37

když mu teplú krev sě udá zřieti,

kehdy nastřelen za lovcem žene;

tako zlutí sě, vz Tatary trčí.

Česie za niem jako krupobitie.

Vrazi kruto na Kublajevica,

i by pótka ovsěm velelutá.

Srazista sě oba oščepoma,

zlomista je oba velím praskem.

Jaroslav, ves ve krvi s ořem zbrocen,

mečem Kublajevica zachváti,

ot ramene šúrem kyčlu protče,

tako ž’ spade bezduch mezi mrchy.

Zarachoce nad niem túlec s lukem.

Uleče sě ves lud Tatar lutých

otmetáše dřevce siehodlúhé,

palováše tu, kto téci móže

tamo otkad slunce jasno vstává.

I by prosta Haná Tatar vrahóv.

Historický zpěv tento líčí, kterak divocí Tatarové do klidných zemí západních vtrhli, přes sesutiny říšе Ruské do Uher, do Polska a do Moravy se dostali, až konečně na Hostýně a u Olomouce pomocí vojska českého, Jaroslavem ze Šternberka vedeného, poraženi byli r. 1241. (Palacký, Dějiny I. 2, 176.; Zap, Čes.-Mor. Kron. I. 794.) Báseň, psaná veršem desítislabičným, složena jesť teprv několik let po události samé.