Kapitola XXXVI.
Poutník z světa utéci chce
Já ani se na to dívati, ani bolesti srdce déle snášeti nemoha, prchl sem na poušť někam, aneb raději, kdyby možné bylo, z světa ven uteci chtěje. Ale vůdcové moji po mně se pustivše, dostihli mne, a kam to chci, se tázali.
Já mlčením odbyti chtěje, neodpovídal sem nic. Ale když se nezbedně, pustiti mne nechtíce, dobývali, řekl sem:
„Již vidím, že v světě lépe nebude! Jižť jest po mé naději veta! Běda mně.“ Oni: „A ještě sobě neusmyslíš, ani tyto teď příklady, nač takoví přicházejí, vida?“ Já: „Tisíckrát umříti volím, nežli tu býti, kdež se tak děje, a dívati se na nepravost, faleš, lež, svod, ukrutnost. Protož již mi smrt žádostivější jest nežli život. Jdu, abych se podíval, jaký los jest mrtvých, kteréž vynášeti vidím.“
2. Všudybud povolil hned, pravě, že i tomu se podívati a vyrozuměti dobré jest; druhý neradil, nýbrž bránil tuze.
Jehož já nedbaje, potrhl sem se a šel předce, a on tu zustana opustil mne.
3. Obhlédaje se pak, hledím ještě na způsob umírajících, jichž všudy vůkol dosti bylo. A vidím žalostnou věc, jak jmenovitě každý s hrůzou, naříkáním, strachem a třesením duši pouští, nevěda, co se s nim stane a z světa kam se octne. Čehož já ač sem se lekal, však vždy něčemu víc vyrozuměti chtěje, kráčel sem mezi řady már, jda až k krajům světa a světla; odkudž když jiní, oči zavrouc, slepě tak mrtvé své vyhazovali, já brylle mámení již odvrha a oči sobě protra, a jak sem nejdál mohl, tam ven se vychýle, nahlédnu a spatřím strašlivých temností mrákotu, jíž se rozumem lidským ani dna ani konce najíti nemůže, a v nich nic než červy, žáby, hady, štíry, hnis a smrad a puch síry a smoly tělo i duši zarážející, summou hrůza nevypravitedlná.
4. Od níž strnuly všecky vnitřnosti mé a všecko tělo mé drkotalo a zděšen byv, mdlobou sem na zem padl a tak žalostivě zvolal: „Ach, přemizerní, bídní, nešťastní lidé, toto-liž jest váše poslední sláva! Toto-liž tolik nádherných vašich činů závěrek! Toto-li cíl vašich, jimiž se nadýmáte, umění a rozličné moudrosti! Toto-li po tak mnoha nesčislných pracech a kvaltováních žádaný ten pokoj a odpočinutí! Toto-li ta, kterouž sobě vždycky slibujete, nesmrtedlnost! Ach, kéž sem se nikdý nenarodil! Kéž sem nikdý skrze bránu života neprošel, jestliže po všech světa marnostech nic než temnostem a hrůzám těmto za podíl býti mám! Ach, Bože, Bože, Bože; Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smilůj se nade mnou bídným!“