tak opuštěné v tajuplných stínech — Ta samota snad pobaví, utiší, dá klid —
Dvořan. Snad, ale na jak dlouho.
Kněžna. Klid je všude hostem nestálým. Ale jen den, jen chvíle jej mít a moci nemyslit (ironicky) na věrnou lásku, na obětivé přátelství a oddanost, sníti v sladkém utišení, stát v záři slunečné nebo v dumném soumraku, blaze vnímajíc, zapomenuvši a zapomenutá, tak jako květina, tak jako strom — A co tížilo, aby mizelo tak jako oblak v dálku, pryč, a haslo jako červánky, a kolem všecko, les i vodní tůň i stará stavba omšená se stíny zašlých pokolení, vše i nitro, duše, vše aby splývalo v akkord jímavý, jenž elegicky hne i konejší. Hle, už tady cítím, co mně dá ta samota.
Dvořan. To jen vaše snění Jasnosti. Proto bych radil, a je nutno z ohledu —
Kněžna (vpadne). Dost, už zase ohledy. Mějte také ohled na mne, a že srdce mám —
Výstup 10.
Vrchní, předešlí.
Vrchní. Mám čest oznámit, že mlynář není doma.
Kněžna (ironicky). Ach, má jediná naděje. Myslila jsem, že alespoň jemu oči uvidím. A což to děvče?
Vrchní. Stará mlynářka je hlídá a nechce ho sem pustit.
Kněžna. Kam odešel mlynář?
Dvořan (znepokojen). Pořád on —
Vrchní. Tady prý pod stráň (ukáže na levo). Já bych se s dovolením, podíval.
Dvořan. Nač čekat, Jasnosti, na takového; a připozdívá se.
Kněžna (k vrchnímu) Jděte, podívejte se.
Vrchní (odejde v levo).
Výstup 11.
Kněžna, dvořan.
Dvořan. Jasnosti, dovoluji si varovat, ten mlynář —
Kněžna. Proč? Toť přece muž, jenž zachoval si hlavu vztyčenou. Toť síla —
Dvořan. Ale hrubá. Neračte s ním sama jednat
Kněžna. Proč?
Dvořan. Nejprve aby jednal s námi, se mnou a s vrchním.
Kněžna. Ale já budu při tom. Ah (náhle jí připadne), máte pravdu; ano, aby nevěděl, aby neměl žádných ohledů.
Uvidím, jak bude pak, až sama vystoupím —
Výstup 12.
Vrchní, předešlí.
Vrchní. Jasnosti, mlynář se už vrací.
Kněžna. Už jdu.
Dvořan. Jasnosti, opravdu? Skrývati se k vůli tomu chámu —
Kněžna (na lávce). Je to něco zvláštního. (Zajde za stromy.) Vrchní. Co to, prosím, že —
Dvořan (mrzutě). Šílené nápady, ženské rozmary. S tím mlynářem začněte o lípě, ať sezná paní kněžna (s úsměškem) tu »sílu«.
Kněžna (se vrátí na lávku). Mně připadlo, že bude lip — (vyhlédne na levo). Ah, už jde. Jak je urostlý!
Dvořan. A opálený!