35

„Tuto jest okřín s polévkou,“ ukazovala domácí paní. „Však naliju ti raději sama.“

„Ó děkuju,“ šeptal pan Brouček, ochotně dopouštěje, aby mu nalila vrchovatý talíř polévky, jejíž vůně se mu slibně zamlouvala.

„V cizině jsi zajisté uvykl jídati z taléře,“ soudil Domšík. „U nás dosud mnozí jídají z okřínů a za dřívějších dob masité pokrmy kladli prostě i na pečené placky.“

Host pustil se do silné polévky a shledal, že má chuť sice trochu nezvyklou, ale výbornou. Litoval jenom nepraktického tvaru lžíce, který mu jedení nemálo ztěžoval.

„Nuže, chutnala ti, milý hosti?“ tázala se Mandalena, když dojedl. „Chceš-li, naliju ti ještě jednou.“

„Ó děkuju. Je znamenitá!“

Pan Brouček vyprázdnil i druhý vrchovatý talíř s plnou chutí. Rozehřáté tváře leskly se mu krůpějemi potu a libým uspokojením.

Postrádal nyní jedině ubrousku. Byl z devatenáctého století zvyklý uvázat si po každé před jídlem pečlivě kolem krku čistý ubrousek s cípy trčícími vzadu v podobě velikých bílých uší a tato stolní toaleta bývala nejmilejším jeho výkonem. Zde však neměl ani, čím si otříti ústa. Tu zahlédl, kterak hostitel k dolejšímu, kolem stolu obvěšenému ubrusu se nahnul a v jeho záhybech rty sobě osušil.

„Ah, takové to je!“ řekl si host s úsměvem. „Nedělají tu velkých okolků. Nuže, nebudu se také ostýchat.“

A pomohl si stejným způsobem.

Hůře bylo s pečenými a již rozkrájenými kuřaty, která následovala. Domšík pobídl hosta, aby si bral. Ten přitáhl lehce k svému talíři jeden z obou nožů na ubruse ležících a dával pohledem, pátravě po stole těkajícím, na srozuměnou, že přece nemůže hrábnouti do mísy rukou. Ale hostitelé se nedovtipovali. Nezbylo mu tedy než přímo požádati: „Prosil bych o vidličku –“

„Vidličku?“ opáčil Domšík s podivením. „Kunko, přines hostu z kuchyně vidlici! Proč váháš? Přines ji, an si toho přeje.“

Dívka přinesla něco, co se mohlo spíše nazývati vidlemi.

„Děkuju,“ pronesl ze zdvořilého zvyku host, ale s úžasem bral do ruky mohutné, těžké držadlo, z něhož vybíhaly dvě dlouhé, silné, železné vidlice.

„Tyť ustavičně prosíš a děkuješ jako žebrák,“ pokáral ho vlídně Janek od Zvonu. „Jsi naším hostem a vším, čeho si přeješ, posloužíme ti ze srdce rádi. Nepros tedy a neděkuj za každou malichernost.“

„Prosím,“ zašeptal nenapravitelný host, v rozpacích otáčeje nestvůrný nástroj.

Ohromná vidlička rozkračovala se nad mísou jako Kolos rhodský a chvíli trvalo, než zachytila jednou nohou nemotorně křídlo kuřátka. A pak zase křepčila na talíři tak nejapné, že byla obava, aby si pan Brouček nevypíchl oči.

Cítil, že zraky ostatních s podivením na něm spočívají, a stával se tím nemotornějším, když tu zpozoroval, kterak Domšík druhé křídlo prostě rukou z mísy vylovil a také jen pomocí rukou a zubů obírati počal.

„A pro pána krále!“ – rozbřesklo se mu v hlavě – „jedí holýma rukama jako divoši! Tohle je patrně jen veliká kuchyňská vidlička pro napichování a rozkrajování celé pečeně. – U stolu slouží jim místo vidliček prsty! – To je přece trochu mnoho. Ačkoliv – jinak – alespoň při kuřeti – je to skorem praktičtější než se párat s vidličkou a nožem, které beztoho člověk, je-li pozván do nějaké škrobené společnosti, při nynější převrácené módě neví, jak vzít do ruky.“

Odloživ nemotornou vidlici, činil jako hostitel a shledal, že výtečně pečené kuře husitských dob chutná právě tak dobře jako moderní, třebaže bylo jedeno bez vidličky.

Vtom pootevřely se s vrzotem dveře a jimi vztáhly se do světnice dvě vyzáblé, žluté ruce s velikým džbánem.

Postavivše jej na podlahu, rychle opět zmizely.

„Viz, jaký strach má z tebe naše Kedruta!“ zvolal Domšík a ostatní smáli se s ním. „Musíme si posluhovat sami.“

„Hloupá baba!“ poctil ji potichu pan Brouček.