19

par-dálím klusem. Káj nemluvil, ale ať vykračoval Bagýra jak chtěl, ohromná skalní krajta udržovala s ním rovnost.

Kde přišli k horskému proudu, nabýval Bagýra vrchu, protože přeskočil jediným skokem, kdežto Káj plaval, hlavu a dvě stopy krku nad vodou; ale na rovině Káj zase vyrovnal ztracenou vzdálenost.

»U zlomené závory, která mne osvobodila,« řekl Bagýra, když se setmělo, »ty nejsi pomalý chodec!«

»Jsem hladov,« řekl Káj. »A mimo to mne nazvali skvrnitou žábou.«

»Červem, žížalou, a žlutým až po boty.«

»Vše jedno. Pojďme!« a Káj jako by se řítil potokem po cestě, nalézaje klidným okem nejkratší cestu a drže se jí pevně.

V Chladných Doupatech opice vůbec nemyslily na Maugliho přátele. Přinesly chlapce do Ztraceného Města, a měly pro tu chvíli samy ze sebe velikou radost. Maugli dosud nikdy neviděl indického města, a ač toto bylo spíše jen hromadou ssutin, zdálo se mu velmi divuplným a nádherným. Nějaký král vystavěl je před dávnými časy na malém vršku. Bylo dosud zříti umělé cesty, vedoucí nahoru ke zbořeným branám, kde dosud visely na sežraných, rezovatých stěžejích poslední zbytky dřeva. Stromy vyrostly ze zdí a vrostly do nich; stavby byly zříceny a spráchnivěly a divoké šplhavé rostliny visely s oken věží a se zdí ve velkých visutých chomáčích.

Velký, bezestřechý palác ovládal vrchol pahorku a mramor jeho dvorů a fontán byl zničen a poskvrněn zelení a červení; i samy oblázky ve dvorech, kde žívali královi sloni, byly odstrčeny a rozházeny od travin a mladých stromů.

Z paláce mohli jste viděti řady a řady bezestřechých domů, jež činily opuštěné město podobným prázdným voštinám plným černě, beztvárný kameny balvan, jenž byl kdysi modlou na prostoře, kde se scházely čtyři cesty, jámy a dolíky na nárožích ulic, kde stávaly kdysi veřejné studny, a rozbité báně chrámů s fíkovníky, bujícími po jejich bocích. Opice zvaly toto místo svým městem a dělaly, jako by pohrdaly džunglím národem, protože žil v lese. A přece nikdy nevěděly, k čemu byly tyto budovy vystavěny, aniž jak jich užiti. Sedaly v kruzích v předsíni králova poradního sálu a škrábaly se po blechách a dělaly, jako by byly lidmi; anebo běhaly dovnitř a ven po domech a sbíraly kusy malty a staré cihly do některého kouta, a pak zapomněly, kam je ukryly, a zápasily, křičely ve rvoucích se tlupách a pak náhle přestaly, aby si hrály nahoru a dolů po terrassách královské zahrady, třesouce růžovými stromy a pomoranči pro zábavu, aby viděly padající květy a plody. Prozkoumávaly všechny chodby, temné průchody a tunely paláce a sta malých prostor, ale nikdy si nepamatovaly, co již viděly a co ne; a tak se toulaly semo tamo jednotlivě anebo v párech a tlupách a říkaly si druh druhu, že činí jako to činí lidé. Pily ze studní a zašpinily a zkalily všechnu vodu, a rvaly se pak nad ní a pak se sbíhaly v davy, křičely a hulákaly: »není nikdo v džungli tak moudrý a tak dobrý a tak obratný a tak silný a tak ušlechtilý, jako Bandar-logové.«

A pak začaly zase od počátku, až je omrzelo město a ony se vrátily do stromových vrcholků, doufajíce, že si jich džunglí národ nevšimne.

Maugli, jenž byl vychován pod zákonem džungle, nemiloval a nechápal tohoto způsobu života. Opice zavlekly jej do Chladných Doupat pozdě odpoledne, a místo aby šly spat, jako by byl Maugli učinil po dlouhé cestě, vzaly se za ruce a tancovaly kolem, zpívajíce své pošetilé zpěvy. Jeden opičák měl řeč a povídal, že zajetí Maugliho znamená obrat v dějinách Bandar-logů, neboť Maugli jim měl ukázati, jak splétati hůlky a rákosí na ochranu proti dešti a chladnu. Maugli uchopil několik plazivých rostlin a počal je splétati v chýši a opice se pokoušely napodobiti jej, ale v několika minutách ztratily o to zájem a počaly druh druha tahati za ocasy aneb skákati po všech čtyřech a kašlati.

»Chce se mi jíst,« řekl Maugli; »jsem cizím v této části džungle. Přineste mi jisti anebo mi dovolte, abych zde lovil.«

Dvacet neb třicet opic odkvapilo, aby mu přinesly ořechy a divoké plody; ale cestou se daly do rvačky a bylo zbytečnou námahou vraceti se s tím, co z ovoce zbylo. Maugli byl stejně celý bolavý a rozzlobený jako hladový, a probíhal prázdným městem, vydávaje chvílemi cizincovo lovčí volání, ale nikdo mu neodpovídal a Maugli cítil, že se opravdu dostal na velmi špatné místo.

»Vše, co Balú říkal o Bandar-lozích, je pravda,« myslil si. »Nemají zákona, nemají lovčího hesla, nemají vůdců –

nic než pošetilá slova a malé zlodějské hmatavé ruce. Jestliže tu tedy budu umořen hladem nebo zabit, bude to moje vlastní vina. Ale musím se pokusiti o návrat do své vlastní džungle. Balú mi dojista nabije, ale to je lepší, než chytati s Bandar-logy hloupé růžové listí.«

Sotva že však došel k městským zdem, strhly jej opice zpět, říkajíce mu, že ani neví, jak je šťasten a štípajíce jej,