Kněžna. Ale jak! (Náhle žertem.) Snad abyste mne přenesl.
Mlynář (překvapen). Vás, paní kněžno? Já?
Kněžna. Bojíte se? Což kdyby to chtěla ta dívka ve mlýně —
Mlynář (upřímně). Ta by to nechtěla.
Kněžna (dotčena). Ah — A co by dělala —
Mlynář. Přešla by.
Kněžna (náhle se podkasá). Takhle. (Jde svižně přes kameny, pak doskočí).
Mlynář (překvapen). Ah, Jasnosti!
Kněžna. Přešla by líp?
Mlynář (upřímně). To ne.
Kněžna. Nemáte o ni strach?
Mlynář. Nemám.
Kněžna. Ale ona o vás.
Mlynář. Nemusí; proč by měla?
Kněžna (ironicky). Myslíte? (Náhle.) Tak kudy teď.
Mlynář (ukáže do lesa). Tudy.
Kněžna (bezděky se zarazí). Ah, tam je černo, tma! (Okamžik váhá, pak náhle.) Máte s sebou zbraň?
Mlynář. Bojíte se mne, paní kněžno?
Kněžna. Odevzdala jsem se do vaší moci.
Mlynář. Jste tu bezpečnější nežli u svých dvořanů.
Kněžna. Věřím vám. (Pokročí.) To je snad ta lípa?
Mlynář. Naše stará lípa, je.
Kněžna. Krásný strom, a jaká vůně! Až opojuje. A krásné místečko. Jak ticho! (Hledí na lípu.) I lípa mlčí.
Mlynář. Kdyby mohla vypravovat —
Kněžna. Ale vám přec vypravuje.
Mlynář. Každému, kdo rozumí. Ale tajně vypravuje.
Kněžna. Proč tajně?
Mlynář. Nahlas nesmí. Připomíná veliké křivdy.
Kněžna. Křivdy?
Mlynář. Vám o nich nepověděli, paní kněžno.
Kněžna. Vždyť lid je spokojen.
Mlynář. Je přestrašen a proto mlčí.
Kněžna. Ale vy se nedáte. Však nač ty starosti? Jsem unavena. (Sedne pod lípu.) Ah, krásně se tu odpočívá. (K
mlynáři.) Jen chvilečku. A pojďte blíž.
Mlynář (postoupí).
Kněžna. Postavte tu lucernu. Co tady její plamínek —
Mlynář (postaví lucernu před ni).
Kněžna. Jak je všecko prokouzleno světlem měsíce, jak všecko zjasněno i proměněno a srdci blíž, i sněžný květ i stromů dřímající koruny, jak sladce omamuje vlažné noci dech, plný vůně. (Hledí kolem, upře oči na mlynáře, pak pojednou mírně.) Dejte tu lucernu dál, stranou —