mladý jeho knírek celý se mu zježil hrůzou.
U Lvouní Šíje, kde sedávají velicí hřívnatí lvouni na pokraji příboje, vrhl se střemhlav do chladné vody a třásl se a válel, vzdychaje žalostně.
»Co tu chceš?« řekl jeden ze lvounů příkře; neboť zpravidla drží se lvouni zvlášť pohromadě.
»Skúčno, oceň skúčno. Teskno je mi, velmi teskno,« řekl Kotík. »Zabíjejí všechny holušíky na všech březích.«
Lvoun obrátil hlavu ke břehu a řekl: »Nesmysl! Tvoji přátelé tropí právě takový hřmot, jako kdy jindy. Viděls nejspíše starého Kerika, jak shladil stádo. Činí tak již po třicet let.«
»To je hrozné,« řekl Kotík, vzpíraje se vodě, jak se přes něho přelila velikou vlnou, a postaviv se v ní šroubovitým rázem ploutví, což ho přineslo zcela vzpřímeného na tři palce od rozervaného hrotu skalin.
»Výborně provedeno na ročáka!« řekl lvoun, který dovedl oceniti dobrý plavecký kousek. »Věřím, že je to dosti smutné s vašeho lachtaního hlediska; ale když vy lachtani sem přicházíte rok co rok, zvědí to lidé ovšem také a budete odháněni, ač-li nenajdete ostrovu, kam lidé nikdy nepřicházejí!«
»A je někde takový ostrov?« ptal se Kotík.
»Honil jsem platýse po dvacet let, ale nemohu říci, že bych byl kdy takového ostrova našel. Ale počkej, zdá se mi, že si rád pohovoříš s vyššími – což abys šel na Mroží Ostrov a promluvil s Mořským Čarodějem? Snad o něčem ví.
Nefanti se odtud tak honem! Je tam dobrých šest mil, a kdybych byl tebou, natáhl bych se a prospal se trochu na to, maličký.«
Kotík uznal, že je to dobrá rada a zabočil tedy ke svému pobřeží a vyspal se as půl hodinky, trhaje sebou při tom, jako všichni lachtani. A pak zaměřil rovnou k Mrožímu Ostrovu, malému to, plochému skalnímu ostrůvku, skoro přesně na severovýchod od Novastošny, se skalnatými břehy, plnými děr s buřňáčími hnízdy. Zde žili mroži sami pro sebe.
Kotík přistál těsně u Mořského Čaroděje, velikého to, ošklivého, naduřelého, trudovitého mrože ze Severního Tichého Moře, s tlustým krkem a dlouhými tesáky, který nezná způsobů leda když spí – jako spal právě i tehdy, maje zadní vesla napolo na zemi a napolo v příboji.
»Probuď se!« zahafal Kotík, neboť rackové tropili strašný hřmot.
»Ha! Ho! Mmf! Co je?« ptal se Mořský Čaroděj a udeřil svými tesáky sousedního mrože a vzbudil jej tím, a ten pak udeřil sousedního a ten zase souseda a tak byli za chvíli všichni vzhůru a čuměli vyjeveně všemi možnými směry, jenom ne tím pravým.
»Hi! To jsem já,« řekl Kotík a houpal se v příboji, vypadaje jako malý bílý chumáček.
»Hle, hle! Ať mne stáhnou z kůže!« řekl Mořský Čaroděj, a pak hleděli všichni na Kotíka, jako by asi hleděla společnost ospalých pánů na hošíka. Kotík neměl zrovna chuti poslouchati nějaké řeči o stahování kůže – viděl toho dnes dosti. Proto zvolal: »Je někde nějaké místo, kam by mohli jiti lachtani a kam lidé nepřicházejí?«
»Jdi a hledej si je!« řekl starý Mořský Čaroděj zavíraje oči. »Kliď se odtud. Máme zde jinou práci.«
Kotík provedl svůj delfíní kozelec a vzkřikl co nejhlasněji mohl: »Žráči měkkýšů! Žráči měkkýšů!« Věděl, že Mořský Čaroděj nechytil za celý život ani rybičky, ale stále jen ryl po mušlích a mořských chaluchách, ač činil, jako by byl kdo ví jakým hrozným tvorem.
Buřňáci, rackové a mořské vlaštovky, mořské slípky, govrušky, jepatky a potáplice, jež ustavičně slídí, kde by si mohli dovoliti nějakou nezdvořilost, chopili se tohoto zvolání a tak – dle slov limmeršina – po dobrých pět minut nebyli byste slyšeli na Mrožím Ostrůvku ani výstřel z ručnice. Všichni jeho obyvatelé ječeli a vřískali: »Žráči měkkýšů! Dědku!«, zatím co se Mořský Čaroděj převaloval s boku na bok bruče a funě.
»Povíš mi to tedy snad teď?« ptal se Kotík, všecek bezdechý.
»Jdi a zeptej se mořských krav,« řekl Mořský Čaroděj. »Je-li ještě jaká na světě, bude snad ti moci pověděti.«
»Podle čeho poznám Mořskou Krávu, kdybych ji potkal?« ptal se Kotík na odchodu.
»Je to jediné zvíře v moři, které je ošklivější než Mořský Caroděj,« vřískal racek, krouže těsně kolem Čarodějova nosu. »Šerednější a ‚s ještě horšími způsoby. Dědku! Dědku!«
Kotík ploval zpět k Novastošně, nechav racky křičeti. Tam shledal, že nikdo se nezajímal s ním o jeho pokus nalézti klidné místo pro lachtany. Řekli mu, že lidé vždy honili holušíky – patřilo to k dennímu životu – a že když