11

plameny!«

Šir Chanovy uši ležely těsně na zad při hlavě a zavíral oči, neboť planoucí větev byla mu příliš blízko.

»Tento vrah dobytka povídal, že mne zabije v Radě, protože mne nemohl zabiti, když jsem byl mládětem. Tak – a tak – a tak tedy bijeme psy, když jsme lidmi. Zjež mi jediný vous, Chromče, a vrazím ti Rudý Květ do hrdla!«

A bil Šira Chana hořící větví přes hlavu a tygr vrněl a kňučel mra hrůzou a děsem.

»Pah – spálená džunglí kočko! A teď jdi! Ale pamatuj, že až opět přijdu k Poradní Skále, jako má přijíti člověk, ponesu Šir Chanovu kůži na hlavě. – Co se týče ostatního, Akela půjde volně, aby si žil, jak se mu líbí. Nezabijete jej, protože to není mojí vůlí. A rovněž nechci, abyste tu déle seděli vyplazujíce jazyk, jako byste byli někým, a ne pouhými psy, které vyženu – takto! Pryč!«

Oheň na konci větve hořel zuřivě a Maugli tloukl jím v právo a v levo do kruhu a vlci se rozběhli vyjíce s jiskrami pálícími je v kožiše. Na konec zbyli jen Akela, Bagýra a asi deset vlků, kteří se přidali na stranu Maugliho.

A tu počalo Maugliho něco boleti uvnitř, jak jej posud nebolelo za celý život; počal lapati dech a vzdychal – a slzy stékaly mu po líci.

»Co je to? Co je to?« ptal se. »Nechci opustiti džungli a nevím, co toto jest. Což snad umírám, Bagýro?«

»Nikoli, Bratříčku. Jsou to jen slzy, jak jsou obvykly u lidí,« odpovídal Bagýra. »Vím nyní, že jsi mužem a ne více lidským mládětem. Džungle je ti nadále opravdu uzavřena. Nech je padati, Maugli, nech je padati; jsou to jen slzy.«

A tak Maugli seděl a plakal, jakoby mu mělo srdce puknouti; a Maugli neplakal nikdy dříve.

»A teď,« řekl pak, »půjdu k lidem. Ale dříve musím se rozloučiti s matkou. A šel k jeskyni, kde žila s Otcem Vlkem a plakal na jejím kožiše a čtyři vlčata vyla bedně okolo.

»Nezapomenete na mne?« ptal se Maugli.

»Nikdy, pokud dovedeme sledovati stopu,« odpovídala vlčata. »Až budeš člověkem, přijď na úpatí vrchu, a budeme s tebou mluviti; a budeme chodit do polí hrát si s tebou v noci.«

»Přijď brzy,« řekl Otec Vlk. »Ó, moudrá malá žabičko, přijď brzy zase; neboť jsme již staří, tvoje matka a já!«

»Přijď brzy,« řekla Matka Vlčice, »můj malý, nahý synku; neboť, slyš, synu člověka, milovala jsem tě více, nežli jsem kdy milovala svá vlastní mláďata.«

»Přijdu dojista,« řekl Maugli, »a až přijdu, stane se to, abych rozložil Šir Chanovu kůži na Poradní Skále.

Nezapomeňte na mne! Řekněte všem v džungli, aby na mne nezapomněli!«

Zora počala svítati, když Maugli odcházel samoten dolů se stráně, aby šel k oněm tajuplným bytostem, které zvou lidmi.