12

VÝSTUP 10.

Kordula s dětmi. Kalafuna. Dorotka.

KORDULA: Kalafuno! (Spráskne ruce.)

FRANTÍK: I hlele! Tatínek!

KALAFUNA: Tu máš, čerte, karabáč! Teď bude stará vrčet.

KORDULA: A tohle se mi líbí! Místo aby si hleděl výdělku, slízá se tady za božího dne s osobou – já se zalknu!

KAČENKA: Maminka má trhání!

KALAFUNA: Panno Dorotko – vzpamatujte se!

DOROTKA: (ustoupí a v pláči usedne).

KORDULA: A vy, nešťastná osobo, kam jste dala stud před bohem a lidmi?

KALAFUNA: Stará!

KORDULA: Kam jste dala oči?

KALAFUNA: Stará!

KORDULA: Že se ostouzíte s takovým kostrounem!

KALAFUNA(se rozkřikne): Stará, teď toho mám dost! Já primárius – kápo – paní Kordulo! Já tohle dobré děvče těšil – protože je sirotek.

HONZÍK: Tatínek má kuráž.

KORDULA: Sirotek?

KALAFUNA: Ano, sirotek lásky! Právě jí upláchl ženich do světa.

KORDULA: Arci, proto si strhne holka hlavu! Za to by měla nebi děkovat!

KALAFUNA: Oh, jen se nedělej! Však ty jsi také jednou natahovala moldánky, když mě chtěla strakonická banda s sebou na cesty. Víš ještě?

KORDULA: To se ti něco zdálo! A k čemu ty daremné řeči? Pojď do hospody; lidé chtějí ještě tancovat.

KALAFUNA: I ať si tedy nějakou zavýskají. Já bych musil při tom hluku žíně rozedřít. – Potěšte se, Dorotko!

Máte-li náturu jako moje Kordula, bude vám do večera zas dobře. (Odchází se svými.) DOROTKA(sama): Dobře? – Ach, arci, vždyť musí být dobře – a kdybych celý den za ním hleděla, přece nic nevyhledím. (Zajde směrem, jímž odešel Švanda. – Den se kloní k večeru a krajina se pomalu naplňuje červánky.

Hudba.)

VÝSTUP 11.

Rosava, později Lesana, Dorotka. Rosava se objeví v růžovém keři a volá směrem k vycházejícímu měsíci.

ROSAVA:

Ó hvězdo lesní, slyš mé volání,

snažnou prosbu, příslib pokání,

jenom teď se slituj nade mnou,

pomoz chlapci, vyslyš prosbu mou!

Objeví se Lesana, sedící na jelenu, ve skvostném, bílém rouchu a se zlatým věncem na hlavě. Lesní panny okolo ní.

LESANA: