19

Když si pomyslím, že bych se měl po každé ke Kohoutovi nebo na Hradčany vlíkat s lucernou a potom každému na sebe svítit, odkud jdu a kdy se vracím domů! A kdybych ji někde ztratil, vyspal bych se v base! A pěkně by vypadaly naše živé ulice za tmy, až by se v nich kmitaly a třepetaly roje takových svatojanských mušek a bludiček!“

„A proč jsi nehledal noclehu v některé hospodě? Nemáš-li peněz?“ otázal se staročeský měšťan.

Brouček hned neodpověděl. Dotaz uvedl mu na mysl nový svízel. Měl sice v tobolce něco peněz, ale pořídí tu s nimi asi stejně jako na měsíci. Husité nebudou chtít bezpochyby také rozuměti ani němčině, ani maďarštině. A tu mu napadl zase poklad nedávno nalezený. Ach, bože, v divokém běhu od brány zapomněl docela na kontrolu ulic a kdož ví, najde-li branku s ptáky v té bohopusté míchanici a strakatině středověkých domů. A kdyby ji našel, kdož ví, dostane-li se po druhé k pokladu, jenž patrně není opuštěný a zapomenutý, nýbrž patří buď ještě králi Václavovi, který snad dosud žije, nebo jinému středověkému boháči, který ho tam ukryl v tom bouřlivém husitském čase. A konečně, co by mu bylo platno bohatství v obleženém městě, z kterého bude třeba rád, dostane-li se s holým životem. Ach, s radostí by obětoval všechny ty klenoty, aby se z divokého středověku dostal nazpět do spořádané, vzdělané Prahy moderní! Poklad krále Václava byl tedy pouhým luzným snem, který mu zazářil na okamžik jen proto, aby tím bolestnější bylo procitnutí.

Skutečná žalost zachvívala hlasem pana domácího, když konečně odpověděl: „Mám sice nějaký pakatel, ale to jsou peníze, které zde neudám. Jsem žebrák, hotový žebrák.“

„Proto tedy tvé zoufalé konání před chvílí, když jsem tě pozoroval oknem svého domu?“ pravil Domšík útrpně.

„Utěš se, milý. Všakť bude lépe. Prozatím buď mým hostem.“

Pojednou se však zarazil, jako by si připomínal důležitou věc, a zvolal opět přísněji: „Ale poslouchej, Matěji, jsi podobojí?“

„Pod obojí?“ opakoval pan Brouček s podivením, nechápaje smysl otázky.

„Přijímáš pod obojí způsobou?“ doplnil Janek od Zvonu. „Pod obojí způsobou?“ opakoval znovu pan domácí a mnul si čelo; nechápalť dosud ničeho.

„Nerozumíš-li?“ zvolal onen již netrpělivě. „Tážu se, přijímáš-li také pod způsobou vína?“

„Ach, tak!“ oddechl si s úsměvem pan Brouček, domnívaje se, že konečně chápe a že dotaz Jankův souvisí s pohostinstvím dříve nabídnutým. V duchu si řekl, že je staročeská řeč náramně šroubovaná; jakých tu oklik místo krátké otázky: Piješ-li víno? Ale nahlas odpověděl vesele: „I toť se rozumí, že jsem pod obojí. Pod obojí, haha –

dosti dobrý nápad! Bodejť bych nepil také víno, příteli; ale mám-li říci pravdu, dobrá chmelovina je mi přece nade všechno.“

Domšík couvl skoro leknutím a napřáhl proti němu ruku: „Ustaň, rouhavý jazyku! Chceš-li smích pobíjeti svatou věrou naší?“

Ale vtom se rozpomenul a pokračoval mírněji: „Ovšem, pravil jsi, žes od mala přebýval v cizích zemích; možná proto, že nevíš o pravdě boží mistrem Janem Husí, Jeronýmem, Jakoubkem ze Stříbra a jinými mistry nám hlásané.

Ale jistě slyšel jsi, kterak oba svatí mučedníci naši ukrutně jsou upáleni v Kostnici od papeže, biskupů a jiných kněží Antikristových.“

„O tom jsem, pravda, něco slyšel a četl. Ale proč vlastně Husa upálili, to dobře nevím. Tuším, že si rozlil ocet s pány pátery. Vyskočil povídal jednou, že prý Hus byl kacíř –“

„Hus – kacíř?“ rozkřikl se Domšík, zajiskřiv divoce očima a chopiv rukojeť svého meče. „Hus, který nám kázal pravé slovo boží, který chtěl očistiti církev od všelikých bludův i mrzkých nálezkův lidských a ji navrátiti k apoštolské ryzosti prvotní, Hus, který káral pýchu, lakomství a nemravnost zlých kněží, až zuřivou jejich mstivostí křivě jest odsouzen a smrtí ohavnou usmrcen na věčnou potupu země naší a jména českého – Hus že jest kacíř, pravíš, rouhači nešlechetný?!“

Přitom dotíral prudce na Broučka, skřípaje zuby a potrhávaje rukojetí meče, že onen všecek se třesa bázlivě couval a v úzkosti koktal: „Ale vždyť nepovídám já, že byl Hus kacíř, – povídal to jednou při pivě Vyskočil, když se dostal do hádky s Klapzubou, kterému někdy žertem říkáme husita… A Vyskočil je krejčí – má práci v semináři –

toť se ví, že musí být klerikální, když je od klerik živ. Ale já nemám konečně nic proti Husovi; vždyť jsem sedal U kohouta zrovna pod jeho obrazem.“

Ačkoliv Domšík té omluvě jen zčásti rozuměl, byl hněv jeho přece ukrocen. Odtáhl ruku od meče a ptal se živě: