16

řízy. Vzneseš-li svých zraků k ní, musí zářiti neskonalým obdivem, a mluviti nesmíš k ní jinak než nadšenými hymnami.“

„A to máte pěkné způsoby! To by se mi chtělo – klekat před ledajakou zástěrou!“

„Zadrž, zlolajný jazyku! Nemůžeš-li pojmouti naše ušlechtilé mravy, alespoň se jich nedotýkej svou mrzkou blasfemií. Prohlašuji, že neztrpím tě ani chvilku déle po svém boku, neslibíš-li, že budeš jednati dle mého poučení.“

„Nu, třeba tedy. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Jen, json-li alespoň vaše měsíčanky k čemu –“

„Seraf, kterého za krátko spatříš, jest nedostižným souborem rajských vděků. Již patnácte let nyju horoucí touhou k té spanilé hvězdě, šeptaje jitřní zoře a lkaje večerním červánkům líbezné jméno: Etherea!“

„Patnáct let! Pěkně děkuju. Na Vašem místě byl bych té kamenné slečně dávno zazpíval: Pro jedno kvítí slunce nesvítí a tak dále.“

„Kamenné? Etherea kamenná? Ó, cherub tento je stělesněný cit a blahé tušení mi praví, že i ona sklání ke mně liliový kalich své lásky.“

„Tedy Vám brání starý? Je to snad zámožný člověk a mysli si, že nějaký hladomřivý písnic – či, tento – zkrátka, že se nehodíte pro jeho dceru?“

„Ó, vznešený ten muž ctí vysoko poesii a svěřil by mi svůj klenot s radostí. Jest mým otcovským přítelem a neztrpím, abys mluvil nešetrně o velebném kmetu, který probádav hloubavým duchem všechny tajiny všehomíra, nyní v tichém útulku, vzdálen ruchu měsíčního, žije toliko štěstí své anjelské dcery.“

„Ach – tedy nějaký professor v pensi!“

„Professor! Nevystihlý mudřec, pravím ti, nejpřednější z našich filosofů.“

„No buďsi! Ale teď mi řekněte: Má-li vás ona ráda a není-li tatík proti tomu, proč si ji tedy k ďasu neberete za ženu?“

„Ó, svatá prostoto pozemská! Tedy prosaickou ženitbou mám se připravit o to sladké toužení, o ten božský ples a žal, o ta neskonalou poesii čisté, ideální lásky? Což nevíš, že se závojem nevěstiným strháme zároveň nejkrásnější sen svého života?“

„Nejsem sám advokát ženění; ale slyšte, je-li u vás všech takováhle láska v obyčeji, odkud se pak berou –“

Blankytný odrátil se s nevolí od pana Broučka a zacpal si dlaněmi uši. Pak naladil své varyto a začal k líbezným jeho zvukům zpívati nadšenou píseň. Pan domácí, vznášeje se (ano, do slova: vznášeje se) podle něho, oddával se zatím prosaickým úvahám.

Měsíčan pěl: „Ó, hvězdný van již kane v duše mojí šer – již v kalich ňader plane vonná hudba sfer – již cítím v rajském blízku její vlahý zor – jak v perlách vodotrysku dálný meteor!“

Pan Brouček přemítal: Ubohý Matěji, kam jsi se to dostal na stará kolena! Má to pánbůh také divnou čeládku na svych planetách. To jsme my na zemi přece jen chlapíci proti těm potřeštěným měsíčním strašidlům. Vždyť to nemá ani kus poctivého těla na sobě! Jsou-li zde také zvířata podle nich –. Počkejme, přitočím se k té křídlaté kobyle, která vypadá na pohled dosti pěkně. – Ach, ty můj bože! Cítíš mezi prsty pavučinu místo masa… Pomoz pánbůh, jsou-li také měsíční voli a skopci z takové rasy!

Měsíčan pěl: „Ó, jitřenko ty rosná dumných peruti, – ty škeble perlonosná, stinná labuti, – ó, kněžko luzných tajů, zjev mi hvězdnou líc – an z bájných lásky krajů zpěv ti blýská vstříc!“

Pan Brouček přemítal: Povídá, že mu starý přeje a dcera také. Něčím nás tedy musejí uvítat – ale čím, to je ta otázka. Aby takhle ti éteríčti měsíčané požívali jen větrových pokroutek a limonády! Za takovou snídani bych se pěkně poděkoval.