13

Nebylo to nic podivného; byl to pouze muž, který se blížil.

V chůzi přicházejícího nebylo nic mimořádného. Nebyla ani příliš kvapná, ani příliš pomalá. Občané města nemilují kvapu; jsou však zvyklí přicházet včas.

Rozhodně byl to občan z Hammeln.

Tohoto muže krysař neviděl a neznal; tohoto muže nepřál si viděti a poznati. Nejméně přál si ho viděti a poznati zvláštního tohoto rána.

Ale muž se blížil určitým krokem člověka, který má cíl.

Srdce krysařovo bylo ještě tak těžké, jako by neslo hoře tisíců; ale lehkosti, která nosí radosti tisíců, nebylo už v něm.

Každé dítě v Hammeln mohlo krysaři jmenovati muže zastavivšího se u plotu. Každé dítě znalo dlouhého Kristiána.

XII

Stáli proti sobě.

Příchozí patřil zamračeně na krysaře. Podezíravé jeho oči hledaly, čeho se zachytiti; ale krysař, klidný, skoro mramorový, jim unikal. Pěst pravice Kristiánovy sevřela se bezděčně; výraz krysařův se však neměnil. Čekal.

Kristián hledal slova; a jeho pobouření rostlo tím, že jich nenalézal.

Tu zalétl pohled Kristiánův od krysaře k blízkým dveřím; a jeho nevraživé oko jako by odměřovalo vzdálenost. A nepatrnost této vzdálenosti dala mu promluviti:

„Znám vás. Jste krysař –“

Krysař pokynul hlavou a mlčel. Tón Kristiánův byl jízlivý… ale jeho jízlivost vyzněla naplano. Ani rys se nepohnul v tváři krysařově. Naopak se jeho oči rozjasnily: a držel svýma očima Kristiána jako žalářník vězně.

Ale Kristián nechtěl se ještě smířiti se svým vězením.

Promluvil opět:

– – „Co zde činíte, krysaři? Co chcete vůbec v Hammeln?“

Krysař naklonil se k růžovému keři a utrhl jeho nejkrásnější květ.

„Co činím, vidíte. Voním k růži.“

Pichlavé oči Kristiánovy vzplanuly zlým ohněm.

„Vonět k růži nepřísluší krysaři. A jste přece krysař.“

„Krysař, ano. Jsem k vaší službě. Topím krysy, chcete-li a chci-li. Utopil jsem mnoho krys v Hammeln; ale dnes se mi nechce je topiti.“

„Jste v cizí zahradě, krysaři.“

„Jsem na místě, kde cítím krysy. Páni konšelé a vy se domníváte, že není už v Hammeln krys. Klamete se, jako oni se klamou. Jsou zde a tuším nedaleko. Mám pro to jasný smysl: řemeslo! A nemyslete si, že jsem byl ,U

žíznivého člověka‘, proto že vidím krysy… mnoho krys… ‚Žíznivý člověk‘ se mi nelíbí; krčmář Röger je příliš roztomilý a má příliš trpké víno. Jsem střízliv. Ale krysy jsou zde. Staly se pouze ostýchavějšími. Dříve byly dotěrné; až na stůl vyskakovaly. Ale kdo vám ručí za to, že se opět dotěrnými nestanou?“

„Je to naše starost, krysaři: dovedeme je zkrotit!“

„S pomocí mé píšťaly. Ale radím vám, příteli, mějte pozor na mou píšťalu. Krysy hynou, slyší-li její zvuk; a vy si nepřejte kdy ji slyšeti.“

A krysař, přeměřiv zahradu v květu, domek v květu a dlouhého Kristiána, odcházel pomalými a vážnými kroky.

Kristián hleděl za ním nechápavě. Nyní byl by chtěl ještě mnoho říci; slova se tlačila na jeho rty. Ale krysař byl již vzdálen. Dlouhý Kristián zavrtěl hlavou a kráčel ke dveřím.

Agnes ještě spala.