A vrtě hlavou, spustil zase okenici.
Pan Brouček zatím naříkal v duchu: „Kam jsi se to dostal, Matěji! Nevědí v tom nevzdělaném století ani, co je průvan! Měl jsem již za našich časů s průvanem věčný kříž; co si teprve počnu zde? Štěstí ještě, že jsem včera nezapomněl nacpat si bavlnku do uší.“
„Dobře spi, Matěji!“ poroučel se hostitel.
„Děkuju, Janku!“ odsekl host se zvláštním důrazem na tom prostém: „Janku!“
„Jak ty mně, tak já tobě“ – hučel pro sebe, když Domšík odešel. – „Čisté mají způsoby! ‚Matěji!‘, ‚Janku!‘ Pěkné oslovení pro domácí pány! ‚Janku!‘ Našinec tak nepojmenuje rád ani koně, neřku-li majitele dvoupatrového domu.
Bůh mě potrestal, že jsem chválil staré časy. Není nad naše vzdělané devatenácté století!“
V tomto mínění byl utvrzen, když si musel pracně zouvati botu o botu. „Nemají tu ani zouvák,“ bručel, – „a to potom jmenují komořicí pro hosty!“
Při zouvání shledal na jedné botě žalostný úraz. Podpatek i s kusem podešve byl napolo odtržen od svršku.
Bezpochyby následek klopýtání přes kamení v podzemní chodbě a běhu po krásném husitském dláždění. Musí dát botu do správky a zatím nezbude mu, než choditi bůhví v jaké starožitné škorni!
Podíval se ještě na hodinky a shledal, že ukazují na půl druhé. Jakž by se nezbláznily, když sám čas ztratil rozum a zaběhl se o pět století nazpátek! Poněvadž v červenci slunce vychází asi o čtvrté hodině, usoudil, že bude asi půl páté.
Lehl si poloodstrojen na postel a za chvilku usnul. Poslední myšlenka, která mu divokým vírem nedávných dojmů prokmitla mozkem, bylo toužebné pomyšlení, kéž by se tak probudil na své pohodlné posteli ve své útulné ložnici a shledal, že byl celý výlet do středověku pouhým škaredým snem!