116

činieše veliké vzdychánie.

Je sě na děkana volati,

aby k němu ráčil vstáti,

řka: „Poď ke mně, neb-ť mě jesť túha.“

Ten Durink, nevěrný sluha,

jako chtě královi na vzchod pomoci, z kuta sě vytasi v tu dobu královi hrdlo přětasi.

Ach Durinku, zlý člověče,

co si spáchal, nevěrníče!

Co-ť to milé dietě učinilo?

Snad to, že tě dary velmi dařilo?

Pro to-li-ť jej bylo zabiti,

takú zemiu osiřiti?

Snad tvému jazyku to jesť přirozeno, že druhé kniežě v Čechách ot vás jesť zahubeno?

O nevěrných tuto viece bylo by mluviti, ale Bohu je porúčiem súditi.

Boží súd nalezne i tajného;

snad juž jesť osúdil jeho smrti vinného!

Ješče-ť bude některé súditi.

Té řeči netbaju, neb jmám o Durincě domluviti.

Toho Durinka inhed jechu,

ruku, júž krále zabil, mu ottěchu.

Psi jeho tělo všěcko sněchu,

ruky té sniesti nerodiechu.

To zlé sě sta léta ot narozenie syna božieho po tisiúciu po třech stech šestého.

XCIX.

Ot Rudolta, krále českého.

Co-ť pak Čechy učinichu!

Svého vraha sobě za kněz zvolichu, Rudolta, vévodu rakúského,

Albrechtova syna, krále říšského.

Vrah nemóž dobřě učiniti!

Jsa český kněz, chtieše všě české pány zbíti.

Ktož tomu nechce věřiti,

a chtěl-li by tiem jist býti,

otěž pana Jana Wartmberského

neb pana Jindřicha Lipského.