tepa dobřě, mě spiešíš.“
Tehdy Mezka, polský kněz bohatý, vzvěděv jich život tak svatý,
poslav posla k nim věrného,
da jim sto hřiven střiebra čistého, aby jím své chudoby zbyli,
za-ň snažně Boha prosili.
Uzřěvše střiebro, mluviti sě jechu, již u pól létu k sobě nemluvili běchu, řkúc: „Toto jesť duši zátopa
a do pekla náhlá stopa.
Ktož sě tohoto přídržie,
u přiezni Boha neobdržie.“
Proto o něm nic netbachu,
šestého z sebe, točiúš Barnabu, poslachu, by kněziu střiebro vrátil opěť.
Atu osta bratróv pěť,
Benedikt, Matěj, Jan, Kristin, Isaak jim diechu; Barnabu s střiebrem vyslali běchu.
Zlodějie na ně přijidú
a v jich chyšku vnidú,
jechu sě střiebra hledati.
Když jim nejmiechu co dáti,
pěti bratří po liútých mukách hrdla řezachu, a tak je k Bohu poslachu.
To sě sta léta od narozenie syna božieho po tisiúciu čtvrtého.
XXXVIII.
Od Oldřichovy Přimdy.
Tehdy sě sta, že kněz Oldřich lovieše a sám v pustém lese blúdieše.
Když u velikých túhách bieše,
okolo sebe všady zřieše,
uzřě, nali-ť stojí dospělý hrad.
Kněz k němu jíti chtieše rád.
Ale že cěsty neumějieše
a okolo hložie husté bieše,
ssěd s koně, mečem cěstu proklesti, i počě po ostrvách v hrad lézti;