svou nenucenost hejskovu a rozhodl se pustiti na zdař bůh po proudu svého dobrodružství a neohlížeti se ani vzad, ani vpřed. Pak snad spoléhal na svou moc a na svou zběhlost muže šťastného v lásce, aby ovládl za několik hodin úplně tuto dívku a zvěděl všechna tajemství.
- Nuže! řekla, dovol, abych si tě upravila dle svého vkusu.
- Přizpůsob mě tedy svému vkusu, řekl Henri.
Paquita vesele vzala z jedné z obou skříněk šat z červeného sametu, jímž oděla Marsaye, pak mu pokryla hlavu ženskou čepičkou a zavinula šálou. Oddávajíc se těmto pošetilostem, prováděným s nevinností dítěte, smála se křečovitým smíchem a podobala se ptáčeti, bijícímu křídly; ale neviděla ničeho mimo to.
Je-li nemožno vylíčiti neslýchané rozkoše, jež potkaly tyto dva krásné tvory, stvořené nebem ve chvíli radosti, je snad nutno metafysicky vyložiti mimořádné a téměř fantastické dojmy mladého muže. Věcí, kterou lidé, nalézající se ve společenském postavení jako de Marsay a žijící jako on žil, dovedou nejlépe poznati, je nevinnost dívky. Leč jak zvláštní! byla-li Dívka se zlatýma očima pannou, dojista nebyla nevinnou. Bizarní sloučení tajemna a skutečna, stínu a světla, hrůzy a krásy, rozkoše a nebezpečí, ráje a pekla, s nímž se již setkal v tomto dobrodružství, pokračovalo v tomto rozmarném a sublimním stvoření, z něhož se těšil de Marsay. Vše, co nejrafinovanější rozkoš má nejhledanějšího, vše, co mohl Henri poznati z oné poesie smyslů, zvané láskou, bylo překonáno poklady, jež rozvinula tato dívka, jejíž třpytné oči nelhaly při žádném slibu, který činily. Toť byla východní báseň, kde sálalo slunce, jež Saadi a Hafiz uvedli do svých křepkých slok. Ale ani rythmus Saadiho, ani Pindarův nevyjádřil by ekstase zmatku a ztrnutí, jimiž tato rozkošná dívka byla uchvácena, když ustal mam, v němž železná ruka jí dávala žiti.
– Mrtva! řekla, jsem mrtva! Adolfe, odveď mne tedy na kraj světa, na ostrov, kde by nikdo o nás nevěděl. Ať náš útěk nezanechá stop! Budeme stíháni až do pekel. Bože! hle den.
„Zachraň se. Spatřím tě ještě kdy? Ano, zítra chci tě zase spatřiti. Kdybych měla za toto blaho vydati smrti všechny své hlídače. Zítra na shledanou.
Stiskla ho do náručí sevřením, kde cítil hrůzu smrti. Pak stiskla pero, náležející asi ku zvonku, a prosila Marsaye, aby si dal zavázati oči.
- A kdybych již nechtěl, a kdybych chtěl zůstati zde?
- Přivodil bys rychleji mou smrt, řekla; neboť nyní jsem jista, že pro tebe zemru.
Henri přivolil. Člověk, který se nasytil rozkoší, má sklon k zapomenutí, jakousi nevděčnost, touhu po svobodě, rozmar jiti na procházku, nádech pohrdání a snad ošklivosti k svému idolu, má slovem nevysvětlitelné pocity, které ho činí podlým a sprostým.
Jistota tohoto hnutí změteného, ale skutečného u duší, jež nejsou ani prosvíceny oním nebeským světlem, ani navoněny oním svatým balsamem, ze kterých pochází vytrvalost citu, diktovala asi Rousseauovi dobrodružství milorda Edvarda, jimiž konči listy Nové Héloisy. Byl-li Rousseau zřejmě inspirován dílem Richardsonovým, vzdálil se od něho tisícerými podrobnostmi, jež činí jeho stěžejné dílo nádherně původním; odkázal je potomstvu velikými idejemi, jež je těžko vybaviti analysou, když v mládí čte se toto dílo s úmyslem nalézti horkou malbu nejvíce fysického z našich citů, tož vážní spisovatelé a filosofové užívají z něho výhradně obrazů jenom jako důsledku neb nutné souslednosti obsáhlé myšlenky; a dobrodružství milorda Edvarda jsou z idejí nejevropštěji delikátních z tohoto díla.
Henri se nalézal pod nadvládím onoho změteného citu, jakého pravá láska nezná. Bylo třeba jaksi přesvědčivého úsudku přirovnání a neodolatelné přitažlivosti vzpomínek, aby byl nazpět přiveden k některé ženě. Pravá láska vládne především pomocí paměti. Lze milovati vůbec ženu, jež se nevryla v duši ani výstředností rozkoše, ani silou citu? Paquita bez Henriova vědomí zahostila se u něho těmito dvěma prostředky. Ale v onu chvíli, zcela v únavě blaha, v této rozkošné melancholii těla, nemohl hrubě analysovati srdce a znovu ochutnávati na rtech chuti nejživějších rozkoší, jež dosud vyssál.
Ocitl se časně z rána na boulevardu Montmartre, pohlédl tupě za unikajícím povozem, vytáhl z kapsy dva doutníky, z nichž jeden zapálil o lucernu babky, prodávající kořalku a kávu dělníkům, pepíkům, zelinářům a celému onomu pařížskému pronárodu, který počíná svůj život přede dnem; pak kráčel a pokuřoval doutník, s rukama v kapsách spodků, s bezstarostností věru až hanebnou.
– Dobrá věc, takový doutník! Hle věc, které se muž nikdy nespustí, řekl.
Na Dívku se zlatýma očima, za kterou se bláznila v oné době veškerá elegantní mládež pařížská, sotva pomyslil!