36

jeden bohobojný kóň osedlaný jemu dáváše, řka: „Vskočě na kóň žeň pryč v skořě; dobýdlíš sě u svého bratra hoře.

Juž tě chce tvój bratr zabiti,

by mohl sám knězěm býti.“

K tomu j’mu kněz otpovědě:

„To-ť jáz, báťo, dobřě vědě.

Z tvé viery děkuju tvej milosti, ale juž sem byl živ i přieliš dosti.

Když pro Bóh nemohu ničs jiného trpěti, asia tu smrť pro tvorce mého chciu mile přijieti.

Vypijmy tu čiešiu na česť Michalu svatému, aby naše duše přinesl ku královstvu nebeskému.“

A tu čiešiu on mienieše

O niejž syn boží mluvieše: „Móžete-li z té čiešě piti, juž čas mně jesť všiucku vypiti.“

Řek to, počě otpuščenie bráti,

řka: „Viec mi vás sde jesť neviděti.“

Vstav na modlitvu, k cěrekvi jdieše, a tu Boleslav s svými jeho střěžieše.

Když kněz Václav uzřě bratra svého, počě j’mu děkovati z kvasu cnieho.

Tehdy j’mu Boleslav věcě,

potrhna z nožnic meče:

„Báťo, jáz tobě vsdy rád slúžiu, a nynie takto ti poslúžiu.

Bude tuto konec tvým řěčem.“

I da jemu vrch lba mečem.

Taká hróza Boleslava poje,

že ledva bratru kóžě doje.

Však utě ucho svatému Václavovi, a inhed výpade meč z ruky Boleslavovi.

Svatý kněz, vzem meč, je sě mluviti, řka: „Bratr, to-ť bych mohl otplatiti; ale toliko-ť mi jesť mój tvořěc mil, že bych tvé krve pro věš svět neprolil.

Řka to, meč bratru vráti:

„Co’s počal, rač dokonati.“

I kleče u cierkve na prazě.