61

Ten pobi Jana, biskupa moravského, řka, že Olomúc slušie pod biskupa českého, řka: „Činíš sě biskupem, a nemoha dolíčiti!“

On vecě: „Ež jsem biskupem, chciu toho listy dosvědčiti.“

Kněz Jan je sě na-ň přěd papežem žalovati, ale biskup pražský nerodi na rocě státi.

Pro to papež počě sě na-ň hněvati, ale Mechilda, lombardská králová, je sě j’mu pomáhati; neb jej za rodicě jmějieše,

a pro to jej velmi ctieše.

Ta králová biskupu Jaromiru

u papežě doby míru.

O tej královně jesť mnú opuščeno, což jesť o niej v kroniku vloženo; neb k našiej zemi nepřislušie,

a také že ta řěč ke mně neslušie, by mne kázaný nekázánú řěčiú nevinil, řka: „Ež’s to pisal, nekázaně’s učinil.“

L.

O míšeňskej a o saskej vojně.

Potom král pro knězě moravského

pobi Liutolta, vévodu rakúského.

Pak jide na knězě srbského,

točiúš na markrabiu míšeňského.

Hvozdec hrad král blíz Míšně postavi a voje přěd Mišněm zstavi.

Na Míšni Beneda, udatný Čech, bieše, ten královu nemilosť jmějieše.

Král za věrú káza Benedě k sobě sníti, i počě sám s ním mluviti.

Vzpomanu král, že Beneda za věru chtieše krále zabiti, i zamysli nevěry nevěru pomstiti.

I otáza j’ho král, co by mohl svým mečem zdieti?

Beneda vecě: „Chciu jím dva zřnovy přetieti.“

Diviu sě, ač ta řěč mohla pravdú býti.

A snad sě chtěl pochlubiti.

Neb také mohla by ta síla k mečiu přistúpiti, a ž’by řěč pravdu mohla býti,

jakž sě čte o Rulantovi,