aktuárka jí brání. Dnes bylo jako včera, ani matka, ani dcera si instruktora tak nevšimly, jako jindy.
Jediné bylo dnes kromobyčejné to, že pan aktuár už byl doma. Vavřena učil. Jindy přes tu chvíli přicházívala slečna Lotty pro to neb ono, teď se z prvního pokoje ani nehnula. Když bylo po hodině, aktuár sedě ve své lenošce a hledě na Herodesa krále, zastavil Vavřenu a mluvil k němu. Pověděl svým lhostejným, chladným způsobem, že je úředníkem, jenž musí býti pořádným, a že tedy pořádek také na jiných žádati musí. Pan instruktor však že si všímá příliš jiných věcí, co se naň nepatří, a že mu to bude ještě jednou škodit více než teď.
Že by měl jen studovat, a ne si rebelie a zbytečného vlastenčení všímat a jiné kazit.
„Žižka a císař Josef byli také Čechové,“ tentokrát nedodal však „a ten kostel tu máme po nich na památku“, nýbrž: „a nečetli taky takové hloupé, neznabožské knihy, jakými mladým holkám rozum pletete. Nač holce kniha?
Vařečka a ne lejstro! A pak chci, aby Fricek –“
„Pane aktuáre, račte mně laskavě zkrátka říci, co míníte.“
Aktuárův zrak opustil Herodesa krále a utkvěl na tom opovážlivém mladíkovi, což znamenalo, že Roubínek byl nemálo udiven a překvapen.
„Míním, že si jiného – instruktora – a tu máte za měsíc –“ Ukázal na stůl, kdež byl Vavřenův měsíční plat na květen vysázen.
Vavřena podotknuv, že si těch peněz ještě nezasloužil, poděkoval a odešel bez peněz.
Roubínková i dcera byly překvapeny. Domnívalyť se, že bude Vavřena ohromen, že bude se omlouvat, a on ukloniv se a hrdě vztýčiv hlavu, odešel.
„Ó, toho hrdopýška! Jak jsme se v něm zmýlili!“ zvolala aktuárová.
Od aktuárů nešel Vavřena přímo domů, ale volným krokem ubíral se z města ven, až se v nedošínském háji ocitl.
Než se v svém zamyšlení nadál, stanul nedaleko starého, nahrbeného stromu v hloubi hájové. Plížil se opět pod jeho korunou, a hleděl upřeně k mocné haluzi, k níž bylo hnízdečko jeho přilepeno.
Bylo celé, dobře zachovalé.
Pak zacházel dále, až na lavičku pod starým bukem se usadil; myšlenky jeho byly dosud u starého stromu, kde s Lenkou stál, kde ruku její tiskl.
Jak jí dá zprávu, kterou byl přislíbil, jak bude dále?
Slečna Elis i její studenti byli dávno po večeři, když Vavřena přišel. Zůstal v předním pokoji.
„Slečno, stalo se, co jste předpovídala.“
„Pustili vás?“ a polekaná vzhledla k mladému muži.
„Ano, ublíží mně to, ale nezabije. Než –“
„Rozumím, pane Vavřeno. Kdož ví, proč to je dobré, a věrnost vítězí!“ dodala významně.
„Ano, doufám, věřím, ale vy musíte býti se mnou.“
Elis podala mu svou drobnou ruku, kterou mladý filozof vděčně stiskl.