TOMÁŠ: Mne tudy vede cesta k domovu; ale tvá tudy neběží.
ŠVANDA: To nevíš; hleď si jenom sebe.
TOMÁŠ: Švando, dnes je svatojanská noc, dnes není radno toulat se v temnotách – otvírají se dílny tajemných mocností –
VOCILKA: A vyvádějí kousky, že dostávají děti psotník a staré báby trhání.
TOMÁŠ: Kdo je ten člověk, že se může tak rouhat? Varuj se ho, Švando! Já tě napomínám vším právem – já tě učil brát píšťalu do ruky, ačkoli jsem se nenadál, že si vycvičím takového žáka.
ŠVANDA: Jakého?
TOMÁŠ: Však ty mi rozumíš.
VOCILKA: Cožpak jsme si vyšli na postní kázání? Pojď, kamarádíčku, škoda každé chvíle.
TOMÁŠ: Stůj – památkou tvých pobožných pěstounů tě volám –
ŠVANDA: I nech spát, co spí!
VOCILKA: My si hledíme života! (Vleče Švandu, zmizí s ním v lese.) TOMÁŠ: Synu, poslyš! (Spěchá za nimi.)
VÝSTUP 7.
Dorotka, potom Tomáš.
DOROTKA: Nezněly tu lidské hlasy? Ani nevím, kam jsem zašla. Hlava mi jde kolem, před očima hustá mlha – a nikde nikdo. – Švando!
TOMÁŠ(se vrací): Nadarmo, hlas můj zaniká větrem. – Švando!
DOROTKA(běží k němu): Ve jménu Páně, kdo to volá? – Jste to vy, strýčku Tomáši?
TOMÁŠ: A ty? – Není to hlas dcery Trnkovy?
DOROTKA: Je, je!
TOMÁŠ: Jsi tedy již doma?
DOROTKA: Ode dneška.
TOMÁŠ: Ale co děláš tady?
DOROTKA: Podvečer byla u mne žena a volala mě na pomoc – o půlnoci na popraviště.
TOMÁŠ: Co to povídáš, nešťastná? Právě dnes? Jaká to byla žena? Znáš ji?
DOROTKA: Znám i neznám. Když mi Švanda odešel do světa, zjevila se mi jako dobrý duch a vedla mě za ním –
ale dnes jsem v ní poznala divou ženu.
TOMÁŠ: Nebesa, teď všemu rozumím. Teď vím, co v jeho dudách vězí – ano, teď vím, kdo jej podstrčil nebožtíkovi pastýřovi. On je dítě lesní panny – a divé ženy vylákají dnes nočního tuláka na umrlčí tancovačku.
DOROTKA: A co mám pro něj učinit? Raďte! Pomozte!
TOMÁŠ: Divé ženy mu neuškodí; ale dostanou-li ho půlnoční duchové do kola, a on z něho nevyvázne do kuropění, zahyne na těle i na duši.
DOROTKA: Ne, ne, to na mne neuvaluj, Pane na výsostech –
TOMÁŠ: A jen čistá panna může ho zachránit. Máš-li tolik zmužilosti, aby ses přiblížila ke kolu, zachráníš jej.
DOROTKA: Já se nebojím ničeho – jenom aby nezahynul, nežli se polepší; já se odvážím na to strašlivé dílo – na sebe při tom nemyslím! (Odběhne.)
TOMÁŠ: Osvěť cestu její, vládce nad hvězdami, aby cíle dospěla. U popraviště! To je odlehlé místo vprostřed lesů, před sto lety prolévala se tam lidská krev – dejž otec nebeský, aby tam dnes nepřišla nazmar ani krůpěj!
(Odejde.)