42

I počěchu jím špíleti

a jako k cíliu šípy k němu střieleti, ale toho i jeden nevidieše,

že svatý Jan, boží křstitel, knězě zaslánieše: v svatého Jana huni šípi tčiechu, kniežěcieho těla nedotkniechu.

O Hřivcovi a Hovoře.

Kněz v tom lese dva lovce jmějieše, jeden Hřivec, druhý Hovora slovieše.

Hřivec s Vršovici držieše,

Hovora hospodě věren bieše.

Hřivec knězě zradil bieše,

ten jeho najviece muěieše.

Hovora, když tu řěč vzvědě,

u Praze věrným povědě.

Běchu: „Neviemy, co tomu učiniti, ani viemy, kamo jíti.“

Hovora vece: „Budu-ť trúbiti,

k trúbě nemeškájte jíti.“

Hovora Vršovicóm sě pokáza,

Hřivec na-ň jako na zlého ukáza, prosi, by nedali Hovoře živu býti.

Hřivcovi kázachu jej oběsiti.

Hovora je sě jich prošiti,

by jemu přieli sobě třikrát potrúbiti.

Hovora je sě trúbiti

a po trúbeniu je sě mluviti:

„A! běda mně jesť nebohu,

viziu, že živ býti nemohu.

Kmošku, do tebe mi sě viery nadieti; tobě poruče ju své děti.“

Vršovici sě jemu smějiechu,

Pražěné sě k nim po trúbě blížiechu.

Druhé mu trúbiti kázachu,

provaz na šíju vzvázachu.

Hovora je sě trúbiti

a za dušiu Boha prošiti.

Velmi dlúhý páteř jmejieše,

nebo mu toho třěba bieše.