43

Kapitola XXIII.

Poutník prohlédá hrad Fortůny, a nejprv přístup k němu

Když k tomu milému hradu přijdeme, vidím nejprv zástupy lidu ze všech města ulic se zbíhajících a obcházejících a kudy by se zhůru dostati mohli obhlédajících. Byla pak na ten hrad jediná vysoká a úzká vzká brána, ale kteráž zabořená, zaválená a trním zarostlá byla, sloula poně Ctnost. A praveno mi o ní, že před časy ona sama toliko k vcházení na hrad vystavená byla, ale že se brzy potom příhodou jakousi zabořila, protož jiných menších že naděláno a té necháno, poněvadž příliš příkro, nepřístupno a nezvolno bylo choditi skrze ní.

2. Prolámany tedy zdi a naděláno forten z obojí strany; kteréž já prohlédaje, viděl sem nápisy jich, Pokrytství, Lež, Pochlebenství, Nepravost, Fortel, Násilí etc., ale když sem to tak jmenoval, a kteří tudy vcházeli, slyšeli, hněvali se na mne, reptali, zhoditi mne dolů chtěli, takže sem stouliti musel. Dívaje se pak, viděl sem, že někteří předce tou starou bránou skrze rum rúm a trní lezli. Jedni prolezli, jiní nic; a ti teprv se zase do dolejších forten vraceli a jimi procházeli.

3. I vejdu tam také a spatřím, že tu ještě hrad není, než plac, na němž množství lidí stojí, zhůru k vyšším palácům vzhlédajících a vzdychajících. Když sem se ptal: „Co ti tu dělají?“, odpovědíno mi, že jsou čekanci laskavého paní Fortůny vzezření a na hrad puštění očekávající. „A co se ne všickni ještě tito tam dostanou? Však všickni o to věrně pracovali.“ Odpověděl: „Přičíněti se každý můž, jak ví a umí, naposledy však na paní Fortůně, koho ona k sobě přijíti chce, neb nechce, záleží. Můžeš se podívati, jak to jde.“ I vidím, že tam již výše žádných schodů ani bran není, než kolo jakési ustavičně se točící, k němuž kdo se připal, zhůru na podlahu vynešen byl a tam teprv od paní Fortůny přijat a dále puštěn. Dole pak nemohl, kdo chtěl, kola se chytiti, než koho k němu úřednice Vřednice paní Fortůny jménem Náhoda přivedla aneb na ně vsadila, jinému každému ruce zklouzly. Ta pak rejentka Náhoda chodila mezi houfem a koho se ji událo, toho chytila a na 120 kolo vsadila, ješto se ji někteří velmi na oči tiskli, rukou podávali, prosili, své vynaložené práce, poty, mozoly, šrámy a jiné zasloužilosti předstírajíce. Ale já držím, že naprosto hluchá i slepá býti musila, tak se nic ani osobám nevzhlédala, ani proseb nedbala.

4. Mnozí tu z všelijakých stavů byli, kteréž sem prvé viděl, že v povolání svém a skrze bránu ctnosti aneb také skrze postranní fortny práce a potu nelitovali, a však se štěstí dočekati nemohli; jiný, na to třeba ani nemyslící, byl za ruku ujat a zhůru nešen. Z oněch pak čekanců mnozí převelmi tesklili, že na ně pořádka přijíti nechtěla, až nejeden ošedivěl. Někteří sobě zoufali a pustíc o štěstí, vraceli se k lopotování svému. Z kterýchž opět někteří roztoužíce se k hradu lezli, oči i rukou paní Fortůně podávajíc, takže expektantů těch způsob tak i jinak bídný a tesklivý sem shledal.