Bračislavovi by ta řěč mila,
i vecě: „Báťo, ten jesť pravá vila, kterýž pro řěč ciuzieho
nepřietel jesť svého bližnieho.
Když nás zlý liud smie vaditi,
dávě jim toho zlým užiti.“
Knězě sě tajně mírem rozjedesta, z jutra liudi v boj svedesta.
Vršovici, již běchu knězě svadili, těch sú tehdy mnoho u Moravě zbili.
Nebo ti, již je vadiechu,
v čelo postaveni biechu.
V tom boju mnoho liudí s obú stranu snide, po boju Bračislav sě s bratřiú snide.
LIV.
Ot Bračislava prvého krále smrti.
Tehdy Božěj a Mutyně Vršovici,
svých kniežat praví vražedlníci, jesta sě o tom mysliti,
kako bysta mohla kniežecí plod zatratiti.
Kněz tehdy jednoho lovce Němcě jmejieše, tomu jmě Lork bieše,
ten ot knězě mnoho sbožie jmejieše, tomu kněz velmi věřieše.
Tomu Božěj a Mutyně mnoho sliúbista, a’ž na tej cěstě i postavista,
že sě je Němec mysliti,
kak by mohl knězě zabiti.
Kněz ot věrných to slyšieše,
že j’ho Lork zabiti chtieše.
Kněz na-ň toho nedověře,
však j’ho otáza k jeho vieře.
Lork tu řěč na Pukatu na Čecha ukáza, by knězě chtěl zabiti, pokáza.
I je sě v tom kněz viecě Němciu věřiti.
Kázav přěd sě lovcóm, i je sě mluviti, řka: „I dobřě-li jesť to, Pukata, že ty s svými přátely chceš zbíti všě kniežata?
Mníte, by sě to mohlo utajiti,