4.

Z mohutné Volaterrae,

kde pověstný hrad hrozí,

jsa stavěn páží obrů

pro krále, kteří bozi,

od přístavu Populonie,

278

jejž stráže vidí plát,

ze Sardinie sněžných hor,

jih vroubí jejich řad;

5

Z hrdého trhu Pisy,

královny západních vln,

kde přístav Marsilie

jest každý otrokův pln,

kde sladký Clanis kvítím

a revou, obilím běží

a ztad, kde zvedá Cortona

do vzduchu diadem věží.

6

Zdar dubům, jejichž žaludy

v Auseru bystřeň padají,

i jelenům, již haluze

Ciminských chlumů žvýkají;

ze všech řek pastýřovi

Clitumnus nejdražší jest,

z všech jezer Volsinskému vzdává největší ptáčník čest.

7

Však teď víc břehy Ansera

ran seker neznají,

a sotva hory Ciminské

teď lovce vítají,

u Clitumnu se pase skot

a těká prostý pout

a volně drůbež potápí

se ve Volsinský proud.

8

Žeň Aretia letos

požíná kmetů dav,

a v Umbru hoši koupají

teď capající brav

a letos v Luně v kádích

mošt kypí v rudý nach

kol dívčích nožek, zní žert a smích, však otec na Řím táh.

279

9

Vybraných věštců třicet,

ti nejmoudřejších v kraji,

ve službách Larsy Porseny

den i noc vytrvají,

těch třicet věštby luští

dnem nocí každý rys,

již z levé strany k pravé dlaň věštců v době tmavé na plátno vryla kdys.

10

A divě jedním hlasem

těch třicet volá hned:

„Miláčku nebes, Porseno,

jen hni se, hni se v před!

Jen jdi a vrať se v slávě

v Clusia královský dům,

kol oltářů Nursie zlaté vtkni štíty, jež urveš Římanům.“

11

A nyní každé město

mu poslalo dav mužů svých,

pěšáků skoro sto tisíc

a deset tisíc na koních

a tak před branou Latia

se sešel velký ten sjezd,

v ten věru den se říci mohlo, jak velký Porsena jest.

12

Neb tenkrát Etrusků voje

v šik spjaté zrak jeho zhlíd, v nichž mnohý Říma vyhnanec

i čacký spojenců lid,

a s věru mohutnou druží

se k řadám jich připojil

sám z Tuscula Manilius,

jenž kníže Latinských byl.

13

V ten čas na žluté Tibeře

shon, úžas byl a jek,

280

neb k Římu z dálné krajiny

vše dalo se na útěk,

na míli kolem města

vše cesty ucpal ten proud,

dva celé dny a noci dvě,

až děsno pohlednout.

14

O berlích zástup kmetů

a těhotných žen sbor,

a matek, jichž sten padal

ve smavých nemluvňat zor,

a chorých na nosítkách,

jež otroků dav nes,

a s holemi a se srpy

brunatných ženců směs.

15

A s měchy plnými vínem

tu mezků i oslů dav,

koz, ovcí přečetná stáda

a dlouhé řady krav,

vůz mnohý praskající

bez rovnováhy hnán,

pod tíží obilí, nářadí

stál v ústí hřmících těch bran.

16

Teď z tesů tarpejské skály

krvavé v noční klid

hořící vesnice z dáli

moh římský občan zřít.

Dny, noci otcové města

se v rádní scházeli byt,

neb stále posli jezdili sem

zmar nový ohlásit.

17

Kde východ jest i západ,

Tusk okolo hor se rojí,

v Crustumeriu holubník

ni dům, plot neobstojí.

Až ku Ostii Verbenna

281

krajinu zpustošil,

na Janiculus Astur stoup

a silnou stráž tam zbil.

18

Nebylo hrdého srdce,

vím, v celém senatu,

jež nezvedlo by se vzpourou tou zlou v bolesti záchvatu.

