odpusť a všecko bude dobře.
DOROTKA: Dobře – nedobře – já s nevěrníky a hejřilci spolky nemám. Vyhledej si tovaryše sobě rovného; já o tobě nechci ani slyšet.
ŠVANDA: Dorotko, nevyčítej mi nynější život; ten byl samá žalost jen proto, žes tady nebyla ty.
DOROTKA(se k němu obrátí): Ano, tak vypadají lidé, co mají žalost! Ti se toulají celý den po hospodách, tropí divé kousky, vypravovali nám o tom hned cestou.
ŠVANDA: Já toho nechám, Dorotko! – Ó, teď bude všecko jinak – teď mám zase tebe!
DOROTKA: Jdi svou cestou a na mne nemysli; já pro tebe nejsem na světě. Jdi, já se za tebe ještě pomodlím – a uslyším-li o tobě někdy něco dobrého, zavru ráda oči.
ŠVANDA: Dorotko, ty bys mě nemohla takhle odbývat, kdybys mě byla kdy milovala.
DOROTKA: Kdybych tě byla milovala? – Ó jdi, jdi! Ty jsi zlý člověk!
ŠVANDA: Tak? Ty se tedy nesmíříš? Chceš se hněvat do smrti?
DOROTKA(tiše před sebe, náhle změkne): Já se nehněvám – jenom nechci s tebou být.
ŠVANDA: Pro jedinou chybu?
DOROTKA: Pro jedinou – ale takovou, že může věrnou dívku připravit o rozum! Jdi, já ti nevěřím. Jak jsi mě nechal darmo volat, tak se budeš u mne darmo domlouvat.
ŠVANDA: Ale což kdybych ti dokázal, že mi zas můžeš věřit? Dorotko, usměješ se potom na mne?
DOROTKA: Jdi jen svou cestou!
ŠVANDA: To je teda celé moje utěšení? Na všechny moje prosby a sliby všechna odpověď? Ó, vždyť je dobře! Jen se tedy hněvej – hraj si na pyšnou princeznu, až se tím hněvem třeba zalkneš; však z toho nebudeš mít zlaté ovoce!
DOROTKA: Já nedychtila nikdy po zlatě.
ŠVANDA: A jen abys věděla! Teprve teď já budu hejřit, teprve teď budu vyvádět, jen abych ležel brzo na prkně –
a až mě ponesou na hřbitov, přijď se na mne ještě podívat a rozvesel se, zasměj se – (již skoro s pláčem) potom budeš mít vyhráno! (Odběhne.)
DOROTKA(jako by chtěla za ním): Švan – (zastaví se). Děj se vůle Páně – já jinak nemohu; jestli se nepolepší sám od sebe – nikdo jiný ho nespasí.
Mezitím se pomalu stmívá. Za scénou je slyšet divokou hudbu Švandových dud.
VÝSTUP 5.
Rosava. Dorotka.
ROSAVA(venku): Dcero Trnkova!
DOROTKA: Kdo jest? Kdo volá?
Okno se otevře, a u něho stojí v lesku večerních červánků Rosava v černém rouchu.
ROSAVA: Neznáš mě již?
DOROTKA: Svaté síly, jestli mě nemámí soumrak a podivný šat – tedy jsi –
ROSAVA: Ta, která tě vedla světem za tvým milým.
DOROTKA: Pojď dál!
ROSAVA: Nesmím; ohniště je umeteno.
DOROTKA: Nebesa!
ROSAVA: Nestrachuj se.
DOROTKA: Ty jsi? –