VIII.
V koleji bylo mnoho jednání a vyslýchání. Mnozí tušili zlý konec, v městě se vypravovalo o nejhorším. Profesor náboženství, rektor a biskupský komisař uznali, že se filozofové hrubě provinili a že tedy je nutný přísný trest.
Profesor náboženství žádal neústupně dostiučinění za pohanu, která se mu stala. Na štěstí studentů nepředl s ním rektor zrovna dobrou přízi, a tak bezděky, vlastně úmyslně, klonil se k filozofům, kteří nadto za výslechu doznali, že nemínili proti profesorovi demonstrovati, nýbrž že ten přípis je tak rozčilil, ano, když tu slavnost
„majáles“ uspořádali, nemínili nic tím proti profesorům, jak najevo dali, volajíce, prve než do háje vytáhli, „vivat“
akademii a jim.
V tom je vydatně podporoval starý, vážený páter German, který se jich ve sboru zastal co nejvydatněji. Než přísný rektor sotva by byl povolil. Přišlo pak k němu několik předních měšťanů a sousedů prosit za studenty.
Mnohým by tím bylo uleveno, ale několik těch „předáků“, kteří všechno zosnovali, byl by přece nejtěžší trest stihl.
Než na štěstí všech pobavila ta historie mocného pána, který se všemu tomu srdečně zasmál a z odvahy filozofů měl radost.
Byl sousedem rektorovým. Když takový pán z krásného zámku, bohatý, mocný, za někoho slovíčko ztratí, nepadne to slovo na skálu.
Hrabě George byl ten deus ex machina, jenž všechno umírnil, smířil a dobře zakončil.
Deputace k profesoru náboženství, některé „primae e moribus“ a něco hodin ve filozofském karceru byly následky, které mnohé filozofy stihly za tu bouři v koleji a slavnost „majáles“.
Slečna Elis div se na Fryborta nerozhněvala, když v neděli ráno s ní a se všemi v bytu žalostně a bolestně se loučil, ubíraje se do koleje, aby vyměřené hodiny si tam odseděl. Šelma šelmovská! Ještě si z toho šašky tropí!
I Vavřena vesele odcházel a za ním jako medvěd hučící Špína.
Slečna Elis nevyšla toho dne ani z domu. Sedmačtyřicet filozofů u ní bydlelo, a žádný z nich nebyl takto potrestán!
Všichni jsou již páni – a teď tři najednou v karceru!
Jenom tím se těšila, že není sama postižena a že ti její filozofové přece jsou nejlepší a něco dovedou. Mrzelo ji jejich potrestání, ale pana Zelenku přece nepochválila, ba za celý den s ním ani slovíčka nepromluvila.
Všichni v městě se z toho potěšili, že filozofy horší a přísnější tresty nestihly; jen paní Rollerová mínila, že by jinak s takovými vzpurnými mladíky zatočila. Také paní aktuárová byla zklamána, než co pravda, měla i na tomto trestu dosti.
Než minul týden, měl Fricek nového instruktora, tichého, přičinlivého filozofa, o němž rektor dal panu aktuárovi svědectví, že pilně studuje, ano i více, nežli se v koleji žádá. Lottynka i matka zpočátku jej nadmíru vlídně vítaly, jsouce k němu velmi laskavy, ale za týden už zchladla slečna dcera. Což všechno naplat, nebyl to přece Vavřena.
Vyrovnal se mu věděním, ale to u slečinky nevážilo. Nebyl tak hezký, nadto, jak se zdálo, se jich ostýchal a bál.
Přišel-li, pozdravil, odcházeje klonil se a zdravil opět, více téměř od něho neuslyšely.
„Hodný je, aber unbeholfen,“ to byla suma všeho pozorování a úsudku slečny Lottynky, s čímž i matinka souhlasila.
Lenka by však odporovala a dala pravdě průchod, že pan instruktor je obratný. Sotva týden k nim chodil a již jí velmi zručně a opatrně dodal knížku, v níž našla psaníčko.
Tam četla:
„Brož je dobrý vlastenec. Věřte mu. Bývám v háji. Na starém stromě všecko dobře. Jen já v háji někoho nadarmo hledám, ale doufám a věřím, že jej jednou najdu. Toužím s Vámi promluviti. Těším se, že mně aspoň řádečkem odpovíte. Pak udám více. Mějte se dobře! Váš V.“
Četla ne jednou, dvakrát, ale přečasto, každého večera ve své komůrce.
Za krátký čas dodal Brož odpověď. Vavřena spěchal do zámeckého parku a tam v šeré dolině ve stínu starých jedlí přečetl dychtivě žádanou odpověď:
„Způsobil jste mi velkou radost. Věřím, doufám. Pozdravujte háj a starý strom.“