Deputace dojížděla města, ale tu již potkávala čety gardistů a ostrostřelců, kteří, nedočkavše zpráv, rázem se rozhodli vytáhnouti Praze na pomoc. U hostince Babky již stály vozy, na nichž naloženy potrava a všechny potřeby té malé měšťanské armády. Zprávami svými, kterých na dráze nabyli, nezvrátili ji vyslaní měšťané, ano potvrdili, že všemu tak a že gardy měst českých táhnou ku Praze. Dali se na pochod.
Tou dobou pásal se také aktuár Roubínek dlouhým svým starožitným palašem na obranu matičky Prahy. Žižka a císař Josef byli podle něho také vlastenci, ale takhle zajisté meč si nepřipínali. Roubínek byl bledý, strachem strnulý a dlouho to trvalo, než sobě řemen zapjal. Sklíčenost jeho množil zármutek i pláč manželčin i dceřin.
Ó, srdce neměl hrabě Žorš! Uslyšev, že v Praze nastalo bezvládí, že majetek a životy občanů nejsou jisty, že garda litomyšlská i z jiných měst vyšla hlavnímu městu na pomoc, rozkázal své zámecké obraně, aby narychlo se ozbrojila a na pochod do Prahy se připravila.
Herodese králi! Tys ukrutnější nebyl, dada novorozeňátka betlémská, černá i bílá, do jednoho povražditi.
Pan aktuár, pořádný občan, úředník, jemuž všechen nepokoj a nepořádek hrůzou byl, ten se měl chopiti zbraně proti lecjaké luze, měl do ní stříleti – A chytnou-li jej, jak naloží s ním ti divocí, rozzuření rebelanti? Na lucernu ho pověsí, břicho mu rozpárají. Čím se provinil, že on, ten nejklidnější, nejpořádnější občan musí lidskou krev prolévati? Ó tichý pokoji, pohodlná lenoško a ty Herodese králi, sbohem, snad více vás nespatří, snad u vás si nikdy již neodpočine, nepohoví.
Objímal manželku, dceru, bled, maje své ledové oči plné slz; klopýtal po schodech dolů a palaš jeho řinčel o ně.
Na zámeckém dvoře stála sešikována garda hraběte Žorše. Všickni úřadníci vyzbrojeni, na pochod připraveni.
Kolem manželky, děti, známí.
Hrabě přichází, teď snad dá rozkaz. Ale zastaviv se u vrchního, rozmlouvá s ním; oba hledí k mýtské silnici.
Hrozná chvíle. Hrabě vyslal zvláštního posla, aby důkladně vyzvěděl, jak se věci mají. Nejde, nevrací se; snad bude hrabě netrpěliv a dá zatím rozkaz k pochodu. Ó, kdyby Bůh dal a posel přišel a přinesl dobrou novinu!
Roubínek povzdychuje, obrací oči své po rodině – vtom – uřícený, udýchaný posel – Vypravuje něco hraběti, ten se vyptává. Oči všech upřely se na to skupení. Roubínek nedýchal – a teď – Hrabě se obrací ke gardě a oznamuje, že ho došla jistá, určitá zpráva, že v Praze vypukla revoluce, že je tam hrozný zmatek – Roubínek ztrácel všechnu naději. Půjdou – půjdou!
Ale že lid se chopil zbraně proti císařskému vojsku, oznamoval hrabě, a proti tomu on že bojovati nebude, nechť tedy gardisté se rozejdou po svém úřadu a povolání.
To bylo tak neočekávané, že ani Roubínek tolik radostí nemohl pojati. Tolik nenadálých převratů a přechodů, že ani nemohl výraz dáti své radosti. Vytrhl se nejprvnější z řady, a zapomenuv na svou vážnou chůzi, pospíchal k manželce a dceři. Již na schodech strhl čapku a odepínal šavli. Pak sklesl unaven do své lenošky, ale jen málo mluvil.