Stál v krajině vskutku báječného vzhledu a osvětlení.
Jakž by se zastyděli učenci, kdyby spatrili pravý obraz měsíční krajiny, kterou nám představují jako vyprahlou kamennou poušť bez nejmenšího nádechu prsti, beze stopy vegetace, pokrytou jen nesčíslnými krátery vyhaslých sopek, prorvanou hlubokými rozsedlinami a obklopenou divokými spoustami úplně nahých skal, pnoucích příšerně k nebesům své bizarní, žádným lesem nevěnčené, žádnou bystřinou nesvlažované, ni nejslabší známkou vegetace neoživené stěny, hřebeny, vrcholky a hrany! Obraz, v němž milostivě jen připouštějí neobyčejné effekty, způsobené rozmanitými fantastickými útvary a stkvoucími barvami různých sopečných hornin.
Zatím – – Ó, že dostal se na měsíc právě pan Brouček, který nemá v sobě ani nej slabší poetické žilky! Ó, že nejsem poetou bohem posvěceným alespoň já, abych vytušil z chudých prosaických drobtů Broučkova líčení třeba jen mdlý odlesk čarovné krásy, kterou spatřil!
Žel, nezbývá mi než přenechati obraznosti čtenářů, aby sama vyplnila ty nuzné obrysy, které v následujících řádcích zběžuě načrtávám nejapnou rukou.
Krajina, jíž ubíral se náš hrdina s měsíčanem, byla ozářena prazvláštním, nevýslovně krásným a magickým světlem, překonávajícím vše, čeho na obrazech svých v effektech světelných dostihli nesmrtelní mistři. Toto osvětlení samo stačilo, aby vdechlo i nejvšednější krajině kouzelný půvab. Ale zde jevily se v těch čarovných svitech a stínech tvary a barvy, kterými na zemi ani nejbujnější tropická příroda nikdy neopojila zraky lidské.
Stříbrné kmeny, nesoucí skvostné koruny ohromných listů smaragdových, přepodivně zperených, cípatých a řasnatých, svlačce, proplétající všechno jako démantoví a safíroví hadi, květy, podobající se zcela obrovským motýlům, a motýlové zcela podobní obrovským květům, perletový vzduch, fialové a pomerančové stíny lesní, z nichž svítily rubínové houby zvýší chalup, opálové tůně vodní s titanskými amethystovými růžemi báječných leknínů, jantarový opar, přecházející v dálce v ultramarínovou mlhu s topasovým obzorem – –
Ne! Odkládám bídný štětec. Pozoruji, že nedovedl jsem nastíniti než docela všední krajinu pozemskou. Ctěte si jenom naše básníky a shledáte, že spatřují perleťový vzduch, opálovou vodu a topasovy obzor v nejstřízlivější krajině české.
„A – á – to je krása!“ ulevil svému obdivu sám pan Brouček.
„O, božská přírodo!“ volal nadšeně měsíčan. „V prachu kořím se před tebou, ty prazdroji nekonečné krásy. Ó, velebná matko všehožití, v slzách neskonalé vděčnosti líbám obrubu tvého královského roucha – –“
Klesnuv na kolena líbal trávu s křečovitým vzlykáním u vytržení tak divokém, že ho pan Brouček chvilku za šílence pokládal a z hluboka si oddechl, když povážlivé to nadšení štastně minulo.
Šli spolu dále rozkošnou krajinou. O chůzi v pozemském smyslu nelze vlastně mluviti. Měsíčan chopil se svého varyta a loudě ze stříbrných strun líbeznou melodii, poskakoval k tomu v lehounkém tanečním kroku, podoben králi Davidovi, když tančil před archou úmluvy. Také křídlatý kůň, kterého vedl za stříbrnou otěž, poskakoval za nim do taktu, což vypadalo velmi pěkně. Pan Brouček skákal nevolky s nimi, ale tanec jeho vymykal se všemu rhytnm a nebyla v něm ani stopa té lahodné grácie, s jakou hopkoval jeho průvodce.
„Krása proniká všechny, i nejvšednější úkony našeho života,“ vysvětloval měsíčan. „Všechny naše pohyby odměřeny jsou podle zákonů esthetiky. A tak mění se i naše chůze v rhytmický tanec, provázený případnou hudbou.“
Brzy dostali se na širokou cestu, při níž s obou stran stála rada nějakých soch, táhnouc se jako pomníková aleje do nekonečné dálky.
Měsíčan vysvětloval Broučkovi, že na měsíci podél cest nesázejí se stromy, nýbrž staví se pomníky znamenitých básníků, filosofů, malířů, skladatelů a jiných celebrit, aby chodci při každém kroku povznášeli se jednak uměleckým provedením soch, jednak vzpomínkou na krásná díla vytesaných veleduchů.
„Ale kde naberete se tolika slavných mužů?“ divil se Brouček. Ó, můj zlatý,“ odpověděl hrdě měsíčan, „máme jich nejen dosti pro všechny silnice, cesty a pěšiny, nýbrž vybývá jich ježtě tolik, že začínáme sochami svých velikánů zalesňovati holé stráně. My měsíčané jsme téměř veskrze slavní. Jedni zvěčňnjí se pérem, štětcem, dlátem, zpěvem, hndbou; kdo sami v žádném tom oboru vyniknouti nedovedou, proslavují se vynalezáním nových uměleckých směrů, posuzováním a poučováním činných umělců, velebením tvůrčích velikánů, načež se tváří, jako by oni sami jim k té velikosti byli dopomohli, nebo tepáním všeho všudy, aby budili domnění, že duchem vysoko vynikají nad veškeré svoje okolí – zkrátka, stávají se věhlasnými kritiky a esthetiky; a kdo ani