20

Oldřich i Boleslav

- - - - sě v črn les

tamo, kam(o) sě vladyky sněchu,

sedm sich vladyk s udatnými sbory.

Výhoň Dub tamo s niem snahú chváta

se vsiú chasú svojú temnem nočniem.

Sie chasa mu bieše na sto chlapóv,

vsěch sto jmieše v nožnách břietné meče, k mečém vsěch sto jmieše mocná paže,

k Výhoňu v útrobách statnú vieru.

Dostúpichu mýta středem lesa,

podachu si kolem pravě rucě,

tichými slovesy hovořili.

Noc sě přěvalíše přěs pól noci,

pokročíše k jutru šedošeru.

Ajta! vece Výhoň knězu Oldře:

„Hoj, poslyš ty veleslavný kněže!

Bóh ti bujarosť da u vsie údy,

Bóh ti da věhlasy v bujnú hlavu;

ty ny vedi proti zlým Polanóm!

Po tvém slově pójdem v pravo, v levo,

buď v před, buď v zad, u vsie pótky luté; vzhoru, vzmužte chrabrosť bujných srdec!"

Ajta! kněz vzě prapor v mocnú ruku:

„Za mnú, za mnú chrabro na Polany,

na Polany, vrahy našich zemí!"

Hrnúše sě za niem osm vladyk,

s vladykami třie sta pól sta vojnóv,

vojnóv přeudatných, tamo kde bě

mnostvie Polan rozvaleno ve sně.

Na vrsě, kde stáchu po kraj lesa:

aj, vsia Praha mlčie v jutřniem spání,

Vltava sě kúřie v raniej pářě,

za Prahú sě promodrujú vrsi,

za vrchy vzchod šedý projasňuje.

S hory dolóv. Ticho vsie tichúnko;

v tichej Praze chytro pokrychu sě,

oružie vsie krzny zahalichu.