30

čekající někde vedle cesty na někoho, kdo dlouho nepřichází, a pohlédnu-li na něj z blízka, zdá se mi, že touží zoufale napřáhnouti větve svoje až do oken síně, kde Radúz divně sní, mám dojem, jakoby ten topol celý jedno oko byl a neustále zíral vroucně. A maně na mysl mi tedy přišlo, že duše oné dívky záhadné snad v stromě dlí, o níž jsem slyšel po návratu z cesty truchlivé, již konal jsem po kraji, hlásaje smrt královu.

NYOLA: O šílené té dívce mluvíš, jež při pohřbu tak pohoršila mě? Hned druhý den jsem ji všudy hledat dala, ale zmizela tak náhle a tak podivně, jak strom ten náhle zjevil se a podivně. Též já už podezření cítila, jež vyslovil jsi teď. Ó, kdybych věděla, že nemýlím se, že vskutku čar v tom topolu a docela snad její duše – tu vlastní rukou skácela bych jej! To zřejmě vím, že všechno moje neštěstí pochází z proklaté té země, kde Radúz úpěl v okovech.

Ta dívka přišla za ním odtamtud a s ní to zlo, jež nyní snáším!

RADOVID: Dej pozor, abys nekřivdila jí. Vždyť nejevila žádnou nenávist, jak pravilas mi sama. Naopak o lásce mluvila jen v pláči, zoufale.

NYOLA: Vše záhadou je, všecko hádankou! To ale vím a každý tuší to, ten strom že účasten je jaksi v pomatení mého syna. Proč tedy měla bych dlouho váhati? Dám porazit ten topol.

RADOVID: Ó, nepřenáhli se, má královno. Kdož ví, jaké by z toho byly následky? Radúz tak strastně miluje ten strom a všechen lid ho má za posvátný. Nikdo beze znamení úcty se mu nepřibližuje a Radúz ani nedovolí, by stromu někdo příliš blízko šel, sám nejkrásnějším kvítím věnčí jej. Snad chodí právě nyní zahradou, by květy natrhal, jimiž by jej zdobil.

NYOLA: Jsi také čarem zmámen? Ó, jak nenávidím jej, ten strom! Už, věru, zdá se, že nejsem ani paní v domě vlastním a ani matkou více svého syna! Lid více úcty k tomu dřevu má, než ke mně, a syn můj láskou lne až modloslužnou k němu a pro ten topol zapomíná mne. Když v domě zdržuji jej, sedíc vedle něho a mluvím s ním a líbám jeho vlasy, tu pozoruji, Radovide, s bolestí, že roztržit mne téměř nevidí a neslyší, že slídí jen po stínu topolu, jenž jako temný had po bílé dlažbě síně se plouží k jeho nohám lichotivě, a přelétne-li sluncem mrak, a zmizí-li tak stromu stín, tu Radúz vzdychne, vzdychne – Ó, Radovide, jak se zbavit toho prokletí? Však vím to, vím!

Zde v křoví leží moje spása, velká to sekyra a těžká, tu číhá dávno jako kat – Pojď, chceš ji vidět? Blýská se ve svitu měsíčním, jakoby se smála, na svou práci těšíc se! (Jde ke křoví pod břízami) RADOVID: Ó, nepřenáhli se, má královno! Ruce spínám! Náhlý jakýs strach mě zachvacuje jako předtucha.

NYOLA: Tiše! Hle! Radúz! Bloudí zahradou, má plnou náruč květů. Jako ve snách chodí. Ustupme sem a pozorujme ho! (Zajdou za skupinu bříz)

RADÚZ (přichází somnambulně): Sivá holubice sedí na mohyle a žaluje! V té mohyle je její štěstí pochováno …

Proč na mě obrací krotké svoje oči … proč vyčítají mi ty smutné zraky? V nějaké písni také o tom pějí, že holubice krotká křivdu nepáchala, že seděla na skále a že pila vodu – a přec ji zardousili … Ach, též ke mně bílá, zdá se mi, že vznášela se holubice krotkých zraků … Ne, dívka jakás stála v děsné poušti a vodu zprahlým rtům mým podávala v dlani … a já ji zardousil! Ó, hrozné přízraky … A nikde pokoje a nikde klidu a stále tesknota a lživé vidiny! Vždyť pravda není, že jsem spáchal to … či přece? … (Klekne před stromem) Jen zde, jen zde je tomu trudu úleva! Zde jedině je sladký spánek možným! Ty šeptající, drahý topole, ó, konejši mne zase! Hle, vonnou nesu tobě oběť … (Zdobí strom) Tam v domě smutno tak a pusto, u tebe však je blaze. Má země matka mnoho, mnoho dětí, má lidi, zvířata a rostliny. Rostliny ale jsou jí nejmilejší, ty drží pevně, pevně na ňadrech a nepustí je nikdy! Jak ušlechtilé dítě její jsi, ty šepotavý, útlý topole, ty zadumaný strome plný něhy, neb vím, že pouze něhou chvěješ se, ne strachem jako lidé. Ó, přej mi, abych ubohou svou hlavu podepříti směl o tvůj štíhlý kmen, a šeptej mi a šeptej, topole … (Sedne pod strom a podepírá o něj hlavu) NYOLA (tiše): Spí nebo bdí? A mluví v horečce neb s rozumem? Pust mě, bych se přesvědčila.

RADOVID: Stůj, paní. Přej mu úlevy, vždyť vidíš, že tiše jako dítě spočívá.

NYOLA: Proč o má prsa nepodpírá hlavu tak, vždyť po tom toužím v slzách, v bolesti!

RADOVID: Jak podivně se zachvěl nyní strom. Mně jest, jak by se něco díti mělo.

NYOLA: Pozorujme tedy tiše.

Strom stává se průhledným, šelestí, a Mahulena, v něm viditelná, mluví.

MAHULENA: Celá má bytost silněji se zachvívá a v bolest moji se mísí sladkost nevýslovná. Toť on, toť on, po němž tak nesmírně vždy toužím, žízním, prahnu! Mha paměti mé vyjasňuje se a zase vím, čím jsem a jak se jmenuji! To Radúz je, u nohou leží mých, jak v lese dávno, dávno! O peň můj hlavu plavou opírá a dechem jeho třese se mé srdce obolené, raněné až k smrti. Tam on, toť on! To všechny hvězdy nebes spršely mi k nohám s