Křepelka (rukama lomě). Všecko, všecko, celá má naděje!
Strnad. O mortalia facta!
Barnabáš (popadne list a čte poslední slova). „Na svého děda.“ (Prohlídne to na obou stranách, konečně ho povztekle smáčkne a do bedničky hodí.) Takovou ukrutnost bych ani v opilství nenapsal, nercili na smrtelné posteli! – Jest to tedy to dědictví, na které jsem tak dlouho čekal? Budiž vám Bůh milostiv!
Výjev 13.
Zvonek. Předešlí.
Zvonek. Kluka jsem již poslal –
Barnabáš. Drž hubu, ty mezku!
Křepelka. Pane Barnabáši, nevydávejte mne zoufalství!
Barnabáš. Zoufejte!
Strnad (chopí se jedné láhve na stole). Raději se opiju, než se i mne zoufalství zmocní!
Barnabáš. Ustaň! škaredá obludo, ustaň! – He, Zvonku! Zvonku! proklatý Zvonku!
Zvonek. Vždyť jsem tady!
Barnabáš. Vezmi to víno, nemají čím platiti – pryč s tím! (Strnadovi láhev od huby odtrhne.) – A já mezulán!
nádenníkovi jsem ze své kapsy zaplatil – Zvonku, běž za ním!
Zvonek. Ten sedí naproti ve vinopalně a zpívá.
Barnabáš. Tedy to již hrdlem prohnal. Ze všech stran ošizen – budu za živa strašiti!
Výjev 14.
Kluk. Předešlí.
Kluk. Krejčí je již tady.
Barnabáš. Jdi na horoucí skálu i s krejčím! (Odběhne.) Zvonek (s vínem za ním).
Kluk. Kam tedy s ním?
Křepelka. Kam ti pán kázal! (Uvrhne se na stůl.)
Kluk. Tam ať si jde krejčí sám! (Odběhne.)
Strnad (posadí si, klobouk třírohý na hlavu a dívá se do zrcadla). Ó netvoro, mezi netvorami nejnetvorovatější!
(Opona spadne.)