15

ihned zmizel. Salon se rozsvítil, viděl již pouze jako skrz oblak hroznou harpii, ztrnulou a němou na červené pohovce, jejíž žluté oči prozrazovaly otrocké city, které neštěstí vnuká nebo které působí neřest, v jejíž otroctví se padne jako v jařmo tyranovo, který vás otupí bičováním a svým despotismem. Její oči měly chladný lesk očí tygra v kleci, který zná svou bezmocnost a je nucen spolknouti ničivé svoje zálusky.

- Kdo je tato žena? řekl Henri Paquitě. Ale Paquita neodpověděla. Naznačila, že nerozumí francouzsky, a tázala se Henriho, zda mluví anglicky. De Marsay opáčil svou odpověď po anglicku.

- Toť jediná žena, které mohu důvěřovati, ačkoliv mě už prodala, řekla Paquita tiše. Drahý Adolfe, toť moje matka, otrokyně, zakoupená v Gruzii pro svou vzácnou krásu, z níž však dnes jen málo zbývá. Mluví výhradně svou mateřštinou.

- Držení této ženy a její touha uhodnouti z pohybů dceřiných a Henriových, co se mezi nimi děje, byly náhle vysvětleny mladému muži, jehož vysvětlení uspokojilo.

- Paquito, pravil k ní, nebudeme nikdy volni?

- Nikdy! řekla se smutnou tváří. Ba máme dokonce málo dnů pro sebe.

Sklopila oči, pohlédla na svou ruku a počítala pravou na prstech své levé ruky, ukazujíc při tom nejkrásnější ruce, jaké kdy Henri viděl.

– Jeden, dva, tři … Počítala až do dvanácti.

- Ano, řekla, máme dvanáct dnů.

- A pak?

- Pak, pravila setrvávajíc zabrána jako slabá žena před katovou sekerou a zatfitá předem bázní, která ji zbavovala oné nádherné energie, kterou, jak se zdálo, jí příroda udělila jen, aby zvětšila radosti a aby v nekonečné básně přetvořila i nejhrubší rozkoše. – Pak, opakovala. Její oči ztrnuly; zdálo se, že pozoruje vzdálený, hrozivý předmět.

- Nevím, pravila.

Tato dívka je šílená, řekl si Henri, který sám upadl do podivných úvah.

Paquita zdála se mu zabrána čímsi, co nebyl on, jako žena stejně tísněná i výčitkami i vášní. Snad měla v srdci jinou lásku, které zapomínala a vzpomínala po řadě. Kterési chvíle byl Henri napaden tisícerými protikladnými myšlenkami. Jemu stávala se tato dívka záhadou; ale když ji pozoroval s učenou pozorností blaseovaného člověka, hladového nových rozkoší, jako onen východní král, který žádal, aby proň byla stvořena rozkoš, hrozná žízeň, kterou jsou uchváceny velké duše, nalézal Henri v Paquitě nejbohatší ustrojení, jaké příroda kdy dobrotivě stvořila k lásce. Předpokládaný chod tohoto stroje, duši nechajíc stranou, byl by uděsil každého muže mimo Marsaye; bylť unesen onou bohatou žertvou slibovaných rozkoší, onou stálou proměnlivostí blaha, snem každého muže, po němž prahne i každá milující žena.

Byl šílen nekonečnem, které se stalo hmotným, a přenesen k nejvrcholnějším rozkošem tvorstva. Zřel vše toto v oné dívce, zřetelněji než kdy před tím viděl, neboť dala se zálibou na sebe patřiti, jsouc šťastna, že jest podivována. Podiv Marsayův stal se skrytou zuřivostí, a odhalil ji zcela vrhnuv pohled, který Španělka“ pochopila, jako by byla uvyklá přijímati podobné pohledy.

- Když nesmíš býti jenom mou, zabiji tě! zvolal.

Uslyševši toto slovo, Paquita si zakryla tvář rukama a zvolala naivně:

– Svatá Panno, do čeho jsem to vběhla! Vstala a vrhla se na rudou pohovku a zabořila hlavu do hadrů, které kryly prsa matčina, a plakala. Stařena přijala dceru, aniž opustila své nehybnosti, aniž jí čehokoliv dala na jevo. Matka měla do sebe v nejvyšším stupni onu vážnost divošských národů, onu netečnost sochy, o kterou se ztroskotává pozorování. Milovala, nemilovala své dcery? Žádná odpověď. Pod touto maskou žířily všechny lidské city, dobré i zlé, a bylo lze vše očekávati od tohoto tvora. Její pohled šel zvolna od krásných vlasů dceřiných, které ji pokrývaly jako mantillou, k tváři Henriově, již pozorovala s nevýslovnou zvědavosti. Zdálo se že se táže, jakým čarodějnictvím je zde, z jakého rozmaru učinila příroda tak svůdného muže.

– Tyto ženy se mi posmívají! řekl si Henri.

V této chvíli zdvihla Paquita hlavu a vrhla naň pohled, jaký pronikne až do duše a spálí ji. Zdála se mu tak krásnou, že si přísahal, že bude míti tento poklad krásy.