo tu tolik jemných kartounů naškrobených, životů se špičkami a s rukávy pro několik čtvrtcí jablek, krajkových a tylových čepečků, ale pestré melírky, ašvalpové špensry i sukně duhových barev, několik tvrdých čepců s bílými mašlemi i loktušky bílé, vyšívané nebo angorové.

Albinka byla v kole dost a dost, ale dnes se na ni pomocník nemrzel. Když chvíli pohrál, sám si pro ni přišel a celou písničku spolu potančili. Paní učitelová s Pepičkou nespustily z nich očí a tichý úsměv jim přitom sídlil v tvářích.

Farář s principálem a s panem páterem také je pozorovali a farář pobručíval: „Dobře, Františku, dobře, hezky jsi to provedl, teď si skoč!“

Pomocník hned po Albině provedl i Bábinku a paní Hádková na ně zírala tklivě, mateřsky vroucně, Hádek labužnicky mžoural a popiv mlaskal a utíral si čelo.

Žalačka házela muzikantům po několika dvacetnících, pila jako mužský a tančila divoce. Skleničky s vínem nosila po sále a dávala připíjeti jako chasník.

Pomocník provedl také obě paní učitelové i pro Pepičku přišel, ale ta mu poklepala na rameni a pravila: „Mne už ne, mládenečku, mne už ne!“ Nahradil si to s Albinou a zářili oba.

„Jste ráda?“ ptal se jí, když se vírem obklopeni jen zvolna houpali. „Jsem,“ odpověděla usmívajíc se, „ale ta se na mne dívá zle.“

„Já si jí nevšímám.“ Před půlnocí se kněží zdvihli.

„Nic platno, musíme k nám,“ pravil Chvála. „Hezký večer jste připravili, a s kým zdejším jsem mluvil, každý si chválí.“

Větrovští se chystali všichni a paní učitelová kvůli Václavovi také.

„Tetičko, my ještě trochu zůstaneme,“ na Pepičce žebronila Albina.

„I jen pojď taky, můžeš toho mít dost,“ odpověděl jí otec a proti tomu nebylo námitek.

Hudba právě přestala. Pomocník, potancovav s rychtářkou, šel k svým housličkám; Podzimek stál už u dveří, Albina vedle něho, dále panna Pepička, paní učitelová a kněží. Hádkovi se ještě v koutě dostrojovali, pan kantor pomáhal ženě do pláště.

Žalačka, jen hoříc a prudce oddychujíc, procházela se s myslivcem. Když došli před Podzimkový, stanula, přeměřila Albinu a tatíkovi pravila: „To máte radost, pantáto, viďte, z dcerušky! Hezky to provedla, radost poslouchat, a ženicha má taky jako kytku, zpívá, až jednoho omámí, jenomže –,“ Žalačka se k Podzimkoví trochu nahnula a zachechtla se, „– jenomže se chuďas narodil v kopřivách, táta se mu ztratil!“ a smějíc se odcházela k svému stolku. Nalila si plnou skleničku a vypila rázem.

Starý Podzimek stáhl čelo, takže měl vlasy nad samýma očima, učinil dva kroky za Žalačkou, ale Pepička jej chytla za ruku.

„Pojď domů – nech ji!“ pravila mu přitlumeně, ale v tom hlase byl hněv i bolest. Pomocník slyšel, co Žalačka pravila, a všecko se v něm vzbouřilo. Seskočil z kruchty, ale již tu byl principál a opět jej posadil. *

„Seďte, bratříčku, pamatujte se, s tou je škoda slova!“

„Pojďte, přátelé, pojďte, není při sobě!“ nutil větrovský pan páter, a již vyšli.

127

Hádkovi chvátali za nimi, nevědouce, co se tak najednou stalo. Pan kantor se vyhoupal jako starý holoubek.

Jenom farář ještě stál a zamyšlen hleděl k zemi. Potom se rychle rozběhl k Žalaččinu stolu, a zadívav se na ni černýma, přísnýma očima, pravil káravě: „Ublížila jste dobrému člověku, který vám nikdy stébla nepřeložil! Já znám jeho rod! Dejte pozor, aby vás bůh netrestal!“ a rychle pospíšil za ostatními.

Žalačka ani nepípla.

V tančírně bylo hluboké ticho; všickni hleděli udiveni, co se stalo, ale jasně nezvěděli. Povídali si, že se ta mlynářka chová jako divoch, že by se mohla stydět a nechodit mezi lidi.

Když hudebníci opět spustili, odešla rozpálena a její průvodčí za ní jako psíkové. – Když starý Podzimek s páterem Chválou usedli do vozíku, tatík se obrátil k dceři a pravil přísně: „Ráno si všecko přichystej, přijedu pro tebe!“ To bylo jediné, co na farské lidi promluvil. Albína v kuchyni dlouho hořekovala.

Farář přebíhal, a třepaje šátkem, huboval: „Ochechule, co jí udělal! Mlč, holka, neběduj mi, řekl jsem jí do pravdy!

Bude toho hocha hanobit – jako by za to mohl! Pomsta je to, nic než pomsta!“

Pepička, držíc Albininu hlavu na prsou, plakala s ní.

„Mlč, dítě, mlč,“ vroucně ji konejšila, „co se stalo, stalo se, ale ještě tu jsme my; já tě neopustím, zkusila jsem sama dost!“

Ale Albina proplakala celou noc – znalať tatínka dobře…

Přijel brzy po ránu a na žádného kale nepromluvil.

Albina, skládajíc si šaty, opuchlé oči měla stále ve studynkách.

Pepička nevěděla, co žalem a rozpaky dělat.

„Proč nám bereš to dítě?“ bolestně ptala se bratra.

„Snad vám ji tady nenechám zhanobiť!“ uškroukl se, a obrátiv se k dceři, křikl: „Dělej, ať jedeme!“

„Aby tě bůh, Toníku, netrestal,“ smutně mu pravila Pepička.

„Snad nemyslíte, že jsem vám ji sem dal proto, abyste mi ji tu sváděli s takovým ledajakým preceptorem,“

huboval, na žádnou nehledě. Vtom vešel farář.

„Jen se, příteli, tak nenaparujte!“ pravil ledově.

„A snad mám zpívat? Jako byste byli neslyšeli, co já jsem slyšel! A dobře se stalo, bůh sám tu ženskou poslal.

Když mi to naši kantorovi přiváděli k doslechu, myslil jsem si, že to není možná, aby duchovní něco takového podporoval, ale teď to vidím. A blázen, mohl jsem míť rozum, mám už zkušenost s tebou!“ a pohrdlivě pohleděl na Pepičku.

„Dobře, dobře, odvezte si Albinu, ale takovéhle řeči mi nepovedete. A poslouchejte, co vám řeknu: Škodu jste z téhle fary neměl, kromě toho našeho najedení bylo to skoro všecko jako vaše. Téhle sestře nevyčítejte, ta byla o kus štěstí jenom vámi připravena! A nestavte se na paty, pánbůh pýchu vidí! Ten hoch je dobrý hoch, pořádný, z dobrého rodu! Za to, že mu takový panský floutek přivedl matku do neštěstí, nemůže a nic bych vám nepřál, než aby vaše děti i po smrti vaší tak vás milovaly a tak na vás vzpomínaly jako on na svou matku. Pepička měla Albu jako drahou květinu a já sám ji mám rád a přeju jí všeho štěstí, ale hrabě pro ni ještě nepřišel a pozdětínský preceptor věčně preceptorem nebude!“ prudce přecházeje, skloněn, přes tu chvíli si sahaje do houšti vlasů, kázal farář.

„Jaképak dlouhé kázání budem prováděť – dítě vám tu nenechám, aby se o ně takové mlynářky otíraly.

Apatykářovi mají dceru v Praze u Juli Vodseďálkovy, ta tam má profesora, hezky se tam musí učit práci a způsobům – Albu tam dám taky. Už je to hotovo, ta profesorka je zrovna ve Větrově na svátcích a s apatykářovou jedou zejtra do Prahy, Alba pojede s nimi!“ hlučel Podzimek.

„Dobře – dobře – dejte ji do Prahy, když se vám to líbí, spánembohem, bránit nebudu, je vaše, jste otec, a když myslíte, že jí to poslouží, přeju jí toho ze srdce. Ale to si pamatujte: Pozdětínský farář nikdy žádnou špatnost nepodporoval, zvláště s vámi se všemi dobře smýšlel, protože také na světě ledaco zkusil a tahle vaše sestra se o něj. starala jako snad nikdo na světě kromě nebožky matky, dej jí bůh nebe. Vezměte si dceru, ona a ten tam nahoře nejlépe vědí, kdo ji měl,rád a dobře^s ní smýšlel!“

„Nemá to rozum, vidí hladkou tvářičku, slyší trochu toho skřehotu, a je blázen!“ stále stejně nerudně odpovídal

128

Podzimek.

„Nemá to rozum, dobře! Ale to vy nevíte, co ta Žalačka všecko dělala, aby si pomocníka vedla k oltáři! To vy nevíte, že tam družbu poslala a všecko, mlýn, pole, sebe mu nabízela a že řekl ‚ne‘! Kde kdo by to udělal?

Kdybyste vy byl na jeho místě, první ne!“

„Co dělá Žalačka, moje dítě dělať nebude, proto jsem se na ně nedřel a nedřu!“

„Dobře, dobře! Pověděl jsem vám, co patřilo, a teď dost! Vy máte tvrdou hlavu, ale já ji mám taky! Ode dneška pozdětínský farář větrovského Podzimka nezná a farní dveře jsou pro vás zavřeny. Vy, Pepičko, mi u nich přes práh nepáchnete, zasloužil-li kdo na světě, vy ne, vy nikdy ne, vy jste pro ně měla jen lásku, ačkoliv ji, kromě toho dítěte, nevraceli. Sbohem, Albino, a bůh ti dej štěstí! Snad ještě přijde chvíle, že se sejdeme jináč!“ A stisknuv dívce ruku, pohladil jí uslzenou tvář a vyšed již se Větrovským neukázal.

Když po chvíli jeli kolem školy, paní učitelová, stojíc na dvorku, volala: „Sbohem, Albinko, nezapomeňte na nás!“

a dala se do pláče.

Principál stál mezi dveřmi a šňupaje přivíral víčka. Albinka, tisknouc šátek k očím, jen kývala; Podzimek si ani nevšiml. Pomocník seděl v síni na schodech, hlavu v dlani; Podzimkovým se ani neukázal. „Mlčte, pane učiteli, mlčte, vždyť ono se zase vyjasní!“ pravila mu paní, vracejíc do čeledníka.

„Nebědujte, bratříčku, hlavu vzhůru, člověk se musí umět s tím životem prát!“

129

XIV.

Pozdětínský preceptor po té besedě nevycházel mezi lidi, ale zůstával ve své sedničce jako v klášteře.

Venku bylo pochmurno; májové foukanice a plískanice vyhnaly lidi z polí a krkonošské hřbety zapudrovaly sněhem.

Mladé břízy pod lesem, vytáhlé vrby a olše při struze byly hluboce skloněny pod závějemi sněhu, jenž se jim nachytal na mladém, svěžím listí.

Sníh se usadil i na lomenicích, v brázdách a v příkopech, ale jenom nakrátko; v hodince, ve dvou byl tentam, pouze krkonošská temena svítila jím několik dní. V údolí z něho zbyly špinavé kaluže a struhy, jež třísnily trávu i,květy.

Pan kantor, chtěje pomocníkovi bubáky vyhnati z hlavy, povídal mu jednou: „Čermáčku, dám vám radu; připravujte se na konkurs, tak zaženete hněv i lítost. Čím dříve ho odbudete, tím lip pro vás, mně pořád něco říká, že se vám brzy vyjasní. Vždyť rozvážíme-li všecko dokonale – co se stalo tak hrozného? Divá fiflena vás chtěla zhanobit a nadutý Větrovák se chytil a způsobil vám žalost; ona vás zhanobit nemůže a toho paličáka to přejde, o to se juž Pepička postará!“ Paní učitelová s farskou hospodyní konaly konference jednu za druhou… Nejhorší bylo, že Čermáka knihy netěšily; díval se do nich, ale myšlenky se mu toulaly světem. Vyčítal si, že chybil, když se nepřemohl a doufal. Chvílemi by byl nejraději utekl domů k babičce, schoval se v její sedničce a snažil se všech těch smutků zapomenout.

Byl jako ve snách; vzpomínaje každé chvilky, kterou s Albou prožil, rozbíral každé její slovo, čímž si však nepolevil, ale touhu svoji tím více rozpaloval. Nemohl si však pomoci. Jedině ve třídě, a když se s panem kantorem dal do muziky, zapomínal.

Zato Žalačka dělala, jako by se nebylo nic stalo; v kostele byla každým ránem, a stojíc u mužova hrobu, hleděla po mládenci. Schválně obcházel kostel, aby se s ní nesetkal. Byla mu protivná, že potupivši ho, přece se dotírá.

Po vsi si vypravovali, že mladá mlynářka kvůli pomocníkovi den co den chodí vpodvečer na hřbitov, odkud přes zídku hledívá ke škole. Vídali ji stávat pod lipou, ba i školní zahradu obcházela.

Strejc Zítů, hrobník, chytiv jednou mládence, povídal mu: „Kdo by ve vás, mládenečku, hledal, že jste jako z kamene; jestli se nad tou mlynářkou nesmilujete, ještě se z toho zblázní nebo něco vyvede. Čerti neviděli, jak si zrouna na vás zamanula! Ale věřte mi, chyba by to pro vás nebyla, jiný by ji chytil oběma rukama!“

„Kdybyste vy mne, strejčku, netrápil, máte přece zkušenost,“ mrzutě odvětil Čermák.

Zítů pokrčil rameny, beranici přitlačil do týla a odcházeje bručel: „Inu, jak povídám, čerti neviděli!“ –

Po Božím těle starý Roubal přišel za mládencem na kůr; když po mši scházeli na hřbitov, spustil: „Bylo to Boží tělo, ne? Na všech stranách takové rány, nikde trochu toho prachu nešetřili, jenom ten náš nadouvnutej rychtář krejcaru na to nedá. Vybírá, vybírá, ale sheltne všecko sám, myslí on si, že za tu slávu můžou bejť koženky!“

„Mnoho lidí na to hubovalo!“ přisvědčil Čermák.

„Mnoho – všickni, kdekdo! Vždyť je to taky hanba, Pozdětín nikdy nebyl pozadu, až teď! Hora se rozléhají ranami hmoždířů, a Pozdětín mlčí, jenom se přiživuje. Ale pane preceptor, ten kosejček teď zpívá!“ Při poslední větě se zastavil, a sevřev rty, stáhl čelo a zpod obočí se radostně zahleděl na Čermáka.

„Zpívá, radost poslouchat; od časného rána vede svou a nejvíce se rozkřičí, když přijdu ze školy, tu div klec nerozbije!“

Roubal se rozesmál jako stará hrdlička a jenjen se ohýbal.

„Inu, je to zpěvák z vysokýho lesa. Chodívám, chodívám poslouchat.“

„To vám povídám, kdyby se vám po něm zastesklo, ať řeknete! Potom bych chodil poslouchat já k vám, ale neobcházel bych jenom kolem stavení,“ usmál se.

„I to já radši pozdálí – nevidím ho, ale slyším. Nic platno, je to přec jenom chlapák! Ale, pane preceptor, mně se zdá, že se mladý Žalačce taky líbí, – poslouchat chodí taky!“ a zase tak zpod obočí potměšile hleděl na mládence.

Ten neodpověděl.

„Povídám, pane preceptor, žádnou zlost, ale špatná spekulace by to nebyla. Inu prauda, oni jsou šikovnej člověk

130

a zle jim nebude, ale u Žaláků je všeho – všeho, pane preceptore!“ a ukazovák maje vztyčený, hrozil do prázdna.

„Nebude z toho nic,“ trpce se zasmál Čermák.

„Po vůli boží – ale svět neviděl, jak ta ženská o ně stojí.“.

Čermáka takové rozprávky tuze hněvaly; kde kdo s ním začal hovor, spouštěl jen o Žalačce, takže si již nevěděl rady.

Jednou po večeři zašed domů, usedl u stolu, hlavu opřel o dlaň a vzpomínal na Albinu. Byla, jako když do vody zapadne, slechu po ní nebylo.

V pokojíku bylo šeravé temno, venku fičel vítr a kapky crčivě pleskaly do oken. Najednou: ťuk, ťuk, ťuk!

Pomocník vyskočil rovnýma nohama a přistoupil k oknu.

I v tom temnu poznal Žalačku; čelo měla přitisknuto ke sklu a hleděla do světničky.

Chvilku byl jako přimražen.

„Nezlobte se, pojďte trochu ven,“ žadonila.

Vyběhl do čeledníka, až se ulekli, a vypravoval, co ta ženština počíná. Pan kantor sám vyšel na zahradu, aby jí pověděl do pravdy, ale již po ní nebylo památky …

Na faře teď bývalo smutno; farář stále sedal ve svém pokoji mezi ptactvem nebeským, kteréž nepracuje, aniž přede, a louskal Musejníky; olůvko pořád měl v ruce, podškrtával, co se mu líbilo, a po krajích činil poznámky.

Pustil se i do „přísnovědeckého“ spisu Základové hvězdářství od Smetany a za večerů chodil po dvoře, pozoruje souhvězdí.

Dolejš nad tím až hlavou vrtěl, zdálo se mu neznabožské, že kněz se chce plésti do božských věcí a zkoumati hvězdy na nebi; ale přičítal to všecko dlouhému tichu, do něhož fara po odchodu Albinině zapadla.

Večer sedaje s pannou Pepičkou v kuchyni, říkával: „Co asi dělá naše cácorka?!“

„Ba, bože – co dělá – co dělá – slechu po ní není. Člověku to ani do hlavy nejde,“ stýskala hospodyně.

„Kdyby aspoň pár řádků poslala! Čermáček taky chodí, jako když mu peroutka přistřihne, kouska řeči s ním není!“

„Beztoho že ji ten náš paličák uzaklínal, že se ani neozývá; a té profesorce toho asi nazvonil, až ji teď derží jako v žaláři. A mám se jíť poptat k apatykářům? Nadělali by řečí, darmo bych oleje přilívala do plamene!“

„Snad se přec ozve, já vím, že jí je hůř nežli nám. Ale co je pravda, Čermáček se drží, člověk by to ani u takovýho mladíka nehledal. Žeť jsem si kolikrát pomyslil, že by Albinka udělala větší štěstí nežli s tím preceptůrkem, ale když to teď vidím, musím říct, že jsou pro sebe stvořeni.“ –

Na sv. Antonína ráno panna Pepička čekala u schodů ke kůru. Když pomocník sešel, mlčky naň kývla a kolébala se napřed.

„Pár řádečků jsme, mládenečku, dostali,“ vypravovala již ve farní síni, „je ona naše Alba pořád kvítečko povedené, psala tatíkovi k svátku a přitom na poštu propašovala psaníčko taky nám.“

V kuchyni podala mládenci lístek, a všecka záříc, hleděla, jak četl: „Má drahá dušičko, milovaná tetičko! Prosím Vás, mi taky pár řádků napište, vždyť jsem tu jako v zakletém zámku a ta profesorka nade mnou bdí jako vodníkova žena nad dušičkou. Tatínek tu nechal tisíc rozkazů a to apatykářče špehuje ve dne v noci, nic nedbá, že jsme z jednoho kouta a že stejně vzpomínáme na hora. Jestli mne tenhle zármutek nepřejde, uteču, to mi věřte, tetičko, že uteču. Copak dělá pan farář a strejc Dolejš? Ve škole ode mne všecky nastokrát pozdravujte a to Vám povídám, pište mi; kam, to stojí dole.

Nastotisíckrát Vás všecky pozdravuje Vaše věrná Alba.

Píšu tatínkovi k svátku a tohle budu hledět propašovat. Kéž pánbůh sám našeho tatínka osvítí a oblomí. Můj atres: Albina Podzimková u paní profesorky Julie Vavrdové v Praze. Na Ovocném trhu čís. 396.“

Když mládenec dočetl, vrátil se opět k počátku a začal znova. „Maličko, ale přece něco, viďte,“ smála se Pepička, ale pomocník nejevil radosti. „Pana pomocníka jako by to ani drobínek netěšilo?! Je to nespokojenost – a přece tu stojí: ‚Ve škole ode mne všecky nastokrát pozdravujte‘ a to , všecky‘ je třikrát podčárnuto! Ale to že hned

131

neposlala psaní na třech stránkách, už se mládenec mračí. Jen trpělivost, holečku, jen když víme tolik, teď už si budu vědět rady a taky dlouhá psaníčka dostaneme!“ radostně rozprávěla.

Ještě toho dne zařízla dvě odrostlá kuřata a kachnu; zchystala půl kopy vajec, jedno jako druhé, a dvouliberku másla, pěkným beránkem ozdobenou; potom všecko uložila do bedničky a napsala psaníčko samé paní profesorce. Psala, že jí je divno, že Albina vlastní tetě slovíčka nepíše, a že bude-li zapomínat Albinka, tetička že zapomene taky. Bednička s psaním ještě navečer byla na cestě z Pozdětína ke Praze.

Panna Pepička dobře prorokovala; v týdnu byl Albin dopis na pozdětínské faře, ale uvnitř bylo také psaníčko pro školu.

„Vždyť jsem já to věděla,“ smála se hospodyně, když je pomocníkovi odevzdávala, „neznám já takové pražské paničky? Podzimek on zaklínal a nakazoval, ale do kapsy tuze nesáhne, jak já ho znám; musíme ho tedy předhonit –“

Alba psala, že jí profesorka teď sama přikazovala, aby na pozdětínskou faru nezapomínala, že je to přece jenom tetička a pan farář, a aby přidala také pozdravení od profesora i od ní. Povídala prý profesorka, že tatínek a to apatykářče o tom nemusejí vědět a tetička že se nebude zbytečně trápit.

