„Peníze – nůž – hodinky – hůl – šátek – pikslu mám –,“ stoje nakloněn a ohmatávaje kapsy, bručel si farář.
„Všecko máte v pořádku, velebný pane, jenom jeďte bez starosti a tam v Praze to nespleťte, ten bílý košík je Albinčin, hnědý dáte profesorce, aby s tím dítětem dobře jednala,“ napomínala Pepička.
„Dobrá, dobrá a všecko pěkně opatrujte, Dolejš ať na nic nezapomene!“
Stáli na prahu před farou.
Byla tma a nebe plničké hvězd.
„Tak spánembohem – spánembohem vykročíme!“
Pepička vyprovázela duchovního až ke škole. Kabát měl až po kolena, na hlavě široký kastor rovného dna a holínky se i v té tmě blýskaly.
„Hrk – bim – hrk – bim!“ rachotilo a znělo z věže, jejíž vrchol se úplně ztrácel v temnu.
„Dvě hodiny – máme co dělat a musíme pořádně vykročit, abychom do Turnova dorazili včas.“
„Jen se neužeňte, abyste si nepřinesli nějakou nemoc.“ Před školou již také bylo živo; hovor dolétal až na hřbitov.
„Čekáte, mládenci, čekáte?“ chvátaje z kopečka, volal kněz. Na školním dvorku stály čtyři temné postavy, dvě velké, dvě drobnější. „Čekáme, velebný pane, všecko je v pořádku. Tak spánembohem, Tóna – sbohem, Václave, a na chóru to pěkně proveďte –,“ loučil se kantor a hubičky mlaskly. „Spánembohem, paní učitelová –“
„Šťastnou cestu, pane učiteli – a Albinku pěkně od nás pozdravujte,“ dodala šeptem. „Vraťte se zdrávi, a abyste hodně vypravovali. Velebný pane, pamatujte na ty košíky –“
„Dobrá, dobrá, opatruj vás pánbůh!“
Farář Stehlík, kantor Čížek a pomocník Čermák vykročili na cestu do Prahy.
Pepička již včera odevzdala koše větrovskému formanovi, jenž o svatováclavském posvícení chtěl také býti v Praze.
Tma zahalovala všecko, po lesích a stráních nebylo ani z neveliké dálky památky.
Chalupy a baráky stály mrtvě; do hlubokého ticha zněly jenom kroky nočních poutníků, šum potoka a jednotvárný tlukot až ze Žalákova mlýna.
„Budeme mít krásně, nebe je jedna hvězda a nikde mráčku,“ pravil kantor.
Farář šel skloněn, pravicí se rozpřáhal doširoka, levicí se ohmatával.
„Pořád jenom přemýšlím, jestli jsem něco nezapomněl,“ přitlumeně si hovořil.
„I kata, vždyť nejedeme navěky, brzo-li pak nejsme zas doma; a kdyby se i něco zapomnělo, jen když jsou v kapse peníze,“ odpověděl učitel a zatočil si holí.
„Jak jdu z domu, vždycky mám plnou hlavu starostí, aby se tu nic nestalo!“
„Pusťte je do povětří, velebný pane, teď jdeme do Prahy a tu musíme být jako ptáci. Však ona to Pepička s Dole jsem dovedou ochraňovat a ten mladý novosvěcenec ať se s naším Václavem v kostele starají, aby sláva boží byla v pořádku; školu taky zastanou.“
Pomocník šel mlčky; dlouho se na tu cestu těšil a teď byla zde. Cesta k matčinu hrobu a cesta k Albině! Cíle na tom světě nejdražší!
Poprvé poklekne u matčina rovu a po půlpátu měsíci opět uzří drahou dívku. Bude-li také míti radost? Pravda, v těch svých psaníčkách byla pořád stejně srdečná, ale kdož ví, zda se přece nezměnila. Nezarazí-li se, až jej spatří?
Bude ona již jako pražská frajlinka a snad už trochu zapomněla, jak horský pomocník vlastně vypadá a jak bude vypadat v té Praze, kde je samá nádhera a panáčků švarných jako na podzim špačků na lukách. Vystrojil se na to, jak nejlépe mohl, až se s ním kantor vadil, že je na takovou cestu škoda nových pantalónů a vesty, které si nedávno těžce pořídil; ale ti v Praze jsou přece jenom jinak vyšňořeni. Chodí oni tam v jinačích fráčkách, střižených podle nejnovější módy, pod jinačími kloboučky, než je jeho opelichaný kastor, a jinačí hůlčičky nosí, než je jeho sukovka, kterou si s panem kantorem schválně šel uříznout.
Vzduch byl příjemně chladný a plný dechu z vlhkých luk a zoraných polí. Na lánech pod Větrovem ještě voněl
148
čmoud z pejřavky; dobyvači brambor si tam včera topili a pekli moučnatá zemčata. Dědiny, v úvalech schované, jenom štěkotem nočních hlídačů pozdravovaly pražské poutníky.
Po třetí hodině si z lesů vylezl srpek měsíčný a slabým, bledým světlem jemně osvítil pahorkatý kraj. V lesích bylo černo, jenom písčitá cesta prosvítala, ale z voňavých hlubin se ozývali nejčasnější klekáníčkové.
Kumburk, Tábor, Kozákov se počaly temněti v slábnoucím šeru, jako se ve veliké hlubině vodní objevuje tmavé travnaté dno. Pod srpkem, nad černými lesy podkrkonošského podhoří směrem k Vrchlabí, se ukázala bělavá, mdle stříbřená obruba, jež se čím dále tím více šířila i rozlévala po sklonu klenby.
Temný, hluboký blankyt počal bělati, hvězdy se ztrácely, měsíc, jenž byl dřív jako z vyleštěného stříbra, bledl a dostával tmavé skvrny.
Bílý okraj nad lesy se měnil do zlata, do oranžova, do žhavá jako rozpálený kov, jako vlny krvavé vroucí lávy, hrnoucí se z hlubin sopečných. Modré a fialové páry se vyvalily nad lesy, šero ubíhalo k západu a obzor se na východě rozjasňoval. Šedomodré i karmínové páry se zdvíhaly nad hory – povznášela se oblačná opona, odkrývajíc nádherné dekorace obrovitého krkonošského divadla…
Bylo k šesté ráno, když kantor pravil: „Zastavme, jsme tu na rozhraní – odtud ještě jednou pohlédněme na naše hora; kdybychom se neměli vrátit, víckrát jich nespatříme!“ Spatřili všechen kraj od Kozákova k Sněžce, od Ještěda až někam k Orlickým horám. Východ byl krev a oheň, lesy měly všecky odstíny od světle jasné zeleně k modročernu, jen v dáli se šedaly jako jemné mlhy. Stráně byly polátány červenými i bělavými poli, zahnědlými pastvisky i žlutě zelenými zrosenými lukami. Vesnice na stráních i v úvalech se již rozhlížely a nad doškovými střechami se počaly chvěti jemné chumáče bílého dýmu.
