25

úcty jest a kráčet za rakví a sebrat popel pak a nasypat vysokou mohylu, to činit vše nám jest, na sebe zapomínajíce úplně! … Pak teprv klesnu zpět do živé bídy a mrtvé nicoty!

STARCI: My s tebou půjdem, ženo nešťastná! Nechť slzy tvoje tekou v tichosti. Je sudba člověka, by zanechal zde vše a na hruď matky země vrátil se. Je moudré podrobit se osudu, tak tiše, v míru, jako v jeseni strom vadne bez hlesu. I slunce zapadává – muže tedy člověk věčně žít?

NYOLA: V tvých slovech prostých pravda je. Už skláním hlavu tiše před věčným, nezměnitelným od počátku věcí pořádkem.

RADÚZ(za scénou): Matko! Matko!

NYOLA: Slyš!… Proč srdce moje bouřně zatlouklo nevčasnou radostí, na samém prahu, za nímž nebožtík? Byl hlas to mého syna nebo klam, jenž rozplynuv se, ještě hroznější mi připomene sirobu?

RADÚZ (se objeví): Matko! … Nohy se mi třesou, vázne krok a vrávorám … Tak sláb jsem radostí i žalem zároveň!…

NYOLA (hledí jako ve snách): Kdo kráčí tam a zdá se, že je živ … je bled jakoby z hrobu vstával, mátoha, a smutek nesmírný jej halí jako v temné roucho … A ruce vznáší … Zmizíš, vidino, netrap mě lživým zdáním a nemuč srdce moje prázdnou nadějí! …

RADÚZ: Matko! (Blíží se jí)

NYOLA: Stíne, ty hlásáš mi, že Radúz nežije!

LID: Nech blouznění, toť on, tvůj syn! Je živ! Vítej, královici, vítej nám!

RADÚZ: Lide, lide! Matko! (Obejme jí kolena) Ó, matko, Radúz jsem, tvůj syn! Jsem živ a blažen, neboť objímám, ty velebná, tvá drahá kolena, jež v dětství sladkém kolíbala mě! Ó, schyl se ke mně, nepoznáváš mě? Jsem zachráněn, ó, jako zázrakem! A spasil jsem se útěkem, zde jsem, zde jsem, ó, matko předrahá! (Líbá její roucho) NYOLA: Ó, blaho nevýslovné, Radúze! Tys živ, ty zde … Ó, radost neusmrcuje … jsem živa posud! (Chce jej líbat) RADÚZ: Ne, matko moje, dražší nad duši, ne, nelíbej mě. Nediv se mým slovům, povím ti –

NYOLA: Rozumím, můj drahý Radúze! Tam v domě leží mrtvý otec tvůj a bráníš se té divé radosti mých polibků, ty nechceš radost mít, i nejsvětější, v truchlivý ten těžký okamžik. Mé srdce ovšem odolati nemohlo a přemožena zajásala jsem, tě opět vidouc a nedovedla uvážit, co větší býti má, zda radost shledání či smutek nad ztrátou. Ty uvážil jsi však a zazdálo se ti, že větší je ta ztráta, kterou utrpěls, než radost, opět matku uvidět. Tvůj otec na marách kdyby to věděl, zajisté že spokojen by byl – ale mé srdce reptá poněkud … Nuž, nezazlívej slzám pošetilým mým, jež zadržeti nedovedu, ó, nedovedu – –

RADÚZ: Ne, matko, mýlíš se! Mé srdce není chladné, neuvažoval jsem, jak se domníváš, vše povím ti –

Zazní hudba truchlivá v domě.

NYOLA: Ó, Radúze, teď ani slova víc! Již otce tvého nesou k hranici – – O, Radúze!

Objeví se dvořanstvo v smutku, nesou na márách mrtvého krále pod příkrovem.

RADÚZ: Ó, těžká, temná, hrozná hodino! … Postavte máry, ach, a popřejte mi, bych jednou ještě zlíbal jeho tvář a ruku. Otče, otče můj!

Máry byly postaveny na zem.

NYOLA (odhrne příkrov): Patř! Rozluč se a slz svých nezdržuj!

RADÚZ (vrhne se na mrtvolu): Můj otče, k srdci svému přiviň mě! Já strádám, slyšíš? Strádám bolestně! O

okamžiku, v němž bych objal tě, jsem v mukách snil… A nyní kamenná tvá ramena se vzpouzejí, by obejmula mě

… Ó, jest mi, jako bys mě v hněvu odpouzel!… a zdá se mi, že půda kolíbá se pode mnou! (Klesá přemožen vedle mar)

NYOLA: Běda, hyne! Jak by umíral! Radúze, chtěl bys zemřít náhle též jak on a nechal bys mě v čiré sirobě? Co hledíš na mě okem skleněným, jako bys mě neznal? Jsem matka tvoje, drahý Radúze, a o tebe bych se smrtí se rvala zoufale! (Líbá jej vášnivě)

RADÚZ (odstrčí ji prudce s velkým výkřikem): Běda! Vraždíš mě!

NYOLA: Co znamená ten výkřik zoufalý a zoufalejší ještě posunek? A proč se chytáš malomocně za čelo a proč