9

Do jeho dud vložme

zpěvů svých kouzla:

dudy však budou jak on sám,

plné dobra i zla.

Ztratí svou moc, když on jim přestane věřit,

jejich zpěv sám v sobě nepozná.

Lesní panny vztáhnou ruce, jako by Švandovy dudy žehnaly.

LESNÍPANNY:

Zni z českých dud, hudbo mých zpěvů,

kdykoli mládenec ten zahraje!

Zni smutným srdcím pro úlevu,

veselým jak zpěvné šalmaje.

BĚLENA:

Sladce budou jeho dudy hrát,

pokud sám je bude milovat.

Kdyby však v samolibé pýše

chtěl sebe sama stavět výše

nad nástroj, jehož nástrojem je sám,

tu naše kouzlo pomine,

a syn tvůj snad i zahyne.

Úder jedné hodiny, pohyb Lesních panen k odchodu.

BĚLENA:

Poledne míjí,

vraťme se zpátky,

za dne nám dán je

k vládě čas krátký.

LESNÍPANNY:

Skryjme se opět v lesnatém stínu,

nám přeje doba večerních stínů.

ROSAVA: Děkuji, sestřičky, za lásku k synu …

Zmizí.

VÝSTUP 8.

Kalafuna, Švanda spící.

KALAFUNA(trochu bojácně se ohlíží, nežli Švandu zhlédne): Ať neumím kalamajku zavrznout, když jsem si to nepomyslil! To bývá jeho místečko – ale já jsem rád, když sem nemusím, zvláště o polednách. Neříkají tu darmo

,,u začarovaného kamene“. Hajný chlapíka vylil – he, he, a chlapec tu nejspíš prolil několik zamilovaných slziček.

Teď spí! – Co mu to napadá? – a heká, jako by ho tlačila můra – místo aby on tlačil dudy. He, Švando! – Švando!

ŠVANDA(vyskočí): Co je to? Kdo je to?

KALAFUNA: Já jsem to. Vezmi oči do hrsti.