od půlnoci je mu bezpečnou obranou srázná, zhola nepřístupná stráň a také k této polední straně jest, jakož vidíš, sklon hory dosti příkrý, i vadí tu také nepříteli vinice a jejich kamenné ohrady. Žižka svým bystrým jedním okem všechno umí nejlépe vyhlídnouti a všeho k záměrům svým použíti; hleď, i ona věž viničná dobře se mu hodila k lepšímu opevnění východního srubu.“
Zatím dostoupili blízko k hřebenu, vyšli z vinice přes rozbořenou zeď a pan Brouček spatřil před sebou vojsko táborské.
Byly tu rozloženy mezi oběma sruby husté davy mužů, žen i výrostků v nejpestřejší směsici. Malá část mužů měla krunýře a přilby; většina byla oblečena jen v kabáty kožené neb soukenné, krátké sukně, nohavice a škorně neb opánky, tkanicemi k nohám připevněné, někteří v haleny nebo pláště, na hlavě pak měli kukly, nemotorné klobouky nebo huňaté čepice. Mnozí nesli na kabátě přišitý kalich z červeného sukna. Zbraněmi jejich byly sudlice, kopí, okované cepy, palcáty, samostříly, meče; část měla podlouhlé veliké štíty dřevěné, většinou koží nebo plátnem potažené a pomalované. Zbraní výrostků byl kožený ruční prak na loučení kamenů. Ženy a dívky byly buď prostovlasé nebo měly na hlavách dlouhé plachetky, páskou k čelu připoutané, na těle jen režné košile a prosté sukně, zčásti kabátce nebo pláště, a byly většinou tváří stejně opálených jako mužové, těl statných, očí jiskrných a smělých.
Některé zástupy stály dosud na půlnočním okraji hory, odkud byly patrně průběh boje na Špitálském poli sledovaly; jiní seděli, živě rozmlouvajíce o šarvátce právě ukončené; některý počet žen, mužů i výrostků pak byl již opět zaměstnán u srubů, kdež dokončoval poslední části zdí, na obranu tam sdělaných. Mezi zástupy bylo také viděti několik kněží, veskrze vousatých a šatem jen málo od ostatního množství se lišících; někteří nesli bibli pod paží nebo i kalich v ruce.
A nad celým tím pestrým, malebným obrazem vlál na vysoké žerdi dlouhý bílý prapor s červeným kalichem.
Chval z Machovic uvedl nového tábora k vojevůdci, tehdáž ještě jednookému, kterýž právě s železným palcátem v klíně na velikém balvanu jako na prestolu sedě, s výstupku hory pátravě pohlížel přes Vltavu na ležení nepřátel, do něhož se německá jízda zatím již navrátila.
Čím blíže pan Brouček přicházel, tím větší úzkost pociťoval před setkáním se strašným vůdcem táborským, a když konečně před Žižkou stanul, měl oči strachem zakaleny tak, že nemůže vylíčiti ani podobu, ani šat jeho, čehož sluší litovati tím více, poněvadž ve starých památkách dosud marně hledáme podobiznu nepochybně věrnou největšího hrdiny národního.
Přepamátné setkání Jana Žižky s Matějem Broučkem odbylo se velmi krátce.
Chval pravil: „Vedu ti nového tábora, bratře Žižko: já a kněz Koranda setkali jsme se s ním dole na poli Špitálském, kdež s Pražany mužsky bojoval, a na žádost jeho přijali jsme ho mezi bratry.“
Třesoucí se Brouček cítil, kterak bystré jedno oko Žižkovo zpytavě na něm spočívá, a pak slyšel jeho zvučný, velitelský hlas: „Zdá mi se, žes dosud břichu svému sloužil více nežli Bohu. Však u nás brzy pozbudeš hříšného tuku. Jaké jest tvoje jméno?“
„Matěj Brouček,“ stěží vyslovil pan domácí chvějícím se rtem.
„Nuže, bratře Matěji, hejtman Chval přijme tě mezi své cepníky a vycvičí tě k boji po našem způsobu; nyní jdi a pomáhej pracovníkům na zdech! Zdráv buď!“
Chval odešel s Broučkem k zástupu cepníků, kteří pozdravem a někteří stiskem ruky uvítali nového bratra, a pak jej dovedl mezi ženy a muže na zdi pracující.
„Jsi chlapík silný, bratře; můžeš podávati kameny,“ rozkázal mu a vrátil se k cepníkům.
Bratr Matěj byl sice rád, že má představení u Žižky odbyto, ale úkol na uvítanou mu přidělený naplňoval jej pramalým potěšením. „Pěkné přivítání,“ – hučel do sebe. – „Mám podávat kameny jako nádeník! Ani se to pro vojáka nesluší. Skoro se mi zdá, že jsem vyvedl notnou hloupost. Pražané znají přece uctíti hosta. Janek od Zvonu je sice jinak potrhlý, ale na špatné pohoštění – kromě té komořice – si nemohu naříkat. Mohl jsem nyní po šarvátce sedět klidně u medoviny v krčmě nebo za plným stolem u Domšíků. Baže jsem prohloupil, pořádně prohloupil!“
Brzy poznal také, že nebyla jeho práce žádnou hračkou. Musel zdvíhati balvany, že se pod nimi až prohýbal, a starý, šedobradý tábor, jménem bratr Stach, kterému Žižka dohled na pracovníky svěřil, pobádal jej ustavičně k pospěchu. Utrmácen již cestami po Praze, ruchem šarvátky a lezením na Vítkovu horu, musel nyní v úpalu slunečním robotit, až ho všecky údy bolely a po rozžhavených tvářích stékaly potůčky horkého potu. K tomu