Kněžna. Ale má kolorit. To mně, milý hrabě, ještě připadlo, abyste se také schoval.
Dvořan (tma). Já, jasnosti, já? Má hodnost a k vůli takovému —
Kněžna. Honem, honem, hrabě. Chci, aby nejprve začal vrchní, pak vy, ať uslyším všechny tony mlynářovy drsné melodie. Tedy rychle, rychle! (Ustoupí za stromy.)
Dvořan (popuzen). To je jí zábavou! (Odejde za kněžnou.) (Slunce zapadlo.)
Výstup 13.
Mlynář, předešlí.
Mlynář. Ah, pan vrchní. Dobrý večer. (Chce odejít.)
Vrchní. Na slovíčko. Jsem tu ve jméno Její Jasnosti.
Mlynář. Co si přeje?
Vrchní. Stran té lípy a stran —
Mlynář. Haničky. Dobrou noc (Odchází.)
Dvořan (vykročí kvapně na lávku). Počkat!
Mlynář (stane.)
Dvořan (dojde). Jsem vladař Její Jasnosti.
Mlynář. Čeho si ráčíte přát?
Dvořan. Nepřeju si, ale poroučím, a to nejprve, abyste se vzdal té staré lípy.
Mlynář. To neučiním, a kdyby sama kněžna poručila.
Výstup 14.
Babička, předešlí.
Babička (stane na prahu).
Mlynář. Nevzdám se té lípy, protože je mým dědictvím po dědu a pradědu; je našeho rodu od nepaměti. Rostla staletí, a kdybych vám ji vydal, padla by chvilkou. A jak moh' bych dopustit, aby klesla poražena, aby padla její koruna, kdež ptactvo nocuje a spí a zpívá. A co pod ní, v jejím stínu, za parna v poledne i podvečer, co tam lidí odpočívalo a odpočine, co hovorů tu, rozprávek, starých pamětí o divných dějích. Pokolení jde za pokolením, a lípa pořád chrání je a stíní.
Babička. To je jako svatý strom a je mu rozuměl, když v noci svatojanské jeho listí zašustí. —
Vrchní (s úsměškem). Pěkné povídačky o pokladu, o zlaté koruně a zpěvu —
Dvořan. Samé výtvory tmy, pověry a nevědomosti.
Mlynář. To si jmenujte, jak chcete. Tomu neporozumíte, protože to necítíte. To je staré dědictví i naše outěcha a věříme, že dokud ta lípa vznáší svou korunu, že (ukáže na mlýn) tento krov je bezpečný.
Kněžna (zatím vystoupivší stane na lávce). To není hrubé. A oheň má.
Dvořan. K smíchu pověra.
Vrchní. A nebezpečné jsou ty pohádky.
Mlynář. Slýchal jste je od své matky.
Vrchní (ostře). Nic jsem neslyšel. (K dvořanu.) Nebezpečné jsou, protože je posilují v odporu a neposlušnosti.
Tam pod lípou se ode dávna scházeli nespokojení, a po dnes se tam tajně scházejí a puntují se proti ouřadu a vrchnosti. Tady ve mlýně byl vždycky úkryt každého, ať kacíře ať buřiče, a když ho tu už nemohli ukrýt, zmizel pokaždé tam u lípy beze stopy.
Dvořan. Ten strom musí pryč! Padne.
Mlynář. Ne.