6

vržený krysařem.

Krysař bloudil ulicemi; krysař míval neklidné noci.

Krysař sklonil se nad Septem Jörgenem, mumlajícím tichá, a přece vášnivá slova:

„Smějete se, ano – – Smějete se Seppu Jörgenovi. Znám vás: Jsi Lora, dcera řezbáře Wolframa. Jsi Kätchen, dcera pekaře Grilla. Jste krásné...a krásnější, smějete-li se. Je zbytečno říkat vám to, poněvadž o tom příliš dobře víte.

Aleje něco, čeho nevíte a co Sepp Jörgen vám poví. Smějete se, ale není radno smáti se muži, třeba by to byl pouze Jörgen. –Je pravda, že chápu pomalu, je pravda, že říkám teprve dnes, co jsem měl včera říci. A vy jste odešly, aniž bych vám odhalil svou bolest. – Neposloucháte, když mluvím; propásl jsem svůj čas, jako vždycky.

Mnoho lidí se mi už proto smálo; ale není smíchu, jenž by tolik dráždil jako smích ženy! Oh, jak jste se smály!

Krev mi stoupá do hlavy a moje pěst se bezděčně svírá. – Jsem rybář, ano – ale mám pěsti… takové pěsti mám, že by mohly krásné hrdlo zaškrtit – bílé, krásné hrdlo, jaké u vás tuším.

Proč jste přišly na můj palouk? Nevolal jsem vás. Nehledal jsem vás. Nečekal. Přišly jste a sklonily se nad mou tvář. Snil jsem; měl jsem krásné a růžové sny, sny, jaké mívám, když mi zpívá drozd. Ale musím vám říci, že není už drozda. Zaškrtil jsem nejprve drozda. Bylo to vše, co jsem měl. Nezazpívá už. Nepotěší. V mé chatě bude ticho a mrtvo. Zkusil jsem sílu svých rukou. Je tak krásné rdousiti. Procitl jsem ze sna. Jak řezavý to byl smích! Jako by se smálo tisíc ďáblů.

A byly to pouze dvě ženy.

Není radno smát se muži, třeba to byl Jörgen. – Nyní je noc a vy spíte; ale co kdyby přišlo ráno a Jörgen nepohnul se z místa? A kdo vám praví, že ten prokletý smích přestane mi zníti v uších? Nepřestane-li, běda, Loro, běda, Kätchen!

Můj drozd je mrtev; vše je mrtvo, co jsem měl. Slyším jen smích… řezavý, pekelný smích – – “

Krysař sáhl měkce na rameno rybářovo.

„Vstaň, Jörgene.“

Rybář hleděl tupě a nechápavě; co mu chtěl krysař?

„Vstaň, Jörgene,“ pokračoval krysař. „Prošel jsem mnoho krajů a viděl jsem mnoho měst. Pravím ti proto, abys vstal. Není dobře klečeti.“

Rybář hleděl tupě a nechápal; výraz jeho tváře se nezměnil.

„Tvá Kätchen a tvá Lora tě neuslyší. Spí. Kdyby tě uslyšely, tím hůře, Seppe Jörgene; muž, který klečí, není už docela mužem.“

Ale Sepp Jörgen neslyšel, hleděl kamsi do oken nebo do prázdna.

„Chceš-li, Jörgene, řeknu ti celé tajemství; pro dva lidi je jen určitá míra lásky: ohraničená a nezměnitelná.

Nemiluj přespříliš, chceš-li býti milován; vyčerpáš sám všechnu lásku, určenou pro dva. Přemíra lásky, kterou dáváš, ničí možnost lásky, kterou bys měl bráti; to ti radí krysař, který mnoho viděl. Buď, jaký chceš; nedopusť pouze, aby tě žena měla, místo co bys měl míti ženu ty. Buď, jaký chceš; ani zlý nemusíš býti. Je to zbytečně hrubé, rybáři. Ale jsi-li dobrý, hleď se skrýti. Vstaň, Jörgene!“

Ale rybář sebou nepohnul.

Na věži chrámu svaté Trojice odbíjely hodiny.

Krysař mávl rukou. Litoval, ale nedovedl pomoci zhroucené masce u nedoslýchavých vrat domu řezbáře Wolframa.

„Sbohem, Jörgene. Není ti pomoci,“ řekl posléze. „Nebudeš šťasten; ostatně, co je na tom? Štěstí není vrchol.

Snad jsi zrozen pro něco lepšího, nejsi-li zrozen pro štěstí.“

A krysař odcházel.

Nezdálo se, že by si byl rybář všiml jeho odchodu. Chápal všechno příliš pozdě. Mumlal cosi jednotvárného a smutného do nočního ticha. Žvatlal slova lásky a nenávisti, žvatlal sliby a hrozby. Ale vše znělo marně do noci.

Krysař zaměřil zatím do tiché uličky, k domku, kde bydlila Agnes. Zaklepal na okno.

Okno se otevřelo a také dveře.