do hovoru ostatních. Pak jsem slyšel, jak praví odkašlav si z krku trochu nervosně:
»Já – Já – Já jsem také trochu bojoval, ale ne tímto šplhavým ani tímto běhavým způsobem.«
»Dojista ne,« ušklíbl se Billy. »Když sám tak na to upozorňuješ, možno říci, že nevypadáš, jako bys byl zrovna stvořen k velkému šplhání nebo k běhání. – Ale dobrá. Jak to tedy bylo, stará senná otýpko?«
»Bylo to to pravé,« sděloval velbloud. »Všichni jsme usedli –«
»Oh, u mého předního i zadního řemenu!« divil se jízdecký kůň; »usedli jste?«
»Usedli jsme – bylo nás sto –« pokračoval velbloud, »ve velkém čtverci a muži nakupili náš náklad a sedla venku před čtvercem a stříleli přes naše hřbety, naši muži, se všech stran čtverce.«
»Jací muži? Komukoliv napadlo?« ptal se kůň. »Učí nás v jízdecké škole, abychom ulehli a nechali své pány stříleti přes sebe, ale Dick Cunliffe je jediný muž, jemuž bych důvěřoval, aby to směl učinit. Lehtá mi to slabiny, a ostatně nemohu vidět s hlavou na zemi.«
»Co na tom záleží, kdo přes vás střílí?« odpíral velbloud. »Vedle vás je mnoho mužů a mnoho velbloudů, a velmi mnoho kouře. A tu se já nebojím. Sedím tiše a čekám.«
»A přece,« rýpal Billy, »máte ošklivé sny a vzbouříte v noci tábor. Dobrá, dobrá. Nežli bych si lehl, neřku-li abych si sedl, a nechal někoho přes sebe střílet, měla by moje kopyta nějaké sdělení pro jeho hlavu. Slyšeli jste již někdy někdo o něčem tak hrozném?«
Nastalo dlouhé mlčení, a pak zdvihl jeden z volů svoji velikou hlavu a řekl: »Je to vše opravdu velmi pošetilé. Jest jenom jediný pořádný způsob boje.«
»Oh, vypravujte!« řekl Billy. »Prosím, neračte se hněvat. Mám za to, že vy, chlapíci, bojujete stojíce na ocasech?«
»Jen jediný způsob,« řekli oba voli zároveň – byla to dojista dvojčata. »Je to takto. Připřáhnouti všech dvacet našich dvojspřeží k těžkému dělu, jakmile Dvouohonáč zatroubí.« (»Dvouohoňák« je vojenská hantýrka pro slona.)
»Proč troubí dvouohoňák?« ptal se mladý mezek.
»Aby ukázal, že nejde ani o krok blíže ke kouři na druhé straně. Dvouohonáč je velký zbabělec. A pak vlečeme my všichni společně veliké dělo. – Heya! – Hulla! – Hýjá! Hulla!
– My nešplháme jako kočky ani neběháme jako telata. Jdeme přes rovnou planinu, dvacet párů za sebou, až nás opět odpřáhnou a my se paseme, zatím co těžká děla hovoří přes rovinu k nějakému městu s hliněnými valy, a kusy hradby opadávají a prach se zdvihá, jako by to šla domů spousta dobytka.«
»Ach! A vy si vyberete takovou chvíli k pasení? Opravdu?« ptal se mladý mezek.
»Tu jako jinou. Jisti je vždy dobré. Jíme, až nás opět zapřáhnou a pak odvlečeme zase dělo zpět tam, kde na ně čeká Dvouohonáč. Někdy jsou ve městě také veliká děla, která odpovídají a někteří z nás jsou zabiti, a pak je tu jen tím více pastvy pro ty, kdo zbudou. To je osud – nic nežli osud. Ale přes to vše. Dvouohonáč je velký zbabělec.
– A toto je pravý způsob boje. My dva jsme bratři od Hapuru. Náš otec byl posvátným býkem Šivy. Domluvili jsme.«
»Dobře, naučil jsem se dnes v noci ledačemus, « řekl kůň. »Cítíte vy, pánové od šroubových děl, chuť k jídlu, když se na vás střílí a Dvouohoňák je za vámi?«
»Asi zrovna tak, jako se nám chce usednouti a nechat muže práskati přes nás anebo veběhnouti mezi muže s noži. Nikdy jsem neslyšel takové nesmysly. Horský sráz, dobře vyvážený náklad, honec, na nějž můžete spolehnouti, že vás nechá vyhledati si samostatně svoji cestu, a jsem vaším mezkem; ale to ostatní – ne!« řekl Billy dupnuv nohou.
»Ovšem,« řekl jízdecký kůň, »není každý učiněn dle téhož vzoru, a nahlížím jasně, že váš rod po otcově straně by se marně snažil po-chopiti tak ledacos.«
»Nech na pokoji můj rod po straně mého otce!« odsekl Billy hněvivě; neboť žádný mezek nemá rád, připomíná-li se mu, že jeho otcem byl osel. »Můj otec byl gentleman z jihu a dovedl poraziti a pokousati a pokopati každého koně, s kterým se setkal. Pamatuj si to, ty velký hnědý brumby!«
Brumby znamená divokého koně beze vší výchovy. Představte si pocity závodního koně, kdyby jej drožkářský kůň nazval herkou, a pochopíte, jak bylo australskému koni. Viděl jsem, jak se bělmo jeho očí lesklo ve tmě.