Věje větřieček s kniežeckých lesóv,
běže zmilitka ku potoku,
nabiera vody v kovaná vědra.
Po vodě k děvě kytice plyje,
kytice vonná z viol a róží.
I je sě děva kyticu loviť,
spade, ach! spade v chladnú vodicu.
Kdabych věděla, kytice krásná!
kto tebe v kyprú zemicu sáze,
tomu bych dala prstének zlatý.
Kdabych věděla, kytice krásná,
kto tebe lýkem hebúčkým sváza:
tomu bych dala jehlicu z vlasóv.
Kdabych věděla, kytice krásná,
kto tě po chladnej vodici pusti:
tomu bych dala vienek svój z hlavy.
I tato báseň jeví, jako předešlá, něžné toužení milenčino po milenci. Verš jest desítislabičný.