32

NYOLA: To nelze snášeti, to nelze přetrpěti! Můj synu, pojď, pojď odsud … Proklet bud ten strom! …

RADÚZ: Matko, matko, neproklínej! Toť jak by ránu srdce ucítilo, hned zdá se mi, že strašně krvácí …

NYOLA: Nuž, ne, ne, neproklínám … Ale pojď odsud, je zde strašidelno… Pojď do domu, tam zpěv a hodování!

RADÚZ: Mně všude úzko, všude teskno, smutno, jen pod tím stromem cítím úlevu. Jdi, matko, jdi, a nech mě zde.

NYOLA (sedne pod topol): Bez tebe nepůjdu, můj Radúze. Zde na zem sednu … Můj žal je jako kámen, ten také k zemi tíhne … Ó, Radovide, povídej o dávných slzách, dávných utrpeních lidí… Snad zapláču nad nimi v soustrasti a zapomenu na své vlastní žaly.

RADÚZ: Má dobrá, dobrá matko. (Sedne k ní) Co bolí tě? A proč jsi smutna?

NYOLA: Radovide, on se táže! Slyšíš?

RADOVID: Je jako dítě, prostý, krotký, tichý –

NYOLA: Nuž, polož hlavu v klín můj, Radúze. (Radúz tak učiní) Jsi klidnější? Tak bývali jsme často pohromadě v zahradě, když byl jsi děckem, a tak konejšívala jsem chlapecké tvé nepokoje … Tak povídala jsem ti své pohádky a zpívala ti dávné písně …

RADÚZ: To krásné byly doby, matko drahá! Ty posud žijou zde, v mé paměti. To nevyhaslo v mysli… jak to ostatní … Pojď blíže, Radovide … blíže, věrný příteli …

RADOVID (klesne k němu): Můj Radúze … Dej ruku mi… tak … tak …

RADÚZ: Povídat pohádky! Ah, to je milé … Ale teď já vám budu povídat… Ne pohádky, ne ne. Cos jiného, a snad si vzpomenu tak pomalu, tak pomalu, tak kus po kusu … na vše.

NYOLA: Ne, raděj o tom mlč, můj Radúze! Vždyť stokrát jsi už začal, začal … a vím, jak končí to vždy v zoufalství!

Kéž raděj nežiju!

RADOVID: Nech mluvit jej, má paní … Odpor dráždí jej, snad podaří se přece…

NYOLA: Ty doufat ještě umíš? Jak ti závidím.

RADÚZ: Nuž, matko, posloucháš?

NYOLA: Ano, dítě, ano …

RADÚZ: A Radovide, ty, ty též? Víš v lese tam za naší hranicí, tam našli jsme se u té studánky, kde spal jsem klidně, ráno za zory … Matko drahá, jak mi volno! Vždyť na vše, na vše nyní vzpomínám … Ó, ještě vidím, jak se rosa třpytila, jak hory čněly nad hvozdem a bílí holoubci jak kroužili nad stromů vrcholky a oblak lehký, bílý jak se snesl nebem … Vím, jaký měl tvar, byl jako ryba dlouhá, dlouhá … My žertovali, zdá se, s Radovidem a ještě s někým … Byl to dřevorubec, člověk, jejž jsem rád měl od prvního pohledu… A pak, pak zajali mě … A uvrhli mě krutě do věže, tam byla tma… Však ne, před tím, než tam mě vedli, bylo ještě něco… zjev jakýs světlý oslnil mi zrak, cos jako krásný pták … Ne, bílá lilie, již ozářila ranní zora… Co bylo to? Má paměť kalí se!

NYOLA: Ty později si vzpomeneš, nehleď tak smutně, zmateně … Dál vypravuj… (Stranou) Ó, Radovide, jak snášet, snášet?

RADOVID: Do věže uvrhli tě, vid, můj královici?

RADÚZ: Tam byla tma a dlouho jsem tam ležel… ale jakýs paprsek mě navštěvoval… Jaký byl to paprsek?

Nemohu, nemohu si vzpomenout… Mě bolí, matko, zde, vlož ruku na mé čelo … tak … tak …

NYOLA: Nech, synu, nyní vzpomínek. Ty přišel jsi a vrátil jsi mi život! Jsi jediná má útěcha, ó, Radúze, má duše!

RADÚZ: Na štítu skály pak mě přikovali.– Tam jsem zšílel! Teď zjevy mátožné a neurčité se mísí v horečný rej děsných myšlenek!… Rej divé radosti a strastí nevýslovných mým chorým mozkem burácí … Má duše vlastní opouští mě s hrozným smíchem … uniká mi … chci ji lapit… (Vyskočí) Teď unikla … Tma kolem mne a rudý zase oheň a znoj a mráz … Vy všickni mučíte mne … Já nechci býti, nechci žíti, a vy mne držíte a trápíte! …

NYOLA: Mé srdce umučené, raděj pukni! Ó, Radúze, ty dítě přeukrutné!

RADÚZ: Matko, matko! Co jsem mluvil? Jsem bídný tvor, jsem, vím to, šílený!

NYOLA: Jsi chorý jen, však uzdravíš se! Ó, utiš se, ty moje hvězdo utěšená!

RADÚZ:Ted mluvíš opět, jak ten drahý strom mi šeptal! Ó, vím to určitě teď, ta slova slyšel jsem! Ten strom, ten