1

POČÍNÁ SĚ KRONIKA ČESKÁ

I.

Mnozí pověstí hledajú,

v tom múdřě i dvorně činie,

ale že své země netbajú,

tiem svój rod sprostenstvím vinie.

Neb by sě do nich které cti nadieli, své by země knihy jměli;

z nich by svój rod veš poznali,

okud jsú přišli, vzvěděli.

Jáz těch knih dávno hledaju,

a vezdy toho žádaju,

by sě v to někto múdrý uvázal,

všě české skutky svázal.

A dotad sem toho žádal,

donid sem toho prve nezbádal,

(ež) v to sě nikto nechce otdati; proto sě sám v to drbiu uvázati.

II.

Ale věz, že-ť úsilno jesť tuto kroniku psáti, že-ť drbiu z rozličných jednu shledati.

Neb to za jisté povědě,

že-ť nikděž celé kroniky nevědě; neb-ť jejie vši písaři ne velmi sú snažni byli, pro to sú jie mnoho opustili,

jedno o svém kraju, a jiného málo mluviece, jiného mnoho opustiece,

a někde velmi krátiece,

a tiem pravý sled tratiece.

III.

Nalez kroniku u knězě starého v Boleslavi, ta všecky jiné oslaví,

ta mi jistě Vlastiny boje zpraví, mnoho neznámého vypraví.

Proto, budeš-li pražskú neb břevněvskú kroniku čísti, tiemto sě právě ujisti,

že na niej jesť méně postaveno,

ale slov viece mluveno.