49

„Vpravo hleď!“ velí hned za ním kvůli svému příteli důstojník Frybort.

Komu to? Ó, dobře stihla Lotty Vavřenův pohled, jenž zamířil k oknu na chodbě, kde Lenka stála. Jí vzdávají, kohorty čest!

Odskočila od okna, jakož i její otec mrzut k své lenošce se ubíral.

Po chvíli dal se opět do psaní, ale dařilo se mu při tom jako prve. Opíraje o stůl pravici, v níž namočený brk držel, hleděl na Herodesa krále, to je, zamyslil se.

Ta legie mu nešla z hlavy. Vlastenci! Hm, nač tu zbraň a ty zelené čepičky? Zelené čepičky!

Sklonil se a psal. Na papír vyplynuly z brkového péra zelené čepičky. Kdo to jakživ slyšel? Žižka a císař Josef byli také vlastenci, a – zbraň, zelené čepičky! Zkáza!

Filozofové po odbytých přednáškách scházeli se, aby se cvičili vojansky. Zpočátku panovala svornost mezi nimi, ale když většina česká nechtěla déle trpěti nesnášelivost a panovačnost Němců, vystoupili tito z legie, kteráž stavši se nyní rozhodně vlasteneckou, zvolila sobě za setníka rázného Čecha Jehličku.

Ale nevlastenčili pouze zpěvem a provoláváním. Přednášky dosud byly všechny německé, o jazyku českém a literatuře nezaslechli ani slova. Všichni cítili nutnost, aby se zdokonalili a utvrdili v mateřském jazyku. Než kdo jim měl přednášeti a je poučiti?

Profesoři všichni ze starší doby nevyznali se v mluvnici české a literatuře, ani výmluvný, vlastenecký stařec páter German.

Odbývána o tom porada, a když se všichni dohodli, odebrali se Vavřena a Frybort jako deputace přímo na děkanství k páteru Antonínu Šantovi, o němž bylo známo, že upřímný, účinný vlastenec a že jazyk český i literaturu horlivě pěstuje.

Mladý kněz sedě v čeledníku četl, když na chodbě šavle zařinčely a do světnice vstoupili delegáti studentské legie. Byl radostně překvapen, uslyšev jejich žádost, a ochotně slíbil, nebude-li v tom brániti páter rektor. Ten za oněch poměrů nemohl a musil mimořádného docenta připustiti.

Zanedlouho nato byl sál koleje filozofické všecek plničký. Profesoři, za nimi studenti, gardisté, měšťané dostavili se do přednášky; tak četné posluchačstvo míval jen někdy páter German, když z historie zvláštní partie přednášel. Jako by to ani filozofové nebyli, kteří loňského roku v těch místech profesoru náboženství pekelnou vřavu vyvedli. Stáli tu jako dušičky, oči všech byly upjaty na mladého kněze, jenž za katedru vystoupil.

Zvučným hlasem jal se přednášeti úvod. Vřelými, výmluvnými slovy vzpomenul minulosti českého národa, jeho slávy, úpadku, ukázal na úsilnou práci předních buditelů, Jungmanna, žijících ještě Šafaříka, Palackého, mluvil o přítomném, nadějíplném čase, o lepší budoucnosti.

Ticho panovalo po celém sále, že by bzukot mouchy slyšeti bylo; zraky mladíků planuly nadšeností. Pohled pátera Antonína utkvěl na bělovlasém páteru Germanovi, jenž opíral vztažené ruce o hůl. Na výrazné, ušlechtilé jeho tváři zračilo se hluboké pohnutí a z očí řinuly se mu přes vráskovitou tvář slzy.

Byla to radost Simeonova, jemuž popřáno dočkati se zásvitu nového dne, který tak dlouho, dlouho očekával. –

Bouřlivá pochvala zahučela sálem, když páter Antonín skončil. Od toho dne měli na filozofii novou přednášku, a v žádné jiné nebývalo tolik posluchačů jako v této.

Toho dne, kdy všecka filozofie byla nadšena a rozradována, stihlo aktuára Roubínka, který v přednášce nebyl, hrozné neštěstí.

Paní Roubínková strnula, když muž její vrátiv se z kanceláře, do pokoje vstoupil. Dlouho naň naléhala, aby pověděl, co se přihodilo, proč jest tak zaražen. Ale on sklesnuv do lenošky, nesvlekl ani „abraháma“, což na jeho šetrnost bylo mnoho, neoblekl ani „obršta“, ale hleděl ledovým zrakem na Herodesa krále. Konečně když paní aktuárová se počala durditi, promluvil. „Garda –“

„Co garda? Jaká garda?“

„Zámecká –“

„Ale tak – Nerozumím.“