lesem za Slavojem sbory.
Vsiak imě vieru k vojevodě,
vsiak srdce úporno králu,
vsiak zbraň bystru na král.
„Aj, Slavoji bratře,
tamo k modru vrchu!
Vrch ten po vsěch po krajinách,
tamo zaměřímy chody.
Ot vrcha k ranému sluncu,
tamo les temen,
tamo si podámy rucě.
Nynie beř sě lisími skoky,
i jáz tako pojdu tudy."
„„Aj, Záboji bratře!
čemu náše braň jmá tepruv ot vrcha soptati krutosť?
Otsavad búřmy protiv králevým vrahóm!"”
„Slavoji bratře!
kdaž hada potřieti chceši,
na hlavu najjistěje;
tamo hlava jeho!"
Rozstúpi sě mustvo lesem,
rozstúpi sě v pravo, v levo.
Tudy taže Zábojevým slovem,
onamo slovem prudka Slavoje,
hlubinami lesóv k modru vrchu.
I kehdy bieše pět sluncí,
podasta si přěsilně rucě,
i pozřěsta lysíma zrakoma na královy voje.
„Sraziti nám drbí Luděk voje,
voje své pod jednu ránu."
„„Aj, Luděče, ty si parob na paroby králie!
Ty rci svému ukrutníku,
že dýmem jesť nám velenie jeho!"”
I rozlúti sě Luděk,
rúčiem hlasem svola své voje.
Podnebesie bě plno osvěty ot slunce,
v osvětě plno blska z králevých vojev.
Hotovi vsici nohu v krok i ruku v braň
Luděkova dle slova.