V ráz povstal konsul z křesla, a každý otec vstal,

své togy podkasali

a spěchali, kde val.

19

Odbyli radu v stoje

u říční brány v ráz,

tu k hovoru, jak rozum dá,

byl věru malý čas.

Rozkázal ihned konsul:

„Pryč s mostem, dolů s ním!

neb Janiculum když padlo,

jen to můž zachránit Řím!“

20

Speh prchaje sem vrazil,

tvář hrůzou schvácená,

„Již zbraní chop se, konsule, již táhne Porsena!“

Na západ k nízkým pahorkům

obrátil konsul zrak,

a viděl nebe jako v bouři,

jen samý prach a mrak.

21

A rychle blíž a blíže

dým rudý táhne sem,

a z něho, kam se zrak zadívá, kde kraj ten černý mrak přikrývá se třeskný polnic zvuk ozývá, tep kopyt, hlasů sněm,

a zřetelně teď, zjevně

se z mraku rozletěl svit,

282

a v levo i v pravo jak zlomený let, a modravým světlem ocele kvet, to lesklých je přilbic nepočet, to kopí lze legie zřít!

22

A zřetelně teď, zjevně

nad lesklou čarou těch řad

měst dvanácti krásných zástavy zřels v ohně odlesku plát.

Však hrdý prapor Clusia

se nade všecky vznes,

ten, který naháněl Umbru

i Gallovi stejný děs:

23

A zřetelně, teď zjevně

poznával měšťan dobrý

po šatu, po líci, po koních, přilbici Lucuma bojovné obry.

Tu z Aretia Cilnius

hbitého ryzáka bod,

tu s dvojitým štítem Astur stal, s tím mečem, jejž on pouze vzpjal, tu s pásem zlatým Tolumn zjevný a z hradu Verbena tam hněvný

od Thrasimenských vod.

24

A pod korouhví krále,

zkad přehlíd boje šum,

na voze seděl ze sloně

Porsena z Clusium.

Na pravé Manilius jel,

latinské moci pán,

na levo Sextus zrádný spěl,

jímž hanby té čin stkán.

25

Jak Sextovi v tvář hledli,

že s nepřítelem jest,

tu ryk se vznes až do nebes,

řev, vytí, kletby zvěst.

283

Kde jaká žena na střeše jest, ta plila, klnula,

kde jaké dítě, malá pěst

se v kletbu zvednula.

26

Leč konsulův zor kalný

a němý byl jeho hlas,

když na val posupný patřil

i nepřítele pás.

„Jich přední voj zde bude,

než snesete vy most,

a ten když jednou mají,

co dá nám budoucnost?“

27

Tu vykřik Horatius,

jenž u bran stráží bděl:

„Buď dřív anebo později

los člověka, by mřel.

A může lépe umřít muž

než nebezpečím v boji,

za svatý popel otců svých,

za oltář bohů, vlast svoji?

28

Než za svou matku něžnou,

jíž v sen byl zkolébán,

za ženu, k jejíž ňadru

jím kojenec byl dán?

Za panny, oheň Vesty

jež živí v noc i den,

před Sextem ochránit je, jímž čin hanby proveden?

29

Consule, most jen strhni,

jej strhni a spěch měj!

Já s dvěma ještě soudruhy

nepřátel vyčkám rej.

Nechť úzký brod, jich tisíce

my tu je zarazíme,

nuž, kdo chce v útoku mně státi po boku,

284

my ten most vydržíme!“

30

Spurius Lartius tu křik,

byl z Ramnu hrdý muž,

„Ti pravém po boku stát chci v tom útoku, most udržíme juž!“

A vykřik Herminius,

Titiův krve muž:

„Ti levém po boku stát chci v tom útoku, most udržíme juž!“

31

„Horaci,“ pravil konsul,

„jak děl jsi, jděte v boj,“

tři smělci takto vytáhli

na ohromný ten voj.

