10

hemisferu, řekl, směje se svému plesku třesku. A nedoufejte, že něco vytáhnete z těch lidí, myslím, že jsou němí, nikdo z čtvrti nezná barvy jejich slov, nevím, mnoho-li mají platu, aby vůbec nemluvili a vůbec nepili; jisto je, že jsou nepřístupní ať ze strachu, že budou postříleni, ať proto, že ztratí ohromnou sumu v případě nediskretnosti.

Miluje-li váš pán slečnu Paquitu Valdésovou dosti, aby přemohl tyto překážky, nezvítězí dojista nad donou Conchou Marialvou, dueňou, která ji provází a která ji spíše ukryje pod své sukně, než-li by ji opustila. Tyto dvě ženy vypadají, jako by byly spolu sešité.

- Co mi povídáte, ctěný listonoši, odvětil Laurent, okusiv vína, utvrzuje mne v tom, co jsem se právě dověděl. Na mou věru, myslil jsem, že se mi vysmívají. Ovocnářka z protějšku mi řekla, že pouštějí v noci do zahrady psy, jejichž potrava je pověšena na kolech takovým způsobem, že jí nemohou dosáhnouti. Tato zatracená zvířata se tudíž domnívají, že lidé, kteří by si troufali vejiti, chtějí jim to snísti, a roztrhali by je na kusy. Řeknete, že by se jim mohly hoditi knedlíčky, ale zdá se, že jsou vycvičení nejisti nic než z ruky domovnice.

- Vrátný pana barona de Nucingen, jehož zahrada dotýká se nahoře zahrady hotelu San-Réal, mi to skutečně řekl, odpověděl listonoš.

- Dobrá, můj pán ho zná, řekl si Laurent. Víte-li, dodal, dívaje se po očku na listonoše, že náležím pánovi, který je hrdý muž, a vezme-li si do hlavy políbiti chodidlo císařovnino, tedy bude třeba, aby se tomu podrobila. Bude-li vás potřebovati, což bych vám přál, neboť je štědrý, může na vás spoléhati?

- Hrome, pane Laurente, jmenuji se Moinot, jméno mé úplně sepíše jako moineau[1]: M-o-i-n-o-t, not, Moinot.

- Skutečně, řekl Laurent.

- Bydlím v ulici des Trois-Fréres, č. 11, v pátém patře, odvětil Moinot; mám ženu a čtyři děti. Jestliže, co žádáte ode mne, nepřesahuje to, co je připuštěno svědomím a mými povinnostmi služebními, rozumíte, jsem váš!

- Jste řádný muž, řekl mu Laurent, stisknuv mu ruku.

- Paquita Valdésová je bezpochyby milenkou markýze de San-Réal, přítele krále Ferdinanda. Stará španělská osmdesátiletá mrcha je jediná schopna podobných opatrností, řekl Henri, když mu komorník vyprávěl o výsledku svých pátrání.

- Pane, řekl mu Laurent, nikdo nevejde do onoho hotelu, leda že by se tam dostal balonem.

- Tys hloupý! Což je nutno vstoupiti do paláce, abych měl Paquitu, když Paquita může vycházeti?

- Ale což dueňa, pane?

- Na několik dnů se zavře tvoje dueňa.

- Nuže, budeme míti Paquitu, řekl Laurent, mna si ruce.

- Darebo! odpověděl Henri. Odsoudím tě ku Conče, dovolíš-li si tak drze mluviti o ženě, dříve nežli jsem ji měl.

Raději mne oblec, chci vyjiti.

Henri chvíli stanul v radostných úvahách. Řekněme to ku chvále žen, dostal všechny, po kterých se mu uráčilo zatoužiti. A co by si mohl tedy mysliti o ženě bez milence, která by byla dovedla odolati muži ozbrojenému krásou, kteráž je duchem těla, ozbrojenému duchem, který je půvabem duše, ozbrojenému duševní silou a uměním, které jsou jedinými skutečnými mocnostmi? Ale protože vítězil de Marsay tak snadno, znudil se svými vítězstvími; a také téměř ode dvou let se mnohem více nudil. Noře se do hlubin rozkoší, vynášel více štěrku nežli perel. Tedy přišel k tomu, že jako vládci prosil náhodu o jakousi překážku, kterou by přemohl, o nějaký podnik, který by žádal rozvinutí jeho duševních a fysických nečinných sil. Ačkoliv Paquita Valdésová mu podávala zázračný souhrn dokonalostí, z kterých se dosud jen částečně těšil, kouzla vášně u něho téměř nebylo. Neustálá nasycenost zeslabila v jeho srdci cit lásky. Jako starci a lidé nasycení měl jenom výstřední rozmary, ničivé choutky a fantasie, které uspokojeny nezanechávaly mu v srdci milých upomínek. U mladých lidí je láska nejkrásnějším citem, dává životu rozkvétati v duši, rozsvěcuje slunečnou mohutností nejkrásnější inspirace a jejich veliké myšlenky: prvotiny všeho mají rozkošnou příchut. U mužů stává se láska vášní: síla vede k nadužívání. U starců obrací se v neřest: impotence vede k výstřednostemi Henri byl zároveň starcem, mužem a mladíkem. Aby se mu dostavila pohnutí opravdové lásky, bylo mu třeba jako Lovelaceovi Clarrisy Harlowové. Bez magického lesku této vzácné perly nemohl míti než buď vášně zostřené nějakou pařížskou ješitností, buď odhodlání přivésti jistou ženu k jistému stupni zkaženosti, anebo dobrodružství, která by dráždila jeho zvědavost.

Zpráva komorníka Laurenta právě dodávala nesmírné ceny Dívce se zlatýma očima. Šlo o svedení bitvy s nějakým tajným nepřítelem, který se zdál stejně nebezpečným jako obratným; a aby dosáhl vítězství, nebyla zbytečnou ani jedna síla, které Henri mohl vynaložiti. Chystal se sehráti věčnou starou komedii, která bude vždy