44

nýbrž vysokou, špičatou střechu šindelovou. Také kostel byl kryt šindelem a táhl se ještě na západ za věž, jako by byla Mockrova nová stavba již provedena nebo spíše jako by tam byl chrám sv. Víta přilepen na zbytek jiného kostela, neboť ta západní část jevila jiný sloh a měla také svou zvláštní věž. I královský zámek poskytoval obraz naprosto jiný a za hradem chyběl výrazný dům Schwarzenberský; zato byla nynější hradčanská čtvrt opevněna mohutnými hradbami jako pevnost.

A což teprve Malá Strana, jejíž arci jen malou část bylo odtud viděti; zdálo se, že zaujímá mnohem menší prostor než nyní, jsouc obehnána silnou, místy však pobořenou hradební zdí s množstvím věží, ale podobala se ohromnému zbořeništi a spáleništi. I Strahovský klášter nahoře vypadal jako obrovská zřícenina.

Ke Kamennému mostu a dále nebylo odtud viděti. Však pan domácí pohřešil i Řetězovou lávku, most Františka Josefa a viadukt státní dráhy.

Tento celý obraz přelétl arci jen zběžným pohledem, neboť všechna jeho pozornost brzy se soustředila na hřebenu Letné. Spatřilť tam divadlo nevídané. Po celé dlouhé výšině táhlo se cosi jako město ze samých bud a stanů, nad nimiž vlály nesčíslné praporce a korouhvičky, červeným křížem znamenané. A všecko ležení jen se hemžilo bojovníky, dílem v různobarevných šatech, dílem v kovovém odění. Přilby, krunýře, nesčetné zbraně strašlivě se blýskaly v paprscích slunečních. Ze zástupů trčelo veliké množství dlouhých kopí, ozdobených též korouhvičkami s červeným křížem; místy tvořila hustě sražená kopí pravý les.

Tu a tam bylo viděti nějaké stroje z pák, řetězů a klád sestrojené; Domšík vysvětloval, že jsou tam založeny hrubé samostříly, veliké praky, totachy a jiné stroje na metání ohnivých soudkův a šípů, těžkých kamenův a jiných bořicích střel do města. Ukazoval také místa, kde jsou postaveny děla, tarasnice, srubnice, houfnice a jiná těžká střelba prachem, jíž mají nepřátelé množství veliké. Zikmund nedovolil však dosud užíti hrubé střelby, na domluvu prý českých pánů v jeho ležení, aby si nekazil bez potřeby hlavního města.

Dále pravil Domšík, že ovšem také Pražané mají houfnice i větší děla, z nichž mohou odpovědíti nepřátelům leckterou koulí kamennou nebo železnou. Pražka prý vystřeluje kamenné koule až padesátiliberní a Jaromiřka, Rychlíce, Hovorka, Trubačka ne mnohem lehčí. „Tuto máme jen některé menší pušky,“ dodal, ukazuje na několik malých děl zvláštního tvaru, umístěných nedaleko před nimi na břehu. I na této pražské straně bylo živo: stályť zde zástupy bojovníků i zvědavců, čile spolu rozmlouvajících a kamsi na protější břeh, směrem k Malé Straně sobě ukazujících.

Pan Brouček představoval si vojsko Zikmundovo sice zcela jinak, podobnější armádě novověké, ale přesto bylo mu nevolno před leskem těch nesčíslných starožitných zbraní a v dostřelu oněch praků a děl, nechť to byly třeba jen nějaké předpotopní, nemotorné hmoždíře. Tiskl se proto s malou duší nazad a držel se co nejblíže u rohu klášterní zahrady, aby pro případ nebezpečí rychle za ním hledal ochranu.

Soudruh mu zatím sděloval, že tábor na Letné je toliko část Zikmundova vojska: leží tu Němci bavorští a rýnští.

Druhé ležení s vojskem knížat míšeňských rozestírá se za nimi blíže Královské obory u Ovence; na polích u Holíšovic má své stanoviště lid Albrechta Rakouského a na druhé straně, nejblíže u hradu pražského, je tábor čtvrtý, skládající se hlavně z Uhrů a Slezáků. K tomu sluší ještě přičísti silné královské posádky na hradě pražském a na Vyšehradě.

„Ale to musí být lidu!“ zvolal pan Brouček.

„Ovšem. Tolik bojovníků z rozličných končin křesťanstva nebylo snad nikdy pohromadě,“ potvrzoval Janek od Zvonu. „Málem celý svět křesťanský stojí tu proti nám; na volání papežovo a za slíbenými odpustky shrnuly se k Zikmundovi ohromné davy křižáků z blízka i z daleka: Němci, Uhři, Valaši, Francouzové, Angličané, Španělé, Holanďané a přemnozí jiní národové, též Chorvati, Bulhaři, Rusíni, Polané a jiní jazyka slovanského i s nevěrnými Čechy, všeho všudy jistě sto padesát tisíc ozbrojenců.“

„Sto padesát tisíc – toť hrozné! A kolik je vás?“

„Všeho obyvatelstva pražského s ženami i dětmi počítalo se za krále Václava asi sto tisíc. Avšak odchodem německých studentův a cizích kupců, poklesnutím obchodu v nynějších bouřlivých dobách, útěkem nebo vypuzením měšťanů německých i nevěrných Čechů, přehojného duchovenstva světského i řeholního s rozličnou čeledí, mnohých dvořanů a panských služebníků i jiným způsobem ztenčil se onen počet znamenitě, a nechybím snad, počítaje na straně naší všech k boji způsobilých mužů i s venkovskými pomocníky jedva pětinu proti onomu počtu křižáků.“

„Můj bože – jeden proti pěti! A k tomu skoro jen samí řemeslníci a sedláci, jak jsi povídal! Řekněte mi pak, lidičky,