Znění tohoto textu vychází z díla Selské písně a české znělky tak, jak bylo vydáno vydavatelstvím J. Otty v roce 1901 (SLÁDEK, Josef Václav. Selské písně a české znělky. 3. vyd. Praha : J. Otto, 1901. 100 s.).
Autorem portrétu Josefa Václava Sládka na obálce e-knihy je Jan Vilímek.
Citační záznam této e-knihy: SLÁDEK, Josef
Václav. Selské písně a české znělky [online]. V MKP 1. vyd.
Praha : Městská knihovna v Praze, 2011 [aktuální datum citace e-knihy –
př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z WWW: <http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/65/31/97/selske_pisne.html>.
Verze 1.0 z 10. 11. 2011.
Text díla (Josef Václav Sládek: Selské písně a české znělky), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není
vázán autorskými právy.
Vydání (obálka, grafická úprava), jehož autorem je
Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko
mi patří zem jak dubu,
a držím se jí jako on
vzdor psotám, časů zubu.
a pevně každým svazem,
a mé jsou i ty kameny,
pro něž se shýbám na zem.
Ji nevezme, dokud jsem živ,
mi nikdo z tvrdých dlaní;
mne topor musí sklátit dřív –
a ještě padnu na ni!
Se skřivánkem vstávám,
s ním též chodím spat,
v poli naslouchávám
při pluhu mu rád.
Naslouchám, jak zpívá,
když si stírám pot,
mně tak volno bývá
všechněch od klopot.
v modrou oblohu –
jak mne ten zpěv sílí,
říci nemohu!
je mi k úsměvu,
a sám při orání
dám se do zpěvu. –
Rodné brázdy v šíř i v dál,
co mi vás jen pán Bůh přál,
co se já vás naoséval,
naoral!
na mém hrobě rozkvete,
čí pak vy, mé rodné brázdy,
budete?
Kdo tu bude u vás stát,
kdo vás bude míti rád,
kdo k vám přijde, rodné brázdy,
zaorat?
Rodné brázdy v šíř i v dál,
rád bych potom z hrobu vstal
říct mu, aby jako já vás
miloval!
Já a moje orná půda,
my jsme jedna hlína,
bohatá anebo chudá:
nemůže být jiná!
– chraň nás dobré nebe! –
za přítele máme dole
na zemi jen sebe.
svazek máme tuhý,
když z nás jeden udupaný,
pomůže mu druhý.
jsme jako dlaň k dlani,
dokud ona vlídna ke mně
a já dobrý na ni.
je ruka sedlákova;
tam trhá, kdo jde kolem,
a štěp zas rodí znova.
jsou jako kleče pluhu;
čím hloub v zem přitlačí je,
tím víc to setbě k duhu.
A srdce, plná síly,
jak hluboká jsou studna;
krev od věků z ní pili,
a po dnes nejsou u dna!
Drsny jsou mé mravy,
drsná je má dlaň,
drsný vlas mi s hlavy
v drsnou padá skráň.
Drsny chléb i šaty,
drsný je můj pot,
drsné došky chaty
drsný chrání rod.
řeč má je i smích
a na drsné rány
pláč můj drsně tich.
Chléb svůj tvrdě dobývám,
na jiné se nedívám
kde můj děd a otec bydlel,
přebývám.
Ať je mračno, nebo čas,
nějak bylo, bude zas;
orám, seju, – někde přece
vzejde klas.
Nežaluju osudu,
spoléhám svou na hrudu;
tvrda je – a já s ní také
přebudu.
Hřej, zlaté slunečko,
v hory, doly,
ať se potí sedlák
i ti voli!
Hřej, zlaté slunečko,
plno záře,
ať je pánům volno
na kočáře.
Hřej, zlaté slunečko,
na obilí,
aby rostlo pánům
na chléb bílý.
na zemáky,
ať jsou hodně velké
pro sedláky.
je to okřání! –
slípky se tam popelí,
psi se prohání.
je to v neděli,
jen kdyby tak nebylo
zejtra pondělí.
tak své myšlénky,
kdyby mu jen nepadaly
na tvář housenky.
sedlák ubohý,
kdyby ho jen netahaly
děti za nohy.
Na trávníku okřeje,
když se vyčasí, –
kdyby ho jen netahali
páni za vlasy!
Hořel ve vsi statek,
už hořela ves –
kdyby kdos byl v zmatek
nenamát’ se kdes.
Střechu srazil hákem,
děti vynes’ sám,
div před naším zrakem
nezabil ho trám.
Když byl konec všemu,
nechtěl dát se znát –
modlíme se k němu:
byl to anděl snad!
k řeči ponoukli:
Byl to jakýs šlechtic. –
My ho utloukli.
jiné dnes, než byly;
nežli ze knih zná je
měšťák bohumilý.
Vymizely dudy,
vymizely táčky,
vymizely bludy,
dávné povídačky.
Vymizely zpěvy,
krby loučí zlaty,
vymizely děvy
u nich s kolovraty.
Mědlice a stoupy,
babky, poctivice,
chytrák „Honza hloupý“ –
dnes jich není více!
Fěrtoch, dlouhé šosy,
šněrovačky s květy,
šátky na pokosy,
kožich dlouholetý,
Pentle vyšívané,
holoubky, čes vlasu,
truhly malované,
všechno to šlo k ďasu.
jsou dnes časy jiny,
všechno se to šmahem
dalo na mašiny.
