přece něco slevil, můj nejlaskavější?
Křepelka. Ani groše. A dobře dělá. Já na jeho místě požádal bych deset tisíc.
Koliáš (pro sebe). Kdyby tomu bylo možná věřiti!
Křepelka (taktéž). Lest oučinkuje!
Koliáš. Přece bych vám radil, můj nejlaskavější, abyste tomu Španělovi na slovo nevěřil. Kdo ví –
Křepelka. Na slovo? Vždyť vám povídám, že po něm již desátý den pasu! – Raději mi poraďte, kde tři sta tolarů vypůjčím; míti je musím.
Koliáš. Tady v městečku – (pokrčí ramenoma) nevím skutečně –
Křepelka. Tedy se mějte dobře! (Jde.)
Koliáš. Prosím, můj nejlaskavější!
Křepelka (zastaví se). Nuž?
Koliáš. Opakuju svou radu, abyste se v nebezpečenství nevydával.
Křepelka. Jaké pak nebezpečenství? Ztratiti mohu jen dva tisíce; získati půl milionu! Služebník! (Jde.) Koliáš (pro sebe). Půl milionu, kůrové andělští! – Hej můj nejlaskavější! jen na slovo ještě!
Křepelka. Ale zkrátka! Koliáš. V kterémžto hostinci se dnes usadil ten pan Španěl?
Křepelka. U zlatého velblouda.
Koliáš. Totě jen několik set kroků za městečkem? – Nemyslete snad, že bych ten klobouk kupoval –
Křepelka. Také by marné bylo přičinění vaše. Nekoupím-li já ho, není na prodej, na to mi přisáhl.
Koliáš (pro sebe). To by ho musili vlci roztrhati! (Hlasité.) Klobouk jest přece jen klobouk; za dva tisíce zlatých nakoupím dva vozy klobouků! – Ale rád bych ho přece viděl – musíť to býti klobouček jako korunka, že ne?
Křepelka. Krásy na něm mnoho není; ale ta vlastnost!
Koliáš. Ano, ta vlasnost, můj nejlaskavější! ta vlastnost ho teprv dělá kloboukem všech klobouků!
Křepelka. Líbí se ještě něco?
Koliáš. Již nic, můj nejlaskavější!
Křepelka. Tedy s Bohem! Nepokládejte za zlé! (Odejde.) Koliáš. Váš nejponíženější, můj nejlaskavější! Jest mi srdečně líto, že jsem musil odepříti! (Navrátiv se.) Andělé na nebesích! Jestli to pravda, co mi ten člověk vypravoval: tedy byla má celá šetrnost a střídmost až potud zlořečená marnotratnost! – Zadarmo jisti, zadarmo píti, zadarmo se vyspati – kůrové andělští! a jestli tomu všemu tak: tedy si mohu po smrti jen klobouk ten na hlavu posaditi a oni mne zadarmo i pochovají! – Zhůru, Koliáši! toho člověka ti sem tvůj anděl strážce poslal! – Co on bude po městečku tři sta tolarů sháněti; poběhnu já k Zlatému velbloudu – ale – jinému prý ho neprodá? Láry fáry! až jen uvidí notové peníze! Neupustím od toho divotvorce! Neprodáli mi ho: tedy naň v lese někde vypadnu a obloupím ho! (Odkvapí.) Výjev 7.
Barnabášův hostinec. Strnad. Barnabáš. Hned na to Křepelka.
Barnabáš. Nepodařili se to ale?
Strnad. Buďtež bez starosti! Tolik mi přece za divotvorný klobouk dá, co jsme vám dlužni.
Barnabáš. Ale ta outrata nanovo?
Strnad. Rozumí se samo sebou, že ji do toho již počítám. Jestli jen úzkoprsý Křepelka úloze své dostojí a tak mi ho navnadí, aby chňapl po udici!
Barnabáš. Pan Křepelka je tady.
Křepelka (vejde).