vykřikne):
Švando! Ve jménu Pána Boha! (Skočí do kola a uchvátí polomrtvého Švandu.) Duchové při zpomalované hudbě mizí. Krajina se naplní mlhou, Dorotka vleče Švandu od šibenice. Švanda klesne Dorotce k nohám.
DOROTKA: Švando, vzpamatuj se! Jsi zachráněn.
ŠVANDA: Moje Dorotko!
DOROTKA: Pryč odtud – seber všechny síly – ať přijdeme mezi lidi–
ŠVANDA: Dřív ti musím zulíbat ruce. To byla úzkost, to byla hrůza! Ty jsi můj strážný duch. – Ty dudy mě málem zavedly do posledního ze všech tanců na světě.
DOROTKA: Napřed mysli, jaký jsi byl sám, a pak dávej vinu těm dudám.
ŠVANDA: Ne – ne! (Odepne dudy.) Tady lež, ty čerchmantský měchu a kozlíku, beztoho v tobě vězí deset starých čertů, jako ve mně! (Hodí dudami o zem – kolem se rozlehne pronikavý zvuk.) VOCILKA(se ozývá za scénou): Hej, Švando – kamaráde!
VÝSTUP 12.
Vocilka, předešlí, později zjevení Lesany, Rosavy a víl.
VOCILKA: Hromské bludičky mě celého pomátly. Já se vám točil na místě jako vrtohlavá ovce. A to věřím, objímat bych také dovedl.
ŠVANDA: Tak utíkej, až někoho najdeš!
VOCILKA: To nespěchá, já zůstanu s tebou.
ŠVANDA: Holečku, uděláš nejlíp, když půjdeš se svou princeznou a doktorem Faustem rychle do světa – než najdu někde hůl. Viď, Dorotko zlatá?
VOCILKA(uhýbá ze Švandovy blízkosti a zavadí nohou o dudy): U čerta, co je tohle? Shodil dudy, aby se mu lepší objímalo? Jen sem pojď, ty zázračný inštrumente! (Chce dudy zdvihnout, ale marně; lopotí se s nimi však tolik, že vzbudí Švandovu pozornost.)
ŠVANDA: I ty malý podvodnický cekretáři, chtěl jsi ukrást dudy? Jen si je vem.
VOCILKA: Když já je nemohu zdvihnout.
ŠVANDA: Věru, nebyly vždycky lehké.
DOROTKA: Ale hrály vždycky tak, jak ty jsi cítil. Zkus to, jen si je zas vezmi, na tobě záleží, jak zahrají. (Pomáhá Švandovi s dudami.) Vždyť není těžké je zdvihnout.
ŠVANDA(si bere a zapíná dudy): Tak jakou, má zlatá Dorotko?
VOCILKA(zlostně mávne rukou): Achich! Tady už je moje písnička u konce. (Odejde.) DOROTKA: Zahraj nějakou novou, docela tichou –
ŠVANDA: O nás, o tobě, a – o mamince, slyší-li nás –
(Za tiché písně jdou dopředu, mlha se rozptýlí v krásném jitru, snad na kraji polí, a za ptačího zpěvu, který doprovází píseň dud; ve výši se zjeví Lesana s lesními pannami a opodál Rosava jako divá žena. Milenci o nich nevědí, jen hudba jitra jim mluví o slavnosti této chvíle.) LESANA:
Blaze tobě, dívko milující,
nad zlou mocí slavně vítězící.
Rosavo, já tobě milost dávám,
ve svůj kruh tě nazpět povolávám.