DĚJSTVÍ DRUHÉ
VÝSTUP 1.
Krátká ulice v městě ideálního slohu. Po pravé straně hostinec se zahrádkou, nad ním nápis „Vítáme vás, poutníku“. Vocilka v lehounkém kabátku přichází a obhlíží hostinec. Zpívá už za scénou:
Celý svět je jako koule,
těžko na něm stát jen nohama;
nechce-li mít člověk boule,
musí se ho chytat rukama.
Tu to klouže,
tam se boří,
tu je louže,
tam to hoří:
člověk má se jen co točit,
nechce-li si uši smočit;
kdo však umí chytře hrát,
dovede tu pevně stát.
Ano, chytrost žádné čáry. Já to zkusil už v těch nejzamotanějších pleteninách života; chytrá hlava se neztratí.
Kdybych měl vypravovat, co jsem všechno tropil od té chvíle, když jsem jakožto řádný študent spal poslední noc na biliáru – kdybych to měl vypravovat: to by byla kronika, tlustší nežli Hájkova a strakatější nežli Enšpígl. Teď budeme zkoušet ještě jedno. Zkusíme získat místo sekretáře, kasíra, nebo něco podobného k cestujícímu koncertistovi. Proč ne? Vždyť podle toho vypadáme, a to nynčko vynáší nejvíc. Já už dávno po jednom pasu a teď mu sedím na patách. Tuhle se prý uhostil. Vederemo! (Čte nápis.) Vítáme vás … Ah, to je mudrc hospodský. Jen jestli také říká: Na shledanou, když nemá poutník prášky. – Holahó!
VÝSTUP 2.
Mikuli. Vocilka.
VOCILKA: Má služba, mnohovážený – bezpochyby panovník nad tímto tělo– i dušekojným ústavem?
MIKULI(vážně): Jsem hostinský.
VOCILKA: To mne těší. Já si přál už dávno hostinského nakrmení. Račte dovolit – nehostíte také slavného koncertistu?
MIKULI: Co je to?
VOCILKA: Zvíře, co dělá muziku.
MIKULI: Ah, to je ten český dudák?
VOCILKA: Ano, ta strakonická chlouba.
MIKULI: Ten je tady.
VOCILKA: To mne těší. A nemohl bych s ním rozprávět?
MIKULI: Proč bys nemohl? Jak vidím, máš dobře proříznuto.
VOCILKA(stranou): No počkej! To poznáš teprve, až se dostanu do hrnců. (Nahlas.) Já jsem totiž jeho krajan.
MIKULI(prohlížeje si ho): Taky Čech? To musí být divná zem, ta česká.
VOCILKA: Můj laskavý napáječi poutníků, to víte, že je svět už tuze starý, a proto je už taky leckde děravý. Jenže