65

trou. Ale ty, synu můj, dokud jsi živ, nižšího místa vždycky hleď a poslouchati raději než rozkazovati sobě vinšuj. I snadnější zajisté i bezpečnější i pohodlnější jest za jinými státi, ne na špici. Pakli vždy zpravovati a rozkazovati chceš, zpravůj sám sebe, dušiť a tělo místo království odevzdávám; kolik v něm oudů a v duši rozličných hnutí, tolik poddaných míti budeš, kteréž zpravovati hleď, aby dobře bylo. A bude-li se mé prozřetedlnosti něco mimo to víc tobě poručiti líbiti, jdi poslušně a konej pilně, ne pro choutku svou, než pro mé zavolání.

10. V stavu válečníků spatřils, jak se tam v hubení a plenění pléněnj vlastního pokolení hrdinství zakládá. Ale já tobě jiné nepřátely, na nichž od této chvíle rekovství dokazovati hleď, vyhlašuji, ďábla, svět a vlastního těla tvého žádosti. Těm se braň, a jak můžeš, onyno dvoje od sebe odháněj, poslední pak bij a mordůj. A když to udatně konati budeš, dojdeš koruny slavnější než ji ten svět má, slibujiť v jistotě.

11. Viděls také, čeho lidé na hradě toho domnělého Štěstí hledají a v čem se pýskají, v zboží, rozkošech a slávě.

Ale ty těch věcí nedbej. Nedávají ony pokoje, než nepokoj, a jsou cesta k zámutkům. O množství zboží proč by stál? K čemu by ho žádal? Život málem stojí a má věc jest každého, kdož mi slouží, opatrovati. Protož ty hleď vnitřní sobě poklady, osvícení a pobožnost, shromažďovati, a já tobě jiné všecko přidám, nebe i země právem dědičným tobě přináležeti budou, tím buď jist. Aniž tě to jako onyno hnísti a tlačiti bude, ale obveselovati nevymluvně.

12. Lidé v světě rádi hledají tovaryšstva; ty se hluku šetř a samotnost milůj. Tovaryšstvo není než pomoc aneb k hříchům, aneb k nějakým zbytečnostem, aneb aspoň k zahálce a maření času. Však sám nejsi, neboj se, by i sám byl, já jsem s tebou a anjelů mých zástupové, s námi rozprávěti můžeš. Pakli by časem i viditedlného tovaryšstva předce žádostiv byl, těch, kteříž by téhož ducha byli, hleď, aby váše tovaryšení společné v Bohu se tvrzení bylo.

13. Onino v hojném kvasu, jídle, pití, smíchu radost zakládají, tobě milo buď se mnou a pro mne, když toho potřebí, lačněti, žízniti, plakati, rány a všecko trpěti. Pakliť pohodlných věcí podám, také se (ne pro ně však, než pro mne a ve mně) veseliti můžeš.

14. Onino jak po slávě a cti dychtí, spatřils, ty pověsti lidské nedbej. Mluví-li o tobě dobře či zle lidé, nic tobě na tom nezáleží, jestliže já s tebou spokojen jsem. Když víš, že se mně líbíš, o zalíbení se lidem nestoj. Jejichž přízeň i nestálá i neplná i převrácená jest, často milují, což nenávisti hodné a co hodné milování, nenávidí. Aniž se kdy všechněm zachovati lze, jednomu se chtěje zlíbiti, 174 jiným se zošklivíš. Všech tedy tak nechaje a mne samého hledě, nejlépe učiníš. My když spolu v srozumění budem, nic tobě, jako ani mně, jazyk lidský nepřidá, neujme.

Mnohým znám býti nehledej, synu můj, slovoutnost tvá buď nízkým býti, aby třeba svět, by možné bylo, o tobě nevěděl, to nejlép a nejbezpečněji. Anjelé mezi tím moji o tobě věděti a rozmlouvati, tobě na službu hleděti, tvé činy na zemi i na nebi, když toho potřeba bude, ohlašovati budou, tím jist buď. Ovšem pak, když čas napravení všech věcí přijde, k slávě nevypravitedlné všickni, kdož ste se mně oddali, před anjely i vším světem přivedeni budete, proti kteréž slávě všecka toho světa méně jest než stín.

15. A protož, synu můj, sumovně summovně ještě pravím, máš-li zboží, umění, krásu, vtip, přízeň lidskou, a cokoli se zdárného v světě jmenuje, nic se tím nepozdvihůj, nemáš-li, nedbej o to, ale nechaje všech těch věcí, buď že při tobě neb při jiných jsou, tak jak jsou, vně, sám zde uvnitřku se mnou obírání své měj. A tak obnaže se ze všech tvorů, i sebe samého také se odečta a odřekna, najdeš mne a ve mně plnost pokoje, toť připovídám.“

16. I řekl sem: „Hospodine, Bože můj, porozumívám, že ty sám všecko jsi, kdo tebe má, všeho světa snadně oželeti můž, protože v tobě má víc, než žádati umí. Bloudil sem, již tomu rozumím, v světě se toulaje a odpočinutí v věcech stvořených hledaje. Ale jižť sobě žádného kromě tebe kochání od této hodiny nevinšuji, tobě se hned teď nyní cele oddávám. Jen ty mne sám posilni, abych od tebe zase k věcem stvořeným neodpadl, nesmyslnosti té, jíž svět pln jest, znovu se dopouštěje. Milost tvá ostříhejž mne, na tuť se spouštím.“