tato. Ti zloději ořechů a trhači palmových listů ukradli nám lidské mládě, o němž jsi už snad slyšel.«
»Slyšel jsem nějaké zprávy od Ikki, dikobraza, kterého jeho ostny činí drzým, o človíčku, jenž byl přijat do vlčí smečky; ale nevěřil jsem tomu. Ikki je pln příběhů, které napolo zaslechl a které velmi špatně vypravuje.«
»Ale toto je pravda. Je to lidské mládě, jakého nikdy nebylo,« řekl Balú. »Nejlepší a nejmoudřejší a nejstatečnější z lidských mláďat – můj vlastní žák, který jednou učiní jméno Balúovo slavným po všech džunglích; a mimo to, já
– my jej milujeme, Káji. «
»Tss! Tss!« řekl Káj, potřásaje sem a tam svou velkou hlavou. »I já jsem poznal, co je láska. Mohl bych vypravovati věci, které –«
»Které vyžadují jasné noci, až budeme všichni dobře nakrmeni, abychom mohli přiměřeně oceniti,« řekl rychle Bagýra. »Naše lidské mládě je v rukou Bandar-logů, a my víme, že z celé džungle Bandar-logové bojí se jedině Káje.«
»Bojí se jedině mne. Mají dobré důvody. Žvástavé, pošetilé a marné – marné, pošetilé a žvástavé jsou opice. Ale človíčku v jejich rukou není nikterak dobře. Opice znudí se ořechy, které trhají a sházejí je dolů. Nosí půl dne větev, zamýšlejíce s ní vykonati cosi velikého, a pak ji přelomí na dví. Tomu človíčku nelze záviděti. – A tak tedy mne nazývali – žlutou rybou – či jak to bylo?«
»Červem – zemským červem, žížalou,« řekl Bagýra; »a mnoho jiných věcí, kterých nemohu vysloviti studem.«
»Musíme jim připomenouti, aby mluvili lépe o svém pánu! Aáa – ssš. Musíme napomoci jejich bludné paměti.
Nuže, kam odešli se svým lidským mládětem?«
»To ví jen džungle sama. K západu slunce, myslím,« řekl Balú. »Mysleli jsme, že ty snad to víš, Káji.«
»Já? A kterak? Beru je, když mi přijdou do cesty, ale nehoním Bandar-logů ani žab ani zeleného šlemu na vodě aniž čeho jiného.«
»Vzhůru, vzhůru, vzhůru! Hilló, illo, illo, pohlédni vzhůru, Balú ze sionýské vlčí smečky!«
Balú pohlédl vzhůru, aby viděl, odkud hlas přichází, a tu byl Rann, sup, snášeje se dolů ve slunci svítícím na vzhůru obrácených spodinách jeho křídel. Byl již téměř čas, kdy Rann uléhá, ale Rann přelétl celou džungli hledaje medvěda, kterého přehlédl v hustém listí.
»Co jest?« ptal se Balú.
»Viděl jsem Maugliho mezi Bandar-logy. Prosil mne, abych ti to pověděl. Hlídal jsem jej. Bandar-logové vzali jej přes řeku k opičímu městu – do Chladných Doupat. Zůstanou tam snad celou noc anebo deset nocí anebo hodinu.
Řekl jsem netopýrům, aby je hlídali přes noc. To jest moje poselství. Dobrý lov všem vám dole!«
»Plné hrdlo a hluboký spánek tobě, Ranne,« volal Bagýra. »Budu na tebe pamatovati při svém nejbližším lovu a schovám ti hlavu jen pro tebe, ó nejlepší ze všech supů!«
»A, to není nic, to není nic. Chlapec měl Mistrovské Slovo. Nemohl jsem vykonati nic menšího.« A Rann odkroužil zase vzhůru k svému nočnímu hradlu.
»Nezapomněl použiti jazyka,« řekl Balú s hrdým smíchem. »Pomyslím-li, že je tak mlád a vzpomněl si na Mistrovské Slovo pro ptáky ve chvíli, kdy byl házen skrze stromy!«
»Bylo mu vtlučeno velmi pevně do hlavy,« řekl Bagýra. »Ale jsem naň hrd; a teď musíme vyraziti k Chladným Doupatům.«
Věděli všichni, kde to bylo; ale jen málo‘ kdo z džunglího národa tam kdy přicházel, protože Chladnými Doupaty bylo opuštěné město, ztracené a pohřbené v džungli, a zvířata jen zřídka užívají míst, kterých kdy užívali lidé.
Divoký kanec tam bydlí, ale lovčí národ nikoli. Mime to tam bydlily opice, pokud o nich vůbec bylo lze říci, že kde bydlí, a žádné zvíře mající úctu k sobě samému nepřišlo k němu na dohled, vyjma v čas žízně, kdy polozbořené studny a nádrže chovaly trochu vody.
»Je to cesta na půl noci – v plné rychlosti,« řekl Bagýra, a Balú hleděl velice vážně. »Půjdu tak rychle jak dovedu,« řekl Balú úzkostně.
»Neodvážíme se na tebe čekati. Přijď za námi, Balú. Musíme vykročiti rychlou nohou – Káj a já!«
»Nohou nebo bez noh, já dovedu předhoniti všechny tvé čtyři běhy,« řekl Káj krátce. Balú učinil pokus chvátati, ale musil usednouti oddychuje, a tak jej nechali, aby přišel za nimi, kdežto Bagýra chvátal v před rychlým