RADOVID: Vydáš se tedy raděj, možno, v kruté ruce nepřátel?
RADÚZ: Proč je ale král Stojmír tak urputným protivníkem mého otce?
RADOVID: Protože byli kdysi přáteli tak dobrými, že byli si jak rodní bratři. Ta nenávist je vždycky nejprudší, co zaujímá místo lásky dřívější. Však nyní pojďme!
RADÚZ: Co spěcháš tak? Zde milo je. Hle, jak ty vážky zlatozelené se chvějou nad vodou… Tak si byli tedy někdy jako bratři …
RADOVID: Šli do světa co dobří bohatýři. Tam někde za horami stál starý hrad, tam dívku uzřeli a oba vzplanuli strastnou láskou. Ona zvolila tvého otce. Ted všechno víš. Mluvil jsem o tvé matce.
RADÚZ: To bylo bolestné pro krále Stojmíra. Tak zůstal tedy sám, jen se svou nenávistí.
RADOVID: Sám nezůstal jen se svou nenávistí, neboť pojal ženu z rodu knížecího, ale zlou! Ta nedala mu nikdy zapomenout. Žárlivá na památku své někdy sokyně, rozdmychovala stále jeho záští proti tvému otci, proti tvé matce, proti nám všem! Věř, že by tě zabili, kdybys jim přišel do rukou, a proto pojď –
RADÚZ: Nuž tedy – však co to?
VRATKO (zpívá za scénou):
Tři byly sestry, co se rády měly,
a přece se jak ptáci rozletěly,
jedna je za Váhem a druhá za Dunajem
a třetí bloudí, plačíc, kdesi za šuhajem!…
RADÚZ: Co tasíš, Radovide, meč? Ten není nebezpečný.
RADOVID: Tak zdá se, věru.
VRATKO (s dřívím na bedrách): Tři byly sestry – (zahlédne Radúza a Radovida). Buďte zdrávi!
RADÚZ: Zdráv bud, příteli. Jsi veselý a zpíváš jako skřivan v tom zlatém jitře.
VRATKO: Váš kroj je jiný, než zde nosíme, jste tedy cizinci. Buďte zdrávi, hosté.
RADOVID: Jsme cizí pravda. Zabloudili jsme v těch lesích. Kdo vládne touto krajinou? Ty povíš nám?
VRATKO (složí dříví): Kdo jiný vlád’ by zde než náš pan král?
RADOVID: Král, který?
VRATKO: Král Stojmír, jak se sluší.
RADOVID (Radúzovi): Ty slyšels? Pojďme, spěš!
RADÚZ: A daleko je odsud na hranici?
VRATKO: To myslíš do Magury? Tam je blízko.
RADOVID: A kterým směrem půjdem, kdybychom chtěli tam?
VRATKO (ukazuje): Tu horu nechte pořád po pravici a slunce v zádech.
RADÚZ: Dobře! Tvůj pokyn platí, až půjdem do Magury. Však pověz mi, ty dobrý člověče, víš, komu patří velký, bílý zámek tam za kopcem, kde černý les se končí na světlé louce?
VRATKO: Nu, panu králi, komu jinému? Přebývá tam vždycky, když stromy kvetou. Má jich mnoho v krásné zahradě.
RADÚZ: Když stromy kvetou, ale to je teď! Tož najdem ho dnes jistě v zámku – půjdem-li tam.
VRATKO: To najdete i Runu jeho ženu a jejich dcery tři.
RADÚZ: Tři jeho dcery? Jsou tedy tři? Jsou krásné? Ty je znáš?
VRATKO: Jak bych je neznal? A krásné jsou jak hvězdy, věř. A jedna z nich je dobrá jako matka země, co nám chleba dává. Má zlaté vlasy; když se usměje, tu zdá se ti, že jí růže v ústech kvetou, a když zapláče, že se jí perly z očí sypají, a kam se postaví, snad zlatá tráva roste! Tak aspoň moje žena pravila.