52

i vyněde s Jutkú z dvoru, a jsa zdráv.

Ciesař, když to vzvědě,

na vojnu zapovědě.

Je sě na tom přisahati,

že jeho stolec drbí u Boleslavi státi.

Bračislav, když to vzvědě,

zemanóm tako povědě:

„Třěba-l‘ mu sě v Čechách vztéci, a jáz budu v Němcích žieci.“

Knieni, když tu radu vzvědě,

múdřě velmi kněziu povědě,

řkúc: „Nebyla by to dobrá rada;

stala by sě pro to věčšie sváda.

Jáz pojedu proti otciu svému,

snad to přivedu k skončěniu dobrému.“

I jede knieni proti otciu svému

i počě dobývati milosti svému milému.

Ciesař nechtieše po jejie vóli učiniti, řka: „Nechciu své přísahy zrušiti.

Přisáhl sem, že drbí mój stolec u Boleslavi býti; dal-li bych mu milosť, drbil bych to zrušiti.“

Dci vecě: „Snadno jesť toho popraviti.

Daj mně stolec, jáz jej chciu tu postaviti.“

Podle té rady káza svój stolec v Boleslavi postaviti, českému kněziu káza k sobě přijití.

Ktož jest v Boleslavi býval,

ten jesť, ač chtěl, ten stolec vídal.

Tehdy da za věno ciesař zěti svému, Bračislavovi udatnému,

a řka: „Když ciesař k dvoru pozove tebe, pusť oheň za míliu okolo sebe.“

To viec kniežata česká za právo vzěchu, a proto orliciu v plameném ščítě nosiechu.

XLIII.

Ot svatého Vojtěcha přinesenie.

Pak kněz, chtě pomstiti děda svého, jede na Mezku, knězě polského.

Mezka proti jemu mocně vynide,

a v tom boju Mezka snide.