5

duchovních, stvořených k tomu, aby se stali kardinály ve Francii nebo Borgii pod tiarou. Naučil za tři roky dítě tomu, čemu by je v koleji byli naučili za deset let. Potom tento veliký člověk, jménem abbé de Maronis, dovršil výchovu svého žáka dávaje mu studovati civilisaci ve všech tvářnostech: živil ho ze své zkušenosti a vláčel ho velmi málo do kostelů, tehdy uzavřených: vodil ho často do zákulisí, nejčastěji ke kurtisánám; rozbíral mu lidské city část po části; zasvěcoval ho do politiky v srdci salonů, kde se tehdy pekla; vypočetl mu vládní stroj a pokusil se z přátelství ku krásné povaze, opuštěné, ale bohaté nadějí, mužně nahraditi mu matku: Není-li církev matkou sirotků? Žák nezklamal takové péče. Tento důstojný muž zemřel, jsa biskupem, roku 1812 se zadostiučiněním, že zanechal pod nebem dítě, jehož srdce a duch byly v šestnácti letech tak dobře utvářeny, že mohl odříti čtyřicetiletého muže. Kdo by se byl nadál, že nalezne bronzové srdce, mozek zalkoholisovaný pod nejsvůdnějším zevnějškem, jaký kdy staří malíři, tito naivní umělci, udělili hadu v pozemském ráji? Ale to ještě není nic. Ještě k tomu navázal dobrý fialový chlapík pro svého oblíbence určité známosti s vysokou pařížskou společností, jež se v rukách mladého muže mohly výtěžkem rovnati novému stotisíci liber renty.

Konečně tento kněz, prostopášný, ale politický, nevěřící, ale učený, zrádný, ale líbezný, slabý na zevnějšek, ale stejně zdatný hlavou i tělem byl tak podstatně užitečný svému žáku, tak shovívavý k jeho neřestem, tak dobrým odhadcem sil všeho druhu, tak hluboký, kdykoli bylo nutno provésti nějaké lidské odúčtování, tak mladý při tabuli, ve Frascati, v sám nevím kde, že uznalý Henri de Marsay nikdy nebyl více dojat, roku 1814, než při pohledu na podobiznu svého drahého biskupa, jedinou to movitou věc, kterou mu mohl odkázati tento prelát, podivuhodný typ mužů, kteří svým geniem zachrání katolickou, apoštolskou a římskou církev, zkompromitovanou této chvíle slabostí jejího dorostu a stářím jejích veleknězi; ale chce-li církev. Kontinentální válka zabránila mladému Marsayovi poznati jeho pravého otce, jehož jméno jestli znal, jest pochybno. Opuštěn v dětství, neznal ani paní Marsayové. Přirozeně želel velmi málo svého domnělého otce. A co se týká slečny de Marsay, své jediné matky, dal jí po její smrti zříditi na hřbitově Pere Lachaise velmi pěkný náhrobeček. Monsignor de Maronis zaručil tomuto starému kapižonu jedno z nejlepších míst v nebi, tak že Henri, vida ji umírati šťastnou, věnoval jí egoistické slzy, a jal se ji oplakávati k vůli sobě. Abbé vida tuto bolest osušil slzy svého žáka upozorněním, že dobrá dívka šňupala hnusným způsobem a stávala se tak šerednou, hluchou a nudnou, že je smrti zavázán k díkům. Biskup splnoletil svého žáka roku 1811. Potom když matka pana de Marsay se znovu provdala, vyvolil kněz v rodinné radě jednoho z těch počestných bezhlavců, které vybral u okénka zpovědnice, a pověřil ho správou jmění, jehož důchodů užíval ku společným potřebám, ale jehož kapitál chtěl uchovati.

Ku konci roku 1814 neměl tedy Henri de Marsay na světě závazného citu a byl volný jako pták bez družky; ačkoli dovršil dvaadvacátý rok, zdálo se, že je mu sotva sedmnáct. Vůbec všichni jeho nejnebezpečnější sokové pokládali ho za nejhezčího hocha v Paříži. Po svém otci, lordu Dudleyovi, podědil modré oči co nejzamilovaněji ošidné, po matce černé vlasy co nejhustější, po obou čistou krev, pleť mladé dívky, tvář sladkou a skromnou, postavu jemnou a aristokratickou a velmi krásné ruce. Pro ženu znamenal pohled naň ‚ stati se po něm šílenou; víte? pocítiti takovou touhu, která sžírá srdce, ale která se zapomíná pro nemožnost ukojení, protože žena v Paříži je obyčejně bez vytrvalosti. Málo které z nich si řeknou po způsobu mužů ono PŘIDRŽÍM SE rodu Oranžského. V této životní svěžesti a přes čistotu svých očí měl Henri udatnost lví a obratnost opičí. Rozťal kouli na deset kroků o čepel nože, jezdil na koni způsobem, který uskutečňoval báji o centaurovi. Půvabně řídil vůz o dlouhých opratích, byl mrštný jako Cherubin a klidný jako beránek, ale dovedl ztlouci člověka z předměstí v hrozné hře kopané nebo s holemi, pak uměl sáhnouti na klavír, že se mohl stati umělcem, kdyby upadl do neštěstí, a měl hlas, který by mu byl vynesl od Barbaje padesát tisíc franků zasezonu. Žel! všecky tyto krásné vlastnosti, ty pěkné vady byly zkaleny strašnou neřestí: nevěřil ani v muže, ani v ženy, ani v boha, ani v ďábla.

Rozmarná příroda počala jeho vlohy, kněz je dovršil.

Aby se tato příhoda stala srozumitelnou, je nutno zde dodati, že lord Dudley přirozeně nalezl mnoho žen, schopných aby dodali několik exemplářů tak rozkošného portraitu. Druhým jeho mistrovským dílem toho druhu byla mladá dívka nazvaná Eufemie, zrozená z jisté dámy španělské, vychovaná v Havaně, zpět přivedená do Madridu s mladou antilskou kreolkou a se zhoubnými choutkami kolonií, ale šťastně provdaná za starého a velmi bohatého španělského pána, dona Hijose, markýza de San-Réal, který od obsazení Španělska vojskem francouzským ubytoval se v Paříži a přebýval v ulici Saint Lazare. Právě tak s bezstarostnosti jako z ohledu k nevinnosti mladého věku nedal lord Dudley zprávy svým dětem o příbuzenstvích, jež jim všady tvořil. Toť lehká nepřístojnost civilisace, tato má však tolik výhod, že jest třeba jí prominouti její poklesky ve prospěch dobrodiní.

Lord Dudley, abychom už o tom nemluvili, utekl se v roku 1816 do Paříže, aby unikl pronásledování anglické justice, kteráž Orientu chrání pouze zboží. Cestující lord spatřiv Henriho tázal se, kdo je ten krásný mladý muž, pak uslyšev jeho jméno pravil: »Ach! toť můj syn, jaké neštěstí!«

Taková byla historie mladého muže, který asi v polovině měsíce dubna 1815 nedbale se procházel velkou alejí