33

ješitnost, trpíme ho ze soustrasti mezi sebou v prvním řádu.“

Když usedli všichni za stolem, obrátil se mecenáš k novému hostu: „Především, vyvolence bohů, musíš občerstviti svou tělesnou schránku.“

Nu, snad – snad konečně přece! oddechl si Brouček.

„Nuže, přátelé, chopte se svých kytic!“ mluvil dále hostitel. „I ty přivoň si znovu, pozemský hoste.“

Tu se pan Brouček nezdržel.

„Pěkně děkuju,“ vyjel ostře. „Můj nos namlsal se již dosti.“

Slovo „nos“ pronesl s důrazem, aby nesvědomitému hostiteli připamatoval jinou, vnitřní část svého těla. Ale ulekl se až účinku svých slov. Nastalo hrobové ticho, Blankytný, zděšen, pohlížel na oba básníky prvního řádu a červenal se až po uši, Oblačný a Hvězdný klopili oči, hostitel šilhal nesměle po společnosti a přesedal v nesmírných rozpacích.

Brouček rozhlížel se udiven kolem a opakoval bezděky: „Ano, můj nos – můj nos –“

Ale Blankytný zarazil mu prudkým vztá hnutím ruky a výstražným posuňkem další slova na rtech a povstav rychle, všecek uzardělý, omlouval se ostatním: „Kdybych byl mohl tušiti – Prosím, uvažte shovívavě, že to pozemšťan –“

„A že dosud nikdy nebyl v měsíční společnosti, doložil mecenáš vstávaje také. „Dovedu jej s Blankytným mezi malíře a prosím velebné věštce, aby zatím ztrávili chvilku vyměňováním svých nadhvězdných tajemství.“

Tot vypadalo pro pana Broučka jako jemné vyhození. Zmaten ubíral se z hodovny za mecenášem a Blankytným, netroufaje si ani poroučeti se věštcům, kteří jedva po něm mrskli očima, stahujíce rty v posunku ošklivosti a opovržení.

Na chodbě pravil k němu Blankytný nevrle: „Nenadál jsem se, že budu uveden do takových rozpaků tvými pozemskými nezpůsoby!“

„Nezpůsoby? Co pak jsem vyvedl?“. Jestli že vaše pozemská řeč nešlití se takových ohavných slov –“

„Ohavných slov! Jakých ohavných slov? Vždyt jsem přece neřekl nic jiného, nežli že můj nos –“

Oba měsíčané zdvihli proti němu výstražně ruku.

„Zadrž!“ zvolal Blankytný. „A již nikdy více neposkvrň tím šeredným slovem náš čistý měsíční vzduch!“

„Probůh, jakým slovem? Snad – snad dokonce nesmím mluviti o svém nose, hahaha?“

„Ovšem, že nesmíš. A smutným svědectvím je pro tebe a pro pozemšťany vůbec, že třeba teprv poučovati tě o tom, co ti má vnukati vlastní přirozený cit.“

„Tedy opravdu? Bez žertu? Ne, nemohu tomu ani uvěřit! Nos – chudáček nos je tedy u vás věcí tak neslušnou, že nesmíte ani jméno jeho vyslovit? Ta nevinná část obličeje, kterou nosíte přímo mezi očima všemu světu na odiv?

U nás na zemi jsou konečně také slova, jichž nenžíváme v lepší společnosti nebo k nimž alespoň přidáváme omluvu ‚s odpuštěním‘. Ale to je něco zcela jiného. To jsou –“

„Nechme této nepěkné rozprávky. Pravím ti jen, že tě ihned opustím, jestliže mi neslíbíš, že již nikdy, nikdy více neproneseš ohyzdného toho slova!“.Je to sice směšné, nesmírně směšné, ale když vám ten výstupek tváře, či arkýř obličeje, či jak to mám tedy pojmenovat –“

„I pouhé narážky na tu věc jsou neslušné.“

„Nuže, dobrá. Dám si pozor, aby se mi ten nevýslovný ubožák nepřipletl do řeči. Ale je-li vaše společenská řeč tak choulostivá, že nesnese ani takové nevinné slovo – jste-li takové netykavky, pak obávám se velmi, že narazím každou chvíli něčím.“

„To jest velmi pravdě podobné,“ vmísil se do hovoru mecenáš. „Proto právě byl jsem nucen zbaviti tě společnosti oněch dvou vznešených duchů, kteří by nesnesli opakování takové sprostoty. Avšak odvedu tě mezi malíře, kteří jsou otrlejší v těch věcech.“