na zeleně trávě v syrú zemiu teče;
aj, a vyjde duša z řvúcej huby,
vyletě na drvo a po drvech
sěmo tamo, doniž mrtev nezžen.
Ulekú sě u Vlaslava súcí,
upěchu sě vzhóru na stráň otsud
skryto přěd Čtsmírovým videm,
přěd Čtsmírem Vlaslavobojcem.
Zevzni vícestvie k Neklanu radostnu uchu, i zrači sě kořisť Neklanovu radostnu oku.
Báseň tato epická sahá obsahem svým též do doby pohanské. Děj, který se v ní opěvá, padá do první polovice IX.
století a jesť následující:
Vlaslav (Vlastislav), vrstevník Neklana, sedmého to knížete po Přemyslu oráči, v držení měl knížetství Lucké (Žatecko), odkudž časté vpády činíval do knížetství Pražského. Chtěje se pak krajin Neklanových zcela zmocniti, získal sobě některé vojevody, kteří až dosud knížete Pražského byli poslušni, zejmena Kruvoje, který, jak Ruk.
Král. praví, Neklanovi dříve byl víru slíbil. Spojen s tímto hubil Vlaslav ohněm i mečem krajiny Neklanovy. Neklan vyslal proti němu vůdce svého Čestmíra (Čstmíra), který nejdříve hradu Kruvojova dobyv, Kruvoje samého zabil a zajatého od něho vévodu Vojmíra s krásnou jeho dcerou vysvobodil. Poté táhl Čestmír, provázen jsa Vojmírem, proti Vlaslavovi samému, jehožto pětkrát větší vojsko zdařeným úskokem válečným přemohl. Vlastislav v boji tom rukou Čestmírovou zahynul.
Bitva tato mezi Lučany a Pražany stala se dle vypravování letopisce Kosmy (1045—1125) na poli Turském severozápadně od Prahy, a doplniti dlužno, со báseň naše zamlčela, že i Čestmír v ní padl, a že mu Čechové zdělali mohylu vysokou, která se za času Kosmova nazývala mohylou Čestmírovou, blízko prý osady Chýnova opodál Turska. (Palacký, Dějiny I. 1, 109; Zap, Čes.-Mor. Kron. I, 101.) Rozměr básně jesť jako v předešlém zpěvu volný.