ZABRANOU

Lidé všech stavů vycházejí na procházku

NĚKOLIK TOVARYŠŮ A pročpak vlastné sem?

JINÍ Ven k hájovně. Tak rovnou, jděm!

PRVÍ To my si raděj vyšlápnem zas k mlýnu.

JEDEN TOVARYŠ Radím vám, pojďme k dvorci na vodě.

DRUHÝ Ech, tam se hloupou cestou jde.

DRUZÍ A ty?

TŘETÍ Nu, já se s ostatními šinu.

ČTVRTÝ Na Hrádek pojďte vzhůru! Nejhezčí

tam holky jsou a pivo nejlepší;

a rvačky zrovna k pohledání.

PÁTÝ Tomu se říká kuráž mít,

chceš do třetice ztlučen být?

To bych si dal! Tam? Ani zdání!

SLUŽEBNÁ Ne, ne, já zpátky se zas k městu dám.

DRUHÁ Pojď, vždyť ho jistě najdem u topolů.

PRVÁ A co já z toho vůbec mám?

Vy dva se povedete spolu,

jen tebe vezme do kola.

Co zbude na mne? Ani zbla.

DRUHÁ Dnes jistojistě není sám,

ten kudrnáč prý taky bude tam.

STUDENT Hrome, ty holky! ty se natřásají!

Pojď, bratře, k nim, ať kavalíry mají;

tabáček ostrý, řízné pivíčko

a holka v parádě, to je mé gustíčko.

MĚŠŤANSKÁ DCERKA No, tihle chlapci dovedou se chovat, móresy věru nemají!

Mohli by v nejlepších se kruzích pohybovat,

a za služkami běhají!

DRUHÝ STUDENTprvémuJen počkej! Vzadu tam ty dvě,

ty vypadají nejpěkněji;

mou sousedkou ta jedna je

a já té dívce vskutku přeji.

Jdou jakby nic a nakonec

s sebou nás vezmou rády přec.

PRVÝ Ne, brachu, rád já nenucený jsem.

26

Pojď, sic ty kůstky pláchnou nám; hrr na ně!

Ruka, jež v týdnu vládne koštětem,

nejlíp tě ze všech polaská v den Páně.

MĚŠŤAN Mně ten náš purkmistr se líbí čím dál méně.

Teď, co jím je, je troufalejší denně

a město z něho nemá nic.

Vždyť stále zhoršuje se zlořád,

víc poslouchat jen máme pořád

a také klopit čím dál víc.

ŽebrákzpíváVy dobří páni, krásné paní

v šatech jak svěží kvíteček,

račte mít se mnou slitování

a darujte mi dáreček!

Kéž dojme vás můj kolovrátek!

Je vesel jen, kdo daruje.

A dnes, kdy pro všechny je svátek,

den úrody kéž pro mne je!

Jiný měšťan Nic neznám lepšího v dni nedělní a svátky než hovor o válečném hlaholu,

když někde u těch Mongolů

jsou samé masakry a zmatky.

U okna stoje, sklenku vypiješ

a vidíš po řece plout pestrých člunů řady;

pak vesele si večer domů jdeš

a mědíš si, že mír je u nás tady.

Třetí měšťan To, pane soused, řeč je taky má.

Bodejť se všechno pomlátilo!

Ať svět je vzhůru nohama!

Jen u nás ostaň to, jak bylo.

BABKAměšťanským dcerkámAj, nastrojené dívčice,

do vás jsou všichni zakoukáni!

Jenom ne tolik pyšnit se!

Však dovedla bych splnit vaše přání.

MĚŠŤANSKÁ DCERKA Pojď, Rózo! Kartářka! Mně stydno je, abych se před lidmi s ní vidět dala;

sic na svatého Ondřeje

mi toho mého ukázala – –

DRUHÁ A mně ho ukázala v zrcadle,

byl voják a byl s kamarády;

27

pořád se točím, jestli jde,

a ne a ne ho potkat tady.

VOJÁCI Tvrze, kde hrdé

cimbuří svítí,

panny, jimž v oku

výsměch je zříti,

chtěl bych já vzíti!

