kratochvílí a maření času dělati. Jiné nadto, jejichž práce byla, nástroje ukrutnosti, meče, tulichy, čekany, ručnice etc., vše na lidi, strojiti a množiti. Jakýchž všech živností s jakým lidé svědomím a s jak potěšenou myslí hleděti mohou, já nevím. Než to vím, kdyby se z těch jejich prací, co nepotřebného, zbytečného a hříšného v nich jest, vyníti a odmísiti mělo, že by větší díl lidských obchodů klesnouti musel. Protož pro tuto i výš připomenuté příčiny nic sobě tu oblíbiti nechtěla mysl má.
8. Zvláště pak naposledy když sem viděl, že se tu jen tělem a tělu pracuje, ješto by člověk, přednější věc v sobě maje, duši, tu nejpředněji v práce zavoditi, té zisků nejpředněji hledati měl.
9. Jednu věc zejména připomenouti se vidí, jak mi se mezi formany po zemi a mezi plavci na moři vedlo. Když sem tak, dílny řemeslníků přehlédaje, tesknil, řekl Mámilovi Všudybud: „Vidím já, že je toto cosi cosý neposedavého, rtuť vždycky se mektati chtíci, protož mu žádné jedno místo nevoní, k němuž by se přivázati dáti chtěl. Ukažme mu prostrannější, kupecký, kdež vždycky sem tam přes svět se přenášeti a jako ptáku létati volno.“ „Nejsem proti tomu,“ řekl sem, „i toho zkusiti.“ Šli sme tedy.
10. A hned uzřím houf lidi sem tam se vrtících a všelijaké věci, až i třísky, prst, hnůj shledávajících, zbírajících, zdvíhajících a do břemen fasujících. Ptám se, co to? Oni, že „přes svět strojí“. Já: „A proč ne bez těch tíhot?
lehčeji by jeli.“ Oni: „Bloud si ty. Jakž by jeli? to jejich křídla.“ „Křídla?“ řku já. „Křídla arci. Nebo to jim dává i úmysl vmysl i dobrou při tom mysl i pas a glejt všudy. Či mníš, že se darmo po světě toulati volno? Z toho oni musejí vyživení, přízeň i všecko bráti.“ Hledím tedy, a aj, oni, co kdo nejvíc břemen těch shledati mohl navážíc, na šráky jakés s poddělanými koly váleli a šroubovali, pak spřipínajíc s připjnagjc k nim hovada, tak se se vším tím přes vrchy, hory, doly, zmoly šrotovali a pachtovali, že to znamenitě veselý život sobě libujíce. Jakož se i mně zprvopočátku zdálo. Ale jakž sem je tu i tam v blatě váznouti, káleti se a máchati, natáhati a namáhati, též od dešťů, snihů, slot, metelic, zim, hork rozličná nepohodlí snášeti viděl, jako i na pasích všudy na ně číhati, všecko jim přetřásati, vačky vyprazdňovati (an nic k zniknutí toho hněv, trhání a sápání sapánj nepomáhal), tolikéž loupežnou po silnicích sběř outoky na ně činiti a duši jejich vždycky na šancích státi sem spatřil, zodnechtělo mi se toho.
11. Pravili tedy, že jiný jest pohodlnější po světě létání způsob, plavbami; tu že se člověk neztřase, nezkálí, neuvázne, ale od jednoho kraje světa k druhému sebou stříleti můž, všudy nového, nevídaného a neslýchaného něco nalézaje. I vedli mne k krajům země, kdež sme před sebou nic neviděli než nebe a vodu.
12. Tu mi do jakés chaloupky vstoupiti kázali z prken zhlobené. A ta nestála na zemi, aniž byla podezděná neb podvalami jakými, sloupy a podporami utvrzená, ale stála na vodě a viklala se sem tam, takže i vstoupiti do ní s rozmyslem bylo. Však když jiní tam šli, šel sem, abych se nesmělým nezdál, i já, nebo pravili, že to náš vůz.
Mysle pak já, že již pojedem aneb, jakž pravili, poletíme, anť my tu den, druhý, třetí, desátý stojíme. „I co pak to?“ dím já, „však ste pravili, že sebou stříleti budeme od jednoho kraje světa k druhému, a my nemůžeme z místa nikam.“ Oni, že až nám tahouni přijdou, a vypravují mi, že oni tahouny mají, kterýmž ani hospody, ani maštale, ani obroku, ani ostrohy a biče netřeba, než jen zapřáhnouti 43 a jeti, jen abych počkal, že uhlédám. A ukazují mi mezi tím opratě, provazy, šle, váhy, brdce, oje, nápravy, rozvory, klanice a sochory rozličné, vše jinak než při formanském fasuňku. Byl zajisté toto vůz ležatý, hřbetem znak, ojem (ze dvou nejdelších jedlí udělaným) zhůru do povětří strmící, od jehož špice provazové se rozbíhali k bitům vůkol s mřežováním a žebřováním rozličným. Náprava toho vozu byla vzadu, u níž sedě jediný člověk chlubil se, že všecku tu bohopustu obrátí, kam chce.
13. Vtom zavane vítr. Nuž chasa náše zhůru, běhati, skákati, křičeti, výskati začnou, jeden se chytá toho, jiný jiného. Někteří po těch provazích zhůru a dolů co veverky sebou házejí, bidla spouštějí, rohože jakési svinuté rozpouštějí a co víc toho. Já: „Co pak to?“ Oni, že zapřáhají. I hledím, a aj, ty rohože se nám vydmou jako stodoly (oni pravili, že to náše křídla) a všecko to počne nad námi fičeti a pod námi se voda střihati a stříkati; a než já zvím, anť se nám břeh i země i všecko z očí ztratí. Já: „Kam sme se pak děli? Co to bude?“ Oni, že letíme. „Inu, tedy leťmež ve jméno Boží,“ řekl sem a dívám se, jak to s námi prudce jde, ne bez líbosti sic, však také ne bez strachu. Nebo vyšel-li sem ven dívati se, závrat mne podjímal, vlezl-li sem na dno, strach od šustící násilně okolo stěn vody obstupoval mne. A tu mi 44 na mysl jíti počalo: „Není-li to předce těžká opovážlivost, tak vzteklým živlům, vodě a větru, život svůj svěřiti a tak zumyslně smrti v hrdlo lézti, od níž tu nic dále nejsme než na dva prsty, jak totiž tlusté jest prkno to mezi mnou a strašlivou propastí.“ Však umíniv strachu na sobě nedati znáti, mlčel sem.
14. Vtom mne puch jakýsi surový zarážeti počne a mozk i všecky vnitřnosti mi projma, povalí mne. Tu já se (jako i jiní způsobu tomu nepřivyklí) válím, řičím, rady sobě nevím, všecko se ve mně rozplývá a ze mne leje, že se nejinak zdálo, než že jak hlemejžď na slunci, tak my tu na té vodě se rozplyneme. Tu naříkati na sebe i vůdce své