62

když sě stala škoda od pohan Karlovi.

Neb snad krále tu řěčiú chtěl uhroziti a pro to snad i chtěl to mluviti.

Král, jako chtě ohledati, i vzě meč ot něho, ohleduje meč, i prokla třiesla jeho.

O knězi Břětislavovi a o Zderadovi.

Ot Míšně posla král syna svého

Bračislava na knězě saského,

a s ním múdrého pana Sderada.

Prostřěd Sas přijide kněziu dětinná vnada, je sě se panici v řěcě chladiti.

Sderad je sě kněziu mluviti,

řka: „Snad si nebýval u příhodách.

Kúpě sě v nepřietelských vodách, mníš sě kúpě u Vltavě?

By chtěl znamenati pravě,

v oděniu by na ořiu sědal,

na všě strany právě hlédal,

nepřátel sě ostřiehaje,

skoro-li vyniknu z háje.“

Kněz sě na Sderada je hněvati,

neudatné ckety jemu dávati,

řka: „Nežuj mne! Však mám svá léta.

Byl’s všě své dny neudatná cketa!“

I káza j’mu s lepšími přěd jeden hrad hnáti, a kněz je sě se panici kúpati.

Jeda preč Sderad, vecě: „Strach mě otjeti; ostaly sú tuto samy děti.“

A kdyžto juž pryč jedieše,

veždy-ť on za sě hledieše.

Sderad málo pryč otjede,

jednož ti prach nad knězěm vznide.

Sderad honciu káza, co by tu bylo, ohledati, a v naděju vojsku káza za sě hnáti.

Nali-ť Sasici na kněz udeřili,

a juž pánóv mnoho dobrých zbili.

Kněz čist niti s málem stojieše

a hrdinsky sě bránieše.

Juž na-ň Sasici ssědáchu,