109

Léta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po dvú stú po šesti dcát čtvrtého, lad veliký v zemi bieše;

pro to mnoho liudí, a najviec Plzňan, mřieše.

Potom král počě o svých netbati, města i vsi pocě Němcóm dávati.

Němcóv sě je zdiú hraditi,

pánóm počě násilé činiti.

Své vládařě na Vítkovice spusti, násile jiným pánóm činiti přepustí.

Pro to sě páni někteří rozhněvachu, Rudolta, krále říšského, na-ň pozvachu, řkúc: „Lépe jesť dědinu pustu jmieti, než Němci budu královým kázáním držěti.“

Rudolt do Rakús přijede,

král, po němečskej radě, k němu jede.

Tu král Rudoltovi všě své země vzda: Rudolt, jiné sobě obdržav, Čechy a Moravu královi vzda.

Král, upustiv za rohy, počě za ocas chvátati, i je sě na Rudolta jako bez vesla proti vodě hrabati.

Ach běda krále šlechetného,

že neschová jazyka přirozeného,

jímž byl dobyl jmene dobrého,

také sbožie velikého;

s nímž by mohl viece dobyti,

své nepřátely všecky zbíti!

I je sě král svých tupiti,

a kdež moha, je hubiti.

O Závišovi.

Závišiu, výborného rytieřě, z země vypudí, Vítkovice s Úščského hradovišče zapudi.

Budivojovicě otje Čiečovi,

Poděbrady Vilémovi.

Kladsko otje Zvieřětickým

a Luně Žirotinským.

Jiným pánóm otje mnoho jiného,

činieše jim mnoho zlého.

Pána Benešě káza u věži užžieci.

Ti skutci nemohú j’mu dobřě stéci.