Zajíček (s klarinetem v ruce. Petice mu čouhá z kapsy. Hluboce se kloní).
Vrchní. Co je to? Jak se opovažujete! Kdo ho sem pustil a ty tu —
Zajíček. Urozený jemnostpane direktor, Vaší Milosti poníženě netajím, že já jakožto jeden lohovický a spolu bukovický už na osmý rok školní mládenec, spolu klarinetista primarius —-
Vrchní. Dal pokoj. Co chce zkrátka!
Zajíček. Já bych poníženě žádal, aby na mne si vzpomenouti ráčili co se týče místa kantorského v městečku —
Vrchní. Člověče, teď, v tuto chvíli! Blázní? Teď když paní kněžna —
Zajíček. Právě proto poníženě prosím. Proto tuhle Sejtko —
Sejtko (ne starý, červený, plných tváří, má lesní roh, klaní se).
Zajíček. A Zima —
Zima (staroch, má také lesní roh; klaní se).
Zajíček. — a tuhle Klásek —
Klásek (klarinet v ruce, klaní se).
Zajíček. My bychom rádi zahráli kasací. Kdyby se ráčili jen slovíčkem přimluvit —
Vrchní. Už jsem řelť; teď nic, nic. A nezdržoval mne.
Zajíček. A tuhle suppliku — (vytáhne ji z kapsy).
Vrchní. Ještě suppliku! Člověče!
Venku rána z hmoždíře.
Vrchní (se leknej).
Franc (se lekne, okamžik mlčí, pak vyrazí). Jezus, že už jedou! (Vyběhne ven hlavním vchodem.) Vrchní (volá za ním). Bláznějí? To není možná! A kdyby přec? Kdyby vyjeli dřív — Herrgott — my tu a nikdo naproti, co řeknou nahoře. (Jde k oknu.) Ale to ta kosinka Franc — (Otevře okno.) Co je — (Venku šum.) Že jede?
(Hlasy venku odpovídají.) Opravdu? (Hlasy odpovídají.)
Vrchní (se obrátí od okna). Jede! Vyjeli dřív! Jako naschvál! To je rána. HerrGott! Co dělat — (Strká papír do kapsy, béře klobouk.)
Rána z hmoždíře, za ní hned druhá.
Vrchní Už je to tak! (Chce ven.)
Franc (se vrátí sotva dechu popadaje). Prosím, jede, paní kněžna jede.
Vrchní (se na něj oboří). To si odskáčou. HerrGott! (Vyrazí ven.) Výstup 5.
Pan Franc, předešlí bez vrchního.
Franc (hledí za vrchním, pak se otočí po Zajíčkovi a sumářích, pak nafoukaně, hrozivě se na ně oboří). To je skrze vás, vy jste nás zdrželi, vy jste ho dopálili, vy, vy — Ale uvidíte! Herr Gott! (Vyrazí ven).
Výstup 6.
Předešlí bez pana France.
Sejtko. Jářku, na kom my si teď schladíme žáhu?
Klásek. Bože, to by naše máma —
Zima (tajemně, schytrale). Co se mýho rozumu dotejče, jak to pozoruju, já bych čeť a četu, že z té naší kasací nic nebude.
Zajíček. Pro umučení! A má supplika, má ze všech nejmilejší Dornička!
Rána z hmoždíře.