3

první a poslední příručí, 3ísaři úředního vykonavatele, advokáta a notáře, zkrátka činní, myslící a spekulující údové této malé buržoasie, která ovládá zájmy Paříže a lidí ve svůj prospěch, skupovává potraviny, ukládá do zásobárny výrobky, zhotovené proletáři, nakládá do sudů jižní ovoce, ryby oceánu, vína všech šírání, milovaných sluncem, která vztahuje ruce na Orient, béře tam šály, jimiž pohrdli Turci a Rusové, chodí sklízeti až do Indie, uléhá, aby očekávala prodej, touží po zisku, eskomptuje cenné papíry, hrabe a vybírá všecky hodnoty, sbaluje po kuse celou Paříž, rozválí ji, pase po dětinských rozmarech, slídí po vrtoších a neřestech zralého věku, těží z jeho chorob; nuže, aniž pili kořalky jako dělník, aniž se váleli v blátě podměstí, maří všickni také své síly, vzájemně přepínají svá těla a ducha, schnou chtíči a ničí se střemhlavým chvatem. U nich fysické zkroucení se dovršuje pod bičem zájmů, pod metlou ctižádosti, jež mučí povýšený svět tohoto obludného města, jako zkroucení proletářovo se dovršilo pod krutým vahadlem hmotných přípravků, neustále toužených despotismem aristokratického: chci tomu! Tu jest tedy nutno, aby uposlechnut byl tento všeobecný vládce rozkoš neb zlato, pohltiti čas, uspíšiti čas, nalézti ve dnu a noci více nežli dvacetčtyři hodiny, vysíliti se, ubiti se, prodati třicet roků staroby za dva roky choroblivého odpočinku. Avšak dělník umírá v nemocnici, když poslední lhůta jeho zmrzačení je dovršena, kdežto drobný měšťák zůstává na živu a žije, ale zblbělý. Potkáte ho s tváří vyžilou, plochou, starou, bez lesku v očích, bez síly v noze, jak se vleče s tupým vzhledem po boulevardu, pasu to jeho Venuše, jeho milovaného města. Co chtěl tento měšťák? Cetku Národní Gardy, stálý masný hrnec, slušné místo na hřbitově Père-Lachaise a trochu zlata po zákonu vydělaného pro stáří. Jeho pondělkem je mu neděle, jeho odpočinkem jest projížďka najatým vozem, výlet na venek, při němž jeho žena a dětí s rozkoši hltají prach nebo se smaží na slunci; jeho podměstím je hostinský, jehož otravný oběd je proslulý, nebo nějaký rodinný ples, kde; e lidé dusí až do půl noci. Někteří hlupáci se užásají nad tancem svatého Víta, jímž jsou stíženy monady, jež možno spatřiti mikroskopem v kapce vody, leč co by řekl Gargantua Rabeaisův, postava vznešené, nepochopené odvahy, co by řekl tento obr, spadlý s nebeských sfér, kdyby se bavil pozorováním pohybu tohoto druhého života pařížského, jehož jedna formule je zde před námi? Viděli jste někdy ony malé boudy, Jež jsou v létě studené a v zimě nemají jiného krbu, mimo uhelníček, umístěné pod širou měděnou čepičkou, jež pokrývá obilní tržiště? Paní je tam od rána, je zaměstnána v tržnici, a vydělává při tomto řemeslu prý dvanáct tisíc franků ročně. Když paní vstane, jde pán do tmavého kabinetu, kde půjčuje na lichvářský úrok obchodníkům své čtvrti. O deváté hodině ocitne se v kanceláři pro pasy, kdež je náměstkem přednostovým. Večer je u pokladny divadla Italien neb u kteréhokoliv jiného divadla.

Děti jsou odevzdány kojné a když se vrátí, jdou do koleje nebo pensionátu. Pán a paní bydlí ve třetím poschodí, mají pouze jednu kuchařku, a pořádají plesy v salonu rozměru dvanácti a osmi stop, a osvětleném argandskými lampami, ale dají stopadesát tisíc franků své dceři a jdou na odpočinek ve věku padesáti let, kdy počínají objevovati se ve třetím pořadí loží v Opeře, ve fiakru na Longchamps, nebo za všech slunečných dnů ve vyrudlé toiletě na boulevardech špalíru těchto zúrodnění. Ježto jsou vážení ve čtvrti, oblíbení u vlády, spříznění s vysokým měšťáctvem, obdrží pán v pětašedesáti letech kříž čestné legie a otec jeho zetě, starosta okresu, zve ho na večírky. Tyto práce celého života jsou tedy užitečný dětem, které toto malé měšťáctvo snaží se osudově vychovati až k vyšším stupňům.

Každá oblast vrhá takto veškerý svůj potěr do oblasti vyšší. Syn bohatého kupce se stává notářem, syn dřevařův se stává úředníkem. Ani jediný zub neschází, aby nezapadl do své rýhy, a vše pohání vzestupný pohyb peněz.

Hle, jsme tedy nyní přivedeni do třetího okruhu tohoto pekla, které snad někdy bude míti svého DANTA. V tomto třetím sociálním kruhu, jakémsi břichu pařížském, kde se stravují zájmy města a kde se zhusťují ve tvar, řečený obchody, hýbá a zmítá se trpkým a žlučnatým střevním pohybem dav právníků, lékařů, notářů, advokátů, obchodního světa, bankéřů, velkoobchodníků, spekulantů a úředníků. Tam se vyskytuje ještě více příčin pro fysickou a morální zkázu, nežli kdekoliv jinde. Téměř všickni tito lidé žijí v nákazyplných pracovnách, v zamořených audienčních sálech, v malých zamřížovaných pokojících, tráví dny shrbeni pod břemenem obchodních záležitostí, vstávají s úsvitem, aby postačili, aby se nenechali oloupiti, aby všeho získali, neb aby ničeho neztratili, aby se zmocnili člověka neb jeho peněz, aby věc dobře navlékli neb vyvlékli, aby kořistili z prchavé okolnosti, aby dali pověsiti neb osvoboditi člověka. Mají zpětný vliv na koně, týrají je, schvacují, způsobují, že jejich nohy také před časem stárnou. Čas jest jejich tyranem, schází jim, uniká jim, nemohou ho ani natáhnouti, ani zkrátiti. Která duše může zůstati velikou, čistou, mravnou, ušlechtilou, a důsledně která tvář zůstane krásnou v ničivém provozování živnosti, jež nutí snášeti tíhu veřejných běd, rozebírati je, na váhu je brati, ceniti je a vyssáti je. Tito lidé odkládají své srdce, kam? ... nevím: ale nechávají je někde, mají-li je vůbec, než-li sestoupí každého rána ke kořenům lopoty, která utiskuje rodiny. Pro ně není tajemství, vidí rub společnosti, jejímiž jsou zpovědníky a jíž pohrdají. Nuž ať činí cokoliv, následkem toho, že se měřili s korrupcí, mají z ní hrůzu a zesmutňují, aneb z únavy, tajnou transakcí se s ní snoubí: konečně nutně se otupují pro všecky city, oni, jimž zákony, lidé, zřízení dávají létati jako kavkám nad mrtvolami ještě teplými. Vždycky peněžník odvaruje živé,