LIBOSAD

Jitřní slunce

Císař, dvořané, Faust a Mefistofeles, klečíce: oba jsou oděni v přiměřené, nikoli nápadné úbory, odpovídající dvorskému zvyku

FAUST Ty kejkle s ohněm ráčíš odpustit?

CÍSAŘkyne jim, aby vstaliTakové žerty chtěl bych často mít. –

Že v ohni dlím, se najednou mi zdálo;

jak byl bych Pluto, mi to připadalo.

Přede mnou ležel černočerný sráz

a světélkoval. Zde a onde zas

nesčetné ohně z jícna vyskočily,

jedinou klenbu z jisker vytvořily,

sršíce do výšek, až povstal chrám,

jenž, sotva z výhně zrozen, byl ten tam.

Žár v sloupech točil se; skrz plápolání

já národů zřel táhlé putování:

v širokých kruzích valily se blíž,

vzdávaly hold jak vždycky dříve již.

Leckterý dvořan znám byl mému oku.

Já knížetem set ohnivých byl mloků.

MEFISTOFELES Tím, pane, jsi! K nim sahá vláda tvá,

167

vždyť každý živel moc tvou uznává.

Teď ohně poslušnost jsi vyzkoušel;

v moře se vrz, kde nejhůř vír by vřel.

Sotva se, prostřed perel, dotkneš dna,

kol tebe kruh, jak plocha světelná;

zříš chvílemi, že proudu zeleň bledá

s nachovým lemem nad tebou se zvedá

jak dům, v němž ty jsi střed. Jdi tam či sem,

vždy družně kráčíš s tím svým palácem.

Proudí to vpřed i zpět, a také stěny

střelhbitým hemžením jsou oživeny.

Též mořské zázraky zří mírnou zář tu žhnout,

v kruh její nesmějí však proniknout.

Zde v šupin zlatu trup, zde dračí zub je;

ty dravé, žraloci se vysměj hubě;

tys nikdy nezřel tolik hemžení,

nechť dvořané, jak chtí, jsou v nadšení.

Též s půvaby se setkáš v onom kraji.

Zvědavé Nereovny připlouvají;

tvůj krásný dům tam rády seznaly by,

ty mladší plaše, chtivě jako ryby,

chytře ty starší. Už to Thetis ví,

novému Peleu se nabízí. –

Co se pak sídla na Olympu tkne –

CÍSAŘ Uspoř si království to blankytné.

Je na ně vždycky kdy, jak se mi zdá.

MEFISTOFELES A zemi přec tvůj majestát už má.

CÍSAŘ Z tisíc a jedné noci přímo sem

byls ke mně zavát dobrým osudem.

Šeherezádou buď tvá fantasie,

a jista ti pak milost nejvyšší je.

Vždy hotov buď, kdyby ten všední svět,

jak se už stává, měl mě omrzet.

MARŠÁLEKrychle vstoupí Ó pane, nedoufal jsem v celém žití tak velké slasti zakusiti,

jak ta jest, kterou hlásit smím

a s níž se vrhám k nohám tvým:

Účty jsou všechny zaplaceny,

lichvářské spáry pokročeny,

168

svých trýzní pekelných jsem prost;

jak nebeská to blaženost!

VOJEVŮDCEspěšně za nímVojsko nám znovu zajištěno, neb dopředu je vyplaceno,

má lancknecht zase svěží krev,

což k dobru krčmářů i děv.

CÍSAŘ Aj, hruď vám zplna dýše zase.

Tvář vaše vrásek zbavila se;

jak překotný ten vstup je váš!

SPRÁVCE POKLADUvstupuje Zde těchto, kdož to provedli, se taž.

FAUST Řeč kancléřova má se k tomu nésti.

KANCLÉŘpomalu se blížeNa stará kolena mám aspoň štěstí…

Slyšte! List hleďte osudový ten,

jímž všechen trud je v dobro proměněn.

Čte

„Nechť každému ta poukázka dí:

Stát za ni tisíc korun vyplatí.

Je spolehlivou kryta zárukou:

poklady všemi, pod zemí jež jsou.

Je postaráno, by těch pokladů

včas bylo použito v náhradu.“

CÍSAŘ Jak! Bezpříkladný zločin se tu stal!

Kdo císařův že podpis padělal?

A neztrestáno je to? Nepomstěno?

SPRÁVCE POKLADU Vzpomeň! Ty sám jsi podepsal své jméno.

Dnes v noci bylo to. Tys Panem byl,

kancléř tě s námi takto oslovil:

„K oslavě dne a k obecnému blahu

rač, prosím, psát: jen něco stačí tahů!“

Tys podepsal; a v noci podpis ten

na lístků tisících byl rozmnožen.

Pak, aby všichni, co jim patří, brali,

my celé stohy orazítkovali:

to platí deset – padesát – to sto.

A nadšení, jež vyvolalo to!

Hle, vaše město: polomrtvé hnilo,

teď choutkou žít se celé rozhemžilo.

A byť tvé jméno dávno blaží svět,

tak vlídně na ně nikdo nepohléd.

169

Teď teprv hlavní znak má abeceda:

hle, v tomto znamení se prohrát nedá!

CÍSAŘ To že je za zlato mým poddaným?

Vojsko i dvůr že platí lístkem tím?

Nu, ať jen platí, ač mi to jak div je!

MARŠÁLEK Všechno se náhle rozuteklo divě;

zvěst rozlétla se bleskem do všech stran;

kdejaká směnárna je dokořán:

cedule všechny vypláceny jsou

zlatem a stříbrem, arci se srážkou.

K řezníku, k pekaři se všechno řítí,

půl světa myslí na jídlo a pití,

ta druhá šaty dává ušít si,

činí se střihači a krejčíci,

„císaři sláva!“ zní to ze sklepení,

tam talíře zas řinčí při pečeni.

Mefistofeles Kdo po terasách prochází se sám,

ten vystrojenou krásku zhlédne tam;

zpod pavích per jí očko vykukuje,

s námi a s ceduličkou koketuje.

Rychlej, než vtip a řečnění má moc,

teď mnohá milostná se smluví noc.

Komupak s těžkým měšcem hmoždit chce!

V záňadří lístek lehčej unese

se hned vedle psaní zamilovaných;

nábožně v breviáři má jej mnich,

a vojín rád se tíhy v pasu zprostí,

čímž jeho pohyb získá na pružnosti.

Rač, pane, prominout, že velké dílo

mým líčením se jaksi ztitěrnilo.

FAUST Nadbytek pokladů, jež skryty jsou

v tvých zemích přehluboko pod půdou,

tlí nezužit. Nechť nejdál meze táhne,

té hojnosti přec mysl neobsáhne;

a obraznost nechť nejvýš povzlétne,

k té představě přec nadarmo se pne:

leč komu dáno zřít, co v taj se kryje,

bez mezí věří v to, co bez mezí je.

MEFISTOFELES Ne zlato, perly ne, jen papír dáš;

170

tak pohodlný je, neb víš, co máš;

netřeba hrdlit se či smlouvat jíti,

lze láskou, vínem dosyta se zpíti.

Směnárník, chceš-li, mince dá ti zas;

a nemá-li, jen kopej krátký čas,

pak řetěz, pohár do dražby je dán,

a papír, ihned amortisován,

těm, kdo v něj nevěří, se vysměje.

Tak to svět chce a tak to zvykem je.

Že papíruje dost, říš císařova

též klenotů a zlata dosti chová.

CÍSAŘ Za dobrý skutek říš vám díky vzdá.

Nechť odměna se službě vyrovná!

Mé podzemí vám svěřeno je všady

a důstojně mi bděte nad poklady;

vám bohatství jsou známa schovaná,

vy označíte, kde se kopat má.

Se správcem dřívějším si ruce dejte

a spolu s ním svůj úřad zastávejte,

neb k světu hornímu se podsvětí

má v družné práci svorně stavětí.

SPRÁVCE POKLADU Nás nic už neděl, z čeho rozpor vzniká.

Já za kolegu rád mám kouzelníka.

Odejde s Faustem

CÍSAŘ Teď poznáte, jak císař štědrý je.

A každý rci, jak jmění užije.

PÁŽEpřijímá dary To bude život! Samá kratochvíle!

JINÝrovněž Já koupím šperk a prstýnek své milé.

KOMOŘÍpřijímá dar Teď přijdu k hojnější a lepší kapce.

JINýrovněž Už cítím, jak mě kostky svrbí v kapse.

KOROUHEVNÍKrozvážlivě Vybavím z dluhů pole, hrad i dům.

JINÝrovněž Že je to poklad, dám to k pokladům.

CÍSAŘ Já k novým činům čekal odhodlání,

leč kdo vás zná, ten prokoukne vás, páni.

Nechť sebeslibnější jsou poklady,

vy zůstanete stejní jako vždy.

ŠAŠEKpřichází Aj, rozdáváte? Darujte mi též!

CÍSAŘ Zas na živu jsi? Vždyť to propiješ!

ŠAŠEK To nechápu! Těch lístků kouzelných!

171

CÍSAŘ To věřím rád, neb zneužil bys jich.

ŠAŠEK Zde pár jich ještě padlo. Nač to je?

CÍSAŘ Vždyť padly pro tebe. Tak vem si je!

Odejde

ŠAŠEK Pět tisíc korun! A že já je dostal?

MEFISTOFELES Dvounohý sude, tak jsi z mrtvých povstal?

ŠAŠEK Už často; byť ne šťastně jako dnes.

MEFISTOFELES Tak rozradostněn jsi, až zpotil ses!

ŠAŠEK A má to cenu jako v hotových?

MEFISTOFELES Jen kupuj, co si ráčí chřtán a břich!

ŠAŠEK A koupím za to pole, dům a skot?

MEFISTOFELES Nu jak by ne! Jen kupuj o překot!

ŠAŠEK A zámek s lesem, rybolov a zem?

MEFISTOFELES Rád bych tě věru viděl zemanem!

ŠAŠEK Dnes večer pán jsem statku, lesu, ryb!

Odejde

MEFISTOFELESsám A pak se ptáte, zda má šašek vtip!

TEMNÁ GALERIE

Faust, Mefistofeles

MEFISTOFELES Co vlečeš mě sem do té chmurné síně?

Což uvnitř není šprýmů dost,

nelze tam v dvorské míchanině

ukázat kejklů dovednost?

FAUST To neříkej. Už tomu pradávno je,

co provádíš ty kousky svoje.

Že přicházíš a hned zas jdeš,

to jen, že vymknout se mi chceš.

Však já jsem dohnán k jednání:

maršálek s komořím mne prohání.

Císař chce něco uvidět:

Helenu s Paridem. A hned!

Chce, ztělesněn by před ním stál

mužský i ženský ideál.

Tak zčerstva! Musím v slovu stát.

MEFISTOFELES Absurdní, slib tak lehkovážně dát.

FAUST Tys nevzal, brachu, v rozpočet,

kam nás tvůj kousek vlastně ved.

Když jsme mu opatřili jmění,

chce od nás také pobavení.

172

MEFISTOFELES Tak rychle jednat nelze mi;

zde síla mocnější mně brání,

toť zcela cizí území

a do dluhů mi padneš ještě nových.

Nepřijde Helena na zavolání,

jak onen fantom zlatek papírových! –

Skřety a skřečky, zmetky volatými,

posloužím babiznami bachratými:

ďáblovy milky nejsou k zahození,

však heroiny zřít v nich možno není.

FAUST Ta stará písnička je zase tu!

U tebe vždycky všecko nemožno je.

Otec všech překážek, toť jméno tvoje,

za každou cestu žádáš novou mzdu.

Ech, něco zamumláš, nic víc,

a jedna dvě, už jsou tu jako živí.

MEFISTOFELES S pohanskou čeledí já nemám nic,

ta v pohanském si pekle civí.

Leč možnost je.

FAUST Mluv rychle, co je s ní?

MEFISTOFELES Odhalím nerad vyšší tajemství. –

Bohyně trůní mocně v osamění,

vůkol nich prostoru ni času není;

ve zmatek slov se hovor o nich mění.

Matky to jsou!

FAUSTvyděšen Co? Matky!

MEFISTOFELES Mrazí tě?

FAUST Matky! ó, matky! – Zní to tak podivně!

MEFISTOFELES A právem. Bohyně, nepoznány

od smrtelníků, vás – nerady námi jménem zvány.

Byt jejich hledej v štolách nejhlubších;

jsi vinen sám, že potřebujem jich.

FAUST Kudy tam cesta?

MEFISTOFELES Cesta? Ne!

Nikdo tam nevkročil, tam vkročit není lze;

nikdo tam neprosil, prosba tam platná není.

Jsi připraven? Ni závor tam ni bran,

ze samot budeš do samot jen hnán.

Tušíš, co je to poušť a osamění?

173

FAUST Ušetři mne svých naučení;

z tvé čarodějné kuchyně tu dech,

zde po zašlých to páchne dnech.

Nemusil světem jsem se mučit,

učit se hnidám, hnidám učit? –

To, co jsem poznal přímým názorem,

dvojnásob setkalo se s odporem;

ba, příliš ran když na mne útočilo,

mně v poušť a divočinu prchnout bylo;

pak, abych z osamění vyjít zkusil,

já nakonec se ďáblu zapsat musil.

MEFISTOFELES A kdyby ses byl ztrácel v oceánu

a nekonečnu v líc tam zřel,

přec bys tam viděl vlnu vlnou hnánu,

třeba bys hrůzu ze zániku měl.

Zřel bys přec něco! zřel, jak za tišiny

kmitá se mořská zeleň za delfíny,

zřel světla nebe, zřel, jak mrak se valí…

Nic neuzříš v té věčně prázdné dáli,

krok neuslyšíš tam, jímž jdeš,

na ničem pevném stát tam nebudeš.

FAUST To zní jak zasvěcenců moudrost pravá,

jež důvěřivé učně obelhává;

však je to na ruby: mám v prázdno jít

a moc i umění tím rozmnožit.

Proto mi radíš k nebezpečné pouti:

mám kaštany ti z ohně vytáhnouti!

Však to už probádáme. Rychle! Vpřed!

V tvém nic, jak doufám, najdu všechen svět.

MEFISTOFELES Vzdávám ti chválu, než se na pouť dáš, neb je mi doznati, že ďábla znáš.

Zde vezmi klíč.

FAUST Nač drobný nástroj ten?

MEFISTOFELES Nezhrdej jím a uchop se ho jen.

FAUST Roste mi v ruce! Svítí, blyskotá.

MEFISTOFELES Však poznáš už, co svede, kdo jej má!

Klíč pravé místo nalezne, kam spěti.

Spěj za ním v hloub, směr k matkám ukáže ti.

FAUSTv hrůze K matkám! Jak úder vždy to slovo jest!

174

Co znamená, že nemohu ho snést?

MEFISTOFELES Jsi obmezen, že nový zvuk tě ruší?

Jen co už slyšely, chtí slyšeti tvé uši?

Zmuž srdce, cokoli nechť uslyšíš;

největším divům navyklý jsi již.

FAUST Však ztuhnutí mě k spáse nevznese.

Nejlepší lidstva úděl – v úděse!

Člověk, ač svět mu cit chce otupiti,

nechť, dcjat v hloubce, nekonečno cítí!

MEFISTOFELES Nuž: propadni se! Nebo: stoupej k výši!

Toť zcela jedno. Prchej ze stvoření

k obrazů odpoutaných volné říši!

Kochej se zjevy, kterých dávno není;

jak mraků let se splétají a kříží.

Ty zvedni klíč, ať se ti nepřiblíží!

FAUSTvznícen Ba, třímám jej a cítím novou sílu,

dmou se má prsa k velikému dílu.

MEFISTOFELES Posléze žhoucí trojnožka ti dí,

žes dosáh hloubky, hloubky nejhlubší.

V plameni jejím uhlídáš tam matky.

Ty sedí – ony stojí – tam ty jdou,

jak vznik a změna sem je zve či zpátky

věčného smyslu věčnou hrou.

Kol nich jsou tvary všeho stvoření;

neuzří tebe, neb jen stíny zří!

Pak, zkázou ohrožen jsa nejstrašněj,

zmuž se a rovnou k trojnožce se dej

a dotkni se jí klíčem!

Faust učiní klíčem rozhodný velitelský posunek

MEFISTOFELESdívá se naň Ano, tak!

Trojnožka půjde za klíčem, a pak,

povznášen štěstím, stoupat počneš hned.

Než matky vzhlédnou, s ní tu budeš zpět.

A sotvaže tu trojnožku zde máš,

rekyni s rekem z noci vyvoláš,

prvý, jenž za tím skutkem rozehnal se.

Skutek se zdařil, tebou skutkem stal se.

A poté, v duchu magického dění,

mha kadidla se v těla bohů změní.

175

FAUST A teď?

MEFISTOFELES Svou vůlí zamiř níž a níž!

Dupni a padej; dupni – vystoupíš.

Faust dupne a propadne se

MEFISTOFELES Leč klíč tam dole může selhati!

Jsem věru zvědav, zda se navrátí.

JASNĚ OZÁŘENÉ SÁLY

Císař a knížata. Ruch dvora

KOMORNÍKMefistofelovi Máte nám ještě scénu s duchy hráti; rychle, sic trpělivost císař ztratí.

MARŠÁLEK Teď právě pán se ráčil po ní ptát;

váháním pohněváte majestát.

MEFISTOFELES Vždyť proto odešel můj tovaryš;

ten se v těch kouzlech vyzná již,

zavřel se v tiché komůrce

a namáhavě experimentuje.

Kdo poklad – krásu – vyzvednouti chce,

magie nejtajnější potřebuje.

MARŠÁLEK Postup těch příprav na vůli vám dán.

Připravit divadlo, tak velí pán.

BLONDÝNAMefistofelovi Hej, pane, slyšte! čisté tváři této ublíží náramně, když přijde léto.

Pak není běloučká jak teď:

sto hnědorudých skvrn mně zhyzdí pleť.

Tak raďte!

MEFISTOFELES Škoda, bílá tvářička,

žíhaná v máji jako kočička. –

Jazýčky ropuší, k nim potěr dát,

v úplňku vyrobit z nich destilát,

pak za týden se natřít mastí z nich:

jak přijde jaro, není pih.

BRUNETA Kdekdo se o radu k vám žene.

Mně raďte proti noze oznobené!

Já tančit ani chodit nemohu,

mé úklony jsou velmi nezdařené.

MEFISTOFELES Dovolte, abych vám šláp na nohu.

BRUNETA To mezi milenci se dělá snad.

MEFISTOFELES Mé šlápnutí je, děťátko, číms větším; já kurýruji co homeopat:

176

úd stejným údem, nohou nohu léčím.

Tak pozor! Bez revanše! Pojďte blíž!

BRUNETAs křikem Au! Šlápnutí to bylo kopyta!

To pálí! Au!

MEFISTOFELES Jste vyhojena již.

Teď zatančit si můžeš dosyta,

pod stolem s milým nožkou mluvit smíš.

DÁMAprodírajíc se zástupemJá musím k němu! Zuřivý můj žal mi spálil hruď a srdce rozežral.

Do včíra na mne bral, koho mám ráda;

teď, co má s ní, mi ukazuje záda.

mefistofeles Toť na pováženou. Leč slyš:

Sotva se k němu tajně přitočíš,

tím uhlem zde, jenž kouzelnou má moc,

na plášť či rukáv znamení mu vpiš.

Hned ho to píchne, jako od pokání;

ty pak, ten uhel polknouc bez meškání,

vínem ni vodou rtů-li nésmočíš,

za dveřmi máš ho ještě tuto noc.

DÁMA A neotrávím se?

MEFISTOFELESrozhorlen Čest, komu čest!

Ten oharek, to poklad není malý,

z kacířské hranice to jest,

jaké jsme dříve pilněj zažíhali.

PÁŽE Já miluji. Leč jsem prý příliš mlád.

MEFISTOFELESstranou Už nevím, komu dřív mám naslouchat.

Pážeti Nehledej mezi žabkami své milé,

tím směleji se obrať na zletilé. –

Tlačí se jich k němu stále víc

A noví zas. Co počnu s nimi všemi?

Pravdou si vypomohu nakonec;

a ti mi dají! Zpropadená věc! –

Ó matky! matky! Fausta propusťte mi!

Rozhlíží se

Již jenom matně světla v sále žhnou

a celý dvůr se zvedá pojednou.

Jdou, seřaděni po hodnostech svých,

do dlouhých síní, po galeriích.

V rozlehlém starém sále rytířském

177

se shromažďují, tísníce se v něm.

Tam stěny v čalounech si zahýří,

tam kouty zdobeny jsou pancíři.

Netřeba duchů volat formulkami:

do téhle síně dostaví se sami!

RYTÍŘSKÝ SÁL

Ztlumené osvětlení

Vkročil císař a dvůr

HLASATEL Mou dávnou povinnost, hru ohlašovat,

dnes tajemná mi ruší vláda duchů;

je marno pokoušet se rozumovat

a chtít se vyznat v zmateném tom ruchu.

Křesla i židle přichystány jsou;

usedl císař přímo před stěnou,

kde na čalounech, jež ji slavně zdobí,

zřít může boje bohatýrské doby.

Kol pána spěje dvůr se usadit;

vzadu se tísní na lavicích lid.

Též, vyčkávaje duchů chmurnou chvíli,

po boku milé mile sedá milý.

Tak zaujal už každý místo své;

jsme přichystáni. Přijďte, duchové!

Fanfáry

ASTROLOG Nechť tedy drama ihned započne se!

Pán poroučí: nechť stěna rozhrne se!

Teď nerušena vládni kouzel říš;

jak ohněm zkroucen, čaloun mizí již,

zeď točí se a zvolna rozevírá,

hluboká scéna zjevuje se tam,

tajemný přísvit do očí nám zírá,

já na proscenium se ubírám.

MEFISTOFELESvynoří se z budky nappovědovy

Odsud, jak doufám, zalíbím se všem,

čert zná se v umění být suflérem.

Astrologovi Ty, obeznalý s rytmem němých hvězd,

skvostně se vyznáš v tom, co šeptem jest.

ASTROLOG Zázračnou mocí zjevuje se nám

masivní stavba, starodávný chrám.

Sloup seřaděn tu stojí přemnohý,

178

každý jak Atlas, nosič oblohy:

ty víc než stačí na tíhu té skály,

bylo by dost, by dva ji podpíraly.

ARCHITEKT Tak to je antika! Můj vkus to není!

Hmotnaté, nemotorné zatížení!

Ploché zvou velkým, hrubost velebou!

Po chuti štíhlé pilíře mi jsou,

lomeným klenutím se vznáší duch

do nekonečných výšin čistých tuch.

ASTROLOG Přijměte zbožně dobrodiní hvězd;

magickým slovem rozum poután jest;

tím hloub se vzdejme vítanému hosti:

nádherné, nespoutané obraznosti.

To, po čem prahnete, zde uvidíte;

nemožné je to. Proto – uvěříte.

Faust vystupuje na druhé straně proscenia

ASTROLOG Kněz ověnčený, divotvorný muž,

co směle počal, uskuteční už.

Trojnožka z šerých hlubin stoupá s ním,

z misky již cítím kadidlový dým.

Teď chystá se svůj úkon posvětiti,

teď může se jen šťastné dílo díti.

FAUSTpatheticky Ve vašem jméně, matky v bezdnu tam!

Vy družné, vzdány věčným samotám!

Rej rušných předobrazů života

kol vašich hlav se, neživ, mihotá.

Co bylo kdys, svůj podrželo třpyt,

jak vzlétá vůkol; věčné chce to být.

Vy rozdílíte, svrchované moci,

část ve stan dne, část na oblohu nocí.

Ty jedny tvary vnímá živý zrak,

ty druhé vyhledá si smělý mág;

v hrst hojných darů důvěřivě sáhne

a zjeví zázrak, po němž každý prahne.

ASTROLOG Na misku sotva žhoucím klíčem sáh,

a prostor už se ztrácí v hustých mhách.

Jak mračna se to plíží, vlní, dme,

člení a páří, dlouží, věží, pne.

Teď poznejte těch duchů mistrovství:

179

jak mračno vzduchem táhne, vzdušně zní

Větrná hudba z vanů šumí všech,

povětřím dýchá melodický dech.

Dřík sloupu zní a zvoní triglyf sám,

ba zdá se mi, že zpívá celý chrám.

A z mlh, jež srážejí se v tenký dým,

vychází jinoch krokem rytmickým.

Zde zmlkám, jménem netřeba ho zváti –

Sličného Parida přec račte znáti.

DÁMA Aj, mladík! Skvělý, kvetoucí ten zjev!

DRUHÁ Ta svěžest! Šťavnatější nad broskev!

TŘETÍ Rty mlsně nalité, s nichž něha dýše!

ČTVRTÁ Viď, to bys chtěla ochutnat z té číše!

PÁTÁ Je velmi hezký, byť i jemný ne.

ŠESTÁ Tělo by mohlo být víc ohebné.

RYTÍŘ Jak ho tak vidím, ovčák je to pravý!

Kdepak je princ a kde jsou dvorské mravy?

jiný Což, polonahý, jinoch obstojí;

leč musil bych ho vidět ve zbroji.

DÁMA Jak ladně usedá. Tak měkounce!

RYTÍŘ A na klíně mu dáma sedět chce?

JINÁ Tak něžně klade paži za hlavu!

KOMORNÍK Toť neslýcháno; hleďme nemravu!

DÁMA Aj, ve všem naleznete chlup, vy páni.

KOMORNÍK Před Veličenstvem tohle klackování!

DÁMA Vždyť je to ve hře; myslí, že je sám.

KOMORNÍK I hra má hovět dvorským manýrám.

DÁMA Ten pěkný hoch! Teď v hebký spánek upad.

KOMORNÍK Dle přírody nám věrně začne chrupat.

MLADÁ DÁMAnadšeně Co se to mísí v kadidlový dým,

jakouže vůni vdechovat to smím?

STARŠÍ Ba, cosi jako ke vzpomínkám svádí;

dech proudí od něho –

NEJSTARŠÍ Dech jeho mládí!

Z efebských údů dýchá ambrosie

a sladkost vůkol povětřím se lije.

Vystoupí Helena

MEFISTOFELES Tak tu by byla! Ale nehne mne.

Je sice pěkná. Jenže pro mne ne.

180

Astrolog Pro mne nic na práci tu není už,

to vím, to doznávám co čestný muž.

Jde, krásná! Ohňový já jazyk míti…

Vždy chtěli krásu zpěvem vysloviti –

Kdo zhlédne ji, sám sobě ztracen již.

Čí byla, obšťastněn byl přespříliš.

FAUST Mám ještě oči? V nitru hlubokém

zda zdrojem krásy zmnožen jsem a svlažen?

Tou cestou hrůz teď stokrát šťasten jsem;

svět byl mi zamčen, lichý, neoblažen!

Teď slibů pln, co knězem jsem se stal!

Teď víru v základ, v trvání mi dal!

Nechť dýchat nesmím, žíti nesmím dál,

kdybych kdy od tebe chtěl zpátky zase!

Nádherný zjev, jenž před lety mě vznítil,

jenž v zrcadle mě kouzlem chytil,

byl pěnou proti této kráse! –

Tys, jíž jsem veškeru svou vášeň dal

i pud, jenž do světa mne hnal,

náklonnost, lásku, zbožnost, zešílení.

MEFISTOFELESz budky Tak vzchopte se! To v roli vaší není!

STARŠÍ DÁMA Proporce souměrné, jen hlava malá.

Mladší S tou tlapou bych se neukazovala.

DIPLOMAT Je rodem kněžna, jak je bezvadná;

od hlavy k patě krásná se mi zdá.

DVOŘAN K spáči se blíží půvabně a lstně.

DÁMA Ta ohyzdná! On mlád a čistý je!

BÁSNÍK Je krásou její ozářen i on.

DÁMA Hle, obraz: Luna a Endymion!

BÁSNÍK Ba ano. Bohyně se naklonila

blíž k němu, blíž, by jeho dechu pila

Ten šťastný! – Polibek! Víc nelze již

DUEŇA Před všemi lidmi! Totě přespříliš!

Faust Strašlivá přízeň tomu hochu! –

MEFISTOFELES Klid!

Čiň přízrak, co mu libo! Nech ho být

DVOŘAN Po špičkách odchází. On procítá.

DÁMA Ona se ohlíží. Nu, ta to zná.

DVOŘAN On žasne. Zří div divů jeho zrak.

181

DÁMA Však ona jej má sotva za zázrak.

DVOŘAN Teď obřadně se k němu obrací.

DÁMA To si ho bere do učení, zdá se.

V tomhle jsou všichni muži hlupáci,

on rovněž asi za prvního má se.

RYTÍŘ Jen nechte být! Toť něžné, velebné!

DÁMA Ta milostnice! Sprosťačka! No ne!

PÁŽE Kéž místo něho líbala by mne!

DVOŘAN Kdopak by rád se nechyt v téhle síti!

DÁMA Ten šperk as musil mnohou rukou jíti,

též zlatý povlak ohmatán je již.

JINÁ Od desátého roku byl s ní kříž.

RYTÍŘ Každý si vezme vždy, co se mu líbí.

Mně i ty krásné zbytky stačily by.

UČENEC Jasně ji vidím, ale doznám rád:

Zda je tou pravou, v pochybu lze brát.

Zda přítomnost, tak ptám se, nepřehání?

Nuž, především je dáti na podání;

i čtu, že v básni vskutku zapsáno je,

jak líbila se všechněm kmetům Troje;

a zde se děje zcela shodná věc:

já nejsem mlád, a líbí se mi přec.

ASTROLOG Toť hrdina, to není chlapec už!

Takořka bezbrannou ji objal muž

a smělou paží pozvedá ji výš.

Chce ji snad unést?

FAUST Zadrž! Neslyšíš?

Ztřeštěný smělče, troufáš si? Nic dál!

MEFISTOFELES Vždyť sáms tu frašku s duchy vyvolal!

ASTROLOG Dle toho, jaký tu byl spáchán čin, nazvu to drama: Únos Helenin.

FAUST Co únos! Moje moc tu platna není?

Což ten klíč mi v ruce nehoří?

On z hrůz mě ved a z vodstev burácení,

ven ze samot, sem v pevné přímoří.

Zde skutečnost! Zde noha tvrdě stojí,

odtud smí duch se s duchy strojit k boji,

zde chystat sobě velkou říš: říš dvojí. –

Kdys v dálkách: teď tak blízko, ty a já!

182

Když zachráním tě, dvojnásob jsi má.

Vy, matky, slyšte! Matky! Chci ji míti!

Nemůže, kdo ji poznal, bez ní býti!

ASTROLOG Co činíš, Fauste! Fauste! – Vrh se k ní, teď po ní sáh, a hasne zjevení.

Zamířil klíčem na mladíka tam,

již se ho dotkl. Teď! Ach, běda nám!

Výbuch. Faust leží na zemi. Duchové se rozplývají v dým MEFISTOFELESbere Fausta na ramena

S blázny se tahat, ne, to není žert,

nakonec by to odnesl sám čert.

Tma. Vřava

183

DRUHÉ DĚJSTVÍ

VYSOCE KLENUTÝ, TĚSNÝ GOTICKÝ POKOJ

kdys Faustův; nezměněn

MEFISTOFELES vystoupí za záclonou; nadzvedne ji a ohlédne se: je vidět Fausta, jak leží na staromódní posteli Hle, zde ta oběť svedená

v přepevných poutech lásky leží!

Ten, koho ochromila Helena,

z bláznovství vymotá se stěží.

Rozhlíží se

Jak hledím sem a tam a vzhůru,

vše jak to bylo, nezměněno nic:

zmnožily pestré tabule svou chmuru

a hustých pavučin je víc;

sežloutl papír, inkoust vyschlý je,

však dál tu jsou, jak byly, prach a spisy;

ba i to pero leží zde,

jímž Faust se ďáblu zapsal kdysi.

Uvízla v brku kapka z jeho žil:

krev, již jsem na něm vymámil.

Takový kousek kdyby měl,

blahopřál by si každý sběratel.

I starý kožich visí na svém háku

a připomíná mi, jak žáku

jsem třesky plesky vpravoval,

z nichž možná jinoch tyje dál.

Věru mám zálusk, teplou šubu

co docent navléknout si zas,

pravdoucí pravdy nabrat plnou hubu

a že ta pravda vtělila se v nás.

Učenci vědí, jak ji najít,

ďábel si dávno chuť dal zajít.

Sundá kožich a zatřepe jím; vyrojí se z něho cikády, brouci a moli SBOR HMYZU Náš starý, buď vítán,

jsi opět nám blíž!

Rej bzučí, rej lítá,

vždyť známe tě již.

Tys po jednom všechny

nás nasadil jen;

184

teď v tisících, otče náš,

tančíme ven.

Čtverák, ten v srdci

má vítanou skrýš,

však z kožichu veška,

ta vyleze spíš.

MEFISTOFELES Jak oblažují mě ta mladá stvoření!

Jen zašij včas a dočkáš se i žní!

Burnusem starým znovu zatřepám,

a vylétá to ještě zde i tam. –

Hej vzhůru, miláčkové, skrýše jsou tu,

jen rozleťte se do sta tisíc koutů;

zde plíseň padla na krabice,

zde pergamen, jejž kryje prach,

lze v důlcích lebek zahnízdit se

či v puklých hrnců střepinách;

jakýpak div, že v tomhle tlení

povždy jsou brouci usazeni.

Vklouzne do kožichu

Pojď, ještě jednou ramena mi hal!

Dneska jsem opět principál.

Však nic mi není platno se tak zváti,

když nepřijde mi nikdo poctu vzdáti.

Zatáhne za zvonec, jenž vydá ječivý, pronikavý zvuk, až se zatřesou síně a rozlétnou dveře FAMULUSpotáceje se sem dlouhou, temnou chodbou

Jaký děsný zvuk to stená!

Schod se bortí, třese stěna;

v pestrých oknech blýskající

chvění zřím, jak blýskavici.

Podlaha se prolamuje,

zdivo s maltou odpryskuje.

Dveře, pevně uzamčeny,

dokořán – jak okouzleny. –

Tam! Ó hrůza! Obr stojí

ve Faustově starém kroji.

Kývá! Pohledy mě mrazí,

až mě na kolena srazí.

Zůstanu? Či prchnout mám?

Běda! Co mě čeká tam?

185

MEFISTOFELESnaň kývá Sem, příteli! – Vy zván jste Nikodemus.

FAMULUS Ctihodný pane! tak se zvu. – Oremus.

MEFISTOFELES To nechme být.

FAMULUS Jsem rád, že znám vám jsem.

MEFISTOFELES Vím, letitý a posud studentem,

omšený pane! Také učenec

studuje dál, neb jinak nelze přec.

Z karet se staví skromný domek jen,

největším duchem není dostavěn.

Však mistra máte, jenž je nad kdekoho:

Ctný doktor Wagner! Kdo by neznal toho!

Dnes prvým učený ho zove svět.

Jen on to je, kdo tmel je všech i střed,

zvědaví k němu posluchači

a žáci dychtivě se tlačí,

je jedinečný na své katedře,

denně se vědu množit cvičí,

jak svatý Petr vládne klíči,

jimiž se zem i nebe rozevře.

Před všemi blýská jeho jméno,

není, kdo s ním by příměr snes;

i jméno Faust je zastíněno,

on jediný vše vynalez.

FAMULUS Promiňte, důstojnosti, musím říci,

to líčení je skreslující,

odmlouvat musím dovolit si:

bylť úděl skromnosti mu přidělen.

Že tajuplně tehdy zmizel

ten vzácný muž, toť věčná jeho svízel,

od jeho návratu svou spásu čeká jen.

Pokoj, kde netknuto vše leží,

jak za Fausta byl, zůstává,

starého pána vyčkává.

Sem troufat si, já troufám si jen stěží.

Kterou teď z hvězdných máme chvil? –

Strachem se zmítá klenba celá.

Hák odsunul se, veřej chvěla,

sic byste sám byl nevkročil.

