kromě českého krále, toho nikoli nedočakávati.
LXXXIII.
O králiu Václavovi a o ciesařovi Bedřichovi.
Ciesař Bedřich poslední snem zapovědě.
Jakž to král český brzo vzvědě,
k dvoru jede.
Tu sě mnoho kniežat snide.
Mezi jinými tu opat z Fuldy bieše, velmi sě nastrojně jmějieše.
Ten s králem českým počě státi.
Je sě opat krále třepati,
řka: „Bych u tebe seděl blíže,
postavil bych tvój stolec níže.
Jměl by ve mně súšěda zlého,
učinil bych z tebe králíka malého.“
Ojieř hosť, když to uslyšě,
přistúpi blíz, a vzdyšě.
Vzděv na ruku brněnú rukaviciu,
puči opata po líciu.
„Věz, pope, že s králem stojíš.
Proč svú řěč tolikú strojíš?
Snad si jměl pěstúna zlého;
neučil tebe, kak rucě držěti u ctného.“
Opat, přijem ránu po líciu,
protřěv svú ruku kciciu,
do hospody ide
a viec králiu na řěč nepřijide.
Přietelé králiu dachu věděti,
že j’ho ciesař chce jieti.
Král s svými je sě raditi,
co by bylo z toho učiniti,
„že chce ciesař v Čechách a u Moravě šesť měst jmieti, a pro ty mě chce jieti.“
Páni řechu: „Toho jesť dřiev nebývalo, ni sě nem jesť ot kterého ciesařě to stávalo.
Tiem-li ny chce porobiti?
Než to bude, dajmy sě zbíti!
Králiu, když nemóžeš z města jeti, slušie-ť sě hrdinsky jmieti.“