Koliáš. Barnabáši, rozpuknu se vztekem! Což jste neviděl včera na Španělovi tentýž klobouk? A nedal jste se mu zadarmo najísti a napiti, co jen hrdlo ráčilo?
Barnabáš. Po tom vám nic není; vám nedám ani stýblo zadarmo.
Koliáš. Ale já jsem ten klobouk od něho za tři a dvacet set koupil!
Zvonek a kluk. Hahahaha!
Barnabáš. Aj, k čemu ten křik! Že jste jedl a pil: nemůžete zapříti. Dnes mi nechcete platiti? Dobře! Zejtra vás obešlu na ouřad, a tam se porovnáme! (Odejde.)
Zvonek a kluk. Hahahaha! (Jdou za ním.)
Koliáš (v hrozné ouzkosti). Koliáši, Koliáši, to by byla ukrutná smrt! Jsemli ošizen, (popadne klobouk oběma rukama) jsemli – jako že jsem – dvakrát se oběsím, třikráte utopím a čtyřikráte zaškrtím! Čtrnáct zlatých, a divotvornost na hlavě! totě by zhrdličky jestřába udělalo!
Výjev 9.
Křepelka. Koliáš.
Křepelka (Koliáse si ani nevšimna, v levo ke stolu se posadí). Hej sklepníku!
Koliáš (zaslechne a uvidí ho). Jak? –– Není to – Koliáši, Koliáši! není to pan kupec ze Lvova, který si pro tvůj klobouk smrt udělati chtěl? – Ó kdo by mne přesvědčil, že jsem oklamán – a co chci ještě? Čtrnáct zlatých a pět a dvacet krejcarů, není to k zbláznění?! –– Ponížený služebník, můj nejlaskavější!
Křepelka. Kdo to? – Aha! – Ejhle, pan Koliáš! Dobrý večer.
Koliáš. Děkuju co nejuctivěji. – Tu sedíte, můj nejlaskavějsí, celý ztrápený. Jest mi vás srdečně líto. – Snad se ještě hněváte, že jsem vám překoupil klobouk?
Křepelka. Již jsem na to zapomněl.
Koliáš. Také by mne to velice bolelo. – A – kdybych věděl, že mne pro to jen dost málo nenávidíte, byl bych s to
– nechať by mi srdce krvácelo! – byl bych s to, klobouk ten vám přepustiti.
Křepelka. Netoužím po něm.
Koliáš. Zajisté, taková outrpnost v prsou mých se ozývá, že bude klobouk váš, dáteli mi dost málo na něm vydělati.
Křepelka. Vydělati? aj!
Koliáš (pro sebe). Ten člověk najednou zdřevěněl! (Hlasitě.) Opravdu, můj nejlaskavější! Záležíli vám tak mnoho na tom klobouku –
Křepelka. Dokonce nic.
Koliáš. Prodám vám ho, hned!
Křepelka. Přešla mne již chuť.
Koliáš. Zač ho sám mám.
Křepelka. Snad byste ještě slevil!
Koliáš. Že jste vy to, můj nejlaskavější! skutečně vám něco slevím.
Křepelka. Rozmyslil jsem se. Kdo ví, jestli tomu věřiti. Nekoupím ho. (Vstav, sem tam přechází.) Koliáš (pro sebe). Nic, nic tomu není věřiti, a já jsem obloupen od paty až k hlavě! (V největší ouzkosti.) Můj nejlaskavější! Vy – vy ho musíte koupiti!
Křepelka (zastaví se u něho). Musím?
Výjev 10.
Strnad. Předešlí.