26

TYGR! TYGR!

Jaká honba byla, statečný lovce, rci? –

Cekání dlouhé tak, chladem mrazící!

Kde je kořist, kterou jsi potřít spěchal? –

Volně běhající v džungli jsem ji nechal!

Kde moc je tvá, pro kterou slavný jsi byl a známý?

Bratře můj, z boku a slabin teď uniká mi!

Proč noha tvá rychle tak, spěšně se ku předu řítí?

Bratře, jdu do svého doupěte mřiti!

A teď jest se nám vrátiti k první povídce.

Když Maugli opustil vlčí sluj po boji se smečkou u Poradní Skály, odešel dolů do kraje zdaných rolí, kde žili vesničané, ale nezastavil se tam, protože mu to bylo příliš blízko džungle a on věděl, že si u Skály učinil alespoň jednoho smrtelného nepřítele. Běžel tedy drže se hrubé cesty, která vedla údolím, a sledoval ji vytrvalým klusem asi na dvacet angl. mil, až přišel do kraje, kterého neznal.

Údolí se tu šířilo ve velikou rovinu, posetou skalami a prorvanou roklemi. Na jednom konci nalézala se vesnice a na druhém zahýbala sem mocným obloukem džungle až k pastvištím, přestávajíc pak náhle, jako by byla uťata motykou.

Po celé rovině pásl se dobytek a buvoli, a když malí hoši, kteří je hlídali, uviděli Maugliho, dali se do křiku a utekli, a žlutí psí páriové, potulující se kolem všech indických vesnic, dali se do štěkotu.

Maugli kráčel stále ku předu, protože byl hladov, a přišel tak až k vesnici. Uzřel trnový keř, jejž za soumraku dávali před vchod, odtažený nyní stranou.

»Vumpf!« řekl si Maugli, který na svých nočních potulkách za potravou přišel na nejednu takovouto barikádu –

»tak tedy i zde bojí se lidé džunglího národa!«

Usedl u brány a když pak uzřel muže vycházejícího ven, vstal, otevřel ústa a ukázal dovnitř, aby naznačil, že chce jíst. Muž stanul, zarazil se a utíkal pak zpět jedinou ulicí vesnice, voteje po knězi, velikém to, tučném muži v bílém oděvu s rudou a žlutou značkou na čele. Kněz přišel ke bráně a s ním aspoň na sto lidí, a všichni hleděli na Maugliho a ukazovali naň a křičeli.

»Neznají způsobů, tenhle lidský národ,« řekl si Maugli. »Jenom šedá opice by se mohla takto chovati.« A Maugli odhodil svůj dlouhý vlas na zad a zašklebil se na shromážděný dav.

»Čeho se tu báti?* řekl na konec kněz. »Po-hlédněte na jizvy na jeho rukou a nohou. Jsou to známky po zubech vlků. Je to prostě vlčí dítě, uprchlé z džungle.«

Hrajíce si spolu chňapla vlčí mláďata ovšem často po Mauglim pevněji než zamýšlela, a tak byly celé jeho paže a nohy posety jizvami. Ale Maugli byl dojista posledním z těch, kdož by to nazvali kousnutím; znalf, co znamená opravdové kousnutí.

»Arré! Arré!« řeklo si několik žen. »Kousali, chudáčka, vlci, ubohé dítě! A je to hezký hoch! Má oči jako rudý oheň.

Na mou čest, Messuo, není nepodoben tvému chlapci, kterého vzal tygr.«

»Nechte mne pohlédnout!« řekla žena s těžkými měděnými kruhy na zápěstí a na kotnících, a prohlížela Maugliho pode dlaní své pravice. »Opravdu, je mu podoben. Je sušší, ale má zrovna takový pohled, jako můj hoch.«

Kněz byl obratný a věděl, že je ženou nejbohatšího vesničana v osadě. Pohlížel tedy as minutku k obloze a řekl pak slavnostně:

»Co džungle vzala, džungle navrátila. Vezmi hocha do svého domu, sestro, a nezapomeň uctíti kněze, který vidí tak hluboko do lidského žití!«

»U vola, který mne vykoupil!« řekl si Maugli; »tohle všechno řečnění vypadá zrovna jako nová přehlídka u