nebo záludnost jsou dovolenými prostředky. Christemio věděl, že Henri přísahal smrt Paquitě. Henri věděl, že Christemio ho chce zabiti dříve, než on by mohl zabiti Paquitu. Oba si podivuhodně rozuměli.
- Dobrodružství stává se dosti zajímavě složitým, řekl si Henri.
- Kam jede pán? otázal se kočí. De Marsay dal se zavésti k Paulovi de Manerville.
Více než týden byl Henri mimo dům, aniž kdo věděl, co po ten čas dělal a kde se zdržoval. Toto zmizení zachránilo ho před zuřivostí mulatovou a bylo příčinou záhuby ubohé bytosti, která vložila veškerou svou naději v onoho, jehož milovala tak, jako nikdy žádný tvor na tomto světě nemiloval.
Posledního dne onoho týdne, k jedenácté večer, Henri přijel v povoze k malé brance zahrady paláce San-Réal.
Provázeli ho tři mužové. Kočí byl patrně jedním z jeho přátel, neboť se vztyčil na svém sedadle jako muž, který chce jako pozorná hlídka naslouchati nejmenšímu hluku. Jeden z ostatních tří zůstal před brankou na ulici; druhý setrval v zahradě, opřen o zeď; poslední, jenž držel v ruce svazek klíčů, provázel Marsaye.
- Henri, řekl průvodce, jsme zrazeni.
- Kým, milý Ferragusi?
- Nespí všichni, odvětil náčelník Hltavců: rozhodně kdosi z domu ani nepil, ani nejedl. Počkej, viz ono světlo.
- Máme plán domu, odkud přichází?
- Nepotřebuji plánu, abych to věděl, odvětil Ferragus: pochází z markýzina pokoje.
- Ah! zvolal de Marsay. Vrátila se asi dnes z Londýna. Ta žena mi vezme vše, i mou pomstu! Ale jestli mne předešla, milý Gratiene, vydáme ji spravedlnosti.
- Slyš! vše je odbyto, řekl Ferragus Henriovi.
Oba přátelé napiali sluch a postřehli oslabené výkřiky, které by tygry dojaly.
- Tvá markýza nepomyslila na to, že zvuky budou vystupovati komínem krbu, řekl náčelník Hltavců se smíchem kritika, který má radost, že odkryl chybu v krásném díle.
- Pouze my dovedeme vše předvídati, řekl Henri. Počkej na mne, půjdu se podívati, co se nahoře děje, abych poznal způsob, jímž řeší své manželské spory. Přisám Bůh, myslím, že ji pomalounku peče.
De Marsay vyběhl pružně na schody, jež znal, a poznal cestu k boudoiru. Když otevřel dvéře, zachvěl se proti své vůli, jako se zachvěje nejodhodlanější muž při pohledu na prolitou krev. Divadlo, jež se naskytlo jeho zrakům, mělo proň ostatně více než jednu příčinu úžasu. Markýza byla žena: zosnovala svou pomstu s onou dokonalostí v úskočnosti, jaká vyznačuje slabé živočichy.
Zastírala svůj hněv, aby nabyla jistoty o zločinu, než ho ztrestá.
– Příliš pozdě, miláčku! řekla umírající Paquita, jejíž mdlé oči se otočily k Marsayovi.
Dívka se zlatýma očima dodýchala, zatopena krví.
Plápol všech světel, jemná voňavka, kterou bylo cítiti, jistý nepořádek, v němž oko v lásce šťastného muže nutně rozeznalo šílenství, společná všem vášním, zvěstovaly, že markýza vyšetřovala znalecky vinnici. Tato bílá komnata, v níž se krev tak dobře jevila, prozrazovala dlouhý zápas.
Ruce Paquitiny byly otištěny na polštářích. Všude se zachycovala života, všude. se bránila a všude byla ranami zasahována. Celé cáry žlábkovaných čalounů byly vyrvány jejíma zakrvácenýma rukama, které nepochybně dlouho zápasily.
Paquita patrně snažila se vyšplhati ke stropu. Její bosé nohy byly vyznačeny podél divanového opěradla, po němž asi běhala. Její tělo, roztrhané ranami dýky katovy, hlásalo, s jakou zuřivostí hájila života, který jí Henri učinil tak drahým. Ležela na zemi a když umírala, zakousla se do svalů na ohbí nohy paní de San-Réal, která držela v ruce krví zbrocenou dýku. Markýza měla vytrhané vlasy, byla pokryta kousnutími, z nichž některá krvácela, a její roztrhaný šat připouštěl, že ji bylo viděti polonahou, s poškrábanými prsy. Byla takto vznešená. Její chtivá a divoká hlava dýchala vůni krve. Její udýchaná pootevřená ústa a nozdry nedostačovaly jejím vdechům. Některá zvířata, když se rozzuří, vrhnou se na svého nepřítele, usmrtí ho, a klidná ve svém vítězství zdají se, že všeho zapomněla. Jiná opět obíhají svou oběť a hlídají ji v bázni, aby jim nikdo jí nepřišel vzíti, a podobni Homerovu Achillu devětkrát objíždějí Tróju, vlekouce svého nepřítele za nohy. Taková byla markýza. Neviděla Henriho.
Poprvé věděla, že je příliš sama, aby se bála svědků; pak byla příliš opojena horkou krví, příliš prodchnuta