a Mezka, kněz polský, do Čech mocně vnide.
Boleslav slepý dva syny jmejieše, Oldřich starější a mlazší Jaromir slovieše.
Tehdy Oldřich u ciesařě dvořieše.
Ale že Mezka mnoho zlata jmejieše, Oldřicha u ciesařě kúpi;
proto na ciesařě vešken liud vzúpi.
Jaromir mlád ješče bieše,
však země rád brániti chtieše.
Ale, jimž bieše učiniti, ti netbachu, jedno že ot něho střiebro brachu.
Mezka Oldřicha u věži jmejieše,
a hladem jeho mučieše.
XXXIV.
Ot Vršovičských nevěře a od knězě Mezky.
V tu dobu v zemi Vršovici najvěěší biechu, Kochana mezi sobú za starostu jmějiechu.
Tehdy, když Mezku silná z zemi uzřěchu, nemúdrú velmi radu vzěchu,
řkúc: „Dohubim‘ kniežěcí plod,
tiem činem bude náš slovúten rod.
Budem kniežaty jako v šachy hráti a ot každého budem dary brati.
Ciuzí kněz bude sě nás báti;
nebo chc’my-li, móžem z sebe knězě dáti.
Proto nedámy kniežěciemu plodu vznítí, ač sami chcemy mocni býti.“
Když to Vršovici mluviechu,
velmi peskú radu jmějiechu.
Snad toho nevědiechu,
že kniežata se všěch stran jmějiechu, jich každý země užiti chtieše;
však ciesař v svej moci bieše.
Nemúdří Vršovici toho sě všěho nebojiechu, a pro to svého knězě Jaromira jechu.
Na velezskú horu knězě vzvedú,
k jednej lípě jej přivedu,
k tej svého knězě přivázachu.
Ach, kak sě zle potázachu!