pánbůh takové díry nemůže trpět, a když něco pukne a udělá se díra, vezme pánbůh pokaždé nějakého Čecha a takovou díru jím zalepí, aby stavení nezhrklo. Proto máte po světě tolik Čechů.
MIKULI(hledí na něj a vrtí hlavou): Nu, pro mne – uvidíme, co tady dovedete.
VOCILKA: Tady?
MIKULI: Tvůj krajan chce hrát před naší princeznou.
VOCILKA: Princeznou?
MIKULI: Naše princezna je nejroztomilejší na světě, nejí než broskvová jádra a nepije než mošusový květ, ale asi od jednoho roku na ni padl tak hluboký smutek, že ani nemluví; nadarmo pro ni strojili všelijaká obveselení. Tu přiletěla pověst o divné hudbě tvého krajana, a otec smutné princezny vypravil za ním posly, aby ji svojí hrou potěšil. Dudáček přišel, a já se nyní půjdu poptat, kdy smí přijít do paláce. (Odejde.) VOCILKA: Náš dudák přišel rozveselit princeznu? Viktoria, pšenice kvete, budeme sklízet koláče! Ale teď se, příteli Vocilko, řádně seber a prezentýruj se. Moje garderoba je sice trochu sešlá – tuhle z levého šosu bude brzy cedník, a kolena se derou na čerstvé povětří; ale vždyť máš ještě jednu rukavičku – vytáhneš si límec – a jsi hotov.
Tak, jen chutě do toho, a mysli na sekretářství. Arci, když se máš přiznat, zdali se k tomu hodíš? Pah, proč by ses nehodil! Nebudeš první, kdo se vydává za něco, k čemu se vůbec nehodí. Beztak se ledaco po vrchu leskne, ale uvnitř je to dým. (Zpívá.)
Mnohý vstane sotva z lože,
modlí se hned: Pane Bože,
potom začne pilně smekat,
na ulici třebas klekat,
pobožným chce mužem slout;
chudého však honí z domu,
hází po něm tisíc hromů,
nájemníka utiskuje,
čeledínu utrhuje –
běda, kdo by se chtěl hnout!
Proto dím:
Po vrchu se mnoho leskne,
ale uvnitř je to dým.
Mnohý mistr pošle dílo
na výstavu, až je milo,
dostane i medálii,
jako v ňákébatálii,
potom chodí jako páv.
Doma zatím pilně píchá
tovaryš a hořce vzdychá;
on to dílo vyhotovil,
mistra svého přiozdobil,
sám je sotva živ a zdráv.