Neb šlechetný Juřík obersky byl přějímal, když byl Uhřat dojímal.
Kněz Vladislav, dietek nejmaje
a do bratra Bořivoje velmi ufaje, přěd zemany pozvav jeho,
postúpi j’mu kněžstva svého.
LXIII.
O Vladislavově a Bořivojově vypuzení.
Když Bořivoj knězěm bieše,
sliubu zemanóm neplnieše.
V radu počě Němcě jímati,
pro to jeho bratr je sě na-ň hněvati.
Pojem jej do komniaty samého,
vecě: „Báťo, třěba mi s tobú mluviti cos tajného.“
Vecě: „Báťo, proč sě druhem nekážeš, že Němcóm z dvoru nekážeš?
Či nepomníš, co sú nem zlého učinili?
Kak sú Němci náš rod zatratili?
Vidal-li s‘ kdy v jinej zemi ciuzozemcě v radě?
Kterýž ten jesť, ten chce svej cti vadě.
Z své země sě dobrý nepostojí;
ktož sě doma neschová, ten u nás stojí.
Kako-ť móž ciuzozemec věren býti, jenž s svými nemohl sbýti?
Kako ten bude tobě dobřě raditi, jenž myslí, kako by mohl uškoditi?
Ciuzozemec nepřišel jesť hledat dobra tvého, ale na to, aby hledal užitka svého.
Bude-li sě tobě zle vésti.
kto jemu nedá do své země lézti?“
Kněz jemu otpovědě:
„Ó však jáz to dobřě vědě,
že, když si ty knězem byl,
toho s‘ v radu pojal, jenž byl tobě mil.
A když jáz sobú vládu,
komuž věřiu, toho pojmu s sobú v radu.“
Řěk to, s hněvem z komniaty vynide.
Kněz Vladislav s zemany přede-ň jide, řka: „Když ty nechceš na své tbáti,