a z sebe třěva točieše,
na svój rod počě túžiti,
a liudem takto mluviti:
„Neufaj i jeden do roda velikého, ani do smysla hlubokého.
Kněz v svej zemi ponenahlu všě uchodí, má mne zlob s právem dochodí.
Mniech ztepa všě kniežata,
pro to mi dána dóstojná otplata.“
XLI.
O sedlcě knieni Boženě.
Kněz Oldřich o Postoloprtiech lovieše.
Sta sě, když skrzě jednu ves jedieše, uzřě, že sedlská dievka na potocě stáše, bosa i bez rukávóv rúcho práše.
A sedlka krásna velmi bieše,
a k tomu ovšem stydlivé nravy jmieše.
Počě sě jejiej krásě diviti stoje, a inhed ju sobě za knieniu poje.
Ta knieni šlechetná bieše,
sobě jmě Božěna jmieše.
Páni j´mu z toho za zlé počěchu jmieti.
Kněz věcě: „Páni, račte slyšěti!
Zchlapóv šlechtici bývajú
a šlechtici syny chlapy jmievajú.
Neb ostaralé střiebro šlechtu činí, a často šlechticě chudoba chlapstvem viní.
Vyšli srny všicni z otcě jednoho, a ten sě čte šlechticem, jehož otec jměl střiebra mnoho.
A když jesť tak šlechta s chlapstvem smiešena, bude Božěna má žena.
Raději sě chciu s českú sedlkú smieti, než královnu němečskú za ženu jmieti.
Vře-ť každému srdcě po jazyku svému, a proto Němkyně mieně bude přieti liudu mému.
Němkyně němečskú čeleď bude jmieti, a němečsky bude učiti mé děti.
A proto bude jazyka rozdělenie,
a inhed země jisté zkažěnie.