Záboj, Slavoj i Luděk
Z črna lesa vystupuje skála,
na skálu vystúpi silný Záboj,
obzíra krajiny na vsie strany;
zamúti sě ot krajin ote vsěch
i zastena pláčem holubiným.
Sědě dlúho i dlúho sě mútie,
i vzchopi sě vzhóru jako jelen,
dolov lesem, lesem dlúhopustým
bystro spěcháše, ot muže k mužu,
ot silna k silnu, po vsickéj vlasti.
Krátká slova ke vsěm skryto řeče,
pokloni sě bohóm, otsud k druhu spěcha.
I minu deň prvý, i minu deň vterý,
i kdaž za třetiem luna v noci bieše,
sněchu sě mužie sěmo v les črn.
K niem zdě Záboj; otvede je v úval,
v ponížený úval hlubokého lesa.
Stúpi Záboj najnížeje dolóv,
vze varyto zvučno:
„Mužie bratských srdec i jiskreních zrakóv, vám pěju najniží z dola.
Piesň ide z srdce mého,
z srdce najnížeje pohrúžena v hoři."
„Otčík zaide k otcem,
ostavi v dědině dietky svoje i svoje lubice i neřeče nikomu:
,Baťo, ty mluvi k nim oteckými slovy!
I přiide cuzí úsilno v dědinu,
i cuzími slovy zapovída;
i kak sě zdie v cuzej vlasti ot jutra po večer, tako bieše zdieti dietkám i ženám
i jedinú družu nám iměti
po púti vsiej z Vesny po Moranu.
I vyhánie z hájev vsě krahuje,
i kací bozi v cuzej vlasti,
takým sě klaněti zdě i jim oběcati oběť.
I nesměchu sě bíti v čelo před bohy