4

I bra sě lesem do lesa,

dědky své na pleciú nesa.

A když dlúho lesem jide,

k velikému hvozdu příde.

Tu sě stešte čeledi jeho.

Vecě Čech: „Ach běda jesť skutka mého, že pro mě jste v tejto núzi

a jsú pro mě vaši domové hustí luzi.

I vecě Čech k svému sboru:

„Podejděm pod tuto horu,

dětem, skotu odpočinem,

a snad sě tu s túhú minem.“

Za jutra u pravé zořě

by Čech sám sedm na tej hoře,

s niež všiucku zemiu ohleda,

a dále jim jíti neda,

řka: „ Jmámy zemiu po svej vóli, budú nám z té plni stoli,

zvěři, ptákóv, ryb, včel dosti,

ot nepřátel tvrdá dosti.“

Jako by sě dnes na púšči stalo,

kdež by jim nic nepřěkážalo.

S té hory na zemiu zřěchu,

proto tej hořě Říp přěvzděchu.

Prvé chleba nejmějiechu.

maso a ryby jediechu.

Prvé léto laz vzkopachu,

a druhé léto rádlem zorachu.

Ale že jich starostě Čech diechu, pro-ň zemi Čechy vzděchu.

Ti liudie velmi věrní biechu,

vše sbožie obecno jmějiechu;

komu sě co nedostanieše,

u druha jako své jmějieše.

Jeden obyčěj zlý jmějiechu,

že manželstva nedržiechu.

Tehdy i jedna žena mužem jista nebieše, jeden muž žen mnoho jmieše.

Právě skotsky přěbýváchu,