ŠVANDA(se směje): Ale řekni mi, šibeničníku, jak jsi tenkráte vyváznul?
VOCILKA: Oh, tuze dobře. Ti lidé byli ke mně samé komplimenty, chtěli mě pořád ještě zdržovat – ale já, že když vám udělali takový škandál – a ztratil jsem se jako stín.
ŠVANDA: A potom?
VOCILKA: Potom jsem šel zpytovat cizí krajiny – až jsem konečně sehnal celou společnost veselých lidí.
ŠVANDA: Samých cekretářů – ne?
VOCILKA: Oh, prosím. Mezi těmi byli také princezny a princové. Však uvidíte, mám jich několik ještě támhle v truhlici.
ŠVANDA: V truhlici?
VOCILKA: Já měl již v kolíbce hroznou lásku k svobodnému umění, a proto jsem si pořídil konečně celou bandu kunštýřů.
ŠVANDA: Kunštýřů?
VOCILKA: Komedii s pimprlaty.
ŠVANDA: Ha, ha, ha!
VOCILKA: To byste ani neřekl, jaká je to spekulace, když se vydaří; to je ta nejlepší divadelní direkce, protože se nestará o gáže – a hercové nikdy nepokoušejí, nedělají pikle a úklady. Na počátku se mi také dařilo; ale poněvadž nýnčko při tom kunštu jeden druhému na kobylce sedí: tedy se mi živnost také ztenčila, a stala se mi konečně malá mrzutost – na poslední hospodě jsem musil nechat celou společnost i s mašinami v prezónu – sotvaže jsem uplách s malou truhličkou, kde mám ještě princeznu Alcestu, doktora Fausta, Don Šajna a několik čertů. – Ale což to mluvím pořád o sobě. Povězte mi raději vy, jak jste sem přišel, co zde děláte, jak se máte a jak to zde vydržíte?
ŠVANDA: Já? A copak mi zde schází? Neslyšel jsi ještě o strakonickém dudákovi?
VOCILKA: Slyšel; ale nemohlo mně napadnout, že to je můj slavný koncertista.
ŠVANDA: K čertu s koncertistou! Já jsem v tom světě ztratil dost a dost – že mně někdy už ani pít nechutná.
VOCILKA: Ó, jen jsme měli zůstat déle pohromadě – to byste viděl.
ŠVANDA: Možná, že bys mi byl notně vytřel zrak. – V cizině jsem nebyl doma. Já nechal tedy svět být světem a vandroval jsem domů. Kdo mě potřebuje, však mě najde, mým dudám nevyrovná se žádná muzika.
VOCILKA: A tady chcete zůstat?
ŠVANDA: Až do smrti.
VOCILKA: To je škoda.
ŠVANDA: Proč?
VOCILKA: Já bych měl špekulaci.
ŠVANDA: Ty? Už zas?
VOCILKA: Abyste šel se mnou do kumpanie. Vy byste mohl peníze shánět a já rozhánět. Ale vy jste bezpochyby ženat?
ŠVANDA(vyskočí): Chceš abych ti dal jednu od ruky? Nevíš, darebo, že mi na tvé lhaní zavřeli Dorotku?
VOCILKA: No, snad jí nedrží až do dneška v klepetech?
ŠVANDA(smutně): Prý ji pustili, ale to ví bůh, kde bloudí a cestu nalézti nemůže.
VOCILKA: Snad abyste ji dal do novin nebo vybubnovat?
ŠVANDA: A když si na to vzpomenu – tu cítím, že můj život za nic nestojí, a že je nejlíp, když ho probiju; někdy bych si oči z hlavy vytrhal. He, hospodský, nalejte! (Sedne zase.) NALEJVÁČEK(odejde se džbánem.)
VOCILKA: Tak vy jste odešel z té indiánské země docela sám?
ŠVANDA(dá se do smíchu): I ba – skoro nevím, jak jsem vyvázl. Mně se zdá, že mi tam chtěli skrze tu plačtivou