se díváš jako ve snách tonoucí, tak mátožně a nezemsky? … Mé dítě, mluv, co s tebou děje se?
RADÚZ: Já nevím sám… Zde v hlavě strašná bolest zachvátila mě a bylo mi, jako by struna praskla zde, zde v srdci, v samém srdci … A cítím smutek jakýs neznámý a neurčitý… Proč? Má paměť kalí se …
NYOLA: Pro otce pláčeš …
RADÚZ: Ano, však cos jiného mi žene slzy palčivé teď do očí …
NYOLA: Jsi celý změněn. Výraz tváře tvé mi cizí jest. Proč divoce tak vzkřikl jsi a proč mě odpudils?
RADÚZ: Já tebe odpudit? Ne, v tom se mýlíš, matko drahá. (Lichotí se k ní) Útěchu retů tvých hledám žíznivě …
Snad měl jsem nával horečných myšlenek, jak někdy velká bolest působí je … Co dělo se, to nevím, to však, žel, mi jasné jest, že otec můj zde leží na marách a že mi srdce krvácí …
NYOLA: Nuž, opět vložte drahé břemeno své na bedra a pojďme k hranici. Ty, Radúze, buď mojí podporou na truchlé pouti teď …
Zavěsí se mu na rameno a podpírá se o něho. Oba kloní se chvíli nad mrtvolou, již Nyola opět příkrovem přikrývá.
Vtom zjeví se Mahulena na louce mezi lidem.
MAHULENA: Ó, pusťte mě! Ó, milosrdně pusťte mě! Ta úzkost usmrcuje! Kde je dům … Kde Radúz je … Kde je váš královic? Ó, tam, tam, vidím jej a strachu konec je!
LID: Zpět, pošetilá! Co to počínáš? Jsi smyslů zbavena? Kam tlačíš se?
MAHULENA: Ó, nehleďte tak hrozivě a zle! Chci k němu jen … Mně úzko bylo k smrti v lese tam a letěla jsem za ním … Vždyť vidíte, že sotva dechu mám!
LID: Tvá mluva zní nám cizí poněkud … Však cos jak ptačí švehol lahodí nám v hlasu tvém … Nám líto tebe, hledíš blouznivě, jak pomatená hledí … Rozum měj a tiše stůj.
MAHULENA: Ne, ne! Jen pusťte mě, vy tvrdí jste! Chci k němu, a nepustíte-li mě hned, pak s vámi se všemi se v zápas dám! Radúze, slyš! Radúze, brání mi, bych k tobě vrhla se v své úzkosti!
NYOLA: Kdo ruší ticho posvátné té hodiny?
LID: Dej pozor, bloude, abys nevznítila hněv těch, kteří mocní jsou!
MAHULENA: Toť jeho matka, zajisté! … Je hrdá, zdá se mi … (Prodere se lidem) Radúze můj … Ach, nyní teprve ty máry vidím … Odpusť mi … Já půjdu s pohřbem též, jen za vámi, a tichá budu, němá, uvidíš a pokorná před pyšnou matkou tvou.
RADÚZ: Kdo je ta dívka a co chce?
MAHULENA: Krev ve mně stydne! … Ty se tážeš, Radúze, a na mě cize hledět dovedeš?… Radúze můj, rci, jak?
Ty že neznáš mě?
RADÚZ: Já tebe znát? A odkud? Mýlíš se.
MAHULENA: Zem boří se a hroutí nebesa a nikdo ruku nepodává mi, bych neklesla … Ty zapomněls na naše loučení tam pod dubem? To tklivé loučení, jak v staré písni plakala snad sama zem, na níž jsme stáli, a ptáci též na dubu sedící … Ty odešels a náhle bylo mi, jakoby někdo srdce tvé mi bral … Tu letěla jsem laňkou za tebou, slepa, hlucha, strachem šílená … a teď jsem zde … Já, slyšíš, já jsem zde … Při všem, co je ti drahé na světě, při lásce matky své, při této mrtvole, při slunci, zemi tebe zaklínám, při mukách svých, ó, znej mě, znej mě, znej, sic žalem zahynu! (Klekne před ním)
NYOLA: Hned odvlečte ji! Jakým právem mluvit tak se odvažuje?
MAHULENA: Ty tážeš se, ó, královno? Nuž, jeho taž se, ať ti odpoví. Ať poví ti, kdo že ho zachránil, kdo vyved z otroctví, ach, taž se, taž se ho, o to prosím jen! A nehleď na mě opovržlivě… Jsem z rodu královského jako on! Že šat můj rozedrán? To učinil ten les, ta hlubátmáň, ta divá, pustá, ta drahá, tajuplná tmáň, jíž jsem vedla jej …
Tam stopy moje najdeš krvavé po ostrém kamení, ty stopy vedou zpět až k domu pyšnému, jejž zanechala jsem, bych spasila jej… svého Radúza, neb milovala jsem jej víc než otce svého, rodnou matku svou, a proto s ním jsem šla! Radúze, milování moje věrné jest, jsem posud tak, jak v Tatrách byla jsem a v hlubém lese, vedle studánek… Ó, běda mě, ty neodpovídáš … Ó, raděj vytas nůž a usmrť mě!
NYOLA: Můj synu, slyšels, tedy odpověz.