60

svými plecemi, srážely se opět a šlehaly jej do boků a s klů mu visely velké chumáče spletených a zamotaných lian, strhány jak klátil hlavou se strany na stranu raze si cestu houštím. A tu se mu malý Tumé položil těsně na mohutný krk, aby jej některá klátící se větev nesrazila dolů, a přál si, aby byl již opět zpátky v ohradě.

Lučina počala se měniti v měkkotu a Kala Nagovy nohy počaly se bořiti a vázly při každém kroku, a noční mlha na dně údolí mrazila malého Tumé. Uslyšel šplýchnutí a dupot a hukot tekoucí vody a Kala Nag procházel řečištěm, ohledávaje půdu při každém kroku.

Přes hluk řeky vířící slonu kolem nohou slyšel malý Tumé i jiné šplýchání, ano i vytrubování vzhůru i dolů po proudu, hlasné chrochtání a hněvivý brukot, a všechna mlha kolem něho jako by byla plna valících se a kolébajících stínů.

»Aj!« řekl si polohlasně s jektajícími zuby. »Sloni jsou dnes vzhůru! Je to tedy tanec!«

Kala Nag vybředl z vody, profrkl si chobot a počal opět stoupat. Tentokráte nebyl však sám a nebylo mu raziti si cestu. Byla již proražena, šest stop z šíří, přímo před ním, a zohýbaná džunglí tráva se snažila znovu pozdvihnout a narovnat. Mnoho slonů patrně prošlo touto cestou, a to jen před několika minutami. Malý Tumé se ohlédl a viděl, jak se za ním právě zdvihá z řeky ohromný divoký zubáč, s malými prasečími očky žhoucími jako žhavé uhlíky. Pak se stromy opět spojily, zase to šlo vpřed a vzhůru a po obou stranách provázelo je jen troubení a třeskot a praskot lámaných větví.

Konečně stanul Kala Nag tiše mezi dvěma kmeny na samém vrcholku kopce. Kmeny tvořily část kruhu tyčícího se kolem nepravidelného prostoru zaujímajícího asi tři, čtyři jitra, a malý Tumé viděl, že na celé této prostoře byla půda udupána tak na tvrdo jako cihlová podlaha. Uprostřed mýtiny rostlo několik stromů, ale jejich kůra byla odřena a bílé dřevo pod ní svítilo se, uhlazené a lesklé ve svitu měsíce. S hořejších větví visely liány a květné kalichy Han, velké, bílé a voskovité jako veliké svlačce, visely dolů, uzavřeny nočním spánkem; ale uvnitř celého obvodu mýtiny nebylo jediného zeleného lupínku – nic nežli udupaná země.

Ve svitu měsíčním leskla se všecka tato půda ocelovou šedí, vyjma tam, kde na ní stálo několik slonů, jejichž stíny se černaly jako inkoust. Malý Tumé hleděl s dechem zatajeným a s očima vyvalenýma na vrch hlavy, a čím déle se díval, tím více slonů vystupovalo na mýtinu mezi kmeny. Malý Tumé uměl počítati jen do desíti a počítal znovu a znovu na prstech, až ztratil počet desítek a hlava se mu začala točit. Slyšel je, jak si s praskotem razili cestu podrostem vzhůru do stráně za mýtinou, ale jakmile vstoupili dovnitř kruhu mezi kmeny, pohybovali se tiše jako duchové.

Byli tu divocí samci s bílými kly, s napadaným listím a ořechy a větvičkami uvázlými ve vráskách jejich šíjí a v záhybech uší; byly tu tučné sloní samice loudavé chůze, s neposednými malými, zarudle černými, sotva 3-4

stopy vysokými sloňátky, která jim podbíhala pod břichem; mladí slonové s nedávno vyrážejícími kly, na něž byli nesmírně hrdi; hubené, svrasklé staré panny – slonice s vyzáblými úzkostnými tvářemi a choboty jakoby ze staré hrubé kůry; diví, sloní býci, zjizvení od ramen k bokům velikými šrámy a jizvami prodělaných bojů, s plecemi, s nichž padaly spečené kusy bláta z jejich samotářských bahenních lázní, a jeden tu byl se zlomeným klem a se známkami strašné rány, hrozného to podpisu tygří tlapy na boku.

Stáli hlavami k sobě anebo se procházeli v párech sem a tam po mýtině, anebo se kolébali a natřásali osaměle –

tucty a tucty slonů.

Tumé věděl, že pokud bude ležeti tiše na krku Kala Nagově, nic se mu nestane; neboť ani v tlačenici a zmatku honby v »keddě« nezdvihne divoký slon chobot, aby stáhl muže se šíje krotkého slona; a tito sloni za dnešní noci dokonce nemyslili na lidi.– Jenom jednou se vzrušili a vztýčili uši ku předu zaslechnuvše v lese cinkot nánožního řetězu; ale byla to Pudmini, oblíbená slonice Sahiba Petersena, která chrochtala a hekala do stráně s řetězem na krátko přetrženým. Utrhla se asi od kolů a přišla rovnou ze Sahibova tábora. A malý Tumé viděl ještě jiného slona, kterého neznal, s hlubokými rýhami od provazů na hřbete a na prsou. Ten rovněž jistě uprchl z některého tábora někde v okolních horách.

Konečně nebylo již slyšeti žádného slona procházeti okolním lesem a Kala Nag vyvalil se ze svého stanoviště mezi kmeny a vešel do prostřed davu, kloktaje a chrochtaje a všichni sloni začali mluviti svou řečí a hýbati se kruhem.

Stále leže hleděl malý Tumé na tucty a tucty širokých zad, klátících se uší, kroutících se chobotů a malých koulejících se očí. Slyšel nárazy klů, jak se náhodou srazily s jinými kly, slyšel suchý šelest svíjených chobotů a tření ohromných boků a plecí v tlačenici, slyšel ustavičný pleskot a mrskání velkých ohonů. Pak přešel přes měsíc mrak a Tumé byl v černé tmě; ale klidné, neustálé strkání a tlačenice a chrochtání se nezměnilo. Tumé věděl, že