NOC

Vysoko klenutý, úzký gotický pokoj. Faust neklidně na své židli před pulpitem FAUST Ach, s právy filosofii

a medicinu jsem studoval

a také theologií

já pohříchu se prokousal –

a teď tu, blázen, stojím, žel,

a ani za mák jsem nezmoudřel.

Titul majstra, ba doktora mám,

vodím křížem a sem a tam

své žáky za nos po deset let –

a dovedu jedno jen povědět:

je nemožné, bychom cokoli znali!

Tím hořem se mi srdce spálí.

Sic chytřejší jsem než ti hňupi doctores,

škrabáci, kněžouři et professores,

z pochyb a svědomí nemám já strázně,

z ďábla a pekla necítím bázně,

však zato se trmácím pořád v smutku,

nenamlouvám si, že znám co vskutku,

nenamlouvám si, že poučovat

dovedu lidi či polepšovat.

Jsem bez statku, jsem bez jmění

a svět mne nezná, necení –

tak ani pes by nežil dál!

A tak jsem se na vědu magie dal,

zda by mi duchů zjev a ret

nejeden taj moh povědět,

bych nemusil v potu tváře víc

o věcech mluvit, z nichž neznám nic

abych to všechno vyzvěděl,

jaký je světa vnitřní tmel,

abych všech životů semena zočil

a za pouhé slovo je nezašantročil.

Ó, na mou bídu naposled,

ty kdybys, ouplňku můj, shléd,

jenžs o půlnoci tolikrát

14

zde u pultu mne vídal stát,

nad haldou papírů a knih,

truchlivý druhu, bys mne stih!

Ach, kéž bych tam, kde hor je štít,

směl ve tvém milém světle jít,

s duchy se vznášet kol strží a skrytů,

po lukách vlát v tvém šerosvitu,

vědění setřást kouř, ten čpavý,

a v rose tvé se napít zdraví!

Běda, jsem ještě v tom vězení,

v proklatě ztuchlém sklepení,

kam se i sluníčko lámá mdle

skrz malované tabule?

Knihy v té kobce kol a kol,

ve vetchých listech hlodá mol,

až pod klenutí po stěnách

načouzen papír, leží prach;

pouzdra, sklínky a sklenice;

nástrojů plné police,

veteš, co zanechal pra-praděd –

to je tvůj svět, to se zove svět!

A ptáš se ještě, proč jak v past

je lapeno to srdce tvé,

proč nevysvětlitelná strast

ti všechen život z prsou rve?

Ne příroda, ne živý dech,

ne svět, jejž bůh ti ráčil dát:

kol tebe v plesnivých těch zdech

je kostlivec a zvěře hnát!

Ó vzhůru! utec! pryč a ven!

A tato kniha záhadná,

kdys Nostradamem napsaná,

zda nestačí ti průvodem?

Z ní můžeš poznat oběh hvězd,

a příroda-li mistrem jest,

v tvém nitru se to rozhoří,

kterak duch s duchem hovoří.

Je marno myslí neplodnou

posvátné črty vykládat.

15

Vy duchové, vy nade mnou,

musíte odpověď mi dát!

Rozevře knihu a spatři znamení makrokosmu

Och, rozkoše, jež do mých smyslů všech

zde při tom pohledu mi pronikáte!

Já v žilách, nervech cítím nový žeh,

znám náhlé štěstí, vroucí, mladé, svaté!

Zda byl to bůh, kdo psal to znamení,

jímž tajemně se odhalily

všech živlů nejskrytější síly,

jímž v nitru zmlká všechno běsnění

a slasti v bednou hruď se vlily?

Či já jsem bůh? Ó jas, jejž zřím!

V ty čisté runy oko zírá,

zří, kterak příroda se tvůrčí rozevírá.

Teď mudrcovu slovu rozumím:

„Vstup k říši duchů zasut není.

Tvůj duch je slep, smrt v prsou tvých.

Své lidské srdce bez prodlení

svlaž, učni, v jitřních červáncích!“

Prohlíží znamení

Jak všechno, vše se v celek tká,

jak jedno v druhém žije, hrá!

