Elis s Lenkou brzo se domluvily. Dobrá, stará slečna pověděla mladé dívce, jak už dávno si přála s ní pohovořiti; že nikam už nevychází, ale že se vydala dnes tak daleko, poněvadž chtěla se s ní setkati, k tomu že hlavně přispěl onen almanach, který u pana Vavřeny našla.
„Ty verše tam psal pan farář?“ a sklopila oči.
„Ano, ty psal strýček.“
Nastalo pomlčení.
Vtom zahučela hudba. Vavřena trhnuv sebou, naslouchal. Tvář jeho se zasmušila.
„Ah, čtverylka, a já jsem se zadal s pannou Lottynkou!“
„To musíte, ale již spěchejte!“ napomínala Elis.
„Jak nerad! Počkáte-li tu, abych vás tu opět našel!“
„Bude-li chtít panna Lenka –“
„S radostí,“ a usmála se na mladého filozofa, jenž ukloniv se, zmizel za křovinami.
„Znala jsem vás také,“ začala Lenka po chvilce poněkud ostýchavě.
„Již dříve, u strýčka?“ ptala se Elis. „Ano, měl vyšívaný obraz od vás, je-li pravda?“
„Víru, naději a lásku, ano,“ odtušila Elis a povzdychla.
„Ano, a ten choval v neobyčejné vážnosti. Našla jsem na něm v koutku vaše jméno a datum, domýšlela jsem se, že to nějaká drahá památka, a pak – pak jsem našla list od vás v české knize, v Slávy dceři.“
Přítomnosti nebylo. Elis i Lenka zašly v minulý čas, ke zdroji svých nejmilejších vzpomínek, a mysl obou, zvláště Elisina, okřívala i rozechvívala se jimi. Lenka musila vypravovat o svém dobrém strýci a stará slečna naslouchala z celé duše. Hlavu měla sklopenu, ruce na klínu sepjaty. Často povzdychla a do svěží tváře dívčiny se zahleděla, až se jí srdce otevřelo, a z něho vynesla sladké i bolné tajemství, jež po tolik let přede všemi uzavírala. Jak začala vypravovat a se svěřovat, volnilo se jí v duši a již pak mluvila důvěrně, upřímně; vypravovala dívce, která rovněž nade vše milovala toho, jenž jí na světě byl nejdražším.
Strýček, farář Jiří, byl rodič litomyšlský a daleký příbuzný slečny Elis, kterou si jako student na filozofii oblíbil.
Mladé děvče již dávno k němu lnulo. Tak po čas blažili se nejsrdečnější, ale tajenou láskou.
„Ale matka jeho, vaše babička, byla tuze pobožná, a zaslíbila syna svého, když ještě byl dítětem, stavu kněžskému,“ pokračovala slečna Elis, když familiaria byla vyložena.
„Když byl ve fyzice, vyslovil se, že nemá chuti státi se knězem. Ale tu matka jeho prosila, plakala, a když na svém stál, tak se nad tím rozžalostnila, že upadla do těžké nemoci. Trápila se nad tím, že nedodržela učiněného slibu. I starý otec synovi přimlouval, prosil, žadonil, ba padl před synem na kolena – a tak – Po vagacích měl odejíti do semináře. Než odešel, prosil mne, abych mu dovolila s ním promluvit. Sešli jsme se tu, v tom háji nedaleko odtud – a tu – jsme se navždycky rozloučili.“
Slečna Elis pohnutím umlkla. Dobrotivé, jasně modré oči se jí zakalily.
„A už nikdy jste se s ním neshledala?“ ptala se soucitně Lenka tichým hlasem.
„Ó, ano. Babička vaše se uzdravila. O svatém Janě Nepomuckém jela s dědečkem do Prahy Jiřího navštívit.
Pozvali mne s sebou. Chtěla jsem se tomu shledání vyhnout, a zase bych ráda, ale odříci jsem nemohla; naši mne nutili. A tak jsem jela. Když jsme do Prahy přijeli, bylo tolik lidí tam, že mne v té tlačenici a tom hluku od vašeho dědečka odtrhli. Šla jsem nazdařbůh těmi hřmotnými ulicemi. Tu jsem potkala starého pána ve vysokých, lesklých botách; vypadal jako náš pan děkan. Byl to také kněz. Šla jsem k němu a ruku políbila a prosila, aby mně pověděl, kde je tady seminář. Myslila jsem, že se tam se všemi sejdu. On se dobrotivě usmál. ‚Máte tam bratříčka?‘ ptal se a já – Bůh ví, jak mně bylo. Zavedl mne až k velikému, černému stavení. ‚Jděte tou branou, pak přes dvůr nalevo a za druhým je seminář. Tam se zeptejte fortnýře.‘ Poděkovala jsem a šla. Bylo už pozdě odpoledne. Mezi těmi tmavými staveními bylo šero a nebylo tam skoro ani človíčka. Přijdu na poslední dvůr a tu kus proti mně jde nějaký mladý kněz takové postavy jako Jiří. Když jsem tu černou kleriku jeho uviděla, píchlo mne u srdce.
‚Takovou také nosí!‘ pomyslila jsem a slzy mně vstoupily do očí. Bože, Bože! Jakživa nezapomenu – přišel blíž –
kolena se mně třásla – to byl on, Jiří! Ale jak změněný, bledý, přepadlý. Když jsem ho tak viděla, dala jsem se