34

i mknuchu sě prudko vz chlumek vzhoru

i vzúpichu skřěkem vsěstrašivo,

ež sě hory doly rozléhaly.

Křestěné na náspech všudy stáchu,

máti Božia dodáše jim chrabrosť,

napínáchu ruče tuhy luky

i mácháchu silno ostré meče.

I by Tatarovóm ustúpati.

I vzjetři sě národ Tatar lútých,

zamiesi sě chám jich krutým hněvem,

v třie prúdy sě rozstúpi ves tabor,

i hnachu třmi prúdy lúto vz chlumek.

Křestěné skácechu dřěves dvadseť,

vsěch dvadesěť, če jich tamo stáše,

přivalichu klády po kraj násep.

Juž juž Tateré sě v náspy hnachu,

skřěkem řvúce až do oblak strašno,

juž sě jechu náspy rozkotati.

I svalichu s násep klády mocné,

sie smačkachu Tatary jak črvy,

sdrtichu je ješče vz dál na rovni.

I by bojeváno dlúho kruto,

až noc temná konec bojem zdieše.

Pro Bóh! aj nastojte slavný Vneslav,

slavný Vneslav srazem s násep šípem!

Krutý žel tu teskné srdce rváše,

trapná žízň útrobu kruto smáhše,

sprahlým hrdlem lzali rosnú trávu.

Večer tich tu projde na noc chladnú,

noc sě proměníše v jutro šero,

i v táboře Tatar klidno bieše.

Deň sě rozhořieva na poledne,

křestené padáchu trapnú žízňú,

vypražená ústa otvierachu,

pěvše chrapavě k mateři božiej.

k niej svá umdlá zraky obracechu,

žalostivo rukama lomichu,

ot země do oblak teskno zřechu.

„Nevzmožno nám déle žízňú tráti,