11

i tam žije Čechů plémě,

na měsíci domov můj!

Nyní konečně můžeme si v bezpečí oddechnouti po dlouhém krušném zápase o zachování své národnosti.

Můžeme složiti ruce v klín a klidně přihlížeti, jak tajní i zjevní germanisatoři o překot usilují o naše vyhlazení, ba můžeme v moudré umírněnosti sami němčině do kořán otvírati všechny brány svého národního života – neboť kdyby nakrásně poslední Čech zmizel s povrchu zemského, národ český tím přece nezahyne: onť bude žíti dále na měsíci, kam neproniknou bohdá nikdy ani agenti Schulvereinu, ani zákopníci státní řeči, ba ani Moltke se svými armádami.

Jinak by nám arci možná komunikace s měsícem přinesla též ohromné výhody. Považte si jen, kdyby nyní po.

návštěvě zaoceanskych hostí zavítal k nám ještě divadelní balon z měsíce. Jaké teprv nadšení by uchvátilo náš národ a jaký vztek by zalomcoval našimi odpůrci. A kdyby vláda tu měsíční demonstraci zakázala, učinili bychom prostě sami výlet na měsíc, kde bychom pak mohli pořádati průvody, odbývati tábory, řečniti a banketovati po libosti srdce svého. Myslím, že by naši vůdcové na vládě nám přátelské snadno vymohli, abychom směli vůbec na měsíci užívati všech práv základními zákony státními nám zaručených, jichž vykonávání na zemi je nemístné.

Pravil jsem, že je měsíční čeština trochu zvláštní. Pokusím se dle zpráv pana Broučka nastíniti tyto zvláštnosti.

Nemohu se arci zhostit obavy, že svým výkladem nikomu se nezavděčím. Mezi učenci vzbudí filologický pokus laika leda úsměv opovržení a širší obecenstvo přejedlo se právě ve sporu o rukopisy, jazykozpytu až do ošklivosti.

Obmezím se tedy na věci nejhlavnější.

Měsíčané pronášejí svou češtinu s divným zpíváním, protahováním, kroucením, vzlykáním, syčením, šeptáním a burácením – zkrátka způsobem, jakým se náš jazyk na zemi nikde nemluví, leda snad na našich divadlech, kde někteří herci snaží se také – zejména v tak zvaných klassických kusech – mluviti způsobem všemu pozemskému mluvení co nejméně podobným.

Slovník měsičtiny vymýtil množství slov v pozemské češtině obyčejných, klada místo nich slova méně obvyklá neb docela nezvyklá, nebo. všelijak je opisuje. Tak na příklad neříká se v měsíčtině nikdy prostě „oko“, nýbrž

„zor“ nebo „hled“ (při ženských zhusta „hvězdička“ nebo „pomněnka“ – užívání některých slov výhradně při krásném pohlaví je také charakteristickým znakem měsíčtiny!); ne „ústa“, ale „rtové“ (při ženských „maliny“

nebo „korály“);, ne „zuby“, ale „šňůry perel“; ne „vlasy“, nýbrž jen „kadeře“, „kštice“, „čnpřiny“, „temná mračna“, „zlatý déšt“; ne „louka“, nýbrž „květnatý koberec“; ne „voda“, nýbrž „vláha“, „tůň“, „zrcadlo“, „křištál“; ne „obloha“, nýbrž „blankyt“, „azur“, „hvězduatý baldachýn“; ne „bílý“,, „ modrý“, „zelený“, „žlutý“, nýbrž

„liliový“, „safírový“, „smaragdový“, „zlatý“; ne „šel“ nýbrž „kráčel“, „ubíral se“ (při ženských „chvěla se“, nebo

„vznášela se“, což je ostatně při vzdušných měsíčankách případnější, nežli při sebe útlejších hrdinkách pozemských básníků); ne „usnul“, nýbrž „klesl v náruč spánku“ a t. d. Některá přídavná jména srostla v měsíčtině s tím neb oním podstatným tak, že tvoři obé nerozlučný celek, řekne-li měsíčan na příklad „omšený“, nemůže následovati nic jiného nežli „balvan“, jakož naopak tento nikdy bez omšenosti se neobejde. Takové srostliny jsou dále svěží zeleň“, „hedbávná řasa“, „snivý zrak“, „tajemné kouzlo“, „nedozírná propast“, „andělská bytost“ a t. d. a t. d. Měsíčtina má i několik pozemské češtině zhola neznámých slov, jichž pravého smyslu se pan Brouček nedohádal, na příklad: „znoj“, „tes“, „chvit“, „charý“, „drásá“, „romoní“ a t. d. Některých slov užívají měsíčané s obzvláštní zálibou, vplétajíce to neb ono do každé téměř věty; jsou to zejména výrazy: „peruť“,

„prapor“, „démant“, „ether“, „hvězda“, „kouzlo“, „láska“, „ ideál“, „taj“, „vidina“, „vesmír“, „věčnost“ a podobná.

Nejhustěji však užívají citoslovců: „ach“, „ó“, „oj“, „hoj“, „ha“, „chachá“, „běda“ a t. d.

V ohledu mluvnickém sluší poznamenati, že měsíčtina úzkostlivě se vyhybá všem formám ua zemi běžným a pracně vyhledává tvary nejméně obvyklé. Neříká tedy nikdy „dcera“, „hosta“, „dereš“, „šeptají“, „může“,

„plane“, nýbrž „dci“, „hostě“, „déřeš“, „šepcí“, „můž‘“, „plaje“ nebo „plá“.

Co konečně stavby vět se týče, řídí se měsíční čeština pravidlem, že sluší přirozený slovosled roztrhati a přemetati tak, aby stálo práci co možná největší, shledati ty kusy opět dohromady a vypátrati pravý jejich smysl.

Vhodným příkladem bude měsíční věta: „Po vysoké kmitavý věčné před starého chrámu oltářem lampy svit, plaché do pestrých metaje gotických oken květů paprsky, soumrakem se potácel klenbě.“

Zdá se vůbec, že jest hlavní snahou měsíčanů mluviti a psáti tak, aby jim posluchač a čtenář rozuměl co nejméně.

Ale poněvadž by asi ta měsíční hlubokomyslnost leckomu nebyla po chuti a jelikož kromě toho, jak se zdá, měsíčané mluví v jambech a rýmech, kteréž mají u nás ještě méně upřímných příznivců, podám v následujících kapitolách řeči našich měsíčních bratrů většinou jen v obyčejné pozemské prose.