20

„Neviděl jste? – – “

„Ne – – “

Magister se zasmušil.

„Vadí vám vaše srdce, příteli. Muž, který hloubá, neměl by nikdy míti srdce. Uvidíte, že na ně zhynete. Bude vás škoda; bude škoda vaší píšťaly, stvořené k lepším věcem. Jste můj bratr, jste více než můj rodný bratr – – Lituji vás.“

„Také já vás lituji,“ odvětil krysař mírně a beze stopy posměšku. Ale sotvaže dořekl, magister Faustus z Wittenberku zmizel. Krysař dlel u okrouhlého stolu sám – Nebylo tu nikoho v síni kromě rozespalého Rögera a rozesmáté Lízy.

Röger opíral se o sloup, vyděšen a znepokojen tím, co se událo; také Černá Lízá, zmatena náhlým zmizením cizincovým, nesmála se už.

„Viděl jste?“ tázal se Röger.

Krysař pokynul mlčky hlavou.

„Zmizel. Nic už jiného nescházelo. Poslední dobou podivní lidé navštěvují město Hammeln – – “

Krysař mohl vycítiti urážku ze slov krčmářových; neodpovídal však, zabývaje se příliš zmizelým magistrem.

Mlčení krysařovo nemohlo vrátiti krčmářovi klid; zmizení znepokojovalo ho z jiných, vážných důvodů.

„Věděl bych rád, zaplatil-li aspoň svou útratu. Na mou věru, tento magister nebyl z nejméně žíznivých. A nezaplatil-li – – “

Ale obavy krčmáře, spěchajícího rychle k stolu, u něhož nyní krysař seděl sám, byly zbytečny.

Na místě, kde seděl před chvílí ještě cizinec v černém plášti, magister Faustus z Wittenberka, ležel zlatý peníz.

Röger, neuklidněn ještě zcela, vzal peníz do ruky a zkoumal, je-li pravý.

Jeho zkoumání dopadlo nepochybně příznivě, neboť pravil uklidněn už a skoro usměvavý:

„Tento peníz jest pravděpodobně z dílny ďáblovy. Ale za zlaťák ďáblův možno koupit více nežli za groš andělův.“

Krysař vstal, zaplatil a odcházel pomalu.

Ostrý vítr fičel ulicemi a šlehal do tváří krysařových.

Když se ocitl před chrámem svaté Trojice, zahleděl se krysař do výše, tam, kde slyšel ďábla se smát – –

Nakláněl se ještě nad Hammeln – Bylo možno říci, že se ještě směje… A bylo možno slyšeti jeho slova, posměšná a jízlivá slova– „Jdi –jdi ještě, krysaři!“

XVII

Stála ve dveřích, jako tenkráte, když krysař lehké mysli a lehkého srdce vstupoval do města Hammeln. Ale nesmála se. Horečně, upjatě hleděly její oči do nočního temna. Stála čekajíc, jak se zdálo; ale nečekala štěstí, nýbrž osud. Stála přibita na dveře jako na svůj kříž.

Tiché kroky krysařovy ozvaly se a blížily. Horečka roztoužení nezachvěla však mladým tělem Agnes jako tolikrát; bezvládněji jen a rezignovaněji poddávala se neznámé tíze. A její oči nevzplály očekáváním: zíraly dále sklesle, bez naděje a víry, že by mohla kdy ustoupit noc.

Ale toho všeho neviděl krysař. Jen bílý stín u dveří zahlédl. Zrychlil krok. Celá jeho touha rozletěla se k Agnes. Na všechno pozapomenul v své touze: na zradu konšelů Hammeln a jejich nesplněné sliby; na bledého kouzelníka, který sám sebe okouzlit nedovede, na toho, jenž smál se na výšinách chrámu svaté Trojice. Daleko je doktor Faustus. I ďábel je daleko té chvíle. Čeho by mohl hledati v tichém a zapadlém domě, který skrýval lásku krysařovu? Krysař šel. Šel, zavíraje oči. Klidně mohl tak kráčeti; znal příliš dobře cestu. V pravý okamžik rozevřel náruč, aby pojal do svých pevných ramenou rozkvetlé a teplé její tělo. Předevčírem, včera ještě zulíbaly jeho přivřená víčka žhavé rty a nahá ramena stiskla jeho hrdlo.

V pravý okamžik rozevřel náruč. Ale stalo se něco podivného. Tělo, jehož se dotkl, nekladlo odporu; ale také života v něm nebylo. Nebo aspoň jakýs takýs chladný, znepokojivě mizející život. Nepocítil horkých polibků, nezaslechl šepot rozkoše a lásky.