Do jeho dud vložme
zpěvů svých kouzla:
dudy však budou jak on sám,
plné dobra i zla.
Ztratí svou moc, když on jim přestane věřit,
jejich zpěv sám v sobě nepozná.
Lesní panny vztáhnou ruce, jako by Švandovy dudy žehnaly.
LESNÍPANNY:
Zni z českých dud, hudbo mých zpěvů,
kdykoli mládenec ten zahraje!
Zni smutným srdcím pro úlevu,
veselým jak zpěvné šalmaje.
BĚLENA:
Sladce budou jeho dudy hrát,
pokud sám je bude milovat.
Kdyby však v samolibé pýše
chtěl sebe sama stavět výše
nad nástroj, jehož nástrojem je sám,
tu naše kouzlo pomine,
a syn tvůj snad i zahyne.
Úder jedné hodiny, pohyb Lesních panen k odchodu.
BĚLENA:
Poledne míjí,
vraťme se zpátky,
za dne nám dán je
k vládě čas krátký.
LESNÍPANNY:
Skryjme se opět v lesnatém stínu,
nám přeje doba večerních stínů.
ROSAVA: Děkuji, sestřičky, za lásku k synu …
Zmizí.
VÝSTUP 8.
Kalafuna, Švanda spící.
KALAFUNA(trochu bojácně se ohlíží, nežli Švandu zhlédne): Ať neumím kalamajku zavrznout, když jsem si to nepomyslil! To bývá jeho místečko – ale já jsem rád, když sem nemusím, zvláště o polednách. Neříkají tu darmo
,,u začarovaného kamene“. Hajný chlapíka vylil – he, he, a chlapec tu nejspíš prolil několik zamilovaných slziček.
Teď spí! – Co mu to napadá? – a heká, jako by ho tlačila můra – místo aby on tlačil dudy. He, Švando! – Švando!
ŠVANDA(vyskočí): Co je to? Kdo je to?
KALAFUNA: Já jsem to. Vezmi oči do hrsti.