když mu teplú krev sě udá zřieti,
kehdy nastřelen za lovcem žene;
tako zlutí sě, vz Tatary trčí.
Česie za niem jako krupobitie.
Vrazi kruto na Kublajevica,
i by pótka ovsěm velelutá.
Srazista sě oba oščepoma,
zlomista je oba velím praskem.
Jaroslav, ves ve krvi s ořem zbrocen,
mečem Kublajevica zachváti,
ot ramene šúrem kyčlu protče,
tako ž’ spade bezduch mezi mrchy.
Zarachoce nad niem túlec s lukem.
Uleče sě ves lud Tatar lutých
otmetáše dřevce siehodlúhé,
palováše tu, kto téci móže
tamo otkad slunce jasno vstává.
I by prosta Haná Tatar vrahóv.
Historický zpěv tento líčí, kterak divocí Tatarové do klidných zemí západních vtrhli, přes sesutiny říšе Ruské do Uher, do Polska a do Moravy se dostali, až konečně na Hostýně a u Olomouce pomocí vojska českého, Jaroslavem ze Šternberka vedeného, poraženi byli r. 1241. (Palacký, Dějiny I. 2, 176.; Zap, Čes.-Mor. Kron. I. 794.) Báseň, psaná veršem desítislabičným, složena jesť teprv několik let po události samé.