Šiva, který větrům dal vát, žeň jenž sil,
kdysi dávno, u bran sedě, světů pán,
na krmi i na osudu každému dal díl,
pro krále i pro žebráka u svých bran.
Všechno v světě stvořil Šiva Zachovatel,
Mahadeo, Mahadeo všecky věci stvořil!
Bodlák pro velblouda, pro krávu zas píci,
mateřské pak srdce pro nemluvně spící!
Mladý Tumé vpadl v konec každého verše radostným bum a bum až konečně na něj přišlo spaní a natáhl se na kupu vedle Kala Naga.
Konečně začali si sloni uléhat jeden po druhém, jak mají ve zvyku, až jediný Kala Nag stál vzpřímen v řadě.
Houpal se zvolna se strany na stranu, maje uši nataženy, aby naslouchal nočnímu vánku, vějícímu velmi zvolna od hor. Vzduch byl plný všech těch nočních lomozů, které dohromady tvoří vlastně jediné velké mlčení – tu klepání bambusových stébel o sebe, zašelestění čehosi živého v mlází, na větvi zaškrábání napolo probuzeného ptáka (ptáci probouzejí se v noci častěji, než si myslíme), a z velké dálky hučení vodopádu. Malý Tumé spal chvíli, a když se probudil, svítil jasný měsíc, a Kala Nag dosud stál s napnutýma ušima. Malý Tumé se obrátil, zašustiv v kupě píce, a díval se na křivku mocných jeho zad, zakrývajících mu polovinu hvězdnatého nebe. A jak tak hleděl, zaslechl z dálky zvuk znějící, jako by jen vzduch zapískal uchem jehly, bylo to zatroubení divokého slona:
»hút-tút!«
Všichni sloni v ohradě vyskočili, jako by byl do nich střelil, a řev jejich probudil konečně spící mahuty, kteří přišli a přitloukli dřevěné hřeby v kolech velikými kladivy, a přitáhli a zauzlili pevněji ten či onen provaz, až vše opět ztichlo. Jeden z nových slonův skorém vytrhl svůj kůl ze země, a Velký Tumé vzal s Kala Nagovy nohy řetěz a spoutal novému slonu přední nohu se zadní, stočil smyčku ze slámy a obtočil kolem nohy Kala Nagovy, a řekl mu, aby pamatoval, že je pevně svázán. Věděl, že on sám,cotec i děd jeho učinili to tak už stokráte před tím. Ale Kala Nag neodpověděl na rozkaz zamručením, jak obyčejně činíval. Stál tiše a hleděl vpřed měsíčním jasem, s hlavou poněkud nadzdviženou a ušima roztaženýma jako vějíře, zíraje směrem k mocným hřbetům Qaroských hor.
»Dej na něj pozor, kdyby snad byl v noci nepokojným,« řekl Velký Tumé k Malému Tumé a odešel odtud do chýže, kde usnul. Malý Tumé rovněž právě usínal, když zaslechl, jak kokosový provaz praskl s lehkým »tang« a Kala Nag se vyvalil ze svých kolů tak pomalu a tak tiše, jako se mrak vyvalí z ústí údolí. Malý Tumé rozcupal se za ním, bos, dolů po cestě měsíčním svitem a volal, co mu dech stačil: »Kala Nagu! Kala Nagu! Vezmi mne s sebou, ó, Kala Nagu!« – Slon se obrátil bez hlesu, učinil tři kroky zpět v měsíční záři k chlapci, sklonil chobot, vyhoupl chlapce na hřbet a skorém dříve, nežli si malý Tumé usadil pohodlně kolena, vklouzli do lesa.
Z řad tábora se rozlehl hlahol zuřivého zatroubení a pak bylo vše pohlceno tichem a Kala Nag se pustil do běhu.
Chvílemi zašelestily podél jeho boků chumáče vysoké trávy, jako by voda šplýchala podél boků lodi, a chvílemi hrozen divokého pepře škrábl po jeho hřbetě anebo bambus zapraskl, dotknut jeho plecí; ale krom těchto chvilkových zvuků pohyboval se slon naprosto neslyšně, pluje skrze hustý Qarský les, jako by to byl pouhý dým.
Stoupal do vrchu, ale ač malý Tumé sledoval hvězdy v mezerách mezi stromy, nemohl udati, kterým směrem.
Pak dospěl Kala Nag na hřeben svahu a na minutku se zastavil a malý Tumé viděl vrcholky stromů, prostírající se jako by skvrnitá kožešina na míle a míle měsíční září, a modrobílou mlhu vznášející se nad řekou v dolině. Tumé se naklonil ku předu a hleděl – a cítil, že dole pod ním se les probudil – probudil a naplnil životem. Velký hnědý plodožravý netopýr zašuměl mu kolem ucha; v houští zachřestily bodliny dikobraza a v temnotě mezi stromovými kmeny slyšel medvěda horlivě hrabat ve vlhké, teplé zemi a doprovázet svou práci hlasitým čenicháním.
Pak se větve opět zavřely nad jeho hlavou a Kala Nag počal sestupovati dolů do údolí – tentokráte ne již klidně, ale jako se utržené dělo řítí po příkrém svahu – jediným rozběhem. Obrovské údy hýbaly se tak pravidelně jako písty stroje, urážejíce osm stop každým krokem, a svrasklá kůže na loketních kloubech chrastila. Podrost po obou jeho stranách se lámal s hlukem, jako by se trhalo plátno, a mladé výhonky, které rozhrnoval v právo i v levo