mě nikdy nezapomeneš, rci, nikdy, nikdy?
RADÚZ: Ó, nemluv mi o žádné rozluce! To slovo smyslu nemá! Mahuleno, což ti se loučí, již se milují? Já miluji tě, slyšíš? Ne proto jen, že jsi mě zachránila, ne proto jen, že pro mě trpěla jsi, ne pro tvé velké smilování, ó ne, ó ne, já miluji tě proto, že … nuž, nevím proč, a vím jen, že tě miluji! To slovo do nedávná cizí bylo mi. Vždyť nikdy ještě moje rty je nepronesly dřív než teď! Ó, kde se vzalo? Kde se hvězda vzala, když po prvé se na nebi rozbřeskla! Tvou drahou hlavu držím v třesoucích se rukou a chtěl bych líbat jasné tvoje čelo … já, který nikdy posud nelíbal než matku svou … Však strach mi jakýs brání, nevím jaký! Šlépěj tvoji však, tu líbati se přece odvažuji…
MAHULENA (brání mu, klanícímu se jí k nohám): Radúze můj, co činím, nevím, věru, však velký klid mi náhle skanul v duši a chce se mi, bych položila hlavu, tak, na tvá prsa, jen na okamžik, bych slyšela, jak srdce tvoje tluče … A na své oči ten pocel, zde, můj vezmi, na jasné svoje oči… (Líbá jej na oči) A na tvé rty, ten druhý pocel, zde …
RADÚZ: Mahuleno, jak mocné kouzlo s tvých vane rtů? Jsem náhle jako změněn, co se se mnou dělo? Už nejsem, kdo jsem byl, jsem s tebou jedno, cos nového, co nikdy nebylo a co teď bude věčně, se ve mně ozývá! Cos neskonale lepšího než to, co dříve bylo! Jako bys ve mne byla vešla! Jen tvými zraky hledět dovedu teď a tvým jen dýchat dechem! Vše moje myšlení jen tvoje jest a jeden tlukot pojí naše srdce … Kdybys ted odešla – tu zanikl bych v nic! Rci, to je snad, co láskou nazývají? Ó, pověz! Mně zdá se, ty že všecko, všecko víš!
MAHULENA: Vím, Radúze, jen to, že šťastna jsem. (Drží se v mlčení v objetí. Náhle) Však neblahá, já zapomínám!
Ó, prchni, Radúze, pokud je ještě čas! Ó, prchni!
RADÚZ: Bez tebe? Šílíš?
MAHULENA: Ty chceš, bych s tebou šla, bych s tebou byla …
RADÚZ: Než tebe pustit, raději zase chci být přikován tam k oné skále neb potmě ležet v jámě mezi havětí.
MAHULENA: S tebou, Radúze, věčně musím býti, pravda, s tebou žít a s tebou třeba zemřít! To říci snad jsem chtěla, když jsem tě líbala? To prosté tak, být jinak nemůže! Pojď! Prchejme!
RADÚZ: Před námi ráj, za námi zatracení!… Co v sloup tě obrátilo náhle však, proč bledneš, kam to ukazuješ v hrůze? … Zkáza! Tvoje matka!
RUNA (pokryta drahokamy, v purpuru, stoji proti nim): Mé tušení, můj nepokoj, můj strach mne neklamaly! Já zanechala hlučnou dvoranu a kvas a hosti a jela za tebou, co kůň můj bystrý stačil! Bez dechu dostoupila jsem strmého vrcholu, a přišla v čas! Ó, tys mě přelstila! Ty chytrá zmije, bledá mátoho! Jak mohlas uvolnit ten neporušitelný řetěz? Ty vylila jsi jed? Kéž pila jsi ho sama! Však včas jsem ještě přišla! Sama nejela jsem, jen rychleji jsem hory dojela, než ti, co za mnou přijdou! Jste oba němi! Zdá se mi, že k bledým sochám mluvím, nebo k spícím, nebo k mrtvolám! Kletá Zmije, kletá Zmije! (Trhne Mahulenou) MAHULENA: Ó, matko, matko, neklň mi, ty krutá! Ó, pomni, tak jsi srdce moje chtěla mučit, když nápoj tvůj jsem jemu podat měla! Jemu, jenž mé duši drahý tak!
RUNA: Ó nestoudná jak fena! Smíš v tvář mi metat hanbu svoji rujnou? Jak budeš pykat, ó, jak budeš pykat!
RADÚZ: Pojď, Mahuleno, že z ní jsi brala život, kdo by uvěřil? Jak z morového bahna tak jasný mohl vytrysknouti paprsek? Pojď, spěšme, zachraňme se!
RUNA: A myslíš, že tě pustím? Ty dlouhým utrpením zeslábl jsi a já jsem silná jako muž! Ó, já tě zadržím!
MAHULENA (vrhne se mezi ni a Radúza): Prchni, prchni, duše moje! Prchni sám, já chráním tě!
RUNA(tasí nůž): Zde, zmije! Zemři!
RADÚZ (vytrhne jí nůž): Což nebojíš se, že tě smete hrom? Ty krvavá a kletá!
RUNA: Kéž hromem vládnu! Však na tebe se věším a zadržím tě pevně, uvidíš! Ó, třeba bodej nožem, co mi po tom, zabiješ-li mě, jen když tě držím, aby do sítě tě lapli, vlku, vlku, vlku! (Drží jej zoufale) RADÚZ (zápasí s ní, držící jej za ruku): Při prabohu, věř, že tě usmrtím! Ty sama chceš to, tedy trp – (Zvedá nůž) MAHULENA (zadrží mu ruku): Radúze, ne … to nedopustím … Měj slitování se mnou … (Bere mu nůž) RUNA (držíc ho): Pomoc! Věrní moji, pomoc! Zde vraha držím, vraha! Ó … co váháte! Kde jste?
RADÚZ: Hlas její mocně zní, ah, uslyší ji v dálce a ruku z její vymknout nemohu … Dej, Mahuleno, nůž, jsme