55

V městě mnoho se vypravovalo o Frybortovi a Vavřenovi. Ač slečna Elis a návodem její dobří přátelé tvrdili, že její filozofové na vagace odešli, přece tu i tam se povídalo, že šli do Prahy a tam zůstali, a Roubínková dodávala:

„Dobře to Roubínek povídal, že to s tím Vavřenou ein schlechtes Ende nehmen wird –“

Minulo několik dní a žádných zpráv nebylo.

V noci, šestého dne po tom, co se navrátila pomoc městská z Prahy, probudila se náhle slečna Elis.

Slyšela zaklepati na dveře tím způsobem, jakým někdy klepával Frybort, když se pozdě od Prenců vracel. Myslila, že to byl živý sen, ale klepání ozvalo se poznovu, rychle, chvatně –

Začala se třást a namáhavě vstavši, oděla se kvapně a spěchala dolů, jak jen mohla.

„Kdo to?“ ptala se třesoucím se hlasem.

„Já, slečno Elis, Frybort –“

„Svatá Panno!“

Otevřela, on stiskl jí srdečně ruku a sám zavřel. „Pojďme rychle nahoru.“

Když rozsvítila, div nevzkřikla zděšením. Ten kvetoucí mladík jak se změnil! Zhubeněl, šat rozedraný, špinavý.

„Nelekejte se, nic mně není, jen hrozný hlad mám. Utíkám z Prahy čtvrtý den, musil jsem se skrývat – jen rychle něco jist. Co dělá Márinka?“

A když slečna přinesla, prosil, aby vzbudila Márinku; možná-li, že musí ještě té noci dále.

Elis byla jako u vidění. Měla radost i strach a dělala, co Frybort chtěl.

„A co pan Vavřena?“

„Je živ a zdráv a uprchl domů do hor. Utíkali jsme kus pospolu. Ten lístek odevzdejte Lence – ale Špína, chudák, padl na barikádě.“

Slečna Elis zalekla se a nechtěla ani uvěřiti. Byla by donekonečna litovala a se vyptávala, kdyby jí Frybort času popřál. Pokud bylo možná, tiše vzbudila Márinku i domácí paní, jimž krátce vše oznámila. Obě chvatně se přistrojivše, spěchaly nahoru. Frybort spatřiv svou Márinku nic se na matku neohlížel, ale vyskočiv, objal prudce milé děvče. Paní domácí chtěla dělat kázáníčko, proč se do té rebelie dával a tak snad studie si pokazil, ale student dovedl ji potěšit. Byl by málem zapomněl, co ještě hodlá učinit, ale hlas zvonu z věže druhou hodinu noční oznamující, jej upamatoval. Vysvětliv vše, pokud čas dovoloval, a rozloučiv se krátce, srdečně, odešel a zamířil k nedalekým moravským hranicím, Slíbil, že jakmile domova dojde, lístkem oznámí. Tiše, nepozorovaně přišel a rovněž tak zmizel.

Následujícího večera neslyšela již komůrka Lenčina tichý, bolestný pláč. Svíčka vzplanula a při jejím světle klonila se dívka nad proužkem papíru, který jí oznamoval, že Vavřena žije, že šťastně prchl a co nevidět více listem oznámí.

Bouře pražská potlačena, nastaly výslechy a tresty.

Špína si už všechno odbyl. Dlouho se v kutně, která ho nikterak netěšila, nesoužil, ale na věčnost v ní musil.

Než minuly prázdniny, stihl paní Roubínkovou a její dceru velký zármutek. Pan aktuár odebral se na věčnost.

Odešel, zanechav, jak se sluší a patří, spořádanou poslední vůli. Ustanovil, co manželce, co dceři, kam „obršta“,

„abraháma“, „klapálka“ a tak dále, a zvláštní odstavec věnován „vzácnému“ obrazu Herodesa krále, na který i na lůžku leže, často a dlouho patříval.

Zanechal jej listovnímu, milému příteli, s nímž tak často růžově se bavíval. Na Lenku zcela nezapomněl. Ustanovil jí skrovnou sumičku, že jej tak pečlivě a věrně opatrovala.

Byl slavný pohřeb. Bůh nebeský nepopřál panu aktuárovi té radosti, aby se dočkal dobrého pořádku doby Bachovy blahé paměti. Zato jej povolal k sobě, aby se radoval s Žižkou a císařem Josefem, „co je ten kostel po nich na památku“. –

Po prázdninách bylo v bytu slečny Elis méně hluku než jindy. Nemělať žádného filozofa a přijala do bytu jen tři malé studentíky. Než nestýskalo se jí, neboť byla spokojenější. Její dávné přání se splnilo.