5

RADÚZ: Ty viděls tedy plakat ji a usmívat se?

VRATKO: Jak tebe vidím, krásný šuhaji, tak z blízka jsem ji viděl a viděl jsem ji plakat, když vešla v naši chatku, tenkráte, když dítě naše stonalo, a viděl jsem ji potom se usmívat, jako když denička na nebi vzejde, když dítě moje zase se uzdravilo a když je zpívajíc chovala. Ah, jak je krásná, krásnější než měsíc! To uvidíš, jestli ji zahlédneš. Však přímo na ni, tak najednou, se nesmíš podívat! To mohlo by tě omráčit jak náhlý blesk, když z temné barny vysvitne a celé nebe ohněm zaplaví. Nejdříve, jen na nohy, které jsou jak lilie v střevíci ze zlata, se podívej, pak zvedni oči k pasu a posléze, když jsi už takové kráse zvyk’, se podívej na jasné její čelo… Jak jsem se zapovídal! Půjdu domů k ženě, k synkovi.

RADÚZ: Tys dobrý člověk a mnoho potěšils mě řečí svou. Čím se živíš?

VRATKO: Nu, rubám dřeva v lese a políčko mám též.

RADÚZ: A kolik asi denně vyděláš?

VRATKO: To, pane, dost. Tři celé groše.

RADÚZ: A to ti stačí, by ses uživil?

VRATKO: Tři groše denně utrácet? Ne, jeden živí mě, ten druhý půjčuji a třetí vracím.

RADÚZ: Jak to myslíš? Nerozumím dobře.

VRATKO: Pane, je to tak: starého otce mám, ten vychoval mě, a tomu vracím nyní. Pak je tu synek můj, má radost! Nuž, tomu půjčuji. Až budu stár a sláb, pak bude vracet mi on, jak nyní otci já. A groš ten třetí, tedy, z toho žijem.

RADÚZ: Ty líbíš se mi, bohumilý člověče. Zde mám tři peníze. Ten vezmi pro otce, ten pro sebe a tento pro syna.

VRATKO: To svítí, pane … Jsem jako oslněn, až jsem se lekl, hnedle bych zapomněl ti říci: děkuji! To je jak slunce

… Je to jako zlato. Je to zlato?

RADÚZ: Jest.

VRATKO: Ne, jsi ty boháč! … A doopravdy mi to zlato dáváš?

RADÚZ: Doopravdy.

VRATKO: To je jako ve snu! … A ta hlava na těch penězích, to jako obraz králův. Má korunu na hlavě.

RADÚZ: Toť obraz mého otce. A nyní bud mi zdráv. (Odejde s Radovidem) VRATKO (hledí udiven za ním): Obraz mého otce, řekl. Je otec jeho tedy králem a on je královic? … Bude to doma divení a radostí … Ani se mi nechce to dříví s sebou brát, bych lehčí nohy měl a dříve doma byl. Však stůj, zde je král Stojmír sám a jeho družina. To nesmím z úcty mu vkročit do cesty. Nu, zůstanu zde vedle studánky.

Vejde král Stojmír, Runa, muži z družiny královy, mezi nimi Přibina.

RUNA: Toť neslýchané! Tak blízko domu zabít jelena, a to z těch tří, již bílí, zasvěceni luně jsou a na nichž dcery naše jezdívají! To považ, králi, že to každý ví, byl tedy zde zlý úmysl nás urážet a nám se rouhati! V tom vidím vzpouru!

STOJMÍR: Meč ještě jednou ukaž, Přibino.

PŘIBINA: Zde jest, jak vidíš, je to cizí meč, ta práce není zdejší.

STOJMÍR: A pravíš, zahozen že ležel na zemi?

PŘIBINA: Tři kroky od kaluže krve, v které jelen skonal.

STOJMÍR: Jaká to záhada! Však daleko ten zločinec být nemůže, když, jak mi pravíš, rána zvířete je čerstvá.

RUNA: Tu stojí člověk, snad to on?

PŘIBINA (Vratkovi): Kdo jsi? Co hledáš zde?

VRATKO: Jdu domů, pane. Byl jsem na dříví a nesu je teď ženě.

RUNA: Kdy šel jsi do lesa?

VRATKO: Hned s úsvitem.