Kapitola XXXIX.
Námluva jejich společná
„Přijímám to, synu můj, od tebe,“ řekl on. „Stůjž v tom, buď, slůj a zustávej můj vlastní. Můjs sice byl a jsi od věčnosti, ales toho prv nevěděl. Já sem pro tebe potěšení to, k němuž tě nyní uvedu, dávno již strojil, ales ty tomu nerozuměl. Vedl sem tě cestami divnými, skrze okolí a zápolí, k sobě, čehožs ty neznal, a co já, ředitel všech vyvolených svých, tím obmýšlím, nevěděls, nýbrž ani díla mého při soběs neznamenal. Ale bylť sem s tebou všudy, a proto sem tě poněkud skrze ty okliky vodil, abych tě naposledy tím hlouběji k sobě uvedl. Ničemu tě svět, ničemu vůdcové tvoji, ničemu Šalomoun naučiti, ničím také zbohatiti, ničím nasytiti, ničím žádostí srdce tvého spokojiti nemohli, nebo to v nich složeno nebylo, čehos hledal. Ale já tě naučím všemu, já zbohatím, já nasytím.
2. Tohoto toliko od tebe žádám, coskoli v světě viděl a jakákoli lidská při věcech zemských usilování spatřil, na mne aby to všecko přenesl a obrátil. To buď, dokud jsi živ, tvá práce a zaměstknání; a čehož tamto lidé hledají, a nenacházejí, toho já tobě dosti dám, pokoje a radosti.
3. Viděls v manželském stavu, jak, kteří se sobě oblíbí, všecko opouštějí, aby svoji byli. Učiň ty také tak, opusť všecko, i sebe samého, a odevzdej se mně plně a budeš můj a dobřeť bude. Dokud toho neučiníš, k žádnému mysli upokojení nepřijdeš, slibujiť. Nebo v světě všecko se mění, čehokoli se myslí a kocháním držeti chtíti budeš, kromě mne, všecko tě jen sebou tak i jinák zaměstknávati a nepokojiti bude a naposledy tě opustí a kochání, kteréžs sobě v něm strojil, obrátíť se v žalost. Protožť věrně radím, synu můj, pusť ode všeho a chop se mne, buď můj a já tvůj! Zavřeme se zde v schráně schraně této spolu a pocítíš opravdovějších rozkoší, než se v tělesném manželství najíti mohou. Mně se jen líbiti, mne za rádce, vůdce, svědka, tovaryše a společníka všech svých věcí míti hleď. A kdykoli ke mně mluvíš, říkej: Já toliko a ty, Pane můj; o třetího někoho starati se tobě není potřebí.
Mne se jen drž, na mne hleď, se mnou mile rozmlouvej, mne objímej, mne líbej a ode mne všeho toho zase čekej.
4. Viděls v druhém stavu, jakými se neskonalými pracemi lidé, zisku hledajíce, zanášejí, jakých fortelů chytají, jakých nebezpečenství odvažují. Ty kvaltování ta všecka za marnost měj, věda, že jednoho toliko potřebí jest, přízně Boží. A protož ty jediného povolání, kteréžť sem svěřil, ostříhaje, věrně, upřímě, tiše práci svou veď, konec a cíl všeho mně poroučeje.
5. Mezi učenými viděls, jak oni všecko vystíhati se snažují; tobě vrch umění buď, mne v skutcích mých zpytovati, jak já tebe a všecko divně řídím. Tu materie k spekulování více než oni tamto najdeš, a s nevypravitedlnou oblektací. Místo všech biblioték, kteréž čísti neskonalá práce, užitek malý, často škoda, vždýcky ustání a tesknost, tuto knížku tobě dávám, v níž všecky artes složené najdeš. Tu gramatika tvá bude slov mých považování; dialektika víra k nim; rétorika Retoryka modlitby a vzdychání; physica skutků mých rozjímání; methaphysica ve mně a věcech věčných se kochání; mathematica dobrodiní mých a naproti tomu nevděčností světa počítání, vážení a měření; ethica tvá bude láska má, kteráž tobě všech tvých ke mně i bližnímu činů regule dávati bude.
Všeho pak toho umění, ne aby vidín byl, než aby tudy ke mně se blížil, hledati budeš. A ve všem tom čím sprostnější, tím umělejší budeš. Nebo sprostným srdcím mé světlo se rozněcuje.
6. Viděls mezi lékaři vyhledávání rozličných prostředků k obhajování a prodlužování života, ale ty k čemu by se, jak dlouho živ býti máš, fresoval? Zdaž to v moci tvé jest? Nevyšels na svět, kdys chtěl, nepůjdeš také z něho, kdy chtíti budeš, ale má to řídí prozřetedlnost. Protož ty hleď, aby dobře živ byl, a já hleděti budu, pokud živ býti máš. Živ buď sprostně a upřímě k mé vůli a já tobě k vůli budu lékařem tvým, nýbrž já budu životem tvým a dlouhověkostí dnů tvých. Sic beze mne i lékařství jedem jest, když já poručím, i jed lékařstvím býti musí. Protož jen mně život svůj a zdraví své poruč, sám o to naprosto pokoj maje.
7. V jurisprudencís divné a nesnadné lidské pletky spatřil, jak se o své věci rozličně táhati učí. Při tobě toto práv umění buď, aby ani cizího, ani svého žádnému nezáviděl; co kdo má, toho mu nechával, co kdo tvého potřebuje, toho mu nebránil; komus čím povinen, oddával, komu i nad povinnost čím prospěti můžeš, k tomu se povinného znal; pro pokoj všeho, i sám sebe, ustupoval; bere-liť kdo sukni, i plášť mu přidal; bije-li v líce, i druhého mu nastavil. To jsou práva má, jichž budeš-li šetřiti, pokoj obhájíš.
8. Dívals se v světě, jaké lidé při provozování náboženství ceremonie a hádky tropí. Tvé náboženství buď v tichosti mně sloužiti a ceremoniemi se nevázati, nebo já tě jimi neváži. A když mi tak, jakž tě učím, v duchu a pravdě sloužiti budeš, s žádným se již dále o to, by tě pak i pokrytcem, kacířem a čímkoli jmenovali, nevaď, ale jen předce tiše mne a služby mé hleď.
9. Mezi vrchnostmi a správci lidských společností poznals, jak se lidé rádi na přední místa a k zpravování jiných