MEFISTOFELES Jak setkat se s tím učencem?

186

Veďte mne k němu, jeho sem!

FAMULUS Zakázal slovem rozhodným.

Nevím, zda troufat si to smím.

Pro velké dílo musil na měsíce

v nejtišší ticho uzavřít se.

Je nejněžnějším vědátorem

a vypadá jak uhlíř skorem,

tvář samá saze, k nepoznání,

oči mu zrudly od dmychání;

prahne, kdy čas mu přijde vhod,

kleště mu řinčí v doprovod.

MEFISTOFELES Mně přístupu že nechce přáti?

Však bych mu doved štěstí popohnati.

Famulus odejde. Mefistofeles usedne s důstojnou vážností Sotvaže tady usedám,

vzadu se kdosi mih, jejž znám.

Však tentokrát je z nejnovějších.

I bude jedním z nejdrzejších.

BAKALÁŘpádí sem chodbouDokořán jsou dveře! Sláva!

Tak snad přec už z mrtvých vstává,

snad se přec už probral z tlení

on, který je živ a není,

života jen zdání maje,

na sám život umíraje.

Tyto zdi a tyto stěny

v pád se chýlí nakloněny;

záhy-li se nespasíme,

rovněž pádu zakusíme.

Odvahy jsem neskonalé –

Teď však ani o krok dále!

Cože zvědět mohu nyní!

Což já nezhléd zde těch síní,

jak jsem, pln jsa svatých citů,

přišel na universitu?

Vousáčům já věřil hezky,

slyše jejich třesky plesky.

Vše, co znali, vše mi lhali,

mně i sobě život brali

folianty z vepřovice,

187

sami na ně nevěříce.

Jak! Tam vzadu kdos v té cele

dřepí ještě zešeřelé?

Žasne zor, jak na to hledí:

v kožichu svém hnědém sedí;

ba, jak tenkrát sedí tu

v starém hrubém hábitu!

Tehdy obratným se zdál,

pokud jsem ho nechápal.

Dnes však jinou krev mám v těle;

tak jen zhurta na něj směle!

Když, starý pane, nezkalil proud Lethe

to nachýlené vaše témě holé,

s uznáním na žáka snad pohlédnete,

jenž odrost rákosce i škole.

Jste tentýž stále, jímž jste byl;

však já se všecek přerodil.

MEFISTOFELES Jsem rád – neb dávno si vás cením –

že zvonu moc vás ke mně zvábila;

už housenka, už kukla naznačením

je budoucího motýla.

Dřív měl jste z kučer dětskou radost,

límeček z krajek činíval vám zadost –

Cůpku as nenosíval pán?

Dneska jste krátce ostříhán.

Chrabrý a resolutní jste;

jen, doufám, absolutní ne.

BAKALÁŘ Na starém místě, starý pane, jsme tu,

však v nové době, s novou kuráží;

tak nač tu dvojsmyslnou větu?

My jsme teď jinak na stráži!

Dělat si blázny z nevinného žáčka,

to tenkrát bylo vám jen hračka.

Dnes si to nikdo netroufá.

MEFISTOFELES Když písklatům se ryzí pravdy dá,

která se odpornou jim zdá,

a když pak žijí něco déle

a na vlastním ji zakoušejí těle,

kdekdo se chvástá, sám že na ni káp;

188

a mistr – to byl hňup.

BAKALÁŘ Či špatný chlap! –

Kdepak se najde jaký učitel,

jenž přímo do očí by pravdu děl!

Zná žertem, vážně krátit, rozváděti,

jak měl by před sebou jen zbožné děti.

MEFISTOFELES Učit se nutno včas, to uznávám;

k vyučování ochoten jste sám.

Vždyť přešlo měsíců, ba růčků dosti:

osvojil jste si spoustu zkušeností.

BAKALÁŘ Zkušenost? – Pára! Jděte mi!

To duchu rovnocenné není.

Co vědělo se odevždy,

nestojí ani za vědění.

MEFISTOFELESpo chvíli Tohle už dávno cítím sám.

Já byl jsem bloud. Jak hňup si připadám.

BAKALÁŘ To slyším rád. Jste hlava rozumná.

Jste první kmet, jenž něco v mozku má.

MEFISTOFELES Já hledal poklad, jenž je zlata těžší, a nicotné jen uhlí v rukou mám.

BAKALÁŘ Tak přec jen lebka pod tou vaší pleší

nestojí za víc než ty duté tam?

MEFISTOFELESdobrácky Jaks hrubý, nevíš as, můj rozmilý.

BAKALÁŘ Je lhářem Němec, je-li zdvořilý.

MEFISTOFELESposunuje se se svou lenoškou na kolečkách stále blíž do proscenia a obrátí se k parteru O vzduch i světlo přijdu tady příště;

zda u vás dole najdu útočiště?

BAKALÁŘ Kdo, nejsa ničím, něčím být chce přec,

ač přešel jeho čas, je troufalec.

Živ lidský život jenom krví je,

a kde, jak v jinochu, krev koluje?

V něm živá krev a svěží kolotá,

jež tvoří nový život z života.

My činni jsme, neb hýbe se to v nás;

co vetché, vadne, zdatných přišel čas.

V ten čas, co my půl světa vydobyli,

co vy jste dělali? jen snili, snili,

jen plány snovali a plány zas.

Jak mráz vám stáří vtip a sílu spálí,

189

ne věk, spíš zimnice to je,

a člověk, nad třicítku má-li,

už dávno vlastně nežije.

Nejlíp by bylo, utratit ho včasně.

MEFISTOFELES Zde ďábel nemá, co by dodal vlastně.

BAKALÁŘ Jestli já nechci, ďábel nesmí být.

MEFISTOFELESstranou Ďábel ti nohu nastaví, jen klid!

BAKALÁŘ V tom úloha je mládí velebná!

Svět nebyl, dokud nestvořil ho já;

z vln mořských slunce vyhoupnuto mnou;

mnou luna má svou dráhu střídavou;

den vyzdobil se, v touze letě ke mně,

vstříc rozkvetla mi v barvách jarní země,

a v prvé noci – mé to dílo jest –

mi na můj pokyn vzplála sláva hvězd.

Kým, ne-li mnou, jste z kobek vyvedeni

a z tupě šosáckého zabednění?

Mne duch však pudí, zřím svou svobodu

a nadšen za svým vnitřním světlem jdu,

sám sebou vznícen křepce kráčím vzhůru,

před sebou jas a v zádech dusnou chmuru.

Odejde

MEFISTOFELES Originále, v plné kráse zmiz! –

Jak by tě poznání as ťalo,

že vše – ať hodně moudré to či málo –

už dávno bylo vymyšleno kdys? –

A přec nás neporazí jeho slova.

Jen roků pár – a jinak bude pět.

Nechť sebepotrhleji mošt se chová,

přec vínem bude naposled.

K mladšímu parteru, jenž netleská

Aj, rozumím, dbát nechcete,

vy děti, poučení mého;

ďábel je starý, pomněte,

nuž zestárněte! pochopte ho!

LABORATOŘ

po středověkém způsobu; rozměrné těžkopádné přístroje k fantastickým účelům WAGNERu ohniště Zní děsný zvonu zvuk a tře se

o zdi, tím pláštěm sazí kryté.

190

Dál prodlužovat nemůže se

mé vyčkávání neurčité.

Už temné šero zjasňuje se;

hle, uvnitř fiola se třpytí,

jak živé uhlí to tam svítí,

ba jak by granát přenádherný

se rozsršel v ten prostor černý.

Objevuje se bílý žár!

Jen dneska, bože, neztratit to! –

Co ve veřejích rachotí to?

MEFISTOFELESvstupuje Zdravím vás. Přináším vám zdar.

WAGNERúzkostlivě Zdravím vás v této hvězdné chvíli.

Tiše Jen aby vaše rty jak pěna byly!

Nádherné dílo vzniká. Chvilku jen!

MEFISTOFELEStišeji Co je tu?

WAGNERtišeji Člověk je zde vyráběn.

MEFISTOFELES Člověk? Kde máte milence,

co do pece se zavřít dali?

WAGNER Chraň bůh! Nám za frašku jen vyhlásit se chce plození úkon zastaralý.

Ten něžný bod, kde život vytvářen,

milostný pud, jenž z nitra dral se ven

a dával, bral, sám sebe zpodobuje,

bližší, pak cizejší si osvojuje –

ty nedůstojné zvyklosti jsou pryč.

Zvěř nechť si nadál ukájí svůj chtíč:

však člověk, jenž se vlohou od ní liší,

napříště původ čistší měj a vyšší!

Obrácen k ohništi

Svítí to! Konečně přec naděj máme,

když sterou hmotu promícháme

a se směsí – neb hlavní věc je směs –

člověčí látku zvolna komponujem

a v křivuli ji zaletujem

a náležitě destilujem,

že tiché dílo vydaří se dnes.

Opět obrácen k ohništi

Vzniká to! Var se jasněj pění!

Pravdivěj vzrůstá přesvědčení:

191

mystické přírody v čem dřív byl vídán rys,

rozumem dělat zkoušíme my směle;

co organicky vytvářela kdys,

krystalisujem přeuměle.

Mefistofeles Kdo dlouho živ je, mnoho vidí,

nic pro něj nového se v světě neděje.

Já na svých toulkách poznával též lidi,

z nichž každý druza spíš než člověk je.

WAGNERpořád pozoruje zkumavkuKypí to, svítí, houstne tam.

Jen okamžik, a už to mám.

Vše velké zprvu potrhlý má vzhled;

však příště náhodě se můžem smáti.

Že mozek výborně zná přemýšlet –?

Kdo přemýšlí, ten zná jej udělati!

Nadšeně se dívá na zkumavku

Sklo náhle zvučí zvukem líbezným,

kalí se, jasní; k zdaru se to chýlí!

Půvabnou postavu tam zřím,

to mužíček se hýbe roztomilý.

Co více chcem? Co lidé ještě chtí?

Tajemství tajemstvím už není.

Jen poslouchejte, jak to zní,

je z toho hlas a v řeč se mění.

HOMUNKULUSze zkumavky; Wagnerovi

Nu, tatíčku? To nebylo jen tak!

K srdci mě viň! Ne příliš pevně však,

sice by sklo se roztříštilo.

Tak jevům určeno to bylo:

přírodní – kroužil by až pod slunce;

umělý – prostor uzavřený chce.

Mefistofelovi Aj, šelmo, pane kmotře, tobě dík,

neb dostavil ses v pravý okamžik.

To dobrý osud přivedl tě sem;

když jednou jsem, ať také činný jsem!

V tu ránu bych se do práce chtěl dáti.

Tys obratný, a to mi cestu zkrátí.

WAGNER Jen slůvko ještě! Stydět bylo se mi;

mne hoch i stařec ptá se na problémy,

na dohad třeba o duši a těle:

192

čím to, že k sobě hodí se tak skvěle,

drží se jako ti, kdo věčně svoji,

a jsou přec v jednom škorpení a boji.

Dál –

MEFISTOFELES Dost! Radš otázka bud rozřešena,

proč se tak špatně snáší muž a žena!

Tím si už lidé hlavy nalámali!

Zde třeba práce, jak ji chce ten malý.

HOMUNKULUS Kde třeba práce?

MEFISTOFELESukazuje na postranní dveře Dar svůj osvědč tady!

WAGNERneustále zíraje do zkumavky

Rozkošný věru človíček jsi mladý!

Postranní dveře se otevrou, je vidět Fausta, ležícího na lůžku HOMUNKULUSudiven Toť velké!

Zkumavka vyklouzne Wagnerovi z rukou, vznáší se nad Faustem a osvětluje ho V pustém háji! – čiré, jasné

tam vody jsou. Hle, svlékají se ženy;

nejrozkošnější! – Ach, jak je to krásné!

Zjev jedné nejkrásněj však ozářený.

Z nejvyšších hrdin pochází, snad z bohů.

V průsvitnou hladinu teď smáčí nohu;

spanilý žár ušlechtilého mládí

v poddajném vodním křišťálu se chladí. –

Lecjakých křídel náhlé šelestění

tříští to hladké zrcadlo a pění?

Prchají plaché dívky; ona však,

královna, neklopí svůj hrdý zrak

a s rozkoší, jež plní celou ženu,

zří: dotěrně a sladce ke kolenu

se lísá labuť; knížecí ten tvor

krotne a přivyká jí u kolenou. –

Však pojednou se spouští mraků flór

nad nejlíbeznější tou scénou.

MEFISTOFELES Ne, co ty všechno vypravovat znáš!

Malinký tvor – obraznost velkou máš.

Já nezřím nic –

HOMUNKULUS To věřím! Ze severu,

ty, zrozen z mlh a v popském šeru,

ty, z doby rytířů – nu, jak

193

moh by být svobodný tvůj zrak!

Rozhlíží se

Zvětralý kámen, pilíř úzký,

lomený oblouk, titěrnůstky! –

Na Fausta S tím, když se nám tu vzbudí, bude kříž, neb živ se odsud nehne již.

Les, labuť, tůň a nahé ženy,

to v předtuše mu věstil sen;

jak by si zvyk zde na ty stěny!

Já zvyk bych všemu – tady stěží jen!

A teď s ním pryč!

MEFISTOFELES To po chuti též mně je.

HOMUNKULUS Vojáka pošli do boje

a dívku do bujného reje,

tam o ně postaráno je.

Dnes právě kouzel vládne moc:

klasická Valpuržina noc.

Ta přichází nám nejvhodněj.

Do jeho živlu neste jej.

MEFISTOFELES To věru nikdy nepřišlo mi k sluchu.

HOMUNKULUS Jste trochu jednostranný ve svém duchu, jenž strašidla jen romantická zná:

však jsou-li pravá, jsou i klasická.

MEFISTOFELES A kamže naše jízda dát se musí?

Mně antikvářský kolega se hnusí.

HOMUNKULUS Severozápad, Satane, tvá zem:

na jihovýchod my teď poplujem –

Peneios brázdí volným tokem pláň.

Kol tichých zátok – stromoví a křoví.

Šíří se rovina až pod hor stráň.

Ve výškách Farsalos je staronový.

MEFISTOFELES Dost! Nechte mne jen s těmi boji

o moc či o porobu na pokoji.

Toť nudná hra; jak zápas konec má,

zas od začátku znova začíná;

leč na to žádná strana nepřijde,

že Ašmodaj to, jenž je obě štve.

Prý o svobodu zápas je to samý.

Já do nich vidím! Chámů boj to s chámy.

194

HOMUNKULUS Nech lidi, ať se potírají v boji;

každý, jak umí, od dětství se braň

a z hocha mužem bez bázně se staň!

Náš úkol zní jen: jak se ten zde zhojí?

Znám-li ti lék, nuž vyzkoušej ho zde;

když nedovedeš, přenechej to mně!

MEFISTOFELES Snad pomohly by kousky z Brockenu,

však cestu pohany zřím zamčenu.

Za mnoho nikdy nestál řecký lid,

však smyslů volnou hrou zná oslnit

a k radostnému hříchu lidi zláká.

Náš hřích, toť kraj, kde seversky se smráká.

A nyní – kam?

HOMUNKULUS Pan strýček stydlivý je?

Ne? Tak jen slůvko: babky z Thessalie!

To se mu jistě ve sluch vryje.

MEFISTOFELESvilně Thessalské babky! to jsou mi ty pravé!

Po těch jsem já už pásl moc!

Není to asi příliš zdravé,

lehávat s nimi noc co noc;

leč na visitu – jednou něco zvlášť –

HOMUNKULUS Tak rychle, na rytíře plášť!

Ten cár, jak dosud, znova zas

ponese vzduchem oba vás.

Budu vám svítit.

WAGNERúzkostlivě A co já?

HOMUNKULUS Cos velkého tě doma připoutá.

V receptech starých pergamenů bádej,

elixír života zde z prvků skládej

a dávej pozor, co se má tam dáti,

víc ještě, jak se všecko promísí.

Zatím co světem budu putovati,

najdeš snad puntík nad písmenkou i.

Pak strmé mety dosáhneš;

té mzdy lze tou tvou snahou zasloužiti:

cti, slávy, peněz, zdraví v dlouhém žití

a vědy – ba i ctnosti možná též.

Buď zdráv!

WAGNERzarmoucen Buď zdráv! Ach, srdce mi to láme,

195

mám strach, že nikdy už se neshledáme.

Mefistofeles Teď k Peneiu se rozleťme!

Má vtip můj kmotřeneček malý.

Ad spectatores

Závislí posléz přec jen jsme

na stvůrách, jež jsme udělali.

KLASICKÁ VALPURŽINA NOC

FARSALSKÁ POLE

Tma

ERICHTHO Jak jindy vždy, k té noci hrůzné slavnosti dnes přistupuji, Erichtho já pochmurná;

míň ohavná, než básníci v svých nadsázkách

mě trapně osočují… Hanit neznají

ni chválit s mírou… Širé se mi zjevuje

již vlnou šedých stanů zbledlé údolí,

což zbylo v očích z noci, děsné starostmi.

Ach, kolikrát se to již opakuje! dál

se věčně bude opakovat… Nepřeje

sok soku říše; zvlášť jí tomu nepřejí,

kdo, silou dobyv, silou vládne. Neb kdo nad sebou vlast neumí, až příliš ovládal by rád,

své pýše věren, vůli svého souseda…

Zde byl však velký příklad probojován kdys:

jak mocnějšímu na odpor se staví moc,

jak svobody se věnec trhá stokvětý,

jak tuhý vavřín k skráni vládcově se pne.

Zde o dnech časné velkosti snil Pompeius,

tam Caesar bděl, jak zíral na jazýček vah!

Ti utkají se. Kdo z nich zvítězil, ví svět.

Plá strážných ohňů plápol, rudě hořící,

zem dýchá vycezené krve odleskem,

a zlákán divuplným třpytem půlnoci,

se shromažďuje řeckých bájí bezpočet.

Kol ohňů všade sedí nebo tápají

dnů dávno zašlých zjevy, v bájích zrozené…

Byť úplněk ne, měsíc jasně zářící

se vyhoup, šíře mírnou záři do všech stran;

teď zřím: klam stanů zmizel, ohně modře žhnou.

Však nade mnou! ten nečekaný povětroň,

196

jenž, jasně svítě, osvětluje hmotný míč!

Já větřím život. Tudíž se mi nesluší,

bych blížila se živoucím, jimž nesu zmar;

to, zlou mi pověst plodíc, neprospívá mi.

Již k zemi se to snáší. Moudře z cesty jdu.

Vzdálí se

Vzduchoplavci, ve výšce

HOMUNKULUS Oblétnu zde ještě kolem,

děsných ohňů vida plání;

seshora je nad údolem

strašidelné podívání.

Mefistofeles Jako na severu, shůry

řadu těl zřím děsivých;

má-li strašidelné stvůry,

buď mi domovem i jih!

HOMUNKULUS Hleď, tam jedna povytáhlá

dlouhým krokem kráčí vpřed.

MEFISTOFELES Jak by hrůza na ni sáhla;

viděla nás vzduchem jet.

HOMUNKULUS Ať si kráčí! Jen slož na zem

rytíře – a uvidíš:

život vrátí se mu rázem,

za ním jde sem v bájí říš.

FAUSTdotýká se půdy Kde jest?

HOMUNKULUS To neumíme povědět,

však zde to patrně lze vyzvědět.

Ve spěchu, než se počne dnít,

choď si a pátrej plamen od plamene:

přes toho, kdo si k matkám troufal jít,

nic horšího se nepřežene.

MEFISTOFELES Jsem také se svou troškou zde

a myslím, že nám nezbude,

než aby každý ze svých sil

u ohňů dobrodružství podstoupil.

Pak, abychom se uhlídali,

zasviť tvá zář a zazni, vůdce malý.

HOMUNKULUS Tak blýskej to, tak zazvuč taky!

Sklo se mocně rozezní a rozzáří

Na novou pouť! A za zázraky!

197

FAUSTsám Kde jest? – Ach, neptej se už dál…

Ne-li ta hrouda, po níž kráčela,

ne-li ta vlna, jež ji smáčela,

vzduch tady její mluvou promlouval.

Zde – stal se zázrak – tady v Řecku jsem!

Já cítil hned, na jakou stoup jsem zem.

Mne spáče prožeh smysl nový:

obrozen stojím, roven Antaiovi.

A když tu samé divy nalézám,

bludištěm plamenů se nejdřív dám.

Vzdálí se

NA HORNÍM PENEIU

MEFISTOFELESčenichaje Jak očmuchávám ohýnky ty vzňaté, čichám, že pod nohou mám cizí půdu;

skoro vše nahé, leda košilaté;

nestoudné sfingy, nozi beze studu –

a co se všechno šklebí, křídlaté,

a zezadu i zpředu vlasaté…

My také notně neslušní jsme sice,

leč naturálnost vadí na antice;

to by se mělo nějak pěkně schovat

a do slušnosti módně zretušovat…

Nu, pronárod! Leč spolknu mrzutost

a pozdravím je zdvořile jak host…

Zdar, krásné ženy! – Zdar vám, hrozní bozi!

NOHhrčivě Proč bozi? Nozi! A proč hrozní? Ne!

V každičkém slovu kořen jeho zní:

Hrob, hrana, hrom či hrůza, hrotitý –

ač etymologie v souladu je,

přec nás ten soulad rozlaďuje!

MEFISTOFELES Hry vašich slov i doplnit se mohou:

Lze hrabat! Nohy ne, však hrabat nohou!

NOZIhrčíce, teď i nadále Nu, v tom přec nějaká je spřízněnost; víc dojde chvály, byť i hany dost.

Shrábni si zlato, dívky, korunu!

Hrabej – a nakloníš si Fortunu.

MRAVENCIz rodu olbřímích O zlatu řeč je? My ho nahrabali!

a schovali je v jeskyně a skály.

Lid Arimaspů je však vyslídil

198

a smál se pak, že odvez je a skryl.

NOZI Však my už k přiznání je přivedeme.

ARIMASPOVÉ Jen ne v té noci rozkoše.

Do zítřka probito je vše,

tentokrát dokázat to chceme.

MEFISTOFELESusednuv mezi Sfingy Lehko a rádo přec tu přivyká se, tak jasná je mi vaše říš.

SFINGA Duchový tón zní v našem hlase

a ty jej potom ztělesníš.

Své jméno rci, chcem důkladněj tě znáti.

MEFISTOFELES Mní, přemnohá že jmény lze mne zváti –

Není tu Britů? Tolik cestují,

bojišti prolézají, vodopády,

kde trosky páchnou klasikou, jsou všady;

zde byl by cíl, pro jaký horují.

Ti měli hry, a v těch se zjevuji:

a „old Iniquity“ se zovu tam.

SFINGA Jak přišli na to jméno?

MEFISTOFELES Nevím sám.

SFINGA Nu dobrá. Ve hvězdách však zběhlý jsi-li?

Co tedy říkáš přítomné té chvíli?

MEFISTOFELESvzhlédne Padají hvězdy, skrojek luny svítí, mně na milém tu místě milo býti,

neb za plášť lví tvou srst zde mohu míti.

Lézt nahoru, to musil bych se kárat;

nu, tedy dej mi jednu ze svých šarád.

SFINGA Jen vyslov se a hádankou to již.

Tak zkus to jednou, zda se rozluštíš:

„Zbožný i zlý ho potřebuje vždycky;

ten tluče v něj, jak v plastron, asketicky;

druhému druh je v zlu a při gaudiu –

a to i ono leda pro smích Diu.“

PRVý NOHhrčivě Br, toho nechci.

DRUHý NOHhrčí ještě víc Přináší jen spor.

OBA Kde se tu bere škaredý ten tvor?

MEFISTOFELEShrubě Však nemysli, váš host že dá se hanit; jak drápem ty, svým nehtem já znám ranit.

Jen zkus!

SFINGAmírně Nu, zůstaň, libo-li ti;

199

však sám už zatoužíš se vytratiti.

Tam, kde jsi doma, vedeš si snad zdatně;

však tady, tuším, už ti málem špatně.

MEFISTOFELES Shora tě vidět, to je pochutnání,

však zdola bestie; fi, k nekoukání!

Sfinga Tvé hořkosti a falši smát se mohu,

neb naše pracky zdrávy jsou,

však ty máš kopyto, ne nohu,

i zhrdáš naší družinou.

Ve výšce preludují Sirény

MEFISTOFELES Jakýchže ptáků divné pění

v topolech nad řekou to zní?

SFINGA Jen pozor! Jejich šveholení

už zničilo ty nejlepší.

SIRÉNY Proč mít zraky zabořeny

v beztvárné ty stvůry hnusné?

Slyš, jsme v hejnech tu, my vkusné,

hlasy k písním naladěny!

Tak se sluší na Sirény.

SFINGYvysmívají se jim touž melodiíJen je přinuť dolů slézti!

Do topolích ratolestí

jestřábí své drápy skryly;

hned by do tebe je vryly,

kdybys naklonil jim sluch.

SIRÉNY Závisti a zášti, vari!

Snesme radostí všech dary,

jimiž skví se břeh i luh!

Na vlnách a pevné zemi

pozdraven buď přede všemi

vítaný náš host a druh!

MEFISTOFELES To je to nyvé pění nové,

kdy tón a za ním tón zas plove

buď z hrdla nebo z nástroje.

Mne kuňkání to nedojímá:

byť mě to šimrá za ušima,

mé srdce nedotčeno je.

SFINGY O srdci pomlč v liché pýše!

Kožený, scvrklý váček spíše

k tvé popraskané tváři jde.

200

FAUSTpřistupuje Jak se mi do úžasu obdiv mísí!

I v hnusných tvarech velké, zdatné rysy.

Předtuchou štěstí jsem už naplněn;

kam přenáší mě vážný pohled ten?

Na Sfingy Zde těmi kdysi Oidipus byl tázán

Na Sirény Zde před těmi stál Ulyss, pouty svázán.

Na mravence Zde ti se prodrali až na poklad,

Na nohy zde těmi věrně v úschovu byl vzat.

Do údů svěží duch mi krev tu vhání;

mocné ty tvary, mocné vzpomínání!

MEFISTOFELES Dřív „dejte pokoj!“ byl bys klel,

teď vidět je ti prospěch skýtá;

svou milenku kdo hledat šel,

ten se i s obludami vítá.

FAUSTSfingám Některá z žen ať odpověď mi dá:

zda mezi vámi Helenu kdo zná?

SFINGY Daleko před ní byl náš čas.

Herakles pobil nejpozdnější z nás.

Chiron by víc ti řekl as;

dnes, v noci duchů, tady pocválá;

blahopřát smíš si, zdržet-li se dá.

Sirény Však bys také nelitoval!…

Ulysses k nám jednou přišel,

netupil nás, neoslyšel,

přemnoho nám vypravoval;

svěříme ti různé zvěsti,

jestli se dáš námi vésti

tam, kde moře zelenavé –

SFINGA Nedej na ty řeči lhavé! –

Nějako Ulyss provazem,

však naší radou dej se svázat;

Chirona najda, smíš se tázat

a zvíš, co přislíbila jsem.

Faust se vzdálí

MEFISTOFELESmrzutě Co rychlým letem krákorá,

že sotva spatřit se to dá?

Letí to, fičí, vane, vlá,

že lovec svěžest k lovu ztrácí.

SFINGA Jak metelice rozvichřeni,

201

Heraklem stěží dosaženi,

to stymfalští jsou rychlí ptáci;

hus mají nohy, krásně zní

ze supích krků krákání.

Chtí dokázat své spříbuznění:

že našemu jsou blízci kmeni.

MEFISTOFELESjako polekán

Skřek jiných stvůr tam slyším ještě znít.

SFINGA To sípání? Buď bez obavy!

To jsou jen hydře sťaté hlavy;

domýšlejí se posud něčím být. –

Však co tak náhle posedlo vás, pane?

Nač pohyby ty nevázané?

Kam chcete? Pryč? Nu jděte jen!…

Krk máte celý otočen

tam za těmi! Nu tak se nenuďte!

S krasotinkami pobuďte!

Lamie zvou vás – rozkošnická těla,

úsměvné rty a drzá čela,

jak je tak rádo satyrské má bůže;

kozonoh všechno si tam troufat může.

MEFISTOFELES Leč zůstanete? Naleznu vás tady?

SFINGY Zaleť si jen v ty vzdušné řady.

My z Egypta si dávno zvykly přec,

že po staletí trůní našinec.

V paměť si vryj ty naše trůny,

my vyměřujem slunce běh i luny.

U pyramid je nám sedět,

sedět do soudného dne,

v zkázu, mír a válku hledět –

v tváři sval se nepohne.

NA DOLNÍM PENEIU

PENEIOS, vůkol něho vodstva a nymfy

Počni, třtino, vát a zníti,

šeptejte, vy sestry v sítí,

šumte vrby, ševel houští,

s topolů ať list se spouští

do snu, jenž byl přerušen!

Probouzí mě burácení,

202

zmítání a divné chvění

z odplývání vln a pěn.

FAUSTpřistupuje k řece Jako by zpod toho loubí,

v němž se stvol a listí snoubí,

jak by z proplétané clony

zaznívaly lidské tóny.

Vlnka zní jak povídání,

vánků hra – jak žertování.

NYMFYFaustovi Ó, měl by sis lehnout

sem do měkké půdy

a osvěžit v chladu

své zemdlené údy.

Klid stále tě míjí;

zde ševel a šum,

náš dech a náš zurkot

zas vrátí tě snům.

FAUST Vždyť bdím; ó kéž to nepohasne!

Jsou zjevy jedinečně krásné,

jež, vznícen, promítá můj zrak.

Což kouzlo nade mnou se sklání?

Je to snad sen? Či – vzpomínání?

Užs jednou oblažen byl tak.

To plyne voda svěžím křovím

a tiše teče pod stromovím

a nešumí a klouže jen,

a zevšad napájeny zdroji,

teď čisté potůčky se pojí

tam v mělkou nádrž nízkých stěn.

Hle, mladě krásné, zdravé ženy,

vln zrcadlením obráženy,

mi plní štěstím zrak, ó dík!

V tůň sestupujíce tu smavou,

se plaše brodí, směle plavou.

Teď vojna, šplouchání a křik.

Ba, měla by ta nevídaná

mým očím stačit podívaná,

leč stále rozžízněny jsou;

tam proniknout by chtěly v houští,

jež bujným listovím se spouští

203

nad urozenou královnou.

Hle! Co se to vůkol bělá?

Labutí to pyšná těla

ze zátok se blíží sem.

Něžně, klidně, družně plují,

samolibě pohybují

šíjí,hlavou, zobákem.

Ale jedna, nad ostatní

předčíc v kráse majestátní,

všechny za sebou již má;

pyšně načechrala peří,

vlnou jest a vlnu čeří,

k svatyni jak pospíchá…

Ty druhé klidně sem tam plují,

a bělostně jim křídla dují;

jen chvílemi tou potyčkou

zvuk plachých dívek připoutají,

jež o svou službu málo dbají,

tím víc však o bezpečnost svou.

NYMFY Sestry, k půdě travnaté

ucho své-li přiložíte,

ačli sluch mě nemate,

koňský dusot uslyšíte.

Kdo to je, kdo v noci dnes

rychlé poselství by nes?

FAUST Půda, také mně tak zdá se,

spěšným cvalem otřásá se.

Kdo pádí sem?

Už dobrým osudem

je žehnáno mé žití?

Veliký div je zříti!

To cválá jezdec. Smělost má

a duchem okřídlen se zdá;

jej bělouš nese, v temnotě se skvící…

Já poznávám ho! Filyřin

to proslulý a moudrý syn! –

Stůj, Chirone, musím ti říci…

CHIRON Co je? Co chceš?

FAUST Ó, zadrž v běhu svém!

204

CHIRON Já neprodlévám.

FAUST Tak mě s sebou vem!

CHIRON Tak nasedni, bych mohl se tě ptát:

Kam jde tvá pouť? Zde stojíš u řeky;

na druhý břeh já zanesu tě rád.

FAUSTnasedaje Kam je ti libo. Dík ti na věky!…

Ten velký muž, ten vzácný učitel,

jenž národ hrdin vychovat si směl,

věhlasných Argonautů okruh smělý

i ostatní, kdož v básních kdy se skvěli…

CHIRON Nech! Ani ztělesněn-li Palladou,

Mentor se výtek neuchrání;

chovanci dál si vedou svou,

jak nebyli by vychováni.

FAUST V ducha i těla síle objímám

jej, jemuž každý kořínek je znám;

jenž rostlin všech zná účinek,

jenž ránu tiší, chorým nese lék.

CHIRON Rek utrpěl-li zranění,

já ihned obvázat ho spěchal;

však teď jsem to své umění

popům a kořenářkám nechal.

FAUST Nechceš, jak pravý velikán,

aby ti někým dík byl vzdán;

skromňoučce zdrobňuješ své činy,

jak nedělal bys víc než jiný.

CHIRON Tys lichotník zas pokrytecký.

Vnadíš si knížete i všecky.

FAUST Však doznej aspoň: Největší

jsi bohatýry znal svých dní,

s nejšlechetnějším závodil tvůj duch,

žils život velebně jak polobůh:

nuž, z heroických zjevů všech, jež zřel jsi,

kohože ze všech za prvého měl jsi?

CHIRON V hrdinských Argonautů kruhu

měl každý chrabrost, chrabrost svého druhu,

a podle vlohy své a síly

moh vyniknout, kde jiní nestačili.

Vždy Dioskurům přáno vítězství,

205

kde mladistvost a spanilost se skví.

čin, rychle rozvážený k spáse všem,

byl Boreovců krásným údělem.

Rozšafně v radě rozvažuje cíl,

vlád Iason, jenž u žen v přízni byl.

Pevně se Orfeus v tiché něze choval,

hrál na lyru a tóny okouzloval.

Dnem nocí Lynkeus bystrooký bděl,

úskalím loď tu svatou províjel.

Jen družností lze přestát nebezpečí:

druh činen – druzi chvalně o něm svědčí.

Faust Herakla líčit vhod ti není?

CHIRON Ach, neuved mě v roztoužení…

Já Foiba nikdy neviděl,

Area, Herma a tak dále,

a tu jsem na své oči zřel,

co slulo bohem lidské chvále.

To on, jenž králem narozen byl

a mladě svítil, rozzářen;

staršímu bratru podroben byl

a nejrozkošnějším všech žen.

Rovný mu nebyl zrozen Gaií

i k bohům vznesen nahoru;

marně se v písních namáhají,

nadarmo tešou z mramoru.

FAUST Nechť sochař sebevíc se tuží,

tak skvostně nebyl zpodoben.

O nejkrásnějším mluvils muži;

o nejkrásnější mluv teď z žen!

CHIRON Což!… Ženská krása? To nic není,

to zhusta ztuhlý obraz je;

jen pak se krásná bytost cení,

když jarý květ v ní koluje.

Kráska, ta v krásno jen se šatí.

Půvabu zato nelze odolati!

Helenu, půvab, já jsem nes!

FAUST Tys nes ji?

CHIRON Na hřbetě já směl ji nésti.

FAUST Což nejsem dost už zmaten dnes?

206

Sedět, kde ona, jaké štěstí!

CHIRON Tak jako ty mi vjela do vlasů.

FAUST Toť příliš! Trnu v úžasu!

Prosím tě! Rychle! Dej mi zvěst!

Ona je jediná má touha!

Odkud a kam že směls ji nést?

CHIRON Rád ti to povím. A ne zdlouha.

Kdys Dioskuři v boj se vydali

a únoscům svou sestru vyrvali;

ti k porážce však nechtěli se znát

i jali se je pronásledovat.

Tu sourozenci na útěku svém

zdrženi eleusinským močálem.

Bratří se brodili; já plul, vzav dívku na hřbet.

Pak, mazlivě mě plácajíc,

zmáchanou hřívu laskajíc,

„dík“ řekla sebevědomě ta malá,

jež moudrou něhou starci udělala.

FAUST V desíti letech!…

CHIRON Filologové

zmátli as tvoje výpočty jak své.

