71

»Nadchází jitro,« řekli. »Vrátíme se ke svému stanovišti. Je pravda, že vidíme jenom ven z našich očí a nejsme velmi chytří; ale přece jsme byli dnes v noci jedinými, kteří nebyli poděšeni. Dobrou noc, vy udatní hrdinové.«

Nikdo neodpověděl a jízdecký kůň řekl, aby změnil směr hovoru:

»Kde je ten malý psík? Pes znamená člověka zde někde v okolí.«

»Zde jsem!« zaštěkla Vixen, »pod dělem u svého muže. Ty velký, klopýtavý, nemotorný velbloude, ty, tys nám porazil stan! Můj muž se velice zlobí.«

»Pfú!« řekli voli. »Je dojista bílý?«

»Toť se ví, že jest!« řekla Vixen. »Což myslíte, že se o mne stará nějaký černý honec volů?«

»Huach! Uach! Of!« řekli voli. »Pojďme rychle pryč!«

Vrhli se ku předu blátem a nějak narazili na voj vozu se střelivem, kde uvázli za jho.

»No, teď jste to dodělali!« řekl Billy klidně. »Nervete se. Jste pěkně pověšeni až do bílého dne. Co u všech všudy máte?«

Voli spustili dlouhý, syčivý bukot, jejž vyluzuje indický skot a tlačili, strkali, tahali, a dupali a byli by málem upadli do bláta, bučíce zuřivě.

»Zlomíte si krky, uvidíte,« řekl jízdecký kůň. »Co to jen máte s bílými lidmi. Žiji s nimi dobře.«

»Oni nás – jedí! Tlač!« řekl jeden vůl; jho prasklo s třeskem a oba odkvapili společně.

Nevěděl jsem dříve nikdy, proč se indický dobytek tolik plaší před Angličany. Jíme befsteaky, věc to, které se žádný domorodý honec nedotkne, a dobytku se to ovšem nelíbí.

»Ať mne spráskají mými vlastními sedlovými řetězy,« řekl Billy. »Kdo by si byl pomyslil, že dva takové veliké kusy jako tito ztratí tak pro nic za nic hlavu?«

»Nemysli na to. Podívám se na toho muže. Většina bílých mužů má různé věci v kapsách, uvidíš,« řekl jízdecký kůň.

»Opustím tě tedy. Nemohu říci, že bych je měl sám příliš rád. A mimo to bílí muži, kteří nemají kde spáti, jsou zcela pravděpodobně zloději a já mám na hřbetě notný kousek vládního majetku. Pojď se mnou, mladíčku, vrátíme se na své stanoviště. Dobrou noc, Austrálie! Uvidím tě ráno při defilé, troufám? Dobrou noc, stará otýpko sena! Pokus se ovládati své city, nechtěl bys? Dobrou noc, Dvouohonáči! Až půjdeš zítra kolem nás, nezačni vytrubovat. Kazí to naše řady.«

Mezek Billy odešel pohodlným krokem starého venkovana a hlava koníkova vsunula se čenichajíc pod můj kabát a já mu dal suchary. A Vixen, která je nejduchaplnějším pejskem, jakého jsem kdy poznal, vyprávěla mu pohádky o celých tuctech koní, které ona a já jsme chovali.

»Přijdu zítra k defilé na svém kozlíku,« řekla. »Kde budeš ty?«

»Na levé straně druhé škadrony. Udávám krok pro celou svou četu, malá lady,« řekl kůň zdvořile. »Teď ale musím nazpět k Dickovi. Můj ocas je plný bláta a bude musit dvě hodiny důkladně pracovat, aby mne upravil k parádě.«

Velká přehlídka všech třiceti tisíc mužů odbývala se odpoledne, a Vixen a já měli jsme pěkné místo těsně u místokrále a emira afganského s jeho vysokým, velkým černým kloboukem z astrachánské vlny a velkou démantovou hvězdou v jeho středu. Prvá část přehlídky děla se za nejkrásnějšího slunečního svitu a pluky šly vlna noh za vlnou, hýbajíce se všechny najednou, a děla všechna v jediné řadě, až se nám zamžily oči. Pak přišla jízda za zvuku krásné jezdecké písně »Bonnie Dundee« a Vixen na kozlíku stříhala ušima. Druhá škadrona hulánů hnala se kolem a tu byl náš známý oř, s ocasem jako předené hedvábí, s hlavou vtaženou k prsům, jedno ucho ku předu, druhé nazpět, udávaje krok pro celou škadronu a klada nohy tak mírně a hladce, jakoby dle zvuků valčíku. Pak přišla těžká děla a viděl jsem Dvouohonáče a jiné dva slony zapražené za sebou ku čtyřicetilibernímu oblehacímu dělu, za nímž kráčela řada dvaceti párů jhem sepiatých volů. Sedmý pár měl nové jho a oba vypadali trochu ztrnule a znaveně. Naposledy přišla šroubovací děla a mezek Billy se nesl, jako by byl velitelem všeho vojska a jeho postroj byl naolejován a vyleštěn, až se blýskal. Provolal jsem po tichu hurrá Billymu mezkovi, ale on se neobrátil ani v právo ani v levo.

Pak počal opět déšť a bylo na chvíli příliš zamženo, než aby bylo viděti, co vojsko dělá. Udělali veliký půlkruh