39

Míchal. Co náš — a co já (chce jít v pravo k mokřině).

Klásková (ho nepustí). Tam nechoďte, tam je mokřina. A ten náš, však ho snad znáte, on lohovský hastrman, co se drží u lohovskýhomlejna —

Míchal (chce zamluvit, vyhrkne). Tam se teď dějí věci!

Klásková. Co! A jak to víte, když jdete z Kozlova z jarmarku?

Míchal. Já to tu výslech; dva ze zámku si povídali, že vrchní šel do mlýna pro Haničku, eh — jako pro sirotka, odvíst to děvče na zámek — hihi —

Klásková (zlostně). A tomu se smějete?

Míchal. Tomu vrchnímu, že hnízdo bude prázdné. To děvče uteklo za mlynářem, ten veď kněžnu sem (ukáže za sebe) na zámeček, není doma, ale to děvče také ne.

Klásková (překvapená ostře na něj hledí). A vy — vy — kalounkáři, snad tu číháte —

Míchal (vida, že je prozrazen, chce zase k mokřině). Pusťte mne!

Klásková. Ani krok! Nic, stůjte hezky na suchu, nic k mokřině, nic k vodě. — Tak Hanička utekla.

Míchal. A šumaři šli —

Klásková (vpadne). Co! Viděl jste je?

Míchal. Šli do vsi.

Klásková (se zarazí, hned se však vzpamatuje). Aha, abych šla odtud za nimi, kalounkáři, viďte; to jste slyšel na jarmarku? Stůjte! Povídám, ani krok ze sucha! Vy chcete k mokřině.

Míchal (zlostně). A co mne zdržujete?

Klásková. Sem k vodě vás nepustím.

Míchal. Že vás —

Klásková. Co? Mne? Kdybyste byl kalounkář, to bych se snad bála. Snad, povídám, snad, ale vás, kalounkáře, kterýmu kape voda ze šosu —

Míchal (divoce). Pusť mne, nebo tě —

Klásková (podepře si boky). Pojď, no tak pojď, hastrmane. Ve vodě jseš silák, to já vím. Ve vodě! Ale na suchu tě přepere devět much, neřku-li já, ty vodní kocoure. Ty ve dne mlejnská kola zastavovat, celé noci mlýn obcházet, vzdychat, brečet a poctivým děvčatům nedat pokoje — Teď poslouchej a pravdu mluv!

Míchal. Ty jseš saň! Pusť mne!

Klásková. Až povíš pravdu pravdivou. Kam šel učitelský a ti muzikanti? Do vsi?

Míchal. Ne. Slyšel jsem, že budou hrát kasací té kněžně a šli sem. (Ukáže do lesa.) Klásková. Na zámeček. A Hanička utekla za mlynářem. Ty tu na ni číháš. Ještě tudy nešla?

Míchal. Nech mne!

Klásková. Mluv, sic —

Míchal (vzdorně). Nešla.

Klásková. Aha — A o vrchním je to pravda? Mlynář o tom neví.

Míchal. Jak by věděl. Ved kněžnu na zámeček.

Klásková. A mne tam povedeš ty!

Míchal (se lekne). Já? (Vztekle.) Ne!

Klásková. A hned! Rozsvěť lucernu! (Hledí mu ostře do očí, zvedne pravici a mluví zaklínacím tónem.) Kdes ty, mamono noční, byl, když sv. Jan Krista pána křtil. Pryč od vody! —

Míchal (se za toho zaříkání choulí a ošívá).

Klásková. Ještě ne? Chceš, abych na tě vzala lyčák? (Sahá do kapsy, jakoby tam měla provaz.) Spoutám tě, a