V bájích to s kráskou bývá prazvláštní:

básník, jak libo mu, si vede s ní.

Tak nedospívá do let, nezraje

a pořád jako k nakousnutí je;

únosce v dětství, v stáří pletky má –

Čas básníky, jak vidno, nepoutá.

FAUST Ni ona nepodléhej jeho zákonu!

Když Achill zhlédnout ji směl po skonu,

sám tedy mimo čas – ten šťastlivec,

jenž proti věštbě dosáh lásky přec –

já, touhou nejvyšší se rozhořev,

bych v život nestrh nádherný ten zjev?

Tu věčnou bytost, bohům sourodou,

v níž slast i velkost, moc i půvab jsou?

Ty zřels ji kdys, já dnes, tu zářící,

tak sličnou, vznešenou, jak dráždící.

Je zkouzlen smysl můj a všechno bytí;

nemohu žít, s ní nemohu-li žíti.

207

CHIRON Můj cizinče! Ty blouzníš lidsky jen.

Však mezi duchy zdáš se pomaten.

Leč osud milostiv ti byl:

neb rok co rok já prodlím něco chvil

u věštky Manto v této noci.

Ta k Eskulapovi se modlí, k svému otci,

by jemu na počest se polepšili

ti, lékaři kdo nazváni sic byli,

leč zabíjením spíš se proslavili.

Ze Sibyl všech mi nejmilejší ona:

ne pitvorná, však vlídně dobro koná.

Snad jí se zdaří, u ní snad je síla,

tvou duši aby kouzlem vyhojila.

FAUST Nechci být zhojen. Vládnu smysly svými.

Nechci být všední mezi pravšedními.

CHIRON Nezmeškej zdroje svého ozdravení.

Jsme tu. Nuž dolů. Bez prodlení!

Faust Kams mě to zanes vodou, kamením

v tom chmurném temnu? Jaký kraj tu zřím?

CHIRON Zde Řím a Řecko utkaly se v půtce;

Peneios vpravo, Olymp k levé ruce –

zde do písku se tratí mocná říš;

král na útěku, vyhrál občan již.

Zde, zcela nablízku, jen pohleď, tam,

v měsíčním třpytu svítí věčný chrám.

MANTOuvnitř; ze sna Dusotem koně, slyš,

zvoní posvátný schod.

Polobohů to rod.

CHIRON Otevři oči! Jest, jak díš.

MANTOprocitajíc Buď vítán! Nezapomněls, vím.

CHIRON Vždyť chrám tvůj nezbořen, jak zřím.

MANTO Ty bouříš neznaven vždy dále?

CHIRON Dlíš tichem obklopena stále –

mne věčně kroužit těší zas.

MANTO Já nehnu se. Kol krouží čas.

A ten zde?

CHIRON Noci rej a šum

ho zavál v tajemný tvůj dům.

Viz, šílenství mu z očí svítí.

208

Helenu, Helenu chce míti!

A neví, kam a kudy jíti.

Nuž vyhoj ho, je hoden péče tvé.

MANTO Mám ráda toho, kdo chce nemožné.

Chiron už zmizel v dálce

MANTO Vstup, smělče, vítej! Tyto tmavé síně

v podsvětí vedou, k Proserpině,

jež pod Olympem touží slyšet hlas,

aby k ní pronik zakázaný vzkaz.

Zde Orfea jsem vedla v stinnou říš.

Odvážně! Sestup! Líp ať pořídíš!

Sestupují

NA HORNÍM PENEIU, jako předtím

SIRÉNY Skokem do penejských vod!

V proudu šplouchejme a plujme,

nový zpěv tam zanotujme,

vnitrozemský bědný rod!

Ve vodě je spása jen!

Kdybychom si popílily,

v moře Egejské se vlily,

vzešel by nám slastný den.

Zemětřesení

SIRÉNY Vlna zpěněna se vrací,

řečištěm už neburácí;

chví se dno a vzdul se proud,

z břehu puklého jde čoud.

Pryč my všechny, jděm jen, jděm!

Prchněm před tím zázrakem!

V okruh plesajících hostí,

do vod moře, ku slavnosti,

tam, kde vlny o břeh trou se,

tiše ševelíce dmou se,

tam, kde dvojmo luna září,

posvátnou nás rosou daří!

Tam se volně, rušně žije.

Tady – zemětřesení je!

Každý rozumný se spas!

Zde je zmar a zhubí nás.

SEISMOSbručí a lomozí v hlubinách zemí

209

Ještě znovu abych zved se,

mocnou silou vzepjal plece;

proderu se vzhůru přece,

všechno prchne přede mnou!

SFINGY Jaké odporné to chvění,

hnusné, děsné burácení!

Jak se třese vše a zmítá,

houpe, klouže, sem tam lítá –

divné mravy nám to jsou!

Leč i peklo kdyby vzplálo,

nás by s místa nedostalo!

Teď se podivně to zvedá –

nu, zas vidíme ho, děda,

který, když už dávno zšedl,

ostrov Delos z moře zvedl,

aby pevný našla byt

žena, majíc porodit.

Strká, tlačí, vzpíná, vzrývá,

ztuhlé paže, záda křivá,

Atlas pohyby jsa všemi,

zdvíhá jíl a drn a zemi,

tvrdý křemen, písek měkký,

tiché břehy naší řeky,

mírný svah nám rokle trhá,

napříč vrch tam do ní vrhá

neúnavně pracovitý

slouponoš ten obrovitý;

po pás ještě v půdě vázna,

horstva vrší nehorázná.

Zadrž! Došels těsně k cíli.

Zde se Sfingy usadily.

SEISMOS Mne jediného je to dílo,

už nemožno to nevidět;

a kdyby mnou se všechno nerozrylo,

zda vůbec byl by krásný svět? –

Jakpak by vaše hory stály

tam v modru nebes nádherném,

mnou kdyby nebyly se vzpjaly

k malebné podívané všem?

210

Já podal důkazy své síly

před tváří Tmy a Chaosu

a s Titany – jak míče by to byly –

Pelion házel přes Ossu.

Ba, řádili jsme mladě při zápasu,

jenž ve šprým rouhavý se zvrh,

když náhle used na Parnasu

jak čapka dvojitá ten dvojí vrch…

Apollo přilnul k vrchu tomu

se sborem Mus, těch družek svých:

též Joviši a bleskům jeho hromu

já vysoko jsem prestol zdvih.

Teď v lopotě a hromobití

já k vám se prodral z propastí,

chci jaré osadníky míti

a podíl chci mít na slasti!

Sfingy Řekly bychom, tisíc let

že už strmí horstvo toto,

na své oči nevidět,

kterak v křečích vy vřelo to.

Znenáhla ještě stoupá hustý les,

hýbe se, rodí, tísní tes a tes.

My Sfingy se tím nepomatem,

nic nevzruší nás v klidu našem svatém.

NOZI Z rýh a z děr zřím zlato rdít se,

zlato v lístkách, v žilkách, v nitce.

Ukrást si to nenechejte,

v práci, mravenci, se dejte!

SBOR MRAVENCŮ Pohnuli olbřími

pokladů skrýší;

rej divých nožek my,

rychle s tím k výši!

Šmejděte sem a tam

v rýhy a stěny!

Každičký drobet nám

tady je cenný.

Vemte i nejmenší

ze zlatých proutků,

plátek i nejtenčí

211

vymeťte z koutků.

Dovnitř a zase ven!

Rozryjte půdu!

Sbírejte zlato jen,

ne hluchou rudu!

NOZI Mravenčí rode, ryj a hrab!

Vložíme na zlato svůj dráp;

pak ukryty ty skvosty jsou

jak pod nejlepší závorou.

PYGMEOVÉ Vskutku, tak jsme usazeni;

jak to přišlo, nevíme.

Odkud jdem, nám známo není,

ale zkrátka: my tu jsme!

K hodům bychom zasedali,

každý kraj má pohodu;

kde je rýha v kousku skály,

hned i trpaslík je tu.

Trpaslík a trpaslice,

rychlý, vzorně pilný pár.

Zda už v ráji, nevím sice.

Ale zde nám kyne zdar.

Zde jsme šťastni v družné shodě,

zde své sudbě děkuj em.

Na západě, na východě

ráda rodí matka zem.

DAKTYLOVÉ I nejmenší – z matky-li

malí se zrodili –

v brzké se narodí době;

však rovné už najdou sobě.

PYGMEJŠTí STAŘEŠINOVÉ Spějte sem v sídla,

v útulná bydla!

Pak rychle k dílu!

Chvat, když ne sílu!

Mír oslavujte,

však v dílnách kujte

štíty a píky

pro naše šiky!

Hej, mravenčíci

vše prolézající,

212

kov připravit si!

A daktylové,

vy tvorečkové,

jichž hejno tu víř

a palce je zvící,

dříví se chopte

a na milíři

uhlí nám zrobte!

PYGMEJSKÝ GENERALISSIMUS V boj, moje pluky,

s šípy a luky!

Tam u jezera,

hnízda kde sterá,

volavky skolte mi

s chocholy skvostnými.

Tu třpytivost

chci na zemi zříti;

ať s přílbic vám svítí

ten nádherný skvost!

MRAVENCI A DAKTYLOVÉ My jim šli pro kovy

a oni nám, páni,

chtí kout z něho okovy!

Na utíkání

však čas ještě není;

nuž, poshovění!

IBYKOVI JEŘÁBI Vražda, řev a umírání!

Strach a křídel třepotání!

Jaký ston a jaký skřek

zalétá k nám do výšek!

Ptáci jsou již vyvražděni,

v jezeře jich krev se pění.

Zrůdy, krás a lupu chtivý,

z křídel rvou ty pestré divy.

Vetkli si je za přílbici

pajdaví ti bumbrlíci!

Naši spojenci vy boje,

mořských opeřenců voje,

my vás k pomstě vyzýváme

v tom, co s trpaslíky máme.

Krev a zhoubu na ten kmen!

213

celý rod buď vyhlazen!

Krákorajíce se rozptýlí ve vzduchu

MEFISTOFELESna rovině Nordické vědmy znal jsem ovládati, s cizími duchy se mi to zde hatí.

To je mi Blocksberk přijatelnější:

Kdo na něm je, přec aspoň, kde je, ví.

Bdí paní Ilsa na svém kameni,

fouká si Jindra na svém temeni,

jsou tam sic místa chrápání a běd,

však aspoň je to na tisíce let.

Leč tady? Nikdo neví, kdo tu jde,

zda řecká zem se pod ním nenadme…

Kráčím si vesel hladkou dolinou

a v zádech zvedne se mi pojednou

vrch – nevím, zda se vrchem dá to zváti,

však stačí to, mě od Sfing odervati.

Dost ohýnků zde v rokli ještě kmitá,

v jichž záři zázrak nejeden mě vítá…

Přede mnou galantní se vznáší rej,

lotrovsky láká mě co nejsvůdněj.

No počkejte! Kdo zvyk si na mlsání,

po sladkém lupu kdekoli se shání.

LAMIEtáhnou Mefistofela za sebou Jen rychle dále!

Rychleji stále!

Pak zvolna ho tahat,

pak brebtat a váhat.

Na tyhle čáry

hříšník ten starý

chytit se dá!

Jen ať nám pyká!

Nohu ať smýká,

kulhá a cupe!

Hleďme ho, zlého!

Klopýtá, dupe.

Z nás každá si z něho

žert ztropit zná.

MEFISTOFELESse zastaví Prožluklý osud! Prohra samá!

Chudáci mužští! Od Adama!

Věk roste nám, ne rozum, žel!

214

Cos bláznovství už prováděl!

Víš, že ta čeládka je darebná;

jen líčko líčit, šněrovat se zná.

Nemá to zdraví v duchu ani v těle,

jsou, kam jim sáhneš, jako ztrouchnivělé.

Vidíš to, hmatáš, podrobně znáš popsat –

a sotva mrcha spustí, začneš hopsat!

LAMIEse zastaví Dost! Váhá. Dumá. Stojí tam.

Tak jen mu vstříc, by neprch nám!

MEFISTOFELESdá se zas na pochod Jen dál! Ať chuť mi neoslabí pochybovačný, hloupý cit;

na světě nebýt tyhle baby,

kdo, ďasa, chtěl by ďasem být

LAMIEpřepůvabně Junáka si obtáčejme!

Pro jednu z nás jistě láska

v jeho srdéčku se vzejme.

MEFISTOFELES Jak se v záři mihotáte,

hezké ženštiny se zdáte.

Tak vás tedy nekárejme.

EMPUSAse k nim přitírá Ani mne ne! Též mám vnady, tak mě pusťte do své řady!

LAMIE Ta nepatří sem; ať si jde!

Hru pokazí nám po každé.

EMPUSAMefistofelovi Aj, kmotře, zde tě vítat mohu, jsem Empusa, mám oslí nohu;

ty máš sic koňskou nohu jen

a přece buď mi pozdraven!

MEFISTOFELES Já myslil, že jsem v cizí zemi,

a žel, jsem spřízněn s nimi všemi;

jak v staré knize se to vrací:

od Harcu k Řecku – samí svaci!

EMPUSA Jsem rychlých činů milovnice,

v leccos bych mohla proměnit se;

vám na počest však, strýčinku,

mám, hleďte, oslí hlavinku.

MEFISTOFELES Zdá se, že zde se u těch lidí

kdovíco v sešvakření vidí;

však buď to jakkoli, dím krátce:

k té oslí hlavě nechci znát se.

215

LAMIE Ta hnusná! Zahnala by hned,

co krásného kde na pohled;

co milého kde uvidíš,

jak ona přijde, není již.

MEFISTOFELES Sestřenky křehké v útlém těle

se též mi zdají podezřelé;

tvářička, svítíc jim jak růže,

se rovněž lecjak změnit může!

LAMIE Tak zkus! Náš chorus početný je.

Jen kurážně! Vsaď do lutrie –

však vyhráš, jsi-li dobrý hráč.

Nač tohle chlípné kokrhání!

Jsi frejíř, ale k popukání;

jak mluvka chvástáš se a rváč! –

Nu, konečně je s námi v kole;

tak pozor! Ať jsou masky dole

a ukažme mu, co jsme zač!

MEFISTOFELES Na nejkrásnější jsem si sáh…

Objímá ji

Ach, jaké je to pometlo!

Chytí jinou

A cožpak tahle? Jde z ní strach.

LAMIE Dobře mu! To se povedlo.

MEFISTOFELES S tou maličkou chci pomazlit se...

Z rukou mi klouže ještěřice,

v mých prstech hadí cůpek je.

Chytněm si tedy tamtu dlouhou…

Tak! Tyrsus držím, tyčku pouhou

a na ní šišku pinie!

Vy takhle na mne?… Což ta tlustá?

Ta bude podle mého gusta.

Tak ještě naposled! Pojď sem,

ty macatá, ty bachratá!

To je tak něco pro harém…

Pýchavka praskla! Proklatá!

LAMIE A bleskurychle rozleťme se,

ať mračno blan se nad ním třese,

ten běs je cizopasný host!

Mátožně, přízračně ať víří

216

let mlčící, let netopýří!

Však odtud vyváz levně dost.

MEFISTOFELESse otřepávaje

Chytřejším, zdá se, nestal jsem se věru;

absurdnost vládne zde jak na severu,

přízraky ťuklé tam i tu,

nevkusnost lidu, poetů.

Nu zkrátka, výjev z mumraje;

jak všude, smyslů rej to je.

Já luzné masky chytat spěchal

a popad bytosti, že děs mě jal –

Jak rád bych omámit se nechal,

jen kdyby trvalo to dál!

Zabloudí v kamení

Kdepak to jsem? A kam to jde?

Dřív stezka, teď jen rum je zde.

Já po hladké tu kráčel zemi,

teď balvan v cestě zbraňuje mi.

Nadarmo šplhám, lezu, slídím;

což Sfingy své už neuvidím?

To bláznivé je trochu moc:

pohoří za jedinou noc!

To čarodějské skoky jsou:

svůj Blockberk si sem přinesou!

OREADAs prahorní skály Sem ke mně! Ten můj vrch je stár nezměněn věky jeho tvar.

Uctívej strmící ty skály,

jež od Pindu až sem se pjaly!

Už stejně útvar stál mých skal,

když Pompeius se po nich hnal.

Ty hory vedle jsou však lží

a s kuropěním zmizejí.

Takových přeludů jsem viděla!

A náhle zašly docela.

MEFISTOFELES Ctihodná hlavo, já tě ctím,

porostlá dubím vysokým;

paprsky luny nemohou

pronikat tou tvou hustou tmou. –

Však poblíž tebe houštím žhne

217

světýlko malé, přeskromné.

Jak všecko kráčí krokem svým!

Vždyť Homunkula tady zřím.

Co bylo s tovaryškem naším?

HOMUNKULUS Já se tak s místa k místu vznáším

a v nejkrásnějším smyslu vznik bych rád,

jsa nedočkav své sklo již roztříštiti;

však co jsem viděl posavad,

do toho netroufám si jíti.

Jen důvěrně ti mohu oznámiti,

dva filosofy že jsem v hádce stih,

„příroda, příroda“, toť heslem jich.

Od nich já nechtěl bych se odloučiti,

jim pozemské snad známo je přec bytí:

zda ti mi tedy zvědět nedopřejí,

kam obrátit se nejchytřeji?

MEFISTOFELES Při tom si veď jen na svou pěst.

Kde přízraky se usadily,

i filosof tam bývá milý.

By k jeho umu všichni úctu měli,

těch přízraků hned tucet stvoří celý.

Kdo nebloudí, ten bez rozumu jest.

Když vzniknout chceš, tak vznikni na svou pěst!

HOMUNKULUS Což, dobrá rada je přec nad zlato.

MEFISTOFELES Tak jdi si! Zhlédnem, jak se udá to.

Rozejdou se

ANAXAGORASThaletovi Tvůj odpor svéhlavý se ještě zvětšil; což zřejmý důkaz ten tě nepřesvědčil?

THALES Každičký vánek vlnu utváří;

hůř se to strohé skále podaří.

ANAXAGORAS Z žáru a dýmu vznikla tato skála.

THALES Vznik všemu živému jen voda dala.

HOMUNKULUSmezi oběma Směl bych se s vámi cestou dát?

Já totiž sám bych vznikl rád!

ANAXAGORAS Cožs horské boky kdy, jak ty zde jsou

Thalete, z bahna zved v noc jedinou?

Thales Proud přírody je v toku, věčně plynný,

nečleněn v noc a den a na hodiny.

I tvary největší se zrodily

218

jen v tvůrčím vývinu, ne z násilí.

ANAXAGORAS Zde z násilí! Vztek ohňů plutonických, ohromný výbuch dýmů aiolických

prolomil starou kůru ploché země

a nové hory vyvřelo z ní témě.

THALES A co se z toho dále vyvine?

Ten vrch je zde; nu dobrá, proč by ne?

Takovou hádkou čas jen promarníme

a trpělivý lid jen podvádíme.

ANAXAGORAS Nesčetné bytůstky, hle, malé

vrch oživují, hnízdí v skále.

Těch Myrmidonů! Mravenčíci

a palečci a trpaslíci!

Homunkulovi Tys po velkosti netoužil,

jen v samotářském těsnu žil.

Chceš-li jim vládce představovat,

dám za krále tě korunovat.

HOMUNKULUS Co dí můj Thales?

THALES Ne, můj synu!

U malých je i malost činů,

u velkých by též malý vzrost.

Hleď, jeřábů jak hrozí mrak

vzrušeným bytůstkám, a tak

by stejně ohrožen byl král.

Zobáků dravost, ostří spárů

je bědným trpaslíkům k zmaru,

zkáza se šíří dál a dál:

to za zločin, že v tiché chvíli

volavky zaskočeny byly.

Již roste ze setby těch zbraní

krvavé pomsty požehnání;

kdo pobitým jsou nejbližší,

krev trpaslíků prolít chtí.

Nač těm je kopí, přílba, štít,

nač chochol, jejž si uloupili?

Mravenčík s palečkem se skryli.

Voj trpaslíků prchá, zbit.

ANAXAGORASpo chvíli, slavnostně

Já dosud obracel se na podsvětí,

219

však tentokrát má prosba vzhůru letí.

Ty, věčně mladistvá v té výšce své,

tří jmen a tváře trojité,

ty slyš mě v lidu mého strázni té,

Diano, Luno, Hekaté!

Ty, jíž se šíří hruď, ty, dumná v hlubinách,

ty, klidně zářící, ty, násilnice v snách,

tvých stínů sráz kéž dokořán by zel,

tvá stará moc se projev bez kouzel!

Pausa

Jak? Vyslyšen jsem již?

Což prosba má,

jež vzhůru lká,

přírody převrátila říš?

Trůn oblý bohyně se sváží níž,

stále je větší, stále blíž,

strastný má oku, hrozný tvar,

do temna rudne jeho žár!

Hrozivý terči! Ne blíž ke mně!

Vždyť zhubíš nás i mořskou pláň i země!

Tak je to pravda? thessalské to ženy,

svých pověr kouzly rozníceny,

tě hříšným zpěvem vyrvaly tvé dráze

a k lidské zneužily zkáze?…

Světelný štít se mračnem kryje,

náhle to žhne a škube, bleskem bije!

Jaký to rachot! Zasyčení!

Do toho vichrů třesk a hřmění! –

Pod trůnem viz, jak ruce spíná –

Odpusť! Já volal! Má to vina!

Vrhne se na tvář

THALES A neslyšel a nezřel ještě víc?

Co se nám dálo, nevím sic;

já necítil, co ten zde cítil, šíle,

a přiznám jen, že bláznivé měl chvíle.

Luna své staré místo má

a jakby nic se kolíbá.

HOMUNKULUS Pygmeů vrch se zahrotil!

Hle, ostrý je, dřív oblý byl.

220

Já hrozitánský náraz cítil,

jak povětroň se s luny řítil,

a vpravo vlevo nejda s dráhy,

rozmačkal přátele i vrahy.

Tu mohutnost však je mi ctíti,

jež, projevujíc tvůrčí moc,

se z hloubek rve, pak s výšek řítí,

by vrch stál za jedinou noc.

THALES Buď klidný! Vždyť to byl jen sen.

Rod šeredů je zahlazen.

Žes nebyl král, ti k blahu jen.

Teď k mořským hodům! Ku slavnosti!

Tam znají uctít divuplné hosti.

Odejdou

MEFISTOFELESvylézá na druhé straně

Kořáním starých dubisk lézt se musí,

ve skalách málem nohu vyvrknu si!

V mém Harcu voní pryskyřice,

a smola – to je něco pro mé plíce,

skoro jak síra… Zde v tom řeckém vzduchu

po našich vůních není ani čuchu!

Já slídil však, jsa zvědět chtivý,

čím pekel žár a muka se tu živí.

DRYADA V své rodné zemi máš sic obratnost,

leč v cizině mi nejsi doma dost.

Neměl bys pořád o vlasti jen sníti,

spíš dubů svatou velebu zde ctíti.

MEFISTOFELES Vždy máme v mysli bývalý svůj kraj;

kde jsme si zvykli, tam je ráj.

Však pověz mi: co je v té šeré sluji?

Jaké tři stvůry se tam provalují?

DRYADA To Forkyady jsou. Jen přikroč blíž

a oslov je, jestli se nebojíš.

MEFISTOFELES A proč by ne? – I hleďme je, ty tvory!

Při vší své pýše musím říc,

já takového nezřel nic.

Vždyť horší jsou než mandragory…

Ne, tohleto! Aj, oko, žasni!

Smrtelní hříchové jsou krásní,

221

srovnáni s touhle triadou.

U nás se ani na zápraží

nejhlubších pekel neodváží,

čím krásy kraj zde vyniká.

Nu, opravdu, toť antika…

Čují mě, piští, už se štíří,

ti vlkodlaci netopýří.

PRVNÍ FORKYADA Půjčte mi, sestry, oko, ať se ptá, kdo kráčet k našim chrámům smělost má.

MEFISTOFELES Ó ctihodné! Já před vámi se skláním, abych byl žehnán trojím požehnáním.

Ač osobně vám neznám sic,

jsem, tuším, vzdálený váš strýc.

Velebných mnoho uviděl jsem bohů,

já před Opou i Rheou ohnul nohu,

k vašim i Zmatku sestrám, Moirám třem,

já přišel včera – nebo předvčírem;

leč něco jako vás já nezahléd.

Toť slasti přespříliš. Zde zmlká ret.

FORKYADY Ten duch, jak zdá se, rozumný je.

MEFISTOFELES Čím to, že o vás neví poesie?

Též, důstojné, mi rcete přec,

proč nezvěčnil vás štětcem umělec,

či proč se o vás nepokusí dláto,

když Venus, Pallas, Juno stojí za to?

FORKYADY Vnořeny v tichou noc a samotu,

na tyhle věci nemyslíme tu.

MEFISTOFELES Nu ovšem, zde, v tom tichém hájemství, svět nezná vás a pranikoho vy.

Však měly byste přijít do prostředí,

kde lesk a Musy na prestolu sedí,

kde odhalí se den co den, ráz dva,

vždy nová mramorová postava;

kde –

FORKYADY Pomlč už a nedělej nám chuti!

K ničemu není to tvé vybídnutí;

jsme děti noci, půlnoc vládne námi,

cizí jsme všem a sotva sobě známy.

MEFISTOFELES Nu dobrá. Lze tím spíš se převtělovat.

222

Mythologicky: transsubstanciovat.

Vy dohromady jedno oko máte,

jste tři a jeden zub si podáváte.

Nuž, z trojice se změňte v pouhý pár

a nakrátko své třetí družky tvar

přenechte mně.

JEDNA Z FORKYAD Nu? Jde to?

OSTATNÍ DVĚ Zkusmo. Snad.

Leč zub ni oko nemožno mu dát.

MEFISTOFELES Tak jste to nejskvostnější zrovna vzaly.

Pak žádný obraz není dokonalý.

JEDNA Z FORKYAD Tak přimhuř oko – to je jako nic –

jen jeden tesák ukazuj, ne víc:

tvůj profil hned svůj výraz ztratí:

jak naše sestra budeš vypadati.

MEFISTOFELES Ta čest! Nu dobrá!

FORKYADY Dobrá!

MEFISTOFELES, z profilu vypadá jako Forkyada

Hleďte přec:

Chaosu milovaný zplozenec!

FORKYADY My jeho dcerami se smíme zvát.

MEFISTOFELES Fi, hermafroditů mi budou lát.

FORKYADYTé krásy, jíž se nová trias chlubí!

Dvě oči máme a dva zuby!

MEFISTOFELES A já teď před světem se skrývat musím.

Jdu do pekel a ďábly zlekat zkusím.

Odejde

SKALNATÉ ZÁTOKY EGEJSKÉHO MOŘE

Měsíc setrvává v zenitu

SIRÉNY, kol dokola rozloženy po útesech, hrají na flétny a zpívají Půlnočně se rouhajíce,

thessalské-li kouzelnice

zpěvem v hloub tě lákávaly,

s výšek teď, jež v třpyt tě halí,

lij svůj pohled, klidný, stálý,

do vln svítivé té noci,

požehnej svou čaromocí

vřavě, stoupající z vod!

Ty, již tvorstvo službou vzývá,

223

buď nám, Luno, milostiva!

NEREOVNY a TRITONIv podobě mořských zjevení

Ostřejšími tóny hlučme,

v šíř a dál se rozezvučme,

vyburcujme hlubin rod!

Lítou bouří k břehům hnáni,

plujem, písní přilákáni

do zálivů tichých vod.

Hle, co krásného jsme našli,

hle, co řetězů nás krášlí;

zlatý skvost a šperk jsme samý,

koruna i drahokamy.

Démoni, to váš je čin!

Poklady zde ztroskotaly,

sotva jste se zpívat jaly,

víly našich zátočin!

SIRÉNY Víme: libují si ryby,

v mořském chladu se jim líbí

život bez bolu, pln změn.

Dnes však dosvědčit by měla

čilá vaše hejna skvělá,

že jste víc než ryby jen.

NEREOVNY a TRITONI Však jsme si to promyslili

dřív, než sem jsme dorazili;

sestry, bratří, rychle ven!

Malou pouť dnes podnikneme,

tou jim důkaz provedeme,

že jsme víc než ryby jen.

Odplují

SIRÉNY Už zástup se hnul!

To aby k Samothrake plul.

Větry tam příznivé jdou.

Cože tam za lubem mají

v těch mocných Kabirů kraji,

kteří, ač moc mají boží

a stále jen sami se ze sebe množí,

nevědí, čím vlastně jsou?

Tvá zář kéž na nebi plá,

Luno ty milostivá!

224

Kéž by se neprobudil

den a nás nezapudil!

THALESna břehu Homunkulovi K Nereu, starci, chtěl bych tebe vést sic nablízku zde jeho doupě jest,

ale má tvrdou palici

kyselý mrzout bručící,

ba věru všechen lidský rod

nic protivovi neudělá vhod.

Že v budoucno však zírat zná,

on u každého váhu má,

kdo hold vzdá dovednosti této;

mnohým už dobro prokázal.

HOMUNKULUS Zabušme, snad nás pustí dál.

Snad sklo a plamen hned stát nebude to.

NEREUS Zda lidské hlasy to, co zaslech jsem?

Jak zuří to hned všecko v nitru mém!

Stvoření s touhou bohům vyrovnat se,

a s kletbou vždy jen sobě podobat se.

Od dávných let já božský moh mít klid,

leč pud mě hnal, k nejlepším laskav být;

posléze zře, jak čin se k činu řadil,

vše zřel jsem stejné, jak bych nebyl radil.

THALES A přec ti, mořský starce, věří svět.

Nuž, neodháněj nás, tys mudrc-kmet.

Hleď tento plamen: lidský tvar sic má

a přec tvou radu předem přijímá.

NEREUS Což na radu by dal kdy lidský sluch?

Vždy v tvrdém uchu moudrý proslov ztuh

Po činu výčitky, jak chceš, měj divé –

čin budeš páchat svévolně, jak dříve.

Co Paridu já otcovských dal rad,

než lstivým chtíčem cizí ženu zmát!

Stál směle na pobřeží hellenském;

co duch můj viděl, jemu věstil jsem:

k zalknutí vzduch a půdu v červeni,

v trámoví požár, dole vraždění –

úděs i věhlas, Troje soudný den,

jenž v rytmy vklet a navždy proslaven;

troufale smál se kmetským výrokům,

225

šel za choutkou a Trója klesla v rum –

trýzněmi ztuhlá obří zdechlina,

orlům to z Pindu chutná hostina.

Též Ulysses! Což nevěstil mu já,

čím Kyklop sevře jej, čím Kirke lstná;

nevážnost druhů, jeho váhání

a jinou předpověď –? Co měl však z ní?

Až po strastech jej, po přemnoha dnech,

houpavý proud nes na hostinný břeh.

THALES Mudrce mrzí, nedbá-li se rad;

dobrý to zkusí ještě jedenkrát.

Peříčko díku pak tím víc ho těší;

nad skálu všeho nevděku je těžší!

Věc významnou chce chlapec prosebník;

na moudrou radu ptá se: jak by vznik.

NEREUS Můj vzácný rozmar nekazte mi přec!

Dnes na mne čeká zcela jinší věc;

své dcery, Doridky, jsem všechny sezval,

ty, jež bych Graciemi moře přezval.

Ni Olymp nenosí ni vaše zem

tak luzných tvorů a s tím půvabem.

Pružně se znají vrhat, svůdnost v zraku,

na oře Neptunovy s vodních draků,

tak nezněje k nim živel přitulen,

že jejich údy nese krajka pěn.

V barevné škebli nejkrásnější žena,

má Galatea, bude přivezena,

jež, co se Kypris odcizila nám,

na Pafu místo bohyně má chrám;

i trůnu na voze je dědičkou,

jíž božské pocty vyhrazeny jsou.

Pryč! Nesmím chvilku otcovské své slasti

porušit láním, nenávistí zmásti.

K Proteu! K divotvorci! Nechť vám dí,

jak vzniká tvor a jak se promění.

Vzdálí se směrem k moři

THALES Ne, tenhle krok nám pranic nevynese;

nechť najdem Protea: hned rozplyne se.

A promluví-li, nedovíš se nic,

226

jen udiví a zmate tě jen víc.

Však že ti přec je třeba jeho rad,

zkusme to, spějme na cestu se dát.

Odejdou

SIRÉNYnahoře na skalinách Jak vlna vlnu stíhá,

co se to z dálky míhá?

V směr, kterým větry dují,

k nám bílé plachty plují?

Jsou světle ozářeny!

Ne, jsou to mořské ženy.

Se skal se dolů dejme

a dál jim naslouchejme!

NEREOVNY a TRITONI Co přinášíme v dlani,

vám všem buď k požehnání.

Pod obřím želvím štítem

ty tvary s přísným třpytem!

Bohů vám nesem zjevy.

Vznešené pějte zpěvy!

SIRÉNY Byť maličtí jsou,

moc ohromnou

přiznal jim trosečník mnohý.

Pradávné ctíme v nich bohy.

NEREOVNY a TRITONI Kabiry přinášíme,

tak mír vám zajistíme.

Kde oni vládnou, svatí,

vlnám se vlídnost vrátí.

SIRÉNY Jsme slabší vás.

My loď vedem v sráz.

Však vy nás předčíte,

vy mužstvo chráníte.

NEREOVNY a TRITONI Jen tři jsme dopravili,

čtvrtého nepřemluvili;

prál, on že je ten pravý,

ti druzí že nemají hlavy.

SIRÉNY Jak tupí druha druh,

tak boha ztupí bůh.

Vy všechny je ctěte,

sic do zkázy jdete.

NEREOVNY a TRITONI Vlastně je sedm jich.

227

SIRÉNY A jaký že osud tu trojici stih?

NEREOVNY a TRITONI Nemáme odpovědi.

V Olympu as to vědí.

Též osmého zanes tam osud;

naň učenci nepřišli posud.

Své milosti všichni nám přejí;

a stále se vyvíjejí.

Nic jim nelze přirovnat,

stále výš to prahne,

čeho nikdo nedosáhne,

chce jich rozlačněný hlad.

SIRÉNY My vzýváme vše;

ať v luně to je,

ať sluncem to žhne.

Nám k duhu to jde.

NEREOVNY a TRITONI Věhlasem skvít se nejvyšším,

nám závidí as mnohý!

SIRÉNY Ni hrdinům antiky

čin nepřán tak veliký.

Plout za zlatým rounem, to bylo jim vším,

to slulo jim věhlasem nejvyšším.

Vám: za Kabiry, bohy!

Opakuje se; sborem

Plout za zlatým rounem, to bylo jim vším:

Nám Vám za Kabiry, bohy.

Nereovny a Tritoni odplují

HOMUNKULUS Zřím na bohy? Spíš na hrnce!

Jak z hlíny vypadají.

To pro pány je učence!

Hlavy si otloukají.

THALES Vždyť právě to se žádá dnes:

hodnotu mince dělá rez.

PROTEUSnepozorován To, starý bajkář, slyším s potěšením.

Čím věc je divnější, tím výš ji cením.

THALES Kde jsi, ó Protee?

PROTEUSmluví břichem, teď zblízka, teď z dálky

Jsem zde! Jsem tu!

THALES Já odpouštím ti starou hru.

Však přítel jsem, tak žerty stranou!

228

Vím, hraješ si na schovávanou.

PROTEUSjakoby z dálky Buď zdráv!

THALEStiše Homunkulovi Je zcela blízko. Zasviť jen!

Zvědavost zrovna rybí má;

ať v cokoli je proměněn,

plameny hned se přiláká.

HOMUNKULUS Nuž abych zář svou plně rozlil;

však ostražitě, sice sklo bych rozbil.

PROTEUSv podobě obří želvyCo půvabně, tak skvostně plá?

THALESzahaluje Homunkula Což, zblízka-li to zřít je touha tvá, malinkou námahu jen způsob sobě,

lidsky se postav na své nohy obě.

