27

tak opuštěné v tajuplných stínech — Ta samota snad pobaví, utiší, dá klid —

Dvořan. Snad, ale na jak dlouho.

Kněžna. Klid je všude hostem nestálým. Ale jen den, jen chvíle jej mít a moci nemyslit (ironicky) na věrnou lásku, na obětivé přátelství a oddanost, sníti v sladkém utišení, stát v záři slunečné nebo v dumném soumraku, blaze vnímajíc, zapomenuvši a zapomenutá, tak jako květina, tak jako strom — A co tížilo, aby mizelo tak jako oblak v dálku, pryč, a haslo jako červánky, a kolem všecko, les i vodní tůň i stará stavba omšená se stíny zašlých pokolení, vše i nitro, duše, vše aby splývalo v akkord jímavý, jenž elegicky hne i konejší. Hle, už tady cítím, co mně dá ta samota.

Dvořan. To jen vaše snění Jasnosti. Proto bych radil, a je nutno z ohledu —

Kněžna (vpadne). Dost, už zase ohledy. Mějte také ohled na mne, a že srdce mám —

Výstup 10.

Vrchní, předešlí.

Vrchní. Mám čest oznámit, že mlynář není doma.

Kněžna (ironicky). Ach, má jediná naděje. Myslila jsem, že alespoň jemu oči uvidím. A což to děvče?

Vrchní. Stará mlynářka je hlídá a nechce ho sem pustit.

Kněžna. Kam odešel mlynář?

Dvořan (znepokojen). Pořád on —

Vrchní. Tady prý pod stráň (ukáže na levo). Já bych se s dovolením, podíval.

Dvořan. Nač čekat, Jasnosti, na takového; a připozdívá se.

Kněžna (k vrchnímu) Jděte, podívejte se.

Vrchní (odejde v levo).

Výstup 11.

Kněžna, dvořan.

Dvořan. Jasnosti, dovoluji si varovat, ten mlynář —

Kněžna. Proč? Toť přece muž, jenž zachoval si hlavu vztyčenou. Toť síla —

Dvořan. Ale hrubá. Neračte s ním sama jednat

Kněžna. Proč?

Dvořan. Nejprve aby jednal s námi, se mnou a s vrchním.

Kněžna. Ale já budu při tom. Ah (náhle jí připadne), máte pravdu; ano, aby nevěděl, aby neměl žádných ohledů.

Uvidím, jak bude pak, až sama vystoupím —

Výstup 12.

Vrchní, předešlí.

Vrchní. Jasnosti, mlynář se už vrací.

Kněžna. Už jdu.

Dvořan. Jasnosti, opravdu? Skrývati se k vůli tomu chámu —

Kněžna (na lávce). Je to něco zvláštního. (Zajde za stromy.) Vrchní. Co to, prosím, že —

Dvořan (mrzutě). Šílené nápady, ženské rozmary. S tím mlynářem začněte o lípě, ať sezná paní kněžna (s úsměškem) tu »sílu«.

Kněžna (se vrátí na lávku). Mně připadlo, že bude lip — (vyhlédne na levo). Ah, už jde. Jak je urostlý!

Dvořan. A opálený!