27

kací z vás mi najplzněji.

V mířě válku múdro ždáti;

vezdy nám súsědé Němci."

Die kněz. Přětrže sě ticho;

ot stolóv tu vztachu páni,

poklonichu sě tu knězu

i knieni i lepej dceři.

Kotly, trúby slyšeti znova.

Vsie sě ku sědániu strojí

tu před hradem v širé lúcě.

Vz výši na pavlači krásné

sedieše kněz starostami

sedie knieni s zemankami

i Ludiše s děvicemi.

I káže kněz zemanóm svým:

„Kto chtie prvi na sědánie,

ty jáz kněz sám ustanoviu."

I káže kněz na Střebora,

Střebor Ludislava zývá.

Vsedasta oba na koně,

vzesta dřěvce ostrú hrotú,

prudko protiv sobě hnasta,

dlúho spolu zápasista,

ež dřěvce oba zlámasta;

i tak uondána běsta,

oba z dráhy vystúpista.

Zevznie hlahol trúb i kotlóv.

I káže kněz zemanóm svým:

kto chtie vteři na sědánie,

aby knieni stanovila.

Knieni na Srpoše káže,

Srpoš Spytibora zývá.

Vsedasta oba na koně

vzesta dřevce ostrú hrotú.

I hna Srpoš v Spytibora,

vysadi jej z tvrda sědla.

Sám sě s koně ruče vrže.

Oba dobysta tu mečí,

ráz po rázě v črná ščíty,