nejmladší otce svého, krále, aby dal po celé zemi své rozhlásiti, by se každý v určitý den k němu dostavil na oběd; myslila si, že taky přijde ustanovený její ženich. I vypravili se bratří Ivanovi taky do města a vzali na přímluvu svých žen Ivana hlupce sebou. Při stole nejmladší dcera královská roznášela nápoje a když přišla k Ivanovi, vidouc, že má hlavu hadrem zavázanou, tázala se ho, proč to? „Byl jsem v lese na houbách,“ odpověděl Ivan,
„upadl jsem a poranil jsem se.“ Ale královská dcera nevěřila. Ivan musil hadr odvázati a byla od hvězdy záře po celém paláci. I hned ho vedla ku králi a řekla: „Hle, můj ženich, kterého jsem hledala!“ A král, ač nerad, dal k tomu sňatku povolení. Po svatbě vykázal jím zvláštní pokoje a řekl své dceři, že muže jejího, Ivánka hlupce, už nikdy nechce viděti.
Potom dozvěděl se král, že po jeho zakázaných lukách běhá jelen zlatorohák, i přikázal těm dvěma svým zeťům, aby ho chytili. Zeťové dali si osedlati dva koně a jeli do těch luk. Tehdy řekla nejmladší královna muži svému: „Co doma sedíš, ničeho nevěda? Ti dva otcovi zeťové jeli hledat v zakázaných lukách jelena zlatoroháka a ty sedíš!“ –
„Jak to mám vědět?“ odpověděl hlupec, „jdi a popros otce svého, aby mí dal nějakého, třeba špatného koně.“
Žena jeho šla a král poručil mu dáti koně hubeného. Ivan vsedl si na něj bez sedla a jel do pole; tu s něho slezl, odřel jej a nechal ležeti, řka: „Tuhle vám, straky a vrány, král dává lahůdku!“ Potom hvízdnul, houknul mládeneckým hvizdem, bohatýrským pokřikem: „Siváku, buráku, věští lišáku! staň přede mnou jako list před travou,“ Kůň přiběhl, Ivan jemu prolezl ouškama a přistrojil jej: dal mu sedélko čerkeské, podpružku bucharskou, dvanácte podpruh z hedvábí šemachanského: hedvábí se netrhá, ocel se netře, arabské zlato v blátě nerzaví.
Jako pták letěl Ivan na koni svém po zakázaných lukách a brzy jelena zlatoroháka chytil. Potom jej uvázal za rohy a vyvedl na cestu; tu si postavil plátěný stan, koně i jelena přivázal a lehl si. Ti dva královicové jezdili po polích a nikdež nemohli toho jelena najiti; i vrátili se po té cestě zpátky, chtíce králi říci, že takového jelena není. Tu spatřili stan a pří něm jelena přivázaného, i řekli mezi sebou: „Hle, Bratře, stan toho bohatýra, jenž přijel na soudní místo, a hle také jelena přivázaného! pojďme k němu a poprosme ho uctivě, aby nám toho jelena za jakoukoli cenu prodal“ I smekli klobouky a vešli do stanu a hluboko se hlupcovi poklonivše řekli: „Milostivý pane!
přijeli jsme koupit vašeho jelena.“ A hlupec odpověděl: „Rád bych vám ho prodal, ale ne-ulovil jsem ho, abych ho prodával za peníze, nýbrž za jistou věc.“ – „A za jakou?“ tázali se královicové. A hlupec odpověděl, že to věc nepatrná, jen z nohy po prstu. Královicové, chtíce se králi, tchánu svému, zalíbiti, k té koupi se odhodlali, szuli se a hlupec jim každému uřízl prst; potom se zas obuli, vzali s sebou jelena a jeli domů. Ivan pak ty prsty schoval do kapsy, sebral stan, vsedl na svého koně a jel k tomu místu, kde nechal ležeti koně královského; tu koně svého propustil a vida na té mrše mnoho vran a strak, hodil mezi ně klackem a mnoho jích zabil. Potom je uvázal i s tou koňskou koží na provaz a smýkal to za sebou do dvora královského. A bylo tu právě veliké veselí, že zeťové přivedli králi jelena. Tehdy hlupec šel pod okna a zavolal silným hlasem: „Milostivý pane! daroval jste mi koně, ale nemohl mne domů dovézti; tuhle jsem vám přinesl jeho kůži a při tom něco zvěřiny na vaše veselí.“ Král a ty dvě dcery velmi se tomu smáli a hlupec hodil zvěřinou i šel do svého pokoje. Potom přišla jeho žena, vypravujíc, kterak se jí smály sestry její, že se za něho vdala; ale on řekl: „Nechť se smějí; přijde čas, že ty se jim budeš smáti.“ – Brzy potom zase uslyšel král, že po jeho zakázaných lukách běhá svinka zlatoštětinka se dvanácti prasátky, i povolal k sobě své dva zetě a žádal jích, aby mu tu svínku s těmi prasátky chytili. Zeťové dali si ihned osedlati koně a jeli. Potom za nimi vyjel také Ivan na koni, kterého mu žena jeho opět na králi vyprosila, a když přijel do pole, toho koně zase zabil a svého koně si zavolav, brzy svinku zlatoštětinku chytil a zeťům královským týmž způsobem, jako prvé, zase prodal, dostav za ni z ruky po prstu. Pak po rj£kterém čase povolal k sobě král opět své dva zetě a řekl jim: „Za třikráte devíti zeměmi, ve třicátém cařství v podslunečném panství je sosna celá zlatá a větve její stříbrné a na ní sedí ptactvo rajské, zpívajíc písně carské; a chce-li kdo tu sosnu míti, ať ulomí jednu větvičku a přiveze ji do své země a vsadí ji, tehdy mu na druhý den taky taková sosna jako v tom panství vyroste. I prosím vás, milí zeťové! prokažte mi tu službu a tu sosnu mi přivezte: dám vám za ní polovici svého království.“ Zeťové, chtíce dostati polovici království, rozloučili se se svými ženami i s králem a vydali se na cestu. Tehdy nejmladší dcera pověděla svému muži hlupci, kam otec její poslal oba zetě a co jim přislíbil.
Hlupec jí řekl: „Jdi a popros krále, aby mi dal nějakého třeba hubeného koně.“ Žena jeho šla a král, usmívaje se, řekl: „Milá dcero! Tvůj hlupec chce mě ve dvorci o všecky koně připraviti.“ Ale dcera pravila: „Nejmilejší otče!
Prosím vás nyní naposled.“ Král poručil jemu dáti koně, ale Ivan zase tak učinil jako prve: přijev za město odřel jej a nechal ho na polí strakám a vranám, řka, že jím král posílá lahůdku. Potom zavolal svého koně, osedlal, vsedl na něj a bil i bodal jej; a kůň se rozhněval, od země se oddělal, vznášel se výše lesa stojícího, níže oblaku běžícího, hory a doly pod nohami propouštěl a malé říčky chvostem zastílal. Jel takto svou cestou – dlouho-li, krátko-li? blízko-li, daleko-li? Rychle se pohádka vypravuje, ale zdlouha se skutek naplňuje! – až konečně přijel na to panství a k té zahradě, kde byla ta sosna. I vešel tam a ulomil z té sosny větvičku. Tu vidí podle ní dvě studánky, ve kterých byla živá i mrtvá voda, i nabral každé té vody zvláště do lahvičky a pak bez meškání vyšel ze zahrady, vsedl na svého koně a jel zpátky domů. Prve však než přijel k městu, rozbil zase při silnici svůj