a ten rod veš viec nevstane.
Synku, když vendeš v turský boj, prvý, ktož tě potká, tomu stoj.
Daj mu oščěpem malú sotu,
a nečiň jemu nic životu.
Obě jemu uši uřež
a schovati jú nehřeš.
Když přineseš na své dráhy,
tu poznáš všě své vrahy.
Přěd kón učiň to znamenie,
v núziu nic lepšieho nenie.
Tomu znameniu kříž dějú,
jemuž sě nynie blázni smějú.
Lučené sú Pražanem dáni,
a proto koni jich budu svázáni,
že nemoci budú sobú hnúti.
Jedinému tobě s smrtiú jesť sě minuti.
Ač ti jesť věc sluti zběhem,
na Turště sě nestyď během.“
XX.
O turském boju.
Když na Tursko voje sě snidú,
tu v liútý boj velmi vnidú.
Ot jutra až do večera
sta Vlastislav, a boj bera.
Až sě Styr však k němu přibra,
kněz Vlastislav sě na-ň vybra.
Lučanóm sě tu ovšem zle zdě,
Styr Vlastislavovi hlavu stě.
Pražené Lučany tak tepiechu,
až potoci krvaví tečiecnu.
Ze všěch ujide jediný Straba
tú radú, juž jemu bieše dala baba.
A když ujide z toho lomu,
jakž přijide do svého domu,
uzřě, že jeho žena dušiu béře,
což dosiehne, to všě zdéře.
Uzřě u nie oščěpem ránu,
juž pozná u boju ot sebe dánu.