všickni koutové, chodili neb váleli se s shnilým břichem, podagrovatýma nohama, třeslavýma rukama, kyšícíma očima etc. „A mají toto rozkoše býti?“ řekl sem. „Ach, poďmež odtud, abych něco více mluviti nemusil a zase sobě něco neutržil.“ Tak odvrátě oči a zacpaje nos, šel sem.
7. I přijdem, v týchž pokojích ještě, na jinou síň, kdež obojího pohlaví houfy spatřím, ani se za ruce vodí, objímají, líbají, a nechť nepravím, co tu více bylo. Toto povím toliko, což sem k výstraze své spatřil, že všickni tu od paní Fortůny zavřeni zákožní pálčivou prašivinu měli, kteráž jim ustavičný svrab působila, že pokoje míti nemohouc, kam přišli a oč mohli, česali se až do krve. Tím však drbáním svrab ten upokojiti se nikoli nedal, ale jen více rozněcován byl. Začež oni sic se styděli, a však tajně a po koutech nic nedělali, než drbali se. Což že mrzutý a nezhojitedlný neduh byl, patrné bylo souditi. Nejedněm z nich i po vrchu se ošklivost vysýpala, takže se sami jedni druhých štítili, těžcí a odporní sobě vespolek jsouce. Ovšem pak zdravým očím a mysli nesnesitedlno bylo hleděti na ně a puchu od nich jdoucího cítiti. Naposledy viděl sem, že to na těch rozkoše palácích poslední již byl, odkudž se ani zpátkem, ani dál nemohlo, kromě díry jakés vzádu tam, skrze níž nejedni hlouběji se v bůjnost dávající propadali a za živa do těch za světem temností se dostávali.