Čestmír i Vlaslav
Neklan káže vstáti k vojně,
káže kněžeciemi slovy
protiv Vlaslavu.
Vstachu voje, vstachu k vojně,
vstachu na kněžecie slova
protiv Vlaslavu.
Holedbáše Vlaslav kněz
vícestviem nad Neklanem,
nad slavným knězem;
púšťáše meč i oheň v krajiny Neklaniny,
i hlásáše nad hrabivými meči svojich vojnóv pohaněnie Neklanu.
„V boj, Čstmířě vedi mé sbory!
Hadlivě ny pozývá nadutý Vlaslav."
I vsta Čstmír i vzradova sě,
radostně sně svój ščít črn dvú zubú
i sně se ščítem i mlat i nepronikavý helm; Pode vsě drva vložie oběti bohóm.
Bujno zvoláše Čtsmír na voje,
v skořě voje v řady jdú.
I tažechu před sluncem záhe,
i tažechu přěs ves deň i po slunci tamo k pachrbu.
Ajta sě valé dým po dědinách,
i po dědinách sténánie žalostivých hlasóv.
„Kto sežže dědiny?
I kto rozplaka vaše hlasy?
kto? Vlaslav?
Poslednie budi jeho vrastvo!
Pomstu i pahubu voji moji na něj nesú."
Otvecechu vojevodě Čstmíru:
„„Kruvoj, Kruvoj škaredý otehnáše stáda, i zdieše hořě v dědinách ohněm i mečem.
Vsie, če plzno bieše, potřě jeho zloba krutá, i zaje vojevodu nám."”
I zazli sě Čstmír na Kruvoj,
z širokú prsú zloba sě mu rozevře po vsěch po údech.
„Vojni!” – vece - „z jutra záhe
rozpálímy krutost vsiu;