Druhý ciesař, chtě ot Čech polské zlato jmieti, chtieše Bračislavovi kněžstvo otjieti.
S velikým vojskem do Čech pojide.
Když bavorského lesu dojide,
to kněziu Bračislavovi pověděchu, že juž Němci u lesa stojiechu.
Bračislav tak svým povědě:
„Však jáz to dobřě vědě,
že nemámy lučišť borových,
ani mečóv lípových,
a z ciesařě-ť mléko za krev nepójde.
Ač ti jeho mój meč dojde,
takéž ti krev z jeho boka poteče.“
Jakž to brzo dořěče,
káza všem v Domažlicích býti,
řka: „Tu sě nám jesť s ciesařem sníti.“
Uslyšě, že Sasici jdú s druhé strany, vecě jim kněz: „Nebojte sě saské rány.“
I káza Prkošovi z Bieliny na Sasy jeti a z jednoho slova boj s nimi vzieti, řka: „Nedaj sě jim s ciesařem snieti.
Ztratíš-li co, nedám ti ni v čem škody vzieti.
Nehledaj přěd bojem na mnoho neb na málo; často nad mnohým málo liudu česť vzalo.
Málo sršnóv mnoho much zapúzie,
a jeden jastřab mnoho vran vzpúzie.
Sasici bielé vlasy jmajú,
a písmo svědčí, že tací řiedko udatní bývajú.
Dobrý rytieřiu, střěz sě jmene zlého; dražšieho-ť nic nenie jmene dobrého.
Donidž jsem živ, chciu tě s tvým rodem ploditi.
Jeď s Bohem! Ten rač s tobú býti!“
Provodiv Prkošě, na ciesařě jide, a když do Domažlic přijide,
vzvěděv, že juž jesť v lesě,
se všémi svými vzdvižě sě.
Káza všem v les vníti,
i káza Chodóm o Němcích i o sobě les zarúbiti.
Páni počěchu mu za zlé jmieti,