XII.
(Opět Etherea. – Poslední sonet. – Útěk pana Broučka z Chrámu Všeuměny. – Vzhůru, pegase! – Lapený motýl. –
Děsná jízda světovým prostorem. – Meteor. – Pád. – Pan Brouček opět na zemi!) Zacpávaje si uši letěl pan Brouček opět ke scbodům, ale pojeduou klesly mu ruce a noha stanula jako přimrazena.
Zočil totiž před sebou Ethereu, která zvěděla patrně o jeho pobytu v Chrámu Všeuměny a při jediném východu vestibulu vytrvale číhala. Rozestřela mu vstříc pavučinovou náruč a plesala: Ó, sladký tvore, jehož máti Gen,
jsi můj. ó, můj! Jak zefýrek to suslím
a volám to jak svoje Allah! Muslim,
že stínem tvým je navždy Etherea!
Tys květ mi družsí nez Kytajci thea!
Své loutně svěřím to a zlatým huslím,
do himalajských ledovců to vbruslím,
že trou je navždy, navždy Etherea!
Chci unésti tě do Alhambry Maurů,
tam ovíjet tě laskou rovna boe
a věnčiti tě větví svého lauru.
Mnou budeš opojen jak révou Noe
a zlatou knihu svého žití zauru
tvým drahým jménem, sladším nad aloe!
Pan Brouček vzpamatoval se již při prvních dvou slokách, odfoukl Ethereu stranou a skákal po schodech dolů.
Avšak slyšel přece i závěrek sonetu, jejž líbezná vidina toužebně pronášela letíc v patách za ním.
Když pan Brouček vyskočil z brány paláce, spatřil tam hrabajícího nedočkavě kopytem pegasa, kterého Blankytný k portálovému sloupu přivázal. Mžikem probleskla hlavou pana domácího spasná myšlénka.
Střelhbitě vyšinul se na křídlatého koně, kopnul jej podpatky do slabin a vzkřikl: „Vzhůru, pegase!“ Pegas ihned rozepjal křídla a vznesl se s jezdcem vysoko do povětří.
Hledě dolů spatřil pan Brouček Ethereu, která právě z paláce vyběhla a na svých motýlích křídlech již již k letu za ním se strojila, ale v tom prichumelil se k ní veliký chomáč bílých vlasů a vousů, z něhož čouhala napřažená ruka s dlouhou tyčí, ku které byla na kouci připevněna veliká zelená síť. Tato zavlála vzduchem a v příštím okamžiku třepetal se chycený etherický motyl v jemné tkanině. Patrně stíhal a dostihl v pravý čas otec filosof vzorně vychovanou dceru, která by jej svým dobrodružnym záletem bezmála byla oloupila o jedinou potěchu stáří a jedinou posluchačku jeho esthetických přednášek.
Tak byl pan Brouček štastně zachráněn před Ethereon a zároveň svitla mu přeradostná naděje. Zpozoroval, že měsíc pod ním zapadá hloub a hloub a pegas že letí ustavičně výš a výše. Bezpochyby uvykl jako neokřidlení pozemští jeho bratři říditi směr své jízdy podle rozličných „hý!“, „čehý!“ a „hot!“ – arci poetické měsíčtině vhodně přizpůsobených – a zvolání „Vzhůru, pegase!“ předpisovalo mu asi směr do výšky.
Rozumí se, že ho pan Brouček v tom směru co nejhorlivěji podporoval ustavičným opakováním onoho výkřiku,