27

RADÚZ: Mně líto jí. Jak trpící je její tvář. Jak pomateně blouzní. Já nikdy neviděl ji, neznám ji a myslím, ubohá, že šílí.

MAHULENA: Ó, zajisté, v tom velká pravda je. Já šílím zajisté! Vždyť není možné, že by dělo vskutku se, co teď se zraku mému zdá a sluchu! Tak mluvit a tak hledět Radúz nemůže! Což možné bylo by, že by můj hlas mu v srdce nevnikl? (Vezme jej za ruku, sladce) Radúze, duše moje přemilá!

RADÚZ: Co to? Co to? Ach, matko, ve mně bolest taková … a mlha v hlavě … Zbav mě horečky …

NYOLA: Ty bledneš smrtelně, můj synu ubohý. (Líbá jej) MAHULENA (divoce): Teď jasně vím, co jsem už uhodla! Ó, nelíbej ho! Zpátky! Každé tvé celování nová kletba je!

Každé ‚tvé políbení novým prokletím! … Já pouze líbat smím jej, pouze já! Ta duše patří mně, ta tvář mým pouze rtům, ty setrou stopy tvého líbání! … (Chce jej políbit)

RADÚZ(couvne): Odstup ode mne!

NYOLA: Ó, neslýchaná posud nestoudnost! Za tebe, drzá, zardívám se já! Zpět trhejte ji, odvlečte ji hned!

(Někteří se chopí Mahuleny)

MAHULENA: Radúze, viz, co trpím pro tebe! Jen jedno slovo, pohled jediný!

RADÚZ: Já neznám tě, však lítost s tebou mám. (Zahalí si tvář) NYOLA: Ted máry zvedněte a pojďte k hranici. Zaplašte vzpomínku na výstup šílený a v zbožnou myšlenku se nořte, v modlitby!

Zazní hudba surem.

MAHULENA: Radúze můj! … Teď zapadá můj svět! …

Radúz, Nyola a celý průvod odcházejí.

MAHULENA (slabě): Ach, Radúze!… (Padne na tvář)

Průvod pohřební zmizí, jeviště je prázdné, jen několik žen a dívek stojí kolem Mahuleny.

ŽENY: Ty ubohá … vstaň … Rychle odejdi, než vrátí se. Je nebezpečno mocné rozhněvat.

DÍVKY: Ty mnoho trpělas, to vidno je, a tak se zkalil rozum tvůj. Pojď s námi… Cizí jsi … Kde doma jsi? My cestu lesem ukážeme ti, bys došla svých. Ty hlavou potřásáš?

MAHULENA: Nemám ni matky, otce ani domova. Jsem jak ten kámen, který leží zde.

ŽENY: Pojď s námi … Na den dva ti krovu popřejem. Zas hlavou potřásáš… Co mužem učiniti pro tebe?

MAHULENA: Mě nechat … samu … ležet na tváři … tak … tak … (Padne na tvář) ŽENY: Nuž, nechrne ji … Chlad země snad že krev jí utiší a přijde za námi. Pojďme za pohřbem. (Odejdou pomalu) MAHULENA (pozvedne za chvíli hlavu): Sama … Ve mně soumrak, mrtvo, chlad … Což jsem to já, a to vše se stalo mně? … Je podivné, tvor některý že všeho postrádá. Já nemám otce, matky, sester … ni domova, ni střechy

… ani rakve! A zdá se mi, že světlo očí mých teď hasne též, že život uniká … Kdo vlastně zemřel mi? … Ach, ano, láska moje … Na zemi ležet, toť to jediné, co se mi ještě chce … Ach, matko země, matko země, tys mi zůstala, ty jediná jsi věrná pod nebem, tys jediná, jež neodpuzuješ … Ty nejsi jak ti ostatní, my milujem je, oni klnou nám, my milujem je – a oni znát nás nechtějí a zapomínají za okamžik … Po tobě šlapem, a ty, ty s láskou stejnou chováš nás … A teď, teď konejšíš můj hrozný žal a šeptáš mi, jak sladký je to úděl nemyslit a necítit, jak skály, které trčí z hrudi tvé … Co dáváš jim, ten mrtvý, těžký klid, dej mi jej též, jsemť také dítě tvé … Ó, dej mi to, co dáváš trávě zde a stromům svým … Ty zůstati zde smějí, zde, kde dýše on, jenž více nezná mě! Ó, vyslyš mě, či slyšíš pouze kletby zlé a plníš je? … Chci tebe, matko, pevně držet se, jak stromy svými kořeny … Ó, slyš mou modlitbu! … Měj slitování se mnou nešťastnou … (Líbá zem) Teď ale v hlavě dělá se mi divná mha … (Vstane) A nohy moje do půdy se boří … Co to je? … Ó, sladký sne, jenž sedáš na víčka … už vidím vše jen šedým soumrakem … Co údy moje divně křehnou tak? … Vše mizí, mizí … jen ta bolest zde, kde srdce posud tlouklo …

Ó, to je smrt? V mé paměti jak mouchy bzučení… toť slovo nějaké … (Slaběji a slaběji) Radúz … Radúz … Radúz

Mezi koncem řeči mění se Mahulena v štíhlý topol, v němž podoba její se ztrácí úplně, listy stromu ševelí a v šumu jejich zmírá pomalu slovo „Radúz“.