Krysař mohl to vše pozorovat; zdálo se však, že si nevšímá svého okolí.
Popíjel tiše. A přece sem nepřišel bez důvodu.
A takový byl důvod.
Při počátku svého pobytu v městě Hammeln navštívil krysař radnici. Ukázal svou píšťalu a nabídl se, že vyvede všechny krysy z města. Krysy byly tehdá tak nestydaté, že ani radnice neušetřily; ba krysa, šeredností ne nepodobná kryse při svatbě počestné panny Kateřiny se objevivší, porušila kdysi důstojnost slavné a předůležité schůze konšelů města Hammeln. Byl to čin, který volal o pomstu; a obec, snad trochu bez rozmyslu, nezjistivši podrobností, smluvila s krysařem odměnu, která nyní, když krysy zmizely, zdála se poněkud přemrštěnou. Bylo to sto rýnských, suma pro obec citelná a nepoměrná k malé námaze krysařově. Onoho dne umínil si krysař, že připomene konšelům jejich slovo. Ježto pak nebylo nezvyklo „U žíznivého člověka“ jednat o věcech obchodních, nebylo by to snad příliš nepřiměřené. Nutno však vzíti v úvahu, že zde běželo také o věc obecní, tudíž mimořádných zřetelů vyžadující. A lze-li upomenouti Petra či Pavla, nelze tak snadno upomínati konšela.
Ale krysař, snad že vínem rozohněn, neuvažoval mnoho o věci. Povstal a zamířil ke konšelskému stolu.
„Jsem krysař,“ pravil a uklonil se před Froschem a Strummem.
Frosch a Strumm užasli poněkud nad odvážlivostí krysařovou; ale není důstojno hlav obce, aby dávaly najevo úžas. A tak spokojili se něčím, co mohlo být kývnutím, ale docela zřejmým kývnutím nebylo, třeba občané v Hammeln jasné věci milovali.
„Jsem krysař,“ pokračoval odvážlivec, „a vykonal jsem smluvené dílo. Krysy odpluly dávno k moři; ale svých rýnských jsem dosud nedostal.“
V krčmě „U žíznivého člověka“ nastalo napjaté ticho. Případ byl pozoruhodný; tak se dosud nikdo neopovážil promluviti s Froschem ani se Strummem. Každý zatajil dech, nedočkav příští chvíle.
Ale Frosch a Strumm nebyli lidé, které by bylo tak lehko zmásti. Přehlíželi dokonce nepřiměřenost takovýchto připomínek v síni tak veřejné; Frosch pokrčil rameny a hbitý Strumm odvětil krysaři vážně a důstojně vývody, které den předtím přednesl v radě města Hammeln učený a moudrý muž, práv a zvyklostí znalý.
„Především smlouva, o které mluvíte, není hotová a platná, poněvadž jedna ze stran smlouvajících se, totiž město Hammeln, ovšem že byla jistě a právoplatně označena; naproti tomu strana, které by se mělo plniti (zde se krejčí Strumm poněkud zarazil, nejsa si jist; ale povzbudiv se lokem vína, pokračoval), – přesně a právoplatně uvedena není, ba v městě Hammeln a okolí plně je neznáma. Ježto tudíž není jasně prokázáno, jste-li osobou, které by se mělo plniti, nezbývá než odročiti plnění až do té chvíle, kdy totožnost vaše s mužem, s kterým smlouva učiněna, jasně a právoplatně se prokáže. Ale také, kdyby se prokázala, nelze smlouvu považovat dle místních zvyklostí a obyčejů za hotovou, ježto neproneseno při ní rčení dle místních zvyklostí a obyčejů v Hammeln nutné: K tomu mi dopomáhej bůh. Že je obvyklé a nutné toto rčení, o tom může město Hammeln mnoho svědků vésti.“
Krejčí Strumm napil se opětně a oddechl si zhluboka. Nepohyboval se příliš volně na této půdě. Gottlieb Frosch uznal chvíli za vhodnou k zprostředkování.
„Přesto,“ pravil rozvážně, „kdybyste prokázal svou totožnost, jsem toho názoru, že příslušela by vám mzda. A já jsem ochoten, kdybyste nějak rozumně snížil své požadavky, spravedlivé nároky vaše v radě podporovati. Ale uvážíte, že není tak nesnadné vyháněti krysy. Nesmí se to přeceňovati. Zapískáte a jdou. Kdežto než vyrobím já lože, na kterém můžete spáti, jaká to námaha, práce. A přece má dílna je celý život: robím lože, kolébku a rakev.
Je to celý svět, krysaři.“
Bonifác Strumm nechtěl však popustiti Froschovi docela slovo.
„Šaty dělají člověka,“ rozhodl. „Bez nich je podoben pouhému zvířeti a tropí věci zvířecí. Kdyby šatů nebylo, jak rozeznati kněze a jak konšela? Kdyby šatů neměla, jak rozeznat počestnou dívku od nepočestné? Oblékne-li kdo šat, stane se teprve člověkem; oblékne-li pak šat vyrobený Bonifácem Strummem, stane se takřka občanem ctihodného hansovního města Hammeln. A je něco nad to, krysaři?“
Hosté Žíznivého člověka podivovali se trpělivosti konšelů, kteří tak mírnými a rozvážnými slovy odbyli nevhodný na tomto místě projev krysařův. Ale krysař byl dalek toho, uznati tuto umírněnost. Jeho tváře zrudly a on vstal, mávaje prudce pravicí – –
„Jsem krysař,“ rozkřikl se prudce, až se zdálo přítomným, že se okna venku zachvěla. „Jsem krysař a vy poznáte,