50

a z sebe třěva točieše,

na svój rod počě túžiti,

a liudem takto mluviti:

„Neufaj i jeden do roda velikého, ani do smysla hlubokého.

Kněz v svej zemi ponenahlu všě uchodí, má mne zlob s právem dochodí.

Mniech ztepa všě kniežata,

pro to mi dána dóstojná otplata.“

XLI.

O sedlcě knieni Boženě.

Kněz Oldřich o Postoloprtiech lovieše.

Sta sě, když skrzě jednu ves jedieše, uzřě, že sedlská dievka na potocě stáše, bosa i bez rukávóv rúcho práše.

A sedlka krásna velmi bieše,

a k tomu ovšem stydlivé nravy jmieše.

Počě sě jejiej krásě diviti stoje, a inhed ju sobě za knieniu poje.

Ta knieni šlechetná bieše,

sobě jmě Božěna jmieše.

Páni j´mu z toho za zlé počěchu jmieti.

Kněz věcě: „Páni, račte slyšěti!

Zchlapóv šlechtici bývajú

a šlechtici syny chlapy jmievajú.

Neb ostaralé střiebro šlechtu činí, a často šlechticě chudoba chlapstvem viní.

Vyšli srny všicni z otcě jednoho, a ten sě čte šlechticem, jehož otec jměl střiebra mnoho.

A když jesť tak šlechta s chlapstvem smiešena, bude Božěna má žena.

Raději sě chciu s českú sedlkú smieti, než královnu němečskú za ženu jmieti.

Vře-ť každému srdcě po jazyku svému, a proto Němkyně mieně bude přieti liudu mému.

Němkyně němečskú čeleď bude jmieti, a němečsky bude učiti mé děti.

A proto bude jazyka rozdělenie,

a inhed země jisté zkažěnie.