11

nová, jejímiž osobami jsou stařec, mladá dívka a milenec: don Hijos, Paquita, De Marsay. Vyrovnal-li se Laurent Figarovi, dueňa zdála se býti nepodplatitelnou. A tak živoucí hru silněji zauzlila náhoda, nežli kdy dovedl kterýkoliv dramatický autor! Ale není-li náhoda geniálním člověkem? Bude zapotřebí hráti opatrně, řekl si Henri.

- Nuže! řekl mu Pavel de Manerville vstoupiv, jak daleko jsme? Přicházím posnídať s tebou.

- Budiž, řekl Henri, nepohoršíš se, budu-li se před tebou oblékati?

- Jaký žert!

- Přejímáme teď tolik věcí od Angličanů, že se můžeme stati pokryteckými a umravnělými jako oni, řekl Henri.

Laurent předložil svému pánu tolik nářadí, tolik různých předmětů a pěkných věcí, že se Paul nezdržel, aby řekl:

– Ah, ty toho máš na dvě hodiny?

- Ne, řekl Henri, na půl třetí hodiny.

- Dobrá! protože jsme mezi sebou a můžeme si všecko říci, vysvětli mi, proč znamenitý člověk jako jsi ty, neboť ty jsi znamenitý, libuje si přeháněti hloupou domýšlivost, které v něm přirozeně není. Proč půl třetí hodiny promarniti fintěním, když stačí pro lázeň čtvrt hodiny, na účes dvě minutky a k obléknutí? Tedy vysvětli mi svůj system.

- Musil bych tě míť moc rád, můj veliký medvěde, abych ti svěřil tak veliké myšlenky, řekl mladý muž, který si právě kartáčoval nohy kartáčem, jemně natřeným anglickým mýdlem.

- Ale já jsem ti věnoval nejupřímnější oddanost, odpověděl Paul de Manerville, a mám tě rád, protože uznávám, žes znamenitější než já.

- Mohls vypozorovati, jsi-li vůbec schopen sledovati věci duševní, že žena miluje hejska, odvětil de Marsay odpovídaje pouze pohledem k výroku Paulovu. Víš, proč ženy milují hejsky? Příteli, hejskové jsou jediní muži, kteří o sebe pečují. Neb příliš o sebe pečovati, neznačí-liž to pečovati o sebe pro dobro druhých? Muž, který sám sobě nenáleží, je právě mužem, na něhož mají ženy chut. Láska je hlavně zlodějem. Nemluvím ti o té výstřední čistotě, po níž blázní. Nalezni jedinou, která by se nadchla pro člověka, který na sebe nedbá, třeba by to byl muž pozoruhodný? Stala-li se ta věc, musíme ji přičísti na vrub choutkám těhotné ženy, jakož i oněch šílených nápadů, které projdou hlavou každého. Naopak viděl jsem lidi velmi pozoruhodné, kteří zůstali seděti pro svou nedbalost.

Hejsek, který se stará o svou osobu, stará se o hlouposti, o nepatrnosti. A co je žena? Nepatrnost, souhrn hloupostí. Dvěma slovy, jež řekneme do větru, nedáme-liž jí práce na čtyři hodiny? Jest jisto, že se hejsek bude zábývati jí, protože nemyslí na veliké věci. Nebude nikdy zanedbávána pro slávu, ctižádost, politiku, umění, pro tyto veliké veřejné holky, které jsou jejími sokyněmi. Pak hejskové mají odvahu zesměšniti se, aby se líbili ženě, a její srdce je plno odměn pro muže směšného láskou. Slovem, hejsek může býti hejskem, pouze má-li příčinu jím býti. Jsou to ženy, které nám udílejí tuto hodnost. Hejsek je plukovníkem lásky, má štěstí, má svůj pluk žen, kterému velí. Můj milý! V Paříži se ví všecko a člověk nemůže tu býti hejskem gratis. Ty, který máš jen jednu ženu, a snad máš pravdu, že máš jen jednu, zkus dělati hejska…? Ty se ani nestaneš směšným, budeš mrtvolou.

Stal by ses dvounohým předsudkem, jedním z těch lidí, odsouzených nevyhnutelně konati stále totéž. Znamenal bys hloupost jako p. de La Fayette znamená Ameriku, p. de Talleyrand diplomacii, des Augiers píseň, p. de Ségur romanci. Vystoupí-li ze svého oboru, nevěří se již v cenu toho, co dělají. Hle, jak jsme ve Francii vždy svrchovaně nespravedlivými. P. de Talleyrand je snad veliký finančník, p. de La Fayette tyran a des Augiers správný úředník.

Kdybys měl čtyřicet žen v příštím roce, nebude ti veřejně z nich povolena ani jedna. Tož je přece hejskovství, příteli Paule, znamením nepopiratelné moci, dobyté nad ženským pronárodem. O muži milovaném několika ženami má se za to, že má znamenité vlastnosti, a tu jde o to, která jej bude míti, nešťastníka. Ale domníváš se, že to není také nic, míti právo vejiti do salonu, dívati se tam na společnost s výše svého nákrčníku neb lorgnonem a moci pohrdati nejznamenitějším člověkem, nosí-li zastaralou vestu? Laurente, děláš mi bolest. Po snídani půjdeme Paule do Tuilerií, abychom spatřili rozkošnou Dívku se zlatýma očima.

Když po znamenité snídani oba mladí muži přeměřili terassu des Feuillants a velkou alej tuilerijskou, nepotkali nikde vznešené Paquity Valdésové, pro kterouž bylo tam více než padesát mladých elegantních Pařížanů, samé pižmo, nádherná kravatta a bota, ostruha, bičík, chození, hovor, smích a posílání se ke všem čertům.

– Zbytečná námaha, řekl Henri, ale napadla mi nejznamenitější myšlenka na světě. Tato dívka dostává dopisy z Londýna, je třeba zakoupiti neb opiti listonoše, rozpečetiti jedno psaní, ovšem přečisti je a vpašovati tam malé, zamilované psaníčko a opět je zapečetiti. Starý tyran, cradel tiranno zná bezpochyby osobu, která píše dopisy, přicházející z Londýna, a není nedůvěřivý.