42

myslil. Lidé, i kdyby tu nějací byli, nemohou slézti dolů přes skaliska; a na písčinách u moře rozkotala by se každá loď na třísky. Je-li vůbec místo na moři bezpečné, je to zde.«

Vzpomněl si na samičku lachtaní, kterou zanechal doma, a ač spěchal, aby se vrátil do Nova-stošny, zkoumal přec pečlivě nový kraj, aby mohl odpověděti na všechny otázky.

Pak se potopil a našed ústí tunelu, ploval jím úprkem k jihu. Nikomu, kromě Mořské Krávy nebo lachtana, nemohlo ani ve snu napadnouti, že by tam takové místo bylo, a i Kotík, když se ohlédl zpět k útesům, stěží věřil, že byl tam dole pod nimi.

Šest dní trvala mu cesta domů, ač neploval nijak zvolna; a když se dostal na břeh blíže Lvouního Hřbetu, byla první osoba, s kterou se setkal, ona lachtaní samička, která tu na něj čekala. Viděla, jak mu oči září a poznala dle toho, že konečně našel svůj ostrov.

Ale holušíkové, Mořský Lupič, jeho otec a všichni ostatní lachtani posmívali se mu, když jim pověděl, co objevil, a mladý jeden lachtan jeho věku řekl: »To je všechno velice krásné, Kotíku, ale ty přece nemůžeš přijíti kdo ví odkud a rozkazovati nám tu takovýmto způsobem. Nezapomeň, že m y jsme si svá místa zde vybojovali, což jsi ty nikdy nečinil. Tobě bylo milejší zevlovat podle mořských pobřeží.«

Ostatní lachtani se dali do smíchu a mladý lachtan začal točiti hlavou se strany na stranu. Oženil se před nedávnem a dělal s tím mnoho povyku.

»Není mi třeba bojovat o žádné místo,« pravil Kotík. »Chci vám jen všem ukázat místo, kde byste byli bezpečni. K

čemu má býti boj?«

»Ó, chceš-li před bojem couvat, pak nemám ovšem, co bych ještě řekl,« pravil mladý lachtan se zlomyslným úsměškem.

»Půjdeš se mnou, přemohu-li tě?« ptal se Kotík, a zelené světlo zasvitlo mu v očích; hněvali se velice, že má vůbec bojovat.

»Dobře,« pravil mladý lachtan nedbale. »Vyhraješ-li, půjdu.«

Neměl ostatně času změniti své smýšlení, neboť Kotík vztyčil hlavu a zaťal zuby do sádelného týla mladého lachtana. Pak se vzepřel na bocích a smýkal svého protivníka po svahu dolů, zatřepal jím a mrštil jím o zem. Pak zařval Kotík k druhým lachtanům: »V minulých pěti letech činil jsem pro vás, co jsem mohl nejlepšího. Našel jsem vám ostrov, kde budete bezpečni, ale neuvěříte, dokud vám všem vaše hloupé krky nezakroutím. Chci vás tomu teď tedy naučit. Chraňte teď každý sebe!«

Limmeršin vyprávěl mi, že jaktěživ neviděl – a Limmeršin vidí deset tisíc velkých lachtaních bojů ročně – co by se bylo podobalo Kotíkovu řádění mezi lachtany. Vrhl se na nejsilnějšího lachtana, jakého jen mohl najiti, chytil ho za hrdlo, škrtil ho, kousal ho a házel jím, až tento skučel o milost, a pak ho odhodil stranou a útočil na druhého. Inu, Kotík se nikdy nepostil po čtyři měsíce, jak to činí každoročně velcí lachtani, a jeho plavecké výlety po širém moři otužily ho dokonale, a co je hlavní věcí, nikdy se dosud s nikým nepotýkal. Jeho kučeravá bílá hříva ježila se mu vztekem, oči plály, velké tesáky se leskly; byla na něho skvostná podívaná.

Starý Mořský Lupič, jeho otec, viděl ho rvát a smýkat starými šedivými lachtany, jako by to byly plotice, a rozhánět mladé holušíky všemi směry; a Mořský Lupič zařval a vzkřikl: »Je snad pošetilec, ale je nejlepším bojovníkem na celém pobřeží! Nenapadni svého otce, synu! Je s tebou!«

Kotík zařval v odpověď a starý Mořský Lupič valil se se zježeným knírem k němu, funě jako lokomotiva, mezitím co Matka a ona samička lachtaní, která se měla stát ženou Kotíkovou, se krčily k sobě a obdivovaly se svým pánům. Byl to nádherný boj, neboť ti dva bojovali, dokud tu bylo jediného lachtana, který se odvážil zdvihnouti hlavu, a když byli všichni přemoženi, procházeli se otec se synem, bok po boku, štěkajíce, hrdě pobřežím nahoru a dolů.

V noci, když zakmitla a zazářila mlhou severní záře, vylezl Kotík na holou skálu a rozhlížeje se po zpustošených hnízdištích a pokousaných a krvácejících lachtanech, řekl: »Nu, teď jsem vám dal náležitě za vyučenou!«

»U mého kožichu,« zvolal starý Mořský Lupič a vztyčil se namáhavě, neboť byl strašlivě sbit, pravě: »dravá velryba nebyla by je mohla více potrhat. Synu, jsem na tebe hrdý, a – půjdu s tebou na tvůj ostrov, je-li někde jaký.«

»Slyšíte, tlustí vepři mořští? Kdo jde se mnou ke sluji Mořských Krav? Odpovězte, nebo vás začnu učit znovu,«

řval Kotík.