50

probuzen hřmotem v koupelně a vypálil obě hlavně brokovnice do Naga zrovna pod kloboukem.

Riki - Tiki držel se dále, maje oči zavřeny; bylť nyní nadobro jist, že je sám mrtev; ale hadova hlava se již ani nehnula, a velký muž jej zdvihl a řekl:

»Je to opět náš mungo, Alice; ten chlapíček zachránil tentokráte život nám.«

A Teddyho matka vešla se zbělelou tváří a viděla, co zbylo z Naga, a Riki - Tiki se odvlekl do Teddyho ložnice a ztrávil polovinu noci tím, že se něžně protřepával po celém těle, aby se přesvědčil, je-li opravdu rozbit na padesát kusů jak se mu zdálo.

Když konečně nadešlo jitro, byl Riki - Tiki všecek ztuhlý, ale byl velmi spokojen sebou samým i svými činy. »Teď mi ještě zbývá vypořádati se s Nagainou, a to bude horší nežli pět Nagů, a nikdo nemůže vědět, kdy se vylíhnou vejce, o nichž Nagaina mluvila. Ty má dobroto! Hned půjdu a promluvím s Darzym.«

Nečekaje na snídaní vyběhl Riki - Tiki k trnovému keři, kde spatřil Darzyho, jak zpíval z plného hrdla chvalozpěv o Rikim. Zpráva o Nagově smrti roznesla se již po celé zahradě, neboť poklízeč vyhodil ráno jeho tělo na smetiště.

»Ó, ty pitomý chumáči peří,« zlobil se Riki - Tiki, »je toto vhodný čas k zpěvu?«

»Nag je mrtev – mrtev – mrtev!« zpíval Darzy. »Udatný Riki - Tiki chytil jej za hlavu a držel pevně. Velký muž přinesl třaskavou hůl a Nag se rozpadl na dva kusy. Nebude nikdy více požírati mých děťátek.«

»To vše je sice pravda, ale kde je Nagaina?« Ptal se Riki - Tiki, ohlížeje se pečlivě kolem sebe.

»Nagaina přišla k výtoku z koupelny a volala po Nagovi,« Darzy pokračoval ve svém zpěvu; »a Nag vyšel na konci hole – poklízeč vzal jej na konec hole a vyhodil jej na smetiště. Zpívejme, zpívejme o velikém, o rudookém Riki - Tikim.« A Darzy znovu nadmul hrdélko a zpíval co mohl.

»Kdybych jen mohl nahoru k tvému hnízdu, vyklopil bych ti všechna mláďata z hnízda,« zlobil se Riki - Tiki.

»Nedovedeš dělati pravou věc v pravý čas. Jsi ovšem bezpečen nahoře ve svém hnízdě, ale já zde dole mám válku. Přestaň přece na chvíli se svým zpěvem, Darzy.«

»Pro velkého, krásného Riki - Tikiho přestanu zpívat,« dozpíval Darzy. »Co si přeješ, ó vítězi nad hrozným Nagem?«

»Kde je Nagaina, ptám se tě již po třetí.«

»Na smetišti u koníren, truchlí pro Naga. Veliký je Riki - Tiki s bílými zuby.«

»Dej mi pokoj s mými zuby! Neslyšel jsi nikdy, kde má Nagaina svá vejce?«

»V melounovém záhonu na konci u samé zdi, kam slunce pálí skoro celý den. Ukryla je tam před několika týdny.«

»A tobě ani nenapadlo, abys mi o tom řekl? – Na konci u samé zdi, povídáš?«

»Riki - Tiki, snad nechceš jiti sežrat jí vejce?«

»To zrovna ne; nikoli. Darzy, máš-li jen špetičku rozumu v hlavě, zaleť ke konírnám a dělej, jako bys měl zlomené křídlo, a nech se od Nagainy honiti sem ke keři. Musím k melounovému záhonu, a kdybych tam šel teď, Nagaina by mne viděla.«

Darzy byl malý chlapíček s peřím na hlavě místo mozku v hlavě, a nedovedl v ní nikdy podržeti najednou více nežli jedinou myšlenku. A protože věděl, že se Nagaininy děti rodí z vajec jako jeho vlastní mláďata, nemohl hned pochopiti, že by bylo slušné zabiti je. Ale jeho samička byla rozumné ptačátko a věděla, že kobří vejce znamenají pozdější mladé kobry; odlétla tedy z hnízda a nechala Darzyho, aby zahříval mláďata a pokračoval ve svém zpěvu o Nagově smrti. Darzy se v mnohém podobal muži.

Darzyho samička třepala sebou u smetiště a volala: »Ó, mám zlomené křídlo! Chlapec z domu hodil po mně kamenem a zlomil mi je!« A třepala sebou ještě zoufaleji než dříve.

Nagaina zdvihla hlavu a zasyčela: »Tys varovala Riki - Tikiho, když bych jej byla mohla zabiti. Vybrala’s si věru prašpatné místo, abys zde chromala.« A plazila se k Darzyho samičce, šinouc se přes prach.

»Chlapec mi je zlomil kamenem!« ječela Darzyho samička.

»Dobře! Bude ti snad útěchou, až budeš mrtva, zvíš-li, že se s chlapcem vypořádám já. Můj manžel leží na smetišti od rána, ale než nastane noc, bude v domě ležeti chlapec velmi tiše. K čemu vlastně utíkáš? Chytím tě přece docela jistě. Hlupáčku, pohlédni přec na mne!«