24

VOCILKA(tajně): Teď si honem vymyslete něco tyranského.

ŠVANDA: Och, ach – (k Vocilkovi): Když já nemůžu dostat ze sebe slovo, ona se po mně tak dívá.

ZULIKA: Či snad Zulice nevěříš?

ŠVANDA: Ano – a jak! Kdopak je ta Zulika?

ZULIKA(směje se): Kdo že je? Jaký jsi veselý! Kdožpak jiný nežli ta, kterou jsi rozesmál, které se tak líbíš a která stojí před tebou, šťastna, že jsi jí spadl jako z nebes. Ale to ti povídám, odejít mi nesmíš, sice by se Zulika hněvala – ó malá Zulika se umí také hněvat – jen se podívej! – Ale to dlouho netrvá, Zulika se hned zas udobří a směje se na tebe. Tak se směj také!

ŠVANDA: Hehehe!

VOCILKA(po něm): Hahaha!

ZULIKA: A tohle je divný člověk. Líbí se mi, je hodně k smíchu. Je to tvůj otrok?

VOCILKA: Před tvou krásou je otrokem celý svět.

ZULIKA: Toho neprodávej. Nechám si ho, bude u mne šaškem.

ŠVANDA: Ale já nevím, slavná princezno – zdali tak dlouho tady –

ZULIKA: Co – tak dlouho?

VOCILKA: Nešlapte si po štěstí!

ŠVANDA: Smím-li tady tak dlouho zůstat?

ZULIKA: Proč bys nesměl? Chceš zlato, drahokamy? Ty musíš!

VOCILKA: Držte se zuby nehty! Berte!

ZULIKA: Chceš papouška, kolibříky? Chceš sultánovu loď? Anebo – ano, to je rozkošný nápad. Chceš mě?

ŠVANDA: Jak to – chceš mě?

ZULIKA: Vezmi si mne za ženu!

ŠVANDA: Za že…? (K Vocilkovi.) Tady jsou po těch vdavkách jako včely na med.

VOCILKA: Hurá! Berte všema čtyřma. Tohle máte terno!

ZULIKA: Máš také radost? Teď nám teprve bude do smíchu. Tatíček sultán chtěl beztoho dát Zulice ženicha, ale ten se jí nelíbí, a proto také stonala. Jenže teď malá Zulika řekne, že se jí líbíš ty, a vezme si tebe.

ŠVANDA: Ale nejmilostivější princezno, já přece nemohu –

VOCILKA(zarazí Švandu a předstoupí): Vyslovit tu rozkoš, která se ve mně rozlévá z tvé milosti, která se mi vaří v žilách a hrozí, že mi roztrhne srdce – to chce milostpán říci.

ZULIKA: Ale milý dudáčku, Zuliky se nemusíš bát. Zulika se dala už dávno poučit, co mají ženy umět: mají být milé a přítulné – jen se nic neboj. Jsi smutný? Zulika tě rozveselí. Zazpívá ti, zatancuje ti; nebo je snad malá Zulika ošklivá? – Počkej tady, tvoje Zulika teď poběhne k otci sultánovi a poví mu všechno o našem štěstí.

(Odběhne, za ní její společnost.)

ŠVANDA(stál chvíli jako socha, konečně se probere): Já se zblázním!

VOCILKA: To věřím. Tomu se také říká bláznivé štěstí. ¨

ŠVANDA: Co to žvastáš? Což si mohu bláznivou Zuliku vzít? A hlavně, co by tomu řekla Dorotka?

VOCILKA: Prosím vás, o té Dorotě mi teď nemluvte! To je tak, jako by mě někdo zval na bažanta a já se mu poděkoval, že ne – že dnes nemohu – že mám doma brambory.

ŠVANDA: Já – já uteču!

VOCILKA: I pro mne – Ale až po svatbě!

ŠVANDA: Moje svědomí –

VOCILKA: Houby, má-li vás ta Dorotka opravdu ráda, tak vám ještě bude přát, že dostanete princeznu!