63

Zato mohl se svého stanoviska dobře pozorovali všecko, co se děje dole na Špitálském poli a dále za řekou.

Tam bylo již viděti na všech stranách zlověstný ruch. Oddíly jezdců i pěších měnily svá stanoviska, tu se rozdělujíce, tam se spojujíce a pořádajíce v šiky. Zvláště čilé proudění bylo v táboře Míšňanů u Ovence a v ležení Albrechta Rakouského vedle nich.

Pražané netušili patrně také nic dobrého; neboť husté jich davy stály na zdech městských i v branách, k boji připraveny a bedlivě pozorujíce pohyby vojsk nepřátelských.

Konečně – asi ke čtvrté hodině – vrhli se míšeňští jezdcové s Uhry a Rakušany, počtem asi 25 tisíc bojovníků, do Vltavy a brodili se rychle na druhou stranu. Opodál za řekou zůstaly tři šiky křižáků v záloze. Z města ozýval se hromový křik a zvonění na poplach, i bylo pozorovati, že nepřítel také na jiných stranách, od hradu pražského a od Vyšehradu, chystá se k současnému útoku.

Bratru Matějovi bylo, jako by nastával soudný den. S hrůzou pozoroval, kterak se Špitálské pole plní nepřátelským vojskem, a na chvilku jen vzpřímila ho poznámka Chvalova: „Ti mají namířeno na Poříčí; sem k nám by se na koních nedostali!“ Ale nepřítel nezamířil ku Praze, nýbrž valný počet jezdců rozjel se tryskem ve směru opačném na východ.

„Milí bratří!“ rozlehl se táborem rázný hlas Žižkův. „Tuším, že nastala chvíle rozhodnutí. Brzy bohdá ukážeme věrolomnému králi, jak umíme se bíti o boží a svou při proti všem rotám Antikristovým. Již hrnou se na nás ti nepřátelé pravdy a zhoubcové české země. Protož doufajíce v Boha, buďte pohotoví! Držtež se každý šiku svého a pozorujte svých hejtmanů. Pán Bůh rač vás posilniti!“

„Zvítězíme nebo umřeme!“ rozlehlo se táborem a zase zazněl hřímavý zpěv: „Kdož jste boží bojovníci…“

Právě když zvučela bojovně poslední sloka:

A s tím vesele zkřikněte,

řkouc: Na ně! hrr na ně!

braň svou rukama chutnejte,

Bůh náš Pán! zkřikněte,

bite, zabíte,

žádného neživte!

vmísil se do ní divoký křik a třeskný hlahol trub se strany východní, kde míšeňská jízda po mírněji skloněném svahu vzhůru byla vyjela a nyní po hřebenu hory úprkem se hnala na srub v té straně stojící.

Táboři nenadáli se tak náhlého a silného útoku s té strany; domnívaliť se, že nepřátelé spíše horu obejdou a pak od jihu neb zároveň s několika stran na tábor udeří. Nenadálý, prudký náraz útočníkův uvedl proto nečetné hajitele srubu ve zmatek, že většina jich, poděšena a zastrašena děsným křikem Míšňanů, blýskavicí dlouhých kopí a deštěm střel, na útěk se dala a nepřítel hned prvním návalem nejen věž viničnou u srubu dobyl, nýbrž i příkopu se zmocnil. Již první jeho davy, sesedše s koní, s vítězným rykem drápaly se vzhůru na zeď srubu, v němž zůstala toliko skrovná hrstka táborů s dvěma ženami a jednou pannou. Ti, nemajíce zbraně střelné, metali jen kameny s podsebití srubu i se zdi na útočníky a hrdinsky se bránili; zvláště vynikala jedna žena vysoké postavy, rozpuštěných a kolem snědé šíje poletujících černých vlasů, která stojíc na zdi srubu, jako titánka obnaženýma, svalnatýma rukama veliké kameny nad hlavu zdvíhala a zuřivě metala na dorážející Míšňany. Ostatní hajitelé již couvali, však ona zvolala velikým hlasem: „Před Antikristem nesmí křesťan věrný ustoupiti!“, a nemajíc po ruce již kamenů, holýma rukama pustila se v zápas s obrněným kolohnátem, který se právě vydrápal na zeď – leč vtom zaryl se jí oštěp jiného Míšňana do hrudi – hrdinka klesla a v pádu strhla s sebou i odpůrce dolů mezi rozlícené útočníky.

V největší té tísni přišla obráncům srubu vydatná posila. Žižka s částí svého lidu pospíšil do srubu, sám první vystoupil na zeď, a hromovým hlasem pobízeje ostatní, prudce máchal svým palcátem na všechny strany, srážeje Míšňany vzhůru se deroucí. Náhle poklesl: některý nepřítel chopil jej za nohy a táhl se zdi – již zdálo se, že je ztracen. Leč tu objevil se vedle Žižky stařičký bojovník táborský – kolem vpadlých skrání, s nichž čapku urval ruch bitevní, jako sníh poletovaly řídké, bílé kadeře – stará kostnatá ruka mladistvou ještě silou zamávla těžkým