Po chrabrých bojích

odměny zvou!

Tlampačem naším

hlahol je trouby,

posel to lásky,

posel to zhouby!

To je mi život!

Šturm tam platí.

Panny a tvrze

musí se vzdáti.

Po chrabrých bojích

odměny zvou!

Vojáci dál

zas mašírujou.

Faust a Wagner

FAUST Proud ani potok už pod ledem není,

sotvaže pohled jara naň shléd;

v údolí pučí radosti květ;

a mráz, ten staroch, v svém oslabení

do drsných horstev se odbelhal zpět.

Odtamtud, chtěje svůj ústup krýt,

přívalu ledových zrnek on velí

k osení snést se a na pažit.

Slunce však nestrpí nižádné běli,

zrychluje vzrůst a tvoří a blaží,

barvami všechno se oživit snaží;

květy že posud pořídku jsou,

sváteční lidé jsou náhradou. –

Jen se obrať a pohlédni

s těchto vršků na městské zdi.

Z dutého otvoru černých vrat

pestré hemžení vidíš se drát.

28

Všichni se sluní, rozradováni;

slaví dnes Páně zmrtvýchvstání,

neboť k životu vstali sami,

z nizounkých domků a ztuchlých bytů,

z pout, v něž je zajaly cechy a krámy,

z dusného tlaku stříšek a štítů,

z ulic, jež tísnivým zmatkem vřely,

z kostelů noci ctihodné

všichni se dostali na světlo dne.

Hleď, jen hleď, jak zástup ten celý

rychle se rozlil v pole a sad

a jak řeka zšíři a zdéli

veselé loďky musí hnát,

jak, přetížen jsa k ponoření,

odráží poslední už prám.

I se stezek až při temeni

barevné šátky svítí nám.

Slyš, to už vesnická je chasa,

hotové nebe má tu lid.

I dospělý i dítě jásá:

zde člověk jsem, zde smím jím být!

WAGNER Vyjít si, pane doktor, s vámi,

to poctou je, to prospěje.

Však toulat se tu sám, to nechutná mi,

neb všechno surové mi hnusné je;

ty kuželky, to vyhrávání,

ach, k nesnesení je ten řev;

ti lidé řádí jako běsem štváni,

a to je prý radost, to je jim zpěv.

SEDLÁCIpod lipou

Tanec a zpěv

Ovčák se k tanci vyfintil,

fábor a kytku přišpendlil,

že se až srdce smálo.

Pod lipou se už tlačili

a jako blázni tančili

a juch a hej

a hopsá hejsa hej

to na housličky hrálo.

29

A jak se ovčák přitírá,

už děvče loktem nabírá,

a to mu za to dalo:

To je mi ňáký divný pták,

to je mi pěkný nezdvořák!

A juch a hej

a hopsa hejsa hej –

a to by mi tak hrálo!

A sukně kolem lítaly

a všichni kolem hopsali,

až je to rozehřálo.

A točili se, zardělí,

jak v náruči si leželi,

a hopsa hej

a hopsa hejsa hej,

a netiskli se málo.

A nech si tu svou dotěrnost,

vždyť vámi, chlapci, holek dost

už napálit se dalo!

Pak dokázal, že přec šla s ním

a od té lípy až tam k nim,

aj hopsa hej

a hopsa hejsa hej

to tydli fidli hrálo.

STARÝ SEDLÁK Aj, pane doktor, hezké je,

že se nás neštítíte přec

a mezi sprostý lid sem k nám

přichází velký učenec.

Zde nejkrásnější džbáneček,

v něm čerstvý doušek nesem vám.

Ať nehasí vám žízeň jen,

já vinšuju a zavdávám:

co kapek v něm až k jeho dnu,

tolik vám přidáno buď dnů!

FAUST Přijímám, co mi poctou jest,

a opětuji dík a čest.

Lid se shromažďuje v kruhu

STARÝ SEDLÁK To jste si vybral příhodně

a přicházíte v dobrý den.

30

Vždyť vy jste dřív i za zlých dnů

nám laskavě byl nakloněn.

