RUNA: To dítě nemohla jsem nikdy milovati pravdě.
STOJMÍR: To proto snad, že její porod stál tě téměř život.
RUNA: Ji rodíc, krásu ztratila jsem svou a mladost, však dítě takové, se říká, matky nejvíc milují. To není tedy příčina. Však zdálo se mi už, když nosila jsem ji ještě v lůně, že nosím zármutek svůj budoucí, že ve mně zraje, co mě rmoutit bude, a srdce moje netřáslo se radostí, když čekala jsem na ten nový život, nýbrž neurčitým strachem jakýmsi, že vyjde na světlo, co někdy proklínati budu!
STOJMÍR: Ne, Runo, klameš se, ty čekala jsi syna a proto nevítala jsi Mahulenu radostně.
RUNA: Nuž, buď jak buď, to ale pravím ti, že není Mahulena moje dítě, jak Prija nebo Živa. Nemá moji krev. Což viděl jsi ji někdy vzdorem vzplanout, i když ji sestry trýznily?
STOJMÍR: Je pokorná a tichá.
RUNA: Jen domluv: jako ta, o níž jsi snil po celý život a kterous miloval před sňatkem naším?
STOJMÍR: Runo, co to mluvíš?
RUNA: Jen to, co je mi jasné. Však nechme toho. Pravím ti, že varoval mě sen. Mně zdálo se, že vinula jsem k srdci dítě, tiché, s tak pokornýma očima, jak má je Mahulena, a s výkřikem a v hrůze vzbudila jsem se, neb uštklo mě to dítě jako had, zuby tak ostrými a hluboce tak do srdce! Ach, ještě cítím to, a mráz mi tělem jde.
STOJMÍR: To zlý byl sen, proč ale vykládáš jej tak, že právě Mahulena má tím hadem být?
RUNA: Protože vím, co se v ní děje! Vždyť pravím ti to zřejmě. Což nevidíš, jak smutná nyje? Což nevidíš tu její bledost a nevidíš, jak někdy bez příčiny se zardívá… Ty její dlouhé vzdechy, hluboké a tiché! A od které doby vše to pozoruji? Od měsíce, co Radúz královic je v našem plenu. To nestačí ti, bloude? A když ti pravím, že jsem vyzvěděla, že v nocích mnohdy vykradla se z domu, že utíkala jako beze smyslu tam do temna lesu, že jako mátoha kol věže bloudila, kde Radúz v jámě ležel –
STOJMÍR: Proč lépe jsi ji tedy nestřežila?To minulo však, Radúz není více ve věži.
RUNA: Je o něj postaráno. Má láska ustlala mu lože tvrdé dosti. Ta skála pevná je, jak vlastní moje vůle, ta nepovolí, a to železo, jež drží jej, je silné jako osud. Ne nadarmo sluji krajem jako čarodějka. Dle skrytých věd je řetěz jeho ukován.
STOJMÍR: Co tedy více žádáš? Je Radúz v poušti, neví Mahulena, kde hledat jej a kdyby našla k němu cestu, přec pouta nesejme mu slabá její ruka.
RUNA: Ta nikdo nesejme! Klíč, který otvírá je, je v lůně země – ta ho nevydá! Však pouhá myšlénka, že Mahulena miluje Radúza, že by chtěla jej spasit, zachránit – (Tasí dýku) Zde, viz ten nůž. Já krmila ji vlastním mlékem svým a přece chtivě se mi ruka třese, a míří, míří – kam? Ty uhodls.
STOJMÍR: Zrak příšerný tvůj výmluvný je dost! Jde z tebe hrůza!
RUNA: Jak slabí jste, vy muži! Tak málo jako milovat i nenávidět umíte! Chceš dítě svoje uchránit? Nuž, tedy zabRadúza, a bude Mahulena v bezpečnosti přede mnou.
STOJMÍR: Ne, nepotřísním se tou jeho krví! Jak nenasytné je to tvoje záští! Dost jsem ti povolil, dál ani o krok nepůjdu! Proč nezměrně tak dychtíš po jeho životě?
RUNA: Protože jsem našla skryté vody tvého k němu smilování, protože vím, odkud že temení! Já postřehla tvůj zamyšlený zrak, když jednou pravils neprozřetelně, jak Radúz podoben je matce své … Ha, trhls sebou teď? Ty rád bys někdy Nyole vrátil toho syna! Té ženě útěchu bys přál, té ženě, k vůli níž tak dlouho trpěla jsem těžce! Po celé mládí! Chladný byl jsi se mnou, však v nocích, když jsem hořem nespala, tu ve snách šeptával jsi vroucně její jméno … A já tě tehdy milovala! … Prokletí! …
STOJMÍR: Co se to s tebou děje, ženo? Tak nikdy nemluvilas posud … Nech minulost a její hlubé stíny, ta zapadla
–
RUNA: Nezapadla, žije! Vždyt strmí jako hora v přítomnost! Ta minulost, ta značí moje mládí, ta značí zmařený můj život! Ó, říkají, že zlá prý jsem. Vím to, vím. Kdo ale o tom mluví, že mě trpkost kojila a hoře krmilo? Ó, Stojmíre, jsem ze všeho až chorá v duši a hnusí se mi celý svět! Mé nitro vyprahlé je jako poušť, tam ovšem není vody blahodárné, jen záhuba tam číhá, zmar, toť její dech! Tak ve mně zlo, neb to, co nazývá se tak, přežilo blahodárnost. Zlo tedy můj je živel, v něm jen mohu žít, jak ryba ve vodě nebo pták ve vzduchu. Dobro, zlo! Je