20

KALAFUNA: Kterou nikdo nevidí –

DOROTKA: A která nás vedla přes hory a doly, snad bychom seděli někde za světem a vyhlíželi, kudy za tebou.

No, jak se máš? Co děláš – Myslíš na mě? Schraňuješ hodně? Tak už mluv!

VOCILKA(sedí mezitím pořád u stolu, pilně jí a pije): A to je řehtačka!

ŠVANDA: Jak mám mluvit, když ty švitoříš, jako bys chtěla mluvit do soudného dne? – Dobře se mám a myslím na tebe – ale co tě napadlo, pustit se do světa?

KALAFUNA: Tak si pomysli, Švando! Když jsi nešel za čtyři neděle, začala věšet hlavu – a když jsi nešel po osmi nedělích, chodila jako bez hlavy.

DOROTKA: Já to povídala napřed, že to bez tebe nevydržím – a potom jsem si pořád myslela, že se ti něco stalo.

VOCILKA: Kýho čerta, to je zamilovaná kronika – to bych mohl potřebovat!

KALAFUNA: A když ji potkalo konečně to neštěstí –

DOROTKA: Ach, já bych byla snad i bez něho odešla.

ŠVANDA: Jaké neštěstí?

KALAFUNA: Že jí otec ulehl a už nevstal.

ŠVANDA: Tvůj otec?

DOROTKA: Ach arci. (Utírá si oči.)

ŠVANDA: A chudák!

VOCILKA: Mohla se tam položit místo něho…

KALAFUNA: Tu ti přijde ke mně, zdali prý bych s ní nešel za tebou. Já ti první chvíli myslil, že na ní oči nechám.

Ale pak jsem si to rozpočítal – he, he. Vidíš, jářku, – stará beztoho pořád bručí na malé výdělky, ušetři jí tedy jedlíka – snad přitom ve světě něco utrhneš – vždyť nejsi šumař, aby tě hodili pod lavici. Byl to ode mne arci darebácký kousek a stará mi udělá – he, he, zlořečenou lázeň, až se navrátím; ale já si nemoh pomoci. Ta holka tě má ráda – až mě to celého pomátlo.

DOROTKA: No, teď toho nechme, teď je všecko dobře, teď jsme pohromadě, teď vezmeme tisíce a půjdeme domů.

VOCILKA: I ty sojko!

ŠVANDA: Tisíce? Milá Dorotko, o tisících nevím ještě nic.

DOROTKA: No, jen když to jsou sta. Já si z toho moc nedělám.

ŠVANDA: Holečku, já nemám ještě nic.

DOROTKA: Nic?

ŠVANDA: To jest – peněz jsem vydělal už dost; ale to se ti sesype všude podivných lidí, ten je muzikant, ten je komediant, ten chce to, ten ono – pak jsem musil dávat traktace – a tak mi všechny peníze zas vylítaly!

DOROTKA: Ale Švando!

ŠVANDA: Ale nynčko to půjde všechno jináč. Teď mám svého sekretáře a komorníka –

DOROTKA: Ty?

ŠVANDA: Ten mi bude dávat na všechno pozor. Není-li pravda, Vocilko?

VOCILKA(rychle vstane a blíži se s mnohými poklonami): Oh, dozajista. A poněvadž moje péče o milostpána –

když se vezme ohled na lásku a služebnost, kteráž je vždycky chvalitebná – tedy také ohledem na moje ponížené

ŠVANDA: I vždyť je dobře. Já vím, co si myslíš –

VOCILKA(pořád se ještě klaní, pro sebe): Ten je vševědoucí. – Já to nevím sám.

ŠVANDA: Abys věděl, jak se také jinde zachovat – tohle je Dorotka, moje nevěsta.

VOCILKA(stranou): I hrom do čepice! – (Hlasitě.)Oh, že se nemůže k něčemu takovému mně gratulírovat. (Střílí