Ten pobi Jana, biskupa moravského, řka, že Olomúc slušie pod biskupa českého, řka: „Činíš sě biskupem, a nemoha dolíčiti!“
On vecě: „Ež jsem biskupem, chciu toho listy dosvědčiti.“
Kněz Jan je sě na-ň přěd papežem žalovati, ale biskup pražský nerodi na rocě státi.
Pro to papež počě sě na-ň hněvati, ale Mechilda, lombardská králová, je sě j’mu pomáhati; neb jej za rodicě jmějieše,
a pro to jej velmi ctieše.
Ta králová biskupu Jaromiru
u papežě doby míru.
O tej královně jesť mnú opuščeno, což jesť o niej v kroniku vloženo; neb k našiej zemi nepřislušie,
a také že ta řěč ke mně neslušie, by mne kázaný nekázánú řěčiú nevinil, řka: „Ež’s to pisal, nekázaně’s učinil.“
L.
O míšeňskej a o saskej vojně.
Potom král pro knězě moravského
pobi Liutolta, vévodu rakúského.
Pak jide na knězě srbského,
točiúš na markrabiu míšeňského.
Hvozdec hrad král blíz Míšně postavi a voje přěd Mišněm zstavi.
Na Míšni Beneda, udatný Čech, bieše, ten královu nemilosť jmějieše.
Král za věrú káza Benedě k sobě sníti, i počě sám s ním mluviti.
Vzpomanu král, že Beneda za věru chtieše krále zabiti, i zamysli nevěry nevěru pomstiti.
I otáza j’ho král, co by mohl svým mečem zdieti?
Beneda vecě: „Chciu jím dva zřnovy přetieti.“
Diviu sě, ač ta řěč mohla pravdú býti.
A snad sě chtěl pochlubiti.
Neb také mohla by ta síla k mečiu přistúpiti, a ž’by řěč pravdu mohla býti,
jakž sě čte o Rulantovi,