41

Výstup 1.

Ivan.

Ivan (vystoupí po schodech na levo, rozhlédne se terrasou). Nic, ticho; a dole se mně přece zdálo, že se od zámečku ozval lidský hlas. (Naslouchá.) Nic. (Jde k obojím dveřím.) Zavřeno. (Vrátí se, pousedne na balustrádu.) Ticho; tak jsem to chtěl. Voda, les a žádný lidský hlas. (Spokojeně si oddechne.) A verše ne a vzdechy ne —

Měsíčku, tady máš pokoj. Jistě se rád díváš sem, když se tu neozývá každý kout protivnou, lidskou veselostí.

Nechce se ti z té tišiny, nechce se ti dál přes širé lesy. (Spokojeně.) Ah — (Pojednou sebou škubne, naslouchá.) Hlas! (Naslouchá.) Lidský hlas! (Zlostně.) Kdo se opovažuje, kdo mně to naschvál —

(Je slyšeti, jak klíč rachotí v zámku dveří na pravo.)

Ivan (ustoupí rychle na levo, sejde se schodů, aby ho nebylo vidět, a číhá).

Výstup 2.

Komorná, pak Žan, předešlý.

Komorná (vystoupí rychle, stane však všecka překvapena). Ah!

Žan (za ní, nesa dvě židle, které postaví poblíže dveří na pravo). To se divíte, co? Snad už nebudete broukat, že nás kněžna sem poslala.

Komorná (zašla k balustrádě, hledí dolů). Ah, voda, jezírko — Ale ta tma pod stromy, až černo.

Žan (tajemně). Říkají, že se tam zjevuje —

Komorná (vpadne). Zas už začínáte? Zas něco o duchách a lesních mužích, jak jste mně chtěl cestou duši vystrašit.

Žan. Já co jen slyšel, a ostatek, pán Bůh s námi a zlý pryč, tady o téhle terrase jsem nic nepovídal. Jistě nic o mrtvém klášterníku. Ne, viďte —

Komorná (odskočí od balustrády). Mlčte, nepovídejte, vy mne chcete odtud vyhnat. Pojďte, raději přineseme stůl.

(Pojednou.) A opravdu poručila paní kněžna stůl na terrasu, teď v noci?

Žan. Až s Terezou dojedete na zámeček, povídala, uchystáte mně stůl na terrase.

Komorná. Ale o tom klášterníku jste jí nepovídal.

Žan. Nedošlo na to; ale kdyby došlo, byl bych jí řekl, že tadyhle jednou, dávno před lety, jednou v noci, když tu panstvo po honech hrálo v karty, zjevil se mrtvý klášterník, nebožtík bratr tehda panujícího knížete. Ten klášterník měl vlastně být panujícím, ale ošidili ho a dali do kláštera a tam umřel. A najednou —

Komorná (rychle ku dveřím). Pojďte raději pro stůl. (Stane u prahu.) Ale to už je dávno, povídáte.

Žan. Co —

Komorná. No, co ten klášterník —

Žan. Co ten mrtvý klášterník se postavil z nenadání za bratra a díval se mu do karet, mrtvý — právě o půlnoci —

Komorná. Ten stůl! Ten stůl! (Vejde rychle do dveří.) Žan (za ní).

Výstup 3.

Ivan.

Ivan (opatrně vystoupí). Ženská tlachavá, dědek povídavý, a ještě kněžna a kdo ví kdo — A snad by tu chtěli ostat — brr — (Odnese obě židle na levou stranu, kdež je obrátí vzhůru nohami a zajde zase na schody v levo.) Výstup 4.

Žan, komorná.

Žan (nese stůl s komornou). Do předu, dál do předu, tak —

Komorná. Tak pan hrabě opravdu nepřijde?

Žan. Myslím že ne — Ale proč utíkáte?