vidí v obchodní poctivosti – živel úspěchu. Ale tam, kde mladý muž, který něco má, učiní hříčkuslov, neb řekne vtip o povalení trůnu, ten, který nemá ničeho, učiní veřejný rozpočet neb tajnou podlost a prorazí, potřásaje svým přátelům ruce. První nepřisuzují nikdy schopností jiným, všechny své ideje mají za nové, jako by svět trval od včerejška, mají neomezenou důvěru v sebe a nemají krutějšího nepřítele nežli svou vlastní osobu. Ale druzí jsou ozbrojeni stálou nedůvěrou k lidem, jichž si váží dle jejich hodnoty, a jsou dosti hlubocí, aby měli o myšlenku více nežli jejich přátelé, z kterých těží, tedy večer, když jejich hlava spočívá na po dušce, odvažují lidi, jako lakomec odvažuje své zlaťáky. Jedni se mrzí pro impertinenci, jež nemá dosahu, a snášejí výsměch diplomatů, kteří docilují, že panáčkují před nimi, tahajíce za hlavní nit těchto loutek, totiž samolásku, kdežto druzí si nezadávají a volí si své oběti a své obránce. Pak kteréhosi dne ti, kteří neměli ničeho, mají cosi, a oni, kteří měli něco, nemají ničeho, Tito pohlížejí na své soudruhy, kteří se dopracovali postavení, jako na potměšilce, špatná srdce, ale též jako na lidi silné. Jest velmi silný! … toť nesmírná chvála přisuzovaná těm, kteří došli quibuscunque viis politiky, ženy nebo jmění. Mezi! nimi nalézají se jistí mladí lidé, kteří hrají tuto úlohu, začínajíce ji s dluhy a přirozeně jsou nebezpečnější než ti, kteří hrají tutéž bez vindry.
Mladý muž, který se zval přítelem Henriho de Marsay, byl zřeštěnec, přišlý z venkova, kterého mladí muži, tehdy v módě, učili umění, jak vhodně ztenčiti dědictví, ale měl na svém venkově poslední koláč k snědení, jistý závod.
Byl to zcela jednoduše dědic, který bez přechodu ze svých hubených měsíčních sto franků dosáhl celého jmění otcovského a který, neměl-li dosti ducha, aby si povšiml, že je vysmíván, uměl dosti počítati, aby se zastavil u dvou třetin svého kapilálu. VPaříži právě odhalil pomocí několika tisícifrankových bankovek přesnou cenu brnění, umění nedbati příliš svých rukavic, naslouchati tam učeným rozjímáním o vyplácení mzdy lidem a hledati, kterou smlouvu s nimi uzavřití bylo by nejvýhodnější, záleželomu mnoho na tom, aby se mohl pěkně vyjadřováti o svých koních a o svém pyrenejském psu, aby poznal podle obleku, chůze a polobotky, ku kterému druhu lidí náleží žena, studovati écarté, pamatovati si některá módní slova, a dosíci svým pobytem v Pařížské společnosti nutné vážnosti, aby později zavedl na venkově modu čaje, stříbro anglického tvaru, a aby si dodal práva, všemi kolem sebe pohrdati po zbytek života.
De Marsay přijal ho za přítele, aby si jím ve společnosti pomáhal, jako smělý spekulant si pomáhá důvěrným příručím. Marseyovo přátelství, ať falešné nebo pravé, bylo společenským postavením pro Paula de Manerville, který, pokud se jeho týkalo, měl se za silného, těže podle svého způsobu ze svého důvěrného přítele. Žil v odlesku svého přítele, tiskl se stále pod jeho deštník, byl mu v patách a pozlacoval se jeho paprsky, stavě se vedle Henryho neb kráčeje mu po boku, tvářil se jako by říkal: „Neurážejte nás, jsme praví tygři.“ Často dovolil si říci hloupě: Kdybych od Henriho žádal tu neb onu věc, je do té míry mým přítelem, že by to učinil! Ale střežil se, aby ho někdy o něco požádal. Bál se ho a jeho strach, ačkoliv nepostřehnutelný, působil na ostatní a prospíval Marseyovi. „Je statný chlapík, de Marsay“, říkal Paul. „Haha, uvidíte, stane se, čím bude chtíti. Nedivil bych se, kdybych ho kteréhosi dne spatřil ministrem zahraničních záležitostí. Nic mu neodolá.“
Pak činil z Marsaye, co činil desátník Trim ze své čepice – ustavičnou sázku. „Zeptejte se Marsaye a uvidíte!“
Neb zase: „Onehdy jsme honili, de Marsay já, nechtěl mi uvěřiti, přeskočil jsem křoví, aniž sem se hnul, s koně!“
Neb zase: „Byli jsme, já a de Marsay, u ženkých, a na mou čest, byl jsem atd.“
Tak nemohl se Paul de Manerville zařaditi jinam nežli do veliké, proslulé a mocné rodiny hejsků, kteří se dodělávají úspěchu. Měl se státi kdysi poslancem. V té chvíli nebyl ani mladým mužem. Jeho přítel de Marsay ho takto defiloval:
- Ptáte se mne, kdo je Paul. Ale, Paul? . . . je to Paul de Manerville.
- Divím se, můj milý, řekl k Marsayovi, že jste tady v neděli?
- Chci se tě ptáti totéž.
- Zápletka.
- Zápletka?
– Eh!
– Mohu ti to věru říci, aniž kompromituji svou vášeň. A pak žena, která přichází v neděli do Tuilerií, nemá ceny, aristokraticky řečeno.
- Ha! ha!
- Mlč přece, nebo ti již nic neřeknu. Směješ se příliš nahlas, pomyslí si o nás, že jsme příliš nasnídáni. Posledního čtvrtka zde na terasse des Feuillants procházel jsem se, aniž jsem na něco pomyslil. Ale přišed ku mříži ulice