23

VII.

(Rozjímání o měsíčankách a možném sňatku. – Strašlivý nápad. – Země v úplňku, v první a poslední čtvrti. – Jak dlouhá je cesta na měsíc. – Něžná vzpomínka na osiřelé nájemníky. – Měsíční hodiny. – Oběd jednou za čtyři neděle.)

Větrnou jízdou rozjímal pan Brouček za zády truchlivě zadumaného soudruha o nedávném dobrodružství a své krušné situaci.

„Ach, Broučku, Broučku,“ bědoval v duchu, „strašně jsi potrestán za to, žes v okamžiku zaslepení reptal na svůj osud pozemský. Země ti nebyla dobrá. Teď sedíš na něm, na tom svém krásném měsíci! Jsi tady už bůh ví jakou dobu a dosud js nezavadil ani o vrabčí stenýnko! A za to jsi viděl a slyšel tolik nesmyslů, že ti jde hlava kolem.

Půjde-li to tak dále, změsíčatíš na konec sám. To s tou Ethereou je také čistá historie. Na zemi jsi měl s ženskými tolik let svatý pokoj a tady bys sobě hued první den udělal známost! A s takovou průsvitnou netýkavkou, která snad nemá na sobě ani lot poctivého masa – to by tak bylo něco! Ostatně kdož ví, jestli se ta pavučina opravdu do tebe nezamilovala. Ti měsíčané mají city právě tak pomatené jako rozum. A kdož ví, když tu s ženskými dělají takové orace, jestli si měsíčanky nevolí samy muže! Aby se tak dověděli, že jsem na zemi šlastně obeplul přístav manželství a spřáhli mne na stará kolena s některou náměsíčnicí! Mnoho by mne arci taková Etberea nestála: vypadá, jakoby se živila vzduchem, a trakař sedmikrásek a pampelišek na její toilettu bych dostal za pakatel. A kdyby mne omrzela, odfoukl bych ji ke všem rohatým!“

Ale pojednou pana Broučka zašly opět žerty. Oko jeho zabloudilo vzhůru na oblohu, na zářivý srp země, a rázem zvlhlo. Vzpomněl si, jak často, kráčeje z hostince domů, v růžové náladě pohlížel na zlatý, čtverácky se usmívající měsíček, jak ještě nedávno z Hradčan pohlížel na krásný úplněk. A tu probleskla mu hlavou strašná myšlénka.

Připamatoval si totiž kapitolu známé nám již knihy, kde bylo vyličeno, jak by vypadala naše země pozorovateli z měsíce.

Stálo tam, že měsíční den od půlnoci do půlnoci trvá 29 1/2 dnů pozemských, tedy skoro celý pozemský měsíc.

Za tu dobu okazuje země měsíčanům (jsou-li jací, podotknul autor knihy ve své nevědomosti) tytéž čtyři proměny, které my pozemštané průběhem stejného času na měsíci pozorujeme, jenže v obráceném pořádku. Když mají totiž měsíčaně půlnoc, jest pro nás měsíc neviditelný čili v novoluní, ale oni vidi naši zemi v úplňku; když mají měsičané jitro, vidíme my měsíc v první čtvrti, ale oni zemi v poslední; o měsíční poledne máme my úplněk a měsíčané novozemí; za měsíčního večera jeví se nám luna v poslední čtvrti a měsíčanům země v první. Na posled spatřil pan Brouček měsíc v úplňku, na měsíci bylo tedy tehdáž poledne a novozemí; nyní však spatřuje z měsíce zem již v poslední čtvrti, je zde tudíž jitro a od oné doby uběhly tři čtvrtiny měsíčního dne, tedy více než tři pozemské neděle! A zatím minul na zemi – činžovní termin!

Hrozná ta myšlénka zasáhla pána Broučka jako blesk a málem by byl uleknutím spadl s pegasa.

Pokoušel se darmo zažehnati svůj příšerný nápad. Věc byla nepochybná. Pamatoval se náhodou dobře na to místo knihy a připomenul si také ohromnou vzdálenost země od měsíce. Poštovní rychlík by tam dle onoho spisu dojel teprve za několik roků; balon, kdyby urazil 50 mil za den, potřeboval by k té cestě skoro 3 léta, a na perutích prudkého vichru bychom ji vykonali přec teprve za pět měsíců. Možná tedy, že pan domácí padal ne týdny, ale měsíce neb dokonce roky. Děsné pomyšlení!

„Termin minul,“ představoval si pan Brouček, a činže není vybrána!

Pan rada deponoval ji snad k úřadu, čímž by vznikly jen zbytečné útraty, a ti ostatní – nu, ti zkrátka neplatí. Byli by blázni, aby platili, když nemají komu. Taková trefa se jim tak brzo nehodí. To věřím – bydlet bez terminu, bez činže, to je ňáké bydlení! Člověk by se roztrhal zlostí! Ti si asi libují, ti si mnou ruce! Krejčí s ševcem slaví asi modrý pondělek celý měsíc. Chtěl jsem jim od terminu přirazit – to je nová škoda. A bude tam asi pořádek! Mohu si pomyslit, jaké je tam beze mne hospodářství. – Vždyt to snad není na světě, aby byli nájemníci bez domácího.

Mohu si představit, jak se tam roztahují a nafukují, jak mi otloukají rohy a třískají dveřmi, jak peřiny vyvěšují z okna na ulici a koberce vyprašují jeden druhému na hlavu. A ten pra – pra – bůh mi odpust hříchy – ten vlasatý mazal s tím špičákem na hlavě, kterého jsem chtěl o terminu vyhodit z domu, co ten asi tropí! To se mu ještě nestalo, aby tak hezky a bez křiku mohl zůstat svou činži dlužen. Nebude vědět bujností co dělat. Oč, že mi počmáral celý dům svými tatrmany a možná dost, že si nasadil v pokoji kralíky. Ten darebák je všeho schopen.

Beztoho je příčinou všeho mého neštěstí. Kdyby mě nebyl tehdáž rozčertil, nebyl bych u Würfla místo zábavy četl tu zpropadenou knihu, nebyl bych toužil ze země pryč a neseděl bych teď na měsíci. Dostanu-li se odtud