nevidí rád ošklivé věci, neměl choditi k porážkovým ohradám. Ale žádný z ostatních lachtanů neviděl zabíjení, a to byl velký rozdíl mezi nimi a Kotíkem. Mimo to byl Kotík bílým lachtanem.
Když uslyšel starý Mořský Lupič o synově dobrodružství, řekl mu: »Tvojí věcí jest, abys vyrostl a byl velikým lachtanem, jako tvůj otec, a měl na břehu svoje hnízdiště, a pak tě nechají s pokojem. Za pět let budeš s to, abys bojoval sám za sebe.« Ano i mírná jeho Matka mu řekla: »Nezabráníš nikdy zabíjení. Jdi a hraj si v moři, Kotíku.«
A tak Kotík šel a tančil ohnivý tanec s velice těžkým srdéčkem.
Tohoto podzimu opustil břeh, jakmile mohl, a pustil se na cesty samoten, protože měl v kulovité své hlavě myšlenku. Šel hledat Mořské Krávy, ač-li jsou v moři takoví tvorové, a chtěl vyhledat v moři tichý ostrov s dobrým pevným břehem, kde by mohli lachtani žiti a kde by k nim lidé nemohli. A tak pátral a pátral samo-ten Tichým Oceánem od severu na jih, urážeje až tři stal mil za den a noc. Měl cestou více dobrodružství, než možno vypověděti, a jen taktak že ušel zubům žraloka obrovského a žraloka skvrnitého a kladivouna a setkal se se všemi zákeřnými ničemy, kteří se toulají mořem, s těžkými uhlazenými rybami i s šarlatově skvrnitými hřebenatými lasturnatci, kteří se zakotví na sta let na jediném místě a jsou na to nesmírně hrdi; ale nikdy se nesetkal s Mořskou Krávou a nikde nenašel ostrova, který by mu vyhovoval.
Byl-li břeh dobrý a tvrdý, v pozadí s úbočím, na němž by si mohli lachtani hráti, byl vždy na obzoru kouř velrybářů, vyvářejících rybí tuk, a Kotík věděl, co to znamená. Anebo tam bylo patrno, že tam kdysi tuleni přicházeli, ale byli povražděni, a Kotík věděl, že kam jednou lidé přišli, přijdou opět.
Shodnul se se starým tupoocasým albatrosem a ten mu řekl, že ostrov Kerguelenský je tím nejlepším místem pro toho, kdo chce míti pokoj a klid, ale když tam Kotík přišel, byl by býval málem rozbit na kusy o šeredné černé skalní útesy ve hrozné chumelenici za blesku a hromu. A když přece se prodral příbojem, poznal, že i tam kdysi bylo lachtaní hnízdiště. A stejně tomu bylo i na všech jiných ostrovech, které navštívil.
Limmeršin jich vyjmenoval celou dlouhou řadu, a povídal, že Kotík ztrávil celých pět let hledáním, odpočívaje každoročně po čtyři měsíce na Novastošně, kde si jej holušíkové dobírali pro jeho fantastické ostrovy.
Přišel na Gallapagos, hrozné to suché místo na rovníku, kde byl málem upečen do smrti; přišel na ostrovy Georgijské, na Orkneye, na Smaragdový Ostrov, na Malý Ostrov Slavičí, na Qoughův Ostrov, na Ostrov Bouvetův, na Cros-sety, ano i na pramalounký ostrůvek na jihu od Mysu Dobré Naděje. Ale všude vyprávěli rnu mořští obyvatelé tutéž historii. Lachtani přišli kdysi na každý ostrov, ale lidé je všechny pobili. I když plul tisíce mil ven z Tichého Oceánu a přišel na místo zvané Mys Corientes – bylo to, když vracel se z Ostrovu Qoughova – nalezl na skále několik set zprašivělých lachtanů, a ti řekli mu, že lidé přicházejí i tam.
Pukalo mu nad tím málem srdce, a zaměřil okolo mysu Hornova zpět ke svým vlastním břehům; a na své cestě k severu přistál na ostrovu plném zelených stromů, kde našel starého tuleně. – Umíral již, a Kotík mu nachytal ryb a svěřil mu všechen svůj bol. »A teď,« řekl Kotík, »teď jdu zpět k Novastošně a poženou-li mne s holušíky k porážkové ohradě, bude mi to jedno.«
Starý tuleň řekl: »Zkus to ještě jednou. Jsem posledním z bývalého hnízdiště Masafuerského, a v dobách, kdy nás lidé vraždili po statisících, byla na pobřežích pověst, že jednou přijde od severu bílý lachtan a dovede lachtaní národ na klidné místo. Jsem stár a nedožiji se této podívané, ale jiní se dožijí. Zkus to ještě jednou.«
Kotík zježil svůj knír – a byl to velmi krásný knírek! – a řekl: »Jsem jediný bílý lachtan, který se kdy zrodil na pobřežích, a jsem také jediný lachtan, ať bílý či černý, který kdy na to pomyslil, aby hledal nové ostrovy.« To mu nesmírně dodalo odvahy. A když se toho léta vrátil na Novastošnu, prosila ho Matka, aby se oženil a usadil, neboť nebyl více holušíkem, ale zplna dorostlým mořským lapačem s kučeravou bílou hřívou na plecích, tak těžkým, tak velkým a tak statným jako jeho otec. »Dopřej mi ještě rok času,« odpověděl jí; »pamatuj, matko, že je to vždy sedmá vlna, jež se dostane nejdále na břeh.«
Bylo to dosti zvláštní, že tu byl ještě jeden lachtan – lachtanice vlastně, jež si usmyslila, že odloží svatbu až na příští rok, a Kotík tančil s ní ohnivý tanec podél celého Lukannonského pobřeží té noci, nežli se vydal na svoji poslední výzkumnou cestu.
Tentokráte ploval na* západ, jelikož přišel na stopu velikému hejnu plotic, a potřeboval alespoň sto liber ryb denně, aby se udržel při síle. Honil je, až se unavil, a pak se stočil a usnul ve brázdách vln hlubokého příboje, bijícího o Měděný Ostrov. Znal pobřeží dokonale, a proto, když kolem půlnoci cítil, že je lehce vržen na ložisko mořských trav a chaluh, řekl si: »Hm, příliv je dnes nějak prudký«, a obrátil se pod vodou, otevřel líně oči a protáhl se. V tom ale vyskočil jako kočka, neboť spatřil veliká zvířata, čenichající v mělké vodě a okusující těžké chumáče chaluh.