I bra sě lesem do lesa,
dědky své na pleciú nesa.
A když dlúho lesem jide,
k velikému hvozdu příde.
Tu sě stešte čeledi jeho.
Vecě Čech: „Ach běda jesť skutka mého, že pro mě jste v tejto núzi
a jsú pro mě vaši domové hustí luzi.
I vecě Čech k svému sboru:
„Podejděm pod tuto horu,
dětem, skotu odpočinem,
a snad sě tu s túhú minem.“
Za jutra u pravé zořě
by Čech sám sedm na tej hoře,
s niež všiucku zemiu ohleda,
a dále jim jíti neda,
řka: „ Jmámy zemiu po svej vóli, budú nám z té plni stoli,
zvěři, ptákóv, ryb, včel dosti,
ot nepřátel tvrdá dosti.“
Jako by sě dnes na púšči stalo,
kdež by jim nic nepřěkážalo.
S té hory na zemiu zřěchu,
proto tej hořě Říp přěvzděchu.
Prvé chleba nejmějiechu.
maso a ryby jediechu.
Prvé léto laz vzkopachu,
a druhé léto rádlem zorachu.
Ale že jich starostě Čech diechu, pro-ň zemi Čechy vzděchu.
Ti liudie velmi věrní biechu,
vše sbožie obecno jmějiechu;
komu sě co nedostanieše,
u druha jako své jmějieše.
Jeden obyčěj zlý jmějiechu,
že manželstva nedržiechu.
Tehdy i jedna žena mužem jista nebieše, jeden muž žen mnoho jmieše.
Právě skotsky přěbýváchu,