nezbývá. Noc má svou moc a svý právo, jak se říká. Den je k práci a noc jako neděle k odpočinutí. Proto má člověk v noci spát.
Sejtko. Proto spíte i o muzice.
Zima. Ty mlč! Bodejť, ty o ní nikdá neusneš!
Sejtko. I usnu a třeba i v kostele, jako tuhle o kázání. To mně šly oči tak dohromady a nohy začaly pode mnou klesat — zkrátka ďál jsem špatnou figuru.
Zajíček. Klásku, kdepak jste?
Klásek. Tuhle. (Vystoupí.) Tak tu žádny není?
Sejtko. Leda by na tě čekala žena.
Klásek. Ale japak, ta spí. Bože, kdyby věděla, ta by schla ouzkostí, ta by zas: Táto, táto, kams dal rozum, v noci, k zámečku u jezírka! Bez toho tam straší.
Sejtko (zúmyslně). V noci straší všude; duchů a nočního mámení je všude plno.
Klásek. Co strašíš?
Sejtko. Tak ne! Což nepanují v noci lesní panny a hejkal a —
Klásek. Už mlč!
Zima (vážně). Noc je královna duchů, to je jisto.
Zajíček (zatím popošel do paloučku, dívá se po nebi, po lese kolem). No, mnoho se povídá. Ale to je jisto, že to člověka v noci divně obejde, jako svatá hrůza, a přece se musí říct, že je to krásné. Krásné!
Zima. Ten strach obejde člověka nejvíc na smutných místech, jak se jim říká. (Ku Kláskovi.) Jdeš a jdeš a najednou jakoby se někdo ze stínu vyhoup' a do očí se ti podíval, a už je pryč. Jen ty oči vidíš, ten strašný pohled
—
Klásek. Co mně to vykládáte —
Sejtko (schválně). A já ti povím, že na takových místech roste divné bejlí, a když je člověk překročí, víc se odtud nevyplete.
Klásek (mrzutě). A dej pokoj!
Zajíček. Abysme šli.
Sejtko. Času dost, kněžna tam ještě není. (Sedá pod lípu.) Klásek. Ale kdyby na nás někdo přišel —
Sejtko. Tvá žena ne; ta už spí a jistě se jí zdá o tobě.
Klásek. A to jo, to ona vždycky ráno: Bože, táto to jsem ti měla sen! A já: O čem mámo, a ona: O tobě táto. To se ti mně zdálo — (usedne).
Zima (usedl také).
Zajíček (zatím přecházel zamyšlen; pojednou). Bože! (Začne se šacovat.) Zima. Co je?
Zajíček. To jsem se lek'. (Vytahuje z náprsní kapsy žádost.) Tu je, supplika. Už jsem myslil, že jsem ji ztratil.
(Rozbalí ji, dívá se do ní při měsíčku.) No, já myslím — no, to by bylo, když kněžně pěkně zahrajeme a když si pak přečte tuhle suppliku. Jako tohle jak povídám. (Čte:) Nemůžu hlady mřít, nechci přec krást, neb s holí žebráckou zahanbit vlast. Již se mně začalo hrozně stejskat —
Klásek (jenž neposlouchal, nýbrž se plaše ohlížel a naslouchal). Jezus! Slyšíte?
Zajíček. Co?
Klásek. Tak jakoby někdo volal a tak divně —
Sejtko (schválně). Snad Hejkal —