smutný.
ŽIVA: Tak je to tedy smutná novina?
RUNA: Pro Maguřany, ano.
MAHULENA (stranou): Pro Maguřany, dí?
RUNA: Ten zajatec, ten plavý jejich královic, ten Radúz, co nám tolik hněvu způsobil –
PRIJA: Co s ním?
RUNA: Je mrtev. Náhle zemřel.
MAHULENA: Ah!…
STOJMÍR (tiše): Ó, Runo, tys ji zabila! Mahuleno! (Podpírá ji) RUNA: Co bledneš, dítě, a proč vrávoráš?
ŽIVA: Je mrtva… ledva dýše!
PRIJA: A zrak má v sloup … Je němá jako kámen.
RUNA (tiše Stojmírovi): Je dosti výmluvná ta její němota?
STOJMÍR: Ubohé srdce dívčí!… Mahuleno, sedni. Je ti volněji?
MAHULENA (sedne na obrubu vodojemu): To zlý je sen?
RUNA: (Stojmírovi tiše): Chceš ještě další zkoušku?
STOJMÍR: (stejně tiše): Netrap ji! A s ním – čiň, co ti libo … (Odejde) RUNA: Živo, Prijo, jděte za otcem, a třeba na tu věž, chcete-li. Však to, co pravila jsem před chvílí, to byl jen žert.
Ten královic je zdráv. Já pouze pro vaši kratochvíli jsem vymyslila pohádku. Jsi příliš lítostivá, Mahuleno, jak můžeš jen tak prudce hned se polekat. A teď zas pláčeš!
MAHULENA: Když o smrti tak náhle slyšela jsem –
RUNA: Nuž, mladá jsi a smrti bojíš se jak děcko…Jen zotav se… Vy jděte, s Mahulenou zůstanu, celá se ještě chvěje (Živa a Prija odejdou) Je ti už volněji?
MAHULENA: Jest. Jsi dobrá, matko. Dík.
RUNA: Tak se polekat! Co záleží ti na tom královici? Však není mi to proti mysli, že tak dobrá jsi. Ty dojalas mě, Mahuleno. Jsem drsná, vím to. Drsná s tebou někdy též, však věř, že nejsem zlá.
MAHULENA: Ne, nejsi, matko…
RUNA: A tvoje sestry nerozumějí ti! Ty nemyslí dnes než na ty slavné hody, na chorovody, zpěv a veselí. Ty nemiluješ hluk, a bledá tvoje tvář by divně vyjímala se tam mezi ostatními. Tvá bytost je jak píseň slavíka neb drozda, je nejkrásnější v samotě. Nuž, dovolím ti, abys k hodům nepřišla… Jsi spokojena?
MAHULENA: Jak okřívám! Je každé tvoje slovo jak krůpěj balsámu … Ó, dej mi ruku svoji pocelovat!
RUNA: Nuž, dobře, dobře, dítě … Ještě něco! Jsem ku podivu měkká dnes … Ten královic, já nenávidím jej, je pravda, však kvůli hluboké tvé soustrasti chci dnes i proti němu méně krutou být! Když v celém domě bude tolik plesu – ať raduje se též ten královic.
MAHULENA: Ó, matko, moje matko! Jak žehnala by ti královna magurská za toto slovo!
RUNA: Ó, bude žehnat mi, není pochybnosti, až jen se doví, co jsem učinila dnes.
MAHULENA: S podivným úsměvem to pravíš.
RUNA: Nuž, vzpomněla jsem si, jak krutě nakládala jsem s tím jejím synem, a proto přišla mi ta pochybnost o jejím žehnání. Už není Radúz ve věži. Je přikován na nejvyšším štítu Orlí skály. Pět kroků jen tam může kolem chodit a snáší bouře, vichry, deště … Nebledni více zase, neplač, dítě. Vždyť ulevím mu brzy. Nasytila se má pomsta. Ty znáš tu strmou stezku na štít hory? Je dobře skrytá, jen němý posel zná ji, co Radúzovi chléb a vodu vždy nosí. Však nebojíš se, kdybys přišla tam, že by tě zardousil? Má ruce volné.
MAHULENA: Je dobrý Radúz jako smavé slunce jara, jež prohřívá a zlatí celý svět! Je srdce jeho jako krotká