34

Kněžna. Ale jak! (Náhle žertem.) Snad abyste mne přenesl.

Mlynář (překvapen). Vás, paní kněžno? Já?

Kněžna. Bojíte se? Což kdyby to chtěla ta dívka ve mlýně —

Mlynář (upřímně). Ta by to nechtěla.

Kněžna (dotčena). Ah — A co by dělala —

Mlynář. Přešla by.

Kněžna (náhle se podkasá). Takhle. (Jde svižně přes kameny, pak doskočí).

Mlynář (překvapen). Ah, Jasnosti!

Kněžna. Přešla by líp?

Mlynář (upřímně). To ne.

Kněžna. Nemáte o ni strach?

Mlynář. Nemám.

Kněžna. Ale ona o vás.

Mlynář. Nemusí; proč by měla?

Kněžna (ironicky). Myslíte? (Náhle.) Tak kudy teď.

Mlynář (ukáže do lesa). Tudy.

Kněžna (bezděky se zarazí). Ah, tam je černo, tma! (Okamžik váhá, pak náhle.) Máte s sebou zbraň?

Mlynář. Bojíte se mne, paní kněžno?

Kněžna. Odevzdala jsem se do vaší moci.

Mlynář. Jste tu bezpečnější nežli u svých dvořanů.

Kněžna. Věřím vám. (Pokročí.) To je snad ta lípa?

Mlynář. Naše stará lípa, je.

Kněžna. Krásný strom, a jaká vůně! Až opojuje. A krásné místečko. Jak ticho! (Hledí na lípu.) I lípa mlčí.

Mlynář. Kdyby mohla vypravovat —

Kněžna. Ale vám přec vypravuje.

Mlynář. Každému, kdo rozumí. Ale tajně vypravuje.

Kněžna. Proč tajně?

Mlynář. Nahlas nesmí. Připomíná veliké křivdy.

Kněžna. Křivdy?

Mlynář. Vám o nich nepověděli, paní kněžno.

Kněžna. Vždyť lid je spokojen.

Mlynář. Je přestrašen a proto mlčí.

Kněžna. Ale vy se nedáte. Však nač ty starosti? Jsem unavena. (Sedne pod lípu.) Ah, krásně se tu odpočívá. (K

mlynáři.) Jen chvilečku. A pojďte blíž.

Mlynář (postoupí).

Kněžna. Postavte tu lucernu. Co tady její plamínek —

Mlynář (postaví lucernu před ni).

Kněžna. Jak je všecko prokouzleno světlem měsíce, jak všecko zjasněno i proměněno a srdci blíž, i sněžný květ i stromů dřímající koruny, jak sladce omamuje vlažné noci dech, plný vůně. (Hledí kolem, upře oči na mlynáře, pak pojednou mírně.) Dejte tu lucernu dál, stranou —