3

vždycky, že zírat mohou volně s nebes až na dna úvalů a dolin hlubokých, v tom neznámém mi kraji.

RADOVID: To bylo v letech dětských, chápu. Ale teď? Ted víš to přece, že ani zde ni jinde nic jiného než doma neuvidíš.

RADÚZ: Tak moudrým posud nejsem, příteli. A sám máš trochu viny, že nejsem moudřejší. Což neživil jsi vždycky dětské moje sny svými pohádkami? Kdo vypravoval mi o slunci, že má svůj zámek někde v Matře, že tam mu slouží dvanáct věčně mladých děv? Kdo líčil mi ty černé lesy, tajuplné, jež kolem louky němě stojí, louky prokvetlé vším kvítím čaruplným, na níž se třpytí oblakový slunce dům? Tak budíte už v dětech věčně touhu po tom, co není, žel, a co nám pak věčně schází!

RADOVID: Snad nechceš říci, že jsi vyšel do hor, bys našel oblakový zámek slunce?

RADÚZ: To netvrdím – však co bys tomu řekl, příteli, kdybych ti svěřil, že jsem jej našel? Uprostřed černých lesů jsem jej dnes v noci viděl, tu louku viděl jsem a zámek sám a tři z těch panen stály před domem –

RADOVID: To zdálo se ti u té studánky, zde, kde jsi spal?

RADÚZ: O žádném snu ti, Radovide, nemluvím. Slyš ale, jak jsem přišel sem. V onen den, když z domova jsem zmizel, vyšel jsem na lov a nemyslil na žádnou dalekou k horám výpravu. Bloudil jsem lesem a tu zahlídl jsem náhle jelena, bílého jako padlý sníh. Zdál se mi krotký, neprchal přede mnou už z daleka. Tu blížil jsem se mu, avšak divukrásné zvíře, jak by si hráti chtělo, rychle ucouvlo a běželo, ne daleko však. Zase stálo a zas mě vábilo a lákalo a vždy a vždy zas uprchalo hlouběji do lesa. Tak šlo to celý den a celou noc! A pokaždé, když unaven jsem klesl do mechu, stál jelen tiše opodál a čekal na mě, jako v posměchu, až se znova dám zase za ním do honu! A tak to šlo až v noci na dnešek. Ač stokrát jsem si myslil: Teď je dosti – přec nepřestal jsem za ním utíkati.

RADOVID: Tot podivné! Zdá se mi, že asi nějaký lesní běs tě takto škádlil? Co ale stalo se v noci na dnešek?

RADÚZ: Ach, stalo se, že jsem jej dohonil… Ach, žel, že rozzloben tím dlouhým, marným honem, jsem stal se otrokem své slepé vášnivosti! Když chytl jsem jej posléze za paroh, Radovide, tu vrazil jsem mu meč svůj do boku! Krev jeho horká stříkla mi v tvář a na ruce a slzy padaly mu z očí. Klesl a vzdychl jako člověk! Srdce se mi svíralo, bylo mi jak po vraždě! Nesnesl jsem vyčítavý pohled skonávajícího zvířete. Zahodil jsem zbraň a utíkal jak hříchem štván! …

RADOVID: Jsi příliš lítostivý a byls tak vždy a miloval jsi vždycky až příliš zvířata.

RADÚZ: Jsou naši bratři, zem též je jejich matka jako naše. Však poslyš, co se dělo ještě dále. Prchal jsem naslepo, nevím, jak dlouho to asi trvalo. Pojednou řidl les a s jeho kraje viděl jsem na louce plné květů velký, bílý dům. Byl lunou postříbřen a zdál se jako oblak. Tři panny, bíle oděné, stály mezi květy na louce, dvě z nich zpívaly a hladily každá bílého jelena, jelena takového, jak byl ten, jejž jsem byl zabil před chvílí! Ta třetí stála opodál a mlčela. Smutná byla a hleděla k měsíci. Tu viděl jsem, co jsem to zlého spáchal! To zajisté byl jelen její, jenž v krvi ležel, tam ve hvozdě – a byla smutná mojí vinou!

RADOVID: Šel jsi blíž?

RADÚZ: Kde bych byl srdce vzal jí hledět do tváře? Ne, znova prchal jsem do lesa a hledal vody, abych tu krev smyl s rukou … Jak oheň pálila! Zde konečně jsem našel studánku. Pak vrhl jsem se v trávu, chtěl jsem spát. Ale tou vrbou zde, jež v noci zdála se jak oblak zelenošedého dýmu, hleděl měsíc na mě, a bylo mi, jako bych viděl její, té dívky, bledou, truchlou tvář, dívati se na mě mezi temnými čarami větví, pnoucích se do šíra. Posléze usnul jsem přece nepokojným snem …

RADOVID: Tys dítě! A jsem pošetilý jako dítě též, že poslouchám a poslouchám a zcela zapomínám, abych tě k spěchu pohádal! Mám velkou obavu, že stojíme na půdě krále Stoj míra.

RADÚZ: Toť pravdě podobné, že v tatranské jsme oblasti. Olbřímé štíty hor jsou blízko tak! Jak pyšně čelo vznášejí! A orli všude krouží nad nimi!

RADOVID: Pravda, pravda! Ted ale rychle pojď! Myslím, že tímto směrem běží naše hranice. Pojď … Co váháš?

RADÚZ. Váhám, protože tvůj spěch se příliš útěku podobá. Kdyby se tatranští dověděli, že jsem odsud utíkal, pozdní jejich potomci by ještě potupné písně o mně zpívali!

RADOVID: Oni se však nikdy nedovědí –

RADÚZ: Čeho? Že jsem utíkal? Ó, zajisté že ne, neb neučiním tak. Tím vědomím bych se věčně zardíval.