Od té doby již pravidelně létaly pomocníkovy stesky, výčitky, výlevy žalu, prosby, polibky a velké přísahy z Pozdětína do Prahy, Albininy z Prahy do Pozdětína…

Jarní slunce, které teď každodenně za jitra ozlatilo bílé stěny preceptorské světničky, vyhnalo odtud aspoň polovici těch zimních nářků, úmorných bolestí a ledových myšlenek.

Louky byly v plném květu. Hustá bujná tráva ztratila mladistvou svěžest, zbarvila se tmavou zelení, voněly z ní rozkvetlé byliny a vlnila se jako obilí.

Z travnatých hlubin, v nichž se ukrýval řehtavý chřástal, vyčnívaly klásky trav, kukačky, zvonky, pantoflíčky, jitrocí zelí, koňské šťovíky a kopejtka, chlebníčky i žilníčky; jelení oka svítila zlatem a kolem struhy zachmuřený kostival chýlil své fialové trubky. Z vyhřátých hlubin lesních, do nichž pronikaly duhové proudy světla, vonělo kvítí a čerstvá pryskyřice.

Na zahradách kolem stavení štěkal masojídek, klechtali rehkové a na nízkých stromech kolem dvorků štiřikaly mladé vlaštovice, jejichž narudlé náprsničky měly kovový lesk.

Žita si šedé klasy ověsila světlými nitkami květnými, v mladých jetelinách se bělal rozvitý heřmánek; nad mezemi bylo plno bzukotu včelího a nad kvítím jejich se kmitala modrá i zlatá křidélka drobných motýlů.

Na obloze, jež byla jako jemné blankytné hedvábí, planulo žhoucí slunce; od krajů obzoru vyplývaly jemné obláčky, průhledné jako chumáče mlhy, načechrané jako hrsti peří. –

Na všech kostelích patronátu milovské hraběnky dobré dvě hodiny denně hlaholily zvony; uvnitř chrámů kostelníci zahalovali oltáře do černá, na svíčky přivazovali umrlčí hlavy a stavěli katafalky.

Stará hraběnka, chystajíc se do Milov, náhle skonala.

Cestu, kterou každým podletím do Podkrkonoší konávala, konala opět, ale jsouc uložena v nádherné kovové rakvi, již hrabě Vladimír doprovázel.

Ze všech panství hraběnčiných se do Milov sjelo úřednictvo hospodářské i lesní, kněžstvo i kantoři z širého okolí a doprovodili zvěčnělou s největší slávou ze zámku do kostela, kde opět po letech odkryta zela stará hrobka rodinná. Na všech oltářích hořely tlusté voskovice, jejichž čmoudu byl plný chrám. Oratoř i lavice v presbyteři byly plny panstva; lid se mačkal pod kůrem. Sám bruskovský vikář měl pohřební řeč, v níž velikou nábožnost a dobrotivost nebožčinu sténavým hlasem vysoce ocenil, vyhlašuje, jak byla milována a kolik tisíc očí po ní zaplakalo.

Ale lid poslouchal sotva jedním uchem; oči jeho byly bez slz, zato si zvědavě prohlížely neznámé kněze, šlechtu a řady úřednictva.

Na kůru se páni kantoři ujali všech inštrumentů, co jich jen v starých almarách bylo. Domácí kantor Zajíček, maličký, loudavý stařec, šoural se a proplétal mezi nimi, usmíval se trochu nejisté, dával šňupat a šňupal sám.

Adam Hejnů se protekcí pozdětínských kantorů také dostal na kůr, ale stál skrčen vzadu u bubnů, pohlížeje z kantora na kantora; neměl ani tolik místa, aby si divoké podsebití řádně potahal.

Vrchního řízení rekvií se ujal větrovský pan Hádek; stál za varhanami, rozhlížeje se jako jenerál, hladil si laloušek

132

a ze skvostné, kvítkované sametové vesty si přes tu chvíli sprašoval závějky tabáku.

Čížek byl u basy, preceptor chytil tenorový partes; všecky inštrumenty byly obsazeny silně a dokonale.

U diškantu se mezi jinými dcerami učitelskými tlačila také Bábi s maminkou.

U hlavního oltáře, kde rekviem sloužil vikář, byl kněží celý zástup a kromě toho u každého postranního oltáře sloužil jeden.

Lid je všecky pozoroval, všímal si, jak se který obrací, jak ruce rozpíná, jak kleká a jak se křižuje. Byli mezi nimi starci bělovlasí, shrbení, že div ornátu a pluviálu neploužili.

Kostelem zvučela a duněla mohutná, dumná hudba, vystupovala mračna kadidla a dým voskovic…

Po pohřbu se kněží sešli na faře, kantoři v hospodě k obědu; škola by nebyla stačila. Hrabě Vladimír odpoledne přišel mezi ně, aby poděkoval za čest, kterou nebožce hraběnce prokázali.

Když se Pozdětínští vpodvečer vraceli domů, farář, ohlížeje se na Milova, pravil: „Nastávají nové časy, pod horami hůře nebude!“

„Je už jisto, že hrabě Vladimír nastoupí?“ ptal se kantor.

„Jisto ne, ale skoro jisto; sám vikář povídal, že tomu tak bude, a bylo na něm vidět, že se časy mění!“ odpověděl farář.

Byl zamyšlen a skoro nemluvil, zato při těch svých myšlenkách tuze utíkal; kantoři div že za ním neklusali.

„Má něco v hlavě,“ ukazuje na něj, Čížek šeptal pomocníkovi.

Mládenec přisvědčil.

„Tak co vám říkal pan Hádek?“

Pomocník mávl rukou a odvětil: „Darmo mluvit!“

Pan kantor si přihladil věneček vousů a zasmál se.

„Ale měli ti lidé dnes práce,“ začal zase, „než to kantorům, pomocníkům, ženám i dětem o těch svých dcerách vypověděli. Chudáček skalský starý to poslouchal jako dítě pohádku.“

„Ale také jsem viděl, že se smáli,“ pravil pomocník.

„I bodejť by se nesmáli.“

„Starý mě líbal z tváře na tvář, přehazoval si mne v náruči z ruky na ruku a slzy mu tekly stružkou. Musel jsem mu slíbit, že, tam co nejdříve přijdu.“

„Bodejť byste nepřišel; a co stará?“

„Má samé starosti s výbavou pro tu nejmladší, aby všecko měla jako Bábi a Sofi; a naříkala, že teď peníze nesou malé intresy, takže do roka sotva nějaká stovka přibude na kapitálu.“

„Achach, jsou to starosti, když pánbůh kantorovi dá tři dcery,“ zasmál se principál.

Když doma večer paní učitelové vypověděli všecko od a až do z, když jí zodpovídali celou řadu otázek o pohřbu i známých pohřebnících, pravila jim: „Pane, tady také máme novinu. Ráno po desáté zničehonic přijel do Pozdětína kočár a v něm dáma vznešeně ustrojená, asi čtyřicátnice. Ze všech chalup vybíhali a nic jináč nemyslili, nežli že se zmýlila, že chtěla do Milov a přijela do Pozdětína. Ale kočí se ptal po rychtářovi. Můžete si pomysliť, že se naši strejcové a tetky i s dětmi šourali za kočárem k rychtářom, co se tam bude díť. A povídají, že sotva ta paní všustěla do světnice, pan kontrolor vyskočil, vykřikl jako zvíře a horempádem na půdu.“

„Snad to nebyla jeho žena?“

„Byla, pane, byla, proto letěl hrr za komín.“

„I kata, vidíme, jak se to lidské svědomí nedá umořit!“

„Rychtářka byla sama doma, ale když se milá paní prořekla, kdo je a co je, spustila jí hroznou litanii. Ta Pražka se dala do pláče a kdesi cosi, že za nic nemůže, že teď zdědila peníze a všecko chce napravit a nahradit, co zlého způsobila.“

„Dědila – snad po tom, kterého se držela, a teď je jí hrozně!“

133

„I bezpečně; ale rychtářka, všecka čest jí za to, povídala, že když panička švagra tak umučila, až o rozum přišel, nemůže už nic napravovat‘, aby si jen toho mamonu, kterého tak ošemetně nabyla, užila sama. Milá paní spustila prudce, že muž je její a že si ho vezme k sobě. Ale rychtářka jí odsekla, aby to jen zkusila; povídala, oni že sice nemohou chodiť v hedvábí a v kukaních jako v Praze, ale člověka že jako psa mučiť nenechají. Naši lidé stáli na záspi i v síni a všecko to poslouchali. Smáli se, když se milá panička s rychtářkou pro toho nebohého blázna hnaly na půdu. Pražačka v těch šatech sotva po schůdkách vylezla, hedvábí měla samé seno a slámu, ale přece došla až ke komínu. Prosila, plakala, pana kontrolora hladit chtěla, ale ten jen vrčel, krčil se a ne a ne vylézt. Tu přiběhly také rychtářovy děti, strejčka obsedly, a že ho nedají.“

„Tady mohla vidět, že prostý člověk má často lepší srdce než lecjaká pýcha!“

„Paničce nezbylo než sednout zas do kočáru a jet spánembohem; ale povídala, že ona si kontrolora vymůže.

Rychtářka si jí už nevšímala, ale naši strejci a tetky jí, když sedala, pověděli, co se do ní vešlo. Měla co ujížděť.“

„A co kontrolor?“

„I nehnul se od komína, až rychtář přišel z Milov a odnesl ho dolů; když viděl, že tam nikdo cizí není, upokojil se a zas před troubou počítá do dlaně.“

„Kdo tomu lidskému duchu porozumí! Suďme to: blázní, ale přec ji poznal, přec jen si pamatuje, kdo mu na světě nejvíc ublížil.“

„Ubližovala mu jistě hrozně, když po té své bývalé veliké lásce teď tak před ní utíká.“

„A co říkal rychtář?“ dále se ptal kantor.

„Litoval, že nebyl doma, že by jí byl ještě jináč zazvonil.“

„Dobře tak; ať se nevěrnice na stará kolena mučí a trápí. Vidíme ji, když ji svět už nechce, přišla.“

„I je prý pořád ještě k světu; povídala Marynková, že by nikdo neřekl, že ten maličký, scvrklý kontrolor byl jejím mužem.“

„Ta bude na dnešní den pamatovat,“ zasmál se učitel, „ale dobře tak, aspoň viděla, že tu v horách nejsou lidé dřeva!“ –

Když následujícího dne pomocník odpoledne pustil děti a přišel do čeledníka, seděl tam farář.

„Jakpak, Františku, nemáš chuti trochu se proběhnout?“ ptal se.

„I toť že má,“ odpovídal kantor, „loká jen ten školní prach, ať se proběhne.“

„S radostí,“ přisvědčil preceptor.

„Pan pomocník by učil od rána do večera,“ vypravovala paní; „jde-li náš tatík do klasy, pan Čermák ne aby si polevil a vyšel, ale zůstane tam taky. Jiný by s radostí utíkal, beztoho pomocníci hubují, že si kantoři školy nehledí.

