22

„Jest cele dobrý, skorém jako nový.“

„Jistě žertuješ? Toť by vaše sukna musila být železná a vaši krejčí by pomírali hladem.“

„Ó, naši krejčíři jsou dobře živi. Čtyřicet roků není přece mnoho. A ten oděv dlouhý čas ležel jen v truhle. Náleží k němu kukla, plášť, kabátec a nohavice. A sukni nějakou pro tebe také vyhledám –“

„Sukni?!“ zhrozil se pan Brouček. „Co ti to napadá? Snad mě nechceš přestrojit za ženskou?“

Domšík vyvalil na hosta udivením oči.

Ale ten ohrazoval se dále: „Ne, příteli, se sukní mi dej svatý pokoj! Musím-li už ze sebe dělat maškaru, bohu poručeno; ale do sukně mě nedostaneš. Vždyť bych se musel hanbou propadnout, kdyby se někdo z mých známých dověděl, že jsem já – Brouček – pražský domácí pán – chodil v sukni!!“

„Co mluvíš? Hanba že je chodit v sukni, kterou vidíš na mně a do které se odívá každý slušný muž?“

„Ah – tohle jmenujete také sukní? Já myslil, že míníš –“

„Snad ženskou sukni? Rci, kde jsi vězel ve světě, že ani nevíš o mužských sukních? Vždyť je nosí v Německu, ve Francouzsku i jinde. Pořádný člověk styděl by se chodit bez sukně, jen tak v nohavicích, jako ty!“

„No, to je pro mne skutečně nová věc, aby se někdo styděl chodit v kalhotách. Ale jaká pomoc! Musí-li to být, vezmu na sebe i to, čemu říkáte sukně, – ale řeknu ti upřímně, že se i ta mužská sukně divně na mužského hodí.“

„Nebudu se s tebou o to příti. Každý rád cizí způsob haní a svůj chválí. ‚Sobě ježek kadeřav‘, praví staré přísloví.

Nechme proto marných řečí. Přinesu ti hned ony šaty. Nemáš-li také hlad a žízeň?“

„Prozatím děkuju. Chce se mi jenom spát.“

Pán domu odešel, zůstaviv hosta neveselým úvahám o tom, že bude na stará kolena chodit v maškaře. Zároveň přemáhalo jej nevyspání, namáhání a rozčilení dnešní noci tou měrou, že uprostřed svých žalostných meditací důkladně zíval. Šla mu již ze všeho hlava kolem.

Po chvilce vrátil se Domšík s šaty, a klada je na truhlu, pravil: „Myslím, že ti ten oděv dobře půjde na tělo. Jest sice trochu po stáru. Nohavice nosili tehdáž dvojí barvy; jednu budeš míti zelenou a druhou červenou –“

„I můj ty spasiteli!“ sprásknul pan Brouček ruce nad hlavou. „Uctivě děkuju. Poslyš, příteli, nejlíp bude přece, když si ty necháš svoje krásné šaty a já taky svoje.“

„Chceš-li mermomocí, budiž. Ale pravím tobě, že ve svých šatech budeš na posměch celému městu. Zvláště naši pomocníci venkovští, nepřátelé všech neobyčejných krojů jako marnosti lidské, nepěkně tě uvítají; vždyť bylo třeba přísného zákazu Žižkova, aby táboři v ulicích pražských na potkání nestříhali mužům valousy a pannám copy, ženám pak netrhali ozdobné závoje. Kromě toho víš, co jsem ti pravil o jímání podezřelých; jiné, spatří-li tě v tomto potvorném šatě, sotva dovedeš přesvědčiti jako mne, že nenáležíš k některému pronárodu z ležení Zikmundova tam za řekou.“

„I tedy – dělejte už se mnou, co chcete,“ s povzdechem oddal se Brouček svému osudu.

„Vytáhnu ti ještě okno, neb zdá mi se, že tu dusno,“ navrhnul úslužný hostitel a pošinul hořejší zalepenou okenici do výšky. Poněvadž zůstaly zároveň dveře otevřeny, octl se host, který zatím již kabát svlékl, v ostrém proudu ranního vzduchu, navzdor letní době v tuto časnou chvíli dosti svižného.

Víme, že pan Brouček v posledním čase bedlivě opatruje své zdraví, a pochopíme tudíž nevoli, s jakou zvolal:

„Pro pána, příteli, co děláš? Vždyť si mohu v tom průvanu ulovit notnou rýmu.“

„V průvanu? Co je to?“

„Můj bože – neví, co je průvan! Vždyť přece cítíš, jak to táhne.“

„Co táhne?“

„Prosím tě, netrop si ze mne šašky! Co táhne? Vzduch táhne. A fouká dnes tak čiperně, že by nebylo divu, kdybych si něco chytil.“

„Nastojte, povětří se bojíš?!“ žasl a smál se Domšík. „Co živ, nikdy jsem neslyšel, aby se kdo bál čistého božího povětří, neřku-li čerstvého ranního větříčku, který je v létě naopak velice příjemný. Ale nechceš-li, staniž se po tvém.“