Družice (s kytkou, již nepokojná, že nemohla říkat, obrátí se k faráři plačky). Jemnostpane —
Farář (ku kněžně). Jasnosti, družička —
Družice (vyrazivši, začne odřikávati). Mnohá léta v blažené spokojenosti —
Farář (uleknuv se, připomíná tlumeně) Titul! Titul!
Družice (nedbajíc). pak ať dojdou věčné radosti — věc — věc —
Kněžna. Děkuji ti a ta kytka je jistě má.
Farář (tiše). Podej kytku.
Družice (ji podá).
Kněžna. Děkuju, hezké to bylo, propouštím vás.
(Všichni odcházejí uklánčjíce se.)
Vrchní. Jasnosti, já bych poníženě prosil —
Kněžna (netrpělivě). Ale jen zkrátka.
Výstup 10.
Kněžna, vrchní, dvořan.
Vrchní. Jasnosti, jsem nešťasten; Kroužilka, ten rychtář —
Kněžna (netrpělivě). Co je —
Vrchní. Měl jsem řečníka znamenitého, ale ten schválně nepřišel.
Dvořan. Schválně?
Vrchní. Musím žalovati, že nechtěl.
Kněžna (začne pozorněji naslouchat).
Dvořan. A vzkázal jste mu?
Vrchní. Vzkázal, ano sám jsem u něho byl, osobně —
Dvořan. Poddaný a tak zpurný?
Vrchní. Zpurný je, ano — Co se týče poddanství — no — má svobodný mlýn a robotu nemá. Ale lucernu.
Kněžna. Lucernu? Co je to?
Vrchní. Povinnost posvítit vrchnosti lucernou, kdyby šla od jeho mlýna na starý, lesní zámeček.
Kněžna (čileji). Ah, to je divné. A na zámeček v lese, u jezírka — Vzpomínám si; polesný v Březovicích o něm vykládal, jaká to samota. A ten mlynář odepřel mne uvítat. Proč?
Vrchní. Je hrdý a rabulist. S vrchností se soudí o hranice a starou lípu. V té své hrdosti nedovolil schovance své babičky, aby uvítala Vaši Jasnost vinšem.
Kněžna. To děvče —
Vrchní. Je snad jeho vyvolená.
Dvořan. Sirotek?
Vrchní. K službám, sirotek, a proto patří vlastně vrchnosti. A jak zpurně mne odbyl, ten mlynář totiž; tak mladý a tak se odvážil, tak si troufal!
Kněžna. Ten mlýn je tu ve vsi pod zámkem.
Vrchní. Jasnosti, je kousek za vsí, o samotě.
Kněžna. A ten zámeček? Je prý zajímavý polohou i výstavností. Je zařízen ?
Vrchní. K službám, Jasnosti, ale tak opuštěn.
Dvořan (překvapen, že kněžna se tak zajímá).