Navrhla Lence, aby se k ní přestěhovala a s ní žila. Paní aktuárová ovdověvši, dlouho se naoko zpěčovala, ale nakonec povolila; vždyť byla Lenka také trochu ze slečniny přízně.
Po prázdninách přijel Frybort s otcem a požádal o ruku Márinčinu. Paní domácí arci snívala o doktoru, ale Frybort raději volil veliký, krásný statek na zlaté Hané, a Márinka také nezamítla studovaného rolníka.
„Měla jsi filozofa, oficíra, budeš mít také sedláka ráda?“
Objala jej.
Nyní chodívala psaní z Moravy přímo na adresu Márinčinu; slečna Elis dostávala jen listy z Prahy, které vlastně byly Lenčiny. Psával je Vojtěch Vavřena, medicinae studiosus. Ušelť šťastně všemu vyšetřování, mohl klidně dále studovati.
Zelenka nepsal.
„To jsem věděla, že jak odtud odjede, že zapomene.“
O masopustě příštího roku přijel si Frybort s četnou družinou hanáckou pro Márinku, aby ji odvezl jako svou milou žínku. Z Prahy přibyl host, Vavřena, jenž Márinku dovedl k oltáři a jehož družičkou byla Lenka. Když o svatební hostině všickni byli rozveseleni, nejvíce sám ženich, a přípitky se pronášely, povstal Vavřena a povznesl číši na čestnou památku bývalého přítele a kolegy, který v osudném boji na barikádách zahynul. Nevěsta sklopila oči, slečna Elis zaslzela.