Setí, žetí, mletí,
šátky, látky, příze,
všechno to jen letí
kams do cizí sklíze!
jídlem, bydlem, krojem,
i ten sedlák v cizí
ruce už je strojem!
starých časů stopy:
kapsu stále prázdnou,
dětí celé kopy.
máme beze škody,
selka jde s ní k židu,
sedlák do hospody.
udělá mu svátek –
čert mu rozbil dudy,
hrá na kolovrátek.
Stav si, stav si, vlaštovičko,
hnízdo pod mým krovem,
stavívala’s pod doškami,
stav na domku novém.
Cos ty tady nelítala,
máme u nás změnu;
otec dal mi chatku novou
a s ní mladou ženu.
Stav si hnízdo, vlaštovičko,
u našeho zdiva, –
moje mladá, hezká žínka
na tebe se dívá.
Jarní slunko zasvítilo,
mile hřeje vzduch,
na dvoře si na sluníčku
spravuju svůj pluh.
V lípě zpívá sedmihlásek,
mlkne, slouchá zas:
z chaloupky mu odpovídá
milozvučný hlas.
Veselo si zpíváš, ptáčku,
dnes však noty dbej, –
moje mladá žínka zpívá
ještě veselej’!
Chudý byl můj statek v stráni,
chudé bylo tvoje věno,
přinesla’s nám požehnání,
moje ženo!
Sotva ráno slunce svitne,
sotva ptáče probuzeno,
vstaneš, jako ptáček vzlítne,
moje ženo!
Jen se na mne pousmíváš,
a když k pluhu zapřaženo,
od prahu se ještě díváš,
moje ženo!
Když je ruka prací zhnětlá,
čelo chmurou zataženo,
ty jsi jako paprsk světla,
moje ženo!
proti nám je namířeno,
čelo tvé jak mé jest hrdé,
moje ženo!
bohatství a sláva, jméno,
my jsme šťastni, to nám stačí,
ty má ženo!
Spi, synáčku, spi,
zavři očka svy,
já tě budu kolébati,
košilku ti spravovati,
spi, synáčku, spi!
Spi, synáčku, spi,
hezky se ti sni, –
já se budu na tě dívat,
ptáčkové ti budou zpívat
v naší jabloni.
Až ty budeš spát,
půjdu oběd hřát,
tatínek se vrátí z pole,
pochová tě, mé pachole,
a ty budeš rád.
Spi, synáčku, spi,
zavři očka svy; –
abys mohl měkce spáti,
matka musí práce dbáti –
spi, synáčku, spi!
V červáncích už den se tratí,
půjdem spáti, půjdem spáti,
hle, už hvězdy nebe zlatí.
Nebudeme spáti sami,
andílkové budou s námi,
každý s pěti hvězdičkami.
U postýlky budou státi,
v snech si budou s námi hráti,
o ráji nám povídati.
Zasviť nám, slunečko zlaté,
zasviť nám a hřej,
už té zimě morovaté
konec udělej!
Byla dlouhá, vzdorovitá,
nechce se jí pryč,
za nůsek a šůsek chytá
první petrklíč.
petrklíčům všem,
ať jí dvéře otvírají
až v tureckou zem!
Tři rody u nás platí jen,
to otec, syn a děd;
to náš je celý rodokmen:
kořen a strom a květ.
ni naděj’ v příští čas,
než aby, děd co zachoval,
syn synovi dal zas.
jen u hřbitova věž;
děd zapomenut leží tam,
nás zapomenou též.
nám slovo řekne víc:
jak prapraděd náš trpěl kdes,
jak šťasten byl, to nic.
Tak ořem, sejem, hyneme,
však pýchy dalecí
přec starší jsme a budeme
než rody knížecí!
Pište si, jak chcete,
ty své noviny:
sedlák je své půdě
přítel jediný.
Kažte si, co chcete,
všechno je to lež;
každý od sedláka
něco chce, – vy též!
Vy jste cizí jemu,
on je cizí vám,
všecko, co dnes jeho,
on si dobyl sám!
chápat neumí,
on si se svou hrudou
nejlíp rozumí.
Jeho volnost práce,
zdraví je, a klid,
nechce nic než z vlastní
půdy volně žít.
věrný druha druh
a nepřál jim nikdy
nikdo, nežli Bůh!
každou pohromu –
věří sobě, Bohu
a víc nikomu!
vlní se a v slunci zlatí;
vlň se, vlň se, žítko, zlatě,
čekali jsme dlouho na tě.
V podzim bylo hodně setí,
v zimě zbylo málo k mletí,
děti valem dorůstají,
páni také nečekají.
Už se žito k zemi kloní,
na mých lukách seno voní;
ticho, ticho, moje koně,
pojedem si brzo pro ně.
Až skřivánek vzlítne.
V kolik hodin k večeři?
Až hvězdička svitne.
Než vyletěl skřivánek,
slyšel už mou kosu;
hvězd již bylo na tisíc,
my stírali rosu.
Rosu, rosu na trávě,
rosu na svém čele –
pospi sobě, skřivánku,
zejtra o mžik déle!
Malý, hezký tvore –
jak tě zváti mám,
z osení jak letíš
k nebes výšinám?
ucho mé i zrak,
jsi-li živá píseň,
nebo jsi-li pták.
zpěvu perličky –
ba, že mám též duši,
ptáčku maličký!
být to v nitru tvém! –
tolik toho zpěvu,
tolik plesu v něm.
Dívám se a slouchám,
jinak nemůž’ být:
ty těch našich polí
duše jsi a cit.
