19

nejmenšího smyslu, čemuž věřím od srdce rád, poněvadž je měsíční filosofie zajisté mnohem hlubší než pozemská a již té aby ďas rozuměl!

Brzy omrzelo pana Broučka pachtiti se za tou nedostižnou moudrostí i hádal raději, co asi bude následovati.

Kejklíř Fantasus přemetal před ním celou metelici talířů s více méně lákavým obsahem. A pojednou proměnil se ten kejkliř v černého sklepníka, s krásnými zlatými licousy, s ubrouskem na jedné a s talířem v druhé ruce.

Zaznělo známé lahodné: „Paprika, prosím!“ a pan Brouček uvazoval si spokojeně sněhobílý ubrousek kolem krku.

Ta tam byla báječná kommeta měsíčního mudrce a vůkol usmívaly se povědomé začmoudlé stěny se známými obrazy veselých pijáků; zmizely vásy s měsíčními květy a místo nich stály na stole vedle kouřící se papriky pepřenka se slánkou a zamlžená sklenice zelenavě zlatěno moku s vysokou sněžnou pěnou. Pan domácí chopil se nedočkavě príboru a – – –

„Běda, na tvé řase uhostil se makový bůžek a oloupil tě o nejdůležitější část mého důkazu‘“ zavznělo před ním a vrátilo jej z libého pozemského snu do bledé měsíční skutečnosti.

„Ano – myslím –“ koktal pan Brouček, protíraje si oči a hledě mrzutě na měsíční květiny před sebou. „Myslím, že mne omámila vůně těch pra – těch kouzelných květů.“

„Možná,“ připouštěl stařec. „Snad byla ta nezvyklá vůně pro tehe příliš silná. Však jí brzy přivykneš. Ostatně, nechci, abys tím ztratil nejvzácnější část slíbeného duševního požitku – přečtu ti kapitolu ještě jednou od začátku.“

„Ne, ne, pane Lunobore, děkuju mnohokrát!“ bránil se pan Brouček úzkostlivě.

„Ó, s radosti přečtu těch deset archů znova, nečiní mi to žádných obtíží,“ stál na svém obětavý hostitel.

„Ach, nikoli, pane libomudrci, nemohu toho na vás žádat – a kromě toho je mi jaksi divně – nějak dusno –“

Na štěstí vytrhl tu pana Broučka Blankytný, jenž pojednou vyskočil směrem ku dveřím a poklesnuv tam na kolena, s rozestřenou náruči zavolal: „Již hudbu tvého roucha slyším, anděli – Tvá peruť liliová blízko ševelí – Ó, motýle ty rajský, ke mně v růžích pluj – ať u tvých nohou slastí zhasne život můj!“