„Ženo! přestaň pořád vrčet,
jako had vždy na mne syčet!“
zakřik mlynář Toničku –
„jako bych ti mlejn prohejřil,
nebo se ti pronevěřil,
že mám rád svou opičku! –“
Ah, to ta filozofie! Žertovná báseň! Ovšem, oč jiného by se ten šelma staral než o kudrlinky a žerty? Jaká to knížka? Slečna Elis četla nápis, který Vavřena u Lenky byl nahlas četl. Když chtěla přiklopiti desku, padly jí do očí psané řádky na vnitřní straně. Zarazila se. Přečetla je jednou, podruhé, pak přistoupila k oknu, naklonila se k rukopisu, bedlivě jej prohlížela. Na zvadlé tváři bylo patrno pohnutí. Chvilku stála zamyšlena nad tím písmem, pak rychle odešla do svého pokoje, kdež ze skříně vytáhla modlicí knížky.
Z těch vyňala již nažloutlý list do památníku se zlatou ořízkou.
Na listu tom vymalována vodovými barvami bělokorá bříza, jejíž dlouhé, hebké haluze dotýkaly se náhrobku v římském slohu. Strom i náhrobek břečťanem hojně ovinutý stály na travnatém břehu nějakého jezera, na jehož druhém břehu jako na obzoru hustý háj se modral. Za lesík ten zapadlo slunce.
Na druhé straně památního lístku bylo latinkou napsáno:
Rov patř nizounký, svíží jej tráva oplítá.
Ó, ten rov nízký tak mnoho, všecko chová!
Dej mi, děvenko, ruku! Slza velká tvář ti polívá! –
Dále slečna Elis nečetla. Písmo v almanachu i na lístku bylo stejné. Papír vypadl jí z ruky na knížku, na jejíž nápis
„Myslimírem“ podepsaný znova hleděla. Ale oči se jí zakalily, a odvrátivši se, patřila na podobiznu mladého kněze, nad jehož hlavou vinul se půlvěnec umělých květin. Drobné, suché ruce její se bezděky sepjaly.
Po jedenácté přihrnul se chvatně domů Frybort a spěchal do svého pokojíku. Slečna jej hned zastavila, od koho má tu knížku, ten malý almanach. Dověděla se, že to Vavřenův.
Když ten pak brzo domů se vrátil, byl překvapen otázkou slečny Elis.
„Povězte mi, záleží mi na tom.“ Hlas i ty dobré, bledě modré oči prosily. Pověděl, že mu ji půjčila Lenka.
„Ah, slyšela jsem o tom děvčeti a viděla je asi dvakrát. Málokam vyjde, a já, stará osoba, já už docela nikam.“
Vavřena se ještě více divil.
„Viďte, je hodná, pane Vavřeno, ale chudinka tam asi nespí na růžích.“
„Chcete s ní mluvit, slečno Elis?“
„Ó, to snad nemožno,“ a zrak jí zazářil.
„Třeba dnes ještě.“
„Ó, pane Vavřeno, jistě?“
„Slečno, prosíme oběd,“ volal z druhého pokoje Frybort. „Spěcháme!“
Májový jasný den rozehřál se na teplé poledne. Odzvonil biskupský zvonek, odzvonilo pravé poledne a pan aktuár Roubínek byl v plném požívání pokrmů, které mu jak náleží chutnaly. Slečna Lotty byla nějak zamlklá. Matinka měla dnes téměř samojediná slovo, nebo Lenka nikdy mnoho nemluvila; nadto často musila vstát od stolu, aby v kuchyni obstarala jídla. Rozveselení dnešního jitra z tváře jí nezmizelo. Kdykoliv šla kolem okna, neopominula ven, dolů ke koleji piaristské nahlédnout. Jindy bývala vážná; dnes nejednou zjevil se na její rtech úsměv, zvláště když tetinka vypravovala, jak je ten první máj pohnutý, že prve dole v městě pozorovala veliký ruch, zvláště studentstvo že se rojilo před kolejí i v městě jako včely.
„To tím, že mají tu zápověď. Koho by to také nemrzelo?“ mínila Lotty.