na věky, věky … Ach, matko, matko, jak tvé srdce nyní krvácí!
MAHULENA: V náruč její spěchej … Ty slzy tvoje ale zlíbám ti, tvůj žal je můj, jak byla radost tvoje …
RADÚZ: Pojď se mnou, Mahuleno.
MAHULENA: Ne, Radúze, teď zůstanu, jak chtěls. Teď je mi jasno, co činiti mi jest. Teď patříš jí, která tě zrodila.
V tom prvním okamžiku shledání, kde žal nad ztrátou, radost nad tvým návratem jí v boji srdce rozrývati budou, v tom okamžiku patříš zcela jí, jež krutě snáší. Já zůstanu, neb půjdu pomalu pak za tebou… Jdi, obraz tvůj je v duši mé, ten bude se mnou zde.
RADÚZ: Jdu, Mahuleno, jak jsi rozhodla. I v žalu nejkrutějším však mi ani na okamžik z mysli nevyjdeš. Jsi v duši mé, a to je víc než mít tě před zrakem, jejž slzy moje kalí. (Obejme ji) Teď jdu.
MAHULENA: A kletby pamatuj!
RADÚZ (vrací se k ní): Pamatovat budu, neboj se! Jak těžce je to, s tebou loučit se! I na okamžik!
MAHULENA: Tvá matka volá, útěchu jí nes!
RADÚZ: Jdu, ty to chceš! (Odejde)
MAHULENA: Jak ráda volala bych: stůj! Srdce se mi svírá. Už zmizel mi tam za stromy … Sama! Bez něho!
(Sedne pod strom) Jak smutný je ten les, jak divně lká a žaluje zde vítr…
Zdáli slyšet slabě surmy.
Smrt! Ó, je mi teskno. Pošetilá jsem, on přijde brzy pro mě; kdyby nepřišel, tu za ním šla bych v město … Proč raděj přece nešla jsem hned s ním? … Snad přijde brzy … Kdyby nepřišel … tak jak v té staré písni …(Mlčí a za chvíli zpívá tiše)
Pod stromem seděla a dlouho čekala.
On nepřicházel, nepřicházel, plakala,
když slzy vyschly, mroucím hlasem děla:
mně teskno tak, jako bych zemřít měla!…
Ta píseň smutná je. Kdo ji as vymyslil? Snad vskutku se tak někdy dělo … Ale tomu dávno asi je. Nač si to myslím?
… To proto snad – že mi tak k smrti teskno …( Položí si hlavu v klín) Opona