Jen abyste také někdy nehuboval!“

Pomocník se usmál. „Mě škola těší, ať si jen pan učitel trochu oddechne, nadřel se dost; ale on si neoddechne, není-li ve škole, lopotí doma.“

„I vždyť vy, bratříčku, rozumíte, že to u nás jináč nejde. Kam si spolu vyběhnete?“

„Kam – kam?“ odpovídal farář a povstav zadíval se do podlahy, „i pojďme třeba do farářova lesa, ještě jsem tam letos nebyl – jsem to hospodář!“

Kantorovi se dali do smíchu. Pomocník hleděl z jednoho na druhého.

„František neví, že mám les? No, počkej, počkej, hochu, tuhle tohle se ti musí ukázat! pojďme! Buďte tady spánembohem!“ a naraziv si klobouk, již byl ze dveří.

Pomocník klusal za ním.

Vedle hřbitova kráčeli do polí a vozovou cestou vzhůru k lesům. Farář dělal veliké kroky, tlapal z jednoho kamenitého pahrbku na druhý, točil rákosovou holí a hleděl k zemi. Dlouhé šosy se mu rozháněly a vyleštěné holínky při slunečné záři svítily.

Pomocník poklusávaje hleděl po stráni, na níž se zelenala pastviska a holá místa se rděla červenavou hlínou. Bylo

134

ticho, mrtvo, jenom pěnkava chvílemi zaštěhotala na jeřábu.

Vzdálenější lesy smrkové stály tiché, černé; světle šedé kmeny jejich se přímily jako vojáci.

Paseka, sluncem plně ozářená, byla zlatě zelená a srovnána jako přistříhaná paruka, jiná, vedle, šedivá, řídká a všelijak zčeřena. Z černých dálav lesních vynikaly světle zelené, čepýřnaté modříny i velmi světlé, rozlehlé buky.

Na stráni, porostlé sivou travičkou, hrbily se balvany povlečené zeleným mechem a žlutým lišejníkem, kolem nich se plazilo jalovci, mladistvé jeřábky i osamělé smrčky. V příkopě kolem lesa svítil rozchodník i svízel, voněla mateřídouška.

Všedše do lesního stínu, kráčeli zvolna a nemluvili. A tu se farář najednou zastavil, zahnutý ukazovák přitiskl ke rtům a zahleděl se do mechu.

Pomocník, vida ho zamyšlena, zastavil se také a pozoroval kmeny, porostlé vousatými lišejníky.

„Františku,“ spustil farář, „povídám – ale žádnou mrzutost – nevzpomínáte si nikdy na svého otce?“ Stál u samého mladíka, a hledě mu upřeně do tváře, mluvil napodiv měkce.

Mládenec překvapen popatřil na kněze, víčka mu zamžikala, zčervenal a sklopil oči. „Jak povídám – pravdu – ale žádný hněv!“

„Ne!“ pevně odpověděl pomocník.

„Ne –,“ opakoval si duchovní, „inu, inu, tuhle tohle jsou věci –“

Chvilku zamyšlen vrtal holí do mechu a zas tloukl do tvrdých kořenů, až konečně zvolal: „Pojďme do farářova lesa!“

Na pažite, porostlém metlicí s hnědými i rudými klásky, bodláky, sítím i třezalkami, poletoval sametový, modře a žlutě lemovaný smutil a několik krásnooček, jejichž bledě zelená křidélka byla jako z organtýnu.

„Nemusím vám snad, mládenče, vypravovat, že jsem historii vaší maminky zvěděl už v Kostelci, třebaže na faře slovem o ní nepromluvili a v obci sotva o čem věděli; ale protože mi tenkrát na tom nezáleželo a byl tomu už nějaký rok, nesháněl jsem se tuze,“ zase začal duchovní.

„U nás se o tom také nemluvilo, maminka své tajnosti vzala do hrobu, dědeček s babičkou zaživa na ní nevyzvídali, protože viděli, jak trpí. Nezvěděli mnoho – skoro

nic A k čemu také? Nebylo by to bývalo nic platno – leda bolesti by bylo ještě přibylo!“

„Byl vrchníkův a myslivec –“ Mládenec přisvědčil, že ví.

„Zvěděl jsem o tom od jeho polesného, to už byl v Uhrách, sám se mu prý s tím pochlubil –“

Pomocník se zahleděl na duchovního, v očích mu zablesklo a pootevřel rty, jako by prudce chtěl odpověděti, ale nepromluvil.

„Když jsem potom sem tam slyšel, jak ta dívka musela z fary domů, dovedl jsem si pomyslit, co se tenkrát na faře dělo, ale jenom jim jsem to za zlé neměl. Farář Čermák, poctivě dle pravdy řečeno, nebyl zlý, ale slabý, poddajný člověk. Ale uvažme také, že fara je přece jenom fara, a k tomu – byl vrchníkův –“

„Takový pán – ze zámku –,“ ostře a trpce vyrazil mládenec.

„Ach, hochu, hochu, nedivím se ti – ale na světě neplatí skoro nic jiného nežli úřad anebo peníze. Je to smutné, je!

Tam bylo taky tak – dělej co dělej, bylo by to dopadlo stejně a farář by byl měl ještě mrzutosti a snad i hanbu!“

„Proto všecko odtrpěla maminka!“

Z vysokého lesa vyšli na planinku, bory vroubenou; byla tuze hrbolatá, samý balvan, uprostřed se zdvíhalo šedé skalisko. Mezi kamením se rozběhlo asi dvacet borovic zvýši člověka, všelijak zkroucených, tři smrčky, jedna ohnutá bříza a dva vytáhlejší modříny.

„Tak, Františku, tohle je farářův les!“ zasmál se farář. „Krása – ne? Inu, snad býval, býval, ale páni bratři zapomněli sázet. Že tu není hezky? Nevidíš nic nežli nebe, kamení, zažloutlou pastvinu, farářův les a kolem dokola jen čistý věnec starých lesů. Tichounko tu je, krásně, velebně; sedněme na chvíli!“ Usedli proti sobě na nízké balvany.

135

Zprava, z lesních hlubin zabukal holub.

„Slyšíš ho? Ten to bere zhluboka!“ pravil farář. Ruce měl složeny na zobci hole, hlavu nakloněnu a poslouchal.

Holub se chvíli ozýval jako fagotista, potom chrčivě, až ztichl nadobro.

Bylo ticho – ani tráva nezašuměla. Stíny černého hvozdu se natáhly přes půl farářova lesa. Obloha zvolna temněla, blankyt pomněnek se v ní změnil v modř zvonků.

„Poslouchejte, mládenče,“ začal zas duchovní, „nemluvil bych s vámi o té celé bolestné záležitosti, kdyby se tady nebyly přihodily všelijaké události, které se dotkly i farních stěn. Nosil jsem ty věci dlouho jenom ve své hlavě, přemýšlel jsem tam a sem a vidím, že o tom spolu promluvit musíme. Povídáte, že si teda na otce nevzpomínáte?“

„Ne,“ opět řekl pomocník, ale po chvilence přidal: „Leda když si matčin smutný život připomínám – ale to jsou jinačí vzpomínky –“

„Rozumím, rozumím,“ pokračoval kněz. „Víte, přítelíčku, mám vás rád, poznal jsem, že jste jasná hlava a srdce že taky nemáte pod korou, proto vám přeju všeho štěstí. A že vám ho přeju, všímal jsem si a staral jsem se o ledaco, čeho bych si byl jindy nevšímal. No, abych pověděl krátce: včera jsem se v Milovech vyptával – byli tam až od Kostelce – třebaže z toho rodu nikdo tam už není.“

Mluvil zvolna, tlumeně.

Pomocník, slyše konec řeči, oživěl a zahleděl se mu do tváří. „Chtěl jsem vědět, je-li živ –“ Pomocník se neozval.

„Víte, myslil jsem si, zdali byste se snad teď nechtěl k němu hlásit –“

Čermák mlčel.

„Hlásit se – jako syn –“

„To velebný pán ani nemůže myslit doopravdy –,“ trpce se usmívaje, teprve teď odvětil.

„Proč bych nemohl? Láska boží lotru odpustila!“ a velké tmavé oči upřel na preceptora.

„Protože žádného otce nemám!“ preceptor klidně, ale určitě odpověděl. Farář rozkýval hlavu.

„Inu, tuhle tohle jsem si taky myslil; vím, že kdybyste byli chtěli, mohli jste to udělat dávno!“

„Byla by to hanba pro maminku i pro nás, říkával dědeček.“

„Hanba – hanba – dobře – každý by tak nemluvil, ale já dědečkovi rozumím. Byl on hlava tvrdá, ale poctivá.“

„To byl –,“ usmál se preceptor. „Dřív žili spokojeně, měli se rádi, u lidí byl dědeček ve vážnosti, sám tenkrát měl ještě naději na nějakou farní školu – tak to živobytí vesnického kantora snášeli. Vtom kostelecký prosil, aby mu tam Lidunu poslali. Dědeček to dělal nerad, říkával, že nevěděl, jak bez dítěte bude, ale bratrovi to odepřít nechtěl a potom si myslil, že to třeba bude dceři pro štěstí.“

Zamlčev se přejel čelo a hleděl do trávy. Duchovní, sedě zamyšlen, ani sebou nepohnul.

„Co maminka potom zažila, ví bůh,“ Čermák za chvilku pokračoval, „ač v psaních si nikdy nepostýskala. Když po letech dědeček se mnou o mamince mluvíval, říkával: ‚Karle, tvá matka byla dobrá duše, to mi věř: měli jsme ji doma tolik roků a znali jsme ji tedy. Srdce měla čisté, poslušná byla a dobrá. Cizí člověk přišel a svým zlým srdcem zkazil tu duši a s ní nás všecky. Ji přivedl do hrobu, nám rozbodal srdce a odsoudil nás k stálé žebrotě.

Matka se ti utrápila a my trpíme. Tak celý rod, který nikomu neublížil, trpí za cizí hřích. Ten, kdo ho spáchal, žije na slunci, a my v bažině Víš,

hochu, že mám pevnou hlavu, že jsem přísný, že všecko rozvážím, ale jak jsem maminku znal, musím říci pod nebem: To byl cizí hřích!‘ Tak dědeček mluvíval.“

Pomocník hovořil trhaně, všecek hoře, a když se zamlčel, rty se mu třásly. Farář seděl opřen o hůl a oči měl přivřeny.

„Vidíte, velebný pane, že je pravda, co jsem prve řekl,“ po chvilce klidněji pravil Čermák.

„Inu, inu – ublížil vám smrtelně, zničil vás všecky a nebyl pro vás na světě – dobře! Ale pomysleme si, že by se teď přihlásil sám, že by řekl: ‚Karle, jsem tvůj otec!‘ “ a farář opět upřel oči na pomocníka.

„On to neřekne,“ usmál se preceptor, „odbyl to všecko dávno – stálo ho to jen několik řádků, které mé matce

136

poslal já je nečetl, ale byla to prý slova!“

„Ale kdyby přece přišel a řekl to, Františku –“

Čermák sundal klobouk, dlaní si přejel čelo a pravil: „Moje nebožka matka nikdy o tom nemluvila. Zakrvácel to srdce a zůstalo pro něj mrtvo; aspoň navenek – že uvnitř bolelo a tuze bolelo, víme dobře. Teprve když odešla do Prahy, dědeček se vydal do Kostelce, aby aspoň něco přezvěděl. Žebrat nešel – ale přece chtěl mít trochu světla.

