Lépe by bylo nám ctně zbitu býti, než těmto chlapóm bradatým na milosť jíti!
Ale bude-li která ot nás běžeti chtieti, věz to, že s námi tovařišstva nikdy nebude jmieti.
A moci-li kdy ju budu jmieti,
smrti nemoci bude zbýti.
A bude-li která jata,
jáz jmám dosti Liubušina zlata,
a to vám za jisto praviu,
že to všecko pro vy jednu ztraviu.“
A jakž té řeči brzo přěsta,
tak sě inhed hnuchu s toho miesta.
A jakž na muže vynikú,
tak všěcky plavecky křikú.
Obsuchu mužě dievčie střěly,
Vlasta mužě oščěpem rozděli.
Dřieve, než svých opěť dohna,
sedm lepších oščěpem prohna.
Hajtmanice.
Mlada, Hodka a Svatava,
Klimka, Vracka a Častava
tu podle své knieně vždy biechu, a dobrodružsky sě ovšem jmějiechu.
Mužóm do smiechu nebieše,
na tři sta mužóv juž ležieše.
Aby tu blíz les nebyl,
i jeden by z mužóv nezbyl.
Na Vlastu sě i jeden nevrátil:
nerad bych jiej byl skopka rozvrátil.
XI.
O mužském ostrabeniu a o Vyšehradě.
Po pól létu mužie sě ostrabichu, smolníkóv i koní sobě dobychu;
však dievek bojem podstúpiti nesmějiechu, ale blíz jich hrad postaviti chtiechu.
Dievky je dvakrát otpudichu,
až však takto je přělstichu.
Mužie lstiú přěd Liubiciu padú.
Tehdy dievky, vzemšě radu,