Pohořalský. Přítelínku, vždyť jste mi nic nenalíval!?
Zvonek. Přítelínku, vy jste blázen! Tu stojí ještě láhev.
Pohořalský. A – tak? To jest mýlka, přítelínku? tuto láhev kázal tento štědrý panáček přinésti.
Zvonek. U všech všudy strakapounů! kdo vám dával naliti?
Pohořalský. Pan student. Zeptejte se ho, přítelínku! Bál se, aby mně na silnici zvukové v hrdle neztuhli, pozval mne sem, zavolal vás, přítelínku! a kázal –
Strnad (pro sebe). Kýholi draka?
Zvonek (k Strnadovi). Je tomu tak?
Strnad. Inu – vlastně jsem mu – myslil jsem toliko – (k němu) víšli co, je chuďas, vezmu to na sebe.
Zvonek. Nemáte svého plná záda?
Strnad. Stalo se nedorozumění – připiš to jen nám!
Zvonek. Vám; na tabuli již není místa – Strnad. Nekřič tak!
Zvonek (hlasitě). I co! Není na tom dost, že jste sami na fatku živi, ještě nám sem takovou holotu přivádíte?
Pohořalský. Zaplať Pánbůh, přítelínku! (Rychle se uklidí.) Strnad. Tys hrubián!
Zvonek. Hrubián sem, hrubián tam. Pán mi to zakázal, a namaže mi záda dřevěným olejem. Mám beztoho každodenně dost jistých ran; zbytečná rána nejvíce bolí! (Odběhne.) Strnad. Hahaha!
Křepelka. Ty se tomu směješ?
Strnad. Co mám dělati? zlobiti se nesmím!
Křepelka. Dokročilo to již na nejvyšší stupeň!
Strnad. Ad summum fastigium! hahaha!
Křepelka. A tíms ty vinen!
Strnad. Já? nikoli. Komu se toto romantické okolí tak zalíbilo, že nechtěl dále?
Křepelka. Mně, nezapírám; ale nikdy bych se byl na to neodhodlal, kdybys mně nebyl stokrát jistil, že tě ujec kramář bez peněz nenechá.
Strnad. Mohu já za to, že můj ujec kramář kusa svědomí v duši ani v těle nemá? Dvacetkrát jsem mu psal, že tru tu největší bídu, že mne choroba do Nemocnice a z Nemocnice do Hladovic přivedla: nadarmo! Snad rozuměl, že to jsou města v Zaslíbené zemi, a že mi tam pečení ptáci do huby lítají.
Křepelka. Cos mi toho o jeho bohatství navyzváněl!
Strnad. Vším právem! Ten vydřigroš má více tolarů než tato kniha písmen. (Zdvihne knihu pod stolem ležící.) Kdyby nebyl lakomec, bylo by nám již dávno pomoženo.
Křepelka. Tos měl dříve povážiti!
Strnad. Věř mně, bratříčku, že jsem na svého ujce kramáře nikdy mnoho nespoléhal. Že by mně mohl přispívati, vždycky jsem sám u sebe soudil, kdyby totiž chtěl!
Křepelka. Nač jsi tedy spoléhal?
Strnad. Na tvé dědictví.
Křepelka. Ha, to lenivé, prodlévavé dědictví! (Vezme klobouk a hůl.) Dnes v noci přišla pošta, půjdu do města!
Strnad. Prosím tě, netrmácej se nadarmo!
Křepelka. Kdyby obláskové kameny s oblak sršely, tak ouzko mi nebude pod širým nebem, jako v této mučírně.
Měj se dobře jestli ti možná! (Odejde.)
Strnad (sám). Nejjistěji bychom se dědictví dočkali, kdyby jeden z nás druhému k vůli umřel. Ale co? jediného