22

dnes bene. Škoda že tu nejsou moji caparti – ti by se olizovali.

DOROTKA: Mně je najednou jaksi těsno, jako by se mělo něco přihodit.

KALAFUNA: I ovšem – he, he! Ono se může něco přihodit.

DOROTKA: Copak?

KALAFUNA: Že snad chytím opičku.

DOROTKA: Ach, nežertujte! Naše neznámá průvodkyně také jako by měla nějaké tušení a domlouvala nám pořád, abychom si pospíšili.

KALAFUNA: I to jsou daremné vrtochy. – Pijte!

DOROTKA: Ne, ne – já tu nemám stání. Já musím za Švandou. Pojďte, Kalafuno, pojďte – ať se mu nic nestane.

KALAFUNA: I copak vás napadá. Tohle živobytí tady opustit?

DOROTKA: To se vám nahradí – jen pojďte!

KALAFUNA: No, kvůli vám, panno Dorotko. Ale to vám povídám, moje srdce zůstane tentokrát u toho božího nadělení – he, he! Dorotko, buďte veselá – a když mám tak navlažíno – pojďte sem, zaděláme si tu naši. (Dá čepici na stranu, vezme housle.)

Dorotko Trnkova,

milenko Švandova,

jen nechvátej.

Až vypiju a sním,

pak půjdem za ním,

půjdem za ním.

U dvora králova

tam budem žít,

kdyby to věděla

má žena Kordula,

tak bude klít.

Já jsem ze Strakonic

capo prim ex propris

s kapsou prázdnou.

Na zádech mám ranec

a v ruce lívanec,

sklenku plnou.

Opička mě drží

za pačesy,

v hlavě mi to skáče,

nacpu si koláče

plné šosy.