Ti liudie, když Rýna dojidú,
opěť za sě pojidú.
Ach českého nedomyšlenie,
jich nemúdré dopuščenie,
že dachu neznámým liudem po zemi sě túlati, svú zemiu dachu komus spytati!
Kací sú liudie, bylo jim vzvěděti, skrze svú zemiu bylo jich nepúštěti.
Na léto Tateři pojidú
a třmi prameny vnidú.
Jako po své vezde jdiechu,
neb spytáci je vediechu.
Jedni v Rusi Kyjova, města velikého, holuby dobychu, druzí krále uherského pobichu,
třetí všě Polsko zhubichu
a mnoho křesťanstva zbichu.
Přěd Olomúcem sě stavichu,
tu Tateři královicě ztratichu.
Jeho pěstúny Tateři zjímachu
a přěd městem je zvázachu.
Ze svého královicě nechovali,
pro to je nepřátelóm na smrť dali.
Tateři sě za sě vrátichu,
přěd Vratislavem sě položichu.
Kněž Jindřich proti jim vynide
tu velmi žalostně snide.
Na kopiu hlavu jeho Tateři nosiechu, a všiucku zemiu hubiechu.
Tehdy Čechy, Tater sě bojiecě,
neprázdni bychu, hrady činiecě.
Král Prahy zdiú je sě hraditi
a s hradu cěsty k řěcě je sě zdiú činiti.
Tateři všecko Polsko zhubiechu,
až sě přěd Kladskem stavichu.
Do Čech mnoho liudí z Němec přijide, král s nimi mimo Žitavu na Tatery jide.
Tateři, když to vzvěděchu,
za sě sě inhed vzpodjechu;
neb spytáci byli řekli, nikohého sě nebáti,