»Jsem starý muž. Nevěděl jsem, že jsi něčím více než hochem-pasákem. Mohu vstáti a odejiti anebo mne tvůj sluha roztrhá na kusy?«
»Jdi, a pokoj jdi s tebou. Jenom se podruhé nemíchej do mé hry. Pusť jej, Akelo!«
Buldeo belhal se k vesnici jak nejrychleji mohl, ohlížeje se přes rameno, zdali se Maugli nepromění v něco strašného. Když přišel do vesnice, vyprávěl povídku o magii a kouzlech a čarách, po níž kněz vyhlížel velice vážně.
Maugli pokračoval ve svém díle; ale byl již skoro soumrak, nežli s pomocí svých vlků strhal velkou krásnou kůži čistě s mohutného tygrova těla.
»Teď musíme tohle ukryti a vzíti buvoly domů! Pomoz mi je sehnati, Akelo!«
Stádo shromáždilo se v mlhavém šeru, a když s ním přišli k vesnici, viděl Maugli světla a slyšel mušle a bubny v chrámu troubiti a bubnovati. Polovic vesnice snad naň čekalo u brány. »To proto, že jsem zabil Šira Chana,« řekl si Maugli. Ale déšť kamení zahvízdl mu okolo uší a vesničané hulákali: »Čarodějníku! Vlčí spratku! Džunglí démone! Jdi pryč! Kliď se rychle odtud, nebo tě kněz obrátí znovu ve vlka. – Střel, Buldeo, střel!«
Stará mušketa hřmotně spustila a mladý býk zabučel bolestí.
»Zase kouzla!« volali vesničané; »umí obracet koule. Buldeo, to byl tvůj bůvol!«
»No, co je tohle?« řekl Maugli udiven, když kamení pršelo hustěji.
»Neliší se příliš od Smečky, tihle tvoji bratří,« řekl Akela, usedaje klidně. »Mám v hlavě, že jestliže koule něco znamenají, chtějí tě vyhnati od sebe.«
»Vlku! Vlčí mládě! Jdi pryč!« volal kněz, mávaje prutem z posvátné rostliny tulsi.
»Zase? Posledně to bylo, protože jsem byl člověkem. Tentokráte to je, protože jsem vlkem. Pojďme, Akelo!«
Žena – byla to Messua – běžela sem ke stádu, volajíc: »Oh, můj synu, můj synu! Říkají, že jsi čarodějník, jenž se dovede proměniti v které zvíře chce. Nevěřím tomu, ale jdi odtud, nebo tě zabijí. Buldeo říká, že jsi čarodějník, ale já vím, žes jen pomstil Nathuovu smrt.«
»Poď nazpět, Messuo,« volal dav; »pojď nazpět, anebo tě budeme kamenovat.«
Maugli se zasmál krátkým, ošklivým smíchem, neboť jej kámen udeřil do úst.
»Běž nazpět, Messuo. Je to jen jedna z hloupých povídaček, které vypravují večer u velkého stromu. Ale zaplatil jsem aspoň za život tvého synka. Měj se dobře. A běž rychle, neboť pošlu stádo domů trochu rychleji nežli bude zdrávo těmto cihlovým netopýrům. Nejsem kouzelníkem, Messuo. Měj se dobře.«
»A teď ještě naposledy, Akelo! Zažeň stádo domů.«
Buvoli chvátali sami, aby se dostali do vesnice, a neměli ani potřebí Akelova zavytí. Teď ale pádili branou jako vichr, rozhánějíce dav v právo a v levo.
»Spočítejte si je!« volal Maugli s hněvným posměchem. »Snad jsem některého ukradl. Spočítejte si je dobře, neboť vám jich nebudu více pásti. Mějte se dobře, lidské děti, a poděkujte Messue, že nejdu se svými vlky a neproženu vás sem a tam skrze vaši ulici.«
Obrátil se na patě a odcházel s Vlkem Samotářem; a když pohlédl vzhůru ke hvězdám, cítil se šťastným.
»Nebude mi více spáti v pastech, Akelo. Vezměme si Šir Chanovu kůži a pojďme. Ne; neublížíme vesnici, neboť Messua byla ke mně laskava.«
Když měsíc vyšel nad planinu, až vypadala celá jakoby polita mlékem, viděli vyděšení vesničané Maugliho se dvěma vlky u nohou a rancem na hlavě klusati rovinou klidným vlčím klusem, jenž polyká míle jako oheň trávu. A bili do chrámových bubínků a foukali do mušlí jako nikdy před tím; a Messua plakala a Buldeo soukal a šperkoval vypravování o své příhodě v džungli, až na konec tvrdil, že Akela stál na zadních nohách a mluvil jako člověk.
Měsíc právě zacházel, když Maugli a oba vlci došli k pahorku Poradní Skály a zastavili se u jeskyně Matky Vlčice
»Vyhnali mne z lidské smečky, matko,« volal Maugli; »ale přicházíme s kůží Šira Chana, abych splnil své slovo.«
Matka Vlčice vyšla z jeskyně i s mláďaty, a její oči zahořely, když uzřela tygří kůži.
»Řekla jsem mu to toho dne, kdy vecpal hlavu a plece do naší jeskyně, honě se po tvém žití, moje Žabičko – řekla