29

zkusí Lubor chrabrosť moju."

I tu protiv sobě hnasta,

hlavama v sebe vrazista,

aj, oba s koňú spadesta;

rúče zdě meče dobysta,

opěšalá zápasista,

křěpce mečema máchasta,

kol sě rozléháchu rázi.

Lubor sě k němu přiboči,

mečem kruto v helm mu sěče,

helm sě rozkoči v dva kusy;

mečem v meč udeři ranú,

i meč vzletě za ohradu:

Zdeslav sě na zemiu vrže.

Zevzní hlahol trub i kotlóv.

Oklúči Lubora panstvo,

i vede jej přěde kněze

přěd knieni i přěd Ludišu.

Ludiše mu věnec stavi,

věnec z dubového listie.

Zevzně hlahol trúb i kotlóv.

Báseň tato, psaná veršem osmislabičným, složena jesť, jak pravdě se podobá, za doby krále Otakara II.

(1253—1278), za něhož turnaje (klánie), zvláštní to, z ciziny uvedený, nový druh starodávného sědání (souboje na koni), vе zvláštní oblibu přišly. Proti cizím turnajům s mnohých stran nemálo horleno; vytykáno jim, že ta cizota svou nádherou šlechtu na mizinu přivádí, a že jsou pouhou hračkou. Může se tudyž právem za to míti, že pěvec národního smýšlení v době, kde turnaje v modě byly, staré a domácí sědání vylíčiti chtěl, které pravé bojovníky vychovává. Historického základu báseň tato nemá; osoby, jež v sědání účastenství mají, jsou od básníka vymyšleny.