„A teď do nového kraje!“ zvolal kantor. V malé chvíli spatřili dol jičínsko-turnovský, lemovaný až v dáli na východě sedavou, rozlehlou Zvičinou a Chlumy, blíže Velíšem, Loretou, hvozdy prachovskými a Hrubou Skálou s Valdštýnem, za nimiž vyskeřská kaplička svítila v záři východu, – naproti čemuž stál tmavolesý Kumburk, Tábor, Kozlov; v klíně té krásné doliny se vypínal homolovitý, hnědý Zebín na východě a dvojzubé černé Trosky uprostřed. K západu byl dol otevřen, pouze mírné pahrbky se tam modraly. Temena všech těch vrchů byla osvícena prvými šípy slunečnými, jež od Zvičiny sršely do kraje a zapadaly do lesů. V půvabném dolu od Libuňky k Jizeře zazvučela klekání…
V Turnově se Pozdětínští posilnili a dali do pořádku boty, jejichž lesk se rosou, hrudami, kamením i pískem nadobro otřel. Ještě před osmou hodinou přijel liberecký dostavník a poutníci se uvelebili v jeho nitru. Pár kostnatých, huňatých hnědáků bylo zapraženo do pozemské archy, jež za malou chvíli kodrcala po silnici boleslavské, vroubené švestkami, na nichž visely celé růžence ovoce modře zadechnutého. V temném, horkém dostavníku, v němž se stále vlnil prach, sedělo ještě pět lidí: z Turnova exekutor, z Bukoviny chasník, který do Brandýsa „rukoval“ a zvolna si krájel skrojek černého chleba, na kost ztvrdlý, kočí, prý od hraběte Clama, kde se vzal, tu se vzal, potom nějaký Němec, který sedě spal a chrůpotem, kýváním i poklonami budil smích, konečně z Boleslave krejčí Kadleček, jenž měl hlavní slovo. Seděl vedle Němce skrčen, takže viděli jenom hlavu; čepici měl v týle, nad čelem ježaté štětiny, šikmé čelo, nos tuze dopředu a bradu sraženou vzad, oči drobné, mžikavé.
„Ne pršet a ne pršet, “ brebtal hrčivým hlasem a trhaně zadrhoval, „hnedle pět měsíců máme bez delšího deště, a v Rusku, jak slyším, prší pořád. U nás to suchem ze stromů padá, tam prej všecko deštěm shnilo. A je to jedna boží země!“
Chvíli mlčel, ale potom začal nanovo: „Mně jen nejde do hlavy, že s námi nejede žid, – jak tu sedíme, jediného žida tu myslím není, třebaže se tuhle Němec klátí jako rabín. Ať teď člověk přijde kam přijde, aspoň jeden žid je tam, jenom my žádného nevezeni!“ A zase ztichl.
Farář, vyhlížeje z vozu, hučel společníkům: „Není to údolí jako Ajalon? Kostelíčky, vesnice s bílými baráčky, modré lesy, zelené luhy, stáda s cinkavými zvonky – není tuhle tohle rozkoš? Ať někdo povídá o krásách světa, tutě krajina mlékem i strdím oplývající, bohatá lesy i rybami!“
„Ale cizinec klade patu na skráň božího lidu a ten se nehýbá,“ trpce odvětil kantor.
„I mlčte, hochu, snad nechcete, aby si šel hledat jinou zemi zaslíbenou, vždyť je doma, ve svém, není?“
„I kata, je ve svém, ale hůř než na podruží!“
„Už zas běduje! Hochu, hochu, vždyť jedete do Prahy, přijedete mezi vlastence!“
V Mnichově Hradišti byla malá zastávka a vše se vyhrnulo ze čtyřkolové lodi, jenom Němec zůstal, aby nerušeně snil. Krejčí si běžel k hokyni pro hrušky, exekutor vážně kráčel do města, voják k prodavačce pro krušinky, ostatní
149
do hospody na džbánek řízného. Když opět sedali a vozka již chtěl šlehnouti do páru kostnatých hnědáků, přihnal se panáček v nankinkách, s cylindrem na hlavě, snědý v tváři a kudrnatých vlasů; v ruce držel zapálené cigárko a druhou si tahal několik vousů na bradě.
„Tu ho máte!“ směje se, krejčímu povídal Clamův kočí.
„Vždyť jsem to věděl,“ zašklebil se Kadleček a začal hovor o židech.
Také Clamův kočí spustil historii za historií, jak kde kdo žida napálil, koho kde žid ošidil.
Mladíček bafal, jako když si nevšímá, ale oči mu jen hrály a nohy každou chvilku překládal. Pozdětínští vyhlíželi oknem a chvilkami se tiše smáli.
Záda je začínala bolet, nohy brněly a v hrdle prahlo. Slunce pálilo plným žárem, prach se stále zdvíhal, koně jednotvárně dupali, vozka mrzutě pobízel – počali dřímat všichni, voják i Kadleček, kočí i semitský mládenec.
„Za osm – za devět hodin jsme v ní – počkejte, mládenci, počkejte,“ tiše smál se farář.
„Jestli v ní zabloudíme!“ usmál se pomocník.
„Žádný strach, Františku, tu paměť ještě mám, třebaže jsem jí dvacet roků neviděl; ale copak tenkrát – to nebyla Praha! Město krásné, pravda, velebné, nádherné, ale všecko německé. Babylónské zajetí!“
Na protějším návrší se ukázaly boleslavské věže a nad jizerským údolím se šedaly starobylé Michalovice se vztyčenou hláskou Putnou. V Boleslavi byl oběd.
Kantoři s farářem usedli za stoly bíle prostřené a hubený tajtrlík jim přinesl jídelní list.
„Takhle z velinského papíru jsem ještě nevybíral, to by Tóna koukala,“ třesa se smál se kantor a hladil si vousový věneček.
„Všeho – všeho – ale drahé,“ kývaje prstem, bublal farář. Když si krájeli hovězí, principál bručel:
„Na tuhle jemnost patří nože damascenské; osikový list je jistě tlustší!“
„A okurčička je jednou do huby,“ přidal duchovní.
„Zato pivo – ach, vláha, bratříčkové, rosa – křen, malínský křen!“ a pan kantor, vypiv půl holby, blaženě, hlasitě vydechl.
Po mase každý snědl ještě dvě housky, farář s kantorem vypili po dvou, pomocník jednu sklenici, zaplatili a již se zas hnali do vozu.
Hořeli a jen se z nich cedilo.
Ve voze bylo jako v udírně, seděliť tam dva páni, z kabátů i z vest svlečení, a dýmali jako komíny před posvícením. Po tvářích jim tekly celé potůčky – vážilť každý aspoň dva centy.
Kromě těch kuřáků byly tam dvě dívenky, pokud v těch mračnech bylo lze pozorovati, hezké. Byly oděny po městsku, v širokých slaměných kloboucích s velkými pentlemi, v šatech nažehlených a nakypěných, že jen šustily.
Chvilku spolu mluvily česky, chvilku německy, ale to jim šlo bídně. Šátečky si utíraly tváře, kroutily očky, ale tlustí kuřáci si nevšímali.
