XIII.
(Konec.)
Když náš hrdina opět vědomí nabyl, padly jeho zraky na svůdné půvaby odalisky, dřímající na kyprém, pestrém divanu, a když pohled obrátil na druhou stranu, pozdravilo jej karmínové slunce, zapadající za fialovou Neapolí do lišty pozlaceného rámce.
Byl ve svém pokoji, ve své drahé pozemské ložnici.
Ležel z pola odstrojen na své posteli a byl by v té chvíli celý výlet do měsíce pokládal za pouhý divoký sen, kdyby se nebyly hlasily následky děsného pádu: krutá bolesť hlavy a povšechná malátnost, spojená s pocitem ošklivosti.
Večerní slunce svítilo do pokoje a věnčilo zářivou gloriolou hlavu staré hospodyně, sedící u okna při stolku, un němž stála lahvice medicíny, ve které však pan Brouček záhy poznal svou baňku puškvorcové. Tato dobrá žena sdělila mu po mnohém spínání rukou, jak se do postele dostal.
Stručný obsah její zprávy, hojně protkané různými výkřiky a zbytečnými úvahami, byl asi tento: K ránu nalezla policie pana Broučka ležícího na starých zámeckých schodech, ve stavu úplného bezvědomí. Byl v truhle („v truhle!“ zděsila se znova hospodyně) odnesen na komisařství, a tam nabyl poněkud smyslův. Avšak tituloval strážníka, který se jmenuje prostě Vidrholec, panem Blankytnými, a když se ho ptali, měl-li u sebe hodinky a tobolku – poněvadž mohl býti ve svém bezvědomí snadně okraden – odpověděl těžkým jazykem, že hodinky leží bůh ví kde na měsíci, a tobolka že mu není beztoho nic platna, poněvadž nám říšská rada ani ta mizerná dvě slova nepovolila, jak prý dobře řekl rukavičkář Klapzuba.
Své jméno oznámil teprve po delším hloubání, na dotaz po stavu odpověděl, že býval domácím pánem, ale nyní že bude chodit po měsíci žebrotou, jako své poslední bydliště udal chrám všeuměny, kde prý však hostu nepřinesou ani talíř drštkové polívky, a na konec prosil se slzami v očích, aby ho ncchali klidně umřít hladem.
Na štěstí přišel k tomu komisař, který znal pana Broučka z hostince, a dal pana domácího, jenž pozbyl opět vědomí, v drožce odvézti domů.
To všechno měla hospodyně od strážníka, který s nim v drožce přijel, a z vlastního dodala k tomu, že odnesli pana domácího „jako kus dřeva“ nahoru do jeho ložnice, kde spal odtud bez přetrženi až do večera.
Zatím co hospodyně s nemístným pathosem líčila své osobní dojmy a pocity z ranní události, připamatoval si pan Brouček určitě hlavní průběh svého bezděčného vyletu na měsíc, ale neuznal ovšem za vhodné svěřiti se s tím povídavé stařeně.
Když se ujistil, že nebyl onen výlet pouhým snem, pídil se především po datum, a kdož vylíčí jeho radost a podivení, když shledal, že nejen termin dosud neminul, ale že uplynul od jeho vycházky na Hradčany pouze jediný den, a celá jeho měsíční cesta od pádu do prostoru světového až do chvíle, kdy hyl policií na starých zámeckých schodech nalezen, trvala jen asi dvě hodiny! Z toho poznal, že jsou domněnky učencův o měsíčním čase úplně nesprávné: nejsou tam delší dny a hodiny nežli u nás, nýbrž naopak čas ubíhá na luně mnohem rychleji než na zemi. Jistota nepromeškaného terminu osvěžila pana domácího zázračně a sílící lék z baňky nahoře dotčené překonal jeho mdlobu téměř nadobro.
Pocítil také opět chut k jidlu. Ale poněvadž se obával, že by jeho žaludek, zmučený měsíčním postem, nesnesl silnějšího pokrmu, poslal si toliko pro jednoho slanečka, kterého schrupl do poslední kůstky, načež si vyšel na několik litrů plzeňského. Ó, bože, jak mu chutnal ten skvostný mok, s nímž před krátkem nedoufal že se kdy více shledá!
Jako před hospodyní, mlčel pan Brouček dlouho i před ostatním světem o svém měsíčním dobrodružství – dílem ze skromnosti, dílem z obavy, že užší kruh jeho přátel z hostince není ducha dosti vytříbeného a vážného, aby pokládali vypravování o cestách po měsíci za více než za špatný hospodský vtip, a vydáním měsíčního cestopisu pro širší obecenstvo že by mohl snadno vzbuditi ještě hlučnější sensaci, než jistý, jemu z daleka známý pán svou cestou do Štamburka.
Jen někdy v pozdních hodinách nočních, uprostred rozjařené společnosti, vyklouzly panu domácímu poznámky, po nichž ostatní s udivením na něho se zadívali. Tak na příklad prohodil jednou za řeči o nějakém výletu, že tam pivo chutnalo jako měsíční rosa, a když jindy rukavičkář Klapzuba po svém obyčeji zase huboval, že je nás Čechů beztoho málo a že při takovéhle chabé obraně zajisté brzy germanisaci podlehneme, zdvihl pan domácí mlčky