„Ne, nikdy jsem nezastřelil ani vrabce.“
„Či snad tento meč?“
„Nerad bych se vláčel s takovým závažím, – vždyť bych to ani neunesl.“
„Rci tedy, co chceš. Snad tuto sudlici?“
„I dej mi ji tedy spánembohem!“ pravil s povzdechem resignace pan Brouček, přijímaje dlouhý oštěp, s železným hrotem a dvěma háky pod ním. Vypadal pro něho ještě nejmíň děsivě, poněvadž mu připomínal nejneškodnější zbraň na světě: ponocenskou halapartnu.
„Chceš-li také brnění a přilbu?“ tázal se dále jeho mučitel.
„Bodejť bych se ještě potil a pachtil v takovém železném hrnci! Mám dost na téhle kukani.“
„Pancíř také nechám doma, ale přilba bude dobrá,“ soudil Staročech a zaměnil svou čapku okrouhlou helmicí.
Ženské zatím sklidily se stolu a přistoupily k nim.
„Ach, že nesmím jako táborky po boku vašem do boje,“ povzdechla si dívka.
„Pro tvou ruku není zbraň,“ pravil jí otec. „Ty nejsi tak otrlá a tvrdou lopotou otužilá jako naše venkovanky. Všakť nás mužů v Praze dosti, abychom stačili na obranu bez rukou ženských. Dojde-li k boji, ty pomáhej v městě ošetřovati raněné.“
„Ach, milý choti a pane můj, vrať se mi zdráv!“ zasteskla si Mandalena, a prudce objavši manžela, vzdychajíc vinula se k němu. „Ženo!“ pokáral ji Domšík, ale zároveň vtiskl na její čelo něžné políbení. Pak objal a políbil také dceru.
Nato podaly ženské i hosti ruku, kterouž on Mandaleně na veliké její překvapení zdvořile políbil a Kunce s významným pohledem stiskl.
Vycházeje ze dveří, měl nemalý svízel se svým dlouhým dřevcem, ale dostal se šťastně ven, až na to, že při náhlém obratu dolejším koncem sudlice poněkud nešetrně o Kunku zavadil a s truhly množství narovnaného nádobí smetl, kteréž se většinou na podlaze rozbilo v střepy.