66

Kapitola XL.

Poutník jak proměněn

To když já mluvím, počne mi se větší ještě světlo dělati, a spatřím obrázky ty, kteréž sem prv ošoustané a oblámané viděl, celé již a patrné a krásné, nýbrž hýbati se tu před očima mýma začínající. Tolikéž ta rozmetaná polámaná polámána kola v jedno se spojila, a z nich ušlechtilý jakýsi nástroj jako hodiny, běh světa a divnou Boží zprávu vyobražující, se udělal. Spravili se i ti žebříkové a zhůru k oknu tomu, kterýmž se nebeské světlo vpouštělo, postavili, takže se tam, jakž sem porozuměl, vyhlédati mohlo. Křídla pak, kteráž sem prvé s vyšklubaným peřím viděl, dostala nového velikého peří, kteráž vzav ten, kterýž se mnou mluvil, Pán můj, připal je ke mně a řekl: „Synu, já na dvou místech bydlím. Na nebi v slávě své a na zemi v srdci zkroušeném. A ty od toho času, chci, aby také dvoje obydlí měl. Jedno zde doma, kdež sem i já s tebou býti připověděl, druhé u mne v nebi, kamž, aby se vznášeti mohl, křídla tato (jenž jsou Žádost věcí věčných a Modlitby) tobě přidávám. Budeš moci, kdy budeš chtíti, ke mně se prolétnouti, a tak ty se mnou a já s tebou rozkoše míti.“