19

„„Za velikú sieniú."”

Tamo Zbyhoň vilný, tamo plaka děva.

„Aj otvoři lovcu!"

Neotvoři Zbyhoň.

I rozrazi mlatem dřvi silný junoše,

i rozrazi mlatem Zbyhoněvi hlavu.

Hradem vezdě běha, i vsie v hradě pobi.

U svej krásnéj děvy do úsvěta leže.

Přijde rané slunce vrcholy dřev k hradu; přijde nová radost v junošino srdce,

že svú krásnú děvu chova v silnú pažú.

„Čie ta holubice?"

„„Zbyhoň ju uchváti.

Jako mě zdě vieza, tak ju v tvrdě hradě."”

„V lesy s tvrda hrada!"

I letieše v lesy,

i letieše sěmo, i letieše tamo,

se dřeva na dřěvo se svojím holúbcem,

s holúbcem spáváše na jednej větvici.

Vzradova sě děva, se svojím junošú

chodi sěmo tamo, vezdě kamo zechtě,

smilitkem spáváše na jednom ložici.

Lyricko-epická báseň tato psána jesť veršem dvanáctislabičným. Líčí se v ní žalost jinocha, kterému Zbyhoň, vladyka loupeživý, milenku unesl, načež on do hradu Zbyhoňova se dostav, Zbyhoně zabil a děvu svou vysvobodil. Něžně a vtipně jesť osud onoho jinocha a milenky jeho k stejnému osudu holubičky, již krahujec uchvátil, připodobněn. Je-li děj v ní obsažеný historický čili nic, neví se, avšak z krahujců, pohanským Čechům posvátných, kteří se v ní jako v předešlé básni připomínají, souditi lze, že vznikla dříve doby křesťanské.