mne Nag nesplete s tebou za některé tmavé noci?«
»O to není nejmenší starost,« ušklíbl se Riki -Tiki; »ale Nag je v zahradě, a vím, že ty tam nejdeš.«
»Můj bratranec Chua, krysa polní, vyprávěl mi –« pravila Čučundra, ale v tom se zarazila. »Co ti vyprávěl?«
»Pst! Nag je všude, Riki - Tiki. Měl jsi si promluviti s Chuou v zahradě.«
»Neučinil jsem tak, musíš mi to tedy říci ty. Rychle, Čučundro, nebo tě kousnu!«
Čučundra usedl a plakal, až mu tekly slzy po vousech. »Jsem ubožáček,« vzdychal. »Neměl jsem nikdy dosti odvahy, abych veběhl doprostřed pokoje. Pst! Nemusím ti již nic povídat. Slyšíš, Riki - Tiki?«
Riki - Tiki naslouchal. V domě bylo naprosté ticho, ale Rikimu se zdálo, jako by slyšel praslabounký šelest, tak slabý, jako prochází-li se vosa po okně. Byl to suchý šelest hadích šupin po zdi.
»To je Nag nebo Nagaina,« řekl si, »a leze splavem do koupelny. Máš pravdu, Čučundro; měl jsem mluviti s Chuou.«
Odkradl se do koupelny Teddyho, ale nebylo tam ničeho, a pak do koupelny matky Teddyho. U spodu hladké sádrové stěny byla vyňata cihla, aby byl zjednán odtok vodě z koupelny, a jak se Riki - Tiki plížil podél cihlové podezdívky, kde je zasazena vana, slyšel, jak si Nag s Nagainou šeptají venku v měsíčním světle.
»Nebude-li v domě lidí,« pravila Nagaina k svému manželu, »odejde také on, a pak bude zahrada opět naše.
Vejdi tiše dovnitř, a nezapomeň, že nejdříve musíš uštknout velkého muže, který zabil Karaita. Pak mi sem přijď vše říci, a budeme honit Riki - Tikiho společně.«
»Jsi jista, že tím něco získáme, pobijeme-li lidi?« ptal se Nag.
»Všechno. Měli jsme tu dosud jakého munga v zahradě? Pokud je dům prázdný, jsme králem a královnou zahrady; a pamatuj, že jakmile se naše vajíčka v melounovém záhoně vylíhnou, což se může stati již zítra – budou míti naše děti potřebí prostoru a klidu!«
»Nepomyslil jsem na to,« řekl Nag; »jdu již. Ale není potřebí, abychom potom honili Riki - Tikiho. Zabiji velkého muže a jeho ženu i dítě, budu-li s to, a odejdu opět tiše. Pak bude bungallow prázdný a Riki - Tiki odejde sám.«
Riki - Tiki zrovna hořel vztekem a nenávistí, když to slyšel, A tu se z odtoku vynořila Nagova hlava, a pět stop jeho chladného těla vplazilo se za ní. Jak byl Riki - Tiki rozzuřen, přece byl notně postrašen, když uzřel brejlovcovu velikost. Nag se svinul, zdvihnul hlavu a rozhlížel se tmou po koupelně, a Riki - Tiki viděl, jak se mu lesknou oči.
»Hm, jestliže jej zabiji zde, bude o tom Nagaina vědět; a budu-li s ním bojovati na volné podlaze, jsou výhody na jeho straně. Co mám dělat?« přemítal Riki - Tiki.
Nag se houpal sem a tam a pak jej Riki - Tiki slyšel piti z největšího džberu na vodu, jehož užívali k naplnění vany.
»To je výborné,« povídal si had. »Když byl Karait zabit, měl velký muž hůl. Snad má svou hůl posud, ale až přijde ráno se koupat, nebude míti hůl. Počkám tu naň, až přijde. Nagaino – slyšíš mne? Počkám tu v chladu do rána!«
Z věnčí se neozvala odpověď a Riki - Tiki zvěděl, že Nagaina odešla. Nag svinul se do kotoučka, několika oviny kolem dna džberu a Riki - Tiki byl tich, jako by byl mrtev. Teprve za hodinu počal se pohybovati, sval za svalem, úd za údem, ke džberu. Nag spal a Riki - Tiki pohlížeje na velký jeho týl, přemýšlel, do kterého místa by se mohl nejpevněji zakousnouti. »Nezlámu-li mu vaz prvým skokem,« přiznával si Riki - Tiki, »bude ještě bojovat – ó Riki!«
Pohlížel na silný krk pod kloboukem – ale ten byl proň příliš mocný; a kousnutí poblíž ocasu by Naga jen rozzuřilo.
»Musí to býti hlava,« řekl na konec; »hlava zrovna nad kloboukem; a když ji budu jednou držet, nesmím více pustit.«
A pak skočil. Hlava hadova ležela trochu stranou od džberu, pod břichem nádoby; a když Riki stiskl zuby, opřel se zády o rudou hliněnou nádobu, aby mohl přitisknouti hlavu hadovu k zemi. Byla to výhoda pro jedinou vteřinu, a Riki jí využitkoval, jak mohl nejdůkladněji. A pak bylo jím třepáno sem a tam, jako když pes třepe chycenou krysou – sem a tam po podlaze, nahoru a dolů – a kolem dokola ve velkých kruzích; ale Riki měl zrudlé oči a držel se pevně, jak sebou hadovo tělo smýkalo a švihalo po podlaze, shazujíc cínovou naběračku a misku na mýdlo a umývači kartáč, a bilo sebou o cínové boky vany. Drže se pevně, svíral čelisti pevněji a pevněji, bylt jist, že bude utlučen do smrti a pro rodinnou čest byl rozhodnut dáti se nalézt s čelistmi zaťatými. Točila se mu hlava, šly naň mdloby, bolelo ho celé tělo, bylo mu, jako by byl roztlučen na drobné kousíčky, když náhle něco spustilo jako ranou hromu, zrovna za ním; žhavý vítr vyrazil z něho poslední vědomí a rudý oheň ožehl mu srst. Velký muž byl