11

takež sě dievky brachu od svých otcóv.

Když bieše mužóm to brániti,

každému svú dceru bíti:

dvorno jim to bieše viděti

i jechu sě tomu smieti,

že dievka okročmo na koniu jezdieše, druhá po niej prázdný kóň vodieše.

Mužie z smiecha nemúdrého

dojidú smutka velikého;

mohúc to zlé slovem uhasiti,

i dachu velikému zlému býti.

Snad sú byli nepomněli,

že múdří sú za příslovie jměli,

řkúc: „Kto chce v domu škody zbýti, ten nedaj jiskřě uhlem býti;

neb uhel často ohněm bývá,

proněž bohatý sbožie zbývá.“

Tak mužie, mohúc slovem obrániti, i dachu z mála vojsku býti.

Kněz Přěmysl chtieše to brániti, páni řěchu: „Pokus’my, čso-ť mohú učiniti.“

Vecě Přěmysl: „Viděch ve sně dievku krev ločiúcě a po všiej zemi jako vzteklú běhajúcě.

Pro ten sen boju sě země zlého.“

Páni na smiech obrátichu sen knězě svého.

IX.

Od Vlastiny múdré rady.

Když dievky ot otcóv sě brachu,

a na Děvín sě vzěbrachu,

dci otciu na život otpovědě,

sestra bratru to povědě:

„Juž jáz nejsem ničse tobě,

každý jměj péčiu o sobě.“

Pak sobě sliúbichu vieru.

Vlasta jim da v pitiu smieru,

aby své tlustosti zbyly,

črstvy a múdry k tomu byly.

Potom je na tré rozděli

a úřady je poděli.