že vy lovci chc’te mě zabiti?
Móže mi to na mysl vzníti,
že vy kážiu všěcky zbíti.“
I káza všěm lovcóm ot sebe jíti, jedinému Lorkovi káza při sobě býti.
Tehdy kněz na řiuji bieše
a k večeři přisiesti chtieše:
jelen trudný právě na stan přiteče, kněz sě prvý k svému koniu uteče.
V tu dobu Lork kněziu v srdcě střělu vstřěli, na tom miestě jemu dušiu s tělem rozděli.
Všickni sě u koní brojiechu,
když Němec knězě zastřěli, všickni toho neuzřiechu.
LV.
Ot Bořivoje a od Svatopluka z Moravy.
Zeměné poslachu po knězě Bořivoje moravského, po strýcě bratra knězě českého.
Toho sobě knězěm zvolichu,
na kniežecí stolec jej vsadichu.
Svatopluk, bratr jeho, tehdy mu nepřietel bieše, pro to bratru kněžstva českého nepřějieše.
Pro to Svatopluk své věrné po Čechách rozesla, zvlásti Budivoje, chytrého posla.
Ten sě moravským zběhem činieše, českým pánóm tak mluvieše:
„Jáz Svatoplukovi nechciu slúžiti, však pravdu mušiu mluviti.
Knězě nevědě věrnějšieho,
ani kde čiuju ščedřějšieho.
Nemóže nice zachovati;
pro to-ť mě mrzí, že, což jmá, to všě musí preč dáti, Ale svým zemanóm přezří všěho,
proto nechciu býti člověk jeho!“
Vršovici, když to uslyšěchu,
v svej radě tako řěčechu:
„Svatopluk – to naše doba,
neb bohatá vdova bude chudá roba.
Tomu nám jesť kněžstva pomáhati!
Budem o něm nic netbati,