Barnabáš. Co slyším?
Křepelka. Ó bratříčku (Tiskne Strnada k sobě.) Pane hostinský, dejte se políbiti! –– Zůstaneme přátelé, ještě dnes vám zaplatím, všecku mrzutost vám nahradím – ó blaze mně, takovou radost jsem ještě nikdy nepocítil!
Strnad. Bratříčku! totě jsi musil stříbrné báné zděditi?
Barnabáš. U všech všudy kozorožců, mluvte pak, co kde?
Křepelka. Ó můj dědečku! kterak se ti odměním?
Barnabáš. Zač pak?
Strnad. Že umřel.
Křepelka. Dědicem mne učinil, v poslední hodině života svého na mne pamatoval, na mne, nezdárného, nevděčného vnuka svého – hleďte, ó hleďte, mé dědictví jest tady!
Nádenník (přinese bedničku).
Strnad. Zlatá rosa s nebes padá! – Slož to jen na zemi, příteli!
Nádenník. Však to není tak těžké. (Postaví bedničku na stůl.) Barnabáš (na straně). Budou to samé papírové peníze. Ó kéž bych se mohl vykrásti, nežli mi platiti budou!
Strnad (odtrhuje víko). Jestli dědečkova rakev také tak zabitá, jako ta bedna –
Nádenník. Prosím o svého půl zlatého.
Křepelka (k Strnadovi). Zaplať mu, bratře!
Strnad. Blázníš? Vždyt víš, že nemám ani halíře.
Křepelka. Pane hostinský! odbyďte toho muže!
Barnabáš. Hned, hned! – kolik?
Křepelka. Půl zlatého.
Barnabáš. Z městečka, do mého hostince, půl zlatého? To jest málo; tolar zasloužil.
Strnad. Tedy mu dejte tolar!
Barnabáš (pokročí s nádenníkem na stranu). Tu máš, příteli!
Nádenník. To jest jen půl zlatého?
Barnabáš. Nuž, nemáš dosti? za polovici to do městečka donesu.
Nádenník. Co se vám tedy o tolaru zdálo? (Odejde.)
Křepelka (se Strnadem u bedničky). Nadarmo se hmoždíme.
Barnabáš. Počkejte – prosím, šlechetní pánové! vždyť můžeme vzíti sekyrku. – He, Zvonku! Zvonku! – hle! můj Bože, kterak se potíte!
Křepelka. Není divu! to radostné překvapeni, ten pospěch –
Barnabáš. Toť abych dal přinésti láhev burgundského, pro ochlazení?
Křepelka. Učiňtež tak, pane Barnabáši!
Strnad. Dejte přinésti tři! Budeme píti na zdraví všech dědečků.
Barnabáš. Ať jsou živi!
Strnad. Vivant!
Barnabáš. Hej – Zvonku! Zvonku!
Výjev 10.
Zvonek. Předešlí.