Kalafuno, když jsi mi říkal, abych zůstal doma. Ale já měl zabedněnou palici a nevěděl jsem, jaká skluzavka je ten velký svět. Doma jsem měl aspoň jednoho kamaráda – a tady jsem padl do rukou obyčejným i vznešeným darebákům. Doma jsem měl Dorotku – ach, na tu nesmím ani vzpomenout, nebo bych se hned oběsil a ještě k tomu abych se vypohlavkoval oběma rukama. Dorotka má ke mně lásku jako trám – a já – já! Ale to vše zavinil ne můj kozlík, ale ten darebák, ten Vocilka! Dostanu-li toho chlapa ještě jednou mezi pěstě – ale to je daremná myšlenka! Tady mi snad chystají lněný obojek. A také jsem ho zasloužil. Já měl říci: Princezno, takhle a takhle, to nejde! Ale to mě posedlo furiantství a já jen jak bych udělal Dorotce naschvály. Hlavu bych si strhl! Věru, já jsem ten nejmizernější chudák; snad je to tím, že stojím ve světě tak sám a sám, odmalička jako kůl v plotě. – Rodiče jsem nikdy nepoznal – ach, na ty nechci vzpomínat! – Moje matka! Zrovna jako by to byla nějaká vlčice!
VÝSTUP 12.
Zjeví se Rosava.
ROSAVA: Mlč, nerouhej se, neposkvrňuj jméno své matky!
ŠVANDA: Kdo je ta postava? Kdo jste? Co mi chcete?
ROSAVA: Přicházím ve jménu tvé matky.
ŠVANDA: Znáte ji?
ROSAVA: Jako své srdce.
ŠVANDA: Tedy jí vyřiďte, že ji pozdravuju – že si mohla na mne vzpomenout dřív – že jsem už vystál pro ni dost, že ani nevím, čí jsem – že mě našel slouha!
ROSAVA: Ustaň! Kdyby tě slyšela, srdce by jí žalostí puklo.
ŠVANDA: Žalostí? Tak proč mi nedala o sobě vědět ani slovíčko?
ROSAVA: Nesměla. Ačkoli ji to k tobě táhlo dnem i nocí, přece musila svoji lásku potlačit a podrobit se tajemné vyšší moci.
ŠVANDA: To je mi čistá láska! Směl jsem se já přiblížit k Dorotce? – A přece jsem byl pořád u ní. Ach, kdybych měl teď alespoň Dorotku!
ROSAVA: A tvá matka tě tolik miluje!
ŠVANDA: Co je mi to platno, když o tom nevím! Být moje matka jako jiná, alespoň by se byla někdy zeptala, zdali to nebolí, když jsem viděl, jak si jiné děti hrály s matkou, a já musel zalízt do křoví a tam plakat a vyplakat ze sebe, že nemám tu, která na světě nejlíp pohladí a pomiluje. I mlčte mi o lásce mé matky! Kdyby byla jako jiná, musila by vědět, co já sám viděl u jiných – že je matka nejšťastnější, když může své dítě přivinout k srdci.
ROSAVA:
Při svitu nebes, pryč s mým poutem!
Chci, synáčku, tě obejmout jen,
navzdory slibu, lásko má!
Ať vzbudím běsné hněvy skryté,
alespoň jednou zlíbám dítě:
pojď, drahý, já jsem matka tvá!
(Temné zahřímání.)
ŠVANDA: Cože to pravíte?
ROSAVA: Ty jsi mé dítě!
ŠVANDA: Ó, můj bože! A já jsem hrůzou jako zkamenělý.
ROSAVA:
Pojď, ó pojď a nenech matku žebrat;