22

»Jsi poraněn?« ptal se Balú, objímaje jej mírné.

»Jsem rozbit a hladov a notně poškrabán; ale, oh, s vámi zacházely strašně, moji bratří! Vy krvácíte!«

»Jiní také,« řekl Bagýra olizuje rty a pohlížeje na hromady opicích mrtvol na terrasse a kolem nádrže.

»To není nic – to nic není, jen když jsi ty v bezpečí, ty má pýcho všech drobných žabek,« fňukal Balú.

»O tom budeme souditi později,« řekl Bagýra suchým hlasem, který se Mauglimu dokonce nelíbil. »Ale tuto je Káj, jemuž vděčíme za výhranou bitvu a ty za svůj život. Poděkuj mu podle našeho zvyku, Maugli.«

Maugli se obrátil a uzřel velikou hlavu krajtinu, kývající se na stopu nad sebou.

»Tak to je tedy ten mužíček!« řekl Káj. »Jeho kůže je velmi jemná a není tak nepodoben Bandar-logům. Dej pozor, mužíčku, abych si tě nespletl s opicí jednou za soumraku, když jsem nově změnil kůži.«

»Jsme jedné krve, ty i já,« odpověděl Maugli; »dostávám této noci život od tebe. Moje kořist má býti tvojí kořistí, budeš-li kdy hladov, Káji!«

»Upřímný dík, bratříčku,« řekl Káj, ač poškuboval okem. »A co pak dovede tak statečný lovec zabiti? Ptám se, abych mohl jiti za ním, až zase půjde na lov.«

»Nezabíjím ničeho, jsem příliš malý; ale nadháním kozy těm, kdo jich mohou potřebovati. Až budeš prázden, přijď ke mně a viz, zdali mluvím pravdu. Mám trochu obratnosti zde« – Maugli zdvihl ruce – »a padneš-li kdy do pasti, budu snad s to splatiti dluh, jímž jsem ti povinen, i Bagýrovi a Balúovi. Dobrý lov vám všem, moji mistři.«

»Dobře řečeno,« hučel Balú, neboť Maugli vzdal díky velmi pěkně. Krajta sklonila se na minutku lehce na Maugliho rameno: »Statečné srdce a zdvořilý jazyk!« řekla, »tak dojdeš džunglí daleko, človíčku! Teď ale jdi rychle odtud i se svými přáteli. Jdi a spi, neboť měsíc zapadá a co bude následovati, nebylo by ti zdrávo viděti.«

Měsíc zapadal za vrchy a řady chvějících se opic krčily se dohromady na zdech a cimbuřích, vypadajíce jako roztrhané, chvějivé třepení. Balú sešel dolů k nádrži pro doušek vody a Bagýra počal pořádati svůj kožich. Tu Káj se vplazil do středu terrassy a sklapl čelisti třeskným klapnutím, které naň upoutalo zraky všech opic.

»Měsíc zapadá!« řekl. »Jest dosti světla, abyste viděly?«

Se zdí dolétl sem vzdech jako větru ve vrcholcích stromů: »Vidíme tě, Káji!«

»Dobrá! Počíná nyní tanec – hladový tanec Kájův. Seďte tiše a hleďte!«

Zatočil se dva– neb třikráte ve velikém kruhu, kývaje hlavou v právo a v levo. Pak počal dělati smyčky a kličky a osmičky a měkké, splývavé trojúhelníky, rozplývající se ve čtverce a Pětiúhelníky a spletené uzle, neustávaje a nechvátaje a stále se provázeje hlubokým bzučivým zpěvem. Stmívalo se víc a více, až konečně vlekoucí se a kmitající záhyby zmizely a bylo jen slyšeti šelest jeho šupin.

Balú a Bagýra stáli jako kameny, kručíce hluboko v hrdle, s chlupy na šíji zježenými; a Maugli se díval a divil.

»Bandar-logové,« řekl na konec Kájův hlas. »můžete hnouti nohou anebo rukou bez mého příkazu? Mluvte!«

»Bez tvého příkazu nelze nám hnouti ani nohou ani rukou, ó Káji!«

»Dobrá! Přistupte všechny o krok blíže ke mně!«

Řady opic zavlnily se bezvolně a bezmocně ku předu, a Balú a Bagýra rovněž učinili po ztuhlém kroku s nimi.

»Blíže,« syčel Káj, a všichni se hnuli opět.

Maugli položil ruce na Balúa a Bagýru, aby je přiměl k odchodu, a oba velcí dravci sebou trhli, jako by byli probuzeni ze sna.

»Ponech ruku na mé pleci,« šeptl Bagýra, »ponech ji tam, nebo musím jiti zpátky – musím jiti zpět ke Kájovi.

Aah!«

»Vždyť je to jen starý Káj, dělající knihy v prachu!« řekl Maugli. »Pojďme.« A všichni tři prosmýkli se průlomem ve zdi džungle.

»Húúff!« udělal Balú, když stál opět pod stromy. »Nikdy více si neučiním spojence z Káje,« a otřásl se na celém těle.

»Zná více nežli my!« řekl Bagýra, chvěje se. »V krátce, kdybych byl setrval, byl bych putoval dolů jeho hrdlem.«