41

»U velkých vln Magellanských!« bručel si pod vousy, »Co je to za národ, u všech mořských hlubin?«

Nebyli podobni mrožům, lvounům, tuleňům, medvědům, velrybám, žralokům, sepiím ani měkkýšům, ničemu, co kdy Kotík dřív viděl. Byli asi dvacet nebo třicet stop dlouzí a místo zadních ploutvovitých noh měli lopatovitý ocas, který vyhlížel, jako by byl vystřižen z mokré vydělané kůže. Jejich hlavy byly nejsměšnější věcí, jakou kdy kdo viděl. Houpali se na svých ocasech ve vodě a pásli se, kloníce se slavnostně druh druhu a mávali svými předními ploutvemi, jako tlustý člověk rameny.

»Ahm!« zakašlal Kotík. »Dobrou zábavu, pánové!« Velcí tvorové odpověděli tím, že se klaněli a mávali ploutvemi jako signálovými vlajkami. Když se začali znovu pást, viděl Kotík, že mají hoření ret rozštěpený na dvé, tak že ho mohou na stopu rozevříti a zase sevříti, držíce mezi oběma laloky celé otepi mořské trávy. Cpali si potravu do tlam a kývali se slavnostně.

»Jaké torohavné krmení,« pravil Kotík. Klaněli se znovu a Kotík pozbýval trpělivosti. »Dobrá,« řekl. »Máte-li náhodou o nějaký zvláštní kloub ve svých předních ploutvích více, nemusíte se tím tak chlubit. Vidím, že se umíte půvabně klanět, ale raději bych věděl, jak se jmenujete.« Rozštěpené pysky se pohybovaly a roztahovaly; skleněné zelené oči zíraly tupě, ale zvířata se neozvala.

»Nu!« řekl si Kotík, »jste jedinými tvory, s nimiž jsem se setkal, kteří jsou šerednější než Mořský Čaroděj – a horších způsobův.«

Tu si mžikem vzpomněl, co mu vykřikoval buřňák, dokud byl malým jednoročákem na Mrožím Ostrůvku a překotil se radostí zpět do vody, neboť poznal, že konečně našel Mořské Krávy!

Pásly se dál, kývajíce se v mořské trávě, a Kotík vyptával se jich ve všech řečech, jaké jen na svých cestách pochytil, a Mořský Národ mluví skorém tolika nářečími, jako lidské bytosti. Ale Mořské Krávy neodpovídaly, poněvadž Mořská Kráva vůbec neumí mluvit. Má v krku jen šest obratlů na místě řádných sedmi, a říká se v podmoří, že proto nemohou mluvit ani mezi sebou; ale má, jak již víme, zvláštní kloub v přední ploutvovité noze a kývajíc jí nahoru a dolů dorozumívá se jím jako jakýmsi neobratným telegrafem.

Když se rozednilo, ježil Kotík již hřívu a trpělivost jeho šla cestou, kam odcházejí mrtví krabi. Tu se začaly Mořské Krávy hýbati pomalu k severu, zastavujíce se chvílemi, aby odbývaly směšné kývavé porady, a Kotík je následoval, mluvě k sobě: »Zvířata tak blbá, jako tato, byla by dávno již vyhubena, kdyby nebyla našla nějakého bezpečného ostrova a co jest dobré pro Mořské Krávy, stačí také pro Mořského Lupiče. Vše jedno, jen bych rád, aby si trochu pospíšily!«

Byla to únavná cesta pro Kotíka. Stádo Mořských Krav nikdy neurazilo denně více než čtyřicet nebo padesát mil, v noci se zastavovalo, aby se napáslo, a drželo se stále těsně u břehu. Kotík ploval kolem nich, nad nimi i pod nimi, ale nemohl je popohnati ani o míli. Když postupovaly dále k severu, odbývaly své kývavé porady po každých několika hodinách, a Kotík si div neukousal knírův netrpělivostí. Konečně viděl, že sledují jakýsi vlažný proud, a tu začal o nich mít trochu lepší mínění.

Jedné noci pohroužily se do jasné vody – zapadly do ní jako kameny – a poprvé, co je znal, začaly plovati rychle.

Kotík ploval za nimi, divě se této rychlosti; nenapadloť mu ani ve snu, že by Mořské Krávy byly takovými plavci.

Mířily k pobřežnímu útesu, příkře spadajícímu v hlubinu a pohroužily se v temnou sluji na úpatí jeho, na dvacet sáhů pod mořem. Byla to dlouhá, dlouhá plavba, a Kotík se již začal dusit nedostatkem svěžího vzduchu, až konečně vypluly z temného tunelu, jímž jej vedly.

»U mé srsti!« zvolal, když vyrazil v širý proud na druhém konci průplavu, oddychuje a funě. »To byl dlouhý ponor, ale stálo to za to!«

Mořské Krávy se rozdělily a pásly se líně podél krajů nejkrásnějšího pobřeží, jaké kdy Kotík viděl. Hladce omleté skály táhly se tu na míle, jako stvořeny pro lachtaní příbytky a za nimi skláněly se dále po souši tvrdé píščiny, kde bylo místo pro hry, a byly tu víry vodní, kde mohli lachtani provádět své tance, a dlouhá tráva tu byla, v níž se mohli válet, a pískové dyny, po nichž mohli lézt nahoru i dolů. A nejkrásnější bylo, že Kotík poznal dle doteku vody, v němž se lachtan nikdy nemýlí, že tu dosud nikdy nebyli lidé.

Přesvědčil se nejprve, je-li tu dobrý rybolov, a pak ploval podél pobřeží a počítal rozkošné nízké písčité ostrůvky, napolo skryté ve skvostné valící se mlze. Na severní straně vbíhala daleko do moře řada útesův, mělčin a úskalí, které na šest mil daleko nepustily žádné lodi ku břehu. Mezi ostrovy a pevninou tekl hluboký proud k výspám kolmo se sklánějícím, a někde pod nimi bylo ústí tunelu.

»Je to docela jako Novastošna, ale desetkrát lepší,« pravil Kotík. »Mořské Krávy jsou jistě moudřejší, než jsem si