Otec Vlk věděl, že ústí jeskyně je příliš těsné, aby mohl tygr jím prolézti. I tam, kde Šir Chan již byl, byla jeho ramena a přední tlapy sevřeny nedostatkem místa, jako by se dělo člověku, jenž by měl bojovoti stlačen do sudu.
»Národ Vlčí je národ svobodný,« odpověděl Otec Vlk; »přijímá rozkazy jen od náčelníka smečky a ne od nějakého pruhovatého dávitele dobytka. Lidské mládě je třeba zabili, zachce-li se nám.«
»Vy můžete chtít a vy také nemůžete chtít. Jaká je to řeč o chtění? U vola, jejž jsem zabil, mám snad tu stati a civěti do vašeho psího pelechu na to, co mi právem patří? Jsem to já, Šir Chan, jenž mluví.«
Tygrovo řvaní hromem. Matka Vlčice setřásla se sebe svá mláďata a vyskočila v před, s očima jako dva zelené měsíce ve tmách, čelíc planoucím zrakům Šir Chanovým.
»A jsem to já, Rakša (Démon), jež odpovídám. Lidské mládě je moje, Lungri, mé vlastní! Nebude zabito. Má žiti, aby běhalo se smečkou a honilo se smečkou; a na konec – pohleď, ty lovce malých nahých štěňat, žabolovče, rybobijče, na konec bude loviti tebe! A teď se kliď odtud, anebo u sambhura, jejž jsem zabila – já nejím vyhladovělého dobytka – poběhneš domů k své mámě, ty popálená džunglí bestie, chromější ještě, nežli jsi přišel na svět. Jdi!«
Otec Vlk hleděl udiven. Bylť již skorém zapomněl oněch dnů, kdy dobyl Matky Vlčice v čestném boji proti pěti jiným vlkům, když ještě běhala ve smečce a nebyla zvána Ďáblicí z pouhé zdvořilost. Šir Chan byl by čelil Otci Vlkovi, ale nemohl vytrvati proti Matce Vlčici, neboť věděl, že na místě, kde byl, byly všechny výhody na její straně, a že by bojovala na smrt. Stáhl se tedy bruče na zad k ústí jeskyně a když byl venku, zahulákal:
»Každý pes štěká ve svém pelechu! Uvidíme, co řekne smečka tomuto pěstování lidských mláďat. Mládě je mé a mým zubům se na konec dostane, vy huňatí zloději!«
»Matka Vlčice ulehla oddechujíc mezi svá mláďata a Otec Vlk řekl vážně:
»V tom má Šir Chan pravdu. Mládě musí býti ukázáno smečce. Chceš je posud podržeti, Matko?«
»Podržeti,« oddechovala Vlčice. »Přišlo nahé, v noci, samo a velmi hladové; ale nebálo se! Hleď, odstrčilo již jedno z mých dětí. A tento chromý řezník by jej byl zabil a utekl pak k Waingunze, a vesničané by prohonili celé naše loviště, aby se pomstili. Lež tiše, malá žabičko, Maugli – neboť ti budu říkati Maugli, žábě – přijde čas, kdy budeš honiti Šira Chana, jako on dnes honil tebe.«
»Co však řekne naše smečka?« řekl Otec Vlk.
Zákon Džungle stanoví velmi zřetelně, že se má vlk, když se ožení, vzdáliti od smečky, k níž náleží; ale hned, jakmile jsou jeho mláďata dosti stará, aby dovedla stati na nohách, musí je přivésti před Radu Smečky, odbývanou obecně jednou za měsíc za úplňku, aby je ostatní vlci poznali. Po této prohlídce jest vlčatům volno běhati, kam se jim chce, a pokud nezabili svého prvního kozla, neplatí žádná výmluva pro dospělého vlka smečky, jenž by některé z nich zabil. Trestem je smrt, kdekoli je vrah dopaden; a chcete-li jen minutku přemýšlet, uznáte, že tomu nemůže býti jinak.
Otec Vlk čekal, až jeho mláďata trochu běhala, a pak v noci o shromáždění smečky vzal je s Mauglim a Matkou Vlčicí k Poradní Skále – vrcholku to pokrytému kameny a valouny, kde by se mohlo skryti na sto vlků. Akela, velký šedý Vlk Mládenec, jenž vodil celou smečku svou silou a obratností, ležel v plné délce na své skále a pod ním sedělo přes čtyřicet vlků všech velikostí a barev, od jezevcově šedých veteránů, kteří dovedli samotni zdolati kozla, až do mladých černých trojročáků, kteří si myslili, že to také dovedou. Akela byl jim teď vůdcem po celý rok. V mladých dnech padl dvakráte do vlčí pasti a jednou byl sbit a zanechán domněle mrtev; a tak znal způsoby a zvyky lidí.
U skály bylo velmi málo řečí. Mláďata válela se jedno přes druhé uprostřed kruhu, v němž seděli jejich otcové a matky, a tu a tam vstal některý starší vlk, šel klidně k některému mláděti, pohlédl na ně pečlivě a vrátil se na svých neslyšných nohách. Tu a tam některá matka vystrčila své mládě více do měsíčního jasu, aby byla jista, že nebude přehlédnuto, Akela pak se své skály volal: »Znáte zákon – znáte zákon! Hleďte dobře, Vlci.« A starostlivé matky opakovaly po něm: »Hleďte dobře, Vlci!«
Na konec – a krční štětiny Matky Vlčice se zježily, když na to došlo – Otec Vlk postrčil do prostřed »Maugliho Žabičku«, jak mu říkali; a ten usedl, směje se a hraje si s několika kaménky lesknoucími se v měsíčním svitu.
Akela ani nepozdvihl hlavy se svých pracek, ale spustil opět svoje jednotvárné volání: »Hleďte dobře!«
Za skalami ozvalo se dušené řvaní – byl to hlas Šira Chana, řkoucího: »Mládě je moje. Dejte mi je. Co má Svobodný Národ činiti s lidským mládětem?«