25

lítostí do pláče a zapomněla, kde jsem. Chytla jsem se jeho ruky, jako by mně chtěl uprchnout. On stál nade mnou, těšil mne, ubohý, a hlas se mu třásl, až přišli jeho rodiče. Dobře, že už bylo šero, – a pak radostí nad synem majstrem nevšimli si, jak jsem byla uplakaná. Zůstali jsme dva dni v Praze a on nás všude vodil. Ale já nic neviděla, já nic nemohla doma vypravovat.“ Slečna Elis se opět odmlčela.

Lichotný větřík, táhna křovinami a stromovím, zanášel až sem zvuky veselé čtverylky.

„Přicházíval na vagace,“ začala po chvíli Elis znova, „ale tu jsem skoro nikdy s ním nemluvila. Vyhýbala jsem se mu, jen pro něj, ale bylo to tuze krušné. A nikdo nic nevěděl, nikdo netušil. Než byl vysvěcen, psal mi list a poslal lístek do památníku. Však to písmo mi nejvíce pomohlo, že jsem poznala v knížce jeho rukopis. Pak měl slavnou primici tady v děkanském kostele. Byla jsem tam také, aby nebylo divno, proč nechci jíti, ale když vstoupil k oltáři v ornátě, tu napadly mne mrákoty a já musila z kostela. Pak jsem to odstonala. Jak ráda bych byla zemřela!“

Chvíli panovalo ticho. Žádná z nich nebyla s to, aby slovíčka ze sebe vypravila. Staré slečně bylo bolno i volno; ulehčilať srdci, že svěřila se duši dobré a citlivé.

„To tam, já to už přestála,“ začala po chvíli a na rtech její zjevil se elegický úsměv. „A vám se to, milá Lenko, nestane!“ dodala. Děvče pohledlo na ni tázavě, pak sklopilo oči, když spatřila Vavřenu kvapně se blížícího.

„Ten knězem nebude!“ zašeptala Elis, sklonivši se k mladé své sousedce.

„Aj, už je po čtverylce? Co to, pane Vavřeno? Vždyť ještě hrají!“

„Ó, neštěstí, slečno Elis! Pospíchal jsem odtud jako jelen, abych ještě včas přišel. A byl bych také, kdyby ta nešťastná Rollerka do cesty mně nepřišla. To víte, zastaví mne po svém způsobu, zapřádá hovor, já se jí vytrhl, omluvil se a běžím k sálu. Když jsem tam přišel, bylo pozdě. Tančilo se již, a Lotty seděla opodál s paní aktuárovou.“

„I propána, pane Vavřeno!“ zvolala slečna Elis.

„To bude bouře!“ povzdychla Lenka.

„Ba už byla. Šel jsem k nim a omlouvám se. Lottynka sedí zamračená, ani se na mne nepodívala, a paní aktuárová mne zostra odbyla.“

„To věřím. Hleďte to napravit, mohlo by vám to ublížit!“ napomínala Elis.

„Já vás zdržela!“ a Lenka hleděla starostlivě na mladého filozofa, který však odhodlaně rukou mávl a usmívaje se pravil:

„Už se stalo! Ničeho se nelekejte. Dovolíte-li, zůstanu u vás; je tu tak pěkně.“

„Mám strach o Fricka, pane Vavřeno.“

„Odevzdal jsem jej spolehlivému studentovi.“

„Bude-li se však teta na vás opravdu hněvat?“

„Aby vám dala proto výpověď!“ povzdechla Elis.

Na ta slova pohledli na sebe Lenka a mladík a oběma kmitla se stejná myšlénka, která je zarazila.

Pak by se denně nevídali.

Než Vavřena vzpamatovav se, zakroutil hlavou. „To se nestane!“

V ten okamžik zašustělo opodál křoví.

„Zase! Jestřáb krouží nám nablízku!“ podotkl a všichni pohledli v tu stranu, kde nedaleko zjevila se nevelká, obstárlá již paní. Nebyla ani suchá, ani zavalitá; na zvadlém jejím obličeji nejvíce vynikaly pichlavé oči bystře a rychle vše pozorující a přehlížející.

Na levé ruce visel jí nezbytný váček na klubko, dráty a punčochu.

Okamžik hleděla na skupinu pod stromem a divně se usmála.

„Ah, ah, pane filozofe, už je po čtverylce?“ spustila po německu. „Proto jsme tak pospíchali? Ah, slečna Elis, dobrý den!“