příkladové k ctnostem býti mají? Ale najdu-liž pak co v světě, v čemž by šalby a podvodu nebylo?“ To uslyšavše někteří z nich, a že na jejich iregulární život naříkám, porozuměvše, šilhavě na mne hleděti a reptati začali, hledám-li pokrytců a povrchních nějakých svatáčků, abych jich jinde hledal, oni že vědí, jak i v kostele povinnost svou konati, i doma a mezi lidmi lidsky se chovati. Takž sem mlčeti musil, patrně sic vida, že to potvorství jest, na komži pancíř, na birýtě lebku, v jedné ruce Zákon, v druhé meč, po předu Petrovy klíče, po zadu Jidášů měšec nositi, mysl v Písmě vybroušenou, srdce v praktikách praktykách vycvičené a jazyk plný nábožnosti, oči plné bůjnosti míti.
9. Vida pak některé obzvláště, kteříž na kázaních velice uměle a nábožně řečňujíce, sobě i jiným nejinák než jako z nebe spadlí anjelé se líbili, života pak rovně jako jiní rozpásaného byli, nemohl sem se předce zdržeti, abych neřekl: „Hle, trouby, skrze něž věci dobré plynou, samých se nechytají!“ Tlumočník dí: „I to jest dar Boží, o věcech Božích pěkně mluviti uměti.“ „Jest dar Boží,“ dím já, „ale na slovích-liž se stavovati má?“
10. Mezi tím vida já, že všickni tito nad sebou starší své (biskupi, arcibiskupi, opatové, proboštové, děkanové, superintendenti, inspectores etc. nazvané) mají, muže vážné a vzácné, jimž všickní poctivost činili, myslil sem:
„Proč pak oni těchto nižších v řádu nedrží?“ A chtěje příčině vyrozuměti, vejdu za jedním do pokojíka jeho, potom za druhým, třetím, čtvrtým etc. a vidím je zaměstknané hrubě, že neměli kdy k oněm dohlédati. Zaměstknání pak jejich (mimo nejedny věci s oněmi společné) bylo s rejstry důchodů a pokladů (jakž pravili) církevních. I řekl sem: „Omylem jim tuším duchovní otcové říkají; důchodní Duchodnj otcové slouti by měli.“ Odpověděl tlumočník:
„Musíť o to péče býti, aby církev v tom, co ji Pán Bůh přeje a od pobožných předků nadáno, nehynula.“ Vtom vystoupě z nich jeden, na pasu dva visuté klíče mající (jmenovali ho Petrem), řekl (Skut. 6.): „Muži bratří, není slušné, abychom my, opouštějíc slovo Boží, přisluhovali stolům a truhlám. Vyberme muže dobropověstné a poručme jim tu práci, sami pak pilní buďme modliteb a služby slova.“ Což já slyše, zradoval sem se, protože to podlé zdání mého dobrá rada byla. Ale z nich žádný tomu rozuměti nechtěl, počítali, přijímali, vydávali předce sami, modlitby a službu slova jiným poroučejíce, aneb běžně odbývajíce.
11. Umřel-li z nich který a péče prvotnosti na jiného přijíti měla, spatřil sem nemálo nemalo obcházení, nahlédání, přímluv shledávání, každý se k té pořádce, dřív než by místo vychládlo, tlačil. Ten pak, který prázdné místo osaditi měl, bral od nich a o nich hlasy, kteříž velmi rozdílní byli. Jeden se hlásal býti krevným přítelem, druhý po ženě příbuzným, třetí, že dávno již starším sloužil, odměny se nadál, čtvrtý, že slib měl, tím se troštoval, pátý pro své z poctivých rodičů zplození na poctivé místo posazení čekal, šestý schválení sebe odjinud vyžádané předstíral, sedmý dárky podstrkoval, osmý, hlubokých, vysokých a širokých smyslů jsa, místa sobě, kde by se rozprostříti mohl, žádal, a nevím co toho víc. Což já spatře, řekl sem: „Toť snad není řád, tříti se na taková místa, však by se tu na zavolání čekati mělo.“ Tlumočník odpoví: „A což by bezděčných volali? Musíť se, kdo k tomu úmysl vmysl má, ohlásiti.“ „Já sem opravdu myslil,“ dím já, „že se tu na Boží zavolání čekati musí.“ On zase: „A co mníš, že Bůh někoho z nebe zavolá? Boží zavolání jest přízeň starších, kteréž sobě každému, kdo se k zavolání hotoví, dobývati volno jest.“ „Vidím tedy,“ řekl sem, „že tuto k službě církve žádného hledati a doháněti netřeba, odháněti spíše. Mezi tím, má-li se vždy přízně hledati, tak by se hledati ji mělo, aby každý pokorou, tichostí, pracovitostí církvi milým činiti se hleděl, a ne, jakž já tu vidím a slyším. Nechť je, co chce, neřádové jsou toto.“
12. Na tom když mne státi viděl tlumočník můj, řekl mi: „Pravdať jest, že v životě křesťanském i samých teologů Theologů něco více nerovnosti jest než jinde, ale zase toto jest pravé, že křesťané, i zle živi jsouce, dobře umírají.
Protože spasení lidské ne na skutcích, než na víře záleží, kteráž když pravá jest, nemůže spasení chybiti. Nehorš se tedy, že život při křesťanech nejistý jest, když jen víra jest jistá, dostiť jest.“
13. „Srovnávají-liž se tedy aspoň u víře všickni?“ řekl sem. Odpověděl: „Jestiť i tu trošičku rozdílnosti, ale co na tom? Základ mají všickni jeden.“ I uvedou mne za jakés mříže uprostřed kostela toho velikého, kdež já okrouhlý, veliký, na řetěze visící kamen spatřím; pravili mu prubířský Prubýřský kamen. {Písmo svaté S. prubířský Prubýřský kamen.} K tomu přistupovali lidé přední, každý v ruce něco nesa, ku příkladu kus zlata, stříbra, železa, olova, písku, plev etc., pak otíral každý o ten kámen to, co přinesl, a chválil, že průbu drží, jiní dívající se pravili, že nedrží. Tož na sebe křikali, žádný sobě svého haněti nedal, žádný také druhému jeho věci potvrzovati nechtěl.
Pak na sebe láli, klnuli, za kápě, za uši a kde mohli se chytajíc a táhajíc. Jiní hádali se o sám ten kámen, jaké jest barvy; někteří pravili, že modrý, jiní, že zelený, jiní, že bílý, někteří, že černý, až se našli, kteříž pravili, že jest proměnných barev, jaká se věc přistrčí, takový že se i on zdá. Někteří radili, aby ho rozbili a na prach zetrouc, jaký bude, pohleděli, jiní nedali. Někteří nadto výš pravili, že ten kámen jen různice tropí, aby ho sňali a preč dali, že se snáze porovnají; k čemuž jich veliký díl, a nejpřednějších, přistupovalo, jiní toho zase bránili, pravíce, že životy raději složí, než tomu dopustí; jakož pak nejedni, když se různice a šarvátka ssarwatka rozmohla, i zbiti jsou, kámen pak zustal předce. Nebo byl okrouhlý a velmi hladký, kdo na něj sahal, ujíti ho nemohl, vyklouzl se