22

Ba studoval i zatáčky, které jeho nosiči učinili v domě, a spoléhal, že bude moci se na ně upamatovati. Spatřil, že jest jako včera na pohovce před Paquitou, která mu odvazovala pásku; ale viděl, že je bledá a změněná. Plakala.

Klečíc jako anděl na modlitbách, ale anděl smutný a hluboce melancholický, ubohá dívka se již nepodobala zvědavému, netrpělivému, křepkému tvoru, který vzal Marsaye na svá křídla, aby ho přenesl do sedmého nebe lásky. Bylo cos tak opravdového v tomto zoufalství, zahaleném rozkoší, že hrozný de Marsay cítil ve svém nitru podiv před tímto novým veledílem přírody a zapomněl pro chvíli základního zájmu tohoto dostaveníčka.

– Co pak je ti, moje Paquito?

– Příteli, řekla, odveď mě ještě této noci! Vrhni mě někam, kde nikdo nebude moci říci, když mě uzří: Hle Paquita!

kde nikdo neodpoví: Je tu dívka se zlatým pohledem a dlouhým vlasem. Tam ti skytnu rozkoší, kolik jen budeš ode mne chtíti. Pak, až mne už nebudeš milovati, opustíš mě a nebudu si stěžovati, neřeknu nic; a když mě opustíš, nesmí ti to býti příčinou jakýchkoliv výčitek svědomí, neboť jediný den, strávený v tvé blízkosti, jediný den pouze, po který bych na tebe patřila, vyváží mi celý život. Ale zůstanu-li zde, jsem ztracena.

– Nemohu opustiti Paříž, miláčku, odvětil Henri. Nenáležím sobě, jsem připoután přísahou k osudu několika osob, jež jsou moje, tak jako já jsem jejich. Ale mohu ti zříditi v Paříži útulek, kam žádná moc lidská nedosáhne.

– Nikoliv, řekla, zapomínáš moci ženské!

Nikdy nevyjadřovala věta lidským hlasem

pronesená úplněji hrůzy.

- Kdo by mohl dosáhnouti tebe, postavím-li se já mezi tebe a svět?

– Jeď! řekla. Již tě má dona Concha v podezření. A pokračovala, nechavši kanouti slzy, jež se třpytily na jejích tvářích, jest snadno uzříti, že nejsem již stejná. Nuže, zanecháš-li mě zuřivosti obludy, která mě pohltí, buď svatá vůle tvá! Ale pojď, učiň, aby všechny rozkoše života byly v naší lásce. Jinak bych prosila, plakala, křičela, bránila se, snad se zachránila.

- Koho budeš prositi? řekl.

- Ticho! odvětila Paquita, obdržím-li milost, bude to snad za mou mlčelivost.

- Dej mi můj šat, řekl Henri úskočně.

- Ne, ne, odvětila živě, zůstaň tím, kým jsi, jedním z oněch andělů, které jsem byla učena nenáviděti a ve kterých jsem viděla pouze příšery, zatím co jste tím, co nejkrásnějšího je pod sluncem, řekla, laskajíc vlasy Henriovy.

Nevíš, jak vysoce jsem hloupá? nenaučila jsem se ničemu. Od dvanácti let jsem zavřená a nevídám nikoho.

Neumím ani čisti, ani psáti, mluvím pouze anglicky a španělsky.

- A jak je tedy možno, že dostáváš z Londýna dopisy?

- Mé dopisy? Zde máš, viz! řekla a šla a vzala něco papírů z dlouhé japonské vázy.

Podala Marsayovi listy, na nichž viděl mladý muž překvapen kresby podobné rébusům, rýsované krví a tlumočící věty plné vášně.

- Ale, zvolal, podivuje se těmto hieroglyfům, vytvořeným zručnou žárlivostí, tys v moci pekelného genia?

- Pekelného, opáčila.

- Ale jaks mohla vyjiti?…

- Ah! řekla, odtud pochází má zhouba. Přivedla jsem donu Conchu na rozhraní strachu z bezprostřední smrti a budoucího hněvu. Byla jsem zvědavá jako daemon, chtěla jsem zlomiti kovový kruh, který byl opsán mezi tvorstvem a mnou, chtěla jsem věděti, co jsou mladí muži, neboť znám z mužů pouze markýze a Christemia. Náš kočí a sluha, který nás provází, jsou starci...

- Ale tys nebyla vždycky uzavřena? Tvé zdraví vyžadovalo…

- Ach! pokračovala, procházíme se, ale v noci a na venkově, na břehu Seiny, daleko od světa.

- Nejsi hrdá, žes tak milována?

Nikoliv, řekla, a mimo to? Ačkoliv dobře vyplněn, je tento skrytý život pouze temnotami proti světlu.

- Co nazýváš světlem?