LXXIV.
O českém boji s Němci.
Toho léta kněz Bedřich s světa snide, na jeho stolec syn jeho Otta vznide.
Toho léta teké pohani Jeruzalema dobychu, a co bylo v něm křěsťan, všecko zbichu.
Pak kněz Otta, opravovav zemiu i svój jazyk v ctnosti, i snide v dobrej starosti.
Po něm jeho syn Václav jako raní květ vznide, ale že pravé vláhy nejme, siře snide.
Počě velmi Němce milovati
i dědiny jim dávati.
Pro to jej u věži zahubichu,
Němcóv tehdy mnoho zbichu.
Bratra jeho Přěmysla knězěm učinichu, toho také pro Němcě vypudichu.
Tehdy knězě Otty bratr, Bračislav, po Daněliu biskupem bieše, ten knězě-miesto zemiú vladieše.
Ten kněz Srby hrdinsky pobi,
mnoho jim měst a tvrzí doby.
Kněz Přěmysl do Čech s Němci sě vráti, na Bojištiu smě udatně státi;
neb ciesařovu moc všiucku s sobu jmějieše jedno že samého ciesařě nebieše.
Čechy sě do Prahy snidú,
na Bojiště k nim vesele vznidú.
Neb to prorokováno diechu,
že na Bojištiu Čechy jisto svítězstvie jmiechu.
Tehdy zima veliká bieše
a také liútě mrznieše.
Čechy u Praze dosti tepla jmiechu, Němci na poliu studeni biechu.
Když sě Němci s Čechy snidú,
Čechy Němcě udatně podjidú.
Knězě Přěmysla zabichu,
tři tisiúcě a dvě stě Němcóv jmenovaných zbichu.
Krev po mečích v ňadra tečieše
a v nadřiech jim zmrznieše.
A když doma oděnie svláčiechu,