18

almužnu dáváte!

Koliáš (v nesnadnosti). Člověče! nestydíte se žebrati?

Pohořalský. Mám tři dítky, ty jsou pod širým nebem.

Koliáš. Co jste dělal se svou chaloupkou?

Pohořalský. Ta mi shořela.

Koliáš. Pánbůh ví, koho má trestati. Nadal vás v mládí výhradními dary, lecjakýs ťulpas přijde k svému štěstí; proč byste vy nemohl poctivě býti živ?

Pohořalský. Ach, ta nenasytelná ctižádost!

Koliáš. To jest to! po chvále a po slávě jako po stínu lapati a hlady trpěti! Mám také tak zpozdilého sestřence, který již dlouhá léta v Praze studuje a, jak slyším, v hudbě a ve zpěvu nesmrtelné jméno hledá. Zajisté stokrát mi již o peníze psal; avšak – chvála Bohu! máme rozum, a jak živi jsme mu ani krejcaru neposlali. Na mne jdou beztoho mdloby, když si pomyslím, že ten hejsovný vejskálek po mně bude děditi.

Pohořalský (slzy si utírá). Zaplať Pánbůh! (Jde.)

Koliáš. Kam jdete?

Pohořalský. O dům dále, abych pro děti chleba vyprosil.

Koliáš. Počkejte! (Pro sebe.) Ten hladomřivec by mne po celém království roztrousil. (Hledá peníze.) Tu máte desetník, teď jest peněz po málu.

Pohořalský. Zaplať Pánbůh, a dej, abyste mých písniček hodně draho libru prodal! (Odejde.) Koliáš. Skála se mne spadla, že jsem toho skuhrálka tak šťastně odbyl. Jen ať v síni něco do kapsy nevstrčí!

(Chce jiti za ním.)

Výjev 6.

Křepelka. Koliáš.

Křepelka. Dobré jitro, můj velectěný pane! Takéli mi dobře pověděno, mám čest s panem kupcem Koliášem mluviti?

Koliáš. Jsem kupec Koliáš.

Křepelka. S tím zasloužilým mužem, jenžto zdejší malicherné kramářství pilností a průmyslností svou na nejslušnější obchodnictví povýšil?

Koliáš. Co poroučíte?

Křepelka. Ne mnoho. Jsem cestující kupec, ve Lvově domovem.

Koliáš. Má služba! Co mi zavdalo tu čest – prosím, posaďme sel (Jde pro stolice.) Křepelka (pro sebe). Je prý nevlídný lakomec, a přece mně svědomí hrdlo zadrhuje.

Koliáš. Posaďte se, můj nejlaskavější! Čím mohu posloužiti?

Křepelka. Zkrátka. Slyšel jsem v hostinci, že hotové své peníze na ouroky dáváte?

Koliáš. Ach, co toho lidé nenamluví, nepřidají –

Křepelka. Ano, čili ne?

Koliáš. Sehnalť jsem minulý týden velikou bídou několik set zlatých; vládnu také od několik dní sirotčím jměním: mohuli těm housátkům na ourocích něco přihospodařiti –

Křepelka. Potřebuju nejvejš tři sta tolarů.

Koliáš. Nic víc?

Křepelka. Toliko pošetilec vypůjčí více, nežli jest mu zapotřebí.

Koliáš. To máte dobře, můj nejlaskavější! Lehce se vypůjčí, ale těžce se splácí. – Tedy tři sta?