24

nazpátek, bude mým prvním činem, že toho beliala vyhodím oknem i s jeho štětkami a barvičkami, které jsou bez toho celým jeho nábytkem!“

Ve svém vzteku máchl pěstí měsíčanu kolem hlavy, že tento s leknutím na pana Broučka se ohlédl.

Hlad, znovu se hlásící, přivedl na štěstí pana domácího na jinou myšlénku. Vzpomněl si totiž, že nemohl jeho pád trvati roky, měsíce, ba ani týdny, poněvadž by byl za tu dobu bez potravy jistě zahynul hladem. Vždyt vydrží virtuosové postu leda čtyři neděle a kdo ví, jakými šejdy. A jak potom vypadají! Pan domácí nepozoroval však na sobě, že by se byl nějak spadl. Měl sice hlad, ale jen takový, jaký míval i jindy ráno po plzeňském a který byl mimo to snadno vysvětlitelný neobyčejnou kommocí při pádu na tolik tisíc mil a při zplaseném měsíčním hopkování. Bylo zcela možno, že doletěl na měsíc za jediný den, nebo třeba i za hodinu – vždyť ku příkladu světlo nepotřebuje k té cestě ani plných dvou vteřin. Ale ta země v poslední čtvrti? I co! – onen výklad knihy o proměnách země na měsíční obloze je bezpochyby nesprávný. Což mohou učenci vědět, jak vypadá země s měsíce, když na něm nikdy nebyli!

„Možná tedy, že termin posud neminul,“ potěšil se pan Brouček. Ale byla to útěcha slabá. Vždyt bloudí po luně, odkud se třeba nikdy na zem nenavrátí, a kdyby nájemníci znali nynější bydliště svého domácího, mohli by na každý způsob strouhati vzhůru na měsíc mrkvičku.

Ach, země, země! Pan Brouček zadíval se opět na její polokruh, i zdálo se mu, že tam rozeznává obrysy Evropy. S

hlubokým pohnutím hledal v nich místo, kde asi leží Čechy a Praha. „Ach, zlatá Praha, drahé Čechy, milá zeměkoule! Teď vidím teprve, že můžeme za ni děkovat denně pánu Bohu. At jde na ní lecos hatou místo čihý, člověk je tam přece mezi svými, mezi pořádnými lidmi a ne mezi bláznivými tatrmany, kteří mají na místo těla babí líto a v hlavě samé umění. I to jejich češství je nějaký humbug: jací pak jsou to Čechové, u kterých za půl dne neuvidíš ani sklenici piva! A jejich vzdělání, kterým se pořád vychloubají, není také zvláštní; je to viděti již z toho, že si všichni mezi sebou tykají jako čeledínové. Chtěl jsem Blankytnému to nezdvořácké „ty“ opláceli; ale člověk slušně vychovaný nedovede ani ze sebe vypraviti takovou hrubost. – Ach, země, moje zlatá země!

Kdybych mohl, po kolenou bych se k tobě doplazil! Dá-li mi nebe, že se jednou opět do Prahy dostanu, chci tam býti občanem jako putička, domácím k pohledání, krejčímu ani ševci nepřirazím, ba i toho – ne, na toho raději nevzpomínat! Chci tam snášet všechno bez reptání, nezavadím již ani slovem o magistrát a berní úřad, zastanu se všude každého verejného zřízení, ba budu chválit i naši politiku! Ach bože, jen mi dej, abych Ee dostal zpátky na tu naši krásnou, jedinou, zlatičkou zemi!“

Pohnutí přemohlo Broučka tak, že hlasitě zavzlykal.

Měsíčan obrátil se k němu se slovy: „Prosím, pozemšťane, nerozdírej mi srdce svým lkáním. Tiš, že jsem pomocníka svých žalů nechal tam na římse okenní! Milujel-li tak neskonale Ethereu, slyš, chci tobě obětovati svou nekonečnou lásku, chci sobě z krvácející hrudi vytrhnouti nebeský ten obraz!“

„Dejte mi svatý pokoj se svou Ethereou!“ zahučel náš hrdina. „Děkuju bohu, že jsme šfastně odtamtud upláchli.“

Básník, přeslechnuv snad jeho slova, pokračoval: „Zjevím ti upřímně, že jsem povděčen té kruté ráně osudu.

Štastné a tiché milování není dosti příznivo uměleckému tvoření. Za patnácte let své klidně nyjící lásky napsal jsem sice spousty zdařilých veršů, ale nyní teprve nabude moje poesie pravé hloubky a výše, kdy krev raněného srdce bude vytryskovati žhavými rubíny úchvatně rozervaných žalozpěvů.“

Pan Brouček pohlédl zatím na své hodinky, je-li už čas oběda. Ale shledal, že hodinky stojí, což nebylo arci divné po takovém pádu.

Obrátil se tedy na měsíčana: Není snad již poledne, pane Blankytný? Moje hodinky se zastavily.“

„O, do poledne jest daleko!“ odpověděl měsíčan. „Vždyt máme teprve ráno. Patrně mýlíš se s pozemským časem.

Náš měsíční den trvá skoro celý pozemský měsíc, naše hodina více než pozemský den a naše minuta asi půl vaši hodiny.“

„Ach, pravda, zapomněl jsem, že i čas tady blázní,“ pomyslil si Brouček a nahlas pravil: „To mi budou zde moje hodinky málo platny.“

„Ovšem. Ukazují tu jen hrozně malinké oddíly časové. Ostatně, máme zde veřejné, z celé jedné poloviny měsíce viditelné hodiny, pravý ideál věžních hodin: visí totiž přímo na báni nebeské a mají tu výbornou vlastnost, že nepotřebují žádného natahování ani žádných správek a jdou vždy s největší pravidelností a přesností.“

„Hodiny na nebi?“

„Ano, tamhle jsou. Vaše země jest naším orlojem. Její úplněk, novozemí, první a poslední čtvrť ukazují nám