34

dobrý dá sě u příhodě znáti.

To sobú kněz Václav dobřě ukáza: kako-ti bieše tich, všěm na vojnu vstáti káza.

Když kněz Václav z Prahy potěže, kněz zličský proti jemu vytěžě.

Kněz Václav, vida, že sě boju sníti, po poslu je sě kněziu Radislavovi mluviti:

„Který cti a užitka žádá,

tomu sě slušie biti, to má rada.

Proto mně a tobě slušie sě biti, a nedajvě liudu u boju býti.

Kterýž mezi náma živ ostane,

ten v obojiem kněžstviu knězěm zóstane.

Obojiemu vojsku kažvě s mírem stati, ni mně ni tobě pomáhati.“

Radislav, nevěda, co tomu zdieti, pro hanbu musi v tu řěč podjieti.

V tu dobu raději by na Zličsku byl, aby toho, jemuž pletichy dáváše, zbyl.

Vynidesta dva knězě z svých liudí: slyš kako-ti je Bóh dvorně skliudi!

Když Radislav blíz knězě Václava bieše, uzřě, že kněz Václav kříž zlatý na čele jmejieše, dva angely s obú stranú jeho.

Uzřěv to, užěse sě knězě českého.

Radislav skoči s koně svého,

i da sě na milosť jeho.

Kněz Václav přije jeho k milosti, řka: „Báťo, mého nechaj, jměj v svém dosti.“

Přěbyv s ním tu v Žitomiři,

o všě dobré s ním sě smíří.

XXIX.

Ot ciesařě a o sv. Václavovi.

Sta sě, že ciesař pozva kniežat k dvoru, kněz Václav jide k tomu sboru.

Když kniežata spolu biechu,

kněz Václav zapozdi pohřiechu.

Ciesař, rozhněvav sě na jeho dlúhé Bohu modlenie, učini to ustavenie,