„Půjdu s vámi.“
Rozhněvaný kněz vstoupil napřed, za ním klidný Germanus.
Zastali rektora, an odstrčiv některé fyzikální přístroje na stole, nedaleko okna stál a hleděl ven na množství lidu a studentů.
„Co se děje?“ zabědoval profesor náboženství.
„Uhodila temperatura horké, mladé krve.“
„Račte jim, prosím, rozkázat, aby se rozešli.“
„Nerozejdou se. Když se tak odvážili –“
„Třeba je rozehnat!“
„Kým? Kmoníčkem?“ dodal za rektora German a na rtech zjevil se mu jemný úsměv.
„Vyzvu je sám, aby se pokojně rozešli!“
„Je-li libo. Ve jménu mém,“ odtušil rektor. Katecheta odešel.
Zatím se filozofové skoro plným počtem seřadili. Byla podívaná na mladíky a mladé muže, jak, své filozofské hole v rukou, se šikovali. Co hlasů, křiku a volání, co smíchu, vtipů a výskotu!
Lid kolem se tlačil a na tváři každého bylo viděti veselí a souhlas. Málokdo v překvapeném městě ozval se proti studentům. Právě sestoupil katecheta k fortně, vtom na okamžik ztichnuvši hudba zazvučela zplna, hudebníci dali se v pochod a za nimi vykročili filozofové.
Krok několika set mladých, bystrých noh byl pádný a hřmotný. Za studenty hrnuli se ti, kteří pokdy měli; všude po městě vybíhali lidé, aby se šli přesvědčit, že pravda, co o smělém kousku pánů filozofů se rozneslo. Mnozí, jak zhlédli valící se zástup, rychle se domů vraceli, aby se přichystali do háje. Bývalať o slavnosti „majáles“ skoro všecka Litomyšl v nedošínském háji.
Dav studentů zašel, hudba zanikla.
U fortny stál zděšený, rozhněvaný profesor náboženství. To se nestalo, co filozofie filozofií!
Spiknutí jak náleží se vydařilo. Studenti stáli za jeden muž, neprozrazeno na nebezpečném místě ani slovíčka.
Po celém městě neobyčejně živo. Nastalť mu znenadání neočekávaný svátek, který už po tři léta byl z litomyšlského kalendáře vyškrtnut.
Z každého domu někdo vycházel a ubíral se směrem k háji nedošínskému. Tu měšťan s rodinou, tam matka s dcerami, tu jednotlivě, tam v houfcích, a všude hovořili o neočekávaném a tím vítanějším veselí.
Slečna Elis nemálo se zalekla, když Frybort v poslední chvíli jí pověděl o slavnosti a do háje ji zval. Zdráhala se, nechtěla; ale když Vavřena jí pošeptal, že uvidí Lenku a tam že s ní promluví, rozhodla se.
Studenti odešli a stará, dobrá panna se strojila. Vše na ní bylo tak, jak to za jejích kvetoucích let bývalo. Navlekla dlouhé rukavice, sahající vysoko nad klouby, vzala hedvábný, úzký salup; vtom vkročila paní domácí.
„Ach, to jsem ráda, panno Elis, že jdete. Ta má holka mne moří, div nepláče. Musí tam být, myslí si, že by se to bez ní neskončilo. Pro tu muziku přece nemohu krám zavřít a pantáta je na trhu.“
„I ať jen jde panna Márinka se mnou. To budu velice ráda,“ vpadla slečna Elis.
„Chvála Bohu! No, ta bude mít radost! Čekat nemusíte; když to jde k muzice nebo nějaké merendě, to jsou holky skočny.“
„Mladost radost, paní domácí!“
Ó Nedošíne, Nedošíne, sláva tvá pominula!
Prořídlo tvé stromoví, tytam jsou pavilónky, eremitáže, zmizela letní síň, kde se za veselé hudby jará mládež tanci oddávala.
Ale tenkrát, tenkráte ještě kvetla sláva háje nedošínského.
Cesta vedoucí vesnicí k háji a druhá kaštanovou alejí kolem rybníka před hájem se lesknoucího, ani se netrhla.