Markéta, Faust
markéta Slib mi jen, Jindro!
FAUST Co mohu. Nuž?
markéta Jakpak to s náboženstvím máš?
Ty jsi tak hodný a dobrý muž,
však na víru, zdá se mi, málo dáš.
FAUST Víš, že tě miluju, leč toho nech.
Koho mám rád, zaň poslední dám dech.
Nikomu nechci církev brát ni cit.
markéta To nestačí, je třeba víru mít.
FAUST Že třeba je?
markéta Proč bez moci tak jsem!
Ty nemáš úcty ani k svátostem.
FAUST Ba mám.
markéta Však neprahneš po jejich požehnání.
Kdy byls už v kostele, kdy u přijímání?
Rci, věříš v boha?
FAUST Kdo smí se, dítě, zaříci:
já věřím v boha, jsem věřící –?
Jen zkus, co od kněží či od mudrců zvíš:
odpověď jejich ti zaznívá
výsměchem nad tím, kdo se ptá.
markéta Ty tedy v boha nevěříš?
FAUST Má lásko, má drahá, pochop již!
Kdo smí ho jménem zváti?
Kdo smí se k tomu znáti:
já věřím –?
Kdo vnímat jej smí?
A kdo že říci se odváží:
já nevěřím v boha –?
On, vše objímající,
on, vše udržující,
zda neudržuje, zda neobjímá
tebe a mne a sám sebe?
Zda nad námi tam neklené se nebe,
97
zda neleží v hloubkách pevně skutá zem,
zda nevystupují po strmé báni
hvězdy, ty věčné, výš a výš?
Nezírám oko v oko tobě?
A neproudí všemocný vesmír
do hlavy, do srdce tobě,
a nevlá vše ve věčném taji,
nezřeno, zřeno, po boku tobě?
Tím naplň a rozvlň prsa svá,
a citem, jen citem–li duše tvá,
pak nazvi to, jakkoli chceš:
srdce či štěstí, láska, bůh!
Já nemám pro to jména!
Je všechno, vše jen cit,
jméno jen zvuk a dým,
jímž nebe kalí se jasné.
markéta To všechno je náramně krásné,
tak nějak to říká farář, já vím,
jen trošinku jinými slovy.
FAUST Tak všady ti to poví
každičké srdce pod nebem,
a každé–li ve vlastním jazyku svém,
proč nemluvil já bych ve svojí řeči?
markéta Kdo to tak slyší, málem že nepřisvědčí,
ale háček v tom vězí přec.
Ty nejsi křesťan, to je ta věc.
FAUST Ty dítě!
markéta Bolí mne dávno již,
že v téhleté společnosti dlíš.
FAUST Jak to?
Markéta Ten člověk, co stále kol sebe ho máš,
ten je mi odporný až až.
Co živa jsem, nic mi tak hluboce
nedalo ránu do srdce
jako ten člověk s tou tváří svojí.
FAUST Pročpak se ho má panenka bojí?
markéta Sotva ho vidím, celá se třesu.
Já jinak s celým světem se snesu,
ale jak toužím uhlídat tebe,
98
tak z toho člověka na mne jde mráz.
Nějaký darebák bude to as!
Jestli mu křivdím, odpusť mi nebe.
FAUST I takoví ptáčci musí být.
markéta S těmi já nic bych nechtěla mít.
Sotvaže vstoupí do dveří,
je na něm vidět úsměšek
a trochu vztek.
Tak lhostejně všechno přeměří.
Na čele mu to vidím stát,
že neumí nikoho mít rád.
Tak teploučko je mi v objetí tvém,
tak oddaná tam, tak svobodná jsem –
však nablízku–li on, mně jazyk zdřevění.
FAUST Ty anděle, jaké máš tušení!
markéta Ten odpor natolik mě zvládá,
že je mi, přijde–li mi na oči,
jak bych tě, drahý, neměla už ráda;
modlit se nemohu, když se k nám přitočí.
A to se mi tak do srdce vžírá.
Viď, tebe to, Jindro, také týrá.
FAUST Máš k němu zkrátka antipatii.
markéta Teď musím pryč.
FAUST Ach, kdy se dožiji,
že celou hodinku hruď moje na tvé buší,
že v krev se vpíjí krev a duše v duši?
markéta Ach, kdybych sama spala já,
vpustila bych tě dnešní noc.
Však matka spánek nehluboký má,
a kdyby ta nás natrefila,
v tu ránu já bych mrtva byla.
FAUST To, dušičko, je lehká odpomoc.
Zde z lahvičky tři kapky jen,
a ihned v přehluboký sen
se celá stulí.
markéta Co neudělám tobě k vůli!
Ten lék jí neuškodí snad?
FAUST Jak bych ti, drahá, moh tu radu dát!
markéta Jak se mé oko na tě zadívá,
99
já za tě, nevím proč, bych duši dala.
Já pro tebe už tolik udělala,
že skorem nic mi dělat nezbývá.
Odejde
MEFISTOFELESvstoupí To vyžle! Už je pryč?
FAUST Zase jsi špehoval?
MEFISTOFELES Já otázky jsem zaslech všecky.
Pan doktor katechisovat se dal.
Bylo by zlé, kdybyste neobstál;
neb je–li zbožný kdo a starosvětský,
pak holka ví, že vyhráno je už:
též jinak pod pantoflem bude muž.
FAUST Což, netvore, ti jasné není,
že andělská ta duše milá,
jež vírou svou se naplnila
a v ní své blaho hledá jen,
svatě se trýzní při tom pomyšlení,
že on, jejž miluje, má býti zatracen?
MEFISTOFELES Holčička má tě na špagátku,
ty – nadsmyslný holkaři!
FAUST Ty z plamenů a z bláta spratku!
MEFISTOFELES A výtečně zná čísti ve tváři!
Já jsem–li přítomen, tu tuší, neví co,
můj kukuč, ten jí věstí to i to;
větří, že chlap jsem geniální,
ba dokonce démon infernální.
Nu, dneska v noci –?
FAUST Je to tvoje věc?
MEFISTOFELES Ne, ale těší mne to přec!
U KAŠNY
Markétka a Líza se džbány
líza Tak o Barušce jsi neslyšela?
markétka Nic. Tuze málo já teď vycházela.
líza Od Fandy mám to, že se spustila.
To že se tak nóbl nosila!
markétka Jak to?
líza No jak! Inu, smrdí to s ní.
Krmí teď dva, když pije a jí.
markétka Ach!
100
líza Šlo to s ní až takhle dolů,
a jak se dlouho slízali spolu!
To bylo tancování,
v hospodách vyhrávání,
poutí, mlsků a cukrování
a Barčo tam a Barčo sem
a uctívání vínečkem,
až myslila: já první jsem.
Že se ta fiflena nestyděla,
fůru prezentů od něho měla!
To bylo nějakých hubiček –
jo, kampak se neděje, věneček!
markétka Ta nešťastná!
Líza Jakápak nešťastnice!
Když v noci my sedaly u přeslice
a matka nás dolů jít nenechala,
ona tam se svým amantem stála.
Na lavičce či na chodbě byli
a potmě neměli dlouhou chvíli.
Teď u vrat chrámu ať se jen krčí,
až do žíněné košile ji strčí.
markétka On jistojistě vezme si ji přec.
líza K smíchu! Tak švarný mládenec,
ten o jinší si pannu řekne.
A taky už plách!
markétka To není pěkné!
líza A kdyby ji chtěli s ním sezdati,
tak ji už hoši vyplatí:
strhnou jí vínek s copánků,
my před práh jí nasypem řezanku.
Odejde
markétkana cestě k domovu Jak s chutí jsem vždycky si omočila, když některá chuděrka v tom byla!
A jak jsem výřečná bývala,
když o cizím hříchu jsem slýchala!
Dost černým se mi nezdálo nic,
to černé já černila ještě víc.
Tak jsem se zhlížela v ctnostech svých,
a teď – taky na mne teď může hřích!
101
Ale, můj bože, co zvábilo mne,
tak dobré to bylo, tak milé to vše!
MĚSTSKÝ VAL
Ve výklenku obraz Matky sedmibolestné, před ním džbány s květinami markétkadává do džbánů čerstvé květy Svou líci,
ach, bolestící,
milostiplná, k mé bídě skloň!
V svých prsou křeče,
v svém srdci hrot meče,
díváš se na svého syna skon.
Zříš na otce v nebe
a za samu sebe
i za syna vysíláš vzdech a ston.
Kdo tuší, jak buší
v mých spáncích muka zlá!
Co mi bědné srdce svírá,
po čem touží, co je týrá,
víš jen ty, ty samotná.
Ať kráčím kudykoli,
vše bolí, bolí, bolí,
a v prsou úzko mám.
A sotvaže jsem sama,
srdce se ve mně lámá,
já lkám a lkám a lkám.
Ach, kořenáče v okně
já slzami zkropila,
než jsem ti časně zrána
tu kytku uvila.
Svítilo slunko ranní
na moji podušku
a já jsem v naříkání
procitla na lůžku.
Ty odvrať hanbu mou a skon!
Svou líci,
ach, bolestící,
milostiplná, k mé bídě skloň!
NOC. ULICE PŘED MARKÉTČINÝMI DVEŘMI
valentin, voják, Markétčin bratr
102
Když jsem tak sedal při pitce
a braši jali chlubit se
a každičký se nadýmal,
jaké kdy na světě dívky znal,
a tím víc chválil, čím víc pil –
já loktem o stůl opřen byl
a bez hněvu a bez klení
naslouchal tomu prášení.
A knír jsem si hladil se smíchem
a džbánek plný pozved jsem
a zvolal: „Každýmu to svý,
ale která jev království,
že rovnala by se mé sestřičce
a vodu by podala Markytce?“
A cink! A břink! A se všech stran:
„Nu, on má pravdu, to se ví,
toť chlouba ženského pohlaví!“
Kdo chválil, mlčel jak zařezán.
A teď – teď chtěl bych po stěnách lézti,
vlasy si rvu a zatínám pěsti.
Kdejaký lump smí mě kujonovat
a nos nade mnou ohrnovat!
Jak dlužník se třesu a vztek svůj krotím
a při každém jejich slůvku se potím!
A kdybych celou tu pakáž zmazal,
že lháři jsou, bych nedokázal.
Co je to? Co se plazí tmou?
Nemýlím–li se, dva to jsou.
Když je to on, tak mi to splatí
a živ se odsud nevytratí!
Faust, Mefistofeles
FAUST Jak z okna oné sakristie tam
třpyt věčné lampičky se třese vzhůru,
jak po stranách se v matnou šeří chmuru
a vůkol propadá již tmám,
tak půlnoc v prsou mých se chvěje.
MEFISTOFELES A mně jak vilné kočičce je,
jež mezi komíny se províjí
a zticha tiskne podél zdí.
103
Což, je to po mém zbožném přání,
tak trochu zlodějství, tak trochu muchlování.
Už mě to lechtá nějak moc.
To je ta Valpuržina noc.
Pozítří budem ji zas mít.
To vyplatí se vzhůru být.
FAUST A zatím poklad vynáší se snad,
jejž vidím se tam vzadu blyskotat?
MEFISTOFELES Té slasti dojít můžeš záhy,
vyzvednout kotýlek ten drahý.
Tuhle tam dovnitř nahléd jsem,
skvostné lví tolary jsou v něm.
FAUST Nic – prsten ani náramek –
co by mé milé přišlo vděk?
MEFISTOFELES Cos vedle mincí se tam skvělo,
jak šňůra perel to vyhlíželo.
FAUST Tak je to dobře, lítost mám,
když bez dárečku mám k ní jíti.
MEFISTOFELES Lítosti není třeba vám,
i zdarma smíte rozkoš míti.
Teď máme nebe samou hvězdičku.
Tak něco kumštovného zazní!
Morální spustím písničku,
a ta už docela ji zblázní.
Zpívá k citeře
Katuško má,
což dívka ctná
toulat se má
před jeho dveřmi zrána?
Copak tu chceš?
Pannou tam jdeš,
leč nevyjdeš,
ba nevyjdeš co panna!
Ten, čí jste host,
už vás má dost.
Kde zbyla ctnost,
vy chuděrky mé zlaté?
Máte se stříc,
dbát na se víc,
104
nedávat nic,
než zlatý kroužek máte.
valentinpředstoupí Koho to lákáš? Sakramente!
Ty zatracený krysaři!
Do pekla s tebou, inštrumente!
Do pekla s tebou, loutnáři!
MEFISTOFELES Citera ve dvé! s tou to nejde více.
valentin A teďka dojde na palice!
MEFISTOFELESFaustovi Doktore, na něj! Zhurta jen!
Sem, těsně ke mně! Diriguji.
Kosinku čerstva z pochvy ven!
Jen vypadněte! Zachytnu ji.
valentin Tak zachyť tuhletu!
MEFISTOFELES Už je!
valentin A tu!
MEFISTOFELES Proč ne?
valentin To ďábel šermuje!
Co to má být? Mně ruka umdlévá.
MEFISTOFELESFaustovi Teď! Bodni!
valentinklesá Běda!
MEFISTOFELES Mamlas! Už ji má!
Pryč, horempádem! Jen ať jsme ti tam!
Už rozléhá se děsný křik a řev.
Já s policií skvěle smlouvat znám;
hůř se soudem, jenž krví splácí krev.
martau oknaVen! Ven!
markétkau okna Sem světlo! Co tu je?
martaještě u okna Spílá se tady; křičí; šermuje.
lid Tady už jeden dodýchal.
martavyjde A ti, co spáchali ten čin –?
markétkavyjde Kdo tady pad?
lid Tvé matky syn.
markétka Ó pane bože! Jaký žal!
Valentin Umírám! To se rychle dí
a rychlej vykoná.
Vy ženy, nač to kvílení?
Sem, slyšte slova má!
Všichni ho obstoupí
Markétko, tvor jsi mladičký,
105
a proto ještě hloupičký,
tak se to nedělá.
Slyš, křičet já to nebudu,
jsi zkrátka běhna bez studu;
tak buď jí docela!
markétka Můj bože! Bratře! Co to díš!
valentin Nech pána boha, rozumíš?
Čin neodčiníš; už se stal,
a tak to stále půjde dál.
Potají s jedním začalas,
teď na ty druhé dojde zas,
až tucet jich tě bude mít,
smí si tě celé město vzít!
