„„Za velikú sieniú."”
Tamo Zbyhoň vilný, tamo plaka děva.
„Aj otvoři lovcu!"
Neotvoři Zbyhoň.
I rozrazi mlatem dřvi silný junoše,
i rozrazi mlatem Zbyhoněvi hlavu.
Hradem vezdě běha, i vsie v hradě pobi.
U svej krásnéj děvy do úsvěta leže.
Přijde rané slunce vrcholy dřev k hradu; přijde nová radost v junošino srdce,
že svú krásnú děvu chova v silnú pažú.
„Čie ta holubice?"
„„Zbyhoň ju uchváti.
Jako mě zdě vieza, tak ju v tvrdě hradě."”
„V lesy s tvrda hrada!"
I letieše v lesy,
i letieše sěmo, i letieše tamo,
se dřeva na dřěvo se svojím holúbcem,
s holúbcem spáváše na jednej větvici.
Vzradova sě děva, se svojím junošú
chodi sěmo tamo, vezdě kamo zechtě,
smilitkem spáváše na jednom ložici.
Lyricko-epická báseň tato psána jesť veršem dvanáctislabičným. Líčí se v ní žalost jinocha, kterému Zbyhoň, vladyka loupeživý, milenku unesl, načež on do hradu Zbyhoňova se dostav, Zbyhoně zabil a děvu svou vysvobodil. Něžně a vtipně jesť osud onoho jinocha a milenky jeho k stejnému osudu holubičky, již krahujec uchvátil, připodobněn. Je-li děj v ní obsažеný historický čili nic, neví se, avšak z krahujců, pohanským Čechům posvátných, kteří se v ní jako v předešlé básni připomínají, souditi lze, že vznikla dříve doby křesťanské.