15

Barnabáš. Koliáše? toho lakomce? toho vydřiducha? kdopak toho v celém kraji nezná?

Strnad. Jest prý mohovitý muž?

Barnabáš. Ten? on má více set zlatých nežli já na střeše šindelů!

Strnad. On jest můj ujec.

Barnabáš. Váš ujec?

Strnad. Mé nebožky matky bratr.

Barnabáš. A kdyby byl vlastní otec váš, nedá vám ani krejcaru.

Strnad. Dobrovolně ne, to máte dobře; pročež zamýšlím pomocí tohoto klobouku o několik set ho připraviti.

Barnabáš (úsměšně). Jak pak to nastrojíte, můj milý!

Strnad. Rozumí se samo sebou, že mi budete nápomocen.

Barnabáš. Já? šiditi lidi? mé neporušené vědomí –

Strnad. Se proto neporuší! Oč ho nyní připravíme, vezmu si jen napřed; po jeho smrti beztoho všecko zdědím.

Mimo to považte, že vám jinak nemůžeme zaplatiti!

Barnabáš. Nerad – svědomí krvácí; ale toho lakomce namydliti a oškrábnouti, z toho si budu dělati čest.

Strnad. Slovo s to! – Vzhůru, bratře! směle do práce.

Křepelka. Prosím tě, nech mne, se mnou dnes nic není!

Strnad. Však tě to ani hlavu ani rozum státi nebude; jen pojď! (Vezme ho za ruku.) Barnabáš. Nuž tedy mluvte!

Strnad (svůj klobouk posadiv na hlavu a třírohý vzav s sebou). Půjdeme na zahradu, tady nejsme jisti.

Barnabáš (odcházeje). Totě jsem žádostiv! (Odejdou.) Výjev 3.

Bětuška. Brzo na to Karel.

Bětuška. Kam asi jdou? Tatínek tak přátelsky s nimi? Ó, kéž by se byli smířili! – V devět hodin tatínek ke mne přiběhne a poroučí mi, abych se ho nespouštěla, budeli ještě něco o lásce povídati; v půldesáté okolo mne letí a hrozí mi, že mi krk zakroutí, pakli s ním jen mluviti budu.– Ach, ovšem, zakroutíli mi krk, nebudu s ním mluviti, a on – on by pak ani nechtěl se mnou mluviti!

Karel (podnapilý, nikoli však opilý).

Bětuška. Ba! proč ten sem ještě přichází!

Karel. Ah! – jsi ty to, nevěsto? (Sedne si ke stolu.) Jak se máš?

Bětuška (krátce). Tak, tak!

Karel. Tak, tak? To jest tolik, jako: po čertech dobře? Hahaha! pojď sem!

Bětuška (pro sebe). To by se mi chtělo!

Karel (divoce). Pojď sem, prach, broky a koule! (Položí si ručnici na stůl.) Bětuška (k němu se blížíc). Co sems přišel povyky dělat? Kde ses opil, tams mohl zůstati.

Karel. Kde jsem se opil? Pod širým nebem! – Dobře máš, tam jsem měl zůstati, tam jest mi blaze!

Bětuška. Tys asi mnoho dnes zastřelil!

Karel. Nehrubě – dva holuby, bezpochyby manžely – právě se cukrovali!

Bětuška. Ukrutníku! co ti to ubohé zvířátko ublížilo?

Karel. „Nevěřte si!“ – zkřikl jsem na ně –– a prásk, váleli se v brázdě! – Ó, mně a mé ručnici není věřiti. – Slyš, nevěsto, Beliálova dcerko! minulou sobotu při měsíčku právě tak jsme se cukrovali jako ti holubi – hahaha! ti se