řka: „Vy, Čechy, i s Bohem nemóž’te mne z země vypuditi.“
Pro to slovo chtiechu jej Čechy zabiti: kněz, kryv sě dlúho, musi z země jíti.
Když kněz v ciesařově dvořě stojieše, donidž stravu jmieše, dotud ctěn bieše, ale když nic nejmějieše,
za jiného chlapa stojieše.
K tomu jej jeho chudoba připudi, že svój život robotú vztrudi.
V Řezně kolem vz hóru kamenie tiehnieše a v tom ze dvú peněžiú cělý den stojieše.
S knězěm Smil Světlík bieše,
ten s knězěm v kole chodieše.
Jeden mu mzdy nerodi dáti;
nedobyv právem, je sě Bohu žalovati.
Kněz sě na svój stav rozpomanu
a to mu na mysli tanu,
že pro jeho řěč nemúdrú Bóh na-ň to přěpustil.
Je sě s pláčem prositi, by mu to Bóh otpustil.
A když v tom stavu v Řezně biesta, jeden den svatý jiesti nic nejmiesta.
Vládař, jenž sobě jmě Bořek jmějieše, ten kněziu ovšem věren bieše;
ten knězě v Řezně naleze
a zlata j’mu sto hřiven přinese.
A když kněz to uzřě zlato,
věz, kako-ť on tbáše na to!
Kakž chud ovšem bieše
a jiesti nic nejmějieše,
usmiev sě, počě Smila tázati,
umie-li zlato plavati?
Smil, mysle, kako za zlato chleba kúpiti, směje sě vece: „Bylo by toho pokusiti.“
Kněz vecě: „Hlediž na to!“
i vrže v Dunaj zlato.
Smil s své hlavy vlasy dera,
vecě: „To letí! Hera črte, hera!“
I je sě Smil na knězě hněvati,
kněziu velmi porokovati,