14

živel jako živel. Nuže, chceš-li, ano, zlá jsem tedy.

STOJMÍR: Tvá slova tíží mě a rozrušují. Kdo praví, že jsi zlá? Jsi vášnivá.

RUNA: Ó, tys prý dobrý! Říkají to tak, ti bloudové! Což nevidí, že pouze slabý jsi a sobec? Ty povolils mi, abych Radúza tam přikovala k tvrdé skále, to z dobroty snad ke mně učinils? A k němu dobrota kde zůstala? Já povím ti, proč jsi mi povolil. Když slyšel jsi, že charvátský ten královic nás navštíví, tu bylo nepohodlné, by našel královice druhého v té staré kleci v lese – ne, neodvracuj oči, přiznej se jen! Chceš mužem celým být v mých očích? Tedy povol a vydej mi Radúza úplně.

STOJMÍR: Ty chceš jej usmrtit! To nelze, věř! Lid vlastní můj už reptá, a kdybych násilím se zbavil Radúza, tu vzplanula by celá Magura a válka strašná nastala by pak – a nebyl bych jist věrností svých vlastních lidí!

RUNA: A nezemře-li a nepustíš-li jej, tu Magura zůstane tichá?

STOJMÍR: Je slabší než jsme my, a proto váhá dlouho a stále naději má, že přistoupím na velké výkupné.

RUNA: Ó, řekni krátce, že se bojíš!

STOJMÍR: Já nebojím se, ženo, ale couvám.

RUNA: Ta zbabělost, tuším, nazývá se moudrostí! Ó, moudrý králi! Stojmír moudrý! Tak bude někdy nazývat tě lid. Ten najde vždycky licoměrné jméno, by nectnost králů skryl, za niž se stydí.

STOJMÍR: Ty dráždíš mě!

RUNA: Jak pravda vždycky dráždí tajného viníka. Já pravím ti, že moudrost v tom jest, zbaviti se Radúza, neb pokud žije, hrozí ti po tom, co se už stalo! Já dále pravím ti, že hřeješ hada na svých prsou, že Mahulena zradí tebe, mne, nás všechny! Ty netušíš, co láska z ženy učiniti dovede!

STOJMÍR: Ty znepokojuješ mě zhluboka! Každé tvé slovo zdá se střelou! Však nevěřím v tu lásku Mahuleny –

RUNA: Chceš důkazů? Tam přichází se svými sestrami. Já důkaz podám ti! Však rci, ty třtino, pak vydáš konečně mi Radúza?

STOJMÍR: Co chceš s ním učinit? – Jak míníš –

RUNA: Zhubit jej? Znám čáry tajuplné, ty to víš. Já připravila nápoj, jenž ho bleskem do stínu noci strhne. Nuž, krátce mluv, když dokážu ti vinu, zradu dcery tvé, pak dáš mi královice v ruce?

STOJMÍR: Kam trháš mě?! Do jaké propasti mě vlečeš!

RUNA: Bud mužem, slabochu, a rci mi ano krátce.

STOJMÍR: Nuž, buďsi, Runo, ne –

RUNA: Ty řeklsbuďsi! Bude tak. Však nyní ticho, jsou už blízko. Živo! Prijo! Hledaly jste nás?

Živa, Prija a Mahulena přišly.

PRIJA: Hledíme s kopce dychtivě do dálky, zdali se zdvihá prach už na obzoru, hlásající, že hosté pojedou.

ŽIVA: Však marně posud, půjdem na věž teď, odtamtud je dále vidět. Jak bude v domě veselo! Co zpěvu bude, smíchu!

RUNA: A ty, Mahuleno, ty se netěšíš?

PRIJA: Jak bez duše chodí s námi, nemluví a kam ji postavíme, stojí.

RUNA: Je pravda, Mahuleno, co Prija tvrdí?

MAHULENA: Pravda? … Já přeslechla, co řekla.

ŽIVA: Vzbuď se přece! (Zatřese jí) O čem sníš?

MAHULENA: Já zamyslila se.

RUNA: A nad čím, dítě?

MAHULENA: Teď… věru, nevím už.

PRIJA: Směšný je to tvor.

RUNA: Nuž, nechte ji a slyšte samy novinu, jež právě došla nás. Váš otec nad ní je velmi zaražen, jak vidíte, je