26

Dveře se rozletěly prudce, rušíce drsně krásné sny. Do síně vstoupila matka Agnes. Byla jako mátoha a jako přízrak. Její tichá, plachá chůze jindy mlčky omlouvala její přítomnost. Ale žena, která přicházela dnes, především hledala. Celý život uprchl z bledých tváří do očí. Oh, oči matky!

Jak dlouho hledala toho dne, jak marně hledala! Ptala se nejprve sousedů: Neviděli jste Agnes? Šla ulicemi Hammeln a zastavovala chodce. Odbyli ji nevrle, odpovídali vyhýbavě. Viděli ji, ale nepamatují se už, zdali tomu dlouho. Šla tudy, nemohou však říci, zdali včera nebo dnes. Občané Hammeln mají jiné starosti než všímat si ledajaké dívčiny jdoucí ulicí. Svěsila hlavu a šla, tázajíc se znova: Neviděli jste Agnes, neviděli jste mé dítě?

Řekli jí pouze, že šla k řece. V ulici poblíž řeky bydlil Kristián. Věděl snad Kristián o ní?

Oh, oči, oh, neklidné a tázavé oči! Ulpěly na Kristiánovi jako odsouzenec na naději v milost! A její rty, třesoucí se neřečenými slovy, němě prosily. Kristián přistoupil k ní a chtěl ji konejšit. Ale též on cítil, že nebezpečno konejšit neznámou bolest. „Co se stalo?“ ptal se zneklidněný.

A matka promluvila posléze svá jediná slova, jedinou větu: „Neviděl jste Agnes, moje dítě?“

Kristián se vyděsil. Stín krysařův zdvihl se, straše ho. Vzpomněl si na neklid Agnes, nevysvětlitelné její smutky, vyhýbavé odpovědi. A přece – říkal si Kristián.

„Co je s Agnes?“ ptal se udýchaně. „Nevím nic o Agnes. Řekněte mi přece, co se stalo!“

Nedočkal se však odpovědi. Matka, slyšíc slova, která jí brala naději, vypukla v šílený smích. – Její bolest byla nad její síly. Kristiána zamrazil tento smích.

Napadlo ho, že by měl něco učiniti, nechápal však co. Šílená smála se chvíli divoce a drásavě, pak zmizela ze dveří, aniž si Kristián uvědomil její odchod – –

Šla domů, smějíc se; děti šly za ní. Smála se strašným svým smíchem. Chvílemi přerušila smích a rozezpívala se.

Zpívala píseň o zemi sedmihradské.

XXII

Tak ji našel krysař, který také hledal marně. Našel ji, zříceninu něčeho, co bylo. Našel ji, sedící v koutku a hrající si s pestrým vyšíváním, prací odešlé. Když vstoupil krysař k ní, ukázala mu chlubivě a dětinsky vyšívání Agnes.

Poté vypukla znovu v smích.

Krysař vzal ji za ruku. Snášela to trpělivě, ale lhostejně. Jinak byla veselá; její šílenství bylo milosrdné.

Krysař čekal trpělivě. Snad, tak si říkal, přijde přece jasný okamžik. Co se stalo s Agnes? Bál se všeho, nevěda nic.

Šílená jistě něco věděla –

Věděla o odchodu Agnes? Věděla vše?

Šílená se smála a hrála si. Žvatlala chvílemi něžná a pošetilá slova, slova lásky, která se skrývala dlouhá léta za mlčením a lhostejnými slovy. Mluvila s tou, které zde nebylo. Hladila vyšívání, jako by to bylo její hrdlo. A krysař čekal a čekal – –

Vzal ji za ruku a snažil se ji příměti, aby mu pohleděla do očí. Vzpírala se; pak však povolila. Její oči se zahleděly na něho jako na někoho, s kým se nám podařilo provésti pěkný žertík. A vypukla znovu v smích.

Ale krysař nedal se zmásti.

Hleděl pevně do jejích uhýbajících očí. „Kde je Agnes?“ ptal se tiše a velitelsky.

Zasmála se znovu.

Stiskl více její ruce a jeho pohled spoutával roztěkané její myšlenky. Vracely se poslušně.

„Agnes odešla,“ smála se krutě stařena. „Agnes odešla do země sedmihradské.“

„Kde je země sedmihradská?“

„Jděte na horu Koppel,“ chichotala se šílená. „Jděte na horu Koppel; snad tam čeká?“

A vypukla v nevázaný smích, který krysaře mrazil. Vzpomínal na pohádku o zemi sedmihradské. Vzpomínal na večer, když ji Agnes vypravovala, Agnes s úsměvem děcka a s ospalýma očima. Chápal rázem, že je konec.

Nechal Agnes vzít, a Kristián ji vzal; nechal Agnes odejít, a Agnes odešla. Bylo to vždy totéž.

Bezradný smutek sevřel jeho srdce sotva bijící. Dusil se pod svou bolestí. Tu jeho ruka nahmatala bezděčně