Jakmile že se hanba zrodí
a tajně na svět dostane,
už roucho z temna utkané
se přes hlavu jí hodí;
ba, nejradš by ji utratili;
leč vzroste–li a dozraje,
pak také za dne nahá je
a ohyzdnější je co chvíli.
Čím bezútěšnější má líc,
tím na světlo chce víc a víc.
Už vidím: Kteréhosi dne
před tebou řádní občané
jak před mrtvolou rozhlodanou
se uhnou, nevěstko ty, stranou.
Ať se ti srdce studem zmate,
jak pohlédnou ti do tváře!
Řetízky nebudeš nosit už zlaté!
Nesmíš stát poblíž oltáře!
V límečku, na němž krajky se skvějí,
už nebudeš se točit v reji!
V koutku se schováš u žebráků,
v tmavém zákoutí u mrzáků.
I budeš–li do nebes přijata –
zde na zemi buď proklata!
marta Svou duši bohu odevzdejte
a rouháním už ji neobtěžkejte!
106
valentin Na tu tvou kostru moci jen,
kuplířko, vyvrheli žen,
to došel bych za svá provinění
vrchovatého rozhřešení.
Markétka Ach, bratře! Trýzně pekelné!
valentin Povídám, slzí ušetř mne!
Své poctivosti zadalas,
tím do srdce mě zasáhlas.
Jdu spánkem smrti k bohu já,
vojácká duše poctivá.
Umře
CHRÁM
Bohoslužba, varhany a zpěv. Markétka v houfu lidí. Za ní zlý duch ZLÝ duch Jak jinak ti, Markétko, bylo,
kdyžs ještě, neviňoučká,
sem stoupala před oltář,
z knížečky ohmatané
své žvatlajíc modlitbičky,
půl dětskou hru,
půl boha v svém srdci!
Markétko!
Kde stojí ti hlava?
A ve tvém srdci
jaký hanebný hřích?
Zda modlíš se za duši matky své,
jež tebou zdřímla do těch dlouhých, dlouhých muk?
A na tvém prahu čí krev?
– A pod tvým srdcem
zda se již nehýbe tvor,
jenž děsí tebe i sebe
svým bytím a hrůzou tuch?
markétka Žel, žel, běda!
Těch myšlenek se zbavit,
jež se mi honí hlavou
vražedně, ach!
sbor Dies irae, dies illa
solvet saeclum in favilla.
Varhany
zlý duch Pomsta po tobě sahá!
107
Slyš pozounů zvuk!
Hroby se třesou,
a srdce tvé
z popela znova se zvedá
a z míru znova
vrhá se v trýzeň
plamenných muk.
Markétka Kéž byla bych pryč!
Jako by dunění varhan
bralo mi dech,
jak by mou duši
rozrážel zpěv!
sbor Judex ergo cum sedebit,
quidquid latet adparebit,
nil inultum remanebit.
markétka Tak úzko mi je!
Pilíře chrámu
tísní mě tak,
a těžká klenba
mi na prsa padá. – Vzduch!
zlý duch Skryj se! Hanba a hřích
ukryty nezůstanou.
Na světlo –? Vzduch –?
Běda ti, běda!
sbor Quid sum miser tunc dicturus
Quem patronum rogaturus?
Cum vix justus sit securus.
zlý duch Od tebe zjasněné duše
odvrátí tvář, neb kdokoli čist je,
podat ti ruku se štítí.
Běda ti, běda!
sbor Quid sum miser tunc dicturus?
markétka Sousedko! Vaši lahvičku!
Omdlí
VALPURŽINA NOC
Pohoří Harc. Krajina poblíže Schierke a Elendu
Faust, Mefistofeles
MEFISTOFELES Což, nechce se ti na koštěti?
Já bych si pořádného kozla přál.
108
Daleko cíl je, k němuž je nám spěti.
Faust Pokud to pěšky mohu vydržeti,
ta sukovice postačí mi dál.
Co platno cestu krátit si! –
Zde bludištěm se plížit po údolí,
pak po skalách lézt na vrcholy,
s nichž skáče pramen věčně šumící,
toť slast, jíž toulku kořenit si chci!
Cítíš, jak jaro v břízkách raší?
A smrk ví o něm taky už.
Jak nevřelo by tedy v krvi naší!
MEFISTOFELES Vždyť já jen ledový jsem muž,
tak o tom jaru nevím valně,
spíš na cestu si přeji sníh a mráz.
Srp luny zarudlé, hle, stoupá žalně
a sesílá svůj pozdní jas,
tak bídně svítící, že škobrtáme
teď o skalinu, o strom teď.
Pojď, bludičkou si svítit dáme,
vesele jedna plápolá tu, hleď.
Hej, ty tam, nechceš se k nám dáti?
Nač zbytečně tak plápolati?
Posviť nám, prosím, tady nahoru!
bludička Doufám, že z úcty se mi zdaří
zkrotit mou lehkou letoru;
jindy jen klikatě má cesta září.
MEFISTOFELES Aj, aj, to školu člověčí má?
Teď, jménem ďábla, pěkně zpříma,
abych jí svíčku sfouknout nemusel!
bludička Poznávám, jste tu velitel,
chci se vám ráda k službě dáti.
Však hora je dnes kouzly potrhlá,
a vůdcem bludička vám být–li má,
tak přísně ve všem neračte to bráti.
FAUST, MEFISTOFELES, bludičkav střídavém zpěvu
Do kraje jsme posunuti
snů a zázraků, jak zdá se.
Veď nás rychle, poctou buď ti,
že jsme dál, že dál jsme zase
109
v pustině té nehostinné!
Za stromem, hle, strom se šine,
pod námi to zčerstva letí,
tesy zřím se ukláněti,
na skálu se skála sápe,
funí z nosu, sípe, chrápe!
Po trávě a po kamení
potůček a potok skáčí.
Je to šum? Či písní znění?
Stesk a žal to láskou pláčí?
Je to zvuk, jenž nad vše sladší?
Milování – dávná báje!
Ozvuk zní a zrak se smáčí
vzpomínkou těch časů ráje.
Vejří vejr a sůva houká,
strýček sýček na to kouká,
s čejkou vzhůru zůstávaje.
Vidíš v houštinách ty mloky?
Dlouhé nohy, tlusté žoky!
Kořen, hadovitě slizký,
šlehá skalami a písky,
chapadlovitě se tyčí,
chce nás omotat jak v lýčí;
z tkání zřím a z kliček, suků,
trčet sterou vzdušnou ruku,
jež nás lapit chce. A myší
stobarevně z děr a skrýší
chomáč mechem nehrne se?
Hleď! A červi rozžhavení!
V rojení a rozvíření
závratný se zmatek třese.
Leč co to? Jsme v klidu stále?
Nebo nás to žene dále?
Stromy, jež se šklebí skále,
všechno, vše se točí s námi,
a ty bludičky, ty malé,
dmou se, trou se a nás mámí.
MEFISTOFELES Za cíp se mne chyť! Hej, ke mně
Kuželovité hleď témě,
110
s podivením uzříš zde,
kterak Mamon v hoře žhne.
FAUST Jak podivně v těch hloubkách skví se
červánkovitý matný jas,
ba kmitá, blyskotá i chví se
v nejpropastnějších jícnů sráz!
Zde stoupá dým, tam plyny svítí,
zde z mlh to šlehá plamenem,
zde žár se řine hebkou nití,
tam v paprsku zas pramenném.
Zde ohně údolím se plazí
a tisícem svých žilek vrou,
zde třpyt, než v těsný koutek vrazí,
se odlučuje pojednou.
Zář srší jisker, čím jsme bližší,
jak zlatým pírkem rozlétlá,
a tady, hleď, se po vší výši
skalnatá stěna rozžehla.
MEFISTOFELES Zda neosvětlil při slavnosti
pan Mamon přeskvostně svůj hrad?
Štěstí, žes moh to uhlídat;
já cítím už ty neurvalé hosti.
FAUST Jak vztekle meluzina hřmí
a ostré šlehy do šíje mě pálí!
MEFISTOFELES Musíš se chytit starých žeber skály, sic tě to smete do těch prohlubní.
Hleď, noc už zahoustla mhou.
Slyš, stromy jak v boru se trou!
Vzlétli půlnoční ptáci.
Sloupoví hradů se kácí,
jež věčně se zelenaly.
S praskotem větev se válí.
Rozčíslé po kořeny,
dunivě štěpí se kmeny.
Padá to, bortí se, hroutí,
přes sebe se to kroutí,
a v roklích, kam zmatená ozvěna bij
povětří syčí a vyje.
Slyšíš, jak to hřímá výší?
111
Hlasy vzdálené a bližší!
Celou horou zvučí ten řev,
proudí ten vzteklý, kouzelný zpěv.
čarodějkysborem Počalo žito vymetat,
babizny táhnou na sabat.
Běží to, rejdí se všech stran,
nahoře sedí pan Urián.
Trním a hložím, klap, klap, klap,
z kozlů jde puch a pšuky z bab.
hlas Hleď, samotnou, Baubo, babici.
Osedlala si prasnici.
sbor Čest budiž tomu, komu čest!
Když je tu Baubo, musí vést!
Když na svini vidíme mámu jet,
tak, čarodějky, za ní vpřed!
hlas Kudypak cestou?
hlas Vrch Ilsín já přelétla,
sůvě tam do hnízda nahlédla.
To byly oči!
hlas Do pekla sjeď!
Co jezdíš jak zbrklá!
hlas A do mne trkla!
Ta boule, jen hleď!
čarodějkysborem Dlouhá je cesta, široká,
jaká to honba divoká?
Babka se šťouchla koštětem.
Mámě puk břich a škvrně v něm.
čarodějnícipolosborem Ženské jsou všechny před námi.
Jak šneci plížíme se my.
Když za ďasem se chodívá,
žena sto kroků napřed má.
druhá půlka Tak přísně my to neberem.
Žena to ujde kroků stem.
Však spěchej sebevíc ten krok,
muž udělá to v jeden skok.
hlasshora Hej, z jezera vy, pojďte sem!
hlaszdola My taky s vámi vzhůru chcem.
Čistoty čisté máme dost,
však zato i věčnou neplodnost.
112
oba polosbory Do černých mračen měsíc vběh,
zmizela hvězda, vítr leh.
Na tisíc jisker zasvítí,
jak posedlý houf se přiřítí.
hlaszdola Počkat! Ne dál!
hlasshora Kdo to volá z díry skal?
hlaszdola Vemte mne s sebou! S vámi chci jet!
Už stoupám vzhůru tři sta let
a ne a ne být na vrcholku.
Toužím být se svou přízní v spolku.
oba sbory Nese nás koště, hůl či vích,
na kozlu jedem, na vidlích;
kdo dneska nemůže se vznést,
ten věky věků ztracen jest.
poločarodějkadole Už dlouho vzadu cupitám.
Ostatní málem jsou ty tam!
Doma mi není popřán klid
a nemohu přec při tom být.
sbor čarodějek Mast čarodějce kuráž dá.
Namísto plachty hadr má.
Za loď jí necky jsou či díž.
Buď dnes – či nikdá neletíš.
Oba sbory My poletíme k vrcholu,
vy zůstaňte zde v údolu;
nechť se tu hemží plochá zem
tím vaším čarodějnictvem!
Snášejí se k zemi
MEFISTOFELES Tře se to, hemží, tlačí, strká!
Kvičí to, syčí, plká, hrká!
Fičí to, smrdí, praská, žhne!
Čarodějek to živel je!
Strhnou tě s sebou, drž se mne!
Kde vězíš?
FAUSTz dálky Zde!
MEFISTOFELES Co? Tams už oderván?
To musím ukázat, že jsem tu pán.
Čeládko sladká! Rarach! Couvni před ním!
Zde, chyť se, doktore! a skokem jedním
se vytratíme z toho reje.
113
I pro našince už to divoké je.
Zde stranou se to zvláštní září směje.
Něco mě láká do těch houštin sem.
Pojď, vklouzni za mnou, zde se ukryjem.
Faust Aj, duchu odporu, buď ciceronem!
To se ti povedlo až moc,
jít na Brocken, když Valpuržina noc,
a prostřed sabatu se osamotnit honem.
MEFISTOFELES Hleď! Pestří se to jiskřičkami,
zde v převeselém klubu dlíš!
Jsme v malé besedě, ne sami.
FAUST Chtěl bych tam nahoře být spíš.
Už vidím kouř, jímž dýmá žár.
To se tam davy k zlému duchu valí;
zda se tam záhad mnoho neodhalí?
MEFISTOFELES A nových přibude zas pár.
Velkému světu nech ty velké spády,
my potichounku zařiďme se tady.
Vždyť je to starý dobrý zvyk,
z velkého světa aby malý vznik.
Hleď, nahotinky mladé zdraví nás,
co babky moudře do hadrů se halí.
Jen kvůli mně buď zdvořilosti dbalý;
námaha malá, velký špás.
A štemují už, na mou duši.
Prožluklé drnkání! Opravdu, rve to uši.
Jen pojď, jen pojď! Už tomu neujdeš.
Já předstoupím a uvedu tě též,
nebudeš aspoň v osamění žíti.
Což! Maličký přec není jarmark ten!
Konce se nedohlédneš, pohleď jen!
Sta ohňů tady řadou svítí;
kuchtí to, žvatlá, tančí, pije
a hlavně miluje: zda někde líp se žije?
FAUST A co tu budem představovat?
Chceš jako ďas či kouzelník se chovat?
MEFISTOFELES Sic inkognito chodívám si rád,
v den parády však bereme si řád.
Ač nemohu se chlubit podvazkem,
114
mé kopyto zde chvalně známo všem.
Slimáka vidíš? Jak si ke mně čichá?
Tykadlovitým pohledem
si mě už řádně očenichá.
Ať milo mi či ne, už poznán jsem.
Do ohně hezky k ohni jděm!
Já budu námluvčím, ty ženichem.
Několika, kdož sedí u dohořívajících ohňů
Aj, staří páni, copak tady chcete?
Proč raděj doprostřed se nevrhnete?
Vír a kvas mládí nelíbí se vám?
