Zeměné tu krále inhed chtiechu zabiti: ukryv sě král, musi z země jíti.
LXVII.
Ot Soběslava, přietele českého.
Po králiu syn jeho Soběslav knězěm bieše.
Ten, kteréhož Němcě uzřieše,
k sobě přivesti kázáše
a nos jemu uřězáše,
řka: „Němče, po světu nesledi,
v svej zemi mezi svými sedi!
Po dobré s‘ ot svých nevyšel;
pověz, proč mezi ciuzie přišel?“
Jiní, ot knězě vidúcě,
kdež uzřiéchu Němcě jdúcě,
jako na vlka voláchu,
uši a nosy jim řězáchu.
Kto jemu němečských nosóv ščít přinesieše, tomu sto hřiven dadieše.
Po všěch Němcích pověsť jdieše,
že Soběslav jich nenávidieše.
Múdrý j’mu za dobré jmějieše,
že ciuzozemcě v zemiu nepúštieše, řka: „Dobrý svój jazyk plodí,
nevěrný o svém jazyku nerodí.
Země jest máti každého,
ktož jiej nepřeje, nejmám j’ho za šlechetného.“
Tkačata sě země české obíjiechu, neb sě knězě Soběslava stydiechu.
Král sě je na Čechy žalovati,
ciesař mu káza málo poždati:
„Pro tvého syna chciu všě Čechy zbíti, a v Čechách chciu tě němečským králem učiniti.“
Hrabie jeden, tu řěč když o Čechách vzvědě, toto-ť vám divně povědě,
nemože do Čech posla jmieti,
a’ž musi jednoho najieti.
Soběslav ve mši nemluvieše,
ani kterého poselstvie slyšieše.
Posel, chtě knězě brzo zbýti,