Oldřich i Boleslav
- - - - sě v črn les
tamo, kam(o) sě vladyky sněchu,
sedm sich vladyk s udatnými sbory.
Výhoň Dub tamo s niem snahú chváta
se vsiú chasú svojú temnem nočniem.
Sie chasa mu bieše na sto chlapóv,
vsěch sto jmieše v nožnách břietné meče, k mečém vsěch sto jmieše mocná paže,
k Výhoňu v útrobách statnú vieru.
Dostúpichu mýta středem lesa,
podachu si kolem pravě rucě,
tichými slovesy hovořili.
Noc sě přěvalíše přěs pól noci,
pokročíše k jutru šedošeru.
Ajta! vece Výhoň knězu Oldře:
„Hoj, poslyš ty veleslavný kněže!
Bóh ti bujarosť da u vsie údy,
Bóh ti da věhlasy v bujnú hlavu;
ty ny vedi proti zlým Polanóm!
Po tvém slově pójdem v pravo, v levo,
buď v před, buď v zad, u vsie pótky luté; vzhoru, vzmužte chrabrosť bujných srdec!"
Ajta! kněz vzě prapor v mocnú ruku:
„Za mnú, za mnú chrabro na Polany,
na Polany, vrahy našich zemí!"
Hrnúše sě za niem osm vladyk,
s vladykami třie sta pól sta vojnóv,
vojnóv přeudatných, tamo kde bě
mnostvie Polan rozvaleno ve sně.
Na vrsě, kde stáchu po kraj lesa:
aj, vsia Praha mlčie v jutřniem spání,
Vltava sě kúřie v raniej pářě,
za Prahú sě promodrujú vrsi,
za vrchy vzchod šedý projasňuje.
S hory dolóv. Ticho vsie tichúnko;
v tichej Praze chytro pokrychu sě,
oružie vsie krzny zahalichu.