nohy, které v džungli stopu svoji ztají,
oči, hustou tmou jež bystře prohledají.
Nuž, každý slys:
Vstříc volej již
jednou, dvakrát, znova zas!
Cestovní zpěv Bandar-logů.
Zde nás vidíte spějící
ku žárlivému měsíci.
Závidíte našim četám snad?
Měl by každý z vás též čtyři ruce rád?
Chtěli byste prohnutý též ohon nést,
jako oblouk zbraně Kupidovy jest?
Nezapomeňte!… Hněváte se teď?!
Tvůj ocas, bratře, vzadu visí, hled!
Zde sedíme na dlouhé větvici,
myšlené krásné věci znající.
Naše sny nás k velkým činům zvou,
hotovým rychle, v minutách dvou!
Velikého cos, co vznešeností zasvítí,
pouhým přáním bychom mohli nabýti!
Nuž k věci! Dobro v mysli své jen před!
Tvůj ocas, bratře, vzadu visí, hleď!
Zvuk řečí všech, jež sluch náš kdy uslyšel,
ať z netopýra, ptáka, zvěře zněl,
ať ze šupin, ať z ploutví ze srsti se chvěje,
my mluvíme všemi, všechny znajíce je.
Výborně! Opakujte znova zase!
Řeč naše řeči lidské podobá se,
jak zcela lidmi byli bychom teď!
Tvůj ocas, bratře, dolů visí, hled!
Tak spojme svůj sbor, jenž skotačí jedlí stínem,
spletených v guirlandách divokým vínem;
dle ušlechtilých tretek, dle ruchu z našich řad
zvíte, že nádherné věci se chystáme vykonat!