když turnejóv a klánie neznáchu!
Jakž sě jechu v turnej jhráti,
tak za nic počěchu v boju stati.
Ze sú někteří dobří turnějníci,
již sú v boju praví špatnící:
všěm turnějníkóm jmene toho nedávaju, však jáz jich dosti znaju.
Pravie, nynější by lepší byli.
By mi ciesařě třikrát pobili,
až by pól třetieho tisiúcě prstenóv s zbitých rytieřóv ruk po boju sněli, tehdy by v svej řeči pravdu jměli.
LXXXV.
O králově Václavově boju s synem.
Král Václav ščedrý bieše,
ale Němcě velmi plodieše.
Pro to sě někteří páni proti králiu vzdrastichu a syna Přěmysla proti jemu vzbudichu léta ot porozenie Jezu Krista milého po tisiúciu po dvú stú po čtyřech dcát osmého.
Toho časa jeden šlechtic v zemi bieše, ten Ctibor „múdrá hlava“ slovieše.
Toho rady v zemi poslušno bieše, však často nemúdřě mluvieše,
řka: „Jáz mohu radu i Bohu dáti; mohl by mě rád v svú radu pojímati.“
Opěť řka: „Musil by Bóh mnoho mysliti, by mě mohl chudá učiniti.“
Ten knězě, Přěmysla proti otciu vzbudi, a ten prvý s svým synem Jarošem krále vzrudi.
I je sě kněz měst dobývati
a svého otcě hanby hledati.
Všecka země s knězěm bieše,
král Boršě a Havla a málo starých jmieše.
S těmi, jakž moha, král sě bránieše, ale kněz po zemi volně jezdieše.
Ti, již tehdy s knězěm biechu,
ti Havlovi a Boršovi žžiechu.
A kdež Němcě potkachu,
inhed mu nos uřězachu.