35

BÍLÝ LACHTAN.

Již ztichni, mé dítě, noc v patách se stmívá,

již zčernaly vody i s jiskrami svými.

V hru zčeřených vln měsíc dolů se dívá

a hledá nás v brázdách, jež jdou mezi nimi.

Kde vlny se pojí,

máš kolébku svoji,

jen tuž se, můj ploutváčku, tanči, můj synu,

tě nestihne žralok, ni nevzbudí bouře

tam v mořských vod volném a houpavém klínu.

Lachtaní ukolébavka.

Vše toto přihodilo se před několika léty na místě zvaném Novastošna čili Severovýchodní Mys Ostrova sv. Paula, daleko, daleko v Beh-ringově moři. Limmeršin, střízlík lední, vyprávěl mi tento příběh, když byl zavát do lanoví parníku, jedoucího do Japonska, a když jsem jej vzal dolů do své kajuty a zahřál a nakrmil jej po několik dní, až byl opět schopen odletěti zpět k Sv. Pavlu. Limmeršin je velmi směšně podivné drobné ptačisko, ale ví, jak vám pověděti pravdu.

Na Novastošnu nepřijde nikdo, leda by tam měl práci, a jedinými, kdo tam mají pravidelnou práci, jsou lachtani.

Přicházejí v letních měsících po stech a stotisících šedého, chladného moře; neboť Novastošenské pobřeží skýtá lachtanům největší pohodlí na světě.

Mořský Lupič to věděl a připlaval každého jara, ať se právě nalézal kdekoliv; zaměřil přímo jako torpédový člun k Novastosně a ztrávil měsíc, zápase se svými soudruhy o dobré místo na skalinách co jen možno těsně u moře.

Mořský Lupič byl již patnáct let stár, a byl to veliký šedý, kožešinatý lachtan, skoro hřívnatý na plecích, s dlouhými, zlými tesáky. Když se pozdvihl na svých předních ploutvových nohách, měl hlavu více než čtyři stopy nad zemí, a vážil – kdyby se byl někdo odvážil jej zvážiti – dobrých sedm set liber. Byl po celém těle zjizven stopami zuřivých bojů, ale byl neustále hotov pustiti se ještě v další zápas. Tu nakláněl hlavu k jedné straně, jako by se bál pohlédnouti nepříteli do tváře; pak ji ale náhle vymrštil jako blesk, a když se jeho velké zuby jednou zaťaly pevně do šíje jiného lachtana, pak bylo na tomto, aby se mu vymknul, mohl-li – Mořský Lupič jistě mu k tomu nepomohl.

Leč Mořský Lupič nikdy nepronásledoval přemoženého lachtana, neboť to bylo proti pravidlům Pobřeží.

Potřeboval toliko volný prostor u moře pro svoji domácnost; protože však tu bylo čtyřicet či padesát tisíc jiných lachtanů, honících se každého jara za tímtéž cílem, byl hvizdot, štěkot, řev a jekot na pobřeží opravdu strašlivý.

S malého pahorku, zvaného Hutchinsonovým Kopcem, bylo lze přehlédnouti na půl čtvrté míle země, pokryté zápasícími lachtany, a příboj byl celý potečkován hlavami lachtanů, chvátajících, aby se dostali na zemi a zúčastnili se zápasu. Bojovali v pobřežních vlnách, bojovali v přímořském písku, bojovali na hladce omytých čedičových skalách hnízdišť; byliť zrovna tak hloupí a neschopní přizpůsobiti se poměrům, jako lidé. Jejich ženy nikdy nepřišly na ostrov dříve než pozdě v květnu aneb počátkem června, protože neměly chuti dáti se roztrhati na kusy; a mladí, dvou-, tří– a čtyřletí lachtani, kteří ještě nepočali si zařizovati domácnost, odcházeli na půldruhé míle dovnitř ostrova skrze řady zápasníků, a hráli si vůkol‘ po písčitých návějích v houfech a hejnech a oškubali každičké zelené stéblo, jež kde rostlo. Říkali jim holušíci – mládenečkové – a bylo jich jen na Novastosně dvě nebo tři sta tisíc.

Mořský Lupič jednoho jara skončil právě svůj pětačtyřicátý zápas, když se z moře vynořila Matka, jeho něžná, měkká, krásnooká žena; Mořský Lupič chopil ji za týl a hodil ji na své sídliště, řka hučivě: »Pozdě, jako vždy. Kde jsi byla?«

Nebývalo zvykem Mořského Lupiče pojídati něčeho po ty čtyři měsíce, kdy pobýval na pobřeží, a byl proto obyčejně ve velmi špatném rozmaru. Matka byla příliš rozumná, než aby mu odpovídala stejným. Rozhlédla se a zašveholila: »Jak je to od tebe pozorné. Zabral jsi opět naše staré místečko!«