19

řečí.

VÝSTUP 4.

Gulinari a Vanika (přinášejí láhev vína, dvě sklenice a na talíři pochoutky a postaví to na stůl). Předešlí.

VOCILKA: Šlaku, to jsou hezké perličky! (Kouká po nich.)Veritábl Indiánky! Na slovíčko, krajanko! (Bere ji za ruku.)

GULINARI(vyhýbá se mu): Krajanko? Ani se mi nezdá.

VOCILKA: A to je pyšná ťopka!

GULINARI(přistoupí k Švandovi): Líbí se ti něco, pane?

ŠVANDA: Oh – ty celá. (Béře ji ostýchavě za ruku.) GULINARI: Vezmeš si mne za ženu?

ŠVANDA(se lekne a couvne): Za ženu?

GULINARI: Že ne? Co tedy říkáš, že se ti líbím? (Odejde s druhou.) VOCILKA: No pěkně děkuju! Zde musí mít muži peklo na zemi, musí-li si hned vzít každou, které řeknou, že se jim líbí. (Nalévá mezitím víno.)

ŠVANDA: Já jsem – jako by do mne nůž vrazil. Za ženu! No, to bych pochodil!

VOCILKA: (zvoní na nože): Ke stolu! (Oba pijí a jedí.) VÝSTUP 5.

Před vchodem Rosava v oděvu poutnickém. Za ní Dorotka s trumarýnou, plachetku na hlavě; Kalafuna s houslemi ve futrálu, ranec na zádech. Předešlí.

ROSAVA:

Teď jsme u cíle; když vejdete,

koho hledáte, zde najdete.

DOROTKA: A vy nás opustíte?

ROSAVA:

Budu u vás blíž,

nežli ty, má milá, víš,

vzácným poutem s vámi sblížena. (Zmizí.)

KALAFUNA: S kým to věčně hovoříte, panno Dorotko? Hned na našich křižovatkách pod lesem se dáte do řeči, jako by nás měla nějaká ta osoba vést, a pak už táhneme, nevíme ani kam, přes hory a doly rovnou cestou sem.

A kde to jen jsme? Tady to vypadá jako v nějaké pohádce o zakleté princezně.

DOROTKA: Pojďte jen dál, Kalafuničko, srdce mi buší jako zvon samou nedočkavostí, pojďte, ať víme, jsme-li konečně u cíle.

KALAFUNA: Nic tak, je-li tu Švanda, přivoláme si ho po muzikantsku! (A již spustí oba národní píseň „Jen ty mi, dudáčku, zadudej“ na housle a na trumarýnu. Švanda poslouchá, žasne, pak vyskočí.) ŠVANDA: Co je to? – Zdá se mi něco? To jsou muzikanti z Čech – to je strakonická! (Běží ke vstupu.) I ty sladké umučení – Dorotko, Kalafuno! Je-li možná?

DOROTKA(vběhne Švandovi do náruče): Pozdrav tě ruka nebeská, můj milý Švando. Ach, to jsem ráda, že jsme tě přece našli; vždyť jsme už skoro celý svět prolezli, přes hory a doly, přes lesy a vody, a kdyby nebylo mé laskavé přítelkyně –