vzdujú větři, zahuče hrom strašný,
chmúráše sě tuča po vsěm nebi,
blsky rázráz bijú v stany Tatar:
hojný přieval pramen chlumský zživi.
Minu búřia. -- Voje v řady hrnú;
ze vsěch vlastí, ze vsěch krajin země
k Olomúcu chorúhvi jich vějú,
těžcí meči po bocěch jim visa,
plní túli na plecech jim řehcú,
jasní helmi jim na bujných hlavách,
i pod nimi rúčí koni skáčú.
Vzezvučali hlasi rohóv lesních,
udeřili zvuky bubnóv břěskných.
Naliť srážajevě straně obě:
podvíhaje sě mhla ote pracha,
i by pótka krutá posledněje.
Vznide chřest i drnket ostrých mečev,
vznide siket kalených střěl strašný
lom oščepóv, rachet kopí bystrých.
I by klánie, i by porubánie,
i by lkánie, i by radovánie!
Krev sě vale jak bystřiny dščevy,
mrch tu ležeše jak v lese dřievie.
Siemu hlava na dvé rozčepena,
siemu srubeně stě ruce obě,
sien sě kotie s ořě přě druhého
i sien zeřivý své vrahy mlátí
jak po skalách lutá búřa dřeva;
siemu v srdce po jilce meč vtasí,
i siemu Tatařín ucho střieže.
Uh! by ryk, sténánie žalostivo!
křestěné počechu utiekati,
Tateré je lutým davem hnáti.
Ajta Jaroslav jak orel letě!
tvrdú ocel na mohúcech prsech,
pod ocelí chrabrosť, udatenstvie,
pod helmiciú velebyster věhlas;
jarota mu z žhavú zrakú pláše,
rozkacen hna jako lev drážlivý,