107

A na hradiech Bavor mnoho tehdy zhořělo a mnoho pak hladem zemřělo.

Neb těch vojn jesť kněz blíz desěť učinil, a donadž byl živ, svú škodú je vždy vinil.

Mnoho dobrých pánóv, své hrady ožehem zavrúce, s svú čelediú biechu v Čechách, a žebřiúce.

Toho časa biskup Mikulaj s světa snide, po něm Jan ščědrý na biskupi stolec vznide.

Kněz Přěmysl Margaretu poje,

po niej věně Rakúsy obje.

XC.

O naháčích.

Léta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po dvú stú po pěti dcát devátého blud starý novým činem na javo vynide a toho léta do Čech přijide.

Naháči tehdy pojidú

a všiucku zemiu projidú.

Ti, svój chřbet obnažiece,

biči tepiechu, u blátě ležiece.

Tu službu božiu tupiechu,

i také kněžiu haniechu,

řkúc: „Našě jesť lepšie pokánie, než vašě nemúdré volánie.“

I kázachu božiej službě přěstati, a to sě musieše státi.

Češčí páni, uzřěvše je tak chodiecě, proč to činie, nevědúcě,

takéž sě, s nimi chodiec, tepiechu.

Paní, v svém plucě chodiec, též činiechu.

By byli chtěli užitečno duši jmieti, bylo jim to od knězě za pokánie vzieti.

Ale ti prví naháči zlý úmysl jmějiechu, neb pro črta Lucipera, by na svój stolec všel, to činiechu.

Když to na ně Říměné vzvěděchu,

všěm ohněm jako kacieřóm životy ot jechu; neb sú kacieři byli,

svój tajný blud tak zjevili.