„Fricka povede Lenka a nechceme jich vytrhovat ze zábavy,“ odbyla jej paní.
Uklonil se a poslední jeho pohled utkvěl na tváři Lenčině. Byla klidná, jasná jako jarní krajina kol a z očí zasvitlo mu světlo štěstí, důvěry a odhodlanosti. – Šero se rozložilo v nedošínském háji. Ostrostřelecká kapela sestoupila z taneční síně dolů do háje k restauraci. Zpěv, výskot a smích ani teď neumlkly a vesele jako spoledne řadili se filozofové v šik, aby se dali na zpáteční pochod.
Hlučný a veselý pluk jejich nebyl ovšem tak četný jako ráno, nebo nejeden opustil řadu, aby konal službu rytířskou a ramenem svým podporoval milou dívčici cestou do Litomyšle.
V poslední řadě kráčel klátivým krokem Špína po boku svého krajana, který jej vzal ve svou ochranu. Dlouhý sirotek se již vyplakal, ale nezbavil se dočista svého zármutku a opičky.
Opodál za legií studentskou, vesele zpívající, kráčel dav věrných městských výletníků, mezi nimi slečna Elis, již Vavřena vedl, a Márinka, kterouž svěřila péči a lásce páně Frybortově.
Pozdním večerem rozlehla se městem muzika naposled. Pochod dozněl, výletníci se rozcházeli. Měli načas, nebo když k městu docházeli, zatáhlo se nebe mračny a strojilo se na déšť.
Když slečna Elis se svými filozofy domů se vrátila, odevzdavši předtím svěřenou sobě, všecku blaženou pannu Márinku domácí paní, seděl Zelenka u stolu a pilně studoval.
„Ale, pane Zelenko, toho jste si měl přece dopřát a nebýt z jiných,“ vytrhla jej stravovatelka, spokojená s dnešní slavností.
„Není času, slečno Elis. Až jednou něčím budu, pak si už dopřeju,“ odvětil hubený student.
„Chlebaři! Pak zahodíš zase knihy a do smrti se na žádnou nepodíváš,“ mínil Frybort, jenž ukládal kytici fialek do sklenky plné čerstvé vody.
Dlouho ještě seděli Frybort a Vavřena se slečnou v pokoji, rozmlouvajíce o dnešním dnu.
Byli všichni spokojeni. Jen starostlivá Elis vrhla za hovoru několik stínů: co bude v koleji a co u aktuárů? Ale mladíci se nelekali.
Špína upadl v hluboký spánek a zapomněl na to, že je sirotek a že v háji něco hrozného byl spatřil.
Nastala májová noc.
Ve své komůrce seděla u malého stolku poloodstrojená Lenka při svíčce vrhající světlo na malou, rozevřenou knížku. V domě hluboký klid, všickni už spali. Mladá dívka majíc ruce volně na stolku upřeny, hleděla snivě před sebe. A zase naklonila se po chvíli a četla:
Je pozdní večer, první máj –
večerní máj, je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas –
Znova se vytrhla. Venku zašumělo. Přistoupila k oknu, hleděla ven, pak zhasivši světlo, otevřela. Bylo vlažno, příjemně; z tmavých nebes řinul se první májový déšť a šuměl mile v kvetoucích korunách stromů před oknem stojících.
A jako všecky květiny a stromy tou tichou vlažičkou okřívaly, volnilo se jí v duši. Naklonila se ven, naslouchala jímavému šumění. Zapomněla na své nevolné postavení a svou odvislost. Duše její hroužila se ve sladké sny první, šťastné lásky.
Bylo jí blaze. Vzpomínala na krásnou hodinu sotva uprchlou. Stanula v šerém háji u starého nahnutého stromu.
Co asi ten ptáček, ten svědek blažené chvíle, nyní dělá?
Vzpomene-li také on na něj? –
Tou dobou již Márinka sladce spala. Neslyšela deště, jenž na okna jejího pokojíku bubnoval. Bylať zase v háji, kdež splácela Frybortovi svou ztracenou sázku.
31