Jednání čtvrté.
Scéna jako počátkem třetího jednání. Měsíc svítí.
Výstup 1.
Hanička, pak Zajíček.
Hanička (vystoupí z prava; rychle přejde kameny a stane poblíže lípy). Zdalis mu, stará lípo, připomenula —
Zajíček (z leva z lesa; lekne se, pak radostně): Haničko! Já se lek', že to je lesní panna.
Hanička. Ó, tady bývají. Ale co tu děláte, kde jsou ostatní.
Zajíček. Šli k zámečku. Já se musil vrátit. Ztratil jsem, ach, tu rejmovanousuppliku a nejspíš, a myslím na jisto, že tady, jak nás to tu (ohlíží se bázlivě) přestrašilo.
Hanička. Co —
Zajíček. Ne, ne, bojím se tady o tom mluvit. Ale co ty, kam jdeš.
Hanička. Za Liborem; vede kněžnu na zámeček.
Zajíček. On! Mlynář! Ale jen kdybych našel suppliku, (začne hledat) bez ní není možná kasací —
Hanička. Půjdeme spolu —
Zajíček. Hned — vždyť tady přec — (klekne a hledádál) jsem ji čet — Nic — nikde nic —
Z lesa zavzní tichá hudba.
Zajíček (nechav hledání, naslouchá kleče). Bože, Haničko, slyšíš?
Hanička. Slyším.
(Z lesa se ozve tlumený zpěv lesních panen.)
Po mezi, po stráni,
u ohně pastevců,
na sadu, u krbu,
po hradu ssutinách,
po hrobech plemene,
po šíru, daleku
zavívá sladký dech
mateří doušky. —
Hanička (tiše). Rozumíš?
Zajíček (vzrušen, tlumeně). Ó, rozumím.
Tichá hudba z lesa.
Zajíček (jako u vytržení). Tak to sladce zní a jako z temna dávných nocí vane, jako z dálky, z dětství tiše zvoní.
Jak bych se sestrou zas naslouchal a hleděl v zrak nebožky matky, jenž do hloubi srdce hřál a vyzářil tak jako paprslek až na dno lesní studánky —
U břiz se zjeví lesní panna, v tom povystoupí dvě z lesa v pozadí, na pravo jiné, jako plaché laně povyhlédnou a zase zmizejí; hned se jiné zjeví, za stromy, v paloučku.
Zajíček. Můj bože, to je sen, to je sen — Haničko —
Tichá hudba náhle přestane, lesní panny zmizejí.
Hanička (vzrušeně). Jdou!
Zajíček. Kdo?