RUNA: Ty, ty! Neboť uvrhnu tě v pouta železná a umořím tě prací nejtěžší! Ó, jako vlk se budeš rvát se svým řetězem a zoufale jej hryzat zuby!
RADOVID: Ty zmije! Že ruce moje spoutány! Před svatým sluncem aspoň úctu měj, před svatým oblakem, plujícím ti nad hlavou, když nemáš úcty k vlastní koruně a k svému ženství, které šlapeš v prach!
RUNA(udeří jej): Bídný rabe! Mluvit smíš?
RADOVID: Bud kleta!
RADÚZ: Ó, nebe, slunce! Větry dující! Jste svědci našich neslýchaných křivd! Můj Radovide, běda mně, že trpíš vinou mou! A vy, co kolem stojíte, což nikdo, nikdo z vás nezná lítosti?
ŽIVA: Proč na mě hledíš? Mám snad plakati a prosit, by tě pustili? Mně, věru, zdá se, že jsi pláči blíž, než bývám já, i když mi nejhůře je. Proč doma nezůstal jsi, smutný hrdino? Chceš přeslici?
RADÚZ: Jsi krásná, ale krutá. Mně tebe líto je, že srdce tvoje je tak kamenné. Pro Radovida o slitování prosím, ne pro sebe.
PRIJA: Chceš zdát se statečným? Proč tedy dýcháš těžce tak, to nesvědčí o klidu chrabrosti.
RADÚZ: Žízním, věz to, proto těžce dýchám!
RUNA: Svou žízeň ukoj svými slzami.
STOJMÍR: Dost nyní posměchu! Přibino, pod tvou stráží Radúza ponechám. Radovida pusťte na samé hranici, by dones domů svoji novinu. Jdu domů teď. Zajatce veďte a uvrhněte jej co nejhloub do věže té staré, jež stojí v temném lese pod skalou a která zakletou se nazývá.
RUNA: Tam do tmy, mezi havěť hoďte jej!
RADOVID: Ó, Radúze, ó, královici můj, že tak se s tebou loučím!
RADÚZ: Radovide, jdi a netruď srdce moje nářkem svým. Chceš, aby pohnutí mé nový vzbouzelo posměch? Mé matce rci – Ó, Radovide!
RADOVID: Ni slova víc! Já vím, co říci chceš! (Odejde s některými z družiny královské) STOJMÍR: Teď vzhůru, pojďte. Přibino, ty plň můj rozkaz přísně.
Odchází s Runou, všickni za ním, jen Mahulena zůstala pozadu. Blíží se Radúzovi, který stojí nedaleko od studánky. Přibina a dva muži něco opodál za ním.
RADÚZ (Přibinovi): Veďte mne. (Uvidí Mahulenu, stojící teď vedle něho) Ty posud, panno, mlčelas a nerouhala jsi se mému neštěstí. Teď vynahradíš, co jsi zmeškala?
MAHULENA: Ty žízníš?
RADÚZ: Proč se tážeš?
MAHULENA(nabere vody do dlaně): Pij! (Zvedne dlaň až k jeho rtům) RADÚZ: Já nemohu… Mně rty se chvějou jako srdce moje … nad tvojí dobrotou. Já jako mlhou viděl tě, jak stálas opodál, a úzkostí jsem zmíral, že budeš také zlá … jak byly ony dvě … Ó, vysměj se mi!
MAHULENA: Radúze smát se – když pláču!
RADÚZ: Proč pláčeš, rci …
MAHULENA: Že více nemohu než plakati! …
RADÚZ: Ó, nikdy rosa světější nepršela s nebes, než ta, co padá nyní s blankytu tvých očí! Kdo jsi?
MAHULENA: Jsem Mahulena … Král je můj otec… Ó, Radúze, neměj ho příliš v nenávisti … můžeš-li!
RUNA (za scénou): Kde meškáš, Mahuleno?
MAHULENA(se lekne): Hlas matčin! (Radúzovi) Ó, netrap se mi příliš … duše moje! (Odejde) PŘIBINA: Pojď, pane! Splním, co mi král můj kázal, ač nerad, věř!
RADÚZ: Mahulena! (Odchází zamyšlen s Přibinou a s ostatními)