I vzkočichu muži na sie drva,
rozložichu kopie po ramenú,
spěchu úžemi.
Vzkoči řad třetiech na vteré,
čtvrtých na třetie,
i pátých až k vrchu ku hradovu,
skad hořechu mečie,
skad sipěchu střely,
skad sě řiútichu búřiecie klády.
Aj, prúd Pražan jarno přese zdi teče,
zachváti vsiu sílu v tvrdě hradě.
„Vstup, Vojmířě! vstup s milú svú dcerú, pokroč z věže ven vz rané blaho tamo na skálu; na skále uzřieš krváceti Kruvoj pod sekyrú mestnú!"
Vznide Vojmír v blahodějné jutro,
vznide se svú dcerú lepotvornú,
i zřě krváceti vrah svój Kruvoj.
I posla Čstmír kořisť vratno ludem;
s kořisťú vrace sě lepá děva.
I chtieše Vojmír oběť vzdáti bohóm,
v siemže miestě, v siemže krocě slunce.
„Vzhóru, Vojmířě" - vece mu Čstimír -
„naši kroci chvátajú vícezit nad Vlaslavem.
Prodli v službě bohóm.
Bozi chtějú stepati Vlaslav.
Kehdy slunce dokročí poledne,
jesť nám dokročiti na sie miesto,
kdě vícestvie hlas vojsk našich vzhlásá.
Vet ti zbraně vraha tvého, pojdi."
Vzradova sě Vojmír velevele,
vzvola s skály hlasem v lesě hlučným,
z mocna hrdla vola k bohóm tako,
i vztřiasú sě drva šíra lesa:
,Nezjařte (sě) bozi, svému sluzě,
ež nepálí oběť v dnešniem slunci!’
„Dlužna oběť bohóm", vece Čestmír -
„a nynie nám na vrahy pospěti.
Nynie vsedni ty na rúčie koně,
prolétni lesy jeleniem skokem