„Pospěš si, pospěš. Slečna Lotty je dnes roztomilá. Viděl jsem ji u okna. Ty světlé šatičky a růžová pentle ve vlasech jí tak pěkně slušely!“
„Fryborte, nevím, co by tomu Márinka říkala, že se tak ohlížíš po světlých šatech a růžových pentlích.“
„Však to na mne slečna nepoví, viďte?“ a Frybort zadrhující hanačtinou vesele se na slečnu Elis usmíval.
Vavřena odešel.
Elis, u níž Vavřena i Frybort byli v bytu, usedla zase na židli u okna a jala se pilně plésti. Frybort stál dosud u dveří svého pokojíku.
„Nebyl Zelenka odpoledne doma?“
„Nebyl,“ odtušila slečna. „Pořád chodí chudinka po těch hodinách. Ten zkusí, než dostuduje. Prosil mne, abych mu uvařila ovocnou kaši. V kuchyni má talíř křížal a sušených hrušek. Kde jen ten člověk síly nabéře.“
„A pak dělá víc, než je potřeba.“
Slečna odvrátivši se od práce, pohlédla na studenta a usmála se.
„Vám studium víc slouží než jemu; ale – už kolikráte jsem se chtěla ptát, pane Fryborte, nevšiml jste si pana Špíny?“
„Nepozoroval jsem nic.“
„Tomu se divím; jen si všimněte. Od nějakého času je zamyšlený, málomluvný.“
„To asi proto, že se blíží čas, kdy půjde do kláštera.“
„Ne, proto ne. Nechce tam, vím, ale je to něco hlubšího. Věřte mi, že – že se zamiloval.“
„Špína – haha – Špína zamilován!“ a nemohl ani v smíchu ustati. Srdečný ten smích vyloudil úsměv i na rty slečny Elis.
„To bych jej rád viděl, jak se ke své křepelince sklání a ji líbá!“
„Jste zlomyslný.“
„Ó, nikterak. Špína je dobrák, hodný člověk; ale kdybych něco jistého věděl, smál bych se mu do očí.“
„Probůh mu ničeho neříkejte!“
„Kam šel?“
„Vzal si knihu a řekl, že jde studovat. Stěžoval si, že toho má mnoho.“
„Ovšem, je-li zamilován.“ „A vy si nikdy nestěžujete!“
„Což bych si stěžoval! Láska je sladkým břemenem a člověk by si ho ještě více žádal, a studium – do konce roku je ještě několik měsíců. Ale, slečno Elis –,“ a tu ustanuv ve svém lehkém, veselém tónu, zahleděl se na prádelník, kde visel na stěně kulatý, olejový obraz nevelkých rozměrů.
Na zašlé, tmavé půdě bylo viděti podobiznu mladého kněze. Obraz ten, který každého dne vídal, nevzbudil pozornost Frybortovu, ale tenký půlvěnec z mechu a umělých květin, který nad hlavou mladého kněze po zlatém rámci splýval.
„Ten věnec tu nebýval,“ a tázavě se ohlédl po slečně, která, sklonivši ruce v klín, zamlkle seděla.
Prve, když tak znenadání Frybort na obraz udiveně se zahleděl, přeletěl její uvadlou tvář jako lehounký stín nachu a její oči na okamžik se sklopily.
„Je dnes svátek svatého Jiří a on se jmenoval Jiří –“
Škádlivý úsměv zmizel ze rtů veselého filozofa. Do pokoje vstoupil bledý, vyschlý mladík; letmo pozdraviv, spěchal do vedlejšího pokoje, v němž s Vavřenou, Frybortem a Špínou bydlel.
„Co tak pospícháš, Zelenko?“ ptal se ho Frybort.
„Zapomněl jsem knihu a za okamžik bude pátá. Musím do hodiny,“ a již zmizel v pokojíku.
„Ubohý instruktore!“ povzdychl Frybort, a jakoby jím pobídnut, pravil slečně:
„Mám také práci.“ Odešel za Zelenkou, který žádanou knihu sobě vyhledav, opět již z domu ubíhal, aby mladému