seber glasy po národu svému."
I sebrastě glasy děvě súdně,
sbierastě je v osudie svaté,
i dastě je lěchóm provolati.
Vsta Radovan ot Kamenna Mosta,
jě sě glasy číslem prěgliedati,
i věčinu provolati v národ,
v národ k rozsúzeniu na sněm sboren:
„Oba rodná bratry Klenovica
roda stará Tetvy Popelova,
jenže pride s pleky s Čechovými
v sieže žírné vlasti prěs tri rěky,
směríta sě tako o dědiny:
Budeta im oba v jedno vlásti!"
Vstanu Chrudoš ot Otavy krivy,
žleč sě jemu rozli po utrobě,
trasechu sě lutostiú vsi údi;
máchnu rukú, zarve jarým turem:
„Gore ptencem, k nimže zmija vnorí!
gore mužem, imže žena vlade!
Mužu vlásti mužem zápodobno,
prevěncu dědinu dáti Pravda."
Vsta Lubuša s otnia zlata stola,
vece: „Kmetě, lěsi i vladyky,
slyšeste zdě poganěnie moje;
suďte sami po zákonu pravdu.
U nebudu vám súditi svády.
Volte muža mezu sobú rovna,
ký by vládl vám po želězu...
Dievčie ruka na vy k vládě slaba."
Vsta Ratibor ot gor Krekonoší,
jě sě tako slovo govoriti:
„Nechvalno nám v Němcěch iskati pravdu,
U nás pravda po zákonu svatu,
juže prinesechu otci naši
v sieže (žírné vlasti prěs tri rěky)."
V zlomku tomto vypisuje se rozepře dvou bratří Chrudoše a Šťaglava, synů Klenových, kteří po smrti otcově o dědictví se rozvadili. Starší Chrudoš chtěl totiž dle cizího spůsobu vládnouti celou pozůstalostí na ujmu mladšlho Šťaglava. I donesla se zpráva o tom kněžně Libuši, kterážto shromáždivši soud zemský, kázala předeň pohnati rozvaděné bratry. Rozsudek vynesen po domácím právu v ten smysl, že oba bratří společně dědictvím mají vládnouti, na čemž nepřestávaje Chrudoš, pohaněl kněžnu Libuši. Tato vzdavši se za tou příčinou soudnictví, jak