Hnědý jako ony,
síly jejich část,
vzhůru, vzhůru, vzhůru
letíš z těžkých brázd.
Co v nich kvete, plesá,
ty to v hrdle máš,
a vše, co je tíží,
ty to vyzpíváš.
oráč ve tvou výš’, –
tobě nezávidí
zrnko, jež mu sníš!
z jitra, k červánku,
ptáku našich polí,
ty, náš skřivánku!
Velké, širé, rodné lány,
jak jste krásny na vše strany,
od souvratě ku souvrati
jak vás dnes to slunko zlatí!
Vlavé žito jako břehy,
květná luka plná něhy,
na úhoru, v žírné kráse,
pokojně se stádo pase.
jako v květu pole lněné,
nad lesy jen z modrošíra
pára v tichý déšť se sbírá.
a jak cvrček v klasech zpívá,
v šíř i v dál, vy rodné lány,
buďte vy nám požehnány!
si vyjdu na zápraží;
ať sebe víc jsem unaven,
to ticho mne tak blaží!
je obloha tak hvězdná,
tak hluboká! – já zahledím
se do jejího bezdna.
jak pruha pozlacená;
hle, opřena tam o polštář
spí s děckem moje žena.
jen listy hrušně zticha
a dobytek můj ve stáji
tak spokojeně dýchá.
Můj synku, drahý, milený,
s tím vlasem nad len plavým,
tvářičky máš tak ruměny,
tvé tílko kypí zdravím.
a hledím do tvých očí,
kde blýská to, jak v hlubině
když rybka povyskočí.
Já celý den si na poli,
mé dítě, myslím na ně;
jak tvé se nožky batolí
mi vstříc na drsné dlaně.
Já namyslím se celý den,
jak tobě zas to bude,
až budeš orat unaven
na naší roli chudé.
Leč – co se o to starám již,
ty synáčku můj malý;
ty svému otci nepatříš,
ty napřed patříš králi.
Však od něho-li přijdeš zdráv,
jdi v svého otce stále,
klidný a Bohu, lidem práv
a orej o krok dále!
nesli jsme ji ke hřbitovu;
vůkol mladé žito vlálo,
skřivan zpíval, slunce plálo
na ty role otevřené,
na ty oči uzamčené.
Z štěpů, jež kol cesty stály,
květy v tvář jí napadaly;
na barvínku kolem čela
zabzučela bludná včela;
my ji nesli, druzí pěli,
od hřbitova zvony zněly.
nejsou má, – jsou cizí,
já je orám, vláčím,
někdo mi je sklízí.
Něčí jsou mí voli,
něčí je mé setí,
něčí je má chata,
něčí jsou mé děti.
Něčí jsou mé ruce,
každá žíla v těle,
jen má strast a síla,
ty jsou moje celé!
mé hnědé brázdy tíha;
však byť byla jak skála,
má tvrdá plec ji zdvíhá.
To mlčky, před vším světem,
i k smrti, když je třeba:
tak sobě i svým dětem
z té hroudy hnětu chleba.
Jen Bůh můj na mne shlíží;
já vím, že být to musí:
On sejme kdys mou tíži
a potom oddechnu si.
zabili tě kdes –
nevrátíš se již,
synku, v rodnou ves.
Za pravdu či klam,
což pak já to znám –
bitvu vyhráli,
zabili tě tam.
Novou mají zem,
nový slavný čin,
a tak v hrobě spí
zabitý můj syn.
na nás, než jsi pad’?
teď teprv bych řek’,
jak jsem tě měl rád.
zpíval v onen den
a já zpíval též,
na tě myslil jen.
A v tom, Bůh to ví,
zjev ten nemoh’ lhát,
spatřil jsem tě tam
u oltáře stát.
Jak jste stávali,
chlapci k páru pár,
a já těšil se,
až kdys budu stár.
A jak zněl ten zpěv,
v tlupě dětských hlav
viděl jsem, jak stál’s
jarý, silný, zdráv!
– Bůh nám krále chraň! –
krvavý ten hrob,
kde jsi padl zaň.
přes naše šlapou hlavy –
jsou sečtena jich léta
jak dnové polní trávy.
na trávu, na člověka,
však naše zem je věčná
a naše hrouda čeká.
A dočkala se všeho,
co šlapalo ji kdysi,
a s prachem klína svého
prach násilníků smísí.
a nové přejdou s časy,
a naše ruka sklízí
z jich prachu těžké klasy.
opouštím rodný lán –
ó buďte vlídni ke mně!
a neviňte mne z nevděku,
já snes’, co možno člověku; –
ó s Bohem buď, má země!
Snad můj jen byl to blud,
tažného ptáka pud
snad jen se ozval ve mně –
ať tak neb tak, již táhnu v dál,
má touha větší než můj žal,
ó odpusť mi, má země!
a tisknu ve slzách
vám, druzi, ruku němě;
teď z dálky bílá vížka v let
za vlakem kyne na posled,
ó s Bohem buď, má země!
prý tam ten cizí kraj,
kde moře duní temně –
až budu tam, ó snad bych rád
se přišel k tobě vyplakat,
ó moje rodná země!
Bůh též je nad námi,
nás řídě přetajemně:
ať k volnosti, ať v porobu,
nezapomním tě do hrobu,
ty, moje rodná země!
Dost práce již, já chci mít klid
a složit svoje břímě,
zem sklizena, chci připravit
se jako ona k zimě.
