zkusí Lubor chrabrosť moju."
I tu protiv sobě hnasta,
hlavama v sebe vrazista,
aj, oba s koňú spadesta;
rúče zdě meče dobysta,
opěšalá zápasista,
křěpce mečema máchasta,
kol sě rozléháchu rázi.
Lubor sě k němu přiboči,
mečem kruto v helm mu sěče,
helm sě rozkoči v dva kusy;
mečem v meč udeři ranú,
i meč vzletě za ohradu:
Zdeslav sě na zemiu vrže.
Zevzní hlahol trub i kotlóv.
Oklúči Lubora panstvo,
i vede jej přěde kněze
přěd knieni i přěd Ludišu.
Ludiše mu věnec stavi,
věnec z dubového listie.
Zevzně hlahol trúb i kotlóv.
Báseň tato, psaná veršem osmislabičným, složena jesť, jak pravdě se podobá, za doby krále Otakara II.
(1253—1278), za něhož turnaje (klánie), zvláštní to, z ciziny uvedený, nový druh starodávného sědání (souboje na koni), vе zvláštní oblibu přišly. Proti cizím turnajům s mnohých stran nemálo horleno; vytykáno jim, že ta cizota svou nádherou šlechtu na mizinu přivádí, a že jsou pouhou hračkou. Může se tudyž právem za to míti, že pěvec národního smýšlení v době, kde turnaje v modě byly, staré a domácí sědání vylíčiti chtěl, které pravé bojovníky vychovává. Historického základu báseň tato nemá; osoby, jež v sědání účastenství mají, jsou od básníka vymyšleny.