XI.
Ruch vlastenecký dělal větší kola, zasáhal dál a dále, I dívky a paní, v záležitostech národních namnoze lhostejné, neubránily se proudu. Dobré símě, zaseté Dobromilou Rettigovou, vydalo nyní hojného ovoce. Ruch oné doby byl jako deštěm, jenž rostlinu vlastenectví, tu v úkrytu rostoucí, tam jen živořící, povzbudil a vzkřísil. Nejvíce se z toho hnutí radovaly slečna Elis a Lenka. Zatímco gardy a studenti se cvičili, na stráže chodili, ponůcky zastávali, sbíraly paní a dívky mezi sebou peníze, a když sebrány, ušit a ozdoben krásný prapor, který se měl vznášeti nad hlavami studentských legionářů.
Sběratelky nepochodily u Roubínků valně. Paní aktuárová, která by jim byla nejraději dveře ukázala, neuhodila se příliš přes kapsu. Ale nešlo to jen tak za těch konstitučních časů, aby je vůbec odbyla. Když sběratelky odešly, potkaly na schodech Roubínkovu schovanku, která tam patrně na ně čekala. Zardívajíc se, vyňala z kapsičky své zástěrky něco v papíře zabaleného a odevzdala sběratelkám.
„Prosím, přijměte tuto maličkost!“ Kdyby Vavřena Lenku skromnou, v milé ostýchavosti spatřil, byl by nadšeně zulíbal ručku, která na vlasteneckou věc obětovala zahospodařený groš, celé své jmění.
Přišel máj bez „majáles“. Nebylo na ně kdy, mysli všech zabývaly se vážnějšími věcmi. Z Prahy docházely neustále nové a nové zvěsti, které buď lekaly, ale většinou pěknou nadějí a očekáváním lepších časů těšily.
Podnik paní a dívek litomyšlských skvěle se zdařil. Prapor pořízen, zhotoven. Jako dítě zaradovala se Lenka, když jí Brož doručil tištěný list, na němž četla:
„Pozvání k slavnosti svěcení praporu studentské legie litomyšlské, kteráž se dne 21. května 1848 následujícím pořadem konati bude.“
Když pořádek přečtla, utkvěly zraky její na posledních řádcích.
„Ke zvelebení této slavnosti sbor ostrostřelecký a důstojnictvo národní obrany podílností svou přispěje. Výbor legie studentské v Litomyšli.“
Radovala se i hrdou byla na Vavřenu, důstojníka, člena výboru.
Zatím dopustil se pan Roubínek něčeho, čeho by se nikdo, když byl vždy tak chladný a ledový, nenadál.
Vrátil se právě utrmácen z execírky a našel na stole ono pozvání. Sotvaže několik řádků přečetl, smáčknul papír v hrsti a mrštil jím do kouta. Ale což byl platen všechen hněv. Proti proudu nemožná plavati. Roubínek hněvem svým slavnost nezabránil. Dvacátý první den měsíce května byl chladný, nicméně sešel se velký zástup ke koleji, kdež ve velkém sále byli shromážděni hodnostové, kmotr praporu, mladý hrabě Kinský, studenti a jiní hosté. Tam vystoupivši na vyvýšené místo, promluvila slavnostně oděná drůžička praporu, neť pátera Germana, ve jménu dívek a paní litomyšlských, odevzdávajíc prapor, kterýž skvostnou kyticí, něžnou pozorností jí darovanou, ozdobila. Za studentskou legii vzletně odpověděl setník Jehlička. Pak ubíral se ohromný zástup na náměstí, kde sbor ostrostřelecký, městská garda i studentstvo se rozestavili.
Jasným vzduchem zahlaholil hlučný, dlouhotrvající jásot, když nový, posvěcený prapor, na němž Svornost, Rovnost zlatou literou zářily, poprvé ve výši nad hlavami studentské legie zavlál, když skvostné fábory jeho poprvé ve větru se míhavě třepetaly.
U otevřeného okna stála slečna Elis s Lenkou. Obě vlastenky hleděly s vřelým účastenstvím na slavnost. I vážné, slavnostní ticho, jímž toliko hlas knězův zazníval, i hlaholící jásot, vše je dojímalo.
Hudba zahřměla a všecky korporace i všecken zástup ubíral se dlouhým průvodem zpět ke kostelu piaristskému, kdež slavnost mší a zpěvem Te deum měla být zakončena. Elis s radostí patřila na četné řady filozofů, kteří hrdě si za novým praporem vykračovali, ale Lence zasvitlo líčko rumnou září, když štíhlý důstojník k ní do okna vzhledl a pohledem i úsměvem pozdravoval.
Ruch veřejného života neumdléval, ale den ode dne se vzmáhal. Z Prahy rozcházelo se pohnutí, rozechvění do všech částí Českého království. Náhlé, neočekávané obraty dály se téměř přes noc, události vždy nové, domácí i zahraničné, zaměstnávaly a rozčilovaly všechny vrstvy. Vypsányť volby do českého sněmu i do parlamentu frankfurtského, Palacký vydal svůj slavný manifest. Pak Češi a Němci, dříve svorní, rozrůznili se, v Praze udála se nejedna výtržnost a kocovina. Úřadové pozbyli své moci a zlí lidé nadužívali té krátké doby zlaté svobody.