18

Zbyhoň

Poletova holub se dřeva na dřevo,

žalostivo vrka hoře vsiemu lesu.

„Aj, ty lese širý! v tobě jáz létávách

s holubicú drahú, s milú, přesmilitkú.

Ach a zlobný Zbyhoň chváti holubicu,

i otnese u hrad, ach a u hrad tvrdý!”

Aj obcháze junoše kol tvrda hrada,

žalostivo vzdycha po svej drahéj milej.

Ot hrada na skálu, na skále si sěde,

žalostivo sedie, s němým lesem mlčie.

I přiletě holub, žalostivo vrka.

Podviže junoše hlavu k němu, vece:

„Ty holúbče mutný! tobě mutno samu.

Tobě li krahujec uchváti tvú družiu?

Ty Zbyhoni tamo na tom tvrdě hradě,

ty uchváti moju drahú, předrahúčkú

a otnese, ach, u hrad, u hrad u tvrdý!

Holúbče, ty by si byl válel s krahujem,

kdyby tobě bylo srdice udatno;

ty bysi byl vydřel krahujcu svú drahú,

kdyby tobě byla dravá ostrá drápy;

ty bysi byl zabil krahujce zlobného,

kdyby ti byl tvrdý, masožravý nosec."

„Vzhoru, mútný junoše, ženi na Zbyhoň!

Tobě srdce přěudatno proti vrahu,

tobě protiv jemu braně silná, ostrá,

tobě jemu v hlavu těžek železný mlat!"

Rúče junoše dolóv, v dole temným lesem,

i vze na sě svoju braň i na rámě mlat svój, spěje lesem temným ku hradu ku tvrdu.

Bě u hrada tvrda. Nocú vezdě temno.

Tluče silnú pěsťú.

„„Kto to?"” s hrada slova.

„Já sem lovec bludný."

Otvořie sě vrata.

Tluket silnú pěsťú: otvořie sě vteré.

„Kdě vladyka Zbyhoň?"