42

Komorná. Já se bojím toho — Pořád jakoby za mnou stál — hh —

Žan. Ten mrtvý klášterník?

Komorná. Neobchází ?

Žan. Někdy

Komorná (slabě vykřikne, chce pryč).

Žan. Blázníte, Terez ? Ještě ty židle. (Ohlédne se v pravo.) Tu nejsou. Vždyť jsem je tuhle postavil.

Komorná (ulekaně). A jsou tamhle a vzhůru nohama!

Žan. Co jste je obracela?

Komorná. Já jich ani v rukou neměla.

Žan. Není možná!

Komorná. Jen si vzpomeňte, ani na krok jsem se od váš nehnula.

Žan. A já je postavil tamhle, a teď jsou — To co jsme byli pro stůl —

Komorná. Ale kdo, kdo — kdo by — Snad ten — huh —

Žan. Ten mrtvý klášterník. Ale není ještě půl noci.

Komorná. Pojďte odtud, pojďte, hrůza mne tu obchází.

Ivan (z hluboká vzdychne).

Komorná. Slyšel jste ? (Chytne Žana za ruku.) Pojďte, prosím vás, pojďte. (Táhne Žana s sebou ku dveřím.) Žan. Ale, Terez, to snad bylo mámení — (stane u dveří, ohlédne se).

Ivan (na posledním schodu na levo, stojí strnule, mlčky, s očima hrozivě vyjevenýma).

Žan. Oh! (Bezděky se pokřižuje.)

Komorná (vykřikne a vskočí do vnitř).

Žan (za ní).

Dvéře bouchnou. Je slyšeti, jak rychle, rozčileně otáčejí klíč v zámku.

Ivan. Snad už dají pokoj. (Jde k balustrádě; na ní polosedě vytáhne dýmčičku za pasem, zakřesá, v tom se vychýlí dolů a vyhlíží.) Světlo! Pod stromy v černu — rovně se nese (vyhlíží ke schodům v pravo). Dva jdou a rovnou sem. Plemeno závistné. (Rychle přejde na levo a po schodech dolů.) Výstup 4.

Mlynář, kněžna.

Kněžna (na schodech v pravo. Ještě ji neviděti). Sem posviťte — tak — ah všecko, jak jsem si myslila —

Balustrády, staré schody rozpukané —

Mlynář (stane na nejhořejším schodu v pravo, drže hořící lucernu).

Kněžna (vystoupí, stane). A tady — (prohlíží si stavbu) ah, divná, zajímavá stavba zapomenutá — A duch je v ní, v celku, v ozdobách — O zašlých věků řeči — (Obrátí se do pozadí.) A tam! (Chvátá k balustrádě, zadívá se mlčky, pak.) Tu zase jiné umění. To báseň, hudba tichá. Jezero, jak by usnulo v měsíční záři — Co tajemného kouzla —

(náhle se obrátí). Byl jste tu již někdy?

Mlynář. V tuto noční chvíli nikdá.

Kněžna. Líbí se vám tu?

Mlynář (srdečně). Krásná noc.

Kněžna. Jak to řekl! Za takové noci vloudí se v srdce krásný sen. (K mlynáři.) Ta samota!

Mlynář. Nebudete se tu, paní kněžno, bát?

Kněžna. Bát? (Upře na něj na okamžik zrak zamyšleně, pak se vytrhne). Proč tu lucernu držíte ?