Když se Matka vracela z rybolovu v hlubokém moři, odebrala se rovnou cestou na hříště a bečela, jako bečí ovce po svém jehňátku, a čekala, dokud nezaslechla bečení Kotíkovo. Pak se pustila nejpřímější rovnou čarou zrovna k němu, ohánějíc se předními ploutvemi a porážejíc a přemetajíc cestou mláďata v právo i v levo. Bylo na hříšti vždy několik set matek, shánějících se po svých mláďatech, a mláďata byla důkladně proháněna; ale Matka řekla Kotíkovi: »Pokud nebudeš léhati ve špinavé vodě a nezprašivíš, anebo dokud si nezadřeš tvrdý písek do nějaké rány anebo odřeniny, a pokud nebudeš chodit plovat, když je bouřlivé moře, nestane se ti tu nic.«
Malí lachtani neumějí právě tak plovat jako malé děti, ale jsou celí nešťastní, dokud se tomu nenaučí. Když se pustil Kotík poprvé do moře, odnesla ho vlna od břehu, kde byla voda hlubší nežli mohl postačiti, a Kotíkova velká hlava se potopila a jeho drobné zadní ploutve se vynořily právě tak, jak mu to matka zpívala v ukolébavce, a kdyby jej byla následující vlna opět nevynesla na zemi, byl by se utopil.
Pak se naučil lehati v pobřežní brázdě a dával se šplýchotem vln právě jen tak pokrývati a nadzdvihovati, máchaje poutvemi; ale měl vždy pozorné oko na velké vlny, které by mu mohly ublížiti. Dva týdny učil se užívati svých ploutví a po celý ten čas mrskal sebou z vody a do vody a kašlal a chrochtal a vylézal na břeh a podřimoval v písku a vrhal se opět do vody, až na konec shledal, že opravdu patří do vody a voda je pravým jeho domovem.
Představte si tedy, jak dobré časy měl nyní se svými soudruhy, když se spolu proháněli, podjíždějíce pod válející se vlny, anebo dávajíce se vynésti vysoko na hřeben čeřivé vlny a dopadajíce pak se šplýchotem a hřmotem do písku, jak se vířivá vlna přelila daleko na břeh; anebo stojíce ve vodě na ocasech a škrabajíce se na hlavě, jako to dělají staří; anebo hrajíce na kamarádi, hýbejte se« na kluzkých, travinami porostlých skalách, vyčnívajících právě tak nad povrch omývajících je vln. Tu a tam zahlédli tenkou ploutev jako by velikou ploutev žraloci, jak se nesla těsně kolem pobřeží, a věděli, že je to velryba kosatka, jež požírá mladé lachtany, může-li je chytiti; a tu zamířil Kotík k pobřeží jako šíp a ploutev se zvolna odhoupala pyč, jako by se vůbec ani nebyla po něčem pídila.
Pozdě v říjnu lachtani počali opouštěti Sv. Pavla v celých rodinách a kmenech, pouštějíce se do širého moře a nebylo více zápasů o hnízdiště a holušíkové si hráli, kde se jim líbilo.
»Příštím rokem,« řekla Matka Kotíkovi, »budeš také holušíkem, ale letos se musíš učit chytat ryby.«
Vypluli společně přes Tichý Okeán a Matka ukázala Kotíkovi, jak spáti na zádech s ploutvemi skloněnými dolů po bocích a s nosíkem právě taktak vyčnívajícím nad vodu., Není kolébky tak pohodlné jako dlouhé, houpavé vlnění Tichého Okeánu. – Když Kotík cítil jak jej svrbí kůže po celém těle, řekla mu Matka, že se to učí nabývati »vodního citu« a že tento bodavý, svědivý pocit znamená příchod zlé bouře a že musí ze všech sil hledět, aby jí uplaval.
»V brzku budeš sám vědět,« řekla mu, »kam máš plavat; ale prozatím následuj Mořského Vepře, plískavici; neboť je velmi moudrý.«
Rodina plískavic právě skotačila, nořila se a vyskakovala vlnami a malý Kotík plul za nimi jak nejrychleji stačil.
»Jak můžete vědět, kterým směrem plouti,« hekal. Vůdce tlupy zakoulel bílýma očima a ponořil se. »Ocas mne svrbí, mladíčku,« řekl, »a to znamená, že je bouře za mnou. Pojď s námi. Jsi-li na jih od Lepkavé Vody (myslil tím rovník) a píchá-li tě ocas, znamená to, že je bouře před tebou, a že musíš jiti na sever. Pojď s námi! Voda tu působí ošklivým citem!«
To byla jedna z přemnohých věcí, kterým se Kotík učil – a učil se neustále. Matka jej učila honiti tresky a plotice na podmořských mělčinách a vytahovati břehule z jejich děr mezi chaluhami; učila jej plouti kolem vraků, ležících na sta sáhů pod vodou, vraziti jako vystřelená kule jednou střílnou dovnitř a druhou ven za prchajícími rybami; učila jej tančiti na hřebenech vln. když blesky křižovaly po celém nebi a kynouti ploutví zdvořile krátkoocasému albatrosovi a sokolu bojovnému, když letěli po větru. Učila jej vyskakovati tři – čtyři stopy vysoko nad vodu jako plískavice s ploutvemi přitaženými těsně k bokům a s ocasem ohnutým, a nevšímati si ryb-letounů, protože jsou samá kost. Učila jej, jak si vytrhnout z tresky kus plece v plném běhu deset sáhů pod hladinou, a poučovala jej, že se nesmí nikdy zastavit a pozorovat lodi a čluny, obzvláště ale ne čluny s vesly. – Ke konci šestého měsíce věděl Kotík o lovu v hlubokém moři vše, co jen stálo za pamatování, a po celou tu dobu nedotekl se nohou suché země.
Jednoho dne však, leže v polospánku v teplých vodách kdesi daleko u ostrova Juan Fernandez, cítil se neobyčejně líným, zrovna jako to cítí lidé, když mají jaro v nohách, a vzpomněl si bezděky na dobré, pevné břehy Novastošny, teď vzdálené na sedm tisíc mil, vzpomněl si na hry, jež prováděl se svými soudruhy, na vůni mořských chaluh, na řev lachtanů a na jejich zápasy. A v té chvilce se obrátil k severu a pustil se vytrvalým během k severu; a pluje setkával se s tucty soudruhů, kteří všichni spěli k témuž cíli, a všichni jej zdravili: »Na zdar, Kotíku! Tohoto roku jsme všichni holušíky a budeme tančiti ohnivý tanec ve vlnách Lukannonských a hráti si na nové letošní trávě. –