72

pak by nem dal rodicě svého.

U prvé i slušie nám za právo státi: pustiece za rohy, úsilno za ocas chvátati.

Lépe nem sě jesť nynie brániti,

než ny budú naše děti potom haniti, řkúc: „Otci naši byli sú sě na pokoj otdali, a nám sú hrdla řězali.“

Pro to knězě Otty nerodiechu,

ale jeho bratra Vladislava za kněz jmiechu.

LVIII.

Ot Vladislavova boje a ot srbského knězě.

Vladislav k ciesařiu jide,

milosti ciesařovy dojide.

Když Vladislav u ciesařě bieše,

o pokoju péčiu jmějieše,

tehdy někteří po Bořivoje poslachu, Prahu s Vyšehradem j’mu vzdachu.

Vladislav, do Čech odtad jeda,

o zemském stavu nic nevěda,

ku Prazě jedieše.

A když u Brusnicě bieše,

uzřě kněz Vladislav,

nali-ť jede silně kněz srbský Vácislav na pomoc Bořivoju.

Vecě kněz Vladislav: „Nu vzvězte k boju.“

Liudie Srbóv mnoho uzřěchu,

inhed sě velmi vzhrozichu,

knězě na to namluvichu,

že přěd Srby do Prahy jede.

A když města dojede,

do města ho nepustichu.

Vrátiv sě, s Srby sě vzbichu.

Tu sě Čechy dobřě jmějiechu,

boj na Srbiech obdržěchu.

Ktož v tom boju i málo raněn byl, kako málo odřěn, však inhed života zbyl.

Ot toho boje Róze vz hóru pojide, léň mě mluviti, kak ten rod vznide.

Opět kněz Vladislav bratra pobi,