jednú ranú řetěz mečem přětě.
Viděch, když na hrad jediechu,
a’no po pániu Vítkovu ořiu třěva sě vlečiechu.
Volbram ospitál osěde,
s druhé strany mosta Pavlík z Liudie sěde.
Obojí mosta dobřě brániechu,
a pro ně Míšněné vóle u městě nejmějiechu.
Potom sě umluvichu,
a věže, ospitála a pražského hrada kněziu sstúpichu.
Kněz hrad poruči Heřmanu Zvieřetickému, rytieřiu mladému, ale přěšlechetnému, do něhož vieru i hrdinstvo vzvědě, a příslovie i jednoho do něho nevzvědě.
CIV.
O Míšeňských nemilosti.
Pak té nemúdrosti kněz sě dopusti, že v témdni, Heřmanovi hrad otjem, Míšňany na-ň vzpusti.
Míšněné jechu sě země hubiti,
a Čechy jmúce, nemilostivě mučiti.
Nemohl-li dáti ale kořec ovsa, Čecha zabichu, neb jej jinak v síle zhubichu.
Dlani jim prořěžiúce, žiniu jim provláčiechu, a tak je nebožátka po hradu i jinudy vodiechu.
Kněz, to vida, sě smějieše,
ni jim pro to kdy co dieše.
Vilém Zajiec, nelstivý přietel jazyka svého, ten udatný šlechtic je sě žěleti toho zlého.
Dostřěh sě jich, i zbi Míšňan mnoho, nebo biechu dóstojni toho.
Ten šlechtic věrný Míšňanóm cti ukráti, ni sě směchu viec na tu stranu postáti.
Čechy sě přěd hradem položichu, na přědhradiu Míšňany a Korutany pobichu.
Tu Vítek Ojieřovic hrdinsky sě jměl, ten šlechetný rytieř prvý nepřátely projel.
Ale juž právě jat bieše,
by sě neopravil spieše.
Tu zabichu Kamýka, rytieře udatného, a Čechy jechu Aufsteinéřě, hrabiu korutanského.