„Bude zámecká garda.“
„Aber, Roubínek – rede doch vernünftig, vždyť je v městě garda.“
„Pan hrabě Žorž chce – míti – taky gardu –“ Teď teprve Roubínková pochopila. „Du musst auch – ty taky musíš?“
Roubínek jen kývl hlavou. „A listovní taky?“
„Taky – všichni –“
Svět se obracel vzhůru kostkou! Když sama milostivá vrchnost se přidává k těm novotám a rebelantům, kdož ostojí? Ale ona poroučí a on musí poslechnouti. Musí dojít do zámecké zbrojnice tam mu připnou nějaký starý palaš, vloží na rameno pušku, postaví do řady a již bude po zámeckém dvoře „jedna“, „dva“, „jedna“, „dva“
choditi, „pravá“, „levá“, bože, jako ti komedianti, ti měšťané gardisté a blázniví studenti – on aktuár! A přijdou a budou se na ně dívat děti, odrostlí, všichni, a udělá-li chybu, budou pokřikovati „seno“, „sláma“ a on, zelenou čapku na hlavě, bude poskakovat jako nějaký tatrman! Kde potom úcta, kam se poděje respekt, autorita? –