že v svú radu Němcě počě púščeti, jich rady je sě velmi držěti.
Na to jej němečská rada přěmože, že Rudoltoviciu k říši pomože,
jehož otec byl zabil otcě jeho.
Proti věrných radě na svú hlavu vsadi vraha svého.
O věrných radě nerodě tbáti,
i počě Albrechtovi liudí i střiebra sláti.
To bylo zjevné znamenie
božieho syna rozhněvánie,
že byl tak ohlúpen smysl jeho,
ež za přietel jmieše vraha svého.
Albrecht s Čechy krále říšského Adolfa zabi.
Kak sě jměl v tom boju Smil Ojieřovic, i dnes mluvie Švábi.
Tehdy biskup Řehoř snide,
na biskupi stolec kněz Jan vznide.
Ot Albrechta, krále jednookého.
Když Albrecht s Čechy své nepřátely pobi, když českým střiebrem i zlatem říšě doby, počěchu Němci měščěné k němu listy sláti, jej na svého krále do Čech zváti.
Když Albrecht v říšiu sě silně uváza, na českého krále práva potáza,
že mu nechce hor střiebrných dáti, ni chce j’mu najlepších tří měst v svej zemi vzdáti.
To královi českému škodno bieše, že v svej radě Němcě jmějieše;
což sě s nimi uradieše,
to Albrecht inhed vzvědieše.
XCVII.
Ote dvú králiú Václavú.
Král český syna Václava jmieše,
ten juž králem uherským koronován bieše.
Mně, by sě jemu u boj s Říšským sníti, umysli dřieve do Uher k synu jíti.
Neb jedinkého syna jmieše,
pro to jej raději v Čechách vidieše.
Čechy mocně v Uhřiech na Rakuši ležiechu, což jim liubo, to činiechu.