Od nás to vlídnost je, my v moci máme,

smí-li kdo zřít, co zakrýváme.

PROTEUSv ušlechtilé podobě Ovládáš posud světaznalou lest.

THALES Tvar měnit posud rozkoší ti jest.

Odhalil Homunkula

PROTEUSužasle Svítící mužík! Kdo kdy tohle zřel!

THALES O radu ptá se: vzniknouti by chtěl.

Neb div! Jak od něho jsem slyšel,

prý byla ho jen půl, když na svět přišel.

Ne snad že ducha se mu nedostává:

spíš toho, co se hmotně nahmatává.

Váhu teď sklo mu zaručuje jen,

i touží především: být ztělesněn.

PROTEUS Dítětem panny zvát se smíš:

dřív než bys měl být, jsi tu již.

THALESpotichu Též jinak není neproblematický,

neb zdá se mi být hermafroditický.

PROTEUS Tím se to ještě snáze stane;

všechno je možné, když si zmane.

Jen bez meškání ať se stvoří:

započni hned! a v širém moři!

Nejdřív se v malém zařídíš,

nejmenší tvory pohlcuješ,

pak vzrůstáš zvolna výš a výš

a k větším úkolům se dotvořuješ.

HOMUNKULUS Jak vlahý vzduch to vane zde!

Vonící vlhkost k srdci jde.

229

PROTEUS Ba věru, znejmilejší hochu,

a ještě svěžejší to bude dál,

pojď, pokročíme po převlace trochu,

vzduch aby kouzelnější vál.

Vpředu ten průvod, vždyť jej zříš,

na vodách šumí, pojď mu blíž.

THALES Já s vámi jdu to uvidět.

HOMUNKULUS Památný trojmo duchů let!

Rhodští Telchinové na hippokampech a mořských dracích, třímajíce Neptunův trojzub SBOR My trojzubec bohu jsme Neptunu skuli,

jímž vlny zná krotit, když k výškám se vzduly.

Jak rozpoutá kypící mračna bůh hromu,

bůh Neptun dá odpověď rachotu tomu;

nechť shůry se zubatě klikatí žár,

vln syčivých zdola se vychrlí var;

a vše, co se octlo tvář ve tváři smrti,

je houpáno dlouho, než hloubka to zhltí.

Své žezlo nám podal, by utich dnes vír –

Vln lehký vám nesem a slavnostní mír.

SIRÉNY Zdar vám – Hélia kdož ctíte,

dnem kdo kochati se smíte –

teď, kdy noční zář se chví,

teď, kdy země Lunu ctí.

TELCHINOVÉ Ó bohyně něhy tam v nebeské výši!

Jak vznícen tvůj sluch je, když bratra ctít slyší!

Slyš, z ostrova Rhodu to blaženě zní,

tam k poctě mu do věků paian se chví.

Běh dne-li se započne v průvodu Hór,

on v paprscích skloní k nám žárný svůj zor.

A hory a města i vlny a břehy,

vše bohu se líbí, vše plno je něhy.

Nás nehalí mha; a když hrozit se zdá,

jen paprsk, jen vánek – a ostrov zas plá!

Tam Foibovi na sta my dáváme tvarů,

tvar juna, tvar obří, znak moci, znak žáru.

My první, moc olympských ctíce a zář,

jsme postavu lidskou jim dali a tvář.

PROTEUS Jen ať se chlubí, ať si pějí!

Slunečné paprsky se smějí

230

nesvatým dílům neživým.

Jen ať si taví, teší, hrají;

ulito v kovu-li to mají,

pyšní se tím jak bůhví čím.

A nač ta chlouba – nic to není.

Bohů socha se zaskvěj e –

a pak se země zachvěje,

a teď už jsou zas roztaveni.

Pozemské dění – marná věc –

jen dření to a štvaní přec.

Životu spíš je vlna vhod;

do věčných zanesu tě vod,

já, Proteus-delfín.

Promění se v delfína

Vzhůru, dím.

Dosáhneš, čeho srdce žádá.

Pojď, já tě vezmu na svá záda

a s oceánem zasnoubím.

THALES Vší chvály hodno je tvé přání,

jen dej se od počátků do vznikání,

pohotov k rychlým změnám vždy!

Jdi, projdeš podle věčných norem

tisíci, pratisíci forem,

až k člověku máš ještě kdy.

Homunkulus vstoupí na Protea-delfína

PROTEUS Pojď, duchu, ke mně v říš mé vláhy,

vzrosteš a rozšíříš se záhy,

dle libosti se zařídíš.

S vyššími řády nic to není.

Jak na člověka se kdo změní,

je docela s ním konec již.

THALES Nu, přijde na to! Též je pěkné zas,

být mužem pořádným; a v pravý čas

PROTEUSThaletovi Kdos, tvoje zásluhy kdo má,

ten arci chvilku přetrvá;

neb v duchů družině té šeré

já vidím tě už roky steré.

SIRÉNYna skaliscích Zda těch mráčků kruh tam zříte, bíle lnoucí k měsíci?

231

Holubičky láskou zpité

jsou to, křídly svítící.

S Kypru milostná se dala

její družina sem v let.

Teď je slavnost dokonalá!

Teď nám plně září svět!

NEREUSpřistupuje k Thaletovi Poutník, jenž se nocí šine, za úkaz jen vzduchu má to;

my jsme duchové a s jiné,

správné stránky zříme na to:

zázračné ty holubice

jsou mé dceři společnice,

na škebli když přijet chce.

Z toho dvůr je měsíce.

THALES Ano, také já mám za to:

řádný muž má zbadat svět,

živé však, co lidem svato,

v teplém hnízdě udržet.

PSYLLOVÉ a MARSOVÉna mořských býcích, telatech a beranech V drsné kyperské sluji,

Neptunem nepotopeni,

Seismem nerozdrceni,

kde vánky od věků dují,

jak v bájích, jež z pradávna známe,

vše tiše vykonáváme,

vůz Kypridin uchováváme,

a nezřenu v půlnočním tmění,

skrz vodstev ševelení

půvabnou dceř nesem blíž.

Nás nevyhnal z dělného bydla

ni orel ni lev, jenž má křídla,

kříž ani půlměsíc;

ať se to střídá sebevíc,

ať trůní onen či ten,

ať se to povraždí jen,

ať města i státy jdou v plen,

my neseme již,

my půvabnou vládkyni nesem vám blíž.

SIRÉNY V mírném spěchu, v lehkém reji

232

kolem vozu v spleti řad,

v pruzích, jež se províjejí,

v kroužení jak táhlý had,

Nereovny, divé ženy,

Doridky, jež něžné jste,

matčin obraz převtělený,

Galateu, přineste!

Vidíme ji božsky skvít se,

nesmrtelných vážnost má,

lecjak žena smrtelnice

svůdná je i půvabná.

DORIDKY, vesměs na delfínech, táhnouce ve sboru mimo Nerea Rozlij, Luno, stín a záři

na junů květ přeskvělý,

neb my před otcovou tváří

zjevit chcem se s manžely.

Nereovi Chlapci jsou to, zachránily

jsme je z chřtánu příboje,

v mech a rákos položily,

k světlu zahřály si je;

žhavě nás teď pocelují,

věrně za to poděkují:

hleď, jaký to půvab je!

NEREUS Nevšední dvojí zisk to z jedné práce:

být milosrdný a tím pokochat se!

DORIDKY Chválíš-li, co zamýšlíme,

přání splněno nám buď:

kéž je nesmrtelně smíme

na svou mladou tisknout hruď!

NEREUS Smíte se z lovu radovati,

smí hoch být v muže přetvořen;

však já bych nedoved vám dáti,

co může Zeus vám dáti jen.

Vám láska – vlnou bez trvání

a vy jen houpány jste jí,

pak, přejde-li vás milkování,

zas na břeh muž se vysadí.

DORIDKY Tak abychom smutně se loučily,

ač rády vás máme, vy milí!

233

My po věčné věrnosti toužily,

leč bozi nedovolili.

MLADÍCI Nuž hýčkejte si nás jen dál,

nás, chrabré trosečníky;

je nám, jak sen by se nám zdál,

že nelze líp. Ó díky!

Galatea se blíží na voze z mušlí

NEREUS Tos ty, moje drahá!

GALATEA O štěstí, zde být!

Vy delfíni, stůjte! Chci na otce zřít.

NEREUS Už přešli, přešli už, jsou v dáli,

tím kroužícím pohybem kola.

Což dbají, zda co z nitra, ze srdce volá?

Ach, kéž by mne tam s sebou vzali!

Však jediný pohled pohladí,

že celý rok mi nahradí.

THALES Zdar! Znova! Zdar světu!

Všecek radostí kvetu,

proniknut krásna i pravdy shodou…

Vše povstalo z vody, vše stvořeno vodou

Všechno smí vodou trvání míti!

Oceáne, přej nám svého věčného bytí.

Ty kdybys nebyl mraků dech,

potoky nehnal s výšin všech,

neřídil řek i spád i běh,

nechytal dravost proudů těch,

čím horstva i pláně, čím svět by pak žil?

Tebou jen život uchován byl.

ECHO, sbor veškerých kruhů Tebou se život lil do všech nám žil.

NEREUS Houpavě plují v dálku zpět,

už nekříží se náš hled a hled;

v táhlých řetězů pruhu,

v slavnostně zladěném kruhu

krouží těch nesčetných rej.

Ale mé dcery škeblí trón

stále zřím –je to on –

jak světlem hvězd

v tom shluku svítí.

Předrahý třpyt v té vřavě smím zřítí,

234

já vidím jej, já hmatám jej,

blízko, blíž, pravdivěj.

HOMUNKULUS Rozkošné vlhko cítím,

a na cokoli svítím,

je vše tak plno krás.

PROTEUS Zde vlhko mokvá žitím,

zde vzplá tvé světlo, cítím,

a vydá luzný hlas.

NEREUS Tam nové zas tajemství ve středu reje!

Co zří naše oči? A cože se děje?

Co u nohou, tam u mé dcery, se třpytí?

Kol škeble to šlehá, teď milostně svítí –

to tepot je lásky, to lásky je vzlet!

THALES Toť Homunkulus – a Proteus ho sved…

On pudem tam hnán je v své vládcovské touze,

už slyším, jak v úzkosti ječí to dlouze,

vždyť rozbít se musí tam o světlý trůn;

teď plane, teď blýská, už rozlil se v tůň!

SIRÉNY Hle, ohnivý zázrak se na vlnách blyští,

jež o sebe tlukou a v jiskrách se tříští!

A výš se to zmítá a jasněj to plá,

žhnou těla, vše půlnočně hořet se zdá,

kolkolem je oheň, vše rudost má jeho –

Nuž, vládu měj Eros, jenž počátkem všeho!

Zdar buď vlnám! Zdar buď moři,

na němž oheň svatě hoří!

Zdar buď vodě! Zdar buď žáru!

Zdar buď zázračnému varu!

VEŠKEREN SBOR Vánkům zdar, jež tiše dýší!

Tajům zdar všech zemních skrýší!

Velebeni v slávě své,

všichni čtyři živlové!

235

TŘETÍ DĚJSTVÍ

PŘED MENELAOVÝM PALÁCEM V SPARTĚ

Vystoupí Helena a sbor zajatých Trojanek, Panthalis, vůdkyně sboru HELENA Terč mnoha obdivu a hany, Helena,

já od pobřeží, kde jsme právě přistali,

jdu posud šumem zpita houpajících vln,

jež, vzpínajíce se, nás od niv Ilia

sem nesly k rodným zátokám, jak dovolil

svou silou vítr Euros, přízní Poseidon.

Tam dole radují se Menelaos král

a jeho nejchrabřejší nad svým návratem.

Ty pak mě vítej doma, strmý paláci,

jejž, v zem se vrátiv, Tyndareos, otec můj,

si na pahorku Atheninu vystavěl,

ty, ve vší Spartě nejskvostněji zdobený,

v němž sestersky já s Klytaimestrou vzrůstala

i s Kastorem a Polydeikem v bujných hrách!

Vás pozdravuji, křídla brány kovové;

kdys, pohostinně zvouce, jste se rozlétla,

a tehdy, před jinými mne si vyvoliv,

můj ženich Menelaos zazářil mi vstříc.

Teď rozleťte se znovu, abych, věrná choť,

co nařizuje vládce, spěšně splnila.

Tam dovnitř jít mě nechte! Za mnou zůstaň vše,

čím osudně jsem štvána byla doposud.

Neb co jsem bezstarostně práh ten přestoupla

a na Kithaiře, zbožná, navštívila chrám

a co mě lupič frygický tam uchvátil,

ach, od těch dob se toho zběhlo, o čem sic

si lidé rádi povědí, co nerad ten

však slyší, o němž pověst vzrostla v pohádku.

SBOR Ó nádherná paní, jen nezhrdej tím,

co svojím zváti je nejvyšší čest!

Neb jenom tvá je ta největší slast:

dar krásy, který se nad všemi skví.

Sic před rekem zní jeho jména zvuk,

i kráčí si hrd;

však i nejzpupnější skloní se šíj,

236

kde zasvitne krása, jež překoná vše.

HELENA Již dosti! Se svým chotěm já tu přistala,

a on mě k svému městu vyslal před sebou;

leč uhodnouti nelze mi, co v mysli má.

Zda přicházím sem jako choť? či královna?

či jako oběť za trpký žal knížete

a za bídu, v níž dlouho strádal řecký voj?

Jsem kořist: zda jsem zajata, mi neznámo!

Neb dvojznačně mi věru bozi určili

jak los, tak pověst, obojetné průvodčí

mé leposti, již dokonce zde na prahu

svou chmurnou výstražností po boku mi jsou.

Už v duté lodi zřídka na mne pohléd choť

a laskavého slova ke mně neprones.

Jak zamýšlel by zkázu, seděl proti mně.

Leč potom – sotva pluly přední koráby

už proti ústí Euroty a zobanem

souš uvítaly – jak by bohem pohnut, děl:

„Zde moje vojsko po pořádku vystoupí,

já přehlédnu je, seskupené na břehu;

však ty spěj dál, spěj proti břehu Euroty,

jenž, svatý, teče úrodnou tou krajinou;

tam po zavlhlých lukách oře poháněj,

až posléz dostaneš se v krásnou krajinu,

kde město Lakedaimon – žírné pole kdys –

je v stínu založeno blízkých přísných hor,

a poté ve strmící knížecí vstup dům

a přehlédni mi služky, které v paláci

jsem zanechal, i s moudrou starou šafářkou.

Ta bohaté nechť poklady ti ukáže,

jak je tvůj otec nastřádal a jak já sám

je ve válce i míru množil napořád.

Ty nalezneš tam všechno spořádáno, neb

má kníže právo, aby při svém návratu

vše našel neporušené a na místě,

i kde i jak svou každou věc byl zanechal.

Neb ničím o své ujmě sluha nesmí hnout.“

SBOR Nuž osvěž teď nádherným pokladem tím,

jenž stále byl množen, oko i hruď!

237

Neb řetěz a koruna, zdoba i šperk

tam chvástavě leží jak nejvyšší skvost.

Však vejdi ty k nim a vyzvi je jen,

ať strojí se v boj.

Já chtěla bych krásu v šarvátce zřít,

jak zdolává perel i klenotů lesk.

Helena Pak zazněl další rozkaz mého knížete:

„Až poté všechno po pořádku prohlédneš,

pak, kolik se ti uzdá, vezmi trojnožek

i různých pánví, jak jich k ruce obětník

má zapotřebí při slavnostním obřadu,

vem kotle, mísy, okrouhlou vem nádobku,

a čistá voda z posvátného zdroje nechť

se čerpá do vysokých džbánů; suchou klest,

jež v ohni rychle zaplápolá, přichystej,

též arci nezapomeň na broušený nůž.

Vše další přenechávám tvojí starosti.“

Tak pravil, naléhaje, abych šla; leč nic,

co dýše, neoznačil v tom svém rozkazu,

nic, co chce poraziti k poctě Olympských.

Toť povážlivé; dále však se nestarám,

i buď to přenecháno bohům vznešeným,

již dovrší, co v mysli své si umíní,

nechť lidem dobré se to uzdá nebo zlé;

my snášíme, my lidé smrtelníci, vše.

Již leckdy těžkou sekyru zved obětník,

by zasáh šíji skloněného zvířete –

a zasáhnout jí nemoh, neb mu bránilo,

že zarazil ho blízký nepřítel či bůh.

SBOR Co má se státi, nevystaráš;

královno, udrž si jen

lehký krok!

Přichází dobré i zlé

člověku nečekáno;

nevěříme, nechť věštby zněl hlas.

Vždyť hořela Troja, vždyť měly jsme smrt

před očima, potupnou smrt;

a nejsme-li zde

sdruženy k tobě v milé službě,

238

nezříme mámivé slunce nebes

a nejvyšší pozemskou krásu,

tebe, jak skláníš se k šťastným, k nám?

HELENA Staň se, co staň. Ať jakkoli! Mně přísluší, bych neprodleně vystoupila v králův dům,

jenž, opuštěn, pak hledán v snách, ba ztracený,

mně znova stojí před očima, nevím jak.

Teď bujně nést mě nohy vzhůru po stupních

už nechtí, přes něž dětinsky jsem skákala.

Odejde

SBOR Odvrzte, sestry, žal!

Smutné vy zajaté,

odvrzte bolest a trýzeň!

S vládkyní plesejte,

s Helenou plesejte,

jež se zas ke krbu otčiny

se srdcem, pozdě sic vráceným,

zato nohou tím pevnější

radostně blíží.

Velebte Olympské;

blaho nám vracejí,

domů vedou nás bozi!

Vzlétá, kdo uvolněn,

jakoby na křídlech

nade vším drsným, kdežto ten,

kdo je zajatec, nadarmo

nad svého žaláře cimbuří

toužebné paže vzpíná.

Ji však, vzdálenou, bůh

v paže své jal,

z rumu Troje ji nes,

zpět ji unášel sem

v starý, nově ten vyzdobený

otcův dům,

po nevýslovných

trampotách a slastech

aby zas na dětství

vzpružena vzpomínala.

PANTHALIS, náčelnice sboru Teď stezku radostného zpěvu opusťte

239

a obraťte svůj pohled raděj k veřejím!

Co vidím, sestry? Nevrací se královna

a rozrušeným krokem nekráčí sem k nám?

Co jest, má velká královno, co mohlo tě

v tvých síních potkat, místo vítajících slov,

tak otřásajícího? Mně to neskryješ,

neb na tvém čele vidím chmuru hněvivou,

jež, ušlechtilá, s překvapením zápolí.

HELENAvzrušení, nechavši veřeje dokořán

Strach všední nepřísluší dceři Diově,

a letmě tichá netkne se jí ruka hrůz;

však úděs, který z lůna staré noci kdys

už před pradávnem vyvřev, mnohotvárný dál

se valí, jako z jícná hor když stoupá kouř,

ten otřese i hrudí bohatýrovou.

Tak hrůzyplně bozi podsvětní mi dnes

vchod označili do domu, že ráda bych

zas od vytouženého prahu známého

se odplížila jako propuštěný host.

Však ne! já ustoupila na světlo, a dál

mě neodeženete, cizí mocnosti!

Teď rozvážím si oběť, neb má, očištěn,

žár krbu kněžnu pozdravit i knížete.

NÁČELNICE SBORU Svým služkám, jež ti pomocny jsou v pokoře, rač, vzácná kněžno, co se stalo, vyjevit.

HELENA Co já jsem zhlédla, uvidíte také vy,

ač jestli hned zas nezhltila stará noc

svou stvůru v lůno hlubokých svých zázraků.

Leč vypovím to slovy, ať to zvíte vše.

Když, dbalá prvé povinnosti, slavnostně

jsem vykročila v přísný prostor paláce,

já nad mlčením pustých síní užasla.

Ni zvuk mě nepozdravil spěšných kročejů,

ni pohled na výkonů dělnou horlivost,

já nespatřila služky ani správkyni,

jež vlídně jindy zdravívaly cizince.

Však, sotva jsem se přiblížila ohništi,

tu zhlédnu, nad popelem vychládajícím

že sedí velká, zahalená ženština;

240

a nebyla jak spící; zadumána spíš.

Já do práce ji volám slovy vládkyně,

neb mám ji za správkyni, které manžel můj

snad svěřil palác za mé nepřítomnosti.

Ta zachumlaná nehnutě však sedí dál;

až posléz na mou hrozbu zvedne pravici,

jak by mě chtěla od ohniště vykázat.

Já zlobně odvrátím se od ní, pospíchám

hned k stupňům, nad kterými pokoj svatební

je vyzdoben a poblíže síň s klenoty.

Leč příšerné to stvoření se vymrští,

mně v cestu stoupne panovačně, vyzáble

se napřimujíc; dutý, krhavý má zor.

Zjev divnodivný; mate zrak i představu!

Leč do větru jen mluvím, neboť nadarmo

se snaží slovo vykouzlovat postavy.

Hle, zde ji vizte! troufá si jít na světlo!

Zde my jsme pány, dokud nepřijde sám král.

Bůh Foibos, přítel krásy, noční příšery

buď do jeskyní zažene, neb zkrotí je.

Na prahu mezi veřejemi objeví se Forkyas

SBOR Mnoho jsem zažila, ač mi kadeř

mladistvě vlaje okolo skrání!

Hrozného mnoho jsem uhlídala,

zoufalství války, Ilia noc,

města pád.

Prachem a rykem bojovné vřavy

bohy jsem zaslechla příšerně volat,

po širém poli proti hradbám

kovovým zvukem se strašlivě nesl

Eridin hlas.

Ach, ještě stálo Ilion,

plamenů žár však šlehal již,

chytal od domu sousední dům,

jak se valily v šíř i dál

kotouče, ohněm zvichřené,

po zdech nočního města.

Na útěku skrz kouř a žár,

skrze vyšlehlých ohňů žeh,

241

zřela jsem bohů zuřící krok,

olbřímí zázračné zjevy,

jak se noří z té pochmurné

mlhy, jež v plamenech vála.

Bylo, co zřela jsem, skutečnost?

či snad úzkostmi zvířený duch

stvořil ten zmatek? Nelze říc,

nelze! Ale že vskutku zde

vidím očima tento děs,

to mi určitě známo;

prsty bych mohla jej nahmatat,

jen kdyby od té hrůzy mě

nezdržovala bázeň.

Která že jsi ty

z Forkyad sester?

Neb já tě s oním

srovnávám rodem.

Jsi snad jednou z těch šedých nestvůr,

z těch, které společně musí žít,

jedno oko a jeden zub

družně si půjčujíce?

Troufáš si, stvůro,

státi tu směle

před boha Hélia

znaleckým okem?

Jen si vystupuj na denní světlo;

odporných zjevů nevidí on,

tak jako jeho posvátný zrak

nikdy nezahléd stínu.

Nás však smrtelné nutí, žel,

trapný a truchlivě lidský los,

abychom v očích cítily strast,

jakou nám, ctitelkám krásy, jest

zavržitelný ten odvěký hnus.

Nuž, tak drze-li proti nám jdeš,

prokletí, ano, prokletí slyš,

slova drtivě hrozebná,

zatracování z úst blažených žen,

které od bohů stvořeny jsou.

242

FORKYAS Je staré slovo, správné však a vznešené,

že stud a krása ruku v ruce pospolu

se na té naší zemi cestou nedají.

V nich obou zakořeněna je dávná zášť,

a kdykoli se potkají kde na stezce,

vždy zády k sobě v nevoli se otočí.

Pak jen tím prudčej spěje stud a krása dál,

stud zahanben, leč krása v drzé náladě,

až posléz obejme ji v Orku hluchá noc,

ač stáří-li ji předtím neochočilo.

Teď vás tu vidím, drzé hejno, z ciziny

jak slétly jste se tady, rovny jeřábům,

jichž hlaholící chrapot láká poutníka,

by s tiché cesty k houfu jejich mračnému

a k jejich krákorání vzhůru pohlédl.

Leč odlétají cestou svojí dál, a on

jde svojí zas; a tak to s námi bude též.

Kdopak vy jste, že smíte jako opilci,

jak mainady tu běsnit kolem paláce?

Kdopak vy jste, že domu toho správkyni,

tak jako čubky lunu, vytím vítáte?

Což mníte, že mi skryto, jaký je váš rod?

Vy štěňata, jež vrhla válka, pěstil boj,

vy svedené a svádějící chlípnice,

jež vyssáváte vojína i občana?

Jak vás tak vidím, zdá se mi, že kobylek

se snesl roj a pokryl plochu žírných niv.

Vy, vyžíračky cizí píle! Mlsounky,

jež pleníte zde vypučevší blahobyt,

vy dobyté a vyměněné na trhu!

HELENA Kdo služebnicím laje před velitelkou,

ten směle sahá na pravomoc vládkyně!

Neb jenom jí se sluší dobro odměnit

a potrestat, co zavržení zaslouží.

A já jsem spokojena, jak mi sloužily,

když obléhána byla silné Troje tvrz,

když padala, když ležela; a neméně,

když snášeti nám bylo bludné plavby strast,

kdy obvykle je každý sobě nejbližší.

243

Zde čekám totéž od své jaré družiny;

ne, čím je sluha: jen, jak slouží, ptá se pán.

Ty tedy mlč a na ty zde se neškleb již!

Kdyžs dobře dosud spravovala králův dům,

svou paní zastupujíc, je to záslužné;

teď přichází však sama, tedy ustup ty,

sic trest, ne zasloužená mzda, ti údělem.

FORKYAS Máš plné právo hrozit lidem domácím,

neb vznešená choť pána, jemuž přeje bůh,

si smí tak vést, když moudře vládla drahně let.

Já uznávám tě; znova v starý úřad svůj

co kněžna-li a hospodyně vstupuješ,

buď paní! chop se uvolněných otěží,

vem poklad ve svůj majetek, vem všechny nás!

Leč především mne, starší, proti těm zde chraň,

jež před labutí tvojí krásou kejhají

ne jinak než jak hejno podškubaných hus!

NÁČELNICE SBORU Jak ohyzdná je vedle krásy ohyzdnost!

FORKYAS Jak hloupý vedle rozumuje nerozum!

Jednotlivé dívky vystupují ze sboru

PRVÁ ČLENKA SBORU Rci, co dí otec Erebos, co matka Noc.

FORKYAS Ty o Skylle mluv, sestře svojí pokrevné.

DRUHÁ ČLENKA SBORU Však po tvém rodokmeni

stoupá mnoho stvůr.

FORKYAS Jdi do Orku! Tam vyhledáš svou rodinu.

TŘETÍ ČLENKA SBORU Kdo v Orku bydlí, pro tebe je příliš mlád.

FORKYAS Jdi, mlsná, Teiresiu sváděj starého.

ČTVRTÁ ČLENKA SBORU Tvou pra-pravnučkou –

chůva Orionova.

FORKYAS Vím, Harpyje tě krmily svým výkalem.

PÁTÁ ČLENKA SBORU Čím uchováš si pěstěnou tu vychrtlost?

FORKYAS Ne krví, na niž třeseš se až přespříliš.

ŠESTÁ ČLENKA SBORU Tys mrtvol chtiva,

sama hnusně mrtvolná!

FORKYAS V tvé drzé hubě upíří se leskne zub.

NÁČELNICE SBORU Tvou hubu zacpu, povím-li, kdo vlastně jsi.

FORKYAS Dřív sebe prohlas; záhada se vyrovná.

HELENA Ne hněvivě, leč v smutku kráčím mezi vás

a zapovídám tento neurvalý spor!

244

Neb škůdnějšího není vládnoucímu nic

než věrných sluhů váda, tajně hnisavá.

Pak se mu echo jeho slov už nevrací,

jsouc provázeno spěšných činů souladem –

ne, burácí to kolem něho svévolně

a on, sám bezradný jsa, plísní do větru.

A více. Vykouzlily jste tou necudnou

svou nezřízenou zlobou děsné přízraky,

jež na mne dorážejí, takže do Orku

se cítím strhována, navzdor otčině.

Zda vzpomínka to? Zda mě uchvacuje blud?

Tím vším že já jsem byla? Jsem tím? Budu zas

Tou stvůrou snů a hrůzy! Ničitelkou měst?

Mé dívky zachvěly se, ty však, nejstarší,

jsi nevzrušena; rci mi slovo rozvážné.

FORKYAS Kdo vzpomíná si různé sudby dlouhých let, i přízeň bohů posléze jen za sen má.

Však ty, jíž milost přána vskutku bez míry,

tys vídala jen muže láskou říjící,

kdož rychle vzpláli k nejsmělejším podnikům.

Již záhy si tě lapil Theseus, chtíčem jat,

zjev jako jedle, mohutný jak Herakles.

HELENA Když deset let mi bylo, chyt mě, štíhlou laň, a na tvrz Afidnovu zanes attickou.

FORKYAS Pak vyproštěna Kastorem a Polluxem,

zas bylas tužbou nejzdatnějším junákům.

HELENA A ráda doznám: tichou přízeň Patroklos,

on, Peleovcův odraz, získal nad jiné.

FORKYAS Tvůj otec tě však sezdal s Menelaem, jenž byl mořeplavec a též domu ochránce.

HELENA Svou dceru dal mu, dal mu do správy svou říš.

Nám Hermione z manželství se zrodila.

FORKYAS Leč jak dlel v boji o dědictví na Krétě,

tu přišel k osamělé příliš krásný host.

HELENA Proč připomínáš onen zpola vdoví stav

a děsnou zhoubu, jež mi z něho povstala?

FORKYAS Mne, na Krétě jež svobodna jsem zrozena,

ta plavba vrhla v zajetí a otroctví.

HELENA On tehdy zde tě ustanovil šafářkou,

245

jíž svěřil mnoho: skvosty dobyté i hrad.

FORKYAS To vše jsi opustila, k hradbám Ilia

se plavíc, za milostnou slastí bez konce.

HELENA Ne, o slastech mi nemluv! příliš hořká strast i hruď i hlavu zalila mi přívalem.

FORKYAS Leč prý ses objevila v dvojí podobě

a zhlédli tě prý v Egyptě, jak v Iliu.

HELENA Mou pustou mysl nerozrušuj šílenstvím.

Vždyť sama nyní nevím, která z nich že jsem.

FORKYAS A též se říká: z říše stínů Achilles,

jenž proti sudbě z dřívějška tě miloval,

prý, touhou jat, se k tobě ještě přidružil.

HELENA Já idol spojila se s ním, jenž idol byl.

To byl jen sen, jak sama slova říkají.

Já klesám v prázdno, sama sobě idol jsem.

Klesne polosboru do náručí

SBOR Mlč, ó, mlč jen!

Jde zkáza z tvých očí, zkáza z tvých rtů!

Co že tvá ústa o jednom zubu,

co že vydechnout může

ten tvůj příšerný chřtán!

Zlosyn, jenž zdánlivě dobro plodí,

pod rouchem jehněte zuřivý vlk,

je mi hroznější nežli psa

trojhlavého jícen.

Úzkostně nasloucháme, hle:

kdy? jak? kde že vyšplíchne

obludy této

úskočné číhavé zlo?

Jakže, místo útěšným slovem,

v němž z Lethe je laskavě léčivý dar,

připomínkou všeho, co zašlo,

nejhorší zlo, ne dobro, budíš,

zároveň zatemňujíc

nejen přítomnosti zář,

leč i světlo,

jež slibem budoucna vzplá!

Mlč, ó, mlč jen!

Aby kněžnina duše,

246

užuž uprchnout chtíc,

pevně se držela ještě,

držela postavu postav,

nejkrásnější ten pod sluncem zjev.

Helena, zotavivši se, stojí zas uprostřed

FORKYAS Vystup z přeletavých mraků, jasné slunce vznešené; už v závoji vás nadchla, teď nám prudká vládne zář.

Sama v lásce na to zíráš, jak se rozvírá ti svět.

Nechť já ošklivou jim sluju, přec, co krása, dobře znám.

HELENA Z pustiny se probírajíc, kde jsem dlela v závrati, ráda bych zas pookřála, neb mé tělo je tak mdlé.

Královnám však přísluší se, přísluší to lidem všem, aby, cokoli nechť hrozí, statečně se vzmužili.

FORKYAS Jak tu stojíš v kráse své a velebnosti před námi, dí tvůj zrak, že rozkazuješ. Mluv, co kážeš, vyslov to!

HELENA Co jste směle zameškaly hádkou svou, hned napravte!

Oběť přichystati spějte, jak to král mi nařídil.

FORKYAS Úlitbu a vůně máme, misku, trojnožku i nůž; vše je schystáno, jen ukaž, co se obětovat má!

HELENA To mi vládce neoznačil.

FORKYAS Neoznačil? Hrůzná zvěst!

HELENA Jaká hrůza na tě padá?

FORKYAS Tys ta oběť, královno!

HELENA Já?

FORKYAS A ty zde!

SBOR Hrůza! Hrůza!

FORKYAS Padnout musíš sekyrou.

HELENA Běda mi, já tušila to.

FORKYAS Je to nevyhnutelné.

SBOR Ach, a my! co nám se stane?

FORKYAS Ona skoná královsky.

Vy však na vysokém trámu, který střechu podpírá,

budete se vedle sebe jako drozdi třepetat.

Helena a sbor stojí v úžasu a hrůze; velká, působivá skupina FORKYAS Vy přízraky! - - - Jak zkamenělé stojíte, že s dnem se máte loučit, jenž vám nepatří!

Vždyť lidé – samá strašidla, tak jako vy –

se rovněž rádi svitu slunce nezřeknou;

leč nevyprosí, nespasí se od smrti;

247

to vědí všichni, málokomu však to vhod.

Nu zkrátka, ztraceny jste! Rychle! do práce!

Zatleská. U brány se objevují zakuklení trpaslíci a jmou se rychle provádět vyslovené rozkazy Hej, hola, chmurný pronárode bachratý!

Jen přival se! Zde dosyta si natrop zla.

Ať zlatý oltář s rohy sem se přenese,

ať nad stříbrným krajem blyští sekyra,

ať ve džbánech je voda, neboť bude vám

smýt černou krev, až hnusně všechno potřísní.

Zde v prachu rozestřete skvostný koberec,

ať oběť na něm poklekne si královsky

a pak, až bude bez hlavy, ať v roušce té

se důstojně, jak zaslouží, též pochová.

NÁČELNICE SBORU Hle, zadumána, stranou stojí královna, co dívky vadnou, požatá jak tráva luk.

Já nejstarší však – svatá chce tak povinnost –

si musím s tebou, pra-prastará, promluvit.

Jsi zkušená, jsi moudrá; tuším, přeješ nám,

ač zbrkle urazila tě ta družina.

Nuž rci, co soudíš o možnosti záchrany?

FORKYAS Toť prostá věc: jen na královně závisí,

i sebe zachránit i vás, vy přívažky!

Je třeba nejrychlejší odhodlanosti.

SBOR Předůstojná sudičko ty, nejmoudřejší Sibyllo, nerozvírej zlatých nůžek, zdar a život ohlas nám!

Cítíme už, jak se houpe, jak se klátí, jak se kejklá naše tílko, jež by raděj při tanci se veselilo,

poté kleslo k milenci.

HELENA Jen ať se třesou! Cítím bolest já, ne strach.

Však víš-li o záchraně, vděčně vyslechnu.

Kdo moudrý, obzíravý, často poznává,

že nemožné je možné. Mluv jen! Vyslov to!

SBOR Pověz, promluv, pověz honem: jak té strašlivé, té děsné smyčce uniknem, jež hrozí jako nejbídnější klenot krk nám ovinout? Už předem, chuděrky, my cítíme to, jak to dusí, jak to rdousí, jestli ty se nesmiluješ, Rheo, matko bohů všech!

FORKYAS Zda máte trpělivost tiše vyslechnout

můj dlouhý výklad? O různé jde příhody.

248

SBOR Což o to! Poslouchajíce, jsme na živu.

