Křepelka. Slyš, bratře! nemýlímli se, chodí za Bětuškou jakýsi myslivec –
Strnad. Co jest mi do toho?
Křepelka. Postihneli tě jednou.
Strnad. Znám ho, znám ho: malý, jako konipásek!
Křepelka. Jeho ručnice jest dosti dlouhá –
Strnad. Co? Snad nemyslíš, že bych se dal pro děvče zastřeliti?
Křepelka. Miluješli ji –
Strnad. Stokrát jsem již miloval; avšak u blížiti jsem si nikdy nedal.
Křepelka. Totiž, když přichází do tuhého, s Vaňkem béřeš poradu.
Strnad. Aj, utíkávajíť celí plukové; proč by mně bylo hanba prchnouti?
Výjev 2.
Pohořalský, zpočátku venku pod oknem. Předešlí.
Pohořalský (zpívá). Zelená se louka, zelená se les, jen ty má milá na mne nepověz a t. d.
Strnad. Slyšíš? tu radu jsem všem svým milenkám dával. (Přikročí k oknu.) Pojď dále, podzimní zpěváčku!
zvukové ti tam v hrdle ztuhnou.
Křepelka. Snad si nedáš zpívati?
Strnad. Proč ne? jak živ jsem milovný lásky, vína a zpěvu, podlé zásady našeho básníka Sudímí r a.
Křepelka. Hostinský bude vašemu zpěvu hromováním přizvukovati.
Strnad. Aj, hostinský jest naražený hrnec; proto také chřapí, jak hubu otevře.
Pohořalský (vejde). Rač dáti Pánbůh dobré jitro!
Křepelka. Amen.
Strnad. Dobré jitro! Sedněte si, a zahřejte žaludek vínem!
Pohořalský. Zaplať Pánbůh! (Posadí se za druhý stůl.) Strnad. He, sklepníku! víno sem!
Křepelka. Co ti to napadá?
Strnad. Dlouholi pak má ten dobrý muž čekati? (Tluče.) Sklepníku! Zvonku! u všech trní a šípků!
Výjev 3.
Zvonek. Předešlí.
Zvonek (přikvapí). Nu, co se pán naparuje? Strnad. Ještě, troupe! spíš, a již můžeš peníze tržiti.
Zvonek. Od vás, ne?
Strnad. Víš ty dobře, že já nepospíchám. – Přines víno!
Zvonek. Nesmím.
Strnad. Proč?
Zvonek. Pán mi zakázal –
Strnad. Protožes nás již několikkráte rozhněval, nalívá nám raději sám. – Ty si posluhuj ostatním hostům! (Ukáže na Pohořalského.)
Zvonek. Leda to! – České nebo rakouské?
Pohořalský. Jakékoli. Zaplať Pánbůh!