34

O žabce královně.

Byl jeden král a měl tři syny. Jednou je k sobě povolal a řekl: „Milé děti! Jste už nyní dospělí; máte čas, abyste se postarali sobě o nevěsty. Udělejte si každý po střelce, jděte na zakázaná luka a vystřelte v rozličné strany. V

který dům čí střela padne, v tom sobě vezme nevěstu.“ Královicové udělali sobě po střelce, vyšlí na zakázaná luka a vystřelili: nejstarší bratr v pravou stranu, prostřední v levou, a nejmladší, který se nazýval Ivan bohatýr, pustil svou střelu přímo. Potom šel každý hledat své střelky. Nejstarší bratr našel svou střelku u ministra a prostřední u jenerala, i obadva pojali za ženy jích krásné dcery. Ale Ivan bohatýr dlouho nemohl najiti střelky své a byl velmi zarmoucen; celé dva dni chodil po lesích a horách, a na třetí den zašel v bahno i spatřil velikou žábu, ana v hubě držela jeho střelu. Ivan bohatýr chtěl ujiti a od své nalezené střely upustiti; ale žabka zavolala:

„Kva-kva! Ivane bohatýře, pojď ke mně a vezmi si svou střelku, sic nikdy z tohoto bahna nevyjdeš,“ Po těch slovech žabka se převrhla – a v tom okamžení vyskytla se tu překrásná besídka. Ivan bohatýr vešel do besídky.

„Vím,“ řekla žabka, „žes už třetí den nic nejedl; nechceš-li něčeho pojisti?“ Po té žabka opět se převrhla – a hned se tu vyskytl stůl se všelikým jídlem a pitím. Ivan bohatýr sedl za stůl a najedl i napil se. „Poslouchej,“ řekla mu žabka, „tvá střela zalítla ke mně, ty si mě musíš vzíti za ženu; pakli nevezmeš, nevyjdeš z tohoto bahna.“ Ivan bohatýr se zarmoutil a nevěděl, co dělati; potom se rozmyslil a vzal žabku s sebou i přinesl ji domů. Bratří i nevěsty začali se mu vysmívati. Nastal den, v který se musil Ivan bohatýr oženiti: on jel v kočáře a žabku nesli do dvorce na zlaté míse. Když nastala noc a ženich s nevěstou odešli do svých pokojů, sňala žába se sebe žabí kůží a udělala se překrásnou pannou; a za dne opět se proměnila v žábu. Ivan bohatýr byl s ní spokojeně i šťastně živ.

Po některém čase dal si král své syny zavolati a řekl jim: „Milé dětí! nyní jste už všickni tři ženatí; rád bych, aby mi vaše ženy, a mé nevěsty, udělaly každá košili.“ Po té jím dal po kusu plátna a řekl, aby ty košile byly do zejtřka hotovy. Starší bratří přinesli plátno svým ženám, a ty hned začaly svolávati komorné, matičky a selské krásné panenky, aby jim pomohly košili ušiti. Komorné a matičky hned přiběhly a daly se do práce: některá stříhala, některá šila. Mezitím poslaly nevěsty služku se podívat, jak bude žabka košili šiti. Jak služka vstoupila k Ivanu bohatýru do pokoje, tu on právě přinesl plátno a smutně je položil na stůl. „Což jsi tak smuten, Ivane bohatýře?“ řekla žabka, a on odpověděl: „Kterak nemám býti smuten? Otec přikázal, aby z tohoto plátna jemu do zejtřka ušita byla košile.“ – „Neměj žádné starosti,“ řekla žabka, „a jdi spat; ráno bývá moudřejší nežli večer –

všecko se to udělá.“ Po té vzala nůžky a rozstříhala to celé plátno na malé kousky; potom otevřela okno a vyhodila je ven na vítr i řekla: „Bujní větrové! rozneste ty kousky a ušíte tchánovu košili.“ Služka šla a pověděla královnám, že žabka celé plátno rozstříhala na malé kousky a vyhodila oknem. Ty smály se žabce a řekly: „Co as její muž zejtra králi přinese!“ Na druhý den, když Ivan bohatýr se vyspal, podala mu žabka košili: „Tu máš, milý Ivane bohatýře! Dones tu košili svému otci.“ Ivan bohatýr vzal košili a donesl ji svému otci, a starší bratří také své košile přinesli. Napřed jí králi podal nejstarší bratr; král podíval se na ni a řekl: „Ta košile je tak ušita, jak obyčejně šijou.“ Potom se podíval na tu, kterou druhý syn přinesl a řekl, že ta košile nic lepší ušita není. Ale když nejmladší syn jemu košilí podal, nemohl se král ani dost nadiviti; nebylo na ní ani jedinkého švu znáti. I řekl: „Tu košili mi dávejte jen v největší svátky.“ Podruhé král zase povolal k sobě syny své a řekl jim: „Milé děti, rád bych věděl, umějí-li vaše ženy vyšívati zlatem a stříbrem; naberte sobě hedbáví, stříbra i zlata, aby mi do zejtřka udělala každá po koberci.“ Zeny starších královiců začaly svolávati komorné, matičky a selské krásné panenky, aby jim pomohly vyšívati koberce. Ty hned přišly a začaly vyšívatí: některá stříbrem, některá zlatem. Mezitím opět poslaly služku se podívat, co bude žabka dělati. Ivan bohatýr přinesl si domů zlato, stříbro i hedbáví a byl velmi smuten. Žabka, sedíc na stolici, řekla: „Kva, kva, kva! Což jsi tak smuten, Ivane bohatýře?“ – „Kterak nemám smuten býti? Otec poručil, aby tím stříbrem, zlatem a hedbávím do zejtřka byl vyšitý koberec.“ – „Neměj žádné starosti,“ řekla žabka, „jdi spat, ráno bývá moudřejší nežli večer.“ Po té vzala nůžky a všecko hedbáví rozstříhala, stříbro i zlato roztrhala a vyhodila oknem, řkouc: „Bujní větrové! Přineste mi ten koberec, kterým můj otec zakrýval okna.“ Když to služka všecko nevěstám vyprávěla, umínily si, že také tak udělají. I čekaly dlouho, ale vidouce, že větrové jim kobercův nepřinášejí, poslaly koupit stříbra, zlata i hedbáví a daly se do vyšívání koberců jako prvé. Ráno, jakmile Ivan bohatýr vstal, žabka mu koberec podala. Tu všickni tři bratří přinesli své koberce k otci; on pak vzal koberec napřed od nejstaršího, podíval se naň a povídá: „Ten koberec hodí se na koně; aby nezmokli.“ Podíval se druhému na koberec a řekl: „Ten se může prostírat v předním pokoji, aby si oň utírali nohy.“ Potom vzal koberec od nejmladšího syna, divil se’a řekl: „Tímhle kobercem mi prostírejte stůl jen o slavnostech.“ Koberec Ivana bohatýra dal schovati a druhým synům koberce vrátil, řka: „Doneste je svým ženám a řekněte, aby si jich nechaly!“

Potom po třetí řekl král synům svým: „Nyní, milé dětí, rád bych, aby mi vaše ženy, každá sama, upekly po chlebu.“ Když o tom královny uslyšely, ihned poslaly služku se podívat, co bude dělati žabka. V tu chvílí přišel