Barnabáš. Všecko v pořádku, milostpane! – Prosím, račtež mne opět co nejdříve navštíviti!
Strnad. Staniž se. Posledním večerem živobytí svého u vás se ještě zastavím. S tím vínem zapomněl jste do Burgundska zajeti, když jste je v Moravě nakoupil; ostatní bylo všecko dobře.
Křepelka (ke Koliášovi, jenž s otevřenou hubou poslouchá a se dívá). Co tomu říkáte, drahý pane Koliáši?
Koliáš. V tom klobouku sedí buď dva mladí anebo jeden hodně starý ďábel!
Křepelka. A já bych měl od něho upustiti? Nikoli, a kdybych tři sta tolarů ukradnou ti měl!
Koliáš (sahaje rychle po svých kapsách, od něho se odšoupne). Ale – můj nejlaskavější! jak jest možná hostinskému takto mluviti?
Křepelka. Kouzly a čáry! Každý hostinský, každý prodavač jest hned tak oslepen.
Strnad (s kloboukem na hlavě odchází). Pane hostinský, mějte mne v paměti!
Barnabáš. Ó, neustále budu na vás mysliti.
Pohořalský (vstav zavrávorá). A mne také, přítelínku!
Barnabáš. Jděte k šípku, přítelínku, a nedávejte se nikdy u mne viděti!
Pohořalský. Nikdy, zaplať Pánbůh!
Koliáš (na straně). Kůrové andělští, jak to ve mně hraje! Kdybych jen věděl, jak do toho!? Teď jest schmelený, a požádá o několik set více.
Křepelka (vyskočí). Musím opět za ním!
Koliáš. Kam, můj nejlaskavější?
Křepelka. Všudy, v kraj světa! (Odejde od stolu.)
Koliáš. Kdybych jen věděl, kam táhne! Šumař první (k Strnadovi odcházejícímu). Prosím pokorně, milostivý pane!
Strnad. Rádo se stalo. (Odejde.)
Pohořalský. Rádo se stalo, zaplať Pánbůh! (Potácí se za ním.) Šumařprvní. Kdo pak nám bude platiti, pane Barnabáši?
Barnabáš. Bezpochyby, kdo si dával hráti.
Šumařprvní. Hej jemnostpane! (Spěchá ven.)
Šumařiostatní. To musí býti pěkný pán! Snad mu máme za konvici octa hráti!? (Hrnou se za ním.) Barnabáš a Křepelka (Koliáše s oka nespouštějí).
Koliáš (roznícený pro sebe). Ten klobouk, ten klobouk! – Ó, takového klobouku není již ani na zemi ani na nebi! –
Koliáši, hleď po sluhu jeho na svou stranu dostati!
Zvonek (vzav truhličku na rameno, odchází).
Koliáš. Pst, pst, příteli! (Uchopí ho za pravý šos, kterýžto utrhnuv se v ruce mu zůstane.) Zvonek. Hej ký vlkodav pozadu mne chňape? (Obrátí se.) Koliáš. Dej pozor, příteli! Ztratils šos.
Zvonek. Co? (Postaví truhličku na zemi.) Pane, vy jste mi ho utrhl!
Koliáš. Nikoli tak –
Barnabáš. Utrhl jste ho, jsem svědek. Co jest pravda, to jest pravda.
Zvonek. Pane, dejte mi jiný šos!
Koliáš. Tu máš svůj vlastní.
Zvonek. Co? nechcete mi nahraditi šos? Dobře, tedy mi nahradíte celý kabát. (Shodí kabát se sebe.) Barnabáš. Vším právem!