řka: „Chudé kniežě, co chceš dnes jiesti?
By svátek nebyl, pro kus chleba musil by cělý den hlinu miesti.“
Kněz vecě: „Toho nechciu učiniti, raději budu v kole choditi.“
Tak svej chudobě sě nasmiesta,
neb každý den z chleba slúžiesta.
To-ť bieše na-ň Bóh přěpustil,
že nemúdrú řěč z svých úst vypustil.
Když sě poká svého hřiecha,
přijide mu božie útěcha.
Páni češčí po-ň poslachu,
zemiu jemu opěť vzdachu.
Kněz je sě svých milovati
a o Němcích nic netbati.
LXXVII.
O Děpoltově vypuzení, kniežěte kúřimského.
Tehdy kněz Děpolt zličský,
jenž by nynie slul kúřimský,
nechtě kněziu Přěmyslu slúžiti,
kněz Přěmysl musi na-ň jiti.
Kněz Děpolt proti jemu vynide,
a v tom boju Děpolt snide.
Zlicov město dobré bieše,
nad ním tvrdý hrad stojieše.
Čechy přěd Zlicov přijidú
a valem u přiekop vnidú,
všickni: „Vz kúřim! vz kúřim!“ řechu; pro to tomu městu Kúřim vzděchu.
Děpoltova čeleď do Polan jide,
tu bez mála s světa snide.
Tehdy knieni Svatava káza u Prazě most učiniti.
Kněz káza mnoho němečských kopáčóv zbíti.
Kněz u městě v okenciu stojieše, a na město snažně hledieše.
Nali-ť z Řezna měštěnín jedieše, jenž jemu dvěma penězma dlužen bieše.
Přěd súdem je sě na-ň kněz žalovati, že j’mú jeho mzdy nechtěl dáti,
řka: „Táhl sem na hóru jeho kamenie!“