54

skokem přeletěl přes padlého, ani kopytem oň nezavadiv, a vrazil do zástupu jiných pražských bojovníků.

Ano, pan Brouček byl mezi těmi několika padlými, o nichž se historie, vypisujíc tento krátký boj, zmiňuje; avšak historie neví, že jeden z těch padlých opět vstal, ovšem nikoli hned. Neboť hodnou chvíli zůstal náš hrdina –

jemuž domácí dějiny za tuto malou opravu k díkům jsou zavázány – bez pohnutí ležeti jako bezduchý. V prvním okamžiku ztratil prý leknutím opravdu vědomí, a když ho zase nabyl, setrval ve své nepohnutosti z dobré příčiny: soudil totiž, že ani nejlítější nepřítel nebude tak nemilosrdným, aby bodal ještě do mrtvoly.

Taje i dech, naslouchal vřavě bojujících, která se na štěstí vzdalovala od něho ku bráně. Konečně odvážil se mrknouti okem v tu stranu i shledal, že jezdcové dosud ženou husity před sebou a všechen svůj zřetel jen dopředu obracejí. To dodalo mu tolik hrdinné odvahy, že osmělil se pošoupnouti zlehounka tělo o poznání dále, načež opět napodobil mrtvého, až po novém mrknutí po nepříteli opakoval svůj manévr. Tak plazil se jako had po břiše dále směrem k vinici, pomáhaje si co nejopatrněji lehkými pohyby loktů a kolen, aby posouvání jeho bylo co nejméně znatelné.

Přitom pomýšlel především na úkryt ve vinici, ale zároveň uzrálo v něm přesvědčení, že učiní nejlépe, odstěhuje-li se z ohrožené Prahy prozatím na horu Vítkovu k Žižkovi, jehož pevný tábor mu poskytne ochranu alespoň do té chvíle, dokud povstání v Praze nebude udušeno.

S tímto úmyslem smýkal se opatrně dále a byl již blízko vinice, když ohlédnuv se nazpět, zočil novou překvapující změnu na bojišti. Nové, valné zástupy Pražanů, avšak tentokrát spořádané a hejtmany svými vedené, vytrhly z bran Poříčské i Horské, a nepřátelská jízda, ani jich nedočkavši, pojednou obrátila své koně nazad a ujížděla k řece.

Vtom uslyšel pan Brouček blízké kroky a hlasy směrem od vinice a mžikem ztrnul opět v živou mrtvolu.

Od vinice přicházeli dva ozbrojení mužové a již slyšel zřetelně jejich rozmluvu.

„Hle, Němci bředou zase přes řeku,“ pravil jeden. „Jistě chtěl Zikmund jediné zkusiti Pražany, jak se budou míti k obraně.“

„A počátek nebyl dobrý,“ dodal druhý muž. „Vysuli se příliš dychtivě, bez hejtmanů svých, nejsouce k boji zřízeni, a přední speřili se s jízdou mnohem silnější, která je proto snadně mohla odbíti. Však jim to bude alespoň naučením pro podruhé. – Hle, tuto leží jeden, i zdá se, žeť ještě živ.“

Pan Brouček, usoudiv dle řeči příchozích, že jsou táboři, procitl nadobro ze své zdánlivé smrti a s těžkým povzdechem napolo se vztyčil.

Zočil před sebou vysokého, ramenatého muže, velitelského vzezření, s přilbou na hlavě a s železným mlatem v ruce; vedle něho stál muž těla štíhlého a bledé tváře, však vášnivě planoucích černých očí. Černý jeho šat, černý birýt, havraní vlasy a vousy tvořily příkrou protivu k bledosti pleti a činily na Broučka dojem téměř příšerný; po boku měl dlouhý meč a pod paždím nějakou knihu v tlusté kožené vazbě.

„Jsi-li poraněn?“ tázal se muž s mlatem.

„Možná, že jsem utrpěl nějaký vnitřní úraz,“ zasténal pan Brouček, „nebo jsem byl snad omráčen –“

„Hle, tvůj klok je okrvaven,“ upozornil ho muž.

„Okrvaven?“ zvolal s hrůzou náš hrdina a rázem vyskočil. S úžasem spatřil na kloku krev a začal se rychle ohledávati, zdali snad přece nějakým tajemným způsobem neutržil poranění; ale neshledal ani necítil ničeho, co by děsivé té domněnce nasvědčovalo.

Tato krev na kloku pana domácího zůstane asi navždy hádankou nerozřešenou. Byla-li to snad medovina v krčmě rozlitá, která na fialovém kloku krvi se podobala, nebo-li šíp některého Pražana zasáhl nepřátelského koně v tom okamžiku, když letěl přes padlého Broučka, a vystříkla-li přitom krev jeho na klok, neb-li dokonce Broučkova sudlice, padajíc, nějakým podivným obratem koně poranila a způsobila ten zázrak: tyto otázky vřadí bezpochyby Klio mezi své věčné záhady.

„Kde máš zbraň?“ ptal se dále muž s mlatem.

„Nevím věru, kam se poděla,“ zapřel pan Brouček nevděčně svou sudlici, na štěstí dosti vzdálenou, s níž nehodlal se více shledati. „Napřáhl jsem ji –,“ a povzbuzen šťastným nápadem, kterým si pomohl z rozpaků, osvědčil netušené nadání k epickému básnění dalším líčením: „– napřáhl jsem ji proti jezdci, který tryskem ke mně mířil, –

a vrazil jsem ji vší silou koni do boku – kůň se vzepjal – a – a –“