Pan farář šeptal kantorovi, že by se jim snad mělo říci, aby těch chudinek neudili, ale Čížek odpověděl: „Dobře jim tak, proč jsou jako pěnkavy a hvízdají obojace, bůh je trestá!“ Aby trest byl ještě větší, spustil také vozka, a tak milý dostavník dýmal, jako by jel párou. Jeden z těch tlustých pánů se zasmál: „Namoutě, toť jedeme jako po tom vlaku, který loňský rok na Barvířském ostrově jezdil na podívanou.“
Druhý zachrochtal jako medvěd z jeskyně a bafal ještě důkladněji.
„Taky prý to jezdí z Lajpcika do Berlína a pekaři do toho nakládají chleba; zrovna z pece jde do vozu, a když je v Berlíně, je ještě horký,“ supěl prvý.
Druhý zase chrochtal, až se sedadlo třáslo.
„Ten z toho má radost!“ kantor šeptal druhům.
V Benátkách se přepřahalo, ale noví komoňové byli ještě bídnější těch, kteří si šli odpočinout. Byli to žíhaní
150
bělouši hranatých noh, kostnatých, odřených boků, a když je vedli k oji, bolestně pohlíželi dovnitř dostavníku.
„Milí braši, nám taky není dobře,“ smál se na ně kantor.
„Mlčte, hoši, mlčte, po čtvrté budeme v Brandýse a pak si na kus před Prahou vylezeme, abychom narovnali hnáty. To bude kousek rajské cesty – jako vyznavači proroka Mohameda do Mekky, tak dva pozdětínští kantoři se starým farářem poběhnou k Libušinu městu!“
Slečinky, omámené dýmem, počaly dřímati, až konečně usnuly nadobro. Jedna z nich ve spánku víc a více klesala na ramena toho chrochtavého; ale ten couval a v naditém obličeji, jemuž z tváří visely dva vaky, měl plno úzkosti.
Nebe bylo pořád jako pomněnky, vedra ubylo maličko; teprve v staroboleslavském lese voňavém a šumivém zavál do drkotavé mučírny svěží dech.
Mezi světlolistými habry svraštěného listí, mezi buky, jejichž lupeny se leskly jako polity, temněly se kudrnaté doubky a tmavolisté babyky. Na výslunných místech, mezi trsy zaschlého mechu, zhnědlých třezalek a světlého rozchodníku drobničkých listů i rozlezlého sivého jalovci vypínal se veliký bodlák s krvavou kokardou, kolem níž poletoval blankytný motýlek.
Koně jednotvárně dupali, vůz hrčel, vozka popráskával bičem a již ze zvyku stále tahouny pobízel.
Za brandýským zámkem se jako lesklá křídla velikého hejna bílých holubů zatřpytily mráčky bílé jako smetanová pěna, níže jiné, zahnědlé, kropenaté jako křídla koroptví.
V dáli za strakatými poli a zaprášenými zahradami stály jehličnaté lesy temné, ale jako pod modravým flórem ukryté. Z oken stavení chvílemi vytrysklo žlutorudé světlo jako blesk…
„Počkejte, hochu, počkejte, my vylezeme!“ na výšině před Libní na vozku volal farář. Archa se zastavila a Pozdětínští vylézali.
„Copak že nesedej?“ dýmku maje v koutku úst, ptal se vozka. „Půjdeme, brachu, půjdeme, abychom podívánky na Prahu užili!“
„I to se jim chce běžet, když se můžou svézt!“ divil se vozka a práskl. Z vozu dozníval chrochtavý smích.
Trojice poutníků se nejprve narovnala, utřela pot a dávala do pořádku oděv. Archa se vzdalovala a jednotvárný dupot a hrkot se ztrácel v jasném, ochladlém vzduchu.
Kráčeli mlčky, zamyšleni.
Náhle se vpravo pahrbek snížil a od západu zašlehlo
Farář se rázem zastavil.
„Aj, město vidím veliké, jehož sláva hvězd se dotýká!“ volal jásavě. Vzpřímil se jako prorok, a holí ukazuje do dáli, osmahlou vrásčitou tvář měl samý nadšený úsměv. Kantoři zůstali omráčeni – tu byla, tu stála ta Praha vytoužená!
Tmavě modrá obloha přepínala ji od zeleného Žižkova k Strahovu, nad nímž však svítil západ plný žhoucích vln, jako by z toho vyklenutého hlubokého temnomodra stékaly do hlubin vodopády zlata, víc a více se rozžhavujíce.
Kolem nejohnivějšího pozadí jiskřily tisíceré paprsky, vyšlehujíce jako jemné třaslavé okraje nádherného, zlatě krvavého květu. A v tom plném lesku, paprskovitými šlehy obklopen, stál černý chrám, jehož věž zelenavě svítila; stál chmurný, zamračen, na ohnivém pozadí ostře narýsován.
Všech šest očí bylo upřeno k němu.
„Co to je?“ očí z něho nespouštěje, ptal se pomocník a ukazoval v dál. „Chrám svatého Víta, hrob slávy, ale zaskvěje se v plné kráse. To kolem je Hrad královský, památka Karla, Vladislava i Rudolfa králů!“ jako z kazatelny volal farář. Ani se nehýbali.
Při šlezích rozžhaveného západu stráně na Petříně, královská zahrada i mladé sady na Belvedéru svítily zelení, jež tak věnčila ozářený oltář Hradčan s tabernakulem – Sv. Vítem a splývala hluboko pod něj.
Žhavé proudy stékaly hloub a hloub, modř se snášela níže, takže střecha věže se již na jejím pozadí černala.
Chrámové boky, šedivé věže svatojiřské, zhnědlé stěny Hradu, střechy nad hradními přístavky, víc a více se temníce, nabývaly podoby obrovské zříceniny, na niž se z výše ploužil modrý, průsvitný závoj…
151
„Kdo tohle viděl, nezapomene do smrti!“ modrým šátkem utíraje si oči, vzlykal duchovní.
„Něco gigantického,“ povzdechl kantor, „něco jako, no, jako kouzelné obrazy, které se ukazují unaveným poutníkům na poušti. Četl jsem, představoval jsem si to – ale na tohle ani barvy spánku nestačí!“
„A celá Praha – jenom se na ni podívejte, jak tu v tom modru stojí–,“ všecek se chvěje, volal farář, a v jedné ruce drže klobouk, v druhé hůl a šátek, zraky vpíjel v širo domů a věží, jejichž hřebeny, hroty, věže, štíty se leskly v růžové záři západu, do níž se však již od jihu valila šedá houšť, ve které se vlnily chumle par a dýmů.
„Podívejte se na ty dvě týnské věže, jak se před modrou oponou zdvíhají, není-li to druhá pohádka? Jestlipak si člověk přitom nevzpomene na ty tlusté černé kroniky s rozsekanými deskami, nad kterými v českých chalupách plakávají?“
Dvojice věží, velmi zčernalých, stála zprvu nehnuté, zamračena, ostře narýsovaná, ale potom jako by se ty věže zdvíhaly, jak by se natahovaly do výše a pronikaly oblohou. To se šero víc a více nížilo…
„Kde jsou ty časy, když tam král Jiřík chodíval na kázání mistra z Rokycan – Kriste Pane, Kriste Pane, my jsme sešli!“ o hůl opřen, hlavu a prsa maje předkloněny směrem ke Praze, zatesknil kantor.
