12

Krysař prošel mnoha městy a mnoha zeměmi. Prošel jimi poutaje, ale nespoután.

Teprve dnešní noci pocítil něco jakoby pouta. Opustil města a opustil země, a touha ho nikdy neroztesknila; nehleděl nikdy zpět, ale kupředu. Bylo mu náhle jasno, že neopustí takto Hammeln.

Myšlenka, že by mohl se dáti připoutat, zdála se mu směšnou a absurdní. Ale směšná a absurdní myšlenka se vracela. A posléze nezdála se směšnou ani absurdní.

Divně bylo krysaři.

Srdce jeho stalo se těžkým, jako by nosilo hoře tisíců. A stalo se lehkým, jako by nosilo jejich radost.

Otevřel široko oči.

Toto ráno přerodilo svět. Včerejšky měly svou radost a svou bolest. Ale včerejší radost byla stínem dnešní radosti a včerejší bol stínem dnešního bolu. Kdysi, když krysař hoch stál na dýně u moře, v dálce plula loď a její plachty se dmuly, hocha na břehu přepadla touha pozdraviti cestu, ať je jakákoli. Zdráva, lodi! Zdrávi, kteří plujete!

Šťastní, kteří ztroskotáte!

Hoch volal tato slova vyzývající osudy. Muži nyní se vracela. Jak mohutnější byla však tato pozdní ozvěna!

Neklid krysařův se stával nesnesitelným. Krev prudce kolotala v jeho žilách. Tělo žádalo pohyb, ruch a činy.

Lehounce svezl se z lože; ale jeho pohyb probudil přece spící. Procitla napolo; pootevřela oči, dotkla se rukou čela krysařova a řekla: „Zůstaň.“

Ale to bylo, co krysař nemohl. Posečkal na několik vteřin. Agnes usnula znova; přivřela oči a její ruce klesly bezvládně.

A krysař odcházel tiše, zcela tiše.

Krysař vyšel do zahrady. Jaká to byla zahrada! Keře byly nové a záhony nové; stromy sypaly tolik květů na cestu.

Krysař zahleděl se na nebe. Bylo čisté a jasné a větší než včera. Den, ale v prvých počátcích. Slunce, ale ještě jako červánek.

Krysař zahleděl se na zemi. Byla čistá a svěží ranní rosou. A také vlastní srdce bylo čisté a jasné.

Spoután? Proč ne! Jaký let v těchto poutech! Jak vysoko možno se vznésti!

Věž chrámu svaté Trojice je vysoko. Ale jak je nízká jeho letu!

Spoután? Ano. Ale mnoho poutaje; světy poutaje.

Ranní větřík osvěžuje horké skráně; jak lichotný to dotek!

A květy voní. Množství květů všech barev a všech vůní. A kterýkoli z nich možno utrhnout. Všechny čekají na krysaře.

Lehkým a vítězným pohybem ruky sáhl krysař po kterémsi z nejkrásnějších květů. Vnitřní neklid zastavil jeho ruku.

Rozhlédl se…

Jak krásný byl svět!

Hle, za městem Hammeln rýsuje se hora Koppel. Hora Koppel je vysoko, je mnohem vyšší než chrám svaté Trojice. Ale jeho letu také nestačí.

A jsou vyšší a vyšší hory. Mnohé viděl a mnohé uvidí.

Jeho letu nedostačí.

A krásný svět, a jak je krásno jej míti! Jak krásno míti kouzelný nástroj, který vše zmůže. Papež má moc; co je moc papežova proti moci krysařovy píšťaly? Císař má moc; co svede proti zvukům, které umí krysař vylouditi?

Tak chtěl krysař obelstít neklid své duše. Nebylo však možno obelstít se.

Zrak krysařův, rozlétlý do daleka, setkal se s jakýmsi temným bodem mezi tolika jasnými a čarovnými předměty.

Temný bod byl pranepatrný; blížil se však a rostl.