I počěchu jím špíleti
a jako k cíliu šípy k němu střieleti, ale toho i jeden nevidieše,
že svatý Jan, boží křstitel, knězě zaslánieše: v svatého Jana huni šípi tčiechu, kniežěcieho těla nedotkniechu.
O Hřivcovi a Hovoře.
Kněz v tom lese dva lovce jmějieše, jeden Hřivec, druhý Hovora slovieše.
Hřivec s Vršovici držieše,
Hovora hospodě věren bieše.
Hřivec knězě zradil bieše,
ten jeho najviece muěieše.
Hovora, když tu řěč vzvědě,
u Praze věrným povědě.
Běchu: „Neviemy, co tomu učiniti, ani viemy, kamo jíti.“
Hovora vece: „Budu-ť trúbiti,
k trúbě nemeškájte jíti.“
Hovora Vršovicóm sě pokáza,
Hřivec na-ň jako na zlého ukáza, prosi, by nedali Hovoře živu býti.
Hřivcovi kázachu jej oběsiti.
Hovora je sě jich prošiti,
by jemu přieli sobě třikrát potrúbiti.
Hovora je sě trúbiti
a po trúbeniu je sě mluviti:
„A! běda mně jesť nebohu,
viziu, že živ býti nemohu.
Kmošku, do tebe mi sě viery nadieti; tobě poruče ju své děti.“
Vršovici sě jemu smějiechu,
Pražěné sě k nim po trúbě blížiechu.
Druhé mu trúbiti kázachu,
provaz na šíju vzvázachu.
Hovora je sě trúbiti
a za dušiu Boha prošiti.
Velmi dlúhý páteř jmejieše,
nebo mu toho třěba bieše.