8

Když je šťasten, mizí utrpení,

které na mne uvalila vina.

BĚLENA: Spanilý to mládenec!

ROSAVA:

Ano, jako poupě boží,

leželo mé dítě v nuzném loži,

chudým jsem je svěřit musela!

A přec rostlo, smavé jako kvítí,

vídala jsem je, však políbiti –

ne, to matka nikdy nesměla,

to v mé kletbě bylo nejkrutější. –

Dnes je velký muž. A sám má rád

děvče, které nechtějí mu dát,

že je chlapec z chudých nejnuznější.

BĚLENA: Jaké že má nyní přání?

ROSAVA:

Rád by dostal svoji milou;

ale otec vede jinou:

že je ženich tuze chudý,

že nemá nic než své dudy.

Tu chce, chlapec ubohý,

skočit na nohy,

běžet do světa a získat zlato,

aby dostal dívku za to.

Dovede to, když mu z lásky dáte

vzácný dar, jejž samy jenom máte.

BĚLENA: Jakou chceš pomoc od lesních panen?

ROSAVA:

Vdechněte mu v jeho dudy

svoje sladké zpěvy,

ať tou hudbou jeho všudy,

kamkoli jen vkročí,

ztichnou smutek, bolest, hněvy,

radostná ať slza jiskří z očí,

ať se na něj každé srdce směje –

však i zlaté odplaty mu přeje.

BĚLENA:

Srdečná prosba,

splněná prosba.