Vždyť každý doma sdostatek je sám!
generál Nechť svět mi díků sebevíc je dlužen,
nelze mi na národy spoléhat;
neb stejně u lidu jak u žen
jedině v přízni je, kdo mlád.
ministr Nikomu dnes už ctnosti nejsou vděk,
jen staré dni jsou hodny chvály;
neb my když na vrchu jsme stáli,
to byl ten pravý zlatý věk.
parvenu My taky nebývali hlupáci
a dělávali, co se neslušelo;
však teď se na rub všechno převrací,
to zrovna, když by udržet se chtělo.
autor Kdo vůbec ještě dílo čte,
které je mírně uvážlivé!
A co se dnešních mladých tkne,
jsou všeteční, jak nikdy dříve.
MEFISTOFELES náhle v podobě stařecké
Zřím, na vrch kouzel jda už naposled,
že lid je ke dni soudu zralý;
ocit se na dně celý svět,
v mém soudku když se víno kalí!
čarodějka vetešnice Ach, páni, neodcházejte;
příležitosti nepromeškejte!
Račte mé zboží prohlédnout si,
najdete věci přežádoucí.
Tím vším, co je v tom krámku mojím,
jaký se jinde nevidí,
115
úklad a léčku světu strojím
a zhoubu chystám na lidi.
Co kordů mám, je krví zbrocen každý;
co kalichů, z nich každý choval jed,
jenž v zdravém těle nástrojem byl vraždy;
co šperků, každý ženu sved;
co dýk tu, každá smlouvu rozbodala
a leckterá i soka zezad sklála.
MEFISTOFELES To, kmotra, písnička je stará!
Což zaspala ten dnešní čas?
Jen o novinky ať se stará!
Teď novinky jen vábí nás.
FAUST Málem i mne ten vítr by strh.
To je mi zrovna veletrh!
MEFISTOFELES Nahoru celý houf je posunován.
Myslíš, že strkáš, a jsi postrkován.
FAUST Co tahle?
MEFISTOFELES Lilita. Jen okem po ní hoď.
FAUST Kdo je to?
MEFISTOFELES Prvá Adamova choť.
Je nebezpečná krása jejích vlasů,
té ozdoby, jíž nejvíc vyniká.
Tou jestli dobude si mladíka,
pak do drahných ho nepropustí časů.
FAUST Dvě tady sedí, starucha a malá.
Z těch dvou se každá něco naskákala!
MEFISTOFELES Pokoj to nemá dnes a klid.
Hle, nový taneček, tak pojď se proskočit
FAUSTtančí s mladicí Mně zdál se sen a ve snu tom já uviděl jsem krásný strom
se dvěma jabky svůdnými
a hned jsem šplhal za nimi.
kráska Tohle vám zbylo po ráji,
že jablíčka vám chutnají,
a já mám radost ukrutnou,
že také na mém sadě jsou.
MEFISTOFELESse staruchou Mně zdál se sen a ve snu tom já viděl vykotlaný strom,
ta díra jeho ohromná,
116
to velká byla rozkoš má.
starucha Já přímo okouzlena jsem
rytířem s koňským kopytem.
Když díry bát se neráčí,
ať notný špunt tam zatlačí!
osvícenec Vy čeládko! Což trpět se to smí?
Což nebylo vám dávno dokázáno,
na nohou stát že duchu není dáno?
A teď tu ještě tancovat – jak my?
kráskatančí Co ten tu na tom bále chce?
FAUSTtančí Ten? Aj, ten všude je.
Co jiní tančí, posuzuje;
a krůček, jehož neglosuje,
ten jako by se nebyl stal.
Nejvíc ho mrzí, jdem–li vpřed a dál.
Takhle se točit v unuděném zvyku,
jak on v svém starém mlýně dokola,
to bys mu možná pod nos šla;
zvlášť poprosíš–li o kritiku.
osvícenec Co? Ještě pořád zde? Ta nestoudnost!
Cožpak jsme neosvěcovali dost?
Pekelná cháska! Nedá na pravidla!
Vždyť v Teglu sám jsem přišel na strašidla!
Já vymetal přec bludy dlouho dost,
a panstvo řádí dál. Ta nestoudnost!
kráska Tak nenuďte nás tím svým povídáním!
osvícenec Vám, duchové, já do tváře to dím,
že despotismu ducha nestrpím,
neb duchem svým ho nepodmaním.
Tančí se dál
Dnes marně po úspěchu volám;
leč cestopis vám z toho vyrobím
a doufám před posledním krokem svým
ďábly a básníky že přec jen zdolám.
MEFISTOFELES Teď do kaluže půjde posadit se,
neb v tuhle kuru věří jen;
jak pijavky ho kousnou do zadnice,
hned z duchů je i z ducha vyhojen.
Faustovi, jenž vystoupil z kola Proč jsi ji pustil, vždyť ta kráska malá
117
tak rozkošně ti k tanci zazpívala!
FAUST Ach! Z úst jí myška červená
uprostřed zpěvu vyskočila.
MEFISTOFELES I to je toho! Tím se spokojiž,
že nebyla to šedá myš.
Jen když ta děva byla milá.
FAUST Pak zhléd jsem –
MEFISTOFELES Co?
FAUST Mefisto, co to zřím!
Spanilé bledé dítě o samotě v dáli!
Sune se s místa krokem zdlouhavým;
jde, ač jí nohu k noze přikovali.
Já se ti přiznám, mně se zdá,
že dobré Markétce se podobá.
MEFISTOFELES Té podívané nech, tou tuhne krev.
Toť kouzlo, idol, neživotný zjev,
jejž lidé vidět nikdy nesměli.
Zmrtvujeť pohled zmrtvělý,
a zkamenět bys mohl v hrůze.
Znáš přece bajku o Meduse.
FAUST To nebožtíka oči jsou, ach ano,
jichž nezatlačil nikdo, nezavřel;
hruď Markétky, již celovat mi dáno,
toť sladké tělo, jež jsem měl.
MEFISTOFELES To jsou jen čáry, zmámený můj pane,
v nich každý vidí zjev své milované.
FAUST Jaká to rozkoš! jaký žal!
Nech se mne dívat ještě dál.
Jak přepodivný vzhled jí dala
na krásném krčku šňůrka malá,
červená, tenounká jak nůž!
MEFISTOFELES Máš pravdu, sám ji vidím už!
Též pod paždím svou hlavu může nést:
Perseem její hlava sťata jest.
Stále ta láska k vidinám!
Pojď raděj na pahorek tam,
jak v Prátru tady zábava je;
a nejde–li o pouhý klam,
vskutku, i divadlo se hraje.
118
Co je to?
služebný duch Započnem; hned pokyn dám.
Hra nová je. Ze sedmi poslední.
Tolik jich hrát je u nás zvykem.
Diletant byl jí dramatikem
a diletanti hrají v ní.
Odpusťte, páni, že se klidím;
co diletant já u opony jsem.
MEFISTOFELES Vás–li tu na Blocksberku vidím,
je mi to vhod, neb hodíte se sem.
SEN VALPURŽINY NOCI
čili
oberona a titanie zlatá svatba
Intermezzo
divadelní mistr Kdo jindy všechnu práci strh,
volno si dnes dělá.
Vlhký sráz a starý vrch,
to je ta scéna celá!
hlasatel Padesát–li přešlo jar,
řeč o svatbě je zlaté;
je zlatější, když přešel svár,
než jaro padesáté.
oberon Jste–li, duchové, kde já,
zjevte to v této chvíli;
král a paní králová
se znova sjednotili.
puk Jak se začne točit Puk
a nožkou házet v reji,
hned je za ním skřítků pluk,
již stejně dovádějí.
Ariel Zpívat jme se Ariel
své písně rajsky jasné;
láká zrůdy šklebných těl,
též duchy láká krásné.
oberon Jak muž a žena se snášet mají,
zde od nás naučte se!
Jak že se k lásce vychovají?
Toť prosté! odlučte se!
titania Bručí ona, trojčí on?
119
Tak jen v okamžiku
na jih s ní – s ním na sever –
a je konec křiku.
orchestrTutti, Fortissimo Komáři a čmeláci
s kmotřenci a strýci,
cvrčci v trávě, žabáci,
to jsou hudebníci.
solo Podívejte, bublina!
Dudami to zvučí.
Pod nosem ta bubřina
si hihňá, huhňá, bručí.
duch, který se rodí Krovky k nožce pavouka
při ropuším břiše –
zvířátko to není sic,
básnička to spíše.
párek Drobný krůček, vzletný skok,
kde kvítky medem dýší –
Pilně titěrný tvůj krok
nás neponese k výši.
zvědavý cestující Zda maškar výsměšný to ruch?
Či šálí mne snad zraky?
Oberon, ten krásný bůh,
že vskutku je tu taky?
pravověrný křesťan Ať mu chybí chvost a chlup,
ďábelskost vůbec všecka:
Přec je to stejný Belzebub,
tak jako bozi Řecka.
severský umělec Můj dnešní postřeh kusý je,
dá látku k pouhé skizze;
však půjdu do Itálie,
ta cesta dá mi více.
moralista V zoufalství já běžím sem:
Fi, nešvar neslýchaný!
V tom reji čarodějnickém
jen dvě jsou pudrovány.
mladá čarodějka Pudr a sukně smysl má
jen pro babičky šedé;
mladice si nahatá
na svém kozlu jede.
120
matrona Nechcem si s vámi nadávat,
mravů chcem zušlechtění…
Však bodejť by vám půvab zvad
a zmořilo vás klení!.
kapelník Komáři a čmeláci,
co se k té nahé třete!
Cvrčci v trávě, žabáci,
z taktu mi vypadnete!
větrná korouhvičkana jednu stranu
Aj, vybraná to společnost!
Nevěstou každá dáma!
Těch skvostných ženichů! Co host,
to kariéra samá!
větrná korouhvičkana druhou stranu
A nerozpoltí–li se zem
a nepohřbí tu luzu,
radš – jenom uniknout jim všem –
já v pekel skočím hrůzu.
xenie Ač jsme jen havěť maličká,
žahadla ostrá máme;
Satanáše, tatíčka,
jimi uctíváme.
hennings V naivním chumáči se chtí
ty vtipy na nás vrci.
Pak nakonec nám namluví,
že šlechetných jsou srdcí.
musaget Těch čarodějek milý rej
mi nenahání hrůzy;
však bych je také úspěšněj
dovedl vést než Musy.
nebožtík „genius doby“ Pořádný vůdce nad všecky!
Pojď, přidej se jen ke mně!
Blocksberk i Parnas německý,
má věru široké témě.
zvědavý cestující Jakpak se ten pedant zve,
ta pyšná tyčka suchá?
Čichá, čuchá tam i zde.
„Jezovity čmuchá.“
jeřáb Když voda čistá, lovím v ní;
121
když kalná, rovněž lovím.
Teď, panáček já bigotní,
si mezi ďábly hovím.
dítě světa Bigotní páni zbožnost svou
vším možným pozvedají;
svou zvláštní obec sektářskou
zde na Blocksberku mají.
tanečník Aj, to zas nové sbory jdou?
Slyš, bubny monotonní.
„Jen vesele! To v sítí jsou
bukáči unisonní.“
taneční mistr Jak mrská každý nožkama
a nedbá, zda ho chválí.
Zde chromý jeden sólo má,
tam břicháč si to válí.
šumař Div zuby na se necení,
div zrak si nevyklovou!
Však písní dud jsou zkroceni,
jak šelmy – Orfeovou.
dogmatik Kritice odolá můj cit.
Skepse ho neudusí:
Když lze si čerta představit,
též existovat musí.
idealista Dnes věru málem přílišná
je moc mé fantasie:
Když to, co vidím, vše je Já,
mé Já jak v blázinci je.
realista Mne mate jsoucno víc než dost
a trýzní mukou mnohou;
dnes po prvé mám zkušenost,
že na vratkých jsem nohou.
supranaturalista Mne v rozkoši to posílí,
s níž pranic nelze měřit;
neb jestli existují zlí,
smím v dobré duchy věřit.
skeptik Jak jiskérka se zaskvěje,
hned poklad hledali by.
Ne! Kde je čert, i skepse je,
a tak se mi tu líbí!
122
kapelník Cvrčci v trávě, žabáci,
prokletí diletanti!
Komáři a čmeláci,
vy jste přec muzikanti!
obratní Lehkou gardou hochy zvou,
kteří si bujně skáčí;
nejde to už na nohou,
tak po hlavě jdem radši.
nemotorové Často jsme k soustu se přitřeli,
teď bůh ať smiluje se!
Střevíce k tanci jsme prodřeli,
jen bosi touláme se.
Bludičky Od bažin jsme přišly sem,
my z bažin narozené;
teď první v řadě tancujem
co pravé urozené.
létavice V ohňů hvězdných přísvitu –
schvěla jsem se k zemi.
Nyní v trávě ležím tu –
Kdo vstát zas pomůže mi?
brutální Přes trávu a po stéblech!
S cesty! Zdupat půdu!
Z duchů jsme. Též duchové
jsou nemotorných údů.
puk Jste vy neotesaní!
Každý krok co slůně!
Ze všech duchů Puk dnes hrej
na nejdrsnější struně!
ariel Příroda–li milostná
a duch–li dal vám vzlétat,
k vršku vše ať v let se dá,
jejž v růžích zříte vzkvétat!
orchestrpianissimo Letí mrak, šlář mlh je hnán,
zář shora skví se v rose.
V listí vláha, v sítí van,
a všechno rozprchlo se.
PONURÝ DEN. POLE
Faust, Mefistofeles
FAUST V bídě! V zoufalství! Žalostně na zemi dlouho zbloudilá a teď chycená! To něžné, nešťastné stvoření! K
123
hrůzným trýzním pro svůj zločin uvrženo do žaláře! Až tam! Až tam! – Ty zrádný, ničemný duchu! A tos mi zatajil.
Stůj jen, stůj, zuřivě koulej ďábelskýma očima! Stůj a vzdoruj mi svou nesnesitelnou přítomností. V žaláři! V bídě bez záchrany dána zlým duchům všanc a lidstvu, jež bez citu soudí! A mne zatím ukolébáváš nechutnými radovánkami, skrýváš mi její vzrůstající žal a necháš ji bez pomoci zhynout!
MEFISTOFELES Však ona není první!
