pozůstalost nestačí, a oba se vydati na cestu věčného nenavrácení, k vůli padesáti zlatým? Nikoli! To na nás musy nedopustí, byť se jich všech devět zadlužiti mělo!
Výjev 6.
Bětuška. Strnad.
Bětuška. Dobré jitro, pane studente! Strnad. I dobré jitro, má konvalinko! (Vkročiv jí vstříc, obejme ji.) Bětuška. Poslala jsem vám po služce víno; dostali jste je?
Strnad. Dostali, a již také na tvé zdraví vypili.
Bětuška. Ó, děkuju poslušně! – Tatínek nám sice všem přísně zakázal, abychom vám ničeho nepodávali – ale –
(ohlíží se) již mám opět dvě lahvice schované.
Strnad. Ó, ty napájíš tělo i duši! – Tvůj otec nás nenávidí! a pomysli si, proč?
Bětuška. Vím to, vím, že mu neplatíte, pro takovou maličkost –
Strnad. Že mu neplatíme? kdo to povídal?
Bětuška. Tabule jest celá popsaná.
Strnad. I což tabule! Ta si dá napsati a opět smazati, co kdo chce. Avšak pravá příčina, proč nás otec žízní trápiti a odtud vypuditi chce, jest – to víš, že jsem tě již předvčírem nesmírně miloval?
Bětuška. Ó, děkuju poslušně.
Strnad. Včera mne ta láska tak bolestně za srdce popadla a stiskla, že jsem jedním skokem k tvému otci letěl a o tvou ruku ho prosil.
Bětuška (radostně se ulekne). Pro dobrý Bůh! – pane studente! chcete si mne dokonce vzíti?
Strnad. Chtěl jsem si tě – včera totiž – rozumíš?
Bětuška. A dnes již nechcete?
Strnad. I-hned! Ale otec tomu nechce.
Bětuška. Proč?
Strnad. Že prý tě již jakémusi myslivci zasnoubil.
Bětuška. Ach, to jest Karel! – Ano – ten mne chtěl, pane studente! Také jsem ho měla od srdce ráda, dokud jste vy se na mne nezasmál; ale – ale že jsem mu zasnoubena, to není pravda! Několik hubiček jsem mu dala, to jest to všecko!
Strnad. Pomysleme si, a co z toho otec nadělal! Já jsem počal vyhrožovati, že mi bez tebe nelze živu býti –
Bětuška. Ó, děkuju poslušně!
Strnad. Že tě, nebudeli jinač, jednou v noci unesu.
Bětuška. Ó můj Bože! –– jenom ne daleko, pane studente!
Strnad. Na nejbližší ostrov, ku příkladu na Jamajku.
Bětuška. Ano, ano! na Jamajku!
Strnad (ji hladí). Ó, ty budeš roztomilá ženuška!
Bětuška. Vařiti umím všecko!
Strnad. Ach, jak ti možná nyní na tělesný pokrm mysliti! Mluvme raději o milosti, o potravě srdcí a duší – takélis pak ty dvě láhve s vínem dosti bezpečně uklidila?
Bětuška. Na zahradě do rákosí, tam je žádný nenajde!
Strnad. Ó má korunko! ty jsi plna důvtipnosti! (Obejme ji.)