Tateré sě vele zapolechu,
na křěsťany lúto vyrazichu:
tako krupo je po sobě hnachu,
že je jak zvěř plachý rozprnuchu.
Tu ščít leže, tu helmice drahá,
tu kóň vleče v střemnech vojevodu,
tu sien ješutno v Tatary teče,
ande milosrdie pro Bóh prosi.
Tako Tateré sě roznojichu:
vz křěsťany daň četnú položichu,
dvě králevstvě sobě podmanichu:
starý Kyjev i Novýhrad prostran.
V skořě roznosi sě hořě v zemiech,
po vsěch vlastech lud sbierati stanú;
postavichu čtyřie valné voje,
obnovichu vrastvie s Tataříny.
Tateré sě hnuchu v pravú stranu.
Jak mrak črný, kehdy ledem hrozí
posúti úrody tučných polí,
tako by roj slyšán ot daleka.
Naliť Uhřie v setniny sě shlukú,
naliť oruženi s nimi střětnú;
a v ješut by chrabrosť, udatenstvie,
v ješut vsie jich drzostné vspieránie:
Srazúce Tataré středem v řady,
rozprnuchu vsie jich voje četné,
poplenichu vsie, če v zemi bieše.
Otstúpi naděja vsě křěsťany,
i by hořě hořa vsieho věcšie;
vzmodlichu sě Bohu žalostlivo,
by je spásal sich Tatar zlostivých:
„Vstaň, o Hospodine! v hněvě svojem,
sprosť ny vrahóv, sprosť ny stíhajúciech, potlačiti chtějú dušu našu,
oklučúce ny vňuž vlci ovce!”
Prvý boj nám stracen, stracen vterý.
Tateré sě v Polsce rozložichu,
blíže blíž poplenichu vsie vlasti,
dodrachu sě luto k Olomúcu.