princeznu vystrojit šibeniční houpačku; ale v noci mě navštívil někdo tak krásný a dobrý, že to takový ničema jako ty nesmí ani slyšet – a já si pak hrál svou zamilovanou, a vězení se samo otevřelo a vojáci z dešperace, místo co by mě lapli, začali poslouchat, smát se a tancovat, a já jakoby nic skrze ně dál a dál, a nežli jsem si pomyslil, byl jsem za městem. (Vzdech.) Ale bez Dorotky!
VOCILKA(vyvaluje oči): Cože? A to všechno jenom skrze dudy? Ne, to by jaktěživ člověk neuvěřil, co takový měch a ta nepatrná píšťala umí.
ŠVANDA: I co píšťala! To můžeš do jiné dejmat, až ti oči potečou – to, co já z téhle, z ní nevydejmáš. Aha! To ty koukáš, viď? Oh, já také dlouho nevěděl, co to je; ale když mě drželi v pasti, přišel jsem tomu na kloub. Když já chci, musí podle mne tancovat každý!
VOCILKA: Kýho ďábla! (Vstane, stranou.) Aby to byly nějaké divotvorné dudy? – Za našich časů – pardieu! Na mne přicházejí taškářské myšlenky.
ŠVANDA: No, copak tam obcházíš, jako když tě někdo kousl? Pojď pít! Či nemáš chuť?
VOCILKA: Oh, a jakou! – kdybys věděl nač.
ŠVANDA: Pij, je ti přáno – a chceš-li, zůstaň u mne; beztoho nemám nikoho, aby to se mnou upřímně myslel, a já jsem přece rád veselý.
VOCILKA: Na mne se můžete spolehnout.
ŠVANDA: Já vím!
VOCILKA: Hrady můžete na mně stavět.
ŠVANDA: Dorotka se mi nevrátila – a já pospíchal domů jen kvůli ní.
NALEJVÁČEK(přinesl zatím džbánek a postavil se k oknu): Ale to jsem blázen! Mám cink nebo nevidím?
ŠVANDA: Copak?
NALEJVÁČEK: Tuhle mi bylo právě, jako bych ho byl na kopečku viděl.
ŠVANDA: Kohopak?
VOCILKA: Šenkýřské svědomí s konývkou?
NALEJVÁČEK: Kalafunu s tou holkou.
ŠVANDA: Cože povídáte? Kalafunu? – Vocilko, drž mě, ať neupadnu! A viděl jste dobře?
NALEJVÁČEK: Alespoň se mi to zdálo.
ŠVANDA: Ach, kýž se vám to vyjeví!
VOCILKA: To by bylo ambo – a mně k tomu – terno.
ŠVANDA: Vocilko, dej mi hubičku! Je-li tady taky Dorotka – já nevím, co ti udělám – ach, já se držím sotva na nohou!
VOCILKA: Já se půjdu zeptat.
ŠVANDA: Ne, ne, já si musím tu radost udělat sám. Ty se zatím raduj také – skákej, tancuj, cekretáři. Hospodský, nalejvejte – já dnes všecko platím! Ať se to opije – mně tancuje hlava už také vrtáka. (Odběhne.) VOCILKA: A tohle by teď scházelo, aby se mi zase pletla ta Dorotka do řemesla. Já si dělal už královské plány. Ty dudy musím mít! – jen kdybych mohl dudáka dostat někam stranou – nikdo mě tu nezná – dal bych mu ťafku… a pan Vocilka by najednou byl pánem nad všechny pány. Že je to taškářství? Eh co, jen když se vyplatí. (Odejde.) Proměna – Chudobná světnice
VÝSTUP 3.
Kordula mezi dětmi, všichni pletou nůše. Kalafuna s vakem na zádech. Dorotka s ranečkem.