Bieda vstane tužšia po krajinách,
niče neby prosto pře pohany.
Váleno deň, váleno deň vterý,
vícestvie sě nikamo nekloní.
Ajta rozmnožie sě Tatar mnostvie,
jak sě množie večerní tma v jeseň,
i u povodňu sich Tatar lútých
kolébáše se voj křesťan středem,
úsilno sě drúce k siemu chlumku,
na němž máti božia divy tvoří.
„Vzhoru, bratri, vzhoru", vola Vněslav, udeři svým mečem na ščít střiebrn,
i chorúhvú výš nad hlavú toči.
Vsie sě vzmuži, vsie v Tatary vnoči;
srazichu sě v jednu sílu silnu,
vyrazichu jako oheň z země
tamo k chlumku iz Tatar přěmnostvie.
Zpátečnými kroky chlumkem vzhoru,
na podchlumí v šíř sě rostúpichu,
k spodu súžichu sě v ostrú hranu,
v pravo, v levo pokrychu sě sčíty,
vz ramena vložichu bystrá kopie,
druzí prvým, tako druhým třetí.
Mraky střel tu s hory na Tatary!
V tom temná noc posula vsiu zemiu,
rozvali sě k zemi i k oblakóm
i zapřieti zraky zapolena
i křěsťan i Tatar protiv sobě.
V husté tmě křestené náspy vrhú,
náspy zakopané kolkol vrcha.
Když na vzchodě jutro počínáše,
pozdviže sě vesken tábor vrahóv.
Tábor sien bě strašný; kolkol chluma,
až do nedozíráma daleka,
na ručiech tu koniech vňuž hemžechu
nosúce na kopiech napíchané
hlavy křesťan vzvýš k chámovu stanu.
Shluče sě tu mnostvie v jednu sílu,
zamieřichu vsici v jednu stranu