Hluboko v lesích jsou skryty udupané mýtiny, jimž se říká taneční síně slonův, ale i ty se najdou jen náhodou a nikdo nikdy neviděl slony tančit. Chlubí-li se některý honec svou statečností a obratností, říkají mu druzí honci:
»A kdy ty jsi viděl slony tančit?«
Kala Nag postavil malého Tumé opět na zem, ten se znovu poklonil až k zemi a odešel s otcem; stříbrný peníz dal matce, která kojila jeho malého bratříčka, a celá rodina byla naložena na záda Kala Naga, a řada chrochtajících a kvičících slonů hrnula se horskou cestou dolů k nížinám. Byl to velice nepokojný pochod k vůli novým slonům, kteří způsobili zmatek při každém brodu a musili být pobízeni lichocením nebo i bitím každou minutu.
Velký Tumé bodal Kala Naga zlostně, neboť byl velice rozhněván. Ale malý Tumé nemohl radostí ani mluvit.
Sahib Petersen si ho povšiml a dal mu peníze. A tak měl hoch tentýž pocit, jaký má prostý vojín, je-li vyvolán z řady a jenerál ho pochválí.
»Co myslil Sahib Petersen sloním tancem?« ptal se konečné tiše své matky.
Velký Tumé to zaslechl a zabručel: »Že nebudeš nikdy jedním z těch horských buvolů stopařů. To tím myslel. Hej, vy tam napřed, co je v cestě?«
Jeden z assameských honců, asi o dva – tři slony napřed, obrátil se zlostně a vzkřikl: »Přiveď sem Kala Naga, ať mi zkrotí zde mé mládě. Proč si zvolil Sahib Petersen právě mne, abych šel s vámi, osly z rýžových polí? Tumé, zajeď se svým zvířetem sem, ať ho bodne svými kly. U všech bohů hor! ti noví sloni jsou posedlí, anebo snad větří své soudruhy v džungli.«
Kala Nag rýpl mladého slona do žeber a vyrazil z něho dech, a Velký Tumé pravil: »Při posledním lovu vyčistili jsme hory ode všech divokých slonův. Je tím vinna jen vaše nedbalost. Což musím udržovat pořádek po celé řadě?«
»Slyšíte ho?« ozval se jiný honec. »My jsme vyčistili hory! Ho! ho! Jste velice moudří, vy lidé z rovin! Každý jiný, jen ne takový hliněný panák, který nikdy neviděl džungle, ví, že sloni znají dobře, že je lov pro tuto saisonu skončen. Proto budou všichni divocí slonové dnes v noci – ale co bych plýtval moudrostí říční želvě?«
»Co budou dělat?« vzkřikl malý Tumé.
»Ohé, maličký! Tys tu? Nuže, tobě to povím, ty máš bystrou hlavičku. Tančit budou, a tvůj otec, který vyčistil všechny hory ode všech slonův, udělá dobře, opatří-li své koly dnes dvojnásobným řetězem.«
»Jaké to jsou povídačky?« pravil velký Tumé. »Po čtyřicet let jsme, otec i syn, hlídali slony, ale nikdy jsme neslyšeli takových náměsíčních báchorek o tanci.«
»Ovšem, člověk z kraje, jako vy, který žije v boudě, zná jen čtyři stěny své chaty. Dobře, nechte tedy dnes v noci slony nespoutané a uvidíte, co se bude dít. Co se týče jejich tance, sám jsem viděl místo, kde – Bapree bap! kolik ohybů má řeka Dihang? Už jsme zase u brodu, a musíme přeplaviti sloní telata na druhý břeh. Stůjte, vy tam vzadu!«
A tak hovoříce, hašteříce se a šplýchajíce se řekami, skončili první pochod jakéhosi přijímacího ležení pro nové slony; avšak ztratili trpělivost dávno před tím, nežli tam došli.
Pak byli sloni přivázáni za zadní nohy k silným kolům a noví sloni byli opatřeni ještě zvláštními provazy. Před ně naložili píci a horští honci vraceli se za soumraku k Sahibu Petersenovi, napomínajíce honce z kraje, aby byli dnes v noci zvláště bedliví, a smáli se, když se jich honci z kraje ptali po příčině.
Malý Tumé přihlížel, až se Kala Nag navečeřel, a jakmile nastal večer, bloudil nevýslovně šťasten po ležení, sháněje nějaký tam-tam. Je-li srdce indického děcka přeplněno, nepobíhá kolem a netropí hřmot výstředním způsobem. Usedne jakoby k osamělým hodům. A malý Tumé byl osloven Sahibem Petersenem! Kdyby nebyl našel, čeho potřeboval, byl by se snad rozstonal. Ale prodavač pamlsků v ležení zapůjčil mu malý tam-tam –
bubínek, na který se tluče dlaní – a Tumé usedl před Kala Nagem, skřížil nohy, a když se začaly objevovat hvězdy, položil bubínek na klín, a bubnoval, a bubnoval, a bubnoval, a čím více přemýšlel o velké cti, která se mu stala, tím horlivěji bubnoval, sedě tu sám u kupy píce. Nebylo tu melodie ani slov, ale bubnování činilo jej šťastným, Noví sloni tahali na svých provazech a chvílemi kvičeli a troubili, a z chýže v ležení mohl slyšeti svou matku, která uspávala malého bratříčka starou, prastarou písní o velkém bohu Šivovi, který kdysi rozkázal všem zvířatům, co mají pojídat. Je to lahodná ukolébavka a první její verše praví: