23

Na tom našem dvoře

všecko to krákoře,

i ten kohout.

Nemohu na tebe,

potěšení moje,

zapomenout.

A kdybych zapomněl,

tak ne lehce,

vždycky mne pro tebe,

potěšení moje,

bolí srdce.

Opona

Proměna

Skvostný šachový sál. V pozadí vyvýšený trůn pro princeznu a sedadla pro její komonstvo.

VÝSTUP 7.

Zulika sedí na trůně, zastřena závojem. Po obou stranách paní a páni, všichni stojí jako zakleti do vznešené nudy. Komorníci jen mimicky ohlašují Švandu, jenž je teď v pěkném národním kroji a kozlíka jeden fábor, i Vocilku. Od komorníků předvede Švandu před princeznu šeptavý

DVOŘAN: Jeho milost, sultán všech sultánů, posílá své milované dcerušce tohoto muzikanta, aby její vysoce urozený smutek umírnil.

ŠVANDA(se na pokyn Vocilkův ukloní a začne hrát). Několik taktů uplyne, aniž si kdo hudby všimne. Ale pak začne dvořan po dvořanu přiznávati takt, kývat hlavou, přizvukovat a rozhoupávat se, až konečně vjede milostná polka všem do nohou a rozproudí bez ohledu na etiketu směšný mumraj. Tehdy odhodí závoj i Zulika a plna smíchu se rozběhne k Švandovi.

ZULIKA: Krásný a milý pane hudebníku, Zulika ti děkuje, že jsi vlil do vyprahlého květu jejího srdce hedvábnou rosu rozkoše. Už bylo okoralé jako mladá zahrada na poledním slunci; ale tvými čarozvuky se osvěžilo jako slavík v lotosovém květu.

ŠVANDA(neví, má-li se smát či klanět): Ano – jak říkáme – vzácná princezno – smutná.

VOCILKA(stranou): I starou straku! Ta si švitoří jako zamilovaný veršovec.

ZULIKA: Ale teď mi musíš pořád hrát, rozumíš? – nebo se mi znovu zasteskne.

ŠVANDA: Jak totiž kozlíček –

VOCILKA(potají): Mluvte něco chytřejšího.

ŠVANDA: Copak?

VOCILKA: Řekněte alespoň: šaramantní.

ZULIKA: Řekni si, jak tě odměním. Chceš krásný zámek nad mořem?

ŠVANDA: Ten bych těžko nesl domů.

ZULIKA: Zulika má tebe a tvou hudbu tak ráda, jako má rád beránek čerstvé lupení a rybička čerstvou vodičku.

Jen si řekni, po čem touží tvoje srdce; Zulika to řekne otci a všechno budeš mít.