17

Pohořalský. Koliáš? – aj, toho já hledám. Proto! vždyt vás ještě dobře znám.

Koliáš. Kdo jste?

Pohořalský. Za onoho času slovutný písničkář Šebestyan Pohořalský.

Koliáš. Šebestyán – jste vy ten Šebestyán? – Do smrti bych vás nepoznal.

Pohořalský. Tomu se nedivím; nemohut se někdy sám poznati.

Koliáš. Co tedy dobrého? čas jest u mne drahý!

Pohořalský. Můj zlatý pane Koliáši, vy jste před časy na mých písničkách mnohý krejcar vydělal –

Koliáš. Před časy? ano! Po časech jsem ale na vašich písničkách mnohý krejcar prodělal.

Pohořalský. Není možná –

Koliáš. Že ne? Podívejte se do skladu, mám jich tam ještě dvě bečky. Již jsem jich sýrařkám za sedmík libru dával; žádná je nechce.

Pohořalský. Mé písně na libry vážiti, jest tolik, jako písek na lokte měřiti.

Koliáš. Jest to všecko maličké, jako šípkové listí; nic do toho člověk nezaobalí.

Pohořalský. Také jsem je na obálku neskládal.

Koliáš. Ne? nač pak jiného se konečně všecky knihy dostanou? Dokonce vaše písničky! Jedna každá za čtrnáct dní jako moucha sestárne. Není v tom ani ducha ani jazyka národního, a vtipu ani za mák! Nedivím se tomu, že to všecko zbylo; sám bych za to ani halíře nedal. Zvláště, co se nápěvu týče! Onehdy jsem tu měl hosti, několik slečen z města. I nevěda, čím a jak je co nejladněji baviti a vyčastovati, vzal jsem několik vašich písniček a chtěl jsem jim zazpívati. Ale co! nižádnou se mi nepoštěstilo na dost malou dobu je upoutati, ačkoli mi na zpěv musíte pohledati!

Pohořalský. Kdybych jen já byl při tom býval!

Koliáš. Zkrátka, s vaší strakatou směskou nechci nic míti. Čeština prý se již nadobro vyplela. V Praze, v Brně a ve Vídni vycházejí zpěvy, tak že nebeští kůrové nynějších časů toliko česky pějí.

Pohořalský. Proč jste tedy slečnám svým několik těch písní nezpíval?

Koliáš. Kdybych je měl. V městečku jest několik vlastenců tak řečených, totiž pošetilců, kteří hubě utrhují, písně a knihy kupují, a po všech ulicích to roztrubují; leč Koliášovi žádný nic nepůjčí.

Pohořalský. Protože si to pan Koliáš může koupiti.

Koliáš. Pan Koliáš by si mohl také stříbrnou tabatěrku a zlaté ostruhy koupiti, kdyby totiž rozumu pozbyl.

Neznám většího marnotratnictví, nežli knihy, zvláště pak české knihy kupovati.

Pohořalský. Kde není kněh odbíratelů, nebude také spisovatelů.

Koliáš. Nevěřte tomu! Spisovatelové jsou tak ctižádostiví, že nakladateli platí, jen aby jméno své na knize, jako já na svém štítě, četli.

Pohořalský. A nakladatel bude panu Koliášovi platiti, aby knihu jeho zadarmo četl.

Koliáš. Neúchylná věc, chceli ze mne Čecha udělati. – Avšak mařím tu s vámi předrahý čas – poroučím se vám!

Pohořalský. Pane Koliáši! Bůh mne tak bolestně navštěvuje – jak mne tu vidíte, jsem žebrák. Co mi dobrého učiníte –

Koliáš. Jak? snad neprosíte o almužnu?

Pohořalský. Zníli to tak outrpněji, ano, o almužnu; ačkoli jste mi, nemejlímli se, již před sedmnácti lety čtyřicet zlatých za písničky dlužen zůstal.

Koliáš (se zarazí). V hlavě vám straší! Já vám dlužen? čtyřicet zlatých dlužen?

Pohořalský. Čtyřicet a několik, pamatuju to, jako dnes.

Koliáš. Máte svědky? písemné důkazy?

Pohořalský. Kdybych měl jedno neb druhé: byl bych se již dávno přihlásil. – Ustrňte se! pomyslete, že mi