47

Jednání čtvrté.

Scéna jako počátkem třetího jednání. Měsíc svítí.

Výstup 1.

Hanička, pak Zajíček.

Hanička (vystoupí z prava; rychle přejde kameny a stane poblíže lípy). Zdalis mu, stará lípo, připomenula —

Zajíček (z leva z lesa; lekne se, pak radostně): Haničko! Já se lek', že to je lesní panna.

Hanička. Ó, tady bývají. Ale co tu děláte, kde jsou ostatní.

Zajíček. Šli k zámečku. Já se musil vrátit. Ztratil jsem, ach, tu rejmovanousuppliku a nejspíš, a myslím na jisto, že tady, jak nás to tu (ohlíží se bázlivě) přestrašilo.

Hanička. Co —

Zajíček. Ne, ne, bojím se tady o tom mluvit. Ale co ty, kam jdeš.

Hanička. Za Liborem; vede kněžnu na zámeček.

Zajíček. On! Mlynář! Ale jen kdybych našel suppliku, (začne hledat) bez ní není možná kasací —

Hanička. Půjdeme spolu —

Zajíček. Hned — vždyť tady přec — (klekne a hledádál) jsem ji čet — Nic — nikde nic —

Z lesa zavzní tichá hudba.

Zajíček (nechav hledání, naslouchá kleče). Bože, Haničko, slyšíš?

Hanička. Slyším.

(Z lesa se ozve tlumený zpěv lesních panen.)

Po mezi, po stráni,

u ohně pastevců,

na sadu, u krbu,

po hradu ssutinách,

po hrobech plemene,

po šíru, daleku

zavívá sladký dech

mateří doušky. —

Hanička (tiše). Rozumíš?

Zajíček (vzrušen, tlumeně). Ó, rozumím.

Tichá hudba z lesa.

Zajíček (jako u vytržení). Tak to sladce zní a jako z temna dávných nocí vane, jako z dálky, z dětství tiše zvoní.

Jak bych se sestrou zas naslouchal a hleděl v zrak nebožky matky, jenž do hloubi srdce hřál a vyzářil tak jako paprslek až na dno lesní studánky —

U břiz se zjeví lesní panna, v tom povystoupí dvě z lesa v pozadí, na pravo jiné, jako plaché laně povyhlédnou a zase zmizejí; hned se jiné zjeví, za stromy, v paloučku.

Zajíček. Můj bože, to je sen, to je sen — Haničko —

Tichá hudba náhle přestane, lesní panny zmizejí.

Hanička (vzrušeně). Jdou!

Zajíček. Kdo?