»Mnoho jich půjde dnes touto cestou, nežli měsíc opět vyjde,« řekl Balú. »Bude míti dobrý lov – podle svého vlastního vkusu.«
»Ale co to vše znamená?« ptal se Maugli, jenž nevěděl a nepocítil ničeho o hadově fascinující moci. Neviděl jsem ničeho nežli velkého hada, dělajícího pošetilé kousky, až přišla tma. A jeho nos byl bolavý. Hohoho!«
»Maugli,« řekl Bagýra, hněvivě, »jeho nos byl bolavý k vůli tobě; rovněž jako moje uši a boky a tlapy a Balúův krk a plece jsou pokousány k vůli tobě. Ani Balú ani Bagýra nebudou po několik dní schopni loviti s rozkoší.«
»To nic není,« řekl Balú; »máme své lidské mládě opět.«
»Pravda; ale přišel nám velmi draho na čase, jenž mohl býti ztráven při dobrém lovu, na ranách, na srsti – jsem napolo oškubán po zádech – a hlavně na cti. Neboť pamatuj si to, Maugli, Já, Černý Pardál, byl jsem nucen volatí ke Kájovi o ochranu, a Balú a já byli jsme oba zblbeni jako malí ptáčci Kájovým hladovým tancem. Vše to, lidské mládě, vzešlo z tvého hraní s Bangar-logy.«
»Pravda, je to pravda,« řekl Maugli ztrápeně. »Jsem zlé lidské mládě a můj žaludek je ve mně smuten.«
»Mf!« Co praví zákon džungle, Balú?«
Balú si nikterak nepřál přivésti Maugliho do bryndy, ale nemohl másti zákona, a proto zamumlal: »Lítost nikdy nepřetrvá trestu a neruší ho. – Ale pamatuji, Bagýro, že je velmi malý.«
»Nezapomenu; ale ztropil neplechu a nutno teď přikročiti k ranám. Maugli, máš nějakou námitku?«
»Žádnou. Učinil jsem zle. Balú a ty jste raněni. Je to spravedlivé.«
Bagýra mu dal půl tuctu láskyplných plácnutí; s pardalího hlediska byly by bývaly sotva s to probuditi některé z jeho vlastních mláďat; ale pro sedmiletého chlapce rovnaly se tak důkladnému výprasku, jak si jen můžete přáti, aby vás minul. Když bylo po všem, Maugli kýchl a vstal bez jediného slova.
»A teď,« řekl Bagýra, »vyskoč na má záda, bratříčku, a půjdeme domů.«
Jedna z krás džunglího zákona je v tom, že trest vyrovná celý účet. Pak přestává všechno další škaredění.
Maugli položil hlavu na Bagýrův hřbet a spal tak zdravě, že se ani neprobudil, když jej složili doma v jeskyni po bok Matky Vlčice.
Lovecký zpěv Sionýské smečky.
Sambhur zaječel, když přisel jitra čas,
jednou, dvakrát, znova zas.
Mezitím co jelen pije, tam, kde tůň je tmavá,
laň v les kvapí, v skok se dává:
Já to sám
zřel jsem tam
jednou, dvakrát, znova zas!
Sambhur zaječel, když jitra svit se třás,
jednou, dvakrát, znova zas!
A vlk potichu, potichu zpět se krad,
aby mohl čekající smečce zprávu dát;
my pak do dáli
po stopách jsme štěkali
jednou, dvakrát, znova zas!
Do mlh jitřních dlouze ječel smečky hlas,
jednou, dvakrát, znova zas;