a komuž by dal, tomu ciesařem býti.
Tehdy ciesař Vratislava prvým králem koronova, a králem českým i polským jej provola.
XLIX.
Ot Jarohněva biskupa, králova bratra.
Biskup Šebieř s světa snide,
Jaromir s zemany přěd bratra jide, Spytihněvovy úpravy upomínaje.
A král, sě v tom dobřě znaje,
však chtieše Němcě biskupem učiniti.
Zeměné o to počěchu sě raditi,
Kojaty počěchu prositi,
by jich slovo chtěl králiu mluviti.
Když sě s múdřejšími Kojata potáza, v knězě Jaromirovu řěč sě uváza.
Vecě: „Králiu, rač svých zeman řěč slyšěti!
Rač na svého bratra diel pomněti: za diel mu jesť biskupstvo jmieti, a jemu slušie na tom stolciu seděti.
Neslušie-ť, králiu, tak bratra tupiti, ni-ť chcem biskupstva Němciu postúpiti.
Bratr tvój s úsilím Němce z země vypudil: neviemy, kto v tě němečskú žílu vlúdil.
Králiu, ot svých Čechóv máš všiucku česť, od Němcóv nejmáš jedno lesť.
Nechcem toho dopustiti,
by bylo Němciu naším biskupem býti.“
Otáza král: „Jesť-li to slovo vašě?“
Všickni řěchu: „To jesť slovo našě.“
Řěchu: „Králiu, daj své, komu chceš, lhóty!
Držímy-ť s ním sbožie i životy.“
Král, uzřev, že obci jesť sě úsilno protiviti, vecě: „Chtěl sem vašie viery pokusiti.
Děkuju, že ste věrni kněziu svému.
Jáz biskupstva přěju bratru mému; chciu mu k tomu pomocen býti,
ač ho však chtie kanovníci voliti.“
Kanovníci ho rádi biskupem jmiechu.
Tomu biskupu Němci Gebhart vzděchu.