30

Zůstaňte si, půjdu sama.

Dvořan. To teprve! Jasnosti, nemohu dopustit —

Vrchní. Je nebezpečný —

Kněžna. Pak — (beře mlynářovi lucernu) rozbiju tu lucernu. Nač je?

Dvořan (zadrží kněžnu). Ne, proč mu dávat svobodu!

Vrchní. To bychom teprve neobstáli.

Kněžna. Tedy půjdu.

Vrchní (poníženě). Snad směl bych já.

Kněžna (kvapně, s úsměškem). Ne, děkuju, a nezdržujte se. Doprovodíte pana hraběte. Dobrou noc. pane hrabě.

Dvořan. Jasnosti, budu o vás trnout (klaní se).

Kněžna. Jen spěte klidně.

Dvořan (odejde přes lávku v levo)

Vrchní (Odejde za dvořanem).

Kněžna (jež usmívajíc se hleděla za nimi, obrátí se k mlynáři). A my půjdeme.

(Měsíc vychází.)

Výstup 17.

Braha, pak Hanička, pak babička; předešlí.

Braha (vyjde kvapně ze mlýna). Pane otče, Hanička nechce zůstat u babičky.

Hlasbabiččin (ze mlýna). Haničko! Haničko!

Mlynář (k Brahovi). Řekněte Haničce, že —

Hanička (vyrazí, ale stane u dveří). Libore, nechoď!

Mlynář. Musím, Haničko.

Hanička. Já půjdu za tebe.

Kněžna. Aj, máš o něj strach?

Mlynář. Haničko, chceš-li mne ponížit!

Hanička. Abys sám se neponížil!

Babička (vystoupí, zůstane u dveří).

Kněžna (k mlynáři). Chcete zůstat?

Mlynář (rozhodně). Půjdeme, poroučíte-li.

Kněžna (potěšena). Půjdeme.

Mlynář. Haničko, babičko, dobrou noc! (K Brahovi.) Hlídejte dobře!

Hanička (varovně připomínajíc). Libore, pamatuj! (Hledí za odcházejícími.) Babička. Nešťastná lucerna! Pojď Haničko. (Odejde.)

Hanička (odejde za babičkou do mlýna).

Kněžna (na lávce se zastaví). Nechcete se vrátit?

Mlynář (jenž nese před ní lucernu). Už se bojíte, Jasnosti?

Kněžna. Jděme!

Mlynář (zachází za lávkou k lesu).

Kněžna (za ním).