SLUHOVÉ JEJÍHO VELIČENSTVA.
Na zlomek to počítej si, prostou trojčlenkou též jen,
píseň pro housličky není písní pro buben.
Točte si a pleťte si to až do omrzení,
píseň Pilly Winkie nikdy zpěvem Papa Winkie není!
Pršelo jen se lilo po celý měsíc – pršelo na tábor třiceti tisíc mužů, tisíců velbloudů, slonů, koní, volů a mezků, shromážděných na místě zvaném Rawal Pindi, aby byli podrobeni přehlídce indického místokrále. Mělť návštěvu emira Afganského – divokého krále velmi divokého kraje; a emir přivedl s sebou jako tělesnou stráž osm set mužů a koní, kteří dosud nikdy v životě neviděli vojenského ležení ani lokomotivy – divocí to muži a divocí koně odkudsi z pozadí střední Asie. Noc jak noc některý oddíl těchto koní zpřetrhal provazy, jimiž uvazovány jejich nohy a pádil sem a tam táborem skrze bláto a tmu; jindy zase to byli velbloudi, kteří se utrhli a pobíhali kolem, padajíce přes provazy stanů, a můžete si představili, jak příjemným to bylo pro muže pokoušející se usnouti. Můj stan ležel daleko od staniště velbloudů a troufal jsem, že jsem v něm bezpečen; ale jedné noci jakýs muž vstrčil hlavu do mého stanu a vzkřikl: »Ven, ven, rychle! Už jsou tu! Můj stan je pryč!«
Věděl jsem hned, kdo že tu jest; a tak jsem se vrhl do bot a uchopiv nepromokavý plášť, vyrazil jsem o překot ven do plískanice. Malá Vixen, můj foxterrier, vyrazila druhou stranou; a pak zaznělo řvaní a chrochtání a brblání a viděl jsem, jak se můj stan zbortil přelomením střední tyče – a dal se do tance jako šílené jakési strašidlo.
Vpadlť do něho velbloud, a jak jsem byl promáčen a dopálen, neubránil jsem se smíchu. A pak jsem se dal do úprku, nevěda, kolik že to velbloudů uprchlo a byl jsem mžikem z dohledu svého ležení, raze si cestu blátem.
Konečně jsem upadl přes dolní konec dělové lafety a dle toho jsem poznal, že jsem kdesi u stanišť dělostřelectva, kde byla děla postavena přes noc. Necítě žádné potřeby capati dále prškou a tmou, přehodil jsem svůj nepromokavý plášť přes ústí děla, shledal jsem tři nabijáky a udělal si pomocí nich jakýsi vigvam a ulehl jsem pod ním na lafetu předního děla, vzpomínaje, kam asi utekla Vixen a kde asi jsem já sám.
Právě když jsem se uvelebil a chystal usnouti, zaslechl jsem klinkání postroje a chrkot a kolem mne kráčel mezek otřásaje své mokré uši. Patřil k batterii šroubových děl – byloť slyšeti chřestot řemení a kruhů a řetězů a ostatních věcí upevněných k sedlovému polštáři na jeho zádech. Šroubová děla jsou roztomilá malá dělíčka, zhotovená ze dvou kusů, které se se-šroubují v jedno, když přijde čas jejich upotřebení. Berou je s sebou na hory, všude, kam mezek dovede nalézti cestu, a konají znamenité služby v bojích v hornatém kraji.
Za mezkem šel velbloud klouzaje a uvízaje v blátě svými měkkými velkými nohami a klátě krkem sem a tam jako zbloudilá slepice.
Na štěstí jsem se dostatečně vyznal v řeči zvířat – ne v řeči divoké zvěře ovšem, ale v řeči vojenských zvířat – což jsem pochytil od domorodců tolik, abych věděl, co si povídají.
Byl to patrně týž velbloud, jenž se ocitl v mém stanu, neboť volal na mezka:
»Co mám dělat? Co mám dělat? Kam mám teď jít? Zápasil jsem s nějakou bílou věcí, která vlála a vzala na mne hůl a třískala mne po krku.« (Byla to přelomená stanová tyč a bylo mi velkou útěchou, když jsem to uslyšel.)
»Máme snad utéci?«
»Ach, to jsi byl tedy ty?« odpovídal mezek, »ty a tvoji přátelé tedy jste to byli, kteří tak vyrušili tábor? Dobrá!
Budete za to zmláceni zítra ráno; ale bude dobře, když ti i já teď něco přidám k zítřejšímu účtu.«
Slyšel jsem postroj řinčeti, jak se mezek vzepial a kopl velblouda předníma nohama dvakráte do žeber, až to zadunělo, jako by tloukl do bubnu. »Po druhé,« dodával, »budeš moudřejší, než abys běhal v noci batterii mezků křiče ‚Lupiči a vrahové.‘ Posaď se a drž ten svůj hloupý krk trochu v klidu.«
Velbloud se sklapl jako skládací pravítko, po velbloudím způsobu a usedl fňukaje. Ve tmě bylo slyšeti pravidelný tepot kopyt a velký jezdecký kůň přiklusal sem tak pěkně, jako by byl při parádě, přeskočil dělovou lafetu a do-skočil těsně k mezkovi.
»Tof hanebné,« řekl, profrknuv si nozdry, »Tihle velbloudi už zase bláznili našimi řadami – po třetí v tomto týdnu.
Jak má kůň zůstati v dobrém stavu, není-li mu možno spáti? Kdo je to tu?«