V mém sadu listí uvadlo,
štěp smuten v zem se chýlí,
mně na skráň sněhu napadlo,
chci oddechnout si chvíli,
než na věky odejdu spat
tam ke kostelní věži,
kde otec, děd, mých dítek řad
a moje žena leží.
Pojď, synu můj, tvůj statek jest,
já dávám ti ho celý –
to byla vždycky naše čest,
co v rodu jsme ho měli.
tvým stájím, pole, luka,
ať spokojeně na klíně
si mohu chovat vnuka.
se mohu dívat klidný
na stohy tvé a na kupy;
- a ty buď na mne vlídný!
a čas je odsud jít;
v mé chalupi je chlad,
v mých polích cizí lid.
Již chodím jako v snách,
já neznám už svou zem;
z mé ženy už je prach
a já tu ještě jsem.
Můj syn šel za ní tam,
vše prázdno v domě tom,
já zůstal v světě sám
jak opuštěný strom.
A tam, kde ona spí,
mi vykopejte hrob,
však hloub’ než někdy jí,
hloub’ o několik stop.
Ať po letech spím tich,
když hrobník přijde naň,
ať nikdy kostí mých
se netkne cizí dlaň.
už nebude chtít znát
a nikdo nesvázal
by pak je v bílý šat.
Já nemazlím se s přírodou,
spíš někdy se svým skotem –
co dala mi, vše vyrval jsem
jí pracným, těžkým potem.
ni kráskou velkolepou;
mně zjara voní od mrvy
a v podzim voní řepou.
též květ, – tak nejspíš’ v máji,
když moje luka žluťákem
tak zlatě prokvétají.
Neb ze stébel, jda po mezi,
utrhnu svlačec, lechu
a zadívám se, zamyslím,
– jak jsme tak rovni dechu.
Z osudu rukou vzal jsem svůj los,
jak zrno, jež hodil na brázdu kdos.
Jak obilné stéblo, jež vyroste v klas
a k zemi se chýlí, když dospěl mu čas.
Vzklíčí a roste, dá zrno a dost;
jak ono na zemi jsem jenom host.
Tak všichni jsme z lidí, vládce i rob;
a mne život těší a neděsí hrob.
V zem, jež ho vydala, schýlí se klas;
– kdes v boží zahradě vyrostu zas.
Věky jdou a mizí,
nepřehledný tém, –
mrav a řády cizí
proměňují zem.
Věky jdou a míjí,
změnily i nás,
ale našich šíjí
nedotknul se čas.
Tvrdy jsou a vzdorny;
spíš ve skále hloh,
povrch země korný
povolit by moh’.
Tak stojíme tiše
svoji, každý kloub,
šíji stále výše
a kořeny hloub’.
Ba nejsem pán, a vím to též,
jsem z ruky živ a ztuha,
však Bůh to ví, – ten mluví lež,
kdo řekne, že jsem sluha!
Já za jiné se trmácím,
že musím, – zmírám za ně,
leč mzdu svou sám si vyplácím,
též jiným svrchovaně!
jsem nevzal v světě celém;
jsem sluha svůj, víc žádného –
a všech jsem živitelem.
Co tělem, duší, statky dal mi Bůh:
On souditi mne bude spravedlivě,
až v Jeho ruce složím žití dluh.
Co z mého těla, statku kdos mi vzal,
ať soused zlý, ať král té země chtivě:
v den soudu vezmu od něho, co bral.
A dost mi zbylo, abych živ byl rád
s poctivou duší o své vlastní skývě;
a žebrák nejde prázden od mých vrat.
V lůno tvoje, sirá země,
uložil jsem živné símě,
budiž, matko, vlídná ke mně,
ulehči mi žití břímě.
Pot mi vlhčil horké čelo,
dlaň má byla zkrvavena,
v mysli mé však děcko dlelo,
za ním stála moje žena.
Ve mne byla naděj obou,
já měl v tebe, matko, víru,
nohy mé se chvěly mdlobou,
duše byla plna míru.
a od hor vanou chlady,
ať z luk se mlhy valí,
a vrány táhnou lady,
ať holy v sadu štěpy,
ať žlutý list se honí,
v mé stodole zní cepy,
mně nový chleba voní.
a sněhy větrem fičí,
jsem brzo hotov s prací
a moje ozim klíčí.
Cos táhle šumí z chvůjí,
cos temně z pod hor zvučí:
to jarní větry dují,
to jarní vody hučí.
Cos v povětří se směje,
cos v důl jak zvonky splývá:
to jarní slunko hřeje,
to skřivánek tam zpívá.
Cos polétá a šuká,
jak vzduch je zlatem skvělý:
to ponejprv dnes v luka
si vyletují včely.
Cos bílo v třešni naší,
cos pod krovem je v práci:
to první květy raší,
to vlaštovka se vrací.
A dřív, než větry duly,
než v horách tály sněhy,
dřív než oživly úly,
a vzduch byl plný něhy,
než květ zavoněl luhem,
než pod krov kdo se díval:
já na poli byl s pluhem –
jen skřivánek mi zpíval.
Mezi svými! – kde kdo přijde,
starý, mladý, velký, malý:
toť by nás ti cizí lidé
z města ani nepoznali!
Ve světnici, v dýmek čoudu,
sedí se to jako v ráji,
hlučný hovor v jednom proudu,
všichni jenom povídají!
Muži zhnědlých, vážných tváří,
hezké ženy u ohniště,
dívkám oči jenom září
a kol dětí tratoliště.
