„Ale tady ne.“
„Tak pojď stranou.“
Špína vstav, šel klátivým krokem za svým krajanem, až stanuli opodál pod starým dubem. Druhové hleděli za nimi. Krajan Špínův na ně mrkl a porozuměli.
„Přebral –“
„Tak mluv, co je ti, tys nějak smutný.“
„Víš – víš –,“ mluvil přervaně Špína. „Ale ty se mně vysměješ. Všichni mne opustili, nikoho nemám – sám –,“ tu hlas selhal, hrdlo se mu stáhlo a dal se do pláče.
„Vidíš – nikoho – jsem sirotek – víš,“ a dlouhý ten filozof plakal jako opuštěné děcko.
Krajan mu domlouval, aby pláče nechal a se svěřil.
„Ono se ti řekne – tobě – ale víš, jak sám a sám, ubohý sirotek –“
Kolega se zasmál.
„Pořád vedeš jednu, takový velký sirotek, jako jsi ty! Nech toho a svěř se mi, co chceš.“
„Vždyť jsem to věděl, že se mi vysměješ! Každý se mně vysměje – co je –,“ a vzlykot opět přerušil mu řeč.
Sklesnuv na obrostlý kořen starého stromu pohroužil hlavu, pláčem se potřásající, do dlaní.
Krajan chvilenku nad ním stál a domlouval, ale pak vida, že je důvěry zbaven, odešel k veselým druhům, kteří se kol něho shrnuli a vyptávali se, co se Špínovi přihodilo.
„Vím tolik jako vy. Pil z dišperace, a jak je trochu stříknutý, rozpláče se a nevěří nikomu.“
„Vtělená elegie!“
„Ale my – gaudeamus!“
„Gaudeamus!“ vzkřikli všichni a džbánky jen rachotily a cvakaly.
Slunce zapadlo za háj; dav výletníků řídl a na cestách vedoucích do Litomyšle bylo zase živo.
Byly to většinou měšťanské rodiny, které tudy se ubíraly, aby před nocí domov stihly. Mladším pak, zvláště studentům, nechtělo se dlouho z té stinné klenby hájové, kde se tak výborně vyráželi.
Hudba dosud hrála a z různých míst zaznívaly veselé, studentské písně.
Slečna Elis byla by již také odešla, než panna Márinka, Frybort i Vavřena tolik ji prosili, že nemohla odříci. Usedla stranou, čekajíc a přemýšlejíc.
S Lenkou nemohla již promluviti.
Po oné nemilé příhodě čtverylkové přišel Vavřena opět ke slečně Lottynce a její paní mateři, než u obou marně se namáhal.
Kdyby nebylo Rollerky, minula by zajisté ta přeháňka zlého rozmaru; ale když paní aktuárová uslyšela, jak ten jejich instruktor, jehož svatou povinností bylo, aby přece si jich jak náleží všímal a k nim pozorný byl, s tou tvrdohlavou Lenkou, jak jí říkala, téměř sám seděl a s ní se bavil a tak ji před nimi vyznamenával, nemohla odpustit a hrubé porušení slušnosti a galantnosti, jak se domnívala, jen tak přehlédnouti. Její Lotty, ta nejhezčí a nejbohatší, musela ustoupiti takovému venkovskému děvčeti! Vavřena hluboko klesl před očima Roubínkové.
Domýšlela se do něho jinších věcí, lepšího vkusu a volby.
Lottynka šla s ním přece ještě do kola, když ji potom o taneček poprosil, ale byla málomluvná a odbývala filozofa, jenž hovor s ní zaváděl, velmi stručně.
A náhle umlkl. To ji také zlobilo. Chtěla jej vytrestati, přála si, aby prosil a se domlouval; ale ten hrdý student mlčel nyní, jako by se hněval a byl uražen.
Jindy chodívala paní Roubínková s průvodem za večera domů, dnes chystala se, sotvaže slunce za háj se sklánělo, na zpáteční cestu. Vavřena, aby povinnosti své dostál, nabídl se, že je sprovodí, jmenovitě že Fricka domů povede. Mínilť, že se potom ještě do háje navrátí.