vnitř nositi a jsem tím jistší; a co užitku nevidíš?“ I hledím na něj pilněji a vidím jej tlustého a tučného, barvy krásné, oči se mu jako svíce stkvěly, řeč byla pozorná a všecko při něm čilé. I dí mi tlumočník: „Ovšem pak tito.“
7. I pohledím, a aj, někteří tu velmi lakotně s tím zacházejí, pořád, co jim k rukám přišlo, do sebe cpajíce. Na něž pilněji hledě, nevidím nic, aby jim barvy neb těla neb tuku co přibývalo, kromě samého břicha odutí a rozecpání.
A vidím, že co do sebe nacpali, zase to vrchem i spodkem nezažité z nich lezlo. Někteří z těch takových i v závrat upadali a s smyslem se pomíjeli, někteří od toho bledli, schli i mřeli. Což jiní vidouc, na ně sobě ukazovali, a jak nebezpečno s knihami (nebo tak krabicím těm říkali) zacházeti, sobě vypravovali; někteří prchali pryč, jiní, aby jen opatrně s nimi zacházeli, napomínali se. Protož toho do vnitř nepřijímali, než z předu i zadu pytlíků a mošen sobě navěsíc, do těch ty škatule (nejvíc, na kterých napsáno viděli Vokabulář, Dikcionář, Lexicon, Promtuarium, Florilegium, Loci communes, Postille, Konkordancí, Herbář etc., každý jak k své věci býti soudil) cpali a ty nosíc, když co promluviti neb napsati bylo, z kapsí vytahovali a odtud do úst Vst a péra brali. Já znamenaje to, řekl sem:
„Tito tuším v kapsích umění nosí?“ Odpověděl tlumočník: „Memoriae to subsidia; čis neslýchal?“ Slyšel sem pak od některých ten způsob chváliti, že ti prý pry jen usezené věci vynášejí. A můžeť býti, než já sem jiné tu nepohodlí znamenal. Přihodilo se při mé přítomnosti, že někteří své škatule roztrousili, a některým, když jich poodložili, oheň zejma se popálil. Ach, jakého tu běhání, rukama lomení, naříkání, na retu 54 volání! Nechtěl žádný po tu chvíli víc disputovati dysputowati, psáti, kázati, než zvěsa hlavu chodil, choulil se, rděl, u koho věděl, prosbou i penězi zase nádobíčko shledávaje, ješto, kteří vnitř zachystáníčko měli, takové příhody ne tak se báli.
8. Já mezi tím opět jiné spatřím, kteříž ani ne do kapsí sobě ty škatule dávali, než nosili do pokojíků kamsi; za nimiž vejda, vidím, ani pěkná na ně pouzdra strojí, rozličnými barvami líčí, někteří i stříbrem a zlatem obkládají, do polic pořádají a zase vytahujíc na ně hledí, pak zase skládají a rozkládají, přistupujíce a odstupujice, sobě i jiným, jak to pěkně stojí, ukazují, vše povrchu; někteří také časem na titule Tytule, aby jmenovati uměli, nazírali.
I dím: „Co pak tito laškují?“ Odpoví tlumočník: „Milý brachu, pěkná věc jest pěknou míti biblioteku.“ „I když se ji neužívá?“ dím já. A on: „I ti, kdož biblioteky milují, mezi učené se počítají.“ Já sobě na mysli: „Jako někdo kladiv a klíští hromady maje, a k čemu jich užívati nevěda, mezi kováře.“ Říci však toho, abych sobě něco neutržil, nesměl sem.
9. Než vyjdouc my zase na síň, uzřím já, že těch apatekářských nádob vždy víc a víc po všech stranách přibývá, a hledím, odkud je pak nosí. I vidím, že z jakéhos zastření, za kteréž já také vejda, spatřím mnoho soustružníků, ani teď jeden nad druhého pilněji a křtaltovněji z dřeva, kostí, kamení a rozličných materií škatule ty formují, a mastí či dryákem naplníc, k obecnému užívání dávají. A tlumočník mi dí: „Tito sou ti chvály a všelikého zvelebování 55
hodní lidé, kteříž nejužitečnějšími věcmi pokolení svému slouží, že pro rozmnožení moudrosti a umění žádné práce, žádného úsilí vsylj nelitujíce, slavnými dary svými s jinými se zdělují.“ I udělá mi se chut podívati se, z čeho a jak se to (co tak dary a moudrostí nazval) dělá a strojí. A spatřím jednoho tuším či dva, kteříž vonná koření a byliny shledávajíce, krájeli, třeli, vařili, distillovali dystyllowali, rozkošné dryáky, lektváře, sirůpy a jiná životu lidskému užitečná lékařství strojíce. Naproti tomu jiné spatřím, že jen z jiných nádob vybírali a do svých překládali, a těch bylo na sta. I řekl sem: „Titoť vodu přelévají.“ Odpověděl mi tlumočník: „I tak se umění množí.
Nebo zdaž se jedno a též jinák a jinák přistrojiti nemůž? A k prvnějším věcem vždy se něco přidati a přiopraviti můž.“ „A zkaziti také,“ řekl sem já s hněvem, vida patrně, že se faleš provodí. Některý zajisté cizí nádobky dopadna, aby svých několik naplnil, rozřídil, jak mohl, leda pomyjí přiléváním, jiný zase přidáváním lecjakés matlaniny, třeba prachu a smetí, zahustil, jen aby se také nové zadělání zdálo. Mezi tím nápisy nádhernější než onino přivěšovali a nestydatě jako jiní dryáčníci každý své velebil. Kdež mi i divno i hněvno bylo, že (jakž sem prv navrhl) řídký kdo vnitřní podstatu examinoval, než všecko napořád aneb aspoň bez rozdílu brali. A pakli kteří vybírali, jen zevnitřního křtaltu a nápisů hleděli. 56 A tu sem porozuměl, čím to jest, že jich tak málo k vnitřní čerstvosti mysli přichází, nýbrž čím kdo těch léků více do sebe hltal, tím že se více dávil, bledl, vadl a chřadl.
Spatřil sem pak převeliký díl milých těch dryáků, jimž se nikdý k žádnému lidskému užívání přijíti nedostalo, než jen molům a červům, pavoukům a mouchám, prachu a plesnivosti, naposledy smetným škřinkám a zadním koutům za podíl byly. Čehož bojíce se někteří, jak brzy dryák svůj dostrojili (ba někteří dřív, než strojiti dobře začali), hned po sousedech prefací Praefacý, veršů, anagrammat prosíce běhali; hned patrony, kteříž by novým strojům jména a měšce půjčili, shledávali; hned titule Tytule a nápisy jak nejozdobněji líčili; hned rozličných figúr figůr a kuprštyků květováním jak nejkadeřavěji premovali, sami to také lidem vstříc nosili, podávali a jako řka bezděk cpali. Ale viděl sem, že naposledy ani to již nepomáhalo, protože to přespříliš přemnoženo bylo. I litoval sem nejedněch, že mohouc čistý míti pokoj, beze vší potřeby a užitku, nýbrž v šanc sázením jména svého a se škodou bližních v to dryáčnictví se dávají. O čež když sem návěští dával, nenávist sem získal, jako bych obecnému dobru překážel. Mlčím již, jak někteří z věcí naprosto jedovatých ty své konfekty Confekty strojili, takže tak mnoho se trávenin jako lékařství prodávalo, a nelibě sem ten neřád nesl, ale nebyl kdo toho napraviti.