něhož měl svou talismanickou existenci. Ale v určenou hodinu večer na boulevardu očekával povoz, který nedal na sebe čekati. Mulat se přiblížil k Henriovi, aby mu řekl po francouzsku větu; které, jak se zdálo, naučil se z paměti: „Chcete-li přijíti, řekla mi, musíte svoliti, abych vám zavázal oči.“
A Christemio ukázal šátek z bílého hedvábí.
- Nikoliv! řekl Henri, jehož celá moc se náhle vzepřela.
A chtěl vstoupiti. Mulat dal znamení, povoz odjel.
- Ano! zvolal de Marsay, zuřiv, že ztrácí rozkoš, kterou si sliboval. Ostatně viděl nemožnost kapitulovati u otroka, jehož poslušnost byla slepá jako poslušnost katova. A což měl na tento trpný nástroj dopadnouti jeho hněv?
Mulat hvizdl, povoz se navrátil. Henri prudce vstoupil. Již několik zvědavých se pitomě nashromáždilo na boulevardu. Henri byl silný, chtěl mulata podvésti.
Když vůz tryskem vyjel, uchopil ho za ruce, aby se ho zmocnil a mohl si uchovati po zkrocení svého hlídače používání smyslů, aby viděl, kam jede. Marný pokus. Mulatovy oči v stínu zajiskřily. Tento muž vyrazil několik výkřiků, jimž zuřivost dala zhynouti v hrdle, vyprostil se, hodil Marsaye železnou rukou nazpět a přibil ho, abych tak řekl, do pozadí vozu; pak volnou rukou vytasil trojhrannou dýku a hvizdl. Kočí zaslechl hvizdnutí a zastavil.
Henri byl bezbranný, byl nucen poddati se; vztáhl hlavu k pásce. Toto gesto vzdání se utišilo Christemia, který mu zavázal oči s úctou a péčí, prozrazujícími jakési zbožňování osoby muže, milovaného jeho idolem. Ale dříve než provedl toto předběžné opatření, zastrčil dýku s nedůvěrou do postranní kapsy a zapial se až po bradu.
– Byl by mne zabil, ten Číňan! řekl si de Marsay.
Povoz uháněl znovu. Zůstal jediný zdroj pro mladého muže, který znal tak dokonale Paříž, jako ji znal Henri. Aby věděl, kam jede, stačilo mu míti pozor, počítati dle počtu přejetých stok ulice, jimiž se přijede na boulevardy, kdyby vůz jel neustále v provo. Mohl tak poznati, kterou poboční ulicí vůz mířil, buď směrem k Seině, buď k výšinám Montmartreským, a uhodnouti jméno nebo polohu ulice, kde jeho průvodce dá zastaviti. Ale prudké vzrušení, které mu způsobil zápas, zuřivost, v niž ho štvala jeho kompromitovaná důstojnost, myšlenky na pomstu, jimiž se zabýval, předpoklady, které mu suggerovala úzkostlivá péče, s kterou postupovala tato záhadná dívka, aby ho k sobě přivedla, vše zabránilo mu, aby měl onen pozor slepcův, nutný ku koncentraci intelligence a dokonalému důvtipu při vzpomínce. Cesta trvala půl hodiny. Když se povoz zastavil, nebyl již na dláždění. Mulat a kočí vzali Henriho v podpaží, zdvihli ho a vsadili ho na jakási nosítka a nesli ho přes zahradu, jejíž květy a vůni, vlastní stromům a zeleni, cítil. Bylo zde tak dokonalé ticho, že mohl rozeznati hluk, způsobený několika kapkami vody, padajícími s vlhkého listí. Oba muži vynesli ho na schodiště, dali mu vstáti, a vedli ho za ruce několika pokoji a opustili ho v pokoji, jehož ovzduší bylo parfumováno a kde cítil pod nohama tlustý koberec. Ženská ruka ho stlačila na divan a sňala mu pásku. Henri spatřil před sebou Paquitu, ale Paquitu ve slávě rozkošnické ženy.
Polovina boudoiru, kde se nalézal Henri, opisovala okrouhlou měkce něžnou křivku, která byla protilehlá druhé části dokonale čtvercové, v jejímž středu zářil krb z bílého mramoru a zlata. Vstoupil sem postranními dveřmi, které skrývala bohatá portiera z čalounu, čelící oknu. Podkova byla zdobena pravým tureckým divanem, to jest matrací rozloženou na zemi, ale matrací širokou jako postel, divanem o padesáti stopách v obvodu, z bílého kašmíru, ozdobeného třapečky z černého a žhavě červeného hedvábí, rozvěšenými v kosočtvercích. Opěradlo tohoto ohromného lůžka trčelo několik palců nad četné podušky, jež ho obohacovaly ještě vkusem svých ozdob.
Tento boudoir byl potažen rudou látkou, na niž byl položen indický musselín, žlábkovaný jako korintský sloup záhyby střídavě dutými a vypuklými, zachycenými nahoře a dole stužkou z látky barvy ohnivě červené, na které se rýsovaly černé arabesky. Pod musselinem stávala se ohnivá červeň růžovou, milostná barva, kterou odrážely okenní záclony, jež byly z indického musselinu, podšitého růžovou dykytou, a zdobeny třepením barvy ohnivě červené, míšené s černí. Šest ramen ze zlaceného stříbra, nesoucích po dvou svících, bylo upevněno na čalounech ve stejných vzdálenostech, aby osvětlovalo divan. Strop, uprostřed kterého visel lustr z matně zlaceného stříbra, svítil bělostí a karnýs byl vyzlacen. Koberec podobal se orientálské šále, měl její kresbu a připomínal poesii Persie, kde ji zpracovaly ruce otroků. Nábytek byl potažen bílým kašmírem, pošitým černými a ohnivě červenými okrasami. Hodiny a svícnové stojany byly celé z bílého mramoru a zlata. Jediný stůl, který zde byl, měl za přikrývku kašmír. Elegantní jardinièry obsahovaly růže všech druhů, květy bílé neb červené. Slovem, každý nejmenší detail zdál se předmětem láskyplné péče. Nikdy se bohatství tak koketně neskrývalo, aby se stalo elegancí, aby vyjádřilo půvab, aby vnukalo rozkoš. Zde by celek byl rozehřál nejstudenější bytost. Měnivý lesk čalounu, jehož barva se měnila dle směru pohledu a stávala se buď zcela bílou neb zcela růžovou, slaďoval se effekty světla, které se lilo do průhledných záhybů musselinu a vyvolávalo mlhavé 2jevy. Duše má, nevím jaké, sklony k běli, láska má zálibu v červeni a zlato lichotí vášním, schopno uskutečňovati jich rozmary. Tak vše, co