86

za přietel knězě českého rád jmějieše.

Kněz Soběslav dva syny jmějieše, jednomu Boleslav jmě bieše,

druhému Přěmysl diechu.

Těma Němci jména přěvzděchu:

Boleslavu Bedřich řiekáchu,

Přěmysla Kunrátem nazýváchu.

Ciesař, nemoha Soběslavově moci uškoditi, lstivě zamysli syny jeho českým obyčějóm otučiti.

I je sě Soběslava prositi,

by chtěl svá syny k němu otpustiti.

Soběslav nechtieše toho učiniti, řkarť: „Mohú sě děti ve nraviech proměniti.“

Řka: „Ciesařiu, to ty sám móžeš věděti, že pro své země nravy kniežeti jesť česť jmieti.

Kterýž sě sích i oněch nravóv chce přídržěti, tiem sě méně bude svých zeman držěti, a tiem každé kniežě svú česť ztratí.

Pro to k tobě svých dietek nechciu dáti.

Mój otec pro též svú česť ztrati, a pro němečskú řěč musi sě z země bráti.“

LXX.

(Nadpisu není.)

Ciesař je sě velmi nastati,

až mu musi své děti poslati.

Tu svého jazyka česť jako vol za rohy upusti, když k ciesařovi děti otpusti.

Ciesař Soběslavovi vieru sliubuje, a jeho děti česky otučuje.

Káza sě jima němečsky učiti,

domóv jú nerodi otpustiti.

Když juž česky málo umiesta,

po poslu ona to vzvěděsta,

že jejú otec velmi nemóže.

Řesta: „Snad bez najú umřieti móže.“

Bez otpuščenie do Čech sě vrátista, otce nemocna zastúpista.

Otec je sě jima mluviti,

řka: „Tomu-ť vy chciu učiti.