Mnoho nezvěděl, ale tolik potom říkal, že jakákoliv láska na světě není nic, ale touha po mamonu, po marné lidské cti – že je všecko! Maminka bolest svou vzala do hrobu – a tím je konec!“

„Všemu rozumím, hochu, aspoň myslím, že chápu; ale kdyby přece přišel a řekl: ‚Karle, jsem tvůj otec – jdu pozdě, ale jdu přec/ – co bys mu odpověděl?“

„Jmenuju se Karel Čermák! – Zhanobil bych dědečkovo jméno, kdybych odpověděl jinak!“ suše odvětil preceptor.

„To jsem chtěl vědět – nic víc, a nehněvejte se, že jsem vás trápil!“

„Ale, velebný pane!“ srdečně zvolal mladík a prudce mu sevřel ruku. „Co jste se mne ptal, o čem jsme spolu mluvili, všecko jsem mnohokráte rozvažoval. Myslíval jsem si, že ten člověk snad ještě žije, že by se mohlo všelico stát, ale srdce mi vždy řeklo, že bych jináč jednat nemohl. Byl by to hřích na mých drahých, hřích na té matčině bolesti, zradil bych je – opustil. Proto se nehněvejte!“

„Mlč, hochu, mlč, rozumím ti – rozumím. Spasitel velel všecko odpouštět, ale Spasitel byl bůh, a my máme jenom lidské, křehké srdce, vím, vím!“

„Odpouštím, velebný pane, maminka jistě taky odpustila – ale neznám!“

„Teď je všecko v pořádku, ale tuhle tohle jsme si museli povědět! A ještě ti jenom, Františku, povídám, že tě mám rád, protože máš svou hlavu a srdce – srdce – které nechce hrabat, třebaže by mohlo!“ a upřímně svíral mladíkovy ruce.

„Vy mi zas odpusťte, že jsem se vás po začátku trošku bál – vlastně nebál, ale –“

„Ale neměl jsi důvěry, vid, inu, inu, tomu po vašich zkušenostech dobře rozumím.“

V té chvilce oba povstali a duchovní, sevřev pomocníka, dvakráte jej políbil.

„Slibuji ti, hochu, že co budu moci, pro tebe udělám – sám bys to nedovedl nikam, to mi věř, lidé s takovým srdcem neplatí nic – nic – vždyť já ho mám taky –,“ a dal se do srdečného smíchu.

„Byli jsme ve farářově lese a teď pojďme zase k nám!“ zvolal po chvíli.

Šli vedle sebe nemluvíce. Les byl už pln stínů, teprve když se blížili ke kraji, západ mdlým žlutým světlem prozařoval a poléval půdu i kmeny. V korunách jemně svištělo a praštělo; drobné chumáčky jehličí volně a tiše padaly k zemi. Velká černozlatá vosa ještě létala mezi kmeny a jednotvárně si bzučela. Když byli na stráni, spatřili na návrší nad Žalákovým mlýnem mladou mlynářku s myslivcem.

Šli od lesa a vedli se za ruce.

„Vidíš?“ zvolal duchovní a holí kývl směrem k známému párku. Čermák se usmál. „Snad už ti dá pokoj.“

„Přál bych jí, aby byla šťastna.“

„Inu, já také, ale nevím – nevím –“

Ve vsi potkali Marynkova. Šel shrben, hlavu měl v ramenou a nesl motyku a lopatu; když spatřil duchovního, podíval se naň zpod víček, usmál se, a líbaje mu ruku, žuhlal: „Pánbůh rač pozdravit!“

„Jak jdou časy?“ srdečně ptal se farář. „I tak po vůli boží,“ usmál se poťouchle. „Ať se mi zas nezapomenete!“

„Pánbůh rač chrániť! Dneska časně ráno bylo šestnáct myslivců v Příchvoji hledať. Ta radost, velebný pane, že už nebudou chodiť k nám –,“ a směje se belhal se dále. „No, snad už dá pokoj,“ spokojeně si pravil farář. Ve vzduchu se zamihlo hejno holubů a na hospodě štiřikala vlaštovka. „Ta má radost,“ smál se kněz a holí zatočil ve vzduchu…

137

XV.

„Svět se převaluje jako lenoch na posteli!“ říkával pozdětínský pan kantor Čížek. – Za málo neděl potom, kdy patronátní zvony vyzváněly za nebožku hraběnku, kdy kostely byly plny smutné hudby, černé katafalky zahaleny do mraků kadidla, ve všech těch kostelích se slavilo nastoupení hraběte Vladimíra.

Zase hlaholily zvony, ale svíčky po oltářích byly samá mašle, růže, věnečky, kněží měli ornáty veselých barev a na kůrech se rozezvučely mše veselé.

V Pozdětíně dávali Schiedermeierku do D. Adam Hejnů troubil intrády, že jenjen břískaly, a Pažout třískal do bubnů, až se okna třásla. Farář zpíval Gloria plnou silou a vzal to nadobyčej vysoko.

Milovští kancelářníci chtěli k té slávě chrámové přidat i hospodní a na ten den ustanovili taneční, pěveckou a deklamatorní zábavu v lázeňském hostinci. Týden předtím pan kancelist jménem pana vrchního přicupal do pozdětínské školy vyjednat hudbu a zároveň vyřizoval, aby všecko bylo co možná nejnovější.

„Ať jen je milostpán bez starosti,“ pravil mu pan Čížek, „máme pořád nové kusy, protože víme, že polky stárnou mnohem rychleji než lidé; když je polce, kterou právě hrajeme, rok, vleče se jako osmdesátiletá babička.“

Pan kancelist se smál, povídal, že tedy doufá, že páni budou spokojeni, a cupal na faru pozvat faráře.

„Tak beseda – beseda –,“ vyslyšev pozvání, pravil farář.

„Beseda, ale všecko po německu.“

„Mhm, mhm – no dobrá, dobrá, bude-li možná, podívám se tam.“ Než se kantoři do Milov vydali, starý naprudil šmytec kalafunou, že jen prášil; pomocníka napomínal, aby se doma pořádně najedl:

„Třebaže, bratříčku, máme vyjednáno, že dostaneme jíst a pít, nesmíme se na to spoléhat, protože se páni vzhledem k muzikantům v křesťanských skutcích milosrdenství tuze nevyznají; máme o tom zkušenost.“

Milovské lázně stály v lesíku, malé čtvrt hodinky od zámku; Němci z hor krkonošských, z Jablonce i liberečtí jezdívali se sem v létě vylenošit.

Naproti patrovému lázeňskému domu byla dlouhá přízemní budova se sálem, který však dávno zahálel; až teď si naň páni vzpomněli, že by slávě přidal půvabu.

Panský mušketýr a bednářská chasa z pivovaru měli v něm kolik dní práci, a když hudebníci přišli, ještě nebylo všecko v pořádku.

Pan kancelářský již v černém fracku, v spodkách jako křída a napjatých, že měl nožičky jako čejka, cupal z rohu do rohu a dával rozkazy.

Pro posilněnou si dal nalít žejdlík piva a lízal je dobrou hodinu, nikdy víc než několik kapek a každou překousal.

Když spatřil pomocníka Čermáka, přichvátal k němu, poklepal mu po lopatce, a líbezně se usmívaje, šeptal mu do ucha: „Oni měli rozum, že se té mlynářce vyhnuli, je to sojka nadutá a přelétavá. Když jiný nechtěl, drží se myslivce, ale počkaj, počkaj, my se ještě nasmějeme!“

Starý bednář si kroutil ohromné kníry a klel, že se všecko, ale všecko nechává na poslední chvíli; člověk aby se potrhal. Ale nedělal nic, jenom přes tu chvíli nahlížel do plecháče.

„Hrách roste hodně, chmel ještě víc, ale že by vousy tak rostly, jsem nevěděl,“ o tom kníru povídal Adam Hejnů a soukal své podsebití.

Pan kantor pochvaloval, že je všechno pěkně vyzdobeno. Mezi zelení se vlnily drapérie z červenobílého kartounu, na oknech byly krásné záclony krajkové a kolem nich kytice z bruslinčí a z květin všech barev. Zrcadla jen svítila, svíčky byly ve všech rozích i uprostřed stěn a na lustru se jich bělala celá kopa. V čele sálu stálo vyleštěné piano a kolem dokola řady lavic a stolic. Po straně byly také dva pokojíky, jeden pro dámskou toaletu, druhý pro pány, kteří milují bulčičku.

„Sedmdesát loket věnců jako noha tlustých je tady rozvěšeno; práce to byla ohromná a všecko jsme to provedli já se ženou!“ mušketýr vykládal hudcům.

Adam, leza na kruchtu, v rohu postavenou, liboval si, že muzikanti budou jako židé pod zelenou.

„A piva taky bude,“ chechtal se mušketýr.

„Jen aby ho nebyla kapka na žhavý kámen,“ důrazně mu připomínal Pažout, „nebo to víte, když se devět

138

muzikantů dostane k prameni, ve kterém je dostatek sladu a chmele, popotáhnou!“

„Nic se nebojte, tahle kamenná báň je pro vás, tu jsem uchystal, a když bude prázdná, jen ji postavte tuhle do rohu a hned ji naplním!“ A mušketýr nohou ukazoval aspoň třímázovou báň, v koutě přichystanou.

Pejšoch se rozesmál tichým smíchem a očka se mu radostí zalévala.

„Všeho bude dost,“ vypravoval mušketýr, „pan starý dal tři sudy piva, pan vrchní dá všecko od mouky, paní polesná zvěřinu, doktorka telecí a šunku, důchodní zaplatí muzikanty.“

„A nač je tamhleta pohanská obětnice?“ ptal se kantor, ukazuje vpravo ode dveří. Stál tam velký stůl, na něm řada koflíků a uprostřed nich vysoká, baňatá nádoba podivného tvaru i ozdob.

„Kolem té báně se zapálí špiritus a bude se vařit černá káva,“ vážně vyložil mušketýr.

Kantor si naprázdno zahvízdl.

„Hostí tu bude mnoho – mnoho – ze široka daleka –,“ hlásal mušketýr.

Šeřilo se. Venku nad vrcholy stromů byla sice ještě světlá obloha, ale v sále temno. Ženské dometaly a bednáři rozsvěceli. Mušketýrka vázala panu kancelářskému šátek na krk, ale písák zle naříkal, že jej škrtí, a kroutil hlavou jako krocan.

Mušketýr, vzdáliv se na chvíli, vrátil se v parádním modrém fraku, u něhož svítily knoflíky, velké jako dvoučeskány.

Konečně se čeleď vytrousila za dveře a muzikanti začali ladit.

Kantor rozdal partesy a ve chvíli zazvučela ouvertura Montecchi a Capuletti.

Na prostranství mezi lesíkem a budovami se rozlilo žluté světlo luceren.

