41

syna jeho opatrovala, a vyřizoval pozdravení od panímámy, která jí leccos na znamení své uznalosti poslala do hospodářství. Veselý filozof loučil se vesele se všemi v domě, ale když Márince, té chvíle vážné a zamlklé, ruku naposledy stiskl, opustila jej veselost.

„Maličko a uvidíme se zase! Sbohem!“ zvolal srdečně. Všechno ponenáhlu odjelo a v Litomyšli bylo, jako by vymetl. Stalať se na krátký čas chudší o několik set lidí, a to mladých a bujných. I v domech bylo ticho, smutno.

„Je tu jako po pohřbu,“ pravila slečna Elis paní domácí.

„Ba bylo by tu smutno bez nich, viď, Márinko?“ Dcerka se zarděla.

„Je mi, jako by mně synové odešli. Věřte mně, paní domácí, sedmačtyřicet filozofů jsem měla v bytu, ale tyto mám nejradši,“ a myslila vlastně nejvíce na Vavřenu a Fryborta.

„A co pan Špína?“ ptala se paní domácí.

„Půjde zejtra, chudák, do kláštera.“

Ten za celé odpoledne někde se toulal. Pozdě odpoledne bylo jej v zámeckém parku vidět, an sedí pod stromy zamyšlen. Odtud zašel domů, požádal slečnu Elis, aby mu nedala zaspati, až časně zrána odejde.

„A nerozloučíte se s nikým?“

„S kým?“

„S paní domácí?“

„Tu zastanu v krámě. Do bytu nepůjdu.“ Elis porozuměla.

„Tak Márinku ani neuvidíte,“ dodala jemně.

„Ne – nechci –,“ vyrazil stísněným hlasem. „Ale řekněte jí – prosím –,“ líce Špínovo zbarvilo se do temna,

„řekněte jí, že jí přeju mnoho štěstí, aby byla vždycky šťastna.“ Umlkl a víc o ní nepromluvil.

Spal té noci málo. Poslední chvíle strastného, klopotného, ale přece volného života. Co jej čeká? Radost a štěstí nikde, o tom byl přesvědčen.

Ráno mu do jeho skrovného uzlíku slečna Elis přidala ještě zásoby potravní.

Nepomyslil si, že se bude tak těžce rozcházeti. V ten okamžik uvědomil si, jak starostlivá, hodná, dobrá ta jeho stravovatelka byla, takové duše že už nenajde. Hlas se mu třásl, když jí za všecko děkoval.

Elis uronila nejednu slzu a žádala, aby na ni také někdy psaníčkem vzpomněl. Když vyšel na síň, stanul jako ohromený. Bylo záhy zrána a Mařenka již ustrojená, čerstvá jako růže stála na síni u schodů, jako by naň čekala.

Přistoupil k ní, ale nemohl promluviti. Hrdlo se mu stáhlo, jen oči mluvily. Pak slyšel její lahodný hlas, který mu tolikrát srdce rozechvěl.

„Ani byste mi sbohem nedal, pane Špíno. Mějte se dobře a vzpomeňte také na nás!“

Bylo mu, jako by se v šeré síni vyjasnilo. Na rtech zjevil se mu úsměv. Promluvil něco spleteně, z čehož jen jasné bylo: „Buďte šťastna! Sbohem!“

To překvapující setkání, poslední radost i žal, způsobila mu také slečna Elis.

Probral se teprve, když byl za Litomyšlí. Uzlík v levé, hůl v pravici, kráčel silnicí k Vysokému Mýtu. Tam kde dostoupila návrší, stanul u starého topole vedle cesty. Filozof hleděl naposled na krajinu a město, kdež byl své mládí strávil. Bylo jasné, srpnové jitro. Ó, jak tu pěkně, milo! Údolí nedošínské, lučiny, háj – všecko tak svěží, čerstvé, z tmavé zeleni vystupující domy města jako v zahradě. Tam krásný zámek v parku, nedaleko ta nešťastná kolej, dole radní věž a naproti starožitný dům s arkýřem, a tam –

Na vše to zíral naposledy, navždy s milými místy se loučil, a zároveň své mladosti a svobodě sbohem dával –

Ó, léta studentská!

Doby radostí i starostí, doby úsilného studování, obavy a strachu ze zkoušek, doby vtipu, veselosti a zpěvu, doby kondic a úmorného vyučování, svěží mysli, bujarých sil, doby strádání i hladu, a přece bohaté růžovými sny, plné nadějí a plánů, doby svobody, přátelství, prvních veršů a první lásky! Ó, kdož by rád s vámi se loučil, kdož by z celé duše na vás nevzpomínal v tísni a chladu přísného života, plného rozporů a zklamání!

42