DRUHÉ DĚJSTVÍ
Velká, stará zahrada u zámku krále Stojmíra. Je plná stromovitě vysokých a košatých rostlin, tvořících různé krásné skupiny mezi stromy. Na jedné straně vodojem, vroubený omšenými kameny, stíněný klonícími se břízami a visutými vrbami. Ranní červánky svítí stromovím. V pozadí je vidět část zámku. Vratko nedaleko něho zaměstnán uřezáváním květin a kvetoucích ratolestí z keřů, jež skládá do koše.
Prija, Živa a Mahulena přicházejí od zámku. Prija a Živa pozdvihují teď proti slunci ruce, držíce v nich šňůry perel a lesklé šperky.
PRIJA: Ty jasné, čisté, svaté slunce, ty vidíš vše a házíš hrstky zlata štědře na hory, doly, nivy, jezera!
ŽIVA: Ty osvětluješ lesy hluboké, úrodná pole, hrady strmící, mohyly vysoké!
PRIJA: Na všechno liješ libou jasnost svou, nás osvěť též! Svou krásu na nás lij!
ŽIVA: Svou lepost na nás lij a milostnost!
PRIJA: Ať zkvetem jak tvůj luzný červánek!
ŽIVA: Jak zora tvoje zlatosmavá, radostná!
PRIJA: Dej krásu nám! Ó, slunce, vyslyš nás!
Obě kleknou u vodojemu a proplítají si vlasy perlami a připínají šperky.
ŽIVA: Necht záříme, jak obraz náš teď z modré této vody, již prosvětlují mladé tvoje paprsky, ó, slunce!
Obě rosí si obličej a vlasy.
PRIJA: Dej třpytnou krásu nám a milostnost Ty zlaté, jasné, svaté slunce!
Vstanou.
ŽIVA: Ty, Mahuleno, proč se nemodlíš a slunce nevzýváš?
MAHULENA: Vzývám slunce… Ty jasná záře nebes, posvěť mě a dej mi dobrotu svou … vyslyš mě! …
PRIJA: Je krátká tvoje modlitba. Zas stojíš nepohnutě, věsíš hlavu, ruce visí po boku … O krásu neprosíš?
MAHULENA: K čemu?
ŽIVA: Jak tupá otázka! Dnes dorazí sem charvatský královic, už přišli jeho posli, velký bude u nás v zámku hod –
nuž, nechtěla bys krásnou být a zalíbit se bohatýrovi, jenž mlád a mocen jest a ženu hledá?
PRIJA: Je hrdá Mahulena! Myslí as, že krásná nazbyt je, a nevidí, že bledá je jak měsíčková máť, co sedí v šeré jizbě předouc.
ŽIVA: Ó, Mahuleno, jsi jak mátoha. Na tvoji krásu, věru, nežehrám a není strach, by královic si tebe vyvolil!
PRIJA: Pojď, Živo. Pokud rosa třpytí se, květů natrhejme, tak voní nejsilněji.
Odejdou.
MAHULENA: Ty vlasy na hlavě … jaká to tíž… (Uvolňuje vrkoče, sedne na obrubu vodojemu, vidí se ve vodě) Je pravda, co mi řekly, bledá jsem … (Ruce klesají jí v klín) Ach, jak mi teskno. Jak dlouho tomu už? Co asi dříve bylo, než jej přivedli? Což bylo dříve něco? Tenkrát stromy kvetly, když ho zajali, a dnes jsou odkvetlé, je tomu tedy dávno. Co bylo dříve? … Zpívávala jsem, tak se mi zdá. Kam odlétly ty moje staré písně? (Mlčí, za chvíli počne tiše zpívat)
Těch dvanáct panen změnilo se v holubice
a sedly na javor, žalostně vrkajíce
a pravily: kdo velké naše hoře
by prozradil, ať oněmí – – –
Ne, tak to není… Či snad přece … Nač ale zpívat? Ach, raděj chtěla bych na světě nebýt … nebýt … (Propukne v