Žena s ženou, kmotra s kmochem
nevědí, co dělat smíchem,
za kamny jen děvče s hochem
nějak zmlkli v koutku tichém.
s úsměvem už dýmku třetí,
upřímná a věrná slova
všem od srdce k srdci letí.
přitulí se k naší selce,
a když dá jim krajíc bílý,
dál šeptají o Popelce.
Tak to u nás na vesnici,
sníh když zavál v prostřed zimy
od města tu železnici,
a jsme doma, – mezi svými!
Památce Julia Zeyera
Byl’s velký, a byl zbožný;
šel’s k Bohu zpět.
Svět dal Ti proutek hložný,
Ty’s dal mu květ.
Teď on Ti stele kvítí
– je pozdě již.
A co jsi mně byl v žití,
ó, teď to víš!
Jak zvony rozeznělé
v kraj hlas Tvůj zněl;
já Tvoje srdce celé,
Ty’s moje měl.
Já, stokrát Tebe chudší,
víc nemoh’ dát.
Ó, ať tvé Tvé květy pučí
tak tisíckrát!
A síla Tvá ať plane
vždy v český lid –
Já dím: „Tvé srdce zdrané,
měj boží klid!“
Jak vítr z čista jasna
když zlomí růže květ,
tak mladá a tak šťastna
již opouštím ten svět.
Ta růže za čas krátký
kvést může znovu zas,
však já nepřijdu zpátky
už nikdy mezi vás.
Mé ruce jsou tak chladné,
mé oči zamčeny,
a na čele mi vadne
můj vínek zelený.
A voní rozmarýna
a zvony smutně zní:
smrt ženich můj a hlína
mé lůžko svatební.
A neplačte mi tady
a jen mne nechte jít,
neb ten můj život mladý
mi nelze navrátit.
A na života pouti
vás čeká žalu víc,
a mne už nezarmoutí
a nepotěší nic.
Já ležím tu tak bledá
a tak bych ráda k vám,
však smrt mi jíti nedá
a už mne vede tam,
kde v chladném, tmavém loži
tak dlouho musím spát,
až jednou anděl boží
nás bude k soudu zvát.
Leč jenom nad mým tělem
květ polní bude kvést,
neb se svým Spasitelem
má duše už dnes jest.
A proto nechte lkání,
mne volal boží hlas;
u věčném radování
se jednou sejdem zas.
Odešlo jsi, dítě zlaté,
od nás do dáli;
kdybychom tě na stokráte
zpátky volali,
nevrátíš se, andílku. –
Bůh tě dal jen na chvilku:
krátká radost, žalost dlouhá,
bylo’s Jeho půjčka pouhá. –
S bohem, andílku!
V bolesti tě porodila
tvoje matička,
tisíckrát tě políbila
smavá na líčka;
teď už ani jedenkrát
nebudeš se na ni smát,
ani ve dne, ani v noci
nebude už nikdy moci
tebe zulíbat.
Budeš spáti nevesele
v hlíně pod travou,
už ti nikdo neustele
měkce pod hlavou.
Tvrdou, ty můj andílku,
budeš míti postýlku,
a už nikdy na úsvitě,
zlaté slunko nezbudí tě; –
s bohem, andílku!
Smrt tě pokosila tady,
vyrvala tě nám,
ale Bůh své do zahrady
přesadil tě sám
mezi rajské květiny;
bez hříchu a bez viny,
jak tě poslal v světa zmatky,
vzal tě z náručí tvé matky
v nebes výšiny.
S bohem buď, mé zlaté robě,
s bohem na ten čas;
On, jenž dal a vzal tě k sobě,
vrátí nám tě zas.
Do života únavy
smrt až k nám se dostaví,
ty u lůžka mrákotného
budeš jako anděl Jeho
stát nám u hlavy.
Odešlo’s, mé drahé robě,
tělo tvé spát bude v hrobě,
ale duši vzal Bůh k sobě.
Tělo bude odpočívat,
nad ním květ se bude kývat,
ptáčkové ti budou zpívat.
Plakat bude tvoje máti,
duše tvá si v ráji hráti,
s anděly se radovati.
Jako v náručí své matky
dřímej tady spánek sladký;
na shledanou za čas krátký!
Neboť všechno v světě mine
jako zdání; v luhy jiné
jako tažná voda plyne.
I až půjdem z toho kraje,
kde jen pláč a hořkost zraje,
uvítej nás u bran ráje!
Matko, naše matko,
ach, matičko milá,
proč pak vy tak záhy
jste nás opustila!
Proč pak vy tak navždy
odcházíte z domu,
ani nedáváte
s bohem pranikomu.
Když jste do kostela
jindy chodívala,
vždycky jste nám ještě
křížek udělala;
ale teď tak chladná
je ta vaše ruka,
ani nepohne se,
když nám srdce puká.
Tak stojíme tady
velcí i ti malí,
jako bychom nikdy
vaši nebývali!
Byli jsme, ach, byli,
ale jak to bude,
když ty vaše ruce
scházet budou všude!
Tak ty vaše oči
spí už na den třetí,
ani nepohlednou
na siroty děti;
a když na hřbitově
věčně budou spáti,
kdo, jak vy, matičko,
bude o nás dbáti!
Bude dbáti, bude
Pán Bůh milostivý,
který květy šatí,
který ptactvo živí;
vždyť jste zanechala
nám své požehnání. –
Ale želet budem
vás až do skonání.
