45

Polanóm sě za nimi sto ořóv zdáše.

Oldřich z země Mezku vypudi,

Kochan ke kněziu sě s Vršovici na službu připudi, a sě ve všem věren čině,

knězě Jaromira proti jemu vině.

Tolik Kochan na bratřiu soči,

až i káza kněz bratru vylúpiti oči.

Jaromir bratru povědě:

„Jáz to, báťo, dobřě vědě,

o svém’s toho umě neučinil;

neb’s mne proti sobě ničímž nevinil.

Však’s ty mě jměl za věrného,

Kochana za nevěrného.

Sukně košilě bližše nebývá,

nemúdrý pro daleké blížieho zbývá.

Vršovici sě neslupi,

kdež móžeš, tu je tupi.“

Kochana tato řěč dojide.

Vzem oščěp, pod chyšiu jide,

je se knězě Jaromira střieci.

Když sěde na potřěbnéj věci,

hanebně prokla nevinného,

knězě Jaromira cného.

XXXVII.

Od svatých pěti bratří.

Toho časa českých mníškóv šesť,

poznavše tohoto světa lesť,

u polském lesu sediechu.

Zelicě za obyčěj jediechu,

chleb po řiedku jmějiechu,

jahly na velikú noc jediechu,

masa, sýra, vajec i jmenovati nechtiechu.

Rohožě za posteli jmějiechu,

kámen hlavě za podušku kladiechu.

Hrozným bitím na modlitvě sě tepiechu, řiedko kdy co mezi sobú mluviechu.

Jedno když bič v svej rucě jmějiechu, tehdy takto diechu:

„Otpustíš-li mi, hřešíš,