Kapitola XXI.
Stav rytířský
Podívej se aspoň,“ dí tlumočník, „jaká počestnost, kdo se tu hrdinsky chová a skrze meče, oštípy, šípy a koule probije.“ Takž mne vedou na jakýs palác, kdež uzřím sedícího pod majestátem a některých, ješto sobě zmužileji počínali, před sebe povolávajícího. I přicházeli mnozí, nesouce s sebou leby, hnáty, žebra, pěsti, měšce a vačky nepřátelům zodtínané a zodjímané, což jim chváleno bylo. A ten pod majestátem dával jim za to cosi malovaného a zvláštní jakési před jinými svobody, což oni na žerď nastrčíce, tak na odivu všechněm nosili.
2. To vidouce jiní, nejen z bojovníků, jako před časy, ale nejedni i z řemesel a od knih, také přistupovali. A nemajíc jako onino šrámů aneb nepřátelům zodjímaných nábytků, kteréž by ukazovali, vytahovali a předstírali své vlastní měšce aneb štrychy, kterých nadělali v knihách. I dávala se jim také taková jako oněm, a obyčejně nádhernější znamení, a pouštíni byli na vyšší síň.
3. Za nimiž já vejda, spatřím jich hromady se procházeti s podpéřenými hlavami, zaostřenými patami a přiocelenými boky. I nesměl sem blízko přistoupiti, a udělal sem dobře. Nebo sem hned uhlédal, jak se jiným mezi ně se pletoucím ne všechněm švárně vedlo. Někteří zajisté příliš se jim blízko k boku plichtíce, někteří dosti v stranu nevyhýbajíce, někteří dosti nízce kolen neohybujíce, někteří titulů tytulů dosti pořádně vyřikovati neumějíce, s pěstmi se potkávali. Čehož i já se boje, prosil sem, abychom odtud šli. Ale Všezvěd řekl: „Podívej se ještě lép, jen opatrně.“
4. Hledím tedy sobě zdaleka, jací by činové jejich byli, a spatřím, že práce jejich (podlé svobod stavu toho, jakž pravili) jest šlapati dlážku, převěšovati dvě nohy přes koně, honiti chrty, zajíce a vlky, zavoditi sedláky do robot, sázeti je do věží a pouštěti zase, užívati dlouhých, 115 rozličnými misami vysazovaných tabulí a pod nimi co nejdél nohy držívati, uměti šoustati nohama a líbati prsty, přebírati řemeslně vrhcáby a kostky; tlampati bez studu o věcech slzkých a plzkých a těm podobné. Měli pak to svobodami stvrzené, jakž pravili, aby cokoli činí, šlechtictvím sloulo, a žádný k nim, kromě poctivý člověk, aby se nemísil. Někteří sobě vespolek štíty měřili, jedni s druhými rovnajíc, a čím který vetšejší a zašlejší byl, tím byl víc vážen, kdo nový nosil, za tím jiní hlavami mrdali.
Více sem tu i jiného ledcos uhlédal, což se mi divné a nemotorné zdálo, ale všeho praviti nesmím. Toto jen povím, že nadívaje se já dosti na ty marnosti jejich, znovu sem průvodčí svých, abychom šli, prosil a obdržel.
5. Když jdeme, dí mi tlumočník: „Nu, jižs prohlédl práce a kvaltování lidská, a nezlíbiloť se nic; protože se snad domníváš, že mimo práci lidé ti nic nemají. Ale věz, že všecky ty práce k odpočinutí jsou cesta, k němuž naposledy všickni, kdo sebe v prácech nelitovali, přicházejí; že totiž, když statku a zboží aneb slávy a poctivosti aneb pohodlí a rozkoší dosáhnou, mysl jejich dosti se v čem kochati má. Protož již tě ale k hradu Potěšení povedeme, aby se, jaký cíl jest prací lidských, podíval.“ Čemuž sem se zradoval, tam sobě jisté mysli odpočinutí a potěchu slibuje.