Karel (vždy pro sebe). Chvála Bohu, svítá již v lese!
Bětuška. Teď jsem tak nespokojena! Všecky své nedělní šaty dala bych za to, kdybych byla pana studenta nepoznala.
Karel. Kéž by tě celé pokolení ženské slyšelo!
Bětuška. Jak se nyní Karlovi do očí podívám?
Karel. Jsem žádostiv.
Bětuška. Ach, o podívání by nebylo nic; kdyby tu jen byl!
Karel. Myslíš?
Bětuška. Jest prchlý, ale dobrý.
Karel. Hm!
Bětuška. Měl mne tak upřímně rád, ach! a již mne snad nenávidí. Karel. Skoro!
Bětuška. Ó, dobří andělé! přiveďte ho sem ještě jednou! Jen ještě jednou! Já ho tak vlídně přivítám, tak srdečně a milostně s ním promluvím –
Karel. Braň, se, Karle, již tě má v pasti!
Bětuška. A ještě-li ten černý mrak na čele mu zůstane: přikročím k němu a růžové tváře mu pohladím. Ach, jak ráda jsem je hladívala, když v každý večer, nechať dosti pozdě, unavený ke mně přiběhl! Tuť jsem často horké krůpě potu s drahého mi obličeje stírala a neptajíc se, zdali se to sluší, s čistou duší, s sladkým citem ústa jeho jsem líbala. Ach, to byly zlaté, zlaté časy!.
Karel (nemoha déle odolati, rychlým krokem k ní přistoupí). Zlatá, zlatá Bětuško!
Bětuška (velice se lekne). Ach! – (Radostně.) Karle! Karle!
Karel (vzpamatovav se). Myslil jsem, žes na mne již zapomněla!
Bětuška. Ó můj Karle, věčně na tebe nezapomenu!
Karel. Hm, ženských věčností vejde se mandel na hodinu!
Bětuška. Viď, že mne máš ještě rád?
Karel. Nemám.
Bětuška. O máš, máš! nebyl bys tou dobou tady.
Karel. Přišel jsem tě odprositi, že jsem tě včera prázdnou ranou postrašil.
Bětuška. To jsem ti hned odpustila.
Karel (srdečně). Hned, Bětuško? – – A – potom, abych se s tebou na všecky věky rozloučil.
Bětuška. Rozloučil –? Karle! na všecky věky! (Dá se do pláče.) Ó, můj Bože! tak dlouho já bez tebe nevydržím!
Karel. Jen toho zakus!
Bětuška. Teď teprv vidím, že mne již nemiluješ.
Karel. Přece? Tvůj vlastní skutek!
Bětuška. Jdi jen, jdi, když mne nechceš; budeš toho dnes neb zejtra pykati! Holek najdeš dost; ale žádnou Bětušku! A když jich projdeš celé řady a ony tobě oulisným jazykem lahoditi budou: tuť počne lačné, osiřelé srdce tvé hlasitě volati: „Tady není žádná Bětuška!“
Karel (radostí opojen). Žádná! žádná!
Bětuška. Ó věř, můj Karle, žádná!
Karel (obrátí). Protože budou všecky lepší nežli ty!
Bětuška. Mohouli pak ti více obětovati nežli já? Já jsem celá tvá!
Karel. Tak? A co zůstane panu studentovi?