19

„Nuže, pohleďte!“

Krysař upřel pohled na kocoura. Nepohnul se ani; předl klidně u kamen jako dříve. Poté zahleděl se krysař na magistra. Oči magistrovy byly plny hrůzy a pýchy. Beze vší pochyby byl pro něho kocour tygrem, hotovícím se ke skoku a zkroceným pouze jeho mocným pohledem. Magister uchopil ruku krysařovu a šeptal mu konejšivě:

„Jest hrozný. Ale nebojte se: vám neublíží.“

Váhal dvě tři vteřiny, chtěje se nasytit svým děsem; pak promluvil opět jakási nesrozumitelná slova a učinil svůj zaklínači pohyb. Poté obrátil se na krysaře tázavě:

„Nyní věříte?“

Krysař zavrtěl hlavou.

„Nestačí vám to? Učiním více. Chcete viděti palác kalifů? Chcete vidět Alhambru?“

A znovu magister šeptal a gestikuloval; a znovu naplnil jeho oči úžas věcí uzřených. Ale krysař neviděl Alhambry, magistrovi tak zřetelné; viděl jen okrouhlé dubové stoly krčmy Rögerovy.

Pohled plný očekávání, který upjal magister na krysaře, přešel v pohled zklamání, jež nechápe nechápajícího.

„Ještě ne? Ještě nestačí?“

Magister se zamyslil.

„Učiním více,“ pravil posléze, hledě na Černou Lízu, která pochechtávajíc se pohybům neznámého hosta, stála ve dveřích.

„Vizte tuto ženu. Je hrubá, sprostá, ubohá! Chcete, abych z ní učinil Helenu, pro niž se vraždili Trojští a Achajci?

Chcete, abych omyl z ní kal orgií a hnus hříchu? Mohu to a učiním tak!“

Krysař mlčel.

A magister opakoval svůj pokus. Zamumlal opět svou formulku, hledě na Černou Lízu, která se svíjela bujným smíchem. Ale smích Lízin nezmátl magistra; zvedl opět ruku, jako by žehnal a nedožehnal.

„Vizte, toť ona!“

Krysař, slyše jásavá slova magistrova, pohlédl nejprve na něho. Magister viděl nepochybně něco vzácného a krásného. Byl všecek opojen a zmámen. Jeho oči nedovedly se odloučit od jednoho bodu a jeho ramena se rozpjala, jako by chtěla prázdno obejmout. Nebylo pochyby: pro něho byla to pohádka, kouzlo, zázrak, neuvěřitelný a veliký zázrak.

A krysař – skoro s jakousi bázní – zadíval se nyní na to, co mělo být Helenou. Ve dveřích stála ještě Černá Lízá, příliš skutečná, jak ji znalo celé město Hammeln, jak ji znali všichni její milenci – A smála se hrubým a hlučným smíchem. Pohyby magistrovy a výraz jeho exaltovaných očí bavily ji patrně.

„Toť ona – – –“ šeptal magister opojen. „Toť Helena – – – Jest krásná – – – Oh, jak jest krásná – – !“

A rozepjatá jeho ramena chtěla sevříti neuvěřitelný zázrak; setkala se v prázdnu, to však nezklamalo touhu magistrovu. Ramena magistrova svírala prudce a horoucně neviděné.

Krysař, přítel jasných a určitých věcí, pocítil úzkost, jako by stanul na vratké a sypké půdě, která se pod nohama propadá, vždy zrádněji a rychleji.

Jeho ruce dotkly se stolu: byl pevný. Jeho ruce dotkly se sklenice: byla pevná. Povstal: také chladný kámen pod nohou byl pevný.

Magister trval chvíli ve svém opojení; pak se téměř násilím protrhl z něho. Odříkal formulku a učinil svůj pohyb.

Jeho oči ztratily svůj lesk. Bylo to spíše vysílení nežli klid.

Teprve nový doušek vína vzpružil magistra, který pohlédl vítězně na svého spolustolovníka.

Ale neuzřel v očích krysařových opojení ani víry.

Zklamaně a cize zíral magister na krysaře.

„Nevěříte ještě?“

„Ne – –“