21

dlážděná síň se starým selským hamparátím je u nich palác! Rád bych věděl, jak teprv říkají pořádnému pokoji!“

„Moje žena a dcera nejsou ještě ustrojeny,“ pravil Janek. „Uvedu tě tedy rovnou do zadní komořice, kterou mám pro hosty.“

Vedl hosta mázhúzem na dřevěnou pavlač, s níž bylo viděti do dvorku. Host se podivil jeho venkovskému vzezření. Byla to učiněná selanka. Stály tam rozličné stáje, chlívky a kurníky; na hnojišti váleli se štětináči; po smetišti vykračoval si statný paša kohout uprostřed četného harému slípek a stranou rozestíral také pyšný páv nádherný vějíř svých okatých per, duhou hrajících na jitřním slunci.

Tohle zařízení musel pan Brouček v duchu pochválit a záviděl staročeským domácím volnost, s jakou smějí využitkovat svůj dvorek, který ve škrobeném devatenáctém století je pro majitele pražského domu věru čirým přepychem.

Na konci pavlače odšoupl Domšík dřevěnou závoru hrubých, žlutou hlinkou natřených dveří („Pěkný vchod do hostinského pokoje!“ pomyslil si Brouček) a pobídl hosta do „komořice“, malé, nehrubě světlé klenuté místnosti, také jen cihlami dlážděné, s dřevěným táflováním po dolejší části stěn a s rozličným divným hamparátím.

„Čistá ložnice pro hosta!“ pravil k sobě zklamaný pan Brouček. „Nemá to ani poctivé podlahy – jenom cihly jako v nejsprostší venkovské ratejně! A v okně – i můj bože! – opravdu – v okně ani kousek skla – všechno zalepeno maštěným papírem nebo čím! Že se ten člověk nestydí! To je potom hostinský pokoj dvoupatrového domácího pána!“

Ani nábytek neučinil na hosta dojem příznivý. Zase taková malovaná selská truhla, jedna nenatřená nízká stolice předpotopního tvaru, podivné hliněné nádoby na polici a konečně dva předměty, které nelze jen tak odbyti slovem.

Jeden vypadal jako veliké lešení s ohromnou posadou, strmící téměř až do stropu. Dole stál dlouhý a široký podstavec, do něhož bylo vpraveno několik zasouvacích truhlíků, jeden nad druhým; nad tím podstavcem vypínaly se v rozích čtyři vysoké sloupce, nesouce nahoře jakýsi strop s širokou římsou a zubovatým cimbuřím, vše ze dřeva rozmanitě vyřezáno a pomalováno. Mezi sloupci pak splývaly od cimbuří dolů řasnaté pestré záclony, z nichž přední byla poodhrnuta tak, že se jevila uvnitř vysoko narovnaná spousta dvojbarevně pruhovaných peřin a podušek. Lože bylo tak vysoké, že k němu vedlo stupadlo o třech velikých stupních.*)

*) Netřeba upozorňovati na ohromnou důležitost, kterou tyto a následující zprávy Broučkovy o staročeské domácnosti mají pro naši kulturní historii. Ale zvláštní zmínky jest hodno, že tyto zprávy očitého svědka ve mnohých věcech až nápadně se shodují s údaji knihy v těchto dnech dotištěné a snad také již vyšlé „V

měšťanské světnici starodávné“ od dra Zikmunda Wintra s náčrtky od Hanuše Schwaigra (nákladem Aloisa Wiesnera), což skvěle vydává svědectví o důkladnosti studií autorových. Poněvadž pan Brouček ve svém kritickém postavení nemohl se věnovati zevrubnému bádání archeologickému a leccos asi přehlédl neb nesprávně si zapamatoval, doporučuji citovanou knihu všem, kdož by hledali obšírnějšího poučení o staročeském bytu a jeho zařízení. – Poznámka k vydání druhému: Kniha tato skutečně vyšla r. 1889.

„Tuto si můžeš odpočinouti,“ pravil hostitel, ukazuje na postelní monstrum.

„Bodejť, polezu někam do stropu!“ vyjelo nevrlému panu Broučkovi z úst. „Abych ve spaní vypad a zlomil si vaz!

A budu se dusit uprostřed léta v té babylonské věži peřin! Ne, brachu, – nežli na takovou palandu, to si raději lehnu na podlahu.“

„Na podlaze bys ležel snad nedobře,“ mínil klidně Janek od Zvonu („Snad! Krásný hostitel!“ pomyslil si s nevolí host) a uvedl pana Broučka k výklenku, v němž stála postel druhá, menší, jejíž postranice spočívaly přímo na podlaze, ale nad níž se také vypínaly sloupce s nebesy a záclonami. „Nemiluješ-li velikého lože, zde máš prosté.

Budeš v něm jistě spáti dobře. Šaty lehací jsou řádné: prostěradlo kmentové, čisté, peřina a duchna pernatá, polštář prašný, cíše nedávno převlečené. Kdyby ti světlo překáželo, zastři postel koltrami. A nechceš-li svrchní peřiny, přikryj se dekem nebo ulehni jen tak v šatech chodících.“

„Ale po vyspání musíš se převléci,“ dodal. „Ve svém potvorném šatě bys nemohl vyjíti mezi lidi. Zdědil jsem jeden oděv, který se bude asi hoditi na tvou postavu. Jest sice bezmála čtyřicet roků stár –“

„Čtyřicet roků!“ žasl host. „Ten musí přece vypadat, že by ho už ani žid nechtěl zadarmo.“