Panstvo se počalo scházeti. Přišel justiciář, důchodní, pan starý, lékař, podstarší, několik lesních, všichni s paničkami, jež jako komety tahaly za sebou hromady hedvábí. Pánové byli v černém; fraky měli na jeden knoflík, jenž však svítil jako velká krůpěj vody na sluníčku, pod krkem nabírané náprsenky, veliké mašle, na nohou botky i třpytné střevíce s přazkami. Každý voněl na kolik kroků.

Přišel domácí farář, malý dědous hodně ohnutý, plesnivých hustých vlasů, mírného úsměvu, a s ním farář z Pozdětína a páter Chvála. Pozdětínský byl v tváři hladký, vlasy měl přihlazeny, kolář jako sníh, ale šosy božíhodového kabátu si již někde notně pomačkal.

Když se dostavil i pan vrchní, muzikanti spustili Varšavské točky od Labického, a již to šustilo. Justiciář se uklonil před paní vrchní, jež tu hromadu hedvábí levačkou sebrala, a již letěli. Paničkám svítily ve vlasech a pod krkem drahocenné šperky, plné drahokamů, a na světlých rukavicích, s celou řadou knoflíčků, zářily zlaté obroučky; páni měli na rukou po několika okatých prstenech.

S vrchním se dostavila neznámá dáma, krásná, vysoká, do samého aksamitu oděná; líce měla jako zadýchnuta ruměncem a světlých vlasů celou záplavu přes růžový krk až na bedra. Vrchní se s ní hned švarně pustil do kola a byl proti ní jako třasořitka. Nohavice měl jako sníh, šůsky fraku se mu rozháněly a šedivá hlava jeho dosahovala jí jen ke kulaté bradě. Ale činil se, seč byl; sladce se usmíval, očka mu svítila a v tváři se zapaloval.

Pozdětínský farář se v pokojíčku ptal pana kancelářského, kdože ta neznámá dáma je.

„Až z Prahy – z Prahy – jsou tady v lázních,“ odpověděl kancelista; nestačil se uklánět a na všech stranách líbati ruce.

Bylo tu mnoho horského panstva německého: páni ve fracích i v sametových bundách, v světlých, tečkovaných spodkách, v botičkách s vysokými podpatky, paničky starší i mladistvé, všecky v nádheře.

Hudebníci hráli jeden kus za druhým, valčík, polku, kvapík i polonézu, a veselý šum, švitor, smích hučely sálem.

Vrchní tančil o přítrž; náprsničku brzy měl zle pomačkanou, tváře zpoceny, ale na scvrklé tváři jarý úsměv.

Prováděl jednu paničku po druhé, mladé štěbetalky i vrtivé babky, jež se točily a natřásaly jako čamrdy.

Po desáté hodině sedl za piano rozcuchanec s brejlemi na nose, se štětkou na bradě a rozhlížeje se fučel pyšně jako půlnoční vítr.

Před piano se postavili čtyři pánové s partesy v rukou, rozcuchanec bouchl do kláves a páni spustili německý sbor. Důchodní, zpívaje tenor, zdvíhal krk a kroutil hlavičkou, jako by si ji chtěl ulomit. Když dozpívali, všecko

139

panstvo tleskalo a volalo: „Bravo! Bravo!“ Vrchní přiběhl k důchodnímu, tiskl mu ruku a klonil se jako skřivan, když na hrudě šveholí.

Rozcuchanec unyle naklonil hlavu k rameni a ještě chvíli přejížděl klávesy. Tu se ode dveří ozval tlukot do podlahy. To se do sálu štrachal velký, ohnutý pán, hubený, zapadlých sivých tváří, krátkých černých vlasů, očí hlubokých a svítících, černého navoskovaného, ostrého kníru; v pravici měl hůl, kterou těžce tloukl do podlahy, pod levým ramenem si nesl složenou židličku. Belhal se velmi bídně, ale na tváři mu bylo viděti, že by rád šel švarně, čile.

Všecko se před ním uklánělo, vrchní mu běžel naproti a ta krásná Pražka přichvátala, Vzala mu stoličku, obemkla mu levé rameno, a sladce švitoříc, vedla jej do čela sálu. Tam stoličku postavila a churavec si sedl.

Sluha přiběhl s malým stolkem, postavil jej vedle stoličky, přinesl notnou láhev vína, nalil do zářivé sklenice a pán se hodně napil.

Pražka stála u něho a hladila jej po hlavě, kancelářníci obskakovali, sladce se usmívali a velebili pána, že také přišel.

Hudebníci si podávali báň a byli veselí.

„Jak je ti, Adame?“ ptal se Pažout.

„Jako bych se díval přes plot do ráje,“ ušklíbl se Hejnů a šel se mušketýra zeptat, kdo je ten s tou stoličkou.

„Nějakej velkej inspektor z Prahy, kolik panství má pod mocí, ale nemůže na nohy. Ta panička – ale taky se povídá, že to není panička – je jeho – kdo by to řekl, viďte? Zasloužila by si lepšího osudu, nežli člověka šlakem raněného vozit do lázní.“

Vrchní přicupal k muzikantům a nabádal jich, aby se neopili, že je do rána ještě dlouho.

Pažout se skrytě chechtal a šeptal Adamovi: „Ten taky nezná muzikanty!“

Pan kantor, vyptav se mušketýra, vypravoval pomocníkovi, že ten rozcuchanec je učitel u libereckého továrníka a náramný muzikant.

Když hudebníci přehráli Straussův valčík, rozcuchanec zase sedl za piano, ale místo zpěváků se k němu postavila s partyskou v ruce ta Pražka.

Pražský inspektor na stoličce přesedával, kroutil si knír, všecek zářil a ze skleničky rychle upíjel.

V sále nastalo hluboké ticho. Liberecký učitel jemně zajel do kláves, preludoval, preludoval a zpěvačka spustila.

Maličko pozpívala a pan kantor již za pomocníkem bručel: „I kata – ta má v hrdle celou klaviaturu!“

Kněží, pan starý, doktor, polesný postavili se mezi dveře a poslouchali. Zpěv, jakého tu nikdy neslyšeli, odvábil je od bulky.

Inspektor nevydržel seděti; namáhavě povstal, přiblížil se k zpěvačce, a hledě na ni, zářil blahým obdivem.

Bouře potlesku a křiku zahlučela sálem a neustala, dokud se zpěvačka opět nepostavila k pianu, aby ještě zazpívala…

Užila pochvalného jásotu jako poprvé. Inspektor se belhal sálem a radostně tloukl holí; sivá líce se mu na lícních kostech začínala zardívati.

„Ta to zná – ne?“ mušketýr bručel kantorům. „Ale není divu, povídá se, že zpívala v Praze na divadle.“

„To věřím, to věřím,“ přisvědčoval učitel, „tohle nám, bratříčku, stálo za to, takový zpěv se u nás v horách neuslyší.“

„Krásně – krásně – škoda že německy!“ pozdětínský farář pravil páteru Chválovi. „Byla na pražském divadle,“

usmál se Větrovský. „Na divadle – i hleďme, hleďme – a už není?“ Vtom tu cupal pan kancelářský.

„Teď je s tím belhavým inšpektorem. Chytráčka, cítí, že má hromadu babek. Je vdovec, má velké dcery, ale drží se jí,“ přitlumeně kněžím vypravoval. „Není jeho žena?“ velmi udiven ptal se farář. Kancelářský se ušklíbl a mávl rukou.

140

„Povídám, děti prý nechal, že mu pro ni dělaly zle, a drží se jí. Vždyť vidíme, co dělá, je na něm ten fantaz po ní vidět.“

„Ale ona – má-li pak rozum –,“ bručel farář a prudce šňupal. Kancelářský se sípavě zasmál a hladil si lysinku.

„Ta tomu rozumí – myslí si, že po jedné mrtvici na druhou dlouho čekat nebude; vždyť podle toho vypadá – ne? Ale oni, velebný pane, by toho inspektora mohli znát –“ Farář se naň tázavě podíval.

„Tarant – Tarant – býval přec léta na našich panstvích,“ šeptal kancelista. „Karel Tarant?“ všecek ustrnut ptal se farář a překvapen odstoupil až ke stolu uprostřed pokojíka.

„Ten – ten –,“ chechtal se kancelářský, „belhá se bídně, ale světu posud rozumí. Zajel si zas do hor pro zdraví, ale hrdličku vzal s sebou!“ a zas jako konipásek klusal do sálu.

Páter Chvála pozoroval Pozdětínského, jenž sklíčen usedl a hladil si čelo. „Divíte se tomu světu, viďte!“ pravil a vážně si přikyvoval. „To jsou věci – to jsou věci, pane bratře –,“ vzdychl Pozdětínský. „Tak, velebný pane, ať to jde zas vesele,“ míchaje kartami, od stolu v koutě volal doktor.

„Až za chvíli, pánové, za chvíli –“

„Mně se zdá, že ta písnička panu faráři udělala,“ smál se myslivec, silný padesátník trudovité tváře, prošedivělých knírů.

„Ta písnička? To by byla mýlka, panu bratrovi by mohla udělat jedině česká písnička,“ jiskře očima, odpovídal milovský stařeček farář.

V sále opět zvučela hudba a rozproudil se tanec. Inspektor, sedě na své stoličce, pozoroval krásnou zpěvačku, jež se naň z kola všecka záříc usmívala, a každou chvilku si usrknul vína.

Vrchní seděl u hudebníků a hrál s nimi prim; šedivou hlavu měl skloněnu k desce houslí a pravice si hrála smyčcem jak čarodějným proutkem.

Když dohráli, povídal kantorovi: „Ten liberecký pianista povídal, že tu máme bídnou hudbu, ale není to pravda, hezky hrajete, hezky!“

Pan kantor, hladě si vousy, červenal.

„I hleďme, hleďme, Němečka,“ povídal si hněvivě.

„Jenom žádné pohoršení – povídám, že to pravda není!“ vrchní rychle a úlisně odvětil, a poklepav kantorovi na rameni, chvátal mezi dámy.

Za chvilku potom sedla k pianu pražská zpěvačka a ten liberecký rozcuchanec se postavil vedle ní. Spustil písničku, které nebylo slova rozumět, ale oči obracel k nebi, prohýbal se, jako by se chtěl touhou rozplynout, a ohryzek se mu na napjatém krku třepetal.

„Povídám, ten se skeří,“ Adam bručel kantorovi.

„A řekl prej, že tu máme bídnou muziku.“

„Ten – i podívejme se na Rajchumberáčka! Ale povídám, pane učiteli, kdyby tak pan preceptor zazpíval, ten by ho zkropil.“

Kantor pohleděl na Adama a v očích mu zablesklo: „I kata – to je nápad!“

Adam se usmál, mrkl a potáhl podsebití. V sále již opět bouřil potlesk a „bravo, bravo!“

„Těm je všecko jedno,“ pomocník pravil Pejšochovi, „tleskají mu, jako by zpíval stejně se zpěvačkou!“

„Ale ta to všecko zná, ne?“ zachechtal se hudec a potměšile mrkl, „zpívá jako anděl a po té libozněnce jezdí jako parou. Jestlipak by taky dovedla bandory uvařiť anebo pomodliť se Anděle boží?“

Kantor se zatím přiblížil k vrchnímu.