Stoupají andělé a sestupují,

a z ruky v ruku zlatá vědra plují.

Myrhou peruti voní,

k zemi se schvívají, v zemi se vrývají,

a proletováno, údery křídel srdce vesmíru zvoní!

To divadlo! Však divadlo jen, žel!

Bezmezná přírodo, já chytit bych tě chtěl,

leč, ňadra vy, kde nad vámi se nahnu,

z nichž země i nebe své mléko má,

vy, k nimž se tlačí prsa mdlá –

jste zdroj, jste křísící, a já tu zprahnu!

Obrátí nevrle několik listů a spatří znamení ducha země Jak jinak tímto znamením jsem jat!

Ty, tys mi blíž, ó duchu země;

již stoupá výš má síla ve mně,

již jsem jak novým vínem vzňat.

16

Mám odvahu, bych v světě zkusil štěstí,

pozemskou slast i všechen bol chci nésti,

chci s nečasem a vichřicí se rvát,

a loď-li praská, v bouři nezoufat.

Nade mnou roste mrak.

Měsíc se ukrývá.

Má lampa rudne! A dým!

Červené paprsky nad hlavou mi srší.

S klenby velebné vání

dýchá – a hmatá po mně.

Cítím tě blíž a blíž,

duchu, jejž volal jsem.

Projev se již!

Škube to v srdci mém.

Všechen můj pud

k novému víru a citu je vzdmut.

Své srdce tobě cele vzdáno cítím.

Ty musíš, musíš! Nechť to splatím žitím.

Uchopí knihu a vyřkne tajuplné znamení ducha. Vyšlehne rudý plamen, duch se objeví v plameni DUCH Kdo volá?

FAUSTodvraceje sePříliš příšerné…

DUCH Tys na mé sféře dlouho ssál,

tys mocně na mne zavolal,

a teď –

FAUST Ach, nesnesu tě, ne!

DUCH Bez dechu prosíš, by směls mne zhlédnout,

chceš slyšet můj hlas, chceš vidět mou líc.

Já mocnému jdu zaklínání vstříc –

Jsem tu! A ty – Teď zřím tě blednout?

Ty, člověk nadčlověk! Kde duše tvé je hlas?

Kde hruď, jež v sobě svět si stvořila

a hýčkala jej, hřála, nosila,

až vzedmula se k duchům: mezi nás?

Kde, Fauste, jsi? Ty, jehož křik mi zněl,

jenžs na mne ze vší síly dorážel?

Sotva můj dech že na tě sáh,

jak červ se svíjíš v hlubinách,

v bojácně ušlápnutém chvění!

FAUST Tvé tváři couvnout z plamene?

17

Jsem Faust! Já tvého jsem plemene.

DUCH Prouděním života, vichrem dění,

vzhůru a dolů a sem a tam

vám a tkám

zrození – hrob –

věčný oceán,

ohnivé vání,

kolotání a proměňování.

Tak času jsem tkadlec, tak hrčí můj stav,

a tkám – tkám božstva živoucí háv.

FAUST Ty, širým světem jenž tkáš a vláš,

ty dělný duchu, jak spřízněni jsme!

DUCH Duchu se rovnáš, jejž chápat znáš,

ne mně!

Zmizí

FAUSThroutí se na zemiTobě ne!

A komu?

Já, obraz božstva,

a ani tobě ne!

Klepe se na dveře

Ó hrůzo, vím, to je můj bakalář.

Teď ještě hloub sám do sebe se řítím.

Ach běda, že tu sílu vidin

mi zkazí tichošlápský slovíčkář!

Vstupuje Wagner v županu a noční čepici, s lampou v ruce. Faust se mrzutě obrátí WAGNER Odpusťte, slyším deklamovat!

Vy jste as řeckou tragedii čet.

V tom umění já chtěl bych profitovat,

jak toho žádá dnešní svět.

A lze prý nejlíp doporučit,

že faráře má komediant učit.

FAUST Ba, je-li farář hercem z komedie,

jak se to arci občas přihází.

WAGNER Když člověk ve své studovně si žije,

když sotva ve svátek, ach, vychází,

když svět jen skrze dalekohled vidí,

to dialektikou se špatně řídí.

