„Máme také často, buď po otci jako Pavel Petrův, nebo po řemesle jako Miroslav zlatník, nebo po domě jako Vojta i já, nebo po některé vlastnosti jako tuhle Vacek Bradatý po svém dlouhém vouse, nebo přezdívky rozličné.“
„Ale toť mívá u vás otec jiné příjmení nežli syn!“
„Ovšemže mívá. Jen málokdy zůstává některé příjmení stále v rodině… Než nyní zavdej si z Vackova poháru a ty, krčmáři, přines i nám nějaký nápoj.“
„Víno mi došlo; mám jedno medovinu.“
„Medo –“ vyrazil ze sebe pan Brouček s posuňkem největší ošklivostí, a vstav napolo, obrátil se po své sudlici, jako by se chystal k odchodu.
„Což ti můj med nechutná?“ durdil se krčmář. „A přece jsi dopil do dna již druhý pohár.“
Ukázal na číši Vackovu, kterou byl právě pan domácí k vybídnutí svého soudruha vyprázdnil.
Pan Brouček vyvalil oči. „Tohle – tohleto že byla medovina?“
„I ovšem. Cožpak neznáš medoviny?“ divili a smáli se Staročechové.
„Nyní již vím, proč jsi se u mne tak bránil proti ní,“ pravil Domšík. „Domníval jsi se jistě, že to pouhý nekvašený med, jaký vytéká z plástů. Ó, medovina jest lahodný nápoj domácí a škoda, že jí za našich dob víc a více milovníkův ubývá.“
Novočech se přiznal, že si dosud pověstný rytířský nápoj představoval jako druh sladké kolomazi, a vzdal jí zato nyní nejlichotivější chválu. Rozmar jeho začal se vůbec lepšiti. Po svízelné pouti se sudlicí, v těsných škorních a po vedru na ulici bylo příjemné hověti sobě ve stinné, chladivé hospůdce, a také vypité dva poháry přispěly snad k osvěžení tělesnému i duševnímu.
V myšlenkách si arci povzdechl: „Do jaké společnosti jsi se to dostal! Kdyby tě tak tvoji známí od Würfla a od Kohouta viděli s takovou čeládkou pohromadě!“
Ba věru, ti známí by divně byli pohlíželi na hosty staročeské hospůdky. Tu seděl opřilbený Domšík, jehož zevnějšek již známe; tu jeho novoměstský příbuzný Vojta od Pávů, hranatý silák, mající kromě přilby i krunýř a kromě meče i krátký železný mlat, jenž ležel před ním na stole; tu staroměstský zlatník Miroslav, bodrý, trochu k tloušťce náchylný padesátník, v podobných šatech jako Domšík, jenže bez přilby, s podivně, jako šnekovitě stočenou čepicí, kterou sňal s pololysé hlavy a pověsil na roh svého štítu, stojícího za ním u zdi podle veliké kuše, kdežto místo meče měl po boku jen široký, zlatem ozdobený tesák; tu žatecký venkovan Vacek Bradatý, neveliký, ale širokoplecí, s krátkou býčí šíjí, s ohromnýma rukama a s vousem sahajícím až po pás, v hrubém slaměném klobouce nemotorného tvaru, v jakési režné haleně až pod kolena splývající a v kožených opánkách, ozbrojen toliko velikou palicí, hojně posázenou dlouhými hřeby.
K tomu čtverolístku vhodně se družil sám pan Brouček v kukle a kloku, onen ošumělý holobradý mladík školského vzezření u druhého stolu a konečně krčmář, ramenatý břicháč brunátného, oholeného obličeje, v rozepjatém kabátci a krátké sukni, s tesákem při pasu, právě přinášející nové poháry.
Pan Brouček musel připiti též Vojtovi od Pávů a byl třetím pohárem již mile rozjařen. Než zároveň dostavila se nová chuť.
Zachytil odcházejícího krčmáře za sukni a požádal o jídelní lístek, leč upozorněn udiveným jeho pohledem na svůj novočeský poklesek, opravil se hned otázkou, mají-li něco v kuchyni.
„Krmí nemám žádných, kromě slané ryby,“ odpověděl krčmář.
Host poručil si tedy slanou rybu. Neočekával sice mnoho, ale přece zvolal zklamán nad přineseným pokrmem:
„Vždyť je to docela obyčejný herink!“
„Také tomu tak říkáme,“ potvrdil krčmář.
„Již v pořekadlech pana Flašky psáno jest: Nesázej blázna nad herinky,“ podotknul Miroslav zlatník.
„Ale měli bychom dbáti napomenutí Husova a vymítnouti to slovce německé, jako šorce, hynstkopy, pancíře, mázhauzy, mentlíky a jiné cizí nestvůry, proti nimž horlil náš svatý mistr,“ dodal Vacek Bradatý.
„Ale dovol,“ obrátil se k němu pan Brouček, „jsi-li takový Čech, nemáš asi tam v Žatci mezi kovanými Němci ustláno na růžích?“
„Co pleteš – v Žatci kovaní Němci!?“ žasl Vacek. „Ó, by všude po Čechách byli takoví upřímní Čechové jako