39

Kytice

Věje větřieček s kniežeckých lesóv,

běže zmilitka ku potoku,

nabiera vody v kovaná vědra.

Po vodě k děvě kytice plyje,

kytice vonná z viol a róží.

I je sě děva kyticu loviť,

spade, ach! spade v chladnú vodicu.

Kdabych věděla, kytice krásná!

kto tebe v kyprú zemicu sáze,

tomu bych dala prstének zlatý.

Kdabych věděla, kytice krásná,

kto tebe lýkem hebúčkým sváza:

tomu bych dala jehlicu z vlasóv.

Kdabych věděla, kytice krásná,

kto tě po chladnej vodici pusti:

tomu bych dala vienek svój z hlavy.

I tato báseň jeví, jako předešlá, něžné toužení milenčino po milenci. Verš jest desítislabičný.