44

střežila paní Roubínková Lenku tak, že nezbylo jiného, než aby písmem sobě milenci pověděli, co slovy sobě říci nemohli.

Frybort byl šťastnější. Byl Márince tak blízko, vídal ji a mluvíval s ní denně, nadto mu ani paní domácí v tom nezabraňovala.

Podzim minul, půda utuhla, a ze zataženého, šedého nebe poletoval první sníh. Frybort měl teď skoro zrovna tolik starostí, jako na jaře před slavností „majáles“.

Již před vánocemi bylo řečí, bylo těšení se na ples filozofský, jenž býval v městě nejkrásnějším, nejslavnějším. I letos chystali se naň velmi i páni výborové, mezi nimiž Frybort byl nejpřednější, nejobratnější, starali se, aby letošní předešlé krásou i nádherou překonal, jako by tušili, že to poslední za staroslavné filozofie.

Lottynka Roubínková již záhy a pečlivě se připravovala. „Ty musíš býti královnou, keine andere!“ říkávala paní aktuárová, když o šatech pracovaly. Lenka měla na nich nejhlavnější podíl.

Musila na nich pilně šíti, aniž se přitom těšiti mohla, že i ona ten ples uvidí, kterého se Lottynka dočekati nemohla. Nedoufala ani dost málo, že by tam směla jíti. Netoužila by; než jak mohla zůstati poklidnou? Několik hodin býti Vavřenovi nablízku, s ním hovořit! Ale dály se divy. Týden před plesem ptala se jí teta, chce-li také jít, aby se chystala. Roubínková neučinila tak ani na domluvu svého muže, nýbrž spíše proto, že z mnohých stran slyšela, jak o tom ve světě se mluví, že je zlá, přísná, ba krutá.

Ovšem neměla Lenka šaty z tak drahé látky jako Lotty, ale dovedná ruka její uměla z mála mnoho učinit, a čeho se na šperku nedostávalo, to dodaly mladá, výrazná tvář, zářící oko, krásné vlasy a pěkná postava.

Nastal večer žádaného dne. Venku mrzlo, hvězdy se jiskřily. Pan aktuár Roubínek vymydlený, ustrojený přecházel po pokoji, čekaje na ženské dosud se strojící.

Dnes měl na sobě „klapálka“, černý frak, který mu nejlépe padl, mající jméno své po svém dovedném zhotoviteli.

Venku ozval se jasný zvuk zvonců, sáně se zastavily před domem. Aktuár přistoupiv ke dveřím dámského pokoje, zaklepal.

„Dělejte, už jsou saně tu.“

„Aber, Roubínek, vždyť ještě nestříleli.“

Vtom zahoukla mocná rána z hmoždíře a za ní hned druhá. Ples se začínal. Lotty právě dokončivši svou toaletu stála před zrcadlem důkladně se v něm zhlížejíc. Matka se zalíbením a nadšením patřila na svěží, sličnou dívku ve vkusných, bohatě zdobených šatech.

„Nein, ty musíš být královnou, Lotty! Wenn eine Dame schön sein soll, muss sie schön gewachsen sein, a to jseš ty, Lotty!“ Znova hleděla, znova přehlížela. „Wenn eine Dame schön sein soll, muss sie dunkle Augen haben, a ty máš! Ještě tu mašli, Lotty, tak – Wenn eine Dame – schön sein soll –, muss sie dunkles Haar haben, a ty máš.

Aber, Roubínek!“ zvolala mrzutě, když netrpělivý manžel poznovu na dveře zaklepal. „Wie ich sag‘, ty musíš být královnou.“

Zimním večerem houkaly rány z hmoždířů.

„Tak jen dej pozor, ať se nepomačkáš. Jsi hotova, Leny?“ ptala se náhle své neteře.

„Jsem.“

Stranou zrcadla stála Lenka, ne zkroušeně, ne pokořená, aniž závistivá, ale klidná. Než když na nádhernou toaletu své sestřenky patřila, ozývala se v jejím nitru teskná obava, zalíbí-li se ve svém jednodušším rouše Vavřenovi? Posuzovalať se příliš přísně, nevědouc, jak jí vše výborně sluší, jak lepou je jako rozkvetlá, čerstvá konvalinka.

Konečně se dveře tajemností toaletních otevřely a chladné oko páně aktuárovo zamrkalo překvapením, když Lotty ve vší nádheře a kráse spatřilo. Když byli domácí lidé ještě se vynadivili, vsedli Roubínkovi do saní a ujížděli z návrší k nedalekému Karlovu, který zářil přečetnými světly. Na můstku k hostinci vedoucímu stáli kominíci v plné parádě, držíce planoucí pochodně, dále Kmoníček, taktéž slavnostně vystrojený. Před mostem tlačil se hustý dav diváků, kteří přišli na čuměnou a soudili kolemjdoucí. Přicházejících nebylo konce. V chladném větru planula světla pochodní, rány houkaly, tanečníků a tanečnic, tatínků a maminek proudem přibývalo a vše hrnulo se ke vchodu, míříc do sálu, kdež zvučná hudba spustila.

V sále plném světel za zvučící, veselé hudby bylo utěšeně. Páni filozofové se již o to starali, aby dámám co