drahocenné drobné relikvie devatenáctého věku.
Ale na truhle zbylo ještě něco hnědého, soukenného, čehož účel nemohl naprosto uhodnouti.
„To je snad zástěra k té sukni, co?“ tázal se sarkasticky.
Janek od Zvonu srdečně se rozesmál.
„Ale vždyť je to kukla. Pohleď!“ A vzav hnědou látku z rukou hostových, upravil si ji na hlavě tím způsobem, že z ní vyhlédal pouze jeho smějící se obličej.
Pan Brouček dal se také do smíchu, jenže trochu kyselého.
„Moc krásné!“ chválil ironicky. „Člověk z toho kouká jako kvočna z kukaně. Takový čepec se docela hodí k té babské sukni s kapsářem.“
„Alespoň budeš míti hlavu ochráněnu proti čerstvému povětří, jehož se tak bojíš,“ mínil hostitel s úsměvem, připevňuje kuklu na hlavu pana Broučka, jehož obličej se v ní pýřil studem a zlostí.
„Ale hle, na obuv jsme zapomněli!“ zvolal ještě Domšík, přelétnuv ustrojeného zkoumavým pohledem od hlavy k noze.
„Chtěl jsem právě poslat Redutu k obuvníkovi, aby mi tohle narychlo sešil,“ oznamoval Brouček, ukazuje roztrženou botu.
Domšík prohlásil, že správka sotva dnes bude hotova, tím méně, jelikož i řemeslníci v tuto dobu spíše zbraně než díla si hledí; ale napadlo mu, že má zde v komoře za truhlou také jedny zděděné škorně, které by se snad Broučkovi hodily.
Tento změřil plachým pohledem starožitné boty, jež Domšík z úkrytu vytáhl. Měly náramně dlouhé špičky a byly také dvojí barvy: k červené nohavici zelená a k zelené červená.
Staročech doporučil je slovy: „Vše vhod dobro, praví staré přísloví. Nedbej, že jsou po starém způsobu. Dříve nosívali z marnivosti světské takové předlouhé špičky, a slyšel jsem, že před lety na hradě Košťálu v Litoměřicku hrom rytíři a jeho manželce do střevíců uhodil a ty dlouhé nosce jim urazil.“
„Měl by uhoditi do všeho!“ pomyslil si pan Brouček, a vida nezbytí, navlékl starodávnou obuv.
„Nyní jsi přece člověku podoben,“ pravil s uspokojením hostitel. „Zbývá ti jedno vybrati sobě některou zbraň, kterými jsem hojně zásoben.“
„I, se zbraní mi dej svatý pokoj! Kdybych stál o vojenskou marnost a parádu, mohl jsem se dáti dávno k městským ostrostřelcům nebo granátníkům.“
„Však my nenosíme zbraní pro marnost, než z potřeby.“
„Z jaké potřeby? Proboha, snad že nejste jisti jeden před druhým? Copak je tu v Praze tak nebezpečno, že se neodvažujete ani ve dne neozbrojeni na ulici? Což nemáte policii, která by chránila pokojného občana proti lotrovině?“
„O lotry neběží. Zdali jsem ti nepravil, že Zikmund s vojskem svým leží před městem?“
„Ah, zapomněl jsem na to zpropadené obležení. Je to náramně smutná věc, ale zbraň by mi při tom ďasa pomohla. Takovým bláhovcem nebudu, abych se postavil proti vojsku, a pokojného člověka nechají snad také s pokojem; ne-li, bránit se nebudu, poněvadž bych nic nepořídil a darmo vojáky ještě více podráždil. To poručím raději duši pánu bohu a nechám se rozsekat.“
„Co pravíš? Zajisté žertuješ. Nevěřím, by který muž tak hanebně smýšlel a sám hanbu svou vyznával. Nebyl bys hoden ani té sukně ženské, proti které jsi se tak bránil. Možno-li, že bys, muž jsa a zdravé maje paže, bez obrany jako skot schýlil šíji pod meč vrahův? Nikoli. Zmužile půjdeš s námi v boj proti žoldnéřům Zikmundovým.“
„Ale dovol, co je mně po Zikmundovi? Máte-li vy s ním něco, vyřiďte si to sami a nechte na pokoji člověka, kterého se ta záležitost pranic netýká. Já jsem tu cizinec a přicházím do té celé ošklivé věci jako Pilát do Kréda.“
Domšík prudce ustoupil, a měře hosta plamenným pohledem, zvolal hněvivě: „Ha, tedy jsi přece lhal, vydávaje se za pravého Čecha! Křivě jsi přísahal! Hle, Zikmund nešlechetný, syn nehodný přeslavné paměti krále Karla, tak zapomněl se na svém rodu a své cti, že sebral ohromné vojsko cizozemců proti vlastnímu lidu svému a jako katan zpupného Říma přichází sem, aby ohněm a mečem vyplenil víru naši, rozšlapal práva naše, vydal nás na potupu celému světu a touž nectnou pravicí, která zrádně vydala plamenům svatého mistra našeho, ne jako