14

pozbylo dobrodružství pikantnosti.

Přes tato lehkovážná slova ozval se v Henriovi mladý muž. Aby bez útrap očekával až do zítřka, utekl se k přemrštěným zábavám; hrál, obědval a večeřel se svými přáteli; pil jako fiakrista, jedl jako Němec a vyhrál deset nebo dvanáct tisíc franků. Vyšel od Rocher de Canaal o druhé hodině ranní, spal jako dítě, druhého dne se probudil svěží a růžový a oblékl se na procházku do Tuilerií a předsevzal si, že po setkání s Paquitou vsedne na kůň, aby dostal chuť a lépe obědval, aby mohl ubiti čas.

V ustanovenou hodinu byl Henri na boulevardu, spatřil povoz a dal heslo muži, který se mu zdál oním mulatem.

Muž, uslyšev toto slovo, otevřel dvířka a spustil rychle stupátko. Henri byl tak rychle unesen do Paříže a myšlenky mu ponechaly tak málo schopnosti věnovati pozornost ulicím, kterými míjel, že nevěděl, kde se povoz zastavil. Mulat ho uvedl do domu, kde se nalézalo schodiště blízko vrat. Schodiště bylo temné, stejně jako odstávka, na které bylo Henrimu čekati, zatím co mulat otvíral dvéře vlhkého, hnusného, neosvětleného bytu, jehož pokoje, sotva osvětlené svící, kterou vůdce nalezl v předsíni, mu připadaly prázdné a špatně zařízené, jako jsou pokoje domu, jehož obyvatelé jsou na cestách. Poznal zase pocit, který mu naháněla četba jednoho z oněch románů Anny Radcliffové, kde hrdina prochází sály studenými, temnými a neobývanými jakéhosi smutného a opuštěného místa. Konečně otevřel mulat dvéře salonu. Stav starého nábytku a ošumělých draperií, jimiž byl tento pokoj vyzdoben, činily ho podobným salonu vykřičeného domu. Byl tu tentýž nárok na eleganci, stejné sloučení věcí nevkusných, prachu a špíny. Na pohovce, potažené červeným utrechtským aksamitem, v zákoutí krbu, který kouřil a jehož oheň byl pohřben v popelu, seděla stará, dosti špatně oděná žena, s hlavou krytou jakýmsi turbanem, které dovedou vynalézti anglické ženy, když dospějí jistého věku, a které by doznaly úspěchu v Číně, kde ideální krásno umělců je monstruosností. Tento salon, tato stará žena, ten chladný krb, vše by bylo zmrazilo lásku, kdyby tam Paquita nebyla bývala v okrouhlé lenošce, v rozkošném županu, volná vrhati své pohledy zlaté a plamenné, volná ukázati svou nohu, volná ve svých zářných pohybech. Toto první shledání bylo tím, čím jsou první dostaveníčka, jež si dají vášniví lidé, kteří rychle překročili vzdálenosti a žhavě po sobě touží, aniž se však znají. Není možno, aby se na počátku nevyskytly nějaké neshody v tomto poměru, tísnivém až po chvíli, kdy duše se zladí v týž ton. Dodává-li touha mužovi srdnatosti a uschopňuje ho ničeho nešetřiti, milenka, ať sebe vrcholnější jest její láska, pod trestem nebýti ženou jest uděšena, že tak rychle dospěla cíle a tváří v tvář je nutnosti se vzdáti, jež u mnohých žen vyrovná se pádu do propasti, na jejímž dně nevědí, co naleznou?

Bezděčný chlad této ženy kontrastuje s doznanou vášní a nutně zpětně působí na nejzaujatějšího milence. Tyto myšlenky, které se vznášejí často jako páry kol duší, vyvolávají v duších pak jakousi přechodnou chorobu. Na sladké cestě, kterou dvě bytosti podnikají krásnými kraji lásky, tento okamžik jest jako překročení suchopáru, suchopáru bez vřesu, střídavě vlhkého a horkého, plného žehavého písku, přerušeného bažinami a vedoucího k úsměvným hájům, oděným růžemi, kde se rozvíjí láska ą její průvod rozkoší na kobercích jemné zeleně. Často duchaplný člověk bývá napaden hloupým smíchem, který mu jest odpovědí na vše; jeho duch je jako zkřehlý pod ledovým tlakem tužeb. Je možno, že dvě bytosti stejně krásné, duchaplné a vášnivé mluví z počátku o věcech všedních a nejprostších, až náhoda, slovo, zachvění určitého pohledu, sdělení jiskérky jim dalo nalézti šťastný přechod, který je uvede na květnou stezku, po které se nekráčí, ale řítí, aniž se však dojde úpatí. Tento duševní stav je vždy úměrný s prudkostí citů. Dvě bytosti, milující se chabě, necítí ničeho podobného. Výsledek této krise může býti přirovnán k onomu, který působí žhání jasného nebe. Příroda zdá se na první pohled pokryta gázovým závojem, azur oblohy připadá černým, nejvyšší světlo podobá se temnotám.

U Henriho jako u Španělky potkávala se stejná prudkost: a statický zákon, dle kterého dvě stejné síly v protipůsobení se ruší, mohl by býti také správným v oblasti duševní. Pak rozpaky tohoto okamžiku byly neobyčejně stupňovány přítomností staré mumie. Láska se děsí neb vyjasňuje vším, vše má pro ni význam, vše jest věštbou šťastnou nebo neblahou. Tato sešlá žena byla tu jako citlivé zauzlení a představovala strašný rybí ohon, jímž symboličtí geniové Řecka zakončili Chimaery a Sirény, tak svůdné a šalebné svým poprsím, jako jsou všechny vášně v počátku. Ačkoliv Henri byl nikoliv svobodomyslný duch, toto slovo je vždy posměchem, ale člověk neobvyklé moci, člověk tak velký, jak možno býti – bez víry, tento souhrn okolností ho zarazil. Ostatně nejsilnější lidé jsou přirozeně nejvnímavější a následkem toho nejpověrčivější, lze-li vždy pověrou nazývati předsudek prvého pohybu, který bezpochyby je postřehem výsledku z příčin, jiným očím vskrytých, ale patrných jejich očím.

Španělka využila této chvíle ztrnulosti, aby se přivedla k oné ekstasi nekonečného zbožňování, jaká se zmocňuje srdce ženina, když žena opravdu miluje a když se nalézá v přítomnosti idolu marně žádaného. Její oči byly samá radost, samé blaho, a sršely z nich jiskry. Byla v očarování a opíjela se bez bázně blažeností dávno sněnou.

Připadala tak zázračně krásnou Henrimu, že celá ta fantasmagorie hadrů, stáří, ošumělých rudých záclon, zelených rohožek před křesly, že špatně otřená červená dlaždice, že všechen tento chorobný a trpící přepych