Neb Říman v bojích pro svůj Řím nešetřil zlato, zem,

ni syna ni žen a život mu sen v tom dobrém čase pradávném.

32

Jen pro stát všichni byli,

ne pro stran zápasy,

a velký s malým vzájemně

se v pomoc přihlásí,

Dle práva lup tu rozprodán

i rozdělena zem,

jak bratři byli Římané

v tom dobrém čase pradávném.

33

Teď nenávidí sebe víc

než svého nepřítele,

rve tribun patricia

a ten lid šlape směle;

v stran boji stále prudším

moh v boji s cizincem

tak divoce se neválčí

jak v dobrém čase pradávném.

34

Tu přitáh sobě každý z tří

285

své dobré brnění,

do ruky vzal svou sekeru,

i konsul nelení,

tu otci jako sprostí

a háku, tyče vzmach,

na hoře trámů nezbylo,

pilíře na vlnách.

35

Co Tusků valné vojsko

kol rozvlnilo v slávě

šik za šikem svou nádheru

jsouc rovno zlatému jezeru

v poledních paprsků lávě,

tu čtyři sta trub válečných

vydalo k nebi svůj ryk,

když velký voj ten s prápory

a kopí lesem táh od hory,

se k mostu hnal těm na vzdory, na tři ty smělce vnik.

36

A mlčky ti tři stáli

a chladně zřeli v boj,

když ve srdečný, hlučný smích tu vypuk’ přední voj.

Tři vůdci v před se dali,

voj zůstal v dálce dost,

a slezli, každý tasil meč

a zvedl štít a začla seč,

ten získat průsmyk: most.

37

Tu z Tiferna byl Aunus,

kde vinohrady kynou,

tu, Scius, jehož otroci

ve dolech Ilvy hynou,

a Picus, dlouho Clusiu

jenž sloužil v boji i míru,

jenž Umbry svoje vede k boji

od srázu, šedá stráž kde stojí, hrad Nequinum v svých věží roji,

286

do Narských bledých zří vírů.

38

Rek Lartius tu Auna zbod,

jej hodil ve vln rej,

ťal Seja pak Herminius,

až s bradou rozčís jej,

Horatius ranou jednou

na Pica v let se vrh,

a Umbra hrdého zlatý zbroj

v prach krvavý tím strh.

39

Trysk Oknus z Faleria

na tři ty smělce v mžik,

a z Urga Lausulus za ním,

ten mocný loupežník.

A z Volsinia Aruns,

ten druhdy kance zbod,

jenž kosmatý, kde Cosy lom,

se v sítí válel, kácel strom, lid dávil, luh, řval jako hrom Albinských podél vod.

40

Herminius Arunse ranou,

Lartia Oknus kles,

v Lausula srdce lesknavý

se Horácův meč snes,

„Zde lupiči lež bídný,

víc nesmí dítě“ — děl —

„z Ostie výší nesmí choť

vyhlídat v strachu tvoji loď, a nesmí sedlák z Campanie

v les prchat, hledat, kde se skryje, tvou kletou vlajku jak zřel.“

41

Však ustaly již smíchy

na pláni, kde vřel boj,

jen divý ryk až k nebi vnik,

jej spustil přední voj.

O délku šesti oštěpů jen

287

byl vzdálen soků dav,

v té chvíli nikdo nevystoup,

by získal most i splav.

42

V tom zazněl pokřik: „Astur“

a otevřel se šik,

sem kráčí kníže z Luny,

ten hrdý válečník,

na valné pleci čtverý

mu zvučel obrovský štít,

meč jeho letěl vzduchem a fičel bouře ruchem, tím on jen moh se bít!

43

On smál se na Římany,

byl vznešený to smích,

leč pohrdáním zrak mu plál,

když Tusků zástupy stih.

Děl: „Cení plémě vlčice

své zuby krvelačné,

leč kdo jen za tím půjde, dráhu když Astur klestit si začne.“

44

Meč v obou rukách třímal

a vysoce jej vzpjal,

a ze všech sil po Horatiu

se divým vztekem hnal.

