17

Proměna

Skalnatý štít horský. Na velkém balvanu Radúz. Od železného jeho pasu visí řetěz, přikovaný ke skále za Radúzem. Jediný strom vyrostl z kamení, stranou, níž než balvan, na němž Radúz polo stojí polo leží v unavení.

RADÚZ: Jen duj, duj, větře, boží silný orle, jen vlasy moje rvi, a ber mi dechu, proč měl bys více slitování mít, než mají lidé! Jsi, vichře, jediným teď druhem mým, když horečné ty moje výkřiky už všechny ptáky vyplašily z hnízd!

Dřív některý z nich občas náhodou o čelo moje křídlem zavadil, a zdálo, se mi pak, že milující ruka matky chce pot mi stírat, jako v těžké nemoci! … Ó, úzkost nevýslovná této samoty! v Bezedné prázdno zeje nade mnou, závratná hloubka zeje zdola! Nesmírnost prostoru, jaká to hrůza, toť příliš velká tíž pro tvora slabého, jak člověk je, a bez přestání zírati v tu velikost, jež jako moře bez břehu se valí na mou malost, to způsobuje posléz šílenství!

Můj mozek vyprahlý mi hoří v hlavě a straší tisícerými mátohami! Ta němota těch neobsáhlých dálek je děsuplnější než bouře řev! Řev posléz umdlí, němota však nikdy … Jak strašidelná jesti příroda, když neustále v tvář jí hledíš! Ze všeho vystupují věčně příšery! Když po úmorné noci den se rodí, zdává se mi, že nebe hlubokou se ranou otvírá a svět že zalívá se krví v plamenech!… A vrcholky těch nekonečných lesů, tam dole v propasti u nohou mých, když vítr rozvlní je, podobné jsou jezeru, jež temné, příšerné na skálu moji útočí, by podvrátilo ji …

Už cítím, jak se třese, už úzkost toho pádu do prázdna mé chytla útroby … Ó, strašná závrať! … (Zakryje si oči) Ah, minulo to zas … Hle, hejno divokých holubů se vzneslo z lesa! … Ó, ptáci nebes, kam to letíte? Snad v neznámý ten kraj, kde spravedlnost přebývá? Ó, povězte tam, jak zde trpím bez viny! A nikdo, nikdo se mnou necítí! Vy bílá oblaka, co pyšně modrem veslujete, déšť roňte na mne svůj, a budu mysliti, že zaplakala jste! …

(Na chvíli se zamlčí) Ach, moji rodiče, zda zemřela i vaše láska? … Ó, smilování více nežije, ze světa vymizelo naprosto! … Však přece, přece … jedno srdce zná je … Jak byla krásná, bílá jako měsíc a krotká jako pták, když oči svoje žaluplné ke mně zvedala a měkkou dlaň, a „pij!“ mi řekla! … „Ó, netrap se, ty duše moje …“ Tak mi pravila … Ó, Mahuleno, hřích lidí zlých je vykoupen tvým tichým slitováním! … Kéž hlas mám silný toho větru, bych v širý svět to její jméno volal, tu všechnu světa ozvěnu bych vzbudil, a lesy, hory, sluje, oblaka, vše se mnou volalo by: Mahuleno! Mahuleno! Mahuleno!

MAHULENA (za scénou): Radúz! Radúz! On volá mne! Já jdu!

RADÚZ: Tlukot mého srdce zastavuje se! Ó, radost nevýslovná! Je to možno? Je to klam? Ó, Mahuleno!

MAHULENA (objeví se): Radúze můj! Radúze!

RADÚZ (trhá řetězem): Jsem spoután, přikován a k tobě nemohu, vší silou trhám pouta … ó, prokletí, jsem sláb –

(Padne)

MAHULENA (spěchá nahoru k němu): U nohou tvých, zde, zde, ó, moje duše! Ó, polož nohu svou na moji šíj a trestej mě, že tak tě trýznili! …

RADÚZ: Kéž zemru, Mahuleno, v tomto okamžiku, než zase odejdeš – (Drží ji křečovitě) MAHULENA: Já spásu nesu ti a volnost!

RADÚZ: Ach, neklam mne! Co z tebe mluví, je pouhá útrpnost a vřelé přání! Co slibuješ, jak bys to vyplnila? …

MAHULENA: Klíč pout tvých nesu, hleď… Já líbám jej … Jen ruka moje teď se příliš třese … sotva udržím jej …

Přece … Teď v zámku je a skřípe… pouto padá tvé! Radúze, volný jsi… teď prchej … Jdi, a nech mě zemřít!

(Padne na tvář)

RADÚZ (táhne ji k sobě): Ty moje spáso! Duše přemilená, ty umíráš! Já střemhlav se skal vrhnu se …

MAHULENA: Ty šílíš radostí jak já … Hleď, žiju … Však nyní pojď a netrať času … (Sestupují spolu s balvanu) Jak nejistý tvůj krok … Ó, Radúze, jak, ach, tě mučili! Ó, sedni pod strom na chvilku, ty příliš chvěješ se! Jsi bled, má duše. Ty ale brzy síly nabudeš. Povedu tě stezkou skrytou, tu znám jen já a moje laně … Pak půjdeš směrem, jak ti naznačím … Slyšíš, co mluvím? Ty vrátíš se k své matce, k otci, domů… Ó, vid, že někdy na mě vzpomeneš?…

Však nyní pojď, mám strach, že přijdou za mnou. Ty nevíš, příteli, jak umí nenávidět … ti dole v zámku … Nápoj dali mi, bych ti jej nesla sem … Tak sladce mluvili, tak náhle sladce, že podezření mlhavě se ozvalo v mé mysli …

Do číše z křišťálu jsem vlila nápoj jejich, a křišťál, který falše nezná, rozpukl se okamžitě … Ah … moje ruka měla jed ten jejich podati rtům tvým jako balšám! … Tak na mé srdce namířili krutě, zrádně a na tvé žití mladé zároveň!

RADÚZ: Ó, krutost neslýchaná! Neplač, Mahuleno!

MAHULENA: Pravda, kdybych všechny slzy svoje teď už vylila, co zbylo by mi, ty až odejdeš? Ó, Radúze, ty na