20

aby jej učinily vděčným. Zaťal zuby a neříkal ničeho, ale šel s povykujícími opicemi na terrassu nad nádržemi z rudého pískovce, napolo plnými dešťové vody. Uprostřed terrassy byl zřícený letohrádek, vystavěný pro královny, od staletí mrtvé. Báňová střecha napolo se propadla a zatarasila podzemní východ z paláce, kterým královny, vchází valy; ale zdi byly zdělány ze záclonovitých mramorových ozdob v nádherné, jako mléko bílé síťoví, poseté acháty, karneoly, jaspisem a lapis lazuli, a jak vyšel měsíc za pahorkem, svítil prolamovanou prací, vrhaje na zemi stíny jako černé, sametové vyšívání. Rozbit, ospalý a hladov, jak Maugli byl, nemohl se Maugli přece zdržeti smíchu, když mu Bandar-logové počali – hned dvacet najednou – vypravovati, jak jsou rozumní a velcí, silní a ušlechtilí a jak je hloupý, že je chce opustiti. »Jsme velcí! Jsme svobodní! Jsme divuplní! Jsme nejpodivuhodnější národ v celé džungli. Říkáme to všichni, a tedy to je dojista pravda,« volali. »Protože jsi nový posluchač a můžeš naše slova donésti zpět k džunglímu národu, tak aby si nás budoucně všímali, povíme ti vše o svých znamenitých osobách.« Maugli nenamítal ničeho a opice shromáždily se ve stech a stech na terrasse, aby naslouchaly svým mluvčím, jak pěli chválu Bandar-logů, a kdykoliv některý z nich ustal z nedostatku dechu, volali všichni najednou:

»Je to pravda. Říkáme to všichni.« Maugli kýval a mrkal, říkaje »ano«, kdykoliv se ho něco ptali, a v jeho hlavě to hučelo vším tím hlukem. »Tabaki, šakal, asi kousl všechen tento zástup,« říkal si, »a nyní jsou v šílenství. Toto jest dojista dewanee, šílenost. Což nejdou nikdy spat? Teď přijde mrak a zakryje měsíc. Jenom kdyby byl dosti velký, abych se mohl pokusiti a utéci ve tmě. Ale jsem unaven.«

Na týž mrak čekali také dva dobří přátelé ve zříceném příkopě pod městskou zdí, neboť Bagýra a Káj, vědouce dobře, jak nebezpečny jsou opice ve velkém počtu, nepřáli si vydati se v šanc nehodám. Opice nikdy nebojují, není-li jich aspoň sto na jednoho, a málokdo v džungli má radost z takovéto bitevní podmínky.

»Půjdu k západní zdi,« šeptal Káj, »a sejdu rychle dolů, neboť svah bude mi na prospěch. Nevrhnou se po stech na můj hřbet, ale –«

»Vím to,« řekl Bagýra; »chtěl bych, aby tu byl Balú, ale musíme podniknouti, co můžeme. Až tenhle mrak zakryje měsíc, půjdu na terrassu. Mají tam nad chlapcem nějakou poradu.«

»Dobrý lov,« řekl Káj zamračeně a odkradl se k západní zdi. Ale náhodou to byla nejméně zřícená zeď mezi všemi a velký had byl zdržen, nežli mohl nalézti cestu vzhůru po kamenech. Mrak zakryl měsíc, a jak Maugli přemýšlel, co teď, zaslechl na terrasse lehký krok Bagýrův. Černý pardál vyběhl na svah téměř bez hluku a bil nyní – bylť příliš moudrý, než aby ztrácel čas kousáním – v právo i v levo mezi opicemi, sedícími kolem Maugliho v kruzích, hlubokých na padesát a šedesát řad. Nastal řev hrůzy a vzteku, a pak, jak Bagýra klopýtl po válejících se a kopajících tělech pod sebou, vykřikla jedna opice: »Je tady jen jeden! Zabte jej! Zabte!« A rvoucí se spousta opic, kousajíc, škrábajíc, trhajíc a strkajíc zavřela se nad Bagýrou, kdežto pět či šest jich chytilo Maugliho, vytáhly jej nahoru po zdi a shodily jej dolů skrze díru ve střeše. Lidsky vychovaný chlapec by byl býval šeredně potlučen, neboť zeď byla dobrých patnácte stop vysoká; ale Maugli padl, jak jej naučil padati Bagýra, a dopadl na nohy.

»Počkej zde,« volaly opice, »až zabijeme tvé přátele, budeme si pak s tebou hráti – jestliže tě jedovatý národ ponechá na živu.«

»Jsme jedné krve, vy a já,« řekl chvatně Maugli, dávaje Hadí heslo. Slyšelť chřestot a sykot v rumišti všude okolo sebe, a proto raději dal heslo podruhé pro jistotu.«

»Ssstejně ss tebou; ssoumrak halí všše!« odpovědělo půl tuctu hlasů. Každá zřícenina v Indii stane se dříve či později sídlem hadů, a starý letohrádek se zrovna hýbal kobrami. »Stůj klidně, bratříčku, nebo nám tvoje nohy ublíží.«

Maugli stál jak mohl nejklidněji, nahlížeje prolamovanou zdí a naslouchaje zuřivému hřmotu boje kolem černého pardála – skřeku, jekotu a řevu a Bagýrovu chraptivému, hlubokému kašli, jak couval a bořil se a kroutil a nořil se pod hromadami svých nepřátel. Poprvé od svého narození bojoval Bagýra o život.

»Balú je dojista blízko; Bagýra by nebyl přišel sám,« myslil si Maugli; a pak volal hlasitě: »K nádrži, Bagýro! Sval se do vodní nádrže! Válej se, kutálej! Dostaň se do vody!«

Bagýra slyšel, a výkřik, jenž mu sdělil, že je Maugli zdráv, dodal mu nové odvahy. Razil si cestu zoufale, coul za coulem, přímo k nádržím, bije se potichu. A tu se zřícené zdi, nejblíže k džungli, rozlehl se hrčivý válečný křik Balúův. Starý medvěd činil, co mohl, ale nemohl doraziti dříve.

»Bagýro,« volal, »jsem zde. Už lezu! Spěchám. Ahuvora! Kameny se mi kácejí pod nohami. Počkejte, až přijdu, vy nejhanebnější Bandar-logové!« Dohekal se na terrassu jen aby zmizel až po hlavu ve vlně opic; ale postavil se pevně na zadní nohy a rozpřáhnuv přední tlapy, smáčkl jich, kolik mohl, a pak počal tlouci pravidelným buch-buch-buch jako dunivé rány lodního kola.