Ten dýkou však i štítem

odvrátil jeho hněv,

přílby se chytil, nohu ťal,

a Tusků křik se k nebi vzpjal, jak zřeli téci krev.

45

On zachvěl se, na Herminia

se opřel pro oddech,

jak divá kočka ranami vzteklá v tvář soku mečem šleh.

Skrz zuby, přilbu a lebku

meč jeho zasyčel,

a o celou dlaň za Astura skráň

288

ten dobrý meč ven vjel.

46

Pad velký kníže z Luny

tou ranou udolán,

jak na Alvernu kácí se

dub hromoklínem sklán,

jenž olbřímí páže zvedá

bez listu, uhel v hvozd bratří, co Augurů druž s tichým šepotem na zdrcenou skráň jeho patří.

47

Na Astura šíj patu

klad Horác opojen

a třikrát, čtyřikrát táhnul,

meč z pochvy nechtěl ven.

Děl: „Také přivítání

vás zdraví u Tibru vod,

kterého z Lucumských zachce

si náš ten římský hod?“

48

Na vyzvání to hrdé

šept tichý šikem táh,

šept úzkostný a temný,

v něm hněv a stud a strach.

Dost rytířů zde čackých

zde bylo i reků jistě,

neb Etrurie celá šlechta

zde stála v hrůz těch místě.

49

Však z Etrurie šlechtě

již došla zmužilost,

když zřeli v prachu ty mrtvoly a tři, již hájili most,

od děsného vchodu zpátky,

kde tří těch zuřil hněv,

již couvli, ve tváři děs,

jak chlapců lovících zajíce směs v sluj nahledne mimo nadání kdes, kam s bručením starý medvěd vlez

289

a zří kol kosti a krev.

50

Jít v čele nikdo nechtěl

v útoku na život. „V před!“

ti zadní ještě křičeli,

však přední křičeli: „Zpět!“

a do předu hned a ve mžiku zpět kolísal celý šik

a vlnící železa ve příboj

se potácel korouhví sem a tam roj, to údery matnými v poslední boj trub vítězných zhasínal ryk.

51

Však v okamih tu vystoup muž, spěl chvatnou nohou sem,

jej poznali, jej vítali

ti tři svým pozdravem.

„A budiž vítán, Sexte,

na břehu vlasti,“ zahřímá —

„co čekáš? Slyš. Se obracíš?

Zde cesta do Říma!“

52

On upřel na místo třikrát

a třikrát na mrtvé zrak,

a třikrát se ve vzteku vrátil a třikrát dal na útěk pak,

a do průsmyku bušil,

ve tváři vztek a děs,

kam z Tusků květ nejvzácnější bled do své krve kles.

53

Však sekery a páky

ty nelenily též

a most se houpal hroze

spět v zkypělých vln věž.

„Pojď zpátky, Horatie,“

sbor otců těžký křik,

„zpět Lartie, Herminie,

již most se sřítí v mžik.“

290

54

Couv hned Spurius Lartius,

couv Herminius v chvat,

však prchajíce cítili

pod nohou mostu již pád,

když obrátili hlavu,

Horáce zřeli, sám

zbyl na nepřátel břehu,

jak vrátit chtěl se tam.

55

Však s hromotřeskem nyní

se skácel po kmenu kmen

a trámy a mostu kostra

jest hříčkou ve víru pěn,

a velký jásot vítězný

od valů Říma se vzpjal

když nejvyšší až ku střeše

trysk vody divoký val.

56

Jak oř, jenž cítí úzdu

v své tlamě poprvé,

se vzpjala řeka divoce,

svou hřívou v dál vše rve,

svá strhši náhle udidla,

svou šťastna svobodou

se v divém vzteku rozzuří

a žene římsy a cimbuří

hřmíc k moři drahou svou.

