TŘETÍ DĚJSTVÍ
Řidnoucí les v Maguře. Na jedné straně vyhlídka daleko do pahorkovité krajiny; rozprostírá se tam utěšená niva, je vidět velké zahrady, za nimi na obzoru ukazuje se fantastické město. Radúz a Mahulena přicházejí z hustší části lesa a zastaví se u ohromného dubu, v jehož stínu leží kupa vysokých balvanů.
RADÚZ: Ó, Mahuleno, vítám tento strom jak z mládí přítele! Co dítě jsem zde hrával, a vyhlídka od omšených těch kamenů je velká v širý kraj! Ó, hled, ó, hleď!
MAHULENA: Jak oči tvoje planou, drahý můj!
RADÚZ: Bud vítán mi, drahý můj domove! Oh, Mahuleno, vítej moji vlast! Ta niva, zaplavená září slunce, ta zrodila mě! Ty zahrady mě vonným stínem těšívaly, a tam, tam, moje město! Ten starý zámek, čnící nad bílými hradbami, to moje kolébka! Ó, kdybys věděla, jak dům je útulný! Vlaštovky ho milují, hnízdo vedle hnízda se tam k sobě tulí pod starou římsou! A tam pod vysokým tím krovem, kol něhož bez ustání krouží na sta bílých holubů, tam žije moje matka, otec můj! Ó, svatá půdo rodná, vítej mi! (Klekne a políbí zem) MAHULENA: Před tebou město tvoje, Radúze, a za mnou moje vlast, tam v tichém zadumání stojí staré lesy vysoké, v nichž přebývají temné stíny, a dvéře otcovského domu zavřela jsem naposledy za sebou, jich veřeje se nikdy více neotevrou, by mě vítajíce vpustily!
RADÚZ: Mahuleno, Mahuleno, nermuť se! Je možno, že by radost moje zasmušila tě?
MAHULENA: Ne, Radúze, ne radost tvoje, Cosi jiného … (Sedne na kámen) Teď teprve cítím únavu. Pojď, sedni vedle mne a dej mi odpočinout …Toť podivné! Teď zdá se mi, že bych si přála, aby ty hlubé lesy, jimiž jsme bloudili po tři dni nás ještě kryly vlhkým šerem svým. My byli tam tak sami, sami. My patřili tak nevýlučně druhu druh, tak jedině! Ruku v ruce šli jsme spolu, a zdálo-li se mi, že slyším někde kroky po mechu, tu polekána tak jsem se k tobě tulila, tak těsně, a když tvoje objala mě ramena, tu cítila jsem pevně, že pro mne není nebezpečí na širém světě, neb úsměv tvůj tak něžně a tak hrdě pravil mi, že chráníš mě!
RADÚZ: Teď ale nebezpečí všechno minulo, proč tedy leží na tvém čele stín zamyšlení? Proč nezáříš radostí, jak slunná moje niva?
MAHULENA: Tvůj kraj je slunný, pravda, drahý Radúze, tvůj kraj – jsemť cizinkou však v něm.
RADÚZ: Proč slovem takovým mé srdce zarmucuješ? Ty cizinkou, kde doma já?
MAHULENA: Radúze, odpusť mi. (Klade mu ramena kolem krku) Ty nevíš, čím mně jsi, ty moje duše! Jsi bratrem mým, mým otcem, matkou, vším! Mé srdce přetékalo něhou od dětství a nikde, nikdy nenašla moje láska ohlasu, až ty jsi přišel, jak ta hvězda v soumraku, jak ta vlaštovice z dálky, co pod tou římsou vaší hnízdo svoje má! Ty, Radúze, jsi celou mojí rodinou, jsi domovem mým. Vždyť vyvržena jsem z lůna lásky vší, tys ale více mi než náhradou! Radúze, ty jsi dechem mým, mým okem! Bez tebe jak ten kámen jsem, slepá, hluchá, mrtvá. O tebe chvěju se, můj Radúze! Chmura oné strašné kletby –
RADÚZ: Nedomluv, Mahuleno, ta kletba minulosti náleží a zapadla do šera lesů tatranských, jimž stejně klnu –
MAHULENA:Neklň jim! Já zrodila se tam! Ó, dovedeš též krutým být a nenávidět?
RADÚZ: Promiň, promiň mi! Já žehnám jim, tys vyšla, světlá, z nich! Však nyní zapuď chmury veškeré. Už odpočinulas? Mě domov mocně vábí a netrpěliv toužím projít branou města. Pojď, Mahuleno, jdeme domů! Slyšíš?
Domů! Slovo přesladké.
MAHULENA: Přesladké slovo tobě – ve mně však jaké to budí smutné obavy! Tvůj otec, tvoje matka! Zdá se mi, že je vidím před sebou, jak ruce jejich, třesoucí se radostí, po tobě sahají, jak k sobě táhnou tě, jak pláčou štěstím, že tě našli zas!… A pak, pak pohled jejich zasmuší se a budu němou otázku v něm čísti, otázku bolestnou, – kdo je ta cizí dívka a co hledá zde? Jak šťastné jsou ty vaše vlaštovice, ty vítá každý radostně, neb jaro přinášejí s sebou – a já? Já kletbu matky své jen přináším. (Zakryje si tvář) RADÚZ: Ty rozrýváš mi srdce. Mahuleno! Ty mýlíš se! Vždyť milovat tě budou draze, draze, moji rodiče! Vždyť syna vracíš jim, jediné dítě jejich! A jak štědře jsi mě obdařila, ty volnost ztracenou mi vrátilas, ty život zachránilas můj a láskou svou jsi posvětila život ten a tak jsi korunu mu dala!
MAHULENA: Radúze můj, líbám oči tvoje holubičí, ty lijou světlo v chmurnou duši mou! Ty hledíš na mě jako jasné nebe, ale tvým zrakem na mne hledět nebudou tam v onom městě … Kdo dal tu dívku tomu muži? Tak