46

tepa dobřě, mě spiešíš.“

Tehdy Mezka, polský kněz bohatý, vzvěděv jich život tak svatý,

poslav posla k nim věrného,

da jim sto hřiven střiebra čistého, aby jím své chudoby zbyli,

za-ň snažně Boha prosili.

Uzřěvše střiebro, mluviti sě jechu, již u pól létu k sobě nemluvili běchu, řkúc: „Toto jesť duši zátopa

a do pekla náhlá stopa.

Ktož sě tohoto přídržie,

u přiezni Boha neobdržie.“

Proto o něm nic netbachu,

šestého z sebe, točiúš Barnabu, poslachu, by kněziu střiebro vrátil opěť.

Atu osta bratróv pěť,

Benedikt, Matěj, Jan, Kristin, Isaak jim diechu; Barnabu s střiebrem vyslali běchu.

Zlodějie na ně přijidú

a v jich chyšku vnidú,

jechu sě střiebra hledati.

Když jim nejmiechu co dáti,

pěti bratří po liútých mukách hrdla řezachu, a tak je k Bohu poslachu.

To sě sta léta od narozenie syna božieho po tisiúciu čtvrtého.

XXXVIII.

Od Oldřichovy Přimdy.

Tehdy sě sta, že kněz Oldřich lovieše a sám v pustém lese blúdieše.

Když u velikých túhách bieše,

okolo sebe všady zřieše,

uzřě, nali-ť stojí dospělý hrad.

Kněz k němu jíti chtieše rád.

Ale že cěsty neumějieše

a okolo hložie husté bieše,

ssěd s koně, mečem cěstu proklesti, i počě po ostrvách v hrad lézti;