jáz sě chciu v své kněžstvo uvázati.“
Ven z té sieni jej vyvede,
vyhnav jeho čeleď, svú uvede.
Tu jeho Němci stojiechu
a přimluviti sě nesmějiechu.
Vladislav na kněžský stolec vstúpi, po třech letech opět Bořivojovi kněžstva sstúpi.
Kněz Bořivoj na Sackej kostel postavi a svatému Apolinařišovi jej oslavi, ež jej byl z vězenie vypravil
a kněžstva českého dopravil.
Ale Bořivoj neumě té milosti schovati, i je sě Němcóv opět v zemiu zváti.
Když mnieše, by kněžstvem byl jist, posla do Domažlic list,
aby Němce lesem do země pustili, Domažlic jim s tiem krajem postúpili.
Když to kněz Vladislav vzvědě,
zemanóm tako povědě:
„Ó, ó, ó! Nemóž-li to tak býti,
musí on sám do Němec jíti.“
Vladislav sě s zemiú poradi,
Bořivoje opěť s kněžstva ssadi.
Káza j’mu do Němec jíti,
řka: „Báťo, nemóžeš bez Němcóv býti; beř sě, báťo, na Rýn s nimi,
dobudeš ciesařovstvie jimi!
Raději uzřiu smrť všěho rodu svého, ne potupiu ani zabju jazyka svého.“
LXIV.
O biskupově Heřmanově smrti.
Biskup Heřman s světa snide;
neb přěd jeho smrtiú hlas přijide, řka: „Ty’s byl kázal židy krstíti; proč si přěpustil opěť sě židoviti?
Bylo sě tobě zdiú za právo posaditi, a tiem-ť bylo křesťanstva nehaniti.
Pójď na sud přěd súdciu pravého, vydaj počet, pastýřiu, z brava svého.“