dva syny krásná jmějieše:
stařějšiemu diechu Boleslav
a mlazšiemu diechu Václav.
Ten tiché nravy jmějieše,
pro něž všem liudem mil bieše.
Protož jej po otciu knězěm zvolichu, Boleslava Boleslavem otdělichu.
Ale že ješče kněz Václav mlád bieše a země opraviti nemožieše,
poručichu jej svatej Liudmile,
Bohu i všem liudem milé.
Ta jesť byla žena Bořivojova
a hraběnka ze Pšova.
Jemuž tehdy Pšov diechu,
témuž potom Mělník vzdechu;
neb přěd Mělníkem hrad bieše,
ten sobě Pšov jmě jmějieše;
a pod městem potóček teče,
ten sobě Pšova řěěe.
Knieni Liudmile Drahomiř závidieše, neb sama zavlásti chtieše.
Ta pozva Tuně a Komoně,
sliúbi jima střiebro i koně,
aby Liudmilu zabila
neb tajně ju zadávila.
K niej sě chtieci přislúžiti,
sliúbista to učiniti.
XXVI.
O svietiej Ludmile, prvej křesťance.
Svatá Liudmila knězěm vládieše,
dvorem v Tetíně sedieše.
Proto že svatá Liudmila
mnohu liudem bieše mila,
jedny křesťanské děti
tu řěč dachu jiej věděti
co Drahomiř umluvila,
co-li sta ta dvá jiej sliúbila.
Znamenavši svatá knieni,
co jiej zlá nevěsta miení,