dvacet stop daleko jediným skokem. Kdyby byly samy, byly by dovedly ubíhati dvakráte tak rychle, ale chlapcova tíže je zdržovala. Ač cítil Maugli nevolnost a závrať, nemohl přece než těšiti se z divokého úprku, ač jej děsily bleskové pohledy na zemi, a ač hrozné nárazy na konci každého houpnutí prázdným vzduchem obracely mu srdce i žaludek na ruby. Jeho průvodci vynášeli jej nahoru po stromě, až cítil nejtenčí vrcholové větvičky praskati a ohýbati se pod nimi, a pak s kašlem a houkáním vrhali se ven a dolů a chápali se, visíce za nohy či za ruce, spodnějších větví nejbližšího stromu. Chvílemi mohl hleděti na míle a míle přes klidnou zelenou džungli, jako člověk na vrcholku stožáru může viděti na míle přes moře, pak zase šlehaly jej větve a listí do tváře a byl i se svými strážci opět téměř u samé země. A tak skákajíc a rámusíc a houkajíc a ječíc létala celá tlupa Bandar-logů stromními cestami i s Mauglim, zajatcem.
Chvíli se bál, že bude upuštěn; pak se rozzlobil, ale byl příliš moudrý, než aby byl bojoval, a počal raději přemýšleti. První věcí bylo poslat zpět zprávu Balúovi a Bagýrovi, nebof při rychlosti opičího útěku věděl, že budou jeho přátelé zanecháni daleko pozadu. Bylo mamo hleděti dolů, neboť mohl viděti toliko horní strany větví, a tak hleděl raději vzhůru, až uzřel daleko v modru supa Ranná, houpajícího se a kroužícího, jak hlídal džungli a čekal na umírající živočichy. Rann viděl, že opice cosi nesou a spustil se o několik set stop, aby viděl, je-li jejich břemeno dobré k snědku. Zahvízdl překvapením, uviděv Maugliho, taženého na stromový vršek, a volajícího supí pozdrav: »Jsme jedné krve, ty i já.« Zelené vlny větvoví zavřely se nad hochem, ale Rann dokolébal se k nejbližšímu stromu v čas, aby uzřel nořiti se z něho opět jeho malou hnědou tvář. »Pamatuj moji stopu,« volal Maugli, »a řekni o ní Balúovi ze Sionýské smečky a Bagýrovi z Poradní Skály.«
»Čí jménem, bratříčku?« Rann neviděl dosud nikdy Maugliho, ač o něm ovšem již slyšel.
»Jménem Maugliho, žáby. Říkají mi lidské mládě! Sleduj moji stopu!«
Poslední slova byla vyjeknuta, kdy byl již unášen vzdušným prostorem, ale Rann kývl a stoupnul, až vypadal ne větší než mlhavá tečka, a odtud sledoval svým dalekohledným okem kývání stromových vršků, jak Maugliho průvod letěl v dáli.
»Nejdou nikdy daleko,« řekl s úsměškem. »Nikdy neprovedou, co počali prováděti. Bandar-logové honí se stále začímsi novým. Tentokráte, mám-li jen trochu dobrý zrak, uhnali si sami pro sebe nehodu, neboť Balú není neopeřené holátko a Bagýra umí, jak dobře vím, zabíjeti více než pouhé kozy.«
A tak se kolébal na svých křídlech s nohama skrčenýma pod sebou, a čekal.
Zatím Balú a Bagýra byli zuřivi vztekem a žalem. Bagýra šplhal, jak nešplhal nikdy před tím, ale tenké větvičky lámaly se pod jeho vahou a pardál svezl se dolů s drápy plnými kůry,
»Proč jsi nevaroval lidské mládě?« řval na ubohého Balú, jenž se dal do svého nejapného klusu doufaje, že postačí opicím. »K čemu bylo, žes jej na polo zabil ranami, jestliže jsi ho nevaroval.«
»Honem, jen honem! Snad je dosud chytíme,« oddechoval Balú.
»S touto rychlostí! Tak bychom neznavili ani raněnou krávu! Učiteli zákona – bijce mláďat – míle tohoto kolébání by tě přivedla k puknutí. Sedni raději a přemýšlej. Vymysli nějaký plán. Toto není čas k honění. Mohli by jej upustiti, kdybychom je sledovali příliš z blízka!«
»Arrulá! Húú! Snad jej už upustili jsouce znaveni jeho nesením. Kdo může spoléhati na Bandar-logy? Dej mrtvé netopýry na moji hlavu! Dej mi k jídlu zčernalé kosti! Sval mne do úlů divokých včel, aby mne upíchaly k smrti a pohřbi mne hyenou, neboť jsem nejbídnějším ze všech medvědů. Arulala, Wahúúá. Ó Maugli, Maugli! Proč jsem tě nevaroval před Opičím národem, místo abych ti rozbíjel hlavu! Snad jsem mu vyrazil z mysli denní lekci a je teď samoten v džungli bez Mistrovských Slov!«
Balú sepial tlapy nad ušima a válel se sem a tam naříkaje a skuče.
»Aspoň mně pověděl všechna slova přesně jen chvíli před tím,« řekl Bagýra netrpělivě. »Balú, nemáš ani paměti ani vážnosti. Co by si džungle pomyslila, kdybych já, Černý Pardál, se svinul jako dikobraz Ikki a kvičel?«
»Co mi záleží na tom, co si džungle myslí! Snad je teď už mrtev!«
»Pakliže jej neshodí s větví pro kratochvíli anebo jej nezabijí z hlouposti, nebojím se o lidské mládě. Je moudrý a dobře vyučen, a hlavně má oči, které nahánějí strach všem obyvatelům džungle. Ale – a to je velmi zlé – je v moci Bandar-logů a ti, žijíce ve stromech, nebojí se žádného z nás.« A Bagýra lízal si zamyšlení přední tlapu.
»Jaký jsem hlupák! Ó, jaký jsem to tlustý, kořínky hrabající hlupák,« řekl Balú, rozvinuv se prudkým trhnutím;
»Hathi, Slon, má pravdu říkaje: »Každý má svůj vlastní strach! A oni, Bandar-logové, bojí se Káje, Skalního Hada.