,Trudno nám váleti s těmi vrahy;
kyj palicu málokdy zadrží.’
Tako Vojmír. Načeže Čtsmír vece:
„Věhlasno to v súkromí mluviti,
věhlasno sě hotovati na vsie.
Čemu čelo protiv skále vzpřieci?
Liška oblúdí tur jarohlavý.
Zdě ny viděti Vlaslavu s hory;
rúče dolóv, kolkol vrcha sieho,
by v zad byli, kto u přědě běchu:
opač chody tako dolem hory."
A sě sdieše Vojmír i sdieše Čtsmír;
i hrnu sě vojska kolkol hory,
i hrni sě vojska devětikrát.
Tako vrahóm vzmnožichu svá čísla,
tako vrahóm vzmnožichu jich strachy.
Rostúpichu sě po nižniem chvrastí,
by sě lsknula braň jich v zrace vrahóm;
i by leskem naplněma hora.
Naliť vyrazi Čstmír se zástupem,
zástup sien bě čtyřie hlukóv četný;
s niem ze stienóv lesniech vyrazi Třas,
Třas osěde četné voje vrahóm.
V zad, v zad! Strach i jim by ze vsia lesa; rozprnú sě řady sěmo tamo.
Vojmír vnoči na ně chrabrú rukú,
i zastúpi úval na vzchod na pól,
v bok sě staví protivo Vlaslavu.
Aj, řičie les řvániem iz úvala,
jak by hory s horami válely
i vsě drva v sebe rozlámaly.
I vyskoči Vlaslav protiv Čtsmíru,
i vyrazi Čtsmír proti Vlaslavu
v lútú sěč; ranú, opět ranú
srazi Vlaslav dolóv.
Vlaslav strašno po zemi sě koti,
i v bok i v zad, vstáti nemožeše;
Mořena jej sypáše v noc črnú.
Kypieše krev ze silna Vlaslava,