V.
Zástup lidí se rozešel, všechen hluk potuchl a oheň doplanul. Kolem noční šero, jímž u lesů na obzorných výšinách ještě tu a tam ohně jako krvavé hvězdy zářily. A jak tichá, vlažná noc svou drahou se ubírala, všecka zahalena tmavým, vzdušným pláštěm, zhasínal oheň po ohni, až po veškeré krajině nebylo ani jiskřičky. Halekání, zpěv a jásot bujných junáků umlkly a zavládlo tajemné ticho první májové noci.
Luzná, velebná chvíle velikého mystéria –
Nepronikneš, nedopátráš se, ale tušíš, a jak všecko živne, se probouzí, pučí a oplozuje, jihne ti u srdce a v mysli se rodí snů jako květů, i rozumíš tomu čistému životu vypučelé rostliny, rozumíš tlumenému hovoru šplounavého potoka na dole ve stínu omlazených olší; pak víš, proč zachvívá se mladistvá bučina ve svahu nad ním a proč trnka bělostným květem obalená.
Jdou lichotné sny tmavým hájem, nad nímž září jasné souhvězdí, jdou ke stromům po zahradách a dál do tichých komůrek a komnatek, a všude samý květ a omlazení, jako když rosa na vše rostoucí tiše padá.
Tak míjí noc, až za tmavým lesem zastkví se světlý pruh, posel mladého, májového dne. Z dolin a z hebounkých lučin mizejí chorovody luzných vil a divoženek a prchají v tmavé hlubiny lesní.
Na jasném, vybraném nebi zašlehl zářící, chvějný pruh zlatého světla; prchly sny, nastal den, život.
Na růžové peruti letěly sny z komnatky Lenčiny.
Dívčina probudivši se, hleděla před se, dosud v moci líbezného snu. Ale vtom utkvěly její oči na stromech před oknem v zahrádce, a již vyskočila, jako když křepelka za časného jitra vyletí. Každá koruna, každá haluzka jeden bělostný květ! Otevřela chvatně okno, hleděla radostně na ten div. Slunce dosud nevyšlo, ale byl již jasný den.
Čerstvý proud vzduchu zavanul, a slyš! Dole, kdes na náměstí hudba, slavící první zářící den krásného měsíce trnopuku. Ale dobře, že to staročeské slovo zašlo. Nebyl to trnopuk, byl to květen opravdivý, v němž všecko kvetlo. Růžový, vonný máj!
A jak ztlumené zvuky hudby až sem do komnatky zaletěly, zachvěla se Lenka tichou blažeností. Připomněly jí, že to není sen, že to pravda, skutečnost, uvedly jí na paměť slova, která jí byl Vavřena včera na chodbě pošeptal.
Hudba mohutněla, blížila se, zahřměla u zámku. Slunce zatím vzešlo a zlaté jeho světlo rozlilo se pokojem.
Tou dobou pan aktuár Roubínek, maje bílou noční čepici na hlavě, oblékal „obršta“, strakatý, květovaný župan, zděděný po nebožtíkovi strýci plukovníkovi.
Právě přistoupil k oknu, když kapela, oděná v uniformu městských ostrostřelců, před starým panským domem stanula, aby zahrála své zastaveníčko.
Za otcem zjevila se slečna Lotty v bělostných nedbalkách, co zatím Lenka, úplně již přistrojená, čilá, veselá jako vlašťovička, obstarávala domácnost.
Málokdo zaspal to krásné, májové jitro. Kdo nevstal a nevyšel ven, aby ho užil, přistoupil aspoň k oknu podívat se na jasně zářící nebe, na hudebníky ostrostřelecké městem procházející, jichž hudba hlučně zněla a hřměla, pak ochabla, až na jiném konci znovu zplna zazvučela.
Jen Špína spal jako zabitý. Slečna Elis nemálo se divila, že se vrátil domů tak pozdě na noc. Vavřena odešel záhy zrána, brzo po něm Zelenka, nesa knihu pod pažím.
Když nastávala doba snídaně, otevřela slečna Elis zlehounka dveře studentského pokoje, chtějíc se přesvědčiti, spí-li dosud pan Frybort. Ale ten přecházel pokojem ustrojen, drže nějakou knížku, ze které pilně studoval.
Div divoucí! Copak jej přimělo, že tak záhy vstal a studuje!
Když pak slečna osaměla, vstoupila do studentského pokoje, aby rovnala na stolech po svém obyčeji. Na samém kraji ležela nevelká knížka, kterouž ihned poznala. Byla to ta, ze které Frybort ráno studoval. Jaká to kouzelnice, že na tak dlouho připoutala filozofa, jenž se do filozofie tuze nehnal? Slečna Elis otevřela knížku tam, kde bylo znamení založeno, a četla:
MLYNÁŘOVA OPIČKA