„Něco bych ještě pro ten dnešní slavný večer měl, milostpane, kdyby ráčili dovolit,“ a usmívaje se hladil si věneček vousů. „Honem povídají,“ odvětil mu vrchní.

„Je tu výborný zpěvák, každý den takoví nerostou, kdyby tak chtěl zapět!“ Vrchní naň upřel ostré oči.

141

„Náš preceptor – povídám, jemnostpane, chlapík –“

„Chlapík – chlapík – ale tady je všecko koncertní, znamenité –“ Pan kantor se usmál. „Jemnostpane – tenhle liberecký proti našemu jenom kokrhá!“ Vrchní rychle zamrkal a v hubené, siné tváři mu zaškubalo. „Hlas jako zvon a vysoký tenor – ráčejí se zeptat pana faráře a pana pátera.“ Vrchní chvilku přikyvoval, ale mlčel; potom se obrátil ke kantorovi, a vzepnuv ukazovák, pravil vážně: „Toho libereckého jsme vzali kvůli jeho pánům, ale muziku mi hanět neměl; tomu přece rozumím. Inu – uvidíme!“ a na všecky strany se usmívaje, klusal do pokojíčka.

„Povídal jsem, bratříčku, vrchnímu, že byste pěkně zazpíval,“ kantor vypravoval pomocníkovi.

„Já? Bůh uchovej – tady – v takové společnosti –“

„Inu, toť vím, že vy jste nejraději v koutku, ale slyšíte, není to žert a mnoho se tím může dokázat!“

Pomocník neodpovídal, ale pohled jeho prosil.

„Toho Němečka rozcuchaného jste slyšel! A jaký byl potlesk a křik! Až vy spustíte, budou ti Němci jako omámeni.“

„Všecko je tu tak nastrojeno a já jenom po preceptorsku –“

„I kata, hadr sem, hadr tam, ale považte, hochu, čeho tím dokážeme! Celý večer se tu tejnoří po německu, a vy byste najednou spustil tu naši novou Škroupovu! Jen si to rozvažte! K tomu mám jistotu, že to dopadne dobře: Němce omámíte a našim to padne do srdce!“

„Bojím se tuze –“

„Bratříčku, máte mě trochu rád?“ ptal se učitel a na mladíka srdečně pohleděl. „Tedy mi to uděláte k vůli –

prosím vás poprvé – bude to i pro vás dobře –“

Pomocník se již nebránil; usmál se a přisvědčil.

Vrchní se zatím vyptával pozdětínského faráře, jaký zpěvák je ten jejich preceptor. „Ó, Čermáček, to je ptáček –

radost poslouchat!“ šňupaje odpovídal farář a veliké oči upřeně upíral vrchníkovi do tváře. „Že by nám mohl zazpívat –“

Farář zaleknut ustoupil na krok a zvolal ustrašeně: „Tady – to ne – to ne –“

„A proč by nezpíval – sám jej chválili – kantor taky říkal –“

„Říkal? Inu, zpěvák je náramný – ale tady – tady ne –“ Tu přistoupil Chvála.

„Slyšel jsem, že pozdětínský preceptor je náramný zpěvák, ale pan farář nechce, aby zpíval,“ vrchní mu vykládal.

„Toť ani není možná,“ usmál se pan páter. „A je takový zpěvák – je?“ brebtal vrchní. „Chlapík!“ nadšeně přisvědčil Větrovský.

„Ale tady – víte, pane bratře, tady – to jsou těžké věci – to jsou zlé věci –“ Vrchní již neposlouchal, ale běžel ke kantorům.

„Namoutěmilou, dnes pana faráře nepoznávám,“ vrtě hlavou, smál se pan páter, a nahnuv se k pozdětínskému, zašeptal: „Jen když bude moci zpívat, ať zpívá – celý večer nás týrali tou němčinou a je jí plný sál!“

Farář se pousmál, ale neodpověděl.

„Těm horákům německým to nemám za zlé, ale ti zdejší! Brebtá to po německu od vrchního až po písáka a jsou Češi jako duby. Je toho teď za hraběte Vladimíra potřeba?“ přitlumeně vykládal kaplan.

Farářovi se třásly rty a v očích mu svítilo.

„Ale jsou pády, pane bratře, divné, veliké pády –“

Větrovský kněz zas jen vrtěl hlavou.

„Tu Tylovu písničku z Fidlovačky ať jim zazpívá, ta je zrovna na ně; ten kantor měl nápad, že nemohl být lepší.

Sám tam na ně dojdu!“ a šel.

„Děj se vůle boží – děj se vůle boží –,“ šeptal si farář přecházeje, „toť si toho bůh sám přeje!“

Když se Větrovský vrátil, radostně vypravoval: „Už je to v pořádku, vrchní sám chce, ten německý zpěvák ho

142

pohněval!“

„Děj se vůle boží – děj se vůle boží –,“ šeptal si farář.

„Snad se pan farář nemrzí? Totě věc radostná, šťastná náhoda –“

„To ne, pane bratře, to ne, ale jsou pády divné, předivné – děj se vůle boží –“

„Celý večer vás, příteli, nepoznávám!“

Farář vážně přikyvoval. „Až jindy, pane bratře, až jindy – jenom si nemyslete, že bych si nepřál, aby se tu zpívalo česky – tuhle tohle byste mi dělal křivdu – ale –, “ tu pokrčil rameny a dlaní si rychle přejížděl čelo, ovlhlé potem.

Na té pohanské obětnici vpravo ode dveří sálu šlehaly již modré plameny a paní důchodní s polesnou a doktorovou počaly též chystati večeře. Služebnictvo k lavicím kolem tančírny postavilo stolky, hosté usedli a v malé chvilce zvonily tu nože a vidličky.

Churavý inspektor seděl se svou zpěvačkou, jež mu štěbetala velmi roztomile. Hudebníci také jedli; dostali po krajíci chleba, ale studeného masa sotva na dva prsty.

„Jako u milosrdných,“ bručel Pažout.

Sál byl pln hovoru a smíchu, do něhož otevřenými okny plynul ševel stromů.

Po jídle byla rozdávána černá káva. A v té chvíli vrchní vedl kantora i pomocníka sálem.

Nastalo ticho –

Kantor usedl k pianu.

„Was ist denn – was ist denn?“ letělo kolem stolů.

„Ah, die wollen vielleicht auch konzertieren –,“a rozcuchanec se zachechtal.

„Na, werden wir sehen –“

„Das ist aber a Unsinn –“

Pomocník bez partes stál vedle kantora; oči měl sklopeny a nohy se mu třásly.

Liberecký zpěvák se ušklíbal a potměšile hleděl k pianu.

„A hübscher Kerl ist der Junge –,“ povídala mu tlustá fabrikantka.

Kantor sáhl do kláves a počal hráti předehru.

„Der spielt gut –,“ zaševelilo u stolů.

Vtom pomocník spustil: „Kde domov můj –“ Hlas se mu chvěl, ale zněl výborně. Hosté přestali piti a upřeně hleděli k zpěvákovi.

Tomu rozcuchanému úsměv tuhl na rtech a ruka rozpačitě škubala bradu. Pomocník měl oči stále sklopeny, ale hlas se mu přestával chvěti

Hučí voda po lučinách,

bory šumí po skalinách,

v sadě skví se jara květ –

zemský ráj to na pohled!

A to je ta krásná země –

česká země –– domov můj!

Hosté mezi zpěvem povstávali, a když preceptor skončil, sálem zabouřil divoký potlesk a výkřiky pochvaly.

„Wer hätte gedacht, dass auch in Milov Flastenzen sind!“ štiplavě smál se rozcuchanec, ale nikdo si ho nevšiml.

Potom seděl jako zařezán.

143

Kněží, větrovský a pozdětínský, stojíce mezi dveřmi, měli oči vlahy. Kantor se blaženě usmíval, vrchní stoje u piana, klepal hlavičkou. Stařičký farář milovský se přiloudal k pánům bratřím a radostně šeptal: „To je krása – to je krása –“

Adam Hejnů měl oči vyvaleny a škubal si podsebití; Pažout seděl skloněn a svíral rty.

Kantor již opět ukončil mezihru a pomocník začal druhou slohu. Churavý inspektor u stolu povstal, a opíraje se o hůl, postoupil o krok. „Schön – nicht wahr – schön!“ šeptal zpěvačce. Ta mu tiskla ruku a přisvědčovala.

Když pomocník skončil, plaše se uklonil, a pohleděv sálem, šel od piana. Hosté, stojíce již ve volném prostranství, tleskali a volali.

Vrchní chytil pomocníka za ruku, a tiskna ji, volal: „Dobře – dobře – hezky –“

Kněží také přistoupili a radostně hleděli na mládence i sálem.

Kantor odcházel od piana – ale tu před ním stál inspektor.

„Kdo je to, kdo je to?“ ptal se chraptivě.

„Náš preceptor, Karel Čermák,“ radostí téměř vykřikl kantor.

„Karel Čermák – Karel Čermák –,“ prudce, suchým hlasem vyrazil inspektor a chytil kantora za ruku, jako by mu ji chtěl vyrvati. Oči měl jako uhly a všecek se třásl. Již u nich také stála zpěvačka.

„Odkud je ten zpěvák?“ ptal se opět, ale po česku.

„I jen z Lánů, z malé vesnice tamhle u Paky!“ kantor, směje se, jadrně odpověděl.

„Um Gotteswillen!“ náhle vykřikla zpěvačka, až se to rozlehlo. Inspektor padl na podlahu…

„Vodu – vodu!“ křičela a již klečíc držela ho v náruči. Vrchní se jako divý dral ke dveřím a hýkal: „Vodu – vodu!“

Kolem padlého inspektora a zpěvačky schumelil se dav.

„Pane doktore, pane doktore!“ kvílely ženské a doktorka churavci stříkala vodu do tváře. „Honem, honem, někam do pokoje!“ volali jiní.

Doktor již klečel u nemocného; sklonil se mu k ústům, k srdci a hmatal na puls siné, hubené, dlouhoprsté ruky.

Vzpřímiv hlavu, okamžik popatřil do neurčitá, zakýval a vážně pohleděl na Pražku. „Především na lůžko!“ řekl tlumeně.

„Vezměme ho – vezměme – opatrně –,“ polohlasně pobízel pan kantor, a vzav padlého pod lopatkami, hlavu jeho si položil na hrud.

Inspektor měl oči zavřeny, tváře tuze zapadlé a pootevřená, zapěněná ústa. Pan kancelářský a důchodní kantorovi pomohli a již inspektora vynášeli. Zpěvačka s paní vrchní chvátaly napřed, doktor, vrchní a justiciář je provázeli. V sále bylo hluboké ticho.

„Chrčí – chrčí –,“ obrátiv se šeptem oznamoval důchodní a významně vztyčil prst.

Pomocník, kněží a myslivci stáli u piana nemluvíce.