„Pojďme, hoši, pojďme – celý ten starý, zamračený, ale nebesky krásný obraz půjde před námi. No, Františku, vidíš, co naši pratatíci umívali?“
„Ani skoro nevěřím, že je to pravda; kdybych neviděl, jak se ty proudy par a čmoudu valí, myslil bych, že je to obraz vyčarovaný,“ pravil pomocník.
„Jen počkejte, braši, ještě uvidíme, zej tra – pozejtří! Slyšíte Vltavu, jak si hučí?“
Šli, farář uprostřed, kantor po pravé, pomocník po levé ruce; farář byl nejmenší, nejohnutější a pravicí, o hůl opřenou, široce se rozpřáhal.
Když měli Invalidovnu za sebou, pomocník, stále se rozhlížeje, ptal se duchovního:
„Volšany jsou někde tady?“
„Tamhle za kopcem“ ukázal holí a švihl do vzduchu, až to zasvištělo. „Teď jsme v Karolínově čili v Karolíňanech, tady bývalo Špitálské pole, na kterém leželo ono přenáramné vojsko krále Zikmunda chatrné paměti, jež slavný náš jednooký Trocnovan na této tmavé hoře slavně na hlavu porazil. To jest hora Žižkov, dříve Vítkov nazývaná!“
vykládal farář.
Nad temným, rozložitým kopcem v modru nebe stála veliká, jiskrná hvězda červené záře.
Hlavní ulicí, ještě nejednotné zbudovanou, drnčely vozíky, na nichž mlékařky bičíky a pruty poháněly šupějící huňaté psy, a hlučeli dělníci, vracející se z kartounky. Před hostinci U města Pardubic, U Lipska a Hamburku planuly barevné svítilny a pod nimi dováděli preclikáři a uzenkáři. Na prazích domů seděly staré i mladé ženy, nedbale ustrojené, rozházené, a dětská špinavá cháska dováděla v prachu silnice.
„A teď jsme nadobro v Praze!“ pravil duchovní, když branou vešli na Poříč. „Teď, mládenci, pozor, držme se jeden druhého, ať se neztratíme!“
Při záři svítilen žlutě blikajících rachotily kočáry a duněly těžké vozy formanské, drnčely drobné vozíky a hlaholily hlasy davů. „Tady je člověku úzko,“ pravil kantor.
Pomocník se jen trochu zamyslil nad Albinou, v jakém to žije věčném shonu, motanici a pletenici, a málem by se byl starším druhům ztratil.
„Zde máme‘ Josefský plácek a již jsme na Příkopech, kde jsou naši Tři kapři, kteří nás přijmou pod svou ochranu.
Tak jak, braši, chcete zasednout k pražskému nektaru, nebo vám tělo ještě slouží, abychom táhli dál?“
„I jen dál, ať ji trochu vidíme v noci; policajtů, jak vidím, si tu vydržují pořádně, a můžeme být bez starosti, že nás někdo ukradne!“ ušklíbl se kantor.
„Taky mě už napadlo, že to s tím městským hejtmanem Muthem je takové, jak se v novinách povídá,“ zabručel duchovní a svraštil obočí.
Prodírali se, jak mohli, ale vedle dunících vozů a mezi zástupy šlo to zvolna vpřed. Potkávali úřední pány brejlaté, v premováných kloboucích a v kabátech s mocnými epoletami, pospíchající babky s loktuškami na hlavách, paní a dívky v šatech širokých, zvonovitých, s řasnatými životy a nadmutými rukávy, v kloboucích slaměných širokých i v tvrdých čepečkách kolem tváří zahnutých a zdobených velikými mašlemi i květinami, pod nimiž na skráně i do
152
čela splývaly i padaly celé hrsti nakroužených vlasů; potkávali i rozličné tatrmánky v dlouhých fraccích, širokých nohavicích a s klobouky nehorázně vysokými, nahoře zúženými, střechy vzhůru ohnuté.
„Ale duše drahé – jsme-li pak v Praze?“ na Koňském trhu se zastaviv, vážně ptal se pan učitel.
„Taky pořád poslouchám a slyším jenom němčinu,“ ozval se pomocník.
„A kde svítí nějaký nápis, všecko je po německu,“ dál horlil principál.
Farář nepromluvil, ale strčil hůl pod paži, vytáhl březovku a prudce si šňupl. „Opustili mě otcové, chodí za bohy cizími, slouží jim, klanějí se jim máte pravdu, mládenci!“
dunivě přisvědčil a opět vykročil.
Z olejových svítilen se rozlévala žlutá zář uplakaných světélek. Obloha byla jako popel a po hvězdách nebylo památky…
„Tak tady jsme u Vltavy, bratříčkové, tuhle máte to nové železné dílo, tamhle náš starý kamenný!“ na nové nábřežní holí ukazoval a jadrně vykládal farář.
Hladina Vltavy byla skoro černá, ale lesklá; žlutá světla na Karlově mostě tvořila v ní hluboké, zlatě žluté vlnivé sloupy, mezi nimiž se pod černými obřími oblouky třpytila voda; nahoře se do tmy vzpínaly chmurné skupiny soch. Západ byl také již tmavý, Hrad, Petřín se chmuřily v černu a nikde tam nebylo jediného světla. Až pod černou směsicí malostranských střech i věží z hlubin pronikala zář; její zášlehy se do výše i šíře vějířovitě rozlévaly, ale zároveň slábly. Vltava jednotvárně šuměla a šplíchala, z mostů zněly hlaholy hlasů lidských a v mdlém žlutém světle byly patrny i houpavé řady přecházejících. Staré topoly na Barvířském a na Střeleckém ostrově i černé koše několika stromů na nehotové nábřežni stály bez hnutí.
„Krásné – krásné – velebné – nádherné, ale smutné, tuze smutné ––,“ zastýskal si farář, a rozkládaje šátek, utíral si oči.
Stáli tiše. Tma houstla, takže i obloha mizela v černu. Vtom na některé malostranské věži zaklinkal zvonek.
„Pozor, bratříčkové, pozor, jak se to v Praze rozezvučí, hlučí to půl hodiny a každý jinak,“ upozorňoval farář.
Skutečně – ze všech stran se počínaly ozývati zvonky i zvony rozličné hloubky a v malé chvíli se nad Prahou valil a hlaholil mnohohlasý akord starých kovových pamětníků.
„Co povídají – co vypravují? Ty přece snad pamatují, že tu bývalo jináč!“ vzdychl kantor.
„Jistě, jistě pamatují! A co vypravují? Žalují – prosí – napomínají: Rcete těm, kteří jsou bázlivého srdce: Posilněte se, nebojte se!“ Při tom hlaholu zvonů se Novými alejemi vraceli na Příkopy.
Po sedmé hodině ranní vycházeli od Tří kaprů a malý, houpavý staroch s naraženou beranicí, s krátkým burnusem, s brslenkami a s holínkami do půl stehen, v každé ruce nesa košík, vykročil s nimi.
