3

sami sobě v tom nevěřiece.

Když na jednom poliu biechu,

jemužto Sennar diechu,

tu nemúdrú radu vzěchu

a právě podobnú k smiechu,

řkúc: „Postavimy věžiu sobě,

ta buď vz výšiu až do nebě.“

A když tu věžiu děláchu,

tvrdými cihlami ju skládáchu,

klí miesto vápna jmějiechu,

všickni jednu řěč mluviechu.

Bohu jich dielo sě nesmili,

i jich jazyky tako zmýli,

(ež) bratr bratru neurozumě,

ale všeliký svú řěč jmě.

Tu svého diela přěstachu,

a druh ot druha sě brachu.

Každý těch sobě vlast ustaví,

ot těch sě vzněchu rozliční nravi.

Ti sobě osobichu země,

jakž i dnes jmá každá své jmě.

Mezi jinými Srbové,

tu kdežto bydlie Hřěkové,

podle moře se usadichu,

až do Říma sě vzplodichu.

II.

O počátcě našeho jazyka v Čechách.

V srbském jazyku jest země

jiežto Charvaty jest jmě.

V tej zemi bieše lech,

jemužto jmě bieše Čech.

Ten mužobojstva se dočini,

pro něž svú zemiu provini.

Ten Čech jmějieše bratróv šesť,

pro něž jmějieše moc i česť,

a ot nich mnoho čeledi,

juž jedné noci Čech osledi.

I vybra sě se vším z země,

jiejž diechu Charvaty jmě.