IX.
Slečna Elis byla dobroditelkou mladých milujících, a proto byla u ní skoro filiální pošta.
Sluha poštovní pokaždé, kdy diligence přijela, přinesl jí aspoň jedno psaní, a ona málokteré rozpečetila.
Prohledla obálku, a uzřevši to neb ono znaménko, uschovala je do prádelníku do modliteb. Obyčejně, jak poštovní sluha odešel, přiběhla ihned domácích Márinka a dychtivě se tázala:
„Něco pro mne?“
Zazářila, když slečna usmívajíc se odtušila: „Tohle je z Moravy.“
Někdy došly náhodou dva listy a tu pak určovala Elis:
„Ten je váš, ten do zámecké kaple.“
Tam totiž je odevzdala Márinka Lence, s kterou se tam každé neděle shledala.
„Tak co píše?“ ptávala se dodatečně slečna, kdykoliv děvče list rychle zrakoma přeletlo.
„Mnoho pozdravení a díků, a že se těší, až tu zas bude.“
„Věřím, věřím; a vy také, panno Márinko, viďte?“
Asi dvakráte psal Frybort přímo slečně Elis. Vavřena pak vícekráte. Zelenka však si ani jednou nevzpomněl a Špína také nedával o sobě věděti.
„Co by chudák psal, leda o neštěstí,“ mínila slečna Elis, když tak za rozpravy Márinka se o něm zmínila.
Tak míjel den veselých prázdnin po dni, studentům doma rychle, skokem, děvčatům v Litomyšli zvolna, krokem.
Lence od slavnosti „majáles“ dařilo se hůře než jindy. Lottynka jako by ani sestřenkou nebyla, teta stala se ještě přísnější, a u strýce, kterým v domácích věcech manželka vládla, neměla sirota žádného zastání. Lenka pracovala, starala se o domácnost za všechny, a přece neučinila ještě zadost. Již i lidé si toho všimli a tu tam se vypravovalo, jak s přičinlivým tím děvčetem nakládají. Vykládali paní aktuárové ve zlé, že neteř svou jako popelku stále doma nechává, nikam ji s sebou nebéře a žádného vyražení jí nepřeje.
Ale v tom se klamali. Lence bylo volněji, kdy byla o samotě. Tu mohla čísti své české knížky a Vavřenovy listy, tu mohla se volně oddati svým snům a nadějím.
Co prázdniny nastaly, uvolnilo se jí v tom, že mohla spíše vyjiti. V neděli ráno chodívala do zámecké kaple, odpoledne někdy do parku, někdy na hřbitov navštívit hroby svých rodičů. Jedinou, nejmilejší družkou jí byla Márinka, která mimo listy přinášela jí pozvání, aby jednou slečnu Elis navštívila. Třetí neděli o prázdninách setkala se s tou příznivkyní na hřbitově, odkudž s ní odešla do jejího bytu; tam už dávno toužila podívati se.
Bylo to krásné odpoledne v tom světlém pokoji, kdež všecko tak pěkně srovnáno jen se třpytilo!
Mladá dívka stanula uprostřed, upírajíc zraky své na podobiznu mladého kněze, svého strýce.
Pak zavedla Elis svého hosta do studentského pokojíku a ukázala jí, kde Vavřena bytoval, stolek měl a studoval.
Teď tu prázdno a ticho. –
Týden míjel po týdni, psaníčka docházela a odcházela; Lenka navštívila ještě několikráte slečnu Elis a Márinku.
Když se o tom konečně paní aktuárová dověděla, a vyplísnivši neteř svou, jí tyto návštěvy zakázala, bylo již pozdě, nebo nastal podzim.
A jak ovoce uzrálo, tráva bledla, květy uvadly a ptáci na dalekou cestu se strojili, shlukovali se ze všech stran hosté dávno žádaní.
Ze všech končin Čech i Moravy přijížděly opět vozy obtížené studentskými kufry a strakatými peřinami, v městě nastal zase rachot, hluk, nový, čilý život. Studenti byli tu.
Přijeli gymnazisté, přijeli páni filozofové.
Vše bylo po starém. Elis i Márinka měly nemalou radost, když Frybort a brzo po něm Vavřena přijel. Zelenka ubytoval se také u slečny; jal se hned zpočátku pilně studovati, vyučoval jako loni, živě se skrovně, a často zas večeříval porcičku suchého chleba a ovocnou kaši. O Špínovi ani ptáci nezpívali, jako by do vody zapadl. Brož vyučoval opět aktuárova Fricka a nastoupil nanovo ve svůj úřad postillona d’amour, nebo co filozofové přijeli,