To vím toliko, že se všecko potom jaksi tišilo, i kteréž sem zprvu nejvíc běhati a těkati viděl, ty sem potom leckdes v koutě jako s zamčenými ústy vsty seděti viděl, buď že k tajnostem jsouce připuštěni (jakž se o nich někteří domýšleli), přísahu mlčelivosti byli vykonati museli, aneb že (jakž se mně mimo brylle hledícímu zdálo) za naději a vynaloženou svou práci se hanbili. Takž se tedy všecko to rozcházelo a tišilo, jako když se po bouři bez deště mračna rozcházejí. A já k průvodčím svým řekl: „A což z toho všeho nic býti má? Ach, mé naděje! Jáť sem se, tu takové trošty vida, těšil, že příhodnou mysli své pastvu najdu!“ Odpověděl tlumočník: „Kdo ví, ještěť se toho dostati můž, snad oni hodiny své vědí, kdy se komu zjeviti mají?“ „Já-li na to čekati mám?“ řekl sem,
„nevěda, aby se z tolika tisíc učenějších, než sem já, komu zdařilo jedinkého příkladu. Nechci po tom déle zevlovati. Poďme odtud.“