Čekali naň, ale on nešel.
„Nechtěl nám kazit radost,“ mínil Vavřena, „a opravdu, netěší mne dnešní den tak, jako by mne těšil, kdyby i Špína s námi mohl se radovat.“
Ten zatím za tichého, parného odpoledne seděl v zámeckém parku dole v houštině pod starou jedlí. Opíraje tvář svou o dlaň, hleděl upřeně do země.
Ze své rány, která jej stihla, se již probíral. Uvažoval nyní, co mu zbývá, kterou cestou by se měl dáti. Dlouho tak seděl, až konečně volným krokem vyšel z parku. Městem kráčel rychleji, neohlížeje se; domnívalť se, že všichni se za ním obracejí, šeptají a úsměšně naň hledí. Doma zastal jen slečnu Elis. Přinesla mu jídlo, snášela mu, co měla, avšak o zkoušku nezavadila ani slovíčkem.
Špína pojedl něco málo. Pak obrátiv se ke slečně, pravil:
„Tak už víte –“
„Vím a divím se tomu. Byl jste tak pilný.“
„Hm, už se stalo.“
„Škoda roku!“
„Nebudu opakovat. Mne tu všecko pronásleduje.“
„A co začnete?“
„Půjdu do kláštera,“ pravil temně, ale pevně. „Ale vždyť máte z náboženství nedobrou.“ „U milosrdných mne proto přijmou.“
„Probůh, pane Špíno!“
Ale on se již rozhodl. Vyložil jí, že nemá žádné podpory, že každou skývu si musí trpce zasloužiti. „Proč bych se soužil, nic nečekám, nedoufám, a kdybych tu zůstal, dopadlo by to zase tak, nebo tu nemám pokoje.“
Zamlčel se. Slečna Elis stanuvši nedaleko od něho, pravila soucitně: „Znám vaše neštěstí a vím –“
Filozof zvedl prudce hlavu.
„Vy víte? No, teď se mi teprve vysmějí!“
„Ale, pane Špíno, co si o mně myslíte?“
Než on již ani nehlesl. Byl zdánlivě klidný; za tou lhostejnou tváří tajila se však bouře citů. Za chvíli vstav, odešel do svého pokojíku. Slečna Elis hledíc na tu postavu v chatrném šatě kupředu nahnutou, pocítila hlubokou soustrast.
Propadlý filozof stanul u okna svého pokojíku a hleděl zamyšlen do náměstí. Tam bylo nadobyčej živo. Studenti ve valných tlupách se procházeli, a všichni byli veselí, živě rukama rozkládali. Viděl přijížděti vozy, na nich naložené studentské kufry, u vozů kráčeli otcové, měšťané, venkované v rozmanitých krojích. Všichni přijeli sobě pro své syny, z nichž se potěší; odvezou je domů, kdež zažijí šťastných a veselých prázdnin. Pro něho nikdo nepřijde; nemá domova, ani otce, ani pečlivé, dobrotivé matky, nikoho, kdo by jej přátelsky a radostně na vagace vítal.
Zrak jeho utkvěl na protější straně náměstí; tam před domem stál venkovský vůz, do něhož byl zapřažen silný hnědáček. Na voze černal se již kufr, na němž ležel uzel peřin ve strakatě pruhovaných cejchách. U hlavy koňovy stál malý studentík, gymnazista, který dnes zajisté radostí, očekáváním a tužbou oka nezamhouřil; hladil něžně i radostně nozdry milého koně, kterého tak dávno již neviděl a který jej co nevidět doveze k mamince.
Otec ještě u domácího pána rovná, synek nemůže se již dočkati.
Prostinký ten výjev otřásl Špínou. Rázem viděl před sebou starou, bílou kobylu strýce faráře, která jej, mladého studentíka, rok co rok k strýci a rodičům dovážela.
Vzpomněl, jak i on radostně ji vítal a hladíval, vzpomněl, jak domů dojížděl, jak matka už mu naproti chodila, jak strýc farář jej za dobré vysvědčení hladil a odměňoval – Všecky ty prosté, ale pro něho tak vzácné a radostné výjevy blaženého mládí mihly se jeho duší jako krásný sen; opřev hlavu o zeď, dal se do pláče. –
Toho dne bylo v Litomyšli mnoho radostí, ale také dost smutku. Nejedna panenka trudně se zamyslila, že její filozof až za měsíce opět přijde, ba mnohý, opouštěje filozofii, více se nevrátí a na vysokých školách ve hlučné