Koliáš. Jen to sem dej, ubrusu se nenajím.
Barnabáš (v čerstvosti prostře). Vždyť jest tady o mou čest a reputaci, vzácný pane Koliáši!
Koliáš (hltavěji). To jest letošní kachna?
Zvonek. Letošní.
Koliáš. Proto, že jest tak malá.
Barnabáš. Letos to všecko málo vyrostlo.
Koliáš. Není divu. Jsou zlé časy. Vejce jsou až k smíchu maličká, co se má z toho vylíhnouti?
Kluk (přinese dvě láhve vína).
Barnabáš. Kams dal prázdnou láhev?
Kluk. Nevím, kam se poděla.
Barnabáš. Mluvte, vzácný pane Koliáši! vzal ji, nebo ne?
Koliáš. Tento klučík? I ne, on ji nevzal.
Barnabáš. Kdo tedy?
Koliáš. Cizí pachole – prosilo o trošku vína – má prý matku těžce nemocnou – kdo ví, na které straně mi to nebesa nahradí! dal jsem mu to i s lahvicí.
Barnabáš. Abych jen věděl, komu ji mám připočítati.
Koliáš. Mně, mně, pane Barnabáši! (Na straně.) Počítej jen, nabereš. – Nelíbí se vám, pane Barnabáši! kousek kachny se mnou?
Barnabáš. Aby vám lépe chutnalo? – Od srdce rád. (Posadí se a jí.) Koliáš. Ještě jednu sklenici!
Zvonek (dá sklenici na stůl).
Barnabáš (pije). Jaké jste to přinesli vzácnému pánu?
Kluk. Jaké si poručil, uherské.
Koliáš. Ano, uherské jsem si poručil; ale nezdá se mi, pane Barnabáši?
Barnabáš. Mám ho také jen pro sprotší lid. Vám bych radil, vzácný pane Koliáši, abyste si přál sklenici burgundského.
Koliáš (s plnou hubou). Ano, ano, burgundského, to jest andělský nápoj!
Barnabáš (obrátí se). Honem, mršť sebou!
Kluk (odběhne).
Barnabáš. Dnes teprv pozoruju, že vám celý svět na cti utrhal.
Koliáš. Jak to myslíte, pane Barnabáši?
Barnabáš. Každý můj host, který s vámi jednal, ví něco o vaší nepřízni, závisti –
Koliáš. Jestli možná? Podívejme se! (Pije.)
Barnabáš. „To jest lakomec“ – praví jeden k druhému– „to jest zlatožrout, sám sobě nepřeje!“
Kluk (přinese víno).
Barnabáš (láhev rychle otevře a nalévá).
Koliáš. Hehe! sám sobě nepřeju! Lzeli pak člověku na jedno posezení více snísti a vypiti? (Pije.) Barnabáš. Však proto! Lidé vás neznají, to jest to všecko. (Pije též.) Koliáš. Dobře máte, pane Barnabáši! lidé mne neznají, žádný v městečku mne nezná. – Já lakomec! ještě dnes jsem starému Šebestiánovi celý, nově bitý desítník daroval, a v kostele každou neděli krejcar, někdy i dva do pytlíčku hodím; na svatého Floriána hoří každý rok lampička nad mými okny –