8

„Aj ty vraže, běs v tě!

Čemu ty nášu krev píješi?"

I chopi Záboj svój mlat,

i otskoči Luděk,

napřěže mlat Záboj výš vzhóru

i vrže po vraze.

Letě mlat, rozkoči sě ščít,

za ščítem sě rozkočista Luděkova prsi.

I uleče sě duše těžka mlata,

i mlat i dušu vyrazi,

i zanese pět siehóv u vojsku.

Strach vrahóm vyrazi z hrdl skřeky:

radost vzevzně z úst vojnóv Zábojevých,

i zajiskři z radostnú zrakú.

„Aj, bratřie!

bozi ny vícestviem dařichu.

Rozstúpi sě váš jeden hluk v pravo i v levo.

Ze vsěch údolí sěmo sveďte koně,

koni řěchci vešken ten les!"

„„Záboji bratře, ty udatný lve!

neupúščej búřit u vrahy!"

Ajta otvrže Záboj ščít,

i v rucě mlatem i v druhej mečem,

tako i přieč proráže dráhy u vrazěch.

I by úpěti vrahóm, i by ustúpati vrahóm.

Třas je hnáše z bojišče,

strach z hrdl jich vyráže skřeky,

koni řehce vešken les.

„Vzhóru na koně,

s koni za vrahy přese vsie vlasti!

Rúčí koně neste v patách za nimi našu krutosť!"

I vkočichu hluci vz rúčie koně

i skok na skok po vrazěch sě hnachu,

ránu na ránu soptichu krutú krutosť.

I míjechu rovně,

i hory i lesi v pravo i v levo;

vsie ubiehá v zad.

Hučie divá řeka,

vlna za vlnú sě vale,