ktož by proti kněziu českému vstal anebo jemu miesto dal,
beze všie řěči jemu hlavu stieti, dětem jeho všě dědiny otjieti.
A když ciesař s kniežaty na radě sědieše, rozličné příhody súdieše,
kněz český, vstúpiv, kniežatóm zdravie vzda, ciesař s velikú ctiú proti jemu vsta, na svém stolciu jej posadi,
kniežata okolo jeho zsadi.
Pak sě je ciesař kniežatóm omlúvati, řka, že sě jinak nemohlo stati.
„Viděch u něho na čele kříž zlatý, po němž vědě, že jesť člověk svatý.
Angjeli boží s ním biechu
a mně tiem velmi hroziechu.
Proto sě nesmiech obmeškati,
musich proti jemu vstáti.“
I je sě Václava knězě ciesař prositi, by jeho přietel ráčil býti,
a z jeho klénotóv ráčil vzieti,
což by jedno ráčil chtieti.
Tehdy kněz svatý, o jiném nic netbaje, to za najlepšie jmaje,
vzě svatého Víta ruku,
jenž pro Bóh trpěl velikú muku.
Tehdy ciesař z své milosti
všie roboty zemiu zprosti.
Kněz sě je kostela na Praze činiti, aby mohl cně svatého Víta položití.
XXX.
O závisti Boleslava.
Bratr jeho je sě jemu záviděti,
i myslieše, kak by mohl zemiu obdržěti.
Nemoha mu jinak učiniti škody,
pozva jeho do Boleslave na hody.
Křest svému synu zamysli,
jmaje velikú zlob na mysli.
A když kněz Václav u bratra přěbýváše,