sami sobě v tom nevěřiece.
Když na jednom poliu biechu,
jemužto Sennar diechu,
tu nemúdrú radu vzěchu
a právě podobnú k smiechu,
řkúc: „Postavimy věžiu sobě,
ta buď vz výšiu až do nebě.“
A když tu věžiu děláchu,
tvrdými cihlami ju skládáchu,
klí miesto vápna jmějiechu,
všickni jednu řěč mluviechu.
Bohu jich dielo sě nesmili,
i jich jazyky tako zmýli,
(ež) bratr bratru neurozumě,
ale všeliký svú řěč jmě.
Tu svého diela přěstachu,
a druh ot druha sě brachu.
Každý těch sobě vlast ustaví,
ot těch sě vzněchu rozliční nravi.
Ti sobě osobichu země,
jakž i dnes jmá každá své jmě.
Mezi jinými Srbové,
tu kdežto bydlie Hřěkové,
podle moře se usadichu,
až do Říma sě vzplodichu.
II.
O počátcě našeho jazyka v Čechách.
V srbském jazyku jest země
jiežto Charvaty jest jmě.
V tej zemi bieše lech,
jemužto jmě bieše Čech.
Ten mužobojstva se dočini,
pro něž svú zemiu provini.
Ten Čech jmějieše bratróv šesť,
pro něž jmějieše moc i česť,
a ot nich mnoho čeledi,
juž jedné noci Čech osledi.
I vybra sě se vším z země,
jiejž diechu Charvaty jmě.