60

a komuž by dal, tomu ciesařem býti.

Tehdy ciesař Vratislava prvým králem koronova, a králem českým i polským jej provola.

XLIX.

Ot Jarohněva biskupa, králova bratra.

Biskup Šebieř s světa snide,

Jaromir s zemany přěd bratra jide, Spytihněvovy úpravy upomínaje.

A král, sě v tom dobřě znaje,

však chtieše Němcě biskupem učiniti.

Zeměné o to počěchu sě raditi,

Kojaty počěchu prositi,

by jich slovo chtěl králiu mluviti.

Když sě s múdřejšími Kojata potáza, v knězě Jaromirovu řěč sě uváza.

Vecě: „Králiu, rač svých zeman řěč slyšěti!

Rač na svého bratra diel pomněti: za diel mu jesť biskupstvo jmieti, a jemu slušie na tom stolciu seděti.

Neslušie-ť, králiu, tak bratra tupiti, ni-ť chcem biskupstva Němciu postúpiti.

Bratr tvój s úsilím Němce z země vypudil: neviemy, kto v tě němečskú žílu vlúdil.

Králiu, ot svých Čechóv máš všiucku česť, od Němcóv nejmáš jedno lesť.

Nechcem toho dopustiti,

by bylo Němciu naším biskupem býti.“

Otáza král: „Jesť-li to slovo vašě?“

Všickni řěchu: „To jesť slovo našě.“

Řěchu: „Králiu, daj své, komu chceš, lhóty!

Držímy-ť s ním sbožie i životy.“

Král, uzřev, že obci jesť sě úsilno protiviti, vecě: „Chtěl sem vašie viery pokusiti.

Děkuju, že ste věrni kněziu svému.

Jáz biskupstva přěju bratru mému; chciu mu k tomu pomocen býti,

ač ho však chtie kanovníci voliti.“

Kanovníci ho rádi biskupem jmiechu.

Tomu biskupu Němci Gebhart vzděchu.