jak ji Vavřena o ní poučil. Těšila se z toho všeho, že duch vlastenecký, dosud v městě jen jako v úkrytu a na zapřenou meškající, vůbec zavládl.
„Což by tomu nebožka Rettiška řekla! Že se nedočkala!“ a pohled její utkvěl na obraze tichého, obětivého vlastence pátera Jiřího.
A jak její byt proslul! Div radostí se nezačervenala, když Márinka chvatně přiběhla jí oznámit, že ve velké schůzi filozofů zvolili Fryborta i Vavřenu za důstojníky.
„To musí mít oficírské šerpy!“ vzpomněla Elis. „Já ušiju Frybortovi.“
„A já panu Vavřenovi, Lenka, chudinka, nemůže.“ Když pozdě odpoledne se Frybort domů ubíral, potkal náhodou na schodech Márinku.
„Pěkně vítám, pane oficír!“ šelmovsky vítalo rozradostněné děvče.
„Pěkně děkuju. Teď se už nebojím, panno Márinko – děvčátka mají nejraději barevné výložky –,“ a již jí tiskl ruku a přitiskl rty své k jejím.
„Taková je oficírská –“
Druhého dne, byla neděle, měla legie poprvé vytáhnouti na cvičení. Záhy odpoledne odbývala se v bytu slečny Elis malá slavnost. Přišla paní domácí s dcerou, která přinesla něco zabaleného v papíru. Když jej rozdělala, vyňala krásnou šerpu barvy červenobílé a podobnou vyndala ze skříně slečna Elis. Oba důstojníci-filozofové stáli uprostřed pokoje, majíce na hlavách zelené čapky s červenobílým prýmkem. Uniformy neměli, ale po boku se jim houpaly na pěkném řemeni lesklé šavle.
Frybort, usmívaje se, nahnul poněkud svou šíji a Márinka, zarděvši se, vystoupila před ním na špičky svých malých nožek a věšela mu přes rameno šerpu, kterou na boku pěknou kličkou upevnila. Mladý legionář, kloně se, vzdával čest po vojansku. Vtom vstoupil do pokoje studentík, vyřizuje, že pan Brož posílá panu Vavřenovi tento balíček. Filozof chvatně po něm sáhl, a když jej rozdělal, uviděl krásnou šerpu barvy červenobílé a ze šerpy vypadl lístek. Vavřena jej ihned přečetl a – začervenal se radostí.
„Ó, dostanu košíčkem, již to vím!“ zvolala slečna Elis. „Ale ráda ustoupím. Panna Lenka –“
„Posílá mi tu šerpu.“
„To svou schovám.“
„Ale prosí vás, slečno Elis, abyste ji mně připevnila.“
„Toť se rozumí, kdož jiný?“
Důstojníci-filozofové poděkovavše a vojansky pozdravivše, odešli k legii. Matka, dcera i slečna Elis přistoupivše k oknu, hleděly za studenty, jak statečně v ozdobení a ozbrojení svém si vykračují –
Všecko dělalo revoluci i periody páně Roubínkovy.
Toho nedělního odpoledne seděl aktuár jako obyčejně za stolem, píše list kolegovi svému na Rychemburku. Jindy to chodívalo zrovna samo, věta za větou, perioda za periodou, urovnaná, vypulérovaná, že bylo paní Roubínkové milo poslouchat. Ale dnes nemohl manžel její pořádné věty stlouci. Kde začíti, když toho tolik v tom bohaprázdném, rebelantském čase? Jindy psal o větru, počasí, tu tam o nějaké novince v úřadě – dnes aby psal –
kdož by se nerozmrzel – všude i do péra tlačí se mu ta „svoboda, rovnoprávnost, vlast, zrušení roboty –“ Sotvaže první řádek napsal, již byl vyrušen. Venku se ozval temný hluk, zpěv, pak pádné kroky velikého množství.
Manželka i dcera přiskočily k oknům.
„Tatínku, tatínku, již jdou!“
Hluk se již ozýval pod samými okny. Roubínek vstal a podíval se také.
Na ulici dav lidu, středem kráčí odměřeným, stejným krokem studentská legie, v čele setník, v boku důstojníci.
Všichni, i prostí legionáři mají zelené čapky a zbraně.
Oddělení za oddělením. Lottynka sebou trhla.
Tu Vavřena – důstojník – již slyší jeho zvučný hlas.
„Vpravo hleď!“ a celá kohorta vzdává čest.