22

Jednání druhé.

Na pravo v popředí průčelí starého mlýna roubeného. Ode dveří v levo lavička. Nejdále v popředí starý, mlýnský kámen zarostlý travou. Za mlýnským stavením stromy, mezi než vede náhon tekoucí z leva. Na obou březích náhonu volno, jen na levo, kdež lávka, skupina olší a křoviny. U lávky na pravo hrubý pařez. Za náhonem palouk, za paloukem v pozadí les. Je pozdě odpoledne.

Výstup 1.

Vodník Míchal, vodník Ivan.

Míchal (vynoří se z houštiny u lávky, vyhlíží k mlýnu, pak věší po křoví různobarevné pentličky, jež mu volně splývají kolem krku přes prsa. Nepozoruje, že z pozadí za lávkou vystoupil Ivan).

Ivan (stane na lávce, pozoruje Míchala, pak s úsměškem). Jak jsi starý, lak jsi hloupý. Či myslíš, že na tu strakatinu ještě někoho uvábíš a nějakou panenku chytíš? Či snad jen sobě pro radost —

Míchal. Ne, jí (vzdychne), jen pro ni. Tady na mlynářčinu schovanku to líčím.

Ivan. Haha, Mikli! Ty pentličky a oni na tebe provaz z lýčí. Že ho mlynář na tebe má, Míchal (zlostně). To má a také lejstra.

Ivan. Aha, potvornými slovy na tě volá. A ty místo abys ho zlobil, věsíš pentličky a vzdycháš, škemráš a — fintíš se. Hm, jak jsi učesaný, ulízaný (prohlíží si jej) a boty — ukaž — červené botičky. Na těch jsis dal záležet.

Míchal (ulichocen, samolibě) Hezké, viď — To aby — víš, víš, já bych se rád ženil, tuze rád, a děti bych rád měl a hodně mnoho dětí. Já bych se s nimi válel jako s koťaty, hrál si a kočkoval se s nimi, já bych je sem na břeh vodil na sluníčko jako vydra mladé —

Ivan (vpadne). A poslouchal jejich kvikot, vrnění a skřek, rovnal jejich rvačky a žlučil se ustavičně. Brr — Marné tvoje vzdychání. Nech pentliček, nech botiček. Jsi hlupák tak, jako že je v milování slabost. Tys láskou slepý, slabý. Ten mlynář tě ještě chytne, ke kamnům přiváže, nebo tě kyji uperou a odtud vyženou v — červených botičkách, v kloboučku —

Míchal (durdivě). Mne? Mne? Ty vrbo vyšeptalá, ty staromládenecká mrzutino kyselá, cos přišel mně kázat, kdo tě zval, proč lezeš ze svého shnilého rybníka?

Ivan. Stěhuju se.

Míchal. Tak! A proč?

Ivan. Pro moudrost ctných a opatrných měšťáků, neb se v radě usnesli vypustit velký rybník za městem.

Míchal. Aha —

Ivan. Já na ně nečekal a hned jsem zařízl svých dvanáct štik stříbrných, co v lodičce mne vozily. Zařízl jsem je, aby se nedostaly na pekáč těm měšťákům, aby se po mých štikách neoblizoval pan purkmistr a konšelové přemoudří. A jsem rád —

Míchal. Rád! Čemu —

Ivan. Že jdu. Už jsem tam měl všeho do syta. Jaké tam živobytí! Mne již omrzelo, pořád přehlížet tu lidskou havět, přehlížet a poslouchat, za kmotra chodit rybákům a na funus, o muzikách ženské tlouky provádět, opilce chytat, když se jim nohy zadrhnou a po hrázi jdou šeberem, nezbedné kluky plašit, lapat a večer pak — oh — poslouchat šplechty milenců na hrázi pod duby, jak vzdychají a vrkají, nebo se dívat na potrhlé veršotepce, jak měsíc do svých veršů chytají, jak naslouchají rákosí — (Zlostně.) To a pořád to, pořád jednu písničku. To přeslýchat a přehlížet a nesměti se bez nesnází ani ve vraníka proměnit a v bujné volnosti se rozběhnouti paloukem, z kopyta si vyhodit, hnát se s hřivou vlající a zařičet tak z plna do bouře a noci, ba ani ne se krotce, volně popást nebo proměnit se v lucernu a plouti rudým světýlkem za noci tiše zvolna po proudu do černá pod stromy —

Míchal. Ani to ne!

Ivan. A jen všude pošklebek, osidlo a číhání, aby našince chytili a provaz zadrhli. Proto pryč z těch lidí falešných.

Lásku sobě lhou, každý jenom sebe miluje a číhá na druhého, kterak by jej bodl neb aspoň upíchl a nohu jemu nastavil. Jejich svět jim nestačí, smějí se nám a přec nás nenávidí. Pryč od lidí, to suma moudrosti.