za přietel knězě českého rád jmějieše.
Kněz Soběslav dva syny jmějieše, jednomu Boleslav jmě bieše,
druhému Přěmysl diechu.
Těma Němci jména přěvzděchu:
Boleslavu Bedřich řiekáchu,
Přěmysla Kunrátem nazýváchu.
Ciesař, nemoha Soběslavově moci uškoditi, lstivě zamysli syny jeho českým obyčějóm otučiti.
I je sě Soběslava prositi,
by chtěl svá syny k němu otpustiti.
Soběslav nechtieše toho učiniti, řkarť: „Mohú sě děti ve nraviech proměniti.“
Řka: „Ciesařiu, to ty sám móžeš věděti, že pro své země nravy kniežeti jesť česť jmieti.
Kterýž sě sích i oněch nravóv chce přídržěti, tiem sě méně bude svých zeman držěti, a tiem každé kniežě svú česť ztratí.
Pro to k tobě svých dietek nechciu dáti.
Mój otec pro též svú česť ztrati, a pro němečskú řěč musi sě z země bráti.“
LXX.
(Nadpisu není.)
Ciesař je sě velmi nastati,
až mu musi své děti poslati.
Tu svého jazyka česť jako vol za rohy upusti, když k ciesařovi děti otpusti.
Ciesař Soběslavovi vieru sliubuje, a jeho děti česky otučuje.
Káza sě jima němečsky učiti,
domóv jú nerodi otpustiti.
Když juž česky málo umiesta,
po poslu ona to vzvěděsta,
že jejú otec velmi nemóže.
Řesta: „Snad bez najú umřieti móže.“
Bez otpuščenie do Čech sě vrátista, otce nemocna zastúpista.
Otec je sě jima mluviti,
řka: „Tomu-ť vy chciu učiti.