Leckdo tu stojí, koho kdys

váš otec vykurýroval,

když horkou nemoc vyháněl

a hlízu moru zažehnal.

Též vy jste tenkrát, mladý muž,

chodíval do všech nemocnic,

mrtvol z nich mnoho nosili,

vám neublížilo to nic.

Nám vy jste osvědčoval péči,

vám ten zas, který s výšin léčí!

VŠICHNI Zdráv, ochránce, nám buďte dál,

abyste dlouho pomáhal.

FAUST Ne, tomu na výšinách dík,

onť lékař náš, on pomocník.

Jde s Wagnerem dále

WAGNER Ó velký muži, jaký to as cit,

žes v lásce u tohoto davu!

Ó, blažen, takovou kdo slávu

smí díkem za své dary mít!

Strkají všichni k hlavě hlavu,

dí otec: „Hleď ho, maličký!

rej vázne, zmlkly housličky;

jdeš, nadšeně tě špalír ctí,

a vzhůru letí čepice:

div že tě nevzývají klečíce,

jako by kněz šel s hostií.

FAUST Kus výše pojď, tam k tomu kameni,

tam odpočinem po svém putování.

Tam zhusta o hladu a v modlení

já sedal v osamělém zadumání.

Má naděj a můj zbožný cit,

můj nářek v zoufalství a vzdoru

na bohu chtěly vynutit,

aby byl konec tomu moru.

Ó, kdybys čet v mém nitru, jakých vin

mi připomínkou zní ten souhlas davu,

jak málo otec a syn

31

si zasloužili mít tu slávu!

Můj otec poctivec byl obskurní,

jenž přírodu znal ctít i svaté její divy;

on o ní dumal čestný, vrtošivý

a podivínský vztah měl k ní.

V kuchyni černou zavíral se

ve společnosti adeptů

a hnusné šťávy slévat jal se

dle nekonečných receptů.

Tu býval rudý lev, ten ženich smělý,

s lilií družen vlažnou koupelí,

pak po všech komnatách je proháněli,

v nichž snoubenci se pářit museli.

Když v barvách pak, jež hrály po křivuli,

zjev mladé královny se objevil,

poved se lék a choří pohynuli;

nikdo se neptal: kdo se uzdravil?

Tak s lektvary, jež neléčí, však zmoří,

zde v údolí a na pohoří

my hůře řádili než mor.

Já, jehož ruka jed ten rozdávala,

já slyším – já, jímž zničen mnohý tvor –

že drzým vrahům vzdává se teď chvála.

WAGNER A tohle že vás zarmucuje?

Poctivec nečiní-li dost,

když poděděnou dovednost

řádně a svědomitě provozuje?

Když mladík jsi, jenž svého otce ctí,

zdalipak nadšen nepřijme tě?

A když jsi muž, jenž množí vědění,

tvůj syn se může dostat k vyšší metě!

FAUST Ó, šťasten, koho blaží klam,

že z moře bludů těch se zachráníme!

Toho, co nevíme, je třeba nám,

a nepotřebujem, co víme. –

Leč této chvíle pozdní nádhera

se nekal zármutky a zmatky!

Hleď, jak se lesknou v žáru večera

zelení obklopené chatky.

32

Níží se slunce, klesá. Dožil den.

Pospíchá pryč a nový den zas nítí.

Ó, na křídlech že nejsem povznášen,

bych za sluncem směl zakroužiti!

Ztišený svět bych viděl kol,

jak u nohou mi v svaté záři leží,

jak všechno horstvo plá, jak zmlká každý dol,

jak stříbro bystřin k zlatým proudům běží.

Pak neuváz by bohorovný vzlet

v skalnatých prorvách na divoké hoře,

k zátokám teplým, v prosluněné moře

můj užaslý se sklání hled.

Teď docela už, božské, v hloub se řítí;

leč nový pud je probuzen.

Já spěchám dál, to věčné světlo píti,

za mnou je noc a před sebou mám den;

nade mnou nebesa, tam v hloubkách vlny běží.

Již zmizelo… Já zkolébán byl snem!

Žel, že se k ducha perutem

peruti hmotné přidruží tak stěží!