FAUST Pse! Ohyzdný netvore! – Proměň ho, ty nekonečný duchu, proměň toho červa zase v podobu psí, v níž si liboval za noční chvíle častokráte přede mnou pobíhat, nic netušícímu poutníku připlétat se mezi nohy a klopýtnuvšímu věšet se na ramena. Proměň ho zas v tu jeho oblíbenou podobu, aby přede mnou v písku po břiše lezl, abych já do toho vyvrhele kopal. – Ona není první! – Hrůza, hrůza, jíž nepochopí lidská duše! Hrůza, že více než jedno stvoření kleslo do hlubiny bídy, že hned prvé ve svých smrtelných křečích nesmylo viny všech ostatních před očima toho, kdo věčně odpouští! Mně proniká do morku kostí, mně rozleptá duši bída té jediné – a ty se šklebíš nevzrušen osudem tisíců!
MEFISTOFELES Teď jsme zas u konce se svým filipem, teď jsme tam, kde vám, lidem, přeskakuje! Proč se s námi spolčuješ, nevy–držíš–li s námi až do konce? Chceš lítat a máš strach ze závrati? Vnutili jsme se my tobě, nebo ty nám?
FAUST Neceň na mne ty žravé zuby, mne pojímá hnus. – Ty velký, nádherný duchu, jenžs mě uznal za hodna zjevit se mi, ty, jenž znáš mé srdce i duši mou, proč, ó proč mě přikováváš k tomuto hanebníkovi, který se pase na neštěstí a kochá zkázou?
MEFISTOFELES Jsi hotov?
FAUST Zachraň ji, nebo běda tobě! Nejhroznější prokletí na tebe přes celá tisíciletí!
MEFISTOFELES Já nemohu pout mstitelových rozvázat, jeho závor nemohu otevřít. – Zachraň ji –? Kdo to byl, kdo ji uvrhl do zkázy? Já či ty?
Faust divoce zírá vůkol
MEFISTOFELES Saháš po hromu? Dobře, že vám, bídným smrtelníkům, nebyl propůjčen! To je tak způsob tyranů, rozdrtit ty, kdo vám nevinně odporují, a tak si pomoci z rozpaků.
FAUST Doveď mě tam! ať je na svobodě!
MEFISTOFELES A nebezpečí, jemuž se vydáváš? Věz, že na městě ještě spočívá krevní vina, kterou jsi na ně uvrhl.
Nad místem, kde spáchána vražda, vznášejí se mstící duchové a číhají na vrahův návrat.
FAUST Ještě tohle, ty mně! Co je na světě smrti a vražd, padniž na tebe, ty nestvůro! Doveď mě k ní, říkám, a osvoboď ji!
MEFISTOFELES Dovedu. A slyš, co zmohu. Cožpak mám veškeru moc na nebi i na zemi? Uspím žalářníka, ty se zmocni klíčů a lidskou rukou ji vyveď na svobodu. Já budu na stráži, kouzelní oři jsou přichystáni, unesu vás. To zmohu.
FAUST Vzhůru! Pryč!
NOC. ŠIRÉ POLE
Faust, Mefistofeles burácejí vzduchem na černých ořích FAUST Nad popravištěm: co kutí ty tam?
MEFISTOFELES Nevím, co robí a kuchtí.
FAUST Vzlétají, slétají. Kloní se, míhají.
MEFISTOFELES Čarodějnic to rej!
FAUST Sypou a žehnají.
MEFISTOFELES Dál! Dál!
ŽALÁŘ
FAUSTse svazkem klíčů a svítilnou u železných dvířek
124
Děs, jemuž dávno odvyk jsem, mě jímá
a všechnu trýzeň lidstva v duši mám.
Zde za tou vlhkou zdí, zde obydlí má,
a čím že zhřešila než dobrotou, se ptám.
Rozpakuješ se dovnitř jít?
Ty netroufáš si zas ji zřít!
Vzhůru! Když váhám, smrt jí přiváhám.
Sahá po zámku. Zevnitř zpěv
Má matka, ta běhna,
zabila mě,
můj otec, ten zloděj,
ten pojedl mě!
Ruce mé malé sestřičky
schovaly moje kostičky
v háječku zeleném,
tu byl ze mne ptáček maličký,
odleť jen, odleť jen!
FAUSTotvírá závoru A netuší, že slyší její milý,
jak šustí sláma, okovy jak zachřestily.
Vstoupí
markétaskrývajíc se na lůžku Běda mi, běda! Hořká smrt, už jdou!
FAUSTšeptem Tiše! tiše! Osvobodit já tě přicházím.
markétasvíjí se před ním Jsi–li člověk,
smiluj se nad mým zoufáním.
FAUST Tiše! tiše! Sice tví strážci ze sna procitnou.
Chopí se řetězů, aby je rozevřel
markétana kolenou: Kdože ti, kdo ti tuto moc,
kate, dal nade mnou!
Jdeš pro mne, sotva jde na půlnoc?
Nech mě žít! Smiluj se nade mnou!
Což zítra ráno by už pozdě bylo?
Vstane
Vždyť jsem tak mladá, tak mladá jsem!
A zemřít mám v mladém věku svém?
Byla jsem taky krásná, a to mě zahubilo.
Byl blízek přítel a teď je v dáli,
serván je věnec, květy se rozsypaly.
Nesahej na mě tak násilně!
Co jsem ti udělala? Šetři mě!
125
Nenech mě prosit nadarmo!
Mé oko co živo tě nezhlédlo.
FAUST Přežiju–li hoře to!
markéta Teď ty máš nade mnou úplnou moc.
Jen dovol, abych dítě napojila!
Celovala jsem je po celou noc;
oni mi je vzali, neb zlí jsou moc;
teď říkají, že jsem je utratila.
Čím se mám těšit bez svého robátka?
Lidé mě škádlí a písničky na mne mají.
Končí se tak jedna stará pohádka,
ale proč ji na mne vykládají?
FAUSTse vrhne před ní na zemi U nohou leží ti milující, vyvést tě, vyrvat tě z poroby sužující.
markétavrhne se na zemi k němuÓ, poklekněme!
A ke všem svatým se pomodleme!
Pod těmi schody, pod prahem zde
syčí peklo a vře.
To v strašném svém vzteku tam řádí sám ďas.
FAUSThlasitě Markétko! Markétko!
markétaupoutána To byl přítelův hlas!
Vyskočí. Okovy s ní spadnou
Kde je? Já zaslechla, jak volá svým hlasem.
Nikdo mě nezdrží, svobodna jsem.
Chci do jeho náruče běžet,
na jeho hrudi chci ležet!
Markétko, volal, stál na prahu on.
Já uprostřed skřípění zubů a pekla,
uprostřed vřavy, jež smála se, vzteklá,
poznala sladký ten milostný tón.
FAUST Já to jsem!
markéta Ty! Znova to opakuj!
Bere ho za ruku
Je to on! Je to on! Kam zmizel smutek můj
Kam tíha okovů, kam hrůza žaláře?
Tys to! Zachránit přišels mě.
Jsem zachráněna! –
Ta ulice už je tu zas,
jež prvně seznámila nás;
126
i veselá zahrádka malá,
kde s Martou jsem na tebe čekávala.
FAUSTchce ji odvésti Pojď se mnou! Pojď!
markéta Ó, zůstaň, milý!
Tak ráda prodlévám, kde dlíš.
Celuje ho
FAUST Pojď! V tu chvíli!
Jestli teď otálíš,
draze se nám to vyplatí.
markéta Jak? neumíš už líbati?
Tak krátce jsi, příteli, ode mne byl
a líbat ses už odučil?
Proč teď v tvém náručí tak teskno je mi?
Dříve z tvých pohledů a slovy tvými všemi
sesouvalo se na mne celé nebe,
a jako bys mě chtěl zadusit, celovals mě.
Líbej mě! Ne?
Tedy zlíbám já tebe!
Obejme ho
Běda, tvá ústa zebou,
tak něma jsou.
Co je to s tebou?
Kým jsem byla připravena
o lásku, o lásku tvou?
Odvrátí se od něho
FAUST Pojď! Za mnou! Miláčku! Zmuž se jen!
Sevru tě, stokrát víc roznícen,
jen prosím, pojď, toť jediné, co chci!
markétaobrácena k němu A jsi to? Opravdu, tos ty?
FAUST Já to jsem! Pojď!
markéta Ty zbavuješ mě pout,
já smím zas na tvém klíně spočinout,
ale jak to, že se mne neštítíš?
Koho chceš zachránit? Víš, koho? Víš?
FAUST Pojď! Prchá chvilka noci hluboké.
markéta Já jsem svou matku utratila,
já jsem své dítě utopila.
Nebylo naše – mé a tvé?
Též tvé – Tos ty! Věřím to stěží jen.
127
Podej mi ruku! Ne, to není sen!
Ta milovaná ruka tvá.
Ale ach, je vlhká! Utři ji! Mně se zdá,
že krev na ní máš.
Co jsi to spáchal? Spasiteli náš!
Ten kord musíš do pochvy dát!
Mně k vůli to učiníš.
FAUST Co se stalo, nemůže se odestát.
Ty mě zabíjíš.
markéta Ne, ty musíš na živu zbýti!
Popíšu ti hroby, tak slyš!
V své péči musíš je míti
hned od zítřka již;
matce nejlepší místo dáš,
mého bratra hned vedle pochováš,
mne trochu stranou uložíš,
jenom ne příliš daleko, víš?
A po pravém prsu mi bude ležet děcko,
jinak tam nikdo nebude smět! –
Ach, k tobě, k tobě se přivíjet,
to bývalo mé štěstí, mé všecko!
A teď ne a ne se to dařit;
jako bych chtěla, musím se tvářit,
ale ty mě nechceš za živý svět.
A jsi to přec ty a něhu v očích máš.
Faust Tak pojď jen, pojď, když mě poznáváš!
markéta Tam ven?
FAUST Ven, na svobodu.
markéta Je–li venku hrob,
číhá–li tam smrt, tedy pojď.
Odsud na lože věčného míru
a dál ani krok!
Odcházíš? Jindro, kdybych jen směla s tebou ven!
FAUST Můžeš! Jen chtít! Dveře jsou otevřeny.
markéta Já nesmím. Pro mne nic už nemá ceny.
Nač utíkat? Vždyť na mne číhají!
Je děsné chodit žebrotou dům k domu;
a se zlým svědomím ještě k tomu!
Je děsné cizinou se plahočiti;
128
a nakonec mě přec jen chytí!
FAUST Zůstanu u tebe.
markéta Rychle jen, rychle jen,
svého červíčka spas!
Pryč! Proti potoku,
teď přes lávku zas;
do lesa teď
a rovnou napořád
pak nalevo k rybníku,
kde vidíš tu fošnu stát.
Jen ho do rukou vem,
vidíš, jak nožkama třepá,
ještě sebou škube a zmítá,
zachraň ho, zachraň!
FAUST Vzpamatuj se přec!
Jen ještě krok, a jsi volná!
markéta Kdybychom byli jen přes kopec!
Tam na kameni má matka sedí,
mně údy ledovatí!
Tam na kameni má matka sedí
a hlava se jí klátí;
nekyne hlavou, nekývá,
má ji tak těžkou, tak těžkou ji má.
Usnula, nelze ji probudit.
Abychom mohli spolu být.
Byly to šťastné časy!
FAUST Když řeči a prosby jsou neúčinné,
unesu tě, není cesty jiné.
markéta Nech mě, nestrpím násilí, ne!
Pryč, ty tvé ruce vražedné,
vždyť jsem ti ve všem byla po vůli.
FAUST Svítá den! Ó drahá! Má drahá!
markéta Den! Ano, poslední den se dní!
To měl být den můj svatební!
Neříkej nikomu, žes byl už u Markétky.
Běda, jsem bez věnečku!
Nemůže se to odestát.
Shlédnem se ještě jedenkrát,
ale ne při tanečku.
129
Šouravé kroky se rozlily,
davem se hemží ulice a rynk.
Slyšíš ten zvonek, slyšíš, cink –
a prásk! to hůlku zlomili.
Ruce mě svázaly hrubé,
smýkly mnou k popravišti,
už v každé šíji to škube,
jak po mně to ostří blyští.
Svět leží němý jako hrob!
FAUST Kéž nebyl bych spatřil světlo světa!
MEFISTOFELESzjeví se venku Vzhůru! Sice je po vás veta!
Ty řeči, ty odklady pošetilé jsou!
Mí oři se třesou,
jitro se rozbřeskuje.
markéta Co z půdy tam vystupuje?
Ten! ten! Pošli ho pryč! Ať už jde!
Co ten tu na svatém místě chce?
Přišel si pro mne!
FAUST Ty na živu budeš zachována!
markéta Boží soude! Tobě jsem odevzdána!
MEFISTOFELESFaustovi Pojď! pojď! Sice s ní tě nechám zde.
markéta Tvá, otče, tvá jsem! Zachraň mne!
Andělé! Vy zástupové posvěcení!
Kol mne se klaďte k mému zachránění!
Jindro! Mám z tebe hrůzu!
MEFISTOFELES Je odsouzena!
hlasshůry Je zachráněna!
MEFISTOFELESFaustovi Sem ke mně!
Zmizí s Faustem
hlaszevnitř, zanikaje Jindro! Jindro!
130
DRUHÝ DÍL TRAGEDIE
V pěti dějstvích
PRVÉ DĚJSTVÍ
PŮVABNÁ KRAJINA
Faust leží na trávníku, porostlém kvítím; unaven, nekliden, s touhou po spánku Jitřní šero
Sbor duchů vznáší se vůkol; půvabné postavičky
ARIELzpívá, provázen aiolskými harfami
Kvítečků když deštík vane
nad vší zemí májovou,
zeleně když požehnané
pozemšťanů nivy jsou,
bědným všem chce pomáhati
skřítečků duch olbřímí:
nechť si byli zlí či svatí,
slituje se nad nimi.
Kol hlavy té kdož vznášíte se vzduchem,
řiďte se elfů ušlechtilým duchem;
zuřivé jedy vyssajte mu z žil,
vyrvete výčitky, jež v hruď se ryjí,
z hrůz očisťte ho, jakých zakusil!
čtvero je nočních vigilií,
vy zavlažte je z léčivých svých sil.
Na chladnou podušku mu složte hlavu,
poté buď v rosu z Lethe ponořen,
do ztuhlých údů vlijte žár a šťávu,
pak spánek posilniž ho v nový den;
povinnost nejkrásnější splň váš rej:
svatému světlu vraťte jej!
SBOR jednotlivě, dvojhlasně i mnohohlasně, střídavě a unisono Když se k svěžím nivám schvívá
vánek vlaze na křídlech,
přináší jim ševelivá
mlha tmu a vonný dech.
