34

svém životě, a to ještě při takovém hloupém banketu, kde se člověk pro samé oslavování ani k pořádné porci nedostane.“

„Toť nepodobno k víře!“ zvolal hostitel v úžasu. „U nás jest lososů tak hojně, že sobě i čeleď vymiňuje, aby jí lososina nebyla dávána k obědu častěji než dvakráte za týden.“

„Můj bože, toť žijete bezpochyby jako v té báječné zemi, kde pečení holubi lítají do úst a víno teče řekami,“

podivoval se radostně host, jemuž sliny sbíhaly se v ústech.

„Vhod jsi mne upamatoval. Co chceš píti? Mám dobrý med.“

„Med!“ vyrazil ze sebe pan Brouček, jehož obličej se mžikem opět zaškaredil.

„Domácí medovinu. Doufám, že ji pochválíš.“

Host zatřepal odmítavě rukama a pak je sepjal k dojemné prosbě: „Proboha tě prosím, příteli, už nikdy přede mnou ani to slovo nevyslov! Čítal jsem o té vaší – je mi špatně už při pouhém jménu. Důkladně jsi mi toho lososa zkazil. Věř mi: spíše bych se napil třeba i – vody!“

„Nepiješ-li rád med, pošlu ti pro jiný nápoj. Ráno jsi pravil, že jest ti chmelovina milejší vína; pošlu tedy pro pivo

–“

Pan Brouček sebou prudce trhnul, oči se mu zajiskřily, ruce chopily se rukou Domšíkových a z úst vyhrklo: „Tedy ho máte?“

„Pivo? Ovšemže máme, pražské i svídnické, bílé, staré –“

„I ať jakékoli, jen když ho máte! Teď je vyhráno, příteli! Vždyť jsem už myslil, že se tady k němu nedostanu.“

„Pošlu Kedrutu do Pekla.“

„Do pekla?“ otázal se udiven host, ačkoliv mu zároveň hlavou kmitla myšlenka, že tam jmenovaná skutečně patří.

„‚V pekle‘ nazývá se pivovar v příční uličce za mým domem,“ vysvětlil Domšík. „Je v té uzoučké, věčně tmavé uličce vpravdě jako do podsvětí zapadlý, ale vaří v něm dobré staré pivo.“

Pán domu vyšel, aby poslal pro nápoj, a Brouček, mna si ruce, opakoval radostně: „Mají ho!“

V tu chvíli zapomněl na husity, na Zikmunda, na obležení, na všeliká strádání a nebezpečenství, která mu hrozila v patnáctém století, a proměnlivý jeho rozmar, již zjevem staročeské krasavice napravený, nabyl opět jasnějších barev.

Po chvilce vrátil se Domšík do světnice s manželkou a dcerou, kteréž přinášely pokrmy na stůl. Pan Brouček všiml se teď i Mandaleny a shledal, že je to statná paní pěkné dosud tváře, jíž slušel právě tak jako dceři starožitný oděv a zvláště veliký bílý závoj, v malebných záhybech kolem hlavy upravený a bílou páskou k čelu připjatý.

Kunka přinesla ještě vodu v medenici s ručníkem a mlčky držela obé před hostem, který chvilku v rozpacích na to pohlížel a pak pravil: „Ó děkuju, umyl jsem se již v komořici.“

„Divný způsob, mýt se v jídelně!“ řekl si v duchu, ale vida, že ostatní jen ruce si opláchli, změnil svůj úsudek:

„Podívejme se! Oplachujou si ruce u tabule jako vrchnost; jenže to vrchnosti tuším dělají po jídle.“

Hostitelé pobídli hosta ke stolu a postáli chvilku v tiché modlitbě. Pan Brouček uznal sice za slušné následovat jejich příkladu, ale modlil se jen rukama, prohlížeje si zvědavě ustrojení staročeské tabule. Jeden ubrus pokrýval vrch stolu, druhý ovázán či snad lépe obvěšen byl kolem dokola, splývaje v bohatých záhybech od okraje stolního téměř až k podlaze. Na stole stály čtyři cínové talíře a několik podivných nádob větších i menších, jedna s polévkou, jiná se solí, jiné s rozličným pečivem. Kromě toho ležely na stole čtyři lžíce, podobné spíše hlubokým lopatkám, a dva nemotorné nože. Konečně všiml si host ještě malovaného tatrmánka, který, na stropě tenounkým drátkem zavěšen, vznášel se nad prostředkem stolu jako nyní někde na venkově holubičky z pouchu a pestrých cetek nad kamny. „Trochu jako za stará o selském posvícení!“ shrnul host v duchu výsledky svého pozorování, zakončuje křížem líčenou modlitbu. „Stůl v koutě u stěny, lavice, takové sprosté talíře! A Kunka byla notně roztržitá: místo dvou ubrusů měla raději položiti ubrousky na stůl, a na vidličky také zapomněla!“

„Dobré chutnání přeju,“ pronesl sedaje.

Ostatní pohlédli naň, jako by dobře nerozuměli, a Domšík pravil s úsměvem: „O naši chuť neměj starostí; jen bude-li tobě chutnat.“