jedni od druhých dělili. Protož že nařizuje a poroučí, aby se na potom řemeslníci psali slovoutní, študenti osvícení a nejučenější, mistři a doktoři nejslovoutnější, kněží důstojní, velební a všelijaké cti hodní, biskupi nejsvětější, bohatší mezi měšťany urození, zemané urození a stateční rytíří, páni dvakrát páni, hrabata vysoce urození páni a páni, knížata velikomocní Welikomocni, králové nejjasnější a nepřemožení Nepřemoženi. „Což aby tím pevnější bylo, nařizujeme, aby žádný ani listu přijímati nebyl povinen, jestliže by se mu co z titulů tytulů vypustilo aneb pochybilo.“ Začež vyslaní poděkování učinivše, odešli. A já sobě na mysli: „Znamenitá váše kořist, čáry na papíře.“
9. I přinešená od chudých ze všech stavů suplikací, v níž na nerovnost velikou naříkali, že jiní hojnost mají statku a oni nouzi trou, aby to srovnáno nějak bylo žádajíce. Po uvážení té věci odpovědíti chudým poručeno, že ač by Její G. Milost M. královna K. všechněm pohodlí, jakého sobě kdo sám vinšuje, přála, však že sláva království toho vyhledává, aby se jedni nad druhými stkvěli. K tomu že pro ustanovený jednou v světě řád jinák to býti nemůže, než aby jak Fortuna svůj hrad, tak Industria své dílny osazené měla. Než toto že se dovoluje, aby každý neléně se jakýmikoli cestami můž a umí, z chudoby sobě pomáhal.
10. Ta odpověd suplikantům těm daná jak se rozhlásila, přistoupili po malé chvíli jiní, od snažných suplikací nesouce, aby tedy napotom ti, kteříž by se nelénili, v kterémkoli stavu a předsevzetí svém opatřeni v tom byli, aby sami oni to, po čem dychtí a pracují, docházeli, slepým štěstím aby nic nešlo. Na kteréž suplikací, v uvažování ji, dlouho rada držána, z čehož sem soudil, že nesnadná věc byla. Naposledy však prohlášeno, že ačkoli úřednici Vřednicy Fortuně a služebnici její věrné (nebo že se jinák neví) Náhodě jednou jim svěřená moc a zpráva z rukou vzata býti nemůže, nicméně však, že na to pamět bude, i jim o tom poručení se stane, aby snažní před nedbalci (pokudž by se trefovati mohlo) na pozoru byli; tím tedy že se zpraviti moci budou. I odešli ti také.
11. Přišli pak hned za tím od některých zvláštnějších lidí vyslaní Theophrastus a Aristoteles žádajíce dvojí věci.
Předně, aby nebyli takovým příhodám jako jiní lidé poddáni. Druhé, poněvadž z Boží dobroty na tomto světě znamenitějším vtipem, uměním, bohatstvím etc. poctěni jsou (jakýmž lidem umírati obecná škoda), mohli-li by tedy před obecným houfem to privilejium Prywilegium míti, aby neumírali, že žádají. První žádost jejich když uvážena, odpovědíno, že věci spravedlivé žádají, protož že se jim povoluje, aby se, jak nejlépe umějí, před příhodami hájili, umělí uměním, opatrní opatrností, mocní mocí svou, bohatí bohatstvím svým. Z strany žádosti druhé poručila královna Moudrost ihned všecky nejznamenitější alchymisty svolati a takového prostředku, kterým by se nesmrtedlnost způsobiti mohla, se vší pilností pohledati. Kteříž k sobě to přijavše, rozešli se. Když se pak dlouho žádný nevracel a legáti na odpověd dotírali, dána jim pro interim taková resolucí, že Její G. Milost M. královna K. nepřeje, že takoví zvláštní lidé s jinými zaroveň hynouti mají, a však že tomu na ten čas ještě cesty neví. Toto však za privilejium že jim dává, aby, kdež se jiní prostí hned za čerstva po smrti pohřbují, oni co nejdéle mezi živými aby chováváni byli; a kdež jiní po smrti jen pod zelený drn se dostávají, oni aby se kamením přikládati dali. Tohoto, a což by sobě víc pro rozdíl od chatry lidu vyšetřiti mohli, že se jim povoluje a na to privilejium dává.
12. Ti když odešli, předstoupili někteří jménem vrchností, obtížnost stavu toho předstírajíce a za polehčení žádajíce. I povoleno jest jim, aby sobě hověli a skrze místodržící a úředníky věci řídili, na čemž přestavše a poděkovavše odešli.
13. Nedlouho za tím přišli vyslaní od poddaných, rolníků i řemeslníků, naříkajíce, že kteří nad nimi jsou, nechtí než pot jejich píti, protož že je honiti a štváti dají, až z nich krvavý pot teče. A ti, jichž k tomu užívají, že to tím ukrutnějí činí, aby i sami odtud mízku měli. Čehož na důvod vysypali tu hned mozolů, zsinalostí, jízev i ran čerstvých (kteréž na ukážku byli přinesli) hromadu, žádajíce milosti. I zdála se věc zřejmá, že to příkoří jest, protož aby zastaveno bylo. Však poněvadž vrchnostem skrze služebníky říditi dovoleno, ti že jsou vinni, protož aby obesláni byli. Půhonové tedy hned rozesláni ke všechněm královským, knížecím a panským radám, rejentům, úředníkům, důchodníkům, výběrčím, písařům, rychtářům etc., aby se ničímž nevymlouvajíc postavili. Poručeno, stalo se. Však proti žalobě jedné deset jich postaveno, když to na lenost poddaných, neposlušenství, zpouru, pýchu, bůjnost všelijakou, když se jim jen maličko uzdy popustí, a co toho víc, mnohé a rozličné stížnosti vedeny.
Po vyslyšení těch uvažována opět v radě všecka ta věc a vyhlášeno poddaným, poněvadž sobě lásky a milosti vyšších svých vážiti buď nechtí, neb neumějí, aby tedy zůřivosti obvykali, poněvadž to v světě býti musí, aby jedni panovali a druzí poddáni byli. Mimo to však že se jim přeje, mohou-li sobě ochotností, povolností a skutečnou poddaností u vrchností svých a místodržících jich co nejvíc přízně dobyti, aby ji užívali.
14. Po propuštění těch pozustali tu politici (rady královské a panské, doktoři práv, prokurátoři, rychtáři etc.), stěžujíce sobě na nedokonalost práv psaných, že podlé nich ne všecky mezi lidmi se sbíhající rozepře (ačkoli již na statisíce casus vypsaných mají) rozhodnuty býti mohou. A tím že jest, že aneb nemohou dokonále mezi lidmi