odpověděl Balú s velikou vážností. »Učím jej nyní Mistrovským Slovům Džungle, které mu mají býti ochranou mezi ptáky, mezi hady a mezi vším, co běhá o čtyřech nohách, vyjma jeho vlastní smečku. Může nyní činiti nárok na ochranu celou džunglí, jenom vzpomene-li si na příslušná slova. Což to nestojí za trochu výprasku?«
»Dobrá; jenom hleď, abys lidské mládě nezabil. Není to stromový kmen, abys na něm ostřil své nemotorné drápy.
Co však jsou tato Mistrovská Slova? Já pro svou osobu hodím se spíše k tomu, abych pomoc poskytl, než abych jí žádal« – a Bagýra natáhl pracku a prohlížel s pýchou ocelově modré, dlátovité drápy na jejím konci – »a přece bych rád věděl něco o nich.«
»Zavolám Maugliho, aby ti některá řekl – chce-li. Pojď sem, bratříčku, pojď!«
»Hlava mi bzučí jako včelí strom,« řekl hněvivý hlas nad jejich hlavami, a Maugli svezl se dolů po stromě velmi rozzloben a rozhořčen, dodávaje, když stanul na zemi: »Jdu k vůli Bagýrovi a ne k vůli tobě, starý, tlustý Balú.«
»To je mi naprosto jedno,« odpověděl Balú, ačkoliv byl uražen a zarmoucen. »Řekni tedy Bagýrovi Mistrovská Slova Džungle, kterým jsem tě dnes naučil.«
»Mistrovská Slova kterého národu?« ptal se Maugli maje radost, že se může pochlubiti. »Džungle má mnoho jazyků. Já je znám všechny.«
»No, něco znáš, ale mnoho ne. Pohleď, Bagýro, nikdy nepoděkují svému učiteli. Nikdy nepřišel ani jediný malý vlček, aby poděkoval starému Balúovi za jeho učení. Řekni tedy slovo pro Lovecký Národ, ty velký učenče.«
»Jsme z jedné krve, vy i já,« řekl Maugli, dávaje slovům medvědí přízvuk, jehož užívají v džungli všichni.
»Dobrá! A nyní heslo ptačí.«
Maugli odpověděl, přidav na konec průpovědi supí hvizd.
»A teď pro Hadí Národ,« řekl Bagýra.
Odpovědí byl nepopsatelný sykot, a Maugli vykopl oběma nohama do zadu a sám si zatleskal, a skočil Bagýrovi na hřbet, kde usedl na bok, kopaje patami jeho hebkou srst a dělaje na Balúa nejošklivější obličeje, které si mohl vymyslit.
»No tak tedy – no! To stálo přece za nějaký šrám,« řekl hnědý medvěd něžně. »Jednou si na mne vzpomeneš.« A Balú se obrátil k Bagýrovi a vyprávěl mu, jak požádal za Mistrovská Slova Hathiho, divokého slona, jenž zná všechny tyto věci, a jak vzal Hathi Maugliho dolů k tůni, aby dostal Hadí Slovo od vodního hada, protože Balú je nedovedl vyslovit, a jak je nyní Maugli pokud možno bezpečen proti všem nehodám v džungli, protože ani had, ani pták, ani zvíře mu neublíží.
»Není se tedy nikoho báti,« vykládal Balú, poklepávaje si hrdě na huňaté břicho.
»Vyjma jeho vlastní kmen,« řekl Bagýra přidušeně a dodal nahlas k Mauglimu: »Dej trochu pozor na má žebra, Bratříčku! Co pak znamená toto tvoje tančení po mých zádech?«
Maugli se pokoušel zjednati si sluchu, tahaje Bagýru za srst na plecích a kopaje ze vší síly. Když nyní tedy oba naslouchali, volal plným svým hlasem: »A já budu míti svůj vlastní národ a budu jej vodit po celý den skrze větve!«
»Co pak znamená toto nové bláznovství, ty malý sniteli snů?« ptal se Bagýra.
»Ano, a budu házeti větve a špínu na starého Balú,« pokračoval Maugli. »Slíbili mi to! – Au!«
»Húff!« Balúova velká tlapa srazila Maugliho s Bagýrova hřbetu, a chlapec, leže mezi ohromnými jeho tlapami, viděl, že je medvěd velmi vážně rozzloben.
»Maugli,« řekl Balú, »tys mluvil s Bandar-logy, s národem Opic!«
Maugli pohlédl na Bagýru, aby viděl, zdali se pardál také zlobí; ale Bagýrovy oči byly tvrdý jako křemeny.
»Tys mluvil s Opičím národem, s šedými opicemi, s národem bez zákona, s jedlíky všeho možného. To je velká hanba!«
»Když mne Balú udeřil do hlavy,« řekl Maugli, leže dosud na zádech, »odešel jsem, a šedé opice přišly dolů se stromů a bylo jim mne líto. Nikdo jiný o mne nedbal,« a Maugli krčil trochu nosem.
»Lítost opičího národa!« pošklíbl se Balú. »Tichost horské řeky! Chladno letního slunce! A pak, lidské mládě?«
»A pak – pak mi daly ořechy a příjemné věci k jídlu a – a donesly mne v rukách nahoru až do vrcholů stromů, a