19

Družice (s kytkou, již nepokojná, že nemohla říkat, obrátí se k faráři plačky). Jemnostpane —

Farář (ku kněžně). Jasnosti, družička —

Družice (vyrazivši, začne odřikávati). Mnohá léta v blažené spokojenosti —

Farář (uleknuv se, připomíná tlumeně) Titul! Titul!

Družice (nedbajíc). pak ať dojdou věčné radosti — věc — věc —

Kněžna. Děkuji ti a ta kytka je jistě má.

Farář (tiše). Podej kytku.

Družice (ji podá).

Kněžna. Děkuju, hezké to bylo, propouštím vás.

(Všichni odcházejí uklánčjíce se.)

Vrchní. Jasnosti, já bych poníženě prosil —

Kněžna (netrpělivě). Ale jen zkrátka.

Výstup 10.

Kněžna, vrchní, dvořan.

Vrchní. Jasnosti, jsem nešťasten; Kroužilka, ten rychtář —

Kněžna (netrpělivě). Co je —

Vrchní. Měl jsem řečníka znamenitého, ale ten schválně nepřišel.

Dvořan. Schválně?

Vrchní. Musím žalovati, že nechtěl.

Kněžna (začne pozorněji naslouchat).

Dvořan. A vzkázal jste mu?

Vrchní. Vzkázal, ano sám jsem u něho byl, osobně —

Dvořan. Poddaný a tak zpurný?

Vrchní. Zpurný je, ano — Co se týče poddanství — no — má svobodný mlýn a robotu nemá. Ale lucernu.

Kněžna. Lucernu? Co je to?

Vrchní. Povinnost posvítit vrchnosti lucernou, kdyby šla od jeho mlýna na starý, lesní zámeček.

Kněžna (čileji). Ah, to je divné. A na zámeček v lese, u jezírka — Vzpomínám si; polesný v Březovicích o něm vykládal, jaká to samota. A ten mlynář odepřel mne uvítat. Proč?

Vrchní. Je hrdý a rabulist. S vrchností se soudí o hranice a starou lípu. V té své hrdosti nedovolil schovance své babičky, aby uvítala Vaši Jasnost vinšem.

Kněžna. To děvče —

Vrchní. Je snad jeho vyvolená.

Dvořan. Sirotek?

Vrchní. K službám, sirotek, a proto patří vlastně vrchnosti. A jak zpurně mne odbyl, ten mlynář totiž; tak mladý a tak se odvážil, tak si troufal!

Kněžna. Ten mlýn je tu ve vsi pod zámkem.

Vrchní. Jasnosti, je kousek za vsí, o samotě.

Kněžna. A ten zámeček? Je prý zajímavý polohou i výstavností. Je zařízen ?

Vrchní. K službám, Jasnosti, ale tak opuštěn.

Dvořan (překvapen, že kněžna se tak zajímá).