KALAFUNA: A já ji mám taky rád – proto jsem šel do světa, abych něco vydělal a něco jí přinesl.
KORDULA: (Poslouchá.)
KALAFUNA: Ona se mezitím nejspíš také všelijak protloukala.
HONZÍK: Oh – a jak! Dělala poslíčku; a někdy byla moc smutná.
KALAFUNA: Podívejme se. No, však já jí to vynahradím. Až tedy přijde domů –
KAČENKA: Ale vždyť je maminka do …
KALAFUNA(zacpe jí ústa): Až tedy přijde domů, poběhnete jí naproti a budete křičet: tatínek je tady – a myslil na tebe – a dělal muziku – a tuhle ti přinesl – (vyndá plný sáček a cinká jím) pytlíček tolárků, a něco zašil ještě do kabátu – na, tumáš, maminko. Buď veselá a měj ho ráda.
KORDULA: Přestaň, přestaň, muži! To mi utrhne srdce! (Běží k němu a padne mu okolo krku.) KALAFUNA: I podívejme se – he, he! Maminka je už doma.
DĚTI(skáčou kolem): Hejchuchu!
KORDULA: Nehněvej se, Kalafuno, že prve tak – ale já bych neměla na tebe promluvit půl léta –
KALAFUNA: Arci, arci – he, he! Pokuta musí být.
KORDULA: Ale – kdepak máš ty peníze?
KALAFUNA: Tu jsou, stará – uvař si je, upeč si je, dělej s nimi, co se ti líbí – a budeš-li přitom ještě potřebovat dvě pilné ruce – tuhle jsem ti přivedl pomocnici – nemá toho štěstí nazbyt.
KORDULA: I jak myslíš, milý muži. Má-li se Dorotka mezi cizími potloukat, ať zůstane u nás; když pomáhal pán bůh tak dlouho, pomůže teď také. Nehněvejte se, Dorotko. To víte, když má člověk něco na srdci –
KALAFUNA: I nech toho, stará! – a poslechni, copak to povídají lidé o Švandovi?
KORDULA: I, s tím člověkem je to boží dopuštění. Co by ten už mohl mít, co je nazpátek – darmo povídat! Ale on to zas všecko protluče. Co večer vydělá, do rána prohejří.
KALAFUNA: Ten Švanda, ten Švanda! – to je prach nepěkný člověk!
VÝSTUP 4.
Otevřou se dveře a v nich stojí Švanda; předešlí. Pauza.
KALAFUNA: Ale to jsou hosti! Švando, kdybych dnes neměl takovou radost, tak bych ti, na mou věru –
ŠVANDA: Ah, tu jsi opravdu, Kalafuno. Ne, nehněvej se. – Ale kde jsi nechal Dorotku?
KALAFUNA: (Hodí hlavou.)
ŠVANDA(běží k ní): Dorotko!
DOROTKA: (Jež byla celou minulou scénu tiše seděla, vstane a chce odejít.) ŠVANDA(jí zastoupí cestu): Dorotko!
KALAFUNA(stranou k ženě): Stará, nechme je mezi čtyřma očima. Chlapík nám vyvedl sice zpropadený kousek a zasloužil by – ale my z toho také šťastně vyklouzli a já se nerad hněvám, to víš – a dnes bych se rozdělil s celým světem o srdce – he, he! A téhle holce nebude také na škodu, když se jí zlost a žalost trochu slehne. Pojďte, děti, půjdeme do komory. Uvidíte, co jsem vám přinesl. (Vezme mezitím ranec a odejde se svými.) ŠVANDA: Dorotko – podívej se na mne, slyšíš?
DOROTKA(oči k němu nepozvedne): Co chceš ode mne? Mezi námi je konec všemu nadosmrti.
ŠVANDA: Já chybil hanebně – přiznávám se – já byl dareba; ale to bylo návodem –
DOROTKA: Mlč; ty by ses byl chladně díval na to, kdybych byla tu chvíli zemřela.
ŠVANDA: Ne, to nevěř; já tě měl ustavičně rád; – ale to do mne vjelo to nešťastné furiantství – ach, jen mi