61

kolem dokola Kala Naga jsou všude samí sloni a že nebylo naděje, aby jej dostal ven ze shromáždění; zaťal tedy zuby a chvěl se. V keddě bylo alespoň světlo pochodní a volání, ale zde byl zcela sám ve tmě, a jednou pocítil, jak se zdvihl nějaký chobot a dotekl se ho na koleně.

Pak jeden ze slonů zatroubil a všichni ostatní jej následovali asi pět, deset hrozných vteřin. Rosa kapala s okolních stromů jako déšť na neviditelné hřbety a vůkol počal temný dunivý lomoz, z počátku velmi hlasitý, a malý Tumé nemohl rozeznati, co to bylo; ale lomoz vzrůstal a vzrůstal, a Kala Nag zdvihl nejprve jednu přední nohu a pak druhou a spouštěl je na zem – jedna – dvě, jedna – dvě, tak pravidelně jako kladiva stoupy. Všichni sloni nyní dupali společně a znělo to, jako by bubnoval na válečný buben před vchodem do jeskyně. Rosa kapala se stromů, až tam nezbylo, co by bylo ještě lze setřásti, a dupání trvalo a země se třásla a houpala a malý Tumé přitiskl ruce k uším, aby toho neslyšel. Ale celým^tělem probíhalo mu jako jediný obrovský, děsný hřmot toto dupání tisíců těžkých noh na holou půdu. Několikráte cítil, jak Kala Nag a ostatní se hnuli o několik kroků ku předu a dusot se změnil v drtivý zvuk drcených šťavnatých zelených větví, ale v minutě bylo slyšeti zas jen dupot nohou na holou zemi. Někde těsně vedle něho zapraštěl a zavzdychal strom – Tumé natáhl ruku a nahmatal kůru; ale Kala Nag se hnul ku předu a Tumé nevěděl, na kterém místě mýtiny se nalézá. Sloni nevydali ani hlásku, vyjma jednou či dvakráte, když několik mladých sloňátek společně zakvičelo. Tu bylo slyšeti plesknutí a strkání a dupot pokračoval. Trvalo to dojista plné dvě hodiny a malého Tumé bolel kde jaký nerv; ale podle vůně nočního vzduchu poznával, že se blíží svítání.

Jitro se zjevilo žlutým pruhem za zelenými kopci a s prvým paprskem ustal dusot, jako by bylo světlo znamením rozkazu. Nežli malému Tumé přestalo zvonit v hlavě, ano nežli se narovnal ve své poloze, nebylo viděti jediného slona vyjma Kala Naga, Pudmini a onoho slona s rýhami od provazů, a dolů po stráni neozvalo se ani zvuku ani šelestu ani septu, který by prozradil, kam zmizeli ostatní.

Malý Tumé hleděl vyjeveně znovu a znovu. Mýtina, jak si ji pamatoval, přes noc se zvětšila. Uvnitř stálo nyní více stromů, ale podrost a džunglí tráva po stranách byly zatlačeny nazpět. Malý Tumé se rozhlédl znovu. Nyní rozuměl dupotu.

Sloni vydupali více místa – rozdupali hustou trávu a šťavnatou třtinu na klestí, klestí na kousky, kousky na tenká vlákna, a vlákna na tvrdou zemi.

»Wah!« řekl malý Tumé, a sotva držel těžká víčka na očích. »Kala Nagu, můj pane, přidržme se Pudmini a pojdme do tábora Sahiba Petersena, nebo ti spadnu s krku.«

Třetí slon se díval, jak oba druzí odcházejí, pak zafrčel, obrátil se a šel svou cestou. Snad patřil k družině některého malého domorodého krále, na padesát – šedesát či na sto mil daleko odtud.

Dvě hodiny po té, když Sahib Petersen pojídal svou časnou snídaní, sloni, kteří byli této noci uvázáni na dvojitých řetězech, počali troubit, a Pudmini, zamazaná až po plece a Kala Nag, s velmi odřenýma nohama, vbelhali se do tábora.

Tvář malého Tumé byla šedá a přepadlá a jeho vlas byl pln listí a promočen rosou; ale přece se pokusil pozdraviti Sahiba Petersena a zvolal matně: »Tanec – sloní tanec! viděl jsem ho a – umírám!« A když tu Kala Nag usedl, malý Tumé se svezl s jeho krku ve smrtelných mdlobách.

Protože však domorodé děti nemají nervů, co by stálo za řeč, ležel malý Tumé za dvě hodiny velmi spokojeně v síti Sahiba Petersena s jeho loveckým kabátem pod hlavou, v žaludku se sklenkou teplého mléka s trochou pálenky a špetkou chininu. A kolem něho seděli v trojnásobných řadách staří zarostlí, zjizvení lovci z džungle hledíce naň, jako by to byl duch, a on vyprávěl svůj příběh po způsobu dětí, krátkými slovy, a končil:

»A teď jestliže lžu jediným slovem, pošlete muže, aby se podívali a uvidí, že sloní stádo vydupalo více místa ve své tančírně a naleznou deset a deset a mnohokráte deset stop vedoucích k tančírně. Udělali nohama více místa.

Viděl jsem to. Kala Nag mne vzal s sebou a já to viděl. Kala Nag je také velmi znaven v nohách.«

Malý Tumé se svalil na zad a spal po celé dlouhé odpoledne až do soumraku, a zatím co spal, Sahib Petersen a Machua Appa sledovali stopu obou slonů patnáct mil skrze kopce. Petersen Sahib ztrávil osmnácte let chytáním slonů a nalezl jen jednou před tím takovouto tančírnu. Machua Appa nemusil pohlédnouti na mýtinu dvakráte, aby věděl, co se tu dělo, ani škrabati palcem nohy do speklé, upěchované země.

»Dítě mluví pravdu,« řekl. »Vše to se stalo této noci a napočítal jsem sedmdesát stop přes řeku. Pohleď, Sahibe, zde Pudminin řetěz prořízl kůru tohoto stromu! Ano, byla tu také!«

Pohlédli oba na sebe a pak kolem sebe a divili se; neboť cesty slonů jsou nevyzpytatelný nad důmysl kteréhokoliv