Myšlenka na smrt, vyjádřená uprostřed rozkoší, a strach, s ní spojený, který několikrát zbrunátnil čelo onoho krásného tvora, který náležel po matce k huriskám asijským, Evropě vychováním a tropům svým zrozením, zdála se mu jedním z oněch klamů, pomocí nichž všechny ženy snaží se stati zajímavými.
– Je z Havany, nejšpanělštější to země z nového světa; líbilo se jí tedy lépe sehráti hrůzu, než mi hoditi na hlavu utrpení, nesnáz, koketnost nebo povinnost, jak činívají Pařížanky. Při jejích zlatých očích, chce se mi spáti.
Spatřil drožku, mající stanoviště na rohu Frascati, která čekala na několik hráčů, zburcoval ji, dal se dovézti domů, lehl si a usnul spánkem darebů, který bizarností, ze které dosud žádný písničkář netěžil, je stejně hluboký jako spánek spravedlivých. Snad je to následek onoho příslovečného axiomu, že extrémy spolu hraničí.
K polední de Marsay si při probuzení protáhl údy a pocítil dojem jednoho z oněch vlčích hladů, na jaké všichni staří vojáci si mohou vzpomenouti, že jich pocítili den po vítězství. Tož spatřil před sebou s radostí Pavla de Manerville, neboť nejpříjemnější jest jisti ve společnosti.
- Nu tak! řekl jeho přítel, domníváme se všichni, že ses od deseti dnů uzavřel s Dívkou se zlatýma očima.
- Dívka se zlatýma očima! nemyslím již na ni. Na mou věru! mám opravdu jiné mouchy v hlavě.
- Ah! stavíš se diskrétním?
– Proč ne? řekl s úsměvem de Marsay. Můj milý, diskrétnost je nejchytřejším z výpočtů. Slyš… Ale ne, neřeknu ti ani slova. Ty mě nikdy ničemu nepřiučíš, nemám nálady rozdávati zdarma poklady své politiky. Život je řeka, jež slouží k provozování obchodu. Při všem, co nejsvětějšího na světě, při doutnících, nejsem profesorem národohospodářství, přizpůsobeného chápavosti písklat, posnídejme. Není tak nákladno dáti tobě omelettu s tuňákem než plýtvati svým mozkem před tebou.
- Účtuješ se svými přáteli?
- Můj milý, řekl Henri, který si málokdy odepřel ironie, jak by se mohlo tobě přihoditi stejně jako jinému, že by mu bylo třeba diskrétnosti, a že tě mám velice rád … Ano, mám tě rád! Na mou čest, kdyby ti bylo třeba nouze tisícifrankové bankovky, abych ti zabránil zastře-liti se, nalezl bys ji zde, neboť nemáme ještě nic zadluženo tam dole, jak Paule? Kdybys zítra se bil, odměřím vzdálenost a nabiji pistole, abys byl zastřelen dle pravidel. Konečně, kdyby někomu jinému než mně napadlo pomlouvati tě za tvé nepřítomnosti, bylo by mu se měřiti se statným šlechticem, který vězí v mé kůži, hle, co nazývám osvědčeným přátelstvím. Nuže! až ti bude třeba diskrétnosti, můj maličký, věz, že jsou dva druhy diskrétnosti: diskrétnost činná a diskrétnost negativní. Negativní diskrétnost je diskrétnost hlupáků, kteří užívají mlčení, záporu, zamračeného čela, diskrétnost uzavřených dveří, opravdová nemohoucnost! Činná diskrétnost postupuje tvrzením. Kdybych dnes večer v cerklu řekl: „Čestné slovo, Dívka se zlatýma očima nemá ceny toho, co mne stála!“ všichni lidé po mém odchodu by zvolali: „Slyšeli jste toho hejska Marsaye, který nás chtěl nabalamutiť, že již měl Dívka se zlatýma očima? chtěl by se tak zbaviti soků, není právě nemotora.“ Ale tato lesť je sprostá a nebezpečná. Ať je jak chce veliká hloupost, jež nám uklouzne, najdou se vždy zelenáči, kteří jí mohou uvěřiti. Nejlepší z diskrétností je ona, které užívají chytré ženy, když chtějí podvésti své manžely. Spočívá v kompromitaci ženy, o kterou nestojíme, aby uchována byla čest oné, kterou milujeme dostatečně, abychom ji ctili. Toť, co nazývám ženským slonem. Ejhle Laurent. Co nám neseš?
– Ústřice z Ostende, pane hrabě…
– Kdysi, Paule, poznáš, jak je zábavné žert si tropiti ze světa tím, že mu zatajíme tajemství našich lásek. Je mně ohromnou rozkoší, když uniknu pitomému sudičství davu, jenž nikdy neví, co chce, ani co má chtíti, jenž přijímá prostředek za výsledek, po řadě zbožňuje a proklíná, vynáší a ničí! Jaké blaho, přivésti ho k vzrušením a nebrati podílu na nich, zkrotiti ho, a nikdy ho neuposlechnouti! Možno-li čímsi se pyšniti, jest to dojista moc, které jsme sami nabyli, a jejíž jsme příčinou, účinkem, počátkem i výsledkem současně. Nuže! nikdo neví, koho miluji, ani co chci. Snad budou věděti, koho jsem miloval, co bych byl chtěl, jako zvědí o odbytém dramatu; ale dovoliti, aby se nahlédlo do mé hry?… slabost, pošetilost. Nepovažuji nic hodnějším pohrdání, než sílu užitou lstí! Zasvětím se s úsměvem do řemesla vyslancova, jestli je diplomacie vždy stejně nesnadná jako život. Pochybuji. Máš ctižádost?
chceš se něčím státi?
- Ale Henri, posmíváš se mi, jako bych nebyl dostatečně prostředním, abych mohl dojiti všeho.
- Dobrá, Paule. Budeš-li se stále sobě posmívati, budeš se brzo moci vysmáti celému světu.
Při snídani počal de Marsay, když se chystal vykouřiti své doutníky, spatřovati své noční události ve zvláštním světle. Jako u mnoha velikých duší nebyla jeho prozíravost náhlá, nevnikal ihned ku základu věcí. Jako u všech povah, obdařených schopnosti žiti mnoho v přítomnosti, vylisovati takřka šťávu z ní a pohltiti ji, potřeboval druhý