23

před svými vzpomínkami?

Zůstati. Jen jak možno zůstati?

Nesnese pohledu na Agnes. Nesnese pohledu na onoho muže. Nelze mu žít v Hammeln vedle dlouhého Kristiána.

A krysař – co chce ještě krysař v městě, jehož krysy, neopatrný, příliš záhy vyhubil? Jaký to krysař, nesvobodný a přikovaný nepochopitelnými pouty?

Ale co zbývalo, nebylo-li možno odejíti z Hammeln ani zůstati?

Agnes hleděla na krysaře svýma rezignujícíma očima. Četla v jeho myšlenkách a v jeho srdci.

Nečekala ničeho; chtěla jen zahleděti se ještě na okamžik na tuto drahou a zachmuřenou tvář.

Čtla v jeho myšlenkách a jeho srdci.

„Jdi,“ pravila smutně a tiše.

Krysař odmítl posuňkem. Ale Agnes stála tvrdošíjně na svém. Prosila o jeho odchod jako o milost.

„Jdi, krysaři. Jdi kamkoli. Zapomeň. Já (a zde její hlas zněl zcela tiše a měkce, jako doznívající hudba), já, krysaři, nemohu!“

„Neodejdu,“ zahučel krysař. „Je zbytečno odcházet, chceme-li se vrátit.“

„Nevrátíš se, krysaři.“

Pokusila se o úsměv, který rozesmutnil krysaře. Nebylo co říci, čím těšiti. Nesla těžké břímě; ale kterak ulevit přetížené?

„Jdi, krysaři,“ naléhala Agnes opět. „Jsem unavena, jsem k smrti unavena.“

Na krysaře padala nízká klenba síně. Chtěl by něco zlomit prudkým a energickým pohybem, vykřiknout, bíti.

Nebylo koho. A Agnes naléhala.

„Odcházím tedy,“ řekl krysař. „Ale přijdu zase.“

„Přijdeš tedy ještě,“ odpověděla Agnes tiše. „Na shledanou, krysaři!“

Stiskla němě jeho ruku.

Odcházel.

Agnes hleděla za ním, tehdy ještě, kdy ho tu dávno nebylo.

Snad by nebyl krysař odešel, kdyby byl viděl výraz jejích očí.

XIX

„Jsi smutná, Agnes,“ pravila matka.

Agnes se neusmála po celý den; Agnes nepromluvila po celý den. To vyburcovalo i unavené srdce matčino.

„Není to nic,“ konejšila Agnes. A s pokusem býti rozmarnou a lehkou tázala se:

„Víš, po čem se mi stýská? Chtěla bych slyšeti pohádku.“

Udivena pohlédla matka na Agnes, kde nečekala méně nežli slova dceřina.

„Říkalas kdysi pohádky… je už tomu dávno… Stýská se mi…“

„Kdo ví, nezapomněla-li jsem všechny,“ odvětila matka.

„Tolik pohádek... a jedna z nich byla o hoře Koppel. Té jsi jistě ještě nezapomněla!“

„Ne – – “

„O hoře Koppel a o sedmihradské zemi. Vypravuj mi tu pohádku.“

Pohádku o hoře Koppel a o zemi sedmihradské vypravovaly odedávna matky v Hammeln svým dětem; činila vrch tajemnější a lákavější. Pohádka vypravovala o sedmi hradech, které obklopují krásné údolí, jemuž není rovno na světě. Sedm hradů brání údolí; v sedmi branách stojí po sedmi rytířích v plné zbroji, aby nedali proniknout do údolí hoři ani žalu. Lidé jsou dobří v sedmihradské zemi! Neubližují si ani se neraní. Není tam hříchu ani viny.

Nebe je jasné, nebe je čisté. – Oh, jak je krásně v sedmihradské zemi! Chcete, děti města Hammeln, vejíti v tento