Kapitola XXV.
Způsob rozkošných světa
Všezvěd dí: „Poďmež tedy zhůru, tam jinakší věci uhlédáš, slibujiť, samy rozkoše.“ I vejdeme po schodech do první síně, a aj, tu loží měkkými peřinami postlaných, visutých a kolíbavých několik řadů, po nichž se někteří váleli, služebníků s oháňkami, fochry a jinými nástroji k všelijaké službě hotových plno vůkol sebe majíce.
Vstával-li který, ruce se hned ze všech stran podkládaly, oblékal-li se, ne jiná než hedbávná měkká roucha se podávala. Bylo-li kam přejíti potřebí, na stolicích polštáří postlaných přenášeli. „Nu, tu, hle, máš pohodlí, jehožs hledal,“ dí tlumočník. „Co 124 nad to žádati můžeš? Tak mnoho všeho dobrého míti, aby se o nic nestaral, ničeho nedotýkal, co duše ráčí, všeho hojnost měl, a ani zlému větru na sebe vanouti nedal, není-li to blahoslavená věc?“ Odpověděl sem: „Ovšem, žeť tu hned veseleji než v dolních těch mučírnách, ne všecko mi se však i tu podobá.“ „Co opět?“ řekl on. A já: Že ty lenochy s vypuklýma očima, odutou hlavou, oteklým břichem, nedotklivými oudy jako bolavým vředem vidím; zavadí-li kde, neb se kdo oň otře, neb na něj odporný vítr zavane, hned mu zle. Stojatá voda hnije a smradí se, slýchával sem, tuto pak toho příklady vidím. Také tito života nic neužívají, poněvadž ho přespějí a přezahálejí, nic to pro mne není.“ „Divnýs ty filozof,“ dí tlumočník.
2. A vedou mne na druhou síň, kdež já očím a uším plno vnady spatřím, zahrady rozkošné, rybníky a obory, zvěř, ptactvo, ryby, muziku všelijakou libou a tovaryšstva veselého houfy, ani sobě skáčí, honí se, tancují, štvou, fechtují, hry provodí a nevím, co víc netropí. „Toto není stojatá voda,“ dí tlumočník. „To pravda,“ dím já, „ale nech mne, ať sobě na to pohledím.“ Podívaje se pak, řekl sem: „Vidím, že se žádný těch kratochvílí nenají a nenapije, nýbrž unavě se každý běží v stranu, jiným zase něčím vyražení hledaje. Malá mi se to zdá rozkoš.“
„Hledáš-li tedy v jídle a pití rozkoše,“ dí on, „poďme sem!“
3. Takž vkročíme na třetí síň, kdež, aj, spatřím plné stoly a tabule hodujících, ani před sebou všeho hojnost mají a veseli sou. Tu přistoupě spatřím, jak někteří pořád do sebe mecí a lejí, až jim břicha nestačovalo, popasovati museli; někteří, až se jim vrchem i spodkem přelévalo. Jiní lahůdky jen vybírali, pomlaskávajíce sobě a krku tak dlouhého, jak řeřábi mají (aby chutnost dlouho cítiti mohli), sobě vinšujíce. Někteří se chlubili, že od desíti neb dvacíti let slunce vycházeti a zapadati neviděli, protože, když zapadalo, nikdá střízví, když vycházelo, nikdá vystřízvělí nebyli. Neseděli pak tu zasmušile, než muzika všelijaká musila zníti, k níž každý také připojoval hlas svůj, takže tu všelikého ptactva a zvířat zpěvové slyšáni byli. Jeden vyl, druhý řval, třetí kvákal, čtvrtý štěkal, pátý hvízdal, šestý šveholil, sedmý lkal etc. s divnými přitom posuňky.
4. A tu se mne tlumočník ptal, jak mi se ta harmonia Harmonya líbí? „Kusa nic,“ řekl sem. Kterýž řekl: „I cožť se pak líbiti bude? Stonek-liž si pak, že tě ani tato veselost rozvrzati nemůž?“ Vtom mne někteří z nich před stolem uhlédají a jeden mi připíjeti, druhý, abych přisedl, očima blíkaje, návěští dávati, třetí, kdo sem a co tu chci, examinovati začne, čtvrtý se na mne udeří, proč „Rač Bůh žehnať“ neříkám? Načež já rozhorle se dím: „A což aby Bůh takovým sviňským hodům také žehnal?“ To než já dobře dopovím, aj, toť talířů, mis, koflíků a sklenic krupobití na mne, že sem se sotva uhýbati a schytě se preč vypadnouti stačil. Ač ještěť mně střízvému snáz utíkati, než jim ožralým mne trefovati přišlo. A tlumočník mi: „Hle, nepravil-liť sem dávno: Měj jazyk za zuby a nemudrůj; hleď se zpravovati lidmi, a ne aby jiní tvé kotrby šetřiti musili.“
5. Všudybud pak zasmáv se a za ruku mne ujma: „Poďme tam ještě jednou,“ řekl, a já nechtěl. On: „Ještě se tam nač dívati máš a mohls, kdyby byl mlčel. Poď, jen sobě opatrně počínej, zdaleka třeba stoje.“ I dám sobě říci a vejdu zase, a co zapírati? I navésti sem se dal, že sem přisedl, připíjeti sobě dal, splňoval sem, a chtěje vždy nakonec, jaká pak v tom veselost jest, vyzkusiti, začal sem i přizpěvovati, přivyskovati a přivyskakovati sobě, sumou summau, co jiní dělali, dělati. Ale to vše nesměle jaksi, protože mi se naprosto, že mi to nesluší, zdálo.
Jakož pak někteří vidouce, že v to trefiti nemohu, smáli mi se, jiní, že nesplňuji, bouřili se. Mne mezi tím cosi pod kabátem hrýzti, cosi pod čepicí loupati, cosi mi se z hrdla vydírati, nohy potáceti, jazyk drkotati, hlava kolem choditi, a já teprv na sebe i na své vůdce hněvati se začnu, zjevně již volaje, že to hovadství jest a ne lidství; zvláště když sem na jiných těch rozkošníčků rozkoše trochu ještě lépe se podíval.
6. Tu zajisté některé sem naříkati slyšel, že jim jídlo a pití ani šmakovati, ani do hrdla jíti nechce, kterýchž jiní litovali. A aby jim spomoženo bylo, museli kupci sem tam po světě, co by se k chuti najíti mohlo, vyhledávajíce běhati, museli kuchaří všelijakých mustrů svých, jak by lahůdkám zvláštní vůni, barvu, chut dadouc, do žaludka vlouditi mohli, ohledávati, museli lékaří, aby jedno druhému ustupovalo, zvrchu i zespod po trychtýřích nalévati.
Takže s velikou prací a nákladem, co do sebe vecpati a vlíti měli, jim se shledávalo a velikými do nich chytrostmi a obmysly vpravovalo, s velikou bolestí a svíráním aneb v břiše třpělo, aneb ven dobývalo. A sic napořád byli plni nechutenství, šťkání, říhání a škrkání, spali zle, chrkali a frkali, slinili se a soplili, vývratků a lejn plní byli stolové a