Na tom našem dvoře
všecko to krákoře,
i ten kohout.
Nemohu na tebe,
potěšení moje,
zapomenout.
A kdybych zapomněl,
tak ne lehce,
vždycky mne pro tebe,
potěšení moje,
bolí srdce.
Opona
Proměna
Skvostný šachový sál. V pozadí vyvýšený trůn pro princeznu a sedadla pro její komonstvo.
VÝSTUP 7.
Zulika sedí na trůně, zastřena závojem. Po obou stranách paní a páni, všichni stojí jako zakleti do vznešené nudy. Komorníci jen mimicky ohlašují Švandu, jenž je teď v pěkném národním kroji a kozlíka jeden fábor, i Vocilku. Od komorníků předvede Švandu před princeznu šeptavý
DVOŘAN: Jeho milost, sultán všech sultánů, posílá své milované dcerušce tohoto muzikanta, aby její vysoce urozený smutek umírnil.
ŠVANDA(se na pokyn Vocilkův ukloní a začne hrát). Několik taktů uplyne, aniž si kdo hudby všimne. Ale pak začne dvořan po dvořanu přiznávati takt, kývat hlavou, přizvukovat a rozhoupávat se, až konečně vjede milostná polka všem do nohou a rozproudí bez ohledu na etiketu směšný mumraj. Tehdy odhodí závoj i Zulika a plna smíchu se rozběhne k Švandovi.
ZULIKA: Krásný a milý pane hudebníku, Zulika ti děkuje, že jsi vlil do vyprahlého květu jejího srdce hedvábnou rosu rozkoše. Už bylo okoralé jako mladá zahrada na poledním slunci; ale tvými čarozvuky se osvěžilo jako slavík v lotosovém květu.
ŠVANDA(neví, má-li se smát či klanět): Ano – jak říkáme – vzácná princezno – smutná.
VOCILKA(stranou): I starou straku! Ta si švitoří jako zamilovaný veršovec.
ZULIKA: Ale teď mi musíš pořád hrát, rozumíš? – nebo se mi znovu zasteskne.
ŠVANDA: Jak totiž kozlíček –
VOCILKA(potají): Mluvte něco chytřejšího.
ŠVANDA: Copak?
VOCILKA: Řekněte alespoň: šaramantní.
ZULIKA: Řekni si, jak tě odměním. Chceš krásný zámek nad mořem?
ŠVANDA: Ten bych těžko nesl domů.
ZULIKA: Zulika má tebe a tvou hudbu tak ráda, jako má rád beránek čerstvé lupení a rybička čerstvou vodičku.
Jen si řekni, po čem touží tvoje srdce; Zulika to řekne otci a všechno budeš mít.