114

že v svú radu Němcě počě púščeti, jich rady je sě velmi držěti.

Na to jej němečská rada přěmože, že Rudoltoviciu k říši pomože,

jehož otec byl zabil otcě jeho.

Proti věrných radě na svú hlavu vsadi vraha svého.

O věrných radě nerodě tbáti,

i počě Albrechtovi liudí i střiebra sláti.

To bylo zjevné znamenie

božieho syna rozhněvánie,

že byl tak ohlúpen smysl jeho,

ež za přietel jmieše vraha svého.

Albrecht s Čechy krále říšského Adolfa zabi.

Kak sě jměl v tom boju Smil Ojieřovic, i dnes mluvie Švábi.

Tehdy biskup Řehoř snide,

na biskupi stolec kněz Jan vznide.

Ot Albrechta, krále jednookého.

Když Albrecht s Čechy své nepřátely pobi, když českým střiebrem i zlatem říšě doby, počěchu Němci měščěné k němu listy sláti, jej na svého krále do Čech zváti.

Když Albrecht v říšiu sě silně uváza, na českého krále práva potáza,

že mu nechce hor střiebrných dáti, ni chce j’mu najlepších tří měst v svej zemi vzdáti.

To královi českému škodno bieše, že v svej radě Němcě jmějieše;

což sě s nimi uradieše,

to Albrecht inhed vzvědieše.

XCVII.

Ote dvú králiú Václavú.

Král český syna Václava jmieše,

ten juž králem uherským koronován bieše.

Mně, by sě jemu u boj s Říšským sníti, umysli dřieve do Uher k synu jíti.

Neb jedinkého syna jmieše,

pro to jej raději v Čechách vidieše.

Čechy mocně v Uhřiech na Rakuši ležiechu, což jim liubo, to činiechu.