Hanička. Jdou pro mne, chtějí mne odvést —
Zajíček. Uteč, uteč, tady do lesa.
Hanička. Už je pozdě. Slyšíte?
Výstup 2.
Mušketýr, pan Franc, předešlí.
Franc (za scénou, z pokraje lesa na levo). Jen se nebojte Mušketýr. Co pak se bojím? (Vystoupí, bázlivě se rozhlíží.) Už je to pryč, myslím.
Franc (vystoupí za ním, drží se ho bázlivě).
V tom vyrojí se ze všech stran lesní panny, chytnou se za ruce a utvoří kruh kolem lípy. Tichá hudba.
Mušketýr (trna). To je — to je — pane kanca —
Franc (uteče zpět).
Mušketýr. Pane kanca-lářský! (Zmizí za ním do lesa.) Lípa se otevře.
Hanička (do ní vstoupí).
Zajíček. Bojím se o tebe.
Hanička. Chraň mne!
V tom se sešeří, hudba ztichne.
Lesnípanny (zmizejí).
Když měsíc jasně zase vysvítí, stojí pod lipou
Zajíček (sám, užaslý. Pojednou se obrátí k lípě). Haničko! Haničko!
Výstup 3.
Vrchní, několik pacholků nesoucích sekery a pilu, Braha mezi nimi spoután provazem na rukou. Zajíček.
Vrchní (z pravá). Tu je, tu jistě je; a to je ta lípa proklatá. Aj, hle pan učitelský mládenec. Co on tu dělá —
Zajíček. Prosím, chtěli jsme hrát kasací.
Vrchní (posměšně). Tady a kasací! Komu pak, on šelmo, on — (náhle z prudka) Kde je to děvče ze mlýna!
Zajíček (polekán). Hanička —
Vrchní (ostře uhodí jako na jisto). Byla tu.
Zajíček (ve zmatku). Byla — to jest —
Vrchní. Kde je, kam šla?
Zajíček. Prosím, to nevím.
Vrchní. Schovala se tu.
Zajíček. Prosím, to nevím.
Vrchní. Neví, on neví! Jak by nevěděl, když má s mlynářem spolky. On jistě ví, že tu mají skrýš. Ven s 0tím.
Zajíček. Já o skrejši nevím.
Vrchní. Ani o té holce. Tak! To je učitelský, ten má vést mládež k poslušnosti! Rebellant je.
Zajíček (se lekne). Prosím ne, to nejsem, urozený jemnostpane direktor —
Vrchní. Je a jaký poťouchlý a zatvrzelý. Školu v městečku by chtěl kantorem být a regentem chori, to ano, mít hodný sobotales a deputát, kolik sáhů drev a koledy, to ano a k tomu velkou štolu, to ano —
Zajíček (temně). Bože, bože!
Vrchní. Ale být při vrchnosti, říct, kde to děvče je, to ne.