POČÍNÁ SĚ KRONIKA ČESKÁ
I.
Mnozí pověstí hledajú,
v tom múdřě i dvorně činie,
ale že své země netbajú,
tiem svój rod sprostenstvím vinie.
Neb by sě do nich které cti nadieli, své by země knihy jměli;
z nich by svój rod veš poznali,
okud jsú přišli, vzvěděli.
Jáz těch knih dávno hledaju,
a vezdy toho žádaju,
by sě v to někto múdrý uvázal,
všě české skutky svázal.
A dotad sem toho žádal,
donid sem toho prve nezbádal,
(ež) v to sě nikto nechce otdati; proto sě sám v to drbiu uvázati.
II.
Ale věz, že-ť úsilno jesť tuto kroniku psáti, že-ť drbiu z rozličných jednu shledati.
Neb to za jisté povědě,
že-ť nikděž celé kroniky nevědě; neb-ť jejie vši písaři ne velmi sú snažni byli, pro to sú jie mnoho opustili,
jedno o svém kraju, a jiného málo mluviece, jiného mnoho opustiece,
a někde velmi krátiece,
a tiem pravý sled tratiece.
III.
Nalez kroniku u knězě starého v Boleslavi, ta všecky jiné oslaví,
ta mi jistě Vlastiny boje zpraví, mnoho neznámého vypraví.
Proto, budeš-li pražskú neb břevněvskú kroniku čísti, tiemto sě právě ujisti,
že na niej jesť méně postaveno,
ale slov viece mluveno.