FAUST Co není v citu, marně se to shání.

Z duše se vám to musí drát,

18

by v nadšení a v rozkochání

posluchač za srdce byl jat.

Seďte jen, lepte, přištipkařte,

odvar si nechte na várku,

z odpadků ducha kaši vařte,

do zlatých dujte oharků –

děti a opice omráčíte,

když téhle stravy se vám chce:

však se srdcem srdce nespojíte,

vám-li to nejde od srdce.

WAGNER Leč teprv přednes dělá řečníka;

cítím, co vše mi ještě uniká.

FAUST Jen poctivého zisku dbal

a rolničkami necinkal!

Věci, kde smysl s jádrem jsou,

se bez umění přednesou;

jen opravdově-li to bodá,

však se už slovo vždycky podá!

To oslnivé vaše řečnění

odpadky lidstva načechrá a líčí,

leč prázdné je jak vítr v jeseni,

když svistí mhou a suchým listím fičí!

WAGNER Jeť dlouhé umění

a krátké naše žití!

Mně bývá při kritickém snažení,

jako bych v sázku dával živobytí.

Co po těch pramenech se napachtíme,

z nichž proud by znalostí se vyřinul!

A než jsme cesty sotva půl,

my chudáci už ducha vypouštíme.

FAUST Což v pergamenu jsou ty svaté zdroje,

z nichž doušek věčný mír ti dá?

Ne, navždy zbudeš bez úkoje,

když z tebe, z tebe netryská.

WAGNER Odpusťte, zřím v tom takou krásu,

přesazovat se v ducha časů,

vidět, jak před námi kdys moudrý smýšlel muž

a že tak daleko my dotáhli to už.

FAUST Ba, převysoko, k hvězdám až!

19

Minulé časy, přítelíčku,

nám knihou jsou na sedm klíčků.

A tenhleten „duch časů“ váš,

to pánů vlastní duch je asi,

v němž zrcadlí se zašlé časy.

člověk by utek, na mou věru,

kvelb je to, kumbál, zneřáděná spíž,

pomluv je tam jak špíny v džberu;

poučná rytírna to nanejvýš,

kde panáci a loutky vystupují

a mravnostně své fráze papouškují.

WAGNER Leč každý by přec poznal rád,

co duch, co svět, co lidem dáno věnem.

FAUST To se vám řekne, poznávat!

Kdo troufá si zvát věci pravým jménem?

Těch nemnoho, co něco poznali

a, hloupě dost, svou víru, v dálku zřící,

svůj cit, své srdce luze rozdali,

vždy přišlo na křiž nebo na hranici.

Je pozdní noc. Já se vám omlouvám.

Musíme na příště to schovat.

WAGNER Až do rána chtěl naslouchat bych vám

a poučeně s vámi disputovat.

Však zítra, v prvý svátek velkonocí,

snad to či ono budu ptát se moci.

Já věru horlivě jsem nad knihami seděl;

ač mnoho vím, přec všechno rád bych věděl.

Odejde

FAUST Zda také tomuhle kdy naděj zajde!

Lpí na vnější jen slupce napořád,

chce při kopání přijít na poklad

a raduje se, žížaly když najde.

Smí, kde jsem slyšel křídla duchů vát,

takový človíček tu mluvit ke mně?

A přec ti dík buď tentokrát,

nejubožejší ze všech synů země!

Vždyť tys mne ze zoufalství vyprostil,

když jsem se hrůzou v bezvědomí řítil.

Ten zjev tak olbřímího růstu byl,

20

že jsem se dvojmo trpaslíkem cítil.

Já, obraz božstva! jenž se věčnem zpil

a zíral z očí, v nichž to nebem blýská,

jenž mnil, že pravdy tvář je zcela blízka,

jenž smrtelníka odhodil –

já, víc než cherub, jenž měl tvůrčí sen,

že živlem pluje nad lidmi a zemí,

že bůh mu krouží krve krůpějemi,

já drzý rouhač – ó, jak pykat je mi! –

teď slovem hromovým jsem rozdrcen.

Jak bych ti roven po boku směl státi!