Už mi svítí slunce tedy
dnes na cestu naposledy;
krásný byl ten boží svět,
ve květu svých mladých let
já ho musím opouštět.
Napřed vám, ó drahá máti,
musím ještě s bohem dáti,
za všecko vám díky vzdát;
vy jste mě, já vás měl rád,
buďte zdráva nastokrát!
Vaše ruce, otče milý,
tak se pro mne klopotily;
na stará jsem léta sám
chtěl se odvděčiti vám,
teď to Bohu odevzdám.
Družičky, jak hrstkou kvítí
přišly jste mne provoditi,
s věnci myrty zelené,
celé bíle oděné,
s bohem, družky milené!
Mládenci, již vemte hřeby,
víc mi není zapotřebí;
jedni rakev přiklopte,
druzí slzou pokropte,
třetí mar se uchopte.
Od kostela zvony znějí
a ten jeden nejteskněji,
co by byl tak krásně zněl,
kdybych k oltáři byl šel;
teď mi hrany zvoní, žel!
Jděte již, a ze hřbitova
k radosti se vraťte znova;
se mnou se tam rozlučte,
prach můj prachu doručte,
duši Bohu poručte.
Nad horami slunce září,
stoupá výš a výš,
práce volá, hospodáři,
a ty tvrdě spíš!
Ale ať je soumrak, ráno,
dílo tvé je dokonáno,
ty se nezbudíš!
Hlava klesla, ruka mdlá je,
v nohou ani ruch;
osiřely tvoje stáje,
osiřel tvůj pluh,
osiřela žena děti,
za tebe k nám dohlížeti
bude už jen Bůh.
Ty’s nás nechal bez útěchy,
opouštíš svůj krov,
odcházíš z pod rodné střechy
pod zelený rov;
ani se ti nezastýská,
když ti přijde duše blízká
s pláčem na hřbitov.
Konec práce, konec boje,
strastí, nocí, dnem
o nás, vše, co bylo tvoje;
smrt na poli svém
zavláčí si tvoje tělo,
jak se tobě zavláčelo
tvoje zrno v zem.
Ale Bůh, jenž hospodaří,
nenechá tě tlít,
na svém luhu rajskou září
dá ti vyklíčit.
Smrt jen kosí chladnou paží,
Bůh si do stodoly sváží,
dá ti věčný klid.
Nás jsi tady nechal v smutku
žití krátkou píď;
co’s tu zasil dobrých skutků,
na nebesích kliď
v blaženosti nekonečné. –
S bohem buď a světlo věčné
na věky ti sviť!
Těžký klas a starý kmen
chladnou smrtí pokosen;
po radosti, po žalosti
odebral se do věčnosti,
vše to bylo jako sen.
Byl jsem mlád a byl jsem stár;
mnoho zim a mnoho jar
prožil jsem na tomto světě;
teď to všechno na odletě,
na luhu jak hlouček par.
Z prožitých těch dlouhých dob
všechno přešlo beze stop,
za přáteli mého mládí;
jen ty moje dítky vsadí
hrstku kvítí na můj hrob.
Nemějte jen velký žal,
co jsem mohl, jsem vám dal:
lásku k Bohu, vychování;
a teď ať vás Pán Bůh chrání,
cestou pravou veď vás dál!
Na hory když soumrak pad’,
po práci a pláči spat
odcházím ze světa víru;
v klínu země, v božím míru
odpočinu sobě rád.
Bože, věčný správce všeho,
už’s mne zbavil žití pout,
z údolí mne slzavého
voláš, musím poslechnout;
všeho tady zanechati,
před Tvůj trůn se odebrati
na Tvůj velký soud.
Daleká se cesta zdála,
udeřil hlas hodiny,
přišla mi tak z nenadála,
za okamžik jediný;
tělo zpět se vrací k prachu,
duše letí plna strachu
v nebes výšiny.
Slabou Jsi ji stvořil, Pane,
nemohla vždy letěti
po Tvé vůli svrchované,
hřích šel dobru v zápětí;
ale Ty’s měl péči o ni,
slituješ se, jak se kloní
otec k dítěti.
Jak, když hasne světlo denní
a znoj těžký pomine,
každá starost, utrpení
ve spánku se rozplyne,
svatý mír dej těžké hlavě,
ať života po únavě
v Tobě spočine!
Ubírám se z toho světa,
už je tady po všem veta,
marné vaše naříkání,
já už tady nemám stání.
Předivně a přetajemně
ruka Páně dotkla se mě;
přistoup anděl k mému loži,
odvádí mne v město boží.
Podivně to město leží,
topole jsou místo věží,
černá zem kde vykopána,
to je k tomu městu brána.
Každého tu jíti mrazí,
ale jenom tak se vchází;
tělo u brány se nechá,
duše k Hospodinu spěchá.
Hlahol trub až zavzní k soudu,
tělo protrhne tu hroudu,
milostiv jí buď, ó Pane,
po pravici Tvé ať stane!
Amen.
Do nebeského města
jde člověk ze světa,
a kvítím je ta cesta
a trním poseta.
Tam u bran stojí stráže
a duše se tam chví,
než andělům Pán káže,
by otevřeli jí.
„Co, duše tak se třeseš?“
hned ptá se nebešťan,
„a klíče-li si neseš
od těch rajských bran?
neb do božího domu
sem bez nich nelze dál
vejíti pranikomu,
ať žebrák, nebo král.“
„Co já ti, nebešťane,
ach, co ti říci mám?
hle, nohy mé jsou zdrané,
klíč k ráji Bůh má sám.
