13

jež se praží v Nové Anglii, budou vykresleny dlel této fráse: byl to nešťastný člověk.

Dle tohoto slova každý ho uhodne, představí si ho dle pomyslů každé zemi vlastních. Ale kdo si představí jeho bledý obličej, vrásčitý, rudý na okrajích a dlouhý vous? Kdo uzří provazovitý, žlutý nákrčník, usmolený límec košile, důkladně obnošený klobouk, vyrudlý kabátec, bídné spodky, pokroucenou vestu, špendlík z falešného zlata a zablácené střevíce, jejichž tkanice couraly se blátem? Kdo ho pochopí v celé nesmírnosti jeho přítomné i minulé bídy? Kdo? pouze Pařížan. Nešťastný člověk pařížským je úplně nešťastným člověkem, neboť najde ještě radost, aby viděl, jak je nešťasten. Mulat zdál se býti katem Ludvíka XI, držícím člověka, který má býti pověšen.

- Kdo nám ulovil tyto dva směšné chlapíky? řekl Henri.

- U bačkory! jeden z nich mi nahání strach, odvětil Paul.

- Kdo jsi ty, který se zdáš křesťanštějším z obou? pravil Henri, pohlížeje na nešťastného člověka.

Mulat setrval s očima upřenýma na oba mladé muže, jako člověk, který nic nerozuměl a snaží se nyní něco uhodnouti dle posuňků a pohybu rtů.

- Jsem veřejný písař a tlumočník. Bydlím v justičním paláci a zovu se Poincet.

- Dobrá! A onen? pravil Henri k Poincetovi, ukazuje na mulata.

- Nevím; mluví pouze jakýsi druh španělského nářečí a přivedl mě sem, aby se s vámi mohl smluviti.

- Mulat vytáhl z kapsy psaní, které napsal Henri Paquitě a vrátil mu je; Henri je hodil do ohně.

- Ejhle! kdo se počíná rýsovati, pravil k sobě Henri. Paule, nech nás chvíli o samotě.

- Přeložil jsem mu tento list, řekl tlumočník, když byli sami. Když byl přeložen, byl on, nevím kde. Pak se vrátil pro mne, aby mě dovedl sem, a přislíbil mi dva louisdory.

- Co mi máš říci, Číňane? tázal se Henri.

- Neřekl jsem mu Číňane, pravil tlumočník, očekávaje odpověď mulatovu.

Praví, pane, započal znovu tlumočník, vyslechnuv neznámého, že máte zítra večer v půl jedenácté býti na boulevardu Montmartre, u kavárny. Uzříte tam povoz, do kterého vstoupíte a řeknete tomu, kdo vám přijde otevřití dvířka, slovo cortejo, slovo španělské, jež znamená milenec, dodal Poincet, vrhnuv blahopřejný pohled na Henriho.

- Dobře!

Mulat chtěl dáti dva louisdory; ale de Marsay toho nepřipustil a odměnil tlumočníka; co mu platil, pronesl mulat několik slov.

- Co praví?

- Varuje mě, odpověděl nešťastný člověk, že, provedu-li jedinou jen nediskretnost, zaškrtí mě. Jest něžný, a vypadá zcela dle toho, že by byl toho schopen.

- Jsem si tím jist, odvětil Henri. Učinil by, jak praví.

- Dodává, pokračoval tlumočník, že osoba, kterou jest vyslán, vás prosí v zájmu vašem i jejím, abyste ve svém počínání byl co nejopatrnější, ježto nad vaše hlavy zdvižené dýky by dopadly do vašich srdcí, aniž jakákoliv moc lidská může vás ochrániti.

- Řekl to! Tím lépe, bude to tím zábavnější.

- Ah! můžeš vejiti, Paule! zvolal na svého přítele.

Mulat, který neustal pohlížeti s magnetickou pozorností na milence Paquity Valdésové, odešel, jsa sledován tlumočníkem.

– Konečně tedy velmi romantické dobrodružství, řekl si Henri, když se Paul navrátil. Zúčastniv se horlivě několika, setkal jsem se na konec v této Paříži se zápletkou, provázenou vážnými okolnostmi, větším nebezpečím. Ah!

ďasa, jak činí nebezpečí ženu odvážnou! Překážeti ženě, chtíti ji nutiti, neznací-li to, dáti jí právo a odvahu, ztéci v okamžiku překážky, k jichž přeskočení by potřebovala leta. Něžná bytosti, jdi, skoč i Umříti? ubohé děcko! Dýky?

obrazotvornost žen! Cítí vždy potřebu uplatniti své drobné šelmovství. Ostatně budeme toho pamětlivi, Paquito!

budeme toho pamětlivi, mé dítě. Čert mě vezmi, nyní, co vím, že tato krásná dívka, toto veledílo přírody je moje,