zápasem, příliš vzrušena, než aby viděla i celou Paříž, kdyby byla Paříž utvořila kruh kolem ní. Nebyla by cítila blesku, ba neslyšela ani posledního vzdechu Paquitina, a byla přesvědčena, že ji mrtvá ještě slyší.
- Umři bez zpovědi! řekla jí; táhni do pekla, nevděčná obludo; nepatři nikomu již než daemonu. Za krev, kterou jsi dala jemu, dluhuješ mi svou všechnu! Umři, umři, vytrp tisícerou smrt, byla jsem příliš dobrá, pouze v jediné chvíli jsem tě zabila, a byla bych chtěla ti dáti okusiti všechny bolesti, jež mi odkazuješ. Budu žíti! žíti nešťastná, jsem omezená na pouhou lásku k Bohu!
Pozorovala ji.
- Je mrtva, řekla si po přestávce, vzpamatovavši se náhle. Mrtva, ah! zemru bolestí.
Markýza chtěla se vrhnouti na pohovku, sklíčena zoufalstvím, jež jí odnímalo hlas, a tento pohyb způsobil, že spatřila Henriho de Marsay.
- Kdo jsi? řekla a běžela proti němu s napřaženou dýkou.
Henri jí zadržel ruku a mohli se tak oba pozorovati tváří v tvář. Hrozný úžas způsobil, že krev jim kolovala v žilách a že třásli se na nohou jako ulekaní koně. Vskutku dva Ménechmové nemohli se více sobě podobati. Řekli si vzájemně totéž slovo.
– Lord Dudley byl jistě vaším otcem?
Oba sklonili přisvědčivě hlavu.
- Byla věrna krvi, řekl Henri, ukazuje na Paquitu.
A byla také tak nevinná, jak jen možno, pokračovala Margarita Eufemia Porrabérilová, jež se vrhla s výkřikem zoufalství na Paquitino tělo. Ubohá dívko! ah! chtěla bych tě vzkřísiti! Ukřivdila jsem ti, odpusť mi, Paquito. Jsi mrtvá a já žiji, já. Jsem nejnešťastnější.
Té chvíle objevila se hrozná postava Paquitiny matky.
- Chceš mi říci, žes mi jí neprodala, abych ji zabila, vykřikla markýza. Vím, proč vylézáš ze svého brlohu. Zaplatím ti ji dvakrát. Mlč.
Šla a vzala měšec zlata z ebenové skříně a pohrdlivě ho hodila k nohám stařeniným. Zvuk zlata měl moc narýsovati úsměv na nehybných rysech Gruzinčiných.
- Přicházím v čas pro tebe, sestro, řekl Henri. Spravedlnost tě bude hledati…
- Nikoliv, odvětila markýza. Jediná osoba, jež mohla žádati účty za tuto dívku, Christemio, jest mrtva.
- A tato matka, tázal se Henri, ukazuje na stařenu, nebude na tobě věčně vydírati?
- Jest z krajů, kde ženy nejsou bytostmi, ale věcmi, s nimiž si dělá, co kdo chce, jsou prodávaný a kupovány, zabíjeny, a slouží zkrátka rozmarům, jako vy zde užíváte svého nábytku. Ostatně má vášeň, jež vítězí nad všemi ostatními a jež by byla vyhladila mateřskou lásku, kdyby svou dceru byla milovala; vášeň...
- Jakou? řekl živě Henri, přerušiv svou sestru.
- Hru, před níž tě Bůh chraň! odpověděla markýza.
Ale jak si pomůžeš, řekl Henri, ukázav na Dívku se zlatýma očima, abys zahladila stopy tohoto rozmaru, kterého by spravedlnost ti nepominula?
- Mám její matku, odvětila markýza, ukazujíc na starou Gruzinku, které dala znamení, aby zůstala.
- Uvidíme se opět, řekl Henri, který pomýšlel na nepokoj svých přátel a cítil, že je nutno, aby odešel.
- Nikoliv, bratře pravila, neuvidíme se již nikdy. Vrátím se do Španěl a vstoupím do kláštera los Dolores.
- Jsi dosud příliš mladá, příliš krásná, řekl Henri, vzav ji do náručí a dav jí polibek.
- S Bohem, řekla, nic nás neutěší nad ztrátou toho, co nám připadalo nekonečným.
Osm dní později potkal Paul de Manerville Marsaye v Tuileriích na terasse des Feuillants.
- Nuže! kam se poděla naše krásná DÍVKA SE ZLATÝMA OČIMA, veliký zločince?
- Je mrtva.