Ciesař inhed posla po krále,
král přěde-ň jide u mále.
Jiným sě káza přípravně jmieti,
řka: „Inhed chcem domóv jeti.“
Když král k ciesařovi jdieše,
plny ulice liudí oděných vidieše.
Král přěd ciesařě v komniatu jide, Ojieř za králem v komniatu násilím vnide.
Ten v králově krzně obinut meč jmieše, tajně u sebe nóž nosieše.
Král ciesařě za obojek je,
a nóž k hrdlu přistavuje,
ciesařiu je sě mluviti –
tehdy Ojieř je sě krále mečem brániti –:
„Ciesařiu, neb-ť jesť tuto zabitu býti, neb mě tuto ubezpečiti,
bych mohl z města volně vyníti
a po vóli do mé země jíti.“
Ciesař musi všě sliúbiti,
což královi liubo, všě učiniti.
Král se ctiú z města vynide
a tak do svých Čech přijide.
LXXXIV.
(Nadpisu není.)
Král, přizvav Ojieřě hrdiny,
sstúpi mu k dědině Bieliny.
Ojieř klánie do Čech přinese,
tiem chudobu v zemiu vnese.
Ot té doby jechu sě na turneje jezditi, neužitečné ztravy činiti.
Jechu sě dětiných rúch a dekóv na koně krájeti, by sě dali v mnohých rúšiech viděti.
Múdří sě jim vzdy rúhajú,
že s nich lotři deky trhajú.
Když by na užitečnú vojnu jeti,
nejmiecnu kde potřeby vzieti.
Neuměju toho věděti,
by mi kto ráčil povědieti,
proč Čechy za liudi stáchu,