35

ktož by proti kněziu českému vstal anebo jemu miesto dal,

beze všie řěči jemu hlavu stieti, dětem jeho všě dědiny otjieti.

A když ciesař s kniežaty na radě sědieše, rozličné příhody súdieše,

kněz český, vstúpiv, kniežatóm zdravie vzda, ciesař s velikú ctiú proti jemu vsta, na svém stolciu jej posadi,

kniežata okolo jeho zsadi.

Pak sě je ciesař kniežatóm omlúvati, řka, že sě jinak nemohlo stati.

„Viděch u něho na čele kříž zlatý, po němž vědě, že jesť člověk svatý.

Angjeli boží s ním biechu

a mně tiem velmi hroziechu.

Proto sě nesmiech obmeškati,

musich proti jemu vstáti.“

I je sě Václava knězě ciesař prositi, by jeho přietel ráčil býti,

a z jeho klénotóv ráčil vzieti,

což by jedno ráčil chtieti.

Tehdy kněz svatý, o jiném nic netbaje, to za najlepšie jmaje,

vzě svatého Víta ruku,

jenž pro Bóh trpěl velikú muku.

Tehdy ciesař z své milosti

všie roboty zemiu zprosti.

Kněz sě je kostela na Praze činiti, aby mohl cně svatého Víta položití.

XXX.

O závisti Boleslava.

Bratr jeho je sě jemu záviděti,

i myslieše, kak by mohl zemiu obdržěti.

Nemoha mu jinak učiniti škody,

pozva jeho do Boleslave na hody.

Křest svému synu zamysli,

jmaje velikú zlob na mysli.

A když kněz Václav u bratra přěbýváše,