dnes bene. Škoda že tu nejsou moji caparti – ti by se olizovali.
DOROTKA: Mně je najednou jaksi těsno, jako by se mělo něco přihodit.
KALAFUNA: I ovšem – he, he! Ono se může něco přihodit.
DOROTKA: Copak?
KALAFUNA: Že snad chytím opičku.
DOROTKA: Ach, nežertujte! Naše neznámá průvodkyně také jako by měla nějaké tušení a domlouvala nám pořád, abychom si pospíšili.
KALAFUNA: I to jsou daremné vrtochy. – Pijte!
DOROTKA: Ne, ne – já tu nemám stání. Já musím za Švandou. Pojďte, Kalafuno, pojďte – ať se mu nic nestane.
KALAFUNA: I copak vás napadá. Tohle živobytí tady opustit?
DOROTKA: To se vám nahradí – jen pojďte!
KALAFUNA: No, kvůli vám, panno Dorotko. Ale to vám povídám, moje srdce zůstane tentokrát u toho božího nadělení – he, he! Dorotko, buďte veselá – a když mám tak navlažíno – pojďte sem, zaděláme si tu naši. (Dá čepici na stranu, vezme housle.)
Dorotko Trnkova,
milenko Švandova,
jen nechvátej.
Až vypiju a sním,
pak půjdem za ním,
půjdem za ním.
U dvora králova
tam budem žít,
kdyby to věděla
má žena Kordula,
tak bude klít.
Já jsem ze Strakonic
capo prim ex propris
s kapsou prázdnou.
Na zádech mám ranec
a v ruce lívanec,
sklenku plnou.
Opička mě drží
za pačesy,
v hlavě mi to skáče,
nacpu si koláče
plné šosy.