25

Naklonila hlavu a dumala.

Agnes přistoupila tiše k zamyšlené.

„Má, matko, pravdu pohádka? A kdyby neměla pravdu: co zbývá než jí uvěřit? Sbohem, matko. Jdu se projít. Je krásně, je jasno.“

„A přijde-li Kristián?“

„Může čekati.“

„A krysař?“

„Může jíti za mnou.“ A v zamyšlení dodala: „Jdu na horu Koppel – – “

Matka vstala zneklidněna.

„Buď opatrná, Agnes. Slib mi, že budeš opatrná.“

„Budu, matko – – “

A Agnes šla. Ve dveřích ohlédla se na matku. Kynula jí na pozdrav.

A zpívala poslední verš písně:

Dej nám, bože, dojít

v sedmihradskou zem!

XX

Řeka je časem jako přítel, který uklidňuje a těší.

Lehce plynou její vlny; hladina je lehce zčeřena. U břehu, v průhledné vodě, rejdí rybky. Sáhněte a dosáhnete.

Pak přestává voda býti průhlednou, nepřestává však býti tichou.

Lehce plynou její vlny. Na člunu kolébá se rybář. Výletníci zpívají veselé písně; milenci jedou tiše a šťastně. A jste-li unaveni dnem, byl-li příliš krutý jeho žár, byla-li cesta plna prachu, hle, jak trpělivě čekají vody řeky!

Řeka dává vše: rybáři ryby, duši klid, tělu čistotu.

Řeka je však časem jako nepřítel a úkladný vrah.

Vystoupí náhle z břehů, zaplaví kraj a strhá střechy a domky. Rve půdu a rve život. Nenasytně sahá po všem, co se dá vzíti. Odnese kmeny stromů, odnese kolébku. Někdy také odnese dítě. Daleko, daleko nese svou kořist: do jiných řek a do moře.

Ale uklidní se opět a opět plynou lehce její vlny.

Někdo přichází k řece znaveným a váhavým krokem. Jde smutný a tichý. Usedne na břehu a dlouho pozoruje vody. A vody míjejí a míjejí a šeptají důvěrná konejšivá slova bolesti truchlící tam na břehu. A stín člověka, ne člověk sám, zdvihne se náhle rozhodnut. Tam, kde je řeka nejhlubší, vrhne se do konejšivých vln. Vrhne se do nich, aby jich ševelem umlčel hoře. A vlny ševelí a plynou; voda šplouná a bije do břehu. Jinak je ticho.

Toť řeka opět jako těšitel.

XXI

Dlouhý Kristián mnul si vesele ruce, procházeje jizbou sem a tam.

Vrátil se do domu Berndta, pasíře, kde bydlil, z návštěvy u strýce Ondřeje. Strýc byl vážně churav; tři dny jím zmítala horečka. Panna Gertrud poslala pro kněze. Strýc sotvaže ho poznal. Duchovní útěcha nevrátila mu klid.

Chvílemi blouznil, chvílemi chtěl vstáti a jíti k „Žíznivému člověku“. Chvílemi mluvil o ženách a o růžích; chvílemi zpovídal se z hříchů, z jakých hříchů!

Dlouhý Kristián byl vesel; dědictví je už na dosah ruky!

Budoucnost jevila se mu růžově a vábivě: dědic strýce Ondřeje není ledakým. Hammeln uvidí, co učiní Kristián z toho dědictví! Agnes je jeho, budoucnost je jeho – –