Divadlem, při něm se setkáváme nejhojnější hrůzou, je dojista pohled na pařížské obyvatelstvo, příšerný to lid svým vzhledem, vyzáblý, rozlehlé pole, neustále zmítané kouří zájmů, v níž víří žatva lidí, jež smrt častěji kosí než jinde a kteří se obrozují vždy zase tak stísnění, jichž ztrhané a zkroucené obličeje sálají každým porem ducha, touhy, jedy, jimiž otěhotnily jich mozky; nikoliv tváře, ale masky: masky slabosti, masky síly, masky bídy, masky radosti, masky pokrytectví; vesměs oslabení, vesměs s nevyhladitelnými značkami udýchané chtivosti. Čeho si přejí? Zlata nebo rozkoše?
Několik úvah o duši Paříže může vysvětliti příčiny její mrtvolné tvářnosti, mající pouze dvojí věk, buď mládí nebo chřadnutí: bledé a bezbarvé mládí a nalíčené chřadnutí, jež chce se zdáti mladým. Cizinci, nepoutaní k úvahám, pociťují při pohledu na tento exhumovaný lid z počátku záchvat odporu k tomuto veleměstu, rozsáhlé dílně rozkošnictví, ze kterého záhy sami nemohou vybřísti a zůstanou, aby se tam dobrovolně znetvořili. Málo slov dostačí, abych fysiologicky odůvodnil téměř pekelný nádech pařížských postav, neboť ne žertem pouze byla Paříž nazvána peklem. Považujte toto slovo pravdivým. Vše tam kouří, vše hoří, vše září, vše vře, vše plá, se vypařuje, pohasíná, znovu se zapaluje, jiskří, srší a se stravuje. Nikdy nebyl život v kterékoliv zemi horoucnější ani palčivější. Tato sociální příroda, vždy v roztavení, zdá se říkati po ukončení každého díla: K jinému! jak si to říká sama příroda. Jako příroda, obírá se tato sociální příroda hmyzem, jednodenními květy, maličkostmi, marnostmi a také soptí oheň a plamen svým věčným kraterem. Snad dříve, než budeme rozbírati příčiny, jež skytají speciální fysiognomii každé třídy tohoto inteligentního a čilého národa, nutno označiti všeobecnou příčinu, která tu více či méně odbarvuje, činí bledými, modří a hnědí individua.
Poněvadž se zajímá o vše, nezajímá se Pařížan na konec o nic. Jeho třením opotřebovaná tvář, ježto žádný cit nemá v ní převahy, šedne jako sádra domů, přijavší všechen prach a kouř. Dojista, lhostejný z večera, čím se opojí zítra, žije Pařížan, ať jakkoliv stár, jako dítě. Reptá proti všemu, utišuje se vším, posmívá se všemu, zapomíná všeho, chce vše, ochutná vše, všeho se chápe vášnivě a opouští bezstarostně; své krále, své výboje, svou slávu, svého bůžka ať z bronzu ať ze skla; tak jako odhazuje své punčochy, klobouky a své jmění. V Paříži žádný cit neodolá trysku věcí, a jich proud zavazuje k zápasu strhujícímu vášně: láska jest tam přáním a nenávist choutkou; není tam pravého příbuzenstva než tisícifranková bankovka, jiného přítele než zastavárna. Ono všeobecné „nech vše běžeti“, nese ovoce; a v saloně jako na ulici nikdo není přespříliš, nikdo není ani absolutně užitečný, ani absolutně škodlivý: hlupáci a šibalové jako duchaplní a poctivci. Vseje tu trpěno, vláda i guillotina, náboženství i cholera. Vždy se hodíte tomu světu, nikdy nescházíte. Kdo vládne tedy v této zemi bez mravů, bez víry, bez jakéhokoliv citu; ale odkud vznikají a kam vyúsťují všechny city, všechny víry a všechny mravy? Zlato a rozkoš. Vezměte tato dvě slova jako světlo a projděte touto velikou sádrovou klecí, tímto úlem o černých stokách, a sledujte tu serpentiny oné myšlenky, která jí zmítá, ji pozvedá, zpracovává. Přehlédněte, zkoumejte nejprve svět, který nemá ničeho.
Dělník, proletář, člověk pohybující svýma nohama, rukama, jazykem, hřbetem, jedinou paží, svými pěti prsty, aby žil; nuže, ten, jenž první by měl šetřiti principem svého života, přepíná své síly, zapřahuje svou ženu k nějakému stroji, používá svého dítěte a přibíjí je k nějakému kolostroji. Továrník, jakési druhořadé lano, jehož chvění pohání onen lid, který svýma nečistýma rukama krouží a zlatí porcelánové nádobí, šije oděvy a šatstvo, zplošťuje železo, hobluje dřevo, tká ocel, zpevňuje konopí a len, satinuje bronz, vroubkuje křišťál, napodobí květy, vyšívá vlnu, cvičí koně, plete postroje a prýmy, ryje měď, natírá vozy, zakulacuje staré jimy, paří bavlnu, nadýchává tyl, štěpí diamant, hladí kovy, přeměňuje mramor v listy, blyští kaménky, odívá myšlenku, barví bělí a černí vše; nuže, onen zástupce ředitelův přislíbil právě tomu světu potu a vůle, studií a trpělivosti nadobyčejnou mzdu, buď ve jménu rozmarů města, buď na popud obludy, nazvané spekulací. Tu opi počli pracovati přes čas, strádati, dříti se, klnouti, posuti se a běhati; všichni se zchvátili, aby získali ono zlato, které je oslňuje. Pak neteční k budoucnosti, chtiví rozkoší, spoléhajíce na své paže jako malíř na svou palettu, rozhazují, velkopanšti pro jeden den, v pondělí své peníze v kabaretech, jsoucích blátivými valy města; opaskem neustále svinovaným a rozvinovaným nejnecudnější z Venuší, kde ztrácí se jako při hře občasné jmění toho lidu stejně divokého v rozkoši, jako je klidným při práci.
Tedy po pět dnů není odpočinku pro tuto činnou část Paříže! Vykonává pohyby způsobující, že křivne, tloustne, hubne, bledne, srší v tisícerých paprscích tvůrčí vůle. Pak její rozkoší, jejím odpočinkem jest vyssávající zhýralost hnědé kůže, načerněná zátkami, zsinalá opilstvím, neb žlutá špatným zažíváním, trvající pouze dva dny, leč ukrádající chléb budoucnosti, polévku týdne, šaty ženiny, cárovité plénky děcka. Tito lidé, zrození patrně, aby byli krásní, neboť každý tvor má svou poměrnou krásu, sešikovali se, od dětství, pod velení síly, pod vládu kladiva, nůžek, osnovy, a zvulkanisovali se úplně. Není-li Vulkan se svou šeredností a sílou znakem tohoto šeredného a silného národa, vznešeného mechanickou intelligencí, své doby trpělivého, hrozného v jednom dni za století, vznětlivého jako prach a připraveného kořalkou k revolučnímu požáru, slovem, dosti duchaplného, aby