110

Vdovy k Bohu na-ň žalováchu,

i sirotci na-ň plakáchu.

Těch hlas právě přěd Bóh jdieše, neb jim ot krále násile bieše.

Pro to, když mu Čechóv třěba bieše, hotové služby ot nich jmieti nemožieše.

Čie kleščě liška ohryzla vědúci, vzdálila sě ot něho, a potřebu jmajúci.

Takéž král nesmě Čechóv u potřebu přivinúti, věda, že nemohú túhu toliko zlého zapomenúti.

Vecě král: „Až sě z vojny vráciu, zavaliu Čechóm velikú práciu.

Chciu Petřín pavlakú přistřieti, na pražském mostu nebude Čecha viděti.“

Právě živ býti nerodieše,

když tu řěč zjevně mluvieše.

Málo Čechóv s sobu poje,

s Němci jide, juž je svoje.

Závise s svú bratřiú s Rudoltem tu jdieše, to králiu českému velmi škodno bieše; neb ten jeho moc všiucku vědieše, v jeho vojsku přátely jmějieše.

Když za jutra juž boj chtiechu vzieti, Závišě káza královi povědieti,

chtěl-li by mu milostiv býti,

chtěl by mu za jutra užitečně poslúžiti.

Král k tej řeči nerodi i stanu přistaviti, řka: „Než bych to učinil, raději sě dám zabiti.“

Tehdy král s Němci proti Rudoltovi u boj vnide, a po hřiechu ten tu snide.

Ta túha sta sě v svatého den Rufa u pátek, ten svatý mučenník jesť veliký svátek, léta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po dvú stú po sedmi dcát osmého.

XCIII.

Ot Rudolta, krále říského.

Rudolt po boju do Čech pojide,

ale markrabie bramburský přijide, chtě za královicě s ním boj vzieti.