36

»To si myslím, že ano!« odpověděl Mořský Lupič; »pohlédni jen na mne!«

Byl rozškrabán a krvácel na dvaceti místech; jedno oko bylo málem oslepeno a jeho boky byly rozedrány na cáry.

»Oh, vy muži, vy muži!« řekla Matka, ovívajíc se zadní ploutví. »Proč nedovedete býti moudří a dohodnouti se o svá místa po dobrém? Vypadáš, jako bys se byl rval s bojovným vorvaněm!«

»Nedělal jsem vůbec jiného, než že jsem se rval od poloviny května. Břeh je hanebně obsazen letos. Setkal jsem se nejméně se stem lachtanů z Lukannonského pobřeží, kteří zde rovněž hledají byt. Proč nezůstanou tam, kam patří?«

»Myslila jsem si často, že by nám bylo mnohem lépe, kdybychom odtáhli na Vydři Ostrov místo tohoto přecpaného místa.«

»Bah! Na Vydři Ostrov chodí jen holušíkové! Kdybychom tam šli, řeklo by se, že se bojíme. Jest nám zachovati si vážnost, má drahá.«

Mořský Lupič sklonil hlavu hrdě mezi tučná ramena a tvářil se, jako by chtěl na chvíli usnouti – ale neustal bdíti pečlivě a číhati po možném novém boji. Nyní, když všichni lachtani se svými ženami byli na suchu, bylo slyšeti jejich křik na moři na míle přes nejhlučnější vichřici. Počítaje nejskromněji, bylo tu alespoň na milion lachtanů, starých otců, matek, malých mláďat a holušíků, rvoucích se, strkajících, bečících, lezoucích a hrajících si spolu –

vrhajících se do moře a vynořujících se opět v zástupech a plucích, zabírajících každé místečko půdy, jak daleko oko dohlédlo, a svádějících v mlze šarvátky v celých brigádách. Na Novastošně je téměř neustále mlhavo, vyjma když slunce vysvitne a ozáří vše na chvíli, až vše září perlami a duhami.

Kotík, Matčin synáček, narodil se uprostřed tohoto zmatku; byly to skoro jen hlava a ramena – s bledýma, vodnaté modrýma očima, jako má býti každý lachtan; ale jeho kožich byl nějak divný, tak že jej matka prohlížela velmi bedlivě.

»Mořský Lupiči,« řekla potom, »naše dítě bude bílé.«

»Marné řeči, prázdné mušle a suché chaluhy!« vrčel Mořský Lupič. »Nikdy nebylo nic podobného na světě! Bílý lachtan!«

»Nemohu si pomoci,« řekla Matka; »bude to tedy nyní,« a zpívala tiše lachtaní ukolébavku, kterou všechny lachtaní matky zpívají svým dětem:

Šest neděl pokud nejsi stár,

mé dítě, nesmis plovati,

od letních bouří, od velryb

teď posud hrozí zkáza ti.

Má myško, jak jen může být,

je nepřátelský ti jich rod,

nuž, šplýchej teď, hleď sesílit,

bys nemoh od nich zkázu vzít

mé dítě svobodných vod!

Malý chlapík ovšem zprvu nerozuměl ani slova. Pleskal a batolil se kolem matčiných boků a naučil se uhnouti s cesty, když se jeho otec pral s jiným lachtanem a oba se váleli s křikem po kluzkých skalách. Matka odcházívala do moře, aby sehnala věci k jídlu a mládě bylo krmeno jen jednou za dva dny; pak ale snědl co jen mohl a zkvétal při tom.

Prvním jeho činem bylo, že se plazil dále do vnitra země a setkal se tam s desetitisíci mláďaty jeho věku; hráli si spolu jako štěňata, spali spolu na čistém písku a hráli si opět. Staří v hnízdištích si jich nevšímali a holušíkové se drželi na svých vlastních hříštích, a tak měla mláďata krásný volný čas ku hraní.