nejbídnější posudek napsati nedovedou, snaží se vyniknouti alespoň jako mecenášové a příznivci umění.“
Pan Brouček mohl si pomyslit, jak vítaný poklad by se na měsíci otevřel našim illustrovaným časopisům, jimž se pomalu již začíná nedostávati pozemských českých celebrit pro první stránku. Ale nepomyslil si to, poněvadž se o takové časopisy hrubě nestará, a řekl jen k sobě: No, děkujn pěkně, tedy samí umělci! Kam jsem se to dostal!
Zdejším domácím pánům nezávidím – měl jsem na zemi jen jednoho malíře a toho mi byl sám čert za nájemníka dlužen!“
„Já sám jsem básníkem,“ poučoval ho dále měsíčan, „a jméno Hvězdomír Blankytný rozléhá se, bez chlouby, zvučně po celém měsíci.“
Jestliže měsíčan myslil, že tím básnictvím pozemštanu imponoval, zmýlil se velice.
Pan Brouček usmál se pohrdli vě a prohodil jen: „Hvězdomír Blankytný! Tot ňáké jméno!“
„Divíš se mu? Toť přece jméno zcela obyčejné. Jak ty se jmenuješ?“
„Tak s vysoka ne, jako vy,“ odvětil Brouček s důrazem na tom zdvořilém plurálu. „Jen Matěj Brouček.“
„Brouček! Tedy i jména svoje sbíráte vy ubozí pozemšíané v nízkém prachu! Vypůjčujete si je od bídného hmyzu!
– A jaké je tvoje povolání?“
„Jsem domácí pán.“
Teď zase byl zklamán náš hrdina domnívaje se, že učiní svou odpovědí na měsíčana dojem.
Blankytný tázal se totiž: „Domácí pán? Co je to?“
„Tak! To je pěkné! Neznají zde ani domácích pánů!“ zabručel pan Brouček potichu a vysvětloval: „Mám dům, třípatrový pražský dům, bez dluhů –“
„Po domě se neptám. Chci věděti, co jsi na zemi konal.“
„To je otázka! Co jsem konal! Jako by neměl domácí pán práce a starostí od rána do večera. Tu na tebe přiběhnou, že kamna kouří, tu zase, že neteče voda, pak zas abys hlídal toho proklatého malíře anebo běhal na úřad –“
„Nemluv o takových nicotnostech. Pověz, čím jsi sloužil věčným ideálům, v jakém oboru jsi rozšiřoval říši krásy?“
„Krásy?“ Pan Brouček nemohl se ubrániti úsměvu. „To je zase moc pěkná otázka! O krásu jsem se mnoho nestaral. Leda, že jsem dal bílit průčelí, když to magistrát nařídil.“
„Bílit-! A to jmenuješ sloužením kráse! Ó, vidím, ze nemáte vy ubozí pozemštané ani nejslabšího tušení, co je krása. Ach, jak vás lituji, jak jste neštastni!“
A měsíčan, rozbaliv znovu onen velký kus látky, dal se do hlasitého pláče.
Pan Brouček se již rozzlobil. „To není člověk, to je tvaroh!“ hučel do sebe. „Teď se dokonce rozpláče nad tím. že dávám bílit dům. Už pochopuju, proč bere s sebou místo kapesníku hned celé prostěradlo.“
Měsíčan, vyplakav se, učinil novou otázku: „ Snad vy pozemštané ani nevíte, co je láska?“
„Hoho! To abychom nevěděli! Snad ne myslíte, že jsme svatí. Já sám vyvedl za mladých let leckterou hloupost –“
„Ustaň, bídníku, ustaň! Neznesvěcuj božský ten cit svým hrubým dechem! Ne, tys nikdy, nikdy nemiloval. Tys neschopen toho svatého žáru.“
„No, mluvte si co chcete. Ale jestli rozumíte svatým žárem to, co my na zemi prostě jmenujeme namlouváním, mohl bych vám leccos povídati ze svých mladších let a ještě nyní – zde to mohu říci – spatřím-li švarnou holčici, leckdy neodolám pokušení vzít ji za kulatou bradu nebo ji štípnout do červené tvářičky –“
„Mlč, ohavníku! Ni slova více! Žasnu nad nízkostí, která se může takto rouhati vznesené důstojnosti posvátného ženství.“
„Ajajaj l Snad tu nemáte na měsíci samé nedůtklivé princezky! Posvátné ženství! Či snad se dokonce modlíte ku svým krásotinkám?“
„Ovšem, že se modlíme ke svým andělům, ke svým světicím a bohyním – nebot věz také, že těm korunám stvoření přikládáme jenom jména nejsvětější. Vidím, že tě musím přede vším poučit, jak se sluší chovati k těmto zázrakům nebeským. Zjevi-li se ti některá z těch perel veškerenstva, musíš padnouti na kolena a zlíbati lem její