přiznala klidně, že s Vavřenou mluvila.
To rozhněvalo paní aktuárovou tím více. Čekala, že bude zapírati, plačíc prositi; než vzdorná hlavička se nesklonila, jak paní teta očekávala.
Přivolán i pan aktuár na pomoc. Nastala bouřka v domě. Z toho ze všeho vyšlo, že Lence zapověděla teta chodit do parku a s Vavřenou vůbec mluviti, což i muž potvrdil, a nakonec hrozba paní Roubínkové, že kdyby Lenka při tom všem setrvala, že by tím vzdala se mateřské péče své tety a že by si mohla jíti za tím hladomřivým, na nic pyšným filozofem.
V měsíci červenci přijel sám hradecký biskup, aby přítomen byl zkouškám, jmenovitě z náboženství.
Zelenka zhubeněl jako louč od samého studování.
Navečer před vlastní zkouškou požádal Špína slečnu Elis, aby mu přichystala černou kávu, že bude celou noc studovati. Slečna Elis za takových okamžiků bděla se svými studenty. Večer, bylo okolo desáté hodiny, Frybort sklapl knihu. „Co umím, umím, za noc to nezhltnu.“
Ulehl a za chvíli spal blaženě a spokojen. Po jedenácté sklapl Vavřena knihu a zanedlouho i jemu zavřel spánek umdlené oči. Tou dobou popíjel Špína černou kávu, aby zaplašil všechnu ospalost. Kniha náboženství ležela před ním, četl a kouřil. Hustý dým válel se u velkých kotoučích nízkým pokojíkem jako mlha na horách a jimi bylo viděti neumdlenou bledou hlavu Zelenkovu, který shrben nad explikacemi za druhým stolkem při svitu olejové lampičky studoval, či „dřel“, jak Frybort říkával.
Slečna Elis seděla ve svém pokoji u okna, hledíc do tiché, vlažné noci. Myslila, že zejtra její studenti jí hanbu neudělají. O Zelenkovi a Vavřenovi byla jista, Frybort měl hlavu jako stříbrný zvonek a Špína poslední čas velmi pilně studoval. Ale starostlivá slečna nevěděla, že jen u knihy sedal a myšlenkami bůhvíkde bloudil. Bylo k půlnoci, když zlehýnka otevřela dveře vedlejšího pokojíku. Slyšela poklidný dech spících, viděla Zelenku jako noční sůvu bdělého, a tam v koutku sedí Špína nad knihou. Sklenice prázdna, káva vypita – a slyš, to chrapot!
Probůh! Vypije kávu a – spí! –
„Chudák je zmořený!“ pomyslila si Elis. „Zmohlo jej to ustavičné studování. Snad bych jej měla vzbudit? Ale je pozdě a on rozespalý, unavený.“
A zase šourala se tichounce zpět a uložila se.
Ráno druhého dne, když se filozofové ubírali ke zkoušce, přála jim mnoho štěstí, připomínajíc, aby se pokropili svěcenou vodou a svatým křížem se poznamenali. Celé dopoledne byla jako na špendlíkách, přes tu chvíli vybíhala k oknu a vyhlížela. Domácích Márinka měla se tak jako Elis, k níž často do kuchyně „jen na odskok“
přiběhla. O jiném hovor nebyl než o studentech a zkoušce.
Prohřátým vzduchem chvěly se zvuky zvonu poledne oznamujícího, minula půla, a teprve ozvaly se kroky a hlasy dole na síni. Elis odhodivši lžíci, vyšla rychle na chodbu.
Zdola slyšela Márinčin veselý hlas a Frybortův smích. Ó, dobře to skončilo! A tu již pan Zelenka. Bledá, suchounká tvář je vyjasněna, rty se usmívají.
„Omnia eminenter, slečno!“
„Však jste si toho zasloužil. Vítám vás.“
Za ním stoupal Vavřena, klidnější, ale také veselý, a poslední Frybort.
„Slečno Elis,“ volal již na schodech, „máte-li dost ovsa a šlejšek na krmení? Nesu vám hus –“
„Pěkně děkuju, to by pantáta vás s takovým ptactvem nerad viděl.“
„Rád uvidí, rád. Samé eminence to nejsou, ale dobře to dopadlo.“
„Chvála Pánu Bohu! Ale kde jest pan Špína?“
Vavřena i Frybort umlkli. Zatím vstoupili do pokoje.
„Chudák, ve všem má neštěstí,“ pravil vážně Vavřena. „A tak studoval! Co začne?“
Slečna Elis měla radost pokaženu. Počítala najisto, že Špína, předtím tak vytrvale studovavší, jak náleží obstojí.