62

člověka, ať bílého či černého.

»Čtyřicet let a pět sledoval jsem svého pána, slona,« řekl Machua Appa, »ale nikdy jsem neslyšel, aby lidský syn viděl, co vidělo toto dítě.

U všech bohů hor, to je – co máme říci?« a potřásal hlavou.

Když přišli zpět do tábora, byl čas k večeři. Petersen Sahib jedl sám ve svém stanu, ale nařídil, aby celý tábor dostal dvě ovce a něco drůbeže a dvojnásobnou porci mouky, rýže a soli, neboť věděl, že tam bude slavnost.

Velký Tumé přišel kvapem z tábora v rovině vyhledat svého syna a svého slona, a teď, když je našel, hleděl na ně, jako by se jich obou bál. A pak byla slavnost u planoucích ohňů před řadami uvázaných slonů a malý Tumé byl hrdinou celé oslavy; a velcí hnědí chytači slonů, stopaři a honci a vazači a muži, kteří znali všechna tajemství výchovy a dresury divokých slonů, podávali si jej jeden druhému a poznamenali mu čelo krví z čerstvě zabitého džunglího kohouta, aby naznačili, že je lesním lovcem, posvěceným a svobodným ve všech džunglích.

A na konec, když plameny uhasly a rudá zář polen osvěcovala slony, že vypadali, jako by se rovněž byli smočili v krvi, Machua Appa, náčelník všech honců ve všech keddách, Machua Appa, druhé já Sahiba Petersena, jenž po čtyřicet let neviděl stavěné cesty, Machua Appa, jenž byl tak slavný, že neměl jiného jména než Machua Appa, skočil na nohy a drže malého Tumé vysoko nad hlavou houkl:

»Poslyšte, moji bratří! Poslyšte i vy, moji páni tamhle v řadách, neboť já, Machua Appa, mluvím! Tento maličký nebude více nazýván malým Tumé, ale Tumé, miláček slonů, jak byl před ním nazýván jeho dědeček. Čeho nikdy člověk neviděl, to on viděl po celou noc, a přízeň sloního národa a přízeň horských bohů je s ním. Stane se velkým stopařem; bude slavnějším nežli já – i nežli já, Machua Appa! Bude sledovat! jasným okem novou stopu a zašlou stopu a smíšenou stopu! Nepřijde k úrazu v keddě, když jim vběhne pod břicho uvázat divoké, zubaté slony; a klopýtne-li před nohama útočícího divokého sloního býka, tento sloní býk pozná, kdo jest a nerozdrtí jej.

Aihai! moji pánové v řetězech,« – obrátil se k řadě slonů u kolů – »zde je maličký, jenž viděl vaše tance na vašich skrytých místech – pohled, jejž nikdy člověk neviděl! Vzdejte mu čest, moji pánové! Salaam karo, moje děti.

Pozdravte Tumé, miláčka slonů! Gunga Peršad, ahá! Hira Guj, Birchi Guj, Kuttar Guj, ahá! Pudmini – ty jsi jej viděla při tanci, a ty rovněž, moje perlo mezi slony! – ahá! Všichni najednou! Tumé, miláček slonů – Barrao!«

Při posledním divokém výkřiku mávla celá řada svými choboty do výše, až se konečky dotkly čel a vypukla v plný pozdrav – v třesk-ný troubivý pozdrav, jejž slýchá toliko místo-král Indie – v Salaamut Keddy.

A bylo to vše jen pro malého Tumé, který viděl, co nikdy před ním člověk neviděl – tanec slonů v noci, sám v lůnu Garských kopců!

Šiva a zelený koník.

(Zpěv, jejž zpívala matka malému Tumé)

Šiva, který větrům dal vát, žeň jenž sil,

kdysi dávno, u bran sedě, světů pán,

na krmi i na osudu každému dal díl,

pro krále i pro žebráka u svých bran.

Všechno v světě stvořil Šiva Zachovatel,

Mahadeo, Mahadeo všecky věci stvořil.

Bodlák pro velblouda, pro krávu zas píci,

mateřské pak srdce pro nemluvně spící!

Proso chudým, boháčům dal zase pšenici,

drobty světcům, kteří světem chodí prosící.