Strnad. Přešťastný člověče! a proč jste se tak šlechetného povolání spustil?
Pohořalský. Musil jsem; hlad jest těžká věc!
Strnad. Hlad vás donutil?
Pohořalský. Kolikkrát jsem si předsevzal, od slávy živu býti – nadarmo! Žaludek jest pouhé hovado.
Křepelka. Na mou věru!
Pohořalský. Zpočátku –– ach, to byla blažená léta! Mé písně všecko rádo zpívalo. Když si na tu srdcelomnou zpomenu (zpívá): „Vlašťovičky domácí! Slyšte mou lamentací, a mé naříkání!“ Tu jsem já také skládal. Děvečky na jinou nepřišly když chodívaly na trávu, a plakaly při tom, až jim srdce usedalo. Ale, ach!
Strnad. Nuž?
Pohořalský. Co ta nešťastná chvíle nastala, že se český jazyk na zbrusu nových mlýnech přemílá; co se slova česká ze starých věků jako železná ruda z hlubokých bání dobývají a z nich pak nová překovávají; co gramatici na uchýlení se od jejich zákonů, jako by pomezní stráž na pašery číhají; co se konečně všickni studenti do mého řemesla pletou –
Strnad. To si vyprosím! Jsem také student; ale českého jsem až podnes nic nezplodil.
Křepelka. To jest pravda! A víte, proč?
Pohořalský. Bezpochyby, že také té češtiny málo zblízl?
Strnad. Uhodl jste. Totiž tolik, co jsem od matky a na ulici slyšel. Ale mohu já za to, že mne moji učitelové touž metlou k mateřčině nepoháněli, kterou mne k nechutné latině a k jiným jazykům nutili? Avšak proto jsem přece tak horlivý vlastimil jako kdo jiný!
Pohořalský. Na to pak k tomu ke všemu s jakousi novou prosodií vylezli – říkají prý tomu časomíra, protože se každé písmě s hodinkami v ruce na délku i na šířku měřiti musí – a spřádají prý verše, které již proto do sluchu neplynou, že se nesmějí rýmovati. Považte, ušlechtilí panáčkové! když já svým libozvučným rýmem lid přestanu vábiti – na příklad (zpívá): „Dvě růže, lilium, čtyry konvalium!“ kdo medle mne bude poslouchati?
Strnad. Toho a podobného rýmu bylo by, věru! škoda. Leč nezoufejte a kojte se budoucností! Přijdeť ještě čas, kde se písničky vaše v Čechách opět budou rozléhati.
Pohořalský. Ach, kdybych byl na vašem místě!
Strnad. Tak, jak tady sedíme? Křepelka (pro sebe). Toho si nežádej!
Pohořalský. Ve vašem stavu –
Strnad (vyskočí). Ten jest propast kvítím porostlá!
Křepelka (taktéž). Vězení na oko vyčalouněné!
Výjev 5.
Zvonek. Předešlí.
Zvonek (k Pohořalskému). Již zas od nás?
Pohořalský. Musím na silnici; jest dnes v městečku trh. – Záplat Pánbůh! (Jde) Zvonek. Komu pak jste platil?
Pohořalský. Já? a zač?
Zvonek. U všech všudy za víno!
Pohořalský. Jsem tu dnes ponejprv, přítelínku!
Zvonek. Kdo k nám ponejprv přijde, musí tak dobře platit, jako ten, (obrátí zrak na studenty) kdo tady naposledy byl.
Strnad. Posloucháš? to se týká nás!
Křepelka. Bohužel!