pozemský ráj? Není nic snadnějšího. Vystupte na Koppel; v propasti, která se tam otvírá, je brána do Sedmihrad.
Nutno však jíti tmou a nocí, smutnými a vyčítavými hlasy. Jenomže projdete-li tím vším, jak je vám rozkošně a blaze!
To vše znala Agnes a to vše slyšela. A na to vše vzpomínala dnes.
„Jak zní ta píseň o zemi sedmihradské? Pamatuješ ještě?“
Matka kynula hlavou. A zpívala slabým, třesoucím se hlasem: Sedmihradská země,
krásná jako sen –
Konejšivě, jemně
budí spáče den.
Sedmihradská země
smutek konejší.
Silnější v ní plémě,
lidé šťastnější.
Hoře, zradu, vinu
plaší stráže kol.
V sedmi hradů stínu
není žal ni bol.
Zpěv unavil matku. Agnes pokračovala sama v písni jí začaté.
Sedmihradská země,
krásná jako hřích.
Lesy hučí temně,
nepřehluší smích.
Je to země jasu,
je to jiný svět.
Zpívá moře klasů,
šeptá květu květ.
Umí srdce zhojit
čarokrásným snem.
Dej nám, bože, dojít
v sedmihradskou zem!
Vroucně a touhyplně zněla v ústech Agnes závěrečná slova. Matka sepjala maně své zhublé, suché ruce.