45

nejpříjemněji čas ubíhal. Když Lenka po schodech do sálu stoupala, chvělo se jí srdce obavou i očekáváním a zachvěl jí lehounký mrazík, když hudba spustila.

Bylať jakživa poprvé v tak velké, hlučné společnosti.

Sebevědomě vkročila Lotty do sálu přijímajíc milostivě poklony galantních studentů. Její jiskrné oko přehlédlo rychle celý sál. Jen tam u postranních dveří, kde stál štíhlý, mladý muž, utkvělo déle.

Viděla, jak Vavřena chladně, bez pohnutí na ni popatřil, jak hlavu klidně obrací – a teď – pohnul sebou, oko mu vzplanulo a filozofův klid byl tentam.

Ó, toho zaslepence! Čekala něco jiného, než ten chladný, lhostejný pohled. A přece vzplanul, ale pro jinou!

Na Lenku patřil upřeně, radostně překvapen, blažen. Nečekal jí, nevěděl, že přijde. Jak farářova schovanka to vzplanutí jeho oka, ten zážeh radosti v jeho tváři postihla, opustila ji všecka obava a tíseň a v srdci zajásala. A když potom před ni předstoupil a o taneček poprosil, když v náručí svém skvělým sálem za veselé hudby kolem ji unášel, když slyšela vroucí, srdečná slova, jež jí za tance pošeptal, zatočila se jí hlava blažeností.

Kolem zdí pod četnými velkými zrcadly byly fotely a pohovky, kdež zasedal nejvyšší tribunál; paní, gardedámy.

Kostěný binokl k očím elegantně přikládajíc, hleděla paní Roubínková na svou dceru, která téměř z kola nevycházela.

Když za přestávky procházka sálem nastala, byla Lottynka jako obklopena. Jen ten, o kterém se domnívala, že dnes najisto k ní přijde, ten jako by jí neviděl.

Čekala, ale nadarmo. Viděla, jak se sestřenkou tančí a s ní živě, důvěrně mluví, a hrdá Lottynka byla zase nespokojena, mrzuta. I zraky její matinky stíhaly přísně a nevlídně ten šťastný párek.

Ale Lenka i Vavřena nedbali těch pohledů a mračných, úsměšných tváří; užívali plnou měrou těch několik blažených chvilek, jež jim popřány, zrovna tak jako Frybort, který všechnu svou pozornost zářící, šťastné Márince věnoval.

„Kdyby nás tak slečna Elis viděla!“ šeptala Lenka.

„Žehnala by nám.“

Okolo jedenácté hodiny zazvučela z malé galerie, kde kapela byla umístěna, hlučná fanfára. Poctilť hrabě Žorž se svou překrásnou sestrou ples filozofský. Za chvíli po tomto přerušení bylo vše jako před tím.

Hráli, tančili.

Nastala půlnoc a dosud Vavřena nepřišel Lottynce se poklonit, a tedy již také nepřijde. Nezvítězila. Majíc bílé čelo mráčkem nespokojenosti zastíněno, přistoupila ke své matce.

„Bedenke nur, wie er ungalant ist,“ jala se stěžovati, ale vtom dostalo se jí náhrady. Pan hrabě obcházeje, zastavil se u paní aktuárové a dcery, k nimž promluvil několik vlídných slov; Roubínková zatrnula blažeností.

Když pak odešel a ona se do vedlejšího pokoje za manželem ubírala, pohledla opovržlivě na Vavřenu i Lenku, jež potkala. Kdož se jí vyrovná? Co je on, ten student ze selského rodu? Není divu, sprostý sprostého hledá!

Roubínková neopomenula známým sděliti, co pan hrabě lichotného jim řekl, a mžikem rozneslo se, že Lottynku prohlásil královnou plesu.

Nejhůře se měl pan aktuár Roubínek. Piják nebyl, v karty nemohl si zahrát a nikde tu na stěně nevisel Herodes král, na nějž by zraky své mohl upírati. Chodíval časně spat, teď tu celou noc! Zíval, toužil po „obrštu“, noční čepici a měkké posteli. Ale to jím pohnulo a jej potěšilo, jak milostivá vrchnost blahosklonně s manželkou hovořiti ráčila.

Teprve když ráno nastávalo, rozcházeli se z plesu. Frybort doprovázel paní domácí a Márinku, s nimi šel Vavřena.

Rodina páně Roubínkova šla nyní také pěšky. Šerem poletoval sníh a ukládal se na šály a pláště dam dobře zahalených. Ač unaveny, mluvily přece o tom vyznamenání pana hraběte. Jen Lenka mlčela; v myšlenkách jejích však bylo jako na jaře, plno květů.

Myslila na slova Vavřenova, na svatý jeho slib, který jí byl slíbil v ozdobném rondelu sálovém, když tam chvíli o samotě seděli.

„Čekejme, drahá Lenko! Já tebe nenechám a nezradím!“ pravil jí a ona mu věřila jako evangeliu.

46