Ne, ne, tomu rázný mladík nevěřil. Bylo hůře, černější mraky kdysi hrozily, a přece národ nezahynul. Tma neuvědomělosti se protrhává, jasné paprsky tu jasně již proudí, tam zdálí prokmitají. Bude den, bude den!
A opět zahleděl se na psaná ta smutná slova. Viděl před sebou vážného, šedovlasého kněze, an sedí v stinné zahradě farské pod košatou lipou vedle mladistvé dívky. Ona čte z knihy, on napjatě poslouchá, tu a tam slovíčko na výklad prohazuje, až se rozhovořil.
A ona naslouchá hledíc na starce, jako dnes jemu naslouchala, hledíc naň zářícím, vlhkým okem. List se převrátil a zakryl desku.
PINDAR A KORINA
Probuzen ze svého snění, jal se Vavřena čisti povídku v čele almanachu uměstěnou:
„Jako se denice na východu a zvířetnice na západu leskne, tak se tyto dvě hvězdy jedenkráte stkvěly na obloze řecké.
Korinu zplodila Tanagra, Pindara Théby.“
Ale již v tomto úvodu sladkobolné, neobyčejnou láskou plné povídky byl vyrušen Frybortem, který notuje sobě veselou písničku, vstoupil do tichého pokojíku.
„Četls, Vavřeno?“
„Ano, něco jsem opravil a něco zkrátil.“
„Dobře. A ty si nevšimneš? Vidíš tu krásnou kytičku?“
„Hezká.“
„Ó, vzácný dar! Přivoň si!“
„Chci čisti.“
„Zelenko, podívej se ty!“
„Prosím tě, studuju.“
„Tak ty, Špíno, přivoň si a uzdravíš se ze svého mrzoutství. Podívej se, jak krásná, jest od Márinky.“
Špína se byl již obrátil a se nadzdvihl, ale hned zase klesl do peřin, a obrátiv hlavu, zabručel něco, čemu nebylo rozumět.
„I aby vás, vy dříči, vy knihožrouti!“ a dav kytičku do malé skleničky, kterou s sebou přinesl, vyskočil na kufr a strhl kytaru ze zdi.
Zelenka uslyšev zvuky laděných strun, zacpal si oběma rukama uši a sklonil se níže ke knize.
Plné akordy zazvučely a hned nato zapěl Frybort, sedě na posteli, zvučným barytonem: Když jsem svou Márinku
vyprovázel domů –
Zelenka vzhlédl zoufale i prosebně k zpívajícímu druhovi a jal se partii svou polonahlas odříkávat.
Ale Frybort nedbal, a maje kytaru na zelené pentli zavěšenou, drnkal dál a zpíval o tom, jak Márinku svou domů vyprovázel.