66

XIII.

S ulehčenou plecí i myslí chvátal pan Brouček dále. Ale brzy zabloudil v neznámých ulicích středověké Prahy, takže teprve po dobré hodině šťastně dostihl domu U bílého zvonu.

Cestou potkával jen málo lidí; patrně byla valná většina u bran a zdí městských. Také dům Jankův byl jako vymřelý. Ani v průjezde, ani na paláci nepotkal pan Brouček nikoho a nezaslechl ani známky života. Domšík byl zajisté mezi bojovníky pražskými a ženské meškaly bezpochyby také někde u brány nebo na zdi městské, očekávajíce výsledek boje.

Pan domácí pospíšil tedy přes pavlač do komořice. Byla otevřena; když vešel, spatřil v ní starou Kedrutu, kropící podlahu a postel z nějaké cínové nádobky.

Když ho zočila, stanula chvilku jako přimražena, s největší hrůzou v obličeji; pak sebou trhla a rychle jako vyplašený netopýr unikla kolem něho z ložnice.

„Proklatá modlářka – že tu po mně vykrápěla svěcenou vodou!“ – rozzlobil se pan Brouček.

Ale vtom zalehl sem zvenčí opět mohutný hlahol zvonů a pobídl pana Broučka, – tušícího v něm poslední zvonění na poplach proti vítěznému snad již nepříteli –, aby si pospíšil s převlékáním.

Rychle tedy svlékl středověký oděv, odhodil konečně s ošklivostí a ulehčením i červenozelené nohavice do kouta a převlékl se do svých, teď dvojnásob milých šatů moderních, které ležely vycíděny na truhle. Našel vedle nich i své boty; porouchaná byla náležitě spravena a obě nově podraženy.

S uspokojením obul se do nich, odhodiv dvojbarevné škorně s nevolí do kouta k nohavicím. Přestěhoval pak ještě své hodinky a ostatní movitosti z kapsáře a středověké tobolky nazpět do svých poctivých kapes a nakonec zahalil se od hlavy k patě do kloku, aby zakryl svou novověkou úpravu. S posupným výsměchem spočinul při odchodu jeho zrak na ohromné posadě s truhlíky a stupátkem, zdrtil přesýpací hodiny ve výklenku pohledem nejhlubšího opovržení a bez nejmenšího žalu, ne-li radostně, rozloučil se s pošmournou komořicí. Tiše plížil se pavlačí a mázhauzem kolem zavřených dveří světnice, u nichž mu přece trochu prudčeji zabušilo srdce při vzpomínce na sličnou Jankovu dceru. Ač lahodný obraz její příhodami na Špitálském poli a na Vítkově do pozadí byl zatlačen, přece dosud milostně zářil v toužebném jeho nitru. Avšak ani obraz ten nedovedl jej zadržeti v surovém středověku. Rychle sestupoval z mázhauzu po schodech a bez překážky dostal se z domu.

Poněvadž bylo na náměstí opět více lidí, dal se z opatrnosti nazad ulicí Týnskou a potom uzoučkou, pošmournou uličkou příční, která vede vlevo ke Kozí ulici. Chvátal nedočkavě, kochaje se již přeblahým pomyšlením: dostane-li se skutečně z královského domu podzemní chodbou nazpět pod Vikárku a do zlatého století devatenáctého! Umínil si také, že nyní v klenotnici krále Václava každým způsobem všechny své kapsy naplní nejvzácnějšími skvosty...

Minul nějaký pivovar – patrně onen z Domšíkova vypravování nám již povědomý pivovar V pekle, – a vyšed z uličky, namířil již napříč k ulici Hrnčířské, nynější Kozí, aby se dostal známou postranní brankou do zadní části královského domu U černého orla. Na předsevzetí, že se zásobí na výpravu do tajné chodby potravinami, zapomněl v nedočkavém spěchu svém docela.

Leč najednou se zarazil. Po celou cestu Týnskou ulicí a příční uličkou slyšel jako dříve v komořici hlahol zvonů, však stále silnější, jako by zvon za zvonem po celé Praze vpadal do toho hřímavého chorálu; nyní uslyšel také křik, hluk a řinkot z Dlouhé třídy a spatřil, že lidé z náměstí spěchají v tu stranu.

Chtěl rychle přeběhnouti ke Kozí ulici, ale bylo pozdě. Z Dlouhé třídy vyrazilo několik jezdců, máchajících dlouhými kopími, na nichž se třepetaly korouhvičky s červeným křížem. Vítězní křižáci!

Pan Brouček, seznav, že prchnouti již nemůže, ve smrtelných úzkostech klesl na kolena a zvolal německy: „Milost!

Jsem Němec! Jsem katolík!“

„Zabte Němce papežence!“ vzkřikli jezdcové česky skoro jedněmi ústy a jeden napřáhl kopí po panu domácím.

Ten uskočil a zvolal teď česky: „I pro pánaboha – vždyť nejsem Němec ani katolík! Jsem Čech a husita!“

Jezdci v udivení zastavili koně a valný pěší dav ozbrojených i neozbrojených mužů, žen i dětí, který se zatím vyvalil za nimi z Dlouhé třídy jako bouřící pestrá řeka, obklíčil ubohého se všech stran.

„Proč jsi tedy volal německy, žes Němec a podjednou?“ vzkřikl jeden z jezdců, který se zdál býti vůdcem