DĚJSTVÍ DRUHÉ.
Tatáž světnice. Všecko jak to bylo.
Výjev 1.
Strnad. Křepelka.
Strnad (stojí ještě před zrcadlem přemýšleje).
Křepelka (zasmušen u svého stolu sedí).
Strnad (hodí klobouk na stůl a také si sedne). Jak jest ti, bratříčku?
Křepelka. Jako pohořelému druhý den po ohni.
Strnad. Z naší cesty do Vídně nebude nic.
Křepelka (hořce). V Benátkách se také nebudeme viděti.
Strnad. A náš oděv dle nejnovějšího kroje – hahaha!
Křepelka. Tobě ještě jest do smíchu!
Strnad. A když si konečně na hostinského pomyslím! On platil nádenníkovi, dal přinésti víno, běžel sám pro sekyrku, hmoždil se, až z něho teklo – hahaha!
Křepelka. Pomoz nám nebe z jeho klepet!
Strnad. Z těch nám musí naše důvtipnost pomoci.
Křepelka. Nezamýšlíš opět něco, co nás ještě o několik sáhů hloub svrhne?
Strnad. Anebo o sto sáhů výš vyhrne! Aut Caesar aut nihil! Počínám znovu doufati.
Křepelka. Ó, naděje a ty, vy jste nerozdílná dvojice.
Strnad. Podáli mi Štěstí ruku, bude z toho trojice, a pak boji tomu dostojím. – Slyš, bratře! když jsem prve dědictví tvé na hlavě cítil, (dá klobouk opět na hlavu) podivné myšlénky mi probíhaly mozkem. Mášli ještě něco smělosti, přidruž se k mému předsevzetí, a vyvedu tě z té šeredné kalužiny.
Křepelka. Nevěděl bych, jak!
Strnad. Následovně, pane bratře! Aha, nová bouře!
Výjev 2.
Barnabáš. Předešlí.
Strnad. Přicházíte vděk, pane Barnabáši! – Jak se vám v tom klobouku líbím?
Barnabáš (nějakou dobu mrzutě se naň dívá). Jako opice v maškaře.
Strnad. Co myslíte, jestli pak ten klobouk s to, aby nás s vámi opět smířil?
Barnabáš. Mne smíří jen šedesát zlatých jinak budiž boj mezi námi!
Strnad. Pane hostinský, dejte s sebou tiše a rozšafně promluviti. Šedesát zlatých jsme vám dlužni, pravíte?
Barnabáš. Šedesát zlatých bez několika krejcarů.
Strnad. My nemáme ani halíře.
Barnabáš. Tedy vás dám zavříti.
Strnad. Ah! zavříti, a opět zavříti! Vám to groše nepřinese a nás učiní bídnější. – Já mám jiný záměr! (Hodí klobouk na stůl.)
Barnabáš. Co pak asi?
Strnad. Znáte v městečku kramáře Koliáše?