Dvě řěcě bez mostu a lodí přejedu, vězni s okovami z žaláře vynidú.
Rány jeho všě zacělely běchu,
ránu jednu jako novú vidiechu,
juž liútý bratr byl učinil
a tiem znamením jeho vinil,
a úško, jež byl uťal, toho nebieše.
Ale svatý Václav sestru Přibyslavu jmieše, ta svatá dievka kněziu po vědě:
„Já-ť svého bratra zjevením vědě, že úško svaté mezi stěnu a dřevem do té doby ležalo, tu kdež sě bylo to zlé dielo stalo.“
Nalezše ucho, k hlavě přičinichu: tak přicěle k hlavě, až sě podivichu.
Tehdy kněz jeden tu bieše,
ten s velikým pláčem prosieše,
aby j’mu těla ráčil uděliti,
sliubuje, že j’mu chce tiem nábožněje slúžiti.
Inhed sě je jeden nehtek viklati; vzem jej, je sě jemu děkovati.
Již tu biechu, Bohu chválu vzdachu a to svaté tělo schovachu.
Boleslav, znamenav, čso zavini,
za svá vinu Strachkvasa, syna svého, mnichem učini.
Ale neměl-li jesť pokánie pravého, málo by spomohla svatosť syna jeho.
Pak kněz Boleslav káza zemanóm u Boleslavi miesto zdíti,
o to sě zeměné jechu raditi.
Po řečníku kněziu v tom otpověděchu, a toho uciniti neroděchu.
Kněz pavědě jich řečníku:
„Běda tobě, mój starý vinníku!“
Sám jemu inhed stě hlavu,
a vrže za sě tak krvavá.
Vskočiv na peň, je sě mluviti:
„Kto sě chce mně protiviti?“
Páni sě kněziu pokořichu,
a Boleslav zdiu ohradichu.