takež pro knězě všecka země oblenie.
O Vlastislavovi.
Zbádá Neklaná kněz žatečský,
Vlastislav, ten krásný, děcský.
Obdržě na Pražěnech dva boje,
i sedě na Vlastislavi, nepřietel sě neboje.
To město bieše postavil,
nad ním tvrdý hrad ustavil.
Mezi Příbkem a Lovošem stojieše, po kněziu Vlastislavovi město slovieše.
XVIII.
Od Vlastislava, žateckého kniežete.
Vlastislav na vojnu zapovědě,
o tej vem divně povědě.
Káza na vojnu všě psy vésti,
všě ptáky káza s sobú nésti,
aby je liudmi krmili,
když by Pražany všecky zbili.
Mně, by skončěniu takému bylo býti, i je sě počátkem chlubiti.
Ale Bon, jenž chlúby neliúbí,
jeho chlúby brzo urubi.
V zvěděv to Neklaň, počě sě báti, i nesmě na vojnu vstáti.
Pozvav Styra, muže udatného,
k radě člověka múdrého,
s tiem počě sě kněz raditi,
kak by mohl Lučan bez boje zbyti, řka: „Lépe jim jesť něco země ustúpiti, než sě k nim tak zavražditi.“
Styr tak kněziu otpovědě:
„Jáz to dávno dobřě vědě,
budem-li v tom hověti tobě,
učinímy škodu i hanbu sobě.
Jakž sú směli oni k nám sě zavražditi, tiem právem my móžem svých přátel mstíti.“
Mohl by sě kněz domysliti,
že sě strašivému s udatným zlo raditi.
Ž’by byl na radu pojal neudatného,