řkúc: „Budú-li nem silni, kudy chcem ujeti?“
Kněz vecě: „ Jáz sem pro to kázal zarúbiti.
Anebo sě braňte, neb sě dajte zbíti: jáz nechciu ottudto beze cti otjeti.
Ktož ote mne poběhne, kázal sem jej Chodóm zabiti; pro to vem slušie sě udatně jmieti.
Oni jdú, chtiec naše sbožie bez práva otjieti.
Nechcete-li svých žen Němcóm dáti, tehdy vem slušie pohromadě státi.
Nám sě jesť s právem úsiliu brániti.“
Jakž to vecě, káza na ciesařě udeřiti.
Tu Čechóvé Němcě hrdinsky pobichu a mnoho jich velmi zbichu.
Kniežat, hrábí němečských mnoho snide, ciesař s životem sotně ujide.
Tu velmi mnoho slovutných liudi zbichu, za jich duše na tom miestě kapliciu postavichu.
Ale Prkoš nechtěl byl Sasicóv utkati i dal sě jim po zemi túlati.
Každému sě nevěra zdieše,
že saský vévoda, žha zemiu, Prkošovi neškodieše.
Vrátiv sě kněz, káza Prkošovi oči vynieti, potom rucě i nozě utieti,
že Sasicóv nerodil utkati
i dal sě jim v zemi po vóli tkáti.
XLV.
Ot biskupa Ekarda, rodiče Jutčina.
Knieni Jutka učini biskupem rodicě svého, Ekarda, Němcě ovšem chytrého.
Ten od desátka cělého
vzě dva peniezě ot dýmu každého; dva korcě ustavi dávati oráčiu každému, jeden pšenicě, druhý ovsa dáti kněziu svému.
Po Ekardu Hiza biskupem bieše,
po Hizě ten Šebieř slovieše.
O Břěčislavu boju s uherským králem.
Potom kněz Břěčislav uherského krále bojem pobi a valem Střěhomě doby.
Tehdy kněz Bračislav