Mně dána sice moc tě přivolati,

však sílu zadržet tě neměl jsem.

Já v blahu chvíle té se ztrácel,

svou malost cítě, velkost svou;

tys, nelítostný, zpět mne skácel

v člověka sudbu mátožnou.

Kým se mám řídit? čeho stříci?

Má mi být vůdcem onen pud?

Ach, skutky našimi, jak strastí sužující,

běh života je zadrhnut.

Duch nechať sebenádherněji vzlétá,

rmut cizí hmoty strhuje ho nám;

jak máme dobro vezdejšího světa,

vše lepší je nám pouhý klam.

Slast jedinečných citů, jíž jsme oživeni,

chřadne a křehne v pozemském tom vření.

Dřív obraznosti smělý let se nes,

za věčnem zakrouživ a do vesmíru;

leč těsný prostor postačí mu dnes,

kdy ztroskotalo štěstí v časů víru.

Hned zahnízdí se starost v nitru hrudi,

tam tajné utrpení vzbudí,

zmítá se neklidně a ruší slast i klid,

vždy v nové masky zná se zakuklit,

teď je to dům a dvůr, teď žena nebo děcko,

teď oheň, voda, nůž a jed;

před vším, co neraní, se musíš chvět

a opláčeš, i neztratíš-li, všecko.

21

Bohům se nerovnám! to cítím v hlubinách!

Jen červu, který zarývá se v prach,

je prachem živ a prach jen polyká,

než rozšlápne ho noha poutníka!

Zda prach to není, co mi úží svět

a se stěn snáší se a z polic dolů?

To haraburdí starobylých tret!

Být zamotán zde v plísni molů!

Zde, co mi chybí, nalézt mám?

Zas mám se poučovat samou knihou,

že šťastně živ byl člověk tu a tam

a všude lidé lkali pod svou tíhou?

Co se mi šklebíš, dutá lebko ty?

že v mozku mém, jak v tvém, to plálo kalně,

že jasu nedošlas, jen mlh a temnoty,

pud za pravdou že též tě zaved žalně?

Tupíš mne arci, tupé nářadí,

vy kola, válce, hřebeny a páky:

u brány byl jsem a vy klíčem k ní;

ač křivý máte zub, přec nepohnete háky.

Záhadná, nechť i den se dní,

příroda nenechá svůj šlář si vzíti;

a co tvým smyslům sama nezjeví,

šroubem ni heverem z ní nelze vypáčiti.

Ty, stará veteši, tu civíš jen,

žes otci a ne mně dřív sloužívala.

Ty, starý svitku, dráždíš, začouzen,

od dob, co nad pultem tu lampa čoudívala.

Kdybych to všechno radš byl promarnil,

než aby mě to v potu zadusilo!

Cos po svých otcích podědil,

to získej, by to tvoje bylo.

Co stvoří pro sebe, v tom užitek je chvil;

je přítěží, čeho se neužilo.

Však co tak silně mne tam k tomu místu táhne?

Což ona lahvička je magnet pro můj zrak?

Jako když v tmavém lese měsíc na mne sáhne,

pojednou mile mi a světle tak.

Má fiolo, má jediná, ty drahá,

22

po níž teď pobožně má ruka sahá!

Člověka vtip i um já v tobě ctím.

Souhrne šťáv, jež sladce uspávají,

výtažku sil, jež usmrcovat znají,

buď svému mistru lékem laskavým.

Sotva tě vidím, bolest má je tišší,

beru tě v dlaň a smírněj prsa dýší,

jek příboje již zkrot a šumí jen:

Plavím se v dálku po širokém moři,

zrcadlo vln mi pod nohama hoří,

a k novým břehům láká nový den.

Na vzdušných perutech se s nebe sklání

ohnivý vůz sem ke mně! Hotov jsem,

etherem nést se v strmém vzeplouvání

za čistým činem k jiným oblastem.

Vznešený život! Božské povzlétnutí!

Ty, prve červ, a tato slast je tvá!

Ba, odervi se v rychlém rozhodnutí

od slunce, které pozemšťanům plá.

Jen vzchop se, vyraz dokořán tu bránu,

u níž kdekdo se krčí, nebohý.

