TYGR! TYGR!
Jaká honba byla, statečný lovce, rci? –
Cekání dlouhé tak, chladem mrazící!
Kde je kořist, kterou jsi potřít spěchal? –
Volně běhající v džungli jsem ji nechal!
Kde moc je tvá, pro kterou slavný jsi byl a známý?
Bratře můj, z boku a slabin teď uniká mi!
Proč noha tvá rychle tak, spěšně se ku předu řítí?
Bratře, jdu do svého doupěte mřiti!
A teď jest se nám vrátiti k první povídce.
Když Maugli opustil vlčí sluj po boji se smečkou u Poradní Skály, odešel dolů do kraje zdaných rolí, kde žili vesničané, ale nezastavil se tam, protože mu to bylo příliš blízko džungle a on věděl, že si u Skály učinil alespoň jednoho smrtelného nepřítele. Běžel tedy drže se hrubé cesty, která vedla údolím, a sledoval ji vytrvalým klusem asi na dvacet angl. mil, až přišel do kraje, kterého neznal.
Údolí se tu šířilo ve velikou rovinu, posetou skalami a prorvanou roklemi. Na jednom konci nalézala se vesnice a na druhém zahýbala sem mocným obloukem džungle až k pastvištím, přestávajíc pak náhle, jako by byla uťata motykou.
Po celé rovině pásl se dobytek a buvoli, a když malí hoši, kteří je hlídali, uviděli Maugliho, dali se do křiku a utekli, a žlutí psí páriové, potulující se kolem všech indických vesnic, dali se do štěkotu.
Maugli kráčel stále ku předu, protože byl hladov, a přišel tak až k vesnici. Uzřel trnový keř, jejž za soumraku dávali před vchod, odtažený nyní stranou.
»Vumpf!« řekl si Maugli, který na svých nočních potulkách za potravou přišel na nejednu takovouto barikádu –
»tak tedy i zde bojí se lidé džunglího národa!«
Usedl u brány a když pak uzřel muže vycházejícího ven, vstal, otevřel ústa a ukázal dovnitř, aby naznačil, že chce jíst. Muž stanul, zarazil se a utíkal pak zpět jedinou ulicí vesnice, voteje po knězi, velikém to, tučném muži v bílém oděvu s rudou a žlutou značkou na čele. Kněz přišel ke bráně a s ním aspoň na sto lidí, a všichni hleděli na Maugliho a ukazovali naň a křičeli.
»Neznají způsobů, tenhle lidský národ,« řekl si Maugli. »Jenom šedá opice by se mohla takto chovati.« A Maugli odhodil svůj dlouhý vlas na zad a zašklebil se na shromážděný dav.
»Čeho se tu báti?* řekl na konec kněz. »Po-hlédněte na jizvy na jeho rukou a nohou. Jsou to známky po zubech vlků. Je to prostě vlčí dítě, uprchlé z džungle.«
Hrajíce si spolu chňapla vlčí mláďata ovšem často po Mauglim pevněji než zamýšlela, a tak byly celé jeho paže a nohy posety jizvami. Ale Maugli byl dojista posledním z těch, kdož by to nazvali kousnutím; znalf, co znamená opravdové kousnutí.
»Arré! Arré!« řeklo si několik žen. »Kousali, chudáčka, vlci, ubohé dítě! A je to hezký hoch! Má oči jako rudý oheň.
Na mou čest, Messuo, není nepodoben tvému chlapci, kterého vzal tygr.«
»Nechte mne pohlédnout!« řekla žena s těžkými měděnými kruhy na zápěstí a na kotnících, a prohlížela Maugliho pode dlaní své pravice. »Opravdu, je mu podoben. Je sušší, ale má zrovna takový pohled, jako můj hoch.«
Kněz byl obratný a věděl, že je ženou nejbohatšího vesničana v osadě. Pohlížel tedy as minutku k obloze a řekl pak slavnostně:
»Co džungle vzala, džungle navrátila. Vezmi hocha do svého domu, sestro, a nezapomeň uctíti kněze, který vidí tak hluboko do lidského žití!«
»U vola, který mne vykoupil!« řekl si Maugli; »tohle všechno řečnění vypadá zrovna jako nová přehlídka u