FAUSTsámVznešený duchu, dals, tys dal mi všechno, oč jsem tě prosil. Nadarmo jsi tvář
mi neukázal v plamenech. Tys dal
mi království své velké přírody
a sílu vnímat ji a mít z ní rozkoš.
91
Ne návštěv jenom chladně žasnoucích,
tys popřál mi v hruď hluboce jí zírat
jak v srdce příteli. Ty předvádíš
mi řadu oživených bytostí
a učíš mne, jak poznávat mám bratry
ve vzduchu, vodě, v tichých houštinách.
A v lese burácí–li zuříc bouře,
smrk–olbřím sousední–li ratolesti
a kmeny, káceje se, rozbíjí
a hora dutě zahřmí echem pádu,
ty do sluje mne vedeš bezpečné,
mne samého mi ukazuješ, v hrudi
by rozevřel se zázrak tajemství.
A čisté luny útěcha–li vzejde
mi před zrakem, pak na úbočí skal
a z vlhka houštin se mi míhají
ty zjevy stříbrné, jež žily kdys,
a utišují přísnou rozkoš dum.
Ó, cítím teď, že není člověku
nic dáno dokonalého. K té slasti,
jež uvádí mě k bohům blíž a blíž,
tys dal mi druha, bez kterého být
mi nelze už, byť, studený a drzý,
mě ponižuje přede mnou a vše,
cos dal mi, dechem slova zmrazuje.
V mých prsou rozdmýchává divý žár
po onom krásném obraze.
A tak já od žádosti k rozkoši jsem štván,
v rozkoši hynu touhou po žádosti.
MEFISTOFELESvstoupí Už, doufám, poustevních přešlo vás?
Ne, natrvalo nic to není.
Snad na zkoušku, tak pro nějaký čas,
a pak ať se to rychle změní!
FAUST Moh bys mi věru pokoj dát
a ne mě zrovna dneska týrat.
MEFISTOFELES Aj, s pokojem tě nechám rád;
i co tě vede: já se vtírat?
Jsi trapný, hrubý, zbrklý tovaryš,
ztratit tě, ztráta není hrozná.
92
Ty celý den se něco natrápíš!
Nač pán má chuť a co ho přešlo již,
to na nosánku stěží se mu pozná.
FAUST Ušetř mne téhle písničky!
Za to, že nudíš, mám ti chválu pět?
MEFISTOFELES Ty hroudy synu maličký,
čím byl by beze mne tvůj svět?
Byls mátohami zfantěn celičký,
já na řadu však vyhojil tě let;
mne nebýt, s téhle hvězdičky
musil ses dávno poroučet.
Nač jsi sem zalez do té skalní díry,
co tady dřepíš mezi výry?
Mokvá tu s kamení a mechem zatuchá,
a ty to lokáš jako ropucha.
To je mi kratochvilná hra!
Máš v těle ještě doktora.
FAUST Chápeš, co nových načerpal jsem sil
za dobu, co jsem na poušti zde byl?
Kdyby ses k tomu chápání moh vznésti,
ty byl bys dáblem dost, mně nepřát toho štěstí.
MEFISTOFELES To nadpozemské vyražení!
Na horách, v noční rose, pelešení,
nebe a zemi tisknout na svá ústa,
cítit, jak duch nám přímo k božstvu vzrůstá,
v dřeň země zarývat svůj pud, svou tuchu,
šestero tvůrčích dnů mít v duchu,
v pýše svých sil se zpíjet tím a tím,
do tvorstva proudit citem milostným,
tušit, co nezatuší smrtelníci,
a posléze tu božskou intuici
zakončit –
udělá posunek
nesmím říci nahlas, čím.
FAUST Fuj na tebe!
MEFISTOFELES To líbit se vám nechce.
„Fuj“ v mravním pathosu se vysloví tak lehce:
tím cudný sluch se nesmí znesvětit,
bez čeho nelze cudným srdcím být.
93
Zkrátka, já plezírek vám přeju rád,
čas od času si něco nalhávat,
však nadlouho to nesnesem!
Už zase jsi jak hřebec štvaný,
tvor vysílený, vyčerpaný
buď chtíčem nebo úděsem.
Tak dost! Tvá milka sedí tam
a všechno na ni zrovna padá.
