„Prohrajete-li, dám vám kytici kopřiv.“
„A vyhraju-li, kytičku fialek, takovou, jako –,“ a významně se zamlčel.
„Dobře, tedy kytičku,“ vpadla mu rychle Márinka do řeči a pohlédla plaše na slečnu Elis.
Špína byl jako na trní. Všeho využitkuje ten Hanák, nač na vše nepřipadne! Žárlivému filozofu bylo milo, že Mařenka náhle zlehounka pozdravivši, z pokoje vyběhla. Ozvalť se venku hlas paní domácí, jenž dceru domů volal.
Když brzy poté Frybort do svého pokojíku vstupoval, narazil ve dveřích na Špínu, někam se ženoucího. „Kam tak kvapně?“
Ale jen nesrozumitelné zahučení bylo mu odpovědí.
Nastal večer noci před svatým Filipem a Jakubem.
Večer příjemný, ale bez světel nebeských. Zato na výšinách poličských, u lesů strakovských a kolkolem po celé krajině halící se v šeré, tajemné roucho vzplanulo množství zářících ohňů. Mládež i dospělí vycházeli z města užít příjemného večera a podívat se na to, jak „pálí čarodějnice“. Největší dav shromáždil se na výšině u sochy svatého Prokopa, nad nímž mladistvé listí staré košaté lípy tichounce ševelilo.
Opodál hořel veliký oheň, kolem něhož bujní chasníci běhali, pokřikovali, planoucí košťata do výše metali. Co chvíli ozval se jásot, jenž provázel nejvýše letící a déšť jisker sršící z těch prostých pochodní.
Stranou stál Vavřena, odvrácen od ohně. Nepřipojil se ke svým kolegům, jichž se tu celý mrak sešel. Hledal samotu.
Patřil zamyšleně k nedošínskému háji, jenž v šeru večerním se rozlehle a tajemně černal. Na výšině z tmavého stromoví jeho vystupoval bílý panský dvorec, jako tichý, opuštěný hrádek, a v dolině, kam dlouhé stíny šerého háje nezasláněly, blyštěla se hladina širého Košíře.
Za hájem, stranou, všude na výšinách plály ohně a kmitala se světla.
Večer, ohně, světlo i křiky, vše upomínalo Vavřenu na domov. Bezděky zabloudil v mysli v chlapecká léta, kdy boudy na výšině strojil, je zapaloval, přes oheň skákal. Roj vzpomínek jako sršící jiskry v mysli se mu zableskl.
„Nevím, co na tom mají!“ ozvalo se opodál. „Ach, das gemeine Volk!“
Poznal po hlase paní Roubínkovou a dle dodatku slečnu Lottynku. Neobrátiv se ani, aby ho nepoznaly, odešel, a nerozmýšleje se, dal se po mezi do polí. Dámy přešly, hluk a křiky mdlely, až jen z temna se ozývaly.
Vavřena oddal se myšlenkám. Chladivý, lichotný větřík vál mladým osením. Zrosená tráva byla jako samet.
Ale teď už pod tichým, večerním nebem nevzpomínal na domov. Napadlo mu, kdyby tak Lenka byla přišla k ohni.
A začal básniti. Vmyslil se, jako by ta něžná dívka po boku mu kráčela, mluvil k ní, svěřoval se jí se svými myšlenkami. Ona mu odpovídala, určitě, ano tak by jistě mluvila.
Tu do někoho vrazil, jenž proti němu také s hlavou sklopenou kráčel.
„Ah, Špíno! Tys to? Co tak –“
Kolega však chytil ho prudce za ruku a chvilku hleděl Vavřenovi do tváře. Byl pohnut, rozčilen.
„Kamaráde!“ vyrazil ze sebe. „Kamaráde, já se ti musím – Ale ne – ne!“
A nežli se Vavřena nadál, byl Špína tentam.
Ohlédnuv se spatřil, an po mezi velikými kroky ubíhá k městu.