6

„Kdo pak jsi ty?“ zeptal se ho královic, „a co umíš dělat?“

„Já, pane, jmenuju se Široký a umím se rozšiřovat.“

„Tehdy se mi ukaž.“

„Pane, ujíždějte honem – honem zpátky do lesa!“ volal Široký a počal se nadýmat.

Královic nerozuměl, proč ujíždět; ale vida, že Dlouhý kvapem uhání k lesu, pobodl koně a jel cvalem za ním. A měl svrchovaný čas ujíždět, sic by ho byl i s koněm Široký zamačkal, jak mu břicho kvapně na všechny strany rostlo; byloť ho najednou všude plno, jakoby se byla hora přivalila. Tu potom Široký přestal se nadýmat, odfouknul si, až se lesy ohýbaly, a udělal se zas takovým, jako byl prve.

„Tys mne prohnal!“ řekl mu královic, „ale takového chlapíka každý den nenajdu; pojď se mnou.“

A tak potom ubírali se dál. Když přišli blízko k těm skalám, potkali jednoho, a měl oči zavázané šátkem.

„Pane, to je třetí náš kamarád,“ povídá Dlouhý,

„toho byste měl taky do služby vzít; věru že by vám darmo nejedl.“

„Kdo pak jsi?“ zeptal se ho královic, „a proč máš oči zavázané, vždyť nevidíš cesty?“

„Hoj, pane! naopak; právě proto, že příliš vidím, musím si oči zavazovat; já zavázanýma očima vidím tak, jako jiný nezavázanýma; a když si je rozvážu, skrz na skrz všecko prohlídnu; a když se bystře na něco podívám, chytne to plamenem, a co nemůže hořet, rozskočí se v kusy. Proto se jmenuju Bystrozraký.“ Pak obrátil se ku protější skále, odvázal šátek a upřel na ni své žhavé oči; a skála začala praštět a kusy lítaly z ní na všechny strany, a za maličkou chvilku z ní nezůstalo nic než hromada písku. A v tom písku třpytilo se něco jako oheň.

Bystrozraký pro to došel a královici to přinesl. Bylo to ryzí zlato.

„Hoho, tys chlapík penězi nezaplacený!“ řekl královic; „blázen, kdo by tvé služby nechtěl užít. Ale když máš tak dobrý zrak, podívej se přec a pověz mi, daleko-li mám ještě do železného zámku, a co se tam nyní děje?“

„Kdybyste jel, pane, sám,“ odpověděl Bystrozraký, „snad byste ani za rok tam nedojel; ale s námi tam přijdete ještě dnes – právě nám tam nyní chystají večeři.“

„A co tam dělá moje nevěsta?“

„Za železnou mřeží

na vysoké věži

černokněžník jí střeží.“

A královic řekl: „Kdos dobrý, pomoz mi ji vysvobodit!“

A oni všickni mu slíbili, že mu budou pomáhat. A tak ho vedli mezi ty šedivé skály tím průlomem, co Bystrozraký očima v nich udělal, a těmi skalami, vysokými horami i hlubokými lesy dál a dál; a kde byla v cestě jaká překážka, tu hned ti tři tovaryši odklidili. A když se slunce schylovalo k západu, počaly se hory nížít, lesy řídnout a skály schovávaly se mezí vřes; a když už bylo nad západem, viděl královic nedaleko před sebou železný zámek, a když už zapadalo, jel po železném mostě do brány; a jakmile zapadlo, zdvihl se železný most od sebe sám, brány zavřely se jedním rázem, a královic i tovaryši jeho byli v železném hradě zajatí.

Když se tu v nádvoří ohlédli, dal královic koně svého do konírny – a bylo mu tu všecko už přichystáno – a potom šlí do zámku. V nádvoří, v konírně, v zámecké síni i v pokojích viděli v soumraku mnoho lidí bohatě přistrojených, pánů i služebníků, ale nikdo z nich se nepohnul – byli všickni zkamenělí. Prošli několik pokojův a přišli do večeřadla. To bylo jasně osvíceno, v prostředku stůl, na něm dobrých jídel a nápojů dost, a prostříno bylo čtyřem osobám. Cekali, čekali, myslili, že někdo přijde; ale když nikdo dlouho nepřicházel, sedli a pili co hrdlo ráčilo.

stříbrný pás a perlovou

Když se najedli, počali se ohlížet, kde budou spát. Vtom nenadále rozlítly se dvéře rázem a do pokoje vstoupil černokněžník, shrbený starec v dlouhém černém oděvu, hlavu holou, šedivé vousy po kolena a místo opasku tři železné obruče. Za ruku vedl krásnou, překrásnou pannu, bíle oblečenou; měla na těle korunu na hlavě, ale byla bledá a smutná, jakoby byla vstala z hrobu. Královic hned ji poznal, skočil a šel jí naproti; ale prvé než mohl slovo