Sladkým klidem zašeptejte,
uhýčkejte srdce v sen,
očím toho mdlého přejte,
131
aby den byl uzamčen.
Noc již s nebe na zem slétla,
hvězda s hvězdou plane již,
jiskřičky a svatá světla
svítí v dálce, svítí blíž,
v jezeře se zrcadlíce,
hloubkou blaha dýší v noc;
luna lije, panovnice,
po světě svou čaromoc.
Pohasly už ony chvíle,
chvíle běd i radostné;
věz, že vstaneš v nové síle,
svěř se procítání dne.
Luh a dol se zelenají,
houstne horstev les a stín;
vlny stříbra jak v něm hrají,
osení zrá k zlatým žním.
Splní se ti všechna přání,
pohleď tam v to záření!
Už jen zticha cos ti brání,
sen je slupka, zbav se jí!
Vzchop se k odhodlání muže,
dav nechť váhá, mdlí a spí;
ušlechtilý všechno zmůže,
chápe-li a uchopí.
Ohromný lomoz ohlašuje blížící se slunce
ARIEL Slyšte! Hór už bouří oři!
Nám, jichž sluch se v hloubku noří,
nový den se v hřmění tvoří.
Duní brány skal a svítí,
Foibův vůz se hromem řítí,
v ryčném hřmotu světlo plá.
Hlaholí to, troubí, výská,
žasne sluch a v oku blýská,
sotva snést se lomoz dá.
Hloub a hloub se spěje skrýti
do lístků a v kalich kvítí,
v lůno hor neb v tichý luh;
ohluch by vám sluncem sluch.
132
FAUST Života tepny svěže bijí ve mně
a soumrak etherný zas vítat mohou;
i tuto noc jsi vytrvala, země,
a osvěžena dýšeš u mých nohou;
tvým vanutím se nová rozkoš nítí
a pobídkou mě povzbuzuje mnohou,
bych stále toužil po nejvyšším bytí. –
Svět odestřen už leží v šerojase,
a v lese slyším sterý život zníti,
z údolí v údolí mha rozlévá se,
leč blankyt už se do propasti dere
a větve, poroseny, kvetou zase
tam nad hloubkou, kde v noci spaly šeré;
a barvy třpytí se a barvy hrají,
kde v perlách kvítky žhnou a lístky steré.
Já hledím do kraje a jsem jak v ráji!
Teď vzhůru pohleď! – Lemy strmých štítů
nejslavnostnějším okamžikem plají;
hned z jitra smějí ve věčném stát svitu,
jenž pozděj dolů k nám se sesmekává.
Teď, v ostrých obrysech a v novém třpytu,
hor úbočí se lesknou zelenavá
a po stupních zář klouže do údolí –
Teď – ach, mé oči! – na obzoru vstává,
i odvracím se, neb to bolí, bolí!
Tak tedy, naše roztoužené plány
v nejvyšších nadějích když vyvrcholí
a dokořán jsou příslibů všech brány,
tu náhle, k hrůze nám, se plamen vznítí
z těch hlubin, jež jsou věčně nezbadány;
my pochodeň jsme chtěli zažhnout žití,
leč moře plamenů se vůkol vaří;
je zášť, je láska, co se na nás řítí
a slastmi nás i hrozným bolem daří,
až raděj zpátky pohlédnem zas k zemi
a skrýt se toužíme v mlh mladém šláři –?
Tak nadále nechť slunce v zádech je mi!
Však vodopád mě poutá víc a více,
jenž po skále se vrhá peřejemi;
133
se stupně k stupni na sta, na tisíce
svých vod, svých proudů valí, tříští, žene,
co vzduchem šumí pěny, stříkajíce.
A zrozen z vření, nádherný se klene,
hle, pestrý oblouk v změně trvající;
teď ostré rysy má, teď rozprášené;
a vůkol chládek, vonně ševelící.
Jak v zrcadle tu lidský úděl zříti.
Nad ním se zadumej a lze ti říci:
Barevný odlesk zachytit je žíti.
V CÍSAŘSKÉM PALÁCI
Trůnní sál
Státní rada očekává císaře
Polnice
Vstoupí dvořanstvo všeho druhu, v skvostných oděvech Císař vystupuje po stupních a usedne na trůn; po jeho pravici stojí astrolog CÍSAŘ Zblízka i z dálek shromážděni,
zdravím vás, ctní a věrní moji –
hle, mudrc po boku mi stojí,
ale proč blázen tady není?
PANOŠ Zrovna za vlečkou tvou se skácel,
jak po schodech se připotácel;
pak vynesli tu bečku ven.
Snad mrtev je, snad podroušen.
DRUHÝ PANOŠ Však jiný rychlej, než kdo stačí,
na jeho místo už se tlačí.
Je vyparáděn přeskvostně,
až vyzývavě fraškovně;
stráž proti němu křížem stáčí
píky a tím ho zdržuje –
Ten smělý blázen! tady je!
MEFISTOFELESpokleká pod trůnemCo plísněno a převítáno?
Co vysněno a štváno vždy?
Co stále v ochraňuje bráno?
Co dáno všanc a do klatby?
Co zvát sem sotva kdo se sníží?
Čí jméno každý slyší rád?
Kdo se to k tvému trůnu blíží?
Kdo v nemilost svou vinou pad?
134
CÍSAŘ Prozatím chcem být bez říkanek!
Zde nedávej se do hádanek,
od toho jsou ti páni tu.
Těm pomoz luštit záhadu!
Můj šašek je, ach, na daleké pouti.
Nuž pojď! Máš jeho místo zaujmouti.
Mefistofeles vystoupí a postaví se císaři po levici MNOŽSTVÍšeptáZas nový šašek – Nový štváč –
Odkudpak přišel? – Co je zač? –
Ten starý zakop – Už je pryč –
Měli jsme bečku – Máme tyč.
CÍSAŘ Nuž, buďte všichni pozdraveni,
z dálky a blízka, ctní a milí!
V příznivou sešli jste se chvíli,
kdy do hvězd vepsána jsou šťastná dění.
Však rcete, jsme-li jednou tady
v těch dnech, kdy nechceme znát vády,
jen rej a bujnost maškarády,
proč nemáme se kráse kořit,
proč nudnou radou hodláme se mořit?
Leč myslíte-li, že to musí být,
chci státní radu zahájit.
KANCLÉŘ Nejvyšší ctnost jak svatozář se skví
kol hlavy císařské; on jediný
zná účinněji uplatniti:
Být spravedliv! – Kdekdo tu touhu cítí,
svět přeje právu, pohřešuje práva,
a jen kdo císař, národu je dává.
Co lidskému však duchu pláten um,
co srdci cit, co smysl orgánům,
když stát se zmítá v horečnaté křeči
a ze zla zlo se líhne stále větší?
Kdo odsud s výšky shlédne říš a zem,
tomu se všechno přízračným zdá snem,
kde zrůda rozrůstá se v horší zrůdu,
kde za řád platí zlořád beze studu
a celý svět je proměněn v svět bludu.
Ten brav, ten ženu uloupí,
s oltáře kalich, kříž a svícen;
135
pak, svatokrádeží svou vznícen,
po léta beztrestně se chlubit smí.
Teď žalobci se k síni hrnou,
kde soudce trůní nad lidem,
a zatím rozpěněnou vlnou
už povstání se valí sem.
Kdo spoluvinníky se chrání,
smí setrvat v svém zločinu;
kde muž svou vlastní čest jen brání,
i ctnost se uzná za vinu.
Tak všechen svět se ve zmar řítí,
sám pojem dobra klesá v rum –
Jak lze tu smysl vypěstiti,
jenž míří k práva základům?
Lichotkou, zlatem zmásti lze
soudnost i poctivému muži;
soudce, jenž trestat nemůže,
sám posléz k zločincům se druží.
Maluji černě, pravda však
je v tmavší zahalena mrak.
Zde potřeba je napravení.
Kde každý trpí, každý plení,
i Veličenstvo dáno v plen.
VRCHNÍ NÁČELNÍK Jak rozkacený každý den je!
Bije kdekdo a ubíjen je
a komandant je oslyšen.
Občan, jejž chrání městské valy,
loupežný rytíř v hnízdě skal
nás vyčerpat si slovo dali
a trvají v svém vzdoru dál.
Žoldnéři, ti nám pověděli,
že ihned chce svůj plat mít každý muž
nebýt našimi věřiteli
byli by dávno prchli už.
Zakázat cos, to dej si zajít,
to do vos píchnout znamená;
říše, jíž měli vlastně hájit,
je zpustlá a je zpleněná.
Ať se jen všechno k zkáze valí,
136
ať ztracena je světa půl;
jsou venku ještě jacís králi,
leč sotva prstem který z nich by hnul.
SPRÁVCE POKLADU Kdopak by spoleh na spojence!
Tak jako z rour to teče tence,
výpomoc vyschla slíbená.
A, pane, v celičké tvé zemi
kdože dnes vládne statky všemi?
Jen nové panstvo vidět se tam dá;
každý si nezávislost chválí
a my se na to trpně díváme:
vždyť tolika my práv se vzdali,
že teď už na nic právo nemáme.
A rovněž straničky a strany:
ta k zášti, ta se k lásce zná –
však, hleď si oslavy či hany,
říše jim všem je lhostejná!
Ať guelfové, ať ghibellini,
jen skrýt se chtí a pookřát;
pomáhat sousedu jsou líní,
každý je sebou zaujat.
K zlatu se brána neotvírá,
hrabe kdekdo a dře a sbírá,
a v našich kasách pořád nic.
DVORNÍ MARŠÁLEK A čím se já mám teprv mořit!
My denně začínáme spořit
a potřebujem denně víc.
Ba, denně hůře na tom jsem.
Netrhlo posud na kuchyni:
srn, jelenů je dost i sviní,
o to dbá daň a deputáty,
hus máme, kachen s holoubaty,
též bažantů se napečem –
Bledě je zato se sklepem.
Dřív z převýborné úrody a půdy
tam víno plnívalo sudy,
teď chlastají však napořád a všudy
a všecko páni do dna vyzunknou.
Též magistrát nám z musu vypomáhá.
137
Ten po holbě, ten po půlčáku sahá,
až pod stolem i kvas i hosté jsou.
A na mně všichni peníze jen chtějí;
žid na mne jde vždy sveřepěji:
dá zálohu, a tak se nejí,
než co už spolkl zálohou.
Pořádně neztuční nám prase,
peřina do zástavy dá se
a na stůl přijde chléb, jenž na dluh vzat.
CÍSAŘ po chvíli přemýšlení Mefistofelovi
Nechceš si, blázne, také naříkat?
MEFISTOFELES Já? Nikterak. Vždyť zář tu kol je zříti, tebe a tvé! – Jak nedůvěru míti,
kde neúchylně velí majestát,
jenž umí odpor naráz rozervat,
kde dobrá vůle je, již sílí um,
kde činnost, vlévajíc se stům a stům?
Kdo by se s neštěstím a tmou směl pářit,
kde tolik hvězd a takových zří zářit?
HLASY To je mi čtverák – Ten to zná –
Tam, kde to jde – se přilísá –
Však tuším už – kam míří pán –
A co pak za tím vězí? – Plán.
MEFISTOFELES Kde zjistit vadu nebylo by lze?
Těm chybí to, těm to – vám peníze.
S podlahy zlato zvednout se sic nedá;
leč mudrc z hlubin tajemných je zvedá.
V prahorských žilách, v skrýši zděné
tam leží, ražené i neražené.
A cože zná se nořit v taj a noc?
Nadaný duch a nad přírodou moc!
KANCLÉŘ Příroda – duch –? To pro křesťany není
To vede právě k upálení,
toť mluva atheistů jen!
Duch – ďábel; příroda – toť hřích;
a pochyba je dítě jich,
zmetek, jenž zrůdně zmrzačen.
S tím nic! – Ta stará císařova říše
jen dvěma stavy velce dýše,
138
a jimi chráněn trůn a řád.
To svatí jsou a urození;
v nejhorší bouři osvědčeni,
jim církev odměnou a stát.
Z bludařsky zmatené však luzy
dvé netvorů se na svět rve:
Kacíři, ďáblovi ti druzi,
a kouzelničtí škůdcové.
Tu dvojici chceš, smělče, šprýmy
zde s kruhy spojit vznešenými?
Slyš, dvore, výstrahu mou přijmi:
je s bláznem spřízněno těch dvé!
MEFISTOFELES To učeného pána poznávám!
Co nehmatáte, neznámo je vám,
co nechápete, pro vás neplatí,
co nespočtete, je vám prostě lží,
co nezvážíte, sotva váhu má,
co nerazíte, věc vám neplatná.
CÍSAŘ Tím není odstraněn náš nedostatek.
Tvé postní kázání jen zvýší zmatek.
To věčné „jak“ a „kdyby“ nudí mne;
není-li peněz, dobrá: opatř je!
MEFISTOFELES Co chcete, opatřím, a víc než to.
Toť lehké sic, a proto za těžko!
Vždyť jsou už zde, leč abyste je měli,
v tom je to umění a kousek celý:
Jen pomněte těch hrozných zpustošení,
kdy kraj i lidé lidmi odplaveni,
jak ten či onen půdě důvěřoval
a sem či tam své nejmilejší schoval.
Tak za Římanů již a zas a zas,
tak tomu včera i po dnešní čas.
Tak půda tiše mnohý poklad kryje.
Císaři patří půda: i co v ní je.
SPRÁVCE POKLADU Na blázna není bláhové to slovo.
Toť vskutku dávné právo císařovo.
KANCLÉŘ Satan vám klade léčky ze zlata.
Podvod a hřích jsou jeho tenata.
DVORNÍ MARŠÁLEK Nu ať jsem s právem drobet jednou v sporu
139
jen opatří-li, čeho třeba dvoru!
NÁČELNÍK VOJSKA Jen lék měj chytrák proti nesnázi: vojáku jedno, odkud pochází.
MEFISTOFELES Podvod-li větříte snad v řeči mojí,
nechť mluví astrolog, jenž tady stojí;
hvězd kruh on zná i hodinu i byt,
nechť tedy dí, co na nebi je zřít.
HLASY Dva lotři – blázen s fantastou –
Tak blízko trůnu – V spolku jsou –
Lžou frašku – otřepaných slov –
Bloud šeptem – Nahlas filosof.
