33

Bětuška. To jest mé jediné provinění; jiného na mne nevíš.

Karel. Jest již toho jediného dost!

Bětuška. Lituji toho srdečně, a slibuji ti, že se na žádného hocha nezasměju, leč bys ty mi to poručil.

Karel. Již jest pozdě!

Bětuška. Ó, ty máš kámen, nikoli ale srdce v prsou, a jsi tak necitelný jako ta zvěř, s kterou zacházíš! Nedej Bože, aby se tobě tak odpouštělo, jako ty odpouštíš.

Karel. Ba věru!

Bětuška. Jdi si jen, odříkám se tebe! Mé svědomí bude lehčejší nežli tvé.

Karel. Myslíš?

Bětuška. Všechno mé přečinění jest, že jsem se panu studentovi třikrát dala políbiti.

Karel. Jen třikrát?

Bětuška. Jen třikrát? Když mne chtěl počtvrté líbati, přišel na nás otec. – Jdi si! zapomeň na mne! Budu hořce plakati, ale zlořečiti nikdy tobě nebudu. (Jde.)

Karel. Kam jdeš?

Bětuška. Na zahradu, bereme tam poslední ovoce. (Vrátí se.) Pojď, Karlíčku, se mnou!

Karel. Ó, jen jdi, jdi! mne tam již neuvidíš.

Bětuška (pomalu). Chtěla jsem ti jen říci, že na naši zahradu přece smíš, třebas za mnou nechodil. (Jde.) Karel. Děkuju ti! – – Na kterou zahradu jdeš?

Bětuška (ve dveřích). K borku. – (Rychle se vrátí.) Ach, Karle! málem bych ti byla zapomněla povédíti – ty růže, co jsme na jaře spolu vsadili – víš, ty krásné, outlé růžičky, co prý pořád a tak dlouho kvetou, až je velké mrazy spálí – tyto růže za ty, tři neděle, cos tam nebyl, všecky rozkvetly. Ó viď, že se na ně přijdeš podívat?

Karel. Nepřijdu.

Bětuška. Tedy ať zmrznou aneb opadají, já si jich také nevšimnu!! (S pláčem odejde.) Karel (nějakou dobu se za ní dívav). Na zahradu k borku? Ona půjde polem – já se pustím po lukách a lesem jí nadejdu. (Jde za ní.)

Výjev 6.

Koliáš. (Svůj klobouk na hlavě, koupený v šátku pod paží.) Koliáš. Ah, to jsem se proběhl! Chcili o sklenici vína více vypiti, musím lítati. Lítati a já; nebylo by divu, kdybych za křídlo na zemi zůstal viseti. – Puh! – jen co si oddechnu! – Tenkrát jsi u cíle, Koliáši, u krásného to cíle! Kéž by ti nebe takový klobouk již před dvacíti lety bylo nadělilo! Ach, jaké by to bylo bývalo živobytí! A co by to Pánu Bohu udělalo, aby každého člověka s takovým kloboukem na svět již poslal, jako hřiba s hlavičkou? – Jak, Koliáši?

– to bys něco pěkného ve skladu svém utržil! – Ne, ne! Pánbůh jest s to moudrý, pošle jen za několik věkův jednou takový klobouček na zemi, a – přešťastný Koliáši! tobě, tobě! Pánbůh dobře ví, kdo si jeho zlatého daru vážiti umí. Neboť platiti, ach! mně se žaludek kormoutí, když o placení jen slyším! – Nuž, dáli pak se někdo viděti?

He, hostinský! sklepníku! (Tluče na stůl.)

Výjev 7.

Kluk. Zvonek. Předešlí.

Kluk (postranním vchodem přikvapí). Co se komu líbí? tu jsem!

Zvonek (hlavními dveřmi v svém vlastním oděvu vejde a, co mu možná, střízlivého se dělá). Pomalu, pomalu!

vždyť snad nehoří?

Koliáš. Láhev vína.

Kluk. Plnou láhev?