„Jenom není-li tuze časně,“ povídal kantor.
„Tuhle tohle časně? Inu, možná, možná, kdepak my Praze rozumíme, všecko tu mají naruby proti nám. Ale budou-li bručet, že burcujeme, košík to vyrovná, viďte, strejče! A co tu? Bylo možno spát? Od třetí hodiny nám u dveří tloukli a ty dostavníkové rachotiny drnčely, že to do uší řezalo; mám hlavu jako báň. Tak, strejče, na Ovocný trh, číslo 396, však už víte!“ kázal farář.
Všichni měli oči menší než obyčejně a v tvářích byli zčervenalí. I forman byl jako pivoňka a očka mu hrála.
„Povídám, přátelé, teď mi napadlo, jaké peníze v leckterém našem baráku na horách vydělají a ani o tom nevědí,“ opět začal kantor. „Počítejme – třicet krejcarů vídeňského čísla jsme každý platili za nocleh: kde v baráku leží čtyři na jedné posteli, dělá to dva zlaté denně, sedm set třicet zlatých ročně z jedné postele! Ó
Pražáci!“ a zasmál se.
Na Ovocném trhu bylo jako ve včelníku: rozpjaté obrovské deštníky a visící režné plachty byly jako ty voštiny a dělnice v nich bzučely, takže tu byl jediný hluk set hlasů. Vanula zde však čerstvá a svěží vůně z hojných kup všeho ovoce jako malovaného, ze zlatých hrušek, zardělých jablek, ze sametových broskví, odýchaných sliv.
Klátivý forman se zastavil a bradou ukázal nade dveře a k číslu. „Teď počkejte, mládenci, a nehněte se, ať se
153
neztratíme!“ rozkázal farář a se strejčkem vešel do šerého průchodu.
Kantoři, postavivše se k samým veřejím, patřili na hlučné, živé tržiště. „No – tady – tady – teď ji slyšíme, ale včera bych byl utekl k nám. Takový vám na mne, bratříčku, padl stesk po té naší české vesnici a taková žalost se mne chytila, že to povědět nemohu. Na ulici, v hospodě samý Němec, jenom co mělo venkovský kabát nebo notně mozolné ruce, promluvilo přirozeně. Tady ji slyšíme a nejenom od těch bab, také paničky – slyšíte je? – a dobře jim to jde. Jakpak by nešlo, jsou beztoho někde z Rozškopova nebo z Přelouče, ale pitvoří se to, staví se to a lže pod tím božím nebem!“
Pomocník poslouchal, ale myšlenky měl jinde! Zde tedy, v tom domě starém, hodně zašlém, je chuďas Albinka už půlpáta měsíce. Snad ani sem ven nevidí a dívá se jenom tam na ten hrbolatý dvůr. Co asi řekla, když pan farář vešel? Byla-li již vzhůru? Nechá-li ji ta profesorka na pouť po Praze?
„Co asi tohle je?“ klouby ohnutých prstů maje na rtech, bručel si kantor, zíraje na neznámou stavbu v čele trhu.
„Na to se musím, bratříčku, podívat pořádně,“ a již chvátal. Doběhnuv k čelu budovy, chvíli si ji prohlížel; vrátiv se k mládenci, oznamoval: „Patriae et Musis! je tam napsáno!“
„Patriae et Musis! Vlasti a Múzám –,“ překládal mládenec.
„Počkejme, počkejme, už jsem doma – divadlo na Ovocném trhu, německé divadlo! Ty stěny poprvé slyšely Dona Juana a v těch nám strkali ta nedělní odpolední sousta.
Vlasti čistě, čistě si to páni stavové napsali! Ale buď bohu chvála, zatím jsme z toho podruží a nevíte, bratříčku, jak se těším, až nám zítra v novém divadle v Růžové ulici zahlaholí vlastenecké slovo ‚Karla Škréty!‘“
Bude-li také Albina při tom? myslil si pomocník. Bude-li, jako bývala, sedne si snad vedle mne a bude ráj na zemi.
Celý den budeme po Praze, na Volšanech, na Hradě a kde všude, ona pořád s námi, a je-li, jako byla – se mnou!
Jenom jestli ta hlavička nějak nezpychla nebo nevedral-li se jí do srdce někdo jiný! a při té myšlence mu všemi kostmi projela zima.
Tu se přitarabotil strejček forman.
„Už jdou?“ ptal se ho principál a pomocníkovi oči div nevyletěly.
„I nejdou, ale přijdou,“ zvolna, lhostejně odpověděl pantáta; ale náhle se tiše rozchechtal. „Krajánkové, ta profesorka vám cupala, když uhlídala takový koš. Česky, německy a divně a divně cukrovala, natřásala se, půl domu svolala a jen nás hladit. Hned, že mi dá snídani, a taky dala! Takovejhle náperstek na dva persty vysokej.
No, má-li Albinka takovou snídani, nevím, nevím, jak se vrátí domů.“
„A co pan farář,“ vyptával se kantor.
„Co pan farář? I povídal si s Albinkou. Přiběhla z druhé sednice jako kolčavka, ale ještě celá bílá. Pan farář hlásil, že je tu s kantorem, že chtějí dva dni po Praze, aby jako Albinka šla taky. No, darmo rozprávěť, radost na radost!“
„Půjde?“
„Toť! Bodejť by nešla.“
„Nic neříkali?“
„Co by říkali? Ti jsou rádi,přerádi; koš je tady a výdaj za kolik dní zůstane v kapse. No, já se zas poškrábotím k našim třem rybám!“ Vzdáliv se asi na pět kroků, ještě se vrátil a směje se znova vypravoval: „Ale ta vám cupala, když viděla koš! Hned bylo víko dole a oči v něm. A ten její maličkej profesor musel snášet misky a talíře; měl jenom hábit, až ho plouhal, a pantofle mu pleskaly, jak pospíchal. Ale já bych jim sem dceru nedal – snídani do náperstku takhle na dva persty za tolik peněz!“ a nadobro se odkolébal.
Pan kantor se smál a pomocníkovi také bylo, jako by se byl napil vína.
„Pražáci! Tu to slyšíte, bratříčku; všecko živobytí sem přijde z našich vesnic a za to zde ani tou naší řečí nemluví.
Ani naši lidé ne! Tenhle strejc sem jezdí každý měsíc, ten je má všecky prokouknuté; klátí se, jak by si nevšímal, ale pořád mu to tuhle v koutcích šije.“
Mužští, ženské, starci, děti hemžili se kolem krámků a hokyně vyvolávaly jedna přes druhou: „Jdou, mladý pane, jdou! Jemnostpaní, za dva ty hruštičky! No, panáčku, okoštujou, když nevěřej! Prosím jich, když nechtěj koupit, nezastavujou cestu! To že jsou nedozralé švestky? Aby jich bůh nebeskej neráčil trestat! Za dva – za dva – devět
154
za krejcar – pět za dva! Jdou dát počinek, jdou, panenko, ať mám štěstí po ránu!“
„Tak pojď, holka, pojď, jsem rád, že tě zas vidím a že jsme se konečně dostali ven!“
To byl hlas farářův; kroky jeho již duněly v síni, hůl klofala – a ty krůčky, ty byly Albininy!
