5

ni v súmrky jim dávati jiesti.

Kamo otčík dáváše krmě bohóm,

kamo k niem hlásat chodíváše,

posěkachu vsie drva

i rozhrušichu vsie bohy."

„„Aj, ty Záboju, ty

pěješ srdce k srdcu

pěsňú z střěda hořě.

Jako Lumír, ký slovy i pěniem

bieše pohýbal Vyšehrad i vsie vlasti,

tako ty mě i vsiu bratř.

Pěvce dobra milujú bozi:

pěj, tobě ot nich dáno v srdce proti vrahóm!"”

Zřě Záboj na Slavojeva zapolena zraky

i pěniem dále srdce jímáše:

„Dva syny,

jejú hlasy přěcházesta v muská,

vycházievasta v les,

tamo mečem i mlatem i oščepem učista paži; Tamo pokrysta i vracesta sě rozkosem.

Kehdy paže jejú bieše dorostla

i jejú umy proti vrahóm,

i dorostachu druzí bratřieci:

ajta, vsi vyrazichu vz vrahy,

i by krutosť jich búřiúce nebe

i v dědiny vrátíše sě byvšie blahosť."

Aj, skočichu vsici v dól k Záboju

i tiščechu jej v přěsilná paži,

i s prsú na prsy vsi kladechu rucě,

věhlasno dáváchu slova k slovóm.

I přicházéše noc přěd jutro;

aj, vystúpichu z úvala rózno,

vezdě ke vsěm dřěvóm,

ke vsěm stranám bráchu sě lesem.

I minu deň, i minu deň vterý,

i po třětiem dni, kehdy sě zatemníše noc, bra sě Záboj v les,

lesem za Zábojem sbory;

i bra sě Slavoj v les,