FORKYAS Kdo, zůstávaje doma, hlídá poklady,

v svém rozložitém bytě vyspravuje zed

a střechu proti lijákům si zajistí,

ten do nej delší smrti šťasten bude živ:

však ten, kdo bezstarostně přes posvátný práh

se nestálou svou nohou lehce přenáší,

ten, vraceje se, staré místo najde sic,

leč přeházeno všechno, ne-li zničeno.

HELENA Co s těmi obecnými průpovědmi tu?

Chceš vyprávět; však narážek nás ušetři.

FORKYAS To patří k věci, nemá to být výčitka.

Jak lupič po zátokách Menelaos plul

a na ostrovy dorážel i mnohý břeh,

lup sháněje, jenž uvnitř zde je nakupen.

On dlouhých deset roků strávil před Trojou

a nevím, kolik potřeboval k plavbě zpět.

Však co se zatím dálo s Tyndareovým

zde palácem? A jak to vůkol v říši vypadá?

HELENA Cožpak je karatelství tak ti vrozeno,

že bez něho ti nelze otevřití rtů?

FORKYAS Je drahně let, co zpustlo horské údolí,

jež za spartskými valy stoupá na sever;

tok Euroty tam skáče s hřbetu Taygeta,

než, podél rákosí se řina, mocný proud

zde v rovině vám živí vaše labutí.

Tam vzadu, v tiché rokli, smělých mužů rod

se usídlil, jenž pronik z noci severské

a zbudoval si pevnou, nedostupnou tvrz,

z níž, podle chuti, týrá krajinu i lid.

HELENA To mohli provést? Vždyť to zhola nemožné.

FORKYAS Dost měli pokdy. Na dvacet je tomu let.

HELENA A jeden pán tam? Či jen lupičů to houf?

FORKYAS Ne, lupiči to nejsou, jeden tam je pán.

Já nehaním ho, třeba přepadl i mne.

Vše mohl sebrat, ale spokojil se vzít

jen něco čestných podarů, jak děl, ne daň.

HELENA Jak vypadá?

FORKYAS Ne špatně! Zamlouvá se mi.

249

Je čilý, smělý, krásně urostlý to muž;

a rozumný, jak mezi Řeky málo jich.

Lid jeho zvou sic barbarským, však nemyslím,

že jsou tam ukrutníci jako před Trojou,

kde mnohý rek se choval jako lidožrout.

Ba, jeho šlechetnosti bych se svěřila.

A jeho hrad! ten měly byste uvidět!

Je jinší než ty hrubé, nemotorné zdi,

jež vaši předci navalili bez ladu,

když, jako Kyklopové, kámen kyklopsky

jen přiráželi k hrubým kamenům; však tam

je všechno kolmé, vodorovné, souměrné.

Ten hrad – však uvidíte! – strmí k nebesům,

je hladce srouben, zrcadlí se jako kov.

Naň vyšplhat? To sklouzla by už myšlenka!

A uvnitř velká dvorů prostranství,

jež kol jsou obstoupena stavbami k všem účelům.

Je na nich sloup a sloupek, oblouk, oblouček,

též altány a galerie vně a vnitř;

a erby!

SBOR Co jsou erby?

FORKYAS Vždyť už Aias nes,

jak víte, svinutého hada na štítě.

Též před Thébami každý ze sedmi měl znak,

jenž jeho štítu dával mocnou významnost.

Zde měsíc byl a hvězdy noční oblohy,

tam bohyně, rek, žebřík, meče, pochodně,

či jiný postrach občanů a klidných měst.

Též zástup našich hrdin po svých pradědech

má takovéto kresby, v barvách hořící;

je lvy tam vidět, orly, spáry, zobany,

též růže, křídla, paví ocas, tuří roh

a pruhů čerň i zlato, stříbro, azur, nach.

To všechno je tam rozvěšeno po sálech,

a sály ty jsou prostorné jak malý svět;

tam zatančíte!

SBOR Jsou též tanečníci tam?

FORKYAS A jací! Bujní, zlatovlasí mládenci!

Ti voní mládím! Jenom Paris voněl tak,

250

když královně se příliš přiblížil.

Helena Aj co!

To nepatří sem! Řekni slovo poslední!

FORKYAS To řekneš ty, až jasně „ano“ odpovíš;

a hned tě obklopím tím hradem.

SBOR Vyslov to,

ach, řekni „ano“, zachraň sebe, zachraň nás!

HELENA Jak, mám se báti, že by Menelaos král

se prohřešil a mně tak těžce ublížil?

FORKYAS Však zohavil ti Deifoba – vzpomeň jen –

jenž po zabití svého bratra Parida

si tebe, vdovy, získal za svou milenku,

byť zdráhala ses. Nos i uši uříz mu

a umučil ho k smrti, hrůza pohledět.

HELENA Tak naložil s ním, ano; ale pro mne jen.

FORKYAS A pro něj nyní stejně s tebou naloží.

Je krása nedělitelná. Kdo celou měl,

ten spíš ji zničí, klna všemu dělení.

V dálce polnice; sbor se vyděsí

Jak ostře hlahol polnic vnitřnosti a sluch

ti rozdírá, tak zakousla se žárlivost

v hruď muže, který nikdy nezapomene,

co kdysi měl, pak ztratil a již nezve svým.

SBOR Neslyšíš, jak ječí rohy? nevidíš těch zbraní blesk?

FORKYAS Zdráv buď, pane můj a králi, všechno ráda vysvětlím.

SBOR Ale my?

FORKYAS Toť zřejmé! Ona před očima zemře vám.

Vy tam uvnitř doděláte. Ne, vám nelze pomoci.

Pausa

Helena Já rozhodla se pro to nejbližší, co smím.

Tys nepřátelský démon, v tom se neklamu;

mám strach, bys dobro ve zlo neobrátila.

Leč především já za tebou chci k tvrzi jít;

to další vím; co musí při tom královna

v své hrudi ukrýt nejtajnější skrýš,

všem zůstaň nepřístupno. Veď nás, starucho!

SBOR Rády kráčíme tam

na hbitých nohou;

za námi smrt,

251

ale před námi zas

čnějící pevnost

se zdmi, k nimž není přístup.

Hradbo, chraň, stejně nás chraň

jako kdys ilijská tvrz,

která posléz jen

bídně podvodem padla lstným.

Zvedají se mlhy a zahalují, podle divadelních možností, pozadí i popředí Jak? ale jak?

Hleďte, sestry, kol!

Což tu zář nebyla dne?

Matným pruhem houstnoucích mlh

sálá svatý Euroty tok,

pohledu se ztrácí už

sítím věnčený milý břeh;

hrdých též, zdobných těch

labutí nevidím víc, jež tak velebně pluly,

jak je, svorné, nes proud.

Přece však, přec,

slyším zpěv jejich znít,

z dálky ten chraptivý zvuk!

Prý to tón, který věstí smrt.

Kéž by jenom ten zpěv

místo záchrany slíbené

posléz i nám nehlásal zmar!

nám, kdož též táhlou šíj

bílých labutí máme;

ach, a jí: labutí dceři!

Běda, běda nám, žel!

Všechno zakryly už

vůkol závoje mlh.

Družka družky již nevidí!

Co to jest? Zdažpak jdem?

Či náš krok

po půdě vzdušně jen cupitá?

Nezříš nic? Není sám Hermes, bůh,

před námi snad? Zlatou svou berlou zpět

zda nám zas nevelí jít,

jít v ten šedavý bezradostný prostor,

252

jenž, jsa pln tvarů nehmatatelných,

věky věků prázden je – jít v Hades?

Ba, je najednou tak temno, neprožhnuta mha se zvedá, šedé temno hnědne v hradbu. Zdivo před očima strmí, zdivem zavřen volný obzor. Je to dvůr? či jícen jámy?

Tak či onak – hrůzostrašné! Sestry, ach, jsme zajatkyně, zajaty jak nikdy dřív!

VNITŘNÍ NÁDVOŘÍ HRADU

obklopené bohatě fantastickými stavbami středověku NÁČELNICE SBORU Vy hloupě ukvapené, pravé ženštiny!

Jste děti okamžiku, hříčky povětří,

jak v neštěstí tak v štěstí! S klidnou rozvahou

ni běd ni blaha neberete. Jedna vždy

je v prudké hádce s druhou, s tou zas ostatní;

leč slast i bol vám svorně vzbudí smích či pláč.

Tak mlčte! Vyslechněte, jak se vládkyně

i za sebe i za nás ráčí rozhodnout.

HELENA Kde jsi, ó čarodějko? Nevím, jak se zveš –

Zde vystup z kleneb této tvrze ponuré!

Když jsi snad svému zázračnému hérou

mě ohlásit šla, by mě dobře uvítal,

měj dík a jen co nejrychlej mě k němu veď!

Chci konec bludných toulek. Nechci nic, jen klid.

NÁČELNICE SBORU Kol dokola se marně, paní, rozhlížíš; ten hnusný tvor se ztratil, uvíz někde tam

snad v mlhách, z nichž my zčerstva dostaly se sem, já nevím ani, kterak – divně, bez chůze.

Snad také, bloudíc, labyrintem pobíhá

té přepodivné tvrze, z mnohých složené,

a hledá pána, aby kněžnu pozdravil.

Však nahoře, hleď, rychle hýbe se to již

tam v portálech a oknech po galeriích;

to četné služebnictvo běhá sem a tam,

by vznešeného hosta ohlásilo vstup.

SBOR Mně jihne mé srdce! ó, pohleďte jen,

jak prodlévavý je důstojný krok,

jímž mladíků zástup dolů sem k nám,

v šik seřazen, jde. Kdo poručil as,

by v svěžích řadách a seskupeních

253

ten nádherně efebský blížil se rej?

Čemu divit se dřív? Chůzi přepůvabné,

či snad kučerám, vroubícím bílou skráň,

či těm líčkům rudým? jak broskve jsou,

na nichž stejně je chmýříčko nadechnuté.

Ach, hned bych je nakousla, hrůzu však mám;

neb už jednou, jak do plodu vhryzla jsem zub,

já v ústech cítila popel.

Však nej líbeznější

míří sem k nám;

co nesou to jen?

Koberce k trůnu,

stupně, sám trůn,

čaloun a zdobu,

jakýsi stan;

v řasách hrne se závěs,

tvoře věnce mraků,

nad hlavou královninou.

Neb ona usedla již,

vyzvána, v podušek nach.

Přistupte sem,

ve vážných řadách

po stupních stůjte.

Slavně, ó slavně, třikrát slavně

vítání toto požehnáno buď!

Vše, co sbor líčí, postupně se provádí. Panoši a zbrojnoši sestupují v dlouhém průvodu. Nahoře na schodech zjeví se Faust v rytířském dvorním oděvu středověkém; pomalu a důstojně sestupuje NÁČELNICE SBORU, pozorně se naň dívajíc

Když bozi, jak to leckdy činívají, tomu zde

jen na kratičkou chvíli a jen přechodně

tu důstojnost, ten půvab nepropůjčili

a podmanivý jeho zjev, pak po každé

se vše mu zdaří, ať už v mužů potyčce

či v drobné válce s mocí nejkrásnějších žen.

Ba věru, nespočetně jiných překoná,

jež, převýtečné, na své oči zhlédla jsem.

Zřím knížete, jak vážným, úctou zvolněným

jde k tobě krokem; obrať se, má královno!

FAUSTpřistupuje; po jeho boku spoutaný muž

254

Ne slavnostní, jímž jsem ti vázán, hold,

ne pozdravení věrných vasalů:

jen v řetězech zde přijmi otroka,

jenž, službu zameškav, i mně ji zhatil.

Ty klekni do prachu a před kněžnou

se k neodčinitelné vině znej!

Toť, urozená panovnice, muž,

jenž, nadán bystrozrakém, vyhlížet

má s hradní věže v dál, i k nebesům

i bystře vůkol hledě po kraji,

zda tu či onde nového je cos,

zda s kopců údolím a směrem k tvrzi

se něco hýbe – ať už vlna stád

či průvod vojska: ochraňujem skot

a vojsku čelíme. Dnes – ó té hanby! –

ty přicházíš – jím neohlášena;

a tudíž nebyl vítán s obřadem

tak urozený host. Ten zločinec

svým hrdlem propad. Podle zásluhy

by v krvi ležel už; však jenom ty,

jak se ti zráčí, trest či milost dáš.

HELENA Tak vznešenou-li na mne vkládáš moc,

že mám být soudkyní a vládkyní

– a byť i jen, jak hádám, na zkoušku –

já konám soudců prvou povinnost

a vinníka chci vyslechnout. Nuž mluv!

VĚŽNÍK LYNKEUS Nech mě zírat, nech mě žíti,

nech mě klečet, zab mě, pane,

neb už vzdáno je mé bytí

této paní bohem dané.

Vyčkávaje záře ranní,

k východu já hleděl jsem,

na jihu však znenadání

slunce vzešlo zázrakem.

Pohled stranou svezl se mně

s cíle hor i prohlubní;

k nebi ne, ni k dálkám země:

upíral jsem zrak jen k ní.

Jako s korun stromů zírá rys,

255

tak vždy já okem žhnu –

Dnes však chmurný tlak mě svírá,

jak bych ležel v dusném snu.

Všechno náhle je mi cizí.

Věž to? Brána? Cimbuří?

Mlha stoupá, mlha mizí –

Bohyni mé oko zří.

Duch i zrak se na ni dívá,

milostné já světlo ssál;

ach, ta krása oslnivá!

běda, oslněn jsem stál.

Zapomněl jsem v roh svůj douti,

zradil já svou povinnost;

hroz jen, že mi zahynouti –

Krása zkrotí hněv i zlost.

HELENA Zlo nesmím ztrestat, jež jsem přinesla.

Ó běda, jaký krutý osud mne

to stále stíhá! Srdce mužů všech

já mámit musím, takže nešetří

nic důstojného, ani sebe. Lupem

a svodem, bojem, kouzly, únosy

mě štvali polobozi, rekové,

ba démoni a bozi, sem a tam.

Mé prosté jsoucno pomátlo-li svět,

čím víc, když zdvojeno! Teď v trojitém,

ba v čtverém tvaru, rozsévám jen zlo.

Ten chrabrý muž ať vstane; propusť jej;

kdo bohy zmaten byl, je bez hany.

FAUST Já v úžasu zřím, královno, i tu,

jež jistě ranit zná, i raněného.

Já vidím luk, jímž vymrštěn byl šíp,

a vidím, koho zasáh. šípy – šípy –

a do mne. Křížem krážem, perutné,

mi drnčí, cítím, po dvoře a tvrzi.

Čím nyní jsem? Ty náhle proti mně

mé věrné bouříš, zneklidňuješ zdi.

Mé vojsko bude poslouchat, mám strach,

té, která, nezdolána, přemáhá.

Co zbývá mi, než sebe sám i vše,

256

co mým se zdálo, do tvých rukou vzdát!

Nech, abych u tvých nohou, volný, věrný,

svou paní uznal, jež, jak vkročila,

si zajistila vlastnictví i dům!

LYNKEUSpřináší bednu; za ním zástup mužů s jinými bednami Hleď: znova, královno, jsem zpět.

Ač bohat, žebrám o pohled.

Jak císař – sotva na mne zříš –

jsem bohat zas, byť chud jak myš.

Čím byl jsem dřív? a nyní čím?

co mohu chtít? co učiním?

Co platen v oku rysí blesk?

Láme se o tvé krásy lesk.

My z východu se valili,

a západ podleh násilí;

to spletených byl davů boj,

zadního neznal přední voj.

Muž vpředu kles, ten za ním stál

a třetí kopím zamával;

ať se jich hnulo stokrát víc,

v skrytu jich mřelo na tisíc.

My rozjeli se tam a sem,

my brali město za městem;

kde dneska já směl panovat,

tam zítra jiný žeh a krad.

My obhlédli vše v okamžik –

zde nej tučnější chycen býk –

kdejaký kůň byl uloupen

a tam zas nejkrásnější z žen.

Já pouze toho dychtiv byl,

co nikdo nikdy nespatřil;

co měl též jiný, o tom já,

že to jak tráva povadlá.

Já pokladům šel po stopách,

za sebou bystrý zrak mě táh;

můj pohled vnikal do kapes,

ba do zamčených skříní lez.

A kupy zlata byly mé

a drahokamy přeskvostné:

257

jen smaragdu lze právo dát

na prsou tvých se zelenat.

Jen chvění mořských krůpějí

se kol tvé hlavy blyštit smí;

rubín se musí zastydět:

před nachem tváří tvých by zbled.

Teď s pokladem kéž největším

zde k nohám tvým se blížit smím;

snad že ti, paní, přijde vděk

daň mnoha tuhých potyček.

S bednami vleku se ti vstříc,

železných truhlic mám já víc;

v tvé blízkosti-li zůstat smím,

klenbu ti šperky naplním.

Neb sotva na trůn přicházíš,

hned klesá již, hned kleká již

má moc, v níž um i dary jsou,

před jedinečnou postavou.

Dřív cenil jsem ty skvosty své,

teď se jich zříkám, teď jsou tvé.

Já zřel v nich poklad, zisk, ba víc –

teď vím, že nebylo to nic.

Ta skvostů hrst už není má,

je už jak tráva skosená.

Však plnou cenu zas jim dáš,

sotva se na ně zadíváš!

FAUST Pryč s břemenem tím směle získaným!

Byť nekárán, přec bez odměny buď!

Vždyť jí už patří všecko, co ten hrad

v svém nitru chová; dávat jí co zvláště,

je zbytečné. Jdi, seřaď poklady

a hromaď nádheru, jíž nezřel zrak,

ať v plné velebě se zjeví! Klenba

nechť azurem se třpytí, ráje uprav,

jež, neživoucí, dýší životem.

Spěš, před jejími kroky koberce

nechť rozhrnou se s květy; měkká zem

ať vítá její nohu; její oko

hleď na třpyt, jejž by snes jen božský zrak.

258

LYNKEUS Lehký úkon velí pán,

hravě bude vykonán.

Ovlád statky, ovlád krev

této krásy mocný zjev.

Zkrotlo vše tvé vojsko již,

ztuplé všechny meče zříš;

před velebnou krásou krás

sám svit slunce zchlaď a zhas,

před tím krásnem nejvyšším

vše je liché, vše jen dým.

Odejde

HELENAFaustovi Chci s tebou hovořit, ó, ke mně sem, mně po bok vystup! Zde to prázdné místo

zve pána, jenž mi moje zajistí.

Faust Dřív dovol, kněžno: Službu rytířskou

ti klečmo nabízím; a ruku tvou,

jež po tvůj bok mě zvedá, celuji.

Své nekonečné říše, prosím, potvrď

mě spoluvládcem; dobudeš si tak

i ctitele i obhájce i sluhu.

HELENA Já mnohý zázrak zřím i slyším tu.

Jsem užaslá a mnoho chci se ptát.

Zvlášť pouč mě, proč zněla mi tak divně

řeč toho muže – divně, přítulně.

Tón k tónu, zdá se, mile přilíná,

a sotva slovo zalahodí v sluch,

hned přijde nové, jež se laská s prvým.

FAUST Když naše mluva se ti zamlouvá,

zpěv našich národů tě jistě nadchne

a uspokojí smysl tvůj i ducha.

Však bude nejlíp, cvičit se v tom hned;

tak vyvolá se hovor střídavý.

HELENA A chci-li též tak krásně hovořit –?

Faust Věz jedno: ze srdce to musí jít.

A tvoje hruď-li touhou přetéká,

pak ptej se, rozhlížej –

HELENA – kdo stejně plá.

FAUST Duch nezří zpět, o zítřku sotva ví;

nám v přítomnosti jen –

259

HELENA – je blaženství.

FAUST Zisk, jmění, poklad, záruka v ní jsou.

A čím že se to stvrdí?

HELENA Rukou mou.

SBOR Lze mít naší kněžně ve zlé,

ochotně-li přijímá

pána této tvrze?

Neboť hle, přece my všechny

jsme jen zajaté, jak už častěj

od té doby, co Ilion

padlo a my se daly

na svou úmorně bludnou pouť.

Ženy, zvyklé lásce mužů,

vybíravé nejsou sic,

ale zato znalé.

A stejně popřejí práva,

by kyprého těla se zmocnil,

jak dá chvíle a náhoda,

ať zlatovlasý to pastýř,

ať si to černě chlupatý faun.

Už si sesedli blíže a blíž,

k ženě choulí se muž,

paže se dotkly, kolena též;

v dlani dlaň, družka i druh tulí se, hle,

na trůnu vysokých poduškách.

Neostýchá se majestát

před zrakem lidu

hrdě, veřejně znát se

k plné rozkoši tajných slastí.

HELENA Jsem zcela blízko, byť tak vzdálena.

Jsem tu! jsem tady, šeptám nadšena.

FAUST Já sotva dýši; vázne, chví se hlas.

Je to jak sen a zmizel kraj i čas.

HELENA Byť vše už znám, jsem znova zrozena,

cizímu věrna, v tebe vpředena.

FAUST Hloubáním neruš nejmocnější den!

Žít, to je povinnost; byť chvilce jen.

FORKYASprudce vstoupí Jen se pěkně pomilujte,

z knížek lásky slabikujte,

260

vrkejte si, požalujte,

však už prchá lásky sen.

Neslyšíte dusné hřmění?

Slyšte polnic hlaholení,

vaší zkázy je to den.

Menelas a jeho lítí

zástupové sem se řítí,

krev a meč tu platí jen!

Poznáš vítězovu zlobu:

roven svůdci Deïfobu,

budeš, svůdce, zohaven.

V oprátce ty lehké zhynou,

této zde pak s širočinou

oltář už je připraven.

FAUST Ty vetřelkyně! Rušíš mě tak odporně!

Ni v nebezpečích nemám slepou prudkost rád.

I krásný posel, špatné-li má poselství,

se zohyzďuje; ty pak, nejohyzdnější,

zlé zprávy přinášíš jen. Dnes však nadarmo.

Jen krákorej si! Nebezpečí není tu!

A nechť i – Prázdnou hrozbou jeví se mi jen.

Signály, s věží výstřely, trubky a cinky, válečná hudba; po jevišti táhnou mocná vojska FAUST Ne, hned máš shromážděn tu zříti

kruh hrdin, v celek soustředěn:

kdo přepevným zná štítem býti,

jen ten je hoden přízně žen.

Vojevůdcům, oddělujícím se od svých zástupů a jednotlivě předstupujícím Nechť vzdor, jenž neústupně řádí,

vás rovnou vede k vítězství,

vy od severu reci mladí,

z východu omamného vy!

Jdou v kovu, s něhož třpyt se leje,

jdou, říše drtí, hrdinní,

jim pod kroky se půda chvěje

a za kroky jim půda hřmí.

My zakotvili poblíž Pyla,

už starý Nestor nežije,

vojsk nespoutaných smete síla,

co královstvíček vůkol je.

261

Váš voj ať Menelaa stíhá teď

od hradeb až k přímoří:

tam ať si bloudí, loupí, číhá;

svou sudbu v tom, svou lásku zří.

Vévodů názvem vás mám zváti,

tak spartské královny dí vzkaz;

jí spějte všechno k nohám vzdáti,

říš rozdělí se mezi vás.

Ty hradbou opevňuj a valy

korintský záliv, Germáne,

kraj achajský, kde trčí skály,

v tvé moci, Gote, zůstane.

Buď Sasů zemí Messenie,

pán v Elidě pak, Franku, tys,

piráty nechať Norman zbije,

jímž bujně vzkvete Argolis.

Tak nechť se každý ubytuje

a do dálek se dere ven;

leč spartský trůn vás přezařuje,

jenž od pradávna vyvýšen.

Zří královna, jak všichni mohou

žít v kraji, jenž smí šťasten slout.

Lze u jejích jen hledat nohou

i moc i právo, jas i soud.

Faust sestoupí, knížata se kolem něho seřadí do kruhu, aby vyslechli podrobnosti rozkazu a rozvrhu SBOR Kdo chce pro sebe krásu krás,

především nechť se moudře

po řádných zbraních rozhlíží kol;

vydobyl on si lichotkou,

co je nejvyšší v světě;

klidně však nesmí to zváti svým:

lichotníci to vyloudí lstí,

loupežníci to uloupí zlí;

měj tedy pozor, ať zmaří ten lup!

Chvály zaslouží náš pán

víc než ostatní z knížat,

že se moudře k spojencům zná,

že jsou poslušni silní

všeho, co jim káže.

262

Provedou věrně každý čin,

z čehož jim vlastní plyne zisk,

jakož od pána dík a mzda:

jemu i jim z toho slávu lze mít.

Neb kdože vyrve ji teď

jemu, mocnému vládci?

Jemu patří, jest jemu jí přát,

dvojnásob námi přát, jež on

společně s ní přepevnou obklopil hradbou,

zvenčí pak vojskem přemocných sil.

FAUST Ty dary, jež jsme těm zde dali –

každému jinou plodnou zem –

jsou nádherné; nuž, nechť se vzdálí!

My oblast v středu zaujmem.

Nechť, polouostrove, tě chrání,

jenž z vln ses mihotání zdvih,

ty, jenž jsi srost jen pruhem strání

s výběžky horstev evropských!

Nad všechen vesmír v této zemi

měj šťastnou radost každý kmen,

jenž, zde ji ctě – zde přede všemi –

mé královně je poplaten.

Zde nad Eurotou v šumném sítí

se ze skořápky drala ven,

zde světlem, z královny jež svítí,

zrak Lédin, bratrů, oslněn.

Nic víc než tebe nezbožňuje

ta země v nádheře svých dnů;

víc nežli celý svět, jenž tvůj je,

měj ráda tu svou otčinu!

A nechť i na nejvyšších kopců hřbetě

v sníh marně pálí chladný Hélios,

přec na skalách se zelená to v létě

a nuzná je tam strava mlsných koz.

Slyš, bublá potok, bystřiny se ženou,

už zelená se palouk, rokle, svah;

kde plochu zříš stem vršků přerušenou,

vlnatý brav se hemží po horách.

Po jednom, obezřele, vystupuje

263

rohatý skot a jde až nad propast,

pod stěnou skály bezpečné jsou sluje;

všem stádům lze až do noci se pást.

Chrání je Pan a vodní nymfy dýší

v provlhle svěžím chládku pod křovím;

strom stoupá, touže po oblasti vyšší,

a do stromu se vplétá větvovím.

Prastaré pralesy! V nich dub se věží,

se vzdorem ratolestí svých se rva,

co sladký javor, mízou šumě svěží,

ční čist a s tíží svou si zahrává.

A vlaze čerstvé mléko v chladném stíně

jehňátko svlažuje i děcka ret,

a sladké plody zrají na rovině,

a z vydutého kmene mokvá med.

Blahobyt tady dědičný je,

smích na tváři a na rtu hrá,

zde každičký si nesmrtelně žije,

je spokojen a zdraví má.

Tak roste v čistotě té dokonalé

synáček v sílu otcovskou.

My, užaslí, se tážeme jen stále,

zda bozi to, zda lidé jsou.

Kdys Apollo se změnil na pastuchu

a nejsličnější ovčák byl jak bůh;

neb příroda-li vládne v čistém vzruchu,

bohy a lidi stejný objal kruh.

Sedí vedle ní

Tak já, tak ty máš nejslastnější podíl;

nech minulosti a nech vzpomínek!

Ó, vždyť to víš, bůh nejvyšší tě zplodil,

tvým domovem je zlatý věk.

Ne, pevný hrad tě věznit nemá!

Vždyť v mladých horách posud něha hrá,

vždyť blízko spartských zdí nám dvěma

blaženstvím kvete niva arkadská.

Ó pojď, kde nejslastněj se žije,

v radostnou prchněm samotu!

Trůn loubím obrost. Zde je Arkadie,

264

arkadsky volná rozkoš tu!

STINNÝ HÁJ

Dějiště se úplně změní. O řadu skalních slují opírají se zavřená loubí. Stinný háj, vzestupující až k vysokým skalám, jimiž prostranství obklopeno. Fausta a Heleny nevidět. Sbor leží a spí, roztroušen FORKYAS Jak dlouho dívky dřímají, mně neznámo;

a rovněž nevím, zda se zjevilo jim v snách,

co já tak jasně na své oči spatřila.

A tak je vzbudím. Ať se mladé udiví;

vy vousáči, tam dole sedící, též vám

se zázrak, jejž lze chápat, posléz rozřeší.

Jen vzhůru! Vzhůru! Kučerami zatřepte!

Sen s očí mněte! Nemžourat! A slyšte mne!

SBOR Vypravuj nám, povídej nám, co se podivného zběhlo!

Nejradš bychom uslyšely, čemu ani věřit nelze,

neboť nás už věru nudí, pořád jen ty skály zřít.

FORKYAS Sotva sen si z očí mnete – a už nuda, děťátka?

Tedy slyšte: v těchto slujích, v těchto skrýších, v těchto loubích jako idylický párek v bezpečí se milovali

naše paní s naším pánem.

SBOR Jak, tam uvnitř?

FORKYAS Odloučeni

od světa; mne jedinou jen povolali k tiché službě.

Poctěna, já pomáhala, leč, jak slušno důvěrnici,

po jiném se ohlížejíc, působnosti léků znalá,

sháněla jsem to i ono, kořínky a mech a kůru,

a tak sami zůstali.

SBOR Líčíš to, jak by tam uvnitř byly celé velké světy les a louka, strže, tůně! jaké jsou to báchorky!

FORKYAS Arciže, vy nezkušené! to jsou nezbadané hloubky: sál a sály, dvůr a dvory, vše jsem proslídila tam.

Vtom se to však po jeskyních rozezvučí bujným smíchem.

Nahlédnu a vidím chlapce: s klína paní skáče k otci, od otce zas k matce nazpět; mazlení a laškování,

posedlá hříčka lásky, jásot, škádlení a žerty

ohluší mě střídavě.

Nahý genij bez perutí – jako faun bez zvířeckosti –

skočí na tvrdou zem dolů, půda však, jej odrážejíc, vymrští ho k vzdušným výším a on druhým, třetím skokem dolétne až pod klenbu.

265

Úzkostlivě volá matka: Skákej si, co srdce ráčí,

ale střež se, hochu, vzlétnout; volný let ti zakázán.

A též dobrý otec radí: V zemi tkví ta pružná síla, jež tě pudí výš; jen půdy lehýnce se dotkni patou jak syn země, jak Antaios ihned sílu pocítíš.

A tak skáče po skalisku, odráží se s kraje na sráz, skotače a hopkuje, jak odražený skáče míč.

Pojednou však, běda, zmizel v úžlabině drsné rokle a již zdá se nám být ztracen. Matka kvílí, těší otec, v bázni ramena já krčím. A už zas – a jak! – se zjeví!

Leží poklady tam skryty? Roucho, v něž jsou tkány květy, navlékl si obřadně.

Třapce s ramenou mu visí, stuhy létají kol hrudi, v ruce zlaté varyto má, zcela jako malý Foibos,

s jarou myslí vstoupí na kraj skály převislé. My žasnem.

Rodiče se v zanícení objímají střídavě.

Neb co mu to v hlavách plane? Co se leskne, těžko říci; je to zlatý šperk či plamen mocné síly duchové?

A tak tváří se a hýbe, tak už hoch se ohlašuje

příštím všeho krásna mistrem, jemuž věčné melodie po údech se rozlévají. Hle, a tak ho uslyšíte

a tak budete ho zřít a nevyjdete z úžasu.

SBOR Tohle zveš zázrakem,

zplozenko Kréty?

Básníků poučná zvěst

nikdy ti nepřišla k sluchu?

Což nenaslouchalas nikdy

tajemství ionských bajek

či božsky hérojským zkazkám

o Řecka pra-praotcích?

Vše, co se děje

dnešního dne,

truchlivý ozvuk je

nádherných dnů našich předků;

nesnese tvé vyprávění

příměru s tím, co líbezná lež,

jíž lze věřit spíše než pravdě,

o synu Majinu pěla.

On, Hermes, útlý a silný přec,

266

kojenec-rozeňátko,

byl zabalen do plenek čisťounkých,

byl zavinut do zdobných peřinek

nerozvážlivým hejnem

svých povídálek chův.

Silný a útlý šibal však

lstivě vyvine údy své

pohyblivé a pružné

a místo sebe tam zanechá

jenom purpurný obal,

jenž ho tak úzkostně tísnil;

jako když se motýlek

z uzounké kukly vymotá,

aby svá křídla rozepjal

a směle i bujně etherem,

slunečně prožehlým, vzlétl.

Tak i on, nejhbitější hoch:

chtěje být démonem strážcem

zlodějům všem a šibalům,

kteří se po zisku pídí,

ihned ten sklon svůj projeví

v nejobratnějších kouscích.

Pánu nad mořem ukradne

trojzub a bohu války

úskočně uzme z pochvy meč;

Foibovi šípy a luk

a Hefaistovi kleště;

ba otci Diovi vzal by blesk,

nemíti hrůzy z ohně;

nad Erotem však zvítězí

v zápase, při němž mu nastaví nohu;

a jak ho líbá Kyprie,

on pás jí ukradne s boku!

Z jeskyně zazní rozkošná, ryze melodická hra strun. Všechny naslouchají a záhy jsou vroucně dojaty. Odtud až po udanou pausu plný doprovod hudby

FORKYAS Slyšte, kouzlo strun jak plesá!

Konec našim báchorkám.

Starý Olymp v trosky klesá,

nechte bohů, jsou ti tam.

267

Nikdo vám už nerozumí,

nám se vyšších darů chce:

jen ať ze srdce to šumí,

co má chytit za srdce!

Poodstoupí do skal

Sbor Když jsi, tvore znetvořený,

tímto zvukem jat i ty,

my, kdož svěže uzdraveny,

k slasti slz jsme pohnuty.

Nechať slunce v mrak se halí,

jen když světlo v duši plá;

v nitru bychom najít znaly

vše, co svět nám odpírá.

Helena, Faust; Euforion v úboru shora popsaném

EUFORION Slyšíte-li dětskou sloku,

žertovat i vám se chce;

a z těch rytmických mých skoků

také vám je do tance.

HELENA K lidských slastí dovršení

láska sdruží dvojici:

na trojici však ji změní,

chce-li božských dosíci.

FAUST Pak je všeho dosaženo:

já jsem tvůj a ty jsi má;

tak jsem s vámi, dítě, ženo.

Kéž to navždy potrvá!

Sbor Rodičům ten záblesk věstí,

jenž kol chlapce luzně hrá,

mnoha roků zář a štěstí.

Jak těch tré mě dojímá!

EUFORION Mne rejdit nechte

a nechte skákat,

mne mraky a mráčky

chtí k sobě zlákat,

touha mě, touha

zve do výšin.

FAUST Nebuď tak zbrklý!

Jen mírně, mírně!

Ať v hloubku střemhlav

268

nepadneš vírně,

ať zhoubou není

nám drahý syn!

EUFORION Už ne se plouhat

v té líné muce!

Nechte mé vlasy,

pusťte mé ruce,

nechte mé šaty!

Jsou přece mé.

Helena Ó považ, kdo zváti

synáčkem smí tě,

a jak nás to chvátí,

když přervat chceš, dítě,

sdružené krásno,

to naše a tvé.

SBOR Mám strach, že se vbrzku

má loučit těch tré!

HELENA a FAUST Dravý tvůj, žhavý pud

matku i otce

zničil by, nezvládnut;

zvládni se! zkroť se!

Přidruž se zticha

k nevinným hrám!

EUFORION Má pýcha zkrotne;

jen z lásky k vám!

Províjí se sborem a táhne jej za sebou k tanci

Vzdušněj teď obtáčím

lehýnký rod.

Je teď můj zpěv a rým,

je vám teď tanec vhod?

HELENA Tak je to dobře teď,

krasavic kolo veď,

v tanec se dej!

FAUST Ne, já tím kejklířstvím

pranic se netěším;

skonči svůj rej!

