38

Koliáš. Ha! co vidím? – Pane, dobře, že přicházíte. Právě jsem chtěl za vámi v kraj světa!

Strnad. Bylo vám tak teskno po mně? Veliká čest.

Koliáš. Nikoli po vás, ale po mých penězích. – Tu si vezměte svou divotvornost nazpět, ošidil jste mne! (Hodí klobouk na stůl.)

Strnad. Mnohovážený pane Koliáši!

Koliáš. Nic, mnohovážený, ošidil jste mne! Tu máte opět své kejklířství, a navraťte mi peníze; sice vás u Boha i u všech ouřadů obžaluju.

Strnad. Pane! mluvíte opravdu?

Koliáš. Jakživ jsem opravdověji nemluvil!

Strnad. To jest mně vás líto; rozum váš jest v hrozném nebezpečenství.

Koliáš. V největším, nevrátíte-li mi na okamžení peníze.

Strnad. Pane Koliáši! zapomínáte, že jsem vás na svůj klobouk nepobízel. Vynutil jste ho takořka na mně, takže jsem si tohoto pána rozhněval. Není-li pravda, pane?

Křepelka. Pravda! Mně navzdory jste ho přeplatil.

Koliáš. Přeplatil, ale proč? Abych se do smrti placení zprostil! Ale tak! Sotva jsem ho vzal na hlavu, opovážil se nezdvořilý pan Barnabáš čtrnáct zlatých na jedno posezení požádati! Pane! Váš divotvorný klobouk na hlavě, a čtrnáct zlatých za večeři: to jest rána! Kdybych chtěl každému bezednému hostinskému platiti, co jeho nesvědomitost ráčí: nemám vašeho klobouku zapotřebí.

Křepelka (zádu nepokojně přechází).

Strnad. Vy jste tedy klobouk můj již zkoušel?

Koliáš. Zkoušel, a shledal jsem, že nestojí za dobré slovo; že jest klobouk jako klobouk; že – že – že jste mne obral!

Strnad. Aj, aj! Totě bych skoro soudil, že klobouk můj toliko u dědiců mých předků, toliko v mém rodu divotvorné oučinkuje.

Koliáš. To může býti; mně seděl na hlavě jako pařez!

Strnad. Podívejme se! O tom se mi ujec nikdy nezmínil.

Koliáš. Ujec váš jest také podvodník!

Strnad. Dost možná –

Koliáš. Jest, jest!

Strnad. Tedy jest. – A vězí-li v tom klobouku skutečně taková svévolná vlastnost, jest mi vás ještě jednou srdečně líto; avšak prodáno zůstane prodáno. Tady jest můj svědek, že jsem vás ke koupi nepřemlouval.

Koliáš. On, váš svědek? On, jenžto mi na klobouk ani plíšku nepodal, když jsem mu ho prodával? On, jenžto –

Strnad. Tak? (Přemýšlev nějakou chvilku, dí ke Křepelkovi.) Bratře, poodejdi stranou! Co nyní s panem Koliášem vyjednati mám, musí se beze všech svědků stati.

Křepelka (postranními dveřmi odejde).

Koliáš. Co? – bratře?– Jest pan kupec ze Lvova váš bratr?

Strnad. Ani on Polák není ani já Španěl. Češi jsme oba, a nerozdílní přátelé. Jeho jméno jest skutečně Křepelka, mé Strnad.

Koliáš. Str – Strnad! Kolik Strnadů běhá po Čechách?!

Strnad. Ptáků na tisíce; muž, mého vědomí, toliko jeden, a ten má čest váš nezdárný sestřenec býti. (Pokloní se mu.)

Koliáš. Vy – ty – můj sestřenec z Prahy?!

Strnad. Vaší zemřelé sestry syn.