40

Praze snad zapomene.

Lence se také kalily oči, ale snažila se vyloudit na rty úsměv.

Neměla s Vavřenou mluviti, přísným trestem jí hrozili. Ale co jí hrozba, co trest?

Přišla tajně za soumraku na zapovězené místo do parku. Mnoho se odvážila. Samotná, tou pozdní dobou – ale měl by Vavřena odejít, aniž by s ním promluvila?

Růžová zář korunami probleskující pohasla, v háji se tmělo. Lenka měla se k odchodu. Šli několik kroků, stanuli opět, až neúprosný čas přikázal. Lenka podala Vavřenovi ruku; on stisknuv ji, přižehl rozechvěnou dívku k svému srdci a políbil svěží její rty. Zmlkla v jeho náručí; viděl v zášeří ubledlou její tvář, přivřená, dlouhou řasou lemovaná víčka. Náhle se mu vytrhla a kvapila odtud. Bělavý šat mihl se ještě křovinami, branka vedoucí k panskému domu zaskřípala.

Lenka zmizela. Vavřenovi znělo dosud tiché, vroucí: „Nezapomeň!“ a na rtech cítil dosud žhoucí políbení milované dívky. Stál dosud na témže místě a hleděl v tu stranu, kterou zmizela. Setmělo se.

V hospodě u Prenců bylo již rozsvíceno a pod visutou lampou veselo. Páni filozofové, kteří teprve zejtra odjedou, sešli se tu, aby naposled v kolegiálním, přátelském kroužku se pobavili. Veselosti nebyl nedostatek – toť, aby student před prázdninami se rmoutil. Chvílemi kolovala píseň, pak ji přerušil smích, hluk a žerty. Ale smích neměl konce, když Frybort svým vtipným způsobem jal se vypravovati nehodu, která stihla paní Rollerovou. Dnes už to vešlo sice ve všeobecnou známost, ale když Frybort vypravoval, smáli se nanovo.

Při slavné dnešní mši dodrala se až na kůr a tam u samého zábradlí se usadila, majíc svůj váček na pletivo před sebou. Jak pilně pozorovala a svým pichlavým zrakem někam stranou hleděla, spatřil někdo blíže stojící, že váček je otevřený a navrchu v něm že divná věc. Když potom Rollerka opět se obrátila, div nevykřikla. Vzchopivši se rychle, vztáhla pravici po váčku, který sklouzl divnou náhodou přes zábradlí; ale nezadržela ho. Kloníc se za ním, pozorovala, že lidé se k ní vzhůru obracejí, že tu udiveně, tam smějíce se karty lapají, které z váčku vypadly a jako velké chomáčky sněhové třepetavě, zvolna na udivený dav se sypaly.

Bylo smíchu a vtipů v celé Litomyšli pro nešťastný pád karet paní pulmistrové.

Největší však radost z toho měli filozofové u Prenců shromáždění. Bylo již pozdě, ale smích, hluk a zpěv tam neustával.

Celé město dřímalo v objetí vlažné červencové noci. Lidé, kteří seděli na lavičkách před domy, zmizeli k půlnoci.

Ještě zněl kdes otevřeným oknem drnkot kytary; i ten umlkl. Ticho.

V arkýři starožitného domu seděla u otevřeného okna domácích Márinka. Nemohla usnouti. Viděla na náměstí i do uličky tam vybíhající, na protější radní věž, za níž klenulo se tmavomodré, hvězdami poseté nebe. Slečna Elis jí pověděla, že Frybort zvečera odešel. Vrátil se?

A jak ujdou ty prázdniny? Smutný, dlouhý čas!

Pojednou rozlehl se v šeré uličce proud ztlumených zvuků, lahodných mužských hlasů. Márinka sebou trhla, pak uskočila, napjatě naslouchajíc. Již rozeznává jeden – toť Frybortův zvučný hlas. Zastaveníčko! Jí! Jak krásný zpěv, jak tišinou noční mile zaznívá! Přistoupila opatrně k oknu. Zahledla dole zpěváky, kolegy Frybortovy, kteréhož i v šeru poznala. Slyšela, že naproti se okna otvírají, že lidé k nim přistupují; uskočila nanovo. Jí na počest!

Zpěv dozvučel. Kroky rozcházejících se zpěváků ozývaly se po dlažbě, až zanikly; pak zarachotil klíč v domovních dveřích, slyšela po schodech kroky, jež ztichly u dveří jejího pokojíku. Zachvěla se, váhala, pak přistoupila blíže.

„Márinko, dobrou noc! Dobrou noc!“ ozval se venku tichý, srdečný hlas.

Ó, jak ráda by mu poděkovala a pověděla, jakou radost jí způsobil!

Ale nemohla, nesměla a jen potichu opakovala: „Dobrou noc!“

Dveře vrzly, Frybort zašel. Všude zase klid, jen v srdci Márinčině ne. Dobrou noc!

Stěhování studentů bylo všeobecné. Na všech cestách z Litomyšle vedoucích bylo viděti četné vozy obtížené nářadím studentským, mířící do rozmanitých končin Čech i Moravy. Zelenka odjel dopoledne, brzo po něm Vavřena a odpoledne loučil se Frybort. Otec jeho, poctivý, zachovalý Hanák, děkoval srdečně slečně Elis, že tak