Klásek (vyběhne na horu). Bože, mámo!
Sejtko (za ním). Co se děje?
Zima (za ním). Klásková!
Klásková. Byl tu on, hastrman —
Sejtko (škádlivě). Ten, co jste se s ním po lese toulala ?
Klásková. A co jsem ho vzala okolo krku. A nebo jiný. Ale já si toho mýho, víte, Sejtko, toho mýho zas chytnu, chytnu a přidám mu za vás, Sejtko, to na víc, co bych vám teď namlela, kdybych času měla; kněžna mně odešla a musím za mlynářem. (Odejde v pravo po schodech).
Klásek. Bože, naše máma, to ona vždycky tak laskavě —
Zima. Já bych čet a četu — (na odchodu).
Sejtko. Že tu nejsme nic platní (odejde).
Klásek (za nimi). Bože, máma, jak ona mne hledala, a jakou starost o mne měla! (Odejde).
Okamžik jeviště prázdno.
Výstup 9.
Ivan, pak Míchal.
Ivan (vystupují z leva po schodech). Ta saň už pryč, a ti (ukáže na dvéře) půjdou jistě také. Ale ten tu! (Nahne se přes zábradlí). Mikli! Mikli! (Ustoupí a u nejhořejšího schodu v pravo okamžik čeká).
Míchal (stane opatrně, bázlivě u nejhořejšího schodu v levo. Ustrašeně). Ivane! Je pryč ta dračice?
Ivan. Je. Ah, tak jsme se brzo sešli. Co jsem ti řek'! A ne mlynář tě zmoh', ale ženská. A slyšels, co ti udělá.
Míchal. Slyšel.
Ivan. Já bych tam nešel.
Míchal. Já tam už nepůjdu.
Ivan. Chytila by tě a —
Míchal. A já, já bych se — tam — utrápil.
Ivan. Hlupáku! Ještě jsi zamilován? A kam teď půjdeš?
Míchal (ztrápeně). Do světa, hledat jinou vodu. Ale dnes mne tu nech.
Ivan. Jen na dnešní noc, ale ne déle. A ne vzdychat a ne vrnět! Chci mít pokoj. (Odejde.) Míchal (postoupiv do terrasy, hledí smutně před se, pak vztáhne ruce na pravo pln toužebnosti). O mé sluníčko!