„A kopytem tě omráčil,“ doplnil muž. „Meč pak buď uvízl koni v boku nebo ti vypadl z ruky a někdo jej zvedl.“
„Takové to asi bylo,“ potvrzoval srdnatě náš hrdina. „Poněvadž jsem byl omráčen, nevím, co se dále se mnou dělo.“
„A kterak jsi zabloudil až sem, tak daleko od ostatních?“
„Běžel jsem napřed a chtěl jsem na křižáky se strany,“ lhal již bez okolků pan Brouček, kterého tato kritická chvíle obdařila neobyčejným důvtipem.
„Aj, tyť i chytrosti válečné vymýšlíš, že bys hejtmanem býti mohl,“ usmál se muž s mlatem. „Ale zdá se, že jsi vpravdě pacholek statečný, ač vzezření nemáš hrubě bojovného.“
Náš hrdina přijal sice titul pacholka s nelibostí, ale náhradou bylo mu uznání jeho statečnosti, při němž se skromně zapýřil. Nyní, kdy nejhorší nebezpečí minulo, pocítil v sobě skutečně cosi jako jiskru hrdinství a podíval se na oba muže již skoro beze strachu.
„Ale proč mluvíš tak chatrně česky?“ vyzvídal onen. „Jsi-li z té hrstky pražských Němcův, kteří se přichýlili k učení Husovu?“
Pan Brouček ohradil se proti nařknutí z němectví a znovu opakoval svou báchorku o dlouholetém pobytu v cizích zemích, odkud se teprve nedávno vrátil.
„Abys pomáhal krajanům v těžkém boji?“ ptal se muž s mlatem, jehož oči vlídně zazářily. – Brouček nesměle přisvědčil.
„Opravdu mi se líbíš, brachu! – Co myslíš ty, kněze Václave?“
„Rci, přidržuješ-li se učení pražských mistrův,“ otázal se pana Broučka táborský kněz.
Jak víme, umínil si náš hrdina, že přejde na čas od Pražanů k táborům, a proto odpověděl: „Abych pravdu řekl, Pražané se mi tuze nelíbí –“, načež po šťastném vnuknutí, vzpomenuv si na hádku v hospůdce, rychle dodal: „A jsem také proti ornátům –“
Tím dobyl si rázem srdce táborského kněze. „Proti mešním plachtám a všem ostatním zbytkům římské modloslužby!“ zvolal pochvalně. „Tak-li tomu, nepatříš mezi Pražany, ale mezi nás.