33

by sě tiem umenšilo moci křesťanóm.“

O svatém Václavovi kniežeti.

Když kněz Václav k letóm přijide, z své mateře moci vyjide,

vece: „Matko, sediž na svém věně; mně-ť slušie země oprávěnie.“

Je sě země oprávěti,

domy božie káza otvářěti.

Žákovstvo v zemiu navrátí,

jež bieše vypudila máti.

Božiu česť v zemi plodieše,

kupuje pohanské děti, křstieše.

Ke mšěm sám oplatky pečieše,

vdovicěm z lesa drva v noci nosieše.

Po svatým v noci bos chodieše,

až mu po cestě krev z nohú tečieše.

Ženy i jedné jest nejměl,

sirotky za dietky jměl.

Žaltář pod pažiu vždy nosieše,

své komorníky žaltařiu zučil bieše.

Panoše jeden přěd ním léháše,

tomu škorně szuje utieráše.

Tomu komorníku Podiven jmě bieše, ten knězě v náboženstviu tepieše.

XXVIII.

O knězi ličském.

Uzřěv to kněz zličský Radislav,

že jesť tak pokořen kněz Václav, nemně, by sě směl brániti,

i je sě jemu zemi škoditi.

K tomu jej jeho nemúdrosť připudi, že všě Zličsko proti jemu vzbudi.

I je sě žitomirského dvoru dobývati, kněziu Václavovi pletichy dávati.

Mýlieše sě v tom zličský kněz.

Neb to ote mne každý jistě věz,

že dobrodružské jesť znamenie:

tiší skutci a pokorné mluvenie.

Neudatný nevie jedno lati,