strom! (Chce obejmout jeho peň)
NYOLA: Couvni, Radúze! Ten strom je zdrojem vší tvé choroby, to nyní je mi zřejmé! Zlou má nad tebou, divnou moc. Zlý je v něm duch, a vím, kdo poslal jej! To Runa byla, nenávidí mě, a když jsi jařmu unikl jejímu, tu poslala ta kouzelnice zlá nesvatou jakous sílu, aby zhubila tě! Já ale vyhojím tě, dítě moje, a spasím tě a sebe, vím to, jak!
Je Runa mrtva, přišlo poselství dnes ráno do zámku a já to tajila, nechtíc o smrti mluvit mezi hodem. Je Runa mrtva, ta tam její čaromoc a zlý ten duch, jejž poslala nám sem, ten odstoupí – až porazím ten strom! Tak budeš uzdraven!
RADÚZ: Kdo na ten strom by sáhl – běda mu! Je dražší mi ten topol než můj život a bránit budu jej, uvidíš, zoufale!
NYOLA: Toť věru více, než snášet dovedu! Nuž, tedy věz, že nenávidím prokletý ten strom, jenž lásku tvou mi béře, úctu povinnou! Ten strom před tvýma skácím očima! Svou silou chorobu tvou překonám, když něhou svou jsem cíle nedošla! Tys dítětem na mysli naprosto a tedy sluší jednat za tebe. Zde, Radovide, pozvedni sekyru a čiň, co kážu ti.
RADOVID: Buď mírná, paní moje, vášeň svoji kroť a jednej s rozvahou!
RADÚZ: Matko, tak mluvíš ty? Tak tvrdě? Sluchu svému nevěřím!
NYOLA: Uvidí oči tvoje!
Hosté vyjdou z paláce.
HOSTÉ: Co děje se? Hlas tvůj, ó, královno, jak v sporu zněl.
NYOLA: Ó, přišli jste co svědci v pravý čas. Na mysli skleslou vídali jste mě celý dlouhý rok! Teď uvidíte, že zas paní jsem své vůle a že vím, co chci. Radovide, třímáš sekyru …
RADOVID: Zde, paní, je, však pomni, co že počínáš. Chceš ve sporu žít s vlastním dítětem? A nač ten spor? Pro pouhý strom!
NYOLA: čas minul, Radovide, smírných rad! Mě zoufalost přivedla k povinnosti zpět. Ať třeba Radúz nenávidí mě, jen když jej zhojím! Ustup, Radúze! A Radovide, ty jdi, poraž strom, teď, hned před jeho, mýma očima.
RADÚZ: Ni kroku neučiníš! Velí král!
NYOLA: Jsi králem, pane, já však tvoje máť a ne-li v království, jsem v domě první a sluší činiti, co velím já. Chceš převraceti dávný otců řád? Je dítě víc než matka?
RADÚZ: Před tebou hlavu kloním, matko moje … Však strom ten chráním vlastním životem.
NYOLA: A vlastní život raději dám, než ustoupla bych v tom. Čiň, Radovide, co jsem kázala.
RADÚZ: Já v cestu však se stavím, běda tomu, dím, kdo nepřátelsky se stromu přiblíží!
NYOLA (vezme Radovidovi sekyru): Pak tedy, běda mně, tvé matce! Nemáš, vidím, zbraň. Zde moje dýka …
Nuže, vezmi ji, jak jinak chceš mi zabraňovat přístupu tam k topolu?
VŠICHNI: Hrůza! Hrůza!
RADÚZ: Matko, matko, ukrutná ta slova z úst ti vyjít nikdy neměla!
NYOLA: Tedy ustup!
RADÚZ: Nemohu!
NYOLA: Pusť mě! Prokletý ten strom ti saje duši, srdce, mozek, a proto zhyne! (Utíká k stromu, pozvedne sekyru oběma rukama)
RADÚZ: Matko, stůj!
NYOLA: Do prachu, duchu zlý! (Udeří strom)
MAHULENA (v stromě): Ach! …
HOSTÉ: Ó, úžas! Lidský hlas z topolu ozval se!
RADÚZ: Vzdech … Jaký to vzdech … Mou prošel útrobou!
MAHULENA (dřímavě a slabě): Ó, bij, bij … Ale srdce neraň moje … to krvácí i bez tvých ran!