5

Pak bezděky spustiv listy palcem zadržované, hleděl na kmitající se stránky, na řádky prózou i veršem, až oči jeho utkvěly zase na tváři mladé dívky.

„Odpusťte mi, prosím, že jsem vás prve svým myšlením urazil. Viděl jsem, že něco schováváte, a napadlo mě, abych pravdu mluvil, že to nějaké psaníčko –“

„Od kohopak?“ a Lenka se usmála, až se všecky její zdravé zuby zabělaly.

„Divu by nebylo!“ odtušil vesele mladý filozof. „Ale české knihy jsem se nenadál. To mne překvapuje. Myslím, že kdybych šel zde od jedné panny ke druhé, nenašel bych u žádné české knihy. Nevěděl jsem, že jste vlastenka.

Viďte, že jste?“ a podával jí pravici.

„Jsem!“ a Vavřena stiskl její měkkou, teplou ručku.

„Smím vědět, kdo vám tu novoročenku zapůjčil?“

„Já jich mám více. Četl jste tuto?“

„Vy mne zahanbujete. Nečetl.“

„Tak si ji vezměte, je-li libo. Čtu ji potřetí. Ve svém kufříku mám ještě jiné, a kdybyste si přál, všechny vám zapůjčím. Ale oplatit mi musíte!“ Usedla.

„Co mám, s radostí přinesu; není toho však mnoho.“

„Ale prosím, aby to ani teta, ani Lotty neviděly. Teď pochopíte, proč jsem tuto knížku tak rychle schovávala, když jsem uslyšela dveře otevírat. Teta nerada vidí, čtu-li, a zvláště českým knihám se směje. Nestydím se za své přesvědčení, ale poněvadž se proti tetě nemohu hájit, jak bych chtěla a jak by bylo třeba, proto raděj mlčím a vyhýbám se každé příležitosti.“

„Snášejte to, Lenko, je to pro dobrou věc. Ó, jak jsem rád, že jsem vás dnes poznal! Věřte mi, že mi nevolno a do hněvu, když vidím, jak naše slečinky jedině o pentličky a tkaničky se starají, když slyším, jak hovoří cizím jazykem o podobných tretkách a žárlivou, malichernou kritiku jedna o druhé a liché fráze z cizích knih naučené pronášejí! Láska k vlasti, čtení českých knih a hovor český není módou, není nóbl, a proto všeho toho si nevšímají, ba tomu se vysmívají! Mají prý jemné, citlivé ženské srdce, a pro hluboké, bolestné rány, pro staletou bídu a neštěstí svého národa je nepřístupné a zatvrzelé.“

Lenka seděla jako pěna, sotva dýchajíc.

Zářící její oči upíraly se na tvář filozofovu a jeho rty, a každé jeho slovo tak zaníceně pronesené vrývalo se v její pohnuté srdce. Zhluboka vydychla a na zardělém líci zjevil se blažený úsměv a v očích – slzy.

„Děkuji vám,“ pravila pohnutým, tichým hlasem. „Bylo mi to občerstvením a potěchou. Ó, již dávno jsem podobných slov neslyšela! Tak mluvíval můj nebožtík strýček.“

„Ten byl vaším učitelem?“

„Ty knihy jsou dědictvím po něm.“

„Pověděla byste mi o tom šlechetném muži?“

„Povím, ale –“

Na chodbě se ozvaly hlasy. Lenka sebou trhla a chopila se ihned práce. „Teta –“

Hned nato otevřely se dveře a paní aktuárová se slečnou Lotty a malým Frickem vstoupila.

„Ach, schau, Lotty, pan Vavřena ještě čeká. To jsme vás obtěžovali, aber es ist so schön draussen,“ mluvila rychle a živě, takže uctivě uklonivší se filozof nenabyl času, aby odpověděl.

Dámy zůstaly v pokoji, on pak odešel s chlapcem do vedlejšího, kde již knihy a papíry na stole byly přichystány.

Paní Roubínková byla statná dáma vysoké postavy a čerstvé dosud tváře. Černé, pečlivě sčesané vlasy leskly se jí jako Lottynce, kteráž matce jako by z oka vypadla. V městě počítali dcerku aktuárovu mezi nejhezčí a právem.

Štíhlým vzrůstem, sličnou tváří a tmavým okem vynikala nad jiné, a děvčata sama nemohla popříti, že má dobrý vkus a pěkně se strojí. Matinka neželela výloh, jen aby dcera nejnovější módou překonávala ostatní.

Pan Roubínek tu volky, tu nevolky ke všemu svolil, ač jinak každý groš dvakráte obrátil, než jej vydal.

Zatímco matka s dcerou klobouky a svrchní šátky odkládaly, nabyla Lenka opět tolik klidu, že všechny stopy rozruchu a pohnutí z tváře jí zmizely. Šila pilně a odpovídala jako obyčejně na otázky své tety. Uvnitř však nebylo