pak by nem dal rodicě svého.
U prvé i slušie nám za právo státi: pustiece za rohy, úsilno za ocas chvátati.
Lépe nem sě jesť nynie brániti,
než ny budú naše děti potom haniti, řkúc: „Otci naši byli sú sě na pokoj otdali, a nám sú hrdla řězali.“
Pro to knězě Otty nerodiechu,
ale jeho bratra Vladislava za kněz jmiechu.
LVIII.
Ot Vladislavova boje a ot srbského knězě.
Vladislav k ciesařiu jide,
milosti ciesařovy dojide.
Když Vladislav u ciesařě bieše,
o pokoju péčiu jmějieše,
tehdy někteří po Bořivoje poslachu, Prahu s Vyšehradem j’mu vzdachu.
Vladislav, do Čech odtad jeda,
o zemském stavu nic nevěda,
ku Prazě jedieše.
A když u Brusnicě bieše,
uzřě kněz Vladislav,
nali-ť jede silně kněz srbský Vácislav na pomoc Bořivoju.
Vecě kněz Vladislav: „Nu vzvězte k boju.“
Liudie Srbóv mnoho uzřěchu,
inhed sě velmi vzhrozichu,
knězě na to namluvichu,
že přěd Srby do Prahy jede.
A když města dojede,
do města ho nepustichu.
Vrátiv sě, s Srby sě vzbichu.
Tu sě Čechy dobřě jmějiechu,
boj na Srbiech obdržěchu.
Ktož v tom boju i málo raněn byl, kako málo odřěn, však inhed života zbyl.
Ot toho boje Róze vz hóru pojide, léň mě mluviti, kak ten rod vznide.
Opět kněz Vladislav bratra pobi,