46

Klásek (vyběhne na horu). Bože, mámo!

Sejtko (za ním). Co se děje?

Zima (za ním). Klásková!

Klásková. Byl tu on, hastrman —

Sejtko (škádlivě). Ten, co jste se s ním po lese toulala ?

Klásková. A co jsem ho vzala okolo krku. A nebo jiný. Ale já si toho mýho, víte, Sejtko, toho mýho zas chytnu, chytnu a přidám mu za vás, Sejtko, to na víc, co bych vám teď namlela, kdybych času měla; kněžna mně odešla a musím za mlynářem. (Odejde v pravo po schodech).

Klásek. Bože, naše máma, to ona vždycky tak laskavě —

Zima. Já bych čet a četu — (na odchodu).

Sejtko. Že tu nejsme nic platní (odejde).

Klásek (za nimi). Bože, máma, jak ona mne hledala, a jakou starost o mne měla! (Odejde).

Okamžik jeviště prázdno.

Výstup 9.

Ivan, pak Míchal.

Ivan (vystupují z leva po schodech). Ta saň už pryč, a ti (ukáže na dvéře) půjdou jistě také. Ale ten tu! (Nahne se přes zábradlí). Mikli! Mikli! (Ustoupí a u nejhořejšího schodu v pravo okamžik čeká).

Míchal (stane opatrně, bázlivě u nejhořejšího schodu v levo. Ustrašeně). Ivane! Je pryč ta dračice?

Ivan. Je. Ah, tak jsme se brzo sešli. Co jsem ti řek'! A ne mlynář tě zmoh', ale ženská. A slyšels, co ti udělá.

Míchal. Slyšel.

Ivan. Já bych tam nešel.

Míchal. Já tam už nepůjdu.

Ivan. Chytila by tě a —

Míchal. A já, já bych se — tam — utrápil.

Ivan. Hlupáku! Ještě jsi zamilován? A kam teď půjdeš?

Míchal (ztrápeně). Do světa, hledat jinou vodu. Ale dnes mne tu nech.

Ivan. Jen na dnešní noc, ale ne déle. A ne vzdychat a ne vrnět! Chci mít pokoj. (Odejde.) Míchal (postoupiv do terrasy, hledí smutně před se, pak vztáhne ruce na pravo pln toužebnosti). O mé sluníčko!