24

Proměna

Velká louka v zahradě královského paláce, na jedné straně skupina bříz podrostlých křovím. V zadu část paláce se sloupořadím a zavřenými vraty, kam několik širokých stupňů od louky vede. Lid obojího pohlaví přichází se všech stran, s posunky, jevícími zármutek a rozčilení.

MUŽŠTÍ: Je mrtev král! Je mrtev! Tak z čista jasna udeřil ten hrom! Vždyť ani nestonal.

JINÍ: Tak zdálo se, však zármutek o syna zžíral jej, jak plamen olej lampy.

STARCI: Co s námi bude? Změna každá nosí v klíně nebezpečí, už nejistota nebezpečím jest.

JINÍ: Je zármutek host nevybíravý, on všude vejde, v chatky naše nízké i přes práh vkročí příbytků zlatem oplývajících. U lože krále sedá jako žebráka.

JINÍ: A smrt nás srovná všechny, nízké, vysoké, a spravedlivě klade v zemi nás bok po boku.

MUŽŠTÍ: Těm blaze jest, těm pod mohylou – však ti, co zůstali?

ŽENY: Je vdovou královna, a stejně smutno vdovou být ať v zámku nebo v chaloupce.

JINÉ: Je osiřelá nyní naprosto! Ni syn, ni manžel s ní! Co žena bez podpory ve světě, kde hrubá síla vládne jen a bezpráví?

DÍVKY: My přišly plakat s ní. Ó, neblahá!

MUŽŠTÍ: Tiše! Těžké dvéře domu zaskřípaly na zrezavělých stěžejích. Hle, vdova!

ŽENY: Krásná posud i v smutku je, s korunou na hlavě.

JINÉ: Jak bledá je, jak bledá.

DÍVKY: Krok její nejistý, hle, o sloup podpírá se teď.

JINÉ: Ubohá! Teď zvedá hlavu!

MUŽŠTÍ: Tiše, promluví.

NYOLA (vyšla z domu s dvořanstvem, jež pozadu zůstává, královna učiní několik kroků a zůstane stát na nejvyšším stupni schodů, vedoucích dolů na louku): Něm posud byl můj žal a skrývala jsem v stínu nejhlubším zde v starém domě vašich králů velebných svůj smutek vdoví, smutek matky oloupené o syna, vy ale přišli jste své slzy mísit s pláčem mým, a proto vyšla jsem vám tedy vstříc, síň zlatou zanechala jsem, abych zde na zem usedla uprostřed vás, bych setřásla svou těžkou němotu a v žalování s vámi propukla a z cesty prach na hlavu sypala si neblahou! (Sedne na zem)

LID: Ženo, truchlící nad rakví manželovou, matko, toužící po synu ztraceném, své duši ulev, volajíc třikrát žal!

NYOLA: Žal! Běda! Žal! Ó, bolest moje, nebuď němou více a volej běda! v celý širý svět. Ó, lide, lide, se mnou plač a truchli!

LID: Běda! Běda tobě, běda nám! Ó, královno, my s tebou pláčeme, a kdybys závoj roztrhala svůj a vlasy rvala, zalomila rukama – kdo z nás by divil se a řekl: příliš jest? Ó, běda, běda!

NYOLA: V svá prsa biju, slepá slzami už nehledám zářivého oka dne, když světlo duše všecko moje uhaslo. Můj choti, běda, proč zde nechals mě? Můj synu, proč odešel jsi ode mne? Jsi také v stínu navy, hluch a něm pro moje výkřiky jak otec tvůj? Jsi také bled a slep jak ten tam v domě na marách, jenž člověkem byl donedávna a teď je přízrakem? Ó, běda, běda, běda mně!

LID: Běda! Žal!

NYOLA: Už narovnána trčí hranice a hladoví už oheň lakotný po zbytcích toho, jenž králem někdy nazýval se a pánem mnohých osudů! Jazykem sterým oheň, nejdravější zvěř, po mrtvém šlehá muži hladově a stráví jej a neponechá nic než popel po mém blahu, popel smutný, mrtvý, k ničemu – jak to srdce zde!

STARCI: Dej pozor, ženo, aby v rouhání se nezměnil tvůj oprávněný stesk! Je oheň svatý, popel lidský posvátný.

NYOLA: Je snadno tomu napomínati, jejž divá bolest nebičuje do krve! Vy ztratili jste krále pouze, já však vše! …

Teď znova spáry zaťala mi v srdce zoufalost! … Už slyším v domě kroky příšerné (vstane), hlas tlumený těch, již máry zdvihají, by tělo vynesli na kořist plamenům! Již nezvu vás, abyste běda! zvolali ni žal! Mlčeti nám nyní z