v zelené dubině
korunu nosí,
chvaťme je, chvaťme je,
mezi ně, mezi ně,
hojalaljahoja!
Jinoši se honí za utíkajícími nyní dívkami, berou jim, dohonivše je, buď prsten nebo kytici z pasu. Vtom ozve se hluk za jevištěm. Polekáni ustanou ve hře.
RUNA (za jevištěm): Jen těsnej, těsnej pouta stahujte! I kdyby krev zpod nehtů vytryskla.
MAHULENA: Mne mrazí v duši, co to znamená?
Objeví se král Stojmír, Runa, družina, Přibina, vedou spoutaného Radúza a Radovida.
STOJMÍR: Ač nerad, přerušuji vaši hru. Vy udiveně na nás hledíte. Vítězoslavný je pro nás den. Ten jinoch, jejž v poutech vidíte, je magurského krále syn, můj tedy a váš nepřítel.
RUNA: A víte, co ten zlosyn učinil? V své bujnosti zabil zasvěceného jelena, o němž jsme myslili, že zaběhl do lesů a že tam posud bloudí.
MAHULENA(pro sebe): Ubohá němá tvář. Jsou lidé krutí!
RUNA: Přiznej, žes ten zločin dokonal. Je to tvůj meč?
RADÚZ: Je to můj meč. Kdybych jej byl třímal, když jste mě přepadli, byl bych svůj život draze prodal vám. Že jsem ubohé to zvíře usmrtil, to za hřích počítám si sám. Však nevěděl jsem, že je váš a že je zasvěcen.
RUNA: Však budeš, věř mi, trpce pykat za ten hřích. Však větší hřích tvůj ten je, že jsi královic z Magury. Ty mlčíš?
Chceš to tedy zapírat. Hleď, uvěřím ti, že nejsi synem královny Nyoly, když ji bez odkladu prokleješ!
RADÚZ: Tys hrozná, ženo! Jsem příliš hrd na jméno svého otce, než abych na okamžik jen ho zapíral. Jsem Radúz královic.
RUNA: Ty bloude odvážný! Co hledals zde? Jsi špeh? Ty přišels v nenávisti, přiznej se.
RADÚZ: Zabloudiv, přišel jsem jen mimoděk. O velké nenávisti proti vám však mnoho nevím. Vždy slýchal jsem, že nepřáteli jsme, my Magurčané a vy Tatranští, však v srdci zášť jsem nikdy necítil. My měli bychom, králi Stojmíre, se vlastně milovat, když v širším světě tolik nenávisti zeje kolem nás.
STOJMÍR: Nech sladkých slov, tvá smířlivost je vynucena tvojím neštěstím.
RADÚZ: Je pravda, spoutanému hrdost sluší jen.
RUNA: Tvou hrdost zkrotím, brzy uvidíš. Ó, poznáš muka!
RADÚZ: Nach tvého roucha je jak krve proud, v němž ploveš s tváří zbledlou záštím a oči tvoje jsou jako z oceli.
RUNA: O krvi nemluv příliš nahlas, sic vzbudíš ve mně chuť, bych závoj svůj v tvé smočila a poslala jej pak tvé matce jako dar.
RADÚZ: Ó, matko moje ubohá!
RUNA: Chce se ti plakat, sketo?
RADÚZ: Ty nejsi žena, ač tvá postava a tvář tě za ni vydávají, tys vlčice! Ó, králi Stojmíre, jsi muž, proč trpíš pohanění svého zajatce?
STOJMÍR: Těch hádek, Runo, dost. Pověz mi, Radúze, kdo je ten muž zde s tebou!
RADOVID: Jsem starý jeho sluha Radovid. Zab mě, jej ale pusť! Výkup nesmírný ti král můj vyplatí.
STOJMÍR: Tvé jméno jsem jen slyšet chtěl, ne radu tvou. Pustím tě, bys dones do Magury zvěst o smutném královice osudu. O výkupu ani nemluv. Snad zachce se mi pozděj krve toho jinocha, snad jeho smrt mi zlata dražší bude.
RUNA: Tak mluvíš jako král a muž! Snad měli bychom kupčit o toho otroka?
RADÚZ: Kdo otrokem zde, pověz, královno!