Euforion a sbor tančí a zpívají, pohybujíce se v průpletech SBOR Něžná tvá paže

když povzlétat zdá se,

269

jiskrou-li zasvítíš

v zlatém svém vlase,

když sotva noha tvá

půdy se dotýká,

my-li tě tam či sem

v půvabném reji zvem –

vše, po čems prahl, máš;

v srdce nás všech

líbezný cit jsi vdech,

hošíčku náš!

Pausa

Euforion Je vás tak mnoho,

laňky vy hbité;

hrajme! kdo s koho?

utíkat smíte.

Já budu lovec,

a vy jste zvěř.

SBOR Chceš-li nás míti,

nemusíš spěchat.

Chcem u tebe býti,

chcem chytit se nechat:

my, spanilý, tebe

chcem objímat, věř!

EUFORION Přes hloží, trny

jen běžte, vy srny!

Co lehce získat smím,

je protivné;

jen, co si vynutím,

to těší mne.

HELENA a FAUST Jaká svévole! Jak třeští!

Nezkrotí a nezmírní se.

Slyš, jak lesní roh to vřeští

po úbočí horských strání!

Jaký skřek a jaký řev!

SBOR, jedna dívka po druhé rychle se vracíBěžel, neohlížeje se, pro nás má jen pohrdání,

ale zato si sem nese

nejdivější ze všech děv.

EUFORION, přinášeje dívku Malou buřičku sem vleku,

270

vynutím si na ní rozkoš.

Vzdornou, v náruč beru ji;

vzpurná ústa celuji;

líbám odmítavou hruď.

Toť má moc. Co chci, to buď!

DÍVKA Pusť mě, pusť! I v mojí roušce

smělý duch a silný plá.

Zhouževnatí v každé zkoušce

naše vůle tak jak tvá.

Myslíš, že se neubráním?

Paži svou jsi přecenil!

Drž, a já tě ohněm zraním,

bys mi, bloude, hříčkou byl.

Vznítí se a zaplápolá do výšky

Létni za mnou v lehkou výši,

létni za mnou k mrtvých skrýši,

lapej zmizelý svůj cíl!

EUFORION, střásaje poslední plameny Uzounké rokle skal v houští tom spleteném –

Nač tu být v těsnu dál?

Mladý a svěží jsem!

Vichry řvou o závod,

lítě vřou spousty vod;

z dálky ta bouře zní,

blíže chci k ní!

Vyskakuje po skalách stále výš

HELENA, FAUST a SBOR S kamzíky chceš poskakovat?

Hochu, děsí nás tvůj pád!

EUFORION Stále výš chci vystupovat,

dále zírat napořád.

Kde jsem se zrodil, vím!

Ostrovu v srdci dlím;

Pelopova to zem,

moře i souše lem.

SBOR Mírně-li nechceš dlít

v horách a v háji,

můžeme sestoupit,

plody kde zrají;

fík tě tam, révoví

271

se zlatem jablek těš.

Ach, kde se něha skví,

něžný buď též!

EUFORION O míru sníte vy?

Sni, kdo má na sny kdy!

válka, tak dnes to zní,

triumf! a vítězství!

SBOR V míru době

válku kdo žádá zas,

nenosí v sobě

už nadějný jas.

EUFORION Všem, kterým tato zem

v zápas a zápasem

svobodný dala cit

a k touze, krev promarnit,

žár, jejž nic nezhasí,

svatý ten žár –

těm všem, kdož zápasí,

můj boj nese zdar!

SBOR Hle, jak vysoko již stoupá!

Malý však se nezdá být.

Je jak vítěz, zář ho koupá,

jak by pancíř měl a štít.

EUFORION Není valů, hradeb není,

každý na svou vlastní pěst;

jediné jich opevnění

mužů hruď, jež z kovu jest.

Má-li vlast být ochráněna,

s lehkou zbrojí v boje vír!

Amazonkou každá žena,

každé dítě – bohatýr!

SBOR Vzhůru se do nebes

básnictví svaté nes!

Sviť hvězda nejvyšší!

Z dálek se, z dálek skví;

a přece stihne nás,

ještě ten drahý hlas

nám ve sluch zní.

EUFORION Já nepřišel jak malé robě,

272

jsem jinoch a mám třpytnou zbroj.

Silné a volné sdruživ k sobě,

já v duchu svém už podnik boj.

Jen vpřed!

Tam svět

nám strojí slávu. Dál! Hahoj!

HELENA a FAUST Sotvaže tvá ňadra dýší,

sotvas procit v mladý den –

a již se závratných výší

po strastech jsi roztoužen!

My ti nic

nejsme víc?

Krásný svazek náš je sen?

EUFORION A slyšíte to hřímat s moře?

Údolí vůkol echem dout?

To vojsko s vojskem, s trýzní hoře,

útok a útěk, prach a proud.

Je tam skon

za zákon:

moh kdy příkaz jinak slout?

HELENA, FAUST a SBOR Jaký děs, ó hrůza války!

což svůj skon máš za zákon?

EUFORION Já že přihlížet mám z dálky?

Místo mé, kde strast a ston!

HELENA, FAUST a SBOR Zbůjníku! Sudba zlá

k smrti tě rve!

EUFORION Nechť! Již se rozvírá

perutí dvé!

Vzhůru! mne táhne cos!

Přejte mi let!

Vrhne se do prostoru, roucho ho na chvíli nese, hlava mu září; za ním světelný pruh SBOR Ikaros! Ikaros!…

Propasti běd!

Krásný jinoch zřítí se rodičům k nohám; mrtvý připomíná známou postavu; co na něm tělesného, ihned zmizí, aureola vzestupuje k nebesům jako vlasatice; šat, plášť a lyra zůstanou na zemi HELENA a FAUST Jde za blahem vzápětí

zoufalost nám.

HLAS EUFORIONůVz hlubin Matko, kéž v podsvětí,

matko, kéž nejsem sám!

273

Pausa

SBOR, žalozpěv Nejsi sám – a buď si v dáli,

nechť tvůj krok i v temno chvátá;

je nám, jak bychom tě znali,

srdce všech jsou s tebou spjata.

Závist to, ne písně žalné,

čím tvůj úděl plní nás:

ve dny zářící i kalné

žeh tvůj duch i zpěv, pln krás.

Zrozen pro slast světské dráhy,

z mocných předků, jasných sil,

mlád, ach, zvad jsi příliš záhy,

sebe sám jsi utratil!

Světem zírals, pronikavý,

tužbám dobra svou dals krev,

nejlepších žen tlukot žhavý

měls – a svůj, svůj vlastní zpěv.

Ale nezadržen, mířil

v slepou síť tvůj volný běh,

a tak násilím jsi zvířil

odpor zvyků, řádů všech;

posléz velkolepou snahou

zatížit svou lehkost směls,

nejzářnější spěl jsi drahou,

mety své však nedospěls.

Kdo že dospěje? – Ach, osud,

otázán, se odvrací –

dnes, kdy nespasen je posud

lid, jenž němě krvácí.

Vy však pějte, prosty tísně,

pláč ať zrak už nekalí:

trysknou nově z půdy písně,

jak z ní věčně tryskaly.

Dlouhá pausa. Hudba ustane

HELENAFaustovi I na mně, žel, se plní stará průpověď: že štěstí s krásou není v svazku trvalém.

Je života i lásky pouto přerváno;

já, nad obojím plačíc, lítostivě jdu

a ještě jednou vrhám se ti v náručí.

274

Ó Persefono, chlapce přivítej i mne!

Obejme Fausta; co na ní tělesného, zmizí, šat a závoj mu zůstanou v náručí FORKYASFaustovi Drž pevně, co ti zbylo ze všeho.

Ten šat! ten nepouštěj! Teď démoni

již jeho cípy škubou, neboť chtí

jej strhnout v podsvětí. Jen pevně drž!

Už bohyně to není, o tus přišel.

Šat je však božský. Nejvyšší v něm milost,

neb jím se můžeš zvednout do výšek:

ten šat tě nad všedností ponese,

až pod ether, pokud ti možno žít.

My shlédnem se zas, v dálce, v daleku.

Helenino roucho rozplývá se v mrak, jenž Fausta obklopí, zvedne ho do výše a odpluje s ním FORKYASsebere Euforionovy šaty, plášť a lyru, předstoupí do proscenia, zvedne ostatky do výšeTak přec jen!

Plášť se šťastně našel!

A byť i plamen zhas a zašel,

nad světem netřeba mi lkát.

Zde dost, čím básníky lze zasvěcovat,

čím závist cechů rozsévat;

a nemohu-li vlohy propůjčovat,

já propůjčuji aspoň šat.

Usedne pod sloupem v prosceniu

PANTHALIS Teď rychle, dívky! Vždyť jsme kouzla zbaveny i hnusných svodů thessalské té babice,

zvlášť brnkání, jež, mnohohlasé, mámilo,

i sluch nám matouc, hůř však ducha zpíjejíc.

Teď dolů k Hadu! Tam nás přísně královna

svým krokem předešla již. Bez prodlení nechť

jí v patách krok se bere věrných služebnic!

My u trůnu jí najdem Nepoznatelné.

SBOR Královny, ty arci ochotně všade dlí;

vždyť i v Hadu navrchu smějí stát;

hrdě u těch, kdo týž mají rod,

s Persefonou tam důvěrny jsou.

My však v temné hloubi lučin,

na nichž asfodély kvetou,

my tam u neplodných

vrb a u vytáhlých topolů,

čím že krátit si budem čas?

275

Pištěním netopýřím

a bezútěšných strašidel šeptem.

PANTHALIS Kdo jména nezískal si, či kdo nechce výš, ten živlům propad; v živly vy se proměňte!

Já prahnu po své kněžně; nejen zásluha,

i věrnost naši osobnost nám zajistí.

Odejde

VŠECHNY A tak jsme tedy vráceny záři dne;

osoby, jedinci, sic už ne,

to cítíme, víme to,

ale k Hadu se nenavrátíme.

Příroda věčně živoucí

s námi – to s duchy –

s ní pak my zas toužíme splynout.

ČÁST SBORU My zde v tisíci těch větví ševelivě šelestících hravě zvem a šeptmo táhnem od kořenů do haluzí

živou mízu; přebujele, listím teď a teď zas květy, k vzdušným tancům vyzdobujem volně vlající svůj vlas.

Plod když spadne, zvěř i lidé, hnáni pudem po požitku, přiženou se, přiderou se, zvednout jej a pochutnat si, a jak před prvými božstvy, vše se sklání před námi.

DRUHÁ ČÁST My zde k těmto hladkým skalám,

do dálek se zrcadlícím,

lichotivě tulíme se vlnivým svým pohybem;

flétnám z rákosí a ptákům nasloucháme švitořivým

a též hlasu boha Pana odpovíme ohlasem;

na šept ozveme se šeptem, na hrom rachotíme hřměním, jež se – dvojmo, trojmo duníc – zdesateronásobní.

TŘETÍ ČÁST Sestry!

my, kdož vznětlivější, spěšně s potoky se ženem,

neb nás láká onde v dálkách pásmo kopců přebohaté.

Stále dolů řinouce se v meandrech, my zavodňujem

louky, pastviny a poté zahradu, v níž stojí dům.

Cíl nám hroty naznačují cypřišů tam nad krajinou, nad břehem a vodní plání stoupajíce k obloze.

ČTVRTÁ ČÁST Valte vy se, kam vám libo;

my se proudně rozšumíme

kolem porostlého vršku, na kterém se réva pne;

zde nám vinařova vášeň v každou chvíli ukazuje,

276

jak svou láskyplnou pílí o pochybný rve se zdar.

Nožem, lopatou a rýčem, okopávaje a váže,

k božstvům veškerým se modlí, k bohu slunce nejvroucněj.

Bakchos změkčilý se málo stará o věrného sluhu,

dřepí v loubí, lehá v slujích, blázní s faunem nejmladším.

Čeho k snů svých potřebuje podnapilé blouznivosti, to má pěkně uloženo stále do džbánů a měchů,

zprava, zleva chladných hrobek je to vlito do nádob.

A když bozi, zvlášť bůh slunce,

vzduchem, vláhou, teplem, žárem

navršili zrnek, že až překypí roh hojnosti,

náhle živý ruch se hýbá tam, kde, tich, se vinař činil, kolem tyček se to hemží, zašustí to v listoví,

vrže koš a vědro drnčí, skřípe džber – jsou do kádě hrozny sypány, jež tanec lisujících drtit má;

a tak svatá hojnost hroznů čisťounkých a plných šťávy rozdupá se drze v pěnu, rozmačká se v hnusnou směs.

A pak vřískotem to ječí cimbálů a skřekem puklic, neb on sám se, Dionysos, z mysterií objevil.

S kozonohy on se blíží, s kozonožkami si křepčí –

pronikavě do lomozu hýká osel Silénův.

Paznehty je mrav i zákon pošlapán; vše dáno v pospas, vrávorají všechny smysly, vírem přehlušen je sluch.

Po miskách se sápou zpití, přecpány jsou břich i hlava: zde či tam kdo ještě střízliv, rozmnoží jen ryk a rámus: nový mok by uložen byl, vyprázdní se starý měch!

Opona. Forkyas v prosceniu se obrovitě vztyčí, sestoupí však s kothurnů, odhrne masku a závoj a stojí tu v podobě Mefistofela, jenž, bylo-li by třeba, může přidati epilog s komentářem ČTVRTÉ DĚJSTVÍ

VELEHORY; TVRDÉ, ZUBATÉ VRCHOLY SKAL

Přilétne mrak, přilíná a snáší se na výčnělek skály. Pak se rozdělí FAUSTvystoupí z mraku Zde rozmyslně stoupám na vrcholků kraj a pod nohama nejhlubší zřím samotu.

Svůj mrak já odesílám, jenž mě lehounce

nes nad mořem a souší za svítivých dnů.

Již zvolna, nerozplynuv se, mě opouští.

Hle, nakupený oblak pluje na východ,

a za ním pohled v úžasu se sune dál.

277

Teď mrak se dělí vlnivě a měnlivě,

leč nabývá již těla. – Neklame mě zrak.

Tam, na poduškách prosluněných, nádherně

si hoví žena, bohorovná, olbřímí.

Já vidím! Je jak Juno, Leda, Helena,

tak velce, něžně mihotá se v oku mém!

Již se to hatí. Neforemně strmí to

tam na východě, nestvůrně jak ledovec,

a zrcadlí mi velkost prchajících dnů.

Pruh třpytné mhy však posud ovívá mi skráň

a rozradostňuje mě, chladný, lichotný.

Teď váhavě a lehce krouží výš a výš

a houstne. – Půvabný snad zjev mě podvádí?

Svých mladých dnů zřím dávno postrádaný dar

Vrou nejčasnější slasti z prsou nej hlubších:

toť Aurořina láska, lehounký to vzmach,

toť prvý rychlý pohled, sotva chápaný,

jenž, pevně utkvěv, zářil nad veškeren skvost.

Ty něžné tvary rostou v krásu duševní,

a neroztávše, k etheru se nesou výš

a unášejí nejlepší, co v nitru mám.

Přiťapá sedmimílová bota, za ní druhá. Sestoupí Mefistofeles, boty pospíchají dál MEFISTOFELES To je mi přece řízná chůze!

Však co tě napadá? Co zřím?

Proč sestupuješ v téhle hrůze,

kde se to ježí kamením?

I když ne odtud, znám to víc než řádně,

to kamení přec v pekle bylo na dně!

FAUST Bláznovských legend nikdy nechybí ti;

už zas mě nějakou chceš obšťastniti.

MEFISTOFELESvážně Když Hospodin – a proč, to dobře vím –

ze vzduchu v jícen nejhlubší nás vrazil,

kde, oživován ohněm ústředním,

odvěký žár se zevšad na nás plazil,

my osvětlení měli víc než milo,

a nepříjemně krčit se nám bylo.

Čerti se jali unisono kýchat

a seshora i zdola sírou dýchat;

peklo se dmulo puchem kyseliny,

278

čím dál tím víc, to byly, pane, plyny! –

pod plochým země obalem se shlukly,

až stěny, byť i sebetlustší, pukly.

A teď ty vrstvy máme přehozené;

co bylo dno, teď vrcholem se klene,

z čehož lze vyvozovat správnou kuru,

by nohama svět převrátil se vzhůru.

Neb z rabsky žhavé výhně unikše,

jsme na vzduchu, kde svoboda je vše.

My zjevným tajemstvím to chovali,

národům se to pozdě odhalí.

FAUST Mně základ hor je vznešený, byť něm.

„Proč“ ani „odkud“, nevyzvídal jsem.

Když příroda se v sobě upevnila,

svou zeměkouli čistě zaoblila

a chválila si horstev sráz i chlum,

vrch řadíc k vrchům, útes k útesům;

pahorky poté volně zvedla z kraje

a do údolí mírně skláněla je.

Tam kvete luh, neb k světa potěšení

těch zbrklých výbuchů přec třeba není.

MEFISTOFELES Což! Vám se nad slunce to jasné zdá; leč kdo byl při tom, ten to jinak zná.

Já stál v tom proudu, z něhož plápolaly

podsvětní plameny a šlehal vzdor,

svým kladivem když Moloch koval skály

a v dálku odlétaly třísky hor.

Ta cizí spousta se tu posud ježí,

o tom, kdo rozmetal ji, není zpráv;

pan filosof to pochopí jen stěží;

hle, je tu balvan, tak ať si jen leží –

Co jsme si tím už nalámali hlav!

Nevinný, všední chápe to jen lid

a nikdo mu to nevyvrátí;

z pradávna zná to vysvětlit:

prý zázrak to, a ďáblu hold je vzdáti.

O berlích víry jda, zří poutník prostý

čertovy kameny a mosty.

FAUST Věru že též je zajímavé vědět,

279

jak ďáblovsky lze na přírodu hledět.

MEFISTOFELES Nu a –? Buď příroda si, jaká jest:

čert při tom byl a vidí v tom svou čest.

Hluk, nesmysl a pěst, toť živel náš.

Co dokážem, hle: znamení zde máš. –

Však aby líp mi rozuměno bylo:

nic se ti na povrchu nelíbilo?

Tys přehléd, letě přes dálavu,

„království světa a jeho slávu“;

však, nenasycen žádnou z krás,

jsi po tom ani nevzdech as.

FAUST Ó, velkého cos lákalo mě přec!

Hádej!

MEFISTOFELES To není těžká věc.

Já bych si vybral metropol,

břich státu, vezmeš-li to kol a kol:

uliček, štítů klikatina,

na trhu ztuchlá zelenina,

stravovna, jatky, masné krámy

a na pečínce neřád samý –

tam najdeš neúnavný ruch:

dnem nocí práci, dřinu, puch.

Pak náměstí a lesklé třídy –

a hned se zdá, že není bídy;

pak za bránu se přenésti

a do polí hnát předměstí.

Tam bych se těšil z ekvipáží,

jak hřmotně do sebe to vráží

a jak to řve a jak to piští

a běhá v lidském mraveništi.

Jak by mě spatřili, že jedu,

hned bych se ocit v jejich středu

a jásalo by sto tisíc.

FAUST To nehovělo by mé touze.

Máš radost, že je množství stále víc,

že uživí se, příliš nehlučíc,

ba že i osvětě jde vstříc –

a vychováš si rebelanty pouze.

Mefistofeles Pak bych jak despota dal zbudovat

280

pro svoje choutky letohrad:

les, vršek, palouk, luh a lán

by v skvostný park byl předělán.

Kaskády se skal by se hrnuly,

z fontán by prameny se řinuly,

po stěnách by se břečtan táh,

stín alejí by přímo ved jak šňůra –

Vše přísně důstojné, jen po stranách

triton a gnóm si funí nebo čurá.

Též dbal bych, aby pro nejhezčí ženy

útulné vilky byly vystavěny

a nekonečný trávil bych tam čas –

tam v samotě, jež družila by nás.

Já říkám: ženy. Viď, to nezní zle?

Neb ženy znám jen v plurále.

FAUST Módní a špatné! Sardanapale!

MEFISTOFELES Tak po čem že jsi vlastně toužil?

Měls jistě vznešený a smělý cíl.

Jak jsi tak pod měsícem kroužil,

snad po luně jsi zatoužil?

FAUST Naprosto ne! Zde této země kruh

pro velké skutky dost má ještě místa.

Má vůle cosi zázračného chystá,

k odvážné práci sílu má můj duch.

MEFISTOFELES Chceš slávu získat svými činy?

Á, přicházíš od heroiny.

FAUST Zemí chci vládnout! Vlastnictvím!

Nic není sláva, čin je vším.

MEFISTOFELES Básníci už se přihlásí ti,

i zítřek bude tě tak ctíti,

a bláznem bláznové se vznítí.

FAUST To vůbec chápat neumíš.

Co o lidské ty touze víš?

Ty trpký, ostrý, zlý, až strach,

co víš o lidských potřebách?

MEFISTOFELES Nuž staň se po tvé vůli – pro mne!

Svěř mi ty plány přeohromné!

FAUST Mé oko na vodstva se upíralo.

Dmulo se moře, z hloubek svých se klenouc;

281

pak, povolivši, vlny rozsypalo,

na ploché břehy útokem je ženouc.

A to mě mrzelo. Já byl jak ten,

čí duch je svobodný, leč dbalý práv,

a bouří surovou je uražen,

jež, vzňata vášní, deptá řád a mrav.

Já zřel v tom náhodu a zbystřil hled:

proud, zaraziv se, zpátky od svých met

na širý oceán se valí zas.

A hra se obnoví, když přijde čas.

MEFISTOFELESad spectatores Nic nového mi nezná povědět.

To znám už po sta tisíc let.

FAUSTvášnivě pokračuje Znovu a všade vlna o břeh tře se.

Je neplodná, neplodnost s sebou nese.

Teď vzpíná se a zmítá, dme se, pne

po širé ploše, pusté, nestvůrné.

Za vlnou letí vlna strašné síly;

všechny se vrátí – a nic nestvořily.

Zoufalým hořem hruď má naplněna:

nezkrotných živlů dravost – promarněna!

Zde troufám si sám nad sebe se vznésti;

zde chtěl bych boj – a triumfální! – svésti.

A je to možné! – Pevný směr nechť má,

před nízkým pahorkem hned uhýbá;

nechť sebesveřepěji proud se řítí,

i mírný chlum jej může zaraziti,

i mírnou hloubkou bývá přilákán.

A tu jsem rychle sestrojil svůj plán:

ten požitek si zjednat čaruplný,

od břehu zahnat panovačné vlny;

hranici zúžit širé mořské pláně,

kus pevniny jí urvat odhodlaně.

Tak jsem, krok za krokem, to v mysli snoval

a chci, abys mé přání podporoval.

Z dálky, zprava, za diváky bubny a válečná hudba

MEFISTOFELES Toť lehké! Slyšíš v dálce bubnovat?

FAUST Zas válka! Mudrc neslyší to rád.

MEFISTOFELES Mír nebo válka! Kdo chce mudrc být,

z každého případu znej týt.

282

Na vhodnou chvilku číhej za všech dob!

Teď, Fauste, teď je tu! Teď se jí chop!

FAUST Nač je mi hádanka tvá tajemná?

Zkrátka a dobře, co to znamená?

MEFISTOFELES Já doslechl, jak za tebou jsem táh,

že dobrý císař žije v trampotách.

Vždyť znáš ho přec. Za dvorských kratochvílí,

když jsme mu lživý poklad přikouzlili,

myslil, že skoupí celý svět.

Ze v útlém mládí na trůn sed,

ráčil se mylně domnívati,

že by as překrásně se dal

spojit hned dvojí ideál:

vlasti a přitom požívati!

FAUST Toť velký blud. Kdo rozkazovat má,

v svém rozkazování ať blaho cítí.

Hruď jeho vůli vznešenou jen zná,

však nikdo v jeho záměr nesmí zříti.

Co v nejvěrnější ucho šeptne jen,

změní se v čin, jímž svět je udiven.

Tak nejvyšším on bude za všech dní,

tak pánem: požíváním zevšední.

MEFISTOFELES Takový není. Doved užívat!

Stát arci v anarchii pad.

Velcí a malí tyli z násilí,

bratří se vyháněli, vraždili,

město a město, proti hradu hrad,

s cechy zas šlechta počala se rvát,

s biskupem vlastní kapitula;

i pohledy se vražda kula.

Bijí se v kostelích, a před branou

poutník i kupec přepadáni jsou.

A všechněm drzosti jim narostlo.

Žít bylo: bránit se – A tak to šlo.

FAUST Šlo? Každý kulhal, padal, trochu stál,

pak strh ty druhé, pochopa-li vzal!

MEFISTOFELES A nikdo nesměl stavu věcí láti:

i chtěl i moh se každý vypínati.

I nejmenší měl plnou závažnost.

283

Ti nejlepší však měli toho dost:

i povstal, komu pocit síly dán,

a děli: „Kdo nám sjedná mír, bud pán

To císař neumí, snad nechce již –

nuž zvolme nového, jenž spasí říš

a v světě nově stvořeném

jenž znovu jistotu dá všem

a mírem, právem posvětí nám zem.“

FAUST To je řeč popů!

MEFISTOFELES Však to vyšlo z nich;

dbali jen o svůj vypasený břich.

Víc nežli jiných jejich je to dílo.

Tak odboj rost, neb žehnáno mu bylo.

A císař, jenž měl naše kousky rád,

sem k boji táhne: k poslednímu snad.

FAUST Je mi ho líto, byl tak dobrý, přímý.

MEFISTOFELES Přihlédněm. Naděj žije s živoucími.

Pojď! Ze soutěsky-li ho vyprostíme,

ne jednou, tisíckrát ho zachráníme.

Kdo ví, čí kostky budou požehnány!

A má-li štěstí, má i many.

Sestupují středním pásmem hor a shlížejí do údolí na rozložení vojska. Zdola bubny a válečná hudba MEFISTOFELES Posice, vidím, dobrá je.

S námi už dokonce to vyhraje.

FAUST Co se tu očekávat dá?

Klam! Kejkle! Kouzla šalebná!

MEFISTOFELES Lest, jakou bychom zvítězili!

Pevně se přimkni k svému cíli

a povzneseš se výš a výš.

Císařství císaři-li zachráněno,

ty poklekneš a obdržíš

kraj nekonečných břehů v léno.

FAUST Máš leccos v minulosti svojí:

tak vyhraj také jednou v boji!

MEFISTOFELES Ty vyhráš! Prosím, abys dbal,

že jsi dnes vrchní generál!

FAUST Vždyť ani nevím, jak se chovat!

Tam, kde nic nerozumím, komandovat?

MEFISTOFELES Jen štábu přenech všechno zařídit,

284

a polní maršálek je kryt.

Dávno já čul, že vojnu svedem,

vojáckou radu zřídil předem

z prahorsky chlapských pralidí;

šťasten, kdo ty si pořídí.

FAUST Čí jsou to zbraně? Z hor a skal

rod obrů jsi snad povolal?

MEFISTOFELES Já vybral je jak mistr Kdoulička:

zde z toho braku kytička.

Vystoupí tré obrů

MEFISTOFELES Mé kolohnáty viz tu stát!

Z nich jeden každý jiné stáří,

též jinou výzbroj má a jiný šat;

s těmi tvůj podnik se už zdaří!

Ad spectatores

Dnes každé dítě má tu marotu:

v rytířském krunýři by chtělo bít se;

alegoričtí jsou ti chlapi tu,

i budou líbit se tím více.

SPERUTĚ, mladý, lehce vyzbrojen, pestře oděn

Když chlap se na mne zakouká,

já dám se do něho a roztrhnu mu hubu;

a sketa ať si pozor dá:

když utíká, jak husu já ho škubu.

BERKDEBER, mužný, dobře vyzbrojen, bohatě oděn

To já jsem jinší. To nic není,

jen takhle na sucho se prát;

já mám jen jedno vyražení

a jenom jednu starost: brát!

UDRŽAL, letitý, silně vyzbrojen, bez oděvu

I to jsou starosti a zmatek.

Vždyť rychle roztát může statek,

pak odplyne a není víc!

Je arci dobré brát, líp udržet je, synu:

nech hospodařit stařešinu,

a nevezme ti nikdo nic!

Všichni sestupují

NA PŘEDHOŘÍ

Zdola bubny a válečná hudba. Rozbíjí se císařův stan

285

Císař, vrchní generál, družina

VRCHNÍ GENERÁL To bylo rozmyslné odhodlání,

sem v údolí že couvnout má

veškera síla našich zbraní;

výsledek, doufám, za pravdu mi dá.

CÍSAŘ Zda dobrý plán to, uhlídáme brzy;

však že to málem útěk byl, mě mrzí.

VRCHNÍ GENERÁL Rač, pane, shlédnout pravé křídlo svoje: toť pravá půda k započetí boje;

ne strmé výšky, ne však schůdné cele,

nám výhodné, však ne pro nepřítele;

pláň napolo nás kryje vlnitá,

což proti jízdě dobrá záštita.

CÍSAŘ Už zřím, jen schvalovat je na mně;

zde osvědčí se hruď i rámě.

VRCHNÍ GENERÁL Zde na té prostranné a ploché louce šik dychtící už k bitvě rozvinout se.

Ve vzduchu píky blýskají a žhnou

slunečním třpytem, jitřní mhou,

a mocný čtverec je jak těžký stín;

tisíce prahnou: provést velký čin!

Tvých vojů sílu podle toho měřím;

že rozrazí šik nepřátelský, věřím.

CÍSAŘ Tu krásu po prvé můj zrak teď zří.

Takový zástup vydá za dvojí.

VRCHNÍ GENERÁL O levém boku nic mi hlásit není,

skálu tam drží reci otužení.

Zbraněmi svítí ostrý útes ten,

čímž průsmyk významný je uzavřen.

Zde, uzříš, odpůrce se skácí v boji,

neb netuší, že léčka se naň strojí.

CÍSAŘ Tam táhnou knížecí mí nevěrníci,

zvali se bratry, bratrovci a strýci

a troufali si pořád víc a více,

čest prestolu, moc žezla zmenšujíce,

pak, rozkmotřeni, říši přepadali,

až proti mně se všichni v odboj dali.

Lid kolísá a nerozhodný je,

pak zaproudí, kam proud ho strhuje.

286

VRCHNÍ GENERÁL Hle, běží, námi vyslán, věrný zvěd sem se skály – kéž s dobrou zprávou! – zpět.

PRVNÍ VYZVĚDAČ Šťastně, směle zdařila se

naše nebezpečná lest:

tajně tam i zpátky zase!

Nenesem však dobrou zvěst.

Mnozí ti sic přísahají

věrnost, poddanství a vše,

liknavost však omlouvají

tím, že v lidu prý to vře.

CÍSAŘ Sám sebe spas! Jen toto znají sobci,

ne čest, ne věrnost k císaři ni k obci.

Nemáte strach, že v účtů soudný čas

sousedův požár stráví také vás?

VRCHNÍ GENERÁL Tam druhý zvolna dolů k nám se blíží.

Všecek se třese. Únava ho tíží.

DRUHÝ VYZVĚDAČ Zprvu všichni rozeštváni,

vřava, zmatek, nikde cíl –

Nečekán a znenadání

nový císař vystoupil.

Bez hlavy svou drahou křivou

jako vždy se žene dav;

a tak za korouhví lživou

všichni táhnou. – Zkrátka, brav!

CÍSAŘ Jak? Vzdorocísař? To mi sílu dá!

Cítím až teď, že císařem jsem já!

Krunýř jsem navlékal jak vojín jen;

k vyššímu cíli dnes mi potřeben.

Lesk slavností nechť býval sebevětší,

nic nechybělo: mně však nebezpečí.

K závodům, k hrám jste radili mi jen,

já po turnajích byl však rozdychtěn,

a z válek kdybyste mě byli nezráželi,

byl bych jak bohatýr ved výboj skvělý.

Tenkrát jsem cítil, vládcovsky že dýši,

jak jsem se zhlédl v ohnivé té říši

a živel hrozivě se na mne hnal.

Jen klam to byl, leč velký se mi zdál.

Vítězství v zmateném jsem vídal snu.

287

Co hříšně zmeškáno, teď doženu!

Vysílá hlasatele, aby vyzvali vzdorocísaře na souboj Faust v brnění, s polozavřeným hledím. Tři obři ve zbroji a v šatu jako prve FAUST Jsme tu. A nebudem snad vyplísněni.

Opatrnosti nikdy nazbyt není.

Vždyť víš, lid hor se v taje zahloubal

a zná se v písmu přírody a skal.

Duchové, v nížinách už nebydlíce,

k skalnatým horstvům nyní lnou tím více.

Jsou tiše dělní v labyrintech země

plynem, jejž kovy vypařují jemně;

slučovat, zkoumat, rozlučovat znají,

po nových vynálezech touhu mají.

Hebkými prsty moci zduchovělé

tvoří a staví tvary zprůsvitnělé,

pak v krystalu, jenž věčně mlčelivý,

zří, jaké na zemi se dějí divy.

CÍSAŘ Já o tom slyšel, věřím slovům tvým;

leč, dobrý muži, mluv: co tady s tím?

FAUST V Norcii velký Černokněžník žije,

zván Sabiňan; tvůj sluha oddaný je.

Jak děsný osud že ho ohrožoval!

Praskalo klestí, žár už vyšlehoval,

polena suchá hořela už zpola,

chytaly pruty sirnaté i smola –

Ďas nemoh spasit, člověk ani bůh.

Tys, pane, rozmetal ten žhoucí kruh!

To bylo v Římě. On, tvůj dlužník stále,

jen na tvé dobro myslí dál a dále;

zapomnělť od té chvíle na své já,

hlubin i hvězd jen na tebe se ptá,

i uložil nám rozkazem, jenž pílí,

stát při tobě. Jsou velké horské síly,

to příroda je ve vší moci své.

Kněžourů tupost čarami to zve.

CÍSAŘ V den slavnostní, kdy pozdravujem hosti,

již radostně chtí účast na radosti,

nás každý těší, nechť se hnal i dral,

nechť hostů je, že sotva stačí sál.

288

Tím vítanější poctivec nám je,

když silné přispění nám slibuje

v osudné nejistotě chvíle ranní,

nad níž se zvedá páka vah i sklání.

Leč teď, kdy vzešel rozhodný můj čas,

nechť vaše pěst meč svolný pustí zas!

Čest chvíli buď! Jdou voje přeohromné

v boj proti mně – anebo pro mne!

Chci sám být muž! Kdo trůn a žezlo chce,

ať osobně těch poct si dobýt jde!

A přízrak ten, jenž na odpor nám vstává,

císařství našeho si titul dává,

chce pánem být všech lén, chce vojska vésti

my v mrtvých říš svou vlastní svrhnem pěstí!

faust Horuješ, pane, pro velkost a slávu,

proč na pospas však vydáváš svou hlavu?

Zda s přilby hrdý chochol nevlaje?

Ten hlavu chrání, která vším nám je!

Což, hlavy nebýt, údy sílu mají?

Když ona zdřímne, všechny usínají,

zranění její všech je oslabení,

když ona okřá, všech to zotavení.

Zná rychlá ruka síly dodat právu,

štít pozvedá, jímž ochraňuje hlavu.

Meč věrně vyplní svůj závazek,

odrazí ránu, opětuje sek.

Též noha zdaru účastnit se chce:

chce na šíji stát svého odpůrce.

CÍSAŘ Též já tak prahnu ve svém rozhořčení:

nechť zpupná hlava v podnož mou se změní

HLASATELÉse vracejí Pane, nepřátelé tvoji

málo poct nám prokázali;

přednesli jsme výzvu k boji;

že prý fraška to, se smáli:

„Vždyť se ztratil ten váš vládce,

v rokli své se echem stal;

pohádka to poví krátce,

zní: Byl jednou jeden král.“

Faust Tvým nejlepším se stalo po přání,

289

těm, kdo jsou nejvěrněj ti oddáni.

Tvůj sok se hnul. Tvůj zástup, dychtě, stojí.

Vel k útoku! čas příhodný je k boji.

CÍSAŘ Zde velitelem já být přestávám.

Nejvyššímu veliteli Svou povinnost měj, kníže, v rukou sám!

