věčný mít i bude:
blaze každému,
kdož na pravdě sejde.
Protož střelci, kopidlníci
řádu rytířského,
sudličníci a cepníci
lidu rozličného,
pomnětež všickni
na Pána štědrého.
Nepřátel se nelekejte,
na množství nehleďte ––
A dále, dále zněla z tisíce hrdel ta píseň neumělá, však jadrnou silou a vroucí vírou naplněná, ta píseň samým Žižkou prý složená, před jejímž pouhým vzdáleným hlaholem později valné voje na útěk se dávaly, – dále hřímala tu velebně a nadšeně s hřebenu Vítkovy hory daleko do umlklé noční krajiny.
Posléze dozněla a tábor Žižkův uložil se ke spaní. I bratr Matěj došel dlouho kýženého klidu, chvíli jen ještě vyrušován a pak ve sny ukolébán nějakými žalmy, které starý bratr Stach vedle něho tiše prozpěvoval.
Našemu hrdinovi se zdálo o ryšavém, sedmihlavém draku a ženě hvězdné, která se však poznenáhlu proměnila v půvabnou Domšíkovu dceru...