IX.
Klenutou brankou vešli do domu a náš sudličník pronesl opatrně svou zbraň úzkou chodbičkou a dveřmi napravo, nyní v létě dokořán otevřenými, do stinného sklípku s klenutým stropem, jehož pěkná žebra byla dole ozdobena vytesanými pitvornými hlavičkami.
Nad prostotou hospůdky se pan Brouček již nepozastavil. Na cihlovou podlahu byl již zvyklý; nepodivil se také, že nábytek skládal se pouze ze dvou hrubých dřevěných stolů se skříženými nohami, nenatřených a nepokrytých, stojících v obou rozích vedle jediného okna, jdoucího na ulici, a ze čtyř dlouhých prasprostých lavic, z nichž dvě za stoly ke zdi byly přibity a dvě, s dlouhým lenochem, zpředu ke stolům přistaveny. Okno dotčené bylo v hlubokém výklenku tlusté zdi jako v tunelu umístěno a tak malé, že jím vnikalo dovnitř na stoly jen skrovničké polosvětlo, kdežto ostatní část světničky byla zahalena v tajemný soumrak, – tak bylo v létě; což asi teprve v zimě, kdy okeničku, nyní zcela prázdnou, snad přece zalepili proti mrazivé slotě nějakou blanou.
Na polici přede dveřmi stály hliněné misky a hrnce a na jakémsi štoku v třetím rohu rozmanité dřevěné, hliněné a cínové poháry, džbány, hubatky; čtvrtý kout zaujímala mohutná pec. Nápadně lišila se staročeská hospůdka od našich úplným nedostatkem čpavého tabákového dýmu, bez něhož si nyní pravou krčmu ani mysliti nemůžeme.
U jednoho stolu seděli tři mužové, u druhého hubený bezvousý mladík v šerém zedraném oděvu s ošumělou zelenou kuklou; na hrdle mu visela špinavá mošna, za širokým pasem měl zastrčeny jakési destičky s několika husími brky a na něm přivěšeno cosi jako malou, začerněnou kaditelničku, bezpochyby středověký kalamář. Kdo si připamatuje líčení ubohého školáka ve staročeské básni o podkoním a žáku, pozná v osamělém pijáku jeho blížence.
Když naši přátelé vešli, vstal jim jeden z mužů vstříc a vítal se přátelsky s Jankem od Zvonu.
„Podíval jsem se k Poříčské bráně, je-li na té straně co nového,“ pravil, „a tu jsem se rozhovořil a seznámil tuto s Miroslavem zlatníkem od vás ze Starého Města a tuto s Vackem Bradatým z našich pomocníků žateckých. Všickni v tom vedru žízniví jsouce, pobídli jsme se vespolek na pohár a dobrou vůli ve jméno boží. Zavdej si z mého a přisedni k nám se svým soudruhem.“
„Matěj, zvaný Brouček, host můj z dalekých zemí, ale Čech a Pražan rodilý,“ představoval Domšík svého tovaryše, kterýž zatím s hlubokým oddechnutím sudlici opatrně do kouta postavil.
„Vítej, Macku!“ pozdravovali pana Broučka mužové a podávali mu své poháry.
On se trochu zakabonil nad tím více než kamarádským oslovením, ale jsa již uvyklý středověkým nezpůsobům, upil drobátko z jedné číše i shledal, že obsahuje nějaké temně začervenalé, silné víno chuti zvláštní, avšak příjemné.
„Dopij!“ pobízel ho Miroslav zlatník.
Pan Brouček měl řádnou žízeň, a proto bez odmluvy vyprázdnil objemnou číši jedním douškem.
„Ej, pitel jsi dobrý,“ zvolal Vacek Bradatý. Tu byla shovívavost pana Broučka v koncích. „Pytlů bych si přece vyprosil,“ odsekl uražen.
„Co se škaredíš?“ podivil se Vacek. „Z toho-li se hněváš, že dobrým pitelem tě nazývám? ‚Dobrý pitel – dobrý bitel!‘ říkává se u nás na Žatecku. A věru, umíš-li se tak bíti, jako umíš píti, přišel jsi do Čech právě vhod. Protož, jak praví staré přísloví: Pí a smíchu nepropíjej, milý Macku!“
„Jmenuju se příjmením Brouček a křestním jménem Matěj,“ významně pronesl rozdurděný dosud Novočech, nedotýkaje se číše, kterou Žatečan k němu přišoupl.
Nyní rozhněval se i Vacek. „Proč nepřijímáš pocty ode mne?“ zvolal s rozjiskřeným zrakem. „Zdali proto, že pouhý sedlák jsem?“
„Nerozumíte sobě, bratři,“ chlácholil oba Janek od Zvonu. „Můj host byl mnohá léta v cizině, Vacku, a ledacos pozapomněl z české řeči. Ty pak, hoste, věz, že u nás Macek není pohanou. Takto měníme všechna jména křestná v obyčejném hovoru. Tuto můj příbuzný Vojtěch jest zámožný měšťan novoměstský a každý mu říká toliko Vojta od Pávů jako mně Janek od Zvonu; tuto Miroslav se nepohorší, nazveš-li ho Mirkem; z křestního jména Václav stává se obyčejně Vacek a z Matěje Macek.“
„A což nemáte příjmení?“ tázal se pan domácí, poněkud usmířen.