„Pane instruktor, co to má být? Jaké neslýchané novoty zavádějí se do té češtiny?“
„Čím mohu sloužit, pane aktuáre?“
„Jdu dnes na hrubou a potkám jakéhos pana studenta a ten docela uctivě a slušně, jen co pravda, smekne a pozdraví. Ale jak! ,Dobré jitro přeji!‘ – Co je to?“
„Zcela správné, pane aktuáre. ‚Vinšuju‘ jak se říká, je německé a ‚dobrýtro‘ není podle gramatiky.“
Přísný pohled svezl se z obrazu na smělého filozofa.
Hned však nato upíral Roubínek opět své oči na Herodesa krále a mluvil k Vavřenovi:
„Mluvilo se tak odjakživa a bylo dobře. Říkali to staří a vysoce postavení mužové a ti tomu snad také tak rozuměli.
Taky víme, co je gramatika; Žižka a císař Josef, to byli ti nejlepší Čechové –,“ a umlkl. To mluvilo. Instruktor neodpověděl.
Paní Roubínková zaváděla novou řeč a Vavřena v duchu se smál a doplňuje: „a ten kostel náš je po nich na památku,“ vyšel vyhledat Fricka.
Aktuár skloniv hlavu k brku, kterého se byl opět chopil, nemohl dlouho přijíti do psaní.
Lottynka smutně ukládala modré šaty do široké, starožitné almary s vykládanými stěnami.
Znenadání pozvedl Roubínek hlavu a prohodil nahlas, na nikoho se nedívaje:
„Také takový novotář a rebelant!“
Patrně zapomněl na větu v péře a myslil dosud na domácího instruktora.