„Věřím, doufám!“ opakoval potěšený mladý filozof.
Jaro míjelo a přicházelo léto.
Frybort byl vesel a šťasten a začínal studovati, nebo blížila se doba zkoušky. Vídal často Márinku, hovoříval s ní a žertoval a nejednou přinesl si kytici čerstvých, vonných květin.
Bodrý Hanák byl vždy vesel a blažen, přinesl-li kytici, ale nepověděl od koho; slečna Elis také nezradila a paní domácí už více nezpozorovala na něm kabát na prsou zabílený.
Jen Špína mohl svědčiti, ten však ani nedutal. Byl teď více než jindy málomluvný, mrzutý a silně kouřil i studoval, až se tomu slečna Elis divila. S ní teď častěji Vavřena o samotě mluvíval a vždy o Lence, kterou by Elis sama opět ráda viděla.
Zamilovalať si ji, bylať neteří jejího Jiříka, a ráda by ji od aktuárů vysvobodila.
Znala Vavřenu, důvěřovala v jeho povahu.
Ti dva byli by po celý život spolu šťastni. Ba počítala již v duchu, jak dlouho Vavřena ještě musí studovati, než dosáhne pevného postavení, než by se mohl ženit. Neviděla ho u oltáře s žádnou jinou nežli s Lenkou. –
Brož pilně vyučoval Fricka, takže pan aktuár tichého instruktora si velmi chválil a také panu listovnímu jednou v neděli za „růžového“ hovoru podotkl, že se mu ten nový učitel proto nejvíce líbí, že je skromný a ne do světa, že si podle všeho nevšímá žádných novot a zbytečností, jaké mladému věku nepříslušejí. I Lenka nepřestávala býti vděčnou Brožovi, jenž od Vavřeny nejen české knihy, ale i psaníčka v nich přinášel.
Ačkoliv mladý filozof často kolem starého domu, v němž Roubínek bydlil, chodíval, spatřil jen málokdy Lenku; tetinka ji z oka nespustila. Vavřena byl spokojen a šťasten, když milé děvče zahledl; ponenáhlu však mu to nestačilo. Chtěl, musil s ní mluvit, a v tom právě mu slečna Elis po mnohých poradách pomohla.
Lenka nemohla chodit na filozofskou mši, musila do zámku. Tam se shledala s Elis, která byla vždy šťastna, že si s tou milou dívčinou aspoň několik slov na galerii před kaplí zámeckou mohla pohovořiti. Potřetí přivedla s sebou domácích Márinku a mladá děvčata, již dříve se znající, spřátelila se. Márinka chodívala jindy ovšem na mši filozofů, ale tuto malou oběť ráda přinesla, už také zasvěcená v tajemství Vavřenovo, hodné slečně Elis i příteli Frybortovu.
Márinka vyzvala Lenku, aby v neděli odpoledne, kdy má čas, přišla do zámeckého parku, tam že si déle pohovoří.
Tak se stalo. Co pan aktuár na Herodesa krále hledě s panem listovním růžově se bavil a manželka jeho u nich seděla a Lottynka u některé přítelkyně návštěvou meškala, odskočila Lenka do blizounkého parku, kdež Márinka na ni čekala. Tou dobou bývalo tam málo lidí, neboť všichni vycházeli do Nedošína a jinam za město. Ale divnou náhodou vábila zámecká zahrada v tu dobu dva filozofy, kteří tu pravidelně jako znenadání mezi stromy se zjevili a zanedlouho k děvčatům se přibočili.
Blažené chvilky v parku byly kratičké, a přece stačily, aby Vavřena poznal, jak Lenka mu je srdečně oddána, jakého je vroucího citu a šlechetné mysli, přece obsahovaly tolik, že Lenka po celé dny a týdny na ně vzpomínala a z nich potěšení čerpala.
Co oba vážně rozmlouvali, bavil Frybort žerty a vtipem svou Márinku.
Vavřena jen litoval, a Lenka také, že ty schůzky nebyly každého dne, ba ani ne každé neděle. Někdy jich několik uplynulo, než Lenka opět Márince oznámila, že bude jí možná přijíti.
A tak nezbývalo než psaní, které vážný postillon d’amour svědomitě a spolehlivě donášel.
Tu neděli po svatém Antonínu byla v háji nedošínském u kapličky pouť, a toho dne bylo tam, jako vždy jindy, skoro celé město. I paní aktuárová s Lottynkou se tam odebraly a bavily se mezi honorací velmi dobře.
Paní Rollerová přišla poněkud později, ale přinesla paní Roubínkové noviny, jaké noviny!
Pulmistrová věděla neb dověděla se všeho, a tak nezůstaly jí chůzky Lenčiny s Vavřenou tajny.
Paní Roubínková žasla, trnula, jak ta její schovanka se zapomíná a způsobu a dobrých mravů nedbá; chystala se na ni, ba zahrozila. Lottynka byla dočista zklamána.
Lenka seděla k večeru ve své komůrce, hledíc otevřeným oknem do zahrádky. V myšlenkách byla ještě v parku pod střemchou u Vavřeny. Vtom zašustěly venku šaty, a paní teta po procházce ještě nesvlečená vstoupila.
Nastal přísný výslech. Neť nezapírala, nelhala, toho nedovedla. Pověděla, že byla v parku, a na další otázky