33

byla velmi dobrou přítelkyní nebožky Rettigové, co chtěla celou Litomyšl zvlastenčiti.

Když Rollerka odešla, nesvlekl aktuár svůj úřední kabát, ale vyšel ven přímo do Lenčiny komůrky.

Nedaleko okna seděla jeho neť šijíc, jak jí teta přikázala.

Děvče bylo překvapeno, poněvadž strýc sem nikdy nepřicházel. Stanul uprostřed a hleděl upřeně na Lenku.

Vážně, přísně začal jako v kanceláři. Vyptával se na včerejší den, na Vavřenu a slečnu Elis.

Lenka odpovídala pevně a pravdivě, nezapírajíc, že s nimi mluvila. Již strýc umlkl a zdálo se, že je po výslechu; vtom upřel svůj zrak na stolek.

„Co to máš pod šitím?“

Lenka se zarazila a mlčela.

„Podej sem.“

Nebylo zbytí.

Roubínek vzav malou knížku, pohledl na ni zběžně. Když poznal, že je českým jazykem psána, ptal se, od koho ji má.

„Je má,“ bezděky zalhala Lenka, chtějíc ušetřiti Vavřenu.

„Ah, tak ty přijímáš prezenty?“ a strýc ukázal na vnitřek desky, kdež instruktor jeho synáčka byl podepsán. Dívka se zarděla a mlčela.

Bylo již pozdě chybu napraviti. Nepromluviv už ani slova, odešel aktuár vážným krokem, nesa s sebou zabavenou knížku.

Večer si dal Roubínek mimo obyčej rozsvítit svíci, a usednuv ke stolu ve svém květovaném „obrštu“, rozevřel corpus delicti a jal se čísti.

Ubohý Mácha!

Již předtím nerozumná kritika zatratila jeho Máj a nyní soudil jej poznovu aktuár Roubínek.

Kdyby byl Vavřena nebo Frybort tu chladnou, lhostejnou tvář nad těmi vroucími verši skloněnou viděl, byl by se dal do smíchu.

Manželka i dcera již ulehly, v domě nastalo ticho. Roubínek drže v kostnaté pravici knížku, četl a četl, patrně s velkým namáháním. Českým knihám nebyl zvyklý a nadto byla tato v „rajmech“, jak aktuár říkal.

Úchvatné verše Máchovy hrozně málo naň působily. Tvář úředníkova se neměnila a po chvíli jej čtení namáhalo.

Ustal na okamžik, ale pak chtěje povinnosti své dosti učinit a knížku jak náleží vyšetřiti, četl znova, a to již pološeptem.

Za chvíli přestaly rty jeho se pohybovat. Oči jeho však přebíhaly ještě verše, pak list obrátil, opět šeptal, umlkl –

Již hledí jen na jedno místo, oči přimhuřuje, zavírají se; teď třapeček jeho noční čepice se zakýval, a již mu klesla unavená hlava na prsa a blaženě klímá. Přečetl plné dva zpěvy a z třetího zbyly mu poslední verše: Je pozdní večer – druhý máj –

večerní máj – je lásky čas,

hrdliččin zve ku lásce hlas.

Roubínku, Roubínku!

Pan aktuár vstal dle všeho levou nohou z postele. Byl mrzut. Snad příčinou toho byly ošklivé sny, jaké jej téměř po celou noc soužily. Arest, řetězy, policajti daleko větší a hroznější než Kmoníček, šibenice, kostlivci, to všecko se mu pletlo v zmateném snu, z něhož div se nepropotil hrůzou a zděšením.

A to všecko ta knížka, ty „rajmy“!