Klásková (vystupuje po schodech, ale ještě ne nahoře). Je tu Hanička?
Mlynář. Hanička? Jak by tu byla? Co se stalo?
Kněžna (před se). To hrabě něco —
Klásková. Běžela za vámi.
Kněžna. Ah!
Mlynář (zaražen). A já tady —
Klásková (vystoupí, zůstane u dveří). A když odběhla přišli pro ni do mlýna.
Mlynář (prudce). Kdo?
Klásková. Vrchní.
Mlynář (obrátí se po kněžně). Slyšíte?
Klásková (s úsměškem). Ale přišli po všem. Hanička pryč — A tak se otočili, a rovnou na lípu.
Kněžna. Není možná!
Mlynář. Jak to víte?
Klásková. Pověděl mi to ten hastrman hastrmanská. Váš hastrman, od vašeho mlejna. Číhal na Haničku na palouku pod starou lipou a tam jsem ho chytla. Chytla, jsem krkavec ženská, krkavec, jak jste mne uctil; ale krkavec užitečný pták. Zobla jsem hastrmana, skrotila a hnala před sebou po suchu, jehličím až sem, a byla bych vám ho i přivedla, ale tu jsem vrazila dole na tři krále, smutné dopilkuby, ztratil se jim čtvrtý, primarius, učitelský.
Jen jsem se s nimi omrkla, vodní panáček se mně vyškub', a jak ucítil jezero, hned měl větší sílu, vyškub se a žbluňk do vody —
Mlynář. Kde je Hanička?
Klásková. To nevím.
Mlynář. A co lípa —
Klásková. Jak jsem řekla, na tu už šli —
Mlynář (ku kněžně). Slyšíte, paní kněžno? Ó hanba, hanba, že jste mohla tomu pomáhat, že jste mne sem zavedla a mne tu zdržela. Proto jste mne lákala do města, proto jste slibovala, aby mohli ukrást Haničku, aby mohli dodupat mé právo, lípu porazit, posmívat se jí a nám —
Kněžna. Křivdíte mi, nevěděla jsem o ničem.
Mlynář. Teď zapíráte, ale běda vašim pomahačům! (Odkvapí po schodech v pravo.) Klásková (jež stojíc níže ve schodech vše překvapeně pozorovala hledí za mlynářem, pak začne kývat dolů šumařům, ale nesestoupí docela. Tlumeně volá:) Klásku! Zimo! —
Kněžna (s povzdechem). To klid tajuplné samoty! Můj sen! Ó srdce lidské, neklid jsi. Mír prchá všude, jak se ozve jen tvůj tep. Ta cesta měla být mu zkouškou, trestem, a já sama jsem trestána. Co si o mně myslí! Do čeho mne ti služební horlivci zavedli! Abych byla v nenávisti. To za ten sen — (Odejde dveřmi na levo.) Žan (vezme lucernu a odejde za ní).
Výstup 8.
Klásková, Ivan, Zima, Klásek, Sejtko.
Klásková (jež sestoupila zatím dolů, vrací se kývajíc, ale pořád ještě do schodů obrácená. Pojednou, jak se postaví na nejhořejším schodu a obrátí se do terrasy, zjeví se proti ní na nejhořejším schodu na levo) Ivan. (Stojí ztrnule, hrůzu pouštěje jako prve na Žana a na komornou.) Klásková (zkrátka se uplivne). To jsem se lekla! A tak ty tak? Měnit podoby? Nebo jsešMiklův strejc! Šereda jseš na to dost. No pojď! Pojď! (Pojednou.) Lidičky, kde jste kdo, Klásku, Sejtko, jejich Milosti a všichni drabanti, kde jste kdo, na něj, na ohavu! (Žene se po něm.)
Ivan (zmizí).