Jde má milá na jahody
na zelená borka,
zadřieše si ostré trnie
v bělitkú nožicu.
Nemóže moje zmilitka
na nožicu vstúpiti.
Ach, ty trnie, ostré trnie,
čemu si bol zdělo?
Za to budeš, ostré trnie,
z borek vymýtěno.
Poždi, milá, v pochládečcě,
v zeleně borečcě,
jáz doběhu na palúček
po konieček bielý.
Konieček sě na palúcě
v hustej trávě pase;
moje milá v pochládečcě
na milého ždaje.
Je sě milá žalovati
po tichúnku v borcě:
Ach, co řekne moje máti?
Jáz neščastná roba!
Vezdy mi řiekáše máti:
Chovaj sě junoší!
Čemu sě junoší chovati,
kdaž sú dobří ludie?
I přijedech na konícě,
jako sniežek bielém,
skočich s koně, viezech na suk
za střiebrnú uzdu.
Objech děvče, přižech k srdcu,
i celovách ústa;
i zabude krásná děva
v nožici bolný trn.
Laskachom sě, milovachom,
slunce na záchodě.
Pojeď, milý, rúče domov,