„Tak vám ji vedu, mládenci, tady máš kantora a tady pomocníka –,“ a již se dal do hlasitého, upřímného smíchu.
Albina, spatřivši pomocníka, strnula.
Měla široký slamáček s modrou stuhou, světlé šaty perkálové (byly o hodně delší, nežli nosívala doma), modrý kabátek a botky šněrovací.
„I namoutě, namoutě, vždyť já jsem zapomněl, že máme s sebou taky pomocníka –,“ potměšile se zasmál farář.
Albina, všecka zardělá, klopíc oči, podala mládenci ruku.
Tiskna ty milé prstíky, zachytil krátký pohled modrých očí a neušel mu radostný svit, který z nich tryskl.
„I kata, já tu stojím s napřaženou rukou, čekám, ale panenka jako by mne neznala; vidíme pražskou pejchu!“
„Pozdrav vás pánbůh, pane učiteli, pořád ten starý,“ vesele odvětila a tleskla mu do nastavené dlaně.
Podržel jí ruku a prohlížel si ji od paty k hlavě.
„Bože, bože, je to Albinka a není to ona – jako kanárek odešla a teď je z ní hotová pražská milostenka!“
Albina se skutečně změnila; zvláště v těch dlouhých šatech vypadala větší a silnější, vyspělejší. Tváře jí pobledly a pohled byl vážnější. Pomocník mžikem poznal, že to už není to poupátko, které si tenkrát v zimě zpívalo: „Já bych byla bita od svojí matičky –“
„Tetička, má Tóna i Václav natisíckrát pozdravujou,“ vyřizoval pan kantor.
„A strejc Dolejš,“ přidal duchovní. „Aspoň desetkrát mi nakazoval, abych té cácorce vyřídil pěkné pozdravení, a aby tady nebyla a vrátila se do hor, že je tam smutno bez ní.“
„A co tatínek s maminkou?“
„Nevím, dítě, nevím,“ krče rameny, odpověděl farář.
Loudali se zpátky na Příkop; farář s dívkou šli napřed, kantoři za nimi.
„Vždyť já bych ráda domů, ale co mám dělat? Už jsem si kolikrát myslila, že se, nevezme-li mne brzo tatínek k nám, seberu a uteču. Už jsem se dost dlouho trápila, není to pro mne!“
Farář opět pokrčil rameny.
„Jsem jako ve vězení, drnkám jenom na piano, trochu vyšívám, drmolíme tu němčinu a to je všecko.“
„Trpělivost, dítě, svatou trpělivost, až tatínek změkne; něco mi tuhle Pepička nadhodila, že se už jako pozdálečí na nás poptává, ale musíme čekat. A nenaříkej, na škodu ti to nebude, poznáš jiný svět, ledačemu se přiučíš a jsi přece v Praze; podívej, my jsme takovou cestu schválně dělali, abychom ji jen viděli!“ Kráčel sehnut, holí se rozpřáhal doširoka, až se mu dlouhé šosy rozletovaly, a mluvil velmi vážně.
„Vždyť já jsem posud celou Prahu ani neviděla a nelíbí se mi, protože v ní je člověk jako prodán. V divadle jsem ještě nebyla, pán a paní tam nevešli kolik roků, a kdybychom šli, musela bych platit za všecky, a to jenom do německého, na ty české kusy chodí prý jenom učedníci a hokyně.“
Farář tloukl do dláždění, až to břinčelo.
„A co to apatykářovo?“
„Té se tady dost líbí, je ráda, že se může hodně strojit, a když se za ní lidé ohlížejí, je celá šťastná.“
Pomocník šlapal jako po strništi a poslouchal napjatě; Albinina řeč mu padala na srdce jako rosička. Dobře tak, dobře tak, že tě drží doma, aspoň mezi ty panáčky nepřijdeš! myslil si.
Šli už po Koňském trhu vzhůru k bráně. Jednotlivci i hloučky Pražanů se ohlíželi za horáckou družinou skloněného faráře v blýsknavém kastoru a sosáku po kolena, s dívčinou jako jablíčko a s dvojicí kantorů, starého v kulatém měkkém klobouku, v dlouhém sosáku, ve vysokých holínkách, mladého v kabátku tmavomodrém, v úzkých
155
nohavicích a s vysokým kastorem.
„To jsou změny, to jsou změny,“ rozhlížeje se ukazoval farář, „místo kaluží, jež tu bývaly, dlaždice, domy jako zámky o kolika patrech. Ale ty, náš svatý patrone, máš kolem sebe pořád ještě ten divný pronárod!“ hledě na sochu sv. Václava, trpce kýval hlavou.
„Má – má –,“ vzadu bručel kantor, „a Metternich i s pány ministry si potom myslí, že je tak v celé zemi. A nikdo není, kdo by pověděl svatou pravdu! Když purkrabí Chotek jezdil po našich horách, doufali jsme, že zavějou vlahé větry, ale čekáme nadarmo, v tom německém buntu se topíme dál!“
„Kdybyste, velebný pane, věděl, jaké peníze to tady tatínka stojí,“ vpředu vyprávěla Albina.
„Věřím, věřím, ale je taky věc chvályhodná, dobrá, výborná, že tě dává něčemu naučit; jen trpělivost, jednou nebudeš litovat.“
„Jen kdyby to za to stálo –“
Má-li mě ještě ráda? zvonilo v preceptorově hlavě. Nemá-li, starý brzy povolí a beze všeho ji vezme domů, vždyť jen ten žebrácký učitelský mládenec byl příčinou. A kdyby tomu panna Pepička sebevíc přála, jenom Albinino srdce rozhodne! Když se přitom na drahou dívku zadívat; byl by žalem křičel; napadlo mu, že není ani možno, aby ta městská panna chtěla takového horáckého preceptora. Dobře si to starý Podzimek nalíčil! Dlouho-li tu Alba je a již se změnila, jakpak teprv později? Ale když si zas vzpomněl na její psaní, počal se těšiti, že snad přece zůstala věrna.
„Kam vlastně jdeme?“ zastavivši se ptala se dívka.
„Na Volšany, Albinko, tuhle bratříček chce nejdřív navštívit maminku.“
Albina pohleděla na Čermáka a usmála se.
Když prošli branou a octli se v širu, kráčeli v jedné řadě.
Obloha byla bledě modrá, skoro bílá, slunce jediný oheň, silnice, trávník i stromy plny světlého prachu.
„Teď přidejme do kroku, čeká na nás mnoho: muzeum, Hrad, Svatý Vít, a Šafaříka s Jungmannem taky musíme vidět, děj se co děj,“ napomínal farář. „A Tyla –,“ vzkřikl kantor.
„Taky, na toho půjdeme k Pospíšilovi! Podívejte, děti, podívejte, brambory tu rostou – no, dobré jsou, dobré – ale jindy víno burgundské, a teď brambory!“ a farář prudce zatočil holí.