VRCHNÍ GENERÁL Ať pravé křídlo přichystáno je!

Soupeřův levý bok se vzhůru žene;

a tedy dřív, než výšin dospěje,

ať rozpráší jej mládí vycvičené!

FAUST Nuž dovol, aby jarý junák ten

tvým řadám hrdinným byl přiřaděn,

ať, včleněn do těch bojujících řad,

svou zdatnou sílu může prokázat!

Ukáže na obra vpravo

SPERUTĚpředstoupí Kdo zakouká se na mne, dostane, že z obou čelistí se krev mu cedí;

kdo pláchnout chce, má vlasy sedrané

a hlava dozadu mu v týle sedí.

Když meč a pažba dodělá,

co holou rukou začnu prvý,

sok poražen je docela,

a ve vlastní se zalkne krvi.

Pryč

VRCHNÍ GENERÁL Náš střed se rozvážně dej na pochod a pak se na ně přival o překot:

jen vpravo trochu, neb náš pravý bok

tak silně útočí, že couvá sok.

FAUSTukazuje na prostředního Ni tímhle nerač pohrdnout!

Je mrštný, od rány, vše strhne v proud.

BERKDEBERpředstoupí K císařských vojů hrdinnostem přidruž se láska k movitostem,

a všechněm jeden cíl buď dán:

bohatý vzdorovládcův stan!

Však dobudem ho v okamžiku,

jak postavím se v čelo šiku!

LUPOLAPKA, markytánka, tulíc se k němu

Ač sezdána s ním nejsem sic,

nejradši mám ho, o to nic.

Tohleto jsou tak pro nás žně!

290

Ženská to zná! A pořádně!

Když krade, nejsou žerty s ní.

My vyhraj em! A to se všechno smí.

Oba pryč

VRCHNÍ GENERÁL Na levé křídlo, jak jsem předvídal, šik jejich pravý se teď v útok dal;

však naši odolají protivníku,

jenž zuřivě se dere do průsmyku.

FAUSTkyne nalevo I na toho zde shlédnout račiž, pane!

Ať síla ještě silnější se stane!

UDRŽALpředstoupí O levý bok jen bez starosti!

Kde já jsem, vseje v bezpečnosti.

V tom osvědčen je stařešina.

Co držím já, blesk neroztíná.

Pryč

MEFISTOFELESsestupuje shora Hle, jak se zezadu to valí, jak ze zubaté každé skály

se chrlí ozbrojení muži

a úzké stezky ještě úží;

z krunýřů, mečů, přilb a štítů

za zády máme hradbu sbitu.

Pokynu k bitce vyčkávají.

Tiše, divákům Kde jsem to sehnal? v jakém kraji?

Nu arciže jsem nelenil,

zbrojnice vůkol vyplenil;

koňmo tam stáli, opěšalí,

jak ještě pány byli by a králi;

dřív rytířsky, ba císařsky se bili,

teď hlemýždí jen skořápky z nich zbyly;

vklouz mnohý přízrak tam, kde dřív byl šnek,

tak vzkříšen vyfintěný středověk.

A čertíci, co v brněních těch jsou,

dnes jistě efektem se neminou.

Nahlas Slyšte, jak před bojem už řádí.

Drnčení plechu k půtkám svádí.

Praporců cáry vzduchem poletují,

standarty nedočkavě větrem dují.

Přichystán, vězte, je tam dávný lid,

jenž čerstvých bojů účasten chce být.

291

Shora strašlivý třesk pozounů, nepřátelské vojsko se zřetelně zakolísá Faust Nebe je náhlým šerem kryto,

jen občas rudě zasrší to

jak v bojechtivé předtuše;

krvavě blýskají už zbraně,

v půtku se mísí les a stráně,

vzduch, širá klenba nebes, vše.

MEFISTOFELES Zdatně se drží bok náš pravý,

zvlášť před jedním to všechno padá;

tam se už po svém vypořádá

pan Sperutě, náš olbřím rvavý.

CÍSAŘ Kde dřív jsme jednu paži zřeli,

tam tucet náhle trčí celý –

to neděje se bez kouzel!

FAUST O zjevech nevíš, z mlh jež svítí?

V sicilských krajích lze je zříti.

V nevelké výši bys tam zřel

za mihotání záře denní

etheru divné zrcadlení,

jímž v parách div se rozhořel:

obrazy zahrad se tam smějí,

obrazy měst se vzduchem skvějí,

ve kterém jak by otvor zel.

CÍSAŘ Na kopích – zjev to podezřelý –

jiskry se náhle rozsršely;

na hrotech oštěpů se chvějí

světélka v strašidelném reji –

to je mi trochu přízračné!

FAUST To zmizelé jsou duše, pane,

duchové síly nevydané,

to Dioskurů světlo plane,

lodníky všemi uctívané:

k pobídce do boje to žhne.

CÍSAŘ Rci, komu děkovat však má se,

že příroda tu k naší spáse

hromadí jevy zázračné?

MEFISTOFELES Komu než mistru vznešenému,

jenž v mysli své tě provází?

Hněv spravedlivý v prsou vře mu,

292

že nepřítel ti hrozit smí.

Tvou záchranou chce dík ti vzdáti,

nechť sám i životem ji splatí.

CÍSAŘ Moh tenkrát Řím se vstříc mi ujásati.

Však já měl moc a chtěl ji ukázati

a tak mi bylo vhod, jim beze všeho

ze spárů vyrvat muže stařičkého.

Tím arci kněžím radost já jsem zhatil,

však taky u nich všecku přízeň ztratil.

A teď, kdy uplynula léta,

z mladého činu zisk mi vzkvétá?

FAUST Čin od srdce-li, štědrý vzejde květ;

jen rač svůj pohled k výši vznésti:

toť znamení, jež dobro věstí,

dej pozor, zjeví se to hned.

CÍSAŘ Orel se vznáší v modra říši.

Noh za ním hrozivě vzlét k výši.

FAUST V tom dobrou věštbu zřít bys moh;

jen z bájí přece znám je noh,

té jeho odvaze se divím:

měřit se s orlem opravdivým!

CÍSAŘ Krouživým letem oba ptáci

se obtáčejí – Pojednou

však proti sobě v letu jsou,

chtí hruď i krky rozedrat si.

faust Dej pozor však, jak cuchán je

ten hnusný noh, jak zedrán klesá,

jak lví svůj ohon stahuje

a mizí, sražen k vrškům lesa.

CÍSAŘ Ta předzvěst vyplniž se nám!

Já žasnu jen a přijímám.

MEFISTOFELESobrácen vpravo Proti opětovné ráně

neobstály jejich zbraně,

k pravým šikům svým se v zmatku,

v nouzi stáhli, v nepořádku,

v levý šik též zmatek vrhli

a tak všechno v nelad strhli.

Naše centrum obrat činí –

vpravo v bok – a už se vklíní

293

v slabinu jich obnaženou.

Vichrem hnány se teď ženou

obě vojska – stejné vlny,

smrtinosné touhy plny.

Překrásné to podívání!

A my vyhráli v tom klání!

CÍSAŘnalevo; Faustovi Ne! Vždyť my jsme ohroženi!

Zleva budem zaskočeni!

Nezřím létat kameny už!

Všechny nižší ztečeny už,

horní též už zpustly skály.

Teď – Teď nepřítel se valí;

houf a houfy strašné síly

snad už průsmyk obsadily.

Hříšné kousky se vám hatí,

jež nám zdaru měly přáti!

Pausa

MEFISTOFELES Mí havrani dva krákorají.

S jakouže ke mně přilétají?

Mám skoro strach, že s velkým zlem.

CÍSAŘ Ti ptáci neblazí! Co s nimi?

Plachtami noci – křídly zlými –

horského boje plují sem.

MEFISTOFELEShavranům Jen blízko sedněte k mým uším!

Záchranu nesete nám, tuším.

Vždy vašich rad já dbalý jsem.

FAUSTcísaři Hleď, jak by holubi to byli:

ti, mláďata by nakrmili,

k svým hnízdům letí přes dálku.

Rozdíl se nejlíp takto vztyčí:

pro mír je pošta holubičí,

havraní pošta pro válku.

MEFISTOFELES Veliké zlo se ohlašuje.

Co nepřátel už v průsmyku je!

Ba, stáčí se to neblaze!

Sousední vrchy obsadili;

a tudy kdyby prorazili,

nám sotva udržet se lze.

CÍSAŘ Což podveden já musím býti?

294

Vy jste mne chytli ve své síti,

v níž cítím rouhavost a děs.

MEFISTOFELES Prohráno ještě není dnes.

Chytře jen uzel rozetněme!

Konec ti vždy co proto dá.

Svých dobrých poslů poslechneme.

Vel, abych velet směl teď já!

VRCHNÍ GENERÁLpřiblíživ se Tys, pane, spolčil se zde s těmi; to spojenectví příčí se mi,

vždy kejkle zklamou naposled.

Boj skoncovat už na mně není;

když začali, ať též jej změní.

Zde dávám ti svou berlu zpět.

CÍSAŘ Ne, ponech si ji, kdyby byly

snad lepší dni nám popřány.

Mne děsí brach ten zarputilý

i jeho družnost s havrany.

Mefistofelovi Mně berlu nelze propůjčit ti,

neb nezdáš se mi povolán;

však pokus se nás vyprostiti!

K velení povel je ti dán.

Odejde s vrchním generálem do stanu

MEFISTOFELES Ať ho ta tupá berla chrání!

Beztoho pro nás byla na ní

odporná věc – cos jako kříž.

FAUST Co bude nyní?

MEFISTOFELES Je to již! –

Hej, černí kmotři, v službě čilí,

k horskému oku! Pozdravte tam víly

a přelud vln si na nich vyprostež:

žen tajné kousky v moci mají,

od bytí přelud odpoutají,

až klam je jsoucnem, pravdou lež.

Přestávka

FAUST K těm rusalkám as vlídní byli

a havraní jim řečí lichotili;

hle, tam už vodou vše se chví.

Po mnoha místech holé skály

zurčivým zdrojem se to valí –

295

to tam je jejich vítězství!

MEFISTOFELES To zázračné mi vzkazy jsou,

když nejsmělejší lezce pomatou!

FAUST Potůček v potoky už rozrůstá se,

ty v roklích dvojmo zesílily zase,

hučící řeka už je z nich,

zaujme skálu po celičké šíři

a sem, teď onam, šumí, stříká, víří

a k údolí se vrhá po stupních.

Nadarmo vojsko vlnám odporuje,

mohutný tok je všechny odplavuje –

i v dálce málem závrať cítil bych!

Mefistofeles Nevidím pranic z vylhané té vody;

jen lidský zrak nalítne na podvody,

mne podivný ten případ baví jen.

Vždyť běží čím dál divočeji,

mní, blázni, že se potápějí,

a zatím po suchu se prohánějí

a plavců pohyb směšně provádějí.

Je celý voj už pomaten.

Havrani se vrátili

Dojdete chvály mistra satanáše;

teď mistrovství však vidět chci též vaše:

K podzemní tedy rychle dílně,

kde trpaslíci kovou pilně,

až skal i kovů jiskry dští!

Vymamte na nich žár, ten pravý,

blýskavý, prskavý a žhavý,

jenž vyšším cílům poslouží.

Což, v dálce vidět blýskavici

či hvězdy bleskem padající,

to možno v každou letní noc;

leč blesky, křižující houštinami,

či sykot hvězd, jež v mokré půdě mámí

to nedokáže všední moc.

A tak se s nimi nehádejte,

proste – a pak si poroučejte!

Havrani odletí. Stane se podle rozkazů

Mefistofeles Nepřítel padniž do temnoty!

296

Co krok, to svízel nejistoty!

Bludičky, sem, ať zevšad pláte!

Ať oslnivý lesk ho zmate!

Tak! už to všechno skvostné žhne.

Teď ještě zvuky úděsné!

FAUST Mrtvolných zbrojnic duté zbraně

žijí, jak vítr zadul na ně;

nahoře, slyš, ten rachot a ten hluk,

podivně chřestivý ten zvuk!

MEFISTOFELES Ba, nelze je už ukrotiti;

rytíři mlátí jako lítí,

jak v onen krásný zašlý čas.

Pláty a holeně se činí

jak guelfové a ghibellini,

jsou v odvěkém svém sporu zas.

Tak jako předtím, rozdvojeni,

dědičně, navždy, k nesmíření,

a hřmot je větrem v dálku hnán.

Jak všude, kde se čerti žení,

k nejzazší hrůze, k vyvraždění,

nejlíp se hodí váda stran;

vespolným rozbrojem, jak vždycky,

panický ryk zni satanicky

a zryje údolí a lán.

V orchestru válečný lomoz, doznívající veselými vojenskými melodiemi STAN VZDOROCÍSAŘŮV

Trůn, nádhera

Berkdeber, Lupolapka

LUPOLAPKA Tak přec tu první ze všech jsme!

BERKDEBER Jak krkavci sem letíme.

LUPOLAPKA A poklad je tu navršen!

Čím začít mám? Kde přestat jen

BERKDEBER Ten celý stan je samý div,

že nevím, na co sáhnout dřív!

LUPOLAPKA Mně vhod by byl zde koberec,

lehávám příliš bídně přec.

BERKDEBER Mně železný ten palcát zas,

po něčem takovém jsem pás.

LUPOLAPKA Ten rudý plášť! Má zlatý lem.

297

O tom už dávno snila jsem.

BERKDEBERchápe se zbraně Kdybych mu tímhle jednu dal, je amen s ním a jdu si dál. –

Tys toho tolik nabrala

a správné věci nechala.

Tu veteš jen tu ležet nech

a vem si jednu z truhlic těch!

Z té vojsku žold se vyplácí,

je proto samý dukát v ní.

LUPOLAPKA Vždyť jako cent to těžké je.

To neunesu, ne a ne.

BERKDEBER Tak na bobek! Já pomohu ti,

já to už na hřbet vyzvednu ti.

LUPOLAPKA Co děláš? Vždyť mě přelomíš?

Vždyť mi ta tíha zláme kříž!

Truhlice jí spadne a rozskočí se

BERKDEBER Aj, rudé zlato! Jaký třpyt!

Tak jen to ber! A nelenit!

LUPOLAPKAse shýbne Tak do klína jen rychle s ním!

Však dost ho ještě odklidím.

BERKDEBER Tak dost! A ať už utíkáš!

Lupolapka vstane

V zástěře, hrome, díru máš!

Tak počkej! Kamkoli se hneš,

všude to zlato rozsypeš.

TRABANTIzvítězivšího císaře Co chcete ve svatyni té?

Císařský poklad kradete!

BERKDEBER Kdo tělo střelám nastavil,

jde z kořisti si vzít svůj díl.

K tomu je nepřátelský stan;

vojákům je tam přístup dán.

TRABANTI To věru nehodí se zde.

Kdo voják je, ten nekrade!

Kdo císaři se blížit chtí,

ať vojáci jsou poctiví!

BERKDEBER Tou vojančinou poctivou

snad vaše kontribuce jsou!

Prašť jako uhoď! „Dej to sem“,

to platí v cechu mém i tvém.

298

Lupolapce Pojď! S tím, cos nabrala! Tak jdi!

Tady nás vidí neradi.

Odejdou

PRVÝ TRABANT Ten drzoun drzý! Co to řek?

A pročs mu nedal políček?

DRUHÝ Má všechna síla k šípku šla.

Jak by tu stála strašidla!

TŘETÍ Ba, mně to taky blikalo

a před očima mžikalo.

ČTVRTÝ Mně bylo, ani nevím jak.

Ten celý den byl parný tak,

to těsné, děsné dusno dnes –

Zde jeden stál, tam druhý kles,

my tápali, my kosili

a nevím, čím je pobili.

Mha zacláněla pohledům,

v uších byl sykot, bzukot, šum,

tak šlo to dál, a teď tu jsme,

a co se dálo, nevíme.

Vstoupí císař s čtyřmi knížaty

Trabanti se vzdálí

CÍSAŘ Ať bylo jakkoli! nám bitva vyhrána je,

a vojsko nepřátel už prchá, mizí, taje.

Zde stojí prázdný trůn, zde zrádcův poklad je,

zde přepych čalounů, jenž prostor zužuje.

Své stráže císařské, své trabanty my máme

a posly národů zde slavně vyčkáváme;

nám dobrá novina se nese se všech stran,

že stát je uklidněn a radostně nám vzdán.

A nechť i do boje se kejkle přimísily,

my konec konců přec jen za sebe se bili.

Též jinak v boji vhod je nahodilý zjev:

když prší kamení či u nepřátel krev,

či zvuky zázračné když v slujích zazvučely

a nám se nadchne hruď, leč sevře nepříteli.

Kdo, přemožen byv, pad, je stále tupen jen,

však ten, kdo zvítězil, je k Bohu obrácen,

a bez rozkazu vše je strženo v říš tónů,

když slavné Tedeum zní z hrdel milionů.

299

Leč pro Tvůrcovu čest svůj zrak teď obracím

– jak dříve zřídka jen – sem k vlastním citům svým: nechť kníže mládím svým se raduje den ze dne –

on s lety zvážní přec a výš svůj pohled zvedne;

a proto, ctihodní vy čtyři, ke mně blíž!

Neb s vámi sdružit chci svůj dům, svůj dvůr, svou říš.

Prvému Ty, kníže, na péči měls vojů pořádání,

tys v chvíli nejvyšší boj rozhod silou zbraní;

nuž, v míru činen buď, jak čas ti velí sám.

Jsi arcimaršál můj! Já meč ti připásám.

ARCIMARŠÁL Tvá věrná armáda má v nitru práci posud; až na hranicích tvůj i trůnu zpevní osud,

pak buď nám popřáno ti hody schystávat

a hostů hemžení v tvých otců zváti hrad;

i pak smím tasit meč, bych nesl ti jej v čele:

v něm říšský majestát měj ochraňovatele!

CÍSAŘdruhému Že nejen chrabrého, leč úslužným tě zřím, měj těžkou úlohu, být arcikomořím!

Jsa prvým dozorcem, buď správy domu dbalý,

dbej, aby sluhové se sporů vystříhali;

tvůj čestně jemný mrav buď zářným příkladem,

jak pánu líbit se a dvořanům a všem.

Arcikomoří Být vládcův služebník, ó, hoden toho býti!

Všem dobrým pomáhat, ni špatným neškoditi.

Být kliden bez klamu, být jasný beze lsti!

Ty, pane, když mne znáš, už to mi dost je ctí.

Zda k oné slavnosti smím další přidat rysy?

Až půjdeš k tabuli, z mé zlaté myj se mísy;

a též tvé prsteny ti přitom podržím;

tvá dlaň se vodou těš, já pohledem zas tvým.

CÍSAŘ Jsem příliš vážný sic, bych myslil na slavnosti, leč budiž! Podnětů i při hodech je dosti.

Třetímu Tys – arcistolníkem! Tvé péči svěřím spíž; ať nad mou drůbeží a nad honitbou bdíš;

vždy jídla nejlepší, a jež mám nejraději,

ať podle období se na stůl přinášejí!

ARCISTOLNÍK Chci stále vymýšlet a sám se postím rád, než ráčíš na novém si jídle pochutnat.

Já a mí kuchaři se v dálce rozhlédneme

300

a roční počasí vždy trochu předběhneme.

Ne cizokrajná však či strava předčasná,

spíš to ti po chuti, co zdravou šťávu má.

CÍSAŘčtvrtému Ať o čemkoli řeč, dnes hodů vše se týká.

Nuž, mladý hrdino, ty buď mi za číšníka!

Můj arcičíšníku, ty sklepů našich dbej,

ať veškerých tam vín je stále nejhojněj;

sám hleď si veselí, leč střídmě, bez neřesti,

a příležitostí se nenech k pitkám svésti.

ARCIČÍŠNÍK Tvé, pane, důvěry je mládí hodno též

a vzroste na muže, dřív než se naděješ.

I mně buď popřáno tu hostinu již zřítí:

já bufet císařský znám skvostně vyzdobiti.

To stříbro pohárů, to zlato vidím již,

však nejlíbeznější chci tobě podat číš:

sklo čistě broušené, sklo z luzné Venecie,

jímž trunk se koření a přec tě neopije;

až příliš věří si, kdo tento pokál má,

leč, pane, ještě víc tě chrání střídmost tvá.

CÍSAŘ Čím jsem vás obdařit chtěl v této vážné chvíli, je slovy vyřčeno, a vy jste uvěřili.

Dal císař velký slib, vy dary přijmětež,

leč nyní listiny je potřebí vám též,

je třeba podpisu. Ten pergamen vám dáti,

hle, muže pravého sem k nám se vidím bráti.

Vystoupí arcibiskup-arcikancléř

CÍSAŘ Když klenba uzavře se pevným svorníkem,

pak jistě odolá i příštím věkům všem.

Zde s čtyřmi knížaty jsme právě dojednali,

jak by náš dvůr a dům se dobudovat daly.

Však to, v čem prospěch tkví, ba základ říše sám, to pádně svěřeno všem pěti budiž vám!

Co tkne se majetku, nechť víc než druzí máte,

nechť tedy výnosu též statků požíváte,

jež pánům patřily, kdož opustili mne.

Vám, věrným, připsati dám kraje překrásné

a spolu svolení – jak dědictví to dává

či koupě, výměna – též rozšiřovat práva;

pak stvrdím výslovně vám z pravomoci své,

301

že máte výsady jak zeměpánové;

chci, vaše ortely by právoplatné byly,

by žádné instance vám do nich nemluvily;

a berně, desátek i léno, clo a daň,

sůl, ruda, mince též, vám poplatnou se staň.

Neb abych přesvědčil vás o míře svých díků,

já k trůnu pozved vás: až přímo k panovníku.

ARCIBISKUP Buď jménem pěti nás dík nej hlubší ti vzdán!

Svou vlastní sílí moc, když sluhy sílí pán.

CÍSAŘ Vám pěti propůjčím však hodnost ještě vyšší.

Jsem dosud živ – a rád – i sobě a své říši;

však sotva na předků svých řadu hledím zpět,

já věci poslední si uvědomím hned.

I mně přec rozloučit se bude jedenkráte,

pak volit nástupce vy za povinnost máte.

Nechť, zdoben korunou, je zvednut na oltář;

co z bouře vzešlo nám, pak za míru se dař!

ARCIKANCLÉŘ Rač přijmouti náš hold, my v pokoře i pýše se k zemi skláníme, my, knížata tvé říše.

Věř, pokud život by nám v žilách neuhas,

my tělo jsme, ty dech, jenž oživuje nás.

CÍSAŘ A tedy skončeme. To, co tu stanoveno,

vší době budoucí buď písmem ověřeno. –

To ještě: Každý z vás část říše v moci má,

leč s jednou podmínkou: Ta moc je nedílná!

Nechť vzroste jakkoli, co v dar teď vzít jste směli, syn prvorozený ten kraj vždy zdědí celý.

ARCIKANCLÉŘ Rád, neprodleně já dám zapsat v pergamen jak pro říši, tak nás významný zákon ten;

svou kanceláří pak dám opis obstarati

a bulle pečeť dát. Ty ráčíš podepsati.

CÍSAŘ A tak vás propouštím, ať veliký ten den

je vámi pozorně a z hloubi rozvážen.

Světská knížata se vzdálí

DUCHOVNÍ KNÍŽEzůstane a mluví patheticky

Já kancléř odešel, já biskup zůstal tady,

neb mám svým závazkem ti výstražné dát rady;

jeť plno úzkosti mé srdce otcovské.

CÍSAŘ V té chvíli radosti proč úzko v duši tvé?

302

ARCIBISKUP Ó, trpký je můj bol, neb ty, jenž stal ses pánem, když církev svolila – jsi v spolku se satanem!

Svůj trůn sic, jak se zdá, jsi zajistit si spěl,

však urážen je Bůh i papež. Bohužel!

Až papež o tom zví, on ve hněvu se zdvihne

a svatým prokletím tvou hříšnou říši stihne.

Má ještě v paměti tvé smělé rouhání:

tys chránil kacíře v den korunování!

Ty, sotva pomazán, hned v prvém okamžiku

jsi ztupil křesťanstvo: dals milost kouzelníku!

Nuž, bij se do prsou a v důkaz pokání

splať malou částečkou své smělé rouhání:

ten širý pahorek, tam, kde tvůj stan se zvedal,

tam, kde jsi démonů zlé spojenectví hledal,

tam, kde sám kníže lži byl pomocníkem tvým –

to místo, poučen, dej cílům nábožným;

též arci vrch a les, jež patří k tomu kraji,

i tučné pastviny, jež se tam rozkládají,

též pěkné potůčky s tou vodou šumivou

a bystrá jezírka, v nichž čilé rybky jsou,

nu, zkrátka, úrodnou tu celou údolinu.

Tak může pokání tě omilostnit, synu.

CÍSAŘ Jsem v hloubi zarmoucen a hotov k pokání;

nuž, urči si tu mez dle svého uznání.

ARCIBISKUP A tedy především: ta místa znesvěcená

nechť k službě Tvůrcově jsou rychle přetvořena.

Už zdivo vyrůstat já vidím v duchu svém

a ozářen už kůr je ranním slunečkem.

V tvar kříže šíří se už celá stavba skvělá,

loď roste v dál i šíř, by církev radost měla;

už mocným portálem se hrnou věřící,

jež, do daleka zně, zvon sezval dunící.

A s věží všech to zní, jež pod oblohou svítí;

už jdou tam, kajícní, kdož touží nově žíti.

Kéž brzo nastane ten vytoužený den,

jenž přítomností tvou zvlášť bude posvěcen.

CÍSAŘ Tou stavbou zbožnost má nechť dojde potvrzení, Bůh patřících mu poct, já svého rozhřešení.

Dost! neboť povznášen už teď jsem dílem tím.

303

ARCIBISKUP Co kancléř dokument si řádný vyprosím.

CÍSAŘ Vše, co tu smluveno, já církvi zaručuji.

Ty zhotov listinu a nadšen podpíšu ji.

ARCIBISKUP, jenž ukloniv se šel, u vchodu se obrátí Dál arci: klášter ten, jenž tuto povstává,

nechť všechny desátky i příděl z daní má

a ovšem na věky. Neb správa nákladná je

a rovněž opravy. Zvlášť vzhledem k rázu kraje.

Teď – poušť tam. Rychlá však se stavba zajistí,

když do ní vložíš díl své hojné kořisti;

vždyť z dálky vozit je – to nelze zamlčet si –

dříví a břidlici a mnoho jiných věcí.

Lid, knězem poučen, už potah obstará;

jeť církví požehnán, kdo pro ni táhnout zná.

Odejde

CÍSAŘ Je smrtelný to hřích, jímž obtížil jsem duši, ta pomoc kouzelná mě, věru, notně kruší.

ARCIBISKUP, znovu se vraceje, s nejhlubší úklonou Ó pane, ještě to! Muž onen pověstný

břeh lénem obdržel, leč kletba na něm lpí,

ač jestli neráčíš i z něho církvi dáti

daň, desátek a clo a dávky, jež se platí.

CÍSAŘrozmrzen Kraj není ještě tu, je v moři ponořen.

ARCIBISKUP Však my se dočkáme, jeť právo u nás jen.

Tvé slovo císařské nám plnou vahou platí.

Odejde

CÍSAŘsám To celé říše své bych takhle moh se vzdáti PÁTÉ DĚJSTVÍ

ŠIRÝ KRAJ

POUTNÍK Jsou to tmavé lípy, ano,

košaté a letité;

s nimi shledat se mi dáno

po tak dlouhé pouti mé!

Zde je chýše, jež mě skryla

ve svůj asyl hostinný,

když mě vzteklé vlny síla

vyvrhla tam na dyny.

Švarní hostitelé milí,

304

požehnat vám dvěma chci;

snad jsou, žel – neb staří byli –

mrtvi už mí zachránci.

Zbožně dvojice ta žila.

Zabušit mám? Zavolám?

Dosud vám-li dobrá díla

přáno konat, pokoj vám!

BAUKIS, velmi stará matička Zticha, zticha, milý muži, ať se manžel nevzbudí!

Dlouhý spánek starce vzpruží

pro ty chvilenky, co bdí.

POUTNÍK Pověz, matičko, zda díkem

záchranu ti splácet smím;

jsi to ty, jež nad mladíkem

skláněla se s chotěm svým?

Rci, jsi Baukis, která rty mi

svlažila, z nichž dral se ston?

Vystoupí manžel

Ty, jenž do vln pro skvosty mi

seskočil – jsi Filemon?

Ohýnek váš plál tak čile,

stříbrně váš zvonek zněl

a ty děsivé své chvíle,

díky vám, jsem přežít směl.

Teď jdu shlédnout bez hranice

ohromné to moře tam;

kleknout musím, pomodlit se,

tolik tísně v srdci mám!

Vystupuje po dyně vzhůru

FILEMONBaukidě Na zahrádku sedneme si,

prostírej tam pro nás tři.

Jen ať běží, ať se zděsí,

neuvěří, co tam zří.

Stoje vedle poutníka

Svého škůdce, moře líté,

zuřící a plné zrad,

proměněno tady zříte

v mírný kraj, ba v rajský sad.

Kmet, já, neúčasten díla

305

nepřičinliv stranou stál,

a jak mizela mi síla,

vlny couvaly vždy dál.

Chytrých pánů sluzi smělí

kopat jali se a zdít,

moře odsud odháněli,

sami chtíce pány být.

Lán se střídá s lučinami,

vísky, háj a les tu zříš. –

A teď pojď a pojez s námi,

sluníčko se sklání již. –

V dálkách plachty pospíchají

vstříc svým mořským zátokám.

Hnízdo své přec ptáci znají;

neb teď přístav je až tam.

V daleku, kam zrak tvůj míří,

vidíš modrý mořský lem;

vlevo, vpravo, po vší šíři

hustě obydlenou zem.

Sedíce na zahrádce ve třech

BAUKIS Oněměls? A ani skývy

nepojedí ústa tvá?

FILEMON Chtěl by vyslechnout ty divy;

vypravuj, vždyťs hovorná.

BAUKIS Divná věc se tady děla,

nutno to mít za zázrak.

Ještě teď se chvěju celá.

Nebylo to jenom tak.

FILEMON Hřešil císař snad, když v léno

dal mu pobřežní tu zem?

Což to slavně nehlášeno

jízdným říšským heroldem?

Tady blízko, zde s té strany,

počínali hrazení,

zřídili tu chýše, stany;

palác dál tam v kraji ční.

BAUKIS Rýčem, lopatou, vší mocí

marně za dne ráz a ráz.

Jiskérky kde žhnuly v noci,

306

nazítří tam stála hráz.

Lidské oběti se dály.

V nočních tmách zněl pláč a kvil.

Plameny se k moři draly –

z jitra průplav hotov byl.

On je bezbožný a chtivý,

chce náš les a domek mít;

aby on byl milostivý,

soused má mu poddán být.

FILEMON Vždyť nám v tom svém novém kraji

nabíd krásný stateček.

BAUKIS Vodní dno tam statky mají,

udrž si svůj kopeček!

FILEMON Teď se ještě před kapličkou

do západu dívejme!

Zvoňme, klekněm, modlitbičkou

pána boha vzývejme!

PALÁC

Prostranný sad; velký přímočarý průplav.

Faust v nejvyšším stáří; prochází se zadumán

VĚŽNÍK LYNKEUShlásnou troubou Plá západ. Spějí do přístavů poslední lodi v dálkách tam.

Od moře právě do průplavu

veliký člun se nese k nám.

Veselé vlajky pestře vlají,

stožáry přichystány ční.

Tvým pracím plavci požehnají,

tvé blaženství se slavně dní.

S výspy se ozve zvonek

FAUSTvytrhne se z dum Proklatě! Hnusné vyzvánění!

Jak rána do zad vždy to jest!

Svou říši zřím, jíž konce není;

však vzadu – ne, to nelze snést!

Ten zvuk mi zapomenout nedá:

v mých zemích nečistý zbyl cíp;

mně nenáleží bouda hnědá

ni shnilá kaple poblíž lip.

Mně nelze okřát u té chaty,

neb cizí stín mi vždycky děs;

307

to píchá do oka i paty –

kéž odsud v dálce byl bych kdes!

VĚŽNÍKjako prve Ten pestrý člun! Jak spěchá sem,

hnán podvečerním větříkem!

Co beden, skříní, pytlů všech

rozhoupal jeho hbitý běh!

Vplouvá nádherný člun, s hojným a pestrým nákladem cizích končin Mefistofeles a tré obrů

SBOR Tak, přistáváme,

jsme už tu.

Zdar pánovi,

zdar patronu!

Vystupují; zboží se vykládá na břeh

MEFISTOFELES Nu, výborně jsme obstáli,

jen ať nás patron pochválí!

Dvě lodi dal nám, s dvaceti

vidí nás teď se vraceti.

O zdaru naší výpravy

ať skvostný náklad vypráví.

Svobodné moře volnost dá,

tam rozvážnost je škodlivá,

tam heslem: udici svou hoď,

ať je to ryba nebo loď,

a máš-li tři, tu čtvrtou též

lehce už hákem přitáhneš

a taky pátá bude tvá,

neb kdo má moc, i právo má.

Co získáš, platí; jak, toť jiná.

Vždyť přece každý matros ví:

válčení, obchod, pirátství,

to trojice je trojjediná.

TRÉ OBRŮ Neřekne dík!

Nechce nás znát!

Jak bychom pánu

nesli smrad.

Div, že se na nás

nešklíbí;

královský lup

se nelíbí!

308

MEFISTOFELES Jen se mi na mzdu

netěšte dál!

Vždyť si z vás každý

díl svůj vzal.

OBŘI Pro kočku leda

díl to byl;

my chceme všichni

rovný díl.

MEFISTOFELES Dřív projděte zámku

komnaty,

sneste tam náklad

bohatý!

Když prohlédne potom,

co snesli jste,

a bedlivě všechno

si rozpočte,

však pustí už chlup

a pozve vás

a v loďstvu bude

co den, to kvas.

Však přiletí zítra ti pestří ptáci;

o ně se starat, mou je prací.

Náklad se odnáší

MEFISTOFELESFaustovi Vrásky a chmurný pohled máš, jak o divech se dovídáš.

Tvůj umný čin je dokonán,

průplav nás vede v oceán;

ochotné moře v spěšný běh

přijímá loď, již vyslal břeh.

Viď, zde od toho paláce

tvá paže svírá svět, jak chce;

ten rozmach počátek tu vzal.

Zde prvý domek z prken stál;

kde nyní člunů čilý ruch,

dals vydlabati rýhy struh.

Tvůj smělý um, spěch sluhů tvých

na souši slaven, na mořích.

Zde – odsud –

FAUST Zlořečené zde!

309

To právě trýzní mě a štve.

Tys obratný, i chci ti říci,

co mi tak hnusné, čím dál víc.

Jsou mi to muka drásající

a stydím se, když mám to říc.

Ty staré chtěl bych dostat z domu,

sám abych pod lípy si sed;

když nepatří mi pár těch stromů,

já nevěřím, že můj je svět.

S větvemi větve by se spjaly,

k vyhlídce by se sroubit daly

a zrak by zíral v šíř i dál,

co všechno, vše já vykonal,

a naráz by tam odtud zřel

mistrovský kousek lidských děl:

dokázalť podnikavý um,

že prostor získán národům.

Tak nejhůře jsme trestáni.

To bohatců je strádání.

Když zvonek zní, lip vůně vlá,

mne hřbitovem to ovívá.

Nechť všemocná má vůle je,

zde o písek se rozbije.

Jak zažehnat, co nelze snésti?

Jak zacinká to, svírám pěsti.

MEFISTOFELES Toť odporné! Nu, jak by ne,

tím život arci zatrpkne.

Sluch zjemnělý, jak každý ví,

to klinkání si protiví,

to hnusné bim-bam ufňukané,

jímž z nebe nebíčko se stane

a jež vám vrní v každou dobu

od prvé dětské lázně k hrobu,

jako by mezi bim a bam

váš bdělý život byl ten tam.

