Od prvého králova syna.
Pak král Vratislav snide,
bratr jeho Kunrát na kněžský stolec vznide.
Neb zeměnie Bračislavovi země nechtiechu dáti, že směl živ proti otciu vstáti,
řkúc: „Dámy-li jemu toho užiti,
též nem budú našě děti činiti.“
Ciesař jim práva toho pochváli,
a pro to sú byli Kunráta z Moravy pozvali.
Kněz Kunrát v prvém létě snide,
kněz Bračislav k ciesařovi jide.
Tu sě přěd ním o zemiu súdi,
i vyvede na to dobré liudi,
že, ač jesť zlé vóle málo proti otciu pojměl, však jesť proti otciu v boj nevněl, a pro vóliu ješče i jeden nenie otsúzen.
Pro to slovo by ciesařem k zemi přisúzen.
Pak kněz Bračislav Polany pobi
a mnoho polské země doby.
Pak sě je s strýčěnú bratřiú vaditi, chtě je z Moravy vypuditi;
neb Vršovici je vadiechu
a, by bratřie u míru byli, tomu nechtiechu.
Bračislav na bratřiu do Moravy jede, bratr jeho Svatopluk proti jemu vyněde.
Když na poliu bratry proti sobě stojiesta, oba knězě náhodú na horu přijedesta, a jakž sě brzo uzřěsta,
sieci sě bratry chtiesta.
Tehdy Svatopluk bratru povědě:
„Báťo, jáz to dobřě vědě,
že liudie naši okolo nás kuso sladie; chtiec nás užívati, ny v hromadu vadie.
Poslúchaj mne, bratřě mój!
Ty se mnú s pokojem stój.
Když ny naši liudie smějú vaditi, dajvě sě jim spolu bíti,
ati kniežat a bratří nevadie,
a za střiebro, což sú ot nás vzěli, svá těla posadie.