57

Sám Horatius nyní stál

a pevné mysli byl,

zde stotisíc kol nepřátel,

tam proud se rozvlnil.

„Jej sesekejte!“ Sextus řval

ve bledé tváři smích.

„Teď vzdej se!“ křičel Porsena.

„Na milost vrahů svých!“

58

Obrátil se, jak zhrdal by

291

kol podlým vojskem tím,

ni slovo neřek Porseně,

nic Sextu šklebem zlým.

Na Palatin on pouze hled,

kde bílý jeho dům,

k ctné řece děl, jež u Říma

provádí vln svých šum:

59

„O Tibře, otče Tibře,

k němuž se modlí Řím,

teď zbroj i tělo Římana

svěřuju vlnám tvým.“

To pravil, v pochvu zarazil

meč velký nazpátek

a s krunýřem na zádech svých

se vrhnul v proudů jek.

60

Ni plesu ryk ni zármutku

se břehem neroznes,

stál sok i druh tu hrůzou jat do kořen ústa a zrak vzpjat

na místo, kde on kles.

Leč sotva přilby chochol zved se z varu plných vln,

tu jásotem Řím celý křik

i etrurského vojska šik

zdar jemu, plesu pln!

61

Však dlouhým deštěm valný

byl proud, hřměl děsný řev,

a rány jeho bolely,

z nich vytékala krev;

a ranami byl zemdlen,

jej tížil krunýř zle,

již myslili, že klesá,

však vzchopil zas oči mdlé.

62

Tak věru plavec žádný

ve případu tak zlém

292

proud nebrázdil kdy zrádný

za spasným přístavem,

však pevnou hruď mu drželo

to čacké srdce dál

a dobrý otec Tiber

jej v plavbě podpíral.

63

Naň kletbu zařval Sextus:

„Což nepojde ten chlap,

než den mohl vzplát, svým Řím jsme mohli zvát, by nestřežil on ten slap!“

„S ním bozi!“ křičel Porsena,

„jej neste k břehu víry pěn,

neb taký skutek rekovský

do dneška nebyl zřen.“

64

Již zem pod sebou cítí

a již jej vítá břeh,

po jeho ruce krvavé

se hrnou ze stran všech,

již v pláči, ve jásání

a v potlesku. ký ryk!

jej skoro v říční bránu nesou, kam jásavý dav vnik.

65

Žitného dali pole mu,

jež statkem bylo všem,

co můž’ od rána do noci

vůl zorat pod svým jhem

a z kovu sochu ulili

a vztýčili ji v ráz

a stojí tam až v dnešní den

jak svědectví v můj hlas.

66

Tak v Comitiích stojí,

kde zří jej vešken lid,

na jednom kleče koleně

Horác pancířem kryt,

a zvěčněno je dole

293

tož zlatým nápisem,

jak statečně most udržel

v tom dobrém čase pradávném.

67

A jeho jmeno hřímá

po Římě mužům v hruď

jak polnice hlas: „Volskům,

o Říme, katem buď!“

K Junoně posud ženy

se modlí v čase svém

za reka jak on, jenž obhájil most v tom dobrém čase pradávném.

68

A v zimních nocích šerých,

kdy fičí severák

a vlčí zní jen vytí,

kol závějí sněžných je mrak,

kol střechy rolníkovy

když orkán s řevem lká,

že Algida kmen dobrý

na krbu v závod štká;

69

Když nejstarší sud načat,

největší lampa rozžata,

když kaštany žhnou v ohni,

na rožni jehně do zlata,

když starých i mladých v kruhu kol ohně sedí shluk,

a dívka splítá košík

a hoch si řeže luk;

70

Když otec zbroj si čistí

a rovná chochol přilbice,

a matka na stavidle člunek

v rej pouští, se smějíce

a plačíce hned spolu

zvěst vypravují všem,

jak dobrý Horác uhájil most

v tom dobrém čase pradávném.

294

295

296