FAUST Ten jejich odpor svéhlavý

to vše, co mám, mi otráví,

že, nechť i v hloubkách trpím tím,

se stávám nespravedlivým.

310

MEFISTOFELES A načpak lítost namlouvat si!

To patří ke kolonisaci!

FAUST Tak jděte jen a odstraňte je! –

Vždyť krásný stateček jsi zhlíd,

jímž starochy chci odškodnit.

MEFISTOFELES My unesem je, usadíme –

Jsou v suchu, než se otočíme,

pak, přeneseni násilím,

se smíří s krásným bydlem svým.

Pronikavě zahvízdne

Tré obrů vystoupí

MEFISTOFELES Hej, nový úkol pán vám dá.

A zítra – lodní paráda.

TRÉ OBRŮ Náš starý špatně přijal nás.

Nám slavnost přijde vhod a včas.

MEFISTOFELESad spectatores I tento příběh už se stal, když vinici vzal Achab král.

HLUBOKÁ NOC

VĚŽNÍK LYNKEUSzpívá na zámecké hlídce

Já dívám se, dívám,

neb vidoucí jsem,

já věžník si zpívám

a miluji zem.

Zřím blízko, zřím dálky

a kroužení hvězd

jak laňky a skalky

mi na dosah jest.

A věcí všech libý

zřím soulad a znám,

tak vše se mi líbí,

i sobě já sám.

Vy blažené oči,

co zřely jste kdy –

nechť bylo, jak bylo,

přec nádherné vždy!

Pausa

Nestojím tu na cimbuří,

bych jen slast a rozkoš zhléd;

jakým úděsem to zuří,

311

jakou hrůzou temný svět!

Bludných jisker mihotání

v dvojím šeru lip já zřím;

teď už mocné plápolání,

rozdmýchané povětřím.

Vlhce omšená ta chata

v kouře hustý sloup se mění.

Rychle! Nikdo nepřichvátá?

Pomoc! Pomoci už není.

Ti dva stařečkové milí,

neprchnou-li, zemřít musí;

vždy tak úzkostliví byli

s ohýnkem; teď dým je dusí.

Plane plamen, v mechu šílí

zčernalém ta výheň vzteklá;

kéž by se jen zachránili

z toho horoucího pekla!

S větve na větev to šlehá,

na listoví požár lehá;

suché ratolesti svítí,

řítíce se s praskotem.

To že, oči mé, vám zříti!

Ze tak bystrozraký jsem!

Ulámané větve boří,

hroutíce se, kapličku,

vršky lip už ostře hoří

v tanci hadích jazýčků.

Vydutý kmen obléká se

v purpur až po kořen sám. –

Dlouhá pausa. Zpívá

V prosté co tu stálo kráse

po sta roků, je to tam.

FAUSTna balkonu, obrácen k výspám

Co zpěvem lká to na mé věži?

Slovo i píseň pozdě zní.

Můj věžník kvílí. Na mně leží

ten skutek netrpělivý.

Však nechť i zkázu háje vidím,

nechť zuhelnatí kmeny lip,

312

rozhlednu místo nich tam zřídím,

v bezmezno budu zírat líp.

Pak může zrak se k místu nésti,

jež dám těm starcům za pobyt

a na němž budou v pozdním štěstí

mou velkodušnost velebit.

MEFISTOFELES a TRÉ OBRŮdoleUž je to. Tryskem zpět se štvem.

Žel, že to nešlo po dobrém.

My klepali, my tloukli tam –

nebylo otevřeno nám;

my tloukli dál a mlátili –

bác! až se dveře svalily.

My hrozili a láli hned –

a ne a ne nás vyslyšet.

A jak to staří umějí:

že nepůjdou, že nechtějí.

Nu tak jsme honem spěchali

a lidičky ti vyndali.

Trápení dlouhé neměli;

hrůzou se mrtví skáceli.

Byl u nich host, chtěl šermovat.

A šermoval. A v půtce pad.

Jak potyčka se vznítila,

od uhlí sláma chytila;

teď hoří to, a trojici

hranice polkla hořící.

FAUST Což přeslechli jste, co jsem děl?

Já výměnu, ne loupež chtěl.

Ten zbrklý kousek proklínám

a kletbu dávám za mzdu vám.

SBOR My starou moudrost zažili:

ochotně skloň se násilí!

A znáš-li čelit nástrahám,

svůj dům dej všanc – i sebe sám.

FAUSTna balkoně Hvězdy svou záři tlumí již.

Ochabl plamen, šlehá níž.

Větřík, jenž zadul v žár a troud,

přináší ke mně dým a čoud.

Spěšný byl příkaz, kvapný čin! –

313

Co se sem třepetá jak stín?

PŮLNOC

Vystoupí čtvero šedivých žen

PRVNÍ Mé jméno je Bída.

DRUHÁ Mé jméno je Hlad.

TŘETÍ Mé jméno je Starost.

ČTVRTÁ Mé jméno je Strast.

VE TŘECH Jsou zamčeny dveře, my nemůžem tam.

Kde bohatec bydlí, my nesmíme tam.

BÍDA Já v stín bych se scvrkla.

HLAD Já v pouhé nic.

STRAST Ode mne odvrátí zhýčkanou líc.

STAROST Nechť nepustí žádnou mou sestřičku tam:

však Starost, ta vklouzne skrz dírčičku tam.

Zmizí

STRAST Vy šedivé sestry, jen ztraťme se, jděm!

HLAD Já docela blízko jdu po boku tvém.

BÍDA Jen běžte! Jsem Bída, jsem rychlá jak chrt.

VE TŘECH Mrak za mrakem táhne, mhou hvězdy se halí, a vzadu, ba vzadu, ach v dáli, ba v dáli

už přichází sestra, už přichází – Smrt.

FAUSTv paláci Sem čtyři šly – pryč tři šly jen.

Slov jejich smysl byl mi zahalen.

Já slyšel cos jak Bída – chrt –

rým chmurně opakoval: Smrt.

Šept sípal přízraků a hluchých tuch…

Na volný posud nepronik jsem vzduch.

Kdybych, prost magie, moh světem jíti,

kouzelných hesel zcela zapomníti,

před tebou, přírodo, jak muž bych stál

a s pýchou bych se lidským tvorem zval.

Já se jím zval, než v temna tajuplná

jsem zabřed, sobě sám i světu klna.

Teď vzduch tak nasák samým přízrakem,

že vládnou nám, ať hneme se, kam hnem.

Nechť jasně rozvážný nám svítí jas,

noc ve zmatené snění vplete nás.

Chcem z mladých niv si radost odnésti –

Pták zakráká; co kráká? Neštěstí.

314

Tak žijem, mlhou pověr zmateni:

jsou zde, jsou tam, teď hlas, teď znamení;

a zlekán, každý z nás je sám a sám.

Zavrzla dvířka, nikdo nejde k nám.

V hloubi vzrušen

Je někdo tu?

STAROST Já odpovídám: Je!

FAUST A ty! Kdože jsi ty?

STAROST Jsem zkrátka zde.

FAUST Jdi pryč!

STAROST Ne. Jsem, kde místo mé.

FAUSTprudce se vzchopí, ale pak se ovládne a řekne sám sobě Buď mužem! Bez formulky kouzelné!

STAROST Nechť mne ucho neslyšelo,

srdce mnou se rozdunělo.

Měnlivá, mám tvarů sto,

pášu násilí a zlo.

Na stezkách i vodní pláni

zneklidňuji bez ustání;

najde mne, kdo nehledal,

ať mi klel, ať se mnou hrál. –

Cožs nikdy Starost nepoznal?

FAUST Já světem jen se hnal a hnal,

chyt za vlasy, co rozkoší se zdálo,

odvrh, co nepostačovalo,

a nesháněl, co uklouzlo.

Já pouze dychtil, naplno vždy žil

a znova práhl a tak probouřil

svůj všechen život; zprvu mocně, divě,

však teď to moudře jde, teď rozvážlivě.

Pozemský okruh sdostatek mi znám;

k zásvětí zatarasen výhled nám.

Bloud, kdo tam zírá mžouravými zraky,

o lidech blouzně kdesi nad oblaky!

Zde pevně stůj, zde znej se rozhlížet;

zdatnému není němý tento svět.

Nač by mu bylo ve věčnu se topit!

Co poznává, to rukou může chopit.

Nevzrušen kráčej pozemským svým dnem;

315

přízrak-li straší, dál jdi v kroku svém;

v té chůzi muž měj strast i slastný dík –

on, neukojen ani okamžik!

STAROST Koho já si poddám, není

na světě mu potěšení;

v tmách je věčně, nevychází

slunce proň a nezachází;

vnější smysly nedotčeny

a přec do chmur zahaleny;

a tak z nádher všeho žití

nic neumí uchopiti.

Slast jak strast ho stejně mučí,

čím víc má, tím víc je chudší;

vše, co těší, vše, co jitří,

odkládá vždy na pozítří.

K zítřkům upírá své chtění

a tak nikdy hotov není.

FAUST Dost! Ustaň! To mě nezdolá!

Tvůj nesmysl mi protivný je.

Pryč! I kdo rozum v hrsti má,

moh by se zbláznit z té tvé litanie.

STAROST Jíti? Nejít? Má či nemá?

Mezi rozběhy je dvěma.

V půli cesty upravené

klopýtne a zpět se žene;

hloub a hloub se stále ztrácí;

rozměr věcí se mu zvrací;

sobě sám a všem se hnusí,

z hloubky dýchaje se dusí,

nezdušen a bez života,

nezoufá si, jen se motá.

Bez vůle je, odhodlání.

Chce-li, je to zpěčování.

Volnost porobou ho trudí,

z polosna se zmlácen vzbudí,

a tak nehýbe se s místa,

leda do pekel se chystá.

FAUST Neblahé přízraky!Tak strašíte

vždy novou mukou lidské pokolení;

316

i na lhostejné chvíle síť vy házíte,

jíž život v trapné bludiště se mění.

Běsů se člověk snadno nezhostí,

pout přísných duchů nelze zpřetrhati.

Tvou plíživou však moc, ó Starosti,

já odhodlán jsem – neuznati!

STAROST Nuž, Fauste, poznej sílu mou,

než opustím tě s proklínáním!

Po všechen život lidé slepi jsou:

já před tvým koncem slepotou tě raním.

Dýchne naň a zmizí

FAUSTosleplý Noc padá, zdá se, hloub a ponuřeji,

v svém nitru však jsem světlem zaléván.

Co vymyslil jsem, dovršit já spěji;

jen to má závažnost, co káže pán.

Hej, sluzi, vstaňte! Vzhůru, muž a muž!

Můj smělý plán bud oku zřejmý už!

Zdar náš je! Rýčů chopte se a lopat,

vytčené konat dílo, rýt a kopat!

Buď rychlý výkon, tuhý řád

s odměnou nejkrásnější spjat!

By nejvyšší byl výboj sveden,

tisícům rukou stačí duch jen jeden.

VELKÉ NÁDVOŘÍ PALÁCE

Pochodně

MEFISTOFELESvpředu, jako dozorce

Hej hola, hybaj, žádný strach,

Lemuři harašiví,

slátaní z kůstek, vaziv, šlach,

vy zmetci položiví!

LEMUŘIsborem My bez prodlení poslechnem,

neboť, jak zpola víme,

šíroširou jde prý zem,

a my ji obdržíme.

Špičaté kůly jsou tu již

řetěz na měření;

proč do práce nás pobízíš,

nám přesně známo není.

MEFISTOFELES Neplatí umné předpisy,

317

osobní míra stačí zhruba;

nejdelší dlouhán na zem lehni si,

ostatní sbor ať trávník škubá;

už od praotců je ten zvyk:

prohloubit pěkně obdélník!

Z paláce v kobku uzounkou,

to vždy ty hloupé konce jsou.

LEMUŘI, kopajíce s škádlivými posuny

Když byl jsem mlád, já miloval,

tak sladce život lákal;

kdekoli hrála muzika,

já nelenil, já skákal.

Teď trefila mě berličkou

Staroba rozzlobená;

o dvířka hrobu zakop jsem –

proč byla otevřená!

FAUSTvystupuje z paláce a tápá podél veřejí

Jak vzněcuje mě motyk řinčení!

Toť dav, jenž koří se mi prací,

kraj pod vodami souši vrací,

stanoví vlnám určení

a poutá je jak přísná stráž.

MEFISTOFELESpro sebe To pro nás jen se namáháš,

vždyť pro Neptuna pouze stavíš,

to ďáblu vod jen hody slavíš,

jak hráze kopeš na hráze.

Ať tak či tak, je po vás veta;

s námi se spikly živly světa

a všechno pádí ke zkáze.

FAUST Dozorce!

Mefistofeles Zde!

FAUST Slyš: buď jak buď,

dělnictva houfy chci mít větší;

sliby je verbuj, žoldem, péčí,

plať, lákej, trestej, k práci nuť!

A nechť se den co den mi ohlašuje,

jak započatý příkop pokračuje!

MEFISTOFELESpolohlasem Mám hlášení z těch úzkých kob, že nejde o příkop, však hrob.

318

FAUST Močál se táhne pod horstvem

a zamořuje, čeho dosaženo.

Zlých výparů smět zbavit zem,

pak teprv je mé dílo dovršeno!

Chci milionů mnoho usídliti,

ne v bezpečném, leč volném, činném žití.

Zelená úroda… Jak v domovině,

člověk i zvěř se ciť tam na novině,

až usadí se těsně za hrází,

již zástup, směle sdružen, vyhází.

Zde uvnitř bude krajina jak ráj.

Nechť příboj burácí až na sám kraj:

jak chtěl by, mlsný, násilně se přelít,

sbratřené přijdou obce otvor scelit.

Ba, tímto smyslem proniknut chci býti,

poslední závěr moudrosti je ten:

jen pak jsi hoden svobody a žití,

když rveš se o ně den co den.

A takto, nebezpečím obepjat,

hoch, muž a kmet zde bude bojovat.

To hemžení bych zřít chtěl rád,

na volné hroudě s volným lidem stát.

Okamžik směl bych osloviti:

jsi tolik krásný, prodli jen!

Nemůže ohlas mého živobytí

být věky věků přehlušen.

Té strmé slasti předtuchu teď mám

a nejvyšší svou chvíli prožívám.

Faust sklesne nazpět, Lemuři ho zachytí a položí na zemi MEFISTOFELES Slast žádná nehoví ni štěstí jeho hrám, s měnlivým každým jevem hrá jak s milkou;

chudák! s tou poslední, v níž klam a mam,

nechce se rozloučit, s tou prázdnou chvilkou.

Vzdor silný proti mně on zved.

Teď čas je pánem. V písku leží kmet.

Je orloj tich –

SBOR Je tich. Noc mlčí z orloje.

Rafie padá.

MEFISTOFELES Padá! Dokonáno je.

319

SBOR Čas minul. Minul čas.

MEFISTOFELES Ten hloupý zvuk!

Cože to slovo značit má?

Čas minul – Ryzí nic – Ta nuda naprostá!

Co vůbec plátno, věčně tvořit!

A stvořené zas do nicoty bořit!

Že minul čas? To značí věru málo.

Jak by to ani bylo nebývalo;

a štve se to přec v kruh, jak by to bylo.

Mně věčné prázdno spíš by bylo milo!

KLADENÍ DO HROBU

LEMURsólo Čí rýč a kopáč vystavěl

ten dům tak pošpatnělý?

LEMUŘIsborem Hostu, co v rubáši sem šel,

je dům až příliš skvělý!

LEMURsólo Kdo sál tak bídně opatřil?

Vždyť stolu a židlí tam není.

LEMUŘIsborem Nakrátko život půjčen byl –

chtí všichni být vyplaceni.

MEFISTOFELES Zde leží trup. A duch-li prchnout chce, s lejstrem se vytasím, jež krví psáno.

Co návodů však dnes je v oběh dáno,

jak čertu duši urvat lze!

Tu starou cestu ve zlé mají nám,

a s novou nedojdeme díků;

dřív býval bych to proved sám,

dnes je mi třeba spomocníků.

Dnes v každém směru s námi zle je.

Prastará práva, běžné obyčeje –

dřív platily. Však teď? Kdo na to dá!

S posledním dechem vylétala již,

já po ní, mršce, pás a jako myš

ji drápkem lapil, šups, a byla má.

Teď váhá; nechce skrýši opustit,

páchnoucí mrtvoly ten hnusný byt;

až živly, jež se nenávidí,

ji přinutí, že pryč se klidí.

Já celé dni si mozek namáhám,

však záhada je: kdy? a jak? a kam?

320

Ta stará smrt už nemá rychlých sil.

Spor bývá, zda to vůbec konec byl.

Ty chtivě koukáš na nehybné tělo –

a tumáš! znova do něho to vjelo.

Fantasticky velitelské posuny zaklínání

Jen rychle sem! Tak rychle! Kalupem!

Vy s rovným rohem, s křivým rohem ďasi,

vy stará gardo pekelnické rasy,

pekelnou tlamu přivlecte mi sem.

Má peklo sice mnoho tlam, ba mnoho,

neb různosti a stupně stavů dbá:

však příště, koho pohltit má, toho

prý bez rozdílu prostě spolyká!

Po levé stráni se rozevře příšerná pekelná tlama

Tesáky zejí; z vydutého chřtánu

řine se vzteklých ohňů proud

a v čpavém čmoudu, v zadní hledě stranu,

zřím plamen Města věčným žárem žhnout.

Hle, příboj rudých vln i přední zuby líže.

Sbor pluje proklatců, by břehu stih.

Leč obrovitě hyena je hryže

a zpět je hází do vln vařících.

I v zákoutích se leccos ještě tají;

tak těsný cíp, a hrůzou přeplněn!

Tím poděsit se hříšné duše mají;

žel, že to pro ně podvod jen a sen.

Tlustým ďáblům s krátkým tupým rohem

Břicháči, lotři, dech váš ohnivý je,

vy tuční potem síry pekelné!

sražené, býčí, nepohnuté šíje!

sem dolů v stráž, zda fosforem to žhne!

Křidélka dušičce, tak zvané Psyše,

jak vyrvete, je bídný červ z ní hned;

a pak se na čelo můj znak jí vpíše,

a pryč s ní v ohňů rozvichřený let!

Na spodní oblast pozor dávat,

vy žoci, to je vaše věc;

zda ráčila tam přebývávat,

přesně se nikdy neví přec.

321

V pupku jí milo bydleti –

Pozor, sic odtamtud vám vyletí!

Vychrtlým čertům s dlouhým křivým rohem

Křídlatci vychrtlí, vy obří chlapi,

fofrovat vzduch a chytat v objetí,

rukama šermovat a brousit drápy!

Pozor, ať nefrnkne, až vyletí!

V tom starém domě ji už jímá hnus;

uteče horem, byl to genius.

Shora po pravé straně nebeská glorii

ZÁSTUP NEBEŠŤANŮ Andělé, druzi,

nebes vy sluzi,

buď mírný váš let!

Hřích s hříšníků sníti;

dát prachu zas žíti;

kdož k činům se vzchopí,

těch uchovat stopy –

to průvod váš vznítí,

jenž zvolna jde vpřed!

Mefistofeles Brnkání slyším ufňukaných zvuků,

nesou se dolů s nevítaným dnem;

zbříděné zjevy z žabiček a kluků:

to zrovna pastvou svatouškům je všem.

Vždyť víte, jak jsme v zlořečené chvíli

chystali zhoubu na pozemský rod;

to nejhnusnější, co jsme vymyslili,

jim pro pobožnost právě vhod!

S podfukem na nás jdou ti ufňukaní,

tím lecjaká se duše polapí.

Zdolat nás chtějí naší vlastní zbraní,

jsou čerti též, jen pod kápí.

Zde podlehnout, toť navždy zostudit se

sem k hrobu blíž a kraje nepustit se!

SBOR ANDĚLŮ, sypaje růže Zářící růže vy,

mámící vůněmi!

letící, kroužící,

tajemně křísící,

na snítkách rozváty

s puklými poupaty,

322

rozkveťte již!

Z jarního kraje,

věčna kde říš,

nach neste ráje

k spícímu blíž.

MEFISTOFELESsatanášům Krčit se? Couvat? Což to zvyk je náš?

Pugéty nás přec neomámí;

kde každý stál, ať stojí stráž!

Jen sněžte na nás těmi květinkami!

Zde ty – a ty – jsme žhaví čerti samí,

a roztaje to, jak to k hubě dáš.

Dmýchejte, měchy! – Počkat, zadržet!

Tím foukáním už celý chomáč zbled. –

Ne zuřivě tak! Zavřte nos a huby!

To funění nás ještě zhubí.

Vždyť růže – když vy míry neznáte! –

scvrkly se, hnědnou, pálí, rozžaté.

Teď ohňů ostrý jed se na nás nese.

Hrr proti plamenům! a semkněte se! –

Odvaha mizí, slábne spár!

Mí čerti větří cizí, sladký žár.

SBOR ANDĚLŮ Květů déšť blažený

čistými plameny

horoucí lásku dští,

do srdce za slastí

slast sype zas;

ve věčnu zdraví

nebeské davy

étherné slávy

pravdivý hlas.

Mefistofeles Hrom že mi do těch tupců neudeří!

Na hlavách stojí Lucipeři,

metají kozelce, ta nemehla,

do pekel jedou po zadnici.

Aby vám horká lázeň k duhu šla!

Já svoje místo nedám vzít si. –

Potýká se s poletujícími růžemi

Pryč, bludičky! Ty nejsvětlejší, zmiz!

Sotva tě chytím, rozmázlý jsi sliz.

323

Co poletuješ? Klid se jen, hej hola! –

V týle to lpí jak síra a jak smola.

SBOR ANDĚLŮ To, čeho neznáte,

nelze vám snésti;

v to, co vás pomate,

se nechtějte plésti.

Kde bojem vy jste mdlí,

my zdvojme úsilí;

láskou jen milenec

do nebe smí.

MEFISTOFELES Mně hoří hlava, srdce, játra má;

toť síla víc než ďáblovská!

Toť žhavější než lázeň v pekle! –

Ó, proto vídal jsem tak vztekle

krk stáčet k nedostupné dívence

a brečet odmítnuté milence. –

Tak je i mně! Co po nich házím okem?

Což nejsem jejich zapřísáhlým sokem?

Dřív odporné mi bylo na ně zřít.

Což pronikly mnou cizí síly?

Aj, klučíci ti roztomilí!

Čím to, že nelze mi už láteřit? –

Co? Vedu si jak milující?

Tak ať mě třeba bláznem zvou!

A když ti hnusní uličníci

tak… neodolatelní jsou!

Vy krásné děti, nechte upejpání;

nejste i vy snad Luciferův rod?

Hezouncí kluci, k zulíbání,

vy jste mi přišli zrovna vhod.

Tak je mi útulně, tak přirozeně,

jak bych už tisíckrát byl vídal vás,

tak kočičkovsky vilně, zatraceně,

jak pořád něco vidím z nových krás.

Jen blíž! Což nestojím vám za pohled?

ANDĚLÉ My jdem ti blíž; co ustupuješ zpět?

My jsme ti blíž; když můžeš, zůstaň jen!

Kroužící andělé zaberou celé prostranství

MEFISTOFELESzatlačen do proscenia Nám zlořečených duchů láte,

324

ta pravá kouzla vy však znáte,

vy svůdci mužů, svůdci žen! –

Ej, dobrodružství zpropadené!

či živel lásky je to snad?

Mám celé tělo rozžhavené,

že v popáleném týle cítím chlad. –

Sem tam se vznášíte? Tak spouštějte se!

Ať trochu světštěji se vaše tílko nese;

vážnost vám arci skvěle k tělu jde;

však jednou se přec taky usmějte!

To slast by byla nepomíjející.

Takhle: jak dívají se milující.

Jen pusu našpulit a už to je.

Tebe, ty dlouháne, mám nejradš, na mou duši,

ta popí tvář, ne, ta ti špatně sluší,

koukni se na mne trošku frivolně!

Proč nejste nazí? Že vám hanba není!

V košili s vlečkou jste tak umravněni –

Co? Čelem vzad? No, zezad podívání!

Ne, tihle klackové jsou k nepopsání!

SBOR ANDĚLŮ Milostné k jasu

nechť plameny vzletí!

Těm, kdo jsou kleti,

pravda vrať spásu;

ať v úsměvnosti

hříchů jsou prosti,

v nebes ať blaženství

blahem se skví!

MEFISTOFELESse vzchopí Jak je mi! – Druhý Job jsem, samý nežit, sám sobě málem zprotiven;

leč přihlédnu-li blíž, přec triumfuji jen,

to z pýchy na sebe a na svůj kmen;

dáblovy vzácné údy směly přežít,

jen povrch pleti láskou popálen;

zlolajné plameny už nežhnou víc –

a vám, vám všem já kinu z plných plic!

SBOR ANDĚLŮ Ohně vy svaté!

Blažen se v žití

ten, na nějž váte,

325

s dobrými cítí.

K výškám se dejme,

je očištěn vzduch.

Sdruženě pějme!

Žít bude duch.

Vzlétnou, unášejíce, co je na Faustovi nesmrtelného MEFISTOFELESse rozhlíží Ni vidu po nich? – Kam se děli?

Ti holobrádci si mě podali!

S kořistí rovnou k nebi uletěli

ti darebáci, co tu mlsali!

Já ztratil skvost, jenž zářil nade všemi;

ach, duši mohutnou, jež vzdala se mi,

ti pašeráci propašovali!

U koho mám teď stěžovat si

a hledat právo v dnešní den?

Já zasloužím, čím svět mi splácí;

na stará kolena jsem ošizen!

Vždyť je to skandál neslýchaný,

mrzce je velký náklad proplýtván:

prachsprosté choutce ďábel vypráskaný,

absurdní lásce ve psí dán.

A chytráka-li dětinská ta věc

tak plně mohla zaměstnati,

jakýpak div, když zuří nakonec

a nadobro-li rozum ztratí.

HORSKÉ ROKLE

Hvozd, skála, poušť

Svatí poustevníci, rozděleni oddola vzhůru po stupních hor a rozloženi v úkrytech mezi srázy SBOR A OZVĚNA Stromoví chví se blíž,

balvan lpí tíž a tíž

v kořenů spleti, z níž

bor se pne výš a výš.

Proud a proud rozvodněn,

úkryt je v slujích jen.

Němí a laskaví

choulí se u nás lvi,

vzdávají místu čest,

láskou jež svato jest.

PATER ECSTATICUS, vznášeje se a snášeje se

326

Milostný žár těch pout!

Láska, jíž věčně žhnout!

V prsou strast syčící!

Božská slast mučící!

Šípy, vy zbodejte,

dřevce, mě zdolejte,

kyje, vy usmrťte,

blesky, mě rozdrťte!

Marnosti šálící

smyslů se zbýti chci,

na věky trvalá

lásky nechť záře plá!

PATER PROFUNDUSv spodní oblasti

Jak nad balvanů bezdnem zeje

zde u mých nohou bezdno skal,

jak strží sto se v třpytu leje,

by proud je, zpěněn, s sebou rval,

jak pne se kmen a neslábnoucí

je pud, jenž k výšinám jej zved –

tak láskou, láskou všemohoucí

je tvořen a je držán svět.

Kol mne je líté burácení,

jak tes by v základech se třás,

a přec jen, láskypln v svém hřmění,

ten příval vln se řítí v sráz;

i zúrodňující ty vody

i blesk, jenž dopad v běsnění,

by očistně tlouk do přírody

a jed i dusno vyssál z ní,

jsou posly lásky: hlásat letí,

co, věčně tvoříc, kol nás vlá.

I mou kéž hruď to světlo světí!

Můj duch v ní zmaten zamrzá,

jsa na bolestné smyslů lože

tam přikován jak řetězem.

Ó, myšlenky mi schláchol, Bože,

zář rozsvěť v toužném srdci mém!

PATER SERAPHICUSve střední oblasti

Jitřní mráček, hle, tam pluje

327

chvějnou třásní jedlovou!

Tuším, co v tom obláčku je?

Mladí duchové to jsou.

SBOR BLAŽENÝCH PACHOLÁTEK Kamže, otče, je nám jíti?

Dobrý otče, kdože jsme?

My jsme blaženi, a žití

všem nám, všem tak libé je.

PATER SERAPHICUS Půlnočně vy narození,

poodhalen pud a um,

rodičům hned uloupeni,

zato zisk jste andělům.

Nablízku že milující,

cítíte, nuž pojďte jen!

Nikdo z vás, vy pacholíci,

pozemsky nebyl zatížen.

Z očí mých, jež oči země,

vaše nechť se dívají!

Vstupte do mne! Buďte ve mně!

Dívejte se po kraji!

Pojme je do sebe

Hle, zde stromy, hle, tu skály,

proud zde vodopádu je;

hřmí a překotně se valí,

strmý svah si zkracuje.

BLAŽENÁ PACHOLÁTKAz jeho nitraAch, té mocné podívané!

chmurný je však pobyt ten.

Děs a hrůza tady vane.

Dobrý, vzácný, pusť nás ven!

PATER SERAPHICUS Každý z vás nechť vzhůru pluje,

aby v čistší okruh vrost;

věky věků oživuje

vše jen boží přítomnost.

Neb toť duchů posílení,

etherná kde volnost čirá:

Ve věčnou lásku zahledění

duchy k blahu rozevírá.

SBOR BLAŽENÝCH PACHOLÁTEK, krouže kolem nejvyšších vrcholkůRuce si dejme, radostný počněm rej,

veďme jej, pějme

328

posvátné city v něj.

Ponaučeni,

důvěru máme,

jej, nad nějž není,

že uhlídáme.

ANDĚLÉ, vznášejíce se ve vyšších oblastech a nesouce, co je na Faustovi nesmrtelného Duchových světů vzácný člen

je vyrván z moci zlého:

Kdo spěje dál, vždy dále jen,

nám vykoupiti lze ho.

A blažila-li nadto jej

účastná láska shůry,

pak přijmou ho tím srdečněj

andělské svaté kůry.

MLADŠÍ ANDĚLÉ Silou růží z rukou světic,

kajícnic těch milujících,

naše vojsko, vzhůru letíc,

vojskem bylo vítězících:

Zde tu duši vyhráli jsme.

Prchli zlí, jak sypali jsme,

prchli ďábli, zasaženi;

místo pekel zatracení

lásky hrot jim vnikal v tělo,

ba to ostří také vjelo

do starého satanáše.

Triumf! Vítězství je naše.

ZRALEJŠÍ ANDĚLÉ Pozemský zbývá nést

nám ostatek žalný;

i z asbestu-li jest,

zůstal přec kalný.

Když duch tak dravých sil

se s živly spojí,

anděl by nestačil

ten život dvojí,

jenž srostl na jeden,

zas rozpoutati:

zná věčná láska jen

je od sebe rváti.

MLADŠÍ ANDĚLÉ Ve výškách v skalisku

329

mlžně to svítí,

hýbe se poblízku

duchové žití.

Mráčky se zjasňují:

čilý sbor spatřuji

blažených dětí;

bez pout a mimo hřích

ti v kruhu tam

výš smějí spěti

k oblastí strmějších

jaru a hrám.

Sdruž se v svých počátcích

s hochy, by cíle stih,

také on sám!

BLAŽENÁ PACHOLÁTKA V motýlí kukle jej

radostně vítáme;

svou jen tím bezpečněj

andělskost čekáme.

Spějte, ať, vláken prost,

volný se cítí!

Zkrásněl a povyrost

již svatostí žití.

DOCTOR MARIANUSv nejvyšší, nejčistotnější cele

Zde duch je povznesen,

zde volný mám rozhled,

jak vzlétá zástup žen,

by k nebesům povzlét.

Ta vprostřed, s věncem hvězd,

nádherně krásná,

královna nebe jest;

dí zář to jasná.

Vznícen

Nejvyšší ty vládkyně!

V stanu nech mě zříti

azurné své svatyně

zázrak svého bytí!

Schval, co, přísně šeptajíc,

v mužné hrudi dme se,

co ji tvému taji vstříc,

330

svatě vzňatou, nese.

Nezdolně nám srdce žhnou,

žhnout-li rozkazuješ;

žár se zmírní pojednou,

mír-li podaruješ,

panno, vzore čistoty,

matko velebená,

vyvolená kněžno ty,

bohům rovnocenná.

Kol ní se splétá

rej obláčků lehkých,

to nárůdek vzlétá

kajícnic křehkých:

jí u nohou pijí

dech etherné rosy

a o milost prosí.

K tobě, které dáno jest

bez poskvrny býti,

smějí ty, jež snadno svést,

důvěřivě jíti.

Těla chtíč je zachvátil,

ochrany jim není;

sláby jsou: kdo dost má sil,

zlomit pouto chtění?

Šikmá, hladká půda-li,

noha sklouzne v spěchu.

Vzkaz i pohled ošálí,

zmámí vůně dechu.

Mater Gloriosa krouží výšinami

SBOR KAJÍCNIC Ty ve výškách, paní,

se vznášející,

slyš naše lkání,

ty v slávě dlící,

ty orodující!

MAGNA PECCATRIX Při lásce, jež pokropila

tvému synu božské nohy,

jež naň pláč jak balzám lila,

přes škleb Farizeův mnohý;

při misce, z níž hojivě tak

331

oleje se vylévaly,

při vlasech, jež horlivě tak

svaté údy omývaly –

MULIER SAMARITANA Při studnici, z níž kdys pilo

Abramovo stádo celé,

při vědru, jež občerstvilo

žíznícího Spasitele;

při tom čistém zdroji čirém,

jenž teď odtamtud se řine

a jenž tryskavě vším mírem

průzračný a věčný plyne –

MARIA AEGYPTIACA Při posvátné hrobce temné,

v níž byl uložen náš Pán,

při paži, jež varovně mne

odstrčila od těch bran;

při poušti, kde já se z hříchů

přes čtyřicet kála let,

při tom, co jsem v svatém tichu

v písek psala naposled –

VŠECHNY TŘI Ty, jež k velkým hříšnicím se

v milostivé přízni skláníš,

ty, jež duším kajícím se

právo věčné spásy chráníš,

přej i této dobré ženě,

která, nevědouc, co dělá,

jednou jen se zapomněla,

odpuštění přiměřeně!

UNA POENITENTIUM, dříve zvaná Markétkou, tulíc se k nim Svou líc, ach, líci,

ty orodující,

ty věčnem se skvící,

milostiplná, k mé slasti skloň!

Milován kdysi,

teď s čistšími rysy

vrací se on.

BLAŽENÁ, PACHOLÁTKA, blížíce se v kruhovém pohybu Už mocně vyrůstá!

Oč je nás větší!

On štědře nám zas dá

332

vše, zač nám vděčí.

Nám záhy skončen den;

o to jsme chudší.

Však on je poučen,

nuž, ať nás učí!

JEDNA Z KAJÍCNIC, dříve zvaná Markétkou

Teď, ve sboru jsa vzácných duchů,

sám, obnoven, se sotva zná;

jak o žití má čerstvém tuchu,

těm svatým hned se podobá.

Hle, pozemské se láme pouto,

již ze staré je schrány rván,

a etherické tvary jsou to,

jimiž, zas mlád, je odíván!

Svol, aby směl mým učněm býti,

neb oslepil ho nový den.

MATER GLORIOSA Do vyšších sfér spěj zakroužiti!

Za tebou vzlétne přiváben.

DOCTOR MARIANUS, leze na tváři ve zbožném vzývání K zrakům spásy vzhlédněte,

kdož se v něze káte;

vděčnou mysl prodchnete

blahem sudby svaté.

Kéž, kdo dobrý, ctít ji zná,

sluhy, nás, kéž daří

panna, matka, královna,

bohyně svou září!

CHORUS MYSTICUS Příměrem pouhým je

pozemské dění;

co pomíjivé – zde

v skutek se mění;

co popsat není lze,

jsoucnem tu již;

za věčným ženstvím jsme

neseni výš.

Finis

333

334