brzo vyprší má chvíle. Nech mne, smutnou,
jedinkrát se těšit z nejsladšího
zvuku úst tvých, volajících: matko!
ŠVANDA: Maminko! (Obejmutí.)
ROSAVA:
Ty mé draze zaplacené dítě,
teď tě držím, sladkou kořist,
po které jsem léta prahla,
vzdychala – a nyní do loukotí
osudného kola sáhla.
(Temné hřímání.)
Slyšíš, dítě? Krutý hlas mne volá
od tebe snad navěky.
Sejdeme-li se však ještě jednou,
běda, odvrátíš se, nepoznáš mě,
hrůzou zapudím tě bezděky.
(Hřímání stále roste.)
ŠVANDA: Nikdy, maminko! – Ach, co se děje?
ROSAVA:
Pryč, jen pryč, mé dítě, jen se zachraň,
než se země pod nohama zboří!
Píseň tvá tě chrání, hrej – ó hrej!
ŠVANDA(hraje, cesta se mu otevře, on odchází. Hřmění dále roste.) VÝSTUP 13.
Lesana se zjeví v doprovodu divých žen. Rosava.
ROSAVA(klekne před Lesanou):
Orteluj mě, paní – jenom jednu
milost, poslední, mi prokaž:
vyveď mého syna s věrnou
jeho dívkou z nebezpečí!
Pak mi pokutu dej sebevětší.
LESANA:
O syna již nepečuj, ten sebe
osvobodí sám – i věrná dívka
bude propuštěna z vazby.
Ty však poznáš, kam že vede cesta,
když se naše síla míchá do drah
lidských osudů,