79

jáz sě chciu v své kněžstvo uvázati.“

Ven z té sieni jej vyvede,

vyhnav jeho čeleď, svú uvede.

Tu jeho Němci stojiechu

a přimluviti sě nesmějiechu.

Vladislav na kněžský stolec vstúpi, po třech letech opět Bořivojovi kněžstva sstúpi.

Kněz Bořivoj na Sackej kostel postavi a svatému Apolinařišovi jej oslavi, ež jej byl z vězenie vypravil

a kněžstva českého dopravil.

Ale Bořivoj neumě té milosti schovati, i je sě Němcóv opět v zemiu zváti.

Když mnieše, by kněžstvem byl jist, posla do Domažlic list,

aby Němce lesem do země pustili, Domažlic jim s tiem krajem postúpili.

Když to kněz Vladislav vzvědě,

zemanóm tako povědě:

„Ó, ó, ó! Nemóž-li to tak býti,

musí on sám do Němec jíti.“

Vladislav sě s zemiú poradi,

Bořivoje opěť s kněžstva ssadi.

Káza j’mu do Němec jíti,

řka: „Báťo, nemóžeš bez Němcóv býti; beř sě, báťo, na Rýn s nimi,

dobudeš ciesařovstvie jimi!

Raději uzřiu smrť všěho rodu svého, ne potupiu ani zabju jazyka svého.“

LXIV.

O biskupově Heřmanově smrti.

Biskup Heřman s světa snide;

neb přěd jeho smrtiú hlas přijide, řka: „Ty’s byl kázal židy krstíti; proč si přěpustil opěť sě židoviti?

Bylo sě tobě zdiú za právo posaditi, a tiem-ť bylo křesťanstva nehaniti.

Pójď na sud přěd súdciu pravého, vydaj počet, pastýřiu, z brava svého.“