33

Kapitola XVIII.

Prohlédá náboženství křesťanské

I vida mne vůdce můj děsiti se, dí mi: „Nu, poďme, ukážiť křesťanské náboženství, kteréž na jistých Božích zjeveních založeno jsouc a nejsprostnějším i nejvtipnějším dosti činíc, jakož pravdu nebeskou jasně na světlo staví, tak zase odporné bludy poráží, a jehož ozdoba jest svornost a láska a kteréž v nesčislných protivenstvích nepřemožené posavád zustalo a stojí. Z čehož rozuměti snadně můžeš, že původ jeho z Boha býti musí a potěšení pravého tu že se doptati budeš moci.“ I zradoval sem se těm řečem a šli sme.

2. A když přicházíme, vidím, že bránu mají, skrze níž se k nim musí. Ta brána stála u vodě, kterouž musil každý přebřísti a umyti se a vzíti heslo jejich, bílou a červenou barvu, s přísahou, že k právům a řádům jejich státi chce, tak jako oni věřiti, tak jako oni se modliti, týchž jako oni nařízení ostříhati. I líbilo mi se to jakožto ušlechtilého nějakého řádu začátek.

3. Projdouc skrze bránu, spatřím zástupy lidu veliké, mezi nimiž někteří habitem od jiných rozdílní, zde onde na výstupcích stojíce, ukazovali jim obraz jakýsi tak uměle vymalovaný, že čím víc kdo naň hleděl, tím víc nač se dívati měl; než že nebyl zlatem aneb blýskavými nějakými barvami hrubě okrášlený, nebyl zdaleka příliš patrný.

Protož sem viděl, že kteří zdaleka stáli, méně krásou jeho jímáni byli, kteří blíže, nasytiti se hleděním nemohli.

4. Ti pak, kteříž ten kontrfekt nosili, velebili jej náramně, nazývajíc jej Synem Božím a pravíce, že v něm všelijaké ušlechtilosti vyobraženy jsou a že z nebe na zem poslán jest, aby lidé, jak při sobě ctnosti pořádati mají, z něho mustr brali. I byla radost a plésání, a padajíce na kolena, zpínali k nebi ruce a Boha chválili. A já to vida, připojil sem hlas svůj také a Pána Boha, že mi na ta místa přijíti dal, pochválil.

5. Mezi tím slyším mnohá a rozličná napomínání, každý aby se k obrazu tomu formoval; a spatřím, že se po místech sstupují, a ti, kterýmž obraz svěřen byl, maličké kontrfekty z něho dělajíce, v zavinutí jakémsi všechněm rozdávají a oni je s nábožností do úst vst berou. Ptám se tedy, co se to tu dělá? Odpovědíno mi, že není dosti na často jmenovaný obraz zevnitřně toliko hleděti, než že se do vnitřku přijíti musí, aby se člověk v krásu jeho proměniti mohl. Nebo tak prý pry nebeskému tomu lékařství hříchové ustupovati musejí. Na kteréž zprávě já přestav, křesťany sem za blahoslavené lidi, kteří k zahánění zlého takové prostředky a pomoci mají, sám u sebe velebil.

6. Mezi tím však hledě já po některých, kteříž málo před tím Boha k sobě (jakž pravili) přijali, vidím, ani jeden za druhým do pitek, různic, nečistot, krádeží a loupeží se dávají. Ale nevěře já očím svým, hledím pilněji a vidím v pravdivé pravdě, že pijí a blijí, vadí se a bijí, lstí i mocí jední druhým berou a derou, bůjností řehcí a skáčí, výskají a pískají, smilní a cizoloží, hůř než sem které jiné viděl; summou, že všecko na opak proti tomu, jakž napomínáni byli a slibovali, činí. Protož zkormoutiv se, lítostivě sem řekl: „Ale pro Pána Boha, což se toto děje? Jáť sem tu jiného hledal.“ „Nediv se tak hrubě,“ odpověděl tlumočník. „Co se lidem k následování předstírá, jest stupeň dokonalosti, na kterýž vystoupiti nekaždému dá mdloba lidská. Kteří jiné vedou, dokonalejší jsou, ale za nimi obecný člověk, který v příčinách jest, ne tak stačiti můž.“ „Poďmež tedy mezi ty vůdce,“ řekl sem, „ať se na ně podívám.“

7. I přivede mne k těm na výstupcích stojícím, kteříž napomínali sic lidu k milování krásy obrazu toho, ale to slabě jaksi, jakž mi se zdálo, dělali. Nebo poslechl-li kdo a následoval, dobře, pakli nic, také. Někteří chřestali jakýmis klíči, pravíc se moc míti, kdo neposlechne, fortnu jemu, kudy se k Bohu chodí, zavříti, a mezi tím nezavírali žádnému. Pakli to činili, jako z žertu činili. A sic viděl sem, že ne hrubě směli směle toho dělati. Nebo když některý trošku ostřiti chtěl, láli naň, že na osoby káže. Protož někteří, ústně vstně nesmějíc, psaně na hříchy žehrali; ale i na ty křičeli, že paškvile roztrušují, protož se a neb od nich odvraceli, aby neposlouchali, a neb je z stupňů zhazovali, mírnější sobě vystavujíce. Což vida, řekl sem: „Toť jest bláznovství, že tito z vůdců a rádců svých následovníky a pochlebníky míti chtějí.“ „Tak jest světa běh,“ řekl tlumočník, „a neškodí to. Kdyby volavcům těm všecko volno bylo, kdo ví, čeho by sobě oni neosvobodili? Musí se i jim vyměřiti, pokud čára.“

8. „Poďme tedy,“ řekl sem, „ať já se na ně samy, jak doma krom katedry věci své spořádané mají, podívám; vím, že jim tam aspoň žádný nevyměřuje a nepřekáží.“ I vstoupíme tam, kdež sami kněží Kněži bydleli, a já mysle, že je modlící se a zpytující tajemství najdu, nalezl sem pohříchu, ani teď po peřinách rozváleni chrápí, tamto za tabulemi rozsázeni hodují, až do němoty do sebe cpajíce a lejíce, jiní provodí rejry a skoky, někteří měšce, truhly, komory vycpávají, jiní se s freji a bůjnostmi obírají, někteří s připínáním ostroh, tulichů, kordů, ručnic Ručnjc zacházejí, někteří s psy a zajíci se honí, takže nejmenší čas s biblí trávili, někteří sotva ji kdy do rukou brali, učitelé však Písem se jmenujíce. Což spatřiv já, řekl sem: „Ach nastojte, mého hoře, toto-liž ti vůdcové do nebe a