Zbyhoň
Poletova holub se dřeva na dřevo,
žalostivo vrka hoře vsiemu lesu.
„Aj, ty lese širý! v tobě jáz létávách
s holubicú drahú, s milú, přesmilitkú.
Ach a zlobný Zbyhoň chváti holubicu,
i otnese u hrad, ach a u hrad tvrdý!”
Aj obcháze junoše kol tvrda hrada,
žalostivo vzdycha po svej drahéj milej.
Ot hrada na skálu, na skále si sěde,
žalostivo sedie, s němým lesem mlčie.
I přiletě holub, žalostivo vrka.
Podviže junoše hlavu k němu, vece:
„Ty holúbče mutný! tobě mutno samu.
Tobě li krahujec uchváti tvú družiu?
Ty Zbyhoni tamo na tom tvrdě hradě,
ty uchváti moju drahú, předrahúčkú
a otnese, ach, u hrad, u hrad u tvrdý!
Holúbče, ty by si byl válel s krahujem,
kdyby tobě bylo srdice udatno;
ty bysi byl vydřel krahujcu svú drahú,
kdyby tobě byla dravá ostrá drápy;
ty bysi byl zabil krahujce zlobného,
kdyby ti byl tvrdý, masožravý nosec."
„Vzhoru, mútný junoše, ženi na Zbyhoň!
Tobě srdce přěudatno proti vrahu,
tobě protiv jemu braně silná, ostrá,
tobě jemu v hlavu těžek železný mlat!"
Rúče junoše dolóv, v dole temným lesem,
i vze na sě svoju braň i na rámě mlat svój, spěje lesem temným ku hradu ku tvrdu.
Bě u hrada tvrda. Nocú vezdě temno.
Tluče silnú pěsťú.
„„Kto to?"” s hrada slova.
„Já sem lovec bludný."
Otvořie sě vrata.
Tluket silnú pěsťú: otvořie sě vteré.
„Kdě vladyka Zbyhoň?"