Vrchní. Tak jdou, přivedou rychtáře.
Franc (se ukloní a odejde).
Výstup 2.
Vrchní, pak pan Franc a rychtářové.
Vrchní (se opatrně rozhlédne, vytáhne z náprsní kapsy papír, šňupne si, rozbalí papír, čte. pak začne přecházeti, mluví polonahlas. opakuje si z listu, až jej položí na stolek u zdi, a vezme odtud svůj klobouk. S kloboukem v levé postaví se před křeslo pod nebesy, hluboce se klaní a začne): Nejjasnější, vzácné vznešenosti naše nejmilostivější paní, paní kněžno. Dlouho, toužebně očekávaný den nastal nám, (zarazí se nemoha dál, chce sáhnouti po papíru na stolku, postaví se však opět před křeslo a začne): Dlouho, toužebně očekávaný den nastal nám —
Franc (vstoupí a hledí s údivem na vrchního).
Rychtářové (za ním diví se i usmívají).
Vrchní (rázem ustane, vezme rychle papír se stolku). Co — co vy — ah (pánovitě se vztyčí). Povolal jsem vás.
Tak abyste věděli, poroučím a přikazuju, abyste jedenkaždý z vás svým lidem, ať pěším, ať koňákům, poručili, jak budou stát při tom vítání řadama, aby jedenkaždý, malý nebo velký, jak mužského tak ženského pohlaví, chasníci nebo družice, aby, až bude vrchnost dojíždět — vy Votrubo tam vzadu co se šklíbíte — povídám, poroučím, ať voláte, to jest křičíte při tom vítání »Vivat!« Všechno ať křičí »Vivat! Vivat!« a kdo nebude, toho mušketýr spraví lískovkou a tady pan kancelářský a ostatní z kanceláře budou hlídat, ti každého, kdož bude takový rebellant Votrubo, že vás dám zavřít, zas už se šklíbíte. Protož ať všichni z plných plic, vesele, radostně volají: Vivat!
Votruba (tenkým hlasem). Vivat!
Vrchní (popuzen). Votrubo! (K panu Francovi.) Pamatujou si ho, to je rebellant, zavřou ho do šatlavy, ale až po tom vítání. (K rychtářům.) Rozuměli jste: vesele »Vivat!«
Rychtáři Rozuměli. Poníženě prosím, rozuměli.
Vrchní (pánovitě). Tak teď jděte a jak jsem povídal.
Rychtáři (se uklánějí a odcházejí).
Vrchní. Pane Franc, počkají.
Výstup 3.
Vrchní, pan Franc.
Vrchní. Tady tento, to vědí, že paní kněžnu budu nejprve vítat já. Já první a to není maličkost. Nejprve to skomponírovat a pak se postavit. Pomýšlejí si, kdyby stáli před Její Jasností a měli řečňovat; to by se jim třásla kolena.
Franc. Prosím, to třásla.
Vrchní. Tak tedy. Řeč mám vypulerovanou, ale je trochu dlouhá: tak abych byl jistý, vědí. (náhle) přezkoušejí mne: (dá mu papír) já budu říkat, oni dají pozor, abych nic nevynechal. Tak tedy, už — (Postaví se proti němu.) Nejprve a přede vším kompliment, to se ví, (ale neudělá ho) a pak: Nejjasnější, vzácné vznešenosti naše nejmilostivější paní, paní kněžno! Dlouho očekávaný —
Franc. »Toužebně« prosím.
Vrchní (mrzutě). Co toužebně —
Franc. Prosím, za tím dlouho —
Vrchní (se utrhne). Co pak to nevím? Vždyť jsem to už řekl. Tak tedy: Toužebně očekávaný den —
Franc. Prosím, ráčejí odpustit.
Vrchní. A nepletou mne.
Ťuká se na dvéře.
Výstup 4.
Zajíček, za ním Klásek, Sejtko, Zima, předešlí.