rovinou a rozcházeli se v jedinou řadu. Tato řada rostla a rostla, až byla dlouhá tři míle od konce ke konci – jediná pevná zeď mužů, koňů a děl. A pak vyrazila v před přímo proti místokráli a emirovi a jak se blížila, počala se země třásti jako paluba parníku, jsou-li stroje spuštěny na rychlo.
Kdo jste při tom nebyli, nemůžete si představiti, jak hrozným dojmem na diváka působí toto stálé blížení se vojska, i když ví, že jest to jen pouhá přehlídka. Pohleděl jsem na emira. Až dosud neukázal ani stínek údivu anebo čehokoliv jiného; ale teď se jeho oči počaly šířiti a šířiti – uchopil uzdu svého koně a ohlédl se za sebe.
Minutku to vypadalo, jako by chtěl vytrhnouti meč a prosekati si cestu anglickými muži a paními v kočárech za jeho zády. Tu však pochod vojů náhle zarazil – celá řada pozdravila a třicet hudebních sborů spustilo současně –
byl to konec přehlídky a pluky odcházely opět deštěm do svých ležení.
Slyšel jsem starého šedivého, dlouhovlasého středoasijského náčelníka, jenž přišel s emirem, jak se ptá domorodého důstojníka:
»Nuže, jakým způsobem byla tato divuplná věc vykonána?«
A důstojník odpověděl: »Byl dán rozkaz a všichni poslechli.«
»Ale což jsou tato zvířata tak moudrá jako lidé?« ptal se náčelník.
»Poslouchají jako lidé. Mezek, kůň, slon anebo vůl, každý poslouchá svého vůdce, a vůdce svého poddůstojníka, tento poručíka, poručík setníka, setník majora, major plukovníka, plukovník brigádníka, jenž velí třem plukům, brigádník generála, který poslouchá místokrále, jenž je sluhou císařovny. Tak se to děje.«
»Chtěl bych, aby tomu tak bylo v Afganistanu!« řekl náčelník; »neboť tam posloucháme každý jen svou vlastní vůli.«
»A z toho důvodu,« odpověděl domorodý důstojník, kroutě si kníry, »váš emir, jehož neposloucháte, musí přijíti sem a přijímati rozkazy od našeho místokrále.«