17

Jelen

Běháše jelen po horách, po vlasti,

Poskakova po horách, po dolinách,

krásná parohy nosi;

krásnýma parohoma hustý les proráže,

po lesě skákáše hbitými nohami.

Ajta junoše po horách chodíva,

dolinami chodíva v lúté boje,

hrdú braň na sobě nosíva,

braňá mocnú rozráže vrahóm shluky.

Nenie juž junoše v horách!

Podskoči naň zdě lstivo lutý vrah,

zaměši zraky zlobú zapolena,

udeři těžkým mlatem u prsi,

zevzněchu mutno žalostiví lesi;

vyrazi z junoše dušu, dušicu!

Sie vyletě pěkným táhlým hrdlem,

z hrdla krásnýma rtoma.

Aj, tu leže!

Teplá krev za dušicú teče, za otletlú,

syrá země vřělú krev pije:

i by v každej děvě po žalniem srdečcě.

Leže junoše v chladnej zemi,

na junoši roste dúbec, dub,

rozkládá sě v suky šíř i šíř.

Cházievá jelen s krásnýma rohoma,

skáče na nožiciech rúčiech,

vzhóru v listie piená táhlé hrdlo.

Sletujú sě tlupy bystrých krahujcev,

ze vsia lesa sěmo na sien dub,

pokrakujú na dubě vsici:

„Pade junoše zlobú vraha."

Junoše plakáchu vsie děvy.

Lyricko-epická báseň tato volného rozměru pochází tež z doby pohanské. Opěvá se v ní smrt jinocha, od vraha zabitého, jehož všecky děvy oplakávají. Zda-li to děj skutečně historický čili jen od básníka vymyšlený, rozhodnouti nelze.