20

Pan aktuár si těch řečí mnoho nevšímal. Než pojednou rázem ztuhl, ústům nedodal nabodnutý na vidličku kus knedlíku, a oči jeho opustivše Herodesa krále, ohledly se udiveně po manželce a dceři, které první okamžik také svůj zrak plný podivení naň upřely. Lottynka vskočivši k oknu, vyhlížela ven.

„Muzika, opravdu muzika!“ vzkřikla Lenka, ale hned nabyla klidu.

„Co je to? O polednách muzika? Jakživo to nebylo!“ divil se Roubínek.

„Bylo, bylo, když majáles –,“ podotkla rychle dcera.

„Snad by přece –?“ Roubínková přistoupila také k oknu, zatímco Fricek, mrštiv vidličkou, vyskočil jako šipka a bez čepice uháněl dolů na ulici.

Káravý otcův hlas ho již nestihl.

Hudba, která tlumeně ze vzdáli zněla, stávala se jasnější, až nedaleko koleje zahřměla. Tam zarazili. Zatím nastal na ulicích neobyčejný ruch.

Lidé vybíhali z domů, spěchali k oknům, dole hrnulo se vše ke koleji; mládež, lidé měšťanští, nejvíce studentů filozofů, jimiž se zanedlouho začernalo celé návrší mezi zámkem, kolejí a gymnáziem.

Co tak u Roubínků všichni žasli, kromě Lenky, kteréž byl Vavřena včera vše šeptem svěřil, vstoupil mimo nadání pan instruktor. Ukloniv se, oznamoval, že dnes slaví se filozofská slavnost „majáles“, ke kteréž uctivě zve, za malou chvíli že vytrhne celý průvod studentský i s hudbou, jako jindy bývalo, do háje nedošínského.

Než udivená Roubínková se mohla na vysvětlenou otázati, byl už Vavřena tentam.

Lottynka jásala, a hned spěchala do šatníku, z kterého přinesla nové jarní šaty.

„Honem, matinko, honem, ať nezmeškáme!“

„Zvolna, Lotty, zvolna! Kdož ví, jak se věci mají!“ pronesl vážně aktuár.

„Ach, zas něco! V poslední chvíli dostali zajisté povolenou!“ tvrdila aktuárová.

Na ulici rostl dav a s ním hluk a šum. Hudba ustala a jasným vzduchem zahučelo jako hromadný výstřel:

„Vivat academia!“

A celá kapela spustila hlučnou fanfáru.

„Vivant professores!“ volalo několik set mladých hrdel a slavný tuš zazvučel poznovu.

„Vivant professores!“ opakoval potichu Roubínek a zakýval spokojeně hlavou.

To bylo chvatu, zmatku a pospíchání! Divná věc! Lenka snesla vše, pomohla tetě i Lottynce, a přece byla připravena, jako by na všecko se byla uchystala. Nechodívala nikam s tetou, byť tato ji vybídla, ale dnes přišla ta

„umíněná“, jak jí aktuárka říkala, smí-li také do háje.

Teta pohlédla tázavě na muže.

„Ať si jde, může vzít Fricka s sebou! Beztoho oba tu komedii ještě neviděli.“

Aktuár dále se nestaral. Seděl v lenošce, kouřil z dýmky a díval se na Herodesa krále. Až dokouří, půjde do kanceláře.

Chodbou piaristické koleje kráčel bělovlasý stařec vysoké postavy, páter German, profesor historie v koleji filozofické; proti němu vystoupil suchý, bledý profesor náboženství.

„Slyšel jste, viděl jste?“ tázal se rozechvělým hlasem vážného kmeta.

„Ano, je dosud vidět, a slyšíte?“ odtušil P. German usmívaje se.

„Vivant professores!“ hučelo bouří před budovou.

„Ale toť něco neslýchaného! Coniuratio!“

„Secessio!“ usmál se stařec. „Toť máte v malém, co v historii na každé stránce čteme. Potlačené svobody, privilegia –“

„Ale tomu se musí zabránit, jdu k rektorovi.“