28

připravena.

Čekala smích, bouři, všecko protivné; mnohé již v domě strýcově snesla a příštího se nestrachovala. Ba uvnitř zajásala, vždyť ona vlastně zvítězila. Nechť se děje cokoliv, není již sama, opuštěná. Září jí tolik teplého světla, že nelekala se bezcitného, ledového ousměšku.

To byly majáles!

Den se již nachyloval k západu. Poslední paprsky zářily hájem, z travnaté půdy po kmenech ke stinným korunám.

Dosud neochablo veselí. Hudba téměř nepřetržitě hrála, smích a žert nemdlely, zpěv rozjařených studentů zavzníval veseleji a hlučněji.

Dole v háji byl jich houfec rozložen. Někteří z nich seděli na hrubě tesaných lavičkách, jiní v trávě pod stromy a každý z nich často a důkladně nahýbal džbánek k ústům. Zpívali, smáli se a vtipkovali. Jen Špína z nich byl zamlklý. Seděl na kraji lavičky, opíraje spánky do dlaní. Kastorový klobouk seděl mu v týle, dlouhé šosy, jako vlašťovčí křídla, visely mdle, jako zlomená peruť přes lavičku.

„Tys nějaký zoufalý, Špíno! Co je ti?“ volal jeden ze studentů.

„Nech mne!“ odtušil mrzutě dlouhý filozof a chopiv se džbánku pil dlouhým douškem.

„Kde je Zelenka, toho jsem tu ještě neviděl!“ ptal se opět první. A jiný mu za Špínu odpověděl:

„To víš, ten tu není, ten doma dře, baba. Bojí se výslechu, je příliš opatrný.“

„Jestřáb! Jestřáb!“ zvolal náhle jiný a ukazoval džbánkem na Rollerku, která majíc na levé ruce váček opodál vyzvídavě kráčela.

Všichni se dali do smíchu.

„Vivat commissarius!“

„Vivat doctissima!“

„Vivat Xantippe!“

Studenti připíjeli „paní komisarovi, veleučené“, neboť paní Rollerová chodívala co rok na veřejnou zkoušku filozofskou, kdež vedle učených pánů přísedících a pozvaných sedala, s autorem v ruce.

Rozumí se, že zkoušení z toho měli malé potěšení, poněvadž Rollerka neřídila se starým pravidlem, aby to, co ve škole připraveno, se tam snědlo. Zanedlouho po zkoušce věděly i báby na podsíni prodávající, který z filozofů propadl.

Zdálo se, že paní pulmistrová porozuměla, komu ty hlučné přípitky svědčí.

Zastavivši se nedaleko, hleděla na hlučné a rozjařené studenty svým pichlavým zrakem.

„Vivat Horatius Flaccus!“ vzkřikl náhle jeden z nich a druhý hlasem daleko znějícím dodal:

„Ale ten vzhůru nohama!“

Hlučný, bujný smích byl odpovědí a džbánky zacvakaly poznovu.

Rollerku jako by sršeň bodla. Obrátivši se, kvapně pospíchala odtud.

To jméno římského básníka ji vypudilo. Dalť jí minule páter German, když byla opět zkouškám přítomna, jako všem hostům autora. U ní však dopustil se té výjimky, že knihu obrátil, a tak paní pulmistrová za celou zkoušku měla před sebou zpěvného Horatia „vzhůru nohama“.

To bylo studentům nemalým zadostiučiněním. A nyní ještě příhoda ta nanovo je rozveselila. Jen Špína měl mysl zaraženou, ale pil.

A čím více pil, tím hlouběji do týla sedal mu již naježený kastor, tím více rozmrzelost mizela z jeho tváře, a v očích jeho obrážela se hluboká elegie.

Srdce mu měklo; časem obracel se po svém sousedu, krajanu.

Pak zase pil a sklonil svou tvář hlouběji do dlaní. „Špíno, ty mi chceš něco říci,“ domlouval se krajan, co zatím kolegové zpívali, smáli se a žertovali. „Řekl bych ti,“ odtušil stísněným hlasem Špína. „No tak mi důvěřuj.“