12

MAHULENA: Mluv, tedy, mluv.

VRATKO: Mám děcko, víš to, Mahuleno, a miluji to chlapče nade všecko. Nuž, a ten můj synek kůzle má, tak milé zvíře, že bys je líbala, radost, jak umí skotačit, a někdy zdá se mi, že se usmívá, věř, ta němá tvář!

MAHULENA: Můj dobrý Vratko, věřím ráda tobě … však nyní o tom nevypravuj, o Radúzovi chtěls mi něco říci.

VRATKO: Však právě! O čem bych ti vypravoval, ne-li o něm? Na druhý tedy den, co vedli lesem Radúza, přišel jsem večer domů a můj synek hořce, hořce plakal. To jeho kůzle někam zaběhlo a žena přála, že snad odnesl je vlk! Tu děcko znova rozplakalo se, že srdce usedalo. Co měl jsem počít? Šel jsem kůzle hledat, ač byla hustá tma, ba čirá noc … Znáš propast blízko zámku v lese, tu příšernou, kde dole hluboce ta temná, divá voda hučí? Když tam jsem přišel, tu slyšel jsem zřejmě v hloubce naše kůzle plakat! Padlo tam a posud žilo! Bylo mi úzko. Spadlo až na dno? Mám se spouštět dolů? Myslil jsem na radost svého syna, až přinesu mu zachráněné zvíře – a opatrně jal jsem se pomalu do propasti sestupovat.

MAHULENA: Ty trýzníš mě! Proč to mi vypravuješ?

VRATKO: Však uvidíš… Už byl jsem hodně dole, konečně už i kůzle měl jsem a makal po porouchaných jeho údech i celoval jsem zvíře v soustrasti – když náhle nade mnou se kroky ozvaly, pak sypala se mi hlína na hlavu, kameny padaly, hu, jak duněly hlouběji pode mnou! A polekán když jsem vzhůru hleděl, tu spatřil jsem tvář strašnou! Měsíc tak jasně na ni svítil a tvář ta bledá, klonící se nad propastí, byla mi známá – tvář Runy královny to byla! Já lekl se, jak ty se lekáš teď, a v stínu bez pohybu stál jsem jak ty teď. Ústa její ale otevřela se a strašné zaklínání, černá modlitba, vyletěla z nich – chceš slyšet je?

MAHULENA: Ne, nechci. Je mi úzko!

VRATKO: Pak pravila: jak nikdo víc na tomto světě klíč tento nenajde, tak nikdy více železný ten kruh mu s těla nesejde! Ať pevně drží jej, jak smrt nás drží, když se chopí nás, ať drží jej, až bílé jeho kosti, deštěm smyty, sluncem zbělelé, o skálu drkotati budou, větrů hra a kořist.

MAHULENA: Zadrž! Mlč! To o něm mluvila?

VRATKO: A hodila klíč do propasti a padl k nohám mým. Ó, panno, ty bílá jako měsíc, ty dobrá jako matka země

– hle, zde je ten klíč!

MAHULENA (vytrhne mu jej z ruky): Ó, poklade, ty nejdražší mi pod nebem, tak pevně, pevně k srdci tisknu tě, až v hruď mou vejdeš a nikdo víc mně tebe nevyrve, leč kdyby srdce vyrval s tebou zároveň … (Omdlí) VRATKO: Mahuleno, vzpamatuj se! Oči otevři, když tvůj žal tě neutrápil, má tě radost zabít? Oči otevři, pro jeho spásu! Ach, teď vrací se ti dech!

MAHULENA: Vratko, Vratko, kdo ti to odplatí? Zde, zde ten klíč! Mám závrať… (Uschová klíč v roucho) Vratko, kolena ti objímám … (Vrhne se mu k nohám)

VRATKO (pláče): Ty zničuješ mě! Vstaň! Vzpamatuj se přece! Já odčinil jen, co jsem provinil! Víš, jakou zradu nevědomky spáchal jsem! A teď jsem pomohl jej spasit! A sami do zahrady zavolali mě, kvůli těm hostům, tolik práce zde, a poslali mě květů nařezat… a tak jsem s tebou promluviti mohl! … Buď rozvážná a snaž se vypátrat, kam vedli jej …

MAHULENA: Ó, chytrá budu jako pták, jenž chycen, z klece vyvázl! A Vratko – ty jak bratr budeš můj! Jak sestrou budu tobě!

VRATKO: Ó, nemluv tak … Však nutno odejít, než někdo přijde …

MAHULENA: Tedy, Vratko, jdi! Až nashledanou! Dík tobě, duše milá!

Vratko odejde.

Kam skryju se s tím drahým pokladem? Však skrývat nesmím se, teď musím s nimi být a pátrati! Zda štěstí moje nestojí mi zrádně psáno na čele? Ó, moje štěstí sladké! Radúze! Já spasím tě, svůj domov uvidíš, na muka svoje zapomeneš tam … Proč je mi náhle smutno i v té radosti… Ach, on odejde … Tu nové hoře vejde do srdce …

Však zanikni, ty smutná myšlénko! Je dosti času k pláči později – teď srdce radostí jen tluč a nadějí! (Odejde) Král Stojmír a Runa přicházejí s druhé strany.

RUNA: Tam prchá! Viděla nás zdaleka a vyhýbá se nám.

STOJMÍR: Ty příliš tvrdá jsi a přísná, ženo, a Mahuleně křivdíš, věř.