40

Strnad. Co jest to –?

Pohořalský. Pan Koliáš jest dnes ponejprv člověkem, zaplať Pánbůh!

Strnad. Ujče! můj dobrý ujče! (Chce za ním.)

Výjev 12.

Křepelka. Barnabáš. Zvonek. Kluk. Předešlí.

Křepelka a Barnabáš (postranními dveřmi).

Zvonek a kluk (hlavním vchodem vejdou).

Křepelka. Nuže, jak jest, bratře?

Barnabáš. Jest již pryč?

Strnad. Pánové! vyprosím si vážnost pro svého ujce! Mohl by mnohem horší býti. Tu! – hleďte sem, peníze mi daroval!

Křepelka. Dobrovolně?!

Strnad. Jak dobrá byla ta vůle, toliko svědomí jeho by nám povědělo; ale dosti na tom, že peníze maje opět v rukou, navždycky se od nich utrhl.

Barnabáš. Totě osmý zázrak světa!

Pohořalský. Zázrak světa, zaplať Pánbůh!

Křepelka. Bratře! opakuj mi to, ať se svědomí mé ztiší a já se opět ze života svého zaraduju.

Strnad. Ano, příteli! srdce jeho není ještě dokonalý suk. Tak jsem ho pohnul, že ani promluviti nemohl anebo si netroufal.

Křepelka (uchopí třírohý klobouk). I tedy pojď sem, má pozůstalosti! Dědeček mi mnoho, mnoho poručil!

Výjev 13.

Karel. Bětuška. Předešlí.

Bětuška (dychtivě k otci běží). Tatínku, ach, odpusťte mi!

Karel (za ní). Nevěřte jí, jest nevinna.

Bětuška. Nejsem, Karel jest nevinen, věřte mně, otče!

Karel. Mně věřte! já jsem do něho nejdříve vrazil.

Bětuška. Nikoli! já jsem chtěla dříve býti u růží –

Barnabáš. Pozbyli jste rozumu? Co se vám stalo?

Karel. Odpusťte mi, zlomil jsem vám nejpěknější štípek.

Bětuška. Nikoli, tatínku! já jsem ho zlomila.

Karel. Není pravda, Bětuško! ty to sama dobře nevíš –

Bětuška. Ty to nevíš, tys pospíchal k růžím –

Karel. Však proto, že jsem slepě letěl, vrazil jsem do štípku; zvláště pak proto, že jsem v tom okamžení ruku tvou uchopiti chtěl.

Bětuška. Neuchopils! Já jsem tebe objala, a tak jsem tebe k štípku tomu strhla.

Barnabáš. Ticho, uzdu na jazyk! – Jaký to štípek? Kdo ho zlomil?

Bětuška. Já!

Karel. Já! já!

Barnabáš. Jeden ať mlčí! – Bětuško, mluv!