Zvonek. U nás se platí jen jednou. (Odejde.)
Křepelka. I sklepník již na nás brouká!
Strnad. Zvoní, jako každý zvonek, když jím potrhneš.
Křepelka. Rozpukl bych se zlostí!
Strnad. Mne to také netěší; ale co jest dělati? Kdo s koho, ten s toho. My jsme mu dost dlouho poroučeli.
Křepelka. A teď ho máme poslouchati. Strnad. S chutí, bratře! Kdo umel poroučeti: bude umět také poslouchati.
Křepelka. Naopak, pane bratře!
Výjev 4.
Zvonek. Předešlí.
Zvonek (postaví láhev se sklenicí před Pohořalského). Dvacítníkové.
Pohořalský. Ó! – to jest příliš mnoho – zaplať Pánbůh! (Dychtivě pije.) Zvonek (pro sebe). Ta jeho poníženost jest mi podezřelá! (Odejde.) Strnad. Bratře, ten člověk jest živá bída.
Křepelka. Kdo ví, kde ho také střevíc hněte!
Strnad. Těšme se tedy ve svém stavu; nejsme sami nešťastni.
Křepelka. Ale tak! Ten bídák má alespoň tolik, že vběhne směle do hostince a dá si naliti.
Strnad. Hm! tak příliš směle neběžel, a naliti jsem mu dal já.
Pohořalský (láhvici napolo vyprázdniv, vstane). Dovolte, zpanilomyslní panáčkové! abych si tu trošku vína s sebou vzal.
Křepelka. Co jest nám do toho?
Strnad. S Pánem Bohem! Jen tady lahvici nechte!
Pohořalský (vytáhnuv z kapsy hrníček, přeleje do něho víno). Mám doma tři dcerušky – Strnad (vyskočí). Hezké?
to se rozumí!
Pohořalský. Byly holátka hezké.
Strnad. Byly?
Pohořalský. Na jaře se mi ale osypaly a nezůstaly ani sobě podobny.
Strnad. Kdo pak jste?
Pohořalský. Teď nejsem nic.
Strnad. To jest málo!
Křepelka (pro sebe). Kdo se za nic nevydává, jest přece něco.
Pohořalský. Někdy jsem býval básníkem.
Křepelka (před sebe). Tu to máme!
Strnad. Básníkem? To by do vás žádný neřekl.
Pohořalský. Ach, rád věřím. Nynějších časů mnohý nezdá se býti, čím kdo jest.
Křepelka (před sebe). Ku příkladu my dva.
Pohořalský. Básníval jsem, jako když hřmí; písniček jsem nadělal, že se pod nimi kramáři ohýbali: v Kutné Hoře znal mne každý uličník.
Křepelka (před sebe). Skvostná známost!
Pohořalský. Vesnická mládež mi ratolesti sypala v cestu – chvála na chválu –