- Tebe, můj krásný Adolfe! tebe, za něhož bych dala život. Všechna ona vášnivá slova, jež mi byla řečena a která jsem já inspirovala, cítím opět pro tebe! V některých chvílích nerozuměla jsem nijak životu, ale nyní vím, kterak milujeme, až dosud byla jsem pouze milována, sama jsem nikdy nemilovala. Opustila bych vše pro tebe, odveď mě. Chceš-li, vezmi mě jako hračku, ale nech mě u sebe tak dlouho, až mě rozlámeš.
- Nebudeš litovati?
- Nikdy! řekla, dávajíc mu číst z očí, jichž zlatistá barva zůstala čistá a jasná.
- Dává mně přednost? řekl si v nitru Henri, který, kdyby zahlédl i pravdu, byl ochoten odpustiti urážku na prospěch tak naivní lásky – Uvidím, pomyslil si.
Třeba mu Paquita nebyla povinna žádným účtováním za minulost, nejmenší vzpomínka stávala se zločinem v jeho očích. Byl nadán smutnou silou přemýšleti o sobě, souditi svou milenku, studovati ji zcela oddanou rozkošem z nejúchvatnějších, jaké kdy s nebe sestoupivší Péri nalezla pro svého miláčka. Zdálo se, že Paquita je zvláštní péčí přírody stvořena k lásce. Noc od noci její ženský genius činil nejrychlejší pokroky. Ať jakákoliv byla síla tohoto mladého muže a jeho bezstarostnost v rozkoši, přes nasycení ze včerejšího dne, nalezl v Dívce ze zlatýma očima onen serail, který dovede stvořiti milující žena, které se muž nezřekne nikdy. Paquita odpovídala oné vášni, kterou pociťují všichni opravdu velcí mužové k nekonečnu, mystické vášni, tak dramaticky vyjádřené ve Faustu, tak poeticky tlumočené v Manfredu, jež nutila Don Juana rozrývat i srdce žen, v naději že tam nalezne onu bezmeznou myšlenku, kterou vyhledati se snaží tolik lovců příšer, kterou mní viděti učenci ve vědě kterou mystikové nalézají v Bohu samém. Naděje, míti konečně ideálnou Bytost, s níž by mohl zápas býti věčně bezúnavný, uchvátila Maraye, který poprvé od dávné doby otevřel srdce.
Jeho nervy povolily v napětí, jeho chlad roztál v ovzduší této žhavé duše, jeho dojemné doktriny se rozprchly a blaho zbarvilo jeho bytí, stejně jako byl zbarven boudoir, bíle a růžově. Když pocítil hrot vyšší rozkoše, byl unesen mimo hranice, v něž dosud uzavíral svou vášeň. Nechtěl býti předstižen touto dívkou, kterou jaksi umělá láska předem utvářila k potřebě jeho duše, a nalezl tedy v oné marnivosti, jež dohání muže, aby ve všem zůstal vítězem, síly, jimiž zkrotí tuto dívku; ale též jsa vržen přes onu čáru, po kterou duše vládkyní sebe samé, ztratil se v oněch rozkošných limbech, které všední lidé tak pošetile nazývají imaginárními prostory. Stal se něžným, dobrým a sdílným. Učinil Paquitu téměř šílenou.
- Proč bychom nešli do Sorrenta, Nizzy, Chiavari, stráviti tam celý svůj život? Chceš? řekl Paquitě prolínavým hlasem.
- Jest třeba, abys mi kdy říkal: Chceš? volala. Mám nějakou vůli? Jsem něčím mimo tebe, jen abych byla rozkoší pro tebe. Chceš-li doliti útulek důstojný nás, je Asie jedinou zemí, kde láska může rozpiati křídla…
– Máš pravdu, pokračoval Henri. Pojďme do Indie, tam, kde je věčné jaro, kde země nemá nikdy ničeho mimo květy, kde může člověk rozvinouti panovnickou nádheru, aniž kdo učiní k tomu poznámky, jako v hloupých zemích, kde chtějí uskutečniti plochou chimaeru rovnosti. Pojďme do krajů, kde se žije uprostřed národa otroků, kde slunce ozařuje věčně palác, zůstávající bílé, kde se rozsívají vůně do vzduchu, kde ptáci zpívají lásku a kde se umírá, když nelze již milovat.
– A kde se umírá společně! řekla Paquita. Ale neodjížděme zítra, odjeďme ihned, vezme s sebou Christemia.
- Na mou věru, rozkoš je nejkrásnějším řešením života. Pojeďme do Asie; ale k odjez ( dítě, je třeba mnoho zlata, a k opatření zlata nutno urovnati své záležitosti.
Nepochopila nic z těchto myšlenek.
- Zlato, je ho tu takhle vysoko, řekla pozdvihla ruku.
- Není moje.
- Co na tom sejde? pokračovala, potřebujeme-li ho, vezměme si je.
- Nenáleží tobě.
- Náležeti! opětovala. Nevzal jsi mne? je vezmeme, bude nám náležeti.
Rozesmál se.
- Ubohé neviňátko! neznáš nic z věcí z tohoto světa.
- Nikoliv, ale hle, co vím, zvolala, přitahujíc Henriho na sebe.