setník – ten dovede viděti věci uvnitř své hlavy, nežli střelba začne a třese se na celém těle, ale ví příliš mnoho, než aby utekl – kdybych byl jako on, mohl bych táhnouti dělo. Ale kdybych byl tak moudrý, nebyl bych vůbec zde.
Byl bych králem v lese, jako jsem býval, prospal bych půl dne a koupal bych se, kdybych chtěl. Nevykoupal jsem se pořádně již celý měsíc.«
»To je vše velmi pěkné,« řekl Billy; »ale dáme-li čemu dlouhé jméno, pak jsme to ještě nespravili.«
»Huš!« řekl kůň. »Myslím, že rozumím, co Dvouohonáč myslí.«
»Hned budete rozuměti lépe,« řekl Dvouohonáč hněvivě. »Nuž, vysvětlete mně teď, proč se vám nelíbí tohle!«
Spustil zuřivé troubení celou silou své trouby.
»Přestaň s tím,« volali kůň i mezek zároveň, a slyšel jsem zřetelně jejich dupání a chvění.
Sloní troubení je vždy protivno, zvláště za temné noci.
»Nepřestanu,« řekl Dvouohonáč. »Vysvětli mi to, prosím? Hrrmpfh! Rrrt! Rrrmoh! Rrrhha!« V tom náhle přestal a slyšel jsem, ve tmě slabé kňučení a poznal jsem, že mne Vixen konečně našla. Věděla tak dobře jako já ‚ že je-li na světě něco, čeho se slon bojí i než čehokoliv jiného, je to malý hafající pes i proto stanula, aby zahnala Dvouohonáče mezi jeho kolíky a ňafala kolem jeho obrovských noh. Dvouohonáč funěl a kvičel.
»Jdi pryč, psíčku!« říkal. »Nečuchej okolo kotníků, nebo tě kopnu! Jdi domů, malá štěkavá bestie! Och, proč si ji jen někdo nevezme pryč! Může mne každou chvíli kousnout.«
»Mně se zdá,« řekl Billy jízdeckému koni, »že náš přítel Dvouohonáč se bojí lecčehos. No, kdybych měl plné jesle za každého psa, kterého jsem vykopal přes cvičiště, byl bych skoro tak tlustý jako Dvouohonáč.«
Hvízdl jsem a Vixen přiběhla ke mně, všecka zablácená, a lízala mi nos a vyprávěla mi dlouhou povídku, jak se za mnou honila po cel« táboře. Neukázal jsem jí nikdy, že rozumím řeči zvířat, neboť by si byla dovolila všelijaké volnosti. A tak jsem si ji zapial na prsa pod svůj vrchní kabát, a Dvouohonáč si frkal a dupal bručel pro sebe.
»Podivné! Náramně podivné!« rozumoval. »Udržuje se to v naší rodině. Nu, kam to hloupé malé zvíře uteklo?«
Slyšel jsem, jak hmatá chobotem okolo sebe.
»Zdá se, že na nás na všechny něco jiného působí,« řekl pak profukuje si nos. »Nu, vy pánové, jste byli, myslím, poplašeni, když jsem troubil?«
»Ne právě poplašeni,« odvětil kůň, »ale způsobilo mi to pocit, jako bych měl sršně tam, kde by mělo býti sedlo.
Nezačni zase znovu.«
»A já jsem postrašen malým pejskem a tamhle velbloud se postraší zlými sny v noci.«
»Je velké štěstí pro nás, že nám není všem bojovati stejným způsobem,« řekl jízdecký kůň.
»A já bych rád věděl –« vmísil se mladý mezek, jenž byl tak dlouho z ticha, »já bych rád věděl, proč máme vůbec bojovati.«
»Protože se nám to poručí,« řekl kůň s opovržlivým odfrknutím.
»Rozkaz!« řekl mezek Billy a jeho zuby cvakly.
»Hukm hai« (je to rozkaz), řekl velbloud kloktavě, a Dvouohonáč a voli opakovali: »Hukm hai!«
»Ano, ale kdo udílí tento rozkaz?« ptal se mezek rekruta.
»Muž, který jde vedle tvé hlavy«, »který ti sedí na zádech«, »který drží provaz od kruhu v nose« – »anebo kroutí tvůj ocas« – řekli Billy, kůň, velbloud a voli, jeden po druhém.
»Ale kdo jim dává rozkazy?«
»To se ale ptáš trochu příliš mnoho, mk díčku,« řekl Billy, »a to je jeden ze způsobů, aby si utržil kopance. Vše, co ti jest činiti, jest, aby poslouchal muže u své hlavy a nekladl žádnýc otázek.«
»Má pravdu,« řekl Dvouohonáč. »Já nemoh vždy poslechnouti, protože jsem uprostřed mezi věcmi; ale Billy má pravdu. Poslouchej! muže sobě nejbližšího, který dává rozkaz, aneb zarazíte celou batterii a dostanete mimo to výprask.«
Děloví voli vstali k odchodu.