39

by zabíjel čas takovými jalovými nicotami?! Raději si někdy poslechnu koncert – arci jen k vůli tomu mizernému dukátu, který se platí za návštěvu,“ skončil pessimista s trpkým úsměvem.

Musil skončit, poněvadž hudebníci začali ladit své nástroje, kterýžto přípravný výkon působil již takový bluk, že nebylo slyšeti slova. Jen křiknutím do ucha mohl soused panu Broučkovi ještě vysvětliti, že je na programu ohromná skladba „Bouře“ od slavného Harfobora Hromného.

Pan Brouček zadíval se na spoustu hudebníkův a zpěváků, která se tísnila na prostranném podium v pozadí síně.

Nevěděl, čemu se ma více diviti, zda nevídaným útvarům přerozmanitých nástrojů hudebních: basám, jejichž bohatě vyřezávané hlavice představovaly bizarní obličeje jako přídy divošských člunů, harfám v podobě apokalyptických nestvůr, obrovským troubám majícím tvar stočených hroznýšů s rozšklebenými tlamami a p., či fantastickým krojům či konečně úžasné pohyblivosti a pružnosti měsíčních koucertistů.

Tot bylo spíše představení Foitesů nežli koncert. Kapelník dával takt nejen hlavou a rukama, nýbrž i nohama a celým tělem, flétisté táhli se za svými flétnami, jako by měli gummové krky, pianisté hráli tak divoce, že nejednou ruce jejich octly se na pedálech a nohy tancovaly po klávesách, houslisté třepetali smyčcem a hlavou jako posedlí, že dlouhé jejich vlasy a potrhané žíně jen jen se kmitaly kolem, zpěváci a zpěvačky kýklali hlavami, točili krky, zmítali sebou jako tančící hadi, svíjeli se hrozně, zkrucovali ústa a zraky nevídanym způsobem. –

Zkrátka, byl to gymnastický rej, že z něho přecházel zrak.

A což teprve sluch! „Bouře“ se rozburácela a byl to vřesk a třesk, skřípání a bouchání, klinkot a řinkot, halas a tartas bez míry a konce, chvílemi tak strašlivý, že pan Brouček zacpával si uši. Vzniklo v něm přesvědčení, že sluchové ústrojí měsíčanů musí být úplně jinak zařízeno nežli naše pozemské. Neboť nejen že posluchačstvo klidně snášelo tu pekelnou vřavu, nýbrž tvářilo se ještě k tomu, jako by poslouchalo hudbu andělských kůrů. Pan Brouček vida ty nadšené tváře a blažené slzy kolem, nadarmo snažil se zachytiti v tom hlomozu špetku krásy.

Vše zdálo se naopak vypočteno, aby natahovalo sluch na skřipec a ducha ubíjelo děsnou nudou. Byla to jediná zvuková poušf, nekonečná, úmorně jednotvárná, bez jediné zelené oasy.

„Provozují-li také andělé v nebi podobné symfonie,“ vzdechl si pan Brouček, „to chci se raději smažit v nejhlubším pekle!“

Dostával skutečně z té „Bouře“ mořskou nemoc. Vrtěl sebou zoufale, proklínal skladbu i skladatele, umíral dlouhou chvíli – a pořád, bez ustání, bez kouče valily se naň jednotvárné vlny té ohlušující potopy…

Nemohl, nemohl to již déle vydržeti. Jako ďasy štván vyběhl ven z koncertní sině.