49

po Jarožir ot bred vletorěčných,

po Strěžibor ot Sázavy ladny,

po Samorod se Mžě striebronosné,

po vsie kmeti, lěchy i vladyky,

i po Chrudoš i po Stiaglav bratry

rozvaděma o dědiny otnie.

Kda sě sněchu lěsi i vladyky

v Vyšegradě (v Lubušině sědlě),

prokní stúpi rozenia-dlě svégo:

stúpi kněžna v bielestvúcí rízě,

stúpi na stól oten v slavně sněmě.

Dvě věglasně děvě (vystúpistě),

vyučeně věščbám vítězovým:

u jednej sú desky pravdodatné,

u vtorej meč krivdy kárajúcí,

protiv ima plameň pravdozvěsten,

i pod nima svatocudná voda.

Počě kněžna s otnia zlata stola:

„Moji kmeté, lěsi i vladyky,

Se! bratroma rozrěšite pravdu,

jaže vadíta sě o dědiny,

o dědiny otnie mezu sobú.

Po zákonu věkožizných bogóv

budete im oba v jedno vlásti,

či sě rozdělíta rovnú mierú.

Moji kmeté, lěsi i vladyky!

rozrěšite moje výpovědi,

budetě-li u vás po rozumu.

Nebudetě-l’ u vás po rozumu,

ustavíte ima nový nález,

ký by smieril rozvaděná bratry!"

Klaněchu sě lěsi i vladyky,

i počěchu ticho govoriti

govoriti ticho mezu sobú,

i chváliti výpovědi jeje.

Vsta Lubotor s Dobroslavska chlemca,

jě sě tako slovo govoriti:

„Slavná kněžno s otna zlata stola!

výpovědi tvoje rozmyslechom,