uprostřed planiny. Není potřebí, abychom lezli Širu Chanovi sami do huby.«
Pak si Maugli vybral stinné místo, kde ulehl a spal, zatím co se buvoli pásli okolo něho. V Indii je pasení jednou z nejzahálčivějších věcí na světě. Dobytek přechází a žere, ulehne a přechází opět, a ani nebučí. Jenom pobrukuje, a buvoli teprve skoro nikdy nepromluví, ale zajdou jeden po druhém do bahnitých rybníčků a zapracují se do bahna, až jim vykukují na povrch jen nosy a vypoulené, porcelánově modré oči, a tak leží nehnuté jako klády.
Skály ve žhoucím slunečním horku jako by tančily, a pasoucí děti slyší supa (jediného, nikdy více) hvízdati nad sebou téměř mimo lidský dohled, a vědí, kdyby zemřely, anebo kráva padla, že by tento sup slétl dolů, a nejbližší sup, na míle vzdálený, že by jej viděl slétati a letěl by za ním, a následující rovněž, a nejbližší zas, a tak dále, a že skoro dříve ještě, nežli by byli opravdu mrtvi, byly by tu dva tucty hladových supů, přišlých, kde se vzali, tu se vzali. – A pak si děti ulehnou a spí a probudí se a spí opět, a pletou malé košíčky ze suché trávy a dávají do nich travní koníky; anebo chytnou dvě kudlanky nábožné a přinutí je k zápasu, anebo navlékají náhrdelníky z rudých a černých džunglích ořechů, anebo pozorují ještěrku, slunící se na skále, anebo hada, jak loví žáby na břehu vody.
Pak zpívají dlouhé, dlouhé písně s podivnými domorodými trilky na konci slok, a den se zdá delším, nežli celý život mnohých lidí; anebo vystaví z bláta hrad s figurkami lidí, koňů a buvolů, dávají větvičky panákům do rukou a Představují si, že jsou králi, a panáci že jsou jejich vojskem, anebo že jsou bohy a panáci že jim vzdávají úctu. A pak přijde večer, děti začnou volat, a buvoli vypotácejí se jeden po druhém z lepivého bahna se hřmotem jako rány z ručnic.
a pak jdou všichni nazpět přes zšedivělou rovinu k mihotavým světlům vesnice.
Den po dni vodil Maugli buvoly ven do bahnisk, a den po dni vídal hřbet Šedého Bratříka na skále na půl druhé míle od roviny a věděl tedy, že se Šir Chan posud nevrátil; a den po dni léhal na trávě naslouchaje šumu okolo sebe a snil o starých časech v džungli. Kdyby byl Šir Chan učinil svou chromou tlapou jediný chybný krok v džunglích okolo Waingungy, byl by jej Maugli slyšel v těchto dlouhých tichých jitrech.
Konečně přišel den, kdy neuzřel Šedého Bratříka na ustanovené hlídce; zasmál se a zařídil své buvoly ke strži u dhâkového stromu, jenž byl celý pokryt zlatorudými květy. Tam seděl Šedý Bratřík, každičký chlup na hřbetě zježen.
»Ukryl se na celý měsíc, aby tě svedl od bdělosti; přešel minulé noci přes hranice s Tabakim a pustili se přímo po tvé stopě,« sděloval vlk oddechuje.
Maugli se zachvěl: »Nebojím se Šira Chana, ale Tabaki je velmi zchytralý.«
»Buď bez obavy,« řekl Šedý Bratřík, olíznuv trochu pysky; »potkal jsem Tabakiho z rána. Teď vypráví svoji moudrost supům, řekl ji celou dříve i mně, nežli jsem mu zlámal vaz. Šir Chanův plán jest čekati na tebe dnes večer u vesnické brány – jen na tebe a na nikoho jiného. Leží nyní ve velké rokli u Waingungy.«
»Jedl dnes anebo honí na lačný žaludek?« ptal se Maugli, poněkud napiat, neboť odpověď znamenala mu život či smrt.
»Zabíjel dnes z jitra – kance – a také se napil. Šir Chan nedovede se nikdy postiti, ani ne pro pomstu.«
»O, hlupák, hlupák! Jaké to mláďátko holátko! Najeden a napitý ještě k tomu, a to si myslí, že počkám, až se vyspí! Nuže, kde tedy leží? Kdyby nás bylo jen deset, mohli bychom jej poraziti jak leží. Ale tito buvoli nepodniknou útoku, pokud ho nezvětří a já nedovedu mluviti jejich řečí. Mohli bychom snad přijití za jeho stopu tak, aby ji zvětřili?«
»Šir Chan plaval dlouho dolů po Waingunze, aby odřízl svou stopu,« řekl Šedý Bratřík.
»To mu poradil Tabaki, jistotně. Nikdy by na to nebyl přišel sám.« Maugli stál s prstem v ústech, přemýšleje.
»Velká rokle u Waingungy. Ta počíná na pláni sotva půl míle odtud. Mohu dovésti stádo okolo, skrze džungli, k ústí rokle a sehnati je pak roklí dolů – ale pak by nám Šir Chan utekl spodem. Musíme druhý konec ucpati. Šedý Bratříku, dovedeš mně rozděliti stádo ve dví?«
»Já snad ne – ale přivedl jsem si moudrého Pomocníka.« Šedý Bratřík odklusal a vskočil do jakés jámy. Tu zdvihla se odtud velká šedá hlava, kterou Maugli dobře znal, a horký vzduch rozlehl se nejzouíalejším zvukem celé džungle – lovčím vytím vlka za poledne.
»Akela! Akela!« zvolal Maugli tleskaje rukama. »Vždyť jsem věděl, že na mne nezapomeneš! Máme před sebou velikou práci. Akelo, rozděl mi stádo ve dví. Drž krávy a telata pohromadě a býky a orné buvoly také pohromadě.«