21

zdaleka očima po Dorotce.)

ŠVANDA: Já ti dám gratulírování! – Ale jemináčku, teď mě teprve napadá, vy jste asi hladoví a ušlí – posaďte se.

He, Vocilko – poruč, aby nám dali něco jíst a pít!

VOCILKA: (Odejde.)

DOROTKA: Ty, Švando, ten tvůj sekretář se mi nelíbí.

ŠVANDA: I jdi, blázínku, to se ti něco zdá. On je od kosti dobrá duše – ale ty nejsi zvyklá velkému světu – a my, co jsme umělci a páni – víš, my máme docela jiné oči než obyčejný lid.

VOCILKA(se vrací se sklepníkem, kterýžto jídlo a pití přináší): Tuhle je, co hrdlo a žaludek ráčí. Račte si, milostslečinko, pohovět – a tenhle dobrý pán bude bezpochyby také –

KALAFUNA: Ano – he, he, ten si bude také hovět. (Sedá.) ŠVANDA: Jez, Dorotko, a pij, jako doma!

DOROTKA(se posadí.)

VÝSTUP 6.

Mikuli. Předešlí.

MIKULI: Pane! Nejvzácnější pane!

ŠVANDA: Ah, náš domácí.

MIKULI: Právě přicházím z královského paláce. V patách za mnou přijde pro tebe dvořenín, aby ses dostavil k naší princezně. (Odejde.)

VOCILKA: Šlaka, na princeznu jsme docela zapomněli!

DOROTKA: K princezně? Jaká princezna?

ŠVANDA: Oh, holečku – to bude teď moje denní společnost.

DOROTKA: Je mladá, hezká?

ŠVANDA: To ještě nevím; slyším jenom, že je plačtivá, a že ji mám svým uměním povyrazit.

VOCILKA: Svým božským uměním.

DOROTKA: Vás se nikdo neptal! – Švando, nezůstaneš tam dlouho? A opravdu je to jen pro tvoje dudy? – Ale jak by bylo!

ŠVANDA: Jářku už jednou, Dorotko, já jsem dnes světoznámý, po mých dudách se blázní, co má ruce a nohy.

VOCILKA: I princezny!

DOROTKA: Švando, máš-li mě rád, nech všeho a pojď radši zpátky, než se mi docela změníš. Tatínek nám už, chudák, ani bránit nemůže. Co je nám po světě. Já se toho tady bojím.

KALAFUNA: Švando, Švando, doma není všady!

VOCILKA: Ale sláva jen ve světě!

ŠVANDA: Poslouchej, Dorotko, ode dneška si pamatuj, že tě mám rád, moc rád, ale uvazovat mě nesmíš. Vidíš sama, doma si mne nikdo necenil, a tady – princezny! Komorníku!

VOCILKA: Dělejte, milostpane, dělejte! V téhle hastrošově uniformě vás nemohu pustit do paláce – to by myslili, že jdete strašit vrabce. Já slíbil, že se budu o vás starat, a musím držet slovo. Pojďte, milostslečna bude zatím tak dobrá a vyrazí se tady s panem krajanem. – (Stranou.) Já bych oba taky rád vyrazil – ale někam ze dveří. (Vezme Švandu pod paží a odejde s ním.)

KALAFUNA: Nějaká dobrá duše – ten sekretář, he, he!

DOROTKA: Myslíte?

KALAFUNA: To jsou nějaké starosti! A na sebe ani nevzpomene. No, jezte, pijte, panno Dorotko! Já si udělám