Já trním šla v hloží,
já duše neblahá,
na velké soudy boží
má rada nesahá.“
Dí anděl: „Člověk v smutku
jest živ a umírá,
leč klíčem dobrých skutků
sám ráj si otvírá.
Ať trpí z boží rady
pln tiché pokory,
neb jeho hříchy tady
jsou těžké závory.“
A duše odpovídá:
„Mne hřích jak plamen žeh’,
můj úděl byla bída,
a k Bohu jít mne nech
pro Syna Hospodina,
jenž za mne na smrt šel,
neb velká moje vina,
však větší byl můj žel!“
A praví jeden v stráži
- má váhy v rukou svých: -
„Hle, skutky tvé se váží,
a těžký je tvůj hřích,
a na dobru ti schází;
již ustup od těch míst,
neb do bran rajských vchází
jen, kdo je svat a čist.“
A Pán anděla slyší,
pláč duše slyší zas,
i zazní rajskou tiší
jak hudba jeho hlas:
„Když slzy vinu smyly,
je duše zas jak sníh;
ji uveďte v tu chvíli
do sídel blažených!“
Do města nebeského
je cesta daleká,
však v světě nižádného
nemine člověka.
A v smrti okamžiku
až opustíme zem,
ó Kriste, slitovníku,
buď milostiv nám všem!
Autoru „Psohlavcův“
1890
Cos u nás straší; – říc’ to nelze slovy,
vzduch toho plný, ve vodě to pluje,
s chlebem to jíme, krev to omamuje,
tak sladkotupě dým jak opiový.
Na ruce věší se to dělníkovy,
do myslitele hlavy se to snuje
a každou chvilku míru otravuje
i tam, kde zavítá pod naše krovy.
Chcem žít a živi v hrob se ukládáme,
chcem pracovat, stavíme z písku v řece,
chcem ku předu a zpátky vrávoráme;
co jinde pravda, lež je v zemi této!
tu můru, mdlobu – kdo můž’ říct, co je to –
tu naši kletbu, setřeste ji přece!
Vše rozmetáno v prach a rozvaliny,
co draho bylo této země synu,
zlomili nás, jak vichr lomí třtinu,
a klínem rozrážejí na štěpiny.
O jejich srdce stesk náš, touhy, činy
se rozbíjejí, pěst jak o skalinu,
jak z železa, jež dáno v kovadlinu,
z nás kují zbroj v hruď vlastní domoviny.
Kde naše spása, štít a vykoupení? –
v zapadlém otcův hledáme ji hrobě;
v těch kobkách život zhas’, tam není, není! –
zas k rodným bratřím žalný zrak náš hledí;
jen lhostejnost, neb smích nám odpovědí.
Ó hledejte ji v sobě, v sobě, v sobě!
Ó země! – někdy matko mučedníků,
jichž krví páchne dosud každá hruda,
ó jak jsi klesla ponížena, chuda
dnes v rukách svaté víry odpadlíků!
Prý „v podnož cizinců a násilníků“
si zalháváme, jak to slina udá:
že vlastním rodem zneuctěna tvá půda,
jen bláznu napadá tak někdy v mžiku.
za peníz, úsměv, pozlátkové cáry,
jak velebna jsi v lidu svého klidu! –
jenž čeká tu, jak bouř’ pode dnem moře,
i až se zvedne, chytí se vln spáry
a odhodí jak vrak své všecko hoře!
Co vzal nám kdo, co zašlapal nám v bláto,
co jedny lkáním, druhé plní studem,
to žalozpěvy už si nevyhudem:
kdo muž, si vezme zas, co bylo vzato!
V nás jako v jiných žití vrchovato,
nač zbaběle lkát stále nad osudem –
ten dává všem, jen co si vydobudem:
žebráku hůl a kovkopovi zlato.
Což nemáme svých polí rodnou půdu,
nemáme ruce, mozky jako jiní,
železo na pluhy i na oruží? –
A stále vrávoráme jako v bludu,
pěsť líbajíce, která křivdu činí –
„Jsme otroci,“ se křičí; – kde jsou muži?
Zem patří živým! Tomu jen, kdo oře,
ať kdokoliv své živné plody dává;
co mrtvo, mrtvo! – v prsť to pochovává
pro toho, dnes kdo živ na její koře.
Jí ničím není vyděděncův hoře,
jí ničím není jejich zašlá sláva,
jí jedno, koho den dnes dokonává
a komu zejtra svitne ranní zoře.
Vlast není v hroudě, v hvozdě dávnoletém,
kde zpěv zněl věštcův posvátnými drvy;
vlast otcův našich v potomků je krvi
a dědů prach a sláva v ní jsou živy:
krev ctěte v sobě, vlévejte svým dětem,
a naše budou na vždy české nivy!
My hlásíme se k žití právem žití,
jež od pravěků nepozbylo ceny
a právem svatým jest a bez proměny
při všem, nač velké, boží slunce svítí.
Prohrané bitvy a křivd krupobití
a výsad roztrhané pergameny
jsou cetkou těm, jichž vůle vyzbrojeny
života silou, jejíž klokot cítí.
Chcem světlo, vzduch a volný vzrůst a vláhu,
jak má jich strom, byť stál i na úskalí,
chcem šťastni býti u vlastního prahu;
a dokud slunce z nebe neservali,
my na bojišti prvním jara vanem
jak podupaná tráva znovu vstanem.
