4

»Jdu,« řekl klidně Tabaki. »Můžete slyšeti Šira Chana dole v houštině. Mohl jsem si uspořiti své poselství.«

Otec Vlk naslouchal a dole v údolí, běžícím k malé říčce, slyšel suché, mrzuté, rezavé, zpěvavé kručení tygra, jenž chybil zvěř a nechytiv ničeho nedbá, zví-li to celá džungle.

»Hlupák,« řekl Otec Vlk; »začíti noční dílo takovýmto hlukem! Což myslí, že naši kozli jsou jako jeho tuční waingungští voli?«

»H’š; to není ani vůl ani kozel, co Šir Chan dnes loví,« řekla Matka Vlčice. »Je to Člověk.«

Kručení změnilo se v jakési hučivé a dunivé předení, jež se zdálo přicházeti současně se všech stran světa. Byl to hluk, jenž děsí dře-vaře a cikány spící pod širým nebem a vhání je někdy strachem přímo do tygrovy tlamy.

»Člověk!« řekl Otec Vlk, vyceniv všechny své bílé zuby. »Fa-uf!« Což není dosti brouků a žab v bažinách, že musí jisti Člověka, a ještě k tomu na naší půdě?«

Džunglí Zákon, který nikdy ničeho nenařizuje bez důvodu, zapovídá všeliké zvěři jisti Člověka, vyjma ukazuje-li svým dětem, kterak zabíjet – a pak musí loviti mimo hranice lovišť své smečky nebo svého kmene. Pravým důvodem toho jest, že zabiti člověka znamená dříve či později příchod bílých lidí na slonech, s ručnicemi a sty hnědých mužů s gongy a raketami a pochodněmi. A pak trpí v džungli kde kdo. Avšak zvěř sama mezi sebou udává za důvod tohoto zákona, že je Člověk nejslabším a nejbezbrannějším ze všech živých tvorů, a že není důstojno sportovníka dotknouti se ho. Říkají také – a to je pravda – že lidojedi zprašiví a ztratí zuby.

Předení stalo se hlasitějším a skončilo plnohrdlým »Aáarh!« tygřího útoku.

Pak se rozlehlo řvaní – netygrovské řvaní Šir Chanovo.

»Chybil se,« řekla Matka Vlčice. »Ale, co to jest?«

Otec Vlk vyběhl několik kroků a slyšel Šíra Chana mumlajícího divoce a válejícího se dole v houští.

»Ten hlupec nedovedl nic lepšího, nežli že skočil do ohně ve dřevařově tábořišti a spálil si nohy,« řekl Otec Vlk s uspokojivým bručením. »Tabaki je s ním.«

»Něco přichází sem nahoru,« řekla Matka Vlčice, stříhajíc uchem. »Buď připraven.«

Křoví trochu v houštině zapraskalo a Otec Vlk se schýlil až k zemi s prackami, složenými pod sebou, připraven ke skoku. A pak, kdybyste se byli dívali, mohli jste viděti nejpodivnější věc na světě – vlka zaraženého uprostřed skoku. Skočil dříve, nežli viděl nač skáče, a pak se namáhal zaraziti se. Výsledkem bylo, že se vymrštil kolmo vzhůru do vzduchu na čtyři či pět stop a dopadl téměř na totéž místo, s něhož vyskočil.

»Člověk!« řekl. »Lidské mládě! Podívej se!«

Přímo před ním, držíc se za nízkou větev, stálo nahé hnědé děcko, jež dovedlo právě chodit. – Nejměkčí a nejdoličkovatější to droboučké stvořeníčko, jaké kdy vkročilo za noci do vlčí jeskyně. Pohlédlo Otci Vlku do tváře a zasmálo se.

»Je to lidské mládě?« ptala se Matka Vlčice; »neviděla jsem nikdy žádného. Podej mi je!«

Vlk je zvyklý přenášeti svá vlastní mláďata a dovede, je-li potřebí, držeti v hubě vejce, aniž by je rozmáčkl; čelisti Otce Vlka zavřely se přes hřbet dítěte, aniž by i jen seškrábly jeho kůži, a Vlk položil dítě na zemi mezi svá vlastní mláďata.

»Jak je malé! Jaké je nahé – hleď! Jak je statečné!« řekla Matka Vlčice měkce. Dítě razilo si cestu mezi vlčaty, aby se dostalo blíže k teplé její kožešině. »Aha! Pohleď, přiživuje se s ostatními. A tak to je tedy lidské mládě. Nu, bylo kdy vlka, aby se mohl chlubiti, že měl lidské mládě mezi svými vlčaty?«

»Slýchal jsem tu a tam o čemsi podobném, ale nikdy v naší smečce ani za mé doby,« řekl Otec Vlk. »Je nadobro bez srsti, a mohl bych jej zabiti dotekem nohy. Ale podívej se, kouká na nás a nebojí se.«

Náhle bylo měsíční světlo zahrazeno při ústí jeskyně, a Šir Chanova čtverhranná lebka a plece vtiskly se do vchodu. Tabaki kvičel za ním: »Můj veliteli, tam, tam vešlo!«

»Šir Chan prokazuje nám velikou čest,« řekl Otec Vlk, ale jeho oči planuly velmi hněvivě. »Čeho jest potřebí Širu Chanovi. Co chce?«

»Svou kořist. Lidské mládě sem vešlo,« řekl Šir Chan. »Jeho rodiče uprchli. Dejte mi je sem.«

Šir Chan vskočil do drvoštěpova večerního ohně, jak řekl Otec Vlk, a byl zuřiv bolestí svých spálených tlap. Ale