zrak, jakéhosi druhu dřímoty, aby se ztotožnil s příčinami. Kardinál Richelieu byl takým a nevylučovalo to u něho daru prozíravosti, nutné ku početí velkých věcí. De Marsay měl všechny tyto podmínky, ale z počátku neužíval svých zbraní než ku svým rozkošem, a nestal se dříve nejhlubším politikem současné doby, –až když se nasytil rozkoší, na něž nejprve myslí mladý muž, když má peníze a moc. Muž tak tvrdne v bronz: užívá ženy, aby žena nemohla užiti jeho.
Ale tu postřehl de Marsay, že byl Dívkou se zlatýma očima ošizen, když přehlédl v celku onu noc, jejíž rozkoše zprvu pouze postupně se řinuly, aby na konec se rozlily v proudech. Mohl pak čisti s této stránky tak skvělého účinku, uhodnouti její skrytý smysl. Čiře tělesná nevinnost Paquitina, ohromení její rozkoše, několik slov, z počátku temných, ale nyní jasných, která jí unikla uprostřed rozkoše, vše mu prokazovalo, že nahrazoval jinou osobu. Ač žádná ze sociálních zvrhlostí mu nebyla neznámou, že jevil úplnou lhostejnost při všech rozmarech a pokládal je již tím za ospravedlněny, že se mohly ukojiti, nelekal se neřestí, znal je jako známe svého přítele, leč byl raněn tím, že sám stal se obětí. Jestliže byly jeho předpoklady správný, byl urážkou zasažen do živého. Toto pouhé podezření ho naplnilo zuřivostí, propukl v řev tygra, jemuž se gazella posmívala, hlasem tygra, který spojoval se silou zvířete intelligenci daemonovu.
- Nuže! co je s tebou? řekl Paul.
- Nic.
- Nechtěl bych, abys odpovídal, když jsem se tě tázal, máš-li něco proti mně, takovým nic, bude bezpochyby třeba, abychom se zítra bili.
- Již se nebiji, řekl de Marsay.
- Toť se mi zdá ještě tragičtějším, tedy vraždíš?
- Travestuješ slova. Popravuji.
- Drahý příteli, dnes ráno tvé žerty hodně černají, řekl Paul.
- Co chceš? rozkoš vede ke krutosti. Proč? nevím zhola ničeho o tom a nejsem dostatečně zvědav, abych pátral po příčině.
„Tyto doutníky jsou výtečné – nalij svému příteli čaje. – Víš, Paule, že žiju jako němá tvář? Bylo by věru na čase, vybrati si poslání, použiti svých sil k něčemu, co by stálo za námahu života. Život je zvláštní komedie. Trnu, směji se nedůslednosti našeho společenského řádu. Vláda řeže hlavy chuďasům, zabivším jediného člověka, a dává výsadu stvůrám, jež každé zimy, medicínsky řečeno, posílají na onen svět tucet mladých lidí. Morálka je bezmocná proti tuctu neřestí, jež ničí společnost a jichž nemůže nic ztrestati. – Ještě šálek? – Na mou čest! muž jest šašek, tančící nad propastí. Mluví se nám o nemravnosti Liaisons dangereuses a nevím, které jiné knihy, jež má jméno komorné; existuje však kniha hrozná, špinavá, děsná, kazivá, vždy otevřená, jež nebude nikdy uzavřena, veliká kniha světa, aniž počítám jiné knihy, tisíckrát nebezpečnější, která se skládá z toho všeho, co se šeptá mezi muži nebo pod vějířem mezi ženami z večera na plese.
- Henri, jistě se odehrává v tobě něco neobyčejného, a jest to zřejmo přes tvou činnou diskrétnost.
- Ano! hle, musím zabiti čas až do večera. Pojďme hráti. Snad budu míti štěstí a prohraji.
De Marsay vstal, vzal plnou hrst bankovek, sbalil je do svého doutníkového pouzdra, oblékl se a použil Paulova povozu k jízdě do Salonu Cizinců, kde až do oběda strávil čas v oněch jímavých střídáních ztráty a zisku, jež jsou posledním zdrojem silných organisací, když jsou nuceny zkoušeti se v prázdnotě. Večer přišel na dostaveníčko a povolně nechal si zavázati oči. Pak s onou pevnou vůlí, jakou pouze mužové opravdu silní dovedou soustřediti, měl pozor a užíval své intelligence, aby uhodl, kterými ulicemi vůz projíždí. Byl si nějak jist, že byl dovezen k ulici Saint Lazare a že zastavili u malých zahradních dveří paláce San-Réal. Když prošel jako po prvé těmito vraty a byl naložen na nosítka, která nesl bezpochyby mulat a kočí, porozuměl, slyše skřípati písek pod jejich nohami, proč se děla tak úzkostlivá opatření. Byl by mohl, jsa volný, nebo kdyby byl kráčel, utrhnouti větévku s křoví, všimnouti si povahy písku, ulpěvšího na jeho botách; kdežto když byl přenesen jaksi vzduchem do nepřístupného paláce, jeho štěstí mělo zůstati tím, čím bylo, snem. Leč bohužel člověk nedovede nic jinak konati, než nedokonale, ať v dobru, ať ve zlu. Všechna jeho duchovní i fysická díla jsou označena známkou rozpadu. Slabě pršelo, půda byla vlhká. Za noci stávají se některé bylinné vůně silnějšími, než za dne. Henri tedy cítil vůni resedy podél aleje, kterou byl dopravován. Tento bod měl mu pomoci v pátrání, jež si předsevzal, že podnikne, aby poznal palác, kde byl
boudoir Paquitin.