Zahnuli do ulice, vedoucí ku bráně Poříčské. Mučedník sudlice kráčel opět v myšlenkách pochmurných. Trpěl velmi rozličnými svízeli, které jsme nahoře uvedli, a rozvažoval, nebylo-li by na čase, aby nepohodlnému hostiteli nějakou lstí upláchl, a maje nyní středověký šat na sobě, sám ve staré Praze štěstí sobě hledal nebo některou branou z ní se vykradl.
Pojednou byl z myšlenek vyrušen nešťastnou sudlicí, která kdesi ve výšce v čemsi uvázla. Pohlédnuv do výšky shledal, že se hákovité výběžky hrotu zapletly do jakýchsi železných kudrlinek, které na železné tyči nad brankou jednoho domu do ulice visely.
„Jaká je tohle zase hloupost!“ huboval host.
„Vždyť vidíš – znamení krčmy,“ poučil ho Janek od Zvonu, pomáhaje mu vyplésti sudlici z kudrlinek železné tyče, na jejímž konci pan Brouček teprve nyní zpozoroval houpající se věnec chvojový, pestrými fábory vyzdobený.
Obličej Broučkův se povyjasnil jako zázrakem.
„Opravdu, hospoda!“ zvolal. „A sama si mě zadržela, jako by tušila, že mám pekelnou žízeň. Toť zrovna pokynutí osudu, abychom vešli.“
„Budiž, jsi-li žízniv, vejděme na pohářík,“ svolil Domšík, – čemuž jsem upřímně povděčen, poněvadž myslím, že čtenářstvo má suchopárného líčení dávných pražských ulic právě dosyta.