Vikárce nepochopitelným způsobem na Měsíc. Co tam viděl a zažil, mělo následovati v ostatních kapitolách.
Nikdo nepopře, že z toho začátku mohlo se vyvinouti všechno, a tudíž i skutečně něco dobrého, a Rousek mluvil o tom budoucím v narážkách tak oslňujících, blýskaje zároveň očima tak mnohoslibně, až mi konečně vnutil bláhovou myšlenku, že v něm opravdu vězí český Swift s Cervantesem a Rabelaisem pohromadě.
Ba omámil mě tou měrou, že jsem se od něho dal s osudnou první kapitolou hned eskortovati do tiskárny. Musil arci přísahati, že celý ostatní rukopis jistojistě dodá v osmi dnech.
Ale co jsou přísahy Rouskovy! Všechno dopadlo jak obyčejně. Místo celého rukopisu dostal jsem za měsíc s nouzí druhou kapitolu. A každou následující musil jsem z něho v poslední chvíli vyhroziti, vyžebrati, vybědovati. S
hodnotou díla bylo ještě hůře. Originální, vtipná, skvělá práce zůstala v hlavě Ruskově a na papíře objevila se mdlá, nejapná míchanina špatně pochopených a nesprávně opsaných výňatků z vědeckých knih (Rousek a věda!), žalostných vtipů a zubožených reminiscencí na cizí humoristy. Nešťastný autor vyjevil mi už po třetí kapitole, že se mu celá věc nadobro zhnusila, a mně spadl opravdu balvan z prsou, když konečně svému politováníhodnému plodu zlomil vaz náhlým závěrkem, v němž málo vtipně prohlásil celý výlet do Měsíce za bídnou mystifikaci, kterou mu pan Brouček na nos pověsil.
Potěšil jsem se, že shovívavé čtenářstvo zamhouří oko a že celá ta věc klesne v zasloužené zapomenutí.
A hle, tu stojí přede mnou živá, kárající upomínka na onen hřích.
Přes to vše neubránil jsem se úsměvu při pohledu na rozčileného pana domácího.
„Ah – přicházíte asi kvůli té nešťastné měsíční historii –“
„Ano, kvůli té pleskanici, která se mi teprve nyní dostala do rukou. Nestarám se o všelijaké plátky – nevěděl jsem ani, že je váš časopis na světě – ale včera přinesl pan oficiál ke Kohoutovi tu čistou věc –“
„Mírněte se, pane! Vaše rozčilení je zcela zbytečné. Náhodou jmenujete se také Brouček – dokonce i Matěj Brouček – a náhodou jste také –“
„Náhodou?!“ vpadl mi do řeči pan Brouček v neumenšeném hněvu. „Snad mi nechcete namluvit, že má nějaký druhý Matěj Brouček také třípatrový dům na Starém Městě, že je také svobodný, že chodí se mnou ,na vikárku´ k Würflovi a ke ,kohoutovi´, že si koupil jako já knížku o měsíci – he?“
Tak nápadná shoda mě arci zarazila. Proklatý Rousek! Kvůli většímu pohodlí sebral i svého hrdinu prostě v nejbližším hostinci – i popis tváře dosti se shoduje –
„Ale milý příteli,“ chlácholil jsem rozzlobeného hosta; „kdyby nakrásně spisovatel byl užil vaší vzácné osoby, což na tom? Byl by to prostě nevinný žertík. Vždyť přece nikdo nebude myslit, že byste byl chtěl někomu vážně namluvit, že jste meškal na Měsíci –“
„Ale – já jsem byl opravdu na měsíci!“ odsekl důrazně pan Brouček, vypjav prsa a vztyčiv hlavu.
Můžete si představit, kterak jsem na něho vyvalil oči. Hledal jsem v jeho obličeji známky žertu a nenašed jich, nabyl jsem přesvědčení, že mám před sebou šílence, který si popletl rozum čtením Rouskovy měsíční slátaniny, což by nebylo nic podivného.
Ale kdož vylíčí teprve můj úžas, když se pan Brouček vytasil s nezvratnými důkazy svého pobytu na Měsíci, kteréžto důkazy laskavý čtenář najde na posledních stránkách této knihy! Dlouho zdráhal jsem se uvěřiti věci tak neslýchané, až konečně důkazy ty nad slunce jasnější zaplašily poslední stín pochybnosti.
Pak uznal jsem ovšem za svou svatou povinnost nejen dáti panu Broučkovi náležité dostiučinění, nýbrž podati zároveň žasnoucímu světu pravdivou zprávu o měsíčních jeho objevech a příhodách, kteréž se mají k pošetilým smyšlenkám Rouskovy mystifikace jako dílo nesmrtelné k dětinské karikatuře.
Již vidím v duchu radostný poplach, jaký knížka moje vzbudí po národě našem, jakou závistí naplní naše odpůrce.
Konečně, konečně podařilo se člověčenstvu prolomiti hráz, která nás tolik věků dělila od ostatního obyvatelstva všehomíra – na dalekém světě, kam dosud jen skrovničkou měrou vnikal zrak bádajících hvězdářů, stanula poprvé i noha lidská, a to noha prostého občana českého, který tím daleko převýšil slávu samého Kolumba!
Nakonec podotýkám, že jsem toto dílko sestavil společně s panem Broučkem ve dlouhé řadě konferencí, k nimž nám pan Würfel s nevšední ochotou své místnosti propůjčil. Jest to plod mnohých probděných nocí, které jsme nezištně obětovali prospěchu člověčenstva a slávě jména českého…
Na královském hradě Pražském, na vikárce, v den sv. archanděla Michala.
3