Takové neznabožské knihy čte jeho schovanka, takové jí půjčuje instruktor jeho syna! Dobře to tušil, že to takový vlastenec, novotář. Mrzut odešel do kanceláře.
Téhož dopoledne setkala se paní aktuárová s paní purkmistrovou Rollerovou a hodnou chvíli spolu rozmlouvaly.
Rollerka vypravovala, že byla navštívit pátera rektora a tam že se všeho jak náleží dobře dověděla.
A než poledne minulo, byla jedna řeč, že nejhůře v tom jsou filozofové z bytu slečny Elis, z nichž dva aspoň budou vyhnáni.
Tuto novinu vypravovala Roubínková svému muži po obědě, když se mu při dýmce v mrzutosti jen poněkud ulehčilo.
Slečna Lotty sedíc u okna na pohodlné židli, škodolibě upírala své oči na Lenku, ubrus ze stolu skládající. Viděla, jak její sokyně sebou trhla a zbledla, jak ustrašeně k tetě vzhledla.
„Ten divně jednou skončí! Ještě tak mladý a už se drží novot a dělá proti představeným revoluci. Zaslouží si notně přísný trest,“ chladně pravil Roubínek a pustil vážně kotouč dýmu.
Lenka, předtím na okamžik jako strnulá, vztyčila nyní hlavu a kvapně odešla. Do duše urazila ji ta bezcitnost a obmezenost.
„Ta bude vyvádět!“ mínila Lotty, když sestřenka odešla.
„Ta bude ještě paličatější! Na, es wird sich zeigen!“
Od slečny Elis odešla paní domácí, když jí bezděky způsobila velkou starost. Povědělať Márinčina matka, co zaslechla o studentech, zvláště o Vavřenovi a Frybortovi.
Stará, suchoučká slečna seděla, teskně očekávajíc, až by někdo z pánů filozofů se vrátil.
Konečně zahřmotilo na schodech a do pokoje kvapně vstoupil veselý Hanák.
„Ach, pane Fryborte, že konečně jdete! Mám srdce jako jáhlu. Řekněte mně, co se děje? Odkud jdete?“
„Od výslechu.“
„A je pravda, že – vás – že budete musit pryč?“ Filozof se zasmál.
„To vyženou celou filozofii. Všichni za jednoho!“
„A což když se tak stane?“ Frybort zasmál se znova. „A vy se ještě smějete? Ta hanba!“
„Nic špatného jsem nevykonal. Bránili jsme starý zvyk.“
„Ale bude po studiích.“
„Co potřebuju vědět, abych byl řádným občanem, to vím, knihožrout by beztoho ze mne nebyl!“
„A Márinka?“
„Márinka? Ta mne má ráda a vezme si mne, budu-li sedlákem na Hané, tak jako kdybych byl nějakým advokátem!“
„Což vy, ale pan Vavřena! Co by ten dělal!“
„Však oni si to dobře rozmyslí, než takového výborného studenta vyženou a zkazí. Ostatně, páter German se ho zastane a koneckonců: ex moribus primam, cetera eminenter!“
Slečna majíc po tolik let filozofy, přiučila se těm latinským třídám na vysvědčeních a rozuměla dobře, co Frybort řekl:
„Kdyby to tak Pán Bůh dal! Je po výslechu?“
„Ano, zejtra snad již bude vyhlášen rozsudek.“
„A kde je pan Vavřena?“
„Šel do hodiny.“
Vavřena kráčeje po schodech k bytu aktuárovu, hleděl dychtivě před se a čekal, že Lenku uvidí. Ale chodba byla prázdna, dveře Lenčina pokojíku zavřeny. Již druhý den jí neviděl. Toužil ji spatřiti. Věděl, že to není náhodou, že