podjemšě sě z svého sboru,
jedú bránit svého dvoru.
Mužie síly sě bojiece,
v Liubici lahú, sě tajiece.
V tu dobu Přěmysl s svú radú
připraviv, což slušie k hradu,
jedné noci vzvede dřěvem hrad,
jemuž vzděchu Vyšehrad.
S toho válechu let pěť,
a’ž mužóm by úzek svět.
Neb dievky mužóv na hradě nejmiechu, proto sě zrády nebojiechu;
ale dievky na Vyšehradu biechu.
Když mužie kam jeti chtiechu,
dievky dievkám pronesiechu;
tak na cěstě dievky mužě ztepiechu.
Také k ženám jdieše Vlastin list, pro-ňž nebieše sobú i jeden muž jist.
Neb veliká túha v zemi bieše,
z jednoho slova žena mužě tepieše.
Tehdy mnoho mužóv nalezachu na loži zbodených noži.
Proto v noci stáju
jmievachu často v hustém háju,
aby dievčie liuti zbyli
a životóv neztratili.
Panie cné válkú sě stydiechu
a jim za bláznovstvo jmějiechu.
Některé sě k tomu nepřimluviechu, neb tajně s Vlastú svěť jmějiechu.
To mužie ot žen trpiechu;
pravé ženy jim věrny biechu.
V tom chvaliu mužě toho věka;
neb sú ot múdrých dóstojni dieka, že i jeden muž nedal své cnej paniej zlé zlým užiti, ni který chtěl jie tiem uhaniti, řka: „Necná činí podle svého práva; požídajte, ať jesť má cná žena dlúho zdráva,“