VI.
Nedošínský háj zvučel hudbou, zpěvem, smíchem, veselým hovorem a křikem. Nejvíce lidí skupilo se u tančírny, pak v dolejší části u restaurace. Než po všech cestičkách, i odlehlejších, bylo viděti procházející se, nejvíce mladé.
V tichém zákoutí, hluboko v háji kráčel zvolna, jak na filozofa se sluší, Špína všecek zadumaný. Měl na sobě černý frak po nebožtíkovi strýci, který byl na dnešek tak cídil a připravoval; na filozofské hlavě trčel dosti slušný kastor.
Mladý muž bojoval se svou neodhodlaností a bázlivostí. Viděl prve Márinku v kole krásnou, zářící, a oheň jeho srdce rozplápolal se žíravým plamenem.
Chtěl také té rozkoše užít, aby ji mohl v tanci přivinouti, než poněvadž byl nejistým v tanci, rozpakoval se, až najednou z kola zmizela a darmo se po ní ohlížel. Pátraje po ní, umiňoval si, že ji přece provede, a kdyby stůj co stůj! Přemýšlel, jak ji osloví, jak ji o taneček poprosí, nahýbal se, zkoušel se v komplimentu, vtom se vzpřímil, jako by jiskra tělem mu proběhla.
Za houštinou ozvaly se ztlumené hlasy. Naslouchal.
„Vyhrál jsem kytičku, takovou jako ta na schodech, víte?“
„Tu máte kytičku.“
„A tu –“
Více neslyšel; než viděl, sám nejsa viděn, jak Frybort k Márince se sklání a ji líbá. A ona se nebrání, nekřičí!
Šťastní milenci v šepotu a líbání kráčeli dále. Jako ohromený stál Špína a upřeně hleděl na místo, kde ten úlisník to děvče jako jahodu svěží tak směle líbal. Procitnuv z ustrnutí, loudal se odtud, maje hlavu více skloněnou, více zamračenou, než by se na filozofa slušelo a patřilo.
Paní Rollerová, vdova po bývalém purkmistru, přísnější a mocnější než sám „pulmistr“, domnívala se, že dosud moc v její rukou, a nevzdala se proto úřadu svého cenzorského. Nic nezatajeno před jejím bystrým zrakem, vše stíhala svou ostrou i zlou kritikou. Zbrousivši háj, zastavila se u paní aktuárové, s kterou ihned zapředla důležitý hovor.
Lottynka tančila i nestála téměř ani chvilenku. Nicméně byla nespokojena. Zklamalať se ve svém očekávání.
Vavřena, ten sličný, rázný student, vzbudil v ní náklonnost, o níž se domnívala, že to láska. Přála mu a lichotilo jí, že k ní povždy zvláště pozorně se choval. A mladý filozof choval se jinak lhostejně, ba nevšímavě k dámám. Bylo by jí tak zalahodilo, kdyby se mohla pochlubiti, že ten chladný mladík před ní se pokořil a o lásku prosil. A na to právě dnes se těšila. Za dnešní slavnosti mělo se přání její vyplnit, a proto se jí dočkati nemohla.
A jak byla zklamána!
Vavřena je sice uvítal, ale zanedlouho odešel a nevracel se, jako by jí tu ani nebylo. A což neslýchaného!
Nepřišel ani včas na čtverylku, na kterou se s ní zadal. To už nebyla náhoda, to bylo zúmyslně jednáno. Byla hluboce uražena.
Náklonnost její k Vavřenovi rázem byla tatam a zraněná samolibost zavládla.
Ó, již si ho nevšimne, toho hrdého filozofa. Ať ucítí.
Než pořád ještě čekala, že bude žadoniti; on se však jen omluvil, odešel a nevrací se. Snad jej to bolí, snad se neodvažuje –
Šla ze sálu k matince všecka od tance rozehřátá. Právě odcházela od paní aktuárové Rollerka.
„Pojď, Lotty, komm, komm, mein liebes Kind! Bedenke nur! Die Leny!“
„Co se stalo?“
Uslyšela, co paní pulmistrová matince pověděla. Lotty hněvem se zarděla, zkřivila pyšně pěkné své rty a pohrdlivě se zasmála.
„Ah, tu je,“ zvolala náhle Roubínková, spatřivši blížící se Lenku.
„Gratuluju, gratuluju!“ oslovila ousměšně Lotty svou příbuznou.
„Vida, tichá vodička!“ dodala máti a jízlivý zrak stihl Lenku, kteráž stála klidně, neodpovídajíc, jako na všecko