Tlesk a šplýchnutí povědělo Mauglimu, že si Bagýra prorazil cestu do nádrže, kam ho opice nemohly následovati.
Pardál ležel lapaje dech, s hlavou právě nad vodou, kdežto opice stály po třech na sobě na rudých stupních, tancujíce vztekem, hotovy skočiti naň znovu se všech stran, kdyby vyšel na pomoc Balúovi. A tu Bagýra pozdvihl svou zamáChanou bradu a v zoufalství vydal Hadí volání za pomoc. – »Jsme jedné krve, ty i já,« –-neboť myslil, že Káj v poslední chvíli ukázal ocas. Ani Balú, napolo udušen pod opicemi na pokraji terrassy, nemohl potlačiti úsměch slyše černého pardála volati o pomoc.
Káj si právě teprve propracoval.cestu přes západní zeď, a dorazil trhnutím, které shodilo obrubní kámen do vody.
Nehodlal ztratiti žádnou výhodu půdy, a svinul a rozvinul se dvakráte, aby se přesvědčil, že každá stopa jeho dlouhého těla je v pracovním pořádku.
Po celou tu dobu pokračoval boj s Balúem a* opice ječely v nádrži kolem Bagýry, a netopýr Mang, létaje sem a tam, roznášel novinu o velkém boji po celé džungli, až i Hathi, divoký slon, se dal do troubení, a z daleka rozptýlené tlupy Opičího národa se probouzely a přicházely skákajíce po stromových cestách na pomoc svým přátelům v Chladných Doupatech, a hluk zápasu probudil všechno denní ptactvo na deset mil okolo.
Tu přišel Káj, přímo, rychle a dychtiv zabíjeti. Bojovná síla krajty je v tom, že udeří ranou hlavy, vrhaje za ní celou sílu a tíži svého těla. Dovedete-li si představili kopí anebo bořícího berana anebo kladivo vážící skoro půl tuny a hnané chladnou, klidnou myslí na konci rukojeti, můžete si přibližně představiti, čemu se podobal bojující Káj.
Krajta dlouhá čtyři-pět stop dovede sraziti muže, zasáhne-li jej pěkně do hrudi; a Káj byl, jak víte, dlouhý třicet stop. Jeho první rána byla zasazena do středu chumáče kolem Balúa – dopadla zavřenou hubou v mlčení – a nebylo potřebí ji opětovati. Opice se rozutíkaly ječíce: »Káj! Je tu Káj! Běžte! Prchejte!«
Celá pokolení opic byte pohlavkována k dobrému chování pomocí příběhů, které jim jich starší vyprávěli o Kájovi, nočním zloději, který dovede plížiti se po větvích tak tiše, jako roste mech, a ukrásti i nejsilnější opice, které kdy žily; o starém Kájovi, který dovedl se učiniti tak podobným mrtvé větvi anebo shnilému kmeni, že i nejmoudřejší byli oklamáni, až je větev chytila. Káj byl vším, čeho se opice v džungli bály, neboť žádná z nich neznala hranic jeho moci, žádná mu nemohla pohleděti do tváře, a žádná nikdy nevyšla živa z jeho objetí. A tak běžely, klopýtajíce hrůzou, na zdi a střechy domů, a Balú nabral hluboký dech ulehčení. Jeho srst byla o mnoho hustší než Bagýrova, ale přece utrpěl velice v zápase. A tu Káj poprvé otevřel tlamu a promluvil jediné dlouhé syčící slovo, a vzdálené opice, chvátající k obraně Chladných Doupat, stanuly, kde byly, a schoulily se, až přetížené větve se ohýbaly a praskaly pod jejich tíhou. Opice na zdech a prázdných domech přestaly křičet a v tichu zavládlém nad městem slyšel Maugli, jak si Bagýra protřásá smáčené boky vylézaje z nádrže. Pak vypukl křik znovu. Opice skákaly výše po stěnách, visely kolem krků velkých kamenných model a ječely hopkujíce podle zdí, kdežto Maugli v letohrádku tančil a tiskna oči k otvorům krajkovitých stěn houkal jako sova mezi předními zuby, aby jim ukázal svůj výsměch a opovržení.
»Dostaň lidské mládě z této pasti; já nemohu učinit více ničeho,« dechl Bagýra. » Vezměme lidské mládě a pojďme. Budou asi útočiti znovu.«
»Ani se nehnou, pokud jim nerozkáži. – Stůjte zzticha!« zasyčel Káj, a město upadlo opět v klid. »Nemohl jsem přijití dříve, bratře, ale myslím, že jsem tě slyšel volati« – obrátil se had k Bagýrovi.
»Já – snad jsem volal z bóje,« odpověděl Bagýra. »Balú, jsi poraněn?«
»Nejsem si jist, zdali mne nerozškubaly ve sto malých medvíďat,« odpovídal vážně Balú, protřepávaje tlapku za tlapkou. »Vau! Jsem celý bolavý. Káji, zdá se mi, že ti děkujeme za své životy, Bagýra a já.«
»Co na tom. Kde je človíček?«
»Zde, v pasti. Nemohu vylézti!« volal Maugli. Křivka zřícené báně byla nad jeho hlavou.
»Vezměte jej pryč! Tancuje jako Mao páv; ublíží našim mláďatům!« volaly kobry z nitra domku.
»Hass!« řekl Káj s úsměvem, »ten má přátele všude, tenhle človíček. Ustup nazad, človíčku, a vy, jedovatý národe, skryjte se. Zbořím zeď.«
Káj prohlížel pečlivě zeď, až nalezl zbarvenou trhlinu v mramorovém prolamování, ukazující chabé místo; klepl dva– neb třikráte lehce koncem hlavy, aby nalezl správnou vzdálenost, a pak pozdvihnuv šest stop svého těla vzhůru nad zemi udeřil, nosem napřed, půl tuctu tříštivých, plnou silou zasazených hrozných ran. Krajková zeď se zřítila a rozpadla v oblacích prachu a rumu a Maugli vyskočil otvorem a vrhl se mezi Balúa a Bagýru, ovinuje pažema obě mocná hrdla.