již nebudou cukrovati: adie, falešný světe!
Bětuška. A my – my se již také nebudeme cukrovati, abys o tom věděl!
Karel. Nebudeme? – Tak se mi líbíš. Upřímnost, krásná cnost – hahaha – pojď sem, má bývalá Bětuško! tak vesel jsem již dávno nebyl. Není také divu, hajný mi v lese roztomilý příběh vypravoval – do plačtivého smíchu příběh!
Bětuška (pro sebe). Ach, kéž by jen chtěl vypravovati! Jest mi u něho ouzko, a dámli se na outěk, bude on s to, jako po té holubici po mně střeliti. (Hlasitě.) Co pak ti vypravoval hajný?
Karel. Viď? chválímli já to, musí to něco tučného býti! – Na vedlejším panství měl myslivec holku. Tři léta za ní chodil, a již měli býti svoji. Najednou přinese zlý duch na křídlech pokušitelských z města hejska – uhlazeného, ulízaného – ta sojka se do něho zbouchne – nevěříš tomu? prach, broky a koule –
Bětuška. Jen vypravuj dále, všemu věřím!
Karel. Přijde on na tu švandu, právě když se ta chlipnáv spřeš objímala, tak asi jako dnes moji holubi. Švarný jonák dlouho se nerozmýšlel, strhl s ramena ručnici, natáhl kohoutek, a – (Chopiv se ručnice kohoutek natáhl.) Bětuška. Pomoz mně Bůh! (Kvapí postranními dveřmi ven.) Karel. Prásk! (Vystřelí do stropu.) Hahaha! kterak ten příběh oučinkoval! (Vstává.) Výjev 4.
Karel. Strnad. Hned na to Barnabáš a Zvonek.
Strnad (hlavním vchodem). Jaká to smrtonosná střela! – Vrahu! to byla tvá rána!
Karel. Ah, bylotě to jen kus cucku!
Barnabáš (přikvapí se Zvonkem). Co se tady děje? – Ha, Karle! po koms to střelil?
Strnad. Vrah jest! mně dnes ráno také vyhrožoval – na ouřad s ním!
Zvonek. Na ouřad s ním!
Karel. Pošetilci! Totě bych byl první lékař, který za spasitelný lík na ouřad musil. A – prach, broky a koule! můj lík zdárně působil, s tím vědomím se utěšeně položím. Adie, falešný světe! (Vrávoravým krokem odejde.) Zvonek. Jest opilý!
Strnad. Kde jest Bětuška? (Odkvapí postranním vchodem.) Barnabáš. Ozvi se, dcero, jsili ještě živa! (Běží za ním.) Zvonek. Zakrslý pan Karel jest odvážlivý chlapík! (Jde za nimi).
Výjev 5.
Ošumělý pokoj v městečku u Koliáše. Koliáš. Na to Pohořalský.
Koliáš (rozezlený vkročiv, obrátí a ve dveřích se vadí). Nedám ani halíře víc! Nepůjdešli mi s krku, na ouřadě tě co zloděje udám. (Pokročí.) Cikánské plémě! zaplať tomu, víc než slušno, postav ke každému stráž, a oni tě přece okradou! Nejsemli dosti nešťasten, že nemohu sám všecko zastati, a musím sobě na rytí luzu nádennickou jednati? Desítník mu denně platím, v poledne má svůj hrnek brambor, a přece jsem v kapse nejzralejších devět hrušek našel! A mé ubohé podzimní květinky! Ten hranáč má nos jako slon a odnese mi každodenně za tolar vůně. Kdybych tam takové velbloudy pouštěti nemusel, měl bych pro sebe těch sladkých zápachů na celý rok.
Pohořalský (zkroušeně vejde). Dej vám Pánbůh mnoho štěstí, pane kramáři!
Koliáš (od paty až k hlavě ho změřiv). Tu již nezůstává kramář – mohl jste raději říci: kravař.
Pohořalský. Ne –? – Ach, totě devětsetkrát za odpuštění prosím! (Stane.) Koliáš (pro sebe). Toho bídáka bych měl znáti? – Nuž, co se líbí?
Pohořalský. A kdo tady teď zůstává?
Koliáš. Koliáš, kupec.