93

řka: „Vy, Čechy, i s Bohem nemóž’te mne z země vypuditi.“

Pro to slovo chtiechu jej Čechy zabiti: kněz, kryv sě dlúho, musi z země jíti.

Když kněz v ciesařově dvořě stojieše, donidž stravu jmieše, dotud ctěn bieše, ale když nic nejmějieše,

za jiného chlapa stojieše.

K tomu jej jeho chudoba připudi, že svój život robotú vztrudi.

V Řezně kolem vz hóru kamenie tiehnieše a v tom ze dvú peněžiú cělý den stojieše.

S knězěm Smil Světlík bieše,

ten s knězěm v kole chodieše.

Jeden mu mzdy nerodi dáti;

nedobyv právem, je sě Bohu žalovati.

Kněz sě na svój stav rozpomanu

a to mu na mysli tanu,

že pro jeho řěč nemúdrú Bóh na-ň to přěpustil.

Je sě s pláčem prositi, by mu to Bóh otpustil.

A když v tom stavu v Řezně biesta, jeden den svatý jiesti nic nejmiesta.

Vládař, jenž sobě jmě Bořek jmějieše, ten kněziu ovšem věren bieše;

ten knězě v Řezně naleze

a zlata j’mu sto hřiven přinese.

A když kněz to uzřě zlato,

věz, kako-ť on tbáše na to!

Kakž chud ovšem bieše

a jiesti nic nejmějieše,

usmiev sě, počě Smila tázati,

umie-li zlato plavati?

Smil, mysle, kako za zlato chleba kúpiti, směje sě vece: „Bylo by toho pokusiti.“

Kněz vecě: „Hlediž na to!“

i vrže v Dunaj zlato.

Smil s své hlavy vlasy dera,

vecě: „To letí! Hera črte, hera!“

I je sě Smil na knězě hněvati,

kněziu velmi porokovati,