32

Tateré sě vele zapolechu,

na křěsťany lúto vyrazichu:

tako krupo je po sobě hnachu,

že je jak zvěř plachý rozprnuchu.

Tu ščít leže, tu helmice drahá,

tu kóň vleče v střemnech vojevodu,

tu sien ješutno v Tatary teče,

ande milosrdie pro Bóh prosi.

Tako Tateré sě roznojichu:

vz křěsťany daň četnú položichu,

dvě králevstvě sobě podmanichu:

starý Kyjev i Novýhrad prostran.

V skořě roznosi sě hořě v zemiech,

po vsěch vlastech lud sbierati stanú;

postavichu čtyřie valné voje,

obnovichu vrastvie s Tataříny.

Tateré sě hnuchu v pravú stranu.

Jak mrak črný, kehdy ledem hrozí

posúti úrody tučných polí,

tako by roj slyšán ot daleka.

Naliť Uhřie v setniny sě shlukú,

naliť oruženi s nimi střětnú;

a v ješut by chrabrosť, udatenstvie,

v ješut vsie jich drzostné vspieránie:

Srazúce Tataré středem v řady,

rozprnuchu vsie jich voje četné,

poplenichu vsie, če v zemi bieše.

Otstúpi naděja vsě křěsťany,

i by hořě hořa vsieho věcšie;

vzmodlichu sě Bohu žalostlivo,

by je spásal sich Tatar zlostivých:

„Vstaň, o Hospodine! v hněvě svojem,

sprosť ny vrahóv, sprosť ny stíhajúciech, potlačiti chtějú dušu našu,

oklučúce ny vňuž vlci ovce!”

Prvý boj nám stracen, stracen vterý.

Tateré sě v Polsce rozložichu,

blíže blíž poplenichu vsie vlasti,

dodrachu sě luto k Olomúcu.