ASTROLOGmluví, Mefistofeles mu napovídá
Vždyť samo Slunce ryzí zlato je;
Merkura-rtuť si poslem verbuje;
a za jitra i navečer se skvíc,
vám udělala Venušina líc;
má cudné lůno Luna rozmarná;
Mars, byť i neraní, vám hrozit zná;
nejsvůdněj ze všech svítí Jupiter;
Saturnus plane z příliš dálných sfér,
nevalná platnost jeho kovová,
má zato tíži: váhu olova.
Však jestliže se s Lunou sdruží Sol,
se stříbrem zlato, zazáří to kol
a celý svět lze koupit za tu záři:
paláce, sady, tělíčka, nach tváří.
A kdože svede zázračnou tu věc?
To opatří jen on, muž-učenec.
CÍSAŘ Dvojhlasně jeho řeč mi zní,
a přec mi chybí víra k ní.
HLASY Otřelý šprým – Co chce tu s ním?
Kejklířský trik – Tlach z pranostyk
To dávno znám – Podvod a klam –
Přijde-li pán – Je šarlatán.
MEFISTOFELES Teď v úžase tu vůkol stojí,
z nálezu zlata mají děs,
zde ten se mandragory bojí,
druhý, že je v tom černý pes.
Jen ať se jeden v šprýmech nimrá
140
a onen volá „kejklířství!“ –
však pozná, jak ho na chodidle šimrá
a jak i pod ním zem se chví.
Jen počkat! Všichni ucítíte
to zaškubání tajemné,
až z přírody, té nejhloub skryté,
se do vás něco zahryzne.
Jak vám to údy zatřese
a počnete se chvít a bát,
lopat a rýčů chopte se:
to přicházíte na poklad!
HLASY V mé paži křeč je bolestná –
Jak cent mám nohu – To je dna –
Mně v palci loupe u nohy –
Kříž ve dvé mám, já ubohý –
Toť znamení, že zrovna tu
skrýš nejhojnějších pokladů.
CÍSAŘ Jen zhurta! Už nám neuteče! –
V čin uveď vylhané své báje,
hned ukaž nám ty skvostné taje.
Hle, žezla vzdávám se i meče,
aby má ruka toho díla,
když nelžeš, též se účastnila,
když lžeš, tě k peklu provodila.
MEFISTOFELES Což, cestu tam bych sám si troufal najít! –
Leč spočíst nutno – a ne bájit –
co ve všech koutech leží bez pána.
Sedláčkem brázda-li je zorána,
hle, z hroudy hrnec zlata zdvihne;
když s ledku seškrabuje jíl,
v rozechvělých očích náhlý třpyt se mihne,
neb ryzí svitky zlata objevil.
Do jakých roklí nutno stoupat,
co roztrhat je štol a doupat,
kamže se hledač musí vloupat
až do sousedstva podsvětí!
Ve ztuhlém vzduchu dávných skrýší
zří řady zlatých mis a číší,
konví a uren ležeti.
141
Jsou poháry tam rubínové;
vedle, pro labužníky nové,
prastarý nápoj připraven:
nemějte strach, že prášit budu;
ač dávno zetlel obal sudu,
sud vinným kamenem je nahrazen.
Ne zlaté šperky jen a jiné,
též nejvzácnější tresti vinné
skryly se v hrůzu neznáma;
tam zkoumej mudrc beze mdlení!
Poznávat za dne, to nic není;
vlast pravých mysterií – noc a tma.
CÍSAŘ Co s tím? Co temné, ceny nemá žádné.
Ta pravá hodnota se pozná za dne.
Kdo darebáka pozná v tmě?
To kráva černá, kočka šedá je.
Chcem hrnce zlata, o nichž vykládáš.
Vem pluh, ať na světlo je vyoráš!
MEFISTOFELES Vem lopatu a sám jdi dělat,
vždyť zdrávo je být sedlákem;
a celým stádem zlatých telat
– však uzříš – zahemží se zem.
A budeš-li jen pilně robit,
sám sebe i svou milenku smíš zdobit;
v barvách-li kámen začne plát,
to krásu povznese i majestát.
CÍSAŘ Tak hned! a zčerstva! Nač pak váhat dlouze?
ASTROLOG, jemuž napovídá Mefistofeles
Dej, pane, uzdu nezkrotné své touze,
nech, aby karneval se vybouřil!
Jsme rozptýleni, vzdálen je nám cíl,
nám zprvu je se spolčit, smířit, káti
a teprv z výšin právo k zemi bráti.
Kdo dobru chce, sám nebuď zlý;
kdo radostem, svou krev ať zchlácholí;
kdo vína žádá, hrozny lisuj zralé;
kdo doufá v zázrak, víry nebuď malé!
CÍSAŘ Tím radostněj smí bujnost naše vzrůst!
A popelec se blíží velmi vhod.
142
My zatím o závod a o překot
chcem slavit divoký ten masopust!
Polnice. Odejdou
MEFISTOFELES U štěstí zásluha též je-li,
to blázny sotva napadne;
byť kámen mudrců tu měli:
byl by tu kámen, mudrc ne.
PROSTRANNÝ SÁL
s vedlejšími místnostmi, vyzdoben k mumraji
HLASATEL Německých neuzříte frašek,
kde tančí ďábel, smrt a šašek;
karneval je vám přichystán.
Přestoupil strmé alpské výše
na římských výpravách náš pán
a vydobyl si bujné říše,
jíž jemu věhlas, vám pak šprým je přán.
Posvátnou nohu zulíbav
a k moci dosáhnuv i práv,
zašel si císař pro svůj diadém
a čapku přinesl nám všem.
Teď námi proudí nová šťáva.
Přes uši čapku stahuje
kdejaká světem zběhlá hlava.
V ní kdekdo třeštidlem se stává
a pod ní, pokud umí, mudruje.
Já je už vidím, jak se rojí,
rozbíhají a družně pojí,
sborem se vlní proud a proud.
Dovnitř a ven, jen s chutí honem!
Vždyť svět – tím nedá se už hnout –
se všech svých frašek milionem
je jenom jeden velký bloud.
ZAHRADNICE zpěv, provázen mandolinami
Chcem být vámi vychváleny,
vyšňořily jsme se dnes,
mladé florentinské ženy
na německý dvorní ples.
Pěknou ozdobu my kytek
v hnědých vlasech nosíme,
143
z vloček hedvábných a z nitek
v kadeřích se těšíme.
Neboť nám se chvalné býti,
nám se zásluhou to zdá:
umělé je naše kvítí,
po celý rok rozkvétá.
Kousky pestře zbarvenými
dosáhly jsme ladných krás.
Dělejte si z drobtů šprýmy –
ale celek chytne vás.
Galantní a zahradnice,
půvabné jsme, hleďte jen,
neb co spřízněno je více
s uměním než bytost žen?
HLASATEL Co v těch košících se tají?
Na rukou vám pestře svítí,
na hlavách se nadouvají.
Každý zvol, co chtěl by míti.
Listy ať se k loubí pojí,
v stinný sad se splétajíce.
Ucházet se za to stojí
o zboží i trhovnice.
ZAHRADNICE Bavte se tu, kupujte tu,
jenom žádné smlouvání!
Každý proslov stručnou větu,
v níž svých květin smysl dí!
OLIVOVÁ VĚTEV S PLODY Květinám já nezávidím,
rozporů já nenávidím;
jsouť mi proti přírodě:
vašich krajů jsem já dření;
značíc mír a zajištění,
žiji v hájů pohodě.
Dnes, jak doufám, zdaří se mně
zdobit vítězovo témě.
ZLATý VĚNEC KLASŮ Čím vás božská Ceres daří,
tím si zdobte pás i vlas!
Co je k užitku, svou září
okrášli a vyšňoř vás!
FANTASTICKý VĚNEC Pestré květy slezovité,
144
div, jenž z mechu zazáří:
v přírodě to nevidíte,
móda to však vytváří.
FANTASTICKÁ KYTICE Jméno vyčisti z mé krásy
žádný vědec netroufá si,
a přec doufám, všechny ne-li,
leckteré by mít mě chtěly.
Mnohé patřit bych si přála,
do vlasů bych vplést se dala;
kéž by mile shlédla na mne,
k srdéčku kéž přitiskla mne!
RŮŽIČKYbojovně Bujejte si, fantasie,
v den, jenž s módou prchavý
tvar si volte z divných visí,
jaký přírodě je cizí;
z kučer, zelené vy stonky,
zírejte, vy zlaté zvonky –
My však skryty zůstaly.
Šťasten, kdo nás odhalí.
Strom když květy obalí se,
růžička když zapálí se,
kdo té slasti nechce míti?
Slibovat a svolný býti,
tím, kde Flora vládu má,
zrak i duch se ovládá.
Pod zelenými loubími vyzdobují zahradnice své stánky SADAŘIzpívají, provázeni teorbami
Něžné květy nechť vás šlechtí,
květy vzněcovat se dejte;
plodů však jen ochutnejte,
plody sváděti vás nechtí.
Jsou tu – nechť i tvář jich hnědá –
třešní, rynglat, broskví víčka.
Kupujte! Vždyť bez jazýčka
očima se soudit nedá.
Pojďte jenom nasytit se,
nejzralejší plody snísti!
O růžích se básní sice,
jablka však nutno hrýzti.
145
K vaší flóře-li se smíme
přidružit, jež mládím hrá,
zralé zboží vystavíme,
jež se s vaším v soutěž dá.
Kde se stinná, bujná loubí
zelenají do temnot,
pospolu tam vše se snoubí:
poupě, listy, květ i plod.
Za střídavého zpěvu, provázeného kytarami a teorbami, vychvalují oba sbory stále více své zboží a nabízejí je ke koupi
Matka a dcera
MATKA Jak jsi přišla na ten svět,
čepec já ti dala,
tvář jsi měla jeden květ,
krasotinko malá.
Nevěstinku chtěla jsem,
s nejbohatším bohatcem
já tě sezdávala.
Ach, už prchlo roků dost
neplodné tvé kráse,
nápadníků společnost
rychle rozprchla se;
s tímhletím ses točila,
jemně loktem strčila
do tamtoho zase.
A nic naplat, dcerko má,
ne a ne je míti,
zástavy a honěná
nevypomohly ti.
Dneska je tu blázinec,
otevř klín a snad se přec
někdo z bláznů chytí.
Mladé a krásné družky připojí se k nim, ozývá se důvěrný hovor. Vystoupí, vyzbrojeni sítěmi, udicemi, pruty a jinakým nářadím, rybáři a ptáčníci, mísíce se mezi děvčata. Vespolné pokusy dobývat a chytat, uniknout a zadržet; z čehož podnět k rozmarným rozmluvám
DŘEVORUBCI vystoupí neurvale a neotesaně
Hej pryč, vy tady!
Kácíme kmeny,
jež, poráženy,
rachotí lesem;
146
když je pak nesem,
vrážíme všady.
Náš drsný vstup si
zaslouží chvály:
kdyby se hrubci
neutahali,
ti jemně hraví
nechť sebevíce
lámou si hlavy,
přec by to zvrzli.
Vždyť byste zmrzli,
my nepotit se.
PULCINELLI klackovitě, málem pitvorně
Heč, přikrčení
od narození!
My chytří byli,
nic nenosili:
v strakatém kvádru,
v čapce a v hadru,
chodí se lehce;
nikdo nic nechce
než v trepkách tančit,
lenošit, jančit,
v davu to umět,
na trzích čumět,
běhat a koukat,
na druhé mňoukat,
s řevem a hlukem
proklouznout shlukem
úhořovitě,
pak skákat hbitě
a dělat dílo.
Ať vám to milo,
ať vás to šlehne,
námi to nehne.
CIZOPASNÍCI lichotivě a chtivě
Nosiči chrabří
a jejich švagři,
uhlíři čilí,
147
ti nám jsou milí.
Přitakování,
poklonkování,
řečnění žvavé,
chladné i žhavé,
či ramenářství
a třeba žhářství –
nic plátno není.
Dšti oheň s nebe,
přec nás to zebe.
Jen vaše dření
a s dřívím uhlí
teplotu vydá.
Bez vás je bída,
údy by ztuhly.
U vás to praží,
vaří se, smaží!
Kdo chutě jí si,
až líže mísy,
teď čichá sele,
teď čeká ryby:
tak se nám líbí
u hostitele!
OPILECzpitý do bezvědomíSvěte, netvař se dnes přísně, když tak volnou mysl mám!
Veselí a jaré písně,
vždyť já pro ně došel sám.
Piju z džbánku nebo sklínky.
Připijem si. Cinky cinky!
Ty tam vzadu, pro radost!
Pojďte přiťuknout a dost!
Ženuška mi vycinkala
pro ten kabát kašpara,
já se chlubil, ona lála,
že prý jsem jak maškara.
A já piju. Z džbánku, sklínky.
Přiťuknem si, cinky cinky!
Na truc, maškary, a zlost!
Ať to zazvoní a dost!
148
Že to pletu? Vždyť to cinká.
Hospodský-li nepočká,
však mi půjčí jeho žínka,
když ne ta, tak děvečka.
Pořád piju. Z džbánku, sklínky.
A vy druzí! Cinky cinky!
Všichni pijte! Každý host!
Já to poroučím a dost!
Ať si kamkolivěk běžím,
do zábavy běžím rád;
ležet nechte mne, kde ležím,
už se nelíbí mi vstát.
SBOR Pijme, bratří, z džbánku, sklínky!
Každý připij, cinky cinky!
Seď, jak s lavicí by srost!
Ten zde pod stolem má dost.
Hlasatel ohlašuje různé básníky: přírodního, dvorního i rytířského smíru, básníky něžné i blouznivé. Všemožní uchazeči způsobí tlačenici, v níž druh druha přehlušuje. Jeden z nich pronese několik slov a tiše odejde SATIRIK Zda víte, čeho si žádám,
když dáno mi básnit a zpívat?
Kéž takové verše skládám,
jichž nikdo by nechtěl vnímat.
Básníci noci a hrobu posílají omluvu, ježto jsou prý zrovna v přezajímavém hovoru s upírem čerstvě z mrtvých vstalým, z čehož by prý snad mohl vzniknouti nový druh básnictví; hlasateli nezbývá, než aby to vzal na vědomí, i vyvolává zatím řeckou mythologii, která ani v moderní masce nepozbývá rázovitosti a krásy Gracie
Aglaia My tři půvabu jsme paní;
vložte půvab v darování.