„Ale zdá se mi, že bychom takhle všeho málo užili; my dva myslíme na něco jiného a ti dva také. Tuhle bratříčkovi rozkládám, ale sotva poslouchá; pojďme pěkně dva a dva!“
„Vy jste pěkný, pane učiteli, jako bychom vám překáželi,“ domlouvala mu Albina. „I kata, jsme v Praze a jdeme jako k zpovědi!“ a vzav faráře pod paží, vykročil s ním rázně ji.
Pomocník s Albinou, na dobrý loket jeden od druhého, šli za nimi mlčky.
Čermák měl zase ty zlé chvilky, kdy si s pamětí nevěděl rady a nadarmo vzpomínal, co by honem nejhezčího pověděl. Dívaje se k zemi, do níž se jim nohy bořily jako do mouky, chtěl už říci: To je prachu!, ale zas ho napadlo, že by to bylo zbytečno povídat.
Když šli podle Kanálky, zadíval se na kaštany zamoučených listů a ptal se: „Co je tohle? Zahrada?“
„To nevím,“ odvětila a zavrtěla hlavičkou. A zase kráčeli tiše.
„To jsem se vám lekla, když jsem vás tam před domem viděla,“ nyní začala Albina. „Lekla? Proč jste se lekla?“ a hlas se mu přitom třásl. „I pan farář se mi slovíčkem nezmínil –“
„A proto jste se lekla?“
„No, nelekla, ale tak jsem zůstala jako omámená.“
„Mrzelo vás to, viďte?“
„To jsem vám nepovídala.“
A zase byl v koncích s hovorem.
156
Modravý vzduch chvěl se nad zoranými volšanskými poli, jimiž letělo několik dětí, držících velikého draka, který se ve výši houpal a kroužkovitým ohonem třepal. „Co tam v horách pořád děláte?“ když se do hovoru neměl, opět spustila dívka. „Co jsem věděl, všecko jsem vám napsal.“ Obrátila k němu hlavičku a zasmála se. „Ale že přijedete, jste nepsal!“
„Ne.“
„A proč?“
„Chtěl jsem vědět, co budete říkat.“
„A dopadlo to dobře?“
„Lekla jste se,“ bublavě odvětil.
„I radostí, vy bubáku!“ a zčervenavši šla se skloněnou hlavou. „Tedy jste nezapomněla?“
„Nedostával jste psaníčka?“ ptala se naoko přísně. Usmívaje se přisvědčil. „A ještě se ptá –“
„Ale – Albinko – nehněvejte se – máte mě ještě tak ráda?“
„Mně se zdá, že jste ta psaníčka tuze nečítal –“ Pomocníkovi zajiskřilo v očích.
„Podívejte se, jak jsem na vás pořád myslil! Tuhle jsem vám z matčiných knížek opsal ty nejhezčí modlitby na památku!“ Sáhnuv do náprsní kapsy, vyndal balíček, a rozbaliv ho, podával Albině modlitby, do lesklé černé kůže svázané.
Rozevřevši sponku, prohlížela si listy; na každém byl červený rámek a v něm drobné, krásné řádky. Nadpisy byly provedeny barvami a písmem ozdobným.
„Vy jste si dal práci –“
Uchopil ji za ruku a sevřel křečovitě.
Farář obrátiv se a vida, že Albina má v ruce knížku, ptal se: „Co to slabikuješ?“ a s kantorem čekali, až mladí došli.
„Podívejte se, velebný pane, co jsem dostala!“ zašvitořila a knížku mu podala. Farář strčil hůl v podpaží a pozorně obracel; prohlédnuv modlitby, podal je kantorovi.
„Hezky – hezky – Františku,“ kýval a s chutí si nabral z březovky. „Krásná práce, a nepochlubil se!“ chválil i učitel.
„Velebný pán mně je vezme k sobě,“ prosila Albina.
„Vezmu a odvezu domů, škoda jich pro všetečné oči, až přijdeš k nám do kostela, budeš si na nich říkat!“
„Ale kdy to bude?“ bolestně vzdychla. Farář s kantorem se hlasitě zasmáli. „Pojďme, děti, pojďme!“ pobídl kněz.
Když staří zas o kousek předběhli, začala opět dívka: „Co dělá Žalačka?“ Pomocník se usmál; měl radost, že se po mlynářce ptala, poznával, že se ještě o něj bojí.
„Ani se neptejte!“
„Už nechodí na hřbitov a – pod okno?“
„Víckrát nepřišla, poznala, že jsem jak ze železa. Jezdila po muzikách široko daleko, ale když jsme tam hráli, ani si už nevšimla.“
„Vida – vy jste si všímal –“
„I nevšímal, ale Adama Hejnova znáte, vždycky mne zlobil!“
„Až já se vrátím – Adam dostane!“
„Jen tak naplano mluvíval, ale jindy mě opravdovsky těšil. Žalačka jezdila raději dál do hor a povídali ve vsi, že hýřila jako mužský. Hrát si dávala, výskala a tuze pila.“
„Myslivce si nevezme?“
„Nevím, chodí tam prý, ale jiní také, kancelářský, nějaký myslivecký mládenec z vrchlabského panství a nějaký až z Tanvaldu z fabriky –“
„Vida, jak to všecko víte –“
157
„Tak, děti, budeme na Volšanech!“ volal farář.
Pomocník již nemluvil, ale upřeně hleděl k dlouhé, šedivé zdi hřbitovní…
Stromy po svatém poli byly již valně oprchané a listí, které na nich zbylo, vraštilo se a žloutlo. Tráva na hrobech schlípla, zhnědla, usychala a mezi drny vyhlížely plochy rozpraskané, šedivé země. Na pomnících a na mohylách ležely věnce a kytky z barvínku, z aster, slaměnek i z jiřin. Dva černí kosové skákali v trávě i poletovali z rovu na rov. Mezi sivými křovisky a květy ještě bzučely včely a tenké žluté vosy. Bez a trnovníky, kaštany i smuteční vrby, zaclánějící kříže a hlavy kamenných andělů, posýpaly je zlatým lupením.
Horští poutníci šli od pomníku k pomníku.
„Německé – všecko německé –,“ prvý promluvil kantor.
„Všecko ne, hochu, podívejte se –“
„Ale ten dobropis! Ó Pražáci, jako by tu neměli Jungmanna a jiných mužů učených!“
„Krásné stavby – krásné sochy – sloupy, kříže, k tomu stromy, křoví, květiny i ptáci – jako v zahradě tu je. Mlč, Františku, na takovém krásném hřbitově se mamince pěkně spí!“
Na druhém oddělení třetího hřbitova se rozešli mezi řady rovů zarostlých, úzkými pěšinami oddělených a hledali číslo 126.
Albina prvá vykřikla: „Tu je!“
Pomocník pospíšil k ní a upíral oči k mohyle, na niž ukazovala.
Když doběhl, sklonil se k rovu, porostlému řídkou, zežloutlou travinou.
Kantor s farářem se také přiblížili a patřili na rov.
