tichý pláč)
VRATKO (byl se nesměle přiblížil): Panno … Mahuleno … To rve mi srdce, když tě tak tiše plakat vidím.
MAHULENA:Tos ty. Bud vítán. Tvoje děcko zdrávo?
VRATKO: Ne, neusmívej se tak slzami, to bolí skoro ještě více! Já vím, co trápí tě …
MAHULENA: Kdo ti to pověděl?
VRATKO: Ó, nelekej se! Kdo by to velké tvoje hoře prozradil, ať oněmí! Tak bylo to v tvé písni. Smím mluvit, smím?
MAHULENA: Co chceš mi povědět, můj dobrý Vratko?
VRATKO: O Radúzovi rád bych s tebou mluvil.
MAHULENA: Ó, Vratko, Vratko, kam jej odvedli? V té věži není už! Je živ, je zdráv?
VRATKO: Znáš nedostupné vrchole tam za lesem … Tam někde Radúz trpí. Však stezky strmé jsou a skryté …
MAHULENA: Ó, laňky moje ukázaly mi ty stezky, znám je a noha moje nese mě tak bezpečně a jistě, jako orla silná jeho křídla. Kde tedy je, kde dýše, trpí Radúz?
VRATKO: To nevím, nemohu na pevno tvrdit –
MAHULENA: Tak vraždíš mě! Dřív podáváš mi naději a pak mi ji zase bereš!
VRATKO: Kdybys jen trpělivě slyšet chtěla! Já mluvit nedovedu obratně, mně slova v ústech jaksi se převalují, málo mluvívám, více hvízdám s ptáky, a když ty smutné tvoje oči tak na mne hledí úzkostlivě, už nevím, co že říkám!
MAHULENA: Můj dobrý Vratko, mluv a budu mlčet, trpělivě naslouchat.
VRATKO: Pět tomu dnů, co starý otec můj byl na mýtině v lese. Já vynáším jej někdy na slunce, by prohřálo ty vetché jeho údy. Byl tedy v trávě vysoké jak na svém loži, a zpola dřímal. Tu zaslechl mnoho kroků. Má bystrý zrak a bystrý sluch, ač jinak sláb je jako děcko. Šli kolem něho blízko dost ti muži, co vedli královice, spoutaného.
Neviděli otce, byl v trávě ponořen. A jeden z nich, ten nesl těžký kruh a řetěz, a Runa, královna, tvá matka, byla s nimi a lála mlčícímu Radúzovi a řekla mu, jak bude přikován prý ke skalnatému štítu hory, čnící prý do samých nebes!
MAHULENA: Každé tvé slovo jako hrot mi vniká v srdce! Kéž raději by ještě ležel ve věži! Však ne, to horší bylo, byl věčně po tmě jako slepec!
VRATKO: Však nebyl opuštěn, jako nyní, panno. Vždyť plížil jsem se mnohdy v noci kolem věže a snažil jsem se slova útěchy mu volat v tmu … A vím, že jiná ještě tvář, tak jasná jako nebe, se někdy milosrdně k úzkému oknu jeho vězení tlačila! A sám mi řekl, že tři zlaté vlasy s hlavy, pod sluncem prý mu nejdražší, na mříži jeho okna zachytly se a že mu svítily jak měsíc do vlhkého šera jámy žalářní!
MAHULENA: Tak pravil, pravil tak?
VRATKO: Vždyť o tom zpíval! Slyšel jsem tu jeho píseň, vznášela se z hloubi a tak se chvěla tichou nocí, jako list, jejž vítr nese! Ubohý Radúz, plavý královic! Tmu přetrpěl, teď trpí jiná muka!
MAHULENA: Tvůj otec tedy viděl – viděl, pravíš –
VRATKO: Viděl směr, kady se brali s Radúzem, však nevím jistě, kam jej vedli. Snad vypátráš to sama? To jen ještě vím, že pás mu dali kolem boku železný, a z toho visí řetěz, který přikovali ke skále. A železo pásu a řetězu že očarováno, má vlastnost tu, že žádný meč a žádné kladivo a žádný pilník se ho nedotkne a železný ten pás že je klíčem uzavřen. To vše vítězoslavně hlásala královna s posměchem Radúzovi po cestě. Můj otec slyšel to.
MAHULENA: Ó, běda, běda! Přikován jak vlk! A snáší znoj a chlad a déšť! Snad usmrtí jej blesk, snad divé šelmy lesů jej rozsápou! … Vratko, proč jsou srdce na tom světě z kamene?
VRATKO: Jsou zase jiná, jak to tvoje, a v tom je spása všech.
MAHULENA: Jak jej spasím, jak? Kterým směrem, pravíš, vedli jej?
VRATKO: K východu, kde ční hory nejvýše. Ale to není ještě vše, co ti říci mohu.