94

řka: „Chudé kniežě, co chceš dnes jiesti?

By svátek nebyl, pro kus chleba musil by cělý den hlinu miesti.“

Kněz vecě: „Toho nechciu učiniti, raději budu v kole choditi.“

Tak svej chudobě sě nasmiesta,

neb každý den z chleba slúžiesta.

To-ť bieše na-ň Bóh přěpustil,

že nemúdrú řěč z svých úst vypustil.

Když sě poká svého hřiecha,

přijide mu božie útěcha.

Páni češčí po-ň poslachu,

zemiu jemu opěť vzdachu.

Kněz je sě svých milovati

a o Němcích nic netbati.

LXXVII.

O Děpoltově vypuzení, kniežěte kúřimského.

Tehdy kněz Děpolt zličský,

jenž by nynie slul kúřimský,

nechtě kněziu Přěmyslu slúžiti,

kněz Přěmysl musi na-ň jiti.

Kněz Děpolt proti jemu vynide,

a v tom boju Děpolt snide.

Zlicov město dobré bieše,

nad ním tvrdý hrad stojieše.

Čechy přěd Zlicov přijidú

a valem u přiekop vnidú,

všickni: „Vz kúřim! vz kúřim!“ řechu; pro to tomu městu Kúřim vzděchu.

Děpoltova čeleď do Polan jide,

tu bez mála s světa snide.

Tehdy knieni Svatava káza u Prazě most učiniti.

Kněz káza mnoho němečských kopáčóv zbíti.

Kněz u městě v okenciu stojieše, a na město snažně hledieše.

Nali-ť z Řezna měštěnín jedieše, jenž jemu dvěma penězma dlužen bieše.

Přěd súdem je sě na-ň kněz žalovati, že j’mú jeho mzdy nechtěl dáti,

řka: „Táhl sem na hóru jeho kamenie!“