A její oči zazářily touto jistotou, lijící se v srdce,jako vůně májového večera lila se do oken.
Srdce Agnes, před okamžikem prudce bušící, uklidnilo se náhle. Nebylo už v něm bázně.
Před krátkem připadalo Agnes, jako by krysař chmurně a znepokojivě vzrůstal. Nyní však vyrůstala ona.
X
Ta noc v Hammeln byla prapodivná noc.
Podivné sny přepadaly Gottlieba Frosche.
Zdálo se mu, že pracuje v své dílně, pověstné široko daleko. Tisíc postelí z dobrého dřeva, královská objednávka.
Jak bylo veselo a rušno! Gottlieb Frosch pracoval a dohlížel na práci; dnes nutno dokonat dílo, a dílo bude dokonáno buď jak buď. Vteřiny nelze propásti! Zvláštní mzda tovaryšům, bude-li dílo hotovo včas!
Hohoho, dílo bude včas hotovo! Gottlieb Frosch zná své lidi.
A dílo bylo hotovo… Hrdým zrakem rozhlédl se konšel po dílně. Počítal a dopočítal se. Usmál se sebevědomým úsměvem.
Náhle však cítil, že není sám, který se směje.
Proti němu stál krysař. Frosch pocítil cosi nepříjemného, ale snažil se přemoci tento pocit.
„Zvláštní mzda,“ pravil Wolfgangovi, přednímu z tovaryšů. „Zasloužili jste si ji.“
A mistr poklepal tovaryšovi na rameno.
Ale krysař nechtěl uhnout. Krysař se usmíval. Tak, připadalo Froschovi, usmívá se ďábel.
Ďábel byl slabou stránkou Gottlieba Frosche. Nemluvil rád o ďáblu; snad že myslil na něho příliš mnoho. Snažil se však zmoci svoji slabost. Pohleděl krysaři hrdě do tváře.
Nepovedlo se právě dotvrdit dobrou pověst slavného závodu Froschova?
Podařilo se mu zformulovat ve dvou slovech všecku pýchu chvíle.
„Tisíc postelí,“ řekl.
Krysař nespouštěl z něho pohledu. Krysař usmíval se stále. Pýcha Froschova tála pod úsměvem, který pálil. Ale Frosch nebyl zvyklý couvnouti tak snadno.
„Tisíc postelí,“ opakoval. „Královská objednávka. Pouze Frosch ji dovedl zmoci.“
„Tisíc rakví,“ zasyčel krysař.
Frosche zamrazilo. Smrtelný pot vyvstával na jeho čele. Rozhlédl se.
Bylo to opravdu tisíc rakví.
Frosch procitl. Neusnul už podivné této noci.
Také Bonifác Strumm té noci neměl dobrých snů.
Zdálo se mu, že pracuje v svém závodě, proslulém po celé říši. Tisíc krásných nádherných šatů, tisíc šatů, za něž by se vévodové nemusili hanbit. Jak rušno bylo v závodě Strummově! Do půlnoci nutno dohotovit dílo. A dílo hotovo bude; závod Strummův nikdy ještě se neopozdil. Zaplatí raději dělníkům zvláštní mzdu, aby povzbudil jejich čilost.
Hohoho, poznáte dochvilnost Bonifáce Strumma. Udá-li lhůtu, dodrží ji.
A skutečně, sotva bila půlnoc, rozhlédl se konšel vítězně po své dílně.
Sčítal a dopočítal se. A vypukl ve veselý, sebou spokojený smích.
Ale ani Bonifác Strumm nesmál se sám; a nesmáli se to tovaryši, kteří dleli zde unaveni a bledí úmornou prací.
Bonifác Strumm stál tváří v tvář krysaři. Pocítil něco podobného úzkosti, ale bylo by směšné, aby konšel města Hammeln bál se bludného krysaře.
„Slíbil jsem zvláštní mzdu, a dám zvláštní mzdu,“ rozhovořil se Strumm takořka násilím. „Kdo může říci, že bych byl nedostál slovu?“