Změřivši je všechny pichlavým pohledem, pozdravila ironicky, a nečekajíc odpovědi, kráčela dále.
Vavřena prudce vstal, než Elis zachytila jej za ruku a Lenka, prve sklopivši oči před jedovatým pohledem paní Rollerové, prosebně vzhledla k rozhorlenému mladíkovi.
„Zasloužila by, abych jí řádně odpověděl, té klepně. Mysliť si, že je pořád paní pulmistrovou, že může dosud tak mistrovat a poroučet, jako to chodívalo za času nebožtíka muže!“
„Ale vždyť ji znáte, pane Vavřeno, vymstí se vám,“
chlácholila Elis.
„Baže znám! Obchází všude a sbírá klepy. A vy ji také znáte, tu Češku-Němkyni, o které jste mi vypravovala, že nebožce Rettigové mnoho na příkoř činila.“
„Ale tu panna Lenka –,“ vpadla slečna Elis do řeči.
„Ach ano, k paní aktuárové také dochází,“ dodal mírněji student. Napadlo mu, že to dobré děvče zas utrpí.
„Chodívá k nám a znám ji také podle řeči. Ale nechť si přijde a žaluje. Já už to snesu.“ Lenka se usmála. „Ale nevím, jak vy!“ Pohled, který na Vavřenu upřela, dopověděl. „Teď však musím jít.“
„My vás doprovodíme,“ a Elis vstala.
Vavřena, jakoby náhodou se obrátiv, hleděl ke starému stromu. Náhle zvolal:
„Hle, panno Lenko, teď ten ptáček vyletěl!“
„Vzpomněla jsem prve, přijde-li vichr nebo bouřka, že by to jeho hnízdečko snadno mohly srazit.“
„Vyčkáme a já vám za nějaký den povím, co na tom krásném místečku nového.“
„Ó, to budete mít se mnou práce! Přes ten ‚Mostek‘, který jste mi zapůjčil, také dobře nemohu. Mnohému jsem nerozuměla. Těžko být filozofkou.“
„S radostí vám ruku podám. Ale dnes přinesl jsem –“
„Dnes mi půjčíte, jak jste pravil, – tedy jste nezapomněl.“
Vavřena vyňal z náprsní kapsy malou, tenkou knížku. „Tu se podívejte a já zatím přivedu Fricka.“ Odkvapil.
Děvče zvědavě nahlédlo na první stránku.
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas –
stálo na prvních řádcích.