ČTVRTÉ DĚJSTVÍ
Tatáž dekorace jako v dějství třetím, s topolem, v němž Mahulena začarována. Je noc, palác královský je uvnitř skvěle osvětlen, jinak tma. Z domu je slyšet sbor zpívajících hostů.
ZPĚV V DOMĚ:
Ó, mladosti, jsi jako zlatý pták,
co vzlétl zoře vstříc, křídloma třepotaje,
a dole tmí se les, barnavý mrak,
kam brzy dopadneš! V života truchle taje
se ponoříš, a třeba mihotaje
se vlastní obraz tvému ještě zjeví zraku –
ó, marně po něm sáhneš! Padá do soumraku,
jenž minulostí sluje.
Ó, mladosti, proč krátká tak tvá vesna,
když stesk tak dlouhý po zbuzení ze sna?
Žel, mladosti, že pluje
tvá nav tak rychle, tak uniká zraku!
Ó, žel, že zachází vše do soumraku,
vše do soumraku!
Při pomalu doznívajících zvucích té písně vychází měsíc, osvětluje zahradu, kmen stromu Mahulenina stává se průhledným, je dívku v něm viděti, zdá se jako v polosnu. Listí zašelestí jako silnějším příbojem větru a dívka mluví jako ve vidění.
MAHULENA: Mé srdce krvavý je květ. Co bolí mě, co bolí? Proč stále chvěju se? Nad hlavou mou když mračna táhnou, za nimi bych chtěla – nevím proč a kam. Má touha jako moje větve pne se věčně do dálky … Tam ale k tomu domu toužím přede vším, kam můj stín padá … A tak mé srdce stále bolí a stále kape z něho krev … Jsou ptáci sladcí hosté, na ruce moje ztuhlé sedají a zpívají … snad by mě konejšili, kdyby ten květ, ten krvavý, to srdce stále nebolelo mě … Ach! … Jak z hluboká ta matka země dýše … Jak z hluboká to ohvězděné nebe … To divno je, já dřív nevěděla, že také dýšou! Proč ale matka zem drží mě pevně tak? Já myslila, když vítr zalomcoval mnou, že snad mě porazí, že ruce moje zláme … On však pouze listy oderval; ty svadlé listy, které padaly jak moje slzy … někdy … nevím kdy… Pak napad‘ sníh a přišla dřímota, ale to srdce stále krvácelo … A přišla vesna, nové listy zas a mladí ptáci s písní starou, věčnou a vše se kolem měnilo … Je smavě tak a matka země dýše tak silně, plna něhy … Ale moje srdce, květ krvavý, to stále bolí, bolí, bolí … O, ó … (Zavře oči, vzdychne z hluboká a kmen se zatemní, tak že ji vidět už není)
Královna Nyola a Radovid vycházejí z domu.
NYOLA: Zpěv jejich měl být veselý a podobá se pláči … Nedivím se, sám vzduch toho domu je nyjící jak zmírající jeseň a plaší radost jako smuteční to roucho, jež asi ponesu až do konce, jak ten svůj zármutek.
RADOVID: Královno, nepodávej se tak svému žalu!
NYOLA: Což mohu jinak? Celý rok to trvá, stále stejně. Celý rok už moje muka trvá. Z počátku myslila jsem, že to žal nad ztrátou otce, co Radúze tak trápí, zničuje, co zamlžuje jasný jindy jeho rozum. Teď ale dávno je to zřejmé, že čaru jakémusi podléhá. Vše bylo marné, co jsem podnikala, trudnou jeho mysl nerozjaří žádná veselost, nač strojím hody, nač pořádám chorovody, zpěvy! Viděls, jak byl zase smutný po celý dlouhý kvas? A když jsem mezi jejich zpěvem pohled jeho hledala, pátrajíc, jak píseň na něj účinkuje, tu viděla jsem, že místo jeho je prázdné.
Kam odešel? Ó, uvidíš, že přijde zase k tomu stromu, tak zázračně zde vyrostlému, v čas pohřbu mého muže.
Čím vábí jej tak neslýchaně mocně tajůplný tento topol?
RADOVID: O čaru mluvíš, paní, a myslím, že se nemýlíš. Ten topol není jako jiný strom. Náhlý jeho vzrůst je záhadný, jak celé jeho bytí. Když z daleka jej vidím, vzbouzí ve mně obraz zahalené jakés ženy, truchlící a