Qvadrát udělán býti mohl. A když se toho s nevypravitedlnou prácí vyhledávalo, rozstoupili se zase, aby každý o tom přemyšloval, sobě poručíc. {Joh. Scaliger.} Tožť po malé chvíli nenadále jeden vyskočí volaje: „Mám, mám tajemství odkryté, mám.“ I shlukli se k němu všickni, viděti a diviti se chvátajíce. A on vynesa velikou knihu in folio, ukazoval jim. {Joh. Clavius.} I stali se hlasové a prokřikování, jakéž po vítězství bývá. Ale tomu plésání jiný hned brzo přítrž učinil, co hlasu měl křiče, aby se mámiti nedali, že kvadrát Quadrát není, a postaviv ještě větší knihu, všecky onoho domnělé kvadráty Quadráty zase v kola obrátil, mocně to provodě, že oč se onen pokusil, toho dovésti člověku možné není. I sklopili všickni hlavy a navrátili se k čárám a klikám svým.
11. My pak odtud do jiné síně sme přišli, kdež prsty, pídi, lokty, sáhy, váhy, míry, sochory, hevery, škřipce a podobné nádobí prodávali, a plno bylo měřících a vážících. Někteří samu tu síň měřili, a každý téměř teměř jinák naměřil, pak se nesnadnili a měřili znovu. Někteří měřili stín na dýl, na šíř, na tloušť, jiní jej na váhu vážili. Sumou Summau pravili, že nic není v tom světě, ani krom světa, čeho by se oni doměřiti nemohli. Ale já, trochu se na to jejich řemeslo podívaje, poznal sem, že více pochluby než potřeby bylo. Protož sem hlavou pokyna, odtud šel.
12. I přijdem do jiného pokoje, kdež plno hudeb a zpěvů, břinkání a hlučení rozličných nástrojů spatřím, a některé okolo nich stojící a z vrchu, z důlu, po stranách nazírající a uch nastavující, co to, kde, kudy a kam zní, jak a proč co se čím zní neb nezní, vystihnouti chtíce. Někteří pravili, že již vědí, a plésali, pravíce tu Božského cosi býti a tajemství nad tajemství, protož to s 69 velikou chutí a poskakováním rozbírali, skládali, překládali. Ale k tomu se jeden z tisíce nevydařil, jiní jen hleděli. Pakli kdo také ruky přičiniti chtěl, škřípalo to a vrzalo, jako i mně. Takž já vida některé dosti, jakž se zdálo, vzácné lidi za hřičku a maření času to míti, šel sem odtud.
13. Tehdy vede mne Všudybud po schodech na jakés pavlače, kdež hromady uzřím lidí žebříky dělajících a k obloze přistavujících, pak lezoucích zhůru a lapajících hvězdy a roztahujících přes ně šňůry, pravidla, závaží, kružidla a cesty běhů jejich měřících. O čemž někteří usadíc se regule psali, kdy, kde a jak se které scházeti neb rozcházeti mají vyměřujíce. I podivil sem se opovážlivosti lidské, že až do nebe se zpínati a hvězdám regule dávati smějí; a zachutnav sobě to tak slavné umění, živě sem se ho i sám také chápati počal. Ale poobírav se s tím, čistě sem spatřil, že hvězdy jinák, než jim tito houdli, tancovaly. Což i oni sami znamenavše, na anomalitatem coeli naříkali, vždy jinák a jinák v řád je sobě uvésti se pokoušejíce, až i místa jim měníce, některé dolů na zem strhujíce, Zemi pak zhůru mezi ně sázejíce. Sumou summau tak i jinák hypotheses vymýšleli, an dokonále nic se trefovati nechtělo.
14. Někteří tedy nelezli tam více, než zdůlu toliko na ně vzhlédajíce, k čemu se která strojila, šetřili a spořádajíc trigóny, quadráty, sextíle, conjunkcí, oposicí a jiné aspekty, vyhlašovali budoucí, buď veřejně světu, aneb soukromně jistým osobám, štěstí a neštěstí, nativitéty a pranostiky Pranostyky píšíc a mezi lidi pouštějíc. Z čehož nejednou na lidech bázeň a strach, nejednou veselost se dělala, zvlášť některých, jiní nedbali nic, házeli tím v kout, spílali zhvězdlhářů pravíc, že oni i bez pranostiky Pranostyky dosti se najísti, napíti, naspáti mohou. Na kterýž však postranní soud, zdálo mi se, že dbáti nesluší, jestliže jen umění samo v sobě jisté jest. Ale čím sem na ně víc šetřil, tím sem jistoty méně znamenal. Trefilo-li předpovídání jednou, pětkrát zato chybilo. Rozuměje já tedy, že tu i bez hvězd hádati nenesnadno, kdež uhodnouti pochvalu, chybiti výmluvu má, za marnost sem položil déle se s tím meškati.
15. I vyjdeme opět na jiný plac, kdež, aj, novou věc spatřím. Nebo tu nemálo jich stálo s jakýmis křivými, ohnutými trubami, jejichž jeden konec k očím sobě cpali a druhý přes rameno za hřbet sobě stavěli. Což co by bylo, když sem se ptal, odpověděl mi tlumočník, že jsou perspicille, kterýmiž se za hřbet hledí. Nebo prý pry kdo člověkem býti chce, musí nejen, co před nohama leží, viděti, ale i na to, co již přešlo a za hřbetem jest, se ohlédati, aby z minulého přitomnému a budoucímu se učil. Takž já za novou to věc maje (nevěděl sem zajisté před tím, aby takové oklikovaté perspicille býti mohly), prosil sem jednoho, aby mi trošku na pohlednutí zapůjčil.
I podali mi jich několik, a aj, potvorná věc! Skrze každé jináč a jináč viděti bylo. Skrze jedno věc některá daleko se zdála, skrze druhé tatáž blíž, skrze jedno té, skrz jiné jiné barvy, skrz třetí toho třeba ani nebylo, takže sem to vypruboval, že se tu nač ubezpečiti není, že by tak, jakž se ukazuje, bylo, než jak které perspicillum přistrojeno, tak že věc očím barví. Z nich pak viděl sem, že každý své perspektivě věří, protož se o lecos dosti trpce hádali.
Což mi se nelíbilo.
16. Když mne jinam vésti počnou, ptám se: „Brzy-li pak těm učeným konec bude? Však již až teskno mezi nimi se motati.“ „Nejlepší pozustává,“ řekl Všudybud. I vkročíme na nějakou síň, kteráž plná byla obrazů, po jedné straně pěkných a libých velice, po druhé straně mrzutých a přepotvorných, okolo nichž chodili filozofi, nejen na ně vzhlédajíce, ale i což oněm k kráse, těmto k mrzutosti barvami přidati mohli, přidávajíce. I ptal sem se: „Co to jest?“ A tlumočník mi dí: „Co nevidíš nápisů na čelích?“ A vodě mne, ukazuje mi ty nápisy Fortitudo, Temperantia, Justitia, Concordia, Regnum etc. a z druhé strany Superbia, Gula, Libido, Discordia, Tyrannins etc. Filozofi pak