„Číslo 126 – ale poslouchej, Františku, to bude mýlka, vždyť tu stojí křížek s německým nápisem, podívej –,“
upozorňoval farář.
„Johann Wonitschka, Hausmeister“ – stálo na malé, železné tabulce. Pomocník překvapen zíral z pomníku na číslo.
„Kata, tohle nás, bratříčku, nenapadlo! Tady pro zemřelé není tolik místa jako v horách, starší hroby znova vykopávají a pochovávají do nich nové nebožtíky; tak to bude, tenhle Vonička umřel teprve před pěti lety!“ a kantor ukazoval datum na pomníku.
„A to by maminka –,“ chtěl se ptáti pomocník, ale nedořeknuv sklonil hlavu.
„Velebný pane, pojďte se mnou tamhle do domu, jste kněz, vám udělají, co by mně neudělali, poptáme se na to,“
vybízel kantor.
„Dobře, hochu, dobře,“ přisvědčil duchovní. A šli.
Pomocník klečel s rukama semknutýma a slza mu tekla po tváři. Albina stála v čele rovu a také se modlila. Náhle se sehnula a pohladila ho po vlasech: „Neplačte,“ pravila lítostně a oči měla ve studynkách.
„Když je to tak smutné! Tolik roků jsem sem nemohl, a když jsem přišel a našel místo, na které jsem dříve mohl jen vzpomínat, teď ani nevím –“
„Nebědujte, třebaže to není jen matčin hrob, její kosti jsou v něm snad přece uloženy. A potom – je tomu tolik let, že maminka je jistě dávno prach a popel.“
Když se kantor s farářem vrátili, potvrdili prvou domněnku; ne jednou, ale už dvakrát byl hrob překopán.
„Na chuďasa se dlouho nečeká,“ broukl učitel.
„Vidíte, lidičky, vidíte, tak to na světě je; tuhle vidíme, co tu z člověka zbude. Hlína – nic jiného než hlína, a je-li trochu těch vzpomínek v lidských srdcích! No, pomodlíme se za ni, za chudáčka, aby viděla, že při všem neštěstí, které na světě měla, jsou lidé, kteří na ni srdečně pamatují!“
A farář, kleknuv ke hrobu, polohlasitě říkal otčenáš a druzí se modlili za ním jako o pohřbu. Pět otčenášů a zdrávasů se pomodlili a farář přidal ještě závěrečnou českou modlitbu. Vstávaje vzdychl: ,,Requiescat in pace.
Amen –,“ a požehnal rov.
Pomocník byl hluboce dojat, ale ta těžká bolest, jež jej prve dusila, změkla, rozplynula se v slzách.
158
A v té chvíli představuje si matku usmívající se, vzpomněl si na večer v Milovech a napadlo mu, že ten inspektor tu snad také někde odpočívá.
Farář s kantorem volně chodili mezi rovy, četli nápisy a prohlíželi si pomníky.
„Povídám, brachu,“ přitlumeně pravil kněz, „tak mi napadlo, že on tady ten Tarant taky někde leží.“
„Toť bezpečně že leží!“
„Tuhle tohle jsou běhy života, že člověk trne. Tady se sešli – prach a popel z nich bude – ale kde je život, co je z té lásky a trápení, kam se to podělo?“ Kantor jenom přikyvoval.
„Ale toho Čermáka musí mít člověk rád,“ po chvíli opět zahovořil farář. „Vezměme jenom tyhle modlitby (a sáhnuv do kapsy, rozbalil je a znova prohlížel); krásná práce, velká práce, čistá práce, a kdo si s modlitbičkami dá tolik záležet, zlého srdce nemá. Když mi Pepička o něm a o té holce povídávala, kolikrát jsem si zahuboval; zvláště když ten větrovský tak spustil, myslil jsem si, k čemu že je nám toho potřeba, ale dnes se na to dívám jináč. Mají to oba opravdovsky v srdci, teď je to už jasně vidět, dnes to dokázali. Milý hochu, už vidím sám, že by se mi stýskalo na světě, kdyby se ti dva nedostali!“
„Přičiňte se, velebný pane, a půjde to; pan páter Chvála by u pana hraběte mohl slovíčko ztratit! Pravda, bratříček u nás není dlouho, ale kolik roků pomáhal doma, je študovaný a notný muzikant, to platí!“
„Ať jenom neodloží konkurs – uvidíme!“
„Neodloží! A vrchnímu taky padl do oka.“
„Ještě toho naparovače větrovského musím zlomit. Nevídáno, pro zlý jazyk takové Žalačky! Ale to mě u Františka potěšilo nejvíc – žádná hrabivost, jenom čisté srdce!“
„A tím myslím dokáže všecko!“ dodal kantor.
Preceptor ještě klečel u hrobu; od obrazu matčina v myšlenkách zabloudil k své lásce. Co by říkala maminka, kdyby k nim teď mohla vstát?
„Albinko, budeš mě mít vždycky ráda?“ tázal se vroucně a zrudlé oči obrátil k dívce. Usmála se, že jí ústně poprvé zatykal, a schýlivši se k němu, políbila ho na rty… Z návrší lehce zaválo; křoviny, stromy, věnce i spadlé listí svištivě zašuměly…
Téhož dne, 27. září odpoledne, byl pozdětínský farář s kantory i s Albinou v chrámě svatého Víta na požehnání.
Přišli tam rovnou z muzea a chodili od kaple ke kapli, od kamene ke kameni. Když kantor na hroznou sešlost starobylé svatyně naříkal, farář jej těšil:
„Mlčte, hochu, mlčte, všecko bude jináč, už je jisto, že tato drahá stavba bude národu zachována!“
Potom seděli hned vedle královského mauzolea, a ruce majíce sepjaty, volali k těm všem svatým patronům, ke králům a knížatům, jejichž popel je pod těmito klenbami, aby se u milého boha přimluvili, aby ráčil vzpomenouti na lid svůj nešťastný.
Pod šedé klenutí se snášelo šero. Vzduch byl pln vůně kadidla, jehož obláčky se bělely před vysokými, štíhlými okny.
Od svatojanského oltáře zněl přitlumený knězův hlas a nevelký zástup zbožných odpovídal. V postranních chodbách, u kaplí, kde dřímou stará knížata a králové, bylo již temno, prázdno, ticho.
Po chvíli šel průvod věřících do kaple svatováclavské.
Horští poutníci pospíšili za ním. Varhaník preludoval.
Vtom sebou kantor škubl, naklonil hlavu, zastavil se a poslouchal překvapen. Z preludia se ozvaly známé mollové tóny
A tu již chytil faráře pod paží a prudce ho k sobě přivinul.
Varhaník předehru ukončil a v kapli svatováclavské zazněla mocná, jednohlasně zapěná česká píseň starodávná: Svatý Václave, vévodo české země,
159
kníže náš, pros za nás boha,
svatého Ducha – Kriste eleison.
Ty jsi dědic české země,
rozpomeň se na své plémě,
nedej zahynouti nám ni budoucím,
svatý Václave. Kriste eleison!
Farářovi i kantorovi slzy volně tekly po tvářích.
Oknem padalo do kaple světlo duhových barev…
160