102

když turnejóv a klánie neznáchu!

Jakž sě jechu v turnej jhráti,

tak za nic počěchu v boju stati.

Ze sú někteří dobří turnějníci,

již sú v boju praví špatnící:

všěm turnějníkóm jmene toho nedávaju, však jáz jich dosti znaju.

Pravie, nynější by lepší byli.

By mi ciesařě třikrát pobili,

až by pól třetieho tisiúcě prstenóv s zbitých rytieřóv ruk po boju sněli, tehdy by v svej řeči pravdu jměli.

LXXXV.

O králově Václavově boju s synem.

Král Václav ščedrý bieše,

ale Němcě velmi plodieše.

Pro to sě někteří páni proti králiu vzdrastichu a syna Přěmysla proti jemu vzbudichu léta ot porozenie Jezu Krista milého po tisiúciu po dvú stú po čtyřech dcát osmého.

Toho časa jeden šlechtic v zemi bieše, ten Ctibor „múdrá hlava“ slovieše.

Toho rady v zemi poslušno bieše, však často nemúdřě mluvieše,

řka: „Jáz mohu radu i Bohu dáti; mohl by mě rád v svú radu pojímati.“

Opěť řka: „Musil by Bóh mnoho mysliti, by mě mohl chudá učiniti.“

Ten knězě, Přěmysla proti otciu vzbudi, a ten prvý s svým synem Jarošem krále vzrudi.

I je sě kněz měst dobývati

a svého otcě hanby hledati.

Všecka země s knězěm bieše,

král Boršě a Havla a málo starých jmieše.

S těmi, jakž moha, král sě bránieše, ale kněz po zemi volně jezdieše.

Ti, již tehdy s knězěm biechu,

ti Havlovi a Boršovi žžiechu.

A kdež Němcě potkachu,

inhed mu nos uřězachu.