HEGEMONE Vložte půvab v přijímání;
miloť, splní-li se přání.
EUFROSYNE Zvlášť pak, v tichém pousmání,
půvabné buď děkování.
Parky
ATROPOS Sestra nejstarší jsem sice,
dnes však pradlenou mám býti;
při života hebké nitce
mnoho dumat lze a sníti.
Vlákénko jsem vzala jemné,
nit vám vláčná bude dosti;
dovedný můj prst ji semne
149
do hladkosti, do štíhlosti.
Příliš rozkoš-li vás chvátí
na zbujnělých smyslů plese,
pomněte, jak nit se krátí.
Pozor dát! Sic přetrhne se.
Klotho Novou zvěst, ó světe, přijmi:
Nůžky svěřili teď mně.
Naše nejstarší si s nimi
vedla trochu toporně.
S předivem sic párala se,
o jakém je škoda slov;
nejpyšnější naděj zase
přestřihla a strhla v rov.
Já též, mladá ochotnice,
nit si spletla přemnohou,
dnes však nesmím unáhlit se:
nůžky pěkně v pouzdru jsou.
A být bez nich je mi milé,
přívětivě hledím v sál;
jen si užijte své chvíle,
jen si dovádějte dál!
LACHESIS Jediná jsem rozvážlivá,
řádu dbát, to věc je má;
moje cívka věčně živá
nikdy není překotná.
Jdou a vracejí se niti,
dráhu vykazuji všem,
nesmí žádná vybočiti,
zůstat musí v kruhu svém.
Jen se zapomnít v tom víru,
vše je v světě zmateno.
Chvilka číslo, rok zná míru,
tkadlec snímá přadeno.
HLASATEL Kdož nyní přijdou, jsou vám k nepoznání, nechť sebevíce čtli jste starých spisů;
sic rozsévají zlo, leč podle rysů
spíš zdají se jak hosté převítaní.
Hle, mladistvé ty vlídné krasavice.
Že Furie to, stěží uvěříte.
150
Však jen si s nimi začněte a zvíte:
jak zmije zraňují ty holubice.
Jsou lstné; však dnes, kdy doba taková je, že blázen zakládá si na neřesti, ni ony nechtí k andělům se vznésti; jsou svolné, metlou města slout i kraje.
Furie
ALEKTO Co plátno? Víru musíte nám skýtat,
vždyť my jsme úlisné a hezké čičky,
a z vás-li kdo má štěstí u holčičky,
tak dlouho do ucha mu budem špitat,
až posléz nahlas povíme to pánu:
že ona s tím, teď s oním koketuje,
že chromá, hrbatá i bez vtipu je
a že by jinší měl si hledat pannu.
A stejně na ni jazýček náš míří;
že s jinou její mládenec, jak víme,
ji mrzce pomluvil, jí namluvíme! –
Vždy něco uvízne, i když se smíří.
MEGAIRA Což, to jsou žerty. Teprv když jsou svoji, pak spustím já a přijde jim to draho.
Já vrtochy jim otravuji blaho;
k rozmarům duše rozmar chvil se pojí.
Kdekdo je bloud; jak touhu v náruč chytí,
hned zahoří zas novým ideálem;
to, čeho dosah, zprotiví si málem,
ze slunce prchá, mráz chtě rozžhaviti.
To patří vše k mé práci záškodnické;
včas přivedu si posléz Ašmodaje,
jenž pomáhá mi, rozkol rozsévaje,
pár za párem jak hubím plémě lidské.
TISIFONE Pomluvy? Ne! Jed a dýku
míchám, brousím proti zrádci;
nevěru ať smrt vždy splácí
v nestřeženém okamžiku!
Chvíle sladkosti a krásy
ve žluč, ach, v louh se mění.
Bez smlouvání, bez kupčení –
Co kdo proved, odpyká si.
Odpouštět? Co má to býti?
Do skalisk ať zní má bída.
151
Echo „Pomstu!“ odpovídá.
A kdo střídá, nesmí žíti.
HLASATEL Teď račte před tou novou podívanou –
neb člověk není to – jít kousek stranou.
Jak zříte, hora kymácí se sem,
má boky kryty pestrým kobercem.
Ten hadí chobot! Kly v té hrůzné hlavě!
Záhadná hora! Klíč k ní podám hravě:
Jí něžná paní sedí na šíji,
tenounkou hůlkou přesně řídí ji;
na hřbetě stojí druhá, vznešená,
a kol ní zář až oslnivě plá.
Po stranách v řetězech jdou vzácné paní,
ta jedna teskně, druhá v usmívání;
ta jedna volnost má, ta druhá chce.
Nechť každá prohlásí, čím je.
BÁZEŇ Smolnic, lamp a světel záře
kmitá v rozvířený sál;
mezi přeludné ty tváře
řetěz, ach, mě přikoval.
Vari, smíškové vy směšní!
Z vašich úšklebků jde děs;
trýzní mne v té noci dnešní
zevšad sok a samý běs.
Tady číhá v masce klamné
nepřítel – kdys přítel můj;
ten zde zezad – nožem na mne?
Odhalen chceš prchnout? Stůj!
Prchla bych já všemi směry
se světa – jen nalézt zmar!
Děs však ze zásvětní sféry
drží mě, kde dým a žár.
NADĚJE Zdravím vás, vy milé sestry!
Dnes a včera lahodící
halil vás už přestroj pestrý.
Ale jedno smím snad říci:
Výhost maskám dáte zítra.
I když se vám v smolnic záři
trochu nevalně teď daří,
152
veselá pak budou jitra,
přijdou dni, kdy vydáme se
z vlastní vůle, bez starosti,
samy teď, teď v společnosti,
volně po lukách i lese,
soužením se netrápíce,
radostny vždy víc a více.
Všude hosté převítaní,
budem blaženy též zde:
Vstupme! Všude znenadání
nejlepší se nalezne.
Rozvaha Dvojí mám zde v pouta dánu
metlu lidstva: s Bázní Naděj!
Ustupte! Jde o záchranu.
Všechna obci, s cesty raděj!
Nestvůrnou, hle, vedu stvůru;
věž si na svém hřbetě nese;
krok a krok si šlape vzhůru,
neohlédne, nevyhne se.
Nahoře pak, na cimbuří,
bohyně, jež křídly mává;
je to ta, jež, boj-li zuří,
sem či onam v let se dává.
Zář a sláva kol se lijí,
vše je proti ní jen v stínu,
a je zvána Viktorií
a je bohyní všech činů.
ZOILO-THERSITES Hu hu! Tak jsem tu zrovna vhod,
všem vyspílám vám slot a psot!
Svůj cíl však ve výšinách mám,
tu paní Viktorii tam.
Rozestřít bílá křídla chce
a myslí, že je orlice,
a kam se vrtne, tam či sem,
že hned jí patří lid i zem;
leč jak já slavný zdar kde zřím,
hned celičký se rozkatím.
Co rovné, zkřivím; výšku níž,
chci křivé rovným, nízkost výš –
153
jen tak mi vyhovuje vše,
jen takhle svět mi pod nos jde.
HLASATEL Tak tumáš! žezlem, bídný pse,
výstražnou ranou ztrestán buď!
A jen se svíjej! Jen se kruť! –
Hle, dvojhlavý ten pidimuž
v odpornou hroudu srůstá už! –
– A zázrak! – Z hroudy vejce je,
dme se a puká! Zrůdy dvě,
dvé dvojčat ven se vidím drát:
hle, netopýr, hle, slizký had.
Ten jeden v prach se plazí zpět,
ten druhý, černý, k stropu vzlét.
Spěchají, pobratřit se, ven.
Těm nechtěl bych být přidružen.
HLASY Zčerstva! Vzadu tančí již –
Ne! Já chtěl bych odtud spíš –
Cítíš, jak nás oblétá
strašidelná můra ta? –
Mně to šustí ve vlasech –
Někdo po noze mě šleh –
Ale nikde není ran –
Každý je jen polekán –
Pokazil se ples a šprým –
O to šlo těm bestiím.
HLASATEL Od těch dob, co u maškarád
o výklad se musím starat,
bděle dlím vždy poblíž vchodu,
zkázu odehnat a škodu,
aby se nic nevplížilo,
co by plesu k ujmě bylo.
Mám však strach, že mocí kouzla
strašidla sem okny vklouzla;
to vás arci neochráním
před zjevy a čarováním.
Trpaslík byl podezřelý –
leč co hemží se tam vzadu?
Nových zjevů pestrou řadu
vyložit mi úřad velí.
154
To však vyložit se nedá,
vždyť já nechápu to, běda;
pomoci mi třeba vaší! –
Cože se to nad vším vznáší? –
Skvělý vůz! a čtyřspřežením
unášen je shromážděním;
hemžení on nerozráží,
hemžení mu nepřekáží.
Plá hra barev rozmanitá,
oheň bludných hvězd se zmítá,
kouzelnou to lampou kmitá,
jak sem letí vůz. Ten chvat!
Ustoupit! Jsem zděšen.
Chlapec vozataj Stát!
V letu, oři, zarazte se,
v otěžích zas zastavte se,
zkroťte se, když pokrotím vás,
leťte dál, jak rozohním vás –
A teď poctu této síni!
Hle, jak jiní a zas jiní
ctitelé jdou hold nám vzdáti.
Po svém počni vykládati.
Než vám prchnem v jiné kraje,
rychle dej se do popisu.
Neboť my jsme jinotaje.
Nuž, co vyčteš z našich rysů?
HLASATEL Neumím tě pojmenovat.
Spíš by šlo tě popisovat.
CHLAPEC VOZATAJ Zkus to!
HLASATEL Nelze zapírat:
předně krásný jsi a mlád.
Ne jinoch; posuď chlapecké máš rysy;
však pro ženy už plně dorostlý jsi.
Hoch, k avantýrám lásky předurčený,
nu, zkrátka, svůdce učiněný.
CHLAPEC VOZATAJ To slyším rád! jen pokračuj,
lušť vesele ten smysl můj.
HLASATEL Tvých očí černý blesk: ty tmavé kštice,
v nichž radostně plá diadém!
155
Šat v rozvlnění půvabném
ti s ramen splývá na střevíce;
hrá leskem cetka, v nachu lem.
Dívek by mohlo se ti láti;
v slastech i strastech určitě
však u dívek tvůj věk už platí,
a v abecedě vycvičí si tě!
CHLAPEC VOZATAJ A tento zde, jenž na prestolu
se nádherného vozu skví?
HLASATEL Král; bohatý a štědrý spolu.
Šťasten, jejž přízní obdaří!
Má vše, čeho si srdce ráčí,
a pátrá, zda kdo v nouzi je;
zná slast, jež nad bohatství sladší,
jedinou slast: že daruje.
CHLAPEC VOZATAJ Tím se mi nelze spokojiti,
chci přesně popsána jej míti.
HLASATEL Velkost se sotva popsat dá.
Jak úplněk však vypadá,
ústa jsou kyprá, kvetou líce,
jež vidím pod turbanem skvít se.
A přepych řasnatého šatu!
Nu zkrátka, obraz majestátu,
jenž nad říšemi kraluje.
CHLAPEC VOZATAJ Bůh bohatství to, Plutus, je.
Přijíždí v plné slávě k nám,
zatoužilť po něm císař sám.
HLASATEL Teď pověz, čeho sám jsi obrazem!
CHLAPEC VOZATAJ Jsem marnotratnost, poesie jsem;
jsem ten, jenž básníkem se stává
tím, že co má, vše proplýtvává.
Bez mezí hojnost rovněž mám,
i Plutovi se vyrovnám;
tanec a kvas mu zdobit znám;
co jemu chybí, rozdávám.
HLASATEL Skvostně ti sluší to tvé chlubení,
však ukaž nám své umění!
CHLAPEC VOZATAJ Jak lusknu prsty, už to svítí,
kol vozu se to v blescích třpytí.
156
Zde šňůra perel – řetízek –
stále luská prsty
zde náušnice přijdou vděk –
korunka krásná k hřebínku –
drahokam v zlatém prstýnku –
a jiskřičky též tu a tam,
zda zapálí snad, dávám vám.
HLASATEL Chce každý něco ulovit si.
Dárce je v pěkné tlačenici.
On prsty luská o překot,
a komu šperk by nebyl vhod!
Však hleďme, co to zase lítá?
Ať sebehorlivěj kdo chytá,
nemůže se tím pyšněti,
do vzduchu dar mu odletí.
Šňůrečka se mu rozsýpá;
ne perly: brouky v hrsti má;
chce-li se zbýt té havěti,
kol hlavy se mu rozletí.
Jiní se jinak napálili,
neb hnali se jen za motýly.
Ten čtverák toho slibuje!
A zlatý lesk jen daruje.
CHLAPEC VOZATAJ Masky, jak vidím, znáš sic vyložiti, však pod povrch až k jádru jíti
neumí dvorský hlasatel;
sotva bys k tomu oči měl.
Chci se však vyhnouti vší hádce;
otázkou k tobě obracím se, vládce.
Obrácen k Plutovi
Zda nesvěřils mi, abych ved
vichrné kvadrigy tvé let?
Zda nejedu, jak rozkazuješ?
Zda nejsem tam, kam naznačuješ?
A zda já, na perutech smělý,
nezískal palmu veliteli?
Když za tebe jsem býval v boji,
já vítězství směl dobýti:
a skráň-li vavřín zdobí ti,
157
zda nebyl uvit rukou mojí?
PLUTUS Z mých úst-li svědectví si přeješ míti,
žes ducha mého duchem, stvrzuji ti.
Jdeš, kudy já se ubírám,
a bohatší jsi než já sám.
Že nad tvé služby nic mi není,
můj duch vždy nejvíc vavřínu si cení.
I prohlašuji přede všemi:
Můj synu, v tobě zalíbilo se mi.
CHLAPEC VOZATAJdavu Největší dary jsem vám dal,
dokola jsem je rozeslal.
Na mnohé hlavě plápolá
jiskérka, kterou zažeh já.
Hle, s druha k druhu skáká, žhne,
toho se drží, toho ne,
jen zřídka výš se roznítí
a rychlým ohněm zasvítí;
dřív než ji poznal, kdo ji má,
většinou smutna zhasíná.
BABSKÝ TLACH Nahoře na voze ten pán –
Nu jistě, to je šarlatán.
