i vyněde s Jutkú z dvoru, a jsa zdráv.
Ciesař, když to vzvědě,
na vojnu zapovědě.
Je sě na tom přisahati,
že jeho stolec drbí u Boleslavi státi.
Bračislav, když to vzvědě,
zemanóm tako povědě:
„Třěba-l‘ mu sě v Čechách vztéci, a jáz budu v Němcích žieci.“
Knieni, když tu radu vzvědě,
múdřě velmi kněziu povědě,
řkúc: „Nebyla by to dobrá rada;
stala by sě pro to věčšie sváda.
Jáz pojedu proti otciu svému,
snad to přivedu k skončěniu dobrému.“
I jede knieni proti otciu svému
i počě dobývati milosti svému milému.
Ciesař nechtieše po jejie vóli učiniti, řka: „Nechciu své přísahy zrušiti.
Přisáhl sem, že drbí mój stolec u Boleslavi býti; dal-li bych mu milosť, drbil bych to zrušiti.“
Dci vecě: „Snadno jesť toho popraviti.
Daj mně stolec, jáz jej chciu tu postaviti.“
Podle té rady káza svój stolec v Boleslavi postaviti, českému kněziu káza k sobě přijití.
Ktož jest v Boleslavi býval,
ten jesť, ač chtěl, ten stolec vídal.
Tehdy da za věno ciesař zěti svému, Bračislavovi udatnému,
a řka: „Když ciesař k dvoru pozove tebe, pusť oheň za míliu okolo sebe.“
To viec kniežata česká za právo vzěchu, a proto orliciu v plameném ščítě nosiechu.
XLIII.
Ot svatého Vojtěcha přinesenie.
Pak kněz, chtě pomstiti děda svého, jede na Mezku, knězě polského.
Mezka proti jemu mocně vynide,
a v tom boju Mezka snide.