Kapitola XIX.
Poutník stav vrchností spatřuje
Přišli sme tedy do jiné ulice, kdež po všech stranách plno vidím vyšších i nižších stolic, na nichž sedícím „pane rychtáři, pane purgmistře, pane úředníče Vředniče, pane rejente, pane purkrabí, pane kanclíři, pane místodržící, páni soudcové, milostivý králi, kníže, pane“ etc. říkali. I dí mi tlumočník: „Nu, tu máš ty lidi, kteříž soudy a výpovědi v rozepřech konajíce, zlé trescíce, dobrých přichraňujíce, řád v světě zdržují.“ „Toť jest ovšem pěkná a mám za to nevyhnutedlná v lidském pokolení pokoleni věc,“ řekl sem. „Odkud se pak takoví lidé berou?“
Odpověděl mi: „Někteří se k tomu rodí, jiní od nich, a neb od obce vybráni bývají, tí, kteříž by za nejmoudřejší ze všech a nejzkušenější a spravedlnosti a práv nejpovědomější uznáni byli.“ „I to pěkně,“ dím já.
2. Vtom mi se pohleděti udá a spatřím, an se někteří do stolic vkupují, jiní vprošují, jiní vpochlebují, jiní sami sázejí; a vida to, „Hle, hle, neřád!“ zkřikl sem. „I mlč, všetýčko,“ dí tlumočník, „zlým toho zaživeš, uslyší-li.“ „A proč nečekají,“ dím já, „až by zvoleni byli?“ Odpověděl: „Herež, oni sebe bezpochyby povědomi jsouc, s tu práci se býti znají, když je za ty jiní přijímají, co tobě do toho?“
3. Já tedy umlknu a přiopravě sobě bryllí, hledím pilně po nich a uzřím věc nenadálou, že jmenovitě řídko který z nich všecky oudy měl, každému téměř teměř něčeho potřebného se nedostávalo. Někteří neměli uší, jimiž by stížnosti poddaných vyslýchati, jiní očí, jimiž by neřády před sebou znamenati, jiní nosu, kterýmž by šibalů proti právu úklady vklady čenichati, jiní jazyku, kterýmž by za němé utištěné promlouvati, jiní rukou, kterýmiž by úsudky vsudky spravedlnosti vykonávati mohli, mnozí ani srdce neměli, aby, co spravedlnost káže, konati směli.
4. Kteří pak všecko to měli, viděl sem je utrápené lidi býti, nebo na ně ustavičně nabíháno, ani pojísti, ani pospáti pokojně nemohli. Ješto ti druzí víc než odpolu zahálivý život vedli. I řekl sem: „Ale proč pak takovým těmto soudy a práva svěřují, kteří potřebných k tomu oudů nemají?“ Odpověděl tlumočník, že toho není, než že se mně tak zdá. Nebo prý pry: „Qvi nescit simulare, nescit regnare. Kdo jiné zpravuje, musí často neviděti, neslyšeti, nerozuměti, byť i viděl, slyšel a rozuměl. Čemuž ty, jakožto v věcech politických neprošlý, nerozumíš.“ „A vždyť já vidím na mou věru,“ řekl sem, „že při nich toho, což by býti mělo, není.“ „A já tobě radím,“ dí on, „mlč; slibujiť sic, nepřestaneš-li mudrování, octneš se, kde by nerád. Co nevíš, že soudce poříkati k hrdlu sahá?“ Takž sem umlkl a tiše se na všecko díval. Než nevidí mi se, co sem na které stolici obzvlášť spatřil, všecko vyčítati, dvojího toliko dotknu.
5. Zastavil sem se nejpilněji při soudu senátorském, kdež sem jména panů soudců tato spatřil: Atheus, Svárurád, Sluchosud, Stranobij, Osobolib, Zlatomíl, Darober, Nezkus, Malověd, Nedbal, Kvapil, Ledabyl, všech pak president a nejvyšší sudí aneb prímas Prýmas byl pan Takchcimíť. Z kterýchž jmén hned sem se, jací tu soudové bývají, dovtipovati začal: a však příklad se v mé přítomnosti trefil. Sprostnost obžalována byla od Soka, že by některé dobré lidi zhaněla, lichevníkům lakomců, pijanům ožralců spílajecí a nevím co víc přemluvivši. Svědkové vedeni byli Kleveta, Lež, Podhled; prokurátorem ku právu byl Pochleba z jedné strany, z druhé Darmotlach, kteréhož však Sprostnost pravila se nepotřebovati; a tázána byvši, zná-li se k tomu, co na ní prožalováno, řekla: „Znám, milí páni soudcové,“ a přidala: „Teď stojím, jinák mluviti nemohu, Pán Bůh mi pomáhej!“ Tu soudcové shlukše se, sbírali hlasy. Atheus řekl: „Takť jest sic, jak to žensko praví; ale co ona to třápati má? Necháme-li ji tak, pokusí se i o nás třeba hubou tlouci, přimlouvám se, ať jest ztrestána.“ Svárurád řekl: „Ovšem. Nebo kdyby to jednomu prošlo, jiní by také chtěli, aby se jim promíjelo.“ Sluchosud řekl: „Já sic nevím vlastně, jak to bylo, než poněvadž sobě Sok tu věc tak vysoce vede, rozumím, žeť ho opravdu bolí, nechť jest ztrestána.“ Stranobij řekl: „Já sem již prvé věděl, že ta drchta všecko, co ví, vypleští, potřebí ji hubu zacpati.“ Osobolib dí: „Uražený jest můj dobrý přítel, mělať ho pro mne aspoň ušetřiti, a ne tak špincovati, hodná jest potrestání.“ Zlatomíl dí: „Však víte, jak se onen štědře ukázal, hoden jest zastání.“ Darober: „Tak jest, nevděční bychom byli, kdyby pře jeho zespod měla zustati.“ Nezkus dí: „Já podobného příkladu nevím, co zasloužila, nechť trpí.“ Malověd: „Já tomu nerozumím, jak usoudíte, dávám své povolení.“ Ledabyl: „Jakkoli, já ke všemu přistupuji.“ Nedbal: „Pakli té pře odložiti chceme?
Snad se to dále potom samo ukáže?“ Kvapil: „Nic, za chuti ať jest ortel!“ Pan sudí: „Ovšem, na koho se nám třeba ohlédati? Co právo chce míť, to musí jíť.“ A vyvstav, učinil výpověd: „Poněvadž ta štěbetná žena v tak neslušné věci se dává, že všelijak o lidi dobré se otírá, k skrocení nevážného jejího jazyka a na příklad jiným, ať se ji 40 poličků bez jednoho dá, ta se ji výpověď činí.“ Tu Sok s prokurátorem a svědky poklonivše se, z spravedlivého nálezu poděkování učinili; a Sprostnosti to též poručeno. Ale ona v pláč a spínání rukou se vydala.
Protož, že práva neuctila, přiostřiti ji rozkázali a pochytíc k kázni vedli. Kterouž ji stalou křivdu já vida a zdržeti se nemoha, zkřikl sem hlasem: „Ach, jestližeť takoví všecko v světě soudové bývají, pomoziž mi, Bože všemohoucí, ať já ani soudcem nejsem, ani se s žádným nesoudím!“ „I mlč, ztřeštěnče!“ řekl, vlože mi na ústa vsta pěst,