Leč cit nám vrozen, jímž je každý chvácen,

aby se vzhůru dral a vpřed,

nad námi, v jícnu modra ztracen,

když skřivan počne trylkem pět,

když nad borovic příkrou strání

na křídlech orel rozpjat je

a nad jezer i krajů plání

když jeřáb domů směřuje.

WAGNER Já v hlavě rovněž leckdy brouky míval,

než tenhle pud, ne, ten mne netrýzníval.

Let ptáka k závisti mne neponouká;

jeť brzy unuděn, kdo v les a luh se kouká.

Ó, rozkošněj se duchem nésti lze

od listu k listu, z knihy ke knize.

To zimní noc ti zkrášlí v jarní den,

blaženství zrovna vyzařuje z tebe;

ctihodný rozvineš-li pergamen,

ach, to si schystáš učiněné nebe.

FAUST Tvá hruď jen jeden z obou pudů zná;

33

ó, chraň se, též ten druhý znáti!

Dvé duší mně, ach, v hrudi přebývá

a od sebe se touží odervati;

ta jedna, lačná chapadla jež má,

drží se, chtíčem rozdychtěna, světa;

ta druhá rve z pout hmoty křídla svá

a k božským otcům v prostor vzlétá.

V povětří duchové-li jsou

a vládnou mezi nebesy a zemí,

kéž opustí svou říš, tu zlatě mlhavou,

a v nový život vůdci stanou se mi!

Svým kdybych čarodějův plášť jen zval,

jenž by mne zanes v divukrásné kraje,

já neprodám ho za žádný šat z báje,

ba ani za plášť, jaký nosí král.

WAGNER Dej pozor, přece víš, že krouží rej

a po prostoru v hustých proudech víří;

těch děsných duchů nevzývej,

z nichž se všech stran se lidstvu zhouba šíří!

Na tebe hladový si brousí zub,

jak od severu fičí, sípajíce;

vysušující jih si hledá lup

a potravou mu jsou tvé plíce;

ti, které východ z pouště posílá,

v ohnivý kotouč zapletou tě divý,

rej od západu vláhu sic ti dá,

pak utopí však tebe i tvé nivy.

Radostně jdou, neb tuší škůdný cíl,

nadšeně lžou a poslušní jsou rádi;

z nich každý jak by poslem nebes byl

a šepce andělsky, an svádí.

A pojďme! Padá mlha. Zšedl svět,

vzduch ochladil se, pojďme zpět!

Navečer teprv dům se ocení. –

Kam se to díváš jako v zmámení?

Vždyť soumrak na pole už lehá.

FAUST Nevidíš, černý pes jak po polích tam běhá?

WAGNER Co na něm? Já si ho už dávno všim.

FAUST Jen si ho prohlédni. Co je to s ním?

34

WAGNER To pudlík je a stopu hledá něčí.

Pánovi zaběhl se as.

FAUST A nevidíš, jak v dlouhé křivce šnečí

vždy úže krouží kolem nás?

A v jeho stopách, tuším, k nám

ohnivý kotouč utíká.

WAGNER To u vás optický je klam; já vidím černého jen pudlíka.

FAUST Já vidím, jak nás tiše zatahuje

k příštímu svazku čarou kouzelnou.

WAGNER Ne, to nás nejistě a bázliv obskakuje

Ne jeho pán: dva cizinci tu jsou.

FAUST Je zde! a již se úží kruh.

WAGNER Nu vidíš! Je to pes, ne duch.

Kňučí a vyje, na břicho si leh.

Ocáskem vrtí. Tak to u nich všech.

FAUST Tak. A teď půjdeš s námi. Na!

WAGNER Legrační psina. Psinu dělat zná.

Zastav se – čeká, co proň máš;

na tebe skáče, jak ho zavoláš;

najde, ať ztratíš cokoli,

do vody se ti vrhne za holí.

FAUST Ba, pravdu máš. Psí nátura.

Ni špetka ducha. Samá dresura.

WAGNER Psu, který dobře vycvičí se,

třebas i mudrc nakloní se.

On zaslouží si plně přízně tvé,

jenž čackým učněm studentů se zve.

Vejdou do městské brány