STUDOVNA

FAUSTvstupuje s pudlíkem Tak navracím se z černé noci, jíž pláň i stráň je pokryta

a pod níž, svatou čaromocí,

v nás lepší duše procítá.

Teď usíná, jak v měkkém loži,

všech vášní nezkrocený pud,

teď láska k lidem, láska boží

mi zaplavuje všechnu hruď.

Nevrť se, pudlíku! Zticha již!

Necháš ten práh! Co čmucháš tam?

35

Pěkně se za kamny položíš.

Svou nejlepší podušku ti dám.

Bavils nás kousky šprýmovnými,

po kopcích naběhal ses dost,

teď u mne doma mou péči přijmi

jak vítaný a tichý host.

Ach, v těsné cele naší zase

když vlídná lampa vítá nás,

tu v srdci, které samo zná se,

tu v hrudi rozhoří se jas.

Zas rozum hovořit se strojí,

zas kvete radost s nadějí,

zas prahnem po života zdroji,

ach, po života ručeji.

Pudlíku, nekňuč! K melodii svaté,

jež celou mou duši teď vyplňuje,

tvůj zvířecí zvuk se nerýmuje!

Lidé, ti arci a častokráte

tupí, co nechápou,

a na to, co ruší je a mate,

i je-li to dobré a krásné, jen bručí.

A pes by byl stejný? Též on na to kňučí?

Však běda, nechť sebelepší vůle mě pudí,

už cítím, že úkoj mi netryská z hrudi.

Proč, ba proč jen vyschne zřídlo tak záhy

a znova prahnem po trošce vláhy?

Jak často jsem poznal to rozžíznění!

Leč této slabosti pomoci známe:

Tím víc vše nadsvětské uctíváme

a roztouženi jsme po zjevení,

jež neplá nikde s tou glorií,

jak v knize evangelií.

Text rozevříti mocnou jat jsem snahou,

bych jednou s poctivou myslí se jal

posvátný tento originál

převádět na svou mateřštinu drahou.

Rozevře svazek a chystá se k práci

Zde: „Na počátku bylo slovo!“ čtu.

Ale jak dále? Nesnáz je hned tu.

36

Nelze mi slovo přec tak v úctě míti,

musím to jinak přeložiti;

ačli že duch mě řádně osvítil,

stojí tu: Pojem na počátku byl.

Dobře si rozvaž první řádku,

neukvapuj se na počátku!

Že vznikala by z pojmu všechna díla?

Má stati: Na počátku byla síla!

Leč ještě jsem to ani nenapsal,

a cos mě nutká, abych hledal dál.

A náhle, osvícen, zřím do hlubin.

Já napíšu: Byl na počátku čin!

Chceš-li se mnou v pokoji býti,

pudlíku, nech si to vytí.

Klidu mi přej,

nekňuč a neštěkej!

Slyš, takového rušitele

bych nestrpěl ve své cele!

Ty takhle na svého hostitele?

Byť nerad, musím tě vyhostit.

Dveře jsou dokořán, můžeš si jít.

Ale hleďme, to překvapení!

To samo od sebe není.

Je to přelud? Či skutečnost?

Můj pudlík se nadmul a povyrost.

Teď násilně se vznes.

Ne, to není obyčejný pes!

Co vlastně to se mnou domů šlo?

Jak hroch je už to strašidlo!

Má hrozivý chrup, v oku ohnivá kola,

bestie je to, démon zpola.

Počkej, hned budeš pryč!

Od toho je Šalomounův klíč.

DUCHOVÉna chodběUvnitř jeden se chyt!

Za ním střežte sejít!

Tak jako lišák do želez,

ten starý pekelník tam vlez.

A teď pozor jen!

Vzneste se, sneste se spolu,

37

nahoru, dolů,

hnedle bude vyproštěn.

Přispět mu znáte,

přispět mu máte:

splaťte mu zas,

co poskyt všem z vás.

FAUST Zaříkán zvířecí buď tvor

elementárním quattuor:

Salamandr ať hoří,

nechť nymfa se vine,

sylfa v prostor ať vplyne,

gnóm ať se moří!

Kdo nezná živlů znaky,

kdo neví, který je jaký,

jakých je sil,

jaký má cíl,

nemá v své moci,

říš duchů zmoci.

V plamenech, mloku,

v plamenech ztrať se!

Splyň v proudu a toku,

ty nymfo!

Vzplaň krásou meteorů,

ó sylfo!

Nechť pomáhá domu a dvoru

incubus! incubus!

Vystup, ať nemusím užít hrůz!

Ze čtvera sil

žádná v tom netvoru není.

Leží si dál a chrup na mne cení;

ještě jsem vůbec ho nezmučil.

Mocněji začnu vzývat,

však tě už naučím zpívat.

