31

výše! … Nad ním se sklánět, jaká blaženost! Zaplakat nad ním, jaká útěcha! Ó, žel, že více není dáno mi!

Kdybych to sladké jméno vykřiknouti mohla v hvězdnou noc! … Ach, uslyšev hlas můj láskou prochvělý, vzpamatoval by se, to vím, to vím! Však promluviti s ním, to dáno není mi, jen když tělo jeho ve snách tone, tu duch můj mluvit může k jeho duchu – ale když probudí se, zapomene hned, co se mu snilo, a odejde, a hned i já zas klesám v rostlinnou svou dřímotu! Jak jiskra v popel, padá jméno jeho mně a moje jemu v nepamět! Jaký to žal, jaký to žal!

NYOLA: Šum toho stromu hrůzou plní mě! Mně zdá se, jako lidský hlas bych slyšela v tom šelestu! Má ruka jímá mimoděk už sekyru – pusť, Radovide, pusť mě, překazím ten čar!

RADOVID: Ne, královno, pro lásku svoji t k Radúzovi, stůj! Cos šeptá mi, že bys jej usmrtila! Hleď na tu bledou jeho tvář, tak bíle osvětlenou lunou, teď jako úsměv cos mu bloudí kolem úst, úsměv tak snivý a plný štěstí!

MAHULENA: Ó, hvězdo moje utěšená, tělesného pouta zbaven, Radúze můj sladký, drahý, schopen jsi teď slyšeti můj hlas a rozuměti, co duše moje duši šeptá tvé! Cítíš ve snách rosu stromu na své čelo padat? To moje něhy plné slzy jsou, ó, Raduze! A v sladkém bolu skláním větve svoje nad tebou, vanutí nyvé noci napomáhá mi

… Má hvězdo utěšená, jsemť tvoje Mahulena, slyšíš? Tvoje Mahulena jsem! Té strašné kletby tíž teď sňata na okamžik s nás, jsou zase svoji, svazkem sna, Radúz a Mahulena!

RADÚZ(ze sna): Ó, sladké jméno, jaká šelest stromu! Tak tedy přece vrátilo jsi se v mou chabou paměť! Teď všechno vím … Na štítu stojím hory … Ty přicházíš, má spáso! (Vznáší ruce do prázdna) Ó, zadržím tě, zadržím …

už nikdy, nikdy neunikneš mi s mou chorou pamětí …

MAHULENA: Utiš se, má duše přemilá! Utiš se a slyš! Je spása tobě možná! Když nejsi blízko mne, jsem v dřímotě a více rostlinou než tvorem lidským! Však v polovědomí tom podivném mám matné vidiny a slyším hlasy, jež lidské ucho nikdy neslýchá! Jest zvířatům a rostlinám a hvězdám mnoho zvěstno, co nepochopno člověku. Ze země, naší matky, blahé zvěsti stále stoupají, prorocké věštby, jimž zasvěcený pouze rozumí … Jak míza z kořenů podivně cos hrne se mi někdy k srdci, k hlavě, z nejhlubších hlubin země věštící … Radúze, takto vím, co matka moje klnoucí nám zamlčela, vím, že paměť tvoji chorou zhojit může moje krev! Slyšíš? Moje krev! Jak ráda vylila bych ji všechnu pro tvou spásu, Radúze! Však nemohu, jsem ztuhlá jako kámen, jen vítr vládne mnou, ne vůle moje! Ó, zraň mě, zraň mě, Radúze můj sladký! Ó, vezmi ji, tu krev a zhojen buď! Radúze, vzbuď se, vzbuď a vezmi lék svůj, všechnu mého srdce krev!

RADÚZ: Ó, strašná slova … Mahuleno, Mahuleno! (Vzbudí se prudce. Strom se zatmí) MAHULENA (mroucím hlasem): Ach! …

RADÚZ (vyskočí): Sny plny hrůzy … Krev… krev její? Koho? To jméno … ach, zas uhaslo jak jiskra, kterou zašlápneš … Ó, strašná bolest v hlavě! … Zde byla myšlenka, zde za tím čelem … A uletěla zas, zas prázdno zde a pusto! Ó, bole přeukrutný! Žal a běda! (Vrhne se na zem)

NYOLA (vystoupí s Radovidem z úkrytu se sekyrou v ruce): Můj Synu Radúze! (Pustí sekyru a spěchá k němu) Co trápí tě a děsí, ó, netrap se, má duše! Má hvězdo utěšená!

RADÚZ: Hvězdo utěšená! Ta slova, matko, ještě jednou pověz… Ta někdy slyšel jsem už! Kde a kdy? Ó, víš-li to, pak rychle mi to pověz, snad jako řetěz přitáhnu to ostatní, co zde, zde pod tím čelem zhaslo! Ta slova, matko, kde jsem slyšel je?

NYOLA: Ty chvěješ se jak list! Ta slova prostá jsou a mnohokrát jsi slyšet mohl je! Snad jsem ti sama mnohdy pravila je, když dítětem jsi byl a dětský nějaký žal tě zarmucoval.

RADÚZ: Ne, ne! Ó, paměť, moje paměť! Matko, pomáhej mi přece, já chci, chci a musím vzpomenout si! Vždyť život můj a štěstí na tom visí! A ono jméno, které do snů mých mi šeptá strom! To jméno aspoň povězte mi! Ó, vy to víte, ale trápit chcete mě, vy nevíte, co smilování je, ty, matko, tvrdá jsi, ty, Radovide, též!

RADOVID: Můj královici! (Zakryje si tvář)

NYOLA (pláče): Tak, synu můj, mi křivdit! Vždyť mru a hynu, vidouc tak tě trpěti, a svého srdce krev bych za to dala, kdybych tě zhojit mohla! Běda mně!

RADÚZ: Promiň, promiň, matko! Co mluvil jsem? Já nevím, co jsem mluvil. Však zas jak ohlas zněla tvoje slova…

O krvi mluvilas a spasení? Stůj! Už to vím … tak šeptal též ten strom. Krev? Chce moji krev? … Ó, dám ji!

RADOVID: Ty blouzníš, královici!