23

nejedny sem viděl, že když postupovati začali, hned přes kamení a špalky a do dolů (o nichž sem prv pověděl, že jich všudy plno bylo) padali. I ptal sem se: „Jak pak to, poněvadž se skrze ty brylle všecko vidí, že těm ústrkům vstrkům nevyhýbají?“ Odpovědíno mi, že ne brylle, než ti, kdo jich užívati neumějí, vinni sou. Mistři pak pravili, že není dosti brylle dialektiky Dyalektyky míti, než že se zrak jasným collyrium z fyziky Fizyky a matematiky Matematyky vyčistiti musí. Protož aby do jiných auditorií šli a zrak sobě propravili. Šli tedy jeden sem druhý tam.

A já svým vůdcům „Poďmež i my“ řekl. Ale toho sem neobdržel dříve, než až sem také ponoukáním Všezvěda několikery ty brylle sobě zjednal a zpřipínal; a zdáloť mi se, pravda jest, že cosi víc vidím a některá věc několikerým způsobem vidína býti mohla. Ale sem vždy, abychom dále šli, že já toho collyrium, o němž tu mluvili, zkusiti chci, dotíral.

6. I šli sme a uvedli mne na nějaký plac, uprostřed něhož uzřím veliký rozložitý strom, na němž všelijaké lístí a všelijaké ovoce (v škořepinách všecko) rostlo, pravili mu Natura. Filozofů vůkol něho zástup byl, vzhlédajících a ukazujících sobě, jak které ratolesti, listu a ovoci říkají. I řekl sem: „Tito, slyším, že se jmenovati těch věcí učí, ale aby přirození stíhati měli, ještě nevidím.“ Odpověděl mi tlumočník: „S to ne každý býti můž, než hleď na tyto.“ I vidím některé větvoví ulamovati a lístí i ovoce rozvínati rožwjnati, a kde na ořech přišlo, zubami hrýzti, až jimi třeskotali; ale oni pravili, že to škořepiny praští, a přebírajíce se v nich chlubili se, že jádro mají, tajně jedni druhým, ale řídkým ukazujíce. Já pak, nahlédaje také mezi ně pilně, patrně sem viděl, že zevnitřní sic šupinu a kůru zhmožděnou a rozmačkanou měli, nejtvrdší však škořepina, v níž zavinuté jádro leželo, ještě byla celá. Vida já tu tedy i marnou honosnost i daremné kvaltování (viděl sem zajisté, jak někteří i oči sobě vyhleděli i zuby vylámali), pobídl sem, abychom jinam šli.

7. Takž vstoupíme do nějaké síně, a aj, tu páni filozofové krávy, osly, vlky, hady a všelijakou zvěř, ptactvo, zeměplazy, též dříví, kamení, vodu, oheň, oblaky, hvězdy a planéty, až i anjely před sebou majíce, disputovali dysputowali, jak by se každému tomu tvoru to, co od jiných rozdílného má, odjíti mohlo, tak aby všickni sobě podobní učiněni byli. I svlékali z nich nejprv formu, pak materii Materiy, naposledy všecky případnosti, až holé Ens zustalo. {Unum, Verbum, Bonum.} A tu se hádali, jsou-li všecky ty věci jedno a též, jsou-li všecky dobré a jsou-li všecky v pravdě tím, čím jsou; a podobných na sebe víc otázek dávali. Kterýchž pozorujíc někteří, začali se diviti a vypravovati, jak lidský vtip vysoko vyšel, že, hle, všecku bytnost přesáhnouti a všech tělesných věcí tělesnost odlouštiti může a umí, až sem se i já v subtylnostech subtýlnostech těch kochati počal. Ale vtom jeden vystoupě, volal, že to jen jsou fantazie, aby toho nechali. I potáhl některé po sobě a jiní byli zhůru, za heretiky Haeretyky je odsuzujíce, že od filozofie nejvyšší umění a jako hlavu artium odtíti chtějí. Kterýchž hadruňků já naposlouchaje se, šel sem odtud.

8. Vtom jdouce, trefíme mezi jakési, kteříž plnou síň cifer majíce, přebírali se v nich. Někteří berouc z hromady, rozsazovali je, jiní zase přehršlím shrňujíc, na hromádky kladli, jiní opět z těch hromádek díl ubírali a obzvlášť sypali, jiní opět ty díly v jedno snášeli a jiní zase to dělili a roznášeli, až sem se tomu jejich dílu podivil. Oni mezi tím vypravovali, jak v celé filozofií jistšího umění nad toto jejich není, tu že nic chybiti, nic ujíti, nic nadbýti nemůž.

„Nač pak to umění jest?“ řekl sem. Oni mé hlouposti se podivíc, hned jeden přes druhého divy mi vypravovati začnou. Jeden, že mi poví, kolik husí v stádě letí, nepočítaje jich, druhý, že mi poví, v kolika hodinách čisterna pěti rourkami vyteče. Třetí že mi poví, kolik v měšci grošů mám, nenahlédaje tam etc., až se jeden našel, kterýž se písek mořský v počet uvésti podvoloval a o tom hned knihu sepsal. (Archimedes). Jiný příkladem jeho (ale větší subtylnosti subtýlnosti dokázati chtěje) dal se v počítání v slunci létajícího prášku. (Euclides). I užásl sem se a oni mi k srozumění posloužiti chtíce, ukazovali své regule, trium, societatis, alligationis, falsi; kterýmž sem jakž takž vyrozuměl. Než když mne do nejzadnější, jenž algebra aneb cossa slove, uvésti chtěli, takových sem tam divokých jakýchsi klik a háků hromady uhlédal, že mne o málo závrat nepopadl, a zavra já oči, prosil sem, aby mne odtud vedli.

9. I přijdeme k jinému auditorium, nad nimž … napsáno bylo a já zastavě se, „budem-liž tam moci?“ řekl sem,

„poněvadž tam geometry toliko pouštějí?“ „Poď předce, „řekl Všudybud. I vejdem, a aj, tu jich množství, kteříž čáry, háky, kříže, kola, kvadráty Quadráty, puňkty psali každý sobě sám tiše. Pak jeden k druhému přicházel a ukazovali sobě; některý pravil, že jinak býti má, a tento, že dobře, tož se vadili. Vynalezl-li kdo novou nějakou čáru neb kliku, výskal radostí a svolaje jiné ukazoval, kteříž ckali, prsty a hlavami točili a v svůj kout každý běže, také sobě takovou dělal. Jeden trefil, jiný ne, takže všecka ta síň po zemi, po stěnách, po stropě plná byla čar, a nedali sobě na ně šlapati, ani se jich dotýkati.

10. Kteří mezi nimi nejučenější byli, sstupovali se do prostřed a pokoušeli se očsi velmi úsilně vsylně, načež viděl sem, že jiní všickni s otevřenými ústy vsty očekávají. A bylo o tom řečí mnoho, jak by to nade všeho světa subtylnosti subtýlnosti divnější bylo a kdyby se vynalezlo, že by již nic nebylo nemožného. Já tedy, co to jest, věděti žádostiv jsa, přistoupil sem a spatřil, že kolo mezi sebou mají, o něž otázka jest, jak by z něho kvadrát