11

Čestmír i Vlaslav

Neklan káže vstáti k vojně,

káže kněžeciemi slovy

protiv Vlaslavu.

Vstachu voje, vstachu k vojně,

vstachu na kněžecie slova

protiv Vlaslavu.

Holedbáše Vlaslav kněz

vícestviem nad Neklanem,

nad slavným knězem;

púšťáše meč i oheň v krajiny Neklaniny,

i hlásáše nad hrabivými meči svojich vojnóv pohaněnie Neklanu.

„V boj, Čstmířě vedi mé sbory!

Hadlivě ny pozývá nadutý Vlaslav."

I vsta Čstmír i vzradova sě,

radostně sně svój ščít črn dvú zubú

i sně se ščítem i mlat i nepronikavý helm; Pode vsě drva vložie oběti bohóm.

Bujno zvoláše Čtsmír na voje,

v skořě voje v řady jdú.

I tažechu před sluncem záhe,

i tažechu přěs ves deň i po slunci tamo k pachrbu.

Ajta sě valé dým po dědinách,

i po dědinách sténánie žalostivých hlasóv.

„Kto sežže dědiny?

I kto rozplaka vaše hlasy?

kto? Vlaslav?

Poslednie budi jeho vrastvo!

Pomstu i pahubu voji moji na něj nesú."

Otvecechu vojevodě Čstmíru:

„„Kruvoj, Kruvoj škaredý otehnáše stáda, i zdieše hořě v dědinách ohněm i mečem.

Vsie, če plzno bieše, potřě jeho zloba krutá, i zaje vojevodu nám."”

I zazli sě Čstmír na Kruvoj,

z širokú prsú zloba sě mu rozevře po vsěch po údech.

„Vojni!” – vece - „z jutra záhe

rozpálímy krutost vsiu;