Koliáš. A ta třírohá hučka –?
Strnad. Jest všední hučka; avšak vyvolena, aby na vás vyloudila, oč jsem deset let nadarmo žádal, totiž peníze.
Koliáš. Padouchu, zejtra tě udám!
Strnad. Čiňte, co chcete, jen mne prv slyšte!
Koliáš. Mně zachází sluch i zrak!
Strnad. Byl jsem dvouleté pachole, když mi umřela matka, nemohouc oplakati mého otce smrt. Vy jste toliko u ní byl v posledních dobách jejího živobytí, mimo vás žádný. Skrovná pozůstalost se mi dostala, která mne až do čtrnáctého roku dochovala; od toho času musil jsem se dobrodincům odevzdati na milost. Stokrát jsem u vás outočiště hledal, o pomoc a podporu vás prose; avšak vy jste mne nemilosrdně oslyšel, na tolik žádostí jen jednou mi odepsav: po mé matce že jste ničehož nezdědil a sám že také nemáte nazbyt.
Koliáš. To jest pravda!
Strnad. Pravda čili nepravda, mně nepřísluší souditi. Tolik jen z hodnověrných úst zajisté vím, že matka má čtyry neděle před smrtí hospodářství kupovala, za které na místě dvanáct tisíc podávala.
Koliáš (se zarazí). To – to může – to nemůže býti – nic o tom nevím. Že by tolik peněz –
Strnad. Byla měla a vy si je přivlastnil? Jest alespoň k pravdě podobné. Jak vám ale možná bylo, jich užívati, s tím vědomím užívati, že já v nedostatku, v nouzi se nacházím, to jediné nepochopuju.
Výjev 11.
Pohořalský. Předešlí.
Pohořalský (pomalu přišed, sedne si za stůl, za kterým Koliáš seděl, a jí, kde co jest).
Strnad. Můj včerejší, zajisté neblahý stav a zajisté neblahé okolnosti jsou učinily, že jsem, o tak mnoho vás připraviti nehodlaje, na cestě si k penězům dopomáhal, která by mne na veliký trest odsuzovala, kdybych na vaši pomoc svatého práva neměl. – Očekávali jsme dědictví, ono nás zklamalo. Hostinský nesměl o svůj pohledávek přijití; pročež mi ve zlé nepokládejte, že jsem z vašich peněz zaplatil, co jsem byl dlužen. (Vytahuje peníze.) Koliáš (dlouho, avšak nesměle naň se dívav). Pročs ke mně nepřišel?
Strnad. Zdali pak jste mi mnohokráte nevzkázal, abych se k vám nehlásil? Již se stalo. Udejte mne, žalujte mne, kdy a kde chcete; přinutíteli mne, budu v pravý čas a na pravém místě také hlasitě mluviti. – Hospodskému jsem dal sto a devět zlatých.
Koliáš. Sto a devět hadů měls mu dáti.
Strnad. Vaše večeře jest již také při tom. – Čtyřicet zlatých vyplatil jsem za vás tomuto nešťastnému muži (ukáže na Pohořalského), které jste mu před sedmnácti lety dlužen zůstal. Jest to celé jeho jmění.
Koliáš. Jak? tomu – Šebestiáne!
Pohořalský. Ano, pane Koliáši! na krejcar jsem vyplacen, zaplať Pánbůh!
Koliáš (zuřivě po světnici běhá).
Strnad. Ostatní vám tuto nazpět odevzdávám.
Koliáš (hltavě to popadne a počítá).
Strnad. Pro sebe jsem ničehož nezadržel. Důkaz, že jsem se z nesnáze vytrhnouti, nikoli však vás okrádati chtěl.
Koliáš (pro sebe). Zajisté, ani plíšku si nenechal.
Strnad. Oč vás ještě snažně a toužebně prosím: milujte mne! Vašich dalších peněz nemám zapotřebí, jelikož jsem tolik síly již nabyl, že sobě chleba vydobudu; ale za blaženost bych si to kladl, kdybych směl říci: „Bratr mé dobré matky mne návidí!“
Koliáš (pro sebe). Koliáši, houpáš se nad propastí! Rychle se na něco odvaž!– Kdybych se žaloby a soudu – a – a odsouzení neobával – (Dlouho sám s sebou zápasiv, peníze konečně na stůl hodí.) Tu vezmi si to; ale nikdy mi na oči nechoď! (Odběhne.)