Když je šťasten, mizí utrpení,
které na mne uvalila vina.
BĚLENA: Spanilý to mládenec!
ROSAVA:
Ano, jako poupě boží,
leželo mé dítě v nuzném loži,
chudým jsem je svěřit musela!
A přec rostlo, smavé jako kvítí,
vídala jsem je, však políbiti –
ne, to matka nikdy nesměla,
to v mé kletbě bylo nejkrutější. –
Dnes je velký muž. A sám má rád
děvče, které nechtějí mu dát,
že je chlapec z chudých nejnuznější.
BĚLENA: Jaké že má nyní přání?
ROSAVA:
Rád by dostal svoji milou;
ale otec vede jinou:
že je ženich tuze chudý,
že nemá nic než své dudy.
Tu chce, chlapec ubohý,
skočit na nohy,
běžet do světa a získat zlato,
aby dostal dívku za to.
Dovede to, když mu z lásky dáte
vzácný dar, jejž samy jenom máte.
BĚLENA: Jakou chceš pomoc od lesních panen?
ROSAVA:
Vdechněte mu v jeho dudy
svoje sladké zpěvy,
ať tou hudbou jeho všudy,
kamkoli jen vkročí,
ztichnou smutek, bolest, hněvy,
radostná ať slza jiskří z očí,
ať se na něj každé srdce směje –
však i zlaté odplaty mu přeje.
BĚLENA:
Srdečná prosba,
splněná prosba.