dobrý dá sě u příhodě znáti.
To sobú kněz Václav dobřě ukáza: kako-ti bieše tich, všěm na vojnu vstáti káza.
Když kněz Václav z Prahy potěže, kněz zličský proti jemu vytěžě.
Kněz Václav, vida, že sě boju sníti, po poslu je sě kněziu Radislavovi mluviti:
„Který cti a užitka žádá,
tomu sě slušie biti, to má rada.
Proto mně a tobě slušie sě biti, a nedajvě liudu u boju býti.
Kterýž mezi náma živ ostane,
ten v obojiem kněžstviu knězěm zóstane.
Obojiemu vojsku kažvě s mírem stati, ni mně ni tobě pomáhati.“
Radislav, nevěda, co tomu zdieti, pro hanbu musi v tu řěč podjieti.
V tu dobu raději by na Zličsku byl, aby toho, jemuž pletichy dáváše, zbyl.
Vynidesta dva knězě z svých liudí: slyš kako-ti je Bóh dvorně skliudi!
Když Radislav blíz knězě Václava bieše, uzřě, že kněz Václav kříž zlatý na čele jmejieše, dva angely s obú stranú jeho.
Uzřěv to, užěse sě knězě českého.
Radislav skoči s koně svého,
i da sě na milosť jeho.
Kněz Václav přije jeho k milosti, řka: „Báťo, mého nechaj, jměj v svém dosti.“
Přěbyv s ním tu v Žitomiři,
o všě dobré s ním sě smíří.
XXIX.
Ot ciesařě a o sv. Václavovi.
Sta sě, že ciesař pozva kniežat k dvoru, kněz Václav jide k tomu sboru.
Když kniežata spolu biechu,
kněz Václav zapozdi pohřiechu.
Ciesař, rozhněvav sě na jeho dlúhé Bohu modlenie, učini to ustavenie,