Nuže, tu máš svou sudlici a pojďme dále!“
S nevlídným pohledem přijal pan domácí sudlici, s kterou by se byl ze srdce rád navždy rozžehnal; ale zato ochotně uposlechl druhého vyzvání a vzdaloval se od místa nebezpečí tak rychle, že mu Domšík sotva stačil.
Když konečně krok uvolnili, pokračoval Staročech v hovoru dřívějším: „Onde za řekou mohl jsi viděti, jak málo Pražané se bojí Zikmundova vojska. Téměř každý den vytrhne jich takový houfec proti nepříteli, bez odění, s pouhými cepy, a zahání mnohem silnější zástupy dobře obrněných a ozbrojených křižáků. A také naši venkovští pomocníci dokázali již u Sudoměře a jinde, že hrstka jich umí porážeti celá vojska železných rytířů. Oč slabší jsme počtem a válečnými potřebami, to vrchem nahrazuje náš horlivý zápal, i doufám pevně v Boha, že nás neopustí ve svaté při; souzeno-li přece jinak, umřeme alespoň s vědomím, že bránili jsme svých statků nejdražších a cti své zmužile do posledního dechu.“
Pan Brouček hrubě neposlouchal tuto řeč, cele jsa zaujat svými trampotami. Proklatá sudlice ho tížila, těsné nohavice škrtily, škorně tlačily a polední slunce pálilo, že valil se s něho ustavičně pot a jazyk znova prahl žízní.
Nevšímal si téměř ničeho kolem sebe, až teprve, když došli k nějaké bráně, před níž po levé straně strměla rozsáhlá, krásná budova. K dotazu jeho vysvětlil mu Domšík, že jsou na konci ulice Celetné, ona budova že jest druhý královský dvůr, nazývaný u sv. Benedikta, a brána že vede na Nové Město, na příkop.
„Z Celetné ulice na Příkopy?“ zvolal pan Brouček. „Ale toť by tu musela být Prašná brána!“
„O Prašné bráně nevím,“ odpověděl Domšík. „Této říkáme prostě brána proti sv. Ambroži neb Od rána, poněvadž vede na východ.“
Pan Brouček poznal, že tedy Prašná věž tehdáž nebyla ještě vystavěna, a rychle prošel branou, jsa zvědav, jak asi vypadala za husitských dob nejelegantnější promenáda pražská, pyšné Příkopy.
Netušil mnoho elegance, ale i skrovné jeho očekávání bylo velice zklamáno. Vystoupili z brány na most, který vedl přes široký příkop, a co pan Brouček za ním spatřil, bylo tak naprosto rozdílné od nynějšího obrazu té části města, že stanul v ustrnutí.
Na místech, kde se nyní táhnou od Prašné věže úpravné Příkopy, nebyla vůbec žádná ulice, nýbrž po pravé straně trčela mohutná zubovatá zeď, ohrazující staroměstskou stranu proti Novému Městu jako ohromnou pevnost a vinoucí se – jak Domšík vysvětloval – odtud podél celého Starého Města až k nábřeží. Před touto hradbou táhl se i hluboký příkop, přetržený jedině u východu nynější ulice Havířské, kde byla ve hradební zdi fortna prolomena a příkop před fortnou zasypán; z nynější ulice Na můstku, tehdáž branou uzavřené, vycházelo se přes příkop po mostě, na němž stály proti sobě dva domky, zamezující další vyhlídku v nynější ulici Ovocnou a dále.
Toliko na protější, novoměstské straně stála proti hradbám staroměstským dlouhá řada domů, dosti výstavných, avšak svou středověkou rozmanitostí nynějším střízlivým budovám příkopským zcela nepodobných. Před nimi tekla po celé délce nynějšího korsa pražského strouha špinavé vody.
„Můj bože!“ pomyslil si pan domácí, „kdo by v této divočině mohl tušiti budoucí Příkopy!“
V duchu zaletěl nazpět či vlastně vpřed do věku devatenáctého a před ním vynořilo se skvělé korso, oživené zástupy elegantních pánů a dam, oslňujících a koketujících, stavících se na odiv a navzájem se kritisujících, skřipci a hůlkami šermujících, drahými látkami šustících a líbeznou němčinou šveholících… a s hlubokým povzdechem vrátil se do husitské doby. Posupné hradby strmí tam, kde za jasnými okny nádherné kavárny sedávali, či vlastně budou sedati dlouhonosí spekulanti, a strakatina podivných staročeských domů tlačí se tam naproti, kde bude se pyšniti hotel U černého koně a dům německého kasina.
Právě asi v tu stranu ukázal Domšík se slovy: „Hle, onen dům náležel Žižkovi, dokud býval služebníkem krále Václava.“
Vedl hosta dále směrem k Poříčí. Přitom ukázal mu na pravé straně dvouvěžatou Horskou bránu na konci nynější Hybernské ulice a veliký klášter sv. Ambrože, který stál na místě nynější hlavní celnice, vlevo pak, na západní straně nynějšího Josefského plácku a Eliščiny třídy, staroměstské hradby a příkopy, které se také na té straně táhly až k řece. V hradební zdi byly tu blízko sebe čtyři průchody; totiž fortna z královského dvora, brány na konci ulic Svatobenediktské (nynější Králodvorské) a Dlouhé, pak ještě jedna brána u Vltavy. Domšík podotknul, že nyní hradby a brány Starého Města proti Novému nemají žádného významu, poněvadž jsou obě města zajedno; proto střeží se, a to jediné v noci, z oněch bran toliko dvě nejkrajnější u Vltavy. Brouček hádal, že na své noční pouti přiblížil se k jedné z těch dvou, totiž ku bráně na konci Dlouhé třídy.