Křepelka. Kolik berete ze sta?
Koliáš. Deset na měsíc; neníť to mnoho, bratr s tím může býti spokojen.
Křepelka. Mnoho, příliš mnoho! Avšak budiž! v okamžitém obmyslu na deset tolarů nepřijde.
Koliáš. Odpusťte, že jsem tak opovážlivý: pod jakým to nápisem?
Křepelka. Má čest a mé dobré jméno, Antonín Křepelka.
Koliáš. Antonín Křepelka.– Nic víc?
Křepelka. Jedenkaždý nemůže býti orlem.
Koliáš. Hm! – Vaše čest, můj nejlaskavější! Vaše dobré jméno – ó, já estimiruju; ale – jistoty nikdy nezbývá.
Křepelka. Vy mi nedůvěřujete? Ah, to jest jiná! – Také dobře, proto se na vás nebudu horšiti. (Vstane.) Budu psáti do Prahy, a s vracející se poštou dostanu, čeho potřebuju. Nerad bych ovšem, aby se mi to opozdilo, jelikož obchod, který se mi v hostinci nahodil, průtahu nepřipouští. Cestující obchodník nemá a nesmí se z peněz vydati, tomuť sám rozumíte?
Koliáš. Dokonale, můj nejlaskavější! – A – odpusťte, že jsem tak smělý – co se vám v hostinci nahodilo?
Křepelka. Něco velmi neobyčejného. Proč bych vám to nepověděl? Sešel jsem se tam s jakýmsi Španělem –
nepatrný človíček – ten má na prodej klobouk – pane, zázračný klobouk!
Koliáš. Klobouk – za tři sta tolarů? tentě musí nejméně zlatý býti?
Křepelka. Nikoli. Sprostý, třírohý klobouk. Ten má ale tu nad zlato skvostnější vlastnost, že člověk, jenžto si ho na hlavu posadí, všudy zadarmo tráviti a kupovati může; žádný se neopováží, ani krejcaru na něm požádati.
Koliáš. Jak? Hehehe!
Křepelka. Vy se tomu smějete?
Koliáš. Můj nejlaskavějsí! ten nepatrný Španěl vám cosi nabulíkoval. Časové již dávno pominuli, kde zázrační kloboukové, hole a šátky mezi lidmi se potulovali.
Křepelka. Co sám vlastně slyším a vidím, tomu pevně věřím. Již na desátý den ho, aniž mne zpozoroval, stopuju; jsem očitým svědkem, kterak všudy nejskvostnějších věcí požívá –
Koliáš. Příteli nejlaskavějsí, jestli pak co takového možná?
Křepelka. Divná to věc, ale pravdivá. Konečně jsem se ho dnes ptal, zdali by klobouk neprodal. Neboť člověku, který se neustále po světě toulá, byla by to věc nenahraditelná.
Koliáš. Pro lidi, jako jsme my, nebe na zemi! – Nuž, a on?
Křepelka. Zpočátku nechtěl ani slyšeti.
Koliáš. To rád věřím.
Křepelka. Konečně se přece rozmyslil.
Koliáš. Že se rozmyslil? Tedy jest klobouk jalová hučka, a celé to jeho chování podvodná šalba, kterou vás do tenat láká. Kdyby klobouk tu divotvornou vlastnost do sebe měl, neprodal by ho, až bude v rakvi ležeti.
Křepelka. Avšak nemá daleko již do rakve. Včera v noci zjevil se mu duch jeho děda, po kterém právě klobouk byl zdědil, a oznámil mu, že posledního dne tohoto měsíce musí umříti.
Koliáš. Umříti? (Pro sebe.) To jest ovšem jiná! (Hlasitě.) Nuž, a co požádal?
Křepelka. Dva tisíce zlatých.
Koliáš (užasne). Dva tisíce –
Křepelka. Pomyslete si, totě capart peněz!
Koliáš. I mnoho! bez svědomí! za ty peníze koupíte kupecký sklad! A ty byste mu dal?
Křepelka. S radostí. Dva tisíce na svých cestách každoročně utratím.
Koliáš (pro sebe). Ovšem, ovšem! Kdybych já měl takový klobouk: blahoslavené živobytí! (Hlasitě.) Snad by