ni v súmrky jim dávati jiesti.
Kamo otčík dáváše krmě bohóm,
kamo k niem hlásat chodíváše,
posěkachu vsie drva
i rozhrušichu vsie bohy."
„„Aj, ty Záboju, ty
pěješ srdce k srdcu
pěsňú z střěda hořě.
Jako Lumír, ký slovy i pěniem
bieše pohýbal Vyšehrad i vsie vlasti,
tako ty mě i vsiu bratř.
Pěvce dobra milujú bozi:
pěj, tobě ot nich dáno v srdce proti vrahóm!"”
Zřě Záboj na Slavojeva zapolena zraky
i pěniem dále srdce jímáše:
„Dva syny,
jejú hlasy přěcházesta v muská,
vycházievasta v les,
tamo mečem i mlatem i oščepem učista paži; Tamo pokrysta i vracesta sě rozkosem.
Kehdy paže jejú bieše dorostla
i jejú umy proti vrahóm,
i dorostachu druzí bratřieci:
ajta, vsi vyrazichu vz vrahy,
i by krutosť jich búřiúce nebe
i v dědiny vrátíše sě byvšie blahosť."
Aj, skočichu vsici v dól k Záboju
i tiščechu jej v přěsilná paži,
i s prsú na prsy vsi kladechu rucě,
věhlasno dáváchu slova k slovóm.
I přicházéše noc přěd jutro;
aj, vystúpichu z úvala rózno,
vezdě ke vsěm dřěvóm,
ke vsěm stranám bráchu sě lesem.
I minu deň, i minu deň vterý,
i po třětiem dni, kehdy sě zatemníše noc, bra sě Záboj v les,
lesem za Zábojem sbory;
i bra sě Slavoj v les,