33

Bieda vstane tužšia po krajinách,

niče neby prosto pře pohany.

Váleno deň, váleno deň vterý,

vícestvie sě nikamo nekloní.

Ajta rozmnožie sě Tatar mnostvie,

jak sě množie večerní tma v jeseň,

i u povodňu sich Tatar lútých

kolébáše se voj křesťan středem,

úsilno sě drúce k siemu chlumku,

na němž máti božia divy tvoří.

„Vzhoru, bratri, vzhoru", vola Vněslav, udeři svým mečem na ščít střiebrn,

i chorúhvú výš nad hlavú toči.

Vsie sě vzmuži, vsie v Tatary vnoči;

srazichu sě v jednu sílu silnu,

vyrazichu jako oheň z země

tamo k chlumku iz Tatar přěmnostvie.

Zpátečnými kroky chlumkem vzhoru,

na podchlumí v šíř sě rostúpichu,

k spodu súžichu sě v ostrú hranu,

v pravo, v levo pokrychu sě sčíty,

vz ramena vložichu bystrá kopie,

druzí prvým, tako druhým třetí.

Mraky střel tu s hory na Tatary!

V tom temná noc posula vsiu zemiu,

rozvali sě k zemi i k oblakóm

i zapřieti zraky zapolena

i křěsťan i Tatar protiv sobě.

V husté tmě křestené náspy vrhú,

náspy zakopané kolkol vrcha.

Když na vzchodě jutro počínáše,

pozdviže sě vesken tábor vrahóv.

Tábor sien bě strašný; kolkol chluma,

až do nedozíráma daleka,

na ručiech tu koniech vňuž hemžechu

nosúce na kopiech napíchané

hlavy křesťan vzvýš k chámovu stanu.

Shluče sě tu mnostvie v jednu sílu,

zamieřichu vsici v jednu stranu