38

Dvě řěcě bez mostu a lodí přejedu, vězni s okovami z žaláře vynidú.

Rány jeho všě zacělely běchu,

ránu jednu jako novú vidiechu,

juž liútý bratr byl učinil

a tiem znamením jeho vinil,

a úško, jež byl uťal, toho nebieše.

Ale svatý Václav sestru Přibyslavu jmieše, ta svatá dievka kněziu po vědě:

„Já-ť svého bratra zjevením vědě, že úško svaté mezi stěnu a dřevem do té doby ležalo, tu kdež sě bylo to zlé dielo stalo.“

Nalezše ucho, k hlavě přičinichu: tak přicěle k hlavě, až sě podivichu.

Tehdy kněz jeden tu bieše,

ten s velikým pláčem prosieše,

aby j’mu těla ráčil uděliti,

sliubuje, že j’mu chce tiem nábožněje slúžiti.

Inhed sě je jeden nehtek viklati; vzem jej, je sě jemu děkovati.

Již tu biechu, Bohu chválu vzdachu a to svaté tělo schovachu.

Boleslav, znamenav, čso zavini,

za svá vinu Strachkvasa, syna svého, mnichem učini.

Ale neměl-li jesť pokánie pravého, málo by spomohla svatosť syna jeho.

Pak kněz Boleslav káza zemanóm u Boleslavi miesto zdíti,

o to sě zeměné jechu raditi.

Po řečníku kněziu v tom otpověděchu, a toho uciniti neroděchu.

Kněz pavědě jich řečníku:

„Běda tobě, mój starý vinníku!“

Sám jemu inhed stě hlavu,

a vrže za sě tak krvavá.

Vskočiv na peň, je sě mluviti:

„Kto sě chce mně protiviti?“

Páni sě kněziu pokořichu,

a Boleslav zdiu ohradichu.