Na léto vrah český, Albrecht, do Čech počě jíti, chtě přěkotem jazyk český zahladiti.
Chlapi s kosami s ním jdiechu,
ti všě obilé na poliu ssieci chtiechu, by Čechy hladem sě rozlezli
a Švábi u pustú zemiu vlezli,
hradóv by nemohli držěti,
řkúc: „My budem u městech ležěti.
Nám z jiných zemí ztravu povezú, Čechóvé s hradóv hladem i z země polezú.“
Ale ten Bóh, jenž právě súdí,
jinak to všěcko rozkliudi.
Jda do Čech, když sě přěs Rýn poveze, Ješek, jeho synovec, na strýciu sě sveze.
Ten junoch šlechetný zabi tu strýcě svého a tiem i pomsti krále, ujcě bratra svého.
Ten Ješek byl z sestry krále českého, a pro tož i zbavi Čechy vraha nemilostivého.
Také že neslušalo, než od svého, sníti, jenž tak nevěrně směl svého sestřěncě zabiti.
CII.
O zlých obyčejích českých.
Pak sě češčí páni zlých obyčějóv přijechu, za kratochvíl v kostky jhrajiechu.
Z něhož dřieve lotróm za zlé jmiechu, toho sě sami páni přidržiechu,
řkúc: „To v jiných zemiech lotři činie, a velikým bláznovstvem sě vinie.“
Obyčěje sě zlého přijímáchu,
a dobrého nic netbáchu.
Chceš-li sě ciuzích obyčějóv ty přijieti, hlédaj, móžeš-li to v kterej zemi uzřieti, by ciuzozemcě při sobě jměli
a v svú radu je púščěli.
By vy sě téhož přijeli,
toho by užitek i česť jměli.
Ale ot zlého sě nectného obyčěje přijieti, to jesť, ztrátě ctné jmě, zlé jmieti.
A pro zlý příklad na svój jazyk juž nic netbajú,