»Poslyš, synu importovaného pitomého osla z Malagy,« řekl skrze zuby, »abys věděl, že jsem po matčině straně spřízněn s Karabinou, která vyhrála Melbournský pohár. A tam odkud já přicházím, nejsme zvyklí, aby nás na ostro kované přejel nějaký mezek s papouščí hubou a prasečí hlavou od nějakého hračkářského děla z baterie hrachostřelů. Jsi připraven?«
»Na zadní nohy!« zaječel Billy. Oba se vzepiali čelem proti sobě a očekával jsem zuřivý zápas, když v tom hrdelní, kloktavý, hrčivý hlas zavolal ze tmy po pravici: »Děti, oč pak se tady perete? Dejte pokoj!«
Obě zvířata spustila se na zemi s odfrknu-tím nechuti, neboť ani kůň ani mezek nesnesou naslouchati hlasu slona.
»Je to Dvouohonáč,« řekl jezdecký kůň. »Ne-mohu ho snésti. Po každé straně těla po ocasu, to není v pořádku.«
»Zcela mé mínění,« řekl Billy, tule se ke koni, aby měl společníka. »Jsme si v některých věcech velmi podobni.«
»Myslím, že jsme je zdědili po svých matkách, « řekl kůň; »nestojí za to, abychom se o to hádali. Hi! Dvouohonáči, jsi uvázán?«
»Ano!« řekl Dvouohonáč a smích mu zněl celým nosem. »Jsem na noc uvázán u kolu. Slyšel jsem, co jste si vy, hoši, povídali. Ale nemějte strach. Nepřijdu tam.«
Voli a velbloud řekli si polohlasem: »Strach z Dvouohonáče! Jaký to nesmysl!« A voli pokračovali: »Mrzí nás, že jsi slyšel, ale je to, pravda. Dvouohonáči, proč se bojíš děl, když střílejí?«
»Mhm!« řekl Dvouohonáč, třa si jednu zadní nohu o druhou právě jako malý hoch, když odříkává básničku.
»Nevím věru, zdali byste rozuměli.«
»Nerozumíme, ale na nás jest, abychom pak táhli děla,« odpověděli voli.
»Vím to a vím, že jste ještě o hodně statečnější nežli si myslíte, že jste. Ale se mnou je to jinak. Kapitán mé batterie nazval mne onehdy pachydermatickým anachronismem.«
»To je, myslím, další nějaký způsob boje, ne?« ptal se Billy, jenž pomalu přicházel opět do své míry.
»Ty ovšem nevíš, co to znamená, ale já vím. To znamená uprostřed a mezi věcmi, a to jest právě tam, kde jsem já. Mohu viděti uvnitř své hlavy, co se stane, když praskne granát; a vy voli nemůžete.«
»Já mohu,« řekl kůň, »alespoň trošku. A zkouším nemysleti na to.«
»Já mohu viděti mnohem více nežli ty a já na to myslím. Vím, že je mne notný kousek, o nějž jest se mi starat, a vím, že nikdo neví, jak mne léčit, když jsem nemocen. Vše, co dovedou, jest, že zarazí mému vůdci plat, dokud se opět neuzdravím, a na svého vůdce se nemohu spolehnout.«
»Ach,« řekl kůň, »tím je vše vysvětleno. Já se na Dicka mohu spolehnout.«
»Mohl bys mi posadit na záda Dicků celý pluk, a přece bych se necítil lépe. Vím právě dost, abych se cítil nevolným a ne dost, abych šel ku předu přes to prese všechno.«
»Tomu nerozumíme,« řekli voli.
»Vím, že ne. Nemluvím také pro vás. Vy nevíte, co je krev.«
»To víme. Je to červená kaše, která se vsákne do země a páchne.«
Jezdecký kůň vyhodil, skočil a zafrkal.
»Nemluvte o tom,« rejd, »cítím ji zrovna, jen na to pomyslím. Budí to ve mně potřebu k prchání – když nemám Dicka na hřbetě.«
»Ale vždyť tu žádná není,« řekl velbloud spolu s oběma voly. »Proč jsi tak hloupý?«
»Je to nepěkná věc,« řekl Billy. »Mně se nechce utíkat, ale nechce se mi o tom slyšet.«
»Tady jsme tedy!« řekl Dvouohonáč, mávaje ocasem na vysvětlenou.
»Ovšem. Jsme tady již celou noc,« řekli voli.
Dvouohonáč dupl nohou, až železný kruh na ní zazvonil. »Och, nemluvím vůbec s vámi. Nedovedete viděti uvnitř svých hlav.«
»Ne. Vidíme ven z našich čtyř očí,« řekli voli. »Vidíme přímo před sebe.«
»Kdybych to mohl a nic jiného, nebylo by vás vůbec potřebí, abyste tahali těžké dělo. Kdybych byl jako můj