16

posměšný a vyzývavý hlas?

A cože činí nepokojným jeho hrdé nitro? Krysař jde, kam chce, stane, kde chce, a odejde, kdy chce. Byl by opravdu zajat?

Sáhl hrdě po své píšťale. Zajisté, je zde. Nevzal mu ji nikdo a je bezpečen sebou, dokud jí vládne. Neztratil nic na své moci. Pouze –

Pouze klidu nemá krysař. – Blíží se večer. Vrátí se včas? Neuzavrou mu brány města?

Co by to znamenalo pro krysaře? Je mu tak nutno přespat v Hammeln? V městě před krátkým časem ještě mu cizím? Mnoho zemí a mnoho měst prošel krysař, a k žádnému, opustiv je jedenkrát, nebyl puzen tak neodolatelnou mocí. Krysař chce se vzbouřit a opravdu se vzbouří. Usmyslí si přespat venku. Položí se opravdu do měkké trávy. Noc je vlažná a krásná. Chce viděti hvězdy, chce býti daleko lidí!

Leží v trávě, ale země začíná ho pálit a neklid se stupňuje. Krysař je poražen. Vstává.

A jeho porážka bere na sebe masku vítězství. Snad že by se nebál vrátit se do Hammeln! Kdože může zapovědět návrat? Má ještě své účty vyříditi s ledakým. Jsou tu, dejme tomu, Frosch a Strumm. Jsou tu všichni konšelé. A je tu dlouhý Kristián – –

Proč vzpomíná na dlouhého Kristiána? Co má co činiti s tímto? Je mu lhostejný jako kámen u cesty, který jsme minuli. Nezná ho a nechce ho znáti. Proč se vrací stále mu na mysl?

A proč jeho myšlenky vracejí se k domu, který opustil ráno? Neměl ho opouštět nebo neměl se vraceti. To je jasné. Krysař dovede přese vše jasně mysliti.

Rychleji, rychleji kráčí krysař. Ale krok jeho není tak lehký, jako byl ráno. Sedmimílové střevíce zmizely nebo ztratily svou moc. Krysař, zdá se, jde jako všichni ostatní lidé. Jde jako konšelé z Hammeln. Jde jako Kristián.

Jenomže trochu zrychlil krok. To není hodno konšelů. Kristián spíše smí si to dovoliti, čeká-li bohatý zákazník.

Ale zákazník nečeká krysaře. Nečeká ho snad vůbec nikdo.

A přece vrací se krysař do brány města Hammeln.

Je ještě otevřeno, bohudík. Krysař rozhlédl se: žebráka tu nebylo. Odplazil se domů?

„Mnoho štěstí, poutníku.“ Jak ho pronásledovala tato bezvýznamná slova! Jakým posměchem ho šlehala. Proč posměch?

Není radno smáti se krysaři. Občané v Hammeln nyní většinou spí; ale mohli by býti probuzeni k něčemu málo příjemnému.

Tak rozumuje krysař; a zatímco rozumuje, zavírá se s rachotem za jeho zády brána města.

Krysař se ohlédne – Brána zavřena – A jemu připadá, jako by se za ním zavírala nastražená past!

XV

Od poslední návštěvy krysařovy „U žíznivého člověka“ uplynula řada dní.

Nepřiměřená slova jeho, při odchodu řečená, vzbudila rozruch v krčmě. Nikdo si předtím – a bylo mnoho zpitých v krčmě Rögerově – nedovolil opovážlivého výroku proti rozšafným konšelům města. To mohl učiniti pouze někdo přespolní, někdo, o jehož minulosti a původu nic se nevědělo, ale vše se mohlo mysliti.

Příštího dne hovořilo se všeobecně o hrozbách krysařových.

Třetího dne stala se významná jakási událost: Stázi Dörricková, choť purkmistra v Hammeln, porodila dvojčata a zemřela téhož dne. Vážná, ba smutná tato událost přetřásána s účastí; vzpomněl si sice ten či onen během večera na krysaře, ale hrozby jeho nepřipadaly už tak nebezpečnými.

Když uplynul ještě jeden den a nic se nepřihodilo, zmizel neklid, který nebylo možno dříve popříti. Rozhodně bylo pouhým tlachem, co se ještě včera jevilo nebezpečnou hrozbou. Z krysaře mluvilo víno, chované v sklepě dobrého Rögera; krysař pil ho dobrý ročník.

A pak se zapomínalo vůbec. V městě Hammeln zapomínalo se rychle. Včera milovali, a dnes nevěděli ničeho o tom. Včera nenáviděli, a dnes to byla pohádka pro děti. Včera se báli; a dnes chodili Bonifác Strumm a Gottlieb Frosch klidně pod podloubím náměstí.