2

vzplanul při obmyslném slovu, jež proň vždy značí: zlato a rozkoš! Zahrneme-li sem všechny, kdož vztahují ruku po almužně, po zákonitých mzdách, nebo po pěti francích, popraných všem druhům pařížské prostituce, slovem, po každých penězích dobře či špatně vydělaných, čítá tento národ třistatisíc jedinců. Nebyla by bez kabaretů vláda svržena každého úterý? Na štěstí v úterý jest tento národ zmalátnělý, vyspává se z rozkoše, nemá ani vindry, a vrací se do práce, k suchému chlebu, poháněn nutností hmotné výroby, jež se mu stává zvykem.

Nicméně má tento národ své projevy ctnosti, své celé lidi, své neznámé Napoleony, kteří jsou typem jeho sil, přivedených k svému nejvyššímu vyslovení, a obsahují sociální metu existencí, kdež myšlenka a pohyb nesdružují se tak, aby opatřily rozkoš, jako spíše aby upravily působení bolesti.

Náhoda učinila dělníka spořivým, náhoda ho obdařila myšlenkou, mohl pohlédnuti v budoucnost, potkal ženu, stal se otcem, a po několika letech těžkých strádání podnikne malý obchod s krátkým zbožím, najme si krám.

Nezdrží-li ho ani nemoc ani neřest v cestě, vedlo-li se mu, hle náčrt takového normálního života.

A nejprve pozdravte toho krále pařížského ruchu, který si podmanil čas i prostor. Ano, pozdravte tu stvůru, složenou z ledku a plynu, jež za těžkých nocí poskytuje dětí Francii a za dne rozmnožuje své já ku službě, slávě a rozkoši spoluobčanů. Tento člověk řeší problém, kterak lze současně dostačiti láskyhodné ženě, své domácnosti, úředním novinám, své kanceláři, Národní Gardě, Opeře a Bohu; ale tak, aby přeměnily se v tolary Úřední noviny, Kancelář, Opera, Národní Garda, žena a bůh. Pozdravte zkrátka bezvadného hromaditele. Vstává každodenně o páté hodině, přelétne jako pták vzdálenost, oddělující jeho bydliště od ulice Montmartre. Ať vítr duje nebo hřímá, prší nebo sněží, jest ve výpravně, očekává tam náklad časopisů, jichž rozdělení se podjal. Přijme tento politický chléb « hltavostí, vezme a odnese. O deváté hodině je v klínu své domácnosti, zažertuje se ženou, ukradne jí hrubý polibek, pochutná si na šálku kávy, nebo vylaje dětem. O třech čtvrtích na deset objeví se na radnici. Tam rozložen v křesle, jako papoušek na svém bidélku, ohříván městem Paříží, zapisuje až do čtyř hodin úmrtí a zrození z celého okresu, aniž jim věnuje slzy nebo úsměvu. Štěstí a neštěstí čtvrti ‚plyne špičkou jeho pera, jako před chvílí duch Úředních novin cestoval na jeho bedrech. Nic ho netíží! Jde stále přímo v před, čerpá své vlastenectví úplně ze žurnálu, neodmlouvá nikomu, křičí neb tleská s celým světem a žije jako vlaštovka. Jsa dva kroky od své farnosti vzdálen, může přenechati své místo v případu nějakého důležitého obřadu některému z nadpočetných úředníků a jiti zpívati requiem na kůr chrámu, jehož je v neděli a ve svátek nejkrásnější ozdobou a nejmohutnějším hlasem, kde s energií kroutí svá široká ústa, zahřmívaje radostné Amen. Je kostelním zpěvákem.

Sproštěn o čtyřech hodinách povinné služby, objeví se v nejproslulejším krámě města jako roznášeč veselí a rozmaru. Šťastnáť jeho žena, není mu času k žárlivosti, je více mužem činu než citu. Tož jakmile přijde, škádlí kancelářské slečinky, jichž živé oči lákají sílu zákazníků; veselí se uprostřed ozdob, nákrčníků a zručnými dělnicemi upraveného musselinu; neb ještě častěji, před obědem, jde za obchodem, opíše stránku žurnálu, neb odnese vykonavateli nějakou opožděnou směnku. O šesté hodině každého dne je věrně na svém místě.

Nepostradatelný první bas sboru, je v Opeře, odhodlán stati se tam vojákem, Arabem, vězněm, divochem, sedlákem, stínem, nohou velblouda, lvem, ďáblem, geniem, otrokem, černým nebo bílým kleštěncem, vždy znalý vzbuditi radost, bolest, slitování, úžas, vyrážeti neměnné výkřiky, mlčeti, loviti, biti se, představovati Řím nebo Egypt; ale vždycky in petto kramář. O půl noci stane se znovu dobrým manželem, mužem, něžným otcem, vklouzne do manželského lože s obrazotvorností dosud napiatou klamnými tvary nymf z Opery, a obrací tak ku prospěchu manželské lásky neřesti světa a rozkošnou okrouhlost stehen Taglionové. Konečně, jestli spí, spí rychle a urychluje spánek, jako urychlil svůj život. Není-li to pohyb, stavší se člověkem, vtělený prostor, proteus civilisace! Tento člověk zahrnuje v sobě vše: dějiny, literaturu, politiku, vládu, náboženství a umění válečné.

Není-li to živoucí encyklopedie, groteskní atlas, stále na cestě jako Paříž a bez odpočinku?

Vše na něm jsou nohy. Nižádná fysiognomie nemůže se uchovati čistou při takých pracích. Snad dělník, zmírající ve věku třiceti let se žaudkem, vyluhovaným postupnými dávkami kořalky, bude dle některých dobře honorovaných filosofů šťastnějším než kramář. Někdo zmírá jednou ranou, jiný po částech.

Ze svých osmi zaměstnání; ze svých plecí, e svého hrdla, ze svých rukou, ze své ženy a ze své živnosti těží tento jako z tolika statků děti, několik tisíc franků a nejnamáhavější blaho, jaké kdy potěšilo srdce lidské. Toto jmění a tyto děti, neb děti tvoří pro něho všechno, stávají se kořistí vyššího světa, jemuž přináší své tolary a svou dceru, neb svého syna, vychovaného v koleji, který, jsa vzdělanější svého otce, upírá výše své ctižádostivé pohledy.

Často nejmladší syn nepatrného obchodníčka chce se něčím státi ve státu.

Tato ctižádost zavádí mysl do druhé ze sfér pařížských. Vystupte tedy o poschodí a jděte do mezipatří, nebo sestupte s podkroví a zůstaňte ve čtvrtém poschodí, slovem, vnikněte do světa, který něco má: tam tentýž výsledek.

Obchodníci ve velkém a jejich mládenci, úředníci, personál malé banky a veliké poctivosti, taškáři, prokleté duše,