26

zráčí podívat se zase na hosta.“

Nevrle odložil doutník a začal znovu přehazovati starožitné šatstvo.

Vtom vešel pán domu, jaksi do smíchu naladěn, ale stanul zaražen, rozhlížeje se po dýmu a pohybuje chřípěmi.

„Co konáš?“ ptal se. „Proč vykuřuješ komoru takovým ohavným zápachem?“

„Inu, za pár krejcarů od eráru kadidlo nedostaneš.“

Domšík rozhlížel se dosud po komoře, hledaje bezpochyby zdroj nelibě páchnoucího kouře, a tu zpozoroval drobnosti, ležící na zídce v okně.

„Nastojte, jaké divné věci máš tuto!“ zvolal a začal je prohlížeti.

Tobolku minul, klíč jen zběžně prohlédl, ale nožík ohledával bedlivě, až postřehl a zotvíral želízka ve střence složená.

„Ajhle, jaká divná a vtipná práce!“ obdivoval se. „Tři nožíčky v jediné násadce, do které mohou býti uschovány. A kterak to všechno jest útlé a sličné! Vidím, že jsou cizí nožíři umělejší našich: ti nerobí takových mistrných kousků.“

Poté vzal do rukou hodinky s řetízkem a prohlížel je pozorně.

„Co jest to?“ ptal se konečně.

„Vždyť přece vidíš – hodinky.“

„Hodinky? Hodinky?“

Pan Brouček zdvihl ruce k nebesům a sklonil je potom v sepnutí tak prudkém, že mu až prsty v kloubech zapraštěly.

„Je-li možná? Ani hodinky neznáte? Prosím tě proboha, člověče: Podle čehopak poznáváš, kolik je hodin?“

„To zhruba snadně uhodnu, a chci-li míti jistotu, pohlédnu na sluneční orlojík, který jsem si pořídil ve světnici na zdi v okně, a tuto mám také orlojík sypací.“ Ukázal na přesýpací hodiny ve výklenku.

„A to máte znamenité časoměry! Ale poslyš – nevěsíš mi něco na nos? Nejde mi ani do hlavy, že by mohli lidé žíti bez hodin, bez pořádných hodin se strojem a kolečky, neboť o slunečních hodinách a té přesejpací hlouposti škoda mluvit.“

„Hodiny se strojem? Mluvíš zajisté o velkých orlojích, jaké bývají na věžích. Takové máme ovšem také: na radnici, na kostelích –“

„Tedy máte hodiny nebo – jak jim říkáte – orloje pouze na věžích? A v pokoji na stěně nic, kapesní také žádné? A což, jsi-li někde venku v polích nebo lesích, kde si nemůžeš doběhnout k nějaké věži? Tuhle přesypovací lucernu přece s sebou na cestách nenosíš – byly by to krásné kapesní hodinky!“

„V domech bys ovšem umělých orlojů se strojem našel málo, leda v některém klášteře nebo snad u některého boháče, který nelitoval nákladu na takovou vzácnou věc. Ale pro smích jest mi, co pravíš o kapesních orlojích.

Obrem by musel býti a kapsář míti jako svět, kdo by chtěl nositi při sobě celý orloj se všemi hřídeli a koly i závažím!“

„Tak?! Tuhle máš celý ten orloj pohromadě se všemi kolečky – a závaží není dokonce třeba.“

Již dříve vymknul pan Brouček hodinky lehce z rukou Jankových, vida, jak neomaleně s nimi se obírá. Nyní odklopil zadní jejich příklopky a strčil mu otevřený stroj pod oči.

Staročech zahleděl se udiven do hodinkového ústrojí, a čím déle tam pohlížel, tím větší úžas jevil se na jeho tváři.

„Vpravdě!“ podivoval se. „Plno tu rozmanitých koleček a jak přeuměle uspořádaných! Kterak to všechno ku podivu útličké a drobounké! Rci, z které země přicházíš, že tam umějí robiti takové věci zázračné? Toť nepodobá se ani dílu lidskému. Nevěřím, by ruka člověčí dovedla vypilovati tyto zoubky, které sotva oko rozeznává.“

„Však mají proto hodináři lupu.“

„Lupu?“

„No, zvětšovací sklo, které ukazuje na příklad blechu tak velikou jako – nu, třeba jako dům,“ přepínal pan