jsme se tu o kněžské plachty svadili a potkli, ornátů horlivě se zastával a táborům beranů spílal, že bych byl málem tuto pohanu palicí svou na něm ztrestal.“
„A hned po boji pravil, že ornáty zamítá a proto od Pražanů ustupuje,“ zvolal hejtman Chval v největší nevoli.
„Nevěřím, by Praha mohla zroditi takovou ohavu!“ ozval se z davu Vojta od Pávů jako nový svědek proti Broučkovi. „V hrdlo zajisté lhal, namluviv nebožci Jankovi od Zvonu, že jest Pražan rodilý a že z ciziny domů se vrací. Jistě cizák jest nebo poběhlík bez domova, který lstivě vloudil se do Prahy a do táboru Žižkova, aby tu špehéřské služby konal Zikmundovi.“
„Zabte lotra!“ zaburácelo vůkol rozlíceným lidem.
„Přísahám – přísahám – že nejsem špehoun – Kdyby tu byl jen Domšík! Jsem Čech a Pražan – Milost – milost!“
úpěl pan Brouček, padaje na kolena a jektaje zuby.
„Buď kdo buď, smrti nejohavnější jsi hoden, zbabělce a pokrytče ničemný!“ rozhodl Žižka. „A jsi-li vpravdě Čech, tím spíše musí tě vyhladiti spravedlivý hněv rodáků, jimž pro hanbu jen žiješ a potupu. Hned po prvé vida tebe, soudil jsem, že sloužíš více břichu svému nežli Bohu, ale nyní poznávám, že nemáš boha žádného, že nic není tobě svato a draho kromě mrzkého prospěchu bídného těla tvého, pro kterýž hotov jsi každému po libosti zapříti Boha, pravdu, bratry, matku, rod a jazyk svůj. – Budiž vyhlazen s této země, kteréž jsi ohavou a poskvrnou!“
„Smilování!“ sténal pan domácí, šoupaje se po kolenou, a pak náhle v zoufalém odhodlání zakoktal: „Proboha –
slyšte – přátelé – Vždyť ani nepatřím – do vašeho věku – vždyť jsem se narodil v devatenáctém století – jsem váš prapravnuk – a jenom zázrakem nepochopitelným dostal jsem se mezi vás – do daleké minulosti!“
Překvapené davy pohlížely naň chvíli v němém ustrnutí.
Konečně promluvil Žižka: „Ha, babský strach pomátl tvůj rozum. Šílená jest myšlenka, že by člověk dalekých příštích věků přišel mezi dávné předky své, a kdyby se i mohl státi neslýchaný ten div, – toho bohdá nikdy nebude, abychom takové měli potomky!“
Máchl prudce rukou nad odsouzencem a pobídl znovu bělouše k jízdě.
„Upalte ho!“ dodal hněvivý Chval a jel dále za Žižkou s ostatním průvodem.
„Upálíme ho!“ vzkřikl zuřivý dav a shrnul se na ubohou, nevinnou oběť.
„Smilujte se! Smilujte se!“ úpěnlivě žebronil pan Brouček.
„Pro zbabělce a zrádce nemáme smilování!“ zvolal tvrdě Vacek Bradatý. „Marně skuhráš o bídný život svůj, jehož bohem jediným byl zajisté břich a svatyní plný sud.“
„Tak-li tomu, budiž sud i rakví jeho!“ navrhoval někdo z davu.
„Dobře díš! Upalme ho v sudě!“ přisvědčovalo bouřlivě množství a ––
Péro klesá mi z ruky. Zdráhá se dokresliti příšerný výjev. Ale povinnost spisovatelská velí, abych provodil svého hrdinu až do strašného konce středověkých jeho dobrodružství a doplnil tou šerednou črtou svůj věrný obraz dávné doby, v níž k skvělým zářím družily se tím temnější stíny.
Útlocitné čtenářce však radím, aby přeskočila konec této kapitoly; vždyť asi již dosavadní útrapy dobrého pana Broučka vyloudily nejednou vláhu soustrasti na její řasy. Jenom čtenář pevnějších nervů sleduj mne i při smutném posledním úkolu a měj přitom na paměti, že tehdejší doba nebyla tak uhlazená a choulostivá jako náš osvícený věk, v němž sice statisícové umírají v mukách na bojišti, ale kat představuje se odsouzenci v rukavičkách. Ani v krvavých románech nesetkáváme se již s exekucemi toho druhu, jaká vykonána byla dne 14.
července 1420 v Praze na panu Broučkovi a dne 21. srpna 1421 v Roudnici stejným způsobem na smělém novotáři Martinu Houskovi či Loquisovi a jeho tovaryši knězi Prokopovi.
Ostatně mohu následující děj naznačiti jen v několika hlavních, příšerných rysech. Pan domácí připomíná si tuto katastrofu jen mlhavě jako nejstrašnější sen svého života; úzkosti smrtelné kalily mu smysly, že jen kuse a nejasně vnímal všechny okolnosti strašného děje.
Polomrtev byl dovlečen za křiku a lání davu k pranýři na Staroměstském náměstí – lid snesl tam za chvíli hromadu polen a slámy – pračata přivalila veliký sud – zaslechl ještě jako v mrákotách, že vyvalili sud ten z Pekla (pivovar ten byl nyní hoden svého jména!) – ozval se praskot dřev, vyšlehly rudé plameny a příšerně ozářily strakatý středověký dav, jímž se prodrala hrbatá ohyzdná babice, čímsi nad hlavou máchajíc a zlobně spílajíc:
„Dobře tak! Upalte zlého čarodějníka! Hle, tuto vrhám k němu na hranici pekelnou krabičku s kouzelnými slovy a