23

jej nejprve viděl s paní aktuárovou a s dcerou. Lotty teď tančila s jiným.

Po chvíli prodrala se zástupem diváků, chtějíc si odpočinout. Odešla a vzdalujíc se ocitla se zanedlouho na tichém osamělém místě, kdež jen ohlas šumu a hudby se ozýval.

Stanula, vydychla si. Bylo jí volněji, a přece divná tíseň napadala její mysl.

Zvuky veselého kousku ztlumeně k ní zaléhaly; v nich zazvučel jí ohlas dávno minulých let, šťastného mládí.

Zadumala se. Všecko tu, jako bývalo: krásný jarní den, háj stinný, nezměněný, ruch a veselí, „majáles“ jako jindy

– jen jiné tváře.

Vzpomněla na svá léta. Doba minulá obživla a ze šera hájového vystupovaly známé milé postavy; a tu ten štíhlý mladík, jenž ji z kola do háje odvádí. Jde zavěšená na jeho rámě, zapomíná na tanec i hudbu a naslouchá jen jeho slovům. Mžikem vrací se ve vzpomínání šťastná chvíle za chvílí, až stane u té poslední a nejbolestnější. Bylo to také v tom háji, v těch místech, kde naposledy s ním stála, kde se s ní loučil navždy. Obětoval se pro rodiče, obětoval ji a sebe.

Ten starý, nahrbený strom v hloubi háje nepomyslil si, že by dnes mohl někoho k sobě přivábiti. Ale stalo se tak.

Lenka opustivši hlučnou společnost, ohlížela se po slečně Elis, o které jí byl Vavřena, jakmile paní aktuárovou v háji uvítal, stručně pověděl. Tak bezděky zašla až v stinnou samotu a stanula u starého, shrbeného stromu, kdež se jí zalíbilo. Již dávno nebyla v lese, který tak milovala. Strávilať mládí své v krajině bohaté na lesy, ve kterých v bujném veselí pobíhala sama anebo se strýčkem se procházela.

Teď po dlouhém čase zašuměly jí opět stinné koruny nad hlavou, znova ucítila jemný, lahodný dech háje.

Nepospíchala ven. Nadto zahlédlo její cvičené oko něco, což ji teprve připoutalo. Kus nad zemí vyrážela ze starého omšeného kmene mohutná větev, a v koutečku, který s kmenem tvořila, bylo jako přilepeno ptačí hnízdo.

V tu chvíli také nalezl filozof Vavřena samotu, vlastně to, co v samotě hledal.

Vystoupiv z houštiny, spatřil Lenku ve světlých, modrých šatech, jak bedlivě hledí do výše na starý kmen.

Postavila se na špičky, hledí a hledí –

Jak je štíhlá, svěží, jak jí ten živý ruměnec sluší!

Krade se tiše ke stromu – vtom náhle se zastavila a ohlédla. Nach jejího líce potemněl, ale hned prstíkem Vavřenovi velí ticho. Připlížil se, stanul vedle Lenky, a ty lidičky zahleděli se k ptačímu hnízdu.

„Vidíte?“ šeptala Lenka.

„Nevidím.“

„Sem hleďte, vidíte zobáček, hlavičku a ta černá očka?“

„Ano, ano, již vidím.“ Hleděl upřeně na ptáčka, jemuž přes okraj hnízda vyčnívala hlavička. Tak stáli chvilku těsně vedle sebe. Vavřena cítil, jak se mu krev rozproudila, jak mu vstoupá do tváří. V tom tichu kolem nich tepala prudce dvě srdce, divže hlas jejich nebylo slyšeti.

Filozof odvrátil hlavu od hnízda. Zrak jeho setkal se se zrakem Lenčiným, a když se v ty zářící, zavlhlé oči zahleděl, bylo mu, jako by se mu hlava zatočila.

Zrak, líce, čerstvý ret její, vše se naň usmívalo, záříc tichou, vroucí blažeností.

„Pojďte, abychom ho nesplašili!“ zašeptala jako ve snu.

Poslechl. Vystoupili opět před strom; vedli se za ruku jako děti.

Kráčeli mlčky travnatou stezičkou mezi křovinami a stromovím. Jas sluneční i lahodný stín mile se střídaly; od stráně zalétaly sem ztlumené zvuky veselé hudby.

Znenadání vyvinula Lenka ruku svou z pravice filozofovy a zahleděla se vpřed, kde před nimi stála nějaká žena v staromódním, velkém klobouku, salupu a dlouhých rukavičkách.

„Ah, slečna Elis!“ zvolal Vavřena.

Za chvíli byli dobrými známými. Nedaleko od místa, kde stáli, byla pod starým bukem prostá lavička, na kterou usedli.