Opatovická ta často blúdí,
ač i viece mluví, však tobú slúdí, Vyšehrazská ta mi sě najméně sliúbila, najlepšie na Boleslavi byla.
To račtež všickni věděti,
ež té chciu sě podržěti.
Ale nalezneš-li kde co jinak, než tuto, mluveno, věz, ež to jesť mú voliú neproměněno, ale, jakž to jesť tam postaveno, takež-ť jesť i mnú ustaveno.
IV.
Řěči prázdné, jelikož mohu, mysliu ukrátiti, avšak smysl celý mysliu položiti, aby sě tiem mohl každý raději učiti, k svému sě jazyku viece snažiti; neb uslyšě múdrý řěč múdrú, múdřejí bude, tužebný tiemto túhy zbude.
Jáz tuto sprostně položiu
a na to lepšieho prošiu,
aby pro našie země česť
i pro našich nepřátel lesť
opravil mú řěč rýmem krásným
a oslavil hlaholem jasným,
a mne tiemto nehaněje,
řka: „Plete sě v to, a neuměje.“
Jáz sě v tom sám dobřě znaju,
kromě že-ť o svém jazyce velmi tbaju.
To mě jesť k tomu vzbudilo,
i mě k úsiliu připudilo.
I.
Od babylonské věže a o sedmi dcát jazyciech.
Když vešken liud pro svú vinu
kromě osmi vodú zhynu,
ti, jižto běchu ostali,
ot vzchodu slunečného vstali.
Ku poledniu vždy sě brachu,
nebo bychu plni strachu,
potopy sě vždy bojiece,