VÝSTUP 10.
Kordula s dětmi. Kalafuna. Dorotka.
KORDULA: Kalafuno! (Spráskne ruce.)
FRANTÍK: I hlele! Tatínek!
KALAFUNA: Tu máš, čerte, karabáč! Teď bude stará vrčet.
KORDULA: A tohle se mi líbí! Místo aby si hleděl výdělku, slízá se tady za božího dne s osobou – já se zalknu!
KAČENKA: Maminka má trhání!
KALAFUNA: Panno Dorotko – vzpamatujte se!
DOROTKA: (ustoupí a v pláči usedne).
KORDULA: A vy, nešťastná osobo, kam jste dala stud před bohem a lidmi?
KALAFUNA: Stará!
KORDULA: Kam jste dala oči?
KALAFUNA: Stará!
KORDULA: Že se ostouzíte s takovým kostrounem!
KALAFUNA(se rozkřikne): Stará, teď toho mám dost! Já primárius – kápo – paní Kordulo! Já tohle dobré děvče těšil – protože je sirotek.
HONZÍK: Tatínek má kuráž.
KORDULA: Sirotek?
KALAFUNA: Ano, sirotek lásky! Právě jí upláchl ženich do světa.
KORDULA: Arci, proto si strhne holka hlavu! Za to by měla nebi děkovat!
KALAFUNA: Oh, jen se nedělej! Však ty jsi také jednou natahovala moldánky, když mě chtěla strakonická banda s sebou na cesty. Víš ještě?
KORDULA: To se ti něco zdálo! A k čemu ty daremné řeči? Pojď do hospody; lidé chtějí ještě tancovat.
KALAFUNA: I ať si tedy nějakou zavýskají. Já bych musil při tom hluku žíně rozedřít. – Potěšte se, Dorotko!
Máte-li náturu jako moje Kordula, bude vám do večera zas dobře. (Odchází se svými.) DOROTKA(sama): Dobře? – Ach, arci, vždyť musí být dobře – a kdybych celý den za ním hleděla, přece nic nevyhledím. (Zajde směrem, jímž odešel Švanda. – Den se kloní k večeru a krajina se pomalu naplňuje červánky.
Hudba.)
VÝSTUP 11.
Rosava, později Lesana, Dorotka. Rosava se objeví v růžovém keři a volá směrem k vycházejícímu měsíci.
ROSAVA:
Ó hvězdo lesní, slyš mé volání,
snažnou prosbu, příslib pokání,
jenom teď se slituj nade mnou,
pomoz chlapci, vyslyš prosbu mou!
Objeví se Lesana, sedící na jelenu, ve skvostném, bílém rouchu a se zlatým věncem na hlavě. Lesní panny okolo ní.
LESANA: