kontraktant odvažuje mrtvé, právník odažuje svědomí. Jsouce povinni bez ustání mluviti, nahrazují všichni myšlenku slovem, cit frasí, a jejich duše stává se hrtanem. Opotřebují se a znemravňují. Ani veliký obchodník, ani soudce, ani advokát neuchovají své poctivosti: necítí již, přikládají pravidla, jež falšují druhy. Jsouce unášeni svou jako bystřina se ženoucí existencí, nejsou ani manžely, ani otci, ani milenci; klouzají jako na rohačkách po věcech života a žijí stále poháněni záležitostmi velikého města. Když se vrátí domů, jsou novu vylákáni, aby šli do plesu, do Opery, na slavnosti, kde si získávají klientů, známostí a protektorů. Všickni jedí nad míru, hrají, bdí, a jejich vaře se zakulacují, splošťují a rudnou. Proti tak strašným výdajům intelektuálních sil, proti tak mohonásobným mravním stahům kladou ne rozkoš, jeť příliš bledá a nevyvolává protivy, ale prostopášnost, prostopášnost tajnou a děsnou, neboť mohou vládnouti vším a vyrábějí morálku společnosti. jejich skutečná tupost se skrývá za kouši specielní vědu, znají své řemeslo, ale neznají ničeho, co je mimo ně. Tedy aby zadírali svou sebelásku, uvádějí vše na přetřes, kritisují i zdař bůh; zdají se pochybovači a ve skutečnosti sou zevlouny, a noří svého ducha do nekonečných skussí. Téměř všichni pohodlně za své přijímají společenské, literární neb politické předsudky, aby se zprostili povinnosti míti mínění; stejně jako staví své svědomí do záštity zakonnika anebo obchodního soudu.
Vyšedše časně, aby byli pozoruhodnými lidmi, stávají se prostředními a plazí se po výšinách světských. Také jejich tváře jeví onu trpkou bledost, ona falešná zbarvení, ony kalné oči modře vroubené, ona žhavá a smyslná ústa, na nic pozorovatel poznává příznaky zvrhlosti myšlenky a její kroužení v okruhu speciality, jež zabijí plodné schopnosti mozku, dar viděti velce, sevšeobecňovati a odvozovati. Krčí se téměř všichni v peci obchodní záležitostí. A nikdy člověk, který byl uchopen otřesy neb kolovým vírem těchto ohromných strojů, nemůže se stati velikým. Je-li lékařem, buď se zabýval málo medicínou nebo jest výminkou, Bichatem, jenž umírá mlád. Je-li velikým obchodníkem, zůstává čímsi, jest téměř Jacques-Coeure. Dělal něco Robespierre? Danton byl lenoch, který vyčkával. Ale kdož ostatně kdy záviděl postaví Dantonově a Robespierrově, ať třeba jakkoliv pylnými byly?
Tyto obchody povýtce získávají jim peněz, které hromadí, aby se spojili s aristokratickými rodinami. Je-li ctižádost dělníkova shodná se ctižádostí malých měšťáků, tu jsou jistě i vášně stejné. V Paříži marnivost zahrnuje v sobě všechny vášně. Typem této třídy byl by buď ctižádostivý měšťák, který po životě úzkosti a ustavičných pletich dostane se do Státní Rady, jako mravenec proleze štěrbinou; buď některý redaktor den niku, schvácený intrikami, kterého král činí pairem Francie, snad aby se pomstil na šlechtě; buď některý notář, stavší se starostou svého okresu, lidé vesměs zbití obchody, kteří, dojdou-li cíle, dospívají tam ubití. Ve Francii jest obyčejem nastolovati paruku. Napoleon, Ludvík XIV, veliké demonstrandum, což bylo dokázati, je-li dovoleno použiti scholastické formule na mravovědu.
Nuže, za kteréhosi z oněch krásných jarních jiter, kdy listí ještě není zelené, ačkoliv rozvité, kdy slunce začíná ozařovati střechy a nebe je modré, kdy obyvatelstvo pařížské vychází ze svých buněk, aby bzučelo na boulevardech, proudí jako tisícibarevný had ulicí de la Paix k Tuileriím, pozdravujíc okázalosti hymenu, jichž období začíná; za kteréhosi z oněch radostných dnů tedy mladý muž, krásný jako byl jas onoho dne, vkusně oblečený, nenuceného chování, (prozraďme tajemství) dítě lásky, vlastní syn lorda Dudleye a slavné markýzy de Vordac, procházel se ve velké aleji v Tuileriích. Tento adonis jménem Henri de Marsay narodil se ve Francii, kde lord Dudley provdal mladou osobu, již tehda matku Henriho, za starého šlechtice jménem pan de Marsay. Tento motýl vybledlý a na zhasnutí uznal dítě za své za požitek renty statisíce franků, definitivně přidělené jeho domnělému synu. Šílenství, jež nepřišlo příliš draho lordu Dudleyovi: francouzské renty platily tehdy sedmnáct franků padesát centimů. Starý šlechtic umřel, aniž poznal své ženy, paní de Marsay vdala se pak za markýza de Vordac, ale nežli se stala markýzou, starala se málo o své dítě a lorda Dudleye. Nejprve válka, prohlášená mezi Anglií a Francií, rozdělila oba milence – a pak věrnost, prese vše, nebyla a nebude nijak módou v Paříži.
Pak úspěchy elegantní, hezké a všeobecně zbožňované ženy ohlušily v Pařížance cit mateřský. Lord Dudley nebyl starostlivější o svého potomka nežli jeho matka. Náhlá nevěra mladé dívky, horoucně milované, naplnila ho snad jakýmsi odporem ke všemu, co pocházelo od ní.
Ostatně možná také, že otcové milují pouze děti, s nimiž se úplně seznámili; společenská víra nejvyšší důležitosti pro klid rodin, kterou by měli udržovati všichni neženatí průkazem, že otcovství je cit vypěstěný ve skleníku ženou, mravy a zákony.
Ubohý Henri de Marsay měl otce jen v onom z obou, jenž nebyl povinen jím býti. Otcovství pana de Marsay bylo přirozeně velmi neúplné. Děti mají v řádu přírodním otce jen po několik okamžiků; a šlechtic napodobil přírodu.
Dobrák by nebyl býval prodal svého jména, kdyby nebyl měl neřesti. Jedl tedy bez výčitek svědomí v nejhorších krčmách, a propíjel po několik pololetí ostatní, jež platil důchodníkům národní poklad. Pak svěřil dítě staré sestře z rodiny de Marsay, jež o ně měla velikou péči a dala mu, při hubeném stravném, poskytnutém bratrem, učitele, abbéa bez groše, který spřádal budoucnost mladého muže a rozhodl platiti se ze sta tisíc liber renty za péči věnovanou svému žákovi, jehož si zamiloval. Tento učitel byl náhodou skutečným knězem, jedním z oněch