Aj, tovaryši,

unik jsi pekelné říši?

Tak viz to znamení!

Před ním do prachu zhrouceni

všichni démoni leží.

A hleďme, jak všecek se ježí!

38

Ty tvore zavržený,

zda číst jej schopen jsi?

Jej, který, nezrozený,

se rozlévá nebesy?

jej, nevyslovitelného,

jej, oštěpem probodeného?

Hle, chycen za kamny on

nadýmá se jak slon.

Do prostoru se dme,

v mlhu se rozplynout chce.

Až do stropu mi nevzrosteš!

Tiše u nohou pánu lež!

Vidíš, že nehrozím slovem planým.

Sžehnu tě ohněm svatě požehnaným.

Nedráždi mne,

sic pozvednu světlo, to trojjediné,

nedráždi mne,

sic podstoupíš nejhorší muku!

MEFISTOFELESvystoupí za kamny, zatím co mlha padá; je oděn v úbor kočovného scholastika Čím pánu posloužím? Nač tolik hluku?

FAUST Tak tohle bylo jádro pudlíka!

Potulný scholár? Šprým to podařený.

MEFISTOFELES Klanět se vám, čest pro mne veliká.

Vy jste mi zatopil, můj pane přeučený.

FAUST Tvé jméno?

MEFISTOFELES Na to by se neměl ptát,

kdo k slovu chová pohrdání,

kdo věcí podstatu chce znát,

na hony vzdálen jalového zdání.

FAUST U vás, vy páni, zvukem jména

též tvářnost duše bývá vyjádřena;

a je to vaše pravá tvář,

ať zní to Belzebub či škůdce nebo lhář.

Nu dobrá, a kdos ty?

MEFISTOFELES Té síly díl jsem já,

jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.

FAUST To je mi hádanka. Co říc mi má?

MEFISTOFELES Jsem duch, jenž stále popírá!

A právem; neb co vzniká, vše,

39

by zahynulo, hodno je;

proto by bylo líp, nic kdyby nevznikalo.

A ve všem tom, co u vás kdy se zvalo

hříchem či zkázou, zkrátka zlem,

tam já v svém pravém živlu jsem.

FAUST Ty zveš se částí jen, a celého tě zřím?

MEFISTOFELES Skromňoučkou pravdu já ti dím.

Nechť člověk, zdrobnělý svět bláznovství,

mní, že je celek celistvý:

Já díl jen dílu jsem, jenž vším byl v prvé časy,

já díl jsem temnoty, jež světlo stvořila si,

to hrdé světlo, jež teď matku Noc

chce okrást o prostor a dávnou moc.

A přec to nesvede; nechť sebejasněj plá,

vždy na tělech jen ulpívá.

S těl proudí, těla zkrášluje,

tělo je v běhu zdržuje;

tak, doufám, mnoho času neuplyne,

a s těly také světlo zhyne.

FAUST Teď o tvých cílech zpraven jsem!

Kdo neumí nic zničit ve velkém,

aspoň se v malém o to snaží.

MEFISTOFELES Mnoho tím arci nedokáži.

Co nicotu chce zadržet,

to něco, nejapný ten svět –

ať jsem se sebevíce mořil,

přec jsem ho posud nepokořil

otřesy, vlnou, vichry, plamenem:

klidně si trvá oceán i zem.

A na tu čeládku zvířat a lidských ras,

na tu už dokonce jsem krátký:

já pohřbil jich už pěkné řádky,

a nová svěží krev obíhá zas a zas!

Tak to jde dál, jsem z toho málem divý;

na zemi, ve vodě a vzduchu

z tisíce klíčků život pučí živý

v chladu a zimě, v mokru, v suchu!

Nevyhradit si ohně žár,

docela nic já neměl bych à part.

40

FAUST Tak tedy marně proti síle,

v níž dobro věčné tvorby jest,

vztekle jsi vztyčil, potměšile

dáblovskou mrazivou svou pěst.

Jiného hleď se dopracovat,

chaosu divný synu ty!

MEFISTOFELES Nu, budem o tom uvažovat,

leč nechám si to na jindy.

Směl bych snad pro tentokrát jíti?

FAUST Vždyť znám tě už, tak co se ptáš?

Vždycky mě můžeš navštíviti,

kdykoli na to zálusk máš.

Zde můžeš oknem, tady dveřmi,

anebo třeba komínem.

MEFISTOFELES Víš, rád bych na vzduch, ale věř mi, já malou překážkou tu držán jsem.

Tam – muří noha na prahu je.

FAUST Nemůžeš přes ten pentagram?

Pak, synu pekel, problém tu je:

Jaks mohl vejít, se tě ptám.

Což démon moh být ošálen?

MEFISTOFELES Jen podívejte, není dotažen.

