26

Ludiše i Lubor

Znamenajte, staří, mladí

o pótkách i o sědání.

Bieše druhdy kněz Zálabský,

kněz slavný, bohatý, dobrý;

ten imieše dceř jedinu,

sobě i vsěm milú vele.

Ta dci na div slíčna bieše:

těla urostlého krásně;

líce jmieše ovsěm bielé,

na lícech ruměnci ktviechu

oči jako nebe jasné,

i po jejej bielej šíji

vlasi zlatostvúci vějú

u prsténcěch skadeřeni.

Aj druhdy kněz káže poslu,

by sě páni vsici sněli

na hrad na hody veliké.

I kdaž bě deň ustavený,

sněchu sě sem vsici páni

z dalných zemí, z dalných vlastí

na hrad knězu na sie hody.

Vzezni hlahol trub i kotlóv.

Páni ku knězu sě hrnú,

poklonichu se tu knězu

i knieni i lepej dceři;

za předlúhé stoly sedú,

prokní rozenie-dle svého.

Nosichu jedenie divá,

i nosichu pitie medná;

i by hodovánie hlučné,

i by hodovánie slavné.

Rostúpi sě síla v údech,

rostúpi sě bodrosť v myslech.

V ta doby kněz vece pánóm:

„Mužie! nebudi vás tajno,

s kakých příčin ste sě sněli.

Statní mužie, jáz chcu zviesti,