ztraceni!
MAHULENA: Radúze, zemřela bych! … Ó, matko, pusť nás! Slitování měj!
RADÚZ: Tu marně prosíš … Zápas jen mě zbaví … (Zápasí s Runou) RUNA (zápasíc): Mě nepřemůžeš! Pomoc, moji věrní! Kde sílu béřeš? … V zoufalství? … Otroci prokletí, co otálíte?
… Kdo první přijde, měj tu korunu za odměnu! (Strhne si jednou rukou diadém, vlasy její se rozpustí) RADÚZ (chopí ji za vlasy): Teď mám tě v moci –
RUNA: Odkud síly béřeš … sketo … Pomoc! Pomoc! Ó, proklatě, ó zabloudili v lese!
RADÚZ(vezme ji kol pasu a vleče ke stromu): Zde svých věrných tedy dočkej se, my ale spásu najdem v útěku …
(Váže ji, bránící se, vlasy k silné větvi, jíž ona dosáhnouti nemůže) Jsou dlouhé tvoje vlasy, díky osudu …
RUNA: Bud proklet, proklet! … Ještě nikdo zde! … Proč nezardousila jsem jej … a ji! … Což nelze mi ty vlasy přetrhnout? …
RADÚZ: Teď, Mahuleno, rychle!
RUNA: Stůj, Mahuleno, slovo ještě slyš! Jsem tvojí matkou, tyto ruce tebe chovaly a z těchto prsou sála jsi svůj život! Stůj, stůj, tak velím ti!
MAHULENA: Nech mě, Radúze, mně nohy kamení –
RADÚZ(vezme ji kolem pasu): Pojď … nepůjdeš-li, pak násilím tě odvleku –
RUNA: Slyš, Mahuleno, slovo jediné – pak jdi!
MAHULENA: To slovo, matko?
RUNA: Kletbu vrhám na tebe, kletbu těžkou, kletbu strašlivou!
MAHULENA: Matko! Matko!
RUNA: Kletbu na tě vrhám nejmocnější, ta půjde za tebou a štvát tě bude, štvát do smrti, jak plachou laňku smečka vzteklých psů! Nebem proklínám tě, proklínám tě zemí! Ó, země, ty jsi matkou též, ty vyslyšíš mě, ty slyšet musíš mě, buď zkáza tobě, zůstaneš-li hluchou! Má kletba silná jest jak vichr, oheň, moře! Jak slovo čarodějné, děsuplodné, jež trhá hvězdy s nebe! Mou kletbu nepřemůže ani osud!
MAHULENA: Ó, zadrž, zadrž! …
RADÚZ: Pojď, Mahuleno … (Táhne ji za sebou)
MAHULENA: Klesám, nemohu …
RUNA: Ať srdce tvoje všechna muka pozná a všechnu úzkost duše tvoje, Mahuleno! Ty žiješ v něm, on v tobě?
Nuž, lásku vaši tedy proklínám! Ať zapomene Radúz tebe, ať ani nezná tě, bud cizí mu, jak cizí jsi teď mně! Ať touhou zmíráš, žalem hyneš, ať strádáš tak, že srdce tvoje, těžké jako kámen, tu jedinou jen touhu bude znát, by ponořilo se do tůně nepaměti! Až život tvůj a všechno myšlení se utrpením velkým zhroutí v neurčitou mdlobu, ať i v tom otupění strašlivém ti zbude jedno přece vědomí: tvá bolest! Žal buď tvým dechem, žal tvým chlebem, žal tvým živlem jediným!
RADÚZ: Ó, Mahuleno, nermuť se a pojď! Je láska mocnější než nenávist, to uvidíš!
RUNA: Svůj omyl poznáš, Radúze! Má kletba padá na tebe též jak na ni! Ne menší bude tvoje utrpení, ač bolestnou ti bude záhadou! Jakmile jiné ženy celující ret se dotkne tváře tvé, tu béře moje kletba pečátek! V tom okamžení zapomeneš ji, a znát ji nebudeš, svou Mahulenu, bys na ni třeba neustále hleděl! O její jsoucnosti ni stopy nezůstane v tvé čarem jaté paměti! A rána, kterou chápat nebudeš, ti bude krváceti v srdci, krváceti, až rozum tvůj se zamží trudem tvým! Ó, kletba moje stojí jako Tatry pevně! Ty slyšelas ji, země, naše matko, ty slyšelas, tvé zachvění jsem ucítila!
MAHULENA (vrhne se na zem a líbá ji): Tak jak tě líbám, matko země, tak se mnou lítost měj a smilování! Ty nejsi matka, která proklíná, jsi matka plná něhy pro své děti, slyšelas kletbu, slyšíš též můj pláč!
RADÚZ: Pojď, Mahuleno! (Odvádí ji klesající směrem, kudy ukazuje) RUNA: Kletba, kletba, kletba vám!