16

XII.

O rozličných dievčích lestěch.

Potom dachu sě dievky na rozličné lsti, pro něž mužie zbychu své cti.

Uzřěvše, že na Vyšehradě jesť veliký hlad, za příměřím pozvachu jich na svój hrad.

Tu s nimi krásné panny vsadiechu, jenž chytré řeči mnoho umiechu.

Ty diechu: „Jáz bych tvá ráda byla, by má tetka živa nebyla.

Chtěl-li by ty mě sobě jmieti,

musil by jiej život otjieti.

A to-ť sě móž dobřě státi,

chceš-li jie na tejto cěstě ždáti.

Jmá tu cěstu sama desátá jeti,

móžeš ju s jejie tovařiškami jieti.“

Tak nebožátka přělúdiece,

zástavu jim zastaviece,

tiem činem mnoho dobrých zbichu, tak mocnějších nepřátel zbychu.

Pak jedna jednomu skutky zjevováše, velikú mu vieru sliubováše,

řkúc: „Mrzí-ť mě v tom přiebytku býti; chceš-li mój muž milý býti,

chciu ti jáz Děvín zraditi.“

I je sě jeho učiti,

kak jesť jim k tomu přijíti.

Když to kněz Přěmysl vzvědě,

tako jim všěm otpovědě:

„Raziu vem, neroďte jim věřiti;

věřte mi, ež vy chtie tiem činem zbíti.“

Mužie nerodichu j’mu v tom uvěřiti, podle dievčie rady chtiechu v hrad jíti.

A když juž v onen hrad vnidú,

tu na ně dievky vynidú:

přěkotem je všěcky zbichu,

i jednoho neživichu.

XIII.