nejhezčí na tom je, že nemám posavád žádných tisíců. Ty peníze jdou u mne, jako na dračku.
VOCILKA(který stál stranou, předstoupí s mnohými poklonami): Servitore, signor musicanto – poníženě ruce líbám.
ŠVANDA: Co vás to napadá? – A jakýpak vy jste pták?
VOCILKA: Já dychtil už dávno po té chvíli, abych mohl nejslavnějšímu krajanovi složit svou nejhlubší poklonu.
ŠVANDA(živě): Vy jste Čech?
VOCILKA: Oh – a jaký! Doma to nemohli se mnou ani vydržet a radili mi, abych se podíval trochu do světa.
ŠVANDA: A co nyníčko děláte?
VOCILKA: Chodím za vámi a poslouchám vaši nebeskou muziku. Roztrhal jsem tím takřka své poslední boty –
všecko z pouhé lásky k umění.
ŠVANDA: To jste blázínek.
VOCILKA: Já vím, ale ono je teď mnoho takových muzikantských zfanfrnělců – to je teď jako cholera. Přitom pozoruju, že nemáte u sebe žádného, aby se staral o vaše pohodlí, aby obstarával vaše koncerty, roznášel recenzentům bilety – a já bych byl nejšťastnější člověk, kdybych vám mohl k tomu všemu obětovat svoje mizerné služby.
ŠVANDA: To by bylo snad tuze mnoho.
VOCILKA: Ono se to vlastně také sluší. Každý slavný muž má svého sekretáře, komorníka, důvěrníka – nebo jak ho chce titulovat – a takový člověk je pro něj pravé dobrodiní.
ŠVANDA: Tak? Já si pomáhal posud sám, nebo jsem si vydlužil číšníka z hospody; arciže mě to všecko dřelo – jak se mi zdá.
VOCILKA: No, to si mohu myslit! Číšníci – to je krásná čeládka! To jsou pobertové! Ale to všecko přestane, když budu já u vás. A jak užijete života! – beze všech starostí. Já se vám budu starat o cesty, o koncerty, o kasu – o všecko. Uvidíte, že vám bude přitom tuze lehko.
ŠVANDA: Nu, když myslíte – můžete u mne zůstat; alespoň se mi nebude tak stejskat.
VOCILKA: Oh – milostpane – poníženě ruku líbám.
ŠVANDA: Ale jste poctivý člověk?
VOCILKA: Já – ty jemináčku. Jak mě tu vidíte – samá poctivost; kdybyste mě krájel – samá poctivost – a kdybyste mi chtěl milostivě tykat, já bych se neznal pýchou.
ŠVANDA: I pro mne – ale jakpak vám říkají?
VOCILKA: PantaleonVocilka.
ŠVANDA: Hezké jméno.
VOCILKA: Já mu dělám také čest.
ŠVANDA: Tedy, milý Vocilko, jak povídám, můžeš u mne zůstat; ale co za to?
VOCILKA: Ah, ah – kdopak mluví o takových maličkostech! Mně tu jde více o čest, a také vím, že nebudete nikdy koukat na nějakou hrst dukátů, kdyby dostávala moje kapsa souchotiny. Copak vám to udělá? Za pár let máte milióny.
ŠVANDA: Za pár let? (Škrábe se za ušima.) Víš, kamaráde, vlastně bych se měl už podívat domů.
VOCILKA: I podíváme se, proč ne? Ale potom zarejdíme znovu do světa; teď se budete teprve hejbat, teď se teprve proklubete ze skořápky! Oh, jen mě nechte dělat, milostpane. To bude živobytí! He, sklepníku! – číšníku! –
děvčata! (Volá do dveří.) Pro milostpána láhev nejlepšího vína a dvě sklenice! – potom něco rozumného k zakousnutí, aby to šlo hezky do krku!
ŠVANDA: Copak tě napadá? Já už snídal.
VOCILKA: To nic neškodí. Pravý umělec musí mít pořád apetýt – a koncertista žízeň. A pak se obyčejně každá smlouva něčím zavlažuje; musíme to tedy s naší také udělat, třeba už jen proto, abychom nepřišli do lidských