KALAFUNA: Kterou nikdo nevidí –
DOROTKA: A která nás vedla přes hory a doly, snad bychom seděli někde za světem a vyhlíželi, kudy za tebou.
No, jak se máš? Co děláš – Myslíš na mě? Schraňuješ hodně? Tak už mluv!
VOCILKA(sedí mezitím pořád u stolu, pilně jí a pije): A to je řehtačka!
ŠVANDA: Jak mám mluvit, když ty švitoříš, jako bys chtěla mluvit do soudného dne? – Dobře se mám a myslím na tebe – ale co tě napadlo, pustit se do světa?
KALAFUNA: Tak si pomysli, Švando! Když jsi nešel za čtyři neděle, začala věšet hlavu – a když jsi nešel po osmi nedělích, chodila jako bez hlavy.
DOROTKA: Já to povídala napřed, že to bez tebe nevydržím – a potom jsem si pořád myslela, že se ti něco stalo.
VOCILKA: Kýho čerta, to je zamilovaná kronika – to bych mohl potřebovat!
KALAFUNA: A když ji potkalo konečně to neštěstí –
DOROTKA: Ach, já bych byla snad i bez něho odešla.
ŠVANDA: Jaké neštěstí?
KALAFUNA: Že jí otec ulehl a už nevstal.
ŠVANDA: Tvůj otec?
DOROTKA: Ach arci. (Utírá si oči.)
ŠVANDA: A chudák!
VOCILKA: Mohla se tam položit místo něho…
KALAFUNA: Tu ti přijde ke mně, zdali prý bych s ní nešel za tebou. Já ti první chvíli myslil, že na ní oči nechám.
Ale pak jsem si to rozpočítal – he, he. Vidíš, jářku, – stará beztoho pořád bručí na malé výdělky, ušetři jí tedy jedlíka – snad přitom ve světě něco utrhneš – vždyť nejsi šumař, aby tě hodili pod lavici. Byl to ode mne arci darebácký kousek a stará mi udělá – he, he, zlořečenou lázeň, až se navrátím; ale já si nemoh pomoci. Ta holka tě má ráda – až mě to celého pomátlo.
DOROTKA: No, teď toho nechme, teď je všecko dobře, teď jsme pohromadě, teď vezmeme tisíce a půjdeme domů.
VOCILKA: I ty sojko!
ŠVANDA: Tisíce? Milá Dorotko, o tisících nevím ještě nic.
DOROTKA: No, jen když to jsou sta. Já si z toho moc nedělám.
ŠVANDA: Holečku, já nemám ještě nic.
DOROTKA: Nic?
ŠVANDA: To jest – peněz jsem vydělal už dost; ale to se ti sesype všude podivných lidí, ten je muzikant, ten je komediant, ten chce to, ten ono – pak jsem musil dávat traktace – a tak mi všechny peníze zas vylítaly!
DOROTKA: Ale Švando!
ŠVANDA: Ale nynčko to půjde všechno jináč. Teď mám svého sekretáře a komorníka –
DOROTKA: Ty?
ŠVANDA: Ten mi bude dávat na všechno pozor. Není-li pravda, Vocilko?
VOCILKA(rychle vstane a blíži se s mnohými poklonami): Oh, dozajista. A poněvadž moje péče o milostpána –
když se vezme ohled na lásku a služebnost, kteráž je vždycky chvalitebná – tedy také ohledem na moje ponížené
–
ŠVANDA: I vždyť je dobře. Já vím, co si myslíš –
VOCILKA(pořád se ještě klaní, pro sebe): Ten je vševědoucí. – Já to nevím sám.
ŠVANDA: Abys věděl, jak se také jinde zachovat – tohle je Dorotka, moje nevěsta.
VOCILKA(stranou): I hrom do čepice! – (Hlasitě.)Oh, že se nemůže k něčemu takovému mně gratulírovat. (Střílí