Na bobku vzadu paňác ten –
Žízní a hladem vysušen –
Suššího nikde nezříti –
Kdyby ho štíp, tak necítí.
VYCHRTLÝ Ženštiny hnusné, od těla!
Má tvář vám dobře nedělá. –
Když dům byl ženou spravován,
já paní Lakotou byl zván
a dům byl dobře opatřen:
jen mnoho dovnitř a nic ven!
O skříně dbal jsem, závory,
což neřestí se zove prý.
Však nyní, v novém pokolení,
žena už spořit zvyklá není
a má jak neplatící floutek
mnohem míň tolarů než choutek,
až úzko jejímu je druhu,
jenž vidí všade spoustu dluhů.
158
Dá za šaty, cos uškudlí-li,
anebo ji to stojí milý;
líp ještě pije, nežli jí,
a hejno nápadníků s ní.
Tož já si peněz vážím přec;
jsem prostý muž: pan Lakomec.
NÁČELNICE ŽEN Ten drak si s draky skrblit může,
a vždyť je to jen klam a mam;
on chce jen poštvat naše muže,
ač dost už na obtíž jsou nám.
ŽENYhoufem Ten hastroš! Hubu otvírat si?
To umučení! Hrozí snad?
Ten panák má nás polekat?
Jsou z dřeva, z lepenky ti draci!
Hrr na něj! Jen mu jednu dát!
HLASATEL Při tom mém žezle! Zticha býti! –
Však netřeba tu žezla již.
Na prázdné ploše draci lítí
svých křídel dvojmým párem výš
snad hotoví se zakroužiti?
Chrlíce oheň, v rozhorlení
ti šupinatí tlamu cení –
Dav prchá, prostor volný je.
Plutus sestupuje s vozu
HLASATEL Sestoup. To gesta krále jsou!
Kyne, a draci už se hnou.
Snášejí s vozu, hleďte, chvatem
tu bednu s lakomcem i zlatem,
kladou ji k jeho nohám sem.
Stalo se to jak zázrakem.
PLUTUSvozataji Teď jsi se zbavil přetěžké své tíže.
K té zdejší sféře sotva tě co víže.
Nuž, ve svou vzleť! Zde v pestrém změtení
nás obklopuje pitvor křepčení.
Však tam, kde jasně v nebes jasno zříš,
jen sobě věře sobě náležíš,
tam, kde jen krásy, kde jen dobra vznět,
tam, do samoty! Tam si stvoř svůj svět!
CHLAPEC VOZATAJ Mám sebe v úctě, posla výmluvného,
159
mám tebe v lásce, nejblíž příbuzného.
Kde dlíš, je hojnost; kde jsem já,
tam každý mní, že rovněž hojnost má.
Tak váhá leckdo v protimluvném žití,
zda tobě či zda mně má oddán býti.
Kdo tvůj, smí znáti zahálku a klid;
kdo za mnou jde, vždy činen musí být.
Však potají já činů neprovádím;
já dýchnu jen a dechem už se zradím.
Buď zdráv! Že přeješ mi mé slasti, vím.
Jen zašeptni, a hned se navrátím.
Vznese se do výše
PLUTUS A teď je kdy ty skvosty rozpoutati!
Odolá zámek proutku heroldovu?
Už rozskočil se! Sine se to, zlatí,
jako by z kotle tekla krev – krev kovu.
Spon, kroužků, korun krása nevídaná!
Dme se to! Málem roztaví se schrána.
MNOŽSTVÍv střídavém křikuJen hleďte! Jak to vyvěrá! –
Jak to až po kraj vře a hrá! –
Zde roztavena zlatá číš! –
Ražené zlato nevidíš? –
A tady skáčí dukáty! –
To štěstí! Teď jsem bohatý! –
Zřím, co mi dávno hlavou šlo –
Teď se to rozkutálelo –
Když nabízejí, vezměte –
Jen pro zlato se shýbněte –
A co že semlelo se tam?
My na ně! Bedna patří nám.
Hlasatel Vy blázni! Že vás nezkrotím?
Vždyť je to maškarní jen šprým.
Dnes dáno už, co dát vám lze.
Vy byste rádi peníze?
Vždyť pro vás v tomhle podniku
škoda by bylo trojníku.
Vy nemotorní! Hravý klam
je těžkopádnou pravdou vám.
Nač je vám pravdy? – Prázdný sen
160
vy chytáte a přelud jen. –
Hrdino v masce, Plute ty,
ten pronárod zde zažeň mi!
PLUTUS K tomu tvá berla vhodná as,
na krátký propůjč mi ji čas. –
Rychle ji v plamen ponořím –
Teď masky, pozor! Poroučím! –
Blýská to, praská, v jiskrách plá!
Už konec berly plápolá;
kdož by se blízko prodrali,
ty bez milosti popálí. –
Své procesí já počínám.
KŘIK A TLAČENICE Po nás je veta! Jsme ti tam!
Utec, kdo můžeš! Na vzduch ven! –
Ty vzadu, zpátky, zpátky jen! –
Já cítím horko na líci –
Tyč zasáhla mě hořící –
Ach, nevyváznem z téhle hry –
Zpátky a zpátky, maškary!
Zpátky a zpátky, šašci, zpět!
Ó, jen mít křídla, uletět!
PLUTUS Již celý chumáč zatlačen
a nikdo, doufám, popálen.
Dav, rozehnán,
couv do všech stran. –
By řádu zachován byl duch,
neviditelný táhnu kruh.
HLASATEL Dílo jsi proved nádherné;
dík budiž moudré moci tvé!
PLUTUS Šlechetný druhu, strpení!
Hrozí zas nové bláznění.
LAKOMEC Tak si přec po libosti zde
prohlédnem kruh ten utěšený;
neb vždy a všudy v popředí jsou ženy,
kde lelkovat a mlsat lze.
Vždyť v starém železe já nejsem posud
a kráska nikdy není beze vnad;
a dnes, kdy zdarma dal to osud,
půjdem si pěkně namlouvat.
161
Však slovy se mi mluvit nechce,
neb v plném sále zanikla by lehce,
i uchýlím se k čemus chytřejšímu:
své myšlení já zhustím v pantomimu.
Když ruka, noha, posun nestačí,
tak smělou fraškou: to je jinačí!
Ze zlata zhnětu cos jak z vlhké hlíny;
ten kov dá tvary jako žádný jiný.
HLASATEL Co děláš, tyčko bláznivá?
Ten hladovec! A humor má?
On bere zlato za těsto.
Aj, pod rukou mu měkne to,
však byť to placatil a hnět,
přec k poznání to není hned.
A teď to ženám ukázal;
ty, jak by na vidle je bral,
křičí a kvičí vyjeveny.
Darebák je to podařený,
snad dokonce mu milo je,
když vést si může necudně.
Ne, nelze strpět kousky jeho.
Mou berlu dej, ať zažene ho.
PLUTUS Co zvenčí hrozí nám, on sotva ví.
Jen dělej šaškoviny, šašku!
Přejde tě choutka tropit frašku.
Zákon je mocný, tíseň mocnější.
VŘAVA A ZPĚV Divoká honba, dravý sbor,
valí se z lesů, valí s hor,
mocně to hřímá se všech stran:
jeť slaven jejich velký Pan.
Čehos, co tajné, znalí jsou
a v prázdný kruh se nahrnou.
PLUTUS Mně známi jste, mně znám váš velký Pan!
Krok smělý vámi družně vykonán.
Též mně ty taje povědomy jsou,
nuž otvírám. – V ten těsný kruh ať jdou,
příznivou sudbou provázeni!
Cos divného se může stát;
kam kráčejí, jim jasno není,
162
a netuší, že v hrůzu snad.
DIVOKÝ ZPĚV Fintidla v kroji titěrném!
My pevnou pádnou chůzí jdem,
je hbitý běh a křepký skok,
pořádně těžký, hřmotný krok.
FAUNOVÉ Hoj, Faunovi
rej nad vše je.
Má na hlavě
list dubový,
a z chundelaté hlavy té
čouhá mu ouško špičaté;
má rozplácnutý nosánek
a přec je u žen mazánek:
Faun pacičku-li nabídne,
ni nejkrásnější nedí „ne“.
SATYR A vzadu Satyr hopsá rád,
má kozlí nohu, suchý hnát,
jenž, tenký a silný, zná hopkovat.
Jak kamzík skáče po stráních,
dívá se dolů, propukne v smích,
směje se v horstvu svobodném
dítěti, ženě, muži a všem,
kdo dole, kde dým a dusno žhnou,
si namlouvají, že na živu jsou,
když přece v té čisté, volné hře
svět patří jen jemu tam nahoře.
GNOMOVÉ Maličkých cupká hromada,
v párech se drží nerada;
v mechovém šatě s lampičkou
v hemživém chumlu všichni jsou
a každý přec pro sebe sám
rejdí a šuká sem a tam,
jak mravenčíci svítiví,
v práci a shonu vířiví.
S hodnými skřítky v přízni jsme,
felčary skalin slyneme,
pijavky horám dáváme
a krve z žil jim vyssáme;
rud kopem rozmanitý druh
163
a zdravíme: Zdař bůh! Zdař bůh!
Zlých úmyslů jsme neměli,
jsmeť dobrých lidí přáteli;
však příčina v tom zlatě je,
proč krade se, proč kupluje,
a železem zas váben byl,
kdo: „Zabiješ!“ si vymyslil.
Tré přikázání zavrhni
a zavrhs i ta ostatní.
Však my tím vším jsme nevinni.
Nuž mějte strpení jak my.
OBŘI Divocí muži, tak se zvou,
na harckých horách známi jsou,
přírodní chlapi nahatí,
olbřímí obři svalnatí.
Smrk v pravé ruce jakby klas,
na bocích se jim plandá pás,
v něm list a klest se splítají –
Garda, že papež nemá jí.
NYMFYsborem, kol velkého PanaOn sám, náš pán!
On, jenž je Vše!
Proto se zve veliký Pan.
Kol něho rej se nese vil,
aby se smál a veselil:
že dobrotiv a vážný je,
on radost chce a sám k ní zve.
I když se azur zatemnil,
on bez ustání vzhůru byl,
však mírný větérek naň vlá
a potůček ho zkolébá.
A pak když o polednách spí,
na stromě lístek nešumí;
ozdravných rostlin vonný van
mlčky je vzduchem rozvíván;
pak ani nymfa nebdí víc:
kde stála, stojí, dřímajíc. –
Však náhle, v nečekaný čas,
pozvedne ohromný svůj hlas,
jenž zní jak hrom, jak příboj vln,
164
že každý ztrne, hrůzy pln;
děs počne řádit v kohortách,
i na hrdinu padne strach,
čest tedy tomu, komu čest!
Zdar jemu, jenž nás ráčí vést.
DEPUTACE GNOMůk velkému PanoviŽilkami jen probleskuje zlato v temných štolách sic,
a jen proutek ukazuje
tajemství těch klenotnic,
po způsobu troglodytů
my však hloubíme svou skrýš,
ty pak v plném denním svitu
poklady své rozdílíš.
Tady vedle však se blyští
studna přímo zázračná,
z níž se samovolně prýští,
co se těžce čerpat dá.
Zdaří se ten záměr skvělý,
v ochranu jej, pane, vem:
Každý poklad – v ruce tvé-li –
k dobru bude všem, ba všem.
Podávají mu lístky k podpisu
PLUTUShlasateli My vznešeně se skutečnosti vzdejme a tím, co přijde teď, se nezlekejme:
vždyť mohutnou vždy odvahou se skvíš.
Chvíli – a slavnost v příšernost se zvrátí;
svět arci bude to chtít popírati,
ty tedy věrně v protokol to piš!
HLASATEL, dotýkaje se berly, jíž Plutus nevydá z ruky Pan veden skřítky k prameni,
jenž plá a tryská v plameni;
vře oheň z hloubek nejhlubších,
pak rychle sklesne, jak se zdvih;
a sotva, zčernav, hasne tich,
zas rudě do výšek je hnán.
Klidně tam stojí velký Pan,
jsa váben k výhni zpěněné,
jež vpravo vlevo perlou žhne.
Jak? Ani o krok nejde zpět?
165
Ne! Sklonil se, by hlouběj shléd.
Tak! A teď vous mu sklouzl tam.
Ta hladká tvář! A zda ji znám?
Dlaní si zakryl obličej.
Ach, teď se děje hrůzný děj!
Chyt vous! Žár vzhůru hází jej!
Už hoří věnec, hlava, hruď,
rozkoš se mění v strast a trud. –
K hašení spěchá celý sál,
oheň se šíří dál a dál;
jak do plamenů třískají,
všichni už také chytají;
s tím živlem jak se prolíná,
uhoří maškar skupina.
Jakou však hrůzu slyším tu;
nese se k uchu se všech rtů!
Ó noci věčně strašlivá,
jakáže je to zkáza tvá!
Hlásati musí příští den,
čím každý bude vyděšen;
zevšad já křiku naslouchám:
„Kdo hoří tam, toť císař sám.“
Kéž, že to omyl, věřit smím!
Ne! Hoří císař s dvorem svým.
Ten průvod, jenž ho k reji sved
a v Pana zakuklil, buď klet!
Ten zpěv a řev, ta smolná klest
všem účastníkům k zhoubě jest.
Ó mládí, mládí, nemoci
v svých slastech čisté míry dbáti!
Ó vládce, vládce, k všemoci
proč nelze moudrost věnem dáti!
Les v plamenech již plápolá,
jež vzhůru žhnou kol dokola;
chyt dřevem vykládaný strop;
všem stejný nám tu schystán hrob
Číš zoufalosti přetéká.
K záchraně není člověka!
Popelem lehne v jednu noc
166
císařská nádhera i moc.
PLUTUS Dost je rozpoutáno děsu,
od smrti teď pomoc nesu. –
Svatá berlo, udeř v zem,
až to zazní úderem!
Tebou, vzduchu chladivý,
závan s výšek ať se chví!
Mlžné pruhy, srážejte se,
těhotné, s nichž déšť se snese
do dýmu a do žáru!
S mráčků šumte, sykot ztlumte,
plížíce se, tiše haste,
bojujíce, oheň srazte,
vlhké vy, vy chlácholící,
změňte v mírnou blýskavici
plamenů těch lichou hru!
Duchové-li zahubit nás chtí,
nechť magie se uplatní!