17

Dovede šplhati stejně dobře jako oni. Krade jim v noci mladé opice. Pouhé zašeptnutí jeho jména zamrazí jim jejich zlé ocasy. Pojďme, vyhledejme Káje.«

»Co ten pro nás vykoná? Není z našeho kmene, jsa beznohý, a má ty nejhorší oči,« namítal Bagýra.

»Je velmi starý a velmi zchytralý. A hlavně, je neustále hladov,« řekl Balú pln naděje. »Slib mu hodně koz.«

»Když se jednou najedl, spí po celý měsíc. Snad teď právě spí, a i kdyby bděl, což bude-li mu milejší zabiti si své kozy sám?« Bagýra, jenž nevěděl mnoho o Kájovi, byl přirozeně podezřiv.

»Pak, v tom případě, my dva dohromady, ty a já, přivedeme jej k rozumu, starý lovče.« A Balú šťouchl pardála svým opelichalým hnědým ramenem a oba dali se do klusu vyhledat Káje, skalní krajtu.

Nalezli jej nataženého na teplé skále v odpoledním slunci a obdivujícího svůj nový kabát, neboť byl posledních deset dní v ústraní svlékaje starou kůži a byl nyní velice nádherný, lehaje svou velkou, tuponosou hlavou nad zemí a zaplétaje třicet stop svého těla ve fantastické uzly a křivky a lízaje si rty v pomyšlení na budoucí oběd.

»Nejedl dosud!« řekl Balú zabručev uspokojením, když uzřel hadovo krásně skvrnité hnědé a žluté roucho. »Dej pozor, Bagýro! Je vždy poněkud slep, když vyměnil kůži a velmi rychlý v úderu!«

Káj nebyl jedovatý had – v pravdě spíše pohrdal jedovatými hady jakožto zbabělci – ale jeho síla byla v jeho objetí a když jednou ovinul kolem někoho své závity, bylo po řeči.

»Dobrý lov!« zvolal Balú, usedaje na zadní nohy. Jako všichni hadi jeho druhu byl i Káj poněkud nahluchlý a neslyšel z prvu volání. Pak svinul se připraven na všechny možnosti, s hlavou sehnutou.

»Dobrý lov nám všem,« odpověděl. »Oho, Balú, co ty tu děláš? Dobrý lov, Bagýro. Aspoň jeden z nás potřebuje pokrmu. Máte nějakou zprávu o zvěři? Snad o nějaké laňce nebo dokonce mladém kozlu? Jsem prázden jako vyschlá studně.«

»Jsme na lovu,« řekl Balú nedbale. Věděl, že Káj nechce býti uhnán. Je příliš veliký.

»Dovolte mi jiti s vámi,« řekl Káj. »Tobě, Bagýro, ani tobě, Balú, nezáleží na ráně víc nebo míň, ale já – já jsem odkázán, abych čekal a čekal celé dny na lesní cestě anebo šplhal polovinu noci v pouhé naději na nějakou mladou opici. Fuj! Větve už nejsou, jaké bývaly, když jsem byl mlád. Jsou to teď samé shnilé souše a suché chrastí.«

»Snad to souvisí poněkud s tvojí velikou váhou,« nadhodil Balú.

»Mám teď pěknou délku – pěknou délku,« liboval si Káj poněkud pyšně. »Přes to však chyba je na tomto nově narostlém chrastí. Při posledním lovu bych byl málem spadl – věru málem, a hluk mého sklouznutí – neboť můj ocas nebyl pevně ovinut kolem stromu – probudil Bandar-logy, a ti dali mi těch nejhorších jmen.«

»Beznohá, žlutá žížalo!« řekl Bagýra do vousů, jako by se pokoušel vzpomenouti si na něco.

»Sssss! Nazývali mne tak?« ptal se Káj.

»Cosi takového to bylo, co volali dolů poslední měsíc, ale my jsme si jich ani nevšimli. To budou mluviti vše možné, třebas i žes přišel o všecky své zuby a že se neodvážíš čeliti něčemu většímu než kůzleti, protože – věru, tito Bandar-logové jsou velmi nestoudní tvorové, – protože máš strach z kozlích rohů,« pokračoval Bagýra svým nejsladším hlasem.

Had, zvláště stará zchytralá krajta jako Káj, ukáže jen zřídka, že je rozzlobena; ale Balú a Bagýra viděli velké polykací svaly po stranách hadova krku čeřití se a svrašfovati.

»Bandar-logové změnili své rejdiště,« řekl klidně, »Když jsem přišel dnes sem na slunce, slyšel jsem je houkati ve vršcích stromů.«

»Jsou – jsou to Bandar-logové, které dnes honíme,« řekl Balú; ale slova vázla mu v hrdle, nebof to bylo poprvé za jeho paměti, co někdo z džunglího národa přiznal, že se zajímá o konání opic.

»Není tedy pochyby, že to není nijaká nepatrná maličkost, která vede takovéto dva lovce – dojista vůdce v jejich vlastních kmenech – na stopu Bandar-logů,« odpověděl Káj zdvořile, nadýmaje se zvědavostí.

»Vskutku,« počal Balú, »nejsem více nežli starý a časem velmi pošetilý učitel zákona pro sionýská vlčí mláďata a Bagýra zde –«

»Je Bagýra,« řekl černý pardál, a jeho čelisti zavřely se s cvaknutím, nebof nevěřil skromnosti. »Naše nesnáz je