16

holubice, jež neví, co je zloba! A onu stezku znám a mnohdy seděla jsem u paty toho štítu, tam ticho je, jen lesy hučí dole, a ptáci, co tam hnízdí, zpívají jak nikde jinde!

RUNA: Nuž, tedy dobře. Vejdi do mé spalny. Ve výklenku nad krbem najdeš zlatou nádobu. V ní nápoj jest, jenž léčí každou bolest a vrací ztracený člověku klid. Toť balšám vzácný! Vezmi onu nádobu a dones ji na Orlí štít a nalej Radúzovi – ať pozná, jak mu přeje Runa královna! Však pozor dej, bys nevylila ani krůpěj, a sama neovlažuj si jí ret, budeš-li mít žízeň po cestě. Je málo toho nápoje, a každá krůpěj, kterou zmaříš, znamená pro Radúza nenahraditelnou ztrátu. Jdi, milá Mahuleno. Až vrátíš se, pak pověz mi, jak se tvé srdce potěšilo, tvé srdce soustrastné a něžné. Chléb bílý též a med mu dones, chceš-li. Dej pozor však, by nikdo neviděl, kterým se dáváš směrem, ne každý chválil by mou slabost, kdyby věděl, kam s mým svolením se ubíráš. Jdu za tvým otcem, brzy přijdou hosté… Nuž, jsem tak zlá, jak jsem se ti zdála někdy snad? (Odchází) MAHULENA: Sním nebo bdím? Co se to se mnou děje? Proč mrazilo mě náhle, když podivně tak usmívala se?

Proč nemohla jsem vyznat se jí ze všeho, i když tak dobrá byla? Cos neznámého drželo mi srdce, stahovalo hrdlo!

… Toť podivné, toť věru podivné… Však jedno jisté jest – že spasím jej! Ó, radost nevýslovná! (Odejde rychle) Opona