takež sě dievky brachu od svých otcóv.
Když bieše mužóm to brániti,
každému svú dceru bíti:
dvorno jim to bieše viděti
i jechu sě tomu smieti,
že dievka okročmo na koniu jezdieše, druhá po niej prázdný kóň vodieše.
Mužie z smiecha nemúdrého
dojidú smutka velikého;
mohúc to zlé slovem uhasiti,
i dachu velikému zlému býti.
Snad sú byli nepomněli,
že múdří sú za příslovie jměli,
řkúc: „Kto chce v domu škody zbýti, ten nedaj jiskřě uhlem býti;
neb uhel často ohněm bývá,
proněž bohatý sbožie zbývá.“
Tak mužie, mohúc slovem obrániti, i dachu z mála vojsku býti.
Kněz Přěmysl chtieše to brániti, páni řěchu: „Pokus’my, čso-ť mohú učiniti.“
Vecě Přěmysl: „Viděch ve sně dievku krev ločiúcě a po všiej zemi jako vzteklú běhajúcě.
Pro ten sen boju sě země zlého.“
Páni na smiech obrátichu sen knězě svého.
IX.
Od Vlastiny múdré rady.
Když dievky ot otcóv sě brachu,
a na Děvín sě vzěbrachu,
dci otciu na život otpovědě,
sestra bratru to povědě:
„Juž jáz nejsem ničse tobě,
každý jměj péčiu o sobě.“
Pak sobě sliúbichu vieru.
Vlasta jim da v pitiu smieru,
aby své tlustosti zbyly,
črstvy a múdry k tomu byly.
Potom je na tré rozděli
a úřady je poděli.