22

takež pro knězě všecka země oblenie.

O Vlastislavovi.

Zbádá Neklaná kněz žatečský,

Vlastislav, ten krásný, děcský.

Obdržě na Pražěnech dva boje,

i sedě na Vlastislavi, nepřietel sě neboje.

To město bieše postavil,

nad ním tvrdý hrad ustavil.

Mezi Příbkem a Lovošem stojieše, po kněziu Vlastislavovi město slovieše.

XVIII.

Od Vlastislava, žateckého kniežete.

Vlastislav na vojnu zapovědě,

o tej vem divně povědě.

Káza na vojnu všě psy vésti,

všě ptáky káza s sobú nésti,

aby je liudmi krmili,

když by Pražany všecky zbili.

Mně, by skončěniu takému bylo býti, i je sě počátkem chlubiti.

Ale Bon, jenž chlúby neliúbí,

jeho chlúby brzo urubi.

V zvěděv to Neklaň, počě sě báti, i nesmě na vojnu vstáti.

Pozvav Styra, muže udatného,

k radě člověka múdrého,

s tiem počě sě kněz raditi,

kak by mohl Lučan bez boje zbyti, řka: „Lépe jim jesť něco země ustúpiti, než sě k nim tak zavražditi.“

Styr tak kněziu otpovědě:

„Jáz to dávno dobřě vědě,

budem-li v tom hověti tobě,

učinímy škodu i hanbu sobě.

Jakž sú směli oni k nám sě zavražditi, tiem právem my móžem svých přátel mstíti.“

Mohl by sě kněz domysliti,

že sě strašivému s udatným zlo raditi.

Ž’by byl na radu pojal neudatného,