100

kromě českého krále, toho nikoli nedočakávati.

LXXXIII.

O králiu Václavovi a o ciesařovi Bedřichovi.

Ciesař Bedřich poslední snem zapovědě.

Jakž to král český brzo vzvědě,

k dvoru jede.

Tu sě mnoho kniežat snide.

Mezi jinými tu opat z Fuldy bieše, velmi sě nastrojně jmějieše.

Ten s králem českým počě státi.

Je sě opat krále třepati,

řka: „Bych u tebe seděl blíže,

postavil bych tvój stolec níže.

Jměl by ve mně súšěda zlého,

učinil bych z tebe králíka malého.“

Ojieř hosť, když to uslyšě,

přistúpi blíz, a vzdyšě.

Vzděv na ruku brněnú rukaviciu,

puči opata po líciu.

„Věz, pope, že s králem stojíš.

Proč svú řěč tolikú strojíš?

Snad si jměl pěstúna zlého;

neučil tebe, kak rucě držěti u ctného.“

Opat, přijem ránu po líciu,

protřěv svú ruku kciciu,

do hospody ide

a viec králiu na řěč nepřijide.

Přietelé králiu dachu věděti,

že j’ho ciesař chce jieti.

Král s svými je sě raditi,

co by bylo z toho učiniti,

„že chce ciesař v Čechách a u Moravě šesť měst jmieti, a pro ty mě chce jieti.“

Páni řechu: „Toho jesť dřiev nebývalo, ni sě nem jesť ot kterého ciesařě to stávalo.

Tiem-li ny chce porobiti?

Než to bude, dajmy sě zbíti!

Králiu, když nemóžeš z města jeti, slušie-ť sě hrdinsky jmieti.“