29

laskavý vládce, než jako zuřivý tyran mocí sobě vložil na mrzké čelo velebnou korunu svatováclavskou: který tu věrný syn té země nezahořel by spravedlivým hněvem a nevytrhl meč na odvrácení té zhouby a potupy, který pravý Čech mohl by říci, že není jeho ta pře, a sloze ruce v klín lhostejně přihlížeti, ani jeho bratří radostně nasazují statky a hrdla v boji nerovném a rozhodném! Již poznávám, že přijal jsem zrádce pod střechu svou.“

Ustrašený pan Brouček zakoktal; „Ale co ti napadá? Vždyť jsem také Čech a nemám nic proti vlastencům; sám jsem vystřílel hezkých pár krejcarů národním střelcem… Je-li pravda, že je ten Zikmund takový darebný člověk, jak povídáš, přeju mu ze srdce, aby dostal pořádný výprask.“

„Ovšem, tvoje nevědomost je ti omluvou,“ přiznal Staročech. „Zapomněl jsem zase, že nevíš, co se děje v Čechách. Nuže, nyní znáš naši při a budeš s námi státi ve svatém boji.“

„Ale – milý příteli, copak vám budu platen? Jsem starý chlap a neumím se zbraní zacházet. Ani za mladých let mě při odvodu nechtěli, že jsem ploskonohý, že mám tlustý krk a bůhvíco ještě. Mnoho byste si na mně nechytli a velkou parádu bych vám také nedělal. A vůbec se divím, že nutíte také civilisty do zbraní; k čemupak máte řádné vojsko?“

„Mluvíš-li o najatých žoldnéřích, těch nemáme. My sami jsme vojsko. Všickni věrní pražští měšťané, řemeslníci, podruzi, bohatí i chudí, mladí i staří, kdo zbraň unésti může, všickni jsme vzhůru na obranu svého města, kalicha, cti a svobod země České. A z venkova přichvátali nám na pomoc táboři, Žatečtí, Lounští, Slánští a jiní, tisíce lidu selského, pobivše železem své cepy a vyměnivše své otky za šípy a sudlice; i ženy a panny spěchají s nimi srdnatě v boj, ba i pacholata malá, jejichž ruka sotva kamenem umí loučiti – všickni jsouce hotovi raději položiti život svůj než poddati se nepříteli. A ty, muž silný a zdravý, chtěl bys zbaběle boji se vyhnouti?“

Tato řeč Domšíkova zadala panu domácímu novou ránu.

„Do horšího už jsem se nemohl dostat!“ – hořekoval v duchu. – „Myslil jsem, že vedou řádnou vojnu a oni zatím dělají jen revoluci. Broučku, Broučku, ani v nejošklivějším snu ti nikdy nepřišlo na mysl, že se jednou dostaneš mezi povstalce! Arci, dlouho ta rebelie asi nepotrvá. Dopadne to jako v roce osmačtyřicátém. Až jim vojsko rozstřílí několik barikád, rozutíkají se do všech konců a ty venkovské gardy nejdřív. A pak začne vojenský soud pracovat olovem a oprátkou… Co si mám počít! Řeknu-li „ne“, dost možná, že mě ten zhorka nakvašený Janek přece probodne. A kdybych i zdráv odtud vyšel, dole na náměstí mě očekává sotva něco lepšího.“

Tanula mu sice na mysli Svinská brána, za níž neleží vojsko, že by tudy mohl upláchnouti do Nuslí nebo do Vršovic a tam počkati, až bude povstání potlačeno; ale pochyboval, že by ve svém obleku z města vyvázl, –

zajisté by ho cestou někde zadrželi a snad utloukli jako domnělého cizáka a nepřítele. A konečně, kdož ví, jak teprve vypadá staročeský venkov!

S těžkým srdcem rozhodl se tedy, že prozatím Domšíkovi naoko vyhoví a vyčká vhodnou příležitost, aby se mu nějak vysmekl z klepet, než boj skutečně začne. Pravil tedy s líčenou zmužilostí: „Když jdete všichni, nezůstanu přece sám za pecí!“

„Takové slovo muži sluší,“ řekl Staročech usmířen. „Ale slyš! Není radno ni v žertu mluviti u nás ony zbabělé řeči, které jsi prve mluvil; snadno bys za ně utržil ránu železným cepem. – Nyní pojď se mnou do světnice, kde moje žena s dcerou uchystaly snídaní nebo spíše již malý oběd, neb za nynější doby vycházejíce z domu nikdy nevíme, kdy se zase vrátíme.“

Host byl tomuto obratu od vojenských věcí ke kuchyňským velmi povděčen. Byl již notně vyhladovělý. Šel tedy chutě za hostitelem, hrubě si ani nevšímaje, jak špatně se mu kráčelo v těsných nohavicích a předlouhých škorních.

Byl zvědav na staročeskou kuchyni. Dle dosavadních zkušeností ve středověku neočekával příliš jemné a vybrané přípravy; ale zato nadál se jadrné podstatnosti, ke které mu již kuchař hlad přidá všeho žádoucího koření.

Poněkud ho jen tísnila myšlenka na představení dámám: nechť cokoli řeknou spanilé čtenářky, zatajiti nemohu, že panu Broučkovi bývá všude jinde volněji než v dámské společnosti.