že jím jsem. Není takového krysaře a nevím, bude-li ho kdy. Vykonal jsem svůj závazek; vy však ne. Mějte se na pozoru.“
Bylo hostům znovu se podivovat rozvážnosti konšelů; ani tento projev nepřivedl je z míry. Gottlieb Frosch pravil tichým a konejšivým hlasem, takže hosté smyslu slov nechápali:
„Nepochybuji, že se vám podaří věc dokázati. Nabídl jsem vám svou pomoc. A kdybyste mzdu svou přijal ve výrobcích mé dílny – najdete tam vše, čeho zapotřebí k životu i k smrti! –, dalo by se mluvit o věci.“
„To jest,“ mínil Bonifác Strumm, „bylo by něco na vašich požadavcích, kdybyste přijal polovinu mzdy ve výrobcích dílny mé. – V celém Německu znají Bonifáce Strumma. –Je pouze na vás, abyste si pomohl k právu.“
Ale po těchto slovech, mluvených příliš tiše, aby mohli posluchači chápati, krysař vybuchl ještě prudčeji. Nedbaje povinné vážnosti ke konšelům, udeřil pěstí o stůl, až sletěla sklenka a rozlilo se zbylé víno.
„Říkáte, že chyběla slova ‚K tomu mi dopomáhej Bůh‘. Nebylo třeba pomoci boží; pomohu si sám.“
A s těmito rouhavými slovy krysař odešel.
IX
Krysař přecházel neklidně síní.
S rozšířenými zornicemi hleděla na něho Agnes. Její oči nedovedly se odloučit od jeho kroků. Byl ve svém hněvu krásný. Jeho oči planuly znepokojujícím ohněm a všechny jeho pohyby zkrásněly. Agnes se zdálo, jako by vyrůstal; schoulila se bezděky více ve svém koutku u okna. Nebylo však kupodivu v této bázni nic děsivého: opojovala spíše. Vyrůstej, krysaři; krásná Agnes čeká.
Krysař přecházel neklidně síní.
Nízké klenutí nedostačovalo jeho napětí; celé světy by mu nestačily. Nereptal, nehrozil; ale jeho mlčení bylo hrozivější repotu a hrozeb. Bonifác Strumm a Gottlieb Frosch, třebaže vážení konšelé města, neopakovali by tomuto mlčícímu muži svých nabídek. Krysař negestikuloval, jeho kroky nebyly hlučnější a důraznější; odkud ten znepokojující dojem němého přecházení?
Dlouho choulila se tak Agnes, neodvažujíc se slova ni pohybu. Bála se neznámé moci krysařovy, které dobře nechápala, ale které podléhala chvílemi. Bála se a milovala svou bázeň. Milovala také krysaře.
Milovala také dlouhého Kristiána? Snad ho milovala včera. Snad ho bude milovati zítra. Ale nyní ho nebylo v této síni. Ani v je jím srdci ho nebylo.
Nikdo nedovedl tak milovat jako Agnes a nikdo nedovedl tak zapomínat. Po noci lásky probouzela se ráno s dětskýma a nevinnýma očima. A kdyby se kdo ptal, řekla by mu přesvědčivě a prostě, nesklopivši svých jasných a průhledných očí: „Nebylo to nic.“
Té chvíle však se Agnes bála. A té chvíle Agnes milovala. Její bázeň byla její rozkoší.
Náhle, s bezděčným pohybem, pohybem, ve kterém bylo konejšení matky a lichocení milenky, objala Agnes hrdlo krysařovo. Krysař se zachvěl při doteku nahých těchto rukou.
A toto zachvění posílilo váhající.
„Krysaři,“ zašeptala Agnes chlácholivě a prosebně.
Ticho bylo porušeno; čar a kouzlo zmizelo. Krysař vracel se ze svého smělého letu na krotkou půdu města Hammeln.
Usmíval se v návratu. Vše, čím se zabýval před okamžikem, vše, co trudilo jeho mysl, připadalo mu malicherným a prázdným. Sevřel ji železnýma rukama. A mluvil, hledě do jejích slibujících očí, roztouženě a překotně:
„Mohl bych zahubiti Hammeln. Mohl bych zničiti Frosche a Strumma. Mohl bych učiniti, že by nezůstalo živé bytosti v opuštěných městských zdech. To všechno mohl bych učiniti. Nechce se mi…
Bůh žádal deset spravedlivých, aby ušetřil Sodomu a Gomoru. Chci býti skromnější boha.
Stačí mi jediná žena.
Ušetřím Hammeln pro tebe, Agnes.“
Jeho tvář dotýkala se její tváře, jeho tělo jejího těla. Agnes cítila opojivou radost. Krysař je její. Chápala, jak je její.