když sě stala škoda od pohan Karlovi.
Neb snad krále tu řěčiú chtěl uhroziti a pro to snad i chtěl to mluviti.
Král, jako chtě ohledati, i vzě meč ot něho, ohleduje meč, i prokla třiesla jeho.
O knězi Břětislavovi a o Zderadovi.
Ot Míšně posla král syna svého
Bračislava na knězě saského,
a s ním múdrého pana Sderada.
Prostřěd Sas přijide kněziu dětinná vnada, je sě se panici v řěcě chladiti.
Sderad je sě kněziu mluviti,
řka: „Snad si nebýval u příhodách.
Kúpě sě v nepřietelských vodách, mníš sě kúpě u Vltavě?
By chtěl znamenati pravě,
v oděniu by na ořiu sědal,
na všě strany právě hlédal,
nepřátel sě ostřiehaje,
skoro-li vyniknu z háje.“
Kněz sě na Sderada je hněvati,
neudatné ckety jemu dávati,
řka: „Nežuj mne! Však mám svá léta.
Byl’s všě své dny neudatná cketa!“
I káza j’mu s lepšími přěd jeden hrad hnáti, a kněz je sě se panici kúpati.
Jeda preč Sderad, vecě: „Strach mě otjeti; ostaly sú tuto samy děti.“
A kdyžto juž pryč jedieše,
veždy-ť on za sě hledieše.
Sderad málo pryč otjede,
jednož ti prach nad knězěm vznide.
Sderad honciu káza, co by tu bylo, ohledati, a v naděju vojsku káza za sě hnáti.
Nali-ť Sasici na kněz udeřili,
a juž pánóv mnoho dobrých zbili.
Kněz čist niti s málem stojieše
a hrdinsky sě bránieše.
Juž na-ň Sasici ssědáchu,