„Agnes!“ vydralo se z krysařových úst. Ale jeho slovo nedovedlo zapuditi strašidel.
„Krysaři –,“ zašeptla ta, kterou měl v náručí. Ale hlas její zněl z tak nepřístupné dálky, že sotva krysař doslechl.
Bylo to slovo, ne však odpověď.
Na čase bylo, aby krysař rozevřel oči, jako rozevřel náruč. Nebylo pochybností; v svitu měsíčním choulila se zde u dveří žena, kterou miloval. Ale tvář její byla bledá, skoro zsinalá. Krysař rád by byl věřil, že tím vinen pouze odlesk měsíce. Ale zdálo se mu náhle, že slyší smích.
Ďábel, který pokoušel krysaře, sestoupil pomalu z věže svaté Trojice. Přiblížil se lstivými kroky za krysařovými zády v zapadlý tento kout. Ze zahrady, za rozkvetlým bezem zněl jeho přitlumený chechtot. Jinak bylo ticho. Ale krysař rozuměl smíchu a rozuměl tichu. Věděl, že nutno se ptáti; věděl však též, že dostane se mu kruté odpovědi.
Krysař nebyl však zbabělcem; odhodlal se přece k nebezpečné otázce.
„Co je ti, Agnes?“
Hlas krysařův zněl tiše a konejšivě, jak jen mohl krysařův hlas. A jeho ruka měkce se dotkla bezvládného a smutného těla milenčina. Oči Agnes rozevřely se široce. Bylo v nich něco neskonale plachého a bezradného.
Neunikala, poněvadž nebylo možno uniknout. Nebránila se, poněvadž nebylo možno se ubrániti. Krysaře ranily tyto beznadějné oči, ustupující osudu. Sevřel Agnes prudčeji… tak prudce jako při prvním setkání.
Ale cos bylo jiné než tenkráte: bolest ještě byla, ale rozkoš vyprchala.
„Mluv přece, Agnes,“ naléhal krysař. „Pověz, co tě bolí. Tvé mlčení je krutější všeho, co bys mohla říci!“
Ale krysař zarazil se při svých posledních slovech. Sevřelo to jeho srdce mučivou otázkou: Bylo tomu opravdu tak?
Agnes učinila těžký a slabý pohyb někoho procitajícího z mdloby.
„Pojď!“ zašeptala tiše a sklíčeně. Bylo zjevno, že složila ruce a dala se vésti fatalismem slabé ženy, prudkým, násilnickým proudem. Ale kam ji zanese?
Šli. Také tuto cestu mohl krysař znáti, třeba kráčel temnotou. A přece klopýtnul; klopýtnuv, vzpomněl náhle na dlouhého Kristiána. Kupodivu! Dlouhého Kristiána jako by jindy nebylo. Krysař nepocítil nikdy žárlivosti; Kristián připadal mu něčím neškodným a marným, čím se zbytečno zabývat. Ale té chvíle ranila ho ta myšlenka. Jeho hrdost utrpěla krutou ránu. Nachýliv se k Agnes, kráčející před ním tmou, takže cítila jeho horký dech, otázal se prudce:
„Je to Kristián?“
Neodpověděla. Tápali oba němě tmou; a třeba ji znali z minulých nocí, stala se jim náhle cizinou.
Hodiny bily na věži. Jednotvárně tento zvuk rozesnil krysaře na tři čtyři vteřiny. Ale pak ho probudil zoufalý a bezútěšný výkřik Agnes, která kdysi se tak usmívala do jarní noci:
„Můj Bože!“
XVIII
Po výkřiku nastalo mrazivé ticho.
Krysař donesl Agnes na blízké lože. Nebyla by došla; její síly byly vyčerpány. Krysař sklonil se nad jejím bílým tělem, čekaje marně slovo, vysvětlení, zpověď.
Nic nepřicházelo. Vteřiny byly krutě dlouhé. Agnes se neprobouzela ze své mdloby. Dýchala slabounce, sotva slyšitelně. A krysař cítil v nočním tichu neklidný tep vlastního tuláckého srdce.
Čekal.
Přes Hammeln šla noc. Všichni odpočívali mezi dvojí malostí, mezi dvojím hříchem a dvojí bídou; všechny ukolébávalo domácké a drobné štěstí, které štěstím nikdy nebylo. Všichni odpočívali, kromě krysaře; nezapomeňme však na Seppa Jörgena, zatoulaného v bezmocné touze. Také Sepp Jörgen byl tak zhroucený a ubohý jako Agnes. A přece zdála se dnes jeho bída mizivou a nepatrnou.
Přes Hammeln šla noc. Všelijaké šly noci přes Hammeln. Krysař se pamatoval na kterousi z nich; byla to noc, kterou strávili tak neklidně Strumm a Frosch… noc, kterou krysař probděl. A opět a opět vtíraly se vzpomínky.