za vděk i ledajakou plevou. Věz, že naše měsíční básnictvo tvoří jakousi hierarchii několika přesně oddělených stupňů, z nichž každý má svůj zvláštní titul a své určité privileje. Básníci prvního řádu titulují se ‚geniální‘, druhého ‚vysoce nadaní‘, třetího ‚nadaní‘, čtvrtého ‚oblíbení‘, pátého ‚záslužní‘. Prvnímu řádu vzdává se pocta pokleknutím, druhému poklonou, třetímu shovívavým úsměvem, ‚oblíbených‘ si už nikdo nevšimne a ‚záslužné‘
smí každý kopnout. Mne vřadila nespravedlivá kritika mezi poety druhého řádu, ale v pravdě nemůže se měřiti se mnou žádný měsíční básník, nejméně ten duchaprázduý Slunovít Oblačný, jehož banální prostřednost jen kamarádskou kritikou a pochybeným vkusem obecenstva dotřela se prvního řádu.“
Poučoval Broučka ještě dále, ale pan domácí uvažoval již o jiných věcech. Zase takové čekání! mrzel se. A ještě není ani prostříno!
Na dlouhatánském stole, obklopeném přečetnými křesly, nalézala se dosud jen spousta ozdobných váz s rozkošnými květy, na které pan Brouček nemohl již pohlédnouti bez ošklivosti a zlosti; před každým křeslem stála jedna a při ní vždy uěžná alabastrová nádobka zvláštního tvaru a nejjemnější práce umělecké. Pepřenky či tyglíky s hořčicí?
Zvědavý pozemštan prohlédl si jednu – byla prázdna.
„Prosím vás,“ otázal se měsičana, „k čemu pak jsou tyhle hrnoulečky?“‚
„To jsou slzničky.“
„Slz – slzničky? Jaká pak je to zase hloupost?“
„Nu, schránky na slzy.“
„Na – na slzy? I ty moje umučení – co pak tu budeme plakat?“
„Budou se bezpochyby předčítat básně.“
„Bá – ásně? Ale to aby už – Slyšte, mně se zdá, že si tu všichni ze mne děláte blázna! Tedy zase básně! Při těch se mi každé sousto v ústech obrátí. A ještě mám na nějaký ten náprstek postního bouillonu snad čekati hodinu.
Ta malá čtvrthodinka je už hodně velká.“
„V tom se mýlíš, netrpělivče. Zapomínáš opět na měsíční čas.“
Teď udeřil již pan Brouček vztekle pěstí na stůl. „Jděte mi se svým časem do horoucího –! Ta malá čtvrthodinka potrvá tedy šest hodin! I to aby hrom –“
Výbuch jeho hněvu byl přerušen návratem Čaroskvoucího, jenž přiváděl vytáhlého měsíčana, oděného v jakýs podivný ornát s vetkanými zlatými hvězdami a květy.
Mecenáš klekl a zdvihaje ruce k majiteli ornátu slavnostně oznamoval: „Zde velekněz měsíční poesie, náš arcivěštec, jehož jméno sluší pronésti jenom na kolenou, nejprvnější nás génij a nejzdárnější vychovanec a tlumočník mých básnických intencí, Slunovít Oblačný!“
Blankytný pošeptal Broučkovi: „Klekni!“ a sám spěšně uvrhnul se před Oblačným na kolena.
„Bodejť! Budu ještě klekat před takovým tatrmanem!“ zahučel pro sebe náš hrdina, jehož nálada byla nyní nejhorší na světě.
Oblačný vznesl nad klečícím párkem žehnající ruce a pravil pak blahosklonně: „Vstaňte, přátelé! A buď mi srdečně vítán, milý Blankytný. Gratuluju ti upřímně k poslední sbírce.“
I potřásl vlídně rukou básníkovi nižšího řádu, který koktal cosi o nesmírném štěstí a neskonalém obdivu.
Pana Broučka poctil Oblačný jen zvědavým pohledem a nedbalým kývnutím hlavy.
„A nyní vás prosím,“ zval hosty mecenáš, „abyste usedli prozatím ke skrovnému občerstvení, než se tu shromáždí celý můj Parnass.“
Tvář pana Broučka o malé poznání se rozjasnila.
Všichni usedli k tabuli a Čaroskvoucí přišoupl před každého jednu vázu s kyticí.
„Ó, jaká lahodná vůně!“ liboval si Oblačný, čichaje ku svým květům.
„Rajský libodech!“ chválil jako u vytržení Blankytný, čině totéž.
„Ááá!“