12

Příštího dne přišel de Marsay opět procházeti se v slunci na terassu des Feuillants, a spatřil tam Paquitu Valdésovou; vášeň učinila ji pro něho již krásnější. Pobláznil se vážně do těchto očí, jejichž paprsky měly, jak zdálo se, povahu těch, které vysílá slunce; jejich žhavost zahrno vala žhavost tohoto dokonalého těla, na němž vše bylo rozkoší. De Marsay hořel dotknouti se šatu této svůdné dívky, když se potkali na procházce ale jeho pokusy byly vždy marné, v okamžiku když předešel dueňu a Paquitu, aby se moh ocitnouti po straně Dívky se zlatýma očima, až se otočí, Paquita neméně netrpělivá živě popošla De Marsay ucítil, jak mu stiskla ruku způsobem zároveň tak chvatným a vášnivě význačným, že mu bylo, jako by dostal ránu elektrické jiskry V

okamžiku všecka jeho mladická vzrušení tryskla mu k srdci. Když oba milenci na sebe pohlédli Paquita se zdála zahanbenou; sklopila oči, aby neviděla očí Henriových, ale její pohled sklouzal dolů, aby spatřil nohy a postavu toho, jejž ženy před revolucí nazývaly svým vítězem.

- Budu rozhodně míti tuto dívku za milenku, děl si Henri.

Následuje ji ku konci terassy směrem náměstí Louis XV spatřil starého markýze de San-Réal který se procházel opřen o rámě svého komorníka šel s veškerou obezřetností člověka dnavého neduživce. Dona Concha nedůvěřujíc Henrimu vzala Paquitu mezi sebe a starce.

- Oh ty! řekl si de Marsay vrhnuv pohrdavý pohled na dueňu, není-li možno přinutiti tě ku vzdání se, uspíme tě trochou opia. Známe mythologii a bajku o Argusovi.

Než vstoupila Dívka ze zlatýma očima do povozu, vyměnila se svým milencem několik pohledů, jichž výraz nebyl pochybný a jimiž Henri byl uchvácen; leč dueňa jeden zachytila a řekla živě několik slov Paquitě, která se zoufalou tváří se vrhla do vozu.

Po několik dnů nepřišla Paquita již do Tuierií. Laurent, který na rozkaz svého pána chodil na zvědy v okolí paláce, zvěděl od sousedů, že ani obě ženy, ani starý markýz nevyšli ode dne, my dueňa zachytila pohled, vyměněný mezi dívkou, svěřenou její péči, a Henriem. Tak slabé pouto, které spojovalo oba milence, bylo tedy již přetrženo.

Několik dnů později, aniž kdo zvěděl, jakými prostředky, dospěl de Marsay k svému cíli, měl pečeť a vosk zcela podobné pečeti a vosku, jimiž byly pečetěny dopisy, zasílané z Londýna slečně Valdésové, podobný papír, jakého užíval dopisovatel, pak všechny potřeby a nutná razítka k přičinění značek anglických a francouzských. Napsal následující dopis, jemuž dal veškerý vzhled dopisu, paslaného z Londýna.

„Drahá Paquito, nepokusím se vám slovy vylíčiti vášeň, kterou jste mi vdechla. Jestli, k mému štěstí, ji sdílíte, vězte, že jsem nalezl prostředky, jak si s Vámi dopisovati. Jmenuji se Adolf de Gonges a bydlím v ulici de lÚniversité č. 54. Jste-li příliš střežena, abyste mi mohla psáti, nemáte-li ani papíru, ani per, zvím to z vašeho líčení. Tedy jestliže zítra od osmi hodin z rána o osmi hodin večer nehodíte dopisu přes zeď u vaší zahrady do zahrady barona de Nucingen, kde po celý den bude očekáván, jistý člověk zcela mi oddaný vám spustí o desáté hodině ranní druhého dne přes zeď na provaze dvě lahvičky, procházejte se tam v tuto dobu, jedna z obou lahviček bude obsahovati opium k uspání vašeho Arga, stačí dáti mu z ní šest kapek. Ve druhé bude inkoust.

Lahvička s inkoustem jest vroubkovaná, druhá hladká. Obě jsou dosti ploché, abyste je mohla schovati ve svém živůtku. Vše co jsem již učinil, abych si mohl s vámi dopisovati, jistě vám poví, jak vás miluji. Pochybujete-li o tom, přiznávám vám, že bych dal život, abych dosáhl s vámi schůzky na hodinu.

– Věří tomu přece ty ubohé bytosti! řekl s de Marsay; ale mají pravdu. Co bychom si my slili o ženě, jež se nedá pohnouti milostným listem, provázeným tak důkazuplnými okolnostmi Tento dopis byl odevzdán panem Moinotem listonošem, o osmé hodině následujícího dne vrátnému paláce San-Réal.

Aby se přiblížil bojišti, šel de Marsay na snídani k Paulovi, který bydlil v ulici de la Pé piniěre. Ve dvě hodiny, právě když si oba přátelé se smíchem vypravovali o úpadku jistého mladíka, který chtěl vésti elegantní život bez důkladného jmění, a když proň hledali konce, přiše Henriův kočí za svým pánem až k Paulovi a před stavil mu záhadnou osobu, jež rozhodně si přáli s nim osobně mluviti. Tato osoba byl mulat, jímž by se byl Talma, kdyby s ním se byl setkal, jisti inspiroval ku postavě Othellově. Nikdy africká tvář nevyjadřovala lépe velikosti v pomstě, rychlosti v podezření, přesnosti v provedení záměru, síly dětské nerozvážlivosti mouřenínovy. Jeho černi oči měly upřenost očí dravého ptáka a byly obestřeny jako supí oči modravou blankou, prostou brv. Malé a nízké čelo mělo do sebe cosi hrozivého. Zřejmě byl tento muž v jařmu jediné a téže myšlenky. Jeho svalnaté paže mu nenáležely. Byl sledován mužem, o němž veškeré představy! počínajíc těmi, jež zimomřou v Gronsku, až k oněmi