Když sě na snem všickni snidú,
a přěd Liubušiu přijidú,
tehdy ta všie země máti
je sě hanby žalovati.
Zeměné, to uslyševše,
svej hospodě sě nasmievšě,
jako z praka sě zpodjemšě,
rady i jedné nevzemšě,
křikú všickni jedniem hlasem:
„Nevyplatímy to jedniem vlasem!
Pravdu-ť jest mluvil člověk taký; nebo-ť jesť muž vila všaký,
jenž sě kto přěd ženú súdí,
jehož k tomu núzě nepřipudí.
Juž ti déle nechcem hověti,
chcem mužě za hospodu jmieti.
Jednoho-ť na tobě prosímy:
pověz nám věštbami svými,
z které nám radíš země knězě vzieti?
Nebo v svej nemóžem podobného jmieti.“
IV.
O Libušinu proročství.
T’dy Liubušě otpovědě,
řkúc: „To-ť vám beze lsti povědě, jakož koli ste mě uhanili,
kdež ste mě tak potupili.
Zlý člověk to musí býti,
kterýž pro své dobré dá obci zlým užiti.
Obec jesť každého ohrada;
kdož ju tupí, minula-ť jej rada.
Ztratě obec, neufaj do hrada;
bez obcě dobude tebe všeliká sváda.
Ale jaz vám své škody nedám zlým užiti, chciu vám beze lsti raditi.
Radější byste mohli mój súd trpěti, než sě drbíte za kněz silného mužě jmieti.
Lehčeje-ť tepe dievčie ruka:
ot mužské rány bývá veliká muka.
Tu mně tehdy uvěříte,