ostrohy netrpíc, divného pachtování natropili až do unavení a do pláče rodičům. Pakli je po vůli pouštěli, aneb se jim zodtrhovali i hanba i smrt rodičům odtud pocházela. Což já tu i tam znamenaje, napomínati sem některých počal, jak rodičů, tak dítek, onyno od oslovského dítek milování a jim folkováni vystříhaje, těchto k ctnostem nějakým napomínaje. Ale sem málo prospěl, kromě že na mne škaredě vzhlédáno, uštípkami házíno, a někteří i zabiti mne hrozili. I blažil sem neplodné, některé tu vida, ale oni tesknili, a že bez potěšení jsou, sobě stýskali.
Takž sem vyrozuměl, že i míti i nemíti plodu v manželství bída jest. K tomu každý ten pár lidí téměř teměř pro posloužení sobě a svým cizí při sobě a okolo sebe měl, jichž často víc než sebe a svých šetřiti a mezi tím dosti s nimi nepohodlí pocítiti musel. Nadto bylo tu jako i v onom rynku mnoho zavazadel a ustrkadel, dříví, kamení, jam.
Zavadil-li jeden, potkl se, padl, ranil, druhý, od něho nemoha, s nim rovně osrkovati, plakati a bolesti nésti pomáhati musel; takže sem to poznal, že každý v stavu tomto místo jedné péče, starosti, nebezpečenství, tolikernásobní péči, starost, nebezpečenství má, s kolika spatý chodí. I znelíbil mi se stav ten.
6. Ovšem pak když sem na některé v tom houfu pohleděl, tragedií Tragedyj sem spatřil. Byli zajisté nejedni spatí nejednostejné vůle, jeden chtěl tak a druhý onak; jeden sem, druhý tam: pak se nesnadnili, vadili, hryzli. Tento žaloval mimo jdoucím to, onen ono; tož když nebyl, kdo by rozhodl, vpéřili se do sebe sami, pěsťovali se a knytlovali škaredě; smířil-li je kdo, po chvíli byli v sobě zas. Někteří se dosti dlouho slovy táhali, hat-li či tihe; a když se každému, kam upřel, chtělo, tožť se jeden mocí na svou stranu vrhl, druhý také na svou. Pak byla táhanice a divadlo, kdo koho přetáhne. Někudy vítězil muž a žena, ač se země, trávy, a čeho mohla, chytala, však za nim tažena byla předce; někudy pak muž za ženou, čemuž se jiní smáli, ale mně se to politování věc hodnější nežli smíchu zdála. Zvlášť když sem viděl, jak někteří v tom trápení slzeli, vzdychali, k nebi ruce zpínali, že by se zlatem a stříbrem z té vazby vykoupili se ohlašujíce. I řekl sem k tlumočníku svému: „A což pak jim pomoženo býti nemůže? Nemohou-liž rozvázáni a od sebe propuštěni býti, kteříž tak srovnávati se nemohou?“
„Nemůž to býti,“ řekl on; „dokud živi, tak býti musejí.“ „Ach, ukrutnějšíž této vazby a poroby,“ řekl sem, „však to nad smrt horší!“ A on zase: „A proč se takoví lépe nerozmyslili prvé? Nezhod na ně.“
7. Vtom pohledím, a aj, Smrt šípy svými některé zproráží a zporáží, a pouta hned se každému rozsmekla. I přál sem jim toho, mysle, že sobě toho i oni přejí a z toho vysvobození srdečně se radovati budou. Ale aj, on každý téměř teměř v pláč a kvílení, jakéhož sem jinde v světě sotvá slyšel, se vydávali, rukama lomíc a příhody své toužíc. O těchť, kteréž sem prvé pokojné spolu spatřil, rozuměl sem, že jich opravdu jednoho po druhém teskno; o druhých pak myslil sem, tak se to oni pro lidi stavějí, než budouť se uměti káti, slíbil bych, a jiným, jak se pout vystříhati, raditi. A oni pak, než já zvím, protrouc sobě oči, před bránu zas běželi a v poutech znovu se vraceli. I řekl sem s hněvem: „Ó potvorníci, nejste politování hodní!“ a k svému vůdci: „Poďme odsud, já v tomto stavu více marnosti než čeho vidím.“
8. Mezi tím (ať příhod svých nezatajuji), když se k Bráně rozchodu vracíme, a já předce po světě spekulovati úmysl vmysl mám, tožť vůdcové moji, jak Všudybud, tak Mámil, tuze mne namlouvati začnou, abych toho stavu sám také zkusil, že lépe, co jest, porozumím. Já, že sem mladý, že mne příkladové straší, že sem všeho ještě neprohlédl etc. Ale nic, přeloudili oni mne, že sem se jako z žertu na váhu a odtud do pout dostal a tudíž sám čtvrtý spatý chodil; jiných pak (pravili, že k službě a pro počestnost) páteř mi přidali, že sem je sotva za sebou vláčeti mohl, dychtě a 36 chroptě. Vtom nenadále jakýs udeří vicher s blýskáním, hřímáním a krupobitím strašlivým i rozprchá mi se všecko to pryč kromě spřipínaných s připjnaných mých, s nimiž já také v kout běže, toť šípové Smrti zporážejí mi všech mých tré, že sem žalostně osaměje a hrůzou zmámený jsa, co dělati nevěděl.
Vůdcové moji, abych sobě toho na ten čas vážil, že mi snáze utíkati bude. A já: „Proč ste mi pak prvé radili?“ Oni, že času k vazení se není, abych uhýbal. Takž sem pospíšil.
9. Ale znikna toho, nic předce nevím, co vlastně o tom stavu povědíti: více-li potěšení v něm, když se zdaří (jakož se domnívám, že mně tak bylo sedlo), čili žalosti více z přerozličných příčin. To pamatuji toliko, že i bez něho i v něm teskno bývá, a i když se nejlép zdaří, sladké s hořkým se mísí.