Hanička. Koření je už na půdě na komůrce. Zanesla jsem je tam, dvéře byly otevřeny.
Babička. Proč nečekalas? Kdož ví, jak jsi to uložila.
Hanička. Ó dobře, můžete se podívat.
Babička. Teď už tam je šero.
Hanička. S lucernou tam nechcete?
Babička. Kdož by teď chodil s lucernou.
Hanička.. Já hned. Mám ráda lucernu.
Babička. Její světlo; to obveselí. Je smutná tma, je smutná noc, všemu dějů mátě. Ta má svou moc a svý právo.
Hanička (tišeji). Je královna duchů a ti jsou její služebníci.
Babička. Královna duchů a nikomu dobrá. Proto světlo obveselí, zvláště když člověk bloudí širým polem o podzimním večeru a když najednou proskočí tmou světylko, v lucerně na lišni, když vůz zahrkotá opuštěnou silnicí.
Hanička. A ještě veselejší je v zimě, když všecko zaváto, večer, když děvčata pospíchají na přástvu a na cestu si lucernami svítí, když pruhy světla se kmi tají po sněhu a po stromech a dlouhé stíny kolem poskakují a se honí, když všude smích —
Babička. Však smutné je to světylko, když je nesou před knězem cestou k nemocnému, když smrt už čeká —
Pomlka.
Hanička (pojednou). A já, babičko, mám ráda lucernu i ve dne, bez světla.
Babička. Hele, a proč ?
Hanička. Ó co jsem v lucerně všecko vídala, když stála přede mnou a její sklo, její stěny se leskly! To byl skleněný pokojíček, můj skleněný zámek. A v něm byla malá, krásná princezna a krásný princ, ty jsem viděla, a jeho dvořané tam byli, páni a paničky ve vyšívaných šatech, všecko se na nich třpytilo zlatem a drahými kameny, všecko jen svítilo v tom skleněném paláci. (Ustupuje pozpátku ke kamnům.) A dnes jsem v něm byla zas. Stál v háji, v samém kvítí. Kolem něho houšť černobýlu, zlatá divizna a modrý jedhoj, plícník, pivoňka a divné koření.
Všecko kolem vonělo rmenem, mateří douškou a skleněný zámeček stál v tom sám a sám, opuštěný zaprášený
—
Babička (hledí na ni tázavě). Skleněný zámeček?
Hanička. Na půdě, na komůrce, babičko, tuhle, (vezme lucernu, jde s ní k babičce). Tu je. (Zdvihne ji proti oknu, v němž hoří červánky.) Hle, rozsvítili, vidíte, princ přišel za princeznou —
Babička. Dítě, cos to udělala?
Hanička. (divíc se). Co —
Babička. To je ta lucerna. — Viděl ji Libor, ví o tom? Viděl tě?
Hanička. Neví nic, neviděl mne. Což by ji nerad viděl? Ah, proto stála schovaná v koření a zahrabaná v kvítí.
Babička. Aby mu ani na oči nepřišla. Nemělas jí snášet.
Hanička. Proč? Co by ta lucerna —
Babička. Jen trochu skla a dříví a přece je těžkým břemenem na našem starém mlýnu. Ve vsi a všude a po panství vzdychají v poddanství a všechny tlačí hrozná můra, robota. Jen náš mlýn byl a je od nepaměti svobodný.
Ale za Liborova děda, kdož ví jak, ale jistě neprávem, mu té svobody vrchnost přece uštípla. Děd i nebožtík můj muž nadarmo se bránili, aby se sprostili toho břemena.
Hanička. Jakého břemena?
Babička. Takovouhle povinnost nám ukovali: Když vrchnosti tohoto panství se zalíbí, když si usmyslí, že půjde tady od mlýna do starého lesa za vodou na zámeček u jezírka, ať o honu, neb v kterýkoliv čas, ba v pravé poledne, ať o samé půlnoci, pokaždé jí musí odtud ze mlýna posvítit.
Hanička. Kdo — A touhle lucernou?