18

má člověk těkavého a mystického ve svém nitru, všechna jeho nevysvětlitelná spříznění byla celována ve svých bezděčných sympatiích. V této dokonalé harmonii i byl soulad barev, kterému duše odpovídala představami rozkošnickými, neupřesněnými a vlnivými.

Bylo to v tomto prostředí parami sytého ovzduší, těžkého vybranými vůněmi, kde Paquita, oděná bílou řízou, s bosýma nohama a s oranžovými květy v černých vlasech, zjevila se Henrimu, klečíc před ním, zbožňujíc ho jako boha tohoto chrámu, ve který milostivě zavítal. Ačkoli de Marsay byl uvyklý vídati strojenosti pařížského přepychu, byl překvapen při pohledu na tuto lasturu, podobnou oné, v níž Venuše se zrodila. Buď následkem kontrastu mezi temnotami, z nichž vyšel, a světlem, v němž se koupala jeho duše, buď následkem rychle sestrojeného přirovnání mezi touto scénou a scénou prvého setkání pocítil jednu z oněch delikátních sensací, jaké skýtá pravá poesie. Když spatřil uprostřed tohoto útulku otevřeného kouzelným proutkem víly toto veledílo tvorby, tuto dívku, jejíž pleť horce zbarvená, jejíž kůže sladká, ale lehce ozlacená odlesky červeně a vysáláním neznámých par lásky jiskřila, jako by zrcadlila paprsky světel a barev, jeho hněv, jeho pomstychtivost, jeho uražená ješitnost, vše zapadlo. Jako orel, vrhající se na Kořist, uchopil ji v pasu, posadil na klín a cítil s nevýslovným opojeními rozkošnou tíhu této dívky, jejíž půvaby tak hojně vyvinuté ho sladce zahalovaly.

- Pojď! Paquito! řekl polohlasem.

- Mluv! mluv bez bázně, řekla mu. Tento útulek byl sestrojen pro lásku. Ani zvuk odtud neunikne, tak dychtivě chtějí býti uchovány přízvuky a hudba milovaného hlasu. Ať jakkoliv silné jsou výkřiky, nemohou býti slyšeny za touto stěnou. Bylo by zde možno někoho zavražditi, jeho nářek byl by tu marný, jako by byl uprostřed pouště.

- Kdo pochopil tak dobře žárlivost a její potřeby?

- Netaž se mne nikdy na to, odvětila a odvazovala s neuvěřitelnou něhou pohybu nákrčník mladého muže, asi aby dobře viděla krk.

- Ano, hle ten krk, který tolik miluji! řekla. Chceš se mi líbiti?

Tato otázka, kterou přízvuk učinil téměř vilnou, vytrhla Marsaye ze snění, v něž ho ponořila despotická odpověď, kterou mu Paquita zakázala veškeré pátrání po neznámé bytosti, která se vznášela jako stín nad nimi.

– A kdybych chtěl zvěděti, kdo zde vládne? Paquita naň pohlédla, třesouc se.

- Nejsem to tedy já, řekl, zdvihnuv se a sprostiv se dívky, jež padla hlavou v zad. Chci býti sám, tam kde jsem.

- Divné! Divné! řekla ubohá otrokyně, jsouc obětí hrůzy.

Za koho mne máš? Odpovíš?

Paquita vstala zvolna, oči v slzách, šla a vyňala z jedné z obou ebenových skříněk dýku a podala jí Henrimu s posuňkem poddanosti, jaký byl by tygra dojal.

- Zahrň mne rozkoší, jakou mužové zahrnují, když milují, řekla, a až budu spáti, zab mne, neboť nedovedu ti odpověděti. Slyš: Jsem připoutána jako ubohé zvíře ku svému kolu; jsem užaslá, že mi bylo možno vrhnouti most přes propast, jež nás dělí. Opoj mě a pak mne zab. Ach! ne, ne, řekla spínajíc ruce, nezabíjej mne, miluji život!

Život je tak krásný pro mne. Jsem-li otrokyní, jsem také královnou. Mohla bych tě oklamati slovy, tobě říci, že miluji pouze tebe, dokázati ti to, těžiti z chvilkové své vlády a říci ti: „Vezmi mě, jako jdouce mimo okusíme vůně květu v králově zahradě. Pak rozvinouti úskočnou výmluvnost ženinu a křídla rozkoše, a po ukojení své žízně mohla bych tě dáti vhoditi do studny, kde nikdo by tě nenalezl, která byla vyhloubena, aby ukojila pomstychtivost, aniž se třeba obávati pomsty spravedlnosti, studny plné vápna, jež se zažehne, aby tě pozřelo, aniž se najde částečka tvojí bytosti. Zůstal bys v mém srdci navždy mým.

Henri se zahleděl bez chvění na tuto dívku, a tento nebázlivý pohled ji naplnil radostí.

- Nikoli, neučiním toho! nevpadl jsi zde do pasti, ale do srdce ženy, která tě zbožňuje, a jsem to já, jež budu vržena do studny.

- To vše mi připadá zázračně podivným, řekl jí de Marsay pátravě. Ale zdáš se mi dobrou dívkou, bizarní povahou; jsi na mou čest živoucí hádankou, jejíž rozřešení se mi zdá velmi nesnadným.

Paquita nepochopila ničeho z toho, co pravil mladý muž; hleděla naň něžně otvírajíc oči, jež nikdy nemohly býti hloupými, tolik rozkoše se v nich zračilo.

- Nuž miláčku, řekla, vracejíc se k první své myšlence, chceš se mi líbiti?

- Učiním vše, čeho si budeš přáti, ba i čeho si nebudeš přáti, odvětil se smíchem de Marsay, který opětně nalezl