Koliáš. Tu, tu, počítejte!
Strnad. Ah, pro bolest srdce bych ani stovku od desítky nerozeznal! (Schová peníze do kapsy.) Pane Koliáši!
jestli možná, vraťte mi můj poklad –
Koliáš (od něho se odtahuje). Nikoli, můj drahocenný! zůstaňme každý při svém!
Strnad (zhurta). Tedy se mi rychle kliďte s očí!
Koliáš. Hned, hned, můj předrahý příteli! (Vezme vlastní klobouk pod paží.) Beztoho na mne všudy práce čeká.
(Napiv se ještě, mluví na straně.) Teď půjdu rovnou cestou k Barnabášovi, a hodnou outratu mu tam udělám! On byl vinen, že jsem tomu blanickému strašidlu šos musil zaplatiti.
Strnad (po straně se takořka hlasitě směje).
Koliáš. Pláčete, drahý příteli! Upokojte se, s mými skvostnými penězi se těšte! A jestli že se ještě před blízkou svou smrtí se svým laskavým ujcem sejdete: pověste mu velblouda na nos! Rozumíte? hodného velblouda!
(Odchází)
Zvonek (schválně se mu v cestu motá).
Koliáš. Jdi mi z cesty, opilý troupe! Nechceš, abych ti opět utrhl šos?
Zvonek. Učiňte to, pane Koliáši! něco vám slevím.
Koliáš. Hlavu ti utrhnu, ty loupežníku mého potu! (Odběhne.) Strnad. Hahahaha!
Zvonek. Hahaha! Ó jemine, to jest starý mezek! Toho jsme ošatili od paty až po uši – juhu!
Datlík. Nuž, a jak jsem já se zachoval, milostpane?
Strnad. Mlčels, jako dub, a za to se ti dobře zaplatí.
Výjev. 3.
Křepelka. Předešlí.
Křepelka. Nuž, jak jest? odtáhl? Strnad. Obrán a oloupen, jakož mu to patřilo. Hahaha!
Křepelka. Avšak nezdržujme se tady! Až se přesvědčí, strašlivá bouře se strhne.
Strnad. Myslíš, že se mu budu vyhýbati? Za ním půjdu!
Křepelka. Blázníš?
Strnad. Za ním, všudy za ním, a notně se mu vysměju! Hahaha! (Odejde.) Křepelka. Ať se jen smích tvůj neobrátí v pláč! (Jde za ním.) Datlík. Viď, Zvonku! ti dva hoši to umějí?
Zvonek. Bratře! Bůh sám ví, do jaké to školy od dětinství chodili. Luciáš může býti rád, že jest několik tisíc sáhů pod zemí. Kdyby s námi na zemi obýval: oni by ho o rohy ošidili. Hahaha! (Odejdou.) Výjev 4.
Hostinec u Barnabáše.
Karel (vejde hlavními dveřmi). Tady jí také není! – Což mne po kroku zná a zdaleka se mi vyhýbá? – Není divu, postřelená srna ani slunci nevěří. (Mrzutě se za stůl posadí.) Ach! snad sem nyní stokrát přijdu, a nikdy nenajdu, co mi jindy samo do náručí běhalo. Prchlá, prchlá, prchlá hlavo!
Výjev 5.
Bětuška. Předešlý.
Bětuška (vejde postranními dveřmi, Karla si nevšímnouc). Ach, otec má dobře! Již to pochopuju že si mne pan student nemůže vzíti. A já jeho – Ne, ne, já si jeho také nemohu vzíti.