8

Castiglione, kterouž jsem zamýšlel odejiti, ocitl jsem se tváří v tvář ženě, nebo spíše mladé osobě, která, jestliže mi nepadla kolem krku, byla zadržena myslím méně lidským ohledem, nežli jedním z těch hlubokých úžasů, které ochromují paže a nohy, sestupují podél páteře a zastaví se v chodidlech, aby vás přimrazily k půdě. Já často způsobil účinky toho druhu, jakýsi zvířecí magnetismus, který se stává velmi mocným, když jsou vztahy vzájemně zaklesnuty. Ale, můj milý, to nebylo ani ustrnutí, ani to nebyla obyčejná dívka. Niterně řečeno, její tvář jakoby mluvila: „Jak, ty zde; můj ideále, bytosti mých myšlenek, mých snů večerních i ranních. Jak jsi sem přišel?

A proč dnes ráno? proč ne včera? Vezmi mě, jsem svá atd.!“ –Dobře, řekl jsem si v nitru, zase jedna! Prohlížím si ji tedy. Ach! můj milý, fysicky řečeno, neznámá osoba je nejroztomilejší ženská, s jakou jsem se kdy setkal.

Náleží k oné odrůdě ženské, kterou Římané jmenovali fulva flava, plamenná žena. A především, co mě nejvíce zarazilo, do čeho jsem dosud zamilován, to jsou žluté oči, jako tygří, žluti zlata, které se třpytí, zlata živoucího, zlata, které přemýšlí, zlata, které miluje a chce naprosto vstoupiti do vaší kapsičky.

Víme pouze to, můj milý, zvolal Paul, přichází sem někdy, je to Dívka se zlatýma očima, pojmenovali jsme ji tak.

Je to mladá osoba, asi dvaadvacetiletá, a viděl jsem ji tu, když tu byli Bourbonové, ale se ženou, která byla stotisíckrát hezčí, než ona.

– Mlč, Paule! Je nemožno, aby kterákoliv žena předčila tuto dívku, podobnou kočce, která se chce tříti o naše nohy, dívku bílou, s popelavými vlasy, něžného zjevu, ach, která by měla mít chmýřitá vlákna na třetím článku prstů a podél tváří bílé pýří, jehož zářná linie za krásného dne začíná na uších a ztrácí se na krku.

- Ach! ta druhá! Můj milý de Marsayi! Ta vám má černé oči, které nikdy neplakaly, ale které pálí. Černé obočí, které se spojuje a dodává jí vzezření tvrdosti, popírané nabranou krajkou jejích rtů, na nichž polibek neutkví, rtů žhavých a svěžích; pleť má maurskou, o niž se člověk ohřeje jako na slunci, ah, na mou čest, je ti podobná…

- Lichotíš jí.

- Má prohnuté tělo, štíhlé tělo korvetty, sestrojené k rychlé plavbě, jež se vrhá na kupeckou loď s francouzskou prudkostí, zakousne se do ní a potápí ji ve dvou vteřinách.

Konečně, můj milý, co je mi do té, které jsem ani neviděl! odpověděl de Marsay. Od té „doby, co studuji ženy, je má neznámá jediná, jejíž panenská ňadra, tvary žhoucí a rozkošné mi realisovaly jedinou ženu, o níž jsem snil, jest originálem blouznivé malby, zvané žena laskající svou chimaeru, nejžhavější, nejpekelnější inspirace antického genia: svatá poesie, prostituovaná těmi, kdož ji napodobovaly pro fresky a mosaiky, pro hromadu měšťáků, kteří vidí v této kamei pouze přívěšek a dávají si ji k hodinkovým klíčkům, kdežto jest to celá žena, propast rozkoší, kam se člověk řítí, aniž nalézá konce, kdežto jest to ideální žena, kterou lze spatřiti ve skutečnosti někdy ve Španělsku, v Italii, ale téměř nikdy ve Francii. Nuže! spatřil jsem opět tuto dívku se zlatýma očima, tuto ženu, laskající svou chimaeru spatřil jsem ji tu opět v pátek. Tušil jsem, že přijde zase druhého dne v tutéž hodinu. Nemýlil jsem se. Těšilo mě sledovati ji, aniž mne viděla pozorovati onu nedbalou chůzi ženy nezaměstnané, v jejíž pohybech však se uhodne dřímající rozkoš. Nuže! obrátila se, spatřila mě, znovu mě pomilovala, znovu se zachvěla, zatřásla. I zpozoroval jsem pravou španělskou dueňu, která ji střeží hyenu, na kterou nějaký žárlivec navlékl šat, jakousi ďáblici, dobře, placenou, aby hlídala toto sladké stvoření… Ó! nuže, dueňa učinila mě více nežli zamilovaným, stal jsem se zvědavým V sobotu nikdo. Ale dnes očekávám onu dívku jejíž jsem chimaerou, a nepřeji si ničeho více než ulehnouti, jako ona obluda na fresce.

- Ejhle ji, řekl Paul, všickni se otáčejí, aby ji spatřili.

Neznámá se zarděla. I její oči zazářily, zpozorovavši Henriho, zavřela je a zašla.

- Pravíš, že tě pozoruje? zvolal žertovně Paul de Manerville.

Dueňa pohlédla upřeně a pozorně na oba mladé muže. Když se neznámá s Henrim opět potkala, mladá dívka se ho dotkla a její ruka stiskla ruku mladého muže. Pak se obrátila, váš nivě se usmála, ale dueňa odtáhla ji velmi rychle ku mříži ulice Castiglione. Oba přátelé sledovali, dívku, podivujíce se nádherné křivce šíje, k níž se hlava připojovala sloučením silných linií a kde se mohutně zvedalo několik chumáčů vlásků. Dívka se zlatýma očima měla pěkně stavěnou drobnou, vykrojenou nohu, která skytá tolik kouzla mlsným představám. Byla též elegantně obutá měla krátké šaty. A jak odcházela, chvílemi se otáčela, aby opět Henriho spatřila, a zdálo se, že nerada následuje stařenu, jejíž byla asi zároveň paní i otrokyní, mohla ji dáti stlouci, ale nemohla ji zahnati. To bylo zřejmo. Oba přátelé došli ku mříži. Dva livrejovaní sluhové spustili stupátko vkusného povozu, označeného erbem. Dívka se zlatýma očima vstoupila první a usedla na místo, odkud mohla býti viděna, až se vůz obrátí, položila ruku na dvířka a zamávla kapesníkem, nepovšimnuta dueňou, posmívajíc se tomu, co řekne svět zvědavých a řekla Henrimu veřejně pohybem šátku: Následujte mě...