tvým pohledem tluk mého srdce skoral
a přece zní mi v ňadrech sladký choral
a na rtech cítím políbení Muzy.
Ach, do tvých rysů jako v moře hrůzy
můj duch se noří pro čarovný koral,
jak pod ledovou strži smělý horal
když vyhledává amethystu drúzy.
Tak děcko vábí otrněný nopal
svých kvetů nachem a tak uši Gebra
zve plamen svatý: Křídla sobě popal!
Tak, nechať dromedárů bíla žebra,
lví děsné stopy, věnčí písků opal,
přec v náruč pouště vichrem letí zebra.
Pan Brouček naslouchal pobožně těm krásným veršům a přijal pak bílý květ, který mu Etherea s lahodným úsměvem podala. Držel jej za tenkou lodyhu rozpačitě v ruce, nevěda, co s ním. „Zdá se, že jsou ti měsičané do květin zrovna sfantělí!“ mínil v duchu.
„Velmi hezká květina,“ pravil po chvilce, aby věc nějak ukončil. „A jak veliká! To již není zvonek, ale zvon! A je až po kraj plný rosy.“
„Ano, nejčistší jitřní rosy,“ podotknul stařec. „Pravého nektaru. Jen okus!“
Pan Brouček podíval se na kmeta s úsměvem, vzdávaje povinnou daň zdvořilosti domnělému chatrnému žertu.
Ale hostitel vypadal zcela vážně a vybídl ho znovu laskavým: „Nuže –?“
Náš přítel učinil mu tedy po vůli a v rozpačitém úsměvu uad konáním tak dětinským srknul trochu z květného kalicha. Byla v něm vskutku pouhá rosa, čirá voda bez chuti. Neubránil se růměnci studu, že se snížil – třeba žertem – k takové směšné pošetilosti, a zastrčil si květ mrzutě do dírky kabátu, mumlaje pro sebe: „Už je jisté, že tomu fílosofovi přeskočila kolečka!“
Etherea poroučela se hostům sonetem:
Již prchám jako vánkem vůně květná,
leč vrátím se, jak motýl, na lianu
když bleskne duhou v reji pavianů,
jak živy démant ve všech barvách vzletna.
Pak zarokotá ebenová flétna
jak rajský drozd mým dechem thymianu,
mým štětcem vzplane tanec Indianů
neb ménad ples neb kouřící se Etna.