35

mu hned a uprostřed šraňků těch předce se točil.

14. Z těch šraňků já vyjda, spatřím, aj, kostel ten mnoho má vůkol kaplic, do nichž se ti, kteříž se při prubířském Prubýřském tom kamenu srovnati nemohli, rozcházejí a za každým jistý lidu díl se táhne, kterýmž oni, jak a čím se od jiných děliti mají, regule dávali. Tito, aby se vodou i ohněm znamenali, jiní, aby znamení kříže v hrsti a v kapsi vždycky pohotově měli, jiní, aby vedlé hlavního onoho kontrfektu, v němž se všickni vzhlédati mají, pro větší dokonalost jiných drobnějších co nejvíc při sobě nosili, jiní, aby modléc se neklekali, že to farizejská Faryzegská věc, jiní, aby muziky, jakožto věci bujné, mezi sebou netrpěli, jiní, aby se žádnému, na vnitřním Ducha zjevování dosti majíce, učiti nedali. Sumou Summau, všudy obzvláštní nějaké nařízení, kaply ty prohlédaje, viděl sem.

15. Jedna z nich největší byla a nejozdobnější, třpytící se zlatem a kamením drahým, a v níž hluk veselých nástrojů slyšán. Do té sem obzvlášť uveden a pobízín, abych hleděl, že tu pěknější než kde náboženství. A aj, po stěnách tu plno bylo figúr Figůr jakýchsi, jak se do nebe dostávati ukazujících. Tu někteří namalovaní stáli, dělající sobě žebříky, přistavující k nebi a lezoucí po nich. Jiní snášeli na hromadu vrchy a kopce, aby po nich zhůru mohli, jiní sobě křídla strojili a připínali, jiní křídlatých tvorů nalapajíce a několik spolu sepnouce, k nim se přivazovali, vedle nich zhůru vyletěti sobě troufajíce etc. Kněží pak rozličných křtaltů mnoho bylo, kteříž ty figúry Figůry lidem ukazovali a schvalovali, rozmanitým je přitom ceremoniím Ceremonyjm, jak se od jiných děliti mají, vyučujíce. Jeden pak zlatem a šarlatem přioděný seděl na vysoké stolici, poslušným a řádům těm dověrně obcujícím znamenité dary rozděluje. I zdál mi se tu pěkný řád a veseleji než kde. Ale když sem jiné sekty přebíhati, na ně hrozně dotírati a jejich ty všecky věci haněti a stíhati viděl, vzal sem to v podezření. Zvláště vida při těchto nesmělé odpovídání a sebe zastávání, leč kamením, vodou, ohněm a mečem z strany jedné, z strany pak druhé zlatem podvodné lidí k sobě vábení. Nýbrž spatřil sem mezi nimi samými mnohé roztržitosti, svády, závisti, z míst sebe strkání a jiné neřády. Protož sem odtud šel na jiné, kteříž se obnovenými jmenovali, podívati se.

16. Kdež vidím, že některé ty kaply (dvě, tři, bližší sebe jsouc), aby za jedno byly, se smlouvaly. Mezi tím však žádnou měrou, jak by se mezi sebou porovnaly, trefiti nemohly, každý, co v hlavu zavzal, na tom stál, jiné na to též naraziti usiluje. Někteří hloupější, co se jim namátlo, toho se drželi, jiní chytřejší, jak kde fortel viděli, tak přistupovali a odstupovali, až sem nad tím mizerným mjzerným milých křesťanů matením a motáním velice horlil.

17. Mezi tím byli tu někteří, kteříž se nic do těch roztržitostí nemíti pravili, chodili mlčíc, tiše, jako v přemyšlování, a vzhlédajíc tytýž k nebi a přívětivě se majíc ke všechněm; a byli nepatrní, ošklubaní, postem a žízní vyschlí. Z

nichž jiní jen smích měli, povolávali a pohvizdovali za nimi, drbali a trhali, vidliček podávali, nohy podráželi a zlořečili jim. Oni pak všecko trpíc, jako slepí, hluší, němí mezi jinými chodili. Kteréž když sem z jakéhos v kůru zastření vycházeti a vcházeti viděl, chtěl sem vjíti a pohleděti, co tam mají. Ale mnou tlumočník trhl. „Co“ prý pry

„tam dělati chceš? Či chceš také z sebe smích udělati? Máš tam proč dychtiti.“ Takž sem nechal. {Jichž poutník nepoznal.} Ale, ach, tu sem přehlédl, od nešťastného svého Mámila zmámen byv; tu sem centrum nebe i země a cesty k sytosti potěšení vedoucí chybil a do motanin labyrintu Labiryntu světa zase uveden, dokudž mne Bůh můj neretoval a na pochybenou na tomto místě cestu zase neuvedl. Což kdy a jak se stalo, níže povím. Ale sem já toho tehdáž nesoudil, nýbrž zevnitřního jen pokoje a pohodlí hledaje, jinam zevlovati pospíchal.

18. Nepominu mlčením, co mne ještě víc v té ulici potkalo. Namlouval mne můj Všudybud, abych se mezi duchovníky dal, jistě mi to, že já osudem do toho stavu náležím. Jakož, přiznám se, že mi to k mysli bylo, jakkoli sem obyčejů jejich ne všech liboval. I dám se navésti, vezmu kápi a kuklu, vstoupím tu i tam vedle jiných na výstupek, až mi i vlastní ukázán. Ale hledě já po nich, vidím, že mi jedni hřbet obracejí, druzí hlavami kroutí, třetí na mne okem mhourají, čtvrtí prstem hrozí, pátí vidličky ukazují. Naposledy někteří se oboříc, seženou mne a vstaví jiného, hrozíc, že na tom dosti nebude. Já lekna se běžím pryč, k svým vůdcům řka: „Ale bídnějšíhož toho světa! Však se pak s jedním všecko trhá!“ „Bezpochyby,“ řekl tlumočník, „proč se nemáš na pozoru, aby sobě lidí nedráždil? Kdo s lidmi býti chce, k lidem se formovati musí, ne tak jako ty všudy z hloupa tesati.“ „Jižť já nevím,“

řekl sem, „tedyť ale všeho tak nechati.“ „Ne tak, ne tak,“ dí Všudybud, „nemusíme zoufati. Nebude-li z tebe to, bude něco jiného. Poď jen, hleďme dál;“ a ujma mne za ruku, vede.