svěřenci vpravil školní penzum do hlavy.
Frybort usadiv se za stolkem, na němž sešity a knihy porůznu v hojném nepořádku ležely, namočil brk a jal se psáti na čistý arch.
„Kolegové!“ začernalo se na papíře velkou literou.
V pokojích nastalo ticho.
Slečna Elis pozdvihnuvši skloněnou hlavu, jala se dále plést, avšak stín zamyšlenosti z čela jí nezmizel.
Tou dobou zarachotil nějaký kluk nezbeda na buben starého Kmoníčka, jenž vytržen z dřímoty vstal a klátivým krokem, maje ospalou hlavu nachýlenu, kráčel ze své výpravy na radnici.
Zatím ubíral se Vavřena „do hodiny“.
Přešel podsíně a Židovské návrší, minul zámek, gymnázium a kolej piaristickou, až vkročil do tmavého domu copové výstavnosti. Nade vraty panského toho stavení vypínaly se jelení parohy, pod nimiž namalováno bylo
„Boží oko“ s dlouhými, žlutými paprsky.
Po tmavých schodech dostal se do prvního patra, kdež zastaviv se u jedněch dveří, zaklepal.
Uvnitř bylo ticho, nikdo neodpověděl.
Vstoupil.
Jeho příchod nemálo překvapil mladou dívku, kteráž, jakmile zaslechla, že se dveře otvírají, vstala ze židle a rychle něco ukryla pod látkou šatovou na stole ležící. Kutila něco jiného, místo aby šila. Svěží tvář jí vzplanula živým nachem, a teprve když uslyšela Vavřenův hlas, obrátila své sklopené oči ke dveřím a pravila milým, příjemným hlasem:
„A, to jste vy, pane Vavřeno. To jsem se lekla!“ dodala upřímně.
„Fricek není doma, panno?“
„Ach, ano, tím překvapením jsem zapomněla. Odešel s tetinkou a Lotty. Tetinka prosí, kdybyste chvilenku posečkal, že přijdou brzo.“
„Milerád,“ a bylo patrno z hlasu a tváře, že opravdu rád počká.
„Je snad libo?“ ukázala k pokoji, kdež obyčejně Fricka vyučoval.
„Nepřekážel bych vám tu na chvíli?“
Dívka ukázala usmívajíc se na stolici, kdež se Vavřena usadil.
Lenka byla rozpačita. Chopila se kvapné práce, jako by vše chtěla uhoniti. Při tom, kdožví jak se stalo, hledala-li jehlu nebo nůžky, posunula látku na šaty tak, že kus jí se svezlo ze stolu. Zároveň ozvalo se bouchnutí, jako by něco těžšího spadlo ze stolu.
Lenka se ihned sehnula, ale prve, než po oné věci sáhla, byl tu již Vavřena, který rychle se sklonil, aby Lence tu službu prokázal.
Ruce jejich se setkaly a Vavřena ucítil na svém spánku dotknutí se jako samet hlaďounké, teplé tváře.
A zase byla dívka jako z máku květ.
Knížka se rozevřela. „Smím se podívati na titul?“
Lenka upírajíc na filozofa své pěkné, jasné oči mlčela. Ten maje nepříliš tlustou knížku malého oktávu v rukou, četl hlasitě nadpis:
ALMANACH
ANEB
NOVOROČENKA 1823