MAUGLI A JEHO BRATŘI.
Sup Rann as domů přivedl noc,
kterou netopýr vyplaší –
Stáda jsou zavřena v chýži a chlév,
jeť až do rána noc naší.
Nastává hodina moci a pýchy
pro tesák, pazour a dráp i zub.
Slyšte volání! Hon dobry všem,
komu je džungle zákonem.
Noční zpěv v džungli.
Bylo to o sedmé hodině za teplého večera v sionýských horách. Otec Vlk se probudil z denního spánku, poškrabal se, zívl a protáhl pracky, aby vypudil pocit ospalosti z jich konců. Matka Vlčice ležela, majíc svůj veliký čumák položený napříč přes svá čtyři válející se a kňučící mláďata, a měsíc svítil do ústí jeskyně, kde všichni žili.
»Au-grh!« řekl Otec Vlk, »je opět čas k lovu!« a chtěl právě seskočiti s pahorku, když se tu přes práh přesunu malý stín s huňatým ohonem a zakňučel:
»Zdar Tobě, Náčelníku Vlků! A zdar a silné bílé zuby tvým ušlechtilým dětem, aby nikdy nezapomněli hladových tohoto světa!«
Byl to šakal, Tabaki, vylizovač mis. Indičtí vlci pohrdají Tabakim, protože stále pobíhá tropě neplechu a roznáší klevety a žere hadry a kusy kůže s vesnických smetišť. Ale vlci se ho při tom bojí, protože Tabaki je více než kdokoli jiný v džungli nachýlen k sešílení, a pak zapomene, že se kdy koho bál, a probíhá lesem, kousaje vše, co mu přijde v cestu. I tygr uteče a skryje se, když malý Tabaki sešili, neboť šílenost jest nejhanebnější věcí, které může divoký tvor propadnouti. Lidé tomu říkají vzteklina, ale v džungli tomu říkají dewanee – šílenost – a prchají.
»Tedy pojď a podívej se,« řekl Otec Vlk upiatě; »ale není zde ani kouska potravy.«
»Pro Vlka ne, věřím,« řekl Tabaki; »ale pro osobu tak nízkou, jako jsem já, je suchá kost znamenitou hostinou.
Kým jsme my. Qidurlog (šakalí národ), abychom vybírali a volili?« Odlezl do pozadí jeskyně, kde nalezl srnčí kost se zbytkem masa, a usedl hryzaje vesele její konec.
»Pěkné díky za tuto výbornou večeři,« řek‘ pak, olizuje pysky. »Jak krásny jsou vaše ušlechtilé dítky! Jak veliké mají oči! A jak jsou mlády! Vskutku, vskutku, vždyť jsem si měl hned pomysliti, že děti královské jsou muži hned od narození!«
Nuže, Tabaki věděl tak dobře jako kdokoliv jiný, že není na světě nic, co by tak přinášelo neštěstí, jako lichotiti dětem do očí; proto měl radost vida Matku a Otce Vlka hledící velmi mrzutě před sebe.
Tabaki seděl tiše, raduje se z neplechy, kterou ztropil, a řekl pak zlomyslně: Šir Chan, Veliký, změnil loviště. Chce honiti v nastávajícím měsíci v těchto horách, jak mi i řekl.«
Šir Chan byl tygr žijící u řeky Waingtingy, asi dvacet kilometrů dále.
»K tomu nemá práva,« rozzlobil se Otec Vlk, »Podle zákona Džungle nemá práva změniti bydliště bez řádné výstrahy. Vystraší a zaplaší každou zvířecí nohu na deset mil – a já – já mám v těchto dnech loviti za dva!«
„Jeho matka jej nadarmo nenazvala Lungri, Chromec,« řekla klidně Matka Vlčice. »Byl od narození na jednu nohu chromý. Proto lovil vždy jen dobytek. Vesničané Waingungy se naň zlobí; a teď přišel sem, aby rozzlobil i naše vesničany. Budou honiti po něm v naší džungli, až bude někde daleko a my a naše děti abychom prchali, až bude tráva v džungli zapálena. Věru, jsme velmi vděčni Širu Chanovi!«
»Mám mu vyříditi vaši vděčnost?« řekl Tabaki.
»Ven!« štěkl Otec Vlk. »Ven, a hoň se svým Pánem. Natropil jsi dosti neplechy za dnešní noc.«