Tuilerií po způsobu všech živočichů, kteří znajíce svou sílu kráčejí klidně a majestátně,-měšťáci ohlíželi se zcela naivně, aby ho znovu spatřily, ženy se vůbec neohlížely, očekávaly ho až se vrátí, a vrývaly si ho v pamět, aby si včas vzpomněly této příjemné tváře, která by nebyla zohyzdila tělo té nejkrásnější z nich.
- Co pak tu děláš v neděli? řekl Henrimu markýz de Ronquerolles potkav ho.
- Ryba je ve vrši, odvětil mladý muž.
Tato výměna myšlenek stala se dvěma významnými pohledy, aniž Ronquerolles a de Marsay vypadali, jako by se znali. Mladý muž prohlížel procházející se s hbitostí pohledu a sluchu, vlastní Pařížanu, jenž, jak se zdá na první pohled, nic nevidí a neslyší, ale který vidí a slyší vše. V tom okamžiku přistoupil k němu mladý muž a zavěsil se mu důvěrně v rámě řka:
- Jak se vede, můj milý de Marsay?
- Ale velmi dobře, odpověděl mu de Marsay s oním zdánlivě vroucím vzezřením, které však mezi mladými Pařížany nic neznamená ani pro přítomnost ani pro budoucnost.
Opravdu, mladí lidé v Paříži nepodobají se mladým lidem žádného jiného města.
Rozdělují se ve dvě třídy: Mladý muž, který má něco, a mladý muž, který nemá nic neb mladý muž, který rozvažuje a který rozhazuje. Ale rozumějte tomu dobře, jde zde pouze o domorodce, kteří vedou v Paříži život rozkošnické elegance. Existují tam ovšem i jiní mladí lidé, ale tito jsou děti, chápající velmi pozdě pařížské živobytí a jsou jím podvedeni. Nehloubají, studují, drou se, říkají ostatní. Konečně se tam spatřují též jistí mladíci bohatí neb chudí, kteří se chytají úřadů a výhradně se jim věnují, jsou poněkud Rousseauovým Emilem z občanského těsta, a neobjevují se nikdy ve společnosti. Diplomati je nezdvořile nazývají hejsky. Ať jsou hejsci nebo ne, rozmnožují počet oněch prostřednosti, chlubíce se svou nemohoucností, kterou nazývají mravy a poctivostí. Tento společenský druh Cenyvýtečnosti týrá správu, armádu, úřady, komory a dvůr. Zmenšuje a zplošťuje zemi a jaksi tvoří v politickém těle lymfu, která je přetěžuje a činí měkkým. Tyto počestné osoby nazývají talentované lidi nemravnými neb šibaly, jestliže tito šibalové dávají si platiti své služby, nebo alespoň slouží; kdežto tamti škodí a jsou váženi davem; ale na štěstí pro Francii elegantní mládež stigmatisuje je stále jménem hlupáků.
Nuže, na první pohled je přirozeno míti oba druhy mladých lidí, kteří vedou elegantní život, za velmi odlišné; roztomilá to družina, ku které náležel Henri de Marsay. Ale pozorovatelé, kteří nesoudí dle povrchu věcí, jsou brzy přesvědčeni, že rozdíly jsou čiře mravní, že nic není tak klamného jako tato hezká slupka. Nicméně všichni stejně mají přednost před celým světem, mluví na zdař bůh o věcech, lidech, literatuře a výtvarném umění, mají vždy v ústech Pitta a Coburga každého roku, převyšují hovor dvojsmyslnou hříčkou slov, obracejí v posměch vědu a učence, opovrhují vším, čeho neznají, neb vším, čeho se obávají, pak se povznášejí nade vše, ustanovujíce svrchovanými soudci nade vším. Všichni by podvedli své otce a byli by pohotově roniti na ňadru svých matek krokodilí slze, ale všeobecně v nic nevěří, pomlouvají ženy, neb předstírají skromnost a ve skutečnosti poslouchají některou zlou kurtisánu neb některou starou ženu. Všickni jsou stejně až ku kostem rozežráni výpočtem, zkažeností, surovou chutí vyšplhati se, a jsou-li ohrožováni kamenem, kdyby se zkoumalo, nalezl by se všem v srdci. V normálním stavu mají nejpěknější zevnějšek, staví na odiv přátelství v každém případě a jsou stejně unášející. Tatáž persifláž vládne jejich proměnlivým jargonem, honí se za bizarností ve svých oblecích, chlubí se opakováním blbostí toho neb onoho oblíbeného herce a začínají s každým, nechť je to kdokolivek, pohrdáním neb drzostí, aby měli jaksi první prsty v této hře, ale běda, kdo si nedovede nechať vypíchnouti jedno oko, aby jim vypíchl obě. Zdají se stejně lhostejnými k neštěstím vlasti a k jejím pohromám.
Podobají se zkrátka naprosto všichni hezké bílé pěně, která korunuje vlnu za bouře. Nastrojují se, hodují, tančí a baví se v den bitvy u Waterloo, v době cholery nebo za revoluce. Slovem, naprosto všichni stejně si počínají, ale zde začíná srovnání. Z tohoto bohatství, vlnícího se a příjemně rozházeného, jedni mají kapitál a druzí ho očekávají – mají tytéž krejčí, ale účty těchto nejsou ještě zaplaceny.
Pak jestliže jedni, podobni řešetu, přijímají všecky druhy idejí, aniž si některé zapamatovali, druzí je srovnávají a přisvojí si všechny dobré. Jestliže jedni se domnívají, že něco vědí, nevědí ničeho a rozumějí všemu, půjčují vše těm, kteří ničeho nepotřebují, a nedarují ničeho těm, kteří by něčeho potřebovali; druzí studují tajně myšlenky jiných a umisťují své peníze tak výhodně, jako své ztřeštěnosti, na veliké úroky. Jedni nemají již věrných dojmů, protože jejich duše jako zrcadlo osleplé opotřebováním neodráží již obrazu, druzí šetří svých smyslů a svého života a při tom se zdá, že jako oni vyhazují je okny. První, na příslib jakési naděje, věnují se bez přesvědčení některému systému, který pluje po větru a stoupá proti proudu, ale přeskakují na jinou politickou loď, když první se uchyluje se své dráhy, druzí vyměřují budoucnost, sondují ji a spatřují v politické věrnosti totéž, co Angličané