Mlynář (tak učiní).
Kněžna. Ó teď věřím, že za takové noci je rozuměti staré lípy ševelu. (Hledí před se, pak na mlynáře položertem, polovážně.) Tady by se krásně poslouchalo. Povídejte, co tu slýchat. Povídejte, a — (váhá okamžik) sedněte.
Mlynář. Já? Smí to být?
Kněžna. Tak se pohádky vypravují a poslouchají.
Mlynář (sedne). Byla by to trudná pohádka.
Kněžna. O čem?
Mlynář. O ztracené koruně.
Kněžna. O ztracené? Kdo ji ztratil?
Mlynář. Smutné království.
Přes měsíc letí mračno, pod lipou se sešeří.
Kněžna (tlumeně vykřikne a přisedne blíž). Tak náhle tma —
Mlynář. Paní kněžno, já — já — posvítím.
Kněžna. Proč?
Mlynář. Já myslil —
Kněžna (vesele). Že se bojím. Ne, nechte světla, bodá do očí. A raději je dejte dál —
Mlynář (tak činí).
Kněžna. Ještě dál, za strom, a (zastřeným hlasem) povídejte.
V tom vysvitne jasně měsíc.
Kněžna (sklamaně). Ah —
Mlynář (překvapen). Ale!
Kněžna. Co je?
Mlynář. Našel jsem tu složený arch.
Kněžna. Co to je?
Mlynář (dívá se do papíru). Žádost, pokorná supplika.
Kněžna. Tu je divný lid. Jen se pořád klaní a prosí, všude prosí.
Mlynář (trpce). A zač prosí! Za to, co mu patří.
Kněžna (chladně). Co tato žádost, jak se sem dostala?
Mlynář. To nevím, ale je to žádost učitelského mládence Zajíčka z naší vsi. Prosí —
Kněžna. Nemám chuti zde vyslýchat žádosti.
Mlynář. Mám tu poníženou prosbu zase zahodit?
Kněžna. Ne, vezměte ji, odevzdáte mně ji —
Mlynář. U zámečku.
Kněžna. A ne na zámečku?
Mlynář. Mám svítit až k zámečku.
Kněžna. Dál, do zámečku byste mně už neposvítil, tam byste mne už nedovedl?
Mlynář. Když byste neporoučela —
Kněžna. Ah, vaše právo! Ale kdybych si jen přála, kdybych žádala —
Mlynář (ochotně). Ano, paní kněžno.