My chceme žít, jak s jara bují mlází,
jak voda v pláň se řine s hory skalné,
jak mraky plují po obloze dálné,
jak vlny mořské bijou beze hrází.
My chceme žít jak zrno, které vzchází,
jak jiskra blesku v mraků směsi valné,
jak naděje, když oko slzou kalné,
my chceme žít, – – a všechno je to frází! –
dokud se k žití nevzchopíme prací,
dokud nám prsa láskou nezaplanou
a čela hrdostí, jak mužům sluší –
dokud nám víra v bytí není duší
a nebudeme splácet, muž jak splácí:
přátelství přátelstvím a ránu ranou!
Chcem chléb svůj jísti v míru, bez zármutku,
ne slzou slaný, jak ho žebrák jídá,
chcem, aby náš byl celý, kůrka, střída,
jak vyrosť na lánu i v chudých plůtku.
Chcem vstávat, lehat v radosti i smutku,
hlídáni Bohem jen, jenž všecko hlídá,
a odpovídat, muž jak odpovídá
jen svému svědomí ze všech svých skutků.
Chcem myslit vlastní hlavou volně, směle,
jak vlastní rukou pracujeme denně,
a vlastním srdcem cítit nezkroceně. –
Chcem rovni rovným mluvit s celým světem,
práv cizích nebrat, ale své mít cele!
a v dobru, zlu je zachovat svým dětem.
Ne, konec není! byť to stokrát znělo
z úst vítězových, konec ještě není –
porážkou skončil jeden zápas denní,
leč navěky se slunce nezatmělo.
I vyjde zas a v prach sražené čelo
ten setře prach a krví potřísnění
se muži zvednou v nové zápolení,
neb duši nezabil, kdo zabil tělo.
tu ležely jak trupy v omráčení,
stráž osamělá tady ještě stojí;
slyš teď, jak volá z plné, volné hrudi:
„Když jeden věří, ještě konec není!“
a viz, jak šeré zástupy se budí – –
Je lež, že ten se zrodil pán, ten sluha,
je lež, že slunce svítí jen tak komu,
kdo velí dělům, že je vládcem hromu,
a v odvět ráně není rána druhá!
Je lež, že luk nepraskne, napjat ztuha,
že nikoho nepohřbil balvan v lomu,
že svatokrádce pán je v svatém domu,
že křivda vítězství má za soudruha.
A v hrdlo lež, – že lží je právo v poutech,
že hlavy zašlapal, kdo šlape hroudu,
že „Na kolena!“ poslední je slovo,
že nevztyčí se čelo otrokovo
a z kostí rozmetaných v světa koutech
kdys nepovstane mstitel ke dni soudu.
Ó vzchopte se! – a nebuďte tak němí
jak hrob, kde marně pěst krvácí v zdivu,
volajíc život! – Na živu být, živu,
za život stojí! – Milujte tu zemi!
Jeť láska vše, vítězí nade všemi,
vše unáší, jak moře za přílivu,
nad mdloby, zoufání, svůj klid, i skývu,
nad lásku k všemu – milujte tu zemi!
Je láska život, každé kletby lékem,
na trůny vznáší poražené zmarem,
nadějí starce, muže sílí v činy
a mládež činí velkou svatým žárem –
Vám z prsů, matky, dítko beř ji s mlékem,
a budou tvrz i naše rozvaliny!
To bylo v horách. Příval strhal pole.
U jednoho, kde zbyla holá skála,
stál starý sedlák, tvář se kámen zdála,
jak zkoušel půdu bodcem svojí hole.
Rozhléd se nahoru a po údole:
ani ten mezník voda nenechala!
a mlčel; – šedá hlava zakývala,
a pevně kráčel domů po výmole.
Co dělat? – Chalupa je na spadnutí
a prodloužena, věřitelé krutí,
děti jsou malé, „nevěsta“ nic nedbá,
syn rozmařilec, na všem jako kletba. ––
„Co vnuk můž‘ za to?“ – Setřel s čela chmuru
a ještě večer vez’ tam země fůru.
Však nevládnou jen bozi hromu klínem –
jak v kabátě tu stojí nuzně tkaném
muž prostý, drsný, též je hromu pánem,
jenž od země můž‘ válčit s nebes týnem.
Vždy sluha králův, velkých jenom stínem,
znak slávy měl na čele rozoraném,
jenž nestřen Caesarem ni Tamerlanem
a „In hoc signo!“ věřil s Konstantýnem.
On vítězí mlatem revoluce,
jež modly staví, kde se model sprostí –
ten země titán uvolní si ruce
svým tuřím čelem božským poctivostí!
Ať bozi nevěří, víť Atlas přeci,
že nebe chví se mu na drsné pleci!
Ó přijde jaro zas na české luhy
s úsměvem, jasem, plno rodné síly,
a zelení a květem nad mohyly
vyklíčí vše, co dnes tam spí sen tuhý.
V prsť volnou zaořou zas české pluhy
a z hnědých rolí, které pot náš pily,
my sami budem sklízet, co jsme sili,
a volni volných budeme zas druhy.
Zas přijde jaro a pod krovy letem
k nám navrátí se míru vlaštovice
a večer děd vyprávět bude dětem,
jak hrát si budou v jeho šedých vlasech,
o země české dávných, smutných časech,
jak byly kdys – a nevrátí se více.
Josef Václav Sládek
Selské písně a české znělky
Vydala Městská knihovna v Praze
Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1
V MKP 1. vydání
Verze 1.0 z 10. 11. 2011