otec tvůj se bude tázat, a matka zamyšleně poví si: My nepřišli ji žádat pro syna; a lidé v městě, v domě budou šeptat: Toť nezvaný jim přišel host! Ach, Radúze, má duše plaše chvěje se, jak oči pozvednu? Já hanbou hynu!
RADÚZ: Ty na mě uvaluješ hroznou tíž! Cos takového jak jsi pravila, mi nenapadlo nikdy … Kdyby to možné bylo, Mahuleno, že by se stalo to, co nyní pravíš – už nemiloval bych je více – ty svoje rodiče!
MAHULENA: Ó, nemluv tak! Tak ukrádám jim tedy tvoje srdce? Já pošetilá! Radúze, zapomeň, co jsem ti řekla.
Už ničeho se neobávám, nebojím. Pojď, pojď, už neváhám.
RADÚZ: Ne, Mahuleno, ne! Ty nesmíš vejít v dům jako host, jejž nikdo nečekal! Před tebou půjdu tam a povím vše, cos pro mě konala a snášela, a přijdou se mnou pro tebe sem pod ten dub, můj otec, matka, celý dům a celé město a klaněti se budou před tebou! Jako královna, jak velký vítěz vejdeš slavnostně branou svého města a pod střechu svého paláce! V dům svého chotě, Mahuleno moje!
MAHULENA: Ty odcházet … ty opustit mě zde … Ó, zůstaň, zůstaň! Když odejdeš, tu zapomeneš mě!
RADÚZ: To ranilo mě, Mahuleno! Tak slabá tedy zdá se ti má láska, že zhasnout mohla by za krátkou hodinu?
MAHULENA: Ne, nemyslím to! Nesmyslně mluvím, rty moje pouze pronesly to slovo osudné, však srdce o nich neví. To úzkost pouze ze mne mluvila, pod tlakem oné hrozné kletby, která mi stále v sluchu zní. Však ty jsi zachmuřen a neslyšíš mou omluvu a oči tvoje jsou teď temnější, to láska tvoje přece snad že zhasíná?
RADÚZ (Líbá ji vášnivě): Zde odpověď! Je milování moje chladné?
MAHULENA: Buď shovívavý se mnou, Radúze. Jsem tvor tak slabý, plachý … Nyní pojď, já půjdu s tebou, i kdyby chladně přivítali mě, mám srdce tvé a více pro mne není na šírošírém světě, Radúze!
RADÚZ: Já půjdu sám a chci, by se mnou přišli sem tě přivítat a slavně v průvodu tě odvádět!
MAHULENA: Ach, proč jsem sama nepokoj v tvé mysli budila! Jdi tedy, Radúze. Jsem ubohá a slabá … Jsem tvá a tedy sluší mi, bych činila, co kážeš.
RADÚZ: To bolí, Mahuleno, to zní jak výčitka!
MAHULENA: Pak odvolávám, co jsem pravila. Máš pravdu ve všem. Radúze, jdi. Jsem klidná, hleď! Jdi a vrať se brzy. Zde pod dubem mě najdeš. Čas rychle ubíhá, budu přemýšlet a zpívat… toužit též. Jdi, Radúze. Však nezapomeň na tu kletbu.
RADÚZ: Ta věčně děsí tě!
Slyšet hlas surmy, zvuky táhlé, blížící se.
MAHULENA: Jak příšerná to hudba, strašidelná, co to znamená? Ty zbledls!
RADÚZ: Mne jímá cos, jak hrozné tušení. To zvuky smutečných jsou surem. Tak hlaholí, když velké neštěstí se stalo v městě –nebo v domě královském. Přichází blíž a blíž to smutné zasurmění, hlas hlasatele slyším též, ač slova nejsou zřetelná. Už vidím je, jdou sem ti muži! Ted stojí, poznávám je, ó, toť Radovid a smuteční má háv!
Což nevidí mě? Teď se odvrátil, lid se sbíhá s polí –
Zazní surmy docela blízko. Když dozní zvuk, mluví za scénou.
RADOVID: Kdokoli na blízku, ať slyší truchlou moji zvěst, již nesu já a mnozí jiní od hory k hoře, od vísky k vísce až k nejzazšímMagury končinám! Jak volám smutnou zprávu svou do čtyř úhlů světa: Žalujte a plačte, Maguřané!
Váš dobrý král je mrtev! Mrtev je váš král! Král váš je mrtev, mrtev je váš král!
Mlčení, surmy zazní znova, vzdáleněji.
MAHULENA: Ó, promluv, Radúze! Můj Radúze, ten němý žal tě udusí! Jak kámen bledý jsi, jak kámen nehybný a studený jak skála!
RADÚZ (vrhne se na zem): Můj otec, ubohý můj otec!
V dáli opět slyšet surmy, mnohem slaběji.
Ó, strašné zvuky! Mahuleno, žal!
MAHULENA: Žal! Radúze můj, ó, neplač příliš tak… Vstaň, spěchej domů. Pro matku tvou, jaká to útěcha, až obejme tě!
RADÚZ: Ach, Mahuleno, nikdy více slova neslyšet z těch úst… Ty žehnající ruce chladny jsou … ty zraky zavřené