14

Lépe by bylo nám ctně zbitu býti, než těmto chlapóm bradatým na milosť jíti!

Ale bude-li která ot nás běžeti chtieti, věz to, že s námi tovařišstva nikdy nebude jmieti.

A moci-li kdy ju budu jmieti,

smrti nemoci bude zbýti.

A bude-li která jata,

jáz jmám dosti Liubušina zlata,

a to vám za jisto praviu,

že to všecko pro vy jednu ztraviu.“

A jakž té řeči brzo přěsta,

tak sě inhed hnuchu s toho miesta.

A jakž na muže vynikú,

tak všěcky plavecky křikú.

Obsuchu mužě dievčie střěly,

Vlasta mužě oščěpem rozděli.

Dřieve, než svých opěť dohna,

sedm lepších oščěpem prohna.

Hajtmanice.

Mlada, Hodka a Svatava,

Klimka, Vracka a Častava

tu podle své knieně vždy biechu, a dobrodružsky sě ovšem jmějiechu.

Mužóm do smiechu nebieše,

na tři sta mužóv juž ležieše.

Aby tu blíz les nebyl,

i jeden by z mužóv nezbyl.

Na Vlastu sě i jeden nevrátil:

nerad bych jiej byl skopka rozvrátil.

XI.

O mužském ostrabeniu a o Vyšehradě.

Po pól létu mužie sě ostrabichu, smolníkóv i koní sobě dobychu;

však dievek bojem podstúpiti nesmějiechu, ale blíz jich hrad postaviti chtiechu.

Dievky je dvakrát otpudichu,

až však takto je přělstichu.

Mužie lstiú přěd Liubiciu padú.

Tehdy dievky, vzemšě radu,