Žije jen snům a vzpomínkám
a má tě hrozitánsky ráda.
Tvé lásky kdys bouřil vztek a jek,
jak když potok se vzedme při tání sněhů;
do srdce vlils jí svou bouřlivou něhu –
a teď zas už vyschl tvůj potůček.
Místo by trůnil v lesích a pláni,
měl by se postarat jemnostpán,
aby přec byl groš lásky dán
té chuděrce opičce za milování.
Dlouhou chvíli má ukrutnou;
u okna stojí a za mraky se dívá,
jak přes starou hradbu města jdou.
„Kdybych já byla ptáček!“ si zpívá,
zpívá až v půlnoc hlubokou.
Hned je čilá, hned přesmutná,
uplakaná je častokrát,
pak zase klidná, jak se zdá,
zamilovaná napořád.
FAUST Ty zmije! Zmije!
MEFISTOFELESpro sebe Počkat! Už v síti mi je!
FAUST Apage, satanas!
O té krásné ženě mi nemluv déle,
v mé poblázněné smysly touhu nelij zas
po jejím sladkém, sladkém těle!
MEFISTOFELES Nu což? Má strach, žes do zaječích vzal.
A napolos to udělal.
FAUST Já jsem jí blízek, nechť i sebedál.
Nemohu na ni zapomníti;
kde jsem, tam musí se mnou býti,
Závidím dřevu, na němž tělo Páně,
94
když její ústa pocel tisknou na ně!
MEFISTOFELES Já, milý brachu, záviděl ti zase
pár dvojčat, jenž se pod růžemi pase.
FAUST Pryč, kuplíři!
MEFISTOFELES Nač spílání a zášť!
Tu živnost založila božská bytost:
Bůh stvořiv kluky zvlášť a holky zvlášť,
nám návod dal, jak dělat příležitost.
Jděm! Hanba! Hleďme milence!
Vždyť do komůrky k dívence,
ne na smrt máte jít.
FAUST Čím v jejím objetí mi rozkoš ráje?
V mém náručí nechť celá má je,
vždy její trýzeň rvát mi bude klid.
Zda nejsem psanec bez klidu a stání,
bez krovu netvor, bez cíle,
jenž jako vodopád za skálou skálu raní,
jen po propasti touže zběsile –
co ona stranou hraje si jak děcko
na horských nivách ve své chaloupce
a domácké to živobytí všecko
jen v malém světě dýchat chce –?
A já, jejž běsi štvali
a tvůrce v zášti měl,
já nezachyt jen skály,
bych v tříšť je rozbíjel:
ji, tichounkou, já strhnout musil do běd.
Ty, peklo, chtělos míti tuto obět!
Úzkost mi, dáble, pomoz ukrátiti;
co neodvratné, zrychlit spěš,
nechať se její osud na mne zřítí,
by se mnou ona zahynula též!
MEFISTOFELES Syčí to zas! A vře to tam!
Ty blázne, jdi ji potěšit!
Když rozoumeček neví kudy kam,
hned myslí si, že musí konec být.
Žij, kdo se chrabře držet zná!
Vždyť tys už celkem zapeklitá kůže;
ta podívaná je mi odporná:
95
když brečí ďábel, kozel vzít mě může.
MARKÉTČINA SVĚTNICE
markétkasama u kolovrátku Můj klid ten tam,
mé srdce je mdlé,
už nedojdu míru,
už nikdy ne.
Kde není můj pán,
tam hrob svůj mám,
celičký svět
je mi žluč a jed.
Má hlavička, ach,
je potřeštěná,
má ubohá mysl
roztříštěná.
Můj klid ten tam,
mé srdce je mdlé,
už nedojdu míru,
už nikdy ne.
Já za ním se dívám
okýnkem,
za ním jen chodím,
když venku jsem.
Jeho odvážný krok,
jeho ztepilý růst,
jeho očí síla
a úsměv úst!
Jak plyne mu tokem
řeč kouzelná,
jak tiskne ruku,
jak líbat zná!
Můj klid ten tam,
mé srdce je mdlé,
už nedojdu míru,
už nikdy ne.
Po něm, můj bože,
se touhou chvím.
Ó, kéž ho stihnu,
kéž zachytím!
Kéž držet ho smím,
96
kéž zulíbám,
kéž z polibků jeho
smrt svou mám!