i mknuchu sě prudko vz chlumek vzhoru
i vzúpichu skřěkem vsěstrašivo,
ež sě hory doly rozléhaly.
Křestěné na náspech všudy stáchu,
máti Božia dodáše jim chrabrosť,
napínáchu ruče tuhy luky
i mácháchu silno ostré meče.
I by Tatarovóm ustúpati.
I vzjetři sě národ Tatar lútých,
zamiesi sě chám jich krutým hněvem,
v třie prúdy sě rozstúpi ves tabor,
i hnachu třmi prúdy lúto vz chlumek.
Křestěné skácechu dřěves dvadseť,
vsěch dvadesěť, če jich tamo stáše,
přivalichu klády po kraj násep.
Juž juž Tateré sě v náspy hnachu,
skřěkem řvúce až do oblak strašno,
juž sě jechu náspy rozkotati.
I svalichu s násep klády mocné,
sie smačkachu Tatary jak črvy,
sdrtichu je ješče vz dál na rovni.
I by bojeváno dlúho kruto,
až noc temná konec bojem zdieše.
Pro Bóh! aj nastojte slavný Vneslav,
slavný Vneslav srazem s násep šípem!
Krutý žel tu teskné srdce rváše,
trapná žízň útrobu kruto smáhše,
sprahlým hrdlem lzali rosnú trávu.
Večer tich tu projde na noc chladnú,
noc sě proměníše v jutro šero,
i v táboře Tatar klidno bieše.
Deň sě rozhořieva na poledne,
křestené padáchu trapnú žízňú,
vypražená ústa otvierachu,
pěvše chrapavě k mateři božiej.
k niej svá umdlá zraky obracechu,
žalostivo rukama lomichu,
ot země do oblak teskno zřechu.
„Nevzmožno nám déle žízňú tráti,