voli jen ťukli rohy o sebe a přežvykovali klidně dále.
»Nu, teď se nezlob, pot o m, když jsi se dříve bál. To je nejhorší způsob zbabělosti,« řekl jízdecký kůň. »Každému lze odpustiti, když byl poplašen v noci, myslím si aspoň já, když vidí něco, čemu nerozumí. My jsme se utrhli od svých kolíků, opět a opět, čtyři i pět set nás, jen proto, že nový rekrut počal vypravovati o hadech u nich doma v Austrálii, až jsme byli k smrti uplašeni volnými konci svých vázacích provazů.«
»To je vše v pořádku v ležení,« řekl Billy; »já sám nepohrdnu pěkným divokým úprkem, už pro tu zábavu při tom, když jsem nevyšel po den neb dva ven; ale co děláš v činné službě?«
»ó, to je zcela jiný druh nových podkov!« odpověděl kůň. »Dick Cunliffe je pak na mém hřbetu, tiskne mne koleny a já nemám jiného na starosti, než abych dával pozor, kam kladu nohy, abych držel zadní nohy dobře pod sebou a byl měkkým pro uzdu.«
»Měkkým pro uzdu? Co je to?« ptal se mladý mezek.
»U modrých dásní zadních stoliček,« funěl oř, »chceš snad říci, že vy u vašeho řemesla nejste učeni, abyste byli měkcí pro uzdu? Jak pak můžete něco dokázat, když se nedovedete rázem obrátiti, když se vám uzda přitiskne na krk? Znamená to smrt anebo život.pro vašeho muže a to je ovšem i smrtí či životem pro vás samé. Jen se pěkně obraťte se zadníma nohama pod sebou v ten okamžik, jak pocítíte uzdu na svém krku. Nemáte-li místa, abyste sebou hodili obratem, vzepněte se trošku a obraťte se na zadních nohách. To znamená býti měkkým pro uzdu.«
»Nás neučí v tomto smyslu,« řekl mezek Billy upiatě. »Nás učí, abychom poslouchali muže u své hlavy. Vykroč, když řekne a ukroč, když řekne. Myslím, že si to vyjde na jedno. Ale se vším tím svým fantastickým obracením a vzpínáním, jež je dojista velmi zlé pro vaše šlachy, co při tom všem konat e?«
»To záleží od okolností,« vysvětloval jízdecký kůň. »Obyčejně mi jest vjeti mezi tlupu křičících, vlasatých mužů s noži – dlouhými lesklými noži, horšími nežli kovářovy nože – a musím dávati pozor, aby Dickova bota se právě dotýkala boty sousedního muže, aniž by ji mačkala. Vidím Dickovo kopí v právo od svého pravého oka a vím, že jsem bezpečen. Nepřál bych si býti mužem nebo koněm, jenž se postaví proti Dickovi a mně, když jsme v útoku.«
»A nože neublíží?« ptal se mladý mezek.
»Nu, dostal jsem jednou řeznou ránu přes hruď, ale to nebylo Dickovou vinou –«
»Staral bych se já o to, čí je to vinou, kdybych byl raněn!« řekl mladý mezek.
»Musíš!« vysvětloval kůň. »Jestliže nemáš důvěry ve svého muže, dej se raději hned na útěk. To činí někteří z našich koňů a nehaním jich proto. Jak jsem řekl, nebylo to Dickovou vinou. Onen muž ležel na zemi a já se natáhl; abych naň nešlápl, a on ťal po mně ze spodu. Až mi bude příště zase běžeti přes člověka, šlápnu naň, a to důkladně.«
»H´m!« řekl Billy; »zní to velmi pošetile. Nože jsou vždy náramně hloupá věc. Nejlepším ze všeho jest šplhati nahoru na kopec s dobře vyváženým sedlem, držeti se skály všema čtyrma nohama a snad i ušima, a lézti a drápatí se a šroubovati ku předu, až se dostanete o několik set stop výše než kdokoliv jiný, na skalní hřbet, kde je právě tak místo pro vaše čtyři kopyta. A pak stůjte tiše a nehýbejte se – nikdy se nepros žádného, aby ti držel hlavu, mladíčku, – nehýbej se, když sešroubovávají děla a dívej se pak na malé granáty, jak padají jako hračky daleko kamsi do stromových vršků.«
»A nesklouznete nikdy?« ptal se kůň.
»Říká se, že kdo uvidí mezka sklouznouti, dovede slepici štípnouti do ucha,« odpověděl Billy. »Tu a tam s – snad špatně upevněné a chybně naložené sedlo převrhne mezka, ale stává se to velmi zřídka. Chtěl bych, abych ti mohl ukázati naše zaměstnání. Je to velmi krásné. Což, stálo mne to tři léta, nežli jsem pochopil, oč našim lidem vlastně jde. Umění celé věci spočívá v tom, abyste se nikdy neukázali proti obloze, protože učiníte-li to, bude se na vás střílet. Pamatuj si to, mladíčku. Drž se vždy, jak jen možno v úkrytu, i kdybys si mel o celou míli zajiti se své cesty. Když dojde k tomuto způsobu šplhání, jsem to já, jenž vede celou batterii.«
»Nechat na sebe střílet bez možnosti vběhnouti mezi lidi, kteří na vás střílejí,« řekl jezdecký kůň zamyšleně. »To bych nevydržel. Chtělo by se mně útočiti, s Dickem.«
»Ó ne, nechtělo by se ti; věděl bys, že jakmile budou děla uvedena do pravého postavení, obstarají sama všechno útočení. Toť vědecké a přesné. Ale nože – fuj!«
Nákladní velbloud pokyvoval již chvíli hlavou sem a tam, snaže se nalézti příležitost, aby prohodil také slovíčko