Ozval se šum jako hukot přílivu po celém pobřeží. »Půjdeme,« pravilo tisíc znavených hlasů. »Chceme jít za tebou, Kotíku, bílý lachtane!«
Tu Kotík přikrčil hlavu mezi rameny a přivřel hrdě oči. Nebyl již bílým lachtanem, ale rudým krví od hlavy až k ocasu. Byl ale příliš hrdý, než aby se byl dotkl svých ran, třebas i jen pohledem.
Za týden odebral se Kotík a jeho armáda (asi deset tisíc holušíků a starých lachtanův) na sever, ke sluji Mořských Krav. Kotík je vedl, a lachtani, kteří zůstali v Novastošně, přezdívali jim hlupcův. Když se však příštího jara sešli všichni při rybolovu v Tichém Moři, vyprávěli Kotíkovi lachtani takové povídky o nových pobřežích za sluji Mořských Krav, že mnoho lachtanův opustilo opět Novastošnu.
Nestalo se to ovšem najednou, nebof lachtani potřebují dlouhou dobu, než si věc promyslí, ale rok po roce odcházelo vždy více lachtanův z Novastošny, Lukannonu a ostatních hnízdišť, ke klidnému, chráněnému pobřeží, kde prodlévá Kotík po celé léto, každým rokem větší, tlustší a silnější, a »holušíkové« hrají si kolem něho v moři, kam nikdy člověk nepronikne.
Lukannon[1]
Já druhy potkal z jitra (žel, velmi stár již jsem),
kde na útesy vlny se řítí příbojem.
Já hlas jich, který vln hlas přerušil, jsem slech‘ –
dva milliony hlasů, jež lukanský má břeh.
Zpěv ladných skupin v solných lagun sousedství,
zpěv škadron kvetoucích, jenž mělčinou se chví.
Zpěv tanců půlnočních, jenž moře brázdí v plam,
břeh dříve tuleňů, než lovci přišli tam.
Své druhy potkal jsem (jich nepotkám, oh, již),
břeh jimi temnil se, jak spěli blíž a blíž.
A přes mhy, přes pěnu, jež moře postříká,
pozdravy nesoucí hlas náš v dál zaniká.
Můj lukannonský břeh se zimní pšenicí,
kde roste lišejník z mhy všecko halící!
Hřišť našich plošiny, vše uhlazené tak,
břeh lukannonský, kde zřel poprv svět můj zrak.
Své druhy potkal jsem, – ah, četa rozbitá! –
jež člověk střelami a kyjem uvítá!
Nás honí k solnici jak stádo hloupých ovcí,
a přec jsme byli zde, dřív nežli přišli lovci!
Tam, bouřliváku, leť, kde vzdálený je jih,