Chtěj skutkem skutečnost mít prokázánu,

že muž by necouv ani před bohy,

že by se nechvěl před chmurnou tou slují,

kde obraznost zří ty, kdo proklati,

a k tomu jícnu, nad nímž dují

všech pekel plameny, se neboj prodrati,

k poslední chůzi stroj se bez tesknoty

a vplynout sílu měj, a byť i do nicoty!

Tak sestup, čistá misko křišťálová,

ven z obalu, který tě, vetchý, chová,

já na tě nemyslil už drahně let.

Tys při slavnostech otců zářívala,

tys hosty žertem dařívala,

druh druhovi když přípitkem tě zved.

Tvůj křišťál, vyzdobený kresbami,

k nimž, nežli na doušek jej povyprázdnil,

piják vždy vhodný veršík zbásnil,

teď noci mládí připomíná mi.

23

Já sousedovi nepodám tě nyní,

vykládat nebudu, co památnou tě činí.

Toť jiný mok! Lze rychle zpít se jím.

Táž ruka svařila tě, táž tě zvedá,

ty šťávo, jež se třpytíš, hnědá;

tím douškem, jenž se opakovat nedá,

v slavnostním přípitku já jitru připíjím.

Přiloží misku k ústům. Znění zvonů a sborový zpěv SBOR ANDĚLŮ Kristus vstal z hrobu!

Člověče, vesel buď!

Útěchou naplň hruď,

vstalť jest, kdo sejme rmut,

hříchy a zlobu.

FAUST Jak temný zvuk a jaký bílý tón

od úst mi pohár mocně odtrhuje!

Což hluboký ten hlas, jímž zvučí zvon,

již velkonocí příchod ohlašuje?

Vy sbory, zpíváte útěšnou píseň tu,

jež v temnu nad hrobem s andělských tekla rtů

a novou úmluvu nám zaručuje?

SBOR ŽEN Tělo v hrob klásti

úkolem bylo nám,

vonnou je mastí

napustit bylo tam;

šaty a šátky

čistě byl obvázán.

Ach, když jsme zpátky,

není tu Pán!

SBOR ANDĚLŮ Spasitel vstal jest!

Zdráv Kristův milenec,

který, ač zkoušen, přec

vytrvav na konec,

odměnu vzal jest.

FAUST S t ou písní mocnou, líbeznou,

co, hudbo, chceš v mém živoření?

Tam, rajská, zvuč, kde měkčí lidé jsou.

Já slyším poselství, leč víry ve mně není;

zázrak je víry děcko nejdražší.

K těm sférám nesmím zakroužiti,

24

z nichž milá novina mi zní;

a přec mě onen tón, mně znám už z dětských dní,

zas nazpět volá, nazpět v žití.

Déšť lásky nebeské se tenkrát lil

a bouřně zulíbal mě v tichu svatvečera,

zvon předtuchou mi kouzlil dění sterá

a s horkou slastí jsem se pomodlil;

nezbadatelný pud, tak sladký,

mě lesem hnal, mě loukou ved,

v pláč roztály mé sny a zmatky,

jak se mi rodil nový svět.

V té písni byla hra i mladé zvěstování,

též svátek jara plesal v ní;

a teď mě zdržuje dětinné vzpomínání,

učinit krok, ten vážný, poslední.

Dál zněte, písně, v nebeské vy kráse,

vytryskl pláč a země má mě zase!

SBOR UČENÍKŮ On, jenž tu pohřben jest,

překonal chmuru,

vznešeně směl se vznést,

živoucí, vzhůru;

On v slasti vznikání

nově se tvořit jme –

Ach, a my pro lkání

na zemi zbyli zde.

My, kdož ti vzdáni,

budem se v touze třást,

nás, Mistře, ranní

božská tvá slast.

SBOR ANDĚLŮ Spasitel vstal vám,

okovy smrti střás,

útěchy přál vám,

vykoupil vás.

Vám, kdož ho vzýváte,

dobro kdo konáte,

bratřím jíst dáváte,

na trzích žehnáte,

s bědnými doufáte –

spása je blíže již,

25

Spasitel blíž!