když svého knězě za železným stolcem jedúc uzříte.
Bude-li nad vámi ciuzozemec vlásti, nemoci bude dlúho váš jazyk trvati.
Túha-ť jest každého mezi ciuzími, a smutný utěší sě mezi známými.
Každý kraluje přieteli svými,
i jeden múdrý neraď se s ciuzími.
Pojme k sobě liud jazyka svého,
bude-ť vždy hledati vašeho zlého, a na váš liud bude hledati viny
a svým rozdělí vaše dědiny.
Češte své, ač i krastavo,
nedaj v své ciuzozemciu, česká hlavo.
Tomu-ť vy učí ženská hlava,
kde jeden jazyk, tu jeho sláva.“
O Libušinu koni, ježto Přěmysla přinesl.
Opěť Liubušě povědě:
„Nebo-ť jáz to dobřě vědě,
jemuž býti vašiú hospodú.
Jdětež, čstnější, po mého konie vodu, kamož-ť jedno on poteče.
A komuž-ti on přiteče,
toho na ten kóň vsadiece,
veďtež ji sěm, sě nesvářiece.
Budete-li sě svářiti,
po tisiuc let bude-ť zemi škoditi.“
Liubušě sě na své věstby vzpusti, kóň osedlaný bez uzdy pusti.
V.
Od Přěmyslového nalezenie knězě.
Páni po koniu pojedú,
až Bieliny řěky dojedú.
Podle té řěky kóň poteče,
na jednu úlehl přiteče,
na niejž oráše muž veliký,
obinuv své nohy lýky.
K tomu mužiu kóň přiskočiv,
i sta u něho sě vztočiv.
Stojieše jako jat v uzdici,