„A což vy pozemštané neživíte se bylinami?“
„Leda blázniví vegetariáni! My ostatní rozumaní lidé jíme maso –“
„Maso?“ zděsil se Blankytný.
Což se tak lekáte? Snad nemyslíte, že lidské maso? Jíme jen maso skopců, telat –“
„Hrozné! Vy tedy bez lítosti vraždíte, trháte a hltáte živé tvory boží, kteří s vámi obyvají zemi? Děláte ze svých těl živé jejich hroby? Je-li možné, aby vesmír snášel v lůně svém planetu, potřísněnou kanibalstvim tak ohavným!
– A tohle je tedy zabité zvíře?“ doložil s posuňkem hrůzy a ošklivosti ukazuje nohou na zbytek párku, jejž Brouček prve leknutím na podlahu upustil.
„Zvíře!“ zasmál se zuřivě pozemštan. „Jest to prostě maso prasečí, rozsekané na drobno a nabité do čistě vypraného střeva, které –“
Nedomluvil. Blankvtnv klesl ve mdlobách in podlahu. Otrlejší malíř s vykřikem zděšení poklekl nad ním a snažil se vzkrísit ubohého.
Pan Brouček pozoroval chvíli ustrnulým zrakem hrozny účinek neprozřetelnych slov na útlou měsíční bytost a pak jako náhlým vnuknutím střelhbitě vyběhl z atelieru.
Hejno malířů s muchomůrkami, hřiby, špičkami, ryzci, holubinkami, smrži, šampiony a všemi mužnými houbami na hlavách pustilo se za ním, chtějíce ho zavleknouti do svých atelierů, ale pan domácí jim štastně unikl a letěl ke schodům, vedoucím z Chrámu Všeuměny.
Ó běda! Na posledním schodu zakmitla se právě třepetavá motýlí křídla a pan Brouček zahlédl pod lazurovým zvonkem líbeznou tvář Etherey.
Zabočil tedy spěšně zas do nejbližší chodby, kde byl poučen pekelným řevem a hřmotem, že se dostal do paprsku hudby.