56

otcovo místo na hřbetě Kala Nagově a vládnouti těžkým železným a n k u s e m, sloním bodcem, který byl do hladká obroušen již jeho pradědem, dědem a otcem. Věděl, co mluví. Narodil se v stínu Kala Nagově, hrál si s koncem jeho chobotu, nežli se naučil běhat, a jakmile se tomu naučil, vodil jej k vodě, a Kala Nagovi nenapadlo ani ve snu, býti neposlušným pronikavého jeho rozkazování, tak jako mu nenapadlo ublížit mu v onen den, kdy Velký Tumé přinesl malé hnědé děťátko pod jeho kly a řekl mu, aby pozdravil svého budoucího pána.

»Ano,« pravil malý Tumé, »bojí se m n e,« a pokročil dlouhými kroky ke Kala Nagovi, nadal mu tlustých, starých vepřů a poroučel mu zdvihat jednu nohu po druhé.

»Bah,« pravil malý Tumé, »ty jsi velikánský slon,« a potřásl svou huňatou hlavou, pitvoře se po otci. »Nechť si vláda platí za slony, oni přec náležejí nám, mahutům. Až sestárneš, Kala Nagu, přijde bohatý rajah a koupí tě od vlády, protože jsi tak velký a způsobný, a pak nebudeš mít na práci nic jiného, než nosit zlaté kruhy v uších, zlaté sedadlo na hřbetě a rudou, zlatem vyšitou pokrývku na plecích a budeš kráčet v čele královského průvodu. Já pak budu sedět, Kala Nagu, na tvých zádech, se stříbrným ankusem, a před námi poběhnou muži se zlatými holemi a budou křičet: ,Ustupte královskému slonu!‘ To bude výborné, Kala Nagu, ale přece ne tak skvostné, jako honba v džungli.«

»Hum!« řekl velký Tumé. »Ty jsi chlapec a divoký jako buvolí tele. Tohle lítání po horách není právě nejlepší vládní službou. Stárnu již a nemám rád divokých slonův. Stáje z cihel, s oddělením pro každého slona, silné koly, k nimž je možno bezpečně je přivázat, a rovné široké cesty k jejich cvičení jsou mi milejší než toto potulné táboření. Ach, kasárny v Cawnporu byly výborné! Blízko nich byl bazar a měli jsme jen tři hodiny práce denně.«

Malý Tumé pamatoval se dobře na Cawnporské sloní stáje, ale mlčel. Měl mnohem raději život v táboře a nenáviděl ona rovná, rozlehlá cvičiště, onu denní žatvu trávy na místech vyhrazených za zásobárnu pro píci a ony dlouhé hodiny, kdy nebylo nic na práci, jen hlídat Kala Naga, který sebou nepokojně trhal u svého kolu.

Malému Tumé líbilo se mnohem více, mohl-li lézti po horských stezkách, kudy se jen slon může odvážiti; spouštěti se v hluboká údolí; nenadálé pohledy na divoké slony pasoucí se na míle daleko; líbilo se mu, když poplašený vepř nebo páv vyběhli z pod noh Kala Nagových; měl rád husté, teplé deště, když se kouřilo ze všech hor i údolí; krásná mlhavá rána, když nikdo nevěděl, kde se na noc rozloží táborem; stálý, obezřetný hon divokých slonů a konečně onen šílený ryk, troubení a hlomoz a ryk posledního nájezdu, když se sloni vřítili do kolové ohrady jako kamenné balvany při lavině, a shledavše, že nemohou uniknouti, vrhali se na těžké dřevěné pilíře, jen aby byli znovu a znovu hnáni zpět ohlušujícím jekotem, plápolem pochodní a praskotem hluché střelby.

I malý hoch mohl se tu ukázati prospěšným a Tumé byl prospěšným za tři hochy. Dostal svou pochodeň a mával jí a ječel o závod s kýmkoliv jiným. Ale nejlepší chvíle nastala pro něho, když byli sloni vyháněni. Tu vyhlížela

»kedda«, t. j. kolová ohrada, jako pravý obraz soudného dne, a lidé museli se dorozumívat jen znameními, jelikož pro hluk neslyšeli. vlastního slova. Tu vylezl malý Tumé na vrchol některého z třesoucích se pilířův ohrady a jeho sluncem vybledlé hnědé vlasy poletovaly mu volně po plecích, takže vyhlížel při svitu pochodní jako šotek; kdykoliv nastala malá přestávka, bylo slyšet jeho pronikavý vysoký hlásek, jímž pobízel Kala Naga, přehlušující na chvílí troubení, třesk, praskot provazů a sténání přivázaných slonův. »Mail, mail, Kala Nag! (Jen dál, jen dál, Černý Hade!) Dant do! (Rýpni ho klem!) Somalo! Somalo! (Pozor, pozor!) Maro! Mar! (Uhoď ho, uhoď ho!) Pozor na pilíř! Arré! Arré! Hai! Yai! Kya-a-ah!« křičel, a velký zápas mezi Kala Nagem a divokým slonem kolísal s jednoho konce »keddy« na druhý, a staří chytači slonů stírali si pot s očí a každý přece nalezl chvíli, aby kývl na malého Tumé, vrtícího sebou radostí na vrcholu pilíře.

Ale Tumé sebou jen nevrtěl. Jedné noci svezl se s pilíře a propletl se mezi slony, aby podal uvolněný konec provazu do rukou honce, který se snažil svázati nohu kopajícího mladého sloňátka (sloní mláďata dají vždy více práce než dorostlá zvířata). Kala Nag to viděl, uchopil ho svým chobotem a podal ho velkému Tumé, který dal chlapci několik pohlavků a vysadil ho znovu na pilíř.

Nazítří mu důkladně vy činil, řka: »Což ti nestačí pořádné cihlové stáje sloní a nošení stanuv, že ještě na svůj účet pomáháš při chytání slonův, ty malý ničemo? Teď to ti pošetilí lovci, kteří mají menší plat než já, pověděli Sahibu Petersenovi!« Malý Tumé se zalekl. Věděl málo o bílých lidech, ale Sahib Petersen byl pro něho nejvznešenějším bělochem světa. Byl hlavou všech podniků v »keddách«; byl to muž, který chytal všechny slony pro indickou vládu a který znal sloní způsoby lépe, než kterýkoli člověk na světě.

»Co – co se stane?« koktal malý Tumé.

»Co se stane! To nejhorší se může stát. Sahib Petersen je blázen; což by jinak šel lovit ty divoké ďábly? Bude třebas chtít, abys se stal chytačem slonův, abys spal někde v džunglích, plných zimnice, a byl konečně v

»keddě« k smrti udupán. Štěstí, že celý tento nesmysl již skončí. Příští týden je po lovu a my z kraje budeme