43

Jest nařízení, že má každý svá prasata chovati v domě, že nemá na ulici vylévati hrnce s nečistotou, ani vyhazovati do ní mrchy, a že jest povinen ve třech dnech po provolání čistiti před svým domem; je-li bláta příliš mnoho, dává ho někdy obec sama vyvážeti z ulic na břehy vltavské. Pravda jest ovšem, že mnozí nařízení těch ani v dobách pokojných nedbají.“

Citovaná nařízení o čistotě ulic (hodící se dobře za pendant k jednomu rýmovanému středověkému „galanthomu“

německému, dle něhož se nesluší ve společnosti při jídle šťárati sobě nožem v zubech a utírat sobě ubrusem nos) přiměla pana Broučka, že odprosil znova v duchu novočeské pány na radnici pro všechny výtky, které jim kdy činil. Kdyby tak oni moderní Pražané, kteří se durdí na metaře, halící je za dne v nejživějších ulicích v husté oblaky dusivého prachu, na hromady bláta a sněhu, zdobící někdy trochu déle obrubu chodníků, a na podobné lapálie, – kdyby tak tito choulostivci jednou nahlédli do Prahy patnáctého století, oč že by nebesům na kolenou děkovali za svoji pečlivou správu obecní!

Pojednou zarazil se pan domácí. Zahlédl totiž napravo v ulici branku, jejíž veřej mimo jiné zdobilo několik z kovu tepaných ptáků ve věncích. Branka uzavírala vchod do úzké, překlenuté uličky, vedoucí mezi dvěma domy k jinému velikému stavení za nimi – zkrátka, všechno nasvědčovalo tomu, že našel znenadání východiště své noční toulky.

„Příteli, nevíš, kam vede tahle branka?“ otázal se dychtivě.

„Tato branka?“ pravil Janek od Zvonu. „Jistě povšiml jsi sobě rozsáhlého průčelí domu před vchodem do této ulice.

Toť bývalý dvůr krále Václava, zvaný U černého orla, jehož zadní část se rozkládá za všemi těmito domky po levici, podél celé ulice Hrnčířské, majíc sem postranní východ touto překlenutou uličkou a brankou.“

„A král Václav tady již nebydlí?“ ptal se pan Brouček nedočkavě.

„Což jsem ti již nepravil o jeho smrti?! Zemřel před rokem, náhle raněn mrtvicí, a nyní jest dům tento opuštěn.

Asi před týdnem ubytovali jsme v něm část táborských pomocníků, ale nedávno vyvedl je Žižka z města na horu Vítkovu.“

„A teď je královský dům prázdný?“

„Zcela prázdný.“

Zpráva Domšíkova vzrušila nemálo pana domácího. Báječný poklad byl opět v jeho moci! Nikdo patrně pro náhlou smrt královu o tajné skrýši nezvěděl, neboť jinak by v těchto bouřlivých časech poklad jistě byl býval přestěhován na místo bezpečnější; ani táboři nevyslídili skryté bohatství. On jediný ví o něm a může snadno k němu vniknouti do prázdného domu. Může si alespoň nacpati plné kapsy nejdražších klenotů, a dá-li bůh, že se navrátí do století devatenáctého, bude mít alespoň z divokého husitského dobrodružství krásnou výslužku, leda by se ty klenoty proměnily v suché listí, – ale to se stává jen v báchorkách…

A konečně, kdyby mu bylo i souzeno, aby do smrti uvízl ve středověku, – ani zde není takové bohatství k zahození. ‚Pán peníz všady jest‘ – jak pravil Domšík – a každým způsobem bude příjemnější živiti se jen stříháním kuponů nežli nějakým řemeslem, třeba by to bylo koštérství vín.

Janek od Zvonu musel hosta pobídnouti, aby šel dále.

Kráčeli přes Starý uhelný trh, nynější Kozí náměstí, a pak ulicí od něho na sever vedoucí, jež končila po pravé straně zahradou velkolepého kláštera sv. Anežky. Domšík sdělil Broučkovi, že klarisky odtud v nynějších bouřích se přestěhovaly na Panenský Týnec, a vypočítával pražské kláštery, které od husitů dílem byly zbořeny, dílem zpustošeny, dílem po vypuzení nenáviděných mnichů k jiným účelům obráceny. Pan Brouček v duchu to boření a pustošení neschvaloval; ale pisatel těchto řádků právě vzpomíná, kterak klášter blahoslavené Anežky, převzácný ten klenot starého stavitelského umění, přetrvavší bouři husitskou, v časech „osvícených“ vandalsky byl zohaven a ve špinavé sklady hadrů proměněn, kterýžto osud potkal i jiné drahé památky domácí k hanbě doby, pyšnící se svou láskou k dědům a k umění.

Když naši chodci vyšli za klášterní zahradu na břeh vltavský, byl pan Brouček velice překvapen divadlem, které před ním se rozestíralo. Naproti za řekou zdvíhala se stráň letenská, pokrytá z větší části zbytky vinic, nedávno asi zpustošených. O nynější Mariánské baště a královském letohrádku Belvederu nebylo ani potuchy; všade po výšinách těchto táhly se jen vinice a zahrady až k hradu Pražskému, který vypadal zcela jinak než nyní. Pan domácí poznal sice Černou a Bílou věž, Daliborku, obě věže kostela sv. Jiří, ačkoli všechny ty věže buď střechou, buď jiným detailem od nynějších se lišily – zvláště mu napadla střecha Černé věže, třpytící se na slunci, jako by byla kryta zlatem –; ale věž sv. Víta věru těžko bylo poznati; bylať vyšší než nyní a neměla vrcholek baňatý,