Kněz, když ciesařóv úmysl vzvědě, s pláčem takto povědě:
„Tehdy sěkyra na sě dlubny kliudi, když přěd svým vrahem sě sudí.
Juž to právě znamenaju,
že všickni Němci českého zlého hledajú.
Bych byl málo přěhověl,
viece bych dobrých liudí jměl.
Ač sú byli včera nepřietelé,
dnes by mohli býti všickni přietelé.
Neslušie-ť nikdy zkaziti udatného; přijde-ť čas, že-ť sě hodí do přěvážného.“
I chtieše rád bratra zprostiti:
ciesař nerodi toho učiniti.
Věda ciesař, že Mediolaněné sě na Čechy hněvajú a jich škody vesdy hledajú,
káza u Medioláně knězě schovati, řka: „Nedajte sě jemu mnoho kochati.“
Vlaši knězě u věžiu vsadichu,
a sedm let jej hladem i smradem mučichu.
Pak káza ciesař jemu život otjieti.
Vlaši jemu na zajtřie chtiechu hlavu stieti.
S večera dachu kněziu dosti jiesti i píti, i vzkázachu jemu: „ Jez a pí; zajtra-ť nejiesti ani píti. “
Nevěda kněz, co sobě učiniti,
je sě snažně Bohu modliti.
Té noci svatý Apolinářiš sě j’mu pokáza a, chtěl-li by do Cech, ho otáza.
Kněz jemu učini veliké sliúbenie, aby jeho ráčil zbaviti vězenie.
Vecě: „Kde sě poznáš, tu mi kostel ustavi!“
To řka, na Sackej jej postaví.
To miesto dobřě kněz lížěmi znamená, jide do Miličic, kde bydlieše pan Bena.
Ten pán bratry u mír svede,
a pak knězě ctně do Prahy vede.
LX.
(Nadpisu není.)
Vacek je sě knězě učiti,