76

Kapitola XLVIII.

Pobožní mají odevšad pokoj

Jak sem prvé v světě mnoho kolotání a lopotování, fresuňků a starostí, hrůz a strachů všudy po všech stavích znamenal, tak sem tuto mnoho pokojné a dobré mysli při všechněch Bohu oddaných nalezl. Nebo ani se Boha neděsí, laskavého jeho k sobě srdce naskrze jsouc povědomí, ani v sobě, co by je kormoutilo, nenalézají, žádného v ničemž dobrém (jak již ukázáno) nemajíce nedostatku ani z věcí vůkol stojících nepohodlí neokoušejí, nedbajíce jich.

2. Pravdať jest, žeť jim zlý svět pokoje nedá, co na vzdoru a na posměch můž, činí, šklube, trhá, hází, plije na ně, nohy podráží a co nad to horšího vymysliti můž. Jakož sem mnoho příkladů viděl a poznal, že se to z nařízení nejvyššího pána děje, aby kdo zde dobří býti chtějí, kuklu a zvonce nositi musili, protože způsob světa tohoto s sebou nese, aby co u Boha moudré jest, světu pouhým bláznovstvím bylo. Protož sem spatřil, že mnozí s přeušlechtilými božími dary nic než za povrhel a smích byli, i u svých vlastních často. Děje se to, pravím, ale však viděl sem, že oni toho nic nedbají, nýbrž kochají se v tom, že svět jako před smradem před nimi nos zacpává, jako od ošklivosti od nich oči odvrací, jako blázny jimi zhrdá, jako zločince odpravuje. Nebo to heslem svým, po němž se poznávají, že Kristovi owi jsou, býti pravili světu se nelíbiti. A kdo křivd vesele snášeti neumí, že plně ještě ducha Kristova owa nemá, tak o tom mluvili a tím jedni druhých posilovali. Pravili také, že svět svým vlastním rovně neodpouští, své vlastní škrabe, šidí, loupí, trápí, i nechť prý pry nám to též dělá, herež.

Nemůžeme-li trýznění toho prázdni býti, tu je snášeti chceme, kdež by se nám od světa nahodilé škody božskou štědrou dobrotou vynahraditi mohly; a tak se nám smích jejich, nenávist, křivdy a škody v zisk obrátí.

3. Ba i tomu sem tu vyrozuměl, že čemu svět štěstí a neštěstí, bohatství a chudoba, poctivost a potupa říká, tito praví křesťané o tom rozdílu jmén ani slyšeti nechtí, pravíce, že všecko dobré, šťastné a prospěšné jest, cokoli z ruky boží přichází. Protož se ničímž nekormoutí, v ničem nerozpakují a nekroutí, buď že panovati, neb sloužiti poručíš, buď rozkazovati, neb poslouchati, buď učiti jiné, neb se od jiných učiti, buď hojnost míti, neb nouzi trpěti, vše jemu jedno. S jednostejnou tváří půjde, jen aby se Pánu Bohu líbil, péči maje. Praví oni, že svět není tak veliký, aby snesen, ani tak vzácný, aby oželen býti nemohl. Protož se ani toužením po něčem, ani odjetím sobě něčeho nic nekormoutí. Dá-li mu kdo poliček v pravé líce, nastaví mu vesele i druhého; chce-li se s nim kdo o plášť nesnadniti, nechá mu i sukně. Všecko na Boha, svědka a soudce, oddávaje, a že ty věci k revisí a znovu přehlédnutí i spravedlivému rozeznání časem svým konečně přijdou, jist jsa.

4. Aniž se také světa národům člověk boží z pokojné mysli vyraziti dá. Nelíbí se mu sic mnohé věci, ale se proto sám v sobě nehryze a netrápí. Nech jde zpět, co přímo nechce, nech padá, co státi nechce, nech hyne, co trvati nechce neb nemůž. Proč by se tím křesťan trápil, kterýž svědomí své spořádané a v srdci boží milost má?

Nechtějí-li se k našim obyčejům formovati lidé, formujme se my k jejich, pokud jen pro svědomí lze. Svět ze zlého v horší jde, pravda jest, ale zdaž my to fresováním svým napravíme?

5. Vadí-li se a táhají mocní světa o koruny a sceptra, z čehož krve prolití a zhouby krajin a zemí povstávají, ani o to se v sobě sám netroudí osvícený křesťan, mysle, že málo aneb nic na tom nezáleží, kdo světem vládne. Nebo jakož svět, by pak sám Satan sceptrum jeho držel, církve nezkazí. Tak zase, by s korunou nad nim anjel některý seděl, světem býti nepřestane, a ti, kteříž právě pobožní býti chtějí, vždycky předce, co by trpěli, míti musejí.

Jednostejné tedy se jim zdá, kdokoli na trůnu světa sedí. Leč že když z pobožných někdo (nebo to zkušením vyprubováno ), mnoho pochlebníků a pokrytců k houfu pobožných se mísí a těmi přímisky i oněch pobožnost chladne chládne, ješto v čas odevřené persekvucí perseqvucý sami pobožní a v plné horlivosti Bohu slouží.

Zvláště když se soudí, že mnozí v takových příčinách zástěrou obecného dobrého, náboženství, poctivosti, svobod se přikrývají, ješto kdyby se na ně, jak v kůži jsou, pohledělo, našlo by se, že ne Kristu , než sobě království, svobody, slávy hledají. Člověk tedy křesťan nechává všeho toho jíti, jak jde aneb můž, sám doma v srdci na Bohu a milosti jeho dosti maje.

6. Aniž pokušení církev obstupující duši osvícenou znepokojenou činí. Vědí zajisté oni, že triumf tryumf naposledy jejich bude; kterýž bez vítězství býti nemůž, ani vítězství bez boje, ani boj bez nepřátel a nesnadného s nimi se srážení. Protož udatně všecko, co je neb jiné potkává, podnikají podnjkagj, jisti jsouce, že vítězství boží jest, kterýž kam naměřil, tam věc dovede, byť se mu skály, hory, pouště, moře a propast v cestu vkládaly, ustoupiti naposledy že všecko musí. Vědí také, že to nepřátel proti Bohu bouření jen k rozmnožení jeho slávy musí napomoci. Nebo kdyby věc k slávě boží začatá žádného neměla odporu, bylo by myšleno, že od lidí začata a sílou lidskou vyvedena jest. Takto pak čím vstekleji svět se všemi ďábly odboj činí, tím se jasněji boží moc vyskýtá.