Ten jeden úhel, ten, co míří ven,

vidíš, je trochu otevřen.

FAUST Nu, tohle výborná je věc.

Ty tedy jsi můj zajatec?

Běh náhody se divně stočil.

MEFISTOFELES Pudl si nevšim, jak sem vskočil.

Teď je to arci neslýchané.

Ďábel se z domu nedostane.

FAUST A pročpak nechceš oknem ven?

MEFISTOFELES Ďáblům i strašidlům je zákon stanoven: Kdo kudy dovnitř vklouz, i zpět smí tudy jen.

Kdo při vstupu byl pán, poté se rabem stává.

FAUST Což také peklo má svá práva?

To se mi líbí, tak by šlo – či ne? –

aby se s vámi sjednal pakt, vy páni!

MEFISTOFELES Co se ti líbí, máš mít v užívání,

nic se ti z toho nestrhne.

41

Leč nutno na to pokdy míti,

a uradit se bude nám;

nyní však snažně naléhám,

pro dnešek rač mě propustiti.

FAUST Tak zdrž se aspoň minutu,

na dobrý počinek to stačí.

MEFISTOFELES Ne, teď mě pusť, já brzo budu tu,

a pak se ptej, co srdce ráčí.

FAUST Já na tebe přec nečíhal,

sám od sebe ses do té léčky chytl.

Kdo ďábla v hrsti má, jen drž ho dál,

po druhé by tam sotva vlítl.

MEFISTOFELES Nuž dobrá, budu společníkem tvým

a zůstanu tu, jsem-li ti teď milý;

leč za podmínky, důstojně že smím

kousky a uměním ti krátit chvíli.

FAUST Začni! S tím souhlasím též já.

Jen ať to umění se zamlouvá!

MEFISTOFELES Tou chvilkou způsobím, můj milý,

by víc tvé smysly pochytily,

než suchopár jim roku dá.

Co něžní duchové ti pějí,

ty obrazy, jež přinášejí,

tím vším se můžeš pokochat.

To nebudou jen kouzla lichá,

leč cos, co chutná se a čichá,

a rozkoš bude mít i hmat.

Tak bez příprav, jen pojďte blíž,

jsme pohromadě, spusťte již!

DUCHOVÉ Ztraťte se, tmavé

vysoké klenby,

Azurně snivá

nechať se schvívá

obloha k nám!

Mračno ať tmavé

rozutíká se!

Hvězdy už smavé

v měsíčním jase

jiskří se tam.

42

Šumění stínů,

nebeských synů

v nádheře ducha,

vůkol se třese.

Prahnouc se tucha

za nimi nese;

stuhy, jež vlají,

rozkoše tají,

šlářem jsou kraji,

šlářem jsou loubí,

v citu kde hloubi

milující se

pro život snoubí.

Úponky zrají.

Révoví rdí se.

Za hroznem hrozen,

rozmačkán v lise,

k pěně je hozen

do říčky vinné:

potůček plyne,

kamením víří,

opouští výše,

v pláních se tiše

v jezírko šíří.

Ptactvo tam míří,

zpíjí se, vzlétá,

do slunce letí,

k štěstí chce světa,

k ostrovům spěti:

na vlnách, smavé,

houpou se, lhavé;

na nich, slyš, jásá

ve sborech krása,

v luzích a nivě

tančíc tak divě.

Všechno se směje,

v přírodu spěje:

jedny je zříti

na horské stráni,

43

někteří svítí

na jezer pláni,

ve vzduchu jiní;

všichni jsou činní,

hvězd darem žijí,

zblázněně pijí

milostný mžik.

MEFISTOFELES Spí! Bravo, čertíci vy malí!

Krásně jste mi ho zkolébali!

Za tenhle koncert prozatím jen dík!

To ještě nesvedeš, by čert ti neunik.

Ve slastných snů ho vykoupejte blahu

a v moře mrákot ať se pohrouží.

Leč abych rozťal kouzlo na tom prahu,

k tomu mi krysa zoubkem poslouží.

Netřeba dlouhých zaříkání;

ty, která chrastíš tam, slyš moje přikázání.

Pán krys a štěnic, vší a myší,

pán nad muší a žabí říší

ti káže z brlohu se dáti

a tento práh zde nahlodati,

kde napouští jej olejem.

Už vylezla, už rejdí sem!

A k dílu! Cíp, jejž přejít nedovedu,

je na okraji, tady vpředu.

Jen ještě kousnutí, a překážky už není. –

Teď, Fauste, sni jen dál; a do vidění!

FAUSTprocitaje Jak? Zase nic než oblouzení?

Nic víc mi přízrak duchů nepřines,

než ďábla že jsem ve lhavém zřel snění

a bdícímu že utek pes?