Pán domu nalil do dvou pohárů a vybídl hosta: „Ve jméno boží, připijme si na zdraví, milý Matěji!“
Pan Brouček přiťukl si, ale nenapil se jen tak ledabylo. Vždyť byl to okamžik předůležitý. S radostí přijal zvěst dříve, že mají středověcí Čechové také pivo, ale zbyla ještě závažná otázka, jaké. Nejsou-li to nějaké starodávné kalné patoky. Pil tedy s pozorností a rozvážností, příslušící tomu důležitému okamžiku. Ze zvyku otřel nejprve okraj poháru, pohladil nádobu a vznesl ji proti světlu; ale poněvadž byl pohár neprůhledný, postavil jej zase, učinil dnem jeho po stole kruhovitý pohyb a zdvihl jej teprve k pití; pil s okem přimhouřeným, zvolna, maje v obličeji výraz vážné soustředěnosti a napjaté zkoumavosti; po prvním doušku učinil malou přestávku, v níž držel pohár trochu od úst, a zavřev oči docela, okazoval v nepohnuté tváři tajemnou hloubavost sfingy; tak setrval několik okamžiků a pak napil se po druhé, po čemž pootevřely se již oči a na líci zjevil se mnohoslibný zásvit; hned nato přisadil pohár do třetice k ústům a pil, pil nyní bez přetržení, zdvíhaje nádobu i hlavu výše a výše, až obrátil se pohár dnem vzhůru a hlava co nejdále nazad, oči pak jako ve zbožném vytržení k nebesům, že bylo viděti skoro jen bělmo jejich. Konečně postavil prázdnou číši rázně na stůl, přejel si rukou žaludek, chvilku obracel jazyk v ústech, zamlaskal rty, a upíraje na Janka od Zvonu nadšený pohled, ulevil si táhlým: „Ááááá! To je pivko! Všechna čest a sláva! Ten váš pekelný sládek vaří opravdu čertovsky řízný nápoj.“ A znovu pomlaskával jazykem a rty.
Ostatní stopovali jeho složitý pijácký výkon s úsměvem a Janek prohodil nyní žertovně: „Těší mne, že ti chutná.
Ale slyš, tyť bys dobře se hodil za koštéře.“
„Za koštéře? Copak je to?“ ptal se Brouček.
„Kdo se živí tím, že vinárníkům vína okouší.“
„A to je znamenitá živnost! Ale bezpochyby jen žertuješ?“
„Nežertuji. Vždyť jeden můj strýc jest koštéřem vín a živí se tím velmi dobře. Žertem říkáme, že nosí štít svého řemesla na obličeji, čemuž bys porozuměl, spatře barvu jeho tváří a nosu. Avšak jest k umění tomu potřebí velmi citlivého jazyka a nemalé zkušenosti.“
„A jsou také koštéři piv?“
„Nejsou. Piva nejsou tak vzácná ni rozmanitá a dovede je rozeznati každý.“
Pan Brouček neřekl nic, ale pomyslil si, že se Janek náramně mýlí. Byl nyní v náladě skoro výtečné. V uchu zvonil mu stále refrén „Kde se pivo vaří, tam se dobře daří“ a v myšlenkách si pravil, že by si již ani nezoufal, kdyby mu třeba bylo souzeno, aby v tom patnáctém století nadobro uvízl. Arci, musel by si zvykat na mnohé nepohodlí a zvláště to povstání proti Zikmundovi je prožluklá věc; ale každá vojna má svůj konec a v pokoji by se tu snad přece nežilo špatně. Pivo znamenité, kuchyň dobrá, kuře za půl groše – toť by se mohl míti jako prelát. Zejména kdyby mu neušel poklad krále Václava! Ale i bez toho by se nějak uživil, zvláště při té báječné láci. Mohl by si třeba zaříditi koštéřství piv – však by starým Čechům ukázal, jaký rozdíl je také mezi pivem a pivem a k jaké citlivosti může i v tom směru jazyk cvičený vyspěti. A v nejhorším případu dá se třeba i na koštéřství vín. Ve vínech se sice příliš nezná a je trochu stár; ale snad není přece zmeškáno a při pilném cviku mohl by za půl roku dostati za vyučenou. Provozoval by to řemeslo opravdu s chutí a možná, že by si za několik let vydělal na nějaký domek nebo by se mohl také do některého přiže ––
Tu se pan Brouček přece zarazil. Bylať neobyčejná věc, že třeba jen myšlenkou zavadil o ženitbu. Zažehnal sice satanáše, ale zraky jeho hledaly opět Domšíkovu dceru, na kterou byl pro vážné záležitosti svého žaludku a hrdla pozapomněl.
Přinášela právě velikou nádobu s lososinou, a stavíc ji na stůl, přívětivě ho pobídla: „Beř sobě, milý hosti, a chceš-li šalše, tuto miska šalešná.“
„Šalše? Copak je to dobrého?“ ptal se host.
„Říkáme také omáčka.“
„Ach tak! Tedy šalše. To si musím pamatovat. Jsem omáčkář.“
„Naučil jsi se zajisté ve světě rozličným cizím jazykům?“
„Abych se přiznal, příliš mnoho jich neumím. Nemám hlavu na řeči. Ale německy umím bohudíky jakž takž.“
„Proč pravíš bohudíky?“
„Člověk má přece bohu děkovat za každou řeč, kterou umí. A zvláště za němčinu. Neboť té potřebujeme při