17

Krysař nevěděl, co ho táhne k Žíznivému člověku, kam nehodlal nikdy už vstoupit. Šel bezděčně, skoro v zamyšlení. Procházel klikatými uličkami, neslyše vábivých hlasů ani milostného šepotu. Šel, až se ocitl na náměstí před chrámem svaté Trojice.

Na chrámu, vysoko mezi chrliči, byl ďábel s posměšnou a cynickou grimasou; ďábel, který si asi jest svou věcí jist.

Jeho kozlí obličej nakláněl se nad Hammeln; a jeho tvůrce dovedl skutečně vložiti něco démonického do jeho rysů.

Častokráte zadíval se krysař na pokušitele, kráčeje tudy; také dnes přivábil jeho zrak.

Kozlí obličej hleděl jasnou měsíční nocí; krysařovi se zdálo, že slyší syčet zlomyslný smích. Ohlédl se; nebylo tu nikoho.

Smál se to ďábel nahoře?

Krysař nebyl pověrčivý ani zbabělec; zahleděl se nahoru a nesklonil svého zraku. Co chce ten kozlí obličej nahoře?

A co chce mu jeho zlomyslný smích? Krysař hleděl a nerozuměl tomuto smíchu; tolik však chápal, že je to smích nepřátelský. Nuže, dovede-li se smáti tam nahoře, proč nesestoupí k němu? Uvidí, bojí-li se krysař.

Ďábel smál se ještě; nyní však zdálo se krysaři, že rozumí jeho slovu.

„Jdi,“ šeptal ďábel.

Krysař rozuměl: ano, chce, aby šel k „Žíznivému člověku“. Toť moc, která ho pudila. Co ho tam čeká? Jaká osidla nastrojil ten nahoře? Buď jak buď, krysař půjde.

Ďábel smál se ještě; krysař to věděl, třeba ho neviděl. Kráčelť už temnou uličkou k Žíznivému člověku. Po ulicích zdvihal se vítr. Když míjel krysař zahradu Uršuly, vdovy po pláteníku Lampovi, zdálo se mu, že všechny květy v zahradě chvějí se zimou.

Ale třeba vítr, který se zdvihl, fičel dotěrně a nepřívětivě, nezachvěl se krysař.

XVI

„U žíznivého člověka“ bylo pusto.

Stalo se to tím, že přišel cizinec v černém plášti magistra s řetězem na hrdle; cizinec, jehož jména nikdo z domácích neznal. Hned po příchodu cizincově počalo být některým podivně: cítili neklid a tvrdili, že cizinec páchne sírou. – – Pomalu se hosté vytráceli, vrhajíce znepokojené pohledy na stůl, kde seděl cizinec sám.

Poslední host odešel krátce před vstupem krysařovým.

Byla to příhoda nepříliš příjemná pro krčmáře; ale krčmář neměl odvahy zakročiti včas. Nyní bylo pozdě; nedalo se už nic zachrániti, zkaziti však mnoho. Tato úvaha činila Rögera opatrným.

Nedovedl však zatajiti své mrzutosti. Přecházel síní zamračeně a skoro nevrle – pouze když přiblížil se k stolu, u něhož dlel cizinec, vnutil své tváři strnulý a namáhavý úsměv. Pouze Černá Lízá byla veselá; její rozpustilost rostla vyprazdňováním se krčmy. Měla naději, že bude moci dříve k svému milému.

Když vstupoval krysař, zastavil se na okamžik na prahu, rozhlédaje se.

Poté, aniž uvědomil si zvláštnost svého chování, prošel skoro celou síň a usedl u stolu osamělého hosta.

Změřili se.

Muž v černém hávu magistra měl bledé, vyhublé tváře a dlouhý, černý vous. Jeho pohled byl zpytavý a neklidný.

Chvílemi chtěl se mnoho tázati a chvílemi mnoho zamlčoval. Připadalo, jako by chtěl stále rozplynout se a uniknout. Komu? Čemu?

Černá Lízá napjala sluch. Hostinský Röger napjal sluch. Snad nyní se něco doví o záhadném a málo vítaném cizinci.

Cizinec hleděl na krysaře pohledem člověka, který se setkává s dávným známým a který se s ním nesetkává nahodile.

„Jste krysař,“ pravil.

„Ano,“ řekl oslovený. A zdálo se mu, že chápe: je to vyslanec toho nahoře.

„Čekám zde na vás.“