Neb když Čechóvé po řebří na zeď leziechu, by črtie lezli, Vlaši mniechu.
Oni se zdi vši běžiechu,
utkati jich nesmějiechu.
Čechóvé, chtiece ciesařové hanby pomstiti, učinichu skutek, o němž mě hanba mluviti.
Tu sě fíkóv z prstóv jechu činiti: podáš-li ho Vlachu, chce-ť sě o to zabiti.
Neb ktož chtěl v tom městě živ býti, ten musil kobyle vytrhnuti fík ústy z říti.
Čechóvé v městě prví biechu,
z města najlepšie klenoty vzěchu.
Ješče stojí na hradě u svatého Víta noha sviecnova, pravie, by byla Šalomúnova.
Tu sú byli Mediolaněné z Jeruzalema vzěli, když sú byli s Titem a s Vespezianem na Židy jeli.
Móžeš tu nohu, ač chceš, přěd oltářem ohledati.
To věz, že nynějšie dielo nemóž sě jiej vrovnati.
Poděbrazští prví lézti směli,
pro to sú ot knězě řebřiu na ščítě přijeli.
XLVIII.
O najvyššiej cti prvého krále českého.
Ciesařovi by v děk to poslúženie, i da českému kněziu volenie:
nebo těla tří svatých králóv z města vzieti, neb v svej zemi králostvie jmieti.
Kněz zemanóm da na voli,
podle jich rady koronu zemi vzvoli.
Nad to ciesař kněziu ščít změni, také úřad jemu na svém dvoře proměni.
Tehdy za orla črného
da j’mu o jednom ocase lva bielého.
A že kotel nad ohněm kniežata držiechu, tú službú u dvora slúžiechu,
tehdy jeho kotla zbavi,
svým čiešníkem jej upravi.
A když ciesařě budu voliti,
ti, již volie, budú-li sě vaditi, tehdy mu káza mezi volenníky vníti,