Milovský stařeček farář se prvý vrátil do pokojíka pro klobouk a pro kabát. Jda opět do sálu, pravil Větrovskému:

„Podívám se tam – kdyby bylo potřeba, pane bratře, viďte.“

„Půjdu za vás, důstojný pane,“ rychle odvětil Větrovský. „Ne, ne, příteli – ne, ne –,“ a již chvátal ven.

Hosté, rozprchli po hloučcích, stáli kolem stolů a počínali opět hovořiti. Pomocník se loudal k hudebníkům a mlčky usedl na své místo. „Povídám, je to rozum, ne?“ hučel naň Adam. „Nemocný člověk a přijde si do takového kouře, parna a ještě se dá do pití –“ Mládenec přikývl. „Už sotva stál –,“ broukl Pejšoch.

Pozdětínský farář, utíraje si šátkem čelo, šel ke dveřím sálu. Jda vedle pomocníka, mlčky naň kývl.

Čermák sestoupil z galérie a šel za ním.

Na osvětleném prostranství před budovami stály skupiny zvědavců, hledících k ozářeným oknům lázeňské budovy.

„To je leknutí – to je leknutí –,“ povídal farář, a vzav pomocníka pod paží, zvolna s ním kráčel v šero mladého březového lesíka.

144

Otevřenými okny sálu vnikaly do šera pruhy světla, plného páry a čmoudu. V temnu pod hustými, řasnými snětmi bělaly se štíhlé kmeny mladých stromů. Temná obloha byla pokropena drobnými hvězdami; vzduch dýchal svěžím vlahem a voněl čerstvou

trávou a listím.

Farář s pomocníkem kráčeli po kraji lesíka.

„Co tomu říkáte, mládenče?“ zastaviv se a hledě k zemi, ptal se duchovní.

„Ještě se třesu – kdybych byl raději nezpíval, zrovna potom se to stalo –“

Farář zamyšlen přisvědčoval.

„Že ho nechali, vždyť chodil bídně a – pil –“

„Vůle boží – tady ji vidíme –,“ pořád jako k sobě mluvil kněz.

Pomocník neodpověděl.

„Něco se stalo – někdo mu něco řekl – snad se ptal, kdo jste –“ Mládenec se duchovního pustil a díval se naň nerozuměje. „Proč – co by na tom –“

„Nelekej se, Františku, nelekej, ale –,“ tu vzal mladíka za obě ruce, „je to – je to tvůj otec!“

Čermák zaúpěl a div se nezhroutil.

„Karel Tarant, syn bývalého vrchního v Kostelci já to věděl, proto jsem nechtěl, abys zpíval –,“ a farářova hlava se volně rozkývala.

„Proboha – to je hrozné –,“ vydechl preceptor a svíral mu rámě. „Snad se vzpamatuje –“

„Ale já za nic nemůžu –“

„Nemůžeš – nemůžeš – řízení boží je to – ale slyšíš, hochu, nechceš s ním mluvit?“ Pomocník, chvěje se, maličko přemýšlel. „Vždyť mne nezná,“ vydechl po chvilce.

„Jistě se ptal, kdo ten zpěvák je – rozčilen byl a tu to přišlo –“

„Snad ne z leknutí?“ a ta slova zněla hořce. „Jistě – jistě –“

„Nezná mne a nechtěl znát vždyť jsme o tom mluvili –“

„No dobře, dobře, rozumím tomu, ale říct jsem to musil.“ Chvilku mlčeli.

„Je to hrozné – hrozné – kdyby to maminka viděla! Nemá dětí?“ náhle se tázal Čermák.

„Má dvě dcery, ale neznají se k němu, on k nim také ne – protože se drží té zpěvačky.“

„Zenu nemá?“

„Ne, je vdovec.“

„Tedy se ani vlastní děti k němu nehlásí –,“ trpce si povídal preceptor. „Jsou divná srdce na světě – divná – jenom bolesti působí!“ Šli zase mlčky.

Od sálu bylo slyšeti hlasité hovory, šustot a rupot kroků v písku i v trávě. „Což kdyby pro tebe vzkázal?“ opět se ptal farář.

„Nevzkáže, uhlídáte! Kdo na vlastní zapomíná, o mne se starat nebude. Byl nemocen, pil, rozčilil se a snad se přece zalekl –“

„Svědomí – svědomí! Ale vzkáže-li, jdi k němu, půjdu třeba s tebou; umírajícímu se má odpouštět!“ měkce hovořil farář.

„Bůh mu odpusť! Maminka mu jistě odpustila, a já –– vždyť jsem ho ani neznal – je mi cizí.“

„Dobře – dobře – ale jediné slovíčko postačí!“ a duchovní mladíka objal. Když se vrátili do sálu, bylo tam opět živo, ale hudba nehrála. „Kde jste byli?“ vítal je kantor.

„Trochu z toho dusna – a lekli jsme se,“ odpověděl farář.

145

„To věřím, já taky, vždyť se mi skulil zrovna k nohám. Přibelhal se, chytil mne za ruku a ptá se tuhle na bratříčka

– najednou ta zpěvačka vykřikla – inspektor padl na zem. To bylo leknutí pro mne, tak hned na ně nezapomenu!“

„Jak je – jak je?“ ptal se farář.

„Je při sobě, ale oči má zavřeny a nemluví. Ale je to nápad: člověk, kterého už jednou přepadla mrtvice a sotva se vleče, jde si do sálu, veselí se a pije; potom není divu!“ Vtom k nim přichvátal vrchní.

„Hezky zpíval, hezky,“ švitořil k pomocníkovi, „škoda že ta rána přišla, ale dá pánbůh, že bude dobře; dnes je arci už po všem. Škoda – škoda! A jakpak, mládenečku, housličky taky dovedete, taky?“

„Housle i forte,“ za pomocníka odpověděl kantor.

„Hezky, hezky, škoda že není u nás blíž, potřebovali bychom ho na kvartetka, teď nám to nejde dohromady! Ale toho zpěváčka jsme zkrotili, už ani nedutá!“

„Aspoň vidí, že my tady také něco dovedeme! Ale byla to pěkná česká písnička, milostpane –,“ a kantor, potměšile se usmívaje, hladil si vousy.

Vrchní přisvědčil.

„Takové se pějou v těch českých besedách –“ Milostpán už neodpověděl.

Farář opět seděl s pány bratry, ale již nehráli, nepili, jen si povídali.

„Vy, pane faráři, jako byste byl věděl, že se stane neštěstí,“ pravil pan páter. „Měl jsem strach o Čermáčka –

prosím vás, tuhle tohle taková společnost, a hoch je neostřílený, plachý, jako jehně,“ a zase si s chutí šňupl. „Ale hezky zpíval,“ svědčil Milovský a očka mu svítila. „Krásně – krásně – překrásně!“ velebil Chvála.

„A zvláště milé je, že se už na první zábavě za nové panské vlády ozvala česká písnička – a jaká, jaká! Inu, inu, snad ten tam nahoře nás Čechy přece neopustí, a hněval-li se, snad už odpustil!“ švitořil stařeček a v každé vrásce měl úsměv.

„Vždyť on by byl vrchní za dřívějších časů nedovolil, ale teď páni měknou – cítíme a vidíme to všichni,“ usmál se pan páter.

„U nás jste to dokázal vy a bůh vám to zaplať! Škoda, věčná škoda, že teprve teď nejsem mladík!“ a stařeček svíral Chválovi ruku.

Společnost pomalu řidla.

Hudebníci dřímali, ale odejiti ještě nechtěli, aby se neřeklo.

Do sálu se trousili poklasní, šafář, čeledínové, děvečky, aby dojedli a dopili, co zbylo. Všecka chasa litovala, že se to tak zkazilo, že si nebudou moci také trochu skočit. Ale muzikanti byli rádi…

Když se zámecké úřednictvo loučilo s kněžími, doktor právě přiběhl od nemocného říci choti, že sám ještě odejiti nemůže.

Obsypali jej jako čmelíci a otázky po nemocném se jen sypaly.

„Trochu sedřiml,“ odpovídal doktor.

„Mluví už – mluví?“

„Nemluví, ale může; povídal jen, že chce do Prahy.“

„Ó, tak nebude zle,“ zvolala paní vrchní.

„František měl pravdu!“ slyše to, v duchu si povídal farář. „Divná srdce – předivná…“

Milovský starý farář odcházel se zámeckými, na Větrovského čekal vozík, Pozdětínský se s kantory chystal pěšky.

„Milí bratři, dávno jsem tak dlouho neponocoval, ale snad je to naposledy,“ švitořil Milovský, a líbaje oba kněze, oči měl plny slz…

Když kantoři s farářem vykročili do vlahé noci a kráčeli stinným lesíkem, pravil farář Čermákovi:

„Františku, měl jsi pravdu – –“

„Co se stalo?“ ptal se principál.

146

„Můžu, Františku, povídat, můžu?“

„Panu učiteli všecko!“ klidně odvětil Čermák.

„Ale zůstane to v nás!“ A farář, rozháněje se holí, vypravoval celou historii. Nebe bylo stejně tmavomodré a plné hvězd. Černé lesy stály tichy, obilnaté lány jen chvílemi lehce zaševelily a cvrček se ozval ze sna; ale jenom několikráte zacrkal a ztichl

zas.

Po chvíli se vzadu od lesa ozvala písnička; byl to hlas Adama Hejnova. Milovský ponocný hvízdal druhou s půlnoci.

V Pozdětíně zanedlouho zvěděli, že si ta pražská zpěvačka nemocného inspektora odvezla do Prahy, aby tam měl lepší pomoc. Ale asi za tři neděle potom farář přinesl do školy, že ani pražští doktoři nepomohli a že je inspektor už pochován.

Když pomocník tu zprávu uslyšel, zamyšlen se zahleděl z okna… V poslední době velmi pobledl a zchátral. Pan kantor nejednou povídal ženě, že ho snad přece jenom neměl tenkrát nutit, aby zazpíval, že by se to nebylo stalo.

Ale farář říkával: „Pro Čermáčka je lépe, že ví teď o všem a nebude se tak mučit.

Ten Tarant by sotva byl dlouho žil a v boží radě bylo ustanoveno, že se ti dva ještě mají sejít!“ –

Byly studentské prázdniny a pan učitel, maje Václava doma, poslal Čermáka k babičce.

Tam si preceptor ulehčil, oddechl a vrátil se osvěžen. Se studentem potom leželi v knihách, chodili na brouky, na květiny i na houby, vypravovali si o profesorech aneb o tom, co čtli.

Jednou se farář přihnal do školy a pravil: „Mládenci, co říkáte, o svatém Václave bychom se mohli podívat na tu naši Prahu!“ a maje úsměv na rtech, oči široce rozevřeny, čekal, co kantor řekne.

„To mohli!“ principál bystře přisvědčil.

„A co ty, Františku?“

„Nebude-li to tuze mnoho stát, půjdu také rád – vždyť na to skládám!“ a v očích se mu zasmálo.

Farář vesele vytáhl březovku, a podav kantorům, důkladně si šňupl. Od toho dne mluvili skoro jenom o Praze a pomocník se již dočkati nemohl. Těšil se, že uhlídá Albu a matčin hrob…

147