Ale kde jsi přišel k tomuto kabátu?«
Kotíkův kožich byl teď téměř neposkvrněně čistě bílý a ačkoliv byl na to velmi hrdý, řekl toliko: »Plujte rychle!
Bolí mne kosti touhou po zemi.« A tak přišli všichni ke břehům, kde se zrodili a slyšeli staré lachtany, své otce, bojující ve válejících se mlhách.
Té noci tančil Kotík ohnivý tanec s ročními lachtánky. Moře je v letních nocích plno ohně na celé rozloze od Novastošny k Lukannonu, a každý lachtan zanechává za sebou pruh jako by hořícího oleje a vyskočí-li, zatryskne plamen a vlny se tříští v dlouhých fosforujících čarách a kruzích. Pak odebrali se na souš, na místa holušíků, a váleli se sem a tam po mladé divoké pšenici a vyprávěli si celé historie o tom, co vykonali, když byli v moři.
Mluvili o Tichém Okeánu, jako hoši hovoří o lese, v němž byli na ořeší, a kdo by jim byl rozuměl, byl by mohl dle jejich vypravování sestaviti mapu moře, jaké nikdo dosud nenakreslil. Tříletí a čtyřletí holu-šíkové řítili se s Hutchinsonského kopce a volali: »S cesty, hošíkové! Moře je hluboké a vy víte ještě pramálo z toho, co vše v něm je. Počkejte, až obeplujete mys Horn! – Hle, ty ročáku, kde pak jsi přišel k tomuhle bílému kabátu?«
»Nepřišel jsem k němu,« odpovídal Kotík, »narostl mi.« A zrovna, když se chystal povaliti mluvčího, vyšla z pozadí písečné dýny dvojice černovlasých mužů s plochými rudými tvářemi a Kotík, jenž dosud nikdy neviděl člověka, zakašlal a sklonil hlavu. Holušíkové odhopkovali tak několik kroků a usedli, hledíce hloupě a vyjeveně.
Oba muži byli Kerik Buterin, náčelník lachtaních lovců na ostrově, a Pantalamon, jeho syn. Přišli z malé vesnice, vzdálené sotva půl míle od lachtaních hnízdišť, a vyhlíželi, které lachtany mají odehnati k porážkovým ohradám; neboť lachtani byli honěni jako ovce, aby byli později opracováni v tulení – sealskinové – kožíšky.
»Ho!« zvolal Pantalamon. »Pohleď! Tamhle je bílý tuleň!«
Kerik Buterin pod svým olejem a mourem téměř zbělel. Byl Aleuťan, a Aleuťané nejsou čistotný národ. Pak se jal mumlati modlitbu.
»Nedotýkej se ho, Pantalamone! Nebylo dosud nikdy bílého lachtana – co jsem na živu ne!
Snad je to duch starého Zacharova. Zahynul loni při velké bouři.«
»Nepůjdu k němu,« řekl Pantalamon. »Je to zvíře neštěstí. Myslíš opravdu, že je to starý Za-charov, který se navrátil? Jsem mu dlužen za několik buřňáčích vajec.«
»Nedívej se na něj,« napomínal Kerik. »Obrať tamhle to stádo čtyřletých. Naši lidé by dnes měli stáhnouti kůže se dvou set kusů, ale je počátek sezóny a jsou posud nezvyklí této práci. Sto kusů postačí. Rychle!«
Pantalamon zachřestil párem lachtaních lopatek před houfcem holušíků, a ti stanuli tiše, šupějíce a funíce.
Pantalamon pokročil k nim a holušíkové počali se hýbat a Kerik je obrátil do vnitra země, a oni ani nezkusili vrátiti se zpět ke svým soudruhům. Tisíce a statisíce lachtanů hleděly na ně, jak jsou odháněni, ale pokračovaly dále ve svých hrách jakoby nic. Kotík byl jediným, jenž kladl otázky, a nikdo z jeho soudruhů nedovedl mu říci ničeho, leda že muži odvádějí lachtany takto denně po šest až osm neděl každého roku.
»Půjdu za nimi,« řekl Kotík, a oči div mu nevyskočily z hlavy, jak se šoural za stářím.
»Bílý lachtan jde za námi.« zvolal Pantalamon. »To je poprvé, co přišel lachtan sám k porážkám!«
»Hš! Neohlížej se!« varoval Kerik. »Jest to duch starého Zacharova. Musím o tom promluvili s knězem.«
Porážky byly vzdáleny sotva půl anglické míle, ale stádo potřebovalo k tomu celou hodinu, protože Kerik věděl, že jdou-li lachtani příliš rychle, zapotí se a kůže se jim pak při stahování trhá na kousky. Šli tedy velmi zvolna kolem Lvouní Šíje a kolem Websterova domu, až přišli k solnici, jež byla právě mimo dohled lachtanů na pobřeží.
Kotík šel za nimi, oddechuje a užaslý. Myslil, že je na konci světa, ale řev lachtaních hnízdišť zněl sem tak hlasitě, jako hřmot vlaku v tunelu.
Tu usedl Kerik na zem do mechu a vyndal těžké cínové hodinky, nechal stádo půl hodiny vychladnouti, a Kotík mohl slyšeti, jak s okraje jeho čepice kapou kapky mlžné rosy. Pak přišlo deset či dvanáct mužů, ozbrojených železem pobitými klacky s délky tří-čtyř stop, a Kerik jim ukázal několik kusů z houfu, kteří byli pokousáni od druhých anebo byli příliš uhřáti, a muži vykopali je od ostatních svými těžkými botami z mrožích chřtánů, a Kerik pak zvolal: »Za-čněme!« a muži začali mlátiti lachtany do hlavy, jak nejrychleji dovedli.
Deset minut na to nepoznával Kotík více svých přátel, neboť jim byly kůže rozříznuty od nosu k zadním ploutvím, staženy a hozeny na zem na hromadu.
To Kotíkovi stačilo. Obrátil se a pádil úprkem – lachtan dovede na krátko ubíhati velice rychle – zpět k moři, a