15

povídaly, že jsem jejich krevní bratr, vyjma že nemám ocasu, a že budu jednou jejich vůdcem.«

»Nemají vůdce,« řekl Bagýra. »Lžou. Lhaly vždy.«

»Byly velmi vlídny a prosily mne, abych přišel zase. Proč jsem nebyl nikdy vzat mezi Opičí národ? Stojí na nohou jako já. Netlukou mne tvrdými tlapami. Hrají si celý den. Nechte mne jíti nahoru. Zlý Balú, pusť mne vzhůru. Chci si s nimi zase hráti.«

»Poslyš, lidské mládě,« řekl medvěd, a jeho hlas hřměl jako hrom za horké noci. »Naučil jsem tě všemu zákonu všech národů v džungli vyjma národ Opic, které žijí na stromech. Nemají zákona. Jsou to vyvrhelové. Nemají své vlastní řeči, ale kradou slova, která zaslechnou, když naslouchají a slídí a číhají nahoře ve větvích. Jejich způsoby nejsou našimi způsoby. Jsou bez vůdců. Nemají paměti. Chlubí se a žvástají a dělají, jako by byly velkým národem, který se chystá podniknouti veliké věci v džungli, ale pád ořechu obrátí jejich mysl k smíchu a vše je zapomenuto. My z džungle nemáme s nimi nic společného. Nepijeme tam, kde pijí opice; nechodíme, kam chodí opice; nelovíme, kde ony loví; neumíráme, kde ony umírají. Slyšel jsi mne kdy mluviti o Bandar-logách do dnešního dne?«

»Ne,« odpověděl Maugli šeptem, neboť v lese bylo velmi ticho teď, kdy Balú skončil.

»Džunglí národ vyhodil je ze svých úst a ze svých myslí. Je jich velmi mnoho a jsou zlí, špinaví, nestoudní, a přejí si – ač-li mají jakého pevného přání, aby si jich džunglí národ všiml. Ale my si jich nevšímáme, ani když nám na hlavu házejí ořechy a špínu.«

Balú sotva skončil, když se dolů snesl ce! ý déšť ořechů a větévkových zlomků, a slyšeli kašel a štěkot a hněvivé skoky vysoko ve vzduchu mezi nejtenčími větvičkami.

»Opičí Národ je národ zakázaný,« řekl Balú, »zakázaný národu džungle. Pamatuj si to!«

»Zakázaný,« řekl Bagýra; »ale já přece myslím, že tě měl Balú před nimi varovati.«

»Já – já? Jak mi mohlo napadnouti, že si bude hráti s takovou špínou? Opičí národ! Fuj!«

Nový déšť snesl se na ně a oba odklusali, vzavše Maugliho mezi sebe.

Co řekl Balú o opicích, bylo úplně pravda. Patřily stromovým vrškům, a protože zvířata velmi zřídka pohlédnou vzhůru, nebylo příležitosti, aby opičí národ a džunglí národ zkřížili svoje cesty. Ale kdekoliv opice nalezly nemocného vlka nebo raněného tygra anebo medvěda, mučily jej a házely ořechy a klacky na kterékoliv zvíře pro zábavu a v naději, že budou povšimnuty. A pak řvaly a křičely nesmyslné zpěvy a vyzývaly džunglí národ, aby vyšplhal se nahoru na jejich stromy a bojoval s nimi; anebo se pouštěly pro nic za nic mezi sebou do zuřivých rvaček a nechávaly mrtvé opice na místech, kde je mohl džunglí národ spatřiti. Byly stále právě na tom, že si zvolí vůdce a zákony a zvyky, ale neučinily toho nikdy, protože jejicl pamět nevytrvala ze dne na den, a tak se vy táčely z věci, řkouce: »Nač myslí Bandar-logové dnes, bude džungle mysliti zítra,« a to jim byle velkou útěchou.

Žádné zvíře jich nemohlo do-sáhnouti, ale za to si jich žádné zvíře nevšimlo: a proto byly tak rády, když Maugli přišel hráti si s nimi a slyšely, jak byl Balú pro to hněviv.

Nezamýšlely nikdy učiniti více, neboť Bandar-logové vůbec nikdy nic nezamýšlejí, ale jednomu z nich napadlo něco, co se mu zdálo skvělou myšlenkou, a tak řekl ostatním, že by byl Maugli velmi užitečnou osobou, kdyby byl udržen v jejich kmeni, protože by mohl splétali větve k ochraně proti větru, a že, kdyby jej chytili, mohli by jej přiměti, aby je tomu naučil. Maugli ovšem, dítě dřevoštěpovo, sdědil mnoho pudů svého rodu a splétával si z větviček malé chýšky, aniž by přemýšlel, jak k tomu přišel; a Opičí národ, dívaje se shora, považoval jeho hru za náramně divuplnou. Tentokráte, pravili si, má se nám opravdu dostati náčelníka a staneme se nejmoudřejším národem džungle, tak moudrým, že každý si nás všimne a bude nám záviděti. Proto tichounce sledovali Balúa a Bagýru a Maugliho džunglí, až byl čas k polednímu pozdřimnutí, a Maugli, který se velmi styděl, usnul mezi pardálem a medvědem, rozhodnut nemíti nikdy více ničeho s opičím národem.

Nejbližší věcí, kterou si uvědomil, bylo, že pocítil ruce na svých pažích a rukou, tvrdé, silné, malé ruce, a pak šlehání větví do obličeje, a pak hleděl skrze klátící se větve hluboko dolů, kde Balú budil svým hlubokým křikem všechnu džungli a Bagýra vyskočil na strom, ceně kde který zub. Bandar-logové řvali vítězoslávou d prchali vzhůru do nejhořejších větví, kam se Bagýra nemohl odvážiti je sledovati, volajíce: »Všiml si nás! Bagýra si nás všiml. Všichni obyvatelé džungle se nám obdivují pro naši obratnost a naši chytrost.« A pak započal jejich útěk. A útěk Opičího národa zemí stromů jest jednou z věcí, kterých nikdo nedovede popsati. Mají své pravidelné cesty a křižovatky, nahoru a dolů, všechny položeny padesát, šedesát stop nad zemí, a po těchto cestách dovedou v případě potřeby cestovati i v noci. Dvě nejsilnější opice chopily Maugliho v podpaží a houpaly s ním skrze větve,