31

statečku na skleněná okna ve světnici.“

Pan Brouček si umínil, že se nebude již ničemu diviti; proto zavrtěl jen hlavou a prohodil: „Ale copak jsou platný v okně neprůhledné blány a mázdry? Vždyť i těmihle slepenými střípky těžko rozeznáš, co se děje na ulici.“

„Chci-li to zevrubně viděti, otevru prostě okno,“ odpověděl Domšík a skutečně tak učinil.

Host byl nemálo překvapen divadlem, které se mu otevřeným oknem naskytlo. Spatřil pod sebou Staroměstské náměstí s těmi divnými domy, které si prohlížel již za úsvitu; ale nyní bylo širé prostranství mezi těmito domy všecko naplněno hustými zástupy lidu, valnou většinou ozbrojeného, jehož rozmanité oděvy slévaly se v takovou strakatinu živých barev, že z ní až oči přecházely. Ve směsi malebných rouch a různotvárných klobouků i čepic blýskaly se na slunci též okrouhlé přilby, pancíře, drátěné a šupinaté brnění, malované štíty, jakož i nesčíslné zbraně: jilce mečů, sekery, kování samostřílů, hřebíky okovaných cepů, bodliny těžkých palcátů. Nad hlavami pak trčelo do vzduchu množství dlouhých oštěpů a tu a tam vlály korouhve pestré nebo černé s červeným kalichem.

Na jednom místě, kde bylo viděti uprostřed zástupu černé řízy a bílé komže kněžské, vznášel se do výše na tenké dlouhé holi zářivý terč, obklopený kolem dokola lesklými paprskovitými cípy, že se podobal obrovské slunečnici.

A živé to moře vlnilo se a vířilo, šumělo a hučelo: sterohlasý hovor a křik splýval s řinčením zbraní a hřmotem kroků v temnou vřavu, z níž chvílemi zřetelně vyráželo některé pronikavé nebo hřímavé zvolání.

Hostu šla z toho všeho hlava kolem a před očima dělaly se mu mžitky.

„Hle, vojsko naše,“ pravil pán domu, ukazuje jaksi pyšně dolů, „ozbrojené měšťanstvo pražské a pomocný venkovský lid. Vpravdě však toliko část našeho vojska; ostatek jest v ulicích, u bran i na zdech městských a Žižka s tábory stojí na hoře Vítkově, aby Zikmund nemohl tam se usaditi a tudy Prahu, vojskem křižáckým a královskými posádkami na hradě pražském i na Vyšehradě se tří stran již sevřenou, cele obklíčiti. Medle rci, hledí-li tento lid, jako by se bál jeho křižáckých rot?“

Host musel mlčky doznati, že ti lidé dole nevypadají jako bázlivci, ba přiznal se v duchu i sobě, že naopak nahánějí – alespoň jemu – důkladný respekt. Ale pak si v myšlenkách dodal, že arci svým divokým revolucionářským vzezřením a těmi šerednými zbraněmi mohou zastrašiti civilistu, ale nikoli řádné vojsko. Jen počkejme, až se proti nim zablesknou bodáky a zabouchají děla, ďasa pak pořídí s tím starým železným hamparátím, s těmi ponocenskými píkami a selskými cepy. Vždyť vidíš na první pohled, že je to všelijaká sebranka, která nemá snad o disciplině a vojenském držení ani potuchy. Ani tři nestojí tam v řadě, každý klátí rukama, jak mu libo, a vypíná třeba břicho místo prsou. Tamhle má jeden dokonce hrb jako chalupu na zádech a tuhle belhá s píkou šedivý dědek – to snad bude i naše domobrana vypadat onačeji! Vtom napadlo panu Broučkovi, že by mohl vlastně vědět, kterak to povstání proti králi Zikmundovi skončí. Mohl by se toho dočísti v každém českém dějepise. Jenže dějepisu zde nemá a v paměti své nalézá jen velmi povrchní a neurčitá data, z nichž podobá se jistotě jen to jediné, že slepý vůdce táboritů mnohokrát Němcům naklepal a sám nikým nebyl poražen. Ale zároveň mu přišla na mysl historka, kterak prý Žižka jednou, octnuv se v úzkých na nějaké hoře, podkovy koňům obráceně přikovati dal a za tmy unikl nepřátelům, kteří ho pak ani po stopách jeho koňstva stíhati nemohli. Kdož ví, nebylo-li to právě na té Vítkově hoře, neupláchne--li Žižka se svými tábory chytře Zikmundovi a nezůstaví-li Prahu samé sobě, které pak vojsko křižácké hračkou dobude?! Pan Brouček nyní velice žehral, že nedostalo se mu ve škole řádného poučení o domácích dějinách, a přísahal si, vrátí-li se nazpět do devatenáctého století, že popíchne Klapzubu k uveřejnění Zaslána v novinách, jímž vyzve český poslanecký klub, aby vpravil do nového liechtensteinského zákona školského odstavec, že na českých školách má se vyučovati zvlášť důkladně dějinám husitským.

Janek od Zvonu ukazoval hostu některé vynikající hejtmany, kněze a jiné osoby v zástupech dole a k jeho dotazu vysvětlil mu, že onen paprskový lesklý kotouč, trčící na žerdi nad hloučkem kněží, jest velebná svátost. Pan Brouček, zavrtěv několikrát hlavou nad husitskou monstrancí, ptal se dále, jaké velení má to povstalecké vojsko, a když Domšík udiveně na něho pohlédl, učinil mu svou otázku srozumitelnější dodatkem, v jaké řeči husitští důstojníci (při tom titulu se pohrdlivě usmál) rozkazují svému mužstvu.

Ale tu Staročech teprve všecek ustrnul.

„Zda jsi pozbyl rozumu, že se takto tážeš?“ zvolal. „Jakou řečí by nám rozkazovali, ne-li naší? Rci, kde v širém světě hejtmanové vojenští velí jazykem, kterému lid jejich nerozumí?“

Pan Brouček si potichu povážlivě hvízdnul, ale poznamenal jen, že boj s řádně komandovaným a vycvičeným vojskem nebude hračkou.

Domšík přisvědčil, že bude zápasení asi perné pro velikou přesilu nepřátel, ale poučil hosta, že lid pražský není v