16

- Paquito moje, buď mou!

- Chceš mě zabíť? řekla bázlivá, chvějící se, neklidná, ale vedena k němu nevysvětlitelnou mocí.

- Zabíť tě, já! řekl s úsměvem.

Paquita vyrazila zděšený výkřik, řekla slovo stařeně, jež vážně vzala ruku Henriovu, ruku dceřinu, dlouho je prohlížela, pak je pustila, potřásajíc hlavou s tváří hrůzně významnou.

- Buď mou dnes večer, okamžitě, následuj mne, neopouštěj mne, chci tomu, Paquito! miluješ mě? pojď!

V jediné chvíli řekl jí tisíc pošetilých slov s rychlostí bystřiny, jež se hrne mezi skalisky a opakuje jediný zvuk ve sterých různých formách.

– Toť tentýž hlas! řekla Paquita melancholicky, aniž ji de Marsay mohl slyšeti, a … táž horoucnost, dodala.

– Aj! dobře, řekla s vášnivou odevzdaností, které by nic nemohlo vyjádřiti. Ano, ne však dnes večer. Dnes večer, Adolfe, jsem dala příliš málo opia Conče, mohla by procitnouti, byla bych ztracena. V tuto chvíli mní celý dům, že spím ve svém pokoji, za dva dny buď v těchže místech, řekni totéž slovo témuž člověku. Ten člověk jest můj pěstoun, Christemio mě zbožňuje a zemřel by pro mne v mukách, aniž mu vyrvali jediného slova proti mně. S

Bohem, řekla a uchopila Henriho v těle a otočila se kol něho jako had, stikla ho současně se všech stran, přinesla svou hlavu pod jeho, nastavila mu své rty a přijala polibek, který jim dal takovou závrať, že de Marsay mnil, že se země rozzívla, a že Paquita zvolala: „Jdi!“ a vedla ho zvolna až na schodiště.

Tam vzal mulat, jehož bílé oči zahořely, když uzřel Paquitu, svíci z rukou svého idolu a dovedl Henriho až na ulici.

Nechal svíci pod klenbou, otevřel dvířka vozu, vpustil Henriho do kočáru a dopravil ho na boulevard des Italiens s podivuhodnou rychlostí. Koně jako by měli ďábla v těle.

Tato scena byla pro Marsaye jako by snem, leč z takových Snů, které po úplném zmizení zanechají v duši pocit nadpřirozené rozkoše, za kterou člověk se žene po ostatek života. Jediný polibek dostačil. Žádné dostaveníčko snad se neodehrálo slušnějším způsobem, ani čistěji, ani snad chladněji v děsivějším místě podrobnostmi a před ohavnějším božstvím, neboť tato matka zůstala v obraznosti Henriově čímsi pekelným, skrčeným, mrtvolným, neřestným a divošsky sveřepým, čeho fantasie malířů a básníků dosud neuhodla. Skutečně nikdy nepodráždilo dostaveníčko více jeho smyslů, neodhalilo odvážnějších rozkoší, 58 nedalo lépe trysknouti lásce z jejího ústředí, aby se rozlila jako ovzduší kol člověka. Bylo to cosi šerého, tajemného, sladkého, něžného, nuceného a srdečného, spáření děsu a nebeskosti, ráje a pekel, co učinilo de Marsaye jako opilým. Nebyl to již on sám, a byl dosti silný, aby mohl odolati opojením rozkoše.

Abychom správně pochopili jeho chování při rozuzlení tohoto příběhu, je nutno vyložiti, jak jeho duše se rozvinula ve věku, kdy mladí lidé se znovu zmenší, ježto se mísí mezi ženy a zabývají se jimi příliš. Zmohutněl sběhem tajemných okolností, jež ho nadaly nesmírnou, neznámou mocí. Tento mladý muž třímal mocnější žezlo než všichni moderní králové, téměř vesměs spoutaní uzdou zákonů v nejmenších projevech vůle. De Marsay vykonával autokratickou moc východního despoty. Ale tato moc, tak pitomně užívaná otupělci v Asii, byla zde zdesateronásobena evropskou intelligencí, francouzským duchem, nejživějším a nejbřitším ze všech rozumových nástrojů. Henri mohl to, co chtěl v zájmu svých rozkoší a marnivostí. Onen neviditelný vliv na sociální svět oděl ho majestátem skutečným, ale tajným, bez přepětí, a obráceným k vlastní jeho osobě. Neměl o sobě mínění, jaké mohl o sobě míti Ludvík XIV. ale takové, jako měli nejpyšnější z kalifů, faraónů a Xerxů, kteří se považovali za pokolení boží, když napodobili boha, zastírajíce se svým poddaným pod záminkou, že jejich pohled skytá smrt.

Tak bez jakýchkoliv výčitek svědomí, že je současně soudcem i stranou, odsuzoval de Marsay chladně k smrti muže nebo ženu, kteří ho vážně urazili. Ač mnohdy téměř lhostejně vynesen, byl ortel neodvolatelný. Omyl byl nehodou, podobnou nehodě, kterou způsobí úder blesku, který zasáhne v nějakém fiakru šťastnou Pařížanku, místo aby rozdrtil starého kočího, který ji veze k dostaveníčku. Také trpký a hluboký žert, jaký vyznačoval hovor tohoto mladého muže, vyvolával dosti všeobecně hrůzu; nikdo netoužil naraziti u něho. Ženy milují zázračné ty muže, kteří si sami přezdívají pašů, kteří vypadají jako provázeni lvy a katy a kráčejí v ústrojí hrůzy. U těchto mužů je výsledkem toho jistota v konání, určitost moci, pýcha pohledu a lví svědomí, které realisuje pro ženy typ síly, o němž všechny sní. Takovým byl de Marsay.

Šťasten v té chvíli svou budoucností, stal se mladým a pružným, a uléhaje myslil jen na lásku. Snil o Dívce se zlatýma očima tak, jak sní mladí vášniví lidé. Byly to obludné obrazy, nepochopitelné bizarnosti, světlaplné a odhalující neviditelné světy, leč vždy nedokonalým způsobem, neboť předstřený závoj mění optické podmínky.

Druhého a třetího dne zmizel, aniž bylo možno zvěděti, kam odešel. Jeho moc náležela mu pouze za určitých podmínek, a šťastnou náhodou proň bylo, že po tyto dva dny byl prostým vojínem ve službách daemonových, od