4

Záboj, Slavoj i Luděk

Z črna lesa vystupuje skála,

na skálu vystúpi silný Záboj,

obzíra krajiny na vsie strany;

zamúti sě ot krajin ote vsěch

i zastena pláčem holubiným.

Sědě dlúho i dlúho sě mútie,

i vzchopi sě vzhóru jako jelen,

dolov lesem, lesem dlúhopustým

bystro spěcháše, ot muže k mužu,

ot silna k silnu, po vsickéj vlasti.

Krátká slova ke vsěm skryto řeče,

pokloni sě bohóm, otsud k druhu spěcha.

I minu deň prvý, i minu deň vterý,

i kdaž za třetiem luna v noci bieše,

sněchu sě mužie sěmo v les črn.

K niem zdě Záboj; otvede je v úval,

v ponížený úval hlubokého lesa.

Stúpi Záboj najnížeje dolóv,

vze varyto zvučno:

„Mužie bratských srdec i jiskreních zrakóv, vám pěju najniží z dola.

Piesň ide z srdce mého,

z srdce najnížeje pohrúžena v hoři."

„Otčík zaide k otcem,

ostavi v dědině dietky svoje i svoje lubice i neřeče nikomu:

,Baťo, ty mluvi k nim oteckými slovy!

I přiide cuzí úsilno v dědinu,

i cuzími slovy zapovída;

i kak sě zdie v cuzej vlasti ot jutra po večer, tako bieše zdieti dietkám i ženám

i jedinú družu nám iměti

po púti vsiej z Vesny po Moranu.

I vyhánie z hájev vsě krahuje,

i kací bozi v cuzej vlasti,

takým sě klaněti zdě i jim oběcati oběť.

I nesměchu sě bíti v čelo před bohy