bez nátisků v Praze přebývali a služby boží jazykem svým konali. Však těch je hrstka nepatrná. Ostatní nechtí se spokojiti rovným právem s námi, ale chtějí námi vládnouti. Věř, že mezi nimi a námi není žádného srovnání v míru, poněvadž oni nikdy neustanou po panství nad námi bažiti a nás k obraně nutiti. Viz jen, kterak si vedli v Praze! Nové Město a Hradčany byly od svého založení české; i Menší Město, do něhož král Otakar místo Čechů násilím vypuzených Němce uvedl, přirozeným během věcí v moc Čechů se vrátilo; avšak na Starém Městě bohatí přistěhovalci němečtí do nedávna houževnatě se drželi panství neprávem nabytého, zpupně a krutě utiskujíce četnější obyvatelstvo domácí. O všecky úřady a konšelství se dělili, pravého Čecha mezi sebe nepouštějíce; knihy městské jen německy vydávali; německými žoldnéři lid český strašili; Čech cizím jazykem souzen býval na radnici, odkud vyhostili každé slovo české. Co krušného úsilí stálo, než tu Čechové domohli se svých práv přirozených!
Darmo nařídil spravedlivý císař Karel, že na soudech městských má se jednati česky a že pouzí Němci příště konšely býti nesmějí; Němci dovedli zmařiti toto nařízení, ani do knih svých městských jeho nezapsavše. Ještě před osmi lety byli konšelé téměř samí Němci a měli smělosti dostatek protiviti se pomocí najatých oděnců německých náboženským snahám českého obyvatelstva, avšak již marně. Dali sice v bouři pro odpustky stíti tři české jinochy, ale rozhořčení lidu odstrašilo je od jiných činů násilných a také útok jejich na Husa i na Betlem zůstal planým náběhem. Důrazné pak stížnosti obyvatelstva českého pohnuly krále Václava, že rozkázal, aby příště polovice konšelů byli Čechové, polovice Němci. Ale tu ještě podrželi němečtí konšelové tolik moci, že mohli jedva dvě neděle potom zchladiti své záští na dvou nejhorlivějších vůdcích českého měšťanstva, vydavše katu mého otce nebožce a –“
Nedokončil, poněvadž pan Brouček leknutím upustil lžíci s chutnou lososí šalší na podlahu.
„Jakže? Tvůj otec byl – byl odpraven?“ vyrazil ze sebe.
„Byl z rozkazu konšelů před sedmi lety sťat spolu s Čeňkem kraječem.
„A to jsem se dostal do pěkné rodiny!“ trnul host a hned mu napadlo, že snad má na těle šaty popraveného.
Otřásl se ošklivostí i hrůzou a zdálo se mu, že na svém starožitném oděvu pozoruje krvavé stopy.
Ale Domšík pokračoval: „Zemřel jako mučedník pro svou příchylnost k učení Husovu a jazyku českému.*) Chovám věrně jako svatou památku šat zkropený drahou krví, který jsme svlékli s mrtvoly ku pohřbení nám vydané.“
*) Tato slova potvrzují domnění Tomkovo, že Jan Ortlův od Bílého zvonu, jinak Domšík řečený, a Čeněk kráječ suken sťati jsou „neznámo pro jaké viny, právem neb neprávem přičítané, ano zdá se, že dílem z podnětů stranických, třeba poněkud i z národního záští Němců proti Čechům. Dle jmen soudíc byli sťati oba Čechové“.
Čtenář, který zajisté věří Jankovi od Zvonu, odstraní sobě i výhrady „zdá se“, „dílem“, „třeba poněkud i“
opatrného historika.
„Tyhle šaty nejsou tedy po něm?“ oddechl si pan Brouček, zarývaje dosud ruce do kloku, jako by jej chtěl strhnouti a odhoditi daleko od sebe.
„Nikoli; ty jsou po mém dědu. Roucho mého otce nebožtíčka ani by se nehodilo na tebe, poněvadž byl vysoký jako já.“
Po chvilce hovořil Janek od Zvonu dále: „Onen skutek ohavný byl koncem německého panství v Praze. Král Václav ssadil všecky tehdejší konšely a od té doby nabyli Čechové rozhodné převahy i na radnici staroměstské.
Když pak lid český po upálení mistra Jana svatým hněvem vzplanul proti jeho odpůrcům a po smrti krále Václava zbraně se chápal proti Zikmundovi, tu Němci pražští houfně prchali z Prahy k němu, doufajíce, že s vítězným vojskem královským v město dobyté se vrátí a znovu krutým jařmem spoutají národ povalený; však i pozůstalé, kromě hrstky těch, kteří přijali učení Husovo, musili jsme sami vypovědíti z města, abychom neměli ve vlastním středu tajné i zjevné spojence nepřátel. Nyní čekají tam venku v ležení králově jako vlci hltaví, aby se v patách křižáků vrhli mezi rozvaliny a mrtvoly udolané Prahy, – ale věřím pevně, že Bůh spravedlivý ochrání nás a v dým obrátí všecky naděje jejich!“
Vyprázdněný talíř zbavil pana Broučka nudné a nechutné rozprávky. Mandalena opět pobízela hosta, chutná-li mu; on pak chválil vřele a na očitý důkaz nakládal sobě, pokud talíř stačil. V duchu však si stěžoval: „Ten potrhlý výstředník mi skoro pokazil celou chuť. Musí se vytasit zrovna při jídle s katem a stínáním!“